Category: 1994 / 11

PTALA SE: EVA VAŇUROVÁ

Přimět Michaelu Pavlátovou k tomuto rozhovoru znamenalo zkusit výmluvnost až do krajnosti. Slíbila, ale chtěla znovucuknout s argumentem, že už všechno, prozatím sdělila. Ale to bylo příliš nepřesvědčivé zdůvodnění, a tak jsme si začaly povídat:

Co byste řekla tomu, kdybyste dostala na hodinovou kreslenou pohádku Karla Jaromíra Erbena, například…přijala byste hozenou rukavici? „Udělat kreslenou hodinovku, aby nebyl divák znuděn a uondán, je velký kumšt. Já osobně se v 99% případů přestávám bavit. Děj se mi zdá řídký, z filmu ční požadavek naplnit příslušnou metráž. Komerčně mají kreslené seriály a dlouhometrážní tituly větší uplatnění. Vyžadují ale naprosto odlišný příštup ke scénáři a výtvarné stránce, více „drobnopisu“, vicí detailů, vykreslení charakteru. Scénář by měl mít stejnou stavbu jako hraný film a nebýt jen řazením jednotlivých situací a gagů. Smolíček je klasická pohádka. Klasické předlohy jsou nebezpečné, vezměme si třeba Prodanou nevěstu. Ta je nám svým způsobem svatá, chceme ji vidět řešenou tradičně, lidovou a v krojích. Pokusy inscenovat ji nově diváci většinou nepřijímají. Já jsem v tomto směru konzervativní. Stvořit seriál nebo dlouhometrážní kreslený film také vyžaduje určité profesní znalosti a dovednosti. Myslím, že bych na to zatím nestačila. Znamená to už pracovat s týmem lidí, rozvrhnout jim práci, pravidelně je zásobovat: je to úvazek na dva, tři roky. Já mám zatím zkušenosti s metráží pět až deset minut. Vypadá to jako nic, malá cívka filmu, ale vím, jaký je problém uhlídat, aby se v průběhu práce neztratil smysl, výpověď.“

V animované tvorbě jste prozatím zaměřena…? „Osobně se specializuji na kreslený film. Ráda pracuji sama, a to je právě u kresleného filmu možné. Těší mě moje svoboda a nezávislost. Mí kolegové, kteří se věnují loutkovému filmu, si zase libují ve větším kolektivu, vzájemně se inspirují.“

Jste výrazně autorský typ? „Jsem autorem spíše z „musu“. S výjimkou prvních dvou filmů, kde byl spoluautorem námětu můj profesor Miroslav Jágr, se snažím být autorsky soběstačná. Není to ani tak tím, že bych tak věřila ve své scenaristické schopnosti, spíše nedovedu nají vhodnou předlohu k adaptování. Zkoušela jsem i spolupracovat se scenaristou, ale není to se mnou lehké. Moje filmy totiž příliš děje nemají, spíše vykreslují jednotlivé situace, pozorují lidské hemžení. Vím, co ráda kreslím: kdyby mi někdo nabízel scénář, ve kterém bych musela ztvárnit les nebo roztomilé děti, odmítám, neboť děti a les kreslím k smrti nerada. Snažím se také vyhnout se ve svých filmech mluvenému slovu, komentáři – i tím se výběr námětů, které můžu zpracovat zužuje. Takže mi zatím nezbývá,než se nad bílým listem papíru trápit sama. Svůj první film jste realizovala jako diplomovou práci na VŠUP, bylo to v roce 1987, poté jste byla šest let na volné noze. V loňském roce jste začala učit společně s Jiřím Bartou na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP) v ateliéru, kde předtím přednášel prof. Jágr.

Jací jsou studenti vašeho oboru? Jsou zapálení pro film, nebo jsou to už dnes přesní kalkulátoři? Řekla bych, že současní studenti v našem ateliéru jsou nadšenci. Samozřejmě, někteří jsou zapálení více, někteří méně, ale zdá se mi, že nekalkulují, jsou to čistí lidé.

Jak si jinak vysvětlit, že se rozhodli studovat tak „krásně zbytečný“ obor, jakým je animovaný film? Trochu jiná situace je u více „užitkových“ oborů, zejména v ateliéru pro agentury, mají spousty zakázek, a tak se jim pak může zdát zbytečné školu dokončovat.“

Berete v úvahu i skutečnost, že svět už přechází na komputerovou výrobu animovaných filmů? „Jistě, nemůžeme zůstat odtrženi od reality, ale dbáme, aby i při práci s počítačem zůstal zachován lidský prvek. Snažíme se vést naše studenty tak, aby uměli všechno a komputer považovali jen za další výrazový prostředek. I práce na počítači musí být totiž podložena scenáristickou přípravou a myšlením vlastní hlavou.“

A kolik studentů máte v animovaném oboru? „V šesti ročnících po dvou.“ Uživí se v budoucnosti? „O to se nebojím, on si nakonec každý najde tu svoji parketu – každý tíhne k něčemu jinému. Záběr našich posluchačů je velký, a budou tudíž schopni pracovat i jako ilustrátoři, v reklamě, v TV. Nejvíce ale záleží na náhodě, na tom, koho potkají. Vše je věcí osudu, ale i na ten je třeba se připravit.“

Jak jste se jako praktička dostala k výuce? „Je příjemné být výdělečně zajištěna. Možnost učit pro mě ale znamená především velké uznání. Já to alepoň Tak beru. Za šest let na volné noze se ze mě stal krtek. Je totiž obtížné si nepovolit morálku, když za vámi nic nedupe. Škola má svůj řád, něco se stále musí… Ale nevěnuji se jen výuce, pracuji na novém filmu. Ovšem skloubit obojí je velice časově náročné. Jenže nemít svoji vlastní práci, klesla bych jak ve vlastních očích, tak u studentů. Škola je osvěžující i v tom, že studenti přichází s různými nápady a já se trénuji v přemýšlení, jak věc uděla jinak. Je těžké žákům pomoci a současně vše nepředvést, nutit je, aby na to přišli sami. Když myslíte za ně, pak jim zavíráte dveře pro jejich sebevyjádření. Ve svém krátkém uměleckém životě jste již zaznamenala výrazný úspěch.

Jak jste přijala nominaci na Oscara za film Řeči, reči, řeči? Změnili k vám někteří lidé chování, vždyť např. snobismus hraje v našich podmínkách svoji roli…? „Nominace mi pomohla třeba v tom, že když mě dnes někdo někomu cizímu představuje, tak připojí i fakt, že jsem byla nominována na Oscara…Někdy je to příjemné a usnadní se i navázání kontaktů. Každé ženské zalichotí být trochu slavná. Když jsem se z Hollywoodu vracela, byť s prázdnou, čekala na mě na letišti televize. Oscara „Za nejlepší animaci“ dostala loni Američanka Joan Gratz. Když se vrátila do rodného Portlandu, nikdo ji na letišti nečekal, nikdo o jejím vítězství nenapsal ani řádku. Amerika je země, kde má Oscara, přeženu-li, každý druhý, a tak při předávání je spousta slávy a nadšení, ale poté tzv. pes neštěkne…

Jak se Váš film k nominaci dostal? „Získal cenu v Německu, Holandsku, Polsku, Kanadě atd. Poté byl zakoupen pro distribuci v USA. Odtud také vzešel podnt k přihlášení na nominaci.

Připadají Vám možnosti umělecké tvorby větší nebo je třeba vyvinout více iniciativy než v předchozích letech? Asi je méně peněz na tvorbu? „Nevím, jestli jsem ten typický  případ, o příležitosti jsem se nemusela nikdy moc drát. Snažím se točit snímky, které nejsou určeny jen pro malé klubové sály. Chci být blízko divákovi a neděla film jen pro sebe. Možná že mě mluví naivita, možná pýcha, ale myslím si, že peníze na film se dají nalézt. Je ale přece jen nutno přihlížet k potřebám doby. Největší potíž je v nedostatku scénářů. Věřím, že když si připravím dobrou věc ve vhodné formě, producenta najdu. Můj budoucí osud záleží na mé připravenosti.“

Dnes se s filmovými společnostmi roztrhl pytel? „Jsou firmy a firmy a záleží na tom, jaké mají cíle. Jsou studia, která si vedou výborně, ale musí se hodně činit. Dokonce si dovolí sem tam luxus, udělat něco nekomerčního. Ví, že se stanou pro zákazníka zajímavější, když nabídnou nejen řemeslně perfektně provedenou práci, ale jsou schopni financovat projekty, které mají festivalové ambice a nejsou jen spotřebním zbožím. I naše škola spolupracuje se soukromými studii. Náš atelier je z nejdražších, a tak oceňujeme každou pomoc. Ale ani náš partner netratí, má přehled o studentech, o jejich nápdech. Ty mohou být nápomocny pro zpestření jejich image. Vychovávají si budoucí spoluautory.“

Založíte si i vy vlastní firmu? „Jsou mnozí, kteří mě k tomu vybízejí. Ale já to cítím jako zbytečné. Ani by mě netěšilo, pro mě je jednodušší přinést práci do zavedeného studia. Snažím se o nezávislost, cokoli mít je zavazující.“

Co je pro vás špička v animované tvorbě? „Zajímám se o každý film, zaujme mě tím, že je dobrý, nebo naopak, jak je špatný. Mám ráda filmy, které nejsou příbuzné mému stylu. Špička současné animace je v Anglii. Mají spousty škol a podporu v TV kanálu Chanel 4. Převzali štafetu slávy, kterou mělo Československo, Jugoslávie, Polsko a Bulharsko. Nad Angličany si lámeme hlavu, čím to, že jsou tak dobří. Možná proto, že nejsou svázáni s tradicí animnovaného filmu, jako je tomu u nás. My jsme si „uškodili“ tím, že technická úroveň našich filmů je zpravidla výborná a dodržujeme nekompromisně kánony tvorby. Jenomže právě Angličané kašlou na všechna pravidla a uznávané styly, a to jim dává volnost a vzlet. Byla jsem nedávno na festivalu ve Stuttgartu, sešlo se tam 37 filmových škol z celého světa. Česká republika se zůčastnila hned dvěma školami – FAMU a UMPRUM- a to je myslím moc dobře!“

Tvrdíte o sobě, že jste idealistka, vydrží vám to? „Doufám! Mám to po babičce. Počítám sice s tím, že mi život může uštědřit různé lekce, ale myslím, že tady záleží na vůli, na rozumovém rozhodnutí být optimistkou, být idealistkou. Je to práce, nejde to vždy samo od sebe. Je velmi jednoduché odevzdat se, poddat se, kapitulovat. Být idealistkou je tvrdá práce.“

Do animované tvorby proniklo relativně více žen než třeba do dokumentárního či hraného filmu. Čím si to vysvětlujete? „Poměr mužů a žen – režisérů animovaných filmů – je už téměř jedna k jedné. Vysvětlení je jednoduché – tato profese vyžaduje trpělivost krajkářky, kterou asi ženy vládnou lépe než muži. Tvorba animovaných filmů nepřináší tolik vzruchu: veselých historek z natáčení máme poskrovnu. Většinou se dlouhé měsíce trápíme s maličkými loutkami, maličkými dekoracemi, subtilními postavami. Ničíme si oči a musíme být puntičkářsky přesní. Na to každý nemá nervy.“

Soukromí a práce, jakou důležitost mají ve vašem hodnotovém měřítku? „Naštěstí pro mě se už miska vah začíná naklánět ve prospěch soukromí. Byly doby, kdy jsem byla přesvědčena, že práce je pro mne nade vše. Ne každý po mém boku ten to můj názor sdílel. S věkem se asi opravdu trochu moudří: dnes se snažím získat nad svou prací nadhled a nenechat se jí tak ovládat. Jde mi to ztěžka, protože už jsem zapomněla, jak se to dělá. Nejsem v dnešní době jediná, kdo řeší tento problém, ale jak se znám – stejně se mně ho úplně nepodaří vyřešit.“

Category: 1994 / 11

Napsal: Josef Klíma

Kolik je v republice ještě bývalých lidí?, zeptal se na poradě v lednu 1956 ministra vnitra Rudolf Barák náčelníka 2. Odboru III. Správy. Náčelník nezaváhal:“ Podle poslední statistiky to vychází kolem jednoho milionu.“ Pojem „bývalí lidé“ měl koncem 50. Let v terminologii StB poměrně přesný obsah. Živelná brutalita v prvních létech po Únoru i masové čistky s oprátkami a tábory nucených prací už přecházely v kultivovanější „boj proti třídnímu nepříteli“. Početnému aparátu vnitra chyběl dostatek „živých“ impulsů ke stíhání nepřátel, a proto zahájil širokou evidenci mezi obyvatelstvem, jejím cílem mělo být podchycení a rozpracování všech byť jen potencionálně nebezpečných osob. A kde je hledat? Nejsnadněji mezi lidmi nějak spojenými s bývalým buržoazním režimem.

Bývalí představitelé velkoburžoazie, bývalí velkostatkáři a kulaci, bývalí vysocí důstojníci armády, policie, četnictva a jiných zpravodajských složek, bývalí nekomunističtí odbojáři i bývalé osobnosti hospodářského, veřejného a kulturního života – ti všichni se ocitli pod drobnohledem, o němž přísně tajný rozkaz ministra říká: „o rozpracování, pozorování a evidenci bývalých lidí se nesmí dozvědět žádná nepovolaná osoba. V případě porušení konspirace vyvodím proti vin íkům příslušné důsledky.“ Nebýt listopadu 1989, asi by se o této akci taky nikdo dodnes nedozvěděl. Kdybychom chtěli být škodolibí, mohli bychom dnes nazvat „bývalými lidmi“ všechny estébáky, které právě před pěti lety první polistopadový ministr vnitra Richard Sacher oficiálně zrušil. Jenže těch pět let zároveň umožnilo nahlédnout pod povrch toho, co dělali a jak to dělali. Vynořila se nová fakta – a vytvořili se i překvapivé pohledy na stará fakta. A řadu z toho – kupodivu – dodnes nikdo nepublikoval. Přestože se to dnes již může i smí. Následující řádky jsou kombinací dvou dosud nepublikovaných pohledů na minulost. První tvoří subjektivní vzpomínky bývalého náčelníka Státní bezpečnosti, dnes již důchodce, který si z důvodů vlastní bezpečnosti přál, aby jeho jméno zůstalo utajeno – a druhý jsou objektivní výsledky šetření instituce s dlouhým názvem a stručnou náplní: Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB. Srovnejte si sami, v čem si protiřečí a v čem se shodují.

BYLY PROCESY ZPRAVODAJSKOU HROU CIA? Jaroslav K. je živou kronikou prvního dvacetiletí socialistického ministerstva vnitra. Když s ním hovořím, nechce se mi věřit, že tenhle jemný prošedivělý pán s křehkými brýlemi šéfoval nejobávanější instituci této země v době, kdy mi rodiče tajili, že nám komunisti sebrali hospodu, abych to proboha nevyžvanil někde na pionýrské schůzce a nepřitížil si tím ve škole. K jeho prospěchu je nutno dodat, že život Jaroslava K. k této funkci zformoval. Na malém západočeském městě se dostal před válkou jako dospívající hoch do tvrdého konfliktu s místními sudetskými ordnery, koncem války vyvedl ze zajetí 6 sovětských a 1 francouzského zajatce, na podzim 1944 se stal příslušníkem partyzánského oddílu na Klatovsku, po válce pokračoval se zbraní v ruce v boji proti tlupám benderovců. Jaksi přirozeně se tak ocitl ve službách ministerstva vnitra. Pak škola SNB (1949- 1951) a práce na sekretariátu StB.

Vy jste nevěděl, co se tehdy na vnitru odehrává? Přišel jsem tam až po škole a po práci ve stranickém aparátu, minul jsem tedy naštěstí ta nejhorší léta: procesy s Horákovou, se Slánským a další. Nicméně i tak jsem byl nepříjemně překvapen, jak se třídní boj realizuje fanaticky, jak se potlačují práva a svobody člověka. V první fázi po Únoru se totiž StB konstituovala z lidí, kteří většinou neměli žádné vzdělání, zato drsnou válečnou zkušenost. Buď válčili, nebo prošli koncentráky. Násil í pro ně bylo něco normálního a řadu z nich lidsky zdeformovalo. To je třeba případ toho nechvalně proslulého Picha-Tůmy. Navíc se k nim přidala řada těch, kteří za okupace moc bojovní nebyli a pak to tím víc doháněli v míru. Příchod sovětských poradců byl rovněž škodlivý akt, první poradci jako Makarov, Lichačov a další vnesli do práce nejškodlivější prvky. Nadřadilo se vyšetřování nad operativní činností, vyšetřovalo se systémem:Zavřou se dva tři – a oni už promluví. Jak jste na to reagoval? Měl jsem k tomu kritické připomínky, namítal jsem, že touhle metodou nelze zjistit pravdu, protože v takové situaci promluví každý a řekne i to, co neví.

Neměl jste tedy pocit, že to je prohnilé od podstaty? Vy jste jiná generace, s jinou životní zkušeností. A navíc se mi časem potvrdilo, že na ostrosti tehdejší StB měly svou zásluhu opravdu i zahraniční zpravodajské služby. I když v jiném slova smyslu, než se to prezentovalo tehdy. Vy si tedy dodnes myslíte, že procesy se vedly se skutečnými „agenty Západu“, jak se tenkrát říkalo? To je složitější. Až v létech 1967-68 jsem se dostal k určitým informacím, které mi osvětlily, co se tenkrát vlastně dělo. A některé další informace, které byly publikovány až po listopadu 89 mi to doplnily. Například kniha Stewarta Stevena „Splinter factor“, která u nás vyšla pod názvem „Výbušnina“. Zpovídá v ní bývalé důstojníky západních zpravodajských služeb. Podle toho všeho se dnes domnívám, že některé z procesů byly ze Západu vyprovokovány – a StB ve své tehdejší nadřazenosti na tuhle zpravodajskou hru skočila.

Proč by to Západ dělal? Proč by se podíleli na likvidaci lidí, jako byla třeba Horáková? Protože došlo ke změně strategie. V osmačtyřicátém už Západ poznal, že nemá smysl pokoušet se změnit v nových prosovětských zemích režim. Už bylo příliš pozdě. Zpravodajské služby si tedy vytyčily nové cíle: jednak komunistické zřízení zkompromitovat, ukázat je nelidské – a zároveň ho rozložit zevnitř. Vyvolat konflikty uvnitř stranického aparátu, ať se prominenti likvidují sami.Přečtěte si Václava Černého Pláč koruny české. I on – přestože ideologicky stojí na opačném břehu – kritizuje pokyn, který dal Vojta Beneš z exilu sociálním demokratům a který vedl k oné známé sjednocovací schůzi ve Vinoři. Právě odtud se totiž začíná odvíjet tragický osud Horákové Mimochodem, už tenkrát se mi nelíbilo, jak brutálně a právnicky špatně byl celý případ veden. Až po ten strašný trest. Slánský – to je zase hra americké rozvědky, jak rozložit stranu zevnitř. Slánský věděl, že je Gottwald nemocen, chtěl se stát přirozeně číslem 1. Komunistické špičky byly vždycky sjednocené jen navenek, uvnitř působila řada klik bojujících o moc. Američané jenom zařídili, aby se Gottwald o Slánského ambicích dozvěděl. Věděli, že ho to podráždí, že začne jednat. CIA a CIC stačilo jen vyslat vhodným kanálem informaci, aby se ji Gottwald dozvěděl. Ten kanál směřoval přes ministerstvo vnitra ke generálnímu tajemníkovi.

To vypadá dost fantasticky i z dnešního pohledu. CIA byla navíc založena až koncem 40. let, podle americké encyklopedie tajných služeb „Agencies“ se konstituovala její zahraniční síť z velmi skromného základu a velmi skromného rozpočtu; skutečně fungovat začala až někdy po roce 1951. Navíc by Američané museli mít agenty přímo uvnitř ministerstva vnitra. Všechno je zřetelnější, když si uvědomíte, že první zmínky o údajném americkém agentu Noelu Fieldovi, který nepřímo odstartoval první velký politický proces v Maďarsku s Rajkem a pak celou tu epidemii i v Polsku a v Československu, se objevují v agenturních zprávách už v roce 1947. Jenže tehdy jim nikdo nevěnoval pozornost, Evropa ještě politicky rozdělená nebyla. Proto Field, který se nemohl vrátit do USA, kde by byl v době mccarthysmu stíhán pro své sympatie ke komunistické straně, začal navštěvovat v nové Evropě své známé ze švýcarského exilu, kteří se do svých vlastí vrátit mohli. Za války se s nimi ve Švýcarsku sblížil při práci v humanitární organizaci a také při boji proti společnému nepříteli : Hitlerovi. Jenže teď se začali měnit v nepřátele i bývalí přátelé – vítězné mocnosti – a leccos nasvědčovalo tomu, že Field si vytváří síť nových informátorů.

V sedmačtyřicátém to tak ještě nikdo nebral, v devětačtyřicátém se to naopak hodilo. A že Američané a Britové měli své lidi přímo na československém ministerstvu vnitra už v téhle době, o tom jsem dnes přesvědčen. Převzali totiž od Gehlena některé informátory, kteří za války pracovali pro Němce a nikdy nebyli odhaleni. Mohli je manipulovat podle libosti. Koneckonců i Stewart Steven ve zmíněné knize přiznává, že takoví lidé existovali.  K tomu, aby vyprovokovali konflikt mezi Slánským a Gottwaldem, by ale museli pracovat na dost vysokých postech. Taky že ano. Dostatečně se mi osvětlila například jedna epizoda s vysokým představitelem vnitra – respektive s jeho reakcí na první zprávy o tom, že slánský usiluje o Gottwaldův post. Když se to objevilo ve svodkách, tvářil se velmi rozpa čitě. „To zase někdo kecal,“ mumlal si pro sebe. Tehdy jsem tomu nerozuměl, dneska už ano.

Kdo to byl – ti agenti Západu ve špičkách vnitra? Nepochybně Kohoutek a Smola, nechvalně proslulí vyšetřovatelé ve Slánského procesu. Když si složím dohromady to, co uvádí Steven ve své knize, s tím, co jsem sám zažil a pamatuju, je to vcelku zřejmé. Právě oni se začali jako první vyptávat vyslýchaných na Slánského a právě oni také iniciovali později, když Gottwald zakázal, aby Slánského do toho míchali, zdánlivě spontánní akci vyšetřovatelů, kteří se obrátili ve snaze obejít Gottwaldův zákaz přímo na sovětskou ambasádu. Uspořádávám si teď na stará kolena některé staré případy a snažím se najít některá vysvětlení, která jsem předtím najít nemohl; v jedné z kapitol takov ých volných pamětí dokonce dokazuji, že Kohoutek měl za sebou opravdu konfidentskou minulost ve službách sicherheistdienstu – a právě proto se stal jedním z těch mužů, které Američané po válce převzali od Gehlena. Problém byl v tom, že u slánského i jindy tak podezíravý Stalin váhal, není-li to celé inscenovaná akce Američanů – a proto Američané podpořili podezření dal- ší složitou operací, naznačující jednozna čně, že se Slánský chystá utéct na Západ. Ovšem Steven se ve své knize zmiňuje i o ještě mocnějším, dodnes nezve řejněném agentovi CIA.

Kdo to byl? Myslím si, že dnes už vím kdo. Jenže já nepatřím ke generaci těch rázných hochů z padesátých let;odporovalo by mým zásadám označit někoho, proti komu nem ám jednoznačné důkazy. Každopádně to byl člověk natolik mocný, že mohl změnit Gottwaldův příkaz nevyšetřovat Slánského v opačný příkaz; vyšetřovat. Neměl jsem strach v téhle džungli, kdy se vyšetřovatelé během jednoho dne měnili ve vyšetřované, že se sám stanete obětí aparátu, pro který pracujete? Měl a i tou obětí se málem stal. Přesně tím absurdním způsobem, jak to tenkrát chodilo. Na škole SNB jsme si po večerech povídali, na kavalcích, tak jako třeba na vojně. Já se zmínil bezelstně o tom, jak jsem vyvedl ze zajetí válečné zajatce, jak mě partyzáni vysílali coby spojku do měst, abych získával informace, jak mě jednou četníci ještě za války zatkli, protože jsem utekl z totálního nasazení, a jak mě na přímluvu jednoho hodného českého četníka zase pustili. Jenom proto, že v ten den začala invaze do Normandie a on by naměkko. Tehdy večer, když jsem si takhle povídali, se ještě nic nedělo.

Ale později, když vypukla všeobecná špionománie, si jeden z mých spolužáků na tohle vyprávění vzpomněl a napsal na mě udání. Hrála v tom roli i jedna nevinná věta, kterou jsem na tom kavalci tehdy pronesl. Někdo si povzdechl: To je škoda, že podle těch tvejch informací nemohli Spojenci bombardovat! A já ho uklidňoval: Možná, že i bombardovali – nezapomeň, že se za války informace vyměňovaly. A najednou tu bylo obvinění, že jsem agent Inteligence Service, že jsem jim dodával informace. Táhlo se to týdny, vyslýchali mě – ale nakonec to naštěstí přece bylo příliš fantastické, než by se to dotáhlo k tak smutn ým koncům jak některé procesy.

POHLED Z DRUHÉ STRANY. „Interpretace politických procesů z 50. Let jako provokace západních zpravodajských služeb – to se mi moc nezdá,“ říká mgr. Pavel Žáček, pracovník Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB při Ministerstvu vnitra. „Ve zpravodajských hrách je samozřejmě možné všechno, ale pochybuji, že by se o tom nenašly alespoň nějaké signály s odstupem času; V materiálech, které dnes máme k dispozici, žádný takový náznak není. Neodpovídá tomu ani celková tehdejší situace. CIA byla založena oficiálně v roce 1947, jenže téměř celý rok trvala kolem zákona o jejím založení diskuse a definitivně začala fungovat vlastně jako Trumanova reakce na komunistický puč v Československu roku 1948. Ale i pak se její síť teprve konstituovala a prvních skutečných operací byla schopna někdy na začátku padesátých let. A to už byly procesy v  běhu. Stejně tak si nemyslím, že by Stalin, který v téže době rozjel velkou akci proti tzv. spiknutí židovských lékařů, tak odpovědně váhal v  případě obvinění Slánského. Domnívám se vůbec, že obecně přeceňuje význam Československa jako epicentra historického dění; ať už jde o léta padesátá nebo naopak osmdesátá. Z pohledu velmocí a jejich zpravodajských služeb je ta optika jiná. Pochybuji o tom, že by byli někteří tehdej ší vyšetřovatelé řízení ze Západu. Kdo by je řídil a jak, když byla celá země pod tlakem špionománie a lidé byli zavíráni za naprosto vykonstruovaná a fantastická obvinění? Strohý faktický pohled na tehdejší StB poskytuje studie Františka Koudelky „Státní bezpečnost 1954-1968″. Najdeme v ní řadu zajímavých skutečností. · Zákon „o národní bezpečnosti“ z července 1947 např. počítal s postupným zrušením vlivu Státní bezpečnosti. „Zúží-li se rozsah úkolů Státní bezpečnosti, sloučí ji vláda svým nařízen ím se složkou kriminální,“ píše se v něm. Místo toho zavinil historický vývoj pravý opak: instituce, která měla především do- řešit trestnou činnosti z doby okupace, postupn ě ovládla nejen ostatní složky, ale i celý stát. zatímco po únoru 1948 měla 2 864 zaměstnanců, v roce 1952 už přes 10 000. ·

Zarážející jsou údaje o vzdělání. Podle informace „náčelníka správy kádrů“ z května 1954 mělo v centrálních součástech MV vysokoškolské vzdělání jen 2,2 procenta pracovníků a středoškolské s maturitou 5,7 procenta. V krajích a okresech byl stav ještě horší: ze 112 vedoucích funkcionářů krajských správ nikdo neabsolvoval vysokou školu a střední školu s maturitou jen 5(!) osob. Později (především po nástupu R. Baráka do čela resortu) se projevuje snaha vzdělání zvýšit i třeba formou jakýchsi kurzů, ale v létech největšího útlaku vládli společnosti nevzdělaní lidé, vedení sovětskými poradci. · V rozkaze ministra z roku 1951 je „prvořadou a ostrou zbraní v boji proti třídn ímu nepříteli“ agentura – neboli síť tajných spolupracovníků. Podle zásadního dělení – které se ani později příliš nezměnilo – zahrnovala zhruba 4 typy lidí: agenty, informátory, rezidenty a majitele konspiračních (propůjčených) bytů. Agent byl ve směrnicích z roku 1954 definován jako nejschopnější tajný spolupracovník, schopný pronikat do „nepřátelského podzemí“ a ke spolupráci se obvykle získával na základě kompromitujících materiálů, vlasteneckých pohnutek nebo materiálních výhod. Informátor byl definován jako osoba „udávající informace o nepřátelských elementech ze svého okolí“, závazný obvykle vlasteneckými důvody. Rezident byl tajný spolupracovník, organizující činnost dalších tajných spolupracovníků a majitel konspiračního bytu. V tajné smlouvě se zavazoval utajit, že jeho bytové nebo domovní prostory budou používány pro potřeby StB, povětšinou k tajným schůzkám spolupracovníků. (Rozhodně zajímavý je rozkaz ministra z roku 1954, který zakazuje používání konspira čních bytů „k různým oslavám nebo pitkám pracovníků MV“) Pomineme-li další dvě „volnější“ kategorie – tzv. „kandidáty spolupráce“ a „důvěrníky“ – leccos nám napoví o šířce „síta“, který procházela společnost, měnící se počte této neviditelné armády StB.

Od roku 1956, kdy byla jakás takás evidence poprvé pořízen, toti ž množství tajných spolupracovníků neustále stoupalo až do roku 1968. V roce 1956 tajně spolupracovalo s StB 28 412 osob, v roce 1957 – 30 689, v roce 1958 – 38 699,v roce 1959 – 41 859 a v roce 1960 – 38 987 osob. Zároveň se měnil poměr mezi jednotlivými typy spolupracovn íků. Zatímco v roce 1955 byla procentuální skladba agent – informátor – rezident 19,3:77,3:3,4, v roce 1959 vzrostlo procento agentů na 35,4 a kleslo procento informátorů na 61,2, přičemž rezidentů zůstalo zhruba stejně. Co se týče jejich zaměření, nejvíc jich pracovalo v „problematice“; buržoazní odboj – 1 849, církve a sekty – 1 194 a bývalý lidovci – 664. Celkově prošlo do konce roku 1968 agenturní sítí StB zhruba 150 000 občanů, evidovaných jako agenti, informátoři nebo rezidenti, a dalších asi 14 000 držitelů konspiračních (propůjčen ých bytů). Co je nejzajímavější – mezi osobami, s nimiž v letech 1959-68 StB ukončila spolupráci, je jako důvod v 7 142 případech uvedeno:odmítání spolupráce. „Spolupráce československých občanů se Státní bezpečností ve sledovaném období byla velmi složitým a strukturovaným vztahem,“ píše František Koudelka ve zmiňované studii. „Někteří podepisovali závazek o spolupráci z obavy a ze strachu, že nepodepsáním ohrozí existenční postavení vlastní nebo svých dětí. Jiní naopak podepisovali závazek o spolupráci z vypočítavosti, prospěchářství a kariérismu. Mnozí občané věřili v určité době, že Československo je ohrožováno „světovým imperialismem“, věřili v „socialismus“ a měli různé iluze o stávajícím režimu, včetně činnosti Státní bezpečnosti. Pokládali proto pomoc pracovníkům StB za svoji občanskou či vlasteneckou povinnost. Mnozí považovali spolupráci se Státní bezpečností za jakýsi nezbytný přívažek ke svému povolání či za možnost vycestovat do zahraničí. Mnozí spolupracovníci poskytovali. Státní bezpečností poznatky o cizincích, ale odmítali hovořit o československých občanech. Někteří ochotně udávali své spoluob čany, jiní se úzkostlivě snažili neříci nic, co by mohlo jiným lidem ublížit. Někteří se nechali Státní bezpečností zlomit, někteří v sobě našli odvahu – i po podepsání závazku – spolupráci odmítnout.

Category: 1994 / 11

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL JOSEF SLOUP

„Tak pojď koníčku můj! Neboj se, jenom ti uděláme hezká kopyta,“ říká Pavel láskyplným hlasem a něžně objímá bělouše. Ten lehce zařehtá a snaží se mu jazykem olíznout ruku. Je osm hodin ráno, slunce na své nekonečné pouti se už vyhouplo nad obzor a ozářilo zlatými paprsky průčelí cirkusu, bílé maringotky žonglérů a cvičitelů zvěře, kteří ještě dospávají po nočním představení. Na prostranství kolem zvěřince však je už dávno čilo. Slon, který dostal svou obrovskou dávku sena a vědra vody, se nyní monotónně kolíbavě pohupuje ze strany na stranu. Lamy a kozy stále ještě přežvykují poslední stébla slámy a velbloudovi visí u huby velik á slina .

LÁSKA AŽ ZA HROB. Mirek, jenž očistil už dvě bedny mrkve, se ke mně otočí a mrzutě povídá:Mám velkou starost o medvědy, jeden z nich je nemocný. Támhle ten, co leží na kraji klece. Nechce vůbec žrát. Pan Berousek už jel pro doktora. Doufám, že to nebude nic vážného. „Jak ses vůbec dostal k této práci? Je to přece dost neobvyklé zaměstnání,“ táži se se zvědavostí v hlase. „Já jsem řidič a tady sháněli šoféra, tak jsem to vzal. Jelikož v cirkuse každý musí dělat všechno, občas jsem vypomohl se zvířaty. Zalíbilo se mi to. Je to ale řehole, tohle vandrácký žití. Bez zvířat bych si však už nedokázal svůj život představit. Ti huňáči mi příliš přirostli k srdci.“ „Nebál ses, když jsi s nimi začal dělat?“ „Ze začátku jsem měl trochu obavy, ale teď už vím, co si můžu dovolit. Oni už mě znají, a tak je to bez problémů. Mirek odhodil poslední mrkev na velkou hromadu očistěné zeleniny, zvedl se z plastické bedny od mléka a zamířil ke klecím s medvědy. Následoval jsem ho, ale vlčák v ohradě na mě zle dorážel. Zanechal jsem marné snahy. Po deváté hodině se objevil pan Berousek a přivezl zvěrolékaře. Ten naordinoval svému pacientovi léky a dal mu injekci. Všichni si oddechli. Huňáč bude pro odpolední představení v pořádku. A tak zbylo trochu času na osobní zpověď pana Berouska.

KREV S VUNÍ ZVÍŘAT. Náš cirkus má velmi dlouho tradici. My jsme již sedmá generace, která v ní pokračuje. Po znárodnění jsme pracovali pod hlavičkou Státní cirkusy. Po listopadu už zase fugujeme jako „Cirkus Berousek“. Máme cirkus střední velikosti. Dnes už ve světe nejsou v provozu velké stany, jak bývalo zvykem v dobách dřívějších. Ty se v současné době stejně nemohou naplnit diváky. Ale program je velice pestrý. Většina cirkusů má maximálně tři až čtyři vystoupení se zvířaty. My se však na ně specializujeme a máme jich jedenáct. Zvířata jsou hlavn ě pro děti největší atrakce. My si takovýto počet můžeme dovolit, protože všechna vystoupení dělá naše rodina. Máme špičkové drezury exotické zvěře – to se u nás dlouho nevskytovalo. Vystupujeme se slonem a velbloudem, dále máme v programu jaky, lamy, uherský skot, zebry. Roztomilé je vystoupení pudlů a arabských koní. Zlatým hřebem našeho programu je drezura medvědů, která je proslulá nejen u nás, ale prakticky na celém světě. My jsme s nimi dokonoce natáčeli film „Šest mdvědů s Cibulkou“. Z původních medvědů pořád ještě jeden vystupuje. Ti další jsou jejich potomci. Takový medvěd se dožívá věku kolem třiceti let. Kdybych měl angažovat varietní umělce ze zahraničí, nemohl bych je zaplatit.“ „Jak dlouho trvá vaše sezona?“ „V průměru tak osm až deset měsíců. Začínáme v březnu a končíme někdy začátkem listopadu. O zvířata se ovšem musíme starat i v zimě. Občas však jezdíme se zvířaty na turné do jižních zemí.“ „Je to náročné, neustále se stěhovat z místa na místo?“ „Je to samozřejmě vyčerpávající, ale je nás poměrně dost a jsme už sehraná parta lidí. Náš stan je super moderní italský cirkus a dá se postavit za čtyři a půl hodiny. Záleží ovšem hodně na organizaci práce.“ „Jak zajišťujete krmení a žrádlo pro zvířata na štacích po celé republice?“ „Někdy je to problém, ale většinou máme krmení smluvně zajištěno dopředu. My máme v cirkuse kolem padesáti pěti zvířat, a to už je pěkná porce, kterou musíme každý den zajistit. Slon třeba sežere dávku krmení za pět až šest koní.“

POSLEDNÍ SIESTA. V cirkuse pracuje směsice různých národností. Polák pečuje o slona, klaunov é jsou z Ruska. V poledne odchází většina z nich na oběd a pár piv do blízké hospůdky. Voloďa, který je hudebníkem v cirkusovém orchestru a učitelem hudby z Minska, si půjčuje od místních kluků kytaru a prsty prohrábne struny. Zakouřená hospoda ztichne jako očarov ána naslouchá melodiím Beatles, zpívaným v anglickém originálu. Následují rychlé a rytmické španělské kastaněty a závěrečná směsice klasické kytary. „Půjdu si na chvíli zdřímnout, klíží se mi oči. Šel jsem spát po půlnoci a ráno vstával v šest,“ přerušuje viditelně unavený Mirek polední odpočinek. „Já jdu taky. Tady se snad nikdy pořádně nevyspím,“ zvedá se ze židle Pavel. „Už dávno bych s tím praštil, je to rasovina. Co však můžu dělat, mám rád koně. Nemůžu bez nich být. Nejraději bych pracoval někde na farmě. Mít tak svých pár koní a místo, kde bych mohl spát. Třeba i ve stodole, mně by to nevadilo. Tohle věčné putování už mně leze krkem.

OCHRÁNCI ZVÍŘAT. „To, co se nazývá ochrana zvířat, my samozřejmě uznáváme,“ pokračuje pan Berousek. „Washingtonská dohoda o ochraně zvířat je podepsána i naší zemí. My například musíme dodržovat správné metráže v klecích. Taková organizace musí existovat. Ochránci zvířat jsou rozumní lidé a nechtějí, aby se zvířatům ubližovalo. To je v pořádku. Avšak ti, se kterými se občas setkáváme a máme snimi určité problémy, nejsou ochránci zvířat, ale anarchisté. Jsou to lidé, když se na ně podíváte, tak ta zvířata vypadají lépe. Přijdou manifestovat před cirkus, jsou většinou opilí a dělají problémy. Když se jich slušně zeptáte, proč se třeba nepostarají o psy a kočky, které se toulají na ulicích, odpoví vám hrubým a hulvátsk ým způsobem. Neznají možnosti a řešení ochrany zvířat, ale jen využívají možností, které jim dává demokracie k protestům a angažování se na nesprávném místě. Jistě vidíte sám, že u nás se pečuje o zvířata velice pečlivě. Ta jsou u nás jako rodinní příslušníci., Vězměte si například takového koně. Ten je přítelem člověka už od pradávna a byl vždy člověkuk nápomocen. Když to zvíře u nás vystupuje, dostává za to odměnu a má se dobře. To, že zvířata vystupují, je pro ně radost, a že žijí v zajetí: to je pro ně normální způsob života.

” • • • Odpoledne bylo ve stanu k nevydržen í. Do cirksusu jsem se vrátil až na večerní představení, kde následovalo jedno vystoupení za druhým. Žongléři metali svým nářadím, akrobatky se kroutily do nemožných pozic a klaunové dokázali vyloudit bujarý smích na tvářích všech návštěvníků. Závěrečná drezura pana Berouska se šesticí medvědů byla vskutku vrcholem celého představení. Dětské oči zářily a potlesk nebral konce.

• • • Venku už byla tmavá noc a pro lidi ze zákulicí začala konečná fáze dne. Bylo nutné odnést cirkusové náčiní, nakrmit zvířata a poklidit ve stájích. Kolem půlnoci je čekal zasloužený odpočinek. Druhý dne ráno jsem přišel už před šestou hodinou. Protáhl jsem se plotem za maringotkami a našel pečovatele zvěře spící na otevřené plošině hned vedle klecí s medvědy. Slunce svými prvními paprsky svítilo do tváří spáčů a voříšek přivázaný ke kolu vozu na mě zuřivě štěkal. Jeden z pečovatelů, ještě zachumlán do spacího pytle, procitl a nelítostným šťouchnutím lokte budil ostatní. „Tak hoši, vstávejte! Musíme nakrmit zvířata.“ Z druhé strany cirkusového dvora se mu v odpověď ozvalo protáhlé zatroubení hladového slona.

PŘEŽIJE CIRKUS ROK 2000? „Cirkus je velice stará záležitost.“ říká ředitel Berousek. Je v něm něco kouzelného. Nezáleží na letopočtu. Cirkus byl, je a bude. Možná, že bude malinko pozměněný, třeba v jiné formě, neboť všechno se vyvíjí, ale princip zůstává stejný. Já si myslím, že bude vzdělávat děti a okouzlovat diváky i v příštím tisíciletí.“

Category: 1994 / 11

Napsal a vyfotografoval: Joseph Rodriguez

V Los Angles je přes tisíc gangů. Přijel jsem tam v době, kdy gangy Bloods a Crips podepsali příměří, že nebudou zabíjet a střílet jeden druhého. Bylo to v roce právě po Los Angelesk ých riotech. Tyto gangy spolu válčily po více než dvě desetiletí.

Po podepsání příměří gangsteři začali společně pracovat pro svou komunitu, opravovali svá obydlí a učili se, jak se zapojit zpět do pracovního procesu. Ve vzduchu byl cítit pocit naděje. Střelba a zavití měly po příměří sestupnou tendenci. Někteří skeptici však tuší, že tato poklidná situace nebude trvat věčně. Pokud vláda nepomůže nejchudším oblastem tím, že bude vytvářet pracovní místa, lepší podmínky pro vzdělání, pečovatelskou a sociální péči, tak jak to bylo slíbeno ihned po riotech, situace se brzy vrátí zpět do zaběhnutých kolejí. Na druhé straně Los Angeles však žádné příměří nastoleno nebylo. Je to oblast pod vlivem latinsko-amerických gangů. Tam je střelba a zabíjení na neustálém vzestupu. Mnoho tamních gangů bojuje o teritoria, drogy, anebo jen prostě z pocitu pýchy a nadřazenosti. Deset dní po tom, co jsem přijel do Los Angeles, jsem fotografoval čtyřletého chlapce a jeho babičku, kteří byli postřeleni opakovací puškou AK 47 v okamžiku, kdy se dívaly na televizi. Jejich rodina nám sdělila, že Crips přišli k jejich domu a hledali jiného člena rodiny, který je členem gangu Bloods. Střely pronikly předkem dřevěného domku a jedna kulka je oba zranila. Oba dva naštěstí tuto střelbu přežili. Následující týden jsem fotografoval poh řeb dvouletého chlapce ve východní části Los Angeles, který byl zabit střelbou z projíždějícího auta. Podle údajů policie se jeden člen gangu El Sereno snažil tento gang opustit.

To je však záležitost, která se uvnitř gangů netrpí. Kulky byly určeny pro strýce zabitého chlapce. Později jsem navštívil vězení pro mladistvé a tam jsem potkal mnoho chlapců z různých gangů. Někteří z nich dostali až dvojnásobný doživotní trest. Mnozí z vězněných trpěli výčitkami svědomí a rádi by začali od začátku nový život. Všichni byli ve věku od čtrnácti do sedmnácti let. Seznámil jsem se i s jejich vychovatelem, který se poněkud neúspěšně snažil změnit jejich zakořeněné násilí a způsob jejich života. Mnoho těchto chlapců se stalo členy gangu už ve věku deseti let. Někteří z nich pokračují v rodinné tradici gangsterského života, která se táhne po generace. V Los Angeles jsem navštívil také střední školu. Studenti nevěnovali vyučování mnoho pozornosti, ale raději si mezi sebou vyměňovali zkušenosti a názory na opakovací pušku AK-47. Hollywood se stal pro tyto děti skutečností. Bitky a střelba, kterou většina z nás zná pouze z filmů a televize, se pro tyto děti stala realitou. Ve Spojených státech zahyne násilnou smrtí více než třicet tisíc lidí každý rok. Bohužel mezi ně patří i děti. Deset jich zahyne každý den na střelná zranění. Kdo je za to odpovědný? Jsou tito mladistv í skutečným nepřítelem společnosti? Neměla by společnost převzít alespoň část odpovědnosti za snižování hodnot sociálních institucí a roli rodiny? 1993 Vidím Los Angeles jako postmoderní Divoký západ, kde každá má zbraň a všichni ji používají. Je to nekontrolovatelné a nebezpečné město. Místo životních snů mnohých přistěhovalců i místo krásy, ale hrající podle svých vlastních pravidel. Pokračuji ve fotografování. Mým cílem je zobrazit slupku násilí v celé Americe. Ne pouze fyzické násilí, ale i nenápadné a tiché násilí, které rozbíjí rodiny, Násilí nezaměstnanosti, špatného vzdělávacího systému a násilí segregacea izolace. LA VIDA LOCA, neboli bláznivý život je to, co se nazývá gangsterská zkušenost.

Tento životní styl byl tady vytvořen Mexikáncem Pachuco Cholosem Ten byl hlavním modelem, který ovlivnil bikers (motocyklovéjezdce) v padesátých a osmdesátých let, punkovoua rockovou scénu sedmdesátých a osmdesátých let. Měl ovšem vliv i na gangstery z gangů Bloods a Crips. Nejlépe to komentovala Leona Bingová ve své knize Do or Die. „Čiň nebo zemři“. První na scéně byl mexický Američan Pachuco, který začal s emblémov ým tetováním, vytvářením znakových signálů a psaním různých sdělení po zdech. Východní Los Angeles je svou převážně mexickou populací opomenutou a zanedbanou částí města. Z celé země zde nejvíce dětí nedokončí ani základní vzdělání a nezaměstnanost mezi mladistvými dosahuje 75%. Nechtěná těhotenství mezi mladými dosahují hrozivých rozměrů a sebevraždy jsou neustále na vzestupu. Mladí lidé postávají na rozích ulic a v pracích, dávají znaková gangová znamení, navrhující trochu povyražení nějakou přestřelkou. Není toho moc na výběr. Vězení, smrt nebo válečná stezka, jestliže už i pud sebezáchovy přestává fungovat. Když tady někoho zavraždí, tak svědci této události nemají pro policii valnou clenu. Jsou totiž ve velké většině zrcadlovým obrazem těch, co zabíjeli. A tak zákon pomsty nachází uplatnění. Zabíjejí se mezi sebou, stále znovu a znovu. V roce 1992 uvedly policejní statistiky, že v Los Angeles je na 1000 gang ů více jak sto tisíc jejich členů. Téměř 600 lidí bylo zabito.

Category: 1994 / 11

Napsala: Martina Coufalová

Stačilo říct: Hochu, pojď blíž, a on by šel. Třeba až úplně nejblíž. Svým tělem by mi splnil všechna přání. I když za peníze. Nestyděl by se je přijmout – za nové džíny a kilopomerančů? Je to jeho džob. Já měla u sebe jen stovku. Tak jsem ho pozvala na kafe a pak šla do tržnice pro ty pomeranče… Pavel (32 let) – „Pracoval jsem v erotické sféře už dřív – provozoval jsem klub pro pány. Pak jsem si všiml, že na trhu je spousta takových podniků, ale pro opačné pohlaví ani jeden. Nepracuju pro agenturu – to je jen moje krycí jméno. Samozřejmě je pro mě prvořadá ekonomick á stánka věci, ale ono to nejde dělat jen pro peníze. Tahle práce vás musí bavit. Kromě fyzických a zdravotních předpokladů musíte umět nasloucaht druhým, proto že občas budete fungovat jako psychologická poradny.

Proč chodí člověk do takových podniků? Protože má buď nějaké trauma nebo touží po splnění určitých přání, která nedovede realizovat. Třeba se bojí partnerova posměchu. Samozřejmě ženy se liší od mužů hlavně tím, že pokud už zavolají, není to okamžitý nápad, ale spíš výsledek přemýšlení. Fakt, že se živíte tímto způsobem, dlouho neutajíte. Proto je potřeba vyřešit své zázemí. Volá mi hodně zájemců o práci, ale většinou jde o naprosto nepřijatelné návrhy – ti muži, většinou mezi třiceti a čtyřiceti, by rádi zůstali v anonymitě a mnozí si myslí, že si vylepší finanční situaci. Klientky si můžou zavolat kdykoli. Adresu sděluju jen vážné zájemkyni, s ní se buď domluvím na hodině, která bude kvůli diskr étnosti rezervovaná jen pro ni, anebo mi ona řekne adresu, pokud se chce setkat v soukromí. U mě dostane zdarma kávu nebo alkohol a přitom si popovídáme. Zákaznice – výjimečně páry – u nás tráví v průměru hodinu. Cenové realce se pohybují od 300 do 2000 korun a pak jsou příplatky za různé extravagantnosti. Těch 300 korun je otázka autoerotiky, 2000 za soulož. K tomu mohou mít anální styk, bondáž (svazování) nebo sado-maso. Teď bych chtěl přijmout pána, který by poskytoal služby i homosexuálům. Gruppensex? No, většinou chodí jen ty páry. Zajímavé je, že schůzku vždy domlouvá muž. Mám pocit, že pánové si tímto způsobem většinou ukájejí své chutě, protože je často vzrušuje skutečnost, že zůstávají pasivními diváky. Na výdělky si nestěžuju. Mám sice dost velkou režii, ale pořád je to nadprůměr. Jsou dny, kde mám teba jen jednu zákaznici, jindy je jich pět. Volá mi spousta mladých žen do 30 let. Většinou jsou to manželky podnikatelů. Že by chodily padesátileté, to ne. Maximálně tak pětačtyřicítky. Někdy přijdou jen jednou, jindy opakovaně, je to tak půl na půl. Občas některé doprovázím i do společnosti, an diskot éku. Inzerát vychází v češtině, a tak cizinky moc nevolají.

S požadavky ohledně vzhledu se nesetkávám a naštěstí jsem zatím taky žádnou zájemkyni nemusel odmítnout. Určitě bych nešel s podnapilou ženou nebo s takovou, která by nevzbuzovala důvěru po zdravotní stránce. Na AIDS pochopitelně myslím pořád. Chodím pravidelně na testy. Ne, bez prezervativu bych nešel, i když nátlak je. Co dělám, když se setkám s klientkou a jednoduše „se mi nevede“? zatím se mi to nestalo, že bych selhal. Myslím, že je to otázka určitého tréninku a psychologie. Člověk si musí věřit a vymazat všechna traumata, která ho případně trápí. Určitě ani nebezepčí zamilování se mi nehrozí. V životě jsem už určité věci prodělal a myslím, že ten, kdo se zamiluje, může v životním boji jen prohrát. Moje partnerka ví, co dělám, a nevadí jí to. Už proto bych se nemohl zamilovat do nikoho jiného. Pokud by se někdo dozvěděl, čím se živím, osobně by mi to bylo jedno, ale kvůli rodičům by mě prozrazení mrzelo. Lidi jsou zlí a závistiví. Zatím jsem ale nikdy nelitoval, že dělám to, co dělám. Jeslti si připadám užitečný? Určitě. Podívejte se, lidi jsou pořád stejný. Dřív byl počet mimopartnersk ých styků možná menší, ale to určitě jen proto, že spousta lidí se bála prozrazení a komplikací. Dnes mají možnost si svobodně a diskrétně vybrat a k ničemu je to nezavazuje. Připadá mi horší, když si žena najde milene a pravidelně – i když nezištně – se s ním stýká.

MINIANKETA „Dovedete si představit, že byste měla za sex zaplatit?“ „Snad jen v případě, že bych byla stará, neměla bych partnera a po sexu bych hodně toužila. Ale asi bych se bála, jestli nebudu pro toho muže odpudivá.“(učitelka, 40 let) „Protiví se mi i jen myšlenka na něco podobného. Nedokázala bych sex brát jako obchod. Asi bych nezvládla oprostit se od představy toho zástupu ženských, které měl přede mnou a taky rizika nemoci. „(podnikatelka, 57 let) „Myslím, že bych nedokázala za sex platit. Připadala bych si hrozně ponížená,“(výtvarnice, 21 let) „Proč ne, z hecu bych to zkusila!“ (nezaměstnaná, 20 let) „Cítila bych se poníženě. Možná bych si dokázala zaplatit milence, kdybych měla moc peněz a žila bohémským životem.“ (sekretářka, 28 let) „Jedině kdyby to byla sázka.“(prodavačka, 19 let) „Kdyby za to stál, tak proč ne? Ale musela bych mít záruku, že když se příště případně potkáme, nebude se ke mně znát.“(překladatelka 31 let) „Snad i ano – pokud by mě k tomu dohnaly hormony, ovšem jen za předpokladu, že bych si dotyčného mohla vybrat podle svého vkusu.“(pracovnice agentury,47 let) Petr (25 let) – Žádné konkrétní představy jsem neměl, prostě jsem se zkusmo ozval na inzerát jedné agentury a vyšlo to. Kdyby se v té době ale daly vydělat stejné peníze jiným způsobem, neváhal bych.

Svého času jsem pracoval u Telecomu a u ochranky, ale 25 korun na hodinu není bůhvíco. Teď mám tak čtyři zákaznice za měsíc. Možná bych stál i o víc, ale asi je moc velká konkurence, takže kšeftů víc není. Dělám to z čistě ekonomických důvodů – momentálně zařizuju byt. Že bych každý den pot řeboval ženskou, to teda ne. Nechtěl bych si tímto způsobem přivydělávat dýl než rok, dva. Pochybuju, že by se takhle chtěl někdo živit pořád, i když co vím, zájemců se šéfovi hlásí hodně. Své kolegy jsem nikdy neviděl, ale prý jsou starší. K nám píšou ženy na schránku, šéf dopisy roztřídí a rozdělí. Fungujeme tak, že dojíždíme. Myslím, že plat je dost slušný, beru 3 000 za soulo ž, z toho třetinu odevzdávám. Třeba za sado-maso nebo gruppensex jsou příplatky, ale to se mě netýká. Stejně tak si nedovedu přdstavit, že bych měl obsložit 60letou paní. Když zjistím, že se mi dopis nelíbí, dá ho šéf někomu jinému. Hned na začátku jsem mu řekl, co bych chtěl a co si představuju, a on to akceptuje. Díky za optání, fyziologicky jsem zatím neselhal. S klientkou strávím v průměru hodinu – samozřejmě používám prezervativ. Testy na AIDS si nechávám dělat ve vlastním zájmu. Píšou sem myslím výhradně Češky, ženy mezi 20 a 50. Jsou buď osamělé nebo manželky podnikatelů, na něž partneři nemají čas. Jestli jsou prachaté, to nevím, já se neptám. Když mi to neřekne sama, mě to v podstatě nezajímá. I když samozřejmě mají tendenci mi vyklápět svoje problémy. Ale nevadí mi to, učím se poslouchat. Jinak převládají spíš ty smyslné než citově frustrované. Zamilovat se? To se mi zatím naštěstí nestalo. Určitě bych se snažil se z toho vykroutit. Mám holku, která o téhle obživě neví. Kvůli ní mě někdy trápí výčitky svědomí. Vždycky se musím na něco vymluvit, když mám zakázku. Nikdo neví, že to dělám. Líbí se mi, že poznám různé typy lidí. Občas mám dobrej pocit, že někomu pomáhám řešit jeho problémy.

SLOVA ODBORNÍKOVA. Sexuolog doc. Jaroslav Zvěřina:“Víte, ale pro ženy sex nikdy nebude tak nutkavou záležitostí jako pro muže. Jejich biologické založení jen zřídkakdy umožní vystupňovat žádostivost do té míry, že by se vydaly na nákup anonymních sexuálních služeb, jako to funguje u mužů. Těm vyhovuje jak ási neosobní erotika, ženy potřebují zakrýt sexuální styk jakýmsi pseudopartnerským klišé. Očekával bych, že do takových salonů budou chodit dámy, jejichž přirozená biologická atraktivita spojená s věkem bude klesat, takže o ně bude nižší zájem. Konečně, když se natrefí nějaký příjemný a sexuálně zdatný partner, proč by mu žena, která je navíc zámožná, za služby nějakou tu korunu nestrčila? Ostaně do partnerských vztahů i domanželství lidé investují obrovské peníze běžně. Je možné, že se byznys tohoto druhu přece jen rozroste, protože bohatých lidí bude přibývat.“ Sláva (29 let) – „Už jsem zkusil všechno možný – fotil sem pro erotický magazín a točil porno. Bylo to finančně výhodn é,vydělal jsem i 60 000 za film, za seriál fotek kolem 23 000. V poslední době ale ceny klesly tak na třetinu. Tady v klubu bych mohl vydělat, pokud to dobře půjde v průměru 50 000 za měsíc. Ale nemusí to být pořád. Navíc, pokud se chci udržet, musím o sebe dbát – chodit do posilovny, na masáže, hodně peněz spolkne oblékání.

Zákaznice si nás většinou objednávají do soukromí, bývá to domluvené na oběd nebo večeři s tím, že pak se půjde k ní. Do klubu jich zatím moc nechodí, i když v poslední době těch odvážnějších přibývá. Myslím, že je odrazuje přítomnost pánských zákazníků, vlastně se tu klidně můžou setkat i s vlastním manželem. Nás gigolů je tu víc, takže si můžou vybrat, i když mnohé tu nejsou poprvé, takže chtějí někoho určitého. Chvíli se posedí a pak se jde do pokoje, do bazénu, k dispozici je i vodní postel. Většinou jsou to bohaté paničky mezi 30- 45, některé jsou i starší, ale většinou jsou tak pěstěné, že na nich věk není znát. Volají i cizinky, ale ty si většinou objednávají muže na několik dní, třeba i na dovolenou. České zákaznice jsou buď rozvedené nebo na ně manžel kvůli podnikání nemá čas, případně jsou samy podnikatelky. Jsou kolikrát přepracované a potřebují se uvolnit stejně jako jejich mužské protějšky. Znám podnikatele – muže, kteří k nám chodí za holkama, přestože mají doma desetkrát hezčí ženu jen proto, že doma jim chybí právě uvolnění. Někdy chodí i páry. Muž většinou jen kouká, zřídkakdy se přidá. Neříkám, že jsem měl nádherné ženy, ale naštěstí jsem nemusel žádnou odmítnout. Přemoct bych se sice mohl, ale jen odsud posud.

Dají se použít určitá afrodiziaka, ale ty neslouží k tomu, aby byl člověk bujnej, ale spíš aby se uvolnil psychicky. Víc než jednu zákaznici denně snad ani mít nejde. Jsou kluci, kteří zvládnou i čtyři, ale k tomu se člověk propracuje teprve časem. Jsem ochoten splnit zákaznici každé přání, samozřejmě určitý služby jako třeba sado-maso plus vyložený perverznosti nedělám. Používám kondom, o souloži bez něj bych uvažoval jedině snad, kdybych tu dotyčnou znal déle. Každý znás má právo děla jen to, co che. Cena za normální soulož, orál nebo francii je kolem 3000. Taxa stoupá s počtem hodin, stálé zákanice mají slevy. Mně zůstává z konečné částky polovina. Co bych dělal, kdybych se zamiloval? No, kdyby se i ona zamilovala do mě, byla bohatá a příjemná, tak proč ne? Ale na lásku na první pohled nevěřím. Dneska je už skoro lepší dát se s někým dohromady z rozumu, ovšem musí si ti dva být sympatičtí a umět spolu koumunikovat. Dívku, která by mou práci tolerovala, bych asi nejspíš našel v oboru. Pochopitelně bych jednou chtěl navázat normální vztah a oženit se. Moji rodiče ví, čím se živím. Nic mi na to neřekli – když na to máš peníze, tak si dělej, co chceš, jsi dospělej. Spíš někteří známí kluci se ptali, jak to můžu děloat. Možná mi záviděli, protože sami nejsou schopni něco takového podniknout, i když by chtěli. Víte, většina lidí si myslí, jaký musíme mít fyzický vybavení. Spíš je pot řeba vypadat příjemně, umět se bavit a mít chuť to dělat. Samozřejmě, když jde člověk poprvé, cítí se nesvůj a říká si, co když tam zkrachuju? Ale pak se z toho dostane. Ty dámy, který do klubu choděj, většinou vědí, co chtějí. Myslím, že je to stejně dobré povolání jako každé jiné. Pokud toho člověka uspokojím, můžu si snad připadat užitečnej. Jestli bych šel někdy zadarmo? Jednou jsem to už udělal.Proč? No, bylo to pěkný.“

Category: 1994 / 11

PTAL SE: KAREL KÝR

Hadži ing. Vladimír Sálim Voldán (38) je prezidentem Islámského svazu ČR se sídlem v Brně, ale též soukrom ým překladatelem, tlumočníkem a učitelem cizích jazyků (angličtina, ruština, němčina a orientální jazyky). Píše mystickou poezii, do tisku má připravenou knihu „Liberální islám – Duchovní cesta budoucnosti“. Jako jeden z mála Čechů absolvoval svatou pouť do Mekky a Medíny, a to na pozv ání samotného krále Saudské Arábie. Čtenáři Koktejlu si o této pouti mohli přečíst jeho reportáž AUDILENCE U KRÁLE, která vyšla v dubnovém čísle.

• • • Když se vysloví islám, muslimové, tak běžně informovaný člověk řekne: teroristé Je to velmi zkreslený názor, tendenční. Protože s terorismem se setkáváme na celém světě. Ať je to třeba Eskymák, nebo jakýkoliv jiný člověk, každý má od Boha dobré vlastnosti, ale může mít i některé špatné. A ztotožňovat terorismus s islámem, nebo s jakýmkoliv jiným náboženstvím, není seriózní. Vezměte si třeba severní Irsko – tam je to také strašné. Bojují tam spolu katolíci a protestanti, ale nemůžeme přece ztotožňovat všechny katolíky nebo protestanty s nějakou násilnou činností. Myslím si, že totéž platí o jakémkoliv náboženství, tedy i o islámu. ´

Četl jste Satanské verše Salmana Rushidilho? Četl, a nejen je. Salman Rushidie nepomlouvá a neuráží jen islám, ale v Satanských verších i v jiných svých dílech se neobjektivně a hanlivě vyjadřuje i o jiných náboženstvích, např. O hinduismu, pársismu, judaismu i křesťanství. Dle mého názoru je velmi neseriózním autorem, neobjektivním, kterému nejde o pravdu, ale spíše o popularitu za každou cenu. To ale přece nelze prosazovat na úkor nejvyššího duchovního citu jedné a čtvrt miliardy lidí!

Jaké je poslání Islámského svazu? Islámský svaz vznikl jako kulturní a společenský organizace, jejímž cílem bylo zpočátku shromažďovat příznivce islámské kultury, případně i mystiky, filosofy H a metafyziky atd. A snažit se nějakou mírumilovnou cestou ukázat naší veřejnosti co skutečně islám je. Tedy: islám je víra, která hlásá mír, obrácení se k  Bohu, případně v mystických aspektech přímé spojení s Bohem.

Islám nepotřebuje žádného prostředníka mezi Bohem a člověkem, jak je tomu například u některých církví. My máme modlitbu nebo meditaci a snažíme se žít duchovním způsobem života. Tento duchovní způsob života se snažím ukazovat lidem, kteří o islámu vůbec neslyšeli. Chceme jim ukázat pravou cestu. Islám může každému člověku dát duchovní satisfakci, duchovní uspokojení. Spolupracujeme s různými společenskými a kulturními organizacemi i se všemi možnými náboženstvími., Máme velmi dobré styky s křesťany, s hnutím Hare Krišna (což jsou v podstatě hinduisté), máme hodně přátel v Indii, Pakistánu, Afgánistánu, Uzbekistánu. Někteří z nich u nás studovali, teď už jsou doma a jsou našimi dopisujícími členy.

Podporují některé islámské země finančně Islámský svaz v Brně? Ne. Ale náš Islámský svaz byl oceněn tím, že naše delegace byla pozvána králem Fahdem Bin Abdulazízem ze Saudské Arábie na svatou pouť do Mekky.

Jak jste se stal Muslimem? Už od mládí jsem se zajímal o orientální kulturu. Začalo to Pohádkami tisíce a jedné noci. Začal jsem o tom přemýšlet, hodně jsem meditoval o Bohu, prostě o celém světe a životě. Studoval jsem různé náboženské, esoterní a mystické spisy… Na vysoké škole jem se seznámil se studenty z islámských zemí, kteří mi dali Svatý Korán a různá mystická islámská díla. Třeba verše, pojednání Omara Chajjáma – . To je známý metafyzický básník. Každý člověk si najde svoji cestu, lidská duše je v tomto směru svobodná. Našel jsem v islámu velice přímočarou cestu k Bohu, cestu, která skutečně hlásá mystický vztah mezi člověkem a Bohem. V islámu jsem našel vyšší spravedlnost, vyšší poznání, které člověk hledá. Zejména díky mystice, metafyzice a hlavně Koránu. V této době jsem podnikl cestu do tehdejšího Uzbekistánu.

V kterém to bylo roce? V roce 1985. Tam jsem se úplně seznámil s islámskou kulturou a sám a z vlastní vůle jsem přijal islám. Muslimem se člověk stává tím, že vysloví své přesvědčení o tom, že není Boha kromě Alláha a že Mohammad je prorokem Alláha, když je přesvědčen o pravdivosti všech islámských pravd obsažených ve Svaté knize. Bylo to přesně 19. Dubna 1985. V Samarkandu jsem navštívil mešitu a tam jsem se stoprocentně rozhodl pro islám a stal jsem se muslimem.

Pane prezidente, mimo Islámský svaz u nás existují další asi čtyři islámské organizace, které sdružují muslimy. Kolik může být v naší republice muslimů? Odhaduji, že v současné době žije na území české republiky asi čtyři tisíce muslimů. Ale to mohou být i studenti, diplomaté a podobně. Kolik je českých muslimů, se nedá přesně říci, nemám ještě přesný adresář. Nejvyšší odhad zní kolem stovky osob, když nepo čítám přívržence islámu.

Jaké pořádáte akce, v nichž seznamujete veřejnost se svou činností? Tady máme velmi dobré styky s Městským kulturním střediskem města Brna, které nám propůjčuje menší místnosti. Tam promítáme diapozitivy, pouštíme islámskou hudbu a přednáším některé mystické texty nebo pasáže z Koránu. Přijde tam vždy 50-70 lidí a hlásí se k nám, že s námi chtějí spolupracovat. Nemůžeme samozřejmě chtít, aby se okamžitě stali muslimy. To chce čas. Prvotním cílem našeho Islámského svazu je šířit mezi veřejností dobré jméno islámu. Naším úkolem je, aby si lidé nemysleli, že muslim je nějaký fanatik, který stojí s kališnikovem v ruce.

A co džihád – svatá válka? Džihád v podstatě znamená usilování o Boží věc, nebo o maximální práci pro Alláha. To je možné realizovat slovem, perem, dobrými duchovními skutky. Pokud je ovšem muslim napaden, jako např. v Bosně a Hercegovině, musí to transponovat i do materiální roviny. Pokud mne jako řádného občana někdo přepadne, mám od Alláha povinnost bránit spravedlnost a postavit se mu tvrdě se zbraní v ruce.

Pokud vím, o džihádu mluvil i Saddám Husajn. Mám pravdu? Ano, to je pravda. Ale to je zase již politická záležitost. Islámský svaz je však organizací kulturní a společenskou a snažíme se pracovat v duchovní oblasti.

Tedy islám podle vás hlásá především mír? Ano, islám hlásá mír mezi všemi tvory na zemi, mír Boží v celém vesmíru. Protože Alláh je vládcem celého vesmíru, případně dalších paralelních vesmírů, což je z vědeckého hlediska možná hypotéza. Alláh je absolutní, všezahrnuj ící podstaty, objímá v sobě všechny vesmíry, je pantheistickým b o h e m . Dává nám instrukce, že máme šířit na zemi mír, ukazovat lidem přímou cestu, která se nevyužívá nějakých dogmatických věcech jako jiná náboženství, ale hlásá přímou cestu k Bohu, která není ani extrémně složitá, ale ani tak jednoduchá, že by sváděla k materialistickým ezinterpretacím.

Pane prezidente, proč nesmí jíst muslim vepřové maso? Je to mystický příkaz od Alláha. Říká nám, že vepřové maso nemáme jíst. Je to přímo v Koránu, kap. 2, verš 173.

A neexistují žádné výjimky? Jsou. Když jde o donucení, z hladu a podobně. Každá islámská právní škola to interpretuje jinak. Já osobně vepřové maso nejím a i vědecky je potvrzeno, že není zdravé. Moderní věda dochází nyní k poznatkům, které byly obsaženy v Koránu již před 1400 lety.

Jaký je vztah islámu k alkoholu? Alkohol je velmi problematický. V Koránu je psáno, že nesmíme pít chamr. Chamr v podstatě znamená víno, které je spolu s hazardními hrami v kap. 5, verších 90-91 označeno jako „dílo Satanovo“. Zase je ovšem na tento problém velmi mnoho názorů. I mezi islámskými vědci a mystiky. Například existuje názor, že v Koránu není zakázáno pivo, tedy někteří muslimové pijí pivo. Na druhé straně se zase vyskytl názor, že v tehdejší době nebyly známy destiláty, takže by měly být teoreticky povoleny. Můj osobní názor je, že Korán přísně zakazuje opilství. Není příliš velkým hříchem, když je muslim přesvědčen o tom, že si může vypít pivo po obědě. V žádném případě však nesmí být opilý. To je zásada. Podle mne by však muslim neměl pít vůbec.

Ovšem Ibn Sína, známý více pod jménem Avicenna, a jeho mystický žák Omar Chajjám pití vína neodsuzovali. Nebo sem mýlím? Máte pravdu. Ale doporučovali víno spíše jen jako lék pro tělo i duši. Tvrdili, že lidé mohou pít jako očisťující nápoj buď čistou vodu, nebo velice mírně zředěné víno. Teologové tehdejší doby jim ovšem odporovali. Jinak víno – to je v mystické poezii právě symbol Očištění. Meditace, metafora Vyššího Poznání.

Jaký je vztah islámu ke kouření? Já osobně nekouřím. Myslím si, že v době, kdy Alláh seslal Mohammadovi Korán, lidé nekouřili. Snad jen Indiáni v Americe. Ovšem kouřili hašiš. Ano, hašiš se kouřil, ale hašiš je považován za opojný a je zakázán. Takže na všechny drogy platí absolutní zákaz. Pane prezidente, ve veřejnosti převládá názor, že islám má nesmiřitelný postoj ke Kristovi.

Jak se dívá muslim na Ježíše Krista? Náš postoj je k němu právě opačný. Ježíš Kristus byl prorokem božím, tedy prorokem Alláhovým, jedním z třiatřiceti proroků islámu. Byl posledním prorokem před Mohammadem. Prvním prorokem byl Adam, pak je řada proroků přes Abraháma, Izmaela, Šalamouna, Davida. Ježíš dal lidstvu téměř dokonalé učení a po něm už přišel poslední prorok Boží a to byl Mohammad. Ten zakončil řadu prorockých zjevení a z mystického příkazu Alláhova předal lidstvu dokonalé náboženství, které z vůle Boží nazval isl ám, neboli dokonalé odevzdání se do vůle Boží. Někteří křesťané si myslí, že islám Ježíše Krista ponižuje. To není pravda. Protože my si vážíme všech proroků stejně a Ježíše Krista považujeme za vynikajícího muže s neobyčejnými vlastnostmi, za proroka Božího, předposledního před Mohammadem. Na smrt Ježíše Krista existují různé názory. Křesťané tvrdí, že byl ukřižován, jehovisté, že byl naražen na kůl, rosekruciáni tvrdí, že vůbec nezemřel nepřirozenou smrtí. Když viděl, že lidé jeho učení nedorostli, uchýlil se do ústraní a dále ho šířil přes apoštoly.

Pokud vím, v Koránu se také píše o tom, že Ježíš Kristus nebyl ukřižován. Mám pravdu? Ano, je tomu tak. V Koránu je o tom zmínka v kap. 4 verš 157, že ukřižování bylo jen klamným zdáním. Místo Ježíše byl ukřižován Jidáš, zatím co Ježíš se zachránil a poté se opět setkal se svými učedníky. Celý životní příběh Ježíšův je pravdivě popsán v Barnabášově evangeliu, jediném autentickém historickém dokumentu z této doby. Kdybychom se bavili o postavení ženy v islámu, vydalo by to na delší rozhovor. Oba dva víme, že např. v Egyptě či Indonésii je vztah islámu k ženě liberálnější, jinde je zase tvrdí.

Zakladatel islámu Mohammad měl více žen. Jak to islám vysvětluje? Ano, je tomu tak a jsou o tom zmínky i v Koránu na více místech kapitoly33. Mohammad si bral například ženy padl ých bojovníků,trpící, nezaopatřené vdovy, chudé ženy s dětmi a podobně. Z jeho strany šlo de facto o charitativn í činnost z vysoce humánních pohnutek.

Pokud vím, mezi vámi a orientalisty nepanuje ta nejlepší spolupráce. Proč? Orientalisté mají mylný dojem, že rozumí islámu lépe než samotní muslimové. Je pravdou, že třeba znají arabštinu lépe než já, ale klouzají jen po povrchu, znají jen vnější učení, nech ápou ducha islámu. Jak jste sám ve svých článcích psal, mnohá učení mají dvě polohy. Exoterickou – určenou veřejnosti a širšímu okruhu lidí a esoterickou – přístupnou jen nejužšímu okruhu zasvěcených osob. A právě ta esoterická schránka islámu orientalist ům uniká. Nabídli jsem jim mnohokrát spolupráci, ale odezva byla malá. Je to škoda, ale my jdeme dál!

Děkuji za rozhovor.

Category: 1994 / 11

PTAL SE ROSTISLAV SARVAŠPokaždé, když jsem zazvonil u vrat dřevěné vily na Barrandově, přišel mi otevřít starý pán. Musel jít velmi opatrně a já měl pokaždé strach, že upadne na zem. Odmítal nosit hůl. Odmítal pou žívat brýle. Odmítal připustit, že je star ý člověk. Vlastně na tom byla postavená jeho celá filozofie. Pan Kolowrat byl totiž přesvědčen, že i svou nemoc si člověk může sám:nesmí si ji připustit. Jednoho dne mi přišel otevřít jeho syn Tomáš. Prozradil mi, že tatínek jako obvykle po ránu šlapal na fitmašině, když se najednou ozvala rána. Pak už bylo ticho. Tomášovi to nedalo a po chvíli vešel do pokoje. Pan hrabě, rozvalený na zemi, mu pobaveně říká:“Já nemůžu vstát.“ Strašně se přitom smál. Jeho optimismus se mi zdál neporazitelný. Nemohl jsem jinak a neodpustil jsem si trochu jízlivou otázku.Jak jste se vyspal? Dobře. Já vždycky spím dobře. Zdálo se vám něco? Ne. Dřív jsem měl sny, ale dnes už nemá žádné. A pokud nějaké mám, tak o nich nevím.Měl jste emigrantské sny? Když jsem přišel do Ameriky, zdálo se mi o různých katastrofách. Děti říkají, že jsem v noci často křičel a dělal dlouho do noci rámus. Emigrantské sny jsem měl stále. Vracel jsem se v nich do Prahy a na Příkopech mě pokaždé zatkli dva estébáci. Začali mě vyslýchat, obviňovat a já si nadával, proč jsem vůbec tady. Pak jsem se probudil. Trvalo to asi dva nebo tři roky. Vyšel jsem z toho ještě dobře, protože někteří emigranti kvůli svým snům spáchali sebevraždu. Podobné sny jsem měl po první světové válce, kdy jsem byl zasypán.Když jste se do Čech rozhodl natrvalo vrátit, nebál jste se toho přechodu? Praha je jedno z nejjedovatějších měst na světě. Všichni mě varovali, že mě takový přechod zničí. V první chvíli jsem tomu i uvěřil, protože jsem hned onemocněl. Při večeři s přáteli se mi udělalo tak špatně, že se Tomáš domníval, že nade šel můj poslední okamžik. Lehl jsem si a spal jsem do rána jako dudek. Když jsem vstal, nic mi nebylo. Od té doby až na občasnou rýmu jsem docela zdráv.V kolik hodin chodíte spát? V devět hodin. Občas se dívám na televizi, hlavně na zprávy, ale většinou si jdu v tuhle hodinu lehnout.Co dnes prožíváte, když se můžete v přímém přenosu dívat na války? Abych vám řekl pravdu, tak mě tohle už tak nezajímá. Já jsem prožil obě světové války a problémy Balkánu a Izraele znám už z té doby. Lidé se zabíjejí pořád, to není nic nového. Televize má nejen řadu chyb, ale i díl viny na agresivitě. Lidé se totiž rádi na zabíjení dívají. Když o něm nevědí, nemají tendenci zabíjení imitovat.Myslíte si, že by se v televizi zabíjení nemělo ukazovat? U někoho to vzbuzuje naopak opačné pocity. To jsou takové redaktorské otázky. Jak už jsem řekl, já o tom zase tak moc nepřemýšlím.Takže ani války, ani hlad v Africe, ani problémy Ameriky? Amerika mě samozřejmě zajímá. Amerika je po pádu Ruska nejdůležitější zemí na světě. Zaplať pánbůh, její zahraniční politika je druhořadá. Současný prezident Bill Clinton jí příliš nerozumí a ministr zahraničních věcí Waren Christopher mi připadá jako můj kolega Krupka z Turecka v roce 1947. Christopher je dobrý ouřada, aloe vidí smysl své práce v zabránění tendencím účastnit se války na Balkáně. Naprosto s ním souhlasím. Amerika cítí vůči ostatním státům humanistickou povinnost, ale žádný americký voják nesmí přijít kvůli válce v jiné zemi o život. Za Reagana to bylo jiné. Ten i přes varování zasahoval do občanské války v Bejrútu a pak ztratil dvě stě padesát lidí.Jak vůbec vidíte budoucnost Ameriky? Na to se těžko odpovídá. Spoléhám na její dobré demokratické tradice. Víte, že mě při sledování jejich televizních programů často napadlo, že USA hrozí nebezpečí srovnatelné s pádem Říše římské. Je tu obdobně nepřirozeně povýšen kult sportu a kultura se často utápí v civilizační přesycenosti. Možná, že z vás mluví závist, uvědomte si, kdo vás tu čtyřicet let vychovával. Je těžké něco předpovídat. Amerika je stále mladá země, a proto bude dlouho trvat, než se utká se zásadní krizí. Je a dlouho bude velkou průmyslovou zemí. Ovšem je mnoho raubířů, kteří z ní chtějí kousek urvat. Nemám tím na mysli Japonce, kterým se to už podařilo, ale hlavně asijské státy jako je Malajsie, Singapur, Korea, Indonésie, jejichž obyvatelé jsou stejně šikovní a mazaní jako Japonci.Proč jste je charakterizoval jako raubíře? Podívejte, Kolowratové byli tenkrát svým způsobem také raubíři. I když zmiňované státy Malé Asie se dostaly na svou úroveň houževnatou prací a agresivní cílevědomostí, kdežto Kolowratové ve středověku získávali svůj majetek odlišnějším způsobem. Zanechali tu však především kulturní hodnoty, které Malajsie ani Korea v Americe patrně nezanechá. Já sám budu mít v rodině velmi šikovnou Korejku. Ve svých dvaatřiceti letech je už bankovní ředitelkou. Mého vnuka si tak vytrénovala, že je přesvědčen, že bude pracovat jenom s ní a že se už nepodívá na žádnou jinou ženskou. Měl velké obavy, že se strašně rozčílím, když budu mít v rodině Asiatku. Velmi jsem ho překvapil, když jsem ji přátelsky přijal. Vzpomněl jsem si totiž na hraběte Richarda Coudenhove – Kalergiho. Měl za manželku Japonu a v roce 1923 založil Panevropské hnutí. Budoucnost své rodiny tedy vidím ve spojenectví Čechů se státy Malé Asie. Nedávno jsem byl v Los Angeles a viděl.Takže si myslíte, že Amerika je plná homosexuálů, černochů a Mexičanů. Tak to jste si tam musel zoufat. Já vím, že je zdrcující dojem, ale ono to tak hrozné není. Praktické síly mají v Americe úžasný vliv a nejdůležitější je jejich dobrá vůle spolupracovat pro veřejnou spravedlnost.Ano, Amerika má ještě ohromné problémy s menšinami, ale v posledních třiceti letech udělala úžasný pokrok. Viděl jsem, že ty praktické síly nerespektují historii, respektují pouze byznys. Vše staré se bourá a staví se nové. Necítil jsem tak žádný duch, ale přesto mně imponovala její síla…Sílu americké kultury dělají peníze. Není to krátkozraká cesta? Na první pohled možná ano. To, co zbourají nemá, podle mého soudu, stejně žádnou hodnotu. V Americe se nebourají například renesanční paláce, protože tam prostě nejsou. Když zbourají obchodní dům a postaví místo něj modernější, nejedná se o žádnou ztrátu. Pěkná historická Amerika, jakou máme třeba v Bostonu, je částe čně chráněná. Co se týče historických budov,jako jsou soukromá sídla prezidentů Washingtona a Jefferesona, tak ty jsou zachované jako u nás do posledního detailu.Mnohem běžnější je příklad prezidentského bílého domu, který byl postaven ke konci osmnáctého století., Od té doby byl už několikrát zvětšen a modernizován a dodnes si udržel svůj charakter.Tento přístup platí pro nesčetné objekty po celé Americe, ať už to jsou výjimečné staré hotely, akademické budovy nebo prodejní domy. Udržování původních rysů s moderními výhodami se stává populární a podnikatelé i bez předpisu vydávají hodně peněz na takový vzhled, poněvadž je to dobré pro byznys. Můj dům byl postaven v roce 1830, a není chráněný. Já ho mohu zbourat, kdy se mi zlíbí. I to je pokrok.Každý americký zákon zahrnuje v sobě část protestantské morality. Ale i v pokroku by měl být podle mého názoru přítomen duch minulosti. Nezapomínejte, že duch minulosti může mít také svou špatnou stránku. Může působit jako sílu ubírající zavazadlo na zádech.Co by si člověk měl podle vás více pěstovat: ducha nebo fyzickou stránku? Samozřejmě oboje dohromady. Samotný duch nestačí. Hlavní je životospr áva a tělocvik. Ovšem člověk musí mí ducha, aby mohl cvičit správně. A Češi by měli více cvičit, měli by pak zdravější názory. Když jsem mluvil o duchu, měl jsem na mysli například hledání smyslu života, vnímání určitých duchovních sfér.. Tak daleko bych, být vámi, nešel. To byste se také mohl zbláznit.Proč myslíte, že začali lidé brát drogy? Já jsem starý pán, a vím, že přílišné uvažování o existenci, není zdravé. Masaryk by řekl: „Nesahejte příliš po zakázaných věcech.“ Ale i v Americe je dneska několik set náboženských sekt. Každá věří něčemu jinému. Žijí velmi nezdravě a každá tvrdí, že jí jde o záchranu lidstva. Předně oni nerespektují individualismus, samostatné myšlení, chovají se jako katolická církev v roce 1400.Čím si to vysvětlujete, že vznikají právě v Americe? Je to reakce proti byznysu, a navíc přestali respektovat hlavní víry jako je katolicismus, evangelismus, židovskou víru, islám.Co se vám vybavuje pod islámem? V podstatě k němu nemám žádný vztah. Jeho existence je snad zajímavá v jiné sociální struktuře, ale pro nás je příliš vzdálená a romantická.Spolupráce s islámskými národy může fungovat pouze na bázi hospodářské, nikoliv politické. Oni nemají žádné vynálezce ani vlastní průmysl, mají hlavně ropu. Z hlediska kulturního na nás islám nepůsobil, ale my jsme působili na islám. Fundamentalismus je útok proti dnešním evropským myšlenkám. Skutečný liturgický mohamedanismus snížil úroveň obyvatelstva. Domnívám se však, že jeho dnešní ortodoxní podoba nepřežije. Například zakázat ženě, aby mohla projevit svou ženskost, je nepřirozené. Celá sociální struktura islámu je abnormální, hlavně co do hospodářského přístupu. Ortodoxní islám je návrat ke středověku.Jakou má, podle vás, roli v současném světě náboženství? Náboženství je snad nutné. Možná proto, aby se lidé nezbláznili. Obě dcery Marie a Eva jsou katoličky a jejich děti jsou i tak vychovány, kdežto vnukové po nejstarším synovi Jindřichovi jsou vedeny v duchu protestantismu. Ovšem v naší rodině vůbec nepociťujeme žádný rozdíl. Kdybych si měl nějaké náboženství zvolit (bohužel jsem nevěřící), rozhodl bych se pro českobratrství.Proč jste řekl „bohužel“? Je to trochu škoda. Věřící lidé to mají v něčem snazší. Mají pro své chování odůvodnění. Kdyby například v Polsku zrušili katolickou víru, Poláci by se úplně vykolejili. Ztratili by pod sebou pevnou půdu.Takže i vy usuzujete, že člověk musí něčemu věřit? Opět si vypomohu Masarykem. Když za první světové války přednášel v Chicagu, jeden z posluchačů vstala namítl:“Pane profesore, Bůh přece neexistuje.“ On se na něho zamyšleně podíval a řekl: „Pane, vy tomu vůbec nerozumíte, sedněte si.“ Nemínil a ani neměl čas s ním o takového věci diskutovat. Byl to asi nějaký přitroublý Čechoameričan a tomu by asi Masaryk těžko vysvětloval, že dvacet let studuje, aby si něco dokázal vysvětlit a teď by měl začít o tom pochybovat.Vy si však též myslíte, že Bůh neexistuje? Po všech mých zkušenostech stále dospívám k závěru, že Bůh tak, jak si ho představuje obyčejná babička, opravdu není.Jaké zkušenosti máte na mysli? Zaplaťpánbůh, jsem takový pragmtik, že o tom nemusím přemýšlet. Takové uvažování nemá konce. Snad je, nevím. Nějaká vyšší totožnost musí být, abychom si mohli vysvětlit určité jevy, které jinak vysvětlit neumíme. Například moje rodina mi tvrdí, že je někdo, kdo nade mnou udržuje ochrannou ruku. Jenže má víra v Boha je dům, který není postaven. Já jsem neměl ani čas ho postavit.Jak hodnotíte lidskou ctižádost? Ctižádost je nutná, když chcete něco vytvořit,jinak nemáte v sobě mravní motor, který váš žene dál. Kdybych nebyl ctižádostivý, tak se o svůj majetek, který mi byl vrácen, tolik nestarám. Ovšem většina lidí, kteří propadnou ctižádostivosti, nejsou ve skutečnosti vzdělaní ani moudří. Takoví lidé by měli vědět, že za každou ctižádostivost se musí platit. Většinou to nevědí, a tak posléze za ni platí.Pokud byste svůj život zrekapituloval, měnil byste něco na něm? Neměnil bych vůbec nic. Všechno mi vyšlo, protože jsem si všechno připravoval napřed. Paní jsem si vybral předem, děti jsem si udělal úmyslně a cestu do Ameriky jsem si naplánoval hned po válce. Když přišla nabídka na místo vyslance v Turecku, věděl jsem, že je to absolutní odpověď na můj problém zachovat si duševní a fyzickou svobodu. Po necelých třech letech jsem říkal, že mám před sebou důležitější práci, nežli být vyslancem. Chtěl jsem se starat o novou republiku, proto jsem ve válce i tolik riskoval, ale situace se stávala neřešitelnou.Co jsem jako vyslanec v Turecku mohl dělat? Maximálně podávat nějaké dobré zprávy domů a nepoddávat se Rusům. Clementis mě za to chválil, ale pak skončil na šibenici. Cesta do Ameriky byla jediným řešením. Říkal jste mi, že Clementis byl intelektuál. Jak vás tak poslouchám, politici by měli mít podle vás pragmatické myšlení a v žádném případě by neměli být intelektuály. To bych tak jednoznačně netvrdil. Dnešní doba však není pro ně vhodná. Úkoly, které před námi stojí, jsou tak jasné, že žádná intelektuální komplikovanost není žádoucí. Takoví intelektuál jako je Ivan Sviták, může jen škodit. Přitom jeho dědeček byl význačným pracovníkem automobilky Tatra. Nastoupil tam jako kreslič. Patřil k nové automobilové generaci jako byl Laurin a Klement. Spolupracoval s šéfkonstruktérem Ledvinkou, který byl nacista, ale také se setkal s panem Ferdinandem Porschem ve Vídni. Porsche si, jak jistě víte, později založil vlastní automobilku. Jeho otec za Hitlera postavil první prototyp Wolkswagenu.Předtím udělal s mým bratrem automobil, kterému se říkalo „Sašawagen“ (Saschawagen). A ten byl právě kolébkou Wolkswagenu. Chtěl jsem tím říct, že až bude mít náš stát dostatečně silnou ekonomii, může si pak dovolit naslouchat takovým intelektuálům, jako ne například Sviták, a dotovat různé intelektuální aktivity. Věřím, že za deset let bude mít náš stát na to díky daním dostatek finančních prostředků. Často se tvrdí, a historie to bohužel rovněž dokazuje, že politika je za každého režimu špinavá hra. Já bych neřekl, že je špinavá, ale že je to nutné zlo. Politika je kontakt s dobrými a špatnými lidmi a podle toho vznikají dobré a špatné momenty.Myslíte si, že v politice vítězí lidé s dobrým nebo méně dobrým charakterem? V našem státě jsme měli velké procento politiků se špatným charakterem, ale kdybychom neměli i dobré politiky, nejsme tam, kde nyní jsme. Ale pokud vezmeme v úvahu tehdejší hospodářské a společenské nivó, jsme na tom dnes přece jen hůře než v roce 1924. Tehdy jsme byli osmou nejvyspělejší zemí na světě. Ruku v ruce se s tím povzneslo umění. My jsme dokonce ve světě měli větší podíl na hudbě, než by takovému malému státu příslušelo. Po Bedřichu Smetanovi, Antonínu Dvořákovi, Leoši Janáčkovi jsme produkovali řadu ne tak dobrých, ale úctyhodn ých komponistů. Kromě komponistů tahle doba měla předev ším Masaryka. Stejně jako v  Anglii Churchilla nebo v Americe Roosewelta. Myslím si, že nám bude dlouho trvat, než se dostaneme na úroveň duchovního života druhé poloviny dvacátých let. Pokuste se mi nastínit, jaké vlastnosti by mohl mít současný český politik. Podívejte se , to je mlácení prázdné slámy.Kde byste je tady vzal? Vždyť jste všichni čtyřicet let v hospodářském vyhnanství. Ale na druhou stranu, vezměte si ministra Vladimíra Dlouhého. Byl to komunista a dnes patří mezi naše nejlepší politiky. Byl komunistou, poněvadž tady nemohl být ničím jiným.Jestli jsem vás dobře pochopil, tak si na politicích nejvíce ceníte pragmatičnost? Ano. Navíc bych řekl, že pro politika je výhodné být nábožensky založený. Zejména Čeští bratři jsou velmi poctiví lidé. Když už jsme u toho, všimněte si, že protestant ské státy mají mnohem lepší finanční systém. Například kalvinismus v Ženevě. Tohle město se stalo centrem finančních transakcí. Anglie je napůl katolická, ale jenom díky protestantům je na tom tak dobře. I když jsou mezi nimi časté rozpory. Protestanti chtějí pouze to, co jim patří. Nejsou zatížení ortodoxností a nacionalismem jako třeba Balkánci, kteří chtějí všechno. Pak nemají často nic. V Čechách přežívají zbytky husismu, a proto myslíme více jako evangelíci než katolíci. To je naše výhoda. Katolicky myslícím státem jsou třeba Italové, a zvlášť handicapovaní jsou v tomto smyslu Poláci. Já mám například charakter protestanta. Navíc jsem měl mezi nimi spoustu přátel. Například spisovatel Jan Herben nebo profesor Emanuel Rádl. Starý pán Masaryk byl Český bratr a mně, jako mladému člověkovi, byl samoz řejmě milejší než nějaký tlustý katolický biskup. Kdyby Češi byli vyhráli Bílou horu, tak bychom asi byli uprostřed německého moře a každý si může domyslet, co by následovalo. Proto v ní nevidím takovou katastrofu. Z hlediska národního je to snad i lepší, z hlediska hospodářského to nedokáži posoudit. Bílou horu neprohřáli Češi nebo Němci, ale bohužel protestanti a vyhráli ji Habsburkové. Mnoho historiků však tvrdí, že teprve rokem 1621 zmizela z Českého království velká část české šlechty. Od té doby jsme ztratili možná i českou hrdost. Tenkráte česká šlechta skoro žádná nebyla. Byla pouze z hlediska stavovského, jinak všichni mluvili německy a většinou měli německé manželky. Česká obroda tehdy ještě neexistovala. Český jazyk nebyl nijak vyvinutý, používal se především na venkově, například Komenský mluvil převážně latinsky nebo německy. I František Palacký používal často němčinu. Nesmíte zapomenout, že rakouské mocnářství byla zvláštní konstrukce, která byla filozoficky namířena proti Německu a tato protiněmecká filozofie se zhroutila v roce 1866 u Hradce Králové, kdy Rakousko bylo poraženo. Tenkrát Češi za Rakousko skutečně bojovali, protože bojovali proti Němcům. Kdyby byl František Josef zůstal protiněmecký, mohla by mezinárodní karta vypadat jinak, protože šlechta byla protiněmecká a též proanglická. Z Prušáků si u nás lidé dělali legraci. Byli to komické figury, ale přesto skuteční bojovníci.Dovedl byste charakterizovat českou povahu? Já bych si dovolil vyslovit názor, že Čech se vyznačuje tím, že je rychle adaptabilní a poměrně závistivý. Bohužel. Čech je měkký a přizpůsobivý. Kdo ve vypjatých dobách nebyl přizpůsobivý, zaplatil často životem. Čech někdy závistivý je, ale závist je spíš selská vlastnost. Sedlák závidí sousedovi třeba políčko navíc. Dnes ovšem už sedláci prakticky neexistují, ale na vesnicích je závist patrně větší než ve velkých městech.Jak se chová český přistěhovalec v Americe? Čech, jakmile přijde do Ameriky, se snaží dostat do toho velkého kotle. Těm, co něco znamenali, se to podařilo celkem rychle, ale ti méně úspěšní byli zpočátku zaskočeni tím, že v Americe se každý stará sám o sebe. Češi nemají své kolonie jako Rusové nebo Poláci (s výjimkou Chicaga a okolí).Měl jste v Americe nějaké přátele? Nejsem moc společenský člověk, který si potřebuje pravidelně popovídat se sousedy. Se svými zákazníky jsem se stýkal výjimečně. S lidmi, se kterými se mi v mém byznysu na „fitmašiny“ dobře spolupracovalo (reprezentanti továren, které stroje vyráběli, reprezentanti novin, kde jsem své zboží propagoval, doktoři a ošetřovatelky, které mé stroje na cvičení doporučovali), jsem těsnější kontakt udržoval. V mém okolí, kde jsem v Massachusetts bydlel, jsem se cítil vítaný, ale moje zájmy byly globální, zatímco tamější lidé se nejvíce soustředili na to, co se děje ve vesnici nebo v okresu. Z Čechů v Americe byl mým skutečným přítelem doktor Miroslav Kohák, který také žil v Massachusetts. Moc dobře jsme si rozuměli, skoro každý den jsme si půl hodiny telefonovali. Měli jsme k sobě daleko a já byl příliš zaneprázdněný. Můj další přítel Peroutka žil v New Yorku, takže jsme se též setkávali zřídka. Do té doby, než se stal ředitelem Svobodné Evropy, se mu nedařilo dobře. S přizpůsobivostí české povahy souvisí téma kolaborantství a nedávný problém lustrací. Já mohu mluvit o kolaborantství pouze za Hitlera. Vyskytovalo se v hojném počtu, ale nedalo se jednozna čně odsoudit. Hojnost mu poskytly i Benešovy dekrety. Například doktor Kabeš, který byl majitelem Aerovky. Tento celkem slušný člov ěk si musel ve válce vybrat, zda půjde do ilegality, nebo bude s Němci kolaborovat, aby zachránil fabriku. On se rozhodl pro fabriku. A takových bylo hodně. Totéž se dělo ve Francii, ale ta měla lepší státníky než my. Prezident Beneš byl oproti generálu de Gaullovi malý chalupář, který dokázal být mstivý vůči lidem, kteří ho neuznávali. Bene š nebyl velkým přítelem soukromého průmyslu. My milujeme českou zemi, její historickou tradici, ale pokud se týče našeho charakteru, tak ten prošel tolika tlaky z různých stran (německý trval několik staletí), že je zákonitě deformován. Český nacionalismus se začal probouzet počátkem devatenáctého století. Záleželo, zda ho propagovali lidé z Kocourkova nebo inteligence z velkých měst, jako byl Palacký, Rieger, Jungmann, ale i oni též příliš plavali v provinciálních bojích, při kterých se rozhodovalo o nepodstatn ých věcech. Rakousko jim však takovou roli předurčovalo.Domníváte se, že Česká republika se v dohledné době dostane na úroveň svých sousedů, jako je Německo nebo Rakousko? Myslím, že se nám to v dohledné době nepodaří. Budeme se muset spokojit s o něco nižší životní úrovní. Naše platy budou oproti nim stále nižší, ale našemu průměrnému člověku přesto zajistí dobrý standart. Nemusíme se za něj stydět. My jsme vždy byli trochu pod Německem. Na druhé straně dnešní Německo je jiné než Německo z roku 1914. Dnes má nejvyšší sociální daně a levně své výrobky, například mercedesy, vyrábí též v Americe. Česká republika je vlastně takový malý zázrak. Nemáme takřka žádnou nezaměstnanost, Praha mění výrazně svou tvář, mnoho lidí bohatne, a tohle všechno se uskutečnilo ve velmi krátké době. Intelektuálové na to však nazírají jinak. Přišel za mnou jistý profesor jménem jedné nadace a požádal mě, abych finančně podpořil jejich projekt. Zeptal jsem se ho, jak vidí budoucnost Českého státu. Odpověděl:“Katastrofálně.“ Tak jsem mu řekl:“A vy si myslíte, že na to já vám dám nějaké peníze?“

Category: 1994 / 11

PTAL SE ROSTISLAV SARVAŠPokaždé, když jsem zazvonil u vrat dřevěné vily na Barrandově, přišel mi otevřít starý pán. Musel jít velmi opatrně a já měl pokaždé strach, že upadne na zem. Odmítal nosit hůl. Odmítal pou žívat brýle. Odmítal připustit, že je star ý člověk. Vlastně na tom byla postavená jeho celá filozofie. Pan Kolowrat byl totiž přesvědčen, že i svou nemoc si člověk může sám:nesmí si ji připustit. Jednoho dne mi přišel otevřít jeho syn Tomáš. Prozradil mi, že tatínek jako obvykle po ránu šlapal na fitmašině, když se najednou ozvala rána. Pak už bylo ticho. Tomášovi to nedalo a po chvíli vešel do pokoje. Pan hrabě, rozvalený na zemi, mu pobaveně říká:“Já nemůžu vstát.“ Strašně se přitom smál. Jeho optimismus se mi zdál neporazitelný. Nemohl jsem jinak a neodpustil jsem si trochu jízlivou otázku.Jak jste se vyspal? Dobře. Já vždycky spím dobře. Zdálo se vám něco? Ne. Dřív jsem měl sny, ale dnes už nemá žádné. A pokud nějaké mám, tak o nich nevím.Měl jste emigrantské sny? Když jsem přišel do Ameriky, zdálo se mi o různých katastrofách. Děti říkají, že jsem v noci často křičel a dělal dlouho do noci rámus. Emigrantské sny jsem měl stále. Vracel jsem se v nich do Prahy a na Příkopech mě pokaždé zatkli dva estébáci. Začali mě vyslýchat, obviňovat a já si nadával, proč jsem vůbec tady. Pak jsem se probudil. Trvalo to asi dva nebo tři roky. Vyšel jsem z toho ještě dobře, protože někteří emigranti kvůli svým snům spáchali sebevraždu. Podobné sny jsem měl po první světové válce, kdy jsem byl zasypán.Když jste se do Čech rozhodl natrvalo vrátit, nebál jste se toho přechodu? Praha je jedno z nejjedovatějších měst na světě. Všichni mě varovali, že mě takový přechod zničí. V první chvíli jsem tomu i uvěřil, protože jsem hned onemocněl. Při večeři s přáteli se mi udělalo tak špatně, že se Tomáš domníval, že nade šel můj poslední okamžik. Lehl jsem si a spal jsem do rána jako dudek. Když jsem vstal, nic mi nebylo. Od té doby až na občasnou rýmu jsem docela zdráv.V kolik hodin chodíte spát? V devět hodin. Občas se dívám na televizi, hlavně na zprávy, ale většinou si jdu v tuhle hodinu lehnout.Co dnes prožíváte, když se můžete v přímém přenosu dívat na války? Abych vám řekl pravdu, tak mě tohle už tak nezajímá. Já jsem prožil obě světové války a problémy Balkánu a Izraele znám už z té doby. Lidé se zabíjejí pořád, to není nic nového. Televize má nejen řadu chyb, ale i díl viny na agresivitě. Lidé se totiž rádi na zabíjení dívají. Když o něm nevědí, nemají tendenci zabíjení imitovat.Myslíte si, že by se v televizi zabíjení nemělo ukazovat? U někoho to vzbuzuje naopak opačné pocity. To jsou takové redaktorské otázky. Jak už jsem řekl, já o tom zase tak moc nepřemýšlím.Takže ani války, ani hlad v Africe, ani problémy Ameriky? Amerika mě samozřejmě zajímá. Amerika je po pádu Ruska nejdůležitější zemí na světě. Zaplať pánbůh, její zahraniční politika je druhořadá. Současný prezident Bill Clinton jí příliš nerozumí a ministr zahraničních věcí Waren Christopher mi připadá jako můj kolega Krupka z Turecka v roce 1947. Christopher je dobrý ouřada, aloe vidí smysl své práce v zabránění tendencím účastnit se války na Balkáně. Naprosto s ním souhlasím. Amerika cítí vůči ostatním státům humanistickou povinnost, ale žádný americký voják nesmí přijít kvůli válce v jiné zemi o život. Za Reagana to bylo jiné. Ten i přes varování zasahoval do občanské války v Bejrútu a pak ztratil dvě stě padesát lidí.Jak vůbec vidíte budoucnost Ameriky? Na to se těžko odpovídá. Spoléhám na její dobré demokratické tradice. Víte, že mě při sledování jejich televizních programů často napadlo, že USA hrozí nebezpečí srovnatelné s pádem Říše římské. Je tu obdobně nepřirozeně povýšen kult sportu a kultura se často utápí v civilizační přesycenosti. Možná, že z vás mluví závist, uvědomte si, kdo vás tu čtyřicet let vychovával. Je těžké něco předpovídat. Amerika je stále mladá země, a proto bude dlouho trvat, než se utká se zásadní krizí. Je a dlouho bude velkou průmyslovou zemí. Ovšem je mnoho raubířů, kteří z ní chtějí kousek urvat. Nemám tím na mysli Japonce, kterým se to už podařilo, ale hlavně asijské státy jako je Malajsie, Singapur, Korea, Indonésie, jejichž obyvatelé jsou stejně šikovní a mazaní jako Japonci.Proč jste je charakterizoval jako raubíře? Podívejte, Kolowratové byli tenkrát svým způsobem také raubíři. I když zmiňované státy Malé Asie se dostaly na svou úroveň houževnatou prací a agresivní cílevědomostí, kdežto Kolowratové ve středověku získávali svůj majetek odlišnějším způsobem. Zanechali tu však především kulturní hodnoty, které Malajsie ani Korea v Americe patrně nezanechá. Já sám budu mít v rodině velmi šikovnou Korejku. Ve svých dvaatřiceti letech je už bankovní ředitelkou. Mého vnuka si tak vytrénovala, že je přesvědčen, že bude pracovat jenom s ní a že se už nepodívá na žádnou jinou ženskou. Měl velké obavy, že se strašně rozčílím, když budu mít v rodině Asiatku. Velmi jsem ho překvapil, když jsem ji přátelsky přijal. Vzpomněl jsem si totiž na hraběte Richarda Coudenhove – Kalergiho. Měl za manželku Japonu a v roce 1923 založil Panevropské hnutí. Budoucnost své rodiny tedy vidím ve spojenectví Čechů se státy Malé Asie. Nedávno jsem byl v Los Angeles a viděl.Takže si myslíte, že Amerika je plná homosexuálů, černochů a Mexičanů. Tak to jste si tam musel zoufat. Já vím, že je zdrcující dojem, ale ono to tak hrozné není. Praktické síly mají v Americe úžasný vliv a nejdůležitější je jejich dobrá vůle spolupracovat pro veřejnou spravedlnost.Ano, Amerika má ještě ohromné problémy s menšinami, ale v posledních třiceti letech udělala úžasný pokrok. Viděl jsem, že ty praktické síly nerespektují historii, respektují pouze byznys. Vše staré se bourá a staví se nové. Necítil jsem tak žádný duch, ale přesto mně imponovala její síla…Sílu americké kultury dělají peníze. Není to krátkozraká cesta? Na první pohled možná ano. To, co zbourají nemá, podle mého soudu, stejně žádnou hodnotu. V Americe se nebourají například renesanční paláce, protože tam prostě nejsou. Když zbourají obchodní dům a postaví místo něj modernější, nejedná se o žádnou ztrátu. Pěkná historická Amerika, jakou máme třeba v Bostonu, je částe čně chráněná. Co se týče historických budov,jako jsou soukromá sídla prezidentů Washingtona a Jefferesona, tak ty jsou zachované jako u nás do posledního detailu.Mnohem běžnější je příklad prezidentského bílého domu, který byl postaven ke konci osmnáctého století., Od té doby byl už několikrát zvětšen a modernizován a dodnes si udržel svůj charakter.Tento přístup platí pro nesčetné objekty po celé Americe, ať už to jsou výjimečné staré hotely, akademické budovy nebo prodejní domy. Udržování původních rysů s moderními výhodami se stává populární a podnikatelé i bez předpisu vydávají hodně peněz na takový vzhled, poněvadž je to dobré pro byznys. Můj dům byl postaven v roce 1830, a není chráněný. Já ho mohu zbourat, kdy se mi zlíbí. I to je pokrok.Každý americký zákon zahrnuje v sobě část protestantské morality. Ale i v pokroku by měl být podle mého názoru přítomen duch minulosti. Nezapomínejte, že duch minulosti může mít také svou špatnou stránku. Může působit jako sílu ubírající zavazadlo na zádech.Co by si člověk měl podle vás více pěstovat: ducha nebo fyzickou stránku? Samozřejmě oboje dohromady. Samotný duch nestačí. Hlavní je životospr áva a tělocvik. Ovšem člověk musí mí ducha, aby mohl cvičit správně. A Češi by měli více cvičit, měli by pak zdravější názory. Když jsem mluvil o duchu, měl jsem na mysli například hledání smyslu života, vnímání určitých duchovních sfér.. Tak daleko bych, být vámi, nešel. To byste se také mohl zbláznit.Proč myslíte, že začali lidé brát drogy? Já jsem starý pán, a vím, že přílišné uvažování o existenci, není zdravé. Masaryk by řekl: „Nesahejte příliš po zakázaných věcech.“ Ale i v Americe je dneska několik set náboženských sekt. Každá věří něčemu jinému. Žijí velmi nezdravě a každá tvrdí, že jí jde o záchranu lidstva. Předně oni nerespektují individualismus, samostatné myšlení, chovají se jako katolická církev v roce 1400.Čím si to vysvětlujete, že vznikají právě v Americe? Je to reakce proti byznysu, a navíc přestali respektovat hlavní víry jako je katolicismus, evangelismus, židovskou víru, islám.Co se vám vybavuje pod islámem? V podstatě k němu nemám žádný vztah. Jeho existence je snad zajímavá v jiné sociální struktuře, ale pro nás je příliš vzdálená a romantická.Spolupráce s islámskými národy může fungovat pouze na bázi hospodářské, nikoliv politické. Oni nemají žádné vynálezce ani vlastní průmysl, mají hlavně ropu. Z hlediska kulturního na nás islám nepůsobil, ale my jsme působili na islám. Fundamentalismus je útok proti dnešním evropským myšlenkám. Skutečný liturgický mohamedanismus snížil úroveň obyvatelstva. Domnívám se však, že jeho dnešní ortodoxní podoba nepřežije. Například zakázat ženě, aby mohla projevit svou ženskost, je nepřirozené. Celá sociální struktura islámu je abnormální, hlavně co do hospodářského přístupu. Ortodoxní islám je návrat ke středověku.Jakou má, podle vás, roli v současném světě náboženství? Náboženství je snad nutné. Možná proto, aby se lidé nezbláznili. Obě dcery Marie a Eva jsou katoličky a jejich děti jsou i tak vychovány, kdežto vnukové po nejstarším synovi Jindřichovi jsou vedeny v duchu protestantismu. Ovšem v naší rodině vůbec nepociťujeme žádný rozdíl. Kdybych si měl nějaké náboženství zvolit (bohužel jsem nevěřící), rozhodl bych se pro českobratrství.Proč jste řekl „bohužel“? Je to trochu škoda. Věřící lidé to mají v něčem snazší. Mají pro své chování odůvodnění. Kdyby například v Polsku zrušili katolickou víru, Poláci by se úplně vykolejili. Ztratili by pod sebou pevnou půdu.Takže i vy usuzujete, že člověk musí něčemu věřit? Opět si vypomohu Masarykem. Když za první světové války přednášel v Chicagu, jeden z posluchačů vstala namítl:“Pane profesore, Bůh přece neexistuje.“ On se na něho zamyšleně podíval a řekl: „Pane, vy tomu vůbec nerozumíte, sedněte si.“ Nemínil a ani neměl čas s ním o takového věci diskutovat. Byl to asi nějaký přitroublý Čechoameričan a tomu by asi Masaryk těžko vysvětloval, že dvacet let studuje, aby si něco dokázal vysvětlit a teď by měl začít o tom pochybovat.Vy si však též myslíte, že Bůh neexistuje? Po všech mých zkušenostech stále dospívám k závěru, že Bůh tak, jak si ho představuje obyčejná babička, opravdu není.Jaké zkušenosti máte na mysli? Zaplaťpánbůh, jsem takový pragmtik, že o tom nemusím přemýšlet. Takové uvažování nemá konce. Snad je, nevím. Nějaká vyšší totožnost musí být, abychom si mohli vysvětlit určité jevy, které jinak vysvětlit neumíme. Například moje rodina mi tvrdí, že je někdo, kdo nade mnou udržuje ochrannou ruku. Jenže má víra v Boha je dům, který není postaven. Já jsem neměl ani čas ho postavit.Jak hodnotíte lidskou ctižádost? Ctižádost je nutná, když chcete něco vytvořit,jinak nemáte v sobě mravní motor, který váš žene dál. Kdybych nebyl ctižádostivý, tak se o svůj majetek, který mi byl vrácen, tolik nestarám. Ovšem většina lidí, kteří propadnou ctižádostivosti, nejsou ve skutečnosti vzdělaní ani moudří. Takoví lidé by měli vědět, že za každou ctižádostivost se musí platit. Většinou to nevědí, a tak posléze za ni platí.Pokud byste svůj život zrekapituloval, měnil byste něco na něm? Neměnil bych vůbec nic. Všechno mi vyšlo, protože jsem si všechno připravoval napřed. Paní jsem si vybral předem, děti jsem si udělal úmyslně a cestu do Ameriky jsem si naplánoval hned po válce. Když přišla nabídka na místo vyslance v Turecku, věděl jsem, že je to absolutní odpověď na můj problém zachovat si duševní a fyzickou svobodu. Po necelých třech letech jsem říkal, že mám před sebou důležitější práci, nežli být vyslancem. Chtěl jsem se starat o novou republiku, proto jsem ve válce i tolik riskoval, ale situace se stávala neřešitelnou.Co jsem jako vyslanec v Turecku mohl dělat? Maximálně podávat nějaké dobré zprávy domů a nepoddávat se Rusům. Clementis mě za to chválil, ale pak skončil na šibenici. Cesta do Ameriky byla jediným řešením. Říkal jste mi, že Clementis byl intelektuál. Jak vás tak poslouchám, politici by měli mít podle vás pragmatické myšlení a v žádném případě by neměli být intelektuály. To bych tak jednoznačně netvrdil. Dnešní doba však není pro ně vhodná. Úkoly, které před námi stojí, jsou tak jasné, že žádná intelektuální komplikovanost není žádoucí. Takoví intelektuál jako je Ivan Sviták, může jen škodit. Přitom jeho dědeček byl význačným pracovníkem automobilky Tatra. Nastoupil tam jako kreslič. Patřil k nové automobilové generaci jako byl Laurin a Klement. Spolupracoval s šéfkonstruktérem Ledvinkou, který byl nacista, ale také se setkal s panem Ferdinandem Porschem ve Vídni. Porsche si, jak jistě víte, později založil vlastní automobilku. Jeho otec za Hitlera postavil první prototyp Wolkswagenu.Předtím udělal s mým bratrem automobil, kterému se říkalo „Sašawagen“ (Saschawagen). A ten byl právě kolébkou Wolkswagenu. Chtěl jsem tím říct, že až bude mít náš stát dostatečně silnou ekonomii, může si pak dovolit naslouchat takovým intelektuálům, jako ne například Sviták, a dotovat různé intelektuální aktivity. Věřím, že za deset let bude mít náš stát na to díky daním dostatek finančních prostředků. Často se tvrdí, a historie to bohužel rovněž dokazuje, že politika je za každého režimu špinavá hra. Já bych neřekl, že je špinavá, ale že je to nutné zlo. Politika je kontakt s dobrými a špatnými lidmi a podle toho vznikají dobré a špatné momenty.Myslíte si, že v politice vítězí lidé s dobrým nebo méně dobrým charakterem? V našem státě jsme měli velké procento politiků se špatným charakterem, ale kdybychom neměli i dobré politiky, nejsme tam, kde nyní jsme. Ale pokud vezmeme v úvahu tehdejší hospodářské a společenské nivó, jsme na tom dnes přece jen hůře než v roce 1924. Tehdy jsme byli osmou nejvyspělejší zemí na světě. Ruku v ruce se s tím povzneslo umění. My jsme dokonce ve světě měli větší podíl na hudbě, než by takovému malému státu příslušelo. Po Bedřichu Smetanovi, Antonínu Dvořákovi, Leoši Janáčkovi jsme produkovali řadu ne tak dobrých, ale úctyhodn ých komponistů. Kromě komponistů tahle doba měla předev ším Masaryka. Stejně jako v  Anglii Churchilla nebo v Americe Roosewelta. Myslím si, že nám bude dlouho trvat, než se dostaneme na úroveň duchovního života druhé poloviny dvacátých let. Pokuste se mi nastínit, jaké vlastnosti by mohl mít současný český politik. Podívejte se , to je mlácení prázdné slámy.Kde byste je tady vzal? Vždyť jste všichni čtyřicet let v hospodářském vyhnanství. Ale na druhou stranu, vezměte si ministra Vladimíra Dlouhého. Byl to komunista a dnes patří mezi naše nejlepší politiky. Byl komunistou, poněvadž tady nemohl být ničím jiným.Jestli jsem vás dobře pochopil, tak si na politicích nejvíce ceníte pragmatičnost? Ano. Navíc bych řekl, že pro politika je výhodné být nábožensky založený. Zejména Čeští bratři jsou velmi poctiví lidé. Když už jsme u toho, všimněte si, že protestant ské státy mají mnohem lepší finanční systém. Například kalvinismus v Ženevě. Tohle město se stalo centrem finančních transakcí. Anglie je napůl katolická, ale jenom díky protestantům je na tom tak dobře. I když jsou mezi nimi časté rozpory. Protestanti chtějí pouze to, co jim patří. Nejsou zatížení ortodoxností a nacionalismem jako třeba Balkánci, kteří chtějí všechno. Pak nemají často nic. V Čechách přežívají zbytky husismu, a proto myslíme více jako evangelíci než katolíci. To je naše výhoda. Katolicky myslícím státem jsou třeba Italové, a zvlášť handicapovaní jsou v tomto smyslu Poláci. Já mám například charakter protestanta. Navíc jsem měl mezi nimi spoustu přátel. Například spisovatel Jan Herben nebo profesor Emanuel Rádl. Starý pán Masaryk byl Český bratr a mně, jako mladému člověkovi, byl samoz řejmě milejší než nějaký tlustý katolický biskup. Kdyby Češi byli vyhráli Bílou horu, tak bychom asi byli uprostřed německého moře a každý si může domyslet, co by následovalo. Proto v ní nevidím takovou katastrofu. Z hlediska národního je to snad i lepší, z hlediska hospodářského to nedokáži posoudit. Bílou horu neprohřáli Češi nebo Němci, ale bohužel protestanti a vyhráli ji Habsburkové. Mnoho historiků však tvrdí, že teprve rokem 1621 zmizela z Českého království velká část české šlechty. Od té doby jsme ztratili možná i českou hrdost. Tenkráte česká šlechta skoro žádná nebyla. Byla pouze z hlediska stavovského, jinak všichni mluvili německy a většinou měli německé manželky. Česká obroda tehdy ještě neexistovala. Český jazyk nebyl nijak vyvinutý, používal se především na venkově, například Komenský mluvil převážně latinsky nebo německy. I František Palacký používal často němčinu. Nesmíte zapomenout, že rakouské mocnářství byla zvláštní konstrukce, která byla filozoficky namířena proti Německu a tato protiněmecká filozofie se zhroutila v roce 1866 u Hradce Králové, kdy Rakousko bylo poraženo. Tenkrát Češi za Rakousko skutečně bojovali, protože bojovali proti Němcům. Kdyby byl František Josef zůstal protiněmecký, mohla by mezinárodní karta vypadat jinak, protože šlechta byla protiněmecká a též proanglická. Z Prušáků si u nás lidé dělali legraci. Byli to komické figury, ale přesto skuteční bojovníci.Dovedl byste charakterizovat českou povahu? Já bych si dovolil vyslovit názor, že Čech se vyznačuje tím, že je rychle adaptabilní a poměrně závistivý. Bohužel. Čech je měkký a přizpůsobivý. Kdo ve vypjatých dobách nebyl přizpůsobivý, zaplatil často životem. Čech někdy závistivý je, ale závist je spíš selská vlastnost. Sedlák závidí sousedovi třeba políčko navíc. Dnes ovšem už sedláci prakticky neexistují, ale na vesnicích je závist patrně větší než ve velkých městech.Jak se chová český přistěhovalec v Americe? Čech, jakmile přijde do Ameriky, se snaží dostat do toho velkého kotle. Těm, co něco znamenali, se to podařilo celkem rychle, ale ti méně úspěšní byli zpočátku zaskočeni tím, že v Americe se každý stará sám o sebe. Češi nemají své kolonie jako Rusové nebo Poláci (s výjimkou Chicaga a okolí).Měl jste v Americe nějaké přátele? Nejsem moc společenský člověk, který si potřebuje pravidelně popovídat se sousedy. Se svými zákazníky jsem se stýkal výjimečně. S lidmi, se kterými se mi v mém byznysu na „fitmašiny“ dobře spolupracovalo (reprezentanti továren, které stroje vyráběli, reprezentanti novin, kde jsem své zboží propagoval, doktoři a ošetřovatelky, které mé stroje na cvičení doporučovali), jsem těsnější kontakt udržoval. V mém okolí, kde jsem v Massachusetts bydlel, jsem se cítil vítaný, ale moje zájmy byly globální, zatímco tamější lidé se nejvíce soustředili na to, co se děje ve vesnici nebo v okresu. Z Čechů v Americe byl mým skutečným přítelem doktor Miroslav Kohák, který také žil v Massachusetts. Moc dobře jsme si rozuměli, skoro každý den jsme si půl hodiny telefonovali. Měli jsme k sobě daleko a já byl příliš zaneprázdněný. Můj další přítel Peroutka žil v New Yorku, takže jsme se též setkávali zřídka. Do té doby, než se stal ředitelem Svobodné Evropy, se mu nedařilo dobře. S přizpůsobivostí české povahy souvisí téma kolaborantství a nedávný problém lustrací. Já mohu mluvit o kolaborantství pouze za Hitlera. Vyskytovalo se v hojném počtu, ale nedalo se jednozna čně odsoudit. Hojnost mu poskytly i Benešovy dekrety. Například doktor Kabeš, který byl majitelem Aerovky. Tento celkem slušný člov ěk si musel ve válce vybrat, zda půjde do ilegality, nebo bude s Němci kolaborovat, aby zachránil fabriku. On se rozhodl pro fabriku. A takových bylo hodně. Totéž se dělo ve Francii, ale ta měla lepší státníky než my. Prezident Beneš byl oproti generálu de Gaullovi malý chalupář, který dokázal být mstivý vůči lidem, kteří ho neuznávali. Bene š nebyl velkým přítelem soukromého průmyslu. My milujeme českou zemi, její historickou tradici, ale pokud se týče našeho charakteru, tak ten prošel tolika tlaky z různých stran (německý trval několik staletí), že je zákonitě deformován. Český nacionalismus se začal probouzet počátkem devatenáctého století. Záleželo, zda ho propagovali lidé z Kocourkova nebo inteligence z velkých měst, jako byl Palacký, Rieger, Jungmann, ale i oni též příliš plavali v provinciálních bojích, při kterých se rozhodovalo o nepodstatn ých věcech. Rakousko jim však takovou roli předurčovalo.Domníváte se, že Česká republika se v dohledné době dostane na úroveň svých sousedů, jako je Německo nebo Rakousko? Myslím, že se nám to v dohledné době nepodaří. Budeme se muset spokojit s o něco nižší životní úrovní. Naše platy budou oproti nim stále nižší, ale našemu průměrnému člověku přesto zajistí dobrý standart. Nemusíme se za něj stydět. My jsme vždy byli trochu pod Německem. Na druhé straně dnešní Německo je jiné než Německo z roku 1914. Dnes má nejvyšší sociální daně a levně své výrobky, například mercedesy, vyrábí též v Americe. Česká republika je vlastně takový malý zázrak. Nemáme takřka žádnou nezaměstnanost, Praha mění výrazně svou tvář, mnoho lidí bohatne, a tohle všechno se uskutečnilo ve velmi krátké době. Intelektuálové na to však nazírají jinak. Přišel za mnou jistý profesor jménem jedné nadace a požádal mě, abych finančně podpořil jejich projekt. Zeptal jsem se ho, jak vidí budoucnost Českého státu. Odpověděl:“Katastrofálně.“ Tak jsem mu řekl:“A vy si myslíte, že na to já vám dám nějaké peníze?“

Category: 1994 / 11

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL JURAJ DUDÁŠ

V horských oblastech mezi Papuánskými Pygmeji, obyvateli Kukuku, též nazývaných anga, je velkou zajímavostí pochovávání významných osobností a válečných hrdinů. Mrtvá těla jsou propíchána bambusovými proutky a usazena v bambusových klecích, pod kterými je založen oheň Po měsíci vysoušení ohněm a sluncem ztratí tělo veškeré tekutiny. Takto připravené tělo je pak umístěno do výklenku ve skále na málo dostupném místě v horách, kde má krásný výhled do okolí. Ten je podmínkou klidného spánku mrtvých, kteří mají možnost hlídat vesnici před zlými duchy v podobě nemocí a epidemií. LIDÉ Celá Papua na rozloze 3,5x větší než Čechy a Slovensko má pouze 3,5 milionů obyvatel. Ti jsou zařazeni do 776 etnických skupin z nichž každá má svůj jazyk, kulturu a samozřejmě i folklór. Rozdělovat nebo určovat jednotlivé skupiny je snad i nad síly odborníků, avšak jednoduché rozdělení je možné podle pěti územních pásem. Jsou to: Hory – Obyvatelé jsou známí pestrostí barev, nosí vysoké a těžké čelenky z per horských ptáků, mezi jinými Papoušků a rajek, a dále dlouhými vlněnými suknicemi a čapkami Údolí a kotliny – Jejich obyvatelé znázorňují úrodnost své země a roviny, které ohraničují pohoří. Zdobí se ovocnými náhrdelníky, nejčastěji zralými betelovými ořechy a vysokými věžovitými konstrukcemi z bambusu, připevněnými na ramenou tanečníků. Pobřeží – Obyvatelé zde naopak volí ozdoby jiného druhu. Bohaté mořské dary v podobě lastur a korálů domorodci zužitkovávají k dekoraci jako náramky, náhrdelníky a čelenky. Suknice vyrobené z rostliny jsou také typické pro tuto oblast. Ostrovy – Chudí obyvatelé především korálových ostrovů se zdobí jednoduchými ozdobami z rostlin na rukách a nohách a i květiny jsou častou částí jejich výzdoby. Muži rádi přecházejí k poevropštěnému oblečení, neboli nosí krátké kalhoty nebo bederní roušky. Ženy zůstávají věrné trávovým suknicím. Říční oblasti – Obyvatelé řeky Fly a známější Řeky Sepik mají ve zvyku propichovat své nosy kly z divokého prasete a zdobí nebo zahalují penis úzkou rouškou. toto se týká hlavně obyvatel odlehlejších končin západního Sepiku. i když obyvatelé mají stále silné kořeny ve své tradiční kultuře, i tady je znát vliv turistiky. Východní část hlavního ostrova je až na některé výjimky značně poevropštěná. Kalhoty a trika mužů a chlapců a strakaté šaty žen jsou běžným jevem na celém východním pobřeží. ŠKOLA UPÍRŮ Misionáři a víra v Boha tady slaví veliký úspěch. Katolickou, protestantskou, adventickou víru a jiná náboženství uznává většina obyvatel. Avšak víra v tradiční duchy, upíry a čarodějnice zůstala i nadále hluboko v duších těchto lidí. Asi nejznámějším duchem v oblasti papuánských hor, ale i v oblasti Sepiku je upír Sanguma, obdoba našeho Drákuly. Tento upír, ač v podobě člověka, je skutečným postrachem obyvatel těchto končin. Sanguma však nepije krev živým bytostem, zbaví člověka jeho duše a tento pak pod vlivem příkazu od Sangumy spadne ze skály nebo stromu, takže smrt vypadá náhodná. Po pohřbu je pak v noci vyhrabán Sangumou a jeho partnery a až nyní mu sají krev. Jako ochrana proti Sangumovi slouží list z určitého stromu nebo slepičí peří, které se musí žmolit v dlani. Každý rok se pak konají zkoušky nových Sangumů. Po roce výuky je uchazeč spoután a zabarikádován ve své chýši Ta se zapálí a absolvent se musí dostat ven pomocí svých naučených kouzel. Takže nehrozí prozrazení neúspěšnými učni upíří školy. STAVITELÉ CHÝŠÍ Je běžné vidět muže posedávat ve skupinách v nečinnosti nebo bavící se mezi sebou. Ženy zatím pracují na poli, v domě okolo dětí nebo na přípravě krycích materiálů na chýše a při prodeji ovoce a zeleniny na trhu. Tam všude jsou přítomny papuánské ženy. Hlavní povinností mužů je pouze výstavba vlastní chýše, tedy zabezpečení hlavních trámů pro konstrukci a obložení kostry krycím materiálem – ovšem za pomoci žen. POLYGAMIE Mnohoženství je formálně povolené, a tak se běžná rodina v Papuy skládá z manžela a jeho dvou, tří anebo čtyř manželek. Množství žen závisí od zámožnosti hlavy rodiny. Všechny ženy se příkladně starají o děti, nehledě na to, komu které dítě patří. Rodina žije v harmonickém souladu, kde ani výjimečné rozkoly nezapříčiní rozchod či rozpad. Mladí lidé však poslední dobou dávají přednost žití s jednou manželkou, hlavně z důvodu moderní intervence v těchto zapomenutých končinách. PŮDA V Papuy vládne jeden významný zákon, který určuje, že veškerá půda patří Papuáncům. A tak není v Papuy člověk, který by nevlastnil kousek půdy nebo kousek lesa. V praxi to znamená, že jestli chce vláda vést obchody s dřevem, musí se taky snažit vysazovat nové lesy pro udržení rovnováhy. Samotná vláda nevlastní žádnou půdu, pouze si ji pronajímá od domorodců na několik desítek let. I když vláda platí jen skutečně malé poplatky, umožňuje to domorodcům alespoň z času na čas si dopřát lepšího standardu žití, třeba koupi selete nebo drůbeže a hlavně oblečení, kterým se domorodci chtějí vyrovnat bílému člověku. BETEL Všude přítomné „betel nuts“, betelové ořechy, jsou snad nejčastější plodinou na domorodých trzích v celém Tichomoří. Betel je velikostí i barvou podobný našemu nezralému vlašskému ořechu. Po odloupnutí zelené slupky zbývá bělavé jádro, které domorodci žvýkají spolu s práškem z rozdrcených bílých mušlí a hořčicovým stonkem. Výsledkem je jakási opojná droga krvavě červené barvy. Jestliže se v naší domovině vítají delegace chlebem a solí, měl by se v Papuy nabízet betelový ořech. Muži, ženy i děti jsou závislí na této droze, jejíž účinek je podobný jako u černé kávy. Povzbuzuje organismus a žvýkáním domorodec dosahuje relaxace. Nejvíce trpí zuby, které stálým žvýkáním žloutnou, hnědnou a nakonec úplně zčernají. OHNIVÉ TANCE Tance jsou obřad, při kterém se zdolávají zlí duchové. Domorodci oblečeni do masek krokodýlů, ptáků a jiných zvířat tančí bosými chodidly kolem plápolajícího ohně. Když plameny uhasnou a zbývá žhavé uhlí, tanečníci skákají dovnitř a rozkopávají uhlíky kolem sebe. Jejich nohy jsou přitom chráněny pouze od kotníků nahoru. Tito muži jsou světci, kteří se učí tomuto tajnému umění několik let. Ukázka ohňových tanců turistům je v poslední době velkou kuriozitou Rabaulských turistických kanceláří a hotelů. Je však málo lidí, kteří měli možnost vidět i ohňové tance žen. Až dosud byl tento obřad nepřístupný cizincům. Já a moje manželka jsem se dostali na jednu takovou oslavu jen díky pozvání jednoho ze zúčastněných. Ženy mají jiné masky než muži a také nevstupují do uhlí, dupavým pochodem obcházejí kolem ohně za rytmu desítek bubnů a mumlajících hudebníků. Celá atmosféra vzbuzuje dojem středověkého tance čarodějnic. ZKOU’SKY DOSPĚLOSTI SE svolením čelného představeného vesnice jsem se zúčastnili obřadní ceremonii, při které je muž přijímán mezi dospělé. Na oslavu se sešla celá vesnice. Obřad započal příchodem oslavence za doprovodu malého bratrance, který se stane jeho kmotrem. Do této chvíle strávil mladý muž několik týdnů na osamělém místě, kde mu pověření lidé z rodiny nosili jídlo a vodu. Před příchodem je obléknut do velkého opasku a do toho je pak šlehán dlouhými pruty. Potom mládence zbaví opasku a skryjí ho doprostřed kruhu lidí, zamaskovaných větvemi, a takto jdou na jakési nádvoří, kde už je šikmo nabodanými kůly vytyčen prostor pro oslavence. Kůly znázorňují kráter sopky, kde je mladík schovaný před zlými duchy. Potvrzuje to i malá napodobenina sopky, která je umístěna nad jeho hlavou a ze které dokonce stoupá dým. Obřad pokračuje odměňováním všech, kdo se starali o stravu a jinou pomoc. To dělá otec oslavence. Každý dostane betelový ořech a bílý prášek s hořčicovým výhonkem. Potom následuje odměňování mladého muže a jeho rodiny členy vesnice. Každý přináší dlouhé řetězce malých opracovaných mušlí, které jsou obroušen, provrtány a navlečeny na provázku. Jsou to dosud uznávané mušlové peníze, známé na Šalamounových ostrovech z provincie Malaita. Deset těchto malých mušlí má hodnotu jednoho dolaru, takže tady na nádvoří leží tisíc darovaných dolarů v mušlích – penězích. Ceremonii zakončí otec krátkým proslovem a následuje ho představený vesnice, který blahopřeje už dospělému muži, jakož i rodině jménem celé vesnice. Potom nastává okamžik, na který čekají hlavně děti: Hostina na velkých lopuchových listech nabízí pochoutky – sladké brambory, taro s banány máčenými v kokosovém mléce, rybí pasty a lunchmeat. I my jsem byli pozváni, a tak jsme směli možnost ochutnat zdejší speciality. • • • Nová Guinea je zkrátka ráj pro všechny, je to země, kde včera je ještě dnes a zašlá minulost je ještě stále přítomná. Stačí se jen zaposlouchat do vyprávění domorodců, vzdorovat nástrahám nepohodlí a začnete poznávat tuto nádhernou kulturu, která se tak neúprosně vytrácí z našeho světa. Spolupracovala Jaroslava Dudášová

Category: 1994 / 11

Napsal a vyfotoggrafoval: Josef Sloup

Ohromný kotouč rudého zapadajícího slunce ozářil svými paprsky do zlatova vrcholek štíhlé pyramidy, tyčící se nad nekonečným oceánem džungle. Na obětními kameni s reliéfy proplétajících se hadů ležela přichystaná oběť ohnuta do tvaru luku, kterou ustanovení pomocníci drželi pevně za ruce a nohy. Srdce ve vypnutém hrudníku zoufale bušilo posledními tepy života a z úst oběti se ozýval sípavý dech. Její tvář a oči však vyzařovaly výraz božského klidu a vyrovnání. Dosud jako socha strnulý kněz v dlouhém rudém rouchu, na hlavě s čelenkou ze zeleného peří posvátného ptáka Quetzala, do které bylo vetkáno znamení boha deště a plodnosti Chac Moola, zvedl náhle svou pravici. Zableskla se v ní čepel obsidiánového nože, zasazené do dřevěné vyřezávané rukojeti ve tvaru dvou navzájem se proplétajících hadů. Náhle jako blesk sjela ruka s nožem k tělu oběti a zručným, nacvičeným pohybem rozřízla hrudník pod levou žeberní částí trupu. Tělo se křečovitě zachvělo a z úst oběti se ozval poslední bolestný sten. Krev prudce jako fontána vytryskla z hluboké rány a v mohutné spršce potřísnila kněze i jeho pomocníky. Kněz vsunul levou ruku do krvácejícího hrudníku, drsným pohybem vytrhl z útrob ještě tepající srdce a zdvihl je nad hlavu.

Davy lidí, shromážděných ve stínu pyramidy v napjatém očekávání, propukly v jásot a ze všech stran se ozývaly hlasité modlitby, bubínky, chřestidla a trumpety začaly hrát tklivou melodii a její rytmus se neustále zrychloval. Kněží počali tančit kolem těla oběti, která byla svržena dolů po schodech pyramidy. Pomalu se k nim přidávali další lidé a po chvilce se celé prostranství proměnilo ve vlnící se barevnou záplavu. Bohové jistě vyslyší jejich prosby a svlaží potřebnou vláhou tolik vyprahlá pole.“ Julián se odmlčel, napil se piva a v záři rudých dohořívajících oharků se zaleskly jeho pevné, bílé zuby, vysok é klenuté čelo, rovné černé vlasy a orlí nos. Seděli jsem spolu u skomírajícího ohýnku, měsíc na obloze zanechával třpytivé záblesky na hladině moře, ze kterého vál příjemný chladný vítr. Tisíce mihotajících bodů hvězd penetrovalo černou oblohu, blížila se půlnoc. Julián, Maya indián, majitel dvou rybářských lodí, ale také průvodce turistů po starých mayských památkách, dovyprávěl další z mnoha historek a legend. Tento kratičký příběh ilustruje naše povrchní představy o tomto tajuplném národě plném krutých válečníků, krvela čných bytostí, stavitelů pyramid, překrásných chrámů a rozsáhlých měst. Jejich náboženské obřady a obětování lidí jsou sice otřesné, ale na druhé straně docela logické. Bohové, a byly jich desítky, potřebovali lidskou krev, aby měli dostatek sil ke splnění svých náročných úkolů. Naše vlastní dějiny, plné křižáckých výprav za vymýcením pohanství, honů na čarodějnice a inkvizice za nimi ovšem nezaostávají v krutosti ani v rozsahu. Mayové vynalezli vlastní hieroglyfick é písmo, jejich umělecká a kulturní úroveň dosahovala nevídaných rozměrů a neměla v době jejich rozkvětu v Americe sobě rovno. Mayové se kromě toho intenzivně zabývali v nám dosud nepoznaném rozsahu tajemstv ím času a považovali za božská nejen velká časová období, ale i jednotlivé dny, o kterých se domnívali, že to jsou živé bytosti. Kromě několika krátkých příběhů, které mně vyprávěl můj přítel Julián, se nechci na tomto místě rozepisovat o kultuře a dějinách starých Mayů. Není na to místo a přísluší to odborníkům Ani oni však nejsou skálopevně přesvědčeni o správnosti svých výkladů. Nová naleziště a vykopávky neustále rozšiřují jejich vědomosti. „Je čas jít spát. Ráno musíme brzy na moře.“ oznámil unaveným hlasem Julián. Zanechala jsem dohasínající ohýnek uprostřed písečné pláže jeho osudu a odebrali se do blízkého domku, postaveného z hrubých tvárnic. zavěsil jsem hamok na železné háky ve stěně a zalehl do síťového lůžka. Dlouho jsem nemohl usnout. Hlavou se mně honily bláznivé myšlenky a přeskakovaly bez mého přičinění z místa lna místo a doba vzdálená se mísila s přítomností. Bílé lodě, ozářené poledním sluncem, naskl ádané u břehu jako lastury obrovitých vyhynulých zvířat. Indián, který mně dělal po dva dny společníka v nepředstavitelně narvaném vlaku, se kterým jsem pil z lahve tequilu a zakusoval tortilly pomazané neuvěřitelně pálivou pomazánkou. Vesnička Sisál, do které jsem zabloudil a která je teď vlastně mým domovem. Chobotnice a rejnoci, které jsme lovili na širém moři poznenáhlu splývají v pestrobarevnou směsici ryb. Ta se pomalu změnila v duhu, potom v rozmazanou paletu barev a já jsem konečně upadl do krátkého a neklidn ého spánku.

TRPASLÍK V AKCI. Druhý den ráno mě paní domu dona María budí krákoravým hlasem.“Jose, despertáse! Son las cinco. Es tiempo para levantar.“ Venku je ještě tma a slabá žárovka a matně osvětluje holé stěny. Dona María pobíhá čile po kuchyni v hupilles, dlouhých bílých šatech pytlového střihu s čtvercovým, barevně vyšívaným výstřihem Don Lecho sedí za ručně sbitým dřevěným stolem a namáčí tvrdé suchary do šálku horkého čaje. Ze dvora je slyšet hlasy rybářů, kteří připravují návnady a náčiní na dnešní lov. Po snídani se rychle rozhoduji a místo obvyklého, každodenního rybolovu odj힨dím. Rozkodrcaný autobus mě po několika hodinách jízdy vyklopí před branami starodávného města Mayů, Uxmalu. Neohromilo mě velikostí svých staveb, jak tomu bylo ve městě Aztéků v Teotihuacánu, kde pyramidy Slunce a Měsíce konkurují svou velikostí egyptský, ale překvapilo mě precizností provedené práce. Rozsáhlá mozaika stěny tváří, které vévodí Chac Mool, bůh deště a plodnosti na Paláci guvernéra, složená ze stovek velkých, ostře vyřezaných a přesně do sebe zapadajících kamenů, vážících často i několik centů. Stejně impozantní jsou i Klášter jeptišek, Palác kouzelníka a Dům staré ženy. Unaven usedám po setmění na schody před Palác guvernéra a plný očekávání počítám minuty do začátku světelného představení. Po chvíli světla ozáří kolem stojící budovy, které jakoby mávnut ím kouzelného proutku vystoupí ze tmy v záplavě barev.

Červená střídá modrou a zelená se mísí se žlutou. Tich ý hudební doprovod podmalovává historii třikrát budovaného města. Váže se k němu i tato legenda o jeho druhém vzniku, kterou tajemný hlas ze záhrobí vypráví užaslým diváků. Poblíž města, které se jí zalíbilo, se usadila mocná čarodějnice. Velice toužila získat ho pro sebe. A tak jednoho dne z rostlin a hadího jedu stvořila vejce, ze kterého se po krátké době vyl íhl její syn. Velmi rychle se učil a za rok už znal více než dospělý člověk. Vůbec však nerostl a stal se z něho trpaslík. Po několika letech ho poslala čarodějnice do paláce k vládcovi města. „Co si přeješ trpaslíku? Co tě přivedlo do našeho města?“ zeptal se ho panovník posměšným hlasem. „Chci tě vyzvat na souboj, protože vím, že jsem silnější než ty,“ zasyčel pisklavě, ale tvrdě trpaslík. Vládce to rozveselilo, a protože nem ěl nic lepšího na práci, podrobil trpasl íka pro svou zábavu mnoha zkouškám a trpaslík ve všech znamenit ě obstál. Panovníka to rozzlobilo a vymyslel si úkol nad jiné obtížný. „Dám ti poslední úkol, ale když ho  do svítání nesplníš, budeš o hlavu kratší. Musíš mně do rána postavit překrásný dům!“ Vědom si nemožnosti tohoto úkolu, odebral se vládce spokojeně na lože. když se ráno probudil a uviděl překrásný palác, který tam stál, byl vzteky bez sebe. Teď už musel přistoupit na výzvu k souboji, který sledovali všichni vysoce postavení šlechtici a kněží. Panovník však rozhodl o způsobu klání, jež, jak se domníval, bude pro něho výhodně. Zvolil k souboji jako kámen tvrdé ořechy cocoyolu, které museli oba soupeři rozbít svou hlavou. Trpaslík nastoupil jako první a mocným úderem čela ořech rozpůlil. Vládce se o to pokusil také, vší silou udeřil hlavou do ořechu a na místě byl mrtev. A jak už to bývá, všichni přítomní počali volat.“Král je mrtev, ať žije král!“ Tak se vládcem Uxmalu stal trpaslík zrozený z vejce. Den po dni plyne jako voda a já bych rád po více ne měsíčním pobytu v Sisálu uviděl na vlastní oči tajemn á místa, o kterých mně často tak sugestivně vyprávěl Julián. Odjíždím z vesnice, která mně přirostla k srdci, se slibem, že se ještě vrátím. Mojí první zastávkou je Chichen-Istzá.

STUDNA SMRTI. Dominantou tohoto mayského města je pyramida El Castillo, která je zasvěcena mocnému bohu stvoření a transformace Quetzalcoatlovi- Kukulkánovi. Z každé světové strany má 91 schodů a spolu s platformou na vrcholu tak vytváří číslo 365, počet dní v roce. Na jejím úpatí jsou vytesáni do kamene opeření hadi, kteří hledí směrem k cenote. Z mnoha zajímavých staveb také vyniká Chrám válečníků se sochou boha deště a plodnosti Chaca Moola Nádvoří tisíce sloupů. Chichen-Itzá byla za starých časů poutním místem Mayů, kde se lidé shromažďovali v době sucha a neúrody, aby si oběťmi usmířili boha polí a lesů Yuma Kaxe, který žil na dně cenote, kam mu házeli šperky, plodiny, ale i lidské oběti. Povím vám příběh, tak trochu spojený se jménem mého přítele Juliána Cahuiche Naala, který mně ho za dlouhého a nudného lovu na moři vyprávěl. „Ústřední postavou jednoho období mayských dějin byl jistý Humac Ceel, nazývaný také Cahuich. Bývalo zvykem, že oběti byly do cenote, přírodní studny se strmými stěnami ve skále, házeny nespoutány, aby ti, kteří přežili, byli v poledne vytaženi a mohli tlumočit poselství boha Yuma Kaxe. Toho památného dne se kolem cenote ještě za tmy shromáždilo neuvěřiteln é množství lidí. Období sucha trvalo již velice dlouho a všichni doufali, že ten dne bůh vyslyší jejich prosby. Napětí vyvrcholilo, když s praními paprsky vycházejícího slunce bylo do studně vrženo několik dětí a sličných panen. Avšak Yam Kax, který byl mimořádně rozzloben si bral k sobě dolů, do svého paláce jednu oběť za druhou. Když v poledne nezůstala na živu ani jedna oběť, která by mohla tlumočit poselství boha, Cahuich, i když si byl vědom zlého znamení, se sám vrhl do hluboké studně smrti. Když se mu podařilo převzít poselství a sdělit lidem, jaké skutky je třeba vykonat, byl po tomto odvážném činu prohlášen vládcem celé oblasti.“

RITUÁLY. Tikal, do kterého jsem se dostal po dlouhé cestě z Mexika přes Belize, bylo v době své slávy největším městem mayské civilizace. Pyramidy a rozsáhlé stavební komplexy se táhnout až do zdálenosti pěti kilometrů. Malému střednímu náměstí vévodí Velký jaguáří pyramida a Pyramida Maškar. Architektura Tikalu je impozantní, ale odlišná od jiných mayských měst. Strmé a štíhlé pyramidy se tyčí nad nekonečným oceánem guatemalské džungle. Mayové, pracovití, nábožensky založení lidé, byli obklopeni desítkami různých bohů. Již od mládí byli prov ázeni každodenními útrapami a náboženskými rituály, při kterých obětovali bohům nejen zemědělské plodiny, květiny, drahocenné šperky, ptačí peří a zvířata, ale přinášeli bohům s neměnnou pravidelností i lidsk é oběti. Ideálem mayské krásy byla uměle deformovan á hlava s čelem ubíhajícím dozadu, velký nos, pokleslý spodní ret, i ustupující brada a šilhavé oči. Novorozeným dětem se stlačovaly hlavy mezi dvě destičky, jednu v týle a druhou na čele. Malá děcka se tak ponechala po řadu dní, a když se destičky potom odstranily, zůstala lebka navždy zdeformována, pro vznik šilhavosti zavěšovaly mayské matky dětem do vlasů zrna kukuřice, která se jim kývala před očima, a tak se děti naučily šilhat. I v dnešní době se Mayové, na naše poměry, s malými dětmi zrovna nemazlí. Když děcko pláče, nikdo k němu nepřiběhne, aby ho ukonejšil, anebo mu dal najíst. Dítě tak nevědomky pozná marnost svého počínání a naučí se velice rychle pravidelné intervaly jídla a spánku. Ve chvíli, kdy se naučí pravidla hry, stává se miláčkem celé rodiny. Uši, nos a nosní přepážku si Mayové probodávali a vkládali do otvorů různé ozdoby. Dospělí často při ritu álech obětovali bohům vlastní krev. Muži si kosticí, nebo bodlem z rejnoka probodávali penis a ženy jazyk. Takto vzniklým otvorem se protáhl provázek a krev se nechala odkapávat na papír z kůry. Ta se po skončení obřadu zapálila a obětovala bohům Muselo to být jistě velice bolestivé a mnozí odborníci se domn ívají, že při tom bylo používáno halucinogenních drog.

SPORTEM O ŽIVOT. Zříceniny tohoto starobylého města, které se nachází v Hondurasu asi půl hodiny cesty terénním automobilem od guatemalských hranic po neuvěřitelně špatné, prašné cestě, jsou další ze čtveřice nejdůležitějších mayských architektonických památek. Tři, téměř metr velcí pestrobarevní papoušci Ara, sedí na vstupní bráně a bedlivě střeží klid posvátné země. Mezi nejvýznamnější stavby patří schodiště se sochami rozzuřených jaguárů a schodiště hieroglyfů. Svislá stěna každého schodu je vyzdobena glyfy, z nichž každá je uměleckým dílem a dohromady vytv áří nejrozsáhlejší nápis v mayském písmu.Veliká, honosná tribuna na protějším nádvoří sloužila za dávných dob ke sledování míčových her. Staří Mayové znali už v té době výrobu kaučuku, který měl kromě spole čenských míčových her určitě i jiná uplatnění. Sbírali latex, mléčnou bílou tekutinu, vytékající z kůry kaučukovníku, který potom zahřívali, a když se srazil, dělali z něj míče. Na čelních stěnách hřiště byly za¨věšeny kamenné kruhy, kterými bylo nutné prohodit míč. Jelikož bylo povoleno hrát pouze zápěstím, loktem nebo hýždí, a tyto části těla měli hráči chráněny koženými bandážemi, bylo vstřelení „góli“ velice vzácnou událostí. Zápasy, které byly drsné, tvrdé a především pro hráče neobyčejně dramatické, neboť jim při nich šlo o život, sledovalo vždy početné obecenstvo. Velice často se stávalo, že kapitán a občas i družstvo, které prohrálo, bylo obětováno bohům. Někdy byli hráči svázáni do vypnutého jako luk prohnutého kruhu a po schodech pyramidy byli kutáleni dolů. Tam už na bezvládná těla čekali kněží, kteří z nich stáhli kůži. tu potom navlékli na sebe a v rytmu divokých tanců prosili bohy za odpuštění. V některých případech byli hráči mužstva, které prohrálo, připoutáni ke kůlům, na prsou jim byl namalován terč se středem v oblasti srdce a kolem pobíhající válečníci do nich stříleli jeden šíp za druhým.

• • • Převyprávěl jsem vám několik příběhů a legend. Většina z nich je podlo žena historickými a vědeckými poznatky. Značná část je dílem fantazie lidových vypravěčů, která se s určitými obměnami, podle krajových zvyků, přenášela z pokolení na pokolen í. Dnes si nikdo nemůže být stoprocentně jist, jaký život starých Mayů ve skutečnosti byl. To však nic nemění na skutečnosti, že civilizace, která v dnešní Střední Americe existovala, byla jedna z nejúchvatn ějších, ale i nejtajemnějších v dějinách lidstva. Na své dlouhé pouti nekonečnými praesy Guatemaly, náhorními plošinami Hondurasu a do dáli se rozpínajícími planinami Yukatánu jsem často zabloudil do malých vesniček a seznámil se s desítkami Mayů. Nikdy neodmítli poskytnout pomoc, radu a v několika případech i přístřeší náhodnému poutníkovi. Poznal jsem je jako lidi čestné, poctivé, přátelské, pracovité a úzkostlivě čistotn é.

Category: 1994 / 11

 NAPSALY  JANA MICHALCOVÁ A JANA PATKOVÁ

Vanda leží na operačním stole, nohy roztažené, tvář smrtelně bledou, vlasy slepené potem a v očích hrůzu a strach. Zanedlouho přestane vnímat bolest a snad zapomene i na nekonečné útrapy. Začaly v jednom polském hotelovém pokoji při milování a svou tragickou dohru měly v jiném hotelov ém pokoje na Slovensku. Přijela sem se svou přítelkyní lékařkou, která se jí pokusila provést potrat. Místo sterilních roušek posloužily hotelové ručníky a prostěradla, operační stůl nahradila obyčejná postel. Něco se ale nevyvedlo a vyčerpaná, silně krvácející Vanda teď v nemocnici doufá, že ji lékaři zachrání. Polská ústava totiž staví interrupci mimo zákon. Papež se celou vahou své autority staví proti potratům a antikoncepci. Jsme ženy, které mají možnost kdykoliv se svobodně rozhodnout o svém mateřství. Připadá nám to normální a neumíme si představit, že by to mělo být jinak. Nemusely jsme však jezdit tak daleko, abychom zjistily, že to jinak být nemůže.

Letos v létě zahýbala Polskem nová aféra. Do té doby měly ženy v Polsku podobné podmínky jako my před rokem 1987, kdy byly zrušeny interrupč- ní komise. V sejmu byl přednesen návrh oficiálně povolit umělé přerušení těhotenství, ale prezident Walesa použil právo veta a tím vrhl Polsko téměř do dob inkvizice. Nyní má tato země v ústavě zakotven absolutní zákaz interrupcí. Výjimkou jsou pouze případy genetických vad, ohrožení života či zdraví ženy a oplození vzniklé při znásilnění. Hypotéza: Není právě tato minimální benevolence onou skulinkou v zákoně, kterou se budou snažit ženy a jejich lékaři projít ve snaze potraty přece jen provést? Není právě toto chvíle, kdy přestává zákaz mít smysl? S otázkou – Souhlasíte se zákonem o zákazu interrupcí? – jsme vyrazily do varšavských ulic. Ženy byly trochu zaskočené, ale přesto měly v problému jasno, mužům jako by bylo trapné o tom hovořit. V souladu s tím, že 98% Poláků je věřících, nesouhlasili dotazovaní drtivou většinou s interrupcí jako takovou, ale roztrpčilo je, že do tak intimních záležitostí direktivně zasahuje stát a církev.

CO NA TO POLSKÁ CÍRKEV. V poloprázdném kostele Nejsvětějšího vykupitele probíhá večerní mše. Po svatém přijímání se nejvěrnější ovečky loudají do zákristie ke svému pastýři pro moudra. Přidáváme se k nim, ale pan farář se diktafonu bojí jak čert kříže. Na otázku, jak se právě tato farnost angažuje v kampani proti potratům, odpovídá vyhýbavě, zaštiťuje se desaterem a antikoncepci vnímá jako slovo krajně nelibozvučné. Zajímá nás tedy, co soudí o narozených dětech, nevinně nakažených virem HIV. Krčí rameny: Kdyby rodiče žili podle božích přikázání, nikdy by se to nestalo. O Africe zřejmě nikdy neslyšel. Takže odcházíme s pocitem, že jsme se nic nedozvěděly. Hypotéza: Neztrácí církev svým zoufale zastaralým postojem kontakt se životem a neprohrává tím svůj podíl na morální výchově jedince 20. století? Není cennější, když se žena sama rozhodně proti potratu, než když je strašena peklem a věčným zatracením?

Přesvědčujeme se , že vyhýbavě nemusí odpovídat jen kněží, ale i ti, kteří mohou nejsnadněji zákon obcházet. Klepeme u dveří ordinace soukromého gynekologa. Pan doktor Eugeniusz Siwik patří mezi přední odborníky v oboru přírodní antikoncepce a přírodních způsobů porodu. Založil Školu porodů, kliniku přírodních porodů a vydal mimo jiné knihu „Nowoczesna antykoncepcja“. Vítá nás v decentním obleku a je potěšen naším zájmem. Vaří nám kafe, líbá ruce a usmívá se. Jak se vy jako gynekolog stavíte ke kampani proti potratům? „Teď v Polsku platí taková ústava. Beru to jako fakt, jsem rád, že existují výjimky. Lékaři po takovém zákoně nevolali, ale ani proti němu neprotestují.“ Myslíte, že se tento zákon obchází? „Lékař může uplatnit svůj názor při rozhodování o zachování těhotenství. Žena může trpět srdeční vadou, může mít psychickou poruchu.“ Je zasahování církve do těchto obecně lidských záležitostí správné? „Já jsem sice katolík, i když nepraktizující, ale myslím, že dnes už všichni čekají, až papež umře. V Polsku je církev v těsném sepětí se společností a nikdo ji nebere výrazně odlišně. Když je zákaz interrupcí v ústavě, není to už věc jen církve.“ Když je to tak, nehrozí Polsku i nátlak Vatikánu na omezení, případně zákaz antikoncepce? „Vnímáte problém příliš ostře, on takový není.

V Polsku jsou hodně rozšířené přírodní metody antikoncepce. Mladí lidé vědí o antikoncepci čím dál víc a církev na ně už takový vliv nemá. Lékaři se navíc snaží ukazovat všechny metody, takže se domnívám, že otázka antikoncepce je u nás vyřešena. Nesouhlasím s tím, že Vatikán do toho vměšuje, zvláště v otázce Afriky je to nehumánní.“ Provádí se v Polsku nelegální potraty? Setkal jste se s následky těchto potratů ve své praxi? „Osobně ne, ale když taková žena přijde do státní nemocnice, musí ji samoz řejmě ošetřit. Vím o tom, že polské ženy řeší nechtěná těhotenství tím, že vyjíždějí do zemí, kde jsou interrupce povoleny. To znamená do Holandska, Německa, do Čech i do Kyjeva, což je ovšem velice riskantní a nebezpečné.

Že se v Polsku potraty „na černo“ provádějí, se nedomníváme, ale víme to jistě. Dokazují to nejen články v  polském opozičním tisku, ale i fakt, že se na severomoravských pohraničních klinikách objevují ženy s následky špatně a neodborně provedeného potratu. Nepatří zdaleka minulosti případy, ze kterých se lékařům ježí vlasy hrůzou. Mladé dívky i zralé ženy se snaží samy si pomoci z bezvýchodné situace. Věří, že jim pomohou různé léky, což je samozřejmě nesmysl, ale která z nich by to nezkusila. Vždyť je to zdánlivě nejjednodu šší způsob. Horší je, že se svěřují pokoutním felčarům, a úplně nejhorší je svépomoc, kdy se nešťastnice snaží doslova „vyšťourat“ plod z dělohy. A to pletacími jehlicemi, dráty a vším, co je po ruce. Hrozí nejen nevratné poškození dělohy, ale i vznik infekce, otrava krve, vnitřní krvácení a smrt. Pokud se tím žena odsoudí „jen“ k neplodnosti, může mluvit o štěstí. K těmto drastickým opatřením přistupují ženy, které si nemohou dovolit vycestovat a zaplatit drahé zákroky v západoevropských ordinacích. Ilegální potrat totiž i v Polsku přijde na 80 až 100 miliónů zlotých. (Pro srovnání – za stejnou cenu by si pořídily tisíc triček nebo deset tisíc chlebů.) Paradoxní je, že právě špatné sociální podmínky většinou vedou ženy k tomu, že si nemohou dovolit mít dítě.Je situace skute čně tak bezvýchodná?

Hypotéza: Jsem žena, jmenuji se Vanda a je mi 22let. Studuji, živím se příležitostnými brigádami a čekám dítě s mužem, kterého skoro neznám a jenž není schopen se o nás postarat. Matka mi zemřela a otec je alkoholik. Dítě nechci. Mohu: využít výjimky v zákoně a tvrdit, že jsem byla znásilněna – povle če se dlouhé vyšetřování, které pro mne bude nepříjemné a zahanbující, mohu být nařčena z křivého obvinění a riskovat, že na případný potrat už bude pozdě, mohu zkusit prášky či jiné „středověké“ metod a riskovat tím neplodnost nebo smrt – s krvácením půjdu k lékaři, tam hned všechno poznají a budu trestně stíhána, nebo můžu porodit a pak dítě odložit, to se mi ovšem hnusí. Co mám dělat? 

Jsme v Centrální gynekologické klinice ve Varšavě a ptáme se sloužícího lékaře, jak se takové případy řeší. „Špatné sociální podmínky nejsou pro zákonodárce dostačujícím důvodem pro povolením interrupce. Není ovšem vůbec vyřešen problém odložených dětí.“ Existují v Polsku nelegální potraty? „Jistě, vím o nich. Úřady nejsou v žádném případě schopny to postihnout a kontrolovat.“ Hypotéza: Může jakákoli prohibice zabránit čemukoli? Vždyť zákaz nic neřeší, situaci jen komplikuje. 

Vraťme se zpět do Čech. Potratové zákonodárství je zde jedno z nejliberálnějších v Evropě, zvláště po roce 1987, kdy byly zrušeny interrupční komise. K očekávanému rapidnímu vzrůstu počtu potratů nedošlo, naopak, k němému úžasu odborníků křivka potratovosti neustále klesá. Jak se Češky staví k právu ženy rozhodovat vždy o svém mateřství? Asi 80% ženy rozhodně trvá na svém právu volby, překvapivě se tak vyjadřují i ženy s katolickým vyznáním (83% katoliček). Ženy, které toto právo neuznávají, souhlasí s interrupcí alespoň v případech ohrožení zdraví či života ženy, v případech vrozených vad či těhotenství plynoucího ze znásilnění nebo incestu. Pouze 5% žen potrat absolutně odmítá. (Z výzkumu Ústavu pro péči o matku a dítě – ČSÚ) Z Polska do Čech to není daleko. Nem ůžeme se tvářit, že se nás problém našich severních sousedek vůbec netýká. O tom, že naše tvrzení není vůbec od věci, svědčí i nedávná aféra doktora Petra Š. gynekologa z Českého Těšína, který byl obviněn z neletálního provádění interrupcí Polkám. Naše legislativa totiž povoluje interrupce pouze ženám s trvalým pobytem na českém území. Hypotéza: Jak vážně bere naše zákonod árství hlasitě proklamovaná lidská práva? Když se stát jednou usnese, že naše ženy na volbu právo mají, proč ne cizinky? Jsou snad jiné ženy, jiní lidé? Protože třicet kilometrů severně začíná středověk? 

MUDr. Petr Š. z Českého Těšína:“Na oddělení přichází ročně desítky Polek v počátečních i pokročilých stádiích těhotenství. Jsou z chudého hornoslezského okolí a prosí o provedení potratu. Samozřejmě jim nemůže být vyhověno, ale žádný lékař, ani český, nemůže odm ítnou pomoc v případě, že s na něj obrátí člověk v nouzi. tomto případě ženy s následky neodborného potratu. Jedná se o ženy všech věkových kategorií, často starších než 40 let, po třech i více dětech. Pláčí a jsou v neřešitelné situaci.“ Hypotéza: Zjistily jsme, že v severomoravských nemocnicích pracují polští lékaři. Z Krakova do Ostravy je to 100km. Je nanejvýš pravděpodobné, že nelegální potraty se v našich nemocnicích běžně provádějí. Nemyslíme si, že by to bylo neetické. K pláči je jenom skutečnost, že i tady se najdou lidé, kteří zákroky Polkám zprostředkovávají a obohacují se tak na lidských nesnázích. 

V září 1994 proběhla v Káhiře konference o populaci a rozvoji, kterou svolala OSN. Vůdčí myšlenkou akčního programu je zpomalit populační růst rozšířením plánovan ého rodičovství do celého světa a větším právem žen na rozhodování, především pokud jde o umělé přerušení těhotenství. Je třeba si uvědomit, že problém potratů se netýká jen etiky, ale také ekonomiky a biologie. „Lidská rasa jako biologický druh je na zemi přemnožena. Pokud nedojde k rozumné, podtrhuji rozumné, regulaci, bude to mít katastrofální následky.“ Říká profesor antropologie Karlovy univerzity Karel Hajniš, RNDr., Csc. Skupina amerických vědců, kteří se zabývají reprodukcí, zjistila, že i když jsou odpůrci potrat ů stále aktivnější, světový trend směřuje k liberalizaci umělého přerušení těhotenství. Celkově 40% populace žije v zemích, které na požádání potraty povolují. Polsko s přísným přístupem k potratům je výjimkou Jak dlouho bude žít Polsko ve středověku?

Category: 1994 / 11

NAPSALA: MARTINA HLADÍKOVÁ

„Mravy, říkám ty byly pokleslé,“ vzpomíná A. Puškarev v rubrice Milostné historky od pánů v ruském erotickém časopise na sexuální život za předchozího režimu. „Mistr souložil v pracovní době ve své kabině s ženou soustružníka, který pracoval na soustruhu dvacet metrů od nich. Sám jsem se nejednou v polední přestávce pobavil s jeřábnicí přímo v kabině. A tenkrát k nám přišla Věročka. Všichni se do ní zakoukali, ale naši mužici jako by se jí nelíbili. Byla ještě panna. Ale spolupracovnice jí záviděly. S námi můžou spát jen tak a s ní ne? Počkej, budeš stejná jako my! A protože ve městě nebyla příležitost, uspořádaly výlet s noclehem v přírodě. Nemůžeš se stranit kolektivu, jsi přece komsomolka, že? Tak se to dělalo. Sešlo se šest lidí, jedl se šašlik, pila vodka. Ženy se postaraly, aby Věročka měla pořád nalito, možná jí i něco nasypaly. Pak jsme se do toho my muži pustili.

Zatímco jeden souložil, zbylí dva drželi nohy a odnáněli komáry. Přítelkyně ze závodu pomáhaly, polštář jí pod zadek podstrčily, ano i nohy jí podržely, aby si muži oddechli. Když se ráno Věročka probudila, hned ucítila naši celonoční poctivou práci. Inu, drátem to zpátky nezašiješ. Žalovat nikomu nemohla a ze závodu brzy odešla, protože nevydržela věčné posměšky. Víckrát ji neviděl. A možná se jí ani nic strašného nestalo.“ Tak končí Rus své vyprávění. Stejně tak skončila éra tajných, pod pokličkou udržovaných vztahů, slastí i starostí.

SEXOHRAD. V Rusku už byl Petrohrad, Leningrad, Stalingrad. Anatolij Šarapov sní o tom vybudovat Sexograd – město sexu. Když o tom mluví, září mu oči. Vidí patrně všechny ty dlouho potlačované způsoby lásky a milování, které se dnes v mladé ruské demokracii provozují v bouřlivém opojení ze svobody. Vidí dlouhá desetiletí mužikových tajných snů – erotické prádlo, téměř veřejné noční podniky, pornofilmy i nejrůznější „postelové“ pomůcky, které vtrhly do ruska současně s evropským trhem. Tento nijak sexuálně oslňující muž jako jeden z prvních v Rusku pochopil, kde je mezera na trhu, a s nečekanou razancí našel odvahu ji zaplňovat i přes prudérnost většiny obyvatelstva a odmítavou kampň poslanců. Kromě erotického měsíčníku „dla adnóvo mužčíny“ Mister Iks odstartoval edici erotických detektivek, umělecko-erotickou literární řadu „Sexpír, vydává i erotické kalendáře, připravuje erotické videokazety. Podobných nakladatelství potom vznikla řada a zaplavily novinové stánky stejně jako vchody do metra. Všude se mluví o ruské sexuální revoluci, jak je to tedy? Ptám se člověka, který k tomu má nejvíc co říci: „Sexuální revoluce, jaká proběhla v Americe šedesátých let, to není,“ říká Anatolij Šarapov. „Jen sexuální svoboda. Mužik u nás nikdy nic takového neviděl, a proto je po podobné literatuře hlad. Naše noviny chtějí podávat i psyhcologické a socioloické informace, aby lidé věděli co dělat, jaké konflikty mohou vzniknou,“ vysvětluje specificky ruský vztah k sexu. „V dopisech, které nám lidé posílají, si vylévají svou duši, týkají se všech sexuálních odlišností, ať už to jsou homosexuálové, sadisti nebo masochisti. Všichni, kteří proto žijí uzav řeni ve svém světě a bojí se přiznat okolí, mohou u nás najít pomoc. Mohou si i pohovořit po telefonu s psycholožkou. Vy říkáte, že sexuální revoluce v Rusku se koná, alekdyž jsme například byli v kině na novém ruském filmu, měli jsme jiný názor. „Ano, takové věci jsou komerčně úspěšné. Ale je to proto, že dříve u nás nic takového nebylo.“

SEXUÁLNÍ REVOLUCE Za vstup do sex shopu Intim Kazanova přímo na Arbatu, moskevské pěší zóně, platíme každý 200 rublů. Seběhneme po schodech do sklepa a rázem nám to varáží dech. Nafukovací panny (i pánové a transsexuálové) se štěrbinou v ústech a mezi nohama, vibrátory všech velikostí a tvarů, dokonce i dětská ručička a gumová myška, vagína z umělé hmoty k nerozeznání od skuktečné, plakáty, afraodisiaka, speciální trny, za ceny, které se rovnají průměrnému platu průměrného Rusa. A to vše nat áčí filmový štáb, jenž vzápětí mizí u ředitele. Prodavačky nabízejí zboží neúčatněně, profesionálně, bábušky a mužici ze všech koutů Rusi občas rudnou rozpaky a utíkají z dosahu našeho fotoaparátu. Konečně přichází ředitel. Vysoký muž, hluboký hlas, neruský, mefistovský typ. Při pohledu na něj chápu, že ruská sexuální revoluce překročila romantickou fázi a nastává sexuální realismus. Jak jste vznikli a proč? Pokud je sex zboží, já jsem obchodník, který ho prodává. Máte jen sex shop nebo i další služby? Intimní služby neposkytujeme. Kolik lidí přijde za den? Nepočítáme je. Proč se u vás platí 200 rublů za vstup? Mnoho lidí se sem chodilo jen podívat. Myslíte, že obyčejný ruský člověk si může koupit vaše zboží? Když si vezmete, kolik stojí například litr benzínu, tak vibrátor není výjimečně drahý.

Napsal Libor Michalec Vyfotografoval Josef Sloup

Category: 1994 / 11

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

Letadlo ze Stockholmu přistálo s několikaminutovým předstihem. Jako by symbolizovalo chvályhodnou vlastnost jednoho z pasažérů: být nejen všude včas, ale raději o chvíli dřív. I pro svou životní dráhu se skálopevně rozhodl dřív, než rodiče čekali. V ruce má pouzdro se stradivárkami. Ani na chvíli je nedá z ruky. Stiskneme si ruku. Mám dojem, že přede mnou stojí největší houslista minulých let David Oistrach, jemuž bez dechu naslouchaly koncertní sály cel ého světa. Bohužel, není to on. David zemře před dvaceti lety. Ruka, kterou tisknu, patří Igorovi, jeho synovi. Je mu už dvaašedesát! Jak ten čas letí, skoro stejně rychle jako notové značky v Tartiniho Ďábelském trylku, parádním kousku každého velkého houslisty.

Nejen podobou připomíná velkého otce. Jako on, i Igor se ve věku, kdy maliny dozrály a čas her odvál čas, také chopil taktovky. „Celý táta!“ řeknou posluchači a nemyslí tím jen shodné rysy obličeje. Igor patří k nejproslulejším a nejžádanějším sólistům, diriguje nejslovutnější světové orchestry. Před dvaceti lety měl David Oistrach dirigovat na závěr pražského jara Beethovenovu Devátou symfonii. Svůj závazek už nestačil splnit, tehdy přijel místo něho Igor. V Bachově dvojkoncertu – spolu s Václavem Hudečkem – uctil otcovu památku. Dirigoval Arvid Jansons. Když dozněly poslední tóny, Smetanova síň jako jeden muž tiše povstala. Teprve po minutě se rozburácel potlesk. Dnes přiletěl Igor Oistrach v roli dirigenta nahrát tři Mozartovy koncerty s Virtuosi di Praga a stejným sólistou, se kterým před lety hrál Bacha. Zavazadlo v kufru auta, stradivárky na klíně. Můžeme vyrazit do hotelu. Je pět odpoledne. V sedm začíná zkouška. Jakou hudbu by asi dnes skládal Mozart ? „Krásnou jako tenkrát. Moderní. Nesmrtelnou. Takovou, aby mu jeho Pražané stále rozuměli..“

Míjíme hotel, v němž kdysi při návštěvách Prahy bydlíval David Oistrach. Je jeho syn rád, že si vybral stejné povolání? „Když vcházím na pódium, nejdu do práce, ale těším se na schůzku s hudbou. Je to jako s první láskou. Nikdy na ni nezapomenete.“  Šťastný byl už jako malý kluk. Sám od sebe oznámil tatínkovi, že se mu jeho hudba líbí, takže tím pádem zůstane řemeslo v rodině. „Otec se jen usmál a tiše řekl – dělej, jak umíš. Ale musíš umět hodně!“, jeho slova naplnil bezezbytku, už taky proto, že není nadto, když děti poslouchají své rodiče. Takže je dnes šťastný člověk? „Byl jsem už tenkrát, když jsem otci sdělil tu novinu.“ Nese dál rodinnou štafetu. Svírá pomysln ý kolík pevně a soustředěně, jako napjaté stsruny na štíhlém krku houslí. „Kdysi jsem se setkal se slavným violoncellistou Pablem Casalsem. Řekl mi, že je šťastný, protožer celý život naplnil milovanou prací. Loučil se se mnou slovy – teď promiňte, musím jít cvičit, ještě mě čeká hodně práce! A to mu bylo devadesát!“ Igor Oistrach je prý vážný, nepřístupný. Úsměv abys mu ve tváři pohledal laserovým paprskem. Není to pravda. „Jsem veselý člověk. Rád se směju. Nezkazím žádnou legraci. Lidi, kteří nechápou humor, jsou hloupí. Hloupost nemám rád.“ Vyjadřuje se klidně, přesně. Jak se za pár hodin přesvědčím na zkoušce, i ohleduplně, a přesto nesmlouvavě. Nemám rád falešné tóny, pokud vůbec připustíme, že si je světový virtuos může dovolit. „Snažím se, aby o mně nikdo nemohl říct – to je ten člověk, který se ke mně nepěkně zachoval!“ předevčírem hrál ještě v Aténách, včera v Reykjavíku. „V Řecku vedro, krásný sál, na Islandu chladno, bílé noci, sál s nedobrou akustikou.

Vše mi ale vynahradil pohled na tamější krajinu. Připadal jsem sil mezi sopečnými vyvřelinami jako Armstrong na Měsíci. Tomu ale kolem dokola netryskaly horké prameny jako mně. Navíc Islanďané slavili zrovna Den rybářů, všude plno slávy, na jídelníčku ryby, ale ty z něho nezmizí, jak je rok dlouhý. Těší se, až si v praze dá U Kalicha vepřovou a dobře vychlazenou plzeň, nasaje krapet švejkovské atmosféry, protože už jako kluk, když odložil partituru, sáhl po Haškovi a schoval se s ním pod duchnu v bytě u Bělorusk ého nádraží, kde bydlí dodnes. „Jak je v Moskvě? Ani nevím, už jsem tam přes dva měsíce nebyl. A hned tak brzy se tam nedostanu, v pátek odlétám z Prahy rovnou do Hannoveru. Pak mě čeká jubilejní koncert v londýnské Royal Albert Hall. Je to už čtyřicet let, co jsem právě v tomhle sále začal svoji mezinárodní dráhu.“ Vidí tamhle v dálce ten dlouhý prst ze skla a betonu? Hotel Forum. Tam mu Supraphon, pro který nahraje Famous violin concertos, zajistil ubytování. „Doufám, že ten celý dům není pro mne“, Znáte ten vtip? Vesnický mladík se žení. Rodiče mu představují nevěstu. Širší než delší, vysoká jak dvě eiffelovky na sobě. Ženich se potěšeně ptá:Tatínku, maminko, to je všechno moje?“ Nedávno v tom hotelu bydlel Pinochet “ Igor Oistrach na mne nevěřícně pohlédne, nechá si ta slova zopakovat, jako by nevěřil svému absolutnímu hudebn ímu sluchu. Pak s nevolí zavrtí hlavou: „Ne!!!“ Raději přehoďme výhybku, obraťme list partitury. Co vyjadřuje hudba? „Všechno, co člověk prožívá. Smutek, bolest, radost, štěstí. I chvíle, kdy tváří v tvář utrpení docházejí slova, která v takových okamžicích nic neznamenají. Kde končí slova, tam začíná hudba.“

Kdosi moudrý pravil, že nejkrásnějším hudebním nástrojem je lidský hlas. Zdá se, že tenhle názor velkého muzikanta zaujal. „Skvělá a moudrá myšlenka. Souhlasím. Lidský hlas je nejstarší a nejpřirozenější nástroj. Jenže samo o sobě tohle ještě nestačí. Jako na každý nástroj, i na lidský hlas je třeba umět hrát.“ Když mluví zbraně, múzy mlčí, praví latiník. Interarma, silent musaae. Přesto se v obleženém Sarajebu kkonaly koncerty, hrálo divadlo. Na frontách druhé světové války hrály a zplívaly v předních liniích největší světové hvězdy. Marléne Dietrichová, Josephina Bakerová, pro vojáky koncertoval lLYehudi Menuhin. Na východní frontě, pár metrů od zákopů, zpívaly housle lDAvida Oistracha. „Bylo mi jedenáct. Přišel jsem domů, otec nikde, jen na stole dopis. Dodnes si ty řádky pamatuji. Drahý igore, jel jsem na frontu. Hrát vojákům a raněným. I v takové době je lidem třeba umění. Dá sílu, pozvedne hlavu. Chci ti něco říct, Igore. Uč se ze všech sil, abys i ty jednou musel hrát vojákům před bitvou. Další by se už nemusela konat, protože by nebyl nikdo, kdo by se jí zúčastnil.“

Přijíždíme k hotelu. Vzpomínky na Pinocheta už patří historii. Igor Oistrach úlevně konstatuje, že před vchodem stojí jen majordomus v cylindru a po ostrých hoších s pronikavým pohledem a rukou v nadité kapse ani památky. „Kdysi jsem se ubytoval v jednom vídeňském hotelu zrovna v době, kdy tam bydlel Josip Broz Tito. Mrzlo, na hlavě jsem měl chlupatou beranici. Titova ochranka ve mně našla „zalíbení“, zřejmě mě považovala za nějakého ustašovce, strašně ji zajímalo mé pouzdro s houslemi, v takovém prý atentátníci s oblibou nosí bomby. „Když mě dvakrát kontrolovali, sundal jsem beranici a raději mrzl“. V sedm večer začíná zkouška se sólistou a Virtuosi di Praga, v čele se šéfem orchestru Oldřichem Vlčkem. Natáčení desky začíná brzy ráno, přesto dirigent zkouší takřka do jedenácti v noci. Počíná si s noblesou. Jeho požadavky jsou spíš prosbami. „Ještě trochu víc srdce, prosím. To forte měkčeji, prosím, Druhou větu ještě jednou, prosím. Jestli souhlasíte, pojedem ještě jednou, prosím. Doufám, že nejste unaveni. Děkuji. Děkuji. Prosím. Každému je jasné, že tahle noblesa připouští jediný výklad. Hrajeme tak dlouho, dokud nebudeme perfektně připraveni. Zkouška končí potleskem dirigenta: „Bravo!Překrásné!Děkuji!“ Orchestr klepe smyčci o pultíky. V muzikantské řeči je to výraz hlubokého uznání. V hotelovém pokoji si Igor Oistrach ještě prolistuje partituru. Pak sáhne po knize. Je to Švejk. Kritik: Zahrát Brahmsetak, jak to dokáže Igor Iostrach, kterého jsem nedávno slyšel v rozhlase, jsem předtím zažil jen u jediného sólisty. Jmenoval se David Oistrach.

Category: 1994 / 11

NAPSAL: DALIBOR OTÁHAL

Dagmar, ellen, Ivana a Marie si koupily meloun a ještě nějaké ovoce a posadily sev nemocničním parku na lavičku. Potřebují klid a vitaminy, jsou totiž těhotné. Až donedávna patřily k těm ženám, které nemohly z různých důvodů mít vlastní děti. Jediným řešením se pro ně stalo umělé oplodnění. Pak už se nabízí jen adopce. Ale touha po vlastním dítěti, po tom nepopsatelném pocitu nosit v sobě život a stát u jeho zrodu, byla u nich silnější. Mají za sebou roky čekání, vyplněné nadějí i zklamá- ním Teď se jejich touha naplnila. KUPTE SI PSA! Zhruba po jednom až dvou letech neúspěšného snažení muže a ženy o početí by měl gynekolog provést podrobn é vyšetření. Dělá se často už dříve, také z důvodů konkurence mezi privátními lékaři. Nejprve přich ází na řadu muž, u nějž se zjišťuje množství a pohyblivost spermií – tzv. spermiogram. Pokud je spermiogram v pořádku, zkoumá se důvod neplodnosti u ženy. Nejčastější pří- činou je neprůchodnost vejcovodů. Způsobů léčby je více. U žen přichá- zí v úvahu mikrochirurgický zákrok nebo několikatýdenní pobyt ve Franti škových lázních, u muže pak léčba hormony a vitaminy. Většinou zále- ží na ošetřujícím gynekologovi, jakou zvolí metodu, může pacientku ihned odeslat na některé specializovan é pracoviště, kde se provádí asistovaná reprodukce – tedy mimot ělní (umělé) oplodnění. Jeden lé- kař dokonce doporučoval své pacientce při neplodnosti partnera jako nejrychlejšía nejspolehlivější řešení – nevěru. Dagmar(29 let):”Osm let jsme čekali a nemohli mít děti. Za celou dobu, co jsem chodila ke gynekologovi, tak mě nevyšetřil a nic se mnou nedělal. Měla jsem problémy, ale řekl mi, že to ostatní ženské mají taky a dostala jsem od něj nějaké léky. Cosi se odlé- čilo, ale pak se to vracelo pořád dokola. Řekl mi, ať na to nemyslím, napsal mi prášky na uklidnění a doporučil mi, ať si koupím psa. Tak takový byl přístup krajského ordináře pro neplodn á manželství.” Dagmar si nakonec sama zajistila přijetí na ženskou klin iku. Doc. MUDr. Pavel Ventruba, DrSc., přednosta I. gynekologicko-porodnick é kliniky Masarykovy univezity v Brně, říká:”Přístup ošetřujících gynekolog ů je dán jejich možnostmi, tím, jak jsou seznáme ni s úrovní této léč- by. Může se stát třeba to, že se prov ádí inseminace spermatem dárce u párů, u kterých lze spermiogram zkvalitnit novými metodami a mohou mít vlastní dítě.” ZÁZRAK ZE ZKUMAVKY Nejdůležitější fáze procesu, který je jindy důsledkem velmi příjemné činnosti dvou osob opačného pohlaví, probíhá pod přísnou kontrolou v laborato ři. Jana Žáková je přitažlivá mladá žena s čokoládovýma očima, s níž se dá mluvit opravdu o všem a ani se nezačervená. Snad to není profesionální deformace, je totiž doktorkou přírodních věd a vedoucí embryologick é laboratoře.”Vyhledávám pod mikroskopem vajíčko, které odeb írají gynekologové od pacientky a dávám do zkumavky se speciálním médiem, kde se nechává dozrát asi čtyři až šest hodin,” popisuje svou práci. „Mezitím se připravují spermie od partnera, který přichází ten den k výkonu, provádí se jejich speciální pří- pava pro oplození, vznikají embrya, která se dělí. Ta se zavádí ženě zpět do dělohy. To je takzvaný embryotransfer, a tím má práce končí. Mezit ím je ale samozřejmě spousta dalších úkonů. Oplozují se všechna vajíčka, kteřá se získají od pacientky. Nazpět se zav ádí maximálně čtyři a zbytek je mož- no kryokonzervovat, zmrazit. Žena pak po případném prvním neúspěchu přichází jen na další zavedení.”Jedná se často o vícečetná těhotenství,” říká docent Ventruba. „To je dáno počtem přenášených embryí. Dříve to nebylo nijak omezeno, dnes se respektuje doporu čení Sekce asistované reprodukce České gynekologické a porodnické společnosti a transferují se maximáln ě čtyři embrya. Některé embryo by se teoreticky ještě mohlo rozdělit a mohlo by vzniknout více plodů.” Vícečetných těhotenství je zhruba dvacet procent. Každá pátá žena tedy čeká minimálně dvojčata. Je to více, než je v populaci běžné, je to i jedno z rizik léčby. Pacientky jsou často ve vyšším věku, kdy je větší nebezpečí porodních komplikací, kromě toho mnohé mají zkušenosti s potraty. „Občas se stane, že je pacientka ne- šťastná, když čeká dvojčata nebo troj- čata. Někdy se i rozhodne, že než to, tak raději nic” říká zklamaně docent Ventruba.Ale asi devadesát procent žen se vrací k porodu zpět do Brna na I. gynekologicko-porodnickou kliniku. „Chceme, aby každé těhotenství bylo podchyceno u nás a léčeno podle skute čného stavu. Je tu i jiný způsob vy- šetřování” vysvětluje docent Ventruba. „Mimo to jsme povinni zaznamenat v rámci národního registru každé dosažené těhotenství a tyto vý- sledky odesíláme do celosvětového registru. Někdy jsou problémy, proto- že některá pacientka by se ráda jakoby ztratila. Je to dáno tím, že je třeba z malé vesnice, ale je to i otázka ná- boženství. V určitý moment se však priorita přemění a žena akceptuje tuto metodu. Respektujeme přání pacientky, zda uvést do dokumentace, že se jedná o těhotenství nebo porod po umělém oplodnění.“ NOVÉ METODY Doktorak Žáková si nasadila povinnou ústenku a novotou vyhlížej ící lékařský čepeček a posadila se k mikroskopu. Na chvíli převzala roli Stvořitele. Nad oním přirovnáním se pousmála. „Je to spíš pocit velké zodpov ědnosti a radosti nad každým oplozeným vajíčkem a nad každým povedeným transferem. Ale nejvíc nad každým těhotenství a miminkem, které nám pak maminka přijde ukázat.” Řekla to upřímně, i když by to ně- komu mohlo znít jako fráze. Pak trochu posmutněle dodala:”Pacientky vídáme každý den na vizitách. U ně- kterých máme dojem, že jsou vděčny za každou část práce, i když třeba nevede k těhotenství, nebo ani k transferu, a na druhé straně se nám zdá, že pacientky odchází s miminkem a my máme možná větší radost než ony.” Od loňského roku zavedli na klinice v Brně nejnovější metody, které je možno v asistované reprodukci vyu žít. Jejich aplikace není nijak levn á záležitost, nejnutnější přístroj – mikromanipulátor přijde na víc než milion korun. Metoda mikromanipulace se posouvá z oblasti asistované reprodukce na asistovanou fertilizaci, napomáhá se též přímo oplození vajíčka. Pokud jsou u muže spermie nepohyblivé, nebo je jich málo, neproniknou přes obal vjaíčka. V tomto případě se tedy obal chemicky nebo fyzikálně ztenčí, vajíčko se pod mikroskopem uchytí držící pipetou a spermie se injektuje do vajíčka. Touto metodou se také ztenčuje či narušuje obal embryí před jejich zaveden ím do dělohy a napomáhá se tak jejich lepšímu uchycen í.”Mikromanipulace je řešením pro páry, které byly pro špatný spermiogrma manžela odkázány na využití dárcovských spermií. Často nebude nutné dárce využívat, protože u většiny mužů se dá aspoň jedna najít,” tvrdí Jana Žáková. Další metodou je prodloužená kultivace. Využívají se při ní buňky lidsk ého organismu, nejčastěji z vejcovodu. Na nich se dál kultivovat až o čtyřicet osm hodin déle, embrya jsou pak kvalitnější. Jana Žáková se dívá do mikroskopu a za pomoci svou mikropipetou oplozuje vajíčko.”Někdy se podaří mikromanipulace s vajíčkem nebo embryem rychle, ale v průměru počí- tám tak dvě hodiny na čtyři embrya,” říká. „Matička příroda zasahuje i tady. Procento úspěšnosti je zhruba stejné jako u plodných párů.” Právě teď, ve vykachlíkované sterilní laborato ři se spoustou přístrojů na stolech, stojí u zrodu nového života. SPERMABANKA Dárcovské sperma se využívá až po půl roce odběru, po opětovném vyšet- ření na HIV. Do té doby je uloženo v zmrazovacím zařízení, které je všeobecn ě označováno jako spermabanka. Komu se před očima vybaví trezor, je daleko od pravdy. Sperambanka, to jsou nádoby, které spíš připomínají mléká- renské konve. Zklamaně se dívám, jak se dvě cisterničky, plné mužské síly, choulí v temném koutě. „Jak dlouho je možno uchovat sperma, aby bylo použiteln é?” ptám se. „Lidské buňky by měly vydržet zamrazené řádově několik desí- tek let,” ujišťuje mě doktorka Žáková. Také odběrová místnost je poněkud neútulná komůrka. Sperma se tu odeb írá svépomocí do sterilních kádinek. „Někteří s tím mají problémy a už dop ředu upozorňujeme, že pokud by někdo mohl mít potíže s odběrem, tak si múže odnést nádobku a přinést ji do hodiny odběru,” říká soucitně Jana Žáková. „Pom áhají si ti muži nějak? Nosí si třeba erotick é časopisy?” vyzvídám podrobnosti. Doktorka Žáková poprvé znejistí a tvá- ře se jí jemně začervenají. „Tak to opravdu nevím,” Mám trochu škodolibou radost, že se mi konečně podařilo přiv ést ji do rozpaků. DÁRCI Dárci procházejí přísným výběrem. Prov ádí se u nich vyšetření krve, genetické vyšetření a zaznamenají se všechny prod ělané nemoci. Půl roku po odběru pak následuje kontrolní test na HIV. U ně- kterých nevyhovuje množství a kvalita spermií, u jiných genetické vyšetření odhalí chybu v chromozomech. Většinou se jedná o vysokoškoláky, dárcovstv í je totiž placené. „Někteří přicházejí pravidelně, jiní občas na vyzvání.” říká MUDr. Igor Crha, vedoucí andrologick é laboratoře. „Jakmile se od jednoho dárce narodí osm dětí, nesmí se speram dále používat. To aby se teoreticky nesetkali jedinci od jednoho otce.” V případě použití dárcovského spermatu musí podepsat souhlas oba budoucí rodiče a muž stvrzuje, že bude otcem dítěte. Dárce je anonymní. „Nejsme omezeni na manželství, ale na pár. Stejné je to patrně ve většině zemí. Zatím náš zákon neumožňuje, aby se tyto výkony dělaly ženám, které nemají partnera ” dodává docent Ventruba. Nepotvrzuje ani domněnku, podle níž by v budoucnu měly u nás soukromé kliniky nabízet sperma výjimečných osobností. „Spermabanka je problematika velice náročná jak po stránce etické, tak po stránce odborné. Dárci musí být opakovan ě vyšetřeni a pochybuji, že u nás by tyto osobnosti byly ochotny podstoupit zdlouhavou proceduru.” Jiří (27 let):”Sperma jsem dával jako student na vysoké škole. Bylo to trochu z hecu a trochu kvůli penězům. Občas jsem si říkal, jaký je to paradox – za ty prachy jsem pozval kamarádku na víno a pak jsem si musel dávat pozor, abych ji nep řivedl do jiného stavu.” DO ROKA A DO DNE V České republice se umělé oplodnění provádí od roku 1982. Tehdy se zde v Brně na I. gynekologicko-porodnické klinice narodilo první dítě ze zkumavky. Bylo to čtyři roky po jisté Louise Brownové, která má celosvětové prvenstv í. Brněnské pracoviště tuto metodu zavedlo jako první jak v rámci republiky, tak celé východní Evropy. Dnes ji provádějí v Praze, Olomouci, Českých Budějovicíh, Ostravě. V samotném Brně ve Fakultní porodnici na Obilním trhu ji praktikují nadvou klinikách. Další pracoviště po celérepublice žádaj í o členství v Centrálnímregistru asistovan é reprodukce. Kapacita je prozatím nedostačující.“Přijímáme všechny pacientky, které o to žádají,” říká docent Ventruba. „Od počátku byly přijímány tak, jak přišly. Když se to začalo kumulovat, vytvořila se čekací listina, která v určité době narostla na dva až tři roky. V současné době se zájem zvýšil asi proto, že je Praha vyt ížena a přijímáme pacientky z celé republiky a ze Slovenska. Čekací doba se nyní protáhla a je maximálně do jednoho roku.“ ČEKÁNÍ Dagmar, Ellen, Ivana a Marie si přesedly v parku na jinou lavičku. Od zahradn ího domku s rentgenovým pracovištěm je odehanla laborantka. Jaké to je, čekat několik let na dítě, na první záchvěv života v sobě? Ze začátku si říkáte, že máte ještě as, ale když to trvá několik let, je to náročné na nervy. Rozruší vás třeba to, když vidíte kamrádku s kočárkem. A když si pak uvědomí- te, že byste byli sami, že by vás doma nikdo nečekal, život vám připadá až pří- liš prázdný,” přiznává se Dagmar, Marie je plná naděje, těhotenství jí dodává sílu. „Vdaná jsem už patnáct let. Do Brna jezdím šest roků a až letos se to povedlo. S manželem sme oba povahy veselé, takže jsem to snášeli poměrně dobře. Své dítě jsem za každou cenu chtěli. Člověk musí doufat a věřit, že se to podaří.” Všechny čtyři ženy se shodují v tom, že jim po celou tu dlouhou dobu byl man- žel oporou. „Vztah s mužem se spíše upevňuje, než aby se rozpadal,” říká ivana. A Ellen ji doplňuje:”Máte oba spole čný problém, a to vás drží pohromadě.” Někomu by se možná mohla zdát metoda umělého oplodnění příliš umělá. Nepřirozená, jdoucí proti přírodě či bohu. Co je však nepřirozené na dětech? Coje nepřirozené na touze po životě? Dagmar, Ellen, Ivana a Marie si vzaly melou a zachumlané v nemocničních županech odešly na oběd. Mají před sebou náročnou cestu. Dlouhou devět měsíců.

Category: 1994 / 11

NAPSALA: MARTINA HLADÍKOVÁ

„POCIT, STAV DUŠE A ATMOSFÉRA JE PRO MNE DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ PERFEKTNÍ INTONACE ČI PROARANŽOVANÝ BIGBAND A MNOHO TECHNIKY KOLEM BAVÍ MNE BEJT VÍC VE VĚCI, NEŽ KOLEM VĚCI. TAKOVÁ PROSTĚ JSEM…“ VČELY MNE TAK VYCHOVALY – LEPŠÍ LIDI NEZNÁM! (JANA KOUBKOVÁ Z POSLEDNÍHO CD PLESK!) Janu Koubkovou, snad nejkontroverznější první dámu českého alternativního jazzu, asi netřeba dlouze představovat. Kdo by neznal její charakteristický hlas a typický „scatový projev“, který někomu učaroval, jiného provokuje. Právě letos na podzim je nám oběma dohromady pětasedmdesát, příležitost, zůročit naše četná sestkání u skleni čky a rozhovory posledních několika let.

Jaká vlastně jsi, Jano? A proč jsi pořád sama, nebo nejsi? Mnoho se o ní říká – kladného i hanlivého. Ovšem člověk už je takový, černá i bílá, někdy do šedi. Navíc ten, kdo tak okázale dává často všanc sebe sama i své nitro, to má ještě složitejší – víc je na něj vidět. Ale dovnitř – to se (ač- koli si mnozí myslí opak) poštěstí jen málo komu. Profesionální kariéru jazzové zpěvačky zahájila v Jazz – Sanatoriu Luďka Hulana v pětasedmdesátém, když ještě před tím krátce hostovala v divadle Semafor. Pracovala jako televizní hlasatelka, modelka… Zároveň vytvořila úspěšnou dívčí vokální formaci – trio Hot tedy, o tři roky později s Pavlíčkem a Hrubešem Horký dech Jany Koubkové…

MÍJENÍ A POTKÁVÁNÍ. Její muzika mi vlastně nikdy dřív moc neříkala. Sand mne jen facinovaly její improvizace a sóla „na hubu“. „Nudíš se? Tak někdy přijď do Jazz- Art clubu.“ Snad právě díky takovému více méně nahodilému pozvání, bloudíc bezcílně večerním městem, skončily mé kroky jednou v podzemí vinohradské třídy. Podávalo se tu tehdy velmi levné dobré moravské bílé. Tady jsem ji prvně viděla, vlastně slyšela. Janu je totiž nejprve dobře slyšet a pak vám v ústery zazáří její sluníčkový zlatavěžlutý ježek. Když mě bolí srdce, když mám děsnej stres, bolí mě i hlava zrovna jako dnes. • • • Když jsem z tebe divá, chytá se mě děs a za to , že jsem ještě živá, za tomůže jazz! • • • „Z každýho z nás vyzařujou určitý virace, fluidum, a tím pádem si už předem vymezujeme svůj okruh lidí určit ého druhu, dokonce třeba i zvířat, se kterejma přicházíme do styku, komunikujeme a máme chuť komunikovat. A a naopak -ač je to neuvěřitelný – je typ lidí (ženských, chlapů), kteří jako by nebyli. Míjíte se. Je to zvláštní, nevím, v čem to je, ale je to tak. Prostě ty krevní skupiny…“

Třeba i různé vůně, odlišující a charakterizující každého jedince- to je taková obrana přírody. Určitý partnery vyřadí a naopak určitý k sobě připoutaj. Jenomže to už jaksi tak správně nefunguje. Žijeme v době, kdy je každej přepachovaný umělejma pachama, a tím pádem se třeba k sobě nedostanou ti, co se k sobě dostat mají. Pak se sejdou dva, milujou se – voženěj (vdaj) a samozřejmě, že se brzo rozejdou! Protože ty jejich přirozený pachy, který je měly varovat, že k sobě v podstatě nejdou, přebili umělejma. Ženeme se do všech těch umělotin, který nás časem musej úplně vyřídit. Totiž jakmile přestaneme naslouchat těm norm álním přírodním zákonům, kterým člověk podléhá – něco se stane. Pokud si člověk navykne na umělej život, počítače a umělý prachy, na robertky a kdejaký umělý panny, tak opravdu z nás budou umělý roboti. K nečemu se tahleta spotřební společnost dobírá a nutí lidi zapomínat, kvůli čemu tu vlastně jsou. Jsme přece součástí přírody.” • • • Z Reduty do Rock Café tři kroky sou pouhý, občas se tam vyskytnu vytřepat svý mouchy. Mouchy který trpčej život až de z toho děs a za to, že jsem ještě živá, za to může jazz!

• • • Zadrnčení telefonu přerušuje nit hovoru. Moc času nemáme, příští den jede na zahraniční šňůru na Slovensko. Z výrazu její tváře však odtuším špatné zprávy. To nemyslíte vážně. Dva dny před koncertem rušíte celou šňůru?… No to mě vždycky nejvíc dožere. Ta neprofesionalita. Tady půl roku něco připravuješ, organizuješ a dřeš, muzikanti si udělají volno, omluví se z jiných kšeftů, a oni si řeknou „Račej nie!“. Prý nesehnali dost sponzorských peněz. Tak než se o něco ještě pokusit, raději zruší celou práci několika lidí. To je něco tak strašně neseriózního… Umět improvizovat v podstatě ve všem co dělám i mimo mziku, je straš- ně důležitý. Stále se dostávám do situac í, které musím nějak řešit, improvizovat. Život mě totiž naučil, že i těch kšeftů nikdy není tolik, aby jich nemohlo být ještě víc. Žádnej koncert neodřeknu kvůli sobě, nebo kvůli svý kapele. To i kdybych tam měla jít a zpívat sama, nebo vymyslet úplně jinej program či si vypůjčit jinou kapelu, prostě já ten kšeft nezruším. Hrozně si ho vážím. Vážím si toho, že mě pořadatel pozval, aby se tam hrálo. A takový situace mě o to víc nutí něco vymyslet. Třeba i jinak. Tohle jsem se naučila od hulanů a velebnejch. Ti by taky rozhodně kocnert jen tak nezrušili. V tom je to krásný a vlastně to vychází z podstaty jazzu. Prostě, když to nejde takhle, tak to musí jít jinak. A musí to být dobrý. Improvizace, jako hlavní z atributů jazzu, mě opravdu hrozně baví. Je v tom svoboda, můžu si tam vymýšlet, co chci. Jsem částečně i skladatel a jsem v tom Já. Seberealizuji se. V soukromí už je to horší…

Dvě místnosti podpůdního malostranského bytu jsou světem, ve kterém se často snoubí samota a ticho, čas o času narušené útulnými dýchánky s přáteli. Zdi místností nasákly zvuky nejedné zkoušky. Hned od vstupních vrátek může příchozí ještě dřív, než stisknou zvonek, slyšet její preludování. Kolem samé knížky, desky a kazety, na stěnách fotografie světových jazzových mágů. Klečí proti mně na klekačce u svého oblíbeného dubového stolu s obrovským zrcadlem. Popíjíme – jak jinak – střik a rychle přemýšlím kde navázat. Dlouho jsem se neviděly, tak si máme co povědět. Vždycky to ale dopadne stejně. Properem události posledních dnů, co náš naštvalo či potěšilo a pak se hovor pomalu přesunuje do polohy lehkého filozofování o životě, o lidech… V rohu za palmovým listem vedle okna ukrytá prasklina, opředená jemnou pavučinovou síťkou jako tajemná vráska u očí.. „Začátkem letošního roku jsem se měli stěhovat, protože majitel baráku chtěl dělat v průběhu léta rekonstrukci. Neděje se nic. Takže zatím tu jsme, nikdo nás nevyhazuje. Člověk už si časem na určitý nejistoty zvykne. Moc si nedovedu předstvit, že by se tenhle byt stěhoval do panelákové kukaně. „No co. Dalo by se určitě vypůjčit si peníze a dát sem třeba koberec, či lepší kachlíčky do koupeny.Ale mně to vlastně stačí. Teplo, sucho, základní životní potřeby. Chtít víc pro sebe, na to nemá čas. Ale jsou takdy daleko podstatnější věci. Třeba smutné a opuštěné děti, které potřebují pomoc…

Co je na světě hrůzy – když si to člověk uvědomí, připadá si tak trochu nanicovatej. Tady si žiješ v teplíčku, máš co jíst, pít, kde psát, a ještě si můžeš zpívat, co tě baví. A přitom je strašná spousta lidí, který nemají ani to nejzákladnější k lidskému životu. Svoboda? „Ano, tu ti nikdo nemůže vzít. I za nejtotalitnějšího systému si můžeš zachovat svou tvář – ikdyž to někoho více či méně bolí. Snad proto lidé jako já si zvolili tzv. svobodné povolání. Ať už jsme z toho měli prachy nebo ne, ale dělalo se. Když někdo nemohl, tak emigroval. Takže svoboda jednoho samotn ýho vždycky fungovala. Záleží jen, jak moc to chceš. Když to tu třeba Foramana neuspokojovalo, nemohl dělat co chtěl, emigrova. Nikdy nemám chuť něco svádět na režim. Vždycky bylo něco špatně a něco dobře. A vždycky záleželo jen na člověku samotným. Svůj hlas používá jako ná stroj, brilantně ovládá scatové zpívání a improvizaci, ale zrovna tak si schutí zazpívá skladbu s dobrým textem. Daří se jí ovšem i jako organizátorce nejrůznějších akcí, televizních a rozhlasov ých pořadů. V roce 1981 založila Festival jazzových, bluesových a rockových zpěvákuů.

VOKALÍZA. Každé její vystoupení nese punc origina lity, se smyslem a citem pro dané prost ředí. Vždy se jí daří navázat spontánní kontakt s publikem, dětské nevyjímajíc… • • • Když  už  člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, a když kouká aby byl a je a je a je, tak má být to, co je, a nemá být, to co není, jak tomu v mnoha případech je,je,je… Zuzana, Leona, Jana a Radek na percuse. Bezvadná pohoda se slovy Jana Wericha. • • • Mnohokrát už pomohla bezejmenným mladým lidem v rozjezdu, či nalezení jejich místa na slunci. Práce s nimi ji očividně baví a inspiruje. Snad právě proto v poslední době vyu čuje na pražské konzervatoři. Další a další koncerty po klubech, pořady pro mládež  Jazz a závislosti na drogách a alkoholu s odborníky, Pocitové divadlo( One woman show)…

To všechno k ní patří. Má v sobě něco, a proto asi (jak sama tvrdí) není tak dobrá jazzová zpěvačka. Prolíná se to něco ve všech jejích aktivitách. Jako nesmírně pozorný a vnímavý člověk čerpá stále novou inspiraci pozorováním dění kolem sebe, lidí a dětí. „Jo tuhle jsem šla po Karlov ě mostě v tom hrozným letošním vedru, představ si všechny sochy a sousoší jsou tak strašně obalený pavučinama, hrůza! Anebo jdu po Jánském vršku vzhůru po schodech a najednou slyším dva mladé lidi, jak se těší, že se půjdou poslechnout staroměstský orloj! Poslechnout! Oba byli slepí… Q. Jones jednou řekl, že :Jazz je člověk, který o sobě mluví vždycky pravdu! „S tím plně souhlasím, ostatně proto si spolu povídáme.  Denně relaxuje, cvičí, poslouchá staré desky s Ellou či Joplinkou, Bobby MC Ferrinem, Milesem Davisem, ale i Vivaldim… „To že jsem začala dělat jazz, vydupala ze sebe co se dalo, a vím, že bych to mohla dělat ještě daleko líp, ale mě už to tak nebere, abych byla jenom v jazzu, dřela repertoár, improvizace. Stavím na své spontánnosti a aby mě to bavilo. Prostřednictívm jazzu jsem se vlastně vyhoupla do něčeho, co jsem si dala za úkol. Vycítila jsem, že sice nemám žádný extra hlas, ale (abych to nezakřikla) mám schopnost (a jsem ráda, že ji mám), že když si k něčemu sednu a když se do toho opravdu obuju, tak ty lidi přesvědčím.

” • • • Mouchy ze mě vylítaj, když naleju se vínem, vedle mě je Ňákej frajer cejtit naftalínem. Raděj šílím v pohybu, i když mě chytá děs a za to, že jsem eště živá, za tomůže jazz! • • • Má vůbec v takovém kolotoči místo rodina? „Tak to se mi jaksi nepodařilo, i když snaha byla – dokonce ještě trvá. Mus ím říct, že samota je taková moje nechtěná kamarádka, ale co sní nadělám, když se mi tak často věší na paty. Jak víš, v poslední době to se mnou táhl králík Jazzík, jenže v těch letošních letních vedrech ho klepla pepka…“ Nechápu, proč tolik samoty, když vlastně je tě stále vidět obklopenou lidmi, poznamenám. Jen povytáhne obočí, sundá si brýle na čtení a spíš pro sebe si s lehkým úsměvem posteskne: „Kdybych to věděla, tak asi nebudu tak sama…! A děti? Tak to už jsem opravdu prošvihla – vždycky jsem se řídila ideálem, že dítě je plod lásky a on a ona si to přejí – a dítě tak má oba rodiče. Sama jsem měla dva bratry, o deset a o dvacet let mladší, ale nikdy jsme neměli otce – každého z nás to nějak poznamenalo. Nechtěla jsem být svobodnou matkou a jako naschvál jsem měla v životě štěstí na partnery, kteří děti se mnou nechtěli… a že těch dětí mohlo být pět…

” • • • Pak mi někdo potajmu do čisťounkýho vína nalil hnusnou břečku, svinstvo značky lidská špína. Pak vode zdi ke zdi až šel z toho děs a zato, že sem eště živá, za to může jazz! • • • V životě každého občas nastanou situace, kdy se toho sejde najednou tolik, že může člověk snadno skouznout k nějaké té „berličce“. co si budem povídat. I silná osobnost může zakolísat. Jeden čas se o Janě povídalo:“Jó, ta špatně skončí, když tolik pije! Ale co lidi vědí… „Jo, mám ráda víno, někdy říkám bohužel a někdy bohudík. Je to takový moje cigáro. Takdy si říkám, že víno je můj přítel, a hned se ptám, kdy se stane mým nepřítelem? Leckdy jsem si udělala ostudu, která mě pak pochopitelně strašně mrzela…Prostě nic se nemá přehánět a každý má znát svou míru. Tak o to se teď poctivě snažím, protože víno mám fakt ráda, a hlavně tu atmosféru kolem něj – kdy si lidi v hospůdce nebo vinárn ě pokecaj, zazpívaj, uvolněj se. Je jim prostě dobře. Jen vědět, kdy přestat a včas odejít. Cigarety a drogy, to nikdy nebyl můj problém. Jsem emotivní člověk a hudba sama je pro mě tou nejkrásnější drogou, kterou si v hojné míře dopřávám.

• • • Sou dny kdy to vodsejpá a dny kdy se to vleče, vedu pořád monolog, až se mi chce brečet. Ráno se mi nechce bejt, podržím si žílu, jenže jako na potvoru udělám si kýlu. Lísťačka mi nese prachy – bude pitivo, kašlu na všechny ty běsy jde se na pivo, protože stejně je to jedne velikánskej děs a za to, že jsem eště živá, za to může jazz! Oh. Yes! Věnováno všem mužům, kteří toho o ženách ještě moc nevědí… Jana Koubková-Bzzz!

Pin It on Pinterest

Shares
Share This