Category: 1995 / 01

25. října 1994 otiskl New York Times zprávu, že na Sibiři došlo k obrovské ropné havárii, při níž unikly do okolí dva milióny barelů ropy. Ruské úřady zprávu odmítly. Vzápětí se ozvali rozhořčční ruští ekologové. Protichůdné zprávy se střídaly a pochybnosti rostly. Co se vlasně stalo? Jsou odhady pravdivé? Pokud ano, jedná se o třetí největší havárii všech dob. V smutně proslulém případě ztroskotání tankeru Exxon Valdez u aljašského pobřeží v roce 1989 uniklo ropy osmkrát méně. Do Usinska se sjíždějí odborníci a novináři z celého světa žhaví telefonní linky.ČERNÉ ZLATOSibiř je skutečnou ropnou bonanzou. Zdejší zásoby podle odhadů představují asi 200 miliard barelů. (Pro srovnání: Saúdskoarabská naftová pole dosud vydala zhruba 70 miliard barelů.) Stav ruských ropovodů a plynovodů je zoufalý: potrubí zkorodované, m izerně udržované a nedostatečně kontrolované. Zatímco ve vyspělých zemích se ročně nahrazuje 12-14 % potrubí, v Rusku jsou to kvůli nedostatku financí pouhá 2,5- 4 %. Ropovody jsou přitom vystaveny krajně nepříznivým povětrnostním podmínkám, v nichž se často střídá mráz a tání, a tudíž dochází k pohybům půdy. Podle odhadu odborníků je 55 % ruských ropovodů v dezolátním stavu a mělo by být okamžitě vyměněno. Ropovod, který se v říjnu dostal do novinových titulků, patří ruské společnosti Komineft. Prošel od roku 1973 celou sérií podobných nehod a letos na něm docházelo k haváriím až od února. Úniky pod 10 000 tun se vůbec neregistsrují, protože jsou pokládány za příliš malé.NA VLASTNÍ OČIKdyž se svět dozvěděl o havárii v Usinsku, rozhodla se ekologická organizace Greenpeace vyslat do postižené oblasti vlastní tým složený z vědců, fotografů a kameramanů s cílem zjistit skutečný rozsah katastrofy, její vliv na přírodu a lidi žijící v okolí. Vedoucí expedice Paul Horsman otevírá deník: Pátek 28. října: jaderné výbuchy Balíme zavazadla a čekáme na ruská vstupní víza. Mezitím přichází informace o úniku ropy poblíž Barentsova moře, který ruské úřady nakonec zlikvidovat řízeným jaderným výbuchem. Náš kolega z ruské pobočky Greenpeace nás ujišťuje, že to není nic neobvyklého: jaderné prostředky se prý na ruských ropných polích používají celkem běžně. Pondělí 31. října: strach Usinsk je šedé naftařské městečko s asi 70 000 obyvateli. K malebnosti má daleko: šedé betonové bloky, náklaďáky, ruské lady, džípy a všudypřítomný pach ropy. Setkáváme se s naším „místním kontaktem“ – má mapu postižené oblasti, ale odmítá nám dát fotokopii, protože se příliš bojí místních úřadů. Tak si aspoň malujeme hrubý náčrt, abychom věděli, kam se potřebujeme dostat.Úterý 1. listopadu: ropné jezero Voloďa a já se vydáváme do míst, odkud pochází většina dosud uveřejněných záběrů a která by měla být vyčištěna. Led a sníh přikrývají to, co bývalo vodním tokem. Pod ledovcem je ropa. Tam, kde bývala hliněná hráz, je čtyři stopy vysoká směsice ledu a ropy. Dole vytéká voda pokrytá duhovými skvrnami. Mluvíme s dělníky, kteří pumpují vyteklou ropu do  kontejnerů, v kterých bude odvezena buď do blízké refinérie, anebo odpadních nádrží u řeky pár kilometrů odtud. Vyprávějí nám o lišce, která přišla do jejich tábora celá pokrytá ropou. Prý se jí snažili očistit, ale stejně pošla. Jdu k nádrži, kam se prý dostane polovina z toho, co dělníci vypumpují, a vidím jezero ropy, zpola schované pod sněhem. Až přijde jarní obleva, všechno to prosákne do okolních bažin a do řeky. Na zpáteční cestě se zastavujeme u jámy, ve které se shromažďuje to, co uniká z prasklého potrubí. Ropa v jámě hoří – běžná praxe, jak se jí zbavit. Z roury šlehají plameny a ropa se rozstřikuje kolem. Nejsme tady sami, štáby WTN a Reuter´s tu pořizují záběry a interview pro televizní zpravodajstv í. Uvědomujeme si, že zbývají sotva dva týdny do příchodu skutečné zimy. Pak už se s tím znečištěním nedá dělat vůbec nic až do jarní oblevy. Středa 2. listopadu: ryby chutnají po ropě Dnes míříme do vesničky Kolva, která leží na stejnojmenné řece jižně od Usinska.Právě tahle vesnice se objevovala ve zprávách s komentářem, že říční břehy v jejím okolí už byly vyčištěny. Jeden z místních mužů prosekává led na řece a ukazuje nám špinavý povlak na hladině pod ním. Stačí odškrábnout vrchní sněhovou vrstvu a pod ní se objeví písek prosáklý ropou. Tou jsou ostatně pokryty i všechny čluny. Putujeme několik kilometrů podél řeky a dostáváme se mimo „vyčištěnou“ oblast. Místy se boříme do ropy doslova po kolena. Keře na březích jsou jí také obaleny. Černý povlak na okolních vrbách sahá do výšky půldruhého metru. Tyhle stromy nepřežijí. Na první pohled je jasně vidět, že katastrofa je obrovská. Vždyť tenhle úsek Kolvy leží 100 km dolů po proudu od popraskaného potrubí! Jak asi musejí vypadat potoky a říčky, které sem tu ropu přinesly! A zatím jsme tady neviděli ani stopu po záchranných pracích, ani jedinou známku mezinárodní pomoci. Pozdě odpoledne se dostáváme do vísky Usť-Usa, kde se koná mítink místních obyvatel. Zdejší lidé jsou krajně rozzlobeni a mluví o petici ruskému parlamentu, v níž budou požadovat kompentazi milión rublů pro každého. To je v přepočtu asi 300 dolarů. Ale nedělají si naděje, že by cokoli dostali.„Musíte to vidět na vlastní oči, cítit ten zápach… Naše ryby chutnají po ropě,“ říkají. „Sedíme na takovém bohatství a já přitom nemám v domě zavedený plyn,“ rozhořčuje se jedna z žen. Jiní mluví o tom, že jim pomřely krávy. Mléko je kontaminováno, musí se dovážet odjinud. Děti trpí bronchitidou, protože vdechují sirné výpary. „Jsme na ropné havárie zvyklí,“ říkají, „ale tahle je zatím ze všech nejhorší.“ Večer po návratu se dozvídáme, že ruské úřady odmítly přijmout mezinárodní pomoc. Zahraniční investoři, kteří na levné ropě nejvíce profitují – společnosti Gulf Canada a British Oil – se prý necítí odpovědní.Čtvrtek 3. listopadu: helikoptéra nebude Abychom toho viděli víc, chceme si najmout helikoptéru. Piloti na letišti jsou svolní, pokud jim patřičně zaplatíme, ale nesmíme prý nic filmovat. K tomu by muselo být povolení FSK, zpravodajské služby, která nahradila dřívější KGB. Gis jde pro povolení a vrací se v doprovodu pánů s FSK. Ti piloty významně upozorňují, že filmovat ropovody je zakázáno od roku 1987. Piloti jsou vyděšení a říkají Gisovi, že nejspíš přijdou o místo. Helikoptéra nebude. Jedeme tedy autem. Vidíme, v jak dezolátním stavu tu všechno je. Netěsnící ventily, hořící uniklá ropa. Ropná jezírka. Popraskané roury. Rozhodli jsme se ještě jednou kontaktovat „našeho člověka, protože zoufale potřebujeme mapu. Přestože má hrozný strach, nakonec ji dostáváme. Pár údajů však pro jistotu přece jen vymazal.Úterý 8. listopadu: havárii není konec. Moskva. Na tiskové konferenci je nabito, spousta žurnalistů se vůbec nedostala dovnitř. Ujišťujeme je, že haváriji ani zdaleka není konec: Během posledních 48 • • • hodin, které jsme strávili v okolí Usinska, vyteklo do tundry minimálně dalších 13 000 tun ropy. Za tuhle katastrofu mohou všechny ropné společnosti, které odmítly přestat s čerpáním, i když dobře vědí, že ropovod se rozpadá. Domluvili jsme a ruská média přicházejí s dotazy: Proč se vůbec Západ o tuhle událost tak zajímá? Co na tom ti Američané mají? Myslíme na Arktidu a lidi v Komi. Zatímco my tady sedíme v pohodlí, oni zatím trpí dál. Oni platí za ropu, kterou my využíváme. A platí draze. ROPA A PŘÍRODA SE NESNÁŠEJÍCo se děje s ekosystémem po ropné havárii? Ropné skvrny, kde se dotknou půdy, zničí veškerou vegetaci, stromy, keře i rostliny. Zůstane holá poušť bez života. Regenerace rostlin na takových územích v závislosti na různých faktorech, 15-30 let. Stromy potřebují ještě více času. Tím spíš v Arktidě, kde je vegetační období tak krátké. Ropné skvrny znamenají zkázu pro vůbec všechny organismy žijící v půdě; pokud se vůbec zotaví je k tomu zapotřebí 7-15 let. I nízká koncentrace ropy v půdě, vegetaci a vodě je osudná pro vodní ptáky. Ropa, která přilne k jejich peří, naruší jejich termoregulaci – což je častější příčina jejich smrti než přímé požití jedovaté ropy. Ptáci, kterým se podaří přežít, nevyvedou potomstvo – ropa totiž proniká vaječnou skořápkou a zabíjí embrio uvnitř. Proto se z Arktidy pomalu vytrácejí kachny. Ve vodě ropa zabíjí hned nadvakrát – její lehké složky hubí vše živé na hladině a na březích, ty těžké zase všechny tvory žijící pod vodou a na dně. Co se neotráví, to zemře na nedostatek kyslíku, vzhledem k nepropustnému povlaku na hladině. V Arktidě je to tím horší, že vzhledem k nízkým teplotám mají řeky malou samočistící schopnost, takže ropa v nich zůstane po desetiletí. Příroda v oblasti Komi je vystavena zkázonosnému působení ropy už po desetiletí, a to – poněkud paradoxně – zmenší důsledky nynější havárie. Už nekolik let tu nesídlí vodní ptáci, takže zahynou jen ti, kteří omylem při přeletu přistanou na některém z ropných jezírek. Ohroženy jsou bohužel divoké husy a labutě, které tudy táhnou z dálného severu. Vysokou zvěř, soby a losy, patrně zčásti ochrání fakt, že zdější pastviny ropa zničila už dávno – nemají důvod sem chodit. Vegetace ovšem odejít nemůže. 68m2 je zcela zničeno. Všechny zdejší stromy příští rok uschnou. K úplnému zotavení by zdejší krajina potřebovala 100 let.

Category: 1995 / 01

Napsal: KAREL KÝR Ing. Václav Wallis se narodil v roce 1944. V roce 1961 maturoval na jedenáctiletce, pak se přihlásil na Vysokou školu chemicko-technologickou, kterou ukončil v roce 1966. Nastoupil na umístěnku u Státní energetické inspekce Praha a po čase přestoupil na ústředí.NÁSTUP K BEZPEČNOSTINa jaře 1968 sekretářka ukázala V. Wallisovi inzerát v Práci, že Kriminalistický ústav Veřejné bezpečnosti vyhla šuje konkurs na analytika-programátora. Pan Wallis v té době studoval postgraduál, který se jmenoval optimalizační metody. „Studoval jsem na Vysoké škole chemicko- technologické, a potom v Kralupech.Na ten konkurs jsem se přihlásil a vyhrál ho. 2. září 1968 jsem se šel zeptat na Hlavní správu Veřejné bezpečnosti. Stál tam ruský voják, nechtěl mě pustit. Viděl jsem, že každý se legitimuje modrým nebo červeným průkazem. Protože jsem měl v kapse průkaz ROH, který je červený, počkal jsem, až se ten voják vymění, novému jsem ukázal průkaz a dostal jsem se dovnitř. Z vrátnice jsem zavolal kádrovákovi,který mě vzal dovnitř, pak mi dal papír k plk. Němcovi – náčelníku Kriminalistického ústavu Veřejné bezpečnosti. Začal jsem pracovat v odboru techniky a taktiky. Počítač měl například tipovat pachatele vloupání podle způsobu práce, podle modu operandi.  V sedmdesátém roce přišly pohovory a V. Wallise se ptali, jaký má názor na vstup spojeneckých vojsk do Československa. Václav Wallis odpověděl: „Domnívám se, že jsme si mohli všechno vyřídit sami, ale když se to stalo, co se dá dělat. Tuto odpověď omluvili tím, že jde sice o perspektivního soudruha, ale nezkušeného a byl pověřen dílčím úkolem jít pracovat do svazu mládeže. Potřebovali tam mladého vysokoškoláka.V. Wallis byl zvolen tajemníkem Socialistického svazu mládeže na ministerstvu vnitra. V září 1970 byl vyslán s delegací ÚV SSM na 14 dnů do Moskvy. Po návratu nadále pracoval jako tajemník SSM. V. Wallis mi o tom řekl: „Byla to práce politická, ale měl jsem pocit, že se tam plně nerealizuji. Na výše zmíněném výboru SSM byla řada lidí z federálního ministerstva vnitra a mezi nimi dva nebo tři z rozvědky, z první správy. Přišli za Wallisem a řekli: „Hele, ty prý chceš s tou funkcí seknout?“ „Jo, moc se mi nedaří a nebaví mě to,“ odpověděl V. Wallis. „Jaké znáš jazyky?“ zeptali se ho. „Rusky a německy,“ zněla odpověď. „Škoda, my potřebujeme angličtináře.“ Po čase si V. Wallise pozvali na pohovory, psychologické testy, zjišťovali odolnost proti psychologické zátěži, schopnosti… Po vyhodnocení mu řekli, že by se jim hodil. Souhlasil. Pak nastalo důkladné prověřování. Nakonec řekli, aby nastoupil, do odboru, který se zabýval Asií – Indií, Indonésií, Japonskem. Na tomto místě byl asi dva měsíce, a pak šel do zpravodajské školy, kterou absolvoval. „Tuto školu vedl starý zpravodajský důstojník.Tam jsme se, dá se říci naučili anglicky. To znamenalo 4 až 5 hodin se sluchátky na uších… ale člověk se musel denně učit minimálně 10 až 12 hodin. Z angličtiny jsme museli každý semestr dělat zkoušky, kdo ji neudělal, vypadl. Teprve potom nastoupily odborné předměty: sledování, kontrasledování, práce s agenturou, výroba agenturní sítě atd. Zpravodajská škola byla naproti Masarykovu nádraží, byla součástí Lidového domu. Byl tam kdysi hotel, který se jmenoval Monopol. Po čase byl prý z nějakého důvodu Monopol nevhodný a zpravodajská škola byla přem ístěna do Ruzyně. V. Wallis k tomu dodává: „Během té školy, asi v druhém nebo třetím semestru, mě přeřadili na západoevropský odbor. Byl umístěn v jedné vile na Hanspaulce, krycí jméno Půjčovna, podle hospody, která je poblíž. Tam jsem působil od roku 1974 do roku 1977. Pracoval jsem na referátu Velké Británie. Postupně jsem se zacvičil do rezidentury. To znamená, že každý měsíc jsem dostal zásilku rezidentury, kterou jsem musel vyhodnotit, zařadit do svazku, poslat na příslušná místa, nabrat požadavky rezidentury, to znamená navázat kontakty s kontrarozvědkou, nabrat požadavky kontrarozvědky o činnosti britských tajných služeb, aby si ti hoši v Londýně vše ověřili…ODJEZD DO LONDÝNANakonec uznali, že by Václav Wallis do Velké Británie mohl jet. Znovu absolvoval krátkou zpravodajskou akademii, která spočívala v tom, že se učili diplomatickému protokolu, používání různých předpisů, z generálního štábu jim přednášeli o zbraních, různých systémech, v případě atomové války. Byly tam cvičeny i jejich manželky a současně se procvičovalo v angličtině a ruštině. Počítalo s s tím, že ruština je komunikačním prostředkem a jazykem k dorozumění například s Maďary – i když se nakonec mluvilo anglicky. Václav Wallis k tomu dodává: „Asi rok jsem strávil na této škole v Zamini, kde žena absolvovala také zkrácený kurs určený pro manželky. A v září 1978 jsem vyrazil do Velké Británie s celou rodinou, včetně svých tří dětí. Myslím si, že ta příprava byla dosti nedokonalá, protože normální diplomati museli na ministerstvu zahraničí pracovat tři až čtyři roky než vyjeli, kdežto my jsme vyjížděli po roce.Protože by se V. Wallis s rodinou do normální bytovky nevešel, tak mu dali přiměřený byt a po roce a půl se stěhoval do vily, která byla asi 5 kilometrů od zastupitelského úřadu – dostal služební žiguli 1500. Ve Velké Británii byl od září 1978 do prosince 1981.Pane Wallisi, v Londýně na vás měla udělat podraz rezident. Jak to bylo? „ To se odehrálo asi takhle: Můj normální pobyt měl být ukončen za tři a půl roku, někdy v březnu 1982. Stalo se to v době, kdy si princ Charles bral Dianu. V té době tam byl mládenec, který jako agent byl zaměstnancem ambasády a ten se mi mírně vymknul z rukou. Pozoroval jsem, že byl neobyčejně všímavý a vlezlý a brzy poznal, že já nejsem ta hlavní osoba v agentuře. Ohledně jeho práce jsem měl námitky a on za to na mne ušil boudu. Je to na douhou debatu, o tom se rozpovídáme v připravované knize. Prostě o mně rozšířil fámu, že chci emigrovat s celou rodinou. Což byla blbost, protože jsem byl v Anglii s celou rodinou a kdybych chtěl emigrovat, byla by to otázka pár hodin. A dnes bych byl hrdina. Navíc mi za mé nepřítomnosti prohledali byt a já jsem prohlásil, že na takový podraz nereflektuji…Pak byl problém v tom, že mi opomněli napsat nějaký kádrový rozkaz, takže mi nešly žádné peníze, a po třech měsících, kdy nám došly úspory, jsem se sebral a napsal stížnost ministrovi vnitra. O tom, jakým způsobem je o mne pečováno. Peníze jsem nakonec dostal, ale pak jsem měl problém s generálem. Byl to starý armádní zpravodajec a měl připomínky k naší práci, tak jsem mu řekl, aby také vyjel a ukázal nám to na místě. Tím pádem došlo k tomu, že přišla depeše, tak- že jsem se v prosinci, po třech letech v Londýně, vrátil domu.“Pane Wallisi, mám informace, že se naše rozvědka v Anglii velmi podílela například na stávce horníků a na podobných akcích. Co mi k tomu můžete říci? „To víte, že se podílela – to je logické. Zpravodajská práce spočívala na několika úkolech. Těch úkolů, které měla první správa STB, byla řádově asi stovka. Takových patnáct témat bylo pro rezidenturu Londýn. Jako hlavní nepřítel bylo stanoveno NATO a od toho se to odvíjelo. Já jsem byl oficiálně labour atašé a dá se říci, že jsem ´opracovával´ odborové organizace a svazy v Anglii… to by bylo povídání na hodiny.“NÁVRAT DO PRAHYTakže vy jste se vrátil do Prahy a začal jste dělat u kontrarozvědky, že ano? „To bylo trochu jinak. V politickém hodnocení byla vždy pasáž, která se týkala osobních vlastností. Já jsem tam měl vždy černý puntík, protože jsem vždy provedl nějaký žert,nebo jsem nevhodně kritizoval. Což bylo hodnoceno jako negativní vlastnost. Takže v době, kdy jsem se vrátil překládal jsem z angličtiny do češtiny nějaký sborník socialistické internacionály… a chtěli mě přeložit do zpravodajské školy. Abych tam přednášel. To se mi nelíbilo, protože nemám pedagogický talent. Tenkrát jsem se potkal s mládencem, který pracoval u kontrarozvědky v odboru Velká Británie, byl jsem, v roce 1982, z toho všeho otrávený a uvažoval jsem o tom, že půjdu do civilu.“ V jaké hodnosti jste se vrátil z Anglie? „Jako kapitán. V létě 1982 bylo rozhodnuto, že budu přeřazen na kontrarozv ědku. V hodnosti majora. Legrace byla v tom, že jsem podepisoval tři rozkazy. Jeden rozkaz náčelníka 1. správy, že jsem povýšen do hodnosti majora, druhý rozkaz náčelníka 2. správy a kone čně třetí rozkaz o povýšení od tehdejšího náměstka… Tak jsem k té kontrarozvědce nastoupil, pracoval jsem tam jako referent. Ta práce tam byla zaj ímavá a byla dvojí: kontrolovat a odhalovat nepřátelskou agenturní síť, kontrolovat pracovníky na ambasádě a nakonec cizince, kteří u nás žili. Domn ívám se, že tenkrát to bylo vzájemně fifty fifty…“Pane Wallisi, někteří moji kolegové publikovali informaci, že jste absolvoval školu KGB v Moskvě. Ta je, tuším, pětiletá. Co vy na to? „To jsou zase české lidové pověsti. Vzhledem k tomu, že jsem pracoval jako starší referent specialista, nikomu jsem nevelel, dospělo vedení odboru k tomu, že bych tomohl někdy dotáhnout na náčelníka oddělení. Ten náčelník se tehdy jmenoval vedoucí starší referent specialista a měl pod sebou 8 až 10 lidí. A podm ínkou získání této funkce bylo absolvování náčelnického kursu KGB. Dvakrát jsem se tomu úspěšně vyhnul, do té Moskvy jsem nechtěl, protože jsem tam už jednou byl. Kursy probíhaly v zimě. Jeden kurs byl v listopadu a prosinci, druhý začal v lednu a rval až do konce února. Potřetí jsem z toho už nevykličkoval a byl jsem zařazen do kursu leden až únor. To bylo v roce 1987. Tak jsem tam jel, ale v té době už jsem byl pověřen funkcí šéfa oddělení.“Po tomto kursu Wallis u kontrarozvědky dále pracoval, potom došlo k reorganizace, kdy se slučovaly kontrarozvědné správy. Klasická 2. správa, která se zabývala bojem proti cizím rozvědkám, byla početně redukována a spojena se správou, která měla na starosti kontrarozvědnou ochranu ekonomiky a zahraničního obchodu, a s 10. správou, která se zabývala vnitřním protivníkem, tedy disentem a podobně. Tato mamutí správa fungovala asi rok, potom došlo k listopadovým událostem roku 1989.SEZNÁMENÍ S VIKTOREM KOŽENÝMPo roce 1989 byli tito pracovníci MV postaveni mimo službu. „Čekal jsem dva až tři měsíce, kdy se to řešilo tím způsobem, že ten, kdo pracoval proti disentu, musel do civilu.“ V. Wallise jmenovali do komise, která mla za úkol prověřit další způsobilost svých kolegů v nových bezpečnostních orgánechnové demokratické republiky. „Je pravdou, že všichni ti hoši, kteří se zabývali vnitřním nepřítelem, tedy z 10. správy, odcházeli. Na to byla vydána dokonce nějaká směrnice. Potom jsem byl zařažen do Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie. Tam jsem pracoval, nebo spíše nepracoval. Před listopadem jsem byl povýšen na podplukovníka, to byl strop, dále jsem už nemohl jít.“Nevíte proč BIS začala kontrolovat fondy, konkrétně mám na mysli spis Hadr, který se zabýval Harvardskými fondy? „K tomu bych se nerad vyjadřoval, protože bych měl na krku další paragraf. Mlčenlivosti jsem byl zbave pouze pro účely soudního jednání.“ S Viktorem Koženým se V. Wallis seznámil mimo rámec práce v BIS. Dle jeho slov přicházel na to, že práce u ministerstva vnitra nemá žádnou perspektivu a hledal nějaké zaměstnání. Proto zašel za známým a ten mu slíbil, že v tomto směru pomůže. Upozornil V. Wallise na Harvardské investiční fondy. Řekl, že tam pracuje jeho syn jako programátor, nestěžuje si, i když je tam velké pracovní nasazení. To bylo v roce 1991. Václav Wallis se tam na jeho doporučení vydal. Tenkrát tam ještě nebyly žádné stráže.„Uviděl jsem tam nějakého chlapíka a řekl jsem mu,co chci. Ten řekl. že Koženého zavolá. Za chvíli vyšel dvoumetrový nazrzlý habán. Řekl jsem mu, o co mi jde a Viktor Kožený prohlásil, že se půjdeme projít. Zajímal se o to, co jsem dělal a já jsem mu to po pravdě řekl. Pak jsme se ještě setkali, a tak to probíhalo do léta. Při těch rozhovorech začal mluvit o věcech, o kterých jsem nevěděl ani já. Nakonec mi nabídl zaměstnání s tím, že mu musím říci, co se proti němu podniká…“Poskytl jste mu ty informace? „Prodlužoval jsem to, vymlouval jsem se a čím déle jsem to prodlužoval, cítil jsem , že je tím více nervóznější. Nakonec jsem tomu nátlaku podlehl a dal jsem mu několik informací. Ale byly to jen všeobecné informace, a to ještě v bodech. Z ministerstva propouštěli staré struktury, napřed se mluvilo o odstupném šesti platů, ale to se novým demokratům zdálo moc, navrhovali jeden, maximálně tři platy. V té době jsem na chatu potřeboval koupit latě, původně to mělo stát osm tisíc,ale faktura přišla na 16 tisíc. Pak přišel syn, který studoval na soudromé škole, že je potřeba zaplatit 15 tisíc školného ročně… prostě se to všechno nahrnulo a vznikla reálná potřeba 50 tisíc korun. Zašel jsem za Viktorem, že bych potřeboval zálohu 50 tisíc. Měl jsem od něho slíbeno zaměstnání za 15 tisíc, tak jsem mu navrhl, že bych měsíčně splácel 5 tisíc.Viktor řekl, že by to nebyl probl ém. Ale nějak se to prodlužovalo, a pak došlo k tomu, že v práci, tenkrát končila federace, bylo dohodnuto, že dostaneme odstupné tři platy. Takže bych dostal 45 tisíc – tím bych zaplatil klukovi školu i ty latě. Zašel jsem za Viktorem, že bych potřeboval být zaměstnán do ledna 1993. Souhlasil a řekl, že půjdeme patnáctého na pracovní večeři. Ten den jsme měli brát, tak jsem si řekl, že na to budu mít peníze. Během rozmluvy se o té půjčce nezmínil, nechtěl jsem naléhat, abych nepokazil první dojem při nástupu do zaměstnání. Na zaměstnání jsme se dohodli, a když jsem byl na chodbě, Viktor řekl: ´Jak jsme se dohodli. ´Zeptal jsem se, jestli na to chce potvrzení a on řekl, že ne, že je to v pořádku. Když jsem vycházel, zatkli mne. Ptali se, co v té obálce je, odpověděl jsem, že asi peníze. Když to otevřeli, bylo tam sto tisíc, bankovky byly označeny.Řekl jsem jim po pravdě vše, že nemám důvod lhát. Převezli mě na Pankrác, pak z neznámých důvodů na Bory, pak byl soud, dál už tu story znáte. Prostě vše kolem toho bylo moc divné.Pane Wallisi, dozvěděl jsem se, že jste se setkal s teroristou Carlosem. V době, kdy si u něho Ceausescu objednal vraždu tří disidentů v Paříži a zaplatil mu za to milión marek… „To bylo potom, v roce 1985. O tom bych nerad hovořil. Měl jsem mu vysvětlit, že by bylo lepší, kdyby naše území opustil. Vyprovodil jsem ho na letiště a on se svou tděhotnou družkou odletěl. Dostal jsem se k tomu náhodou, protože jsem uměl obstojně anglicky. Na tom vnitru byli hoši, kteří měli sice státnice z angličtiny, ale báli se anglicky mluvit. Tenkrát jsem pil v Intercontinent álu nejdražší kávu ve svém životě. Za tisíc korun.“ Měl jste ve vězenínějaké potíže? „Ne. Když jsem byl s panem Beniakem v pořadu Proč?, tak tam zazněl dotaz jednoho diváka, jestli jsem měl fešácký kriminál. Neměl. Seděl jsem jako každý druhý. Vězni se ke mně chovali dobře, protože jsem se k nim choval slušně, byl jsem k nim zdvořilý… Nepříjemné bylo, že mi v té době zemřela matka.“ Na pohřeb vás nepustili? „Ne. Pak jsem se z rádia dozvěděl zajímavou věc, že večer volal nějaký člověk, prý vojenský soudce z Tábora, že mám být okamžitě propuštěn, že mi končí vazba. Že příkaz přijde faxem. Samozřejmě, že jsem se o to okamžitě začal zajímat, požádal jsem o rozhovor šéfa vazby a řekl jsem mu, že je to divné, proč se to nevyšetřuje. Když nějaký školák zavolá, že je ve škola bomba, tak je kolem rozruch a vyšetří se to. A tady se nedělo nic. Když se prokurátor doví jen o podezření z trestného činu, tak by měl vyšetřovat. Tady nic. Jak vidíte budoucnost? „Budoucnost pro mne není příznivá. Cítím z určité strany jakýsi druh pomstychtivosti. Některé mé návrhy, které jsem dával v průběhu vyšetřování, nebyly akceptovány. Speciálně návrh, že pan Kožený neměl informace pouze ode mne. Ale od zdrojů, které věděly daleko víc než já. A potom to, že jsem k tomu byl de facto dotlačen. Jednak finanční situací a jednak ze strany pana Koženého. Dlouho jsem nemohl sehnat zaměstnání a po návratu jsem zaznamenával sledování své osoby atd. a to, že mám asi odposlouchávaný telefon. Nebo někdo zavolal a vyhrožoval.Takové případy byly čtyři. Telefony vždy brala manželka. Vyšetřuje to policie Prahy 6. Ale jde to vše do ztracena. Takže budoucnost se mi nejeví v růžových barvách.“

Category: 1995 / 01

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA: JANA PATKOVÁ

Pod slovem misionář si většinou představíme tvrdého chlapíka, který se vydává do vzdálených exotických krajin obracet na víru často nebezpečné domorodce. Marián chce – a daří se mu to, předat svůj největší životní objev, víru v Boha, kadaňským romských dětem. V Kadani žije zhruba 180 romských rodin a jsou s nimi problémy.

Takové, o jakých bude mluvit jakýkoli starosta jakéhokoli českého města, které „vlastní“ alespoň jednu romskou rodinu. Kadaňský starosta pan Vaňas má ale i důvod k radosti: „Mariánovi se podařila ta fantastick á věc, že přivedl několik Romů ve věku asi 13 – 18 let na jiný způsob života. Netroufám si tvrdit, že trvale, alespoň na čas udělal z nepřizpůsobivých přizpůsobivé. Vše začalo před mnoha lety na východním Slovensku. Marián pracoval v pekárně – plat dostával samozřejmě v naturáliích – a z okna slýchával kostelní zvony. Bylo mu osm let a zvony ho čímsi přitahovaly. Tak mocně, že ho nakonec přitáhly až do kostela. Byl s náležitým kraválem vykázán kvůli barvě své pleti. „To víš, každý má s námi špatné zkušenosti,“ říkává při každé příležitosti smutně. Toto křižácké tažení ho však neodradilo, takže po přestěhování do Čech zkusil sílu rasových předsudků zde. Z kostela ho nikdo nevyhodil, zato si ho všimla příslušnice řádu dominikánů sestra Aqína.

Věci příští měly zřejmě prvopočátek v okamžiku, kdy tato paní přesvědčila vylekaného chlapce, aby přivedl i své sourozence. „…pak jsme tam šli my, všechny děti, cselá rodina, bratranci a sestřence. Sestřička Aqína je taková hodná, od tý doby chodíme do kostela. Teď už je pryč a my jsme kvůli tomu smutní a ona taky, protože ji máme hodně rádi, tak jako babičku, jako mámu…,“ říká patnáctiletá Mariánova sestra Andrea. Pro Mariána byl problém víry vyřešen, s čím se potýkal, byla čeština, jeho rodným jazykem je totiž maďarština. I přes další zjevný handicap – totiž silný tik – se Marián neutápěl v sebelítosti a ve svých čtrnácti letech začal uskutečňovat značně ojedinělý projekt.

Děti na soboty, kdy se s nimi bude jejich Marián modlit, kdy s nimi půjde na procházku či kdy jim bude číst staré biblické příběhy, netrpělivě čekají. Scházejí se na kadaňském náměstí a zcela dobrovolně se podvolují sobotní výuce. Proč vůbec normálního kluka napadne vychovávat děti, notabene v náboženském duchu? Je to snad tím, že jeho dětství bylo – eufemisticky řečeno – neradostné? Že jemu Pán Bůh pomohl? Říká, že díky jemu mohl zašlápnout satana. Znám příběh jeho života, takže se ptám, kdože je pro něho ten satan. Usměje se, protože ví, že vím. Ptám se, je-li to otec. Klopí hlavu. Tenhle normální kluk zkrátka nemyslel jen na své trápení, když mu došlo, že mnoho romských dětí také prožívá svá pekla. Špinavým a chatrně oblečeným prckům nosil oblečení od dominikánek, přesvědčoval je, že nemají mluvit sprostě. Ač sám dítě, chodil do romských rodin malovat svou představu DOBRA.

Vodil je do hodin náboženství a stával se svým způsobem proslulým. Všiml si ho litoměřický biskup, do jehož diecéze Kadaň spadá. „Marián má velmi dobré srdce, dok áže s dětmi obdivuhodně pracovat. V jeho letech a jeho postižením je to něco nevídaného,“ chválí Mariána biskup a pokračuje. „Zná dobře romskou psychiku a mentalitu, chápe rozdíl mezi Romy a námi ostatními, který spočívá hlavně v tom, že oni nemyslí na budoucnost.“ Nezůstalo jen u biskupské chvály a Mariánův projekt se začínal rozvíjet podle jeho představ. Od kadaňského městského úřadu získal dvě místnosti, které zařídil jako provizorní kapli – jednoduchý oltář, náboženská literatura, příjemné prostředí a hlavně nezbytné vysvěcení od samotného biskupa. Ten také knihy Mariánovi zapůjčoval a dával. „Marián má vynikající znalosti získané samostudiem,“ obdivně konstatuje pan biskup. Zatím co se mnozí lopotí mnoho let studiem na bohosloveckých fakultách, obyčejný kluk z učňáku slaví úspěchy. Ve zmíněné kapli se schází už i dospělí a varhanní hudbu nahrazuje cikánský cimbál. Na Mikuláše děti dostávají od města balíčky a Marián zvláštní dárek: odpověď na svůj dopis papežovi.

Počet jeho oveček se rapidně rozrůstá a nakonec se ustálil na počtu třiceti dětí. Proč, vždyť do kostela můžeš chodit i sama, ptám se třináctileté Lenky. „To jo, ale když je nás víc dětí, tak se mi to víc líbí. Mám z toho větší radost…“ Z Kadaně je vypraven zvláštní autobus na pravidelné biskupské setkání v Litoměřicích, v němž sedí nadobyčej mnoho Romů. Mezi nimi Marián, který ví, že je to jeho zásluha. Je mu však připomenuto, že odtud až potud. Místnost, kde se se svými dětmi a dospělými setkává, jsou vykradeny a lze se jen dohadovat, komu byl svatostánek trnem v oku. Dost možná, že romským spoluobčanům, kteří by si představovali využití poněkud jinak, než pánbíčkařením… Útočiště by sice mohli najít na zdejší faře, jenže jako napotvoru ta se zrovna opravuje. Marián je onkud zklamán přístupem zdejšího pana faráře a znovu začíná řešit problém, který asi řešení žádné nemá: bude hrát barva pleti v jeho žistále dominantní roli?

Poslední možností je romský kub RAMAD, jehož správce Zdeněk Karička Mariánovi fandí: „Na Mariána a jeho děti sei nemohu stěžovat, nidky s nimi nebyly problémy. Snad ze začátku, když si na zdi přibíjely nástěnky obrovskýma hřebíkama – to víte, děti, trochu to nabouraly.“ Marián si sice na klub také nestěžuje, ale není to tu pravé ořechové. Ačkoli se pan Karička snaží, klub je dost neútulný a studené umakartové zdi rozechvívá příliš často hutná muzika zkoušejících mladých kapel. Modlící se Mariánovy děti tu působí jaksi nepatřičně, nástěnky byly dávno strhány. Příběh pomalu končí. Marián už nemá tolik času za dětmi jezdit, nemá s nimi kde být. Ptám se pana biskupa, zda by mohl nahradit Mariána třeba někým ze studentů bohoslovectví. „Je takřka nenahraditelný, musel by to být někdo z Romů, opravdu o nikom nevím a neumím si představit, kde bych ho našel.“ Ačkoli si to děti úpěnlivě přejí, štafetu po něm nemá kdo převzít. Jeho mladičká sestra nesmí, její kamarádka si na to netroufá. Neujme-li se někdo opuštěných božích nadšenců, za rok už možná budou trávit svůj volný čas způsoby méně bohulibými. I tak jim však v leckdy utrápených duších po čtyřletém Mariánově působení zůstane vědomí toho, že život lze žít různě a nacházet útěchu lze na místech často neočekávaných. Že útěchou může být obyčejná starost o druhé. Až někdy půjdete kolem kostela a náhodou vejdete dovnitř, může se stát, že slyšíte v chrámové lodi cimbál. Nepohoršujte se a rozhlédněte se, možná uvidíte drobného černovlasého kluka obklopeného mnoha menšími černovlasými kluky. Marián a jeho Cikáni jdou do nebe…

Category: 1995 / 01

Napsal: Jiří MargoliusJe pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Koneckonců, ten malér se dal čekat.Na Ruzyni ještě v noci vytekla plná ko nev nebeského mléka. Dneska to samé, také v bílém hávu. Mlha padla jako podťatá. Jíl těmito místy s námi slepý mládenec, byli bychom na tom stejně. Teď se představte, že chce někdo v tomhle mlíce odstartovat, nebo, nedej bože, přistát. Hustá mlžná kaše je navařena. Jde o to, kdo si ji sní? Dalo by se říci, že spíš kráčí o to, jak ji z toho letištního hrnce štandopede vypoklonkovat. Jenže poručit větru a dešti umíme stejně, jako otřesům země na ostrově Hokkaid ó. Letiště Praha v Ruzyni je ochromeno. Nevidí. Taky bychom mohli říci: Infarkt velkého okresního města! Na letišti pracuje osm tisíc lidí. Česká správa letišť, Československé aerolinie, dalších čtyřicet společností, spousta charterových dopravců, lidé z Řízení letového provozu. Obchody, půjčovny, směnárny, technici, úklidové čety, celníci, pasoví úředníci, hasičí, lékaři, prodavači novin, suvenýrů, i tahle sličná dívka v úhledném kiosku s květinami k nim patří. A k tomu se vyřinou do zastřešeného okresního města pravidelné denní proudy cestujících. Dnes taky, ovšem s tím rozdílem, že patrně nikdo nikam nepoletí. Švarná hosteska jakési cestovky utěšuje hlouček turistů, kteří se dnes asi v Tunisu koupat nebudou. Skupina japonských byznysmanů zachovává ledový klid. Jsou odmalička zvyklí na zemětřesení a tohle mléko je proti ničivým vlnám tsunami úsměvnou kratochvílí. Odlety se neodbavují. Lidé se mačkají ve vstupní hale.Je osm ráno. Mlha by se dala krájet a mazat na chleba. Odbavovat se začne až ve chvíli, kdy bude takřka stoprocentní jistota, že se mlha zvedne. Jakmile společnost vtiskne cestujícím do ruky palubní vstupenku, už ho má ve své péči a nesmí se k němu otočit zády. Když po pár hodinách letadlo neodstartuje, musí mě společnost nasytit. Mohu-li cestovat náhradním spojem až zítra, mám nárok na hotel. Kdepak nějaké – heleďte, neotravujte, je mlha, tamhle je kasa, dostanete prachy zpátky a buďte rád, že vám je vůbec dáme, maucta a padejte! Laické oko nevidí to, co cvičený zrak letištních bardů: celé letiště je ve stavu nejvyšší pohotovosti. Od ředitele letiště, přes handlingové agenty, staraj ící se o odbavení nákladů a cestujících, samozřejmě až po meteorology, ukryté v přízemí sousední budovy. Na nich záleží, jaký bude život letiště v příštích hodinách. Pohotově je obsluha snacku i restaurace, prodavači v novinovém kiosku. Obrat se zvyšuje každou minutou. Mlha se ani nehne. Je jako obrovsk é plátno, na kterém není zatím co promítat. „Už přiletěl Frankfurt?“ ptá se zcela vážně jakýsi výstředník. Někdo se ho ptá, jestli dobře vidí. „Teď zrovna ne,“ vtipkuje zájemce o Frankfurt. „Tak co se ptáte?“ zní replika. Humor je v těžkých chvílích povzbuzující pilulkou. „Neletíte s Pradokem?“ ptá se mě sličná průvodkyně s cedulí v ruce a smečkou zoufalých klientů po boku. Hledá chybějící ovečku do počtu. Ta se asi ráno podívala z okna a moudře zůstala doma na telefonu.  „Neletím.“ „To jsme na tom stejně. My taky ne,“ říká kráska a loví dál.Prosmyknu se do třetího patra. Ředitel Letiště Praha teď velí paradoxní situaci. Chromý kolos se pohybuje ač zdánlivě neviditelně – mnohem rychleji, než když svítí slunce a obloha je vymetená jako kasárenský dvůr před páně ministrovým příjezdem. V devět má mít ing. Miloš Štastný poradu s vedoucími pracovníky. Se zdánlivým klidem si ale v tu dobu nacpává dýmku. „Porada zřejmě nebude, máme teď jiné starosti.“ Vyřídí během několika minut pár telefonů. Ten poslední oznamuje – porada se nekoná. Vzpomenu si na bazén v indonéské Jakartě. Tam jsme se před nějakým časem domlouvali na návštěvě. „Přijďte do Ruzyně, když se nelítá. Až padne mlha. To máme největší fofr!“ Dlouho jsem dumal, kam se z těch vět poděla logika. Teď to vím. Vůbec nezmizela! „Mlhu už máme druhý den a zřejmě tohle počasí potrvá do konce týdne.“ Ředitel nevěští z křišťálové koule, zná poslední meteorologickou zprávu i předpověď. Meteorologové sledují dohlednost. Zatím se nic nemění. Mlžná stěna se ani nehne. Je úplné bezvětří. Zprávy z Prahy jdou na všechny zahrani ční letiště. Všude se zvažují prognózy. Letadla do Prahy zůstávají ve svých výchozích bodech. Sleduje se situace na záložních, neboli diverzních letištích. Ostrava, Brno, Karlovy Vary pro menší stroje – nikde to nevypadá vábně. Letadlo ve vzduchu by asi muselo změnit kurs na Vídeň nebo Frankfurt. Takže se může stát, že by Frankfurt sedl – ve Frankfurtu? „Všechno je možné.“Letiště praská ve švech i za pěkného počasí, kdy se haly neucpou zoufalci, kteří se nemohou odlepit od země. Už v době svého vzniku, v roce 1968, bylo staré jak Metuzalém. Vojenští projektanti ho kreslili už od padesátých let, aniž by měli možnost vidět jakékoli pořádné letiště v zahraničí. Tento rok může ruzyňský terminál zvládnout 2,3 miliónu cestujících. Ale to už je v situaci vzpěrače, který zvedne činku mnohem těžší, než stávající světový rekord. A jde o to, aby mu nespadla na palec a nezranila ho … Od příštího roku se už musí nutně stavět nový terminál, rozhodnutí o zahájení se vleče už čtyři roky a pořád je to ve hvězdách.“ Když nezačnou, Ruzyně skončí kolapsem. Do roka musí začít fungovat první část s výsuvnými nástupními prsty, za tři roky má být hotov celý terminál. V roce 1990 se létaly Kanáry jednou týdně, dnes jednou denně. Místo čtyř někdejších Burgasů jsou čtyři Tunisy. Řecko, Turecko, Mallorca… Frankfurt pětkrát denně! Dvakrát Spojené státy! Německo 108krát týdně!Stávající letištní budova by měla sloužit jen příletům. Dnes neslouží příletům, ani odletům. Je zlověstné ticho, zahalené v bílém rubáši mlhy. Letadla stojí na ploše jako ptáci se zlomenými křídly. Jako to asi vypadá v Chicagu, když padne mlha? Letiště O´Hara je největší na světě, ročně zpracuje sedmdesát miliónů lidí. To musí být mumraj! „O´Hara zvládne všechno, taky mlhu,“ řekne ředitel. A ve vzduchu, skoro nehybně jako bílá clona, visí otázka: A co Praha? Supervizor, neboli dozor letiště, jakýsi anděl strážný, či vševidoucí oko, se jmenuje ing. Dezider Škrasbský. Mlhy má v malíčku, modelové situace nacvičil při studiu řízení letového provozu na Vysoké škole dopravní v Žilině. Mlžná stěna je jako užíznutá flákota masa. Náhle začíná a končí. Postupuje nevypočitatelným směrem. Nikdo nezná rychlost postupu. Je půl desáté. Zdá se, že se viditelnost trochu zlepšuje. Skrz skleněnou stěnu vidím obrysy aut na parkovišti. Najednou blesk z čistého nebe: přistává Fokker 50 společnosti Lufthansa! „Záleží na pilotovi.Pokud mu věž výslovně nezakáže přistát, rozhoduje kapitán za kniplem.Je to borec.“ Při hlášení o přistání to v hale zašumí. Davy se postaví ke svým zavazadlům. Už se začne létat? Jenže ouha, fokker je zatím bílou vránou. za chvíli dá k husarskému kousku přídavek. Odstartuje na zpáteční let. To už je lehčí práce, do vzduchu se dostane pilot snáze, než na zem.Co teď dělá supervizor? „Je v kontaktu s handlingovým agentem. Stará se o včasné informace cestujícím. Jejich obsah určuje agent. Bude let odložen? Zrušen? Mlha se určitě do oběda zvedne. Je to repríza včerejška. Nic se rušit nebude.“ Přichází ing. Miroslav Marek, provozní víceprezident společnosti Czech Ogden Air Handling. Můžeme být rádi, že si na Koktejl v tom frmolu vyšetřil pár minut. „Vypadá to, že už budou sedat nějaká letadla. A to je moc práce.“ Co taková mlha znamená pro handlingového agenta? „Že nic není tak, jak by mělo být. Když se obnoví provoz, musíme lidi rychle odbavit a naložit do letadla. Pokud tady nějaké ovšem je a nečeká ještě ve výchozím bodu.“ Od sedmi ráno se čeká, co mlha vyvede. Některé lety se připravovaly dop ředu, cestující byli částečně odbaveni. Jen nedostali palubní vstupenku. „Když se mlha zvedne, začne fofr. Otevřou se všechny odbavovací přepážky, všechno letí najednou. To je pak tanec! Co normálně odletí během půl dne, musíme zvládnout třeba za dvě hodiny.“ Pražský limit pro přistání na pří- strojové dráze je třistametrová dohlednost. Pilot musí před sebou vidět aspoň šest světel. „Ten fokker určitě neriskoval. Pilot vidí světla dráhy třeba z pětisetmetrové výšky, při téhle přízemní mlze přestane vid ět tak osm metrů nad zemí…“Ing. Marek konstatuje, že se mlha začne brzy zvedat. Omluví se. „Musím se jít připravit na ten tanec!“ Nejsme piloti fokkeru, a přestožře se pohybujeme po zemi, tápeme k budově, kde v přízemí najdeme oddělení leteckých meteorologických předpovědí a informací. Mlha nepěkně žertuje i s pěšáky. Tady jsou lidé, starající se o pozorování počasí, předpověď a výstražnou službu. K ním kdekdo v této chvíli úpěnlivě vzhlíží, stjně jako kdysi Eisenhower se svým štábem tunoc před rozhodnutím o začátku invaze, kdy osud světa nezávisel v jistém okam žiku na tom, cosi myslí Ike, ale co řeknou bezejmenní meterologové. Vedoucí letecké meterologické služby je RNDr. Karel Mařík. Taky v téhle chvíli nestačí zvedat telefony. Volají z Delta Airlines. Kdy se ta deka zvedne? Snad kolem podledne. Možná dřív. V zimě se prochladí zemský povrch, vytvoří se anticyklóna, při zemi se sem dostává teplejší vzduch a po ránu je z toho mlha.“ Meterologické podmínky sleduje letištní pozorovatel i automatický pozorovací systém. Výstrahy varují letadla před případným nebezpe čným jevem. „Takové kroupy stačí způsobit desrukci letadla.“  A hned si mohu sáhnout na důkaz: zcela zničený kryt radarové antény. Kroupy zvíci velikosti pingpongových míčků nadělaly nevídanou paseku…Jaká asi byla na dnešek prognóza? Věděli, že nastane mlžná kalamita? Předpověď ze šesti hodin ráno: Vítr z různých směrů 2 m/s. Dohlednost 100 m, mlha, mezi 6-9 hod. mrholení, od 8 do 10 hodin dohlednost 700 metrů, dál mlha, zata ženo, nízká oblačnost, základna oblačnosti v 90 m nad úrovní letiště. Mezi 10-15 hod. se dohlednost zlepší na 1600 m, kouřmo, zataženo ve výši 300 m nad úrovní letiště. „Teď už je dohlednost asi 600 m. Začíná se lítat,“ praví meteorolog a pozve nás do haly k monitoru, na němž si můžeme přečíst výstup z automatizovaného systému. Je půj jedenácté. V této chvíli je naprosté bezvětří. Dráhová dohlednost uprostřed 600 m, na konci 400 m. Mlha. Mraky ve výši 30 m. Teplota 3,2 stupně. Předpověď platí na dvě hodiny dopředu. Výška základny obla čnosti se zvedne na 150 m. Odbavovací agenti v hale se mohou dát do díla. Letiště vstává z mrtvých. V Paříži bylo v šest ráno dvanáct stupňů tepla, jasno. Už to začíná. Ve vzduchu začíná být husto. Varšava přiletěla o tři hodiny později. Frankfurt o devadesát minut. Odlétá Milán, Paříž, Kodaň. Taky pár charterů s turisty. Izraelský letoun společnosti El Al sedá deset minut před plánovaným příletem! Už aby tady stálo nové letiště! – říkáme si v duchu, prodírajíce se hustými zástupy bzučícího okresního města, které se poznen áhlu prodírá z mléčného vězení. Kdy že se dočkáme otevření? To vězí ve hvězdách. Nebo snad v mlze? Odcházejíce, úžeji přítáhneme limec bundy, neboť cáry mlhy se studeným objetím mstí za svůj jepičí život. Právě startuje Air France. V Paříži je teď patnáct stupňů, zatímco předpověď praví, že se mlha zítra do okresního města zase vrátí.

Category: 1995 / 01

NAPSALA: MARTINA HLADÍKOVÁ

Pojďme si hrát na mámu a tátu! Ty jako budeš pořád koukat na televizi a já ti jako budu pořád říkat, proč mi nepomůžeš. Pak třeba můžem jako jet na chatu. Ty jako budeš všechno hledat na poslední chvíli a já budu jako vařit řízky a balit věci do tašek. Pak si sednem do auta a ty jako budeš pořád nadávat na řidiče a já ti jako budu říkat, že jedeš moc rychle a nedáváš pozor. Pak jako bude večer…

Co vlastně dělají tátové a mámy večer, když my, děti, musíme jít do postýlek?… „Ale nejdřív si musíme hrát, jako že máme svatbu, přece!…“

Dětský svět je tak krásně jednoduchý a naivní. Malý človíček nerozumí, i když rád napodobuje. Žije v ideální představě dobra, lásky a štěstí, jejichž absenci si ani nedovede představit. Jeli postaven před krutou realitu, i v té hledá opět to dobré. Pro něj je svět jednoduchou matematikou – jedna a jedna je celek – rodina. „Až budu velký, budu jako táta. Vemu si taky takovou maminku a asi budeme mít taky děti. A hlavně budeme taky jezdit na hory, a hrát fotbal. Ale nechci mít takový starosti, jako má máma s tátou dneska. Budu mít dům a auto, ale teď jsem malý, tak si můžu pořád hrát. Až budu velký, budu muset pracovat. A nebudu tu svou maminku zlobit, jako teď, když jsem malej, a táta zlobí, tak maminka říká, že je jako já.“ (Honzík, 6 let, od svých tří let žije v náhradní pěstounské rodině, své vlastní rodiče nikdy nepoznal)

TAKOVÁ NORMÁLNÍ RODINKA

 Všechno bylo jako obvykle. Rodiče obou chlapců se přátelili a stýkali už od mládí. Jezdili společně na výlety na Berounsku, podnikali výpravy do Adršpašských skal. Oba tak spolu vyrůstali téměř jako bratři. Oba byli jedináčkové, jen Jirka byl o rok starší než Martin. Jednou Martin nepřišel do školy, ani na smluvené místo. Týden o něm kamarádi ani Jirka nevěděli. Volal mu domů, bylo obsazeno. Zvonil u dveří, nikdo neotvíral. „ Co je s Martinem?“ táhlo mu stále hlavou. Rodiče se vyhýbali jeho nekonečným otázkám, lakonické „tomu nerozumíš“ bylo mu jedinou odpovědí. Ani každoroční výlet na Berounku se už letos nekonal.

KDE SE STALA CHYBA?

Tolikrát opakovaný příběh a přesto vždy něčím jiný a nový. Příčiny rozchodu mívají téměř ohraničený okruh variant, přesto hledat řešení podle jakýchkoli předloh je prakticky nemožné. Tak jako každý člověk je jiný, tak i každý vzhah dvou lidí je specifický – odráží mentalitu obou partnerů, jejich ambice, se kterými vstupovali do man- želství. Na rodinu působí řada nejrůznějších okolních vlivů. V případech, kdy hlavními, nedobrovolnými „oběťmi“ se stávají děti, by ovšem měl být rozhodujícím ohled na jejich potřeby – šťastné, či alespoň důstojné dětství – děti bez dětství a bez lásky jsou citově vyprahlejší – …a takových stále přibývá…! Současný trend s důrazem na individualitu bývá právě v rodinných vztaz ích časo hlavním problémem soužití. Na stavu rodiny a jejich problémech lze vysledovat krizi vztahů společnosti vůbec, krizi porozumění, komunikace, vůle… Navíc otázkou stále zůstává, nakolik má právo a povinnost zasahovat do těchto vztahů společnost, stát. Za týden náhodou Jirka potkal Martina. „Člověče, co je s tebou?!“ „Ále, doma je dusno a táta už několik dní nebyl doma…“ odpověděl, uhýbaje pohledem, poněkud rozpačitý Martin. Kamarádské pošťuchování odmítal nevraživým ucuknutím. „Naši se asi rozvedou… “ zamumlal nakonec jakoby pro sebe, otočil se a pelášil k domovu, zanechaje zaraženého jirku zmaten ým myšlenkám… Občasné hádky mezi rodiči ostatn ě nikdo z nich nebral vážně. I Martin si myslel, že to už patří k běžnému soužití dospělých. A najednou byl mimo hru. „PROČ mi to dělaj? Přece je pot řebuju oba. Nemaj mě rádi, jinak by mi to nedělali!…“ O Vánocích, když se píší přání Ježíškovi, napsal si na papírek z bloku tentokrát jediné:

AŤ NAŠI ZŮSTANOU SPOLU!

Nejtypičtější a u nás téměř „moderní“ způsob řešení krizí partnerských vztahů je zdánlivě to nejjednodušší – rozvod. Bohužel, je to tak trochu alibistický přístup, který stejně nikdy nic neřeší, naopak, vyvolává další, daleko složitější a hůře řešitelné konflikty a problémy. Pravdou je, že důvodů vedoucích k rozpadu manželství spíše přibývá a v některých případech může rozvod být tím jediným nevyhnutelným řešením. „Každé manželství prožije minimálně jednou krizi, kdy se dostaví pocit, že to není ono – a rychle pryč. Ale to není pravda ve chvíli, kdy člověk nenese odpovědnost jen sám za sebe, kdy jeho „svobodné“ rozhodnutí postihne nejvíce toho, kdo si vybrat prostě nemůže. Za dvacet let pak manželé zjistí, že to byli prkotiny, a že by byla obrovská smůla, kdyby se nastalá „krize“ řešila unáhleným rozhodnutím. Ovšem kdo v danou chvíli z těch dvou dokáže objektivně zhodnotit míru problému, který je žene k takovému kroku? Jeho nevyhnutelnost…?“ Udržet vztah za každou cenu, pokud jsou oba rozhodnuti, lze však jen velmi těžko. Kde schází vůle, tam by mohla alespoň platit ohleduplnost. Ohled na ty, kteří si prostě nemohou vybrat. „Manželství v naší společnosti spočívá na pevných citových vztazích mezi mužem a ženou. Oba jsou si v něm rovni. Hlavním společenským účelem manželství je založení rodiny řádná výchova dětí.“ (základní ustanovení zákona o rodině z roku 1963) „Všichni členové rodiny mají povinnost si vzájemně pomáhat a podle svých schopností a možností zabezpečovat zvyšování hmotné a kulturní úrovně dětí.“ (čl.VI. základních zásad zákona…)

SŇATEK JAKO ÚTĚK Z DOMOVA

 „Lehkomyslný poměr k manželství jev rozporu se zájmem společnosti. Proto lze ke zušení manželství rozvodem přistoupit jen ve společensky odůvodněných případech.“ (hlava pátá, par.23) Vdávala se jako devatenáctiletá, po roce a půl známosti. Řešila tím neustálé problémy s vlastní rozvedenou matkou. Jako nemanželské dítě nikdy nepoznala otce. Po necelých deseti letech manželství podala žádost o rozvod… „Co pak? Rozhodně nechci zůstat sama s dětmi (sedm a pět let). Než přejde to nejhorší kolem soudu – předpokládám, že bude manžel dělat problémy – hodlám s dětmi odjet mimo město. Časem si budu chtít najít partnera, ale rozhodně si budu dávat většího majzla! Pro mě je rodina zázemí, oboustranná podpora, společné řešení problémů, o nichž se otevřeně mluví…“ „Mami, ten pán s námi bude bydlet?“ zeptal se jednoho dne Martin. Věděl, že maminka má přítele, který v poslední době chodil stále častěji na návštěvu. Vždycky mu něco přinesl, byl docela fajn, a i máma byla veselejší, příjemnější. Ale… „Vždyť víš, jak je strejda hodný, jak nám pomáhá. Přece nezůstaneme sami? Navíc Jana je prima děvče, přece vždycky jsi chtěl sourozence, ne? Budeš si mít s kým hrát…“ „Ale nejsme sami, máme babičku a dědu!…“ „Budeme zase rodina, uvidíš, že to tak bude lepší.“ „LEPŠÍ to bylo, když tu byl táta…!“ Páté Vánoce po rozchodu rodičů u štědrovečerní večeře Martin oznámil, že odchází do jiného města na učňovský internát. Jen nebýt doma…

 RENESANCE RODINY

 Není a nebude lepšího prostředí pro výchovu dětí, než rodina. Nejde přece jen o to děti zplodit. Jde především o to děti vychovat, přenést na ně kulturu a zkušenosi rodu, společnosti. Koneckonců už jenom prostým soužitím a spolužitím je dítě formováno. Pravda, dříve bylo málo rozvodů, ale z řady důvodů bylo hodně vdovců a vdov – a tedy také druhých manželství s různými rodiči a dětmi. Stačí se podívat, co o tom praví pohádky – ty vždycky byly a jsou jasným odrazem života. Popelka zůstala sama s tatínkem, ten si po čase přivedl domů novou ženu, hospodyni. Ovšem bohatší, se svými vlastními dcerkami. Ovšem na rozdíl od pohádek nekončí vždycky příběh osiřelého dítěte jedním či oběma rodiči stejně dobře.V tom jsou pohádky poh ádkami. Novodobé proměny společnosti zaznamen ávají však zcela zřejmé signály rozpadu nejen rodinných struktur. V tomto smyslu se hovoří o krizi rodiny. Stále častěji se objevuje řada nových jevů, forem: vysoká rozvodovost, proti tomu prudce rostoucí nesezdaná soužití, rodiny bývají pouze mateřské, zvyšuje se počet tzv. sukcesívní monogamie (tedy několik uzavřených manželství za život a vlastně výměny otců), čímž stále vznikají rodiny s dětmi z předcházejících manželství. Objevují se i občasná soužití komunitní, apod. Proto by bylo vhodnější hovořit nikoli o krizi rodiny jako instituce, ale spíše o krizových stadiích v průběhu celého života. Neexistuje rodina ve stálé pohodě, bez problémů (asi 85 procent rodin prožívá momentálně krizi). I ty nejnebezpečnější pro udržení rodinné pospolitosti mají různé fáze. Je nutno proto nacházet cílené prost ředky, jak rodinu podpořit v těžkých chvílích.

ZÁKON O RODINĚ

Rok 1994 byl Valným shromážděním OSN vyhlášen ROKEM RODINY. Jako jeho vyvrcholení mělo být předlo ženo nové znění zákona o rodině, či alespoň novelizace stávajícího. „Bezpochyby je prioritou stav dítěte. Ale sveřepě bránit, že se rodiče musí plně věnovat dítěti v nesouladu s pracovními povinnosti, neakceptovat zatíženost obou rodičů vlivem ekonomických tlaků na rodinu je krátkozraké a populistick é. Dokud bude finančně materiální stránka chodu rodiny do značné míry nadřazující, nic se s tím nenadělá planými řečmi. Skutečnost je taková, jaká je, ale na druhou stranu je potřeba trvalé komunikace, působit na rodiče,hovořit o všech skutečnostech. Nutno využít maximálně dobu, kdy rodiče mají mož- nost se dětem věnovat, večer po práci, a pak o víkendech. A když ne oba, tak alespoň se střídat. Rodinu, rodiče nenahrad í nic, ani škola, ani kluby, ani příbuzní…“ (ředitel ZŠ) Případné úpravy stávajícího zákona o rodině by se (podle někter ých hlasů) měly mimo jiné dotknout zpřísnění podmínek pro rozvod manželství. Stále vzrůstající je počet dětí, žijících pouze s jedním z rodičů – dosud kolem 160 tisíc. Toto číslo navíc rok od roku narůstá o dalších 23 tisíc, což je koneckonců dostatečně alarmující! „Jestliže je třeba přijímat další a další zákony a na ochranu dítěte a ratifikovat deklarace práv, je především něco v nepořádku se samotnou rodinou a s komunitou. Jako terapeut má být účasten a svou účastí pozměňovat, pomáhat budovat, tak i jako legislastivec a odpovědný politik by měl dělat totéž!“ (Andrej Gjuryč, psycholog)

EPILOG

 „Když jsem se před pěti lety rozváděl, cítil jsem toto řešení jako jedině možné v dané situaci. S manželkou jsme se dohodli, že děti (tehdy ještě malé) nepocítí náš rozchod jako ztrátu. Dále jsme se stýkali, ovšem každý si dělal, co chtěl. Teď jsem podruhé ženatý – a myslím, že jsem šťastný. Po třech letech jsem totiž zjistil, že všude je něco. Vzal jsem si svou první ženu. Dneska na některé věci už koukám trochu jinak…“

Category: 1995 / 01

Napsal: Pavel Zvolánek

Smrt si pro ně přicházela ve všech koutech světa. Jednotlivá kolečka vypadá vala z obrovského válečné ho soukolí. O těch, kteří stáli na straně vítězů, se toho napsalo dost, o těch v uniformách poražených téměř nic. Vyhledáváním míst posledního odpočinku německých vojáků se již třičtvrtěstoletí zabývá Lidový spolek na ochranu válečných hrobů. Wolfgang Dietrich je archeolog. Účastnil se exhumací v Chorvatsku, Maďarsku, u Stalingradu, na Slovensku a v Čechách. Pro lidový spolek na ochranu válečných hrobů pracuje čtyři roky.

Jeho kolega, antropolog Andreas Heinze, je služebně o dva roky mladší. Úkol mají společný – vyzvednout a identifikovat ostatky německých vojáků. Jestliže exhumaci trvá přibližně hodinu, identifikace jim zabere dva dny. Každý z vojáků měl osobní známku. Pokud zemřel, její polovina se posílala příbuzným, druhá část zůstala u padlého. „Identifikace musí být stoprocentní. Všechno musí souhlasit – známka, stáří, zvláštní znamení…“ říká Wolfgang. Jesltiže se zjištění archeolobů rozcházejí s údaji v archivech, je voják i nadále považován za nezvěstného. Ve zmatku končící války se někteří vojáci pokoušeli založit existenci a svoji známku pověsili na krk někomu jinému. „Váleční zločinci jsou pro nás tabu,“ říká Wolfgang Dietrich. „Hledáme pouze normální vojáky. Podle ženevsk é konvence mají všichni vojáci právo na svůj hrob.“ Lidový spolek na ochranu válečných hrobů vznikl v Německu v roce 1919. Po nástupu Adolga Hitlera k moci byl jako humanitární organizace zakázán.

Svoji činnost obnovil po skončení druhé světové války. V té době se exhumovalo pouze v západní části Evropy, Východ zůstával neprodyšně uzavřen za železnou oponou. Andreas Heinze otevřel jednu ze schránek. Krátce si prohlédne bércovu kost a konstatuje, že šlo o mladého člověka do 25 let. Na další z kostí demonstruje, že voják zemřel násilnou smrtí. Jediným pracovním oblekem jsou rukavice. Patnáct let po smrti však již žádné nebezpečí nehrozí. Na tom se shodují němečtí i čeští hygienici. Pokud ovšem těla ležela v mokré půdě mohou bakterie tyfu přežít i 200 let. „Riziko u téhle práce je určitě menší než přejít silnici,“ tvrdí Andreas. Wolfgang Dietrich s sebou vozí dvě publikace. První z nich zachycuje prů- běh exhumací od Trinidadu po Indon ésii, druhá obsahuje fotografie náhrobků příslušníků všech národnost í padlých na německém území. Když Wolfgang listuje touto brožurou, neodpustí si poznámku. „Takhle vypadají české hroby v Německu, proč by tak nemohly vypadat německé hroby u vás?“ „V Německu si nemůžete koupit nacionálně socialistickou literaturu, u vás jsem ji viděl,“ přidává se Andreas. Oba shodně tvrdí, že generace, která prožila válku, již žádnou nechce. „Když otevřeme nějaký hrob, první, co mě napadne – mohl to být tvůj otec,“ říká Wolfgang. „Každý den máme před sebou důsledky všech diktatur.“ Na území bývalého Československa se exhumace mohly provádět pouze v krátkém období 1967-68. Poté byly zakázány.

K jejich znovuobnovení došlo až po roce 1991. To již spolek pro obnovu válečných hrobů musel rozšířit počet svých pracovníků z původních osmi na padesát. Rozsah prací je obrovský. Jenom na území bývalého Sovětského svazu padlo 2,2 miliónu německ ých vojáků, v bývalém Československu je jejich počet odhadován na 178 000. „Není to práce jako u běžné stavební firmy, všude jsou problémy,“ vyjadřuje se diplomaticky obezřetně Wolfgang Dietrich. teprve po chvíli se uvolí rozšifrovat slovo problémy, za které pů- vodně uschoval pouze obtížnost sehnání potřebné techniky. Spedivikem bývalého Sovětského svazu jsou vykradené hrobky – zlaté zuby, řetízky, známky, které lze na černém trhu prodat za deset marek. Přesto i v českých podmínkách bylo možné přetvořit padlé v zajímavý artikl. Někteří Němci, kteří věděli, kde jejich příbuzní zemřeli, si během vlády koministů nechávali za velké peníze jejich ostatky vyzvednout. „Otevřeli jsme jeden hromadný hrob na Jablonecku. Bylo vidět, že tělo, o které byl zájem, leželo až na dně a nebylo možné ho vytáhnout celé. Tak mu prostě usekli nohy,“ říká Wolfgang. Andreas zase vzpomíná na exhumace na Berounsku, kde jim majitel jednoho z pozemků nechtěl povolit kopat. „Ukázalo se, že jedna německá rodina mu v minulých letech postupně zaplatila padesát tisíc marek za to, že bude udržovat hrob jejich příbzných. Když jsme konečně začali, zjistili jsme, že ti mrtví leží o několik set metrů dále.“ Podle Wolfganga Dietricha se jim v jistém směru pracuje lépe v Rusku než v Čechách.

„V Rusku není žádná demokracie, jednáme vždy pouze s jedním člověkem, který rozhoduje o všem. Tady je každý starosta nezávislý.“ V září tohoto roku Wolfgang Dietrich a Andreas Heinze přijeli do Hluboké nad Vltavou. Během tří dnů odkryli hrob německých vojáků zast řelených 11. kvěna 1945. Pracovali rychle a profesionálně. Objevili dvacet devět lebek, tři vojáci, kteří zde měli být zastřeleni, nalezeni nebyli. Ostatky ležely pár etrů od vchodu zdejšího židovského hřbitova. Přesně tak, jak to popsali pamětn íci. Jeden z nich, na konci války osmiletý, se netajil tím, že by bylo lepší tto kapitolu historie vůbec neotv írat. „Nakonec to ještě vrhne špatné světlo na Hlubokou.“ Exekuce však provedli vojáci v uniformách Rudé armády. Prý byli opilí a mezi odzbrojenými zajatci údajně poznali někoho, kdo se podílel na vypalování vesnic na Ukrajině. Všichni němci byli postříleni. Exhumace potvrdila, že mezi zajatci byli i příslušníci SS. Tohle město nedovolilo dát na pomník padlým v druhé světové válce ani jména místních Židů,“ svěřoval se další z hlubockých občanů. „Ti Němci zde byli pohřbei padesát let a všichni to věděli. Teď jsou pryč a asi je to tak dobře. Tím tahle historie končí. Možná že jednou tady budou mít nějaký kříž nebo mohylu.“ Registrovaní padlí němečtí vojáci v České republice: Brno – 2329 České Budějovice – 275 Cheb – 303 Hradec Králové – 92 Karlovy Vary – 2024 Liberec – 136 Mariánské Lázně – 525 Olomouc – 842 Ostrava – 624 Plzeň – 576 Praha – 1991 Rakovník – 36

Category: 1995 / 01

Napsala: Olga Vilímková

Posaď se, mamito, kam bys pospíchala. Odkud jsi? Z Evropy? Jak daleko! Pěstujete kukuřici? Co s ní děláte? Kolik máš dětí? Bydlím támhle nahoře. Včera mě strašně bolely zuby, sešla jsem dolů, taky tam dopis, konečně přijede na prázdniny, přiveze i děti. Podívej to koťátko, to mi dala sousedka, vezmu si ho nahoru, jsem tak sama. Tobě se tady líbí? No tak přijeďte na prázdniny, můžete bydlet u mě. Když Pán dá…  

V loňském roce jsme navštívili Peru. je to země s krásnou přírodou, zajímavými památkami a hlavně mo sympatickými lidmi. Takhle jsme je poznali: Ve vesnici Cochabamba v Bílých Kordillerách se s námi dívá do řeči usměvavá paní s vrásčitou tváří a kopou malých dětí okolo.

Starší holčička, prý devítiletá, pomáhá s mladší sestrou mamince. Zatímco u nás chodí děti na procházku s kočárkem, ona nosí miminko v šátku na zádech. Paní potěžká naše batohy, pohlédne k horám a spráskne ruce: „Kam tam jdete. Tak vysoké hory! Vždyť je to nebezpečné. My sami tam nechodíme. Leda muži, když někoho hledají. Buďte opatrní Nechci slyšet, že jste zemřeli. Ať vás Pán ochrání.“ Vysoko v horách (4000 m) a přesto v údolí, pod prý nejkrásnější horou světa Alpamayem, k nám přijde žena v širok ých sukních, červeném svetru a kloboučku. Ženy tady všude mají rády pestré barvy – sukně i svetry jsou často sytě růžové, zelené, modré. Ženy nenosí ponča, ale mají krásné mnohobarevné velké šátky, které si váží na zádech jako batoh – na kukuřici, dítě či televizi, jak jsme později mnohokrát viděli na hranici s Bolívií. Každá má na hlavě klobouček – proti slunci nebo chladu. Kvalita klobouku zároveň poukazuje na sociální postavení jeho nositelky. Rovněž sukně. Čím víc sukní, tím je žena bohatší – může si je dovolit. Nejlevnější z pěkných sukní stála na trhu v Yungay 34 solů, to je 17 USD! Paní z údolí pod Alpamayem prosí o spínací špendlík, nabídneme také jehlu a nit a žena ještě žádá o zápalky. Rádi poskytneme. Ptáme se, jestli si můžeme prohlédnout vesnici. Souhlasí. Procházíme cestičkou mezi kamennými zídkami, vstup je zatarasen větvemi. Je tady asi pět příbytků, kruhové kamenné stavby nezpevněné maltou a slaměné střechy. Jako z pohádky. I naše průvodkyně působí jako pohádková babička. Zve nás do svého domu. Nahlédneme: vedle u vchodu je ohniště, kolem pár hrnců, vzadu hromada klestí a slámy a deky. Odněkud ze tmy vybíhá slepice. Za domkem je zahrada překvapivě plná květin – konkrétně je to měsíček zahradní. I tady se používá k léčení. A zřejmě si ho hodně cení, zahrada je dobře chráněná kamennými zídkami před zvířaty.

V osadě je pořádek. Odpadky – několik cárů starých igelitů – jsou na jedné hromadě. Kromě nás tu nikdo není. Děti výskají ve stráni nad námi, hlídají krávu a ovce, muži cvičí koně. Žena se ptá, jestli máme děti. Ona prý jichá sedm. Na rozloučenou nám přinese dárek – vajíčko. S poděkováním odmítáme, tady je určitě jedno vejce mnoho. Paní nás pohladí a ještě od domku mává na cestu. Dva psi nás doprovázejí až k brance. Psů je všude hodně, živí se také trusem zvířat a pocestné neobtěžují. Vesnice Colcabamba je velká obec. Je tam dokonce škola, prý italská, a kostel s italským knězem. I zde se žije z toho, co poskytne příroda. Na terasovitých políčkách, která se šplhají do nedozírných výšek, se pěstuje hlavně kukuřice, brambory, tady v Peru jich znají na 200 druhů, a oka (připomínající naši ředkev), jen řídce obilí. O pole se starají, jako všude v Peru, muži. Nyní, v období sucha, spravují zavlažovací kanály, zídky a vynášejí nahoru hlínu. Letošní období dešťů (listopad-březen) bylo zlé. Prudké deště poškodily terasy a odnesly hodně půdy.Tady je sklizeň jedenkrát do roka, o dvě údolí vedle mají štěstí, mikroklima umožňuje sklizeň dvakrát, někdy i třikrát do roka. Ženy opatrují děti, shánějí dřevo, vaří a spřádají vlnu. Některé pletou fantastické svetry. Překvapilo nás, že ponča a deky tkají muži. Je to dost náročná práce. Pracuje se ve stoje, vlákna vlny jsou napnuta na dvou tyčích, jedna je provazy připevněná u domu, druhou máte přivázanou k sobě. Mezi napnutými vlákny se protahuj í vlněné provázky. To vše v zářivých barvách. Barvy se kupují na trhu a jsou umělé. Pouze místní muži nosí bílá nebo hnědá ponča obarvená přírodně. Tady do voní! Á, smaží se kukuřičné placky! Jsou výborně! Pražená kukuřice taky.

Obvykle se tu jí zelenina, polévky, vařená mrkev, brambory. Maso – králíka, morčata, mívají prý jen párkrát do roka, hlavně se hoduje při hlavní týdenní fiestě, pořádané vždy na počest mísntích svatých patronů. Hilario je indián z Colcabamby. Potkali jsem ho při sestupu z hor, on se vracel z pastviny, kam doprovodil děti, aby hlídaly ovce a osly. Společná cesta trvala přes dvě hodiny, tak jsme povídali. Vyptával se na život u nás, naši kukuřici, jaké stavíme domy, jakou barvu očí a vlasů mají děti, ženy. Smál se když jsme říkali, jak se opalujeme, abychom byli tmaví. Oni zase chtějí být světlí. Divili jsme se, mysleli jsme, že nemají příliš v lásce gringy (bledé tváře, oslovení vzniklo v Mexiku vůči Američanům). Prý proč? Všude jsou lidé zlí a dobří. Turisté z Evropy pro ně znamenají přilepšení, pronajímají si osly, hledají horské vůdce, nosiče… Když Hilario viděl, že se zajímáme o život Kečuánců, prošel s námi vesnici, nahlédli jsme do různých domácností, popovídali. Večer nás pozval k sobě domů. Má velký dům. Skládá se ze dvou obydlí – v jednom je kuchyně – ohniště s mnoha hrnci, právě se připravuje polévka z oky, a výběh pro morčata. Nejsou tu žádná okna, větrá se dveřmi. Druhý dům je jednopatrový – dole je ložnice, dřevěné postele, barevné deky, nahoře běhají králíci. Před vchodem zvenku visí zrcátkko a obrázek Ježíše Krista ze starého časopisu s několika verši modlitby v kečuánštině. Na stoličce u dveří leží mýdlo. Na dvorku se batolí prase, pobíhají psi, bučí kráva. Večeři dnes vaří Hilariova sestra, manželka odešla do blízké Yanamy, postarat se o nemocnou matku, otec už zemřel. Rodina má tři děti – holčičky. Dvě starší už chodí do školy. Umějí trochu španělsky a chlubí se i anglickým „Hallo, how are you“.

Tady v horách by se prý lidé chtěli učit anglicky, hlavně muži, aby se dorozuměli s turisty. Žádný učitel angličtiny tu ale nidke není, i v krajském městě Huarázu je výuka angličtiny problém. Jinak se ve školách učí španělština, matematika, později dějepis a pří- rodopis. A branná výchova. Ve vesnicích i větších městech jsem mnohokrát viděli pochodující zástupy dětí. Ty děti ale opravdu vojensky pochodovaly – někdy s klacky jako puškami, vysoko zvedaly nohy, za zvuku bubnů či celých kapel, s vážným výrazem ve tváři, hrdé: Jednou nám dvanáctiletý Carlos řekl: „Zítra ráno bude pochodovat moje třída! Přijďte se podívat. Já už mám sice starý kalhoty, zašívaný, no podívej, ale seňora mi je vyčistí.“ Ve školách se nosí uniformy – bílá košilka, tmavě modré sukýnky či kalhoty. Některé děti – třídní policie, nosí prýmky a hodnosti jako v armádě. Je vidět, že stát o školství velmi dbá. Budovy školy jsou většinou pěkné, nové domy, jednotně se světle zelenou fasádou. Tady v horách se dopoledne učí malé děti – nižší stupeň, odpoledne starší. Učitelka pracuje 40 hodin týdně. Teď je doba kukuřice. Máčí se, vaří a suší na slunci několikrát za sebou, až zůstane navěky dobrá – neztvrdne, nezplesniví. Základní potravina. Pro zemědělce je vlastně jediným zdrojem příjmu. Co nespotřebuje rodina, prodává se na pobřeží. Je právě suché slunečné počasí, ve všech vesnicích pod Huascaránem s suší kukuřice.

A kukuřice je také hlavním tématem hovoru. Jak se hovor začíná? Jdete prostě kolem, pozvou vás přisednout, na kus řeči. Jednou jsme takhle povídali s dívkou s miminkem na zádech. Mladá maminka říká, že má doma ještě jednoho synka, tříletého, je teď trochu nemocný. I malý byl nemocný, zápal plic, bylo to vážné. Je tady prý špatné podnebí, brzy večer padá mlha. Děti trpí na průdušky. A také průjmy. Hodně malých dětí umírá. Miminko zavrnělo, dívka ho zčala kojit. Přitom vypráví. Žije sama s matkou. Její přítel, otec dětí, po narození druhého utekl. Nebyly oddáni. Neví, kde je. Chvála Bohu, že malinký už je z nemoci venku, mohla začít pracovat v haciendě u bohatého statkáře. Za stravu a ošacení pro děti. Chlapce hlídá matka. Tady svobodná matka?! Svět plný kontrastů. Jeden indiánský průvodce nám říkal, že v některých vesnicích tu rozhoduje o manželství něco jako vesnický náčelník. Dívenka dosáhne třinácti let a už se vdává, tedy je vdávána a hned má první dítě. Někdy se dohodnou rodiče, jindy určí hlava obce sama. Jako v dobách Inků. Na náš údiv – a co láska? – reagoval průvodce Gilmer stoickým klidem: „Tyhle děti stejně nevědí , co je láska, jsou okouzleny svatebním obřadem, jsou hrdiny dne a navíc se tímto definitivn ě zařazují mezi dospělé. Každá dívka spěchá pod čepec. Svou roli matky a hospodyně berou vážně. Rády.

Muži chlapci podobně.  Asi – tak to chodí.“ Existuje ovšem nevěra. Veřejné tajemství mezi muži. Dvakrát jsme v různých místech slyšeli o smíšených manželstvích indiána s Evropankou. Vždy se jednalo o horského vůdce a Švýcarku. Oba páry žijí ve městě. Vůbec tady hodně lidí z vesnic odchází. Ti, kteří odcházejí, říkají, že je to nutnost. Život ve vesnici nemá perspektivu, znamená každodenní dřinu na poli pro uživení rodiny, za pár solů výdělku navíc vylepšit dům, udělat ženě radost novou sukní… Největší kariéra ve vsi je být učitelem nebo knězem. Když se chcete vzdělávat, prscovat intelektuálně nebo jako technik, nezbývá, než odejít. Ani neučí děti kečuánsky. K čemu, řeknou vám, nebudou ten jazyk potřebovat, pro pár slov s babičkou? Dnes hovoří v Peru kečuánsky asi 9 miliónů lidí, ale vyučování ve školách probíhá ve španělštině, rovněž rozhlasové a samozřejmě televizní vysílání. Kdysi vnucovali Inkové porobeným národům kečuánštinu, dnes se stát sjednocuje španělštinou. Peruánští indiáni o svých dějinách a kulturních památkách jakés takés ponětí mají. Někteří vám doporučí nav štívit v kraji pyramidu, slavné kultovní středisko Chavín, které dalo název celé kultuře, nejstarší v Jižní Americe. Jinak jsou v povědomí samozřejmě Inkové. určitě máte jet do Cuzka a podívat se na jezero Titicaca, odkud Inkové vyšli. Legendy se spojují s historií. Někteří indiáni by chtěli cestovat. Také proto prý odcházejí z vesnic – vydělat si peníze, moci poznat svou zem. V Peru teď vlastně začíná turistický ruch i pro Peruánce.Po patnácti letech, kdy cestování znemožňovala činnost teroristické Světlé stezky, je dnes na většině území opět bezpečno. Většina lidí ovšem necestuje do dálek.

Mají své časté kratší cesty. Každou neděli scházejí dolů, do městečka. A je to událost. Někteří přicházejí s hudbou, v průvodech, ženy našňořené v nejlepších krojích. Spousty sukní, košile s krajkami, množství barevných sponek ve vlasech. Dopoledne je trh, pro našince velk á podívaná. Prodává se všechno možné, hlavně zelenina, vidíte ženu, před sebou tři hromádky cibule, jiná nabízí pár brambor, támhle do pytlíku koku. Tady v Bílých Kordillerách se z koky běžně vaří čaj, chutná jako z kopřiv, ale měli jsme pocit, že se tu moc nežvýká. Doporučuje se proti soroche, nevolnosti z výšky. Zatímco jsou mnozí na trhu, v kostele je mše a po ní prochází městem procesí. V Peru jsou pořád procesí. Kněz v Yungay vypadá jako malý Bůh. Kráčí náměstím pod baldachýnem, ženy před ním sypou lístky z růží. Průvod se zastavuje před soškami a oltáříky, které lidé přinesli ze svých vsí a domovů v horách, kněz je požehná a po obřadu je muži zabalí do bílého plátna, opatrně uloží do košíku a odnesou opět domů.Bůh s nimi. Zvědavě jsme se vyptávali, zda uctívají i jiná božstva, huaca – posvátná místa, jako dřív. Nevíme – všichni říkali, že jsou katolíci. Zajímali jsme se také o způsoby léčení. Hodně se prý používají byliny. I v horách jsou lékaři a indiáni k nim chodí, ale… U pana doktora slíbí, že budou brát léky tak a tak, vyjdou ven a neudělají to. Přinejlepším si koupí na trhu jeden dva penicilíny. Existují lékárny s léky renomovaných firem, tyto ovšem prodává i pouliční obchodník, vystavené na dřevěné desce, po jednom. Místní lékaři si rvou vlasy, osvěta prakticky není. Měli jsme možnost navštívit i léčitele z Cachichi, proslaveného léčbou šedého zákalu. Upřeným pohledem během jednoho sezení vám prý vrátí zrak. Jezdí za ním pacienti z celé Ameriky. Většinou ale léčí místní, běžné choroby, bylinami. Je to starý muž, žije velmi skromně, pacienty přijímá v takové skoro kůlně, tři stoličky, skříňka. Říká, že nemá následovníka, mladí chtějí vydělávat peníze, odcházejí do měst. Zajímavé je, že k němu jezdí „na stáž“ cizinci, místní lékaři nemají zájem. Ale to jsme odběhli od nedělního odpoledne. Je fiesta. Hudebníci hrají, tety klábosí. Muži pijí chichu, kvašený nápoj z kukuřice, nebo pisco, destilát. Také dostanete. Na přátelství, na Peru, na vaši zem, přímo z láhve, nelze odmítnout. A ostatní tančí. Tady. A na protější straně náměstí. A za rohem. Jdete vesnicí, ve svátek i ve všedn í den, téměř vždy odněkud slyšíte alespoň bubínek nebo táhlé melodie Panovy flétny. Tvrdá práce a veselý tanec. Starosti a radosti.

Category: 1995 / 01

Napsal: Josef KlímaTudy, přímo výkladní skříní přiletěl dovnitř znenadání muž. Když dopadl támhle do rohu krámu, jak je na malovaná ta kráva, neměl nohy,“ ukazuje mladý telavivský obchodník. Výkladní skříň je už opravená, stejně jako celé zařízení obchodu, krev, která se rozstříkla po pultě i veselých malbách na zdi, už omyli. Zmizely i střepiny, zasekané do stěn – zbyly po nich jen nezahladitelné jizvy, kterých si zákazník na první pohled nevšimne. Podobné zůstaly i v duši mladého obchodníka. On sám měl štěstí: vstoupil do krámu ze zadní místnosti až po tragédii.Po nejstrašnější tragédii , jaká kdy postihla stát Izrael od chvíle, kdy islámští teroristé zahájili svou leta trvající sérii útoků proti vládním vojákům i proti civilnímu obyvatelstvu. Dvaadvacet lidí zahynulo 19. října 1994 na hlavní telavivské třídě Dizengoff krátce poté, co kamikadze Hamásu Saleh Souwi odpálil v přeplněném městském autobuse víc než dvacet kilogramů výbušniny, upevněné na vlastním těle. Když tu teď, tři dny po explozi, zpovídám lidi, kteří zapalují stovky svíček v barevných plechovkách, diskutují, pláčí anebo jen tiše zírají,jako by nemohli uvěřit, jsou domy kolem ještě vymlácené a muži na žebřících vybírají stále ještě z ošlehaných stromů kolem kousky plastů, plechu – a také lidských těl. „Já sám jsem připraven,“ říká mladý obchodník a vytahuje zezadu, zpoza opasku, pistoli. Moc přesvědčivě to ale nezní. Je připraven bránit se proti jedinci, který by ho chtěl napadnout. je totálně bezbrann ý proti útoku, který může přijít kdykoli a kdekoli a který má podobu jednoho nečekaného záblesku a moře utrpení…ZEĎ PRO PLÁČKdyž Bůh stvořil Desatero, obcházel různé národy a nabízel jim ho. Přečetli si ho Rumuni a řekli: „Tady je ale napsáno: Nepokradeš! To my si vzít nemůžeme.“ Přečetli si ho Francouzi: „No to jo, tady ale stojí: Nesesmilníš! To není pro nás.“ Až přišel za židovským prorokem Mojžíšem. Ten to nečetl a rovnou se zeptal: „Kolik to stojí?“ Bůh řekl: „To je zdarma.“ Mojžíš se rozzářil: „Tak mi to dej rovnou dvakrát!“ Smysl pro absurditu, tak podobný českému, vychází z židovského osudu, z běžného života. Není snad absurdní už to, že stát, přecpaný památkami ještě z předkřesťanské a předřímské éry, má jednu z nejkratších historií na světě? A není snad stejně absurdní, že jej v neuvěřitelně složitých a obtížných podmínkách vybudovala a uhájila pouze třetina národa, pro níž byl určen – zatímco dvě třetiny stále ještě žijí roztroušené v diaspoře všude po světě? Když patriarcha Abrahám se svými syny osidloval před třemi a půl tisíci lety tuto pevninskou spojnici mezi Asií, Evropou a Afrikou, jistě netušil, že si vybírá jeden z neuralgických bodů světa. Místo, které nidky nebude klidné, které budou vždycky válcovat pluky ozbrojenců, táhnoucí sem a tam v touze toto strategické místo ovládnout a kontrolovat. Když Abrahámův syn Jákob odvedl v období hladu svůj rod do Egypta, jistě netušil, že předznamenává další část židovského údělu: žít v útlaku, v otroctví.A když po několika staletích vedl Mojžíš Židy zpět z Egypta (trvalo to 40 let), osud věčně zkoušeného národa dovršil: buď pod útlakem – nebo na cestě. První tři staletí po návratu do Izraele to vypadalo docela dobře. Za čtyřicetiletého putování Sinajskou pouští se z bývalých egyptských otroků zformoval pod Mojžíšovým vedením skutečný národ a legendární Archa úmluvy s Desaterem, které Mojžíš přijal od Boha, se stala základem monoteistického náboženství. Dvanáct izraelských kmenů obsadilo rozsáhlé území v oblasti dnešního státu Izrael, které v roce 1028 př. n. l. proměnil první židovský král Saul v království. Jeho nástupce král David se proslavil nejdříve tím, že zabil ve válce s Filištíny bájného Goliáše a posléze slávu říše ještě rozšířil. Sjednotil všechny rody a z Jeruzaléma udělal zhruba 1000 let př. n. l. hlavní město. Davidův syn Šalamoun pozvedl království na prosperující hospodářské centrum celé oblasti a pro Archu úmluvy konečně vybudoval Chrám, odpovídající jejímu významu.Škvíry mezi obrovskými kvádry Zdi nářků, posledního pozůstatku této gigantické stavby, jsou dodnes vyspárovány tisíci papírků s tajnými přáními (dodnes se věří, že se všechna splní), ortodoxní Židé v černých kaftaneh a s nakade řenými licousy rytmicky pokyvují klobouky v podivném rituálu, jak líbají Zeď, kousek dál se odehrává velkolepé divadlo: rabíni přijímají třináctiletého chlapce do nábožensk é komunity dospělých, dovolují mu poprvé číst z prastarých svitků a početná suita příbuzných a přátel hlasitě jásá, zpívá, bubnuje a zasypává účasníky rituálu sprškami bonbonů. Jaké to tu teprve muselo být v době, kdy byl judismus na vrcholu? Kdy podobné kamenné hradby mohutnými kamennými věžemi obklopovaly ještě mohutnější kamenný Chrám s nedostupnou Archou úmluvy? Kdy složitý řetězec zákazů a pravomocí stupňoval hierarchii kněží až k nedostupnému Strážci Archy? Ne nadarmo se tomuto místu dodnes přezdívá „Střed světa“. Ne nadarmo se materialističtí vědci dodnes přou, nebyla- li Archa umluvy i se zdvojeným Desaterem na kamenných deskách (vzpomeňme si na anekdotu o Bohu a Mojžíšovi!) něčím víc než jen náboženským symbolem. Třeba jakousi nukleární „radiostanici“ pro vesmírnou komunikaci s mimozemskou civilizací, personifikovanou ve starých spisech v Boha… Jenže dějiny jsou nelítostné jako povodeň: v rose 722 př. n. l. přicházejí Asyřané, po nich Babyloňané, po nich Peršani, po nich Římani – a přestože v různých obdobích nezbaví. Archa úmluvy se ve válečných vírech navždy ztrácí a z monumentálního Chrámu, zničeného, obnoveného a znovu zničeného, zbude jen ta proslulá Zeď „pro pláč“. Nad starými zlatými časy.SVATÉ MOKRO V BOTÁCHReverend vypadal jako všichni američtí reverendi, ať už jsem je potka v USA, v Indii nebo v Praze. Perfektní šedovlas ý sestřih, perfektní pastelové kalhoty, perfektní bílá košile a perfektní aftershave, který voní kostelem. Vedl i stejné reverendské řeči: jak byl jeho otec v osma- čtyřiceti těžce nemocný, ale poté, co přijal křest, se uzdravil a žil zdravý jak řípa až do osmdesáti. Proč vůbec v těch sedmdesáti umřel, když byl zdravý jak řípa, to jsem se nedozv ěděl. Zato jsem se dozvěděl, že ten křest byl baptistický – reverend byl baptista. Mladý muž, kterému to všechno vykládal, spíš ještě chlapec než muž, vypadal jako Arab, ale mohl to být docela dobře i Žid. Ničemu z tékrásné reverendské američtiny doprovázené nadšeným reverendským úsměvem nerozuměl, ale jeho společník (ten vypadal jako Armén) mu to překládal do arabštiny a další muž s černou bradkou a zlatě obroučkovanými brýlemi (ten vypadal jako režisér Dušan Klein) s očima upřenýma do jakési svaté knihy se zlatou ořízkou jakoby v hebrejštině kontroloval, jsou-li reverendova anglick á slova a překladatelův arabský překlad tak, jak mají být. Když reverend domluvil, vzali spolu s překladatelem- přítelem mladíka pod paží, vedli ho pomalu po vybetonované pěšince s bílými sloupky do průzračné zelenavé vody – a tam ho znenadání naznak převrátili, jako by ho chtěli utopit. Ale neutopili: mladík se rychle vynořil, prskal a kašlal, reverend se smál, překladatel se smál a skupinka turistů, rozsazená na kamenných stupních po břehu, se změnila v komunitu věřících. Vzala kytaru a akordeon a začala zpívat nadšeně „haleluja“. Byl teplý izraelský podvečer, v korunách eukalyptů kolem šelestil vánek a jediné, čeho mi přišlo líto, byly pastorovy pastelové kalhoty, z nichž crčela voda. Byla to voda řeky Jordán – pro křest rozhodne ta vůbec nejsvatější…DVA PRAMENY V JEDNOMNa to, že je Jordán jednou z nejslavnějších světových řek, by člověk čekal veletok na způsob Mississippi nebo alespoň Dunaje. Zajordánsko, Předjordánkso, údolí Jordánu, západní břeh Jordánu… mluví se o něm a píše odjakživa, v novinách i v bibli. Když pak poprvé uvidíte strouhu, která se musí červenat i před Berounkou nebo Orlicí, nechápete už vůbec, proč ho tenkrát nepřekročil ani Mojžíš a proč se kolem toho dodnes nadělá tolik řečí. Jinak Jordán krásně zapadá do židovsk ýh absurdit. Dole, na jihu, kde se vlévá do přesolených vod Mrtvého moře, je totiž vůbec nejmenší; doslova se ztrácí, trýzněn výhní a pouští. Však mu také spoustu vody odčerpaly na stovkách kilometrů jordánským údolím rozsáhlé zavlažovací systémy. Jen díky nim se někdejší kamenitá pustina změnila v úhledné, citrusové, ovocné a banánovníkové sady, jen díky nim kroutící se stužka řeky obrostla poli a zemědělskými osadami. Nejlepší byznys v Izraeli musí být jednozna čně výroba plastikových hadic a hadiček. Je jimi – jak cévami – prorostlá celá země, větví se na menší a ještě menší. Ale netryskají tak, jak jsme zvyklí pojímat zavlažování u nás: dodávají vodu každému stromu, každé rostlince zvlášť, někdy dokonce až pod zem, ke kořenům. Aby si ani kapku drahocenné tekutiny neukradlo slunce.Většina té vody ale přitéká z Gevezaretského jezera, zvaného rovněž Galilejské moře; z obrovského rezervoáru mezi horami na severu země, který už obrůstá subtropickou vegetací i bez zavlažování. Jordán pramení ještě o pár desítek kilometrů výš – měřeno nadmo řskou výškou i zeměpisnou šířkou – v pohoří, jemuž trůní hora Hermon, vysoká jako Gerlachovka. Přesto je Galilejské moře pramenem nejméně v dvojím smyslu. Tady totiž pramení národní vodovod, od šedesátých let hlavní tepna vodovodní soustavy, která dopravuje vláhu systémem nádrží, tunelů a přečerpávajících stanic až k oněm plastikovým vlásečnicím v poušti – a tady je i pramen druhé velké světové víry, jejíž zhmotnělé poz ůstatky lemují širokou hladinu. Kafarnaum, kde Ježíš poprvé učil, místo „rozmnožení chlebů a ryb“, kde nakrmil davy téměř z ničeho, skála, kde učinil Petra hlavou budoucí církve, hora Blahoslavenství, kde kázal zástupu lidu. Ztotožnit se s těmito místy, dotknout se historie – to je i pro křesťana daleko obtížnější než třeba židovské Zdi nářků. Tam alespoň kamenné kvádry zůstaly po tisíciletí původní, osahané generacemi. Tady je osahaný nanejvýš plot, dělící autobusové parkoviště od přírody. Skálu, kámen či zem, o níž bychom třeba i mohli připustit, že se jí Spasitel křesťanů kdysi dotýkal, překryly kostely a kaple tak nepůvodní, jak jsou mladé – většinou až z přelomu tohoto století, kdy to tu opustili Turci. Kdyby chudák Ježíš věděl, jak nekřesťansky tu vybírají byť jen na fotku, musel by přijít kázat o zkaženosti tohoto světa znovu. I když nejdřív by asi zavítal do Jeruzaléma, kde se o místo jeho hrobu tahají různé církve a na památných místech vrší byzantský nevkus s byzantskou pompou… „Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít,“ píše se v Matoušově evangeliu. „Ale on mu bránil a říkal: – Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“Místo, kde Jan Křtitel pokřtil Ježiše, dnes leží na ostře sledované hranici mezi Izraelem a Jordánskem. Křtí se tedy všeobecně tam, kde jsme narazili na baptistického reverenda: u výtoku Jordánu z Galilejského jezera. „Křtíte často?“ ptal jsem se mokrého amerického pastora, když si vyklepával z nohavic biblickou vodu. „Často,“ přikyvoval a zaplavoval mě tím nadšeným reverendským úsměvem, který vypadá jako program z počítače. „Občas i Židy, ale nejvíc Araby. Je to nádhera, někoho pokřtít.“ Pokřtěncův přítel-překladatel se už tak nadšeně neusmíval, když se za mnou přišoural o chvilku později. Nejd řív se vyptával, odkud jsem, a pak se zatvářil ustaraně: „Můžete mi zaručit, že ty záběry neuvidí nikdo v Izraeli? To byl totiž tajný křest – ten chlapec je Drúz. Mohl by mít velké nepříjemnosti.“ „Drúzové jsou zvláštní, uzavřená komunita,“ vysvětloval mi později Izraelec slovenského původu Ernest Richter, turistický průvodce. „Většinou žijí v Libanonu, ale asi sedmdesát tisíc i tady, v Galileji. V jedenáctém století se odtrhli od hlavního proudu islámu, předev ším proto, že věřív reinkarnaci – a od té doby mají problémy.“ „A jaké problémy by mohl mít ten hoch, kdyby se jeho příbuzní dozvěděli, že se nechal potají pokřtít?“ zeptal jsem se. „Zabili by ho,“ pokrčil ten dobrý muž rameny.NAPŮL VE VÁLCEPovídají se takhle v zákopech za syrsko-izraelské války dva židovští vojáci ruského původu: „Už jsi slyšel, že naši dneska zase sestřelili našim naše letadlo?“ Nechápu, proč tenkrát Bůh nedal Mojžíšovi spolu s Desaterem i radu, aby si vybral pro svůj národ nějaké klidnější místečko. Takhle totiž donutil dnešní Mojžíšovy potomky dělat neustále dvě věci najednou: budovat stát – a zároveň ho bránit. „Stát Izrael vznikl právě proto, aby každý Žid mohl najít bezpečné útočiště, když se bude cítit kdekoli ve světě pronásledován,“ říká Ernest Richter. Myšlenka sionismu – pro nás, zrozené v socialismu, jakési bezhlavé strašidlo – opravdu nevyslovuje víc, než tuto jednoduchou pravdu. Když poprvé zazněla na konci minulého století z úst francouzského novináře Theodora Herzela, našla ohlas pouze v židovsk ých uších. Svět už měl za sebou od Davidových dob pěknou řádku pogromů, ale na největší tragédii ještě čekal v blahé hluchotě. Až vyvraždění 6 miliónů (z toho 1,5 miliónu dětí) v koncetračních táborech za druhé světové války otevřelo myšlence cestu k realitě: 14. května 1948 konečně vzniká pod patronací OSN stát Izrael. Bránit se musí hned od prvního dne. V následujících 24 hodinách na něj útočí armády pěti arabsk ých zemí a válka se táhne nepřetržitě – 1956, 1967, 1973, 1982. Obrázek Židů jako bezbranných ovcí, které jdou do plynových komor na porážku, už dávno vzal za své: když v roce 1967 začne Sýrie odvádět na své území jeden z životadárných pramenů Jordánu a k úderu se chystá i Jordánsko s Egyptem, rozhodne se Izrael k útoku jako první a během sedmi dnů je po všem. Na Golanských výšinách, odkud po desetiletí Syřané ostřelovali zemědělské usedlosti v údolí Jordánu, zbudou jen opuštěné syrské bunkry a v Sinajské poušti bezmocné egyptské tanky, z jejich chladičů vypili vojáci, trýzněni horkem, vodu. „Když jsem sem před třiceti lety přišla, žily jsme my, děti, ještě ve zvláštní ubytovně, stranou od rodičů,“ vypráví izraelská žena, která nás provází jedním z více než dvou set „kibuců“ – jakýchsi kolektivníh zemědělských vesnic na způsob někdejších kolchozů. Právě „kibucy“ (a mošavy, méně kolektivistické, spíš sdružení individuálně hospodařících farmářů) mají hlavní zásluhu na tom, že se vyprahlá poušť proměnila ve špičkové zemědělství.Ale taky na obraně země zvlášť v prvních desetiletíh existence státu. V jedné ruce pluh – v druhé samopal; tak by se dal charakterizovat ozbrojený model izraelské kolonizace. Ať nám připadá po zkušenostech s životem v předpokoji komunismu jakkoli nepříjemný, Izraelci sami zjistii, co je funkční. „Dnes je to tu jiné,“ říká žena a provádí nás oázou v poušti, kde moderní rodinné domky obrůstají exotickou květenou a jedinou připomínkou skutečné vesnice je zápach z nedaleké drůbežárny. „Rodiny už žijí pohromadě, a přestože pracují kolektivně a kolektivn ě si dělí i výnosy, nikdo nikoho nenutí tady zůstávat. Dokonce když někdo nový přijde – a repatrianti se stěhují do Izraele z celého světa – je tu první rok jaksi podmíněně. Pak teprve obyvatelé kibucu kolektivně rozhodnou, zda se sem hodí a zda chtějí, aby zůstal nastálo.“ Nakolik přežil starý model „kibucu“ vojensky – o tom se může me jen dohadovat; nikdo vám na to pochopitelně neodpoví. Ale pocit jakési vojenské sebedůvěry je cítit všude. Nejen díky tomu, že místní chlapci mají tříletou povinnou službu a potom každý rok měsíc vojenského cvičení. Dokonce i dívky podl éhají branné povinnosti – slouží v armádě celé dva roky. Když už je potk áte „na opušťáku“ někde v nočních ulicích Jeruzaléma nebo Tel Avivu a dáte se s nimi do řeči o vojně, reagují přesně jako kterýkoli český záklaďák: „Vojna? Proboha, taková burezace!“ Což jen svědčí o tom, že nejsou v zeleném formálně. A pokud narazíte ve stejných nočních barech a diskotékách přímo na uniformované chlapce, nikdy nejsou beze zbraně. Ne že by nepili, že by se nebavili. Ale dva či tři z jejich kamarádů vždycky zůstanou střízliví a hlídají jejich zbraně – dokonce i při nastupov ání veselé společnosti do taxíku… „ Není to přece jen víc agrese než obrana, že dodnes Izrael okupuje Golany a vojensky kontroluje dokonce i jižní část Libanonu?“ ptal jsem se Izraelců. „Z Golan nás ohrožovali,“ odpovídali vcelku jednohlasně. „Až nám zaručí mír, vrátíme je. A kdyby nás z Libanonu neostřelovaly extremistické muslimské organizace, nebylo by potřeba jižní část kontrolovat. Takhle jsme prostě pořád napůl ve válce.“JE TO VE VAŠEM ZÁJMU, PANE! Vzpomněl jsem si na všechny tyhle výroky, když mi prodavač z krámku na ulici Dizengoff ukazoval pistoli. Řadový turista, který se nechá nadnášet přesolenou vodou Mrtvého moře nebo dechem starých památek, ten zvláštní stav dobře rozjetého hospodářského vozu se skrytými kulomety pod reflektory příliš necítí. Snad jen když autobus kličkuje zátarasy na nesčetných kontrolních bodech mezi „vnitřním“ Izraelem a oblastmi tradičně palestinsk ými, snad jen když potkává nezvykle mnoho vojenských džípů s vojáky, kteří zacházejí s ostře nabitými samopaly jako s něčím všedním, s čím se sžili. Ale ta skrytá válka tu je – ať už má tvář tanků, útočících v „sedmidenní válce“, scudů, dopadajících na izraelská města při konfliktu v Zálivu, či bomby upevněné na těle extremisty v městském autobusu. Nebo jen takové „drobnosti“, jako jsou kameny metané občas muslimskými výrostky na turisty či na modlící se Židy u Zdi nářků. Izrael je třaskavá směs od věků, jako všechna místa, kde se kříží civilizace, kultury a náboženství – a i takový kámen v okně tu může skončit krveprolitím. Toho prodavače z rozmetané telavivské ulice mám spojeného ještě s dvěma momenty: s odletem do Izraele – a z Izraele. „Jsou tohle vaše zavazadla? Balil jste si je sám? Kde zůstala mezi zabalením a dopravu sem? Nepožádal vás někdo, abyste vzali s sebou balíček nebo zásilku? Máte v pase razítko muslimské země – co jste tam dělal? Navázal jste tam s někým bližší styk?“ Takhle se ptají mladí hoši na letišti po celém světě u odletů do Izraele a mají přitom v očích výraz, který lze těžko popsat. To hlavní, co ten výraz říká, je: „My nežertujeme, pane.“ Mimochodem – zjistil jsem, že mají mimořádný cit pro okamžik, kdy to člověka – zvlášť z perlustrativní postkomunistické země – začne štvát. Tehdy se mírně usmějí, jen tolik, co povolují instrukce, a řeknou: „ Nezlobte se, ale děláme to pro vaši bezpečnost. Vy letíte my zůstáváme tady…“

Category: 1995 / 01

Uskutečnit delší rozhovor s Ivanou Chýlkovou, o tom by se dal snad napsat ještě delší článek. Zkusil jsem jít na to jinak: pozval jsem ji na víkend do jižních Čech, kde mám u statečných lidí pronajatou část jejich stavení. Chtěl jsem ji mít dva dny jenom pro sebe, abych mohl mít naději, že nějaký rozhovor opravdu vznikne. Pozvání kupodivu přijala. Jezdili jsme v lese na kole, chodili na houby (nasbírali jsme celý koš, což byl pro herečku z Frýdku-Místku životní zážitek) a hlavně se věnovali zásobám, které mi zůstaly z minula. Ne nadarmo se říká: hladový jako herec. Největší zážitek jsme však způsobili jedné babičce, která se v lese ztratila se svou vnučkou. Stmívalo se a babička se nás s pláčem na krajíčku ptala na cestu. Když zjistila, že ji našla její oblíbená Ivana Chýlková, a na kole, připadala si jako v pohádce. Řekli jsme jí, ať počká, kde je, že se pro ni vrátíme autem. Čekala. Shodou okolností projelo lesem více vozů, ale babička je nezastavovala: skálopevně přesvědčena, že ji určitě zachrání paní Chýlková. Udělali jsem dobrý skutek. Rozhovor však nikoliv. Pozvání jsem musel opakovat (neříkám, že nerad). S malou změnou. Vařil jsem. Malá změna měla ovšem velký efekt.

PŘED JÍDLEM

Vy nerada dáváte rozhovory. Zkusila jste se – jako herečka – někdy vcítit do role novináře, který vás zpovídá? Většinu novinářů ráda nemám, k tomu se hned přiznávám. Vcítit jsem se do nich pokoušela a došla jsem k závěru, že bych se tolik určitě neobtěžovala: určitě bych za Chýlkovou nechodila.

 Vaše odmítnutí novináře může mrzet. Není vám jich líto? Ne, není protože si pokaždé vyberou jednu oběť a tu pak promáčejí všemi stránkami všech časopisů, místo aby dali námahu a hledali smysluplnější témata. Co ten zpovídaný člověk může taky, proboha, říkat, když je pětkrát do měsíce v různých novinách?! Někdy mi připadá, že novináři vůbec nepřemýslejí, jsou bez fantazie a bez hloubky.

Chcete říci, že se nezajímají o vás, ale o to, aby měli článek v novinách? Ano, jistě. Prokazují i velkou nepřipravenost: například se zeptají v kolika filmech jsem hrála. To pak s čistým svědomím s nimi neztrácím čas. Nechci tím však samozřejmě říct, že takoví jsou všichni.

Bývá vám někdy někoho nebo něčeho líto? Někdo takový pocit nezná. Ano. Ne často, ale nečekaně. A čím jsem starší, tím častěji nečekaně. Sama jsem překvapovaná, kdy jsem schopna se dojmout a kdy ne.

 Můžete se pokusit být trošku konkrétnější? Nechtějte po mně žádný konkrétní příklad, protože ten pocit se pak zúží na jednu historku: ztrácí další možný rozměr, který takový pocit obnáší, zúží se na jeden záběr. A to mi pak bývá nejvíc líto. (Smích)

 Co na vás působí víc: smutné příběhy nebo ty opačné? Dnes mě štěstí možná trošku víc dojme než neštěstí, ale zítra: kdo ví… Opět nekonkrétní… V pořádku, popřu svou předchozí repliku. Historka, dvojtečka. Kdysi jsem se dívala na televizi a ve zprávách hlásili, že nějaký světový turnaj v tenise vyhrál úplně neznámý český tenista, který tam byl snad jako náhradník. Mé dojetí umocnil do té doby nepoznaný vlastenecký pocit. Hned jsem zavzlykala…

Mezi herci si člověk užije hodně legrace, ale asi málo upřímnosti. Vadí vám to, nebo jste mezi nimi jako ryba ve vodě? Já si myslím, že to není jenom mezi herci. Domnívám se, že to platí všeobecně. Záleží, mezi kterými herci stejně jako mezi lidmi mimo tuto profesi.

Myslíte si, že se vaši kolegové po roce 1989 nějak výrazně změnili? Jestli se lidé po roce 1989 nějak změnili, tak v souvislostech s novou realitou a znovu podotýkám: bez ohledu na profesi. Museli bychom se bavit o konkrétních hercích, proto že není lidská kategorie herec nebo automechanik. Mohu vám pouze říct, jestli jsem se změnila já. Takže: jsem daleko chytřejší, krásnější, inteligentnější, větší, starší a čím dál tím víc se sebou spokojenější. (Smích)

 Ztratila jste nějaké přátele mezi herci? Ne. Já nemám mezi nimi moc přátel.

 Máte na ně smůlu nebo je nevyhledáváte? Nevyhledávám.

Vy jste od malička chtěla být herečkou. Nastal nějaký moment, kdybyste zapochybovala, zda máte hrát dál? Zatím jsem v takové situaci nebyla. Myslím si, že je ale rozdíl mezi hercem mužem a hercem ženou. Dovedu si to představit, že u muže může dojít k momentu, kdy se u jeho profese v určitém věku zdá být ponižující. Snad proto někteří starší herci mají tendenci spíše režírovat anebo dělat něco úplně jiného. Souvisí to však s mnoha faktory: např.s životními okolnostmi, se zdravím a s určitým intelektuálním zázemím.

Je zvláštní, že se v mužích tak vyznáte. Možná mám v něčem mužskou povahu, i když na druhou stranu musím říct, že je příjemné a zábavné být ženou. A zatím bych neměnila. I když v padesáti je možná příjemnější být mužem než ženou.

Hrát s někým blízkým nebo hrát o něčem a je jedno s kým. Co je pro vás důležitější? Hrát o něčem. Pochopitelně ideální konstelace je hrát o něčem s lidmi, s kterými na sebe slyšíte. Ale ono je to ještě komplikovanější. Pojďme si povídat o něčem jiném. Třeba o jídle.

Máte nějaké své téma? Ne, teď momentálně žádné téma nemám. Teď mám hlad.

Co vás v životě nejvíc zajímá? Abych se dobře najedla.

Dobře, budeme se bavit o jídle. Máte ráda sladkosti? Ne!

Těstoviny? Hmm… Masíčko? Uhm… Hlavně takový ty mořský potvory. Mňam. Víte, co je nejhor-ší: bavíme se tu o jídle a jak ráda jím, ale je pozoruhodné, s jakou nevolí se sama pohybuji po kuchyni. Mnohem raději jsem v situaci jako například teď u vás. Protože mi mnohem víc chutná, když mi uvaří někdo jiný. Dovedu to daleko více vychutnat a patřičně ocenit. Tady to krásně voní… Co to bude?

 Nechte se překvapit. Mně je vás ale líto. Proč? Vždyť jste říkal, že ten rozhovor musíte do konce měsíce odevzdat. A vy to nebudete moci odevzdat, protože nebudete mít co odevzdat.

Tak pak oslavíme premiéru neodevzdání. Ještě se mi to nestalo, tak se mi to alespoň jednou stane. A půjdeme se někam najíst. Hurá.

PO PŘEDKRMU

Naposledy jste mě dojala při předávání cen Miss Kino 1992. Potila jste se, lapala po dechu a váš nešťastný výraz říkal: potřebuji co nejrychleji odejít pryč. To nevypadá pouze na trému, ale na určitou fóbii…? Naštěstí se takové věci dějí maximálně jednou do roka.

Dokázala byste ten stav popsat? Ne. Zajímavé je, že mi nevadilo, když jsem takové ceny dostala v zahraničí. Tam mě nikdo neznal a nic ode mne neočekával. Ten pocit zodpovědnosti vůči cizí představě o mně, je opravdu hrozný. Trpím, na nic se mi nechce odpovídat, nejraději bych seděla doma. Ale to v žádném případě neznamená, že z ocenění nemám radost.

Cítíte se v tu chvíli ohrožená? Ano. Ale o tom přece psát nebudeme?!

Proč? Tohle alespoň vašim divákům vysvětlí, že nejste při předávání cen namyšlená, že si jejich přízně vážíte. Možná že v té chvíli je to pro mne nejpřijatelnější alternativa. Ať si někteří lidé raději myslí, že jsem namyšlená a mají ze mne respekt, než aby viděli, že jsem zahnaná do kouta.

Vy se lidí bojíte? Jak kdy, jak kterých. Já se hlavně bráním jejich případnému ataku.

Lidé vás obtěžují? Tak například již zmínění novináři. Jednou jim řeknu NE, ale pro ně to znamená asi ano, jinak by mě jeden a tentýž novinář neobtěžoval půl roku. Časem mě naučili říkat: „Ano, ale ne teď.“ Přinutili mě tak k určitému druhu lži. Viz přiložený dopis redaktorky časopisu Ring. Po tomhle „vydíráníčku“ bych si s dotyčnou paní redaktorkou snad mohla povídat pouze o tom, co si člověk může v hodnotě 4000 korun v dnešní době koupit. A to by byla škoda času. A čas, jak víme, jsou peníze.

Takže se to netýká vašich diváků? Ne. Na tyhle akce chodí samí kolegové a novináři a někteří z nich – alespoň mám ten pocit – mají v hlavách většinou jedno: číhání na vaše chyby.

Jste k lidem spíše nedůvěřivá? Spíše důvěřivá. Ale po určitých zkušenostech více ostražitější.

Od dětství toužit po herecké kariéře, je velmi romantické. Je to i váš případ. O čem jste tehdy snila? Chtěla jsem být slavná.

Připadáte si romantická? Ano. Taky.

Umíte se radovat ze života? Možná vám to připadá jako banální otázka, ale já mám takový dojem, jako by se radost vytrácela. Lidé, s dnešním sklonem obklopovat se více a více technikou, se stávají otupělejší. Raduji se z dobrého jídla, po jídle z dobré cigarety (po svém čtyřletém nekuřáckém období o to víc), raduji se z hudby, raduji se z každého dne. Dovedu se radovat, když se někdo raduje, možná se z toho raduji stejně jako on, ne-li víc.

Vy jste vlastně šťastný člověk? Ohromně šťastný člověk (smích)… Pane Sarvaši, je to v háji, já jsem ztratila náušnici (smích se vytratil a nahradil ho vyděšený výraz). Jestli jsem ji ztratila někde v lese… Jupí!!! (po třech minutách, kdy se věcička našla).

Co by se stalo, kdybyste náušnici nenašla? Bylo by mi to líto, protože jsem je dostala.

 Když se člověk dotkne kýženého úspěchu, ztrácí často iluze. Potkalo to i vás? Abychom se příliš neodklonili od tématu, jako malá jsem čítávala rozhovory s mnoha herci a podle těch odpovědí jsem se domnívala, že to jsou ti nejlepší lidi na světě. A být jedním z nich bylo pro mne takovou vstupenkou do galérie těch nejideálnějších, nejčestnějších a nejmorálních lidí. Chcete-li, měla jsem iluze. Opak byl mnohdy pravdou. Tuhle balamutilskou novinařinu, tuhle profesionalní lež prostě nesnáším.

Už se vám stalo, že jste nestihla představení? Dvakrát. Jednou na škole a jednou v Ypsilonce. Důvod byl jednoduchý: zapomněla jsem. Zestárla  jsem o deset let.

Jak jste to řešila? Šla jsem se opít.

Co myslíte, že je na vašem povolání nejnebezpečnější? Nevím.

Jídlo jsme probrali, takže na řadě by mohl být alkohol. A ten je, myslím, v tomto povolání nebezpečný faktor… Já alkoholu vděčím za mnohé. A to ho nemám ráda. Nechutná mi.

Pomáhá vám k překonání trémy? To taky. V osmnácti letech jsem hrála jednu hru, kde jsem měla tančit a zpívat v kabaretním úboru. Strašně jsem se styděla. Tak jsem si dala pár sklenek a teprve potom jsem mohla jít na jeviště. Lidi v publiku jsem sice nevnímala, ale prý to dopadlo „výborně“. Ale toto alkoholické řešení situací se samoz řejmě vztahuje jenom k určité části mého postpubertálního života.

Měla jste trému i před kluky, kteří se vám líbili? Většinou jsem se tvářila tak, aby toho dotyčného ani ve snu nenapadlo, že mám k němu nějaké sympatie. Aby si to jen, proboha, nemyslel. Protože jestli má někdo ukazovat své sympatie, tak ne já jemu, ale on mně. Kdybych to udělala já, bylo by to trapné, a navíc by mohl říci, „NE“, a to bych asi nepřežila.

Je to pro vás tolik ponižující? Ne ponižující, ale bolavé.

Při vašem prvním setkání s prvním klukem hrál alkohol též nějakou roli? Taky. A pomohl by vám alkohol i v tuto chvíli? Lépe by se vám mluvilo? Možná že ano. Ale on vždycky nepomáhá, znám situace, kdy mi nepomohl… (smích). Ale teď se někteří budou domnívat, že jsem alkoholička, lidem ty nuance asi nevysvětlíte.

Takže alkoholička se z vás určitě nestane. Kdyby mi alkohol chutnal, možná bych tak dopadla. První hlt čehokoli je pro mne utrpení. Potom, když si dáte více skleniček, utrpení ustupuje: chuťové pohárky jsou nekompromisně přemluveny, otupeny.

Které pití je pro vás nejmenším utrpením? …asi suché martini, ale kdybych si opravdu mohla vybrat, tak si dám raději ten džus.

Pokud se objeví někdo, kdo vám je sympatický, líbí se vám bez postranních úmyslů, imponuje vám a vy byste s ním chtěla navázat přátelský kontakt, trvá dodnes vaše obrana: neříct mu to jako první? To se asi nezmění, ale s přibývajícím věkem si to uvědomuji a samozřejmě že s tím dovedu daleko lépe zacházet, ale ten prvotní pocit se tam vždycky objeví. Ale v pubertálních letech to bylo velké utrpení.

Jak vás tak pozoruji, vy se určitě bojíte fyzické bolesti…? No hrozně. Kdybych spadla z toho kola,se kterým jsme včera v lese jezdili, to byste si užil. V prvé řadě byste za to mohl „vy“ bez ohledu, že jsem spadla dvě stě metrů od vás (smích). Je pravda, že jsou situace, kdy se snažím „být statečná“. Ale to je málokdy. Většinou se snažím tomu „úplně“ poddat a být „úplně“ bezvládná.

Jste ráda opečovávaná? Jo, to jo, hrozně.

A dostává se vám toho? Ano. Já kdybych nebyla opečovávána, tak …

A kým jste opečovávána? Mým partnerem přece.

I když je třeba rok v Anglii? To je jiná. Pak tu mám spoustu přátel, kteří mě opečovávají (samozřejmě jinak). Mně ale stačí, že vím, že to zázemí v něm mám. Jsem ráda hýčkaná.

Co se ve vás odehrávalo, když vás nejmenovaný režisér při zkouškách poslední divadelní hry zrovna nehýčkal. Nic, očekávala jsem, kdy se to změní. Stalo se mi to několikrát a pokaždé je ten pocit individuální, ale obecně bych mohla říct: trápí mě ten moment nedorozumění. Nikoli pocit ublíženosti, jak by se mohlo zdát.

Nenapadlo vás, že si nyní lidí příliš nerozumějí: obtížně mezi sebou komunikují? Říká se to. Asi ano. Já sama jsem dříve chodívala pořád někam, u všeho jsem chtěla být: měla jsem pocit, že by mi mohlo něco „důležitého“ utéct, ale pochopila jsem, že mi nic neuniká, jelikož na všech těch společenských akcích, večírcích se děje neustále to samé. Takže i já sama jsem změnila svou komunikaci.

PO JÍDLE

Jaký jste měla vztah k sourozencům? Měla jste potřebu být dominantní? Pamatuji si, že jsem si jako malá ráda pouštěla vážnou hudbu a při ní jsem si na sebe navlékla prostěradlo a mučila svou mladší sestru a mladšího bratra: honila je s nožem po bytě. Sourozenci mě vždycky prosili: „Ivanko, prosím tě, nedělej to!“, ale já byla při hudbě úplně v transu. Teprve až skončila symfonie, tak jsem se uklidnila. Věděla jsem, že jim nijak neublížím, bavilo mě, jak mají ze mne strach.

Jak komunikujete se sourozenci nyní? Máte dojem, že si dodnes při našem setkání dáváme jedno povinné „Bethovenovo kolečko“? (Smích)

Patrně vám dělá dobře, když z vás někdo má strach? Ne. Mohl by to být obranný mechanismus. Vůči mým sourozencům není důvod.

Vy se asi hodně bojíte? Jak čeho. Čeho nejvíc? Je to třeba stáří? Nemoci. Samozřejmě, že stáří vás vítá s plným košem nemocí. Taková nadílka zadarmo.

Kdy jste se poprvé zalekla svého věku? Ve čtyřiadvaceti jsem se zhroutila, že už jsem dospělá. Když mi bylo osmadvacet let, měla jsem pocit nepatřičnosti: takové věkové vakuum. Úderem třicítky nastala absolutní renesance a úplné nadšení.

Cítíte se dobře fyzicky? Fyzicky i psychicky. Jsem celá taková natěšenější. Jestli to není tím, že můj přítel odjel do Anglie. (Smích)

Taková partnerství někdy nejlépe fungují? Vy, když jste zamilovaný, nechcete být s tím člověkem stále?

S tím mám pouze špatné zkušenosti. Já s takovým člověkem potřebuji být pořád. Chci s ním všechno prožívat, znát úplně každý jeho pohyb. Toužím být s tím člověkem úplně prorostlá.

A co když ten dotyčný chce po vás totéž? To je asi dobré, ne? (Smích)

Setkala jste se už někdy předtím s takovým člověkem? Ano, setkala. Vy budete asi hodně žárlivá? Někdy strašně.

Soudíte někdy lidi podle toho, jak vypadají? Taky. Co je pro vás z lidské fyziognomie nejdůležitější? Podle nosa poznáš kosa. A podle čeho ještě…? Prosím vás, už se mě na nic neptejte. Po tak dlouhém jídle si nepřeji nic jiného než spát.

Category: 1995 / 01

PTALI SE: 

LIBOR MICHALEC A JOSEF SLOUP

Když v listopadu roku 1993 Koktejl rozesílal do světa dopisy s žádostí o rozhovor osobnostem, o kterých se domníváme, že vý znamným způsobem zasáhly do světových dějin dvacátého století, nikdo nepočítal s tím, že jako první se ozve práve Milton Friedman. Snad ho zaujal příběh magazínu, jehož bytí odstartovala praktická aplikace „Svobody volby“. Možná to byla vzpomínka na předky, pocházející z Podkarpatské Rusi, součásti předválečného Československa.

Faktem je, že si nyní můžete přečíst rozhovor, který poskytl Koktejlu patrně nejznámější žijící světový ekonom. Nedávno byl v Německu schválen zákon o svobodě užívání měkkých drog.

Souhlasil byste s podobným zákonem v zemích, které nemají tradici demokracie a samostatného rozhodování? Věřím tomu, že pokus o prohibici drog dělá více škody než užitku. Já osobně bych byl nakloněn legalizaci drog kdekoliv da dovolil tak trhu jejich distribuci a vymezení. To by byl konec kriminality a korupce, jevů, které nevyhnutelně provázejí jakýkolipokus zakázat člověku činnost, kterou chce prov ádět, až už je to používání látek, které jiní lidé považují za škodlivé, anebo zapojení do soukromého podnikání.

Ekonomický systém v USA je založen na dluhu. Na dluh si kupují Američané auta, nakupují v samoobsluze. Dluh mají Spojené státy vůči ostatním zemím. Myslíte, že se tento systém může jednou zhroutit v novodobém Černém pátku? Já si nemyslím, že ekonomický systém USA je založen na dluhu. Vše záleží na tom, jak je tento dluh použit. musíte se podívat na celkovou finanční bilanci, jak na aktiva, tak na pasíva – své dluhy. Jestliže jsou dluhy nahromaděny z důvodů současné spotřeby, je správný předpoklad, že mohou být zdrojem velkých problémů. Nicméně, jestli je dluh nahromasděn z důvodů produktivních aktivit, jde o zcela diferencované záležitosti. Například: auto, které koupíme za hotové jako výrobní prostředek. Jeho služby a cena budou spláceny postupně průběhem doby. Jestliže však koupíme auto na splátky, znamená to jednoduše, že jsme nuceni platit za jeho služby v určené době. To však v sobě nezahrnuje žádný rozpor mezi aktivy a finančními závazky. Podobně: zahraniční dluh USA ve své většině představuje zdroj zvýšení produktivní kapacity průmyslu Spojených států. Na závěr: nemyslím si, že z toho pro nás vyplývá nebezpečí, o kterém se zmiňujete ve své otázce.

Může vůbec někdy americká společnost tyto státní dluhy splatit? Všeobecně – souhrnné dluhy nejsou nikdy splaceny. Ty se pouze převádějí. V žádné době ani v žádném zřízení nelze prostě nalézt společnost, která by byla, podle vašich slov, bez dluhů. Vracím se zpět k otázce celkové bilance aktiv a pasív USA. Rozdíl meziaktivy a závazky se zvětšuje, ale čistá hodnota USA jako země se zvětšuje, ne zmenšuje.

Jak dalece je podle vás životný autoritativní hospodářský režim asijských zemí, které sepro svou současnou prosperitu někdy nazývají Asijští tygři? Takzvaní Asijští tygři se mezi sebou hodně liší. Hongkong je ze všech nejdál a nejlepší ve sledování principů čisté laisez- faire ekonomie. Singapur, Tchaj-wan a Jižní Korea mají všechny větší či menší příměs vládního vlivu a ten v různé míře redukuje efektivnost a prozíravost volného trhu, která by měla ve své podstatě být sledována.

Myslíte, že je v silách současného Ruska transformovat centrálně řízený totalitární stát na svobodnou a prosperující společnost? Já nevěřím, že vláda jakékoli země má sílu přeměnit státní zřízení v jiné. Pouze lidé mají tuto sílu. Myslím si, že síly, které nyní ovládají Rusko, povedou tuto zemi velmi pravděpodobně ke svobodné a efektivně prosperující společnosti, ale zabere to mnoho času, protože jejich současná situace není záviděníhodná. Vláda, podle mého mínění, bude tento proces držet zpátky, místo aby mu pomáhala.

 Je v současné době teorie „Svobody volby“ aplikovatelná na celém světě, včetně rozvojových zemí a islámu? Teorie volného výběru lze uplatnit kdekoli na světě. A to i ve světě islámu nebo v rozvojových zemích.

Úspěch české ekonomické reformy je podle vás dílo spíše schopných jednotlivců v čele vlády anebo osvíceného, nutnost změn chápajícího národa? Já věřím tomu, že úspěch České republiky byl založen na několika prozíravých a chytrých lidech ve vládě, jako je třeba Václav Klaus. Ale také věřím tomu, že situace v ČR byla mnohem lepší než ve většině zemí bývalého východního bloku. Za prvé bylo Československo před druhou světovou válkou nejvíce prosperující zemí z celého východního bloku a vlastně jednou znejlépe prosperujících zemí celého světa. Za druhé: vaše země měla velice malý zahraniční dluh. Neznám sice přesná čísla, možná jste dokonce neměli dluh žádný. Za třetí: Předválečné tradice, tradice soukromě podnikající společnosti, byly stále živé a ovlivňovaly mnoho lidí.

Jak hodnotíte myšlenku kupónové privatizace a její realizace? Já si myslím, že vaše kupónová privatizace byla nádherná myšlenka, která podpořila velkou měrou rychlý přechod české ekonomie.

Je podle vás reálná myšlenka evropského sátu s jednotnou měnou, zrušenými hranicemi a jednotnými pravidly fungování států a jejich hospodářství? Šance na vytvoření takového evropského státu jsou podle mého mínění velice nepatrné a neuskuteční se během mého života a pravděpodobně ani vašeho. Aby něco takového bylo uskutečnitelné, musel by mít takový stát centrální banku. A já si neumím představit, že Německo, Francie, Anglie, Itálie atd. by se v blízké budoucnosi vzdaly svých nezávislých centrálních bank a měny.

Existuje přirozená a tržní cesta k potlačení kriminality, anebo je to „daň“ za svobodu? Peněžní politika má pouze jednu základní elementární funkci, a tou je zajištění relativně stabilní cenové úrovně. Další funkce určují, jak rychle roste ekonomika a jakou máte finanční stimulaci. Těžko lze obviňovat brzdy automobilu, že vaše auto nejede dost rychle anebo tak rychle, jak byste chtěl.

Jaké je pro dnešní svět největší nebezpečí? Znáte cestu, jak ho řešit? Podle mého názoru je největší nebezpečí pro současný svět neustálý růst vládní administrativy nebo opomenutí faktu, že by mohla být redukována. Dnes nám na světě vzniká fascinující kontrast mezi tím, co jsme nazývali Východem a Západem. V oblastech, které se nazývají západní, se vlády neustále zvětšují. A ty polykají stále větší část národních důchodů. Ve východních státech je opak pravdou. Vlády jsou ve své většině redukovány. Já už jsem se zmínil na mnoha místech, že v současné době to vypadá, jako když USA a ostatní západní země směřují tam, kde Československo, Rusko atd. byly před deseti lety. A naopak Čechy, Rusko atd. se pokoušejí dostat se tam, kde my jsme byli před padesáti lety. Já doufám, že se mýlím v prvé části tvrzení, ale osobně si myslím, že tomu tak není. Tento problém by mohl být vyřešen redukováním vlády.

V současné době stále rostou pocity globálního ohrožení lidstva, vyplývající z přílišných aktivit člověka – ozónová díra, znečišťování ovzduší, úbytek přírodních nerostných surovin atd. Absolutně svobodná volba už dnes neexistuje. Jak se na tyto věci díváte z pohledu vaší ekonomické teorie? To jsou skutečné problémy, ale v podstatě jsou lépe drženy na uzdě tržním hospodářstvím než samotnými vládami. Kromě České republiky se vlastně všechny země bývalého východního bloku vracejí k nějaké formě socialistickému.

Proč se to podle vás děje? Nevěřím, že vaše tvrzení je správné. Já věřím tomu, že musíme rozlišovat mezi skutečnými politickými ustanoveními, která jsou plněna a mezi řečmi, které je ospravedlňují. To, co se děje v některých východoevropských zemích, je to, že politici, kteří jsou spojováni se socialismem, se opět vracejí, ale já osobně nevěřím, že se doopravdy vracejí k socialismu. Já si myslím, že ve všech těchto zemích je tržní hospodářství na neustálém vzestupu a stává se tak stále důležitější ve vývoji země.

(Za spolupráci na interview děkujeme doc. ing. Antonínu Peškovi, CSc., děkanovi Sociálně ekonomické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyn ě v Ústí nad Labem.)

Pin It on Pinterest

Shares
Share This