Category: 1993 / 02

V někom vzbuzují strach, v někom zase nenávist. Jiný na ně jenom hledí s mírným pochopením a s myšlenkami na to, že od sám byl také mladý, a že je to časem přejde. V každém případě, ať už se to někomu líbí nebo ne, jsou tu v různých obměnách už skoro celých sto let a zatím se nezdá, že by chtěli z našeho života vymizet. Snadno je můžeme rozeznat a mnohdy se oni sami snaží, aby svým zjevem vybočovali z řad průměrných lidí a provokovali lidi k otázkám, které se jim ale jen málokdo odváží položit: „Proč tohle všechno? Proč jste anarchisté?“
ANARCHIE: Znamená bez vlády, ale nikoli chaos a nepo- řádek. Chápeme toto označení jako název pro teorii o životě a lidském jednání, podle níž společnost nepotřebuje žádnou vládu. Základem této spole čnosti je spolupráce, vzájemná úcta a solidarita. Přestože se skrývají za nálepkou jednoho slovy, rozhodně se nedá říct, že by anarchie sdružovala jednolité hnutí se stejnými názory a požadavky. Naopak! Neexistuje žádný jiný směr, kde by bylo tolik různých proudů a aktivit. Právě proto, že se jedná o anarchii, můžeme na jednotlivých akcích spolu vidět ekology s odpůrci vojenské služby, zastánce práv zvířat s antiklerikály, přívržence alternativní kultury s levicovými aktivisty.
Názory nejsou omezeny a novým myšlenkám se meze nekladou. Dokonce ani žádné konvence v oblékání je nijak nesvazují. Dlouhovlasí rockeři v džínových bundách, šokující punkeři s vyčesanými, barevn ými kohouty na hlavách, studenti v černém, nebo vyholení SHARPSkini, všichni se můžou hlásit k anarchii. Přes všechny tyto rozdíly mají ale jedno společné – jsou to lidé, kterým o něco jde. „Prohlašujeme-li se za anarchisty, prohlašujeme předev ším, že nechceme jednat s druhými tak, jak by se nám nelíbilo, aby jednali oni s námi, že nikdy nebudeme trpět nerovnosti, které umožnily, že mnozí mezi námi užívají své síly, chytrosti a schopnosti tak, že bychom přišli ke škodě, kdybychom tak jednali a jednali bychom sami proti sobě.“ Petr Kropotkin Když jsme hledali anarchisty, se kterými bychom si mohli popovídat o jejich názorech a problémech, samozřejmě nám okamžitě napadla Praha, kde je rozhodně největší zastoupení anarchistických aktivit a kde se také jejich činnost nejvíce projevuje. Ale nakonec naše volba padla na město zcela jiné, kde jejich běžný život nekryje anonymita milionového velkoměsta se vší svojí lhostejností a bezohledností. A tak jsme se vypravili do města sice mnohem menšího, ale z hlediska anarchie stejně významného, do průmyslových Teplic na severu Čech. Ocitli jsme se v protestně obsazeném pust ém domě, tzv. squatu, kde jsme se setkali se skupinou mladých anarchistů tohoto problémového města. Opuštěný dům, který obsadili na protest proti nevyužívání prázdných bytů, zatím vesele chátral jen kousek od centra města. Oprýskaná, zašlá omítka, vytlučená okna a vchod zatlučený prkny, jak ho zabezpe čili místní policisté po svém posledním přepadu. A přímo naproti u nás zatím nezvyklý podnik, který naše babičky a dědové nazývali lichotivé „Hampejz“ nebo „Hambinec“.
Dostat se do squatu vyžadovalo značnou fyzickou námahu a otrlost proti špíně. Po ujištění, že chátrání a nepořádek nemají na svědomí protiprávní nájemníci, jsme pochopili, co je na „nevyužívání bytového fondu“ tak štve. Odkojeni komerčními americkými filmy, kde se to ponurými a zanedbateln ými doupaty nebezpečných pankáčů, plnými odpadků, výkalů a použitých injekčních stříkaček, jen hemží, jsme se nestačili divit. Ne, že by se to tam jen blýskalo jako v bytě spořádané hospodyňky těsně před vánocemi, ale v porovn ání s ostatními místnostmi v domě tam bylo až neuvěřitelně čisto. Rozhodně udělali, co bylo v jejich silách. Pár matrací, v rohu kupa tiskovin a zdi pomalované protifa šistickými hesly. Prostě pohoda. Žádnému z anarchistů není víc než sedmnáct let a po zkušenostech z ostatních měst to vypadá, že anarchie je v poslední době skutečně doménou především náctiletých. Puberťáci, může někdo pohrdavě namítnout, ale z rozhovoru brzy poznáváme, že před sebou máme rozumné a hlavně přem ýšlející lidi, kterým není jedno, co se kolem nich děje. Z jejich odpovědí to jasně vyplývá. Kdo jste a o co vám jde? Jsme lidi, zoufalí z politické, ekonomické a ekologické situace kolem nás. Jsme autonomní skupina, která chce sdružovat nejen anarchisty, ale i ekology. Chceme vystupovat proti všem formám rasismu, fašismua nacionalismu. Jsme levičáci. Rasismus? Měl by se vyplenit. Je malinko v každém z nás. Je v nás vlastně pěstovanej už odmalička. Nechceme posuzovat lidi podle toho, jaký jsou rasy, ale podle toho, jak se chovaj. Skinheads? Tady jsou především neonacisti a v menšině taky kališníci. Nemáme s nima dobrý zkušenosti. Někteří nám dokonce pomalovali dveře od bytu hákovými kříži a napsali tam: „Ty zasranej levičáku.“ K žádnejm bitkám mezi náma nedošlo, ale je to jen otázka času. Nemaj moc složitou filozofii – jen rasismus. Mezi sebe vezmou každýho, kdo si vyholí hlavu a nosí bombra. Někteří jdou po nás a ani nevědí proč.
Chceme uspořádat manifestaci proti fašismu a rasismu, abychom mohli ukázat, že tohle jsou fašisti. Armáda? Nesouhlasíme s vojenskou službou, ani s jakýmkoli militarismem. Nechceme ani náhradní vojenskou službu, protože je to jen další forma buzerace. Prostě tě někam přidělej a ty musíš. Stejný jako na vojně. Proč bychom měli někam chodit proti naší vůli. Práce? Práci neodmítáme. Proč taky? Už teď jsme třeba ochotný pomoct městu například při úklidu. Už jsme jim to navrhovali, ale oni nás ani neposlouchali, že prý je to věc technických služeb a ne naše. Pomoct od nás nechtějí, to by nám pak nemohli říkat, že jsme příživníci a děláme bordel. Drogy? Drogy odmítáme. Je to blbost, ale je to věc těch lidí, co je berou. Když se jim to líbí? Zakazovat nikomu nic nechceme. Policie? Už nás dvakrát přepadli. Naposledy těsně před demonstrací proti zdražování jízdného městské dopravy. Sebrali nám tiskoviny a notýsky s adresami. Některý věci nám do dneška nevrátili. Taky nám zatloukli dole vchod. Asi nás chtěli zastrašit, abychom tu demonstraci nedělali. Noviny? Nic moc. Hodně zkreslujou. Když byla první demonstrace proti fašismu, tak o nás Severo český deník psal jako o monarchistech a ve Směru z nás udělali nebezpečné, ozbrojené živly. Prostě blbosti. Na nic se nás neptali a psali nesmysly. Terorismus? Dřív jsme byli pacifisti, ale teď už si myslíme, že když nám dá někdo ránu, tak je v pořádku, když mu jí vrátíme. Odmítáme terorismus proti lidem, ale i ničení majetku je úplně poslední možnost boje proti systému. Až když selže všechno ostatní. Akce?
Naší první akcí byla demonstrace proti rasismu a fašismu v Duchcově. Tu jsme sice sami nepořádali, ale místní organizátoři selhali a tak jsme to vzali do svých rukou my. Pak jsme uspořádali protest proti zdražení jízdného. Přišlo málo lidí a nic se s tím neděje. Tak si to zopakujeme 2. února a doufáme, že teď už se to podaří. Lidi už jezdí za víc a štve je to. A budou i další akce proti fašismu a za ekologii, ale to je ještě dlouho před náma. Teď je nejdůležitější to zdražení MHD. Otázky byly zodpovězeny, ale povídání o všem možném ještě zdaleka neskončilo, Problémů je všude kolem pořád dost a témat neubývalo. Čeho ale nebylo nazbyt, byl čas. Byl už pozdní večer, když jsme se museli rozloučit a vykonat namáhavou cestu, tentokrát ven z domu. Žádná senzace v podobě zfetovaných a špinavých punkerů se sice nekonala, ale i tak to nebyl zbytečně promarněný čas. Člověk sice nemusí se všemi názory anarchistů souhlasit, ale je to přece jenom příjemné zjištění, že existují lidé, kteří si stojí za svými myšlenkami, přestože právě pro ně nemají na růžích ustláno. Až si zase někde přečteme zaručené senzační zprávy o zdrogovaných anarchistech, snažících se vyhodit do povětří třeba nádraží, budeme se jen pobaveně usmívat. Vždyť víme svoje.

Category: 1993 / 02

Sledujeme-li kořeny fašismu, musíme se chtě-nechtě zabývat mládím Mussoliniho. Studium vzniku a vývoje fašismu není možné bez znalosti politické kariéry tvůrce a jednoho z vůdců fašismu. Mussolini se nenarodil v nějaké aristokratické rodině, naopak, vyšel z těch nejbídnějších poměrů. Za celé dětství a jinošství nepoznal nic jiného než strádání, bídu a boj o holé živobytí. Jeho otec byl bojovný socialista a chudý kovář. Jeho syn oněm později řekl: „Jeho mysl a srdce překypovaly socialistickými doktrínami.“ A ještě dejme slovo Mussolinimu. Ve své autobiografii o sobě napsal: „Když jsem byl chlapec, každý můj den začínal nějakým činem vůle.“ Tedy z předchozích vět vyplývá, že Mussolini byl velmi nadějný a nadaný hoch. A pak přišla další náhoda. Jeho první učitel byl také socialista, takže Mussolini nejenže sál socialismus s mateřským mlékem, ale zdokonaloval se v něm souběžně se čtením slabikáře. Přestože nebyl vynikajícím žákem, učil se lehce. Absolvoval střední školu a v šestnácti letech dostal učitelský diplom. Malé Italy učil číst a psát celý rok, ale pravděpodobně to nedělal podle představ svých představených. Jistě nás neudiví, že mimo základů vědění vštěpoval do hlavy malých školáků i socialistické ideje. A tak dostal vyhazov. V osmnácti letech byl bez práce, bez peněz, a proto se rozhodl, že italské podnebí vymění za švýcarsk é. Těch několik let, které ve Švýcarsku prožil, dělal, co se dalo. Byl zedníkem, tesařem, řeznickým pomocníkem… prostě vystřídal řadu povolání. A přitom stále studoval, navštěvoval kurzy o národohospodářství a velmi se zajímal o politiku, která se stala jeho vášní. Inspiraci čerpal z Marxe a mluvil tak vášnivě, že se stal brzy podezřelým.

Postupně byl vypovídán z jednoho kantonu do druhého, až mu bylo nakonec zapovězeno celé Švýcarsko. Vrátil se tedy do Itálie a přihlásil se k vojensk é službě. Na vojně se naučil a pochopil smysl disciplíny. Byl znamenitým vojákem, ale protože měl pověst radikálního revolucion áře, tak nedosáhl žádného povýšení, po kterém tolik toužil. Vojenská služba a smrt matky, kterou velmi miloval, ho dokonale zkrotily. Po skončení vojenské služby se rozhodl, že bude zase učitelem, ale tentokrát v Rakousku. Tam také dostal místo výpomocného učitele v jedné vesnici v tridenské provincii. A do tohoto období – o čemž jsem přesvědčen – můžeme klást zárodek fašismu. V tomto novém působišti se totiž Mussolini setkal s iredentickým agitátorem Cesarem Battistim, jehož vliv působil na budoucího diktátora po celý jeho příští vývoj. Battisti byl socialista a vášnivý vlastenec a stejně jako Mussolini byl pronásledován za svoje radikální smýšlení, které neslo pečeť marxismu. Přátelství těchto dvou mužů přineslo nečekané plody. Oba vzplanuli láskou k vlasti, v které nežili. Socialismus a patriotismus se staly Mussolinimu zářivým cílem. Přestože byly zdánlivě protichůdné, spojily se v jeden „harmonický“ celek. Mussolini si uvědomil, že jeho životním posláním není učení dětí a mládeže, ale obrácení dospělých. Battisti v té době začal vydávat malý místní list, v kterém Mussolini začal se svými prvními žurnalistick ými pokusy. A zde napsal, že Itálie nekončí u Alta – což byly tehdy hranice mezi oběma zeměmi – a Rakušanům došla trpělivost a vyhostili ho. Mussolini se vrátil do Itálie a ujal se vedení malého socialistického plátku extrémních tendencí. Roku 1912 už řídil „L´Avanti“, nejdůležitější socialistický deník v Itálii. Mussolinimu bylo dvacet devět let. Přestože to byla obtížná a odpovědná práce, Mussolini stále studoval, podrobně se seznamoval se sociálními a politickými doktrínami německých a francouzských myslitelů. Přišel rok 1914, který s sebou přinesl válku. Přes svůj radikalismus byl Mussolini velkým patriotem. Válka byla pro něho velkým nervovým otřesem. Ale hned post řehl, že Itálie má možnost získat násilím to, co by nikdy nedosáhla vyjednáváním. Ale v čele vlády stál tehdy muž, který tvrdil, že Itálie dosáhne nejvíce tehdy, když nebude dělat nic. Byl to Giolitti, velký vůdce liberálů. Mussolini hlásal opačnou politiku.

Požadoval osvobození z otroctví Trojspolku a válku po boku Dohody. Většina italských socialistů byla pro neutralitu, menšina projevovala sympatie s Německem. A oba směry ostře kritizovaly Mussoliniho pro jeho stanovisko. Roztržka se prohloubila natolik, že několik měsíců po vypuknutí války nebyl už Mussolini redaktorem „L´Avanti“ a dokonce ani členem strany. 15. listopadu 1915 začal Mussolini vydávat zbrusu nový list „Popolo d“Italia“, který se velmi brzy stal nejčtenějším listem Itálie a Mussoliniho platformou. Mussoliniho podporovala Francie. Proč? Její tehdejší velvyslanec Barrére byl prozíravý muž, který tušil skryté Mussoliniho možnosti a věděl, co může očekávat od bývalého socialisty. Listo Popolo d“Italia začal vést odvážnou kampaň za válečnou intervenci. 5. května Gabriele d`Annunzio pronesl svoji slavnou řeč, která podporovala intervenci, a s kterou v celé Itálii rozdmýchal válečné nadšení. V lidech to začalo vřít. V Miláně vypukly protiněmecké nepokoje, které požadovaly válku. Giolittimu nezbývalo nic jiného, než odstoupit. Po jeho abdikaci byl sestaven Salandrův kabinet, který 24. května 1915 vypověděl Německu a Rakousku válku. A co dělal Mussolini? Ten se okamžitě a dobrovolně přihlásil na frontu, ale podivný předpis, podle kterého se nikdo povinný řadovou službou nemohl hlásit jako dobrovolník, znemožnil armádě přijmout jeho přihlášku. Válka se vlekla a konečně se Mussolini dočkal. Byl povolán jeho ročník. Hrdě odmítl místo v hlavn ím stanu a šel přímo na frontu. Je pravdou, že se tam vyznamenal a byl povýšen na seržanta.

Chtěl vstoupit do důstojnického kursu, ale jeho pověst revolucionáře mu v tom zabránila. Jeho žádost byla zamítnuta. A tak zůstal na frontě. Dostal tyfus, uzdravil se a opět šel na frontu. A pak přišel únor 1917, kdy byl Mussolini těžce raněn. V jeho zákopu vybuchl granát a jeho tělo obdaroval čtyřiačtyřiceti střepinami. Vyvázl z toho, ale trvalo to celý rok, než byl fit. Ale nemohl už sloužit, a tak se vrátil k svému listu. Itálie prožívala v té době své kritické období a Mussolini ihned zahájil kampaň proti defétostickým náladám, které se začaly zmocňovat celé země. Pak přišlo opojení vítězstvím na Plavě a potom zklamání versailleským mírem. Tato událost byla mezníkem dalšího významného období Mussoliniho vývoje. Rozhodnutí vyjednavačů míru bylo pro Mussoliniho krutou ranou. Mnozí autoři se domnívají, že tím byla určena celá zahraniční politika pozdějšího fašistického státu. A my se s tímto názorem ztotožňujeme. V Itálii nebyla situace nikterak růžová. V materiálně zničené a válkou vyčerpané zemi kvetly myšlenky komunismu. V únoru 1919 vypukly v Miláně vážné komunistické nepokoje a tehdy si Mussolini napsal do deníku: „Když rudí pochodovali ulicemi, buržoazní majitelé hotelů a obchodů spěchali zavřít dveře a okenice. Oči se jim zavíraly strachem a únavou.“ Tedy z těchto řádků vidíme, že Mussolini viděl v buržoazii lidi, kteří před nebezpečím raději zavírali oči, než aby se mu odvážili čelit. V té době jeho doktrína začala nabývat obrysy. Intuice Mussoliniho napovídala, že nadešel čas k tomu, aby vypracoval taktiku. Ovšem potřeboval pomocníky. Ale odmítl se spojit s vlastenci, jejichž – dle jeho slov – „strach byl větší než odvaha. Chtěl jsem pracovat s odvážnými a pro věc zaujatými lidmi.“ 28. března 1919 byly v Miláně vypracovány stanovy prvního „Pascio do combatinento.“ Na začátku měla Mussoliniho organizace pouze čtyřiapadesát členů. Bývalé stoupence intervence, unitáře, demobilizované důstojníky a několik arbitrů ze slavné Brigády smrti. Tak bylo vytvořeno jádro budoucí armády černých košil. Když d“Annunzio v srpnu 1919 okupoval Rijeku, bylo v jeho legiích už mnoho fašistů. Tím se také zpečetilo přátelství obou mužů. D“Annunzio dal Mussolinimu „svoje srdce a svůj temperament, “ což u d“Annunzia už věru něco znamenalo.

Mezitím v Římě jedna vláda vystřídala druhou a v zemi probíhala jedna stávka za druhou. V roce 1921 se Mussolini pokusil vytvořit národní vládu, ale všechny jeho návrhy se setkaly s neporozum ěním ze strany socialistů a liberálů. Mussolini si tehdy zapsal: „Konzervativci lnuli ke špatným věcem jen proto, aby je konzervovali a revolucionáři chtěli ničit dobré věci pro radost z ničení.“ V květnu 1921 probíhaly nové volby a třicet čtyři fašistů bylo zvoleno do parlamentu, odstoupil Giolitti, jeho místo zaujal Benomi, představitel levice, kterého však velmi brzy vystřídal Facta. Tím šlo všechno od špatného k horšímu. Těsně za sebou následovaly dvě generální stávky a ty dovršily disorganizaci hospodářství země a při svém malém rozpočtu měla Itálie deficit šest a půl miliardy lir. V každé továrně byly podle ruského způsobu organizovány sověty a všude vládl dokonalý chaos. V té době se Mussolini rozhodl jednat. Ukázalo se, že měl vše, co bylo zapotřebí k převzetí moci: dopravní prostředky, legie a pluk jízdy. Všichni víme, že pluk jízdy přijde denně na pěkný peníz, takže je jasné, že Musollini měl peněz dostatek. Vše bylo dokonale připraveno k fašistickému převratu. Mussolini si získal mnoho přátel v armádě. Jedna z jeho základních teorií zněla, že armáda se nemá nikdy plést do politiky. Zápas mezi fašismem a komunismem byl ryze politickou věcí. Arm áda měla stát stranou, čemuž byla ráda. Z toho důvodu se poda řil pochod na Řím. Zatím co legie pochodovaly na jih, Mussolini řídil tiskovou i vojenskou ze své redakce v Miláně, kterou přebudoval v pevnost. 28. října 1922 ho povolal král telefonicky do Říma. Mussolini se bál nastražené pasti a žádal telegrafické potvrzení výzvy, což bylo proti všem předpisům a pravidlům. Přesto telegram došel. Mussolini čekal další tři dny, než se vydal do Říma. Až když jeho legie byly před branami Věčného města, pověřil svého bratra Arnalda řízením listu a ještě téhož večera odjel. 1. listopadu 1922 Mussolini vjel do Říma v čele svých legií. Byl okamžitě přijat králem a pověřen plnou mocí.

Dosáhl svého cíle. Zmínili jsme se o Mussoliniho novinářské činnosti. Pro nás je zajímavé, že v době, než se dostal k moci, napsal knihu o Janu Husovi. Když se stal vládcem Itálie, kniha se rychle stahovala. Zajímavé také je, že první Mussoliniho kabinet nebyl čistě fašistický. Chtě-nechtě se musel Mussolini zpočátku podrobit zákonu, který ovládal celou politiku. Zatím co si sám ponechal předsednictví státní rady a ministerstvo vnitra a zahraničí, ostatní členové kabinetu byli demokraté a liberálové, směsice levých a pravých, která měla uspokojit všechny. Celých pět let to trvalo, než se Mussolini zbavil opozice a vzal otěže vlády pevně do svých rukou, když všechny jeho pokusy vybudovat všenárodní vládu narážely na odpor katolíků a socialistů. Teprve potom mohl fašismus kráčet ke splnění svých cílů, poháněný novým mysticismem a fašismem, který vyšel z marxismu, jehož vliv bylo znát na totalitní myšlence, na zásadě soustředění kolem kolektivní jednotky – státu. A na závěr si maně vzpomínám, že samotný Lenin želel Mussoliniho odchodu ze socialistického hnutí. Považoval to za velkou ztrátu pro toto hnutí.

Category: 1993 / 02

Tmavý, špinavý, špatně osvětlený Harlem je depresivní jako málokteré místo na světě. Zčernalé rozpadající se domy se zatlučenými okny, čpící spáleni ště, louže vody z prasklých vodovodních řadů na silnici i chodnících, které snad nikdo neopravuje, rozsekaný asfalt, díry, odpadky, smrad, trosky lidských existencí zničené crackem a nemocí AIDS všude kolem,“ psal jsem o téhle šílené čtvrti v říjnu 1989. Tehdy jsme sem přijeli s jihokorejským novinářem Hee-Sangem z hotelu na Manhattanu, který nám platil Světový tiskový institut v Minnesotě.
Zažili jsme s policisty z třicátého druhého okrsku noční hlídku, která nás vyděsila jako králíčky v hnízdě kobry. Dnes v tomto okrsku s českým novinářem Josefem Formánkem víc než týden bydlíme. Časy se mění. A co se za ty tři roky, kdy Československo prošlo tolika převratnými událostmi, změnilo v Harlemu? Jak lépe to zjistit než jet na stejný policejní okrsek, na stejnou noční hlídku jako před třemi lety? Policejní strážnice je stále přesně taková, jak si ji pamatuji z října roku 1989. Za tu dobu se tu snad ani nemalovalo. Desítky většinou černých policistů stále pobíhají z jedné místnosti do druhé. Provoz se tu asi ještě zrychlili. Okradení, přepadení, napadení čekají na l a v i c í c h , m l a d é černošky většinou se slzami v očích, muži s apatickými tvářemi . Skupina policistů v civilu a pár mužů v bundách s nápisy ,narkotické oddělení´ přivádí v poutech skupinu černých pásků, kteří zřejmě prodávali crack. Zatčení mizí vzadu v policejních celách. Tentokrát mi pro noční hlídku nepřidělili dvojici černých policistů, ale dva potomky italských přistěhovalců, se kterými už včera absolvoval stejnou jízdu Josef Formánek. „Zase novinář z Československa? „, žasnou. „Máte snad v Americe nějaké manévry nebo co?“ „Vidíte?“ A přesto má většina Čechů o Americe strašlivé iluze. Že tu opravdu celá léta existuje něco jako Harlem vlastně skoro ani nechtějí uvěřit.“ Policisté čekají, až si obleču neprůstřelnou vestu, kterou mi tu přidělili, a můžeme vyjet.
Službu začínáme velmi prozaicky. Zabočili jsme na hlavní třídu a kdykoliv Mario vidí automobil zaparkovaný na vozovce vedle souvislé řady parkujících aut, vítězně zahaleká. Zastavujeme, za stěrač špatně zaparkovaného auta zasunujeme pokutu. „Není to jako lov ryb, aby sis nemyslel,“ říká Luigi. „Ale když jsme pár dní líní dávat pokuty, tak to musíme na konci měsíce dohnat.“ „Kolik pokut máte podle předpisů měsíčně udělit?“ „Asi tak pětadvacet.“ „Přepadení. Dva muži se samopalem! “ hlásí vysílačka policejn ího vozu. Zapínáme sirénu a vyrážíme. „Stejně to bude bullshit,“ říká Mario. Bullshit, jeden z nejoblíbenějších amerických termínů, dámy prominou, znamená býčí hovno. „Jak to?“ ptám se. „Každej nahlásí bůhvíjakej arzenál, kterým byl přepadenej, abysme jako tím dřív přijeli. Na místě se ukáže, že si to vymyslel, že jde třeba o obyčejnou manželskou hádku a žena chce, abysme sebrali jejího starýho.“ Celá ta zběsilá jízda trvá asi dvacet pět vteřin. Jsme na místě. nejen my, ale také hned další tři policejní auta. Na velké případy jsou dvoučlenné hlídky okamžitě zesilovány. Snažím se zatáhnout hlavu mezi ramena, zbytek těla je chráněn neprůstřelnou vestou.
Co kdyby se najednou ozvala dávka ze samopalu. Ale na chodníku bezstarostně stojí ušpiněná rozcuchaná černá cuchtička. „Utekli támhletím směrem,“ ukazuje. „A samopal?“ ptá se policista. „Vzali ho s sebou.“ „Kdo jí to má věřit…,“ řekne Luigi. Každopádně právě tady nejsou potřeba tři policejní vozy. „Seržantka to s vámi sepíše,“ prohlásí Mario. Překrásná černá policistka, která vystoupila z třetího auta, potřese hlavou. Naše auto může odjet. „Jak se podařilo hned třem policejním vozům být na místě přepadení do pětadvaceti vteřin od hlášení? Kolik hlídek jezdí ve vašem okrsku?“ ptám se. „Osm.“ To vysvětluje všechno. Osm aut neustále v pohybu ve čtverci čtyřikrát deset ulic. Zahýbáme do jedné z temných uliček. Na schodišti tam posedává parta výrostků kolem čtyřicetilet ého černocha s šíleným výrazem a šedivými vousy. „Vidíš, to je marihuanový král téhle čtvrti. Jeden z nejbohatších občanů Harlemu, kterej ale nem ůže svý bohatství přiznat,“ říká Mario. „Je už z toho chudák trochu vyšinutej a ještě k tomu je hermafrodit. Zajímavej osud.“ Auto zastaví, Mario se vykloní z okýnka: „Tak co Andy. Jak se vede?“ „Děkuju, fajn…“ vrčí marihuanový král. „Jak jdou kšefty? – Doufám, že dobře…, křičí Mario. „Jo, jo neměj strach…,“ říká marihuanový král. „Tak držíme palce,“ usmívá se Mario. „Jeď,“ řekne Luigimu. „Ještě ti ukážem pár překupníků cracku, když už jsme v tom,“ otáčí se na mě.
Prodavači cracku sedí většinou na rozích před špinavými obchůdky s potravinami, aby místní obyvatelé mohli uspokojit všechny své potřeby na jednom místě. Mario na ně přátelsky volá, oslovuje je křestními jmény, přeje jim dobré pohody. „Je dobře se s nimi bavit,“ vysvětluje mi. „Jejich lidi si pak myslí, že se z těch kápů staly krysy – bonzáci. Vnáší to zmatek do jejich řad…!“ „Volání z bytu o pomoc na sto třicáté druhé ulici…,“ chrčí vysílačka. Naše auto znovu prudce zrychlí. Rozeřve se siréna, bezútěšné fasády harlemských domů osvětlují odlesky červených a modrých signálních světel na střeše našeho policejního vozu. Zastavujeme, vyskáčeme z auta, běžíme do domu. Patří mezi ty slušnější. Policisté z hlášení znají i v kterém patře je byt, v němž kdosi žádal o pomoc. Hrnou se do výtahu. Ještě v jeho kabině vytahují kolty. Sotva se dveře výtahu otevřou, vyskakují Mario a Luigi každý na jednu stranu dveří bytu. Scéna jako z amerického filmu. Mohlo by se tady něco semlít, napadá mě, když stojím náhle docela sám proti dveřím bytu. Policisté zvoní. „Otevřete, policie! – Slyšíte? Otevřete!“ Hluboké ticho. „Zase bullshit,“ konstatuje Luigi. „Někdo si dělal srandu. – Tak dlouho s náma budou ty paznechti laškovat, až nás budou jednou opravdu potřebovat a my budem zrovna na druhý straně čtvrti kvůli falešnýmu poplachu. “ „Slyšíte, otevřete!“, křičí ještě jednou Mario. Pak se po mně ohlédne, přimhouří jedno oko a začne volat proti zavřeným dveřím lámanou češtinou: „Ty zkurvysynu! Krkající hovno! Jdi do prdel!“ Nasmazatelná stopa, kterou zanechal v černém Harlemu Josef Formánek. To on, jak se dozv ídám naučil včera Maria A Luigiho několika základním českým výrazům. „Máš hlad?“, obrací se na mě Luigi, když skončíme znovu v autě. Přikyvuji. Jsem zvědav, co udělají. „Zastavujeme před čínsk ým obchodem s hotovými jídly přes ulici.
Dostanete tu všechny poklady čínské kuchyně od vepřového ve sladkokyselé omáčce až po krevety. Nejlevnější jídlo za tři dolary. Tedy za míň než je zákonem určená minimální hodinová mzda. V Harlemu je samozřejmě levněji než na Manhattanu, jinak by se tu obchodníci neudrželi. Ale stejně Čech jenom zírá v němém obdivu, že ceny potravin ani restaurac í se od roku 1989 prakticky nezvýšily. Co by s Američany asi udělaly změny cen jako v Československu? „To je náš kamarád, dej mu pořádnou dávku,“ říká Mario čínskému prodavači, který se na nás usmívá už od dveří. Policista tu má patřičný respekt kamkoliv přijde. Objednáváme si jídlo, vracíme se do auta. Objíždíme dva bloky, než nám kuchař jídlo připraví. Když znovu vstoupíme do krámku, máme už na pultě termoizolační krabičky se vším, co jsme si objednali. Zajíždíme s autem do temné uličky, zastavujeme u opuštěného asfaltového hřiště a tam tu božskou hostinu za pár dolarů rozbalujeme. Kuchař nám do krabic zabalil opravdu všechno co potřebujeme. Plastikové vidličky, talíř, mističky s omáčkami, koření, rýži. A přece tu je jeden problém, který mi brání pořádně vychutnat tu symfonii vůní a chutí. Neprůstřelná vesta. Dosahuje příliš vysoko pod bradu a její neohebn ý horní okraj brání sedícímu člověku pořádně sklopit hlavu a podívat se do talíře. „Líbí se ti černošky?. ptá se Mario, když se otírá po jídle ústa do ubrousku. „Některý, samozřejmě. – Třeba ta vaše černá kolegyně. Od tý bych se dal s chutí zatknout.“ „Tak to jí řeknu,“ směje se Mario. „Jo? A bude to sexual harassment, “ mrká na něj Luigi. Sexual harassment – sexuální obtěžování, hit Ameriky posledních let, kdy si kdejaká sekretářka vzpomněla, jak ji kdekterý šéf obtěžoval slovy nebo posunky, a sestřelila ho tím z jeho postu. Takovýhle nevinný vtip by tedy stačil?
Amerika je nevyzpytatelná země. Víc než dosud zákon umožňující trestně stíhat muže nebo ženu za manželskou nevěru. Provinilci hrozí jeden a tři roky vězení. Orální sex je nezákonný v řadě států. Když policisté při prohlídce, jestli v domě nejsou drogy, překvapí manželský pár při francouzském milování, mohou je zatknout alespoň za to. Sex do osmnácti let je protizákonný snad v celé Americe. Konzumace alkoholu do jednadvaceti let. V Minnesotě je člověku do jedenadvaceti let zakázáno kouřit tabák na ulici. Když jakýsi voyerský soused natočil na své amatérské video oknem do ložnice manželský pár při pohlavní styku a udal je, byli odsouzeni na tři roky do vězení za ohrožování veřejné morálky. Když si jiní rodiče fotili nahé děti ve své zahradě u svého bazénu, soused na ně zavolal mravnostní komando. Fotografie byly nalezeny, rodiče zavřeni za sexuální zneužívání dětí, děti dány do ústavu. Dětem byly dva, čtyři a šest let. Tohle všechno je Amerika, a pak jsou Amerika také čtvrti jako Harlem, Bronx, Queens…
„Tak co, zajdem si pár černošek prohlídnout?“ říká Mario. „Určitě,“ přikyvuji. „Mrknem se do jižního Bronxu, tam je to na holky nejlepší.“ Zabočujeme opět na hlavní třídu. Sotva zastavíme na červenou, dojíždí nás zprava limuzína k pronajmutí. Jakási vychrtlá černo ška se zběsilýma očima, s desítkami kraťounkých copánků spletených na hlavě, sedící na zadním sedadle limuzíny, stahuje okénko a zuřivě na nás mává. „Hej! Hej!“ křičí. Mario se vykloní z okénka. „Urazil mě, prase jedno!“ ukazuje černoška na řidiče. Blikla zelená. „Nerozjíždějte se,“ přikazuje Mario řidiči, který už také stáhl okénko. „Řekl mi, abych mu vykouřila péro! Zatkněte ho!“ křičí černoška. Řidič stočí pohled k nebi, pak se úpěnlivě podívá na Maria a začne vrtět hlavou. „Nic jsem neříkal. Opravdu!“ „Chtěl mě znásilnit, prcíř zaprcanej! “ „Vážená paní, k ničemu nedo šlo, je to tak? Jestli chcete, zapi šte si číslo auta. Můžete si stěžovat u jeho zaměstnavatele. Nebo jestli chcete, můžete podat žalobu.“ „Sviňák jeden! Nebudu se s ním mazat s hajzlem!“ Černoška otevře dveře vozu, vystoupí, práskne jimi za sebou a odkráčí středem. Řidič limuzíny k pronajmutí se nezmůže na jediný pohyb. „Oukej?,“ prohlásí Mario s pohledem na řidiče. Řidič s sebou škubne. „Děkuju vám,“ řekne nakonec Mariovi a rozjede se. „Chtěla se prostě svést zadarmo,“ vysvětluje mi Mario co se vlastně stalo. „Možná, že od řidiče chtěla navíc nějaký prachy na crack a když jí je nedal, rozhodla se, že mu zatopí.“ „Anebo se možná sama nabídla, že se s ním vyspí nebo že mu dokonce vykouří, a když řidič odmítl, práskla ho, že to chtěl on“ přidává Luigi. Můj ty světe.
Jižní Bronx je od hranice třicátého druhého okrsku co by kamenem dohodil. Projíždíme kolem slavného baseballového stadiónu, kam se dnes skoro každý bílý Američan bojí jít. Odbočujem do jakési skladištní ulice, která vypadá jako by tu havarovalo několik kamiónů se sběrnými surovinami, kolem temného parku, kam se po setmění může odvážit pouze sebevrah. A pak se v kulisách jak z válečného filmu mezi poloopuštěnými polorozpadlými domy v oblacích páry z kanálů začnou objevovat siluety kurev. Některé ještě opravdu krásné, jiné zubožené, pohublé, vrásčité, staré, odporné s odhalenými povislými stehny. „Prokristapána, jak si tyhle čarodějnice ještě můžou vydělat nejstarším řemeslem na světě na chleba?“ ptám se. „Na chleba? – Na drogy!“, říká Mario. „Tyhle hrůzy už jdou prostě za tolik, kolik dáš,“ vysvětluje Luigi. „Za dva, tři, pět dolarů.“ „Ale to by přece musel naopak někdo dát mně a sakra víc než pět d o l a r ů , aby se takovéhle obludy dotknul aspoň klacíčkem,“ říkám. „Když seš švorcovej, zdrogovanej, bez perspektivy že se někdy dostaneš z týhle čtvrti, asi začneš mít jiný nároky,“ směje se Mario. „Devadesát procent těchle kurev přece musí mít AIDS,“ nechápu. „To určitě. Ale tady už s chlapem pudou jenom s prezervativem. Dokonce i když chce jen vykouřit. – Tyhle baby viděly už umřít na AIDS tolik svejch kamarádek, že sex bez prezervativu neriskne žádná z nich. A dneska už to vlastně neriskne ani žádnej jejich zákazník.“ Vracíme se do Harlemu. Právě včas. Z vysílačky se ozve: „Volání o pomoc z bytu na stotřicáté sedmé ulici…“
Zapínáme sirénu. „Dělej, policie, pohni s tím autem z cesty,“ říká do mikrofonu Mario. Megafon na střeše policejního auta to náležitě zesílí. Černoch řídící před námi podez řele klikatě luxusního buicka okamžitě zahne k chodníku. Prořítíme se kolem něj do sto třicáté sedmé ulice. Jsme tu druzí. Luigi prudce zabrzdí, vyskakujem, řítíme se do domu. Běžíme po strmých, úzkých, špinavých, dřevěných schodech. Všude na zdech jsou klikyháky a srdečné vzkazy typu FUCK YOU. Z hořejšího patra slyšíme hádku. „Cos to udělal ty zmetku,“ křičí policista na obtloustlého mladého černocha. „A co udělala ona?!“, odpovídá černý výrostek. Míjíme ty dva na odpočívadle a vpadáme otevřenými dveřmi do bytu. Prokristapána. Ovane nás puch nikdy nevětraného záchodu, koupelny, kuchyně, moči, špíny, zkažených potravin, zapařeného prádla. Běžíme úzkou chodbičkou, ve které se dva lidé nevyhnou a do obličejů nás plesk á zažloutlé prádlo pověšené na šňůře. Zdvihá se mi žaludek když probíháme kolem koupelny se záchodem, v jejímž okolí se puch ještě stupňuje. A to ještě netuším, co nás čeká v kuchyni. Vpadáme do místnosti a rázem stojíme v krvi. Je všude kolem. Její mdlý sladký zápach přehlušuje puch předsíně a koupelny. Šikmo, takřka přes celou místnost leží obrovská tlustá černoška s ručníkem na hlavě. Z pod ručníku crčí krev. Nad černou zkrvavenou obryní stojí bezradně tenounký maličký černoch, zřejmě j e j í manžel. Místnost je vymalovaná naposled před desítkami let. Na zašlé špinavé olejové barvě jsou cákance krve. Povlečení na kuchyňském gauči jako by se nikdy neměnilo. Spojovací skleněné dveře do pokoje, dá-li se tak říkat místnosti plné matrací ležících na zemi, špinavých peřin a dalších členů rodin, zřejmě sestry a jejího manžela, jsou rozbité. Střepy nám chrupou pod nohama. Aspoň tolik nevnímáme odporný zvuk když odlepujeme od linolea se zasychající krví podrážky bot.
Konečně jsou tu lékaři se skládacími nosítky. Když vidí tu spoušť okolo, okamžitě si začnou natahovat gumové rukavice, Strašidlo AIDS obchází Harlem. „Co se jí stalo?“ ptají se střízlíka. „Praštil ji lahví.“ „Kdo?“ „Syn.“ „Proč proboha?“ „Pohádali se, dala mu facku.“ To už se lékaři sklání nad černou obryní. Sundavají jí ručník z hlavy. „Nebojte se. Musíme zjistit, jak hluboké je to zranění. Bude to v pořádku…“ Rozhrnují jí vlasy. Krev se valí z obrovské tržné rány. „Dobře – lebka není porušená. Zavážeme to,“ říká lékař. „To je rodinná idyla, co?“, přitočí se ke mně Mario. „Nejdřív se společně ožerou a pak se navzájem pozabíjejí. Zvířata.“ Z domovní chodby sem stále zaznívá rozhovor policisty s obtloustlým mladým černochem. „Cos to udělal, slyšíš?“ „Dávám domů peníze! Můžu si tu dělat co chci!“ Lékaři posadili černou obryni s obvázanou hlavou na nosítka. Nedá se nic dělat, jít sama ze schod ů nemůže. Vracíme se do domovní chodby. „Cos to udělal vlastní mámě?“, říká obtloustlému mladému černochovi Luigi. „Chtěls ji zabít?“ „Neměla si začínat. Bouchla mě první – tady mi to krvácí.“ Mladík si ukazuje na čelo, po kterém stéká kapka krve. „Dobře, vezmem tě do nemocnice, aby tě taky prohlídli. Jsi zatčen.“ Mario chytne černocha za paži, vede ho ze schodů. Na ulici ho nakládá do druhé sanitky, která právě přijela . Nastupuje za n í m , a b y n a n ě j dozíral. Naše auto pojede za sanitkou do nemocnice. Sanitky s matkou a synem těsně za sebou se řítí Harlemem. Zastavují před dveřmi nemocničního příjmu. Matka na nosítkách má přednost. Syna vyvádějí za ní. Uvnitř to vypadá jako na poln ím obvazišti uprostřed války. Na vozíku v rohu leží polonahý mladý černoch s průstřelem hrudníku. Na obličeji má kyslíkovou masku, vedle vozíku stojí stojan na kapačku. Na dalším vozíku leží těhotná mladá žena. Je přikrytá prostěradlem. Těžko odhadnout, co jí je. V rohu na lehátku spí vychrtlý stařec s jizvami od injekčních jehel na rukou. Narkoman.
Policista hlídá vstup do chodby k operačnímu sálu. Když se občas otevřou dveře sálu jak někdo z personálu vbíhá dovnitř, návštěvník zahlédne jednotlivé členy týmu s rouškami přes obličej, odraz prudkého světla nad opera čním stolem, sestřičky přinášející nástroje… Do dveří nemocnice teď vstoupili dva šestnáctiletí černoši. Jeden kulhá, opírá se o druhého. „Tady ho máte,“ prohlásí druhý a zmizí ve dveřích, kterými sem ti dva vešli . „Co je vám?“, ptá se policista střežící vstup do chodby. „Někdo mě postřelil.“ „Cože?“ „Šel jsem po ulici, najednou rána a tady mě to štíplo…“ Černoch stáhne džíny, po stehně mu stéká krev z rány po kulce. „Sestro,“ volá policista do chodby. Sestra vybíhá z operačního sálu. „Opřete se o mě, pojďte,“ vede postřeleného kamsi za dveře. Se zlověstným vytím sirén přijíždějí další tři sanitky. Co se to tady proboha děje? Z první sanitky vykládají zřízenci na nosítka krásnou černošku docela zkrvavenou. U druhé sanitky je situace mnohem horší. „Exitus,“ křičí doktor, když přendávají na lehátko tlustého černošského starce. Vyskočí na vozík a začne s masáží srdce. Zřízenci táhnou vozík dovnitř. Lékař pokračuje za jízdy v masáži. „Pozor!“, křičí zřízenci v chodbě a řítí se s vozíkem okamžitě na operační sál. Z třetí sanitky zatím vyvrávorala opilá černoška. Něco huláká. Co se mezi těmi zraněnými asi stalo? Co se to tady proboha děje? To, co v Harlemu zuří, už je přece skoro válka. Ale kdo stojí proti komu? Jako by se vojáci jediné armády pobíjeli navzájem. A krásní kultivovaní lékaři a sestřičky, z nichž řada je také černých, ale jako by šlo o docela jiné lidi, než je tu vidět na vozících, se snaží zachránit život té sběři. A když se jim to povede, sběř se znovu vrátí do džungle a přijde sem zas zítra, pozítří? Věčný koloběh. Marnost nad marnost. Nebe a peklo. Dva světy, které se už nikdy nepropojí. Odcházíme z nemocnice.
Tlustý mladý černoch, který v opilosti udeřil lahví vlastní matku je ošetřen a předán další policejní hlídce, která ho odveze do vězeňské cely na strážnici. Nasedáme do auta. „Tak co, jak se ti líbí v Harlemu? „, ptá se mě Luigi. „Hrůza,“ vzdychnu. „Takhle se totiž teprve něco dozvíš o téhle čtvrti. Ne když chodíš po ulicích Harlemu, ale když se dostaneš do jeho bytů. V každém druhém můžeš zažít stejnou scénu jakou jsi viděl s námi. – A za to všechno může systém sociální péče. Každej druhej tu dostává podporu, kterou prochlastá nebo prodroguje!“ „Ale jaké jiné řešení vidíte pro Harlem?“, ptám se. „Žádné jiné řešení neexistuje. Jedině vymazat celou čtvrť z mapy světa. Zvířata. Co s nimi? To jak žijou a chovají se nevyřeší žádné peníze. Není jiné řešení než aby Harlem docela zmizel z povrchu zeměkoule. A AIDS se o to postará. Ta nemoc to tady definitivně vyčistí.“ A jsem obloukem zase tam, kde před třemi lety. Tehdy mi černý policista na konci noční hlídky na otázku, jak to s Harlemem dopadne, odpověděl: „Bledě. Harlem je jedna velká smradlavá žumpa napakovaná drogami a zbraněmi. Ten problém je neřešitelný. Celá čtvrť je na odepsání.“ „A lidi?, ptal jsem se tehdy zděšeně. „Vymřou,“ říkal černý policista s mdlým úsměvem. „Na drogy, na AIDS. Zbytek se vyvraždí navzájem. – Jenom v našem okrsku máme šedesát, sedmdesát vražd ročně.“ Co se do té doby před třemi lety změnilo? Nic. Vymírání pokračuje. „

Category: 1993 / 02

„Dokázal jsem to, pane,“ řekl malý mužíček chraplavým udiveným hlasem. „Ach, pane Keithi, já jsem to dokázal! Poda řilo se mi to dvakrát a každý je jiný.“ – „Co se vám podařilo? “ otázal se Keith. – „Modré cocktaily,“ řekl mužíček. „To se nepovedlo ještě nikomu, tak modré jak jsou tyto, nebyly ještě žádné. Pane Keithi, jsem vynálezce!“ – Pak zručně odměřil určité množství toho a určité množství onoho, kapaliny krystalově jasné, nažloutlé a temně oranžové, až se nahoře vytvořila dutovypouklá čočka, přidal kapku, dvě kapky pelyňku, unci sladnosti a unci dvakrát destilované síly… vážně a soustředěně jako alchymista, který hledá elixír, aurum potabile, vlil vybrané tekutiny do podlouhé stříbrné nádobky, přisypal kousíčky ledu, přišrouboval víko a začal se chvět, jako by byl raněn mrtvicí.
Každou rukou svíral jeden konec, svaly měl napjaté a tvář ztuhlou jako masku. A po celou tu dobu ho obecenstvo pozorovalo mlčky jako zaříkavače při práci, který tam nacpal papíry a slibuje, že z toho vyletí holubice míru. Pak se ale rychle chvění změnilo v dlouhé komíhavé pohyby staromódního harmonikáře, který pohupuje svým nástrojem, aby melodie zněla dál a silněji. A konečně byl hotov. Postavil na pult šest sklenic a vlil do nich nápoj, kter ý byl nejprve zamlženě modrý jak ranní obloha, ale ponenáhlu se jasnil, až byl vysloveně čirý.“ Rozsáhlý úryvek z humoristického románu Hostinec u básníka od britského spisovatele Erice Linklatera zastupuje veletucty jiných úryvků autorů především amerických, britských, ale také francouzských, švédských, dokonce i českých. Ve všech jde o cocktaily, koktaily, koktajly, po našem – koktejly. Spisovatelé je – ústy svých literárních hrdinů či hrdinek – chválí, velebí, oslavují, varují před jejich nadměrným popíjením, líčí práci barmanů čili šejkmajstrů, dokonce i jako Linklater před téměř šedesáti lety popisují zrod nového koktejlu. Koktail – Cocktail, z anglického cock – kohout a tail – o c a s , název pro míšené nápoje (alkoholické i nealkoholické), připravované z různých druhů destilátů, likérů, šťáv, sirupů, džusů, ovoce a jiných surovin, jejichž pestrost připomíná mnohobarevnost kohoutího ocasu. Koktajly připravujeme v šejkru, míchací sklenici zvané tumbler, v mixéru anebo přímo ve sklenici ve které koktajl podáváme. Koktajlů je několik set a jsou vydávány obsažné knížky s recepturami. Tolik Jan Goldhammer v Lexikonu nápojů vydaném roku 1973.
Dokumentaristé francouzského Falstaffa, časopisu labu žníků, shromáždili loni 1669 receptů na koktejly, které připravují barmani ve dvaašedesáti zemích všech světadílů. Podle toho jsou „nejkoktejlovějším státem“ USA následované Brazílií, Velkou Británií, Německem a Kanadou. Nejčastěji používanými surovinami jsou z destilátů vodka, whisky, gin a koňak, z likérů griotka, anýzovka, hořkosladké žaludeční likéry charakteru naší Becherovky, z nealkoholických nápojů neslazené šťávy citrónová, grepfrutová, pomerančová, ananasová, tomatová a – koktejlová móda posledních dvou let – karotková, celerová, cibulová! Je dobré připomenout, že téměř tři sta koktejlů má jako součást i vína, přírodní či kořeněná, šampaňské a sekty, pochopitelně minerální a sodové vody, dokonce i kondenzované mléko, čaj, kávu. Mezi prominentními osobnostmi světa politiky, vědy, kultury a jiných oblastí lidské činnosti byli a jsou velcí příznivci koktejlů. Pokud jste ještě nečetli, tak britská královna Alžběta II. si dává namixovat v poměru 1:1 brandy (vínovici) a červený vermut, k tomu jen pár kapek pomerančového lik éru curacao, trochu ledové tříště a sklenku dozdobit jednou kompotovou třešní. Trvale oblíbená u poslanců Evropského parlamentu je „Krvavá Mařka“ (bloody Mary) nápoj smíšený z 1 decilitru vodky, 2 deci tomatové šťávy, dvou tří kostek ledu a čerstvě namletého bílého pepře. Tento nápoj – jako sta jiných koktejlů – má desítky variant, namátkou s šalotkou, malou nakládanou cibulkou, s kajenským pepřem místo obyčejného, s několika kapkami sójové omáčky…
Po prudkých změnách v bývalém Sovětském svazu se stal módním koktejlovým hitem nejoblíbenější nápoj posledního ruského cara Mikuláše II. Na koktejlových lístcích západoevropských barů má název Nikolaška: 1 deci brandy (vínovice, v nejdražším případě koňak), na ně plátek citrónu, na něj namlít kopeček kávy a posypat špetkou cukru. Podle nejnovějších informací španělského tisku dává královna Sofie stále více přednost koktejlům nealkoholickým. Jeden „královský recept“ uveřejnil časopis Cambio: stejné díly šťávy ananasové, broskvové a citrónové promixovat s ledovou tříští. V koktejlové sklence nastrouhat na hladinu muškátový oříšek, položit plátek krvavého pomeranče. Nealkoholické koktejly… „Není sporu o tom, že stále více vytlačují své alkoholické druhy. Před pěti léty byl přibližný poměr konzumace alkoholických nápojů k nealkoholickým 5:1. Před třemi léty už pouze 2:1. A podle průzkumů z minulého roku vedou už nealkoholické 4:2! V nich se sladké ovocné šťávy a sirupy nahrazují méně sladkými, rok do roku jsou oblíbenější míšené nápoje ze zeleninových šťáv.“ Tolik z už zmíněného časopisu Falstaff. Německý Gourmet Journal otiskuje každý měsíc š e s t nových receptů na nealkoholické koktejly. Ochutnejme třeba Rudou vitamínovou bombu: Po 1 deci tomatové, karotkové šťávy, 1/2 deci šťávy z červené řepy. Dát do šejkru s jednou tabletkou nekalorického sladidla. Nalít do vysoké koktejlové sklenice, položit kolečko citrónu, ozdobit snítkou kopru. Bílá vitamínová bomba je pro silně a odolné jedince: šťáva ze dvou velkých cibulí, 1 deci nálevu z celerového salátu. Dát do šejkru, přidat rozmačkaný stroužek česneku, lžičku krystalového cukru, kostky ledu. Důkladně promíchat, nalít do sklenic, namlít na hladinu pepř. Kdo se koktejly překoktejloval tak, že ho ráno bolí hlava, srdce mu poskakuje a ruce se chvějí, musí – podle stoleté tradice – zkonzumovat ústřicový koktejl, nazývaný také Prérijní ústřice: ve sklence pokapat celý žloutek kečupem a vorčestrem, trochu osolit, více opepřit a popaprikovat, nastrouhat muškátový oříšek. Nemíchat, vypít! V jiné variant ě přibývá ještě po pár kapkách octa a oleje, dvě lžičky mleté kávy. Ve třetí – pro nenapravitelné hříšníky – sklenka vodky. Abyste nemuseli v y p í t na ex Prérijní ústřici, pít s rozvahou, rozumem a beze spěchu alkoholické nápoje včetně koktejlů. Mají nás povznášet, rozveselit, zpříjemnit posezení s dobrými lidmi, kteří ještě žijí. Nemají nás srážet do kolen, neřku-li na záda. Pro povahy slabší, nátury málo odolné jsou tu právě koktejly nealkoholické. M. Chalupa

Category: 1993 / 02

Auto explodovalo. Jo, to je Amerika! Jsem z toho ner vózní. Nejsem přece tvrdej hoch od CIA, ale jenom malej českej reportér. Za rohem zaštěkal samopal. Instinktivně jsem se přikrčil. Nebyla to žádná sranda. Polda se na mne usmál – jeho výraz byl tak trochu plochej. Opětoval jsem mu lehce samolibý úsměv sympaťáka. Ale on ho už neviděl. Prásk. Prásk! Ten druhej výstřel mu z hlavy velkou rychlostí sebral mozek. Podobnej zvuk jako když luxujete bramborovou kaši švédským vysavačem značky ELEKTROLUX. Otřásl jsem se hrůzou. Ale co – takovej je život.

Znechuceně jsem dálkovým ovladačem vypnul televizor. Bylo totiž 17:30 hodin a Radek už řádil jako černá ruka. Že už prý mám jít na tu schůzku s policajtama: „Ty tam zase jako dycky přijdeš pozdě, a já pak už po tobě druhej den nebudu moct jít! Navíc se začíná stmívat, a to hochu, v Harlemu není žádná prdel. To se ti pak lehce může stát, že na ulici v tý tmě vrazíš do nějakýho mohutnýho černocha, a srážka s takovým těžkoton ážním maskodontem by tě mohla stát život.“ Stylově jsem zažvýkal jako správný Amík z jednoho zubu moudrosti na druhej tu správnou americkou svěžest – žvejku Brůklyn (psáno samozřejmě foneticky, to jen tak na okraj, abyste si nemysleli, že reportáž z Harlemu může dělat kdejakej blbec). Naposledy jsem se na svého kolegu dlouze a patřičně chlapsky, ale s dojetím podíval a rozhodným hlasem řekl: „O. K. Tak se měj, Radku. Kdybych se náhodou nevrátil, tak ti odkazuju svoji sekretářku a půl Koktejlu k tomu.“ Potom jsem se na podpatku otočil a vyšel do nastávající chladné noci. Silnice jako koryto žhavé lávy vyplivovala stále nová a nová řvoucí a zapáchající auta, otlučené dodávky, džípy a majestátní lincolny, z kterých se schizofrenicky linula bláznivá pulsující hudba černošského rapu. Sprayi pomalované baráky, motající se nebo na chodníku spící ožralové, unaveně a trhavě blikající přestárlé reklamy odumírající čtvrti, která má dosud nejvíce kostelů a pohřebních ústavů na jednoho obyvatele.
To vše v mém mozku narychlo črtalo obrázek Harlemu – zlobivého pubertálního dítěte, jež kouše do ruky své rodiče – majestátní město a stát New York. Po chvilce jsem dorazil na místo. V obyčejné ulici stál obyčejný dům, z kterého visely zaprášené vlajky U.S.A. a nade dveřmi se skvěl takovejhle nápis: „Vítejte na 32. policejním okrsku.“ Uvnitř toho starýho domu byl obrovskej mumraj a spousta lidí v civilu. Ještě chvíli využívám výhody, že si mne nikdo nevšímá a očima se probírám fotografiemi zemřelých ve službě, které jsou tady vystaveny na čestném místě. A zrovna naproti němu, nad dveřmi ústícími zpět ven, je nápis, který přeje všem policistům bezpečnou službu. Jeden polda, když zjistí, že jsem český novinář, a že mám jet s jeho kolegy na noční projížďku Harlemem, jen mávne rukou. „Tady se celou dobu nic neděje. Je to furt stejný. Lidi umíraj, berou drogy a znásilňujou se. Je tady nuda, zvlášť, když tady děláš celý rok. Nechápavě kroutím hlavou a volím výraz překvapeného. Ten se ještě prohloubí, když vchodové lítačky svým tělem v rozpáraném kabátu rozrazí černoch s pouty na rukou, postrkovaný nasupeným policistou. Atmosféru jsem nasál, a tak jdu k centrálnímu pultu, k jakémusi dozor čímu policistovi, kterého se ptám na jména jeho druhů, s kterými bych měl absolvovat dohodnutou projížďku nočním Harlemem. Volá je telefonem a za chvíli jsou tu i s neprůstřelnými vestami. Když jednu podají i mně, na chvíli ztratím svůj neustálý humor a vzpomenu si na svá poslední slova Radkovi. Sakra, neodkázal jsem mu příliš mnoho? Možná by mu stačila čtvrtina Koktejlu. Ještě než vyjdeme, provedou mě moji noví průvodci Luigi a Mario, potomci italských přistěhovalců, policejní stanicí. Mezi věcmi, které mě zaujaly, jsou všudypřítomné cedulky „PROHIBITE SMOKING „, ale stejně tak všudypřítomní lidé se zapálenou cigaretou, a jak byl řekl nadporučík Macek z dob mé ZVS „všici tu serú na tu, ústrojovú kázeň. “ V neposlední řadě mne zaujala jedna policistka, na kterou jsem na znamení freundschaftu lehce mrknul. Okamžitě sáhla po obušku. Naznačil jsem tedy, že si půjčuji obušek „mých“ policistů. Na to ona s úsměvem vytáhla pistoli. Usmál jsem se také a řekl, že mám ještě větší zbraň. Než jsem ale stačil vyndat fotoaparát, policistka zrudla, praštila pistolí o stůl, řekla „shit“, což je česky hovno.
Moji noví kolegové mlaskli a pokývali hlavou. „Berem tě do party. Dobrej frk, ale za tu zmínku o svým ptáku bys mohl dostat basu. Víš, co je to sexuální harašení?“ Ani jsem nevysvětloval, že jsem měl na mysli sílu psaného slova a reportážní fotografie. Je 18:20 hodin a my sedáme do super novýho modrobílýho policejního chryslera. Je 18:21 – opouštíme ulici, na které je stanice, míjíme první roh a už brzdíme. Moji průvodci jdou do obchodu, kde diskutují s jeho rozčileným majitelem. Jak se později dovídám, byli zde minulý týden v tomhle krámě zastřeleni tři lidi. Neví se odkud. Ptám se, jaké delikty jsou každodenním chlebem policie v Harlemu. Největší frekvenci tu prý mají krádeže, drogy a rodinné hádky, které jsou zde poměrně častým jevem, kdy prý třeba syn zabije svého otce. Jak mi řekl řidič našeho vozu Mario, mají už dokonce ve svém okrsku založen už teď poměrně nadit ý spis na tzv. rodinné násilí. 18:30 nám skáče pod auto hystericky afektovaná tlustá černoška. Rve si vlasy, brečí a přitom řve něco v tom smyslu, že ten pták jí ukradl krocana a že mu nechtěla dát. I ostříleným harlemským policajtům chvíli trvá, než se zorientují v hrubém slovníku této ženštiny. Prý si na ulici poklidně jedla v alobalu zabaleného krocana, když k ní přišel nějaký pobuda a chtěl po ní, aby mu dala kousnout. Nedala se a praštila ho kabelkou. A tak ji zbil a sebral jí krocana celýho. Mezitím se okolo našeho auta shlukla skupinka velmi neslušných prostitutek od kakaové až po ebenovou barvu pleti. Všechny si neslušně strkají prsty do úst našpulených do mírného „O“ a hlasitě mlaskají a vzdychají. Cudně klopím oči, což je přivádí do stavu transu a vykřikují pojmenování různých stupňů (dle jejich mínění) mé impotence: „Ty hele, nejsi ty náhodou buzík?“ Pojď a já ti ukážu moje obrovský peřiny, “ křičí jedna zvlášť agresivní a mne si svá gigantická prsa.
Druhý policista Luigi to psychicky nevydrží: „Tak do …, bude tady konečně klid?“ Postřehnu jak zezelená, když ho přepadená černoška tahá za rukáv a neustále si vyžaduje sepsání zprávy. Luigi bere znechuceně papír a doslova na něj píše ženina slova, na kterých trvá: Muž ukradl mého krocana. 18:50 – hučí nám v hlavě a s ulehčením odjíždíme. Vzpomínám si, že tady v Americe píšu i o problému AIDS. Proto si potvrzuji ve chvílích klidu, kdy se nic neděje, informace od některých protagonistů report áže o lidech HIV pozitivních, že prý v metru z a b í j e j í ostatní injekční stříkačkou s infikovanou krví, zřejmě aby to pro ně samotné nebyla taková osudová osamělost jejich lokálně viděné bolesti. Luigi odpovídá: „Takovýhle případy tady máme hlášený taky, ale není to tak často.“ A může to být charakterizov áno jako vražda? Soudy to klasifikují jako ublížení na zdraví, Zvláštní. 18:35 – vjíždíme do Bronxu, ale to jen kvůli mně. Nemůžou si jinak vybírat. Každé auto má svoji stanovenou trasu, Znají v té své oblasti zhruba šesti ulic všechny potenciální podezřelé všech možných pře- činů. Obejdeme pár bronxských skladů, a moji noční přátelé začínají z nudy zpívat oplzlé písničky a jezdit po ulici cik-cak, cik-cak. Mario se ke mně šibalsky nakloní a požádá mě, abych mu řekl nějaká česká sprostá slova. Je samozřejm é, že váhám. Nakonec to vyhrálo krkající hovno. Připouštím i trochu peprnější nadávku jdi do prdele. Na chvíli se oddávám fantasmagorickým představám, že až do New Yorku přijedu coby úspěšný stařec, budou mne zde vítat zástupy bílých, žlutých, černých se slovy di to prtele. V daleké Americe budou nadávat česky. Mé meditace přeruší vysílačka: „Sto třicátá sedmá, sto třicátá sedmá – loupežné přepadení!“ Krásně a k c e l e r u j e m e a ještě krásněji houkáme. Luigi se na mě zasvěceně otáčí: „Když je někde zácpa nebo plný ulice, dycky se najde pár vykuků, který aby si zkrátili cestu, tak vyrazí za houkajícím policajtským autem, sanitou anebo hasičským vozem. A opravdu. V kordonu, který za sebou necháváme jako tlačná loď zpěněnou vodu, za námi ujíždí velkou rychlostí několik civilních aut. Američané jsou prostě racionální národ. Na místě zjišťujeme, že to byl planý poplach. Mario: „To udělal ňákej hajzl proto, aby nás odlákal od místa, kde se už opravdu bude o něco snažit. Známe je všechny až moc dobře.“ Schválně vám ukážeme, jak černý prodávaj drogy.
Při jízdě vlastně nevidíme žádný prodej, nikoho nepřistihneme, ale j s e m upozorněn na l i d i sedící v b a r u , kteří mají venku ještě jakési náhončí. Ti zákazníka doporučí. Pomalu projíždíme ulicí. „Která ulice je tady centrem prodeje drog?“, ptám se. „West 129, 130 159 street.“ V ulicích, které mají cosi společného s drogami se asi nejčastěji střílí. „Tady žijou drogama všichni. Už jsme tu dokonce přistihli prodávat drogy i sedmdesátiletý babičky, ty vylejzaj hlavně v létě, když jim není zima. Máme všechny evidované.“ Vysvětlují mi, že jejich původní auto, které je teď v opravě, má uvnitř počítač, kde si můžou najít jakékoliv informace o jakékoli osobě. 18:50 Zastavujeme na jednom rohu u čínskýho krámku, kde se pozdravíme s majitelem, policisté prohodí pár slov a objednají si kuře na brokoli. Cestou zpět k autu si podají ruku s nějakých černochem. Prý taky dealer, ale zároveň informátor. „Kolik má taková hlídka jako vaše měsíčně průměrně zásahů s použitím střelné zbraně?“ „To je velmi různé, ale zhruba za rok tady připadá minimálně 85, maximálně asi 250 případů přestřelek na náš 32. policejní okrsek.“ Už jsem stačil zaregistrovat, že v týhle čtvrti je skoro na každé hlavní ulici alespoň jeden pohřební ústav, rohy s mladejma lidma, který tancujou na různý melodie linoucí se ze supermoderních kazetových přehrávačů a jako tykadla brouka do ulice vysunuté schody činžáků, na kter ých sedí starý roztomilý černoušci s komickýma krátkýma koženýma kalhotama, několik centimetrů nad kotníkama, který vám stejně rychle rozpářou břicho břitvou, jako vás pozvrací zbytky alkoholu a prášků, při pokusu zazpívat vám své blues.
Ne, tohle není ta pravá Amerika. To je New York – bláznivý a excentrický město s ještě specifičtějšími čtvrtěmi. Objíždíme blok a vracíme se pomalu zpět k Číňanovi. Ten už má jídlo připravené. Možná se mi to jenom zdá, ale je mým kolegům zřejmě nějak zavázán. Porce jsou abnormálně velké. 18:52 Hlídka jak pes s ukořistěným masem odjíždí autem do vybydlené ulice se zatlučenými okny a spoustou odpadků na chodníku. Při jídle hledají na ulici světlometem krysy a odjišťují pistole. Mario se sází o karton piva, že támhletoho macka ze sklepního okna sestřelí jednou ranou. Nakonec se spokojí s hozením prázdných plechovek od cocacoly po zvlášť tlustých jedincích. 19:09 – v hledání krys nás ruší vysílačka. Prý asi sedm minut odsud je místo, kde hoří. Hned za námi přijíždějí požárníci k oné výškové budově. Verveme se spolu s požárníky do výtahu a vystoupíme ve 12. patře, kde je cítit dým. Vítá nás paní správcová, která nám děkuje a omlouvá se, že už stačila spolu s majitelkou požár uhasit. Prý chytl na plotně nadívaný krocan. Všichni se smějí a bez stopy zloby sjíždějí dolů. Cestou přes West 147 potkáváme staříka, o němž dostávám informaci, že tam sedí každý den 8 až 10 hodin před domem a prodává drogy. Za ta léta se to ale nikomu nepodařilo prokázat. 19:25 Dostáváme hlášku, že v jednom domě ohrožují nějací mladí lidé sousedy ilegálně drženými zbraněmi. Ještě když přijíždíme k místu zásahu a brzdíme, vidíme černou policajtku, kterak úderem krásné nohy ochromuje dva výrostky. Osádka našeho auta ji spěchá na pomoc, prý to jsou jedni z nich. Dostanou preventivně od Maria a Luigiho facku každý z jedné strany, a pak jsou ukázkově postaveni obličejem k policejn ímu autu. Než stačím vytáhnout foťák, je po všem. Policisté je nechávají být, protože žádné zbraně u nich nenajdou, běží do 11. parta, kde opět nikdo ze svědků nikoho neviděl, na nic se nepamatuje a nic neslyšel.
Znechuceně odcházíme a já mám chuť si neprůstřelnou a pohyb znemožňující vestu sundat. 19:37 Přijíždíme šílenou rychlostí k jednomu obchodnímu domu, ha, nějaká vloupačka, přepadení, anebo vražda. Konečně. V duchu se modlím jako správná novinářská hyena. Vybíhám za policistou Luigim. Jsme v obchodě. Nastavuju si blesk, šteluju foťák. Můj policajt mě ale zklamává, několik lidí ho pouští před sebe a on se ptá prodavačky, jestli náhodou nemají filtry na kafe. Připad ám si jako blbec, dostávám chuť ho zabít, abych měl co fotit. 19:45 Hlásí z autorádia výzvu pro všechny autohlídky kvůli nějakému zásahu ohledně drog. Jsem lehce zklamaný, neboť Mario mávl rukou s poznámkou, že jsou od místa zásahu moc daleko a zastavují v 19:47 u jiného supermarketu. Samoz řejmě kvůli filtrům na kafe. Ale zřejmě nejsme do místa zásahu tak daleko, protože jen co dostane zamítavou odpověď, pouštějí sirénu a konečně jedem k tomu „drogovému zásahu“. 19:51 Jsme na místě. Když vybíhám, je mi trochu divné, že by oni překupníci měli být v dalším supermarketu, ale siréna mi dodá správného novinářského zápalu. Jaké je však moje zklamání, když v 19:52 můj kolega drží v ruce ony vytoužené filtry na kávu. Mám sto chutí ho vyfotit a napsat konečně pravdu o americké policii. Byl jsem celé mládí okrádán a šizen prostřednictvím amerických akčních filmů o všední realitu nudného dne úplně obyčejného americkýho poldy v New Yorku. 20:00 – vezou mě naši ochránci pořádku k Číňanovi. Objednávají i pro mě obrovskou porci kuřete na brokoli. 20:10 – Přijíždíme zpět na policejní stanici s vysvětlením, že jdou na svačinu, a já ať se zatím na stanici porozhlídnu. 20:45 – Jsem už příšerně porozhlídnutej, a tak se začínám po svých přátelích ptát. Jiní poldové mi ochotně sdělí, že jsou dole na šatně prý musím chvíli počkat až to skončí. Utěšuji mě ale skutečností, že filmy nejsou příliš dlouhé. V 21:08 konečně vyrážíme. V 21:09 se mě mí přátelé ptají ještě na horší českou nadávku, v 21:10 „ty zkurvysynu“ už řvou na všechny kolemjdoucí a jezdí opět cik-cak v bočních ulicích mezi skladišti. Do toho začne prskat rozhlas.
V 21:15 kdosi rozčileným hlasem sděluje: „200 západně, 200 západně. Rychle, rychle.“ Potřebujeme pomoc „volá někdo z jiné policejní autohlídky, avšak zapomíná přesně určit místo a tak se prostě řítíme třídou číslo 200 a díváme se do postranních ulic. Jedeme opravdu rychle. Roli tu hraje nejen policajtská povinnost, ale i profesionální prestiž – mají tam kamar ády. Velkým smykem, který nás rozhoupe, vjíždíme do ulice plné záblesků – modrých, červených. Jak na diskotéce. Opravdu je tu spousta lidí – čumilů, kteří kdyby viděli sebevraha stát v okně, tak typuju 100:1, že budou řvát „skoč!“ Konečně žijou svůj život a nesledujou jen ňákej blbej děj v televizi. Jsou opět aktéry svého života, nejen stupidního chození z práce do práce a líbání manželky večer před span ím. Čumilství se v USA rozmáhá jako nebezpečný vir. V 21:17 brzdíme skoro na místě. Beru foťák, diktafon a vybíhám k takovému malému panelákovému mrakodrapu. Jeden policajt ukazuje, že tam v 17. patře je ostrý hoch, o kterém dodneška nevím, co udělal, někdo, na koho nestačila jedna posádka. Sprintuji kolem davu, který zatleská, když okolo proběhnu a uznale zašumí výkřiky: „Reportér! Tam se muselo stát něco hroznýho. Jsou tady od novin.“ Skleněné tabulky jsou vykopnuté, výtah je obsazený nebo nejede, a tak supíme do schodů po svých. Běžím v další skupině jako první. S přibývajícím počtem zdolaných pater však moje pořadí klesá. V 11. patře lezu do schodů už jen já sám, ostatní jsou přede mnou. Zastavím se a oddychuji. Je vidět, že schody nikdo nepou žívá. Na zemi je několik papírů, schodiště také zdobí lidské výkaly, stará bota a nepříjemný puch. Kolem mne probíhá jedna policajtka. Když mne vidí ohnutého, kterak chrčím sotva popadaje dech, plácá mne po rameni a ptá se, jestli jsem O. K. Přitakávám a navrhuji, abychom zkusili, jestli už nejezdí výtah. Jakmile však otevřu dveře na poschodí, zaregistruji dupot a jakési funění. Policajtka skáče přede mne a rukou mne strčí ke zdi. Jsem jí vděčen za duchapřítomnost, protože proti nám vybíhá na hlavě zakrvácený, zle se tvářící muž s něčím neidentifikovatelným v ruce. Nesmysln ě flákám snímky od boku. Muž do nás agresivně vrazí, za víc pozornosti mu nestojíme. Není divu. Za ním běží úzkou chodbou pětice policistů. A aby se to nepletlo, nejd řív se u mne zastaví, chytne mne za foťák, který mám pověšený na krku, tahá mě za něj a druhou rukou mě mlátí obuškem do zad. Řvu, že jsem novinář z Československa. To mu je fuk.
Zachrání mě až policajtka, se kterou jsem se před chvílí setkal. Nevzrušeně, klidným hlasem se svého kolegy zeptá: „Čau. Proč ho mlátíš? Vždyť je to takovej správnej týpek.“ Dá mi dvě tři rány, pak se zamyslí a pustí mě. Zakrváceného muže mezitím asi chytili, protože blízko slyším intenzívní křik a nadávky. Opravdu. U druhé výtahové kabiny zatím policisté mlátí hlava nehlava onoho zakrv áceného muže. Chci fotit, ale v tom mě zastaví za mnou stojící policista, který na mně před chvílí testoval svůj obušek. Tak zaznamenávám jen svým okem, jak policisté kopou toho zřejmě násilníka do břicha, a držíc ho za vlasy, mlátí mu rozbitou hlavou o stěny výtahu. Po každém mlasknutí hlavy se na místě zvětšuje rudá skvrna. Když už zatčený neprotestuje a jen krvácí, ostatní vytáhnou cigarety, zapálí se a této epizodě se smějí, zatímco ušpiněný výtah zatím uraženě sjíždí do přízemí ke krvelačnému davu. (Takový docela malý rozdíl oproti našim policistům, kteří se koncem ledna báli v Pardubicích zasáhnout proti násilnostem fašistické demonstrace skinheadů). V 21:37 jedem na zásah na 139. ulici. Je tam přestřelka – španělsky mluvící důstojník neplatil půl roku nájem a správcová ho nechtěla pustit do bytu, načež on ji chtěl odstřelit. V 21:55 jsme zastavili před domem, kde bydlí rodina, jejíž dítě před týdnem Mario a Luigi odvezli po lehčím úrazu do nemocnice. Teď jeli kolem ,tak se tu chtěl Mario zastavit a zjistit, jak na tom děcko je.
Oni ti Amíci jsou fakt někdy roztomile hodní. Když se vrátil, řekl, že dítě je v pořádku. O to více se ale zmiňoval o matce – že stojí za hřích a dalších 1800 vteřin vypočítával její kvality. V 22:25 hod. se dle hlášení autorádia mlátí dvě ženy a dva muži z jedné rodiny kladivem a flaškama. Rychle jedeme na místo. Na chodbě starého činžovního domu stojí opřena stará, ale pohledná černoška, která vypadá tak na šedesát. Vypráví nám, že ji stejně starý manžel během dvou hodin dvakrát zbil a vyhrožoval ji, že ji zabije kladivem. Na naše dotazy a klepání v bytě nikdo neodpovídá. Až po čtvrthodině se majitel uvolí a my máme možnost vidět zdemolovaný byt. Černoška nás přesvědčuje, aby jsme s sebou odvezli jejího manžela. Odůvodňuje to tím, že se po našem odjezdu zase na ni vrhne. Poldové jí říkají, že víc vykonat nemohou. Zakrvácená černoška se tedy policisty ptá: „No řekněte, vy kopete do svý manželky?“ Mario se zatváří smrtelně vážně: „Ne, ona kope do mě. – Opravdu proti němu nemůžeme zasáhnout, protože by z nás měl srandu. Když se nestane nic vážného, že by vás třeba zmrzačil, tak zakročit nemůžeme. To je vaše privátní věc.“ 23:40 Slavnostně dávám spolu s neprůstřelnou vestou Luigimu a Máriovi ručně psaný slovníček českého jazyka – první lekci. Má jen tři slova. Myslím, že je budou potřebovat. 23:42 Jdu deštivou ulicí 135 WEST. Přede mnou bliká Harlem. Světla čtvrti, která umírá na morbidní sebezadušení za plného vě- domí. Josef Formánek

Category: 1993 / 02

JAN SAUDEK

Motto: Někdy jsou otázky zbytečné. Je nutné umět pouze naslouchat… Tedy odposlechnuto od Jana Saudka, osobnosti ve světě fotografie, člověka… Rozhodl jsem se, že už budu mluvit upřímně, což jsem celý život nedělal a lhal jsem… Toto rozhodnutí je osvobozující, a proto můžu mimo jiné říct, že umění je podvod. Já sám se nepovažuji za umělce. Slovo umění je od slova umět. Potom tedy jestli si umím vyvolat film a zvětšit ho, tak to neznamená, že jsem umělec, ale pouze, že to umím… Probůh, už celý ten podvod s uměním mě štve. Neříkám to ze žárlivosti. Mě ale skutečně vadí všechny ty kecy typu „jak pan umělec nemá čas na čtení knihy, protože se musí věnovat tvorbě“. To jsou všechno lži, kecy a je na čase s tím konečně skoncovat.

PROTOŽE MĚ TO URÁŽÍ. Štve mě, když mi někdo říká třeba do telefonu „vy jste se teď vrátil a máte tvůrčí období“ – blbost. Pravda je ta, že ležíme, cpeme se a užíváme všeobecného blaha. Něco takového kdysi bylo ve Francii. Jmenovalo se to Výbor obecného blaha. Jak to vypadalo, to bohužel nevím. Nejspíš celé dny žrali, koukali na televizi a chodili si do banky pro peníze. Tak totiž vypadá život většiny umělců, ale navíc se ohánějí, jaké mají tvůrčí problémy, ale většinou se bojí manželek. Zkrátka lžou a tváří se přitom, jaký mají strašný zásluhy a tak dále.

MĚ UŽ SE TO ZKRÁTKA HNUSÍ. Kdybych byl zoufalec na okraji té krajiny, tak prosím, ale já jsem se dostal na vrchol. Nemám zapotřebí se tu vychloubat, ale skutečnost je taková, že jsem v těchto krajích nejzmámější fotograf, což není žádná zásluha, protože vždy platilo, že jednooký je mezi slepými králem. Mě však navíc znají i ve světě, a to už se tolika lidem nepovedlo. Já nechci tvrdit, že jsem nejslavnější, ale jsem slavnější, než ti nešťast íci, co předváděli v televizi, kteří se prezentují slovy Umění… jaké je to utrpení a … podobně. Takhle já mluvit nedovedu.

JSEM PROSTÝ MUŽ. Já prostě nevěřím, že všichni ti umělci pracují celé noci. Houby, žerou prášky, bojej se něco užít se ženskejma, protože mají zlý manželky a ani by na to neměli, protože jediný co dneska ze života maj´, jsou veliký pupky. Nevěřím jim, protože za tím vším je pouze touha šáhnout si na mladou holku.

CHTĚL BYCH BÝT TAKÉ MLADÝ, ALE NEMOHU. Řekli mi, že jsem mladý duchem – to mě potěšilo. Ale právě teď mi ve Státech řekli, že jsem nestor československé fotografie, to ale už nepotěší. Rozumíte, to znamená, že už jsem zcela odkecanej.

BLBOSTI, KTERÉ MI DĚLAJÍ RADOST. Například: Nemusí stát, hlavně když pevně visí. To mě potěší, taková blbost. To je stejn é, jako když někdo řekne nebo prohlásí, že plavání není zdravý, protože se u toho člov ěk strašně potí. Takový blbosti mě fascinují. Mám je rád a je mi to tisíckrát milejší než řeči o umění.

PROČ HLEDAT JAK MÁ FOTOGRAFIE VYPADAT? Fotka má být takový, aby se všichni, kdo ji vidí, pozastavili jaká že je to tam prdelýna a jaký je tam krásný muž nebo jaká je to tam dojemná scéna, kdy otec rodiny hledí na svou rodinu – všichni se nad tím pozastaví, a to ať už nějaký dlaždič (což je bez urážky) nebo jemný intelektuál a ti všichni poznají, že je to dobrá fotografie. Takový ty kecy „to nepochopím“ nebo „to je těžký umění“ to je k ničemu, protože každý musí vidět, že je ta fotka dobrá. Jinak to nemá cenu. Hlavně proboha používat zdravou hlavu a nemluvit věčně o umění.

ANO, PROBLÉMY MÁM TAKY. Já mám problémy jenom se ženskejma. A kdysi jsem k tomuto problému měl ještě problém s penězi. Jednou mě jeden Švýcar, mimo jiné také fotograf, řekl, že fotografové mají problémy dva: ženský a peníze. No nejsem miliardář, ale peníze už pro mě nejsou problém. Mně už zůstali jen ty ženy. Problém s nima je v tom, že já je beru velice vážně, a to se nemá. Protože slušnej chlap se s ženskou nebaví… Já je beru vážně a neumím říci ne!! A to je velice zlý, protože sil ubývá a taky bych rád dělal svoje věci. A tohle je krušné a vyčerpávající.

OBRAZ VIDĚN U JEHO BRATRA KARLA. CHAOS POTRUBÍ A STARÝCH PRAŽSKÝCH DOMŮ. Taková sračka. To byla kopie. Originál spálil Knížák, když si vzal jednu z mých manželek. Protože on uznává pouze své obrazy. To, co jste viděl, byla jen tak z paměti namalovaná kopie před mnoha a mnoha lety. Malba je kresba štětcem, ale já to neumím. Proč tedy s svých obrazech nemluvím? Kdokoliv kdo má na to vzdělání, jako například moje francouzská milenka, se od mých obrazů odvracejí…., ale fotky chtějí…. Ovšem zpátky k mé malbě. Je to blbý. Na to už jsem línější… prostě… už se mi do toho moc nechce. I když teď jsem začal malovat paravány. Vždycky někde nějaký koupím a pomaluji jej. To je strašně jednoduch ý. To žádný umění není. To je dekorace…., ale ona každá dobrá věc by měla být dekorativní, jinak to totiž nemá cenu. Co jsem měl obrazy, tak jsem si je odvezl do bytu a rozvěsil po zdech a jak čas utíkal, začal jsem se sundavat a nahrazovat ručně vázanými koberci. On krásně ručně vázanej koberec vypadá totiž nesrovnatelně líp než ten nejpovedenější obrázek. To potom máte stejný jako v těch mešitách, kde věřící koukají do těch ornamentů a modlí se k Alláhovi. A to teď říkám bez urážky k víře. Baroko je krásný. Ty andělíčci a prostě to všechno, ale myslím, že to odvádí ty stařečmají účinně potkat, když tam vidí ceckatou Pannu Marii. Určitě je to dost odvádí od pok ání. Ty koberce ne. Baroko je nádherný, ale já nevím, které církve neuznávají výzdobu kostelů, což se mi zdá daleko upřímnější.

PRIMITIV. Já jsem primitiv a jediná moje škola byla poddůstojnická, kde šlo o poddůstojnost lidí. Já jsem primitiv, ale otev řeně se k tomu hlásím a nebudu volat o bolesti a trpět celý noci. Jeden fotograf – pan Svoboda – umřel hlady. Jan Svoboda. Byl o rok mladší než já. Všichni ho uznávali, měl výstavy, ale ve skutečnosti se o něj nikdo nestaral a nakonec zemřel. Tak tedy – abyste mě neměli jenom za chytráka, který se posmívá těm druhým, něco řeknu Jan Svoboda je velké jméno. Akorát nerozumím těm mladejm. Jejich vypočítavosti a chladnosti.

CO MĚ ŠTVE. Například když někdo říká: „Já jsem vystavoval v NEW YORKU.“ Tam je pět tisíc galerií. Tam můžete vystavovat kdekoliv. Já jsem také vystavoval v New Yorku, ale abych vystavoval v galerii moderního umění – vůbec ne. Samozřejmě, že bych tam chtěl být, ale oni by mě tam nevzali. Byl jsem ovšem zatím na jiných velmi dobrých místech na západních pobřeží a na nejlepších místech v CHICAGU.

CO MÁM RÁD. Jednoduché věci. Každý má rád jednoduché věci. Autor v určitém věku mele už potom věci jen dokola a svými bezzub ými ústy o tom dlouze hovoří. Mnoho lidí se mě dnes ptá, jestli fotím líp, než když mi bylo třicet. Samozřejmě, že ne. Ten starej žije z toho, co dělal jako mladej.

ŽIVOTOSPRÁVA. Nic. Zcela samozřejmě ji nedodržuji. Chlastám, občas kouřím doutník a potom cvičím, když je největší zamoření. Třeba běžím patnáct kilometrů. Což asi nebude nic pro zdraví a občas se pěkně střískám, ale druhý den je mně pěkně špatně. DĚLAT věci pro peníze, to se nesmí. Dělat to prostě musí a teprve potom až za dlouho jsou peníze. I když musím přiznat, že k penězům mám velmi vřelý vztah. Teď na mě chystaj takové ty bezhotovostní platby a podobně… kredit karty… a já tím přijdu o ten lidský dotek s penězi. Ale vážně. Lehce nabyl – lehce pozbyl, aniž by mně to dělalo nějaké potíže. Prostě si jich nevážím.

ROZHOVORY. Nic za tím není! No nic! Když vám nic neřekne ta fotografie, co vám může říct autor, že se přejedl vánočního cukroví a usedl na mísu. Rozumíte! Co může ten autor vyjádřit. Já nevím, proč lidé chtějí autora. Na druhou stranu mluvit ještě můžu, ale točit pořad, to je žalostný… Jsem stvořen, abych byl za kamerou a někteří lidé jsou stvořeni, aby byli před kamerou… A teď mi tedy položte nějaké otázky… P.S. Už nebylo potřeba se dál vyptávat. Stačilo naslouchat slovům Jana Saudka, ale psát o dalších tisícinách momentu je už zbytečné. Za vše hovoří jeho fotografie…. na straně 25. Jan Křemen

Category: 1993 / 02

IVO TOMÁŠ

Foto: archiv

Mladistvý hlas na konci drátu vzrušených hla sem stroze oznámil: „Ve škole je umístěna bomba a o dvanácté vybuchne“. Ředitel strojnické průmyslovky okamžitě zavolal pyrotechniky, kteří celou budovu od sklepa po půdu pečlivě prohledali. Když se však po dvouhodinovém kolotoči položil speciálně vycvičený policejní pes tlamu na tlapky, pochopil každý, že jde opět o planý poplach.

Jako už nejméně po šedesáté během roku ve východočeském regionu. Výhružné telefonáty jsou posledním výkřikem vynalézavosti českého člověka a bohudík letos ani jediná výhrůžka nepotvrdila. Autoři telefonátů jsou podle hlasu zejména nezletilí školáci a studenti, kteří mají osobité výhrady ke svým učitelům. Nejvíce postižené stavební učiliště si s anonymy poradilo po svém. Za promarněné hodiny strávené zbytečnou prohlídkou školy zavedlo náhradní vyučování v sobotu a v neděli a byl pokoj.

K veselejším stránkám nebezpečného zaměstnání pyrotechniků patří historky označené lakonicky Budík. To když zaměstnanci ČSD uprostřed noci přivolali pyrotechniky na hlavní nádraží v Hradci Králové, kde v kufru uloženém v úschovně cosi pronikavě tikalo. Po opatrném otevření zavazadla, jemuž předcházelo použití mobilního rentgenu, se v rukou mužů zákona objevil obyčejný cestovní budík. Veselí jim však nepřidal anonym, který oznámil uložení výbušniny v jednom z balíků na jaroměřské poště. Desítky zásilek prošly pečlivou kontrolou, aby se jako dosud vždy namáhavá práce ukázala zcela zbytečnou. Uprostřed vyprávění pyrotechnika majora doktora Milana Kadlece jsem si povšiml, že si hraje s jakousi červeně zbarvenou plastelinou. Napadlo mi, probůh, zda to není Semtex. Major Kadlec mi mé obavy s klidem Angličana potvrdil a uvedl jeho původ. Semtex pochází z místa sebevraždy sedmkrát trestaného 41-letého muže v Hostinném, který se jím loni v září usmrtil. Uvázal si v sebevra žedném úmyslu šátek s trhavinou kolem těla a nálož pak sám odpálil. Nepřejte si vidět, řekl mi pan Kadlec, jak jeho pozůstatky vypadaly. Letmé rozhlédnutí po pracovně pyrotechniky a balistiky na krajské policejní správě v Hradci Králové připomíná rozsáhlé zbrojní muzeum. Pyrotechnici, jejichž práce spočívá v odborných expertizách i ničení trhavin, nacházejí stále v okolí Hradce pozůstatky protirakouské války v roce 1866 i z obou světových válek v tomto století. Jsou to dělostřelecké náboje, miny, drobná pěchotní munice a není vůbec žádnou zvláštností, když rolníci vyorají na místě pruskorakouských střetů tehdejší střelivo obou válčících stran. Zejména rakouské je nebezpe čné, jak si pyrotechnici ověřili, černý prach, který tehdy dělostřelci používali do granátů, vykazuje po více než 125 letech 75 % účinnost.

Sbírku pěchotních zbraní královehradeckých pyrotechniků tvoří desítky pušek všech kalibrů a značek. Odborník tu najde zbraně od nás, z Německa, Španělska, bývalého SSSR, ale i z Belgie, Francie, Rakouska. Jen od proslulé značky Parabellum je tu několik modifikací, například ponorková, dělostřelecká, různé typy belgické FN, řečené feny, ale i proslulé nagany, tokarevy a poslední německou módu u nás zakázané plynové pistole. Nejmenší zbraní, kterou policisté zabavili, je německá pistolka Collibri, ráže dvou mm, největší rakousk á pistole Werndl o ráži 11,15 mm. Ve sbírce mají ovšem i kulomety čs. výroby, pravou ruskou bazuku, ruční protitankové dělo i různé typy nášlapných min. A pochopitelně různé druhy výbušnin, mezi nimiž kraluje stále bez konkurence smutně proslulý Semtex. Je to však stejně jen pouhá část nedovoleného ozbrojování našich občanů. Druhá část je jistě mnohem zajímavější té první. Patří do ní soukromá výroba nejroztodivnějších zbraní, v níž jsou zlaté české ruce stále mistry. Například střílející pás jistého slatiňanského zbrojíře. Byl jím opásán, když se loni v Pardubicích zastřelil před pamětní deskou parašutisty Barto še z výsadkové skupiny Silver A ilegálně drženou pistolí. Dodnes nevíme, proč tak učinil a co tato symbolika měla znamenat. Zbyla však po něm opravdu zajímavá památka. Pás je z kvalitní černé kůže, opatřený přihrádkami na uložení zásobníků. Vlastní střelbyschopné zařízení tvoří osm krátkých hlavní, které jsou uváděny v činnost zvednutou rukou nad hlavu, tedy kdyby se majitel musel vzdát. Čtyři hlavně při tomto úkonu vystřelí vpravo, čtyři vlevo a bezpečně tak zlikvidují případné nepřátele. Na pásu jsou charakteristické nápisy Veritas vinči a Para veritas. Pás tedy nebyl tehdy v praxi použit.

Dalším všeumělem je 30letý údržbář ze Svitavska, který sestrojil střílející maketu tanku. První, zhotovená před deseti lety byla ještě nedokonalá, další, kterou pyrotechnici zabavili teprve nedávno, je dokonalá miniatura německého Leoparda, která dokáže pomocí dálkového ovládání na baterie střílet na cíl malorážkovými náboji. Je opatřena revolverovým bubínkem a pohybuje se poměrně značnou rychlostí. Do nedovoleného ozbrojování tohoto všeuměla, po němž by hmátly konstrukční kanceláře mnohých renomovaných zbrojovek, patří i další ruční palné zbraně. Jsou to zejména dvě téměř dokonalé střelbyschopné repliky německé pistole Parabellum a napodobenina pistole Mauser opatřená tlumičem. Největší dnešní starostí hradeckých pyrotechniků jsou pozůstatky po Sovětské armádě v četných kasárnách. Nalézají tam dosud protitankové miny, granáty – sice cvičné, ale s ostrými zapalovači, objevili obávanou bazuku a zvláštní typ ručního děla používaného za bojů v Afghánistánu proti nízko útočícím letadlům. Mezi zabavený sovětsk ý arzenál patří také malé kontejnery s náplní miniaturních nášlapných min v podobě javorov ého semene. Jsou opatřeny rychle reagující výbušninou a po vyhození z letounu se rotujícím pohybem javorového semene snášejí k zemi. Mezi zajímavosti této éry patří také kontejnerové miny opatřené vrtulkou a dokonce původní ruské granáty z období Říjnové revoluce. Po tomto všem vyprávění se vnucuje otázka, zda mají pyrotechnici při své práci také vůbec někdy strach. Odpověď majora Kadlece z hradecké kriminálky na sebe nenechá dlouho čekat. Ano, co by zapíral, za dvaadvacet let této činnosti se díval nesčetněkrát smrti tváří v tvář a strach přišel. Pyrotechnici sice už mají dokonalou západoevropskou techniku, jsou to elektrické stetoskopy, mobilní rentgen na prohlížení podezřelých balíčků i neprůstřelné vesty a mnoho dalších novinek. Přesto však hlavní zbraní pyrotechnika zůstává koncentrace a nesmírná opatrnost. Přesto jeden z blízkých spolupracovníků přišel při výbuchu granátů o oko, zmrzačil si ruku a dodnes má v těle na 150 střepin. To je ta druhá odvrácená tvář této náročné služby lidem.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This