Category: 1994 / 01

JOSEF SLOUP text, foto

„Tady nemůžeš fotit,” povídá nevraživě Indián oděný do žlutého nepromokavého pláště a otesávající ostrou motyčkou obrovitý kmen. Dlouhé šupiny dřeva, některé stočené do kroužků jako prstýnky, mu padají k nohám. „Rád bych věděl proč,” namítám nejistě. A po kratičké chvilce napětí opatrně dodávám: „Tobě to vadí?” Gloria Talbot stojící vedle mne se potutelně uculuje. Další dva Indiáni, pracuj ící uprostřed dlouhého kmene na provizorním lešení, přestali dělat, a dívají se pátravě směrem k nám. „Ne, to ne,” zamumlal nedbale, „ale musíš mít povolení,” dodává velice rázně. „Proč proboha?” ptám se rozpa čitě, „a od koho?” „Víš,” začíná pomalu a vyhýbavě vykládat jako by se obával výsměchu: „My tady pracujeme na kmenovém totemu a našim bohům by se to nelíbilo. Když budeš mít povolení, sejmeš z nás odpovědnost.” Teprve nyní mně došlo, že při vjezdu vykládat jako by se obával výsměchu:” My tady pracujeme na kmenovém totemu a našim bohům by se to nelíbilo. Když budeš mít povolení, sejme š z nás odpovědnost.” Teprve nyní mně došlo, že při vjezdu do Fort Rupertu byl pod názvem osady nápis. „Vjíždíte do indiánské rezervace kmene Haida. Prosíme vás, abyste respektovali jejich přání a zvyky”. „Kdo mně to povolení může dát?” ptám se zahanbeně. „Náš náčelník,” vyrazil ze sebe, anebo policie!” dodal poněkud nelogicky. Ale vzápětí u nás staví auto policejní hlídky. Domlouvám se se strážníkem a ten blahosklonně prohlašuje, že proti mému fotografov ání nemá námitek. Při cestě zpět do Coal Harbour Gloria zamyšleně povídᔠ„Víš, my jsme v téhle zemi všichni cizinci. Nejen ty, který jsi tu pár let, ale i já, která jsem se tu narodila. Oni mají v sobě jakousi vnitřní hrdost a důstojnost. Mají poslání zde na Zemi. Vyzařuje to z nich na každém kroku. Je něco mezi nebem a zemí, co my nedokážeme pochopit. Jsou povznesen í nad nás, nad naše všední, malicherné, lidské problémy.” Gloria se naklání, z palubní desky vezme krabičku „CRAVENA” vyndává dvě cigarety, zasněně obě zapaluje a jednu mi téměř automaticky podává. Její ještě poměrně mladá tvář nab ývá jakési božské vyrovnanosti s osudem, ale její hlas zní hořce a stísněně. „Víš, tady na severu ostrova už žiju od té doby, co jsem se rozvedla. Lidé pro mne nikdy nic neznamenali. Nic dobrého jsem s nimi neprožila. Všude je jen samá přetvářka a lež. Tady jsem spokojená. Mám tu pár známých, občas se navštěvujeme. ” Vjíždíme od Coal Harbour. Drobný déšť neustává. Coal Harbour je malé městečko, či snad vesnička na severu ostrova Vancouver. Celá tato oblast je poměrně málo zalidněna. Je tu však silná indiánská populace. Ostrov je omýván Tichým oceánem a má velmi mírné podneb í s velni častými dešťovými srážkami. Ráno mne Gloria budí ještě za tmy. Vstávat se mně nechce, ale vůně slaniny a míchaných vajec mě vytahuje ze spacáku. Rozespale se plížím úzkou uličkou „mobile home” až na konec chodby, která je zakončena malým obývacím pokojem a kuchyňkou. Gloria, zjevně už po snídani, sedí v křesle, popíjí černou kávu a podle nedopalků v popelníku kouří třetí cigaretu. Opět mrholí a přístav je pokryt závojem mlhy. Zastavujeme se v kanceláři, kde Gloria dostává od šéfa mně nic neříkající instrukce. Vyrážíme do mlhy a spolu s námi tři dřevorubci se svými pilami a batohy. Kličkujeme bravurně a bez nejmenšího zaváhání mezi desítkami malých, skalnatých ostrůvků. Objevují se tu nalevo, tu napravo. Občas se vynoří, téměř jako stěna, přímo před námi z mléčného neviditelna. Asi po půl hodině dřevorubci vystupují a nasedá paní učitelka, kterou převážíme na druhou stranu zálivu do místní jednotřídky. Mlha se už zvedla a „Quatsimo Sound”, záliv, kterým proplouváme, se tu rozšířil na několik kilometrů. Na druhé straně k nám do kabiny s lomozem a bujarým veselím vráží parta osmi dělníků a zabírají okamžitě volná místa. Odjíždíme k zámořské lodi, která kotví v ústí do Quatsimo Sound. Nakládá se dřevo, vlastně jenom kmeny, které kolem celé lodi vytvářejí neprůstupný, hnědý koberec, na kterém pobíhají dělníci v červených plovacích vest ách a přilbách. Obratně zachytávají za sebou spršku chladné mořské vody, majestátně jako vesmírné koráby zakrouží vzduchem a mizí z dohledu v nenasytných útrobách lodí. Připlouváme s naším člunem do bezprostřední blízkosti oprýskaného, ocelového trupu. Gloria s někým hovoří vys ílačkou. Pak se nad námi objeví rameno jeřábu a něco se spouští do člunu. Je to člověk, Japonec. Poněkud nezvyklý dopravn í prostředek pro muže středních let, oblečeného do černých, pečlivě vyžehlených šatů, sněhobílé košile a černé vázanky. Obchodní cestující. Vítá se s námi lámanou angličtinou. Odvážíme ho do Coal Harbouru. Chvíli si nás zvědavě prohlíží. Pak se ostýchavě ptá: „Jak ti vyhovuje ten foťák?” a prstem ukazuje na můj Olympus, který se mně klimbá na řemeni kolem krku. „Jsem s ním spokojen. Je to váš výrobek. Mám ho už pět lest a ještě jsem s tím neměl žádný problém,” říkám s určitou hrdostí. „No to je pěkná, ale už má něco za sebou.” zabrebentil japončík. „O tohle bys zájem neměl?” otevírá svou tašku a vyndá zánovn í Minoltu 7000 Autofokus. Zapne spínač a motůrek s tichým bzukotem začne pohybovat objektivem. Tvář se mně rozjasní nadšeným zájmem. Vloni je začali dodávat na náš trh a jsou poměrně drahé. „No to bych měl, ale jaksi na to nemám,” ulevil jsem si znechucen ě. „Nechám ti ho za polovic,” rychle pokračuje, „ a když tady budeš zítra, přihodím k tomu ještě Zoom.” Znalecky mačká knoflíky a na displeji naskakují čísla časů, clon a jejich kombinací. „Ještě si to rozmyslím,” chabě odporuji, ale už teď vím, že z koupě nic nebude. Japončík si tu při své práci udělal ještě malý pašovací byznýsek. Odpoledne už je glorii vidět únava. Kouří jednu cigaretu za druhou. „Dneska je jeden z těch dnů, kdy jsem na roztrhání.” Stěžuje si odevzdaně. Převážíme poštu, hřídel k nakladači, novou síť rybářům. „Někdy sedím v kanceláři a kromě těch stálých, které vezmu do práce a zpět, se ni neděje. Povídáme se šéfem, pijeme kafe a kouříme,” Je však na ní vidět, že dává přednosti lodi, moři a rachotu lodního motoru. „Po moři taxikařím už deset let. Všechny tu znám a všichni znají mne. Ale je to jen takové povrchní. Opravdové přátele tu nemám. Už jsem toho chtěla několikrát nechat. Prodat tu svou maringotku, kterou nazývám domovem a odejít do Vancouveru. Užívat si kin, divadel, nočního života. Ale pak se zase něco ve mně zlomí. A nemám sílu to udělat. Už jsem si zvykla na tu vnitřní samotu, které se říká život.” Když vjíždíme do přístavu, pomalu se smráká. Motor pod námi několikrát škytne a téměř něžně přirážíme k molu. Ráno odjíždím autem do Port Hardy. Je to velmi rušný přístav a vítá mne po příjemné jízdě svěžím větrem a trhající se oblohou, ze které místy pronikají sluneční paprsky. Po několika dnech deště a mlhy je to vítaná změna. Přístav je z velké části zaplněn rybář- skými bárkami a obchodními loděmi. U mola kotví loď pobřežní hlídky a v dálce dva křižníky kanadského námořnictva. Město samo má vznešenější ráz. Je upravené, domky svítí čistotou a září barvami. Park je plný zeleně a lampy na nábřeží odráží ve svých matných sklech probleskující slunce. John Charlie, Indián z rezervace na ostrově symbolického jména Hope, odstrkuje od břehu odplavený kmen. Těžba dřeva ukusuje stále více území z posvátných lovišť. Prostor pro bohy a Indiány se zmenšuje. Na kamenitém břehu si hrají dva chlapci. Pokládají jeden oblázek za druhým do dlouhé řady na vyplavený a vodou nasáklý kmen. Rozpočítávají se: „jeden, dva, jeden, dva.” Pak oblázky rukou smetou dolů a začínají znovu. V dáli na obzoru se objevuje duha a pod ní majestátně, jako v přeludu, výletní parník Princess. Vrac í se až z daleké Aljašky. Ve svém nitru v luxusních kabinách převáží tisíce pasažérů z celého světa. Většina z nich neví o existenci Coal Harbouru. Nikdo o existenci Glorie Talbot. Chlapce duha na okamžik vzpruží. Vyskočí na bednu a vzrušeně hledí do dáli. Parník se přibližuje a nabývá gigantických rozměrů. Duha v dáli bledne a neznatelně se ztrácí z oblohy. Chlapci skáčí dolů z bedny. Opět pokládají oblázky na vyplavený kmen. „Jeden, dva, jeden, dva.”

Category: 1994 / 01

text JAROSLAV TOMČÍK

Slovo, které samo o sobě vyvolává v mnohých představy špinavých doupat bez hygienického zařízení, plných povalujících se dlouhovlas ých, práce se štítících individuí s injekční stříkačkou v naběhlé žíle. Asociální živly, jež spojuje pouze touha po prostředku opojení. Jednotlivci bez zábran, kteří své touze po látce, jež nazýváme drogou, obětují cokoli. Ano, tento zjednodušený pohled, podporovaný mnoha lety oficiální bolševické propagandy, je poměrně tvrdě zafixován v povědomí veřejnosti. Ale odpovídá skutečnost těmto černobílým představám? Celá drogová problematika je tak široká, že jen rámcové postavení by zabralo stovky stránek textu. Kupříkladu legalizace tzv. lehkých drog. Léčení drogových závislostí kontra kapsa daňového poplatníka. Marihuana, hašiš, LSD, tripy, heroin, kokain. Vybral jsem jen malou část, specificky českou, přípravek na bázi amfetaminu, pervitin či něžněji perník. „Péčko je médium,” dozvěděl jsem se dávno před tím, než vůbec vznikl úmysl napsat tohle povídání, od jednoho člověka, jemuž je připisováno vytvoření celé filozofie spojené s touto drogou v pražských toxikomanských legendách. Říkalo se mu Freud. Homosexuál a toxikoman s neuvěřitelnou mozkovou kapacitou. „Něco jako film, televize nebo sex,” říkal on. Pervitin, stejně jako jiné drogy, si vždy našel okruh svých fanoušků. Od poloviny sedmdesátých let se počet konzumentů začal zvyšovat geometrickou řadou. V kruzích undergroundového podsvětí se občasné užití pervitinu stávalo prestižní záležitostí. Masovému rozšíření však bránil především fakt, že surovin na domácí výrobu byl nedostatek. Také způsob aplikace odradil nemálo zájemců o životabudič tohoto ražení. Načít si žílu, a to ne právě nejtenčí injekční jehlou, naaspirovat pár kapek krve a pak plynule natlačit celý obsah stříkačky do paže je operace poměrně nepříjemná. Navíc se materiál, tedy jehly a stříkačky, nesháněl nijak snadno. Tyto důvody a tvrdé represe v případě prozrazení způsobily uzavření toxikomanských komunit a tím zajistily i poměrně bezpečnou bariéru oddě- lující tyto od „normální společnost”. Situace se rapidně změnila koncem osmdesátých let, zvláště po listopadu 1989. Společnost přechází na tržní mechanismy. Těch několik „vařičů” pervitinu zjišťuje, že obzory obchodního podnikání jsou pro ně stejně lákavé jako pro automechaniky, instalatéry a jiné nedostatkové profese. Poprvé v dějinách českých perníkářů se začíná za mírně narůžovělý krystalický prášek platit. Roztáčí se kolotoč. Za péčko se platí, výrobce získává více a víc peněz na suroviny a výrobní zařízení, zlepšují se technologie, více se prodá- vá, více se vyrábí a především, výsledný produkt je čistší než bylo po léta zvykem. Už není třeba rozpouštět dávku, stříkačka se stává přežitkem. Čistota a jemnost drogy umožňuje šňupání. Velký skok na cestě za komerčním úspěchem. Jestliže před pěti lety si byl ochoten píchnout jeden z deseti zvědavých, dnes si jich ze stejného počtu šňupne devět i deset. Zisky se zmnohonásobily. Obchod kvete a jeho vedení se ujímá iniciativně kriminální část galerky. A navíc „speed”, jak se říká pervitinu v zahraničí, se stává výhodným obchodním artiklem. Především v SRN, bývalé Jugoslávii, Polsku. „Já jsem měl možnost poprvé se seznámit s fenoménem pervitinu na jaře roku 1991. Bouřlivý večírek se rozpadal do mnoha separujících se skupinek a mně se dostalo prvního zasvěcení. Na kreditní kartě ležely dvě růžovobílé podlouhlé hromádky jemného prášku. Neměl jsem strach, spíš pocit, jakým začíná veliká nejistota. Co teď a co potom. A pak jsem to zkusil. Zasunul jsem do pravé nosní dírky stočenou stokorunu a dlouze a táhle vdechl. Chvíli to pálilo a pak, asi po dvaceti vteřinách, všechno povolilo. Veškeré napětí bylo pryč. Postupně se plnily všechny předpovědi o účinku. To, co mi lidé říkali před šňupnutím, se naplnilo. Asi je pravda i to, že největším péčka je to, že je to tak strašně fajn.” (výtvarník a majitel reklamní agentury – 24 let) Pervitin odstraňuje pocit únavy a hladu, zintenzivňuje vnímání, poměrně dlouho a intenzivně „jede”. Člověk nemusí spát a hodně hubne. Přitom abstinenční příznaky se po několika prvních aplikacích nijak výrazn ě neprojevují. Poškozuje játra, ledviny, v méně častých mutacích obsahuje jód. „Mám to rád, je to fajn. Když jedu, nic mi nechybí. Jak často? Jednou, dvakrát do měsíce. Ne, absťák jsem ještě nezažil, občas je mi druhej den trochu blbě, ale spíš jako bych nebyl ve svý kůži.” (student ČVÚT – 21 let) Jedna dávka k našňupnutí je 60 až 110 mg podle tělesné konstituce a psychických dispozic. Jeden gram pervitinu se dá v Praze, pokud víte kam jít (a jít můžete prakticky kamkoli), koupit cca za 800 až 1 000 korun. Zákon stíhá výrobu a distribuci, takže určitá legislativní rizika tu existují, avšak v době, kdy se policejní aktivita vybíjí v likvidaci políček konopí, jsou řekněme zanedbatelná. Péčko postupně proniklo do všech odvětví nočního života. Dlouho jsem si myslela, že mám všechno pod kontrolou. Brala jsem hlavn ě kvůli milování. sex na perníku byl zpočátku fantastický. Potom postupně bylo třeba zvyšovat dávky. A už jsem se vezla. Dostal mě z toho kamarád, těžkej toxík. Je to paradox, ale je to tak. Dneska neberu. Občas kouřím trávu nebo haš a to mi stačí. (sekretářka podnikatele – 28 let) Poláci, Jugoslávci a čeští dealeři prožívají konjunkturu. Domácí výroba poslední dobou upadá a nekvalitnější materiál vaří v zahraničí. Většinou Češi, kupodivu. Lepší vybavení laboratoří dodává větší množství lesněji. Peníze jsou taky prima. „Mám to jako koníčka, i když by mě to solidně uživilo, spíš pro známý a tak. Občas si taky dám, jednou do měsíce, víc ne. podnikám v oblasti strojírenského zařízení a technologií, takže pro peníze to skutečně dělat nemusím. (Směje se.) (dealer – 29 let) Pervitin je stejně tvrdá droga jako heroin, crack, kokain, o tom nemůže být žádná diskuse, i když mýty, vytvářené po desetiletí v kruzích drogově závisl ých, se snaží tento fakt zlehčovat. Proti těmto drogám má navíc jednu obrovskou nevýhodu. Nevyrábí se v průmyslovém měřítku, a tím se zvyšuje riziko závadného varu, jehož účinky se nedají předvídat. Viděl jsem na vlastní oči trosky lidí po několikaletém pravidelném požívání. Smrt má mnoho podob a ta perníková nemá s pohádkou pranic společného.

Category: 1994 / 01

LIBOR MICHALEC text · foto

TAKŽE TAKHLE VYPADÁ CESTA DO NEZNÁMA. Podíváš se na bágl a zdá se ti titěrný na to, aby v něm mohl být veškerý tvůj majetek pro příští dva měsíce a zároveň hrozně těžký na to, aby s ním člověk mohl šplhat na kyslíkov ý dluh řádově čtyři tisíce metrů nad mořem. Ale o to právě jde. Bágl a pár dolarů v peněžence na krku signalizující fantastickou skutečnost: dneska se může do asijských pouští i království osmitisícových vrcholů podívat každý. Nikoli letadlem, jako desítky a stovky zbohatlých také turistů, ale po souši. Vlakem, autobusem, džípem, traktorem napříč dvěma kontinenty. SEDM OKRADENÝCH NEVĚŘIL JSEM, ŽE SE NA ORIENTÁLNÍM NÁDRAŽÍ UVIDÍME. Že bychom se deset tisíc kilometrů od domova mohli sejít s pražskou trekingovou partou na vlakovém nádraží v orientálním Rawalpindi se zdálo praštěné. Ale zázraky se někdy dějí. Po dvou týdnech věčného strachu: že nás odhalí a zatknou jako špióny, nebo že se někdo vloupá do hotelového pokoje a přibalí nám do zavazadel pytlík heroinu, konečně trocha klidu. Po všech přestálých nebezpečích, jaká můžou jen na dva osamělé bělochy v muslimských zemích čekat, jsme konečně velká parta. A pákistánské velehory – neskutečný cíl naší výpravy – jsou na dosah ruky. Všechno se zdá být veselé, optimistické a jasné. Jen tak se mohl stát následující trapas. Ten chlápek s afghánsky nevyzpytatelným obličejem byl od prvního pohledu podvodník. Kulatá ústa a potměšilé oči. Představil se jako doktor a ukázal vizitku, na které byla adresa nějakého střediska pro uprchlíky. Ani si nevzpomeneme, jak se k nám vetřel. Jarda řekl, že bychom potřebovali prodloužit vízum, a on na to, že jeho syn kamarádí s ministrem pro turistiku. Pak z nás vytáhl, že jsme horolezci, a začal mu v hlavě klíčit ďábelský plán. Nabídl, že nám zařídí povolení ke vstupu na ledovec Baltoró. Jak fantastická představa! Několik desetiletí je tahle oblast pro turisty uzavřená, protože tu v nadmořských výškách okolo 5 000 metrů proti sobě bojuj í speciální jednotky pákistánské a indické armády. Prví Češi na Baltoró! Každému správnému horolezci se při té představě zalesknou oči vzrušením. A po takovém lesku jdou podvodníci v Rawalpindí jako slepice po „flusu”. Podruhé jsme se s ním setkali o dvě hodiny později v hotelu Pakeeza, jež nám velkomysln ě doporučil. Pořád se usmíval a důležitě od nás převzal fotokopie pasů, které jsme si na jeho radu pořídili. „Hlavně bych mu nedával žádné peníze do ruky,” řekl česky Pavel. Chlápek se zašklebil a objednal limonády. „Dáme mu 400 dolarů a on za námi pošle permit karty i prodloužená víza do Himalájí,” přeložil někdo. „Já myslím, že ty prachy už neuvidíme.” Potom každý vytáhl padesátku, my s Jardou ještě navíc 25 USD na prodloužení víza, a dali jsme mu je. Chlápek se rychle zbalil, zavolal taxi a rozloučil se s tím, že bude mít hodně práce se sháněním ministerského kamaráda svého syna. Potom přišel číšník a zeptal se, kdo zaplatí chlápkem objednané limonády. Pak jsme zjistili, že na vizitce na něj není vůbec žádná adresa. A ještě později, že si obratnou fintou strčil do kapsy pět set rupií při placení zálohy za hotel. Pokud bude trochu šetřit, vystačí mu naše dolary na půl roku pěkného života. Představuju si, jak doma a rozloží po stole fotokopie pasů a připíjí si na rozvoj turistick ého ruchu. Možná na ty fotokopie nechá vystavit falešné pasy a teď na naše jména cestuje po světě sedm mezinárodních teroristů. VÍTEJTE VE VELEHORÁCH TO JSOU LIDI, CO SE NECHTĚJÍ ZABÍT, ODPOVÍDÁM v polospánku na Jardovu otázku, proč najednou všichni lezou ven z autobusu. Okolo zatím dál halekají lidé, ženoucí se o překot ven, podél ostré lesklé skály, o kterou se tříští vodopád z horského ledovce. Během sekundy se ale proberu a už se tlačím za nimi. Pozdě. Kdybych teď vyskočil ze dveří, rozmáznu se o skálu, pouh ých pár centimetrů míjející autobus. Z druhé strany hrabe autobus jedním kolem ve vzduchu nad srázem, jehož konce ve tmě nedohlédneš. Pár šťastlivců, kteří včas vyskákali ven, se zájmem pozoruje, jestli se zřítíme nebo ne. Je hluboká noc a takhle nás vítá pákistánské pohoří Karakoram. Ráno nás omráčila fantastická scenérie. Chvíli mlčky civím na oslnivé bílé hradby sedmitisí- cových velikánů s vévodícím Nangha Parbatem a až potom mi konečně dochází, že to ohromné, majestátní, nepopsatelné, co se zdá na dosah ruky a přitom je nekone čně daleko, není film, fotografie, video ani jiné šidítko, ale že je to SKUTEČNOST. GILGIT ČÍM VÍC SE VZDALUJEME EVROPĚ, TÍM VÍC SE JÍ VRACÍME. Čím víc se blížíte k Himaláji, tím víc se geograficky vzdalujete Evrop ě. Ale fakticky jako když se do ní vracíte. Na zastávkách pod él silnic sice stále je k mání sortiment od bábovky přes coca-colu až po samopal kalašnikov, ale orient álského halekání, chaosu a zmatku kvapem ubývá. Horalé mají světlejší pleť a mírnější gestikulaci. Stále častěji potkáváte Evropany. A začínají vás na každém kilometru stavět vojáci. Podle starého přísloví hinduisté přemýšlí a nejednají, muslimové jednají a až potom přemýšlejí a sikhové jednají a vůbec nepřemýšlejí. Všechny tři metody se tu protínají. Sikhy poznáte podle toho, že si nestříhají vlasy ani vousy a při každé příležitosti na vás rozzuřeně vyjedou. raději jim ustupte, protože jinak se vystavujete nebezpečí atentátu. I to připomíná starou dobrou Evropu. A město Gilgit – slavné turistické centrum na úpatí osmitisícovek? Je to šňůra baráčků evropského stylu roztroušených podél silnice. Koupíte tu speciálně připravené vločky pro horolezce, su- šené mléko, čokoládu Nestle a dokonce i nealkoholické pivo. Ale prodávají vám je cizokrajní Arabové, v typických hábitech, se svéráznou kulturou. Vypadá to, jako by si v srdci Asie, s potměšilým smyslem pro humor hráli na Evropu. BLÍZKÁ SETKÁNÍ EVROPSKÉHO STYLU POTKAT TU EVROPANA NEBO BĚLOCHA VŮBEC JE ZVLÁŠTNÍ dobrodružství. Co tu mezi námi dělá ten divný člověk? Zatrne vám nejdřív. Pak ale vidíte, že v tom druhém zatrne stejně jako ve vás. On se už jako vy taky pomalu začíná počítat mezi Araby, a tak si navzájem posloužíte jako vzpomínka na jiný svět. Pokud takového člověka pokládáte, že by to byl normální člověk. Ať už jsou to Němci, Dánové, Holanďani nebo Američani, vždycky se trochu liší od nás, mladých mužů vyrostlých za socialismu. Nezávidím jim naducanou portmonku, díky níž si mohou zaletět odkudkoli kamkoli, ani přirozenou nenucenost, se kterou na sebe navlékají místní oděv. Fascinuje mě spíš jak suverénně a s vědom ím demokratické tradice svobody slova umí každému vynadat do idiotů. „Můžete mi dát manganový džus?” zeptal se Uwe, německý student s příjemným hlasem obchodníka v jedné malé občerstvovn ě. ”Oukej,” zakývala hlava v turbanu. Když se asi pět minut usmí- val, aniž by čímkoli zaměstnával své ruce, zeptal se Uwe, jestli ví, co je to manganový džus. „Yes,” usmál se přívětivě domorodec a dal nás bez hnutí pozoruje. Uwe z Německa, kde jsou na kritizování zvyklí, to už nevydržel a začal řvát cosi o „shid Pákistá- nu”. Nato se domorodec zvedl, důstojně otevřel mrazák a podal mu chlazenou coca-colu. Uwe se po nás jenom bezmocně ohlédl. Taková tupost byla nad jeho chá- pání. My ovšem, kovaní reálným socialismem, jsme si rady věděli. Vytrhl jsem domorodci prostě colu z ruky, uložil ji zpátky do ledni čky a místo ní se sám obsloužil manganovým džusem v papírové krabici. Protože jsme se do té doby ří- dili již uvedeným stylem nadšen ého přitakávání, připadalo nám Uweho jednání v zemi výbušných muslimů velmi riskantní. To jsme ale ještě nic nevěděli o dalších dvou německých inženýrech, s nimiž jsme cestovali o pár dní později. Oba měli strašlivě rozcuchan é vlasy, které si naučeným grifem stahovali každé ráno do gumičky. Řekl bych, že nejm éně půl roku je nikdo nestříhal. „A vy Češi nebo Slováci?” zeptal se ten vyšší a hubenější. „Češi.” „Já jenom, že když jsme sly- šeli o tom, že se Československo rozdělilo, byli jsme zrovna v Indii. ” Docházelo mi to pomalu a útržkovitě. Tohle nebyli žádní študentíci na týdenním prázdninov ém dobrodružství. Protože v Německu byli nezaměstnaní, řekli si, že se podívají do Indie, kde využijí za marku na den. Za půl roku z nich jsou poloviční divoši, otrávení a připravení při sebemenší zámince zlobně vybuchnout. Náhoda tomu chtěla, že jsem vedle nich seděl v autobuse, když se na ně obrátil dvacetiletý pákistánský vojáček s prostým švejkovským úsměvem. Jejich rozhovor – to je něco nesmrtelného. „Odkud jste?” zeptal se klouček v uniformě. „Z Německa.” „To je bezvadný.” „Hm.” „Líbí se vám Pákistán?” „Ne.” „Máte rádi kriket?” „Kriket je stupidní hra.”  Klouček byl nekonečná studna optimismu a tak mohl rozhovor v tomto duchu pokračovat celou věčnost. Jenomže začalo pršet, a protože v tomto typu autobusů je místo okna železná mříž, byly vzápětí oba němečtí inženýři mokří naskrz. A ten blíž k oknu zvolal na celý autobus větu, díky níž nejen že rozhovor rázem utichl, ale ještě jsem se chvíli třásl o život: „Posranej Pákistán.” MALÝ PRINC V HUŘE BYL JEDNOU JEDEN KAMENITÝ A VYPRAHLÝ KUS ZEMĚ v pustém Karakoramu. Nežili na něm ani lidé, ani zvířata, protože na desítky kilometrů kolem bylo je kamení, písek a skalnat á poušť. Celé věky tudy přeskakují domorodci s kamzičí obratnost í po těžce viditelných stezkách z kamene na kámen. Vědí, že za pět denních pochodů mohou na bolavých zádech odnosit do Hisparu, posledního lidského sídla před vládou věčného ledu, nové léky, potraviny a ošacení. Věděly to i karavany obchodníků a válečníků, když se z bájného Ladákhu probíjeli do Gilgitu skalnat ým a pustým údolím Indu. Po stezkách lemovaných kostrami zašlých zvířat, přes karakoramský průsmyk s vražednou výškou 5575 metrů, územím bez jakékoli stopy života. Jednoho dne ale na kamenitém a vyprahlém kusu země vytryskl pramínek čisté vody. Zavlažil kus palouku a vyrostla na něm tráva a na té se pásli horské kozy. Pak přišel člověk. Postavil si kamenný dům, obdělal políčko, zasadil několik ovocných stromů a to vše ohraničil kamenným valem. Muselo to trvat několik generací, než byla mravenčí práce hotova. Každý kousíček potravy, kterou vydobude z Karakoramu, je vykoupena tvrdou prací. Vždy tu bylo místo jen pro jednoho dospělého muže. Bez televize, elektřiny, ústředního topení, betonových chodníků, supermarketů. Doned ávna i bez přístupové cesty, po které by mohlo přijet motorové vozidlo. ta nerovná kamenitá cesta s ostrými hranami, občas zavalen á přehradou hlíny a kamení ze stěny, tyčící se kolmo nad ní, je velký pomník lidské vytrvalosti a statečnosti. Téměř každý její kilometr je zaplacen lidským životem. Taková je Hura. Nejmladší horalův syn celý den sedí u pramínku a dívá se na velehory. Nabídl nám mísu s čerstvým tvarohem z mléka horských koz. Vypadal jako Malý princ. Na něco se mě pořád ptal. Možná chtěl, abych mu nakreslil beránka. NA KONCI SVĚTA CESTA ZA KONEC SVĚTA VEDE NA DRUHÝ BŘEH INDU. Ale žádný most tu není. Ledovcové peřeje se překonávají po drátě. Je to ocelové lano o průměru asi pět centimetrů, natažené přes řeku. Na kladku je zavěšena dřevěná bedna a na druhém břehu Indu už čeká děda z Hury. Zatímco jsme obcházeli sesuv do údolí, naběhl si tajnou stezkou padající kolmo dolů a teď se mazaně směje, třímajíc v ruce neuvěřitelně zchátralý provaz. Pokud se neutrhne, a pokud zaplatíte, dostanete se v bedně na druhou stranu. Nic příjemného tam ale nečeká. Suť, kamení, písek a ledovcové peřeje. Převýšení dnešního dne dělá 700 metrů a večer se pohybujeme čtyři a půl kilometru nad mořskou hladinou. Pochodujeme mlčky, občas někdo nabírá ztracený dech zapřen do trekkingov ých hůlek, nebo otírá z tváře slané čůrky potu. Ráno jsem přem ýšlel o tom, jak se budu doma vychloubat, odpoledne mě spíš zajímá, jestli vydržím až do večera, potom jestli vydržím do příští zastávky, a teď už se soustředím jenom na to, abych udělal bezpe čný příští krok. Rty rozpraskané od suchého větru, na palouku, kde určitě měla být voda, zase není nic. Cíl naší cesty – vesnice jménem Hispar – se zdála na dosah ruky a teď se ztrácí, pomalu se stmívá, sucho v ústech je k nevydržení. Pijeme černou ledovcovou břečku. Všechny příznaky nasv ědčují tomu, že bychom měli být zoufalí. A my jen mlčky prožíváme velmi zvláštní pocit radosti ze života v blízkosti smrti. Pocit sounáležitosti s něčím nesmírně velikým, čemu se říká Karakoram. TRAKTOREM A JEEPEM PO HIGHWAY KARAKORAM DO GILGITU SE VRACÍME TRAKTOREM. A TO JE CESTA, na kterou zadek, kolena ani záda nikdy nezapomenou. Sotva patnáctilet ý klouček, co traktor řídil, se celou cestu mohl umlátit smíchy nad nefalšovaným výrazem zoufalství, který se zračil v tvářích těch bledých turistů pokaždé, když na vý- molu jejich zadky dopadly z půlmetrové výš- ky na tvrdý plech za jeho měkkou sedačkou. a ten druhý kluk stojící klidně na oji od valn íku si jednou rukou připaloval cigaretu a druhou se drbal v hustých černých vlasech. Do Gilgitu jsme dorazili současně s monzunem. Monzun je slovo arabského původu. znamená sezónu a může znamenat období radosti. Tento rok nám mnoho radosti nepřinesl, stejně jako Indům, kterým vyplavil celé vesnice a zahubil stovky lidí. Ze suchého sedadla autobusu ujíždějícího do Rawalpindi jsme se pak trochu radovali, že monzunový déšť za oknem sílí. Pocit klidu a bezpečí trval jen do okamžiku, kdy řidičův poboč- ník začal vracet peníze za jízdenky. V hustém dešti stavíme na konci kilometrové fronty autobusů a nákladních vozů. Je zima a tma. Kus slavné highway Karakoram se utrhl a silnice před námi končí propastí. Monzun podmáčel podloží sypké hory, zdánlivě neškodný potůček se rozvodnil v řeku a svah se stometrovým úsekem silnice se zřítil do hlubokého údolí. Pákistánci, Indové ani Číňani se nevzrušují. Obratně šplhají na dno čerstvé propasti, přebrodí se peřejemi a na druhé straně si najmou jeden z řady připravených mikrobusů. Zdá se, že v době monzunů je příležitostn é taxikaření pro domorodce nejistější způsob výdělku. Než dorazíme do Rawalpindi, přelézáme utrženou silnici a měníme taxi celkem pětkrát.Ženy naboso obratně po čtyřech po hladké žulové stěně. Muži stejnou cestou navíc na ramenou nebo na hlavě stěhuj í dřevěné almary a přitom drží v ruce pušku. Není to pro ně žádná romantika, jak ji prožívají bohatí a mladí Američané, Němci nebo Japonci. Kaž

Category: 1994 / 01

RADEK JOHN text

V noci ze třetího na čtvrtého ledna 1988 vypukl v chemickém skladu hodonínského zemědělského podniku v kyjovské čtvrti Boršov požár. Hořet začalo asi v deset večer. Vrátný, který požár oznámil, bohužel řekl, že hoří v cihelně. Když požárníci dorazili na místo, zjistili, že cihelna nehoří. Místo toho hořela stará bývalá cihelna, ve které byl později zřízen sklad chemických hnojiv. I toto zhruba dvacetiminutové zpoždění se jistě negativně podepsalo na katastrofě. Ve skladu bylo uloženo víc než padesát přípravků, sloužících většinou k ochraně zemědělských rostlin, včetně organofostátů, o celkové váze 278 tun. Požárem bylo zachváceno 173 tun. Ve skladu nebylo dodrženo základní pravidlo, že chemické látky mají být skladovány odděleně. Vedle sebe byly naprosto nepřehledně umístěny látky nehořlavé i hořlaviny první třídy, kapaliny i látky tuhé. Došlo zde tedy k totálnímu podcenění toxikologického rizika. Zvláš- tě nebezpečných jedů byly ve skladu uloženy čtyři druhy. Z toho tři druhy byly postiženy požárem. Z látek spadajících do kategorie „ostatní jedy” bylo ve skladu uloženo dalších devět přípravků. Z toho sedm bylo zachváceno požárem. Látky ve skleněných obalech se přehřívaly a postupně vybuchovaly. Požárníci, když nakonec oheň našli, netušili, co přesně mají hasit, takže použili vodu. Hořením a hašením chemikálií začaly vznikat neznámé intermediáln í produkty s možným zvýšením toxického působení. Při styku vody s hořícími chemickými látkami se uvolňovala bílá, nedýchatelná pára, která brzy zaplavila Kyjov a okolí. Mrak nesl stopy kyanovodíku, síry, organofosfátů. Pás dýmu měl podle některých zdrojů nakonec šířku dva kilometry, délku pět kilometrů a výšku dvacet kilometrů. Vlivem inverze se držel v přízemní vrstvě atmosféry. Požárníci a příslušníci báňské služby se na místě požáru pokusili osobní statečností zabránit katastrofě, které způsob uložení chemikálií i řetězení dalších technických nedostatků nahrával. Jak a čím měli hasit chemický sklad, když měli k dispozici hlavně vodu? Problematická byla i výstroj požárníků, která nezaručila dostatečnou ochranu dýchacích cest a kůže záchranářů. V té době už ve městě bylo vidět jen na pár metrů a prakticky se zastavila doprava včetně autobusové. *   *   * „Šel jsem do práce, ale neviděl jsem na krok. Abych vůbec trefil, musel jsem se držet středové čáry na silnici Situace byla nejhorší od rána do čtyř odpoledne. Pak smrdící bílá mlha trochu ustoupila,” vypráví manžel paní Hebnarové. Jana Hebnarová líčí situaci ještě dramatičtěji:”Něco tak strašlivého jsem nezažila. Byla jsem na mateřské dovolené, přirozeně největší strach jsem měla o dítě. To, co zaplavilo Kyjov, nebyla jenom mlha, bylo to čistá hrůza. Bydlíme u nemocnice, do které začaly létat záchranky jedna za druhou. Pak telefonoval švagr, ať nevycházíme z domu. Ve strachu o dítě jsem poslala otce, aby se zeptal na národním výboru, co se vlastně děje. Tam mu řekli, že nic nebezpečného. Vzápětí volala sestra, která pracovala v mateřské školce, že mají příkaz školku evakuovat. Pak volal manžel, který učil ve škole v Ježově osm kilometrů od Kyjova, ať se připravíme, že nás odveze. Zabalila jsem dítě, ale vzápětí volal manžel znova, že se k nám nemůže dostat. Kyjov je obklíčený vojáky, kteří nechtějí nikoho pustit do města. Začala jsem shánět auto, abychom se dostali z Kyjova, ale když jsem ho konečně sehnala, vojáci, kteří město obklíčili, nás z něj nechtěli pustit. To už jsem se neudržela a vynadala jim. Nakonec jsme se tedy autem dostali z obklíčení. Později se krajem roznesla zpráva, že situace už je normální a že se můžem vrátit. Samozřejmě to nebyla pravda. Po čase jsem potkala známou, která pracovala v zemědělském podniku, jehož sklad tehdy hořel, a ta mi řekla: To byl pěkný průšvih. Kdyby sklad byl bouchl, třicet kilometrů kolem nic nezů- stane živé.- A lidé z národního výboru všechno museli vědět už v noci, kdy ten sklad začal hořet. A neudělali nic. Kdyby nám to dali vědět, mohli jsme oběhnout lidi, ujet včas. Místo toho nás na národním výboru uprostřed husté mlhy ujišťovali, že se nic neděje. I když jsme se tu mohli otrávit jako králíci.” *   *   * Právě tohle nápadně připomíná Černobyl:Občané Kyjova se začali ptát na Národním výboru v Kyjově i na obvodním národn ím výboru v Hodoníne, co se děje. Z těchto úřadů jim, alespoň jak tvrdí ti, kteří katastrofu v Kyjově prožili, standardně odpoví- dali, že se v podstatě neděje nic, jen jsou špatné rozptylové podmínky. Zasvěcení státní úředníci ovšem zřejmě opravdu věděli, o co jde. Někteří z nich prý totiž odvezli své rodiny do rekreačního střediska Kameňák ve Chřibech. Jestli je tato informace, kterou vám zopakuje každý druhý občan Kyjova, skutečně pravdivá, lze tehdejší počínání úřadů jistě označit za amorální. O tom, že na národním výboru zřejmě tušili, jaká je skutečná situace, svědčí i fakt, že vydali příkaz k evakuaci dětí z mateřské školky zahalené nedýchatelnou mlhou. Evakuace ovšem prý byla, podle kyjovských svědků katastrofy, provedena amatérsky. Učitelky vyšly s dětmi ze školky na ulici a nejhustší štiplavou mlhou je vedly přes celý Kyjov na kopec Leninka (nyní U vodojemu). Zdraví dětí by přitom bezesporu víc prospělo, kdyby zůstaly v objektu mateřské školky za důsledně zavřenými okny i dveřmi. Pokud někdo chce mluvit o vině tehdejšího MNV v Kyjově a ONV Hodoníně, pak oba tyto úřady nesou odpovědnost předev ším za to, že neoznámily občan ům co se přesně děje a neporadily jim, že zdravotnímu poškození zabrání nejúčinněji, když nebudou vycházet do husté mlhy a nechají zavřen á okna i dveře. Řada občanů nic zlého netuše chtěla zejména zpočátku vyvětrat puch vnikající do jejich bytů. Větráním ovšem situaci jenom zhoršovali. Je třeba upozornit, že verze průběhu katastrofy se velmi rozch ázejí, podle toho, jestli si o celé události necháte vyprávět od těch, kteří ji na vlastní kůži prožili, anebo od odborníků, kteří ji hodnotí s odstupem. V interním sborníku CO, v materiálu, který nebyl určen pro veřejnost a měl tedy šanci být objektivní, píší autoři generálmajor Budský a MUDr. Doležal například, že havarijní komise byla akceschopná. Že 148 dětí z mateřských škol bylo převezeno mimo zasažené území. – Ani zmínka o tom, že některé šly pěšky. – Že bylo připraveno dalších 48 autobusů ČSAD pro případnou pokračující evakuaci. Že obyvatelé Kyjova byli průběžně informováni místním i závodním rozhlasem a rozhlasem po drátě. Tak rozdílná hodnocení celého průběhu katastrofy svědčí přinejmen ším o tom, že jinak vnímají události ti, kteří jsou v přímém ohrožení a jinak ti, kteří je prostě pozorují. Co se lidem sledujícím situaci z bezpečí může zdát dostatečnou informací, k těm, kteří jsou ve stresu z nebezpečí ztráty vlastního života, zřejmě nemusí vůbec dolehnout. Druhá možnost, jak hodnotit tak velké rozpory ve svědectvích, je samozřejmě snažit se určit, která strana nemluví pravdu. To by mohl udělat výzkumný tým, který by se pokusil vyslechnout maximum svědků z postiženého města. Po katastrofě vystoupil v televizních novinách předseda ONV Hodonín s prohlášením, že požár v Boršově, vzniklý samovzní- cením, se podařilo uhasit. A pak už jen uklidňoval občany vystavené vlivu požáru, že se nic vážného nestalo, že nemají panikařit. Ani tehdy se nezmínil o základních preventivních opatřeních, nevyzval lidi, aby pokud možno nevycházeli a hlavně nevětrali. *   *   * „Tenkrát asi dostali příkaz z kraje a okresu, aby celou věc ututlali, ” říká mi paní Střížková. „Byla to katastrofa. Hořel sklad navezený chemikáliemi z ciziny. Když je sem vozili cizinci, měli prý rukavice, pláštěnky, gumáky.-Musely to být jedy. A naši lidi to tam rovnali normálně rukama. Dodnes je ten sklad zavezen. A lidi tady umírají na rakovinu, srdce, játra, ledviny. Okresní hygienik byl u toho, tvrdil že nic, že to není nebezpečné. A zemřel první. Naproti nám pozbyli syna. Měl třicet sedm roků. Když nemohl autobus projet mlhou, vystoupil z něj a vedl ho do města. Nadýchal se toho. A z požárníků, kteří tam hasili, to někteří taky odnesli.-Já sama na to doplatila nádorem. Dcera zase slinivkou. Dneska může málem jen suché rohlíky. Musí držet přísnou dietu. Čekala rodinu a nadýchala se toho. -Zpočátku jsme totiž mysleli, že nám uniká plyn a pozotvírali jsme okna.” *   *   * Podle řady obyvatel Kyjova bílý mrak ležel nad městem ještě několik dní. Svědectví o tom, jak dlouho vlastně chemikálie hořely, se také rozcházejí. Podle některých svědků požár s přestávkami trval až do poledne šestého ledna. Život ve městě se zpomalil, zneprůhledněl, ale běžel dál. V kyjovské nemocnici byla ošetřena řada pacientů s dýchacími obtížemi. Prý dokonce nestačila lůžka, narychlo se stavěly přistýlky. Kalamitní situaci se lékařům z místní nemocnice ovšem poda- řilo zvládnout zřejmě bezchybn ě. Hned 4. ledna lékaři rozhodli, že budou klinicky vy- šetřovat a provádět krevní testy na cholinesterózu u všech, kteří se museli pohybovat v prostoru požářiště, aby tak zjistili, nedošlo-li k poškození jater, či jiné tkáně. Hned v prvním týdnů bylo vyšetřeno 591 osob, u nichž bylo provedeno 1397 laboratorn ích vyšetření. Výsledky testů byly u všech opakovaně v normě. Ani při klinických vy- šetřeních nebyly zjištěny žádné příznaky intoxikace organofosfá- ty. Pouze v prvních dvou dnech po začátku požáru docházelo u některých osob k podráždění nosohltanu, spojivek, k nevolnosti. V pěti případech se objevilo kožní podráždění na nechráněných částech těla. Během měsíce ledna bylo k hospitalizaci v kyjovské nemocnici přijato 85 pacientů z řad těch, kteří bojovali s požárem. Nejv íc sedmého ledna (25), šestého ledna (17), osmého ledna (14) a čtvrtého ledna (9). Dalších 10 pacientů bylo hospitalizováno v nemocnici v Hodoníně. 58 dalších pacientů bylo léčeno ambulantn ě. Akutní jaterní postižení bylo nakonec objeveno u dvanácti pacient ů. Je třeba ovšem také uvést, že jde o vinařský kraj. Na jižní Moravě a jižním Slovensku je postižení jater častější než v jiných oblastech bývalého Československa. Jde o následek zvýšené konzumace alkoholu, případně v kombinaci s obezitou. Odborn íci připomínají, že pro objektivizaci zjištěných výsledků by bylo nutné vyšetřit i kontrolní skupinu občanů ze stejné oblasti, kteří požárem postižení nebyli. Faktem ovšem zůstává, že někteří z těch, kteří se účastnili hašení požáru, byli potom v až pětiměsíční pracovní neschopnosti. *   *   * „Abych pravdu řekl, nějaké pozorování těch, kteří se účastnili hašení, se provádělo,” potvrzuje mi jeden z hodonínských požárn íků.”Zjistily se špatné krevní testy. Někteří byli posláni do lázní. Poslední dva tři roky už ale, pokud vím, nemají žádnou zvláštní péči. Taky se říká, že to hašení odskákali i bánští záchranáři z Dubňan. Nějaké negativní zdravotní důsledky se prý objevily u lidí, kteří se podíleli na likvidaci zbytků požáru. Já sám se na hašení nepodílel. Nebyl jsem v prvním výjezdu a pak už byla oblast uzavřena. Nikoho dalšího tam nepustili.” Zbytky chemikálií po požáru byly smíseny se zeminou a uloženy v ocelových velkoobjemových kontejnerech v místě bývalého skladu, kde zůstávají jako memento pro nás všechny dodnes. Ing. Jiří Mrkos, ředitel akciové společnosti Zemědělské zásobov ání a nákup, která vznikla ze zemědělského podniku ZZN skladuj ícího v osmaosmdesátém své chemikálie v bývalé cihelně v Boršově, samozřejmě žádnou radost z toho, že mu volám kvůli staré- mu případu požáru v Boršově, neměl. Zdůraznil, že v té době nebyl šéfem podniku. Na otázku, co přesně vlastně bylo v boršovském skladu uloženo, odpověděl, žes obchodní názvy přípravků mi moc neřeknou a jejich složení je často tajemstvím firem. Trochu mě obešla hrůza, že dodnes se možná na území této republiky skladují chemické látky, jejichž složení je tajemstvím firem, takže v případě požáru nebude nikdo vědět co hasí a jak a čím to hasit. „Vezměte si seznam povolených přípravků z roku 1988. Většina z nich tam byla,” vysvětlil mi ředitel nakonec. „Nemohou zbytky chemikálií uložené v kontejnerech ohrozit lidi v okolí?” „Ne. Je tam vybudován speciální betonový podzemní sklad, v němž je uložena kontaminovaná zemina a stavební materiál…” „Tedy betonový sarkofág?” ptám se. „Nerad bych to nazýval tímto termínem, který budí, jistě chápete, nežádoucí asociace. K tomu případu už se nemá cenu vracet. Já se ekologií velmi zabývám a tvrdím, že lepší řešení jak zlikvidovat následky požáru v Boršově, než bylo tehdy učiněno, dnes už nenajdem. I když jsem stál tehdy mimo, celá věc mě zajímala. Postup i řešení následků požáru považuji za nejlepší možnou variantu. Lepší už provést nelze. *   *   * Protože katastrofu v Boršově spoluzavinil nezodpovědným ulo- žením chemikálií státní podnik, zajímalo mě, jestli se stát nějak pokusil odškodnit obyvatele Kyjova za prožitou hrůzu. „Hned po požáru byly přísliby z ministerstva zemědělství, že město dostane nějaké odškodnění, ale nikdy to nikdo nedokázal vymoci,” řekl mi zdroj blízký současnému Městsk ému úřadu v Kyjově, který si nep řeje být jmenován. Snažíme se ty prostředky získat dodnes, ale vedení ministerstva se od té doby několikrát změnilo, ministerstvo dnes nemá prost ředky a tak dále , a tak dále. Podařilo se získat jenom nějakou menší částku na budování vodovodu v Boršově.” „Opravdu jste ještě ve snaze získat pro město nějaké odškodn ění nerezignovali?” „Rozhodně ne. Nedávno znovu jednali na ministerstvu země- dělství zástupci našeho odboru výstavby. Bez výrazných úspě- chů ovšem.” *   *   * Doktor Dunděra, který se zřejmě nejvíc zasloužil o přesnou dokumentaci zdravotních následků požáru u těch, kteří s ním přišli do styku, mi řekl:”V den, kdy se to stalo, jsem předpoklá- dal průšvih a počítal s důsledky. Proto jsme se snažili podchytit všechny informace. Pak tady byla spousta konferencí a ministr ů. Naslibovali, co všechno se udělá. Moc se toho nesplnilo. Vznikl bazén na zbytky požáru.” „Nemůže být v budoucnu znovu nebezpečný?” „Podívejte se, pochybuji, že by řešení tohoto problému bylo dnes jiné než tenkrát. Uložit to, co bylo kontaminované požárem, asi nejde lépe.” „A nadělalo by se dnes podle vás méně chyb při likvidaci havárie?” „Doufejme. chyba byla v tom, že chybě- ly detekční aparáty na chemikálie. Mohlo se tam vytvořit tolik různých kombinací sloučenin, že už nemáme šanci se to dozvě- dět. Požárníci museli být logicky při hašení bezradní. Doufejme, že už není ani tolik nedostatků v uložení chemikálií v nejrůznějších chemických skladech po republice. Že jsou vypracov ány katastrofické scénáře pro podobné případy. V Boršově mohlo jít o mnohem věší tragédii. Naštěstí nechytlo to nejhorší a nevytvořily se ještě nebezpečnější chemické sloučeniny.” „Po Kyjově se povídá, kdo všechno byl požárem těžce zdravotně postižen. Jak byste to s odstupem zhodnotil vy?” „Několik postižených bylo, ale zdravotní poškození nebyla naštěstí závratná. Tři těžší případy jsou a zůstanou nejasné. Spousta věcí byla zbytečně před lidmi utajována. To samozřejmě plodí fámy. Znovu opakuji, požár v Boršově mohl být mnohem větší katastrofou než byl, kdyby došlo k zahoření všech organofosf átů uložených ve skladu. To se naštěstí nestalo. Po požáru jsme podali informace o jeho důsledcích na všechny možné strany – na ONV, ředitelství OÚNZ, OHES, ministerstvo zemědělství. Profesionální odezva na naše informace prakticky nepřišla. Zřejmě skončily v nějakých šuplatech.” *   *   * 11. 7. 1988 doktor Dunděra předal materiály pacientů postižen ých požárem v Boršově Klinice nemocí z povolání v Brně. Lékaři kliniky měli pak vynést konečný verdikt, jak je to s dlouhodobými zdravotními následky. V letech 1988, 1989 odškodnili 142 postižených částkami od osmi set do tisíce šest set padesáti korun. Podstatnějším odškodně- ním pak bylo to, že postižení dostávali v době pracovní neschopnosti plný plat. Ti, kteří prožili katastrofu v Kyjově, jsou ovšem většinou toho názoru, že zdravotní poškození všech, kteří byli nuceni dýchat dým z požáru, je mnohem větší, než se oficiálně uvádí. Na podporu svých tvrzení uvádějí tři záhadné případy, u nichž příčina nemoci už nebude zřejmě nikdy zcela objasněna: Okresní hygienik, který se pohyboval u chemického skladu při požáru i při likvidaci jeho následků, zemřel na rakovinu pankreatu. Jeden z pracovníků záchranné služ- by báňské má těžkou hepatopatii. Požárník Z. měl tři měsíce po opakovaném zásahu na požářišti operován melanoblastom na lýtku v místě, kde mu třely kalhoty o okraj holínky. Pacient byl sledován na onkologii, pro recidivy pětkr át operován a léčen chemoterapeuticky. *   *   * Základním poučením z boršov-ského případu zřejmě je, že čím menší byla informovanost v době katastrofy, tím větší prostor pro fámy, které už nepůjde nikdy docela vyvrátit, byl vytvořen. To nicméně není jediný důvod, proč o celé historii psát. Po České republice dnes překotně vznikají nové firmy, obchodující také s chemickými látkami. Pokud nebudou dodržovat základní bezpeč- nostní předpisy pro jejich skladování, mohou ohrožovat celá města, v nichž zřizují sklady. I proto je důležité znovu připomenout závěry, které z boršovského případu vyvodilo tehdejší vedení CO: 1. Je třeba přísně dodržovat oddělené skladování chemických látek. 2. Je třeba přísně řešit, čím požáry chemikálií v případě potřeby hasit. Po vypuknutí požáru je na hledání podobných řešení pozdě. 3. Je třeba zpracovat havarijní plány pro podobné rizikové lokality. 4. Je třeba bránit poškození záchranářů při haváriích dokonalejší vý- strojí, chránící kůži a dýchací cesty. 5. Havarijní komise se nesmí tak jako nakonec v případě Boršova příliš rozrůst. – Její způsob řízení likvidace katastrofy se pak stává těžkopádn ý. Na okresní úrovni je třeba vytvořit havarijní štáby a navazující realizační skupiny. Můžeme si dnes o organizaci CO myslet cokoliv. O těchto pravidlech si ovšem musíme mysle jedno jediné: Dokud někde na území této republiky znovu nevzplane chemický sklad, mohou se někomu zdát pedantská. Pokud ovšem nejsou dodržena, může to v případě propuknutí katastrofy stát stovky životů navíc.

Category: 1994 / 01

BORIS SVOBODA ·

KAREL KÝR text

První sadu kroužků podle délky krku dostanou, dívky v šesti letech. Předtím se ovšem mohou rozhodnout, zda jsou ochotny nosit bronzový krun ýř nebo ne. Potom se každý třetí rok přid ává jeden kroužek až do čtyřiadvaceti let. Dívky i během této doby mohou odmítnou nošení kroužků. Musí to ale udělat v mladém věku, dokud není krk již moc dlouhý a kdy se ještě může vytvořit krční svalstvo. Obyvatelé vesnice Dlouhých krků patří národnostně mezi Kareny. Věří v přírodní božstva a v jejich náboženství je pro ně žena ztělesněním draka. Proto se ženy snaží prodloužit svůj krk bronzovými kroužky. Některé ženy si prodlužují i holenní kosti. Otáčivý pohyb – hlavně hlavy – je pro tyto ženy dosti komplikovaný. Je třeba se natáčet celým tělem. Ženy jsou ovšem už na tento pohyb zvyklé a mohou tak vykonávat všechny potřebné práce a dokonce i hezky tancovat. Nejdelší krk zde má pětadvacetiletá žena, jejíž krunýř měří třicet centimetrů. Dolní a horní část krunýře je ovšem o něco širší, takže krunýř může obsáhnout i ty části krku, které už přechá- zejí v ramena, respektive i hlavu. „Dlouhé krky” věří v posmrtný život a jsou pohřbívány i s krunýřem a dalšími potřebnými věcmi pro další mimopozemskou pouť. V oblasti jihovýchodní Asie je Thajsko jednou ze zemí s nejdemokratič- tějším režimem. Je proto cílem uprchlíků z některých okolních států. Hlavně z Kambodže a Barmy. V severním Thajsku, západně od Chiang- Mai v provincii Mae Hong Son podél hra nic s Barmou, se nachází spousta barmsk ých uprchlických táborů. Protože obyvatelé Barmy se skládají z mnoha národností a etnických skupin, vytvořili zde národnostně odlišné uprchlické tábory a vesnice, které jsou hlavně osídleny národnostmi Shan, Karen, Kayah. Jejich pří- slušníci emigrovali z Barmy, kde vládne vojensko-komunistický režim reprezentovan ý z 95 procent členy barmské národnosti. Jedním z takových táborů je i bezejmenn á vesnice označovaná v angličtině „Long- Neck village – vesnice dlouhých krků”. Je vzdálena 30 kilometrů západně od města Mae Hong Son a dostanete se do ní pouze terénním autem nebo na motorce, protože se musí třikrát přejíždět řeka. Cesta k ní vede krásnou zvlněnou krajinou, kde se střídají pečlivě obdělaná rýžová políčka v údolí řeky s hustou věčně zelenou džunglí. Thajské úřady jsou dosti benevolentní k zakládání těchto táborů a vesnic, zdrá- havé jsou ovšem při udělování občanství. Thajským občanem se může stát až dítě narozené v Thajsku. Mladý Seng Fa z národnosti Shan řekl: „Jako uprchlíci nemůže dostat průkaz toto žnosti. A když nemáš papíry, nemáš prá- ci. Někteří z nás, kteří mají štěstí a mluví anglicky, pracují jako turističtí průvodci.” Večer se z rádia ozvala známá znělka Hlasu Ameriky a později i zpravodajství BBC. Informují o posledních událostech v Barmě. Vysíláno je v barmštině a Seng Fa ochotně překládá: „V Barmě včera zavřeli vysoké školy, proto že studenti protestovali na podporu Aung San Su Hyi, která dostala Nobelovu cenu. Několik studentů zavřeli.” Ve vesnici Dlouhých krků žije patnáct rodin, to znamená asi šedesát lidí. Přesně to nikdo neví, ještě to nikdo nespočítal, takov ými údaji se tady nezabývají. Tak jak je v thajských vesnicích zvykem, že se v bambusových chýších, které jsou na kůlech asi metr nad zemí. Je to stavba o půdorysu přibližně 4×3 m, kde se nachá- zí vše potřebné a kde bydlí čtyři až šest lidí. Je zde místnost na spaní, ohniště s kuchyní, obývací místnost a pak ještě veranda. Střecha je buď z rákosu nebo ze spletených bambusových listů. Jídlo je dost jednotvárné. Jí se dvakrát denně a obvykle to je rýže s curry, nebo zelenina s fazolemi, občas s kousky masa. Jako příloha se podávají upražené sojové placky. Specialitou je rýže uvařená – spíše však upečená – v kusu bambusu. je to velice jednoduchý způsob vaření. Do duté- ho bambusu se nasype rýže, zaleje vodou a okoření. Pak se postaví do ohně tak, aby se nevylil obsah a vaří se obvyklých způsobem. Dřevo bambusu postupně oho- řívá a když zbyde jenom tenká slupka, rýže je hotová. Ohořelá slupka se potom strhne – zůstane rýže ve formě válečku obalená tenkou vrstvou bambusové vlákniny. Vše se potom zapíjí pouze teplým, čínským, osolen ým čajem, který je ideální pro místní tepl é a vlhké klima a pro doplnění minerálních látek. Přes den tu vládne trochu beznaděj nad nejistým osudem a nad tím, jak není možné získat práci. Ženy se věnují pletení a tkaní deček, tašek a vaření. Muži občas odběhnou do džungle pokácet pár bambus ů, nebo vyspraví něco na domě. Jinak se ale oddávají rozjímání, klábosení a pokuřov ání silných barmských cigaret. Díky rozmachu turistického ruchu mají obyvatelé této oblasti určité příjmy. Turista zaplatí za zhlédnutí krátkého tanečního čí hudebního vystoupení, nebo si koupí některou ze tkaných věcí. Mravy se v poslední době značně pohoršily. Dlouhé krky si nechávají zaplatit i za společné fotografov ání a děti pobíhají kolem turistů s nataženou rukou a anglicky žádají malý obnos. ŽIVOT NA KANÁLU Oblast kolem Bangkoku ve středním Thaisku je protkána spoustou vodních kanálů. Vedle zaostalé železnice je přeprava po vodě nedílnou součástí thajské dopravy. V Bangkoku, kde neexistuje podzemní ani tramvajov á doprava, si nelze život bez vodních kanálů vůbec představit. Kanály (klong) jsou už po staletí cebtrem obchodu, ale i kultury a života vůbec. Osmdesát kilometr ů jihozápadně od Bangkoku, v provinc íi Ratchabury, se nachází plovoucí trh (Floating Market) nazývaný Damnoen Saduak, což se dá volně přeložit jako Vhodný k cestování. Trh v přibližné podobě jako je dnes, byl založen 25. května 1868. Dobové fotografie ukazují, že se toho zde moc nezměnilo. Domy jsou stále dřevěné a dodržuje se stále stejná architektura. Kanály brázdí stejné typy dřevě- ných loděk jako v minulém století. Jenom ty větší, které slouží k přepravě osob a větších nákladů, jsou již opatřeny motorem. Každý den od osm do dvanácti hodin se místní hlavní tržiště – vlastně kanál – zapln í množstvím lodí a lodiček s všemožným zbožím. Předmětem obchodu jsou hlavně potraviny, ale i věci domácí potřeby a pak ještě suvenýry pro turisty. Obchod probí- há přímo na loďkách, která jsou s velikou šikovností a zručností ovládány obchodní- ky ve věku od deseti do osmdesáti let. Loď- ky jsou opatřeny vším potřebným pro vedení a uzavření obchodu – to znamen á, že mají váhu, restaurační loďky jsou pak vybaveny potřebami pro vaření. Na vodě se proto může odehrávat téměř vše, je zde možné prodávat, nakupovat, uvařit i najíst se. Dnes už je trh také turistickou atrakcí, hlavně pro svou blízkou vzdálenost od Bangkoku. Každé ráno se místní parkoviště zaplní klimatizovanými, luxusními autobusy, ze kterých se vyhrnu stovky bílých turistů ověšených fotoaparáty a videokamerami. Už na ně čekají místní naháněči a nabízeči. Vnucují jim hodinovou, nebo třeba jen desetiminutovou proj ížďku lodí po místních atrakcích. Turisté pak usedají do loděk a jsou zavezeni na farmu, ve které se vyrábí kokosový cukr, z  kolo projíždějících lodí se mohou nakoupit ovoce nebo krásné vymalované klobouky, anebo se nechat vyfotografovat s třímetrovým hadem na krku. Pro turisty se zde už postavilo i nákupní centrum se suvenýry a turistickým zbožím, kde prodávají uniformovaně oblečené mlad é dívky. Zde se ovšem už ztrácí kouzlo trhu a začíná to připomínat obchodní dům, kde je smlouvání nahrazeno pevnými cenami, vkusným chováním a naučeným úsměvem. Pro bezpečí turistů byla vytvořena turistick á policie, a tak mladí muži s nezbytnými vysílačkami dodávají trochu vážnosti jinak velice hašteřivé a trochu hádavé atmosféře. Místní trh není jen turistickou atrakcí, ale i překladištěm pro hromady ovoce a zeleniny vypěstované v blízkém okolí-. Tisí- ce melounů, banánů, kokosových ořechů, česneku a dalšího zboží se nakládá z lodí do nákladních aut a odváží do Bangkoku. Kolem kanálu jsou veliké plantáže kokosov ých palem, které se pěstují hlavně pro výrobu cukru. Těsně pod vrcholem se naříznou větve palmy a vytékající šťáva se zachytává do nastavených misek. Šťáva se pak vaří a zbylá surovina se pak nechá- vá uschnout na velice chutný cukr. Damnoen Saduak není jenom označení pro plovoucí trh, ale pro celou místní oblast. Městečko je dalším z těch, které je srovn áváno s Benátkami. Toto je označováno jako Thajské Benátky, nebo Benátky Vý- chodu. Domy jsou zde ovšem dřevěné a procházet se můžete po !kolonádách”, což jsou dřevěné chodníky na pylotách zapu štěných ve vodě, a s přilehlými domy tvoří jakousi verandu. Kanál je zde opravdu vším. Lidé v něm perou, koupají se, chytají ryby a odhazují nepotřebné věci. Alespoň že záchod má svůj vlastní odpad. SAFÍROVÁ STORY „Ahoj, odkud jsi?” „Z Československa.” „Hm, to je pěkně daleko,” řekl mladý muž s dívkou, kteří mne předtím oslovili. „Jak dlouho jsi v Thajsku?” „Pár dnů” „Kde jsi všude byl a jak dlouho tu chceš zůstat?” „Moc jsem ještě neviděl. Nějaký čásek bych tady chtěl zůstat a porozhlédnout se. Pak poletím do Austrálie.” „My jsme se právě vrátili z Japonska, kde jsme měli líbánky. tady v Thajsku jako turista jenom platíš. Letenky, hotel, dopravu, jídlo . . . pořád po tobě někdo chce pení- ze. Tak platíš, platíš. My jsem si naší dovolenou mohli dovolit, protože jsme tam vezli safíry. V Japonsku je možné je prodat s pětinásobným ziskem. Jestli pojedeš do Austrálie, můžeš vydělat třikrát až čty- řikrát více. Koukal jsi včera večer na televizi?” „Ne” „To je škoda. Oznamovali tam, že tento týden prodávají turistům drahé kameny s třicetiprocentní slevou u příležitosti krá- lových narozenin, které má 5. prosince. Jedu teď do jednoho obchodu je koupit. Jestli chceš, můžeš je se mnou.” Tak jsem tedy jel. Po cestě mi ukazoval ruce své manželky obtěžkané náramky a prsteny. měla je na všech prstech. Byl to takový živý, přesvědčivý, chodící argument. Navíc ještě hezký. Na to, že to mě být obchod se zlatem a drahými kameny, nevypadal zvenku zrovna reprezentativně, i když mi dveře otvíral uniformovaný strážce. Byli jsme uvedeni nahoru do kanceláře. Můj průvodce si za- čal ihned prohlížet nabídnuté kameny. obchodn ík se začal věnovat mě. „Odkud jsi? Jsi tu poprvé? Jak dlouho?” Odpověděl jsem mu. Obchodní pak přešel přímo k věci: „Naše společnost těží safíry nedaleko hranic s Kambodžou a Chanthaburi,” řekl a začal mi ukazovat fotografie z dolů a ze zpracování kamenů. „Kvalita závisí na čtyřech C – colur, clarity, cut, carat. Tedy barva, jasnost, řezba a carat. Carat s písmenem C znamená váhu 200 miligram ů a dělí se dále na 100 bodů. Vidíš, jeden kámen je světlejší, druhý tmavší, jeden má v sobě více pruhů a linek, což je známka kvality, druhý méně. Musíš se dívat proti lampě a pomalu pootáčet. Vidíš, jak se tam láme světlo?” Aniž bych projevil zájem o koupi, začal mi vypočítávat ceny jednotlivých kolekcí po pěti kusech. Nejprve je před mýma očima zvážili, pak vypočítávali cenu a snížili ji o třicet procent. „Tak tolik bys zaplatil,” řekl obchodník.  Pak sumu vynásobil třemi, abych už předem věděl, kolik za ně dostanu v Sydney u židovského obchodníka. Váhal jsem. „Nemusíš mít strach,” řekl mi obchodn ík. „Dáme ti písemnou garanci o prodan ých kusech a o ceně.” Přímo mi je nutili, nemohu být přece tak hloupý a neudělat obchod, na kterém tři krát vydělám. Přesto jsem řekl: „Nemám peníze u sebe, mám je u zná- mého v jeho kanceláři.” „To nevadí, můžeš složit zálohu a obchod dokončíme pozítří. Neměj strach, dostaneš přece garanci.” přesvědčoval mne a usmí- val se. Nakonec jsem složil zálohu tisíc bahtů (40 dolarů). Po odchodu z obchodu se mi začaly hlavou honit myšlenky o rychlém a snadném zbohatnutí. Zvláště, když převezení malé- ho množství do pěti kusů přes hranice je legální a nepodléhá celní kontrole, jak mi bylo prozrazeno. Jestliže je prodám v Austrálii s trojnásobným ziskem, podstatně se vylepší moje finanční situace Na druhý den jsem došel k závěru, že to celé vypadá velice podivně. Šel jsem zrovna kolem královského paláce, když mne oslovil mladý námořník. Bavili jsme se o všem možném. Po chvíli se zmínil, že se vrátil z Austrálie, kde to bylo moc fajn. Pak řekl: „Prodal jsem tam safíry, které je možné v Thajsku nakoupit velice lacino a navíc se zárukou, že jsem je koupil ve státním obchodě.” Svěřil jsem se mu, že jsem včera složil zálohu na safíry v jednom obchodě a uká- zal jsem mu přitom vizitku dané firmy. „Buď opatrný, to může být podvod. Nakupuj jenom ve státním obchodě, kde to je se zárukou státu. Obchod, kde jsem nakoupil já, je nedaleko odtud. Znám ho velmi dobře, protože bydlím kousek od něj. Zrovna jedu domů, tak tě tam můžu vzít s sebou.” Historie se opakovala jako předešlého dne, jenom s tím rozdílem, že teď jsem se nechal přesvědčit argumenty o státním obchod ě. Vybral jsem si dva kameny a asistentka jela se mnou ke známému pro peníze. Vybrané kameny mi zabalili, přidali certifik át o garanci a přes to jsem se musel podepsat zčásti přes lepenku a z části přes papír, aby zboží nemohlo být vyměně- no. Navíc jsem ještě dostal členskou kartu, která mě opravňovala k nákupu po celý rok, neboť turistům se kameny prodávají pouze u příležitosti králových narozenin. „To, co ti bylo nabízeno včera, byl pravd ěpodobně australské safíry, které jsou trochu tmavší a nemají takovou cenu jako thajské. Náš státní obchod má ale zájem prodávat pouze kvalitní zboží za rozumnou cenu, abychom si do budoucnosti udr- želi naše zákaznicky dobrou pověst,” svěřil se mi mladý obchodník. Dále mi nabízeli, že kameny mohou poslat do Austrálie poste restante. Samozřejm ě s pojištěním. Je přece riskantní vozit kameny s sebou. To jsem ale odmítl. Než zaplatím, chtěl jsem znát názor někoho, kdo se trochu vyzná v drahých kamenech. U známého v kanceláři však nikdo kamen ům nerozuměl. Šel jsem tedy s asistentkou do banky směnit cestovní šeky. Asistentka, příjemná slečna, mne ujišťovala ať nemám strach, vše je napros to legální a poctivé. nakonec mi řekla: „Přeji vám šťastný pobyt v Austrálii.” Zpět do přítelovy kanceláře jsem šel se smíšenými pocity, co jsem to vlastně koupil. Pak došlo k tragikomické náhodě. Sekret ářka si vzpomněla, že ve stejné budově, několik metrů odtud, o jedno patro výše, je sdružení klenotníků. Takže jsem mohl před zaplacením nechat kameny odhadnout. Informační brožura o tom, jak nakupovat klenoty, sděluje: V Thajsku neexistuj í žádné státem autorizované obchody s klenoty. Odborník odhadl cenu na čtvrtinu toho, co jsem zaplatil. Málem mne ranila mrtvice, místo trojnásobného výdělku čtyřnásobná ztráta. Zároveň mi však poradil, na jaké policejní oddělení a na kterého komisaře se mám obrátit. Naletěl jsem tedy podruhé. Tentokrát o něco tvrději s pocitem, že budu muset svůj pobyt v Asii zkrátit, aby mi vůbec zbyly nějaké peníze pro Austrálii. Příští den, kdy měl král narozeniny, jsem šel do prvního obchodu si vybojovat zpět složenou zálohu. Právě otvírali. Překvapivě nikdo neprotestoval, ani mě nepřemlouval, když jsem chtěl nazpět složené peníze. Sta- čil jsem si ještě všimnout, jak naháněli dva turisty nahoru do kanceláře. Chtěl jsem je varovat, ale bylo už pozdě, už byli nahoře s vidinou snadného zisku. První případ se podařilo vyřešit překvapiv ě lehce. Teď ještě ten druhý, podstatn ější. Druhý den jsem už byl ohlášen u kapitá- na místní turistické policie, která se zbývá řešením těchto případů. Musel jsem sepsat svůj případ za asistence příjemné překladatelky. pak mne uvedli do kanceláře jiné- ho důstojníka, kde už čekal mladý obchodník s drahokamy. Byl jsem překvapen, jak ho mohli přinutit, aby tady byl bě- hem půl hodiny, kdy jsem sepisoval protokol. „Dám ti zpět sedmdesát procent,” vyhrkl na mne. „To je obvyklá suma, ostatní zůstane obchodu.” Nečekal jsem takový rychlý vývoj udá- lostí a byl jsem potěšen, že se vůbec uvažuje o tom, že dostanu něco zpět. Podíval jsem se na důstojníka a ten posunkem naznačil, že je věcí nás dvou, kolik si vyhádáme. „Maximálně deset procent z celé sumy ti může zůstat, víc ne,” začal jsem se hádat. Nakonec nás důstojník rozsoudil na kompromisu dvaceti procent. Vyjádřil jsem svou nespokojenost a žádal víc. To jsem byl už u kapitána, kterému bylo obchodníkovo jednání velmi nesympatické. Během smlouv ání mi telefonovala známá sekretářka a radila mi, abych trval na deseti procentech, kapitán je prý na moji straně. V průběhu dalšího handrkování odešel kapitán do jiné kanceláře, takže jsme s obchodníkem osaměli. Tomu se už v obličeji dělaly dolíčky od nuceného smíchu. Pravděpodobně vycítil, že policie je na mojí straně. Potom kapitán vyčíslil sumu, která odpovídala deseti procentům. Obchodní i já jsme se na ní předběžně shodli. Ozval se zase telefon. Opět mi volala sekretářka. „Trvej na vrácení celé sumy. kapitán mi teď telefonoval. Něco na něho mají z dřívějška, takže ho může přinutit. Nemů- že to ovšem říkat nebo naznačovat před tebou a před obchodníkem.” Vrátil jsem se k jednání. „Je něco nového?” zeptal se mne policista. „Když jsem kupoval kameny, obchodník mi tvrdil, že v případě nepravých nebo málo hodnotných kamenů bude suma vrácená celá. „Takže nyní trvám na vrácení celé částky, ” řekl jsem a zvýšil sumu tak, aby odpov ídala celé dolarové hodnotě, kterou jsem zaplatil. Obchodník hlučně vyjádřil svou nespokojenost. „To snad není možné! Nejprve jsme se dohodli na dvaceti procentech, pak na de seti a teď to má být celá suma?” Nakonec jsme se dohodli na třech procentech, které ztratím na celém obchod a kapitán vypočítal celou sumu, kterou dostanu zpět. Byl jsem spokojen s vyhá- danou částkou a neodvažoval se žádat více, aby obchodník, nebo dokonce kapitán, neztratili trpělivost. Zároveň jsem cítil potřebu být trochu potrestán za svoji hloupost. Pak už jsme jenom čekali, až obchodní- kova asistentka přiveze peníze. Při té příle- žitosti jsme byli svědky, jak dva Angličané  smlouvají se svým obchodníkem o navrá- cení částky. Anglická slečna se rozčilovala, že to není vůbec k smíchu a tvářila se velmi nepřívětivě na mladého policistu, který si dovolil vyslovit svůj úsměvný názor. Měl jsem chuť jí říci, že naopak je více než směšné, když někdo dokáže být tak hloupý a kupovat něco, čemu nerozumí. Angli čané zatím byli na šedesáti procentech a nevypadalo to, že by mohli dostat více. Překladatelka říkala, že to je právní probl ém, že nemají dostatečné právní normy, které by přinutily obchodníka k navrácení větší částky. Popřál jsem tedy Angličanům alespoň hodně štěstí. MRTVÁ ŽELEZNICE Západně od Bangkoku, necelé tři hodiny jízdy vlakem, se nachází město Kanchanaburi. Je to obyčejné provinční městečko, jakých je v Thajsku spousta. Jeho proslulost a prosperita se zakládá hlavně na místn ím mostu přes řeku Kwai. Byl postaven za druhé světové války jako součást železnice z Thajska do Barmy. „Kam jdeš cizinče a kde chceš spát?” pok řikoval na mne asi šestnáctiletý kluk, sotva jsem vystoupil z vlaku. „Chci se porozhlédnout po městě a potom se jít podívat na festival.” „Pojď se ubytovat do našeho Guest House (v Thajsku hotýlek, skládající se většinou z bambusových chýší). Nachází se přesně naproti mostu, takže můžeš všechno vidět a nemusíš za to platit. Tady je náš rikša, ten nás tam odveze. Tak už pojď!” Nechal se odbýt mladý naháněč. Navíc se k němu přidal jeho mladší bratr, který obsluhoval rikšu. Pronásledovali mne ještě asi dvě stě metr ů. Střídavě si klepali na čelo, prý chci asi bydlet ve městě, a navíc jim nešlo do hlavy, že jsem šel pěšky. Za druhé světové války potřebovali Japonci podporovat svá vojska, která válčila v Barmě, a proto se rozhodli pro těžký projekt železnice z Thajska do Barmy. Stavba začala současně z obou stran 16. srpna 1942. Pod dohledem Japonců na ní pracovalo více než šedesát tisíc válečných zajatc ů z Velké Británie, Holandska, Austrálie, Nového Zélandu, USA a Kanady. Z okolních podrobených států Thajska, Barmy, Indie, Malajsie se jí zúčastnilo 270 tisíc válečných pracovníků. Jejich pracovní podmínky byly extrémn ě tvrdé. měli k dispozici pouze jednoduch é nástroje a svoje ruce. Navíc museli pracovat v drsných horách, v hluboké džungli plné nebezpečného hmyzu a zvířat. Podnebí, zvláště pro bělochy, bylo vražedn é. Vlhké a velmi teplé po celý den. Byli nuceni pracovat deset hodin denně, sedm dnů v týdnu a pouze ti nejsilnější, ale vět- šinou i nejstatečnější, se dožili konce války. Po válce byly vyčísleny oběti spojeneck ými vojsky. V případě zajatců šlo o 12 400 obětí a v případě místních váleč- ných pracovníků o 90 tisíc mrtvých. Odtud název Mrtvá železnice. Železnice byla dokončena 15. října 1943 a měří 415 kilometrů. Místní úřednice v turistické kanceláři mne poučila: „Samotné slovo „Kwai” by se mělo vyslovit spíše jako „Kwae”, jako kdybyste chtěl říci „where” namísto „vhy”. Most přes řeku Kwai se nachází přibliž- ně dva kilometry od města. Na konci války byla střední část mostu zničena spojeneck ými vojsky. Most byl uveden do provozu opět v roce 1952, kdy byla nahrazena i jeho poslední dřevěná část železnou konstrukcí. Po válce thajská vláda odkoupila železnici od Velké Británie za 1,25 milionu liber a dnes slouží hlavně k turistickým účelům, i když hraje určitou roli strategického a bezpečnostního významu. K uctění památky oběti stavby železnice a také k podpoře turistického ruchu se koná v této oblasti festival „Týden mostu přes řeku Kwai,” kdy je možné se svést vlakem z válečné doby, pořádají se historick é výstavy, každý večer je ohňostroj a v oblasti kolem mostu je obrovský bazar s různými atrakcemi. V roce 1977 zde bylo otevřeno JEATH muzeum, což je zkratka šesti hlavních zú- častněných zemí na stavbě železnice. JJaponsko, E-England, A-Australia a America, T-Thailand, H-Holand. Japonci byli iniciátory stavby, Thajsko pokořeno zemí a ostatní země byly nucený- mi dodavateli P. O. W. – Prisoners of War (zajatci války). Slovo JEATH bylo takto vybr áno a složeno, protože zní podobně jako slovo DEATH (smrt). KRÁL S MNOHA TALENTY Jeho Veličenstvu králi Bhumibol Aduly adej bylo 5. prosince 1993 šedesát šest let. Před královským (Velkým) palácem tuto událost slaví mnoho tisíc Thajců vždy ve- čer 4. prosince. Mnoho Thajců přijíždí pozdravit svého krále i z odlehlých provincií. Cizinci se často diví, proč Thajci tak hluboce zbožňují a uctívají svého krále. Brzy však zjistí proč. Je to král pracovitý, který se vždy stará o dobro svého lidu – odstra- ňuje chudobu v mnoha částech země. Kvů- li tomu cestuje každý rok osm až devět měsíců po Thajsku. Hraje také důležitou roli v kultuře, vzdělávání, zdravotnictví. Neusiluje jen o materiální blahobyt, ale svůj volný čas věnuje kultuře a sportu. Také hudbě, malování, fotografování a jachtingu. Thajci jsou na krále opravdu pyšní a neváhají ukázat svou lásku a loajalitu při každé příležitosti. Thajský král Bhumibol Adulyadej se pod ílí na mnoha aktivitách, jak zmírnit chudobu v určitých oblastech. Ať se jedná o zemědělské programy, životní prostředí, atd. Inicioval také pomoc při nahrazování pěstování opia jinými plodinami. Jeho koníčkem, ve kterém zvláště vynik á, je hudba. Začal se jí učit jako dítě ve Švýcarsku. Zpočátku se věnoval klasick é hudbě, ale později se zamiloval do džezu. Jeho nejoblíbenějšími nástroji jsou klarinet a saxofon. Hrál např. s takovými osobnostmi džezu jako byl Benny Goodman, Duke Ellington, Lionel Hampton, Louis Armstrong. Goodman byl tak překvapen jeho uměním, že to komentoval slovy: „Najal bych jo jako člena své skupiny.” Posledních třicet let je král členem orchestru v Bangkoku a když má čas, koncertuj í dvakrát týdně. peníze získané z prodeje jdou na charitativní účely. Např. pro oběti tornáda v roce 1962. Král je také světově uznávaným skladatelem vážné hudby. je autorem čtyřiceti tří skladeb. Po svém vystoupení ve Vídni v roce 1964 byl oceněn členstvím ve ví- deňském institutu pro umění a hudbu. Bylo to teprve třiadvacáté udělené členství od založení Institutu v roce 1817 a první pro skladatele z Asie. Také jeho děti jsou hudebně nadány. Král je i úspěšným fotografem – je většinou viděn s fotoaparátem. Jako malíř maluje portréty (své ženy) a abstraktní obrazy. měl několik výstav v Thajsku také ve Washingtonu během Bangkokské výstavy v roce 1982. Některé jeho obrazy byly reprodukov ány na pohlednice a takto získan é peníze věnoval na charitativní účely. Ještě ve Švýcarsku se král věnoval lyžov ání, ale prioritním sportem je u něj jachting. V roce 1967 vyhrál na Jihoasijských hrách zlatou medaili ve své třídě. Jachtu si sám postavil. Při jiných závodech v roce 1968 projevil velkého sportovního ducha. Dobrovolně se diskvalifikoval poté, co narazil do lodě soupeře. KHUN SAOVI LIDÉ VINÍ POLITIKU USA ZE ZVÝŠENÉ PRODUKCE OPIA Červené a bílé květy máku pokrývají hory a za rozbřesku se dolů po strmých svazích potácejí poníci, naloženi surovým opiem. Směřují do odlehlého městečka Homong. Začíná se sklízet úroda lepkavé šťávy, ze které v horách u Zlatého Trojúhelníku, kde se stýkají hranice Barmy, Thajska a Laosu, bude vyroben heroin. Většina toho lukrativního obchodu je kontrolována válečným magnátem Khun Saou, který peníze získané prodejem opia používá na financování dlouhotrvající války za nezávislost pro svůj národ Shan proti barmské juntě v Rangúnu (hlavní město Barmy). V rozhovorech Khun-Saovi lidé obvinili USA z podpory rivalitní minoritní armády dalšího etnického národa ve východní Barm ě. Jedná se o národ Wa, který je spojencem vládnoucí barmské vojenské junty. „Produkce opia se zvyšuje každým rokem kvůli špatné politice okolního světa, nesprávné politice USA,” řekl plukovník Karn Zat, viceprezident Tai Revolučního výboru (TRV) Khun-Saovy politické skupiny. Karn Zat (56 let) ještě řekl, že USA poskytly pomoc jinému etnickému národu -Wa, spojenci vlády v Rangúnu proti národu Shan. „Agresivní politika barmské vlády nutí lidi opouštět jejich vesnice a zabývat se pěstováním opia.” Dále řekl: „Tento rok může produkce dosáhnout 2500 tun, ale příští rok možná 4000 tun. Podle thajských úřadu bylo loni vypěstov áno okolo 2000 až 2200 tun.” Americké zdroje (úřady) v Thajsku nebyly schopny komentovat údaje o podpoře, kter á byla poskytnuta armádě, národa Wa. USA zastavily svůj pomocný program ná- hrady za pěstování drog v roce 1988, ale protidrogová agentura (Drug Eforcement Agency) je stále v této oblasti aktivní. Karn Zat také řekl: „Strategií státních úřad ů barmské junty a armády Wa bylo zničit vesnice a přerušit tak podporu pro rebely. To přinutilo Shany odejít do hor, kde jejich jedinou šancí k přežití bylo pěstování opia. Základní životní potřeby osmimilionové stá tu Shan jsou financovány z produkce opia.” Úředník MTA – Maning Tai armády řekl, že na 405 tisíc hektarech se pěstuje opium, MTA, která disponuje 20 tisíci vojáky, je vojenskou částí Khun-Saových operacích. „Každým rokem je politická i ekonomick á situace horší, lidé více trpí, a tak začnu s pěstováním opia,” řekl Zai Lek, člen ústředního výboru TRV. Homong, městečko v údolí, má sedm tis íc lidí a je obklopeno vysokými horami. V období sucha je možné se sem dostat autem. Plukovník MTA řekl, že město, které je 32 kilometrů od thajských hranic, brání 3500 vojáků. Khun Sa (59 let), který byl USA označen jako hlavní obchodník s drogami, žije v Homongu, ale odmítá už přijímat novináře. Koni to trvá tři dny, než dojde z horských polí do Homongu s nákladem 70 kilogram ů opia,. Když fotograf vytáhne kameru, smějící se obličeje zdejších lidí se změní v podezíravé grimasy. Úředník MTA si myslí, že USA nyní nejsou přímým nebezpečím pro opiového krále Khun-Sa. Khun-Saovi lidé říkají, že chtějí zanechat obchodování s drogami. Uvědomují si prý, že drogy nejsou pro svět dobré. Saw Aung Lwin, člen UV TRC, řekl: „S pěstováním drog přestaneme, jakmile získáme moc a nezávislost. THAJŠTÍ NARKOMANI JSOU OHROŽENI NAKAŽENÍM AIDS Kmenové vesnice v severním Thajsku přešly od užívání místně vypěstovaného opia k dováženému heroinu prostřednictv ím nahrazujících programů a jsou nyní ohroženi nakažením AIDS. Tři narkomani, kteří zemřeli ve vísce Phakia, jsou místními lidmi označováni jako oběti AIDS. Spousta dalších je naka- žena. Vládní programy a programy OSN, které se snaží nahradit pěstování opia jiný- mi plodinami, chtějí zamezit dodávkám heroinu do Thajska. Ovšem zamezit pěstování opia se zatím nepodařilo. Mnoho místních lidí přešlo od koření opia k vstřikování si heroinu jehlou. „Jeden z mých karenských přátel zemřel před několika dny. Věřím, že zemřel na AIDS,” řekl Sansern Chaichana, třicetilet ý narkoman ze sousední vesnice, který si přišel do Phakie koupit drogu. Sansern se nyní odmítá dělit o jehlu se svými kamarády. I když je tato praxe mezi ostatními stále běžná. ¡5ekl, že jeho kamar ád se poslední dva měsíce svého života dělil o jehlu. Pak začal trpět rýmou, nemohl polykat, trpěl průjmy a velkou ztrátou hmotnosti. 2 135 lidí, kteří žijí kolem vesnice Bo Keaw, osmdesát kilometrů od Chiang Mai, jsou závislí na heroinu. Před deseti lety, kdy byly okolní hory pokryty mákem, ze kterého se vyrábí opium, byl heroin vyr áběn v mobilních fabrikách a bylo tady jen padesát lidí závislých na heroinu. „Nyní, když heroin přichází odjinud, jsou tisíce lidí závislých na heroinu.” Sikae Kora řekl, že heroin začal být probl émem před šesti lety, když opiová pole byla nahrazena pěstováním jahod, zelí a sójí. Horské kmeny byly navyklé pěstovat opium pro svou vlastní potřebu – k léčen í nemocí, protože kouření opia byl jejich tradiční způsob života. A trochu na prodej. Ale heroin, čistější a silnější, byl dovezen ilegálně a v kmenových oblastech se roz- šířil rychlostí požáru. Heroin přichází ze všech stran. Z Barmy, Chiang Mai, Mae Hong Song. Jakmile se ozve zvuk přijíždějícího auta, všichni „závisláci” se jdou schovat, ale jakmile jsou ujištěni, že to není policie, vylezou ze svých chýší bledí a špinaví.. Phakia má 706 obyvatel, z toho je 403 závislých na heroinu, včetně čtrnácti děti ve věku do dvanácti let. Všichni jsou dobrovolně zaregistrováni v programu na odvykání užívat drogu. „Je pro mne pohodlnější si vzít s sebou jehlu, když jdu do města,” řekl dvaatřicetilet ý člen kmene Mong, který si při těchto slovech píchá dávku do pravé ruky. „Nikdo přesně neví, kolik lidí je závislých v okolní oblasti. Jakmile někdo zemře, lidé se domnívají, že zemřel na divnou nemoc,” řekl Triptm Juijaroen, dobrovolný pracovník z Chiang Mai.

Category: 1994 / 01

LIBOR MICHALEC text

„Dostaneš razítko nežádouc í a pojedeš domů,” řekl polda vzpurnému mladíkovi jižanského vzhledu, kterého sebral při hraní skořápek. „Dám stovku,” navrhl sebejistě skořápkář. Policista ho pevněji sevřel. Vzpomn ěl si, že ten frajírek vydělal za den možná víc, než on vydělá za celý měsíc. „Pojedeš domů.” „Dám dvě stě,” řekl Srb.” „Dostaneš razítko a pojedeš do války, ” opakoval polda. Chodník se stáčel k protější ulici a tam už vyčnívala budova cizinecké policie. Skořápkář se začal potit. „Dám pět set,” řekl už nervózně. Byla neděle, na policii měli zavřeno. „Tisíc,” řekl polda a papírová bankovka mu rychle zmizela v kapse. SPOLEČNÉ ZNAKY Loňský rok byl pro morální kredit policistů a strážníků v Čechách patrně jeden z nejhorších v dějinách, neli vůbec nejhorší. Skandály odhalující trestné činy policistů prosakovaly denn ím tiskem s téměř železnou pravidelnost í, ať už jde o rumové aféry, nelegální přihlašování ojetých vozů zahraniční výroby nebo převádění přes hranice. Podle informací vojensk é prokuratury v Litoměřicích je v době vzniku tohoto článku trestně stíháno 55 policistů, z toho 19 důstojníků. Téměř v žádném z případů nejde o čistokrevnou korupci. Není to vztah, při kterém první impulz vzejde od zločinců a policista je ten, který nakonec podlehne. Ne. Policajt sám vymyslí něco, aby přišel rychle k penězům. Na obhajobu ochránců zákona můžeme říci pouze tolik, že podobné případy se jistě odehrávaly i dříve, jenom se o nich nesmělo psát. Druhým důvodem loňského vyvrcholen í zločinu v uniformách je pravděpodobně také vyvrcholení deziluze z vývoje společnosti po „sametov é revoluci”. Zjednodušeně řečeno, pokud kdysi cinkali klíčema, abychom se rozdělili na chudé a bohaté, příliš pozdě si uvědomili, že místo policistů bude spíše mezi těmi chudými. ZE ŽIVOTA POLICAJTŮ Dva strážníci městské polici v Ústí nad Labem 17. dubna uložili německé- mu řidiči 1000 Kč pokuty za dopravní přestupek. Pokutové bločky nejen že byly falešné, ale ani nepatřily městské polici. Operační důstojník z oddělení vyšetřování Okresní policie v Teplicích zneužil svých kontaktů a postavení a vystavil dva falešné řidičské průkazy. Poručík kriminální služby v Teplicích Milan S. sedí ve vazbě v Litoměřicích proto, že měl převzít do „osobní péče” tři exkluzivní zahraniční automobily ukradené ze soukromé autoprodejny v Bílině. Díky služební- mu průkazu unikl z policejní sítě, která po odcizených autech pátrala. Čtyři policisté ve věku dvaadvacet a třiadvacet let z Mostu jsou, kromě dalšího, obviněni dokonce i z krádeže. Kradené zboží a věci připisovali částeč- ně na konto neznámých zlodějů a částe čně ke škodě okradeným. Tři policisté ostravského dopravního inspektorátu byli vzati do vazby. Za tradičním obvin ěním z úplatkářství a zneužití pravomoci veřejného činitele se tentokrát skrývají legalizované doklady k falešným automobilům. Jedenadvacetilet ý strážmistr dopravní policie městsk ého ředitelství v Plzni naložil do svého favoritu čtyři jugoslávské běžence a nedaleko Schonsee je všechny zadržela hlídka německé BGS. Plzeňská dopravní policie má také prsty v nelegálním přihla šování ojetých cizích automobilů, krá- deže dokladů k motorovým vozidlům a podobně. Zpráva ředitele odboru Sekce inspekce a supervize Ministerstva vnitra konstatuje, že někteří pracovníci bývalé Pátrací služby Federálního policejn ího sboru se podíleli na organizová- ní prostituce v pražských hotelích. DĚSIVÁ BRUTALITA V článku pod titulkem „Brutalita soukromých ochránc ů pořádku děsí občany i zákonodárce” napsal německý Berliner Zeitung: „Obrovský počet soukromých agentur souvis í především se špatnou pověstí policie samé. Na rozdíl od policistů – a v tom je hlavní problém – však černí šerifov é působí zcela mimo zákon. O udělování licencí dodnes rozhodují přetížení úřadníci, kteří se nezajímají o dřívější život uchazečů, a mnohé soukromé agentury se tak stávají útočištěm starých zabijáků z bývalé státní bezpečnosti. Mnozí z nich dokonce pobíhají se střelnými zbraněmi.” Podle prognóz zasvěcených jsou provalené „aféry” pouh ým vrcholkem ledovce. Jednak proto, že „šerifové” nepro- šli dostatečně tvrdým konkursem a jednak proto, že tady se dá nejsnadněji přijít k velkým penězům. Jeden z těch, co odešli z vysoké funkce u „černých šerif ů” , v tomto případě dělat pojišťováka, vysvětluje:”Hlavní důvod mého odchodu je ten, že jsem měl málo peněz. V nové práci jsem si za týden vydělal tolik, jako dříve za celý mě- síc. Teď už se tak nehoním. Samozřejmě, že když jsem se předtím rozhodl nastoupit k městské policii, byla v tom taky romantika z televizních a filmových kriminálek. V minulém režimu jsem policistu dělat nechtěl, a teď jsem po pár měsících stejně skončil u papírování jako úřadník. Ano, setkal jsem se i s nečestnými lidmi, takovými, kteří mohou snadno podlehnout.” TEPLIČTÍ „ŠERIFOVɔ Vrchní strážník Zdeněk Svoboda nastoupil k teplické Městsk é policii s dobrozdáním od soukromé bezpečností agentury Fénix, u které prošel měsíčním kurzem. v současné době je bývalý vrchní strážník společně s téměř celou jednou směnou „černých šerifů” ve vazbě. Když si pro ně „zelení” policisté přijeli, byla to scéna jako z akčního filmu o válce policajtů. Kordón šesti policejních vozů tentokrát nemíří na známá teplick á shromaždiště zločinců, ale ke služebně Městské policie. Zatčení černí šerifové odevzdávají zbraně a nastupují do slu- žebních vozů poprvé nikoli jako ochránci zákona. Předcházel tomu případ dvou strážníků z téhož oddělení, zatčených přibližně před čtvrtletím. Místo aby posloužil jako výstraha, stal se spíš návodem. Poctiví strážníci byli odstavov áni a do popředí se dostávali osoby se sklony k trestné činnosti. Mají toho na krku dost. Udělovali pokuty bez blokových poukázek nebo v cizí měně, a vybrané sumy neodeczávali, ale „ulili” si pro sebe. Zjistili, že při kontrolách stánkařů na teplické burze, zejména vietnamských, se dá celkem klidně zabavit nějaký ten kazeťák nebo rádio, neodevzdat k projednání a přilepšit si tak k nijak senzačnímu „černo šerifovskému” platu. Suma sumárum: asi 20 000 Kč z neodevzdaných pokut, dvacet až třicet poškozených, celkov á škoda vůči Městskému úřadu v Teplicích okolo 50 000 korun. Z dvaceti strážníků je osm trestně stíhaných a šest ve vazbě. „Jakou roli v tom hraje pocit, že v Teplicích potkáte rychle zbohatlé pochybné existence na každém rohu? ptám se policejního vyšetřovatele, který pracuje na případu městsk ých strážníků. „Záleží na každém jedinci, jak se s touto situací vyrovná.” MAJÍ POLICAJTI NA VSTUPENKU DO DIVADLA? „To máte těžké, důvodů, proč od nás lidé odcházejí, je víc, nejsou to jen peníze,” říká ředitel Okresního policejního ředitelstv í v Ústí nad Labem major Pavel Voleš. Od letošní- ho května se mu nepřihlásil jedin ý člověk. Naopak, stále odcházejí. Někteří jsou za ta léta služby prostě unavení, ně- kteří odcházejí k „cébéeskám” – civilním bezpečnostním služ- bám, kde mají vyšší plat. Lidí se nedostává u policie na všech postech. Na tiskové konferenci major Voleš řekl, že nástupní plat policisty, který má rodinu, nestačí na to, aby ji mohl uživit na běžném standardu, například chodit běžně do divadla a do kina.Půjčka bez oplátkynadporučík Polák z hospo-dářské kriminálky v Ústí nad Labem to snad nemyslel zle. Rozhodně u něj nejde o korupci. Pracoval u police – podle svých kolegů bez probl émů – deset let, vybrali ho do oddělení hospodářské kriminality, což je pro policejní elitu. Tvrdí se, že propadl počítačovému „viru” a peníze, rozpůj- čované i od svých kolegů z kriminálky, strkal po hrstech prá- vě do tohoto žrouta. V současné době je ve vazbě, bývalí kolegové jenom trnou, aby se neobjevil další poškozený. Mož- ná by se podobný případ stal i kdyby měl vyšší plat, říkají. Možná by se něco podobného mohlo stát stejně tak u železni- čáře. Snad. Ale policista není železničář. CESTA DO EVROPY Protože všechno u nás dnes souvisí s otevřením hranice do Evropy, můžeme hledat to nerozsáhlejší podhoubí zločinu v uniformě právě na hranicí. Za poslední dva roky jsou mezi celníky dvě třetiny nových, většinou velmi mlad ých lidí, kteří mají častokrát větší kompetence než profesion ální zkušenosti. Po roce 1989 byla řada „zkušených” vyměněna, a tak dnes vychází průměrně na tři nováčky jeden zkušený celník. CELNÍCI – NEJLEPŠÍ PAŠERÁCI Pětadvacetiletý a šestadvacetiletý celník z hraničního přechodu v Petrovicích několikrát pustili přes hranice automobil dvojice pražských soukromých podnikatelů dovážejících ze SRN elektroniku. Za to, že zboží nebylo procleno, si Jaroslav Š. celkem účtoval částku přesahující dvacet tisíc korun, o kterou se rozdělil s kolegou. Vycházelo to tak dlouho, dokud se jeden z podnikatelů nestal nedaleko Petrovic obětí pokusu o vraždu. Tři mladí celníci z celnice Cínovec potvrzovali na jednotných celních deklarac ích a průvodkách vývoz rumu. Když byla od 1. června zavedena přísnější evidence, pou- žívali i razítka německá. Jednalo se o celé kamiony, každý o 12-15 tisících litrech lihovin. Podvodníkům bylo na daňových únicích prokázá- no 14 milionů korun. Jeden z celníků doznal, že za podvrhy dostal celkem 320 000 korun. Čtyři pohraniční policisté z Cínovce jsou obviněni z toho, že během jarních měsíců měli menším skupinám cizinců umožňovat neoprávněný přechod státní hranice. REVÍR BEZ HRANIC Když na drážďanské ulici Strauffenberg Ale vypadl z rychle jedoucího vozu rusk ý vajíčkový granát mezi dva německé policejní vozy, tvrdila německá strana, že tento útok byl iniciován z české strany a stojí za ním mafián- ští bossové. Teorii, že příhrani ční kriminalita je téměř výhradně českou záležitostí, potvrzovalo i to, že byl pro obvinění z trestného činu krádeže a porušování povinnosti při správě cizího majetku zatčen český vrchní inspektor Pohraniční policie na Cínovci major Pospíšil. Ovšem dva příslušníci německé pohraniční policie BGS ve věku třiadvacet a šestadvacet let byli zatčeni pouhé tři týdny poté. Jsou obviněni z pašování cigaret a vyšetřování v souvislost s podezřením z obchodování s bílým masem. Jeden z nich měl českou přítelkyni, které prostředí prostitutek není neznámé. Zpochybnění morální suverenity ně- meckých policistů rozhodně neznamená, že by tím něco skončilo. Vyšetřování je dále v pohybu. Jen síť je rozsáhlej ší. Lavina se nezastavila. Zatčení šéfa jablonecké celnice je dalším bodem v pomalu se skládající mozaice. Mozaice, která opomíjí obrovskou většinu poctivých policistů.

Category: 1994 / 01

RÁKOSKA LIBOR MICHALEC text

Říkají mu Rak. Nebo taky Rákoska. Josef Rakoncaj, zasloužilý mistr sportu. Narozen 6. dubna 1951, ženatý, otec dvou dětí, světová horolezecká extratřída. Jako první na světě vystoupil dvakrát na K2, druhou nejvyšší horu světa. Žije v nejvyšším patře panelákového domu v Turnově. Pane Rakoncaj, proč se z horolezectv í stal takový šlágr. Hory skýtají určité nebezpečí. Pobyt člověka v takovém prostředí vzbuzuje sám o sobě napětí. Je to zážitek navíc spojený se setkáváním s mininárody, které tu žily absolutně izolované od světa. A to se dalo profesionálně zúročit. hraný film nebo knížka z prostředí hor jsou vždycky lákavé. V sedmdesátých a osmdesátých letech se horolezectví stalo sportem, na kterém se dala budovat popularita. A toho si všiml byznys. Byznys se vším všudy. Typickou postavou byl R. Messner, který to dotáhl až do konce. Samozřejmě že to šlo ruku v ruce se sportovní úrovní. Ten sport šel fantasticky nahoru. Jak se díváte na pana Messnera? Myslím si, že je ohromnou osobnost í a určitě to nedělal pro pení ze, ale pro sport a pro sebe. Byl a je velice ctižádostivý a měl na to udělat ze sebe světovou osobnost. Také se mu podařilo sehnat sponzory. Bez sponzorů není absolutně možno „vegetovat ”. Samozřejmě v tom hrála roli televize. Šlo to tak daleko, že se vysílaly i přímé televizní přenosy z vršku Everestu r. 1988. Ale to už je taková vulgarizace. Co přinesla horolezectví návštěva Edmunda Hillaryho v Praze? Tu přednášku navštívilo asi tři tisíce lidí. To mluví samo o sobě. Je to zajímavý člověk a vlastně kus světové historie. Jeho návště vu bych nevztahoval jenom na horolezectví. Hillary a Messner pochopili, že pokud chtějí něco dokázat, musejí to udělat tak a tak, ale určitě si zachovali svoje nitro. Mají svoji vlastní filozofii. Jsou to borci. Kdy přišel u vás ten okamžik, kdy jste si uvědomil, že si můžete vydělat peníze šitím spacáků? Já jsem si je začal šít pro sebe. To vím, ale kdy komerčně? Komerčně? V sedmdesátém roce, když jsem jel na expedici a vybavil jsem ji svými výrobky. To byl můj vklad. Dneska na to samozřejmě mám lidi a děláme to pod značkou „Sir Joseph”. Dalo by se zobecnit co to je, co přivádí lidi do hor? To je široký pojem. V první řadě je to pocit toho, že tam zažijete nějaký mimořádný zážitek. Pak že tam něco pěknýho nafotíte, že uděláte dobrý film, že si něco pěkného vylezete – to je ohromný motiv. Ale někdo tam jede třeba proto, aby našel partnera. Co je to krása hor? Krása hor je když poletíte kolem Cerro Torre helikoptérou a budete vnímat žulové plotny i vrcholovou převěj z padesáti metrů. To je to, proč to člověk dělá. Taková ta ohromnost přírodních tvarů… Dokonalost těch tvarů. Spojen á samozřejmě s tím horolezeck ým zážitkem. protože vím, že tyto stěny, tato strana, je taková, jsou tam takovéhle plotny. Kdybych ty plotny vylezl, tak to je něco fantastick ého. Je to promítnutí té techniky do té stěny. Krása hor … samozřejmě k tomu patří vítr. K tomu patří mlha, sněžení, lavina. K tomu pat ří ráno, západ slunce. Třeba při západu slunce dochází k fantastick ému náběhu barev. A nejkrásn ější je ta barva, která ozařuje hory… jenom asi pět vteřin. Na takový záběr se čeká třeba týden. Dřív se používal takový obrat, že lezec pokořil horu. To je jenom slovní obrat. A už se ani moc nepoužívá. Ale co to je vlastně za pocit, když na vrchol vystoupíte? Jaký k té hoře cítíte vztah? Ten vztah je takový, že řeknete třeba „Doprdele, už jsem naho- ře”. Ještě na vás čeká cesta dolů, sestup z base campu… Nedávno jsem zapisoval vyprávění jiného horolezce, který říkal, že nechce horu pokořit, ale pochopit ji. Vnímat ji a tím líp vnímat sebe. Spolupracovat s ní. Cítit se součástí přírody. To já jsem nikdy necítil. Takhle bych to nikdy neřekl. Mezi přírodou – ať je to třeba hluboký sníh nebo suť – jsem byl já se svýma vnitřníma bolestma, se svým vjemem. Nikdy jsem nebyl součástí přírody. Vždycky jsem cítil s určitým odstupem. Vždy jsem tam byl já a ne nějaký kámen, který támhle někde kouká ze sněhu. Člověk vzešel z přírody, samozřejmě, ale teď je trochu mimo a je jen na něm, jak se k ní bude vracet a jak s ní naloží. Pro něj to je asi pocit, kvůli kterému do hor chodí a podstupuje to strádání. Mě třesa hrozně baví, když fouká vítr. Kvůli tomu vlastně jezdím do hor. Když jsme jezdili do tehdejšího východního Německa, vždycky se mi tam líbily takové ty ústecké mlhy. Líbilo se mi, když mezi skalami bylo pošmourno. Pokud je v horách pěkně, tak mi to chyb í. Jak fouká vítr, omrzáte trochu v obličeji, je v tom trochu napětí, musíte se chránit, a ten vjem je hlubší. Když je pěkně, mám pocit ořezání té věci. Jo? Ale zase je dobře, když vylezete na vršek a je daleko vidět. To jsou věci spojené s přírodou. Ale já slovo příroda nemám rád, protože je zprofanované. Ochránci přírody. To se úpln ě ježím. Já si myslím, že by se každý měl starat o sebe a ne ochraňovat přírodu. První byl člověk, který ji „zplundroval”. A teď ji bude ochraňovat? On to dělá z toho důvodu, aby do ní měl větší přístup. Ochránci si tam postaví chaty, aby mohl „buzerovat” lidi. Ale že mají třeba daleko hloupější názor na přírodu než lidi, kteří se chovají daleko míň agresivně než oni? Být ochránce přírody – to je normální „tupost” Ale na druhou stranu – kdyby se každý staral jen o sebe? Samozřejmě k tomu musí být vychovaný. A ta výchova spočívá v tom, že je celoplošná. Připadá mi trošku komunistické říkat – hele, ty musíš jít tady po té pěšině, protože když půjdeš vedle, za- šlápneš támhletu rostlinu a támhletu rostlinu. Ve skalním městě u Turnova podle sto let starých maleb nebyl strom, všechno bylo absolutně holé. Teď je to zarostlé tak, že se zde drží vlhkost. Skály se rozpadají. Odspodu to normálně hnije. Kyselý déšť rozpustil vrchní slupku, která se vytvořila sluncem a chránila strukturu skály. teď působí v doln ích partiích. To je právě to, co ochranářům nevadí. Dřevaři spalují větve, udělají ohý- nek u skály a „odprejskne” kus skály. A jsou to „profíci”, kteří v přírodě žijou. Ochranář s tím nemůže nic udělat. To je výchovou. V Nepálu, Pakistánu, zvýšili poplatky za hory z důvodu, aby méně lidí navštěvovalo tyto kraje. Vydělané peníze navíc měly být pou- žity na odstranění odpadků v ohrožených a nejvíce navštěvovaných místech. Místo, aby použili helikoptéru ke svozu odpadu z basc campů za peníze, které získali zvýšen ím poplatků, rozdělili si je na ministerstvech ministři a odpad zůstal na místě. Vy se díváte na svět dost střízlivým pohledem. Věříte na existenci sněžného muže? Budeme věřit, že třeba existuje. Lidi, kteří ve svém oboru něco dokázali, kteří tam, kde ostatní vidí jen stěnu, rozeznávají jemné vztahy, vazby a souvislosti, většinou jsou věřící. Věříte vy v Boha? No – jestli se tomu dá říci Bůh, tak možná. Zase zkorumpované slovo? Ano. Ale určitě věřím, že něco existuje. Spíš věřím v osud než v Boha. Věříte v nějaký svůj osud? Ani ho nechci vědět. Nikdy jsem si nenechal vyložit karty. Mysl ím si, že po určité řadě dobrých zpráv nebo dobrého dění vždycky přijde nějaké vyrovnání osudu. a to se mi pokaždé splnilo. Vždycky je něco kladného a pak něco záporného, co mě dá do hladiny. Co považujete v horách za svou největší přednost? Z hlediska lezení? Že se umím dobře zaklimatizovat. Že vím, co mě tam čeká, a že si umím dobře spočítat časový interval. Takže střízlivý odhad a nikoli bezhlavé riskování. Když spočítám, že určitý terén je tak a tak náročný, vím, že když vyjdu ve čtyři hodiny ráno, budu nahoře ve čtyři hodiny večer. A když budu ve 12 hodin v té a té výšce, tak to stihnu. A když tam nebudu, tak to třeba nemá cenu lézt. A jaká fyzická vlastnost je nejdůležitější? Samozřejmě vytrvalost a rychlost. Ne vytrvalost maratonců, ale vytrvalost třeba týdenní. Atletické záležitosti jsou druhořadé. Důležité je přizpůsobit se tomu, že budete mít hlad, budete mít žízeň, bude vám pořád zima, bude foukat vítr…když se s tímhle srovnáte, myslím, že vydržíte hodně. Pokud jste psychicky odoln ý. Třeba vedle vás padne kámen a vy nesmíte říct – Tohle nemám zapotřebí, jdu domů. Získal jste v horách nějakou vlastnost, která by vám byla prospěšná, nebo vám pomohla v podnikání? Ne. Takže jste se to učil znova úplně od začátku. Kdysi jsem se o tom bavil s jedním kámošem z Itálie. Říkal, že ten risk je v podnikání i lezení podobný. Já jsem se ale nikdy nesnažil moc riskovat. Buďto jsem na to měl, nebo jsem na to neměl. Když nebudu mít peníze na podnikání, nebudu si půjčovat. To je risk. A já nemám tendence mít nějakou riskantní vlastnost. To bych nikdy nespojoval. Samozřejmě – jsou určité parametry, které člověk získá. Ale že bych spojoval agresivitu při lezení s mým počínáním při prodeji horolezeckých věcí – to ne. Spíš jsem si vědom určité kvality věcí, které dělám, a mohu posoudit ostatní konkurenční věci. To má třeba hodně lidí, ale 90% z nich z hlediska namyšlenosti. Já si myslím, že to u mě nepřipadá v úvahu. Posoudím kvalitní práci konkurence i nekvalitní práci firmy, která se sice snaží být dobrá, ale nejde jí to. Co vyrábíte? Máme vyloženě péřový program, konfekci plněnou peřím. Spací pytle plněné kvalitním prachovým peřím. 90% husího prachu a 10% brček. Moje filozofie je taková, aby to bylo co nejlehčí, co nejmenší, co nejteplejší a aby to bylo dobře vymyšlené z hlediska funkčnosti. Před chvílí volala jedna zájemkyně o práci u vás. Vzal jste ji okamžitě. Máte málo lidí? Já si myslím, že Turnov není moc vhodný na konfekční výrobu. Byly tu firmičky, které šily, ale malé dílny, nebyla tu žádná fabrika. Navíc – je švadlena a švadlena. Najít pět dobrých švadlen je veliké umění, ale to si myslím, že je v každém oboru. Vždycky najdete lidi, kteří jsou trošku „leví”, Musíte je naučit přemýšlet při práci, samostatnosti … Ještě bych podotknul, že mé lezení mělo jednu souvislost s mým podnikáním. Před lety jsem začal spolupracovat s kámošem, se kterým jsem byl na několika expedicích. Nyní dodáváme do Itálie celkem 9 výrobků a on to prodává. Jak obstojí vaše výrobky na světovém trhu? To nevím, protože žádná takováto výroba nemůže být velkosériov á. to se nedá udělat tak, že koupíte automaty a sekáte deset tisíc límečků za směnu. Vždycky to bude kusová výroba, protože je to plněné peřím a to peří je limitované množstvím, které na světě existuje. Dal by se popsat váš poslední měsíc? Druhého jsem přijel z Nepálu, čtvrtého mě operovali meniskus. Pak jsem byl asi tři dny v nemocnici, chvíli doma…Za „totáče” to bylo tak, že jsem vypadnul a neměl žádné výčitky. Dnes je to jiné, lidé potřebují práci. Jak bylo za „totáče” možné jezdit ven? Já si nemůžu stěžovat. Byl jsem od sedmdesátého pátého v „man- čaftu” prakticky až do rozpadnutí. Určitá privilegia tam byla. Ně- kdo něco vymyslel, někam se jelo. Dalo se jet i na soukromo, což jsem využíval. Problémy jsem měl akorát v roce 1979, když jsem měl jet do Argentiny. To nám zatrhli. Ale co jsem si vymyslel, to jsem zrealizoval. Nebylo to spojené s nějakýma úlitbama? Jako jestli jsem někomu něco slíbil? Že budu donášet? Donášet ne. Ale třeba šířit dobré jméno socialistické vlasti. Ne. Že bych byl hrdý na to, že jsem Čech, to jsem nikdy nebyl, jako každý jiný. Ale myslím si, že každý národ má jinou mentalitu, a tohle je součást té naší. Máte nějaký nesplněný sen? Ani ne. Já jsem si chtěl vždycky vylézt nějaký vysoký kopec a to se mi povedlo. Máte konkrétní plány do budoucna? Plánů je dost. Spíš jsou takové trochu švihlé. Vážných plánů moc nemám. Můžete nám říct ty švihlé? Já jsem dřív modelařil, lepil letadýlka, i motorové, a to mě „bere”. Začali jsme létat na padácích. Mám přislíbeno, že k němu budu mít motor, a s tím bychom chtěli něco podniknout. Nehledě na to, že bych chtěl mít „ultraleita”. Ale to je spojené vyloženě s časem. S tím chcete létat v horách? Ony nejsou pěkné jenom hory… Já jsem se třeba chtěl projet dobrou lodí, nějakou plachetnicí. Udělat tak pětidenní cestu. To se mi splnilo, ale vůbec jsem tím nebyl nadšený. Člověku je blbě, pořád to houpe, a ta loď je malá. I kdybych měla sto metrů, tak je malá. Neměl jsem z toho vůbec ten pocit, jaký mám v kopcích. Na vodě jsem byl nízko. To se mi nelíbilo. Takže to chcete zkusit vzduchem. Vzduchem to je něco jiného. Takže podobně jako když Reinhold Messner, poté co se nabažil hor, podnikal výpravy, které nebyly čistě horolezeck é, i vás to táhne jinam? Třeba ten Jižní pól – to je perfektní cesta. To je ta vytrvalost, která nemá nic společného s maratónem. Táhnete si za sebou saně, na kterých jsou veškeré vaše věci. To je něco perfektního. Takže vás lákají nová dobrodružství. To mě neláká, to je taky zprofanované slovo. Já jsem nikdy nepotkal žádné dobrodružství. Nikdy se mi nestalo, že by někde ně- kdo čekal za bukem a řekl – Já jsem dobrodružství. Já nevím, co je to dobrodružství. Nečekaný zážitek, napětí, cesta do neznáma… Chcete říct, že když poletím padákem, dostanu kopanec, zavře se mi půlka křídla a já to tak tak uřídím nad polem, kde mám přistát, že to je dobrodru žství jo? To není dobrodružství, to je ”průser”. Takže když se někam vypravíte a vychází to přesně podle plánu, je to dobrý? Dalo by se říci – ano. Většinou se ale setkávám s vnitřními problémy lidi, nikdy to není příroda. Samozřejmě – může se stát, že nevylezeme na kopec. To je hra. To je věc daná. Ale spolupracovat více než s jedním člověkem je vždycky negativní. V podnikání to taky platí? Řekl bych že taky. Samozřejmě – musí se spolupracovat. ale vždycky, když jsou víc než dva, už může být jeden odstrčen ostatn íma dvěma. Ale když víte, že s někým musíte být dva měsíce, tak to ty dva měsí- ce vydržíte. Jeho riziko je stejné jako vašeriziko. I když on půjde padesát metrů před váma, vy víte, že ten člověk tam je. To je psychická záležitost. Ve skupině se vždycky najde člověk, který si vzal míň jídla, míň věcí, a můžete si to přeložit jako „vyčůranost”. Na to jsem dodnes alergický. V podnik ání je to ještě markantnější. I když „nejde o život”. Měl jste někdy nutkavý pocit, že člověk na něco potřebuje peníze a musí si je vydělat? No jéje. V tomto čísle máme anketu na téma ”Udělal jste pro pení- ze něco, do čeho se vám původně nechtělo, nebo čeho jste později litoval?“ V letech 1988 – 90 jsem byl profi sportovcem. Nechtělo se mi věřit, že za lezení můžu dostat peníze. Ale ty peníze byly podružné, šlo o něco jiného a tak mě to neštvalo. Jak se slučuje dráha horolezce s životem normální rodiny? Úplně běžně. Já mám dobrou ženu. Nemůžu si stěžovat. Všichni podnikatelé si stěžují na nedostatek času… Je to tak. Ona se ta smyčka pořád utahuje. A není to z hlediska peněz. Já si myslím, že jsem na normální život peníze nikdy nepot řeboval. Vždycky jsem se zaktivizoval, když jsem potřeboval na expedici. Na živobytí – to jsem si vždycky sehnal. Ale částky na expedice – to se člověk musí zaktivizovat dost důkladně.

Category: 1994 / 01

KAREL KÝR text

Pane doktore, jste naším předním odborníkem na destruktivní kulty. Jak jste se k této disciplíně dostal? Shodou okolností náhodou. začal jsem se Svědky Jehovovými, protože kolem mne byli lidé, kteří jimi byli nějakým způsobem postiženi. Když už jsem měl nastudováno spoustu jehovistick é literatury, přišlo mi líto zapomenout nabyté znalosti, a tak jsem to nabízel i ostatním. Pak přišla revoluce a začaly se k nám hrnout jiné kulty. Lidé mne žádali, zda bych jim neporadil, a tak jsem musel studovat materiály i o jiných sektách. Jaký je rozdíl mezi sektou a destruktivním kultem? Z hlediska pojmového rozsahu se to překrývá, protože vět- šinou destruktivní kult je sekta a sekta je destruktivním kultem. Ale definičně je to něco jiného. Sociologicky je sekta definová- na jako skupina, která se vyznačuje určitou patologií moci. Prostě – na jedné straně je vůdce, který v sobě zahrnuje bezpodmínečnou autoritu, bezpodmínečnou moc, autoritu šéfa. Cokoli řekne se bez jaké- hokoliv odmlouvání splní. Má také autoritu znalce. Řadový člen je naprosto podřízený. Tak je definována sekta. Jako absolutní, nekritická zmanipulovatelnost řadových členů veden ím. Destruktivní kult je spíše definovaný působením sekty, skupiny na jedince. Ať již by to byla destrukce – nej- častější – psychická, kdy sekty, provozují praktiky, které nějak destruují psychiku jedince. Ale může tady být destrukce hospodářská, ekonomická, kdy člověk začne snášet všechny peníze a věnuje je kultu, až po destrukci fyzickou. Viz případ Jima Jonese před patnácti lety, kdy všichni skon- čili sebevraždou. To je tedy rozd íl v definici, ale fakticky se to překrývá. Sekty většinou působ í destruktivně. Jaká je proti destruktivním kultům nejlepší obrana? Nedat se k nim. Jakmile k nim člověk udělá krok, tak může být konec. Jsou věci, kter é se nedají dělat na zkoušku. Nejde na zkoušku začít fetovat. To je pak natvrdo. Jakmile za- čnu fetovat, tak už v tom jedu. Nelze se stát členem sekty na zkoušku. Čím tvrdší sekta to je, tím více v tomto jedu „natvrdo”. Nechtělo by to více osvě- ty, informací, znalostí? Proto že člověk, který zná, je méně ovladatelný. Určitě. Člověk musí vědět, že riziko u těch sekt je. Když ho ani nenapadne, že by se s nimi mohl setkat a dostat se do sekty, riziko je větší. V Praze je centrum pro posti žené sektami. Mohl byste mi o něm říci více? Centrum je v Soukenické ulici. Začalo to tím, že vznikla skupina, která se jmenuje Sdružení pro studium sekt a nábožensk ých směrů. Aby tato skupina mohla vykazovat nějakou praktickou pomoc, aby vůbec bylo k něčemu sekty studovat, tak toto sdružení přišlo s iniciativou zřídit tuto poradu. Pane doktore, získal jsem informaci, že u nás působí Děti boží, sekta, která nutí své členy k prostituci. Je mi také známo, že v Perlové ulici se několik těchto „božích prostitutek” už objevilo. Víte o tom něco? Já to vím jenom od novinářů. Nevím, jestli je to pravda, z jin ých zdrojů tuto informaci nemám. Děti boží patří mezi nejnebezpe čnější, nejtvrdší sekty, že ano? Ano. Oni by teď velice popí- rali, že jsou Děti boží, protože to byl původní název. Prezentují to takto: Děti boží byly zrušeny a místo nich vznikla jiná organizace, ale pod týmž šéfem, která se jmenuje Rodina lásky. Ale Rodina lásky byla před šesti lety také zrušena a nyní existuje pouze Rodina. Takže název Děti boží bych raději neužíval, protože je to trochu zavádějící, protože Dětmi božími se někdy nazývají i některé jiné skupiny. Takže … teď nevím přesně na co jste se ptal. Na to, zda se prostitutky Rodiny lásky objevily v Perlové ulici. Ale na to jste už odpověděl. Jak jsem řekl, nic bližšího o tom nevím. Oni to popírají a tvrdí, že od té doby, co reformovali Rodinu lásky v Rodinu, tak ta sakráln í prostituce, ten flirt fishing, už neprovozují, a že je to zakázané. Dušují se, že už to nedělají. Pan doktor Novotný, který se teď vrátil ze zahraničí, tvrdí, že má kufr informací o tom, že tomu tak není, že prostituce u nich probíhá dále. Ale jejich anamnéza je taková, že člověk od nich může čekat všechno. Mluvil jste o tom, že jste začínal se Svědky Jehovovými. Považujete to za destruktivní sektu? Ano. Sekta to je rozhodně a destrukce je tady také. I když je to měkká sekta. Tam už takové nebezpečí není. U nich je hezky vidět jak sekta funguje. třeba teď ten případ s registrací svědků Jehovov ých. Požádali o registraci, v žádosti uvedli nepravdivé informace, nebo informace, které jsou velmi podivné, ale přesto jsem přesvědčen, že většina členů zůstane členy organizace Svědků Jehovových. Pro normálně kriticky myslícího člověka by takový renonc, když vedení vyloženě lže, vedl k tomu, že by se snažil z té organizace vzdálit. U sekt to tak, bohužel, nepůsobí. Tam v podstat ě vedení může vyhlásit cokoli, dělat sebevětší kotrmelce a ti lidé stále zůstávají, stále jsou poslušní a pořád přesvědčeni o tom, že vůdce je vyvolenec boží. Řekl bych, že s touto registrací je to dobrá modelová situace a vůbec není jasné jak ti Svědkové z toho vyklouznou. Jsou v dvojím stresu. Prohlásili, že jehovisté neučí, že jejich členové mají odmítat transfúze. Kdyby se to vzalo do důsledků, znamenalo by to, že Svědek Jehovův, který si nechá dát transfúzi, nesmí být ze strany této organizace jakýmkoli způsobem postihován. Ale to protiřečí všem jejich dosavadním nařízen ím. Protože Svědek, který si nechá dát transfúzi, zato byl vyloučený. Takže jsou v dvojím tlaku. Buď nechají stávající normu, to znamená, že když si Svědek nechal dát transfúzi, tak ho vyloučí, ale v tom případě zcela jistě lhali. Anebo prohlásí, že to, co tvrdili při registraci, platí, ale v tom případě se dostanou do rozporu s učením Svědků Jehovových jak je prezentováno v jejich centrále v Brooklynu. Pane doktore, jsou u nás známy případy lidí, kteří byli posti ženi sektami a díky tomu jsou hospitalizování na psychiatrii? Samozřejmě ano, ale je tady problém. Je problematické proká- zat příčinnou souvislost. Respektive se ta příčinná souvislost může zdát jasná, ale nikdy nejde vyloučit, že ten člověk by se i tak na psychiatrii dostal. Prostě člověk, který je nějakým způsobem hraniční, tak když přijde na nějaký silný zážitek se sektou, skončí na psychiatrii. Ale on by se sem možná dostal i tehdy, kdyby se s tou sektou nesetkal. Protože by tu mohl být jiný zážitek, který by ho sem přivedl. Jednoznačně obviňovat „Vy vyrábíte psychiatrick é pacienty!” není zcela férové. Ta souvislost tady je, ale u nás to jsou zatím případy disponovaných lidí. Že by člověk z úplného normálního psychiatrického zdraví skončil působením sekt na psychiatrii, to ne. Vždycky ten člověk k tomu od začátku inklinoval. Co když se některý vedoucí představitel stane členem sekty, může to ovlivnit jeho jednání? Když se nějaký vedoucí představitel stane členem nějakého kultu, tak se samozřejmě dostane do vleku svého duchovního vůdce. V demokratické společnosti by měl být jedinec, politik, zodpovědný svým voličům. A nikoli duchovním vůdcům. Slyšel jsem, že například „deprogramování” u Hari Krišny trvá až tři roky. Že tu mantru stále slyší. Je to pravda? Ano. A navíc to tam funguje jako metoda hypnotického transu. sami Hari Krišňovci nazývají nejvyšší stav duchovní, do kterého se jedinec uvádí džapováním, opakováním mantry, jako trans. Je tedy jasné, že takový jedinec, tedy jedinec v transu, je mnohem lépe zmanipulovatelný, protože podléhá sugescím. Ten hypnotický stav znamená, že člověk vypíná své kritické mechanismy, mechanismy racionality atd. Takže u takového člověka – kromě toho, že mu to zahodí podvědomí a on není schopen se toho zbavit – to funguje jako metoda na uvádění do dlouhodobého hypnotického transu. Neříkám že u všech a se stejnou intenzitou. Ale u těch, kteří opakuj í třeba pětitisíckrát denně mantru, je problém, zda jsou ve stavu normálního vědomí, velmi aktuální. Pane doktore, problém sekt se může stát nejen problémem lékařským, ale i kriminálním. Existuje u polici oddělení, které se sektami zabývá? Existuje. Jsem přesvědčen o tom, že je to palčivý problém jak pro orgány, které se zabývají hospodářskou kriminalitou, tak pro orgány, které se zabývají běžnou kriminalitou. Ale nejsem si jistý, zda by stáli o publicitu. S různými východními náboženskými směry k nám přišla i různá dechová cvičení. Co o nich soudíte? O dechových cvičeních moc nevím, ale vím, že navozují intoxikaci organismu. To je teď známé díky holotropnímu dýchání, kde dr. Stanislav Gróf používá metody hyperventilace místo podá- vání drog, konkrétně LSD. Když se zakázalo používání LSD i pro výzkumné účely, on vlastně vynalezl, že podobných stavů mysli lze dosáhnout zvýšenou ventilací. Všude, kde se aplikují dechová cvičení, je velice pravděpodobné, že se ten jedinec uvádí do stavu změněného vědomí. Opět se všemi možnými důsledky, které to může mít. Tedy potenciálně destruktivními. Jaký je váš názor na mormony. Je to sekta? Sektou jsou. Protože je tam opět zcela jasné „vymydlení hlav”. Ale nemyslím, že jsou příliš destruktivní. U nich bych s pojmem destruktivní zacházel velmi opatrně. Protože mormoni se snaží žít a velmi se etablovat do společnosti. Velice prosazují rodinný život. Nevím o žádné jejich praktice, která by se dala označit jako destruktivn í. Naopak vím o mnoha věcech, kdy působí pozitivně. Přesto sekta jsou. Nejsou křesťanskou sektou, protože neuznávají jednoho boha, ale miliony bohů. Sektou jsou také proto, že celé základy jejich učení – třeba Kniha Mormon – jsou plné protiřečení. Např. dnešní vydání Knihy Mormon se liší od toho původního, které bylo podle jejich soudu přímo inspirováno Bohem. Písmeno po písmenu. Udává se – tuším – čtyři tisíce textových odchylek. Každý kriticky myslící člověk si řekne:”Jak je to možné?” Jestliže Joseph Smith byl boží prorok, jak to, že je to teď jiné?” Prostě tam jsou rozpory, které by běžně kriticky uvažující člověk nebyl schopen přijmout. Přesto miliony mormonů na světě žijí bez problémů svou vírou, aniž by jim tyto rozpory vadily. Jak si vysvětlujete rozšíření různých satanských sekt? Satanismus není sekta, satanismus je hnutí. Do satanismu se vejde mnoho skupin. Jsou satanistické sekty, to je pravda, ale zase je jich vícero. Jsou tam mezi nimi jasné sekty, ale naleznete tam také skupiny, kde jde spíše o hru dekadentních intelektu- álů. to je hrozně amorfní skupina. Kdybych na to měl nahlížet z psychiatrického hlediska, tak bych řekl jediné. Hysterie. Prostě si nedovedu představit satanistu, který by nebyl hysterik. Domníváte se, že moonisté patří k nejtvrdším a nejnebezpe čnějším destruktivním kultům? Ano… Ta rychlost a razance s kterou jsou schopni zmanipulovat jedince, to je prostě neskutečné. I lidé, kteří tam jsou měsíc, tedy málo, tak je to úplně „vcucne”. A i když se jim po tom měsíci podaří od moonistů dostat, tak ještě měsíce budou přetrvávat psychické problémy.

Category: 1994 / 01

DIANA REYNOLDS text

Poezie byla mocnou součástí somálské kultury. Každá důležitá událost v životě Somálců byla napsána ve verších: manželství, rozvod, matčiny rady pro svoji dceru a dokonce i žádosti Alláhovi. Verši se vyhlašovala válka; verše také přinášely mír. Dnes však většina básníků uprchla ze země a ty, kteří zůstali, nelze slyšet nad výstřely samopalů, řevem helikopt ér, bědování pozůstalých nad svými mrtvými a nářkem hladov ých. Ano, poezie byla nahrazena přeháněním v tomto malém, válkou zpustošeném islámském národě. Somálsko se stalo zemí pod nohama slonů, je přeplněné utrpením, které zaplavilo země Třetího světa v období po konci studené války. Suché somálské savany ve tvaru půlměsíce na rohu Afriky byly po staletí domovinou národu pastevců – nomádů. Všichni jsou etni čtí Somálci a mluví jedním somálským jazykem. Somálská spole čnost však byla vždycky rozdělená na klany, podklany a na veliké množství skupin, utvořených z drobných klanů. V každé skupin ě do určité míry vládne rada starších, která je bez jakékoli hierarchie a do které patří všichni dospělí somálští muži. Aliance a protialiance klanů se v této atmosféře téměř úplné anarchie formovaly a přetvářely nepřetržitě po celá staletí, plná nájezdů, drancování a válek, které se vedly kvůli velbloudům, pastvinám nebo zdrojům vody. Šlo také o „krvavé peníze” – které byly náhradou za vraždy a jiná provinění. Starší klanu byli jedinou sociální institucí, odpov ědnou za vyslýchání stížností, řešení konfliktů a – pokud toto selhalo – za následné nastolení míru. MARX, LENIN A OTEC POZNÁNÍ Strategická poloha Somálska na pobřeží Adénského zálivu v Indickém oceánu a při ústí Rudého moře, vstupní brány na Blízký východ, z něho udělala vítanou kořist pro světové mocnosti. Staletí francouzské, britské a italské koloniální okupace skon- čila v roce 1960, kdy Somálsko získalo nezávislost. Potom, po pouhých devíti letech civilní vlády, uchvátil moc Generál Siad Barre, vrchní velitel ozbrojených sil. Během tohoto převratu v říjnu 1969 došlo k pozastavení platnosti ústavy, rozpuštění parlamentu i politických stran a k zákazu profesionálních organizací. Ekonomika byla znárodněna a všechna masmédia umístěna pod vládní kontrolu. Nový režim se spojil se Sovětským svazem, aby mohl čelit sousední Etiopii, která byl spřízněná s USA. Siad Barre na závěr vyhlásil radikální plány transformace zaostalé konzervativn í islámské země, obývané nomády, v moderní socialistickou zemi. Siad Basrre brzy vládl nad krutým policejním státem nacistick ým stylem kultu osobnosti. Dětské písničky ho oslavovaly jako „Otce poznání” a slavily ho ve svaté trojici spolu s Marxem a Leninem. Sověti a východní Němci mu vycvičili bezpečnostní a policejn í důstojníky; byla zavedena síť tajných informátorů. Pionýři Vítězství, uniformovaná polovojenská skupina převážně nevzdělan ých mladých lidí, systematicky terorizovala obyvatelstvo. Vláda ve svém experimentu s „vědeckým socialismem” také vyhlásila válku tomu, co nazývala „kmenovou metlou”. Zakázala shromáž- dění starších a všechna společenská setkání se musela konat v orientačních centrech, kde byly povinné kursy politického školen í. Tak Siad Barre po pečlivé úvaze zlikvidoval klanové instituce, které poskytovaly určitou základnu pro mírové řešení konfliktů. Spojenectví se Sovětským svazem bylo přerušeno v roce 1974, kdy marxistické partyzánské jednotky v sousední Etiopii svrhly Američany podporovaného vládce Haile Salassieho. Somálsko vyu žilo této příležitosti, aby podpořilo svoje dlouhotrvající nároky na Ogaden; pouštní území v Etiopii, obývané somálsky mluvícími lidmi. Když somálská armáda vtrhla do Ogadenu, přesunul Sovětsk ý svaz svoji podporu na Etiopii. Podstatně rozšířil vojenskou pomoc etiopské armádě a poskytl jí i kubánské bojové jednotky. Somálsko, poté, co bylo zesílenou etiopskou armádou donuceno k ústupu, okamžitě požádalo Spojené státy o vojenskou a ekonomickou pomoc. Během dalších patnácti let poskytly Spojené státy Somálsku téměř miliardu dolarů. USA převzaly Rusy postavenou leteckou základu a nedaleko ležící námořní zařízení v přístavu Bervera na severu Somálska. Odtud mohly vysílat Jednotky rychlého nasazení na Blízký východ a udržovat kontrolu na Perským zálivem a Indickým oceánem. Amerika také dodávala Siad Barremu hory munice, houfnice, polní děla a samopaly. Navíc mu zaručovala dostatečné množství půjček od Mezinárodního měnového fondu, takže Barre mohl věnovat 40 procent každoročního státního rozpočtu na obranu. SIROTEK STUDENÉ VÁLKY Američany podporovaná vláda Siad Barreho mobilizovala všechny složky svého policejního státu sovětského typu a vybavila je přehršlí amerických zbraní. Vládní jednotky bojovaly deset let v občanské válce na mnoha frontách proti mnoha klanovým partyz ánským skupinám, podporovaných komunisty. Podobně jako mnoho států třetího světa, které se ocitli v podobné situaci, se celá země stala bojištěm v souboji mezi vraždícími zástupci supervelmoc í. V letech 1981 – 1991 zemřely tisíce civilistů; města, městečka i vesnice byly vypalovány, dobytek masově vražděn, úroda a rezervoáry vody ničeny – a to jak vládními, tak povstaleck ými jednotkami. S ústupem komunismu a pádem Sovětského svazu se boj velmoc í o tento výběžek Afriky stal minulostí. V myslích amerických politiků převážily hrozivé zprávy o stavu lidských práv – tolik poru- šovaných somálskou vládou – nad strategickým postavením Som álska v této oblasti a Amerika ukončila svoji vojenskou pomoc tomuto režimu. Pentagon se stále více zabýval politikou uvolňování napětí, aby podtrhl důležitost spolupráce velmocí v této oblasti. Americká základna v Berbeře přišla o svoje zásoby paliva a zůstala ležet ladem po hromadném odsunu amerických jednotek a materiálu, které byly použity v boji proti Iráku během operace Pouštní bouře. Vláda bez americké podpory byla svržena a Siad Barre v lednu 1991 uprchl do Etiopie. poté, co v Barrem ztratily svého společ- ného nepřítele, nebyly různé protivládní frakce schopné se smířit, překonat rozdíly mezi sebou a sestavit vládu. Největší organizace, Spojený somálský kongres, která reprezentovala klan Hawiye, se rozdělila na dvě části. Jednu část vedl Mohamed Farah Aidid, druhou Ali Hahdi. Protože mezi nimi nebylo žádné tradiční nepřátelstv í, snažili se oba velitelé nahromadit si co nejvíce majetku; kolik je mohli při tom vítězném plenění země získat. Podle přání si ve velkém tiskli státní bankovky, kontrolovali výměnu zahranič- ních měn. Zahraniční pomoc rozprodávali na černém trhu a čerpali veliké částky i ze státní pokladny. Vraždění v zemi se však stupňovalo. Stejně tak stále více na zemi doléhalo i tříleté období sucha. Přestože více než 300 000 Somálců umřelo hlady, zůstávala většina světa netečná, bez zá- jmu. Generální tajemník OSN Butrus Butrus Ghali v dubnu 1992 Přesvědčoval Spojené státy , aby začaly letecky nouzově vypomá- hat se zásobováním. Naléhal také na OSN, aby poskytlo 3 500 mužů z mírových sborů. V Somálsku však vojevůdci a bojující jednotky rozkradly 75 procent nouzových dodávek, určených pro 7 milionů hladovějících lidí. Navíc zadrželi a zastřelili mnoho pracovníků, kteří se starali o tyto zásoby, a vyhlásili volnou loveckou sezónu na mírové jednotky OSN. Během několika měsíců se mezinárodní humanitární úsilí změnilo ve vojenské utrpení a hrů- zu. 24 Pákistánců bylo vlákáno do léčky a zabito; mnoho Nigérijsk ých a italských vojáků zraněno. Americké helikoptéry Cobra postřílely kulomety 175 somálských starších, politických vůdců, žen a dětí. 19 Američanů bylo povražděno a zohaveno; jejich těla pak vláčeli po ulicích hlavního města Mogadišu. OSN pak začalo vyšetřovat, kde se stala chyba. Podle jedné verze, kterou nedávno publikoval vyšetřovatel OSN Tom farer ve Washington Post, plánovalo OSN inspekci rádiové stanice a skladiště zbraní, které náležely generálu Aididovi. Aidid před tím varoval, protože považoval nastávající inspekci za přímý pokus zničit jeho moc. Jeden vysoký poradce mise OSN v Somálsku totiž otevřeně vyjádřil nepřátelství vůči Aididovi a nezakrýval sympatie k jeho protivníkům. Dotyčný-vysoký poradce OSN, vyslanec amerického ministerstva zahraničních věcí April Glaspie – který jako velvyslanec USA v Iráku řekl Saddámu Husajnovi v červenci 1990, že USA nezasáhne, pokud Irák vtrhne do Kuvajtu – inspekci přesto schválil. Somálci nastražili past a 24 Pakistánců zahynulo. OSN potom zahájilo krvavou krevní mstu proti generálu Aididovi. Jeden britský vyslanec OSN v Somálsku, který znal Aidida, tvrdí, že po tomto masakru zařídil v radiostanici setkání s Aididem, jeho důstojníky a se členy klanu Hawiye. Chtěl jednat o ukončení rychle rostoucí nepřátelství. Zprávu o tomto setkání však evidentně pronikla na velitelství amerických jednotek. Ameri čané zaútočili ještě dřív, než Aidid přijel a usmrtili 75 Somálců. Američani však byli bez těžké výzbroje a když byli zachyceni nep řátelskou palbou, zanechali na místě 18 mrtvých. Deset dní předt ím žádal velitel amerických jednotek v Somálsku, armádní generálmajor Thomas T. Montgomery, tanky a obrněná vozidla, protože se domníval, že se americké jednotky bez nich vystavují velkému riziku. Ministr obrany Les Aspin žádost zamítl. Obával se, žes by se americká válečná mise příliš rozrostla; a to právě v době, kdy Clintonova vláda hledala nějaký vhodný způsob, jak se dostat z této partyzánské války. Současný americký ministr zahraničí Warren Christopher nyní říká, že v jeho vládě nikdo nevěnuje pozornost situaci v Somálsku, pokud tam nezemře nějaký Američan. Jak se zdá, americkou politiku vůči Somálsku vede skupina nižších vládních úředníků. Těm se nepodařilo pro situaci v Somálsku získat pozornost Clintonova Bí- lého domu. Prezident Clinton o tom řekl: „Během několika posledn ích měsíců se velice zabýváme jednáním s Ruskem a situací na Blízkém východě. Snažíme se, aby jednání postupovala kupředu a toto úsilí je pro naše bezprostřední národní zájmy mnohem důležitější, než naše operace v Somálsku.” SMUTNÉ KLIŠÉ Americký kongres schválil přítomnost amerických jednotek v Somálsku do 31. března 1994. Současný mimořádný americký vyslanec v Somálsku Robert B. Oakley varoval Somálce a řekl jim, že mají celkovou zodpovědnost za mír v zemi. Prohlásil také, že pokud Somálci nebudou spolupracovat, bude to mít ohromné a hrůzné následky. Protivníci generála Aidida, kteří spolupracují s jednotkami OSN, se domnívají, že Aidid se dostane zpět k moci hned poté, co Američané odejdou. Nikdo z nich si nepřeje novou občanskou válku; zároveň však říkají, že nebudou nečinně přihlížet, jak Aidid znovu získává moc. Básníci v Mogadišu, stejně tak jako somálští intelektuálové v zahraničí, se domnívají, že mohou možné hrozné následky odvrá- tit. Žádali Spojené národy, aby jim pomohli zařídit „Rádio svobodné Somálsko”, z něhož by mohli vysílat protiválečnou poezii do každé- ho města, a i do té nejzapadlejší vesničky v zemi. Myslí si, že mírový žánr somálské poezie by měl zklidňující účinek na válčící strany „jako když lejete vodu na rozžhavené uhlí.” Jejich oponenti v OSN tvrdí, že radiostanice by mohla být považována za intervenci, první krok k nastolení správy OSN. Domnívají se, že by ji somálští vojevůdci považovali za hrozbu ze strany OSN. Nav íc se obávají, že by několik zavádějících veršů mohlo ze Spojených národů udělat jednu z válčících stran, a ne jejich prostředníka. Ačkoliv úsilí OSN a soukromých osob pomohlo zmírnit hladovění na severu Somálska, v Mogadišu bude křik a pláč dětí stále hlasit ější než výkřiky básníků. Taková je situace v zemi slonů, kde se z přehánění pomalu stává smutné klišé: „Studená válka skončila a rozvojové země Třetího světa jsou ztraceny.”

Category: 1994 / 01

VÁCLAV UPÍR KREJČÍ

text Slávek Jandák je z mého pohledu člověk, který je člověkem. Člověkem, který čiší člověčenstvím. A teď všechna ta mota a slogany: Člověk na správném místě. Jsem rád, že zůstal člověkem. Člověk bojující. Člověk spravedlivý. Za vším stojí člověk. Tak tohle, podle mého, je Slávek Jandák. JANDÁK – HEREC

Od jaktěživa jsi chtěl být hercem?

Nikdy v životě: Já vlastně nevím, čím jsem chtěl být. to je to , já chci žít! A na tom je krásný to, že … chci žít normálně. Mohu to říci pomocí básníka, kterého jsem si poupravil:”Vším, čím jsem byl, čím jsem a doufám, čím budu , jsem rád”.V herectví jsem si dal pauzu a teď se k němu zase vracím. a musím říci, že se mi to docela líbí.

Ale ty jsi, myslím, chtěl být právníkem?

No, to jsem taky chtěl, jenže táta byl jaksi přítel minulého režimu v uvozovkách. Takže já jsem se na školu nedostal a co mi zbývalo: jenom škola uměleckého směru. Šel jsem tedy na herectví. Já jsem v té době neděla nic jiného, než recitoval. Poněvadž jsem byl stejně pořád zamilovaný…

A o co ti jde v herectví?

Víš o co? Já už ti to dneska řeknu. V herectví mi jde o to, aby si lidé odpočinuli, aby když se objevím, přišli na jiné myšlenky, pobavili se a zapomněli na ty nehezké starosti, které má každý z nás. Tedy i já. A proto nechci brát žádné dramatické role. Protože chci lidem, mám-li tu schopnost od pánaboha, ten život co nejveseleji zpříjemnit. To je úkol mého občasného herectví.

A nebudeš se bát, že tě budou lidé spojovat s politikou? Uvidí tě v TV Deníku, jak vážně řešíš nějaký politický problém, a pak ve 20.00 budeš hrát v komedii politika?

Já si myslím, že to nevadí, proč by to mělo taky vadit. Vždyť herectví je zaměstnání jako každé jiné, akorát je na něj víc vidět.

Ale lidé nemají rádi, když tě nebudou moci zaškatulkovat! Navíc u nás v Česku je vžitá hloupost: kdo dělá srandu, není vážený!

A když to bude lidem vadit, tak toho můžu nechat…PRDLAJS! Proč bych to dělal – proč? V normálním státě by to lidem nemělo vadit. A já si myslím, že toto je normální stát.

JANDÁK – POLITIK

A o co ti jde v politice?

Teď pozoruji zajímavou věc. Herci, umělci byli potřeba, aby vše rozvášnili. Aby to klíčema rozcinkali. Aby se takzvaná sametová revoluce rozjela. Ale teď už je po všem, tak čteme v novinách:”Ty, ševče, drž se svého kopyta. Vrať se z politiky na jeviště.” Ale proč bychom se vraceli? V demokracii podle mého názoru má každý plné právo v podstatě si udělat co chce A když chci jít do politiky? Tak tam jdu. A já v ní jsem. A to proto, a to už říkám léta, že politika je služba. Já chci politikou lidem sloužit. Já věřím tomu, že kdo dává dobro, také ho sklízí. A kdo seje zlo, ten musí sklízet bouři. Politika není akademická diskuse, je to pozorování života, který nás obklopuje a hlavně jeho ovlivňov ání. Aby to vyhovovalo alespoň většině. S tím, že se ochrání menšina.

Nedá mi to Slávku, ještě jednou, proč jsi v politice?

Já si myslím, že v politice, v té především komunální, jsem proto, aby tam byl “zastoupenej selskej rozum”. Aby tam byla člověčina. Proto že ten zdravý selský rozum a ta ryzí člověčina by se nám pomalu přes všechny kravaty, límečky, recepce a cizí slova ze života začala vytrácet. A proto tam jsem já. A myslím si, že tomu dávám ten obyčejný člověčí akcent.

A jak myslíš, že tu politiku budeš dělat dlouho?

No, nevím, jak dlouho ji vydržím dělat. Už do mě začala trošku střelba, ale zaplať pánbůh, nikdo zatím nemá žádnou munici, aby mě sestřelil. A proč by to taky dělal?

Chodíš na radnici s úsměvem sobě vlastním? A s rozhodnutím něco změnit, s něčím pohnout?

Já tam chodím s úsměvem, ale občas řvu. Občas řvu i nekvalifikovaně, ale o tom moji kolegové ví. To přiznávám. A teď od volby nového primátora tam chodím opravdu s úsměvem a pohodou. Protože Honza Koukal je jednak kamarád, a za druhé je to člověk, který byl pětibojař. Je nutný mít na ten politický boj kondičku a on ji díky sportu má. My toho do voleb musíme hodně stihnout. A vypočítali jsme si, že práci, která se má udělat za tři minuty, musíme zvládnout za minutu.

Máš pocit, že jsi tvrdý v jednání, a když křičíš, je to opravdové nebo takové na oko hrané?

Život mě naučil “bejt tvrdej”. K sobě a bohužel i ke svým blízkým. Samozřejmě o to víc k těm druhým.

Z tvých úst zazněl názor, že nerad slyšíš slova REVOLUCE a už vůbec ne SAMETOVÁ?

No protože sametová, je úplná blbost. Je to básnický obrat. To je jenom krásno. A myslím si, že za ty čtyři roky jsme snad už moudřejší a leckdy víme, že o revoluci nešlo. A proč neříci po pravdě o co šlo. Možná že šlo o revoluci. Možná, že šlo o dohodu. Možná, že šlo o předání moci. Možná že se svět vyvinul směrem, který se vyvinul.

Takže si myslíš, že by se to nemělo definovat?

Já si myslím, že by se to definovat nemělo až tak jednoznačně. Vždyť revoluce rovná se vždycky násilný převrat, kde občas i teče krev, a to je hodně špatný. Tohle není ošklivý, zaplať pánbůh, nebylo. To ale zase není revoluce. Neříkám, že je chyba, co se anebo jak se to stalo. Ale neohánějme se velkými slovy. To už tady bylo. A nejhorší přece jsou – velká slova, nedůvěra, závist, malost a lenost, strašná lenost!!!

Tak s tím souhlasím také, to ani jinak nejde!

Víš – slušný můžu být v dešti, v bouřce, v kriminále, na dálnici v úřadě i .. v nóbl hotelu. Musím být slušný, seriózní a hlavně profesionál za každých okolností.

Tak tohle by mělo být zákonem nás všech. Který druh lidí bys dal na převýchovu?

Samozřejmě, že by to byli především intelektuálové. Absolutně a bez diskuse. Protože intelektuálové při své váhavosti, ve svém neustálém pochybování, vždycky svět nějakým způsobem retardovali. A oni ho zretardovali a moci se chopili primitivové, populisti a ti ten svět dovedli, díky těm intelektuálům, do prdele.Můžu to tam Slávku nechat?Jó, prostě tam, kde dneska je. Takže, pánové intelektuálové, jste rozkošní u kávy, ale mám dojem, že jste velikými viníky za to, jak svět dneska vypadá…

Slávku, ožehavost-jak bys řešil (vím, bude to píchnutí do vosího hnízda) kriminalitu ROMU a jejich neustálou cestovatelskou mánii?

Za prvé, Upíre, odmítám, co se neustále říká: Je tu romská kriminalita. Samozřejmě, Romové díky své mentalitě i někdy své menší vzdělanosti !pášou! určité věci. Jednak z nevědomosti a druhak díky svým povah ám. Ale nedělme je na Romy a neromy.Ale to jsi mi neodpověděl na otázku, jak bys řešil jejich kriminalitu? No, když už je tu chci, tak je musím vtáhnout do života. Jako to například udělali v Americe. S kriminalitou černochů se vypořádali tak, že je polovina barevných v armádě. A i v policii je tomu tak. A například generálnímu štábu velí generál Paulo – černoch. Tak takhle bych to viděl i u nás. Tudy vede cesta. Když udělají lumpárnu, hlavně ti jejich jim za to dají přes hubu. Proč by to měl dělat někdo jiný s odlišnou barvou pleti?

Ty je podporuješ v podnikání?

Ano, já bych podporoval jejich romské soukromé firmy. Ale skutečně a poctivě je prověřoval, zda v tom není levá.

To bylo bolševické heslo- důvěřuj, ale prověřuj- a tady se hodí! A do čeho bys je zainteresoval?

No různě, třeba aby se starali o čistotu měst a podobně…

Jaké zbraně bys vytáhl do boje proti drogám?

Proti drogám ty nejtvrdší. A navíc jsem zastánce trestu smrti. Proč jsme se zase museli opičit po Americe. Já tenhle stát nechápu, já to téhle zemi mám za zlé. My celá léta pořád hledáme nějaké vzory někde jinde. Čtyřicet let jsme měli Sověty a dnes zase pokukujeme na druhou stranu. Ale on se i v některých částech Ameriky zase zavedl trest smrti. Protože prostě s lumpama to jinak nejde. Já nejsem zastánce “zub za zub”. Ale když někdo vezme bestiálně někomu život, tak na tomhle světě nemá co dělat. Nemá, ať jde pryč. A co se týče drog, myslím si že správně to dělají v Thajsku, Singapuru, tam to velmi tvrdě potírají. Prostě u koho drogu najdou, kdo ji distribuuje… bez diskuse TREST SMRTI!

Slávku, mluvíš mi z duše.

A co myslíš, že je v naší společnosti největší problém? Největším problémem je nedůvěra!

Co je podle tebe DEMOKRACIE?

Možná to, co dnes žijeme. Možná to co žijou v Anglii. Možná to, co žijou v Americe. Možná, jak se pokoušejí žít v Bulharsku. I to je demokracie. A co říkáš na dluhy minulého režimu? Ano, ale to není jenom Jára Kohout a jemu podobní. Já přece nemůžu vstoupit do dalšího vztahu – stavu s dluhy. A my těch dluhů máme požehnaně. Tak například si myslím, že bychom se měli především zachovat slušně ke konfederaci politických vězňů. K lidem,kteří byli zavřeni v minulém režimu. Je však zajímavé, že leckteří, kteří daleko méně trpěli, honem honem chtěli satisfakci a těm se dostala. Ale ti, co seděli v těch nejhorších dobách padesátých a šedesátých let – deset, patnáct a více let, na ty jsme se vykašlali. Ti už pro nás nejsou moc potřební. Ale my musíme takovéto morální dluhy napravit. A když to neuděláme, když je nenapravíme, tak naše děti, naši vnuci, nám to jednou vrátí. Dají nám prostě a jednoduše “Přes držku” a dobře nám tak. Protože zdědí tuto zem s velikými vadami!

JANDÁK – PODNIKATEL

O co ti jde v podnikání?

A víš že mi nejde o peníze? mně jde o seberealizaci. A potom o to, že prostřednictvím tohoto podnikatele se mají mít dobře i spotřebitelé. Protože, když nebudou spotřebitelé kupovat, tak ten podnikatel bude vyřízenej. Takže mi nejde o to mít ve firmě, která nese jméno JVB (Jandák, Vešta, Bejšovec), jak se říká, rychlé nebo krátké peníze. Mně a mým společníkům jde o to, abychom nějak slušně žili, a následkem naší činnosti měli lidé věci, které jim budou zpříjemňovat život. Tak je to v podnikání. A taky mi připadá, že je docela chlapský zaměstnání. Kór v dnešních daňových podmínkách. Protože tohle podnikání s takovýma daněma vydrží jen chlap(smích).

No nazdar, já jsem jako podnikatel zkrachoval, takže podle tebe nejsem chlap. Ty, Slávku, prodáváš peugeoty, což je francouzsky lev. A sám ses narodil ve znamení Lva. Má to nějakou spojitost?

No samozřejmě(smích), já jsem o tom původně nevěděl, ale určitě má. Já si myslím, že přijde doba, kdy lidé pochopí, že peugeot je auto elegance. já vím, japonská auta jsou krásné hračky. Ale peugeot je kvalita. Levně jezdí a přitom jsou dříči. A těším se taky na dobu, kdy v naší firmě JVB, budeme cenově srovnatelní se Škodovkou. A teď už nám začínají napomáhat, každým dnem Škodovka zvyšuje ceny. Já mám odjaktěživa auta rád. Když moje matka byla se mnou v jiném stavu, tak prodělala dost ošklivou automobilovou nehodu. Pak mě auto přejelo a teď je prodávám. A když jsem strašně unavený, tak si sednu do auta a jedu a tím si odpočinu. Já takhle relaxuji.

JANDÁK – ČLOVĚK

Slávku, jak jsi snášel po úrazu pocit nehybnosti?

Tehdy jsem si uvědomil ještě víc, co to je být zdravý. Alespoň být hybnej a moci se pohybovat po tomhle světě plným krásy, který nám pánbůh dal. Abych všechnu tu krásu mohl do sebe nacpat. A měl z ní nějakej hezkej pocit.

O co ti jde v soukromém životě?

O to, abychom žili doma spokojeně. Aby děti nedělaly bordel (smích), aby neřvaly (smích), aby byli inteligentní (smích největší). Aby jsme byli všichni zdraví. Aby moje žena měla se mnou ještě více trpělivosti než se mnou má. A aby občas hleděla více na sebe, než na mě a na rodinu. Protože se až moc obětuje rodině. Aby mí rodiče byli zdraví. Abych byl obklopen lidmi: hodnými, chytrými, pohodovými. Člověk v životě nepot řebuje moc. Nemůžeš najednou bydlet v deseti domech, nemůžeš najednou sedět v pěti autech, nemůžeš být na Kanárských ostrovech a zároveň na Antarktidě. To prostě nejde. Jde o obyčejně lidský, jakž takž spokojený život. A ta spokojenost není odvinuta od peněz a od majetku. Samozřejmě, že to může život ovlivnit, ale myslím si, že jde o nějakou takovou lidskou komunikaci, nirvánu…Nevím, jen mě napadají slovíčka, které vrším blábolivě. Ale jedno vím jasně, jde mi o to, abych žil úplně spokojeně, normálně. ¨

Ale víš, že mám pocit, že ty žiješ ten život rychle, upracovaně. Ty říkáš, že žiješ, vždyť ty nežiješ. Jen se na to podívej! Jsi politik-radní, podnikatel, akcionář Bontonu, herec, manžel, rodič a ještě člověk?

To je pravda. je to strašný, budu to muset nějak přiškrtnout. A to jsem si dneska ještě přibral funkci v představenstvu investičního fondu. Já jsem vlastně na roztrhání. Pořád říkám, že něco omezím a naopak přibírám, nabírám si to spektrum působnosti. A nakonec to stejně všechno skončí infarktem. Jiná cesta z toho není.

A nakonec člověčenství závěrem!

Ale mně se strašně líbí žít. Já tenhle život, zase opakuji, strašně miluji. A každý den je pro mne svátek… A kdybys mi položil otázku: Jseš Slávku v životě spokojenej?, tak ti řeknu: JSEM STRAŠNĚ NESPOKOJENEJ, ALE VE SVÉ NESPOKOJENOSTI JSEM ÚŽASNĚ SPOKOJENEJ!

Slávku, děkuji ti za takový lidsky otevřený rozhovor. A děkuji i za autorizovanou neučesanost.

Category: 1994 / 01

VÁCLAV UPÍR KREJČÍ

text Slávek Jandák je z mého pohledu člověk, který je člověkem. Člověkem, který čiší člověčenstvím. A teď všechna ta mota a slogany: Člověk na správném místě. Jsem rád, že zůstal člověkem. Člověk bojující. Člověk spravedlivý. Za vším stojí člověk. Tak tohle, podle mého, je Slávek Jandák. JANDÁK – HEREC

Od jaktěživa jsi chtěl být hercem?

Nikdy v životě: Já vlastně nevím, čím jsem chtěl být. to je to , já chci žít! A na tom je krásný to, že … chci žít normálně. Mohu to říci pomocí básníka, kterého jsem si poupravil:”Vším, čím jsem byl, čím jsem a doufám, čím budu , jsem rád”.V herectví jsem si dal pauzu a teď se k němu zase vracím. a musím říci, že se mi to docela líbí.

Ale ty jsi, myslím, chtěl být právníkem?

No, to jsem taky chtěl, jenže táta byl jaksi přítel minulého režimu v uvozovkách. Takže já jsem se na školu nedostal a co mi zbývalo: jenom škola uměleckého směru. Šel jsem tedy na herectví. Já jsem v té době neděla nic jiného, než recitoval. Poněvadž jsem byl stejně pořád zamilovaný…

A o co ti jde v herectví?

Víš o co? Já už ti to dneska řeknu. V herectví mi jde o to, aby si lidé odpočinuli, aby když se objevím, přišli na jiné myšlenky, pobavili se a zapomněli na ty nehezké starosti, které má každý z nás. Tedy i já. A proto nechci brát žádné dramatické role. Protože chci lidem, mám-li tu schopnost od pánaboha, ten život co nejveseleji zpříjemnit. To je úkol mého občasného herectví.

A nebudeš se bát, že tě budou lidé spojovat s politikou? Uvidí tě v TV Deníku, jak vážně řešíš nějaký politický problém, a pak ve 20.00 budeš hrát v komedii politika?

Já si myslím, že to nevadí, proč by to mělo taky vadit. Vždyť herectví je zaměstnání jako každé jiné, akorát je na něj víc vidět.

Ale lidé nemají rádi, když tě nebudou moci zaškatulkovat! Navíc u nás v Česku je vžitá hloupost: kdo dělá srandu, není vážený!

A když to bude lidem vadit, tak toho můžu nechat…PRDLAJS! Proč bych to dělal – proč? V normálním státě by to lidem nemělo vadit. A já si myslím, že toto je normální stát.

JANDÁK – POLITIK

A o co ti jde v politice?

Teď pozoruji zajímavou věc. Herci, umělci byli potřeba, aby vše rozvášnili. Aby to klíčema rozcinkali. Aby se takzvaná sametová revoluce rozjela. Ale teď už je po všem, tak čteme v novinách:”Ty, ševče, drž se svého kopyta. Vrať se z politiky na jeviště.” Ale proč bychom se vraceli? V demokracii podle mého názoru má každý plné právo v podstatě si udělat co chce A když chci jít do politiky? Tak tam jdu. A já v ní jsem. A to proto, a to už říkám léta, že politika je služba. Já chci politikou lidem sloužit. Já věřím tomu, že kdo dává dobro, také ho sklízí. A kdo seje zlo, ten musí sklízet bouři. Politika není akademická diskuse, je to pozorování života, který nás obklopuje a hlavně jeho ovlivňov ání. Aby to vyhovovalo alespoň většině. S tím, že se ochrání menšina.

Nedá mi to Slávku, ještě jednou, proč jsi v politice?

Já si myslím, že v politice, v té především komunální, jsem proto, aby tam byl “zastoupenej selskej rozum”. Aby tam byla člověčina. Proto že ten zdravý selský rozum a ta ryzí člověčina by se nám pomalu přes všechny kravaty, límečky, recepce a cizí slova ze života začala vytrácet. A proto tam jsem já. A myslím si, že tomu dávám ten obyčejný člověčí akcent.

A jak myslíš, že tu politiku budeš dělat dlouho?

No, nevím, jak dlouho ji vydržím dělat. Už do mě začala trošku střelba, ale zaplať pánbůh, nikdo zatím nemá žádnou munici, aby mě sestřelil. A proč by to taky dělal?

Chodíš na radnici s úsměvem sobě vlastním? A s rozhodnutím něco změnit, s něčím pohnout?

Já tam chodím s úsměvem, ale občas řvu. Občas řvu i nekvalifikovaně, ale o tom moji kolegové ví. To přiznávám. A teď od volby nového primátora tam chodím opravdu s úsměvem a pohodou. Protože Honza Koukal je jednak kamarád, a za druhé je to člověk, který byl pětibojař. Je nutný mít na ten politický boj kondičku a on ji díky sportu má. My toho do voleb musíme hodně stihnout. A vypočítali jsme si, že práci, která se má udělat za tři minuty, musíme zvládnout za minutu.

Máš pocit, že jsi tvrdý v jednání, a když křičíš, je to opravdové nebo takové na oko hrané?

Život mě naučil “bejt tvrdej”. K sobě a bohužel i ke svým blízkým. Samozřejmě o to víc k těm druhým.

Z tvých úst zazněl názor, že nerad slyšíš slova REVOLUCE a už vůbec ne SAMETOVÁ?

No protože sametová, je úplná blbost. Je to básnický obrat. To je jenom krásno. A myslím si, že za ty čtyři roky jsme snad už moudřejší a leckdy víme, že o revoluci nešlo. A proč neříci po pravdě o co šlo. Možná že šlo o revoluci. Možná, že šlo o dohodu. Možná, že šlo o předání moci. Možná že se svět vyvinul směrem, který se vyvinul.

Takže si myslíš, že by se to nemělo definovat?

Já si myslím, že by se to definovat nemělo až tak jednoznačně. Vždyť revoluce rovná se vždycky násilný převrat, kde občas i teče krev, a to je hodně špatný. Tohle není ošklivý, zaplať pánbůh, nebylo. To ale zase není revoluce. Neříkám, že je chyba, co se anebo jak se to stalo. Ale neohánějme se velkými slovy. To už tady bylo. A nejhorší přece jsou – velká slova, nedůvěra, závist, malost a lenost, strašná lenost!!!

Tak s tím souhlasím také, to ani jinak nejde!

Víš – slušný můžu být v dešti, v bouřce, v kriminále, na dálnici v úřadě i .. v nóbl hotelu. Musím být slušný, seriózní a hlavně profesionál za každých okolností.

Tak tohle by mělo být zákonem nás všech. Který druh lidí bys dal na převýchovu?

Samozřejmě, že by to byli především intelektuálové. Absolutně a bez diskuse. Protože intelektuálové při své váhavosti, ve svém neustálém pochybování, vždycky svět nějakým způsobem retardovali. A oni ho zretardovali a moci se chopili primitivové, populisti a ti ten svět dovedli, díky těm intelektuálům, do prdele.Můžu to tam Slávku nechat?Jó, prostě tam, kde dneska je. Takže, pánové intelektuálové, jste rozkošní u kávy, ale mám dojem, že jste velikými viníky za to, jak svět dneska vypadá…

Slávku, ožehavost-jak bys řešil (vím, bude to píchnutí do vosího hnízda) kriminalitu ROMU a jejich neustálou cestovatelskou mánii?

Za prvé, Upíre, odmítám, co se neustále říká: Je tu romská kriminalita. Samozřejmě, Romové díky své mentalitě i někdy své menší vzdělanosti !pášou! určité věci. Jednak z nevědomosti a druhak díky svým povah ám. Ale nedělme je na Romy a neromy.Ale to jsi mi neodpověděl na otázku, jak bys řešil jejich kriminalitu? No, když už je tu chci, tak je musím vtáhnout do života. Jako to například udělali v Americe. S kriminalitou černochů se vypořádali tak, že je polovina barevných v armádě. A i v policii je tomu tak. A například generálnímu štábu velí generál Paulo – černoch. Tak takhle bych to viděl i u nás. Tudy vede cesta. Když udělají lumpárnu, hlavně ti jejich jim za to dají přes hubu. Proč by to měl dělat někdo jiný s odlišnou barvou pleti?

Ty je podporuješ v podnikání?

Ano, já bych podporoval jejich romské soukromé firmy. Ale skutečně a poctivě je prověřoval, zda v tom není levá.

To bylo bolševické heslo- důvěřuj, ale prověřuj- a tady se hodí! A do čeho bys je zainteresoval?

No různě, třeba aby se starali o čistotu měst a podobně…

Jaké zbraně bys vytáhl do boje proti drogám?

Proti drogám ty nejtvrdší. A navíc jsem zastánce trestu smrti. Proč jsme se zase museli opičit po Americe. Já tenhle stát nechápu, já to téhle zemi mám za zlé. My celá léta pořád hledáme nějaké vzory někde jinde. Čtyřicet let jsme měli Sověty a dnes zase pokukujeme na druhou stranu. Ale on se i v některých částech Ameriky zase zavedl trest smrti. Protože prostě s lumpama to jinak nejde. Já nejsem zastánce “zub za zub”. Ale když někdo vezme bestiálně někomu život, tak na tomhle světě nemá co dělat. Nemá, ať jde pryč. A co se týče drog, myslím si že správně to dělají v Thajsku, Singapuru, tam to velmi tvrdě potírají. Prostě u koho drogu najdou, kdo ji distribuuje… bez diskuse TREST SMRTI!

Slávku, mluvíš mi z duše.

A co myslíš, že je v naší společnosti největší problém? Největším problémem je nedůvěra!

Co je podle tebe DEMOKRACIE?

Možná to, co dnes žijeme. Možná to co žijou v Anglii. Možná to, co žijou v Americe. Možná, jak se pokoušejí žít v Bulharsku. I to je demokracie. A co říkáš na dluhy minulého režimu? Ano, ale to není jenom Jára Kohout a jemu podobní. Já přece nemůžu vstoupit do dalšího vztahu – stavu s dluhy. A my těch dluhů máme požehnaně. Tak například si myslím, že bychom se měli především zachovat slušně ke konfederaci politických vězňů. K lidem,kteří byli zavřeni v minulém režimu. Je však zajímavé, že leckteří, kteří daleko méně trpěli, honem honem chtěli satisfakci a těm se dostala. Ale ti, co seděli v těch nejhorších dobách padesátých a šedesátých let – deset, patnáct a více let, na ty jsme se vykašlali. Ti už pro nás nejsou moc potřební. Ale my musíme takovéto morální dluhy napravit. A když to neuděláme, když je nenapravíme, tak naše děti, naši vnuci, nám to jednou vrátí. Dají nám prostě a jednoduše “Přes držku” a dobře nám tak. Protože zdědí tuto zem s velikými vadami!

JANDÁK – PODNIKATEL

O co ti jde v podnikání?

A víš že mi nejde o peníze? mně jde o seberealizaci. A potom o to, že prostřednictvím tohoto podnikatele se mají mít dobře i spotřebitelé. Protože, když nebudou spotřebitelé kupovat, tak ten podnikatel bude vyřízenej. Takže mi nejde o to mít ve firmě, která nese jméno JVB (Jandák, Vešta, Bejšovec), jak se říká, rychlé nebo krátké peníze. Mně a mým společníkům jde o to, abychom nějak slušně žili, a následkem naší činnosti měli lidé věci, které jim budou zpříjemňovat život. Tak je to v podnikání. A taky mi připadá, že je docela chlapský zaměstnání. Kór v dnešních daňových podmínkách. Protože tohle podnikání s takovýma daněma vydrží jen chlap(smích).

No nazdar, já jsem jako podnikatel zkrachoval, takže podle tebe nejsem chlap. Ty, Slávku, prodáváš peugeoty, což je francouzsky lev. A sám ses narodil ve znamení Lva. Má to nějakou spojitost?

No samozřejmě(smích), já jsem o tom původně nevěděl, ale určitě má. Já si myslím, že přijde doba, kdy lidé pochopí, že peugeot je auto elegance. já vím, japonská auta jsou krásné hračky. Ale peugeot je kvalita. Levně jezdí a přitom jsou dříči. A těším se taky na dobu, kdy v naší firmě JVB, budeme cenově srovnatelní se Škodovkou. A teď už nám začínají napomáhat, každým dnem Škodovka zvyšuje ceny. Já mám odjaktěživa auta rád. Když moje matka byla se mnou v jiném stavu, tak prodělala dost ošklivou automobilovou nehodu. Pak mě auto přejelo a teď je prodávám. A když jsem strašně unavený, tak si sednu do auta a jedu a tím si odpočinu. Já takhle relaxuji.

JANDÁK – ČLOVĚK

Slávku, jak jsi snášel po úrazu pocit nehybnosti?

Tehdy jsem si uvědomil ještě víc, co to je být zdravý. Alespoň být hybnej a moci se pohybovat po tomhle světě plným krásy, který nám pánbůh dal. Abych všechnu tu krásu mohl do sebe nacpat. A měl z ní nějakej hezkej pocit.

O co ti jde v soukromém životě?

O to, abychom žili doma spokojeně. Aby děti nedělaly bordel (smích), aby neřvaly (smích), aby byli inteligentní (smích největší). Aby jsme byli všichni zdraví. Aby moje žena měla se mnou ještě více trpělivosti než se mnou má. A aby občas hleděla více na sebe, než na mě a na rodinu. Protože se až moc obětuje rodině. Aby mí rodiče byli zdraví. Abych byl obklopen lidmi: hodnými, chytrými, pohodovými. Člověk v životě nepot řebuje moc. Nemůžeš najednou bydlet v deseti domech, nemůžeš najednou sedět v pěti autech, nemůžeš být na Kanárských ostrovech a zároveň na Antarktidě. To prostě nejde. Jde o obyčejně lidský, jakž takž spokojený život. A ta spokojenost není odvinuta od peněz a od majetku. Samozřejmě, že to může život ovlivnit, ale myslím si, že jde o nějakou takovou lidskou komunikaci, nirvánu…Nevím, jen mě napadají slovíčka, které vrším blábolivě. Ale jedno vím jasně, jde mi o to, abych žil úplně spokojeně, normálně. ¨

Ale víš, že mám pocit, že ty žiješ ten život rychle, upracovaně. Ty říkáš, že žiješ, vždyť ty nežiješ. Jen se na to podívej! Jsi politik-radní, podnikatel, akcionář Bontonu, herec, manžel, rodič a ještě člověk?

To je pravda. je to strašný, budu to muset nějak přiškrtnout. A to jsem si dneska ještě přibral funkci v představenstvu investičního fondu. Já jsem vlastně na roztrhání. Pořád říkám, že něco omezím a naopak přibírám, nabírám si to spektrum působnosti. A nakonec to stejně všechno skončí infarktem. Jiná cesta z toho není.

A nakonec člověčenství závěrem!

Ale mně se strašně líbí žít. Já tenhle život, zase opakuji, strašně miluji. A každý den je pro mne svátek… A kdybys mi položil otázku: Jseš Slávku v životě spokojenej?, tak ti řeknu: JSEM STRAŠNĚ NESPOKOJENEJ, ALE VE SVÉ NESPOKOJENOSTI JSEM ÚŽASNĚ SPOKOJENEJ!

Slávku, děkuji ti za takový lidsky otevřený rozhovor. A děkuji i za autorizovanou neučesanost.

Category: 1994 / 01

JIŘÍ VACEK text

Za držení drog a obchodování s nimi je v Malajsii smrt pověšením. Pokud u vás objeví 15 gramů takzvané tvrdé drogy nebo 500 gramů hašiše či marihuany, není pro vašeho obhájce v soudním procesu v podstatě žádný prostor. Vše, co je pod touto hranicí, je trestáno jak tělesnými tresty, tak vysokými tresty odnětí svobody. Ned ávno byla v malajském Kuala Lumpur u německého ob- čana – a narkomana – nalezena droga. Po jeho místopřísežném prohlášení, že mu droga byla podstrčena, byl vypovězen ze země. Odletěl do thajského Bangkoku, kde uspořádal tiskovou konferenci. Oznámil, že jeho prohl ášení u soudu se nezakládalo na pravdě a že se jednoduchou lží vyhnul trestu smrti. Tento případ bude mít v Malajsii ještě dlouho dozvuky, zejména pro cizince, kteří se dostanou do kola justice. SINGAPUR Odjíždím do Malajsie na pozvání WFTC (světová federace therapetutick ých komunit) na první konferenci o drogách v této zemi. Z holandského Amsterodamu, kde existuje snad nejtolerantněj- ší koncept v řešení problému drogové závislosti (ale přísnější než v České republice), pokračujeme do Singapuru. Přelétáme území Ukrajiny, Ruska, a obloukem se dostáváme nad území Turecka, Íránu, Indie a Thajska – jednu z typických tranzitních cest, která přivádí drogy do západní, a dnes i východní Evropy. V Singapuru jsme navštívili státní organizaci SANA, která pokr ývá celou prevenční, rehabilitační a resocializační oblast v Malajsii a měřit jejich způsob práce evropskýma očima, či z pohledu therapeutických konceptů v západních zemích, nelze. Tvrdý represivní přístup i v otázce rehabilitací vychází v zemích s islámskou vírou z koránu, který určuje způsob života, ale i filozofii práva a trestu. Dobrovolné léčení, nebo tolik žádan á motivace závislých zde vůbec nejsou možné. Přiznání drogové závislosti v Singapuru znamená v praxi nejdřív přinejmenším vězení a teprve potom pobyt v rehabilitačních centrech. Toxikomanovi je vždy odebrán pas, aby nemohl vycestovat ze země, a svou zemi tak nikde neostouzel. Malajci jsou velmi hrdý národ. Tábory, kde je až 500 bývalých toxikomanů, jsou založeny na vojenské hierarchii a velitelem je tu vždy příslušník armády. Celou dobu pobytu v táboře, jehož délku určuje velitel, prodělá- vají toxikomani tři fáze. Rozlišíte je na první pohled podle barvy kalhot, které mají na sobě. Celý rehabilitační proces je v podstatě vrácení fyzické zdatnosti a disciplíny pro budoucí život. Psychoterapie po západním způsobu tu není možná, protože dodržování hierarchie a subordinace je v životě Malajců jedním z nejdůležitějších prvků.Vystupování therapeuta v komunitních zařízeních jako stejně rovného by znamenalo naprostou nereálnost a tím i nepřipravenost na normální život. KUALA LUMPUR Ze Singapuru do Kuala Lumpur je slabá hodinka letu a obsluha i vybavení Malaysia AIR dávají jen tušit, co nás čeká. O tom, jakou důležitost Malajsie této konferenci přikládala, a jak nám všem chtěla svoji pohostinnost dokázat, svědčí i to, že většina z nás bydlela v luxusních hotelech Hilton, Šangrila a Concorde. Hotel Hilton má třicet pater, sedm restaurac í, dva bazény, spoustu číšníků, nosičů kufrů a pomocného personálu. Veče- ře s velkým orchestrem, spoustou tanečnic s osmi chody menu s neobvyklými kulinář- skými překvapeními sponzoroval vždy nějak ý člen vlády. Sešla se tu elita odborn íků v rehabilitacích drogově závislých, aby se pokusila dostat v této oblasti o kus dále, aby drogovému fenoménu naší doby alespoň částečně postavila hráz. Co jméno, to kapacita. Pan Alfonso Acampora, sám bývalý toxikoman, dnes člen sekretari- átu Světové federace a zakladatel komunit v Oklandu (USA). Dr. Charles Devlin, koncepční odborník přednášející na předn ích amerických univerzitách. Jeho referát, zabývající se asertivní výchovou mládeže, byl jedním z nejsilnějších zážitků konference. NARKOMANI ŠKOLOU POVINNÍ Tento způsob výchovy by měl být praktikován hlavně ve stá- tech, kde ještě nejsou vybudovány speciální struktury pro boj s drogami a v zemích, které nemají dostatek finančních prost ředků na jednotlivé druhy prevence. Výchova, celistvost rodinn ého života, se ukazuje jako nejúspěšnější v nerovném boji s drogami. Drog je dnes na světě nadbytek a brzo se jistě dostaneme do situace, kdy sám organizovaný zločin spálí část rostlinn é úrody, aby udržel vysoké tržní ceny. Na druhou stranu to znamená ale zvýšené hledání nové klientely, pronikání na nové trhy. Asi do sedmdesátých let měly například Camora i Cosa Nostra určité „kodexy”, které nedovolovaly rozdávat drogy dětem. S příchodem asijských a tureckých mafií byl kvůli zisku tento zákon zrušen a dnes je již klientela hledána i u dětí pod patnáct let. Zařízení pro drogově závislé děti jsou dnes provozová na v západních zemích hlavně na nádražích a ve čtvrtích s velkou dětskou koncentrací. Kromě drogové závislosti se věnují i dětské prostituci, jsou jakýmsi azylem jak před obchodníky (pasáky) s dětským masem, tak před rodinnými příslušníky. Jedná se spíš o ambulantní péči, kde se dítě může umýt, dostane najíst, je mu poskytnuta první pomoc psychologa nebo sociálního pracovn íka. Zneužívání dětí se zdá dnes větším problémem, než jsem si ochotni připustit. Neznám stát, který je schopen tento nedostatek v sociální oblasti otevřeně přiznat a udělat potřebná opatřen í. Věk rizikových skupin neustále klesá a drogová problematika dětí je již dnes propojena s prostitucí, kriminalitou a dalšími důsledky, jako je AIDS a jiné nemoci. SPIRITISMEM PROTI DROGÁM Pro Evropany naprosto novou, ale v asijských podmínkách samozřejmou, je spiritistická oblast, kterou se ve své přednášce zabýval Hamzah Sidaug Mohamad z organizace PEMADAM. Jde o dlouhodobý výcvik, napomáhající sebekontrole pomocí meditace. Pro většinu Evropanů bude pravděpodobně nemožný. Změna priorit v osobním životě by neumožňovala adaptaci do západní společnosti. Kromě toho – který Evropan dnes považuje peníze a moc za nedůležitou stránku svého života? DROGOVÁ EKONOMIE Spojení ekonomiky a drog bylo tématem australské dvojice Dr. J. Thombové a Dr. M. Hamiltona. Zde bylo názorně ukázá- no, jak jsou producentské země rostlinných drog svou ekonomikou s tímto problémem svázány. Všechny pokusy nahradit pěstování koky či opiového máku jinými rostlinami ztroskotaly více či méně na tradici a neochotě lidí, kteří se tímto pěstováním zabývali. Těžko můžeme odsuzovat lidi, pro které je tato činnost často jediným zdrojem obživy. Řada z nich si vůbec problém zá- vislosti nepřipouští, protože s drogou žije od narození a v případě přímé závislosti na ní není. Droga (kokové listy) je spíš součástí jejich kultur a rituálů. Kokové keře jsou také málo náročné na kultivování a péči během růstu. Indiánovi v Peru budeme těžko vysvětlovat, stejně jako zemědělci v Laosu, Thajsku, Barm ě, že by měl vynaložit několikrát vyšší námahu za menší zisk. Musíme se smířit s tím, že dokud bude naše společnost existovat, bude drog vždy dostatek. Dnešní chemický vývoj dává navíc další prostor pro vznik umělých (designerových) opiátů. DROGY U MUSLIMŮ Poprvé byla podobná konference zahájena a ukončena četbou koránu. Ještě dnes neustále přemýšlím, jestli vysoké tresty v celé oblasti kriminality, spojené s tradiční hodnotou rodiny a nábo- ženství, nedávají pro nás tak nepochopitelně islámské společ- nosti záruku udržení jejich představ a ideálů. Možná tak udrží některé negativní jevy v určitých mezích snáze než my, kteří v rámci demokracie zaměňujeme prvky liberální za prvky anarchistické. Nevím, jestli donuceni situací nedojdeme v naší represivní politice také k těmto prostředkům. Odsuzovat trest smrti v Malajsii znamená odsuzovat ale také trest smrti v některých státech USA. Faktem je, že v noci v Kuala Lumpur jsem měl pocit většího bezpečí (a stálé prevence policie) než na Václavské náměstí. Viděl jsem také, jakou společenskou prestiž policista v Malajsii má. A vím na vlastní kůži, jakou má u nás. Zaručit se za demokratické hodnoty může právě jen silná exekutiva. Spoléhat na to, že naše společnost bude „uvědomělá”, znamená pohybovat se v oblasti teorie. BUDHISTICKÁ METODA Čím je pro nás nebezpečí organizovaného zločinu z oblasti Írá- nu, Turecka, tedy takzvaného zlatého půlměsíce, tím je pro Malajsii oblast Thajska, Barmy a Laosu – zlatého trojúhelníku. Tato oblast, kterou někteří odborníci vidí jako hlavní pěstitelskou zá- kladnu opia, zásobuje heroinem nejenom asijské oblasti. Asijský heroin je velmi kvalitní a dlouholetá tradice v jeho pěstování ned ává naději na brzkou změnu. V samotném Thajsku, opiové zá- kladně a převážně budhistickém státě, byl trest smrti zrušen. V Thajsku je také přístup k rehabilitaci toxikomanů jiný. Jakási kombinace evropského a budhistického stylu. Hlavní organizací je tu NGO – ANCC, řídící činnosti všech – i represivních složek v drogové problematice. Stala se spoluzakladatelem asijské Therapheutick é federace, která dnes sdružuje již 95% všech států tohoto světadílu. Pozoruhodnou součástí jejich programu je koncept budhistických templů, ve kterých se tamní mniši již léta snaží pomoci drogově závislým. V Thajsku je asi 30 000 budhistických templů, z nichž většina má školy a nemocnice ve svých správách. Způsob léčení se skládá ze tří důležitých faktorů: První je prosba toxikomana o pobyt v templu, druhý faktor je filozofický, má původ v karnacích a inkarnacích, tedy očistě těla a ducha. Třetí fáze, kterou považují prozatím v Evropě za nemožnou, je neuvěřitelně krátká doba na rehabilitaci narkomanů. Z 99 výtažků různých rostlin je vytvořen nápoj, který způsobuje neustálé zvracení. To trvá čtrnáct dní až tři neděle. Po této fázi je toxikoman, ač zeslábl ý, povinen pracovat pro společnost. Dělá kanalizaci pro kláštery, stará se o staré a nemocné lidi. Je zajímavé, že tato „očista” není brána jako povinnost. Nikdo toxikomana k práci nenutí, po čase, který je nutný k fyzické konsolidaci, musí dát léčící se člověk slib, že drogu již nikdy nepožije, a odchází z templu. Za celou dobu není na toxikomana činěn žádný tlak. Vše se děje dobrovolně. Jaký rozdíl mezi zeměmi se společnou hranicí. METHADON V BANGKOKU, METHADON V ČECHÁCH V Bangkoku existují dvě ambulanční stanice, zabývající se prod áváním náhražkové drogy methadonu. Lidé, kteří chtějí odnau- čit toxikomany jejich návyku, nejsou přívrženci této metody. Pro mě jsou i z osobních zkušeností základem určitá fakta: Člov ěk na methadonu není schopen therapheutické práce. Jako lé- kař nebo drogový pracovník udržují nemocného nadále v jeho přímé závislosti. Stávám se soudcem, který rozhoduje, kdo methadon dostane a kdo ne. Pro narkomana vstupují do role obchodn íka (dealera) s drogou, a on se stává závislým na mé osobě. V žádném případě, jak se nám snaží někteří odborníci namluvit, není možné dostat závislého na nulovou hranici. Tento recept je nefunkční. Spíš dojde k tomu, že si toxikoman vezme dávku od lékaře a druhou si obstará sám. Pozitivní na této metodě je pomoc lidem, kteří nejsou schopni prodělat therapii, nebo pro lidi pozitivní HIV či AIDS, kteří již žádnou životní motivaci nemají. záslužná je i činnosti ambulančních nebo krizových center při výměně jehel a jejich sociální činnost. Mluvit o methadonu jako o všeléku u drogově závislých je prost ě zavádějící a nepravdivé. Jistě ale i této metodě „léčby” patří ve spektru s drogově závislými její místo. Mohlo by se stál, že při rozsáhlejší aplikaci tohoto způsobu nenajdeme lidi, ochotné za svůj cíl zvolit abstinenci od omamných látek. V každém případ ě jsme jedna z mála zemí, kde se metadonový program dostal do vládní koncepce boje proti drogám. Já sám nadšení pro tento program nesdílím, spíš souhlasím s jeho filozofií. Je třeba pomoci nemocným lidem a hlavně je třeba dělat prevenci – východu dětí. Dnešní generace toxikomanů, ať se to někomu líbí nebo ne, bude odkázána na vlastní vůli vyrovnat se s problémem. Nevid ím dostatek prostředků a hlavně odborníků, abychom pokryli celé spektrum problematiky. Proto by měla činnosti několika málo odborníků v naší zemi směřovat právě do oblasti prevence. Dvacetilet ý toxikoman jistě ví, nebo si uvědomuje, co droga je a jaký může být jeho osobní výsledek závislosti. Za děti je zodpovědná celá společnost. Jakékoliv prodlení v této oblasti poznamená život a stabilitu příští nebo přespříští generace. Problém drog je problémem celosvětovým a jakýkoliv optimismus nebo bagatelizování situace nás může přivést před neřešiteln é problémy. Ve Španělsku za krátkou dobu eskalovala situace natolik, že se stala v dopadu na kriminalitu země neřešitelnou. Někdy mám dojem, že spousta lidí věří na zázraky, na vyjímeč- nost naší země. Malajsie řeší své problémy svým způsobem, podle svých tradic. Chtěl bych věřit, že i my je dokážeme řešit. Zatím si o nich spíše povídáme, než abychom na nich pracovali. A to mě naplňuje strachem a smutkem. O autorovi: Ing. Jiří Vacek, narozen 13. 8. 1947, emigroval v roce 1969 do SRN. Vystudoval v roce 1974 v Darmstadtu stavební školu, v roce 1976 pracoval v Ruandě (Afrika), stal se drogově závisl ým, 1978 – návrat do SRN a vstup do rehabilitačního zařízení Daytop. Od roku 1979 práce v rehabilitačních a represivních složkách SRN. Vrátil se do Československa a v roce 1990 se stal náměstkem ředitele federálního policejního sboru, poradcem ministra pro organizovaný zločin, nyní je ředitelem městské polici v Liberci.

Category: 1994 / 01

STANISLAVA STEHNOVÁ text

Nový Zéland překvapuje bohatstvím a rozmanitostí přírodních krás. Má stá- le zasněžené hory i činné sopky, vřelá jezera i ledovce, písečná pobřeží i úrodn á pole, husté subtropické lesy i řeky plné ryby. Za příznivého podnebí, dostatku slunečního svitu a dešťů roste na pastvinách celý rok tráva. I původní stromy a keře jsou stále zelné. Jen ze- žloutlé listí vrb, topolů i jiných dovezen ých stromů nám prozradilo, že u nás doma je podzim. PRVNÍ OBYVATELÉ O původu ostrovů v jihozápadní části tich ého oceánu vypráví maorské báje. Severn í ostrov prý byl původně obrovská ryba, kterou vylovil polynéský polobůh Maui z hlubin oceánu. Nařídil svým bratr ům, aby jeho úlovek neporanili. Ale ti ho neposlechli a začali rybu sekat a krájet, až měla celý povrch rozrytý a zmrzačený. Proto vznikly na tomto ostrově sklaní útesy, údolí, planiny a řetězy hor. Jižní ostrov se prý objevil na Zemi v podobě kánoe, na které se bohové snesli z nebes. Kapitá- nem lodi byl Aorangi, který se proměnil v nejvyšší horu. Je to Mount Cook, vysok ý 3 764 m. Oba ostrovy Nového Zélandu jsou dnes spíše známy pod názvem Aotearoa, což znamená buď Země dlouhého Bílé- ho mraku, nebo Země dlouhého denního svitu. Podle starých zápisů anglického mision áře na Tahiti Orsmonda rozhodli se Maorov é z Hawaiki, jak se kdysi nazývala Raiatea, jeden ze Společenských ostrovů, vydat se ve 14. století na dalekou plavbu nejen na východ, západ, sever, ale i na jih do vzdáleného kraje světla…Domorodci dodnes vzpomínají na své předky, slavné plavce, kteří prý připluli z Hawaiki k břehům severního ostrova Nového Zé- landu asi v roce 1350. Ze své otčiny přivezli několik druhů plodů, krysy v klecích a párek zelených papoušků. V roce 1642 přistál u pobřeží Holanďan Abel Tasman a nazval zemi podle holandsk é provincie Zeeland. Teprve roku 1769 ostrovy znovu objevil anglický kapitán James Cook, částečně je prozkoumal a zmapoval jejich pobřeží. V deníku posádky jeho lodi Endeavour, která přistála na Severním ostrově v Zálivu hojnosti, je psáno: ”Usuzujeme, že země je úrodná a podneb í příznivé. Viděli jsme mnoho krásných papou šků a ptáků různého druhu. Záliv oplývá velkým množstvím ryb.” První lodě s britskými osadníky připlu ly k jižnímu cípu Severního ostrova až v roce 1840. Posádka lodi Tory vezla s sebou sošku vévody Wellingtona, vítěze nad Napoleonem u Waterloo a pojmenovala svou osadu s přístavem na jeho počest. Noví osadníci provedli výhodnou koupi. Získali přístav s pobřežím a okolní krajinou za zboží v ceně 365 liber šterlinků. Nabídli Maorům mýdlo, pečetní vosk, prádlo deštníky. Pří- buzným do Británie si stěžovali, že snad není větrnější místo na světě. MĚSTO ŠPLHÁ DO KOPCŮ Bydleli jsme ve wellingtonské čtvrti Wadestown v dřevěném přízemním dvojdomku, jakých jsou ve městě tisíce. Stál téměř na vrcholku jednoho z kopců, které obklopuj í město v zálivu. Do příkrých svahů šplhaj í klikaté ulice. Některé domky visí jako hnízda na krajích srázů a vedou k nim des ítky schodů. Z kopců je vidět část města, stále proměnlivý přístav, klidný záliv a v dálce zamlžené hory. Sluneční paprsky odrážejí zářivé barvy domků uložených v zeleni parků a zahrad jako pestrá mozaika. Obydlí jsou natřena latexovými barvami v mnoha pastelových odstínech. Posuny půdy způsobené kultivací a zemětřesením změnily tvář- nost prostředí. Moře ustoupilo o stovky metrů a mnohé ostrůvky se spojily s pevninou. Letadla dnes startují a přistávají na poloostrov ě Miramar, který býval také kdysi ostrovem. Proto považují letiště Rongotai za svou doménu rackové. Prohánějí se tu stejně jako v ulicích města, kde bývalo kdysi moře. Wellington byl prohl ášen za hlavní město až v roce 1865 k nelibosti Aucklandu, největšího města v zemi. Dnes má asi 350 tisíc obyvatel. Staré domy ustoupily výškovým budovám ze skla a betonu. Ale budova bývalého parlamentu, postavená ze dřeva v roce 1886, je chráněnou památkou. Je to druhá největší dřevěná budova na světě po chrámu Tódzidži v Japonsku. V centru města jsou úřady, obchody, hotely a kina. Přes den rušné ulice jsou v noci téměř pust é. Z práce pospíchají lidé autobusem, ale spíše vlastním autem, do svých domečků v kopcích. V rodině bývá obvykle několik aut. Náš pan domácí měl tři. Pro sebe, manželku a syna. Soused neud ělal bez auta ani krok. Byl Australan a tento zvyk si přivezl ze své země. Pobavil nás vždycky, když jezdil několikrát za den nakupovat jen do vedlejší ulice. Auta se u domků většinou nezamykaj í. Jednou nás velmi překvapilo mimořádné hlášení v televizi:”Prosíme, abyste si zamkli auta a domovní dveře. Z městského vězení uprchl trestanec.” Auta slouží i k relaxaci o víkendech na plážích. v době, kdy se nedalo koupat, sjížděly se desítky aut k pobřeží a jako vrabci na drátě se řadily „čumákem” k moři. Zatímco jsme sbírali kamínky a mušle, mnozí Wellingtoňané ani z aut nevylezli. Bavili se, svačili, poslouchali hudbu a dívali se na někdy klidné a jindy rozbouřené moře rozbíjející své vlny o skaliska. Jeden z novinářů nám prozradil, že Nový Zéland má vysoké procento duševně nemocn ých. Když jsme přemýšleli, proč je tomu tak v půvabné, klidné zemi, jejiž územ í nebylo dotřeno válkou a nejsou zde ani výrazné politické a sociální otřesy, shodli jsme se na tom, že asi právě proto. Je tu taková pohoda, až je to k zbláznění… Ale přece někdy zažije město vzrušení. Ob- čas je to menší chvění půdy nebo povodeň. Ta v roce 1976 proměnila ulice v blátivé proudy vody. Cookova úžina mezi Severním a Jižním ostrovem je známa rychlým střídáním počasí a silným vichrem. Před lety se tam převrátila na bok osobní loď Wahine a zahynuly desítky lidí. Stále přítomný vítr dal Wellingtoňanům něco z houževnatosti a otužilosti. Děti nosí stále i v chladném počasí jen ponožky a podkolenky. zatímco jsme se choulili do kabátů, s údivem jsme pozorovali lehce oděná batolata, jak skotačí ve trávě. DĚTI PROTINOŽCŮ Žijí stejně jako děti u nás. Měli jsme mož- nost pozorovat je i ve škole, kterou navště- voval náš syn. Chodil do první třídy, povinné již od pěti let. Škola tu byla opravdovou hrou. Ve velké třídě byly kromě stolečků, židlí a tabule, také rohože k sezení na podlaze. Děti se učily psát a kreslit na tabulky, ale i na listy papíru. Měly velkou volnost pohybu a k paní učitelce přicházely často i jako k mámě. Ve třídě nechyběly spousty obrázků, modely aut a letadel, ale i klece s ptáky a akvária. O přestávkách se žáčci houfovali před ohrádkou se slepicemi. Vyu žívali také velké hřiště, kde byl i bazén k osvěžení. Dětská hřiště jsou u každé školky, v parcích i u pobřeží. Pískoviště, prolézačky, houpačky, skluzavky, ale i tě- locvičná nářadí – všechno je volně přístupn é a dobře udržované. Ten, kdo se bojí zubní vrtačky, by měl vidět, jak se malí caparti hnali do autobusu, když přijel pravidelně jednou týdně ke škole, aby je odvezl na dětské stomatologick é středisko. Zubní ošetření je zdarma pro děti od dvou do 18 let. Ve velké místnosti s mnoha křesly už každé dítě vědělo, do kterého se má vyhoupnout. Sest řičky provedli předběžnou prohlídku a upozornily lékaře na potřebu ošetření. Malí pacienti si pokaždé odváželi obrázky a těšili se na další výlet k zubaři. O Vánoc ích sestřičky vyzdobily ošetřovnu girlandami a obrázky Santa Clause jak nejlépe dovedly. Není zvykem, aby se hosté na ná- vštěvě přezouvali. Proto jsme měli vždy velkou „radost”. když syn přivedl hordu kluků, kteří prolezli každý kout a zbylo po nich jen boží dopuštění. Mladším dětem je všeobecn ě dovolena větší nevázanost, ale ta má svou míru. HORKÉ NITRO ZEMĚ Cestou na sever do termální oblasti nám náhle zmizely kopce, buše, pastviny, domky s živými ploty a všude je přítomná svěží zeleň. Vjeli jsme na dlouhý úsek dálnice pouští Onetapu. Šedivá krajina bez kouska zeleně působí tísnivě. Kolem dokola jsou rozsety sopečné balvany a různě velké úlomky spečené černé škváry. Sem tam se objevuj í jen zežloutlé trsy trávy. Původcem pouště jsou dosud činné sopky Ruapehu a Ngauruhoe. Z dálnice jsme viděli, jak z jejich zasněžených vrcholů vychází dým. Odpočívaly, ale není jim co věřit. V roce 1953 vychrlila Ruapehu žhavou lávu, kter á uvolnila vody přehrady. Smetly železnič- ní most i s právě projíždějícím vlakem. Tehdy zahynulo 150 cestujících. Termální činností na Severním ostrově jsou prý vinni bohové ohně. Vyslyšeli přání maorského kněze a obstarali mu oheň, když cítil, že ho mráz zahubí na zasněžené hoře. Pluli z Hawaiki Tichým oceánem a zanechali po sobě bublaj ící brázdu a páru. Tam, kde u pobřeží zvedli hlavu z vln, vyrazily ze země plameny, které už nikdy nezhasly. Bohové prý řádili ještě v podzemí a navštívili mnoho dalších míst na Zélandě. Zanechali po sobě termální oblast 225 km dlouhou a 45 km širokou. Do pozoruhodné krajiny jsme projížděli národním parkem Tongariro, ve kterém leží jedno z nejkrásnějších a největších jezer jižní polokoule-Taupo. Je rájem rybářů, kteří tu mohou lovit celý rok duhové pstruhy. Půvabné město Rotoruna leží u jezera stejného jména. Roto znamen á maorsky jezero a rua horké. Ovanul nás teplejší vzduch se sirným zápachem. V ulicích vychází z kanálů pára a mnohde vyrá- žejí z asfaltu pramínky vařící vody. Přírodní prameny jsou dnes využívány v lázních pro léčení nemocí pohybového ústrojí. O léčiv ých pramenech mluví Maorové jako o životodárné vodě boha Tane. Podle jejich báje se v ní koupe Měsíc, aby mohl putovat dál po obloze. V blízké maorské vesnici Ohinemutu, vybudované na nepevné půdě, jsme se procházeli v oblacích páry jen po vyzna čených cestičkách a pozorovali Maorky, jak vaří ve vřelé vodě potoka jídlo. V katolickém kostelíku v maorském slohu upoutal naši pozornost obraz Krista oděného do maorské pláštěnky. Dřev ěné domky Maorů jsou malé a nízké, ale velký schůzovní dům má krásně vyřezávaný štít a opěrné sloupy zdobí malované symbolick é ornamenty. Na jižním konci Rotorua je druhá vesnice domorodc ů se zvučným názvem Whakarewarewa, což znamená válečný tanec před útokem na nepřítele. Podle zvyku tu maorští válečníci předváděli divoký tanec za zpěvu a křiku před útokem na nepřítele. Dnes už je to bohudík minulostí. Podle vesnice byla nazvána celá oblast gejzírů, pramenů vroucí vody v potocích a bublajícího bahna. Vstoupili jsme do ní branou a přešli můstek s dřevěnými soškami bůžků. Do teplé bahnité vody potoka Puarengy skákali z mostu maorští chlapci a potápěli se pro mince, které tam turisté házeli pro štěstí. Mohutný a nepravidelně tryskající gejzír Pohutu chrlí vody až do výše 30m. Novozélanďané jsou jedni z prvních, kteří začali využívat geoterm ální energii k vytápění bytů, domů a k výrobě elektřiny. Osadu Wairakei jsme našli zahalenu v oblacích páry. Stojí tu prvn í geotermální elektrárna na světě. U dosud nezkrocených a nevyu žitých pramenů horké páry hrozí opaření a přibližovat se k nim je zakázáno. Se stejnými zákazy jsme se setkali v nedalekém gejz írovém údolí. Smí se tu chodit jen po vyhrazených cestách a můstc ích. Výstižně je část údolí nazvána Satanovou zahrádkou. Z nesčetných vřelých pramínků vystupuje pára a na žhavé půdě bublá a vystřikuje různobarevné bahno, které obsahuje antimon, kaolin, železo a vápennou penzu. Zlověstně tu syčí i Ďáblův jícen a Šampaňský kráter. Podivuhodnou hříčku přírody je Orakei Korako, kde jsou vodopády, gejzíry a rozlehlé kamenné barevné terasy. Novozélanďané už mnohokrát poznali, co dokáže ničivá síla vycházející z podzemí. Výbuch sopky Tarawera zničil široké okol í. Tři dny chrlila tisíce metrů vysoké sloupy popele. Vařila se i voda v jezeře Rotorua, vystoupila z břehů a zalila široké okolí. Vytryskly nové gejzíry. Stalo se to v roce 1886. V roce 1900 – 1904 v termální oblasti, která se vytvořila po erupci Tarawery, vznikl největší gejzír na světě – Waimangu, který vrhal černou bahnitou vodu několik set metrů do výše. Svědkem výbuchu sopky je nejen muzeum se zkamenělými předměty vyňatými z popele, lávy a bahna, ale i jezero o rozloze 4,5 ha s nejteplejší vodou na světě. NEJVĚTŠÍ FARMA TICHOMOŘÍ Při putování autem po zemi začnete chápat, odkud pramenilo bohatstv í společnosti a proč se Zéland řadí k zemím s dlouhodobě vyšší a stabilní životní úrovní. přes 20 ovcí na osobu – to je více než 60 miliónů těchto krásných bělostných zvířátek pasoucích se po celý rok na rozlehlých pastvinách v ekologicky čistém prostředí. Stejně tak 8 krav na člověka je úctyhodný počet. Nový Zéland je po celá desetiletí dodavatelem nejkvalitnějšího masa a masných výrobků, másla, sýrů a mléka do Velké Británie, Japonska a některých dalších zemí Evropy a Asie. Stejně tak kvalitní vína si nezadá s prvotřídní australskou merino a často ji předčí. Pohledy na zelené svahy poseté stádami ovcí a houfujícím se dobytkem zavání téměř kýčovitostí. Ale je to tak – pro zvířata i lidí ráj na zemi. Nad Zélandem visí pomyslné rčení: Kde se dobře hospodaří, tam se dobře daří. A když přičteme rybolov, nejrůznější formy na chov dom ácích zvířat a rozsáhlé ovocnářské a zelinářské oblasti, tak uznáte, že hlad nemůže nastat. Celá Canterburtská nížina na Jižním ostrově je zásobárnou pšenice, ječmene, kukuřice a různ ých druhů zeleniny a ovoce. Bohat é lesy jsou podkladem pro dost rozsáhlý dřevozpracující průmysl. Pozoruhodný pro nás byl nezn ámý plod – Loganův ostružiník – kříženec maliny a ostružiny. Majitel plantáže nás nechal na zahrad ě s keři podobnými vinné révě. Mohli jsme sníst, kolik kdo snesl. Domů jsme si pak natrhali další litry dobrůtky, kterou jsme už zaplatili. Zélanďané si tu svou „farmu” chrání. Přísné celní zákony zakazuj í dovoz všeho, co by jim mohlo narušit čistotu chovu, kvalitu zelinářských a ovocnář- ských odrůd, dovoz zvířat, která by se mohla přemnožit a způsobit vážné škody, nebo zavlečení plísní, škůdců apod. O striktních krocích celních orgánů jsme nebyli dostatečně informování a dovezli jsme si dvě šišky uherá- ku. Při kontrole nám je celníci zabavili. Dlouho se nic nedělo, až jednou jsme byli vyzváni k celnímu řízení. A tehdy jsme obešli zákon, ale současně literu zákona splnili. Spolu s celníky jsme salám spořádali a zapili chutným novozélandským pivem Steinlager… KDE NAJDEME KIVIHO? „Jeďte do ptačí rezervace”, radili nám známí. A tak jednoho rána jsme se vydali po dálnici k zamlženým svahům pohoří Rimutaka, které jsme jen vídali z wellingtonských kopců. Do vrch ů porostlých žlutě kvetoucími keři hlodaše odbočuje úzká silnice tesaná mezi skalami. Po jejích okrajích byly jen slabé dřevěné tyčky s nataženým drátem. A hluboko pod námi zely propasti. Po zdol ání desítek zatáček jsme zastavili na nejvyšším bodu kopce. Studený vítr nás zahnal do čajovny postavené na skalním výběžku. Byl odtud krásný výhled, ale z pohledu do hlubokých roklí jsme příjemný pocit neměli. Serpentiny se svažují do širokého údolí, odkud není daleko do ptačí rezervace s prastarými stromy. Chvílemi jsme si připadali jako v pravěku mezi sekvojemi, palmami a vysokým kapradím. Nejvyšší jsou až 1000 let staré stromy kauri, které dorůstají do více než 30metrů. Vysoko ve větvích voliérách jsme viděli původní ostrovní ptáky. Ale bezkřídlý kivi, symbol Nového Zé- landu, se ukrýval, takže jsme jej poznali až v zoologické zahradě. Vypadá téměř jako obyčejná slepice bez křídel, ale má dlouhý zahnut ý zobák. Unikátní zvláštnosti fauny Nového Zélandu je ještěrka tuatara. Patří do rodu ještěrek, které vyhynuly již před miliony lest. Zvláštností je její třetí oko. Nyní se vyskytuje jen na pobřeží ostrovů Nového Zélandu. Před příchodem Evropanů byli jedinými savci na Zélandu dva druhy netopýrů a krysy. První bílí osadníci přivezli s sebou mnoho druhů zvěře. Některá se přemno- žila natolik, že způsobuje škody v lesích a na pastvinách. Jsou to zvláště daňci, vačice a králíci. Hadů se nemusí na Zélandu nikdo obávat – žádní tu nežijí. Prvn í kamzíky dostal Nový Zéland darem od rakouského císaře Franti ška Josefa a dnes už jejich potomci šplhají po svazích Jižních Alp. Na počest jejich dárce je pojmenov án jeden z největších ledovc ů na Jižním ostrově – Franc Josef. HAERE MAI – VÍTÁME VÁS Maorů žije na obou ostrovech země asi 300 tisíc z celkového počtu necelých 3,5 milionu obyvatel. Zachovávají si svůj jazyk, kulturu a často i způsob života. Mají zastoupení v parlamentě, svoje školy a relace v maorštině v novozélandském rozhlase a televizi. Tato etnická menšina na Zélandě, který je dosud členem Britského společenství, si svoji existenci musela tvrdě vybojovat. Spory mezi Maory a Brity měla vyřešit smlouva podepsaná v roce 1840 ve Waitangi. Nezastavila však dlouhodobé boje o svobodu a nezávislost maorských kmenů. Teprve koncem století došlo k občanskému smíru. Dodnes si při slavnostn ích příležitostech oblékají vzorované sukně a pláštěnky z rostlinných vláken a peří, předvádějí své rytmické tance a zpívají melodické tichomořské písně. Přestože neměli psaný jazyk, zachovali si v ústním podání mnoho pěkných bájí a vyprávění o minulosti. Jsou velmi zruční při výrobě tkanin a uměleckých předmětů ze dřeva, nefritu, lastur, peří a velrybích kostí. ČEŠI NA KONCI SVĚTA Asi 60 km od města Aucklandu na Severním ostrově leží vesnice Puhoi. V maorštině to znamená pomalá voda. Skutečně tudy protéká klidná říčka. Zde se v květnu roku 1879 usídlili přistěhovalci ze země zvané Bohemia. Měli prý málo peněz, přivezli si nějaké zbraně, zemědělsk é nářadí a domácí zvířata. Vymýtili lesy a začali obdělávat půdu. Ve vesnici jsou dvě typické stavby pro české vesnice – kostelík a hostinec – které připomínají dovednou ruku českého řemeslníka. I hřbitov se podob á uspořádáním českým hřbitovům. Na náhrobcích jsou česká a německá jména – několikrát se opakuje jména Straka. Na starou vlast zde zůstaly některé památky. V hostinci mají na stěně zavěšeny dudy a v jedné místnosti stojí řezačka na trávu a slámu. Na Zéland se v minulém století vypravil i plzeňský rodák Bohumír Lindauer, fotograf a malíř. Způsob života Maorů ho natolik zaujal, že jej zachytil na několika stovkách obrazů. Dokázal vykreslit přesně portréty náčelníků kmenům, jejich tetování, oděvy, účesy, ozdoby a zbraně. Po úspěšné výstavě v Londýně v roce 1885 obeslal i výstavu v St. Louils v roce 1904, kde získal za obraz Ana Rupene s dítětem zlatou medaili. Většina jeho obrazů je uložena v depozitáři městské galerie v Aucklandu a občas jsou vystavovány. Do Čech se dostalo pouze několik málo originálů. Maorové si jeho obrazů velice váží. Zachoval jejich potomk ům památku na předky i prostředí, ve kterém žili. Lindauer zemřel v roce 1926 a je pohřben v Palmerstonu.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This