Category: 1993 / 03

Vidím to místo, které později ve dvaačtyřicátém, do značné míry zmizelo v kráteru pod americkou bombou, jako bych naproti u chodníku, kde jsem vždycky parkoval, stál ještě teď. Dům v noblesní čtvrti tehdejšího Berlína, stranou od hlavních tepen velkoměstského ruchu, v místech, kde se většina obyvatel stará jen sama o sebe. Giesebrechtstrasse 11. Čtyři patra, rozlehlý sklep ke skladování zásob vína. Majitele nemovitosti, slušně prosperuj ícího obchodníka s řetězy, překvapilo, když se v jeho kanceláři znenadání objevil zástupce nepříliš známé realitní kanceláře a nabídl mu k podpisu smlouvu na pětiletý pronájem, a to s okamžitou platností. Nájemce si nepřeje, oznámil zprostředkovatel, vystupovat při této transakci pod svým jménem.
Nájemná částka byla však více než slušná a majitele v podstatě nezajímalo, k jakému účelu má být dům využit. Nic tedy nebránilo dohodě. Obchodník s řetězy podepsal. Kopie smlouvy ležela druhého dne na Heydrichově stole. Položil ji tam jeho specialista pro zahraniční operace dr. Walter Schellenberg, syn majitele továrny na klavíry, který tak zužitkováním svých konexí ve vybrané berlínské společnosti splnil – podle jeho poválečných pokryteckých vyjádření prý s odporem a protesty – první část úkolu v rámci jedné z nejbizardnějších operací německé tajné služby. „Teď ať se dá do práce Naujocks, “ rozhodl potom šéf Říšského hlavního bezpečnostního úřadu Reinhard Heydrich. A tím bylo o mně rozhodnuto. Vedl jsem tehdy technické oddělení sicherheitsdienstu se sídlem v Delbrüchstrrasse 6 – a tak to bylo jasné…
· · · Počátky této přísně důvěrné akce, přinejmenším tedy aspoň zrod nápadu, nelze hledat jinde než v Heydrichově snad až hrůzně patologické povaze. Muž s rybí krví, chladný a nepřístupný, hledal odpočinek a snad také východisko z bludiště svých komplexů v alkoholu a laciných milostných dobrodružstvích. Personál baru v hotelu Adlon u Brandenburské brány i v několika dalších nočních podnicích znal tohoto dlouhého, bledého zákazníka, který pil hodně, rychle a jako by se bál samoty. Nikdy nepřicházel sám. V Prinz Albrecht Strasse, kde bezpečnostní centrála sídlila, sloužilo nejméně půl tuctu mužů, kteří bývali při práci přes čas vytaženi svým šéfem k „noci na parketách“. Patřil jsem bohužel mezi ně a každý z nás to ze srdce nenáviděl. Předstíraná veselost, falešná tvář přátelství, která mizela společně se svítáním, dlouhé a nudné historky o Heydrichově vzestupu k moci, a hlavně neuvěřitelné, rozpaky vzbuzující diskuse o ženách. O všech, ale především o těch, které zúčastnění znali, anebo které se pohybovaly na doslech. Objektem Heydrichova zájmu se při těchto příležitostech často stávala nočňátka, prostitutky.
Přitahovaly ho nejen tím, že mnohé z nich figurovaly na výplatních seznamech sicherheitsdienstu či gestapa, ale prostě s nimi rád hovořil, zpovídal je ve věci jejich milostného umění, nechával si vyprávět příběhy o žvanivosti zákazníků, kteří milenkám na jedinou noc svěřují své problémy a vylévají si srdce. A také mu dělalo dobře, když mohl – sám silně ovládán svou manželkou Linou – ženy všeho druhu urážet a ponižovat. Jednou jsem byl u toho, když se Heydrich rozhodl získat kyprou blondýnu na barové stoličce, která snad ani nebyla v pravém slova smyslu profesionálkou a možná do nočního podniku jen náhodně zabloudila či patřila k někomu z personálu. Jelikož neuspěl s dvojsmyslnými poznámkami o kvalitách její postavy, zkusil to jinak a pošeptal ženě do ucha: „Víš vůbec, kdo já jsem?! Padneš na znak a roztáhneš nohy, až ti to povím. Jsem Heydrich, šéf gestapa!“ Argument, který v zemi, kde vládl strach, nemohl nezapůsobit, vyhlédnutá blondýna s ním bez dalších odmluv prožila zbytek noci a my měli volno a mohli jít konečně domů. O čem si ti dva povídali, zůstane tajemstvím Heydrichova hrobu, ale zřejmě se té ženě – aniž co tušila – podařilo třetího nejmocnějšího muže „třetí říše“ inspirovat. Ráno si mne totiž Heydrich zavolal do své pracovny. „Dostal jsem skvělý nápad, Naujoclsi,“ řekl mi. „Ručím vám za to, že se do něj zamilujete. Chci otevřít nevěstinec.“ „Co prosím?“ nepochopil jsem. „Ano, veřejný dům pro diplomaty, vysoké úředníky, zahrani ční podnikatele a podobné osoby, o které máme zájem. Jestli se ta věc podaří, můžeme při jejich indiskrétních situacích získat užitečné informace. “ „A já…?“ „Jak se budete, milý příteli, cítit v roli bordelového manažera?“
Heydrichův výsměšný tón nijak nezlepšil mou náladu. Stejně jsem už nějakou dobu cítil, že jsem se dostal do nebezpečné sféry. Příliš vysoko. Mnohým jsem mohl nyní překážet, a zejména sám Heydrich neměl kolem sebe rád lidi, kteří se ve sporu s ním mohli opřít o konkrétní úspěchy. Čím dál výš postupoval v zahraniční sekci sicherheitsdienstu také ctižádostivě bezohledný dr. Walter Schellenberg a v poslední době se příliš často objevoval u mne v Delbrückstrasse, přicházel s různými nápady – většinou těžko realizovatelnými, nevybíravě zasahoval do mé pravomoci… „Nerozumím vám, obergruppenführere,“ bez nadšení jsem tedy odpověděl Heydrichovi, na němž ani v nejmenším nebyly vidět následky proflámované a promilované noci. „Brzy porozumíte,“ řekl muž, který jistě netušil, že mu zbývají pouhé tři roky života. Měl pravdu a vzápětí jsem opravdu vše pochopil, musel pochopit, veškeré úvahy šly stranou. Zůstávala realita – naléhavý a ve všem přednostní úkol pro mé technické odd ělení. Doktoru Schellenbergovi se, jak víme, od obchodníka s řetězy podařilo opatřit vhodnou budovu. A já si vzal dva odborné asistenty a podrobně jsme prohlédli každou místnost. Zhotovili jsme pro Heydricha plánek rozdělení pokojů na osm až devět ložnic, knihovnu, kulečníkový sál a čtyři společenské salónky. Přední berlínský architekt navrhl vnitřní vybavení, většinou to byl těžký francouzský nábytek navozující okázalou a solidní atmosféru. Na instalaci zvláštního zařízení nám dali týden.
Sedmého dne jsme neodpočívali: Heydrich se osobně věnoval kolaudaci. Neviditelné kilometry kabelů se skrývali mezi dvojitými stěnami, pod obrazy a koberci. Vedly ke sto dvaceti miniaturním mikrofon ům, výrobkům firmy Telefunkem, zamontovaným v lenoškách a postelích, ve stolních lampách, na toaletách a umývárnách i v záclonových závěsech. Na několika místech byly umístěny i nehlučné kamery. Celá aparatura se dala ovládat ze zvukotěsné centrály ve sklepě, a ze všech mikrofonů bylo možno nahrávat zvuk na voskové desky, takže technickým nástrahám neuniklo jediné slovo, pronesené v domě. · · · Řešila a dořešila se také otázka živého inventáře. „Odmítl jsem s tím mít cokoliv společného,“ bude po letech tvrdit pan Schellenberg. „Zdůraznil jsem Heydrichovi, že moje oddělení disponuje pouze nejcennějšími ženskými agenty a odmítl jsem určovat je pro takovou práci.“ Obvykle jsem nevěřil Schellenbergovi ještě dřív, než promluvil, ale v tomhle případě říkal aspoň kus pravdy. Nechtěl si ušpinit své pěstěné ruce. Naštěstí tu byl však blízce spolupracující Artur Nebe, říšský šéf kriminalistů, který během let své kariéry působil také u mravnostní policie v Berlíně, Hamburku a Mnichově, a proto měl i v podsvětí řadu kontaktů. Policejní kartotéky vydaly svědectví a už krátce poté několik relativně spolehlivých, jazykovými schopnostmi vybavených, dostatečně přitažlivých a současně i inteligentních žen polosvěta měnilo místa pobytu a na úřední náklady se stěhovalo do Berlína, kde je čekalo rychlé školení a podpis výhružně formulovan ého slibu mlčenlivosti.
Osobně mohu potvrdit, že by se pro tuto „vlasteneckou službu“ našlo dost dobrovolnic i v nejvyšších společenských kruzích. Heydrich to však odmítl s tím, že by nebylo dobré způsobit skandál ve vlivných rodinách. A pak tu byla ještě madame, nadřízená děvčat a navenek i majitelka tohoto penziónu. Původně se uvažovalo o tom, že se tato role svěří zkušené dámě, kterou opatřila vídeňská pobočka sicherheitsdienstu. Říkala o sobě, že je hraběnkou a na jejím zpravodajském kontě prý byla řada triumfů z Balkánu a Polska. Nakonec vše dopadlo jinak. Jistá Käte Schmidtová plnila své úkoly od počátku až konce k plné spokojenosti všech našich šéfů, skrytě stojících v pozadí. Ani já osobně proti ní nemohu říci ani slovo, byla to spolehlivá a vždy dobře naladěná žena, která brala svou práci velmi vážně a nikdy neopomn ěla telefonem oznámit do naší sklepní centrály příchod dalších hostů. Přátelé z jejích dřívějšího působiště jí říkali Kitty. Zdůvěrnělé oslovení, které našlo své uplatnění v okamžic ích, kdy se naši šéfové rozhodovali, jak instituci pro milovníky rozkoše v Giesebrechtstrasse 11 nazvat. · · ·
Otevření salónu Kitty se zapíjelo šampaňským. Dva po týdnu následující seznamovací večírky, určené jmenovitě pro diplomaty a vysoké státní úředníky, dopomohly k základnímu kapitálu – udělaly novému podniku jméno. Ohlas byl jednoznačný: příjemná změna v nudě válečného Berlína, kde měla hlavní slovo otupující bojechtivá propaganda. Estét dr. Walter Schellenberg překonal svou počáteční údajnou nechuť a postaral se nejen o publicitu, ale s gurmánským gustem jemu vlastním, také o vynikající úroveň kuchyn ě a baru, přičemž šíře sortimentu zasvěcenému názorně demonstrovala, kam až v té době sahala mocná ruka sicherheitsdienstu. Když pak k ránu odjížděla auta s hosty, mohl jsem já a muži určení k obsluze aparatur, a zavázáni k mlčenlivosti zvláštní přísahou, předložit první výsledky. Salón Kitty začal vracet zpět vložené investice. „Netušila jsem, Alfrede,“ svěřilo se mi jedno z děvčat, „že i tak vysoce postavení páni se v posteli svými choutkami podobají všem ostatním mužům, které jsem poznala.“ „Je to sexuální nádeničina, “ řekla mi jiná z nich, „ale jinak si nestěžuji. Platí tu skvěle. Jen normálního chlapa byl občas potřebovala. Pro vlastní potěšení. Ti potentáti mně už občas lezou na nervy. Co tomu říkáš, Alfrede?“ Neříkal jsem nic. Ani slovo. Zaplést se s některou z pracovnic salónu bylo příliš nebezpečné, a také to mohla být Heydrichova provokace. Ne, tohle nebyla moje parketa. A pak: měli jsme tu dost jiných starostí. Provoz byl čím dál náročnější. Jako hosté přicházeli Italové, Španělé, Sověti, Turci, Arabové. Odposlouchávací štáb pracoval na dvě směny. A naši šéfové byli zřejmě spokojeni. Sám Walter Schellenberg o tom po letech napsal: „Salón Kitty přinesl nesporné výsledky.
Byla to hlavně diplomatická tajemství, která Heydrich používal proti Ribbentropovi a jeho ministerstvu zahraničí, protože nikdo, ani Ribbentrop, dlouho nevěděl, komu salón Kitty opravdu patří.“ A anglický novinář, se kterým jsem si po válce dopisoval, k tomu v jednom z článků dodal: „Zákazníci pocházeli z nejvyšších kruhů. Také Ribbentrop patřil mezi návštěvníky – až do chvíle, než přece jen nějak zjistit, že jde o Heydrichův podnik. Pravidelným hostem býval rovněž Mussoliniho zeť hrabě Ciano, který po první zkušenosti náhle – vzdor svému skoro až patologickému odporu vůči Němcům – objevil překvapující množství italsko-německých záležitostí, jež bylo třeba v Berlíně projednat. Salón Kitty se ukázal jako pravá pokladnice vysoce důvěrných a pro Německo nesmírně cenných zpráv.“ Nedivte se tedy, že jsem vytrvale odmítal krasavici ze salónu, která mi, ať už z jakýchkoli důvodů, všelijak nadbíhala a jednou mne pod záminkou opravy stolní lampy zatáhla rovnu do své ložnice a hned ve dveřích si odložila župan. Do postele mne nedostala, i když to pro mne nebylo lehk é. Kdepak děvenko, myslel jsem si, ty snad ani netušíš, jak velká se tu hraje hra. A buď ráda, že netušíš. Pro mne osobně neskončila však éra bordelového manažera příliš šťastně. Ve společensk ých místnostech Salónu Kitty a také v ložnicích zaměstnankyň se totiž čas od času objevoval i sám Heydrich.
Pokrytecky nazýval své návštěvy inspekcemi. Příkaz technikům pro tyto případy zněl zcela nekompromisně: Vypnout všechna zařízení! Po jedné takové noční exkurzi jsem se ocitl v šéfově pracovně a na první pohled jsem poznal, že nepůjde o přátelský rozhovor. „Tak už je zase ráno, Naujocksi a jsem normální. Co to mělo, k čertu, znamenat?! Včera jste nahrával moji návštěvu v salónu.“ Namítl jsem: „Vždyť jsem ani nevěděl, v kterém pokoji jste byl. Neřekli mi to.“ „Buďto jste lhář, anebo se stáváte příliš bezstarostným. Měl jste vědět, kde jsem, je to součást vašich povinností. A je také vaší povinností vypnout v tom případě mikrofony. Této noci jste to neudělal.“ „Obergruppenführere…“ „Jestli si, Naujocksi, myslíte, že ze můžete dělat blázna, tak si to zkuste myslet dál. Uvidíte, kde zvítězí! Odejděte!“ A bylo to. Rozhovor, který zůstal nedokončen. Ale který, jak ukázal pozdější vývoj našich vzájemných vztahů, zůstal nezapomenut. Reinhard Heydrich byl ostatně velmistrem v umění nezapomínat. Krátce poté jsem se podle jeho pokynů začal věnovat jin ým záležitostem a dění kolem salónu mne přestalo trápit. Jen z druhé ruky jsem se dozvěděl, že 17. července 1942 zas áhla dům na Giesebrechtstrasse 11 americká bomba. Zahynulo při tom i několik lidí, dokonce také pár děvčat. Personál odposlechové centrály musel potom vyprostit z trosek všechna usvědčující technická zařízení. A do tajných sejfů se uschovalo pětadvacet tisíc zvukových nahrávek. Dodnes nikdo neví, kam se ty materiály poděly. I to je logické: spousta lidí měla zájem, aby po nich nezůstala ani stopa. Käte Schmidtovou, nastrčenou šéfku Salónu Kitty, jsem už nikdy v životě neviděl. Zemřela prý ve třiapadesátém roce v západní části Berlína, ale ruku do ohně bych za tuhle informaci nedal. Třeba ještě někde v zastrčeném koutku světa ve své branži podniká…

Category: 1993 / 03

Každou noc od deseti do pěti ráno jezdí ulicemi New Yorku, New Orleansu, Houstonu, Los Angeles, Toronta a středoamerických velkoměst speciální mikrobusy. Dobrovolníci tvořící jejich posádku vyhledávají děti bez domova. Nabízejí jim horkou kávu, snaží se je přesvědčit, že je třeba změnit způsob života. Řada dětí ulice jim nevěří. Je třeba budovat vztah důvěry dlouhodobě. Spoustu teenager ů znají osádky mikrobusu dlouhou dobu, než je dokáží přesv ědčit, aby přišli do Centra pro děti bez domova a zkusili začít znova. Tak jsem začínal před lety svou reportáž o „Covenant House ”, dětském útulku, jedné z americk ých „institucí”, která na mě udělala největší dojem. Samozřejm ě jsem chtěl znovu po třech letech vidět, co se v „Covenant House” v New Yorku změnilo, když doba i celkové klima v Americe s prohlubující se ekonomickou depresí patřičně ztvrdly. Jak v takové situaci přežívá dobročinn é zařízení pro děti amerických ulic? Zamířil jsem na adresu, kterou jsem si pamatoval od minule. Jedenačtyřicátá ulice je proslulá tím, že právě zde přespávají lidé bez střechy nad hlavou v kartonov ých krabicích. Míjím budovu autobusového nádraží a překvapen ě se rozhlížím. Nikde žádní povaluj ící se bezdomovci. Před třemi lety leželi podél zdi budovy jeden vedle druhého. Tak přece se něco zlepšilo? Jdu dál k řece míjím asfaltové dvorky, procházím jakýmsi smeti štěm a najednou se zarazím. To, co jsem považoval za obrovské boxy s odpadky, jsou obydlí bezdomovc ů. Teď se v nich začínají pohybovat lidé. Vylézají na světlo jako nebožtíci z hrobů, zvědavě pozoruj í neopatrného turistu, který zabloudil do těchto končin. Chce to klid. Projít tímhle šíleným papundeklov ým sídlištěm vychrtlých zoufalců jako by se nic nedělo. Zlepšení? Cha. Bezdomovci se tu naopak zařídili natrvalo. Konečně jsem u „Covenant House”. Ale i tady je něco nové- ho. Strážní budka a v ní ozbrojen ý zřízenec, který mě nemilosrdně zastavuje patnáct metrů od vchodu do budovy. Následuje výslech. Kdo jsem, co chci, jestli jsem objednán. Když strážný zjišťuje že ne, nehodlá mě pustit dovnitř. Co všechno se tady proboha změnilo? Před třemi lety jsme sem přišli docela normálně, všichni byli přá- telští a nenucení. V hale za sklen ěnou přepážkou hned vedle vchodu hrála televize, na křeslech i na zemi se povalovaly desítky mladých lidí. Většina z nich spala, přestože bylo odpoledne. „Staráme se o děti do jedenadvaceti let,” vysvětlovala nám tehdej ší pracovnice pro styk s veřejností Susan McLean. „Ně- kdy je jich tu s námi přes noc i čtyři sta. Spí na křeslech i podlah ách, prostě všude. Denně vyd áváme tisíc dvěstě jídel. První ve tři ráno – to k nám přichází řada dětí ulice hladových a zmrzlých po noci. Starají se o ně dobrovoln íci a profesionálové. Celý projekt odstartoval římskokatolický duchovn í Bruce Ritter. Byla to jeho odpověď na otázku – co děláte, aby byl svět lepším místem k životu? Opustil místo profesora teologie a založil tuto misii. Nejsme ovšem žádná katolická agentura. Dobrovolníci, kteří s námi spolupracuj í, jsou učitelé, lékaři, právníci – prostě lidé nejrůzněj- ších profesí i náboženství. Štědří lidé nám dávají peněžité dary. Rozes íláme dopisy, ve kterých popisujeme osudy dětí, na soukromé adresy. Je na každém, jestli nám odpoví, nebo ne. Částečně přispí- vají nejrůznější nadace a firmy. Deset procent našeho rozpočtu je hrazeno z vlastních peněz. „Co mám tedy dělat?” rozčiluju se na strážného. „Byl jsem tu před třemi lety a teď jsem přijel z Československa jen na pár dní. Chci vidět, co se tu změnilo, abych o tom napsal reportáž. Jsem novin ář!” „Je mi líto. Obraťte se na tiskov ého mluvčího.” Tak tedy názorně vidím, co se tu změnilo, ale ještě mi to nedoch ází. „Přijít a vyspat se dole může každý, komu je míň než jedenadvacet, ” vysvětlovala nám před třemi lety Susan McLean. „Na pokoje v patře se čeká několik dní nebo týdnů.” Koukám teď na tu nedobytnou budovu a vzpomínám na dvoulůžkové pokojíky v patře. Jen palanda a skříň. Žádný další ná- bytek. A v chodbě na patře kancel ář, ve které je čtyřiadvacet hodin denně služba. Kdo potřebuje, může tam okamžitě najít psychologickou pomoc, nebo se třeba poradit, co dělat pro své vzdělání. „Celkově s námi může teenager být od jednoho týdne do šesti měsíců,” jako bych slyšel i po letech Susan McLean. „Děláme s každým individuální plán jak žít tady a jak potom. Chceme, aby se všichni postižení naučili, jak být produktivní. Někdy vyjedná- váme s rodiči. Jsme ochotni podporovat děti, které tu s námi žijí, i déle, pokud ještě chodí na „high school” a je naděje, že se na ní s naší pomocí udrží. Podle statistiky každé třetí dítě s naší pomocí najde cestu zpátky do společnosti. Každý, kdo je na ulici déle než šest měsíců, je ztracen. Tak je život bezdomovce zničující. Máme tu děti, které nemají absolutně nikoho a nic. Nejsou schopny najít cestu zpět. Ve dvaceti jsou tyto děti rozzlobené na celý svět. Na každého bez rozdílu. Osmdes át pět procent z nich je z chud ých čtvrtí. Nikdy se nevyhrabou z beznaděje. Některé z dětí jsou tu přes sociální péči, jiné utekly z domova a chtěly žít na vlastní pěst. Je tu hodně sexuálně zneu žívaných dětí, i těch, které se tím živily. Máme tady sourozence, kte- ří přišli ze školy a byt byl zamčen ý, rodiče pryč. Jsou tu s námi i sirotci. Prostě všichni, kdo nev ědí, jak žít nezávislý život. Spousta dětí vám řekne: Přišel jsem v poslední chvíli. Jinak jsem se sesypal. Spousta z nich jsou oběti systému. Musely prodat tělo, když jim bylo patnáct, aby vůbec přežily. Neměly možnost sehnat dobře placený džob. Dospělí je zni- čili. Polovina jich trpí těžkou zá- vislostí na drogách. Případně je dospělí nakazili nemocemi. Samoz řejmě počet nemocných AIDS v našem zařízení stoupá přímo úměrně s tím, jak stoupá drogov á závislost dětí na cracku a tím i počet dětí, které se prostituují, aby vydělaly na svou dávku. Když jsme v roce 1987 prováděli studii o pomořenosti našich dětí AIDS, zjistili jsme, že čtyřicet procent z těch, které se dobrovolně daly testovat, byly nosiči viru. Pro děti, které už mají klinické příznaky AIDS a potřebují léčbu, jsme vyhradili prvn í patro. Druhé patro je pro nemocn é jakýmikoliv dalšími chorobami. Bez nás by většina dětí ulice neměla lékařské zabezpečen í. Teprve nad těmito, vlastně nemocni čními patry, jsou pokoje. Strážný nechápe, proč tady před „Covenant House” ještě stojím. „Je mi líto pane. Opravdu si napřed zavolejte tiskového mluv- čího. Ale dnes už tam nebude. Zí- tra.” Zítra letím do Československa, chce se mi říct, Ale co. Je to beznad ějné. Otáčím se na podpatku a jdu. Vzpomínám na obrovskou místnost v prvním patře útulku pro dětské bezdomovce. Na ramínk ách tam visí všechny druhy šatů a bund, pod nimi boty. Nad tím vším nápis na zdi: Ti, kdo tu žijí, si smějí vzít dvě blůzy nebo košile a jeden svetr, dva páry bot. Ostatn í jednu blůzu nebo košili a jeden pár bot. Nad tyčí, na níž visí ramínka s obleky a kravatami, je výstražný nápis: Tato zásoba je půjčována pouze pro případy pohovor ů se zaměstnavatelem při hledání místa. Ráno volám tiskového mluv- čího. Mám zatraceně málo času a on se tváří, že otevřít mi dveře „Covenant House” okamžitě je nad jeho síly. „Dobře. Potřebuji aspoň výroč- ní zprávy o fungování vašich útulk ů v letech 1991 a 1992. Můžete mi je sehnat?” „Jistě. Když se stavíte v mé kanceláři na sedmnácté ulici, dám vám tu první. Druhou pošlu na vaši adresu hned, jak bude hotová.” „Fajn. Jedu k vám.” Na sedmnácté ulici stojí další útulek pro děti bez domova. Dal- ší nedobytná oplocená pevnost. Tentokrát jsem se dostal aspo ň do vrátnice. Vzadu v chodbě jsou otevřené dveře do obrovské tělocvičny. Před vchodem zastavil nákladní automobil, černý řidi č se závozníkem začínají vykládat a nosit do budovy kartony s potravinami. Tiskový mluvčí mne kupodivu ani nepozve do své kanceláře. Přinese mi výroční zprávu do vrátnice. Je korektní, ale odměřený. Všechno mi to přijde neuvěřiteln ě divné. Když v metru otevřu výroční zprávu za rok 1991, strnu. Nikde ani památky po fotografii a dokonce ani po jméně Bruce Ritter. A přece on byl zakladatelem celé- ho zařízení. Na dveře jeho bytu zaklepalo v roce 1968 šest dětí bez domova. Jeho obývací pokoj a kuchy ň se staly prvním útulkem dnes největší krizové agentury na světě. Zemřel? Ale proč o něm na šestnácti stranách výroční zprávy není ani zmínka? Ani poděkování? Zvláštní vděčnost. Vymazání z historie. Jeho místo nahradila fotografie sestry Marie Rose Mc- Geady, prezidentky „Covenant House”. Retuše nepohodlných na fotografiích ale přece známe spíš z východní Evropy. A proč by byl proboha Bruce Ritter zakladatel „Covenant House” nepohodlný? Znovu se mi vybavuje melodick ý hlas Susan McLean, která nás před třemi lety provázela útulkem na čtyřicáté první ulici: „Nechá- váme politické rozdíly za dveřmi a děláme, co je třeba. Jsme jediná alternativa spaní na ulicích, když některé dítě padne už tak hluboko. Bez nás by řada dětí, které tu dnes vidíte, byla už mrtvá.” „Ty nevíš, co se stalo s Brucem Ritterem?” vyvalí na mě v harlemsk ém „Stand up” oči můj nový kamarád Tim, bývalý notorický alkoholik a bezdomovec. „Obvinili ho z pedofilních a homosexu álních sklonů. Že prý ty svoje děti ulice zachraňoval, aby někter é z nich sám zneužil.” Ó Ameriko se svým sexuálním harašením a zneužíváním dětí, hlavními hity sezóny, kdy každá druhá sekretářka si dnes nejrad ěji před televizními kamerami vzpomene, že jí šéf dělal nemravn é návrhy a tím ho před tváří Ameriky zcela znemožní. A hysterick é ženy si zas nejraději za cvakotu blesků fotoaparátů teď po letech vzpomínají, že je vlastn ě vlastní otec zneužíval, když je přebaloval, že jim prý hladil dětskou prdýlku. Kolik teenagerů se dnes může v Americe dokonale pomstít za cokoliv dospělému – stačí obvinit ho, že je obtěžoval. Nechci bagatelizovat sexuální zneužívání slabých a zraniteln ých. Ale kolik špíny a křivých obvinění, která už nikdy nikdo nevyvrátí, se dnes může v tom novodobém honu na čarodějnice ukrýt? „Ty obvinění Bruce Rittera vě- říš?” ptám se Tima. „Je mi to úplně jedno,” prohlá- sí. „Člověk, kterej toho pro děti bez domova udělal tolik jako on, je prost ě skvělej. A všichni ti kluci se před tím na ulici stokrát prodávali a teď najednou budou ohrnovat nos nad tím, kdo je zachránil?” Pomalu, ale jistě mi všechno dochází. Co když změna v chování lidí v „Covenant House” je způsobena tím, jak se k nim chovali novin áři, když celý ten skandál propukl? Cítím hořkou pachuť smutku. Jmé- no Bruce Ritter odstraněné z výroč- ní zprávy jako tolik jiných jmen odstraněných z tolika jiných zpráv v tolika zemích ve všech stoletích. A kdy se kdo dozví, jak to všechno opravdu bylo? Nikdy nikdo. Ale je něco důležitějšího než to, že „Covenant House” funguje jako fungoval předtím, že v roce 1992 podle výroční zprávy, která mi došla až do Československa, pomáhal zachránit třicet pět tis íc dětí bez domova ve dvanácti městech v pěti zemích? Je něco důležitějšího než to, že „Covenant House” je otevřen dvacet čtyři hodin den po dni, tý- den po týdnu, rok po roce skoro pětadvacet let? Je něco důležitějšího než to, že sto tisíc lidí využilo loni bezplatn é telefonní horké linky „Covenant House” pro krizové situace, ve kterých se ocitají mladistv í? Je něco důležitějšího než to, že stále fungují v „Covenant House ” programy pro matky z ulice s dětmi, že mohou být na zvláštn ím oddělení pohromadě? Je něco důležitějšího než to, že děti z ulice, které dostaly AIDS, mají kde hlavu složit a nezachází se s nimi přitom jako kdyby měly lepru? Je něco důležitějšího než to, že se někdo vůbec snaží čelit bludn ému kruhu chudoby, v kterém se v Americe zmítá celá vrstva lidí, nemajících skoro šanci zlepšit svou situaci stejně jako jejich rodi če a děti? Je něco důležitějšího než to, že někdo dává dětem alespoň čist é šaty, sprchu a jídlo. – To, co měli dělat rodiče a co už řada z nich dělat nedokáže? Je něco důležitějšího než to, že každou noc od deseti do pěti ráno jezdí ulicemi New Yorku, New Orleansu, Houstonu, Los Angeles, Toronta a středoamerických velkoměst speciální mikrobusy a dobrovolníci tvořící jejich posádku vyhledávají děti bez domova, nabízejí jim horkou kávu, sendviče, snaží se je přesv ědčit, že je třeba změnit způsob života? Že v roce 1992 uskutečnili celkem třináct tisíc kontaktů s dětmi ulice? Neznám Bruce Rittera, ale vě- řím, že pro něho na světě nic dů- ležitějšího než tohle není. Radek John barevné foto: Josef Formánek černobílé foto: archív

Category: 1993 / 03

Dítě plakalo, když přišel OSUD. Třikrát obešel dětskou postýlku a vyřkl ortel. Ten ortel byla milostná SMRT… Sedí naproti mně. Říkejme jí třeba Karla. Je bledá, má šedivé vlasy. Vypráví mi o své přítelkyni. Mrtvé přítelkyni. Dejme jí jméno Ivana. Matka Ivany začala příliš mladá. Když se v šestnácti vdávala, byla v sedmém měsíci. Narodila se holčička. Matce nebylo děcko příliš vhod. Kde mohla, vydávala je za cizí. Život manželský mladičkou dívenku brzy omrzel. Časté hádky, zaviněné jejími vrtochy a rozhazováním, vedly k rozvodu.Přesto jí svěřil soud tehdy čtyřleté dítě do výchovy. Ivanina matka se ale po rozvodu úplně utrhla. Běhala za zábavou, dítě nechávala na starost babičce. Peněz bylo málo. Po výplatě sice nakoupila trochu jídla, ale dál se nestarala. Léta běžela. Ivaně bylo dvanáct, matce osmadvacet. Tehdy si našla přítele. Na pár měsíců, pak jí dal sbohem… Ten den prý byla Ivanina matka výjimečně doma. Pamatovala si mámu v ten večer. Chvíli seděla před zrcadlem. Česala se. Pak odešla do kuchyně. Tam si pustila plyn. Pro dospívající dívku to byl šok. V době, kdy byla tolik citlivá a potřebovala něhu a lásku, ji matka opustila. Cítila se zrazena. O matčině smrti s nikým nemluvila. Uzavřela se do sebe. Nikdo netušil, jak má rozervanou duši. Lhostejně poslouchala učitelku, jak ji kárá, proč prý ji o tom nic neřekla. V učení úplně polevila, takže vysvědčení se hemžilo čtyřkami. V patnácti se rozhodovala, co dál. S nevalným prospěchem, ale mnoho možností neměla. Nakonec přijala nabídku zaučit se pomocnou šičkou. Brzy si začala vydělávat. Za pár korun, které dostala, si toho moc nekoupila. Babička měla co dělat. V té době se seznámila se svým budoucím mužem Pavlem. Měl po vojně a připadal jí mužný. Rád ji vyslechl a poradil.Když jí bylo osmnáct, vzali se. Pár měsíců po svatbě se narodil Pavlík. Manžel byl šťastný. Dostavěl svépomocí družstevní byt, kam se zanedlouho nastěhovali. Časem začal Pavel trénovat místní fotbalisty. Měl tu z doby výstavby své přátele, se kterými chodil po zápasech na pivo. Doma už pobýval méně. Často dorazil až kolem jedenácté nebo dokonce druhý den. Ivana opět osaměla. Naštěstí si našla přítelkyni, hodnou a inteligentní paní z vedlejšího domu. V té době přišla opět do jiného stavu. Manžel místo aby „zabrzdil“, začal těhotnou manželku navíc ponižovat. Najednou byla hloupá, ošklivá, neschopná… Nadávky nesla Iva daleko hůř než jeho pití. Díky neradostnému dětství měla malou sebedůvěru – pořád se za ni někdo styděl. Čekávala na něho na balkóně. Napsala mi o tom několik dopisů – jak hodiny míjely v samotě. Nekonečné čekání, slzy v očích. Přišel půl hodiny po půlnoci. Měl vrávoravý krok a pro Ivanu jen oplzlé nadávky. Svalil se na postel a začal chrápat. Začala jí téct plodová voda. Když ho vzbudila, nechápal. Nevěděl, že má zavolat sanitku. Přes značnou bolest, byla Ivana když odjížděla ráda, že je pryč…Narodil se Petřík. Další měsíce už byly růžovější. Od manžela se psychicky odpoutala, věnovala se plně dětem. Když Petřík odrostl, rozhodla se, že nastoupí do zaměstnání. Úspěšně absolvovala kurz psaní strojem a našla si místo v kanceláři. Staršího Pavla dávala do školky a Petříka hlídala babička. Práce se jí líbila. Brzy byla známá svou pracovitostí a srdečnou povahou, takže jí umožnili dálkově vystudovat. Později dala i Petra do školky, aby nezatěžovala babičku. Pavel se o děti moc nestaral. Pouze staršího Pavlíka brával s sebou na fotbal. Chtěl mít svého nástupce. Dokonce když manželka stonala, pro děti do školky nedošel. Neměl totiž čas. Trénoval. Vzájemné nepochopení nebralo konce. Pavel byl často podnapilý. Rozjařen alkoholem nemíval pro hrubé slovo daleko. Odjížděl na víkendy pryč. Se svými kamarády. Po návratu se choval nějak divně. Další týden m u chodili píchat injekce. Pavel měl kapavku . Prý ze záchodu… Ivana si našla přítele. Na čas. Toužila po člověku, který by k ní byl vlídný, poseděl s ní u kávy, popovídal.V té době vyhledala pomoc manželské poradny. S pláčem se svěřovala mladé doktorce své trápení. K sexu ji Pavel nutil brutálním způsobem. Když se bránila, vyhrožoval jí. Se zarudlýma očima poslouchala, jak jí říká, že není normální. Zvýšená citlivost, komplexy z mládí a ustavičné hádky vedly k tomu, že si tak začala připadat… Doktorka jí řekla, že má přivést manžela. Ten se jí vysmál. Podala tedy žádost o rozvod. Pavlovy sliby a ujišťování způsobily, že žádost zrušila. Měsíc pro ni jezdil do práce a dalo se s ním vyjít. Pak život uvízl opět ve starých kolejích. Noční hádky se stupňovaly. Iva podala novou žádost. Definitivní. Tentokrát se planými sliby obměkčit nedala. V té době se seznámila s Radkem. Rozumný starší muž jí byl doslova majákem v bouři. Ivana se cholerického Pavla bála. Jeho častou prchlivost těžce nesla. Stále pociťovala nějaký vnitřní strach. Takovou předtuchu…Tenkrát ji surově udeřil. Pak ještě jednou. Několikrát. Kromě otřesného šoku utrpěla velké krvavé podlitiny…. Byla odhodlána odejít. Útočiště ji poskytl Radek. Petřík šel s mámou, starší Pavel zůstal u otce. Večer zabalila sobě i dítěti to nejnutnější. Chodil okolo a výsměšně sledoval její počínání. Pak popadl naplněnou kabelu. TŘESK… Prádlo a vysypané oční stíny se válely v jedné změti. Co čert nechtěl. první rozvodové stání připadlo na den její maturitní zkoušky. Hodinu po jejím zvládnutí se dostavila k soudu. Pavel ovšem prohlásil, že s rozvodem nesouhlasí. Jednání bylo odročeno. … před soudní budovou na ni křičel, ať mu vrátí prstýnek a hodinky (ty jí kdysi daroval)… udeřil ji přes tvář … stejně prý ji jednou přejede. Lidé měli divadlo… Iva byla zoufalá. Věc oznámila policii jako p ř e č i n proti občanskému soužití. Jaké bylo její překvapení, když obdržela oznámení, že je z důvodu amnestie zproštěna trestního stíhání ve věci NAPADÁNÍ MANŽELA. Spravedlnost je dvojí. Pavel začal nadbíhat Petříkovi. Vozil jej ze školy a uplácel sladkostmi. Předmětem dalšího stání byla výchovná způsobilost. Odborný posudek měl být vypracován na základě testu. Ivana pookřála. Konečně se ukáže…Tenkrát přišel Petr domů. Znal výsledky testu. Řekl mámě, že má asi psychickou úchylku. Druhý den se dozvěděla, že výsledek je před odesláním soudu tajný. Zajímavé… Pavel měl dobré známé. Patřila k nim i doktorka, která materiál zpracovávala. Náhodou pak věděl výsledky předem. Ivana držela v třesoucích se rukou svůj posudek. Papír byl popsán slovy psychopatická osobnost… sklony k depresím… alkoholik v raném stadiu… vyhledává společnost. ZÁVĚR: Matka není výchovně způsobilá. Otec ano. Doporučuje se svěřit děti otci. Několik dnů trvalo, než se vzpamatovala. Začala přemýšlet, kdo by ji mohl pomoci. Moc přátel neměla, byla samotářská. Jediná přítelkyně se odstěhovala, babička tvrdila, že je na svědectví příliš stará a Pavlův bratr nechtěl, jak tvrdil někomu škodit. Nenašla jediného člověka ochotného pomoci. Pavel to měl jednodušší. Sezval si k soudu své přátele, kteří ochotně vypovídali v jeho prospěch. Když se blížila zima, napsala manželovi o zimní oblečení. Neodpověděl. Později si pro ošacení přišla v doprovodu policisty. Sama se bála. Do bytu byl vpuštěn pouze on. Kabát a boty však nenašel. Ani jeho přítomnost Pavlovi nevadila v návalu sprostých slov. Nakonec zašla na prokuraturu. Oznámila, že nemá dítě do čeho obléct. To pomohlo. … v neděli ráno se ozval zvonek. Otevřela. Na schodišti se válelo spodní prádlo, kabáty a boty. Prošel pán se psem. Špinavým psem, protože venku pršelo… Byla sobota, Iva šla s Petříkem nakoupit. Mlčky se na matku díval a smutně se usmíval. Pak řekl, že chce zpátky k tátovi. Táta mu prý koupí video a kolo…Odešel ještě ten večer. Pavel si pro něj přijel. Blížilo se závěrečné stání. Celkové vnitřní vypětí jí nedalo spát. V uších jí neustále znělo: Děti se přisuzují otci… Věděla, že by se rozbrečela. A to nechtěla. Uprostřed přelíčení by odejít nemohla. Myšlenka na rozvod v její nepřítomnosti jí připadala spásná. Napsala dopis, kde se omluvila pro vážný zdravotní stav. Ve vlastní bezmoci navrhla pro urychlení věci svěřit děti otci. Už neměla sílu a naději bojovat – byla zbabělá. Krutě zradila sebe samu, jako ji několikrát ranil život. Soud rozhodl, jak zněl rozsudek. Otec, který strávil posledních 15 let po putykách, měl výborné výchovné předpoklady. …. pohled na místa, kde spával Petřík. Přemáhala asi pláč. Bylo jí, jakoby podepsala vlastní rozsudek smrti… Když už nevěděla kudy kam, vyhledala pomoc psychiatra. Byla jí dopor u č e n a hospitalizace a skupinová terapie. Drahé záležitosti. To si nemohla finančně dovolit. Platila vysoké výživné. Navíc tomu nevěřila. Ivu fascinovala reakce okol í na jejich rozvod. Cítila se nepochopená, na pokraji svých sil. Málokdo tušil, jak se trápí. Mnozí mysleli, že je k dětem lhostejná. Navenek na ní nebylo nic znát. Pramenilo to z její uzavřené povahy. Tenkrát odjížděl Radek na služební cestu. Když se s ním loučila, netušila, že se už nevrátí. Opilý řidič vjel do p r o t i s m ě r u a v plné rychlosti narazil do jeho auta. Oba řidiči byli mrtví. Celkem běžná z p r á v a z Černé kroniky. Smrt vzala Ivě člověka, který jediný ji měl DOOPRAVDY rád. Poslední krutá rána v jejím bolavém žití. Leží v posteli. Jako by spala. Nespí. Na zemi se válí prášky…U dveří zvoní muž, Ten muž je její vedoucí. Jde se zeptat. Chce vědět, proč nechodí do práce. Dveře zůstávají zavřeny. Před domem stojí shluk sousedek. KDO že se otrávil? Jo TA. Ta KRKAVČÍ MÁMA… HELENA KRESTOVÁ (na námět čtenářky Ivany Zlochové) ilustrační foto: Josef FormánekIvaniny osudy jsou smutnou skutečností. Všude kolem se děje spousta takových příběhů. Stávají se vykřičníky pro život nás ostatních…

Category: 1993 / 03

Dítě plakalo, když přišel OSUD. Třikrát obešel dětskou postýlku a vyřkl ortel. Ten ortel byla milostná SMRT… Sedí naproti mně. Říkejme jí třeba Karla. Je bledá, má šedivé vlasy. Vypráví mi o své přítelkyni. Mrtvé přítelkyni. Dejme jí jméno Ivana. Matka Ivany začala příliš mladá. Když se v šestnácti vdávala, byla v sedmém měsíci. Narodila se holčička. Matce nebylo děcko příliš vhod. Kde mohla, vydávala je za cizí. Život manželský mladičkou dívenku brzy omrzel. Časté hádky, zaviněné jejími vrtochy a rozhazováním, vedly k rozvodu.
Přesto jí svěřil soud tehdy čtyřleté dítě do výchovy. Ivanina matka se ale po rozvodu úplně utrhla. Běhala za zábavou, dítě nechávala na starost babičce. Peněz bylo málo. Po výplatě sice nakoupila trochu jídla, ale dál se nestarala. Léta běžela. Ivaně bylo dvanáct, matce osmadvacet. Tehdy si našla přítele. Na pár měsíců, pak jí dal sbohem… Ten den prý byla Ivanina matka výjimečně doma. Pamatovala si mámu v ten večer. Chvíli seděla před zrcadlem. Česala se. Pak odešla do kuchyně. Tam si pustila plyn. Pro dospívající dívku to byl šok. V době, kdy byla tolik citlivá a potřebovala něhu a lásku, ji matka opustila. Cítila se zrazena. O matčině smrti s nikým nemluvila. Uzavřela se do sebe. Nikdo netušil, jak má rozervanou duši. Lhostejně poslouchala učitelku, jak ji kárá, proč prý ji o tom nic neřekla. V učení úplně polevila, takže vysvědčení se hemžilo čtyřkami. V patnácti se rozhodovala, co dál. S nevalným prospěchem, ale mnoho možností neměla. Nakonec přijala nabídku zaučit se pomocnou šičkou. Brzy si začala vydělávat. Za pár korun, které dostala, si toho moc nekoupila. Babička měla co dělat. V té době se seznámila se svým budoucím mužem Pavlem. Měl po vojně a připadal jí mužný. Rád ji vyslechl a poradil.
Když jí bylo osmnáct, vzali se. Pár měsíců po svatbě se narodil Pavlík. Manžel byl šťastný. Dostavěl svépomocí družstevní byt, kam se zanedlouho nastěhovali. Časem začal Pavel trénovat místní fotbalisty. Měl tu z doby výstavby své přátele, se kterými chodil po zápasech na pivo. Doma už pobýval méně. Často dorazil až kolem jedenácté nebo dokonce druhý den. Ivana opět osaměla. Naštěstí si našla přítelkyni, hodnou a inteligentní paní z vedlejšího domu. V té době přišla opět do jiného stavu. Manžel místo aby „zabrzdil“, začal těhotnou manželku navíc ponižovat. Najednou byla hloupá, ošklivá, neschopná… Nadávky nesla Iva daleko hůř než jeho pití. Díky neradostnému dětství měla malou sebedůvěru – pořád se za ni někdo styděl. Čekávala na něho na balkóně. Napsala mi o tom několik dopisů – jak hodiny míjely v samotě. Nekonečné čekání, slzy v očích. Přišel půl hodiny po půlnoci. Měl vrávoravý krok a pro Ivanu jen oplzlé nadávky. Svalil se na postel a začal chrápat. Začala jí téct plodová voda. Když ho vzbudila, nechápal. Nevěděl, že má zavolat sanitku. Přes značnou bolest, byla Ivana když odjížděla ráda, že je pryč…
Narodil se Petřík. Další měsíce už byly růžovější. Od manžela se psychicky odpoutala, věnovala se plně dětem. Když Petřík odrostl, rozhodla se, že nastoupí do zaměstnání. Úspěšně absolvovala kurz psaní strojem a našla si místo v kanceláři. Staršího Pavla dávala do školky a Petříka hlídala babička. Práce se jí líbila. Brzy byla známá svou pracovitostí a srdečnou povahou, takže jí umožnili dálkově vystudovat. Později dala i Petra do školky, aby nezatěžovala babičku. Pavel se o děti moc nestaral. Pouze staršího Pavlíka brával s sebou na fotbal. Chtěl mít svého nástupce. Dokonce když manželka stonala, pro děti do školky nedošel. Neměl totiž čas. Trénoval. Vzájemné nepochopení nebralo konce. Pavel byl často podnapilý. Rozjařen alkoholem nemíval pro hrubé slovo daleko. Odjížděl na víkendy pryč. Se svými kamarády. Po návratu se choval nějak divně. Další týden m u chodili píchat injekce. Pavel měl kapavku . Prý ze záchodu… Ivana si našla přítele. Na čas. Toužila po člověku, který by k ní byl vlídný, poseděl s ní u kávy, popovídal.
V té době vyhledala pomoc manželské poradny. S pláčem se svěřovala mladé doktorce své trápení. K sexu ji Pavel nutil brutálním způsobem. Když se bránila, vyhrožoval jí. Se zarudlýma očima poslouchala, jak jí říká, že není normální. Zvýšená citlivost, komplexy z mládí a ustavičné hádky vedly k tomu, že si tak začala připadat… Doktorka jí řekla, že má přivést manžela. Ten se jí vysmál. Podala tedy žádost o rozvod. Pavlovy sliby a ujišťování způsobily, že žádost zrušila. Měsíc pro ni jezdil do práce a dalo se s ním vyjít. Pak život uvízl opět ve starých kolejích. Noční hádky se stupňovaly. Iva podala novou žádost. Definitivní. Tentokrát se planými sliby obměkčit nedala. V té době se seznámila s Radkem. Rozumný starší muž jí byl doslova majákem v bouři. Ivana se cholerického Pavla bála. Jeho častou prchlivost těžce nesla. Stále pociťovala nějaký vnitřní strach. Takovou předtuchu…
Tenkrát ji surově udeřil. Pak ještě jednou. Několikrát. Kromě otřesného šoku utrpěla velké krvavé podlitiny…. Byla odhodlána odejít. Útočiště ji poskytl Radek. Petřík šel s mámou, starší Pavel zůstal u otce. Večer zabalila sobě i dítěti to nejnutnější. Chodil okolo a výsměšně sledoval její počínání. Pak popadl naplněnou kabelu. TŘESK… Prádlo a vysypané oční stíny se válely v jedné změti. Co čert nechtěl. první rozvodové stání připadlo na den její maturitní zkoušky. Hodinu po jejím zvládnutí se dostavila k soudu. Pavel ovšem prohlásil, že s rozvodem nesouhlasí. Jednání bylo odročeno. … před soudní budovou na ni křičel, ať mu vrátí prstýnek a hodinky (ty jí kdysi daroval)… udeřil ji přes tvář … stejně prý ji jednou přejede. Lidé měli divadlo… Iva byla zoufalá. Věc oznámila policii jako p ř e č i n proti občanskému soužití. Jaké bylo její překvapení, když obdržela oznámení, že je z důvodu amnestie zproštěna trestního stíhání ve věci NAPADÁNÍ MANŽELA. Spravedlnost je dvojí. Pavel začal nadbíhat Petříkovi. Vozil jej ze školy a uplácel sladkostmi. Předmětem dalšího stání byla výchovná způsobilost. Odborný posudek měl být vypracován na základě testu. Ivana pookřála. Konečně se ukáže…
Tenkrát přišel Petr domů. Znal výsledky testu. Řekl mámě, že má asi psychickou úchylku. Druhý den se dozvěděla, že výsledek je před odesláním soudu tajný. Zajímavé… Pavel měl dobré známé. Patřila k nim i doktorka, která materiál zpracovávala. Náhodou pak věděl výsledky předem. Ivana držela v třesoucích se rukou svůj posudek. Papír byl popsán slovy psychopatická osobnost… sklony k depresím… alkoholik v raném stadiu… vyhledává společnost. ZÁVĚR: Matka není výchovně způsobilá. Otec ano. Doporučuje se svěřit děti otci. Několik dnů trvalo, než se vzpamatovala. Začala přemýšlet, kdo by ji mohl pomoci. Moc přátel neměla, byla samotářská. Jediná přítelkyně se odstěhovala, babička tvrdila, že je na svědectví příliš stará a Pavlův bratr nechtěl, jak tvrdil někomu škodit. Nenašla jediného člověka ochotného pomoci. Pavel to měl jednodušší. Sezval si k soudu své přátele, kteří ochotně vypovídali v jeho prospěch. Když se blížila zima, napsala manželovi o zimní oblečení. Neodpověděl. Později si pro ošacení přišla v doprovodu policisty. Sama se bála. Do bytu byl vpuštěn pouze on. Kabát a boty však nenašel. Ani jeho přítomnost Pavlovi nevadila v návalu sprostých slov. Nakonec zašla na prokuraturu. Oznámila, že nemá dítě do čeho obléct. To pomohlo. … v neděli ráno se ozval zvonek. Otevřela. Na schodišti se válelo spodní prádlo, kabáty a boty. Prošel pán se psem. Špinavým psem, protože venku pršelo… Byla sobota, Iva šla s Petříkem nakoupit. Mlčky se na matku díval a smutně se usmíval. Pak řekl, že chce zpátky k tátovi. Táta mu prý koupí video a kolo…
Odešel ještě ten večer. Pavel si pro něj přijel. Blížilo se závěrečné stání. Celkové vnitřní vypětí jí nedalo spát. V uších jí neustále znělo: Děti se přisuzují otci… Věděla, že by se rozbrečela. A to nechtěla. Uprostřed přelíčení by odejít nemohla. Myšlenka na rozvod v její nepřítomnosti jí připadala spásná. Napsala dopis, kde se omluvila pro vážný zdravotní stav. Ve vlastní bezmoci navrhla pro urychlení věci svěřit děti otci. Už neměla sílu a naději bojovat – byla zbabělá. Krutě zradila sebe samu, jako ji několikrát ranil život. Soud rozhodl, jak zněl rozsudek. Otec, který strávil posledních 15 let po putykách, měl výborné výchovné předpoklady. …. pohled na místa, kde spával Petřík. Přemáhala asi pláč. Bylo jí, jakoby podepsala vlastní rozsudek smrti… Když už nevěděla kudy kam, vyhledala pomoc psychiatra. Byla jí dopor u č e n a hospitalizace a skupinová terapie. Drahé záležitosti. To si nemohla finančně dovolit. Platila vysoké výživné. Navíc tomu nevěřila. Ivu fascinovala reakce okol í na jejich rozvod. Cítila se nepochopená, na pokraji svých sil. Málokdo tušil, jak se trápí. Mnozí mysleli, že je k dětem lhostejná. Navenek na ní nebylo nic znát. Pramenilo to z její uzavřené povahy. Tenkrát odjížděl Radek na služební cestu. Když se s ním loučila, netušila, že se už nevrátí. Opilý řidič vjel do p r o t i s m ě r u a v plné rychlosti narazil do jeho auta. Oba řidiči byli mrtví. Celkem běžná z p r á v a z Černé kroniky. Smrt vzala Ivě člověka, který jediný ji měl DOOPRAVDY rád. Poslední krutá rána v jejím bolavém žití. Leží v posteli. Jako by spala. Nespí. Na zemi se válí prášky…
U dveří zvoní muž, Ten muž je její vedoucí. Jde se zeptat. Chce vědět, proč nechodí do práce. Dveře zůstávají zavřeny. Před domem stojí shluk sousedek. KDO že se otrávil? Jo TA. Ta KRKAVČÍ MÁMA… HELENA KRESTOVÁ (na námět čtenářky Ivany Zlochové) ilustrační foto: Josef Formánek
Ivaniny osudy jsou smutnou skutečností. Všude kolem se děje spousta takových příběhů. Stávají se vykřičníky pro život nás ostatních…

Category: 1993 / 03

„Jednou ráno jsem se probudil, kouk´ do zrcadla a zjistil, že nejsem černoch.“ Tak na počátku 80. let Michael Kocáb zdůvodňoval, proč přestal hrát jazz a blues a dal se na rock. Profesionální Muzikant Jan Spálený doma samoz řejmě zrcadlo nemá… a to je dobře. Jeho blues je nádherně černé a se současnou sestavou ASPM navíc hodně jazzové. A to je dobře. Jan Spálený už toho hodně pamatuje. A obráceně – pamětníci si jistě vzpomenou na beatovou skupinu HIPPS, v níž v 60. letech hrál se svým bratrem Petrem, určitě bez zaváhání sáhnou po supraphonových deskách, u kterých asistoval coby hudební režisér, nostalgicky si povzdechnou nad zmínkou o jeho sólových albech a očička jim šibalsky zamrkají, uvidí-li na plakátě nápis Amat érské Sdružení Profesionáln ích Muzikantů. To už je ale (skoro) současnost. Pět elpíček – to nejstarší ze sedmaosmdesátého roku, spolupráce s ostravským písničkářem Pepou STREICHLEM, spousta krásné – i když dost často převzaté – muziky a přehršel koncertů po celém Československu…
Třeba na sklonku minulého roku v ústecké kulturní oáze klidu – ve střekovském klubu Kamenn ý Vrch. Opustila mě ženská na který mi nejvíc záleželo tak jsem hned opustil jinou který nejvíc záleželo na mně jenom že mi to ke klidu vůbec nepomohlo asi v tom bude nějakej háček Těch háčků ten večer bylo hned několik. S ASPM nepřijel bassklarinetista a zpěvák Franti šek HAVLÍČEK, Petr KALANDRA měl zlomenou ruku a tak – na rozdíl od foukací harmoniky – zůstala kytara opřená v koutě, přišlo málo lidí a film „Basic Instinct“ byl o kousek delší než jsem čekal – čili první písničku odehráli „beze mne“. Ale i tak to byl velmi vydařený večer. Hned na úvod představil Jan ústečákům jejich krajana trumpetistu Michala GERU a ten se mu okamžitě ,odvděčil´ perfektní exhibicí ve „Velkopopovickém blues“. Poté dopředstavil ostatní muzikanty a společně odehráli více než dvouhodinové vystoupení. Zazněla osvědčená koncertní čísla světového („San Francisco Baby“, „Proud Mary“, „Sweet Sue“) či českého („Klobouk ve křoví“ a „Divnej svět“) blues, ale asi nejvíc mě potěšila skoro desetiminutová verze jedné písničky od Boba DYLANA. Kdepak by mě v létě, když jsem v tomto magazínu četl reportáž z pražského koncertu GUNS’nROSES, kdepak by mě napadlo, že jejich tehdejší největší hit „Knockin‘ On Heavens Door“ uslyším v Ústí v podání ASPM. A dokonce s českým textem! Tak mámo sundej kapku z kabátu za chvíli mi bude k ničemu můj kabát a kudlu vem pro tátu já už stojím před branou s klíčem cejtím, jak klepu na nebeskou bránu cejtím, jak klepu na nebeskou bránu. A po zdařilém vystoupení si pan Bluesman ubalil cigaretu, zalitoval, že už je zavřený bar a já se začal ptát:
POSLEDNÍ ALBUM, KTERÉ VÁM VYŠLO, JE „HAVRAN „… To je už je dávno… jste spokojen s prodejem té desky? Ostravský N. A. R. si s distribucí příliš neláme hlavu, album není k mání… N. A. R.? Tam vůbec žádná distribuce nefunguje. Jim to je jedno, oni to nedělají na kšeft. Vydávají jednu desku ročně jenom aby měli nátěr kulturní instituce. V právním zařazení je to totiž v některých ohledech výhodné. Je to podraz na muzikanty.
Chystáte tedy něco nového? Teď se s Petrem Kalamandrou každý připravujeme na svůj projekt. Pozvete si k tomu nějaké hosty? Ne, já ne. Repertoár své desky chci nahrát s kapelou, se kterou v současné době běžně vystupuju – tedy s Radkem Kramplem, Michalem Gerou, Filipem Spáleným a také Jardou Petráskem, který tu dnes nebyl. ASPM ale dřív byla trojice Spálený – Kalandra – Havlíček. Spolu jste natočili – tuším – tři alba a Petra Kalandru si občas zvete jako hosta.
Franta Havlíček už s vámi není? Ne, ten se dal na tržní hospodářství. Hraje teď na mostě a vydělává za den to, co my za týden. Ale myslím, že mu ani moc nechybíme. Je to škoda, protože pro ASPM udělal hodně. Krásně hrál na bassklarinet. Ale naštěstí se mnou hrají nejlepší lidi, kteří tady jsou, takže kvůli Frantovi nemám žádný pocit újmy. Připadá mi, že s Petrem Kalandrou máte stejné, resp. dost podobné, hudební lásky.
Budou se vaše projekty hodně lišit? Budou. Mě táhne spíš akustické blues, zatímco Petr by si chtěl zkusit folk beat… s kytarama. Mě se naši kytaristé nel íbí, protože hrajou většinou strašně špatně. Dechaři jsou chytřejší, jsou o generaci dál. To je daný tím, že hrana dechov ý nástroj dá víc práce a musí se o tom víc přemýšlet. Neznám kytaristu, který by hrál na kytaru jako Gera na křídlovku. Kdežto Petr má rád, když tam ty struny cinkaj a naší, jazzovější muzice říká „starý akordy „. On chce folkovou kytaru, jednoduchý kila, elektrickou kytaru. Tak si každý uděláme radost po svým. Sobě… i posluchačům, ne? Doufejme, že jo. Ale tohle není žádný rozchod. Prostě jen budeme pracovat bez kompromisů, které nutně ta kapela během devíti let přinášela, když jsme se navzájem museli přizpůsobovat.
Kdo vám album vydá? Podepsali jsme už smlouvu s Bontonem, sponzora mi dělá Mladý svět, který za mnou s tou nabídkou přišel. Deska bude obsahovat naše, evropské akustické blues, tedy to, co jsme tu dnes – před tím prázdným sálem hráli.
Bude nová deska obsahovat i básnické texty? Jak se k vám vlastně dostávají písničky? Bude – ale ne velké tematické plochy, ale jen jednotlivé písničky. Lidé, kteří se vyjadřují mě milým literárním způsobem, mi nabízejí své texty, já se tím probírám… Moc mi chybí Pavel Kopta (ten napsal pro ASPM mj. „Blues pro pana Vaňka“, „Skandál“ či nádherně poetickou „Zahradu v dešti“ – pozn. aut.), který už bohužel – zemřel. Postrádám ho jako texta ře, člověka… Kam se teď okolo sebe podívám, všude se zúročuje. Vychází výběry hitů, kompilace…
Chystáte i vy něco podobného? Něco podobného připravoval Supraphon – chtěli udělat výběr „KALANDRA – SPÁLENÝ: DESET LET SPOLU“. Tak jsme to připravili… a oni už se pak neozvali. Budu tam muset zavolat, co s tím, protože zájem o takovýto „sběrák“ se už objevil z více stran, takže to je kde vydat. Zatím to leží na stole v Supraphonu, u pana Vaculíka, který tam dělá uměleckýho šéfa a má jiný starosti. Schovává se před lidma… Dnes jste hráli víc jak dvě hodiny. Máte přesně stanovené pořadí skladeb, jedete podle programu, nebo si vyb íráte písničky podle nálady představení? Náš program není pevně stanovený. Známe dost věcí, protože jsme běžně hráli v klubech západní Evropy i čtyřhodinové pořady; repertoáru máme hodně a tak se v něm přehrabujeme…
Hráli jste venku i na ulicích? Ne. To vždycky chtěl Franta Havlíček a konečně to dělá. Já nejsem až natolik extrovert, ve mně to není. Rád navážu kontakt s lidmi – ať už jich přijde pár nebo naplní sál – ale nejsem ten typ, co by se postavil na ulici a hodil klobouk na zem.
Co vás v poslední době v české muzice nejvíc zaujalo? Z český muziky se mi – v poslední době – nejvíc líbil George Fame (britský rhytmbluesový zpěvák, teenagerský idol konce 50. let – pozn. aut.), kterého jsem nedávno – tak po pětadvaceti letech – opět viděl. Zpívá čistou, ukázněnou muziku, blues, které se ukáznilo tím, že se ten člověk ošoupal, ale nezešmírovat ěl. Naopak – vyzrál v repertoáru a každý tón, každý dech, vše co se z něj ozve, je na svém místě, dokonalé. Z české muziky mě nenapadá žádná kapela, která by tohle dokázala. Možná jednotliví muzikanti. Asi nechodím do správných klubů. Tady je taková spousta dobrejch, krásnejch muzikantů, ale nejsou tady koncepční lidi, kteří by tu kapelu postavili. Takoví lidé nesmějí mít mesiášský komplex, nesmí být uměle udělaní naší zcestnou hudební publicistikou. Rozhovor skončil. Muzikanti odjeli. Vycházím do noci. Hlavou mi zní refrén dylanovky v podání Amatérského Sdružení: Teď už to víš teď už to víš co je to sama být mít na ulici byt nemoct se ani hnout stát jako solnej sloup … Like A Rolling Stone Ne, s touto muzikou člověk nikdy není sám. Těším se na nové album Jana SPÁLENÉHO. Snad sebou BONTON hodí. Už je načase.

Category: 1993 / 03

DAN byl nervózní, když jsem ho po našem rozhovoru poprosil: „Ukaž mi, prosím tě, bez studu a přehrávání, jak ty si představuješ fyzicky AIDS. Zkus mi zahrát svou minulost a budoucnost. Život a jeho konec.“ A Dan hrál jak AIDS přišel do jeho života: skrčený se pootevřenými dveřmi plazivým pohybem po špičkách záludně blížil doprostřed místnosti, Svůj výstup doprovázel slovy: „Jako skrytá obluda, která vás nenápadně napadne. A postupně roste, mění se v příšeru, která tě zevnitř i zvenku uhlodává. Tvoji duši a tvoje tělo.“ Trpce se pousmál a nadechl se. Rozevřel ruce, jež se mu zakrabatily do pařátů, které vzápětí zaťal do prázdna. Potom mu ztrpkl pohled. Zcela nechlapsky se rozplakal. Vzlyky skoro vůbec nebylo slyšet a jen trhavé pohyby zad dávaly tušit, proč se nakonec otočil. Chtěl být se svojí bolestí sám.

Už jsem to nevydržel a hned po ranním mítinku v harlemské STAND-UP, komunitě pro lidi HIV pozitivní, jsem vstal a šel za ním. Připadal mi z nich nejcitlivější, schopen bez přetvářky, agresivity a ironie mluvit o svém životě a „představit si svoji minulost a budoucnost. SVŮJ ŽIVOT A JEHO KONEC. Buď jsem voyer, sadista nebo masochista, ale rozhodl jsem se ho o to požádat: ZAHREJ MI SVOU SMRT. Neskutečně hloupá zástěrka pro asi v podstatě novin ářskou senzaci, tvářící se jako hluboký záměr. Kdyby na to přistoupil, musel by být šílený, přemoci zřejmě chuť dát mi facku. Jenže třiadvacetiletý Američan německého původu DAN mi pak opravdu svoje neveselé životní story člověka pozitivního na vir HIV povídal a potom i své setkání se čtyřmi písmeny AIDS hrál. Stejně jako JENNY, čtyřiačtyřicetiletá rodilá černoška z Harlemu. Chvílemi mi připomínal bílou myš třesoucí se v teráriu velkého černého hada hrůzou v očekávání jeho hladu, potom zas psa zahnaného do kouta, s vyceněnými tesáky, rozhodnutého bojovat do úplného konce. Co jim ale ve skutečnosti při našem povídání běhalo hlavou, ví jen Bůh.

ROZHOVOR S DANEM. Jakej byl tvůj životní příběh? Veselej nebo smutnej? Smutnej. Kdy to všechno začalo bejt smutný? Když mi byly asi čtyři roky. Povídej. To bylo v době, kdy se mě moje matka a otec zřekli, dalo mě do dětského domova a zapomněli na mě. Tehdy na mě dolehla samota a skutečnost, že mě rodiče dali pryč… Prostě jsem měl takové mentální poruchy. Byl jsem pak předán do ústavu pro mentálně postiženou mládež. Pamatuješ si ještě rodiče? Ano. Jací byli? Pamatuji si jednu příhodu – řetězem, který visel z okna proti vypadnutí, mi matka jednou svázala ruce. Sami nevěděli pro to dělají. Oba totiž byli alkoholici a prostě mě týrali. Jinak si je jako dítě tolik nepamatuju, ale viděl jsem je asi tak před rokem, kdy jsme se po dvaceti letech poprvé setkali. De facto jsme si neměli co říct. Cítil jsem jenom znova bolest, že mě tenkrát nechtěli. A víš proč tě nechtěli? Matka se mi to na tom setkání pokoušela vysvětlit. Prý jsem měl mozkový poruchy a ona myslela, že to stejně nepřežiju. Prostě mě v duchu odepsala, ale já to nakonec přežil normálně, myslím. Navíc jsem pocházel ze šestičlenné rodiny, narodil jsem se jako nejmladší. Mezi bratry a sestrami byl velký odstup. Nevím přesně proč, ale rodiče se více věnovali těm starším sourozencům. Byl jsem nechtěné dítě.

Skončili jsme u toho, žes byl dán do ústavu pro mentálně postižené. Jak to pokračovalo dál? Prošel jsem třema takovýma ústavama. Byl jsem takové nezbedné dítě. Prostě uličník. Ve třinácti jsem začal brát drogy, píchat si kokain. Jakmile jsem začal drogovat, potřeboval jsem k tomu peníze. Jediný způsob, jak si je vydělat, byla prostituce. Začal jsem prodávat svoje tělo a v té době se můj život vymkl mé kontrole – díky drogám. V podstatě jediným rysem, smyslem života, byly drogy – prostě všechno se vztahovalo na ně, protože ty jediný mi pomohly na chvíli zapomenout na bolest a mé postavení. Žil jsem na ulici, v různých skrýších, vždycky jsem byl za nějakou výtržnost zavřenej a zase puštěnej. Vlastně od třinácti až do dvaadvaceti let jsem vedl takovejhle život. Od dvaadvaceti jsem byl oficiálně vzat do ústavu, kde se léčily drogový návyky, a protože jsem bral tvrdý drogy, tak mi dávali až osm set miligramů ňákýho torzicinu. To je nějaký sedativum, který mě vlastně zpacifikovalo, aby mě chuť na drogy přešla. Někdy se mi ale zdálo, že to mělo podobný účinky ve vztahu k životu. Byl jsem strašně pasívní, všechno mi začalo bejt fuk.

Jaký zkušenosti máš z ústavu? Narazil jsi na někoho, kdo šel proti tobě nebo jsi tam někomu ublížil? V hněvu a lítosti, že jsem tam byl sám, jsem přímo nikomu neubl ížil, že by nemohl chodit, ale uznávám – byl jsem plnej hněvu a podle toho jsem se choval k okolí. Ale jak říkám, vyloženě jsem nikomu neublížil. Co se týká vztahu mezi chovanci – žádný kamarádi, žádný lidi, od kterých bych mohl očekávat nějakou pomoc, lásku. Dozorci a vychovatelé – to byl zas komisní přístup jako ve státní instituci. Prostě se na mě dívali jako na kus nebo na věc. Co jsi prožíval jako svou největší křivdu? Osudovou nepravost jsem zažil hlavně v tom, že mě nechtěli rodiče. Další nespravedlnost, kterou jsem udělal sám sobě, že jsem začal prodávat svoje tělo… To jsem nenáviděl sám sebe, své okolí, ale zároveň jsem to chápal jako vztah, do kterého jsem se nedostal svojí vinou… a přitom i jako nespravedlnost, kterou jsem páchal já sám na sobě. Poté, co jsem se dostal do vězení, byly větší nebo menší nespravedlnosti v každodenním životě běžnou záležitostí. Šikana jak nikde předtím. Když jsi vyhověl, tak tě vošukali, když ne, tak tě zmlátili a až potom vošukali. Na homosex jsem ale už byl naštěstí zvyklej. Když mi bylo patnáct let, tak mi nabídl jeden teplouš, abych s ním bydlel. Dával mi velký peníze. K těm nespravedlnostem by se ještě dalo říct, že se to svinstvo vlastně dělo v době, kdy jsem byl dítětem. A dělal jsem za peníze všechno… co ostatní chtěli. Bral drogy, prodával svoje tělo… i mlátil druhý, ale to prostě nevycházelo ze mě. Chci na svoji omluvu říct, že jsem to nechtěl já, ale ti, co měli peníze a dávali je dětem, aby ty dělaly to, co oni chtěli. Šéfové podsvětí? To se jednalo spíš o centra lidí, kde byli buzeranti a děti, co chtěly peníze. Jak ses poprvé dostal do vězení? Moje opravdová kariéra vlastně začala už v šestnácti letech, kdy jsem byl v kriminále za krádež šest měsíců. Nejzávažnější delikt byl v únoru 1989, kdy jsem byl zavřen na tři roky za prodávání, distribuci kokainu. Ve vězení jsem v roce 1987 zjistil, že jsem HIV pozitivní. Jak jsi reagoval? Po tom, co mi po vyšetření oznámili, jsem byl dán na tři týdny do izolace s ostatními podobnými, Další informace o mém stavu jsem v těch dnech nedostal. Můj duševní stav byl hrozný, nic jsem o tom nevěděl, myslel jsem si, že brzo umřu. Nebyl jsem informovanej. Moje pozitivita zpočátku jen prohloubila moji osamělost, vztek, pocit, že jsem sirotek. A jestli jsem měl předtím vztek na celý život a svět, tak teď jsem se chtěl zabít a ten nespravedlivej svět vyhodit do vesmíru.

Neštvu tě se svými nevybíravými otázkami teď i já? Není potřeba se omlouvat. To, že já povídám o svým životě, o svých hříších, nedorozuměních a poníženích – to patří k mému léčení. Navíc by se lidé měli dozvědět můj příběh, aby se mohli vyvarovat toho, co jsem prožil já. To je dobrej názor. Kdybych ti měl povídat o svém životě detailně, tak bychom tady strávili několik hodin. Můžu ti říct, že jsem nenáviděl stát, byrokracii, federální instituce, i tzv. demokracii. I když jsem nikdy předtím nevolil, tak teď jsem byl u voleb stejně jako hodně lidí poprvé, protože věřím ve změnu, která by měla přijít zvrchu. Proto jsem vsadil na Clintona. Můžeš mi prozradit, jak se dá vyrovnat, žít s AIDS? Ze začátku jsem se s tím vůbec nemohl srovnat. Měl jsem strach, že umřu, obavy z toho, co bude po smrti. Kolem mě umírali lidé tuto nemoc. Bylo to hrozný. Ale potom jsem se začal modlit, věřit v Boha, a to mi pomohlo překonat obavy, smířit se se svým osudem a v rámci možností dělat všechno pro to, abych byl co nejdéle zdravý. Abych tomu zhoubn ýmu viru nepomohl rozbujet se v mém organismu. A zároveň se sám snažit během zbytku života dělat dobré, pozitivní věci pro ostatní.

Ta báseň o ROZBITÝCH SNECH, kterou jsi přednášel na ranním mítinku, byla tvoje vlastní? Je to básnička, kterou jsem dostal od své ženy v dopise v roce 1985. Teď už ženu nemám. Vlastně i díky tomu, v čem jsme žili. Šílený kolotoč dvou bezdětných prostitutů a narkomanů. manželství… Oba dva jsme prodávali svá těla, abychom získali peníze, což byl asi vlastně důvod, že jsme se po nějaké době takového způsobu života navíc pod vlivem drog a situace odcizili. Nic mi po ní nezbylo. Ani děti, ani fotografie. Jen ta báseň. Je mi to líto. Vzpomínáš ve svým životě na něco rád? Moje nejkrásnější pocity patří současné době, když jsem mezi těmito lidmi, v tomto domě, kdy začínám cítit, že existuje něco jako láska. Že jsou lidi, kteří se na mně zeptají, jak se mám, je o mě zájem. Tohle patří k věcem, na které když myslím, tak je mi dobře u srdce. Takže tě komunita lidí HIV pozitivních STAND UP mile překvapila…

Kdybys chtěl zlákat dalšího stejně postiženého z ulice pro tohle společenství, co by jsi mu o něm řekl? Těžko říct v několika větách, co bych těm lidem řekl, protože je toho hodně. . . . J e to organizace založená na náboženských principech, víře lidí v Boha, tedy i na vzájemné pomoci. Hlavně bych řekl: pokud je vám špatně a potřebujete pomoct, přijďte do STAND-UP. Jsou tam takový jiní lidi, který vám pomůžou a třeba i zabezpečí životní jistoty. Ano, ono je hodně lidí na úřadech i lidí jistě a dobře postavených, kteří vám finančně pomůžou, ale neutlumí tak vaši bolest z vaší situace, nerozumí vaší duši. Na tohle je nejlepším lékem STAND-UP. Mohl bys charakterizovat párem vět slovo AIDS? Co se pod těmi písmeny pro tebe skrývá? Znamená to pro mě možnost zemřít dřív. Tak ňák. Nic víc? Je to mor. Netýká se to jenom mě, ale každého jednotlivce. Každého, kdo je nakažen. Každý vlastně může umřít dřív díky AIDS. A můžeš si to nějak emocionálně pojmenovat? Je to paradoxní, ale já si představím vítězství ve STAND-UP. Moje psychické vyrovnání se s m r t í . Tím já zde vítězím a zde je moje vítězství. Představuji si pod tím skupinu lidí, která vysvětluje, co tato nemoc, AIDS, je. Je to taková představa kroužku lidí vzájemně se informujících o svých pocitech z AIDS. Ještě jeden pocit – myslím si, že na to, jak se člověk vyrovná s touto nemocí, má právě velký vliv, jak sám k tomu přistupuje. Viděl jsem umírat hodně lidí, kteří se s tím nesmířili, umírali nešťastní. Myslím navíc, že kdyby věřili, nemuseli umřít tak brzo. Já od té doby, co jsem začal věřit v Boha a sám na sobě uvnitř pracovat, mám pocit, že s virem se dá žít. A žít dlouho. Podle toho, jak se k tomu přistupuje, jak se stará o své tělo, ať se to týká tělesného stavu nebo jak se proti této nemoci bojuje duševní hygienou. Chtěl bys lidem mé země něco vzkázat? Mé o s o b n í poselství je prosté. AIDS může dostat každý. Když mluvíme o AIDS, není možné mluvit o skupině homosexuálů, o lidech, kteří berou drogy, není možné se bavit o transfuzích, který nebyly provedeny dobře. Není to věc skupiny lidí, ale je to věc všech – bohatých i chudých. Prostě AIDS má pro všechny jenom čtyři písmena, stejnou možnost obrany, ale i stejné účinky. A proto by pro každého mělo být vlastní provádět bezpečný sex. Bylo by potřeba čistit jehly jak pro ty, kteří berou drogy, tak pro ty, kterým je dělána transfuze, mít raději jen jednoho partnera.

Řekni ještě podrobněji, prosím tě, svůj názor, svoji definici, zkratku na to, co kolem sebe každodenně vidíš, s čím bojuješ. Otevři mi oči! Tyhle názory jsou pro mě velice důležité, protože AIDS mě naučil dívat se sama na sebe, poznat sama sebe, zároveň bojovat proti nositeli tohoto poznání AIDS. Je to… zkrátka mi to p ř i p a d á jako určitá mystická nebo morální nemoc , jakási tajemná zkouška nás všech. A když to vezmu zeširoka a pohlédnu i na S T A N D – UP, tak i díky AIDS se b o j u j e proti tomu, že lidé nemají kde bydlet. Pro mne je AIDS zároveň vedle těžkého čern ého mraku i naděje, léčba, pomoc. Už tohle je vlastně definicí, co pro mě tahle nemoc znamená – uvědomění si mnoha věcí. To jsi řekl moc hezky. Ve tvé odpovědi je síla jako dnes na ranním mítinku komunity, kde jsi řekl: Já nejsem jenom HIV pozitivní, já jsem i pozitivního smýšlení. Jestli sis všiml, dole v kuchyni je napsáno, že i několik stupňů rozsahu této nemoci lze přijímat pozitivně, protože ještě umožňují lidem budovat svoji osobnost. Člověk je pozitivní, když se ztotožní se svým osudem, když se s tím vyrovná. To mu umožňuje být silnější než ti ostatní a z téhle pozice může vlastně přistupovat i k dalším problémům, které měl před tím, a aktivně na ně působit.

Co vidíš, když se ztotožníš se svým osudem? Máš strach ze svého konce, ze smrti? Co bys poradil lidem čerstvě pozitivním pro překonání bolav ého zjištění – STRACHU Z KONCE? Já už z toho strach nemám. Když vezmete v úvahu, co jsem říkal o svým životě… kdy už jsem několikrát umíral… (pláče). Teď už jsem smířen sám se sebou, vidím do sebe, svoji nemoc znám, jsem o ní informován. Já se nebojím. Nebojím… Pokud jsou u vás lidi HIV pozitivní, je třeba, aby našli sobě rovné, stejně nemocné. Ať si uvědomí, že existuje harlemský STAND-UP, kde lidé žijí tak, jak jsem vám říkal. Že k léčení své nemoci musí v podstat ě najít lék hlavně v sobě. Hledat lidi, kteří jim porozumí, kteří je budou mít rádi a zároveň by i oni mohli těmto lidem vracet nebo rozdávat svoji lásku. Jen takhle se dá čelit AIDS.

Dík za drahou odpověď (najednou se na mě Dan zkoumavě a zároveň nedůvěřivě podívá a položí v našem rozhovoru první a poslední otázku):

Co si vlastně myslíte, že tahle reportáž, která vyjde ve vašem časopise, bude pro veřejnost znamenat? Že si lidi přestanou myslet, že AIDS je něco cizího, že se jich to netýká, že Amerika je strašně daleko. Potom taky snad uvědomění faktu, že lidi HIV pozitivní nejsou nějaký odpad, ale že se s nima musí počítat, protože dosud se zatím spíš zdravý člověk u nás díky špatné informovanosti bál podat ruku virem HIV postiženým. Neméně důležitá bude naše reportáž v tom, že pomůže u nás prvním lidem, na které teprve ta hlavní vlna AIDS u nás narazí. Aby lépe snášeli ten nešťastný dar tohoto okamžiku, kdy se o své nákaze dozví. Chceme jim ukázat, že s tím jde žít, že nejsou ztracený, že tím vlastně jejich život ještě neskončil, že velká část toho záleží na nich. Jo, myslím, že je potřeba tu reportáž udělat. Napiš taky o STAND-UP. Vytvářet takovéto skupiny nestojí žádné peníze, žádné náročné vybavení, jen lásku k bližnímu. Chce to pár siln ých osobností, které to založí a přitáhnou další lidi. Chce to jen nečekat, přiznat si svůj osud. Je to těžké. Ale ona, to je nejlepší zbraň proti AIDS, poznat ho, i jeho vlastní cesty i způsoby. A mít v pohodě psychiku. To možná lidem, kteří moje rady budou potřebovat, pomůže, aby si zpříjemnili a prodloužili život. Snad jsem tě netrápil zbytečně, Dane.

Pak už mám na toho unaveného mladíka poslední prosbu. Ukaž mi, prosíme tě, Dane, bez studu a přehrávání, jak si ty představuješ fyzicky AIDS. Zahraj mi ho stejně, jako své pocity vysochá sochař, napíše spisovatel, namaluje malíř.

ZKUS MI ZAHRÁT svoji minulost a budoucnost. ŽIVOT A JEHO KONEC. A Dan hrál…

ROZHOVOR S JENNY. Jaký byl tvůj životní příběh? Já jsem měla celkem dobré dětství. Rodiče se o mne starali, žila jsem relativně v pohodě, neměla jsem žádný nedostatek. Když jsem byla teenager, moji rodiče začali pít a já se po té, co jsem ukončila školu a začala chodit do práce, dostala k pití taky. Tím se změnil náš vzájemný vztah. Docházela jsem domů jen některý dny, žila jsem u různých starších lidí. Přestože můj otec měl dva domy, a já měla v jednom z nich pokojíček sama pro sebe, tak jsem raději bydlela u babičky v Queensu. Ta mi dávala určitou svobodu, kdežto mí rodiče, pokud nebyli opilí, tak na mne byli velice přísní. Pracovala jsem jako knihovnice. Střídavě jsem začínala a přestávala pít. Poprvé v devatenácti letech jsem začala s drogami – byla to marihuana. Poté, co jsem byla poprvé vězněna. Ztratily se nějaké věci, a protože já jsem byla u toho, tak mne obvinili z krádeže a uvěznili. O jednadvacátých narozeninách jsem poznala heroin. Nabídl mi ho můj přítel. Když jsem vystřízlivěla, bylo mi strašně zle. Byly doby, kdy jsem brala tolik drog, že jsem musela přerušit práci, protože jsem nebyla schopná dělat. Cítila jsem se strašně zle. Čím víc jsem brala drogy, tím míň jsem měla peněz, takže jsem byla nucena i distribuovat drogy. Začala jsem tím být známá, takže se často stávalo, že za mnou přišli lidé, kteří pot řebovali drogy a vynucovali si je třeba násilím – i pistolemi. Musím se také zmínit o matce. Těžce snášela, nakonec jako každá matka, že jsem brala drogy, ale nikdy mně neposlala pryč, někdy mi na drogy dokonce dala i peníze. Když mi bylo čtyřiadvacet, tak jsem poznala muže. Ženatého. Měla jsem ho ráda. Bral ale drogy a sám jimi ostatní zásoboval. On postupně užíval drogy víc a víc, takže přestal své chování někdy kontrolovat. Bil mě – tady na čele mám jizvy.

Jak to šlo dohromady – chodit do práce a brát drogy? Celkem snadno. Drogu jsem si vzala předtím, než jsem šla do práce. Když jsem potřebovala v práci, vzala jsem si drogu na toaletě. Navíc tomu napomáhalo mé povolání – knihovnice. Nebylo to tak náročné, aby mi to znemožňovalo brát drogy. Většinou jsem to měla načasovaný tak, že pokud mi bylo po drogách špatně, tak to bylo až doma. Vždycky jsem se snažila, abych přišla do práce „funkční“, schopná pracovat. V dubnu 1992 jsem se zase dostala na rok do vězení. Z podniku, kde jsem byla zaměstnaná, se ztratily nějaké peníze a věci. Já měla klíče a byla jsem tedy i zodpovědná. Nemůžu říct, že bych se měla v base špatně. Doléhala tam na mě akorát samota. Chodila jsem pětkrát týdně pracovat do mužské věznice – od jedenácti do sedmu. Dostávala jsem za to malý plat, který mi ale stačil. Byla jsem relativně svobodná. Za dobré chování jsem dokonce byla po osmi měsících propu štěna na svobodu. Během té doby, kdy jsem drogovala, a potom byla vězněná, jsem ztratila kontakt s rodiči, sourozenci, se širší rodinou, s přáteli. Uvědomovala jsem si, jaký vlastně můj život byl, vzpomínala jsem na to, co se mnou asi museli rodiče vytrpět, jaké trable se mnou jako svým dítětem měli. Když jsem se vrátila z vězení, napsala jsem svému otci, protože matka mezitím zemřela. Odepsal mi, dal kontakt na bratry i sestry, napsal mi, že to určitě bude zase dobré, že se všechno opět spraví. Jenže jsi asi něco zjistila.. V květnu 1992 jsem zjistila, že mám virus. Bylo to zvláštní. Když se to dověděla moje rodina, chodili za mnou, navštěvovali mne, nosili mi dary a peníze. A já jsem jim říkala: „Dyť já neumírám. Já budu žít, já mám pouze virus.“ I přestože jsem měla virus, byla jsem ráda, že žiju a uvědomovala jsem si, že v příštích x letech ještě nemusím umřít. Když jsem odešla z vězení, tak jsem se nechtěla dostat do žádné podobné instituce. Nechtěla jsem procházet něčím, kde by bylo pro všechny stejné měřítko při odstraňování návyků. Když jsem uslyšela o STAND-UP, obávala jsem se, že se jedná o něco podobného. Postupně jsem si ale začala uvědomovat, že jsem tady začala vědět, kdo jsem, že já jsem já. Je tady tolik lásky mezi lidma, že se tady cítím doma. Pomáhají mi i diskuse v rámci STAND-UP, kdy si vzájemně sdělujeme, jak lépe žít s tímto virem. To vyžaduje od lidí, aby byli „čistí“ od drog, pití alkoholu. STAND-UP – to není jenom oficiální program, který si můžete přečíst. Je to skupina lidí, kteří spolupracují, mají se rádi, ale taky se spolu hádají, mají různá nedorozum ění. Je to jako v každé rodině.

Category: 1993 / 03

…. situace v severních Čechách se stupňuje. Hodnoty rozptylových emisí dosahují troj-, ale také desetinásobku normy pro spad. Obyvatelé severní části naší země jsou již několik dnů upozorňováni za pomoci místních sdělovacích prost ředků a městských rozhlasů o možnosti ochrany před touhle ekologickou katastrofou… Poslouchám zprávy u zabedněného okna, za kterým na mě čeká cosi, co nepatří do normálních meteorologických obrazů naší planety…
Ve vedlejším pokoji podřimuje můj devítiměsíční syn, který už několik dnů nemohl vyrazit na procházku v kočárku… Přemýšlím o tom, jestli si vlastně mohu zapálit cigaretu ke kafi. Vždyť jak potom vyvětrám? Vše za mne rozhodne má žena, když se na mě vyčítavě a uštvaně podívá… * * * Jak dlouho budeme muset ještě sedět doma a když náhodou budeme muset ven, zahalíme si hlavy do šál a šátků, abychom mohli doběhnout třeba jen do krámu pro něco k jídlu. Kolikrát za rok? Kolikrát za život? Co to vše stojí? Stát? Náš organismus? Kolik života nám ještě zbývá zde uprostřed Evropy, kde neproběhla válka již pomalu padesát let, ale my musíme zalézt do svých příbytků a zde se bednit. Sklízíme plody našich budovatelských včerejšků. Stará vláda padla… ona už zodpovědnost za nás nemá. Ta další vláda? Zatím mlčí, snad hledá výmluvy. Novou vládu již nezajímáme… nebo snad je skutečnost ta, že stav našeho kraje je stejný bez změn a jen díky technice víme co dýcháme? V čem chodíme, do čeho naše ženy rodí naše děti? Otázky, otázky, otázky…
Za oknem dosedá ještě těsněji smogová přikrývka, která nám ubírá naše zítřejší dny… Do reportážní tašky ukládám fotoaparát, diktafon, tužku, notes a hlavně pocit… emoce,,, vztek… beznaděj. Ano, beznaděj, že kdosi mě pomalu chce zabít, mou rodinu, ale předev ším budoucnost mého syna. To nejsou velká slova velkého novináře, ale klíčící pocit zatím přežilého. Kolik žen dnes potratilo své dítě? Je asi válka. Koho vlastně a s kým? Na autobusové zastávce stoj íme dva. Ostatní, tedy všichni, kdo mohou, vytahují z garáží své automobily a pospíchají kamsi… do práce, k lékaři… do mlhy. Opatření jsou jasná. Městský rozhlas hluše buší do éteru své hlášení, aby obyvatelé omezili provoz svých vozidel na minimum. Hlášení a opatření jsou zbytečná. Lidé mají strach. Ne, není to pohodlnost. Obava o sebe. Svůj pobyt venku se snaží zkrátit i za cenu toho, že přilijí další mikrogramy do hrnce, který už přetekl… Vše je to paradox. Motám se městem, kde lidé nemají náladu na otázky. Jsou bezmocní. Ukrývají se do svých domovů. Tak je toho svinstva o něco míň. Napadá mě zajít na chvíli do některé restaurace, abych se i já ukryl před mlhou, která je plná jedovatých látek. Vedro, smrad ze zvětralého piva a spálené cibulky v kuchyni. Kvůli cigaretovému dýmu si připadám stejně jako venku. Sedí tu snad padesát lidí a většina si zvesela pobafává ze svých cigaret. Oni, na smog vyzráli. Paradoxy, paradoxy, paradoxy…
Utíkám zpátky ven. Na zastávce pomáhám nastoupit do autobusu mamince s malým nemluvnětem v kočárku. Znám ji, bydlí kousek od nás. Zkusím to. Ptát se… „Proč proboha berete ven toho malýho cvaldu?“ „A jak to, prosím vás, mám podle vás udělat? Manžel je na vojně. Kdo by mi doma pohlídal Michala? Co mám podle vás dělat? Snad si nemyslíte, že jsem šťastn á, že musíme ven. Je mi do breku, ale já jsem doopravdy musela do města.“ Začíná se mi omlouvat… spíš se omlouvá sobě… ale proč? Nemá to cenu. Psát reportáž v tomhle počasí. Je to příliš laciné oslovovat lidi a vyptávat se jich na názor v jejich bezmoci. Oni jen čekají až zavane jakýmkoliv směrem vítr a odnese toto nadělení civilizace. Kam? „Po několika dnech inverze skončila. Zprávami proběhly informace o postoji vlády (která se nenechá vydírat peticemi občanů), o postoji primářů dětských klinik, o postoji odborářů elektráren, o postoji těch a těch… o blokádě Chomutova… o… o…
Rozhodl jsem se tedy navštívit primáře dětské kliniky v Ústí nad Labem, abych našel alespoň několik odpovědí na své otázky, které mě pronásledovaly v dnech, kdy nebylo vidět dál, než na sto metrů, v dnech, kdy se i ve dne muselo svítit, v dnech, kdy neexistovala vteřina odpočinku na jednotce intenz ívní péče pro kojence a děti. Dostat se k muži, který veřejně prohlásil, že v tomto kraji jsou lidé odepsaní, pokud se okamžitě situace nezačne nějak řešit. Schůzku si domlouvám telefonicky. Několikrát měníme termín. Stal se štvancem nás, reportérů. „V osm tu mám lidi z Respektu, v deset z televize, v jedenáct Svobodné slovo, ve dvanáct…“ pokračuje ve výčtu svých schůzek. „… snad by to šlo v půl čtvrté, ale bude mít na vás bohužel jen dvacet minut, ve čtyři hodiny se zde sejdou přednostové ostatních pánevních nemocnic, abychom připravili zprávu o stavu a potřebách pro naše nemocnice. „
Vím, že je to neslušné (skáču mu do řeči): „Vadilo by vám moc, pane primáři, kdybychom si dali schůzku po tomto jednání?“ „Nevadilo.“ Děkuju a cvakne telefon.
A další den vstupuji do pracovny primáře MUDr. Homoly CSc, přednosty dětské kliniky v Ústí nad Labem na Bukově. Tak na čem jste se včera dohodli? Především musí skončit taková ta nesystematičnost ve zdravotnictví. Vytvořili jsme zde tedy při tomto setkání pracovní skupinu, která bude dohlížet a koncipovat specifické kroky pro minimalizaci negativního prostředí pro těhotné ženy a jejich plody, a dále pro děti do osmnácti let. To je náš cíl, který jsme schopni profesionálně zvládnout. Prvním krokem této skupiny bylo akutní zmapování nezbytných potřeb v oblasti techniky jednotlivých zdravotnických zařízení v pánevní oblasti. Já jsem to potom vše sepisoval do dvou hodin v noci a paní sekretářka to přepisuje teď do konečné podoby. Abychom tuto zprávu mohli dnes v 18 hodin před panu ministru Lomovi.
Kde si myslíte, že je vlastně podstata problému? My se vlastně dneska pokoušíme navrátit příčiny něčeho. Tedy negativních vlivů dolů a elektráren, ale nemáme k dispozici zatím nějakou jasnou transparentní energetickou koncepci státní politiky. Já aspoň nevím, že by nějaká taková existovala.
Jak tedy velký finanční objem potřebujete? My jsme tu potřebu, která je výsledkem řady let působícího stavu zredukovali tak, že se ta cifra pohybuje okolo 75 miliónů korun pro pánevní okresy. Toto je ale také výsledkem i minulých dvou let, kdy jsme dostávali finanční prostředky, které byly přímo určené pouze pro nákup léků. Žádali jsme, abychom mohli alespoň část těchto prost ředků převést do investičních fondů, abychom si mohli někter á zařízení již koupit. Dokonce docházelo k situacím, kdy jsme měli drahé dovozové léky, ale neměli jsme zařízení, abychom je mohli podat pacientovi, proto že tato zařízení spadají do investic. Jen pro příklad: v říjnu nám přišlo 700 tisíc korun, u kterých bylo přesně určené, na které léky jsou. My jsme zat ím byli nuceni napsat zprávy, rozbory, a tak dále, abychom mohli třeba nakoupit jen ventilátory… Chceme tedy finance pro využití na nákup potřebných zařízení.
Když slyším, o jak malou částku jde, musím se vás zeptat, jestli vám byla nabídnuta pomoc města? Z městského zastupitelstva jsme zatím nikoho nekontaktovali a také město zatím přímo nekontaktovalo nás. Při jednání minulou sobotu s docentem Křížem z městského úřadu jsme se dozvěděli, že si na všechno stačíme ekonomicky sami, což poté zveřejnil Severočeský deník jako slovo roku. Dostal jsem určitou slovní nabídku od přednosty okresního úřadu, která ovšem nebyla nijak konkretizována… Tady nežijí jenom ženy a děti. Pomoc proto budou potřebovat i moji kolegové, kteří mají pacienty ve věku dvacet a více let, kteří už jsou nositeli poškození, které je nevratné. Protože jestliže zde žije někdo třicet, čtyřicet let, má ve svém organismu, již naakumulováno dost látek, aby se o poškození mohlo hovořit.
Jaké je vlastně procentuální poškození našich dětí oproti ostatním krajům, když to tak nehezky, nečesky řeknu? S tím si nelamte hlavu, co je tady vůbec hezkého? Naše děti například oproti republikové hladině dva a půl krát převyšují průměr akutních zánětů horních cest dýchacích. Jestliže existuje určitá hladina alergických onemocnění v ostatních krajích, tak u nás je tato hladina trojnásobně překročena. Jsme na prvním místě v dětské leuk émii. Jsme na prvním místě ve vrozených vadách. Ne ve všech. Ale třeba nádory plic podle statistiky. Škoda mluvit. Na druhé straně však musíme říct, že tady nejlépe funguje systém komplexní diagnostiky ve spolupráci s gynekology od roku 1986, a že třeba kojenecká úmrtnost je uměle snižována odebráním poškozeného plodu matce. A to zhruba v šedesáti případech ročně. Jedná se o plody s velice závažnými poškozeními, kdy by děti zemřely okamžitě po porodu nebo by byly celý život invalidní. A to v takové míře, kdy odebrání plodu je proti tomu velmi humánní. O tomto zákroku rozhodují rodiče a to mezi třináctým a dvacátým týdnem, kdy jim řekneme, o jaké poškození jde a jaký by byl zřejmě život toho dítěte. Což si myslím, že je velice důležité. Sice jsme za toto jednání nesmyslně napadáni různými křesťanskými stranami, ale já si myslím, prosím vás, že za účelem lidského života, je přivádět na svět v tomhle regionu děti těžce poškozené… Já si naopak myslím, že nejhorší, co může člověka potkat, je mít poškozené dítě… Říkám to potom, co jsem prošel dvacetiletou praxí kardiologa a setkal jsem se se spoustou lidské tragédie…

  • * * Odcházím po hodině z pracovny pana primáře s pocitem jakési duševní kocoviny. V hlavě mi ještě hučí číslo 75 miliónů jako výstražný zvonek. Sedmdes át pět miliónů korun, a i když nejsem ekonom, připadá mi to směšně málo. Nasazuji si sluchátka a zapojuji je do diktafonu. Projíždím slovo za slovem. Snad chci najít něco, ale co… Už to mám. Odpovědi na mé otázky. Byly vlastně zodpovězeny při našem rozhovoru? Ne. NE! Není to v silách nás, co zde žijeme, odpovědět si na tyto otázky. Víme, jen co se stalo, co potřebujeme, aby se to příště už neopakovalo. Rozhodovat však budou jiní a jinde. My jsme jen ve stavu desiluzí, paradoxů a strachu, kdy nás opět přikryje těžká deka smogu.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This