Category: 1994 / 02

JOSEF KLÍMA text

Přečetli nám takové varování, že zablokováním cesty se dopouštíme trestného činu, a že když neodejdeme, seberou nás. Ani jsme se nehnuli . . . „ Štěpánovi je jedenatřicet a přestože nosí ryze české jméno a mluví plynně česky, je kanadský občan. Jeho rodiče emigrovali, když mu ještě nebylo ani pět. Jeho dívce Janě je taky jedenatřicet a přestože se jmenuje Talbotová a je čistokrevná Kanaďanka, snaží se taky mluvit česky. Stromům, které se oba letos v létě rozhodli zachránit, je různě: některým 400, některým i 1 000 let. Přestože rostou na Vancouverském ostrově v kanadské provincii Britská Kolumbie – kde Štěpán a Jane žijí – a nemluví nijak, mají podle Štěpána s Jane světoobčanství. Je to prostě kus společné unikátní přírody tohoto světa, kus jeho společných plic, kus společného makroorganismu, jehož lokální nedostatečnost se jednou může vymstít nám všem. Právě proto je jejich záchrana, na níž se v letě Štěpán s Jane podíleli, záležitostí stejně tak kanadskou jako českou. Policie žádný společný věk nemá. Ta, která za pokus o záchranu lesů Štěpána a Jane zatkla, mluvila anglicky s kanadským akcentem a měla i kanadsk é uniformy. I sou, který měl později oba soucit, byl kanadský a kanadské byly i tresty, které jim hrozily. Jak říká Štěpán: Ti, co byli odsouzeni před námi, dostali dva měsíce vězení a pokutu tři tisíce dolarů. Jestli odsoud í taky tak, dlouho se neuvidíme. U nás je všeobecně vžité mínění, jak krásná a relativně nenarušená kanadsk á příroda vždy byla a jak dobrý vztah k ní Kanaďané mají. Chcete říct, Štěpá- ne, že to není pravda? Nemohu mluvit za Kanadu jako takovou, k tomu nemám dost informací. Ale u nás na západním pobřeží v  Britské Kolumbii a na Vancouverském ostrově zvlášť těží ně- které společnosti dřevo stejně bezohledně jako třeba v Jižní Americe, jen se o tom tolik nemluví a nepíše. Proč? To bychom museli jít hlouběji do historie. Západní část Kanady se osídlovala a rozvíjela v porovnání s ostatními poměrn ě pozdě. Příroda tu opravdu byla nenaru- šená – lesy na Vancouverském ostrově jsou skutečnými dešťovými pralesy – a proto se také těžba dřeva nabízela jako nejjednodušší zdroj obživy. Vzhledem k poměrně řídké- mu osídlení ji nehrozila nějaká zvláštní devastace. Z kanadských pražců byly vybudov ány například indické železnice – a na lese to nijak znát nebylo. Těžaři také měli k přírodě daleko důvěrnější vztah: zakladatel největší dřevařské společnosti MacMillan byl v Britské Kolumbii původn ě lesníkem a když těžba začala dostávat průmyslový charakter, sám varoval, jaké škody to provincii a její přírodě může způsobit. Faktem je, že v roce 1944 se v britské Kolumbii těžilo kolem 15 milionů kubíků dřeva ročně – a v roce 1988 šestinásobek: 90 milionů! Jen pro názornost podle odborných publikací by se tu nikdy nemělo těžit víc než 60 milionů. To je hranice, nad níž už les ztrácí schopnost obnovy . . . A teď se dostáváme k podstatě věci – pro spoustu lidí v provincii byla těžba dřeva prakticky jediným zdrojem obživy a proto dlouho nikdo proti devastaci lesů neprotestoval. A pokud se nějaké protesty v posledních létech začaly objevovat, vět- šinou šlo o malé komunity, navzájem nepropojen é. Širší veřejnost se o tom nedozvěděla a lokální média problém spíš ignorovala: závisí finančně na reklamě a dřevařské giganty patří k nejbohatším inzerentům . . . Kdy se protesty dostaly tak daleko, že začala zasahovat policie a soudy? Prakticky až loni na jaře. Předtím konflikt probíhal na politické úrovni. Vláda slí- bila, že si všechny zainteresované strany sednou k jednomu stolu a vytvoří nějaký kompromis: Těžaři, lidé odpovědní za turistiku, ochránci životního prostředí, zá- stupci provincie i Indiáni, kteří se navíc cítí poškozeni tím, že jim stát ukradl jejich půdu. Jenže při jednání dominovaly síly, kterým na přírodě tolik nezáleží a výsledný kompromis proto žádným kompromisem nebyl. I demokraté, kterým spousta voličů dala hlas jen proto, že slibovali problém vyřešit, po volbách zklamali. Když se měli rozhodnou mezi ekologií a ekonomií, dali přednost ekonomickému hledisku. Proto se spolu se začátkem těžební sezóny vzedmula loni na jaře taková vlna otevřen ých protestů, proto vznikl v oblasti Clayoquot na jihozápadě Vancouverského ostrova „peace camp” se stovkami aktivistů a za- čala blokáda příjezdových komunikací. Když jsem viděl seznam akcí, zaujalo mě, že počet ochránců dosáhl v některých případech až tři tisíce lidí a že přímo do „peace campu” přijela koncertovat dokonce i rocková skupina Midnight Oil. K podobným aktivitám se jistě připojuje i řada lidí, kterým nejde ani tak o les jako o zábavu. Ostatně i naše spolupracovnice, jejíž názor tiskneme spolu s tímto interview, označila letní kampaň v Clayoquotu za „jistý druh entertainmentu, zábavy po kanadsku, která většinou nezainteresovaných vůbec nezajímá . . .” To je bohužel problém všech podobných masových akcí. V Britské Kolumbii žije spousta takových ztracených existencí – alkoholiků, narkomanů, lidí bez nějaké- ho životní cíle – a ty „peace camp” přitáhl. Především proto, že tu našli zdarma nocleh a stravu. Pak vám takové individuum váš- nivě vykládá, jaký cit stromy mají, objímá je a ptá se, co cítí… Alkohol i drogy sice byly v táboře zakázané, ale znáte to – kdo je závislý, ten si nějak propašuje, co potřebuje, kamkoliv . . . Já bych ale řek, že většina účastníků brala celou věc vážně. Uprostřed tábora stál takový obří stan, místo pro všechny shrom áždění a diskuse, a tam se opravdu seri- ózně mluvilo o tom, co dělat, jak postupovat. Problém byl jen v tom, že diskuse se často táhly neúměrně dlouho. Jednak jednací řád vyžadoval, aby hovořil jen jeden – k tomu sloužilo orlí pero, které si řečníci předávali – a každé rozhodnutí museli podpořit  všichni, bez výjimky. To je ta opačná strana demokracie . . . Jinak sám tábor vypadal zvláštně: stál totiž v také black hole, černé díře. Když totiž společnosti les vytěží, celou vyholenou oblast vypálí. Prý se takhle příroda rychleji obnoví. Takže jsme žili vlastně na popelišti. Všude černo, saze, prach. Potkali jsme tu Japonce, Němce, matky s dětmi, kněze i staré dámy. Poté, co se o věci začalo trochu psát, vyrazily z Viktorie, hlavního města provincie, dokonce dva autobusy plné byznysmenů, aby nás podpořili. Dřevaři bohužel vyvinuli veš- keré úsilí, aby k nám nikdy nedorazili. Nejdřív jim propíchali gumy, pak zatarasili silnici stavebními stroji a velkými náklaďá- ky, takže se jim nakonec podařilo tuhle vý- pravu opravdu zablokovat. Ale svůj účelů to mělo: noviny to rozmázly, lidé z měst vid ěli, že ochrana lesů není je záležitostí blázniv ých hipies, jak se to tam často interpretuje. Jak se k vám chovala policie? Docela dobře. Po první várce padesáti zadržených na začátku července dostaly blokády prakticky stejný charakter. Ráno odjeli demonstranti z tábora asi 20 kilometr ů na místo, kde zablokovali cestu do lesa. Jakýsi úředník jim přečetl poučení, že se dopouštějí protizákonné činnosti, a vyzval je, aby ustoupili za linii, kterou tu vymezila policie oranžovými plastikovými pásy. Kdo neustoupil, toho policisté sebrali a odvezli. Ve vězení si nás zapsali, vyfotografovali a dali nám podepsat, že už nikdy nebudeme silnici blokovat. Když jste podepsal, zase vás pustili s tím, že se později musíte dostavit k soudu. Prostě rutina. Tři staré ženy ale například podepsat odmítly – a museli zůstat ve vězení dva a půl měsí- ce, až do soudu. Poblíž nich byla navíc cela, kam zavírají opilce: policisté častokrát uklidňovali agresivní vězně takovou slzotvornou chemikálií, která pronikala i do blízk ých cel, takže se ty staré dámy dost naplakaly . . . Daleko nepříjemnější než policisté byli lidé od dřevařské společnosti. Chodil tam pořád takový muž s videem, všechny demonstranty si zblízka natáčel a jednu z fotografií, které vyhotovila policie, rovn ěž dostávala společnost. Řada lidí poukazovala na to, že je to nezákonné, ale bezvýsledně. Máte pocit, že všechno to, co jste s Jane absolvovali – a co vás ještě čeká po návratu – k něčemu skutečně bylo? Těžbu jsme příliš nepozdrželi. Byl tam třeba chlapík, horolezec, který se připoutal do korun velkých stromů: zdržel tím o tři dny stavbu lesní komunikace, protože bylo třeba odstřelit nějakou skálu a dělníci nemohli vyklidit prostor. Ale ani takové zdr- žení žádný velký efekt nemá. Daleko důle- žitější podle mého názoru je, že se o problematice začalo v souvislosti s masovými protesty mnohem víc mluvit a psát, že se dostala do televize a překročila hranice provincie. I lidé v městech uviděli, co hrozí a řada z nich podpořila ochranu přírody po svém. Třeba jen finančně, ale to vědomí v nich už je. I vás jako výtvarníka, který vyrábí ozdobn é dveře, pergoly a další věci, dřevo z Vancouverského ostrova živí. Jak se ve vás slučuje ekonomika s ekologií? Já nemám problémy. Jednak spotřebuju dřeva ve srovnání s průmyslem málo a jednak ničení lesů nepodporuju. Dělám z kmenů, které vyplaví moře, kupuju dřevo od soukromníků, kteří těží na svých pozemc ích citlivě a opravdu les obnovují, anebo používám dřevo, které není dost dobr é pro export do Japonska a k ničemu jinému se nehodí. V čem si možná nerozumíme: ty protesty nechtějí těžbu zastavit. Chtějí změnit její způsob tak, aby po lese nezůstávala poušť, kde už nikdy nic neporoste, protože voda nechráněnou půdu odplaví. Argumentují-li dnes zastánci těžby tím, co by stálo její omezení na podporách v nezaměstnanosti, neuvědomují si, že pár let je vláda bude muset vyplácet tak jako tak. Při tomhle tempu totiž už ani nebude, co těžit.

Category: 1994 / 02

MARTINA COUFALOVÁ text

…Již předtím, než tiše usednu na prohřátý písek na břehu řeky, pociťuji v sobě „bytost, která čeká, aby se ve mně projevila. Je to Hora. Uvolňují se a nabírám dech, vdechuji Horu . . .Cítím jak mé skalnaté kořeny sestupuj í hluboko, hluboko dolů, až tam, kde je Země nesmírně horká. Mé podlo- ží je široké a pevné. Přicházejí bouře a ženou se po mém povrchu, zanechávajíce za sebou jen zčeření na mé kůži ze stromů. Dokonce i příležitostné otřesy země pouze způsobí, že se zachvějí a pronikavěji pocítím svou životní energii. Jsme velmi stará. Pamatují staletí, tisíciletí, pamatují mnoho období, cykl ů a změn. Nabízím inspiraci a vyzývám vás, abyste přišli a lépe mě poznali, abyste prozkoumali mé skály, údolí a řeky lemované stromy . . . (rituál Shromáždění všech bytostí z knihy Myslet jako hora) Výchozí situace: Jde ekolog a potká strom. Antropocentrický ekolog ho chrání, aby ho později mohl využít, neboť smysl přírody je v tom, aby sloužila člověku. Teocentrik se na něj dívá s úctou, vidí v něm Boží stvoření a chválí Boha. Biocentrický, neboli hlubinný ekolog, se snaží vcítit do stromu, splynout s ním a lépe ho pochopit. není to však záležitost rozumového uvědomění, ale citového prožitku. Hlubinnou ekologii se už u nás léta zabývá PhDr. Boris Merhaut. Pane doktore, čím se tedy hlubinná ekologie liší od té „normální”, kterou označujete jako mělkou? Je to filozofický směr nebo vědní obor? Já bych hlubinnou ekologii – vhodnější je hovořit o přírodní ekologické filozofii, neboli ekosofii – neoznačil ani jako vědní obor, ani jako směr ve filozofii. Jde spíše o životní postoj. Na základě jakéhosi teoretického předpokladu, který se podařilo shrnout do osmi bodů (v angličtině je to pouhých 137 slov) si musí rozvinout svou životní filozofii každý podle vlastních možností. Rozdíl mezi mělkou a hlubinnou ekologií bych mohl doložit na příkladu: mělkého ekologa nenapadne při pohledu na kouřící komín nic jiného, než na něj nasadit filtr, čímž to pokládá za vyřízenou věc. Ekosof se zahloubá a zeptá se – Potřebujeme vůbec tuhle teplárnu, nebo můžeme jednat tak, abychom spotřebovali méně energie? Proč vlastně vznikla hlubinná ekologie? Rozpracoval ji norský filozof Arne Naess, který čerpal ze Spinozovy etiky a ze satjagrahy (držení se pravdy) Mahátmy Gándhího. Naess je přesvědčen, že každá činnost, která je nepodložena ekosoficky, tj. láskou a moudrostí, je marná. Naší situace může změnit pouze láska k matce zemi a k přírodě, která dříme v genetickém kódu a ekologické nevědomí každého z nás, kam byla zatlačena dogmatickým humanismem. Ekosofie vznikla patrně proto, že na to byla vhodná doba. Stadium průmyslové revoluce, ve kterém žijeme, znamená totiž miniaturizaci a kompjuterizaci – tedy odklon od spotřeby velkého množství energie. Vyrábějí se energeticky ekonomičtější přístroje, nastává tedy vhodná doba, kdy by bezohledné rabování zdrojů mohlo skončit. Proč dosud nepřestalo? Celý stávající hospodářský systém je bohužel velký podvod a iluze. Je postaven na myšlence, že hospodářský růst nikdy neskončí, zatímco jsme se už dávno dostali za vrchol, kdy je třeba průmyslovou výrobu celosvětově omezovat. A do toho se nikomu nechce. Navíc se za pomocí reklamy vytvářejí umělé pseudopotřeby, které jsou hnacím motorem hospodářského růstu. Kdo se kromě vás ještě zabývá nebo zabýval ekosofií? U nás je pravděpodobně nejznámější jméno filozofa Erazima Koháka, který má ale ekosofii posunutou trochu blíže ke křesťanství. K názoru velice blízkému přírodní filozofii dospěl ostravský jogín Jaroslav Kočí. A jak už jsem uvedl, s ekosofií se spojuje filozofie Gándhího. Ve vašich studiích se objevuje názor, že člověk je jeden z nejničivějších tvorů. Myslíte, že je zlý? Já bych vůbec nerad operoval s kategoriemi dobra a zla. Když na jednom metru čtverečním necháme žit pět křečků, budou se chovat přijatelně. Jestliže jich tam dáme padesát, začnou se projevovat značně asociálně a budou spolu i bojovat. Něco podobného se stalo díky přemnožení lidstva. Považujete tedy přemnožení za hlavní příčinu dnešního truchlivého stavu planety? Je to jistě jedna z hlavních příčin. Dalším důvodem je ono antropocentrické učení, které praví, že člověk je pánem přírody a také centrem a měřítkem všech věcí. Je to velmi ošidná teorie, protože je ve skutečnosti celou svou fyzis součástí přírody a měl by jednat tak, aby to prospělo nejen jemu a jeho rodině, ale celá pospolitosti živých tvorů, do které je vrostlý. A tak se chovají právě ti, jež ve svém povýšenectví označujeme jako primitivní – ať už jsou to africké kmeny, nebo příslušníci různých asijských národů, kteří vlastně kontakt s celkem nikdy neztratili. Myslím, že existuje jedna základní otázka a podle charakteru odpovědi lze (nejen) ekology rozdělit do dvou skupin. Jedna skupina míní, že druhým lze implantovat cizí myšlenky tak, aby je přijali za vlastní, vychovávat je zásahem z vnějšku. Sem patří především lidé materialisticky a racionálně orientovan í. Idealisté a věřící, které bych zařadil do druhé skupiny předpokládají, že je nevyhnutelně nutné pracovat především na sobě a sebezdokonalovat se, přičemž jakýmsi „vedlejším produkte“ je právě příznivé ovlivnění okolí . . . Ano, to je pravda. Ale neřek bych, že je to vedlejším produktem. Ale oni o to neusilují, ovlivnění přich ází samo. S tím ovšem potom koliduje funkce osvěty, která zrovna patří k těm vedlejším zásahům. Je pravda, že některé „osvětové“ akce, ač dobře míněné, mohou mít právě opačný účinek. Jeden čínský mudrc kdysi řekl – Nikdy se nepouštějte do bitvy, kde není šance vyhrát – To není zbabělost, ale správn ý odhad situace. Je zapotřebí, aby 5 % populace mělo zažitý jiný model, než je dneš- ní hospodářství. Narážíte asi na příběh o opicích, kter é obývaly spoustu ostrovů a živily se bramborami. Požitek z jídla jím ale kazila hlína, kterou byly brambory olepeny. Jedna opice objevila, že opláchne-li si je ve vodě, pochutná si daleko lépe. Za krátkou dobu to dělaly nezávisle na informace první opice všechny její druž- ky. Ano, takovej jev skutečně existuje a mám pro něj důkazy. V městských čtvrtích Kalifornie, kde žilo oněch výše zmíněných 5 % populace, například hluboko poklesla kriminalita. Málokdo si totiž uvědomuje, že nejsilnější jsou myšlenky čili vibrace, kter é potom ovlivňují všechno ostatní. U nás asi máme do těch 5 % ještě daleko. Zeptám se ještě jednou – mysl íte, že pomůže osvěta, nebo je moudřejší čekat na přirozený vývoj? Nyní patrně nastává doba, kterou si „pě- tiprocentní“ vyberou, nebo už vybrali ke zrození. Jako si je třeba zvolila celá generace, která padla za první světové války. Ekologové jsou často napadáni, že chtějí vyhnat lidi zpět na stromy . . . To je samozřejmě nesmysl, stačí přece zvolit vhodnou technologii – třeba recyklaci vody. Když v Hradci Králové zvýšili patnáctkrát cenu vody, klesla její spotřeba natolik, že tam dnes vystačí se spodními prameny a nemusí brát vodu ze znečištěné Orlice. Tohle byl samozřejmě administrativn í zásah a také jedna z výjimečných situac í, kdy funguje trh ku prospěchu přírody. Ještě lepší by bylo, kdyby byli lidé sami motivováni šetřit vodou. Zajímalo by mě, jestli přikládáte větší váhu činnosti zelených stran, nebo nevl ádních ekologických organizací? Obojího je zapotřebí. Ovšem naše _Strana zelených ve skutečnosti zelená není. Jsou v ní technokraté, kteří se nechali ošálit možností využití jaderné energie. Také nebyli přijati do svazku evropských Zelených. Může vůbec vysoká politika vyřešit ekologické problémy? V tak malém státě jako je Kostarika se to povedlo. Ekologie je ovšem záležitostí dlouhodobou a žádný plán by neměl být kratší než deset let. Politiky bohužel jen zajímá, aby se udrželi do příštích voleb. Máme ještě nějakou jinou eventualitu záchrany, kromě té hlubině-ekologick é? Měli bychom opustit velká města dokud je ještě čas a snažit se žít v malých komunit ách. Ale ne v těch zvenčí podporovan ých, ale ve zcela soběstačných – vzorem budiž nám duchovní komunita Damanhur v severní Itálii, která vlastní několik přidru žených dílen a služeb. Existuje nějaké takové společenství u nás? Už tři roky tu mohlo nějaké vzniknout, ale zatím se tak nestalo. Byla tu založena jen komunita Haré Kršna. Ta je však exoti čností své kultury pro většinu lidí neakceptovateln á. Bohužel se nepodařilo prosadit vznik komunity ve Velké Bystřici u Olomouce, kterou se tu pokusil založit jeden anglický psychoterapeut. Nezískal ani povolení od rektora olomoucké univerzity, aby mohl promluvit ke studentům. Vrásky kolem chytrých očí Borise Merhauta (roč. 1924) vůbec nevyhloubily starosti, si jich za minulého režimu užil víc než dost. Tento klidný usměvavý člověk je mu- žem mnoha profesí – 17 let pracoval v Orientálním ústavu ČSAV, po nuceném odchodu působil ve Svazu bytových druž- stev, poté ve Zdravotnických novinách. Bedlivě střeženého zraky StB ho osud zav ál na místo pracovníka zdravotní výchovy se specializací boj proti alkoholismu, kou- ření a drogové závislosti. Po listopadu 89 byl rehabilitován a nyní působí jako volný novinář. Byl externistou řádu Svobodná Evropa a také mluvčím náměstka ministra zahraničí ing. Bartáka. Je činný v psychoterapii, v Klubu ekologických novinářů, překládá ze šesti jazyků. Spolupracuje s filmem a televizí. V březnu by měla vyjít jeho Antologie hlubinné ekologie.

Category: 1994 / 02

LIBOR MICHALEC text

BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA od Michala Viewegha jsem si původně koupil, abych se nenudil v autobuse. Nejenomže jsem si nad knihou kazil oči v houstnoucím podzimním šeru, ale plynule jsem pokračoval v četbě doma. Když jsem ji zaklapl za poslední stránkou, byla půlnoc. To je jako o naší rodině, věděl jsem najednou přesně. Michal Viewegh jako první u nás zobrazil uplynulá léta nikoliv očima disidentů, nebo přesvědčených komunistických bossů, ale pohledem obrovské spousty obyčejných lidí. Od první knihy NÁZORY NA VRAŽDU vykročil vpřed jako v sedmimílových botách. A navíc si umí dělat legraci úplně ze všeho a všemi způ- soby tak, že obávaní kritici s úctou smekají. Kniha BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA získala Ortenovu cenu. Prestižní „vyznamenání“ pro mladé autory, kter ým v době dokončení rukopisu nesmí být víc než třicet let. Když jsem se autobusem blížil ku Praze, přemýšlel jsem jak se zeptat, aby z toho bylo jasné, že v roce 1993 si vlastně nikdo jiný než Vieweght Ortenovu cenu nezasloužil: Tušil jsi nějak tajně, že je na tobě řada, že by to mohlo vyjít? Po pravdě řečeno tušil – zní to poněkud namyšleně, ale nebudu předstírat nějaké velké překvapení. Trochu sleduji, co se v české próze děje a nevěděl jsem o žádn ém opravdu výrazném rukopisu. Rukopisu, o kterém by se mluvilo. Opravdu se oceněný román setkal jen s příznivými ohlasy? Měl asi dvanáct kladných recenzí. Jedin á víceméně záporná vyšla v Českém den íku. Nedávno – opět v Českém deníku – vyšla poznámka pod názvem „Mrazivá groteska „, kde jakýsi Pavel Mandy považuje udělení ceny „povrchnímu humoristovi“ M. Vieweghovi za „mrazivou grotesku“. Zalistoval jsem lektorskými posudky a zjistil, že P. Mandys je autorem rukopisu „Sebevrah „, který jsem v dubnu toku zamítl a osobním dopisem mu to sdělil. Vraťme se k románu, řekl redaktor a chvíli něco blábolil. Srozumitelná byla až poslední věta: Jak bys charakterizoval hlavní postavu Kvidova otce? Ano, on je skutečně hlavní postavou: Přestože vypravěčem je Kvido, že těžiště příběhu je na otci. Je to postava v jistém smyslu typická. Většina lidí nebyla ani ve straně, ani to nebyli disidenti. Osmdesát procent lidí bylo příliš slušných na to, aby vstoupili do strany a zároveň příliš „připosran ých“, aby něco udělali. To konečně byli naši, svým způsobem já sám – a o tom to je. O tom, že člověk před dějinami utíká a ony ho zase dohoní, že tedy před dějinami nelze utéct, že z té odpovědnosti se nemůžete vykroutit. Je to typický osud člověka, kter ého dějiny mohou usmýkat. Samozřejmě je to všechno v groteskní nadsázce, takže i ty proměny jeho sebevědomí, ty pády do naprosté poníženosti, ta období, kdy se šourá po domě a ublinkává a dělá si rakev – to je přehnané, ale tím je to podtržené. Naopak období, kdy se vrátí z Londýna a má jiné držení těla, jinak mluví, promění se celá jeho osobnost – to není tím, že by byl naivním obdivovatelem Západu. On něco umí, je v něčem dobrý – a oni neudě- lají nic jiného, než že to uznají. A on tam v reakcích svého okolí najde své sebepotvrzen í. To je to, co u nás bylo pošlapává- no. Když na tebe na vojně dva roky křičí, že jsi nula, tak opravdu jako nula přijdeš. Když redaktor později četl autorizovan ý rozhovor, spekuloval, jak do něj přimísit pocit, že čtené právě vzniká, který se mu tak líbil na Vieweghově rom ánu. Upřímně řečeno, bál se oné konzervativn í strnulosti, o které bude nyní řeč . . . Myslím, že mnozí máme z totality pořád jakoby přiskřípnutý nějaký nerv. Spontánnost takových Američanů je nám cizí. Jsme utržení, opatření. Cítím na sobě, že se neum ím uvolnit, že jsem ta rozhodujíc léta pro- žil v nějakém takovém uskřípávání . . .(Tady jsem měl pěkný konkrétní detail a redaktor mi ho vyhodí, povzdechl si autor při autorizaci a vepsal černou fixou: Stačí, abych si vzpomněl na ty čtyři roky na benešovském gymnáziu: Kontroly občanských průkazů, jestli nemáme natr- žené stránky. Nácviky chemických poplach ů, kdy jsme nesměli ani šeptat. hromadný zpěv Internacionály v tamější aule. Strach se vzepřít. – Leccos z toho nosím v sobě dodnes. To jsou nenápadné důsledky totality. Cítím zkrátka, že neumím být tak přirozený, sebevědomý, spontánn í, jako lidé, kteří odjakživa žili ve svobodě. Přemýšlel jsi někdy o tom, čím to je, že tvou románovou rodinu jaksi mimochodem držela pohromadě žena? Že to je taky vlastně typické? Co říkáš na feminismus? To je moc otázek najednou. No, ono to takhle většinou bylo: muži chodili do prá- ce, kde je kádrovali a normalizovali – a doma se z těch šrámů zkoušeli vyhojit. Kvidova matka je skvělá ženská, která bojuje za svou rodinu, snaží se udržet ji pohromadě, i když to není lehké a musí se lecčeho vzdát. Takže z odpovědi elegantně vyklouzl a pokračujeme otázkou: S jakými ambicemi jsi román začal psát? Chtěl jsem, aby to byla „pohodová“ kniha, trošku jako Babička Boženy Němcové. I když to někdy je sladká lež, to připouš- tím. Pravda o naší rodině je samozřejmě trochu jiná. Chtěl jsem ale psát o rodině, která by měla všechny předpoklady být šťastná, nebýt ta „blbá“ doba. Věděl jsem, že chci-li prorazit na přeplněný trh, musím napsat knížku, která bude svižná čtivá, bezmála humoristická . . .ale zároveň jsem nechtěl ustoupit v tom, že bych se podbí- zel, že by to bylo laciné, vyprávěl Autor. To je metoda, které bych se chtěl zatím dr- žet. To je i moje pojetí toho slavného postmodernismu: Psát čtivě, zábavně, držet přehlednou linku vyprávění tak, aby to mohl číst téměř každý – ale aby to zároveň neodradilo zkušeného čtenáře a neohrnul nad tím nos ani literární kritik. Máš nějaké literární vzory? U prvotiny „názory na vraždu“ mi říkali, že to jsou Škvorecký a Vančura. O „Báječ- ných letech pod psa“ tvrdili, že je to nebezpe čně podobné „Světu podle Garpa“, napsal Josef Chuchma, že je to „woodyalenovsk ý“ humor. To už máš pět dosti neslu- čitelných autorů. Já vždy říkám: Naprosto s vámi souhlasím, ale mám doma čtyři reg ály knih a to jsou čtyři regály vzorů. Vidím to tak, že autorův styl je výsledek střetu vlivů desítek jiných autorů. Myslím, že jsem eventuálně schopen napodobovat řadu jin ých stylů a nemusím se upínat na dva nebo tři tzv. vzory. Proč jsi vlastně parodie psal? Bylo to v jakémsi odpočinkovém obdob í, kdy jsem čekal, budou-li nějaké ohlasy na můj román. Hledal jsem své příští téma a v rámci toho se vracel ke knížkám, které jsem míval rád. Měla to být zábavná, lehkov ážná, trochu provokujíc záležitost pro nep řátele literatury, kteří parodované autory znají a kteří se na ně rádi podívají ze zleh- čujícího úhlu. (Když později redaktor přem ýšlel, co rozhovor pořád ještě chybí, zaradoval se nad touto větou, protože mu vnukla nápad.) Kvído na konci románu prý prohlédl, že velká literatura je grandiózní podvod. To bylo míněno sebeironicky. (Dopsal později uvážlivě Autor.) Myslím, že největší díla asi opravdu vznikají v těžko poznateln ých chvílích téměř božské inspirace, kdy to autorovi píše samo a není to žádná chladnokrevná konstrukce. Kupříkladu na Kunderovi by se dalo ukázat, že to je poněkud „obratná“ záležitost. Někdy v osmdesátých letech jsem dostal na víkend jeho Nesnesitelnou lehkost bytí a zároveň Hrabalovy Proluky. Tenkrát jsem si uvědomil, že k člověčině, která čiší z Hrabala, budou mít vždycky blíž, než ke Kunderovi, který se mi zdál intelektuálský, studený. . . (I když na druhé straně netvrdím, že s hrabalovským typem vábitele bych rád strávil víkend). Myslíš, že má literatura do dalšího tisíciletí šanci být tak významnou slož- kou umění jak dosud? Nebo tlačí ji film a video? Věřím snad jedině tomu, že náš národní kapitál v podobě někdejších dlouhých čtvrtečních front na knihy se úplně nevytratil, řekl Autor s podivnou vzdorovitostí. Tajně doufám, že kdybych četl denně pří- běhy baronek a tajných agentů, musím se ji přece jednoho dne přečíst. A chtěl bych „přejedeným čtenářům“ jít trochu naproti v tom, že budu psát také zábavné a čtivě – a přitom ale nezjednodušeně. Prošel jsi obvyklými okresními, krajsk ými a celostátními koly svazáckých literárních soutěží? Ne. Já jsem chodili pouze stát frontu do Mladého světa na Poradnu pro mladé autory: Petra Bílka, se kterým jsem se tu sezn ámil, mohu zmínit jako důležitého člověka na prahu své literární kariéry. Myslím, že to byla velice užitečná praktická škola. Po tomto období „leštění koik“ se mi pak dařilo publikovat povídky v mladé frontě celkem bez problémů, pokud to nebylo nějaké kontroverzní téma, řekl autor a napil se kávy, která už nebyla tak horká, jako když ji přinesl. Ale na vydání prvotiny jsem čekal od roku 1984 až do roku 1990. Takže období beznadějného elévovství jsem si také prožil. Vzpomněl jsem si, jak Jack London podobný pocit popisuje v Martinu Edenovi: Měl už své romány napsané – a všichni s ním přesto jednali jako s hadrem. Jenom ty romány vyšly a byl z něj slavný autor. Uvědomil jsem si, že na tom něco je. To, co způsobí tu proměnu, nejseš ty sám, ale jakýsi mechanismus mimo tebe. Chtěl nebo zkoušel jsi někdy psát do samizdatu? Tahle otázka samozřejmě pořád visela ve vzduchu. Odmítli mi dvě knihy. Prvotinu, která dodnes nevyšla (mimochodem možná vyjde v Německu), a vysloveně recesistickou prózu z filozofické fakulty. To bylo strašné dilema: chceš dokázat světu, že jsi autor a nemůžeš. Známe samozřejmě řadu lidí, kteří říkali: Já bych mohl, kdyby… Já jsem se do téhle pozice nechtěl dostat. pokoušel jsem se o nemožné, jak jsem pochopil po letech: Pokoušel jsem se nelhat – a publikovat. Na Báječných letech se mi nejvíc lí- bilo to, že oslovuje naši generaci. Ty, kteří v osmašedesátém buď ještě nebyli na světě, anebo byli tak malí, že ještě nevěděli, o co jde, a pak k tomu pozná- ní dospívali. Jsi připravený na to, že tvoje knížka může být impulsem k odstartování nové literární generace? Víš (to důvěrné slůvko je přesně ono, mlaskl si později redaktor), já se genera čním spolčováním dost bráním. Otázky typu, jestli se cítím být příslušníkem nějak é literární generace, jsou mi dost cizí. Životn ích stylů jenom v naší generaci je tak nepřeberné množství, že pokoušet se přev ádět na společného jmenovatele všechny podnikatele, feťáky, sportovce, skinhedy, rodinné typy, anarchisty, motoristy, ekology – to mi připadá nemožné. (Jaké nahr ávky na smeč tu redaktor nechal nevyužité, podivil se později autorizující Autor. Stačí řadit za sebou kontrastní typy a hned má vět spád a přitom je i účinnější. Rukopis rozhovoru se začíná podobat slohov é práci podprůměrného žáka.) Dělící čáru bych nevedl mezi generacemi. Jsou lidé pětašedesátiletí, se kterými si rozumím víc než s příslušníky své generace. Beru to podle jejich životní filozofie, názorů, vzá- jemných sympatií: věk nebyl pro mě nikdy měřítkem. Pokoušet se naprosto různé lidi určitého věku nějak smetli pod hlavičku generace – to je kvadratura kruhu. Jak se cítíš v roli nakladatelského redaktora – v tvrzi, kterou jsi neškolit let dobýval? (Ale ještě pořád mu můžu tykat!) Snažím se poučit ze svých zkušeností alespoň v tom smyslu, že nepoučuji příliš autory. Dost úzkostlivě dávám číst sporné rukopisy i jiným, abych někomu neukřivdil. Ta pozice by asi byla velice těžká, kdybych nastoupil a neměl za sebou vůbec nic. Ty tři knížky mi to do jisté míry usnad- ňují. Autoři jako Kohout, Kantůrková, Klí- ma, Kriseová – to jmenuji jenom K. se kterými jsem spolupracoval v poslední době – mě myslím berou jako celkem rovnocenn ého partnera. Druhá věc je, že nemám čas na vlastní psaní, což mě irituje tím spíš, že k většině rukopisů mám velmi kritický vztah a připad á mi, bůh mi odpusť, že bych to napsal mnohem lépe, povzdechl si Autor. Člověka to zdravé hecuje, aby to dokázal, ale nemá kdy. Ale protože psaní pro mě bylo vždy prvořadé, plánuji, že si vezmu v zimě či na jaře pár měsíců neplacené volno. O čem chceš psát? Domýšlivě říkám, že by to měl být velký český pedagogický postmoderní román. Protože jsem za svůj život 23 let strávil v různých školách, z toho 3 roky jako učitel, chtěl bych to v nějaké groteskní podob ě+ zúročit. Jinak také sbírám skutečné případy takových těch vzorných dívek, kter é se v určitém momentě svého života najednou úplně vymknou rodičům z rukou: Znáš ty holky, co chodí za francouzštinu, na balet a do divadla – a pak najednou „ulítnou „, chytí se nějaké party, zakládají ekologickou farmu, poslouchají esoterickou hudbu nebo se z nich stanou ortodoxní feministky . . . Měl by to být příběh otce, milujícího svou dceru, která se mu začne vymykat: on si najme soukromého učitele – řekněme něco jako učitele klavíru, který ji má naučit tomu, co škola nedokázala: Totiž jak – a proč vů- bec žít . . . Ten otec bude možná ministr školství nebo úspěšný podnikatel, učitel možná mladý spisovatel . . . ale o románu se nemá mluvit, dokud není napsaný. Takže se dá mluvit o „rodinné metod ě“, kdy pod půdorysem rodinného pří- běhu prosakují závažná společenská témata? Proč ne, Rodina je koneckonců prostřed í, ve kterém se všichni pohybujeme, naprosto přirozený odrazový můstek pro román. Jednou jsi řekl, že všechno co píšeš, se ti nakonec zvrtne v grotesku. Přemýšlel jsem o tom: Ono by se to dalo nazvat „efektem frontového vojáka“: Voják leží v zákopu, nad ním létají šrapnely, dole ho ohlodávají krysy a štěnice – ale on píše matce, že je všechno v pořádku, má se dobře a brzo přijede. Vidět věci spíš groteskně než černě, zleh- čovat věci příliš vážné – to je součást mého založení, které se nejspíš blíží tomu banáln ímu: optimista srdcem, pesimista rozumem. Jeden citát mě provází už dlouhá léta a stává se mou univerzální průpovídkou: Člověk nemůže žít, aniž by nepátral po dobr ých znameních. Jsem si přirozeně vědom toho, že život je průser vlastně čekárna na smrt, když to řeknu vyhroceně, ale to je právě pohled, který nechci sdílet. Nebo jiná metafora – život jako čekárna na zubaře: Víš,že tě čekají velice nepříjemné, bolestiv é věci, ale přesto ty hodiny v čekárně strá- víš mnohem radši s člověkem, který tě bude obveselovat, než s někým, kdo ti bude líčit podrobný příběh resekce. To je v podstatě moje životní filozofie. Romain Garry říká, že humor je způsob, jak zne- škodnit realitu, když se ti chystá skočit po krku. /chlubil se, že má blízko k literatuře a napíše tu Roman Jarry, povzdechl si autorizuj ící Autor. Naštěstí už zbývá jen jedna věta./ Humor a pozitivní vidění věcí mi činí svět obyvatelnějším a snesitelnějším. Přinesl jsem knížku mamce. Aby vidě- la, že mi ji Autor podepsal. Knížka ležela asi týden na mámině nočním stolku. Otev řela ji jedno zamračené odpoledne a zaklapla až o půlnoci za poslední stránkou. To je jako o naší rodině, věděla přesně. Půjčila ji bráchovi, který je teď na vojně u Hradní stráže. Leží tam na plechové skříňce s osobními potřebami . . .Tagy: Koktejl19942Česká republikaEvropaLibor Michalec

Category: 1994 / 02

VÁCLAV „UPÍR“ KREJČÍ text,foto

O DVOU LET, PODLE MÉHO, JE V JAPONSKU KULTURNÍ REVOLUCE . . . Že jsou to silná slova? Třeba máte pravdu, ale tohle je můj názor, vlastně všechno v této reportáži je můj názor. Vycházím z několika mých návštěv Japonska a udiven znovu na růstající uzav řeností a „japonskou umělou soběstačnost í”. Na mě to Japonsko působí, že tam snad „kvete totáč” (s bolševickými manýry). Ale takový, že i my jsme ho tu tenkráte měli svobodnější. Vysvětlím – Japonsko leží, jak všichni víme, na ostrově. Z pohledu na Japonsko je ostrov krásný, země vychá- zejícího slunce. Ale zevnitř ten pohled nikam nevede. Ten pohled se zastaví o jakousi pomyslnou zeď, která je obehná- na okolo celého ostrova. Tou zdí jsou zatajovan é zprávy ze světa. Japonci snad ani nevědí o žádném Sarajevu, ani o tom, že nějaký prezident tam či onde byl nově zvolený. O tu zeď se rozbíjí skoro všechny výrobky, které by chtěly proniknout odjinud na japonský trh. A když už nějaký ten produkt málem pronikne. Japonec nelení, rychle ho začne vyrábět sám a udělá ho ještě dokonalejší. Tak např. když asi kdysi prorážela whisky, udělali si svoji, když vodka . . . JAPONCI SI VYSTAČÍ… Měl jsem pocit, že jsou středem světové- ho zájmu. V autobuse, který nás vezl z letiště do Shizuoka, jsem usnul. Když se projíždělo Tokiem, M. Nesvadba mě vzbudil, abych to viděl. A já opravdu myslel jako on, že jsem se zbláznil. To nebylo Tokio, to byla Paříž. Totiž – v Tokiu stojí přesná kopie Eiffelovy věže, jen s tím rozdílem, že je dřevěná. Později jsem pustil TV a on zpíval Lionele Richie, jenže šikmooký. To bylo pro mne nepochopitelné zděšení. Japonci si vymysleli novou zábavu, která se jmenuje karakoe a ta je tomu na vině. Japonci chodí za touto novou zábavou do klubů s celou společností nebo jen sami. Pustí si na dokonalé aparatuře s partiturou přilo- ženého textu hudební doprovod nějakého slavného zpěváka a zpívají za něho. No a v TV jsou i takové soutěže, ale origin ály, ty slavné zpěváky, už nepozvou. Prost ě originál okopírují, tím ho nenápadně vytlačí a nahradí ho dokonalou kopií. Stokr át opakovaná lež stene se pravdou, že? A pak v další televizní šou jsem si myslel, že koncertují KISS, ale oni to byli zase jen úplně stejně nalíčení Japonci. A muzika se od originálu také moc nelišila! A ejhle, protkla to reklama a já si říkal: „Ne, nejsou tak špatní, i jiné zahraniční firmy pustí na svůj trh. Renault CLIO? To není CLIO od Renaulta. To je CLIO od TOYOTY!” Asi bych lhal, kdybych tvrdil, že tam zase nic neprorazilo. Prorazil třeba Mercedes a další značky a výrobky, ale ty jsou tak předražené, že si je mohou dovolit opravdu jen milionáři. Proč asi? Když se soudný člověk pozorně zadívá na ta jejich auta, ta, co se na ostrově vyrábí, (a do světa se nevyváží) jsou to věrné kopie Rolss Royse, Mercedesu, Jeepu, atd. . . . Fascinovala mě jedna příhoda a ujistila v tom, že běžný řadový Japonec není o mnohém informován. Že by jim to zatajovali? Mám Video 8, kameru značky Sony poněkud staršího typu, koupenou před sedmi lety. Já se chlubil, Japonci obdivovali. No, nedivte se, normální Japonec si nemůže dovolit výrobky, které sám vyrábí. Ale byli hrdi na to, že se jejich výrobky dostanou až v Rakousku (tam jsem kameru koupil). Jenže jaké bylo jejich zděšení, když jsem jim ukázal na výrobním štítku, že výrobcem této kamery je Francie. Půl hodiny s nimi nebyla řeč. Japonštili a nedokázali pochopit, že jim někdo bere práci. A koukali jak tři vyvorané tečky. KOMUNIKACE Často mívám pocit, když se mi poštěstí a já navštívím tuto zemi, že jsem se dostal na úplně jinou planetu. Nikdo mi tam nerozumí. Protože jsem si přivodil jakous chřipajznu, chodil jsem do jedné lékárny. Kašlík mně spadl na průdušky a nutně jsem potřeboval léky. S Nesvadbou jsme můj problém všelijak znázorňovali. realisticky jsem ukazoval bolest na plicích, kašlal jsem na ně. Na teploměru jsem ukazoval vysokou teplotu. Míchal to zkoušel i pantomimicky, ale oba bezvýsledně. „HAJ HAJ” a věděli, s odpuštěním, tři tečky. Ona totiž řádná pravidla v posunčině a v přirozených gestech, co fungují běžně u nás, u nich neplatí. V Tokiu jsme se ptali dvou Japonek, kudy ke Kabuki divadlu. Obě utekly, vypadalo to, že je snad chceme znásilnit. Jo, klaní se uctivě, ale pak utečou „HAJ HAJ” a jen tři tečky po nich zůstanou. ZPRÁVY V TV Musím na druhou stranu podotknouti, že si Japonsko dává velmi záležet, aby se v TV neobjevovali jakékoli záběry o lidských masakrech či zabíjení v přímém přenosu, jako je to zvykem nyní u nás. Jedny zprávy informovaly o muži, který skočil do kolejiště vlakové soupravy v metru. Kamera ukazovala místo, kde se to odehrálo, ale po masakru ani památky, jen redaktor událost popisoval. FESTIVAL, DAIDOGEI = (dramatický festival) Osmdesát souborů z celého světa se zúčastnilo druhého ročníku festivalu Daidogei v překrásném městě Shizuoka, ležícím cca 200 km od Tokia. Pro město to byla událost čísla jedna. A zájem diváků byl neuvěřitelný, jako kdyby se tam před tím nikdy nic nekonalo. Na tento částečně pouliční festival se sjíždělo diváctvo z celého okolí – i z Tokia. Po celou festivalovou dobu se o nás, festivalové umělce, zajímala televize tak hodně, že odvysílala zahájení festivalu, zařazoval každodenní hodinové zpravodajství a na konci týdne zakončila vysílání závěrečným ceremoniálem, s vyhlášením vítězů. Byl to festival, který objevuje Ameriku, ale přitom se tají, že nějaká Amerika vůbec existuje. Na festival si pozvali převážně žongléry, kteří jezdili na jednokolkách atd. japonský divák byl u vytržení, fascinován, že někdo umí na jednokolce a on sám má problémy s tím jeho normálním kolem. U nás je takových umělců plno a lepších, tam se z toho dělá věda, vrchol umění. Japonský divák není vychováván. Televize mu neukazuje americkou, ani žádnou jinou světovou kulturu. Chudák ani o tom neví, že je primitivní. . . Naivně se jeví, když někdo udělá salto, že na té jednokolce žongluje a žonglérské náčiní mu přitom ještě hoří. (. . .)? Já a M. Nesvadba jsme čtyřikrát během jednoho dne hráli, čtyřikrát jsme museli po našem vystoupení jít mezi diváky a vybírat jeny do klobouku. Věřte nám, nic příjemného to nebylo, ale byla to povinná součást festivalu. A tak jsme ji plnili, ono se nám to nakonec totiž vyplatilo. Nic naplat, na festivale jsme byli tak trochu navíc. Řekl bych, že jsme tam moc nepatřili. My totiž potřebujeme jeviště. Takovému druhu umění, které děláme, ulice ubližuje. pouliční divadlo má svá specifika, která úplně akceptovat nechceme. Především je to prach a špína, která to všechno provází. Diváka, který prochází, buď výkon či nápad zaujme a dívá se, nebo ne a odejde. Ale odejde třeba i jen z toho důvodu, že nemá čas, pospíchá. Mne to deprimuje a já kvůli takové situaci mám mít zkažený celý den? Děkuju pěkně, to já nechci. A basta – a bez teček. JAK JSOU SVĚTOVÍ Jak je jednoduché udělat si doma světový festival, abych byl světový. Důležité je vybrat si ty nejlepší světové umělce. A vytvořit porotu, skládajících se ze stejně smýšlejících patriotů. A festival může začít. Výhra bude jasná. První budu já a pak ti ostatní, vždyť je to?. . . světový . . . KABUKI O Japonsku se tvrdí, že se tam narodila kultura, ale jestli ona tam léta v plenkách nezůstala. Vidět Kabuki divadlo je sice zajímavá, až snobácká záležitost, ale přátelé, vezměte si, čtyři hodiny čučet na to, jak herec klečí a povídá si o tom, jak zaseli rýži, ta pak rostla a jak jí dobře sklidili, i když s problémy, a teď už mají dcery na vdávání a pak . . . a . . . Pak už jsem šel, ani na ty tři tečky nečekal. ŽLUTÁ NEMOC. . . Kdo nezažije, neuvěří. Celkem dva měsíce jsme měl možnost, aby tohle všechno na mě působilo. To prostředí, ti šikmoocí. jak něco jiného říkají něco jiného si myslí. Haj, haj, haj, stále se omlouvají. Pohledem uhýbají, když s nimi mluvíte. při jakékoli příležitosti každému uhnou, aby se s ním nesrazili, i když mají v tu chvíli přednost. Prostě aby nikomu nepřekáželi. To už podle mého není slušnost, to už je ustrašená NEOSOBNOST . . . A to strašně leze na nervy. „ARIGATHO” „DOŠIMAŠTÁ” a už se předklání, div se nezlomí. Japonec žádnou poezii nevnímá, on žádné filozofično nebere. On je snad jen a jen na práci! A pokud možno od nevidím do nevidím. Na každého to působí jinak, ale věřte – někdo do týdne, někdo později, ale já už do tří dnů mívá, „žlutou nemoc”. DO DVOU LET REVOLUCE . . .(?) Proč si to myslím? Tuším to od nastupující generace. Od toho, jak se klube, jak si mládí nenechá nic líbit, žádnou předepsanou ideologii. Bouří se, taky už se „punkují”. Vlasy si barví na zrzavo, zeleno, hlavu si vyholují. To, prosím, nebývalo ještě předloni. Zajímá je světová kultura a chtějí vidět ven za tu – pomyslnou zeď. Za ty tři tečky. „JO, JO . . .ale mějme na zřeteli, že jim nebylo nikdy proti srsti spáchat HARAKIRI a býti KAMIKADZE . . .” (a to jsou ty neviditelné varující tři tečky) ·  ·  · Ze vší mocí na ty šikmoocí zvysoka v městě SHIZUOKA vtipkuji – KORE HÍGE (já mám vousy) to mě šíbe HAGE (on vousy nemá a navíc asi je bezvlasý) ha-ha „hageg” vyrobil jsem gag HOŠÍ, HOŠÍ (je to výborný) nejsou hoši jen toporní mají radost, že jsme dobří na festivale DAIDOGEI, ten je obří DÓMU DÓMU (máme tu co říci) nechcem domů HAJ – HAJ (jakási omluva) oni se maj, že nás tu maj ani domluva či pomluva U sta zemětřesení mám třesení kdo v tu chvíli nejbližší, že je mi? jsou japonské JENY (co je v závorce, jsou japonské proporce)

Category: 1994 / 02

text: KAREL KÝR Se scientologickou církví, alespoň v Praze, se může setkat pomalu kaž- dý občan. Dianetické centrum v metru i jinde rozdává letáčky, v kterých nabízí bezplatné Oxfordský test osobnosti. Osobně tuto akci považuji za vynikají- cí reklamní trik. Kdo by nebyl zvědavý, jak na tom intelektuálně je. Tes probíhá tak, že odpovíte na dvě stě otázek. Jsou jen dvě alternativy: ano a ne. Když otázky vypracujete, dostanete počítačovou sjetinu, kde se obyčejně dovíte jak jste na tom špatně. Pak vám nabídnou kurz intenzivn ího auditingu. Za 1 950 Kč. Pomineme-li skutečnost, že testy neprovádí profesion ální psychologové, hrozí zájemci jiné nebezpe čí. Každý, kdo se trochu zajímá o psychologii a psychiatrii, ví, že znalost psychiky často svádí k zneužití. Odpovědi na vaše otázky jsou v počítači. Sedne-li si k tomu profesionál, lehce zjistí vaše slabá místa. Jak jste tvární. A pak pro scientologickou církev není problém na vás „nastoupit ” a získat vás pro svoje hnutí. Co je to scinetologická církev? Bylo pro mne velmi důležité objevit knihy L. Ron Hubbvarda. Mnoho věcí v mém životě a v muzice se mi tím vyjasnilo. Objevení Dianetiky a Scineologie je po mě stejně významné, jako pro mě bylo objevení J. S. Bacha jako muzikanta. Chick Corea, jazzový pianista Scientologie je pravděpodobně nejbezohledn ější, nejterorističtější a nejlukrativn ější kult, jaký se kdy ve Spojených státech vyskytl. Cinthie Kisserová z americké organizace, kter á sleduje přes dvě stě sekt a skupin Zakladatelem scientologické církve je americk ý spisovat vědeckofantastických příběhů Lafayette Ronald Hubbard. Psal také westerny, většinou pod pseudonymem. Narodil se 13. března 1911 v Tildenu v Nebrasce. V roce 1947, na sjezdu amerických autorů sci-fi měl údajně prohlásit: „Psát science fiction vynáší zhruba cent za slovo. Kdo chce získat miliony, měl by si založit vlastní církev.” Hubbardův život je opředen mnoha nejasnostmi a mystifikacemi. Údajně měl dlouho studovat východní náboženství, intenzivně se stýkat s jedním Freudovým žákem spolupracovat s NASA na kosmickém programu apod. V roce 1950 otiskl ve známém časopise Astounding Science Fiction článek o dianetice. Slovo dianetika pochází z řeckého „dia” = skrze a „nous” = duše. Podle scientologů je to učen í o duchovní bytosti ve vztahu k tělu. Podle Hubbardových slov se jedná: „. . . o moderní vědu o mentálním zdraví, kter á odhalila kořeny nejrůznějších psychosomatick ých i somatických chorob i jednoduché metody jak je léčit.” V témže roce vydal Hubbard knihu Dianetika, která do roku 1990 dosáhla nákladu 13 milionů exemplářů. Kdo si prostudoval Freuda při čtení Dianetiky, brzy zjistil, že se jedná o zjednodušenou a novými pojmy vybavenou Freudovu psychoanalýzu. Terapeut (auditor) pomáhá pacientovi v rozhovoru odhalit nevě- domé stopy (engramy) traumatických zážitků. V roce 1952 Hubbard založil v Arizoně první Scientologickou společnost (Hubbard Assotiation of Scintologits International). Členové této společnosti uvedli v roce 1954 do života „Church of Scientology of Callifornia.” Hubbard ve svém díle pokračoval a zavedl pojem „Osvícený” (Clear). Takto byl označen člov ěk, který se zbavil všech neblahých engramů a je tedy fyzicky a duševně zdráv a disponuje vynikajícími schopnostmi. Má prý dokonalou paměť, výborný zrak atd. Dianetika brzy dostala, zvláštně z komerčních důvodů, název scientologie. Scinetologov é tvrdí, že dianetika je předchůdkyně scientologie. Prý byla v nových aspektech nově zhodnocena a na základě scientologie je dnes její součástí. (Výraz „scinetologie” se skládá se slov „scire” – latinsky „vědět” a „logos” řecky „učení, nauka”.) Pro lidi se scientologie stala zajímavou tehdy, když Hubbord objevil „Thetan, ” smrtelnou duši, která putuje různými vtěleními a vláčí za sebou všechny traumatick é engramy minulých životů. Terapie se tím samozřejmě zkomplikovala a . . . a podražila. Dosažení stavu „osvícení” nebo dokonce dokonal ého stupně (Operation Thetan). („Operuj ící Thetan”), který má mít zázračné schopnosti (telepatie, možnost nechat si nar ůst nové zuby atd.) se odsunulo do nekoneč- na. Hubbard svou nauku vybavil také fantastickou kosmologií. Zjistil, že Thetani jsou bož- ské nesmrtelné bytosti, které z nudy stvořili tento svět. Do této kosmické hry s zabraly natolik, že zapomněly na svůj původ a možnosti. Úkolem scientologie je Thetany vysvobodit. Pro scientologii je typické to, že velkoryse využívá nejmodernější technické prostředky. Zbožnou úctou scientologů je obklopen tzv. Emetr, elektrometr. Vymyslel ho prý nějaký Voiney Mathison. De facto však jde o již dříve známý psychogalvanometr – přístroj k měření kožního odporu, který se mění v závislosti na psychických reakcích zkoumaného. V experimentální psychologii je užíván jako jedna z forem detektoru lží a také při vyhledá- vání citlivých bod v akupunktuře. Scientologov é s jeho pomocí během analýzy zjišťují, kde v rozhovoru narazili na skryté engramy. Pří- stroj reaguje. V roce 1955 se Hubbard přestěhoval do Londýna. V témže roce je v USA první scientologick á obec prohlášena za církev. Proč je nabíledni. Šlo o daňové úlevy, zvýšení prestiže a získání určité imunity. Po organizační stránce Hubbard pokračoval v upevňování světové- ho impéria. Není to humbuk Kirstie Alleyová, herečka. Scientologie je špatná: její techniky jsou škodlivé: její činnost vážně ohrožuje spole čnost, zdravotně, mravně a sociálně: její vyznavači jsou smutnými obětmi klanu a sebeklamu a nezřídka bývají duševně cho- ří. Verdikt australské úřední komise. Hubbard koupil několik a vedle pozemních obcí (orgs) vytvořil také námořní (se-orgs), která měla značnou pravomoc. Hnutí dostalo polovojensk ý charakter. Odpadlíci nebo odpůrci byli prohlášeni za lovnou zvěř, vůči níž je dovoleno všechno. Hubbar v Úvodu do etiky scientologie píše: „Podporujte mocenské postavy církve. Může to znamenat to, že některý z jejich nepřátel dopadne v tmě tupě na chodník, nebo, že celý nep řátelský tábor skončí v plamenech.” Tento postoj (ale i jiné) natolik znepokojil veřejnost, že britská vláda roku 1968 Hubbarda vypověděla. Ten dále řídil svou církev z jachty, která plula v mezinárodních vodách. A také z ní vysílal pirátské rozhlasové pořady. V USA v té době zbavili scinetology statutu veřejně prospěšné organizace, který osvobozoval od daní. V roce 1971 federální soud Spojen ých států rozhodl, že Hubbardova psychoterapie je nevědecký humbuk. Když scientologové pronikly do ministerstva spravedlnosti ve Washingtonu, ukradli tam pro ně nepohodlné materiály, zfalšovali průkazy a instalovali odposlouchávací zařízení, bylo jeden áct předních scientologů odsouzeno za krádeže a spiknutí. Mezi odsouzenými byla i třetí Hubbardova manželka. Hubbard byl ozna- čen za spoluspiklence. V polovině osmdesá- tých let ho berní úřad obvinil z daňových podvodů. Před soudem ho zachránila smrt. Scinetologové to zdůvodňují tak, že na každé náboženství se zpočátku útočí. Psychiatři se prý spojili s berňákem. Hubbardova Dianetika se poprvé= objevila v Čechách jako samizdatový překlad. Hubbard zde byl uváděn jako největší psycholog všech dob. V záhlaví knihy stálo: „Svět má jen dvě alternativy – sebezni- čení nebo dianetiku.” Hubbard tvrdí, že dianetika snadno odstran í většinu nemocí, psychických poruch, špatnou paměť i nízkou inteligenci. Stačí, aby se všichni podrobili clearingu (z angl. clearing = čištění, pročišťování). Scientologové popírají, že při dianetických sezeních se používá hypnóza. Psychiatři však tvrdí, že dianetické sezení prob íhá v jakémsi hypnotickém transu a vyvolá- vá u pacientů stavy podobné drogové euforii včetně návykové závislosti. Scientologové ovšem nemají psychiatry rádi. Ale člověk se nemusí opírat o autoritu psychiatrů. Každému, kdo se nějaký čas zabývá duchovní- mi naukami a přečetl si něco o hypnóze (např. skvělou knihu dr. Kratochvíla), je jasné, že uvést člověka do hypnotického transu není těžké. Je to jen otázka cviku. Bývalí scinetologové tvrdí, že scientologové při sezeních hypnózy použí- vají. Mluví dokonce o vypírání mozku. Nehledě na to, že při hypnotické= sugesci hrozí nebezpe čí závislosti a oslabení vůle. Čte-li člověk pozorně Hubbardovy práce, zjist í, že to, co scientologové považují za geniální objevy, bylo už napsáno. A méně bombasticky. Hubbard ve svých knihách slibuje „Cleara” – člověka bez nemocí, skoro nezranitelného s absolutní pamětí, vysokou inteligencí atd. Čtete-li pozorně Hubbardovy knihy, zjistíte, že on sám takový nebyl. Každopádně to byl člov ěk s velkým organizačním talentem, který svou pověst spasitele budoval reklamními technikami a od svých stoupenců vyžadoval absolutn í poslušnost. S několika scinetology jsem se setkal. Byli mezi nimi velmi inteligentní lidé, ale chladní, bezohlední. Ale setkal jsem se mezi nimi i s lidmi s nižší inteligencí. Jedno měli společné: pocit nadřazenosti. Jou většinou netolerantní (při diskusi), ale od druhých vyžadují, aby je tolerovali. Četli jste nějakou knihu od L. Ron Hubbarda? Je ve scientologii něco, co vám nějakým způsobem dává smysl? Pak jste z  toho venku. Scientologové jednoduše řeší hádanku života. Možná je to pro mnoho lidí nepochopitelné, ale je to prostě tak . . . John Travolta, herec Z dětí, které padnou do sítě scientologick é sekty, se stanou kariéristé a sobecké bytosti bez citu. Renata Hartwigová, předsedkyně ochranné společnosti Robin direkt, která se snaží řešit problémy bývalých scinetologů. Scientologové byli dříve vyhoštění např. z Anglie, Austrálie, Jižní Afriky. Teď tam již mohou působit. Hlavně díky svým úspěchům v boji proti drogové závislosti. Scientologové mají v západním světě (do r. 1990) dvacet pět center organizace Narconon, což znamená něco jako „žádné drogy” (non – narcosis). V materiálech scientistů se uvádí, že díky jejich pomocí se závislosti na drogách, alkoholu a lécích zbavilo 90 tisíc lidí. Pokud by tomu tak bylo byla by to velmi záslužná činnost. Ale člov ěka maně napadá: „Scientisté zbaví člověka závislosti na jedné droze a nahradí ji jinou. Drogou scientistického učení.” Scientologická církev se ohání pojmy jako je láska, mír atd. Přitom jsou ke svým nepřátel ům velmi netolerantní a nesmiřitelní. V současné době má sekta vybudovanou svou vlastní tajnou službu Osa (Office of Special Affairs), která zasahuje proti svým nepřátel ům a dezertérům. Před časem jsem se bavil o sektách a kultech s MUDr. Prokopem Reme- šem, naším předním odborníkem na destruktivn í kulty a sekty. Mimo jiné mi řekl: „Za nejdestruktivnější sekty považuji moonisty a scientisty. S tím rozdílem, že moonisté vás pravděpodobně fyzicky nenapadnou, můžete to spíše očekávat od scientistů.” Do roku 1992 působila Scientologieká církev v 74 zemích a měla 1 034 církví a misií. Dle časopisu Reflex je v České republice deset tisíc scientologů. Proč se tolik lidí podařilo získat pro Scientologickou církev? Od scientolog ů by se člověk mohl učit umění reklamy. Mají ji perfektně vypracovanou. V pražských knihovnách se objevila publikace Was ist Scientology ( – Co je to scientologie) materi ály přeložila mluvčí Dianetického centra v Praze (Iva Mejstříková). A pak je tu ještě jeden faktor, který dobře znají vůdci sekt a kult ů. V každém člověku je skryta touha po spasiteli z masa a kostí, které ho hledá ve svém okolí. V dnešní době globálního ohrožení atomovou válkou a ekologickou katastrofou, v době sociálních neiistot, vznikají sociologick é a psychologické podmínky ke vzniku tzv. „sektářského” člověka. Sekta je pak místem, které nabízí novou sociální a psychologickou integritu, možnost identifikace, pocit zasvěcenosti a nadřazenosti. Je to komplex subjektivně velmi cenných hodnot, za které jsou mnozí lidé ochotni obětovat kritické myš- lení. Roční zisk scientologů v Německu se odhaduje na 150 milionů marek. Pro ilustraci – kompletní program kurzů, knih a kazet stojí v současné době asi 500 tisíc marek a mnohé už finančně zruinoval. Reflex č. 31/1993 Zmínili jsme se o auditingu. Je základem scientologických kursů. De facto jde o výslech, při kterém je člověk uveden do hypnotick ého transu. Auditor se adepta vyptává na všechno možné. I na nejintimnější zážitky. Soustřeďuje se především na konfliktní situace, okamžiky vzteku, strachu, pokoření. Účastn ík se do nich musí znovu vžívat a popisovat je. Ovšem to není noc nového a originálního. Podobné praktiky se používaly ve východních náboženstvích, nebo při návratech do minul ých životů. Ale nikdo nepopírá, že přitom pou- žívá hypnózu. Je pravdou, že při prvním auditingu zmizí všechny potíže. Funguje to. Vím to z vlastní zkušenosti, protože auditing jsme dělali s jedním známým přesně podle Hubbardovy Dianetiky. Další experimenty nejsou tak úspěšné. Je zde jisté nebezpečí. Člověk si na to může zvyknout jako na drogu. Stene se závislým. Prostě začne ten „cukříček”,m který pomáhá, potřebovat. V časopise Gemma č. 12/ 1993 Jiří Silný napsal: „Scientologie vzbuzuje dojem čehosi neskute čného a tíživého: připomíná sci-fi román o manipulaci s lidmi. Vtírá se představa ctižádostivého autora, který chce své fantazie uskutečnit. Nejpozoruhodn ější ovšem je, že se mu to tak dalece daří.” Myslím si, že výstižněji se scientologie nedá charakterizovat. Když už jsme u těch citací, ukončeme tuto práci slovy psychologa. Viktor Sekyt říká: „Jestli vám někdo nabídne snadnou cestu do ráje, nevěřte mu. Vždyť přece od dětství z pohádek víme, že cesta k princezně je ta nejnebezpečnější a nejtěžší. Jen cesta do pekel je široká a dláždě- ná.” *) Scientologie v současné patří k poměrně nejú- spěšnějším sektám.

Category: 1994 / 02

LIBOR MICHALEC TEXT

Miloš Kirschner – narozen 1927 – ředitel Divadla Spejbla a Hurvínka, interpret S + H. Vystudoval reálné gymnázium v Praze. V roce 1945 se aktivně zúčastnil Pražského povst ání, roku 1948 zatčen, propuštěn a poté opakovaně předvoláván pro údajn ě protistátní činnost. Nakonec odsouzen na čtyři měsíce k odnětí svobody. V únoru 1949 vyloučen ze studia PF UK v Praze, v květnu 1949 nástup k výkonu trestu (Pankrác, cihelna Uhříněves). V září téhož roku propuštěn, v říjnu nastoupil vojenskou službu u PTP až do března roku 1951. O svém posti- žení nerad mluví, protože mnozí byli postiženi víc. V roce 1951, po předcházející amatérské loutkářské činnosti na scéně svého otce v Praze-Libni, nastoupil jako loutkoherec do Divadla Spejbla a Hurvínka. Na podzim roku 1952 mu profesor Skupa svěřil alternaci v roli Hurvínka. V roce 1956 šéf uměleckého souboru Divadla S + H, od roku 1966 jeho ředitel. Roku 1975 prohlášen zasloužilým umělcem, roku 1981 národn ím umělcem a roku 1987 nositelem Řádu práce. Vyznamenání za totalitní- ho režimu neuvádí, protože neví, která platí. Obdržel tři zlaté desky Supraphonu za gramofonovou tvorbu, čestný člen amerických loutkářů. Dvakr át získal pamětní pohár japonské agentury Central Broadcasting Agency. Odehrál více než 2000 představení v zahraničí při 81 zájezdech na čtyřech kontinentech ve 23 zemích a v šestnácti jazycích. Více než 170 titulů na gramodesk ách, bezpočet vystoupení v ČSR, i zahraničních rozhlasech. Rozvinul charaktery Spejbla a Hurvínka, dvou nejzn ámějších loutek v Čechách a možná i na světě. ·   ·   ·

Když jste po panu prof. Skupovi přebíral herecký part Spejbla a Hurvínka, musel jste udělat některé změny v jejich charakteristice. Z autoritářského, poněkud přitroublého maloměšťáka Spejbla se postupně stává lidový mudrlant, jak ýsi mluvčí ulice, vtipně glosující grotesknost světa. Dochází i ke změně vztahu otce a syna. Souhlasíte?

Správně jste vystihl charakteristické změny, ke kterým jsem v průběhu svého hereck ého a i životního zrání musel nezbytně dospět, pokud jsem nechtěl připustit ztrátu kontaktu obou figur se současným životem. Dnes, kdy hraju Spejbla a Hurvínka už dvaačtyřicet let (tedy o devět let déle než sám jejich tvůrce Josef Skupa, což si málokdo uvědomuje), s hrůzou vzpomínám na své umělecké začátky, kdy mě Josef Skupa, pouhý rok po mém angažování do souboru, na podzimním zájezdu našeho divadla vyzval, abych s ním hrál ve ve- černím „Pestrém pořadu”. On, že bude hrát scénky se Spejblem a Hurvínkem a já budu hurvínkovskou fistulí (třeba poznamenat, že jsme ji měli dosti podobnou) mluvit spojovac í konferenci mezi jednotlivými čísly. A důvod? Skupa se toho večera necítil dobře. Jenomže byl s mým „záskokem” tak spokojen, že už to tak zůstalo po celou dobu zájezdu. To se psal rok 1952. A hned v lednu roku příštího začala zkoušet hra Jiřiny Skupové „Hurvínkovy zimní radov ánky” a já byl Skupou pověřen hrát druhý obraz, ve kterém Hurvínek provádí alotria při sáňkování, aby se při Hurvínkov ě „vyřvávání” hlasově neunavil. Tehdy jsem si ještě jako „kandrdas” psal deník, do kterého jsem se snažil vtěsnat vše, co se toho kterého dne událo. A tehdy jsem si také zapsal. Cituji: K tomu úkonu mě Starej sám vyzval a tak vlastně nevím, mám-li tuto poctu pokládat za úspěch či neúspěch. Myslím tím do další činnosti. Nerad bych se oblékl do plagiátového oděvu, který by ze mě mohli v budoucnu rvát někteří vyslovení znalci z konkurenční scé- ny, kterým by spíše lichotil brzký zánik našeho divadla. Rozhodně zatím nepoci ťuji zvláštní vděk za tuto čest, které se mně dostalo, alespoň ne do té doby, v jejímž rozsahu se budu muset podrobovat cizímu uměleckému pojetí hereck ého projevu. Zatím mám ještě neustále pocit, že mám dostatek vlastního fondu, ze kterého by vyplynulo vlastní tvůrčí já!…” Konec citátu (jistě na kandrdase značně sebevědomé, ale o to upřímn ější). A to jsem ještě netušil, že rok 1953 bude v mém loutkářském životě rokem téměř osudovým. Skupa s infarktem v Sanopzu a já v tomto roce přebírám veškerý dětský a zahraniční repertoár. A od tohoto okamžiku jsem se začal také nad dalšími osudy mých svěřenců setsakramentsky důkladně zamýšlet. A když o tři roky později mě Skupa veřejnou listinou prohlásil za svého… „nástupce, zá- stupce a pokračovatele…” věděl jsem, že couvnout už nelze. S oběma protagonisty vstupujete na předscéně do přímého kontaktu s obecenstvem. Vy sám nejen za oba hlavní aktéry hovoříte, ale navíc vede Spejbla. Se spoluhráčem, hrajícím s loutko Hurvínka, vedete vzájemný dialog nejen mezi sebou, ale i se Spejblem a Hurvínkem, a to přímo před zraky diváků. Dnes je však svět zase jiný, než tehdy. restituce, podnikání, kapitalismus. ovlivní to nějak S + H? Uvidíme Spejbla třeba podnikatelem? Máte pravdu. Vstupem na předscénu, kdy s kolegou, který vodí Hurvínka, dává- me divákovi možnost nejenom přímé kontaktace s našimi protagonisty, ale sou- časně i jakýsi pohled do tvůrčí kuchyně, kdy si může zblízka vychutnat ono tajemstv í „oživování” mrtvé hmoty. Ale nejdůle- žitější při těchto „forbínách” je obohacení „oblasti vztahů” mezi všemi, kdo na předsc éně hrají, ať už živáčci či loutky. Dalo by se říci, že jsou to rozšířenější voskovskowerichovsk é předscény. Tak v našem pří- padě vodič Spejbla může oslovit svého kolegu, který hraje s loutkou Hurvínka, ale i Hurvínka nebo Spejbla a protistrana obráceně. Kolik možných variant dialogu se tu nabízí. Z těchto nových popudů samosebou vyplynula (slyšitelně i viditelně) nová interpretace. Že došlo i k námětovému obohacení dosud mnohdy tradičně pojíman ému dialogu, není třeba zdůrazňovat. Kdo u nás viděl představení „Srdečné Metamorf óry, Amorosiáda, Dějiny kontra Spejbl, East Side Story aj.,” ten mi dá jistě zapravdu. Ale abych zodpověděl i druhou část vaší otázky. Změna režimu nás nikterak zasáhnout nemůže. Jednak proto, že jsme i v totalitním režimu byli dobrým „prodejn ím artiklem” na Západ, neboť náš reperto ár pro dospělé byl obsahově nejen přehlídkou vkusné zábavy, ale vyznačoval se i – jak zahraniční kritiky vždy oceňovaly – silným satirickým zaměřením. Konec konců máme na repertoáru v současné době satirickou revui. Spejblova EAST SIDE STORY. Můžete naznačit, o čem tato revue je? Je to aktuální politická satira, která měla svou premiéru na podzim roku 1992 na turné ve Spolkové republice Německo. U nás pak 2. 12. 1993. Obsahově vychází ze skutečnosti, že žijeme v době, v níž se režimy hroutí jako dome čky z karet, kdy staré garnitury jsou nahrazovány novými, kdy dosavadní pravidla už neplatí a zdánlivé jistoty vystřídala nejistá přítomnost s ještě nejistější budoucností. Staré mafie si našly způsob, jak s úspěchem přežít a byly navíc doplně- ny mafiemi novými. A tak i Spejbl s Hurvínkem se snaží v nově vzniklých podmínkách najít své místo a přizpůsobit dosavadní způsoby novému životnímu a filozofickému stylu. A tak ředitel DS + H konečně sežene pro divadlo mecen áše, který svými finančními prostředky má nahradit ty divadlu chybějící, za cenu, že se pan Spejbl ujme režie filmu „Kabaret bez příkras” a Hurvínek role moderátora a hlavního představitele. A tak můžeme se Spejblem konstatovat, že dřív jsme neměli tvůrčí svobodu, ale měli peníze, zatímco teď máme tvůrčí svobodu, ale zase nemáme ty peníze. A jak se uká- že . . . tak i s tou tvůrčí svobodou je to pofid érní, jak dokazuje mecenáš divadla. Jak se vám líbily večerníčky „Znovu u Spejblů” po dvaceti letech? Abych se přiznal, já se velice nerad dívám na jakoukoli tvorbu, kterou jsem už odevzdal. Mám totiž vždycky pocit, že bych to právě teď dělal úplně jinak. No. Tři mušket ýři si po dvaceti letech třeba taky teprve uvědomili, že byli vlastně čtyři. Napadlo vás někdy některé představení S + H zahrát s živými herci? V čem by bylo jiné? Nevím, zda máte na mysli vyhledat živé dvojníky představitelů titulních rolí, tedy Spejbla s Hurvínkem, Bábinku s Máničkou a Žeryka, nebo namaskované živáčky do podoby našich protagonistů. To už jsem zažil (dokonce proti své vůli) v jednom televizn ím pořadu v někdejší NDR, kdy roli Spejbla představoval jeden z předních herc ů pan Roemer a Hurvínka holčička, která v tom hurvínkovském krunýři – chudinka – omdlela. Já jsem byl ukryt v dekoraci, odkud jsem mluvil na obrazovku, zatímco S + H šli do sálu mezi obecenstvo, které bylo zkoprn ělé úžasem, když z jejich hlav moje hlasy odpovídaly na otázky z obecenstva. A v čem by bylo jiné? Ve všem. Prostě v technologii celého představení. A jako kdybyste tanečnice z Labutího jezera nahradili skutečnými labutěmi. Díky nechci! Procestoval jste křížem krážem celý svět. Můžete říci, v čem je specifický český humor? Nejsem teoretik estetické kategorie komič- na, do kterého humor – jak se domnívám – patří. Netajím se tím, že jsem pročetl spousty knih, pokoušejících se přijít humoru na kloub. Mám však pocit, že marně. Snad je tomu tak proto, že humor je tak rozdílný, jako jsou rozdílné národní povahy, mentalita lidí, způsob jejich myšlení. Určitě však musí diváky na celém světě cosi spojovat. Když navštěvují vaše představení, když se smějí na různých kontinentech stejným slovním špílcům. Co je to tedy? Snad je to tím, že různé národy mohou podstatu komického jevu chápat stejně. Takov ým komickým jevem může být třeba lidská hloupost – vzpomeňme na Spejblovo tvrzení, že nejnebezpečnější je zcestoval ý hlupák, který si ke své národní blbosti cizích národů . . . – takovým komickým jevem může být dále i chamtivost, přetvář- ka, lakota, neohrabanost, vychlouba- čnost atd. Ovšem prostředky výsměchu mohou být – a většinou taky jsou – zcela rozdílné. To závisí na specifičnosti národních kultur, na psychologii a charakterech občanů té které země, toho kterého národa. A jistě důležitou roli hraje i samotná komič- nost postavy (Spejbl, Hurvínek apod.) Jak se to odráží v dialogu Spejbla a Hurvínka? Rozhodně ne na základě nějaké teoretické úvahy, vědecké studie či analýzy. Já si myslím, že humoristou se musí člověk narodit. Že mít smysl pro humor, to je origináln í dař nikoli derivovaný. Jsou věci, které se nelze naučit. Ze své praxe vím, že jen poslucha č, divák, moje okolí mě čímsi vyprovokuje k okamžité reakci, která v sobě může obsahovat zrníčko veselí. Jinak jsem bez těchto vnějších popudů vážný – dnes už mnohdy až rozmrzelý – stařec. Máte nějaký osvědčený pracovní postup, jak vymýšlet scénáře? Je to víc intuice, nebo vědomé glosování určité stránky života a nových jevů, které přináší? Řekl bych, že je to jak kdy. Prostě případ od případu. Důležitý je pouze podnět, inspirace, osobní (duševní) rozpoložení. Při tom zdrojů je více než dost. Rozhodně (alespoň v mém případě) neexistuje nějak é pravidlo, podle kterého bych pracoval. Dokonce se stává, že původní inspirační zdroj v průběhu práce na scénáři zcela vym ěním za nový námět a ani ten nový zdaleka nepovažuji za konečný. A není vyloučeno, že se kolikrát nevrátím k tomu původnímu. Nakolik třeba v Japonsku nebo v jiné exotické zemi rozumí českému humoru? může pro ně být pochopitelná takov á ta Spejblova totalitní pasivita a opatrnickost? Je vůbec český humor srozumitelný na celém světě, anebo hrajete v exotických zemích poněkud jiná představení v duchu jejích tradic? Už jsem před chvílí hovořil o humoru a jeho srozumitelnosti u různých národů v obecné poloze. Ptáte se, jak nás přijímali v Japonsku. Už sama skutečnost, že jsem do „Země vycházejícího slunce” vycestovali čtyřikrát, svědčí o úspěchu. Je přeci notoricky známo, že japonské agentury importují do své země umělecká tělesa pouze jedinkrát. Výjimku tvoří pouze symfonick é orchestry. My jsme během našich zájezdů hostovali v Japonsku přibližně půl roku a získali tak svoje obecenstvo v počtu dobrých sto padesáti tisíc vděčných divá- ků. Ptáte se, zda rozuměli dialogům Spejbla, Hurvínka a Máničky, které jsme pro ně už nastudovaly v japonštině. Rozuměli! Už také proto, že problematika, kterou jim v našich mluvených scénkách prezentujeme, je tím právě tak blízká, jako našemu divákovi. Vždyť jsou to rozhovory, jejichž podstatou je generační spor, nebo střet nov ého se starým, nebo konflikt s kultem čehosi. A Japonsko? To je, co se týká vzhledem k dítěti, kult otce vzhledem k celé rodině, kult učitele, kult zaměstnavatele a z kultů bychom se pomalu nevymotali. Za jak dlouho jste se naučil japonsky? Je vůbec v lidských silách ovládat šestn áct jazyků do té míry, že si dovolíte koketovat s přeřeknutím? Záleží na tom, v jakém jazyku. Německý divák fandí každému, kdo k němu promlouv á v jeho mateřštině, byť s cizím akcentem. Dokonce se tím baví. Naproti tomu celá anglosaská oblast vyžaduje naprostou dokonalost jazykového projevu. A to jsou jenom dva příklady za všechny. S japonštinou bylo všechno daleko složit ější. Už také proto, že je to snad jediný jazyk na celém světě, který nemá oporu v příbuznosti jiného jazyka. Já při překladech vždy spolupracuju s rodilým Němcem, Japoncem, Angličanem apod., který ovšem zná také dobře česky a současně zná i Spejbla s Hurvínkem. Dokonce důvěrně. První překladatel do japonštiny byl tokijsk ý univerzitní profesor pan Čino (psáno a čteno česky), který na univerzitě v Tokiu vyučuje češtinu. Jeho překlad byl však vysloveně literární a nehodil se k našim ušatcům. Při druhém zájezdu překlad týchž scének pořídil Čech pan Krouský a bylo všechno v pořádku. Požádal jsem pak japonskou agenturu, aby mi přeložené texty nahrál, resp. v rychlosti hovorové řeči na- četl nějaký Japonec. A stalo se. Jenomže. Místo japonského herce nahrávku pořídila členka japonského loutkového divadla, kter á se pokusila mluvit S + H hlubokým a vysokým hlasem. A mně nezbylo, než si zoufat. Tak nesmyslně falešné intonace jsem rozpoznal na první poslech. Tolik nep řirozeností v mluvním projevu se málokdy dostane na světlo boží. Ale abych se vrátil k jazykům. Bez uzardění mohu říci, že jsem získal takovou jazykovou praxi, že jsem schopen improvizovat v jakémkoliv existuj ícím jazyku. Třeba v hindustánštině nebo v bengálštině. Ovšem jenom v rolích Spejbla a Hurvínka. A stačí mi k tomu přibližně dvacet slov, abych dokázal zaimprovizovat řekněme takto Spejbl: No, já bych . . . jaksi . . . když . . . samosebou . . . a to taky, že ano? Hurvínek: Přesně tak! Takže vidí- te, že to není tak složité, když se ví ,jak na to! Jak jste připadl na myšlenku hrát Spejbla a Hurvínka cizojazyčně? V 53. roce se divadlo chystalo na Festival studentstva a mládeže do Bukurešti. Skupa ležel s infarktem v nemocnici a tak jsem v jeho zastoupení měl odehrát svá první zahraniční představení já. jenomže. Mě a houslového virtuóza Josefa Suka nechtěli pustit. Pepíčka proto, že neudělal zkoušku z marxismu-leninismu a mě proto, že jsem si před příchodem ke Skupovi odseděl trest podle zákona na ochranu republiky za údajnou protistátní činnost. Nakonec jsme však jeli oba, protože už naši přítomnost nebylo možno stornovat. A tak jsem krátce před odjezdem zašel za Skupou do nemocnice, abych se poradil, jak mám ty dva v Bukurešti hrát. A Skupa se na mě díval takovým laskav ým okem a moudře pronesl: „Víš co, dělej si to jak chceš, voni tomu budou stejně hovno rozumět!” A tak jsem cestou vlakem ve spolupráci s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem, připravoval drobné hurvínkovské konferenciérské spoje v šesti jazycích, aby alespoň někdo rozuměl. A povedlo se. Noviny psaly: „Hurvínek-Zátopek 1:1. Miláček sto šesti národů apod.” Miloš Kirschner je jeden z nejpečlivěj- ších lidí, jaké jsem poznal. Když jsme se na podzim loňského roku domluvili na rozhovoru, vyžádal si nejdřív otázky předem, aby se na ně mohl připravit. Později mě přivítal v ředitelské kancel áři divadla S + H (dnes satiry a humoru), nabídl whisku, rozmlouvali jsme a diktafon se otáčel. Fascinovalo mě, jak plynule a bez varování přecházel ze spejblovského barytonu do civilního hlasu a deseti dalších variací. Z třiadvaceti otázek jsme za dvě hodiny zvládli první tři. Potom jsem přijel na nové představení – EAST SIDE STORY. Miloš Kirschner mluvil ve hře sebe – jako ředitele divadélka – a zároveň i Spejbla. A byl zároveň slyšet za kaž- dým dialogem, za každým fórem na scé- ně. Přepsal jsem náš rozhovor tak, jak jsem si ho pamatoval, a poslal k autorizaci. Včetně bonmotů, kterými občas nějakou otázku „odpálil”. Když jsem si přijel pro konečnou podobu interview, řekl Miloš Kirschner něco, co mě fascinovalo: „Při předpokládan ém rozsahu 270 řádek, to znamená 14 řádek na jednu otázku.” S preciznost í, která je jeho nejhlubší podstatou, nahradil bonmoty poctivou a upřímnou životní pravdou. Jenom tu svou poslední větu si doluji znovu připojit: Recept na to, jak v životě něco doká- zat, je na světě. Chachá!

Pin It on Pinterest

Shares
Share This