Category: 1993 / 06

Radek John

Žijí mezi námi lidé, kteří chytili šanci poskytnutou malou privatizací za pačesy. Přišli na to, jak vydělat půl miliónu za den. Problém je, že o tom nehodlají příliš veřejně mluvit. Prozrazovat toto nové české know-how, o kterém se ani na Západě nikomu nesní. Občas se ale přece podaří najít člověka ochotného odkrýt pokličku z toho vroucího přetopeného kotle na výrobu prachů. Samozřejmě za určitých podmínek. Nejdůležitější z nich anonymita. Železný zákon nemluvit o konkrétních jménech a konkrétních akcích. Kdo by tento zákon porušil, nemusel by se dožít druhého dne. Peníze, které se v této zemi ve společnosti zasvěcených točí, jsou příliš velké a navíc vydělané přinejmenším na ostří žiletky mezi legalitou a podvodem. A vražda dnes stojí jenom dvacet tisíc korun – jediná služba, která po revoluci zlevnila. Technika, kterou někteří lidé vydělali stamilióny, je ovšem prostá.
Muž, který byl ochotný o ní mluvit, to udělal jenom proto, že malá privatizace pomalu končí a ti, kteří takto vydělávali, mají tolik, že pomalu expandují do jiných odvětví českého byznysu, kde se pokusí své peníze vyprat. „Není tu zapnutý magnetofon?“ ptá se mě muž ochotný promluvit. „Samozřejmě, že ne,“ odpovídám. Ani já nehodlám porušit dohodnutá pravidla hry. Všechno je zařízeno tak, že totožnost muže znám pod přezdívkou. Reference, které o něm mám, ovšem potvrzují, že si nevymýšlí. Potvrzuje to ostatně i stav jeho konta, o kterém se šuškají legendy, i automobil, kterým přijel.
„Jak se tedy v malé privatizaci vydělávaly ty opravdu velké peníze?“ ptám se. „Jednoduše. My Češi jsme neuvěřitelný národ, který se umí nakonec vždycky domluvit. Dokázali jsme něco, co by asi žádný jiný národ nedovedl zorganizovat. Samozřejmě znamenalo to vymyslet systém, ve kter ém všichni byli dobře zaplaceni. Všichni na tom museli vydělat.“ „Jak?“ „Neuvěřitelně. Za prvé bylo třeba oddělit zapářky od zasvěcených a bohatých.“ „Kdo jsou zapářky?“ „Ti chudáci, kteří na aukci měli ukoptěný milion, dva.“
„Kolik měla zpočátku vaše, říkejme, investiční skupina?“ „Taky tolik. Jenže tam šlo o to jít od počátku do skupiny těch, kteří mají desetimilióny a potom stamilióny. To dokázali jenom ti, kteří chápali, že je třeba dobře zaplatit dobré poradce. Dražit jenom to, co má opravdovou hodnotu, a co bude možné okamžitě prodat nebo třeba pronajmout na devadesátdevět let za víc. Podrobnější informace k tomu samozřejmě neřeknu.“
„Dobrá, skočme přes první, pionýrskou etapu k situaci, že už jste nebyli zapářky, měli jste mnohem větší finanční možnosti než řadoví dražitelé. Jak jste mohli vědět, kdo kolik má na aukci k dispozici a kdo je tedy zapářka a kdo zasvěcený a bohatý?“ „V této zemi neexistuje žádné tajemství. Za slušnou sumu se dají koupit i tajné bankovní informace. Když šlo o dražbu zajímavého objektu, věděli jsme přesně kdo je kdo, kdo za kým stojí a kdo kolik peněz má. Zapářky bylo třeba rychle vyřadit ze hry tím, že se cena draženého majetku zvedla okamžitě nad jejich možnosti. Pak už v aukci zůstali jenom ti, kteří kdyby chtěli, mohli hnát cenu do výšky téměř neomezeně. Ale to by byli hloupí. Tyhle finančně silné skupiny se vždycky předem domluvily, kdo odpadne a kdo zajímavý objekt za cenu, která je ještě zajímavější, vydraží. Ten, kdo vyhrál, musel samozřejmě zaplatit třeba milión tomu, kdo mohl zdvihat v dražbě cenu a neudělal to. – V televizi jste třeba viděli šťastné vydražitele a nešťastné poražené v aukci. Ve skutečnosti ti nešťastně se tvářící právě vydělali milión tím, že se dali včas porazit a nevyšroubovali cenu o několik miliónů.“
„O tomhle samozřejmě nemohly být žádné smlouvy. Vše se muselo dělat na čestné slovo?“ „Jistě. To je právě to, že my Češi se dokážeme domluvit. Kdo by slovo nedodržel a peníze nevyplatil, neměl by už v žádné další aukci šanci. Finančně silné skupiny objížděli celou republiku – co aukce, to šance další zvýšení kapitálu o milióny. Nemohly si dělat na sebe podrazy, protože při příští aukci by jejich domluvy přestaly fungovat.“
„Ti kteří aukci vyhráli se tím museli přece finančně vyčerpat?“ „Jak? Tito lidé šli jenom do zajímavých objektů, které bylo možné okamžitě předat cizinci, který o ně měl zájem, ale sám se nemohl aukce zúčastnit, protože nebyl český státní občan. Češi věděli od investora z ciziny, do kolika na aukci smí jít, uplatili konkurenci, aby nezdvihla cenu a sami za to nějaký ten miliónek od skutečného kupce měli.“
„Přece nebyly všechny atraktivní objekty kupovány jen pro cizince?“ „Jistěže ne. Šlo udělat ještě jeden jednoduchý trik. Objekt se koupil, pak stačilo přesvědčit banku – nejlépe se přesvědčovalo samozřejmě nějakým tím obnosem tajně zasunutým do správné kapsy – že vydražená cena je nižší než tržní hodnota objektu. Stvořil se podnikatelský záměr, z kterého se zdálo, že hodnota objektu ještě stoupne. Banka vám pak dala úvěr ve výši fiktivní tržní hodnoty objektu. Za úvěr třeba na adaptaci objektu se samozřejmě ručilo danou nemovitostí. Když došlo na termín splácení úvěru, řeklo se prostě bance, že majitel objektu na splátky nemá, ať si banka vezme objekt, na jehož zvelebení se z úvěru samozřejmě nevynaložila ani koruna. Hodnota nemovitosti byla pochopitelně výrazně nižší než úvěr, který na ni banka poskytla. Zůstala ji budova a oči pro pláč. – Bylo třeba dělat to samozřejmě u různých bank po celé republice, nikoliv u jedné. – To by časem mohl někdo dostat podezření, že něco není v pořádku.“
„To znamená, že banky v řadě případů nemají úvěry, které nikdy nevymohou, kryté reálnou hodnotou nemovitostí, kterými žadatelé o úvěry ručili.?“ „Samozřejmě hospodářství malé banky špatně odhadující hodnotu nemovitostí, kterými jsou určeny úvěry, krachují.“ „Jistě. Jejich chyba, že se daly ošidit. Dneska už si banky najímají agenty, kteří mají odhadovat reálnou hodnotu nemovitostí. Ale jak, když tu na to není vypracovaná standardní technologie? Navíc stačí takovému agentovi něco šoupnout a on objekt odhadne výš než je jeho skutečná cena. To je to, co jsem říkal: Všichni na tom musí vydělávat, jinak ta mašina nefunguje. Všichni musí být zaplaceni a spokojení.“
„Všichni kromě státu a bank.“ „Ale v těch bylo nějaké bohatství. Ty musí něco vydržet. Zvlášť dokud byly ještě státní. Takový ředitel banky patřící státu vám za třičtvrtě miliónu do vlastní kapsy udělal pomyšlení. I dnes, když je banka dejme tomu akciovou společností, její zaměstnanec za nějakou tu sumu přimhou ří oči nad tím, že hodnota toho, čím za objekt ručíte, je nižší než velikost úvěru.“
„Banky se mohou pokusit dlužníka honit a dluh od něj vymáhat, ne?“ „Sotva. Navíc dlužník, který jede v takovémhle byznysu se tady i kvůli daňovému úřadu dává pozor, aby na něj nebyl napsán žádný majetek. Spousta se jich třeba na oko rozvedla s manželkou a majetek napsali na ní. Samozřejmě musí jí věřit. Kromě toho většina peněz, kterými taková investorská skupina disponuje, jsou černé peníze. Peníze, které samozřejmě nebyly zdaněny, oficiálně nikde nefigurují. Při malé privatizaci přece nikdo nezkoumal původ peněz, za které se nemovitosti nakupovaly. Stačilo že jste přišel, bouchnul o stůl desítkami miliónů a to, co jste chtěl, bylo vaše.“
„Nebo spíš nějakého cizince, pro kterého jste objekt kupovali. Stát vlastně prodělal dvakrát. Jednak se snížily zisky bank, které špatně rozdělovaly úvěry. Tam přijde stát o daň ze zisku. Jednak při vlastní malé privatizaci získal za dražené objekty mnohem méně peněz než kdyby do dražeb postil větší konkurenci – tedy i cizince.“ „Já si ale myslím, že bylo správné nepustit do dražeb cizince. Ti by nás byli koupili a pak už navždy škubali jako kuřátka. Takhle stát umožnil vznik velkého kapitálu v českých rukou. Nás už dneska každý druhý Němec nekoupí.“
„Ano, malá privatizace vám umožnila získat milióny. Ale zase přitom stát přišel přinejmenším o peníze z daní ze zisku tentokrát od vás. A navíc jste ten majetek cizincům stejně nakonec rozprodali – tentokrát vy, když ne stát.“ „Prodali jsme cizincům jednotlivé objekty a tím jsme získali stamilióny, které dnes můžem investovat do byznysu. Co víc by stát mohl chtít?“
„Sám jste ale řekl, že jde vesměs o černé peníze. Co za čas, až začnou fungovat finanční úřady, chcete v této zemi dělat s černými penězi?“ „To je teď právě největší honička. Musí se rychle uložit peníze tam, kde se nerozpustí inflací. A pak vytvořit nějakou dobrou firmu, přes kterou se budou čistit – pomalu pouštět do oběhu.“
„Praní špinavých peněz, to byl donedávna problém západních mafií. Jak se bude provádět v Čechách?“ „Uděláte si třeba hospodu nebo hotel, v nichž můžete vykazovat zisk, i když budou prodělávat. Tak si vyčistíte přesně ta množství, která potřebujete. Uložit peníze do výnosných kšeftů, aby vám je nesežrala inflace a založit krycí firmy, které budou prát prachy, je třeba stihnout právě než začnou finanční úřady fungovat a ptát se odkud se peníze vzaly. Kdo teď rychle neví kam peníze ulít, zkouší to třeba ještě se skupováním nemovitostí. Proto je jejich cena ještě pořád obrovsky nadhodnocená. Až se jednou začne kontrolovat odkud peníze, za které kupují nemovitosti, přicházejí a nebude tedy možné používat černé peníze, ceny většiny objektů půjdou drasticky dolů, protože koupěschopnost investorů prudce poklesne… „
„Co kdyby jednou začal někdo kontrolovat zpětně, odkud se vzaly peníze, které jednotlivci používali v malé privatizaci?“ „To se nestane. I kdyby někdo chtěl jedno udělat, nepůjde to v tom množství organizačně zvládnout. Než se na něco přijde, bude to promlčené.“
„Samé dobré zprávy pro všechny, kteří se na tom rozklovávání mršiny socialistické ekonomiky nepodíleli. Navíc předpovídáte zborcení trhu nemovitostí, možná dokonce obrovské ztráty některých bank …“ „Až se tu nebudou moci volně používat k obchodování černé peníze, nemůže to být jinak.“
„Hodně se v průběhu malé privatizace psalo o zastrašování některých potenciálních dražitelů, aby se nezúčastnili aukcí. Dokonce o gangsterských metodách. Například něčí auto bylo sraženo ze silnice, když řidič jel na aukci. Jinde přišly výhrůžné dopisy, co všechno se stane rodině, když se její hlava zúčastní aukce atd. atd.“ „To možná prováděly navzájem zapářky, které měly jen těch ukoptěných pár set tisíc a chtěli přesto něco vydražit. Takhle se jde prát leda o hospodu Na růžku. Velké ryby se nepotřebovaly snižovat k něčemu takovému. My jsme zapářky likvidovali tím, že jsme prostě zvýšili nabídku. Buď to stejně pokryl cizinec mající o objekt zájem anebo to pokryla banka nebo spořitelna úvěrem. Proto bylo třeba občas zaplatit také slušnou cenu. Těžko jste mohli chtít od banky mnohamiliónové úvěry, kdyby ta nemovitost stála v aukci jen pár halířů.“
„Tedy přesně v duchu naší holubičí povahy – úplatky a žádné násilí.“ „Když už by velké ryby zajímal nějaký konkrétní objekt natolik že by chtěly riskovat, uplatily by vyvolávače, aby přesunul z organizačních důvodů aukci třeba o hodinu dřív než všichni čekali. Pak bylo ovšem třeba uplatit také komisi, aby zamhouřila oči. Vím dokonce o případu, kdy se aukce vůbec nekonala a komise vyhotovila protokol jako by skutečně proběhla. K aukci tedy jenom papírově. Objekt dostal ten, kdo komisi podplatil. Tohle ovšem nešlo dělat například u objektů, které veřejnost se zájmem sledovala. To bylo možné uplatnit u nenápadných objektů, jejichž hodnotu veřejnost nedocenila. My konkrétně, musíme říct, jsme se k takovýmhle metodám snížit nemuseli. Vydělali jsme stamilióny mnohem elegantněji a bez zbytečného rizika. „
Je něco takového vůbec možné, napadne jistě mnohé z nás. O vyjádření k faktům obsažených v rozhovoru s mužem, který nechtěl být jmenován, jsem proto požádal tiskového mluvčího České národní banky Martina Švehlu: „Že to, o čem píšete v článku Milion za hodinu existuje, je nepochybné. Náš bankovní dohled zřízený při České národní bance má v tomto směru poznatky. Zjistil je v konkrétních bankách a samozřejmě vyvodil z toho odpovídající závěry.“
„Jaké?“ „V zásadě bankovní dohled stanovuje pravidla pro hospodaření bank zaručující, že případy, o kterých mluví váš neznámý, nemohou mít katastrofální rozměr. Je striktně vyžadováno: čím větší úvěr, tím větší počet lidí, kteří musí rozhodnout o poskytnutí úvěru. Nikdy přitom nejde o jediného člověka, který by rozhodoval. Vždy nejméně o dva lidi. Pokud se jedná o desítky nebo stovky miliónů, zasedají úvěrové výbory, tam už se snad nedá předpokládat, že by se třeba členové představenstva banky nechali podplatit a povolili velký výběr toho typu, o jakém se mluví ve vaší reportáži. I když třeba z první republiky jsou takové příklady známé, například banka v Ústí, která udělala začátkem třicátých let umělý bankrot a odepsala pohledávky.“ „Neboli jestli se někde dala podplatit celá úvěrová rada a přijde se na to, bude to aféra , která opět vejde do historie.“ „Pokud by se tak stalo, určitě. Dalším obranným mechanismem proti podobným podvodům je to, že bankovní dohled kategorizuje všechny úvěry, které jednotlivé banky poskytují. Dělí na standardní, pochybné a ztrátové. Čím rizikovější je úvěr, tím vyšší finanční rezervy musí banka vytvořit. Neboli čím rizikovější úvěry banka má, tím vyšší bude muset mít rezervy, o které se tak zkracuje zisk banky v daném roce. Pokud se úvěr jistí nemovitostí, z odhadní ceny se bere padesát procent, pokud v té nemovitosti bydlíte. Když vám banka poskytne dva milióny a vy ručíte domem, který má odhadní cenu dva milióny jde okamžitě o špatně zajištěný úvěr a banka musí vytvořit rezervu v rozsahu jednoho miliónu. Pokud ručíte nemovitostí typu výrobní haly a podobně, je to z hlediska bankovního dozoru úvěr nezaji štěný a banka musí vytvořit stoprocentní rezervu. Takhle jsou vlastně chráněni vkladatelé před bankrotem banky, že poskytuje příliš riskantní úvěry. Dalším kontrolním mechanismem je i to, že při udělování bankovní licence vyžaduje bankovní dohled přesné údaje, kdo bude v managementu. Každého člověka si prozkouší, prověří si jeho životopis, podnikatelský záměr. Nedá licenci nikomu, kdo nemá zkušenosti s bankovnictvím. To jsou mechanismy, kterými se stát snaží bránit bankovním podvodům. Díky nim rozměr podvodů o kterých mluví onen neznámý ve vašem rozhovoru není takový, že by ohrožoval postavení bank. Banka, která by začala poskytovat prapodivné úvěry ve větší mít, by s tím mohla začít mít značné hospodářské problémy.“
„Ale tím by vzniklo i nebezpečí ohrožení vkladů jednotlivých střádalů?“ „To je pravda, riziko existuje, i když je ještě řada způsobů, jak se o vklady postarat. Banka si může vzít úvěr, může se dostat do zvláštního státního režimu, může být jinou bankou koupena.“
„A případné trestní postihy při bankovních podvodech?“ „To už není věcí bankovního dohledu, který dbá na to, aby banka zůstala zdravá. Jeho rolí je chránit vkladatele. V případě zjištění nějakého podvodu si musí banka sama najít páky vůči jedinci, který se podvodů dopustil.“
„Příliš mnoho pák na to banka ovšem nemá…“ „Je pravda, že bude třeba doplnit trestní zákoník tak, aby bylo možné postihovat případy, kdy někdo sjedná kupujícímu přednost nebo zvýhodnění při prodeji majetku státu. Poslanci si to uvědomují a v Parlamentu České republiky návrh na vydání takového zákona vznikl. Pak je problém v tom, že zákoník práce je velmi vágní při určování podmínek, za kterých lze rozvázat pracovní poměr s jednotlivcem. I člověk, který svým jednáním banku zřejmě poškodil se může velmi účinně bránit propuštění.“ –
„Chcete říct, že jednou musí přijít doba, kdy člověk, který v bankovním sektoru udělá nějaký podvod, nebude v něm moci už nikdy pracovat? “ „Jistě. Jenom tohle bude jednou účinně bránit podvodníkům. – Neboli musí tu vzniknout mravní kodex podnikatelský, bankovní, lidský. Dokud v této zemi podvody nebudou strašlivou ostudou, dokud vážený podnikatel nebude ten, kdo nabízí určité hodnoty a ne jen spekulant, nepůjde nejrůznějším machinacím, ke kterým v Čechách zatím dochází, zabránit. Chytráci a podvodníci by v ekonomice postupně neměli mít místo. Podnikatelé, kteří dnes získají špatnou pověst, na to začnou v budoucnu doplácet. Ekonomika není roztáčena spekulací, ale faktickou tvorbou hodnot. Spekulanti a podvodníci budou časem z ekonomick ého kolbiště vytěsněni. A v případě banky úředník, který vezme úplatek a prosadí za něj pochybný úvěr, riskuje nejen své jméno, ale jméno celé banky. Když se na to přijde, vypukne skandál a banka ztratí důvěru občanů, kteří z ní okamžitě stáhnou své peníze, protože se o ně začnou bát.“
„Problémů v zákonech, které dnes ztěžují normální fungování státu, je ovšem bohužel ještě víc. Některé ohrožují samu podstatu fungování bank.“ „Největší problém způsobuje bankám zřejmě obchodní zákoník. Když banka přijme hypotéku na nemovitost, tedy ručí-li klient nemovitostí, v případě že nezaplatí nepřechází tato nemovitost do vlastnictví banky okamžitě. Banka je povinna prodat ji prostřednictvím veřejné dražby. Veřejné dražby neexistují, obrovsky se to táhne. Je to škoda, protože tyto nemovitosti jsou majetkem, který by mohl uvést do pohybu kapitál. Další problém je v dočasném zákoníku, který chrání zájmy občana v socialistickém pojetí. Umožňuje označit určitý majetek za nepostradatelný a nedotknutelný. Když občan ručí za úvěr nějakou nemovitostí nebo autem a neplatí, může potom dokázat, že je to věc, proti které nelze vést soudní rozhodnutí.“
„Takže člověku, který nesplácí úvěr, objekt, kterým ručil, přesto zůstane v užívání?“ „Ano. To je případ, který se stal. Podnikatel neplatící úvěr, dokázal před soudem. že chalupu, kterou za úvěr ručil, potřebuje pro svoji rekreaci. Banka zaútočila ještě na jeho auto, a on opět před soudem dokázal, že auto potřebuje k tomu, aby na tu chalupu mohl jezdit. Opřel se přitom o soudní rozhodnutí, že chalupu potřebuje pro své zdraví. Má se dnes dobře, neplatí a banka na něj už nemá žádný další postih. Pak se nelze divit, že banka začne být velmi opatrná při poskytování úvěrů.“
„V trestním zákoníku asi chybí nejen skutková podstata malverzace státního majetku při jeho privatizaci, o které jsme už mluvili?“ „Není v něm zatím vůbec postižena ani skutková podstata praní špinavých peněz. Není postižitelné ani falšování a zneužívání platebních karet. A dokonce u nás je trestné pouze uvádění padělaných peněz do oběhu, ale není trestné jejich dovážení ze zahraničí. Takže když sem někdo importuje falešné peníze a nejde mu prokázat úmysl, že je chtěl uvést do oběhu, je ten člověk beztrestný. Neexistuje navíc dostatečný výkon směnečného práva. Když vám podepíšu směnku a pak vám ji neproplatím, půjdete k soudu, budete několik měsíců čekat na rozhodnutí, že jsem povinen vám směnku zaplatit. Soudní rozhodnutí mi doručili a vy budete čekat dál. Možná mě dokonce soud odsoudí, ale věznice jsou přeplněné. Nakonec budete tak unaven, že přestanete částku vymáhat. Za první republiky neproplacení směnky byla obrovská ostuda, totální ztráta prestiže, nakonec obchodování se zostuzenou firmou, bankrot. Kromě toho dlužník šel okamžitě do vězení. V této zemi dál chodí se zdviženou hlavou spousta lidí, kteří se v privatizaci zapletli do lecjakých majetkových skandálů. Dále podnikají, dál jim někdo věří, dostávají úvěry. Něco takového by za první republiky nebylo možné.“

Category: 1993 / 06

Otevření hranic přineslo několik problémů, s kterými se potýkáme. Drogy, sekty, AIDS, nárůst prostituce, obchod s lidmi… Méně se už ví o drancování naší přírody. Konkrétně mám na mysli vykrádání hnízd vzácných druhů dravých ptáků. Po převratu se u nás postupně vytvořily pytlácké bandy, které jsou napojeny na mezinárodní překupnické organizace, Na našem území je vykrádáno 50 až 90 procent hnízd těch nejcennějších druhů dravců. Např. orel skalní či raroh velký. Mláďata. ale i vejce jsou pašována především do západní Evropy a prodávána různým snobům, soukromým zoologickým zahrad ám a sběratelům. nebo jen překupníkům, kteří je dále prodávají na arabských trzích. Všeobecně platí, že čím vzácnější a ohroženější je druh nabízeného živočicha (či rostliny), tím je jeho cena vyšší. Do boje proti pytlákům a překupníkům se zapojila např. i mezinárodní sokolnická federace I. A. F. Mimo to v loňském roce ještě tehdejší Československo přistoupilo jako 114. země k tzv. Washingtonské konvenci. Jde o „Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin“ (C.I.T.E.S.).
Jak je ovšem všeobecně známo, samotné legislativní opatření nezaručuje ochranu. A tak se počátkem roku 1990 Josef Chavko a Pavel Sulan rozhodli k riskantnímu kroku. „Odtajnit“ jedno z každoročně vykrádaných hnízd raroha velkého a zahájit jeho nepřetržité strážení. Postupně se podařilo získat asi sedmdesát dobrovolníků, kteří si vzali volno nebo dovolenou a odešli do hor. Dosti úsilí si vyžádalo přesvědčit zástupce státní ochrany přírody a státních lesů. Výsledek této průkopnické akce byl dosti výmluvný. Aktivisté sdružení Děti Země a Slovenského zvãzu ochráncov prírody a krajiny spolu se svými přáteli z řad studentů, ornitologů a trampů střežili po tři měsíce nepřetržitě jednoho raroha velkého. Na ploše cca tisíc kilometrů čtverečních, která představuje hlavní areál rozšíření naší populace, tehdy vylétla mláďata pouze z jednoho a to právě stráženého hnízda. Ostatní byla vykradena. Tak vznikla „Akce Falco“ aneb „Ptáci neznají hranic,“ která letos vstupuje již do čtvrtého ročníku. jejími pořadateli jsou SZOPK (Slovenský zvãz ochráncov prírody a krajiny a KODAZ – DZ) Klub ochrany dravců a sov při sdružení Děti země) pod garanci orgánů státní ochrany přírody.
V prvním ročníku Akce Falco vylétla díky strážení čtyři mláďata – z toho dvě byla původem z odchovny. V roce 1991 to bylo již dvanáct mláďat raroha velkého (z toho šest bylo z odchovny dravců v Miloticích a to byli dáni do hnízd v přírodě) a dvě mláďata orla královského. Bylo zmařeno několik přímých pokusů o vykradení hnízd. V třetím roku trvání – tedy v r. 1992 – se akce rozšířila do dalších oblastí a skoro pět stovek dobrovolníků přispělo k záchraně dvaceti mláďat raroha velkého.
Akce Falco 1993 bude probíhat hlavně ve slovenských horách, ale i v českým zemích od března až do letních měsíců. Hlídá se v týdenních turnusech v nepřetržitých hlídkách na lokalitách s hnízdy. Hlídá se dne v noci, pod dohledem odborníků, často za extrémních klimatických a terénních podmínek. Akce probíhá v návaznosti na obdobné aktivity v zahraničí. Kromě samotného ochranářského efektu má také výchovné a osvětové působení. Podařilo se upozornit a z části zainteresovat veřejnost. Svědčí o tom stovky dopisů i finanční dary, které pořadatelům Akce Falco dochází. Řada účastníků, zvláště z řad mládeže a studentů, se o problematiku začala hlouběji zajímat a mimo trvalejší spolupráce při vlastní akci začaly vznikat i aktivní ochranářské skupiny v místech bydliště. A co členy Klubu ochrany dravců a sov při sdružení Děti Země (se sídlem v Chebu) nejvíce trápí? 1. Vykrádání hnízd rarohů velkých se sice v současné době daří eliminovat, ovšem v důsledku předchozího dlouhodobého plenění hnízd a absence mláďat současná populace „stárne“, nestačí se samoreprodukovat a je reálné nebezpečí jejího odumření. 2. Dosud dochází k vykrádání hnízd orlů. 3. Stále chybí účinnější legislativa a možnost tvrdších postihů. Ovšem pravdou je, že akce sama (kromě toho, co může mít i určitá úskalí) však neřeší celý problém, pouze důsledky špatné legislativy a nedostatečné kontrolní činnosti. Je zde málo zájmu ze strany státu. Současná situace je obrazem protikladů naší lidské i společenské morálky. Klub ochrany dravců a sov při sdružení Děti Země ale pořádá i mnoho jiných akcí. Některé mnohým lidem sahají do svědomí.
Hlavnímu aktivistovi pravidelně docházejí anonymy i adresnější výhrůžky. Mne osobně zaujala „Akce bažantnice Lužná“, kde se vyráběly živé terče pro „vzácné hosty“ a devizové cizince. Velice poučný je dopis od okresního prokurátora, kteří organizátoři této akce dostali. Cituji: „…Protiprávní postup funkcionářů v souvislosti s ochranou bažantnice v Lužné lze postihnout jen za činy, které jsou právem zakázány, a způsobem a v rozsahu právem dovoleným… Morální oblast nepatří do sféry dozoru prokurátora. Subjektivně však chápu vaše rozhořčení a přál bych si, aby bylo věnováno ochraně přírody více péče než dosud…“ Klub ochrany dravců a sov při sdružení Děti Země se od roku 1992 začal více zaměřovat na širokou veřejnost, apelují na její „morálku“, Upozorňují lidi na to, že ochrana – a nejen dravých ptáků – je věcí nás všech. Je to věcí přístupu společnosti k přírodě a k životním hodnotám. Věcí nazírání na okolní svět a na život. Akcí Klubu ochrany dravců a sov při sdružení Děti Země je mnoho. Zájemci, kteří by chtěli spolupracovat na „Akci Falco“ se mohou přihlásit na adrese: Radka Jindrová, Děčínská 100, 407 21 Česká Kamenice.
O dalších aktivitách „KODAS – DZ“ se dozvíte na adrese: Děti Země – KODAS, ul. Trčky z Lípy č. 4. 350 02 Cheb. Zpracováno podle materiálů KODAS – DZ

Category: 1993 / 06

V západní, dodnes řídce obydlené části Connecticutu, postavil roku 1748 muž jménem Carter první farmu: dodnes tu po něm zbyla cesta s jeho jménem, kličkující kolem potoka s bobří hrází a záseky sekery na hrubě otesaných trámech stavby. Nejspíš si přál, aby tu lidé jeho jména žili ještě po dvou stoletích, ale určitě netušil, že to jméno bude stejně jen v překladu: Carter se totiž rovná staročeskému Forman. A už vůbec nemohl tušit, že jeho někdejší stodole, přeměněné v jakousi gigantickou jeskyni, bude dominovat jako novodobý oltář obří televizní obrazovka s korunou videorekordéru na temeni. Všechno je tu obrovské – kamenný krb v průčelí, kožená sedací souprava u okna, obrazy, z nichž shlížejí vážní mužové od kavárenských stolků (nic bych nedal za to, že jedním z nich je Truman Capote v New York Café někdy před třemi desetiletími), dokonce i popelník z měděného plechu připomíná salátovou mísu – všechno zároveň útulné, teplé, zabydlené. Všechno je tu pohromadě – obývák, pracovní stůl s počítačem, u dalšího oknai bytelná tabule pro větší oslavy, ale přitom rozlité do jakýchsi zátok pro práci, odpočinek i četbu, aby se to navzájem prolínalo a zároveň nepopralo.Když se to tak vezme, to nejmenší a nejméně nápadné je tu to nejcennější: polička v rohu nad pracovním stolem, z níž se tlumeně blýskají dva zlaté Glóby a dva zlaté Oscary. Nejvzácnější ocenění, jaká kdy filmař může získat. I když sám filmař momentálně v nejlepší náladě není, jednak má chřipku, zapomíná mj. mluvit anglicky, jak podotýká – a jednak musel přerušit práci na filmu, který se už měl začít natáčet. Na filmu jménem Hellcamp. –Jak se cítí režisér v takové situaci? „Je to něco jako coitus interuptus. Přerušovaná soulož.“ –Zažil jste už někdy něco podobného? „Ne.“ – Ani za komunistů? Před lety?S „Hoří má panenko“? „To bylo něco jiného. Film už byl hotov, jenže západní partner odmítl zaplatit, co slíbil a mně hrozilo obvinění z hospodářské sabotáže. Kdyby mě nezachránili západní filmaři, kamarádi, kteří poskládali peníze a koupili práva, mohl jsem dostat až deset let.“ –Hovoří se o tom, že Vám Japonci Hellcamp přímo zakázali natáčet …?“ „To je složitější, Hellcamp je v podstatě příběh dvou amerických kluků, kteří se seznámí v letadle do Japonska, přičemž každý tam letí z jiných důvodů. Jeden je takový tlouštík, doma se mu všichni posmívají, protože v Americe je ostuda být tlustý a tak se rozhodne, že se stane v Japonsku zápasníkem Sumo. V tomhle zápase, jak je známo, je tloušťka naopak kladem. Druhý Američan letí do Japonska za byznysem. Posílá ho tam jeho zaměstnavatel, který spolupracuje s velkou japonskou společností. Jenže let je dlouhý – 15 hodin – mezitím japonská společnost tu americkou koupí a on se dostává po příletu do takového speciálního výcvikového střediska pro trénink japonských byznysmenů. Celý ten výcvik je paradoxní: na jedné straně založený na tradičních japonských vlastnostech jako je výchova k disciplíně a absolutní loajalita vůči firmě – ale na druhé straně Japonci vidí, že tyhle klasické hodnoty jsou ve vztahu k zahraničí na překážku a zároveň se snaží provokovat v těch mladých byznysmenech i klasické západní vlastnosti: dravost, rozhodnost, určitou agresivitu. Je to vlastně absurdní a vede to k jakési podivné schizofrenii. Japoncům nevadilo, že chci ukázat tuhle absurditu, která vychází z dnešní japonské reality. Nepřáli si, aby se něco takového – čím mimochodem sami pohrdají – ocitlo na plátně s něčím tak posvátným jako je sumo. Asi jako kdyby New York Mets odmítli natáčet film o basketbalu jenom proto, že v rohu toho pro Američany tak posvátného stadiónu někdo hraje ping pong! V podstatě mi dali na vybranou: buď sumo nebo tábor. Mé argumenty, proč to nemůže vedle sebe existovat na plátně, když to vedle sebe existuje v realitě, nezabraly.“ –Proč? „Protože narazily právě na to, o čem ten film je. Nebo spíš taky je. Na totální rozdíl mezi principy, na nichž stojí západní a východní civilizace. V Americe a v Evropě je člověk odpovědný za prvé sám sobě, za druhé svému zaměstnavateli, a teprve za třetí svému bohu. V Asii je to naopak. Na prvním místě bůh (nebo přesněji tradice), na druhém zam ěstnavatel (firma) a teprve na třetím já. Racionální argumenty přestávají platit.“ –I peníze? „I peníze. Kdyby nešlo právě o asociaci zápasníků sumo, možná by stačilo nabídnout o dva milióny dolarů víc. A to navíc společnost Tristar, která film produkovala, dnes vlastní Japonci, kteří by mohli nabídnout ne dva milióny, ale deset miliónů!“ –Takže vlastně absurdita v absurditě – Japonci proti Japoncům? „To nebyl souboj někoho proti někomu. Kdybych ten film chtěl natočit za každou cenu, natočil bych ho. Ostatně představitel té asociace mi sám nabídl hned dvě možnosti, jak to udělat. První z nich zněla: přepsat všechny japonské charaktery do karikatur. Aby bylo jasné, že se jim má divák smát. Jenže já mu říkal, že takový film už před lety vznikl jmenoval se ´Kung-hole´ – a byl přijat právě v Japonsku s velkým odporem. Druhá možnost byla natočit to celé v Americe. ´Vždyť si to můžete postavit v Hollywoodu´, říkal mi mluvčí té asociace s jistým škodolibým zadostiučiněním. Najdete si pár tlouštíků, lidi se jim budou smát – a na nás se nemusíte ohlížet…. Jenže to by dopadlo, jako když v ruských filmech hráli Američany Rusové… Když se to tak vezme, zrušil jsem to natáčení právě proto, že jsem chtěl japonské tradice respektovat.“ –Nedávali vám to producenti za vinu? Na jedné straně sice byli sami Japonci, ale na druhé straně v tom museli utopit dost velké peníze … „Nějaké peníze v tom byly – vždyť jsem zastavil film čtyři dny před začátkem natáčení – takže jejich první reakce byla opravdu tlačit na mě. Ale když jsem jim své důvody vysvětlil, uznali je.“ –Protože byli Japonci a respektovali principy vlastní kultury? „Já bych si těmi principy nebyl jistý ani na straně té zápasnické asociace.“ -Co jiného by za tím bylo, když neplatí – jak jsi říkal – ani logické argumenty, ani peníze? Podívejte, ta takzvaná americká way je dnes pro mladé Japonce velmi seductive, jak se tu říká. Svůdná. Co když cílem té nabídky zkarikovat všechny postavy bylo právě nasrat ty mladé japonské diváky na Ameriku? Koukněte, co si o vás ti Američané, které tak obdivujete ve skutečnosti myslí! Zrovna tak by to dopadlo, kdybych to natočil s nějak ými nevěrohodnými tlouštíky v Hollywoodu …“ –Mohlo by vás samého dneska něco donutit, abyste potlačil vlastní principy a natočil nějaký film, který je zablokován z podobných důvodů? Třeba další Oscar? Nebo peníze? „Za prvé: nikdy předem nevíte, jak film dopadne. Natož jestli dostane Oscara. A za druhé: já se vždy řídil podle jediného principu – film to jsou dva roky života a nelze je strávit něčím, co vás nebaví. Čím je člověk starší, tím víc zvažuje, do čeho ty dva roky vloží.“ – Přišlo vám někdy dodatečně líto, že jste si mohl vybrat líp? „Ne. Odmítl jsem několik filmů, které pak natočil někdo jiný a byly úspěšné, ale otázka je, jestli by byly tak úspěšné, i kdybych je natočil já a jestli bych je natočil dobře, kdyby mě třeba přestaly bavit a už bych je dotáčel jen proto, že se dotočit musí. U mě to funguje tak, že když už si vyberu, všechno ostatní mě přestane bavit, dokud nedokončím to, co už jsem si vybral. Ale dost těch sebeanalýz! Já mám zásadu, že čím toho člověk o sobě ví míň, tím je šťastnější…“ –Co říkáte tomu, co se děje v Čechách? „Já to vidím nadějně. Tandem Havel – Klaus mi připadá optimální a těší mě, že si Češi zachovali svůj tradiční zdravý rozum, že nepodléhají ani ultralevičákům ani ultrapravičákům.“ –Já to myslel jinak. V souvislosti s těmi principy, o nichž byla řeč. Jak se ze spousty bohémů stávají byznysmeni a místo umění mají dnes plnou hlavu….třeba daní? „Když je celá společnost po desetiletí nenormální, jsou pak i první reakce na svobodu nenormální. Ale já bych to neodsuzoval. Třeba ti lidé najednou objevili opravdu něco nového, co je baví víc než to předtím. A peníze? Záleží na proporcích. Peníze dávají svobodu, ale můžou taky naopak zotročit. Já vždycky chtěl mít tolik peněz, abych nemusel dělat to, co mě nebaví. A to se mi podařilo. Nároky na životní úroveň jsou individuální, člověk nesmí prdět vejš, než má prdel, jak říkají Francouzi. Já mám momentálně všechno, co potřebuju ke štěstí: tuhle farmu, auto, co mě rychle a spolehlivě dopraví do New Yorku, prachy, abych mohl letět, kam si zamanu, dobrý žrádlo, dobrý víno. Taky bych mohl investovat, spekulovat, jak vydělat víc. Ale proč bych to dělal, když mě to nebaví? To si radši lehnu a budu koukat z okna, jak mi v jezírku plavou bobři. Teď si támhle dole zrovna postavili hráz.“Dva nenápadně dřevěné hnědočervené domy na kraji lesa a zvlněné louky, loďka, kterou vítr honí po jezírku, stařec upravující zahradu, mladík venčící letitého psa Zemana, mourovatá kočka – a bobři. I ti tu zbyly ještě z dob farmáře jménem Carter neboli Forman. Encyklopedica americana o nich mj. píše, že si kromě hrází staví i domy z větví a bláta a enormě rozlehlou prostorou uvnitř, aby měli kde přežít nepohodu a schovat se před nepřízní okolního světa. Ale jak připomíná – nikdy nezapomenu na tunel, kterým se, v případě potřeby, zase rychle mohou dostat ven.

Category: 1993 / 06

LIBOR KUNTE

NA KAŽDOU OTÁZKU dotýkající se obrovských možností přírody můžete najít odpověď na Madagaskaru. Musí být datlové ptáci? Na Madagaskaru jejich funkci vykonává aye-ayey primát, vzdálený příbuzný opic a lidoopů. Tato poloopice ohledává stromy, jestli v nich nejsou larvy brouků. Objevuje je sluchem, pomocí netopýřích uší a dobývá se do jejich chodeb bobřími zuby, odkud larvy dostává ven pomocí kostnatých prstů. Musí mít oblasti s podobných klimatem stejný druh vegetace? Madagaskarský prales je stejně zelený jako amazonský tropický deštný les nebo pralesy v Africe, ale čtyři pětiny všech rostlin zde rostoucích nikde jinde nenajdete. Polopoušť jihu ostrova je porostlá ostnatými sukulenty, které na první pohled vypadají jako mexické kaktusy, ale jsou zcela jedinečné a s kaktusy nijak nepříbuzné. Po celém světě používají rostliny a zvířata k adaptaci podobných metod, ale na Madagaskaru hrají v přírodním divadle úplně jiní herci. Madagaskar je domovem pro 10 000 druhů kvetoucích rostlin, které většinou nerostou nikde jinde. Jenom asi tucet ze zdejších 400 druhů obojživelníků a plazů žije i jinde.
Najdete zde polovinu druhů všech žijících chameleónů celého světa, malých ještěrek, které mění barvu a mohou otáčet jedním okem nezávisle na pohybu druhého. Více než polovinu ostatních ptáků a prakticky všechny zde žijící savce najdete pouze na Madagaskaru.-
EXPEDICE LEMURIA ANEB ŠEDESÁT DNÍ NA MADAGASKARU. Ani nevím kdy to začalo. Blbej nápad spadnuvší na úrodnou půdu. Jet na Madagaskar zkoumat kytky a zvířata. Pro normálního smrtelníka idea nesvéprávného cvoka. Shovívavé úsměvy, ťukání na čelo a obavy našich známých. Velká výdrž, nebo alespoň neremcání od našich nejbližších. Tisíce hodin věnovaných přípravám, finanční pomoc od lidí, kteří mají peníze, ale ne čas a najednou je tu začátek. V Zürichu nasednete do kouzelné krabičky Boing 747, usnete a probudíte se v Nairobi. V hlavním městě Keni děláme první mezisoučet zapomenutých věcí, kter ý se nebezpečně rozrůstá a my máme pocit, že naše batohy jsou úplně prázdné, byť váží téměř 30 kg. Odlétáme a po pravé straně se ihned po startu objevuje Kilimandžáro se sněhem na vrcholu a stády žiraf, antilop a slonů při úpatí. Sotva se stihneme nasnídat a letadlo jde na přistání. Z reproduktorů se ozývá: „Milí cestující, za pět minut přistaneme v Antananarivu, kde je 26 C a oblačno. Děkujeme za váš let a společnost Air Madagascar se těší na shledanou.
MADAGASKAR – OSTROV SNŮ, HLAVNÍ MĚSTO – ZLÝ SEN. Při průjezdu městem nás jímá hrůza. Nepřekonatelný pocit marnosti lidského bytí. Snažíme se ze všech sil si uvědomit, že nejsme v Evropě, ale na Madagaskaru. Rozbité silnice, zničené chýše, špína, tisíce nuzáků, žebrajících dětí, jsou, bohužel, prvními obrázky z ostrova. Srovnáváme se zeměmi, ve kterých jsme již byli a shodneme se v konstatování, že Mexiko, Alžír či Egypt jsou jen slabý odvárek. A to ve všech směrech. – Pokud by Malgašové (obyvatelé ostrova) záviseli plně na penězích při zajišťování svého živobytí, dávno by již museli zahynout, protože jejich příjem je velmi malý. Přežívají pouze proto, že 85 % z nich pracuje v zemědělství a ještě vyšší procento si pěstuje vlastní potravu a obydlí si staví z materiálu, který je při ruce.- Občas zavírám oči. Nikoliv strachem z šílené jízdy taxikáře. Je toho na mně nějak moc. Oblbuju sám sebe. Nejsem slabá nátura, ale přece jen, co oči nevidí,…
JIH A SUCHO. Cílem naší expedice je především biologick ý průzkum lokality Hatokaliotsy na jihozápadě ostrova. Jediné větší město Toliara je nám odrazovým můstkem. Zde se potkáváme s madame Rivert. Její tatínek byl zástupcem Bati pro Afriku a tak ji osud po roce 1948 zavál až sem. V Toliaře má společně s manželem dva pěkné hotely a o čtyři zbloudilce z Čech se starala opravdu jako o vlastní. Je znalá zdejších poměrů a to je pro nás cenná deviza. Cesta do Hatokaliotsy trvá terénním vozem skoro čtyři dny. Silnice, byť na mapě značená silnou červenou čarou, má úroveň špatné turistické stezky. Náš řidič přesně ví, kde je možné přespat a kde je to nebezpe čné díky bojovnějšímu naturelu domorodců, podrobně zná cestu, zdroje vody i nafty. Ráno se napije jako velbloud. Celý den nic nejí, ani si ničeho nelokne, večer hodí do hrnce dvě tykve, které uvaří a s „plným žaludkem“ spokojeně usne. – Po 8 měsíců v roce je kraj poblíž Morondavy na západním pobřeží Madagaskaru, kde žije kmen Sakalavů, bez deště. V této suché a hladové sezóně snědí Sakalavové poslední zásoby obilnin a začnou lovit lemury a vykopávat divoké kořínky. Toto je období mezi sklizněmi, kdy umírají děti. Na dehydrataci po těžkých průjmech, tak jako 4 miliony dalších dětí po celém světě v uplynulém roce. Děti Sakalavů pijí jako jejich rodiče vodu z téměř vyschlé studny a nedokáží se ubránit mikroorganismům rozmnožených v páchnoucí vodě. Dehydratace nastává obyčejně během 24 hodin. Do otevřených hrobů pak házejí truchlící ženy jedna za druhou hrst žlutého písku a poté rychle utíkají, aby je mrtví nemohli pronásledovat. Přesto je smrt nad ále nemilosrdná. Jeden muž ztratil tři vnoučata běhen čtyř dnů. Dehydratace se ale dá snadno léčit. Když připravíte směs cukru, soli a do vody, neslanější než slzy, a budete-li tuto směs podávat dětem v tom množství, jakým tekutinu ztrácí, děti se rychle zotaví. Tento životodárný recept vymýtil epidemii v některých vesnicích během 14 dnů, ačkoliv mnoho zdejších rodičů věří, že smrt zahnali nářkem a bubnováním spíš než podáváním prostého roztoku cukru a soli.
Cestou do Hatokaliotsy míjíme mnoho vesnic. Kamkoliv přijedeme, všude je náš průvodce pokládán za váženou osobu, proto že on má tu čest doprovázet bělochy. V některých osadách nakupujeme a cítíme pohodu, která zde na rozdíl od hlavního města panuje. Postávající muži v krátkých kalhotách a s oštěpem v ruce, ženy neustále kojící hordu potomků – to je nejčastější obrázek ze života prostých. Lidé, kteří nejsou zasaženi civilizací. Téměř nikdo neměl možnost je zkazit. Mají stále rákosové dome čky, oštěpy, měchy na vodu, šamany, klid a úsměv. Dobře vědí, že existují auta, videokamery, peníze, Evropa, války, ale nic z toho jim neschází. Všichni se k nám chovají velmi přátelsky a nikdo z nich nežebrá. Peníze pro ně nemají zdaleka takovou hodnotu, jako obnošené tílko nebo kraťasy. Suchý jihozápad je nejzachovalejším územím, které je možné na Madagaskaru nalézt. Nepříznivé podmínky pro život jsou stálou překážkou před expanzí člověka, ale … Ani tady není vše v pořádku. Domorodci v některých oblastech pálí dřevěné uhlí. Trnité sloupy rostlin rostou desítky let, možná několik století. V dobách, kdy pokrývali domorodci uhlím pouze vlastní pot řebu, nebylo důvodu strachovat se o osud takzvané trnité buše. V okamžiku, kdy zjistili, že uhlí lze vyměnit za zboží, které přiváželo auto z města několikrát do roka, začalo se schylovat k průšvihu. –
Ve všech lesích Madagaskaru rolníci kácí a pálí stromy, aby na uvolněném místě pěstovali kukuřici, maniok, nebo rýži. Nová políčka ztratí úrodnost během několika let a potom jsou opět opuštěna. Před třemi desítkami let měl Madagaskar desetitis íce km2 lesů: tropický deštný les na vlhkém východě, opadavý les na západě a na suchém jihu trnitá buš. Jejich rozloha se zmenšila za 30 let na polovinu. Lesní půdu Madagaskaru tvoří hlavně železité rudé hlíny, které na tropickém slunci vyschnou na tvrdost betonu. V průběhu staletí může tropický les opět dorůst, ale v praxi se druhotný les opět vypálí a holá půda je schopna uživit pouze trávy. O Madagaskaru se říkalo, že má tvar, barvu a úrodnost cihly. Na centrální plošině ostrova jsou každoročně zakládány požáry, aby se stimuloval růst zelených trav pro dobytek. Tyto požáry se šíří i do opadavých lesů na západě, což zmenšuje hlavní zdroj palivového dříví. Zároveň trvalý příjem na hlavu znemožnil chudým vrstvám kupovat petrolej, kdysi hlavní palivo k vaření. Proto se přeorientovali na dřevěné uhlí , vyráběné ze stále více a více ničeného trnitého jižního lesa. Z hořícím pouštním lesem mizí v dýmu také potencionální světová pokladnice léků. Mnoho pouštních rostlin na Madagaskaru se brání jedy proti ptákům nebo jiným živočichům, kteří by mohli ulomením větve nebo uškubnutím listu způsobit odtékání životodární tekutiny z těla rostliny. Mnohé z těchto jedů mohou mít léčivé účinky, ale pouze málokteré byly vědecky zkoumány, a ještě méně jich bude možno vyzkoušet v budoucnosti, pokud botanikové a biochemici prohrají svůj závod s chudobou a paliči dřevěného uhlí na Madagaskaru.-
Zatracená civilizace! V milířích zmizí mnoho hektarů tohoto jedinečného společenstva. Jeho regenerace na vykácených místech je nepravděpodobná a tak nemusí dlouho trvat a budeme o tomto fantastickém dílku velké přírody mluvit jako o minulosti. Naštěstí máme dost fotek a diapozitivů pro muzea i učebnici „Vzpomínky na přírodu“. I na severu byla narušena přirozená rovnováha území, vyhubeny byly desítky rostlinných i živočišných druhů. I přes tento neúplný katastrofický výčet lze nalézt i v těchto oblastech krásná a jedinečná místa. – Stále více biologů si uvědomuje, že tento zvláštní ostrov potřebuje ochranu přírody více, než kterékoliv jiné místo naší planety. Je to místo s největším počtem unikátních živočišných druhů, které jsou v nejvyšším stupni ohrožení. Madagaskar zřídil jako jeden z prvních států systém přírodních rezervací již v roce 1927. V úsilí chránit svoji divočinu jsou mnohé z desítek rezervací pří- stupné pouze vědcům. V celé zemi mají Malga šové volný přístup pouze do dvou národních parků. Toto opatření paradoxně znemožňuje většině Malgašů uvědomit si bohatství a zároveň zranitelnost jejich divoké přírody. Zatím by mnozí podvyživení rolníci chráněné ptáky a zvěř raději snědli. Pouze v nejméně přístupných oblastech Madagaskaru – jakou je např. Tsingy National Reserve, chráněné svými skalami – mohou mít zdejší zvláštní živočichové a rostliny nějakou naději na přežití. Naděje na zachování zdejší flóry a fauny by se ještě zvýšila, kdyby se jim dostalo také zákonné ochrany. Ale chudý Madagaskar může dát ročně pouhých 1 000 dolarů na potřeby všech svých třiceti šesti národních parků. Rezervace Madagaskaru fascinují vědce, ale jeho parky by měli především patřit všem Malgašům, aby do nich mohli vstoupit a obdivovat je. Obdiv vzbuzuje respekt a respekt zase porozumění a ochranu. Bez pralesa, který zadržuje vodu, nebude např. Jantarové pohoří přírodní vodárnou a Velká kaskáda nebude zásobovat hlavní město Antananarivu s 90 000 obyvateli, ležící na vyprahlé pláni dole v nížině. Ne všechny rezervace na Madagaskaru vyžadují takový pragmatický přístup. Vzorná rezervace ostrova je Berenty, výjimečná soukromá rezervace na jihu Madagaskaru. Její majitel, rodina de Heaulme, ji založila již před 50 lety, motivována pouze láskou k přírodě. Rezervace je ale příliš malá, než aby mohla chránit celé druhy živočichů. Krása zdejší přírody čím dál tím víc přitahuje také turisty. Když před 15 lety někdo řekl „Vaše divočina může do země přilákat turisty“, většina Malgašů by si odpověděla „Jak to? Vždyť nemáme lvy ani slony“. Dnes odpovídají „MQyslíte jako Berenty? „
SLOVO BÍLÉHO MUŽE Jedním z krásných a jedinečných míst je i Montagne d´ Ambre – 4810 ha tropického deštného lesa. Toto území hlídané černými strážci má statut národního parku. Do něj vás veze WWF, který pro nás zajistil Holanďan Jaap Schoerl, pracující zde jako šéf zalesňovacího projektu. Nenapadlo ho dát nám písemné doporučení ke vstupu. Považoval stejně jako my za samozřejmost, že nás ostraha pustí bez řečí dovnitř, spatříce Toyotu se znakem WWF na dveřích a čtyřmi bělochy uvnitř. „Nemáme povolen í, ale máme souhlas Jaapa, jedeme sem točit film a ten bude i pro něj,“ snažíme se vysvětlit. „Ti zabedněnci nás snad nepustí!“ „Ne moci pustit pánové za dřevo Jaap zakázal nikdo bez povolení za dřevo. Neustále ukazují na závoru a směrem do parku. „Vidíte, že máme auto od Jaapa, dal nám i svého řidiče,“ zkoušíme znovu. „Jaap dělá zkoušení, když mi říct můžeš do parku, Jaap nás už nebude nechat hlídat. Né né pane nemůžeme pouštět.“ Obracíme se a jedeme rozčileni za šéfem. Ten se jen usmívá a pochvaluje si jaké že to má šikovné a vycvičené strážníky a my teprve teď chápeme co znamená slovo bílého muže. Prší tu snad co hodinu. Doporučení znalce místních poměrů a trampingu – dřevo před použitím vyždímej a oheň pro uvaření večeře rozdělávej už od rána.
VESNICE PÍSEČNÝCH BLECH. Poprvé se setkáváme s opravdovými upíry ve formě suchozemských pijavic. Zvířátko připomínající černě zabarvenou trubičku z rosolu, pohybující se píďalkovitým pohybem. Sedí, číhajíce na listech a větévkách. Při otření se jejich tělíčko umě přichytí na váš oděv, odkud se hravě přesune na nechráněnou část těla. S chutí se zakousne a nechá se napumpovat krví. Poté s plnou trávící soustavou odpadá, aby zanechalo silně krvácející ránu. Mírně nám otravují život. Neustálé kasání kalhot a sundavání košil nám přijde opravdu stereotypní. Ankara je další zajímavé místo na severu ostrova. Tady se vegetace mění sušší společenstva,potkáváme tu madagaskarské poloopice lemury a spoustu písečných blech. Opravdu zvláštní stvoření. Není rozumné škádlit chřestýše bosou nohou a totéž platí o písečných blechách. jak jsme se přesvědčili, ty není rozumné škádlit ani v botách. Vylezou zřejmě z písku či prachu, a zavrtávají se nejčastěji k okrajům nehtů a do chodidel. Kolega Ivoš měl jako jediný štěstí na zavrtanou blechu přímo pod nehtem. Procedura ničení je obzvláště „příjemná“. Na noze se objeví žluté podebrané ložisko s tmavým středem, ze kterého kouká nenápadná černá nitka bobků. Vřídek je nutno rozříznout, blechu společně s hnisem vykydat a vzniklý kráter vydesinfikovat Jodisolem. Jemné tělíčko blešky je jehlou často propíchne a v tom případě máte jedinečnou možnost pozorovat shluky bílých vajíček, z kterých se líhnou stovky nových jedinců.
OPĚT TANA. To to ale uteklo. Vracíme se znovu do hlavního města. Pocity úplně opačné než při první návštěvě. Připadá nám moderní, civilizované a s rozvinutou dopravou. Jen jednomu nemůžeme přivyknout, zdá se nám to stále stejně hrozné – bída lidí. Lidé sem přicházejí z nejrůznějších důvodů. Společným jmenovatelem je touha po lepším bytí. Většina z nich ale nalézá opak.
EKONOMIKA – KLIKOVÁ SKŘÍŇ V KUFRU. Úřad pro zemědělství po dlouhou dobu povzbuzoval rolníky, aby káceli a pálili prales a na jeho místě pěstovali kukuřici a jiné plodiny pro vývoz. Když nyní tentýž úřad žádá rolníky o zdrženlivost, rolníci mají pocit, že vláda se zbláznila a ochrana pralesa je nejen připravuje o potravu, ale jejich kapsy i o peníze. Ekonomika Madagaskaru byla také těžce postižena poklesem poptávky po vanilce, hřebíčku, sisalu a kávě. Zároveň vzrostla cena většiny importovaného zboží, spolu s vysokými úroky na úhradu značného zahraničního dluhu. (Je zajímavé, že Madagaskar vyváží většinu svého hřebíčku do Indonésie, jeho původní vlasti. Ale Indonésie chce dovoz omezit a podporuje své farmáře v rozšiřování vlastní produkce hřebíčku. Budou mít semenáče vesničanů, kvůli kterým zakládají požáry deštného pralesa, nějakou cenu za 7 let až budou schopné sklizně?) Jedním z důsledků zahraničního dluhu ostrova bylo snížení příjmů na hlavu o 24 % mezi lety 1979- 1983. Dalším je rozpad dopravního systému Madagaskaru a to i přes zahraniční pomoc. Osobní a nákladní auta se rozpadla na kusy pro nedostatek náhradních dílů. Není nic neobvyklého, když si Malgaš, vracející se domů ze zahraniční, přiváží sebou v zavazadlech např. klikovou skříň. Postupně začíná vláda Madagaskaru spojovat ekonomický pokles země s ničen ím životního prostředí. Zastavení ničení přírody může být důležitým krokem k ekonomick ému ozdravení. Vládní činitelé Madagaskaru varují před možnými alternativami: „Máme před sebou tragický příklad Etiopie. Tsy misy ale, tsy misy rano tsy misy vary! Pokud nebude prales, pak nebude voda a nebude žádná rýže!“- Nejzajímavějším místem ve větších městech je tržiště. O Antananarivu to platí dvojnásob. Zoma, jak se jmenuje tržiště velikosti Letenské pláně, funguje každý den, ale největší grády mají páteční trhy. Prodává se všechno od sušených korýšů, živých larev, bot, květin, ovoce, desek, hloupostí, potřebných věcí přes suvenýry, hudební nástroje, koření až po prázdné lékovky, polyetylénové láhve, denní tisk, součástky na kolo, knihy, obrazy nejrůzn ějších velikostí a úrovně. Smlouvání je povinnost. Počáteční cena je záměrně tak vysoká, že chtě nechtě musíte smlouvat. Bez velké námahy snížíte cenu na polovinu a u dražších předmětů není výjimkou kupní cena, která je desetinou původně navržené.
MADAGASKARSKÁ MYSTÉRIA Ačkoliv leží Madagaskar nedaleko afrických břehů jeho obyvatele rozhodně nemůžeme označit za černochy. Jejich původ je z části zahalen tajemstvím. Část malgašské krve pochází sice z Afriky, ale větší díl má původ kdesi v jižních částech Asie. Typickým povahovým rysem Malgašů je sklon k pověrčivosti, vymýšlení mnoha tajemných příběhů a legend a k vytváření mnoha rituálů a „fady“ – zlých ale i dobrých tabu.-
LIDOŽRAVÉ STROMY. Karel Liche v roce 1881 v antananarivské ročence napsal: „…Na území trpasličích lovců Mkodo jsem se poprvé setkal s onou zrůdou rostlinné říše. Bylo to téměř na samém konci mého pobytu v této oblasti, kdy jsem již získal úplnou důvěru vážených mužů vesnice. Jednoho zamračeného odpoledne mne vyzvali, abych je následoval. Na dotazy o cíli mé cesty odmítali odpovědět. Z jejich výrazů ve tváři jsem usoudil, že půjde o velmi závažné fady o kterém nemůže mluvit ani samotný ombiasy – kouzelník. Několik hodin jsme postupovali do nitra pralesa. Až k večeru se před námi rozprostřela neveliká mýtina s ohromným stromem uprostřed. Z tenkého kmene trčely ostny jako hřebíky a až dolů k zemi se skláněly dlouhé mečovité listy opatřené zahnutými háčky. Z vrcholku stékala na zem tmavá lepkavá tekutina o níž jsem se nejprve domníval, že krev pouze připomíná. Pak jsem ale přistoupil blíže a v samém středu listové růžice spatřil zbyl ý chuchvalec napolo stráveného masa. U úpatí kmene ležela lebka a několik vybělených kostí…“ V barvitém líčení pokračoval Liche i na dalších stránkách svého příspěvku, ale toto vyprávění o stromu, jenž prý domorodci nazývají tepe, se s největší pravděpodobností na pravdě nezakládá, neboť o kmeni Mkodo dodnes nikdo na Madagaskaru i mimo něj nemá potuchy. O mnoho věrohodněji vyhlížejí zprávy z území kmene Sakalava, kde údajně rostou stromy nazývané kumangy, které mohou člověka uspat omamnou vůní svých květů. Neštastník upadne do hustého, nízko při zemi ležícího větvoví a je postupně potřísněn trávícími šťávami rostlin a vysán četnými šlahounovitými výhonky. Na jihovýchodě ostrova roste podivná rostlina nazývaná domorodci andrindritra, neboli strom s drápy. Vědeckému světu je známa pod latinským názvem Harpagophytun grandidieri. Vyznačuje se dlouhými až k zemi splývajícími větvemi, na jejichž konci vyrůstají po odkvětu tobolky se semeny opatřené ostrými pevnými háčky. Rozhoupe-li větve vítr, mohou se kolem zvířete nebo člověka dokonale ovinout. Snaží-li se oběť vyprostit, dopadne jako moucha v pavučině – ještě více se zamotá. Jsou známy případy, kdy ve smrtelném objetí harpagofytů zahynuli nejen drobí hlodavci, ale i divoká prasata. Je tedy celkem dobře možné, že se občas něco podobného přihodí i člověku. Není to ideální výchozí bod pro legendy a lidožrav ých stromech? Dva měsíce, které byly vyměřeny naší expedicí, byly velmi krátké na to, abychom mohli ověřit všechny právě uvedené údaje. Marně jsme však pátrali alespoň po rostlině andrindritra. Špatný stav silnic nedovolil navštívit právě ony popsané lokality. Je to důvod, proč o těchto podivných příslušnících zelené říše víme tak málo a proč jsou pověsti o nich tak živé? Nepřístupných končin na Madagaskaru je zatím stále mnoho.
POTOMCI KROKODÝLŮ. Rytmická píseň nesoucí se dosud hlasitě nad hladinou jezera rázem unikla. Jezerní zrcadlo pokroutila první nesmělá vlnka. Sílila a stále se blížila k pobřeží. Na špičce peřejovitého trojúhelníku se vynořil drobounký hrbolek a hned za ním pár studených očí. A v zápětí kousek dál vlevo další. Pak se již vynořoval jeden pár za druhým a rychle mířily ke břehu. Přihlížející dav v hrobovém tichu fascinovaně sledoval nadcházející divadlo. Na bahnité plošině u samotné vodní hladiny stál osaměle vysoký starý muž a za ruku držel chvějící se dívenku s široce otevřený- ma očima hledícíma na jezero. Dvojici v širok ém půlkruhu obstupovali lovci opření o tenké dlouhé oštěpy. Drobounké vlnky letící jako šíp po vodě ke břehu se náhle zvedly. Čirou zelenkavou vodu zakalilo zvířené bahno a voda na mělčině se vířivě zpěnila. První hrozivé šupinat é končetiny se dotkly země. Na tuto chvíli trpělivě čekal vrásčitý vyzáblý muž – mpisikidy, „mág“ kmene Antakarana. Přinutil dívku pokleknout a hrozivě zahřímal svá zaklínadla do stále panujícího ticha. Horký vzduch prořízla řada ostrých zubů a hlasité chňapnutí slyšeli i lidé v zadních řadách. Šlo vedle. Další však již neomylně zachytilo ještě skoro dětské stehno. Během několika vteřin bylo po všem. Dívčino tělo zmizelo a na břehu zbylo jen bahnisko s hlubokými šlápotami krokodýlích nohou. Duchové předků mohou být spokojeni. Tak to cítili i lidé stojící na břehu. Radostně sledovali poslední zpěněné vlny pozvolna se rozplývající na hladině. Podobnou podívanou můžete na severu Madagaskaru spatřit i dnes. Odehrává se však před zraky desítek a stovek turistů a osmahlé děvče je nahrazeno vyhublou kravkou, obvykle tou nejposlednější ze stáda. Rituál lidské oběti, který se konal ještě začátkem tohoto století, vychází z původní víry Antankaranů. Jsou přesvědčeni, že krokodýli jsou jejich dávnými předky. Zejm éna příslušníci bohatých rodin jsou dodnes pyšní na svou spřízněnost s mohutnými plazy. Legenda praví, že kdysi dávno v těchto místech nebylo jezero, ale kvetoucí údolí, uprostřed něhož stála vesnice. Její bohatí obyvatelé byli v širokém dalekém okolí proslulí svou lakotou a nepohostinností. Jednou šel kolem vsi kouzelník Antaimorona. Zaklepal na první dům, aby poprosil o doušek vody, ale tam mu ani neotevřeli dveře. Zkusil to u druhého, ale tam mu však vynadali. Ze třetího jej vyhnali a ve čtvrtém na něj poštvali psy. Prošel tak celou vesnici, až stanul před nejubožejší chýší, kde žila velmi chudá žena. Dala mu najíst a poskytla místo pro odpočinek. Muž se však dlouho nezdržel. Před odchodem ještě varoval ženu před strašnou pohromou, která na vesnici dolehne. Poté stařec odešel doprost řed údolí a zvedl ruce nad hlavu. Hory se zachvěly a po jejich úbočí se začala valit voda, pod kterou zmizela celá vesnice a její obyvatelé se proměnili v krokod ýly. Jen žena a její děti byly ušetřeny. Od těch dob, postihne-li Antankarany nějaké neštěstí, vyšlou k jezeru procesí a dary pro krokodýly. V závažných případech se v minulosti mohl takovým dárkem stát i člověk.
TROMBA Již samo slovo Afrika v nás vyvolává představy čehosi tajemného a neznámého. Naše fantazie nám vykreslí horkou tropickou noc s tajuplným duněním rozechvívajícím celou černou Afriku. V tomto směru patří Madagaskar k Africe každým svým kousíčkem. Vždyť se zaposlouchejte jen do zvuku slova Madagaskar. Cítíte to tajemno? A domorodý obrat pro toto slovo již zní jako hotové zaklínadlo – Madagasikara. Sami jsme pociťovali ono zvláštní napětí, když jsme večer usínali pod hvězdnou oblohou s jižním křížem a Magellanovými mračny nad hlavou a zdálky k nám doléhal tlumený zvuk bubnu. Často zněly údery celou noc. Síla těch zvuků byla neuvěřitelná. Člověk celým tělem cítil, že toto je pravá černá Afrika. Jedním z nejpodivuhodnějších obřadů je tromba. Tromba je něco jako kolektivní trans nebo masová hysterie. V malgašských kronikách se dochovalo množství dokladů o nejrůznějších formách tohoto ceremoniálu u jednotlivých etnických skupin. Nejčastěji to bývá jakási místní spiritistická seance, při níž domorodý mistr okultních věd obcuje před zraky všech přítomných s duchem některého ze svých předků. Pomocí hypnózy a náboženského fanatismu uvede lidi do transu a přitom jim sdělí vůli předků v záležitosti, které se týkají budoucnosti určitého rodu nebo dokonce celého kmene. Tyto seance bývali mezi Sakalavy a Bary velmi oblíbené, a to zvláště mezi voj áky. Jejich cílem bylo uvolnit nervové nap ětí před nadcházejícím bojem a vštípit vojákům víru ve vítězství. Někteří zaříkávači také tímto způsobem zbavovali děti koktání a jiných neduhů. Tromby se však často stávaly i nebezpe čnou politickou zbraní, poněvadž mohly ovlivnit vůli tisíců a desetitisíců lidí. V roce 1910 byla tímto způsobem vyprovokována takzvaná „epidemie bilu“ u Betsileů, která se projevovala masovým simulováním pomatenosti a odepřením poslušnosti koloniální vládě. Desetitisíce lidí o sobě prohlašovaly, že trpí „nemocí bilu“ a odmítaly vykonávat práce, k nimž je úřady nutily. Podobný charakter mělo i hnutí posedlých, které se později rozšířilo mezi Mahafaly a bylo také namířeno proti kolonizátorům. Od dvacátých let tohoto století byly tromby povoleny jen jako léčebné procedury při léčení některých nemocí a to pouze mezi obyvateli jedné vesnice. A protože koloniální vláda nechtěla ztratit kontrolu ani nad těmito akcemi, byli kouzelníci mpisikidy povinni včas oznámit datum a místo jejich konání. V případě, že tromba byla povolena, přijel do vesnice četník a vybral od účastníků po padesáti francích. Nakonec se tedy i tento starobylý ceremoniál stal pro francouzské kolonizátory zdrojem příjmů. Dnes se tromba koná jen zřídka a většinou bývá přísně střežena před zraky cizinců. Ani náš malgašský řidič nebyl ochoten nás na žádnou trombu zavést. Tvrdil, že se nyní v blízkosti žádná nekoná…
Dnes, kdy je Madagaskar spojen leteckou dopravou s celým světem, tajemná mystérie pomalu mizí. Lidé z Evropy a Ameriky pronikají do nejodlehlejších koutů a pozvolna sebou přinášejí techniku a pohodlí. Staré obřady jsou zapomínány. Za pár desítek let zmizí z ostrova poslední ombiasy (kouzelník), již nikdy se nebude opakovat tromba. Z Madagaskaru se stane „civilizovaná“ země. ravda, Madagaskar ještě stále hoří, ale je to zoufalství, ne chtivost. Těžce zkoušení rolníci nevidí jinou možnost, Pnež pokácet nebo zapálit les, aby získali možnost obživy. Ale Malgašové již možná vědí, že co ztratili, ztratili navždy. Tucet druhů gigantických lemurů, trpasličího hrocha, želvy tak velké, jako jsou na Galapágách, a také „sloního ptáka“ – Aenpyornise – ti všichni vyhynuli na Madagaskaru během uplynulého tisíce let. Aenpyornis žije, ale jen jako legendární Sindibádův pták NOH. První vlna vyhubení živočichů na Madagaskaru zahrnula relativně málo druhů. Dnešní situace je ale mnohem drastičtější, ohrožuje přežití samotn ých Malgašů. Pro vlastní blaho musejí mít na paměti moudrost jejich vlastního přísloví: „Buďte jako chameleón – mějte jedno oko obrácené do minulosti a druhé do budoucnosti.“
AU REVOIR. Jak je to možné, dnes opravdu odlétáme? Rychle zabalit, nakoupit, vyřídit povolení. Zmatek jako při odjezdu z Čech. Letištní kontrola byla poslední zatěžkávací zkouškou nervů. Nějakou zvláštní náhodou jsme všichni čtyři ukazovali třikrát batohy i příruční zavazadla. Všechno v pořádku. Je noc a letadlo se lehce odlepilo od země. Poznali jsme krásnou zemi. Zajímavou svou přírodou, lidmi i osudy. Snažíme se urovnat si v hlavách kupu nabytých poznatk ů. Snad časem, snad při příští cestě. Otvírám francouzské pivo, abych lépe usnul. Za chvíli bude Evropa a jiné starosti. Už teď vím, že se mi bude stýskat po bezelstných domorodcích z jihu, po barevných chameleónech, zvědavých lemurech, pralesních velikánech, trnitých didérách, po atmosféře tržišť. Je nám smutno, určitě se vrátíme. Sbohem ostrove!
Tento materiál byl pořízen Liborem Kuntem a Pavlem Hoškem – členy biologické expedice Lemuria, která pracovala na Madagaskaru v březnu a dubnu letošního roku.
Kurzívou označené texty jsou informace, které redakce čerpala z National Geographic. Mimo našeho magazínu, který expedici sponzoroval, pomohly finančně výpravu zajistit tyto firmy: Letecká společnost Air Madagaskar, Česká spořitelna, a. s., SWAH, spol. s r. o., Investiční banka, a. s., Ekoagrobanka a. s., Stavební firma IPARS, Česká pojišťovna, a. s., Firma Made in Switzerland a reklamní agentura Slunce, spol. s r. o.

Category: 1993 / 06

Napřáhl jsem ruku do tmy a nahmátl vlhký kámen. Těžko se mi dýchalo a tlukot vlastního srdce jsem vnímal až někde v krku. Takřka po čtyřech jsme přelezl asi metrový zával a z jeho vrcholu podal ruku tomu, kdo šel za mnou. Akumulátorovou svítilnou jsem mu poslal pruh světla do rozbahněné drti pod nohama. Dlaň, kterou jsem svíral, patřila člověku, jenž měl k těmto místům vztah daleko vzdálený jen pocitům zvídavého reportéra. Na chvíli jsme se zastavili. Můj společník sledoval mihotavou šňůrku světel naznačující nám trasu, pak se rozhlédl po hrubé kamenné klenbě i po stěnách, z nichž odkapávala voda jako kdyby myticky odměřovala čas. „Tady to poznávám,“ zašeptal Otakar Krňák vzrušeně. „Když teď zahneme doprava, dostaneme se k bývalým umývárnám pro vězně. Touhle chodbou nás vždycky hnali na směnu. Rychleji, než jdeme teď. Pořádně rychleji.“ Snad se tomu srovnání i trpce usmál. Možná – natolik nedokázala svítilna rozptýlit tmu. Venku, napadlo mne, září jarní slunce. Bylo poledne. Půl hodiny předtím jsme se pod modrým nebem potili horkem. Pak jsme se ocitli v bludišti temných chodeb, větších či menších prostranství a výrobních hal, otřásl námi vlhký chlad a rolovali jsme dolů rukávy u košil.
Bloudili jsme v těch okamžicích mnoho desítek metrů pod vrcholem kopce Bídnice u Litoměřic, v rozsáhlém podzemním výrobním objektu, jehož celková délka se odhaduje na třicet kilometr ů a kterému nacisté určili krycí jméno Richardwerke – továrna Richard. A kterému desítky tisíc různými jazyky mluvících vězňů, z nichž velká část se nedožila května 1945, daly jiné a přiléhavější jméno: PEKLO…
Prvopočátek té historie se zdá skoro až v nedohlednu. V devětatřicátém roce, v době, kdy hitlerovci zaútočili na Polsko, pronesl Hermann Göring, marnivý šéf letectva, víc než sebevědomá slova: „Nikdy se ani jediný nepřátelský letoun nedostane nad území Německa!“ Citovat tento jeho výrok o čtyři roky později by se podobalo poťouchlé zlomyslnosti, kterou by gestapo neváhalo tvrdě potrestat. Spojenecké bombardování působilo „třetí říši“ mnohé starosti, dokonce se na toto téma uskutečnilo několik porad na nejvyšší úrovni. Rozhodnutí jedné z nich neslo pečeť zoufalé snahy tonoucího. Je třeba, nařídili vůdcové země, na různých místech říše i okupovaného území vybudovat v co nejkratším čase a za maximálního utajení celou síť podzemních továren, kam se přenese nejdůležitější zbrojní výroba ohrožovaná a v některých oblastech doslova decimovaná útoky ze vzduchu. Námitky se posuzovaly jako nepodstatné. Náročnost co do počtu stavebních i výrobních pracovních sil? Ale těch má Německo dost a a dost, jsou tu přece statisíce vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců…
Od záměrů se rychle přešlo k činům. Vybraní experti se rozjeli z Berlína i dalších správních center a hledali vhodn é terény pro jednotlivé objekty. Tak přišla řeč i na Litoměřice, město zahrnuté do takzvané župy Sudety, v jejímž čele stál Konrad Henlein. Po podrobných průzkumech se došlo k závěru: optimálně by k danému účelu vyhovoval dosavadní vápencový lom pod vrchem Bídnicí. Základní síť chodeb zde vznikla již v době dolování, stačilo by je tedy rozšířit, zpevnit, upravit pracovní prostory, dovézt a zabudovat technick á zařízení… Rozhodnuto! Na podzim 1943 dostal objekt krycí název Richard a předběžný plán předpokládal vznik tří do značné míry samostatných organizačně-výrobních celků. Tedy Richard I, II a III. Počítalo se s finální kapacitou dvanácti tisíc dělníků. Z toho mělo být devět tisíc vězňů. Vybudování Richardu zadal investor, jímž bylo Speerovo říšské ministerstvo pro zbrojní výrobu, berlínskému řídícímu konsorciu Mineralöl-Baugesellschaft, na stavbě se ovšem podílelo velké množství dalších firem, mezi nimi Sudetendeutsche Bergbau A.G., která realizovala hornické práce. Stavbu řídil za spolupráce Speerových zmocněnců zvláštní SS Führungsstab B 5 s krycí adresou Lovosice 2, poštovní schránka 212, část pošty docházela i na úřadovnu litoměřického gestapa. V objektu Richard I, který se budovat přednostně, se téměř ještě v době stavebních prací začala s výrobou klikových hřídelů do tanků a rychlostních skříní pro ponorky. Produkci zajišťovala zejména firma AutoUnion, vedená však v Litoměřicích pod krycím názvem Elsabe A.G. v Richardu II, projektovaném a budovaném od začátku roku 1944, se usídlila firma Osram z Berlína. Podle některých dokladů se zde vyráběly wolframové a molybdenov é dráty a plechy, byla sem soustředěna i další přísně tajná výroba, zřejmě také součástí raket V1 a V2. Do Richardwerke se v posledních válečných měsících přemístila rovněž firma Gedewent, jejíž činnost se udržovala v nepřísnější tajnosti.
Obecně lze říci, že nacistickému vedení se opravdu podařilo utajit výrobní provoz tak, že řadoví civilní zaměstnanci a vězni většinou nevěděli kromě svého úzce vymezeného pracovního úseku ani to nejmenší o dění na jiných pracovištích a nemohli si tak dát dohromady žádné souvislosti. Vraťme se k počátkům. Už na rozhraní let 1943 a 1944 začaly k úpatí Bídnice putovat komanda zubožených vězňů. Zpočátku jen z policejní věznice v Malé terezínské pevnosti. Tato věznice byla ve skutečnosti koncentračním táborem, jímž prošly desetitis íce vězňů. Její velitel, po válce popravený SS-hauptstrumf ührer Heinrich Jöckl, o nasazení v podzemí u Litoměřic vypověděl: „Vedoucí pracovního úřadu z Litoměřic Ruhr mne telefonicky požádal, abych poslal do dolu Richard na práci vězně, na počátku pět set a později tisíc vězňů… Na Richardu se pracovalo na dvě směny a to od 7 hodin ráno do 18 hodin večer, a od 18 hodin do 7 hodin ráno s přestávkou 20 minut na snídani a jedné hodiny v poledne na oběd. Připouštím, že to byla velmi těžká práce pro vězně, kteří měli nedostatečné jídlo.“ Heinrich Jöckl připouštěl …
Muž, který sem se mnou přijel, to zažil na vlastní kůži. Poměry na Richardu měly opravdu krutou podobu a lidský život zde nehrál ani tu nejmenší roli. Vždyť na jaře 1944 vznikla přímo v Litoměřicích, v bývalých dělostřeleckých kasárnách, pobočka koncentračního tábora Flossenbürg, doslova nevyčerpatelný zdroj otrockých sil. A také doslova továrna na smrt. Táborový lékař dr. Janhannicz, vězeň polské národnosti, vyslovil po osvobození odhad, který až bere dech – v litoměřickém koncentračním táboře bylo zavražděno, či zde v důsledku nelidských podmínek zahynulo na dvanáct tisíc lidí. Značný jejich počet jde na konto Richardwerke. „Úmrtnost zde byla skutečně katastrofální,“ vzpomíná Otakar Krňák, bývalý vězeň. „Šílené pracovní tempo, které vynucovali, neslo s sebou nesmírně mnoho úrazů. Nedostate čně zpevněný křehký vápenec mnoho z našich kamarádů zasypal a udusil. Lékařská pomoc nebyla naprosto žádná a technické vybavení zde připomínalo dobu stavby pyramid. Mnoho lidí bylo doslova před našima očima utlučeno k smrti dozorci a někdy i mistry. Prý pro výstrahu. Jiní zemřeli přímo tady v některé z chodeb, kudy teď jdeme. Naprost ým tělesným vyčerpáním. Nedivte se, při abnormální námaze nám většinou musela na celý den vystačit sběračka mírně ochucené teplé vody, které se říkalo polévka.“ Umíralo se. Mnoho se umíralo. Zpočátku vozili mrtvé do krematorií v Terezíně a Střekově u Ústí nad Labem. Pak již to nebylo možné. Mrtvých přibývalo. Správa Richardwerke, v níž měli slovo kromě esesáckých činitelů také zástupci řady německých firem, zřídila přímo poblíž vrchu Bídnice vlastní krematorium s dvojpecí. I na tom se však šetřilo – pouze se provizorně upravila bývalá sušárna cihel…
Jsou však ještě mnohá bílá místa na mapě toho, co se tady dělo. Před soudem stálo jen minimum osob, zodpovědných za válečné zločiny v Richardu. Našla se řada dokumentů, mnohé však ještě chybějí. bude jednou tajemství těchto bezútěšných míst odhaleno zcela a beze zbytku? Zjistí se někdy přesné počty obětí? Jak to dopodrobna bylo s plány na zničení Richardwerke před koncem války? Bude jednou naprosto jasné, co všechno zde vlastně nacisté vyráběli? Ví se o součástkách k tankům, ponorkám, k bojovým vozidlům. Ale působily zde i úseky, které ani samotní Němci kvůli utajení nezakreslili do svých plánů. Co se tam mělo vyrábět? Anebo vyrábělo? „Tajné zbraně“? Vězňové o tom věděli a vědí jen málo, vlastně nic. Tvořili pouze malé šroubečky ve složitém kolosu. Padla už zmínka o třiceti kilometrech podzemních chodeb. Ale to je jen odhad. My jsme prošli pouze zlomek. Za mnohými závaly, které jsme viděli, zřejmě existují další prostory. Snad se dříve či později podaří zjistit víc, vrhnout světlo do temna podzemních katakomb. Již kvůli těm, kteří před některým z vchodů do podzemí Bídnice naposledy spatřili světlo slunce. Ocitli jsme se v největší místnosti, jakou jsme tady dole dosud spatřili. Paprsek silné svítilny nedozářil tmou z jednoho konce na druhý. „To byla výrobní hala,“ vysvětloval Otakar Krňák. „Ve dvou proudech zde stály stroje a uprostřed běžel pás. Od strojů jsme se vůbec nesměli hnout. Někteří vězňové měli na oblecích terče. Esesáci po nich stříleli, jakmile se kterýkoli z nich vzdálil byť jen na čtyři kroky od skupiny.“ O několik desítek metrů dál ležela na zemi ulouplá vrstva stropu. Dobrých pár metráků. To by nám ani ta vojensk á přilba, kterou nám venku půjčili, nebyla moc platná. „Loupe se to,“ řekl jakoby nic důstojník, který nás doprovázel. „A nejhorší je, že vápenec padá bez jakékoliv předchozí výstrahy. Žádné praskání nebo šustot. Kus se utrhne a letí.“ Málo příjemný pocit, když se člověk podívá nahoru. Zamluvil jsem to otázkou: „Kolik jsme asi pod zemí?“ Chvíli přemýšlel: „Tak sedmdesát metrů.“ Otakar Krňák teď už mlčel. Nebyly jistě radostné vzpomínky, které mu autentické prostředí znovu připomnělo a vrátilo před oči v ještě jasnějších konturách. Podíval jsme se na hodinky. Byli jsme uvnitř už takřka hodinu. A nějakou dobu potrvá zpáteční cesta. Pak uvidíme světlo, oslní nás, zalkne nás teplo…
Naposledy jsem se tam v té ohromné temné hale, kde před lety hučely stroje, rozhlédl. A pak mi to nedalo. Shýbl jsem se, chvíli šmátral prsty a potom strčil do kapsy u kalhot úzký nožovitý oblázek. Až teď, když kámen leží na mém psacím stole a svítí na něj slunce, vidím jak je namodralý, skoro modrý. Modrý vápenec z pekla zvaného RICHARD.

Category: 1993 / 06

Mgr. Vladimír Liška

„Až dosud nemáme pravděpodobnější vysvětlení než domněnku, že dávné civilizace disponovaly daleko pokročilejšími nebo jinými technickými prostředky, než připouštíme a než jim přisuzujeme.“ L. Souček „Tušení souvislostí“, ČS 1978, s. 80.
Ano, je tomu skutečně tak a i odpor vědců vůči tomuto tvrzení v posledních letech, spolu s dalšími archeoastronautickými objevy slábne. Možná, že to nebude trvat již tak dlouho a lidstvo se pod tíhou věcných argumentů dočká změny pohledu na vlastní minulost. Minulost, která před vědu dneška i blízké budoucnosti bude klást nové a nové otazníky, na které nedokáže bez přehodnocení tradičních názorů odpovědět. Jsou zde fakta, nad kterými visí neustále temno…
V Číně existuje hrobka generála Cao-Čoua, jež pochází ze 3.st.n.l. Při jejím průzkumu překvapení archeologové nalezli předměty z kovu, obsahující 85 % hliníku, 10 % mědi a 4 % hořčíku. Přitom teprve v tomto století se podařilo získat hliník elektrolýzou! Jakou technologii znali tedy staří Číňané před téměř 2 000 lety? V některých hrobech starých peruánských Indiánů byly nalezeny ozdobné předměty z čisté platiny. Platina se špatně taví. Teprve před 200 lety byl objeven způsob její tavby při 1730C. Nezbývá však, než konstatovat, že tajemství metalurgie tohoto velmi vzácného kovu museli dávní Peruánci znát již před tisíciletími. S metalurgií kovů v dávných dobách souvisejí i další překvapivé nálezy. Ve skotských dolech byl například vykopán železný nástroj, připom ínající jakýsi vrták. Předmět byl pod silnou vrstvou horniny, která podle geologů musela vzniknout dávno předtím, než se na této planetě objevil člověk! Již v 16. století byl prý v peruánských dolech nalezen v jedné uhelné sloji 18 cm dlouhý železný hřebík. Těmto a dalším pozoruhodným nálezům, označovaným zpravidla jako padělky, podvody či v lepším případě anomálie, se již přes 10 let věnuje profesor St. Bernath z Bhaktivedanty Institutu v Los Angeles. Jak sám uvedl, nashromáždil již více než stovku těchto „anomálií“ – všechny náležitě vědecky zdokumentované. Tak například v uhelné sloji ve státě Ilinois byl objeven v uhlí zlatý řetízek. Stáří sloje – 300 miliónů let! Ve státě Idaho byla v jiné sloji objevena malá kamenná soška člověka. Stáří horniny – 200 miliónů let!
V řečišti řeky Paluxy v Texasu byly objeveny zkamenělé stopy druhohorních ještěrů, starých asi 140 miliónů let. Šok vznikl v okamžiku, kdy vedle těchto stop byly objeveny i zkamenělé lidské šlépěje, dlouhé 60 cm a široké 15 cm. Kdo je zde zanechal? Archeologové jistě potvrdí, že doba bronzová se v Evropě objevila jaksi náhle ve formě jakéhosi vývojového revolučního metalurgického skoku. Bronz je tvořený slitinou mědi a olova. Je tedy logické, že by tomuto metalurgickému objevu mělo předcházet oddělené užívání těchto dvou kovů. Ale měděný, tím spíše olověný věk prehistorická Evropa nezná (výjimku tvoří pouze malé množství měděných výrobků). Roku 1786 objevil L. Galvani svůj první monočlánek – počátek následné epochy elektřiny. Ale při vykopávkách u antické Seleukie byly nalezeny asi 10 cm vysoké glazurované nádobky, ve kterých byly železné tyčinky a zaletované měděné válce. Při naplnění jednoduchým elektrolytem dávala tato nádoba elektrický proud o napětí 0,5 voltu. Dostatečné množství např. k elektrolytickému pokování zlatem, jak dosvědčily experimenty vědců. Počátkem r. 1938 bylo v Číně objeveno 716 kamenných kotoučů, připomínacích dnešní gramodesky. Kotouče o průměru 30 cm a tloušťce 1 cm. Kdo a proč je kdysi dávno vyrobil, nevíme. Při analýzách bylo zjištěno, že kotouče, vážící asi 1 kg obsahoval množství kobaltu, ale i dalších kovových prvků. Oscilografické zkoušky prokázaly, že kotouče vibrují, jakoby byly nabité elektřinou. Není bez zajímavosti, že kotouče byly nalezeny v kostrových hrobech zvláštní lidské trpasličí rasy. Výška koster nepřevyšovala 130 cm a všechny měly nepřirozené veliké leby. Stáří – 12 000 let! A to nejlepší nakonec. V letech 1945-52 byly u mexického města Acambary prováděny vykopávky. Našlo se zde na 30 000 keramických figurek, mezi nimiž nechyběly ani figurky druhohorních živočichů – tyranosaurů, dinosaurů, trachodontů, plesiosaurů, dimetronů aj. Stáří figurek bylo odborníky určeno na 3 600 let a jejich autentičnost jednoznačně potvrzena. Otázka zní, jako mohli tehdejší obyvatelé Mexika znát druhohorní faunu?
Otázky a otazníky… To, co jsme uvedli, je zlomek toho, co bylo objeveno, zdokumentováno odborníky i amatéry. A vše nasvědčuje tomu, že tradiční pohledy na nejstarší epochy dějin lidstva a lidské kultury tak, jak se učíme dosud ve školách, nemají ve všech objektivní platnost. Je třeba netradičních pohledů na naši dávnou minulost, aby se jednoho dne rozjasnilo nad vším, v čem dosud naše věda tápe v temnotách. Je však třeba brát fakta na vědomí… Použité prameny a literatura: magnetofonový záznam přednášky prof. Bernatha-archeologa Čs.AAA Balcar B. „Tajemství stvoření“, Nový život 1990 Däniken Erich „Kozmické stopy“, Slovenský spisovatel, 1992 Andrews E.H. „Od ničoho k prírode“, Creativpress, 1991 Souček L. „Tušení souvislostí“ ČS 1978 Říká se jim „kontaktéři“. Jsou to lidé, tvrdící o sobě, že mají, nebo měli zpravidla Řtelepatické kontakty s mimozemskými návštěvníky. V řadě případů se tento kontakt projevuje tím, že kontaktéři jsou jaksi nutkáni sednout si a automaticky psát mimozemská poselství. Problém je jediný. Že totiž nikdo takový kontakt nemůže dokázat. Zkušenosti naší organizacemi s těmito kontakt éry jsou takové, že jde o zcela zvláštní typ lidí, velmi citlivých na jakýkoliv náznak nesouhlasu. Oni jsou přesvědčeni o reálnosti svých prožitků. Ale existují i jiné typy kontaktérů, kdy k přímé komunikaci s „mimozemšťany“ nedochází. Většinou se jedná o osoby, pozorující převážně v uzavřených místnostech, ale ojediněle i na voln ých prostranstvích kolem domů, jakási „zjevení“ ve tvaru stříbřitých obrysů lidských postav. Zdá se, že by mohlo jednat o nějaký druh emitované energie. Zpravidla si tito „hypidové“ (termín britského teoretického fyzika B. Herberta – pozn. aut.) udržují od lidí stálý odstup a to i když se k nim kontaktér snaží přiblížit. K žádné komunikaci mezi nimi nedochází a tento druh kontaktu se projevuje pouze určitými pocity, které pramení buď ze strachu, nebo zvědavosti. Další typ kontaktérů jsou lidé, kteří mimozemšťany pouze cítí. Většinou tyto osoby tvrdí, že mají senzibilní schopnosti, že jsou citliví na vyzařování různých energií apod. Ale ani oni nemohou svá tvrzení ničím dokázat.
Ke všem těmto druhům kontaktů s mimozemskými návštěvníky lze dnes říci jedno. Neexistuje žádný hmatatelný důkaz těchto kontaktů. Nikomu se nepodařilo takový kontakt vyfotografovat, ani nafilmovat a pokud někdy přijde nějaký obrázek, či snímek bez negativu lze jen těžko určit, jak podobný obrázek vlastně vznikl. Vše je zatím založeno na tvrzení jednotlivců a na tom, zda jim jiný lidé uvěří, či nikoli. Exaktně ověřeného není nic, ačkoli na druhé straně nelze exaktní přístupy přeceňovat a považovat je za každých okolností za bernou minci. Otázka jakéhokoli bližšího zkoumání podobných kontaktů je tedy značně ošidná. Tím spíše, že existují lidé, kteří navazují kontakty například pomocí skleničky – tedy pomocí spiritistických sezení. Podle všeho takový mimozemšťan operuje dnes v jednom moravském městě pod jménem Olie a navázání kontaktu s ním pomocí právě obyčejné skleni čky není údajně vůbec obtížné. Škoda jen, že vědci vyhazují peníze na projekty navázání kontaktů s mimozemskými civilizacemi (CETI, SETI aj.), když přece existuje tak spolehlivý způsob kontaktu pomocí banální spiritistické pomůcky. O kontaktech s mimozemšťany tedy nevíme nic určitého. Ideální by bylo zorganizování semináře těchto kontaktérů, včetně besed s lékaři, psychology, sociology a jinými odborníky věd lékařských. A nesměl by chybět ani detektor lži. Snad bychom se o podstatě „mimozemských kontaktů“ dozvěděli více.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This