Category: 1994 / 03

Napsal: Karel KýrNEUSILUJE PŘEDEVŠÍM O ZMĚNU HMOTY, ALE O ZMĚNU VĚDOMÍ Pane Zadrobílku, vaše nakladatelství Trigon patří k těm nejagilnějším, která vydávají skvosty hermetické literatury. Vydal jste Fulcanelliho „Tajemství katedrál“. Rosekruciáni tvrdí, že katedrály jsou studnicí rosekruciánských symbolů. Ovšem setkal jsem se i s názorem, že jsou v nich skryty symboly starých alchymistů. Jaký je váš názor? To, že gotické katedrály mají svá tajemství je dnes už obecně známé. Katedrála je dědičkou starověku. Vyjevuje a symbolicky vykládá univerzální obraz světa. Její tělo, spočívající na magickém půdorysu znamení kříže a orientované podle světových stran v prostoru a čase, věrně zrcadlí obraz nebes a konstelací hvězd. Každý symbol na ní umístěný, je svou povahou ambivalentní. Nelze na něj aplikovat jediný druh výkladu. Symboly se vztahují nejen k tajemstvím teologickým, k tajemstvím Starého a Nového zákona, nýbrž i k tajemstvím ducha a hmoty, jejich vzájemného vztahu, k celé takzvané hermetické filozofii, kterou se pilně zaměstnávali právě rosekruciáni.Jak vidíte, všechno souvisí se vším, nebo jak staří často opakovali: všechno je Jedno. Zmínili jsme se o hermetismu. Většině čtenářů tento pojem není jasný. Podle mne je hrërmtismus souhrnným názvem pro tři okultní věd: magii, alchymii a astrologii. Nemýlím se? V podstatně máte úplnou pravdu. Hermetismus je tradiční tajné učení, jehož původ se umisťuje do času před potopou světa. My, tady, jsme byli na dlouho odlou čeni od literatury, která se těmito probl émy zabývá. Nesměla vycházet a existovala jen v podhoubí „samizdatové kultury“, což možná bylo dobře. U nás se totiž často čerpalo spíše ze starých zdrojů a pramenných materiálů, zatímco „svět“ šel dopředu a z esoterické literatury se stal především výnosný obchod. Cena těch knížek, které vycházely a stále ještě vycházejí „na Západě“, není zdaleka tak veliká, jak naznačují obálky. Ovšem dnes se situace změnila i u nás. Začínáme se „Západem“ srovnávat krok. Vychází nepřebern é množství titulů esoterické literatury, vše se k nám valí …Na jednu stranu je to dobře, na druhou vzniká problém, jak se v té záplavě orientovat. Domnívám se, že je to v pořádku. Ten, kdo hledá, si má z čeho vybírat. Je mu dána možnost, aby si vybral dobře nebo špatně a vědění dostal odměnou, ne za peníze. Díky našim obrozencům nám byli alchymisté v minulých letech popisováni – slušně řečeno – jako pošetilí podivíni.Přitom alchymie by mohla být jedním z nejdůležitějších pozůstatků vědy, techniky a filozofie dávno zmizelé civilizace. Mám pravdu? Je alchymie poutem s civilizacemi, které neznáme? Obraz, který nám odkázali alchymii naši předchůdci, je skutečně takový, jak říkáte. Alchymii posuzovali chemici, kteří vycházeli z tehdejšího vědění o hmotě, a to bylo ještě velmi nerozvinuté. Atomy byly nedělitelné, přeměna hmoty nemožná. Dnes už víme o něco víc. Kritiky alchymie zajímali spíše spagyrikové, kteří jsou vskutku předchůdci chemiků. Nicméně i praví alchymisté měli řadu poznatků, vyu žitelných prakticky. Už v 18. století jeden z nich objevil princip barevné fotografie, jiný znal tajemství elektřiny či elektromagnetismu, ale žádný z nich své objevy veřejně nepublikoval. Ze třináctého století máme zprávy o nejrůznějších, na tu dobu naprosto neuvěřitelných vynálezech. Jako příklad mohu uvést historii vězně tří papežů, františkána Rogera Bacona (asi 1214 – 1292), který „pro své styky s pekelnými mocnostmi“ měl zakázáno cokoli psát. Nedostal pero ani papír, mohl jen svobodně přemýšlet, protože tehdy, jak se zdá, do mozku ještě nedokázali zasahovat. Ten člověk předešel dobu o neodhadnutelný počet staletí. V pražském Národním muzeu je překlad jeho dopisu, který psal Vilému Pařížskému. Bohužel překladatel vynechal dvě a půl kapitoly – asi proto, že právě ty byly v latinském originálu šifrované. Dopis mluví o mořských lodích, které se mohou pohybovat bez veslařů o samohybných vozech, o létacích strojích. Jsou tu popisovány záhadné objevy a vynálezy, například třaskavina, jejíž množství zvíci jednoho palce dokáže zničit město i s armádami, které ho brání. Neumím si představit, o čem se zde mluví.Rozhodně ne o střelném prachu, jak se to někdy snažili vykládat zastánci školní historie“. Bacon znal dalekohled a pravděpodobně i mikroskop. Popisuje nejrůznější fantastické vynálezy, například přístroj, s jehož pomocí je možné vytvořit na nebi přízrak několika sluncí či velikého množství hvězd, případně armády „válečného lidu“, takže nepřítel na zemi se „s děsem rozprchne“. To známe už z časů Konstantina Velikého i z legend o zjevení se přízraku svatováclavského vojska před bitvou, ale na rozdíl od legend Bacon tento jev popisuje jako výsledek technického umu a dokonce připojuje, že „nepřátelé by teprve utíkali, kdyby se jim ukázal přístroj, jímž se tento div působí“. Jsou tu divné věci. Přístroj, který pomocí „sklouzávání paprsků a jejich skel a zrcadel“ může na holé zdi domu „vyčarovat “ ozdoby ze zlata a stříbra i drahých kamenů; avšak „ člověk, který by se jich chtěl dotknout, nic by nenahmatal“. V dopise je řeč o klodkotoku, který způsobuje srůst přetržených rostlin nebo jejich rychlé zakořenění, o lécích, prodlužujících život až do šesti set let.Znovu se mluví o divech, které známe z legend o Alexandru Velikém, což nás odkazuje do starověku a vyvolává v nás podezření, že všechno už tu bylo. Toto odvětví hermetických věd má mnoho společného se současnou vědou a technikou. Tehdy však zasvěcenci nesm ěli o podobných věcech mluvit, protože – jak Mistři říkají – kdyby se dostaly do rukou vládců, mohl by být zničen svět. Pokud jde o alchymii, je v Baconových dopisech zašifrována tak dokonale, že ji, zdá se, nikdo ještě nerozluštil. Je těžké, dokonce snad i nemožné, číst alchymistické spisy bez předběžné vysilující přípravy. Četba vyžaduje nesmírně filologické znalosti. Navíc – šifrování je mnohonásobné a všude jsou „pojistky“, které při vloup ání uvedou do chodu signalizační zařízení a mysl Adepta je okamžitě zmatena. Často užívaným způsobem utajení jsou klamné výroky, vřazené mezi pravdivé; jak říká John Dee, někdejší host u dvora císaře Rudolfa II.; „Kdykoli mudrci chtějí synům svého učení sdělovat skryté pravdy, používají týchž výrazů pro formy (tedy skute čné věci) i jejich stíny, čímž moudré separují od bláznů. „Jindy dosahují maximálního utajení pomocí skrytých citací. Například v textu je ocitována věta z nějaké knihy, která vyhlíží jako součást autorova vyprávění. Pokud nepochopíte, že jde o cit át, čtete dál a tajné sdělení vám uniklo. Jestliže citát odkryjete, musíte hledat v knize ono místo, z nějž pochází, a tam ke svému údivu zjistíte, že pokračování citátu pravdivě a předně popisuje, co máte udělat, abyste pokročili v práci. Častými autory, z nichž pisatelé alchymistických traktátů citují, jsou ti, kteří napsali knihu s titulem, v němž se objevuje buďto slovo „proměna“ nebo některý ze symbolů alchymistické praxe. Často to bývá Ovidius (Zlatý osel neboli Proměn), později Rabelais atd. Zpočátku jsem tomu nevěřil, ale dnes vím, že tomu tak je. S citacemi z Rabelaisa pracuje klasik novodobé alchymie Fulcanelli, a to nejen v „Tajemství katedrál“, ale i v dvoudílných „Filozofických příbytcích“, jejich vydání chystám na počátek příštího roku. Roger Bacon, o němž mluvíme, vynalezl velmi důmyslné šifrov ání, které se dodnes nepodařilo úspěšně a nesporně vyřešit. Někteří dešifranti v jeho písemnostech objevili zprávy o hvězdokupách, mlhovinách, o složení buňky, a to prosím ve třináctém století!Zcela jistě je v nich zpráva o přípravě a zhotovování Filozofického kamene, který ve svých třech formách dokáže proměňovat obecné kovy v nejryzejší, naddokonalé zlato čí stříbro, prodlužovat mládí a život, zkujňovat sklo a vyrábět tak zvané „věčné“, nikdy nezhasínající lampy. Tohle všechno jsou jen vedlejší výsledky práce. Jde především o proměnu psychiky člověka, o přeměnu jeho vědomí, k němuž dochází, řídí-li se alchymista přesně propracovanými návody k jednání. Postupy jsou de facto součástí všech alchymistických (pravých) spisů. Prý známe více než sto tisíc alchymistických knih. Je možné je vůbec prostudovat a kdo v nich bádá? Tady je jeden problém. Údaj, který citujete, pochází z „Jitra kouzelníků“, z knihy, která zaujala veřejnost víc, než si doopravdy zaslouží. Nevím, kde autoři těch sto ti íc vzali, snad odhadem. Je třeba říci, že spisů je skutečně nesmírné množství, ale jejich kvalita je velmi různorodá. Často jsou to jen kompilaci spisů starších Počet spisů tak narůstá kdežto informace se ztrácí. S tím musíme počítat. V současnosti se zabývá starými rukopisy a tištěnými knihami několik vědeckých pracovišť na celém světě. Při „Unescu“ se zřizuje soupis alchymistických spisů a knih, umístěných v knihovnách zámků, klášterů a univerzit. Je možné, že by alchymie byla poutem s civilizacemi, které neznáme? Je tato hypotéza pravděpodobná? Víc než pravděpodobná. Dějiny, které nám přednášejí ve školách, jsou výsledkem myšlení minulých generací, tedy těsně minulých. Stále se nám říká, že čas plyne jednosměrně. Že to, co bylo, je cosi „starého“ a to, co bude, „něco nového“. Vývoj postupuje „vpřed“. Tento obraz nabouralo několik osobností současné publicistiky, především Erich von Däniken. I když s ním člověk nemusí souhlasit a může mít spoustu výhrad, je dobře, že navrtal dírku do třinácté komnaty. Jde o to, poznat sebe sama. Své dějiny. Tady už bylo několik civilizací, vyloženě pozemských, které měly vyspělou techniku. V jejich jádru však vězela jakási nejspíš „morální“ chyba, a proto vzaly za své . K tomu, aby vznikly, nepotřebovaly žádné „velvyslance z vesmíru“. Nepotřebovaly je ani k tomu, aby zanikly. Ať už příčinou jejich zániku byla přirozená katastrofa nebo se zničily samy, případně šlo jedno s druhým ruku v ruce, je nepopiratelné, existovaly dávno před námi. Nepřímé důkazy vzbuzují mrazení v zádech. Třeba legendy indiánů Hopi, že ano? Třeba. Ale zprávy nacházíme všude, i v Evropě. Důležité jsou, podle mne ne právě mytologická vyprávění z Číny a Indie. Podle některých lidstvo vyhynulo díky tomu, že přestalo pršet. Že nepadal déšť, ale držel se nahoře a vytvářel kolem zeměkoule jakousi mračnou pokrývku.Potom bůh vystřelil několik kouzelných střel, ty oblačnou pokrývku protrhly a následně způsobily potopu světa. Možná, že od podobné události nejsme – bohužel – příliš daleko. Naše konání ve světě připravilo pro budoucno nejrůznější katastrofy, jimž nebudeme umět uniknout. Tichou útěchou může být, že až dosud vždycky zůstalo naživu nějaké „semeno lidstva“, pár jedinců, kteří tradovali vědění a snažili se je pro pravý čas uchovávat v tajnosti, aby znovu nebylo zneužito. Proto si myslím, že k nám alchymie skutečně, tak jak jste řekl, z dávného pramene přichází. Newton věřil v existenci zasvěcenců, tedy v řetěz zasvěcenců, který se táhne do velmi vzdálené minulosti. Ti prý znali tajemství přeměn a rozpadu hmoty. Co myslíte, byl Newton alchymista či dokonce zasvěcenec? Ten, kdo něco ví, nevykládá o tom. Když slyším, že jacísi rosekruciáni veřejně vyučují a dokonce za to požadují peníze, ano, ano, pokývám hlavou a jdu dál. To totiž nemůže být nic zajímavého. Když někdo přednáší o alchymii, není alchymista. Alchymista žije sám v odloučenosti u svých nádob a koncentruje se na své dílo. Nemůže nikam odcházet. Nemůže o své práci nikomu vykládat, protože tím by porušil první pravidlo hry, zvané alchymie. Kdyby cokoli vyjevil, uškodil by především sám sobě. Newton skutečně praktikoval alchymii.Zanechal po sobě deníky, v nichž jsou opět šifrované záznamy. Popisuje tu některé alchymické postupy. Ovšem jestli byl zasvěcencem nebo jen adeptem – nev ím. Jasné je, že nějakým způsobem došel vysokého vědění. Jak sám řekl, stál na ramenou obrů a viděl tak daleko jen díky jim. Podobných mužů bylo víc. Málo se o nich ví, protože většina z nich zachová- vala anonymitu a navenek se příliš neprojevovali. Pokud ano, tak pouze svým jemným způsobem dávali najevo, že tu jsou. Zveřejnili třeba nějaký méně důležitý objev – tedy z jejich hlediska – který ve světě způsobil senzaci. Tím řekli svým duchovn ím přátelům: Tu jsem, můžete se mnou navázat kontakt. Potom se většinou opět stáhli do ústraní. Někdy dokonce nepohrdli kamufláží: úmyslně učinili chybu, zveřejnili napadnutelnou teorii. Chtěli být zapomenuti. Zavrženi. Aby měli klid pro svou práci. Pro alchymistu je prý moc nad hmotou a energií jen vedlejší skutečností. Cílem alchymie je přeměna alchymisty samého, jeho vzestup k vyššímu stavu vědomí. Mohl byste mi o tom říci něco více? Napřed bych měl asi zdůraznit, že alchymie je pouze jednou z cest, jak se do takového stavu dostat. Není jediná, nicméně má určité přednosti. Když po ní jdeme, dostává se nám jistých znamení a my si v nádobě můžeme ověřovat, zda jdeme správně, zda nechybujeme, zda dílo nebylo ztraceno. Můžeme sledovat, jak prom ěna postupuje. Ostatní cesty se vyhýbají materiálnímu experimentu, alchymie na něm zakládá. Samozřejmě, že nejde o to, aby člověk přeměnil pouze hmotu, především se jedná o to, aby přeměnil sám sebe.Také ne všichni, kdo se snažili přeměnit hmotu, dosáhli svého cíle. Mnozí špatně skončili, ve středověku často na šibenici. Nemůžeme vědět, jaké je vědomi alchymisty, můžeme si jen domýšlet. Ale máme dostatek dokladů toho, že k veliké změně dochází, musí dojít. Podobnou proměnou procházejí i největší filozofové, umělci, náboženští myslitelé, mystici, někdy dokonce i ti, kteří vládnou národům a velkým stáním celkům (teď mluvím spíše o minulosti). Dávní alchymisté prý znali atomickou energii, věděli, že geometrické uspo- řádání krajně čistých látek stačí k rozpoutání atomických sil, aniž je zapotřebí používat elektřinu či vakuovou techniku. Co vy na to? Nerad bych kázal o něčem, čemu sám dobře nerozumím. Možná, že využívali jiné druhy energie než atomické, o nichž zatím (nebo už?) nevíme. Třeba psychické? Není to vyloučené. Ale mohou existovat i další, vytvářené například prostoročasovými vztahy. Jsme zajatci svého těla, svého způsobu myšlení, svého vývoje. Jen stěží můžeme o sobě objektivně uvažovat. To je vlastní člověku, který přejde z obecného vědomí do jiného a zpětně se nahlíží a vidí. Vím, že alchymisté existují i dnes. V „Jitru kouzelníků“ je zmínka o třech alchymistech v Praze. Když na podzim roku 1989 měl dr. Petr Vágner v pražské Lidové knihovně přednáškový cyklus z dějin a filozofie alchymie, po jedné přednášce ho navštívil člověk, kterého charakterizoval jako typ mystika z oblasti alchymie. Ten muž se nepředstavil, naznačil však, že se aktivně zabývá  alchymií a během rozhovoru upozornil na nebezpečí zprofanování alchymických poznatků. Dá se předpokládat, že u nás aktivní alchymisté existují a dodr žují alchymistické zásady uzavřenosti před světem a utajení svých prací? Neznám dr. Petra Vágnera osobně, ale vím, že se zasloužil o první veřejnou satisfakci alchymie.Nepovažoval k ní šetrně jako lékař, který se snaží stanovit co nejp řesnější diagnózu. Nahlížel ji, myslím, jako zvláštní případ metody rozšiřování vědomí, jako praxi odlišnou od té současné vědecké. Je velmi pravděpodobné, že po své přednášce hovořil s člověkem, který mě právě na cyklus jeho přednášek upozornil. V Praze existují nejméně dva alchymisté, kteří se zabývají činností, které se říká Velké Dílo. Jeden další nedávno zemřel, aniž by „došel podzimu své práce“. Byl, myslím si už dosti blízko cíle. Je mi po něm smutno. Všichni skuteční alchymisté zachov ávají přísnou anonymitu. Pokud o své práci hovoří, pak jedině se svým Mistrem. Ten jim radí, jak dál. Ovšem Mistra mohou vidět pouze oni. Psychiatr by bez váhání soudil na nějakou vyšinutost. Ale co je o vlastně vyšinutost? Není to právě rozšířené vědomí, které ji působí? Připraveného adepta rozhodně nezaskočí natolik, aby se pomátl na rozumu. Alchymisté tvrdí, že existují prost é, úsporné a bezpečné prostředky, jak navodit transmutaci ve velkém. Dnešní fyzika něco takového odmítá. Pokud by však takováto transmutace existovala, potom má jádro atomu takové vlastnosti, jaké ještě neznáme. Rád bych znal váš názor. Promiňte, já jsem pouhý nakladatel, který se zajímá o jistý druh literatury a nemohu se vyjadřovat k tak specifickým problémům. Jedno je však jisté: „transmutacím“ obrovských zařízení a nesmírných energií, čímž se vlastně praktické využívání této techniky anuluje. Velikost finanč- ních nákladů se má v poměru k výslednému efektu asi tak jako naše zeměkoule k hvězdě první velikosti. Nicméně lze přepokládat, že k uvolnění atomické energie nejsou podobná zařízení vůbec potřebná; to se už vyzkoušelo. Alchymie se nemýlila: atom lze dál rozložit.Můžeme se nořit do nitra hmoty jako se můžeme nořit do vesmírného prostoru. Tak jako mravenci v pohlavní dospělosti dostali jsme křídla a nyní můžeme vzlétnout ze svého rodného mraveniště a oplodnit vzdálené světy historií; opačným směrem pak můžeme proniknout do hmoty a historie ji zbavit. Je to velmi, velmi možné. Jedním z prvních vážných alchymist ů v Čechách byl Arnošt z Pardubic (1297 – 1364), první pražský arcibiskup. Alchymii prý provozoval i Karel IV. Je to pravda? Rád bych otázku rozšířil. A ani potom neodpovím jednoznačně, protože tohle nikdo nemůže vědět. O Arnoštu z Pardubic nás zpravuje Balbín, který tvrdí, že na vysok ých školách v Itálii pěstoval „tajemné umění“. Je třeba vědět, že tento muž nebyl pouze pražským arcibiskupem, ale pozd ěji též kancléřem vysokého učení praž- ského, rádcem a společníkem císaře Karla IV., takže o alchymii oba dva občas zavadili. Jeden z italských alchymistů připsal Karlu IV. Spis o alchymii (ten je uchováván v bývalé císařské knihovně ve Vídni), v němž je zmínka, že císař sám „toužil alchymické umění poznat“. Dokonce jedné z žen Karla IV., neví se které, byl věnován traktát Cornelia Alvetana Arnsrodiea. „Poklad všech pokladů, Elixír mudrců“, v jehož titulu je poznámka, že byl sepsán podle návodu české manželky císaře Karla IV. Tento rukopis však pochází až ze XVII. Století. Tím ale není vyloučeno, že se ně- která z žen Karla IV. Alchymií zabývala.V dějinách alchymie figuruje několik žen – alchymistky; o nejstarší máme zprávu už z třetího století, jmenovala se Marie Židovka a připisuje se jí vynalezení vodní lázně. Pokud jde o samotného Karla IV., byl to vzdělaný panovník, vychovaný u francouzsk ého dvora v čase, kdy v této zemi alchymie vskutku jenom kvetla. Byl to člověk poznamenaný mysticismem a měl v genech zakódované přednosti všech svých prabáb až po mýtickou jasnovidnou kněžnu Libuši. Rudolf Steiner, který svého času navštívil Karlštejn, byl uchvácen freskami na schodišti, a prohlásil o nich, že mají ryze alchymistický obsah. Rozhodně můžeme tvrdit, že alchymie má v Čechách dlouholetou tradici. Čechy jsou magické místo, v němž se sbíhá množství barevných nitek ze všech nejdůležitějších center Evropy. Jak říkával André Breton, Praha je magické centrum Evropy, těžiště v němž a o něž se neustále bojuje. Možná, že právě tady jsou velmi výhodné podmínky pro realizaci změny vědomí, pro jeho rozšíření. Ale to bychom se dostali daleko. Příliš daleko . Jak si vysvětlujete vlnu mystickookultn í orientace na konci 19. a na počátku 20. století a samozřejmě na konci druhého tisíciletí? Je pravda, že se konce století sobě podobají jako vejce vejci. Lidé jsou unaveni tím, co znají a hledají to, co neznají. Dnes jsou unaveni nadvládou diskurzního myšlení. Chtěli by přejít o patro výš. Být jinde. To asi souvisí s kyvadlem času, které má svou stoletou frekvenci. Teď to navíc bude i konec tisíciletí a jak si můžeme zpětně ověřit, všechna milenia byla poznamenána mysticismem, chiliasmem, vírou v konec světa, v příchod antikrista a posléze mesiáše … Asi se chystáme odejít ke svým prarodi čům, od nichž nás dělí vlny potopy světa, vodní spoušť, která všechno spláchla. Takovéto proudy myšlení provokují a produkují zájem o esotrërní vědy, o všechno záhadné a chytří lidé v tom ihned „čují“ obchod a začnou programově produkovat knihy, které jsou čtenáři očekávány. A nejen knihy, také filmy, divadelní hry atd. Začínají se rojit nové, či staronové esoterní společnosti a snaží se diváky chytit na vějičku, jak se kdysi krásně říkávalo. Protože když ptáčka lapají, krásně mu zpívají. Ta vlna zájmu je zákonitá. Po ni přijde jiná, která tento zájem na přesně spočítaný čas nanovo zákonitě spláchne. A tak to jde zatím stále dál. Moderní je pokaždé to, co se už dostate čně zapomnělo. Je to vyvažování vah, jímž se zachovává život. Kdyby se některá miska převážila na delší než zákonitý čas, mohlo by se cosi na světě nenapravitelně porušit. Proto je ono vyvažování správné. Tak to má být.

Category: 1994 / 03

Napsal JIŘÍ KOPECKÝ

Antarktický kontinent je smutně krásný svět; je to kraj roze klaných vrcholů, formovaných větry a strmých hor, škrcených ledem obrovitých ledovců. Je tak chladný, že se zdá, jako by se tu i sluneční svit chtěl zimou. Pro vědce, kteří tam pracují, představuje Antarktida obrazně i doslovně mrazírnu: ve svém ledovém nitru uchovává záznamy o klimatické minulosti – dobách ledových i o období teplých a může chovat také klíč k podnebí budoucnosti. „V ledových vrstvách jsou skryty nejcennější údaje o podnebí světa,“ říká Edward Todd z americké Národní vědecké nadace (NSF).

„Antarktida má větší vliv na světové klima než kterákoli jiná část světa.“ Jakmile na tento jižní kontinent zavítá jaro, přichází s ním v rámci antarktického programu NSF zároveň přes tři sta badatelů. Když teplota stoupne ze zimního průměru minus 26 stupňů Celsia na letní průměr nula stupňů, lze různé pokusy provádět poněkud snadněji, i když život tady ani pak rozhodně nejsou letní prázdniny. Výzkumné stanice jsou osamělá předsunutá stanoviště, kde jediné vybočení z normálního života jsou karty, nebo večerní popovídání při skleničce něčeho „tvrdšího“. Izolace je tak dokonalá, že „jediná věc, kterou slyšíte, je zvuk molekul vzduchu dopadajících na vaše uši,“ povzdechl si Anthony Gow z Americké arm ádní laboratoře pro výzkum studených oblastí a pro inženýrství se sídlem v Hanoveru ve státě New Hampshire.

Mnozí vědci trpělivě naslouchají zvukům ticha naději, že snad jednou budou konečně moci zodpovědět dvě základní otázky výzkumu Antarktidy: Zvětšuje se, nebo se zmenšuje ledová vrstva a jaký vliv má stoupání hladiny kysličníku uhličitého v atmosféře? Spaluje-li fosilní paliva, obsah CO2 v atmosféře se zvětšuje a vzniká takzvaný skleníkový efekt – vrstva plynu zadržuje teplo a zhřívá tak celou zeměkouli. Je možné, že takové ohřívání rozpustí vrstvy ledu a zvýší mořské hladiny. Někteří geologové předpovídají, že hladina oceánů by mohla v příštích dvou stech letech stoupnout asi o 7 metrů a zaplavit všechny světové přístavy i mnohá pobřežní města. Ale je rovněž možné, že teplejší vzduch bude mít zcela opačný účinek: protože může absorbovat více vlhkosti, může v Antarktidě zvýšit množství sněhových srážek, což by vedlo k růstu rozlohy tohoto kontinentu. Nad těmito možnostmi mohou vědci teoreticky koumat třeba až do příští doby ledové, ale na to, jak CO2 opravdu ovlivní nesmírnou masu antarktického ledu, nepřijdou tak dlouho, dokud nezjistí, jak tomu bylo v minulosti. „Příroda se nestará o naše modely, „ říká Todd. „Abyste získali odpověď na otázku, zda se Antarktida zvětšuje nebo zmenšuje, musíte jít přímo tam a měřit.“

NAPŮL SKÁLA, NAPŮL LED. Použitím přesných přístrojů budou moci vědci v budoucnosti identifikovat jednotlivé druhy plynů, pohlcených v ledu, a tak zjistit složení dávné atmosféry. Zachycov áním radiových ozvěn, odražených od různých vrstev ledu, lze změřit jejich tloušťku a jejich pohyb. Tato metoda, kter á je asi nejrevolučnějším nástrojem antarktick é vědy, již odhalila, že Antarktida se ve skutečností skládá ze dvou oddělen ých mas ledu a země. Východní Antarktida s 83% ledu je „skutečný“ kontinent, protože sedí na normálním skalnatém loži, vystupujícím nad hladinu moře. Ale západní Antarktida, na druhé straně Transantarktick ých hor, je „mořská“ vrstva ledu, spočívající na dně oceánu a několika ostrovech. Protože východní vrstva ledu ční nad úrovn í moře, stojí tam nedotčena nejméně deset milionů let. Západní vrstva ledu je naproti tomu nechráněná a podle někter ých geologů v průběhu teplého období před124 tisíci lety úplně zmizela. Ale i led, pokrývající východní Antarktidu, se neustále posunuje. Jeho vrstvy jsou tak silné, že se svou vlastní vahou rozt ékají jako palačinkové těsto, když se naleje na horký lívanečník. Sledují koryta ve skalnatém podloží a lámou se do ledových toků, které se vespod třením zahřívají až na bod tání, což jim umožňuje klouzat koryty dolů. „Ještě před pětatřiceti lety jsme vůbec nevěděli, že takové ledové toky existují,“ říká Charles Swithinbank z Britského antarktického ústavu.

Toky se pohybují průměrnou rychlostí asi půl kilometru za rok, až se nakonec vlévají do moře nebo do ledových bariér (jako například do Rossova pobřežního ledu), které se zachycují o podmořské ostrovy. Nehybné bariéry ledové toky nadzvedávají a brání jim, aby bez překážky klouzaly do moře. Části ledových bariér se občas odtrhávají a výsledkem jsou plovoucí ledovce. Význam antarktických ledových bariér, zabraňujících klouzání ledovců do moře, je osvětlen v knize George Dentona a Terence Hughese Poslední velké vrstvy ledu (The last Great Ice Sheets). Zvýšení teploty o šest stupňů vlivem skleníkového efektu by podle těchto dvou vedlo jen k tání tenkých vrstev ledu na severní polokouli. Antarktida, kde tloušťka ledu činí v průměru 2160 metrů, by nepocítila žádný přímý účinek teplejšího vzduchu po celá tisíciletí. Byla by však ohrožena stoupající hladinou oceánu. Tající led by způsobil, že hladina moří na celé zeměkouli by stoupla a ledové vrstvy v Antarktidě, které jsou dnes pevně usazeny na mořském dnu, by se postupně zvedaly, až by se nakonec od svých „kotvišť“ úplně odtrhly. „Bez ledových vrstev, zadržujících ledov é toky, „ říká Denton, „by se stalo totéž, jako kdybyste vytáhli zátku z láhve. Víno – ledové toky – by vyteklo.“ Odtékající proudy by odnášely led z nitra kontinentu tak dlouho, dokud by celá pokrývka za dvě stě let nezmizela vinou záludného efektu „zpětného zásobování“: počáteční stoupnutí hladiny moře by vedou k rozpuštění části ledové pokrývky: hladina vody by se tak zvedla, až by západní Antarktida zůstala jen vzpomínkou v hlavách tučňáků, kteří ztratili svůj domov.

DO NITRA LEDOVCŮ. Starší teorie, které předvídaly mnohem rychlejší tání, byly spolehlivě vyvráceny. Bylo prokázáno, že led prostě nemůže z Antarktidy odtéci tak rychle, aby během několika desetiletí úplně zmizel. Dokonce i teorie zpomaleného odtávání má své kritiky. „Domnívám se,“ říká Gow, „že pod ledovou pokrývkou je dosti základových vrstev, aby led stabilizovaly.“ Jednou z možností, jak vyřešit spory, je hledat budoucnost v minulosti. Geologové proto používají běžné finty svého oboru, jako je datování usazenin, zanechan ých pohybem ledu v dávných dobrých, a vypůjčují si od mechaniků nástroje k analyzování nitra kontinentu a k rekonstrukci klimatické minulosti země a měnící se velikosti ledové pokrývky. „Paleoklimatologie už značně pokročila, “ říká Denton „Máme pocit, že jsme pouhý krok od velikých objevů.“ Tyto velké naděje vzbudila překvapivě přesná analýza nitra ledu. Dokonalá moderní technologie vrtů umožnila vědcům vyvrtat na Byrdově polární stanici jádro ledu až z hloubky 2555 metrů. Zkoumali jednu vrstvu ledu za druhou. K měření a určování plynů, pohlcených v nitru ledu, používali chemické analýzy – v bublinách v nitru ledu se totiž odráží stejné složení atmosféry, jaké bylo před tisíciletími. Badatelé nacházejí v zamrzlých bublinách různé informace. Již před více jak deseti lety vědci z Bernské univerzity oznámili, že množství kysličníku uhličitého se koncem poslední doby ledové, kdy se Země začala zahřívat, prudce zvyšovalo. „Kysličník uhličitý vykazuje v době před 12 tisíci lety obrovský vzestup, z 200 na 280 částic na milion ppm,“ říká Bernhard Stauffer. Může to být náhoda, ale i příčina nebo následek; protože v minulosti množství kysličníku uhličitého v atmosféře tak často kolísalo, vědci si zatím nejsou jisti, zda plyn přímo vyvolává trend zvyšování teploty, nebo zda již existující trend prostě jen znásobuje.

A skutečně, úroveň kysličníku uhličitého stoupla v minulosti až na 400 ppm, aniž led tál. Současná úroveň je 338 ppm a pro příští století lze předpokládat, že se toto číslo zvýší až na 600 ppm. Zdálo by se, že to ledovou pokrývku ohrozí, ale další testy provedené na Byrdově polární stanici jsou optimističtější. Měření objemu bublin zachycených v ledu mohou vědci určit, jak silná byla ledová pokrývka v minulosti. Technika je jednoduchá: z většího množství nebo větší velikosti bublin vyplývá vyšší atmosférický tlak, což znamená tenkou ledovou pokrývku s povrchem nízko nad zemí. Na základ ě tohoto pravidla zjistili francouzský geolog Dominique Raynauld a Ian Whillans ze Státní univerzity v Ohiu, že led od konce poslední doby ledové narostl asi o 260 metrů. „Domníváme se, že při stoupající teplotě vyvolal kysličník uhličitý zvýšení sněhových srážek nad Antarktidou, čímž se zase zvětšila rychlost hromadění ledu,“ říká Whillans. I když ledová pokrývka roste po celá tisíciletí, vědci si dělají starosti s možností náhlého obratu: Včasné varování, že se ve vrstvách ledu projevují změny, je životně důležité, má-li civilizace plánovat svět s novými liniemi mořského pobřeží. Výzkumy Britského antarktického ústavu přinesly z tohoto hlediska znepokojivé výsledky. Za posledních čtyřicet let stoupla celková teplota asi o dva stupně. „Máme nezvratné důkazy o ústupu Antarktidy, tedy o rozpadu ledových bariér na okrajích,“ říká Swithinbank. „ Já osobně pevně věřím, že zvyšující se množství kysličníku uhličitého povede pravděpodobně k neustálému zvyšování teploty kolem celého pobřeží Antarktidy.“ Otázka, zda toto zahřívání vyvolá na jižním kontinentě větší sněhové srážky, nebo zda povede k jeho tání, zůstává zatím nezodpov ězeno. Je to však otázka naléhavá a opatrnost v mýlce vyžaduje spíše určitou dávku pesimismu. Například Charles Bentley z Wisconsinské univerzity teorii o „superrychlém ústupu“ nevěří. Potenciální nebezpečí je však podle něho tak velké, že „musíme provádět výzkum, abychom si byli jisti, že já mám pravdu a oni se mýlí“.

Category: 1994 / 03

PTAL SE: LIBOR MICHALECFOTO:  archiv  MIROSLAVA ZIKMUNDAŘíká se, že jogíni dokážou silou své vůle pouhým pohledem udeřit. Upřou na vás zrak tak pronikavě, že přímo cítíte ten náraz. Definitivně mě o tom přesvědčil cestovatel Miroslav Zikmund. Než jsme za tímto mužem, který objel celý svět, přejeli republiku od Ústí nad Labem po Zlín, nabrali jsme tři a půl hodiny zpoždění. Když jsem se pokoušel o omluvu, přišel ten pohled. Myslím, že hned tak někam pozdě nepřijdu.Přespal jsem ve Zlíně a druhý den zvoním u jeho vily v prostorné zahradě pro jistotu o čtvrt hodiny dříve. Přivítal mě úsměvem a domácí slivovicí. Posadili jsme se do hlubokých křesel uprostřed místnosti až ke stropu obložené knihami a originály obrazů. Na regálech jsem si všiml štítků, jaké bývají ve veřejných knihovnách. Byla to pracovna vědce a vzdělance, nikoli dobrodruha. Miroslav Zikmund položil vedle mého diktafonu svůj magnetofon tak, aby vyly oba stejně daleko a stiskl u toho svého tlačítko pro nahrávání. „Tak můžeme,“ řekl.Zalistoval jsem v knize Ludvíka Vaculíka Srpnový rok a přečetl tento zatržený odstavec… „Cestovatel si povzdychl, že Evropu nezná, protože Evropu si s kolegou pořád nechávali na pozdější věk, až budou unavení či línější, a zatím došlo k tomu, že nesmějí nikam. Počítal jsem nenávist, a paní učitelka chraplavě zas pravila: „Jakožto zkušený člověk, kus světa jste pravda viděl. Odkud ta zloba a násilí? Je to samo ze sebe nějak, nebo to někdo organizuje, kdo to potřebuje?“ Cestovatelova odpověď, zřejmě dávno předtím promýšlená, je zde withheld čili zadržena. Nejsme ve Skandinávii.“Pane Zikmunde, co jste tehdy odpověděl? Zeptal jsem se. To jste na mě přišel pěkně od lesa. Ta zloba se projevuje všude kolem nás. Řeknu vám upřímně, že už ani nechci sledovat televizní zprávy o Jugoslávii. V Albánii jsem kdysi viděl čtverhranné pevnůstky bez oken vyjma malého otvoru nahoře, který se leze dovnitř po malém žebříku, jenž se nakonec vytáhne. Pevnůstky se na závají kula a slouží k vykonávání krevní msty. To je něco, co je výsadou tohoto koutu Evropy, kterému se říká Balkán, kde vznikla 1. světová válka a pak následně i důsledky byly příčinou 2. světové války. Domnívám se, že dnes v Jugoslávii znovu byla 3. světová válka. To navazuje na mou odpověď paní Svatoňové, kterou Ludvík Vaculík ve fejetonu zdržel. Krevní msta se tomu říká. To je proklet í, které je dáno některým národům. Teď, co řeknu, je asi nepopulární a možná to není ani humánní: Někdy mě napadá druhý extrém – že bychom se o to ani neměli starat. Proč by měli jiné národy riskovat zabíjení vlastních vojáků? Mladé kluky, které pošle jejich vláda, má nějaký snajpr odstřelovat jako zajíce? To je zrůdnost. Kdybych to chtěl dát do druhého extrému, mohl bych říci: Dobře, tak se tedy začněte systematicky vyvražďovat! Začněte starci, ženami a nemluvňaty. A byl by pokoj. Ale on by nebyl pokoj.Když považoval Ludvík Vaculík za nutné odpověď zadržet, znamenalo to, že se krevní msta vztahovala i na tehdejší Československo? Myslím, že ne. Bylo to samozřejmě v době naší společné zakázanosti, kdy jsme se i s dalšími scházeli na pravidelných čtvrtletních schůzkách, včetně Václava Havla. Ale proti tomu, co se dnes děje v Jugoslávii, to byla úplná idyla. My jsme tehdy byli svobodní ve svém vyjadřování. Mohli jsme psát, samozřejmě do šuplíku, nebo pro edici Petlice. Samozřejmě, že nás otravovali estébáci, že nás tahali k výslechům…Scházíte se dnes ještě s tehdejšími disidenty? Ano, pravidelně. Říkáme tomu archivní schůzky, to vymyslel zase Ludvík Vaculík. Chtěli jsme si uchovat tu soudržnost a to tvůrčí kamarádství, protože to je něco neopakovatelného. Poslední schůzku jsme měli v polovině prosince v hospůdce v Řitce, malé obci na trase mezi Prahou a Dobříší. Je to krásná kontinuita lidí, kteří měli důvod, alby se scházeli dál.Pozorujete na těch schůzkách nějaké změny na lidech, kteří dnes mají vysoké funkce nebo naopak nemají? Nebo změnu celkového ovzduší? Změna ovzduší – to bych neřekl, protože my jsme vždycky byli zvyklí říkat si vše naprosto otevřeně. Je pochopitelné, že lidé, kteří jsou dnes ve vysokých funkcích, nemají mnohdy ani čas. Za sedmnáct let od roku 1952 do 1969 Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka vydali přes šest a půl milionu výtisků objemných cestopisů. S pohrdáním nad těmi cestovateli, kteří projedou zemi za pár týdnů a knihu „vycucají“ z literatury a několika impresí, popisovali v jedné knize obvykle celé kontinenty. Jejich cestopisy vyšly v jedenácti jazycích (včetně japonštiny či estonštiny), pět knih bylo vytištěno v Braillovým písmem a Africký cestopis dokonce v těsnopise. Pak přišel srpen 1968 a zákaz publikování. Po invazi spojeneckých vojsk vydali světoznámí autoři už jen poslední cestopis CEJLON – RÁJ BEZ ANDĚLŮ, po jednostranném vypovězení nakladatelské smlouvy, v samizdatové edici Petlice nákladem čtyřiceti čtyř bibliofilských výtisků. Ale to není jediná kniha, která se do Zikmunda a Hanzelky nedostala ke čtenářům. Čtyři nebo pět knih není a už nikdy nebude napsaných, protože to je vlastně už historie. Mohli jsme psát do šuplíku, ale autor potřebuje znát reakce čtenářů, potřebuje tvůrčí karabáč v podobě nakladatel, který ho neustále uhání.Jak se změnil svět za dobu, která uplynula od vaší poslední cesty? A jak se změnil cestopis jako žánr? Svět se změnil – to už jsem říkal na začátku – a já myslím, že k horšímu. Cestopis jako žánr se změnil velice podstatně. Nabyl na obrátkách, na formě sdělování. Nemůže být zdlouhavý jako kdysi. Když jsem četl jednoho z našich předchůdců – Emila Holuba – zdálo se mi to strašně rozvláčné. Ale už E. E. Kisch psal velice dynamicky, „šťouravě“, lezl pod kůži. Jedné ze svých knih dal dokonce název VSTUP ZAKÁZÁN!- čili kam nesmíš – tam vlezu. No a já dnes čtu v Koktejlu nahodile některé reportáže a musím říci, že to znamená další posun. Tady dnes vyrůstá nová generace, která na to jde znovu od lesa, volí i jiný jazyk. My jsme se například ostýchali použít vulgární slovo. Tím nechci říci, že vulgární slovo použité ve správném okamžiku by bylo nějak špatné, vůbec ne. Někteří američtí spisovatelé píší jen slangem a přitom to vůbec není sprosté. Podobné změny se dějí i na poli filmařiny. Jako mladí začínající filmaři jsme se drželi například zásady záběru přes osu. Když to řeknete soudobému filmaři, zeptá se, co to je. Když to za našich časů nebyla nafilmováno „na kolejnicích“ nebo takzvanou „zabetonovanou kamerou“, tak to nebyl dobrý film. Je to dáno i obrovským posunem vpřed v technice, ke kterému za těch čtyřicet osm let došlo. Za časů Marca Pola byl cestopis objev. Dnes je ale všechno zdokumentovan é, nafilmované, až na těch pár míst na Nové Guinei, jak jste řekl nedávno v televizi.Takže plní ještě dnes cestopis svou původní funkci? Má ještě cestopis smysl? Určitě. Cestopis je svým způsobem velice atraktivní literatura. A navíc – pokud je cestopis dobře napsaný, pravdivý, přesvědčivý – je to dokument doby. Domnívám se, že literární kritici 21. i dalších století po cestopisu rádi sáhnou, aby třeba věděli, jak vypadá Írán bez těch šílenců fundamentalistů. I když je se naopak domnívám, že těch šílenců tam bude pořád přibývat.Říkal jste také, že světoznámé magazíny jako National Geographic, Geo a další, se specializují na záhady mořských hlubin, vesmíru, a podobné otázky, které jsou ještě neznámou? Tam je obrovské pole všech budoucích cestopisců. Přál bych vám, abyste na vlastní oči viděl třeba Venuši. Otázka, jak jsme vlastně vznikli, Velký třesk, tam se podle mě upře pozornost budoucích cestovatelů. Odborníci, vybavení znalostmi astrofyziky, geologie a dalších věd, budou pátrat, jestli jsme jediní ve vesmíru, jak ti druzí asi vypadají, jak se budeme navzájem dorozumívat… To jsou náměty pro autory scifi, ale i pro budoucí cestovatele. I když na té naší modré planetě je spousta míst, která si přímo říkají, aby se o nich psalo nebo mluvilo. T není jen Nová Guinea. Především jde o svědectví, jak se přetvářejí vztahy mezi lidmi, dnes o národy v Africe, kterým hrozí smrt vyhladověním, pokud jim shoří savana, nebo je vytlačí postupující poušť…Mohl bych vás poprosit o desatero pro začínající cestovatele? To v žádném případě. Chodí za mnou spousta mladých lidí a já vždy říkám: To si musíte vymyslet sami. Jakmile začnete něco kopírovat, není to původní. My tehdy v roce 1938 jsme s Jiřím Hanzelkou byli mladí začínající adepti komerčního inženýrství, a to znamenalo mít absolutně otevřené dveře kamkoli do světa. Absolventi této školy byli lidé, kteří pracovali v zahraničním obchodě, diplomacii,, měli vlastní poradenské a reklamní firmy, z nich se rekrutovali ředitelé bank, pojišťoven. Někdo z nich byl v jedné, ve dvou zemích a my s Jiřím Hanzelkou jsme byli natolik drží, že jsme chtěli vidět všechny. Tak jsme si vymysleli, a rokem 1947 zahájili cestu kolem světa. A dali jsme tomu formu propagace českého výrobku Tatra, který měl stejné ambice proniknout do světa. Pak se ukázalo, že snad umíme psát, filmovat, a tak se to všechno zrodilo. Reportáže, které běžely pravidelně dvakrát týdně v rozhlase, způsobily, že si lidé naše jména vtiskli do paměti. Tím, že nás puč v roce 1948 zastihl v srdci Afriky mezi Ugandou a Belgickým Kongem, se za námi přibouchly dveře cestovatelům a nikdo už ven nemohl. Získali jsme téměř monopol, za který jsme nemohli. Nemůžu se nezeptat na vaše přátelstv í s Jiřím Hanzelkou.Jak vlastně vzniklo? Padli jsme si do oka již na studiích. Měli jsme podobné zájmy. A u lidí, kteří mají stejný záměr, dají svým plánům stejnou formu a jsou navíc ctižádostiví, může vzniknout přátelství na život i na smrt. Teď by to mohlo znít neskromně, ale že jsme jeden i druhý (a někdy oba) současně stáli v tom pomyslném hrobě, není třeba zdůrazňovat. My jsme to také nikde neinzerovali. Když jsem nastoupil do práce, říkali tam mistrovi, který pořád jezdil po stavbách, Hanzelka a Zikmund. Tím chci říci, že v podvědomí lidí jste jako nerozlučná dvojice. Zdá se mi, že velký úspěch vašich knih, filmů i rozhlasových reportáži je právě tahle velká pozitivní hodnota kamarádství ve světě, který tenkrát asi byl plný přetvářky. Něco jak Vinnetou a Old Shatterhand. I svět, který jste popisovali, byl čistý, pozitivní, hledali jste v něm spíš to dobré. Co říkáte na tuto mou teorii? To říkáte velice krásně a je to dokonce přesné. Vycházeli jsme z toho že kamarádství je něco nenahraditelného. Ono se o tom špatně mluví, protože kamarádství buď je anebo není. Často jsme byli absolutně odk ázáni jeden na druhého, museli jsme se na sebe spolehnout. Ať šlo o pitnou vodu v Nubijské poušti, kde jsme taktak nezahynuli, nebo když jsme v Kapském městě dostali v roce 1948 telegram, abychom přeru šili cestu. Řekli jsme tehdy, že máme ten a ten plán, dostali jsme devizové krytí, žijeme natolik skromně, že spíme někde v „pangejtu“, natáhneme si moskytiéru, a když je to v oblastech, kde jsou lvi nebo šakali, hodíme si mincí, kdo bude hlídat do půlnoci a kdo od půlnoci s odjištěnou zbraní. Měli jsme o své bezpečí postaráno.A jaké bezpečí nám nabízela Praha? Pokud jme někdy měli strach, tak ne o sebe, ale o toho druhého. To zůstává trvalou devizou. Včera jsem od Jiřího Hanzelky dostal dopis, telefonujeme si, vídáme se, a jsme pořád Hanzelka Zikmund, Zikmund Hanzelka, jenom o x let starší. Ve vašich knížkách je spousta informací z nejrůznějších vědních oborů.Jak bylo možné tolik jich vstřebat? Měli jsme dobré školství. Maturoval jsem na reálném gymnáziu, kde jsme měli velmi přísné kantory, kteří nás hodně naučili. A pak- podívejte se kolem dokola – každou korunu, kterou jsme vyd ělal, ještě když jsem jako student dával kondice z matematiky, jsem investoval do nějaké knížky. Mám je rozdělené podle mezinárodního desetinného třídění, takže zpaměti vím, kde co z těch tisíců knížek je. Většinou je to literatura cestopisná, dějepisn á, biografie, tamhle vzadu uvidíte filologii – učebnice arabštiny, hindustáštiny, malajštiny, čínštiny, japonštiny – je tu znač- ná část zoologie, botaniky, tady nahoře filozofie.. Když jsem psával reportáže, a to platí určitě i o Hanzelkovi, měl jsem vždycky na mysli, že je bude číst můj profesor dějepisu a řekne si: Jek jsem toho Zikmunda mohl pustit k maturitě, když píše takovou blbost? Neboli autocenzura v pozitivním smyslu: být za to, co napíšu, odpovědný. A to taky znamenalo, když jsem někdy váhal, sáhnout do literatury. A tím, že jsem znal mezinárodní sytém desetinného třídění, mohl jsem vletět do jakékoli knihovny na světě. Jirka Hanzelka vždycky říkal: „Ty přijdeš v Kapském městě nebo Rio De Janeiro do knihovny a jseš tu jako doma. Jak to?“ A já na to: „Tak se nauč sto hlavních tříd a podtříd a víš to také.“ Když se mě novináři ptají, která kniha byla pro mě takovým předznamenáním, a čekají Robinsona, říkám, že to je jiná kniha, která má velmi prozaický název: „Technika duševní práce“. Jak si zorganizovat čas, studijní systém, systém poznámek, výpisků z literatury. Tam jsem se dozvěděl, že tento systém třídění knih existuje a používají ho všude na světě.Můžete říct několik svých nej? Nejvýš jsme vylezli na Kilimandžáro, byli jsme v nejhlubším dole na světě – dole na zloto nedaleko Johannesburgu asi 4 kilometry pod zemí. To ale není dne, kdy se měří vzdálenosti málem na světelné roky, podstatné. Lidé se mě často ptají, které národy mám nejraději. Když jsem byl velkých výškách, pochopil jsem, že lidi nutí klima k větší pracovitosti, vynalézavosti, houževnatosti. Vezměte si, kolik nositelů Nobelovy ceny je z Afriky nebo vůbec tropů? To je téma vědecké práce, kterou jsem zatím nikde neviděl. Takže je to ono baťovské: Jsem seveřan! Přesně tak. Lidi, kteří celý den leží někde ve stínu a lelkují, maximálně nechají na sebe dřít ženu, nikdy nenamáhali své mozkové závity. Horalé, kteří musí „makat „, mi vždycky byli sympatičtější. Guatemala a Nepál jsou země, které mi učarovaly.A lidé? Jedním z nejnejnej lidí byl Edmund Hillary, kterého jsem potkal před 32 lety v Káthmándú. Interviewoval jsem císaře, spoustu prezidentů, poznali jsme Brežněva i Nikitu Chruščova. Za těmi se zavřela voda, ale zůstala tu spousta obyčejných lidí, kteří neměli žádné nejnejnej, ale v našich knihách žijí dál.Přesunuli jsme se do vedlejší místnosti a vedle Miroslava Zikmunda – vědce a vzdělance jsem tu objevil také dobrodruha a cestovatel. Říká, že je Moravan volbou, narodil se v Plzni. Snad mu Zlín, stejně jako kdysi Nepál, učaroval spoustou houževnatých, pracovitých, vynalézavých lidí. Raději než psaní se věnuje práci na zahradě. Z obrovské sbírky trofejí jsem si prohlédl kámen z Hitlerova podzemního bunkru, masajskou dýku se zvlněným ostřím, indiánské foukačky s otrávenými šípy a také opatrně potěžkal vybělenou čelist jaguára. Je to přesně z toho jaguára, o kterém psal Ernest Hemingway v povídce Sněhy na Kilimandžáru a domníval se, jako všichni, že je to legenda. Český cestovatel Miroslav Zikmund sestoupil do kráteru Kilimandžára a tu čelist tam našel.

Category: 1994 / 03

Napsal KAREL KÝRROZHOVOR S BÝVALÝM ČESKOSLOVENSKÝM ROZVĚDČÍKEM Je potěšitelné, že už namísto ne schopných mužů začínají v Čes koslovensku vládnout schopnější muži, ale mnohem povzbudivější bude, až i těm nejschopnějším budou vládnout i v Československu spolehlivé zákony. Jan Procházka: Politika pro každého Panu ing. M. je pětačtyřicet let. Po vystudování vysoké školy technického směru nenastoupil do civilního zaměstnání, ale k vědeckotechnické rozvědce (VTR). Působil většinou na asijském kontinentu.Na tomto poli lidské činnosti působil do roku 1991 a dosáhl hodnosti majora. Estébákem se necítí. Řekl mi: „Vždyť pod StB patřila i Správa pasů a víz. Nehledě na to, že průmyslovou rozvědku má každý stát.“ Nyní pracuje u soukromé firmy ve výzkumu a vývoji. Ať se nám to líbí nebo ne, co se týká rozvědky a určité vědecké činnosti, je v těchto disciplinách odborníkem. Přes rok jsem se snažil o to, aby mi odpověděl na některé otázky. Nebylo to lehké, protože tito lidé jsou doposud vázáni k mlčenlivosti § o státním tajemství. Přesto jsem na některé otázky dostal odpověď. Tisku odpovídal poprvé. V poslední době naší republikou hýbala „rumová aféra“ a causa Wallis kontra Kožený.Domníváte se, že v jejich pozadí stojí bývalí policisté? O rumové aféře toho moc nevím. Zato s Wallisem jsem se znal osobně. Začal dělat v ústředním výboru SSM, brzy přešel na správu výpočetní techniky. Odtud odešel na 1. správu StB – k rozvědce. Byl ve Velké Británii a tam na něho udělal rezident podraz . . . Jaký podraz? Wallis si půjčil v knihovně vnitra česko- anglický slovník. V Anglii měl samozřejmě krytí jako diplomat. Ve slovníku bylo přirozeně razítko vnitra. Tyto věci Wallis u sebe mohl mít, ale na ambasádě, kde bydlel, musely být ukryty v trezoru. Ale on ten slovník měl v bytě. Někdo na to přišel . . . Dověděl se o tom rezident a vzal si to jako záminku. Prostě Wallis na rezidenta něco věděl a ten této chybičky využil k tomu, aby se Wallise zbavil. Wallis byl odvolán. Krátce na to musel odejít z první správy StB. Byl přeřazen ke kontrarozvědce, ke které se přemísťovali lidé, kteří se nějak zpronevěřili rozvědce. Tam působil do roku 1989. Této určité perzekuce Wallis využil a proto po roce 1989 proplul“. Bezpečnostní informační služba (BIS) po čase začala kontrolovat fondy. Svazek na Harvardské fondy se jmenoval Hadr. O tom se ale psalo i v našem tisku . . .Ale to je přece věc policie. Proč musela kontrolovat fondy BIS? V každém běžném státě takové věci opravdu kontroluje policie. Ale u nás není řádná hospodářská kriminálka. Kožený se mohl dovědět, že existuje svazek na Harvardsk é fondy. . . Jak se to mohl dovědět? Do Harvardských fondů bylo přijato mnoho bývalých příslušníků StB. Včetně šéfa technické správy StB, která vyráběla zpravodajskou techniku. Dověděl jsem se o tom, že když Kožený přijel z USA, měl prý v úmyslu rozjet výrobu této techniky a vylepšit ji poznatky z USA. Tak se dostal do styku s bývalými členy StB. S mnoha lidmi z mého bývalého oboru jsem se shodl v tom, že Kožený je jen loutka ve hře. Stačilo, když soudný člověk studoval jeho slovní projev a argumentaci u soudu a musí mu být jasné, že nemůže vést Harvardsk é fondy, že za ním někdo stojí. Do té doby se projevoval jen na papíře a to mu mohl někdo koncipovat. Harvardský fond začal pravděpodobně ohrožovat nějakou zajímavou skupinu. Jde o vznik silné oligarchisické skupiny . . .Wallis je člověk, který se dostal mezi dva mlýnské kameny. Pravděpodobně mu byl doporučen kontakt s Koženým. Wallisovo jednání se dá z určitého hlediska pochopit. Když viděl, jak se kradou miliony a nevěděl, kdy ho BIS vyhodí, tak si řekl, proč by si také nepomohl. Myslím si, že u soudu řekl, co ví. Já jsem ho poznal jako dobrého člověka. Co se týká Koženého, tak chtěl někdo přidusit jeho fond a dát mu najevo, že nesmí vyskakovat a že by mohl do basy. Teď ho mají v presu a bude dělat, co chtějí. Mnoho může poodhalit souboj mezi dvěma ministry a jedním vysokým bankovním úředníkem. Kolem tohoto případu bude ještě dusno. I když to třeba nebude prezentováno před veřejností. Wallise, podle mého názoru, odsoudí. Co si myslíte o skandálu mezi firmami Opel a Volkswagen, konkrétně o tom, že bývalý hodnostář firmy Opel, tedy amerického koncernu GM, přešel k firmě Volkswagen a poté byl nařčen, že vyzradil VW závažné technické podrobnosti, čímž poškodil zájmy GM v Evropě. K případu se dokonce vyjadřoval prezident Clinton. Jde o hospodářskou špionáž? Zda jde o hospodářskou špionáž je sporné. Taková firma musí počítat s tím, že špičkovému pracovníkovi musí dát špičkové podmínky. Aby ho nikdo nepřetáhl. Jinak přejde. Pokud by šlo o špionáž, tak by musel tajně vyvést dokumenty, musel by tam mít agenta; museli by ho při tom přistihnou . . . Myslím si, že jde spíše o porušení legislativy, o porušení průmyslových vzorů. Pokud je na tu techniku prů- myslový vzor. Špionáž je krádež informací jakéhokoli druhu, odnětí utajovaných informací. Velké koncerny mají svá zpravodajsk á oddělení, kterým se navenek říká Public relations – vnější vztahy. Využívají služeb bývalých policistů a zpravodajců? Využívají, to je naprosto jasné. Řada bývalých pracovníků rozvědky pracuje u zahraničních zastoupení velkých koncernů, včetně Japonska. Paradoxem doby je skutečnost, že lidé, kteří proti těmto koncernům pracovali v zájmů tehdejší ČSSR, dnes pro pracují. Otázkou je, zda už tehdy nedělali doublery. To není jen u nás, ale všude na světě. Totéž se týká i důstojníků v armádě. Skoro ve všech případech se to dělá kvůli penězům.Zmínil jste se o Japonsku. Mohl byste mi naznačit, jak se u nás dají styky a choulostivé informace z japonského koncernu osobně využít? Možností je více. Řekněme si alespoň o jedné. Představte si, te jste pracoval u čl. rozvědky. Třeba v Japonsku. Samozřejmě, že jste kryt např. diplomatickými službami. Když získáváte agenta, musí to být člověk vzdělaný, který je u zdroje a hlavně je perspektivní. Má naději se v budoucnu například dostat do správní rady. Jak ho získáte, je jiná otázka. Způsobů existuje mnoho. V naší republice se po čase změní politická situace a vy se ocitnete na vedlejší koleji. Se svým agentem se „náhodou“ setkáte třeba v Berlíně. On už je ve správní radě . . . Padne pár přátelských slov a vy získáte zastoupení japonského koncernu pro naši republiku.To není zrovna málo, ne? Informace jsou dnes nejvýnosnějším obchodním artiklem. Někde jsem četl, že Japonci kupují celé archívy za závratné ceny. Myslím si, že zlatým dolem – co se týká obchodu s informacemi – je privatizace. S tímto vaším názorem se plně shoduji. V českých podmínkách si zatím lidé neuvědomují cenu informací a tak kolikrát cennými informacemi plýtvají a mnohdy nevýznamně se snaží utajovat – prostě nevidí informační problematiku komplexně. Když jste se zmínil o fondech: Fondy musí pro kontrolní orgán vyplňovat papír. Jsou to dvě stránky formátu A 4. Vyplňuje se počet zaměstnanců, finanční rozvaha atd. Je to tajný materiál. A teď si představte, že se vám podaří získat fotokopii takového vyplněného formuláře. Nestačil byste se divit, kolik zájemců by vám za něj bylo ochotno zaplatit. A velmi dobře. Jen vědět, na koho se obrátit. Často se u nás mluví o vydírání. Nejde v této činnosti na nejvyšší úrovni spíše o vzájemné vyhovění? Prostě: ty budeš o něčem mlčet a já ti za to pustím tu a tu informaci. Souhlasím. To platí všude ve světě a dvakrát tolik to platilo za totality. Jde o jednu z věcí, na kterou minulý režim dojel. Uvedu vám příklad. Po pitce byl „vybourán“ pracovník OV KSČ. Okresní tajemník zavolal náčelníkovi bezpečnosti a řekl: „Fando, nedalo by se to nějak vyřešit?“ „Ano, sejdeme se v restauraci XY a nějak to uděláme.“ Sešli se a okresní náčelník VB chtěl nějaké informace o vedení těch a těch závodů, aférách a aférkách a pracovník okresního výboru byl osvobozen.Jak se dají sehnat kompromitující materiály? Těch způsobů je nespočetné množství. V dnešní době: soukromé detektivní kanceláře, přímé sledování, využití obchodu, zpravodajské techniky, vytváření podmí- nek pro kompromitování. V dnešní době se mluví a píše hlavně o vraždách. To jsou prostředky gangů a kriminálních živlů. Tajné služby znají mnoho prostředků, jak zlikvidovat protivníka bez použití hrubého násilí. Nejčastěji se používá diskreditace. Zamyslete se nad tím, kolik lidí bylo v posledn ích letech znemožněno, kolik probíhá afér. Kolik se vylije špíny jen proto, aby ten či onen odešel ze scény. Jako novinář byste o tom měl něco vědět. Ovšem napadení mnohdy získávají silnou podporu . . . Samozřejmě, protože hodně lidí už ví, jakými prostředky a metodami se toho dosahuje. Proti diskreditaci není nikdo imunní. Už dnes se může člověk dovědět o tom, že existují „obchodníci s informacemi „. Co si po těmito slovy máme představit? Tohoto tématu jsme se už trochu dotkli. Lidé si u nás plně neuvědomují cenu informací. Když někdo vysloví slovo agent, lidé si hned představí agenta politické policie. Což je nepřesné. O tomto tématu se letmo rozepsal časopis Maska. Ve světě existují lidé, kteří se živí prodejem informací na „volné noze“, Informace si můžete koupit, operovat s nimi, získat je vlastními silami a . . . prodat je. Už jsme mluvili o tom, že neopakovatelnou příležitostí v tomto směru je privatizace.Ve světě se prodávají burzovní informace, ekonomické, kompromitující. Bez toku informací se neobejdou ani nevládní politické strany. Informace se prodávají těm, kteří z nich mají prospěch. Obchodníci často své „zboží“ získávají nečestným způsobem. Pokud se neopatrností sami neprozradí, nebo nenarazí na vyděrače, jde o dobrý byznys. Samozřejmě se nesmějí dotknout státního tajemství. To by byl v každém státě průšvih. Novináři, hlavně ti, kteří dělají pátrací žurnalistiku, jsou také často nuceni při sbírání informací používat tajných metod. Se všemi riziky. Zajímal by mě váš názor na současnou průmyslovou špionáž v našem státě. Jsme otevřeným územím, kde muže kde kdo získat informace o výrobě čehokoli? Současná mocenská klika nemá zájem, aby se něco takového dělalo – protože jsme skutečně otevřeným územím – a nechává tuto činnosti na průmyslových podnicích. Myslíte si, že stále platí: „Kdo zachází s ohněm, může se spálit. Zvláště když hraje vysoko?“ Samozřejmě. To platilo vždy.

Category: 1994 / 03

Pan Butrus Butrus-Ghálí nás při jal v newyorské budově OSN ve své kanceláři na osmatřicátém poschodí, kde již strávil dva roky ve funkci generálního tajemníka OSN. Asketické místo s mnoha pendlovkami jakoby nám pateticky a zároveň chladně připomínalo, že čas je zde počítán vahou lidských životů. „Peníze jsou nervy míru,“ prohlašuje a vyvolává tak asociaci se zvýšeným množstvím finančních intervencí OSN od konce studené války, ale stejně tak připomíná i dnešní potíže, které tato organizace v poslední době má. „Jestli co nejrychleji nepřineseme důkaz o naší politické prozíravosti, bude pro nás obtížné najít v budoucnu řešení k problémům, které se začínají rodit dnes.“Jaké místo má OSN v současném světě? Na to může odpovědět pouze mezinárodní společenství, které se vlastně dosud nerozhodlo, jaké místo bychom měli zaujmout v tomto přechodném období po skončení studené války. Určité státy by chtěly, aby OSN hrálo důležitou roli dozorčího na mezinárodní scéně, jiné zase váhají delegovat nám takovou důležitost.Mohl byste nám tedy hned na začátku definovat důvod, proč vlastně OSN existuje? Nemocnice existuje, aby se starala o ty, co jsou nemocní. Organizace spojených národů je zde proto, aby se zabývala celosvětovými problémy v globálním měřítku. To je důvod její existence a nikdo o tom, myslím, nepochybuje. Existuje totiž potřeba organizace, která může shromáždit mezinárodní společenství, aby hledalo řešení na specifické problémy, občas tak rozdílné jako udržování světového míru, ekologie, výkyvy ekonomie nebo třeba AIDS.To jsou problémy, které zajímají OSN? Jistě. To, co veřejnost vidí, co ji nejvíce zajímá, jsou operace pro udržení míru, které však reprezentují pouze třicet procent akcí OSN. Zbytek se skládá z akcí, které nemají přímý vztah s pohybem Modrých přileb. Co nás zajímá, jsou například převody technologií, technická pomoc pro rozvojové země, obrana lidských práv, naše životní prostředí nebo sociální spolupráce. OSN je iniciátorem tří velmi důležitých konferencí v příštích dvou letech. První se uskute čnila v Káhiře a zabývala se problémy populace, demografie, kontroly porodnosti a plánovaného rodičovství. Druhá v březnu 1994 v Kodani se bude zabývat sociálním vývojem, rozdílností v sociálních třídách – jinými slovy: problémy bídy v celosvětovém měřítku. Třetí je plánovaná na září 1995 a uskuteční se v Pekingu. To jsou jen příklady, jako důkazy pro rozmanitou činnost OSN, které nejsou limitovány pouze operacemi na udržení pořádku. Při přípravě tohoto rozhovoru jsme slyšeli zmínku o vaší energii a dynamice, s kterou byste prý chtěl přebudovat OSN tak, aby měla smysl a vyhovovala i po skončení studené války dnešním požadavkům. Já si nemyslím, že mám tyto ambice. To je věc členských států, jak se k přebudování OSN postaví. Jestli se členské země rozhodnou pro novou roli OSN, rád na sebe tento úkol reorganizace vezmu. Jestli si to však nepřejí, nemůžu sám v tom případě dělat vůbec nic. Do určitého stupně jakákoli další aktivita OSN totiž předpokládá určitou vstřícnost a příspěvky od svých členských států. Pokud nemám mandát od Rady bezpečnosti nebo od Valného shromáždění, nemohu nic o své vůli podnikat. Nemám volnou ruku pro všechna rozhodnutí, která bych si přál uskutečnit. Jak jistě víte, rozpočet OSN je plánován členskými státy. Na začátku roku 1993 ze 184 států, které mají platit své příspěvky, tak učinilo pouze 14. Vysvětlení této situace se může zdát jednoduché – finanční problémy těchto zemí, které je nutí, aby omezily svou účast. Osobně ale nevěřím, že toto je ten pravý důvod, neboť příspěvky jsou v porovnání s vlastními rozpočty jednotlivých států relativně nízké. Z toho jsem vydedukoval, že politická vůle po skončení studené války, neexistuje.Omezil jste proto vaše akce? Říci to by bylo zkreslující říci. Generální tajemník „může a měl by“. I když tedy může udělat velký kus práce, je omezen rozhodnutími členských států. Velmi osobně bráníte svou myšlenku „Mírová agenda“.Co se skrývá za tímto výrazem? Za prvé, není to má osobní myšlenka, jak vy říkáte, a tím předpokládáte, že pochází pouze ode mne. Je to myšlenka, se kterou jsme přišli po jednání Rady bezpe čnosti v lednu 1992. Prvně jsme ji přednesli na úrovni hlav států a vlád. Toto jednání ve mně zaselo důvěru, že prezentace těchto problémů o udržování míru a jejich řešení by mohla být ustanovena na úrovni preventivní diplomacie.Jaké jsou závěry této zprávy? Ve skutečnosti je to souhrn předpokladů, doporučení a myšlenek, jak vylepšit roli OSN co se týče udržování míru po celém světě, zesílení systému preventivní diplomacie.I když jste velmi přesný muž, ne vždy různí pozorovatelé jasně rozumí vaší vůli ohledně bezpečnostních akcí OSN? Nesdílím váš názor. Myslím si, že média, vzato jako celek, vidí velice dobře, kde jsou mé akce situovány, a čím jsou, respektive, čím by měly být. Ať už jsou to ty, ve kterých jsem by úspěšný, nebo jiné, ve kterých jsem zklamal.Můžete být konkrétní? Vypadá to, že chcete konečný účet. Dobře. Neuspěli jsme v udržení míru v Angole. Ale na druhé straně jsme uspěli v Kambodži a v Salvadoru. Měli jsme úspěchy v Somálsku, s výjimkou oblasti na jih od Mogadišu. Neuspěli jsme v Bosně, v Makedonii však ano.Jaký je počet sil OSN na různých místech? V kolika operacích je OSN zapojeno? Asi šedesát tisíc Modrých přileb se zúčastňuje v pětadvaceti operacích při zajišťování míru po celém světě. Během dvou let v této funkci jste vybudoval reputaci, která přesahuje reputaci vašich pěti předchůdců.Čemu za to vděčíte? Já se domnívám, že je to v důsledku změn, které nastaly v mezinárodní situaci, a které umístily OSN na přední řádky zpravodajství. Dnes vystupuje OSN v roli, kterou nemohlo hrát za mých předchůdců. Je to důsledek období přeměn, kdy se mezinárodní společenství samo sebe ptá na nové koncepty a systém k ustanovení či regulování pořádku věcí. Nové systémy, nové koncepty . . .Nové hodnoty? Hodnoty zůstávají nezměněny. Mezin árodní spolupráce, ochrana lidských práv, mír ve světě, důležitost demokratizace… S koncem studené války také zanikla ideologická koncentrace a jistý druh souhlasu, založený na potřebných hodnot ách, byl ustanoven úplně přirozeně.Myslíte si, že máte takovou reputaci, že chcete, promiňte mi ten výraz, oprášit starší a širší roli OSN? To je trochu přehnané. Už jste se mě předtím zeptal na něco podobného.Ne, opravdu si nepřejí provádět rozšiřování naší práce, pokud… . . . nedostanete svolení to udělat? Ne! Pouze dostanu-li prostředky a všichni mě budou nápomocni to udělat. To je rozdíl. Státy říkají mnoho věcí, ale v momentě, kdy mají platit nebo přinést určité oběti, tak se jejich aktivity rozplývají. I přesto ale ve své osobě do OSN neúnavně přinášíte počáteční energii . . . To je poklona, za kterou vám děkuji, ale kterou musím zároveň ztlumit. Byl jsem totiž v důsledku nové situace k této síle donucen. V minulosti – a to i relativně nedávné – byla OSN konfrontována se dvěma nebo třemi krizemi ročně. Dnes toto číslo vzrostlo na 22. Předtím byl náš rozpočet na udržování míru kolem jedné miliardy dolarů, nyní se zvýšil na 3 miliardy 600 milionů dolarů . . . Funkce OSN je dnes úplně jiná, než dříve. To vyžaduje zvýšenou dynamiku a sílu našich akcí.Myslíte si, že znepokojujete lidi? Čas od času ano. Ale to je zdravé, je dobré znepokojovat. My jsme v období balancov ání mezi rovnováhou a nerovnováhou světa. Jestli nebudeme mít politickou představivost – motto, které bylo velmi oblíbené v Paříži během květnové revoluce – „V představivosti je síla“ – bude velmi obt ížné najít rychlé řešení nově vzniklých problémů. To už může být pozdě. Musíme rychle a energicky táhnout vždy o tah dřív.Měl dosud svět, jak říkáte, politickou představivost? Vezměte naše nedávné dějiny. Kdo měl v roce 1945 čich na problémy, které nám vzniknou rozpadem kolonií? V roce 1945 jsem studoval v Paříži, v kontaktu s největšími a nejprogresivnějšími dušemi té doby, které odhadovaly, že by země černé Afriky mohly dosáhnout nezávislosti tak po roce 2000 . . . Nebo – kdo tušil pouze před dvaceti lety, jaké životní prostředí a ekologické pohromy riskujeme? Kdo si dokázal představit před pouhými deseti lety, že na AIDS onemocní 14 milionů lidí během tří let a do konce století asi 30 milionů? A co regionalizace naší planety; když dnes televize informuje ve skutečném čase během 24 hodin, až do měřítka vesnice? Jedině člověk jako Jules Verne by si to dokázal představit.Nenastala podobná situace rozpadem sovětského bloku? Během studené války dva bloky, řízené Varšavskou smlouvou a Severoatlantickým paktem, fungovaly jako rovnováha teroru založená na atomové rovnováze. Byl to systém, který udržoval mezinárodní mír po polovinu století. Možná, že nový systém, než jaký má OSN. Nic nemůže zabránit některým státům ve vytvoření dalších organismů a struktur. OSN si nedělá monopoln í nárok na mírová řešení na všech kontinentech. Právě naopak; jestliže se určité konflikty urovnají mimo rámec OSN, jsme první, kteří tleskají.Existují takové příklady? Jistě. Osobně jsem se třeba zúčastnil celého procesu, který vedl k podepsání mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem, a který se konal mimo rámec OSN.Jste tedy blízko myšlence mlčenlivých souhlasů, které by mohly manipulovat jednu zemi po druhé? Ne! To je úplně něco jiného, než jsem řekl! Jednoduše řečeno, OSN je pouze fórum, globální instituce, která se zatím jako jediná zabývá globálními problémy. Jenže změny jsou tak rychlé, že není vyloučeno, aby za pět nebo deset let nevznikl důvod k vytvoření nějaké jiné instituce.Když členské státy neplatí, na koho se obracíte? Já nemám právo si od někoho půjčovat nebo činit oficiální tlak na členské země.Jak tedy takovou situaci řešíte? Jdu a pořádám sbírky. Takže vaše otázka o změnách a oprašování OSN je trochu zbytečná. Všechno je jen otázkou peněz!Peníze jsou vždy nervy války? Ano, jsou. Nade vše, i nad mír! Cokoli chce někdo udělat, vše je omezeno penězi! Příklad: potřeboval bych poslat pozorovatele do jižní Afriky, aby sledovali volby. Potřebuji k tomu pět set lidí na šest měsíců, protože tam musíme být od začátku. Ale budu posílat pouze dvě stě lidí, a na pouhé dva měsíce. A tak šance na úspěch této mise budou menší. Paradoxní je, že mezinárodní společenství, které utrácelo 4- 5 miliard dolarů denně v období studené války, nyní není schopno platit 0,01% této částky na udržování míru anebo na odklizen í následků studené války. Miny, které utrhávají nohy dětem v Kambodži, Somálsku, Mozambiku, Salvadoru, jsou miny, které byly vyrobeny v Americe, Rusku nebo někde v Evropě. Země, o kterých je zmínka, neumějí vyrábět miny! A jsou tam přitom miliony min zasypané zemí. Miny, které usmrtí tisíce lidí v příštích dvaceti letech.Jaká je vaše analýza stavu války a míru, ve kterém se svět nyní nachází? Konec studené války spustil sérii malých, ale zato skutečných válek – můžeme o nich hovořit jako o etnických válkách, nebo je můžeme též nazývat občanskými válkami – které jsou ve své podstatě mnohem nebezpečnější než studená válka sama. Studená válka, která byla schematicky zredukována na bitvu mezi dvěma tábory – dobro proti zlu – krystalizovala síly. V té době existovala rovnováha mezi oběma supervelmocemi a specifické problémy každého z těchto táborů byly zažehnány uvnitř. V okamžiku, kdy byla rovnováha zničena, všechny malichernosti vyrašily na povrch a dožadovaly se léčby v mezinárodním měřítku. Dnes se nacházíme tváří v tvář padesáti regionálním nebo i menším konfliktům, mezi nimiž dominují občanské konflikty. Máme válku v Mozambiku, Salvadoru, Jugoslávii, Afghánistánu – množství, které je extrémně nebezpečné. Jsou obtížné k urovnání a nade vše velice naka žlivé. Tyto konflikty by se mohly dotknout veškeré víceetnické populace. Dnes neexistuje stát, který není víceetnický. A ještě uplyne mnoho let, než si veřejnost uvědomí možné nebezpečí. Dost často se odvoláváte na veřejnost . . . Čtrnáct let jsem pracoval na ministerstvu zahraničí v mé rodné zemi – v Egyptu. Tam jsem se poučil, že veřejnost se nezajímá o zahraniční aféry! Jeden z největších handicapů OSN je ten, že se o ni veřejnost nezajímá. Ta je ve střehu, když jde o boxerský zápas, nové daně nebo malicherný rozvod filmové hvězdy . . . Dodnes jsme tuto představu ničím nenahradili.Dovedete si představit reakci evropské veřejnosti na padesát francouzských Modrých přileb, zabitých v Bosně? Takže my budeme potřebovat založit nový systém vzdělání, který by dovolil veřejnosti porozumět, že pravidla hry jsou změněna, a že dnes musíme přijmout riziko, že naše děti mohou být zabity při upevňování míru kdekoli na světě. To je nová koncepce. Dříve jsme dokázali přijmout, že syn přišel o život při obraně své vesnice, své vlasti nebo říše. Ale odejít do neznámé země a riskovat smrt, v momentě, kdy se předpokládá, že udržujeme mír, to je nový ideologický přístup. Je obtížné to uznat a ještě obtížnější to prosadit v současné situaci.Může být veřejné mínění manipulováno? Role, kterou hrají média v konfliktech, je důležitý fenomén, který ještě nebyl dostatečně studován. Dnes se média zajímají o případy, o kterých jsem mluvil, lokalizují a provokují, dávají událostem módní zpracov ání, předávkovávají emoce veřejností a to nám komplikuje naše jednání.Jsou tedy média zodpovědná? Ne tak docela. Média mají zájem. Problém je ve výběru konfliktů. Nepředchází tomu politická volba? Ne. Nebo aspoň ne nutné. Kamera si vybírá na základě toho, co bude zajímat veřejnost. To kvůli tomu, abychom měli maximum televizních diváků. Město jako Sarajevo je příznačné na emoce veřejnosti. Dítě, které pláče . . . přišlo o rodiče. Podobnou mizérii, ale násobnou deseti, nalezneme v Angole. Tam však média nebyla schopna jít, protože je to příliš nebezpečné či velmi drahé nebo příliš daleko od veřejnosti, kterou by to zajímalo. A tak to, co se děje v Angole, není nikde vidět.Říkáte, že válka a mír jsou závislé na zájmu médií? To je dialektické. Já říkám, že média si vybírají konflikty. Ale to je všechno paradoxní, protože zároveň nám pomáhají mobilizovat veřejné mínění. Tím, že se média zaměřují na určitou událost, daný problém symbolizují. Mnohokrát nám to pomohlo. Například v prosinci 1992 při intervenci v Somálsku.Jak vidíte vztahy mezi OSN a médii? Média vytvořila dvě zkreslení: první, kdy prezentuje OSN pouze v akcích na udržování míru a nezmiňuje se o preventivních akcích – druhé, kdy mezi mnoha důležitými akcemi na udržování míru, ve kterých je OSN zapojeno, referuje pouze o těch zajímavých. Bosna, Somálsko a pak zase Bosna, Haiti. A pak Haiti zmizí ze zpráv a místo zaujme Kambodža. Přitom všude teče krev stejnou rychlostí. Média si přejí udeřit na představivost. Krev, útoky, bitvy . . . Revoluce v médiích, která změnila rychlost informací . . . Tím myslím televizní kanály, které vysílají po celých čtyřiadvacet hodin a dosáhly toho, že mezinárodní veřejnost může okamžitě reagovat. Tento systém má také nevýhody. Zkresluje realitu, protože akcentuje hlavně senzace. Když vlak ze Ženevy do Lansanne přijede na čas, nikdo o tom nehovoří. Když však vykolejí, budou titulky o neštěstí na prvních stranách po celém světě.Na závěr: jste optimista nebo pesimista? Nepřijal bych tuto funkci, kdybych nebyl od přírody optimista!

Category: 1994 / 03

Rozhovor RADEK JOHN

Ilustrační foto LADISLAV BÁBA

OBCHOD S BÍLÝM MASEM, OBCHOD S DĚTMI, OBCHOD S ORGÁNY, OBCHOD SE ZBRANĚMI, ZTRACENÍ OBČANÉ ČESKÉ REPUBLIKY V ITÁLII..

Pět dní a nocí jsme strávili s Josefem Klímou v severní Itálii, abychom natočili pro pořad „Na vlastní oči“ vyráběný televizí NOVA reportáž o obchodu s bílým masem. Najeli jsme pět tisíc kilometrů, spali jsme čtyři hodiny denně, shromáždili jsme desítky svědectví o tom, co se v Itálii s českými občany a českým občanům po roce 1989 dělo. Nejzajímavější z těchto svědectví je bezesporu exkluzivní rozhovor s konzulem České republiky v Miláně, který magazín Koktejl jako jediný v republice přetiskuje v plném znění. České dívky začaly být do Itálie ve větším měřítku vyváženy za účelem prostituce po pádu železné opony.

Kdy a jak jste se o tom dozvěděli na konzulátě v Miláně? První problémy se objevily v nočních klubech. Proto byl obchod s bílým masem zpočátku v Itálii přezdíván fenomén balerine. V devadesátém roce existovali lidé, kteří za šest set tisíc lir získávali pro dívky z Východu falešná pracovní povolení. Jako tanečnice pak přijížděly do Itálie i dívky, které zde provozovaly něco zcela jiného. Vznikla spousta kuplířských agentur, kter é chtěly na exportu bílého masa do Itálie vydělat. Stačilo otevřít italské noviny, mohl jste číst o těchto věcech co hrdlo ráčí. Objektivně ale musím říct, že teď už problémy v nočních klubech výrazně ubyly. Zůstávají v nich většinou jen ty dívky, které se opravdu věnují profesi tanečnice, a konzumaci s klienty, ale nejsou nucené s nimi spát. Takže když po roce 89 vyjely dívky do italských nočních klubů na divoko přes podvodné agentury, děly se tam divoké věci.

Teď už se byznys s dívkami v nočních klubech dostal pod kontrolu? Ano. Divoké období v nočních klubech už je asi za námi. Za účelem prostituce jsou dnes dováženy jiné dívky. Některé vědí, co se po nich bude chtít, některé ne. Každopádně ale problémy s prostitutkami z Východu za poslední roky prudce narůstají, i když už se to neodbývá v nočních klubech. Vražda české dívky na pláži u Viareggia byla tou poslední kapičkou, kterou pohár trpělivosti italských úřadů přetekl.

Čím se to projevuje? Italové začali například na všechny Čechy striktně uplatňovat zákon, podle kterého na každý den pobytu musí mít turista 150 000 lir. Pak dochází i k takovým situacím, že se vrací okradená rodina z Itálie a v Rakousku existuje stejný předpis – musíte mít tisíc šilinků na den. Okradenou rodinu pak nechtějí pustit ani do Rakouska. Nebo-li: lepší je mít kredit kartu. Ti bohatí zas mohou mít jiný problém. Pokud si koupili kradené auto, do Itálie projedou v pohodě. Když jedou zpět, Italové zkontrolují výrobní čísla v počítači – a je po autě.

A jak obtížné italské hranice přejíždějí hezké české dívky? Ty mají vůbec největší problémy. Dneska, když do Itálie třeba přilétají děvčata a jsou mladá, prakticky je nepustí přes hranice, ať mají peněz kolik chtějí. Pokud nemohou předložit pracovní povolení nebo policií ověřené pozvání, nemají šanci.

Právě prostitutka přitom může mít ověřené pozvání od pasáka, ne? Těžko. Policie si toho, kdo dívku zve, prověří, zjistí jestli je jeho pověst dobrá, jestli řádně pracuje. Pokud ne, pozvání mu neověří.

S jakými konkrétními lidskými osudy se z titulu své funkce českého konzula v Miláně setkáváte? Jestli se ptáte na oběti obchodu s bílým masem, tak ke mně se dostává jen špička ledovce. V podstatě řešíme jen případy, kdy třeba policie někde někoho chytne, nebo nějaká dívka skončí v nemocnici, nebo toho má dost, ale pasáci ji vzali doklady, tak se obrátí na nás. To ovšem bývá málokdy. Když například loni v Římě udělali zátah na prostitutky a chytli také pětadvacet českých dívek bez dokladů, řekli jim: Skočte si pro pasy na ambasádu, abyste se dostali bez problémů domů. Z těch pětadvaceti prostitutek na českou ambasádu přišla jenom jediná.

Myslíte, že neměly zájem vrátit se domů, anebo se bály svých pasáků? To bych za těch čtyřiadvacet dívek nechtěl soudit. Musíte si uvědomit, že v podstatě je několik kategorií dívek, které sem přijíždějí.

Do jakých kategorií byste ty dívky rozdělil? Za prvé jsou dívky, které do Itálie přijíždějí a vědí předem, co mají a chtějí dělat. Jsou s tím svolné, jedou si sem vydělat. Ty teď jezdí například do Verony nebo Milána, dokonce třeba jen na jednu noc autobusem z Brna. Večer přijedou, v noci šlapou. Když to umí a je teplá noc, vydělají během ní až dva miliony. Ranním autobusem se pak vracejí do České republiky. Pak jsou dívky, které prostituci dělat nechtějí . . . Jsou české dívky vylákané do Itálie verbíři, kteří jim slibují, že budou dělat třeba pokojské. Verbují je v českých barech, diskotékách, na nádražích. Specializovali se na to zejména Jugoslávci a Albánci. Nezajímá je, jestli dívce všechno rozleží v hlavě a nechce přes hranice, převážejí ji zdrogovanou, uspanou. Pak je oběť v Itálii zaškolována na prostitutku. Podstoupí drezuru. Dívka je systematicky bitá, je jí vyhrožováno smrtí, je znásilňována celou partou. Nakonec je přiveden jako by zákazník a když u něj dívka hledá pomoc, začíná to celé nanovo – takové drastické kolečko – dokud nedojde k naprostému psychickému zničení té dívky. Pak ji vyvedou na ulici, jsou kolem ní, neustále ji hlídají. Dívka má pocit, že z toho už není úniku. Nakonec je tak otupělá a poslušná, že už si ji mohou pasáci posílat vlakem. Nedovolí si obrátit se o pomoc třeba na policii. Prostituce je nakonec pro tyhle dívky něco naprosto normálního. Zvyknou si, že musí dělat, co pánové chtějí. Jinak jim hrozí další zastrašovací kolečko. To mohl být podle mého názoru i případ té zavražděné české dívky ve Viareggiu. Vyšetřovacích verzí, kdo je vrah, existuje spousta. Ale podle mne její smrt byla možná pro pasáky „pracovní nehoda“. Bití se jim vymklo z ruky.

Techniky drezury znáte tak podrobně z italského tisku? Od obětí. Když jim člověk pomáhá, nakonec mu to řeknou. Měli jsme tu třeba případ holky, kterou srazilo na ulici auto, což se stává. Dopadlo to ale hůř, než pasáci, kteří tento způsob nátlaku používají, čekali. Byla to zase taková pracovní nehoda. Ošklivě jí zpřeráželi ruku, takže skončila v nemocnici. Tak jsem se k ní dostal. Nebo zavolá policie. To byl případ tady v Miláně. Pár dnů předtím se k policejnímu autu vrhla Ruska a křičela: Proboha, zachraňte mě. Na základě toho policisté zkontrolovali celou zónu a našli tam dvě dívky ze severních Čech. Jednu zletilou, jednu nezletilou. Ty mi vyprávěly, jak je pasáci cvičili. Myslely si nakonec, že už nemají šanci na záchranu.

Řekl jste, že počet prostitutek z Východu v Itálii prudce narůstá. Jak se podle vás bude situace vyvíjet dál? Teď dochází pravděpodobně ke kvalitativnímu skoku. V letech 90-92 verbíři prodávali „zaškolené dívky“ do cikánských táborů zhruba za tři miliony lir. Tam pak byly nuceny k prostituci. V roce 93 už došlo ke zkvalitnění celého byznysu. České dívky byly distribuovány do penzionů, přin ášely větší zisk. Už to v řadě případů nebyly jen levné pouliční šlapky. Dostaly se do různých seznamů, byly stěhovány po týdnu po dvou na různá místa, aby nevzbudily podezření. Pracovaly v přímořských oblastech. A už se tady objevili i první čeští pasáci, kteří se chtějí podílet na celém byznysu. Já očekávám, že v roce 94 začnou čeští pasáci vytlačovat albánské a jugoslávské verbíře i pasáky, budou se chtít mnohem víc podílet na ziscích z prostituce jako „ochránci“ českých dívek. Mezi samotnými prostitutkami z Východu nastane pravděpodobně mnohem větší specializace. Bude tu čím dál víc těch stálých, které se tady dokážou nějak pohybovat a získat okruh klientů. Kromě nich budou i sezónní šlapky a pak sobotní, nebo chcete-li víkendové prostitutky.

S kolika případy českých dívek donucených k prostituci jste se tento rok osobně setkal? Zhruba s deseti.

Jaký je mezi prostitutkami z České republiky procentuální podíl dívek romského původu? Jezdí jich sem méně než bílých dívek. Cikánky se tu ale kupodivu dokáží orientovat často lépe. Většinou mají s sebou pasáka, doprovod. Měl jsem tu případ děvčete z Prahy, s pasákem. On domluvil někde na ulici, že ji prostitutky nevyštípou. Ona týden pracovala, pak poznala dva Italy, kteří jí řekli: Hele, my bychom tě chtěli jenom pro sebe. Od té doby vždycky přijela, tři neděle tu s nimi pracovala a zase odjela domů. Takhle to fungovalo, dokud nepřišla do jiného stavu. Přijela do Itálie, tady porodila.

Proč v Itálii? Nevím. Mně tvrdila, že měla termín stanovený později. Dostala se do nemocnice. Tam ji objevili sociální pracovníci – to tady funguje bezvadně. Zjistili, že v Itálii nemá kde bydlet a tak jí chtěli dítě vzít. Ona se obrátila na konzulát. Kdyby to neudělala, nedokázala by si zřejmě dítě vybojovat. V Itálii je málo dětí na adopci a velká poptávka. Tehdy jsem se musel hodně tahat se soudem pro nezletilé, než jsem její dítě pro ni získal. A to ještě dítě nedali jí, ale mně. Italský milenec nakonec zaplatil letenky, já jsem dítě vezl na letiště. V porodnici mi dali láhev mléka, která byla počítána na tři hodiny. Zpoždění letadla bylo čtyři hodiny, takže jsem musel tu dávku rozdělit na dvě. Až pak jsem mohl dítě konečně předat posádce letadla.

Setkal jste se s nějakým případem obchodu s českými dětmi? Ještě jsem na něj nenarazil. Ale nedivil bych se. Už jsem říkal, že je tady hlad po dětech k adopci. Nebo-li trh tady je a kde je poptávka . . . Kde je poptávka, nemůžu dát hlavu na to, že v Itálii nic podobného není.

Narazil jste na nějaké signály prodeje dívek na orgány? Teď je tu velká aféra, Itálie se brání to přiznat, ale v novinách se píše o obchodu s orgány z Jižní Ameriky. Šlo o děti od čtyř do patnácti let prodané do Itálie údajně na orgány. Nakupovalo se prý od rodičů, kteří měli třeba patnáct dětí. To je věc, která se v současné době vyšetřuje.

Týkala by se stovek dětí? Ne stovek. Byly jich údajně čtyři tisíce. Dětí . . . Kdyby se tu ztratily české holky, vy byste se to asi prakticky neměl šanci dozvědět? Mně volají rodiče, kteří říkají: Víme, že nám holka odjela do Itálie a nevrátila se. – Já jim bohužel nemohu pomoci. Musí se obrátit na Interpol. Ovšem Itálie je obklopená mořem, přes které se odedávna pašuje a odváží lecos třeba do Arábie. Takže naděje nalézt tady něco, co chce podsvětí ukrýt, je minimální.

Jaké další osudy Čechů v Itálii se vám za poslední rok vybavují? Byl tu případ děvčete, které bylo kontaktovan é přes kancelář zprostředkovávající sňatek. Měla sídlo v Bratislavě. Dívka si přečetla inzerát. Všechny kontakty s kanceláří byly přes fax. Nic osobně. Poslali jí faxem instrukce: Koupíte si lístek na autobus. Dojedete do Milána. Přejedete taxíkem na hlavní nádraží. Tam počkáte, až vás nakontaktuje náš pracovník, který vás odveze do města N. Ubytuje vás v penzionu. Tam se na vás budou chodit dívat pánové, koho si vyberete, toho si vyberete. Dívka souhlasila. Vzala si dva kufříky a přijela. Čekala na nádraží podle instrukcí, ale nikdo nepřišel. – Co se ve skutečnosti stalo: On někdo jistě přišel a zjistil, že dívka se typově nehodí. Že by pány nerajcovala. Zkoukli si ji a nechali ji tam stát. Nakonec zavolala na konzulát. To je ještě dobré. Většina děvčat vůbec neví, že tady máme nějaké zastoupení, které by jim mohlo pomoct. Takže samozřejmě pak ta dívka spala u nás a já jí říkal: Unikla jste velmi složitým situacím. A ona žasla.

Jak to nakonec dopadlo? Dobře. Měla u sebe sto marek jako pojistku, takže se vrátila domů. – Happyendem skončil také případ dvou dívek ze severních Čech, zkontaktovaných na diskotéce. Sedly si do auta, byl to nějaký mikrobus. Projely Benelux, Německo, Francii, pak přijely do Itálie. V Římě to holky přestalo bavit a řekly si, že pojedou domů. Vzaly to od města k městu. Jedna fetovala druhá ne. Když dorazily do Turíma, našly pěkné místečko, aby si na ulici přivydělaly s nějakým tím klientem. Musely se domluvit s místními prostitutkami. Vysvětlily svou situaci a místní šlapky jim dovolily pár klientů, aby měly na cestu domů. Takže mezi prostitutkami vládne i kolegialita. Je to svět sám pro sebe. Se svým lidským i nelidským chováním.

Pořád mluvíte o dívkách. Ocitl se v Itálii v úzkých také nějaký český nebo moravský muž? Byl tady železničář, který na režijní jízdenku objížděl Evropu. Poslední štace byla Itálie. Už byl po dlouhé cestě tak usoudil, že mu moc smrdí tričko. Takže tady v Miláně na hlavním nádraží, kde vlak měl pauzi čku, vystoupil a začal v mramorové fontánce v centrální hale tričko prát. Přišla policie, odvedla si ho. On neuměl jazyk. Jenom ukazoval. Byl to posunovač z malé moravské vísky. Neměl pas. Ten zůstal ve vlaku. Policisté ho vyslýchali tak dlouho, až mu vlak ujel. Takže neměl vůbec nic. Policisté ho nakonec přivedli před nádraží, ale nepustili dovnitř. Neměl jízdenku ani peníze. Ten muž žil tři dny před nádražím, kde je nejhorší spodina. Prostituce, drogy, santusáci. Neměl co jíst, jen na drogy ho lákali. Třetí den už mu v hlavě něco přesko čilo. Vlétnul do baru poblíž nádraží, násilím si vynutil láhev tvrdého alkoholu. Ten do sebe na ex hodil. Mně to potom vysv ětlil tak, že se prostě chtěl zabít. Že už nevěděl kudy kam a chtěl skočit pod tramvaj. Ale jak byl hladový, začal se hned motat. Majitel zavolal policii. Mezitím už ten muž dostal křeče. Otravu alkoholem. Oni ovšem nepochopili, že má křeče. Mysleli si, že je agresivní. Začali ho mlátit, zlámali mu pět žeber, přivodili mu koma. Po dvou a půl dnech v nemocnici se moravský posunova č probral se zlámanými žebry. My jsme ho pak lifrovali domů.

A kdybyste měl vyprávět nějaký varovný příběh, který v České republice ještě není známý? Představte si, že někdo řekne známému: Ty umíš jazyky, budeš mi překládat, všechno platím, Rakousko, Itálie, kšefty mi kvetou, pojeď se mnou. Mám tady nějak é mléko a takové věci, vypadá to dobře. A v autě se na hranici najdou zbraně. Ten překladatel rok seděl, ztratil kontakty, práce mu utekla, poznamenalo ho to, protože šlo o citlivého člověka. Naštěstí ten, kdo celý byznys zorganizoval, vzal všechno na sebe. Ale kdyby se nepřiznal, byl by nevinn ý překladatel odsouzen za spoluúčast a nikdo by mu neodpáral několik let vězení.

Kdo a jak zaplatí cestu do vlasti ztraceným nebo okradený občanům České republiky? Když mají rodinu nebo kamaráda, zatelefonují, aby někdo poslal koruny na účet ministerstva. Složenku s potvrzením platby pak musí rodinný příslušník nebo kamarád v Čechách odfaxovat ministerstvu a to mi pak povolí vyplatit tady občanu v úzkých protihodnotu sumy zaplacené v korunách – tentokrát ovšem v lirách. Ve výjimečných případech, když je případ hodný zvláštního zřetele, například sociální, tak v pracovní den ministerstvo může udělat výjimku a já peníze na cestu domů vyplatím hned. Z Milána se ovšem občas třeba dva dny na ministerstvo do Prahy nedovolám. A když v té době nastane situace, která volá do nebe, jsem často nucen tu ztracenou osobu minimálně vzít k sobě do bytu. Když je to mladý člověk a souhlasí, pošlu ho na stop. Nikdo se mi dosud ze stopu nevrátil kromě jednoho muže.

Proč se vrátil? Přijel do Itálie za poslední úspory, ale ve vlaku v noci ho okradli. V Miláně ho vyhodili z vlaku, protože neměl už ani lístek. Zůstala mu jenom igelitová taška. Přišel se zeptat, co má dělat. Tak jsem ho zavezl na výpadovku. Za dvě hodiny volá policie. Vrátili mi ho. Když jsem se ptal, co se stalo, muž mi vysvětlil: Já se šel vyčůrat, nechal jsem u cesty igelitku a když jsem se vrátil, igelitka tam nebyla. Tohoto muže jsem pak posadil na autobus. Jedna česká autobusov á společnost mi byla dlužná za pomoc, tak ho vzali zadarmo. Na laskavost autobusových společností ovšem asi nejde spoléhat věčně. To ne. V extrémní situaci, to jsem udělal asi dvakrát, cestu do vlasti člověku v úzkých zaplatím ze svého.

Category: 1994 / 03

Napsal a vyfotografoval JIŘÍ FLORIAN

PRÝ NEJKRÁSNĚJŠÍ STŘEDOMOŘSKÝ OSTROV S NEJHORŠÍ POVĚSTÍ. Korsiku? Dejte pokoj, „říkají přátelé v Livorně, když se ploukáme italským nočním přístavem. My nechápeme, že to mají z domu na trajekt pět set metrů, pak pár hodin na palubě a jsou na ostrově, a přesto na Korsice nikdy nebyli, oni zase nechápou, proč jedeme tisíc kilometrů do Livorna a na Korsiku, když to máme třeba do Istrie skok. Když pak delší dobu všichni mlčíme, Mario vše začíná rozbírat. Stojíme před velkou bronzovou deskou s desítkami jmen. To byli cestující jedné z mnoha obrovsk ých lodí šífařské společnosti MOBY Lines, kteří do korsické Bastie před několika lety nedopluli. Mario byl tenkrát v noci při záchranářských pracích a od té doby na žádnou loď nevstoupil … Blbost, namítáme, to tě může cestou domů taky přejet auto. Přijato, a cesta dalším námitkám proti Korsice otevřená.

„Je to ostrov s nejhorší pověstí, země banditů, rebelantů, korsičtí separatisté se nevzdávají a klid je jen zdánlivý, aby se banky z turistického ruchu plnily. A potom, na Korsice je hrozně draho, co stojí ve Francii pět franků, na Korsice stojí deset, a je tam úmorné vedro a vůbec…“ Přijato a cesta na nejkrásnější ostrov ve Středomoří s údajně nejhorší pověstí otevřená. „skočte na pivo než pojede trajekt a bacha pří nájezdu,“ loučí se Mario, „vloni se jeden Němec s golfem netrefil a sjel do moře. To byla regrace…“ Kdyby už pak nic nebylo, noc v livornském přístavu při čekání na odjezd trajektu MOBY LOVE v 1.30 h stojí za to. Luxusní vozy mají rozčapená kola nad náklady proviantu, sportovního náčiní, lehátek, skládacích židlí, vzadu za okny jsou nacpané pruhované peřiny jako někde v Krkonoších na chalupě; v té velké koloně před nájezdem na trajekt se chodí v džínách, ale i v nočních košilkách a dneska už člověk těžko pozná zda je v barevné soupravě popsané vším možným oblečený Němec, Holanďan, Angličan nebo Čech. Všichni jsou si jaksi rovni. Všichni něco popíjejí a všichni, zdá se, před něčím utíkají. Na ostrov. Před zmatkem měst, svévolemi šéfů, všedností. Večer odjel Moby Kong, po něm Moby Vincent, před půlnocí Moby Dream a teď je na řadě Moby Láska. Sto deset metrů dlouhý a devatenách metrů široký kolos stojí před námi připravený „sežrat“ 1200 lidí a 310 aut. Najíždíme do nočního osvětlení jeho útrob, do dvou poschodí.

Mezery mezi vozy jsou centimetrové. Nikde však neřinčí plechy, nesype se sklo, všichni spořádaně odcházíme nahoru na paluby, do kaváren, barů, obchodů. Jedni se ukládají na palubách na zemi do spacích pytlů, jiní se uvelebují v lehátk ách roztroušených s francouzskou ležérností. Livorno bliká ulicemi za námi, Bastia je někde v nedohledná. Okam žiky bez rozměrů, myslím, že právě pro ně jsme všichni tady. Jedni přátelé ze Švýcarska jezdí na Korsiku deset let. Na stejné místo. Na něm rozbijí „tábořiště“ v luxusním příbytku a vyloží z drahého „subaru“ věci, které se snad obyčejnému smrtelníkovi vejdou u nás do garsonky. Vždycky jsem si říkal, jak to mohou vydržet, ale oni se vydávají na Korsice vyzbrojeni horolezeckou výstrojí daleko vysoko do hor, sjezdí ostrov za prázdniny křížem krážem, potápějí se, surfují a pořád nemají Korsiky dost. Chápu. Teď už to chápu. Před léty nám poslali plátěný uzlíček s nějakým prudce vonícím sušeným obsahem. „To je Korsika, vůně makie a koření,“ psali. Myslel jsem si, že je to syntetický pach, dílo nějaké chemické laboratoře, ale hluboce jsem se mýlil. Poznal jsem to, až když Moby Láska přirážel časně ráno ke břehu přístavu v Bastii. Stejná omamná vůně, jako tenkrát z toho plátěného balíčku.

TO BYLO PRVNÍ SETKÁNÍ S KORSIKOU. Většina lidí u nás ví o Korsice jenom tři věci. Že je to země banditů, krevní msty a Napoleonova vlast. Ale pravda o Korsice byla po staletí záměrně zkreslována a zaml čována. Korsika je klasická země národně osvobozeneckého hnutí a guerilly. Od dob Féničanů až do roku 1789, kdy Korsičané dobrovolně přijali francouzskou národnost, byla historie tohoto národa nepřetržitou válkou za svobodu. Korsika je země, ve které nikdy nebylo otroků ani nevolníků. Má významnou tradici, která poskytovala nedotknutelnost macchiaghiolů, mužů, kteří žili ve vyhnanství v korsické macchii. Korsika byla také první zemí v Evropě, která vytvořila lidový parlament a s ním i demokratickou ústavu Pasquala Paoliho v 18. Století před Velkou francouzskou revolucí. Korsika byla také první zemí v Evropě, kde všeobecné povstání lidu (1943) proti Hitlerově a Mussoliniho okupaci vedlo k osvobození ostrova. Uplynulo hodně vody v korsických horských bystřinách, než se ostrov a jeho obyvatelé dočkali roku 1993.

Třináctého září vloni zničily na jihu Korsiky pět rekrea čních zařízení výbušniny. K atentátům se přihlásili členové separatistické organizace Resistenza. V některých objektech se rekreovali Italové, další byly prázdné, ale nikdo nebyl naštěstí raněn, protože maskovan í teroristé je vyvlekli před umístěním nálože ven. K celé operaci došlo poté, co francouzský prezident Mitterrand slíbil při návštěvě Korsiky podporu vlády v Paříži ostrovu velkými investicemi. Pokud ovšem ustane na Korsice korupce a teroristická činnost nacionalistů, požadujících odtržení ostrova od Francie. Ke štvaní obyvatelstva proti Paříži využívají nacionalisté špatného hospodářského stavu na Korsice a vysoké nezaměstnanosti, která představuje 11 procent práceschopného obyvatelstva. Většina z 225 000 obyvatel Korsiky s nimi prý sice nesouhlasí, ale bojí se. Není se čemu divit. V loňském roce měli separatisté na svědomí 117 ozbrojených útoků, na tři sta pumových atentátů a téměř čtyřicet vražd.

TO BYLO DRUHÉ SETKÁNÍ S KORSIKOU. „Kdybych si měl vybrat, kde umřít, tak na Korsice Proprianu,“ Prohlásil mladík z maličké jachtičky s českou vlajkou, kterou jsme objevili jednou večer, když je na Korsice vidět kousek zapadajícího slunce a současně i srpek měsíce. Pražáci s jachtičkou měli trošku potíže, ale vězte, že Čech Moravan a Moravan Čecha vždycky všude najde i v těch nejprekérnějších situacích. Druhý den jsme jeli opravit hřídel lodního šroubu do Ajaccia a i tato cesta stála za to. Myslel jsem si, že se už domů s favoritem nikdy nevrátím, neboť kaskadérství Korsičanů za volanty je úctyhodné. V průsmycích nad srázy, které při pohledu připomínaly pohledy z letadla, se jezdí stejně bravurně jako na prostorných přivaděčích velkoměst v Evropě. Odnesla to pouze zpětná zrcátka. Náš nový kamar ád z malé jachtičky to komentoval slovy: „Projeli jsme na brnk…“ co jiného si dát k pití v malebné hospůdce uprostřed dosud francouzské Korsiky než pastis. Seděli jsme v jedné maličké hospůdce v maličké uličce Starého města v Ajeacciu a diskuse se dostala až tam, zda se turista cítí na Korsice bezpe čně či nebezpečně. Otázku za nás vyřešil Rakušan, který se k nám přidal s pravým vídeňským přízvukem. „Separatista, terorista, bandita, a jak to poznáte u vás doma? Kdyby sis přečetl v korsických novinách o teroru v Čechách, budeš se na to jako Korsičan dívat stejně.“ A měl pravdu.

Jeli jsme pak ještě do Sarténe, dál do bývalého hlavního města Korsiky Corte, ale s něčím, co by bylo jen krapet spolčené s pověstí ostrova, jsme se nesetkali. Korsika je ostrov, na které člověk najde skutečně všechno. Je tady kus jihovýchodní Asie, je tady kus Afriky, na kterém chybějí jen africká zvířata, je tady luxus francouzské Riviéry, ale i zádumčivá a velmi, velmi voňavá a podmanivá Provence. Před odjezdem z Bastie někde nedaleko přístavu něco slavili. Provázel to malý ohňostroj. „Chtějí být sami, ať jsou,“ prohlašoval Němec na lehátku vedle na palubě ocelového kolosu. „Hlavně ať neblbnou jako ti na Balkáně,“ a usnul. V nepopsaném bloku s nadpisem „ Nejkrásnější ostrov s nejhorší pověstí,“ jsem druhou polovinu věty škrtl.

A TO BYLO SEKTÁNÍ TŘETÍ. . . ŘÍKÁ SE, že na Korsice lidé bydlí lépe po smrti, než v životě. Je to pravda. CORTE bývalo hlavním městem Korsiky. Téměř uprostřed ostrova působí toto velkolepé skalní město pořád monumentálně. OBROVSKÉ trajekty mnoha šífařských společností chrlí v sezóně na Korsiku tisíce turistů. TAKOVOU koncentraci přírodních krás a útvarů, jako na Korsice, najde člověk málokde na světě.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This