Category: 1993 / 12

text: RADKA ŠTEFAŇÁKOVÁ

EWALD MURRER byl zahradníkem na Pražském hradě. Protože „pod svícnem bývá největší tma“, psal v té době v samizdatu. Je synem známého českého básníka, kterého nechce jmenovat. Pokud prozradím o koho jde, bude prý zle. Nominován na Ortenovu cenu. Publikoval v Chorvatsku, Francii, Švédsku, USA, Slovinsku, v prestižním londýnském nakladatelství Penguin Books. V současné době je šéfredaktorem literárního časopisu Iniciály. U nás mu naposledy vyšla kniha „Zápisník pana Pinkeho“, v nakladatelství Inverze. Mladá fronta by měla vydat román „Okolnosti snu“. Žije stranou našeho uspěchaného a hektického světa se svou přítelkyní a s kočičkou, které říká Gešem (tedy hebrejsky déšť), píše básně a sní…

O čem? „O životě. O kráse. Štěstí. Harmonii. Jsem optimista a věřím, že lidé přijdou na to, že konzum, honba za penězi a materií jim nepřináší harmonii. Člověk má tělo a duši. Nemůže uspokojovat pouze jednu ze svých částí, i ta druhá si žádá své.“

Ty uspokojuješ obě části? „Snažím se. Zatím si ani jedna nestěžuje.“

Přesto – básník to nemá lehké, vždyť poezii dnes čte zanedbatelné množství čtenářů. Nenapadlo tě někdy otevřít si jako tolik českých hospůdku, galerii, prodávat auta, kytky…? Nebylo by to lepší – a pohodlnější? „Jen málokdo si dnes může dovolit být čistě pouze básníkem. Jak říká Vít Kremlička: ,Poezie je ohníček, který tě neohřeje.‘ Někdo píše komerční práce jen pro peníze, další si otevře živnost. Zůstanu s svých básní, ale jednou – kdoví? Třeba si otevřu obchod s plyšovými medvídky (jsem totiž hravý typ) nebo se zbraněmi.“

Anebo se vrátíš do zahrad Pražského hradu… „To byla práce, na kterou rád vzpomínám. Zahrada je pro mne symbolem, světem uzavřeným za zeď, který má vlastní principy. Lidský prostor neuzavřený stropem domu. V zahradách se mi líbilo, dalo se tam snít pod kvetoucími stromy a uzavřít se do světa svých příběhů.“

Romantické. Ostatně, přirovnávají tě k Máchovi. Kdo je tvým oblíbených autorem, kdo tě inspiruje? A co říkáš tomu, že jsi srovnáván s takovým velikánem? „Nevzpomínám si, že by mi to někdo někdy řekl. Sám sebe nemohu dost dobře ani s někým srovnávat, mnohem důležitější je pro mě snaha být stále lepší a lepší. Na literárním poli je řada autorit, které nikdy nepřekonám. Podstatné je v životě jít stále nad sebe, pokoušet se o dokonalost – které ale autor nejspíš nikdy nedosáhne. Z prózy čtu Bruna Schulze, autora Republiky snů, částečně Franze Kavku, současného slovenského prozaika Petra Píšťaneka, Václava Kahudu. Z poezie Hlaváček, Opolský, Desnos, Chlíbec. A kdo a co mě inspiruje? Staré bajky, mýty a legendy. Mám vzdáleně židovský původ, snad proto mě láká židovské vyznání. Vyšel jsem sice z protestantského prostředí, ale přitahuje mě i katolická víra pro svou patetičnost a řekl bych, ,věkovitou tajemnost‘. Mimochodem, bratr je asistent teologické fakulty UK.“

O otci se nezmíníš? „Řada lidí má tendenci srovnávat mou tvorbu s jeho dílem. Vycházíme spolu sice dobře, ale v literárních kruzích raději vystupuji pod pseudonymem. jeho tvorba mě sni ovlivnit nemohla, s matkou se rozvedli, když mi bylo sedm let, a blíž jsme se poznali, až když jsem byl dospělý. Dětství bylo pro mě krásnou dobou, kdy svět měl pevné hranice. Maminka je malířka a grafička a náš dětský svět byl tenkrát obklopený barvami a chimérickými postavičkami z jejich obrazů. Tam někde můžu hledat základy svého poetického světa a své tvorby.“

Co děláš, když právě nepíšeš? „Mám poměrně všední zaměstnání šéfredaktora literárního časopisu. Na nedostatek práce a starostí všeho druhu si stěžovat nemohu. Jediným a největším koníčkem je právě psaní.“

A když tě nepolíbí múza a psaní ti nejde? „To jsou pak krušné chvíle. Odcházím do kaváren a hledám inspiraci v dobrém pití. Je velkou pravdou, že po whisce má člověk barvité sny.“

To zní, jako bys jen bohémsky posedával celé dny po kavárnách. Čtenáře by to mohlo pohoršit. „Ale s tím tvrdým alkoholem a barvitými sny je to přece pravda…“ Dobře, ponecháme tedy tuto otázku. Dodám pouze tolik, že práce v literárním časopise je natolik náročná, že na velké popíjení lihovin ve vinárnách opravdu čas není.

Máš nějaké zajímavé literární plány a ambice do budoucna? „Ze zásady nic dlouhodobě neplánuji. Nejvýš tak dva dny dopředu. Rád bych vydal v Mladé frontě nový román, který bude opět o snech a pro ty, kteří ještě umí snít. Studenti z Ježkovy konzervato ře realizují představení mých divadelních aktovek, a skupině Jean Maraise, pro kterou textuji, by mělo vyjít profilové album. Zápisník pana Pinkeho nastudoval Český rozhlas. Mnohem důležitější ale pro mně je, abych nezapadl do toho běžného, ,komerčního‘ života, nenechal si vzít klid na literární práci a mohl zůstat ve svém romantickém světě, kde nejsou ani války, ani krutost a násilí, ani zloba. Tam je mi dobře – a doufám, že mým čtenářům taky.“

Promiň, ale rozhovor jsem nazvala „Jak básníci přicházejí o iluze“. Měl bys mi tedy říct, jak ti svět bere iluze o životě a trochu si postěžovat na stránkách Koktejlu. Máš jedinečnou příležitost. „Nic takového nechci. Svůj krásný svět si můžeme každý nosit v sobě, a záleží jen na nás, zda si iluze necháme vzít.“ Životní krédo? „Snít a nikdy se ze snu neprobudit.“

A když se tě někdo pokusí probudit do šedé a nevlídné reality? „Bez obav. Nedám se.“

P. S. Po skončení tohoto rozhovoru skutečně unaveně usnul v křesle. Probudit se nedal. Nechali jsme ho spát a tiše odešli…

Category: 1993 / 12

RNDr. JIŘÍ ŠLÉGR

Svítá, je 5 hodin ráno. Vystupujeme po celonoční jízdě Čujským traktem z jakéhosi terénního autobusu, tmavozeleného masívního krytého monstra na velkých kolech, které jsme si zjednali v Gorno-Altajsku. Kousek od nás bouří kalná a zpěněná Čuja, kterou by se zde pokusil přeplavat jen sebevrah. Jsme pod vesnicí Čibit, uprostřed Altaje, jehož návštěva nás láká již delší dobu. Jinak je oblast neobydlena, s výjimkou některých sídel v údolí Čuji. Nejvyšší hora Maašej-baš, dosahuje 4 173 m. Projít se dá pouze pěšky, místy i na koni. Po několika hodinách stálého stoupání tajgou přicházíme k hučícímu lesnímu potoku, který jako jedna souvislá peřej stéká strmým svahem. Za ním, na loučce vysoko nad kaňonem Čuji, stavíme první tábor. Při zemi jsou mohutné koberce mechů a lišejníků, velké trsy bergenie, vyšší pivoňky a lilie, koncem července už odkvetlé. A houby, pochopitelně. Chcete-li něco do polévky, stačí udělat nevelký oblouk kolem a klouzky, kozáky, křemenáče jistě najdete. Tajga je vůbec štědrá. K osvěžení dodá modré bobule žimaly (druh zimolezu), chutí podobné borůvkám (ty zde ostatně rostou také), maliny, v srpnu pak i červený a černý rybíz a angrešt. Po několika hodinách cesty tajga řídne, převažují nyní nízké vrby a břízy. Všude močály. Začíná pršet. Vždyť tajga je jako houba, která nasátou vlhkostí vytrvale zásobuje ovzduší, a tak skoro každý den odpoledne prší.

Naštěstí ne dlouho; slunce pak brzy zjedná nápravu. Napřed však podruhé zmoknete prodíráním se mokrými hustými křovisky. V podvečer konečně přicházíme k přední moréně jezera Šavlo s mnoha naplavenými holými kmeny. Jezero má zvláštní sytě zelenou barvu, z jedné strany je obklopeno svěže zelenou modřínovou tajgou, druhý břeh tvoří neschůdná kamenitá suť z příkře spadajících hor. Vzadu vtéká bouřící řeka, samá peřej, dále jsou rozlehlé morény a pak ledovce. Celé panoráma završují zasněžené skalnaté štíty Krasvica (3 810 m n. m.), Skazka a Mečta. Právě je zlatí zapadající slunce. A když před jedenáctou hodinou večer prosvětlí okolí měsíc v úplňku, matně se zrcadlí v oparem kryté hladině jezera, celé údolí působí nezapomenutelným dojmem. Další den nad jezerem mezi suťovými úseky břehu objevujeme pobřežní loučku zcela posetou oranžovými květy zdejšího endemitu – úpolínu altajského, žluté křovité mochny, fialových prvosenek, zasahujících až do mělkých vod. Stoupáme podél bouřící řeky a zhruba na hornici lesa, ve výšce 2 000 m, se objevuje druhé Šavlinské jezero. Oba jeho břehy jsou tvořeny rozlehlými balvaništi. V nich pozorujeme stádo kozorožců, vždy s jedním samcem na stráži. Panenské okolí nás k obědu zásobuje zeleninou. Stačí vyjít do balvaniště 5 minut od tábora, a máme mohutné trsy čerstvé cibule. Okolní svahy hostí dostatek česneku, na vlhkých lukách zas výborn á pažitka. Ve vlhku mezi balvany lze najít i rebarboru, ta nám ovšem příliš nechutnala. O houbách už byla řeč. K večernímu doplňování tekutin využíváme čajů z mateřídoušky, listů černého rybízu i hnědých loňských listů bergenie. Sušíme a balíme. Čeká nás dlouhá cesta dolů do doliny. Nekone čné morény, hučící potoky ledové vody, vodopády, bělostný jazyk ledovce Centrální Maašej (zasahuje nejníže ze všech – až do 2 200 m). Potoky se spojují v bouřlivou a nepřekročitelnou řeku Maašej. V jejím toku duní i proudem valené balvany. Opět v pláštěnk ách docházíme k jezeru Maašaj, které vzniklo asi před 100 lety zřícením skal do doliny. Nahoře na jeho hrázi konečně v půl deváté večer stavíme další tábor. Co chvíli se ozve pronikavé písknutí. To v suti pobíhající pišťuchy registrují vetřelce. Večeříme tentokrát až 2 hodiny před půlnocí. Z jedné strany hučí vysoký vodopád, z druhé se ozývá ze skal padající kamení. Ráno balíme mokré stany, obouváme mokré boty a sestupujeme do tajgy. Každá větvička na nás vrhá další spršku. Co chvíli překračujeme potok nebo říčku dravě spadající ze strmých zalesněných svahů. Konečně se dostáváme do oblasti luk a po osmi dnech vidíme první stavení – letní salaš pastevců. Ti hovoří rusky, ale jejich asijský vzhled dává tušit, že jejich předkové byli v předhistorickém období svědky Altaje – jako velkého migračního centra altajských národů, náležejících k tureckým, tunguzským a mongolským etnikům.

Nejstarší stopy po osídlení Altaje jsou 3,5 tisíce let staré. Šlo o rodinné tlupy lovců maralů, srnců, medvědů, ryb aj. Později vznik á samostatný altajský stát postavců a kočovníků. Území je dlouho pod vlivem různých říší, neboť je těžko průchodnou hranicí odděluj ící jih a sever, východ a západ kontinentu. Hunové, Mongolové, Číňané a od konce 16. století sílí vliv Rusů. Život skupin lidí v izolovaných horských kotlinách vedl k vývoji samostatných kmenů. Bylo jich 12, přičemž vlastní Altajci žili ve střední části území, v údolí Baškausu a Čulyšmanu pak Tělesové, v údolí Čuji Tělengité atd. Větší nápor Rusů se projevuje od začátku 19. století, postupně vznikají dnešní vesnice při Čujském traktu jakožto obchodní cestě do Mongolska. Altajci postupně přešli na usedlé zemědělství. Zbývá však ještě dlouhá cesta do Čibitu, i když poslední její část si zkrátíme na korbě gruzoviku, jedoucího náhodně balvanitou stepní cestou-necestou. Přes celý Altaj, z Bijska až do Tašanty na mongolských hranicích, prochází v délce 600 km Čujský trakt – jediná asfaltová silnice. U Maimy je krátká odbočka do hlavního města autonomní oblasti – Gorno-Altajska. Dříve se jmenovalo Ojrot-Tula. Dnes je to ze tří čtvrtin ruské město s úřady, nemocnicí, poštou a především letištěm. Bez vrtulníků a mal ých hornoplošníků si lze dopravu do odlehl ých končin těžko představit. Ostatní, něco jako okresní města, jsou už vlastně jen početnější vesnice. Dřevěné domky s ohradou, za níž je nepříliš upravené hospodářství. Na některých zahrádkách stojí i jakási dřevěná jurta. Je v ní černá kuchyně s pecí. Jen málo zděných domů, navíc nekvalitně postavených. Aktaš na Čujském traktu je městečko s hornickou tradicí. Poblíž v Kurajském hřbetu jsou rtuťové doly. Pár kilometrů pod ním ležící Čibit je vesnice se školou, místním sovětem, poštou a krámkem. Provoz obchodu (jako i jinde) málo koresponduje s vyvěšenou prodejní dobou. Otvírá se, když prostě z blízkého stavení přijde prodavačka. Anebo když přivezou zboží. V Čibitu po našem návratu z putování se prodavačka po dotazu na chléb jen usmála: „Není!“ „Bude zítra?“ „Možná.“ Nakonec jsme zakoupili 2 kg sušenek, snad jediné hotové poživatiny, které nám byly naváženy v lavóru z umělé hmoty. Lidé zde žijí opravdu prostě. Většinu potřebných věcí si získávají sami z chovaných zvířat a pěstovaných rostlin, nejnutnější průmyslové zboží pak z chudě zásobených krámků.

Do města se dostanou zřídka. Vždyť to představuje až 2 dny cesty autobusem. Anebo vrtulník. Rusky se bez problémů domluvíte s mladšími obyvateli. Staří Altajci ruštinu většinou neovládají. Lidé jsou však velice ochotní, poradí, se svezením také nejsou problémy. Čím méně toho asi lidé vlastní, tím jsou ochotnější. Zastavíme se ještě krátce u Těleckého jezera, asi 100 km na SV od Aktaše, odkud jsme přeletěli helikoptérou. Poslední noc u Balykči byla rušná. Po delším dešti nás před třetí hodinou noční budí dunění a kutálení balvanů. Tma a jemný déšť nám nedovolují nic bližšího zjistit. Dunění pokračuje a mísí se s hukotem vedle tekoucí bezejmenné řeky. Teprve ráno vidíme, co se stalo. Několik desítek metrů svahu za námi se utrhlo, hlína, kusy skály a celé stromy padaly do peřejí a vodopádů. Za občasného deště opouštíme tábořiště, kde zůstávají jen voln ě se popásající koně a krávy, a pěšky se vydáváme ke břehům Těleckého jezera. Zčásti využíváme i motorový člun, řízený předsedou místního kolchozu, poté jedeme na valníku traktoru. Vítá nás kamenitý břeh s naplavenými kmeny. Kolem dokola hory – na druh ém břehu je to hřeben Korbu, po nočních srážkách zhruba od výše 2 000 m pocukrován sněhem. Tělecké jezero je hrazené, na toku Čulyšmanu, v nadmořské výšce 434 m. Vzniklo jako příkopová propadlina; tedy vlastně malý Bajkal (jak se mu zde ostatně také přezdívá). Je dlouhé 78 km, šířka nepřesahuje 5km. Plocha 223 km2. Původní hloubka 2 000 m je zanesena, takže dnes v nejhlubším místě naměříme „jen“ 325 m. Břehy jsou strmé, zalesněné, s mnoha vodopády (známý je např. Kobru). Jezero má popularitu a rekreačně se využívá. Každý den je objíždí parník a na několika místech levého břehu vysazuje výletní- ky, kteří zde mohou tábořit. Negativní vliv rekreace se začíná projevovat na severním konci jezera, kolem vesnice Artybaš, která je už dostupná po silnici. Na prav ém břehu byl zřízen zapovědnik se střediskem v osadě Jalju. Snad se tu podaří uchovat původní přírodu. Poslední noc na Altaji na louce u břehů jezera a příští den už nás malý autobus s několika technickými přestávkami (kdy řidič na příšerné kamenité silnici v tajze domlouvá motoru) odváží do Gorno- Altajska a dále přes Bijsk na barnaulské letiště. Zde trávíme zbytek noci mezi asi 200 čekajících a ráno vylétáme zpět. Jaký bude další osud této pozoruhodné oblasti ve středu asijského kontinentu? Zůstane věren mongolskému názvu altaj (= zlatý)?

Category: 1993 / 12

PAVEL TOUFAR

Byl to svým způsobem omyl. Do švábského městečka Haigerlochu, vzdáleného asi padesát kilometrů jihozápadně od Stuttgartu, ale v posledních dnech války poklidného, dorazily francouzské tanky. Jeden francouzský poddůstojník a čtyři Marokánci vybourali zeď a prorazili vchod do podzemní štoly, jinak pivního sklepa hostince U labutě, vyhloubeného pod zámeckým barokním kostelem. Uvnitř našli jen na smrt vyděšené vesničany – ženy, starce a děti, kteří se tam ukryli před postupující frontou. Štola byla pětadvacet metrů hluboká a šest metrů široká. Vesničané seděli na dřevěných lavicích. Stejně jako pětice spojeneckých vojáků, ani oni vůbec netušili, co se v těch místech v podmínkách přísného utajení ještě před krátkým časem odehrávalo a chystalo. Francouzi odjeli do dvou hodinách dál. Byl to jejich omyl. Jedno z tajemství třetí říše měli doslova na dosah ruky. Američané byli informováni lépe.

ALSOS PŘIŠEL PO NAROZENINÁCH Francouzi přijeli do Haigerlochu 20. dubna 1945, tedy v den, kdy se jindy v Německu s neobyčejnou okázalostí slavily Führerovy narozeniny. O dva dny později dorazili do městečka další po zuby ozbrojení vojáci. Tentokrát už to byli Američané a přijeli s jasným cílem. Rotě 1279, ženijního praporu velel plukovník Boris T. Pash, který odpovídal za oddíl Alsos, zvláštní oddíl pro společné akce tajn é služby americké a britské vlády. Alsos hledal bombu. A nebyla to jen tak ledajaká bomba. Byla to bomba atomová. Když se ta informace dostala na stůl amerického velení, netušil ministr války Henry Stimson ani vojenský šéf tehdy supertajného programu vývoje atomové bomby s označením Manhattan Distrit generál Leslie Groves, kde ono malé městečko hledat. Teprve pomohl přivolaný pobočník. I ten si však musel vzít lupu. Američan ům bylo náhle jasné, že Haigerloch leží v pásmu plánovaného postupu francouzských jednotek. Přitom bylo nutné být na místě první. Proto úkol dostalo tajné komando Alsos, které už od spojeneck é invaze v západní Evropě operovalo.

V komandu byli členové americké tajné služby i kvalifikovaní atomoví fyzici. Úkol zněl: zajistit německé vědce a veškerý možný materiál, především pak uran a deuterium, neboli těžkou vodu. Proč právě Haigerloch? Do úzkého skalnatého údolí na úpatí kopců Švábské Alby, kde nebyl žádný průmysl, nemířily žádné nálety. Američané věděli, že koncem války se začali v Haigerlochu i okolí objevovat známí fyzici Werner a Heisenberg, Carl-Fridrich von Weizsäker, Erich Bagge a Karl Wirtz. A také inženýr Drake. Teprve přímo na místě po obsazení městečka zjistili plni úžasu, že tam inženýr Drake ve skalní štole vybudoval malý pokusný reaktor. A po dalším zkoumání vyšlo i najevo, že Heisenbergovi spolupracovníci Wirtz a Bagge byli 24. března 1945 poměrně blízko hlavního klíčového kroku. Zkušební reaktor dospěl téměř ke kritickému bodu a mohla nastat řetězová reakce. Plukovník Pash vyslýchal Georga Drakeho, který byl strojním inženýrem a technickým ředitelem štoly s pokusným reaktorem. Drake mohl klidně zapírat. Před šesti dny byl materiál z reaktoru ukryt na jiném místě. Proto se vytáčel: – Opravoval jsem tu jen nějaké roury. Jsem tady docela sám. A když se ho ptali, kde je jeho šéf a měli na mysli především Wernera Heisenberga, mohl Drake dělat s klidem udiveného.

HLEDÁNÍ STOP. Detekční aparatury v rukách Američanů nezaznamenaly ve štole žádnou radioaktivitu. V šachtě nebyl uran. Nenašla se těžká voda. Hlavní vědecký šéf skupiny Alsos, holandský jaderný fyzik Samuel Goudsmit, studoval záznamy, které se podařilo získat v laboratořích, umístěných v bývalých celách obvodního soudu v Haigerlochu. Seděl nad nimi až do rána. Pak se znovu pustili do Drakeho, který při dalším výslechu prohlásil, že Francouzi nic neodvezli. To stačilo. Pash nechal odmontovat nalezené technické zařízení a potom štolu ženisté zničili výbuchem třaskaviny. Jednotka Alsos se vydala na další cestu. Cílem byl nedaleký Hechingen, kde v pomocné budově Grotzovy továrny na zpracování bavlny byl provizorní Fyzikální institut císaře Viléma a v něm hlavní stan německého jadern ého výzkumu. Ono pondělí 23. dubna 1945 byly laboratoře naprosto prázdné. Až na jediného muže, na Heisenbergova blízkého spolupracovníka Carl-Friedricha von Weizsäkera. Členové oddílu Alsos zajistili všechny dostupné dokumenty a z bytů ve městě přivezli všechny odborní- ky. Jen Heisenberga museli hledat. Už před třemi dny totiž odjel na kole do Urfeldu u jezera Walchensee. Měl tam chatu a tam se chtěl schovat. Vraťme se však o několik roků zpátky. Do doby, kdy se všechno teprve začínalo rodit. Otto Hahn v prosinci 1938 doložil v Berlíně, že lze štěpit jádro atomu uranu neutrony. Berlínský fyzik Flügge psal v odborném časopisu Naturwissenschaften o ohromující energii, která se při řetězové reakci uranu uvolní. A v dubnu 1939 napsal hamburský profesor Paul Harteck na říšské ministerstvo války o využití této ohromující energie v bombě dosud nevídané síly. To byla ovšem jen a jen teorie. Bylo nutné přikročit k praktick ým krokům. Zbývá ještě doplnit, že zprávy o tom, že profesoru Heisenbergovi se při pokusech s uranem a deuteriem podařilo zjistit určité mno- žení neutronů. Nepatrné, ale zjistitelné – ještě utajeny nebyly. To mohlo pochopitelně svět varovat. Po propuknutí druhé světové války podobné zprávy z německých i odborných časopisů zcela zmizely. Není divu. Do Berlína byli povoláni jaderní fyzici z celé říše. Zpočátku odborníci pracovali odděleně na různých místech – v Berlíně, Hamburku, Mnichově, Kielu, Lipsku a Heidelbergu. Od roku 1939 měla říše uran z českých jáchymovských dolů. Po vpádu do Belgie ukořistily jednotky wehrmachtu celkem 1 200 kg uranu z Konga.

V TEORII MĚLI NÁSKOK. Vhodným materiálem pro superbombu byl štěpný uran U 235. V přírodním uranu je obsažen podílem jen asi 0,7 procenta. Proto němečtí vědci experimentovali s přírodním uranem, kdy však neutrony uvolňované z uranu bylo třeba brzdit těžkou vodou. Nu a ta byla k dispozici ve vodní elektrárně Hydro-Elektrisk u Vermorku na jihu Norska. Počátkem roku 1940 bylo v továrně k dispozici asi jen deset litrů těžké vody. A větší množství se za měsíc prý ani nedalo tehdy vyrobit. Všechny zásoby Norové před vpádem německé arm ády předali známému francouzskému fyzikovi Joliotu-Curiemu a když se Němci přiblížili i k Paříži, byla zásoba těžké vody převezena do Anglie. Na jaře 1940 sice ve Vermorku Němci výrobu těžké vody obnovili a do konce roku 1941 dokonce zdesateronásobili, ale němečtí vědci upozorňovali na to, že pro úspěšné pokusy ve zkušebn ím reaktoru potřebují množství několika tun. Zdá se, že do roku 1942 mělo nacistické Německo dokonce ve výzkumu určitý náskok před Američany. Naznačila to už první srovnání ukořistěných materiálů krátce po konci války. Co se tedy stalo, že Hitlerovi generálové nedostali strašlivou bombu nikdy do rukou?

TAK MÁLO PENĚZ? Všechny romantické představy o akcích spojeneckých hrdinsk ých agentů jsou pochopitelně jen představami. Skutečnost byla docela jiná a při prvním pohledu dokonce logicky vzato nepochopiteln á. Bariérou se stala nevědomost i nevzdělanost nejvyšších mužů říše. Některé argumenty pohlavárů byly dokonce až neuvěřitelné. Když se totiž například v červnu 1942 jednalo na přísně tajném zasedání v Berlíně o finanční podpoře další práce jaderných fyziků a Speer se zeptal, kolik tedy bude zapotřebí peněz, mladý von Weiszäker odvětil, že zhruba 40 000 marek. To Speera překvapilo. Později řekl, že počítal tak s částkou asi kolem jednoho sta milionu marek. Uvedených čtyřicet tisíc bylo podezřele málo… Ač je to s podivem ona Weiszäkerova skromnost nevyvolal příznivý ohlas, ale naopak podezření, že celý jaderný výzkum je pouze jakousi hrou vědců v laboratořích bez jakéhokoli praktického výsledku. A stratégové, kteří ve snech o vítězství hledali nejzázračnější zbraně, náhle ztratili v jaderný výzkum a superbombu jakoukoli víru. Navíc své sehrála i situace v roce 1942, kdy při úspěšných výbojích v prakticky celé Evropě pomohly jednotkám wehrmachtu obyčejné klasické zbraně. Na co tedy nějaké neověřené věci? Situace se však změnila na přelomu roku 1941 a 1942, kdy v kruté ruské zimě začala Němcům hořet půda pod nohama. Tehdy říšský ministr Albert Speer opět povolal německé jaderné fyziky a položil jim otázku: – Jste schopni zvládnout všechno to tři čtvrtě roku? V otázce se skrývala nevědomost a neznalost. Navíc vědci se rozhovořili o svých spíše teoretických pokusech a bombě se ve své řeči každý z nich opatrně vyhýbal.

NEZBÝVAL ČAS. Své slovo řekl – či spíše neřekl – i samotný Hitler. Jednou se před ním zmínil říšský ministr pošt Ohnersorge, že elektronickou cestou by bylo možné získat čistý U 235 a že metodu mohou vyvinout v ústředí poštovního výzkumu. Zatímco Ohnesorge v bombu věřil, Hitler se jeho poznámce vysmál. Ministra notně zesměšnil, když prohlásil: – Takže teď mně už i pošta bude radit, jak se má vyhrát válka? Zatímco v říší patolízalové vymýšleli další ironické pošklebky, v USA nespali. Už 2. prosince 1942 se zdařila italskému fyzikovi Enriku Fermimu v Chicagu první řetězová reakce. Tisíce lidí pracovalo na jediném cíli v doslova horečném chvatu, protože nikdo nevěděl, jak daleko jsou už Němci. Po válce se někteří němečtí vědci snažili vyvolat dojem, že výzkum bomby sami úmyslně brzdili, protože nechtěli, aby ji Hitler dostal do ruky. Ne vždy to byla pravda a ne ve většině případů. Příčina neúspěchu byla jinde. Němečtí jaderní fyzici byli výbornými teoretiky, ale chyběli jim inženýrské zkušenosti. V zájmu objektivity však třeba přiznat, že se opravdu mezi nimi našli i tací, kteří se dalším výzkumům, jež by mohly vést až k bombě, opravdu vzdali. Například Otto Hahn prohlásil, že pokud by měl Hitler bombu získat, on by v takovém případě raději spáchal sebevraždu… a věnoval se už jen astronomii. Nositel Nobelovy ceny Max von Laue dokonce své mladší ambiciózní kolegy nabádal, aby se nepouštěli do objevů, kterých ze svého vlastního svědomí nechtějí dosáhnout. Některá pozdější vysvětlení se snažila vyvolat dojem, že zejména odborníci soustředění kolem profesora Heisenberga byli politicky nesmírně naivní. Pravdivější vysvětlení situace je spíše v tom, že v nich převládla vědecká ješitnost i touha po objevu. Když zesílily spojenecké nálety, přesídlil Otto Hahn se svými spolupracovníky do Tailfingenu a Heisenberg do Hechingenu. Inženýr Drake pak v Heigerlochu postavil poslední německý pokusný reaktor. A právě na tomto zařízení bylo Německo velmi blízko cíli. Konec války však přišel rychleji. V roce 1967 se reportér Šternu zeptal profesora Wezsäckera, jak daleko bylo podle jeho názoru Německo k sestrojení atomové bomby. Odpověď byla překvapivá: – To se dá těžko říci. Za mírových podmínek a ty v posledních měsících války v Německu opravdu nebyly, bychom k tomu potřebovali ještě asi osm měsíců. * * *

Naštěstí se Adolf Hitler postavil k myšlence atomov é bomby velice chladně. Naštěstí. Byl přesvědčen, že svého vysněného vítězství na celosvětovém tažení dosáhne klasickými vojenskými prostředky a ne zbraní, které nerozuměl a rozumět ji ani necht ěl. Führer nepochopil, jak děsivou sílu měl doslova na dosah ruky. Dvě tragické zkušenosti potvrdily, čeho bylo lidstvo uchráněno.

Category: 1993 / 12

JOSEF SLOUP
S tímhle krámem nikam neletím, pusťte mě ven, hystericky křičí korpulentní černoška, mává přitom rukama a strká do mě. Sedíme v malém letadélku na letišti v La Ceiba. Je nás tu osm cestujících a pilot, který se snad už podesáté pokouší nastartovat letoun. Motor vždy párkrát škytne, vrtule se trhaně otočí a pak vše ztichne. Na tvářích nás všech je nervozita a úzkost. Nakonec to pilot vzdává. Volá věž. Za chvíli se otevírají dveře. Je nám oznámeno, že závadu odstraní a ihned poletí dál. Rezignovaně se shlukujeme v odletové hale. Jen černoška, které se viditelně ulevilo, oznamuje: „Nikam neletím, chci zpátky svoje peníze,“ a rezolutně kráčí k pokladně. Vidíme přicházet mechanika. Má v ruce šroubovák a velký zrezivělý francouzák. Trochu se v tom hrabe, něco přitahuje, rukou protočí vrtuli, pak vleze do kabiny a bez problémů nastartuje. Z halového tlampače se ozývá: „Los pasajeros para Trujillo pueden subír a bordo.“ A tak opět nastupujeme. Já mám nyní vedle sebe volno. Jako poslední přichází pilot. Motor několikrát škytne, vrtule se cukaně otočí a je opět ticho. Zkouší to podruhé, potřetí. Mezi cestujícími je nálada na bodu mrazu, nikomu není do smíchu. Dveře se znovu otevírají. Vystupujeme, tentokrát definitivně. Úředník letecké společnosti nám oznamuje, že se poletí až zítra ráno v sedm hodin. Rozhoduji se, že ráno pojedu autobusem. Nechávám si proplatit letenku. Pokladní je velice zdvořilá. Má pochopení. Máme vysoko těžiště Tak jsem zase v La Ceiba. Nudné přístavní, asi padesátitisícové město vypadá spíše na větší vesnici. * * *
La Ceiba leží na severu Hondurasu a je omývána Karibským mořem. Honduras je typickým agrárním státem. Banány tvoří 60 % jeho vývozu do USA. Dalšími obchodními artikly jsou sója a káva. Na jihu má také krátké pobřeží s Tichým oceánem. V zemi, kterou v roce 1502 objevil Kryštof Kolumbus, původní obyvatelstvo téměř neexistuje, Dnes tvoří obyvatelstvo Hondurasu z 90 % míšenci a na severu země při Karibském moři je značný počet černochů. * * *
V La Ceiba už jsem strávil týden při čekání na loď, která by mě vzala na ostrov Utila. Bydlel jsem u postaršího Holanďana, který se tu usadil po válce. Pořád říkal „Já blbej, že jsem zůstal v takový chudý zemi. Ale moje žena odtud nechce. Zato dcera je v Holandsku. “ Čekání bylo otravné. Voda i pláže byly špinavé od oleje a odpadků z přístavu. Původně jsem měl v plánu navštívit ostrov Roatán, ale dva Rakušané, které jsem tu potkal, mi to rozmluvili. „Je tam draho, spousta turistů a na pláži jsou písečné blechy.“ Na ostrov Ulita není žádné pravidelné spojení. Jednou týdně tam jezdí nákladní loď a záleží jen na kapitánovi, jestli někoho vezme. Konečně nastal vytoužený den. Od oběda sedím na molu a čekám. Hodinu, dvě, tři, pořád nic. Turistů s batohy přibývá. Na molu ale panuje čilý ruch. Přijíždějí nákladní auta i vozy tažené mulami. Vykládají trubky, sudy, pytle, krabice, dokonce i matrace a postele. Kolem páté přistává asi dvacetimetrová bárka. Nechce se mi věřit, že je to ono. Do lidí jako když střelí. Ti, co dosud jen postávali a lelkovali se chopí práce. Po hodině je všechno haraburdí uvnitř lodi. Kapitán se otáčí k nám s batohy a blahosklonně nás zve na palubu. Je nás asi dvacet. Usazujeme se kdekoli je kousek místa. Jeden Švéd hraje na foukací harmoniku tesklivou melodii. Rychle se stmívá. Nad námi je obloha plná hvězd. Přístav pomalu mizí v dáli. Asi po hodině plavby se zvedá vítr. Pěkně to s námi hází, když přichází kapitán a říká: „Musíme všichni do podpalubí. Je to špatně naložené, máme vysoko těžiště.“ Nikomu se tam dolů nechce, ale nedá se nic dělat. Nacházím místo u okna bez skla. Kdyby se to převrátilo na druhou stranu, tak snad budu mít šanci. Voda sahá až těsně k němu, občas šplouchne i dovnitř.
Chladný vítr mě profukuje, oblékám svetr. Do přístavu připlouváme kolem desáté hodiny. Všude je plno čekajících na své zboží. Jsou tu i majitelé penziónů. Odcházím do jednoho asi sto metrů od přístavu. Koberec živých krabů Ráno se probouzím do zářivě modrého dne. Ostrůvek Utila leží asi padesát kilometrů od pevniny. Je kolem deseti kilometrů dlouhý a tři široký. Má asi dvě stě metrů dlouhou, štěrkovou přistávací dráhu pro malá letadla, celý jeden kilometr štěrkové silnice, dvě nebo tři auta pick-up pro převoz zboží. Dále několik desítek jízdních kol, školu jednotřídku, pár penziónů a restaurací. Obchůdky se smíšeným zbožím by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Nejvy šší kopec se tyčí do výšky alespoň 30 m. n. m. Na jeho vrcholku je radiostanice, odkud vidíte celý ostrov pokrytý džunglí jako na dlani. Po hodině procházení znám celou jižní stranu ostrova, a vydávám se jedinou možnou cestou na sever. Je to víceméně pěšina, místy zarostlá vegetací a občas mizící v močálu. Je tu chladno a vlhko, slunce sem dolů přes husté koruny stromů téměř nepronik á. Nejvíce mě však fascinuje živý koberec z tisíců a desetitisíců krabů, kteří mají své díry všude kolem cesty. Jakmile se k nim přiblížím na deset patnáct metrů, koberec oživne, a oni se úprkem ženou do svých úkrytů. Snažím se běžet, abych se dostal k díře dřív než oni, ale nemám šanci, oni jsou rychlejší. Zkouším jinou taktiku. Tentokrát jdu pomalu, sunu se krok za krokem, téměř znehybním, ale blíž než na pět metrů se nedostanu. Pojednou začne v dáli mezi stromy prosvítat. Už vidím oblohu, pak moře a nakonec pláž, spíše plážičku. Leží tam jako oblouk, podkůvku z obou stran chráněnou skalisky. Dlouhá jen asi sto metrů a široká čtyři až pět. Nádherný bílý pásek oslepuje oči. V běhu sundávám tričko a šortky a vrhám se do vody. Najednou se vedle mě objevuje hlava a za okamžik druhá.
Dva černí kluci s potápěčskými brýlemi a trubičkou na dýchání v ústech se na mě šklebí. Vylézáme z vody. Oni mají v rukách asi půlmetrové ryby. Ten starší a větší má ještě samostříl a šípy. Ptá se mně: „Co tu děláš? Kde se tady bereš?“ „Jak vidíš, koupu se,“ šklebím se zase pro změnu já. „Tady se nikdo neukáže, jak je rok dlouhý,“ nedá mu to. Rozdělává oheň a opéká rybu. Druhý leze jako opice po palmách a trhá ořechy. Mačetou je šikovně seká napůl, ani kapka neuteče. Dává mě napít. „Můžu si zkusit z toho vystřelit?“ ukazuji na samostříl. „Jistě,“ odpovídá. Vkládám šíp, natahuji tětivu a mačkám spoušť. „Áaau,“ zařvu. Dostal jsem do brady ránu jako od boxera. Oba černoši se chechtají a ukazují mně, jak to mám držet. V jedné ruce a co nejdál od sebe. Já jsem to držel jako pušku. Moc chuti do dalších pokusů už nemám. Pláž, cesta tam a zpět se mně stala ne několik dní jedinou náplní. Poletím do Trijilla. Letadélko přilétá na čas a je poloprázdné. Odpichujeme se od země a za dvacet minut přistáváme v La Ceiba na přestupní stanici. Zemí nikoho Trujillo mě přivítalo deštivým počasím a poměrně chladnými dny. Přes všechnu tu spoustu vody kolem v penziónu voda neteče. Po dvou dnech odjíždím do hlavního města Tegucigalpy. Rozhoduji se pro cestu zemí nikoho, pro cestu bez autobusového spojení. Dopravu zajišťuje přeplněný mikrobus Toyota. Asi po hodině jízdy silnice končí a uplatňuje se náhon na všechny čtyři kola. Přejíždíme pohoří Sierra de le Esperanza. K večeru se dostáváme do malého městečka San Esteban, ležícího ve výšce asi 2000 m. Druhý den ráno pokračujeme náklaďákem. Je narván k prasknutí. Je to jediné spojení s hlavním městem. Opět jedeme přes hory a doly. Cesta prostě vůbec neexistuje. Asi dvě stě metrů jedeme korytem řeky Sico. V době dešťů je trasa nesjízdná. Nalevo od nás se tyčí 2500 m vrcholky pohoří Sierra de Agalta. Asi 80 km úsek do San Francisco de la Paz zdoláváme za šest hodin. Zbytek cesty do Tegucigalpy dlouhý 150 km projíždíme po asfaltové silnici za dvě hodiny.
Tegucigalpa je nejošklivější hlavní město, které jsem v životě viděl. Kromě celkem půvabného náměstíčka ve středu města a pár kostelů kolem, je to město chatrčí, tržnic a bídy. Koryto řeky je vyschlé a naplněné téměř po okraj odpadky, papírem, shnilým ovocem, zeleninou a mršinami koček a psů, kterých se po městě potulují stovky. Zápach, který se odtud šíří, je nesnesitelný. V době dešťů pak voda všechno odplaví do moře. Je mi špatně jen z toho pomyšlení. Opouštím ten Babylón špíny a vydávám se na západ směrem ke Guatemale. A zase přes hory bez silnic a dopravy. V Hondurasu, který je rozlohou větší než Česká republika, je jen několik set kilometrů asfaltových silnic. Ale tím je to krásnější. Jedu zase náklaďákem a na pick-upu. Zanechávám za sebou šňůru půvabných jmen městeček a vesnic. La Esperanza, Gracias, Santa Rosa de Cobán. Opět šplháme do výšky přes 200 m v pohoří Cordillera de Opalaka. Všude už jsou spousty vojáků. Je cítit blízkost hranic s El Salvadorem. Visí to ve vzduchu. Eruptovala sopka Pakaya V Nueva Ocotepeque, malém městečku ležícím v cípu mezi Guatemalou a El Salvadorem, mají silnici dálničního typu, po které nikdo nejezdí. Zastavuje mě tam civilní úředník s vojenskou hlídkou. Dívá se do pasu a říká. „Za dva dny vám končí vízum.“ „Já vím, já zítra odjíždím.“ „Večer se tu moc netoulejte,“ ještě dodává. Ráno se probudím zasypán černým popílkem. Je všude. Ve spacáku, ve vlasech, v nádobí. Venku je přítmí. Slunce bez síly jen mihotavě probleskuje s tmavé obloze. Nastává konec světa. Vybíhám na verandu. Z nebe se pořád sype popílek. „Co se děje?“ ptám se šéfa poklidně pokuřujícího u recepčního stolku. „Ale nic. Eruptovala sopka Pakaya v Guatemale.“ Odjíždím na celnici. Popílek mně křupe mezi zuby. Nikdo tomu nevěnuje pozornost. Lidé mají jiné starosti.

Category: 1993 / 12

text  RADEK JOHNKonec zahraničních poradců v Čechách?  Kolik československých občanů si po listopadu 1989 myslelo, že heslo Se Sovětským svazem na věčné časy stačí změnit S Amerikou na věčné časy a nikdy jinak, a pak už se jenom natočit na západní hranici a kontrolovat, odkud pečení holubi začnou nalétávat na naše území? Holubi nepřiletěli a nepřiletí. Jestli někdo přiletěl, bylo to pár zahrančních poradců.Jaká byla a je jejich role v prudce se transformujícím Československu a pak České republice? Přiváželi západní know-how, které mnohdy jak v České republice s jejím specifickým stavem hospodářství vůbec přežít, jsme spíše my, než zahraniční odborníci, zvyklí na stabilizované demokracie. V politických kuloárech už dávno koluje rčení připisované premiéru Klausovi, že zahraniční poradci dávají „soft advice for hard currency“, neboli měkké rady za tvrdou měnu.Jiný významný ekonom této země, který si nepřeje být jmenován, razil tezi: „Když neprospívají, ať alespoň neškodí.“ Jaká tedy byla ve skutečnosti úloha a výsledky zahraničních poradců v této zemi v uplynulých třech letech? A dožijí se na svých poradcovských postech roku dalšího?O zhodnocení jsme požádali ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého: Neznám poradce, který do této země přišel jenom z přesvědčení, že potřebujeme asistenci, a nechal se tedy proto zaměstnat od instituce, která poskytuje pomoc středoevropským zemím ve formě placení poradců. Každý, i ten sebeslušnější a sebeupřímnější poradce, měl k tomu ještě nejméně jeden další důvod.Jaký? Někteří měli konflikt zájmů. Z poradcovství chtěli získat konkrétní výhody pro své konkrétní podnikatelské záměry. Jiní sem šli proto, že zrovna ukon- čili nějakou konkrétní etapu své profesionální kariéry a řekli si: Proč bych nešel do Prahy na dva tři roky ? Další sem šli proto, že ve své profesionální kariéře zkrachovali někde jinde.Byli samoz řejmě naprosto nepřipravení stejně- jako celá západní Evropa zpočátku vůbec netušila a nebyla připravena na to, co se ve středoevropských zemích děje.Jaký byl tedy přínos zahraničních poradců pro tuto zemi? Vnášeli sem zpočátku vítaný pohled, ale postupně – i když s určitými výjimkami – se stali méně efektivními a nakonec až směšnými, když chtěli prosazovat své „businesslike“ způsoby, svůj způsob mluvy i uvažování. Najednou jako by mluvili nějakým specifickým „newspeakem“. Vytvářeli si čím dál větší ulitu uvnitř této společnosti, ze které začínají vystrkovat stále zlobnější růžky. Jejich zasahování do věcí někdy už ztrácí racionalitu a rozhodně neposouvá dopředu vývoj v této zemi. Což ovšem neznamená, že v uplynulých letech v řadě případů, například při privatizaci, neposkytli zásadní pomoc. Řada zahraničních poradců si současně také významně pomohla. Nemyslím majetkově. Vydobili si ale vazby, zkušenosti, což koneckonců není nic špatného.Mohou jim být tyto zkušenosti něco platné, až se vrátí do svéhodávno stabilizovaného demokratického světa? Rozhodně. Někteří ze zahraničních poradců měli ambice získat zkušenosti pro své budoucí podnikání. Pokud bude nějak spojené s touto zemí, mají neocenitelný náskok před jinými zahraničními podnikateli, kteří netuší, jak zde situace vypadá. Někteří poradci se dostali rázem do prostředí, do kterého by se na Západě nikdy nedostali. Třeba do blízkosti ministrů. Pak se snáze dostanou i ministrům ve svých vlastních zemích. Když já například jednám se zahraničním ministrem, on je samozřejmě nadšen, když se dozví, že mým poradcem je jeho krajan. Pochopitelně tím statut toho poradce v jeho vlastní zemi nesmírně vzrůstá. Některým poradcům jsme takto statut v jejich zemích zdvihali nesmyslně.Podařilo se některým z poradců jednorázově obohatit jaksi na úkor této země? Já se setkal se dvěma nebo třemi křiklavými případy v roce 1990. Od těch lidí jsem rychle vycouval. Měl jsem štěstí, že celou věc šlo jednoduše vyřešit, ale nechtějte, aby vám je jmenoval. Takže jistě, zpočátku byly takové případy.A jak vidíte budoucnost zahraničních poradců u nás? Myslím, že jejich činnost v České republice by už pomalu měla utichat. Buď by měli přejít někam jinam, nebo se vrátit domů, anebo by tady měli začít norm álně podnikat a využít zkušenosti, které zde získali.Takže revoluce už požrala i své zahraniční poradce? I tak to lze říci. A co je na tom špatného? Revoluce vždycky žere své děti.Kolik vy máte ještě dnes zahraničních poradců? Jednoho Ira. Kromě toho na ministerstvu průmyslu a obchodu na daleko nižších postech fungují další dva nebo tři zahraniční poradci.A jak je to dnes na jiných ministerstvech? Podobně. Kromě ministerstva privatizace, kde stále kvalitně funguje zvláštní americká skupina.

Category: 1993 / 12

text  RADEK JOHNKonec zahraničních poradců v Čechách?  Kolik československých občanů si po listopadu 1989 myslelo, že heslo Se Sovětským svazem na věčné časy stačí změnit S Amerikou na věčné časy a nikdy jinak, a pak už se jenom natočit na západní hranici a kontrolovat, odkud pečení holubi začnou nalétávat na naše území? Holubi nepřiletěli a nepřiletí. Jestli někdo přiletěl, bylo to pár zahrančních poradců.Jaká byla a je jejich role v prudce se transformujícím Československu a pak České republice? Přiváželi západní know-how, které mnohdy jak v České republice s jejím specifickým stavem hospodářství vůbec přežít, jsme spíše my, než zahraniční odborníci, zvyklí na stabilizované demokracie. V politických kuloárech už dávno koluje rčení připisované premiéru Klausovi, že zahraniční poradci dávají „soft advice for hard currency“, neboli měkké rady za tvrdou měnu.Jiný významný ekonom této země, který si nepřeje být jmenován, razil tezi: „Když neprospívají, ať alespoň neškodí.“ Jaká tedy byla ve skutečnosti úloha a výsledky zahraničních poradců v této zemi v uplynulých třech letech? A dožijí se na svých poradcovských postech roku dalšího?O zhodnocení jsme požádali ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého: Neznám poradce, který do této země přišel jenom z přesvědčení, že potřebujeme asistenci, a nechal se tedy proto zaměstnat od instituce, která poskytuje pomoc středoevropským zemím ve formě placení poradců. Každý, i ten sebeslušnější a sebeupřímnější poradce, měl k tomu ještě nejméně jeden další důvod.Jaký? Někteří měli konflikt zájmů. Z poradcovství chtěli získat konkrétní výhody pro své konkrétní podnikatelské záměry. Jiní sem šli proto, že zrovna ukon- čili nějakou konkrétní etapu své profesionální kariéry a řekli si: Proč bych nešel do Prahy na dva tři roky ? Další sem šli proto, že ve své profesionální kariéře zkrachovali někde jinde.Byli samoz řejmě naprosto nepřipravení stejně- jako celá západní Evropa zpočátku vůbec netušila a nebyla připravena na to, co se ve středoevropských zemích děje.Jaký byl tedy přínos zahraničních poradců pro tuto zemi? Vnášeli sem zpočátku vítaný pohled, ale postupně – i když s určitými výjimkami – se stali méně efektivními a nakonec až směšnými, když chtěli prosazovat své „businesslike“ způsoby, svůj způsob mluvy i uvažování. Najednou jako by mluvili nějakým specifickým „newspeakem“. Vytvářeli si čím dál větší ulitu uvnitř této společnosti, ze které začínají vystrkovat stále zlobnější růžky. Jejich zasahování do věcí někdy už ztrácí racionalitu a rozhodně neposouvá dopředu vývoj v této zemi. Což ovšem neznamená, že v uplynulých letech v řadě případů, například při privatizaci, neposkytli zásadní pomoc. Řada zahraničních poradců si současně také významně pomohla. Nemyslím majetkově. Vydobili si ale vazby, zkušenosti, což koneckonců není nic špatného.Mohou jim být tyto zkušenosti něco platné, až se vrátí do svéhodávno stabilizovaného demokratického světa? Rozhodně. Někteří ze zahraničních poradců měli ambice získat zkušenosti pro své budoucí podnikání. Pokud bude nějak spojené s touto zemí, mají neocenitelný náskok před jinými zahraničními podnikateli, kteří netuší, jak zde situace vypadá. Někteří poradci se dostali rázem do prostředí, do kterého by se na Západě nikdy nedostali. Třeba do blízkosti ministrů. Pak se snáze dostanou i ministrům ve svých vlastních zemích. Když já například jednám se zahraničním ministrem, on je samozřejmě nadšen, když se dozví, že mým poradcem je jeho krajan. Pochopitelně tím statut toho poradce v jeho vlastní zemi nesmírně vzrůstá. Některým poradcům jsme takto statut v jejich zemích zdvihali nesmyslně.Podařilo se některým z poradců jednorázově obohatit jaksi na úkor této země? Já se setkal se dvěma nebo třemi křiklavými případy v roce 1990. Od těch lidí jsem rychle vycouval. Měl jsem štěstí, že celou věc šlo jednoduše vyřešit, ale nechtějte, aby vám je jmenoval. Takže jistě, zpočátku byly takové případy.A jak vidíte budoucnost zahraničních poradců u nás? Myslím, že jejich činnost v České republice by už pomalu měla utichat. Buď by měli přejít někam jinam, nebo se vrátit domů, anebo by tady měli začít norm álně podnikat a využít zkušenosti, které zde získali.Takže revoluce už požrala i své zahraniční poradce? I tak to lze říci. A co je na tom špatného? Revoluce vždycky žere své děti.Kolik vy máte ještě dnes zahraničních poradců? Jednoho Ira. Kromě toho na ministerstvu průmyslu a obchodu na daleko nižších postech fungují další dva nebo tři zahraniční poradci.A jak je to dnes na jiných ministerstvech? Podobně. Kromě ministerstva privatizace, kde stále kvalitně funguje zvláštní americká skupina.

Category: 1993 / 12

TEXT: STANISLAVA STEHNOVÁ

Jméno: Yai

Datum narození: 10. června 1972

Místo narození: Samutprakarn, Thajsko

Váha: 1114 kg

Délka: přes 6 m

To údaje o největším krokodýlovi, drženém v zajetí si můžete přečíst na tabuli v největší krokodýlí farmě na světě – Samutprakarn. Z hlavního města Bangkoku je vzdálené necelých 15 km. Krokodýl Yai, thajský hybrid, se narodil na farmě založené v roce 1950. Jejím původním cílem bylo zachraňovat před vyhynutím vzácné druhy krokodýlů. Nyní se k tomu záměru připojil zájem výnosného exportu krokod ýlího masa a kůže. Dnes žije na farmě téměř 40 tisíc krokodýlů. Líhnou se v inkubačních celách. Malý krokodýlek se vyklube z vejce po 65-70 dnech. Dva roky jsou pak chováni v pěstitelské školce v menších nádržích. Potom jsou rozdělováni podle věku do mnoha betonových kójí s vodními příkopy. Mláďata, která se líhnou jednou za rok, musí být chráněna sítí proti komárům, kteří by je mohli štípáním do očí oslepit. Naživu zůstává 70 % mláďat. U krokodýlů není obvyklé zvláštní onemocnění, dožívají se až 100 let. Pokud onemocní, jsou separováni a léčeni. Krokodýli a krokodýlci leží nehybně v tropickém vlhkém horku na slunci vedle sebe, přes sebe, na betonu i ve vodě. Nereagují na kolemjdoucí, pouze se občas líně odplazí do vody nebo do stínu. Vymrští se ale jako blesk, když si některý z jejich kolegů razí cestu přes hlavu druhého. Jejich vrozená útočnost se projeví v rychlé potyčce. Krokodýli na farmě zhltnou denně více než 5 000 kg masa, většinou kuřat a ryb. Jejich chuť k jídlu a bleskové pohyby si můžete sami vyzkoušet. Na dřevěných můstcích propojených nad jezírky si koupíte kousky kuřecího masa.

V zakalené vodě pod vámi tiše plují už dospělí krokodýli a o vhazovanou potravu tvrdě bojují. Rozevřené tlamy a velké zuby nahánějí skutečně návštěvníkům hrůzu. Syn zakladatele farmy, pan Prapakrn, nám při setkání řekl, že krokodýli v thajských řekách už vyhynuli. Poznamenal také, že zde mají několik krokodýlů z pražské zoo, kteří jsou původem z Kuby. Farma je prý dnes velmi výnosná. Za jeden kg zpracovaného masa v konzervě vyváženého do Japonska, USA a dalších zemí se platí 100 US dolarů. Na farmě se prodávají i výrobky z krokodýlí kůže, kabelky, pásky, boty,různé suvenýry i malí vycpaní krokodýlci. Jeden asi 30 cm dlouhý, přijde až na 130-150 US dolarů. U stánků nabízejí i polévku z krokodýlího masa, kterou můžete ochutnat i v restauracích v Bangkoku. Na souši nejsou krokodýli tak obratní jako ve vodě. Při častém styku s ošetřovateli zkrotnou alespoň tak, že nekoušou a lze na ně i sahat. Toho farma využila k půlhodinovým představením pro turisty. Dva cvičitelé, ozbrojeni bambusovými tyčemi za zvuku hudby vstupují do betonové ohrady s krokodýli a zahajují představení. Starší z nich vytahuje za ocas vyhlédnutého krokodýla a vleče ho pozpátku z vody ven. Ten se zmítá, hlavou a rozevřenou tlamou chňapá dozadu na útočníka, ale cvičitel ho vytáhne až doprostřed ostrůvku. Mladší také přinutí jiného pícháním bambusovou holí k tomu, aby popolezl z vody na suchou zem. Pomalu ho poťukává po hřbetě a dráždí i na tlamě. Klap…!

Ostrý zvuk zubů, které chňaply po tyči, se rozlehl hledištěm. To se opakuje několikrát. Za chvíli cvičitel před krokodýla poklekne, líbá ho na tlamu, otevírá ji a odhaluje velké ostré zuby. Jeho kolega usedá na hřbet svého krokodýla, opírá se o něho a dělá na něm stojku. Oba pak sbírají bankovky, které diváci hodili mezi desítku krokodýlů do ohrady. Vkládají je do otevřené tlamy zvířete, rukou ji pomalu zavírají. Jeden z nich pak tlamu opět otevře, opatrně bankovky vybírá a nakonec vloží svou hlavu mezi čelisti. Po tomto nebezpečném vystoupení diváci uvítají infantilní hrátky s krokodýlím mládětem. Cvičitel ho vytáhne za ocas na betonový ostrůvek, vezme do náruče a pootáčí dokola na všechny strany. Pak s ním usedne, uchopí jeho nohu do ruky a mává s ní na pozdrav. Přinutí mládě, aby mávalo divákům druhou nohou samo. Za potlesku diváků cvičitelé odcházejí. Na jejich nohou jsou vidět zřetelné jizvy… Prosperitu farmy zvyšuje i zoologická zahrada a další atrakce zábavného parku. Pořádají se představení se slony a slůňaty, opicemi, projížďky na slonech, velbloudech a ponících i miniaturním vláčkem kolem celého parku. Můžete se nechat vyfotografovat s rukou položenou na opravdov ém živém tygrovi, se šimpanzem v náručí nebo s krajtou kolem krku. I tohle, přes svou stupidnost, může být pro některé evropské zoo cesta, jak i bez dotací přežít a zachránit tak některé ohrožené druhy světové fauny…

Category: 1993 / 12

NELLY RASMUSSENOVÁ

Ze sytě zeleného stromu se vynořuje barevná postava. A přes travnatou mýtinu kráčí pomalým houpavým krokem Laponec v plné parádě. Je to Mikkel. Poznávám ho i když má čapku, kterou jsem na něm ještě neviděla. Kobaltová modř s jasné červeným širokým lemováním, mohutný zdobený opasek s houpajícím se nožem v koženém pouzdře. Pohled, na který nikdy nezapomenu. Obřadně usedá na připravenou kládu. Těší mě jeho uznání za dobrý výběr stanovi ště. Přisvědčuje i mému rozhodnutí zůstat tady, i když ještě v kopci dohadoval po potutelných úsměvů řidičů odvoz mého stanu nahoru. Viděl, že tady je to jednodušší s vařením čaje či kávy. Jenom mi klade na srdce opatrnost s ohněm. Ještě mi radí nejlepší základ k ohni i za mokra. Vstává a u nejbližší břízky nařezává a odlupuje široký pás vrchní bílé kůry. Zlatý Mikkel. Sděluji mu, že ještě dnes hodlám znovu vyjít nahoru. Nechápe proč, když mi přece oznámil, že první zátah bude až zítra. Je citelnější zima. Budu si muset zítra sebou vzít všechno oblečení co mám. Dolů scházím velmi zvolna. Kvůli nohám i kvůli pohledu do údolí. Okolní hory září červenou barvou sklánějícího se slunce. I hora jménem Gappeus je jiná. Napadá mě, zda to jméno něco znamená. Musím se zítra zeptat.

Na jeho úbočí náhle vidím pohyb. Není to však sob, který by barvou splýval s okolím. Je to veselý barevný puntík. Taková svěží kytička na chmurném pozadí. Usedám, abych mohla v klidu sledovat pohybující se postavu, která si právě nevybrala nejpřímější a nejsnadnější výstup. Uvažuji, kdo to ze Siidy může být. Vychází to jen na Mikkela. Od té chvíle mu v myšlenkách říkám jen „kytička“. Jdu dne s radši dřív spát, abych byla čerstvá na den, kvůli kterému jsem se hlavně do těchto končin vypravila. Mikkel mi řekl, že mám být nahoře kolem desáté, abych nepropásla nahánění stáda. To se mi ovšem nepodařilo. Ráno vyrážím až k deváté a o to víc spěchám. Už cestou cítím, že je vzduch ostrý jako břitva a ještě větřík. Stoupám však v krátkých rukávech, protože tělo je až příliš zahřáté. S lítostí se divím, že nikdo nejede nahoru. Za poslední brankou začínám na sebe postupně navlékat obsah batůžku, včetně čepice a rukavic. Ještě brod a poslední přehoupnutí do jiného světa. V laponském táboře je však naprosté ticho a klid, jen mezi zkříženými tyčemi na vrcholu stanů vychází v mrazivém vzduchu jasně viditelný kouř, lidé tu tedy jsou. Vidda je zabydlená. Procházím nedaleko romantických stanů, před kterými jsou zaparkované různé typy vozidel a motocyklů. Za jedním z nich si dva kluci hrají oblíbenou hru na chytání soba. Jeden drží u hlavy sobí paroží a druhý se snaží na mě hodit laso. V dálce vidím další tři děti, které poskakují kolem břehů vinoucího se potoka. Po dospělých ani památky. Silně to připomíná venkovskou nedělní dopolední idylu. Vyrážím k dětem u potoka. Malým plastikovým kýblem něco honí ve vodě. Nevadí jim, že se k nim přidávám. Chytají pstruhy. Chvíli dupou nad převislými břehy, aby ryby vyhnaly z úkrytu a pak se ta nejstarší vrhá do vody s kýblem. Dost často se v něm objeví malý pstroužek, kterého pak přelévají do většího kýblu, kde se jich mrská už několik. Přenesou si je pak dolů do údolí a počkají až vyrostou. Celou hodinu jim pomáhám skákat po drnech na tůňkami, o kterých přesně vědí. Vžívám se do dětských let a se zápalem lovce pátrám v průzračné vodě s nimi. Lov končí a děti odcházejí do stanů.

Já si hledám mez, která by mě kryla před studeným větrem. Schoulená pak čekám dvě hodiny a zlobím se na Mikkela, že mě sem vytáhl tak brzy. Netroufám si do žádného stanu, kde je jistě teploučko a pohoda u horké kávy. Horami se náhle rozlehne burácení. Tři terénní Suzuki právě vyrazily. Přes močálisko hned za vyjetou cestou. Jednou asi padesát metrů za sebou a protože za mokřinou je hned stoupání, musí chlapi pořádně túrovat. Hluk motorů se odráží snad od všech kamenitých hor vůkol. Poznávám pouze Pera, který jede jako první. Bravurně přeskakuje zurčící pramen nad bahniskem. A už tu jsou psi, kteří krouží kolem motorek. Někdy jsou i rychlejší, to když se stroje motají mezi kamením. Jen co vyjeli nad ohradu, mohou se přidat. Jedou po vrstevnici. Podle přidávání plynu je poznat, že začínají zase stouppat. Na vzdálenost několika set metrů to pouhým okem nelze rozeznat. Nyní se burácení ozývá hlavně z druhé strany, kde se tyčí skalnatý masiv Gapperus. Již jsou na horizontu. Nebeští jezdci. Trvá to jen chvilku, než se přehoupnou a mizí na odvrácené straně. Hluk zaniká současně s nimi. Choulím se opět k zemi, Nikde nikdo. Jejich odjezd jsem pozorovala sama. Teď musím opět čekat, až se vynoří. Nevím za jak dlouho. Nechci nic propást. Nedovedu si představit velké stádo. Dosud jsem viděla jen hloučky s třiceti až pades áti kusy. Na jeden zátah jich prý bývá kolem tří set. Žvýkám čokoládu, ořechy a hrozinky a čekám. Na obzoru se objevuje první zvíře. Vzápětí za ním následuj í další. Je zatím stále ticho. Sobi však již běží. Jakmile se dostávají níže, splývají s hnědavou půdou. Na horizontu se objevují další siluety. Desítky a desítky těl. Teď slyším i jemný bzukot motoru, který se náhle zesiluje. To se přehoupl první jezdec. Přejíždí stádo po jeho horním okraji, aby sobi nevzali jiný směr. Na špici stáda je jeden velký kus, za kter ým jsou ostatní, tvořící svými těly jakýsi trychtýř. Rozrůstají se do hnědé, vlnící se laviny. Již dávno nejsem u své meze, ale vně spodního okraje hrazení, kam se postupně shromáždili i všichni obyvatelé stanů v teplých prošívaných bundách, manšestrákách a nara žených čepicích. Tu a tam je mezi nimi někdo v kroji. Mikkel je jedním z nich. Ohrada je na horním konci otevřená a vůdce stáda již do ní vbíhá.

Přes obzor se jako závěr přehoupli mezitím i ostatní jezdci. U otvoru v ohradě teď nastal nával. Sobi se cpou do poměrně úzké mezery v hrazení. Nyní již v plném trysku, který nabrali cestou dolů. Narážejí na sebe, tělo na tělo, snad i paroží mají spletené. Jen co se protáhnou, hned se rozdělují. Část doprava, část doleva, menší díl proudu i přímo do středu. Neubírají na rychlosti a dál letí jako zběsilí ve směru, kterým vyrazili. Ačkoliv ohrada z kulatin je dost velká, na jejich úprk je jako plivátko. V okamžení jsou na druhém konci. Ti, co běží podél hrazení, to mají jednodušší, neboť mohou pokračovat dokola. Ale ti, co to vzali přímo, se v trysku blíží k zábraně. a najednou nevědí kam dál. A za nimi další. A to již ke stejnému bodu dobíhají proudy těl z obou protilehlých stran. Vidím na nich zděšení a trnu, co se bude dít. Nemohou se z trysku ihned zastavit a nastává nepředstavitelné prolínání doprovázené dutými nárazy paroží. Ani jeden ze sobů však nepadá. Není kam. Není na to místo. Chápu, proč všichni pastevci čekají mimo ohradu. Najednou se ten nejmohutnější proud těl zbláznil. Sobi na jeho špičce se totiž otočili a ženou se následovaní ostatními zcela proti. Pravděpodobně jim teprve nyní dochází, že nejsou volní, že jsou v uzavřeném prostoru. Teď už někteří z nich padají, protože vznikla tu a tam volná místa. Válejí se na udusané zemi nohama vzhůru. Přes ně pádí další, nemají čas se postavit na nohy. Při kraji jeden nevybral zatáč- ku, uklouzl a již se válí také. Naštěstí stranou ostatních a tak má možnost se hned sebrat a pádit dál. Všichni jsou jako v šoku. Jak dlouho to bude ještě trvat? Dívám se po tvářích ostatních. Laponci však klidně přihlížejí. Znamená to, že je všechno v pořádku, jako jindy. Sobi se začínají zklidňovat. Běhají teď mnohem pomaleji a taky se trochu srovnali. Asi pochopili, že neuniknou a že jim nic jiného nezbývá, než klusat podél hrazení. Jen menší skupinky stále zmateně pobíhají přes střed plochy. Tu a tam některá splyne a vmísí se do kroužícího hlavního proudu, aby se zase na jiném místě dva tři odlepili, následováni několika dalšími. Nyní se odhodlávám do ohrady za ostatními. Nejdříve postávám spíš u hrazení a mačkám spoušť jak divá.

Laponci však postávají většinou uprostřed všeho toho rejdění. Všichni mají v ruce svinuté laso. Je tu i dost žen. Jedna právě začíná vrhat lasem, ale netrefuje se. Hned vedle ní je starší, v červen ém laponském čepci a sukni. Ta už se přitahuje. Laso má napnuté. Jeho druhý konec mizí v tom největším chumlu. Vlna se převalila a na zemi se válí malý sob. Lasem má zaháklé obě zadní nohy. Žena je mžikem u něj a rozkročmo na něj sedá. Z pouzdra vytahuje nůž a než stačím přiblížit na detail, je po všem. O kus dál stařík, které- mu schází jen kovbojský klobouk, náhle dělá holubičku, jak baletka a laso roztáčí v ladné křivce. Jak může vůbec na něco mířit? Vždyť má deset metrů před sebou jen změť paroží, těl a hlav. Jednu vedle druhé. Mužík je ale již trochu vzepřen, napjaté laso drží oběma rukama, chviličku čeká, až se hnědá těla odvlní dál a na konci lasa se mrská malý sobík se smyčkou uprostřed těla. Zdá se, že děda s jakousi opatrností ručkuje po lase, aby se přiblížil k chycenému, škubajícímu se zvířeti. Smyčka se mu ale neúprosně stahuje kolem hrudi. Stále se drží na všech čtyřech. Děda už je u něj a smyčku uvolňuje, aby vzápětí obratně mrštil malým tělem k zemi. Přičapává k němu stejně jako žena před chvílí. Rychlý pohyb pravou rukou, ve které se opět zablýskne dlouhá a masívní čepel. Pohled na dědu přitahuje. Každý jeho pohyb je přesný a jistý. Není možné se nedívat. Levou rukou si nastavuje sobí hlavu trochu na stranu, chytá jedno ucho a pravičkou se mu nožem zařezává. A ještě druhé. Z obou uší kape trošku krve. Děda již zase stojí na nohou a jemně plácá sobíka po čumáku, hlad í ho po hlavě a popleskáváním mu pomáhá na nohy. Malý sob je jako opilý. Nohy se mu pletou. Ale jen chvilku. Vyrovnává se a rozbíhá se. Najednou však neví kam. Máma mu zatím zmizela. Ale to už se blíží trochu váhavě velký sob a malý radostně vyráží k němu. Děda mezitím šmějdí očima po jiné kořisti. Takhle tedy vypadá značkování. Teď již vím, jak to chodí. Označit se musí ti malí. Ti, co se letos na jaře narodili. Znamená to vyříznout do obou uší značku, zářez. Každý zde má svou značku, která se může skládat i z více zářezů. Ten první se dědí a ty další pak jsou již osobní. Žena v sukni a s čepcem je Mikkelova teta. Umí vrhat lasem líp než většina mužů.

Také jsem ji nikdy neviděla, že by se minula. Ale vůbec nejlepší je starý děda. Také je prý nejdřív hotov. „To si ale stačí chytit a označkovat víc těch malých?“ – ještě zcela nechápu systém značkování. „Smí si označit jenom ty své,“ vysvětluje Mikkel. „Jak pozná, že to malé patří právě jemu?“ „Přece podle značek.“ „Ale vždyť ještě žádnou nemá,“ odporuji. „Jeho máma má,“ zní logická odpověď, ale přesto si připadám jako blbec, protože zase nevím jak pozná, která je jeho máma. „Běhají vždycky spolu,“ trpělivě mi objasňuje Mikkel takovou banalitu. „Musíš se dívat po značkách na sobici.“ Ale zase mi nešlo do hlavy, jako to na tu dálku a v úprku může někdo poznat. Na to Mikkel jen pokrčil rameny a usmál se. „Prostě to vidí.“ K tomu jsem již nemohla mít žádnou námitku. Od té chvíle se snažím sledovat jen sobí uši. Ale ať jsem se namáhala sebevíc, byla jsem ráda, že vůbec rozpoznám, že sob má uši dvě. O nějakých zářezech nemohla být ani řeč. Když nějaké zvíře náhodně chvíli postálo těsně vedle mne, pak jsem mohla právě jen postřehnout, že okraje uší nemají pravidelný útvar. Poblíž stojící mladík se chystá k vrhu. Laso letí do skupinky asi deseti sobů zahákuje se v paroží jednoho z velkých. Mladík popoběhl, aby se laso nenapjalo a sob ho mohl shodit. Beze slova pak pomalu stáčí laso skrz očko zase do smyček. Všimla jsem si, že většina z nich má lasa z takové tlusté bužírky a očko také z umělé hmoty.

Starý děda má samozřejmě původní typ z provazů a očko řezané za sobího paroží. Pozoruji ho, jak s ním bravurně zachází. Opět je úspěšný. Chci se jít ještě jednou podívat blíž a tentokrát sledovat jaký zářez dělá, ale pod nohy se mi připletl takový malý kluk. V rukou připravené laso s očima navrch hlavy upaluje stejným směrem jako malá skupinka sobů. Nohama kmitá snad stejně rychle jako sobi. Taky se mu daří chvíli běžet souběžně vedle nich a v ten okamžik hází. Vzápětí jásá. Na konci lasa je sobík. Je to až legrač- ní, protože sobík je snad stejně velký a stejně těžký jako jeho přemožitel. Začínají se přetahovat. Je to skutečný zápas človíčka se zvířetem rovn ých sil. Chvilku táhne sob kluka, chvilku kluk soba. Človíček klouže a padá a zvíře táhne. Kluk se nevzdává a drží. Trhnut ím se mu daří soba na okamžik zastavit a využít té chvilky k postavení na nohy. Boje rovného s rovným si všimla ještě jedna žena, pravděpodobně maminka, také s lasem u pasu, neboť přchází na pomoc. Společně pak zvíře značkují . Žena se jeden kousek vyříznutého ucha strká do kapsy. Později jsem se od ní dozvěděla, že je to kvůli počítání přírůstků. Kluk září pýchou. Nedivila jsem se. Může mu být tak šest, nejvýš sedm let. Očima hledám svou „kytičku“. Je to poměrně snadné, proto že je jediný z chlapů, který je oblečen postaru, v kroji. Prochází mezi soby rozvážně, bez viditelného vzrušení. Lasem hází docela obstojně. Tu a tam se mine. Teď právě je úspěšný. A přitom ani neběžel, a ani teď, když se přitahuje, nevypadá, že by vynakládal příliš síly. Na konci lasa však nemá mládě, ale dospělého soba. Divím se, že ho nepouští. Ačkoliv vysmekává laso, chytá soba za paroží a táhne ho k hrazení. Nechápu, proč to dělá. U hrazení klečí Per nad malým sobem, který leží na zemi naprosto nehybně. Že by nepřežil honbu a značkování? Mikkel táhne soba až k Perovi. Ten bere malého do náručí a jeho hlavou naráží jemně do hlavy dospělého. Z počátku se nic neděje, ale Per trpělivě opakuje své počínání. Náhle se nožky malého několikrát zatřepaly, párkrát mrskne tělíčkem a když ho Per staví na nohy, zůstává stát. Ještě je zpitomělý, ale povědomý pach ho nutí přesvědčit se, je-li to opravdu jeho máma. Mikkel měl zpočátku dost práce udržet samici na místě, ale co mládě projevilo známky života, její pohyby se zklidňují. Začíná mládě očichávat a šťouchat do něj čumákem. Per jde odstranit závoru a Mikkel pomalu postrkuje mámu s mal ým k vzniklému otvoru. Vychází s oběma za hrazení. To už je malý schopný jakž takž jít. Per plácne starou silněji po zadku, křikne a sobice se rozbíhá. Směrem do volnosti. A malé za ní. Po několika metrech si již upalují přes bahnisko a dál přes cestu do zvlněné pláně. Oba chlapi je pozorují stejně dlouho jako já.

Vracím se zpět o ohradě, když vidím muže se ženou, kteří o kus dál něco kutí na zemi. Přibližuji se. Oba se čile ohánějí velkými dýkami. Než mi došlo, co to vlastně dělají, je před nimi hromada krvavého masa a kolem zbytky uřezaných běhů. Maso hned odnášejí do vozu, zrovna tak kůži, ale vše ostatní zůstává na místě, poházené mezi kamením a lišejníkem. Ne právě příjemný pohled. Již delší dobu jsem cítila, že je mi zima. Všichni jsou v pohybu, jen já postávám v nečinnosti, kromě horečnatého fotografování, které však tolik nezahřívá. Stydím se si půjčit laso a také to zkusit. A nikdo mi to sám od sebe nenabízí. Čekala jsem, že to časem udělá Mikkel, ale asi ho to nenapadlo. Do ohrady přišla před nějakou dobou Mikkelova maminka, doprovázená hezkou mladou a štíhlou ženou. Žádná z nich neměla laso, zato mladá žena měla na zádech ve vaku mimino. Musí to být žena Mikkelova bratra. Již jsem věděla, že se mu nedávno narodil kluk. Teď ho máma vyvedla mezi soby, aby si na ně odmalička zvykal. Per se tu a tam u ní zastavuje, aby svého prvorozeného polaskal. Vydávám se za Mikkelovou maminkou, abych jí předala pár fotografií, udělan ých dole v táboře. Taky jsem očekávala, že mě vyzve na kávu do stanu. Taky jsem se chtěla seznámit s mladou ženou. Ale nic z toho nevychází. Za fotky mi maminka potřásla pravicí a přitakává, že je opravdu zima. A chlad se mi zatím nebezpečně rozlézá po celém těle. Rozvažuji, zda je zdraví přednější. Pro tuto chvíli vítězí zdraví. Loučím se tedy s Mikkelem a s tím, že fotky pošlu. Ale najednou se mi odtud nechce. Tak, uprostřed všeho. Konec pohody a zase ta civilizace, nádraží, vlaky, fronty na lístky, masy lidí. Nafotím ještě ten poslední film! Bylo to šťastné rozhodnutí. Rozum byl poražen a stálo to za to. V horní části ohrady se náhle vytváří řada a muži chyceni za ruce, tlačí soby směrem k opačnému konci, kde mezitím někdo odstranil široké závory. Sobům nejdřív nedocházelo, že mohou vyběhnout ven a běhají stále ještě dokola. Pár mužů se jim staví do cesty a sobi uskakují před nenadálou překážkou. Pár kusů objevuje možnost úniku a strhává za sebou další. A teď to začíná! Masa těl se hrne k širokému otvoru. Tentokrát se nerozbíhají a pokračují v přímém směru. Vypadá to jako řeka, vlévající se do moře. Mořem je ohromná zvlněná krajina a vlévá se do ní hnědá zčeřená voda sobích těl. Několik set metrů tvoří stále silný jednolitý proud. Pak se však začíná tříštit do prstů delty, jejichž konce přecházejí v tečky, které se nakonec rozpouštějí a mizí v nekonečném moři.

Je to krásné a působivé. Pozorujeme všichni to přírodní divadlo. Všichni jsou fascinováni řekou hnědých těl, vlévajících se do prostoru divoké volnosti. Spojena stejným zážitkem, přistupuji ke své sousedce u žlutého náklaďáčku a ptám se jí, zda by mě nevzala dolů. „Vezmu, ale jdu nejdřív do stanu, běž tam a počkej,“ zněla překvapivá výzva. Nemusí to říkat dvakrát. Ve stanu bylo krásně teploučko a jedna z několika žen mi hned nabízí vroucí kafe. Ještě jsem ho však nesta čila ani vypít, když mi sdělují, že mám jet s někým jiným, kdo právě odjíždí. Škoda. Chtějí tu být asi sami. Možná však, že to se mnou mysleli dobře, protože mi řekli, že pojedu mikrobusem, ve kterém je tepleji než na korbě. Nenapadlo je, že nejtepleji je mi u nich. Inu, stalo se, jak řekli a já nakonec sed ím v harampádí, částečně na bicyklu a částe čně na staženém sobovi. Cestou se na povrch vydrncal i ručně dlabaný kalíšek s držákem, který mě přitahoval. Byla to běžná tradiční nádobka na pití, kterou ještě dost pastevců používá. Byla by to krásná vzpomínka, ale nakonec jsem si o ní neřekla, proto že jsem si vzpomněla, že každý má jen ten jediný pohárek, který nosí stále sebou. Možná, že je ještě po dědečkovi. Snad se odhodl ám příště, protože sem určitě přijedu znovu. Jen nevím, za jak dlouho. Vstávám krátce po šesté hodině. Ještě je rosa a slunce se právě přehupuje přes hory na můj plácek. Na závěr balení si vařím kávu, kterou si přenáším také k silnici, abych nepropásla autobus a přitom v posledn ím klidu si ji mohu vypít. Jej, je mi teskno při pohledu na Gapperus, o kterém již vím, co jeho název znamená. Ani se mi nechce překládat, protože to ztrácí veškerou romantiku, kterou jsem si do toho slova vložila. Říkám, je to jen úplnost a doklad sepětí zdejších lidí s přírodou. Gapperus je označení pro jeden ze čtyř žaludků soba. Ze vzduchu se mu prý podobá celý masiv. Části trávícího ústrojí zvířete, jež se stalo nejen potravou, ale i symbolem posledních „bílých“ evropských lidí, jež i dnes dávají přednost volnosti před civilizačními vymoženostmi.

Category: 1993 / 12

SABINA SLONKOVÁ  a JOSEF KLÍMA

NŮŽ JAKO MUČIDLO. Nikdo přesně neví, kolik bylo mužů, kteří v noci na 25. října 1992 ubodali za Prahou ruského podnikatele Fjodora Odincova. Každopádně jich bylo několik a pracovali s krutou systematičností, protože se potřebovali něco dozvědět. Odincov umíral v nesnesitelných bolestech několik hodina když druhý den jeho tělo nalezli nedaleko Říčan, zatrnulo i otrlému soudnímu znalci. Do protokolu uvedl, že devětadvacetiletý podnikatel z Moskvy zemřel po několikahodinovém týrání bodným nástrojem a po úderech tupým předmětem. Proč musel Odincov takhle drasticky zemřít? To také nikdo přesně neví. V Praze pobýval už dva týdny, den před svou smrtí navštívil kasino Starlight v pražském Paláci kultury. Údajně ve společnosti našich a ukrajinských „čepičářů“; lidí, kteří se zabývají na pražských ulicích prodejem vojenské výstroje bývalé Sovětské armády. V Moskvě sice oficiálně vlastnil firmu na dovoz a vývoz dřeva, ale po smrti se zjistilo, že jeho konto je – až na pár set rublů – takřka nulové. Stal se Odincov obětí vydírání? Nebo měla jeho firma maskovat jiné, daleko temnější transakce „export-import“? Každopádně všechny okolnosti – a především způsob vraždy připomínající kruté metody zvláštních jednotek z Afghánistánu – nasvědčovaly jednoznačně, že tenhle zločin má na svědomí ruská mafie…

MAFIE PRO ŠESTINU SVĚTA. „Kde se vzali tak najednou, když málokterý stát na světě podléhal takové policejní kontrole, jako Sovětský svaz?“ postěžoval se německý Bild krátce poté, co se na přelomu osmdesátých a devadesátých let začaly v Evropě „zviditelňovat“ dlouhé prsty mafií z tehdy ještě existujícího SSSR. Jedna polovina odpovědi se zrodila už v roce 1988, kdy se na černomořském pobřeží v městečku Dagomys sešli šéfové největších moskevských gangů, přezdívaní Čertova dvanáctka, aby si v nové situaci rozdělili sféry svého vlivu. Nejmocnější z nich tehdy byly dvě „rodiny“: tzv. dolgoprudenská (zvaná podle městečka nedaleko Moskvy), která se specializovala na vybírání výpalného z obchodů a restaurací – především na severu a na jihovýchodě metropole – a pak tzv. ostakinská (pojmenovaná podle známé televizní věže), která provozovala stejný druh zločinu v centru. Ljuberecká větev (podle stejnojmenného města) už sice tehdy rovněž oplývala značným kapitálem, ale mocí ještě ne. Protože se zabývala hlavně kuplířstvím a vybíráním výpalného od prostitutek a personálu mezinárodních hotelů, rozkvět na ni teprve čekal, až se ruské hranice otevřou. Stejně jako na rodinu antonovskou (z městečka Ramenskoje), která se zaměřila na veksl a vymáhání výpalného od majitelů diskoték a heren; těch také teprve mělo začít přibývat. Tzv. solncevská odnož moskevské mafie sice ovládla monopolně trh s náhradními díly k automobilům a dovozem zahraničních ojetin, ale velký respekt si nikdy nezískala a její cíle se také od většiny ostatn ích gangů lišily. Toužebně očekávala ekonomické a politické uvolnění, aby mohla proprat špinavé peníze a začít v tomtéž oboru podnikat legálně…

Schůzky se zúčastnili i další klany – z nichž nejperspektivnější se jevil tzv. možajský, specializovaný na dostihy a černé sázky vůbec – ale žádný z nich neměl reálnou vyhlídku ovlivnit jednání mocných. Zato se jí odmítly zúčastnit dvě velké větve ruské mafie, čečenská a ingušská, což šéfům ostatních gangů příliš na klidu nepřidalo. Zvlášť, když Čečeni, proslulí svou krutostí a bezohledností, navíc demonstrativně prohlásili, že žádnou schůzku nepotřebují, protože stejně přichází čas, kdy ovládnou celou Moskvu sami. Jak mohly tak mocné zločinecké organizace přežít a rozbujet do takové síly v policejně řízeném státě? Právě proto, že ten stát byl centrálně strukturovaný a policejně řízený, že každý potřeboval každého k nějaké té protekci či protislužbičce, že korupce prorostla hluboko do státní správy, do justice, do policie. Jenže tu číhal ještě druhý faktor té úvodní otázky, úzce s organizovan ým zločinem propojený, ale navenek pořád ještě izolovaný. Mafie státní. Porovnáme-li model stranické hierarchie s modelem kteréhokoli velkého mezinárodního zločineckého klanu, zjistíme, že se příliš neliší. Stačí si odmyslet rudé vlajky a komunistický balast – a už tu je mocenská pyramida, kterou mohou italští kmotrové jen tiše obdivovat. Rozprostřená od generálního kmotra přes politbyro a republikové kmotry až do posledního okresu, do poslední vesnice a do posledního kolchozu v této poslední vesnici. Statisíce větších i menších tajemníků a tajemníčků, propojených disciplínou, která se navenek jmenuje stranická, ale ve skutečnosti slouží témuž, čemu hierarchie klasické mafie: zisku a moci. Sledujeme-li jen „podcentra “ této megamoci, jakou byl rodinný sultanát Alijevů v Ázerbajdžánu (psali jsme o něm v zářijovém Koktejlu), nebo uzbecký orientální feudo-komunismus s jeho zlat ými bystami, coby úlitbou Brežněvovi a s neomezenou brutalitou vůči nespokojencům, které pohřbívali do asfaltek, vidíme, jak podřízení správci vzhledem k impériu a zároveň absolutnímu vládci ve svém teritoriu dovedli lokální tajemníci být a jak hluboko do života celé společnosti po mnoho generací tento systém prorostl. A přitom – kam se hrabou troškaři z italské mafie – bez nepřítele, bez obav ze zákona. Naopak, s policií a justic í coby ochrankou bossů…

A najednou se to zlomí, najednou zavane podivný vítr ze Západu, nastane pomalé zemětřesení a starý model, založený na starých dobrých zvycích se hroutí. Přestává platit letitá hierarchie, letité dělení moci. Staří lokální šéfové, letité dělení moci. Staří lokální šéfové se cítí ohroženi mladým progresivn ím generálním kmotrem, který chce rozbít jejich privilegia, mladí, průbojnější šéfové v tom naopak cítí příležitost dostat se sami k moci, ke které by jinak museli šplhat předepsané desítky let. „Lepší malé, ale naše,“ je neviditelné heslo, které žene podcentra megamafie k osamostatn ění. Ale osamostatnění znamená i ztrátu centrální kontroly a ztráta centrální kontroly vede okamžitě k posílení těch nejagresivnějších vrstev, těžících z všeobecného chaosu. A do toho se vymknou z moci západní teritoria tak dobře funguj ícího systému, podmafie zvaná RVHP. A jako by toho nebylo ještě dost, vrací se statisíce vojáků – další mocná a svébytná mafie. Konec osmdesátých let a začátek devadesátých let je dobou, kdy vznikají nové, předtím nepředstavitelné spoje mezi jednotlivými částmi té kontinentální mafie a mafie zároveň ztrácí a zároveň těží z toho, že se změnila Evropa. Už není možné, aby generální kmotr vybíral řětězem státní korupce výpalné od taxikáře-pasáka ve Sverdlovsku. Ale už je možné, aby taxikář-pasák ze Sverdlovska odjel vybírat výpalné od ministrova syna, který si otevřel v Moskvě obchod s elektronikou. Anebo raději ještě dál, do Evropy. Státní mafie se privatizovala a propojila s nestátní…

ZASTŘELEN OMYLEM. Pan Straka zemřel na rozdíl od ruského podnikatele Odincova rychle, a pravděpodobně i bez dlouhého utrpení. Někdo ho zastřelil v polovině loňského roku přímo na chodbě pražského domu, kde bydlel, pár kroků od výtahu. Zdánlivě zločin bez motivu; Straka nepatřil k lidem, které by chtěl někdo zabít, natož takhle profesionálně. Svědci se shodli v tom, že se krátce před jeho smrtí pohybovalo v domě několik rusky hovořících mužů. Později vyšla najevo fakta, která umožnila sestavit přibli žný obraz toho, co se skutečně stalo. Najatí ukrajinští zabijáci dostali za úkol zlikvidovat jednoho ze svých „kolegů“ jménem Golubenko, který se znelíbil svým bossům. Ačkoli – podobně jako v Odincově případě – pracují nejraději s nožem, tentokrát se z opatrnosti rozhodli pro střelnou zbraň; předkládali, že by Golubenko sám mohl být ozbrojen a nepochybovali o tom, že by se uměl účinně bránit. Byla to klasická vražda na zakázku: neznali Golubenka osobně, dostali jen jeho adresu a fotografii. Bohužel starší fotografii, na které měl ještě bradku. Pan Straka měl rovněž bradku. V šeru domovní chodby si ho zabijáci spletli s Golubenkem…

BUDOVÁNÍ NOVÝCH TRHŮ. Tak jako se na nově vzniklém sopečném ostrově objeví lišejníky a mechy jako první předzvěst biologického osídlení, tak se začátkem roku 1991 objevili v Praze a později i v dalších větších městech čepičáři a skořápkáři. Přestože mladíci, kteří prodávali po ulicích sovětské brigadýrky a jiné vojenské relikvie (převážně Němcům, nadšeným z faktu, že si dnes mohou za pár babek koupit trofej nepřítele, který nad nimi vyhrál), hovořili převážně česky a skořápkáři zpočátku tvořili prapodivné balkánské společenství, kontrolu nad oběma druhy podnikání držel někdo jiný. „Dostal jsem se do skořápkářské party vlastně proti své vůli,“ vypráví student Z. O. z Moravy. „Prohrál jsem totiž díky své naivitě jediné peníze, a když jsem nepřestával dotí- rat na skořápkáře, kteří mě obrali, dali mi jejich šéfové nakonec šanci, abych si vydělal prachy zpátky. Tak jsem poznal jejich strukturu i způsob práce. Celá parta tehdy pracovala v podchodu u brněnského nádraží. Na spodku pyramidy stáli hráči; tenkrát většinou Albánci a Rumuni. Používali spoustu triků, jak zatáhnout do hry podobné hlupáky jako jsem byl já. Nejklasičtější byla volavka – člověk, který vyhrává, aby nalákal ostatní. Rafinovanější volavka naopak před očima čumilů prohrála, ale tak, že všichni ostatní viděli trik, který na ni hráč použil a mysleli si, že budou chytřejší. A volavka je taky patřičně povzbuzovala: – Vrať jim to! Vober ty grázly, co vobrali mě! Samozřejmě, že proti zkušeným hráčům nemá šanci nikdo. Častokrát z dlouhé chvíle – když zrovna nebyli zákazníci – hráli hráči mezi sebou. Dokonce ani sami nebylo schopni prokouknout zručnost svého kolegy! Hráči odevzdávali část výdělku – většinou až polovinu – šéfům, kteří trávili většinu času v blízkém baru a já měl za úkol sledovat průběžně, kolik vyhrají, aby své šéfy nepodváděli a neodváděli jim míň. Za to jsem byl na výplatní listině, stejně jako volavky a hlídači. Hlídači byli jednak připravení zakročit, kdyby některý z okradených začal dělat velký poprask – a jednak dávali pozor, neblíži-li se někdo, kdo by mohl hru ohrozit. Třeba všetečný novinář s fotoaparátem nebo policie. Teda – aby bylo jasno – ti policajti, kteří nejsou rovněž na výplatní pásce. Běžní pochůzkáři totiž dostávali od skořápkářů po pěti stovkách denně za to, že přivřou oči…

Šéfové, kterým jsem denně hlásil přibližně tržby jednotlivých hráčů a kteří vypláceli mě, mluvili rusky. Nevím, jestli byli Ukrajinci nebo Rusové, ale každopádně jsem pochopil, že oni si celou tržbu nenechávají, že jsou jen součástí větší organizace, rozprostřené nejen v Brně, ale i v dalších městech. Byli dost nesmlouvaví. Jednou jeden z hráčů odevzdal míň než měl, a ruský šéf ho bez rozpaků srazil pěstí k zemi, přímo u hráčského stolečku. Nikdo ani nešpitl, bylo vidět, že se ho všichni bojí.“ Student zažil pravděpodobně i první tahanice o nová teritoria. To když přišla jiná parta a dostala se do sporu s rusky mluvícími šéfy. Pak šéfové zmizeli. Jeden z nich byl později zastřelen pravděpodobně soupeřící skupinou v Karlově ulici v Praze. „Skořápky a čepice – to je teprve oťukávání prostředí. Vytváření sítě spolupracovníků a trhu pro daleko větší věci,“ tvrdil v polovině roku 1992 Jiří Vacek, tehdejší vysoký pracovník Federálního ministerstva vnitra. To už ale fáze zmapování terénu, která trvala zhruba do poloviny roku 1991, dávno skončila. V republice – tehdy ještě československé – se začínaly usazovat vyšší „šajby“ mafie z bývalého SSSR. Čepice, skořápky a vydírání podnikatelů – restaurací, diskoték, nočních klubů, provozoven – přenechaly primitivních gangsterům, protože to neodpovídalo ani jejich daleko vyšší inteligenční úrovni, ani jejich daleko vyšším cílům. Špinaví zabijáci se jim hodili jen na špinavou práci: když bylo potřeba něco ohlídat, někoho zastrašit, někoho oddělat. Co byly ty vyšší cíle, k nimž směřovali? Obchod se zbraněmi z paralyzované Sovětské armády, obchod s jaderným materiálem, a především – drogy. „Mezinárodní narkomafii se pádem komunismu v bývalých sovětských satelitech otevřely nové možnosti,“ vysvětloval tehdy Jiří Vacek. „Míří sem prakticky všechny – včetně kolumbijské větve – ale samozřejmě daleko lepší možnosti mají ty z bývalého Sovětského svazu. Zatím jsme pro ně jen tranzitní zemí. Ale je jen otázkou času, kdy pro ně i koruna začne být zajímavá. A pak už tu budou mít vybudovaný trh.“ Je veřejným tajemstvím, že v bývalém Sovětském svazu se dnes produkuje tolik opia, jako ve zbývající části zeměkoule. Sám Vacek tehdy prohlašoval, že na své inspekční cestě do středoasijských republik létal tři dny vrtulníkem nad krajinou, plnou opiových polí. Tyto údaje i čísla, zachycující množství zabavených drog na území bývalých sovětských republik, potvrdil v Der Spiegelu na základě podobné inspekční cesty i wiesbadenský drogový expert Volker Brandt.

Jen za rok 1991 bylo například na Ukrajině zabaveno 26 tun narkotik a zatčeno 28 000 osob, zapletených do obchodu s drogami. A to údaje o odhalených obchodech běžně bývají jen nepatrným zlomkem neodhalené skutečnosti. Když loni na podzim Vacek veřejně oznámil, že v Praze už došlo k zásadní schůzce mezi nejvyššími šéfy ruské a italské mafie o rozdělení východoevropských trhů vedení tehdejšího ministerstva vnitra to velmi ostře popřelo. „S občany bývalého Sovětského svazu se Italové patrně sešli v souvislosti praní špinavých peněz prostřednictvím československých firem,“ prohlásil tehdy Stanislav Volín, ředitel protidrogové sekce Federální kriminální policie. „Ale rozhodně k tomuto setkání nedošlo na našem území.“ Přitom už půl roku předtím existovaly velmi varující informace z Budapešti, kterou mafie z bývalého SSSR ovládly jako první z postkomunistických metropolí, že vyšší sorta bossů přesídluje do Prahy a nelítostní Čečeni, Uzbekové a Ukrajinci odváděli v Praze „hrubou“ práci, související s bojem o teritoria. „Nebýt střelby v Karlově ulici, všichni by se dál tvářili, že tu žádná ruská mafie není,“ prohlásil už v dubnu 1992 v MF DNES nejmenovaný šéf z pražského podsvětí. „Nechala se jimi zlákat dokonce řada českých kluků; platí totiž minimálně dvakrát tolik, co my. Uzbekové se dokonce začali kromě svých tradičních činností tlačit i do prodeje drog na dolním konci Václaváku, ale tam narazili na odpor Arabů. Rusové mají ovšem tu výhodu, že jsou na první pohled takřka nerozeznateln í od běžných pražských veksláků. Nikdo si nedovede představit, jak je jejich síť už dnes rozvětvená a prakticky není možné jim něco dokázat. O rok později, na podzim 1993, pracovníci současného ministerstva vnitra Vackovy údaje v podstatě připustí. Prý jen bylo netaktické zveřejňovat je už tenkrát; mají totiž aktivity občanů z bývalého Sovětského svazu na našem území dlouhodobě pod kontrolou…

KRVAVÝ DUBEN. 14. dubna vtáhli čtyři rusky hovořící muži poblíž stanice pražského metra I. P. Pavlova do vozu Ford siera pětatřicetilet ého Ukrajince. Spoutaného ho v lesíku za obcí Mukařov u Říčan vyvlekli z vozu ven a ošklivě poranili. Jeden z útočníků ho bodl nožem do ramene, ostatní ho – když upadl na zem – surově zkopali. Poté mu sebrali 400 marek, 150 dolarů, 6 000 korun, bundu, doklady, digitální záznamník – a odjeli. 25. dubna 1993 byl v Protivově ulici v Praze 4 nalezen mrtev osmačtyřicetiletý Rus Vladimír Nikolajevičov. Příčina smrti – osm bodných ran.

DLOUHÉ PRSTY DO SVĚTA .„V postkomunistickém Rusku platí snad jako nikde jinde na světě: moc jsou peníze. Také ta moc, kterou si za pomoci vražd a násilí vynucují na svých spoluobčanech raketýři (z angl. ´racketeering“ – organizované gangsterské bandy). Raketýři propracovali systém vymáhání peněz pod záminkou ochrany v pravděpodobně nejvýnosnější živnost. Kdo neplatí, riskuje vybité okno, uříznuté ucho, poranění rozpálenou žehličkou nebo drastické usmrcení,“ napsal před několika měsíci německý Der Spiegel. Podle něj je v současnosti ruská mafie organizována podle „bratrstev“. V čele bratrstva stojí kmotr, nejčastěji politick ý hodnostář ve výslužbě s dobrými kontakty na vládu a státní byrokracii. Zároveň je prezidentem určitého „ústředního výboru“, složeného ze čtyř až šesti sekretářů. Ti dohromady velí ruské mafii prostřednictvím svých čtyřiadvaceti podřízených „podšéfů“. Díky tomu, že podle ruských novin Kommersnat stála vražda na objednávku v Moskvě v roce 1991 mezi šedesáti pěti až dvě stě markami (přičemž nájemní vrahové byli převážně z Čečenska), ovládla mafie prakticky všechny oblasti podnikání od taxi-služby, až po prodej předražených jízdenek na vlak. Kaliningradská mafie kontroluje černý obchod s jantarem, kyjevská pašuje nelegální uprchlíky do západoevropsk ých zemí, několik skupin zase exportuje prostitutky do Vídně, Budapešti a Istambulu. Jak píše Der Spiegel, ruské bandy dnes tvrdě konkurují v obchodě s kradenými automobily tradičním polským gangům a když už nemohou dominovat, nechávají si od nich alespoň platit tzv. bezpečnostní poplatek za průjezd k adresátovi na Ukrajinu, do Moskvy, do Petrohradu. (Ostatně,podobné „mýtné“ vyžadují podle našich informací ozbrojené bandy i od osádek českých kamiónů, které směřují na Ukrajinu. Někteří větší čeští autodopravci dokonce vysílají s kamióny ozbrojenou ochranku.) Vzhledem k dokonalé organizaci a naprosté bezostyšnosti těchto obchodů je zřejmé, že s mafií úzce spolupracuje i ruská policie, pohraniční stráž a celní služba. „Organizované gangy z bývalého Sovětského svazu jsou větším nebezpečím pro Velkou Británii než italská mafie, čínské gangy a kolumbijské kartely dohromady,“ tvrdí ve zmíněném článku Spiegelu vysoký úředník Scotland Yardu. A americký expert na boj s mafií James Rosenthal varuje, že sjednotí-li se jednou evropská a americká bratrstva ruské mafie, bude „ruská chátra největším zločineckým syndikátem na světě.“

MASAKR V AUTĚ. Jugoslávec Sretan Mirkovič – v pražském podsvětí známý pod přezdívkou Ciky – umíral v noci na 23. července ještě trýznivěji než o deset měsíců dřív Odincov. Když jej policisté objevili v jeho vlastním autě v Azalkové ulici v Praze 10, byl doslova rozbodán a rozpárán. Ciky patřil mezi nejznámější pražské zlo- čince. V Německu byl na seznamu hledaných za obchod s narkotiky (a rovněž podezřelý z několika vražd, které se ovšem nepodařilo prokázat). V Praze se poprvé objevil před deseti lety a s liberalizací poměrů si i zde získával smutné renomé. Začínal s vydíráním, ale postupně se zapojil snad do všech odvětví zločinu. Od fyzického násilí, k němuž si jej najímali jiní, až po obchody se zbraněmi a se semtexem. V posledních týdnech před svou smrtí například údajně zprostředkoval pro jistou praž- skou firmu prodej několika tisíc pistolí, které byly spolu s větším množstvím semtexu tajně uskladněny v prostorách v Praze 4. Zhruba v téže době – asi měsíc před smrtí – ale zaskakoval i jako ochranka jednoho pražského nočního podniku.

Právě při této činnosti se dostal do konfliktu s rusky hovořícími vyděrači. Byli to oni kdo Cikyho tak brutálně zlikvidovali? Možná. Několik dní předtím totiž náhodný houbař objevil v křoví ve Velkých Popovicích u Prahy zastřeleného majitele erotického salonu v Azalkově ulici, kde Ciky v poslední době bydlel. Dokonce se proslýchalo, že erotický salon vznikl za jeho peníze a zabitý Jiří Jenčík byl jen jeho formálním vlastníkem. Než se sem Ciky přestěhoval, žil nějaký čas u pražského podnikatele W., který byl v úzkém kontaktu s ukrajinskými gangy. A jeho nejoblíbenější zábavou – krom rychlé motorky, na níž několikrát ujel i policejním hlídkám – byly návštěvy podniků, které si rovněž oblíbili Rusové a Ukrajinci. Royal Café, Černá kočka, kasino Starlight v Paláci kultury. „Vím, co jsou tihle Rusové zač, proto jsem dal raději rychle od toho podniku ruce pryč,“ tvrdil Ciky po konfliktu s ukrajinskými vyděrači ve zmíněném nočním podniku. Jak dovedl být agresivní a brutální, ruské mafie se bál. Zlikvidovali ho tedy jugoslávští zabijáci od konkurence? Nebo dokonce – jak se rovněž v pražském podsvětí proslýchalo – speciální policejní komando, aby vyvolalo válku mezi gangy? Každopádně to byl někdo hodně mocný, s kým nebyl možný kompromis. Cikyho bratr (bydlel s ním v erotickém salonu), který podle balkánské tradice měl bratrovy vrahy ztrestat, raději rychle odcestoval neznámo kam…

PRAŽSKÝ KLAN. „Dříve měli zločinci stejná znamení: malou slovní zásobu, impulzívní chování a finský nůž v botě,“ prohlásil v polovině letošního roku tehdejší rusky ministr vnitra Viktor Jerin. „Dnes tito lidé ovládají cizí jazyky, dokážou zpracovávat počítačová data a mají vynikající znalosti v ekonomii.“ Jak se zdá, jeho slova potvrzuje i současný stav „ruského veletoku“ v českém korytě. Vyšší kategorie mafiánských šéfů je už pevně usídlena v Praze i v jejím okolí, dočasná apartmá v hotelu Atrium a průhonickém motelu řada z nich vyměnila za luxusní vily. Je snad náhoda, že většinou právě v říčanské oblasti – častém nalezišti pobodaných obětí? Zatímco šakali – jak ruští mafiáni nazývají v hantýrce své nižší výkonné složky – vymáhají výpalné od majitelů restaurací, barů a diskoték, případně šroubují u vyhlédnutých podnik ů tento poplatek tak vysoko, že nakonec donutí majitele odprodat jim provozovnu za nadiktovanou cenu, jedou jejich šéfové už v daleko rozsáhlejších a rafinovanějších finančních operacích. Už v březnu například sháněli Ukrajinci po Čechách kolky v hodnotě 150 až 200 milionů korun, přičemž nabízeli za zprostředkování až desetiprocentní provizi. V červenci policie získala informace, že nelegálně okolkované bankovky asi za 160 milionů korun už jsou v oběhu. Přitom ještě předtím stihla odhalit v Praze 7 padělatelskou dílnu s falešnými kolky na dalších 200 milionů korun. Přestože v současné době se v Praze pohybuje kolem tří tisíc Ukrajinců, Rusů, Čečenů a Gruzínců, zapojených do organizovaného zločinu, dominantní postavení si získal pouze jediný klan, jehož špičku takřka výhradně tvoří Ukrajinci, pocházející takřka výhradně z Kyjeva.

Podle MF DNES z letošního července stojí v čele klanu jistý Mogilevič, který organizuje veškerý černý obchod z bývalých sovětských republik přes Českou republiku. Mogilevič – oficiálně izraelský občan – patří k losangelské větvi ruské mafie, které šéfuje bratr člena ruského parlamentu. Mogilevi č sám se v Praze vyskytuje sporadicky, většinou operace řídí z Budapešti, která je dnes pro mafie z bývalého SSSR hlavn ím strategickým centrem, zatímco Prha jen „záložním“, tranzitn ím. Proto také většina zboží – převážně radioaktivní materiály, zbraně, drahé kameny a drogy – směřuje dál. , buď na Západ nebo do lokálních válečných ohnisek. Termín „červená rtuť“, který tolik proslul v někdejší aféře s mošnovským letištěm, je krycí název pro řadu transakcí se strategickým materiálem, ať už jde o uran nebo stroncium. Praha je ovšem pro liberálnost českých zákonů důležitých místem, kde se dají peníze z těchto miliardových černých obchod ů „vyprat“. O to se – mimo jiné – stará trojice pražských „podšéfů“ – Vinokur, Katrič a bývalý boxer Hais. Téměř všichni mají izraelské občanství (i když jejich pasy jsou většinou falešné) a oficiálně jsou majiteli nebo spolumajiteli několika firem. Obchodují s nemovitostmi a vlastní několik restauračních komplexů, kde se jednak scházejí a jednak tu „čistí“ peníze. Jde například o pizzérii na Vinohradské třídě, bar v Koněvově ulici, některé luxusní pražské diskotéky a v posledn í době především o smíchovský podnik U Holubů s restaurací, nočním barem, hernou a diskotékou. Ten se stal i jejich hlavním stanem. Na špinavou práci, jako je zastrašování, vydírání i fyzická likvidace, si najímají zvláštní komanda z řad „šakalů“ – mladé, nelítostné zabijáky, vycvičené v Afghánistánu. Protože „šakalové“ často přeženou svou vlastní aktivitu ve vymáhání výpalného, pašování a v drobnějším nelegálním obchodu, musejí být někdy sami pro výstrahu brutálně zastrašeni anebo vyměněni. Před několika týdny například do Prahy přicestovala úplně nová šestičlenná skupina Ukrajinců z Budapešti, zatímco stejný počet už „okoukaných“ mafiánů přes ídlili do Maďarska.

Ale ani jejich šéfové nejsou nedotknutelní. Zatímco z pražské trojice se donedávna těšil největšímu respektu Katrič, bezesporu nejchytřejší, plynule anglicky mluvící „podšéf“, dnes má největší vliv a naprostou Mogilevičovu důvěru Vinokur, zvaný též Waserman. Další z pražských mafiánských es Ťu- ťun – blízký přítel Katriče – totiž podvedl moskevské vedení, a aby se vyhnul odplatě, unikl urychleně do Izraele, s pomocí jistého Golubenka. Golubenka později „trestné komando“ zastřelilo – ještě předtím, jak už jsme se zmínili, usmrtilo omylem nájemníka z téhož domu – a Katrič odnesl aféru ztrátou důvěry… Kdybychom se vrátili zpátky na začátek, mohli bychom se zeptat podobně jako Bild: „Kde se všichni ti Rusové, Ukrajinci, Gruzínci, Uzbeci a Čečeni v Praze najednou vzali? A jak mohou tak volně a bezostyšně operovat v zemi, dnes nejdál nakročené ze všech postkomunistických států směrem do kultivované Evropy?“ Dostali bychom pravděpodobně i podobnou odpověď. Po celá desetiletí fungovala i u nás státní mafie, velice úzce propojená s mafií „Velkého bratra“. Po lince stranické, osobní, vojenské, státně obchodní (obchod se SSSR tvořil drtivou část zahraničního obchodu vůbec) i „soukromě“ obchodní (rozsáhlý černý obchod se sovětskými vojáky). Co je jednodu ššího, než tyto vazby v nové realitě „privatizovat“ k oboustrannému prospěchu? A co je ještě varovnější: nejschopnějšími mafiánskými bossy z bývalého SSSR jsou dnes bývalí důstojníci KGB. Vzdělaní, znalí Západu a dobře vytrénovaní pro život v kapitalismu. Odrůda amerických yuppies bez amerických zábran. Odhaduje se, že KGB měla v bývalém Československu kolem 100 000 spolupracovníků, jejichž jména – na rozdíl od pracovníků StB – nebyla nikdy zveřejněna. Na jakých postech jsou tihle lidé v Čechách dnes? A komu je pro ně asi nejjednodušší – a taky nejméně nebezpečné – sloužit? Každopádně už v roce 1992 u nás existovalo zhruba 150 obchodních společností „export-import“ se smíšeným čs.- ruským, čs.-ukrajinským, čs.-gruzínským kapitálem. Podle pracovníků ministerstva vnitra nejméně 100 z nich se věnovalo nelegálním obchodům…

MISTŘI SPORTU V ZABÍJENÍ Několik měsíců po zavraždění Odincova policie zadržela dev ět Ukrajinců ve věku 17-24 let. Při domovních prohlídkách u nich nalezla pistole, výsadkářské škrtidlo, valuty za 70 000 dolarů, poznávací značky automobilů, raznice na falšování výrobních čísel motorů a karosérií a další předměty, svědčící o jejich nezákonné činnosti. Všichni byli fyzicky velmi dobře trénovaní, tvrdili, že jsou mistry sportu v řeckořímské zápase a chodili pravidelně cvičit do jednoho pražského fitness centra, kde se scházejí i další rusky hovořící „sportovci“. Čtyři z nich byli později obviněni, zbývajících pět vyhoštěno. Podle videokazety, kterou policie objevila dodatečně a která jednozna čně patřila zabitému Odincovovi, se dá předpokládat, že vrazi ukrajinského podnikatele byli mezi vyhoštěnými. Policie se domnívá, že někteří z nich už jsou s jinými doklady zpět v Praze…

Category: 1993 / 12

KAREL KÝR 

Možná, že jste se s nimi setkali. Chodí v bílých oděvech, které splývají až na zem. Vyzývají lidi k tomu, aby se začali kát z toho, co dělají špatného. Nabádají kolemjdoucí, aby se obrátili k Bohu. Říkají, že konec světa bude velmi brzy. Prorokovali, že se tak stane koncem listopadu 1993. Velké bílé bratrstvo Jusmalos vzniklo roku 1990. Jejich víra je založena na učení o Matce Světa. Věří, že se Kristova matka vrátila na svět v novém fyzickém těle, jako utišitelka, aby zvěstovala o budoucnosti, odehnala Antikrista a vzala na sebe hříchy hříšníků a vrátila světu Ježíše Krista. Podle Jusmalos je třetí varování Matky Boží – Marie Devi – cestou do království nebeského. Vyznavači Jusmalos chtějí vést 1 260 dnů život ve křtu jako proroci, duchovní učitelé a spasitelé hříšného světa. V listopadu 1993 to bude oněch 1260 dnů, oněch 3,5 roku ode dne jejich proroctví. Věří, že se stanou velkým zdrojem lásky a dobra na světě. Jsou přesvědčeni o tom, že jediná šance, jak se spasit v tomto hříšném světě, je přijmout do srdce tyto duchovní učitele. Doslova praví: „Modlitba ,Ježíš – Jusmalos – Ezodus – Kristus“ nás zachrání od temných sil, oslabuje Satana, odkryje vaše srdce, které přijme Boží Matku a Ježíše Krista. Srdečně se modlete k živé Matce Světa, šiřte Jusmalos, zobrazující v sobě Hospodina – Boha na zemi.“ Podle učení Velkého bratrstva Jusmalos se od prvního června roku 1993 Země odklonila od své osy a koncem listopadu 1993 měla vyjít ze sféry materiálního (viditelného) světa. Podle Jusmalos tak mělo nastat rozdělování lidstva. Na novém nebi a na nové Zemi by mělo zůstat je 144 tisíc lidí v „bílých rouchách“, kteří měli přijít do království nebeského. Ostatní hříšníci měli spadnout do pekla. Podle Jusmalos se máme tedy stranit světských věcí a zbavit hříchů. Z dokumentů Jusmalos: Živá matka chodí už po Zemi v těle lidí a nese učení Jusmalos.

Jusmalos znamená jméno Boha svaté trojice. Koncem listopadu 1993 nastane strašná Apokalypsa, Všichni démoni se propadnou do pekla, čisté duše, které splnily přání Matky Světa, dostanou nová těla a budou žít věčně. Z Bílého evangelia Matky světa: Hlas všude o zjeveních Matky lidstva, která přišla, aby spasila rod Adama a říká: „Já a syn jsme jedno. Jen když ve mne uvěříš, přijdeš k Otci i Synovi.“ Nos v sobě obraz pokory a prostoty, neboť jen čistý je plná radosti. Plň jedině zákony srdce a ne Satanovy, jen v srdci je Kristus. Nechej svých bližních a pojď za mnou do bílého nebeského domu. Od této chvíle máte jednu matku, jednoho syna, jednoho otce. Přišla jsem, abych vám vrátila domov. A naposledy zápis hovoru velkého bílého bratrstva Jusmalos, který nám velmi ochotně poskytla společnost přátel duchovních nauk. Bratři a sestry! Začala doba, kdy se naplňuje Písmo svaté – Zjevení sv. Jana (tzv. Apokalypsa). přiblížil se čas velkého soužení – nejstrašnější od stvoření člověka, který předchází Apokalypse – Strašnému soudu. O těchto dnech hovořili všichni starozákonní proroci, Ježíš Kristus – Syn Boží, který přišel na tento svět, aby spasil hříšné duše, a jeho apoštolové. Dnes o strašném soudu hovoří proroci – „dva svícny a dvě olivy“, které přišly, tak jak je napsáno v 11. kapitole Zjevení sv. Jana. Jsou to vtělené duše Jana Křtitele a Panny Marie. Boží Matka je opět v lidském těle. Její jméno je Maria Devi. Je to ten Mesiáš, kterého očekává celý svět. Ale který je tímto světem zavržený tak, jak to bylo s Ježíšem Kristem. Maria Devi – Boží Matka – nese poselství Matky světa. Je to ten Utěšitel, o kterém hovořil Ježíš Kristus v Evangeliu podle Jana. Je to ten Duch, „který vás přivede – navede na cestu k Pravdě“ a řekne to, co slyšel od otce. Ten Utěšitel, to je Duch Svatý, třetí část Trojice – Ženský Princip Boha, Svatá Maria, Maria Devi. Dnes Matka Světa, to je cesta k Ježíši Kristu. Protože se hřích tak rozmohl a srdce mnohých ztvrdla, Bůh – Ježíš Kristus – je dosud ukřižovaný. Protože řekl – nesestoupím z kříže, dokud poslední hříšník nevejde do královstv í nebeského. Každý lidský hřích je příčinou neustálého utrpení Ježíše Krista.

Současný svět odvrhl trpícího Krista a naopak přijal technokracii, komputerizaci apod. – projev satansk ého světa, ubíjejícího svobodu ducha, tvořivosti, což vše toto změnilo člověka v otroka stroje. Už v nejbližším čase se sám Antikrist objeví na scéně světa, jako konkr étní osoba (jeho duch už je vtělený). Je 30-33 let starý, velmi krásného zevn ějšku, velmi geniální, dá světu veliká poznání, jak ovládnout psychiku člověka. Až získá velkou moc a autoritu, nazve se Ježíšem Kristem. Svou „božskost“ bude dokazovat znameními, zázraky. Satan bude rozšiřovat svou pečeť – 666 – číslo ďábla. Tato pečeť se bude dávat na čelo nebo na ruku, v podobě tří řádků po třech číslech. Součet každých 3 čísel v řádku bude dávat 6. Např. v dopravě se objevuje číslo ďábla v podobě devíti čísel na jízdenkách. Každý člověk bude mít jinou kombinaci čísel. Bez tohoto znaku nebude moci nic koupit, prodat, užívat různé služby. Ocitne se vlastně mimo zákon. Dnes není nic důležitějšího, než přijetí do srdce živé matky Boží – Matky Světa, Marie Devi. Pouze ti, kteří se budou obracet k Matce Světa, budou zázrakem spaseni. Nebeští andělé budou s nimi. Víra v Boha se dnes prověřuje skrze vztah k bližnímu. Velice mnoho lidí hovoří o Bohu, navštěvuje chrámy, ale nenávidí bližního. Apoštolové Bohorodičky se rozešli do celého světa.

“Značkují“ lidi. Chodí od domu k domu, prosíce lidí o přijetí, ale mnozí je odvrhují, nechápajíce, že tím odvrhují též Ježíše Krista a berou tak na svou duši znamení Smrti. Lidé dnes ztratili schopnost rozlišovat dobro a zlo, a proto Satan bude přijatý celým světem a nazván Ježíšem Kristem. Jen čisté duše, mající v srdcích Matku Světa, mohou rozlišit dobro a zlo, Krista a Antikrista. Nevěřte, bratři a sestry, tomu, který se nazve Ježíšem Kristem a bude chodit v lidském těle. Bude to Satan. Všechny oficiální církve přijmou Satana. Matka Světa – to je síla, protikladná síla Satana. Matka Světa – Maria Devi dává třetí, poslední učení – Evangelium Bílého kříže, neboli Jusmalos – to je jméno Otce Živého, které bude napsáno na čelech 144 tisíců bílých v rouchách. Tak jsme 14. listopadu letošního roku zase jednou ve zdraví přežili konec světa. Tentokrát ho vyhlásili v ukrajinské náboženské sektě Bílé bratrstvo a oproti jiným jincům světa měl některé speciálnosti. Dva talentovaní showbyznysmeni, uprchlý trestanec Jurij Krivohonov a bývalá funkcionářka Komsomolu Marie Cvygunovová vycítili, že strádající Ukrajina postrádá světové atrakce typu Disneyland nebo Hollywood. Rovněž chápali, že je ani v dohledné době nezíská, a proto se rozhodli nahradit ji adekvátními prostředky, na tradiční půdě. Bohužel jim to klaplo. Podařilo se jim zfanatizovat desítky tisíc lidí v Ukrajině, Rusku, Moldavsku.

Scénář má modelový průběh: stoupenci kultu prodali veškerý majetek, peníze předali vůdcům a připravují se na hromadnou sebevraždu. Děj začíná tím, že policie zabije dříve komsomolku a dnes spasitelku Marii Devi Kristus, aby mohla být po třech dnech vzkříšena z mrtvých. Ta se skutečně nechává zatknout 11. listopadu, v katedrále svaté Sofie v Kyjevě, kam se vydala s padesátkou lidí provokovat ničením ikon a kultovních předmětů. Tím také scénář končí. Společně se „spasitelkou “ je postupně zatčeno asi 800 stoupenců sekty, polovina před ána příbuzným, kteří na ně čekají před záchytnou stanicí. Někteří sice drží protestní hladovku, ale tragédie je zažehnána. Soudný den probíhá před chrámem Sofie za velkého zájmu čumilů, ale bez incidentů stejně jako každý jiný den od stvoření světa. Jenom pro rodiče, hledající své děti poblouzněné fanatickou církví, bude znamenat 14. listopad letošního roku opravdu soudný den. Vyhlášení konce světa byl vždycky dobrý byznys. Americký prorok William Miller, který nejprve naplánoval konec světa na 3. dubna 1842 a pak ještě jednou na 22. říjen 1844 si na výrobě bílých rouch, která prodával svým věrným, slušně nahrabal. Zfanatizovaní millerovci, ve snaze získat „tam nahoře“ protekci, zabíjeli předčasně své rodiny i sebe. Sto tisíc pochybujících millerovců, kteří přežili, pak osudný den odkráčelo ke hřbitovům. Chtěli se zamíchat mezi mrtvé, vstávající z hrobů a nakonec zjistili, že ne vždycky jsou pochybnosti životu škodlivé. Naopak 912 mladým lidem prostý fakt, že 15. července 1967 nenastal konec světa, jak předpověděl paranoidní vůdce jejich sekty Jim Jones, nestačil. Zaplatili za svou důvěřivost vlastním životem o šest let později v guyanském Jonestownu. Snadná manipulovatelnost masami vyplývá pravděpodobně z faktu, že konec světa je vlastně logická záležitost. Všechno co má začátek, musí mít i konec. Jde jenom o to, kdy. A proč by si to člověk netipnul? Konec světa předpovídají vědci na následky nukleárních zbraní, skleníkového efektu, srážky s kometou. Podíváme-li se do minulosti, Bible hlásí Armagedon, o konci světa učí aztéčtí, budhisti čtí i hinduističtí kněží. Naštěstí se zatím všichni proroci zmýlili a my přežili o poslední ze všech konců světa. I když – kdo ví. Například sekta anglo-izraelitů poté, co jí ohlášený konec světa v roce 1953 nepřišel, nepropadla panice. Rozhodla, že svět zanikl, jenom nevěřící si toho zatím nev šimli. A na konci světa stále trvá. Uvidíme, jestli na tuto brilantní ukázku černého humoru přijdou také Ukrajinci. A když ne, Bílé bratrstvo je jenom jednou z desítek sekt, které v duchovně vyhladovělých krajinách rozpadlého SSSR bují jako houby po dešti.

Category: 1993 / 12

ŽE PŘIJÍŽDÍTE DO JINÉHO SVĚTA, VIDÍTE HNED NA HRANICI. Před závorou jedné z posledních železných opon světa pomalu a s dobráckým úsměvem rázují vojáčci v těžkých kabátech na paty, celnicí pobíhá smečka polodivokých psů. A pak přijíždíte do hlubokých lesů Nikoly Šohaje, kde ještě dnes žijí jeleni, vlci a medvědi a všechno je tu přímější a drsnější než v civilizovaném světě. Černí havrani jsou dvakrát větší, psi mají hustší srst a lidé žijí jako před staletími.

ONSTANTIN BORISOVIČ VINICKÝ SE NARODIL V PRAZE. Jeho tatínek utekl před bolševikem do Prahy přes Cařihrad. Konstantin Borisovič se v Praze narodil, chodil tam na gymnázium. Pak se i s rodinou odstěhoval do Jasiné na Zakarpatské Rusi. Potom přišli Maďaři, Rusi… a už se mu nepodařilo dostat zpátky do Čech. Jeho život trochu připom íná život obce Jasiné. Stojí stále na jednom a tom samém místě, žijí v ní jedni a ti samí lidé a žijí pořád stejný život. Během toho života byli někteří z nich postupně občany pěti států, říší nebo impérií. Konstatntin Borisovič učí v místní škole a dnes si jen tak z legrace oblékl důstojnickou uniformu.

CHVÍLI SE DÍVAL, JAKO KDYBY TO BYLI MARŤANI A POTOM UTEKL. PES SE PŘIŠEL ROZLOUČIT SE SVÝM PÁNEM NA POHŘEB, kůň se splašil, když pána odváželi. Víc, než kde jinde, tu ožívá mystérium. Mystérium, které je tak silné, že ho prožívají i zvířata. Události se ctí ve svém přirozeném významu a nikoli podle hierarchie hodnot postmoderní společnosti. Pokud je někde na tomto světě izolace a není tam blahobyt, má to samoz řejmě záporné, ale i kladné následky na lidské vztahy. O místního blázna se stará celá vesnice. Zemře-li v zaostal é vesničce člověk přirozenou cestou, lidé to vnímají intenzívněji, než když se v záplavě televizních zpráv mihne šot o tom, že v Sarajevu supermoderní zbraně zavraždily dalších tis íc lidí. Mystérium smrti, ale i mystérium života. Svatba není ta zábava, kde se můžete zadarmo napít a najíst, ale Příběh zrození nového života. To, že se pod velkým baldachýnem sejde celá vesnice a jí a pije minimálně den a noc, není žádný důkaz poživačnosti. Naopak, mimořádné hory jídla a pití jakoby se snažily ve sféře materialistických vjemů dosáhnout stejné síly, jaká tryská po celý život zevnitř jejich duší.

PO ŽENĚ MI ZŮSTALA JENOM TATO FOTOGRAFIE,  rozplakal se starý muž v cikánské vesničce na konci podkarpatské Jasiny, když si vzpomněl na ženu a život… Nejprve fotografa pozval a požádal, aby vyfotil oválnou rodinnou fotografii. Snad proces, kdy jedin ým cvaknutím uzávěrky zachytí okamžik pro věčnost, v něm znovu vyvolal celý jeho život s takovou intenzitou. Snad zapomněl na svět kolem sebe, zapomněl i na to, že manželka je mrtvá a jedinou skutečností se stal stav jeho duše, prostá láska vesnického cikána ke své ženě, a on líbal studené sklo rodinného obrázku. používání automatické pračky nebo opékače topinek a proto má devatenáctiletý mnich dost síly zformovat své myšlenky v ucelený světový názor. Přísný a mnohým nepochopitelný. Ruský. Otec Damián medituje a dva muži kopou hrob. Po období slávy Kyjevské Rusi se ve třináctém století celé Zakarpatsko dostalo pod maďarskou nadvládu jako součást uherského státu. Počátkem šestnáctého století se zakarpatské územ í dostalo pod Rakousko a Transylvánii. Roku 1919 byla Podkarpatská Rus vzhledem k národnostní heterogennosti velmocemi přičleněna k Československu, jako nejstabilnějšímu státu této oblasti. V letech 1938-39 nejprve částečně přičleněna a poté anektována horthyovsk ým fašistickým Maďarskem. Roku 1944 odevzdána československou vládou Sovětskému svazu a přičleněna k Ukrajinské svazové republice. Od roku 1990 hnutí za autonomii v rámci Ukrajiny.

Category: 1993 / 12

RADKA ŠTEFAŇÁKOVÁ

(rozhovor se spisovatelem a publicistou Martinem Nezvalem, autorem románů „Líbánky v Bimbambumu“, „Anna sekretářka“, „Obsluhoval jsem prezidentova poradce,“ před vyjitím této knihy, byl otištěn její úryvek v KOKTEJLU č. 7/93) První otázka byla nasnadě: „Dáte si?“ „Pivo,“ objednal se a pohodlně se usadil u stolku. „Ještě než začneme, napsal byste mi věnování do knížky? Přikývne a bere tužku do ruky. Co vepsal do „Obsluhoval jsem“, neprozradím ani Koktejlu, větičku z „Anny sekretářky“ ale citovat mohu: „Slabším a citlivějším čtenářům se omlouvám, silnější a cyničtější zdravím. Martin Nezval.“ I druhá otázka je tedy nasnadě:

„Jste skutečně tak cynický, jak se o vás říká? Bez špetky iluzí a ideálů? Není to jenom určitá póza?“ „Cynismus je obrana. Obrana citlivých duší. Můj cynismus posílila zvlášť novinařina, která donutí člověka dívat se na věci z odstupu a s nadhledem. Neberu už nic vážně. Ano, řekl bych, že je to obrana.“

Pokud vím, jste ovšem původním povoláním dramaturg, nikoli novinář. Jak jste se k žurnalistice dostal? „Psát jsem začal pravidelně asi ve dvaceti pod klamnou iluzí, že člověk může být jako Hemingway, ale nemyslím tím kvalitou Hemingwaye. Miloval jsem jeho Pohyblivý svátek, a chtěl jsem ho prožít. Přál jsem si zažít dvacátá léta v Paříži. Od svých dvanácti jsem dělal s kamarády divadlo, psal si tam vlastní věci, byla v tom touha sdělovat, reflektovat, vyrovnávat se se skutečností…“

S jakou skutečností? „Ukažte mi člověka, který v umění něco dokázal, a měl šťastné dětství, říká Freud. Vyrovnával jsem se s mindrákem zvaným neúplná rodina. Chyběl mi mužský vzor, odmala si mě přehazovaly maminka s babičkou. Na začátku všeho byla tedy tahle frustrace – a k tomu ještě jedna, které říkám frustrace z doby. V první třídě nám říkali krásné pohádky o komunismu, ve druhém nám zase tvrdili, že komunismus vraždil, a ve třetí se pro změnu opravili, že přece jen nebyl tak špatný. A my seděli ve stejných lavicích.“

A potom? „Nejdůležitější bylo, že si mě v mých dvaceti vybral režisér Jan Grossmann jako asistenta, a já se dostal do chebského divadla. Po roce mě vzali na DAMU, kde jsem udělal mimo jakýkoli oficiální proud deset představení. Tehdejší pedagogy to šíleně iritovalo, ale o to víc mě dnes zdraví. S Petrem Poledňákem jsme na škole uvedli Hagenbeka… Tehdy se pro takové akce používal termín schíza. Patřilo to k době, začínal punk a úředníci neustále důsledně zakazovali rockové kapely. Naše představení byla inspirována „jakoby“ Pražským výběrem. To se ale nedalo přenést na jeviště „zavedených“ divadel – s mladými jsem sice pár představení udělal, ale jakmile jsem narazil na soubor kamenného divadla, nenacházel jsem tam komunikaci. Tak ale končívali dobrých deset let ambiciózní režiséři ze školy, já jsem byl asi poslední, kdo tu vlnu zakončil. Po nás už přišel Poledňák, Kracik, a to už byla situace v divadle tak neudržitelná, že se něco změnit muselo.“

O tom píšete bez servítků v „Poradci“. Mimochodem, nebojíte se, že se někomu znelíbíte a dostanete přes ústa? „Ne. Vždyť jenom postihuji dobu. A ta taková byla, i když si to už někteří nechtějí přiznat. Je mi špatně, když dlouholetý redaktor Rudého práva napíše, že můj hrdina je odporný kariérista. Nic proti těm novinám, ale někteří lidé ztratili stud.“

Zpátky k otázce. Co bylo dál? „Byl jsem režisérem v dabingu, v televizi a v rozhlase. Tam jsem se taky na vlastní oči přesvědčil, co všechno jsou i umělci takzvaně největšího formátu schopni udělat za peníze. Ostatně oni tam vydělávali za dvě hodiny desetinu měsíčního divadelního platu.“

Jaký je váš vztah k penězům? „Jsou důležité. Peníze znamenají svobodu.“

A teď se snad dostaneme konečně k tomu, jak jste přišel k žurnalistice… „Už vám odpovím. Četl jsem rád Škvoreckého, eseje o knížkách. Tvrdí o sobě, že není kritik, ale poučený čtenář. Bavilo mě psát tímhle způsobem, a tak jsem začal spolupracovat s Mladou frontou. Po revoluci jsem mimochodem založil Právo lidu. A i když jsem minulý rok prošel vícero redakcemi, v MF Dnes to byly nejskvělejší dva roky života.“

Snášejí se navzájem Nezval novinář a Nezval spisovatel? „Docela ano. Otec mi toho mnoho nedal, ale říkal mi, abych si dokázal za všech okolností najít čas na psaní. Držím se toho. Píši (nebo opravuji) denně své čtyři stránky do pěti do osmi ráno. To je nejpříhodnější doba, neruší mě ani návštěvy, ani telefony. Píši – a poctivě přepisuji…“

Přepisujte hodně? „Jsem typ, který poctivě přepisuje, dokud není spokojený. Měl jsem štěstí na dobré učitele, na Grosmanna, Mahlera, Daňka, Párala. Pomohli mi. Dostal jsem třeba radu, aby za každou postavu dosadil konkrétního člověka, kterého znám. Což má tu výhodu, že se vám ta postava samo vzbouří, když ji nutíte do něčeho, co pro ni není přirozené.“

Kritici se k vaší tvorbě staví často negativně. Řekla bych dokonce, že ji s despektem zavrhují. „První dva roky mě vítali jako někoho, kdo ,spasí českou literaturu“. Nyní o mně říkají, že píši na efekt. Odpovídám na to – ani píši. Jenže v jiném smyslu. Vysvětlím to na příkladu. Psal jsem kdysi knížku s Jiřím Menzelem, kde vyprávěl o šedesátém šestém, kdy byl na festivalu uměleckých, nekomerčních zdůrazňuji, nekomerčních filmu v Manheimu. A on na té přehlídce vždycky usnul. Tenkrát prý si uvědomil základní věc – že musí dělat řemeslo. Pokud je umělec, pak něco navíc skutečně vysloví, pokud ne, zůstane alespoň dobré řemeslo. Jinými slovy – když dáte natočit Karkulku třem režisérům, z toho jeden bude Fellini, druhý Bergman a třetí průměrné úrovně, pak u každého bude ten film o něčem jiném. U někoho hluboká výpověď o světě, ovšem i u toho nejslabšího to bude příběh, který nebude nudit. A to je ten můj efekt – řemeslo. Ztotožňuji se s Páralem, který říká: ,Píši jen takové knihy, které bych si sám rád přečetl.“

Znamená to, že se nevyhýbáte ani tzv. laciným efektům? Sexu? Vulgaritám? „Několik kritiků to o mně napsalo, ale ani jeden nenaspal, v čem ten laciný efekt spočívá. Zkuste mi to říct vy. Já o žádném laciném efektu nevím. Kritiku dělá spousta zakomplexovaných lidí, kteří lepí dle své nálady tvůrcům nálepky. To je jako bych o nich prohlásil (dal jim nálepku a neměl potřebu to dokazovat), že jsou hlupáci. Proto dávám přednost poučeným čtenářům. Ti používají argumenty. „

A sex? „Ten hraje v každé knize svoji roli. Pokaždé tu má účel. Smysl. V Anně sekretářce je jasný, tady je to prostředek k zajištění existence, vypovídá o atmosféře doby. Teď mám připraven k vydání nový román, kde sex ani v nejmenším nebude.“

 Proč? „Není už tak aktuální. Sexu je všude dost. Když to porovnán s dobou, kdy mi bylo dvacet, a kdy u nás doznívala šedesátá léta, to znamená sexuální revoluce, uvědomuji si ten rozdíl. My jsme jako generace zažívali tenkrát trauma z toho, že jsme ještě neztratili panictví a honili se za ženskými, Pochopitelně se potom dostavila taky deprese, kdy jsme zjistili, že mít co nejvíc holek za měsíc nic neřeší. Doba se změnila a sex už nemá ten význam, v jakém se objevoval v mých předchozích knížkách.“

O čem tedy nový román bude? „Jmenuje se Vůdce a jeho kluci a vypráví o zákulisí novinářské práce. O tom, jak se používá informace, jak se jí dá zneužít – protože záleží dnes skutečně na novináři, jak informaci, kterou dostane, použije, a v jaké podobě se dostane ke čtenáři. To, co vám tu říkám, zpracujete po svém, a záleží na vás, v jakém kontextu to otisknete. Můžete ze mně udělat hlupáka nebo národního hrdinu. Novinařina je mocná zbraň, a právě o tom, co se odehrává, kam čtenář nevidí, p í š i . Myslím, že pro mnoho lidí to b u d e ztráta iluzí o t é t o profesi . Řekl bych , až naprostá deziluze. očítám, že několik kritiků – lepičů nálepek, zešílí.“

Jde o generační výpověď? Mluvil jste několikrát o pocitech své generace, píšete z pohledu dnešních třicátníků…? „Je to moje výpověď. Bránil jsem se, když ji označovali jako generační. Dnes s tím souhlasím. Ať chceme či ne, vždy k nějaké generaci patříme. Ve dvaceti jsem byl neustále k kontaktu s lidmi staršími, seděl jsem třeba celé dny v divadle vedle Grossmanna, díval se, jak pracuje, a se svými vrstevníky si příliš nerozuměl. Dnes mám mnoho přátel mezi dvacetiletými… Jsou totiž ještě plní optimismu a iluzí – a to je přece krásné.“

Rozesmál jste mě. Domníváte se, že moje generace ještě má iluze? „Ano, myslím si to. A to je příjemné zjištění.“

V co věříte vy? „V lidskou vůli. V přátele. A v pořádnou dávku štěstí. Mým životním heslem je – mít víc štěstí než rozumu. A pak už jde všechno samo.“

Co si od života přejete? „Když řeknu cokoli konkrétního, bude to banální.“ Z čeho máte největší strach? „Ze strachu.“ Plány do budoucna? „Žurnalistice bych se chtěl věnovat ještě asi rok. Pak se uvidí. S Halinou Pawlovskou a Martinem Bezouškou, tedy s naším sdružením „Hluboko po půlnoci,“ směřujeme k vydání mého nového románu v dubnu. V dohledné době by měla vyjít Anna sekretářka v prestižním nakladatelství Fischer v Německu.“

Pozorujete nějaký rozdíl mezi zákulisím knižních vydavatelství u nás a v zahraničí? „Ano, podstatný. V Německu existuje jisté žánrové řazení. Spisovatel ví, na které nakladatelství se ve svém žánru obrátit. Ten, kdo píše pro úzký okruh čtenářů, nemá nic společného s vydavatelstvím, kde vychází bulvár a naopak. U nás nic takového není.“

Vedl jste kulturní oddělení deníku, který se sám označuje jako ,pravý český bulvár“. Jak pohlížíte na období, kdy jste působil v Blesku? „Pro mě to byla další ztráta iluzí, když jsem zjistil, co čtenáři chtějí číst. V každém případě, to byla zajímavá práce. Přijal jsem ji, protože píši román o české žurnalistice. Když jsem pochopil, odešel sem. To už mám ve zvyku. Obecně nezůstávám nikdy ta, kde už znám všechny triky.“

Co a kdo vás inspiruje? „Život. ,Poradce‘ vznikl kupříkladu po sebevraždě jedné mladé básnířky, asi před dvanácti lety. Nešlo mi do hlavy, proč mladá holka, která psala krásné básničky o životě, udělala právě tohle. Od té doby jsem nosil to téma podvědomě v sobě, dělal si k němu poznámky – a tak nakonec vznikl ,prezidentův poradce‘.“

Kterého autora nejvíc čtete? „Kunderu, Párala, Hellera. Ten je právě autorem toho ,víc štěstí než rozumu…. A divadelní hry. Takový Shakespeare je bezkonkurenční.“

Pokud byste nepsal, jaké profesi byste se věnoval? „Divadlu. Zatím ale zůstává tahle otázka bezpředmětná, protože divadlo oslovuje tak úzký okruh diváků (čtenářů), že raději volím jinou formu. Obracím se na ně prostřednictvím literatury. I když i to je okrajová záležitost. Řekněte mi, kdo dnes čte? Žijeme v době second handu informací. Nikdo nezná originál, ale každý diskutuje o tom, co se o originále říká.“

Jste skutečně pesimistický, jak jste v úvodu našeho rozhovoru naznačoval. Divadlo vás tedy neláká? „Mám ho rád a za mnohé mu vděčím. Zatím ale nikoli. Když už jsem ale u divadla, rád bych se vrátil ke společné práci s Grossmannem. On mě totiž naučil specifickému pohledu na svět, který se objevuje v mých románech…“

Nechte mě chvíli přemýšlet. Myslím, že pro vaši tvorbu je typické, řekla bych něco jako prolínání rovin… „Jistě, kontrapunkt. U Grossmanna jsem pochopil, že když autor napíše zamilovaný dialog, mohou po sobě postavy zároveň házet nádobí. Někoho mučí a ve druhém plánu se na jevišti milují. Snažím se neustále hledat druhou stranu mince. U někoho to budí pohoršen í, někomu jsem tím zase sympatický.“

Vadí vám špatná pověst? Jsou lidé, kteří vás silně nemají rádi? „Říká se takové moudré rčení – o kom se nemluví, ten jako by ani nebyl.“

Otázka závěrečná, Čtenářům slibujete, že nový román bude ještě útočnější a drsnější než předchozí. Ptám se tedy – nebojíte se přece jen něčeho, když píšete to, co píšete? „Ve svých románech nekritizuji. Jenom postihuji a analyzuji dobu kolem sebe. Čeho bych se měl bát? V dnešní době snad jedině AIDS. Jinak ani čerta.“

To je dobrá odpověď. Přeji vám tedy, ať vás ani jedno ani druhé v životě nepotká, a děkuji za rozhovor. Dáte si ještě pivo? „Ne děkuji. Za vlídné otázky i za obsluhu.“

Category: 1993 / 12

TEXT: JOSEF FORMÁNEK

Lidi šílí. Vstávají a vytleskávají pro jeho uši krásný a jako příboj moře silný aplaus. Vidí rozmazané barevné reklamy a skákající lidi bez tváře. Šmouhy. Někdo mu skrz stažené okénko jeho SUZUKI strká do ruky velikou pětilitrovou láhev šampaňského. Podvědomí mu říká, aby ji bouchnul a nechal perlivé bublinky vytryskat v erekci poznání a veřejného oznámení štěstí. Jen mozek to všechno vědomě zdržuje a nechává se opájet slovy:

ABSOLUTNÍ MISTR EVROPY V ZÁVODECH AUTOMOBILŮ DO VRCHU …. Vystoupí ze skeletu svého závoďáku. (Bylo by příhodn ější napsat – vysoukává se jako vyděšený hlemýžď ze svého bezpečného domečku). Pomalu, aby neupadl, kdyby berle ná- hodou nenašli pevnou půdu pod svými gumovými zakončeními z GUMÁREN PÚCHOV. Teď lidi ještě víc šílí. Kdo to je? Co je to za mrzáka a z jaké země, že vyhrál tenhle sakra těžký seriál? Kdo to je, že si troufl porazit známé a zdravé jezdce? Ten invalida si mezitím své dvě umělé končetiny zasouvá pod paže a zkouší ono nabízené šampaňské otevřít. Ale ono to nejde! Proboha, ono to opravdu nejde… VLÁĎA DOUBEK se teprve teď zpocený probouzí – po hmatu hledá své udržovače rovnováhy. Má je opřeny o ni. Ona za ten SEN, který se snaží každou hodinu v bdělém stavu naplňovat, vlastně může. Na začátku byla ONA. Stojí už pár let mlčky ve Vláďově pokoji – naleštěná, krásn á a nevypočitatelně chladná. Motokrosová dravost a síla s obsahem dvě stě padesát. Má ji ve své garsonce vystavenou, stejně jako mají horolezci na zdech přišpendleny fotografie svých osudových vrcholů…

ZAČÁTEK. Jako každýmu průměrně normálnímu devatenáctiletému klukovi se mu nelíbila představa, že i jeho život by se měl po škole skládat jen z ranního chození do práce, plození¨ dětí a večerního dívání na namodralou TV. To pak modral taky. A tak zkusil motokros. Dával tomu všechno, aby jak sám říká, se vyjezdil: „Když to už vypadalo všechno jako na dobré cestě, to znamená na vojnu do Dukly, která by mi výkonnostně pomohla, tak když tohle všechno mělo přijít i nějakýma úspěchama, tak přišel pravý opak.“

ZLOMENÁ PÁTEŘ. Nechtělo se mu o tom povídat. Oficiální zpráva hovořila o prvním závodě „dvěstěpadesátek“ sezony 1978 v Moravské Třebové s tragickým pádem nadějného ústeckého závodníka. Prý to bylo ve druhém kole, kdy přejel osudový přeskok, za který nebylo vidět. Spadl z dráhy až k příkré mezi, z které se skutálel na úzkou cestu. Jako by mu chtěl tenkrát osud potm ěšile naznačit, že už se nikdy po žádné nevydá. Vláďa Doubek se hned po pádu snažil, tak jak bylo jeho zvykem, vstát. Neznámé brnění a pronikavá bolest mu to nedovolily. Zůstal ležet. Tu dobu, než se k němu seběhli první lidé, zůstal se svými myšlenkami sám. Bolest z obrovské zemské přitažlivosti a drásavé prázdnoty při plném vědomí, kdy i jarní slunce nešťastně dávalo každému tušit kovbojské léto, mu dala pravděpodobně sílu. Tichou zarputilost, se kterou se jako otravný nezmar snažil vyplazit po kluzkých a studených schodech z tmavého a zapomenutého suterénu, který nikdy žádnou vůni benzinu neochutnal.

ČAS. Pomyslné stopky začaly jeho čas měřit do chvíle, kdy ho v nemocnici v Moravské Třebové rozbolelo celé tělo. Poslali ho na rentgen a primář, který tam tehdy byl, bolestí skoro plačícímu závodníkovi řekl, že je jen v šoku. Druhý den, kdy už se ani nepohnul a opravdu brečel při každém pokusu se nadzvednout, jim to začalo být divné. Sanitka s šílejícím majáčkem vyrazila do královéhradecké krajské nemocnice. Tam mu teprve zjistili zlomenou páteř. Po osmihodinové operaci ho dostali z nejhoršího, ale následky mu zůstaly. Úlomky obratlů totiž tlačily tak dlouhou dobu na míchu, až část nervů odumřela… To se psal březen. Pak poznal skrz nemocniční okna Vláďa v Hradci Králové ještě květen a červen, další měsíc v Ústí nad Labem a 6 měsíců v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Ty chvíle, jak mi sám řekl, prožíval v osudové nejistot ě. „V Hradci po operaci doktor rodičům řekl, že už chodit nebudu, že je to dost vážné. Já jsem se to dozvěděl během dvou měsíců, protože jsem sám viděl, jak na tom jsem. A pořád jsem se na to, koho šlo, ptal. Byl to pro mne velký psychický šok – vlastně jsem chtěl vždycky něco víc, a najednou jsem se dostal úplně až dolů. Ještě, že mi moc pomohli v Kladrubech, že mohu trochu chodit a berlích a nemusím jezdit na vozíku. Prostě svým způsobem soběstačnost, bez čekání na pomoc někoho jiného. Ale co teď? Bejt člověkem, kterej chodí jen z práce do práce, to jsem neuznával a teď jsem na jednou neměl jako invalida ani tu práci. A tak, i když se to spoustě lidem zdálo šílený, napadlo mne, že ven z toho mi pomůžou zase jen….“

ZÁVODY Tenkrát mu opravdu kdekdo říkal, že je blázen, kterému kikslá páteř nestačí a chce se oddělat úplně. jenže Vláďa Doubek věděl „svý“, protože nikdo z těch, co mu „prorokovali křížek u cesty, ještě nedejchal zatuchlej vzduch suterénu s vůní uschlejch myších hovínek. Věděli prdlajs!“ Pouhý rok stačil, aby mu zase otrnulo. Přišla svatba s Evou. Pak dva roky mohl okolo závodů jen sondovat a čmuchat, protože mu nastaly otcovské povinnosti k malé Evičce a Vládíkovi. V jedenaosmdesátým, to znamená třetí rok potom, co se mi to stalo, jsem začal jezdit závody s auty, protože na motorce to už nešlo…. Chtěl jsem se prostě znovu vrátit do atmosféry závodů. Jen jsem to chtěl zkusit a sám jsem vůbec nevěděl, jak to dopadne. Nechtěl jsem jezdit třeba invalidní závody, ale dokázat něco normálně. I s těmi berlemi jsem se chtěl v závodě pustit do zdravejch kluků,“ říká beran Doubek, jménem Vladimír. Ukázat jim, že pořád ještě něco umíš? Já jsem především chtěl zkusit… a dostavily se výsledky, se kterými jsem ani já sám nepočítal. Mně by stačilo vůbec jen ty závody jezdit a ne dokonce stoupat výš. Jenže to začalo jít, jel jsem najednou na mistrovství ČSR a během tří let jsem byl na mistrovství republiky ve federálu, což je hodně rychlý. A ten rychlej postup mně hodně psychicky pomohl. „

Zas tak hladce to nešlo, ale to mi skromný a málomluvný  Doubek neřekl. Nechlubil se tím, že z invalidního důchodu na první auto neměl. A tak první závod se jel sériovou škodovkou, kterou vymámil do švagra. Do dneška si vousatý závodník pamatuje, že to byl závod do vrchu v Bílině a dokon čil ho tenkrát sedmý. Šťastné číslo. Ta švagrova škodovka je již dnes trochu zrezivělá, ale možná by se měla dát do pucu a vystavit. Na zasloužený odpočinek, protože, i když to nikdo, ani ona, neví, zachránila světu blázna. V oblastním přeboru už pak svou škodovkou a riskantní jízdou, kdy každé jedno otočení kola znamenalo setinu sekundy pro život, vybojoval celkově čtvrté místo. To mu vyneslo postup do přeboru České republiky. Příští rok ho už měli čest poznat soupeři na prvn ím závodě federálního mistrovství ve třídě Š 120. Za deště, kdy ostatní viditelně zpomalovali, šílený Doubek přidával. Každé sešlápnutí pedálu jako za jedno otočení jeho dvěstěpadesátky v osudném závodě jara 1978, kdy motorka smutně ržála a drapáky chytající se drnů jí točily jako čamrdu. Za ten okamžik, kdy ho neznámý jménem osud shodil do zasmrádlého suterénu. I přesto, že odstoupil v posledním kole pro defekt, se směrem k jeho depu otáčely hlavy soupeřů zvučných jmen. V tom roce už mohli čtenáři tehdejšího Světa motorů číst: „… největší aplaus však vzbudil třetí – Vladimír Doubek. Po ostrém boji s místním ,létajícím střelmistrem“ Adolfem Fešárkem vydobyl zelený věnec. Šokované tribuny užasle přihlížely, když Vláďa vystoupil z vozu a opřel se o berle. Po úrazu z motokrosu není fyzicky v takovém stavu, v jakém by si sám přál být, ale před jeho psychikou a jezdeckým uměním – pochopitelně smekám.“ Přišlo 5. místo ve sprintu do vrchu, 4. místo v mistrovství republiky na okruzích, v garáži viselo už celkem šest věnců.

SMŮLA. Pak přišla hubenější léta s golfem, rozvod – prostě taková běžná doubkovská smůla, lepící se i na nový vůz, na který vousatý blázen vybílil veškeré své úspory a půjčil od svých blízkých. Zatím nesžitý s novou toyotou obsadil ve třídě CVS 1600 hned v prvním závodě sedmé místo. A pak…

PRŮSER. S toyotou jsem se chtěl dostat za každou cenu nahoru. Stálo to hrozně peněz. Ale zase to nevyšlo. Ve chvíli, kdy to zrovna mělo být nejlepší, na okruhu republiky v Brně, si motor, který byl dražší než celý závodní auto, co jsem měl před tím, kleknul. Všechno úsilí, všechno to, co jsem dělal, abych došel za ty roky ke kvalitnímu autu a tedy i umístění, bylo pryč… Konec. * * * Znovu suterén? Ale kdeže. Vousatej blázen si už na výstupy z něho zvykl. Koupil – a to už si nedovedu představit za co – z Belgie pět let ojeté závodní auto SUZUKI SWIFT. A začalo se blejskat…

NA LEPŠÍ ČASY. První rok se SUZUKI se propotil na svém životním schodišti o pár schodů výš. O pořádný kus! Zajel svou nejlepší sezonu. Na mistrovství ČSFR skončil celkově čtvrtý jak na okruzích, tak v závodech, ale to hlavní mělo teprve přijít. Celou další sezonu se svým stařičkým autem trápil tovární jezdce Škody Mladá Boleslav, kteří se netajili tím, že mají na každý závod jiný a jak švýcarské hodinky seřízený motor a nové gumy. Tvrdě na závod a měkké na trénink. Ty druhé jim umožňovaly „vyjet“ dobré místo pro start, i když je potom mohly vyhodit. Tisíce gumových odrolků zůstávaly na trati jako připomínka těm chudším, kteří si je na každý závod nemohou ze svého platu dovolit. Láďa díky invalidnímu důchodu přestal tuhle otázku řešit a odjezdil všechny závody v sezoně, včetně tréninků, na tři roky starých gumách. O to víc to nikdo nechápal. LÁĎA DOUBEK SI PRO ROK 1993 ZAPSAL 4. místo na okruzích a PRVNÍ MÍSTO V ZÁVODECH DO VRCHU. Ten den, co si připsal body z posledního závodu, lidé tleskali novému MISTROVI ČESKÉ REPUBLIKY. Ale Láďa je neviděl, ani neslyšel. O něčem v té chvíli přemýšlel. To samé mu asi běhalo hlavou i v noci, kdy sebou ze spánku trochu házel, že to prý vzbudilo i jeho ženu. Asi se mu něco zdálo. A nebo taky ne.

CO ŘEKL DOUBEK. Jedno ti řeknu: Jezdil jsem závody a jsem za to moc šťastnej. Že nikomu nebudu muset nahoře říkat „já invalidní důchodce jsem seděl doma a čekal na to, až budu starej… To jsem rád, že už jsem po smrti a mám ten blbej život za sebou.“ Myslím si, že každý by měl za ten život něco dokázat a ne jenom prožít a zapomenout se ohlédnout. Jó, lidi mi říkali, že jsem blázen, že mi ta páteř nestačí… Mně to nevadilo, pro mě to znamenalo tolik, že jsem do toho šel i s tím, že by se mi mělo něco dalšího stát. A co lidi? To je tvůj život.

CO O DOUBKOVI ŘEKL PROCHÁZKA (bláznův sponzor a ústecký dealer SUZUKI). Upřímně a z duše si vážím každého, kdo dokáže dělat svojí práci pořádně, dělá ji tak, že z toho má radost sám i ostatní. To znamená – když Láďa dokázal z Kladrub „dojít“ až tam, kde dneska je, tak smekám. To už z toho důvodu, že jsem něco podobného zažil taky, když mi bylo pět, ale asi jsem měl víc štěstí a tak dneska chodím bez holí. Kdybych věřil v boha, tak bych řekl, že to snad ten nahoře chce, aby to Láďa dokázal. I když poslední dobou začínám díky Láďovi o svém ateismu pochybovat. Strašně bych mu přál pro rok 1994 hodně zlatých věnců, ale nejdůležitější budou peníze. Jak na novější auto, tak i na ty pitomý gumy. Kdyby to ale všechno bylo, tak bych si přál a věřil, že by to Láďa natřel i Evropě.

CO JSEM SI MYSLEL JÁ. Nic. Že mu závidím ten pocit z mávnutí, který u něj odstartoval – ten slavný let ptáka, který zapomněl, že má zlomená křídla. P. S.: Vzkaz mé vůli a ctižádosti: JSTE SRABI

Category: 1993 / 12

TEXT: MARTINA COUFALOVÁ

… leží tu přede mnou zelená a teploučká, jen si ji ovinout kolem krku. Díky recyklaci mohla být opravdu upletena z umělohmotné láhve. Recyklace je jako šála. Je prospěšná, ale ne všemocná. V kombinaci s ostatním oblečením vám jistě pomůže proti zimě, ale nezachrání vás nahého ve čtyřicetistupňovém mrazu. Recyklace se stala jedním ze zaklínadel dnešní doby. Její princip je ovšem prastarý. Stojíme pod horou odpadků, která nás hrozí zavalit a pokoušíme se napodobit zvyk Máti Přírody, která neměla nikdy zapotřeb í zakládat skládky a vše zužitkovala – z přesliček nedělala uhlí, z listí hnojivo.

 Je to chvályhodné, jenže.. jestliže si jedna z našich milovaných koček rozřízne v zahhrad ě packu, ošetříme ji, ale nepošleme hned do zahrady ještě kocoura, abychom měli koho ošetřovat. Patrně se budeme snažit ostrý předmět odstranit. Stejně tak při likvidaci odpadu není nejideálnějším řešením vybudování max. množství recykla čních zařízení, pokud se současně nepokus íme snížit i produkci odpadu. Soutěž, kdo jako první naplní kontejner papírem, asi není to pravé ořechové!

PLNÁ PLECHOVKA PIVA ANEB TUHLE RUNDU PLATÍ… Pan Dobeš si koupil pivo. Koupil si taky plechovku. Musel, poněvadž je třeba nějak dopravit pivo domů. Pivo ho zajímá, plechovka ne (Jiříček jich má doma už deset na tužky), proto poletí do popelnice společně s kelímky a prázdnými tubami paní Dobešové a Jiříčkovými starými sešity. Dobešovi netuší, nechtějí tušit, mají svých starostí dost, nezajímá je, že… plechovka a ostatní nadbytečné odpadky jejich domácnosti byly vyrobeny ze surovin, jejichž těžba devastuje přímo i nepřímo krajinu, že zpracování surovin znečišťuje vodu a vzduch. Že tohle jejich zboží bylo do samoobsluhy dovezeno až z Německa – v autě, které jezdí na benzín nebo na naftu, tudíž špiní ovzduší. A že plechovka a spol. skončí buď na skládce (která znamená zábor půdy, devastaci krajiny, v horším případě i znečištění prostředí) nebo ve spalovně (znečištění ovzduší emisemi) s následným skládkováním škváry a toxickém popílku (neboť skládkovat je třeba vždy, čímž se zastánci spaloven neradi chlubí). Řečené se týká odpadků Papouškových, Novákových, rodiny X. a Y. A kdo to všechno zaplatí? Jasně, že příroda. Už nás přece na panáka pozvala tolikrát…

OBAL PRODÁVÁ . . . Obal má pochopitelně důležitou funkci – brání poškození výrobku. Zamezuje plýtvání a ztrátám. V mnohých případech se ale stává neopodstatněnou zbytečností. Chováme se přinejmenším podivně, vrháme-li se na přepychově balenou hašlerku a kašleme na nezabalený nugát. Jen z naší prostoduchosti žijí (v poslední době hlavně západní) výrobci „cibulek „. Proč by jinak věznili dostatečně pevnou tubu zubní pasty nebo konzervu sardinek v papírové krabičce? Ani hliníková fólie kolem hrdla pivní láhve neplní jiný účel, než dekorativní. Stejně tak maličké čokoládové tyčinky balené každá zvlášť a všechny společně. Ať nezůstáváme jen u potravin – proč se prodává balené nářadí, některé hračky nebo potřeby do kuchyně? Princip „prodejného obalu“ vede až k paradoxu, který bylo možné postřehnout na mezinárodní ekologické výstavě Recykling ´93. Velké procento zúčastněných firem mělo své katalogy a letáky vytištěné – na křídovém papíře! Byli si vědomi toho, že popírají sami sebe, ale bezmocně krčili rameny: Když budeme tisknout propagaci na recyklovaném papíře, buď zákazníka nepřilákáme vůbec nebo si bude myslet, že jsme chudí.“ Dlužno dodat, že jsem objevila i prospekty z recyklova ného papíru, ale chemicky přiběleného, aby líp vypadal – ze sebraného materiálu, vyjma skla, nelze totiž vyrobit věc původní kvality.

NA JEDNO POUŽITÍ. Četla jsem o jakési americké příručce, jež radila, kterak chránit v každodenním životě přírodu. Kupříkladu – jaké tal íře zvolit pro občerstvení na večírek? Autor odsoudil plastové na jedno použití a doporučil papírové – hádejte, kolikrát se dá na ně servírovat? Vzít obyčejné talíře, které se po oslav ě umyjí a budou sloužit, dokud se nerozbijí, to autora vů- bec nenapadlo. Šťoural možná namítne, že takové talíře zbavíme mastnoty jedině jarem, což znečistí vodu… přesto lze s určitostí říct, že ve srovnání s výrobou talíře nového je to řešení energeticky méně náročné i méně škodlivé pro životní prostředí. „Mnohem víc bych se obávala všeho, co k vám dnes přich ází ze Západu. Pleny, ručníky, holicí strojky a všechno možné na jedno použití. To tady nebylo a vaši lidé mají pocit konečně je doháníme, budeme bohatší. Některé ženy v Americe ale začínají znovu používat klasické pleny, zatímco tady jsou na ústupu“, říká v rozhovoru pro časopis Zelení a doba Elisabeth Rogers, jedna z mnoha mladých Američanek, které u nás strávily určitý čas. Jedinečným reprezentantem tohoto stylu „na jedno použití“ je Mac Donald. Zahraniční ekologové razí heslo „Reduce, reuse, recycle“ – „Omezuj, opakovaně užívej, recykluj“, přičemž omezování by mělo být chápáno jak kvantitativně, tak i kvalitativně – balit méně a snížit současně toxicitu obalů.

RECYKLACE .Je důležité vyjasnit si přesně pojem recyklace. Aby byl materi ál v cyklu – koloval, je třeba, aby byl vícekrát použitý pro výrobu stejného či podobného produktu. Recyklace na vysok é úrovni je možná pouze při zpracování čistých materiálů – papíru, textilu, skla. Plasty do této skupiny nepatří. Ale z plastů určitého složení se dá vyrobit tak úžasný zahradní nábytek! Ale až skvostný nábytek doslouží, poputuje přímo do spalovny. Nic jiného se s ním už nepořídí. Množství energie, získané spalováním, je nepatrné ve srovnání s energií ušetřenou opakovaným používáním a recyklací. (Pro recyklované plastové výrobky ovšem také není lehké najít odbyt.) Recyklace není alternativou k vratným obalům, jak často tvrdí zástupci průmyslu. Je pouze jejich doplňkem. Rozbít láhev, a pak ze střepů vyrobit novou, je přece energeticky mnohem náročnější, než láhev pouze vymýt.

DEJ MACECHO, NÁPLAST, SÁHL JSEM SI NA PLAST. Nic ti nedám, synu můj, jen dál kousej do svých hraček z PVC. Jsou tak barevné, lehké, tak krásně jedovaté… Obsahuj í totiž změkčovadla, u nichž poslední průzkumy prokázaly karcinogenní účinek na lidský organismus. Už tě nebudu muset dlouho živit, zlatíčko… Ale neskončíš takhle bídně sám. Bude vás mnoho – vždyť z PVC jsou vyrobeny nejen hračky, ale i nábytek, tapety, pračky, ledni čky, kancelářské potřeby, gramodesky, potřeby pro domácnost, podlahové krytiny, okapy, krevní sáčky pro zdravotnictví, přístrojové desky do automobilů. Jen si dejte do nosu – milovníci vod značky AQUA a ARTES. I vy si můžete přihnout z PVC-lahví. Jsou prý zaručen ým prostředkem pro rakovinu jater. Marně se budete snažit vyhýbat se výrobkům z PVC – na našem trhu jsou chytře ukryty pod obchodními označeními jako třeba igelit, novoplast nebo novodur. A co že je v PVC tak zhoubně ničivého? Nebudu vás, milánkové unavovat odborným výkladem. Snad jen tolik: už při výrobě polyvinylchloridu – PVC vznikají jako meziprodukty hořlavé explozivní a toxické plyny s prokázaným karcinogenním účinkem. Je nutné přidat příměsi, poněvadž PVC je v surovém stavu proklatě tvrdá, křehká a nestabilní hmota. Příměsi obsahují olovo, sloučeniny kadmia a baria. Změkčovadla navíc nejsou například v podlahových krytinách pevně vázána a vypařují se do vzduchu. Takže zhluboka dýchat, ať si užijete ještě života – u karcinogenních látek hraje právě časový faktor rozhodující roli při vzniku rakoviny. A očekáváte-li problémy i při likvidaci PVC, děláte správně. Při skládkování se mohou uvolňovat toxické látky, spalov ání je problematické. Na Západě už tenhle skvělý jed nahrazují méně škodlivými plasty, ale třeba se podaří ještě nějaké západní PVC propa šovat k nám! Kdo zaručí, že podobné komplikace se časem neobjeví i při užívání jiných plastů, které jsou ještě dnes hitem?

 A CO TY ČLOVĚČE? Na konci 80. let přestali v Holandsku ve většině obchodních domů prodávat výroby z PVC – mimo jiné i proto, že majitele ani zaměstnance už nebavilo dohadovat se se zákazníky. 79 % našich občanů míní, že mají buď malé nebo skoro žádné možnosti účinně chránit životní prostředí (IVVM, červen 1993). Následující řádky nechť jsou pro ně inspirací. Jednotlivec, který se chce podílet na snížení hory odpadu, by měl – ač to zní frázovitě – využívat svých demokratick ých práv. Měl by neplýtvat a snažit se šetřit. V obchodě uvažovat, co opravdu potřebuje a co by jen chtěl. Nenásilně vštěpovat podobné myšlení o dětem. měl by pořizovat věci k nimž sežene náhradní díly a součástky a které lze opravit. Je také dobré snažit se využít obaly od zboží co nejvíce doma (plastové nebo papírové pytlíky od rohlíků i od mouky na balení svačiny, kelímky do mrazničky nebo na sazenice). Chodit do obchodu s vlastními taškami a pytlíky na pečivo a zeleninu, mléko kupovat v lahvích, které se dají vrátit. Papírnictví nabízí recyklovaný toaletní papír a také sešity z recyklovaného papíru. Ovšem nenechte se mást nápisy „recyklovatelný obal“, nebo trojúhelníky ze šipek. Pokud obaly takto označené odhod íte do koše, pak marně doufáte, že je někdo vybere a znovu zpracuje. To byste je museli dát do kontejneru zvlášť k tomu určeného. I v našich obchodech už objevíte mnoho výrobků označených „zeleným bodem“. Koupíte-li tento výrobek u nás, ničemu nepomůžete – leda byste obal odhodili v Německu. Třiďte odpadky z vaší domácnosti – pokud ve vašem městě dosud nefunguje systém tříděného sběru do kontejnerů, nic vám přece nebrání, abyste se pokusili ho prosadit.

KDO TŘÍDÍ, NEZLOBÍ. Tříděný sběr v některých českých městech a obcích se teprve rozjíždí. V Praze 7 si prý lidé brzy na třídění svého odpadu zvykli. Problémy tu nemají ani s firmou, která sběr skla, papíru, plastů zajišťuje – případný nepořádek je schopna zlikvidovat do 48 hodin. Horší je to s odbytem separovaného odpadu – sklo se ještě daří udat, ale papír a plasty jim dělají starosti. Přesto perspektivně počítají s rozšířením sběru o baterie, bioodpad a lékovky. V Praze-Modřanech už dva roky pravidelně pořádají odvoz bioodpadu a větví. Později navázali dvakrát ročně separovaným sběrem železa a od letoška sváží i starý papír. Kromě toho pořádají svoz víceobjemového odpadu, který se snaží třídit. Od jara následujícího roku by tu mělo fungovat středisko druhotných surovin, kterým budou procházet naplněné kontejnery a současně tam budou moci vozit tříděný odpad i občané a drobní podnikatelé. Počítá se s rozšířením o sběr umělých hmot, zářivek, textilu a skla. V Příbrami se třídění teprve rozjíždí. V okrese zatím působí jedna soukromá firma, která v těchto dnech uvádí do provozu linku na třídění skla, sbírá se tu sklo barevné i bílé. Ing. Miroslav Horák ze Sběrných surovin Praha s. p. mi k problému odbytu řekl: „Papíru je těžké zbavit se za peníze i zadarmo. Ze sběrového textilu se vyrábí hlavně hadrová střešní lepenka, ale nabídka převyšuje poptávku. Potíže jsou i u skla. Jedině u kovů je to trochu lepší – cenová situace z železa je výhodná. Pokud se lidé rozhodnou spílat sběrným surovinám, je to jakoby v tramvaji nadávali průvodčímu, že na ulici je zácpa. Ujišťuji vás, že situace je i ve světě víc než mizerná.“

BUDEME STÁLE SPOLÉHAT JEN NA ETIKU VÝROBCŮ? V květnu 1993 byl pro Ministerstvo průmyslu a obchodu zpracován první návrh zákona o omezení obalového odpadu, v listopadu mělo být dokončeno zpracování druhého návrhu. Zákon by měl začít platit od 1. 1. 1995. Nelze už dále spoléhat na etiku výrobců, pro něž je nepochybně jednodušší vyrábět z prvotních surovin (přinejmen- ším jsou na to zvyklí), zvláště pokud jsou prvotní suroviny laciné (proto by výrobky z druhotných surovin měly být daňově zvýhodněny). Zákon o obalech by měl zaručit větší odpovědnost výrobce za svůj produkt. Jestliže tedy vyhodím ve Zlámané Lhotě do popelnice obal od čokolády, nebude původcem odpadu Zlámaná Lhota, ale stále výrobce. Takový princip by měl vést k omezení balení na funkčně nezbytné a také rozšířit pole pro vratné obaly. Pokud výrobce bude nucen svůj odpad také zhodnotit, jistě i ve vlastním zájmu omezí použití ekologicky nevhodných materiálů. Povinnosti přebrání obalů od konečných uživatelů a jejich zhodnocení se původce zbaví jen tím, že zařadí obaly do Systému odděleného sběru obalového odpadu, který tyto povinnosti za určitý poplatek přebírá. Každý výrobce si tedy zvolí sám, ale předpokládá se, že vzhledem k velkému rozptylu obalů na území státu, (organizace sběru a odpadu by byla pro jednotlivé původce velmi náročná), se výrobci zapojí do Systému. Aby se mohl spotřebitel lépe orientovat, počítá zákon s povinným značením materiálového původu obalu. Měli bychom se ovšem vyvarovat chyb, kterých se dopustil německý systém – objem sběru je tam značně vyšší, než kapacita k jeho zpracování. Proto by měl náš zákon pamatovat na snižování spotřeby, tedy minimalizaci a prevenci vzniku obalových odpadů. Návrh zákona zdůrazňuje, že pro fungování Systému bude nezbytná široká účast obyvatel na dobrovolném odděleném ukládání použitých obalů do sběrných kontejnerů. Subjekty provozující sběr budou především města. Pokud je k zavádění Systému nepovede ekologické povědomí, jistě si spočítají, že zapojit se bude méně nákladné než pečovat o skládku. Mnozí mají ovšem k návrhu zákona výhrady. Ing. Horák poukazuje na nutnost nejdříve vybudovat skládkový systém a zajistit odbyt, dříve než budeme organizovat tříděný sběr. Ekologové považují návrh za dobrý základ pro vypracování konečné podoby zákona. Obávají se však, že navrhovaná opat- ření nezaručují splnění stanovených cílů. Příliš malá pozornost je také podle nich věnována opatřením, směřujícím k omezení množství vznikajícího obalového odpadu.

Category: 1993 / 12

SLOVENSKÁ POKOJSKÁ A SLOVENSKÝ POPÍK

….. „buch…. buch“…. probudili jsme se, protože kdesi blízko nás se ozývali rytmické tlumené údery naklepávaných řízků. Pomalu se rozpomínám na události posledních dní – předevčírem jsme si vyměnili prstýnky, včera vyrazili na svatební cestu do rozvedeného Slovenska a teď se probouzíme v Grand hotelu v Břeclavi několik kilometrů od slovenských hranic. Chceme psát o tom, co je ve vzduchu – po dlouhých letech společných dějin teprve rok po rozvedení začíná Slovensko v českém národním podvědomí žít nezávislým životem. KÍúč móžte nechat tuná,“ volá pokojská, která nám zorganizovala budíček. Je to neklamný důkaz, že Slovensko začíná v Čechách. „Máme tu hodně pokojských ze Slovenska,“ přiznává recepční. „Jezdí sem, protože u nich není práce.“ A nejen pokojské. Přes lanžhotskou státní hranici denně frčí tam i zpět již známí slovenští zedníci, řemeslníci, všichni, kdo mají to štěstí a mohou se trochu přivydělat. Zatímco přemýšlím o tom, že Slováci byli přece vždycky o něco dravější a pružnější než my Češi, ozývá se z restaurace slovenská populární hudba, podbarvená melodickým zpravodajstvím o tom, jak Slovensko navazuje úspěšně spolupr áci s kapitalistickým západem. To ještě netušíme, že to naklepávání řízků na česko-slovenském pomezí bude patrně nejdramatičtější okamžik celé reportáže.

HRANICE, KTERÁ NEEXISTUJE. Obávané místo střetu Východu se Západem (podle zlých jazyků, samoz řejmě) je obyčejná obytná buňka se závorou a několika celníky. Nabízejí se srovnání: Hranice mezi Slovenskem a Ukrajinou je železná, hranice mezi Francií a Německem symbolická, ale hranice mezi Českem a Slovenskem je jako kdyby nebyla. Celník Hynek nám ochotně ukazuje cestu na Mustang ranč, který je na českém území, ale slovenská rozhraňovací komise ho chce jako náhradu za kus Slovenska, patřící teď k Česku. Je to divný pocit. Kráčíme podél řeky Moravy přímo na státní hranici a ponurá krajina na nás cení nihilisticky zažloutlé zuby. Státní hranici překračujeme mimo vyznačený přechod po železničním mostě. Podle celníka Hynka se traduje, že ho lze přejet i autem. Pašovat se tu dá ještě po nedalekých plynových obloucích. Vracíme se stejnou krajinou jako ze staroanglických hororů, ale tentokrát po slovenské straně Moravy. Srdce pravého Moraváka musí nad touto větou plakat. Novinář, hledající pohraniční aférky, je tu najde: vsetínsk ý spor o rekreační chaty na hranici, lesního muže Františka, který se pohyboval tři kroky po česko-slovenské hranici, vykrádal chaty bez ohledu ba to, jestli jsou české nebo slovenské a ani nevěděl, že byla sametová revoluce. Dalo by se snad vypátrat, jak cikáni pašují přes řeku Moravu levné cigarety nebo že si v nějaké pohraniční hospůdce dali „přes držku“ Slovák s Čechem. Ale čeští mládenci, kteří ve „válečném“ pohraničí žijí, si dál vesele hledají nevěsty na Slovensku. Vždyť tam mají polovinu příbuzných.

TISÍCIKORUNÁČKOVÉ ŠTĚSTÍ. Poprvé jsem na problém slovenských peněz narazil několik kilometrů za hranicí. Na vidieku v zemědělské vesničce Brodské hned za hranicí kupuju ve slovenském konzumu cestovní večeři a platím tisícovkou. „Oh pánko, nemáte menšie,“ láme rukama prodavačka na hedvábně ohmatanou bankovkou se slovenských kolkem. „Každý by chcel tisíckou platiť,“ durdí se, když ukazuji, že mám už jenom českou pětitisícovku. Novou, svěží, na hladkém papíře a nezmuchlanou. Prodavačka někam odběhne a pak mi ji bere a vrací nazpět federální stokoruny, ohmatané, ošklivé a staré, se slovenským kolkem. Druhý den ráno v Malackách u trafikantky: „Dejte mi nějaké vaše noviny.“ Chcete věděť, ako to u nás vyzerá? Dobre, dám vám zleva, zprava, všetko.“ A servíruje Pravdu, Slovenský deník…“ „A ještě to SME,“ divím se proč mi nenabízí v Čechách nejznámější a nejserióznější slovenský list. „Tak, máte ozaj všetko.“ „A co vy si o tom myslíte?“ „Že to teda vedú, naši páni. Len sa podívajte, ako naplánovali výměnu peňazí,“ ukazuje přes ulici. Vine se tam frontov ý had lidí, toužících měnit okolkované federální tisícovky za nové. Je úterý a včera se dozvěděli, že od konce týdne přestávají platit. Nové vydává spořitelna jen po jedné, protože jich není dost natištěno. Zábavné na tom je zejména to, že před odjezdem na Slovensko jsem v české bance dostal za 2 400 Kč přesně tři okolkované slovenské tisícovky. Jedinou zábavou následujících dní se tak stává společenská hra pod názvem: komu podstrčit starou tisícovku. Po dalším neúspěchu u snědé servírky v bratislavské pizérii má hra zábavnou pauzu vyplněnou tvrzením deníku Smena, že „podle nepotvrzených zdrojů je do aféry okolo plánovaného zavedení velkého množství falešných tisícovek (kvůli kterým se stahují z oběhu) zapleten i nejeden příslušník vysokých bankovních a politických kruhů.“ S psychologicky odůvodněnou převahou nastupuji do dalšího kola na vrátnici křesťanské ubytovny YMCA. S kamenn ým obličejem vyslechnu pětiminutovou lamentaci, jakož i odmítám vekslácké nabídky, až je soustředěné úsilí korunováno úspěchem. Držím v ruce miloučké zelené ohmatané Hradčany se slovenským kolkem. Po dlouhé době zase zažíváme pocit prostého lidského štěst í, občanům moderních demokracií navždy utajený.

TATRY NEZNAJÍ BRATRY. Občas, když se má zvlášť zdůraznit velikost Slovenska, říká se krajina pod Tatrami. „Sbohem Slovensko, bude ti líp, máš velký Tatry, my malej Říp,“ zpívají písničkáři a mnoho ironických Čechů s nimi. Samozřejmě Slovensku líp není. Naopak. V Tatrách také pocítili značný odliv zahraničních turistů. Slováci říkají, že po Čechách kolují zvěsti, že našinec platí na Slovensku stejné ceny za ubytování jako zahraniční turisti. V samostatném Slovensku, odtrženém z Československa kvůli nacionálním vášním, však z národnostního hlediska existují tři kategorie občanů – Slovák, cizinec (plat ící vysoké sumy výhradně ve valutách) a konečně protekční kategorie – Čech. Posledně jmenovaný platí v hotelu stejné sumy jako Slovák. Navíc může platit jak oficiálně slovenskou měnou, tak neoficiálně i oblíbenou českou. Ale zvěsti o drahém Slovensku nejsou uvařeny z vody. Jejich vznik zapříčinila proslulá česká logika. Jakmile správný Čech jednou uvidí, že v českém hotelu platí Slovák ceny vyšroubované pro valutové cizince, předpokládá automaticky, že na Slovensku tomu není jinak. Neboli další velké vítězství Slovenské iracionality.

O ČEM PÍŠÍ SLOVENSKÉ NOVINY. Roku 1991 sl´ubil Mečiar 100 000 nových pracovných miest. Roku 1993 za Mečiarovej vlády pribudlo 57 000 nezamestnaných. Roku 1992 sl´ubil Mečiar, že na Slovensko pride miliarda německých marek. Roku 1993 je deficit štátného rozpočtu 14,7 miliardy SK. Po celý rok 1993 vyhlasovala Mečiarova vláda, že Slovensko chce vstúpiť do NATO. Koncem roku 1993 podpísalo Slovensko vojenskú zmluvu o úzkej spolupráci s Ruskom, ktorá vylučuje členstvo Slovenska v NATO (J. PORJANDA, Smena 21. október 1993)

MEČIAROVO SLOVENSKO. Co se děje se Slovenskem? Kam se poděli například ti umělci, kteří nezměnili působiště jako Jakubisko, Fenič a mnozí další? Co dělají Lasica, Satinský, Chudík, Vlado Müller, paní Vašáryová a všichni ostatní, které český národ měl za své a najednou jsou z nich cizinci? Všichni žijí ve stínu jiného umělce jménem Mečiar. Na rozdíl od nich má tu výhodu, že dělá do umění, které má teď na Slovensku zelenou – do politiky. Bratislava byla ošklivá, zatažená, ubrečená. Dělali jsme na nádraží anketu a lidé se Janě do diktafonu buď báli odpov ídat, nebo mluvili se zvláštní vzdorovitostí, jako kdyby proti něčemu permanentně protestovali. Chtěl jsem pryč co nejdřív. Vzpomněl jsem si, nevím, proč, na nudu v Čechách před listopadem 89. Co člověk chtěl to nesměl, a to ho tak otrávilo, že často nedělal ani to, co směl. Navíc věděl, že Ti nahoře lžou jako když tiskne, ale nedá se s tím nic dělat. Národ zlomených duší. Velmi nakažlivý pocit. Na pokoji jsem se zabral do neveselého čtení novin a připadal jsem si jako skeptický hrdina z Hemingwayovy povídky. Aby zahnal chandru, pořád někam jezdí, objednává si v pěkných restauracích místní speciality a zapíjí je dobrým vínem a hledá krásu a dobrodružství. A přitom je vlastně pořád zataženo, prší a je šílená nuda. A na konci by možná mohl říct: „Bože, jak jsme mohli v tom Československu krásně žít.“ Těšil jsem se na tuhle reportáž možná víc, než když jsem odjížděl do Himalájí. Ale každou hodinou mi připadá popsat dnešní Slovensko těžší a těžší. Snad máme socialistickou šedivost ještě příliš v krvi na to, abychom ji uměli vidět cizíma očima. Jak objevit dramatický moment prázdnoty? Mohl mi někdo alespoň vynadat „do zasratých Čehúnov“, ale ani to se nikde nestalo. Vždy jen trochu sentimentální, trochu zklamaný úsměv.

Category: 1993 / 12

Byla opravdovým vyvrcholením všeobecného zmaru. Jedině člověk nějakým způsobem vyšinutý mohl chovnému páru papoušků zakroutit krkem. Vzít do ruky křehká tělíčka exotů a jedním rázem ukončit jejich život. Přitom je to jen zlomek z celkové spoušti, která zůstala po jeho běsnění. Ale nepředbíhejme… Pronikavý výbuch rozbil noční ticho. Po pravé straně výpadovky ve směru Žatec-Postoloprty těsně za městem vyšlehly žíznivé plameny. Kdesi pod klidnou hladinou našich dnů vřelo násilí, které jednou muselo explodovat. Lidé z okolních domů a paní, která na nedaleké železniční trati stahuje šraňky, přemýšlejí, co se mohlo stát. V tom přichází druhý výbuch. Teď je již jasné, že exploze pocházejí ze zahrady firmy Panda.

Zdánlivě nesmyslný, bezdůvodný akt násilí. Jedno z nových řešení v nové době, které potvrzuje, že i na malých městech mnoho lidí přechod ze socialistické klece do kapitalistické džungle těžce nese. Problémy někdy lidem, kteří se musejí starat sami o sebe, přerůstají přes hlavu. A tak se je snaží řešit. Rázně a hrůzně, přesně tak, jaký mají pocit ze života. Na místo činu přijíždějí policisté, majitel firmy Panda dr. Pleticha, starosta Žatce ing. Fousek a ohledávají přízračné dílo zkázy. Pachatel je zahradník? Rozespalé oči zírají na podřezané, nebo podseknuté desítky a stovky sazenic, které se tu ve velkém připravovaly. Výběr je opravdu široký – jeřáb, třešeň, sakura, jedle korejská, cypřišek, modřín, různé druhy jalovců a jehličnanů. Pachatel nasekl klínky těsně nad zemí nebo ustříhl špičku keře. Vždy tak, aby bezpečně a jistě usmrtil. Ze všeho čiší zlovolná inteligence. Možná počítal s tím, že papoušci v klecích se udusí dýmem z požáru, který později založí, ale pro jistotu chovné páry vysokohorského Alexandra rudohlavého uškrtil a podřízl. Založit požár mu nedalo velkou práci. Za předpokladu, že věděl, kde jsou barvy, ředidlo, a hlavně plastikov ý kanystr s benzinem a olejem, byla to dokonce hračka. Těžko říci, co explodovalo dříve. Při výbuchu vzalo za své zahradnické nářadí, nástroje, skleník, křovinořezy, psací stroj, odborná literatura. První březnový víkend v noci ze soboty na neděli je celá zahrada odborně zplundrována. Ze způsobu, kterým jsou stromky zničeny, vyplývá, že to nemohl být člověk, který v životě nepracoval na zahradě. Také se musel rychle orientovat, takže tu už pravděpodobně někdy byl.

Rozsah škod svědčí spíš pro celou skupinu lidí. Pokud to byl jednotlivec, musel být dost zručný. Zaměstnanci nevědí Poprvé přijíždíme na vypleněnou zahradu krátce po činu, který otřásl městem. Nejpozoruhodnější pro vnější pozorovatele je, že absolutně schází motiv. Policie se jako obvykle odmítá vyjádřit, což je v tomto případě celkem pochopitelné. Nad vyprahlou zahradou se vznáší dusná, zhoubná atmosféra, městem i celým lounským okresem kolují nejrůznější fámy. Zahradníci Technick ých služeb Žatce Eduard Havel a jeho kolegyně právě nakládají na valník zničené dřeviny. Vyhořelý skleník už je srovnán se zemí a i ostatní stopy po řádění se likvidují. Ptám se zdejší zahradnice, co viděla na vlastní oči. „Když jsem v pondělí přišla do práce, byly tu jen ohořelé pahýly,“ říká. „Kde je pan doktor? Nevím, povídají se různé věci. Zeptejte se u Technických služeb.“ Spor o zeleň? Tam o tom, co se stalo, nevědí o moc víc než my. Spočítali výši vlastních škod. Vědí, že vyplenění zahrady znamená konec firmy Panda a o zeleň ve městě se budou starat opět oni. Vzpomínají, že dr. Pleticha měl neshody s jedním svým zaměstnancem, který po jeho odchodu bude městskou zeleň ošetřovat. Zdá se mi paradoxní, že by někdo vyplenil zahradu kvůli právu rozhodovat o zastříhávání trávníků. Majitel firmy Panda RNDr. Pavel Pleticha byl prý několik dní v nemocnici, ale dnes už je doma.

Pokus o portrét. Dr. Pleticha byl vždy kontroverzní člověk a zdá se, že měl spoustu vlivných přátel, ale i spoustu stejně vlivných nepřátel. Rozhodně má smysl pro drama a byl by dobrý herec. Má i skvělý, přesně pracující mozek a byl by z něj dobrý vědec. Rád by bádal a přitom řídí zastřihávání okrasných keřů. Má talent nadchnout i rozčílit lidi a byl by z něj dobrý politik. Ale v posledních letech všechny tyto schopnosti uplatňuje pouze pečlivým zaměstnáváním redaktorů místních a okresním novin. První velkou causou bylo kácení stromů v městském parku, které jedni vášnivě obhajují, zatímco druzí stejně vášnivě napadají. Těžko říci, jestli pisatele stížností rozzuřily pokácené smrky, nebo si chtěli zchladit žáhu kvůli událostem neznámého kalibru. Stejně tak vypjaté emoce provázejí závažnější případ kontaminace půdy, pracovně nazvaný v místních novin ách ekologickou havárií. Opět má pořádek v ekologii a jde o to, že zahrádkářům v sousedství firmy Panda začaly páchnout studny a uhnila úroda. Obviňují dr. Pletichu, že vyplachováním barelů od chemikálií otrávil půdu. Případ skončil u soudu konstatováním, že nešlo o úmyslné znečištění, a vyměřením pokuty pro firmu Panda. I z posledního případu, fatalistického svou konečností, dýchá něco nenormálního. Jdeme za ním s majitelkou okresních novin Svobodn ý hlas a fotografem Severočeského deníku. Očekává- me, že s námi nebude mluvit. Opak je pravdou. Sedíme v kuchyni panelákového bytu za dubovým stolem a doktor Pleticha nás sleduje utrápenými očima. Po delší debatě bez nových faktů vzejde otázka z hlubin české povahy: „Kolují fámy o tom, že jste si to zapálil sám.“ Odpovídá vášnivou polemikou proti pomluvě a nemožnosti obrany před ní. Bavíme se ještě dlouho a při odchodu se nad námi vznáší dusná, přízračná atmosféra. Prý mám počkat půl roku, než se všechno vysvětlí.

Neposlechnout mi brání chlapecká úcta k jeho legendě, vznikající přesně v té době, kdy se z normalizačního bezvýznamna vynořuje v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců s akcí na ochranu žab – BUFO. Vede v té době ekologickou partu mladých nekomformních lidí, je autorem knihy „Zachráněná příroda“ a opravdu se zdá, že jeho život. vzestupy i pády, jsou úzce propojené s nekompromisn í ochranou přírody. Po revoluci zažívá krátké období konjunktury, na čas dokonce zastává místo zástupce starosty a sleduje první novinářské krůčky autora této reportáže, tehdy coby zpravodaje krajsk ého deníku. „Je třeba psát tvrdě a pravdu za každou cenu, i když to lidi nemají rádi,“ říkal. Všechno kolo tohoto případu mi připadá složité a nejasné.

Druhá výprava. Podruhé přijíždím do Žatce začátkem listopadu. Policejní tiskový mluvčí v Lounech potvrzuje, že problém existuje. Majitelka Svobodného hlasu Květa Tošnerová je potěšena, že dr. Pleticha stáhl žalobu na její noviny. Referát životního prostředí okresního úřadu posílá dr. Pletichovi urgenci, ohledně soudně určené úhrady škod způsobené prosakem jedů do půdy. Mládí jménem Astragalus Sedmadvacetiletý Radek Morong, zam ěstnanec Technických služeb města Žatce a zakladatel ekologického sdružení Astragalus, patřil k Pletichovým nejbližším spolupracovníkům.Jak se seznámili? „Bylo to asi v roce 1984 nebo 1985 při přírodovědné akci BUFO na záchranu žab. “ Svérázný a osobitý přírodovědec musel zákonitě mladým ochranářům přírody učarovat jednak rozsáhlými znalostmi a jednak rázností, se kterou si dovolil kritizovat tehdejší pohlaváry. „V roce 1986 zorganizoval dr. Pleticha ve Staňkovicích první ročník akce Salamandr a od toho se odvíjela další spolupráce,“ vypráví Radek Morong. Byla založena Stanice ochránců přírody při JZD Staňkovice, kde tehdy dr. Pleticha pracoval jako řidič. O velikonocích 1991 dr. Pleticha zakládá firmu Panda a v květnu do této firmy nastupuje Radek Morong oficiálně jako dělník, ale jak přiznává – trochu jako koordinátor činností“. „Protože jsem dr. Pletichu znal už delší dobu,“ vzpomíná, „nedostával jsem se s ním vůbec do konfliktů. Věděl jsem, že občas něco řekne a ani to tak nemyslí. Konflikt jsem s ním měl až několik dní před tím, než došlo k vyplenění zahrady. Byla nám zima, ohřívali jsme se nad ohněm a on nám vyčítal, že nic neděláme. Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že šetřit na rukavicích je zavádějící, načež řekl, že si to se mnou vyřídí jinak. Za několik dní po vyplenění zahrady k nám přišla kriminálka s dr. Pletichou.Chtěl si vzít ve sklepě některé mé věci k zahradničení s tím, že jsou jeho, ale naštěstí jsem na ně měl paragon. Později chtěl, abych mu podepsal, že mu dlužím 14 000 Kč, a ještě později, že nemáme vůči sobě žádné závazky. V současné době už se nestýkáme.“

Radek Morong je v současné době velmi zaměstnaný člověk. Astragalus, který vznikl 20. 11. 1992, má dnes 53 členů stálých a asi 150 externích v celé republice. Etabluje se i jako přírodovědec a na některé odborné názory dr. Pletichym á přinejmenším jiný pohled. Zatím nic nového není známo, řekl mi dr. Pleticha během druhé návštěvy po půlhodinové debatě o bolševníku, vláděstarých struktur a výkladu finty, jak naučit papoušky, aby se vraceli do otevřených klecí. V současné době prý pracuje jako ekolog u jedné firmy mimo město. Řadí se mezi tu skupinu lidí, která říká, že vítězství v listopadové revoluci se nakonec obr átilo proti nim. Po půl roce Už zájem o tenhle případ z myslí zainteresovaných lidí vyprchal, nebo o tom nechtěli mluvit, nevím. Možná je případ ubitých papoušků v konkurenci brutálních vražd, mafiánských nájezdů nebo miliardových machinací bezvýznamná maličkost. Zvlášť, když pachatel je neznámý. Možná je to právě ten detail, na kterém se nejlépe zobrazí atmosféra nové doby. Bezbranné opeřence v kleci často používají v životu nebezpečných provozech jako indikátor okamžitého stavu. Dokud zpívá, je jisté, že i člověk tu může bezpečně žít. Pokud přijmeme toto přirovnání, měl by pomyslný alarm systém spustit, neboť jsme překročili právě onu mez bezpečnosti.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This