KAREL KÝR
Známá jednou na nádraží Praha-Smíchov oslovila žebrajícího muže kolem čtyřicítky a zeptala se ho proč nejde pracovat. Přece kdo chce, v Praze práci najde. Muž se na ni podíval jako by se ho ptala, kolik je jedna a jedna a řekl: „Madam, proč bych to dělal? To by mne pánbů musel seřvat do volů. Tady a jinde si vysomruji za den pětikilo i více, tak co bych si huntoval tělo.” Zaujalo mě to. A protože si myslím, že reportér nemá čerpat jen ze zprostředkovaných informací, ale i z přímých, zažitých, rozhodl jsem se, že to zkusím. Tedy žebrat. To by v tom byl čert, abych za den pětistovku nevyžebral! Tři dny jsem se neholil a den před akcí jsem se nekoupal. Když jsem se podíval na své šedivé strniště, musel jsem uznat, že moc vábně nevypadám. Při přípravách jsem si vzpomněl na jednoho kamaráda, který kdysi marodil s ekzémem na rukou a asi půl roku chodil s obvázanýma rukama. Ušmudlal jsem dva obvazy a omotal si jimi ruce. Pak jsem se převlékl za šupáka. Obul jsem si nejsešmatlanější boty, rifle, v kterých chod ím do sklepa, košili s odrbaným límečkem. Do kapsy žádný kapesník, žádné doklady, jen dvě jízdenky, starou čepici a pět korun. Ty dám do čepice, aby kolemjdoucí viděli, že už jsem něco vydělal.
Do vnitřní Prahy jsem jel tramvají. Pětkou. Přepravoval jsem se před polednem, kdy není dopravní špička. Ale už v tramvaji jsem neměl dobrý pocit. Lidé po mě pokukovali a nikterak se ke mně nehrnuli, spíše se ode mne odtahovali. Místo na žebrání jsem měl už vybrané. Kdybych šel na Karlův most, tak by mne „konkurence” vyhnala. Tam už jsou fleky zadané. Rozhodl jsem se pro Královskou cestu. Upíchl jsem se v Karlově ulici, blízko restaurace U modré štiky. Žebrající většinou sedí, u sebe čepici či krabic, případně trojjazyčnou cedulku. Já stál, čepici s vlastní pětikorunou u nohy. Po pěti minutách mi bylo divn ě po těle. Inu, žebrák – amatér. Pak jsem si s hrůzou uvědomil, že naproti mě je Státní knihovna, kde se občas zastavím a kde chodí mnoho mých známých. Co kdyby mně někdo z nich poznal? Na zádech mi vyrazil pot. Pro jistotu jsem si sundal brýle. Stál jsem asi půl hodiny. Za tu dobu mi tři kolemjdoucí hodili do čepice drobné. A pak to přišlo. Přicházel ke mně muž kolem padesátky. Na první pohled Němec. Zadíval se ne mne a řekl: „Warum…” Nenechal jsem ho domluvit. Napadlo mě, že by to mohl být zvědavý novinář. Rychle jsem řekl: „Ich bin krank. Ich habe kein Geld.” Muž se na mne podíval a vytáhl peněženku. Vyndal dvacetikorunu a vhodil ji do mé čepice. Nevěřícně jsem na to zíral. Moje víra v německou šetrnost byla silně otřesena. A pak mi došlo, že na Královské cestě dělám státu ostudu na mezinárodní úrovni.
S hrůzou jsem si uvědomil, že by mě někdo mohl vyfotografovat. Zvláště Japonci mohou při zhlédnutí různých rarit „zavařit” fotoaparát. Měl jsem chuť to vzdát. Ne, neměl jsem strach z policistů, nevlastnil jsem doklady, tak co by si na mě mohli vzít? Nehledě na to, že mají jiné starosti. A kdyby mne sbalili, nakonec by se všechno vysvětlilo. Ale bylo mi trapně, fackovala mě ostuda. Ale když jsem se dal na vojnu, musím vydržet. Při dosavadních „příjmech” bych do devíti večer mohl pětistovku vyžebrat. Po dvacetikoruně drobných přibývalo. Dvacka jimi byla brzy skoro zasypána. Objevila se i desetikoruna. Začaly mne napadat bláznivé myšlenky. Třeba bych mohl zpívat Lili Marlén? Naštěstí k realizaci nedošlo. Začínal jsem mít úspěch i tak, asi jsem vypadal jako skutečný žebrák. Byl jsem na place dvě hodiny, když jsem dostal „ránu”, která mne ze žebráckého postu vyhnala. Ze Seminářské ulice vyšel asi dvanáctiletý kluk. Zamířil ke mně. Čtyři kroky přede mnou se zastavil. Začal si mne prohlížet. Nevím, kdy jsem se naposledy červenal, od té doby uběhla pěkná řádka let. Tentokrát jsem cítil, že rudnu. Vtom se kluk rozhýbal a namířil si to přímo ke mně. Sáhl do kapsy a hodil mi do čepice pětikorunu. Udělal jsem zoufalé gesto, že tu pětikorunu nechci, ale kluk mi zmizel v davu. Chtěl jsem se za ním rozběhnout, ale naštěstí mi to došlo, žebrák honící malého kluka. To bych dopadl! Nepamatuji se, že bych se kdy v životě více styděl.
Ze žebrání jsem nadosmrti vyléčen. Nikdo by mne k němu už nedonutil. Popadl jsem čepici a zamířil do Liliové ulice. V nejbližším průchodu jsem strhal obvazy a hodil jsem je do popelnice. Teď se mohu konečně tvářit, že jsem v pracovním. Přepočítal jsem peníze v čepici. I s mou pětikorunou to dělalo sto dvanáct korun. Za dvě hodiny. Kolik si za tu dobu vydělá dělník ve fabrice? Z vyžebraných peněz jsem nezaložil novou akciovou společnost. Sotva jsem se dostal domů, oholil jsem se vysprchoval, převlékl a znovu vyrazil do vnitřní Prahy. Tentokrát na Wilsonovo nádraží. Za vyžebrané peníze jsem koupil mléko a ovoce. Blízko vchodu do metra, to proto, abych mohl co nejrychleji zmizet a nedostal po hlavě coby „movitý muž”, jsem si vyhlédl rumunskou rodinku s třemi dětmi. Překvapeným dětem jsem strčil do rukou igelitku s nakoupeným proviantem. Kdybych jim dal peníze, rodiče by je propili. A bleskurychle jsem zmizel v metru. S pocitem, že moje žebrota byla aspoň k nečemu dobrá.
JOSEF KLÍMA
Když jsem kdysi jednomu historikovu, u něhož jsem sbíral materiály o rituálech keltských kněží druidech, zmí nil o tom, že my, Češi, jsme víc Keltové než Slované, celý se rozzářil: „To je zajímavé, že si to myslí i příslušníci generace, kterou se snažili od narození přesvědčit, že máme k Rusku blíž nejen politicky, ale i etnicky.” Poprvé jsem si tak uvědomil, že k dezinformacím totality patřila i informace, která se zrodila kdesi v nadšených dobách rakousko-uherského panslavismu, a která se komunistům tak hodila, jako kdyby Čelakovskýa Kollár byli schopnými agenty řídícího orgánu jménem Lenin.
Přiznám se, že jsem o našem ryzím slovanství začal pochybovat už v době, kdy jsem o Keltech v Čechách nevěděl ještě dohromady nic – až na jeden povinný školní výlet do keltsk ého oppida Závist na Zbraslavi. Tak dávné genetické kořeny – to není jako ztotožnit se s Hradčany nebo se státní vlajkou. To je záležitost ryze emocionální, rezonující kdesi mimo rozum v hodně hlubokých tůních osobnosti. Tam, kde proudí hudba, okouzlení přírodou nebo nálady. Ano, slovansky teskné mollové melodie, poezie řek nebo paralyzující melancholie – to všechno v nás odjakživa víceméně fungovalo podle ruského vzoru. Jenže odkud se vzaly rezonance zcela nečekané, slastně mlaskající nad skotskými a irskými harmoniemi v podání Simona-Garfunkela, Mikea Oldfielda či Paula McCartneyho? Na jakou strunu udeřil v našich duších majestát keltských dubů v kontrastu k nostalgii slovanských břízek? Či křišťálová vitalita Kelty uctívaného pramene v porovnání se slovanskou zádumčivostí veletoků? Živočišný hospodský dupák proti bolestínské chandře? „Když narazíš na slovanskou duši, je to jako bys šlápl do bažiny,” napsal Ilja Erenburg. A přestože je to přesné, na nás by to platilo jen z části. Z té horší části – bráno měřítkem našich možností vrátit se do Evropy. Když se mi poštěstilo projet stopem půl Skotska, dotknout se těch zvláštních kamenů zvaných menhiry a dolmeny, uslyšet v originále skotské dudy airské housle, bylo tu najednou ještě o rezonanci víc. Tak blízkou, že už nám zevšedněla: o rezonanci jihočeskou.
Zkuste si přehrát některé jihočeské lidovky v irském rytmu; uvidíte, jak se podobají irským lidovkám. Zkuste si projít (ne projet) kus krajiny nad Protivínem, kolem Parezí a dál – a narazíte na shluky kamenů, které nemohly vzniknout náhodně, a na staré cesty, jejichž směr a tvar je starší než naše slovanská paměť. Nedobytnost jihočeských usedlostí a tvrdost jihočeských hlav má se slovanským vlivem jen pramálo společného, a dudy… dudy jsou už ryze keltské… Vím, že odborníci mě budou proklínat za etnický diletantismus, budou mi oponovat šipkami na mapách, označujícími tažení Slovanů, Germánů, Židů a já nevím koho ještě. Přesto musím tu kacířskou hypotézu dovést ještě dál: domnívám se, že v Čechách končí východní hranice území, které má keltský základ a dodateční slovanské vlivy – zatímco na Slovensku je to přesně naopak. Možná právě to byl jeden z důvodů – byť skrytých – té rozdílné mentality, která nakonec našla svůj výraz i v rozdělení státu. Kdo mi nevěří – a teď se dostávám k tomu, proč jsem celou tuhle úvahu vlastně situoval do této rubriky – ať si poslechne dvě desky rockového houslisty a skladatele Jana Hrubého, bývalého spoluhráče Vladimíra Mišíka a Michala Prokopa.
První vyšla pod názvem CESTA NE SEVEROZÁPAD už loni a Hrubý se na obalu bez obalu vyznává z toho, že pro něj jediná cesta k inspiraci folklórem vede na severozápad od naší vlasti a nikoli opačně, kudy chodívala tolik let. Jeho kompozice, naplněné, povětšinou houslemi a klávesami (ale i hobojem, bicími, basou a dokonce malým symfonickým orchestrem) také jednoznačně ukazují tajný historický kanál mezi Kelty a námi v takové dokonalosti a zároveň originalit ě, že bledne i proslulý edinburgský koncert Mikea Oldfielda. V druhé LP s názvem ARCHER’S STONE (TASTE OF GUINNES), která vyšla právě nyní, zachází Hrubý „na severozápad” ještě dál: pozval si k sólovému zpěvu britského zpěváka Petera Mustilla, který je zároveň i autorem původních textů. Přičemž orchestrace desky za spoluúčasti takových hráčů jako je Pavlíček (kytara) či Veselý (baskytara) rezonuje v českém posluchači na keltskou strunu ještě sugestivněji. Nejnápadněji asi v nejlepší skladbě o „chuti piva Guinnes”, kde valaši sice vyvážejí ráno sudy z originálního irského pivovaru, ale pivaři se už veselí v symfonickém potoku smyčců a horn téměř dvořákovsky… Hrubého kompozice nejsou zrovna ideální hudbou pro toho, kdo chce tančit a je mu jedno při čem, „hlavně když to šlape”. Ani pro toho, kdo si pouští muziku jen jako kulisu. Jsou pro posluchače, který má zájem naslouchat a objevovat v sobě cosi, o čem neměl doposud tušení. Třeba toho „hrubého” Kelta v našich genech.
Od dvoufázového rozbití Československa ve smršti mezi podzimem 1938 a jarem 1939 uplynul již věk dvou tří generací. Zdá se nám, že víme vše, známe přece rozhovory státníků, jejich korespondenci, jsou zveřejňovány stěžejní dokumenty… Jenomže politika, diplomacie, pohyby armád, veřejné projevy – to je v okamžicích, kdy se hraje o mnoho anebo o vše, jen jednou stranou karty. V pozadí stojí často ještě ona těžko zanedbatelná složka, kterou už Napoleon nazval neviditelnou armádou. Muži, bez nichž moudří státníci rozhodnou málokdy, lidé, kteří si své povolání nepíší na vizitky, muži stínů: příslušníci tajných služeb. Jedním z hlavních bodů jejich neporušitelného desatera je mlčenlivost a proto se o jejich práci většinou příliš mnoho neví. Předválečná léta však jsou už nyní historií – a tak plukovník v. z. Alois Frank, před okupací jedna z hlavních postav našeho vojenského ofenzívního zpravodajství, za války důstojník československé zpravodajské služby s působištěm v Haagu a Londýně, člověk, který mimo jiné mnohokrát jednal s legendami opředenými agentem A-54, mohl před časem promluvit. Setkával jsem se na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let se všemi tehdy dosud žijícími našimi zpravodajci, i když v počínající normalizační době už byla malá šance, že by jejich vzpomínání mohlo v ucelené podobě spatřit světlo světa. „Nedovolí vám, abyste tlumočil naše názory, překážíme jim,” řekl mi jednou plukovník Alois Frank, „stejně jako jsme jim překáželi po Únoru, kdy nás ještě navíc zavírali.” Chvil, kdy toto strachuplné, zbabělé omezování pominulo se bohužel žádný z našich zpravodajců, z lidí, kteří pro republiku učinili tak mnoho a tak málo za to byli oceněni, nedožil.
Dejme teď jaksi dodatečně slovo alespoň jednomu z nich. Mnichov ani 15. březen 1939 nespadly, pane plukovníku, z nebe. Obě tyto pro nás tak bolestné události se dlouho připravovaly, zrály, vše v té předehře souviselo se vším. Který časový úsek bychom měli vzít za výchozí? Frank: „Začnu podzimem 1937. Tehdy jsme se od našich agentů dozvěděli, že při pobočce německé zpravodajské služby (abwehru) v Drážďanech vznikl nový referát, který měl za úkol zabývat se čistě československými záležitostmi. Jeho vedoucím se stal kapitán Dehmel a hlavními důvěrníky byli činitelé německé menšiny uvnitř naší republiky, kteří pak získávali další spolupracovníky. Kapitán Dehmel budoval svou zpravodajskou síť tak, aby splňovala všechny požadavky v případě německé mobilizace proti ČSR. Jeho lidé organizovali na našem území sabotážní skupiny ze sudetských Němců. Vyžadovali od lesníků německé národnosti, aby v pohraničí systematicky sledovali naše opevňovací práce. Později jsme získali i zprávu, že nejvyšší šéf německé vojenské špionáže admirál Canaris svolal na přelomu let 1937 a 1938 tajnou poradu do Drážďan, kde vydal instrukce pro podřízení abwehrstelle: zintenzívnit špionáž proti Československu, nešetřit penězi či lidmi a používat všech prostředků, třeba i vloupání a vražd, aby se opatřil materiál o československé armádě. Mohu s klidným svědomím říci, že naše obranná zpravodajská služba proti tomuto náporu velmi aktivně zasahovala. Čtvrtého března 1938 nám agent A-54 (Paul Thümmel) předal informaci, že Němci posílají na naše území krátkovlnné rádiové vysílačky, jimiž lze v případě potřeby navázat spojení s centrálou c Drážďanech. Vysílačky zabalili do krabic od margarínu, napsali na ně české adresy a dopravili je na německo-československé hranice, kde je převzala sudetoněmecká spojka a v některém větším pohraničním místě, kde to nebylo tolik nápadné, podala na poštovní úřad.
Dostali jsme od čtyřiapades átky skoro úplný seznam adresátů vysílaček a pokud se pamatuji, šlo jmenovitě o Prahu, Plzeň, Brno, Košice, Chomutov, Most, Litoměřice a České Budějovice. Držitelé vysílaček jsme pak po celou dobu sledovali a v kritické době před Mnichovem, kdy už hrozilo konkrétní nebezpečí záboru sudetského území, je naše bezpeč- nostní složky zatčením zneškodnily. Činnost vysílaček z Německa řídil důstojník wehrmachtu Brettschneider. A tahle akce nacistům prostě nevyšla.” Pašoval se k nám ve velkém množství i sabotážní a teroristick ý materiál? Frank: „Těsně u německo-československých hranic v Löbau a Pirně, a pochopitelně i na jiných místech, v první polovině roku 1938 zřizovali skladiště zbraní. Také třaskaviny pro sabotážní skupiny kapitána Dehmela byly připraveny. Výrobky v půlkilových konzervových plechovkách, označené českými nápisy „marmeláda´, „kompot”, „švestky”, „hrušky” a podobně. Tyto trhaviny se tajně přepravovaly do úkrytů vedoucích sabot ážních skupin v Liberci, Mimoni, Ústí nad Labem, Mostě, Kadani…
V té době byla v Německu cvičena také takzvaná Sudetská legie. Tvořili ji českoslovenští státní příslušníci německého původu, kteří byli jednak k této složce přímo povoláváni, přirozeně tajně, nebo za různých okolností utekli do Německa, aby třeba nemuseli sloužit v naší armádě. Tato jednotka freikorpsu měla na zvláštní rozkaz a v příhodnou dobu vpadnout na československé území, a to podle jednoho z rozkazů, který jsme zachytili, jmenovitě v prostorech Podmokly, Děčín, Bílina. Německá zpravodajská služba očekávala, že k tomuto vpádu Sudetské legie dojde asi 21. až 22. května 1938. Úkol: vyvolat paniku a před světovou veřejností pak hlásat, že tito ozbrojenci přišli ochraňovat své soukmenovce, kteří jsou Čechy utiskovány a vražděni.” Jak jsme na všechny tyto varovné skutečnosti reagovali: Nebylo přece možné jen s rukama v klíně přihlížet? Frank: „Náčelník hlavního štábu naší armády vyhlásil takzvanou velitelskou pohotovost, když předtím o situaci podrobně informoval vládu. Po bouřlivé diskusi kabinet rozhodl, že jako protiopatření bude 20. května 1938 vyhlášena částečná mobilizace a povolán jeden ročník záložníků. To se také stalo a 21. května ráno stála na hranicích „stráž obrany státu”. Československo dalo najevo, že je připraveno bojovat…”
Nakonec vše dopadlo jinak. Spolu s Mnichovem a počátkem takzvané druhé republiky nemohlo nedojít i ve vaší zpravodajské práci ke změnám. Je to tak? Frank: „Pod nátlakem Němců byli donuceni odstoupit náčelník hlavního štábu generál Krejčí, rovněž můj přímý šéf, přednosta 2. oddělení plukovník Hájek, byl zbaven funkce. Náš velmocenský soused si také na tehdejší pražské vládě vynutil závazek, že ustane jakákoli zpravodajská činnost proti Německu. Poslechli jsme jenom formálně, ve skutečnosti se vytvořila užší skupina důstojníků, v níž jsme byl i já, která zůstala věrna své práci. A měli jsme tímto směrem vybudovanou velmi dobrou agenturní síť, naši informátoři nám pomohli zjistit a odhadnout, jak se asi situace obklíčené republiky bude vyvíjet. Nenechávali jsme si své zprávy pro sebe. Beranova vláda byla od nás konspirativní cestou dobře informována. Už koncem roku 1938 jsme znali přesnou dislokaci sil wehrmachtu, nasazených podél našich hranic. Informacemi z několika různých pramenů jsme dokázali odhadnout a pojmenovat i základní Hitlerův strategický plán: obsadit zbytek Čech a Moravy a všestranně pomoci při odtržení Slovenska. Se souhrnem toho všeho jsme také seznámili naše kolegy – zpravodaje Anglie, Francie a Sovětského svazu.
Původně jsme se domnívali, že k německým akcím proti Československu dojde ještě do konce roku 1938. Generálové však Hitlerovi rozmluvili zimní operaci… Koncem února 1939 jsme získali zprávu, že v Německu byl utajeně vyhlášen takový stav bojové připravenosti, kterému jsme říkali napětí. Tedy vojenské přípravy k rozsáhlé akci, jednotky se přesunuly blíže k praporním hranicím, na kterých jsme stáli zcela odkryti.” V té době se, pokud vím, znovu ozval Paul Thümmel alias A-54. Muž, který působil v Canarisově abwehru a z dodnes ne zcela jasných důvodů, údajně finančních příčin, se dal k dispozici československé zpravodajské službě, přičemž není vylou- čeno, že v tom směru hrál roli o skrytý záměr některé ze složek německých tajných služeb. Frank: „Ozval se v tom období hned několikrát. Sedmého března 1939 jsme se od něho dozvěděli, že k obsazení zbytku republiky dojde buďto 14. nebo 15. března, o přesném datu prý führer dosud s konečnou platností nerozhodl. Téhož dne o tom zastupující náčelník hlavního štábu generál Fiala a zastupující šéf 2. oddělení plukovník Moravec informovali vládní kabinet. V předpokoji Kolovratského paláce je přijali Beran, ministr zahrani čí Chvalkovský, ministr obrany generál Syrový a ministr Havelka. V zásadě však byli Fiala i Moravec ústy do značné míry protiněmecky orientovaného Chvalkovského odmítnutí. Někte- ří ministři věřili více slovům Berlína než našim zprávám. Moravec mi o několik hodin později s pobouřením tlumočil, co prý jim Chvalkovský řekl: „Uklidněte se pánové! Žádnou paniku! Mám od našeho vyslance zprávu, že v Berlíně je naprostý klid a němečtí představitelé se chovají k našim diplomatickým zástupcům velmi korektně. Nemohu uvést žádný čin, který by v současné době zhoršoval německo-československý vztah.” Samozřejmě, řekl jsem si, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají…
My jsme ovšem ihned začali s protipřípravami, aby náš tajný zpravodajský materiál nepadl do rukou nepřítele. Nemohli jsme se ale po prvním neúspěchu vzdát a i nadále jsme naše vládní místa téměř hodinu od hodiny burcovali. A-54 nebyl přece naším jediným a výlučným zdrojem informací. Několikrát jsem zprávy osobně předával v Kolovratském paláci, mnohdy jsme přísně důvěrné informace posílali i v noci do bytu příslušným členům vlády. Sám jsem mluvil s Beranem, Chvalkovským i Syrovým, vše bylo bezvýsledné…” To už ovšem republice zbývalo jen několik málo dnů existence. Frank: „Desátého března přišel na 2. oddělení lístek od čtyřiapadesátky. Podstata alarmujících informací agenta A-54 – kromě podrobného plánu rozmístění německých jednotek – spočívala podle našich záznamů v těchto bodech: l V době od 12. do 14. března budou československými Němci uměle vyprovokovány demonstrace (zejména v Jihlavě a Brně), kde se ozvou požadavky po připojení k Říši. l Čtrnáctého března večer dojde na letištích v Ruzyni a ve Kbelích k vysazení německých parašutistických oddílů s cílem, aby tato letiště byla již 15. března v časných ranních hodinách pevně v rukou hitlerovské armády pro klidné přistávání dopravních letounů. l Města Plzeň a Ostrava budou obsazena 14. března večer, okupační jednotky armády i speciální policejní sbory s tímto pověřením jsou již připraveny. l Přichystány jsou již také diferencované zatýkací seznamy, mimo jiných i seznam důstojníků 2. oddělení MNO, kteří mají být v noci ze 14. a 15. března zatčeni, tajně odvezeni do Drážďan a odtud po krátkém výslechu dopraveni rovnou do Berlína.” Předpokládám, že v tomto seznamu bylo na jednom z prvních řádků i vaše jméno? Frank: „Ovšem. Doplnili jsme Thümmelovo sdělení dalšími poznatky, které jsme měli, a Fiala s Moravcem se opět vypravili do sídla vlády. Byl jsme tehdy také s jednou dodatkovou zprávou v Kolovratském paláci a cítil jsme, že jednotliví ministři postupně přestávají věřit Chvalkovskému ujišťování a začínají chápat dosah toho, co přijde. Hledalo se východisko ze strašné situace, v níž jsme se nacházeli. Našlo se v něčem, proti čemu jsme důrazně protestovali: musí být prý vše zamlčeno, aby nedošlo k nepokojům, národ bude, dojde-li k tomu, k čemu mělo dojít, postaven před hotovou věc. S tím nebylo možno souhlasit třeba i jen z vojenského hlediska. Leccos se přece i v této časové tísni dalo zachránit.
Mohlo odletět naše technicky i personálně vyspělé letectvo, které by sice bylo možná v některém z okolních států internováno, ale materiál by alespoň nepadl do rukou Němců. Mohly by se ničit muniční sklady a továrny, znehodnotit vojenská výzbroj a výstroj, skladiště oděvů mohla vyhořet. Nic z toho se nestalo, vojenský materiál mnohamiliónových hodnot spadl potom do rukou Hitlerovy armády, která jej v pozd ější době použila pro vyzbrojení vlastních útvarů.” Jaké kroky jste mohli v tomto krátkém časovém úseku učinit vy – zpravodajci? Frank: „Především jsme znovu informovali spřátelené zpravodajské služby: Francouze, Sověty a především Brity. První reakce přišla pak 13. března právě od Angličanů. Major Gibson navštívil plukovníka Moravce a tlumočil mu nabídku svých londýnských šéfů, se kterými byl v neustálém rádiovém spojení, k našemu odletu do zahraničí. Moravec pochopitelně věděl, že máme být zatčeni a uměl si také představit tragické následky toho, kdyby se Němcům dostaly do rukou naše tajné materiály – anebo kdyby některý z nás při mučení promluvil. A kdybychom všechny písemnosti bez výjimek zničili, znamenalo by to konec naší dlouholeté protiněmecké práce, zmar všech jejích okamžitých a hlavně potenciálních výsledk ů. Plukovník Moravec tedy Gibsonovu nabídku přijal. Zbývalo nám přibližně čtyřiadvacet hodin. Náš zpravodajský archivní materiál jsme třídili již od 7. března. Dokumenty, které neměly další upotřebitelnost, jsme pálili na hlavním štábu v kotlích ústředního topení, později i rovnou na betonovém dvoře. Zprávy ještě živé, evidenční listy našich agentů a další nepostradatelné složky, jsme balili do beden. S Angličany bylo domluveno, že bedny uchovají na jejich zastupitelstv í a později za námi spolehlivou cestou odešlou. Brzy už neobsahovaly naše trezory nic, co by mohlo Němcům usnadnit pátrání po agentech, kteří pracovali v náš prospěch. Byl jsem pak v té době – mimo jiné – pověřen odvozem zpravodajského materiálu do konspirační vily v Praze-Podbabě.
Bedny jsme nakládali na dvoře hlavního štábu v Dejvicích, vyjížděli odtud zadním vchodem. V Podbabě zajížděli až do garáže, bedny složili a vrátili se pro další. Z Podbaby si Angli čané svým vlastním diplomatickým osobním vozem odváželi vše na velvyslanectví. Do celé operace byl zasvěcen jen nepatrný počet lidí.” To už jste od plukovníka Moravce věděli, že v nejbližší době poletíte do Anglie? Frank: „Svěřil se nám s tím, což je pochopitelné, až na poslední chvíli. Mne si zavolal 14. března dopoledne a řekl mi ,Víte, Franku, jaká je situace. Ptám se Vás, zda chcete dobrovolně a ještě dnes odletět do zahraničí a tam dál zpravodajsky pracovat proti nacistickému Německu? V budoucnu se spolu s Brity pokusíme i o evakuaci našich rodin. Máte minutu na rozmyšlenou.” Odpověděl jsem bez zaváhání: Ano, souhlasím s touto cestou.” Upozornil mne, že náš odlet musí být absolutně utajen už proto, že poletíme přes Německo. ,Domy, kde bydlíme”, řekl , jsou již podle hlášení našeho obranného zpravodajství vesměs střeženy německými agenty. Jediný objekt, který snad není dosud hlídán, je váš byt na Uralském náměstí, protože jste se nedávno stěhoval z ulice Na Plavě. Máte teď volnější pohyb a proto vám uložím zvláštní a velmi důležitý úkol. Ve 13.00 hodin odjedete vaším vozem do Ruzyně a budete čekat na letadlo holandské společnosti KLM. Bude to letoun na normální lince Bukurešť-Amsterodam. Mezipřistání v Praze oficiálně nemá, ale Angličané tajně vyjednali změnu trasy. S pilotem nebo Gibsonem zmocněnou osobou projednáte podrobnosti odletu a zavoláte mne na hlavní štáb přímou linkou. Budeme tu čekat.” Vše bylo jasné. Zatelefonoval jsem pak manželce a poprosil ji, aby mi přepravila kufřík s nočním prádlem a cestovními drobnostmi – že odpoledne jedu do Bratislavy. Trochu se divila, ale byla už za ta léta zvyklá nic nenamítat.”
Holandské letadlo přiletělo přesně? Frank: „Kdepak. Ještě v 15.00 hodin se u mne v Ruzyni nikdo nehlásil. Byl jsem krajně netrpělivý. Uvědomte si pros ím, že v té chvíli nám už zbývalo velmi málo času. Historie se tehdy promítala doslova do hodin a minut. V poledne toho dne se odtrhlo Slovensko a v Bratislavě vznikl Slovenský štát, německé letecké síly byly už jistě připraveny na svých letištích ke startu… Konečně v 15.30 jsem uviděl vejít do haly menšího muže, zpravodajským instinktem jsem vycítil, že to by mohl být ten, na koho čekám. Když mne míjel, řekl tiše anglicky: ,Major Frank?´ Kývl jsme. Oznámil mi, že letoun před okamžikem přistál a právě tankuje. Za deset minut ke mně přistoupil člověk v uniformě zaměstnance KLM a řekl mi německy: ,Vše připraveno, ať pánové laskavě přijedou… Běžel jsem do telefonní budky a volal Moravce. Deset mužů ve třech vozech vyjelo vzápětí zadním vchodem z budovy hlavn ího štábu a složitými oklikami, třemi různými směry, dorazilo do Ruzyně. Dali nám razítka do našich pasů a v 17.30 hodin se letoun odlepil od rozjezdové plochy. Poslední pohledy na Prahu, pilot nabral kurz Krušné hory-Erfurt. Českon ěmeckou pomnichovskou hranici jsme přelétli ve výšce 3 000 metrů, za Krušnými horami nás uvítala sněhová vánice, která se stále stupňovala a východně do Erfurtu se změnila ve sněhovou bouři.” Němci váš letoun rádiově nezachytili? Frank: „Už nad Erfurtem našeho pilota volaly pozemní stanice a dotazovaly se na státní poznávací značku. Neodpov ěděl a zhasl vnější osvětlení. Letěli jsme takto napříč téměř celým Německem, v prudké bouři, letadlo se propadalo, smý- kalo ze strany na stranu. Volala další německá letiště, světlomety ze země se pokoušely prorazit sněhovou clonu a letadlo osvítit – marně. V oblasti Porúří se vánice změnila v déšť, o něco později k nám přišel pilot a s ulehčením řekl: ,Pánové, připoutejte se, za krátkou chvíli překročíme německo-holandskou hranici a budeme sestupovat.” Přistáli jsme v Rotterdamu, po hodině čekání znovu odstartovali a přes moře zamířili na západ. Kolem 22. hodiny jsme pod sebou uviděli zář osvětleného Londýna a croydonské centrální letiště.” V té chvíli… Frank: „V těch okamžicích už hranice republiky na několika místech překročily vojenské jednotky okupantů. Republiku, kterou jsme milovali, čekala nelehká doba. Pro nás osobně, pro jedenáct vojenských zpravodajců z Československa, začínala šestiletá etapa protiněmecké výzvědné práce. Tak, jak nám to druhého dne, 15. března, řekl z očí do očí a s úsměvem, který byl typicky jeho, vyslanec Jan Masaryk: ,Mládenci, dnes startujeme druhý odboj!” Nemýlil se.
RADEK JOHN
EXKLUZÍVNÍ ROZHOVOR S ONDŘEJEM HEJMOU PRO KOKTEJL
Za třeskuté totality student ům FAMU občas umožnili zhlédnout nějaký ten západní film, který nebyl uvolněn do distribuce. Jednoho dne jsme takhle nábožně zírali na film Nashville a jeho příšerný závěr, kdy postava pohybující se příběhem s houslovým pouzdrem v ruce konečně při koncertu country hvězdy pouzdro otevře, místo nástroje z něj vytáhne zbraň a zastřelí zpěváka přímo na pódiu. Tohle je tedy také Amerika s její svobodou pro každého, říkali jsme si tehdy v ustrnutí. Svoboda pro každého včetně psychopatů už je i u nás. 18. září 1993 byl při koncertě v Brně bodnut nožem do břicha rocker Ondřej Hejma. Další symptom posunu k reálnému kapitalismu je zde. Jak se s tím vyrovnáváme?
A jak se s tím vyrovnává Ondřej Hejma, leader skupiny Žlutý pes? Našli jsme ho nakonec 10. října už zase v nahrávacím studiu Hrnčíře, kde se svou kapelou natáčel písničku Karla Gotta Zdvořilý Woody pro LP desku Supraphonu, která se má jmenovat Hergot. Jde o projekt, v němž řada kapel bude interpretovat Gottovy staré hity. Dokud byl Ondřej Hejma v nemocnici a potom doma v rekonvalescenci, snažil se rozhovoru všemožně vyhnout. Proč vlastně, zněla první otázka. Protože celý incident na brněnském koncertu a jeho rozmázávání vytváří negativní energii, negativní vibrace. A to není dobré pro nikoho. Nad útočníkem má proběhnout soud a tím to končí. Žlutý pes hraje dál, jsme pořád ta sympatická amatérská, ne příliš známá skupina. A já budu hlídat, abychom nebyli slavní, protože sláva dnes přináší taková rizika a nevýhody, že to nestojí za to. A už vůbec nestojí za to být slavný tím, že vás někdo napadl s nožem v ruce.
Nejraději bych, aby se o celém případu vůbec nepsalo. To půjde asi těžko, když jde o jeden ze znaků nové doby, vytyčují se nové hranice životního prostoru, ve kterém se budeme muset všichni naučit žít. – Naštěstí pořád ještě na tom nejsme jako Američané. Ve filmu Nashville byl zpěvák zavražděn psychopatem mimo jiné proto, že je slavný. V Brně se atentátník rozhodl k akci teprve po hodinách dráždění hlukem. Jako novinář chápu povinnost kolegů přinášet informace. Ale není mi to příjemné. Nejde prostě o dobrou publicitu a člověk by se jí rád vyhnul.
Začněme tedy tím příjemnějším. Jste mezi živými a dnes poprvé znovu zpíváte. Ano, tohle je první hudební krok od oné noci. Měl jste přece jen probodnuté a pak ještě operované břicho. Nezačínáte s hudební aktivitou nějak moc brzy? Ve studiu to není tak fyzicky namáhavé. Člověk si může odpočinout, přerušit nahrávání. A zpívání už mi vcelku jde. Jen mám zakázané nošení těžkých věcí, což je skvělé, proto- že nikdy nebudu muset tahat v kapele bedny. – Samozřejmě při hlasitějším zpěvu se člověk musí o břicho trochu opřít, takže uvidíme, jestli vydržím. Bude to takový testík.
Jak dlouho jste byl v neschopnosti? Já ji zkrátil na čtrnáct dní. Řekl jsem si, že v momentě, kdy budu doktorem prohlášen za základního provozu schopného, půjdu normálně dělat. Takže už chodím do práce.
Kdybyste měl nějakou normální práci, nebyl rockerem a zpravodajem agentury Associated Press, mohl jste být neschopný podstatně déle? No ježíšmarjá. Na tohle jsme mohl jet ještě do Mariánských lázní. Do příštího roku jsem si mohl dát bene. Ale to by byl promarněný čas a koukat na televizi mě prostě nebaví.
Jak se člověk, který si prožije to, co vy, dívá s odstupem času na všechno, co se stalo 18. září? Je v tom několik poučení. My jsme si už před koncertem říkali: Hraje se na náměstí a pro koncerty nejsou náměstí úplně ideální. Ale do Brna jsme jeli. Koncert dělala evidentně šikovná reklamní agentura, sehnala na něj spoustu peněz. Dali dohromady dobré kapely, dobře je zaplatili. Šli jsme na pódium jako poslední s tím, že v deset hodin má koncert skončit. Pořadatelé najali asi osm lidí z bezpečnostní agentury, kteří to hlídali senzačně dole pod pódiem. Ani moc nepouštěli holky tancovat k nám dopředu. Velice pečlivě – až příliš – udržovali odstup publika od pódia. Jenomže to nedrželi zezadu. U příchodu na jeviště měli jednoho člověka. A protože šestihodinový koncert už pomalu končil, ten člověk vzadu ještě navíc polevil.
Útočník se tedy dostal na pódium absolutně bez problémů? Příslušník bezpečnostní agentury se psem toho muže snad viděl, ale když na něj vytáhl kudlu, zazmatkoval, zapletl se psovi do vodítka a upadl. Takhle jsem to slyšel. Na vlastní oči jsem to neviděl. Co přesně jste viděl vy? Že se na pódiu objevil starší člověk, očividně hluboko rozrušený. Začal brát do rukou bedny odposlechů a házet je z pódia. Byl evidentně mimo. Okamžitě po něm vystartovali jevištní technici, kterým ničil aparaturu. Na ně vytáhl kudlu podruhé.
Byla to lovecká dýka? Ano, velmi masivní záležitost. Takový nůž Krokodýl Dundee. Takže technici se stáhli. Vy ne. Proč? No, říkal jsem si: Starší člověk, to bych měl nějak zvládnout. Moje chyba úsudku. Jediné správné a profesionální řešení je zahodit mikrofon a pryč. Jenže já ho chtěl zkusit dostat z jeviště. Tak jsem ho prostě rukama strčil směrem k předním schodům z jeviště. A on v pádu po mě máchnul rukou. Celý incident trval jen pár vteřin říkají vaši kolegové z kapely. Prý na okamžik a pak už prý bylo všechno hotové. Nebyl to takový fofr. Úmysl něco udělat jsem pojal, když tenhle muž házel první bednu z pódia. Měl jsem čas říct si: tenhle člověk tu dělá něco špatně, to je třeba vyřešit. Pak mě ještě napadlo: Blíží se ke mně, počkám si, až bude u mě, pak ho takhle jemně strčím ze schůdků dolů. Možná jste jednal až příliš něžně. Dopustil jste se kompromisu mezi humanistickým přístupem a akcí. Proto se to nemohlo povést. Přesně tak. Pojednal jsem to naprosto chybně. Měli prostě zasáhnout chlapíci, kteří jsou na to školení. V té chvíli mozek člověku moc nefunguje, želbohu. Všechno je v rovině emocí a instinktů.
Když po vás muž máchnul rukou, věděl jste rázem, co udělat? Vnímal jsem jen, že se mě nějakým způsobem dotknul. V té chvíli jsem ale nevěděl, jestli nožem, rukou, nebo čím. Prostě jsem jen cítil, že se po mě ohnal, když šel dolů. Mezit ím kluci přestali hrát, zhasla světla, já odcházel z pódia a cítil jsem jako by mě v boku něco tlačilo. V zákulisí vidím toho chlapíka z bezpečnostní agentury se psem. Už byl rozmotaný z toho vodítka. Povídám mu: Hele, běž tam, nějaký člověk tam zabíjí lidi. A on na to: „No jo, už jdeme, už jdeme. ” Pak na plac skutečně vlítlai dva, kteří útočníka dostali z jeviště. Jak to z jeviště? Protože když já ho srazil, on se s tím nožem znovu sápal nahoru. Odzbrojil ho přitom divák. To je další absurdita. Teprve potom dorazil psovod ze soukromé agentury. Takový mladý kluk asi metr šedesát. Nevím jak by dopadl při hospodské rvačce.
Takže tam mohl být navíc mrtvý ještě divák, který útočníka odzbrojoval? Samozřejmě. Naštěstí byl o trošku šikovnější než já. Já si pak v zákulisí sáhl na bok a najednou vidím – ruka je červená od krve. V břiše díra. A už tam byli doktoři za záchranky, všechno začalo jít velice rychle. Odvezli mě do nemocnice, na sál. Jak mě šoupli na stůl, dostal jsem injekci. Lokální umrtvení. A už se mi v břiše začali hrabat doktoři.
Kdy jste vlastně začal cítit bolest? Mě to vůbec nebolelo. Cítil jsem tlak v boku, ale nic srovnatelného se zubařem. Říkal jste, že z toho příběhu plyne několik poučení… Zajímavé je to ze subjektivního hlediska. Proč člověk takovou hloupost, že jde s holýma rukama proti noži, vůbec udělá. Samozřejmě je všechno způsobené tím, že při koncertě jste před lidmi, producírujete se před nimi, ocitnete se v euforii. Koncert se výborně dařil, lidé byli spokojeni. Takže jsem naprosto podcenil nebezpečí. To mě na celé věci vlastně nejvíc mrzí. To, že jsem se vůbec do toho pletl, považuji za obrovskou blbost z mé strany. V žádném případě bych neprezentoval, co jsem udělal, jako nějaké hrdinství. Naopak. Hloupost. Americká rocková hvězda by jistě bez rozmýšlení skočila do náruče ochranky.
Možná to opravdu se svobodou a zločinem ještě neumíme? Samozřejmě. Ale já si vzpomínám, když jsem viděl nedávno v české televizi diskusi o násilí. Jeden politik ostrých rysů velice mužně vystupoval, říkal: „Snad tedy taky každý musíme přispět k bezpečnosti svým dílem. Zasáhnout.” – Já dneska říkám ne. V takové chvíli se člověk má snažit sehnat pomoc. Profesionála: někoho, kdo tohle umí, je za to placený, komu to přísluší. Kdybych já byl rabiát, mohl jsem toho pětašedesátiletého člověka skopnout z jeviště, kopnout ho do hlavy, on by spadl pod pódium a třeba by se na tu svoji kudlu i napíchl. Ale co bych potom byl zač? V takovém případě byste byl zřejmě odsouzen do vězení za zabití. Takže člověk opravdu neví, jak se k tomu postavit. Nemáme to ještě odzkoušené. Doba tvrdne a my nemáme trénink. Za totáče nám tihle lidé akorát nadávali, nanejvýš kapele vytáhli šňůru ze zásuvky. A přesně takhle vypadali. Dnes mají nože. Ale pojďte se na to podívat i z druhé strany. Ten muž byl proti své vůli nucen šest hodin poslouchat rockový koncert pouze proto, že má byt na náměstí. Já vůbec nezlehčuji, co absolvoval. Věřím, že jde v zásadě o normálního člověka, který trpěl hlukem a psychicky nezvládl stres.
Ale vzít si na to nůž? Muselo mu trvat několik minut, než došel k pódiu. Stále měl nůž v ruce. Hájí se, že šel propíchnout bubny. Dobře, ale proč pak nůž napřahoval na ochranku, na jevištní techniky, na mě a pro mě nakonec bodnul? Za to by přece jen měl nést odpovědnost. On vlezl na hlavním brněnském náměstí před pěti tisíci lidmi na plac a řádil tam jako šílenec. A nakonec způsobil těžkou újmu na zdraví, co si budem povídat. A jeho potenciální nebezpečnost v té chvíli byla ještě daleko větší. Neboli, kdyby byl bodl o centimetr hloub, možná jsme si tu už takhle nepovídali. Samozřejmě. Tam by pak šlo o všechno. Když doktoři zjistili, že břišní stěna je propíchnutá, museli ránu takzvaně revidovat. To znamená otevřít břicho na jiném místě a zjistit, jestli jsou zasažené nějaké vnitřní orgány. Naštěstí nebyly. Kolik máte v břiše po operaci stehů? Třináct.
Co z toho plyne pro rockery? Určitě někoho napadne, co to vlastně hrajeme za hudbu, že jisté lidi vyprovokuje k takovýmhle reakcím. S tím ovšem v zásadě problém nemám, protože vím, že hrajeme hudbu, kterou spousta tisíc lidí chce slyšet a velice si ji užívá, má z ní velikou radost. Ovšem je opravdu sporné, jestli tyhle akce mají probíhat v centrech měst, kde jsou lidé v domech kolem té hudbě vystaveni ať se jim to líbí nebo ne. – Faktem je, že na Západě se takovéhle akce v centrech měst moc nekonají. – Ne že by se báli důchodců s kudlami. Na to jsou jejich ochranky příliš dobré. Prostě ale usuzují, že centra měst nejsou asi pro rockové koncerty nejideálnějším prostřed ím. Proto velké rockové koncerty organizují buď na stadiónech, které jsou k tomu uzpůsobené, nebo v přírodě, kde široko daleko není civilizace. Jestliže rocková hudba bojovala za svobodu za totality, musí dnes rockeři umět dát svobodu zase lidem, kteří nechtějí být rockovou hudbou obtěžováni. Ano, jistě. Nelze vnucovat tuhle hudbu nikomu, kdo ji nechce. A hrát na ulicích v Václavácích ani není ono. Stylově to k té muzice nepatří. Lidi stojí na dlážkách, kolem nich kšefty, skleněné výkladní skříně. Jde prostě o rizikové prostředí, které může přinést spoustu problémů. Náměstí nebrat. Také se u nás vyvíjí doba. Bez problémů jste hrávali v devadesátém roce na Staroměstském náměstí v Praze na svátek čarodějnic, který se proměnil v celopražský happening. To byla vynikající akce s výbornou atmosférou, ovšem tehdy byla opravdu jiná situace. Lidi ještě byli nějakým způsobem šťastni, nebyla tam ta nervozita a podrážděnost. Tam tehdy nebyla ochranka vůbec. Volný přístup všude a nic se nestalo. Jen děti si chodily pro podpisy. Muž, který vás bodl, byl po výslechu propuštěn na svobodu. Den poté házel v Brně jiný člověk na Václava Havla jenom zeleninu, byl za to rovnou uvězněn a strávil pom ěrně dlouhou dobu ve vazbě.
JAROSLAV TOMČÍK
Setkal jsem se s ním v malé vinárně poblíž centra. Vlasy měl elegantně zčesány dozadu, na sobě hed vábnou košili, slušné a čisté kalhoty a drahé tenisky. Neviděl jsem ho přes dva roky. V kriminále vyrostl. Posadil se, objednal si broskvovou vodku s colou a pak se zeptal, co chci vědět. Položil jsem před něj seznam dvaceti otázek. Zadíval se do nich a pak zavrtěl hlavou. Takhle odpovídat nechtěl. Raději prý vypráví. Začal. A já poslouchal a činil si poznámky. Situace I. Máte šílenou kliku. Vyhrál jste v Tutovce. Snad nebudu přehánět v tvrzení, že devadesát procent z vás si koupí automobil. Výběr není snadný, ale zato pestrý. Prostě jdete a koupíte. Není to nádhera? Elektrické stahování oken, tmavé střešní okno, skvostná barva, dokonalý příjem všech vlnových délek a stereo, centrální zamykání, na sklech vypískovaná čísla a bezpečnostní zařízení. Cestou domů zažíváte extázi. Hrdě zaparkujete před domem, tak trochu ve stínu, aby si sousedi nemysleli, že? U dveří do domu se jakoby bezděčně otočíte a tou maličkou škatulkou zamknete a uvedete do činnosti alarmic. Mocný stroj dobrácky zakňourá a vy v nejlepší náladě odejdete ujistit manželku o neoddiskutovatelné dokonalosti vašeho nového vozu. Zpočátku se vám zdá, jakoby se cosi dělo, ale tápete. Až pak poznáte, že to právě váš krasavec a volá o pomoc. Přestože ještě včera by jste prohlásili cosi na adresu neseřízeného alarmu, dnes berete schody po třech. Na chodníku před domem zažíváte personifikaci Lotovy ženy. Žalostné houkání neustává, vy bez sebe stojíte nad hromádkou střepů. Ulice je prázdná. Je-li rozbité jen malé okénko, měl jste štěstí. Chybí kožená bunda, diplomatka a přehrávač. Dal se vytáhnout. Není vám dobře. Manželka vytáčí 158. Proti zcizení automobilu se prakticky neubráníte, snad s výjimkou hlídaných garáží a parkovišť. To ale něco stojí. Můžete klást zlodějům překážky: alarmic, bezpečnostní tyč na volant, kódovaná skla, parkování na dobře viditelném místě (nejlépe poblíž policejní služebny), ale to je tak všechno. Vytipoval-li si někdo váš vůz jako výhodný obchodní artikl, máte většinou smůlu. Auto se prostě ztratí a většinou ještě týž den opustí se „zaručeně pravými doklady” a imaginární espézetkou území republiky. A pak? Rozlehlé jsou polské pláně, širé ruské stepi.
S VYKRÁDÁNÍM JE TO JINAK. Situace II. Zvoní vám telefon. Ozve se hlas s jen mírně cizím přízvukem. Váš přítel ze školy. Emigroval před čtvrtstoletím. Měl kliku. Chce přijet a prosí vás o objednání hotelových pokojů. Po několika dnech se u dveří vašeho bytu ozve zvonek. V půl jedné ráno. Před nimi stojí onen přítel. Zkroušeně a s rodinou. S Nemají pasy, kufry, fotoaparáty a náladu vyprávět o starých časech. Vykradli jim auto. Proti vykradení vozu se lze chránit. To je holý fakt. Stačí si vzpomenout na přísloví: kde nic není, ani smrt nebere. Natož stěží zletilý fantomek nočních ulic. Neboť ti, kdož se „baví” a poměrně slušně i živí vykrádáním aut, jsou hlavně mladíci, něco mezi 13 a 20 lety. Procházejí ulicemi noční Prahy, ti otrlejší i ve dne a v zastrčených uličkách „čočkují”. Je to naprosto speciální termín pro tipování. Najdou-li to, co potřebují, jdou na věc. Na rozmýšlení není čas, co kdyby jim to auto ujelo? Akce je blesková, snad proto činí jejich potírání policii takové potíže. Pracují většinou ve třech, ale ani samotáři nejsou výjimkou. Jeden roh ulice, druhý. Zběžně kontrolují okna v domech a jdou na to. První prochází kolem vozu a do vybraného okénka ťukne kladívkem. Kladívek je dost, v každém autobuse MHD alespoň tři. Slyšet není skoro nic, sklo praskne a vytvoří se pavouk. Prý to chce grif. Grif je výsledkem cviku. Za několik okamžiků prochází kolem druhý z party, vym áčkne loktem okno a je-li to nutné, protáhne dovnitř ruku k otevření dvířek. Odchází na roh ulice a zaujímá nevinnou pozici čumila. Třetí z nich do auta buď vleze, nebo jen oknem vytáhne předmět o který je zájem a odchází. Ideální věk těchto „dobíračů” je 13 až 15 let. Hádejte proč? Zbylí dva ho následují v uctivé vzdálenosti. Celá trojka mizí ze scény během několika vteřin. Brnkačka, že?
Na závěr několik praktických rad. Ne, že bych je někomu vnucoval, ať se každý zařídí jak chce, ale nemohu je neuvést. 1.) Do prázdného a zamčeného auta vám nikdo z nich nevleze. (I igelitová taška pohozená na zadním sedadle může v nich vyvolat asociaci možného zisku.) 2.) Máte-li možnost odnést si přehrávač domů, učiňte tak. (Je to tak výhodný artikl, až by se leckdo divil. Může se stát, že vám někdo v restauraci nabídne stereo přijímač s digitální indikací a přehrávačem za pouhých dvanáct stovek. Právě takový co jste zakoupil ve značkové prodejně za 3 800 Kč.) 3.) Sklopte dolů sluneční stínítka. (Nese se fáma, že tam spousta řidičů vozí peníze na pokuty. Nevím, co je na tom pravdy, ale mnoha „čočkařům” stojí za to přesvědčit se o opaku.) Dále už jen platí obecná zásada parkování na dobře osvětleném místě. Někdy to pomůže a někdy ne. Naslouchal jsem tomu vyprávění z úst inteligentního, kultivovaného mladíka a po zádech mi přebíhal mráz. Nedalo mi, abych se před rozloučením nezeptal, zda-li hodlá i po návratu provozovat tento způsob obživy. Usmál se a odpověděl: „Ne, to ne. Kdyby´s vylezl v osmnácti z krimu, taky si to rozmyslíš.” Dovoluji si být téhož názoru.
VÁCLAV TIKOVSKÝ
Ruské drama vlastně začalo sedmnáctým rokem. Nejprve únorovou revolucí, aby po ní dospělo k dramatickému zvratu, který vešel do historie pod zkratkou VŘSR. Dodnes se dosti bouřlivě slaví ještě v několika zemích světa, byť intenzita oslav slábne. Nelze se tomu divit: nimbus převratné dějinné události vzal za své, čas se nad jejím datem neúprosně vrší, dunivý krok dějin jde dál. K ruskému dramatu, odstartovanému VŘSR, letošní podzim připsal další obraz. Kdybychom jej chtěli vyjádřit opět zkratkou, napsali bychom VŘSV – Velká říjnová socialistická vzpoura.
Tak alespoň nazvala nedávné události polská Gazeta wyborcza a měla pravdu. Šlo skutečně o vzpouru a dodejme, že při ní teklo dost krve. Střílelo se z kulometů, granátometů a tankových kanónů. Z pušek stříleli jenom snajpeři, kteří se zahnízdili na střechách výškových budov a brali si na mušku šestnácti až osmnáctileté chlapce. Krvav á spoušť se po dvou dnech přehnala a prolitou krev dávno spláchli podzimní deště.
PONĚKUD SKLIČUJÍCÍ POZNÁNÍ. Kéž by to byla pravda. Kéž by věci byly takhle jednoduché. Ale jak dobře víme, nejsou. Velká země, zaujímající rozlehlou východní tabuli evropského kontinentu, je zmítána hlubokou vnitřní krizí a letošek byl pro její otevřený projev zvláště příznivý. Po léta živení burácivou slávou a mýtem velikost, lidé této země si začátkem roku nemohli nepřipomenout, že před padesáti lety sov ětská vojska ve stalingradském kotli na padrť rozemlela 6. armádu hitlerovského Německa. Po půl století lidé této velké země stanuli před otázkou, kam se poděla ta mohutná síla, která tehdy zvítězila, a kdeže je ta říše, která tehdy byla poražena? Mohutný a tehdy vítězný Sovětský svaz leží v rozvalinách, v Moskvě bují zločinnosti a hyperinflace, lid stojí bezvýsledné fronty už na všechno a nikdo neví, co přinese zítřek… A tehdy zdeptané, na hlavu poražené Německo je dnes první evropskou velmocí – a navíc největším věřitelem kdysi vítězného Ruska (odhad 72 miliard dolarů). Dalo se toto skličující poznání strávit jenom s lítostivým povzdechem?
CO PLÁNOVAL SCÉNÁŘ KGB. Bylo zřejmě jenom otázkou času, kdy nacionál-komunisté vystoupí. Už po prvn ím, také nezdařeném pokusu o puč v srpnu 1991 vypracovala tehdy ještě existující KGB scénář nového nástupu. Důležité místo v něm patřilo volbě okamžiku oné strategicky významné otázce KDY? Scénář na ni odpovídal jednoznačně: tehdy, až nastane revoluční situace. Nepochybujeme, že je odpověď správná a dobře uvážená. Zbývá si pouze vyjasnit, kdy k této situaci dochází. Profíci z KGB, kteří své poznatky nesbírali jen v hodinách marx-leninské přípravy, ale ve všech převratech, revolucích, nepokojích a pučích po celé zeměkouli, v nichž KGB měla prsty (a že jich bylo hezkých pár!), nám to rádi vysvětlí: revoluční situace nazrává tehdy, když „ti nahoře” už nemohou (řešit nahromaděné problémy, disponovat mocí, protože ta je v krizi v „rozvalu”) a „ti dole” už nechtějí (stát v nekonečných frontách, živit se sliby, že zítra bude včera, mrznout v nevytopených bytech, svítit si svíčkami). Tehdy nastupují připravení agitátoři, aby v lidech podnítili vůli k činům. Další významnou otázkou je, KDO bude angažovat. KDO na něm bude mít zájem. Protože jenom takový převrat je úspěšný, za nímž stojí a který podporují lidé. Existují takové síly v Rusku? Scénář odpovídal – ANO, existují. Je to v první řadě nespokojená armáda. Je známo, že dnes v Rusku živoří na 50 tisíc důstojníků, samozřejmě s rodinami, které nemají kde bydlet. Jak žijí, zda v maringotkách, ve stanech či v zemljank ách, nikoho nezajímá. Rodin praporčíků, tzn. nižších kádrů, na nichž armáda vždycky stála a dodnes stojí, je ještě víc a o ně se už nezajímá vůbec nikdo. Dále je zde rozpuštěná KGB, tisíce lidí často s prvotřídním výcvikem, z nichž mnozí sice našli uplatnění v mafii (a daří se jim dobře), ale mnozí žijí ze dne na den. K nim patří lidé ze stranického aparátu, kteří se nikde „nechytili”.
Ti jsou na tom ještě hůře, protože žádný výcvik nemají, pracovat neumějí a ani nechtějí. A konečně jsou to lidé existenčně spjatí s vojensko-průmyslovým komplexem. Tento komplex je obrovským, v době svého rozkvětu zaměstnával 11 milionů 400 tisíc lidí. V dobách dřívějších nejenže měl o práci postaráno, ale těšil se preferovanému postavení. Dnes prakticky nikdo o nové tanky, rakety a další zbraně nejeví zájem. Nejsou na ně peníze. Aktuálním každodenním problémem je otázka chleba. Všechna tato rozsáhlá síla, pravila prognóza kágébáků, se postaví na stranu nacionál-komunistů, jakmile… se pohnou.
DALI SI NA ČAS. Nechali proběhnout kritické předjaří loňského roku, kdy byl v Moskvě nedostatek proudu (běžně se vypínalo), nechali vsakovat do bezedných zástupů potravinovou pomoc ze Západu (tichá fáma, že potraviny jsou otrávené či alespoň zdravotně závadné), nechali probíhat katastrofální znehodnocování měny. Počkali si na letošek s jeho silnými vzpomínkovými motivy. Struna nacionalismu: na ni je pot řeba udeřit a nechat ji zaznít. Mládež, vždycky jde nakonec o mládež. Penzisté na Zimní paláce neútočí. Kdežto mladí lidé obvykle bývají přístupní vlasteneckým činům. Je to vyzkoušené a ještě nikdy to neselhalo. (Ani tentokrát ne: mezi mrtvolami sváženými z Bílého domu a vykládanými na nábřeží řeky Moskvy bylo mnoho mladých těl.) Čekali. Výsledky jelcinovských reforem nejsou zatím příliš přesvědčivé. Čekali tedy, ale čas neztráceli. Agitace, že Jelcin je notorik, a že země je v rukách agentů a ovšem Židů. Když Jelcin rozpustil parlament, chopili se příležitosti: prohlásili jeho krok za protiústavní a zaútočili. Ostankino padlo. V moskevských ulicích zavládla opět rudá vlajka se srpem a kladivem. Teprve potom nastoupili omonovci a Jelcinem povolan é tanky vyrazili na Moskvu. Vypadalo to zle. „Bude tam normální občanská válka,” řekl mi tehdy kamarád. Mýlil se ovšem: občanská válka, která vypukla v Rusku, by v žádném případě nebyla normální.
„MRTVÁ RUKA” HROZÍ. Jenom kolem Moskvy je rozmístěno na padesát opevněných sil s raketami. Moskovskoje kolco. Co raketa, to hlavice. A co hlavice, to nukleární nálož… Normální občanská válka byla v roce 1919. Rudí jezdci v buďonovkách se šavlemi hore. Úprkem se řítící tačanky. A obrněné vlaky – joj, to už byla nějaká technika! Prakticky vrchol, silnější už byla jenom vodka. Jenomže doba pokročila. Neexistují jenom rakety s jadernými hlavicemi, existuj í i jaderné elektrárny. A co elektrárna to reaktor. A co reaktor… Černobyl nám velice názorně předvedl, jací čertíci jsou v reaktorech skryti. A teď si představme rudé jezdce – samozřejmě nikoli v buďonovkách, ale v tankistick ých kuklách, jak pádí ve svých „dvaasedmdesátkách”… Kolik může být takových tanků zapotřebí k obsazení jedné atomové elektrárny? Ne, tuto představu nutno odmítnout. Nebylo by přípustné, aby jaderný arzenál – rakety i elektrárny – byl vydán na pospas válčícím stranám. Mezinárodní společenství by muselo trvat na zajištění nukleární bezpečnosti. A tu by nejlépe mohly zajistit… expediční jednotky, nejspíše pod vlajkou OSN. Obsadily by jak sila, tak elektrárny. Jenomže – přistoupili by na to Rusové? S největší pravděpodobností NE. Ať už je situace jakákoli, ruská země je pro ruského člověka posvátná. V okamžiku, kdy by na ni vstoupila noha cizího vojáka, agitátoři by zvedli masový odpor. Gradace: jestliže válka proti Napoleonovi byla Vlastenecká, válka proti hitlerovským vojskům Velká vlasteneck á, pak bychom asi stáli před faktem Největší vlastenecké války, která by se ovšem týkala celého světa…
Scénář, o němž tu již byla řeč, scénář KGB, tento citlivý bod bere chladnokrevně v úvahu: je potřeba rozpoutat občanskou válku, protože pak bude možno na smrt vyděšenému světu diktovat. Co je překvapivé: dokud by drželi prst na spoušti generálové, šlo by ještě o ten lepší případ. Dalo by se totiž vyjednávat. Ale existuje i možnost druhá. Rusko má automatický počítačový systém, který je schopen odpálit jaderné zbraně v případě, kdy velení je buď mrtvé, nebo není schopno řídit válku. Rusové prý nazývají tento systém „mrtvá ruka”. Četní američtí odborníci, včetně býval ého šéfa CIA Roberta Gatese, označili takový systém za „nepravděpodobný, ale nikoli nemožný”. Centrum systému je umístěno v několika hlubokých bunkrech pod Moskvou. V případě vážného ohrožení, a pokud by počítač zjistil, že spojení mezi velením a jednotkami bylo přerušeno, by automaticky odpálil speciální rakety, které by vyslaly signál k útoku balistickým střelám, strategickým bombardérům a ponorkám. Příšerné pomyšlení. Buďme všemi hlasy pro toho, kdo zaručí pořádek.
VÝJIMEČNÝ STAV. V dané chvíli je to Boris Jelcin. Jeho rozkazy poslouchají výsadkáři v kuklách s očními otvory a páskami přes ústa, kteří hlídkují v moskevských ulicích s karabinami ve výstražném úhlu: jenom o kousek níž – a už se střílí do živého… Jeho poslouchají posádky tanků se skvrnitou kamufláží. Tanky jsou v klidu a vyhlížejí zcela neškodně. Armáda, ač nespokojená, ale přece jen doufající, se postavila za Jelcina. Bezpochyby s nadějí, že její pozice se tím velice zpevní. Vzbouřence čeká proces s tresty až do patnácti let. Ale vsadil bych se, že nacionál-komunisté kapitulaci dosud nepodepsali. Znovu budou čekat, až „ti nahoře” nebudou moci – a „ti dole” nebudou chtíti. Čímž je o pokračování ruského dramatu postaráno.
JANA PATKOVÁ
Chata pod Rysy je nejvýše položenou chatou na Slovensku a nedávno i u nás. Do výšky 2 250 m n. m. nevede silnice, nejsou nataženy dráty lanovky a vrtulník zde na improvizovaném heliportu přistává jen ve výjimečných, většinou smutných případech. Chata je přitom využívána značným množstvím turistů a horolezců, kteří zde jedí, pijí a konají biologické potřeby. Vše, co turisté pot řebují, musejí vynést na vlastních zádech „tatranští šerpové”. Vyrážíme. U Popradského plesa nás směrovka upozorňuje, že turistickým tempem je to na chatu Pod Rysy tři hodiny. „Jak dlouho tam půjdeme my?” ptám se svého souputníka, muže připomínajícího trochu nepálského Šerpu, a tak trochu stěhováka. Zvyklý na tyto a podobné otázky nás neznalých „nížiňáků” zchladí mé dobrodružné představy: „Čtyři hodiny, asi tak.” „Budeš teda v poledne na chatě.” Zklamaně se vzdávám své vize celodenního boje s živly a únavou. Netuším ještě, stejně jako 29letý nosič z Prahy, že právě dnes se tatranské počasí vytasí s deštěm, sněhem, větrem a dalšími roztomilostmi.
„Musím do kuchyně, jsou tam dneska jenom tři a vypadá to, že hadů bude dost.” „Hadů?!” „No turistů.” „Aha.” Horlivě předstírám, že jsem pochopila a zastavuji se s Petrem u prvního „štandu”. Pro nezasvěcené – štand je v nosičském i horolezeckém slangu místo, kde se odpočívá. V praxi to vypadá tak, že se nosič i s přes metr vysokou krosnou opře o kámen, funí, stírá si pot a laškuje s kolemjdoucími turistkami – pokud se nějaké vyskytují. Jelikož na slečny je ještě brzy, nezbývá Petrovi než se věnovat mně. Dotírám: „Co tě na tom baví?” „Co to vlastně nahoru neseš?” „Kolik za to máš?” Pobaveně se usmívá a poučí mě, že ve výčtu nejobvyklej ších otázek jsem zapomněla na „kolik neseš?” „Tak tedy kolik neseš?” „Dneska asi 80 kilo, to je můj průměr, ale borci nosej okolo sto kil.” „To je tíha!” Uklouzne mi, stejně jako většině těch, kteří toto číslo zvědí. Vydáváme se znovu na cestu. Řídký borovicový lesík vystřídá kleč a cesta stoupá strměji. Nosič na ní zná každý kámen. Konečně objevím v drsném muži romantika! Jako kovbojové v prérii oslovovali svou pušku, nosič v Tatrách si povídá s kamenitým chodníkem! Nedočkavě napínám uši, odhalím v chlapském těle chlapeckou duši. Přistihnu ho in flagranti. „Kterej blbec… zase skopnul ten šutr!?” Hudrá Petr, zatímco balancuje na rozbitém chodníku. Inu, drsný muž.
Svých romantických představ se však stůj co stůj nechci vzdát. Příroda se mi vnucuje efektně roztrhanou oblohou, zurčícím potokem, nebojácnými kamzíky a dalšími rekvizitami, já však nutím upoceného a teď už zjevně unaveného nosiče, aby otevřel své srdce a prozradil mi, proč to všechno dělá. „Teď nesu nahoru zelí, koks a plechovkový piva. Do p…, snad se mi nezmáčej pohlednice, začíná pršet.” Pohodlně se vyhýbá odpovědi. Mé jednotvárné otázky ho neprovokují. Raději se pooprav í popruhy z požárnické hadice a vykročí k překonání nejtěžšího místa výstupu. Vodopádem turisté nechodí, pro ty je určena klikatice úbočím. Ve strmé skalní stěně mám co dělat sama se sebou, dvě ruce mi nestačí, a tak se zmůže jen na tichý obdiv. Co by se stalo , kdyby Petr na mokré skále uklouzl a krosna ho stáhla do stometrové hlubiny pod námi, si raději nepředstavuji. Fouká ostrý vítr a sněží, ačkoli letní turistická sezóna právě vrcholí. Štandujeme ve vodopádě, tentokrát mlčky. Při pohledu do údolí mi docházejí ti hadi – pestrobarevní turisté stoupající po kliqaaakaté cestě vzhůru skutečně připomínají zmíněné plazy. V bezpečí dalšího štandu se Petrovi přiznávám ke své nedůvtipnosti. „To ale není celý. Voni se i jako hadi chovaj. Zákeřně. Když na chatě čekáš návaly, navaříš kotle guláše, tak se tam neukáže celej den ani turistická noha. A samozřejmě naopak.” Spolknu poučku o tom, jak my zlomyslní lidé, přisuzujeme hadům své vlastnosti a při pohledu na zmoklého, zpoceného a prok řehlého nosiče se ptám: „Kolik za to máš?” „Nosiči se platěj od odnesených kil, to je 4 SK za kilo. Pak taky za práci na chatě, je to ale různý. Když je špatná sezóna, je to míň. Vloni jsem si po dvou měsících odvezl 9 tisíc, ale byla v tom i práce na chatě, mytí nádobí.”
Takže tady asi jádro pudla nenajdu, znám pohodlnější způsoby výdělku. Napadá mě ještě spousta otázek, ale nějak se mi už nechce mluvit. Nohy mě bolí, je mi zima a Petr nadává, že se mu špatně jde, že zrovna tohle je zatracená vynáška a že měl jít včera dřív spát. Začínám vzdáleně tušit, co je to znát na cestě každý kámen. Na chatu je již vidět, ale cesta k ní je nekonečná. Nad námi se tyčí tmavé štíty. Vypadají hrozivě i lákavě. Petr ožívá a ukazuje mi lezecké cesty do těchto vpravdě nebeských výšin. Slunce, na chvíli propuštěné z ocelově šedého vězení, nasvítí dosud neviditelný hřebínek s čarodějnick ým citem pro krásu. Už mě ale nenapadá otravovat s romantikou, stačí mi, když slyším hluboké pravidelné oddychov ání muže pod krosnou.
JIŘÍ KOPECKÝ
Před časem za přímé účasti kamer italské televize, vytesali tři mládenci, vybaveni typickým sochařským nářadím, během tří hodin sochu, která byla k nerozeznání podobná sochám Modiglianiho. Tato demonstrace proběhla jako ohlas na aféru kolem děl slavného umělce. Nejdříve se na prvních stránkách tisku objevila fotografie poprsí sochy z dílny Amadea Modiglianiho, vytažená z livornského kanálu. Mezi kritiky a věhlasnými znalci zavládlo nevšední vzrušení. Až na výjimky uznali dílo za originál. Zakrátko se však s dílu přihlásili jeho praví autoři, kteří své autorství věrohodně doložili. Znalci byli napáleni a noviny měly o čem psát. Podobné žertíky nejsou v dějinách umění ojedinělé. Historie zná nemálo vynikajících padělků a skandálů s nimi spojených. Hrdinkou jednoho z nich byla Venuše z řípy. V roce 1937, přesně 2. května, rolník ze St. Just sur Loire ve Francii, při orbě řepného pole nedaleko své usedlosti, objevil mramorovou sochu v životní velikosti. Přizvaní specialisté prohlásili polonahou Venuši za řecký originál. Všechny světové noviny psaly o vzácném nálezu. O dílo měli zájem největší sběratelé starožitností i muzea. Když ale krásnou Venuši za 250 tisíc franků zakoupila francouzská vláda, aby dílo zůstalo tam, kde bylo nalezeno, její tvůrce italský sochař Francesco Cremonese, ze strachu, že všechno nakonec praskne a on bude obžalován z klamání státu, se sám přihlásil na policii. Jeho přiznání však byla považována za nejapný žert. Bylo mu uvěřeno teprve když předložil chybějící části sochy, které měl uschovány.
Jako důkaz také předvedl modelku, podle níž sochu zhotovil. Historie vůbec zná nemálo případů, kdy padělatelé před soudem museli dokazovat své autorství, místo aby se ze svých činů zodpovídali. Patřil k nim i Holanďan Jans Van Meegeren. Ve třicátých letech se mu podařilo prodat nejlepším amsterodamským znalcům vlastní obrazy jako díla Vermeera Van Delfta (1632-1675). Jeden z jeho „veermerů” získal do své soukromé sbírky za 65O tisíc guldenů i Hermann Göring. Když byl nakonec malíř těchto pláten obviněn, že nelegálně vyváží umělecká díla, prohlásil, že takovéto obvinění nemá opodstatnění, neboť prodává vlastní díla. Soud ale nebyl ochoten mu věřit. Tehdy Meegeren navrhl, že veřejně předvede své schopnosti. Během několika hodin pak vytvořil dílo, které vylučovalo všechny pochybnosti. Ve starém Římě se padělatelství těšilo velkému rozvoji. Patriciové rádi zdobili své vily sochami, imitujícími díla slavných Řeků. Dokonce i podpisy na nich byly napodobovány. V období renesance byla v módě především antická díla. V 18. století patřili k největším padělatelům: Giuseppe Guera, Ital, dokonale malující v pompejském stylu a Antonio Pichler, bezvadně imitující helenistický styl. Padělatelům bylo příznivé především 19. století, kdy sběratelská vášeň dosahovala vrcholu a obchod s uměleckými díly vzkvétal.
Právě z tohoto období pochází Madonna della Palma připisovaná Rafaelovi, kterou v roce 1968 Itálie koupila za 30 milionů lir, když se mnoho znalců zaručilo za její pravost. Polemiky o originalitě obrazu se rozpoutaly ihned po tom, co bylo veřejně vystaveno. Všechny spory nakonec vyřešili američtí specialisté, kteří prokázali, že strom za madonnou není palma, jako se dosud předpokládalo, ale rostlina s názvem Cycas revoluta, pocházející z ostrovů Pacifiku, objevená a dovezená kapitánem Cookem 250 let po smrti Rafaela. Jestliže padělatelům 19.století přálo, skutečný ráj nalezli po druhé světové válce, zejména díky zvýšenému zájmu soukromých sběratelů v USA. Jenom ze třech tisíc obrazů, které namaloval Camille Corot, se jich v amerických sbírk ách nachází téměř deset tisíc! Z toho lze usoudit, kolik z nich jsou falzifikáty. K nejslavnějším padělatelům našeho století náležel Angličan Tom Keating, který zemřel v roce 1983.
Od roku 1950 namaloval okolo 2500 falzifikátů děl slavných umělců, jako byl Degas, Rembrandt, Goya, Renoir, Gainsborough, Turner a jiných. Keating byl původně malířem pokojů, pak se zapsal na akademii. Vše začalo starou rytinou, kterou dostal za úkol okopírovat. O několik dní později uviděl svoje dílo ve výloze antikvariátu, kde byla nabízeno za obrovskou částku. Od toho okamžiku se plně věnoval padělatelství, s použitím starých barev a pláten, Vždy však na obraze ukryl i svůj podpis. Dalším geniálním imitátorem, především současných umělců, je David Stein. Nejraději kopíroval Chagalla, Picassa a Légera. Mezi 400 falzifikáty, které prý Stein „vyrobil” se podařilo odhalit pouze 130 pláten. Ostatní jsou dobře ukryty v sejfech soukromých sběratelů. Ve Španělsku před časem došlo ke skandálu s duplikáty obrazů Salvátora Dalího, které falšoval barcelonský malíř Manuela Pujol Baladas. V Brazilíi „maluje” Paolo Sabas, obrazy zemřelých umělců, s nimiž je, jak prohlašuje, v mediálním spojení. Prý Matisse, Renoir, Modigliani, Picasso i Van Gogh, mu vedou ruku, a tak vznikají díla jeho prostřednictvím. Stranou nezůstává ani Itálie. Nejslavnějšími padělateli současnosti jsou Omero Bordo a Renato Padretti. Bordo se proslavil jako dokonalý imitátor děl z etruské doby. Našel způsob, jak imitovat odpovídající zestárnutí svých výrobků z pálené hlíny. Zakopává je na několik let do země a natírá speciálními kyselinami. Jsou pak k nerozeznání od výrobků starých 2500 let. Renato Padretti se věnuje současným italským malířům. Vytvořil už stovky falzifikátů. Tvrdí, že kopírovat slavné umělce není jednoduché a mělo by se to náležitě ocenit…
LIBOR MICHALEC
Filmového i televizního režiséra a scénáristu Dušana Kleina (1939) přivedl stvořitel na svět patrně jako lakmusový papírek doby. Jeho filmy jako citlivý scismograf zachycují náladu a vibrace této země. Ať už to byly kriminální filmy v normalizačních letech, kdy se nic jiného točit nedalo, „Básníci”, kteří signalizovali éru uvolňování, nebo například filmy Dobří holuby se vracejí, či Vážení přátelé, ano, které již byly jasnou metaforou na tehdejší rozkládající se společenské zřízení.
Polistopadovou svobodu slova pak odráží v tvorbě režiséra Kleina dvanáctidílný seriál v živém vysílání – Hříchy pro pátera Knoxe. Jsou možná režiséři proslulejší a obdivovanější, žádý z nich však nekopíruje ve svých filmech s tak důslednou přesností a přirozeným zájmem střídající se údobí krátké svobody, totalitní deprese, národního odporu vtipem, stejně jako problémy polistopadového vývoje.
PŘED KAMEROU, ZA KAMEROU.
Jak jste se vlastně dostal k filmu? Ve slovnících píšou, že již od útlého dětství… Ve dvanácti letech si mě režisér Weis vybral do filmu Můj přítel Fabián, kde jsem hrál hlavní roli. Během natáčení jsem nebydlel v hotelu, ale u režiséra Weise v bytě. Střetnutí s touto velikou osobností českého filmu mě natolik ovlivnilo, že jsem se rozhodl pro tuto cestu. Od té doby jakýsi vztah mezi mnou a filmem vznikl. Naštěstí jsem brzy pochopil, že moje místo je spíš za kamerou, než před ní. A ještě jste nazpíval filmovou písničku. Vztah ke kumštu jsem měl od svého bratra, který byl velmi muzikální člověk.
Takže jste z umělecké rodiny? To ne. Byl jsem v podstatě polosirotek, protože tatínek nám umřel za války, zůstali jsme s maminkou tři kluci.
Je těžké stát se režisérem? Je to těžké asi jako každé jiné povolání. Myslím, že existují i těžší. Například můj syn studuje medicínu a myslím, že tam je píle a pracovitosti třeba víc než v uměleckých oborech, kde především záleží na talentu. Ten buď je nebo není. Nedá se získat ani naučit. V umění sebepilnější člověk může být jen pilný blbec. Narodil jste se v Michalovcích. Vy jste původem Slovák? Ano. Narodil jsem se na východním Slovensku a jak jistě víte, většina filmařů pochází odsud: Juraj Herz, Juraj Jakubisko.
Čím to? Zvláštní krajina? Ne, tomu nevěřím. Spíš shoda okolností. Právě s filmem Můj přítel Fabián jsem se ve 12 letech dostal do Čech a od té doby jsme tu s maminkou zůstali. To je aktuální téma.
Neměl jste se slovenským původem někdy problémy? Nikdy. Jenom když jsem potřeboval zajistit si české občanství, měl jsem malé demokratické potíže na slovenském ministerstvu vnitra. Ale ani v Čechách, ani když na Slovensku mluvím česky, problémy nemám. Po absolvování filmové školy jste odešel na „volnou nohu”.
Jak to tenkrát bylo možné? Měl jsem štěstí, že ve 23 letech jsem jako nejmladší debutant točil hraný film. Pak jsem dělal dokumentární filmy pro televizi a připravoval si další celovečerní film, který se měl jmenovat Virtuozi di Praga. Byla to takov á satirická tragikomedie. Pak přišel rok ´68, film byl zastaven a já jsem se pokusil o takovou poloemigraci.
Poloemigraci? Manželka v té době byla s Laternou magikou v Americe, tak jsem vzal syna a odjeli jsme do Francie, kde jsme na ni počkali už s úmyslem zůstat venku. Proto že mluvím německy, chtěli jsme zůstat v Německu. Ale na můj vkus tam bylo příliš mnoho Němců, tak jsme se vrátili.
Jak dlouho jste tam byl? Půl roku. Nebyly s návratem problémy? Ne, protože jsem měl oficiální výjezdní povolení na rok, takže se nejednalo o porušení tehdy platných předpisů. Proto že jsem měl svobodné povolání, nikomu to nevadilo.
Pokoušel jste se v Německu proniknout do tamního filmu? Pokoušel – ale jak říkám – měl jsem určitou averzi vůči tomu, že kam jsem se podíval, byl Němec. Někdo je schopný se přizpůsobit, já ne. Pak jste se vrátil jako zaměstnanec do Barrandova. Prý pod nátlakem. Zpočátku jsem i bez stálého povolání točil jeden film za druhým, až mi tehdejší ústřední dramaturg řekl, že buď vstoupím do pracovního poměru nebo nebudu točit.
Jak je to s tvůrčí svobodou zaměstnance? Pokud vím specializoval jste se na kriminálky. Po své neúspěšné emigraci jsem se vrátil do období takzvaných společenských filmů, oslavujících tehdejší společnost. Pracovat jsem musel, abych uživil rodinu, a přitom společenská dramata jsem dělat nechtěl. Kriminální žánr se v podstatě stal únikovou cestou jak si zachovat tvář a nestyd ět se pod své dílo podepsat. Přitom nepopírám, že kriminálky mám rád. Je to žánr divácky vděčný, dá se jím hodně říci, a přitom se naučit profesi.
Je vrah, Zatykač na královnu, Sázka na třináctku, Kam nikdo nesmí, Radikální řez, jste se snažil o psychologickou věrohodnost, autentické detaily, měl jste své vzory? Sedmdesát procent filmů v kinech v té době byly kriminálky. Tvrdé akční filmy, založené na dramatickém příběhu. Věděl jsem, že nemohu konkurovat těmto drahým filmům a že pro nás je bližší francouzská škola kriminálního filmu, založená na psychologii postav, vztazích mezi postavami, Snažil jsem se jít touto cestou. Další velká otázka: Barrandov a co se s ním dnes děje. Měl jsem velké štěstí, že jsem nastoupil do tohoto podniku později, takže se u mě nevytvořil ten sentimentálně-melancholický vztah. Po roce ´89 jsem nečekal až mě nové vedení Barrandova vyhodí, ale odešel jsem sám, protože jsem dostal nabídku, abych v porevolučním kvasu pomohl přeorganizovat dramaturgii v televizi. Přijal jsem místo zástupce šéfredaktora. Jinak se na Barrandově děje to, že se rozpadl. Přestal vyrábět české filmy a režiséři si musejí hledat nejen obživu, ale i způsoby realizace. Ale nově vznikající české firmy pochopily, že český film nemůže zahynout a byly ochotny do něj investovat peníze. To byl rok minulý a letošní. Jak to bude do budoucna nikdo neví. Tím, že okruh diváků je velmi malý a rozpadem republiky se ještě zúžil na 10 miliónů, je jasné, že žádný český film nemůže vrátit ani náklady. Natož aby něco vydělal.
Pomalu každý rok natočíte film. Počítáte je ještě? Asi dvacet celovečerních filmů.
Jak se dá točit tolik různých filmů s rozdílnými poetikami jakoby pokaždé z jiného soudku? To je ve vás tolik různých poloh? Někdo inklinuje ke komedii, někdo k jinému žánru. Mě lákají všechny žánry, pokud mají co vyprávět a jsou něčím zajímavé pro mě i pro diváka. Přiznám se, že ve skrytu duše dávám přednost tragikomedii, protože je nejtěžší.
HŘÍCHY PRO DIVÁKY DETEKTIVEK. Hříchy pro pátera Knoxe. Experiment, který se povedl nebo nepovedl? Seriál vznikl jako soutěžní hra, pokus měl přinést na obrazovku nový druh zábavy. A abychom zachovali všechna pravidla hry, rozhodli jsme se vysílat živým přenosem. Naposledy bylo u nás živé vysílání před čtvrtstoletím, pak se přestalo používat hlavně kvůli cenzuře. Chtěli jsme i v dramatickém žánru využít toho, co je televizi nejvlastnější a žádný jiný druh umění toho není v takovém rozsahu schopen: přímý přenos pro asi šest miliónů diváků. Sledovanost „Hříchů” byla v té době v televizi zároveň se seriálem Dallas nejvyšší.
Bude se živé vysílání opakovat? Model hry se pokusím očistit a připravím pro televizi dalších deset dílů krimi příběhů s otevřeným koncem, který jsem nazval Hříchy pro diváky detektivek. Na jaře bychom měli začít točit.
Zase podle Škvoreckého? Ne, pouze je zachován princip hry, kdy se příběh na okamžik zastaví a diváci budou mít možnost hádat který z potencionálních pachatelů je ten pravý.
Jaké máte ohlasy na vysílání v přímém přenosu? Zpočátku všichni říkali, že to není možné. Ani herci si netroufali. Je to tak jako když někdo miluje rychlou jízdu a rád by si vyzkoušel okruh v Monte Carlu. Ale samozřejmě jen jednou. Ne všichni jsou tak psychicky silní.
SVĚT PODLE BÁSNÍKŮ. O volném cyklu „Básníků” je známo, že vznikl na porotě jednoho filmového festivalu vlastně z hecu. Sešlo se několik příznivých momentů: vaše setkání s Lubošem Pecháčkem a jeho knihou Amatéři, aneb jak svět přichází o básníky; to , že jste v knize našel vlastní zážitek ze studentským divadelním nastudováním klasika, ze kterého byl průšvih, a váš návrat k tragikomedii, dají-li se tak „Básníci” nazvat. Mě by spíš zajímalo, jestli nebyly problémy s uvedením filmu do kin. Film vyprávěl trochu jinou poetikou, než bylo v té době u filmů o mladých lidech běžné. Svým způsobem právě ten velký zájem mladých lidí vzbudil podezření u schvalovacích orgánů. Napřed dali první díl Básníků na půl roku do trezoru, pak ho sice pustili, ale rozeslali všem redakcím přípis, že se o něm nesmí psát. Čímž udělali tu největší možnou reklamu. Když měli „Básníci” premiéru, od šesti ráno na něj lidé stáli frontu, aniž by kdo věděl o co jde.
Kdo je podle vás básník? Vybral jsem si takového člověka, který je básníkem ne v tom smyslu, že skládá slova aby se rýmovaly, ale který dokáže pohlédnout na život očima svých osmnácti let a nestydí se za své city. Nestydí se je říkat, nestydí se je vyjevovat. Není hloupý a je schopný s mladickou ironií komentovat dění kolem sebe. V prvním díle říká například: „Mně se líbí i peřina, když pod ní ležíš ty.” Později nám v dopisech mladé dívky psaly, že by se jim také líbilo, kdyby jim něco podobného řekl jejich chlapec. Myslím, že mladí lidé cítili stejně jako Štěpán, ale cynismus, který nastal ve společnosti to nedovoloval, protože by byli všem pro smích. Čili rádi to viděli na plátně, ale měli obavy, že kdyby se tak chovali ve skutečnosti neuspěli by.
Jak jste vybíral hlavní hrdiny? Chtěl jsem přinést na plátno neotřelou tvář. Hledal jsem na všech dramatických školách v republice a z širokého konkurzu vyšli dva studenti čtvrt ého ročníku konzervatoře – Pavel Kříž a David Matásek. Byl to jejich debut a protože vzbudil nepříznivý ohlas u kritikya schvalovacích orgánů, dosta-li za něj trojku z chování.
Další díl přišel na svět jak? Protože film patřil k nejnavštěvovanějším v té době a hledělo se už i na peníze., vznikl na skupině pocit, že bychom měli pokračovat. Abychom nedráždili schvalovací orgány psal se scénář druhého dílu pod názvem: Jak se vám to líbí, doktore. Ale to už byla taková doba uvolňování, že si nikdo nedovolil něco zakázat.
Čí nápad byly ty kreslené obrázky? Když jsme diskutovali s Mirkou Šafránkovou o erotických scénách a ona řekla: „Já se vám nesvléknu pane režisére,” odpověděl jsem: „To nevadí, v okamžiku kdy začne scéna, to překryje kreslený film.” Později jsme si uvědomili, že je to zajímavý nápad, a tak vznikla trochu zvláštní poetika Básníků.
Jak se dívají oba hlavní hrdinové na Básníky dnes? To byste se musel zeptat jich. Pavel Kříž po třetím dílu emigroval do Kanady. David Matásek se stal přívržencem určitého stylu hudby, dalo by se říci ne mně blízké, ale na to má právo. Takže když jsme je ve čtvrtém díle dávali dohromady, samozřejmě přišly dvě osobnosti s různými názory.
Kontroverze mezi vámi a Davidem Matáskem vznikla jak? On řekl nějaký názor do novin, já jsem napsal, že s ním nesouhlasím, ale nerozešli jsme se nijak ve zlém. Myslím, že tak je to v pořádku. Pro mě je samozřejmě bližší postoj k životu Pavla, ale každý má právo žít podle svého. Poslední díl Básníků už ale přišel do jiné doby. Původní teenagerská poetika je pryč. Zákonitě musí být. Vyprávíme o jiném člověku i jiné spole čnosti. Pokud bychom nedej bůh dělali další díl, zase bude hrdina trošku jiný.
Na co jste myslel v okamžiku, kdy jste režíroval poslední scénu filmu s bláznem, který jede na kole? Je to symbolika toho, že člověk si není jistý kde je normální a kde je bláznivý svět. Jestli nejsou ti lidé normálnější, protože se nepřetvařují a na nic si nehrají. Je to náznak v duchu čisté komerční komedie. Nejen ve čtvrtém díle Básníků, ale téměř ve všech polistopadových filmových premiérách se objevuje dost černobílá levicovost. Vždy jsou tam podnikatelé špatní a prostí lidé dobří. Zákonitě. Vždycky se tvůrci snažili hledat ve společenských jevech kolem sebe věci, které se jim nelíbí. Ať je to jakákoli společnost. Přece nebudu říkat, že podnikatelé jsou výborní, když znám spoustu podvodníků. Zajímají mě spíš negativní jevy, protože si nemohou střílet z toho kladného . Tak je to v každé kinematografii na celém světě.
KLEINŮV OSOBNÍ DLUH VŮČI PANU HRABALOVI. Je to těžké hledat v polistopadovém světě nové téma a nový styl? Je to velký rozdíl. Dřív stačil jakýkoli náznak a diváci řičeli smíchem. Vlastně projevovali určitý společenský názor. A nemuseli se bát, že jim padne ruka zákona na rameno, protože byli v anonymitě. To teď padlo a vyvolat v divácích smích je mnohem těžší. Všimněte si, že v poslední době vymizely anekdoty, přestalo se dařit estrádám, komikům jako profesi…
Jaké bude mít umělec postavení? Takové, jaké si vydobude. Ale společnost by neměla nechat všechno na tržních vztazích. Na kulturu se nedoplácí, doplácí se na nekulturnost.
Vaše plány do budoucna? Dokončuji podle povídek Bohumila Hrabala „Bambini di Praga” a „Taneční hodiny pro starší a pokročilé” film Andělské oči. Premiéra bude 19. ledna. Proč jste si vybral právě Hrabala? Cítil jsem vůči panu Hrabalovi osobní dluh, protože celá naše filmařská generace – Jiří Menzel, Věra Chytilová, Juraj Herz – a další Hrabalem vlastně začínali. Na mě se tehdy nedostalo, a tak jsem teď využil toho, že tyto dvě povídky ještě nebyly zfilmovány. Cítím se dost zralý na to, abych se pokusil hrabalovskou poetikou vypořádat. Možná je dobře, že to dělám tak pozdě na rozdíl od kolegů, kteří asi neměli tolik úcty před tím jménem – protože byli mladí a dívali se na svět jinýma očima. Pokusil jsem se odvyprávět film tak, jak jsem Hrabala přečetl já.
Jak se vám podařilo přimět Pavla Kříže aby ve filmu hrál? Scénář vznikl během natáčení čtvrtého dílu Básníků. Pavel Kříž se mě ptal, co budu dělat. Řekl jsem mu o Hrabalovi, on si půjčil scénář a po přečtení projevil zájem.
Počítáte s ním i do dalších rolí? On už se dnes nebrání. Oproti prvním výrokům, kdy říkal: „jen jednou a už nikdy víckrát,” má dnes trochu jiné názory. Kdyby se nikdy nikdo neměnil, tak by mohl jít rovnou do nebe. I jeho vztahy k této zemi se trochu pozměnily. Špatné vzpomínky na práci, na kolegy, se vyjasnily a věřím tomu, že ho tu často uvidíme.
Máte nějaký zvláštní fígl jak působit na lidi? Jak docílit toho, aby hráli podle vašich představ? Učím na škole své studenty, že umění režie je umění vybrat si lidi. Vybrat lidi, naladěné na stejnou tóninu na jakou jsem naladěný já. Pak je práce mnohem snažší. A hlavně – dokázat vytvořit atmosféru při natáčení. Pokud není atmosféra pohody a klidu, odráží se to negativně na výsledku práce. Zvláště u komedie. Jednou jste řekl, že jste založením konstruktivní pesimista.
Co to znamená? Že nejsem takový ten hurá optimista. Já vím, že se mnoho věcí nedaří, všechno nefunguje tak, jak by mělo. Ale na druhé straně věřím tomu, že lze tyto věci překonat vůlí, trpělivostí, pracovitostí. Proto konstruktivní pesimismus.
LIBOR MICHALEC
Filmového i televizního režiséra a scénáristu Dušana Kleina (1939) přivedl stvořitel na svět patrně jako lakmusový papírek doby. Jeho filmy jako citlivý scismograf zachycují náladu a vibrace této země. Ať už to byly kriminální filmy v normalizačních letech, kdy se nic jiného točit nedalo, „Básníci”, kteří signalizovali éru uvolňování, nebo například filmy Dobří holuby se vracejí, či Vážení přátelé, ano, které již byly jasnou metaforou na tehdejší rozkládající se společenské zřízení.
Polistopadovou svobodu slova pak odráží v tvorbě režiséra Kleina dvanáctidílný seriál v živém vysílání – Hříchy pro pátera Knoxe. Jsou možná režiséři proslulejší a obdivovanější, žádý z nich však nekopíruje ve svých filmech s tak důslednou přesností a přirozeným zájmem střídající se údobí krátké svobody, totalitní deprese, národního odporu vtipem, stejně jako problémy polistopadového vývoje.
PŘED KAMEROU, ZA KAMEROU.
Jak jste se vlastně dostal k filmu? Ve slovnících píšou, že již od útlého dětství… Ve dvanácti letech si mě režisér Weis vybral do filmu Můj přítel Fabián, kde jsem hrál hlavní roli. Během natáčení jsem nebydlel v hotelu, ale u režiséra Weise v bytě. Střetnutí s touto velikou osobností českého filmu mě natolik ovlivnilo, že jsem se rozhodl pro tuto cestu. Od té doby jakýsi vztah mezi mnou a filmem vznikl. Naštěstí jsem brzy pochopil, že moje místo je spíš za kamerou, než před ní. A ještě jste nazpíval filmovou písničku. Vztah ke kumštu jsem měl od svého bratra, který byl velmi muzikální člověk.
Takže jste z umělecké rodiny? To ne. Byl jsem v podstatě polosirotek, protože tatínek nám umřel za války, zůstali jsme s maminkou tři kluci.
Je těžké stát se režisérem? Je to těžké asi jako každé jiné povolání. Myslím, že existují i těžší. Například můj syn studuje medicínu a myslím, že tam je píle a pracovitosti třeba víc než v uměleckých oborech, kde především záleží na talentu. Ten buď je nebo není. Nedá se získat ani naučit. V umění sebepilnější člověk může být jen pilný blbec. Narodil jste se v Michalovcích. Vy jste původem Slovák? Ano. Narodil jsem se na východním Slovensku a jak jistě víte, většina filmařů pochází odsud: Juraj Herz, Juraj Jakubisko.
Čím to? Zvláštní krajina? Ne, tomu nevěřím. Spíš shoda okolností. Právě s filmem Můj přítel Fabián jsem se ve 12 letech dostal do Čech a od té doby jsme tu s maminkou zůstali. To je aktuální téma.
Neměl jste se slovenským původem někdy problémy? Nikdy. Jenom když jsem potřeboval zajistit si české občanství, měl jsem malé demokratické potíže na slovenském ministerstvu vnitra. Ale ani v Čechách, ani když na Slovensku mluvím česky, problémy nemám. Po absolvování filmové školy jste odešel na „volnou nohu”.
Jak to tenkrát bylo možné? Měl jsem štěstí, že ve 23 letech jsem jako nejmladší debutant točil hraný film. Pak jsem dělal dokumentární filmy pro televizi a připravoval si další celovečerní film, který se měl jmenovat Virtuozi di Praga. Byla to takov á satirická tragikomedie. Pak přišel rok ´68, film byl zastaven a já jsem se pokusil o takovou poloemigraci.
Poloemigraci? Manželka v té době byla s Laternou magikou v Americe, tak jsem vzal syna a odjeli jsme do Francie, kde jsme na ni počkali už s úmyslem zůstat venku. Proto že mluvím německy, chtěli jsme zůstat v Německu. Ale na můj vkus tam bylo příliš mnoho Němců, tak jsme se vrátili.
Jak dlouho jste tam byl? Půl roku. Nebyly s návratem problémy? Ne, protože jsem měl oficiální výjezdní povolení na rok, takže se nejednalo o porušení tehdy platných předpisů. Proto že jsem měl svobodné povolání, nikomu to nevadilo.
Pokoušel jste se v Německu proniknout do tamního filmu? Pokoušel – ale jak říkám – měl jsem určitou averzi vůči tomu, že kam jsem se podíval, byl Němec. Někdo je schopný se přizpůsobit, já ne. Pak jste se vrátil jako zaměstnanec do Barrandova. Prý pod nátlakem. Zpočátku jsem i bez stálého povolání točil jeden film za druhým, až mi tehdejší ústřední dramaturg řekl, že buď vstoupím do pracovního poměru nebo nebudu točit.
Jak je to s tvůrčí svobodou zaměstnance? Pokud vím specializoval jste se na kriminálky. Po své neúspěšné emigraci jsem se vrátil do období takzvaných společenských filmů, oslavujících tehdejší společnost. Pracovat jsem musel, abych uživil rodinu, a přitom společenská dramata jsem dělat nechtěl. Kriminální žánr se v podstatě stal únikovou cestou jak si zachovat tvář a nestyd ět se pod své dílo podepsat. Přitom nepopírám, že kriminálky mám rád. Je to žánr divácky vděčný, dá se jím hodně říci, a přitom se naučit profesi.
Je vrah, Zatykač na královnu, Sázka na třináctku, Kam nikdo nesmí, Radikální řez, jste se snažil o psychologickou věrohodnost, autentické detaily, měl jste své vzory? Sedmdesát procent filmů v kinech v té době byly kriminálky. Tvrdé akční filmy, založené na dramatickém příběhu. Věděl jsem, že nemohu konkurovat těmto drahým filmům a že pro nás je bližší francouzská škola kriminálního filmu, založená na psychologii postav, vztazích mezi postavami, Snažil jsem se jít touto cestou. Další velká otázka: Barrandov a co se s ním dnes děje. Měl jsem velké štěstí, že jsem nastoupil do tohoto podniku později, takže se u mě nevytvořil ten sentimentálně-melancholický vztah. Po roce ´89 jsem nečekal až mě nové vedení Barrandova vyhodí, ale odešel jsem sám, protože jsem dostal nabídku, abych v porevolučním kvasu pomohl přeorganizovat dramaturgii v televizi. Přijal jsem místo zástupce šéfredaktora. Jinak se na Barrandově děje to, že se rozpadl. Přestal vyrábět české filmy a režiséři si musejí hledat nejen obživu, ale i způsoby realizace. Ale nově vznikající české firmy pochopily, že český film nemůže zahynout a byly ochotny do něj investovat peníze. To byl rok minulý a letošní. Jak to bude do budoucna nikdo neví. Tím, že okruh diváků je velmi malý a rozpadem republiky se ještě zúžil na 10 miliónů, je jasné, že žádný český film nemůže vrátit ani náklady. Natož aby něco vydělal.
Pomalu každý rok natočíte film. Počítáte je ještě? Asi dvacet celovečerních filmů.
Jak se dá točit tolik různých filmů s rozdílnými poetikami jakoby pokaždé z jiného soudku? To je ve vás tolik různých poloh? Někdo inklinuje ke komedii, někdo k jinému žánru. Mě lákají všechny žánry, pokud mají co vyprávět a jsou něčím zajímavé pro mě i pro diváka. Přiznám se, že ve skrytu duše dávám přednost tragikomedii, protože je nejtěžší.
HŘÍCHY PRO DIVÁKY DETEKTIVEK. Hříchy pro pátera Knoxe. Experiment, který se povedl nebo nepovedl? Seriál vznikl jako soutěžní hra, pokus měl přinést na obrazovku nový druh zábavy. A abychom zachovali všechna pravidla hry, rozhodli jsme se vysílat živým přenosem. Naposledy bylo u nás živé vysílání před čtvrtstoletím, pak se přestalo používat hlavně kvůli cenzuře. Chtěli jsme i v dramatickém žánru využít toho, co je televizi nejvlastnější a žádný jiný druh umění toho není v takovém rozsahu schopen: přímý přenos pro asi šest miliónů diváků. Sledovanost „Hříchů” byla v té době v televizi zároveň se seriálem Dallas nejvyšší.
Bude se živé vysílání opakovat? Model hry se pokusím očistit a připravím pro televizi dalších deset dílů krimi příběhů s otevřeným koncem, který jsem nazval Hříchy pro diváky detektivek. Na jaře bychom měli začít točit.
Zase podle Škvoreckého? Ne, pouze je zachován princip hry, kdy se příběh na okamžik zastaví a diváci budou mít možnost hádat který z potencionálních pachatelů je ten pravý.
Jaké máte ohlasy na vysílání v přímém přenosu? Zpočátku všichni říkali, že to není možné. Ani herci si netroufali. Je to tak jako když někdo miluje rychlou jízdu a rád by si vyzkoušel okruh v Monte Carlu. Ale samozřejmě jen jednou. Ne všichni jsou tak psychicky silní.
SVĚT PODLE BÁSNÍKŮ. O volném cyklu „Básníků” je známo, že vznikl na porotě jednoho filmového festivalu vlastně z hecu. Sešlo se několik příznivých momentů: vaše setkání s Lubošem Pecháčkem a jeho knihou Amatéři, aneb jak svět přichází o básníky; to , že jste v knize našel vlastní zážitek ze studentským divadelním nastudováním klasika, ze kterého byl průšvih, a váš návrat k tragikomedii, dají-li se tak „Básníci” nazvat. Mě by spíš zajímalo, jestli nebyly problémy s uvedením filmu do kin. Film vyprávěl trochu jinou poetikou, než bylo v té době u filmů o mladých lidech běžné. Svým způsobem právě ten velký zájem mladých lidí vzbudil podezření u schvalovacích orgánů. Napřed dali první díl Básníků na půl roku do trezoru, pak ho sice pustili, ale rozeslali všem redakcím přípis, že se o něm nesmí psát. Čímž udělali tu největší možnou reklamu. Když měli „Básníci” premiéru, od šesti ráno na něj lidé stáli frontu, aniž by kdo věděl o co jde.
Kdo je podle vás básník? Vybral jsem si takového člověka, který je básníkem ne v tom smyslu, že skládá slova aby se rýmovaly, ale který dokáže pohlédnout na život očima svých osmnácti let a nestydí se za své city. Nestydí se je říkat, nestydí se je vyjevovat. Není hloupý a je schopný s mladickou ironií komentovat dění kolem sebe. V prvním díle říká například: „Mně se líbí i peřina, když pod ní ležíš ty.” Později nám v dopisech mladé dívky psaly, že by se jim také líbilo, kdyby jim něco podobného řekl jejich chlapec. Myslím, že mladí lidé cítili stejně jako Štěpán, ale cynismus, který nastal ve společnosti to nedovoloval, protože by byli všem pro smích. Čili rádi to viděli na plátně, ale měli obavy, že kdyby se tak chovali ve skutečnosti neuspěli by.
Jak jste vybíral hlavní hrdiny? Chtěl jsem přinést na plátno neotřelou tvář. Hledal jsem na všech dramatických školách v republice a z širokého konkurzu vyšli dva studenti čtvrt ého ročníku konzervatoře – Pavel Kříž a David Matásek. Byl to jejich debut a protože vzbudil nepříznivý ohlas u kritikya schvalovacích orgánů, dosta-li za něj trojku z chování.
Další díl přišel na svět jak? Protože film patřil k nejnavštěvovanějším v té době a hledělo se už i na peníze., vznikl na skupině pocit, že bychom měli pokračovat. Abychom nedráždili schvalovací orgány psal se scénář druhého dílu pod názvem: Jak se vám to líbí, doktore. Ale to už byla taková doba uvolňování, že si nikdo nedovolil něco zakázat.
Čí nápad byly ty kreslené obrázky? Když jsme diskutovali s Mirkou Šafránkovou o erotických scénách a ona řekla: „Já se vám nesvléknu pane režisére,” odpověděl jsem: „To nevadí, v okamžiku kdy začne scéna, to překryje kreslený film.” Později jsme si uvědomili, že je to zajímavý nápad, a tak vznikla trochu zvláštní poetika Básníků.
Jak se dívají oba hlavní hrdinové na Básníky dnes? To byste se musel zeptat jich. Pavel Kříž po třetím dílu emigroval do Kanady. David Matásek se stal přívržencem určitého stylu hudby, dalo by se říci ne mně blízké, ale na to má právo. Takže když jsme je ve čtvrtém díle dávali dohromady, samozřejmě přišly dvě osobnosti s různými názory.
Kontroverze mezi vámi a Davidem Matáskem vznikla jak? On řekl nějaký názor do novin, já jsem napsal, že s ním nesouhlasím, ale nerozešli jsme se nijak ve zlém. Myslím, že tak je to v pořádku. Pro mě je samozřejmě bližší postoj k životu Pavla, ale každý má právo žít podle svého. Poslední díl Básníků už ale přišel do jiné doby. Původní teenagerská poetika je pryč. Zákonitě musí být. Vyprávíme o jiném člověku i jiné spole čnosti. Pokud bychom nedej bůh dělali další díl, zase bude hrdina trošku jiný.
Na co jste myslel v okamžiku, kdy jste režíroval poslední scénu filmu s bláznem, který jede na kole? Je to symbolika toho, že člověk si není jistý kde je normální a kde je bláznivý svět. Jestli nejsou ti lidé normálnější, protože se nepřetvařují a na nic si nehrají. Je to náznak v duchu čisté komerční komedie. Nejen ve čtvrtém díle Básníků, ale téměř ve všech polistopadových filmových premiérách se objevuje dost černobílá levicovost. Vždy jsou tam podnikatelé špatní a prostí lidé dobří. Zákonitě. Vždycky se tvůrci snažili hledat ve společenských jevech kolem sebe věci, které se jim nelíbí. Ať je to jakákoli společnost. Přece nebudu říkat, že podnikatelé jsou výborní, když znám spoustu podvodníků. Zajímají mě spíš negativní jevy, protože si nemohou střílet z toho kladného . Tak je to v každé kinematografii na celém světě.
KLEINŮV OSOBNÍ DLUH VŮČI PANU HRABALOVI. Je to těžké hledat v polistopadovém světě nové téma a nový styl? Je to velký rozdíl. Dřív stačil jakýkoli náznak a diváci řičeli smíchem. Vlastně projevovali určitý společenský názor. A nemuseli se bát, že jim padne ruka zákona na rameno, protože byli v anonymitě. To teď padlo a vyvolat v divácích smích je mnohem těžší. Všimněte si, že v poslední době vymizely anekdoty, přestalo se dařit estrádám, komikům jako profesi…
Jaké bude mít umělec postavení? Takové, jaké si vydobude. Ale společnost by neměla nechat všechno na tržních vztazích. Na kulturu se nedoplácí, doplácí se na nekulturnost.
Vaše plány do budoucna? Dokončuji podle povídek Bohumila Hrabala „Bambini di Praga” a „Taneční hodiny pro starší a pokročilé” film Andělské oči. Premiéra bude 19. ledna. Proč jste si vybral právě Hrabala? Cítil jsem vůči panu Hrabalovi osobní dluh, protože celá naše filmařská generace – Jiří Menzel, Věra Chytilová, Juraj Herz – a další Hrabalem vlastně začínali. Na mě se tehdy nedostalo, a tak jsem teď využil toho, že tyto dvě povídky ještě nebyly zfilmovány. Cítím se dost zralý na to, abych se pokusil hrabalovskou poetikou vypořádat. Možná je dobře, že to dělám tak pozdě na rozdíl od kolegů, kteří asi neměli tolik úcty před tím jménem – protože byli mladí a dívali se na svět jinýma očima. Pokusil jsem se odvyprávět film tak, jak jsem Hrabala přečetl já.
Jak se vám podařilo přimět Pavla Kříže aby ve filmu hrál? Scénář vznikl během natáčení čtvrtého dílu Básníků. Pavel Kříž se mě ptal, co budu dělat. Řekl jsem mu o Hrabalovi, on si půjčil scénář a po přečtení projevil zájem.
Počítáte s ním i do dalších rolí? On už se dnes nebrání. Oproti prvním výrokům, kdy říkal: „jen jednou a už nikdy víckrát,” má dnes trochu jiné názory. Kdyby se nikdy nikdo neměnil, tak by mohl jít rovnou do nebe. I jeho vztahy k této zemi se trochu pozměnily. Špatné vzpomínky na práci, na kolegy, se vyjasnily a věřím tomu, že ho tu často uvidíme.
Máte nějaký zvláštní fígl jak působit na lidi? Jak docílit toho, aby hráli podle vašich představ? Učím na škole své studenty, že umění režie je umění vybrat si lidi. Vybrat lidi, naladěné na stejnou tóninu na jakou jsem naladěný já. Pak je práce mnohem snažší. A hlavně – dokázat vytvořit atmosféru při natáčení. Pokud není atmosféra pohody a klidu, odráží se to negativně na výsledku práce. Zvláště u komedie. Jednou jste řekl, že jste založením konstruktivní pesimista.
Co to znamená? Že nejsem takový ten hurá optimista. Já vím, že se mnoho věcí nedaří, všechno nefunguje tak, jak by mělo. Ale na druhé straně věřím tomu, že lze tyto věci překonat vůlí, trpělivostí, pracovitostí. Proto konstruktivní pesimismus.
LIBOR MICHALEC
Zažít v cizí zemi revoluci je snem každého pořádného cestovatele. Jedním rázem nahlédne do samotné podstaty národa. Málem jsme měli to štěstí. Pouliční nepokoje, které v Ravalpindí začátkem srpna organizovala Benazir Bhuttová, vypadaly jako neškodné demonstrace. Později jsme v novinách četli, že při nich zahynuly desítky lidí. Když pak předseda vlády v televizním vystoupení skládal funkci, Pákistánec Abid se mu smál a klepal si na čelo. Najednou i s celým národem zapomněl na to, jak premiéra ještě nedávno obdivoval, že hraje kriket a chodí pouštět draky. Takový je Pákistán, největší muslimská země na světě. Země čistých, jak se sami nazvali.
ZBĚSILOST V POUŠTI. Mám pocit, že v tom vražedném horku už nevydržím ani minutu. Jako v horečnatém snu registruju, že ten špinavý řidič v turbanu a se zkaženýma zubama si vložil pod jazyk paklík nazelenalého hašiše a konečně šlápl na plyn. Mikrobus plný Arabů se rozjíždí z jakéhosi dvora v íránském Zahed ánu, kterému tu vznosně přezdívají autobusové nádraží. Vyrážíme do Mirdžavy na íránsko-pákistánských hranicích. Do té Mirdžavy, kde podle posledních zpráv zastřelili sikhské teroristy, kteří mají na svědomí výbuch ropné rafinérie v jižním Íránu. Pravidelné kontroly íránských vojáků, ještě ned ávno protivné, mi náhle přijdou velmi příjemné. Alespoň na dohled kulometných hnízd je jakási jistota, že teroristé nezah ájí palbu na náš vůz. Jsme podivná společnost. Slaný pot, neustále se řinoucí z čela, si svorně otírají pákistánští pašeráčci (vezoucí si v uzlíku levné íránské koberce a hadry), Íránci (snad na pouti do mešit spřátelené islámské země) a neuvěřitelně chudí Afghánci. Jeden z nich, o dvě sedadla za mnou, patrně umírá. Z úst se mu neustále řine bílý hlen, který jeho obětavý syn s nevšední láskou otírá do hadru z rozmotaného turbanu. Dojemná scéna, která by mohla do World press photo. Tady nikoho nevzrušuje. Ostatně, Afghánci mají špatnou pověst. „Nejdřív tě podříznou a potom tě snědí,” říkají domorodci. Za okny ubíhá nekonečná pustina, se zvláštními skalami bizarních tvarů. Génius loci tohoto místa se nazývá divokost, krutost, zběsilost. …
A VLAKY SE HŮŘ PŘEPADÁVAJÍ. Konečně jsme v Mirdžavě. Skládáme bágly v odbavovací hale s celostěnovým billboardem Chomejního a těšíme se na chlazenou colu. Pak přijde šok. Celník pohlédne na hodinky a suše oznamuje, že od dvanácti do čtyř je polední přestávka. Je dvanáct hodin a pět minut. K pití jen odporná teplá a slaná voda z místní studny. Ležíme na betonové podlaze, snažíme se dýchat co nejúsporněji a závidíme orientálcům bílé pláště a turbany. Člověk, který tvrdí, že by na poušti nevydržel jinak než v plavkách, je blázen. Šaty fungují jako tepelná izolace v obráceném směru – v tomto případě udržují tělesný chlad 37 °C před okoln ími šedesátistupňovými vedry. Tělo se o to sice také pokouší – dokud se potíte, máte jistotu, že organismus odolává. Pak najednou zjistíte, že jste suchý jako troud a cítíte, že to vaše tělo v souboji s pouští prohrálo. Autobus z Taftanu, na druhé straně hranice, má odjíždět v půl šesté. Když po pěti hodinách zpoždění šofér usoudí, že by bylo vhodné odjet – nemilosrdná výheň se se západem slunce mění v přijatelných 30°C – začíná teprve osádka s ohromným halekáním a švenkováním baterek a svíček za tmy nakládat autobus. Arabský Schwarzenegger přistavil k boku autobusu železný žebřík a jeden po druhém vynáší na střechu tak ohromné žoky, že ho pod nimi není vidět. Mezitím se uvnitř autobusu školíme ze zásad společenského chování pouštních lidí. Jejich normy jsou poněkud tolerantnější, než bývá zvykem. Nezakazují smrkat do spodního cípu vlastní košile. Když usínají, mohou si dát hlavu sousedovi do klína. Pokud chtějí nabrat studenou vodu a ulička je v autobuse ucpána uzlíky s pašovaným zbožím a spícími Afghánci, povoluje se lézt po tělech spolucestujících a přidržovat se za jejich hlavy. O tom, jestli je krádež a „vraždička” jenom malý přečin proti slušnému vychování pouštních lidí, se dohadujeme ještě dnes. Jisté je jen to, že do Quéty, hlavního města provincie Balúčistán lidé jezdí raději vlakem než autobusem. Vlaky se hůře přepadávají.
PRVNÍ CIZINCI V JEJICH ŽIVOTĚ Když se muslim Abid Muhammad vracel po roce z Evropy domů, zažíval pravděpodobně něco, co nelze vyprávět. Zpočátku nám asi moc nevěřil, ale o to větší důvěru jsme si později získali. Celých třiadvacet let svého života prožil v Pákistánu, provincii Pandžáb a městečka s pohádkovým jménem Haroonabád, pár kilometrů od indických hranic. Pak odjel studovat do Moskvy a po roce se vrací na prázdniny domů. Do městečka, kde většina jeho kamarádů v životě neviděla bílého sáhiba z cizí země. Teď veze s sebou dva takové cizince, aby mohli názorně předvést alespoň odlesk toho tajemného světa za hranicemi islámu. Ten odlesk jsme my dva s Jardou. Nevíme nic o tom, kam se trmácíme pětačtyřicetistupňovými vedry pandžábskou krajinou s banánovníky, stády buvolů a tropickým vlhkým klimatem. Možná, že jeho rodiče bydlí v jedné z těch chýší, slepených z hlíny a velbloudího trusu, kde spí společně s domácím zvířectvem. Naše tanga, koňský povoz, ale staví před jedním z nejhezčích domů ve městě. Abid zvoní, branka se rozestupuje, nadšený výkřik a všichni se bouřlivě objímají. Babička Abidovi i nám kreslí snědým prstem kolečko na čele. Máme vyhráno! Jsme přijati za členy rodiny.
KRIKET JE SPOLEČENSKÁ HRA… Logicky nejspolehlivější metodou pro cestovatele je cesta nadšeného „přitakávání”. Proto, když se večer Abidovi bratři – dvacetiletá dvojčata Amir a Arif – vyptávají, jestli chceme zítra časně ráno jít na kriket, nadšeně přitakáváme. Kdo mohl tušit, že pro ně je časně ráno v pět hodin? Od pěti do sedmi je v tuto roční dobu jediná část dne, kdy je něco vidět a horko není k zalknutí. Pokoušíme se rozespale o laskavý úsměv, jaký od Evropanů je očekáván a vlečeme se na kriketové hřiště. Lákavá možnost napsat ve stylu romantických reportérů-objevitelů „jak jsem si zahrál kriket s Pákistánci!” ani Jardu ani mě nenadchne. Pozorujíc nelogický kolotoč náhozů, odpalů, obíhání a kriketovou raketu v rukou snědých mladíků v bílém se prvně uvědomuji poselství, které tomuto národu naočkovala britská koloniální politika. nevím, zda je kriket prostředkem nějaké mezikulturní výměny informací, ale jisté je, že zatímco Američané jej reformovali na moderní baseball, Pákistánci to naopak dotáhli v klasickém kriketu na jedno z nejlepších mužstev na světě.
JEDEN DEN PRO ISLÁM. Když se vracíme z kriketové partičky, starý Muhammad je po snídani a chystá se do práce. Rozvážně a s důstojností hlavy rodiny, která u mužů v Evropě dávno vymizela, se převléká do čistého a bere si od ženy ešus s obědem. Konečně nás zaregistruje, a tak nesměle pozdravíme. „Gúúd móórnink” zahul áká barytonem v odpověď školní angličtinou. Je to člověk světem protřelý. Nějaký čas pracoval v sousední Saudské Arábii a jeho přítel žije ve Švédsku. Okolo desáté hodiny odchází vážený pan Muhammad do své lékárny. Vrátí se až v deset hodin večer. Mezitím se dvojčata Amir a Arif také rozjíždějí do školy. Opravdu si mohou gratulovat, že se narodila v tak dobré rodině. Zatímco u „špatných otců – jak říká Abid – pracují děti třeba od pěti let, u Muhammadů mají všechny čtyři děti možnost studovat. Nejstarší Abid v Moskvě, Amir studuje na učitele a Arif má být automechanikem. Ale nejtalentovanější ze všech je sedmnáctiletá Fozia. Na vysvědčení má skoro nejvyšší možné známky. Teoreticky je to víc, než u nás samé jedničky. Celé dny tráví mezi čtyřmi stěnami, protože se nesluší, aby muslimské děvče chodilo samo ven. Přestávky mezi vařením, mytím nádobí a praním tráví nad učebnicemi. Příští rok půjde do Lahauru studovat medicínu. Nečeká ji naštěstí neustálý maratón mezi kuchyň-skou plotnou a praní prádla, jako většinu muslimských žen. Poděkovat za to může Benazir Bhuttové, která jako první žena v křesle předsedy vlády prolomila mužskou blokádu. Foziina matka tolik štěstí neměla. Když se večer se soumrakem vrátí věčně zachmuřený Muhammad domů, unaveně se posadí na svou oblíbenou lýkovou postel a vznešeně mlčí, začne jeho žena kmitat ještě rychleji, než celý den předtím. Jejím úkolem je uhádnout každé mužovo přání. Zlehka jej obletuje a švitoří vysokým, omluvným tónem, vždy potěšena, když se jí podaří splnit některý z jeho nevyslovených příkazů. Ale při vší úmorné dřině je nevýslovně šťastná a spokojená se svým údělem. Nikdy ji ani nenapadlo, že by mohla žít jinak.
PROSTITUTKY A VĚZENÍ. Tak takhle vypadá modelové manželství. Ale ani Pákist án, země čistých, není bez poskvrny. Jediná zmínka o naší rodné vlasti v pákistánských novinách z proslulé E 55 a jejich prodejných kráskách, navodila zajímavé téma. Sedíme na zahradních židličkách, na ulici před domem, jak je tady zvykem a bereme si Abida do presu pěkně po žurnalisticku. „Je něco takového možné tady?” „Jenom v místnosti.” „A kolik to stojí?” „Tolko odín ráz.” Abid se trochu poťouchle směje. Anebo rozpačitě. „Jestli pákistánský člověk dělá takové věci, půjde do vězení,” dodává. „Na jak dlouho?” „Na dva-tři dny.” „A kolik stojí?” Na naše poměry neskute čně levná služba. Prý sto až dvě stě rupií. A když podplatíme policii dvěma tisíci rupií, jste z toho venku. Ověřit tuto informaci jsme raději nezkoušeli, ale do vězení jsme se přesto podívali. Kriminál v Haroonabádu vypadá jako císařsko-královská městská šatlava. Na dvorku leží tři policisté na lýkových lehátkách a spokojeně pochrupují a za železnou mříží se kupí hromada čern ých, nakrátko ostříhaných hlav. Je jich hodně na tak malé městečko. Procházíme okolo řady samotek, místností s jedním zamřížovaným oknem a lůžkem. Příliš se neliší od levnějších hotelových pokojů, ve kterých jsme nocovali.
SLUŽEBNÍK ALLÁHŮV. Večery v Haroonabádu mají zvláštní kouzlo. Sedáme naproti mešitě a protože jsme mladí, sníme. O tom, jak pozveme Abida do Čech, jak se vrátíme do Haroonabádu s kamerou a filmovým štábem, jak pojedeme přes Himaláje do Číny. Po týdnu u Muhammadů Abid říká, že jsme nejlepší kamarádi, jaké v životě měl. „Ty tu nemáš kamarády?” ptá se Jarda. „Dřív jsem měl,” vzpomíná. A otevírá nám vzácně čistý průhled do nitra muslimské duše. Je mnohem citlivější než evropská a navíc vyztužena nám nelogickými zákazy: „Kdo jí vepřové, nemá rád tátu a mámu. Dobrý člověk nepije alkohol a má sex až po svatbě,” říká Abid.. „U vás jsou špatné holky, skoro všechny mají sex před svatbou a podvádějí manžela. Dobrý člověk věří v Alláha a Alláh mu na oplátku pomůže. Poprosil jsem Alláha, aby přestalo pršet – a vidíš? Už neprší!” „Ty jsi nehrál kriket?” ptáme se dál. „Já byl pět let kapitánem školy v Haroonabádu,” říká. „Hrál jsem kriket několik hodin denně. Když mě otec nechtěl pustit na zápas, počkal jsem až všichni usnou a utekl po střeše – tudy podívej.” Jednoho dne ho kriket přestal bavit. Zároveň začal kreslit nádherně barevné, geometricky dokonalé obrazy Mekky a Mediny. Zdálo by se, že Abid je výlupek ctnosti. Nemluví sprostě, rozdělí se s kamarádem a pomáhá slabším. Obětavě nás provází Královskou zahradou v Láhauru. Ale na nejbližším stromě vandalsky vyryje do kůry své jméno. Nadává na stát, který nechá chátrat památky a zároveň z pamětihodné mešity odlupuje jako suven ýr kus glazurované omítky. Nechápe, co je na tom špatného. Stejně tak považuje za běžnou věc uplácen í policistů a vůbec všech úředníků. A když se ptám, jestli by zabil Salmana Rushdieho, říká, že bez váhání. „Problém je v tom, že nevím, kde se ukrývá. Ale kdybych to věděl, tak puf, puf,” střílí ukazováčkem a směje se rozpustile jako malý kluk. „Četl jsi Satanské verše?” „Ne, ale stačí, že je četl ajatolláh v Íránu.”
ORGANIZOVANÝ CHAOS. „A hlavně musíte vidět Láhaur,” řekl každý Pákistánec, když jsme se zeptali na pamětihodnosti jeho země. O Láhauru se říká, že je kosmopolitnější než Dillí, aristokratičtější než Bombaj a pyšnější než Kalkata. Starobylé a pyšné město, jako kdyby na každém kroku chtělo upozornit, že vždycky bylo miláčkem mocných. O historii mughalských císařů vypráví Aurangzébova mešita, která byla největší v celé Asii i Akbarova pevnost z růžového pískovce. Šalimarskými zahradami, spojenými s vládcovským pal ácem podzemní chodbou, kdysi jezdila princezna na slonu. Ukrytá před zraky obyčejných smrtelníků, kteří ji nikdy nesměli spatřit. O přízni nových vládců tohoto srdce Pandžábu svědčí minaret Pákistán stejně jako univerzity, přesné napodobeniny britských škol. O samotném tepu města však tyto památky neříkají vůbec nic. Pokud se mu chcete alespoň trochu přiblížit, představte si Václavák, kde kromě aut jezdí navíc povozy tažené osly nebo velbloudy a motorové tříkolky místo rikšů. Svět, kde namísto hotelu Jalta, obchodního domu Kotva a pizérií kouří starý Arab vodní dýmku, jiný míchá nápoj z cukrové třtiny a vedle opravují dům na lešení z bambusových kmínků. Do toho přidejte toulavé psy, ožírající shnilé ovce, stádo koz i s pastevcem před budovou státní banky. Nadechněte se vůně chilli koření a pachu z hromad odpadků, které se nechávají vyhnít v málo frekventovaných městských čtvrtích. Ještě si nechte znít v uších zpěvavé modlitby k Alláhovi a troubení aut při dopravní zácpě a když na nic z toho nezapomenete – stojíte uprost řed pákistánského města Láhaur. A cítíte davy lidí, kterými se musíte neustále prodírat. Dopravní ruch se řídí podle tří odvěkých pravidel: každý si hlídá pravou stranu, slabší ustoupí silnějšímu a než silnější vstoupí do akce, zatroubí. Je to šílené, ale funguje to. Letecký pohled na město musí připomínat Brownův model neustálého chaotického pohybu molekul uvnitř atomu.
KDYŽ CHODÍ KLUCI S KLUKAMA. Asi proto, že má muž v islámském světě výsadní postavení, mají tu i jiný vztah k lásce muže k muži. Párky něžně vedle sebe zavěšených chlapců spatříte na každém rohu. Policisté mezi nimi nejsou výjimkou. To ale pořád ještě nic neznamená. Ani když se jednou pozdě na schodech našeho hotelu muchlovali dva zřízenci v růžovoučkých oblečcích, nezneklidnilo mě to. To nejhorší teprve mělo přijít. Sedím si takhle na vlakovém nádraží v Láhaure. Střídavě si povídám s místním dohazovačem volských spřežení a chod ím na perón zjistit, jestli už nedorazil vlak z Indie, kterým přijede pět kolegů z Prahy. Podle mezinárodního jízdního řádu má přijet ve 13.00, podle Abida máme čekat od 15.00 do 17.00 hod. a místní tvrdí, že vlak z Indie jezdí mezi sedmou a osmou večer. Překračuji cestou na perón rodiny spících muslimů, když slyším, jak na mě někdo volá. Podvědomě s sebou trhnu, ale jdu dál. Pak mi dojde, že tady si člověk nemůže dovolit někoho ignorovat. Otáčím se k tlustému mastnému muži, který se neupřímně směje. Vzápětí haleká něco na lidi kolem a aspoň na chvíli věřím, že je to jenom obyčejný hotelový naháněč. Má na nádraží dobře organizovanou partu na odchyt cizinců, takže bych mu stejně neunikl. Během seznamovacího pohovoru mě buclatýma ručkama mačká pravačku a pořád na mě civí lesklýma očima. Pak v dálce zahlédne dalšího obra, spiklenecky na něj mrkne, prohodí s ním pár slov čistým „ženským” akcentem a mě je jasné, že jsou to ti nejobrovitější homosexuálové jací po mě kdy vyjeli. „Go, go,” vrká obr rozechvělým hláskem a silou svých sto dvaceti kil mě táhne někam do průjezdu. Řekl bych, že takové okamžiky jsou velice příznivé rozvoji mozkových buněk. Prvně v životě dávám dohromady plynulou anglickou větu. „Za deset minut přijede pět kamarádů.” „Oukej,” tlusťoch se zalekne, ale ještě nemám vyhráno. Vede si mě na procházku po peróně. Vedeme stručný a prapodivný dialog. „Je v Čechách možný sex?” „Ano.” „Chceš v Pákistánu sex?” „Ne.” „Je v Čechách alkohol? ” „Ano.” „Chcete alkohol?” „Ne.” „Je v Čechách hašiš?” „Ne,” říkám. Jsme na konci perónu, posadíme se na lavičku a tlustý gay mi koupí čaj s mlékem a bez ustání vysvětluje, že v Pákistánu je velice levný hašiš. Přitom z něj rozechvělýma nozdrama díkybohu vyprchává libido. Pochopil jsem ho a uklidňuji se. Dělá jen svou práci. Nevadí, když ho odmítnu. Musím mu ale dát šanci, aby mi udělal nabídku. Nesmím ho urazit.
JE ISLÁM AGRESIVNÍ NÁBOŽENSTVÍ? V životě by mě nenapadlo, že se podívám do skutečné mešity na opravdovou bohoslužbu. Proplétáme se orientálním bazarem. Je tu tlačenice jako na Letné, kdyby Sparta hrála finále poháru mistrů. Muži se odstrkují lokty i ramenem a všichni míří k jedinému místu. K našemu údivu tam Abid směřuje také. Je to patrně největší mešita v sedmimiliónovém Láhauru a dnes je pátek, den volna a muslimský svátek. Před vchodem do chrámu odevzdáváme sandály do pouliční úschovny, kde už je uloženo hezkých pár tisíc muslimských bot. Pak už se jen prodíráme nekone čným zástupem bosonohých k ohromnému sálu, odkud jako kdyby hluboký mužský hlas stále hlasitěji někomu spílal. Je tu našlapáno do posledního místečka. Sedáme si k ostatním na modlitební kobereček na chrámové podlaze a asi deset tisíc muslimů v tentýž okamžik naopak vstává. V celém islámském světě nyní patrně sedí jen dva čeští turisté. Fundamentalisté se po nás rozčileně ohlížejí a štěkají na sebe něco svým hádavým hlasem. Vzpomínka na Evropany, kteří ze zvědavosti nahlédli do mešity a víckrát už je nikdo neuvid ěl, na klidu nepřidá. Abid nic nevnímá, pohroužen do myšlenek na Alláha. Raději se postavíme a v ten okamžik celý muslimský svět klečí s čelem přitisknutým k zemi. Docela rádi bychom se vypařili. Není boha kromě boha a Mohamed je jeho prorok, říkají muslimové. A my jim svým ignorantstvím jaksi naznačujeme, ať s tím vlezou na hrb. Jako když k někomu přijdete na návštěvu a řeknete mu, že vypadá jako debil, jeho manželka je šlapka a děti jsou nějak nedonošené. Tak se chovají Evropané k Mohamedově říši. Agresivní mohamedáni nám neublížili. Slušně požádali, ať z mešity odejdeme. Z náboženských důvodů se letos zabíjejí turisté jen v demokratickém Turecku.
LIBOR MICHALEC
Pohled na vybagrovanou krajinu podkrušnohorského povrchového dolu připomíná peklo. Neúnavná rypadla a pásové dopravníky se ztrácejí v kouřovém oparu a jen občas je zřetelněji vidět prašnou čáru, zdvihající se za projíždějícím náklaďákem. Prach se větrem roznáší nedozírnou hnědouhelnou kavernou až k nám. Cítíme jeho neviditelnou přítomnost v ovzduší stejně jako si uvědomujeme přítomnost exhalací, síry, uhlíku, radioaktivity. Pak stoupáme klikatou silnicí i pár kilometrů výš, do pohraničních vrcholků Krušných hor. Stavíme nad obcí Nová Ves a vystupujeme na vršku, kolem kterého se neustále honí vítr. Severák okamžitě vmete do obličeje tisíce bodavých jehel, takže si přitáhneme bundu k tělu. Ale na vítr se nikdo z nás nezlobí. Kvůli němu jsme přijeli. Na tomto místě je totiž rozestavěná větrná elektrárna. Může zásobovat jednu středně velkou obec energií. Bez prachu, síry, uhlíku a radiací.
VÍTR V KAPSE. Ne, tentokrát nejde o žádné větrné mlýny pro Dona Quijota, ale o popis velmi reálného projektu, který jen kopíruje to, co už ve vyspělém světě běžně funguje. Jde o popis report éra, který zaznamenává viděné, slyšené a přečtené. Není jeho úkolem zvažovat a soudit, od toho jsou tu jiní. A proto, aby jim ušetřil co nejvíce času, začíná poněkud paradoxně – úvahou: Vzhledem k tomu, že v celosvětovém měřítku nelze trvaleji předpokládat pokles spotřeby energie, je třeba hledat nové zdroje. Ale kde? Uhelná energetika spálí desítky tun uhlí na svůj vlastní provoz. Vyžaduje ohromné náklady na zahlazení škod po své činnosti a zdevastuje krajinu jednou provždy. U jaderné energetiky jsou problémovými oblastmi bezpečnost provozu, ionizace a tepelné znečištění atmosféry, ukládání jaderných odpadů a zejména zahlazení stop po jaderné elektrárně. Pokud toto všechno nezapočítáme do ceny energie, žijeme na „dluh” budoucích generací. Z celkem bohaté palety alternativních zdrojů energie se větrné elektrárny jeví jako jedny z nejperspektivnějších. Větrná turbína je zařízení, které dokáže přímo vyrábět ekologicky čistou energii ze zdroje, který je nevyčerpatelný. Turbína absolutně neovlivňuje médium, ze kterého energii získává. Kromě větrné turbíny něco podobného dokáže snad už jenom solární zařízení. Oproti němu však má jednoduchá dvoj nebo třílistá vrtule na několik desítek metrů vysokém tubusu velmi malé nároky na zábor půdy. Turbíny v Krušných horách, o nichž bude řeč, musí mít oproti světovému standardu navíc některé speciality. Jednak musí odolávat pulsaci větru (oproti přímořským oblastem). A pak je třeba, aby turbína byla odolná proti tvorbě speciálních krušnohorských námraz. Námrazy v Krušných horách mají totiž jednu zvláštnost – chemickou povahu. Jsou vlivem exhalací agresivní, a vznikají při nižší než při stoprocentní vlhkosti. Za jedinou noc může narůst až patnácticentimetrová vrstva. Při delším trvání dokáže námraza lámat sloupy vysokého napětí. To ale není jediný problém větrných elektráren v Krušných horách.
PÁN VĚTRU. Osobou, kolem které se točí severočeský vítr, je ing. Otokar Szaffner. Uvolil se dělat nám průvodce Krušnými horami s přihlédnutím k rozpracovaným stavbám větrných elektráren v období, kdy je na roztrhání. Zatímco „závěry mezinárodní konference o obnovitelných zdrojích energie”, sepsané jím coby odborným garantem konference, nám shodou okolností právě dnes přišly do redakční schránky, další konference se připravuje na zítřek. Ačkoli na obdobných akcích bývá hýbatelem dění, uvítá každou příležitost jak se dostat do hor. Horolezecky dlouhé vlasy a vousy, stvořené k tomu, aby je čechral ledový vítr, také působí trochu nesourodě vedle černých obleků a skřípavých zvuků propiskou zapisovan ých poznámek. Ale musí to být, protože snad nikdo nemá pro tento obor lepší teoretické i praktické předpoklady: „Mám za sebou dvacet let práce v oborech metrologie a klimatologie, hydrologie, ekologie a spolupracoval jsem na řadě studií z tohoto oboru. Kromě toho každý rok Krušné hory pravidelně projíždíme. A nejen Krušné hory. Takto získáváme základní informace, o větrných poměrech území.” Na rozdíl od kabinetních vědců může říci, že si s přírodou rozumí. Vzpomíná, jak v Asii i sám zdolával vysoké hory. Nejdřív je několik dní obcházel a seznamoval se s nimi. „Hory, nelze pokořit, lze se od nich učit a lze si s nimi porozumět,” říká. Naslouchal hoře a ona mu prozradila, kdy a kudy padají laviny a kde je nejschůdnější cesta vzhůru. Podobné to je i s větrem: „Existují určité bioindikace toho, jaká lokalita z hlediska větrnosti je. Vítr v krajině se dá charakterizovat například i podle toho, jak vypadají stromy,” ukazuje na buk s vodorovnými větvemi, rostlými jedním směrem nedaleko od staveni ště větrné elektrárny na Nové Vsi. Obdobně umí o větrných poměrech „vypovídat” sněhová pokrývka. Uznejte, že člověk, který toho ví o větru mnohem víc, než průměrný občan o vlastní manželce, může zkušeností a intuicí odhadnout „výkonnost severočeského větru”. Bez exaktních dat z přístrojových měření se ale do stavby turbín samozřejmě pouštět nelze.
JAK TO FIČÍ V POHRANIČÍ. Severočeské pohraničí má nejlepší podmínky k výrobě větrné elektřiny v Čechách. Přesněji řečeno asi pětadvacetikilometrový příhraniční pás začínající hranicí se SRN v prostoru Dyleňského lesa a končící v prostoru Česko-Moravsko-Slezkého pomezí má již od nadmořských výšek okolo 900 metrů poměry srovnatelné s evropskou špičkou. Podle meteorologických stanic na Milešovce, Sněžce a Fichtelbergu na německé straně Krušných hor, je zde roční průměrná rychlost větru přes 8 m/s. Odborná literatura uvádí, že využívat energii větru je ekonomicky reálné v lokalitě s roční průměrnou rychlostí nad 5 m/s. Při průměrné rychlosti okolo 6 m/s lze dosahovat solidních ekonomických výsledků, pokud pořizovací náklady nepřevyšují 10 miliónů korun a jsou reálné ceny energií. Tohle všechno naši větrní odborníci vědí. Přesto u nás dosud žádná větrná elektrárna s vyšším výkonem nestojí. Proč? „Výkupní ceny energie jsou nereálné,” říká ing. Szaffner. „Do ceny uhlí nejsou zahrnuty úplné náklady. Neuvažuje se likvidace měst, obcí, komunikací, sítí, vodstva, biotopů, lesů. Je otázkou, do jaké míry lze ocenit reliéf krajiny nebo kulturní památky. Kolik stojí gotický kostel? Určitě ne jen náklady na zbourání, jak se nyní praktikuje. Nevyužívat alternativní energetiku je pštrosí politika, která zavání lobbystickými zájmy.” Pravdou je, že zcela jiný přístup než u nás mají k větrné energetice ve vyspělých západních zemích.
OBNOVITELNÉ ZDROJE ENERGIE. Pokud sborník příspěvků z mezinárodní konference v Ústí nad Labem píše pravdu, pak je v Sasku připraven projekt výstavby větrných turbín, kterými tu do roku 2010 chtějí docílit instalovaného výkonu 1000 MGW. V celém Německu pak 5000 MGW. Je to tolik, kolik vyrábějí naše tepelné elektrárny. Alternativní energie je tu dotována státem, neboť přináší obecný prospěch. Větrná energie v Německu je dotována 6,6 feniku na kilowatthodinu, což je přibližně cena, za kterou energii z uhlí Česká republika Německu prodává. Vlády vyspělých zemí uplatňují pro rozvoj větrné energetiky nejrůznější systémy dotací, daňových úlev a dalších výhod. Dánsko stanovilo zelený tarif z alternativních zdrojů na 85 %, Německo 90 %, Rakousko 100 % maloobchodní ceny energie. V Holandsku, Itálii, Velké Británii, USA jsou uplatňovány dotace, prémie, zvýhodněné úvěry, investiční pomoc. S projekty větrných elektráren přicházejí v současné době dokonce i Ukrajina, Pobaltské státy, Čína nebo Indie. V řadě zemí staví větrné elektrárny o výkonech přesahujících 1 MHGW na jeden generátor, v USA je postavena elektrárna o výkonu 50 MGW.
POKUSY V ČECHÁCH Nad Novou Vsí stojí betonové základy, kompletně vybavená trafostanice, která by větrnou energii přiváděla do sítě, i ocelový tubus. Zbývá jenom osadit na něj agregát s vrtulí. Aby se tak mohlo stát, zbývá jenom sehnat peníze. Aby se mohla doplatit částka pro italského partnera. Jak je to možné? Po loňském nešťastném pokusu o zprovoznění elektrárny V 75 z Vítkovic, která již dnes přes rok stojí na Božím daru bez toho, aby se vrtule roztočila, nastala pro ing. Szaffnera a firmu S.A.E. (středisko alternativní energie) krušná doba v Krušnohoří. První práce počítaly s osazováním vítkovických větrných elektráren. A nezbylo než předělávat nevyhovující projekty za chodu. Vzhledem k tomu, že domácí výrobky nebyly provozuschopné, poohl édli se do zahraničí. A zatímco kalkulovali s náklady pod deset milionů za jednu větrnou elektrárnu, ceny zahraničních zařízení se pohybují od 13 do 18 milionů. Půjčka EAGB v Ústí nad Labem mohla projekt zahájit, ale nestačí k nákupu zahraniční technologie. Rýsuje se řešení: vyrábět alespoň některé komponenty turbíny u nás, čímž se celková cena zařízení zlevní a vznikne společnost, spolupracující s některou zahraniční firmou. Na prvním zařízení v Nové Vsi bude stát originální výrobek firmy WEST. Úvěr je třeba získat co nejrychleji. Problém jištění u bank pomáhají řešit i města a obce, kterým by větrná turbína přinesla energii. Město Krupka poskytlo jištění na výstavbu větrné elektrárny na Komáří vížce, objekty z obecního majetku se zaručila Nová Ves v Horách. Další projekt se rozbíhá na Chomutovsku (Měděnec). Na svoji premiéru větrná elektrárna vyššího výkonu v českém pohrani čí dosud čeká. Podle ing. Szaffnera právě do tohoto listopadu. Sdělil to s tajemným úsměvem.
