Category: 1993 / 01

Text a foto Petr Bošnakov

Istambul Jediné město světa sídlící na území dvou kontinentů, nepřeberné množství trhů se zlatem, kůží, falešnou skotskou whisky. Neuvěřitelný počet cizinců, v minulosti budujících socialismus, jejichž hlavy připomínají kalkulačky v mžiku schopné vyčíslit, co se vyplatí či nevyplatí koupit. Mimo jiné i město, ve kterém vydělávají desetileté děti, město které se stalo eldorádem laciných prostitutek, které kromě svého těla nabízí kaviár, kapavku či syfilis. Metropole země, ve které se pojmy jako crack, heroin či hašiš staly každodenní realitou.

Prostě město zážitků, ze kterých se dá namíchat pořádně ostrý koktejl. Náhoda je blbec O štěstí se říká, že mívá občas ve zvyku sednout na vola. Nevím, mám-li se považovat za vykastrovan ého býka, nicméně o svém pobytu v Istambulu mohu hovořit jako o značně šťastném. Štěst í pro mě prezentoval zarostlý prodavač Ermi, od kterého jsem se snažil koupit koženou bundu. Nakonec jsem na koupi prodělal 20 marek, což mladého Turka hovo řícího snad všemi jazyky světa dovedlo k extázi štěstí, takže mi kromě čaje a cigarety nabídl své služby průvodce městem. Jeho exkurze o Istambulu tak, jak ho neznáme, začala přímo v prodejně. Taxa: 50 US dolarů „Přes sezónu děláme každý den od devíti do půl osmé večer,“ sdělil mi Ermi, který však vzápětí dodal: „Po půl osmé jdou šéfové domů a zůstáváme my prodavači. Výhoda spočívá v tom, že ze všeho, co prodáme po konci oficiální pracovní doby, máme 25 % zisku. Když se zadaří, tak to hodí denně 30 dolarů, což celkem jde. Navíc se po půl osmé, dějí zajímavé věci.“ Od prodavače se dozvídám, že nejžádanějšími klienty jsou Němci a Američané, horší je to s Čechy a Poláky, vůbec nejhorší s Rumuny. Ptám se proč a vzápětí se mi dostává odpovědi. „Kšefty se dělají tak, že každý obchod má své dílny, ve kterých se vyrábí zboží. Průměrný výdělek na jedné bundě je 60 marek.

Majitel ale z toho platí nájem, elektřinu a platy. Když přijde Němec nebo Američan, můžete mu dát zboží o 100 marek dráž a moc se s vámi nehádá. Čecha a Poláka neošidíš ani o cent. Vzápětí mám možnost přesv ědčit se na vlastní oči, kterak vypadá velký obchod. Přichází totiž vysoký snědý muž. Hovoří turecky a rusky, sedá si uprostřed místnosti. Galapředstavení začíná. „Doneste mi ten model,“ poručí si zákazník a usrkává ze skvělé turecké kávy. Všechno kolem něj kmitá na plný plyn. Muž si prohlíží zboží a nakonec objednává sedm kousků. Nicméně ještě stále se nejedn á o ten správný kšeft. Během několika desítek minut totiž muž nakupuje zboží v hodnotě 12 tisíc dolarů! Plní jim pick-up stojící venku. Prodavači slintají blahem v předtuše provize, klanějí se zákazníkovi až po zem. „Dělá s námi asi rok. Je to Gruzim a říká se, že si tady někde vydržuje dvanáctiletého milence. Pořád má okolo sebe kupu goril, ale kšefty dělá skvělé.“ Spokojuji se s tímto vysvětlením a zapaluji si camelku. To ještě netuším, že se vzápětí objeví ázerbájdžánská smršť. Ta se dostavuje v podobě dvou silně nalíčených děvčat, které nesou i nás dobře známé krabičky kaviárů. Jedna stojí dolar. „Jsou to děvky, které kromě kaviáru nabízí i sama sebe. Na noc ji můžeš mít za padesát dolarů a udělají ti pomyšlení. Má to jenom jeden problém.“ Oním problémem není všeobecně známá „ajda“ jak se v těchto kruzích přezdívá AIDS, nýbrž kapavka. Ermi k tomu poskytuje zasvěcené informace. „Ty holky jsou fakt skvělý, v posteli udělají chlapovi pomyšlení, ale uvnitř mají něco, takže tripl od nich nedostanou jenom Ázerbájdžánci. Jednou jsem takovou vzal na večeři, něco jsme vypili a ona po mě vyjela. Vyspal jsem se s ní a za pár dní chytil kapavku.“

Dozvídám se rovněž, že Ázerbájdžánské prostitutky nepoužívají prezervativy, protože jim to zakazuje jejich víra. Ač se snaží seč mohou a takřka neslezou z mého klína, máme všichni smůlu. Za drogy doživotí Ermi zavírá v deset večer krám a protože provize stojí za to, jde se na večeři. Objednávám si rybu a vzápětí jsem šokován, protože mi kuchař přináší pstruha, kter ého mi hodlá připravit s olivami. Odchází a já se zajímám o otázku pro Turky notně palčivou – drogy. „I když je za pašování a přechov ávání drog doživotí, je to velký obchod, ve kterém se veze stále více lidí. Můžeš sehnat crack, heroin, kokain. Žádný problém. Ceny heroinu se pohybují okolo 100 dolarů za gram.“ Projevuji pochybnost, protože na rozdíl od Prahy, kde vidím kaž- dý den „cinknutý“ feťáky, jsem zatím v Istambulu nic podobného nezažil. „Asi jsi mě špatně pochopil. Tady lidi ani tak drogy neberou, jako jim zajišťují tranzit a kšeftují s nimi. Největší odbyt je na univerzitách, na kterých je hodně cizinců, zvláště Američanů. Hodně lidí sem jezdí s představou, že na každém rohu bude stát dealer s heroinem a bude jim ho vnucovat. Kdepak. Všechno je propracováno do sebemenšího detailu, zásilky chodí podle předem určeného klíče.“ Číšník přináší jídlo, takřka půl hodiny se věnuji svému pstruhovi a olivám. Ve dveřích se objevují dvě děvčata, která si sedají ke stolu. Na přetřes se znovu dostává otázka prostituce. „Jsou to Turkyně, které jsou nejdražší. Takových 100 dolarů na večer. Je to ale jisté, že od nich nic nechytíš. Kromě nich tady máme i Rumunky a Bulharky. Holek kolik chceš, jenom mít pen íze a dobrého venerologa.“ Vzdělání k ničemu „Mám istambulskou střední školu. Dva roky dělám v kšeftu. Můžu ti říct, že občas lituji že jsem to neudělal jako kluci, kteří skončí pátou třídu a jsou vydělávat peníze. Prodávají cigarety nebo leští boty. Matka je ale zdravotní sestra, takže chtěla, abych měl školu.“

Ermi vzápětí na konkrétních příkladech dokládá logiku svých slov. Zatímco promovaný lékař vydělává v průměru 4 miliony tureckých lir, což v přepočtu dělá asi 800 DM, má prodavač s praxí 6 miliónů a možnost bakšiše.“ „Dělají i nás dva šestnáctiletí kluci. Už dnes vydělávají 4 milióny a až budou v mých letech, možná budou mít peníze založit si vlastní malý obchod.“ Dozvídám se, že vyjma špiček na tom nejsou intelektuálové v Turecku nikterak dobře. Ermiho matka je zdravotní sestra a dvanáctihodinový pracovní úvazek jí zajišťuje asi 5 miliónů lir. „V Istambulu máš strašně moc právníků a doktorů, kteří dělají prodavače v obchodech, protože profese je neuživí. Jo, vzdělání je dne s k ničemu. Svůj mezi své Jsou asi tři hodiny ráno, když se s Ermim rozcházíme. Zatímco já mířím do hotelu, kolega jde ulehnout do obchodu, protože jet domů prý nemá cenu. Cestou k hotelu narážím na pracovní čety, které vlastnoručně odklízí zbytky. Žádní popeláři a přesto je město čisté. Na ulicích se objevují kameloti, zatímco prostitutkám končí další noční.

Category: 1993 / 01

PŘED DELIRIEM…

S člověkem, který mi kupoval becherovku, jsem odjížděla někam do neznáma autobusem. Potom v hustém křoví na břehu Vltavy pod velkým viaduktem jsme spolu souložili. Nebyl na mě zlý, nakoupil hodně pití a to bylo moc príma. Pili j s m e v křovinách dlouho do večera. Večer pak seděli v zahradní restauraci. Zpívali jsme árie z operet, bylo tam plno lidí a bylo veselo. Veselost umělá, alkoholická. Ujala se mě dvojice starších manželů. Připadala jsem jim roztomilá. Pozvali mě vyspat se k nim do chaty.

Muž z hostince Na váze mě už nezajímal. Neměl peníze na další pití. V chatě jsem usnula lehce. Brzo ráno to bylo ale horší. Opět ten stejný kolotoč z nedostatku alkoholu v mém těle. Hrůzný děs, zvracení, neklid. Probudila jsem ty staré chudáky, kteří mnou pou čeni, dlouho nikoho určitě k sobě do chaty nepozvali. Ta dobrá paní mi s sebou zabalila jídlo, které jsem hned odhodila za chatu do křoví. Jíst jsem nemohla ani sousto. Nevěděla jsem ani kam jdu, ani kde jsem. Šla jsem jako stroj bez pohonu a divila se, že se mohu ještě pohybovat. Jak, to jsem nevěděla. Došla jsem k pile, kde pracovali nějací muži. Když mě uviděli, začali volat veselými hlasy moje jméno. Zřejmě seděli večer také v té zahradní restauraci. Došla jsem pomalu k nim. Nabídli mi litrovou láhev myslivecké. Nedočkavě jsem dala láhev k puse a začala lokat jako zvíře. Lačně jsem sála z láhve život a sílu, která mě opouštla. Dívali se na mě s údivem, neschopni slova. Z litrové láhve, zůstala půlka, kterou mi odervali od úst. Ani jsem se na ně nepodívala a odcházela pryč. Začala na mě padat slastná únava. Šla jsem do toho houští u řeky a teprve pak jsem usnula bezvědomým spánkem. Probudil mě hlasitý dech psa, který mě očichával. Jakýsi muž byl se psem na procházce. Divil se, co tam dělám. Byla jsem na něj hrubá, řvala ať nečumí, ať táhne do hajzlu, nebo když se chce bavit, ať přinese chlast jedno jaký. K mému údivu přinesl. Říkala jsem si, že bych za chlast dala ďáblu duši, tak proč bych nedala tělo, když o něj stál. Co mi záleželo na jméně? „Co je to jméno, to co zveme růží, pod jiným jménem voní zrovna tak.“ IX. Pak nastal večer a já už byla zase sama.

Po silnici jsem došla k jakési hospodě. Přisedla jsem si ke stolu a žebrala o alkohol. Ukaž prsa, děvko! Rozepjala jsem si halenku. Muž, který chtěl vidět moje prsa, na ně chrstnul sklenici vína. Pak podal víno mě. Napila jsem se a začala zvracet pod stůl čisté víno. Několik dní jsem nic nejedla. Žaludek už nic nep řijal. Musela jsem to uklidit a pak mě vyhodili, Do Prahy jsem šla pěšky. V ranních hodinách jsem došla na kraj Prahy, ke kone čné zastávce tramvaje. Nasedla jsem. Nějaký starší muž mi řekl, že mám smetí ve vlasech. Odpověděla jsem mu, že jsem celá ze smetí. Řekl mi na to, že má chatu v Davli, ať tam jedu s ním. Tak jsem tedy jela, divíc se, že mě vůbec pozval. Dojeli jsme na nádraží do Bráníka. Než přijel vlak, sedli jsme si do restaurace. Začala jsem zase vínem. Ale všechno šlo už ze mě ven. Mé útroby už odmítaly cokoliv. Pán mě posadil na lavičku a šel koupit jízdenky. V tom, nevím jak, jsem omdlela. Když jsem se probrala, držely mě z obou stran nějaké ženy. Ten hodný starý pán mě ještě pozval do jiné restaurace na koňak, aby se mi udělalo líp. Pár jsem jich vypila a trochu se mi ulevilo. Ale jen trochu. Něco se mi stalo s chůzí. Jako bych měla zablokované nohy. Mohla jsem jít jen velmi pomalu a nedovedla jsem si to vysvětlit. Do Davle jsme dojeli k večeru. Sedli jsme si na břeh řeky a já trochu usnula. Usínala jsem tak podivně kdykoliv a kdekoliv po chvilkách. Když jsem se probudila, byla skoro tma.

Byla j s e m s a m a . V e d l e mě ležel balíček a nakrájenou bábovkou. X. Kufr s oblečením jsem měla schovaný u skladníka ve vinárně „U Šuterů“. Byl hodný, že mi ho tam nechal. Tak jsem se tam chodila do sklepa převlékat. Chodila jsem do vanových lázní, kde jsem té paní dala nějakou korunu navíc a nechala mě tam tak dlouho, jak jsem chtěla. Tam jsem si prala prádlo, sušila na topení, vykoupala se a spala. Byla jsem somrák bez přístřeší. Zuby nehty jsem ale pečovala o to, abych byla čistá a upravená. Stýkala jsem se taky s pražskou bohémou a spávala po ateliérech. Tito lidé mi dali vysokou školu života. Veselé byly chvíle ve vinárnách U Chlupaté n o h y a U Ježíška. Obě jsou už zbourané. Škoda. XI. Nevím, co mě to zase napadlo, ale měla jsem chuť jít zase bosa. Když jsem pila, měla jsem nutkání předvádět se před lidmi. Koupila jsem si láhev rumu a šla si ji pít na Olšanské hřbitovy. Vybrala jsem si nádhernou hrobku rodiny Hrdličkových. Byly na ní nádherné mramorové sochy v životní velikosti. Otec, konejšící plačící matku, která se dívá, jak jejich syna ve vojenské uniformě z první světové války odvádí anděl smrti do své říše. Opřela jsem se zády o říši anděla a pila rum z láhve. Na hrobce jsem usnula. V devět večer mě probudil mumlavý hlas hrobníka. „Co tady děláš?“ Řekla jsem mu, že chlastám a kašlu na lidi. Zval mě k sobě. Odmítla jsem. Tak na mě zavolal policajty. Ti mě odvezli přímo na „moji starou známou záchytku“. Hned ráno mě normálně pustili. Okamžitě jsem si v prvním obchodě koupila placatku rumu, abych se „vzpamatovala“. Vypila jsem ji v prvním průjezdu. Došla jsem do parku na Karlák. Seděl tam jeden sochař, který bral důchod. Ale invalidní. Byl vyřízený z alkoholu. Byl tam s jedním chlápkem, který měl přeražený nos, jako boxer. A na provázku držel psa. Řekl mi, že ho dostal, aby ho snědl. Že původně psy jedl. Tohohle že si zamiloval a sbírá mu zbytky po bufetech. Pili jsme všichni tři hořčák. Jeden litr deset korun. V poledne jsem už zase byla opilá. Navíc jsem se zase předvedla ve svém exhibičním představení, že jsem vlezla v oděvu do bazénu uprostřed parku. Hned tam bylo plno fotografů. Policajti tam k mému údivu nebyli. XII. Pokračuji ve vzpomínkách dál.

Mých pár vzpomínek bude patřit Honzovi K. Nějaký čas jsem s ním žila. Pokud se to ovšem dá nazvat životem. Je už mrtvý a nikoho už na světě neměl. S tím začalo to pravé pití. Vždy říkal: „Čím se nakazíš, tím se napravíš“. A po šílené opici, když jsem byla ráno úplně bez sebe, napájel mě kořalkou. Měl pravdu. Prodávala jsem tehdy suvenýry na ulici. Bylo to na povolení. Prodávala jsem samé voloviny. Kouřící ježky a podobné zmetky. Dodávali nám to světští. Byl to zvláštní život. Jako v polosnu . Vedle mě prodával jeden pán knihy. Vždy mi stolek hlídal, když jsem se šla napít. Někdy jsem se tak namazala, že jsem klidně odešla, krámek mi mohl být ukradený. Taky jsem prodávala obrazy na Karlově mostě. Maloval je Pepík K. Báječný recesista. Maloval panoráma Prahy. Akvarel + postel a mrskal věže, kam ho napadlo. Já je prodávala nejvíce německým turistům. Na mostě jsem měla postavený malířský stojan a dělala, že to domalovávám. Ceny jsem určovala podle ksichtů. Těchto rychlomazanic jsem prodala velké spousty, divíc se, jak tuto hrůzu může někdo kupovat. Vždy notně posilněná alkoholem. Pepíkovi říkali za tato dílka prodávaná Němcům „pomsta Lidic“. Peníze jsme si dělili rovným dílem. Vždycky jsme je stejně propili. Až došly, prodávalo se dál. S Honzou K. jsme bydleli v Dlouhé třídě v pavlačovém bytě. Nikdy tam nepřišlo slunce. Ale toho jsme se stejně oba báli. V denním svitu se alkohol moc prozradil. Honza byl na mě chvilkama hodný. Kupoval mi oblečení, květiny, operní desky a alkohol. Byt to byl příšerný. Dala jsem ho trochu dohromady. Postel, gauč, stůl a veliké koncertní křídlo. Honza restauroval staré věci, měl vrozenou inteligenci. Chodili jsme spolu i do divadel. hal mě dohola. Koupil mi paruku, ale tu mi dával, jen když jsme někam šli. Byla jsem jako budhistický mnich. V neděli, když nebyly otevřené obchody, jsme hned ráno chodili do restaurace na Staromáku. Dal mi peníze a já musela přinést p ů l l i t r myslivce v k r ý g l u na pivo do chodby ve vedlejším domě. Celý se třásl a čekal na mě. Přidržovala jsem mu kořalku u pusy a on pomalu polykal hlt za hltem, až půllitr vyprázdnil. Zbožňoval hudbu Rossiniho. Všechny jeho opery.

Když zjistil, že si mě přitáhl a že mi není lhostejný, začal mě bít. Už nikdy bych nechtěla být v takové situaci. Začal mě vyhánět brzo ráno na nákup. Chodila jsem na Kozí plácek do samoobsluhy. Můj nákup spočíval z jedné láhve vodky, deseti piv kozlů a litru vína. Jako menu pro oba deset deka játrovky a jeden rohlík. Hlad mě netr ápil. Neměla jsem na jídlo chuť. Pak se Honza začal projevovat. Prutem mě švihal po celém těle. Nejvíce po zadnici. Křičela jsem bolest í. Denně zvyšoval počet ran, a to mu dělalo dobře. Pila jsem ještě víc, aby mě to tak nebolelo. Když mi řekl: „přines si rákosku“, sev řelo se mi hrdlo. Také mi dával do přirození svíčku a musela ji tam mít, až úplně změkla. Nutil mě, abych se od něho nechávala počůrávat. Musela jsem se postavit nahá a čůral mi po těle i do obličeje. Je mi zle, když na to vzpomínám. Úplně neuvěřitelné. Taky mi oholil všechno ochlupení na těle a ostříku počkal a pak byl „fit“. Potom vešel do restaurace krokem elegantního suveréna a nechal si říkat mistře. Já byla jeho služka, jeho poskok. Byl o 16 let starší než já. Mně to ale nevadilo. Měla jsem střechu nad hlavou, práci bez píchaček a na oko příjemného muže. Zákulisí nikdo neznal. K restaurování mu nosili lidé staré obrazy do bytu. Moc za to nebral. Na alkohol to stačilo. Přicházeli k nám podivní lidé. Jeden hrbáč bez nohy, který prodával svaté obrázky u kostela a na poutích. Přinášel pitivo různé. Když jsme byli už dost pod obraz, nutil mě Honza pod pohrůžkou zbičování s hrbáčem souložit. To už jsem ale ani skoro nevnímala. Zboží, které jsem na ulicích prodávala, jsem taky kupovala s Honzou pro jednoho trhovce. Navíc nám dával k penězům holoubata, slepice a kuřata. Vše v živém stavu. My jsme to pak neměli odvahu zabít. Po místnosti nám pak lítali holuby, slepice jsme měli za nohy přivázané u koncertn ího křídla a v bedýnce králíky. Angorské bílé. Honza je pojmenoval na Karla a Růženu. Pak se nám zdálo, že na ta jména slyší. Mezit ím vším se navíc proch ázela kočka, kterou jsme našli ve sklepě jako kotě. Nevím, proč jsem neodešla. Byla to podivná láska, podivný vztah. Na pam átku po něm mi zůstala jizva na čele, když po mě hodil misku na polévku. Jen z á z r a k e m žiju. XIII. V léčebně v Lojovicích se musel p s á t každý d e n deník. Jen já jsem měla odvahu všechno napsat, co jsem cítila. 3x týdně byl antabus. Rozdrcený, polykaný za dozoru sester. Léčbu jsem přežila. Už je to dávno. Tyto zápisky se týkaly let 1968 – 1974.

Category: 1993 / 01

Jednou jsem si myslel, že mám AIDS. Že jsem v prdeli. Naprostý černý tmě. Že jsem hrozný kretén, že jsem si NA TO nedal POZOR. Měl jsem pocit, že umřu a všichni se na mě ještě budou dívat skrz prsty – HELE TO JE TEN AJCÁK. Div si neodplivnou a já budu SÁM. MOC, MOC šílený pocit, na to že to byl jen pocit. Tři měsíce jsem musel čekat na ortel. Vzali mi krev. Bál jsem se ten papír sám rozbalit a číst. Skoro jsem brečel. ……..,……. Na oxeroxovaném předtisku bylo čísi vypsanou rukou dopsáno, že výsledek E-05 je NEGATIVNÍ. Měl jsem štěstí. Proto se mě lidi nebudou bát a štítit. Jenom proto budu žít. A lidi se na mne třeba budou smát. Ne protože jsem teď o něco horší nebo lepší, jen vlastně kvůli ŠTĚSTÍ. Jenže … na něj nám AIDS hluboce KAŠLE. Jo, kašle. ·  ·  · STAND – UP, HARLEM, N. Y., USATřetí středa v měsíci roku 1992, pár minut po obědě: Slyšel jsem ho za dveřmi plakat. Hlasitě vzlykal a nemohl mluvit. Utěšovali ho další HIV pozitivní. Slyšel jsem tam i PAULU, zdravou padesátiletou drobnou dobrovolnici, kterak ho konejší jak malé děcko tichým, šeptavým hlasem. „Já jsem byl moc zlý, proto mě Bůh trestá. Asi velmi brzy umřu, cítím to,“ brečel Fredy, který do komunity přišel pár dní před námi. Podíval jsem se na Jenny. Právě jsem s ní dělal rozhovor o tom, jaké myšlenky jí běžely hlavou, když zjistila, že je pozitivní a jestli se hodně bojí smrti. Chladně odpovídala na moji otázku, jakoby Fredyho neslyšela. Byla na to zvyklá. Nebyla cynická nebo zlá, ale jeho stavy, jak nakonec suše podotkla, znala také. Smrti se prý bojí. Podíval jsem se na Jirku. Bojíme se jí i my. Včera jsem se s ním potkal v koupelně. Zuřivě si drhl ruce. Já také. I když oba víme, že se to přenáší jen krví. Strach ze smrti je silný. ·  ·  · Zajímavé je, že člověk čeká úplně něco jiného než co nakonec přijde. Amerika byla jiná, daleko víc normálnější a reálnější než jsem čekal. Noční, špinavý Harlem – vřed na New Yorku, daleko míň strašidelnější, než jsem si představoval před samotným vystoupením na 125. ulici s průvodcem Jirkou a Radkem. A když jsme pak zaklepali na dveře jednoho hodně starýho domu se zabedn ěnými a zamřížovanými okny a odpadky pod nimi, myslel jsem, že je to též nějaký omyl. Čekal jsem velikou noclehárnu s přísnými nemocničními a ústavními předpisy plnou nešťastných lidí uvnitř.JO, AJCÁKY PLNÝ NENÁVISTI KE ZDRAVÝM LIDEM. Otevřel nám na podruhé zaklepání vysoký černovlasý muž, jemuž se po rukou rozlézali vytetovaní škorpióni a pavouci. Jen jsem si v duchu stačil říct – No, těbůh – a vzpomenout na přání z letadla, abychom se vrátili zdraví… a on si mě těma zabijáckýma rukama přitáhl na hruď. Z jedný a druhý strany. Jako státníci při vítacím ceremoniálu. Nestačil jsem ani zakrýt rozpaky a už si mě vinula na svá prsa jedna ošklivě vyhublá běloška se zjizvenou tváří zřejmě po různých napaden ím plísněmi, už po ztrátě imunity. Další dojmy: ostré zářivkové světlo a neohozené zdi se syrovými cihlami. První větu jsem ve STAND-UP-komunitě pro lidi HIV pozitivní slyšel od Josého – typického Portoričana, kterého z jeho PUERTO RICA – KRÁSNÉHO PŘÍSTAVU osud hodil do šílej ícího moře čekání a obav. Důvěrně se ke mně naklonil: „HIV pozitivní, kámo?“ Záporným pohybem hlavy jsem mu naznačil se směsicí ulehčení, ale i zároveň jakési OMLUVY, že v tom jediném na rozdíl do něho naštěstí taky nelítám. Když se Jirka ptal na vedoucího komunity LOUISE, který nás sem spolu s manažerkou PAULOU pozval, zjizvená běloška SAŠA jen pokrčí rameny: „Spí.“ To bylo všechno a nikdo si nás už nevšímal. Jen rozjásaná čtveřice jiných HIV pozitivních nás láká na diskotéku o pár ulic dál. Až k večeru sešla po rozvrzan ých schodech Elisa, krásná černo ška a něco potetovanému muži s italskou krví a jménem PETER řekla. Zavedl nás do sklepa a pomohl nám odtamtud vynést polní lůžka. Rozložili jsme je a on se šel zase díval na televizi. Běžel tam profi box. Drze jsem ho vyrušil a na omluvu opatrně dodal, že má pěkný tetování a zeptal se, jestli ho má z kriminálu? „Jo,“ řekl a napnul svaly. Daly se srovnat s těmi, co se právě míhaly v televizi. „A bylo to tam hodně těžký?“ „Jo.“ „Je tam větší šikan od dozorců, nebo mezi samotnými vězni?“ „V obou případech je to drsný.HARD a FUCK. Ale já jsem tam po sedmi letech už moc problémy neměl. Ale často tam dostali jiný kvůli úplnejm blbostem. Třeba si tam jeden černoch potichu zpíval blues při americkým fotbale v televizi. Tak po něm hodil jinej černej židli čkou. Nic z toho nebylo, přežil to. Ale to jeden takhle přepnul bez upozornění na jinej kanál televizi a nepřežil to. Hodili po něm takov ýhle dvě velký konzervy tuňáků. Vyletěl mu mozek.“ Radši jdu spát a nechám ho se koukat na televizi. Neradostně kvituji informaci, kterou jsme tady dostali ke kafi, že většina obyvatel tohoto domu byla buď závislá na heroinu nebo cracku, prostituovala nebo prošla vězením pro různé delikty. Asi jsem zbabělec, protože jsem si vymínil spát uprost řed mezi mými společníky. Jediné, co mě těší, je skutečnost, že třeba krásná ELISA a PAULOU tu mezi NIMI jako zdravé taky bez újmy žijí a pracují. Z lásky ke svým pozitivním bližním. Divnej svět. Ty pozitivní bližní se tu pak dívaj (dnes, jako zítra, jako pořád) vět- šinu času na krvavé boxery v TV, kteří se mlátí se skličujícím stereotypem. FUCK OFF, jak správní (i HIV pozitivní) Američané říkají. STAND-UP Všechno v podstatě začalo poslední silvestrovský den roku 1990, jak si na to rok později 4. září vzpomněl a zapsal do svého sešitu jeden ze zakladatelů STAND-UPu-komunity pro HIV pozitivní, její silná a charismatická vedoucí osobnost s čokoládovou pletí – Louis Jones: „31. 12. 1990 Laurenzo Crespo zemřel. Každý věděl proč. Člen Emmaus Communita, který více než 8 let žil, pracoval, bydlel s námi, byl jedním z nás. 31. 12. 1990 jsme se shromáždili v knihovně, poté, co jsme si poslechli zprávy. Věděli jsme! Měl méně než 100 liber (45 kg), když jsem ho viděl v N. Y. nemocnici naposled. Pamatujeme Laurenza Crespa, pamatujeme Francesca Zaycsé, dalšího člena naší komunity, který zemřel na tuto nemoc. Mluvili jsme o Frankim, mluvili jsme o Laurenzovi, ale nemluvili jsme o AIDS. My, komunita lidí sesbíraných z ulic, brlohů, skrýší, někteří z nás si píchali drogy, někteří je kouřili, prodávali svá těla, kluci a holky, my všichni jsme mlčeli. Někdo se zmínil, že bychom měli jít na testy. Byli takoví, kteří se vrátili a byli negativní. Já jsem věděl, že jsem HIV pozitivní. Byl jsem velmi citlivý, uzavřený, mlčenlivý. Ale neřekl jsem nikomu nic. Byl jsem vylekaný, styděl jsem se, a cítil jsem na sobě nálepku AIDS, ošklivosti, strachu, přívlastků, kter é mi byly nespravedlivě přiřknuty společenskými postoji k tomuto problému. Avšak, uvědomil jsem si, že nejsem sám. Nemohl jsem být pouze jeden HIV pozitivní v naší komunitě.MUSEL JSEM VSTÁT. (od toho název STAND UP – vstát, postavit se). Postavil jsem se a otevřeně řekl, že jsem šel a nechal se testovat a nevr átil se zpět negativní. Řekl jsem jim – měl jsem pozitivní výsledek a nyní mám pozitivní přístup k životu. Nepotřebuji soucit, ale lidi, o kter é bych se v životě mohl opřít. Pokud by někdo nechtěl dopít šálek po mně, já ho budu nebudu chtít dopít po tobě. A ti, kdo si zvolili zůstat anonymn í – mají na to právo, nemusí se stydět.“ Vstát, mluvit otevřeně a říct: „Já jsem HIV pozitivní,“ se LOUISOVI vyplatilo. To nebyl konec, ale pouze začátek – STAND – Upu, protože povstali další. Začalo shánění informací, peněz do státu, města a sponzorů. Už v červnu přijali do čerstvě koupeného domu na 55 000 dolarů prvního bezdomovce. K Paule, dřívější dobrovolné pracovnici v Emaushausu, která se přerodila v „manažéra“ nové komunity, se začali přidávat další dobrovolníci pracující buď jen za malý plat k obživě nebo zdarma. Vybudovali si určité kontakty, takže jim tu na mezinárodní mládežnické brigádnické tábory jezdí desítky lidí z celého světa. Paula se pochlubí, že tu měli už dokonce dva lidi z Československa. A co ze Spojených států, ptám se zvědavě. „Už nám tady v roce 1991 a 92 jen za byt a stravu pomáhalo 65 lidí, ale z toho jen jedna Američanka. To proto, že když průměrný Ameri čan zjistí, kam by měl jet, jen zděšeně řekne: „Harlem? Ne, tak tam nemusím.“ Zato smysl života Pauly by asi ztratil cenu, kdyby se nemohla vzdát domu, auta, rodiny a všech dalších vymožeností, které v Coloradu měla. Zajímavá žena, kter á teď pro komunitu shání desetitisícové částky – úspěšně, zatímco sama přespává ve čtvercové místnůstce 2,5 x 2,5 metrů bez okna. Často jsem Paulu po očku pozoroval, jestli si po tajnu, někde ve skrytu, nebodá do kůže trny s provázky s navěšenými kameny a lebkami, kterak to činili Indiáni, když se chtěli očistit. A nebo jsem jen povrchní a nicnechápající člověk. V její místnosti jsem spal, když byla PAULA pryč a v noci na mě kvůli nově pří- chozím nezbylo ani jedno polní rozkládací lůžko. Měl jsem nepříjemný pocit z uzavřeného prostoru a světlíkem ve stropě očima z té kobky unikal. Spát tam totiž nešlo, neležel jsem na posteli, ale jakési rafinované hoře ztvrdlých textilií místo slámy. Nejvyšší bod postele byl zhruba v kříži a já měl celou noc strach, že mě nateče krev do hlavy a nebo se skutálím k šustícím še dým myším, co pode mnou pištěly.Hlava mě brněla, já se čehosi v přítmí bál a přemýšlel o tom, jestli je Bůh. Tak jestli je, tak přece tuhle hroznou nákazu nemůže dostat: A proč ne? Jsem přece pro a před Bohem stejná ovečka jako Petr, Saša, Jenny. Déšť nemilosrdně bičoval špinavá skla světlíku, kterým ke mě doléhal zvuk letadel klaksonů a hudby. Jen policajtská houkačka občas prohnula mé tělo jako luk, aby vzápětí kleslo na tu horu. V duchu jsem viděl mračna prachu klesající k zemi a modlil se v polospánku svojí modlitbou. Usínal jsem… Zdálo se mi, že tady musím zůstat a někdo se mi zdálky směje. Nevím proč. Ať žiju! Zbláznil jsem se: Probudil se a uvažoval, že sejdu ke klukům dole. Naštěstí jsem se uklidnil a sám sobě se zasmál. Tolik neštěstí okolo a já vyvádím. Jaké asi musí mít sny ti lidé pode mnou? Vzpomněl jsem si na včerejší rozhovor s Jenny. Povídala příběh o malé, potom velké holčičce a cracku, své životní story: „Ne, neměla jsem špatné dětství a moji rodiče byli bohatí. Všechno oukej až na to, že pili. A tak jsem odešla k babičce. Byla hodná, já zlá, vona na mě krátká a já drzá. Dělala jsem si co jsem chtěla. Heroin, crack a pak už to jelo.“ Povídá mi ještě o tom, jak žila s o mnoho starším mužem, který to svinstvo prod ával, o svém údivu, když jí řekli, že má vir, jak byla v base, jak …Celý rozhovor povídala nezúčastněně a nezcitlivěl ji ani pláč Fredyho za dveřmi. Až když jsem se jí zeptal, jestli se taky bojí smrti, začaly jí vlhnout oči. Opatrně jsem ji požádal, aby mi stejně jako malíř namaluje, hudebník složí a sochař vysochá svůj pocit, zahrála, jak si představuje nemoc AIDS. Asi na to nikdy nezapomenu. Jako se nezapomíná na Manhattan, kde se prostě světla přes noc nevypínají, jako si pamatujete noční horkost, pohyby a vzdychy tropického pralesa, jako se z paměti nevymažou monumentální obrysy pyramid za svítání, tak se nikdy nezbavím zděšeného pohledu čtyřicetileté ženy v komických barevných kalhotech (bílé s kytičkami), červeném roláku a s natáčkami na hlavě, kterak smrtelně vážně hraje něco zlého ve svém těle. Bojím se to napsat pár slovy do této report áže, abych tyhle pohyby zvláštní směsice zoufalství a smířenosti neznectil. Nechám si pro Tebe Jenny i pro Vás ostatní místo v rozhovoru. FAKT. Nebo FUCK? Až pak jsem usnul. · · ·Je ráno, zapomínám kolikátého. Čas a jeho označení tady není důležité. Ani k jídlu. To je v ledničce. A nebo na ulici – takové čínské samoobsluhy, kde Vám přes okénko podají jídlo. Když jsem si dal s ně- kým schůzku, kvůli čemukoliv, znamenalo dát si ji na dnes, zítra, maximálně na odpoledne, dopoledne. Čas tady neexistuje aneb jak mi řekla Jenny, když jsem se jí ptal jestli má dneska narozeniny: „Já mám narozeniny každej den, darling.“ Konečně mám čas být i já každý den dítětem. Pracovní dny a svátky se tady liší jenom tím, že v sobotu se déle spí a místo pracovního mítinku se koná slavnostní s výročím týdne, který se od pracovních liší jen tím, že se tam lidi míň hádaj. R A N N Í   M Í T I N K byl v sobotu jaksi slavnostnější. Všichni v ten den slaví další týden života jako určité výročí, kdy žijí – a žijí bez drogy, s rodinou v jednom velkém domově, kde nejsou se svou nemocí sami a víc si začínají třeba vážit sami sebe. V sobotu si zpravidla navíc každý obleče to nejlepší. Dneska všichni pokašlávají a na židli čkách se povalují v tričkách, teplácích. Znuděný výraz ve tváři jim ale vydrží jen do té doby, než je do sebe znovu pokaždé mítink nekompromisně vtáhne. „Je to něco mezi modlitbou, rituálem a svazáckou schůzí,“ řekl mi dobrovolník, který minulý rok ve STAND-UPu pracoval, nyní náš prů- vodce Jiří Nidetzký. Židličky mají všichni do kruhu, nejen aby se dob- ře slyšeli i když budou šeptat. Kruh je obrazec, v kterém jsou si všichni rovni. Dnes je vedením schůze pověřena ošklivá zjizvená Saša. Nahlas všechny pozdraví a oni ji najednou, jak jeden muž, odpoví: „Dobré ráno, Sašo.“ Vyzve je, aby si poslechli dvanáct zásad STAND – Upu. Potom svým ochraptělým hlasem čte: „Za prvé: naše společné blaho by mělo být na prvním místě, neboť naše osobní léčba a uzdravení záleží na naší jednotě. Za druhé: Pro náš skupinový záměr existuje základní autorita – miluj ící Bůh, protože On sám může vyjádřit naše skupinové svědomí, naši vůdcové jsou pouze sluhové, jenž nevládnou. Za třetí: Jediná podmínka členství je touha přestat užívat drogy. Za čtvrté: …“ · · ·Když dočte poslední dvanáctou zásadu, začnou si ostatní číst z Bible úryvky co jim jsou nejvlastnější pro tento den, pro nějakou příhodu, kterou právě prožili, nebo pro myšlenky, co právě cítí. Jeden člen komunity náhle, když na něj přijde řada, tu zásadu poruší. Z Bible nic nečte. Asi třicetiletý špinavý blonďák jménem Dan s malým knírkem se dívá skrz nás, koženou sedačku, kterou komunita našla na ulici, i skrze strohou cihlovou zeď, Asi někam dál po spirále času. Něco předříkává. Báseň „ROZBITÉ SNY“ věnovanou zemřelému příteli na AIDS: „Jako nám děti přinášejí své rozbité hračky se slzami v očích, abychom je spravili, přinesl jsem své rozbité sny Bohu jako svému příteli, místo, abych ho nechal pracovat, potloukal se v jeho blízkosti, ale svou vlastní cestou, abych se nakonec rozplakal a shrábnul střepy svých snů zpět a řekl mu, jak můžeš být tak pomalý? A on řekl dítěti v mé duši: Co jsem pro Tebe mohl udělat jsem nikdy neudělal. A obrátil se ke starci v mém obličeji: Běž, běž a už se nevracej. Šel jsem a plakal, ztratil se v mlze HIV, rozplynul.“ Dan inteligentníma očima nejist ě přelétne okolo sedící. Docela sympaťák. U snídaně mi k plackám s javorovým sirupem říká: že to tady pro něj jsou opravdové snídaně jeho rodiny. Jiné prý nezažil. Ve čtyřech ho rodiče dali do dětského ústavu, pak byl jako retardovaný přeřazen do zařízení pro mentálně postižené. Pak zase ústav, útěk, drogy, kriminál, drogy, prostituce, chtěl spáchat sebevra ždu, mezitím se dozvěděl o své pozitivitě. „A tehdy, i když je to možná k smíchu, se kone čně můj život změnil k lepšímu. Po bezesných nocích jsem si vlastně teprve uvědomil, jak je život krátký a že opravdu jednou ze světa zmizíme. Ostatní lidé nevědí, kdy umřou. Já to vím s přesností plus mínus deset let. Bylo mi líto odejít z tohoto světa s tak zpackaným životem. Proto jsem přestal dávat svůj zadek k dispozici, přestal brát drogy, snažil se vypátrat svou bývalou ženu. Po matrikách se snažil zjistit a setkat se s rodiči. Nakonec mám takovouhle rodinu. Změnil jsem život a začal víc přemýšlet. Bavilo by mě začít fotit… Aby tady na mě spolu se vzpomínkami něco zůstalo. Začal jsem poprvé v životě opravdu žít, až když jsem se dozvěděl víc o své smrti. Zpráva o mé pozitivitě mi dala i pozitivní myšlení.“ · · ·Mítink zatím pomalu pokračuje Louisovým kázáním o údělu, který jim dal do rukou Bůh. Jedna nově příchozí tlustá černoška sešpulí své růžové rty a začne pomalu s přivřen ýma očima vykládat, že je ráda, že je tu po delší době našla všechny pohromadě a že jim přeje, aby měli krásné ráno jako ona, kdy se probudila s dobrou náladou a cítila tu obrovskou sílu života a bylo jí moc hezky. Všichni tleskají. Jirka se ke mně naklání s informací, že „ta už není jen HIV pozitiv, ale AIDS už nemocná.“ Vystoupí Fredy a už po druhé na mítinku děkuje, že ho komunita přijala jako bratra a on se tu opravdu cítí jako doma a bude se na oplátku snažit být pozitivní nejen HIV, řečmi, myšlením, ale i jedn áním. Rozděluje se práce v kuchyni a úklid v domě na příští týden. To se zvrtne v pření a diskusi o hloupostech. Lidi tady v té komunitě rádi mluví. Jako postižené virem HIV, bezdomovce, prostitutky nebo narkomany je totiž nikdo neposlouchal. Potřebují to ze sebe dostat. Být posloucháni. Ranní schůzky většinou končí krásným táhlým songem, všichni rozjímají v obličeji v dlaních. Táhlé černošské blues končí a lidi různých barev se silně objímají s očividnou vírou, že jsou pospolu jako bratři a sestry silnější. Uklízejí se židličky, všichni rámusí a smějí se, a někteří se znovu objímají. Tak jako každý den, než někteří z nich nevydrží a vrátí se zpátky k drogám, na ulici, do metra a nebo si je odvezou do harlemského špitálu s indikací ztráty imunity. · · ·Od té doby, co komunita existuje, tu zemřelo na AIDS už šest lidí, což je víc než jedna čtvrtina lidí, co na něj zemřeli v bývalém Československu. Přesto se tu hrají dál karty, vypr ávějí fóry, dívá se na TV, VIDEO a třeba i tancuje. Dobrý pozorovatel ale po delším pobytu zjistí, že jejich radosti u každého z nich vystřídá tichý, ale rozplizlý nával neskrývan ého smutku. Přehlušeny tady jedinou povolenou drogou. Spánkem. A tak je to tady pořád dokola. Ranní mítink – karty, TV, video, spánek, bezcílné bloudění neutěšeným Harlemem . spánek. Jdeme radši ven. Na rohu naší ulice potkáváme Josého. Starostlivě si na krku ohmatává uzliny a smutn ě nám říká, že byl v nemocnici, kde mu řekli, že dostal nějakou plí- seň. Smutnej začátek dne. Večer na nás kvůli němu zařve Ital Petr, aby jsme tak nevětrali, že je to FUCK. Je horko k zadušení. Vždyť na předvčerejším mítinku se kromě toho, že se tady někomu ztratil toaletní papír, mluvilo o zbytečném plýtvání teplem. Nejdřív si pro sebe něco žbrbláme a pak usínáme. Ze spánku mě probudí Radkův hlas: „No jo, ty vole, ale jaký bysme byli my, kdyby jsme věděli, že je pro nás chřipka smrtelnou nemocí?“ Chci mu něco odpovědět, ale Radek mi nazna čí, ať jsem ticho. Ve vedlejším koutě místnosti mezi sebou právě FREDY, JOSÉ A PETR mluví o smrti. José brečí a vypráví, jak viděl svého mladšího bráchu umírat na AIDS. · · · Další den je svátek. Díkuvzdání. Čekám informován Radkem bůhvíco, ale všichni se jen šíleně přejedí plněným krocanem a pak se dívají na video. Jsou tu dnes i dvě černošky, bývalé zdejší obyvatelky, které už odsud odvezli před několika měsíci kvůli AIDS do nemocnice. Všichni se k nim dnes, od chvíle, co je Louis svým širokým omláceným bourákem přivezl, chovají až moc mile a uctivě. Myslím, že spíš než soucit a pocit soudržnosti mají strach, jako když se pacient po plastické operaci bojí podívat do zrcadla. Jedna z nich, Katrin, jejíž obrázek krásné černošky a’la tmavá gazela visí u Louise v pokoji, už tak pěkně jako na fotografii nevypadá. Je na vozíku, kostra potáhlá kůží. Šeptá a třesou se jí ruce. Bojím se ji fotit. Ne kvůli ostatním, ale abych mohl v noci spát. · · ·Měl jsem, a snad i budu mít štěstí. Určitě si budu ale odedneška dávat větší pozor. Proto se mě lidi nebudou štítit a bát. Ale ani HIV pozitivních se nemusíme bát a štítit. Jsou jako my, nejsou vyjma své krve, poševního sekretu či semene nebezpeční. Jenom měli míň štěstí. Určitě. Proto se jim ho alespoň teď snažíme trochu dát. Štěstí. Aspoň tím, že po nich nebudeme plivat. Budou pak déle žít. Stejně jako u rakoviny, i u AIDS záleží hodně na psychice nemocného. · · ·Letadlo startuje. Bere směr Evropa. V oblouku se naklání a pod námi je vidět New York. Podle statistiky tu teď právě pod námi umírají lidé na AIDS. Přemýšlím o těch pod námi a modlím se: Dej Bože, abych takovou divnou reportáž nemusel psát za krátký čas do nás pro nějaký grónský magazín. Jako varování. Zatím u nás zemřelo na AIDS jen dvacet lidí. Jenže lidi jsou nepoučitelní. Bojím se, že budou i ti Eskymáci. Naučit se žít až když vím přibližný termín smrti je k vzteku. Blikne pod námi poslední světýlko NEW YORKU. Přemýšlím jestli to nebylo světlo Paulina světlíku. Myslím, že na to svou sugestivní sílu měl. text a foto: Josef Formánek

Pin It on Pinterest

Shares
Share This