Category: 1993 / 04

VYTVOŘÍ U NÁS KULTY NOVOU DUŠEVNÍ CHOROBU? ONEMOCNÍ NĚKTEŘÍ LIDÉ INFORMAČNÍ NÁKAZOU?

Zaznamenali jsme zvýšení kriminality a zvýšené užívání drog. Ale zapomínáme na další fenomén. Na působení kultů a různých náboženských sekt. Američtí vědci Flo Conway a Jim Siegelman se působením kultů zabývali a dokonce na toto téma provedli v USA celostátní průzkum. Výsledky otiskli v časopise Science Digest. Překlad některých jejich prací otiskl časopis Fanatismus x duchovní svoboda, který je vydáván pro vnitřní potřebu členů Nadace pro ochranu individuální svobody. U nás se masmédia působením kultů nezabývají. A když, tak nějakým „senzačním“ odhalením, kterému chybí základní znalost problémů. A nač také? U nás není prevence národní hobby, problémem se začneme zabývat, až nás začne pálit. Kultické ovládání mysli Flo Conway a Jim Siegelman prováděli v Americe celostátní průzkum mezi bývalými členy kultů.

Byl to první výzkum toho druhu a odhalili, že mnoho kultů užívá při náboru a ve svých rituálech rozsáhlé manipulace. Srovnání s vymýváním mozků selhává. Tato metoda myšlenkové přeměny, poprvé sledována na počátku padesátých let v čínských a severokorejských věznicích a „převýchovných“ ústavech spočívá pevně na základu faktu fyzického násilí. I když účast v amerických kultech je zpočátku skoro vždy dobrovolná. Od prvního kontaktu přes obrácení a denní život v kultu je ovládnutí dosahováno ne fyzickým násilím, ale ještě mocnější silou: informací. Flo Conway a Jim Siegelman píší: „Od konce roku 1978, během těch tří let, které uplynuly od události, při níž zahynuli jeden americký kongresman, tři novináři a devět set dalších Američanů, kulty ještě nevymizely. Od Jonestonu kulty vyrostly, staly se bohatšími a je možné, že vytvořily nový druh duševní nemoci.“ Poškozující taktiky Flo Conway a Jim Siegelman studovali šest let techniky komunikace, které užívali někteří vůdci amerických kultů k dosažení kontroly nad lidskou myslí. Ta spočívala v používání a zneužívání informací: na klamném a zkresleném jazyce, lstivě promy šlené sugesci a silném citovém prožitku, na mrzačících technikách, zastřených ještě tělesným vyčerpáním a izolací. „Protože tě tvá mysl trápí, dej mi ji, mne trápit nebude.“ Guru Maharaj Li, Mise božského světla.

Jak je toho dosahováno? Většina skupin aktivně shání nové členy používáním úlisných obchodních fantazií: Představami snadné cesty k extázi a osobním kontaktům s Bohem, nebo vlastním žijícím mesiášem skupiny. Když už je jednou člověk vtažen do kultu, přijde obvykle intenzívní zážitek, dosažený obratnou manipulací. Autoři uvádí živý příklad. Obřad „artika“ kultu Hare Krišna. „Nováčci“, vedeni staršími členy, předvádějí vzrušené skákavé tance uprostřed blikajících světel, v těžké vůni kadidla, při hlasitě bzučící hudbě a bušících bubnech, dokud nejsou tělesně i citově vyčerpáni.“ Potom většina kultů stupňuje indokrinační proces, vštěpujíce nováčkovi skupinovou víru a hodnoty v době, kdy je vysoce vnímavý. Podle autorů je ještě důležitější, že v tomto stadiu začínají skupinoví vůdci uplatňovat specifické sugesce, které jsou jádrem procesu duševní kontroly. Vzývají k „odevzdání se“, k „odevzdání se satanské mysli,“ nebo pouze „nech věci plynout,“ k jednání podle skryté hypnotick é sugesce. Pokud je nově obrácený vnímavý, mohou ho dostat do přechodného transu. Tyto jednoduché autohypnotické rituály uzavírají nováčkovu mysl pochybnostem, otázkám a znepokojujícím vzpomínkám na rodinu a vnější svět. Vytvářejí také druh „extáze nedbalosti“, zmrtvělé bezmyšlenkové výšiny, která mnozí vysvětlují jako dosažení svého nejzazšího duchovního cíle. Ale cena této blaženosti může být nepředstavitelně vysoká. Tady se kultovní poznání odlučuje od toho, co bylo vždy uctíváno jako platný náboženský či duchovní zážitek. „V začátcích našeho výzkumu jsme si povšimli více než dvaceti vážných duševních, citových a fyzických efektů života v kultu. Fyziologické problémy zahrnovaly extrémní zvýšení nebo snížení váhy, abnormální stav pokožky, jako vyrážky, ekzémy a akné, menstruační dysfunkce u žen a vyšší tón hlasu a snížený růst vousů u mužů.

Tlak života v kultu též vedl k pocitům strachu, viny a nepřátelství, k sexuálním dysfunkcím, výbuchu násilí a k sebedestruktivním a sebevra žedných sklonům.“ „Nemohu normálně fungovat ve společnosti pro svou nevyrovnanost. Stále trpím oslabením paměti a sexuální dysfunkcí. Už jsem toho tolik ztratil. Jsem úplně jiný člověk. Bez iniciativy. Extrémní pád ve víru v Boha. Nemohu cítit nebo nalézt sebe sama.“ Bývalý Moonie Ale nejpřekvapivějším efektem pro oba vědce bylo narušení vědomí, vnímání, paměti a dalších základních funkcí informačního procesu. Bývalí členové kultu si stěžovali na dezorientaci a „vplývání do“ a „vypadávání z proměnlivých stavů“, na vracející se noční můry, halucinace a bludy, na případy matoucích nebo skličujících fenoménů a na široce rozšířenou mezi bývalými členy kultů známých opakovanými vypjatými rituály – neschopnost zlomit duševní rytmy zpěvů, meditací, či mluvení v cizích nebo speciálních jazycích. „V medicíně ani psychiatrii neexistuje termín tohoto nového druhu nemoci, která napadá členy amerických kultů“, konstatují oba výzkumníci. „V naší knize ´Lapání – americká epidemie náhlé změny osobnosti“ jsme zavedli termín ´informační nákaza“, jenž má reprezentovat poruchu vědomí nezpůsobenou choroboplodnými zárodky, drogami ani tělesným strádáním, ale manipulací s informacemi, podávanou všem smyslovým kanálům nervového systému. Může být způsob, jakým člověk myslí a cítí, změně informací? Průzkumy v neurofyziologii stanovily, že základní cesty informačního procesu jsou už od narození tvarovány a udržovány stejnosměrným tokem informací procházejících nervovým systémem. Naše zjištění jdou ještě dále a konstatují, že v každém věku ty samé základní cesty mohou být změněny nebo poškozeny náhlým bombardováním novými informacemi nebo zážitky.“ Synaptické změny Flo Conway a Jim Siegelman o svých výzkumech hovořili i s neurofyziology a specialisty na bioinformatiku z Calech Stanford University a University of California v Berkeley. Dověděli se, že v některých případech nové intenzívní zkušenosti mohou přinést reorganizaci dlouhodobých synaptických mikrostruktur, u jiných nové vzory myšlení a cítění mohou prostě obtéci nebo být navrstveny přes ty starší. Autoři výzkumů píší: „Od začátku našeho výzkumu až do současnosti jsme pozorovali zjevnou spojitost mezi frekvencí a vážností opsaných efektů a množství času stráveného prováděním kultovních rituálů měnících mysl.

Během rozhovorů s bývalými členy kultů jsme slyšeli o naru šení myšlení a cítění, jež trvá i po tom, co opustili skupinu. Ve svědectvích hovořili o zážitcích fyzické bolesti, když se poprvé po letech pokoušeli učinit odůvodněná nezávislá rozhodnutí, popisovali bolestná období, kdy nebyli schopni rozlišovat mezi realitou a fantazií.“ „Můj život byl tou zkušeností roztříštěn na kusy,“ řekl bývalý člen jednoho východního mystického kultu. „Nikdy před tím jsem nepoznal takový zmatek, bolest a pocit, že jsem na okraji šílenství,“ řekl jeden bývalý Moonie. „Zažil jsem více strachu a teroru, než jsem si kdy představoval, že existuje.“ Někteří bývalí členové kultů tvrdili, že se stali neschopnými myslet, nebyli si jisti svým vnímáním, vzpomínaných událostí z doby jejich pobytu v kultu nebo života před tím. Jedna mladá žena prohlásila, že po několika letech v Církvi sjednocení se uvědomila, že činnost její mysli byla naprosto zastavena. „Spala jsem mentálně zasa žena, téměř šest a půl roku,“ řekla. „Nevyvíjela jsem se osobnostně, intelektuálně ani citově od prvních dnů kultovních cvičení, kdy jsem byla nějak omámena nebo hypnotizována.“ Oba vědci – výzkumníci napsali: „Naše studie prověřila více než čtyři sta bývalých členů kultů ze čtyřiceti osmi různých skupin včetně pěti hlavních mezinárodních náboženských kultů, lokálních sekt, menšinových kultů a následovníky východních guruů. Vyslechli jsme devadesát osm detailních výpovědí a čtyři nedokončené výpovědi na otázky, zahrnující všechna stadia zkušenosti s kulty: rekrutství, život v kultu, odtržení, přeorientování, rehabilitaci a dlouhodobé důsledky. Naši respondenti se lišili věkem: od patnácti do pětapadesáti let (průměrný věk dvacet jedna let) a dobou strávenou ve skupině: od tří dnů po dvanáct let (průměrná doba třicet čtyři měsíce). Obě pohlaví jsou zastoupena téměř stejným dílem (51 % muži a 49 % ženy), rozdíly jsou v náboženském pozadí (46 % protestantů, 26 % římských katolíků, 21 Židů, 7 % ateistů, agnostiků a dalších). Krutá realita zkušeností s kulty vyšla najevo při otázkách na všední život v kultu. Pro většinu členů to je ustavičný pohyb, vyčerpávající program podřadných prací, celodenních povinností při zvětšování majetku kultu a rekrutování, nekonečných rituálů a zbožných aktivit.“ „Šťastní lovci pro Ježíše“ A co sex u kultů? Mezi pomíchanými prioritami většiny kultů byly sexuální vztahy hodnoceny velmi nízko. Převládal celibát (72 %), ačkoliv jedna čtvrtina přiznávala v době strávené ve skupině heterosexuální vztahy, přinejmen ším příležitostně. Sexuální využívání členů skupinovými vůdci bylo v tomto vzorku minim ální. Pouze 5 % hovořilo o tom, že mělo sexuální vztahy s vůdci skupin. Pozoruhodnou výjimkou zde byli Boží děti (známé jako Rodina lásky), na jejichž mužských členech bylo vyžadováno, aby se stali „rybáři lidí“ a „šťastnými lovci pro Ježíše“.

U tohoto kultu 60 % tázaných prohlásilo, že mělo sexuální vztahy s vůdci. Fyzické tresty nebyly výjimkou a hovořila o nich pětina tázaných. Zahrnovaly bití, hladovění, fyzické zotročení, studené sprchy a koupele a dlouhé hodiny ponižující a degradující námahy. „Byla jsem bita, mučena a zamčena v místnosti,“ řekla jedna žena, která se pokusila opustit kult a podařilo se jí to až na druhý pokus. Bývalý člen Scientologie prohlásil: „Byl jsem držen v trestaneckém táboře a izolován po dobu patnáct měsíců. Během té doby se mne snažili přesvědčit, že jsem ďábel a psychopat.“ Autoři výzkumu dále napsali: „Kulty očekávají více než pat řičné duševní vyrovnání. Náš skromný vzorek někdejších členů věnoval více než 1,3 miliónů dolarů ze svých vlastních úspor a majetku skupině. (Průměrně 3 500 dolarů). A téměř polovina dotazovaných pracovala na akcích zvětšujících majetek kultu a v zaměstnáních mimo kult přinesla kultu dalších 5,7 miliónů dolarů (průměrný výdělek 25 tisíc dolarů.) Nejvyžadovanějšími akty života v kultu byly bez výjimky denní rituály nebo terapeutické praktiky, vyžadované každou skupinou. Tyto metody se lišily podle kultů: meditace v Missii božského světla, soust řeďování v učení revenenda Moona, jazykové rituály u hnutí Ceta, výcvikové režimy a porady duchovních vůdců u scientologů, krišnovské zpěvy. Naši respondenti prohlašovali, že strávili tři až sedm hodin denně praktikováním jedné nebo více takových technik. Členové také prohlašovali, že trávili každý den určitý čas skupinovými rituály, včetně cvičení pro zvyšov ání senzitivity, psychodramat, řízených fantazií a různě citově zabarvených zpovědních aktivit. Navíc skoro všichni udali, že trávili dalších 20-30 hodin týdně lekcemi, semináři a nařízeným osobním studiem kultovních doktrín.“ Tento vyčerpávající seznam zbožných aktivit nám dá čtyřicet až sedmdesát hodin týdně (průměrně 55 hodin) strávených praktikami duševní kontroly.

A jaký může být výsledek? Katastrofální! Ale dejme zase slovo oběma vědcům. „Téměř všichni ze čtyř set našich respondentů zažili jeden nebo více negativních dlouhodobých afektů, které jsme zaznamenali v počátcích našeho průzkumu. (V této části výzkumu jsme vyloučili všechny subjekty, které měl potíže fyzické či psychické). Zjistili jsme, že téměř jedna pětina zakusila nějaké trvalé zdravotní problémy a dvě třetiny dlouhodobé citové potíže.“ „Když jsem opustil kult“, řekl bývalý člen, „cítil jsem se zlomený, roztříštěný a poděšený všemi a vším, hlavně sám sebou.“ „Jsem opravdový blázen!“ zuřil bývalý Moonie. „Mé tělo je zničeno chudou stravou a léty strachu, pocitů viny a tlaku na mé nervy.“ Ale jak autoři výzkumu čekali, byla to oblast zmatení vnímání, paměti a dalších funkcí informačního procesu, kterou jejich průzkum nejvíce odhalil. Bývalý člen Misie božského světla řekl: „Bolelo mne myslet, fyzicky bolelo.“ Bývalý člen jiného kultu napsal: „V dobách stresu nebo samoty stále zjišťuji, že medituji, aniž jsem se předtím rozhodl. Mám výpadky paměti a stěží si zapamatovávám detaily. “ „Kult omezil mou představivost a tvůrčí schopnosti, což může být nenapravitelné,“ řekl bývalý člen křesťanského kultu. „Jsem tvůj mozek.“ Rev. Sun Myung Moon, Církev sjednocení. Autoři výzkumu píší: „Pro mnoho bývalých členů se odchod z kultu ukázal být nejtrýznivější zkouškou ze všech. V průměru trvala plná rehabilitace více než šestnáct měsíců. Více než jedna pětina dotazovaných měla v tomto období sebevražedné nebo sebedestrukční sklony a více než jedna třetina vyhledala profesionální poradnu nebo terapii. “ Dokazují tyto často se vyskytující zprávy o traumatických efektech to, že kulty jsou příčinou informační nemoci? „Samozřejmě ne kulty samotné; ale náš průzkum ukázal, co se zdálo být přímým vztahem mezi počtem hodin strávených týdně kultovními rituály a dobou trvání rehabilitace.

 Jednoduše řečeno: zdá se, že se potvrdilo, že psychologické trauma, které kulty způsobily svým členům, se vztahuje k množství času stráveného školeními a rituály duševní kontroly. Snad nejpřekvapivější bylo druhé zjištění ve většině kultů. K největšímu poškození dochází v prvních několika měsících. U dvou ze skupin se ukázalo, že jejich členové byli postiženi nejkrutějšími fyzick mi mentálními a citovými ztrátami, u Hare Krišna a Scientologie. Mezi všemi skupinami byli Krišna a Scientologie spolu s Církví sjednocen í zmiňovány nejčastěji. Jejich členové měli nejméně spánku a nejméně dostačující stravu. U krišnovců jsme také zaznamenali nejvyšší počet hodin strávených rituály a školeními (70 hodin týdně), nejvyšší počet členů v celibátu (95 %), nejvyšší průměrný výdělek člena (72 tisíc dolarů) a nejvyšší počet tělesných trestů (32 %). Krišnovci posedle prozpěvují svou mentru téměř sedm hodin denně. Má mysl = nepřítel Bývalý člen řekl: „Učili mne myslet na moji mysl jako na nepřítele. “ „Pro mne chvalozpěvy trvaly 24 hodin denně,“ řekl další. Rituály prováděné členy Scientologick é církve jsou podobné rituálům ostatních kultů. Se svým rozsáhlým programem „výcvikových režimů“ a drahým „kontrolním“ poradenstvím Scientologie působí úspěšně jako náboženství i jako nabízená terapie.

Flo Conway a Jim Siegelman o tom ve své studii napsali: „Avšak podle těch, kteří odpovídali na naše otázky, má Scientologie možná nejvíce oslabující rituály ze všech kult ů v Americe. Její členové nám řekli, že jim trvalo v průměru více než dva roky, než se cítili úplně rehabilitováni – to je více než dvojnásobek času než u ostatních hlavních kultů. Bývalí členové Scientologie udali více než dvakrát vyšší počet kombinovaných negativních efektů než členové všech ostatních skupin.“ „Scientologií by také mohla být vypracována velmi efektivní technika ovládání mysli, což by mohlo být vyu žito k přetvoření osobností na povolné otroky.“ L. Ron Hubbard, Scientologická církev Ovšem zajímavé je, že ačkoliv podle tvrzení prodělali nejkrutěj-ší dlouhodobé následky, členové Scientologické církve uváděli nejnižší počet hodin strávených ritu ály a indoktrinací. Zdá se, že tento zjevný rozpor podporuje domněnku, kterou autoři výzkumu vyslovili již dříve: že totiž kombinace „výcvikových režimů“ a auditorovacích kontrolních poradních setkání (vedených E. Mentrem – druh jednoduchého detektoru lži) mohou mít intenzívnější a navzájem se zesilující dopad na nervový systém, silnější než prostší kultovní rituály. „Podle našeho mínění by toto mohl být zásadní směr pro další výzkumy vědců pracujících na poli neurofyziologie,“ uvedli autoři. Bývalý člen Scientologické církve napsal: „Celkový dopad? Devastování! Mám stále sklon hledět na svět v scientologických pojmech.“ Jiný řekl: „Pravda je pouze iluze! Lidé jsou roboti, Lidé jsou v podstatě pomatení a nebezpeční.“ Další byl ještě zatrpklejší: „Jedinou věc, kterou jsem tím získal, byla hluboká sebevražedná deprese.“ Autorům výzkumu bylo řečeno, že 90 % ze všech případů, požadujících náhradu na kultu, nakonec spáchá sebevraždu. Zásah zachraňující život „Některé z nejvzrušenějších komentářů jsme obdrželi na otázky o odtržení a deprogramování,“ píší dále autoři tohoto pozoruhodného výzkumu. „Od začátku 70. let, kdy začala praxe únosů členů na žádost jejich rodin, je deprogramování citlivým bodem občanských práv.

Mluvčí kultů jej označují za brutální narušení individuálních práv a ústavních garancí náboženské svobody, zatímco bývalí členové kultů tento proces oceňují jako zásah zachraňující život, jenž jim pomohl znovu získat svobodu myšlení.“ Deprogramátoři se své obhajobě tvrdili, že únos je užíván pouze jako poslední východisko a že proces deprogramování je pouze maratonem otázek a odpovědí. Členům kultů byly poskytnuty informace o praktikách kultů a jejich možných dopadech na mysl a povzbuzování k prozkoumání svých vlastních skrytých pochybností a otázek týkajících se skupiny. Během tohoto procesu se většina bývalých členů dostala ze svého transu či podobného stavu po pouhých několika hodinách nebo dnech. „Průzkum potvrdil, že deprogramov ání je opravdu prvním krokem od ovládnutí mysli v kultech,“ napsali výzkumníci. „V tomto procesu bylo třeba tří různých kroků. Prvním je separace, která může pro ty, kteří jsou pod duševní kontrolou, znamenat nedobrovolné přemístění z kultu, pak vlastní deprogramování a nakonec pomalejší rehabilitační proces, v němž jedinec postupně obnovuje své zesláblé myšlenky a schopnosti jako se po poranění posilují postižené svaly. Více než dvě třetiny zúčastněných bylo deprogramováno, ale pouze asi 40 % bylo uneseno. Téměř v každém případě se ti, kteří byli deprogramováni, vzpamatovávali rychleji a prodělali méně dlouhodobých efektů než ti, kteří nebyli deprogramováni. Deprogramovaní potřebovali průměrně o deset měsíců kratší dobu rehabilitace (14 měsíců místo 24) a uváděli v průmě- ru méně než polovinu dlouhodobých efektů.“ Bývalý krišnovec řekl: „Deprogramov ání mne posílilo v přijetí odpovědnosti nad svým vlastním životem.“ Není však deprogramování násilné, brutální? Co na to auto ři výzkumu? „Nenašli jsme mnoho důkazů na podporu tohoto tvrzení. Pouze 5 % uvedlo, že hrozby nebo slovní napadení hrály významnou roli v jejich deprogramování.

Pouze deset lidí ze čtyř stovek popsalo nějaký případ tělesného poranění během separace nebo deprogramování a šest těchto poranění bylo způsobeno poškozenými samotnými.“ Hlavním bodem polemik, týkajících se kultů však málo známá oblast deprogramování zůstává, nicméně šéfové společenství pro mentální zdraví se tímto problémem odmítli zabývat. A proto že v USA v té době veřejný zájem o tuto činnost vzrůstal, byl do akce vtažen rostoucí počet kdysi deprogramovaných a nedoškolených amatérů a ti v některých případech podkopávali slabou a těžce získanou důvěryhodnost. Navzdory těmto problémům zůstávalo deprogramování jediným dostupným lékem pro mnohé oběti katolického ovládání mysli. Bohužel, za těch deset let se v tomto směru mnoho nezměnilo. Jen některé kulty zdokonalily a zmodernizovaly své metody. Způsobování škod Většina lidí si pod termínem „kult“ představuje tajuplné spole čnosti, jejichž členové holdují bizarní víře a přísahají věrnost žijícímu guruovi, nebo samozvanému mesiáši.

Je tomu tak? Vyjadřují se k tomu i autoři studie. „Něco takového jsme našli ve většině hlavních kultů. Ale byli jsme překvapeni zjištěním, že většina kultických skupin, včetně mnoha, o kterých jsem před tím nikdy neslyšeli, byli fundamentalisté křesťanské sekty zjevně užívající důmyslných technik ovládání mysli. Třicet ze čtyřiceti osmi kultů, které jsme sledovali, vyvstalo z této tradiční větve křesťanství včetně The Way International, The Krist Family, The Tong and Insan Alamo Christian Foundation, The Church of Bible Understanding, a abychom nezapomněli Peoples Temple. Kulty na křesťanském základě vykazovaly nejvyšší průměr hodin týdně strávených rituály a indoktrinací. Měly také vyšší míru kombinovaných dlouhodobých a průměrných rehabilitačních dob (19 měsíců) oproti ostatním kultům (kromě Scientologie). Jak jsme již napsali, dostáváme poštou další informace, doplňující náš výzkum. Denně dostáváme nové důkazy toho, že kulty v Americe způsobují škody v duších a myslích miliónů lidí. Každým dnem je nám jasnější, že podpora oficiálních akcí z odpovědných míst ve skutečnosti neexistuje.“ Kulty stále prohlašují, že jakékoli bádání v jejich záležitostech je zakázáno americkou ústavou. Americké soudy dosud opakovaně vyhlašují, že první dodatek ústavy poskytuje pouze nekvalifikovanou svobodu náboženského vyznání a ne neomezenou svobodu praktikovat tyto víry způsobem, který může znásilňovat existující zákony, nebo být hrozbou pro zdraví a bezpečnost jedince nebo společnosti.

Profesionálové na duševní zdraví byli v minulosti liknaví v prozkoumávání záležitostí víry v termínech medicíny nebo vědy. Ale výmluvná svědectví bývalých členů kultů – prvních obětí informační nákazy – je důvodem pro pomoc, která by neměla být ignorována. Myslím si, že bylo řečeno již vše. I když bychom o kultech mohli napsat celou knihu. V předcházejících řádcích jsme se pohybovali v USA. Ale nebude to dlouho trvat a s podobnými následky se budeme muset zabývat i u nás. Jako drogami nebo AIDS. Již teď se informační nákaza otírá o naši zemi. A není to jen v reklamě. V demokratické spole čnosti se de facto žádné společenství či sekta nemůže zakázat. Pokud otevřeně nevystupují proti státu. Mohu se třeba dnes prohlásit za mesiáše a založit svoji sektu. Ale lidé by měli být informováni o činnosti různých sekt a kultů. Měli by třeba vědět o pronikání sekty Moon do bývalého SSSR. Informovaným člověkem se hůře manipuluje. A v tom by měl sehrát nezastupitelnou úlohu tisk. Solidními články, jejichž základem by byly hluboké znalosti dané problematiky. A novinář se nesmí zaleknout toho, že mu při shánění materiálu a informací jde častokrát „o pusu“. protože v některých sektách je povolena fyzická likvidace nepohodlných. Při psaní předcházejících řádků se mi slovo deprogramování nepsalo dobře. Vždyť se jedná o lidi a ne o roboty. Uvažoval jsem o tom, že ho nahradím jiným výrazem. Ale pak jsem si vzpomněl na různá předešlá setkání a hovory (dialogy si netrouf ám napsat) s členy různých sekt. A musel jsem si říci: „Nedá se nic dělat, je tomu skutečně tak.

Category: 1993 / 04

Milí čtenáři, nejmilejší čtenářky. Od tohoto čísla se budeme spolu potkávat, vrážet do sebe, uhýbat si… Když si mě budete číst. Stalo se, že jsem se stal vašim s vašim dovolením sepisovatelem, škrábalem, jedním z redaktorů vašeho oblíbeného Koktejlu. Děkuji za vlídné přijet í. No a co se ode mne dočtete? – Drby, senzace, kde jsem všude byl a co zajímavého tam viděl – slyšel, fejetony, básně, povídky a rozhovory se zajímavými a popul árními osobnostmi. A proto- že je apríl, vybral jsem hned tu nejaprílovější. Sám sebe. To je dobrý apríl. ROZHOVOR si dělám nejraději sám se sebou. Umím geniálně odpovídat na své otázky i podotázky meziřádky. Umím vystihnout co zamýšlím. Proč zrovna Koktejl? Za jedno rád piju. Za druhé jsem chtěl pracovat mimo Prahu. Protože jsem mim. Za třetí nevím. Až teprve za desáté… protože je Koktejl dobrý časopis. Za jedenácté, že mě to bylo nabídnuto. Děkuji pane šéfredaktore. To bylo za dvanácté a je tu poledne, haha. Proč jste se dal na psaní? (já si vykám haha) PSANÍ… To jsem rád, že se ptáte (Taky mně vykám). To už má hluboké kořeny někde v horoskopu, který mi to předurčil. Takže jistě chápete, že jináč nem ůžu. Publikuji od roku 89, a to, namátkově, Premiant, Sexbox a Ohníček. Vyšlo vám něco samostatn ě? LP… První počin, na této planet ě, jsem udělal v podobě LP desky s názvem BLABOL. Vy- šla v květnu 92 u vydavatelství Hurikán (D. Janda). Autorsky se se mnou na ní podíleli M. David, J. Krůta, S. Pleska z Brutusu, M. Pešek atd. Mimo mluveného slova, které je jak jinak než humorn é, hahaha, uslyšíte na desce 15 písní. Blabol je kuriózní hned z několika důvodů… NÁVOD… Dáte-li desku do přístroje – je ticho, točíte zbrkle knoflíkama a nic. Přemýšlíte: „Přístroj se rozbil? Né, to není možné.” Přenosku zvednete… posunete, stále ticho. Ano, strana „A” je úplně němá. Je to totiž první pantomima, která vyšla na gramofonové desce. Když čern ý kotouč obrátíte, užasnete! Ozve se vám „Ta vaše jehla od přenosky ta mě tak bodla. Proč je tak ostrá, auuu!” Strana „B” taky šumí, kdo šumí ten umí. Pakliže vám šumí málo, hoďte ji na zem a trochu s ní vyšůrujte podlahu. To myslím bude sta- čit. Šumí-li však moc, šťourejte se v uchu rezatým hřebíkem tak dlouho, až váš poslech bude naprosto tichý… Na desce jsou dva umělé škrábance, to zaru- čeně oceníte, křt-škrt, a jehla roztomile nadskočí. Středová dírka není úplně ve středu, ale ve čtvrtek… Takže … deska šmajdá a dokonce přenosku někdy zcela odmrští z kola ven. Další kuriozitou je? Helenka Rů- žičková, která desku křtila, ji pokřtila česnekem. Takže velmi příjemně zapáchá. A co je na desce nejkurioznějšího? Pod středovým papírovým kotouč- kem, který když odmočíte, najdete schovanou ještě jednu písničku… Zlí jazykové tvrdí, že ta je nejlepší… Co dál? Něco jsem zaslechl, že snad… POEZIK? POEZIE… To je krásné jak jste to nazval. Ano, začal jsem s veršováním. Nevěděl jsem, jak veřejnosti oznámit, že deska vy- šla. Sedl jsem, já píšu v sedě, a tohle z toho vylezlo….: Mně vyšla LP deska šumí-šišla, je hezká hrozně prská, správné řachy no nekupte ji za ty prachy je to bomba ví Bůh je to vejbuch kdo ji nekoupí jasně prohloupí já ke každému zajdu a tam kde ji nenajdu já vyhlásím mu ostudu a bavit se s ním nebudu no a pak mě to šlo všechno ve verších. Odjel jsem do Dánska na dva měsíce, posílal faxem do Expresu básně o stavu zahraničního zájezdu… a pak jsem taky všem svým láskám dával milostné básně… a pak jsem napsal báseň na Tutovku… a pak zas erotickou do TV… a nakonec jich byla hromada. Ale to ještě nebyl ten správný důvod k vydání. Totiž podepsal jsem smlouvu s rakovnickým nakladatelstvím Raport, že pro ně napíšu knihu o Rakovníku. A já zůstal celý rok jen u názvu, „RÁ skandál aneb to by bylo, abyste se v ní nenašli.” Udělal jsem jeden rozhovor, kde jsem se o tom počinu zmínil a veřejnost se natolik pobouřila, že jsem začal dostávat anonymy: „Jestli ty hajzle zveřejníš co víš, tak uvidíš!” I maminka přijela do Prahy kvůli tomu a plakala mi tu. A když přišel termín k odevzd ání, vzal jsem pod paždí básn ě a jel se do Rakovníka omluvit. A hle, jim se to natolik líbilo, že to je venku. Kniha se jmenuje UPOEZIE (upírova poezie). Knihu křtila J. Molavcová… Ukázka…: Lepší býti na prachy škrt než míti úplný prd. Hahaha to je vtipné. To bych si nikdy nekoupil! No, to mě děláš pěknou reklamu. Ale čtenář je vnímavý a pochopil… že už knihu dávno máme. Myslíte si, že další kniha, která vám vychází u Nezávisl ého novináře II. bude bestsellerem? DRUHÁ KNIHA. Přemýšlel sem jak všelijak by se mohla jmenovat. A nakonec, protože vím, že to bude trhák, tedy Bestseller, předcházím předvídavost a dal jsem to rovnou do názvu, ale protože nejsem zastánce ciz ích slov, snad jen počeštěných, zní to takhle „BEZCELER”. Čím je zajímavá? (Ježiš mě to nebaví) Že tam jsou písmenka, který se dají číst a vono to má i někdy smysl, že se tak ptáš? To je rozhovor. Ale vona je opravdu v ně- čem zajímavá. Když by se vám po zakoupení a přečtení nehodila do knihovny, aby vám ji ná- hodou nezaneřádila, máte jedinečnou možnost ji odnést tam kde jste ji zakoupili a dostanete za ní 2 Kč – jako za vratnou lahev třeba od piva. Je to první vratná kniha. Praktické je i číslov ání stránek. Je to můj PATENT, který odstraní únavné otáčení stránek na konec knihy, znáte to: „Kolik mě toho ješ- tě čeká k přečtení?” U mé knihy otevřete a hned uvidíte, kolik stran a pak se to snižuje až k nule. Jak jednoduché a účinné. Snad nečekáte na nějakou cenu? Vy domejšlivče, ješito. Ano, i na toto jsem myslel, nenechám přeci nic náhodě, A tak jsem to pro všechny pří- pady dal do podtitulku knihy. „Tato kniha kandiduje na nejv ětší světovou cenu za nejhorší dílo.” Teď mě napadá: kdyby čten áři měli zájem, tak bychom mohli i básně a povídky přetiskovat… Já myslím, a to mě teď taky napadá, že by se měli přetiskovat, i kdyby čtenáři neměli zájem. Vždyť je to v mém vlastním zájmu. Nou koment, to ať si čten áři sami ohodnotí. Ale asi by nám neodpustili, kdybychom se nezmínili o MIM-TRIU. MIMTRIO stále žije. Ale Světlana Nálepková není již mezi námi. Stalo se tak již při narozen í Pepiny. Nejdříve jsme divá- kům lhali, že Světlana má mateřské povinnosti. Skuteč- nost byla jiná, nechtělo se jí cestovat a hrát. A pak? Odtrhla se od lóže. Rozešla se s Michalem a spálila všechny mosty za sebou. Jak to tak u žen bývá. Dnes tvrdí, že Mimtrio bylo černou stránkou její minulosti. Ale asi zapomíná, že nebýt Mimtria, asi by dnes tak slavná nebyla. Ale jedna věc je co se povídá a druh á co dělá. S Novým Mimtriem natočila TV Silvestra 92, odjela s ním na turné po Itálii a nedávno na schůzce Mimtria souhlasila s nápadem, že bychom mohli zorganizovat šňůru šou po vět- ších městech naší země. A pak se upřesnilo, že to bude k nedo- žitým 15-ti letům Mimtria. Každý bude mít 15 minut v programu abychom ukázali, na čem nyní pracujeme. A na závěr se představíme všichni jako star é Mimtrio s tím, co pamětníci znají a přibudou nějaká čísla nová. Vše bude komentovat populární moder átor. Pořad by se měl jmenovat M. Nesvatba, S. Nálepková, U. Krejčí a Mimtrio. První šou bude začátkem května. Teď byste mohl sednout k telefonu a obvolat pár populárn ích osobností a něco zjistit. Jsme zvědaví… Při telefonických interwiů Koktejl si pijů Petr Juřena – vyšplouchá- vám se rád Nó… já ten apríl moc nedr- žím. Za totáče mnohem víc. To proto, že u nás v redakci Dikobrazu to byl den, kdy bylo povoleno dělat bordel. Dnes na to nějak není čas ani chuť. Ale hrozně rád se nechám vyšplouchávat. M. David – našel nový talent Upíre, čau, já teď ale nem ám na nic myšlenky. Jednak skládám a druhak pracuji na novém projektu. Našel jsem talentovanou zpě- vačkomanekýnu. Bude to po- čítám hvězda. Chceš-li zavolej, uděláme rozhovor. Bude se ti líbit. Jiří Helekal – hahaha apríl Apríla nedržím. Ale pokaž- dý mě dostanou. Jak? Třeba, abych jel na kšeft. Já tam jedu a tam je na dveřích cedulka „Helekal, apríl!” Anebo – „Jdi do lednice, máš tam šunkový závitky…?” a je tam h… haa apríl. Jenom takový- hle jednodušší fórečky… zapla ť pánbů. Eduard Hrubeš – Jsem spíše zadumaný Jestli mě někdo vypekl? Při našich moravských dobromysln ých povahách to vět- šinou ani nepoznáme. Ale děsím se, že bych měl někoho vypíct. A v žádném případ ě nejsem rád, když mě někdo apríluje. Já z toho pak nespím. Asi je to divný, když se živím srandou, ale já jsem spíše zadumaný. Závidím Kaiserovi a Lábusovi, ty maj skvělý nápady a dokážou to zrealizovat. A lidi, který jim to sežerou, je maj za to ještě rádi. F. R. Čech – spalovač knih Ty jsi mě slyšel na Golemu? (rozhlasová stanice, na které je Ringo velmi úspěšný). Já jsem tam řekl: To ještě Upír neví, ale já jsem dělal ranní zátop v kamnech a nevšim jsem si mezi tolika papíry, že… a už tam ta tvoje kniha byla a jak se kroutila, asi se jí to nelíbilo. To samozřejmě chápeš, že ruku do vohně bych za ní nedal, i kdyby to byl třeba Jirásek. Ale neboj, nebyla sama… Těch knih tam spadlo víc, ale seš jedinej, kterýmu o můžu říct. Hahaha. Tak zavolej, rád s tebou udělám rozhovor, vždyť víš, že tě mám rád a rád tě uvid ím. A vezmi si s sebou magne ťák, bude toho hodně… Co by jste řekl závěrem? Takže to první otrkání, oč- tení, oční omakání mých pí- semností máme za sebou. Ani to nebolelo, že? Ani jsme se zase smích y noc nepotrhali, že? Já jsem rád, alespoň nebudu nikomu platit šaty. Jsme seznámeni. ukneme se na to. CINK. Děkuji za krásně prožitých pár příjemn ých řádkových chvil každým jedním z vás. A pápá čtěte si mě Váš škrábal né žádný Hrabal ale V. U. Krejčí ten kvůli tomu nebrečí

Category: 1993 / 04

To jsem tak jednou vymýšlel s kamarády z agentury Desing centre neotřelé fóry na apríla. Jak se začalo mluvit o dvojnících slavných lidí, vzpomn ěl jsem si na prázdniny u babičky, kde v domku za návsí bydlel jeden pán. Tak trochu mu odstávaly uši, byl malej a na hlavě měl vlnitejch vlasů spíš míň než víc. Vzhledem tak nezapamatovatelnej, až jsem si ho nakonec zapamatoval. A když jsem poprvé viděl film s Woody Allenem v hlavní roli, zdála se mi mimo dialogů a komplexů hlavního hrdiny absurdní i ta skutečnost, že ho ztvárňuje pan Wronszký z Horních Bačic.Jako malej kluk jsem o tom, že soused mojí babičky hraje v americk ých filmech, vůbec nepochyboval. Až jako velkej (výškově) jsem se dozvěděl, že to není pan Wronszký, kdo hraje toho nesmělýho židovsk ýho vtipálka Woody Allena, ale sám pan Woody Allen hrající ve filmech často sám sebe. Připadalo mi to dost nespravedlivý, a tak jsme se s kamar ády rozhodli, že mu tu šanci dáme. Šanci vypadnout z Horních Bačic do velkýho světa polo šílených reportérů dychtících ukořistit vaši tvář. Chodit v hotelu po červených kobercích, zásadně se vozit jenom taxíkama, objednávat si ty nejdra žší jídla a jenom je oždibovat, ale co v neposlední řadě – možnost, kterou nemá ani Woody Allen. Udělat si pořádnej, ale opravdu pořádnej dobrej den z novinářů. A tak vůbec riskovat s příjemným mrazen ím v zádech, že vás odhalí a těšit se na přehled večerních zpráv, kde vás uvedou jako pořad číslo jedna. A to prosím všechno čekalo pana Wronszkého, kterému odsekává i při nákupu mléka v koloniálu stará Vokoupalíková, dnes soukromá podnikatelka. Tu šanci jsme museli parádně připravit. Poradit se o každém detailu.Prostě připravit všechno tak, aby nikdo nezapochyboval o tom, že do Čech, přesněji do Ústí nad Labem, zavítal slavný režisér, scenárista a herec Woody Allen, který mimochodem o sobě tvrdí, že z New Yorku paty nikdy nevytáhl. Chtělo to: a) zaktivovat nenápadně všechny novináře fámou vypu štěnou do éteru; b) unést pana Wronszkého, protože ten o ničem nevěděl, natož o své podobě s Woody Allenem; c) pro falešného W. A. sehnat rekvizity; d) přesvědčit P. Poledňáka, který s Ústí režíroval Allenovu hru: „Nepijte vodu“, aby se k tomuto bezesporu dětskému aktu propůjčil. A pak to nejtěžší – přetvařovat se, že o ničem nevíme. Od doby, co jsme se rozhodli akci zrealizovat, zbývalo do její přípravy a zahájení devatenáct hodin. V 16:05 jsme tedy pevně rozhodnuti akci uskutečnit. V 16:08 telefonát Petru Poleďnákovi. V 16:10 konec telefonátu s nejistým výsledkem, ale jsme pozváni na večer! Slibné! Ve 23.00 – 3.00 porada, kde příslib své účasti pro větší věrohodnost dává Petr Poledňák – režisér ústeckého ČINOHERNÍHO STUDIA, jehož počítač zaznamenal vznik následujícího scénáře: 1. Formánek přiveze F. W. A. na parkoviště hradu Střekov v 11.00 (koupit klobouk) 2. Poledňák přijíždí taxíkem tamtéž v 11.15 3. Mezi 11.15 až 12.50 korzuj í a jsou v hospodě, výklad dvojníkovi o tom, kdo je vlastn ě Woody Allen 4. Formánek zajistí, že v 12.55 přijíždí taxík na parkovi ště hradu Střekov 5. Poledňák a Woody odjíž- dějí do Vladimiru 6. Před vchodem čeká ochranka, kterou si Poledňák vyzvedává 7. No comment 8. Oběd v salónku 9. No comment 10. Objednaný taxík odvá- ží oba před Činoherní studio, kde přesednou do favorita a jedou do Prahy 11. V případě, že je sledují novináři do Prahy, F. W. A. je ukryt do Poledňákova bytu, kde musí přežít několik dnů (koupit chleba) 12. V případě, že nejsou sledováni, vysadit na autobusov ém nádraží Florenc, kde Woody mizí 13. Před zrealizováním akce tento text vymazat z počítače 14. Potom si seřídit čas 15. Složit slib mlčenlivosti pod trestem probodnutí ušního lalůčku (odtud dnes již v Ústí zažitý hovorový výraz Poledňákův lalůček) 16. Zahájit akci Ve čtyři ráno vyrážím do Horní Bačice unést dvojníka Wronszkého.V 6.00 jsem na místě. Wronszký je mou nabídkou udiven a vymlouvá se, že musí do práce. Použiju všech svých verbálních dovedností, abych ho přesvědčil. V 6.20 svoluje, ale ještě činí úhybné manévry a snaží se mi opět namluvit, že nejdřív musí do práce se aspoň u vedoucího omluvit pro nemoc. Souhlasím a slibujeme si, že v 8.00 vyjíždíme. Wronszký kupodivu na smluvené místo přichází a my vyrážíme směrem na Ústí. Falešný W. A., jinak účetní ve statku Rolník Bačice, na sobě má tesilky, jakousi šusťákovou bundu, aktovku se svačinou, jejíž půlku mi nabízí. V 9.00 jsme v Liberci, kde při soustřed ěném pohledu zjišťuji šílenou věc: F. W. A. má silně prošedivělé vlasy! Navíc si vzpomínám, že mus íme sehnat typicky Allenovsk ý klobouček . Přitom si vzpomenu, že za dvě h o d i n y máme být u hradu S t ř e k o v  v Ústí, což je zhruba časová délka cesty tam. A tak v 9.20, když vidím po ulici jít starého pána s podobnou přikrývkou hlavy, neváhám. Pán se sice trochu vzpouzí, ale po té, co mu v podstatě vynadám, že má na hlavě něco, kvůli čemu já celý den lítám po Liberci a sháním to, s provinil ým výrazem mi apartní klobouček podává. Ještě rychle sehnat kadeřníka a je to. Horší to ale je s časem. Minuty se ztrácí pod rukama a my jak blázni lítáme mezi jednotlivými kadeřnictvími a snažíme se přinutit některou z kadeřnic, aby na nás přestala hledět, jak na teplé bratry a obarvila vlasy F. W. A. na požadovanou černou. Ze dvou nás s despektem vyženou, ve třetím s chichotem vezmou. Největší problém mám s vedoucí kadeřnictví, která nechápe, že potřebuju, aby náš dvojník měl vlasy obarvené během několika málo minut. Tvrdí, že pokud nenecháme půl hodiny barvu na hlavě ustát, nechytí se. Po dvaceti minutách nervově nevydržím a unáším dvojníka podruhé, tentokrát z onoho kadeřnictví.Z hlavy mu kape černá barva, a on se mě naivně ptá, jestli mu to další den (prý kvůli řečem) pustí. Během jízdy v autě ho nechávám nahlas číst knížky o Woody Allenovi a nutím ho na mne mluvit anglicky, i když jsem sám do zákoutí tohoto jazyka úplně nedoplul. Do Ústí přijíždíme ve tři čtvrtě na jedenáct, kde Woodyho kriticky zhodnotí další odborník-scénárista Radek John. Váhá se zápornou odpovědí. Aby F. W. A. zbytečně nepolekal, řekne cosi v tom smyslu, že pokud bude klopit oči, snad nikdo nic nepozná. Mně pošeptá při odchodu do ucha: „Tak jestli tohle vyjde…“ U mne doma jsem nucen na Radkovo doporučení pro větší věrohodnost dvojníka zapůjčit F. W. A. i mé pomačkané kalhoty, riflovou košili a starý kabát z Činoherního studia. Ten kabát je tak hrozný, že by si ho podle Petra Poledňáka vzal na sebe buď jen poslední žebrák v Ústí, anebo výstřední americký milionář. Chvilku se s F. W. A. hádám o to, že si nebude cpát do starého hubertusu svůj kulich. Slibuji mu, že čepici pošlu po akci poštou. On však moc nevěří – a málem na tom celá akce ztroskotá! Nakonec se s kulichem obřadně rozlou- čí a pospícháme do auta. Radek John v této chvíli ztrácí nervy a odjíždí raději do Prahy. V 11.04 riskujeme srážku s náklaďákem, kdy namísto aby mě falešný W. A. usměrňoval, mě spíše pobízí anglickými výkřiky fuck truck, což mi pak zdůvodňuje vžitím se do role Woodyho. 11.12 – S trochou zpoždění proti plánu vysazuji F. W. A. těsně před hradem Střekov s příkazem, aby v případě nějakého konfliktu nekladl domorodému obyvatelstvu odpor a raději si je usmířil zrcátky a korálky, kterými jsme ho vybavili podle příručky „Misionářem snadno a rychle“. Ptám se P. Poledňáka, jak se mu F. W. A. líbí – neboť ho vidí poprvé. Říká, že je perfektní a plácá se přitom do stehen. Myslím, že by z nás měl skute čný Woody Allen velkou radost. 11.30 – Opouštím je, abych jel pro fotografa, který má zaznamenat romantické procházky dvou umělců pod hradem Střekov. Jenže oba herci mystifikace jsou už naprosto vžití do svých rolí, pokřikují na nás při focení neslušné nadávky, s oblibou používají slov „No comment“ a rukou mávají, ať jdeme pryč. I my jsem se vžili do rolí tvrdých reportérů a střílíme od boku fotografie, které mají v naší mysli cenu tisíce dolarů.Když přijedeme s fotografem k Vladimiru, stojí tam už samí zkušení reportéři a mrkají na nás, kdeže se to flákáme. Fotoreportér ČTK směrem k mé osobě prohlašuje: „To je to tajemství, jo?“ Kolem stojící novináři (ostatně, jsme tu skoro všichni až na fotografy, kteří číhají na příjezd) se častují otázkami: Co tu děláš?, a podle odpovědí to vypadá, že všech 16 přítomných si vybralo tříhvězdičkový hotel Vladimir za svoji závodku. Nikdo nechce sdělit svůj tip. O týden později mi onen fotoreportér ČTK sděluje: „Já v tom hnedka tušil nějakou bejkárnu,“ ale z myšlenek na toto téma ho prý vyrušil příjezd (ústeckého!) taxíku, ze kterého vystoupí Poledňák a jistá osoba v kloboučku. A už není žádné moci, aby lavinu zastavila. Fotoreportéři zmateně pobíhají, navzájem si cloní a kolegiálně si nadávají domnívaje se, že jim Američan nerozumí. Blesky je navzájem oslepují, takže nevidí mohutné kachní hejno, které jim právě spokojeně prolétlo nad hlavami. Fotografové balancují na mramorovém schodišti. F. W. A. obíhají a fotografují ho až do salónku. Tam ale jedinou škvírku, kterou lze fotografovat, surově zabírá nejmohutnější z přítomných fotografů a fotí a fotí a fotí. Když dofotí, střídají se další a další, a pak televize, potom zase fotografové… Až je mi líto, že to není doopravdy naostro. Když se okénko uvolní, mohu konečně nahlédnout do salónku i já. Všechno vzorové, dokonce nechybí ani česká a americká vlaječka. Setkání na nejvyšší úrovni. Petr Poledňák mi později vykládá, že se do role skute čně vžili: „Ty pocity byly naprosto v pohodě, protože jsme na jedný straně hráli, na druhý straně jsme na to byli nervově připravený. Zajímavej posun nastal až v průběhu oběda, kdy jsme vlastně čím dál víc začali propadat těm rolím, začali jsme se do nich vžívat. Takže já jsem najednou před sebou skutečně začal vidět Woodyho Allena a ptal jsem se ho, aby řeč nestála, jak je vybavený jeho byt na Manhattanu, a on mě opravil, že v Manhattanu nebydlí, že bydlí v Brooklynu, poněvadž se tam narodil a že jeho byt je takovej a makovej. Pak přišel ředitel hotelu a velmi se omlouval, že nervozita novinářů dostupuje vrcholu a jestli bych nebyl tak laskav a nevyjednal u Mistra alespoň nějaké malé interview.Slíbil jsem, že se pokusím. Skutečně jsem se „Mistra“ zeptal – našeho dvojníka – ale já v něm tu chvíli viděl Allena, jestli by byl ochoten k několika větám. „Mistr“ mne seřval a zatvářil se, že je to ode mne nefér, že jsem pozval novináře. Měla to být privátní návštěva. On se do toho vžil, já jsem se do toho vžil, takže jsem cítil skutečné výčitky svědomí, že jsem Woody Allena podvedl. “ Všech šestnáct novinářů, kteří zatím před salónkem hodinu přešlapují, se nechá rozdělit do zhruba tří kast: A) Novinář s bezvýhradnou a božskou pokorou vůči W. A., kterému skoro vytryskly při fotografování v salónku slzy se slovy: „Vždyť vy ho vyplašíte a on nám nebude chtít odpovídat. Jen se ho neptejte na choulostivé věci – to by s námi již nikdy nemluvil.“ B) Novinář – mystifikátor, který tvrdí, že má supertajnou informaci, že tu Woody Allen s Poled ňákem mají natáčet parodii na velkofilm Stalingrad, snad v exteriérech Duchcovského viaduktu a Jezeří. C) Novináři – který vědí, že nějaký W. A. existuje, leč berou vše s profesionálním klidem D) Novináři – bezbožníci, kteří se dělí do dvou podskupin: – jedna W. A. vůbec nezná, a je rozhořčena, že nemohla na zabíjačku, na fotbal, domů, … atd. – druhá W. A. charakterizuje slovy – Ten sexuální úchyla dlabe v salónku a my se jak hyeny pereme o to, kdo bude klást otázky. Nakonec se prosadí redaktor Českého rozhlasu se svým kolegou – americkým stážistou. S ním nikdo nepočítal. Alespoň s napětím čekáme, zda dvojníkovu angličtinu pozná. Mezitím přichází ředitel hotelu, který všem přítomným sděluje závažné informace o menu – co „umělci“ nakousli, ochutnali či nedojedli. To se stává zatím hlavním bodem zpráv. To se obyčejným lidem stát nemůže. Ale stejně jako novináři dali do světa informaci o tom, co ten den jedl „Woody Allen“, naznačili co měli k obědu oni sami. Velkou kachnu s českými knedlíky. Hezké je také to, když konečně vychází ze salónku F. W. A. a proti scénáři promluví. Okamžitě se to nezdá americkému novináři, který se nechá slyšet, že tohle není newyorská angličtina, ale angličtina emigrujícího Nabokova. Anebo že je to další z etud W. A. na veřejnosti. Nikdo však v tomto směru Ameri čanovi nevěnuje pozornost, jen od něj chtějí přeložit Woodyho výroky.Pak se ihned všichni rychle rozeběhnou do redakcí telefonovat, posílat fotky, faxovat články, které jdou okamžitě na titulní strany novin. Opravdovou senzací pro nás však je, když se v TV v hlavním zpravodajském pořadu objeví seriózní šot: „Dnes se v hotelu Vladimir v Ústí n. L. podávaly vybrané speciality hvězdě hvězd W. A., který do Ústí přijel na tajnou návštěvu.“ Nic na naší radosti nezmění ani pohotovost ČTK, jejíž zprávu (o skutečném W. A., který by v inkrinimovaném čase měl sedět v newyorské soudní síni) přečetl po šokujícím šotu překvapený TV moderátor s odůvodněním, že ji právě „dostal“ na stůl. Díky tomu v několika novinách ještě stačili zareagovat a na poslední chvíli zprávy upravit. Některé noviny jen zaměnily v titulcích vykřičníky za otazníky, pár titulů nezareagovalo bohužel vůbec. Zajímavé také bylo, že se v TV například objevil spekula ční bluf, který my nemáme na svědomí; že W. A. posléze navštívil soubor Činoherního studia. F. W. A. se však řídil scénářem a odjel do Prahy, kde se propadl z prken, která znamenají svět, mezi fošny, které je třeba nařezat. Tedy mezi dělný lid. A již ho zřejmě nikdy nikdo nevypátrá, protože my plníme jeho přání a použili jsme nepravého jména a pozměnili jméno jeho rodné vísky. Co totiž poznal novináře, prohlásil: „Než pít bourbon za blýskání fotoreportérů, raději chodit kupovat mlíko ke starý a držkatý Vokoupalíkový, dnes soukromý podnikatelce.“Text: JOSEF FORMÁNEK Foto: Petr BEROUNSKÝ Jan ŠKVÁRA

Pin It on Pinterest

Shares
Share This