Category: 1994 / 12

Napsal: Jaroslav Kolář

Seděli jsme na terase jedné z mála fungujících kavárniček v hercegovském Mostaru. Byla polovina září. Desítky netečných lidí se míhaly kolem nás a opět mizely v beznadějném bludišti trosek. Zdi okolních domů dosvědčovaly, že i tady musely létat kulky všemi směry. Nevydržel jsem a zeptal se vojáků bosenské muslimské armády, který seděl naproti u stolu:“Kdo tady vlastně vyhrál?“ Mávl rukou a unaveně prohlásil:“Nikdo.“ Na důkaz pravdivosti rozvinul vítr několik desítek metrů od nás chorvatskou vlajku. Jeho slova potvrdila i další z reportážních cest do znesvářené Bosny a Hercegoviny, kterou jsem uskutečnil o dvacet dní později.

JAK SE (NE)DOMLUVIT. Kdosi kdysi prohlásil, že největší průšvih nastane tehdy, když se lidé přestanou mezi sebou lidsky bavit. V Bosně podobný průšvih nastal. Přesto jaksi nepřekvapuje, že je možné spatřit příslušníky údajně na smrt znepřátelených stran v družném hovoru o čemkoliv. „Jakápak nenávist?“, trpce se usmál čtyřicetiletý muslim, když jsem se ho ptal na jeho vztahy s chorvatskou částí obyvatel města Mostaru.“Tady jsme na tom všichni stejně.“ Příslušníci obou etnik jsou od sebe nerozeznatelní, když vedle sebe stojí ve frontě na vodu u jediného zdroje v celém městě. Bylo nám jasné, že tady se normální lidé mezi sebou dokázali dohodnout velice rychle. Především na tom, že tato nesmyslná válka pokračuje pouze s přispěním skupiny agilních pitomců. Třeba těch, kteří si hned na počátku druhé cesty vystřelili po našem autě.

LINIE? TY JSOU VŠUDE! Uvědomil jsem si vzápětí poté, kdy padesát metrů od nás explodoval osmdesátimilimetrový minometný granát. Stalo se to právě u Mostaru „O.K. Cesta je bezpečná. Hodně štěstí.“ Řekl nám voják Ochranných sil OSN na kontrolním bodě nedaleko onoho města. Kolem se nejméně stovkou prořítila cisterna s naftou. Fotograf Josef prohlásil něco o plánované sebevraždě a čtyřicetikilometrovou rychlostí se jal cisternu následovat. Byla to rána jako z děla. Někdo si po nás jaksi vystřelil. Lhostejno zda četn ík (srbský voják), ustaša (Chorvat), nebo muslim.V konečném výsledku si člověk stejně nevybere. Zkrátka v Bosně se jezdí podle zcela jiných pravidel. „Odepněte si bezpečnostní páry, vypněte autorádio a otevřete okna,“ sdělil nám ještě na vrchním velitelství UNPROFORu v Záhřebu. Odůvodnění bylo následující – bez hrajícího autorádia a s otevřeným oknem je lépe slyšet případná střelba. Odepnuté bezpečnostní pásy umožní v jejím případě rychlejší útěk z vozu. Navíc se jezdí co nejrychleji kvůli možnosti zaměření. Nejlepší je vůbec cestování v konvoji. Na větší skupinu vozidel se snajper tolik netroufne. Samotné auto je však snadným cílem. Některé úseky tzv. dlouhých mílí je radno projíždět v noci se zhasnutými světly. Doporučuje se neprůstřelná vesta, přilba a na oděvu napsaná krevní skupina s Rh faktorem. Po uvážení uvedených rad a faktu, že poslední náležitosti jsem neměli, by bylo zřejmě nejlepší do Bosny vůbec nejezdit. A když už, tak v obrněném transportéru. Touha po pochopení válečného konfliktu však byl silnější než droga.

RAT ROVNÁ SE VÁLKA. Do města Konjic jsme přijeli v podvečer. Stmívalo se a pršelo. Rozbombardovan é město bylo k nepoznání. Dalo se jen vzpomínat, do jakých barů jsme s přáteli ještě před dvaceti dny chodili posedět. „V Konjici si zřejmě už pivo nedáme. Všechno rozstříleli četníci. Nedávno jsem začali s rozsáhlou ofenzivou. Vytlačili jsem četniky z teritoria o rozloze 100 km čtverečních. Probíhá největší ofenzíva od začátku války. Oni se nám však mstí a bombardují město. Minometný granát má dostřel 8 km. Teď je to pravá válka.“ Řekl nám náš starý přítel Avdo Duranovič. Jeho slova potvrdili i novináři z rozhlasového a televizního studia ve městě. Snažili se nám sehnat povolení bosenské armády ke vstupu do osvobozen ých teritorií. Nedali nám ho. „Je válka. Nemůžete tam.“ Znělo odůvodnění náčelníka informační služby čtvrt ého armádního sboru Ivo Rahimiče. Prosté vysvětlení mi zároveň opět připomnělo nejčastější bosenské slovo „rat“ (válka). Používá se doslova při každém příležitosti. „Je válka, nesvítí světlo. Je válka, nefunguje pošta. Je válka, je cenzura. Je válka, je policejní čas, kdy se střílí na vše, co se hýbe bez vyzvání.“ Hodina, kterou jsem právě popisoval, se posunula z původní dvaadvacáté večer na sedmou. Zkrátka válka. A normální našinec nemá co dělat na ulici.

NEJLÉPE VYPADNOUT. Avdův otec nám toho včera zrovna vysvětloval, co že to vlastně ta Bosna je. A jak jsou „Bosňáci otevření všem ostatním. Uvedl příklad bosenského státního znaku. Modrý štít, předělený žlutou čarou. V dolní polovině tři žluté lilie vedle sebe, v té horní poskládané do trojúhelníku. Tři lilie znamenají tři rozli čná etnika a zároveň náboženství – Bosňáci (muslimové), Srbové (pravoslavní) a Chorvati (katolíci). Jejich rozložení naznačuje v symbolu, že dnes znesvářené strany by měly žít pospolu. „V Bosně žili odjakživa všichni společně. Nebráníme se tomu ani teď. V Konjici žijí vedle sebe také Bosňáci a Srbové i v současné době. Srbů je sice menšina, ale necháváme je žít. Tady jsme na tom všichni stejně. Granát si nevybírá, jestli spadne na bosenský nebo srbský dům,“ řekl nám Avdo Duranovič. Naději na konec války však Avdova rodina nevidí. „Avdovi bude za měsíc osmnáct let, bude plnoletý. Česká ho ztracený život v armádě. Do smrti bude střílet četniky. Lépe, když vypadne.“ Zhodnotil starý Avdo Duranovič úmysl svého syna na emigraci. K tomu ovšem potřebuje chorvatské cestovní vízum. Jeho obstarání znamená minimálně cestu do Sarajeva, a to je pro Avda téměř nemožné. Přesto jsme se o to pokusili.

OMYLEM V SRBSKÉM TERITORIU. Tak zvaná modrá cesta vedoucí přes horu Igman je neprůjezdná. Srbové ji ostřelují těžkými zbraněmi. Možná ji lze projet v noci se zhasnutými světly, ale raději vůbec ne. V úzkých serpentinách může jet vozidlo nejvýše třicetikilometrovou rychlostí. Četnický ostřelovač je zaměří jako zajíce v poli. Několik týdnů neprojely po modré cestě ani humanitární konvoje. Na kontrolním stanovišti UNPROFORU nám tedy poradili, abychom Sarajevo objeli ze severu, přes vesnici Kyseljak. „Nejsou tam snajpři, ale mohou se po cestě vyskytovat srbské hlídky. Před vesnicí Ilidža jsou ještě dva kontrolní body UNPROFOU. Tam vám řeknou, zda je cesta průjezdná,“ tvrdili nám příslušníci UNPROFORu. Avdo při slovu četnická hlídka radši vystoupil z auta a my se vydali na cestu. Kontrolní stanoviště tam nebylo ani jedno. Příslušníci Ochranných sil OSN nás zkrátka poslali do srbsk ého teritoria. Scénář byl jednoduchý. Nejdříve nám odebrali všechny doklady, potom klíčky od auta a nakonec po několikahodinovém čekání následovala důkladná prohlídka. „Líbí se mně baterie do diktafonu, dej je sem. To samé filmy. Stejně jste špioni. Ty vypadáš jako muslim“.Hřímal na nás četnik se samopalem v ruce. Nakonec nás pustili s podmínkou, že si musíme vyřídit srbskou akreditaci v Pale. Cesta tam vedla přes sarajevské letiště.

NOC NA LETIŠTI Voják UNPROFORU. se na nás usmíval, ale jeho francouzština bohužel nesta čila k vysvětlení, kudy že se to vlastně do Pale přes vesnici Lukavica jede. Motali jsme se po letišti a okolí jako dvojice pitomců. „Tady je Sarajevo,“ smál se na nás bosenský policista, když jsem se přes ostřelovanou silnici dopravili k jakémusi shluku rozbořených budov. Za chvíli se nám podobně smál srbský domorodec. Za tu půl hodinu ježdění od čerta k Ďáblu jsme mohli nejméně desetkrát přijít o krk. Nakonec jsme cestu do Pale přece jen nalezli. Bylo 20 hodin večer, počasí kolem nuly, tma a kolem Sarajeva se tvrdě bojovalo. Nezbývalo tedy než zůstat na letišti.

SRBSKÝ NÁZOR. Cesta do Pale vedla kolem frontové linie. Hliněný val navršený těsně vedle silnice, zemljanky a vojáci v dlouhých kabátech, choulící se v mrazivém ránu – to vše připomínalo scény z válečných filmů 2. světové války. I na nich bylo vidět, že toho nesmyslného válčení mají plné zuby. Režisér srbské televize, kterého jsme stopem brali do Pale, nám v autě říkal: Naši reportéři natočili množství unikátních záběrů. Možná, že se budou po válce někomu hodit jako dokument. Na presscentru v pale se dozvídáme o posledních událostech, mimo jiné o útoku, jenž si vyžádal dvacet lidských životů. Všichni jsou jaksi nervózní. Nikdo netuší, co bude dál. Potřebnou akreditaci jsme nakonec získali i s přesnými podmínkami co dělat. Srbové daleko více hlídají vet řelce, vydávající se za novináře. „Nemáte na drahý hotel, v autě spát nemůžete, musíte do soukromí.“ Informoval nás jeden ze zaměstnanců presscentra. Dostalo se nám levného bydlení u dvacetileté Táni z presscentra. Mladá dívka v jejím věku má jistě jiné životní plány než od rána do večera pracovat zdarma pro státní apar át a potom ještě dřít na živobytí na malinké zahrádce. „Někdy musíme vystačit i s dvěma DM na měsíc. Kilogram cukru stojí 56 marek, litr benzinu 3 – 4, pivo 6.Žít se nějak musí. Utéct nemohu. Nemám pas a muslimové by mě stejně při průjezdu jejich teritoriem zabili,“ řekla nám Táňa. Na mé utěšování, že se po té nesmyslné válce sejdeme, odpověděla cynicky.“Nevidím konec této války. Vždy, když se schyluje k nějaké dohodě, něco se doslova posere.“ Zprávy z tisku to koneckonců jak mrazivé memento dokazují denně.

Category: 1994 / 12

BÝVALÍ LIDÉ(DOKONČENÍ Z MINULÉHO ČÍSLA)

Bývalí lidé byl název tajné akce Státní bezpečnosti v druhé polovině 50. let. Šlo o „rozpracování, pozorování a evidenci „ všech, kteří měli ještě nějaké vazby k předchozímu, nekomunistick ému režimu. My jsme si zvolili tenhle název symbolicky pro povídání o jiných „bývalých lidech“ – pracovnících StB. Nechceme je ovšem ani rozpracovávat, ani pozorovat, ani evidovat; jen se zamýšlíme nad tím, co po pěti letech po zrušení té tajemné organizace StB o nich a o jejich operacích víme víc, než tenkrát. Přičemž kombinujeme vyprávění Jaroslava K., bývalého pracovníka Státní bezpečnosti z let padesátých a jejího pozdějšího šéfa v letech šedesátých, s tím, co o „bývalých lidech“ a jejich dosud skrytých aktivitách zjistili pracovníci Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB při současném ministerstvu vnitra. ·  ·  ·

V minulém čísle jsme hovořili o padesátých letech. Vy jste vyslovil odvážnou hypotézu (podloženou knihou Stewarta Stevena „Výbušnina“) o tom, že některé politické proces byly vyprovokovány zpravodajskou hrou CIA ve snaze zkompromitovat a rozložit komunistický aparát zevnitř. Pracovníci Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci činnosti StB ale nic takového nepotvrzují; zdá se jim to nepravděpodobné. Zároveň jste ale nakousl téma, které bychom měli podrobněji probrat nyní: tzv. humanizace StB v 60. letech. Co jste tím měl na mysli? Zatímco začátkem 50. let se StB konstituovala z lidí nevzdělaných a v různé míře zatížených válkou (proto také tolik násilí a brutality v jejich metodách), koncem dekády nastupuje nová garnitura. Chytřejší, rafinovanější, kultivovanější. Nový ministr Rudolf Barák zastavil brutalitu, postavil požadavek serióznosti. I když se u něj projevoval silně prvek kariérismu, byla to nepochybně velká změna, protože v čele vnitra se ocitla osobnost energick á, průbojná a zároveň intelektuálně silná. Po něm nastoupil Štrougal a ten šel ještě dál. Především zdůrazňoval, že se musíme důsledně vypořádat s minulostí ve smyslu těch brutalit, které se děly v padesátých letech, a zároveň tlačil na to, aby se naše práce pokud možno odpolitizovala. Jak – odpolitizovala, když vnitro stále podléhalo straně? Dám vám osobní příklad.

Začátkem šedesátých let si mě Štrougal vytáhl z poměrně nízkého postu a udělal mě svým náměstkem. Později jsem se dozvěděl proč: byl jsem pro něj nezkompromitovaný z předchozích let a neměl jsem žádné vztahy k tzv. „věrchušce“. Hned první úkol, kterým mě pověřil, bylo to, o čem se dnes tolik hovoří: hledání Štěchovického pokladu. Jen se tenkrát nemluvilo o pokladu, ale pouze o „archívech“. Řekl mi, že dostali nějaké nové materiály od KGB a od Stasi a že to mám prověřit přes bývalého velitele ženijní školy SS v Hradištku Kleina, který stále ještě seděl ve vězení. Když jsem začal Kleina vyslýchat, odmítal jakkoli komunikovat. Zpočátku jsem nevěděl proč. Až když jsem našel v jeho materiálech poznámku vyšetřovatele z roku 1954, že žádá o povolení. „výslechu prvního stupně“, pochopil jsem. „První stupeň“ znamenal fyzické násilí. Řekl jsem tedy Kleinovi při dalším výslechu otevřeně, že doba mučení skončila, že na ministerstvu jsou teď jiné poměry – a on začal mluvit. Sice byl dál nedůvěřivý, dál toho moc neprozradil, ale něco jsem z něj tím vlídným způsobem přece jen dostal. Prozradil mi například, že ve Štěchovicích jsou pravděpodobně ukryty dva druhy dokumentů. Na podzim 1944 podle něj došlo k tajné schůzce špiček nacistických vědců, ti dospěli analýzou situace k názoru, že válka je prohraná a pověřili ho, aby ukryl výsledky válečných výzkumů pro poválečné Německo. Zatímco archivy, dopravené z Berlína na Bormanův rozkaz v posledních dnech války, už byly ukryté narychlo a zdaleka ne tak precizně.

Věděl jsem, že když nepodlehl týrání, neprozradí pravděpodobně místo úkrytu ani mně, ale zkoušel jsem to všelijak. „Vy jste přece přísahal Hitlerovi,“ říkal jsem mu. „A Hitler je mrtev.“ „Já nepřísahal Hitlerovi – já přísahal Německu!“ oponoval mi. „Podívejte, vy jste relativně slušný člověk, nemáte na rukou z války žádnou krev,“ zkoušel jsem ho nalomit. „Jestli jsou ty úkryty zaminované a jednou to bouchne – jak si srovnáte se svým svědomím, bude-li to stát desítky nevinných životů?“ Tohle na něj působilo; v zásadě byl opravdu čestný člověk, který jen nechtěl porušit vojenskou přísahu. „Vždyť nemusíte nic říkat,“ tlačil jsem dál. „Já vám budu ukazovat různá místa na mapě a vy jen přikývnete nebo zakrout íte hlavou.“ Nakonec jsme se dohodli, že si musí prostřednictvím syna, který žil v Německu, vyžádat svolení od několika osob, aby mohl úkryt prozradit. Syn skutečně přijel i s manželkou, my jsme mu vysvětlili, že už není důvod držet dál Kleina ve vězení, ale musíme nejdřív znát místo, kde je poklad. Klein pak nadiktoval synovi několik jmen a syn odjel s tím, že se ozve. Skute čně se po pár měsících ozval; bohužel ale tvrdil, že ty lidi nemůže sehnat nebo že s ním někteří z nich odmítají komunikovat – prostě nevyšlo to. Skončilo to tím, že jsem navrhl, aby Kleina pustili tak jak tak. Měl už ostatně skoro celý trest za sebou a propuštění navíc mohlo pozitivně zahrát hned v několika směrech. Buď to spolková tajná služba vezme jako projev dobré vůle a dopoví něčím podobn ým; nebo neodpoví, ale pošle komando, které se to pokusí vyzvednout; nebo se to pokusí zničit. Každopádně jsme začali pečlivě střežit celý prostor a pokračovalo to až do roku 1968. Nevyprávím to celé proto, abych uká- zal, jak jsme byli chytří – ostatně výsledek byl stejně nulový – ale abych dokumentoval, jak se za Štrougala změnily metody práce a poměry uvnitř ministerstva. Ovšem byl to právě Rudolf Barák, který zavedl pojem „bývalí lidé“ a zahrnul do něj téměř 75 000 občanů tohoto státu. A Lubomír Štrougal toto „rozdělení“ společnosti nezrušil; jen nechal „bývalé lidi“ přejmenovat na „nepřátelské osoby“. Přičemž se toto označení dál týkalo více než 40 000 lidí.

Já neobhajuju systém jako celek, hovořím jen o tom, že jsme se snažili v maximální míře změnit metody a poměry uvnitř vnitra, aby nedocházelo k tomu, k čemu v letech padesátých. Vím, že to dnes vzhledem ke změnám, které proběhly po listopadu 1989, vypadá jako maličkost, ale Štrougalovi se tehdy podařily do té doby neslýchané věci: oddělit úřad vyšetřování z pravomoci krajských náčelníků a později i posílit funkci prokurátora. To mělo v praxi ohromný význam, protože krajští náčelníci byli hodnocení podle počtu podaných žalob, takže když už bylo nějaké vyšetřování zahájeno, obvykle také skončilo pozitivně. Byť třeba jen formálním rozsudkem. Já sám jsem se zhrozil, když jsem nastoupil do funkce, kolik svazků je rozpracov áno na ředitele nejrůznějších podniků, které se dostaly do hospodářských potíží. Před oddělením pravomoci, o níž jsem hovo řil, by v drtivé většině dříve nebo později skončily obviněním ze sabotáže, přestože v tom ředitelé byli nevinně. Nebo jiný příklad: bylo před volbami a vyhořela fabrika. Jediná fabrika v republice na výrobu oken pro panelové domy. Ve vládě se okamžitě začalo mluvit o sabot áži, která chce narušit bytovou výstavbu a ve svém důsledku vyvolat občanskou nespokojenost před volbami. Pamatuji si, že mi tenkrát Štrougal výslovně uložil, abych tento případ vyšetřil tak důkladně, že nikdo nebude moci vznést ani slůvko pochybností. Samozřejmě to sabotáž nebyla – a on mohl ovšem, jak se říká, zavřít ústa. Jedna osobní otázka: nikdy jste se nebál, že se vám ta dlouholetá práce v takové instituci, jako je StB, jednou vymstí? Ať už se sám cítíte sebevíc nevinný. Už se mi vymstila. Dokonce dvakrát. Poprvé v osmašedesátém, když mi lidé psali na plot u chaty hesla o komunistických sviních, a podruhé, když mě jednou večer v osmdesátých letech cestou od tramvaje přepadl neznám útočník a způsobil mi těžká zranění. Dodnes nevím, co za tím bylo, ale na žádnou disidentskou pomstu to nevypadalo. Spíš na jakousi předem dohodnutou akci, podle toho, jak se chovali přivolaní policisté. Málem jsem tenkrát nepřežil. Ale s tím člověk musí v tomhle povolání počítat.

POHLED Z DRUHÉ STRANY. Po XI. sjezdu KSČ v roce1958 se dostává činnost StB na jakousi dvojkolejnost. Na jedné straně staví schůze politbyra z dubna 1959 do popředí především „preventivní úkoly“, na straně druhé zároveň hovoří se stejným důrazem o „zintenzívnění odhalování třídního nepřítele“. Jak píše František Koudelka ve své studii „Státní bezpečnost 1954-1968“: „Nep řítele“ vidělo politické byro i za některými negativními jevy v národním hospodářství a vytyčilo proto úkol rozpracovat problematiku požárů, špatné investiční výstavby a poruchovosti v národních podnicích, jimiž jsou způsobeny veliké národohospod ářské škody a vyšetřováním důsledně odhalovat, zda nejde o sabotážní akce nepřátel!“ Jenže v červnu 1960 je slavnostně vyhl ášeno, že se Československo stává „socialistickou republikou“ a – jak uvedl Antonín Novotný – proti lidu, „který jde mílovými kroky vpřed k socialismu a komunismu „ už působí jen „pár informátorů z řad bývalých buržoazních vrstev“. Následuje i zmírnění trestní represe; mj. se snižují některé trestní sazby, přesněji se vymezuje princip presumpce neviny, rozšiřují se práva obhajoby. Uvnitř vnitra se tyto změny odrazí předev ším změnou ministra. V červnu 1961 přichází Lubomír Štrougal místo Rudolfa Bráka, který je posléze v roce 1962 dokonce zatčen a odsouzen za „nezákonné hospodaření se státními prostředky“. Obžaloba, rozšířená o „politický dosah“ jeho činů, umožňuje nejen zkritizovat předchozí metody ministerstva vnitra, ale i zavést určité nové pojetí, byť vágně formulované. Ve studii „Výhledy činnosti StB do roku 1970“ se dokonce konstatuje, že práce Státní bezpečnosti není v souladu se stavem společnosti, poprvé se tu veřejně formulují takové samozřejmosti, jako že ekonomickou kriminalitu by měla řešit spíš Veřejná bezpečnost a spoustu případů v armádě by lépe zvládli sami velitelé. Hlavně však žádá značně utlumit boj proti „vnitřnímu nepříteli“, který už dávno ztratil svou sílu, a přenést svou pozornost hlavně proti „vnějšímu“. I když „Výhledy“ nebyly oficiálně schváleny (šly v tehdejší atmosféře až moc daleko), mnoho věcí, které navrhovaly, se skutečně realizovalo. L. Štrougal kritizuje ve svém výkladu k novým směrnicím k květnu 1962 i akci „bývalí lidé“. Tvrdí, že toto „vcelku správné a užitečné opatření“ bylo v praxi „hrubě překrouceno“, takže „mnoho osob bylo evidov áno pouze proto, že byly blízkými příbuznými drobných výrobců, kteří v mnoha případech ani nezaměstnávali cizí síly“. Tím se dostaly do evidenci i osoby, které „plní vzorně své občanské povinnosti“. Počet „bývalých lidí“ je radikálně zredukován (ze 75 000 za Baráka na 40 000 za Štrougala), mizí i sám pojem – ale jen proto, aby dostal jiný název: „nepřátelské osoby“. Nicméně persekuci předchozích let už vystaveny nejsou: společnost se proměňuje, Státní bezpečnost se zaměřuje místo špionáže a podvracení republiky stále více na emigraci a na devizové machinace – prostě blíží se rok 1968. Nový ministr vnitra Josef Pavel navrhuje v roce 1968 změny naprosto převratné. Jejich realizaci ale zmaří srpnová okupace.

Category: 1994 / 12

NAPSAL: LIBOR MICHALEC

Zdálo se, že to bude novinářská bomba, která otřese samotnými základy demokratických principů mezinárodní politiky. Skandál, jakému není rovno, všemožně ututlávaný, ale přesto prosakující na povrch „SUDETY KONČÍ, PROTEKTORÁT ZAČÍNÁ“ zněl pracovní název reportáže. Pro Severočecha, odkojeného sovětskými válečnými filmy, bylo do začátku jasné, na čí straně je pravda. Potichu a prostřednictv ím tisku se vracejí „Sudeťáci“ do Čech, aby obsadili staré pozice. Dokážeme si živě představit, jak může dlouhodobě cílená podpora tisku zmanipulovat například výsledky voleb, nebo ovlivnit přijetí zákona. Například toho o návratu majetku sudetským Němcům.

VLTAVA UND ELBE. Patrně poslední negermánský deník vydávaný v bývalých Sudetech padl v úterý 11. října 1994. Zástupce francouzského vydavatele Soc Press oznámil, že odprodali akcie a. s. Logos, vydavatele Severočeského deníku, rakouskému vydavateli blízkému Pasovu. Diskuse o nezávislosti českého tisku ale v té době už neexistovala, protože už nebyl nikdo z velkonákladového periodika, kdo by mohl hájit nezávislost českého tisku a neútočit přitom na svého zaměstnavatele. A tak před pár lety šokující informace o tom, že nejčtenější seriózní deník této země MF DNES má nového spolumajitel s německy znějícím jménem, pár týdnů poté už nikomu nestála ani za řeč. Systematická německá lavina se rozlévala dvěma směry, příznačně nazvanými podle povodí největších českých řek – Labe a Vltava. Mapa odprodaných titulů brzy odpovídala mapě bývalých Sudet a jako by sledovala logiku přirovnání, také brzy pohltila celé Čechy. Při pátrání po stopách německého kapitálu v českých médiích nás nejvíc fascinovala typicky německá buldočí neústupnost, se kterou dosahovali svého cíle. Příkladně nová tiskárna v Ústí nad Labem byla postavena a slavnostně otevřena v rekordním čase, přestože na začátku stavby scházelo stavební  povolení. Podobným způsobem byly Ministerstvem pro hospodářskou soutěž ČR schváleny fúze, opožděně předložené společností Labe a Vltava až po odepsání smluv. Celkově německá vydavatelství spolkla několik desítek titulů vycházejících na území 75 okresů Čech. Ministerstvo pro hospodářskou soutěž ČR nám řeklo, že se nemůže vyjadřovat k případnému politickému podtextu vzniklému tím, že regionální deníky v pohraničí odkoupila právě společnost, která sílí v Německu. Hospodářské smlouvy mezi společností Labe nebo Vltava a okresními úřady nemůže ministerstvo předlo žit k nahlédnutí, jelikož jsou tajného charakteru. Proslýchá se, že regionální redakce byly odkoupeny za cenu kancelářského zařízení. Ovšem šéfredaktoři odprodaných regionálních deníků nám shodně prozradili, že v redakcích vládne nadměrná spokojenost. Týká se to prý především vybavenosti redakce a dobr é spolupráce s vedením společnosti, která do vydávání regionálního tisku nezasahuje.

STRACH Z NĚMCŮ. Na rozdíl od novinářů ale občané strach mají, což dokazuje i dnes již pověstná statistika. Institut pro výzkum veřejného mínění se v roce 1993 zeptal: „K čemu by přispěl návrat sudetsk ých Němců do České republiky?“ Ukázalo se, že ve vědomí převážné části české veřejnosti převládá názor, že by návrat sudetských Němců ohrozil majetek a jistoty lidí v pohraničí. Víc než polovina spojuje jejich příchod se zpochybněním hranice České republiky a téměř polovina se domnívá, že by došlo k urychlení ekonomického rozvoje pohraničního teritoria. Nejvýznamnější rozdíly podle sociodemografických skupin se objevují podle věku, čemuž jsem začal přikládat význam až o několik řádků hlouběji v textu. Například s tím, že návrat sudetských Němců by ohrozil majetek a jistoty lidí v pohraničí, souhlasilo 85 % dotázaných starších třiceti let, ale už jen 72 % dotázaných ve věku 15-29 let. Výzkum ukázal, že coby typický občan jsem na tom stejně jako převážná část veřejnosti – nepochybuji o správnosti odsunu sudetských Němc ů po druhé světové válce. Odmítáme po druhé světové válce. Odmítáme dialog, stejně jako rozhovory se zástupci odsunutých. Myslíme si, že motivem rozhovorů z německé strany není ani tak možný návrat do Čech nebo mor ální odškodnění, ale hlavně vrácení majetku.

MNICHOVSKÝ DŮM. Sídlo landsmanšaftu v Mnichově je po Čechách proslulé mapou Čech, okleštěných o Sudety, ve vstupní hale. Musíte je pošlapat, ať chcete nebo ne. Rozlehlé sklobetonové sídlo ale hlavn ě fascinuje typicky německým pořádkem. Ve vzorných odstupech je dlouhá chodba přikrášlena obrazy povědomých měst, jejichž názvy, jako Aussig, Leitmeritz, Olmutz nebo Saaz nám cosi říkají. V konferenčním sále právě probíhá jakási konference,na chodbě stojí konvice s kávou a buchty. Valdštejnská jizba, kde je německy napsáno, že se prodávají české speciality, je dnes zav řená. Po chodbách hrdě chodí šedovlas í pánové a paní v halenkách s volánkem. Česky tu prý umí pouze jediný člověk. Kromě landsmanšaftu sídlí v Sudětoněmeckém domě i Sudetoněmecká rada, Sudetoněmecká akademie věd a umění, Sudetoněmecký archív, Spolek Adalberta Stiftera a Collegium Carolinum, Posledně jmenovan á instituce je prý jakýmsi pokra- čováním německé univerzity v Praze a patrně jediný badatelský institut mimo území Čech, který se Čechy speciálně zabývá.

PRESSESTELLE. „Odkud jste?“ ptá se Pressestelle Franze Neubauera mladý sympatický muž Konrad Badenheuer. „Z Ústí nad Labem“. „Ja, Aussig“.“ usměje se vědoucně. „Kdy jste se dozvěděl o odsunu?“ Chápu, že nás testuje. Je to jeho práce tiskového mluvčího. Znát naše názory a co je jejich příčinou. Pro nás je šok, že tady žijí lidé, kteří nás zkoumaj í, pozorují a dělají si nárok na naše města. Pro ně je šok, že o tom nevíme. Nechápou, že je nám to nepříjemné. Člověk, kterému válečné filmy nao čkovaly němčinu jako směsici úsečných povelů, které štěkají sadističtí dozorci koncentračních táborů, stojí proti jinému člověku, kterému stejně intenzívně vyprávěli o hromadném znásilňování šestnáctiletých dívek při „odsunu“ a nikdy neobjasněných vraždách označených jako „srdeční zástava“. Až na základě osobního prožitku mi začíná svítat – tady jde hlavně o GENERAČNÍ PROBLÉM. Poprvé začínám chápat, že pěstov ání jakéhokoli pocitu mezinárodní křivdy je v dnešní globální civilizaci příliš nákladný luxus.

PROFESIONÁLNÍ POLITIK. Podél většiny vozovek v Mnichově jsou transparenty s portrétem politika, kandidujícího ve volbách. Univerzální obličej důstojného muže okolo padesátky, německé rysy, kravata a pevný, ale přitom sebevědomý pohled. Profesionální politici. Jedním z nich je i Franz Neubauer. Pobídl nás, bychom se posadili. Pozoruji neproniknutelnou krajinu jeho tváře. Co se skrývá za vysokým čelem s ustupující pleší, chvílemi tvrdým a pak zas lehce ironickým úsměvem? Jak je namíchána směsice politické kombinatoriky, vysoké bankovní matematiky a zároveň jakási extrovertní potřeba předvádět se? Každopádně jako by se v jeho osudu odrážely celé dějiny „vyhnanců“.

FRANZ NEUBAUER STORY. Stal se synonymem pro „sudetoněmeckou otázku“. Narodil se v roce 1930 v obci Velká Hleďsebe u Mariánských Lázní, kde chodil do národní školy a potom do střední školy v Mariánsk ých Lázních až do roku 1945. V březnu roku 1946 byl transportován do Bavorska. Školu dokončil ve Wasserburgu nad Innem, kde v roce 1949 maturoval. Do roku 1953 studoval práva v Mnichově, poté pracoval u různých firem, mimo jiné i v Süddeutsche Zeitung. Druhou státní zkoušku z právních věd absolvoval v roce 1957. Pracoval pak v daňovém úřadu a později na bavorsk ém ministerstvu financí. V roce 1970 kandidoval do bavorského zemsk ého sněmu za okres Rosenheim. Poslancem byl nepřetržitě až do roku 1986. V bavorské vládě působil od roku 1977 postupně jako státní sekretář ministerstva spravedlnosti, pět a půl roku jako státní sekretář ministerstva vnitra a potom jako ministr sociálních věcí. Od roku 1987 je výkonným ředitelem bavorské Sparkasse a Svazu spo- řitelen, střídavě působí jaké předseda nebo zástupce předsedy správní rady Bayerische Landesbank. V Čechách se prostřednictvím novinových zpráv stal patrně populárnější než v Německu.

Posuďte sami: ŠÉF LANDSMANŠAFTU FRANZ NEUBAUER DO ČECH ÚDAJNĚ POSÍLÁ PENÍZE A MÁ TU STYČNÉ DÚSTOJNÍKY! NEUBAUER KRITIZUJE SPOLKOVOU VLÁDU ZA UZAVŘENÍ DVOUSTRANNÉ SMLOUVY S ČSFR. NEUBAUER KRITIZUJE PROPÚJČENÍ ADENAUEROVY CENY KLAUSOVI.

INTERVIEW. Profesionální politik zná mnoho triků, jak vodit novináře po vyhrazených cestičkách. Například vhodné využití jazykové bariéry. Také původní záměr odhalující reportáže se otáčí o 180 stupňů.

Prý pouze jedno procento obyvatel bývalých Sudet by se dnes chtělo vrátit. Jak velké skupiny lidí si myslíte, že jste mluvčí? Nedá se přesně uvést, kolik by se jich chtělo vrátit. Nevím, kdo zjistil to jedno procento, o kterém mluvíte. Neznám žádný takový výzkum. To jsou čísla, která se objevila v českém tisku.

Jde tedy o prezentaci tohoto problému u nás a mne zajímá váš názor, jak je to ve skutečnosti. Jsou to jen domněnky, nikdo nemůže udělat přesný průzkum, protože by se musel dokázat všech, kterých se to týká. Nevím, kolik sudetských Němců by se chtělo vrátit. Nepovažuji však tuto otázku za relevant í. Je totiž napřed potřeba vytvořit podmínky, za nichž by se sudetští Němci mohli vrátit – stejná práva jako pro ostatní občany, možnost neomezeného pohybu, právo na řeč.

Považuje mladší generace sudetských Němců narozených v Německu Čechy za svou vlast? Čechy považují především za vlast svých rodičů a k jejich vlasti se hlásí.

Dokážete si představit, že byste se vy osobně měl vrátit do Čech a pokud ano, tak za jakých podmínek? Já osobně? Tak především podmínky by musely být takové, o nichž jsem mluvil – stejná práva jako pro ostatní, abych nebyl u vás vystaven jakýmkoli újmám či poškozením. Za splnění těchto podmínek si svůj návrat dokážu docela dobře představit. Je to moje vlast, tak proč bych neměl mít právo se rozhodnout, zdali se chci vrátit? V poslední době se často hovoří o Benešových dekretech. Benešovy dekrety sloužily jednoznačně k vyhnání sudetských Němců. Zrovna včera jsem četl vyjádření špičkového rakouského odborníka na právo, který dokonce označil tyto dekrety za prohřešek proti tehdejší platné české ústavě.

Považujete za normální a správné, že ještě dnes existuje v České republice zákon, který schvaluje zločiny na Němcích a Maďarech? Můžeme na takových základech budovat společnou budoucnost? O tom nerozhodují já, ale vyšší instance. Myslím ale, že mnoho pozitivního se dá udělat v oblasti euroregionů. Ano, euroregiony považuji za velmi rozumnou záležitost, konstruktivní a důmyslnou pro budoucnost, která nás má sblížit. Cílem euroregionů není uvolnění hranic či nastolení otázky o jejich uvolnění nebo zrušení, jak se někteří čeští politici domnívají.

Co by následovalo v okamžiku zrušení Benešových dekretů? Existuje pro ten případ nějaký program? Existuje konkrétní program v tom smyslu, že v prvé řadě bychom uplatňovali právo na sebeurčení a hlavně právo na vlast, z něhož vyplývá právo na návrat do vlasti. Jablkem sváru bude pravděpodobně majetkové vyrovnání, což ukazují i průzkumy obyvatelstva. Myslím, že v prvé řadě bude potřeba navázat dialog, aby mohly být vytvořeny předpoklady, aby se mohl vrátit každý, kdo se vrátit chce. Potom by došlo na jednání o majetku. Přirozeně ten problém existuje, ale neměli bychom omezovat česko-německé vztahy pouze na otázky majetku. Nemohu stále pochopit, že Češi a Němci tu žili spolu celou věčnost bez ohledu na řeč a národnost a teď po staletích se najednou nemohou dohodnout. Spojuje nás kus společných ději, nesmíme věčně stavět do popředí čas, kdy se obě strany dopustily nepravostí. Musíme se víc soustředit na dobré časy, kdy bylo vykonáno mnoho konstruktivního a pozitivního. V tom vidím základ pro budoucnost. Před časem jsem četl překlad jednoho velmi kritického článku z českého tisku. Mrzí mne, že po letech, kdy nás dělil ostnatý drát, chceme totéž místo železné opony vystavět plot odmítání, nenávisti a nacionalismu. Češi i Němci žijí ve střední Evropě a měli by hledat to, co je jim společné. Sudetští Němci chtějí podpořit budování země, v níž se narodili, a měli by získat možnost vrátit se. Z Německa proudí peníze na podporu krajanských sdružení v ČR přes německý landsmanšaft.

Jak se tato podpora projevuje? Mám na mysli, jestli se jedná o investice kulturní nebo ekonomické? V prvé řadě jde o to, aby Němci žijící ve vaší zemi holi rozvíjet svou řeč a kulturu ve svém jazyce. To je také cílem německé spolkové vlády. Jsem smutný z toho, že na jedné straně komunisté a na druhé straně nacionalist é vyvolávají antiněmecké a antisudeton ěmecké nálady, které přepadají i Čechy „dobré vůle“. A proto vítám, když se v tisku objevuje názor, že Češi i Němci patří do středu Evropy a nemohou se uzavřít každý do své ulity. Musí spolu komunikovat. Před sudetsk ými Němci opravdu nikdo nemusí mít strach. Jste výkonným ředitelem bavorské Sparkasse a Svazu spořitelen, střídavě působíte jako předseda nebo zástupce správní rady Bayerische Landesbank.

Mohl byste mi sdělit možnost přímých investic v pohraničí nebo v celé ČR ze strany sudetských Němců? V prvé řadě už nejsem prezidentem bavorské Sparkasse, ale předsedou představenstva Bayerische Landesbank. Společně s německou Bausparkasse (stavební spořitelna) spolupracujeme s českými spořitelnami a už léta máme v Praze svého reprezentanta. Za výbornou považuji i spolupráci s řadou českých bank. Jsem přesvědčen o tom, že pokud existuje tolik kontaktů mezi lidmi obou národností ani politika nemůže zůstat stranou. Je třeba myslet na budoucnost a ne jen na smutné události a zkušenosti z minulosti. Problematiku vztahů mezi Čechy a Němci nesm íme omezovat jen na léta 1939-45. Musíme analyzovat styčné body naší společné historie a na základě zjištěných objektivních údajů se připravit na budoucnost. Česká republika musí vstoupit do Evropské unie. Sudetští Němci budou její vstup v rámci svých možností podporovat. Ale jak už řekli bavorský ministerský předseda Stoiber a spolkový ministr Weigel – kdo chce vstoupit do Evropy, musí doma udržovat evropský pořádek. V právním státě nelze uchovat v platnosti zákon, který schvaluje vraždy a křivdy. Takový postoj by mohl hlavnímu cíli ČR – stát se právním státem škodit.

Co říkáte převaze německého kapitálu v českých sdělovacích prostředcích? Jak jsme zjistili, všechny okresní noviny v pohrani čních regionech odkoupila společnost Labe, Vltava a PNPRESS sídlící v Německu. Shodou okolnosti se jedná o noviny v bývalých Sudetech. Myslíte si, že jde o pouhou náhodu nebo určitý záměr? Labe, Vltava, myslíte vydavatelství v Pasově? Existují německá a bavorská nakladatelství, která vydávají některé noviny na druhé straně hranic, kde mají většinový podíl. Neznám ale žádného sudetského Němce, který by se podílel na vydávání českých novin. Rozlišujte, prosím, mezi Němci a sudetskými Němci. Taková hospodářská spolupráce – to přece není nic špatného. Často se objevuje strach z germanizace, který je ale neopodstatn ěný. Když u nás investují Američané nebo Japonci, máme z toho radost, protože vidíme, že důvěřují naší zemi a našemu hospodářství. A proto v investicích do jiné země nevidím nic špatného. V Evropě, kde chceme mít tolik společného, to bude samozřejmost. Tak jako teď Francouzi, Němci, Angličané investují u vás, tak vy budete jednou investovat třeba právě v Německu.

KŘIVDY JEDINCÚ, TRAGÉDIE NÁRODÚ si mohou navzájem protiřečit, stejně jako pravdy, životní zkušenosti a mezinárodní právo, Vyhnanci ze Sudet, kteří spravedlivě prohráli druhou světovou válku jako národ a nespravedlně byli vyhnáni jako lidé, poctivou prací zbohatli v Bavorsku i jinde po Evropě tak, že my je budeme dohánět celá desetiletí. Je to spravedlivé nebo nespravedlivé? Během rozhovoru padlo při tlumočení do němčiny slovo „Sudeťáci“. Cítil jsem, že Franz Neubauer na nepatrný okamžik ztuhnul, jako by ho uštknul jedovatý had. Za jakých okolností asi tohle slovo před lety slýchával? Představuji si vnímavého patnáctiletého chlapce z Mariánských Lázní, který okolo sebe vidí mnoho nespravedlností, ponižování a nenávisti. Snadno lze odhadnout příčiny horečnaté činnosti při pozdější cestě za úspěchem. Dnes tu stojí naprosto jiný Franz Neubauer, člověk, který dosáhl v politické i bankéřské dráze vrcholu. Ale kdesi hluboko v něm možná vězí patnáctiletý chlapec, kterému zbývá dosáhnout už jen jediné – omluvu za „odsun“ a zrušení Benešových dekretů.

KONRAD BADENHEUER STORY. Mnichovský spisovatel Peter Becher tvrdí: „Málokdo z nové generace sudetsk ých Němců, se zajímá o ´sudetoně- meckou otázku´.“ Představitelé landsman šaftu podle něho každoročně demonstrují svou existenci německým i českým novinářům a zejména sobě v počtech, které neustále klesají.

FRANZ NEUBAUER STORY se chýlí ke konci, aby bylo nahrazeno životním příběhem další generace. Konrad Badenheuer je mladý sympatický muž právě z oné další generace Němců, která se narodila v Německu. Choval se k nám příjemně, decentně, obětavě a mile. Kvůli nám zůstal v práci až do tmy a domů se prodíral na bicyklu několikaproudou lavinou silných německých vozů a ještě silnějších výfukových zplodin. Udělal pro nás víc než musel, všechno, co bylo v jeho silách. Proč bychom my měli být nepřátelé? Národnostní a z nich vyplývající geopolitické problémy jsou prostě pro diváky satelitních televizí něco tak předpotopního jako dinosauři. Pomalu mizí ze světa stejně jako berlínská zeď, ostnaté dráty nebo tuzexové bony. Za několik let umře toto století a s ním patrně i otázky typu „sudetoněmecké“. Pokud ovšem nebudeme aplikovat sice nepravděpodobný ale o to varovnější „jugoslávský model“.

Autor děkuje za jazykovou výpomoc MARTINĚ COUFALOVÉ

Category: 1994 / 12

NAPSAL KAREL KÝR

Vyslovíme-li INTERPOL, u mnohých lidí to budí respekt. Před Interpolem se můžete ukrýt snad jen v Antarktidě. Zastoupení má ve 170 zemích. Proto, když se mi do rukou dostala publikace (Copyrigt 1991 scientology Kirche Deutschland e. V), začal mi při četbě málem růst na hlavě můj řídký porost. I člověk neznalý německého jazyka si přeloží, že se jedná o kriminální aktivity policejní organizace. Protože tuto publikaci vydali scientologové, obrátil jsem se na vedouci dianetického centra v Praze Ivu Mejstříkovou se žádost í, zda bych tyto informace mohl použít. INTERPOL KONTRA SCIENTOLOGICKÁ CÍRKEV Za několik dní mi Iva Mejstříková sdělila: „Z USA, ústředí scientologů, přišel zákaz cokoli z publikace citovat.” O co ve výše zmíněné publikaci vlastně jde? Scientologická církev byla přes čtyřicet let pronásledována, a až poté byla v mnohých zemích povolena. Scientologové jsou přesvědčeni, že přísun různých zpráv o jejich aktivitách pochází ze Spojených států skrze spojky FBI a CIA a dostává se do objemných akt Interpolu. Interpol je podle scientologů k rozšiřování dezinformací vhodný hned třikrát. Za prvé: protože je nest átní organizací, je nad zákonem jak ékoli země, může volně hromadit tajné dokumenty a rozšiřovat je do všech končin. Za druhé: písemnosti, které nesou autoritativní razítko Interpolu, se považují za pravdivé. Za třetí: má desítky let starý vztah k FBI, prý jednomu z hlavních zdroj ů falešných zpráv o scientologii ve Spojených státech. Takový je tedy názor scientologů. Ale vraťme se k publikaci. Proč je kolem ní takový rozruch? Titulní stranu tvoří fotografie gener álního sekretáře Interpolu Raymunda Kendalla v přátelském rozhovoru s panamským diktátorem Manuelem Noriegou. Dále jsou v publikaci zmínky o tom, že prezidentem Interpolu byl v letech 1938-40 gestapák Otto Steinhausl, 1940-42 nechvalně známý Reinhard Heydrich a potom Ernst Kalten-nbrunner. Scientologové tvrdí, že jako první odhalili, že od roku 1968 do roku 1972 byl prezidentem Interpolu bývalý esesák Paul Dickopf (SS číslo 337259). Zajímavé jsou i další informace, které publikace nabízí, například o struktuře Interpolu, o politických aktivitách. Pozoruhodná je i kapitola, která pojednává o Interpolu a obchodu s drogami. INTERPOL V ČECHÁCH Po rozmluvě s Ivou Mejstříkovou jsem se vypravil na Prahu 4, do Lhotecké ulice 100, kde je Vysoká policejní škola a kde také sídlí Interpol. Protože šéf české pobočky Interpolu nebyl přítomen, předložil jsem publikaci jeho zástupci PhDr. Vratislavu Grégrovi, který si ji nejprve pře- četl a po týdnu se k celé záležitosti vyjádřil: „Nedá se říci, že by v té publikaci byly vyloženě lži,” řekl pan Grégr. „Ale fakta jsou vytržena z kontextu. Jako novinář víte, jak se dá s informacemi pracovat.” „Scientologové tvrdí, že spolupracujete s FBI a CIA a rozšiřujete o nich dezinformace.” „Samozřejmě, že různé bezpečnostn í služby spolu spolupracují, ale s CIA Interpol nespolupracoval. V CIA si mysleli, že mají patent na rozum, že nikoho nepotřebují a rvalo jim dlouho, než přišli na svůj omyl. Nehledě na to, že my jsme mezinárodní kriminální policie, nezabýváme se politikou, nábožensk ými hnutími a ni ničím podobným.” Lidé z pražského ústředí viděli publikaci poprvé a tudíž se k ní nechtěli vůbec vyjádřit. Nakonec pan Grégr řekl, že mnoho věcí v knížce s týká centr ály Interpolu a musí se k ní proto vyjádřit především oni. Ozval jsem se znovu za čtrnáct dní a pan Grégr mě odkázal na styčného důstojníka pana Koukala, který prý s centr álou mluvil. Ten mi pak řekl: „Centr ála Interpolu samozřejmě tu publikaci zná. Ale udělala se Scientologickou církví dohodu. Oni nebudou napadat Interpol a my jim dáme pokoj také.” „Tedy je to takový pakt o neútočení?” „Dalo by se to tak říci.” „Mohl bych znát obsah smlouvy?” „Nejsem zplnomocněn vám to sdělit. Budete se muset spojit s centrálou Interpolu v Lyonu.” Více jsem nepochodil. Na druhý den po této rozmluvě jsem zašel za Ivou Mejstříkovou. „Víte o tom, že ústředí Scientologické církve v USA a Interpol spolu uzavřely dohodu?” zeptal jsem se. „Ano, vím,” odpověděla mi Iva Mejst říková. „To byl jeden z hlavních důvod ů, proč přišel ze Spojených států zákaz cokoli z této publikace tisknout a citovat.” „Znáte obsah té smlouvy?” „Ne, neznám.” DOPIS INTERPOLU posíláme s žádostí o vysvětlení celé záležitosti. Zajímá nás, proč byl v letech 1968-72 prezidentem Interpolu Paul Dickopf, který měl údajně nacistickou minulost, názor centrály na kapitolu Interpol a obchod s drogami, pozadí společné fotografie generální- ho sekretáře Interpolu s Noriegu a samozřejmě údajná smlouva mezi Interpolem a Scientologickou církví. INTERPOL ODPOVÍDÁ KOKTEJLU Z centrály Interpolu v Lyonu nám odpověděl samotný generální sekretář Raymond E. Kendall. Jeho odpověď přetiskujeme v plném znění: „Zmínil jste se o problému informací zveřejněných před několika lety v publikaci ´INTERPOL, Eine in kriminelle Akktivitaten verwickelte Polizeiorganisation´. Tyto informace byly samozřejmě dlouhodobě projedná- vány a od okamžiku, kdy se v letech 1989-90 publikace poprvé objevila, již Interpol mnohokrát reagoval na tato nařčení. K první otázce týkající se Paula Dickopfa – takzvaná nacistická historie Interpolu byla v scientologických kruzích uveřejněna více než před deseti lety, když někteří členové této organizace byli vyšetřováni pro spáchané trestné činy. V následující kampani proběhlo policejn í i soudní šetření ve Španělsku. Je velice dobře známo, že po okupaci Rakouska nacisty bylo ústředí Interpolu převedeno do Berlína a že úředníci Třetí říše obsadili křesla prezidenta mezin árodní kriminální ústředny. Žádný stát ani osoba nebyly schopny zabránit těmto skutečnostem a my nevidíme dů- vod, proč by Interpol měl nést odpovědnost za tyto věci, které se udály před desítkami let. Ohledně pana Dickopfa, vůči němuž byla po jeho smrti vznesena různá obvinění – informace, kterou jsme získali před mnoha lety, prokázala, že se po určitou dobu skrý- val ve Švýcarsku. Neexistuje žádná evidence, která by prokázala že se provinil válečnými zločiny. Po druhé světové válce se stal zástupcem své země v Interpolu a v roce 1968 byl zvolen generálním shromážděním do funkce pre-zidenta této organizace. Ke druhé otázce, týkající se Interpolu a mezinárodního obchodu s drogami: Je zcela jasné, že Interpol nebyl nikdy zapojen jakýmkoli způsobem do obchodu s drogami. V naší organizaci je nemožné, aby něco podobného bylo uskutečnitelné. Je ovšem pravda, že na konferenci v Panamě v roce 1987 byla předána podle všech pravidel a praktik generálu Noriegovi, jako reprezentantu své země, pamětní medaile. Medaile, kterou obdržel, nenesla žádná věnování a byl na ní pouze emblém Interpolu a na zadní straně vyrytý nápis St Cloud Interpol Headquarters. Za podobných okolností jsou úředníci předsedající jednání obdarováni sponami a plaketami s emblémem Interpolu Je ohromný omyl tvrdit, že toto je u Interpolu nevyšší vyznamenání. Tím je bronzová medaile za mezinárodní úspě- chy v boji s organizovaným zločinem. Není pochyb o tom, že určité prameny obviňovaly Noriegu ze zapojení do obchodu s drogami, ale nebylo tomu tak až do února 1988, kdy byl v USA ofici- álně obviněn z těchto činů. Je velice lehk é přepsat historii se zpětnou platností na základě informací, které se později stanou dostupnými. A je celkem jasné, že v té době téměř všichni ignorovali roli, kterou generál Noriega hrál v obchodě s drogami. Ke třetí otázce, týkající se smlouvy mezi Interpolem a scientology – žádn á taková neexistuje. Je pravda, že jsem se setkal se zástupcem scientologick é sekty po rozhodnutí americk ého daňového úřadu, který uznal scientology jako náboženskou skupinu. Na této schůzce jsem zdůraznil, že práce generálního tajemníka naší organizace je založena na respektová- ní národní suverenity a že nemá mand át na to aby vyšetřovala Scientoligickou církev. Po této schůzce jsem se rozhodl – po následném požadavku scientologů – poslat NBC kopie knih „Co je to scientologie”. Mým cílem bylo ukončit roztržku mezi námi, vyjasnit role obou stran v této záležitosti a zajistit, aby scientologové přestali s útoky na generální sekretariát Inter-polu.”

Category: 1994 / 12

Grafolog a hypnolog PhDr. Petr Živný: Lidé na celém světě mají z hypn ózy strach. Domnívají se, že v hypnotick ém stavu ztratí vědomí, budou manipulováni a prozradí na sebe něco, co by jinak neventilovali. Když jsme si vyměňovali adresy, hluboce jsem zalitovala, že nemám vizitku. Jen co dostal mé „znaky” do rukou, neudržel se a utrousil: „Tak, a mám první vzorek pro rozbor písma. ” Nějak jsem opomenula, že je autorem knihy Co může říct písmo a jedním z prvních grafologů, kteří si před časem na našem území začali touto disciplínou zabývat. Nicméně, otázkám dr. Petra Živného, hypnologa a psychoterapeuta, profesora psychologie na Mezinárodní Univerzitě Nové Medicíny (UIM), jsem už neunikla. Rozhovor bych charakterizovala zcela lakonicky – něco za něco. Zatímco pro mne znamenal odpovědi na otázky z oboru hypnologie, měla jsem pocit, že dr. Živnému poskytuji další ze studijn ích materiálů. Na otázky odpovídal monotónním nikoliv nezúčastněným hlasem, jemu ž byly vzdálené italské sinusoidy, třebaže právě italštinu už delší dobu používá v daleko větší míře než češtinu… Kdy ses s hypnologií setkal? Ve druhém ročníku studia psychologie jsme měli seminář autoregulační techniky (technika, kterou můžeme regulovat svou psychiku – pozn. aut.), kde nás do problémů hypnologie zasv ěcovali. Nejprve teoreticky, ale brzy i v praxi. Dostali jsme k dispozici laborato ř, která byla naprosto odhluč- něná, a v ní jsme si to mohli odzkoušet. Ocitl jsem se s jednou kolegyní v laborato ři, kde jsem ji měl hypnotizovat. Text jsem četl z papíru. Strašně se mi třásly ruce, nicméně upadla do hypnotick ého stavu. Stalo se tedy to, co papír předpovídal. Co na něm bylo? Že se dívá na určitý lesklý předm ět, že se jí oči zavírají, víčka stávají těžšími a těžšími… … a když upadla do hypnotické- ho spánku? Srdce mi bušilo a měl jsem hrozný strach, jak to všechno dopadne, proto že poprvé jsem si vlastně zahrával s lidskou psychikou, navíc své kolegyn ě. Můžeš mi ten stav popsat z vlastn í zkušenosti? Je to stav, ve kterém neztrácíš vě- domí, všechno slyšíš, ale nemůže s tebou nikdo manipulovat proti tvé vůli, proti tvým etickým zásadám i princip ům. Pokud člověku, jenž tě hypnotizuje, věříš, tak vše, s čím souhlasíš, se může stát. To znamená, že jsem „mimo”, ale ovládají mne pocity důvěry a ned ůvěry, vnímám, reaguji? Ano, zůstáváš aktivní. Hypnotizér vysílá určité podněty, které na tebe dopadají a ty je ztvárňuješ. Buďto je přijímáš nebo odmítáš anebo podle svého upravuješ. Podle toho pak určit é věci prožíváš v psychice i fyziologicky. To znamená pocit tepla nebo zimy, tíže nebo lehkosti, pocit uvolněnosti, pasivity nebo naopak velké aktivity. Ale pokud se mám vrátit ke svému prvnímu případu, svou kolegyni jsou potom ze stavu, který nazýváme hypnotick ý, uvedl zpět do stavu běžného (ne normálního). Když otevřela oči, řekla mi: „Pane, ty seš dobrej.” Tato věta rozhodla o mé budoucí profesionální orientaci. První úspěch mohl být i otázkou náhody… Věřil jsem si, protože reakce kolegyn ě byly natolik pravé, že je nemohla simulovat. Potom nás hypnotizoval – celý ročník najednou – dr. Z. Kaťák z katedry psychologie UK. Ale já se bránil, protože jsem se nechtěl zesměš- nit před ostatními, takže to nefungovalo. Zesměšnit? Bál jsem se, že začnu něco nepat- řičného dělat nebo mluvit. Prostě jsem se neuvolnil. Tím jsem si vlastně ově- řil, že hypnóza není něco, co s tebou manipuluje nebo tě ovládá, že v podstat ě záleží na tom, zda se hypnotizovat necháš. Pak jsem si ale řekl, že pokud chci hypnotizovat druhé, musím sám na svou kůži poznat o co jde. Studium psychologie jsi ukončil v roce 1985 a ještě s čerstvým diplomem odjel do Itálie. Tam jsi absolvoval kurs psychologie písma a hypnologie. S grafologií ses mohl uplatnit jako soudní znalec, kdežto hypnóze ses mohl věnovat pouze příležitostně… Přihlásil jsem se do kurzu hypnó- zy v psychiatrické léčebně v Kroměří- ži, který už léta vedl profesor Kratochvíl. Ten napsal i několik odborn ých knih. Pokud bych srovnával bývalé komunistické země, pak v Československu byla tato disciplína na nejvyšší úrovni. K nám se jezdili učit i Poláci, Rusové a Maďaři. Oficiálně? Nebylo to zakázá- no. Psychoanalýza byla viděna nerada, ale hypnóza měla celkem dobrý „prů- chod”, akorát chybě- la soukromá praxe. Protože je velmi nam áhavá, dělalo ji jen pár fandů. Já se jí začal privátně věnovat až v Itálii. Mohl jsem se velice úzce specializovat a vlastn ě se jí živit. Později jsem se zúčastnil kursu v Sovětském svazu u hypnologa profesora V. L. Rajkova. Může hypnotizovat každý nebo jsou potřebné specifické vlohy, nap říklad nadání? Hypnotizovat může téměř každý analfabet. Důležité je však hypnotizovat dobře. V každém případě je hypnotiz ér člověk, který buďto vzbudí u druhého stoprocentní důvěru anebo jej dokáže uvést do zmatku. Pro léčebný účinek je samozřejmě důležit ější důvěra. Ale na venkovských slavnostech často pouťoví hypnotizéři předváděli právě způsob zmatku, kdy hypnotizovaný předmět přestane myslet, jako když se zamiluje a prožívá realitu víc citově než rozumem. Co je pro hypnózu důležité? Dva elementy – sugesce a stav transu. Sugesce vlastně znamená, že určit é tvrzení přijímáš bez kritické analýzy. Díváš se na hnědou tužku, ale akceptuje š tvrzení, že je černá. Když na tebe budu mluvit pomalým monotónním hlasem, že se tvá víčka stávají těžkými až se zavírají, že cítíš tlak, který ti je zaví- rá, budeš se pomalu dostávat do transu. Teprve když se spojí stav transu se sugescí, mluvíme o hypnóze… Hypnos se z řečtiny překládá jako spánek… Většina lidí se domnívá, že hypnó- za je spánek či jeho forma. Výzkumy ukázaly, že jde o omyl. J. Braid, který s tímto názvem přišel jako první, nezvolil adekvátní výraz. Obecně lze říci, že nevíme, co je hypnóza, my ani po- řádně nevíme co je psychika. Můžeme ji popisovat, ale podstata hypnotické- ho stavu nám není známa. Ke kterému výkladu se přikláníš ty? K tomu, který říká, že hypnóza neexistuje. ??? Existuje klinický přístup, který tvrdí, že hypnóza je specifický stav našeho organismu. Je chápáno jako celek – stav mezi spánkem a bděním. Pak je tu názor Barbera, který říká, že hypnóza jako stav neexistuje, že je to odpověď organismu na impulsy, které vysílá hypnotizér, protože všechno to, co obdržíme v hypnóze, získáme třeba i v jiných stavech – meditace, jógy. Vycházím z toho, že hypnóza jako samostatn ý stav organismu neexistuje, ale že pokud působíme na člověka, vyvoláváme určité změny v psychice a ve fyziologii, které potom souhrnn ým názvem můžeme označit jako hypn ózu, i když tento název není přesný. Na čem je závislý úspěch hypnotizov ání? Hypnotizér musí vzbudit totální dů- věru a hypnotizovaný se musí cítit uvoln ěně. Nechat se hypnotizovat znamená naprosto se uvolnit a věřit. Úspěch tkví v tom, zda-li se při prvním setkání s terapeutem vytvoří kontakt a při dalších schůzkách se zvětšuje nebo zmenšuje. Jsme všichni hypnabilní? Teoreticky ano. Z praxe však víme, že asi pět procent populace lze považovat za nehypnabilní. Jsou to jedinci s určitými psychickými abnormalitami. Lidé, kteří trpí nesoustředivost í, mají rychlý let myšlenek tzv. „Fly of Ideas” (i když v tomto případě je možné volit typ hypnózy, který je uvede do takového zmatku, že vlastně předběhne jejich tok myšlenek). U osob, které jsou nesmírně podezírav é – paranoici – které mají strach nap říklad zavřít oči a uvolnit se, je hypnózu také velmi obtížné vyvolat. Špatná komunikace je i u pacientů se schizofrenií. Co bylo tvým zájmem v Itálii? Upoutala mne myšlenka hypnoantikoncepce. Metoda se roku 1986 dostala i do Československa. Vznikl projekt, který byl schválen ministerstvem zdravotnictví a prováděn v Ústavu péče o matku a dítě v Podolí. Tento výzkum ale prokázal, že na československ é populaci se ta to metoda neosv ědčila. Jak myšlenka hypnoantikoncepce vznikla? V populaci se vyskytuje určité procento žen, které nemohou otěhotnět, přestože lékaři nenajdou žádnou pří- činu. Tento stav můžeme označit jako tzv. psychosomatickou interfilitu. My v takovém případě provádíme za pomoc í hypnózy relaxaci a dáváme posthypnotické rozkazy. Patologické změny, které se v orgánu vytvořily, například uzavření vejcovodů nebo kyselost ve vagíně odstraníme. Řekli jsme si, že když lze patologické změny v organismu odstranit, mohli bychom je také hypnoticky vyvolat. Takže jsme situaci obrátili a uměle vytvářeli v ženě blok, aby nepřišla do jiného stavu. V některých případech se to skutečně podařilo. Jsou dokonce ženy, které mají schopnost zablokovat se samy. Ovšem ukázalo se, že v masovém mě- řítku se tato metoda neosvědčí, že je nepoužitelná, takže se od ní ustoupilo. Je to škoda, protože by bylo bezvadn é, kdyby se početí dalo takhle řídit. Věnuješ se i výzkumu v oblasti výuky cizích jazyků? Jedná se o psychoaktivační lingvistickou metodu (PALM), v níž shrnuji zkušenosti sugestopedologie profesora Rajkova, kteří se snažili pomoc í hypnózy ovlivnit proces učení. Sám jsem pokračoval dál a rozvedl tuto práci, až jsem vytvořil zmíněnou metodu, která slouží jako trénink těm, kteří se chtějí učit cizí jazyk nebo mají probl émy při studiu. Jak to probíhá v praxi? Obnáší to deset sezení s hypnologem. Ta první jsou zaměřena na stanoven í diagnózy , tedy příčiny neúspěchu. Pak vytvořím určitou strategii, dle které postupuji a pomalu ovlivňuji pacientovu vůli, motivaci, návyky, nevědomí a vytvářím jeho aktivaci, to co se v psychologii nazývá zaměřenost. Ve výsledku dosáhnu toho, že dotyčný se stane jakoby posedl ý studiem cizího jazyka, navíc látku, kterou si prostuduje, si dobře pamatuje a nebojí se ji v praxi použí- vat. Na kolika lidech jsi tuto metodu ověřoval? Asi na dvouch stech, ale ve většin ě případů jde zatím o experimentální fázi. Máš mezi pacienty také děti? Ano, ty jsou nejlepšími pacienty. Na rozdíl od dospělých mívají větší důvěru, nepodezírají a ztotož- ňují se s mými slovy. Nejčastěji přich ázejí s problémy ve škole nebo se bojí tmy a nemohou večer usnout. Pracuje se s nimi krásně a navíc je zde velká šance, že když pomůžeš včas, tak dítě zachráníš. V mladším věku je psychika velmi pružná, tak- že její ovlivnění je snažší. Dopřáváš si taky autohypnózy? Ano, to dělám velmi rád. Prostřednictv ím vlastního hlasu, který mohu mít i nahraný na kazetě, si například 150krát po sobě opakuji, že se mi den ze dne daří lépe a lépe, až to začínám cítit. To máš tedy na sebe velký vliv. Ano, na sebe i na některé druhé. Ivana Bachoríková Václav Holič Richard Köhler

Category: 1994 / 12

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ

Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak tomu neuvěřím,“ řekl ředitel Divadla Bolka Polívky Petr Bílek, který se vrátil z toalety a utřel si orosené čelo. Na WC se schoval před borcem Ondoněm, který v hospodě v Olšanech předváděl své oblíbené číslo: tanec s pilou. Když to na Ondoně přijde, posype se před odchodem do hospody pilinami a bere do rukou motorovou pilu. Teď seděl Ondoň proti nám a s místním pořezem Dubem, který Bolka částečně inspiroval k filmu Dědictví, se nebezpečně popichoval. Při výměně názoru Ondoňova ruka často sklouzávala k rukojeti pily. Jako by pouze tahle mašinka byla jeho největší jistotou. Přemítal jsem o tom, jak Ondoň vítá každé ráno pohledem na pilu, jak je s tou „kamarádkou“ srostlý, jak po cestě z hospody řeže strom za stromem a jak by bez ní asi žil: byl by patrně bezbranný, vyřízený“ Do mých úvah se zakrojil zlověstný řev pily, kterou šel Ondoň mezitím nastartovat před hospodu. Vnikl do sálu a tanec, který s ní předvedl, způsobil u štamgastů rozličné reakce. V extázi pouštěl pilu na plný plyn, přičemž svou kreaci doprovázel výkřiky typu: „To čumíte, je to jako samopal! Hahaha!“ Před obličejem Bolka Polívky šermoval ve vzdálenosti několika decimetrů. Bolek se na židli ani nepohnul a se stoickým klidem se usmíval. Pochopil jsem, že dnes se naše interview neuskute ční a že své nervy patrně ukonejším mokem z olšanské pípy. Večer jsem se pokusil paní Chantal vyprávět, co se přihodilo. „Tý brďo, já vědět, že Bolek být blázen. On jednou přijít a končetina nemít,“ řekla tuším doživotní družka Bolka Polívky.

Pane Polívka, stále čekám na okamžik, kdy vás uvidím unaveného. To aby mi trochu stouplo sebevědomí. Ještě se necítíte unavený? Někdo říkal, že mám takovou nemoc necítit únavu. Rozumíte, v okamžiku, kdyby byl někdo unavený, by šel spát. A pokud by se probudil a měl by kocovinu, nasnídal by se, a šel by třeba zase spát – to je krásné to „by“ – ale v mém případě se dostanete tak daleko, že jdete třeba do hospody a už tam sedíte. Člověk, který necítí únavu, si musí pro sebe najít vzorek. Třeba u někoho imaginárního nebo u kamaráda. V tomhle okamžiku by Rosťa Sarvaš byl unavený a asi by šel spát. Půjdu tedy spát taky. Ale jak vás tak znám, v tomhle okamžiku by Rosťa Sarvaš nebyl unavený a chlastal by dál, takže já taky chlastám dál. Chápete, já se tedy nemohu nikdy cítit unavený. Jednou únava přijde. A bude hladová, protože bude cítit manko.

Nebojíte se? Mám několik důkazů, že nežiju nejlepším způsobem. Chantal mi před deseti lety říkala: „Bolku, ty stále někam chodit, pít moc, uvědom si, že za patnáct let ty mít padesát.“ Tenhle absurdní argument mi moc strachu nenahnal. Jeden francouzský klaun, který je z nějaké šlechtické rodiny, tedy z bývalých francouzských socialistů, mi po dvoudenní prodloužené večeři tvrdil: „To se přece jednou musí projevit. Dávám ti tak tři roky.“ Ale to už je víc než pět let. Dával mi tedy méně než mi bylo dáno.

Kde berete energii? Vím, že se pokaždé těšíte na představení. Berete energii z publika při hraní? To, co říkáte, je docela možné, já si to ale neuvědomuji. Pravdou je, že mě představení pokaždé osvěží. Mockr át se mi stalo, že když na mě lezla nějaká chřipka, odehrál jsem představení a nákaza zmizela. Ono to ale nemusí být zásluhou energie. Primitivněji řečeno, vypotím se, vyblbnu a vyskotačím. Zahraji si na zdravého člověka a tvůrčí vnitřní aktivita, která je s tím spojená, z vás může přihlouplou chřipku vyvést. A není nic lepšího na kocovinu než si zahrát představení. Klaun musí vysílat pozitivní energii.

To znamená, že tu negativní v sobě přeměňujete anebo ji vůbec nepřijímáte? Já jsem takový ambulantní lidumil. Hodně lidem se snažím pomoci, ale na některé nemám tolik času, kolik bych chtěl. Mám dojem, že jsem skautským příkladem takové turistick é zblblosti. Spousta problémů, které mě potkávají se rozplynou do mých skečů, představení, jak se říká do tvorby. Například když jsem trpěl, protože mi umíral někdo blízký, napsal jsem POSLEDNÍ LEČ. Je to o stáří a umírání a jak je možné se tomu bránit a nacházet novou sílu, i když jde o senilní starce na pokraji hrobu. Když jsem byl kvůli vojně několikrát v blázinci – bylo mi tehdy blbé být dva roky na vojně v okupované zemi – tak už tehdy mě napadlo, že některé mé prožitky by byly vhodné do představení. Ale tenkrát to bylo příliš osobně prožívané, blízké, na pokraji utrpení.

Jakou nemoc jste předstíral? Endogenní depresi, co jiného. To je taková obyčejná nemoc: chřipka duše. Za dva roky se tyhle zážitky přetavily do něčeho jiného a vznikla hra o samotě: TROSEČNÍK.

Myslíte si, že jste měl jinou povahu předtím, než jste hrál divadlo? Změnilo vás? Já jsem hrál divadlo od dětství. Takové ty vnější příznaky se mění. Člověk není tak často smutný nebo veselý, ale to jádro, od kterého to všechno vzniká, se nemění. Takže jsem se nezměnil. Vnitřně.

Měl by mít správný klaun nějaké neřesti? Co jsem viděl dobré klauny, tak jsem u nich vysledoval velkou dávku animálnosti. Je v nich něco zvířecího a živelného. Ale roztomile zvířecího. Spíše než pes je štěně, spíše než kráva tele. Potom si myslím, že klaun musí umět ironii a soucit. A ty by měly spolu být jako sourozenci. Bratr Soucit a sestra Ironie. Ironie bez soucitu je plivancem. Soucit bez ironie je plačtivé, zubožené, rozmoklé bláto. V gestu klauna v jeho způsobu myšlení je přítomno souznění ironie a soucitu. Jednou jste řekl, že správný klan je ten, který má za falešným nosem ještě směšnější nos.

Předpokládám, že jste nemluvil o disproporci svého nosu, ale o metafoře, která vystihovala duši klauna? (Smích.) To bylo ode mne ironické i soucitné. Maska klauna je jeho krunýř. A nejmenší maska je nos. Byl jsem zděšený, když jsem v Disneylandu viděl ty chudáky, kteří musí nosit Mickey Mousse, Kačera Donalda nebo psa Pluta, lítají ve strašným vedru mezi strašnýma dětma a jsou zpocení a smrdutí, je to hrůza, když si představ ím, co je uvnitř téhle masky. V každém z nás sídlí pozitivní energie. Jenom ji většinou neumíme uvolnit.

Sídlí v každém z nás klaunovství? Je taková teorie, kterou vymyslel francouzský pedagog Jean Lecok a která zní: „Každý má v sobě svého klauna a je třeba ho jen objevit.“ Někdo ho objev í snadněji, někdo hůře a já bych řekl, že ten objevený klaun může být u někoho i nezajímavý. Já jsem kdysi napsal takovou povídku, o tom, jak učím, jako jsem už učil několikrát a jeden můj žák má potíže s tím svým klaunem. Tak se mu trochu víc věnuji a on nakonec toho svého klauna objeví. A ten klaun je moje maminka. On s tím svým klaunem odchází ze zkušebny a já říkám: „Maminko! Maminka se na mne otočí a ten žák řekne: „To není tvoje maminka, to je můj klaun,“ a oba odcházejí pryč. Dobrým klaunem byl i Hitler nebo Mussolini. Napadlo vás to někdy Oni jsou opravdu komičtí, ale to klaunovi nestačí. Oba sice vzbuzují smích, ale u nich je komičnost bez soucitu. Oni jsou hříčky přírody, jako třeba malé štěně. Je vám komické, ale není vám ho líto. Způsob, jak ým se Mussolini bradil, je k popukání, ale ani stínem vám ho není líto.

Klaun nemusí lidi za každou cenu rozesmát, měl by je umět i rozplakat. Souhlasíte? To určitě. Co je těžší? To je těžké rozsoudit. Ale určitě nejleh čí v umění je pěstovat vznešenou nudu. Všichni podlehnou dojmu, že na co se dívají, je skvělé, vznešeně se nudí, jsou rádi, že to skončilo a vyjádří to dlouhotrvajícím potleskem. Až se tomu i umělci diví.

Není nejlehčí vyvolat pár slz? Pláč bych dal na druhé místo. Pokud má někdo odvahu, aby se na jevišti setkali dva mladí lidé, a má trochu řemesla, aby jim mohl vložit do úst jist á slova, tak zaručeně ti citlivější lidé budou brečet. Ten smích, který stojí za to, tak to už stojí za to. Je to smích, který osvěžuje, trošku provokuje, zároveň dává určitou naději a ještě nutí, abychom se chtě nechtě zamysleli. Klauni, komici jako byl Chaplin nebo Sellers, bývají v jádru smutní lidé.

Býváte vůbec někdy smutný? Ono se to často říká, že klaun je v jádru smutný, ale já bych to tak jednozna čně neviděl. Ale dobrý humor je určitě založen na tom, co tragicky pociťujeme, co je na nás vážného. Takovou správnou komedií je pohřební hostina, při které se pozůstalí baví o nebožtíkovi a vzpomínají na to dobré, co s ním zažili a odpouštějí mu, že byl někdy blbec a nevěrný. Mluví o těch jeho příšernostech, aby se zbavili faktu, že ho už nikdy neuvidí. Já spíš než smutek mám takovou podivnou reakci, která má blízko k hysterii. Je to má odmítavost vůči smrti. Já norm álně když jdu na pohřeb někoho blízkého a slyším tu tesklivou hudbu, to vytí houslí, tak se ze mne dere smích, který jako by ani nebyl můj. Jsem smrtí toho blízkého zasažen, a přitom mám opačnou reakci: neudržitelné nutkání smát se.

To bude asi váš obranný mechanismus. Vaše mysl odmítá smutek a s tím spojenou negativní energii. Vy jste vlastně šťastný člověk? Víte o tom? (Smích. Takřka provinilý.) Bývá vám někdy smutno z lidí? To víte, že ano. Proč by mi nemělo být smutno? Zase si musím představit někoho imaginárního. Spousta lidí má někoho druhého, podle kterého se orientuje, zda mají být smutní. Spousta herců se už považují jako vystrčení ze sebe. Jako by byli svědky úspěchu té herečky, se kterou mají stejné jméno. Možná i jméno by změnili. Tohle by Polívka nikdy neudělal.

Není vám smutno, když vám odjede Chantal na závody a nechá vás třeba týden doma? Lidé se mě ptají, jestli mi nevadí, že Chantal jezdí na závody, kde se jí může něco stát. Já říkám: „Naopak.“ Mnoho lidí se po roce 1989 změnilo.

Pobavili vás tím nebo zarmoutili? Spousta lidí se změnila a nemusela. Měnili se všichni, tak aby nezůstali pozadu, měnili se taky. Je to taková móda se měnit. My se smějeme Američanům, jací jsou naivkové, ale my jsme oproti ním miminka, která se ještě počůrávají a přitom jsme na to hrdí. Amečané sou alespoň v pubertě. Šustění peněz se některým prošustilo do hlavy. Teď si trochu zaskuhrám. Můj velmi blízký kamarád, jednu dobu váš šéf, se zachoval tak, jak by snad ani sám neočekával. On se tím postojem vlastně trestá sám. Lidé se mění různě. Od té doby, co mám divadlo, se někteří mí známí ode mne distancují. Je to takové pseudokonkurenční myšlení. Jako by říkali: „Kdo není jako já, je nepřítel.“ Myslí si, že jsem podnikatel, boháč“. Jeden dědeček mi na jedné oslavě v nějakém zámečku řekl: „Víš, teď jsme se po revoluci ocitli všichni na jedné startovní čáře. Trošku jsme na tom byli lépe my, kteří jsme věděli, kde se ocitá.“

Teď přestavujete kravín na konírnu, hospodu a klub na „Farmu bláznů“. Na to je potřeba poměrně hodně peněz? Kde si je vyděláte? Dostávám tantiemy z mých her, které se často hrají v Itálii, ve Švédsku nebo v Americe. Taky mám svoje divadlo, kde mám svůj honorář a když přijde nějaká krize, mohu si honorář zvýšit (smích).

Slyšel jsem, že máte 15 procent ze zisku Reflexu. Teď by se mi hodily, zvláště když ho mí kamarádi prodali. Byl jsem u jeho zrodu, myslím, že to byl tenkrát nápad Andreje Štastného, a proto že jsem měl něco peněz, tak jsem je do toho vložil a stal se tak podílníkem. Jsem docela známý, takže důležité byly i reklamy, které jsem pro ně udělal. Byla to docela zábava. Dnes už by nešlo namontovat se do francouzského filmu, kde se odehrávaly obrovské davové scény a já v popředí čet Reflex. Jednu reklamu jsem natočil v pařížské ubohoučké hospodě na Montmartru, kde pařížská bohéma četla Reflex. V baru sedělo šest „prokletých“ umělců a jeden po druhým zvedal Reflex. Dlouho jsme to cvičili, protože chlapi byli už ožralí, ale výsledek byl půvabný. Peníze, které jsem do časopisu investoval, se mi vrátily, ale pak jsem si najednou uvědomil, že nejsem podílníkem. To by došlo i blbcovi. Od té doby nemám rád lidi, kteří si pro jeden milión nechají vrtat koleno.

Někdo se za peníze stydí. Jaký k nim máte vztah? Volný. Zažil jsem doby, kdy jsem je měl i neměl. Peníze jsou pro mne prost ředkem, nikoliv účelem.

Pamatuji si na okamžik, kdy jedna mladá dívka u našeho stolu vyslovila, že by si mohla výhodně koupit auto za třicet tisíc, ale že je momentálně nemá. Vytáhl jste peněženku a těch třicet tisíc jste jí půjčil. Děláte to běžně? Běžně u sebe třicet tisíc nemám. Tenkrát jsem je měl.

Rád děláte lidem radost? Nejraději jsem, když o tom lidé nevědí. Pošlete peníze, oni nevědí, od koho to je a hotovo. To je nejlepší. Pokud někomu uděláte radost, tak často toho člověka znejistíte. Ten člověk má k vám nedůvěřivý vztah. Neví, co po něm chcete. Nebo si řekne: „co mně udělal, že mi chce dělat radost.“

Teprve nedávno jsem viděl ŠAŠKA A KRÁLOVNU. A přiznám se, že jsem si od toho sliboval víc. Vysvětluji si to právě nynější dobou, která mě v něčem otupila. Jak se vám to dnes hraje? Tohle představení vzniklo také z určitého traumatu: z velké nasranosti vůči tomu, co jsme tu žili. Tehdy to lidi oslovoval. Když hrajeme Šaška ve Francii, v Anglii nebo v Americe, tak se to lidem líbí, ale Čechům to možná připadá pasé.

Mně se dokonce zdálo, jako byste herecký výkon Chantal nevědomě potlačoval? Také jsem udělal TERAPII, kde jsem v pozadí a spousta lidí mně vyčítá, že nejsou zvědaví na mé kamarády, ale na mne. Takhle já bych nikdy neuva žoval. Ale je to možné, že své kolegy potlačuji. Hlavně v TROSEČNÍKOVI, kde hraju sám.

Jsou k vám lidé otevření? Samozřejmě. Těch nadbytečných lichotek si nevážím, protože od takového člověka se nic nedozvím. Na druhou stranu se po každém novém představení od někoho dozvím, že to minulé bylo lepší a že jsem v koncích. Tahle vrstva lidí upřímně nechce, aby se mi dařilo. Snaží se mě pochovat a udělat mi slavný pohřeb.

Není tato otevřenost spíše projevem hlouposti? Možná. Ale některé kritiky neskrytě urážejí a berou mi vlastně chuť. V těch kritikách je zlý úmysl. Autoři jsou patrně zlí, a proto i vás podezřívají ze zlých úmyslů. Je to vlastně jejich projekce. Kritika se naštěstí často rozchází s publikem. Byl bych rád, aby kritici pochopili, že za Manéží se skrývá hlubší význam, než vydělat peníze. Řekl jste, že raději napodobujete, nežli hrajete.

Vítězí ve vás klaunství, nebo se prostě nerad do nějaké vymyšlené postavy vžíváte, protože vám to jde proti srsti? Jsou herci, kteří se strašně dlouho noří do rolí, a pak se strašně dlouho vynořují a jsou pak někým jiným. Mně se to zdá hrozně hraný. „Klaunit“ je podle mého soudu nebezpečná činnost. Člověk někdy neudrží svůj odstup a přestává vědět, kdy hraje a kdy ne. Kdy si hraje a kdy si nehraje. Ti, kteří jsou hraví a mají v sobě sebeironii a nepodléhají patosu v citu, stojí za to. Znáte ty ženy, který každý týden pláčí na ramenu někoho jiného. Taková ženská hraje zamilovanou, ale nehraje si s láskou. Stává se někým jiným a než se z toho vynoří, bude mít šedesát let. Já si rád hraju, ale ne všude a za každou cenu. Jsou tací, kteří cítí potřebu předvádět se i v letadle. Když jsem před neznámými lidmi, tak cítím spíše ostych. Nejsem mašinf íra, který má imaginární páky a v hospodě se pak pohybuje tak, jako by řídil lokomotivu. Nejsem bavič a cítím se trapně, když to po mně někdo vyžaduje.

Jste těžko organizovatelný. Musíte mít tedy nějaké krycí manévry. Můžete mi je prozradit? Třeba čtrnáct dní neotevírám dopisy. Velmi často nechávám zvonit telefon. Kdybych měl všechno vyplnit, co ode mne lidé chtějí, jezdil bych od rána do večera po různých akcích a večírcích. Nedělá mi problém někde nebýt. Určitě jste si všiml, že v poslední době chodím na společenské akce zřídka.

Dáváte přednost hospůdce v Olšanech? Tady i jinde chodím do hospůdky rád. Zvláště když jsou taková vedra. Mně nevadí vedro, sychravá zima ani mrazy, mám rád každé počasí, které mě žene do hospody. Lidé si vás často přivlastňují: mají na vás nároky.

Dokážete se jim ubránit? Většinou se mnou chtějí pít, a pak se urazí, když nechci. Někteří lidé si myslí, že DĚDICTVÍ je můj zfilmova ý životopis a pletou si mě s Bohúšem. V Moskvě jedna paní podlehla tomu filmu natolik, že mě přišla požádat o peníze. V jedné hospodě ke mně přišel kluk a povídá: „Si ten Polívka, nebo nénsi? A řekni pravdu, nebo ti rozbiju tlamu.“ V tu chvíli jsem nevěděl, jestli mám říct „jsem to já“ a on mi rozbije tlamu, že lžu, anebo „nejsem to já“ a on mi rozbije tlamu, protože ví, že jsem to já. To je těžké dilema.

 Jak jste ho vyřešil? Řekl jsem mu: „Co myslíš ty, chlapče?“

Vidím na vás, jak se doslova tetelíte blahem, když někdo provádí něco kuriózního. Máte rád lidi, kteří „nemají rozum“? Ti mě posilují a těší. Jako ten včera s pilou. Neměl jste strach? Věděl jsem, že se nic nestane. Zklamal mě, že nešel po židli jako minule, kdy jich rozřezal několik i se stolem.

Nemáte strach, že v této hospodě můžete po čase „zblbnout“? (Smích.) Typická „sarvašovská“ otázka. Já nevím, pro mne je hospoda osvěživá věc. Já tam nesedím od rána do večera a každý den. Já těch „buranů“ tady vidím méně než ostatní. A pro mě to nejsou burani, ale živí lidé, kteří jsou pro mne dost cenní. Neměli možnost se zkazit. Čím blíže je poznávám, čím je to pro mne cennější v tom, co dělám. Alespoň si to myslím.

To je jako byste mi řekl: „Když chodíte často do lesa, nemáte strach, že se z vás stane jelen?“ Vím, že máte rád přírodu. Ale moc často se v lese neprocházíte? Jezdím pravidelně na koni a nejčastěji v lese. Dnes jsou koně vaším koníčkem. Předtím to byly fajfky, pak psi.

Co by mohlo přijít po koních? To říká Chantal. Ale já mám celý život rád psy a koně. Fajfkové období už mám za sebou. Nedávno jsem se o to pokoušel, ale nebylo to ono.

Myslíte si že „koníček“ popíjení alkoholu není pro vás nebezpečný? Pro každého je chlast nebezpečný. Je nás mnoho, kteří podléháme dojmu, že to regulujeme, ale najednou můžete zjistit, že tomu tak není. To hrozí každému, kdo rád popíjí. Já se strašně rád „ožírám“, návštěva alkoholu v našich duších prohlubuje podstatu člověka, prohlubuje jeho krásu nebo jeho blbost. Mnoho lidí se ale úplně změní. To se holkám moc nelíbí. Vyskytují se holky, třeba jako moje žena, kterým se nelíbí, když se ožeru, natož, abych byl úplně jiný. Já jsem pak jenom zdůrazněný.

Vymkla se vám „zdůrazněnost“ někdy z rukou? Několikrát jsem jel v tahu představení, noc, představení a hrál jsem pak v kocovině. Je zvláštní, že kocovina je pro hraní nejpříznivější stav. Jste uvolněný, nemáte zbytečné zádrhele střízlivého, jde vám zároveň o přežití a jdete tedy účelně k tomu, co máte vyjádřit a nevšímáte si, že na balkóně sedí hezká blondýna. Záleží, co si z takového stavu dokážete odnést. Domnívám se, že není náhoda, že spousta tvůrčích lidí hodně pilo. To neznamená, že by střízliví nic nevytvořili, ale mám takov  dojem, že alkohol je pro kulturu jedna z nejdůležitějších ingrediencí. Co já jsem na cestě z hospody domů nechal nápadů, které se pak někde v příhodnou chvíli vynořily! Pokud Chantal není ve stejném městě, a nedej bože v jiné zemi než já a nastává přede mnou čtrnáct dní uvolnění, tak trochu zvlčím. A tehdy spousta věcí vzniká.

Vítáte to stejně intenzivně, když vás Chantal na čas opouští? Pamatuji si doby, kdy jsem byl šťastný bez ní tři týdny, pak čtrnáct dní, teď se to pohybuje mezi týdnem a třemi dny.

Nežárlíte na Chantal, když se teď tak osamostatňuje? Jste vůbec žárlivý? Mám v sobě žárlivost, ale ne nemocnou. Mně se strašně nelíbí, když věnuje pozornost někomu, o kom si myslím, že je vůl. Nevadí mi, když věnuje pozornost někomu hezkému a chytrému, protože já jsem též hezký a chytrý. Jsem žárlivý, ale nevyčítám. Svou žárlivost bych nemýtil, ale kultivoval, prosvětlil. Žárlivost jsou plíce lásky.

A jak se díváte na svou ješitnost? Je rozdíl mezi ješitností, pýchou a hrdostí. Ne? Ješitnost se mi nezdá být dobrou vlastností: trváte na tom, co si o sobě myslíte a tak se stane, že trváte na něčem, co pro ostatní nemá žádný smysl. Ješitný člověk je zblblý sám sebou,ješitnost roste se sebeuspokojen ím, kdežto hrdost roste se směrem cesty, která nechce být narušovaná a která má svůj vnitřní smysl. Nemyslím, že jsem ješitný.

A co Vladimírek? Který to je? Vaše třetí dítě. Může se někomu jevit jako malý inteligentní diktátůrek.

Bojíte se některé vlastnosti, kterou by mohl mít po vás? Mně je jedno, co on nebo mé dcery budou dělat, přál bych si jen, aby měli radost ze života. Je mi jedno, jestli bude Vladimír trenér, hrobník nebo inženýr chémie, hlavně když bude mít v sobě kus světla. Má to ale trochu popletené. Nedávno jsme jeli kolem památníku u Slavkova a on se mě zeptal: „Čo tady bylo?“ Chantal mu říká: „Tady se tvoji předci bili s tvýma předkama.“ A když se zeptal , kdo vyhrál, Chantal odpověděla: „Tvoji předci.“

Proč se tak často objevuje na pódiu? Neokrádáte ho do budoucna o to tajemství, které je v zákulisí? On není často na jevišti, ale rád přijde na děkovačku: rád líže smetanu. Teď je ještě malé dítě, takže si tam připadá jako doma, ale za chvíli se bude stydět. Já jsem na jevišti od mala a o nic se necítím připravený. Pravdou je, že docela dlouhou dobu mi připadalo, že hraní u filmu nebo v divadle je jednoduché. Něco jako lhát mamince. Ale naštěstí mě to přešlo.

Máte pocit, že s rodinou trávíte dostatečnou dobu? Řekl bych, že Chantal si to nemyslí. Já mám pocit, že s nimi trávím dost času. Je mi divné, že si to Chantal nemyslí (smích). Už jste si někdy řekl: tak tady končí sranda! Tam, kde pro ostatní končí sranda, tak tam ještě pro mne pokračuje. Tam vzniká úsměv „světáka“. Tam se vytvářejí vrásky, které se v žádném jiném okamžiku nemohou vytvořit a které dohromady s jistou jiskrou v očích dělají úsměv „světáka“. Určitě jsou limity, kde i pro mne sranda končí a možná nade mnou jsou limity s černou páskou, kde se někteří dokážou usmát. Mám dojem, že jsem na cestě k nim.

Jak vypadal úsměv „světáka“, když jste zjistil, že vám nového saaba kamarád naboural tak, že musel do šrotu? Řekl jsem: „Nějaký auta ještě jsou.“

Category: 1994 / 12

NAPSAL ROSTISLAV SARVAŠ

Při shánění informací o Tono Stanovi, zvláště ženy pookřáli a vyzkoušeli úsměv: „Tono, to je náš miláček.“ Až to ve mně budilo nedůvěru. Tono mi začal být podezřelý. Znáte to…? Rozhovor jsem dlouho odkládal. Ale nebylo zbytí. Po třech hodinách jsem odešel z jeho ateliéru a na mých rtech mě šimralo něco příjemného. Pozitivního. „Je to takový medvídek“, býval bych řekl, kdybych si neuvědomil, že bych jen opakoval větu dcery „indiána“, kterou častovala muže, jež nám tak mile ráčkuje. Stále jsem před sebou vidět Tonovu fotografii s názvem SMYSL.

Nebyl jsem sám koho zaujala. Její nápad byl použit na plakát poměrně úspěšného amerického filmu SHOWGIRLS a zdobí titul prestižní americké fotografické publikace The Body (Historie fotografie lidského těla).

· · · Pane Tono,…vlastně Stano… Z toho si nic nedělejte, smířil jsem se s tím, že mám dvě jména.

Měl jste velkoryse pojatou vernisáž. Máte rád vernisáže? Občas cizí. Zvláště, když na nich potkám lidi, kteří mají jiskru. Svoje vernisáže rád nemám, protože kontakty na nich jsou velmi povrchní – s jednotliv ými lidmi mohu promluvit tak tři minuty – a tak nevzniká žádná satisfakce. Takové „zdravení se“ bere jenom energii.

Poskytují vám jiskřiví lidé na vernisážích vašich kolegů inspiraci třeba k vaší práci? Na vernisáže nechodím kvůli vystaveným věcem, dofám, že na nich potkám zajímavé lidi. Každé střetnutí s člověkem, který mě nějak přitahuje, mě velice těší. A když z toho vyplyne nějaká budoucí spolupráce, tak to mě přivádí do vytržení: je to nesmírně optimistické. Například vždy mě potěší, když potkám například fotografa Bohdana Homolíčka nebo Antonína Kratochvíla: naplňují mě něčím všeobjímajícím. Je to obohacující.

Jaké jsou pro vás ty nejpozitivnější situace? Ve spolupráci s lidmi, kteří mají zájem dát něco dohromady a neblokují to naschvály nebo vkládáním svých nevyřešených problémů. Někteří lidé se zanedbávají a svou pasivitou propadnou nějakému ďáblovi a s těmi se strašně těžko komunikuje. Nerad s takovými lidmi pracuji: nechci je měnit.

Programově se vyhýbáte tomu, abyste se zatěžoval nějakým osobním konfliktem potenciálního partnera? Nejsem typ lékaře. Neumím takového člověka vzít a „operovat“ ho. To neznamená, že mě nezajímá, jak člověk žije. Naopak.

Vy se asi málo svěřujete se svými problémy? Minimálně.

Když jsem před známými říkal, že s vámi budu dělat rozhovor, zvláště ženy vydechly: „No jo, Tono to je můj miláček.“ Víte o tom? Spousta lidí pro ten svůj balík hledá kontejner v podobě člověka, do kterého by to hodili. A takoví lidé jsou pro vás nepříjemní. A proto rozumím těm ženám, které mi takto lichotí, protože v kontaktu s nimi ze mě nečouhají mindráky a snažím se, aby to, co je ve mně dobrého, šlo ze mě ven.

Českého člověka, který bývá chorobně závistivý, by mohl váš pozitivní přístup k životu trochu dráždit. Navíc máte krásnou ženu, dvě zdravé děti, mnoho kamarádů, mimořádný úspěch… Skutečně u vás tak zásadně převažují pozitivní pocity? Podívejte, problémy jsou naprostou součástí života. Pokud se je snažíte vyřešit nadějí, že nebudou dál existovat, je to naivní. Když je radost, musí být i problém. Aby se hodnoty zachovaly musí se zachovat oba póly. Problémy tedy beru stejně jako radost a potěšení. Problémy se však musí řešit včas, aby vás nezničily.

Jaký byl váš poslední problém? Mám velký problém: zanedbané úřednické povinnosti. Nejsem ten správný člověk, který by si uměl udělat pořádek například v daních a ještě jsem nenašel správného člověka, kterého bych tím pověřil, takže to cítím jako obrovskou zátěž. Je to přesně ten případ, který jsem odkládal. Ale co permanentně řeším jsou otázky vztahů, které se mohou dostat do problémů. Docházelo k tomu i při poslední výstavě. Těžko to nesu. Myslím si, a to absolutně, že hodnota života záleží ve kvalitě vztahů. Ty daleko předcházejí prachům. V současnosti vztahy nějakým způsobem rozesrat, není žádný problém, ale uchovat je, to už problém je. Je potřeba dát oblíbencům najevo, že je máte rád, neopomíjet to, protože od lidské komunikace je všechno odvislé. Žiju ve společnosti lidí a proto vím, že pouze dobré vztahy mezi nimi jsou podstatné. Chvála, sláva a popularita je pro mě až vedlejší produkt. Včera jsem byl v televizi a už jsem cítil, že spousta lidí se na mě podle toho dívala. A to mi nevyhovuje. Jsem raději pozorovatel než oběť pozorování. Na vernisáži se mě jedna novinářka ptala, jaký je to pocit být slavným. Byl jsem zaskočený, protože já tohle vůbec neřeším. Já se chci potkávat s lidmi, ze kterých vyzařuje původní osobnost, a to je pro mě absolutní životní zážitek.

Nebojíte se, že vás při tolika štěstí najednou může zaskočit něco negativního a vy nebudete připraven? (úsměv) Je to dost málo pravděpodobn é. Už jsem byl jednou málem mrtvý. V devatenácti letech jsem dělal vysokohorskou turistiku a málem jsem se zabil. Podruhé jsem se narodil. Najednou si uvědomíte, jaký je život dar, jak snadno vám může být odebrán a co je pro vás důležité. Uvažujete o určitých hodnot ách a po takovém zážitku za nimi o to intenzivněji jdete. Od té doby mě oslovovala harmonie světa, se kterým je člověk spojený. Lidé sice čím dál tím víc produkují věci, které jsou určené ke zjednodušení jejich života a k jejich potěšení, ale paradoxní je, že to vůbec nefunguje. Lidé se stávají tak závislí na aktivitě, kterou musejí kvůli pohodlí vyvinout, ale už z těch vyrobených věcí nemají ani potěšení. Takhle nějak by se dal charakterizovat konec tohoto století.

Snažíte se této deformaci nějak vyhýbat? Technice se nevyhýbám, ale vím, že nebudu mít za každou cenu extra počítač, když bych na jeho úkor mohl zanedbat hodnoty, které jsou pro mě podstatně důležitější. A to pro mě jsou již vzpomínané vztahy s lidmi. Ty jsou opomíjené. A proto se člověk dostává do různých frustrací. Vy nemůžete být sám: žijete ve společnosti a proto jste na ní závislý. Člověku, který nemá víru v tyto hodnoty se to pokaždé vrací.

Vy jste zřejmě věřící člověk. Prožíváte něco jako pokání? Absolutně. Spíše bych to ale nazval pokorou. Moc dobře si uvědomuju, jak jsem malý, jak jsou důležitější věci než já a přitom mám obrovské možnosti vytvářet velké věci. Nemám zapotřebí – a dokonce se mi to zdá škodlivé – mít v souvztažnosti s vírou příběh. V současným možnostech komunikace je to i nebezpečné. Jednotlivá náboženství se na základě toho stávají ještě abstraktnější. Často zapomínáme, že náboženství jsou pouhou pomůckou k tomu, abychom nějakou víru měli.

Jak se pokora odráží ve vaši práci? Vnímáte ji jako extrakt toho, o čem jsme mluvili? Snažím se dělat věci, za kterými si stojím a snažím se i tak mluvit. Snažím se eliminovat lživé informace, protože mě vždycky přistihnou. Když něco povídám a dostanou se mi do řeči třeba lži, tak se mi obdobně jako pravdy zafixují někdy v zadní části mozku: moje osoba si je ukládá mimo moje vědomí. A podvědomí je daleko inteligentnější orgán než já, který ho vlastně nemohu ovládat. Nemohu s ním vůbec pracovat. Ono se to občas projeví ve formě snů, ale na druhou stranu mi podvědomí umožňuje mít z něčeho dobrý nebo špatný pocit.

Takže vy důvěřujete svému podvědomí… Naprosto. A z podvědomí vycházejí impulsy k focení a když si pak fotografii prohlížím, něco mi říká, že to je právě ono. Nevím, proč je to právě ono, ale řídím se tím. Časem to třeba pochopím.

Takhle nějak si vyeliminovalo vaše velké téma žena? Je to možné.

Vy jste dokonce řekl, že žena je více spojena s bohem, nežli muž, který se jí svou aktivitou marně snaží přiblížit. Myslím si, že ženy jsou vybaveny větší spokojeností; třeba posláním matky. V nich vzniká život a jsou s planetou daleko intenzivněji spojené, kdežto chlap je po oplození daleko víc ztracen. Musí vykonávat praktické věci: jako sameček pobíhat kolem a vlastně to tak celé zajišťovat. Žena je daleko silněji příroda než muž. Je to tak silný vzor; chlap nikdy nic tak dokonalého jako dítě nemůže docílit. Mám dojem, že proto u nás mužů dochází až k nesmyslným aktivitám, kdy si dokazují mimořádné schopnosti. Dnešní krize je podle mne produkt mužského myšlení. Ženy v sobě nenosí tolik negativních vlastností. Muž nesmyslně produkuje, dělá pomníky, což žena většinou nemá zapotřebí.

Nebyl bych si tím tak jistý… Má to zapotřebí, když začne napodobovat mužskou filozofii, ale tam se už v ní ztrácí žena. Je úplné neštěstí, když žena přestaně věřit ve svou ženskost, začne napodobovat chlapy a zůstane někde na půl cesty ztracená. Je to paskvil. Je jich spousty a těžko se pak k sobě vracejí.

Myslíte si, že je krize žen? Tahle civilizace se rozjela do nezadržitelných poloh. Současná nadprodukce je dílo mužů, kteří se snaží přesvědčit ženy o svých pravdách, zároveň o tom přesvědčit i ostatní muže, je to civilizace vlastně dokazování si něčeho. Ženy, které vědí, jak to s nima je, málokterý chlap dostane na to, že má prachy. Ženy to třeba využijí, ale takový chlap je nedostane. Nedávno se mi postěžoval přítel, kosmopolita, že české dívky jdou jenom po penězích, že s nimi není možné zažít něco romantického… Otázka je, co jim nabídl. V každém člověku lze najít něco romantického, ale když on nic nenabídne, není schopen se otevřít, nemůže mít odezvu.

Jakým způsobem ženské tvary objevujete? Přichází to samo anebo jste k nim našel svůj klíč? Fascinují mě nové pohledy na tělo. Myslím si, že tělo může mít svůj výraz srovnatelný třeba s obličejem. Jako když vy vidíte různé výrazy obličeje, já vidím podobné výrazy v lidském těle. Obličej není moc tvárný, má výraz a mě zajímají výrazy těla, které ještě nebyly použité. Tímhle svým pohledem získávám atmosféru a pak formu, kterou to všechno sděluji. Baví mě nacházet. Mohl bych dělat mnohem klidnější fotky – v mých fotkách je hodně exprese – ale jsem už takové povaha. Až budu starší, možná dospěju ke klidnějším věcem, ze kterých může vyzařovat totéž, co chci teď. Ale jak už jsem říkal, všechno vychází z toho archivu podvědomí.

 Vy si zakládáte na zjednodušování tvaru do maximální zkratky. Znáte už v tom hranice? Shodou okolností na výstavě v technickém muzeu jsou některé hraniční věci, za které už nechci jít. Nevidím důvod. Vlastně to už nejde. Ta už by tam byla černá, šedá nebo bílá…

Chápete takovou abstrakci v malbě? Abstrakce v malířství není moje parketa, zajímají mě v ní spíše figurace, a to ve všech obdobích. Mám dojem, že malířství prodělává určitou krizi způsobenou přílišnou svobodou. Já mám hrozně rád, když za obrazem cítím řemeslo a konkrétní poctivost přístupu k němu.

Můžete mi prozradil vaše oblíbené malíře? Čím dál tím víc mám rád klasiky jako je Goya, Picasso, ze sochařů Rodin, ze kterých je cítit obrovská energie a invence. To dnes postrádám. Jako by se opomíjelo publikum. A to nechce vidět nic jiného než to, co je osloví. Pokud se tak nestane, nebudu nadávat na povrchní lidi, ale budu přemýšlet o tom, jestli mám na to, abych je nějakým způsobem zaujal.

Nevytkl vám už někdo, že ve svých fotografiích jdete až příliš po efektu? A víte, že ani ne. Uvědomuji si, že má práce dá takhle vzít. Dělám se ženský-mi, které jsou hezké, mladé a ještě k tomu nahé a když tohle spojíte dohromady, tak z toho nic neúspěšného nemůže vzniknout. Kdybych to dělal trošku jinak, lidi vás okamžitě sežerou. Proto se nesmíte prezentovat jako sousto.

Bojíte se toho? Cítím se dost silný. Vystavuje pouze věci, za kterými si stojím a jsem ochoten za ně do poslední kapky krve bojovat. Já se sežrat nenechám. Mě zajímají hlavně názory lidí, kterým důvěřuji. A to považuji i za svůj výsledek práce na poli vztahů: mít kolem sebe kamarády – a nemusí to být pouze kamarádi – jejichž názor je pro mě směrodatný. Kritiku, na které si lidi honí triko, a za kterými nic není, absolutně nepřijímám. Je zkažená.

Vaše fotografie se cenově pohybují so 40 000 až do 70 000 korun. Docela se ceníte. Nebo mám špatné informace? Fotografie, které jste viděl na výstavě se pohybují v ceně okolo čtyřiceti tisíc.

Máte své stále sběratele nebo jde spíš o firemní zakázky? Mám své sběratele. Mezi námi, mně nezáleží na tom, abych prodával kvanta fotek. Když si někdo moji fotku vybere, tak až zaplatí tolik peněz, na kolik si svou práci cením. A pak je též pravděpodobné, že se podle toho bude k mé fotce i chovat. Neprodám-li celý rok nic, je mi to jedno, pokud ano, musím mít pocit, že to byla dobrá cena.

Říkal jste, že vám záleší na sdělnosti vaší práce a přesto jste spolu s Alešem Najbrtem založili velkoryse pojatý časopis RAUT, kterému jako by chyběl kontakt s realitou… My jsme si chtěli něco vyzkoušet. Tenkrát ta možnost byla a dopadlo to tak, že je z toho občasník. Je připravené další číslo. Je pravda, že RAUT je pro naprosto minimální procento lidí, kteří z toho mají nějaké potěšení, ale naším záměrem ani nebylo mít nějaký populární časopis. Je to mimořádně protichůdná záležitost: je naprosto nepraktický, ale zase přináší jiný druh potěšení.

Ze stran vašich kamarádů mi bylo na vaši stranu též řečeno: „Je těžko uchopitelný a je až příliš vyhraněný vůči kolegům.“ Víte co měli na mysli? Myslí tím, že jste až příliš kritický vůči svým kolegům? Tak nějak. Pro mě osobně jsou neuvěřitelným zážitkem věci, které o sobě ani nejsou výtvarným uměním, věci, které sami nějak žijí, a ty mi poskytují obrazy, kompozice, které mě překvapují skoro všude. Jsem těmito zážitky tak nasycen, že na výstavy chodím málo. Umělecké prožitky z reality jsou na stejné úrovni jako v těch galeriích. Proto se prací jiných ani příliš nezabývám. Možná to ně kterým kolegům vadí.

Chcete tím říct, že se tak vyhýbáte kritizování svých kolegů? Buď se nevyjadřuji anebo se snažím vyjádřit k věcem, které se mi líbí. Občas se mi stane, že sklouznu do nějaké negativní kritiky, ale pak toho pokaždé lituji. Není to pro mne dobré i z egoistického hlediska. Několikrát se mi stalo, že jsem kritizované dílo takto uzavřel a po čase jsem zjistil, že je to skvělé. Vynikající. Pokud nemusím, tak svůj názor neříkám.

Jak se vám třeba zamlouvají fotografie Jana Saudka? (chvíle ticha) Saudka hodnotím jako neuvěřitelnou nádobu, ve které je smícháno všechno možné. Když někde poskytne rozhovor získám dojem, že se spolu bavilo pět nebo šest lidí. Názor na jeho fotografie si raději ponechám, nemám potřebu se o nich vyjadřovat. Rád bych se s ním zase sešel a jenom osobně s ním promluvil. Rád bych mu řekl co mám na srdci.

Je „žena“ vaše celoživotní téma? To nemohu vědět.

Na tiskové konferenci se vás ptali, zda někdy budete fotografovat muže. Řekl jste, že nevíte, ale klidně příští rok vás to může napadnout. Když vás teď poslouchám nevěřím tomu… Já přece nemohu podepsat nějaký dokument, že do smrti nebudu fotit muže. Zatím nemám nápad, kde by mě lákalo použít pouze mužský model.

Uvažoval jste někdy o jiném umě leckém vyjádření? Třeba filmem? Film skoro není jiná profese. S fotografií se prolíná. Myslím, že je jedno co děláte, důležité je, abyste byl schopen najít škálu, do které se můžete ponořit. Když se vám to povede, můžete objevovat, zkrátka dostat se tomu pod kůži. Já nemám vůbec zapotřebí zkoušet jinou profesi, ve fotografii vicím stále nové možnosti. Mám dojem, že jsou nevyčerpatelné v souvislostí s tím, jak se člověk mění. Téma žena je větší než já. Zrovna támhle (ukáže) na nás kouká kniha ŽENA VĚČNÁ INSPIRACE V UMĚNÍ.

Připravuje se dokument o vašich fotografiích. Máte o něm nějakou představu? Nerad bych se k tomu vyjadřoval, proto že film mě přitahuje a zároveň odpuzuje.

Vy prý rád rybaříte. Já myslel, že tohle je zábava především důchodců… (smích) Rybaření mě lákalo od dětství, ale teď jsem se dostal do polohy, kdy chytám jenom dravé ryby. Chytám z lodě a když ze břehu, tak jsem v pohybu a jdu i do řeky. Rybaření není nic jiného než prostředek, jak se vrátit k přírodě. Je to už dvacet let, co jsem opustil rodnou vesnici a už se dostavila krize: v Praze mi příroda hodně chybí.

Stýská se vám po Slovensku? Stýská se mi po zemi, po krajině, kde lidé skoro vůbec nevystupují. Rád bych si tam pronajal dům a nějakou dobu v ní pracoval.

Návrat na Slovensko si už asi nedovedete představit? V žádném případě. Mám tam kořeny, ale můj domov je tam, kde mám lidi, se kterými žiju a pracuju.

Všichni vaši kolegové z takzvané „slovenské nové vlny“ zůstali v Praze. Maji stejné důvody? Dá se říci, že ano. Žijeme v poměrně malé zemi a když se v ní pár akcí zúčastníte, zjistíte, že je tu pár dobrých teoretiků fotografie a fotografů, kteří na volné fotografii intenzivně pracují a Praha byla a vlastně je to jediné místo, kde se ve fotografii něco děje. Ke své práci potřebujeme podhoubí.

 Vadí vám označení „slovenská nová vlna“ ? Je to škatulkování jako každé jiné. Je to pomůcka pro teoretiky.

Ale takhle reagují i filmaři z české nové vlny? Pochopitelně mezi těmi lidmi jsou obrovské rozdíly. Společná je jejich víra, chuť a energie. U nás fotografů to byla více méně náhoda: bydleli jsme spolu na koleji, používali jsme stejné prostředí, ateliéry i modely. Ale teď už je znát, že jsme lidmi jiného zaměření.

Jaký vliv na vás měla na střední škole Milota Havránková? Myslím, že z učitelů na mě měla největší vliv. Ukázala mi, jak je fotografie zázračné médium, rozvázala mi ruce, fantazii. Svým příkladem mě nastartovala a já se od té doby nezastavil. Furt v tom jedu.

Byl při vzniku „slovenské vlny“ přítomen nějaký protest nebo touha po odlišnosti? Na FAMU se absolvovala fotografie ze dvou důvodů: jedni chtěli vysokoškolský titul, druzí zakázky. Ve Slávii jsem potkával kolegy, kteří víceméně na školu nadávali. Pravdou je, že jsme museli dělat hodně zbytečné teoretické práce, spousta papírování… Ale já si říkal: „Na FAMU jsou k dispozici fotoaparáty, ateliér, komory, papíry, mám kde bydlet, tak to snad není možný, když tady mám veškeré podmínky, aby se tady nedalo nic dělat?!“ A tak jsem nabízené možnosti začal využívat. A možná tak vznikla jakási psychóza. Srovnal bych to s jízdou na kole: sprintujete a někdo se vás chytí v „háku“ . Cyklisté se střídají, a tak tempo udržují. Navíc my jsme tady neměli kamarády, nechodili jsme tedy do hospod a veškerou energii jsme věnovali do fotek. Proto jsme si i vzájemně pomáhali třeba i modely.

Dá se vůbec hovořit o rozpadu této skupiny? Nedá. Nebyla nijak oficiálně spojena, takže se nemohla ani rozpadnout. A dnes nás spojuje agentura NOX, kde jsou všichni z téhle skupiny zastoupeni.

Jak si podle vás vaši jednotliví kolegové udrželi přístup k volné fotografii? V současné době velice málo fotografů zůstane u čisté volné fotky. Pokud má někdo trochu talent, tak ho kompletně pohltí reklama. Ale z NOXU dělají všichni volnou fotografii.

Děláte často reklamy? Dělám je, ale myslím si, že se umím k nim tak postavit, aby mě nespolkly. Tohle nebezpečí bylo aktuální po ukončení FAMU. Proto jsem si ji prodloužil o jeden rok. Věděl jsem, že v momentě, kdy vypadnu ze školy, budu se muset živit a brát práci, kterou bych dělal jenom kvůli penězům. Dnes si v reklamě vybírám jen to, co mě opravdu zajímá. Mě nebaví chodit po ulici a stydět se.

Jaká byla vaše poslední práce v reklamě? Účastnil jsem se reklamní kampaně pro automobilku Mazda.

 Zajímáte se o slovenskou politickou scénu? Dobré umění musí být čisté, to je podmínka, a politika byla vždycky špinavá. Politika omezuje hranice, a to já nejsem ochoten akceptovat. Ale tím, že si politické scény nevšímám, se mi může lehko stát, že se stanu obětí nějaké manipulace. Žiju v systémech, kde jsou normální praxe – agresivita a války.

To si vážně myslíte? Na základě těch šílených ozbrojování tady může být válka. Myslíte celosvětová? No, třeba. Já nesleduji rádio, ani televizi, ani nečtu noviny a mně se stalo, že při rozdělení Československa se mě někdo z novinářů zeptal, co si o rozchodu myslím, a já o něm nic nevěděl. Bral jsem to jako legraci, připadalo mi to absurdní. Pak jsem si koupil televizi do auta a v ateliéru jsem postupně zjišťoval, že tahle surrealistická myšlenka je absolutně možná. Otázka občanství mi byla hned jasná – okamžitě jsem žádal o české. Kdybych si nechal slovenské, tak bych jen souhlasil s tím, co se tady stalo: neustále bych si připomínal, že jsem tady cizinec, zatímco teď tady žiju, jako bychom byli stále spolu. A tak to i vnímám.

Category: 1994 / 12

NAPSAL ROSTISLAV SARVAŠ

Při shánění informací o Tono Stanovi, zvláště ženy pookřáli a vyzkoušeli úsměv: „Tono, to je náš miláček.“ Až to ve mně budilo nedůvěru. Tono mi začal být podezřelý. Znáte to…? Rozhovor jsem dlouho odkládal. Ale nebylo zbytí. Po třech hodinách jsem odešel z jeho ateliéru a na mých rtech mě šimralo něco příjemného. Pozitivního. „Je to takový medvídek“, býval bych řekl, kdybych si neuvědomil, že bych jen opakoval větu dcery „indiána“, kterou častovala muže, jež nám tak mile ráčkuje. Stále jsem před sebou vidět Tonovu fotografii s názvem SMYSL.

Nebyl jsem sám koho zaujala. Její nápad byl použit na plakát poměrně úspěšného amerického filmu SHOWGIRLS a zdobí titul prestižní americké fotografické publikace The Body (Historie fotografie lidského těla).

· · · Pane Tono,…vlastně Stano… Z toho si nic nedělejte, smířil jsem se s tím, že mám dvě jména.

Měl jste velkoryse pojatou vernisáž. Máte rád vernisáže? Občas cizí. Zvláště, když na nich potkám lidi, kteří mají jiskru. Svoje vernisáže rád nemám, protože kontakty na nich jsou velmi povrchní – s jednotliv ými lidmi mohu promluvit tak tři minuty – a tak nevzniká žádná satisfakce. Takové „zdravení se“ bere jenom energii.

Poskytují vám jiskřiví lidé na vernisážích vašich kolegů inspiraci třeba k vaší práci? Na vernisáže nechodím kvůli vystaveným věcem, dofám, že na nich potkám zajímavé lidi. Každé střetnutí s člověkem, který mě nějak přitahuje, mě velice těší. A když z toho vyplyne nějaká budoucí spolupráce, tak to mě přivádí do vytržení: je to nesmírně optimistické. Například vždy mě potěší, když potkám například fotografa Bohdana Homolíčka nebo Antonína Kratochvíla: naplňují mě něčím všeobjímajícím. Je to obohacující.

Jaké jsou pro vás ty nejpozitivnější situace? Ve spolupráci s lidmi, kteří mají zájem dát něco dohromady a neblokují to naschvály nebo vkládáním svých nevyřešených problémů. Někteří lidé se zanedbávají a svou pasivitou propadnou nějakému ďáblovi a s těmi se strašně těžko komunikuje. Nerad s takovými lidmi pracuji: nechci je měnit.

Programově se vyhýbáte tomu, abyste se zatěžoval nějakým osobním konfliktem potenciálního partnera? Nejsem typ lékaře. Neumím takového člověka vzít a „operovat“ ho. To neznamená, že mě nezajímá, jak člověk žije. Naopak.

Vy se asi málo svěřujete se svými problémy? Minimálně.

Když jsem před známými říkal, že s vámi budu dělat rozhovor, zvláště ženy vydechly: „No jo, Tono to je můj miláček.“ Víte o tom? Spousta lidí pro ten svůj balík hledá kontejner v podobě člověka, do kterého by to hodili. A takoví lidé jsou pro vás nepříjemní. A proto rozumím těm ženám, které mi takto lichotí, protože v kontaktu s nimi ze mě nečouhají mindráky a snažím se, aby to, co je ve mně dobrého, šlo ze mě ven.

Českého člověka, který bývá chorobně závistivý, by mohl váš pozitivní přístup k životu trochu dráždit. Navíc máte krásnou ženu, dvě zdravé děti, mnoho kamarádů, mimořádný úspěch… Skutečně u vás tak zásadně převažují pozitivní pocity? Podívejte, problémy jsou naprostou součástí života. Pokud se je snažíte vyřešit nadějí, že nebudou dál existovat, je to naivní. Když je radost, musí být i problém. Aby se hodnoty zachovaly musí se zachovat oba póly. Problémy tedy beru stejně jako radost a potěšení. Problémy se však musí řešit včas, aby vás nezničily.

Jaký byl váš poslední problém? Mám velký problém: zanedbané úřednické povinnosti. Nejsem ten správný člověk, který by si uměl udělat pořádek například v daních a ještě jsem nenašel správného člověka, kterého bych tím pověřil, takže to cítím jako obrovskou zátěž. Je to přesně ten případ, který jsem odkládal. Ale co permanentně řeším jsou otázky vztahů, které se mohou dostat do problémů. Docházelo k tomu i při poslední výstavě. Těžko to nesu. Myslím si, a to absolutně, že hodnota života záleží ve kvalitě vztahů. Ty daleko předcházejí prachům. V současnosti vztahy nějakým způsobem rozesrat, není žádný problém, ale uchovat je, to už problém je. Je potřeba dát oblíbencům najevo, že je máte rád, neopomíjet to, protože od lidské komunikace je všechno odvislé. Žiju ve společnosti lidí a proto vím, že pouze dobré vztahy mezi nimi jsou podstatné. Chvála, sláva a popularita je pro mě až vedlejší produkt. Včera jsem byl v televizi a už jsem cítil, že spousta lidí se na mě podle toho dívala. A to mi nevyhovuje. Jsem raději pozorovatel než oběť pozorování. Na vernisáži se mě jedna novinářka ptala, jaký je to pocit být slavným. Byl jsem zaskočený, protože já tohle vůbec neřeším. Já se chci potkávat s lidmi, ze kterých vyzařuje původní osobnost, a to je pro mě absolutní životní zážitek.

Nebojíte se, že vás při tolika štěstí najednou může zaskočit něco negativního a vy nebudete připraven? (úsměv) Je to dost málo pravděpodobn é. Už jsem byl jednou málem mrtvý. V devatenácti letech jsem dělal vysokohorskou turistiku a málem jsem se zabil. Podruhé jsem se narodil. Najednou si uvědomíte, jaký je život dar, jak snadno vám může být odebrán a co je pro vás důležité. Uvažujete o určitých hodnot ách a po takovém zážitku za nimi o to intenzivněji jdete. Od té doby mě oslovovala harmonie světa, se kterým je člověk spojený. Lidé sice čím dál tím víc produkují věci, které jsou určené ke zjednodušení jejich života a k jejich potěšení, ale paradoxní je, že to vůbec nefunguje. Lidé se stávají tak závislí na aktivitě, kterou musejí kvůli pohodlí vyvinout, ale už z těch vyrobených věcí nemají ani potěšení. Takhle nějak by se dal charakterizovat konec tohoto století.

Snažíte se této deformaci nějak vyhýbat? Technice se nevyhýbám, ale vím, že nebudu mít za každou cenu extra počítač, když bych na jeho úkor mohl zanedbat hodnoty, které jsou pro mě podstatně důležitější. A to pro mě jsou již vzpomínané vztahy s lidmi. Ty jsou opomíjené. A proto se člověk dostává do různých frustrací. Vy nemůžete být sám: žijete ve společnosti a proto jste na ní závislý. Člověku, který nemá víru v tyto hodnoty se to pokaždé vrací.

Vy jste zřejmě věřící člověk. Prožíváte něco jako pokání? Absolutně. Spíše bych to ale nazval pokorou. Moc dobře si uvědomuju, jak jsem malý, jak jsou důležitější věci než já a přitom mám obrovské možnosti vytvářet velké věci. Nemám zapotřebí – a dokonce se mi to zdá škodlivé – mít v souvztažnosti s vírou příběh. V současným možnostech komunikace je to i nebezpečné. Jednotlivá náboženství se na základě toho stávají ještě abstraktnější. Často zapomínáme, že náboženství jsou pouhou pomůckou k tomu, abychom nějakou víru měli.

Jak se pokora odráží ve vaši práci? Vnímáte ji jako extrakt toho, o čem jsme mluvili? Snažím se dělat věci, za kterými si stojím a snažím se i tak mluvit. Snažím se eliminovat lživé informace, protože mě vždycky přistihnou. Když něco povídám a dostanou se mi do řeči třeba lži, tak se mi obdobně jako pravdy zafixují někdy v zadní části mozku: moje osoba si je ukládá mimo moje vědomí. A podvědomí je daleko inteligentnější orgán než já, který ho vlastně nemohu ovládat. Nemohu s ním vůbec pracovat. Ono se to občas projeví ve formě snů, ale na druhou stranu mi podvědomí umožňuje mít z něčeho dobrý nebo špatný pocit.

Takže vy důvěřujete svému podvědomí… Naprosto. A z podvědomí vycházejí impulsy k focení a když si pak fotografii prohlížím, něco mi říká, že to je právě ono. Nevím, proč je to právě ono, ale řídím se tím. Časem to třeba pochopím.

Takhle nějak si vyeliminovalo vaše velké téma žena? Je to možné.

Vy jste dokonce řekl, že žena je více spojena s bohem, nežli muž, který se jí svou aktivitou marně snaží přiblížit. Myslím si, že ženy jsou vybaveny větší spokojeností; třeba posláním matky. V nich vzniká život a jsou s planetou daleko intenzivněji spojené, kdežto chlap je po oplození daleko víc ztracen. Musí vykonávat praktické věci: jako sameček pobíhat kolem a vlastně to tak celé zajišťovat. Žena je daleko silněji příroda než muž. Je to tak silný vzor; chlap nikdy nic tak dokonalého jako dítě nemůže docílit. Mám dojem, že proto u nás mužů dochází až k nesmyslným aktivitám, kdy si dokazují mimořádné schopnosti. Dnešní krize je podle mne produkt mužského myšlení. Ženy v sobě nenosí tolik negativních vlastností. Muž nesmyslně produkuje, dělá pomníky, což žena většinou nemá zapotřebí.

Nebyl bych si tím tak jistý… Má to zapotřebí, když začne napodobovat mužskou filozofii, ale tam se už v ní ztrácí žena. Je úplné neštěstí, když žena přestaně věřit ve svou ženskost, začne napodobovat chlapy a zůstane někde na půl cesty ztracená. Je to paskvil. Je jich spousty a těžko se pak k sobě vracejí.

Myslíte si, že je krize žen? Tahle civilizace se rozjela do nezadržitelných poloh. Současná nadprodukce je dílo mužů, kteří se snaží přesvědčit ženy o svých pravdách, zároveň o tom přesvědčit i ostatní muže, je to civilizace vlastně dokazování si něčeho. Ženy, které vědí, jak to s nima je, málokterý chlap dostane na to, že má prachy. Ženy to třeba využijí, ale takový chlap je nedostane. Nedávno se mi postěžoval přítel, kosmopolita, že české dívky jdou jenom po penězích, že s nimi není možné zažít něco romantického… Otázka je, co jim nabídl. V každém člověku lze najít něco romantického, ale když on nic nenabídne, není schopen se otevřít, nemůže mít odezvu.

Jakým způsobem ženské tvary objevujete? Přichází to samo anebo jste k nim našel svůj klíč? Fascinují mě nové pohledy na tělo. Myslím si, že tělo může mít svůj výraz srovnatelný třeba s obličejem. Jako když vy vidíte různé výrazy obličeje, já vidím podobné výrazy v lidském těle. Obličej není moc tvárný, má výraz a mě zajímají výrazy těla, které ještě nebyly použité. Tímhle svým pohledem získávám atmosféru a pak formu, kterou to všechno sděluji. Baví mě nacházet. Mohl bych dělat mnohem klidnější fotky – v mých fotkách je hodně exprese – ale jsem už takové povaha. Až budu starší, možná dospěju ke klidnějším věcem, ze kterých může vyzařovat totéž, co chci teď. Ale jak už jsem říkal, všechno vychází z toho archivu podvědomí.

 Vy si zakládáte na zjednodušování tvaru do maximální zkratky. Znáte už v tom hranice? Shodou okolností na výstavě v technickém muzeu jsou některé hraniční věci, za které už nechci jít. Nevidím důvod. Vlastně to už nejde. Ta už by tam byla černá, šedá nebo bílá…

Chápete takovou abstrakci v malbě? Abstrakce v malířství není moje parketa, zajímají mě v ní spíše figurace, a to ve všech obdobích. Mám dojem, že malířství prodělává určitou krizi způsobenou přílišnou svobodou. Já mám hrozně rád, když za obrazem cítím řemeslo a konkrétní poctivost přístupu k němu.

Můžete mi prozradil vaše oblíbené malíře? Čím dál tím víc mám rád klasiky jako je Goya, Picasso, ze sochařů Rodin, ze kterých je cítit obrovská energie a invence. To dnes postrádám. Jako by se opomíjelo publikum. A to nechce vidět nic jiného než to, co je osloví. Pokud se tak nestane, nebudu nadávat na povrchní lidi, ale budu přemýšlet o tom, jestli mám na to, abych je nějakým způsobem zaujal.

Nevytkl vám už někdo, že ve svých fotografiích jdete až příliš po efektu? A víte, že ani ne. Uvědomuji si, že má práce dá takhle vzít. Dělám se ženský-mi, které jsou hezké, mladé a ještě k tomu nahé a když tohle spojíte dohromady, tak z toho nic neúspěšného nemůže vzniknout. Kdybych to dělal trošku jinak, lidi vás okamžitě sežerou. Proto se nesmíte prezentovat jako sousto.

Bojíte se toho? Cítím se dost silný. Vystavuje pouze věci, za kterými si stojím a jsem ochoten za ně do poslední kapky krve bojovat. Já se sežrat nenechám. Mě zajímají hlavně názory lidí, kterým důvěřuji. A to považuji i za svůj výsledek práce na poli vztahů: mít kolem sebe kamarády – a nemusí to být pouze kamarádi – jejichž názor je pro mě směrodatný. Kritiku, na které si lidi honí triko, a za kterými nic není, absolutně nepřijímám. Je zkažená.

Vaše fotografie se cenově pohybují so 40 000 až do 70 000 korun. Docela se ceníte. Nebo mám špatné informace? Fotografie, které jste viděl na výstavě se pohybují v ceně okolo čtyřiceti tisíc.

Máte své stále sběratele nebo jde spíš o firemní zakázky? Mám své sběratele. Mezi námi, mně nezáleží na tom, abych prodával kvanta fotek. Když si někdo moji fotku vybere, tak až zaplatí tolik peněz, na kolik si svou práci cením. A pak je též pravděpodobné, že se podle toho bude k mé fotce i chovat. Neprodám-li celý rok nic, je mi to jedno, pokud ano, musím mít pocit, že to byla dobrá cena.

Říkal jste, že vám záleší na sdělnosti vaší práce a přesto jste spolu s Alešem Najbrtem založili velkoryse pojatý časopis RAUT, kterému jako by chyběl kontakt s realitou… My jsme si chtěli něco vyzkoušet. Tenkrát ta možnost byla a dopadlo to tak, že je z toho občasník. Je připravené další číslo. Je pravda, že RAUT je pro naprosto minimální procento lidí, kteří z toho mají nějaké potěšení, ale naším záměrem ani nebylo mít nějaký populární časopis. Je to mimořádně protichůdná záležitost: je naprosto nepraktický, ale zase přináší jiný druh potěšení.

Ze stran vašich kamarádů mi bylo na vaši stranu též řečeno: „Je těžko uchopitelný a je až příliš vyhraněný vůči kolegům.“ Víte co měli na mysli? Myslí tím, že jste až příliš kritický vůči svým kolegům? Tak nějak. Pro mě osobně jsou neuvěřitelným zážitkem věci, které o sobě ani nejsou výtvarným uměním, věci, které sami nějak žijí, a ty mi poskytují obrazy, kompozice, které mě překvapují skoro všude. Jsem těmito zážitky tak nasycen, že na výstavy chodím málo. Umělecké prožitky z reality jsou na stejné úrovni jako v těch galeriích. Proto se prací jiných ani příliš nezabývám. Možná to ně kterým kolegům vadí.

Chcete tím říct, že se tak vyhýbáte kritizování svých kolegů? Buď se nevyjadřuji anebo se snažím vyjádřit k věcem, které se mi líbí. Občas se mi stane, že sklouznu do nějaké negativní kritiky, ale pak toho pokaždé lituji. Není to pro mne dobré i z egoistického hlediska. Několikrát se mi stalo, že jsem kritizované dílo takto uzavřel a po čase jsem zjistil, že je to skvělé. Vynikající. Pokud nemusím, tak svůj názor neříkám.

Jak se vám třeba zamlouvají fotografie Jana Saudka? (chvíle ticha) Saudka hodnotím jako neuvěřitelnou nádobu, ve které je smícháno všechno možné. Když někde poskytne rozhovor získám dojem, že se spolu bavilo pět nebo šest lidí. Názor na jeho fotografie si raději ponechám, nemám potřebu se o nich vyjadřovat. Rád bych se s ním zase sešel a jenom osobně s ním promluvil. Rád bych mu řekl co mám na srdci.

Je „žena“ vaše celoživotní téma? To nemohu vědět.

Na tiskové konferenci se vás ptali, zda někdy budete fotografovat muže. Řekl jste, že nevíte, ale klidně příští rok vás to může napadnout. Když vás teď poslouchám nevěřím tomu… Já přece nemohu podepsat nějaký dokument, že do smrti nebudu fotit muže. Zatím nemám nápad, kde by mě lákalo použít pouze mužský model.

Uvažoval jste někdy o jiném umě leckém vyjádření? Třeba filmem? Film skoro není jiná profese. S fotografií se prolíná. Myslím, že je jedno co děláte, důležité je, abyste byl schopen najít škálu, do které se můžete ponořit. Když se vám to povede, můžete objevovat, zkrátka dostat se tomu pod kůži. Já nemám vůbec zapotřebí zkoušet jinou profesi, ve fotografii vicím stále nové možnosti. Mám dojem, že jsou nevyčerpatelné v souvislostí s tím, jak se člověk mění. Téma žena je větší než já. Zrovna támhle (ukáže) na nás kouká kniha ŽENA VĚČNÁ INSPIRACE V UMĚNÍ.

Připravuje se dokument o vašich fotografiích. Máte o něm nějakou představu? Nerad bych se k tomu vyjadřoval, proto že film mě přitahuje a zároveň odpuzuje.

Vy prý rád rybaříte. Já myslel, že tohle je zábava především důchodců… (smích) Rybaření mě lákalo od dětství, ale teď jsem se dostal do polohy, kdy chytám jenom dravé ryby. Chytám z lodě a když ze břehu, tak jsem v pohybu a jdu i do řeky. Rybaření není nic jiného než prostředek, jak se vrátit k přírodě. Je to už dvacet let, co jsem opustil rodnou vesnici a už se dostavila krize: v Praze mi příroda hodně chybí.

Stýská se vám po Slovensku? Stýská se mi po zemi, po krajině, kde lidé skoro vůbec nevystupují. Rád bych si tam pronajal dům a nějakou dobu v ní pracoval.

Návrat na Slovensko si už asi nedovedete představit? V žádném případě. Mám tam kořeny, ale můj domov je tam, kde mám lidi, se kterými žiju a pracuju.

Všichni vaši kolegové z takzvané „slovenské nové vlny“ zůstali v Praze. Maji stejné důvody? Dá se říci, že ano. Žijeme v poměrně malé zemi a když se v ní pár akcí zúčastníte, zjistíte, že je tu pár dobrých teoretiků fotografie a fotografů, kteří na volné fotografii intenzivně pracují a Praha byla a vlastně je to jediné místo, kde se ve fotografii něco děje. Ke své práci potřebujeme podhoubí.

 Vadí vám označení „slovenská nová vlna“ ? Je to škatulkování jako každé jiné. Je to pomůcka pro teoretiky.

Ale takhle reagují i filmaři z české nové vlny? Pochopitelně mezi těmi lidmi jsou obrovské rozdíly. Společná je jejich víra, chuť a energie. U nás fotografů to byla více méně náhoda: bydleli jsme spolu na koleji, používali jsme stejné prostředí, ateliéry i modely. Ale teď už je znát, že jsme lidmi jiného zaměření.

Jaký vliv na vás měla na střední škole Milota Havránková? Myslím, že z učitelů na mě měla největší vliv. Ukázala mi, jak je fotografie zázračné médium, rozvázala mi ruce, fantazii. Svým příkladem mě nastartovala a já se od té doby nezastavil. Furt v tom jedu.

Byl při vzniku „slovenské vlny“ přítomen nějaký protest nebo touha po odlišnosti? Na FAMU se absolvovala fotografie ze dvou důvodů: jedni chtěli vysokoškolský titul, druzí zakázky. Ve Slávii jsem potkával kolegy, kteří víceméně na školu nadávali. Pravdou je, že jsme museli dělat hodně zbytečné teoretické práce, spousta papírování… Ale já si říkal: „Na FAMU jsou k dispozici fotoaparáty, ateliér, komory, papíry, mám kde bydlet, tak to snad není možný, když tady mám veškeré podmínky, aby se tady nedalo nic dělat?!“ A tak jsem nabízené možnosti začal využívat. A možná tak vznikla jakási psychóza. Srovnal bych to s jízdou na kole: sprintujete a někdo se vás chytí v „háku“ . Cyklisté se střídají, a tak tempo udržují. Navíc my jsme tady neměli kamarády, nechodili jsme tedy do hospod a veškerou energii jsme věnovali do fotek. Proto jsme si i vzájemně pomáhali třeba i modely.

Dá se vůbec hovořit o rozpadu této skupiny? Nedá. Nebyla nijak oficiálně spojena, takže se nemohla ani rozpadnout. A dnes nás spojuje agentura NOX, kde jsou všichni z téhle skupiny zastoupeni.

Jak si podle vás vaši jednotliví kolegové udrželi přístup k volné fotografii? V současné době velice málo fotografů zůstane u čisté volné fotky. Pokud má někdo trochu talent, tak ho kompletně pohltí reklama. Ale z NOXU dělají všichni volnou fotografii.

Děláte často reklamy? Dělám je, ale myslím si, že se umím k nim tak postavit, aby mě nespolkly. Tohle nebezpečí bylo aktuální po ukončení FAMU. Proto jsem si ji prodloužil o jeden rok. Věděl jsem, že v momentě, kdy vypadnu ze školy, budu se muset živit a brát práci, kterou bych dělal jenom kvůli penězům. Dnes si v reklamě vybírám jen to, co mě opravdu zajímá. Mě nebaví chodit po ulici a stydět se.

Jaká byla vaše poslední práce v reklamě? Účastnil jsem se reklamní kampaně pro automobilku Mazda.

 Zajímáte se o slovenskou politickou scénu? Dobré umění musí být čisté, to je podmínka, a politika byla vždycky špinavá. Politika omezuje hranice, a to já nejsem ochoten akceptovat. Ale tím, že si politické scény nevšímám, se mi může lehko stát, že se stanu obětí nějaké manipulace. Žiju v systémech, kde jsou normální praxe – agresivita a války.

To si vážně myslíte? Na základě těch šílených ozbrojování tady může být válka. Myslíte celosvětová? No, třeba. Já nesleduji rádio, ani televizi, ani nečtu noviny a mně se stalo, že při rozdělení Československa se mě někdo z novinářů zeptal, co si o rozchodu myslím, a já o něm nic nevěděl. Bral jsem to jako legraci, připadalo mi to absurdní. Pak jsem si koupil televizi do auta a v ateliéru jsem postupně zjišťoval, že tahle surrealistická myšlenka je absolutně možná. Otázka občanství mi byla hned jasná – okamžitě jsem žádal o české. Kdybych si nechal slovenské, tak bych jen souhlasil s tím, co se tady stalo: neustále bych si připomínal, že jsem tady cizinec, zatímco teď tady žiju, jako bychom byli stále spolu. A tak to i vnímám.

Category: 1994 / 12

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

Dvakrát prý nevstoupíš do jedné řeky. Ale výjimky stvrzují pravidlo jako vzácné prvku, dodávající oceli ušlechtilý ráz. Takže se můžeme s ledovým klidem zeptat: proč do té řeky nevstoupit, zejména když obsahuje vodu v tuhém skupenství? V pětaosmdesátém úspěšně velel hokejistům ke zteči na nejvyšší svě- tovou příčku. Ve světě získal na váž- nosti, jeho cena na hokejovém trhu rázem měla cenu zlata. Odešel za humna do Rakouska, pak zakotvil v Německu. Říkali mu DOKTOR PUK. Diagnóza hokeje z jeho úst je krátká, výstižná, přesná: Led není med! Dr. Luděk Bukač se vrátil. Zase stojí na střídačce národní- ho mužstva. Kdekdo doufá, že po italském vý- buchu vrátí náš hokej z klinické smrti zpět do života. ·  ·  · Stará Štvanice by mohla vyprávět hokejové zkazky! Třeba o našem slavn ém krajanovi Matěji Bucknovi. Hrál za mořem v mužstvu Polykačů kouře – Trail Smoke Eaters. U nás pak za nejlepší evropský tým LTC Praha. Trénoval nároďák a vyhrál s ním praž- ské mistrovství světa v roce 1947, za rok stříbrnou medaili na olympiádě ve Svatém Mořici. Národ Matěje miloval. V rádiu o něm zpívali písničku: „Matěj Buckna, zlatý kluk, přejeme mu k jmeninám kluka jako buk!” Buckna se ničemu nevyhýbal. Za kuropění, jindy totiž nebyl led na Štvanici volný, ostřížím okem vyb íral kloučky do žákovských mužstev, prý budoucí šampióny úplně celého světa. Měl oko ostřejší než laserový paprsek, který ostatně v té době nikdo neznal. Vzadu u západní tribuny nat áhl kustod šňůru a vytvořil úzkou ledovou nudli. Na ní se rodily budoucí hvězdy. Jednou, krátce po válce, si v neděli ráno přivstali dva bráchové z Podolí, Luděk a Zbyněk, a šli se uká- zat tomu slavnému kanadýrovi, co v Trailu uměl polykat kouř. „Tamhleten,” ukázal Mike, od narozen í ovšem Matěj, na hbitého kluka. „Bude dobrej!” Kustod si zapsal: Luděk Bukač. „Bráchu tenkrát Buckna nevybral, ale ten nezoufal. Za chvíli pořádal výběr I. ČLTK, takže Zbyněk ani nesundal brusle, zkusil to znovu a vzali ho.” Bráchové začínali ve dvou nejslavn ějších klubech téhle země. Když přišel únorový mač, ve kter ém demokracie utrpěla porážku, stáhly se mraky i nad sportem. LTC začalo mnohým ležet v žaludku, ve vedení továrník Sitta a další, podvratné živly, kam se podíváš. Luděk se sebral a přešel Hlávkův most na přírodní kluziště I. ČLTK. Teď hrál s bráchou v jednom mužstvu. Ale i na tenhle klub došlo. Stal se z něj Motorlet, z LTC byla přes noc Tatra Smíchov. Jenže v I. ČLTK nebylo tolik reprezentantů, ba v té době snad ani jeden, takže Damoklův meč zvedal vítr spíš na protější straně ostrova Štvanice. Dorost I. ČLTK byl velmi siln ý – stal se mistrem republiky. Luděk patřil k oporám. V devětačtyřicátém jsme vyhráli ve Stockholmu mistrovstv í světa. Za rok se celé národní muž- stvo ocitlo ve vězení. Skončila jedna velkolepá hokejová éra, okrášlená dvě- ma tituly mistrů světa a potřísněná ztrátou svobody pro ty nejlepší. „Nejhorší bylo, že ta doba byla straš- ně krátká. Jenže my jsme tehdy byli ješ- tě kluci a politika šla nějak mimo nás. Samozřejmě, nechápali jsme, proč naše idoly zmizely na Borech, ale prvořadý byl pro nás hokej. Myšlenkově jsme byli jinde – jak hrát co nejlíp, dát nejvíc gólů!” Bukač hrál tak dobře, že si ho v osmapadesátém všiml i Vovka Zá- brodský. Pan hráč. Velký šéf. Ten když se rozjel s pukem, tribuny vzdychaly nadšením jako hlediště v Národním, když Štěpánek vystřihl Cyrana. „Byl to on, kdo mě ´dělal´ do Sparty. Zábrodský je dnes neprávem opomí- jen. Jistě – bylo kolem něho mnoho fám. Většina hráčů zavřená, jemu nikdo nezk řivil vlásek! Jenže on byl výjimečný hráč, osobnost, symbol, a takové lidi se nehodilo zavírat. Neznám detaily kolem té aféry, ale fakt je, že po propuštění z vězen za ním jeho bývalí spoluhráči přišli do Sparty a zase hráli společn셔 Šéf by pro Luďka něčím jako Edison pro mladého Nikolu Teslu, který za slavným vynálezcem přišel na zkušenou do laboratoří v Menlo Parku. Mladý hokejista kradl očima šéfovy finty, aby jeho bekhendové střely taky měly razanci dělové koule, a klič- ky se učil vyšívat, jako když paličkuje krajky. Občas mu Zábrodský s ručníkem kolem krku (z první řady za střídačkou mu jej vždy podávala jeho manželka – nikdo jiný tohle právo nem ěl, ani slavný sparťanský kustod Kauck ý) řekl na půl úst: „Dobrý, mladej!” Zábrodský hrál stejně dobře tenis, byl přeborníkem v mariáši. Karty mu vrchnost vyčítala. Taky to, že měl rád peníze. „Ale to je přece správné, ne?Kdo by je neměl rád? Tehdy jsme hráli za hubi čky. Starej dobrej sport! Za zápas dvě stovky! Jen Vovka měl privilegia, vysok ý pat, za který by si ale dnes nikdo neobul brusle ani v divizi. Hrát se Zábrodským byl pro každého zážitek. Dělali jsme mu nosiče vody, on už měl léta, tak se nehonil, dával jen góly. A jaké! Do smrti se mi o nich bude zdát!” Když se sejde stará sparťanská garda, vždycky se hovor stočí na šéfa. Každý před jeho hrou smeká pomysln ý klobouk, asi jako sochař, když stane v pokoře a úctě před Rodinovým Myslitelem. „To je pravé slovo – byl to Myslitel!” Na poslední sraz přijel i dr. Kristian Cee, druhdy blonďatý obránce, dnes v celém světě uznávaný gynekolog. Už je to hodně let, co se zapomněl vrátit z jednoho zájezdu… „Hodně hráčů zůstalo venku. I lidí z vedení. Zůstali občas i ti, co nás měli hlídat.” Luděk zůstal. Měl (a pořád má) krásnou ženu Emilku, s kterou chodil už jako student stojní průmyslovky. Nevynechala jediný jeho zápas, jen s tím rozdílem, že manželovi nepodá- vala ze střídačky ručník. Čtyřiadvacet let předtím, než se stal trenérem mistr ů světa, mohl jako hráč vychutnat, jako to je být evropským šampi- ónem. V roce 961 nikdo nechtěl trénovat nároďák. Jsou to žabaři a do Švýcarska si jedou pro kabát z ostudy! Nakonec roli kamikadze přijali JUDr. Andršt s docentem Kostkou. Všichni je litovali. Prý mají mužstvo děravé jako ten ementál, co se dělá právě ve Švýcarsku. Trenéři na posledn í chvíli nominovali třetí útok: Dolana, Bukač, Prošek. Tihle žabaři neprohráli jediný zá- pas! Po letech porazili o dva góly SSSR, poslední dostal brankář Činov od Pant ůčka rovnou z buly. S Kanadou hráli 1:1 a jen horší skóre je připravilo o zlato. Když se vraceli domů, na letišti stá- ly tisícové zástupy a provolávaly slá- vu! Pršely pozvánky na besedy. Na jedné Luděk prohlásil, že za vše, co umí, děkuje dvěma lidem. Bucknovi a Zá- brodskému. Měl z toho velké nepříjemnosti, ale taky štěstí. Zavírat hokejisty už nebylo v módě. ·  ·  · Na šampionát v pětaosmdesátém přijel z kanadského Trailu Matěj Buckna. Pořád měl oko jako ostříž a paměť jako počítač slovutné firmy IBM. Když přišel za kluky do kabiny, Luděk mu chtěl připomenout své za- čátky, ale Buckna ho předešel: „Vím, co mi chceš říct, ale já si to pamatuju, ještě nejsem takovej dědek!” A zjihle vzpomenul štvanické „nudle”, neděln ích výběrů za kuropění, taky chvíli, kdy ukázal na malého kloučka a řekl – tohohle chci, ten bude dobrej! Taky si vzpomněl, že Luděk tehdy přišel s bratrem. Jenže ten už Bucknu pozdravit nemohl… „V osmašedesátém Zbyněk s rodinou emigroval. O čtyři roky později ho ně- kdejší sparťanský hráč Matys, taky emigrant, pozval na trénink svého muž- stva pár kilometrů za Mnichov…” Když se v mlze vraceli, došlo k havárii. Zbyněk byl na místě mrtev. ·  ·  · Devět let trenérem národních týmů Rakouska a Německa – zkušenost k nezaplacení! Tam posuzují člověka podle výkonu. Dostaneš zaměstnání a odpovídající odměnu za práci. „To u nás nikdy neexistovalo, nebyli jsme na to zvyklí. Základy normálního světa jsou postaveny jedině na úspěchu a výkonu. To nejsou jen atributy, ale pří- mo mravní zásada! Úspěch celé společ- nosti je stimulován úspěchem jednotlivců. Když ho dosáhneš, jsi v centru dění a pozornosti. Nemáš – přijdou jiní, schopn ější. U nás kdekdo poukazuje na předchoz í zásluhy. Ne, to nás nezajímá, teď ukaž, co umíš!” Sport se už nehraje o hubičky, dvě stovky za zápas patří do úsměvných historických análů, nad kterými dneš- ní generace řve smíchy. „Sport se dnes nejen hraje, ale i prod ává. Je průmyslovým fenoménem, zaj ímajícím všechny vrstvy. Stoupají nároky na hráče: někdo vydělává v NHL pět miliónů dolarů, ve fotbalové bundeslize to samé v markách. Za ty peníze není snadné podat odpovídající výkon a je jasné, že za dvě stě marek se hraje leh- čeji. Média vytvářejí gloriolu, svatozář, symboly. Rodí se star, superstar, megastar. Bez televize a novin by ale nic takového nebylo možné – lidi by si to neuměli představit. Zábrodského tenkrát znali jen hokejoví příznivci, dnes by po něm vzdychaly babičky v domově dů- chodců i studenti bohosloví.” Hráč se od jiných lidí neliší, taky je z masa a kostí, ale je umně manévrov án do vyšších poschodí. Lidí se s ním ztotožňují, sledují každý jeho krok. Co řekl Gretzky, kam jel na dovolenou Jágr, vědí přesně, jak se den po dni mění zdravotní stav Maria Lemieuxe. Když ten oznámil, že vynechá letošní sezónu, fanoušci v Pitsburghu houfně vraceli zakoupené permanentky. „Sportovec se musí umět chovat. Dob- ře vypadat. Vybraně oblékat. Musí umět mluvit, pohotově a pokud možno vtipně odpovídat. Novinář dřív nikoho nezají- mal, dnes vytváří právě ty symboly pro široké vrstvy. Musel jsem si na to venku zvyknout. Doma znáš dobře hrá- če i novináře, o to jsem to měl v cizině těžší. Německy umím dobře, ale líp se samozřejmě mluví česky. Ale musíš se snažit začlenit, přijmout způsob života. Jak říkal Voskovec – doma jsi tam, kde si pověsíš klobouk.” ·  ·  · I trenér národního týmu, ať Rakouska či Německa, nosil své soukrom í na trh. Není z těch, kteří by nepřežili den bez novinářské otázky, ale schovávat se nemůže. V Německu jsou novináři agresivnější. Bulvární noviny někdy vyrukují s indiskrecí, rá- dobysenzací. „To je jejich chleba a nezbývá, než to vzít na vědomí. Musíš se otevřít, nelze mávnout rukou a říct – s vámi nemluv ím, vy jste pitomci! Něco takového v demokracii neexistuje, je to součást profesionálního života, stejně jako tiskovky, autogramiády, propagační akce. Vždycky říkám, že ve výši finanční odm ěny je zahrnuta i část bolestného. Mus íš prostě otevřít zámek svých soukromýchproblémů a pochopit, že jsi figurou pro veřejnost.” Snažil se o určitý odstup. Při negativn í kritice nereagoval. Řídil se zá- sadou, že je lepší mnohdy mlčet, výmysly nekomentovat a dělat raději dál. Někdo je ale naopak přímo stavěn k tomu, aby se v novinách a televizi prodával za každou cenu. „Já na to nemám povahu. Jenže – dnes je tahle zdrženlivost ve sportovním byznysu minus!” ·  ·  · Na mistrovství světa v Itálii se s týmem Německa nedostal do závě- rečných bojů. Novináři dštili na tren érovu hlavu oheň a síru, aby jedním dechem tvrdili, že by měl zůstat dál. Pak přišla nabídka z Prahy. Vzal ji, protože chce zkusit, jak to chutná, když podruhé vstoupíš do stejné řeky. „Kdyby nabídka nepřišla, zůstal bych v Německu, i když bych musel víc válčit se sdělovacími prostředky. Ale musel bych to zvládnout. Třeba se i víc otevřít, abych smazal to minus… Němce nezajímá nic jiného než úspěch. Jsi první výborně! Druhý? Byla to smů- la! Žádné jiné umístění je nezajímá, nepadá v úvahu.” Jenže sport je soutěž. Vyhrát může jen jeden. Jaké bude nové české národní muž- stvo vedené staronovým trenérem? Dá přednost zámořským hvězdám nebo bude vybírat je v domácích luzích? „Máme jen jedny hráče. Ty, co si svým výkonem zaslouží hrát za českou reprezentaci!” Luděk Bukač mluví uvážlivě, odpov ědi jsou přesné, dokonale vybroušen é jako diamant z dílny antverpského brusiče. Za devět let v cizině ví to, co mnoz í doma ještě nechápou, pochopí-li to kdy vůbec: skončil čas řečí, začala doba práce. „Čímž nemám na mysli jen hokej…” Nedávno se kdosi zeptal DOKTORA PUKA, jak moc vzpomíná na ten slavný evropský titul ze Švýcarska roku 1961. Po tváři mu mimoděk přelétl úsměv. Zmizel lehce jako první jarní sníh nebo prchavé vzpomínky na časy, které dnešní generaci říkají asi tolik, jako bitva na Piavě: „Rozhodující je to, co je teď,” praví s klidem bezmála ledovým.

Category: 1994 / 12

Napsal a vyfotografobal: Jiří Margolius

Dole končí období dešťů. V Lagosu je pětatřicet stupňů, informuje nevzrušeně letuška. Je půl deváté večer, u nás také. Mažeme si to vzduchem dolů po poledníku, žádný rozdíl se nekoná. Aspoň se vyspíme. Ouha! Při prvním vykročení nás Afrika olízne horkým dechem. Připadám si jako v páře. Tričko se přisaje jako pijavice. Celník nemá na obličeji ani kapičku potu. Pobaveně si prohlíží uondané a doslova zmoklé příchozí z ostatních koutů světa. Ruka s razítkem spustí, můžeme do Nigérie. Pískám si jako příslovečný strašpytel v lese. Na mysli mi vtíravě tane úvodní věta z jakési staré příručky o Nigérii, kterou jsem pracně doma nastudoval: „Nigérie byla odedávna nazývána hrobem bílého muže.

DESETIMILIONOVÝ OBR. Lagos je olbřímí mraveniště, věřte nevěřte, čítá deset milionů lidí, celou desetinu nigerijské populace. Je největším přístavem západní Afriky, metropolí země Afriky je federací devatenácti států, dělených jako buňky do dalších provincií a emirátů. Nezávidím zdejším školákům zeměpisné učivo, o dějepisu vlastní země ani nemluvě. Vyjdu z hotelu, obzírám protější zastávku autobusů. Přijíždějí rozšafně, pestře pomalované, žluté a zelené, jeden s barevnými květy, další opatřen na plechových bocích výjevy ze života divokých zvířat. Právě mi kus zebry odfrčel za roh, tamhle přichrchlává lev. Hrozen cestujících se utrhne z chodníku vstříc dopravnímu prostředku. Uvnitř je napěchováno, další desítky zájemců se vrhají vstříc sebevraždě udušením. Ale nastojte, všichni se tam namačkali, někteří se uvelebí na střeše, druzí se zavěšují na blatníky s virtuozitou barrandovských kaskadérů. Průvodčí nastupuje poslední. Nazdává se , že visí ve vzduchu. Během okamžiku se autobus zařadí do nepředstavitelného mumraje, proti němuž je dopravní špička, dejme tomu v Paříži, záležitost k pousmání. Scénu tvoří nekonečné jazyky dálnic, magistrál a autostrád, až čtyřmi proudy kolotá městem křížem krážem nepředstavitelná směsice roztodivných značek, typů a velikostí. Stařičké fordky tady zřejmě zapomněli angličtí kolonizátoři, kterým Nigérie zamávala na rozloučenou před šestařiceti lety, kdy stáhla ze stožáru Union Jacka a vztyčila zelenobílou vlajku republiky. Jzdí tu hodně peugeoty, volkswageny amercedesy. Ve výškových budovách nčím si nezadávajících s newyorským Manhattanem, se usadily olejářské firmy. Ze země před pár lety vytryskla nafta, životodárná krev, jejíž tok se dá přeměnit v cinkot zlaťáků. Nigérie je desátým největším producentem nafty na světě, a to je slušný příčel na žebříčku černého zlatokopectví, takřka sto milionů tun roční produkce si dokáže najít místo na světovém trhu. Už je půlnoc, ale tady, zdá se, život začíná, či spíš nikdy nekončí. Policisté v oranžových košilích máchají rukama jako cvičenci při prostných – rychleji, rychleji, nezdržujte provoz, pospěšte si! Auta pulzují městem, tělo na tělo, plech na plech, zrcátka o sebe brnkají jako prsty o struny harfy, kdo v tom blázinci nemačká klakson, je považován za podivína, kdo troubí hlasitěji, je pánem situace, králem silnic. Podivuhodné – silnice v tom pařáku neteče! Asfalt drží jako přibitý, nepotí se , nemění se v černé potůčky, neulpí na botě, neobalí pneumatiky, asi to bude tím, že místní silničáři nelejou autům a lidem pod nohy sajrajt, nýbrž – asfalt.

 VZPOMÍNKA NA ROZMARNÉ LÉTO. Letadlo do Jsou, hlavního města státu Plateau, letí v sedm hodin., Musíme si přivstat. První letadlo určitě poletí, další, dle letového řádu v hodinových intervalech, ovšem ve skutečnosti vzlétnou až ve chvíli, kdy se sejde dostatek pasažérů. Let boeingem Nigeria Airways byl příjemný, letušky půvabné. K banánovým praženým lupínkům servírovaly i instruktáž s plovací vestou. Nad džunglí, buší a načervenalými bochníky kopců to bylo velice kratochvílné zpestření. V Jsou foukal vlahý větřík. Vlhkost zůstala kdesi v Lagosu u moře, tady nám náhorní planina s miniaturním horstvem v povzdálí útěšně provětrala plíce. Cestu z letiště lemují moderní domky i typické kruhové africké chýše, shluky artefaktů z hlíny a slámy, také boudy z vlnitého plechu, většinou jsou to obchůdky, dostanete v nich colu i pneumatiku, desítky druhů oříšků, před vchody podnikavci kuchtí placky, kaše, maso, na jehlách rožní suyu, což je ražniči, poprášené silnou vrstvou jakéhosi místního koření, jehož výbušnost by směle mohla soupeřit s dynamitem. Na několika boudičkách je cedule HOTEL. Patrně disponuje jedním lůžkem. Dlouhán by se tady těžko ubytoval. Nedostal by do boudy nohy. Nebo by mohl platit jen poloviční taxu. Ale dál vidíme moderní hotely i krásné domy, v centru Jsou už můžeme bez uzardění potvrdit, že si tady podává bezmála příští století ruku s dávno uplynulými věky, prvobytně pospolnou společnost vesnic v buši nevyjímaje. K suye v hotelové restauraci měli servírovat četu hasičů v plné zbroji. Nakonec nás spasilo smnáctistupňové nigerské pivo značky ROCK. Je v sedmidecové lahvi. Menší flaška na africkou žízeň nestačí. Hotel byl kulantní, utěšený, opatřený i venkovním bazénem. Byl zajímavý tím, že v něm plaval had jako poleno. Plavčík se zazubil, chopil se bidla, které zde patrně není k záchraně topících, nýbrž právě na hady, trencle se tomu dobrému muži plandaly kdesi u ebenových kolen, nějak mi naskočila vzpomínka na Antonína Důru z rozmarného léta, jenže tomu kolem plovárny nanejvýš pluly ryby. Párkrát se rozmáchl, bylo vidět, že má praxi, napotřetí bavil hada přes hřbet. Všichni, kteří předtím nakvap opustili nebezpečné vodní teritoriu, naskákali spořádaně zpět do vody a cachtali se dál. Hada, namotaného na konci bidla jako špagetu na vidličce, pyšně odnášel Antonín Důra z Jsou jako ukořistěnou korouhev z vyhrané bitvy. Ten den jsem už do vody nevlezl.

LEV OD TŘÍ DO ČTYŘ. Recepční nabízí různé druhy služeb. Třeba:Každou středu od tří do čtyř si můžete půjčit lva. Říká to nevzrušeně, jako by upozorňoval na možnost zahrát si minigolf. Mně to připadá jako nabídka výletu do třetihor. Ale nebyla to fáma ani přelud. Potvrzovala to smaltovaná tabulka, opatřená ceníkem za fotografování s králem pouště, či za krátký špacír s tímhle roztomilým zvířátkem na vodítku. Jeden had grátis v bazénu mi stačil. Ale lvy bez vodítek mají v Josu taktéž, kde jinde, než v zoologické zahradě. Nigerijské děti se sem chodí s rodiči užasle dívat, jak to zvíře vlastně vypadá. Mnozí vidí lva poprvé v životě, další ho znají snad z filmu nebo cirkusu. Lev je dnes i v Africe zvláštností, asi jako kůň pro kluka z našeho sídliště. Správce zoo přeskočí šprlení, shýbne se k dikobrazovi, vytrhne mu osten, podává jej na památku: „Aby vám doma věřili, že jste byl v Africe.“ S povděkem přijmu ostře nabroušený suvenýr, netuše ještě, že už zítra spatřím volně pobíhajícího mastodonta ze vzdálenosti několika metrů, uhnu z cesty, abych nepřekážel slonovi jen o málo menšímu než Matterhorn, a přátelsky se šklebící pavián bude loudit ve stínu palmy sušenku. Navštívím Yankari, nigerijský národní park, rezervaci o rozloze zhruba jednoho tisíce čtverečních kilometrů.

SPÁNEK SE ZPOŽDĚNÍM. Před vstupní branou do Xankari stojí jelen. Je vytesán z kamene. Nevím, kde se tady bere, ale nešť. Ještě dvacet kilometrů úzkou cestou. Tady se už nedoporučuje zastavit a vylézt z auta. Mohl by to být poslední životní úkon. Vlevo jsou lvi, vpravo hájemství slonů. Přidáme raději plyn. Uprostřed parku se trefujeme do turistického komplexu, šikovně nastražených třiceti bungalovů v africkém stylu, restaurace, malý vchod, najdu v něm tužku značky Koh-i-noor, prodavač si tohle zboží chválí, leč nekoupím, mám ho doma přehoušel, do tužkového sympozia kdosi zavyje, polekaně se otočím.To je hyena,sir. Za chvíli si dodám odvahy, nablízku je termální jezírko, jdeme se vykoupat. Sotva se naložím do vody, v níž prý zcela určitě nejsou krokodýli, za zády další zvuk: tentokrát táhlé troubení jako secvičený sbor z Jericha. Nejsou to trubači, nýbrž dva halamové s choboty. Ulomí si ze stromu pár větví, střihnou ušima a zmizí v buši. Tak jsem se zase vykoupal. Mám chýši dvacet pět.V centrální recepci si chci vzít klíče a zaspat ty zážitky. Mám smůlu, do postele padnu s hodinovým zpožděním. Recepční totiž nevzrušeně pravil, abych chvíli počkal. „Před vaším bungalovem stojí slon!“ Proboha, to se tady taky může špacírovat lev? „Jistě pane. Ale jen občas.“ Ráno, jen jsem oči otevřel, popatřil jsem na přemítavou tvář paviána. Seděl před skleněnou výplní dveří, nos připláclý na sklo. Půl dne jsem pak projížděl na náklaďáku parkem. Spatřili jsme jen několik zvířat, ředitel parku se omlouval: „V Yankari ještě prší, zvířata mají dost vláhy v buši, nemusí chodit k jezírkům a brodům, kudy vozíme turisty.“ Takže lva jsem v Africe viděl jen v zoo a před joským hotelem, každou středu za pár šupů, fotka nebo špacír na vodítku, račte si vybrat,sir.

KOMPAS ZNAČKY SHELL. Potkal jsem nomádské Fulby, kočovníky, táhnoucí zarytě a vytrvale, stejně jako jejich předci před tisíci lety, s celými rodinami a stády bílých krav za zbytky vláhy. V čele náčelník, starý, bezzubý, v ruce hůl, na opasku pozdrav moderního věku, plastikovou láhev s nápisem SHELL OIL. Měl v ní vodu, znamenající pro Fulby život. Hejno dětí, o něco méně manželek. Stádo dobytka se lenošně vleče, jen co noha nohu mine. Náčelník láme obstojně angličtinu. „Jdeme z Mali. Tam už je sucho, dobytek nemá co jíst, není voda. Tady ještě zaprší.“ Kam až půjdou? Pokrčí rameny. Tam, kde je voda. Opíše vyhublou rukou kruh, zdálo se, že tím pohybem objímá celý svět: „Tam a sem.“ Opře se o hůl, znak majestátu, v čele družiny vykročí za životem, plastiková láhev SHELL OIL se mu houpá po boku jako kompas ukazující z pravěku do příštích let.

SERVIS V DŽUNGLI. Delší výlet do buše nabízí novinářský kolega z Jsou. V plen dává sebe i obstarožního peugeota. Pneumatiky připomínají hladké galusky. Pár z nich má navíc vyboulené boky. Prý se nemáme bát. Kdyby došlo k defektu, hned z prvního křoví vyběhne někdo s nářadím a hlavně s náhradní pneumatikou. Povídali, že mu hráli. Spíš konečně uvidím lva. Co mi ten člověk povídá? Leč vyjíždíme. Asfaltový jazyk silnice olízl buš, nikde ani živáčka, když se, na potvoru v pravé poledne, ozvala rána. Jedna z pneumatik právě vypouštěla duši. Stál jsem nad zmírajícím kolem jako smuteční host se slzou v oku. Pekelně pražilo. Po harmatanu, africkém vlídném větříku, ani památky. Řidič měl rezervu. Nasadil ji. Ujeli jsme pět kilometrů. Bum! A teď, babo raď! Věřte nebo ne, uplynuly necelé tři minuty. Z džungle se vykutálel místní polonahý servisman i s pneumatikou. Pasovala na peugeota. Namontoval kolo, vyinkasoval žádaný obolus, uklonil se a jak se objevil, tak zmizel. Vyjeli jsme. Řidič si cosi vztekle mumlal. O co jde? Zajímám se, vždyť se na nás usmála štěstěna! „Dvě minuty!“ kroutil hlavou. „Tak dlouho to dnes trvalo! Asi se teprve zaučuje.“

V JÁMĚ LVOVÉ V Jsou je nádherné muzeum dějin Nigérie. Archeologické pravěké nálezy, sváteční masky a náramky ze slonoviny, keramické hrnce, ba i zbytky uhlí z neolitického táboráku. Na nádvoří stojí skanzen jako u nás v Rožnově, namísto chalup s doškovými střechami africké kulaté chýše, jaké za pár hodin uvidím rovnou uprostřed buše, nebudu tentokrát platit vstupné, zato srdce budu mít až v krku. Vstoupím do vesnice,kam ještě žádný cizinec nevkročil, protože se k tomu neodhodlal, kdosi říkal, že tu a tam lze ještě narazit na pozůstatky kanibalismu, ale asi to budou čertovské povídačky. Novinář z Jsou se ošívá: Nevím, nevím. Třeba vás nepřijmou vlídně. Pokrok ještě nedorazil na všechna místa. Tak tohle místo se jmenuje Beshi. Vesnice jak malovaná. Několik mužů popošlo hostům v ústery. Pokřikem zahnali ženy do chýší. Náčelníkovi jsem předal barevný kalendář s Hradčany. Pozval mne do svého obydlí. Na stolku stál přenosný televizor, na střeše vlála anténa. Na okraji obce parkoval náčelnický peugeot. Jedna bankovka místní měny udělala divy. Mohu si vyfotit vaše ženy a děti? Chvíle váhání, ale bankocetle otvírá všude na světě i nejpečlivěji střežené brány. Bylo mi dovoleno usednou v  chýši na nafukovací matraci, k osvěžení nabídli colu. Na ohništi upekli palčivou suyu. Děti se posléze zubily do aparátu, ženy se stydlivě culily. Za minutu je náčelník zahnal do sednice a vzal za vděk tvrdou spartou. Na oplátku posloužil dobře míněnou radou: „Dejte si pozor, někde byste mohl narazit na kanibaly!“

NEPADEJTE PŘED KRÁLEM. „Pojedete ke králi!“ Co to znamená? Nigérie se staví na vlastní nohy, povědomí samostatnosti ne všude ještě zapustilo kořeny. Negramotnost určité části venkovanů je stále živnou půdou pro doznívání různých kultů a náboženství. Republika vznikla z původních království a emirátů a tahle tradice ještě dožívá. Panovníci mají na poddané velký vliv, i když povětšině jen v náboženské sféře. Přesto vláda nechává panovníkům, „obům“, stále volnou, nicméně kontrolovanou, ruku. Ministři se s „oby“ radí, informují je o svých záměrech, panovníci je pak hlasitou poštou šíří mezi poddanými.Tak se stalo, že jedu na návštěvu ke králi provinci Badagry. Jeho veličenstvu Babatundovi Akramovi Menu Toyimu I. Badagry je větší okre, hodinu jízdy od Lagosu. Na hlavním a jediném náměstí sídelního města stojí královský palác. Před vchodem se musíme zout, abychom nenašlapali. „Nepadejte před králem na zem!“ dostává se nám od evropských znalců poslední rady. „To nechte místním!“ Vešli jsem do audienční místnosti. Tiše v ním sedí několik desítek lidí. Většinou prosebníci, žadatelé. Vpředu rada starších, místní kabinet. Přišel králův mluvčí. Posléze panovník. Má zlaté roucho, korunu posetou drahými kameny. Je poněkud při těle. Usedl na zdobený trůn. Všichni padli na zem, prosebníci se plazí se svými suplikami až ke trůnu. Král pokynul, abych usedl na čestné místo po jeho levici. Předal jsem mu obrazovou publikaci o Praze. Sloužící na jeho pokyn nalili gin. Ťukli jsme si. V tom vedru jsem za chvíli viděl jedenapůlkrát. Byla nám představena hlavní manželka, taktéž syn následník. Ten měl džíny, vytahané triko, labužnicky potáhl z nabídnuté sparty, což tatínek nekvitoval s nadšením. Pak nás král pozval do svých soukromých komnat na malé občerstvení. Věnoval nám černý dar, symbol království Badagry – pytel kokosových ořechů. Sotva jsem ho pak v tom vedru vlekl. Důstojně přikývl, když jsem ho požádal o pár snímků na památku. Se zájmem si prohlédl automatickou minoltu „Používám nikon,“ řekl, usmál se, nařasil plášť se zlatem a kamením a profesionálně se královsky usmál do objektivu.

• • • V Africe přicházejí rána znenadání. Tma předá žezlo rozbřesku a než se naděješ, slunce palčivě ručkuje po nebeské hrazdě. Autobusy s křiklavými barvami se lísají k chodníku, lidé nastupují, cpou se dovnitř, na střechy i na blatníky, tisíce aut uhánějí pletenci autostrád desetimilionové metropole, v přístavu rachotí remorkéry a rachotí lodě, technici v novém televizním centru zapojují poslední hady kabelů, v operačním sále moderní nemocnice se rozžínají světla, ulicí skotačí do školy hejno dětí v slušivých zelených uniformách. Auto se prosmykne k mezinárodnímu letišti, naposled mě Nigérie sevře v horkém objetí, je to pozdrav na rozloučenou, už je čas nastoupit do letadla, náhle je mi to nějak líto, zamiloval jsem si tuhle zemi a lidi, ale co naplat, s nevolí nastoupím.

Category: 1994 / 12

Zámek Lipová leží až na samém chvostě Šluknovského výběžku. Silnice se pozvolna mění v špatně uhlazenou okresku vine se jak had podzimn ími lesy a čím dál menšími vesnicemi. To, co jsem viděla v zámeckém parku, předčilo i nejsmutnější očekávání. Slunce prosvicuje protlučenou ruinu skrz na skrz, stropy téměř neexistují a střecha už vůbec neplní svou funkci. Zem je samá rýha od řádění motorkářů a zdi přízemí jsou počmárané lidovou tvořivostí nejrůznějšího druhu – od fašistických nápisů po pornografické kresby. Takhle si poklidně chátrá celá desetiletí. I když navenek není od „Listopadu“ nic znát, přesto se cosi změnilo. Chátrající ruiny se staly středobodem miliónových spekulací.GENEZE. V roce 1970 opustila brány zámku definitivně vojenská posádka. Utichl dupot kanad a řev rázných povelů, aby udělal místo vandalům nejrůznějšího druhu, kteří měli do nezabezpečeného objektu docela snadný přístup. Dva roky nato sice vypracoval památkový ústav plány na rekonstrukci, ale v roce 1976 přebírá trojkřídlý areál s rozsáhlým parkem odbor školství ONV Teplice a chce jej využít jako prostor pro školy v přírodě.Pobývat ve staré a neudržované budově s provlhlými zdmi není pro dítě žádná slast. A tak odbor školství tvrdohlavě požaduje zrušení památkové ochrany, aby mohl klasicistní zámek s pozoruhodným průčelím a barokním přízemím demolovat a nahradit jej „krásnou a úhlednou“ panelovou nadstavbou. Naštěstí se koncem 80. let dostali se ke slovu i moudřejší lidé a s pomocí tisu přinutili příslušné úřady, aby vypracovaly seznam nejohroženějších objektů a snažily se situaci nějak řešit.CAUSA REDOS. Jako fantastický zachránce v poslední chvíli se všem jevil v červnu 1989 pan Vencl se svým výrobním družstvem REDOS – Rekonstrukce, Ekologie, Doprava, Opravy a Služby, když nabízel převzetí objektů, jejich ochranu a rekonstrukci. Jeho služba se zdála být nedozírná, neboť demoliční bagry už byly skutečně na cestě. Poctivě si objel inzerované budovy a na „burze památek“ si nakonec ze 120 nabízených vybral 23 kusů a postupně je získal bezúplatnými převody do vlastnictví REDOSU v Hradci Králové. Kromě hospodářských objektů a kláštera v obci Zákupy i památkové objekty Grabštejn, Fulnek, Neděliště, Rychvald a také zámek Lipová.OTAZNÍKY. Jak to, že všechno proběhlo tak hladce? Jak to, že mu ONV v Děčíně a v Teplicích vyšly v osobních jednáních až podezřele vstříc? Měl snad silné stranické zázemí? Ovšem nejpodivnější je: jak to, že nikdo nestanovil žádné termíny, kdy má Redos rekonstrukce zahájit nebo alespoň kdy má Redos rekonstrukce zahájit nebo aspoň odevzdat projektovou dokumentaci? Jak to, že nikoho vůbec nezajímalo, jak ým Redos disponuje kapitálem potřebným k zahájení renesance?VSTUP ZAKÁZÁN. Dne 27. Září 1989 oznamuje nový majitel – REDOS – zahájení udržovacích a záchranných prací na zámku. Zároveň vytváří zaj ímavý plán využití objektu jako hotelu za pouhých 47 miliónů korun. Jenomže přichází „Listopad“  a všechno je jinak. Už v polovině roku 1990 splývá výrobní družstvo REDOS se soukromou firmou stejného jména za vedení stejného člověka. Práce na zámku Lipová, které zatím spočívaly jen v přitlučení cedulí „Vstup zakázán, REDOS, v. d.“, jsou zastaveny, žádn á dokumentace se nezpracovává a budova i nadále chátrá. Vše je prolezlé dřevomorkou, zdi se hroutí, věžička se propadá. Obecní úřad v Lipové urguje slibované požadavky, Okresní úřad v Děčíně popisuje papíry úředními dopisy a svolává schůze. Na jednom takovém jednání, 5. Května 1990 v Děčíně, mění Redos svůj požadavek na opravy pro tento rok z 300 tisíc korun na 450 tisíc. Projektová dokumentace se nezpracovává. Veřejně se hovoří o spekulaci. Podle zápisů z jednání se případ projednává i ve vládě. Josef Vencl v té době oznamuje, že v Lipové zřídí středisko s cestovní kanceláří „VIA Moravie“. Jak se nám tento název objev í v podivné přesmyčce, záhy zjistíme.KLIČKY A PŘESMYČKY. To už ovšem úřadům dochází trpělivost. Odbor kultury Městského úřadu v Děčíně nařizuje firmě Redos, aby stanovila určité termíny oprav s tím, že na jejich nedodržení uvalí sankce. Zároveň žádá pana Vencla, aby objekt zámku Lipová i s přilehlými pozemky předal Obecnímu úřadu v Lipové, jelikož sám není schopen se o ně postarat. Obecní úřad pak bude mít právo postoupit zámek seriózní firmě. Prvním váž- ným zájemcem se stává Tourinvest Praha, který tu chce také zřídit hotel, přičemž počítá s náklady 100 – 150 miliónů korun. Redosu byl konečně položen nůž na krk. Buď si zámek ponechá a postará se o jeho rekonstrukci v pevně stanoveném termínu, nebo jej odevzdá obecnímu úřadu. Pan Vencl jako obvykle kličkuje a obratně manévruje tak, že nikdo neví, na čem je. Nejdřív vyvíjí horečnou aktivitu, svolává další schůzi, ale za deset dní ji opět ruší, za dalších deset dní má odevzdat dokumentaci, ale místo toho mluví o jiném zájemci o objekt, o jakési „Kanadské společnosti“.PRVNÍ POKUTA. Když při dalším jednání v Děčíně dochází na lámání chleba, pan Vencl z ničeho nic odmítá odpovídat s tím, že své stanovisko zašle písemně. Na schůzi přišel opět bez podkladů. Z iniciativy Okresního úřadu v Děčíně je svolána další schůze, ale Redos na ni pro jistotu vysílá svého zástupce, který není o celé věci ani trochu informován. Krátce nato stavební odbor Městského úřadu ve Šluknově ukládá Redosu první velkou pokutu v hodnotě 200 tisíc korun za to, že ve lhůtě neodevzdal projektovou dokumentaci a ani se nedostavil k jednání. Pan Vencl se snaží „svízelnou“ situaci řešit. Nabízí Lipovou Obecnímu úřadu za 3,75 miliónů korun. Ačkoli sám ji získal bezúplatně. Tato suma se rovná hypotéce, kterou REDOS na zámeček uvalil.VEŘEJNÁ ŽALOBA A VYŠETŘOVACÍ VAZBA. Okresní úřad v Děčíně rozesílá sdělovacím prostředkům „veřejnou žalobu“ proti družstvu a předsedovi Josefu Venclovi. Apeluje na veřejné mínění a přirozené zákony, protože právně se s Redosem nedá hnout. Když už neví kudy kam, tak se nedostaví na jednání a neodpovídá na dopisy. Pan Vencl rychle objednává u libereckého Stavoprojektu dokumentaci na opravu střech. Když je plán rozpracován a rozhořčení trochu uklidněno, objedn ávku opět stahuje. Věc se dostává do právní roviny. Na základě výše uvedených skutečností je pan Josef Vencl obviněn ze zpronevěry a v dubnu 1991 vzat do vyšetřovací vazby.MORAVIAPARK. Ke zvratu v událostech dochází na přelomu roku 1991/1992, kdy na scénu vstupuje akciová společnost MORAVIAPARK z Brna. Název evokuje onu podivnou přesmyčku, o které jsem se už zmiňovala. K jakým majetkovým machinacím opět došlo, lze zjistit jen velmi obtížně. Podle dopisů archivovaných v Památkovém ústavu v Ústí nad Labem je novým majitelem Lipové Moraviapark. Hovoří se o půjčce 750 000 korun, kterou převodem nemovitostí družstvo Redos takto splácí. Na Okresním úřadě v Děčíně mi zase sdělili, že zámek Lipová poslou žil Redosu jako kapitálový vstup do akciové společnosti Moraviapark Brno. Jisté je, že správní řízení, kter é teď stavební úřad ve Šluknově adresuje místo Redosu Moraviaparku, probíhá během celého roku 1992. Moraviapark se však brání, odmítá doplácet na zámek Lipová, zpochybňuje hospodářskou smlouvu s Redosem a podává na něj žalobu k obchodnímu soudu, neboť nejsou vůbec vyjasněné majetkověprávní vztahy.DALŠÍ DÚKAZY. O medvědích službách pana Vencla jsem nasbírala ještě celou řadu dalších důkazů. Stejně nejasné a pozoruhodné jsou okolnosti kolem vlastnictví hospodářských objektů při státním zámku Zákupy na Českolipsku. Také je získal Redos smlouvou o převodu nemovitosti – bezúplatně od Státního statku v Zákupech. Klášter Zákupy získal od armádní KVUSS (Krajská vojenská ubytovací a stavební společnost) Litoměřice dokonce s návdavkem třímiliónové dotace původně určené k nákladům na demolici. Tyto informace mi potvrdil také Katastr ální úřad v České Lípě. Kuriózní je, jako řada věcí v této reportáži, že po následných tříletých majetkověprávních tahanic ích požadují vojáci 2 378 000 korun z neproinvestované dotace zpět.ZÁHADNÝ PAN VENCL. Lidé, kteří s ní přišli do osobního styku, se o něm nevyjadřovali nejlépe. S trpkým rozhořčením o něm mluvila i kastelánka státního zámku v Zákupech pani Martina Aulová: „Pan Vencl měl v rukávu vždycky plno velkohubých slibů. Nedávno se tu zase objevil (podzim 1994) a chtěl se hospodářských objektů znovu ujmout. Mluvil o úvěru milión korun, což je samozřejmě směšné.“ Jinak není k sehnání. Okresnímu úřadu v Děčíně, který usiloval o vyřešení majetkových záležitostí okolo zámku Lipová, se dopisy vracely nerozlepené zpět. Ani nám se nepodařilo pana Vencla zastihnout na nejrůznějších telefonních číslech. Na hradecké evidenci obyvatel nám pak oznámili, že se pan Josef Vencl údajně přestěhoval do Broumova. Ale na uvedené adrese, kde bydlí jeho tchán, se většinou nezdržuje.RESTITUCE Ani záhadní „podnikatlé“ ale nemohou zastavit přirozený pohyb dějin. Zámek Lipová získal podle informací Památkového ústavu v Ústí nad Labem v listopadu v rámci restitucí Primus Růžička. Jeden z jeho předků, pražský právník JUDr. J. J. A. Růžička získal „Hanšpach“, tedy Lipovou, v roce 1924 po 1. Pozemkové reformě. Později jej vyvlastnila německá říše, na základě Benešova dekretu byl protiprávní prodej vymazán a po únoru 1948 došlo k dalšímu „střídání stráží“. Pokud se týče hospodářských objektů zámku v Zákupech, na referátu kultury Okresního úřadu v České Lípě mi sdělili, že je odkoupila od REDUSU firma Atelier, d. W. o., Praha zastupovan á panem architektem Dvorským. Údajně za 30 miliónů korun. Zastupitelstvo jen vydalo souhlas s prodejem. A prý docela rádi. I když se Redos, který je v likvidaci, proti vší logice lidské, ne však tržní, obohatil, jsou úředníci rádi, že objekty má konečně v rukou seriózní vlastník, který zaručuje jejich udržení a využití. Jisté je jedno. Že aspoň v tomto případě byla devastacím objektů i nedůstojným tahanicím učiněna přítrž.

Category: 1994 / 12

Kolik let zbývá orang-utanům na Sumatře? Tito tvorové, kteří jsou svým způsobem nejblíže chování člověka, již dnes žijí jen v pralesích Sumatry a ostrova Kalimantan. Bezohledným kácením tropických deštných pralesů ale denně přicházejí o své přirozené prostředí a tím i podmínky k životu. Spousta orang-utanů byla také odchycena do zajetí a chována svými majiteli jako domácí zvířátko. V zajetí je s nimi ale zacházeno různě. Z tohoto důvodu byla v roce 1972 na severu Sumatry založena „Bohorok Orang-utan Rehabilitation Station“, rehabilitační stanice, která se zabývá právě získáváním orang-utanů ze zajetí a jejich přípravou na nový návrat do přírody“ Bohorok je jenom malá část z 9 tisíc km2 národního parku Gunung Leuser, který se stal světově známým jako útočiště na světě nejvíce ohrožených druhů zvířat. Hlavně sumaterského nosorožce a orang-utanů. Kromě nich zde ale žijí i sloni, tygři, sedm druhů opic. Ve výčtu bych mohl ještě dlouho pokračovat. Tamní ochranáři spočítali, že v parku žije na 285 druhů ptáků, 90 druhů savců, 103 druhů plazů a na 35 druhů obojživelníků. Na financování rehabilitační stanice se při jejím zrození podílela světová organizace WWF (World Wild Fund for Nature) a Frankfurtská zoologická společnost. Vedení celé stanice se ujaly dvě Švýcarky – Monika Bornerová, Regina Freyová. S konstrukcí karanténních klecí a správních budov, na břehu řeky Bohorok, se začalo v dubnu 1973 a brzy bylo všechno připraveno pro své první „pacienty“.Do konce roku 1992 prošlo stanicí dohromady 187 orang-utanů a uspokojivých 132 z nich bylo úspěšně připraveno k návratu do divočiny a propuštěno na svobodu. Zbývající jsou buď ještě v rehabilitaci a nebo bohužel svůj pobyt v zajetí nepřežili. Dnes se rehabilitačnímu programu podrobuje asi 184 orang-utanů. ·  ·  Hned po příjezdu do malé osady Bukit Lawang, která je přístupovým místem do parku, jsem si musel koupit za 2 US $ oficiální povolení ke vstupu na stanici. Ubytoval jsem se v jednom z mnoha laciných hotelů, které za posledních několik let kolem řeky Bohorok vyrostly, a odpoledne jsem ještě se skupinkou turistů odešel na první krmení. Nejdříve jsme ale byli malou dřevěnou loďkou – „prahu“ – vytesanou z jednoho kusu kmene, přepraveni na druhou stranu řeky. Do loďky, kam se podle odhadu Evropana nemohlo vejít více než 6 lidí, jich bylo nahnáno 10 tak, že horní okraj byl už jen asi 2 cm nad hladinou rychle proudící řeky. Nikdo z nás při převozu nepochyboval o tom, že při sebemenším chybném pohybu někoho na palubě půjdeme ke dnu. Nikdo se ale naštěstí ani nepohnul. Když správci parku zkontrolovali naše povolení, pokračovali jsme dál po rozbahněném chodníku džunglí ještě asi 15 minut, než jsme došli na místo. Krmení probíhalo na malé dřevěné terase umístěné mezi dvěma urostlými stromy. Správci rozbalili jídlo, několikrát zabouchali dřevěnými tyčemi o kmen stromu a všichni jsme s napětím čekali, jestli se některý z orang-utanů objeví. Nečekali jsme dlouho, a z levé strany džungle bylo slyšet praskot větví a objevila se samice s mládětem. Za chvíli se k nim připojil i statný samec. Všichni tři se pomalu a líně uvelebili na terase a natahovali své dlouhé ruce po banánech, které jim oba správci přinesli. Když banány zmizely, dostal každý z nich ještě hrnek mléka a byl zahnán pryč. Celé toto úchvatné divadlo trvalo asi půl hodiny. Druhý den se všechno opakovalo, pouze zvířat začalo přicházet víc. Odpoledne pak, když už všichni turisti odešli, napočítal jsem v našem okolí 8 orang-utanů, kteří se nenuceně přehupovali z jednoho stromu na druhý a hledali ještě něco k snědku. ·  ·  ·Celý proces, od převzetí orang-utana ze zajetí, přes jeho rehabilitaci až po jeho uvolnění na svobodu,je značně složitý a může trvat různě dlouho. Do zajetí se orang-utani dostávají hlavn ě pytlačením a ztrátou prostředí, a tím i podmínek k životu, způsobených bezohledným kácením džungle. Sám jsem viděl dokument, ve kterém zoufalý orang-utan, ačkoli je to mírumilovné zvíře, vrhal po dřevorubc ích kusy větví, když káceli jeho strom. Hned nato musel být odchycen a převezen jinam. Upytlačení orang-utani jsou pak prodáváni do soukromí a jsou chováni jako domácí zvířata. Zacházeno je s nimi různě. Proto, když je takový orang-utan správci parku objeven, je zabaven a převezen na rehabilitační sanici. Nově příchozí jsou často nemocní a v bídném stavu. Mohou onemocnět a přenášet většinu i nebezpečných lidských chorob. Proto jsou ihned po příjezdu na stanici umístěni do karanténních klecí, kde jsou léčeni a dostávají svou výživnou stravu. Zdraví orang-utani mají pak již pravidelné „vycházky“ na svobodu, kde se někteří z nich doslova znova učí lézt po stromech. Dostávají větve, aby se naučili stavět hnízda, učí se vyhýbat se zemi, která je pro ně v podstatě jediným místem, kde jsou zraniteln í. Tato učební a přípravná fáze může trvat různě dlouho – od několika dnů až po několik let. Vše závisí na věku zvířete a na době, po kterou bylo v zajetí. Další fází je už jejich trvalé vypuštění do džungle. Aby se zvířatům pomohlo překonat obtížný přechod z klecí do divokého, volného života pralesa, je jim 2x denně přinášeno jídlo – banány a mléko. Aby byli orang-utani nuceni obstarávat si potravu sami, její příděly jsou pak postupně snižovány. Když je orang-utan schopen na člověku úplně nezávislého života, je znovu odchycen a přepraven hluboko do džungle, aby se znova stal orang-utanem divokým ·  ·  ·Divoký orang-utan žije v níže i výše polo žených tropických pralesích. Jen zřídka slézá ze stromů na zem, kde by se mohl stát snadnou kořistí tygrů nebo leopardů. Jejich hlavní potravou je ovoce, rostliny, listy a hmyz. Dospělí samci žijí osamoceně, ale samice zůstávají se svými mladými. Své první mládě mají ve svých 10 letech a další každých 6 let. Při narození nového mláděte starší mládě obvykle matku opouš- tí a žije již samo. Těhotenství u orang-utanů trvá stejně dlouho jako u člověka – 9 měsíců. Dospělí samci váží až 90 kg, samce pak asi 50 kg. Dožívají se průměrného věku 40-45 let. ·  ·  ·S příchodem turistů a s nimi i peněz se ráz krajiny výrazně změnil. Řeku dnes lemují desítky hotýlků postavených z bambusu, restaurací a malých domácích krámků s různým užitečným i neužitečným zbožím. Obyvatelé osady opouštějí svá rýžová pole a kaučukové plantáže a orientují se na výnosnější turistiku. Denně proud í do parku desítky turistů z celého světa, aby spatřili „pány džungle“. V týdnu se každého krmení účastní v průměru 20 lidí. O víkendech se ale přihrnou hordy indonéských výletníků. Orang-utani se tak stá-vají více věcí komerční než chráněnou, nehledě na rušivý vliv, které na ně časté návštěvy mají. ·  ·  · Název „orang-utan“ znamená „pán džungle „. Přišla ale nešťastná doba, kdy už pánem džungle není. Tím již se stal místo něho člověk.

Category: 1994 / 12

Mr. John Jordan je Američan. Žije ve Washingtonu D. C., Druhá ulice 900. V témže městě má kancelář. Pracuje ale po celém světě, v poslední době například v Sarajevu. Když jsem ho před časem sháněl, výkonná ředitelka organizace GOFRS Mrs. Beth Hobanová mi sdělila, že „velitel Jordan je v současné době nasazen mimo území Spojen ých států, a to v Sarajevu. Jeho návrat do Washingtonu se zdržel, neboť doprava leteckým mostem je přerušena v důsledku střelby po dvou letadlech USA, ke které došlo v minulém týdnu.“John Jordan je ředitelem GOFRS, Světové operační hasičské a záchranné služby, která je součástí Organizace spojených národů. A v nedávných dnech se objevil v Praze. Nemohl jsem ho poznat, i když jsem ho předtím viděl jen na jediné fotce. Tam plnovousem zarostlá tvář, pracovní overal, vysok é boty, čepice s kšiltem, za sebou neutěšenou pláň: trosky domů a hřbitov s čerstvě navršenými hroby. Teď se tedy setkáváme v Praze, kam John Jordan přijel podpisem stvrdit přidružení pražského hasičského sboru (taktéž dalších středoevropských metropolí) k organizaci GOFRS, která po vzoru „modrých přileb“ OSN bude zasahovat v místech válečných konfliktů a přírodních katastrof. Jaká proměna! Společenský oblek, tvář hladce vyholená, jen v očích odlesk neradostných vzpomínek na zážitky, které může nabídnout jen válka. Tehdy neměl čas se holit. Co na tom také záleží! Nešlo o to mít hladkou tvář. Důležitější byla jiná věc. Tvář si zachovat.Co vás přimělo jet do Sarajeva? Byl jsem svědkem strastiplných podmínek, z kterých musel zasahovat hasičský sbor v tomhle městě. Stačilo vidět televizní záběry a člověk musel smeknout klobouk předtím, co ti lidé dokázali. Nechtěl jsem ale jen přihlížet, nebo pronášet pozdravná poselství. Za to si nikdo v obleženém městě nekoupí ani hlt vody. Opustil jsem Spojené státy a prvním letadlem zamířil do Sarajeva. Pro sebe osobní pomůcky, pro Sarajevo nezbytné vybavení.Nezasvěcenci by se zdálo, že jste vezl jeden kufr s konzervami. Můžete být sdílnější? Pod mým řízením přiletělo do Sarajeva pět vojenských letadel C-130, naplněných vybavením a podpůrnými prostředky pro hasičský sbor.Vedete si nějakou statistiku o činnosti GOFRS? Naše týmy složené z dobrovolníků i profesionálů z celého světa pomáhaly zdolávat takřka dva tisíce požárů a navíc zachránily bezpočet civilistů v Sarajevu. Jak vznikl impuls k založení této organizace Už od roku 1992 se malá skupinka dobrovolníků snažila vytvořit jakési mezinárodní jednotky, nasazované urychleně do míst válečných ohnisek. Od myšlenky nebylo daleko k činu. A velkým úspěchem je skutečnost, že dnes GOFRS pracuje s mandátem Organizace spojených národů. Prostě systém sněhové koule – nejdřív malá skupinka nadšenců, dnes už požární sbory z celého světa pod jednou střechou! Je bizarní, že podnět k ušlechtilé činnosti musí dát válka. Jistě, byl to jugoslávský konflikt, který nás inspiroval. Ale tak už to bývá. Zlo musí být vyznáno dobrem. Bylo nám jasné, že kromě vojenských sil OSN a humanitárních organizací musí být na místě i hasiči. Vždyť v Sarajevu vlastně už neměli ani základní vybavení proti ohni.Jste něco jako modré přilby OSN? V podstatě ano. Náš mand át je dokonce mnohem širší, modré přilby většinou neoperují v noci, my jsme v činnosti bez ustání čtyřiadvacet hodin denně. Za všech okolností.I když se střílí? I když se střílí! Jak jste se stal hasičem? Dělám to už dlouhá léta. Prostě jednou tomu propadnete a už vás nikdo neodtrhne.A jak jste se vlastně stali součástí OSN? Chtěli jsme zprvu Sarajevu věnovat hasičské vybavení. Jednali jsme s Organizací spojených národů a zjistili jsme s údivem, že jen jejím prost řednictvím to nepůjde. Nikdo tam totiž nevěděl, jak požárnickou pomoc koordinovat. Neměli s tím zkušenosti, neznali mechanismy.Co jste dělali? Řekli jsme si, že existuje jediný způsob, jak ten mechanismus přivést na svět. Jaký? Vytvořit si ho sami. A první váš krok? Jít na místo, kde to doslova hoří. Tak jsme šli.Poslyšte, máte čas na vnímání pocitů? Jakou roli hrál třeba v Sarajevu cit? Času nebývá nazbyt. Nemůžete se obírat sami sebou, když vidíte kolem sebe umírat tolik lidí! Nezvykl jsem si vnímat a rozebírat neštěstí. Zvykl jsem si proti němu něco dělat! Viděl jste přece spoustu mrtvých. Přiznám se, když vidíte umírat děti, máte co dělat, abyste zachoval chladnou hlavu. Ale musíte, jinak byste o ni rychle přišel. Zachránili jsme mnoho dětí. Taky jsme viděli spoustu lidí umírat a nešlo proti tomu udělat vůbec ale vůbec nic.Je rozdíl mezi lesním požárem a hořícími domy? Jde na to hasič vždy se stejnou rutinou? Oheň je oheň. V Sarajevu jsme šli hasit za plné palby. Uvnitř hořícího domu plno lidí, zvenku na nás jiní lidé stříleli. Nepochopitelné! Ale to je válka.Co na ní je k pochopení? Víte to? Ví to někdo? Ptal jste se na rozdíl. Při lesním požáru kolem vás nelítají kulky.Pomůže stále vyspělejší technika snižovat statistiky požárů? To je závislé od dané situace. Tam, kde se střílí, nejde tak o techniku, jako o dostatek základních věcí. Třeba voda. A v Sarajevu byly chvíle, kdy se nedala koupit za nic na světě. Nebyla pro kojence. Natož pro hašení domů. Ty se koneckonců dají postavit znovu. Dítě ne.Máte raději oheň nebo vodu? Obojí, pokud jedno nepotlačuje druhé a drží se v rozumných proporcích. Vaše nejtěžší chvíle? Léto 1993. Tři malé děti, uvězněné v hořícím domě. Podařilo se nám zachránit jen jedno. Jak se potom člověku spí? Na spánek nemám moc času. Proč? Jeden požár skončí a většinou vypukne další.Jaká je úroveň našich hasičů? Ta se pozná vždycky podle toho, jak lidé pečují o své vybavení. To, co jsem prozatím u vás viděl, bylo perfektní. Co děláte, když máte trochu volného času? Volný čas prakticky neznám. Ale kdyby se to přihodilo, snažil bych se číst. Někdy to vyjde. Co čtete? Historické knihy.O velkých dějinných požárech? Chraň bůh! Hasil jste někdy nějaký požár u vás doma?Mně jednou chytilvánoční stromeček? Díkybohu ne. Navíc tam, kde žiju, bývají spíš záplavy, než oheň. Mimochodem, jak jste dopadl s tím stromkem? Uhasil jste ho? Podařilo se. Gratuluji! Nechcete se dát k hasičům?Dík. Dovolte poslední otázku. Co osobně očekáváte od nasazování hasičských „modrých přileb“ Organizace spojených národů do konfliktních oblastí? Pomoc lidem. Půjdeme a pomůžeme tam, kde nás bude zapotřebí. Každému bez rozdílu! Jak jsem už říkal, náš mandát je mnohem širší, než ten, jakým disponují modré přilby. Ty se zabývají vojenskými problémy. My zachraňujeme lidi před ohněm. Jen dobrovolníci mohou jít do války, odehrávající se v době takzvaného světového míru. Mír a mrtví? Mír a roztrhaná dětská tělíčka? Nechť na vysvětlenou poslouží fakt, že ohledně logiky svět sám je na tom nejinak.

Category: 1994 / 12

Možná že v Čechách se jezdí na piknik s máslíčkem Alfa, jak nás o tom přesvědčuje televizní reklama, ale v Kirgizii se na piknik jezdí s ovečkou. To je tak: vezmete rodinu a vodku, váš soused vezme rodinu a ovci, švagr vezme rodinu, náklaďák a samovar. Naskáčete na korbu náklaďáku i s ovečkou a vyrazíte k řece. U řeky roztopíte oheň, ženy roztopí samovar a chlapi se sami roztápějí z piál (misek) nápojem z kvašeného obilí buzo nebo rovnou vodkou. A aby nebylo takové ticho, na autobaterii náklaďáku se zapojí magnetofon a může se oddycháť (piknikovat).Děti začnou skotačit v řece nebo s ovečkou a břehu, ženy prostřou pod stromy ve stínu, neb skotačení jim nepřísluší a chlapi zkoušejí na háček chytnout nějakou tu mřenku. Ale nepleťte se: vážné a seriózní vysedávání u vody to není – radosti a veselí nad každým čudlem je hojné, vždyť hojná je také řeka. Ale jako všechno má svůj čas, tak i ovečka má dnes svůj velký den. Je trochu nervózní a ztrémovan á, uskakuje, když si pro ni přijdou. Netrvá ani půl hodiny a už se peče ve žhavém popelu šašlik, krájí se zelenina na úlov (zeleninové rizoto) a dětem se místo skopového poskytne k jídlu kaše. Je třeba ještě proprat střeva, a tak chtě nechtě musí jedna žena do vody. Za další hodinku voní pečené skopové celým tábořištěm, z reproduktorů k tomu ABBA střídá místní pop-hvězdu a dokonce i hlava ovečky, napíchnutá na klacek nad ohněm už vypadá jako cosi, co v sobě skrývá lahůdku – upečený mozeček. Je to morbidní? Ale u nás se přece také jí skopové. Jenom tu ovečku na piknik nikdo nevyveze.

Category: 1994 / 12

NAPSALA: JANA PATKOVÁ

Jsou místa, kam vás nepřivede žádná náhoda, a přesto tam žijí lidé. Nevede tam žádná dálnice, často žádná železnice, nenajdete tam žádnou pamětihodnost. Jediné, co je činí trochu zajímavými, je fakt, že se nalézají jen pár kilometrů od hranic. Frýdlantský výběžek na severu a Šumava na jihu tyto podmínky dokonale splňují. Pídíme se po místních. V této chvíli tušíme, že není pohraničí jako pohraničí. Obyvatelstvo se sice v rámci odsunu Němců v roce 1945 úplně vyměnilo na Šumavě i v severních Sudetech, severočeští pováleční osídlenci se však s jistou hrdostí považují za starousedlíky na rozdíl od Šumaváků, z nichž se i ti nejstarší považují za „náplavu ” a trochu se stydí. Možná proto, že dnes není na Šumavě Němce žádný problém potkat. JIŽNÍ VOLÁNÍ O POMOC Německý ráj v Srní „Dobrý den, kde je tu obecní úřad?” „Ich verstehe nicht.” Nevadí, stejně to byl spíš pokus o neformální rozhovor s občanem. Srní není naštěstí tak velké, aby se nám v něm podařilo zabloudit. Obci už jako dřív nevévodí kostel, důležitými orientačními body jsou teď dva velké hotely. Ty jsou také středobodem společenského života obce – ne že by tu místní po nocích hýřili, oni tu téměř všichni pracují. Krom ě práce v lese je totiž zaměstnání na hotelu pro 380 obyvatel Srní jediné možné. Víc pracovních míst by mohl nabízet statek jenže: „Majetkové poměry jsou u nás nedořešené, pánbůh ví, kdo bude obhospodařovat zemědělskou půdu, luka, která se dříve kosila – patřila Vojenským lesům – nyní stojí,” lomí bezmocn ě rukama zástupkyně starostky Vlasta Mazáčová. Chci potěšit tu odvážnou paní, která se v důchodovém věku rozhodla tahat obci z průšvihu zvaného mnohaletá stagnace, a lichotím: „Moc pěkně to tu teď vypadá. Máte opravené a čisté ná městíčko, je tu pořád spousta turistů…” Na paní Mazáčovou už ale padl šumavský pesimismus jak mlha na blata: „Z těch Němců obec nic nemá, jen těch 14 korun za lůžko.” Zajímá mě, jestli má někdo z vnitrozemí zájem se do Srní stěhovat a myslím přitom na atraktivitu zdejší přírody. Paní Mazáčová už je stručná: „Takovej člověk by nemoh´ bejt úplně normální.” Skutečně, napohled nádherná vesnička v lůně vzácně zachovalých šumavských lesů nemá příliš vábné jádro. Obyvatel ubývá, nemají totiž ani možnost posedět v náležitě levné hospůdce u pivka, do nejbližšího kina či divadla je dobrých dvacet kilometrů, hasiči skoro nefungují, do knihovny nikdo nechodí… a hlavně nikdo nemá do ničeho chuť. Výrazného zvýšení turistického ruchu využila z místních jen paní Majka, jejíž koloniál osamoceně mává vstříc tržní ekonomice. Nakupujeme u ní salám, protož pověsti o další šumavsko-pohraniční obci v nás vyvolávají strach z hladu. Prášilské nedělní odpoledne je tiché, zamračené a zamyšlené. Stejně jako jediní obyvatel é obce, na které natrefíme. Sedíme na oprýskané lavi čce s lahváčem v ruce, před zavřeným koloniálem a vedle zavřené hospody. Během hodinové rozmluvy se v našem zorném úhlu vůbec nic nezmění, jen začne drobně mžít a stmívat se. Prášily jsme našli tak, že jsme se ze Srní vydali po té nejmenší silnici směrem do nejpustších hor. Šlo to bez probl émů, ale v době panického strachu z imperialistického souseda bychom potřebovali zvláštní propustku. V obci bydlelo hlavně vojsko, které řádilo na přilehlém tankodromu, pod kterým dnes leží zbytky kostela. Ještě předtím se Prášily jmenovaly Stubenbach a v roce1937 měly 161 domů, 1022 lidí, četnickou stanici, finanční stráž, poštu, lékaře, státní obecnou a mateřskou školu, pivovar a kostel. Od roku 1640 se na prášilském panství vystřídaly rody Lobkovic ů, Kinských, Schwarzenbergů a vyrábělo se zde postupně sklo, zrcadla a papír. A Prášily dnes? Pepa, asi 35 let: „Stojí to tu za houby, jen to tam napište.” Míla, asi 31 let: „Všechno tu chybí, ani za sto let se to nedá do pořádku. Pracuju v lese, přišel jsem se ženou kvůli práci a bytu. Žena už mi odsud utekla. Já nevím, jestli tu zůstanu. Ale kam bych šel, že jo?” Obec se může pochlubit poštou, krámem, obecním úřadem a jednou slušnější ulicí. Odjíždíme s jistotou, že jestli je něco na světě bez konce a začátku, pak je to nedělní odpoledne v Prášilech. České Žleby, České Roury, Koryta, Trouby Osada s takto variabilním názvem je místem protiklad ů. Nové vilky se satelitními přijímači, ve kterých rozhodn ě nežije množství obyvatel odpovídající počtu místností. Místnosti vedou i 5 : 1 – vilky patří správě národního parku. Dalších pět domů obce patří k běžnému šumavskému standardu: oprýskané, šedivé, chudé. Není tu pošta ani telefonní budka. Je tu jeden krámek a několik naštvaných důchodců, kteří jsou v zimě prakticky odříznuti od světa. Do Českých Žlebů přesto míří mnoho německých turistů. Lákadlem je pro ně penzión Chata pod Žlebákem. Chceteli jeho majitele manžele Liškovy řádně dohřát, zeptejte se jich na národní park, jehož statut brání obci v rozvoji. Nesmí se totiž stavět. „Nepochválila bych tu opravdu nic,” tvrdí paní Lišková a má asi proč. „Bojíme se zimy, pečivo pro hosty si musíme vozit sami. Park kašle na udržování běžeckých tratí, ty si pro své hosty také prošlapáváme sami, po marném boji o obnovení zimní cesty ze Strážného, kde je hraniční přechod, jsem otrávená. Kvůli této objížďce musí například sanity najezdit cestou do Žlebů o třicet kilometrů navíc. Přitom kdyby se trochu podpo řil cestovní ruch, uživily by se tu i penzióny tři.” Utvrzujeme se v přesvědčení, že největším průšvihem dnešních obyvatel Šumavy jsou dvě skutečnosti: odchod vojsk a příchod správy národního parku. Nové Údolí Chtěli jsme své putování ukončit v obci na samé hranici republiky. Nové Údolí je připomínáno již k roku 1812 a v roce 1930 zde stála kaple a 30 domů. Dnes tu kromě celnice není nic. Nové Údolí neexistuje. SEVERNÍ CESTA VSTŘÍC RÚŽOVÝM ZÍTŘKÚM Francouzi ve Višňové byli a zřejmě i budou, stejně jako se obyvatelé Višňové a přilehlých obcí byli podívat ve Francii. Děti z této oblasti již tři roky jezdí na měsíční ozdravné a poznávací pobyty do francouzských rodin. Ozdravné proto, že obec má schopnou starostku. Paní Marie Matušková sedí na svém úřadě obklopená počítačem, faxem a kopírkou a angažuje se ve Sdružení obcí a měst. Také statečně čelí popílku, importovan ému ze sousedních polských elektráren, a jisté nedůvěře svých občanů. Občan jdoucí z pole: „Je to pořád stejný, nic se nezměnilo.”  Moc mu nevěříme, na vlastní oči jsme viděli udržované fotbalov é hřiště (místní fotbalisté vedou okresní žebříček), dvě fungující restaurace (lidové ceny, kulečníkový stůl), opravený kostel (pravideln é bohoslužby), knihovnu, kadeřnictví. Na vlastní uši jsme slyšeli o skládce komunálních odpadů (vydělává obci peníze), o regulačním zařízení v místní kotelně (instalováno rok před zákonným nařízením), o opravené silnici. Andělská Andělka Obci málem zničil mor zvaný odsun Němců. Předtím se obec vzpamatovala z velkého exodu obyvatel v době protireformace a zdá se, že přežila i mnohaleté devastační úsilí novodobých kolonialist ů – těch, kteří přišli po roce 1945 budovat socialistický ráj. Stav obyvatel se jim totiž podařilo snížit z 523 v roce 1930 na 191 stávajících. Přijíždíte-li do Andělky, na první pohled vás zaujme statek, na jehož zdech jsou vypsány novodobé dějiny And ělky. Opravuje se, rýsují se další pracovní možnosti, podmínka existence obce se špatnou dopravou. O tom, že Andělka zdaleka nekončí, vás může přesvědčit i nově opravený kostel. Ves je malá víska, z níž dohlédnete do Polska. Do Vsi vede dlouhá alej, na jejímž konci čeká příchozí šok: vinárna v nejlepším slova smyslu, zrestaurovaná z bývalého mlýna. Vesnice Víska sice nemá vinárnu, zato však velmi agilní občany. Ti již patnáct let udržují tradici únorových masopustů a jsou tím prý vyhlášení po celém kraji. Až se jednou spojí Ves a Víska, bude z nich možná pěkné městečko. Dětřichovská metoda jak nezaniknout je prostá – chalupáři. Dětřichovec leží pár metrů od hranic a není v něm nic. Ono nic, totiž klid a možnost nerušeného vnímání přírody, sem přitahuje stále nové chalupá- ře, kteří nedovolí Dětřichovci zmizet z mapy severního pohraničí. SEVER PROTI JIHU? Ne, občanská válka tu nezuří a klást takto otázku je asi pomý- lené. Ačkoli Šumava a Pojizeří stály v roce 1945 na startovní čáře vedle sebe, jejich cesty nebyly stejně obtížné. Šumava sousedila s obávaným nepřítelem, za hranicemi Frýdlantska ložírovali socialisti čtí kamarádi. Šumava se zadrátovala, málokdo byl vpuš- těn, a dnes se musí vypořádávat s celou řadou „posttotalitních” potíží. Bývalá vlastník většiny pohraniční půdy – Vojenské lesy – zmateně odchází a lidé žijí v majetkové nejistotě. Přichází ale mocná organizace Národního parku Šumava a snaží se využít jediného kladu čtyřicetileté stagnace, a to neporušenou přírodu. Zároveň však brání rozvoji tamějších obcí přísnými pravidly výstavby. K Šumavě však drobné vesničky a obce odjakživa patřily a bylo by víc než smutné, kdyby za pár let trčely ze šumavských hvozdů jen střechy obřích hotelů. Severní pohraničí také nemá cestu dlážděnou květinami, lesy se zde dusí exhalacemi a hynou pod kusadly kůrovce, řeky jsou špinavé a nepříjemně průmyslové. Přesto jsou potíže pro seveřany spíše výzvou k boji než k útěku – představenstva obcí tvoří mladí lidé s ambicemi a chutí podnikat. Šumava vymírá, starostov é jsou vesměs důchodci, kteří se ze všech sil snaží udržet alespoň to málo, co zde je. Mladí však odcházejí do měst za přijateln ějším živobytím. V šumavské krajině se vždycky těžce žilo a vypadá to, že bude ještě hůř. Nabízí se ještě rčení, že všude žijí stejní lidé – jenže to právě nebude tak úplně pravda. Leckdy totiž stačí jen opravdu chtít. A na Šumavě opravdu chce jen málokdo. Snad za to mohou lehce přístupné marky, které v této oblasti zatím němečtí turisté doslova trousí z kapes. Na severu mohou lidé počítat sem tam s nějakým zlotým, pro který je koneckonců zbytečné se shýbat, takže se naučili spoléhat výhradně sami na sebe. Snad za to mohou šumavské mlhy a černá neprostupnost lesů Šumavy, které se jejím obyvatelům ukládají do duše.

Category: 1994 / 12

Napsala a vyfotografovala: Martina Hladíková

Červenobílá liazka s kvílející houkačkou zastavila jednoho slunečného jitra zrovna u našeho domu. Okamžitě ve mně hrklo. Copak tady někde hoří? Aha, sousedi odnaproti spálili snídani. Ovšem to, s jakou vervou se vrhli dva muži v kožených kabátech a očazených přilbách do domu, dávalo tušit pořádný požár. „Lokalizujeme, jde o spálené potraviny. Budeme odvětrávat. Ne, záchranku nevolejte, majitel je v pořádku, usnul. Příjem,“ stroze ohlásí velitel čety do vysílačky. „Co se děje? Aha, děkuju“, blekotá mžourající spáč. „To nic. Už je to v pořádku. Příště si dejte pozor. Tak nashle,“ pokyne hlavou. „Likvidace. Předáno majiteli. Vracíme se zpět na základnu,“ podá ještě unaveným hlasem zprávu dispečinku, aby vzápětí a sedl do nastartovaného vozu s číslem 150 na dveřích, tentokrát poklidně se vzdalujícího probouzejícím se sídlištěm. ·  ·  ·

Večerní zprávy informují o zásahu hasičů při dopravní nehodě. Kdosi rozlíceně tvrdí, že jim to trvalo skoro tři čtvrtě hodiny než přijeli! „Pomyslné stopky se rozbíhají v okamžiku vyhlášení poplachu. Celý průběh akce podle informací radioprovozu zaznamenává operační středisko rovnou do počítače. Nic se nedá ošidit. Neexistuje, aby první přivolaná jednotka dorazila na místo za víc než deset minut. Jen kdyby nás lidi volali vždycky včas! I když se posílají pro jistotu družstva hned ze dvou stanic, stejně se to někdy jeví laickým pozorovatelům jako pozdě. Málo platný, nejsme věštírna delfská. Lidi si myslí, že když se něco seběhne, už někdo volal, a tak jen čekají, a nic. Schválně, koho nejdřív napadne zvednout sluchátko a vytočit tísňovou stopadesátku ·  ·  · Fádní budova uprostřed města, nevelký dvůr, jemuž vévodí obrovská železná vrata s vykukujícími čely dvou hasičských cisteren. Vchod s nápisem Operační středisko – vstup zakázán. Pupek světa. Všechno tu začíná i končí.

 PRVNÍ VÝJEZD. „Chcete něco vidět? Tak nohy na ramena a jedem,“ osloví mě nečekaně hasič-řidič při vyhlášení poplachu. Údajně uvězněné osoby ve výtahu včetně dětí. A už mě něčí ruce táhnou do nastartované liazky. Jiné mi narazí stříbrně lesklou přilbu na hlavu – připadám si jako kosmonaut z verneovek. „Pátek odpoledne, ideální džungle na silnicích. To bude jízda,“ odtuší šofér. Dveře cisterny zaklaply za posledním hasičem-záchranářem a už letíme z velkých dřevěných vrat centrální stanice. Houkačka kvílí, magistrála se topí v šedavém smogu, z vrtulníku hlásí kritický stupeň. Tři až pět minut než se vymotáme z přecpaných ulic. „Proč neuhne? Nevidí, že jedou hasiči?“ ulevuje si šofér do řevu motoru. Kaskadér každým coulem, bravurně kličkuje s mohutnou cisternou v řece jedoucích a parkujících vozidel, nárazníky se míjejí snad jen o milimetry. Menší vozidlo by bylo, zdá se, do takového provozu praktičtější. Ovšem, je to problém. Posádka, čítající šest až osm lidí včetně kompletní výzbroje pro všechny druhy případů (technického charakteru i ohňů), by se stěží vměstnala do menšího typu. Největší prostor koneckonců zabere 2,5 kubíku vody. A bez vody by to jaksi nešlo. Ostatně i kdyby mnohé vyřešilo speciálně uzpůsobené vozidlo, stojí to peníze a těch je – jak známo – všude nedostatek. „Že by se to dneska obešlo bez škrábanců?“ pochvaluje si jako by neslyšel peprnou nadávku rozlíceného automobilisty. Poslední křižovatka, ostrá pravá, ještě objet blok a jsme tam. „Spojka“ s plánem města na klíně hlídá nejkratší možnou trasu. „Co ten Ivan dělá proti nám v jednosměrce?“ procedí skrz zuby na adresu zmateného venkovana a očima ho tlačí před sebou ven z ulice. Jsme na místě. „Tak co, bála jste se? To nic, jde o zvyk. Jinak bysme jeli hodinu,“ krčí omluvně rameny řidič, zatímco ostatní už vybíhají do patra k zablokované kabině s uvězněnými. Za pětadvacet minut od vyhlášení poplachu vyprošťujeme z výtahové klece čtyři dospělé soby a dvě děti. „Bodejť by se to s nimi nezaseklo!“ ušklíbne se v duchu hasič-záchranář, ovšem nahlas shovívavě uklidňuje rozhořčeného domovníka: „Ale co, to se může stát každýmu.“ Zase něco děláme za jiné. Tentokrát zaváhali výtaháři.

PRÁCE VŠEHO DRUHU. Od záchrany osob (včetně vyprošťování lidí z výtahu), přes hašení podpálených popelnic, kontejnerů, vyprošťovací práce při dopravních nehodách, až po „klasické ohně“. Po několika společně prožitých „vartách“ mě napadá přirovnání k Sekorovu Ferdovi s červeným puntíkovaným šátkem kolem krku. Práce všeho druhu. V zimě pak podle potřeby rozšíří rejstřík prací třeba i odhrabování sněhu – inu i v tomto ohledu napravujeme nedostatky a chyby jiných. Ostatně koho by napadlo, že toto povolání, či spíše služba má historické kořeny v práci pouličních metařů. V současné době tvoří technické zásahy prakticky téměř polovinu výjezdů. „Pošlete družstvo. Zajištění po dopravní nehodě.“ Jeden z nejtypičtějších a neběžnějších případů, podobně jako likvidace vytékajících pohonných hmot. Nejhorší jsou ovšem bouračky kamiónů s neznámými chemickými látkami. Typickým místem v hlavním městě, kde si poslední dobou stále častěji dávají dostaveníčko policisté od nehodovky spolu s vyprošťovací jednotkou hasičů, je bezesporu nechvalně proslulý barrandovský most.

SPECIALISTÉ. Devatero řemesel a ještě něco navíc zahrnuje pojem hasič-záchranář. Přesto, anebo snad právě proto jsou v rámci útvaru cvičebny cvičeny specializované skupiny potápěčů, chemiků, ale i lezců“ Nedělní procházka mladé rodinky málem skončila tragicky. Dětské žvatlání náhle zaniká v ozvěně zděšeného výkřiku z pět metrů hluboké kanalizační šachty v chodníku. Specialisté v hasičských uniformách se jen pomyslně chytli za hlavu. „Tady jsme nedávno už byli. Copak to nemohl někdo lépe zajistit?“ Otázka zůstává nezodpovězena. Ta malá dole, zaklesnutá hluboko pod těmito pozemskými nepochopitelnostmi, nemá moc času. Několik metrů nad hlavičkou dvě zkřížené těžké železné desky se mohly kdykoliv uvolnit. Každý sebemenší neopatrný pohyb mohl být osudný. Přestože průměr díry mohl sotva pojmout dospělého člověka, nedalo se jinak, než k holčičce slanit. „Když mě tam spouštěli, neměl jsem moc na vybranou,“ komentuje případ velitel zásahu Petr Buřič. Centimetr po centimetru dolů, pak mezi nohy uchopit horní desku, a zas opatrně nahoru, aby podobný manévr záhy opakoval s druhou deskou. Pak teprve šlo děvčátko bezpečně vynést nahoru. „Neuvěřitelné, jaká šťastná náhoda způsobila, že nepadla na spodní desku a horní že se zastavila těsně nad ní. Ten pocit, když mě ty malé dětské ručičky křečovitě objaly kolem krku, byl právě tím kvůli čemu tuhle práci člověk dělá!“ Člověk se s tím asi musí narodit. Ale většinou si to uvědomí, až když k tomu (doslova) přičichne. První výjezd pod houkačkou, první zásah, první zachránění, první klopýtnutí, první překonaný strach. Všechno je jednou poprvé, ale na tom asi nejvíc záleží. Pro někoho možnost seberealizace, upevnění sebedůvěry, pro jiného naplnění touhy pomáhat. Což musí být dáno nejspíš každému, kdo se rozhodne dělat dobře tuhle práci, a dělat ji naplno.

HOŘÍ, MÁ PANENKO! Nikdo si rozhodně nepřeje neštěstí, při němž jde o život. Avšak přijde-li pořádný oheň, zážitky spojené s jeho likvidací bývají ještě dlouho zdrojem diskusí ve stylu: Po bitvě je každý generálem. Zkrátka se zdá, že by bylo učiněné neštěstí, kdyby hořelo málo a hasiči nejezdili! „Inu, potřebujeme se neustále udržovat v aktivitě. S chutí pak jedou i na sebemenší „čučku“ – i když podobnou záležitost nakonec patřičně po hasičsku okomentují. Je po dopoledním výcviku. Na strážnici panuje klid, někdo jde do posilovny, jiní si perou zašpiněný mundúr. Jako doma. Každý třetí den v práci, týdny letí a někdo se musí postarat o čistotu a pořádek. Takže si hodí losem, kdo dneska vytře chodbu a koupelnu. Ostatní se chopí erárních košťat a jdou na dvůr zlikvidovat pozůstatky nekulturních kuřáků. „S těmi pometly v ruce jim to sluší skoro stejně, jako s proudnicí,“ chlapské rýpnutí už patří k věci. Pak se na dvoře roztáhne síť a v rámci sportovního výcviku (na což si zdejší velitel potrpí), svedou jeden z nedokončených zápasů v tenise či nohejbale. To jsou pak ty správné boje. „Aspoň nedělaj jiný hlouposti,“ pochvaluje si velitel směny Jan Havrda. Ani v těchto chvílích volna nesmí být posádka „zranitelná“. Když se rozsvítí jedno ze tří světel poplašné rampy, v mžiku jsou na svých místech. Nezbytné skluzy vedou přímo do garáží. Rychle vklouznout do připravené hromádky holínek a kombinézy, na opozdilce se nečeká.

BALADA O OČÍCH TOPIČOVÝCH. Ty jeho byly podmalované sazemi s lehce skelným výrazem. „Ráno jsem normálně zatopil. Celý den to bylo v pořádku. Až teď večer to začalo kouřit,“ krčí bezradně rameny muž v montérkách. Po schodech ze sklepa domu se valí hustý černý dým jak z jeskyně pohádkového raka. „Jestli chcete dovnitř, vemte si dejchák,“ radí mi velitel čety Miroslav Chejn. Moc toho vidět není. Opatrně našlapuji tápajíc po paměti podél stěny (to byl nápad brát si sandály). Dva podobně „maskovaní“ hasiči vyhrabávají žhavý popel z bouřícího kotle. Není tu k hnutí. Za chvíli se nechám vyvést ven. Fuj, ještě že nás v hodinách branné výchovy nutili navlékat si dezinfekcí smrduté gumové masky. Zkušenost k nezaplacení. Přivolaná služba od protiplynu kontroluje hodnoty CO. Stále nad hygienickou normou. Evakuace domu už sice není nutná, jen pro jistotu musí být předčasně uzavřena restaurace v přízemí. Ještě, že se nestalo nic horšího třeba hostům! „Jo, topič, naládoval kotel, aby nemusel tak často chodit přikládat, až to udusil,“ poznamenává adresně jeden z posádky zásahového vozu, zatímco mu druhý pomáhá stáhnout ze zad dýchací přístroj. Až udeří mrazy a rozběhne se topná sezóna, bude podobných případů víc než požehnaně. Činžáky starších částí města jsou jejich vděčným zdrojem. ·  ·  ·

Někdo řekl: přicházejí do míst, odkud jiní utíkají. Pravdou je, že často ani nevědí, do čeho jdou. „Většinou se pohybujeme v neznámém prostředí, jakým bývá například zakouřená hala, místnosti bytu, sklepy. Nezbývá než se orientovat podle zvuků praskání ohně či směru sálání tepla. Mnohdy jen podle natažených hadic.“ Na tom,kdo je „na špičce“, prakticky nejvíc záleží, ale zároveň je nejvíc na ráně. „Tam,kde jde do tuhýho,jsme sami. Tam opravdu chlapi potěj krev.“ Jan Havrda ví, o čem mluví.

POZNAMENANÍ. „Například když spím doma a někdo nedopatřením rozsvítí, okamžitě vyletím. Chvíli trvalo, než si na to rodina zvykla,” směje se operační důstojník Josef Vališ. Něco na tom bude. Po několika týdnech to pozoruji i na sobě. Smysly mi jitří každá projíždějící „houkačka“. Dřív si jich člověk tolik nevšímal, zatímco teď sebou trhnu pokaždé, když zaslechnu do cinkotu tramvají a jiného lomozu onen známý vtíravý zvuk. ·  ·  · Praha 4, Herálecká, požár v bývalé školce „To je šestky (stanice v Krči),“ odtuší operační během zápisu dalšího případu. Zrovna zalévám několikáté kafe, abych jej už zas nevypila teplé. „Jsme na místě. Jedná se o požár dřevěné budovy, v plném rozsahu. Pošlete posily, příjem,“ letí éterem žádost velitele zásahu ze šestky. „Takže spojka na ústřednu a pojede bílá i červená“! Ve dveřích se srážím se spojařem. „Vem foťák a pospěš. Tentokrát to doopravdy svítí,“ nabádá mě. Téměř za jízdy naskakuju do vozu. Pohledem do zrcátka ještě registruju za námi v závěsu rozjíždějící se velitelskou Tatru 613, která zpravidla vyjíždí k technicky složitějším zásahům či větším požárům. Za sedm minut jsme i my na místě. „No, to je paráda!“ vzrušeně zahlaholí unisono posádka. Musím uznat, že živel tentokrát řádí opravdu naplno. Jeho záře vylákala z tepla domovů nejednoho diváka, který vyměnil neosobní modravou obrazovku za skutečné drama na ulici mezi činžáky. Na místo se sjely čtyři vozy a žebřík. Popadnu přilbu a ženu se podél hadice rovnou na „špičku“. Pár snímků, než mě v nadšeném pobíhání kolem praskajících prken zchladí náhlá sprcha. Velitel zásahu si ještě pro jistotu vyžádá přítomnost skupiny od PPL (protiplynu). „Lokalizujeme a provádíme rozebírání střechy.“ To je fofr. Od příjezdu prvního vozu uběhlo necelých sedmnáct minut. Diváci poznámkami komentují práci hasičů, kterých tu v nočním šeru pobíhá jako kobylek. Po půl hodině se velitelská tatra vrací zpět na základnu. Mně došel film, tak jedu taky. „Dobrá práce,“ pronese ještě lakonicky velitel směny, zatím co si navzájem pomáháme z koženého kabátu a přilby. „Jo, a to kafe přihřejte! Příjem!“

 ·  ·  · Při hlášení adresy dalšího případu jeden z členů operačního střediska na okamžik zpozorní. „Proboha, to je někde u nás, co bydlím!“ Nejhorší černou můrou každého hasiče je totiž zachytit případ ve svém bydlišti, či být sám v nouzi a volat stopadesátku. „Snad každému se to alespoň jednou stalo. Třeba když někomu z rodiny spadnou klíče do výtahové šachty. To si vás kolegové vždycky pořádně vychutnají.“ Všeobecný smích utichá v napjaté atmosféře, mísené nepřetržitým cvrkotem v radioprovozu. ·  ·  ·

Hlavně se do ničeho nenamočit! Ať si každý poradí sám! Co asi vedlo staršího muže k rozhodnutí odmítnou i tak banální pomoc, jako v odlehlém místě zpřístupnit svůj telefonní aparát pro zavolání na nejbližší ohlašovnu požárů, když hořel autobus plný dětí?

EPILOG. Co je to za sílu, která tě žene znovu a znovu do nebezpečí? Jakmile to houkne, zapomeneš na sebe a vidíš jen nebezpečí hrozící druhým. Tvoje myšlenky se koncentrují na vyřešení situace, která pro někoho může znamenat konečnou. Z neklidného spánku tě budí neodbytné poplachové světlo a siréna. Únava tě zmáhá, ale jedeš. Dokonce se někdy těšíš. A když už nemůže pomoci vrátit život, neptáš se po jeho smyslu. Mají tě za blázna, a ty se jen usměješ: Někdo to musí udělat, ne? Buď stále nad věcí. Být rychle a včas tam, kde někdo čeká na tvou pomoc a minuta je pro něho věčností. Tak neváhej“

Pin It on Pinterest

Shares
Share This