Category: 1994 / 09

Napsal a vyfotografoval: Jan Škvára

Na Einbenthal za Čechama? Tam se teď nedostanete! To je na gazík a možná ani ten to neprojede, tvrdí nám pan Šikola z českého konzulátu v Rumunsku. Rumunsko jsme si už zažili a tohle je prý samý konec Rumunska, takže se mi honí hlavou hrůzostrašné představy o české vesnici v horách, teď na sklonku zimy naprosto nedostupné. Ale přesto jedeme. Zmrzlí a nevyspalí z vlaku vystupujeme v noci v Orsové a hledáme hotel, kde bychom se mohli ohřát a načerpat sil před výpravou za zapadlými vlastenci. V recepci dostáváme klíč od pokoje, toaletní papír a žárovku. Výtah nejezdí a v pokoji protéká voda z kohoutku, samozřejmě studená. Teplá neprotéká ani sprchou, ani radiátorem. Do vypraných, ale stále flekatých postelí uléháme oblečení. Ráno mi Kosťa překládá rumunský název hotelu, prý to znamená „Zima“. Vyspalí, ale stále zmrzlí nacházíme bufet s teplou kávou. Vedoucí je neobvykle dobře ustrojen (má kravatu a na hlavě bekovku), jmenuje se Jožka a jeho děda byl Čech. „Počkejte tady, já vám něco seženu,“ slibuje a za chvilku si k nám přisedá člověk, jehož čeština nikoho nenechá na pochybách.

Jmenuje se Adam Hamata a narodil se tak jako jeho táta i děda v Rumunsku. „Z kraje jsme prý byli míň než Rumuni, nynčkon je to naopak,“ říká svou milou staročeštinou a jeho tvář se široce usmívá. „U nás se to traduje tak: vezmeš si Rumunku, tak budeš mít rumunskou kuchyni, budeš mluvit rumunsky, děti rumunsky, taky muzika, českou písničku si nezazpíváš. . .

Tak si hledáme mezi svými.“ Večer se trochu diví, že neznáme ty staré české, které nám hraje na heligonku. Má ještě foukací harmoniku a zobcovou flétnu, chtěl by si koupit klarinet. Později nám ukazuje, čím se baví ve volném čase: lustry a rukojeť deštníku z paroží, z jednoho kusu dřeva vyřezaný řetěz i s funkční lampičkou, a dcerky Rafaelka se Štefinkou zkoušejí můj důvtip na drátěných hlavolamech, opět „made in Hamata“. Když večer usínám, přemýšlím, zda se šikovné ruce, muzikálnost a ostatní „atributy češství“ nepřestěhovaly z Čech někam k rumunskému Dunaji. Druhý den ráno vyrážíme směrem „Na Kozla“ a v autobuse jsem svědkem české konverzace dvou mladíků: „Hele, koukni támhle, ty dvě, koukaj´ sem!“ „Dyk já je znám, ty sou z Bigoru!“ Než vystoupíme, mají už s děvčaty domluvenou neděli, kdy přijdou na Bigor. Adam Hamata měl pravdu, děvčata sice nezářila krásou nesmírnou, ale byly to Češky. „Ta historie je těžká. Ono se říká, že Němci vytloukli Turky. Nevytloukli, Češi je vytloukli! 20 roků byli ve vojančině! Zato jsme tak rozházený po těch vrchách. . .

A i dnes, kde můžou, tak nasaděj Valacha. . . (Rumunsko je geograficky rozděleno na tři části – Transylvánie, Valašsko a Moldavsko) Ale my už jsme tady vyrostli, už jsme tady naučený, už myslíme, že jinde nemůže bejt lepšejc než jak tady. . . A taky mnoho jich bylo v legiích, za Československo se bili a hodně jich tam vostalo. A dneska nemáme ani nikde psáno o tom, že jsme Češi, jen ti, co byli na vojně, ve vojenským dokumentu.“ Jaromír Kocman obyvatel Einbenthalu „Na Kozlu“ je místo, kde staví autobus a kde není nic, jen hromada uhlí u řeky a strmá cesta do hor, k našim. Po hodině chůze nás míjí hornický náklaďák a sám od sebe zastaví. V kabině zní rumunskoturecká hudba a mluví se česky. Na Einbenthal je ještě 8 km – asi hodina jízdy, a tak se cestou dovídám, že v Orsové je „kolem tisíce českých duší“, Bigor je čistě česká vesnice se stovkou stavení 20 km od Einbenthalu a Karel, řidič náklaďáku, kdyby byl „šomer“ – nezaměstnaný, šel by si hledat práci do Čech.

 A spousta anegdot (víte třeba, kdy se dojí husa?). Je zvláštní, že i vtipy jsou české. Ptáme se po strýčku Ederlim (čí je to strýček nevím, ale každý mu tak říká) a Karel zastavuje před truhlárnou. Nohy se mi okamžitě zaboří po kotníky do bláta, je ho plná „silnice“. Kosťovi se z kabiny náklaďáku moc nechce, na rozdíl ode mne je zvyklý dbát na svůj zevnějšek a krémovat si každý den boty a tuší, že sem by patřily spíš holinky. Se strýčkem Ederlim se domlouváme o přespání a vyrážíme do místní školy. Je to jednotřídka, čtyři ročníky pohromadě a vyučuje se v rumunštině. Jediná škola, kde se učí česky, je na Bigoru, ale učitel prý chce jít do Čech lisovat pneumatiky do Otrokovic. Mezitím se po vesnici rozkřiklo, že přijeli nějací Češi, a cestou ze školy nám zastupuje cestu obrovský chlap s vizáží italského pobudy. Kulicha bez bambule, který byl snad kdysi červený, má směšně nasazeného na temeni. Jmenuje se Matěj Svoboda a je vedoucím jídelny na dolech. Zve nás na jídlo, později do hornického baru „Aurory“. Pár stolků, lavic a na stěně plakát „Madonna Erotic“. „Víš jak poznáš Čecha nebo Němce od Rumuna? Přeci podle kostkovanej košile nebo čepice, buďto má baret nebo bekovku.“ Tu Valaši ani Srbáci nenosí.“

Po třetím pohárku pálenky nám pouštějí videokazetu, kterou natočila rumunská televize. Po záběrech nádrže a hydrocentrály, kterou my známe jako „Železná vrata“, se na obrazovce objeví Einbenthal. Všichni zmlknou a já si náhle připadám jako na bohoslužbě. Místní kostelík, střih, místní hospoda. Kdosi televizi zesílí a z připojené reprobedny s ručně malovaným „Philips“ na nás zaútočí tahací harmonika a české písničky. Při videu se lidé kolem nás rozezpívají, česká písnička je česká písnička. Jedno děvče, které až dosud nábožně zíralo na obrazovku, se zvedne a postupně jednoho po druhém vytáhne na polku mezi stolky. Víc místa ani děvčat tu není. Stoupá nálada i hladina alkoholu v krvi. Ze stěny na mne vilným zrakem kouká Madonna a já jí pohled kalným zrakem opětuji. Mám pocit, že se mi to všechno zdá. „Já jsem byl na návštěvě v Čechách,“ křičí na mě Matěj. „Byl jsem se starou i tancovat na dechovce. A jedna babka mi povídá: Chlapče, pojď si se mnou zatancovat, ty to tancuješ, jak my umíme.“ Je toho hodně, co jsme v Čechách už zapomněli. Je večer, slunko tu brzy zapadá a také bar zavírá. Ještě že tak, jinak bychom asi k strýčkovi Ederlimu netrefili.

Odpoledne si strýček všiml, že jsem v Rumunsku nastydl, a hřeje mi na kamnech „meducínu“. Je to pálenka se skořicí a „muší se pít horká, jináč to nepomůže“. Druhý den ráno je opravdu rýma pryč. Lid zdejší jest vyšších kostnatých postav, otužilý a poctivý. Zlý zlozvyk – pití kořaly – jest mezi nimi velmi rozšířen. Slivovici „cvilku“ pálí si rodiny všude ve značné míře a nejsmutnější přitom je, že dávají ji i numluvňatům do cumlíků, aby prý lépe spala. Mnohé děti mají jen kus chleba a slivovici k snídani! Je opravdu s podivem, že alkohol nemá zde patrnějšího neblahého vlivu na tělesný a duševní vývoj mládeže. Cestopis z roku 1930 Prokletím a požehnáním vesnice je Baia Nuova, důl na černé uhlí o kilometr výš. Mnoha lidem dává vyšší standard, než je v ostatních českých vesnicích, ale daní za to je „buďto deset centimetrů bláta, nebo stejně tolik prachu. Dřív jezdila s uhlím parní mašina po trati a vzala na Kozla celou denní těžbu. Nynčkon je trať zavřená a celej den jezdí skrzevá vesnici auťáky,“ stěžuje si Gusta Voňavka, směnový mistr na dole. Stojíme zrovna u zrezivělé parní lokomotivy, převržené na bok. Pod zem nesmíme, ale Gusta nám ukazuje s pýchou „stroj“ se strojníkem. Strojník sedí na sedačce před dvěma obrovskými navijáky. Když šlápne na levý pedál, zacinká to a levá klec jede s prázdným vozíkem dolů, pravá s plným nahoru. Obrovskou pákou přibrzdí rychlost, když se na mechanickém ukazateli ručička přiblíží ke křídou malované značce. Znova to cinkne, dvě ženy vymění vozíky a ten plný v obrovském oblaku prachu vysypou na skluz. . .

Na „stroji“ jsem našel výrobní štítek Koblenz, 1906. Když nás Matěj Svoboda odváží svou dácií dolů na Kozla, tak po jedné z mnoha děr, které nás vždy vynesou ze sedaček až někam ke střeše auta, s pokrčením ramen řekne: „No co naděláš, tak jednou za půl roku vyměním spodek, no.“ A dole na silnici u hromady uhlí se loučíme: „Já jsem Čech, jsem Čech. Narodil jsem se tady, vyrostl jsem tady, ale jsem Čech.“ V duchu jsem si vzpomněl na několik známých rodilých Čechů, kteří po několika desetiletích v cizině by už tohle říci česky neuměli.

Category: 1994 / 09

V malém hotýlku ve čtvrti Kings Cross je kolem 15. hodiny velice rušno. „Dělejte, pospěšte si, připravte se – za 10 minut se jede.“ Do dvou připravených dodávek se postupně vměstnává asi 20 lidí. Z většiny čiší dost velká nervozita. Každý z nich pečlivě urovnává svůj košík či spíše proutěný koš naplněný zajímavých zbožím – suché květiny a tak zvaný pot pourri. Různých barev a hlavně vůní je nespočetně. Vyjíždíme z centra a míříme do odlehlejšího předměstí. V autě se živě diskutuje a po necelé půlhodince zjišťuji, že ještě tři další kluci vyjíždějí dnes poprvé. Národnosti jsou pestré – Izrael, Německo, Holandsko, Nový Zéland a Anglie. Důvody k těmto vyjížďkám jsou vesměs stejné – po několikaměsíčním putování kolem světa je třeba vydělat nějakých pár dolarů na další cestování. Po dvojicích si rozebíráme rajony. Poslední rady a povzbuzení. Před odjezdem jsme absolvovali čtyřicetiminutovou ukázku, co máme dělat a hlavně jak. Manažer je velice šikovný a nám nápomocný. Ale to je jen teorie. Teď tu stojím před prvním domem, prvními dveřmi a pocity jsou smíšené. Door to door jsme nikdy neabsolvoval, suché kytky vidím poprvé, australský způsob života a chování příliš neznám a angličtina není z mých nejsilnějších jazyků.No, let’s go“. Hi, I’m student from Europe traveling around the world. My name is Martin and“. Tak to takřka vždy začíná. První tři rodiny o prospěšnosti svého zboží ještě nepřesvědčuji,ale ve čtvrtém domě ano. Pak v sedmém, jedenáctém, dvanáctém a několika dalších. První den se díky kytkám a balíčkům s voňavými pot pourri setkávám asi s padesáti rodinami. Mé sebevědomí a trochu i drzost stoupá, a tak i výsledek je uspokojující. Po dvou a půlhodinovém snažení se dodávka otáčí a vracíme se do Sydney. Nastává horečné počítání a výměna pracovních zážitků. Někdy je to neuvěřitelná sranda. První den vydělávám šedesát dolarů a následující dny ukážou, zda šlo o náhodu či určité nadání pro tento nepříliš populární způsob prodeje. Takto vyjedu ještě asi pětkrát a později asi týden Australany atakuji již přímo v kancelářích Downtownu a někdy zajdu na univerzity na promoce. Po pracovní stránce se daří a po 14 dnech zaměňuji kytičky za olejové malby. Princip prodeje je víceméně stejný. Cena se však dost radikálně mění a zatímco cena květin nepřesahovala 15 dolarů, nejlevnější obraz koštuje sedmdesát pět, což je minimum.Firma nás posílá prodávat v okolí Sydney a naším výdělkem je to, co si k té ceně přirazíme. Proto se prodávajícím často stává, že se vracejí s prázdnou, a tak fluktuace je obrovská. Mě to však motivuje, neboť zde záleží na nadání, práci s lidmi, trpělivosti, přesvědčivosti a velké dávce drzosti. Obraz je umělecká práce a mě vždy bavilo činit lidi šťastnými. Na výběr jich máme asi dvacet a brzy pracuji s osvědčenou desítkou, která se mnou tráví přes padesát dnů – 4 přírodní motivy, 2 květinové, 3 francouzské motivy a jeden olej s pískem. Rychle si doplňuji potřebnou slovní zásobu týkající se umění. Hned druhý den prodávám jeden a za týden přesvědčuji sám sebe, že ty obrazy jsou pěkné. Dokonce si vybírám jeden a říkám, že je to moje dílo. S cenami nijak nepřeháním, a tak první týden ozdobím stěny devíti rodinám. Příští týden uspěji s jedním Číňanem (tento národ je velice obtížným klientem), prodávám i policistovi a hlavně jednomu chlápkovi přivítavšímu mě velice roztomilým „Fuck off mate“. O veselé historky není nouze. Snad nejlepší se přihodila Angličanovi Ianovi, když při svém debutu přišel do bytu jedné paní očividně zainteresované jeho obrazy. Důkladně si je prohlíží, vyptává se a nakonec navrhuje, že zavolá své známé shánějící dekoraci pro svůj velký dům.Angličan si spokojeně mne ruce. Avšak místo uměnímilující přítelkyně přichází rozzuřený manžel a okamžitě zamykají dveře. Takřka dochází k boxerskému extempore. Vychází najevo, že minulý týden dostali od svého syna dar k výročí svatby v podobě obrazu, který má Ian také ve své kolekci. Naše kolegyně Irka se totiž vydávala za autorku obrazu úplně na druhé straně Sydney a poměrně vysokou cenu odůvodňovala tím, že jde o originál, a navíc, že ho malovala pro svou finální zkoušku na univerzitě. Inu improvizace někdy nezná mezí. A tak nakonec Ian řeší situaci odkupem „originálu” (každý z obrazů má tisíce navlas stejných originálů). K autu přichází naprosto zdrcen, neboť ve svůj první pracovní den má nezáviděníhodnou bilanci minu dvě stě padesát dolarů. Gratuluji mu ke koupi obrazu a při jeho vypravování nám smíchy tečou slzy z očí. Ale i mezi „umělci“ je solidarita, a tak Irka vrací Ianovi svůj tučný výdělek. I tato příhoda svědčí o tom, že město začíná být saturováno obrazy, a proto využívám toho, že firma čas od času pořádá výlety po Austrálii, je-li dobrá parta. S Ianem a jednou jeho kompatriotkou vyjíždíme na třítýdenní pracovní exkurzi po Novém Jižním Walesu, nejlidnatějším a asi nejmajetnějším státu Austrálie. Denně jezdíme asi 150-200 km a spíme v kempingových zařízeních s vybavenými obytnými přívěsy, kterých je všude dost a v přístupných cenových relacích od 20 do 30 dolarů. Je to skvělý život a pracovně se daří. Na „venkově“ jsou totiž lidé mnohem přívětivější, pohostinnější a zvědavější. Dávají nám možnost zapříst konverzaci, pro pozdější prodej tolik potřebnou.Jaký je to rozdíl proti Sydney, kde někdy po dvouhodinovém ťukání se člověk nedostane ani do jednoho domu. Zde nás často zvou dovnitř, a i když je obrazy nezajímají, tak nás pobízejí k drinku či někdy ke společné večeři. Necítím se tolik jako bloody salesman. Již několikátý den jsme v oblasti Hunterova údolí, které je nejen malebné, ale produkuje se zde velice kvalitní víno. Dvakrát se mi daří vyměnit obraz za basu tohoto moku. Ten večer i Shireen skvěle vydělává. Druhý den věnujeme poznávání romantických zákoutí a vybíráme si vhodné místo k večernímu prodeji. Je krásný slunečný den a kolem druhé hodiny odpoledne vidíme velice pěkný a velký dům a okolo několik dalších. Zastavujeme na okraji silnice a ze zadního okénka vytahujeme naše oil paintings. V dáli za zatáčkou slyším řev motoru a říkám si, že to tam nějaký makovec pořád túruje. Nevěnuji tomu více pozornosti a vyhledáváme vhodné obrazy. Najednou se otočím a vidím strašnou rychlostí jedoucí auto snad tři metry od nás. Ian instinktivně nadskakuje, já provádím skok plavmo doleva a pak slyším náraz. Shireen zůstává mezi oběma vozy. Pokládáme ji do trávy a pohled na její nohy je strašný. Hlavně nepanikařit! Utíkám shánět telefon a Ian se snaží raněnou utěšovat. Brzo je zde dost lidí a kromě tradičních čumilů jsou tu i ti, kteří nám pomáhají. První přijíždí policie, poté sanitka. Úraz je vážný, a tak potřebujeme helikoptéru. Ta přilétává za několik minut.Řidič, který vše zavinil, záchranné akce bez zájmu sleduje a i několik metrů od něho cítíme alkoholové výpary. Mám sto chutí mu dát pár přes držku a neustále se ho ptám, jak to mohl udělat. Poté letím se Shireen do nemocnice v Newcastlu. Svůj první let helikoptérou jsem si takto věru nepředstavoval. Brzo po příletu dochází k operaci a my trávíme celou noc čekáním na její výsledky. Poté čekáme na Shireenino probuzení. Její statečnost nás dojímá. Život jde však dál a my  pokračujeme v cestě. V přístavu Port Macquarie vidím poprvé v životě delfíny, kteří jsou pouhých dvacet metrů od nás. Nadšeně za nimi skáču, ale moře je divoké, takže společnou plavbu s těmito nádhernými živočichy musím odložit. Nedaleko města Coffs Harbour je národní park Dorrido a v něm překrásný Rain forest. Dále na sever u nádherného, nejvýchodnějšího místa tohoto kontinentu, Byronova mysu, absolvujeme neklidnou koupel v moři, neboť zde právě před dvěma dny sežral žralok čerstvého novomanžela. Obrovského zklamání se dožívám u všemi opěvovaného surfařského ráje – Surfers Paradise. Místo něčeho romantického zde nacházím mnohé mrakodrapy, obchodní centra, prostě výplod dnešní civilizace. Majiteli hotelů či pozemků jsou převážně Japonci, pro které je Austrálie nejen oblíbeným turistickým resortem, ale i místem pro investice. Dozvídám, že na mnoha školách je zde prvním a často jediným jazykem právě japončtina. Rychle pryč odsud. Dostáváme se na Zlaté pobřeží Gold Coast, na nesčetné kilometry krásných pláží.Překračujeme hranice druhého největšího australského státu Queenslandu a v jeho hlavním městě Brisbane trávíme pouze několik hodin. Více času věnujeme městu Toowoomba nejen pro jeho malebnost (je nazýváno zelenou zahradou Austrálie), ale i pro jeho dvě šaramantní a roztomilé obyvatelky. Poté se horami vracíme za Shireen a s potěšením konstatujeme, že se jí daří o mnoho lépe. Doktoři jí dávají reálné šance, že zase bude chodit, i když na nějaké utíkání si bude muset asi rok či dva počkat. Na policii sepisujeme vše potřebné a poslední den výletu trávíme již nepracovně v horském středisku Blue Mountains. Absolvujeme několik stezek pěšky a nutno dodat, že stromy opravdu působí modrou barvou. Nejhezčím důkazem je asi skála zvaná Tři sestry (Three sisters) a majestátní Mt Solitaire. Pak opět třia půl milionová Sydney, kde se příliš nezdržuji. Firma mi vzhledem k nejlepším výsledkům svěřuje asi dvacetiletého Kingswooda, což je auto australské výroby. Rozhoduji se k dalšímu výletu, a to do Canberry, kde jsou státní úředníci velice dobrou potencionální kořistí. Na automatickou spojku si zvykám rychleji než na volant na druhé straně. Daří se mně skvěle, v jednom případě ozdobím dům hned třemi obrazy najednou a v jedné nemocnici dokonce pěti. Poslední týdenní výlet pořádám na jih od Sydney. Den odletu se neúprosně blíží, moje tříměsíční působení v této zemi se chýlí ke konci. Firma se mě sice snaží přesvědčit, abych zůstal, ale já se již strašně těším na Nový Zéland a poté hlavně do Latinské Ameriky. Ačkoli jsem zde potkal několik skvělých lidí, musím konstatovat, že většina Australanů mi připadá nezajímavá, hodně ovlivněná americkou kulturou – materialismus, individualismus, takřka neexistující všeobecná kultura, nepříliš vytříbené společenské chování.Jak ostře to kontrastuje s nedalekým Novým Zélandem či Evropou! Velkou roli zde asi hraje historie. Vždyť teprve v roce 1770 sem připlouvá James Cook a o osm let později flotila jedenácti lodí se 776 odsouzenými a deportovanými trestanci. Za trestanci sem po objevení zlatých ložisek v polovině devatenáctého století přijíždí hlavně dobrodruzi. I dnes mi to zde připadá dost divoké, ale snad i proto je pro mě Austrálie přitažlivou zemí. Australané působí spokojeným dojmem a myslím, že mají svou zem rádi. O problémech mluví pouze zřídka a jejich život se točí kolem veličin jako mít hodně peněz, co možná největší a nejmodernější vůz a dům, větší počet televizí, aby jim neuniklo nic z početných nesmyslných amerických filmů a seriálů. Po stránce sportovní je nejoblíbenější kriket a rugby. Znalosti, které nelze nijak zpeněžit, jako třeba dějiny, zeměpis, jazyk, nejsou příliš populární. Mnozí ze sedmnácti milionů nikdy nepřekročili hranice Austrálie a někdy ani svého státu či rodného města. Některé jejich reakce jsou neuvěřitelné. Jednou hovořím s majitelem obrovského domu či spíše zámečku s ohromnou zahradou. Před garáží jsou tři nablýskané mercedesy a po desetiminutovém prohlížení mých obrazů smutně říká, že si to nemůže dovolit. Ironicky říkám, že je mi líto chudých a že mu dám jeden zadarmo. Okamžitě mu zasvítí oči a ptá se, jestli si může vzít dva. Další žertovný zážitek se mi stává několik dnů před odjezdem. U jednoho člověka trávím hodně času nadarmo, a tak se ho ptám, jestli neví, zda jeho souseda nezajímá umění. On mi odpovídá, že souseda nezná, že tu bydlí teprve tři roky. O několik domů dále ukazuji obraz, na kterém se tyčí pařížský Vítězný oblouk. Pan domácí vítězoslavně bouchá do stolu a říká: „Děti, pozorně se dívejte, tam jsem byl a je to u nás v Queenslandu.“ Raději nic neříkám a obraz prodávám. Jednou se rodině líbí dva obrazy, ale před koupí mě žádají, mohou-li zavolat přítele, který se v malířství vyzná. Nerad připouštím, ale zachovávám chladnou hlavu. Již se v duchu smiřuji s trapnou situací, ale nakonec si i povolaný „odborník“ odváží jeden z mé kolekce. Práce na tomto kontinentu mi byla pravou zábavou a snad i z tohoto důvodu jsou mé vzpomínky na Austrálii pozitivní. Vždyť jsem tam prožil celou šestinu své cesty kolem světa, a budu-li mít možnost k návratu, why not?

Category: 1994 / 09

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL JOSEF SLOUP

„Chceš jednu na bradu?“ zeptal se mě prošedivělý, elegantní pán, když odtrhl oči od podepsaného trička Českého olympijského výboru na charitativní slavnosti, která se konala v krásném prostředí mělnického zámku. Jeho ruka se téměř instinktivně vymrštila a já pocítil dotek ohromné pěsti na své čelisti. „Raději ne, nerad bych skončil v kotrmelcích na dlažbě nádvoří.“ Elegánovi zajiskřilo v očích a na tváři se mu objevil šibalský úsměv. Spokojeně se protáhl, vzal do ruky fixu, která v jeho dlani vypadala jako párátko a razantně začal podepisovat další tílko. · · ·

Bohumila Němečka, žijící legendu českého i mezinárodního boxu, snad není nutné ani představovat. Ale přesto pro ty mladší alespoň několik strohých údajů. OLYMPIJSKÝ VÍTĚZ Z ŘÍMA 1960. MISTR EVROPY 1967 TAKÉ Z ŘÍMA. DESETINÁSOVNÝ MISTR REPUBLIKY. A CELÁ ŘADA DALŠÍCH TITULŮ. POD JEHO TRENÉRSKÝM VEDENÍM ZÍSKALA RUDÁ HVĚZDA ÚSTÍ NAD LABEM 14 TITULŮ MISTRŮ REPUBLIKY V DRUŽSTVECH A NEUVĚŘITELNÝCH 121 TITULŮ MISTRŮ REPUBLIKY V JEDNOTLIVCÍCH.

VŠECHNA SLÁVA POLNÍ TRÁVA. Po několika dnech sedím naproti němu v útulném obývacím pokoji rodinného domu, kterému věnoval tisíce hodin volného času. Stěny jsou obloženy dřevem. Na policích a skříních se blýskají poháry a vitríny jsou plné medailí. Mezi nimi zaujímá čestné místo zlatá olympijská z Říma. Popíjíme výbornou kávu s troškou tuzemského rumu, kterou uvařila paní Němečková. Bohumil Němeček, stále ještě svěží a plný energie, si promne klouby na svých obrovitých rukách a palce při tom otáčí do všech možných a nemožných stran. „Mám pořád spoustu starostí,“ začíná vyprávět Bohumil Němeček svůj příběh. „Práce tady na baráku je stále hodně. A zanedlouho budu otevírat svou restauraci. Dělám na ní už od roku 1991. Je to hrozná dřina. Každý teď chce za práci nekřesťanské peníze, tak si všechno dělám sám. A to od roku 1987 jsem v invalidním důchodu. Jsou to důsledky dlouholeté závodní činnosti, jenom těch zranění co jsem měl. Pořád to pobolívá, žena mě často celou noc masíruje. V turnaji jsem mnohokrát utrpěl zranění, ale chtěl jsem pokračovat. Tak jsem s tím šel do dalšího kola. Naučil jsem se pomáhat si sám. Třeba rozseknuté obočí. Žádné zašívání, stáhlo se to náplastí a rychle se to hojilo. Časem jsem zjistil, že když jsem měl nějaké zranění, byl jsem mnohem útočnější. Nesměl jsem dostávat rány, aby se neobnovilo. Později, když už jsem dělal trenéra, jsem to naučil i své svěřence. My jsme tehdy pro naší republiku hodně udělali. A co z toho dnes máme? Z mnohých z nás jsou mrzáci, invalidé. Jen se podívej na mě, nebo třeba na Zarembu, Zdražilu. Box je možná nejtvrdší sport, který existuje. Psychicky i fyzicky je velice náročný. Mohl jsem třeba vyhrát zápas, ale stejně jsem byl po utkání často zbitý jako pes. Občas jsem nebyl schopný ani sám odejít z ringu. Celé tělo mě bolelo. Nebo když vidíš nějakýho frajera, který své soupeře pomlátí tak, že je musí odnášet na nosítkách a já s ním mám v příštím kole boxovat. To nebyl hezký pocit. Kolikrát jsem si řekl – mám já tohle zapotřebí. Mám ženu a děti. Co když mě zabije nebo mě vyrazí oko. Nakonec jsem to ale vždy podstoupil. Dnes jsem ale zklamaný a je mi z toho smutno.“ Dnešní špičkoví sportovci jsou milionáři. Dostávají peníze od sponzorů, za starty na závodech, za výhry. Mají pohádkové příjmy z reklam. Nikdo je neomezuje kdy a kam mají či můžou jet. Teď, když někdo vyhraje zlatou medaili, je vlastně zabezpečen na celý život. Je třeba zdůraznit, že zvítězit na Mistrovství Evropy nebo Mistrovství světa nemá zdaleka takový dopad jako olympijské vítězství. To je skutečně Olymp sportu.

SÓLO PRO DVĚ PĚSTI. „Když jsem vyhrál na OH v Římě, tak mně bylo dvacet dva let. Pár měsíců předtím jsem se oženil. Čekali jsme dítě. Ale začněme od začátku. Já jsem začínal boxovat ve Slavoji České Budějovice. Získal jsem tam pár titulů Mistra republiky ještě jako dorostenec. Před OH v Římě mi bylo řečeno, že když nebudu boxovat za Děčín, tak nikam nepojedu.“ Funkcionáři mu slíbili v Děčíně byt. Tak prodali domek, který dostali od rodičů manželky, naložili nábytek a odjeli do Děčína. Dosud mu dluží i za to stěhování. „Poté, co jsem to uviděl, jsem myslel, že mě klepne pepka. Tam za průjezdem byl dvorek a za ním jakýsi chlív. Ten nám přidělili jako byt. Bylo nám z toho do breku.“ Po návratu z OH v Římě ho nosili na rukou. Nakonec tedy dostal i byt druhé kategorie. „V té době to pro nás hodně znamenalo a byli jsme šťastní. Bylo mně naznačeno, že dostanu spoustu darů. Paní, která to měla na starosti, mi řekla, že ve skladu je pro mně plno televizí, radií i jiného spotřebního zboží. A látek co tam je. Že to snad do smrti nespotřebujeme. Šel jsem se tam podívat a viděl to na vlastní oči. Ale nikdo z funkcionářů neřekl – tak Bohouši, to je pro tebe. Ani ťuk. Nakonec tu dopadlo tak, že jsem nedostal vůbec nic. Komunističtí funkcionáři si to prostě rozebrali mezi sebou. Oni s námi často jednali jako s dobytkem. Já jsem nikdy nebyl ve straně. Občas jsem něco řekl a jim se to nelíbilo. Měl jsem s tím velké problémy. Až jednou mně bývalý předseda vlády Lubomír Štrougal poradil, aby alespoň moje paní vstoupila do strany. Nebo se mé děti nedostanou na školu. Dělala potom funkcionářku a mnoha lidem pomohla. No a po listopadu jí za to ti nejhorší napadli.“ Paní Němečková zaslechla z kuchyně zmínku o sobě a přidává svou číši hořkosti: „My jsme tehdy byli v takové situaci, že jsme se báli někomu povědět, že bratr mého dědy, Čermák, kladeňák, byl starostou Chicaga! Bohouše už by potom možná nikam nepustili.“

LÉTA TRENÉRSKÁ. „Já jsem v roce 1961 přešel do Ústí nad Labem,“ navazuje nit hovoru opět Bohumil Němeček. „Po tom, jak se ke mně chovali, jsem už za Děčín boxovat nechtěl. Začal jsem dělat trenéra, ale pořád jsem ještě aktivně závodil. Když jsem tam nastoupil, klub za moc nestál. Neměli tam pytle ani hrušku. Jen pár rozbitých rukavic. Ale byl tam pan Josef Šantor. Byl to policajt. V roce 1968 ho vyhodili, protože nelezl komunistům jak se říká do zadku. On byl velice čestný a já bych za něj dal nevím co. Tak s ním jsme to rozjeli. Zašel jsem na ČSTV za tehdejším předsedou Vodsloněm a řekl jsem mu, že už boxovat nebudu, pokud nám nedají alespoň trochu kloudné vybavení. Dostali jsme deset pytlů, deset švihadel a pět párů rukavic. Spolu s Pepíkem Šantorů jsme dělali besedy. Zařídili jsme pravidelné tréninky a postupně jsem se vypracovali na nejlepší tým v republice.“ Často boxovali na stadiónech a nebo venku. Na jejich utkání totiž chodilo šest až sedm tisíc diváků a ti by se do haly nevešli. „Když jsme vyhráli první titul MR v družstvech, zašel jsem za novým tajemníkem Markem. Povídám mu, že naše utkání jsou vyprodaná a my pořád vypadáme jako šupáci. Potřebujeme nová trička a trenýrky. O tepláky jsem se vůbec neodvážil požádat. A ten soudruh Marek, aniž by zvedl hlavu, říká: „Box mě nezajímá.Vypadni ven.“ On dříve taky sportoval. Hrál fotbal a potom dělal motorismus. Ale nic mu nevyšlo. Měl v sobě zášť a vztek. Já byl už v té době nadstrážmistrem VB. Šel jsem za krajským náčelníkem panem Cvrčkem. Byl to výborný chlap. Řekl jsem mu, co se stalo. On si toho Marka telefonicky zavolal a hezky ho tam hned na místě seřval. Pak jsme dostali všechno, co jsme potřebovali. Pár měsíců na to si soudruh Marek pozval sovětského trenéra Stěpanova. Já se s ním znal a on se hrozně moc divil, že by měl dělat tu práci za mě. Nakonec z toho sešlo. Já jsem však pochopil, že se mi Marek chtěl pomstít a zlikvidovat mě. Všude byly stále nějaké machinace. Boje o koryta.“

EPITAF Bohumil Němeček dosáhl ve sportu téměř všeho. Na světě jsou miliony sportovců, ale jen málokomu se splní jeho sen. Před OH v Mexiku byl ve skvělé formě. Ale štěstí se k němu otočilo zády. Opět cítil, že by mohl zvítězit. Chtěl však do Mexika odletět až pár dní před počátkem soutěží. Nakonec letěl společně s celou výpravou šest týdnů před zahájením her. To ho oddělalo. Hlavně psychicky. Bylo to po srpnu 68 a situace byla tehdy velmi napjatá. „Utkal jsem se tam tenkrát tréninkově s Borisem Labutinem. Byl to v té době nejlepší sovětský boxer. Vítěz OH z Tokia a Mexika. Boxoval však o váhu výš, do 71 kg. Já ho během toho střetnutí dostal čtyřikrát na zem. Jeho trenér si rval vlasy a říkal, že to snad není možné. Ale za čtrnáct dní to na mě přišlo. Začal jsem být psychicky velice labilní. Celý jsem se klepal. Vůbec jsem nejedl. Prosil jsem vedení výpravy, aby mě pustili domů. Předseda ÚV ČSTV Bosák mně řekl: „Ty jsi se zbláznil. Musíš boxovat!“ První zápas byl s Bulharem, kterého jsem předtím třikrát porazil. Ten zápas jsem vyhrával, ale rozhodčí měl na mě spadeno. Tak jsem ho poslal do kytek. Diskvalifikoval mě. To byl jeden ze sedmnácti zápasů, které jsem prohrál.“ · · ·

Podle oficiální statistiky zvítězil Bohumil Němeček v 762 zápasech. Sám uvádí, že jich bylo mnohem víc. Možná o padesát, možná i o sto. Často nejsou podchyceny zápasy z mezinárodních utkání. Dnes se Bohumil Němeček věnuje sám sobě. Své rodině, dětem, své restauraci, kterou bude zakrátko otevírat. Chce svým potomkům zanechat víc než vzpomínky a zlatou olympijskou medaili. Zůstala v něm hořkost a zklamání. V noci nemůže spát. Bolí ho zmrzačené ruce.

Category: 1994 / 09

PTAL SE: JIŘÍ MARGOLIUS

Ekonomie tvrdého kovu Arakain neznamená nic, a přitom hodně, neřkuli příliš. Podle jednoho odborného slovníku je to lék proti cizopasníkům, dle druhého výraz pro optické snímání zvuku na filmový pás. Jednou v noci, nad sklínkou dobrého moku, jako facka na sále zasvištělo tohle podivné slovo vzduchem, aby se posléze úhledně uložilo na papír. Tak vznikla, jak už se v historii přiházívá, čirou náhodou jedna legenda. Z někdejších rozverných kluků jsou po letech tvrdí chlapi, vyznavači tvrdého kovu. Šéfuje jim inženýr, který nevystudoval, jak by se snad zdálo, strojařinu, nýbrž ekonomii. Jeho oborem se stal heavy metal. Sály dlouho před začátkem burácejí:

„ALEŠ BRICHTA!“ Tvrdý chlapík, akurátní ekonom, něžný básník, skvělý zpěvák. Většinu textů píše sám. Mnohé mají hořký krylovský nádech. Extáze dnů po ní výprodej snů manko na krámě Proč zkouším rád držet balanc a stát přesně na hraně · · ·

Poprvé jsem vás uviděl před sedmi lety v kanceláři Obvodního kulturního domu v Praze 10. Přes den jste dělal ekonoma, večer se proměňoval v šéfa metalové skupiny. Jak jste obojí stihl? V té době už některé věci začaly fungovat, bylo cítit, že se vzduch začíná pročisťovat, navíc mnozí úředníci téhle muzice, byť třeba tajně, fandili. Dalo se to stihnout bez nebezpečí života. Proč jste si sedl na kancelářskou židli? Živil jsem rodinu a k tomu se naskytla šance být krapet blíž muzice. Kulturák sice neznamenal vždycky kulturu, ale přece jen to bylo něco jiného než Čechofracht.

Vy jste navíc mořský vlk? Tam jsem vstoupil po fakultě, obor zahraniční obchod. Byl to problém: večer hrát, návrat k ránu, rychle do práce, nahodit oblek a kravatu, usednout k různým jednáním, často se zahraničními partnery. Měl jsem delší vlasy, to samozřejmě vadilo, občas se ozvaly také divné hlasy. . .

Kdy vám poprvé muzika položila stéblo? Na základní škole ve dvanácti letech. Nejdřív někdy v roce 1971 country, pak big beat. Olympic, Flamengo, Blue Effect. Měl jsem kliku, pravidelně jsem se dostával k muzice, co se hrála za humny – Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple, samozřejmě Beatles. Studoval jsem na jazykové škole a rodiče mnoha spolužáků jezdívali ven a zásobovali mě touhle ideově závadnou muzikou. K tomu se poslouchalo Radio Luxembourg. Kdy přišel na svět Arakain? Před dvanácti lety. Už jste bezmála doyen. Něco jako Olympic v mladším vydání. Proboha! Vždyť existujeme teprve od roku 1982! Proti Olympiku jsme nedochůdčata. Ale onehdy jsem si přečetl, že „Brichta je už legenda věkem“. Dost jsem se rozčílil. Ještě k tomu našem porodu: měli jsme kapelu APAD. Ta se rozpadla ve chvíli, kdy jsem se začal tlačit do metalu a převzaté skladby jsme začali míchat s našimi původními věcmi. Basista s klávesistou se šprajcli, že tahle muzika se u nás hrát nedá, zavřou nás. Dali mi padáka a se mnou šel i bubeník. Podle zákona sněhové koule se nabalil i kytarista. . . A jednou v noci se narodil Arakain. · · ·

Kdy jste se pasoval na profesionála? Začátkem roku 1989 jsem definitivně vstal z ekonomické židle. Už to nebyl sebevražedný pokus. Čas oponou trhnul a my jsme najednou v devadesátém roce měli nejvíc koncertů ze všech kapel – za dva měsíce sedmačtyřicet! Dům barikádníků, legendární pražskou „Barču“, jste vlastně proslavili vy. Stala se z ní Mekka metalu, Lourdy pro ty, kteří byli stiženi nevyléčitelnou metalovou chorobou. Život je dál tahle legenda? Z toho baráku jsme díky skvělým zaměstnancům OKD Praha 10 opravdu udělali centrum muziky. Táhli se za námi štamgasti nejen z celé Prahy. Jenže někdy v osmaosmdesátém nás a hlavně skupinu Törr po koncertu v Bratislavě šeredně a především lživě napálilo Rudé právo. Na národním výboru se nějaký hlavoun přes kulturu připodělal a začal nás perzekvovat, co se do nás vešlo. Barča byla v karanténě jako vzteklý pes a metal tam hezky dlouho nezazněl. Půl roku jsme se z těch ran vylizovali. Z vaší hudby čím dál víc probleskuje melodičnost. Řekl bych – něžné pohlazení mezi záplavou kovu.

 Zdá se mi, že je to něco, co jsem už někdy slyšel. Mýlím se? Vůbec ne. Muzika se obloukem vrací – jako móda – k trvalkám minulosti. K líbivosti, ne k podbízivosti. Vždy jsem říkal, že konec devadesátých let bude revival šedesátých a sedmdesátých roků. Důkazem je i vaše pocta Jiřímu Schellingerovi. Album Zemětřesení a vítězné turné po vlastech českých s „Holubím domem“ a dalšími hity. Tak! Stará jména opět bodují. ABBA se zase hraje v rádiu! Já tuhle skupinu bytostně nesnášel jako nechutné disco, a dnes se mi líbí.

Posloucháte klasiku? Manželka miluje Mozarta. Já Bacha, hlavně varhanní koncerty. A Ravela. S Arakainem zpívala Lucie Bílá. Ztraťte o ní pár vlídných slov! Kdysi začínala s rock´n´rollem. Když jsme se s ní srazili, měla nabídku od Petra Hanniga na „Neposlušné tenisky“. Domluvili jsme se s ní na spolupráci, protože jsem viděl, že má hlas od pánaboha. Fajn holka, tenkrát totálně ujetá, což jsem vůbec nepovažoval za chybu. Rád později vysvětlím Teď mám pocit, že začíná občas přemýšlet. Zpívá super! Vždycky odevzdala dobrou práci, ale nedopustila si nikdy dva tři momenty, kdy za každou cenu musela zaječet, i když se to tam vůbec nehodilo.

Co jste jí řekl? Lucino, já tě nakopu! Ale jinak je to skvělá holka, a navíc zraje jak víno.

Nahrávám na avizovanou smeč – jste taky v něčem ujetý? Asi ano, jinak bych tohle nedělal. Normální člověk přemýšlí a jedná ve vytyčených mantinelech, dává pozor, aby se náhodou neznelíbil a někomu nevadil. Opatrnost není vždycky matka moudrosti. Jsou chvíle, kdy jsem rád ujetý.

Co vás trápí? Dovolte ocitovat část vašeho textu ke skladbě „Rám křivejch zrcadel“ z alba Salto mortale. Mám trochu obavy z těch klínů do hlavy jako dřív, jen to zvládnout Povídám, jde tu jen o prachy kdo lže, nic netratí a sliby všemu vládnou Už zase tady jsou ty chytrý najednou co velkoryse rozhodujou o tom, co nás vlastně baví · · · Mám dojem, že politika byla vždycky svinstvo. U nás je v politice spousta lidí, kterým důvěřuju, ale jako v každé profesi jsou i tady nepovedení jedinci. Zase se začínají objevovat různé záhadné cukatury, viz zákaz klipu Láska je láska. Tenhle text o křivejch zrcadlech jsem psal právě pod tímhle dojmem. Někdo shora přikáže, co se může a nemůže vysílat a mně to zvedá mandle. I poslední text z alba Salto mortale „Stárnem“ je reakcí na věci kolem mne, které se mi hrubě nelíbí. Je o některých muzikantech, ze kterých se stali do slova a do písmene prostituti. Někteří se v textu poznali a reakce byly bouřlivé. Měl jsem radost, že jsem se trefil. · · · Někoho už možná trápí pohled od všech zrcadel a čím dál blbějc usíná Někdo je náhle křesťan další vzývá Izrael má vítr, co přijde dál · · ·

Jak reaguje na texty vaše manželka? Jsem prý magor a nedá se s tím nic dělat. Chtěl byste mít moc? Člověk si musí umět říct, jestli má dost zodpovědnosti to vzít. Nebo dost síly ten flek odmítnout. Měl jsem po listopadu možnost se kamsi vecpat, byl jsem ve stávkovém výboru umělců . . . Dnes jste zase mohl nahodit oblek. Usoudil jsem, že to není pro mne správná parketa.

Co děláte, když se namíchnete? Třeba píšu. Seřvu děti. Vezmu kytaru. Zahraju si mariáš.

Co říkáte smrti Kurta Cabaina z Nirvany? V šedesátých letech byli hippies reakcí na určitou situaci. Všechno fungovalo, žádné problémy, najednou bác – a Vietnam! Zinkové rakve, frustrace, trauma. Květinové děti hledaly útěchu i třeba v marihuaně. Rodiče zděšeni, děti jim utíkaly z jistot domovů. U nás se v osmdesátých letech mládež utíkala k undergroundu, začala tíhnout k metalu. Dnes jsou mnozí zase zklamáni z toho, že si všechno mohou dovolit. Mne šokuje, že si někteří muzikanti myslí, že muzika spočívá v tom, že si šňupnou a hotovo, jsou geniální a jasně nejlepší. V Americe se spousta dobrých muzikantů odrovnala na drogách. Nirvana byla parta, vyrostlá v seattleské garáži. Najednou vylítla jako kometa a Cobain třeba zjistil, že to není to pravé, co chce od života. Vadilo mu, že se stal loutkou v rukou manažerů, agentů, reklamy. Nemohl dělat, co chtěl. Možná mu nefungovalo soukromí. Krizové situace vznikají v mnoha případech proto, že si člověk najednou nemůže dovolit běžné věci.

Vrátíte se někdy k původní profesi? Snad ano. Když obchodní činnost, tak ale v rámci muziky. Není od věci, když ekonom dobře vidí do branže, v níž se pohybuje. Jako ekonom jste pro Arakain zřejmě terno. Zatím jsme na žádné smlouvě neprodělali.

Další plány? Do konce léta odevzdám materiál pro svoji sólovou desku, s Arakainem máme řadu koncertů, účast na festivalech, na podzim už začneme připravovat novou desku, kterou natočíme začátkem příštího roku.

Prý vás zlákala opera? Zpívám roli Piláta v české verzi Webberovy a Ricovy rockové opery Jesus Christ Superstar. Hraje se na Výstavišti v Laterně animatě a v dalších rolích vystupují Kamil Střihavka, Bára Basiková, Vilém Čok a další lidi, kteří jsou mi blízcí.

Proč jsou vám blízcí? Dobří zpěváci, fajn kamarádi. Dělají něco, co má smysl.

K čemu se utíkáte ve slabých chvilkách? K oblíbené knížce „Vyhoďte ho z kola ven!“

 Asi jste nesvůj, když nemáte co dělat. Lepší je být pořád v jednom kole.

Category: 1994 / 09

PTAL SE JIŘÍ MARGOLIUS

Jaké byly vaše pocity, když jste se dozvěděl, že cílem vaší diplomatické mise bude naše země? Radostné. Prahu jsem znal, dvakrát jsem zde byl jako turista. Poprvé v roce 1959, ještě jako mladý druhý tajemník izraelské ambasády v Bukurešti. Jel jsem na dovolenou do Vídně. Nás velvyslanec v Bukurešti byl dřív charge d´affaires v Praze. Řekl mi – když pojedeš do Vídně, musíš se zastavit v Praze. Uvidíš skutečně krásné město. V té době jsme mohli jet za železnou oponu jedenkrát ročně. Poslechl jsem a strávil v Praze čtyři dny. Od rána do noci jsem chodil ulicemi nádherného města a byl jsem okouzlen. Podruhé jsem se k vám dostal až po sametové revoluci, kdy ještě mezi vaší zemí a Izraelem neexistovali diplomatické styky. Na konci roku 1990, kdy jsem končil jako velvyslanec ve Švédsku, řekl jsem své ženě – Československo se už otevřelo světu. Ty jsi se mnou nebyla, když jsem byl v Praze poprvé. Víš co? Až se budeme vracet ze Stockholmu domů, zastavíme se tam! Strávili jsme v Praze v září 1990 osm nádherných dní. O dva a půl roku později jsem se v Jeruzalémě dozvěděl, že mým příštím působištěm bude Praha. Byli jsme se ženou šťastni. Věděli jsme, kam jedeme.

Která ze dvou jmen na vás působí naléhavěji: Franz Kafka nebo Terezín? Nutně nevidím spojení mezi těmito slovy. Ale vlastně… něco na tom asi bude. Když se řekne Terezín, mám pocit jako každý civilizovaný člověk. Symbolizuje pro mne vraždění židovského národa. Jeden z nejodpornějších příkladů brutality a sadismu. Takový masakr Židů v Evropě lidstvo nikdy předtím nezažilo. A doufám, že se nic podobného na světě nikdy nebude opakovat. Evropa se tehdy mohla snažit udělat něco víc proti tomuto masakrování. Neudělala. Terezín je pro mne symbolem největší tragédie v dějinách. A přitom lze někdy pochybovat o tom, zda si lidstvo z této tragédie vzalo ponaučení. Nic se nedá srovnat s holocaustem, nic, ale už fakt, že čas od času dochází ve světě, možná i teď , když tady sedíme, k něčemu podobnému, byť v menším měřítku, je smutným znamením, že lidstvo má krátkou paměť. V některých místech ve světě, většinou v Evropě, se různé hlasy snaží holocaust zlehčovat, ba popřít.

Jsou slyšet i protesty, proč Židé neustále tyto věci připomínají? Myslím, že by bylo strašlivou chybou mlčet byť jen jeden jediný den. Z historického, výchovného i morálního hlediska. Kdo nechce, aby se o holocaustu mluvilo, má zřejmě špatné svědomí. Ať už vědomě nebo bezděky. Stále by všichni měli mít na paměti – bylo to největší trauma v životě lidstva. Kafka je něco jiného. Bezesporu jeden z největších spisovatelů 20. století. Všechna jeho díla jsem četl v hebrejském překladu. Způsob, kterým ovlivnil spisovatele naší generace, je dobře znám, není třeba nic dodávat. Všechno řekli už tisíckrát větší experti, než jsem já. Kafka byl zcela ojedinělý jev. Nevím přesně, jak ho definovat. Narodil se sice v Čechách, ale byl snad český autor? O tom bych pochyboval. V žádném případě nebyl německý spisovatel. Nezabýval se ve svých dílech ani židovskými tématy. Byl to prostě jev jménem Kafka. Myslím, že bychom ho neměli strkat do žádných přihrádek.

Věříte na legendy a pověsti? Co vás napadá, když stojíte u náhrobku rabbiho Loewa? Velmi rád čtu staré pověsti a legendy, snažím se pochopit jejich původ, příčinu vzniku. V různých zemích byly jedním z mých koníčků překlady tamějších pověstí a legend, které jsem zpracoval pro dětského čtenáře. Vydal jsem pět knih a doufám, že šestá vyjde brzy. Pokud jde o rabbiho Loewa, legenda o něm a o Golemovi se začala – jestli se nemýlím – šířit až sto let po jeho smrti. Byl jedním z největších židovských učenců 16. století, dokonce bych řekl, že všech staletí. Mám podezření, že kdyby tušil, že mu bude připsána taková pověst, asi by s tím nesouhlasil. Ale legendy jsou krásné, a doufám, že budou stále znovu a znovu vyprávěny. Pověst o Golemovi má historické pozadí v pronásledování Židů a jejich postavení jako bezbranné menšiny. Protože menšina nemívá dost sil, aby se ubránila vládnoucí většině, touží uniknout před skutečností a utíká se k pověstem. Doufá v zázrak, touží po něm jako po záchraně. Tato touha bývá často vždy v podtextu pověstí. A komu tehdy mohli připsat schopnost zázraku – největšímu žijícímu souvěrci! Samotný fakt, stvoření umělé bytosti z hlíny, je znám i v legendách jiných zemí dávno před rabbi Loewem. Ale z nějakého důvodu se snad už od 18. století Golem připisuje právě jemu. Většina lidí si myslí, že Golem je výhradně pražská specialita.

Jaký šém byste vtiskl Golemovi do čela? Jakými schopnostmi byste ho obdařil? Poprosil bych ho, aby za mne přečetl všechny noviny, faxoval a pomáhal mi s mnoha dalšími věcmi, abych měl čas na jiné úkoly. Možná bych ho místo sebe poslal i na nějaké jednání.

Kde jste se narodil? Jak jste prožil své dětství? Rodiče pocházejí ze Lvova. Vzali se v roce 1929 a byli přesvědčeni, že všichni Židé mají jít do země zaslíbené. Povolení k vystěhování do tehdejší Palestiny ale nedostali, nevešli se do roční kvóty. Nechtěli zůstat v Polsku a jen díky tomu, že v roce 1929 přece jen odešli, byli jediní z rodiny, kdo přežili. Jeli na čas do Argentiny, v Buenos Aires jsme měli pár příbuzných. Narodil jsem se dva roky po jejich odjezdu. V roce 1935 dostali rodiče konečně povolení vycestovat do Palestiny. Bylo mi čtyři a půl roku. Mým mateřským jazykem byla hebrejština. Veškeré vzdělání, počínaje mateřskou školou, jsem nabyl už v této zemi. Žili jsme v malé vsi nedaleko Haify, otec byl učitel. Měl jsem krásné dětství a mám na ně mimořádně hezké vzpomínky. Kdykoli mám volno a jedu do Izraele, vracím se do své malé vesnice a setkávám se se spolužáky z mateřské školy a prvních školních let. Dnes už jsme všichni dědečky a babičkami. Jsme rádi spolu, vzpomínáme na dětství, prohlížíme staré fotografie. Bylo to šťastné období mého života.

Proč jste se rozhodl pro diplomatickou dráhu? Tahle otázka je past. Pokládá se i čerstvým absolventům diplomatické školy. Z odpovědi lze vystopovat určité rysy charakteru. Vím, že když jsem v roce 1956 tuto otázku dostal, ovlivnila moje odpověď přijetí do diplomatických služeb. Ale z nějakého divného důvodu mám v paměti okno. Už nevím, co jsem řekl. Pamatuji si jen, že jsem měl velmi romantické představy o práci diplomata. Bral jsem tu šanci jako hozenou rukavici. Výzvu. Kdysi jsem myslel, že zůstanu v armádě jako důstojník. Pak převládla touha studovat na univerzitě. Když jsem absolvoval, už jsem věděl, že se do armády nevrátím. Uvědomil jsem si, že dalším místem, kde mohu sloužit své zemi, jsou diplomatické služby. Byl jsem přesvědčen, že úsilí po upevnění politické stability mé země je velmi důležité. Zřejmě to byla kombinace všech těchto důvodů, proč jsem se rozhodl stát se diplomatem. Když se teď pomalu blížím ke konci profesionální dráhy a ohlédnu se po osmatřiceti letech aktivní služby – než půjdu na odpočinek, nějaká léta ještě přibudou – mám pocit, že jsem se svou volbou spokojen. Když jsem kráčel v Jeruzalémě po Via Dolorosa, kudy šel Ježíš, nebo stál u Zdi nářků, měl jsem pocit pokory a úcty. Každé slovo bylo zbytečné.

Je u nás nějaké místo, kde se vás zmocňují stejné pocity? Je zajímavé, že se na to ptáte. Ano. Je tady místo, kde mám velmi podobný pocit. Staronová synagoga. Sedm set let stará stavba. Pokaždé, když vejdu, mám pocit té obrovské pokory, o které hovoříte. Je to zcela neobyčejné místo se zvláštní atmosférou. Pocit, že já, obyčejný a skromný člověk, sedím v místech, kde sedával rabbi Loew a ostatní velcí židovští učenci z celé Evropy, je obrovský, povznášející. Říkám všem přátelům, kteří přijíždějí do Prahy – vyberte si chvíli, kdy kolem nekrouží stovky turistů, sedněte si, dívejte se do stropu, přemýšlejte. Budete mít stejný pocit. Podél cesty v Tel Avivu do Jeruzaléma stále leží zrezivělé pozůstatky války mezi Izraelem a Araby v roce 1948.

Kdy bude v této oblasti definitivně mír? Je to velmi složité. Myslím, že proces, který začal asi před dvěma lety, je nezvratný. Čeká nás ale velmi dlouhá a komplikovaná cesta. Jsme svědky velkých výkyvů ve vývoji situace, častých krizí – mnohé jistě ještě nastanou – ale důležité je, že věci se nějakým způsobem daly do pohybu. Nikdo nemůže předvídat, jak dlouhá je cesta k úplnému míru. Bylo by chybou dělat si iluze. Bude to složitý proces. Nikdo neví, jak dlouho potrvá. Jak na vás zapůsobil Spielbergův film Schindlerův seznam? Byl jsem na české premiéře ve Svitavách, kde se Schindler narodil. Je to film, který by měl každý vidět. Vím o kritických poznámkách na jeho adresu, ale důležité je poselství, které nese. Můžete kritizovat některé scény, záběry, ale to není důležité. Spielbergovi se podařilo zobrazit to nejpodstatnější – holocaust, vraždění, to, co se stalo celému národu, vždyť pro to nemáme ani výrazy. Toto jsou jen banální slova, ale film ukázal, co se skutečně dělo. Předvedl teror, jemu byli bezmocní Židé vystaveni.

Mnohokrát se lidé ptají – proč šli na smrt, aniž by se pokusili bránit? Není to pravda. Docházelo k různým vzpourám, ale vraždění a vyhlazování bylo součástí tak rozsáhlého spiknutí, že kdyby se jeho obětí čirou náhodou měl stát jiný národ, dopadlo by to stejně. Nebylo úniku, nebylo cesty ven. Židé se ocitli v pasti a dokonce je nechtěly přijmout jako uprchlíky ani některé mimoevropské i evropské demokratické země. Byli odsouzeni k smrti. A najednou se zjevil nějaký člověk. Němec se špatnou pověstí, říkalo se, že pije, má slabost pro ženy a tak dále, ale v okamžiku morální zkoušky, ve chvíli,kdy mu mohlo jít o život, se ukázalo, že je skutečně lidskou bytostí. V Evropě i ve světě bylo mnoho velikánů. Ale nikdo nedokázal to, co on, Z tohoto hlediska se na to musíme dívat. Ten, kdo chtěl na válce vytřískat peníze, se postupně vyvíjel v člověka, usilujícího o záchranu „svých“ lidí. V kterýkoli okamžik mohl zaplatit životem. Kdyby na to jeho němečtí soukmenovci přišli, a byly chvíle, kdy ho podezřívali, mohl být konec.

Proč to všechno dělal? Proč to nedělali ostatní? Pravda, existovalo i pár tisíc dalších lidí, kteří se snažili pomáhat. Dlouhá léta se pracovníci památníku holocaustu Yad Vashem v Jeruzalému snaží vypátrat všechny osoby nežidovského původu, které pomáhaly Židům v zemích okupované Evropy a nasazovaly vlastní životy. Víme, že mnozí lidé o život kvůli této činnosti přišli. Nevíme, kolik jich bylo, jistě ne víc než pár tisíc, Z těch, co přežili, známe asi osm tisíc jmen. Tito lidé nebo jejich rodiny jsou v Izraeli ctěni a dostalo se jim nejvyšších uznání. Schindler byl jedním z nich. Je v naší zemi pohřben. Pochovali ho „jeho“ lidé, které zachránil.

Jsou chvíle, kdy byste chtěl být někým jiným než diplomatem? Jako chlapec jsem chtěl být šoférem. Taky jsem moc hezky zpíval, být zpěvákem by bylo jistě příjemné. Rodiče chtěli ze mne mít houslistu. Hrál jsem šest let, ale zjistil jsem, že ze mne virtuos nebude. V životě byly chvíle, kdy mne napadlo, že bych mohl učit. Byl jsem učitelem na střední škole, určitý čas jsem přednášel na univerzitě. Ale kdybych se dnes měl znovu rozhodnout pro životní dráhu, zase bych si vybral diplomacii.

Co vám u nás chutná? Co se vám líbí? Máte hodně přátel? Praha je přátelské město s přátelskými lidmi. Nejen město, celá země. Kamkoli přijdeme, zahrnou nás lidé projevy sympatií. Dostávám různá pozvání, často cestuji na různé akce. Vaše země je jedna z nejpříjemnějších, jaké jsem poznal. Mám rád vaši vysokou kulturní úroveň, zejména v hudební oblasti. Často chodím na koncerty, na operu, víc než dřív. Mám dojem, že to dokonce přeháním, chodím na koncerty někdy i několikrát týdně. Když ale otevřu noviny a zjistím, co se v hudebním životě děje, stejně mi rve srdce, že nemohu všechno stihnout. Praha je příjemné a hezké místo k životu. Mám ovšem kritické výhrady k české kuchyni: je tučná, obsahuje moc cholesterolu. Mladší lidé si nemusí dělat takové starosti, ale já ve svém věku bych se měl těmito problémy obírat. Přiznám se: občas spáchám hřích a dám si něco typicky českého. Dělám to sice s těžkým srdcem, ale rád.

Do jaké míry vás znepokojují příznaky rasismu a antisemitismu? Chci zopakovat to, co jsem už řekl – lidstvo má krátkou paměť. Je důležité, že existuje izraelský stát, který se cítí být ochráncem všech bezbranných Židů na celém světě. Pokud se někde stanou nechtěnými nebo ohrožovanými, jsou vždy v Izraeli vítáni. Stát je rád přijme. Velkým problémem jsou novodobé projevy nacismu a fašismu. Stávají se především nebezpečím pro zemi, kde k nim dochází. Pokud se s nimi příslušná země nedovede vypořádat, ohrožuje především sebe, svůj politický život. Je porušením demokracie, když v rámci svobody slova mohou nepřátelé svobody a demokracie hlásat a šířit své názory. Měla by existovat přesná hranice mezi svobodou slova, myšlení a politického sdružování na jedné straně – a na straně druhé chaotickou svobodou, poskytovanou těmto živlům, které jsou vlastně nepřáteli demokratických principů. Velkým úkolem pro politiky, sdělovací prostředky, filozofy a všechny slušné lidi je zarazit podobné projevy už při jejich zrodu. Nebrat je nikdy na lehkou váhu. Nejmarkantnějším příkladem je Hitler. Léta si z něj dělali legraci. Byl považován za šaška. Nikdo si neuměl představit, že jeden z nejcivilizovanějších národů Evropy, národ Goetha, Bacha a Beethovena, by takového klauna mohl brát vážně. Dnes o tom víme své. Jakýkoli projev rasové nenávisti nebo antisemitismu nesmíme podcenit. Mohli bychom se jednoho dne probudit a zjistit, že je opět příliš pozdě.

Vaše Excelence, poslední dotaz – jak se v diplomatickém jazyce řekne: Musíme již končit, čeká mne ještě hodně práce? Zklamu vás. Rozhovor s vámi je součástí mé práce. Bylo mi potěšením.

Category: 1994 / 09

Země pode mnou vyhlíží z okénka malé cessny jako poďobaná od neštovic. Krátery po těžkých bombách, dnes už z větší části zarostlé nízkou trávou anebo naplněné vodou, jsou tu nasázeny hustě jeden vedle druhého. Mlčky připomínají nevyhlášenou válku, kterou Američané během konfliktu v Indočíně vedli v Laosu proti Vietnamcům a levicovým partyzánům „rudého“ prince Souphanouvonga. Do severolaoské provincie Xiengkhunang mě však nepřivádějí vzpomínky na válku, ale téma podstatně aktuálnější – drogy. Jediná pozemní spojnice severního Laosu s jihem. Místo vzdálené asi deset kilometrů od křižovatky Sala Phu Khun. Projíždíme je s kolonou vozů. „Tady před dvěma dny bandité zastavili náklaďák a postříleli dvanáct lidí,“ upozorňuje mě řidič. Podobné případy jsou v poslední době stále častější. Jedná se o bandity, anebo povstalce? Těžko říct. Útočníci své oběti okradli. Dokonce je vysvlékli do naha a odnesli s sebou i jejich boty a kalhoty. Před dvěma měsíci ale kdosi vyvěsil v Luangprabangu upozornění, že cestu na Vientiane hnutí odporu uzavírá a každý, kdo tudy pojede, riskuje život. Bandité, nebo povstalci? Zločinní výrobci drog, nebo mírumilovní venkované? V Laosu tyto kategorie často splývají. Každoročně rozkvétají na čarokrásných svazích hor Xiengkhuangu bílé a rudé květy máků odrůdy Papaver somniferum, z něhož se získává surové opium. S touto rostlinou zde spojily své osudy tisíce lidí. Laos dnes patří k nejvýznamnějším roducentům narkotik na světě. Podle údajů amerického State Departmentu tato jedna z nejchudších zemí světa pokrývala koncem osmdesátých let 10 procent potřeb nelegálního světového trhu s opiáty. Letošní úrodu odhadli experti OSN na 125-130 tun surového opia.PĚSTITELÉ OPIA.  Jedním dechem ozve i „Hmongové“. Drsní horalé, skvělí válečníci. Byli to právě oni, kdo společně se svými příbuznými Jaoy přinesli do Laosu znalost pěstování opiového máku. Za války v Indočíně bojovali jak na straně komunistů, tak i Francouzů a později Američanů. Pro jedny národní hrdinové, pro druhé zrádci a zločinci. Hmong Bi Song nevyhlíží ani jako hrdina, ani jako zločinec. Bude mu okolo padesátky. Je hubený, na sobě má oblečené černé plandavé kalhoty a lacinou košili. Nohy mu vězí v rozšmajdaných vietnamkách. Neustále mi dolévá z láhve silnou místní kořalku lao lao. Kolem očí se mu přitom ježí vějířky dobromyslných vrásek. Když viděl, jak se potuluji po vesnici, nekompromisně mě pozval na oběd. Bi Songův dům na kopci je postaven z nahrubo řezaných prken a klád. Vnitřek tvoří jediná velká místnost, s holými stěnami bez oken. Jenom v koutě vidím přístěnek na spaní. Jediné vnitřní zařízení tvoří hliněné ohniště, velké provazové lehátko a několik nízkých stoliček. Podlaha je z udusané hlíny. Do kouta kdosi naházel několik motyk. Poblíž dveří Bi Songova matka prosívá rýži. Na prostředním podpěrném trámu visí kalašnikov s ohmatanou pažbou. Dveřmi občas nahlédne některý z vesničanů.Jsem prý první Evropan, který kdy vesnici Na Thiang v kopcích na okraji Thong Haj Hin, tzv. Planiny džbánů, navštívil. Bi Songova dcera se točí okolo ohniště. Rozhrabuje horký popel a v kónické pánvi rozpouští trochu tuku. Na to hází zeleninu a rozklepává několik vajec. Bude jí tak třináct, ale chová se dospěle. Vlastně už dospělá skoro je. V patnácti se tady dívky vdávají a chlapci žení. My s jejím otcem zatím zvládáme první láhev kořalky a naše oboustranně kostrbatá konverzace vedená v xienghuangské laoštině nabývá na plynulosti i vřelosti (Hmongové mají vlastní jazyk a laosky, tedy úřední řečí země, se často vůbec nedomluví). O drogách hovoří Bi Song otevřeně. Úřady pěstování opia Hmnogům tolerují. „Khon bán het japí bó? – Dělají vesničané opium?“ „Ano, skoro všichni.“ „Kolik jsi ho letos vypěstoval?“ „Hodně přes pět kilo. Mám velkou rodinu,“ říká Bi Song hrdě. Hmongové zřizují svá maková políčka na úsecích vykácené a vypálené horské džungle. V době, kdy mák odkvétá, což bývá v laoských horách zhruba v prosinci až lednu, vyrážejí vesničané na pole a zvláštními noži, opatřenými dvěma či třemi trny, ještě zelené makovice nařezávají. Ze zářezů prýští rudohnědá hustá šťáva – surové opium. To horalé pomocí plochých škrabek ve tvaru půlměsíce sbírají. Není to práce fyzicky náročná, ale je zdlouhavá. Výše sklizně je pak přímo úměrná počtu rodinných příslušníků, kteří se do přípravy pole a do sběru opia mohou zapojit. Bi Song zplodil osm dětí, a tím získal i dostatek pracovníků.Má se čím chlubit. „Proč opiový mák pěstujete?“ „Dí samlap ťép – Je to dobré na bolest,“ zní lakonická odpověď. Bi Song si ukazuje na hlavu a potom na žaludek. „Jakým způsobem opium užíváte?“ „Jestliže máš bolest hlavy, pomáhá kouření. Když tě bolí žaludek, tak kousek sněz, a jestliže máš vnější zranění, je dobré to místo opiem potřít.“ „Žije ve vesnici hodně lidí, kteří nemohou jíst, spát, špatně se chovají, když nemají opium?“ snažím se zeširoka popsat narkomana. Bi Song v duchu počítá: „Asi čtyři.“ To je typické. I přes snadnou dostupnost drog a fakt, že velká část horalů opium příležitostně užívá, nebývá v jejich vesnicích nadměrně mnoho lidí na narkotikách závislých. Když v severním Thajsku začali překupníci drog horalům výměnou za surové opium dodávat heroin, počet narkomanů zde v krátké době prudce vzrostl. „Prodáváte také nějaké opium?“ „Ano, větší část.“ „Kdo ho od vás kupuje?“ „Přicházejí sem lidé z nížiny – Laové, Vietnamci, někdy Číňané. Výhodnější je ale prodat na trhu. Jsou tam lepší ceny.“ „Myslíš si, že opium je špatné?“ „Úřady říkají, že bychom měli přestat mák pěstovat. Nevím proč. Děláme to odnepaměti. Přitom ještě nedávno od nás vláda opium sama chtěla.“ (Až do roku 1984 v Xienkhuangu existovaly státní výkupny opia. Kam z nich většina opia putovala, není známo.) Jdu si prohlédnout tradiční hmongskou kovárnu, postavenou ve vesnici, když ze stavení na svahu zaslechnu táhlý zpěv: „Heja, heja, heja, heja“.Děje se tam něco neobvyklého. Uvnitř domu je tma. Jenom plameny z ohniště osvětlují bizarní výjev. Přítomní vesničané jsou namačkáni u vchodu. Na čelech mají sazemi namalovány křížky jako ochranu před zlými silami. V zadní částí místnosti sedí na lavici před domácím oltářem šaman. Na hlavě má posazenou podivnou čepici s chlopněmi, které mu zakrývají oči i tvář. V rukou drží chrastítka. V pravidelném rytmu se kývá dopředu a dozadu. Monotónní zpěv prokládá výkřiky a průpovídkami. Vždycky se na lavici trochu nadzvedne. Některé šamanovy výroky vyvolávají tichý smích. Jedna z žen krmí dítě a jiná klidně kvedlá měchačkou v hrnci, postaveném na ohništi. Šaman přivolává ducha předka, který už dlouho škodí jednomu z obyvatel domu – muž má již delší dobu zdravotní problémy. Jeho rodina proto povolala místního odborníka na styk se záhrobím, který se pokusí s duchem vyjednávat. Proces vyvolávání trvá asi tři hodiny – podle uvážení šamana. Když se duch dostaví, šaman se ho zeptá, co ho rozhněvalo a jakou si žádá oběť na usmířenou. Podle toho pak vesničané zabijí slepici, prase anebo i krávu. „Zkusili jste dát nemocnému nějaké léky?“ ptám se jednoho z mužů. „Jedl opium, ale nepomohlo to“.PŘEKUPNÍCI. Nízké, většinou dřevěné domy rozložené podél cesty vedoucí údolím. Svahy okolních kopců zarostlé sytě zelenou trávou na pozadí blankytně modrého nebe. Na svazích i mezi domy se popásají stáda malých horských koní. Během sezóny zbělají a zrudnou květy máku. Na nejvyšším bodě se tyčí poněkud sešlá budova místního hotelu a zároveň radnice. Hned vedle ní zbrusu nový dům vedoucího protidrogového projektu OSN. Jediná restaurace, kde je možné si objednat pouze polévku anebo rýži s kuřecím masem, nízká škola, tržiště a 14 kilometrů k vietnamské hranici. Obyvatelstvo, z větší části Hmongové, několik Laonů. Takové je Nonghét, středisko stejnojmenného okresu v provincii Xiengkhuang a jedno z míst v severním Laosu, kde drogy putují z rukou pěstitelů do rukou překupníků. Místní tržiště není příliš velké. Zelenina, broskve, domácí kořalka, laciné průmyslové zboží, v naprosté většině propašované ze sousedního Vietnamu anebo z Číny. A také opium. „Podívej se tamhle,“ upozorňuje mě můj průvodce Wong a ukazuje na hlouček žen, který se shromáždil poblíž vchodu do tržnice. Wong je pracovníkem protinarkotického programu OSN. Studoval v Bulharsku a o místních problémech ví skoro všechno. Přistupuje blíže. Uprostřed hloučku dřepí na zemi žena a muž viditelně nikoli domorodec. Žena pomocí jednoduchých dřevěných vah odměřuje mazlavou červenohnědou hmotu – surové opium.Wong bere za paži jednu z přítomných a otevírá její příruční tašku z plastické hmoty – s podobnými u nás kdysi hospodyňky chodívali na nákupy. Na dně tašky vidím misku, přiklopenou plechovým víkem – je v ní dobře půldruhého kilogramu opia. „Tohle mají uvnitř všechny,“ ukazuje Wong na ostatní majitelky plastikových tašek. Ženy se usmívají. Jenom když si tu s váhami chci vyfotografovat, zdráhá se: „Říká, že pak přijdou policisté a zavřou ji,“ překládá Wong. Pak ženu záplavou hmongských slov uklidňuje. Je to ohromující zjištění, když si uvědomím, že každá z žen si nese v misce skutečné bohatství. Jeden a půl kilogramu opia, či spíše 150 gramů čistého heroinu, které lze z tohoto množství získat, se na ulicích amerických měst prodává, zředěno 60 procenty příměsí, za 12 až 68 tisíc dolarů. „Kolik tady stojí kilogram opia?“ „Letos se cena pohybovala od 20 do 30 tisíc kipů.“ (To znamená zhruba 30 až 40 amerických dolarů.) To je vlastně princip obrovské výnosnosti obchodu s drogami v kostce. Dopravením na místo určení stoupá cena tohoto „zboží“ stonásobně.Je to zpravidla nepříliš objemná zásilka, kterou lze snadno ukrýt v zavazadlech anebo, napěchovanou do kondomů, v žaludku či tělních dutinách kurýrů. Každý metr cesty, kterou droga urazí na cestě od producenta k americkému či evropskému spotřebiteli – narkomanovi – je vydlážděn zlatem. Přitom se vzrůstající spotřebou poptávka po tomto smrtícím zboží neklesá, ale naopak stoupá. V tomto ohledu jsou drogy ideální obchodní komoditou. Ten, kdo ovšem skutečně získává, to není narkoman ani laoský pěstitel, ale mezinárodní gangy pašeráků a obchodníků s narkotiky. Jejich nelegální zisky se ve světovém měřítku pohybují mezi 350-500 miliardami amerických dolarů ročně. To je více, nežli dnes činí například zisk z obchodu s ropou. „Letos je to špatné. Cena opia zde oproti situaci ještě před dvěma roky poklesla na třetinu. Stalo se to poté, co Čína a zejména sousední Vietnam zahájily tvrdý boj proti drogám. Překupníci se přesunuli více na sever a k barmské hranici. Poklesly proto i možnosti odbytu,“ říká Wong. Přesto monghétští horalé pěstují opiový mák dál. Ženy s taškami nadále přicházejí na trh a snaží se prodávat – i když se svým zbožím často putují zase zpátky domů. Důvod je tragicky prostý. Každá horalská rodina potřebuje ročně vydělat alespoň minimální částku peněz – na nákup šatstva, zemědělského nářadí a náčiní, soli a podobně. Přitom ji nemají za co získat. Horská rýže, kterou pěstují bez zavlažování, je nekvalitní a neobstojí v soutěži s plodinami produkovanými v nížině. Obchodníci o ni nemají zájem.Pokusy s pěstováním kávy v místních drsných klimatických podmínkách skončily fiaskem. Dobytka je málo. Prakticky komoditou, kterou dnes kromě opia mohou horalé nabídnou, jsou broskve. Za deset kilogramů ale dostanou 300 až 500 kipů. Směšná částka, zvláště, když si uvědomíme, že svoji sklizeň musejí vláčet na zádech často i den cesty k nebližší silnici anebo na trh. Přitom je o broskve jenom malý zájem. V okrese Nonghét není ani jediný závod, který by se zpracováním a konzervováním ovoce zabýval. Vesničané tráví celé hodiny u cesty směřující do Vietnamu, aby prodali alespoň malou část své úrody. Když broskve po dvou, třech dnech změknou, musejí je vyhodit a natrhat nové. Opium se naopak nekazí a i přes momentální pokles zájmu je možné ho prodat. Produkce narkotik tak v místních souvislostech nabývá odlišnou dimenzi, než jakou má v Evropě – stává se způsobem přežití.OHEŇ, OPIUM A SAMOPALY. Samopaly. „Chcete-li si získat přízeň horalů, musíte od nich kupovat opium!“ Tuto památnou větu pronesl velitel francouzských paravojenských jednotek v Indočíně, plukovník Roger Trinquier, když ho nadřízení kritizovali za to, že v jeho zásobovacích letounech putují do nížiny zásilky drog. Stejného pravidla se drželi po Francouzích i Američané. Vyplatilo se jim to. Převážně hmongské jednotky, vedené generálem Vang Páem, se staly jejich hlavní údernou zbraní v laoské horské džungli. Pomocí vrtulníků zde byli Hmongové nasazováni proti levicovým partyzánů, v jejichž řadách rovněž bojovali Hmongové. Tragický příběh o sporu monghétských klanů Lí a Ló, který způsobil, že se Hmongové ocitli ve víru bratrovražedného boje, tady zná každé malé dítě. Po skončení války v roce 1975 opustily tisíce proamerických Hmongů zemi. Hrdí horalé dali přednost živoření v utečeneckých táborech před porobou. Jiní zvolili džungli. Lesy kolem hory Phu Bia, Sala Phu Khunu a bývalého supertajného vojenského tábora Američanů Long ‚iengu i dnes, téměř dvě desítky let po válce, zaznívají praskotem výstřelů. Vesnice jsou plné zbraní. Každý měsíc přibývají noví mrtví. Rolníci zde nosí při cestě na pole na jednom rameni motyku a na druhém samopal. Policisté, příslušníci domobrany i povstalci vyhlížejí na první pohled stejně. Oheň. Horalé od nepaměti putují po kopcích, vysekávají a vypalují zde úseky porostu pro svá pole. Když se půda za dva tři roky vyčerpá, zakládají o kus dál pole nová. Opuštěné pozemky zarůstají křovím a vysokou sloní trávou, která není schopna udržet vláhu. Dochází k devastaci a narušování ekosystému horských lesů. Jako popel končí tuny vzácných dřev. Laoská vláda by tomu ráda zabránila. Snaží se horaly usazovat na jednom místě nebo je přesídlovat do méně rizikových oblastí. Vesnice Phu ‚óm Phat poblíž Xiengkhuangu, bývalého hlavního města stejnojmenné provincie. Nový domov dvanácti rodin hmongského klanu Jang.Muž, který mě zve do svého přibytku, se jmenuje Die „. Je mu asi 40 let. Vnitřní vybavení domu je i na hmongské poměry mimořádně chudé. Dvě jednoduché postele s potrhanými moskytiérami a ohniště. Na jedné z postelí polehává stará žena. „Proč jste se sem přestěhovali?“ „V okolí hory Phu Sung, odkud jsme, se často střílí. Jsou tam partyzáni. V noci přicházeli k nám domů, chtěli jídlo, peníze. Pak zastřelili náčelníka naší vesnice. Bylo to špatné. Rozhodli jsme se odejít. Také vláda říkala, ať se přestěhujeme. Že dostaneme půdu v nížině, když přestaneme kácet les. Oblast Phu Sungu v té době společně s námi opustilo i dalších sedm vesnic. Úřady nám nabídly tohle místo. Šli jsme sem pěšky tři dny. Až tady jsme zjistili, že většinu půdy už obsadili Laové.“ „Z čeho potom žijete?“ „Prodáváme rodinné stříbro a šperky. Nevím, jak dlouho to ještě dokážeme vydržet. Psali jsme žádost o pomoc úřadům, ale odpověď nedošla. Zřídili jsme i několik haj (nezavlažovaných polí na horských svazích), ale jenom málo, není místo.“ „Pěstujete opiový mák?“ „Ano.“ „Úřady o tom vědí?“ „Jistě, ale nic neříkají.Vědí, že potřebujeme peníze a samy nám je nedají.“S podobnou situací se v různých obměnách v severním Laosu setkávám ještě několikrát. Oheň, opium a samopaly. To jsou tři póly, mezi nimiž dnes kolísá politika laoské vlády vůči horalům. Úřady by chtěly v laoských horách zastavit vypalování lesních porostů, omezit pěstování opia, stejně jako eliminovat ozbrojené hnutí odporu. Institucí, která se touto otázkou zabývá, je Neo Láo Sangsát (Laoská fronta národní výstavby), kde existuje oddělení národností. Toto oddělení má za úkol studovat život a kulturu etnických menšin v Laosu, zajišťovat jim náhradní dodávky potravin při neúrodě, rozvíjet u nich vzdělávací činnost apod. Fakticky však Neo Láo Sangsát, kromě častých politických školení svých pracovníků, příliš mnoho aktivit nevyvíjí. Předseda oddělení Vong Phet, původem Hmong, sice dovede krásně řečnit o přátelství národů (byl zvolen do parlamentu), ale skutek utek. Aktivitu Neo Láo Sangsátu totiž ochromuje přebujelá byrokracie a nedostatek prostředků. Vzniklé těžkosti jsou řešeny živelně nebo nejsou řešeny vůbec. Nejméně příjemným problémem z pohledu úřadů jsou povstalci. Teprve pak následuje vypalování porostů a produkce opia. V případě, že by vláda proti těmto dvěma posledně jmenovaným aktivitám tvrdě vystoupila bez toho, že by horalům dokázala zajistit náhradní zdroje obživy – a to není její zkostnatělý pseudosocialistický správní systém většinou schopen – hrozí nebezpečí, že zoufalí horalé vezmou samopaly a odejdou do džungle.Odsud je téměř nelze dostat. Jsou skvělí bojovníci, znají terén a umějí se v něm pohybovat. Znamenalo by to vleklou partyzánskou válku. I tak už je v horách nezdravě mnoho povstalců. Pro úřady je proto pohodlnější volit cestu menšího zla „oheň a opium“ tolerovat. Zejména projekt v oblasti Phalaveku prokázal úspěšnost tohoto postupu. Když byla horalům nabídnuta možnost alternativních výdělků, produkce opia zde prudce poklesla. Celkově ale programy tohoto typu mají zatím spíše omezený experimentální charakter a neovlivňují produkci drog v potřebně širokém měřítku. Problematická je v tomto ohledu i role Společnosti pro rozvoj horských oblastí, řízená laoskou armádou. Zlí jazykové tvrdí, že celá řada jejích členů je do nezákonného obchodu s narkotiky zapojena.

Category: 1994 / 09

Ptal se: Rostislav SarvašByl to snad můj nejděsivější zážitek. Poprvé se mi stalo, že jsem nemohl ovládnout vlastní tělo, maminku nechtěli pustit při návratu do sálu, nepřipravil jsem si žádný projev, takže jsem byl nakonec rád, že jsem nevyhrál. Ale budu si ten okamžik nadosmrti pamatovat a těším se, jak budou vnoučata vzpomínat: panečku, náš děda byl v devatenácti navržen na Oscara!Takto vzpomíná Leonardo diCaprio na okamžik, na který marně čeká mnoho herců po celý život. Kromě nominace na Oscara a Zlatého Glóba za svou roli „Co žere Gilberta Grape“ (režie Lasse Hallstrom) byl National Board of Review zvolen nejlepším vedlejším hercem a Chicago Film Kritics jej ohodnotil společně s filmem „Chlapecký život“ (režie Michael Caton- Jones) jako nejnadanějšího herce. Za oba filmy dostal cenu New Generation Award od losangeleských kritiků a newyorská a národní asociace filmových kritiků mu přidělila cenu nejlepšího vedlejšího herce roku.Když se na festivalu v Karlových Varech objevil s maminkou, babičkou, dědečkem a se svým kamarádem, nikdo nevěděl, co si o tom rozpustilém klukovi má myslet. Postupem času všem docházelo, že mají před sebou nového Toma Cruise či Jamese Deana. Jeho nevinná tvář přímo nabádala k rozhovoru, jehož otázky se budou týkat jeho zatím nezkažené duše v souvislosti s byznysem, za jehož nebeskou branou se často skrývá peklo. Leonardo diCaprio byl cosi jako zázračné dítě a v momentě, kdy jím přestal být, se stal novým americkým idolem. Už jako dítě natočil asi čtyřicet reklam a několik televizních inscenací. Upozornil na sebe filmem „Chlapecký život“, kde hrál po boku Roberta DeNira, přičemž se snímek stal jednou z nejdiskutovanějších filmových událostí roku. DiCapriovi v té době bylo šestnáct let.Ve filmu „Co žere Gilberta Grape“ hrál mentálně zaostalého chlapce a je v roli tak přesvědčivý, že nelze najít ani vteřinu, kdy mu jeho prostinkost nevěříte. Je to možná největší role, jakou kdy kdo v jeho věku zahrál. V současné době dokončil filmy „Basketbalový deník“ (režie Scott Kalvert), kde hraje dítě ulice, které podlehne drogám, a western „Rychlý nebo mrtvý“ (režie Sam Raimi), kde se předvádí po boku Sharon Stoneové a Gene Hackmana. Leonardovi není ještě dvacet let a listonoš mu nosí kolem deseti scénářů denně. V současné době má nabídku hrát americkou star Jamese Deana, ale též francouzského prokletého básníka Rimbauda.Pane DiCaprio, slavní herci berou novináře jako nutné zlo. Taky vám už začínají vadit nebo si s nimi rád povídáte? Mám takový pocit, že novináři někdy nemají herce rádi. Skutečně?. . . Ano. Proč si to myslíte? Poněvadž jsem často četl články, ve kterých novináři překroutí to, co herec řekl. Vysvětlují si jeho slova po svém.A z toho usuzujete, že herce nemají rádi? Ano. Myslím, že tomu tak je, a přitom není důvodu. Herci jsou velice citlivý na to, co se o nich píše, co se o nich řekne, a proto to samozřejmě sledují a snaží se být perfektní. Stačí jedna chybná poznámka a jejich snaha je pokažená. V novinách se často objeví úplná lež.Máte mezi novináři nějaké přátele? V tomhle světě mám hodně známých, které mám rád.Napadlo vás, že k tomu přispívá vaše popularita? Takové přátelství nemusí být upřímné. Mám stejné přátele, jako jsem měl předtím. A co děvčata? A co jako s nimi?Děvčata a vaše popularita. Jak to jde dohromady? Jistě, někdy to tak funguje: letí na to, že jsem slavný. Ale to se dá dost snadno poznat. Máte rád upřímnost? Jistě. Jsem rád, když jsou lidé otevření a upřímní. Je jasné, že člověk pozná, když se k němu člověk má jenom kvůli slávě.Dostáváte se často do situací, kdy upřímně nejednáte? Pokud se setkám s někým, kdo ze mne chce něco vytřískat, kdo klame tělem, tak se nechci chovat nezdvořile. Snažím se tak trochu předstírat slušné chování, usmívám se, ale nemyslím to upřímně. A co teď v tuto chvíli? Teď jsem upřímný.Myslíte si, že lidé kolem filmového průmyslu jsou upřímní? To si nemyslím. Nevadí vám to? Nikdo na světě není úplně upřímný. Já bych řekl, že film je jednou z nejnemilosrdnějších branží. Herci se někdy dostávají do patových situací: sklouznou k alkoholu, ke drogám, řeší svou krizi i sebevraždou.Uvědomujete si to? Jde o to, jak se člověk vyrovná s tím, že je slavný. Je zapotřebí uspořádat si život takovým způsobem, abyste v něm neztratili kontrolu nad sebou, abyste se necítili pouhou loutkou v jiných rukou. Pokud to nedokážete, může vás tento byznys snadno zničit. Kdyby ta práce přestala být zábavná, přestal mě těšit, hned bych od ní odešel. Neměla by pro mne smysl.Už se vám to stalo? Občas, ale nakonec jsem to vždy nějak vyřešil. Hraní je to, co dělám nejraději a dělám to s naprostou láskou, takže se s těmi negativními stránkami snažím nějak vyrovnat. Mnoho herců prošlo několika profesemi, než získali svou slávu. Museli o ni bojovat. Vy slávu najednou máte před sebou.Nemáte pocit, že ve vašem životě chybí nějaký mezistupeň? Nebojíte se, že vás to zahltí a vy se třeba zblázníte? Doufám, že ne. Samozřejmě to nevím na sto procent. Myslím, že se na to nedá odpovědět.Odpovězte jednoduše: bojíte se? Záleží, jak na to člověk nazírá. Můžete si myslet, že všechno, s čím se mladý umělec setká, je jenom destruktivní, a na druhou stranu může takový úspěch člověku pomoci. Někteří lidé to prostě zvládnou, jiní ne. Někdo nezvládne život, i když nehraje a chodí pouze po putykách.Jak se cítíte mezi ostřílenými profesionály? Hodně jsem se od nich naučil. Například Gene Hackman nebo Roberto DeNiro. Stačí se na ně dívat a děje se něco neuvěřitelného. Jsou naprosto precizní v tom, co dělají. Každé gesto mají pod kontrolou a ještě vám dokáží pomoci.Nemáte z nich pocit, že jste před něčím, co nikdy nemůžete zvládnout? Já se s nimi nezkouším srovnávat. Oni hrají mnohem déle. Mohu si jen přát, abych se od nich co nejvíc přiučil. Jste srovnáván s Jamesem Deanem. Máte ho rád? Ano. Pokud vím, je vám role Jamese Deana nabízena. Vezmete ji? Přemýšlím o tom, zatím si nejsem jistý. Deana jeho sláva zabila. Je to věc, které by se člověk měl možná bát, ale u vás mám pocit, že jste to už vyřešil.Máte na to nějaký recept? Jakou odpověď touto otázkou sledujete? Vypadáte jako sebejistý člověk. Na svůj věk odpovídáte až příliš rozumně.Zajímá mě, zda jste k tomuto problému už našel nějaký klíč? To je opravdu složitá otázka. Já si myslím, že Dean se maximálně snažil nebrat věci příliš vážně a jeho osobnost se úplně rozložila. Dělal věci pouze po povrchu, až to nakonec dopadlo tragicky. Neunesl to. Když o tom tak přemýšlím, herectví je jenom práce, ať vám lidé říkají cokoliv o slávě a penězích. Člověk v té práci musí najít trochu humoru a nedopustit, aby práce měla pod kontrolou jeho, ale naopak. Viděl jsem takové případy lidí, kteří to v Hollywoodu dotáhli daleko, a najednou se začali měnit a ploužili se jako stíny. Jistě to vůbec nepředpokládali.Mohl byste mluvit konkrétně? Nevím, jestli bych to mohl udělat. Co vás na herectví baví nejvíc: možnost se odreagovat nebo možnost se předvést? Mám na tom rád to, že se do určité postavy mohu úplně proměnit, stát se někým zcela jiným a zároveň ji pro diváky učinit tak skutečnou, že jí mohou věřit.Neobáváte se vlastní proměny? Proč? Jste mladý, taková role vás, bez zkušeností, může pohltit. Představte si, že budete hrát vraha. . . ? Je to jenom postava, nikdo skutečný. Vycházíte z vlastních zkušeností nebo z výchovy rodičů? Prostě se nad věcmi zamýšlím. Přemýšlím, proč se lidé určitým způsobem chovají, proč, co a jak dělají, snažím se být maximálně otevřený svým vjemům.Kdy se při svém povolání cítíte nejvíce unavený? Když pracuji pozdě do noci a ráno se musím vzbudit a vstát. Velmi mě udivila vaše poznámka, že jste si už v deseti letech sháněl agenta.Jak jste to prosím vás dělal? Pokud člověk žije mezi herci, kterých je v Los Angeles jako kobylek, a vidí třeba děti hrající v reklamě nebo v show, napadne vás, že to přece musíte i vy zvládnout levou rukou, když dokážete rozesmát tolik kamarádů. A vyděláte si přitom plno peněz. No tak jsem to začal zkoušet. Tatínek mi našel agenta a docela to šlo. Asi v deseti jsem dělal konkurz do nějakého filmu a ta ženská, co nás prohlížela, mi řekla, že mě nechce, a já se rozbrečel. Zdůvodnila to: „Nejdřív by ses musel nechat pořádně ostříhat!“ Měl jsem sestřih jako pankáč. Trochu mě to uzemnilo a tátovi jsem pak řekl: „Jestli je tohle herectví, tak já nestojím o to, stát se hercem.“ Táta mě uklidňoval, že se mi to jednoho dne určitě povede.A co vaše maminka?Nabyl jsem dojmu, že právě ona je vaším manažerem? Ne, ona čte scénáře a stará se o formální věci.Jakou neřest vám maminka nejvíce vyčítá? Že jsem začal možná dost brzo a že chodím pozdě v noci spát. Neuvědomuje si, že všichni moji přátelé zůstávají pozdě do noci venku. Tihle lidé si mohou dělat, co se jim zlíbí.Co myslíte, jste rozmazlený? Trochu ano, ale ne příliš, Často jsem slyšel, jak hezky mluvíte o rodičích. Tátovi jste k narozeninám dokonce koupil auto. Rodiče jsou přitom rozvedení.Vypadá to, jako by vám to vyhovovalo. . . ? Oni byli rozvedení celý můj život. Asi bych se zbláznil, kdyby mi oba současně říkali, co mám dělat. Takhle se každý z nich snažil pro mě udělat maximum.Nemáte pocit, že jste z těchto dvou světů – otce a matky vytěžil něco pro svou hereckou práci? Ještě jsem o tom nepřemýšlel, ale asi to tak bude. Vlastně nevím. Ale je to prostě daná věc, kterou jsem žil celý svůj život. Nedokončil jste střední školu a vrhl se rovnou do světa filmových hvězd.Uvažujete o tom, že byste si své vzdělání později doplnil nebo jste přesvědčen, že vás nejvíc naučí život? Mám pocit, že se hodně učím hraním filmů, mnohem víc, než by mi mohla poskytnout škola. Vím, že spousta slavných lidí jako třeba Marlon Brando, Al Pacino nebo Roberto DeNiro se naučili ve škole hrát, ale to asi nebude můj případ. Možná se časem do nějaké školy vrátím, ale zatím o tom neuvažuji. Pamatujete si, že byste musel školu nebo rodiče nějak podvádět? A kvůli čemu? Kvůli prospěchu. Samozřejmě, to dělají všichni.Byl jste někdy zamilovaný? Ne. Dokázal byste to zahrát? Ano, to je jednoduché. Člověk se usměje a je to. Záleží též na partnerce. Snažil bych se na ní najít to dobré, ale kdyby to hrála opravdu špatná herečka, tak nevím.Jste si jist, že dokážete zahrát pocit, který ještě neznáte? Myslím si, že z něčeho bych vycházet mohl. Je to u vás otázka intuice nebo pozorovacího talentu? Ano, já intuici mám. Myslím, že to je jedna z mých silných stránek. Já si roli nejprve proberu, snažím se o té postavě něco zjistit, nastudovat ji a pak mi začne postupně zapadat do sebe. K těmto vědomostem z pozadí postavy přidám svůj hlas, své pohyby, prostě sebe. Na roli Arnieho ve filmu CO ŽERE GILBERTA GRAPE jsem se připravoval dlouhou dobu. Přečetl jsem si scénáře podobných filmů a navštívil ústavy s mentálně postiženými dětmi. Zkoušel jsem si jejich zvuky a grimasy a za týden jsem se do toho úplně vžil. Bylo to ve mně, dělal jsem to zcela přirozeně, takže jsem asi z osmdesáti procent improvizoval. Ražisér mě nijak speciálně nevedl, dělal jsem to, co mě právě napadlo. Vás výkon je srovnáván s rolí Dustina Hoffmana v RAIN MANOVI… Nechtěl jsem být s nikým srovnáván, chtěl jsem to zahrát jinak než kdokoliv přede mnou.Může být podle vás mentálně postižený člověk šťastným? Vy jste ho tak v podstatě hrál. Ano, oni jsou tím, čím jsou. Je hrozné, když se je někdo snaží naučit být normálním člověkem. Nechme je takové, jací jsou. Na jednu stranu jsou na tom od přírody špatně, ale na druhou stranu jsou jako Arnie? Zvědaví a živí jako normální lidé. Ten film je jakousi oslavou lidskosti.Chtěl byste hrát v takovýchto pozitivních filmech nebo je vám to jedno, hlavně když je to role zajímavá? Je mi to jedno, protože pro mě je důležité, abych odvedl kvalitní práci a ta nemusí být pouze ve filmech o štěstí. Ptám se na to z toho důvodu, že se mi zdá, že takovéto pozitivní snímky by mohly být cestou, která prolomí kritický stav světové kinematografie. Nemyslím si, že tento film je pozitivní. Je spíše skutečný než pozitivní. Každý film nemusí být jako skutečný život, ale já osobně dávám přednost těmto filmům, ať jsou to komedie či tragedie.Co vás ve vašem životě nejvíc dojímá? (dlouhá pauza) Asi láska. A když se lidé jako moje rodina mají spolu dobře. Nebo když skupina herců pracuje na jednom projektu, na kterém jim všem stejně záleží a všichni mají k sobě silné citové vztahy. Nejenom režisér, ale všichni ostatní cítí, že dělají něco dobrého. To mne dojímá nejvíc. Vy jste řekl, že u evropských filmařů vám připadá, že stojí víc na straně reality než američtí.Co myslíte, je to tím, že mají poctivější vztah k filmu? Nemyslím, že by byli lepší, protože Amerika má své téma – americké. Je založena mnohem více na byznysu než na umění, které ve filmu je. Pro Ameriku je důležitější vydělat sto milionů dolarů než mít dobrou kritickou odezvu. Na některých evropských filmech ovšem nevydržím dlouho sedět: jsou dlouhé, nudné a příliš citové. Režisérka Agniezska Hollandová vám nabízí roli prokletého básníka Rimbauda.Věříte, že byste ji zvládl? Jak byste se na ni připravoval? Na mém seznamu to je role číslo jedna. Rimbaud byl skvělý člověk. Je mu v té roli šestnáct let a přitom se už svou výjimečností výrazně odlišuje od ostatních. Je v něm něco, co musí každý obdivovat. Měl svůj vlastní systém myšlení, který během let rozvinul, měl sovu vlastní cestu jak žít. Přestože mu bylo šestnáct, netoužil, aby se prodávaly jeho knihy. Je natolik zajímavý, že bych ho chtěl opravdu točit. Natož s Johnem Malkovichem a s Agniezskou Hollandovou. Z čeho byste čerpal? Rimbaud rozhodně nebyl tak rozumový jako vy. Je vlastně vaším protikladem. Zatím nevím, jak bych se připravoval. Odlišuje se to od všeho ostatního, co jsem předtím hrál. Asi bych si měl přečíst všechny jeho básně. Ještě jste nic od něho nečetl? Něco ano. A četl jste předtím nějakou poezii? Zrovna moc ne.Zaslechl jsem, že jste se s kamarádem hned po příjezdu Termál ptali po „horse“. V recepci se domnívali, že se ptáte po koních, ale vy jste prý sháněli kurtizány. Je to pravda? Ježišmarjá, to tak nebylo. My s kamarádem máme tajnou řeč, ve které používáme pro určité věci znaky nebo jména zvířat a kůň je jedno z nich. Lidi se pak domnívají, že mluvíme sprostou angličtinou. My nechceme jezdit na koni, nechceme ani kurvy, my chceme úplně něco jiného.Líbí se vám mladší dívky nebo vyzrálejší ženy jako Sharon Stoneová, se kterou jste hrál v posledním filmu? Mám rád tak něco mezi.V jednom interview jsem se dočetl, že jste ve čtrnácti letech hrál v televizní inscenaci kluka, který pořád masturbuje, přitom jste se v zákulisí od svého dospělého partnera Paula Shora dozvídal více o sexu. Někoho by to mohlo bavit, nebo naopak frustrovat? On mi vyprávěl o všech holkách, se kterými spal, a já chtěl znát podrobnosti. A jestli mě to frustrovalo? . . . To určitě ne (smích).Bavilo by vás být sexy hvězdou? Ne. Pokud si někdo ovšem myslí, že vypadám sexy, tak nemám nic proti tomu. Pokud si to někdo naplánuje, tak je blbec. Jsou případy herců, u kterých je jejich „podivné“ hraní víc sexy, než u těch, kteří se snaží sexy být. Takovým příkladem je Robert DeNiro.Nepřitahuje vás John Malkovich a Robert DeNiro svou určitou démoničností? Ó, ano. Jsem ďábel a nenávidím všechno. Mám rád démony a chtěl bych jít do pekla. . . To je pochopitelně žert. Ni jsou prostě dobří herci. To, co předvádí, nemohou lidé opominout. Zrovna tak Gary Oldman. To jsou mí tři nejoblíbenější herci. Řekl jste, že v Los Angeles se mezi mládeží mluví jenom o Praze. . . Říkají, že je to nejlepší místo, kam se lze zrovna v této době podívat. Chci se tam podívat po památkách, po umění a po místech, kde moji přátelé točili filmy.Stihl jste si udělat nějaký úsudek o Češích? Vypadají tak tvrdě, zdá se, že pořád pracujete a děláte hodně do umění. Jste velmi vřelí a čestní. Češi nejsou příliš hlasití lidé. Jsou dobrým symbolem středoevropské kultury i ekonomie.Vysledoval jste velký rozdíl mezi americkým a českým novinářem? Někteří lidé jsou si podobní a to se novinářů týká. Myslím, že američtí novináři se herci zaobírají mnohem víc, znají je a neptají se tolik na soukromé otázky. Mně osobně to ale nevadí.Zažil jste někdy nějakou porážku? Samozřejmě, kdo by nezažil. Která byla největší? To nevím. . . Myslím, že nejsem tak špatný, jsem docela oukej. Jednou se vám role nepovede a kritika může říct: „Tenhle diCaprio byl dobrej jenom jako kluk.“ Co vy na to? Potom budu dělat něco jiného. Zatím jsem si našel něco, co mě baví, ale možná se to stane. Kdo ví . . . Pokud by se to stalo, nenechám se tím nijak rozložit. Dovedete si představit, že byste se živil něčím jiným? Rozhodně bych to přežil.

Category: 1994 / 09

NAPSALA MARTINA HLADÍKOVÁ

Nervózní zadrnčení telefonu mnou trhne. Do nočního přítmí operačního střediska Pražského sboru hasičů se rozsvítí kontrolka. Někdo v nouzi volá o pomoc! Zapnu odposlech a napjatě čekám. Dětský hlas ze sluchátka mě však na chvíli konsternuje. Podvědomě mrknu na hodinky – půl jedné v noci. „Hasiči, prosím!“ „Haló. Máte dost vody?“ „Jistěže máme.“ „Tak si umyjte nohy!“ Typický příklad pubertálních žertíků, že. Komu by se alespoň jednou nepoštěstilo zvednout telefon s podobným obsahem? No jo, děti. Ale přece jen, touhle dobou? A to byl jeden z těch slušnějších! Při poslechu některých z mnoha zaznamenaných hovorů jen nevěřícně kroutím hlavou. „Nejčastěji sem volají právě děti. Ovšem v jejich případě je zas o to více zarážející jejich slovník, kdy se i telefon červená a otrlému přeběhne ruměnec po tváři. Nebo opilci. Nezřídka volají i z nejrůznějších důvodů rozezlení občané. Například sem jeden pravidelně volal jen proto, aby nám sdělil, že jsme banda pitomců a hloupé helmy. . .

Inu, mají to zadarmo, tak se baví,“ komentuje operační důstojník. Už si prý zvykli. Patří to, takříkajíc k běžnému koloritu práce na „telegrafu“. Člověk musí zachovat klid. Nejčastěji nám vlastně jen tak nadávají. „Sloužíme tak jako tak jako hromosvod lidských trápení, „ shovívavý úsměv v jeho tváři ruší vážná vráska kolem očí. Nechávat si denně nadávat po telefonu od nějakých – s prominutím – omezenců? Přitom se nestane – nesmí stát! – že se telegrafista nechá vyprovokovat. Snad si jen tak polohlasně zabručí. Ostatně kolegové od záchranky a policie jsou na tom obdobně. Zpětně se ověřuje pokud možno každý telefonát, neboť jsou na centrálách instalována příslušná zařízení, ale většinou bezvýsledně. Často jen volající prohlásí, že stojí v budce a rychle zavěsí. Co s tím? Na druhou stranu mnozí jiní se zas obávají prozradit jméno a číslo telefonu snad z obav, aby na ně nepadlo podezření. Nebezpečí z prodlení každopádně nedovoluje jednoznačně každý podezřelý telefon ignorovat. „Jindy nám zas někdo zcela důvěryhodně ohlásí požár i s poměrně přesnými údaji o poloze. Takový expert neváhá obvolat i policii a záchranku. Takže vzburcuje všechny pohotovostní složky a pak se zpovzdálí dobře baví, doplňuje obrázek velitel směny. Inu, veřejnost touží vidět záchranáře v akci. . .

Vždy je nutno ovšem zachovat klid a rozvahu, zvážit podle toho jak vás dotyčný informuje, zda nejde o žert. Jednou sem volal několikrát denně nějaký blázen z Bohnic. Nakonec ho prý chytli, ale bývá to mnohdy zbytečné. Dlužno dodat, že v tomto případě bude daleko názornější číselné vyjádření četnosti podobných telefonátů – ať již planých poplachů či „ pouhých neslušných žertíků“. „Jednou jsme si tu na centrále dělali čárky. Když jsme došli k číslu čtyři sta, a to zdaleka nebyl konec dne, přestalo nás to bavit. Stejně nic nezměníme,“ krčí rameny telegrafista. Nechme dále hovořit čísla. Za rok 1992 bylo na území celé republiky evidováno na lince sto padesát více než pět tisíc planých poplachů. K srpnu loňského roku jich bylo jen v rámci území Prahy 183 a letos již hasiči v Praze vyjeli zbytečně dvě stě čtyřikrát. Další zazvonění mě vytrhává z úvah. „Dobrý den. Chtěla bych ohlásit, že v Ocelový 7 hoří,“ praví klidný ženský hlas. „A co tam hoří?“ „Stodola,“ dí žena na druhém konci aparátu. To už telegrafista pomalu odkládá připravenou tužku pro zapsání hlášení. V centru Prahy se, nemýlím-li se, žádný podobný objekt nenachází. „A kde by se tam vzala?“ ptá se přesto trpělivě operační důstojník. „To nevím, oni ji teď nedávno postavili,“ trvá na svém ohlašovatelka. „Dobrá, a jaké má číslo ta stodola?“ „Sto devět,“ nenechává se zviklat. „To je výborný, tak si protřete zrak a podívejte se, kde ta hořící stodola vlastně stojí.“ „Noó, a vy si vytřete pr..l!“ Vtipálkové si nedají pokoj.

Nejen na „stopadesátce“ by mohli vyprávět. Ovšem stejně často znovu a znovu vyjíždí červenobílá liazka do přeplněných ulic města, třeba na plano. Táhlým vzlykotem sirény burcuje z nočního klidu spící obyvatele, kteří si pak čas od času pěkně od plic postěžují. Jak jinak – telefonicky. Ostatně je tu i ekonomické hledisko, které si pochopitelně děti neuvědomují. Narozdíl od nich by šprýmujícího dospělého mělo alespoň zajímat, kdo takový žert zaplatí. Kdo jiný než zas jen daňový poplatník, takříkajíc z vlastní kapsy. A že každý výjezd není záležitostí nikterak levnou, je nabíledni. Pro ilustraci se jedná v průměru o částku přes tři tisíce korun. Nehledě na to, že především noční poplachy mívají nemalý vliv na psychiku hasičů i celého štábu. Když se vám uprostřed spánku rozsvítí světlo a do snů zaječí siréna, nic příjemného to rozhodně není. Ovšem ani tak neuvažují, je to jejich práce. Jedou kdykoliv. Musí. Co kdyby tentokrát skutečně hořelo nebo byly ohroženy něčí životy, Nic se nesmí ponechat náhodě. Toto si neuvědomují ti, kdož z hloupého žertu pokoušejí denně trpělivost a připravenost nejen samotných hasičů-záchranářů a mnohdy i sám osud. Co si budeme povídat o božích mlýnech . . .

Ospalé oči se stopami spánku v poklusu narychlo protírají unavenou rukou, ovšem mozek už pracuje na plné obrátky. Jdou přece tam, odkud jiní utíkají a řeší mnohdy důsledky nedbalosti a hlouposti každého z nás. „Zrovna nedávno jsme tu měli jednoho kluka, kterýho přivedla policie po úspěšném pátrání. Ten byl schopný otravovat tak dlouho a intenzivně nejen nás, ale i policii, že po čase nebyl problém si ho vyčíhat. Když nám ho sem přivedli, měl jsem upřímně radost a s chutí jsem se mu představil: ,To jsem já, ten idiot!´ Bylo zajímavé vidět, jak najednou ztratil odvahu a výřečnost. Navíc tu byl s ním jeho otec a ten mu dával co proto. Až nám ho bylo málem líto,“ uzavírá operační důstojník s úsměvem. Zajímavé je, že tolik již otřepané měřítko srovnání se zahraničím, kde má veřejnost – kupodivu? – daleko uznalejší vztah k práci záchranářů všeho druhu, těšící se tak vysoké všeobecné vážnosti. Jen velmi zřídka se stávají „Emergenci telefony“ terčem zájmu vtipálků a vandalů, mi v tomto případě připadá více než patřičné. Ještě hodně dlouho se budou muset někteří učit slušnosti a ohleduplnosti. Jsme holt národ šprýmařů. Ale až vám poteče do bot, vzplane střecha na hlavou, či (bože chraň) přihodí se horší nehoda, nebo dokonce uvíznete v přetíženém výtahu, budete s netrpělivostí očekávat rychlou a účinnou pomoc. Ovšem klidně se pak může stát, že nějaký vtipálek zablokuje nouzové linky a vám zkrátka se namísto lidského hlasu ozve mrzutý obsazovací tón. Co pak? Často jde o víc než o vteřiny a po boji je každý generál.

Category: 1994 / 09

PTAL SE JIŘÍ MARGOLIUS

Nerozpitvávám to dilema dlouho: vejít, zůstat venku? Otevřu dveře; na rozdíl od mnoha ostatních, kteří sem mají namířeno, je mi tahle možnost dopřána. Ti ostatní přijíždějí. Auto je černé, uvnitř chladící boxy. Ochotně jim dám přednost, pranic nezávidím. V přízemí dveře do pitevny. Tudy ne. Správný směr je nahoru po schodech, za profesorem MUDr. Přemyslem Strejcem, DrSC., přednostou Ústavu soudního lékařství I. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Propátrá návštěvu profesionálním okem; zdá se, že odhaduje, zda s námi brzy nebude muset jednat v přízemí a v rukavičkách.

Doufám pevně, že o tuhle možnost profesora připravím sešlostí věkem, zcela přirozeným odchodem ze scény. Tady na soudním je pitevní stůl připraven jen pro výlučné případy. Nejasné sebevraždy, vraždy, neočekávaná náhlá úmrtí. „Nejde jen o mrtvé. Smrt poslouží i živým. Abyste tady byl déle. Zabýváme se třeba kardiovaskulárním programem, zlepšujícím diagnostiku akutních změn myokardu u náhle zemřelých osob. Výsledky práce pomáhají rozšířit histochemické a imunologické metody při včasném odhalování ischematických změn. Aby vám prostě srdce šlapalo.“ Rakovině házejí potřebné klacky pod nohy pečlivým rozborem klinicky nediagnostikovaných zhoubných nádorů u náhlých úmrtí. Varujeme krkavčí matky, které by se chtěly vraždou zbavit novorozeně: už je na světě metodika určení stop plodové vody, stejně už lze detekcí proteinu prokázat těhotenství z krevních stop.

Profesor právě dokončil zkoumání kosterního nálezu ze sklepa v jednom paneláku. Hromada kostí, úlomky bez ladu a skladu, páté přes deváté. Kriminalista potřebuje vědět, zda jde o člověka. „Byly tam i zvířecí kosti. Ale mezi nimi i lidské! Z úlomků leckdy moc nezjistíte, musíte provést imunochemické vyšetření. Když je v kosti zachována bílkovina, mohu určit, o jaký živočišný druh jde.“ V tomhle případě šlo o muže mladšího věku. Zbytek práce už leží na bedrech detektivů. „Pitval jsem mrtvoly nalezené při demolici domu na Kladně. Byly to vlastně kosterní nálezy. U nich ležel železný sloupek od vrátek. Na jedné lebce byl doslova jeho otisk. Samozřejmě, byla to vražda, dokonce jsme ji datovali. Udělal to jeden Kubánec. Až z Havany přiletěla prokurátorka, seděla v téhle židli jako vy, moc se divila, jak jsme to zmákli.“

Často měl profesor před sebou mrtvoly s nelibě znějícím označením: defenzivně rozkouskované. „Naposled šlo o mladou dívku. Nejdřív jsem pitval horní část trupu, pak mi policie postupně dodávala další časti těla vylovené z vody. Zjistil jsem stopy fušerského pilování na kostech, vrah nemohl mít odborné znalosti. Byla to nekvalifikovaná práce, ale dalo se zjistit, že pachatel měl dost času. Vrazi jsou lidé různí. Dva ubili starou paní a tak se přitom unavili, že práci přerušili, šli se navečeřet a pak dílo dokončili. Jo, i na to se přijde, že si pachatel dal při vraždění pauzu. Tady na pitevním stole najdete osudů! Číst se v nich dá jako v napínavé knize.“ Má-li před sebou jen ubohou hromádku tkáně, musí nejdřív určit, jde-li vůbec o lidské pozůstatky. „K tomu slouží biochemické metody.“ Muž nebo žena, to je pak, oč tu běží. . . „Když chybí spodní část těla, řídíme se morfologickými znaky, například robustností svalových úponů.“ Hodlám profesora troufale nachytat na švestkách a nadhodím možnost nálezu robustní koulařky nebo přebornice v kulturistice. To by měl pitvající ovšem smůlu. Past ale sklapne naprázdno. Profesor Strejc se shovívavě usměje: „Laboratorně určíme přítomnost sexchromatinu, fluorescenční mikroskop objeví Y-chromozom, jaderné tělísko, bezpečně rozlišující muže a ženu.“ K osobní identifikaci, zda pozůstatky patří opravdu paní X, většinou poslouží porovnání chrupu se stomatologickými záznamy skutečné paní X. „Jenže záznam leckdy nesouhlasí. Na kartě čtu o kazu a v lebce zub není. To ještě není žádná záhada, dotyčná třeba zub neléčila a přišla o něj. Horší je, když zub v chrupu být nemá, a my ho najdeme!“ To je téma na detektivku. . .

 „Vůbec ne. Jde o lajdáctví zubaře. Ale říkejme tomu raději omyl v dokumentaci.“ Profesor raději změní téma a vypráví o sovětských vojínech, kteří po příjezdu do Prahy (teď ale nevím, jestli v pětačtyřicátém nebo při tom druhém „osvobození“) v Anatomickém ústavu našli skleněné nádoby s lidskými preparáty a bez skrupulí všechen špiritus vypili. Poněkud zblednu. Profesor asi cítí, že bych mohl přidělat práci. „Abyste mi tady nezůstal!“ · · ·

Ve 13. století vesele řinčela brnění na Moravském poli i na jiných bojištích, o mrtvých se vědělo jen, že padli. O příčinách hromadných epidemií ve městech se dnes můžeme jen dohadovat. Evropa neznala pitvu, zatímco soudní lékařství bylo v Číně ve zmíněném století běžnou disciplínou. Tlustopis s návody na objasňování zločinů z lékařského hlediska tam byl vydán už v roce 1248. V osvícené Evropě se v té době dokazovala vina jednoduše na božích soudech – obžalovaný vnořil prsty do ran oběti. Když měl smůlu a potřísnil se krví, byl uznán vinným a čekal ho špalek. Karel IV. Tyhle bohulibé metody zakázal, ale víme, že přetrvávaly až do 16. Století. Z té doby se dochovaly první záznamy o pitvách v Čechách, přestože dávnou předehrou byl spisek Křišťana z Prachatic z přelomu 15. a 15. století „Naučení Mistra Chrystyna, kterak člověk poznati má na raněném, umřel-li, čili nic.“ „Prvním pitvaným byl zřejmě v roce 1556 jistý Vaněk Klášterský, utopenec z Labe,“ upřesní profesor Strejc. „Jistá žena na mučidlech doznala, že Vaňka  probodl kudlou nějaký Řehoř z Vrbce a pak ho hodil do Labe. Jenže za týden někdo, komu tenhle případ nedal spát, nechal mrtvolu exhumovat, prohlédnout, ba i pitvat a nezvratně zjistil, že na těle není jediná bodná rána.“ Takže tohle byla premiéra soudní medicíny v našich luzích. . .

Přeskočím pár století, uchopím silnou knihu se zažloutlými stránkami, leckde s vybledlým písmem. Jsou to protokoly o prvních pitvách v pražském Ústavu soudního lékařství. Zdá se, že nezáviděníhodnou vernisáž obstaral 15. července 1884 truhlářský tovaryš Jan Vršecký, třicetiletý, bez zaměstnání a bydliště, víry katolické. O dva dny dříve se v deset hodin dopoledne oběsil v samovazbě policejního komisařství Nového Města pražského. Neměl moc na vybranou: k odchodu ze světa mu posloužili tkaničky od pracovní zástěry. Podle policejního sdělení byl sebevrah zavřen pro opilost a výtržnictví. Lékařská zpráva dr. Vodňanského je stejně strohá. Pokusy o kříšení bezvýsledné. Oči nereagují, rohovky zakalené. Jde o muže statné postavy, kostí silných. Doktor byl puntičkář, na nic nezapomněl; k posudku přikládá corpus delicti – tkaničky od zástěry. · · ·

Laik si řekne, že pitomec má asi menší mozek než genius. Přednosta Ústavu soudního lékařství nás ohleduplně poopraví. „Už profesor Tesař, legenda soudního lékařství, nám vysvětloval, že inteligence vůbec není závislá na hmotnosti mozku. Turgeněvův mozek vážil osm set gramů. A K. H. Frank? Hodně přes kilo!“ Podíváme se do dalšího archivního svazku, ano, tady máme protokol z 22. května 1946, kdy byl Frank popraven a hned následně pitván. „Mrtvola může asi 48letého, váha 62 kg, svalstvo vyvinuté, výživa přiměřená. Obličej souměrný. Pravé oko chybí. V žaludku má asi 300 gramů vejci a masem promísené tráveniny.“ To je přesné – Frank si k poslednímu jídlu poručil vejce se šunkou. Ano, mozek váží 1 340 gramů. A co srdce? Měl vůbec nějaké? „Chlopně vpravo jsou velmi jemné!“ Nevíme, jaké chlopně měli lidé z protokolu 550, datovaného 23. června 1942, ale jedno víme určitě. Měli srdce na pravém místě. Sáhněme namátkou po jednom jménu. Jozef Gabčík. Pitval sám dr. Weyrich, šéf tehdy německého Ústavu pro soudní lékařství. Je pedant, diktuje do protokolu kdejakou maličkost: mrtvý měl na sobě – 1 hnědé kalhoty, 1 pyžamové kalhoty, 1 světlé spodky, 1 tmavomodré tepláky, 1 modře kostkovanou košili (silně potřísněna krví), 2 páry ponožek. Ano, v kryptě byla nesnesitelná zima, proto v červnu tolik šatstva. Pitvající lékař určuje příčinu smrti: vstřel v pravém spánku i výstup střely ze spánku levého. Smrt nastala zraněním, které si mrtvý přivodil sám. Doktor Weyrich dodává: „Ani lékařská pomoc by příchod smrti neodvrátila.“ · · ·

Samozřejmě, koho nenatrefím na „soudním“ jako Miroslava Nečáska, legendu naší kriminalistiky, plukovníka a současně vrchního kriminálního inspektora v.v., hrdinu odboje, postrach galérky a zločinců těžkého kalibru, v padesátých letech na hodinu vyhozeného od policie pro nevhodný kádrový původ. Je mu hodně přes osmdesát, ale každého vybízí, aby mu tykal. Před lety sem dodával profesorům Tesařovi a Hájkovi záhadná úmrtí. Dnes si sem chodí ze zvyku poklábosit, nasát (brrr) důvěrně známou atmosféru. Vypráví, jak měl políčeno na vraha Otilie Vranské, věděl, kdo to je, sloužil s ním na Slovensku jako voják v tom roce 1933, kdy šlapku Otilku kdosi zavraždil, rozkouskoval a poslal v kufrech vlakem na Slovensko. „Ví se, že naposled byla viděna ve společnosti dlouhého blonďáka v uniformě poblíž Václaváku. A pak všechny stopy končí. A na té vojně byl se mnou blonďák. Dlouhý. Zrovna v těch dnech měl dovolenou. Jel domů. Byl z Prahy. Vranská byla odborně rozkouskovaná. Někým, kdo se vyznal. A víš, čím byl ten voják? Pitevním laborantem!“ Jenže po blondýnovi se země slehla. Nečásek čekal dvacet let po vraždě, v den, kdy skončila promlčecí lhůta, ve své kanceláři. Snad se otevřou dveře, vejde blondýn, teď už asi prošedivělý, řekne – ano, já to byl! Čekal tehdy do rána. Marně. Miloslav Nečásek nechodíval na „soudní“ jen klábosit, nedodával se pouze mrtvoly. Chtěl ukrást dvě lebky! Ukáže fotku: „Vidíš ty lebky? To je Gabčík a Kubiš. Tak ty jsem chtěl sebrat a zachránit.“ Němci ukrývali lebky atentátníků na Heydricha ve „svém“ Ústavu soudního lékařství. Ano, ředitelem byl nám známý dr. Weyrich. Čechům patřila jen malá část budovy, kam policisté docházeli služebně za našimi doktory. Do německé části nesměli, s výjimkou případů, kdy by byli sami povoláni, ani vkročit. Jistý údržbář měl klíče od spojovacích dveří. Asi mu moc nezáleželo na životě, protože nic nenamítal – jo, pomůže.

„Stál jsem na chodbě ještě s jedním kolegou. Měl jsem fotoaparát. Čekali jsme, až se německý personál odebere sakumprásk na předem avizované slavnostní shromáždění. Údržbář stál na konci chodby. Kdyby se blížilo nebezpečí, měl upustit kladivo. V pravý čas jsme odemkli, vtrhli do chodby a několikrát lebky vyfotografovali.“ Nečásek plánoval, že lebky později ukradne, zamění je za jiné které by dodali čeští doktoři. Chvíli by trvalo, než by se na to přišlo. . . „Jenže pár dní před plánovanou akcí Němci lebky odvezli do říše. Už se nikdy nenašly.“ Dívám se na fotografii lebek hrdinů, majících srdce na pravém místě. „To vám šlo ale o život. . .“ „Jo, o kejhák,“ opáčí starý detektiv. „No a?“ · · ·

Profesor Srejc se omluví, odchází na vizitu, což se nám zdá navýsost podivné, protože na vizitách doktoři bodře rozprávějí s pacienty, určují léčbu, předepíší léky. A tady? „Přednostové jsou od toho, aby dělali vizity. Nejsem výjimkou. Přebírám při nich výsledky všech pitev. V soudním lékařství, jako v každé empirické vědě,je důležitá zkušenost. To, co se každý den dozvíme, může podat pomocnou ruku živým. Vám, mně, každému. Můžeme dospět k poznatkům, které už zítra mohou vyústit třeba v účinné léky. . .“ Z jedné, na první pohled nevinné pitvy, může při vizitě profesor dospět k závěru, že něco nehraje. „Třeba, že nejde o sebevraždu, ale že na scénu vstoupil vrah.“ Jako nedávno – na první pohled sebevražda nožem, rána do hrudníku. „Jenže rána šla až do páteře, byla delší než čepel. Vzniknout mohla jedině silným zmáčknutím hrudníku. A k tomu je zapotřebí ještě dalších rukou. Těch, které patřily vrahovi,“ řekne profesor nevzrušeně, jako by mi oznamoval, kolik je hodin. Není divu, je to jeho profese. Za pomoci mrtvých pomáhat nám, kteří ještě můžeme do téhle budovy vcházet dveřmi. Jak jsem přišel, naštěstí i odcházím. Nerad bych se sem vracel jiným vchodem. Ale na takové úvahy je snad ještě čas, teď to nebudu rozpitvávat.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This