Category: 1993 / 09

Libor Michalec

Je šestnáctého července a autobus s pětačtyřiceti aler gickými dětmi ze severu Čech odjíždí na ozdravný pobyt do Řecka. Kdo by se netěšil? Rodiče mají ještě jeden důvod k radosti – díky Červenému kříži v Ústí nad Labem a cestovní kanceláři Kalyopé v Příbrami platí za třítýdenní pobyt se stravou, cestou a návštěvou dětských hřišť jen 6 850 Kč. Autobus přijíždí do Příbrami. Všichni hledají Stanislava Š., majitele cestovní kanceláře Kalyopé. Pan Stanislav je už ale dva dny mrtev. Našli ho uprostřed jeho bytu a soudní lékař konstatoval udušení oběšením. Prý měl 4,5 miliónů dluhů a věřitelé mu vyhrožovali zabitím. Brutálnější průnik křehkého dětského světa a nemilosrdné reality dospělých si lze jen těžko představit. Osamělí rodiče dětí si mezitím doma užívají prvního klidného večera. Představují si, jak jejich děti vdechují zdravý mořský vzduch. Vzápětí se ratolesti vrací zpět v doprovodu policistů.V Řecku není nic zajištěno na nikdo na ně nečeká. Podnikatel Š. vybral od rodičů devadesáti alergických dětí celkem 423 000 korun. Možná, že tátové početnějších rodin si teď dávají jedno pivo místo obvyklých tří. Mámy snad počkají s novým kožichem zase na příští zimu. Kdo za to může? Kdo to zaplatí? Byla to sebevražda nebo vražda?

Červený kříž asi nezaplatí.  Ředitelka oblastního spolku Českého červeného kříže v Ústí nad Labem Nevena Černohorská je Jugoslávka ze Zágrebu. Rázná ženská. Za třicet let v bílém stejnokroji zdravotní sestry už něco zažila. Přesto z toho, co prožila v posledních dnech skončila na den na Pohotovosti. „Nevěřil byste, jak umí být rodiče zlí,“ říká. „Protože odesílali peníze na konto Červeného kříže, myslí si, že jsem je snad zpronev ěřila já. Jeden otec do telefonu vyhrožovat, že mě zabije. Jiný říkal, že si můžu být jistá, že ty peníze vrátím. Odpověděla jsem mu, že mu ze svého platu klidně mohu splácet padesátikorunu měsíčně. Na víc nemám.“ Organizovat zájezd se paní Černohorské prý vůbec nechtělo. Na původní nabídku od firmy Kalyopé z března za 8 060 Kč, která přišla poštou, rodiče totiž nereagovali. Začátkem dubna se ale v Ústí nad Labem objevil pan Stanislav Š. s kolegou. Na námitku, že je to moc drahé, snížili cenu na 6 600 Kč za dítě, což rodičům vyhovovalo. Později s Červeným křížem Čestmír Č., spolupracovník Stanislava Š., podepsal smlouvu. 20. května přijeli Stanislav Š. s Čestmírem Č. opět do Ústí – pro peníze. Odvezli si zálohu ve výši 100 000 Kč. Kvůli potížím v Evropě se změnila trasa a zájezd se tak prodražil o 500 Kč na děcko. Rodiče byli ochotni dát maximálně 250 Kč, zájezd tedy stál 6 850 Kč. Červený kříž vybral 323 200 Kč a tuto částku zaslal přímo na konto firmy Kalyopé dne 16. 6. 1993. Nevena Černohorská dále vzpomíná: „Poslední tři neděle před odjezdem se mi zdálo, že se v cestovní kanceláři Kalyopé nic neděje. Jako by se nám vyhýbali. Několik dní před plánovaným odjezdem jsem ještě zavolala panu Š. Říkal, že vše je v pořádku a autobus pro nás přijede do Ústí v 8.00 hodin a že určitě ještě ozve. V den odjezdu jsem čekala celý den na telefon marně. Až ve 21.00 volal domů Čestmír Č., že autobus není zajištěný a pan Stanislav Š. je už dva dny nezvěstný. Údajně si od něj vypůjčil vůz a odjel do Domažlic, kde mu někdo měl půjčit peníze. Mně se přes noc podařilo sehnat autobus od ústecké firmy Oty Bartoše, který byl ochoten nás odvézt do Řecka i zadarmo, vzhledem k tomu, že se jedná o zájezd alergiků.“ Jak to dopadlo v Příbrami je popsáno výše.

Zdá se, že Nevena Černohorská ani Červený kříž v Ústí nad Labem nemá na kolapsu vinu. Nicméně nezbývá, než se znovu zeptat na devadesát alergických dětí a jejich rodičů: Kdo to zaplatí? A otázky přibývají. Kdo je Čestmír Č.? Čestmír Č. asi také nezaplatí Čestmír Č. z naší návštěvy radost nemá. Ale, říká, že už si na podobné poslední dobou zvykl a aspoň má příležitost uvést na pravou míru fámy, které o tomto případu kolují. Také on si vyslechl desítky telefonátů od rodičů, kteří hledají své peníze. S majitelem cestovky Stanislavem Š. se znám od března. Nabídl mi, že bych ho mohl odvézt do Řecka, protože se mu rozbilo auto. Potom jsme se bavili o tom, že mám na Orlické přehradě půjčovnu surfů a sportovního nářadí a bylo by výborné přemístit ji do Řecka. Pak jsme sepsali zprostředkovatelskou smlouvu. Moje firma sháněla lidi pro jeho firmu.“ „Nápad zapojit Červený kříž pocházel od vás?“ „On to měl rozpracované dávno předtím. Já jsem jen dojel podepsat smlouvu místo něj, když před třemi měsíci utekl do Řecka, protože tady měl několikamiliónové pohledávky z minulého podnik ání.“ „V čem podnikal?“ „Vozil zeleninu.“ „Myslíte, že měl důvod k sebevraždě?“ „Sebevražda to byla asi stoprocentně.“ „Dluhy měl proto, že špatně podnikal?“ „Vyloženě. Dva měsíce měl pronajatý hotel a protože se mu začátkem sezóny nepodařilo sehnat lidi, byl prázdný.“ „Je možné, že ho společnosti, kterým dlužil vydíraly?“ „To určitě. Byl jsem několikrát svědkem toho, jak za ním přijela partička Rómů z Plzně. Proto odjel do Řecka.“ „Říká se, že panu Š. mafie, která ho vydírala, podpálila autobus? „ „Slyšel jsem to z vyprávění, že před rokem mu podpálili auto. O autobusu nic nevím.“ „Dluhy pana Stanislava Š. se vůbec nevztahují na vás?“ „Doufám, že ne. Už jsem to projednával s právníkem. Krach jeho firmy by se mě neměl týkat. Nevím jakým způsobem se to vyřeší. Pro ty lidi je to samozřejmě nepříjemné a já je chápu, ale byl bych nerad, abych to odnesl já. Byl jsem jen jeho zaměstnanec.“

Odcházím celkově vzato přesvědčen o tom, že jsem hovořil s mladým mužem, který dojel na to, že si neuváženě vybral partnera. Bude vůbec někdo platit? Mrtvý muž rovněž asi nezaplatí Jince jsou středisková obec dvě zastávky vlakem od Příbrami směrem na Prahu. V druhém patře postaršího činžáku mačkám zvonek od dveří bytu pana Stanislav Š. Marně. „Manželka tu byla se svou maminkou od neděle do úterka a vystěhovávaly byt“, informuje mě ochotně na lavičce před domem jedna ze sousedek, čtyřiašedesátiletá Františka Ťažká. Jince jsou malé místo, kde o sobě všichni vědí všechno. Dozvěděl jsem se, že Stanislav Š. byl sice dobrák, ale dobrodruh. Do všeho se hnal a neměl jasnou představu. Po prvních úspěších najímal lidi, kteří mu prodávali na stánkách, trzích… Slíbit zájezd devadesáti alergickým dětem a nemít ho dva dny před odjezdem zajištěný – Kdo něco ví o nočních můrách podnikatelů? Ve čtvrtek oslavoval svátek nebo narozeniny na Královkách, odtud šel do Čenkova do hospody a vrátil se okolo půl druhé v noci. Našli ho v šest ráno. Smrt podnikatele. prý banální záležitost, která nikoho nepřekvapí. Od smrti Stanislava Š. zažila Příbram už další dvě mrtvoly tohoto ostře sledovaného druhu. Tentokrát stopy vedou do nedaleké Prahy. Těžko říci, jestli Stanislavu Š. také poslali zlomenou tužku, černé plavky nebo kus železné traverzy. Možná je to jen součást porevoluční lidové tvořivosti, stejně jako tolik diskutované hromadné hroby podnikatelů kdesi ve východních Čechách? Jisté je jen to, že podnikatel Stanislav Š. svůj téměř půlmiliónový dluh alergickým dětem už osobně nesplatí. Téměř jisté také je, že v tomto případě to byla sebevražda. Ostatně Policie má tentokrát nevděčnou roli. Ne každý podnikatel přijde nahlásit, že mu vymahači pohledávek podpálili auto. Asi k tomu má své důvody. Pro příbramskou policii případ začal okamžitě, kdy byl nalezen mrtvý muž ve svém bytě. Ohledáním a soudní pitvou její práce zároveň končí – bylo prokázáno, že jde o sebevraždu.

Pokud se týče peněz, mohou je rodiče vymáhat občanskoprávní cestou poté, co proběhne dědické řízení. Vzhledem k čtyřiapůlmiliónovým dluhům Stanislava Š. si nikdo nedokáže představit jak. Optimistická douška na závěr Opravdu to skončí tak, že v tomto případě nezaplatí nikdo? Trochu pozitivního protisvětla do černočerné historie přináší cestovní kancelář George Travel. Sídlí ve stejné budově jako Červený kříž v Ústí nad Labem a když se paní Černohorská přes chodbu přišla poradit, manažer Jiří Vyskočil jednal rychle. Odjel okamžitě do Řecka, kde svému společníku Simonu Paraskevopulosovi, majiteli cestovní kanceláře Mars tours, vysvětlil situaci. Přestože prý mají české cestovky v Řecku pohledávky do 250 tisíc dolarů, v současné době jsou již doma alergické děti z prvního turnusu. Zaplatila tedy firma GEORGE TRAVEL rizikem (protože děti jely na dluh), zaplatil magazín Koktejl touto stránkou a zaplatit může každá firma, která se obrátí s finanční pomocí na ředitelku Červeného kříže v Ústí nad Labem Nevenu Černohorskou.

Category: 1993 / 09

Radek John
Většinou o tom nemluví. Jen občas se najde některá statečná dívka ochotná popsat své zážitky v sexuálním byznysu. Samozřejmě pod podmínkou, že nebude uveřejněno její jméno ani jména podniků a měst, kde pracovala. Ruce italských a německých pasáků dosáhnou někdy až do Čech a jejich pomsta by mohla být podobná, jak to známe z mafiánských filmů. Přesto je třeba o tom psát, aby naše dívky, kterých každý rok vyjíždějí „pracovat“ do ciziny desetitisíce, věděly přesně, co budou muset podstoupit. Zde jsou výpovědi několika statečných. Metoda „Vyjela jsem na inzerát v Annonci. Na agentuře mi rovnou řekli, ať v Čechách nikomu nevykládám, že budu dělat hostesku, tanečnici, uvádět hosty do diskotéky.
Ať svým známým řeknu, že jedu do Itálie za turistikou. Bylo mi to divný, takže jsem se šla zeptat policajtů, jestli něco vědí o té agentuře. Samozřejmě mi rozmlouvali, abych tam jela. Pak mi dali alespoň telefonní čísla, kdyby mi tam bylo nejhůř a řekli, že mě v nejhorším jejich italští kolegové sbalí jako za pašování drog a dostanou mě odtud. Z agentury nás přivezli do bordelu od pohledu. Samozřejmě nám hned vzali pasy. Ubytovali nás v penziónu. Pak jsem zjistila, že každý noční bar má svoje ubytování. Chtějí přesně vědět, kde holky bydlí, aby je tam impres ário mohli chodit zpracovávat. Mít je pod kontrolou. Netolerují tu možnost, že by si holka třeba sama najala někde byt. Chtějí je mít na řetězu jako otrokyně.
Nedovolí ani, aby se holka vůbec bavila s kýmkoliv, kdo není zákazníkem baru. Řekli nám, že máme body a prachy za to, že vypijem skleničku alkoholu se zákazníkem. Dostal nás na starost impresário, což byl Arab. Já hned první večer do sebe lila skleničku za skleničkou a nějaký taky do květináče, jako že vydělávám peníze. Bylo mi divný jenom když náš impresário pořád ukazoval na Arabky, který pod ním taky dělaly a nechaly se osahávat. Arab říkal: Od těchhle se uč, jsou to mistryně. Ještě jsem netušila, co tím ve skutečnosti myslí. Sedím separé s hostem, nalejvám do sebe šampaňský a najednou koukám, chlap má rozepnutý kalhoty a strká mi tam ruku. Vyletěla jsem, běžím za holkama, který přijeli se mnou. Takový naivní osmnáctky. Říkám: Holky, tamhleten prasák chce, abych mu sahala do poklopce. A holky na to: Co blbneš, to není pravda. Nerozuměly ani slovo italsky, tak se jen přiblble usmívaly a odpovídaly ano, i když jim Italové říkali třeba: Pudeš si se mnou zašoustat?
V tom baru nás prostě začali nenápadně a opatrně připravovat na prostituci. Arab začal chodit k nám do bytu v nejnemožnější hodiny. Třeba ráno v sedm, i když jsme šly spát za svítání. Vzbudil nás, že nám potřebuje něco říct. Psychicky nás deptal, abysme byly nevyspalý, aby nám postupně bylo všechno jedno. Taky nám zatím nedal žádné peníze, takže jsme pily vodu z vodovodu místo jídla. Zatelefonovala jsem nakonec Češce, která to v městě P. organizovala pro pražskou agenturu. Žila tam s Italem. Hrála si taky na šéfku. Nakonec zařídila, že nám Arab začal dávat milostivě dvacet pět tisíc lir na den. Pořád k nám chodil a začal nám předehrávat scénky. On že je jako klient. Ukazoval nám, co máme dělat, když nám zákazník v baru sáhne semhle nebo támhle. Říkal, že klient nám může dát pusu na tvář nebo ruku kolem ramen, že to jsou prostě pravidla podniku. Za pár dní už tvrdil, že nám zákazník může dát taky ruku na koleno nebo na stehno – prostě jako těm Arabkám. Holky si pořád namlouvaly, že jde o diskotéku a čím dál posouvaly hranice toho, co si zákazník mohl dovolit. Aby je nevyrazili, aby dostaly peníze na jídlo. Prostě dokonalá metoda, která na nezkušenou osmnáctku perfektně zabere. Dovedete si představit, co mohl zákazník dělat Arabkám a pak i těm našim naivním buchtám, když si objednal šampaňský? Nakonec jsem zdrhla. Když jsem žádala o prodloužení pobytu, dovedli mě ke kápovi z kriminialpolu, že chce se mnou mluvit. Dal si vyprávět, co vím o Arabovi, který nás měl pást a říkal, že jsem měla obrovské štěstí, když jsem z toho vypadla. Že ten Arab už byl za podobné věci zavřenej, Jel taky ve zlatě a zřejmě v drogách. –
Drogy jsou v barech další metodou náboru. Napřed daj holce pár dávek zadarmo, navyknou jí na to. Když už musí drogy mít, začnou jí to prodávat. Holka pak nemá šanci získat prachy na drogy jinak než prostitucí. Ten policajt říkal, že spadnout v Itálii pod Araby je nejhorší. Varoval mě dokonce, že ten Arab si mě zkusí znovu najít. Dal mi telefonn í číslo, kdyby se ti pasáci někde objevili a začali mi vyhrožovat. – Kdybyste se sbalila a zejtra jela domů, bylo by to nejlepší, říkal policajt. Stejně si tady nemůžete nic vydělat, pokud nechcete dělat prostitutku. Pak už jsem se bála i chodit po ulicích. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Jediný řešení bylo zdrhnout zpátky do Čech.“ Společné znaky Taneční skupina, která přijede do Itálie z Čech, skoro nikdy nezůstane pohromadě. Většinou jim majitel baru umožní udělat nanejvýš dvě vystoupení. Pak už jsou postupně zaškolovány pro jiné činnosti. „Vyplatí“ se víc jako „hostesky“ starající se o „konzumaci „ hostů. Záleží výhradně na tom, kolik konzumací dokáží z hostů vyrazit. Samozřejmě aby host pořádně konzumoval, musí za to od nich mít ještě něco jiného. první tři dny jsou zkušební. Majitel pozoruje, jak rychle která z dívek pochopí, co se po ní chce. Ty přizpůsobivější si samozřejmě nechá ve svém podniku. Nakonec jsou dívky, které se hned nepřizpůsobily, rozstrkány po různ ých nočních podnicích. Izolovány od ostatních. Když jsou samy, půjde je rychleji a snáz „zlomit“. Čím méně dívka umí jazyk a čím je mladší, tím lépe. Je „vláčnější“. Dívka, která nakonec nemá konzumace, je bez milosti vyhozena. Pokud chce zůstat v Itálii, musí si znovu hledat noční podnik, znovu si zaplatit „papíry“. Nakonec se každých pár dní musí dělat nové papíry, pokud nechce spát s hosty, anebo utéct z Itálie – v té době už ovšem samozřejmě nemá peníze na cestu domů. Místo vysněného vydělávání peněz začne mít dluhy.
Na dně. „Jednou jsem dostala čtyřikrát padáka během čtyř dnů. Říkala jsem majiteli baru: To nemůžete, já už nemám ani na vlak. On samozřejmě odpověděl: To mě nezajímá. Pak následujou zoufalý telefony do Čech: Nemám na cestu ani na jídlo, pomoc! Pokud má ovšem holka komu zavolat. Nakonec se majitel baru nechal umluvit, že mě nechá dělat bez platu, jen za procenta z konzumace. Aby se člověk uživil pouze z konzumací, musí jich dokázat vykouzlit patnáct za večer. Co musí udělat, aby se mu tohle povedlo, je snad jasný. Je jen otázkou času, kdy pod tlakem nedostatku peněz dívka udělá, co se o ní chce. V některých barech si dokonce dívka musí nechat dělat papíry každých čtrnáct dní, i když vás nevyhod í. Majitel baru na tom trvá, má z toho nějaké peníze. Prostě vás odere. Cizinka pořád musí platit nějaký poplatky, taxy. Vydělat si v Itálii je hezký sen, ale úplný nesmysl. Občas dostanete na naše poměry velké peníze, ale taky musíte velké peníze neustále vydá- vat. Pak po vás chtějí třeba abyste šla s nějakým zákazníkem baru na večeři i mimo pracovní dobu. Tomu chlapovi rovnou řeknou, že mu dohodí holku, která se s ním vyspí. Pravda ovšem je, že Italové jsou při zaškolování našich dívek do prostituce jaksi „galantnější“ než Němci. Stačí jim většinou psychický nátlak spolu s mírným hladem a nemírnou chudobou. Samozřejmě občas holce začnou taky vyhrožovat, že když nebude poslouchat, nevrátí se domů živá. To stačí. Taková nezkušená sedmnáctka se z toho nervově položí. Němci bývají většinou tvrdší. Jedna kamarádka mi ukazovala spáleninu na ruce, kterou jí udělali nad plynovým sporákem, když nechtěla dělat prostitutku. Pak ji kopali okovanou botou do břicha a mezi nohy.“
Italská policie. „Italskejch policajtů se musí člověk bohužel taky bát. Do jednoho najtu chodil stabilně policajt přesto, že ten bar byl ilegální. Nedělal s tím nic, i když musel všechno vědět. Jenom mě, protože jsem majitele zlobila, zkontroloval. Neměla jsem v té chvíli u sebe doklady. Byly na policii, protože jsem tam žádala o další pracovní povolení v jiném baru. On nad tím přimhouřil oči. Pak si mě jako oblíbil. Chodil za mnou, vyptával se mě, jestli náhodou nevím, kdo a tom baru prodává drogy a kdo je dodává. Zřejmě pro majitele baru zjišťoval, kolik toho vím, jak jsem nebezpečná. Byl s ním určitě domluvený. Když přišel v uniformě dělat s policejním komandem šťáru, rozsvítilo se a v najtu seděla jediná hosteska. Já. Ostatní majitel na tu chvíli uklidil. Člověk musí pořád předpokládat, že policajti můžou od majitele baru dostávat prachy a bejt před nimi opatrnej. Nakonec ten bar dopadl špatně. V lednu v sedm hodin ráno ho někdo vyhodil do povětří. Majitel najtu měl prý miliardové dluhy a nějak se neměl k jejich splácení. Pro holky z Ruska, Ukrajiny, který tam dělaly půl roku načerno, to byla tragédie. Majitel jim prostě nezaplatil a co si na něm mohly vzít? Mně zůstal dlužnej jenom asi měsíc. To ještě šlo. Ale holky pracující v najtech bez povolení musí být úplné kozy. Když je majitel okrade, nemají se už kam obrátit o pomoc.“
Cesta do pekel. „Po Itálii dneska jezdí Češky, které hledají krajanky nemající prachy. Těm nabízejí práci na jihu Itálie. Říkají, že pro ně mají senzační místo servírky někde na jihu. Ve skutečnosti je to nábor na pouliční prostituci. Jedna taková mi dala číslo diskotéky u Neapole. Volala jsem tam, jak se tam dostanu. Říkali: Přijeďte na autobusové nádraží, budem tam čekat v autě a vyzvednem si vás. Já se ptala: Mám papíry na tanečnici, ne na servírku. Co s tím? Oni se smáli: To je jedno. Tady je jinej svět. Sluníčko tu svítí, nikdo nikomu nedělá problémy. Kdybys měla kamarádku i bez papírů, vem ji s sebou. Hlavně sháníme pěkný vysoký holky. – Nelíbilo se mi to, tak jsem chtěla, ať mi dají adresu, že přijedu radši rovnou do diskotéky. To říkali, že nejde. Asi ani žádnou krycí diskotéku nem ěli. naložili by mě rovnou do auta a skončila bych na chodníku. Pak mi jeden italskej kamarád vysvětlil, jak to při pouliční prostituci funguje. Nechápala jsem jak to, že holka neuteče. Proč třeba nezamává na vůz policie, kterej projíždí kolem. Celý ten zázrak se jmenuje přenosné telefony. Na čtyři holky šlapající na ulici je jedna limuzína. Když náhodou jede do té ulice policejní auto, a to není příliš často, často jsou naopak i ti policisté, kteří projíždějí tyhle čtvrti podplacení, pasáci dostanou okamžitě zprávu přenosným telefonem a uklidí holky do limuzíny. Když vám někdo dá revolver na krk, jste v autě za pár vteřin a neodvážíte se na policejní vůz ani zamávat. Klient děvku taky neodveze na policii. Ví, že by tam třeba taky nedošel. I kdyby přijel až těsně před vchod na strážnici, může se mu stát, že bude spolu s tou děvkou zastřelen na schodech před dveřmi z projíždějícího auta. Tohle nehodlá riskovat. Když si veze klient holku do hotelu, samozřejmě za ním jede auto s pasákem. Ten pak ví přesně v kterém hotelu, v kterém pokoji svou děvku má a hlídá si ji. – Když se jim holka okouká, převezou ji jinam. Nestojí o to, aby nějak moc znala místo, kde šlape. Trochu dezorientovaná cizinka je pro tenhle druh byznysu nejlepší. Když jim přestane vydělávat, prodají ji ještě dál. Třeba do Arábie. Odtud už není návratu. Anebo se jí zbaví. Když má holka dobrý orgány, je za ní víc než za otahaný bíý maso.“
Nejhrůznější varianta. „Po známé, která teď chtěla jet dělat na jih Itálie, chtěli dokonce výsledky vyšetření žaludku, srdce, jater, ledvin a krevní testy. Tvrdili, že ji mohou přijmout jen když bude naprosto zdravá. Tu krávu vůbec nic nenapadlo. Když jsem jí říkala, že jí tam můžou prodat jako nedobrovolnou dárkyni orgánů, za které dostanou mnohem víc než za obyčejné živé bílé maso, koukala na mě jako tele na nový vrata. Odjela stejně. Prý chce Itálii vidět. Od té doby o ní nic nevím.“ Mravnostní oddělení kriminální policie v Praze je místem, do kterého z celé republiky proudí většina informací o obchodu s bílým masem, ale i o dalších sexuálních zločinech. jeho pracovníci se zabývají zločiny podle paragrafu 241 znásilnění, § 242 pohlavní zneužívání, § 245 soulož mezi příbuznými, § 246 obchodování se ženami, § 204 kuplířství, § 205 ohrožování mravnosti. Nikdo v této zemi dnes nemůže kvalifikovaněji komentovat současnou situaci na trhu s bí- lým masem, než oni. Požádal jsem je proto o odpověď na několik základních otázek vyplývajících z příběhů dívek, které překonaly strach a byly ochotné promluvit o tom, co zažily. Zatímco kriminalita ve většině oborů zločinu prudce roste, počet znásilnění v České republice stagnuje nebo dokonce klesá. Čím si to vysvětlujete? To je jeden z kladů tržního hospodářství. Muži se vrhli na podnik ání a nemají tolik času na sex. A ti výrazně sexuálně založení zas mají k dispozici širokou paletu placených sexuálních služeb. Prostitutky dnes už v řadě míst běžně dostávají živnostenské listy.
První průkopnice získala živnostenský list na „poskytování placených sexuálních služeb“ 19. 5. 1992 v Bílině. Řada dalších živnostenských úřadů pak tento postup napodobila. V hlavním městě běžně vydávají živnostenské listy prostitutkám například na Praze 4 nebo na Praze 8. Tím výčet kladů tržního hospodářství v oblasti zločinnosti asi končí. Přišel s ním naopak organizovaný zločin v míře, jakou asi v listopadu 1989 málokdo předvídal. Nárůst trestných činů obchodování se ženami a všech dalších, které z nich vyplývají, jako například obchod s drogami, obchod se zbraněmi, kuplířství a tak dále, je řádově o stovky procent Bohužel je to průvodní jev demokratické přeměny společnosti a odborníci s ním počítali. Počítají dokonce i s tím, že dojde k dalšímu nárůstu počtu zločinů, o kterých mluvíte. Co může policie dělat pro omezení zločinnosti spojené se sexem? Máme v mnoha ohledech svázané ruce. Když například poslanci federálního shromáždění zrušili § 203 o příživnictví a šli večer ze schůze po Václavském náměstí, pobouřilo je, když jim tam prostitutky bezostyšně nabízely své služby. Obrátili se na policii, ať s tím něco uděláme. Nám nezbylo než odpovědět: a co s tím můžeme udělat, když není žádný paragraf, který by nabízení sexu álních služeb zakazoval. Poslanci říkali: Tak to nějak udělejte.
Takováto představa zákonnosti je absurdní. Policie nemůže a nehodlá dělat nic, co je proti zákonu a poslanci jsou od toho, aby vymýšleli zákony potlačující to. co se jim nelíbí. To za ně nikdo nevymyslí. Poslanci jako by si skutečně neuvědomovali, jak vážná je bezpečnostní situace v republice. Nechápou zřejmě, že o zločinnosti je třeba jednat dříve než o těch méně podstatných věcech, jako například jestli poslanci smí celník na hranicích prohlížet tašku nebo ne. Co by policie potřebovala, aby mohla obchod s bílým masem a další zločiny z něho vyplývající alespoň omezovat? Především potřebujeme, aby byl uzákoněn institut tajného svědka. Aby dívka, která byla vystavena nějaké formě sexuálního násilí nemusela vypovídat před veřejným soudem, aby byla utajena její totožnost. To je na Západě poměrně běžné. Za situace, kdy svědk ům není zaručena anonymita, známe řadu faktů, které nám ale oběti z řad dívek nikdy neřeknou do protokolu a už vůbec ne u soudu. Pak je ovšem skoro nemožné zatajovat trestní stíhání. Když už se najde statečná dívka, která učiní výpověď, je dost pravděpodobné, že ji nezopakuje u soudu, protože kuplířské gangy budou vyhrožovat jí i celé její rodině. Dívka svou výpověď tedy raději odvolá a k odsouzení viníků stejně nedojde. Situaci na trhu s bílým masem máte zmapovanou nejlépe v republice. Jak dne podle vás situace vypadá? Obchod s bílým masem tu má dvě základní formy. Jedna je ta klasická, kdy nejrůznější agentury lákají dívky příslibem velkých zisků a pak je vyvážejí do ciziny, kde budou ty dívky vystaveny přinejmenším psychickému nátlaku, aby dělali prostituci. Agentury jsou nepostižitelné. Jejich majitelé tvrdí, že samozřejmě nevědí, že hraniční agentury, kterým české dívky předají, z nich chtějí udělat prostitutky.
České agentury se tváří, že vyváží naše dívky jenom jako barmanky, hostesky, tanečnice, a co se stane v cizině, za to neručí. I když to často není pravda a majitelé našich agentur dobře vědí, za jakým účelem tam dívky vyvážejí a dokonce za to mají z ciziny provize, je to těžko dokazatelné. Peníze jim předávají mezi čtyřma očima, domluvy se dělají ústně. Nám sem často chodí vyděšení rodiče a ptají se: Prosím vás, naše dcera je v té a té agentuře. Je ta agentura v pořádku? My ovšem nemůžeme poskytovat veřejnosti takové služby, že jim o každé agentuře, kterých je dnes v této republice jako máku, budeme zjišťovat, jak moc je v pořádku. Obecně říkáme rodičům: V cizině se pokusí z většiny našich dívek vyvezených českými agenturami do zahrani čí udělat prostitutky a většinou úspěšně. Ať tam raději vaše dcera nejezdí. No jo, ale ona tam chce, odpovídají na to rodiče. Pak jejich dcerám ovšem bohužel není pomoci.
Policie může fungovat pouze přesně opačně než si představují rodiče dívek odjíždějících do ciziny. Až se konkrétní dívce přihodí něco, co nechtěla, měla by najít sílu a přijít vám to oznámit. Už kvůli dalším dívkám, které jinak spadnou do stejné pasti. Přesně tak. Máme tu dvacet čtyři hodin denně telefonní záznamník, kam nám může dívka nahrát vzkaz a my ji budeme kontaktovat. Naše telefonní číslo je (02) 4185153. Když máme konkr étní výpovědi o konkrétních zločinech, děláme i ve spolupráci se zahraničními sbory, co je v našich silách, abychom zločiny potrestali a zabránili tak jejich opakování. To, že naše dívky jezdí pracovat do ciziny, je jejich věc. Pokud tam jedou, musí počítat s tím, že skončí jak skončí. Mezi námi, ony se tady často tváří jako nesmělé putičky a teprve když jde maminka na chvíli za dveře, předvedou, co jsou ve skutečnosti zač. Tohle je tedy ta první, řekl bych soft, neboli měkčí varianta obchodu s bílým masem. Větší starosti než dívky, kter é jsou alespoň v teple a jakéms takéms „bezpečí“ v nočních barech v cizině, vám dělá pouliční prostituce a nábor na ni. Ano, to je druhá, tvrdší varianta. Unášení dívek z celé republiky většinou cikánskými gangy , jejich psychické zdeptání a prodej pasákům pro pouliční prostituci. Jak vypadá technologie unesení a zdeptání dívky?
Nejčastěji operují únosci na hlavním nádraží v Praze. Když si vyhlédnou osamělou dívku, nabídnou jí nejrůznější věci. Někdy kafe, jindy ji pozvou do podniku a napájí alkoholem, aby byla povolnější. Dívka, která lehkomyslně jsem d neznámými muži, až splňuje kvalifikační předpoklad: časem z ní bude možné udělat prostitutku. Jedna z dívek byla tak naivní, že když jí neznámí muži slíbili, že bude moci prodávat v tržnici v jejich stánku, dala s nimi schůzku druhý den. Přišla na ni a tam jí řekli, že musí sepsat smlouvu o zaměstnání. Ona s nimi nasedla do auta, nechala se odvézt do bytu, kde to teprve všechno začalo. V bytě pod zámkem se dívka takzvaně zajíždí. Vezmou jí doklady, je neustále znásilňována. Když odmlouvá, párkrát ji pasáci zmlátí nebo jí dokonce pořežou na prsou, na krku, na rukou, nohou…
Během dvou tří dnů je holka tak psychicky zpracovaná, že bude šlapat jako hodinky. V tom okamžiku ji únosci prodávají většinou gangům v Teplicích a okolí. Noví zaměstnavatelé vyženou dívky rovnou na silnici. Zpočátku je nechají trochu namlsat. Koupí jim pár pěkných věcí, vezmou je třeba do baru, aby se dívky naučili rozko ši z roztáčení peněz. Pak už je ale drží pěkně na uzdě. Holka na silnici odšlape své, když se okouká, prodají ji do Německa nebo do Itálie, teď už dokonce na Kanárské ostrovy a po půl roce třeba zase zpět. Obchodní vztahy mezi našimi a zahraničními gangy fungují dokonale. Dívka se prodává za tři sta až dva tisíce marek. Někdy je prodána také třikrát za týden. Tuhle prodejní síť vytvořili cikánské rodinné klany, takže je velmi těžké se mezi ně dostat. Fungují už dokonale po celé Evropě. Nejhůř dopadnou ty naše dívky, které jsou prodány do cikánských táborů na jihu Itálie. Ty už pracují vyloženě na hnojišti, bez jakýchkoliv hygienických podmínek. Musí mít dvacet zákazníků denně, nemají k dispozici ani vodu na umytí. Prostě hnus. Jak to, že se tyhle dívky nepokusí utéct? Jsou dobře hlídány. Bojí se svých trýznitelů. Nemají samoz řejmě doklady. Pasáci jim vyhrožují zabitím, občas názorně dívce předvedou, čeho všeho jsou schopni. Z dokladů té dívky znají i adresu, takže vyhrožují, že třeba pozabíjejí celou rodinu, když bude dívka zlobit. A pak, dívky prostitucí přece jenom nakonec vydělají víc, než normální prací. Po nějaké době už by jim těch pár korun, které měly, než se daly na tenhle život, nestačilo. Nakonec většina těch holek už ani utéct nechce. Některé ani nemají kam. –
To samozřejmě nemluvím o té většině dívek, která šlape na ulici od začátku dobrovolně. Pasáci na tuhle práci hledají třeba holky z pasťáků, z nichž je řada ke všemu ochotných. Dokonce když mají holky z pasťáku vycházky, čekají na ně rovnou před vchodem auta s pasáky. Berou takhle i dvanáctileté, třin áctileté dívky. Je přece jasné, co budou dělat tyhle dívky hned jak se z pasťáku dostanou. Nemaj í kde bydlet, kam jít. Kde jinde mohou skončit? Když policisté v Itálii chytli při zátahu v jednou cikánském táboře pětadvacet našich dívek nucených k prostituci, osvobodili je. Holky si měly zajít na naši ambasádu pro náhradní doklady a mohly jet domů. Neudělala to žádná. Vrá- tily se do toho pekla. Říká se, že když se dívky pasákům definitivně znelíbí, jsou prý prodány jako nedobrovolné dárkyně orgánů. Může to být pravda? Slyšeli jsme o tom z několika zdrojů. Ale zase nemáme v ruce výpověď svědka, na základě které by šlo něco dělat. Kolik našich dívek zmizelo v cizině za poslední tři rok beze stopy? Stovky. A kolik našich dívek dnes poskytuje v cizině sexuální služby za valuty? Bojím se, že desetitisíce. To znamená obrovské riziko pro celou generaci, pokud se tyto veteránky vrátí a budou se chtít vdát v Čechách. Kromě valutového konta si mohou přivézt ještě něco jiného, co se objeví později…
Všechny vám budou tvrdit, že „pracují“ pouze s prezervativem. Pravda je ovšem taková, že když zákazník chce, aby se s ním vyspaly bez prezervativu a dá za to víc, většina jich to udělá. Myslí si, že AIDS se jich netýká. Počet českých prostitutek se tedy po listopadu 1989 zvýšil zřejmě o tisíce procent. Bohužel. Kromě profesionálek se do prostituce dnes hrne spousta amatérek za vidinou snadno a rychle vydělaných peněz. Dokonce i vysokoškolské studentky když nevyjdou se stipendiem. A také mámy od rodin. Divil byste se, kolik manželů dnes vozí manželky do práce v nejrůznějších masážních salónech a bordelech. Napřed říkají: Vyděláme si na favorita a pak toho necháme. Jak přičichnou k penězům, které se v tomhle oboru točí, už nedokážou přestat ani když mají na auto dávno vyděláno.

Category: 1993 / 09

Je 22. července 1993. Do rukou se mi dostal dopis, který Svaz diabetiků ČR zaslal hlavnímu hygienikovi ČR. Myslím si, že je natolik závažný, že stojí za to ho ocitovat celý. Tedy: Ministerstvo zdravotnictví ČR MUDr. Jaroslav Kříž hlavní hygienik ČR Palackého nám. 4 Praha 2 8. 6. 1993 Cyklamáty v dovážených umělých sladidlech a dia-nápojích.

Vážený pane docente, obracím se na Vás s následujícím problémem velmi úzce se dotýkajícím téměř půl miliónu diabetiků žijících v České republice. V poslední době se množí upozornění vznášená na náš Svaz diabetiků ČR, které se dotýkají cyklamátů obsažených v dovážených umělých sladidlech či dia-nápojích. Byli jsme např. upozorněni, že umělé sladidlo ze SRN obsahující cyklamáty se dokonce prodává v některých pražských lékárnách či v lékárně Neratovicích a lékárníci po upozornění ani nevěděli, že jsou u nás cyklamáty od 1. 1. 1992 zakázány. Na tiskové konferenci, kterou jsme pořádali 3. 6. 1993 nás zase novináři upozornili na firmu Dekra z Prahy 4, která distribuuje dovážené dia-nápoje obsahující cyklamáty a uvádí, že má na tento dovoz souhlas Ministerstva zdravotnictví (údajně je obvodní hygienik, který toto zjistil, bezmocný). Protože se tyto případy začínají množit, prosíme Vás, vážený pane docente, o vydání jasného stanoviska týkající se zákazu předpokládáme, že nejen výroby, ale také dovozu a distribuce výrobků obsahujících cyklamáty na území naší republiky. Jistě nám všem jde o zdraví našich občanů a není možné, aby si kdokoli dovážel do České republiky cokoli a občan či zdravotně postižený měl hlídat a sledovat škodlivost příslušného výrobku. Vždyť mnozí prodejci, ale zdaleka ani všichni diabetici vůbec nevědí, že cyklamáty jsou u nás již 1,5 roku zakázány. Domníváme se, že musí být v této republice nějaká instituce, která povoluje dovozy zejména potravin, dietetik a než jejich dovoz a prodej povolí, zkoumá, zda neobsahuje škodlivé látky. Poučeni v tomto směru by měli být i celníci. Věřím, vážený pane docente, že se touto otázkou budete zabývat a brzy nám sdělíte Vaše rozhodnutí. Momentálně je naše humanitární sdružení obviňováno, že pro ochranu zdraví diabetiků v tomto směru nic nedělá. Děkujeme Vám za Vaše pochopení a těšíme se na Vaši odpov ěď i další pracovní a přátelské kontakty s Vámi.

                                                                           S pozdravem Jaroslav Chojstovský předseda Svazu diabetiků ČR

V době, kdy píši tyto řádky, Svaz diabetiků ČR nedostal odpověď. Ohledně cyklamátů se však doc. MUDr. Jaroslav Kříž, hlavní hygienik ČR, vyjádřil v časopise Zápisník spotřebitele (č. 5/1993).

Otázka: Mnohé otazníky se objevují v souvislosti se sladidlem pro diabetiky – cyklamátem. Obchodníci naříkají, že řada diavýrobků ze zahraničí tento typ sladidla obsahuje, ale naše zdravotní normy nedovolují, aby byly do ČR dováženy. Přesto se v některých obchodech již dia-potraviny s cyklamátem objevily. Došlo snad ke změně hygienických norem? Odpověď: Kdysi byly v naší republice cyklamáty povoleny. Pozdější výzkumy, především v USA, však prokázaly, že jejich užívání může mít po delší době vliv na vznik zhoubného bujení. Proto byly zakázány např. ve Velké Británii, Polsku a pochopitelně v USA. Nejsou povoleny ani v rámci ES. Molekula cyklamátu obsahuje dvě benzénová jádra spojená můstkem, která se štěpením mění na dva benzény jasně už karcionogenního charakteru. Proto ani v ČR neexistuje výjimka. Vycházíme z toho, že není nutno povolovat rizikovější sladidla, jsou-li již u nás sladidla podstatně bezpečnější, např. aspartam. Pokud jde o dia-výrobky dovezené k nám ze SRN a Rakouska, které cyklamáty obsahují, jedná se o zboží, jež neprošlo schválením odboru hygieny MZ ČR. Doporučujeme proto všech spotřebitelům, aby si důkladně přečetli etiketu na všech dia-výrobcích, a produktům, u nichž je jako sladidlo deklarován cyklamát, se ve vlastním zájmu vyhnuli. K tomuto problému se vyjádřil i tajemník Svazu diabetiků ČR Josef Švejnoha: „Nelze přenést zodpovědnost na konzumenty. Mezi diabetiky mnoho dříve narozených lidí, mnozí se zhoršeným zrakem. Navíc si myslíme, že jen velmi málo našich občanů ví, že cyklamáty byly u nás před 1,5 rokem zakázány. Takže i kdyby si to na obalu dováženého výrobku v cizí řeči přečetli, nic by jim to neříkalo. Zejména ve světle toho, že jsme byli upozorněni, že v některých pražských lékárnách se prodává umělé sladidlo ze SRN obsahující cyklamáty. Příslušné lékárnice, jak bylo dotazem zjištěno, vůbec nevěděly, že nějaká 18 měsíců stará vyhláška Ministerstva zdravotnictví, zakazující cyklamáty, existuje! A obyčejný občan by to měl vědět.“ Vyhláškou Ministerstva zdravotnictví z 1. 1. 1992 byla u nás zakázána výroba a dovoz produktů obsahující zdraví škodlivé cyklamáty. Co se dělo potom? Josef Švejnoha k tomu říká: „Cyklamáty se vyskytovaly především v některých umělých sladidlech a nápojích. Naši výrobci se se skřípěním zubů přizpůsobili, změnili či upravili výrobu a lze říci, že v současné době se u nás žádný výrobek s cyklamáty nevyrábí.

Bohužel jinak zareagovali někteří dovozci potravin a velkoobchodníci. Využili toho, že v některých zemích jsou cyklamáty zakázány tak striktně jako u nás a dále – jak jsme si u nás již v poslední době zvykli říkat – určitých legislativních mezer při dovozu potravin ze zahraničí. Výsledkem toho je, že jsme upozorňovali na umělá sladidla či dia-nápoje dovážené zejména ze SRN, které se u nás vesele prodávají, ač obsahují cyklamáty.“ Tajemník Svazu diabetiků Josef Švejnoha k tomu ještě dodává: „Domnívám se, že stejná pravidla musí platit pro všechny, není možné zvýhodňovat zahraniční výrobce na úkor našich. Spíše bychom si měli vážit skutečnosti, že naše normy na výrobu potravin jsou jedny z nejpřísnějších v Evropě, než z nich dělat výjimku. Nemůže obstát argument, že některé dovážené výrobky neprošly schválením orgánu odpovědného za jejich nezávadnost. Přijměme tedy opatření, že dovozce potravin bude muset na hraničním přechodu předložit atest Ministerstva zdravotnictví o zdravotní nezávadnosti dovážených potravin. Nebude-li jej vlastnit, nedostane se jím převážené zboží na naše území. Připadá nám to velmi prosté a jednoduché. „Causa cyklamáty“ by podle našeho názoru mohla velmi rychle skončit. Opatření, které by naše exekutiva měla neprodleně přijmout k ochraně zdraví našich občanů, nejsou určitě nějak nákladná. Spíše jde o to dodržovat a důsledně kontrolovat a postihovat ty rádoby „podnikatele“, kteří v zahraničí mnohdy lacino získané zboží u nás předraženě prodají bez ohledu na zdravotní důsledky. A tomu by nikdo zodpovědný neměl v pozici „mrtvého brouka“ přihlížet!“

Že by lékárníci nevěděli o vyhlášce Ministerstva zdravotnictví o zákazu prodávat produkty obsahující cyklamáty? Zeptal jsem se v lékárně nemocnice ve Vysočanech. „Máte tady výrobky obsahující cyklamáty?“ „Ne,“ odpověděl mi vedoucí lékárny. „Máme tady jen DUKARYL, který vyrábí Galena Komárov.“ „Dovolíte,“ řekl jsem a vzal krabičku do ruky. Pak jsem řekl: „Ale já vidím, toto sladidlo obsahuje cyklamáty.“ „Jak vidíte,“ řekl mi vedoucí lékárny, „jen deset procent. Vyrábí to naše firma a vyrobeno to bylo roku 1993. My dáváme pacientům to, co nám dodají. Takže je to pravděpodobně Ministerstvem zdravotnictví schváleno.“ Paní doktorka Havlová na ministerstvu zdravotnictví mi řekla: „Dukaryl se nesmí prodávat. Ale zavolejte si na číslo 2118 2118. Ozve se vám doktor Novotný.“ Doktor Novotný na můj dotaz odpověděl: „Ne, dukaryl se prodávat nesmí, protože obsahuje cyklamáty. Jednali jsme s výrobcem Galenou Komárov o zastavení výroby dukarylu. „ „A jak si mám vysvětlit, pane doktore, že se dukaryl dosud prodává? Na vlastní oči jsem viděl na krabičce rok výroby 1993.“ „Snad doprodávají nějaké zásoby. Každopádně se dukaryl prodávat nesmí. Obraťte se na nejbližšího hygienika, ten může sjednat nápravu. Promiňte mám návštěvu.“ Cyklamáty se tedy prodávat nesmí, ale prodávají. Vyhláška je jedna věc, ale zřejmě je zapotřebí, aby si kompetentní orgány občas zjistily, zda vyhlášku vůbec někdo bere na vědomí. Jde přece o zdraví lidí! Pokud vím, existoval a snad ještě existuje paragraf všeobecné ohrožení? Vždyť takto je poškozováni zdravotně postižení občané! A když je poškozován na zdraví diabetik, kde má jistotu každý jiný občan?!

Category: 1993 / 09

NA JAKOU ADRESU SI PŘEJETE POSLAT SVOJI MRTVOLU?To je jedna z otázek v dotazníku, který musíte vyplnit, pokud chcete íránské vízum. Je to chyták. Jestliže skutečně napíšete adresu své rodiny a oni jednoho dne dostanou vás v zinkové rakvi a účet za transport v tisícovkách dolarů, je to tragédie hned dvojnásobná. Lepší je napsat, že chcete být pohřben v místě úmrtí, a ještě víc se tak utvrdit ve všeobecně přijímaném mínění, že pojedete do pekla plného krvelačných čertů. Svérázným způsobem jej několik dní před naším odjezdem potvrdil íránský ministr zahraničí Velájátí když připomněl, že smrtelný ortel nad spisovatelem Salmanem Rushdiem stále platí. Íránské úřady se připojily strohým oznámením, že osoby usvědčené z šíření pornografických videokazet nebo nemravného oblečení mohou být odsouzeny k trestu smrti. A do třetice íránského folklóru předseda Islámského poradního shromáždění Alí Akbar Nátegh Núrí ochotně prohlásil, že íránské letectvo ráno bombardovalo na íráckém území. Vždyť to byla jen oplátka Lidovým modžáhedům, kteří dělají totéž v Íránu.Po krátkém informačním servisu se schválně ještě zkuste přeptat v nejbližší pobočce CKM, jestli v Íránu fungují slevy na mládežnické karty a hned si vyslechnete něco o romantickém způsobu sebevraždy. Na závěr si přečtěte bestseller Betty Mahmoodyové Bez dcerky neodejdu a teď, když jste zralí na infarkt, dostanete od íránské ambasády na průjezd celým Íránem místo sedmi dní pouhé tři. Ale nemůžete nic namítat, jelikož jste konzulovi zatajil, že jste novinář, které v téhle zemi neradi vidí, protože každý takový je potencionální hanobitel islámu. Pak odcestujete do Íránu, a za několik dní zjistíte… že srdečnější, pohostinnější a příjemnější národ byste na světě těžko hledali. Ta otázka kam s vaší mrtvolou bude asi opravdu chyták.Možná chyták na statisíce devizových turistů, kteří i z té nejsvébytnější země a nejoriginálnější kultury mají tendenci udělat americko-japonskou turistickou kolonii. Emancipace po íránsku Sedíme s Jardou na báglech před skleněnou výlohou íránské dopravní společnosti Royal na istambulské ulici Aksaray a čekáme na autobus do Teheránu. Červnové sluníčko, které teď v polovině měsíce nabírá největší síle, se nám pomalu, ale vytrvale pokouší vysušit mozek. Před chvílí jsem se zkusil ukrýt do stínu pod stříškou vedlejší cestovní kanceláře, ale snědý Turek s knírem pod nosem mě okamžitě vypoklonkoval. Zakrýval jsem totiž svým tělem azbukou vyvedený nápis MĚNÍM RUBLY ZA DOLARY.První zkušenost: Stinný koutek je na prodej stejně jako banány, koberce nebo třeba coca cola. A to jsme ještě ani nepřekročili pomyslnou bránu Orientu. Íráncům, kteří tu s námi nějakou chvíli čekají, třicetistupňová vedra zjevně nevadí. není divu, když jsou zvyklí na dvojnásobky. Poznáme, je snadno, protože mají pleť dvakrát tmavší než Turci. Ale jinak se ničím neliší. Většinou luxusně ohozeni v pohodlných čern ých kalhotách a bílé košili, předpisově krátké účesy, navíc ověšeni zlatými řetězy a prsteny. Pomalu už všichni nervózně pokukují po hodinkách, když na rohu ulice Aksaray se skřípěním staví oranžový taxík. Nejprve se z něj vysouká starý brýlatý pán v šedivém obleku a potom mladá holka s hlavou zahalenou do přepychového černého čádoru se zlatým lemováním. A pak šofér podává z vozu nekonečné množství ohromných kufrů a tašek. Vrší z nich na rohu ulice barikádu tak vysokou, že za ní není vidět. Stařík spočítá zavazadla, pak cosi persky štěkne a s elegantní pánskou kabelkou na zápěstí korzuje po chodníku. Kočka s černýma očima supí drobnými krůčky za ním, v každé ruce tři ohromné kufry. Když je složí na zastávce, vrátí se pro zbytek a zatímco muži v hloučku na sebe hlučně hulákají, odcupitá stranou, schoulí se na schody, ručky složí na kol ínka a hledí do země. „Přesně takhle jsem si představoval emancipaci po íránsku,“ pov ídám nahla Jardovi vychutnávaje fakt, že nám tu nikdo nerozumí. Ale bude to asi mnohem složitější. Ta holka snad z tónu hlasu vytuší co říkám, a zpod svého čádoru po mně háže okem. Vědoucně a trochu přidrzle. Za čtvrt hodiny nás minibus napresované jak sardinky dopraví kamsi na periférii Istanbulu, kde už čeká luxusní klimatizovaný autobus jako pojízdný dům s pyšným nápisem TEHRAN.Snad proto, že i muslimové se řídí heslem můj dům – tvůj dům, mohou se Íránci přetrhnout zájmem o dva divné bílé turisty, kteří bůhvíproč jedou do jejich země. Ani nestačíme projet Boospor a už nám soused Mahmed přes uličku nabízí turecké pivo. Kolega za ním poučuje, že v Íránu bychom za něco takového byli o hlavu kratší a pak až do večera následuje nekonečná řada obřadných seznamování a věčných „Iran very good a Czechoslovakia very good, oukej, yes.“ Vypadáme asi dost vyhladověle, protože nám všichni ti „teroristi a náboženští fanatici „ sypou pistáciové oříšky do dlaní a na každém odpočívadle nás někdo zve na kebab s rýží a colu. První den zakončíme mohutných panákem Johnyho Walkera. Vychutnává se zvlášť labužnicky, proto- že zítra už by takovýhle požitek mohl stát krk. Zimní sporty na íránské hranici K hranicím, patrně nejpřísnějšího státu na světě, přijíždíme okolo půlnoci. Na turecké straně hranice má být prý napsáno: Rychle vyhoďte hašiš. Najdeme-li ho my, pak vás zavřeme. Najdou-li ho íránští kolegové, pak vám buď Alláh milostiv. Toho jsem si bohužel nevšiml, ale zaregistroval jsem jiný přízrak „železné opony“. Pokud přecházíte hranici z Íránu do Turecka a íránský celník u vás najde erotickou fotečku, budete nejspíš o hlavu kratší. Pokud hranici přežijete, přejdete deset metrů nikoho a od psacího stolku policisty tureckého se na vás bezostyšně zachechtají velkolepá ňadra z tureck ého bulvárního plátku. Všichni včetně Íránců nešikovně zakrýváme nervozitu. „Hlavně nedělat rychlé pohyby,“ připomínají nám znalci poměrů. Kdyby věděli, že Jarda má v kapse novinářskou průkazku…Stojíme ve frontě na razítka a z pasu se pomalu stává artefakt pro sběratele kuriozit. Konečně se otevírají ocelové dveře a vstupujeme po jednom do velké, zatuchlé haly. Po obou stranách posedávají chudí Uzbekové v bílých čepičkách a s muslimskou bradkou a přes celou stěnu nám kyne gigantickým pozdravem Imám Chomejní v nadživotní velikosti, jako by chtěl ještě po smrti připomenout tu krvavou revoluci z roku 1979, kdy se jako osmasedmdesátiletý stařec natrvalo zapsal do černé knihy dějin této planety. Z autobusu se vyloďují naprosto všechna zavazadla a jeden po druhém odcházíme za dřevěnou plentu, kde ještě zůstala hlasovací bedna z nedávných voleb. Jarda i já jsme rychlí kluci, totalitou odchovaní, a proto sotva druhý celník odkryje plentu, stojíme ve frontě jako první. Ale ta stará Peršanka s deseti kufry na vozíku nás úplně v pohodě předjíždí a polovina Íránců následuje jejího příkladu. Alespoň ještě vidíme, jak Mahmed trhá jeden za druhým průhledné obaly dámských silonek a muchlá reklamní fotografie punčoch na štíhlé nožce. Jeden z celníků zmuchlané papírky opět narovnává a trhá je na malé kousíčky, které pečlivě rozptýlí do odpadkového koše. Za chvíli všichni zmizí a zůstávám před plentou samotinký. Okolo jde nějaký celník a ptá se proč mám ke kletru přivázané horolezecké hůlky. On zřejmě netuší, že jsou horolezecké a bohužel neumí ani anglicky. „Ššššššš,“ říká a pohupuje tělem jako Alberto Tomba na alpské sjezdovce. „Žádné šššš,“ vysvětluju mu, „ale klopklopklop“ a procházím se s neviditelnýma hůlkama po nejpřísnější celnici na světě. Bere to. Prohlídka pak byla krátká. Vytáhl jsem z kletru spacák a celník mě zarazil. „Whisky?“ zeptal se. „No.“ „Videokazette?“ „No.“ „Oukej.“ Vrátil mi pas a bylo hotovo.Přetočil jsem si hodinky z půl jedné na půl čtvrtou. Kdybych měl digitálky, bylo by to složitější, ze 17. června roku 1993 od narození Krista bych musel na displeji vyťukat 26. 3. 1372 islámského letopočtu. Peršanská krev Íránská povaha, to je dva a půl tisíce let stará hrdost bývalých světovládců na Perskou říši, vůbec první civilizaci této planety, kterou porazil až Alexandr Veliký, vzpomínka na proroka Zarathu štru, jehož pro Evropany znovu vzkřísil německý filozof Nietzsche, ale také pevné přesvědčení: „Když potkám Salmana Rushdieho, zabiju ho na místě.“ Pár kilometrů za hranicemi autobus přibrzdil v pohraniční vísce Maku a nastoupili veksláci. Chlápek s krysím obličejem nabízel 1600 riálů za jeden dolar. Ačkoliv je to díky inflaci o 100 riálů víc než tvrdí poslední zprávy z Čech a o 300 riálů víc než dostali v loňském roce naši předchůdci. Mahmed varovně říká: „No čenž“, čehož se samozřejmě držíme. Krysí obličej začal něco vzrušeně vykřikovat a dívá se na nás jako bychom ho okradli. Jeden ze starých Íránců, který se sám pasoval na vůdce autobusu, se nejdříve vyptává o co jde, a pak se společně s krysím obličejem pouští do Mahmeda. Během několika sekund tu je takzvané nezvládnutelné napětí a vyvrcholilo to tím, že starý pleskl Mahmedovi hlučnou a vyzývavou facku. Mahmed zrudl a pustil se do něj pěstmi, celý autobus začal hrozně křičet a rázem se ocitáme uprostřed hloučku desítky lidí, mlátících kolem sebe rukama nohama. Takhle asi vypadala ta revoluce. Stačil jsem si ještě uvědomit, jak nás všichni varovali, abychom se hlavně vyhýbali konfliktům, protože státní moc vždycky stojí proti cizinc ům, a pak mi někdo vrazil loket do břicha a Mahmeda hodili na skleněné okno, které se rozprsklo do jemných pavučinových střepů. A všichni řvali a ukazovali, že příčinou rvačky jsou tihle dva Čeko.Trvalo pak nesmírně dlouho, než jsme se zase udobřili. Nejméně půl hodiny. Teherán je jako první políbení Můžete si přečíst padesát knížek o Teheránu a znát nazpaměť, že je to asi dvanáctimiliónové město obklopené šestitisícovým poho řím Elborz s bájnou horou Demávend, můžete vědět, že chodníky jsou tu lemovány povrchovými kanálky s vodou, takže je tu uprostřed pouští ovzduší vlhké jako v oáze, tohle všechno můžete znát, ale přesto když po dvoudenním plahočení pustou krajinou, kde jen čas od času se objeví osamělý jezdec na oslu a pod červen ými kopci fantastických tvarů na chvíli vykoukne chlívek, uplá- caný z kamenů. hlíny a trusu, když pak poprvé uvidíte Tehrán, je to asi takový pocit, jako když dostane děvče první políbení. Cosi mnohem nádhernějšího než si dokázalo představit, ale přesto jenom příslib něčeho mnohem krásnějšího a divočejšího. Původně jsme chtěli dál cestovat se třemi Pákistánci, kteří se vraceli z bosenského vězení. Ale sotva nás autobus vyvrhnul do nočního Teheránu, utíkali drobnými, úpornými krůčky na taxi. Říkali, že byli zavřeni za to, že jsou muslimové, ale kdo ví, jak to bylo. Zůstali jsme sami a ze všech stran na nás doráželi neuvěřiteln ě ofouklí taxikáři. Zachránil nás další kamarád z autobusu – Sharom. Usmlouval taxi ze šesti dolarů na tři, na vnitrostátním autobusáku čekal s námi až otevřou kasu, koupil za osm dolarů dvě jízdenky napříč celým Íránem popsané jen perskými klikyháky a pak nás zavedl do muslimských lázní. Lehli jsme si s ručníkem omotaným kolem pasu na rozpálenou podlahu a on nás poléval horkou vodou. A pak ve čtyři hodiny ranní nad Teheránem vycházelo kýčovité slunce nad zasněžené vrcholky hor, a Sharom, ten jednadvacetiletý íránský lazebník zvedl oči k nebi a lámanou angličtinou mluvil o Bohu. Nikdy bych nevěřil, že tak složité téma lze sdělit tak jednoduch ými slovy. Sharom prostě řekl: „Aj lavju Allah.“ Muslim a spol.Traduje se, že do posvátné mešity v íránském Kummu prošla před několika desetiletími anglická novinářka převlečená za muže do pláště a turbanu. Nikdo neví, jakou udělala chybu. Jisté je jen to, že už se nikdy nevrátila. Šiíté ji podle svých zákonů odsoudili k smrti okamžitě. To je jedna z tváří islámu. Pokud chceme být objektivní, musíme spatřit i tu druhou. Když se cestou do Teheránu pasažéři shromažďovali v zadní části autobusu poprvé k modlitbě, seděli jsme tiše jako pěny. A zírali jsme. Po několika uchechtnutích ztichli a zrzavý kejklíř, který se ještě před chvíli předváděl, jak nechat zmizet minci na hřbetu ruky, si teď pro změnu zmáčknul nos palcem a ukazováčkem a dokonale imitoval zvuk, kterým trouby z minaretů svolávají k modlitbám. Komu to připadalo zábavné, nenuceně se smál. Potom všichni sborově odříkali nějakou formuli a znělo to podobně, jako když unudění kluci s rudými šátky kolem krku otráveně odříkávali pionýrský slib. Slovo víra znamená v islámu něco jiného než v Evropě. Ti lidé, se kterými jsme cestovali, věřili v Alláha asi tak, jako u nás lidé věří ve Spartu nebo Slavii. My těžko chápeme je a oni velmi těžkou chápou nás. Seděli jsme u večeře a Mahmed se náhle zeptal: „Jste muslimové?“ Když jsme řekli, že ne, výslech pokračoval: „Protestant nebo katolík?“ „Ani protestant ani katolík.“ „Ne?“ podivil se a zamyšleně si mnul bradu: „Muslimové ne, sikhové ne, budhisté ne, hinduisté ne, protestanti ne, katolíci ne, tak co vlastně jste?“ Potom se mu náhle rozsvítilo: „Už to mám!“ vyhrkl nadšeně. „Komunisti!“ Proti tomu jsme se ovšem ohradili tak vehementně a chudák Mahmed byl nešťastný, že nic nejsme, a díval se na nás soucitně, jako bychom byli nějací eunuši. Ale rozhovor skončil happyendem. Mahmed řekl něco jako: „Pak už zbývá jenom liberál.“ „Jasně demokracie a tak,“ zajásali jsme nadšením, že si koneč- ně rozumíme. Ale možná jsem nic nepochopil a všechno bylo úplně jinak. Jeden den v pekle „No, a pak pojedete napříč celým Íránem do Zahedánu přes to peklo,“ popisoval ještě v Praze pákistánský student Amir cestu.Teplotní maxima v poušti Lót se pohybují okolo 55C a autobus nemá klimatizaci. Jedeme celý den napříč pouští, která se v nekone čnu před námi rozplývá v tetelícím se vzduchu, za okny písek, bodláčí a kaktusy, z rádia tahavá orientální hudba… Tady se prý před spravedlností ukrývají teroristé. Cestující jsou zase o stupeň tmavší než Teheránci a namísto oděvu a‘ la gentleman nastupují turbany, pláště a pouštní stejnokroj. Ráno jsme si v Teheránu natočili láhev studené vody a za dvě hodiny je ta voda tak horká, že se nedá pít. Sáhnete-li na kovové mince v kapse, spálíte si prsty. Pokud čekáte osvěžení z větráku na střeše, je to jako když na sebe pustíte hodně horký fén. Desetiletý šoférův syn roznáší jako jedinou klimatizaci pohárek vody s ledem a když několikrát zaútočím na chrup prudkou změnou teploty, vypadne mi plomba. Za několik hodin šťastně opustíme území islámské republiky a pořád nemůžeme uvěřit, že to šlo tak snadno. Každou půlhodinu sice autobus prohledává policie nebo armáda, ale to je tak všechno. Na posledním odpočívadle před Zahedánem k nám přisedá na snídani Íránec s velmi inteligentním obličejem. Chvíli se bavíme a potom se zeptá: „Je v Čechách hodně policistů?“ „V Čechách málo, ale v Íránu velmi mnoho,“ říká Jarda. „Já jsem policajt“, říká Íránec. „A sakra,“ šeptá Jarda. „Může být v Čechách video?“ ptá se policista. „Může,“ říkáme oba. „U nás ne,“ říká policista. „Já ho mám doma. A spoustu kazet. I erotických.“ Čekali jsme fanatiky, teroristy a ortodoxní islám. Kdo může Írán lépe chápat než my, bývalí Gottwaldovi vnuci? prezidentské volby. přicházejí do poměrně neutěšené situace: Imámm Chomejní je mrtev, cena nafty klesá, kurs riálu vůči dolaru také prudce klesá, případ Salmana Rushdieho spolehlivě udržuje zemi v přísné izolaci před okolním světem. Fakt, že z třiceti miliónů voličů se zúčastnilo voleb pouhých 56 procent, je dostatečně výmluvný sám o sobě. Mnoho voličů odhodilo pouze neplatný lístek kvůli razítku do občanského průkazu. Z kandidátů, pečlivě vybraných islámskou duchovní radou, patrně velký výběr nebyl, a proto největší důvěru získal stávající prezident Rafsanddžání. Tento muž ve své volební kampani také nejcitlivěji naznačil možnosti otevírání se světu a ekonomických změn. Samozřejmě jen velmi mírných, radikální už tu jednou byly.

Category: 1993 / 09

Ázerbajdžán je od nás vzdálen řádově tisíce kilometrů. Pře sto se nás tamní dění, byť nepřímo, týká. Země totiž již není obrovskou zploštělou koulí jako v předcházejících století. Mezikontinentální raketa odpálená téměř odkudkoliv zasáhne málem jakýkoliv cíl za několik pouhých hodin… Ázerbajdžán vede s Arménií letitou válku o území Náhorního Karabachu. Velice zjednodušeně řečeno, – poněvadž azerské vojenské jednotky začaly prohrávat s mnohem slabším protivníkem z Náhorního Karabachu, hledal se viník. A tím, dle bývalého velitele azerských vojsk v Náhorním Karabachu Surcta Gusejnova (nověji Husejnova), se stal prezident Elčibej. Plk. Husejnov zosnoval vojensk ý puč a nastalého všeobecného zmatku využil muž temné a polozapomenuté minulosti Gejdar Alijev. Z prvního muže nachičevské oblasti a řadového poslance ázerbajdžánského parlamentu se stává faktickou hlavou státu. Lidská paměť je přečasto krátká. Proto stojí za to si ji osvěžit, leccos si připomenout a nad lecčíms popřemýšlet.

Kdo je tedy Gejdar Alijev? Jaké je jeho politické zázemí a jakým směrem se bude nyní Ázerbajdžán ubírat? Narodil se v roce 1923 v Nachičevanské oblasti. Až do roku 1969 zastával nevýznamné stranické funkce. Právě tohoto roku se tento ambiciózní, cílevědomý a pragmatický muž stává předsedou ázerbajdžánského KGB. Brežněv si jej natolik oblíbil, že jej později vyjmenoval prvním tajemníkem KSÁ. A v roce 1982 jej povolává do Moskvy do politbyra. V roce 1987 je Alijev poslán Gorbačovem do důchodu, údajně ze zdravotních důvodů. To však nikterak nevadilo, aby se Alijev stal státním radou pro Radě ministrů SSSR. Ázerbajdžánec MUDr. V. Efendijev uveřejnil o Alijevovi a „alijevov štině“ stať s výmluvným názvem Alijevština aneb stesk po „sladk ých“ časech, jíž otiskl v roce 1990 i Týdeník aktualit. Z této práce vyjímám: „V letech kralování G. Alijeva se do řídících struktur nedostal nikdo z příslušníků etnických skupin či početně velkých i malých národností, na vedoucí místa se dosazovali převážně ti, kdož pocházeli z Nachičevaně. Různí vyžírkové, aby udělali kariéru, se snažili alespoň na čas žít v Nachičevaně, aby i oni měli zelenou. Prosazováním této kádrové politiky sledoval Alijev i dalekou budoucnost: i když on sám už v Ázerbajdžánu nebude, zůstane po něm klan – široce rozvětvený, spojený příbuzenskými a krajanskými spolky. Tento klan se ozbrojil heslem – Čím hůře, tím lépe! – a nelituje polen do ohniště extremismu, nacionalismu a vandalismu, protože čím hůře pro přestavbu, tím lépe pro klan, jehož landsknechti v Nachičevaně co dříve dělali tajně, teď dělají veřejně.“ Po Alijevově pádu se často konaly v Baku víceméně režírované demonstrace pod heslem – Vraťte nám Alijeva! Jeho klan se pokoušel proklamovat Alijeva jako nového mesiáše a jediného spasitele Ázerbajdžánu. Jakoby lidu vymizelo z paměti, že po jeho odvolání vyhrávaly v Baku po celou noc orchestry slavnostní pochody. Dr. Efendijev se široce rozepisuje o Alijevově nepotismu. Uvádí: „O příbuzné a krajany se Alijev staral jako nikdo jiný. Řadoví doktoři věd se okamžitě dostávali mezi členy celorepublikové Akademie věd. Tak tomu bylo v případě jeho vlastní manželky a jeho vlastního bratra Gasana Alijeva, zasloužilého vědeckého pracovníka republiky a nositele státní ceny Ázerbajdžánu. Syn Gasana Alijeva Rasim se okamžitě stal hlavním architektem Baku, zasloužilým architektem republiky a také laureátem.

Další bratr Džalal Alijev to dotáhl na akademika a tajemníka oddělení biologických věd AV republiky. Aby mohl dostat prestižní funkci ředitele vědeckého centra biologického výzkumu, byl urychleně poslán do vězení jediný doktor věd v oboru molekulární biologie a biochemie v republice N. Mechtijev. Manžel sestry G. Alijeva byl dosazen na vysokou funkci na ministerstvu vnitra republiky, další příbuzný jeho manželky se stal ministrem pro výstavbu a provoz automobilových silnic, sestra jeho manželky vedoucí katedry ústavu. Manžel sestřenice jeho manželky byl ministrem lesního hospodářství. Bratr manželky se stává doktorem lékařských věd a náměstkem ředitele vědeckovýzkumného ústavu. Jeho tchán dostává křeslo ministra spojů, bratr toho tchána vykonává soudnictví ve funkci náměstka prokurátora republiky a jejich sestra pečuje o zdravotnictví ve funkci náměstkyně ministra. Ministr vnitra měl za ženu vlastní sestru ženy předsedy Nejvyššího soudu republiky – jeden zavíral a druhý soudil!“ Absurditu a narcisismus autokrata Alijeva doplňuje následující: „Právě Baku se v roce stalo tím nejvhodnějším městem pro celosvazovou vědeckou konferenci o mravní výchově na níž se štědře dělili o všechny své zkušenosti hlavní „strážci“ morálky Ščolokov a Alijev.“ Diktátoři si libují v kultu osobnosti. Alijev nebyl výjimkou. „Bratři Alijevové si udělali rodinný podnik i z republikového nakladatelství, kde za deset let vyprodukovali sto dvacet tiskových archů „vědecké literatury“. Okamžitě se vydávala každá řádka z pera ženy G. Alijeva – členky AV Ázerbajdžánu Z. Alijevové. Rád knižně publikoval i Gejdar Alijev, na jehož publikace padlo více než pět set tiskových archů papíru, kterého se nedostávalo na vydání školních učebnic. V přepychových vazbách byly vydávány barevné obrazové publikace typu Leninův řád na praporu Baku. L. I. Brežněv v Ázerbajdžánu, kde byl jen Brežněv, Brežněv, Brežněv a vedle něho Alijev, Alijev, Alijev…

Obrovské portréty Onoho s Oním zaplňovaly náměstí, ulice i silnice republiky. Na portrétech svého bratra se přiživoval i Kusejn Alijev, který z retušéra skočil hned mezi národní umělce Ázerbajdžánu.“ Ázerbajdžán není jen exportérem ropy, ale i významným vývozcem bavlny. Jakým způsobem a za jakou cenu se dosahovalo socialistick ých rekordů v pěstování a sklizni bavlny, o tom již dr. Efendijev: „V říjnu 1981 probíhaly velkolepé slavnosti na počest překonání hranice jednoho miliónu tun bavlny. Všude visely jasně červené bavlněné transparenty – To je náš dárek k Vašim sedmdesátinám, drahý Leonide Iljiči! (…) Lze se potom divit, že bylo všemožně brzdě- no vyšetřování „bavlníkového případu“ v Ázerbajdžánu? (…) – Sklidit milion tun bavlny! – důsledky tohoto bombastického hesla jsou takové, že se projeví i za deset patnáct let. Neboť půda je na mnoho let otrávena všemožnými jedy a chemikáliemi. Mnohé vesnické ženy na to doplatily tím, že nemohou mít děti.“ O vzájemném vztahu Brežněv-Alijev a nástin jakéhosi curriculum vitae Alijevova politického vzestupu dr. Efendijev uvádí: „V celé zemi byl pouze jeden člověk, který mohl Gajdara Alijeva ani ne kritizovat, řekli bychom otcovsky napomenout, a to byl Leonid Iljič. Brežněv si totiž cenil toho, kdo přinášel zprávy pouze na růžovém podnose – ten měl k němu přístup. Brežněv zbožňoval pochlebníky a patolízaly a mezi těmi se Alijevovi nikdo nevyrovnal. To Alijev zjevil světu, že Brežněv je největší osobností dvacátého století. To Alijev ustavičně mluvil o „skutečném leninském stylu práce“ „Iljiče Druhého“. Alijev mluvil mnohem víc o Brežněvovi než o tom, co se děje v republice. V projevu na plenárním zasedání ÚV KSÁ 22. 10. 1982, věnovaném výsledkům návštěvy „věrného leninovce „, se 177krát (!) připomíná Brežněvovo jméno. V rezoluci je pak 62 odkazů na jeho historické pokyny a nárysy. Vydávaly se knihy Brežněv a Ázerbajdžán, které se klidně mohly jmenovat Alijev a Ázerbajdžán.

Promyšleně se prosazovala myšlenka, že Brežněv by nebyl tak veliký, kdyby neměl mezi svými zbrojnoši takové jako obránce na pravém křídle Gejdar Alijev. O odchodu Alijeva do sovětské metropole dr. Efendijev píše: „Alijevův odchod do Moskvy byl provázen okázalými oslavami. Na plenární zasedání na rozloučenou bylo pozváni bezmála všichni jeho příbuzní, vše se přenášelo televizí včetně jeho projevu plného sebechvály. Slavnosti probíhaly tři dny, úlisnost neznala mezí. Vyznamenání se rozdávala napravo, nalevo. Bratr Džalal se stal zasloužilým vědeckým pracovníkem, bratr Gusejn národním umělcem republiky, strýc manžela jeho dcery zasloužilým právníkem, Alijevova osobní masérka zasloužilou pracovnicí tělovýchovy a sportu Ázerbajdžánu“. Despotové pohrdají právem. Vždyť právo jsou oni sami. Republika žila od jednoho soudního procesu k druhému a v tisku jim byla věnována velká publicita: Alijev zavádí pořádek bez ohledu na zásluhy, funkce a tituly! A jenom úzký okruh věděl, že si vyrovnává účty s těmi, kdo mu byli nepohodlní a zastávali jiné názory, a že přestupky se leckdy vydávaly za nejtěžší zločiny. Například někdy ve druhé polovině sedmdesátých let byl inscenován soud v Institutu umění, jehož vedení se pokusilo volat k odpovědnosti vedoucí katedry hudebních disciplín G. Alijevovou, švagrovou Gejdara Alijeva, která celá léta do zaměstnání vůbec nechodila. Jiný příbuzný, také vedoucí katedry, zase falšoval výplatní listiny.

Na lavici obžalovaných se pak ocitlo 17 lidí za to, že se osmělili vzepřít této velkopanské rodině. Ve vězení oslepl Gamlet Alijev, pracovník presídia Nejvyššího sovětu republiky, jehož celý „delikt“ spočíval v tom, že poslal do Moskvy list, v němž psal o nadvládě příbuzných a krajanů prvního tajemníka ÚV nejen v Baku, ale i v místních orgánech. Na dlouhé čtyři roky byl poslán do vězení i bývalý náměstek ministra vnitra Telman Alijev. Ve vězení zemřel M. Madenov, bývalý první tajemník kjurdamirského okresního výboru strany. V roce 1980 rozčeřilo hladinu veřejné- ho mínění v Baku soudní přelíčení proti Babajevovi a Kulijevovi, kteří byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením. Náměstek předsedy Nejvyššího soudu SSSR vznesl proti rozsudku protest jako rozsudku nepravomocnému. Alijev si však vynutil, že protest projednán nebyl a trest smrti byl vykonán.“ „Vraťte nám Alijeva!“ – povykovaly hloučky na bakuském ná- městí za Gorbačova. „Vraťte nám Alijeva!“ vykřikovali lidé spjatí s Alijevovým režimem i lidé, zklamaní z reformování nereformovateln ého politického režimu, jež se historicky znemožnil. A dav houstnul! Žádali si návrat starých pořádků, okázalost, ovzduší strachu a bezzákonnost? Byl to stesk po biči? Bylo to kolektivní vyvolávání démona? Démonické bytosti, libující si v pěstování a zušlechťování nepotismu i protekcionismu, zkorumpovanosti a voluntarismu, v pošlapávání ústavní norem i základních lidských práv?… Jistě není náhodou, že sousední Írán, jako první země světa, oficiální uspokojení nad návratem Alijeva. Jakým směrem se tedy hodlá Ázerbajdžán ubírat, je nasnadě.

Category: 1993 / 09

Určitě to znáte. Dva páry kovbojských bot v horkém prachu, v jedněch stojí nohy Toma Goodboye, v druhých Boba Badboye, ruce obou těsně nad nízko zavěšenými kolty, očí měří protivníka. Není důležité, kdo vystřelí dřív a líp – my ostatně víme, že good-boy stejně nakonec zvítězí – daleko zajímavější je pozadí klasické americké scény. Špalír baráků s kašírovanými průčelími a dveřmi do ulice. V jedněch se ustrašeně krčí holič, který právě doholil Goodboye, z druhých opatrně přihlížejí hosté z baru, odkud souboj vytáhl Badboye.
V drugstoru majitel raději narychlo stahuje rolety, aby nemusel později dloubat kulky z mýdla, v pohřebním ústavu naopak narychlo otvírají. Víme proč. Vdova květinářka už začala vít věnce (raději se staženou žaluzií) , manželka obchodníka s látkami rychle hledá v regálu krabice s kapesníčky. Holky ze salónu, které vyhlížejí za okny, jich propláčou možná dva tucty. Sklenář doufá, že ta okna neotevřou, dokud se o totéž nepostará střelba; takový byznys se hned tak nenaskytne. Místní felčar raději rovnou zamkl; jednak je opilý a jednak ví, že ho nebude třeba – kovář si naopak mne ustaraně bradu, jestli mu Tom ještě bude schopen zaplatit za podkovu na levou zadní. Jen šerifova kancelář je bezstarostně dokořán – po dřevěných schůdcích před ní capká do prachu ulice čůrek krve. Zbytek je už úplně nezajímavý, neboť vše se odehrává tady na MAIN STREET.
Víc než století suplovala americká Hlavní ulice (ve všech městech také s důslednou prostotou zvaná Main street) to, co známe ze středověké Evropy jako náměstí nebo rynk. Střed města, obchodní, společenský, duchovní a v mnoha případech i geografický. Místo, kde se odehrává téměř vše důležité, centrum, kam se jde nakoupit, projít, okounět i potkat spoluobyvatele, pobavit se i odpočinout si. Lhostejno, že evropská města se rozrůstala kruhovitě kolem centra jako srdce a americká podélně okolo první ulice a často nedokázala překro čit ani ji – princip byl tentýž. A byl to princip nejen urbanistický, nýbrž princip společenského života, přirozených vztahů: ti dva odvěcí kovbojští zastupitelé dobra a zla, kteří se na protilehlých koncích Main Street chystají ke střetu, jen symbolizovali přirozenost mezilidských vztahů. Jenže zatímco evropská města si tenhle ráz povětšinou zachovala, americká s prudkým rozvojem od počátku století ho většinou začala naopak ztrácet. Jak dobře postřehl už Jaroslav Hutka v jednom ze svých fejetonů – zatímco v Evropě je uprostřed „nic“ a kolem toho roste město, čím dál od středu, tím méně je významné z hlediska městského organismu, V Americe naopak střed vypučel drúzami výškových staveb,aleobyvatele s jejich běžnými denními pot řebami rozvoj vyháněl na předměstí., takže se město stalo jaksi „dvojtaktní“: přes den v centru přecpané a v noci mrtvé. Tenhle vývoj zahubil i fenomén zvaný „main street“. Špalír krámků, řemeslnických provozoven a lokálů odumřel, s ním i společenský život a z Main street často zbyl jen název ulice. Nová obchodní centra, stavěná na předměstích, blíž k obytným aglomeracím, už ráz main street nikdy získat nemohla. Copak se dá korzovat a smekat klobouk na parkovišti před supermarketem? Pár klasických „downtownů“ sice po Americe zbylo, ale buď ze setrvačnosti dobrého jména, které se ještě táhne (jako hudební kluby na Beal Street v Memphisu) anebo spíš pro turisty, než pro místní. Anebo sice pro místní, ale zcela specifické – jako newyorský Washington Square, zaplněný pouličními akrobaty, bohémy a dealery cracku. Zdálo by se, že praktická Amerika nad ztrátou fenoménu main street nijak nepláče, že main street nikomu nechybí – nato ž aby se snažil tohle staré specifikum v zemi, kde jsou večer staré i ranní noviny, oživit. A přece by to nebyla pravda. Potichou čku, polehoučku, tak nenápadně, že to spousta Neameričanů nepostřehla dodnes, se main street začala rodit znova.
A už začátkem šedesátých let. I když se nejmenovala Main Street, nýbrž MALL. „Mall je schopen plnit stejné potřeby, být stejným místem s možností soužití s moderní společností, jako starořecká Agora… „ (průkopník „mallové architektury Victor Gruen v roce 1960) Mall v Methuenu (stát New Hampshire) není ničím výjimeč- ný. Je o dobrých třicet let starší než nejstarší americký mall, postavený v roce 1956 kousek od Minneapolis Victorem Gruenem pro Dayton Hudson Company, daleko menší, než čtyřiasedmdes átipatrový komplex Water Tower v Chicagu, chudičký příbuzný luxusního Chestnut Mill Mallu v Bostonu a architektonicky nudný ve srovnání třeba s mallem v San Diegu, který byl celý postaven ve španělském stylu a místo procházky mezi obchody se tu můžete projíždět v dobové drožce. Obyčejný kvádr u dálnice, který by člověk mohl – nebýt poutačů – považovat za bezvýznamný sklad. Uvnitř ale rozhodně jako sklad nevypadá. Pravoúhle křížené chodby, vystlané dlaždicemi bez poskvrny a členěné keramick ými květinovými záhony na lavičková zákoutí, špalír obchodů, otvírající světelnou náruč tu s botami, tu s oděvy, tu s knihami, za výkladními skříněmi elegantní dámy pečují o manikýru jiných elegantních dam a elegantní pánové v klenotnictví se decentně snaží vyprázdnit peněženky elegantních manželů jiných elegantních dam. A uprostřed té hlavní třídy tu blýskavý ostrov vystavených automobilů, tu zase ze všech stran otevřený stánek fotografky, která právě pořizuje obrázek vyšňořené dcerky jakési vyšňořené mexikánské maminky. Na jedné křižovatce dětský koutek s králíčky v malých ohrádkách a rychloportrétistou v dřevěném altánku, na jiné se otevře voňavá ulička pizérií, koláčoven, rybích, vegetariánských a jánevímjakých bufetů, zaplněná židličkami a stolečky. To všechno by klidně mohlo opravdu připomínat skutečnou obchodní ulici malého městečka – kdyby to nebylo zastřešené. ´
To je ostatně princip mallu: od okamžiku, kdy za vámi tiše zaklapnou vstupní dveře z parkoviště, octnete se ve světě, který má bez ohledu na roční dobu, počasí či politickou situaci venku stále stejně příjemnou teplotu, či stále stejnou příjemnou vůni a stále stejnou snahu vyvolat v návštěvníkovi pocit bezpečí a útulnosti. Sotva utrousíte drobeček, hned tiše přibruslí muž s lopatkou a smetáčkem, sotva vám ukápne cola na plastikový stoleček, hned je tu jiný muž s hadříkem, sotva odhodíte pár kelímků do jednoho z nespočetných odpadkových košů, hned přibruslí dědeček s pojízdným kontejnerem a koš vyprázdní. Všichni vybaveni krom svých pracovních propriet vysílačkou v zadní kapse kalhot; zřejmě aby muž s hadříkem upozornil muže se smetáčkem, že smítko padlo na podlahu a nikoli na stolek. Klimatizace polyká nevhodné teploty a pachy, rafinované obložení polyká nevhodné zvuky a personál polyká nevhodné emoce. Přičemž slovo „nevhodné“ znamená vítr, slunce, přílišný mráz nebo přílišné horko, déšť, smích, křik, hádku, cigaretový kouř, politickou a náboženskou agitaci, lidský pot a lidské prdy – zatímco „vhodné“ je všechno, co produkuje mall. Včetně tiché hudby, kterou musíte poslouchat dost dlouho, abyste si uvědomili: „To je sakra John Lennon, ale kde je zpěv!?“ Má to i jednu zcela specifickou nevýhodu pro novináře: stačí vyndat si fotoaparát z brašny a už připluje (lidé v mallech se opravdu pohybují jakousi zvláštní „plavbou“) uniformovaný strážce a s úsměvem, který by dokázal zabít, vám tiše řekne: „Promi ňte, ale jestli tu chcete fotografovat, měl byste nejdřív vědět, že v mallu je fotografování zásadně zakázáno.“ A učiníte-li totéž venku na parkovišti, připluje umiformovaný strážce pro změnu v džípu a dodá: „Zapomněl jsem vám říct, že totéž platí i pro fotografování na parkovišti, které k mallu přináleží.“
Co je nevýhodou pro novináře, je výhodou pro zákazníka: ten musí mít pocit, že je v mallu v naprostém bezpečí. Je to ostatně pravda. V nebezpečí jsou tu jen a jen jeho peníze. „Zatímco jsem hledali argumenty proti mallům, dvacet mili- ónů lidí v nich nakoupilo a v zásadě se přitom dobře pobavili.“ (Richard Francaviglia, profesor geografie na Antioch College) „Převratnost nápadu stvořit mall nespočívá jenom ve vytvoření jakéhosi umělého světa, který někteří připodobňují k Disneylandu, „ říkal mi profesor Kozinski z Bradforské univerzity, který se fenoménem „mallingu“ zabývá už několik let. „jakási nákupní miniměsta, kde člověk může strávit celé dny, aniž by vyšel na ulici, vznikla i ve velkých supermarketech. Hlavní rozdíl mezi klasickým supermarketem a mallem je především v přenesení konkurence pod jednu střechu. Zatímco v supermarketech zákazník najde od každého odvětví jedno oddělení, protože obchodní dům patří téže firmě, v mallu firma postaví jen budovu a jednotlivé obchody pronajímá různým společnostem. Takže tu zákazník může najít tři různé prodejny s obuví, čtyři oděvní obchody a třeba pět různých klenotnictví.“ Jakkoli se mall zdá být opravdu onou „ulicí“ pro volnou konkurenci, platí tu celá řada více či méně zřetelných pravidel. Jedním z nich je, že každý mall má v čele jakýsi „frontální“ obchod, jehož cílem je upoutat a vtáhnout zákazníka dovnitř. Další nenápadný – ale snadno odpozorovatelný – zákon praví, že jednotliv é obchody v bludišti mallu jsou zaměřeny podstatně více na ženské zákaznice. Jednoduše řečeno: žádné vrtačky a šroubováky, ale o to víc oblečení, květin, klenotů. Strávíte-li v mallu coby pozorovatel pár dní, rychle pochopíte proč. Jednak ženy daleko víc kupují a snadněji se nechají zmanipulovat lákavými obaly (to je známo ostatně i ze statistik), ale hlavně mají daleko víc času. Především matky v domácnosti s dětmi. Kam jinam ostatně mohou jít ubít nudu bezpečněji a příjemněji, než právě do mallu. Malé děti se odloží do dětského koutku, větší se nechají vcucnout pípajícím a hlučícím videorájem… a žena s kreditkartou se může toulat mezi lákadly, které na ni útočí ze všech stran, bez starostí. Ba někdy i s malým dobrodružstvím – v mallech totiž kvete i tajná láska…
Přesná pravidla ale určují i základní otázku, zda mall ano či ne a když ano, pak tedy jaký mall. Mally se zásadně budují jen v oblastech s koncentrovanou populací nad 150 000 obyvatel a jejich stavbě předch ází velmi podrobný průzkum, jaké obyvatelstvo tu převažuje. Stojí-li někde tzv. „dime-mall“ (nazvaný podle drobné americké mince), můžete si být jisti, že v téhle oblasti převládá dělnická třída. Zní-li z mallu živě symfonický orchestr – jako z koncertního pódia v superluxusním bostonsk ém Chesetnaut Hillu – raději pro jistotu popojeďte, nepatříte-li zrovna alespoň k upper-middle-class. Zdánlivě nejpevnější pravidlo o ochraně zákazníka uvnitř mallu před vším nepříjemným a především před nebezpečím ve skutečnosti zdaleka tak pevné není. Jak uvádí ve své studii „Malling of America“ další z „mallových“ specialistů W. S. Kozinski, i tady se unášejí děti, kradou auta, znásilňuje a teenageři z bohatých rodin tu provozují zcela zvláštní sport: krádeže pro zábavu. Mally se stávají – jako všechna veřejná místa – i dějištěm těžkých zločinů. Sem tam tu odpálí nějaký terorista bombu, sem tam tu střílí nějaký atentátník po politikovi. Jako když v obchodním centru klesl zasažen kulkami prezidentský kandidát George Wallace anebo pět lidí trefily střely, vypálené na parkovišti jednoho mallu po senátorovi Jordanovi. „Hlavním smyslem celé té všudypřítomné ostrahy není prostor uvnitř mallu chránit, ale kontrolovat“, říkal mi Philip M., který si vedle studia na bradfordské univerzitě přivydělává už druhý rok jako prodavač v jednom z obchodů methuenského mallu. „Když se tu objevili mladí lidé a rozdávali nějaké letáky, vnitřní ostraha je hnala svinským krokem. Ale když jsme volali strážce, protože jsme přistihli u nás v obchodě zloděje, přišli až s křížkem po funuse.
Totéž se týká odpovědnosti. nesmíme povolit nikomu fotografovat ani v obchodě, který máme pronajatý – ale když proteče střecha, řeknou, že je to naše chyba.“ Otázka do jaké míry je mall svobodným světem a do jaké míry zvláštní odrůdou totality uvnitř země, všeobecně považované za nejsvobodnější na světě, je neméně diskutabilní jako otázka, je-li umělou realitou nebo ne. A také spolu obě velmi úzce souvisejí. Protože jakkoli se mall snaží napodobit zmizelou atmosféru maloměsta, na rozdíl od ní v něm panuje stroze podřízený vztah, v němž majitel mallu je pánem a pronájemce obchodní plochy kmánem. Obchodníci tak usilují mít svůj obchod v mallu, že obvykle platí kromě vysokého nájmu ochotně i procenta ze zisku. Ba co víc – jsou ochotni přizpůsobit diktátu mallu nejen svůj vlastní design, ale i třeba pracovní dobu. Většina mallů například požaduje od nájemců neotevírat před půl desátou ráno a nezavírat později než v deset večer. Což sice může zákazníkovi z postkomunistické země připadat i tak jako utopie, ale pro amerického obchodníka je to ústupek od svobody k uniformitě. Leckde jsou dokonce tak daleko, že sledují ostražitě chování jednotlivých obchodníků a jako nezbedné žáčky v třídní knize si jejich přestupky poznamenávají do jakési „černé knihy“. Pak jim mohou vypovědět smlouvu; třeba proto, že obchod nevyhlíží podle majitele mallu dost „nově“… Není divu. jak říká Lawrence R. Glenn, víceprezident Citibanky: „Každý zjistil, že malling je dnes jednou z nejlepších investic, jaké člověk zná.“ „Většina lidí nepřichází do mallu s přesným záměrem něco tu koupit, ale především být tu. Je to totéž jako s televizí. Tu si také lidé obvykle pouštějí ne kvůli určitému programu, ale prostě aby se mohli na něco dívat.“ (M. Kozinski, profesor bradfordské univerzity) Přes všechny astronomické zisky, které malling dnes investorům přináší, se Američané shodují, že hlavní klad tohoto amerického specifika není finanční, ale sociální.
Projevuje se to viditelně na životě mallu od rána do večera. Dopoledne důchodci, v poledne matky s dětmi, odpoledne teenageři – na těchto skupinách je nejvíc vidět, jak jejich samota, izolovanost a nuda nachází nový cíl, jakési shromaždiště se stínovým cílem: „Jdu něco nakoupit.“ Zcela zvláštní skupinou pak jsou „chodci“ ; postarší sportovci-turisté, kteří ve sportovním procházejí mallem rychlým, kondičním krokem, a ani se nesnaží zastírat, že je otevřené náruče obchodů zajímají ze všeho nejméně. Zvlášť v nevlídném počasí jsou pro ně „stezky“ mallu ideálním terénem. Mall opravdu dnes nahrazuje řadě Američanů to, co ztratili horečnatým rozvojem měst: místo pro přirozené setkání, pro přirozenou komunikaci. Samozřejmě, že na své si přitom přijdou i obchodníci: jen málokdo, kdo přijde do mallu „jen tak“, odolá, aby si přece jen něco nenakoupil. Takže spokojeni jsou vlastně všichni. Až na intelektuály, kteří se hrozí: „Proboha, dneska musím jít nakoupit do mallu! To mám být tak uniformní a konzumní?“ A se škodolibou radostí připomínají slavný film George Romera „Úsvit smrti“ (mj. autora neméně proslulého hororu „Noc oživlé smrti“), kdy v apokalyptické utopii zjistíme, že se zákazníci jednoho obřího mallu proměnili v „zombies“…

Category: 1993 / 09

Karel KýrAbychom porozuměli vztahu mezi hudbou a okultismem, je nejprve třeba pohlédnout do minulosti. Na doby, kdy kouzelníci (šamani) zjistili, že v hudbě je skryta moc, která může vyvolat způsoby chování, které nelze vysvětlit přirozeným způsobem přístupným lidskému chápání. Tyto věci jsou zřejmě známé – i když nevysvětlitelné – a Shakespeare nebyl první, kdo musel prohlásit: „Hudba může umírnit i bestie.“ Že přemýšliví lidé hledající poznání přišli na to, že hudbou je možno vyvolat také opak, tedy měnit nálady v člověku – to je přesně to, čeho chce těmito prostředky docílit magie a okultismus. Z článku „Rock a černá magie“ v hudebním časopise Spotlight 11/1978. Slovo okultismus pochází z latinského slova „occultus“, což znamená „skrytý, temný, tajný“. Pod slovem okultismus se rozumí „skryté učení“ (tajné vědy) a obecněji jakékoliv zabývání se „temnými“ věcmi.Vědci se vyhýbají pojmu okultismus a používají raději termín parapsychologie (podle Driesche věda o „okultních“ jevech). Na sekulární (světské) rovině vidí mnozí v okultismu jen všeobecně teorii a praxi přírodních jevů, jejichž příčiny dosud nemohly být vysvětleny zatím známými přírodními zákony. Horst E. Miers „Lexikon des Geheimwissens“, Grezwissenschaften, Wolhelm Goldmann – Verlag 1991 Vím, že Beatles budou mít úspěch jako žádná jiná skupina. Vím to přesně, protože jsem pro tento úspěch prodal duši ďáblu. John Lennon roku 1962 Je pozoruhodné, že proslulý satanista Charles Manson, známý svými bestiálními vraždami „Tate-LaBianka“ se nechal inspirovat Beatles, věřil totiž, že v některých jejich písničkách odhalil tajné poselství. Ulrich Bäumer: Chceme jen tvojí duši. Rocková scéna a okultismus. Fakta a souvislosti. Logos, Praha 1991 Do ehat thou wilt shall be the whole of the law, – Čiň co chceš, to je celý zákon. Mág Aleister Croneley (1875-1947), jeden z největších satanistů 20.století Hudba má zjevně stimulující účinek, který by mohl být příznivý parapsychologick ým jevům. Hudba může změnit stav vědomí, např. uvést do vytržení, může však také jednoduše usnadnit vytanutí mimosmyslových vjemů. Parapsycholog W. F. Bonin Některé rockové skupiny stojí společně v kroužku a pijí šálky krve. Jiní padají na kolena a klanějí se satanu.Bývalá rocková hvězda Little Richard, léto 1980 Používání věšteckých Ouija-destiček, kouzel a drog nebo vzývání okultních sil se nestaly podstatnou částí umělecké činnosti až v dnešní době. Pověry a zaříkávací formulky patří ke světu umění odjakživa. Známky této skutečnosti nacházíme ve všech oblastech umělecké činnosti a ani rock’n’roll není výjimkou. Možná dokonce, že právě rock’n’roll je pro vlivy tohoto typu obzvláště vhodný… „Rock a černá magie“, Spotlight10/1978 Hudba a magie byly ve všech kulturách odjakživa blízkými sousedy. Hudba, která nepůsobí primárně na rozum, ale především na citovou oblast člověka, která zasahuje až do podvědomí, se zdá být klíčovou dírkou, skrze níž lze i v sobě samém zahlédnout zlomky jiné skutečnosti. Skladatelé elektronické hudby (jako Karlheinz Stockhausen) jsou si této vzájemné souvislosti již vědomi. Je to však zvláště rocková hudba, v níž je v západní kulturní oblasti magie používána a provozována. „Rocková hudba a magie“, Rock Session Lidský mozek je „stroj“, který obecně může být uveden v činnost duchem – a to lhostejně jaké povahy. Nositel Nobelovy ceny sir John Eccles, badatel v oblasti mozku. V roce 1969 se členové skupiny Black Sabbath v Birminghamu zapřisáhli totálnímu rocku a pokřtili se podle jednoho hororového filmu s Borisem Karloffem. A o rok později už byl kvartet se svým desetiminutovým číslem „Paranoid“ hitovou skupinou na obou stranách Atlantiku. Ozzy Osbourne (zpěv), Tony Iommi (kytara), Geezer Butler (baskytara) a Bill Ward (bicí) se vyžívali nejprve v jevištních okultních rituálech a chlubili se svými násilnými hrami, prožitými v dělnických čtvrtích Birminghamu, až se nakonec stali populárními jako romantičtí rockový vyděděnci. Jejich úspěch u mladého publika byl nepřímo úměrný hodnocení kritiků.Hutný dunivý zvuk spolu s nervydrásajícím naříkavým sólovým hlasem podává společensky šokující texty takovéhoto kalibru: „Vem si život, bude levnej, zabij někoho, nikdo brečet nebude. Svoboda je tvoje, udělej jen svou povinnost, my chceme jen tvou duši.“ Seifried Schmidt-Joos, Bary Graves: „Rock Lexikon“, Rowohlt Taschenbuch Verlag Reinbek bei Hamburg 1975. Mou osobností je za normálních okolností ten duch, který ovládá můj mozek. Když se však dostanu do pozměněného stavu vědomí, který spiritista nebo učitel meditace nazývá kosmická síla a médium jej označuje jako ducha, pak nic nebrání tomuto novému „duchu“ ovládat můj mozek a vyvolat v něm takové zážitky, které mi sice připadají velice skutečné, které se však neodehrávají ve skutečnosti. Spisovatel Dave Hunt Jsem na dálnici do pekla… nezastavuj mne, hej, hej, hej… jé du dolů celou tu cestu, svou po dálnici do pekla. Z LP desky „Highway to hell“ australské hardrockové skupiny „AC/DC“ Hudbou je možno lidi hypnotizovat, a když jsou takto zasaženi ne nejslabším místě, můžeme jim do jejich podvědomí nadiktovat všechno, co jim chceme říci… Hudba plyne z povětří, proto mohu navázat spojení s duchy. Slavný kytarista Jimi Hendrix před svou smrtí Skupina Venom se po hudební stránce tělem i duší upsala blackmetalu, nejextrémnější a nejtvrdší formě heavymetalu a lze je už stěží srovnávat se skupina jako Accept, Judas Priest nebo Ozzy Osbourne. Byli to sice Black Sabbath, kteří v roce 1970 začali jako první v některých písních zpracovávat různá okultní, magická a spiritistická témata, nikdo však nedošel v tomto černém okultismu tak daleko jako Venom, což se odráží například v jejich textech, které pojednávají výlučně o satanu, peklu, smrti a ďáblu.„Metal Hammer“ 4/1984 Ječivé tóny elektronicky zesílených kytar a hektické stacato bicích rozechvívají nervy a vyřazují myšlení. Beatoví a rockoví hudebníci přivádějí své převážně mladé posluchačstvo do vypjaté monstrozity, záchvaty bezv ědomí jsou hodnoceny jako úspěch. Časopis „Medicin heute“ č. 8/1982 Je nápadné, že téměř všechny skupiny, které se otevřeně a nepokrytě zabývají okultními záležitostmi, se řadí k hardrocku, případně heavymetalu. Dokonce i časopis „Newsweek“ dne 21. 11. 1983 naprosto jasně psal o „satanic images“ (satanských rysech) a „demonic overtones“ (démonických svrchních tónech) nejextrémnějších heavymetalových skupin, které v Americe vedly k protestům křesťanského společenství. Ulrich Bäumer: Chceme jen tvoji duši. Rocková scéna a okultismus. Fakta a souvislosti. Logos, Praha 1991 Hardrock je hudba esteticky krášleného teroru, která dokáže svou oběť naplnit děsem s obratností zkušeného psychiatra. Hudební skladatel Tibor Kneit Jsou tři účinné metody, jak přivést lidi do extatických stavů a do tranzu: 1. Hudba, která je založena na opakování a rytmu. 2. Drogy. 3. Zvláštní forma sexuální magie. Satanista A. Cronwley Na obalech řady skupin lze nalézt okultní symboly a výjevy, dokonce až po zobrazení démonických bytostí. Nejčastěji zobrazovaným symbolem je Pentagram („Hvězda mágů“), který často bývá znakem tajných společností. Pentagram postavený na špici je symbolem satanismu, přičemž oba horní cípy symbolizují rohy kozla, tj. satana. Takzvané pentagramové rituály se používají v ceremoniální magii k vyvolávání a zaklínání démonů. U řady obalů desek se přímo nabízí domněnka, že jsou výplodem démonického nebo drogami inspirovaného umění. Je veřejným tajemstvím, že skutečně existují malíři, kteří nechávají své ruce vést démonickým duchem. Tak např. přehled anglických malířů příznačně uvádí, že padesát sedm umělců je „spiritistickými malíři“, kteří se ve své tvorbě specializovali na zobrazov ání duchů a strašidel na anglických zámcích. Ulrich Bäumer: Chceme jen tvoji duši.Rocková scéna a okultismus. Fakta a souvislosti. Logos, Praha 1991 Za jednoho z největších rockových okultistů je pokládán kytarista Deep Purple Ritchie Blackmore, který v roce 1975 založil svou vlastní skupinu Rainbow. Otevřeně přiznává, že pořádá spiritistické seance, „aby se dostal blíže k Bohu“. Blackmore během svých koncertů prožívá ve spiritismu dobře známý jev „exkurze duše“, kdy opouští své tělo a vznáší se v koncertním sále. „Circus“ 16. 8. 1976 „Oheň chrlící démoni rock’n’rollového pekla“ – takto jeden rockový magazín nazývá americkou skupinu KISS. Sám jejich producent Bosezrin označuje tyto čtyři hudebníky jako „symboly rozpoutaného zla a nevázané smyslnosti. Jejich bývalý bubeník Peter Criss pyšně prohlašuje: „Shledávám se být zlým. Věřím stejně tak v ďábla jako v Boha. Obou lze požití k tomu, aby člověk dosáhl toho, co si přeje.“ Gene Simmons, který projevuje zájem o kanibalismus, proslul schopností žádostivě vyplazoval svůj dlouh ý jazyk. To je starý pohanský symbol uctívání démonů. Jeden mladý fanoušek KISS zabil svého kamaráda ze třídy, protože se s ním pohádal o KISS. Název KISS je prý zkratkou pro Kings In Satanic Service“ (Králové ve službách satana). pekelná píseň „God of Thunder“ („Bůh hromu“) obsahuje výzvu: „Shromažďuj kolem sebe temnotu, aby tě potěšovala, a tobě přikazuji, abys poklekl před bohem hromu, bohem rock’n’rollu.“ Byl mi popisován případ, jak jeden nadšený fanda KISS uposlechl výše uvedené výzvy a na radu svého přítele se o půlnoci modlili k jednomu plakátu KISS. Najednou začal plakát svítit a Gene Simmons pohnul svým vyplazených jazykem.Tímto děsivým zážitkem byl mladík údajně tak šokován, že pak už nikdy KISS neposlouchal. Nejpozději od alba „Tago Mago“ (1971) vnímaví posluchači zaznamenali při zvláště inspirovaných vystoupeních německé skupiny Can auru nezvyklosti až neskutečnosti. Téměř strašidelná souhra hudebníků při improvizaci budila dojem, jako by každý už předem věděl, co budou ostatní v příštím okamžiku hrát. Omamující snové zvuky jakoby vyvěraly přímo z podvědomí – jak však bylo možné, že zvuky vydávané různými hráči byly tak perfektně navzájem synchronizované? Přivedli vždy část publika do vytržení mnohem spolehlivěji, než bylo mezi jinými rockovými skupinami obvyklé. Kromě toho se v užším kroužku kolem Can šuškalo o podivných zážitcích a v recenzích se stále více objevovalo slovo telepatie. Bylo jen otázkou času, kdy se v souvislosti s Can začne hovořit o magii… V okolí Can se stále dějí nevysvětlitelné věci, o nichž hudebníci hovoří jen váhavě a s velkou opatrností. Například ta věc se studiovými hodinami při natáčení anglického televizního pořadu „Old Grey Wistle Test“ v únoru 1974. Po počátečním znamení a zahájení nahrávání bubeník Jaki Liebezeit zjistil, že v jeho nástroji je něco v nepořádku. Přerušil tedy hru, ale ve stejném okamžiku zůstal stát také vteřino ukazatel u hodin. O několik minut později dal signál „hotovo“ a ukazatel se opět rozběhl. Nikdo z hudebníků si toho nevšiml, ale celá scéna byla nafilmována čtyřmi videokamerami a bylo ji možno prověřit. Jeden kameraman, bledý jako křída, muzikantům řekl: „Je na vás opravdu něco komického.“ Marc Bolan, vedoucí kytarista a skladatel skupiny T-Rex řekl, že v Paříži žil dva roky s jedním černým mágem, od kterého se naučil provozovat magii, jíž později připisuje úspěch některých svých desek. Bolan přivedl anglické teenagery do „Rextáze“, za rok a půl prodal osmnáct miliónů desek. Noviny referovaly o koncertech T-Rex, při kterých polovina ženského publika upadla do hluboké bezvládnosti, zatímco ostatní se daly do ječivého křiku.Marc Bolan zemřel při jedné tajemné autonehodě v Anglii. K nejznámějším a nejúspěšnějším písním Led Zeppelin patří „Stairway To Heaven“ (Schody do nebe), která popisuje stejnojmenný kult v egyptsk é mytologii. Text této písně ve skryté formě obsahuje také satanské vyznání víry. Když se deska „Stairway To Heaven“ pustí pozpátku (což na obvyklých gramofonech není možné), jsou slyšet následující úryvky vět: „Listen! We have been there… I will sing because I live with Satan… Serve me! There is no escaping it… with Satan… if we got to live for Satan… Master Satan…“ („Slyš! My jsme tam už byli… budu zpívat, protože žiji se satanem… Služ mi! Nelze tomu uniknout… se satanem… jestliže musíme žít pro satana … Pán satan…“) Předávání tajemného poselství hraním desky pozpátku („back ward masting“) se mezitím stalo proslulým. Je velice pravděpodobné, že tato metoda pochází od A. Crowleyho, k jehož okultnímu učení patří i to, že člověk, který se chce satanismem opravdu zabývat, musí touto obrácenou řečí „mluvit, číst, psát, přemýšlet a rozumět jí.“ Ulrich Bäumer: Chceme jen tvoji duši. Rocková scéna a okultismus. Fakta a souvislosti. Logos, Praha 1991 Rozhodujícím faktorem úspěšnosti jakékoli rockové skupiny je energie, schopnost vysílat energii, přijímat ji od publika a zase ji předávat zpět. Rockový koncert není ve skutečnosti nic jiného než rituál, při němž se uvolňuje a předává dál psychická síla. Koncerty Led Zeppelin jsou v podstatě založeny na hlasitosti, opakování a rytmu. Mají mnoho příbuzného s tranzovou hudbou (Trance-musik) z Maroka, která je svým původem a účelem magického charakteru. každá umělecká hudba, malířství i literatura jsou původně zaříkávání a magie, jsou určeny k dosažení určitých cílů. Při koncertu Led Zeppelin je jak u hráčů, tak u publika cílem energie. Aby bylo tohoto cíle dosaženo, je třeba natankovat ze zdrojů magické síly, ať už je to jakkoli nebezpečné. Jimmy Page sólový kytarista skupiny Led Zeppelin Když jsme jednoho večera právě hráli, náhle do mne vstoupil duch a já jsem hrál, ale už to nebylo vůbec moje hraní. John McLaughlin, kytarista kapely Mahavisnu Orchestra.Dost často se stává, že mám pocit, jako bych na svůj nástroj nehrál já, ale jakési „něco“ a jako by totéž „něco“ hrálo také na ostatní nástroje naší skupiny. Právě tohle mám na mysli, když říkám: Někdy z toho jde strach. Rockový bubeník Ginter Baker Když přicházím na jeviště stávám se posedlým. Zpěvák Meat Loaf Nadpřirozeným jsem byl fascinován odjakživa a rock jsem vždy považoval za ideální médium pro takové věci. Jimmy Steinmann, skladatel Meat Loaf Ze Spojených států bylo hlášeno, že počet Američanů, zabývajících se čarodějnictvím, kultem satana a černou magií se odhaduje na deset miliónů. Zpráva z denního tisku (1991 Také skupina Rolling Stones – přinejmenším v určitém období flirtovala s kultem satana. Už v roce 1967 přišli s titulem LP desky „Their Satanic Majesties Request“(Žádost jejich satanského veličenstva). Jak později oznámil zpěvák Stones Mick Jagger, neinspiroval skupinu při této desce nikdo jiný, než Anton Lavey, velekněz Satanovy církve v San Francisku. O něco později vznikla proslulá píseň „Sympathy for the Devil“ (Náklonnost k ďáblu), která se stala hymnou amerických uctívačů satana. Atributy, které ovládají každé rockové vystoupení a jimiž se podroben každý rockový hudebník – tvořivost, emocionální sebepřesáhnutí – jsou zároveň atributy magie. A odtud není daleko, aby se rockoví hudebníci temným mocnostem magie otevřeli, vzývali je, snažili se využít jejich služeb, vyhledávali setkání s nimi. Ulrich Bäumer: Chceme jen tvoji duši. Rocková scéna a okultismus. Fakta a souvislosti. Logos, Praha 1991

Category: 1993 / 09

Libor Michalec
Slavní lidé v oboru žurnalistiky tvrdí, že rozhovor připomíná souboj. Nahlíženo touto optikou můžeme následující rozhovor uvést takto: bitevní pole – duševní krajina ing. Vladimíra Párala, českého profesionálního spisovatele. Útočník – reportér magazínu Koktejl (24), s podporou šéfredaktora a fotografa. Obránce (61) má dlouholeté zkušenosti ve strategii a taktice tohoto způsobu boje a Maginotovu linii s několika stupni obranných valů. Souboj veden se snahou o korektnost a z útočníkovy strany s úctou k protivníkovi.
BOJOVÉ POLE PRÁCE A PSANÍ.
Máte stále místo, kde píšete, nebo to může být kdekoliv a kdykoliv? Jakožto pouhý profesionál si nemohu dovolit psát pouze ve své soukromé rezidenci. Z tohoto důvodu jsem vyvinul psací technologii, která má dvě velké a dvě malé potřeby. Malé jsou: tužka 0,5 mm a kancelářský bílý papír. Ty velké potřeby jsou teplo a ticho. Za splnění těchto podmínek mohu psát prakticky kdekoliv, což činívám.
Máte normu, kolik slov musíte napsat denně? Mám spočteno, že za dvě hodiny volného času napíšu stránku rukopisu a tužkopisu. Přičemž rok má asi 300 pracovních dní , takže by to znamenalo 300 stránek ročně. A američtí nakladatel é nedoporučují, aby spisovatel uveřejnil každý rok novou knihu, protože by mohl zahltit trh.
Přemýšlíte o knihách spíš jako spisovatel nebo vydavatel? (První náznak ofenzívy). Výhradně jako autor, vycházeje z velice prostinké estetiky psát takové knihy, jaké bych si sám rád přečetl. Přiznávám, že takových knih je dost málo. Na co myslíte v den, kdy nic nenapíšete? Takový den si jako profesion ál nemůžu dovolit. Stalo se mi asi třikrát v životě, že jsem chtěl psát a nenapsal nic, ale přitom jsem zase myslel na psaní.
Když začínáte práci na románu, víte obrysově, jak bude probíhat? Znám začátek – zahájení. Mám rád královský gambit, který ostře rozvine hru a je dramatický. Znám střední hru, kde je nejvíc možností. Ale střední hru bychom si nejvíce pokazili, kdybychom věděli, jak dopadne. To by si autor neměl dovolovat. Konec je překvapení. Románové téma přichází ke mně jako žena oblečená, kterou já postupně svlékám. Vybíráte si témata svých příběhů, nebo ony si vybírají vás? To je příliš chytrá otázka. (Obránce naznačuje arzenál svých obranných prostředků.)
Máte nějaké téma, které jste nestihl napsat a dnes nemáte chuť se k němu vracet? Abych měl zajištěné stáří, nashromáždil jsem asi 250 námětů na romány. Ze stovky těchto námětů vzniklo 100 povídek v knize Dekamerón 2000 aneb Láska v Praze.
Ovlivnilo vás v životě něco natolik, že se k tomu pořád vracíte? Žena… Konkrétní nebo obecná? Nechte to takhle. Tak je to hezčí. (Útok bravurně odvrácen.)
Myslíte, že byste psal jinak, kdybyste nebyl inženýr chemie? Jsem rád, že jsem studoval chemii, protože si myslím, že prozaik by měl umět šachy, ovládat horské výstupy a aspoň částečně organickou chemii, což jsou tři momenty, o kterých vím, že cvičí prostorovou představivost. Papír je dvojrozměrný a právě tím dostanete třetí rozměr. V jednom rozhovoru jste řekl, že pracujete v oboru masové kultury jako například Michael Jackson nebo Madonna. Jindy zase, že knížky jsou jako vaše děti.
Nesváří se ve vás tyto dva proudy? Pokud se sváří, je to jen dobře. Co právě čtete? Právě teď čtu vynikající knihu Martina Nezvala „Jak jsem obsluhoval prezidentova poradce“. Je to tak dobré, jako by to bylo ode mne. (Útočník málem přehlédne vynikající klamání tělem na druhou)
Čtete někdy poezii? Ano, velice rád, zejména poezii milostně orientovanou a ženskou jako například Svatavy Antošové.
Jak se vám líbí filmy a divadelní hry podle vašich předloh, a jak dalece se s nimi ztotožňujete? Barrandovské filmy většinou nedopadly dobře. Oproti tomu divadlo se velice daří. Činoherní studio udělalo Profesionální ženu s Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem, která se hrála pět let. I jiné hry se celkem dobře ujaly a tehdy jsem měl normu, aby se má hra hrála nejméně tři roky.
Když vám někdo pošle své texty, co si o nich myslíte a jak na ně reagujete? V tomto případě zásadně nečtu texty jiných autorů. Jednak mi vadí strojopis, který mi připomíná technickou dokumentaci, od které jsem s úlevou uprchl. A potom několik let redaktorské práce, která mě ničila, protože ti autoři příliš ovlivňovali mě a já zase je.
Koho považujete za nejlepšího žijícího autora? (Pokus o diverzní akci odhalen) Kromě přítomných, myslíte? Nikdo mě nenapadá… Derou se sice… prosím další otázku. Ze zemřelých? Netroufám si říci nejlepší, ale jedním z mých nejmilejších jest méně již známý geniální spisovatel, můj zesnulý kolega Guy de Maupassant, autor jemné, pronikavé a perfektní erotiky. V mnohém nepředstižený.
Počítáte se k nějaké literární skupině nebo generaci? Pouze k těm, které sám založím. Začalo to tzv. severočeská literární škola, která vznikla kolem Severočeského nakladatelství a upadala střídavě do nemilosti napřed tehdejšího představenstva a pak i následujícího. Nyní zakládám novou českou školu literatury feministické a feminokratické, v rámci hnutí, které zakládám, hnutí VŽS – vláda ženského srdce.
PŘÍMĚŘÍ NAD MÍROVÝM ÚZEMÍM ŽENSKÉ DUŠE (Útočník se domnívá, že zná protivníkům systém obrany. Snaží se soupeře uklidnit a potom provést bleskový protiútok. Na mírovém území naslouchá bez postranních úmyslů.) Vycházím z toho, že lidstvo vstoupilo do svých dějin zlatým věkem, kterému se nepřesně říká matriarchát. Ženy vládly této modré planetě a byl to vlastně ráj. Potom se suroví a úskoční muži zmocnili vlády nad světem na příštích 7 000 let až do dneška. A těchto 7 000 let je krvavá cesta lemovaná násilím, zlem, prostitucí, přinesla války, zbrojení, televizi, fotbal, pivo, pornografii. Proto mé hnutí VŽS chce obnovit zlatý věk a vrátit vládu tam, kam přirozeně patří. Žena – matka to jest, která nás přivádí na svět a vede nás a my jsme šťastni pod jejím vedením. Jakmile se vymaníme z jeho vedení, mnozí z nás začínají být dobytkové. Pro začátek bych navrhoval ustavení okresních guvernerátů v čele s guvern érkou, která má právo vstoupit ve svém okrsku na jakékoliv shromáž- dění, do kterékoliv restaurace, baru, redakce, studia. V čele okresních guvernérek je generální guvernérka se sídlem v Praze, zemské guvernérky, moravská a slezská. Vždy jsem si představoval, že ženy jsou pro vás symbolem vášně a rozkošnictví, zatímco teď je spojujete s představou pořádku, klidu, míru… Ano, je to asi tím, že jako nezralý muž jsem byl přitahován nejvíce tím, co je nejblíž o ruce – to znamen á ženských půvabem tělesným. Teprve později jsem byl schopen docenit ženu v celé nedozírnosti jejího formátu. Za druhé se nepředstavuji, že by ženské guverneráty měly nastolovat nový pořádek. Nechť existuje základn í skelet demokracie. Ženský sladký úkol by byl dodat laskavost, něhu, pochopení, milostnost a časem i humor. I když humor je trochu jiná věc.
Máte vlastní definici humoru? Humor je, jak jsem četl, vyrovn ání a rozdíl dvou napětí. Humor je jedním z nejvyšších aspektů člověka. Předstupeň božství. A síň božství není myšlení, není práce, není tvorba, ale je to hra, která je první přirozeností člověka. Jsouce dětmi jsme nejvíce bohy… (Přichází pravý okamžik ke zteči.) Ublížil jste někomu svou knihou? Byly to například nešťastné shody jmen. Od té doby si vybírám jména podle pražského telefonního seznamu. Ale konkrétně psaním. Ublížil jste někomu? Nepochybně ano, sobě. Bydlel jsem v paneláku a psal román a tříletá dcera škemrala – tatínku – pojď si hrát, pojď si hrát. Říkal jsem si – Buď si půjdu hrát a stejně ta hra nebude stát za nic, protože budu myslet na psaní, román se pro ten den zbortí, anebo… Což je stínem proti tomu, jak trpí příbuzní dnešních podnikatelů.
Jako známý člověk máte mnoho nepřátel, setkal jste se se závistí, nepochopením, Jak se bráníte? Požádal jsem o zbrojní pas.
Proč jste začal psát, byl jste z umělecké rodiny anebo zázrak přírody? Váš výraz mě tak okouzluje, že se pouze usmívám. (Špatně vedený útok nejen že vyznívá naprázdno. Navíc se obrací proti útočníkovi.) Vzpomínáte na vojnu? Protože můj otec byl důstojník, francouzský legionář, a důstojníkem byl i můj bratr, necítil jsem v sobě takový antimilitarismus jako ostatní v té době. Naopak, některé prvky se mi líbily. Když můj otec pracoval na generálním štábu a začínal každý pracovní den v 9,00 projížďkou koňmo, uvědomoval jsem si, že přesně to bych si přál. A jestliže se mi podaří má horká novinka PLAYGIRLS, chtěl bych začínat každý den partií golfu.
O čem bude ta kniha? Horká novinka PLAYGIRLS se odehrává v pražském erotickém salónu. Chtěl bych použít této látky, kde jsou lidé ostře nasnímáni ve velice exponovaných situacích, jako umělecké zkratky, abych tam dostal pražskou high society a její milionáře. Jedná se zejména o to, co u nás schází a co by PLAYGIRLS měla ukázat – provoz tohoto druhu, kdy zákaznicemi jsou ženy a personálem muži. Kniha je těsně před dokončením, čekám jen, až se situace na knižním trhu natolik uklidní, aby mohl přijmout poměrně náročnou knihu ve velikém nákladu.
Proč zrovna milionáři? Zajímají mě lidé úspěšní ve všech oborech a milionáři jsou navíc u nás nová porevoluční fauna. Cítím jako svůj úkol kultivovat trochu tuto společnost. Pokud je nějaká společenská událost a není tam přítomen umělec, je to jako IV. cenová skupina. Jako dobrý příklad bych uvedl – byl prezentační den firmy BMW, sešli se bankéři, pivovarníci z Plzně, velkořezníci z Brna, ale český přípitek přednesl spisovatel.
Zeptejte se, kdo to byl? Kdo to byl? No tak… já, ale to není důležité. (Útočník poražen na hlavu, obránce vychutnává slastnou chuť vítězství.)
Stává se vám, když píšete, je teplo a máte tužku 0,5 mm, že víte o pasáži, kterou právě píšete, že to bude ta, kterou lidé budou číst několikrát? Pro tvorbu umění je třeba udržovati se ve stavu nadšení. Navíc kromě běžné provozní euforie jsou místa, kde je ještě něco navíc. Při práci na Milencích a vrazích jsem nad místy, sugestivn ími k popisu drancování cítil něco, čemu se v hudbě říká zak ázaný akord, protože vzbuzuje v lidech zvířecí pudy. Později jsem si ověřil, že skutečně jsou ta místa přenosná i na čtenáře a působí bez ohledu na čas a dobu.
Je to vaše nejmilejší knížka? Ne. Nemám ji tolik rád, proto že v té době jsem měl omezenou filozofii, že lidský život a lidský vývoj probíhá ve stálém kruhu. Jsou lidé bohatí – modří – a jsou lidé červení – revolucioná- ři. A ti hladoví, neukojení, přepadnou, znásilní a pobijí modré, sednou si na jejich místo, cituji z románu: „začnou brnkat na piáno, začnou pít koňak a zmodrají..“ a potom přijde nová červená vlna a tak vývoj pokračuje. Což není pravda. Proto dávám přednost poslední Knize smíchu, rozkoší a radostí, kde je konečně nalezeno při respektování tohoto východisko, řečeno jedním slovem – světlo. To světlo, které máme uvnitř v sobě, které vyzařujeme očima. (Útočník zaskočen a přemýšlí o tom, že pokud toto je podzemní betonový bunkr, je prakticky nezničitelný.)
Máte recept na šťastný život? Největší tajemství lidského života a bezpečná brána ke štěstí je otevřít se všemu, co přichází. Nemusíte ani chválit, ani hanět, ani přijímat, ani zavrhovat. Jste prostě satelitní anténa a zachycujete vlnění celého světa. (Útočník má zase o čem uvažovat. Nicméně mu zůstává právo použít zbraň na hranici korektnosti.)
Líbí se vám televizní pořad GEN: Byl jste nominován mezi 100 Čechů dneška? Nerad bych, aby moje naprosté pochybnosti o tomto GENu zazněly tak, že jsem se tam dosud neobjevil. Ale chci vás upozornit, že skutečně hodnotný GEN vyjde v NEI reportu.
Kdyby se takový GEN připravoval v celosvětovém měřítku a vám přišlo poštou, že máte o sobě napsat dvacet řádků, co byste napsal? Pane redaktore, po našem dnešním hovoru toto heslo svěřuji vám. (Příměří bylo potvrzeno.)

Pin It on Pinterest

Shares
Share This