Category: 1995 / 02

Se špetkou přehnanosti by se dalo říci: Sbírá nejen delikventy, ale i známky. Obojí na vysoké úrovni, podle zákonů i pravidel, cílevědomě. Miloslava Čecha svlékli po srpnu 1968 bez pardonu z uniformy. Voják každým coulem vláčeli po výsleších. Užil si dvouletého soudního stíhání. Když už ho milostivě nezavřeli, vypálili mu na čelo cejch člověka třetí kategorie, který spíš objeví modrého Mauritia, než aby sehnal obstojné zaměstnání. „Žádné práce jsem se nikdy nebál. Stal jsem se lesním dělníkem. Nějaký čas jsem dělal i hrobníka.“ Po totalitním pohřbu znovu zkusil, jak mu padne uniforma. Dnes má na ramenou tři zlaté plukovnické hvězdy. A nastojte – od loňského do letošního dubna navíc i modrý baret, zaštítěný vlajkou Organizace spojených národů. V Sarajevu viděl rozstřílená olympijská sportoviště, kde se před jedenácti lety sešla mládež světa k bojům, při nichž jediné výstřely vycházely ze startérovy pistole.„Loni v Sarajevu vydali za přetěžkých technických podmínek příležitostnou známku k desetiletému výročí olympiády. Je na ní napsáno: 1984- 1994. Tehdy boje o medaile a dnes boje o co vlastně? Ví to, proboha, vůbec někdo?“ Ta známka opravdu není dokonalá, tisk je matný, provedení nevalné. Plukovník ji opatrně bere pinzetou, patřící k výzbroji filatelisty jako cepín k horolezci. Řekl bych, že je to jeho modrý Mauritius, vzácnost, která jedním obrázkem a dvěma letopočty ukazuje nesmyslnost balkánské řeže. Koupil ji na sarajevské poště kousek od nábřeží s mostem, kde zkraje léta 1914 Gavrilo Princip zabil na čtyři roky mír ve světě, aniž by to býval měl v úmyslu. „Tamější poštmistr je rád, že má vůbec nějakou práci. V přepočtu dostane za měsíc jednu marku. Libuje si – lepší než jedna kulka do hlavy!“ Plukovník Čech ví dobře, co říká. Na celý rok byl jmenován velitelem vojenské policie UNPROFOR. Bez přehánění: je jedním z nejvyšších velitelů jednotek OSN v bývalé Jugoslávii. V této chvíli nemá před sebou vyšetřovací protokol, ani kajícného delikventa, ba ani pistoli. „Tu stejně nosím jen v místech, kde je předepsaná spolu s neprůstřelnou vestou. Pro mne totiž platí, že mohu vystřelit až jako druhý. Tak co s ní? Kdybych striktně dodržoval předpisy, asi bych ji už nikdy nepotřeboval.“Za okny domku nedaleko Prahy padá sníh, mrzne, až praští, na krátké dovolené je šéf modrých policistů obklopen svým „domácím“ štábem: jezevčíkem a třemi kočkami. Opatrně položím sarajevskou známku. Naše pohledy se střetnou. Už takřka rok si můžete sáhnout na válku vlastníma rukama. Máte klidný spánek? „Teď doma určitě, i když všechno z paměti a duše nevymažete jen tím, že nastoupíte do letadla a odletíte.“ Noční můry? „Nejhorší jsou noční polosnová probuzení, kdy si najednou uvědomím různé souvislosti, které přes den nestačím třeba ani zaregistrovat.“ Vstane a kvapně, aby mu další sen nepřekryl realitu včerejšího dne, usedne ke stolu, napíše si nejdůležitější poznámky. Bývá toho leckdy hodně, mnoho souvislostí, které přes den nestačil zaregistrovat, protože vypětí je obrovské a času i sil není nazbyt. Opravdu nebývá čas. Sedm pracovních dnů v týdnu, čtrnáct šestnáct hodin denně. Válka nezná pracovní dobu a píchačky. Modré přilby mají za šest měsíců nárok na patnáct dní dovolené. A dvě šedesátihodinová volna. Válečný opušťák. Někdo si zajede do klidnějších končin, pokud ovšem nějaké najde. Vykoupe se v moři, a zase zpátky. Relaxace? – zajímám se. Pomůže  vojákům? „Potřebují ji jako sůl! Není divu permanentní pobyt v oblasti válečného stavu.“ Plukovník mě vyvede z omylu. Nedá se mluvit o válečném stavu. To není typická válka. Je to příšerná gerila, s totálním genocidním cílem všech tří domácích stran – majetkové i lidské.„Těžko si vyberete mezi klidným a válečným místem. Tam, kde je ticho, může být za hodinu hůř než v notoricky známé válečném prostředí, kde dvě nebo tři strany spolu válčí v uniformách a víte, kdo je kdo.“ V zázemí leckdy nemá člověk potuchy, jestli mluví se Srbem, Chorvatem nebo muslimem. Před jedním nelze pochválit toho druhého, v tu ránu jsou velice nevraživí. Mnozí by chtěli, aby snad modré přilby za ně bojovaly, nebo jim aspoň „píchly“. Těžko chápají, že kvůli tomu jednotky UNPROFOR nepřijely. Svět zase těžce chápe, kde se ta nenávist doslova až za hrob najednou vzala. Má plukovník svoji hypotézu? „Myslím, že jde o typický balkánský projev těchto národů a etnik, které v tomto prostoru žijí. Tři strany spolu vlastně soupeří už od nepaměti, i když dřív to bylo i v jiných formách. Víte, někdy mi to všechno připadá jako italská krevní msta. Nacionální vendeta. Srbové, Chorvati, v poslední době i muslimové mají v sobě kus jakéhosi hejtmanství. Takoví malí Napoleonové lehce vtáhnou lidi do konfliktu. Začíná vesnice proti vesnici, pak jde město proti městu. Skupina lidí proti druhé skupině. A tak se perou. Není tam rodina, kde by někdo druhému nevypálil barák nebo někoho nepřipravil o život. Nebo aspoň nezabil sousedovi kozu. „Nepatrný impuls vede ke katastrofě. I k otřesným důsledkům ve formě válečné kriminality, válečných zločinů. „Rabování,“ mávne plukovník rukou, „to je to nejmenší.“ Nejhorší je lidská genocida. Je neuvěřitelné, co člověk vůči člověku dokáže. V každé době, nepřetržitě, po tři roky. Celou dobu se ta nenávist stupňovala. Úkolem velitele vojenské policie je především chránit životy a majetek vojáků jednotek UNPROFOR, kterých je na pětačtyřicet tisíc. „Kdybychom tam nebyli, byl by na celém území jeden velký hřbitov. Mnohdy přítomnost modrých přileb donutí normální lidi zapřemýšlet o tom, že lze přece jen žít jinak. Že smyslem života není – smrt.„Musím poznat mentalitu lidí v oblasti, kde právě jsem. Pak se musím rozhodnout, jestli mám jednat rázně, po vojensku, nebo volit diplomatický přístup, třeba zvolit i přemlouvání, domluvu, přesvědčování.“ Když nejsou bojovníci psychicky a fyzicky vyčerpáni a neposilnili se zrovna rakijí, lze se s nimi domluvit. Dají si říct, nechají si ledacos vysvětlit, na druhé straně ale přesvědčují modré přilby o tom, že se perou za svatou věc – někdo nám rozbil barák, tak my teď jdeme rozbít barák taky. Tak je to – vendeta, ne válka. Někdy je věcí náhody, když ze setkání s ozbrojenci vyvázne člověk se zdravou kůží. Ať už na frontě nebo na „dovolené“ i doma jsou lidé plně vyzbrojeni. Potkáte chlapa na kole, samopal přes záda, čtyři granáty kolem pasu, dvě pistole v kapse, a on si jede na trávu pro kozu, kterou mu náhodou ještě nikdo nezabil. „Pokud se na kole neklátí, nemusíte mít obavy. Celkem se chová slušně. Ale když má upito, je nebezpečné se na něj třeba jen podívat.“ Nemají respekt ani před uniformou modrých příleb? „Před ničím. Když ho napadne, že vás připraví o balíček cigaret, musíte se snažit ho uklidnit. Být připraven na všechno.“ Zdá se, že z plukovníka mluví osobní zkušenosti. Jak je řešil? Usměje se. Mávne rukou. „To víte, že mluvím za sebe. Všechno se naučíte.“ Vojenská policie v počtu 230 mužů řeší ve válečné oblasti 200-250 případů měsíčně. Od dopravních nehod až po těžké kriminální činy. Velitel Čech z České republiky má velitelství nedaleko záhřebského letiště.Jeho jednotky jsou na patnácti místech po celé Jugoslávii, Záhřebem počínaje, u makedonské Skopje konče. Jednotky „empíků“ jsou složeny z pětadvaceti armád. Jednací řečí je pochopitelně angličtina. Musí se jí domluvit jak nepálský, tak i indonéský voják, umět vyplnit hlášení, protokoly, nic nepoplést. „Umím kromě němčiny a angličtiny ještě rusky, jako každý absolvent socialistické školy, ale teď se mi to náramně hodí. Dobře se domluvím s Jugoslávci, prakticky všemu rozumím. Někdy je to k nezaplacení, věřte mi.“ Mimochodem, jak se plukovník dostal na tuhle významnou funkci? Co ho přivedlo na jugoslávská bojiště? Je snad, s prominutím, tak trochu dobrodruh? „Ani v nejmenším“. Prvním rokem byl velitelem jmenován Belgičan, druhým Francouz, loni v březnu jsem nastoupil já. „Znalosti snad mám, byl jsem zakladatelem vojenské policie v České armádě, pak jejím ředitelem. Pak přišla tahle nabídka.“ Řekli mu, že je nejvhodnější osobou.Dnes v tichu svého domku přizná, že se dlouho rozmýšlel. Do února byl rozhodnut, že nepůjde. Kdepak strach, na něco takového je přece jen zkušený kozák. Jazýčkem na vahách byla rodina, už si s ním užila dost strastí, nechtěl jí přidělávat další. „Devatenáctého března jsem nastoupil.“ Setkal se za těch deset měsíců i s případy velkých lidských tragédií. Vyhýbavě řekne: „Ano, tomu se prostě nevyhnete. Musí se řešit, aby se zabránilo ještě horším věcem.“ Ještě horším? – divím se vahou své osobnosti vojína v záloze, jehož jediný hod granátem se uskutečnil pomocí gumové atrapy. Velké tragédie – to jsou vraždy, sebevraždy. Válka s sebou přináší smrt i mimo palebnou dráhu či dopad šrapnelu. Ty obvyklé průvodní jevy? Krádeže, šmelina s jídlem, pohonnými hmotami. Sexuální delikty. „Někdy je těžké rozhodnout, jestli barel nafty dal voják domorodci z humanitárních důvodů, aby si měl v pobořeném domku čím zatopit, nebo ze zištných důvodů za úplatu. Něco vám povím – někdy je nějaký exces i důsledkem stresu. U každého praporu jsou sice psychologové, ale zázraky dělat neumějí. I to musím vzít v úvahu a pečlivě zvážit.“Jak tráví volný čas? Řeknu vám, touhle otázkou jsem plukovníka pobavil. „Kromě dovolené jsem si udělil jednu volnou neděli, a to ještě ne celou. Vzal jsem si práci do hotelu a cítil jsem se báječně.“ To je všechno? D. Eisenhower v předvečer invaze sáhl ve své velitelské maringotce po detektivce a nedal se nikým rušit. „Taky bych si rád v posteli četl, ale máme tam z úsporných důvodů slabé žárovky. Eisenhower byl na tom asi líp. Je velitel na své podřízené pes? Nebo ho považují za tátu, který jim pofouká kdejakou bolístku? Odpověď je nasnadě – nedá na své lidi dopustit. Netoleruje ale žádný prohřešek, neví, co to je přimhouřit oko. Říká jim: „Zapomeňte, že jste Argentinci, Češi, Američané, Nepálci, Francouzi. Dnes jste mezinárodní vojenská policie, „empíci“ Spojených národů. V téhle chvíli jste bez národní příslušnosti. Z toho vyplývá další povinnost – být absolutně nestranný.“Po roce se vrací Čech Miloslav Čech z válečné oblasti. Francouzský generál De la Presle, velitel jednotek UNPROFOR v Jugoslávii, mu na svoji fotografii napsal několik řádek vřelého uznání a obdivu. Plukovník nám snímek plaše, jen letmo ukáže: „Znamená pro mne víc, než nějaký metál. Nebažím po něm, na to jsem už dost starý.“ Na podzim mu bude šedesát. Zdá se mu, že čas utekl rychleji než rozvodněný říční proud. Ne, není to zdání, vždyť o dobrých dvacet let služby ho okradly čistky po „bratrské pomoci“. „Jsem připraven sloužit dál. Nebo jít do penze. Odložím neprůstřelnou vestu a vezmu do ruky filatelisticko pinzetu.“ Jaká témata sbírá? „Samozřejmě Československo, mám dobrý soubor Ameriky a Kanady. Taky Německo a Rakousko, protože to byly známky, které v určitých obdobích platily i na našem území.“ Skloní se nad nedokonalou poštovní známkou z dokonale zničeného olympijského města. Neklamná známka, že vzpomínka na válku neopustí modré přilby ani na dovolené. Když pracoval jako hrobník, bylo mu lehčeji. Setkával se s mrtvými, které jako živé nikdy nepoznal.

Category: 1995 / 02

NAPSAL: PAVEL ZVOLÁNEK

Pusť je, vždyť jsou to naši, přemlouvá česká skupinka stráž u hlavní brány. Ind sice jako by z oka vypadl poručíku Goodbodymu, ale puška mu dodává pocit nesmírné důležitosti. Otevře až po pěti minutách. „Je to jen kousek odtud,“ tvrdil nám jeden ze stavařů, kterého jsme potkali v Jaipuru. Zapomněl však dodat, že vzdálenosti jsou relativní i v Indii. A už vůbec se nezmínil, že stavba produktovodu neznamená oázu s ubytováním ve čtyřhvězdičkovém hotelu s plaveckým bazénem, nýbrž pouze rozpálenou pustinu, na kterou neznámí kyklopové svrhli a do řad srovnali obytné buňky.

Po stínu ani památky. „Kohos to sem dotáhl, dědku?“ vystrčí ze dveří úplně holou hlavu soused mého nového známého. „To jsou krajani a tohle náš skinhead,“ seznamuje nás dědek. „Dneska se tady tři kluci nechali ostříhat úplně dohola. Měls slyšet doktora, mohl se úplně zbláznit.“

SVÉRÁZNÝ LÉKAŘ. Doktor má svoji ordinaci zařízenou ve vedlejší ulici. I na malém prostoru tábora platí služební hierarchie. Vedení je odděleno od ostatních. Doktor patří k vedení. V táboře mu neřeknou jinak než Mengele a jednohlasně si na něho stěžují. „Zakázal nám všem jíst melouny a sám se jimi cpe.“ Doktor se jenom chytá za hlavu: „Jsou jako malí kluci. Kdo z nich potom bude dostávat améby? Všechny melouny vypadají naprosto bezvadně, místní prodavači je totiž napouštějí. Potom si je koupíte a já, abych všechno zachraňoval.“ Muž v bílém si při vyprávění bezpečně hladí dobře pěstěné bříško, které mu visí přes kalhoty. Rád a dlouze se poslouchá. Velice ochotně vypráví o tom, jak mu v Peru střílela pod okny hotelu Světlá stezka i jak vychovával černochy v Súdanu: „Jeden mě zastavil a chtěl po mně peníze. Ptal jsem se ho, proč nezkusí sám něco vypěstovat. To je prý moc práce. Tak jsem mu nic nedal.“ O Indech je také přesvědčen, že se jim nechce moc dělat a na místní zdravotnictví by nevsadil ani pětník. Vysvětlení má hned po ruce: „Nedávno jsme tady viděli v okolí kobru, tak musíme být trošku opatrný. Když tě kousne, máš to spočítaný. I kdyby se ti podařilo včas dostat do nemocnice, než si vyběháš všechny potřebný papíry, je konec.“ Co by nám asi řekl o čtyři měsíce později, kdy v Suratu vypukla morová epidemie?

OTEVŘENÁ DLAŇ. Ale lékař léčí a whisky uzdravuje. Tím spíš, když ji přinese sám šéf stavby. „Šéf je dobrej,“ říká o něm s respektem dědek. Šéf je vytáhlý třicátník. Vede svoji první stavbu. Vítá nás trošku s rozpaky. V autě viděl kameru a neví, co tady chceme točit. Stavba bez problémů neexistuje snad ani v dílech socialistického realismu. Navíc tady vše již čtyři měsíce trčí na místě. Stroje uvízly v přístavu a odpověď na otázku, kdy se je podaří vysvobodit, je ve hvězdách. Indie rozhodně není místem pro choleriky. Byrokracie je tak opevněna ve svých zákopech, že cizí firma si bez domácí spoluúčasti zde raději nic nezačne. Dlaň je otevřená k úplatku vždy a rozpoznat situaci, kdy je třeba platit, nelze. Začátečníci tak snadno mohou následovat osud jedné z maďarských společností, která zde začala investovat na vlastní pěst. Vycouvala v okamžiku, kdy ji dluhy zcela zatopily.

ŠÉF MÁ STAROSTI. 120 dní musí udržovat v pohodě sedm desítek chlapů, jejichž režim se scvrknul na snídani, oběd, večeři, sledování televize, pití piva, hraní karet a vzpomínky na domov. Okolí procourali ve velice krátké době, není tady, co vidět. Pak prý v jedné vesnici někoho přepadli, tak už se raději zase zdržují v táboře. Pár lidí si udělalo výlet do Jaipuru, zaletěli se vykoupat do Bengálského zálivu. Někteří si koupili televizi, další elektroniku. Fanda do koní se do svého pokoje už sotva vejde, sehnal dvě sedla. Jsou tady levnější než v Čechách. Zatím však neví, jak je dopraví domů. Možná že pojedou s kolegou autem. Budou tak jediní, kdo z Indie uvidí víc než prázdnotu začínající hned za táborem. Na peníze si zatím nikdo nestěžuje. Valuty jim na konta přicházejí a tady toho moc neutratí. Nevědí, však, jak dlouho ještě v Indii budou. Do Vánoc už čtyřměsíční ztrátu určitě nedoženou. Když mluví o konci roku, je znát nervozita. Možná že vůbec nepojedou domů. Šéf má na stole rozloženou mapu. Trasa produktovodu připomíná poloviční podkovu. Začíná u pákistánských hranic, pokračuje východním směrem a poté se prudce stáčí k jihu.Český úsek je v jižní části. Šéf se ještě krátce radí se svým podřízeným. Zítra se poprvé pokusí umazat alespoň část ztráty. První skupina musí vyjet ještě před svítáním. V poledne teploty již vysoko překračují padesátku a místní noviny pravidelně informují o těch, kteří podlehli nesnesitelnému žáru. Indové, kteří nemusí, raději nevycházejí ven. „Postavíme tam alespoň nějakou plachtu, kde si budou moc svářeči něco vypít.“ Stejně jim voda zteplá do podoby nesnesitelné břečky. Připíjíme si na zdar celého díla. Skotská ve skleničkách je skvěle vychlazená.

ČEŠTÍ DOBRODRUZI. „Jen si ještě přidejte,“ pobízí nás svářeč, který má ve své ledničce nejvíc kompotů v celém táboře. Čtyřměsíční zahálku snáší klidně. „Je to tady lepší než ve vězení,“ říká a hned dodává na vysvětlenou, že na vojně kdysi zmlátil hlídku. Stačil se už skamarádit se všemi Indy z okolí – od kopáčů, přes kuchyni až po děti z vesnice. „Když si vybavím těch pár rupií, za které dělají, je mi jich líto. Víš, některý naši kluci sem vůbec neměli jezdit. Smějou se mi, že schovávám jídlo místním dětem. Tvrdí mi – Vždyť jsou z vesnice, ze špinavý vesnice plný hoven. Vždycky jim říkám, tak se na sebe podívej, vždyť ty jsi taky z takový vesnice.“ Poslední věta zní jako z westernu o sedmi statečných. Na dveře někdo nesměle zaklepe. Venku stojí pomocník z kuchyně. Kompotář mu z lednice vytáhne pivo. „Chodí si pro něj každý večer,“ dodá téměř omluvně. Holohlavec krátce potáhne z cigarety. Zítra bude v první skupině. Patří totiž k nejzkušenějším. Dělal v Rusku, na Ukrajině, teď v Indii. Naposledy. Až se vrátí, končí. S kamarádem si otevře hospodu na Sázavě. Ptám se ho, proč to dělá. Doma hodně trampoval, ale v téhle profesi je romantiky pramálo. Z celé země nebude znát než kamení, písek, svařované trubky. Manželství se mu během toulek po světě rozpadlo a milionářem se také nestane. Chvíli přemýšlí: „Jsme dobrodruzi. Prostě jsme dobrodruzi.“

Category: 1995 / 02

Mormoni se považují za nejrychleji rostoucí náboženskou organizaci na světě. V současné době má přes 8,5 milionu členů. Sami mormoni uvádějí, že každé dvě a půl minuty křtí nového člena.DĚJINY MORMONŮ.Zakladatel této církve Joseph Smith dva roky před svou smrtí vysvětlil, jak došlo k založení této nové náboženské společnosti. V roce 1820, to mu bylo 14 let, kdy byly spory mezi různ ými denominacemi, se rozhodl prosit Boha o vedení. Popsal to takto: „Viděl jsem světlejší sloup zářivější než slunce. Potom se mi zjevil Bůh Otec a Ježíš Kristus v oslavné tělesné podobě. Přikázali mi, abych se nepřidal k žádné nábožensk é skupině, neboť všechny jsou v omylu.“ 21. září 1823 Josepha Smitha údajně navštívil anděl Mormoni a sdělil mu, že v zemi na nedaleké hoře je ukryta kniha napsaná na zlatých deskách. Spolu se zlatými deskami tam byly uloženy kameny (urim a thummin), které měly usnadňovat překlad. Na deskách byl vylíčen průběh jednání mezi Bohem a původními obyvateli Ameriky. 28. září 1827 doručil anděl Josephovi tyto desky a nařídil mu, aby je přeložil.Z toho vznikla Kniha Mormonova, autorizována 11. 6. 1829. Vytištěna byla roku 1830 v Palmýře (New York) v pětitisícovém nákladu. Když byly desky přeloženy, byly vráceny andělovi Mormoni, takž nejsou k mání. Joseph Smith založil 6. dubna 1830 Církev Kristovu, poději bylo její jméno změněno do dnešní podoby – Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Mormoni byli často pronásledov ání a stěhovali se ze státu do státu, takže měli velký podíl na osidlování Divokého západu. 27. června 1844 byl ve věznici zavražděn zakladatel církve Joseph Smith. Mormoni se vydali k Velkému solnému jezeru Utahu, kde vystavěli kvetoucí město. V souvislosti s mormony se často mluví o mnohoženství. Když byl 7. června 1994 otevřen v Praze Církevní dům a misijní kancelář mormonů, zeptal jsem se na to jejich misijního prezidenta Phillipa J. Brysana. Odpověděl mi: „Mnohoženství u mormonů bylo zru- šeno roku 1890.“ A do té doby existovalo proto, že měl zakladatel vaší církve J. Smith nějaké zjevení, při kterém se dov ěděl, že může mít více žen? „Ne, bylo tomu jinak. Mormoni byli v té době velmi pronásledováni, mnoho jich bylo zabito, takže byl přebytek žen. Ale jak už jsem říkal, mnohoženství u mormonů bylo zrušeno r. 1890.“STANDARDNÍ CÍRKEVNÍ DÍLA MORMONŮMormoni mají čtyři standardní církevní díla. Bibli, Knihu Mormonovu, Doctrine and Covenants (Učení a smlouvy) a Pearl of Creat (Drahocenná Perla). O bibli toho bylo napsáno mnoho. Co je to tedy Kniha Mormonova? V jejím úvodu se píše: „Dle Knihy Mormonovy byla Amerika zalidněna už v 18. století před Kristem, krátce po zmatení jazyků při stavbě věže babylonské. Od té doby se několik skupin lidí vystěhovalo z Asie do Ameriky, kde vyvinuli civilizaci, která, dnes ač zničená, zanechala stopy až do dnešního dne.“ Kniha Mormonova doplňuje, ale nenahrazuje učení bible. Učení a smlouvy: Tato kniha byla původně publikována v roce 1833 pod názvem Kniha přikázání. V roce 1855 byla pozměněna a znovu vytištěna pod dnešním názvem. Jsou v ní zjevení Josepha Smitha, plus nějaký historický materiál zjevení druhého vůdce mormonů Brighama Younga a „manifest“ proti polygamii. Drahocenná Perla: Tato kniha má uvádět záznamy Abraháma. Ze svitků, jejichž nalezení bylo dosti záhadné a vydalo by na samostatnou story. Svitky s Josefovými záznamy, který byl poslán do Egypta, nebyly nikdy přeloženy. Důležitou část Drahocenné Perly je Kniha Abrahámova, která popisuje utrpení Abraháma v domě jeho otců a zázračné navrácení. Hovoří se zde také o stvoření světa a duchů před tím, zjevuje poznání starých patriarchů o astronomii. Mormoni navíc věří, že zjevení pokračuje, a tak mohou být pro církev vytištěny nové knihy, které schválí prezident a ty by potom byly považovány za autoritativní. Každý jednotlivec v církvi může obdržet zjevení, ale jen prezident může mít autoritativní zjeven í pro celou církev, on je „vidoucí“, zjevovatel, překladatel a prorok.GENERÁLNÍ AUTORITY CÍRKVEPodle mormonů je mezi světskou správou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a ranou křesťanskou církví mnoho paralel. Pozoruhodná je jejich terminologie, nepřítomnost placených úředníků, vedení v rukou laického kněžstva a zásada zjevení prostupují všechny úrovně církevního vedení. Princip moderního zjevení je ústředním pokladem pro víru a prezident církve je považován za proroka, který získává inspiraci a zjevení pro vedení církve přímo od Boha. Jeho dva rádci spolu s ním tvoří První předsednictvo Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Po nich v autoritě přichází Rada dvanácti apoštolů, která pod vedením Prvního předsednictva je organizačním tělesem, jež ustanovuje praxi a správu církve. Apoštolové mají také speciální funkci jakožto Svědkové Ježíše Krista po světě a dohlížejí na řádnou a správnou činnost církve, kdekoli je umístěna. Princip Prvního předsednictva a Rady dvanácti apoštolů jsou uplatňov ány hlavně prostřednictvím Prvního sboru sedmdesátníků, který se skládá ze sedmdesáti vysoce zkušených vůdců a organizátorů. Různá oblastní předsednictva, která koordinují a řídí práci církve v národních a mezinárodních oblastech, jsou volena z Prvního sboru sedmdesátníků. První předsednictvo, Rada dvanácti apoštolů a První sbor sedmdesátníků jsou známy jako „Generální autority“ církve.MÍSTNÍ A NÁRODNÍ SPRÁVAPro usnadnění správy je vždy několik blízkých sborů spojeno dohromady a tvoří tzv. Kůl. Tento termín byl odvozen ze starozákonní praxe, protože tehdy byly kůly zatloukány do země, aby vyznačily zeměpisnou oblast. Kůl tedy odpovídá přibližně diecézi v jiných křesťanských církvích. Prezident kůlu předsedá každému kůlu, který má přibližně dva až čtyři tisíce církevních členů. Správa pak bývá ustanovena k tomu, aby pomohla při výcviku určitého počtu funkcion ářů v různých sborech a dohlížela na výcvik. Jestliže místní členstvo není dostatečně početné, aby vytvářelo sbory a kůly, členové jsou organizováni do misijních sborů a okrsků. Správa pak bývá řízena z nejbližšího misijního střediska, které je zodpovědné za rozvoj církve v nových oblastech a za misionáře s plným úvazkem v dotyčném místě. Skupina kůlů je známa jako oblast. Prezidenti kůlů, ač jsou sami zkušení církevní úředníci, dostávají dle potřeby výcvik a pokyny od oblastního zástupce, který je za kraj zodpovědný. Oblastní zástupci jsou často ustanoveni, aby dohlíželi na několik různých oblastí, které jsou od sebe na kilometry vzdáleny. Oblastní zástupci jsou zodpovědni územnímu předsednictvu, které prov ádí koordinaci církve v určitém národu. Územní předsednictvo (prezident a dva rádci) je trvale povoláno z členů Prvního sboru sedmdesátníků. Tito muži bývají církevním ústředím povoláni na dobu, která trvá dva až tři roky. Pak jsou pověřeni jinými úkoly.ZÁKLADNÍ ORGANIZACE: RODINA A SBORZákladní jednotkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů je rodina. Církev učí, že ve skupině rodiny mohou být zásady křesťanského života nejlépe hlásány, sdíleny a doprovázeny příkladem. Velký důraz je kladen na rodičovskou zodpovědnost, přičemž církev tu znamená hlavní zdroj pomoci každému členu rodiny, aby se rozvíjel citově, intelektuálně a duchovně. Rodiny a jednotliví členové se shromažďují na úrovni lokality a vytvářejí kongregaci zvanou sbor, který má 200 až 500 lidí. Protože na žádné církevní úrovni nejsou placení kněží, mohou tedy všichni pravidelní návštěvníci sboru, muži, ženy a mládež, mít nějakou funkci, úřad nebo zodpovědnost. Toto zařazení veškerého členstva je speciální charakteristikou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Odpovědnosti mohou obsahovat správu, poradenství, vyučování (dospělých, dospívajících nebo dětí), návštěvy domovů, misionářskou práci nebo organizaci sociální aktivity nebo služeb. V čele místní organizace sboru je biskup. Je to vždy muž, který má rodinu a není placen, stejně jako ostatní úředníci. V přísném souladu s biblí je každý biskupem – bez ohledu na velikost jeho sboru či zda předseda ve Frankfurtu, Tokiu nebo v ústředí v Salt Lake City. Biskup je jeden z nejzaměstnanějších mužů v církvi. Mnoho jeho času během večerů, sobot a nedělí je věnováno službě místním členům.DESÁTEK: FINANČNÍ ZÁKLADFinanční struktura Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů je zařízena tak, aby obstarávala fondy nutné k vyučování a šíření evangelia Ježíše Krista po světě. Finanční základ církve tvoří biblická zásada placení desátků. To znamená, že jednotliví členové nebo rodiny platí desetinu svého ročního příjmu církvi na podporu její činnosti. Příspěvky odevzdávají týdně nebo měsíčně a jsou soukromou záležitostí dárců a jejich biskupa. Přes 90 procent celého církevního příjmu pochází z dobrovolných příspěvků. Neexistují peněžní sbírky. Církev nepůsobí kvůli finančnímu zisku, ani kvůli hromadění majetku: Nevlastní nic, z čeho by byly dividendy, ani nekontroluje úroky v žádné větší národní obchodní společnosti. Všech desátků se použije na řízení církevních programů a na úhradu prostředků. Fakt, že církve působí bez placených kněží, umožňuje použít peníze, které by byly vydány na platy, ve prospěch jiných důležitých církevních, výchovných nebo dobročinných akcí.GENEALOGICKÉ BÁDÁNÍPodle mormonské teologie je každá rodina věčnou jednotkou. Proto církev vložila značné prostředky do genealogického výzkumu. Církev má největší genealogickou knihovnu na světě – je v Salt Lake City v USA. Po světě má stovky odboček, které využívají členové, ale i nečlenové církve.VZDĚLÁNÍNa 700 tisíc studentů je zapsáno na mormonských církevních školách včetně univerzit, kolejí, institucí a v seminářích všude na světě. Navíc má církev 73 elementárních škol a sekundárních škol na Novém Zélandě, Americké Samoy, Západní Samoy, v Tonze, na Tahiti, Fidži, v Mexiku, Bolívii, Paraguayi, v Chile a Peru. Církev také založila fond pro stipendia, která jsou určena na pomoc novým konvertitům v rozvíjejících se národnostech, aby jim dostatečné vzdělání umožnilo účastnit se soutěže na pracovním trhu a zajistit si vedení v rodině, společnosti a církvi. Církev pomáhá studentům ve Střední a Jižní Americe, v Pacifiku, v Japonsku, v Koreji a v Hongkongu. Mne osobně zaujalo, že v pražském misijním středisku nabízí pro veřejnost bezplatné kursy angličtiny. A výuka může být kvalitní, protože všichni misionáři jsou mladí Američané.CHRÁM: POSVÁTNÉ MÍSTO PRO DUCHOVNÍ OBROZENÍChrám je pro mormony místo duchovní čistoty, jediné místo na světě, útočiště obrození, přístav svatosti, dům Páně. Pro mormony je to nejsvětější místo na zemi. Když je chrám vysvěcen, dovoleno mají vstoupit pouze členové církve. Ovšem před oficiálním vysvěcením si může chrám prohlédnout kdokoliv. Pro mormony jsou chrámy důležité hlavně proto, že své obřady provádějí pouze v nich a nikde jinde. Uvnitř chrámu se účastníci převléknou do bílého obleku, který symbolizuje morální čistotu. Kromě chrámu mají mormoni ještě jedy bohoslužebné místnosti, a to modlitebny, v kterých se konají pravideln á shromáždění, ale i společenské akce.PROČ JSOU MORMONI TAK ÚSPĚŠNÍ?Mormoni mají bezesporu úspěch. Učí, že Bůh má hmotné tělo. Věří, že Bůh a všechny ostatní osoby existovaly nejprve ve formě inteligence, která je věčná. Učí toho mnohem více, což je jim někdy dosti tvrdě vyčítáno katolickými teology. Ti také poukazují na rozpory v Knize Mormonově a Drahocenné Perle. Věda argumentuje tím, že Joseph Smith nemohl být expertem na hieroglyfické písmo proto, že věda s ním nemohla v té době pohnout. Ale mnozí lidé mají potřeby, které daleko převyšují vnímanou potřebu pravdy. Mnohé lidi přitahuje způsob života mormonů, jejich důraz na rodinné hodnoty. Navíc jejich způsob života klade důraz na tradiční americké hodnoty. Mormoni věří, že ústava USA je přímo inspirována Bohem. Základní poučka mormonské církve říká: „Čím je nyní člověk, kdysi byl Bůh, co je nyní Bůh, tím se člověk může stát.“

Category: 1995 / 02

Václavův osud byl připomínán nejen jako obdoba starozákonního morytátu o Kainu a Abelovi a bratrovražda jako varovné předznamení českých dějin, kult přisoudil Václavovi mohoucnost ideálního ochránce země – zvěčnělý počal plnit nedílnou roli panovníka i světce a v této dvojjedinosti byl záhy uctíván jako svatý patron a věčný vladař Čechů, rex perpertus, „vévoda, jenž nedá zahynouti nám ni budoucím.“ Byl to kníže Václav, jehož hrob (dílem osudu ho sám pomáhal stavět) se stal ohniskem nynější svatovítské katedrály, s jejíž historií nás tak impozantně seznamoval Dr. Zdeněk Mahler v trojdílném dokumentu KATEDRÁLA O TŘECH DĚJSTVÍCH.

Mahlerova naléhavá potřeba sdělit myšlenku co nejpřesvědčivěji je kromě vlasteneckého prožitku umocněna sugestivním hlasem: osciluje mezi úžasem zvědavého pilného žáka a zasvěceným výkladem učitele. Málokdy se člověku poštěstí setkat se s osobností, které může bez obav položit pomalu jakoukoliv otázku. A tou nepřímý potomek jednoho z největších hudebních skladatelů dvacátého století – Gustava Mahlera je. Možná proto mu byl nabídnut post ministra kultury. Reagoval jediným slovem: „Odmítám.“

Pane Mahlere, než jsme se sešli, dlouho jsme si telefonovali, protože pokaždé někdo z nás byl nemocný. Zajímalo by mě, které myšlenky dnes vaše nemoci provázejí. Když je člověk nemocný, dochází k paradoxním jevům: jeho myšlenky se od bolavého nitra nečekaně odpoutávají. Při mé poslední chřipce mně naskočila věta, kterou jsem často slýchal od amerických producentů: „Abychom mohli udělat hodnotné umělecké dílo, musíme napřed udělat padesát šuntů. Vydělat si.“ Abychom tedy měli jednu vzácnou sazenici, musíme napřed vypálit les. My se tak vlastně zcela srozuměni, možná nedomyšleně, účastníme na devastaci kulturního povědomí. Ta nepostihuje jen filmovou tvorbu. Vemte si sféru popu a sféru vážné muziky. Ten masový konzum popu často umožňuje financovat symfonické orchestry.

 Jaký je váš vztah k dnešní populární hudbě? Ve vystoupení dnešních světových skupin převažují bicí nástroje. I kytary jsou bicí. Ostatní složky, jmenovitě melodie, se dostávají do pozadí. Ten obnažený rytmus je neskonale nervní. Dá se říct, že v dnešním světě nejdůležitější profesí je bubeník. Reflektuje rytmus velkoměst, rytmus obrovských civilizačních celků. Rytmus rokoka, valčíku, polky je rytmem maloměstsk ého venkovského, dá se říci biedermeiersk ého idylického života. Mladé posluchače často oslovuje hudba, která s sebou nese agresi této doby.

 Je to zlé? Mozart říkal, že hudba je zvláštní hájemství, kam nemůže zlo. On sám to splňoval, i když zpodobňoval démona, třeba Dona Giovanniho: vybavil ho nesmírně krásnými a sugestivními hudebními áriemi. Ale od té doby došlo k proměně. V hudbě už zlo je. Rychlé střídání hudebních kultů je zarážející. Pohlížím-li na svět perspektivou této hudby, musím konstatovat, že doba je jakoby bezradná. Z počátku byly kulty bohů, pak panovníků, válečníků; v romantismu to přechází na kulty géniů, operních hvězd, sportovců, pak přicházejí filmov é hvězdy, a vlivem televize a masmédií máme nyní kulty pop-zpěváčků. Rotace těchto „kometek“ je tak rychlá, že jsou na jedno použití. Není to jenom otázka spontánní potřeby mladých lidí, je to sféra, na které se dají vydělat strašlivé peníze. Sféra pop-music vydělává v Americe daleko víc než celý ocelářský průmysl. Ta cílevědomá a programová výroba muziky včetně manipulace hvězdiček dosazovaných na určitou etapu mi připomíná manipulaci, která funguje ve sféře módy. Dávno je v ateliérech na komputrech uměle stanoveno, co se za rok bude ženám líbit. S oblibou tvrdím, že hudba je jediná sféra, kde se Pánu Bohu rovnocenně pleteme do řemesla. Nebo pod nohy“ (Smích.) Celý kumšt se plete Pánu Bohu do řemesla. Kumšt je de facto tvoření toho, co tu ještě nebylo. Jestli- že Bůh tvořil svět, tak my se tomu světu snažíme udělat mašli. Ale hudba nepoužívá tolik materialistických pomůcek jako ostatní kumšty. Navíc skýtá fantastický imaginativní prostor. Umožní vám, abyste se v něm pohyboval svobodně, dává člověku magický impuls. A navíc má obrovskou přednost ve srovnání s verbálním uměním, které musíte po dlouhých řádcích vstřebávat, abyste se dostal do určitého rozpoložení. Kdežto hudbě stačí otevřít základní akord a už to všechno letí.

Máte pravdu, v určitém je asi nejblíž Bohu. Gustavu Mahlerovi se jako malému klukovi vysmívali. Patrně jeho „negativní“ rozjitření dětské duše se pozitivně promítlo do jeho hudby. Co nejvíce rozechvívalo vaši dětskou duši? Naštěstí jsem nebyl vystaven dramatu jeho rodinného prostředí. A tak na mě působily řádově odlišné zážitky. Třeba: když se připravujete při studiích ke zkouškám, děje se tak zpravidla v nejhezčím údobí roku. Já jsem vyrůstal na periférii Prahy, zalezl jsem si s učením na tovární vlečku, na opuštěné nákladní vagóny. Zdálky do Rokytky, kde byly rozloženy kolotoče a houpačky, ke mně doléhaly sladkobolné šlágry. Zdvihalo to v člověku nečekaný účinek: tratím čas nad čímsi nezáživným a zatím kdesi probíhají nesmírně silné a zajímavé děje – nejsem při tom, co je podstatné a už se nikdy nebude opakovat. Šlágr vstoupí mezi banální realitu a sen. Až to bolestně rozdírá. Jeho otec nikdy neviděl, co syn vytvořil. Gustav otcovým nedoceněním asi trpěl.

Vy jste se s něčím podobným nesetkal? Ne. Vyrůstal jsem totiž v dělnické rodině a patřilo k ctižádosti dělníků, aby jejich děti byly studované. Můj táta se nijak nezajímal, kde a jak studuji, nicméně mě jako by zpovzdálí sledoval. Projevovalo se to v jednoduché podobě: mrkl na vysvědčení a dal mi za ně třeba pětikorunu. Věděl jsem, že se chlubí s tím, že má kluka na studiích, ale mně to nikdy nedal najevo. Za okupace jsem dělal zkoušky do učitelského ústavu. Přihlásilo se nás dvě stě deset a přijímali asi osmnáct. Dostávali jsme taková čísla jako závodníci. V prvním kole jsem měl číslo 116. Do druhého kola jsem dostal číslo 21. Táta ke mně přišel, podíval se na tu jedenadvacítku a řekl: „Oko bere!“ A tím pro něho starosti skončily. V 15 letech G. Mahler ztratil domov. To otec ke své nelibosti zjistil, že nic jiného než muzikant z jeho syna nebude.

Co pro vás osobně znamená domov? Já jsem Gustavovým krutým údělem věčného poutníka nemusel projít. Do toho vysočanského domova jsem se neustále vracel. Když táta umřel, vzal jsem si k sobě maminku. Ten starosvětský pojem domova, který v sobě nesu, vede k tomu, že se úporně dožaduji, aby celý ten rod (mám dva kluky a šest vnoučat), pokud to jde, se držel co nejčastěji pohromadě. Pro mne osobně je domov silně emocionálně nabitý pojem. G. Mahler se cítil jako trojnásobný cizinec: jako Čech v Rakousku, jako Rakušan v Čechách, jako Žid, který není nikde vítán.

Jste hrdý na to, že jste Čech? No jéjej! Dnes se jakýkoli patos a priori odmítá, ale ve vztahu k domovu a vlasti jsem asi patetický. Když si uvážíme, že jsme se shodou dějinných okolností ocitli uprostřed Evropy, která má staletá kulturní a civilizační podloží, a navíc se nacházíme v mírném pásmu: nepostihují nás žádná tornáda, zemětřesení, výbuchy sopek, mořské bouře. Naše příroda je vlastně maminkovská. Považuji za šťastné řízení osudu, že jsem se tady narodil. Z toho navíc vyplývá jedna prostá rovnice: každý z nás ve svém životě neskonale víc dostal a dostává, než dává. A z toho dál vyplývá prostá povinnost každého z nás své zemi něco kloudného vrátit. Dnes je trend vypjatý vlastenecký pocit potlačovat v zájmu pospolitosti Evropy. Tedy v zájmu její ekonomie. Všeobecně se to většinou pojímá jako pokrok.

Jakým směrem by se podle vás měla ubírat Evropa, abychom to mohli v zájmu všech států nazvat pokrokem? Co si budeme líčit, naše národní povědomí – tak úporně modelované – vždy vycházelo ze sebezáchovného reflexu. My jsme si tím vytvořili specifické znaky: svou národní povahu i kulturu. Řada jejich znaků není rozhodně zavrženíhodná, naopak měli bychom usilovat o jejich zachování. Ekonomická propojenost bude bezesporu prospěšná, nesmí však překrýt národní tvářnost.

Které naše znaky považujete za pozitivní? Jsou někdy i paradoxní. Třeba plebejskost. My jsme si nemohli dovolit velkopanské nazírání: šlechta odpadla a naše povědomí velmi často vyrůstalo z venkovských chalup. Odráželo často drsnou zkušenost. Proto Čechy jen tak někdo neoblafne. Jsme nedůvěřiví, máme náramný smysl pro pravdu. Tu významnou plebejskou orientaci lze sledovat i v literatuře: je daná Havlíčkem, Haškem až třeba po Hrabala. Považuji ji za paradoxně noblesní: vyznačuje se nadhledem, smyslem pro humor, a často až šibeničním, černým. My Češi jsme měli podobný úděl jako Židé: doma jsme nebyli doma. Byli jsme často potrestáni za předčasně poznanou pravdu a humorem se bráníme. Švejk je jedna z nejstarších a nejsmutnějších knih světové literatury a přitom fantastická legrace.

Teď vás asi trochu zaskočím. Ještě za federace jsem udělal velký rozhovor s Vladimírem Mečiarem a ten mi na otázku, co mu na Češích nejvíc vadí, odpověděl: jejich sklon až k masochismu. Ale to je pravda! Teď to můžete sledovat naprosto prokazatelně. Vyvíjí se tu téměř soustavná revize českých dějin a je pro ni příznačné jedno: shledávání viny. Pomaloučku si z toho odvozujeme, že nemáme právo ani na vlastní existenci! To není nejen spravedlivé, ale ani pravdivé! Například: mluví se o bratrovraždě jako o osudovém předznamenání českých dějin. Ale pro Boha živého, copak se vztahy otce a syna nebo bratrů u vládnoucích dynastií tehdy řešily jinak?! Vždyť to byla téměř norma ranného středověku! Nedělejme z toho nějaká baladická fatální předznamenání! Není důvod k méněcennosti. Už proto, že jsme se z toho dokázali poučit.

Řekl jste mi, že vás kniha Očima nejstaršího z Kolowratů zaujala. Vzpomínáte si na pasáž, kde starý pán tvrdí, že jsme geniální kolaboranti? (Smích.) Ve světové literatuře existuje nádherná dvojice: Don Quijot a Sancho Panza. Tam je podle mého názoru klíč, jak se věci dají řešit, mohouli. Díky lidem jako Don Quijote se dějiny heroickým způsobem v těch klíčových momentech progresivně převracejí. Bez nich to nejde. Ale stejně tak to nejde bez těch Sancho Panzů. To, že u nás vznikl Švejk – génius v přežívání, není náhoda. Češi často museli natáhnout budík na generace: sázeli stromy s vědomím, že je nebudou sklízet. Byli často v postavení rabů: nesměli se narovnat, ale nikdy se nedali zlomit. Přesnou definici české přizpůsobivosti pronesl génius zla Reinhard Heydrich: „Čecha nezlomíš, ten se jenom ohne. Když může, tak se okamžitě napřímí a švihne.“

Co je podle vás na Češích nejcennější? Začněme muzikou. Existuje české specifikum, které obohatilo rejstřík světového hudebního vyjádření. Ta obrovská Dvořákova spontaneita, která se nakonec v multikulturálním spektru stala doslova žádoucí na celém světě a které tak fantasticky rozumějí Japonci a Američané. Armstrong si na Měsíci pustil Dvořáka. Tím, že jsem studoval jazyky, jsem fascinován i českým jazykem jakožto instrumentem. To je nep ředstavitelně geniální dílo anonymních generací. Vezměte jenom, jak fantasticky flexibilní je v češtině sloveso – srovnejte to se substantivní tuhostí němčiny či angličtiny. Již tento znak stačí, abychom kolem češtiny chodili s nesmírným respektem a úctou.

Vím o vás, že máte obavy z expanzivní politiky Německa. Ta výchozí rovnice je velice prostá: Můžeme my nějakým i nepříznivým způsobem ovlivnit život Němců? Myslím, že ne.

Mohou Němci nepříznivě ohrozit naši existenci? Myslím, že ano. Ovládání prostoru dnes už nevyžaduje vojenské prostředky, na to už stačí šek. Němci jsou poučeni z válek, které do značné míry zavinili. Každá válka nastolí vítěze a poražené. Je strašné umění vyrovnat se s vítězstvím. Rusové se nedokázali vyrovnat s tím, že byli vítězi a teď se stěží vyrovnávají se svým ponížením. Ponížení velkého národa se podobá potenciální sopce. Ponížení Německa a zejména Japonska po druhé světové válce vytvořilo jiné průduchy a ten přetlak se projevil tak, že jsou z toho Američané dnes zvichřeni. My jsme z toho vyšli, ani nevíme, jestli jako poražení nebo vítězi.

Američan Milton Friedman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, tvrdí, že trh je schopen samoregulace. Stát je podle něho byrokratickým aparátem, který pojídá peníze poplatníků a je svou povahou tak vlastně vůči trhu destruktivní. Víte, kam míří? Moderní společnost si bez státu nelze představit. Role státu v Americe je enormní. Když srovnáte pravomoci prezidenta Spojených států s pravomocemi faraóna: kam se hrabou faraóni! Stát by měl harmonizovat protikladné zájmy společenských skupin. Stát není pejorativum, kolem kterého bychom měli přešlapovat jako kolem prokletí. Samoregulace trhu zdaleka neříká o trhu všechno. Například kultura se nemůže řídit jenom poptávkou. Kultura je pojem, který je spojen se slovem kultivace. Člověk nejčastěji sahá po tom, co stvrzuje jeho mínění a úroveň, ale genialita kumštýřů signalizuje věci obecně ještě nepoznané. Proto spontánní trhový proces v kultuře je nutně doplňovat jakýmsi protipohybem, odlišováním plevele od zrna. Intervence státu do řady odvětví se jeví jako neodmyslitelná.

Často mě pronásleduje myšlenka, že stát by měl člověku určit mnohem přísnější pravidla hry. Nemohu se zbavit dojmu, že člověk je především šelma. Člověk sice stále kultivuje svou schránku, má krásnější rafinovanější obal, ale o jeho dravosti mluví poslední století stále „dokonalejších“ válek. Byl bych rád, kdybyste mi to mohl vyvrátit. Doufám, že nemyslíte vládu pevné ruky? Ne. Jestli mohu, dejme tedy slovo přísnější do uvozovek. Vycházejme z toho, že člověk je výbušná směs vlastností záporných, anomálních: šelma a současně vlastností tíhnoucích k něčemu, co je v kultuře lidstva definováno jako mravní kodex. Po něm lidé rovněž spontánně prahnou. Ale historie dokazuje, že jich je drtivá menšina. Celý právní řád je na obranu slabších. Kdyby silnější jednali svévolně, tak jim právo překáží. Příznakem doby je stupňující se agresivita. Početná moderní společnost shromážděná v obrovských městských aglomeracích vyvolává pocity, že je nás moc, překážíme si, lezeme si na nervy. Zacouvat do minulosti nelze, musíme na tento fakt najít nové odpovídající nástroje. Čím víc se člověk brání nebo ohání humanitárními argumenty (sám si je vytvořil), tím více vzniká alibismus – roste byrokracie a ta podle mého soudu skýtá mnohem větší a rafinovanější prostor pro páchání zla. Dosavadní humanitní koncepty už zdaleka nestačí, a právě pro svou bezmocnost jsou paradoxně podhoubím zla. Nepřímo umožňují rozrůstání zla. Pokud se mýlím, opravte mě.

Je to přesné. O tom, že demokracie je jakási forma spravování společnosti mezi katastrofami, se ví dávno. Je to obsaženo i v Churchillově formulaci, že je to nejmizernější forma vlády, ale o žádné lepší zatím nevíme. Z toho vyplývá jedna věc, a vy ji formulujete velice naléhavě: obrovská potřeba nové koncepce. Já se u slova přísnější trošku zarazím, protože mám za sebou různé přísné režimy, které ve jménu skáznění za sebou nechávaly hřbitov. Místo přísnější použiji slovo jednodušší: přesnější reflektování lidského naturelu. Možná cítíte rozpor mezi tím, kam už se dostala společnost lidských vztahů a jaké tradiční nedostatečné instrumenty na ni přikládáme. Odráží se i v kumštu. Vemte si Thomase Manna nebo Karla Čapka, který se svou nádherně humanistickou představou byl konfrontován s fašismem. Oba přiložili na nový fenomén staré instrumentárium. Vezměte si hry MATKA a BÍLÁ NEMOC nebo román DOKTOR FAUSTUS. To jsou velkolepé povzdechy. Někdy sklouzávají až do agitky. Je to naprosto neúčinné. Oba na to zemřeli.

Jednou jste řekl, že v Mahlerově hudbě je cosi prorockého. Je v ní mnoho vstupů, které nás provázejí do třetího tisíciletí. Pro Mahlera je příznačná zvláštní burlesknost. Běží pasáž, která má nádhernou romantickou klenbu, až patetickou, a on bez zlomu do ní zařízne motiv, který ji srazí: strhne krásnou iluzi, přivodí deziluzi. Mahler mnohdy vzpomíná na moment, kdy při jedné hrozivé hádce mezi rodiči, kdy padaly zřejmě i rány, vyběhl v hrůze na ulici: Vletěl do slunečného jasu, kolem šel tulák, který si zpíval odrhovačku. Ten náraz, vědomí, že tady existuje jiná kontrastní skutečnost předělená doslova jenom cihlou, to mísení, fakt dvojlomnosti našeho světa je přítomen právě v jeho hudbě.

Mám to chápat, že pro třetí tisíciletí budou charakteristické podobné nárazy? Teď budu trochu foukat proti větru této doby. My se snažíme vyšplhat na úroveň ekonomicky nejvyspělejších zemí a v jistém smyslu se už nyní pouštíme do opakování jejich chyb. A často tragického předurčení. Jestli existuje něco, co se ukazuje jako nesporné, tak je to vědomí míry, ukládání si uměřenosti. Křesťanským pojmem se tomu někdy říká pokora. Jsem přesvědčen, že změna světa bude muset začít u jednotlivce, bude dílem individualit.

Přesně tak. Mluví o tom i Al Gorova kniha ZEMĚ NA MISCE VAH. To už nejsou žádné mesianistické globální apely. Průlom je nutno začít u jednotlivců. Pane Sarvaši, u mě je to ovšem snazší: jsem starý, je mnoho věcí, které nepotřebuji a nejsem vybaven podnikatelskými ambicemi. I v téhle společnosti bude podnikat menšina. Koukám na ty vytřeštěnce, jak se rvou, aby založili nové majetnické dynastie, o jejichž trvanlivosti jsme už poučeni. Vím, že je to v jistém smyslu pro povznesení společnosti nezbytné, ale nepovažuji to za obecně závazný kánon. Hudební Mahler se oženil s krásnou Vídeňačkou, která pak žila s architektem Gropiem, poté s malířem Kokoschkou a nakonec se vdala za básníka Werfla.

S otázkou konce tisíciletí se nabízí otázka týkající se žen: jejich takzvané emancipace. Pro mnohé je žena dnes ohrožený druh. Myslím, že otevíráte nesmírně závažnou otázku. Emancipace často sklouzávala k tomu, že rovnost mezi mužem a ženou se nenápadně proměňovala ve stejnost. A to je obrovské násilí na ženě. Teď se setkáváme s opačným excesem: Výlučnost ženy se proklamuje po způsobu Amazonek – doslova jako válka proti mužům. To s sebou nese smrtelné nebezpečí. Kdyby se tohle volání důsledně uskutečnilo, během generace přestaneme existovat. Ta základní buňka je dvojjediná: muž a žena.

Přiznám se, že mě často ve společnosti více žen postihne fobie, snaha co nejrychleji utéct z jejich dosahu. (Smích.) Mně se tohle rovněž někdy stává. Stačí, když nahlédnu do úřadu a uvidím tam takzvanou odpovědnou referentku. Na druhou stranu se vám přiznám, že kdykoli jsem byl ve svém životě bezradný, nechal jsem do problému vstoupit ženu s tou její odzbrojující instinktivní jistotou. Zpravidla jsem pak zjistil, že se rozhodla moudře.

 Mahler byl stejně jako Wagner vegetarián. Dnes je vegetariánství v módě. Není to opět vnější přístup k sobě samému? Nějaký čas se špenátem a pečenými jablky skutečně živil, ale potom se stravoval normálně. Pak pouze nesnášel, aby maso připomínalo původní podobu kuřete nebo ryby. Mne vegetariánství nikdy nezajímalo: do značné míry by mě zdržovalo. Jím, co mám rád, a někdy s překvapením zjišťuji, že je to zdravé. Nesporné je, že první upečené maso předznamenalo pro člověka vzestup. Když Josef II. píše matce Marii Terezii o inspekci v Čechách, doslova se zmiňuje o malinkých, zakrslých, krtičnatých lidech. Nevolníci byli vegetariány z nezbytí. Teprve v posledních generacích náš vzrůst významně poskočil. Díky masité stravě.

Takže maso mělo velmi pozitivní vliv na fyzický i kulturní vývoj člověka? Samozřejmě, všechno, čím se živíme, je produkt lidí. Obilí ani domácí zvířata (slepice, prasata, krávy) neexistují ve volné přírodě. I kůň je výtvor člověka. Od pratvaru koně člověk vyšlechtil doslova stovky druhů. Čili to, čím se živíme, prošlo velkým civilizačním zrodem. Vrátit se k prvopočátku je bláhová iluze. Mahler složil 10 symfonií. Ale když došel k deváté, z pověrčivosti ji nesložil (Beethoven – OSUDOVÁ) a stvořil jinou strukturu hudební skladby (složil ji v Hodoníně a rozloučil se tak se svou rodnou zemí).

Jste i vy pověrčivý? Po PÍSNI O ZEMI neumřel, jak se domníval, risknul tedy i skutečnou devátou symfonii, dokonce stačil složit i fragment desáté. Já pověrčivý nejsem.

Přemýšlíte často o smrti? G. Mahler opustil tento svět předčasně. Na mě působíte jako člověk, který si život vysloveně vychutnává, protože ho stále překvapuje, fascinuje. Pochopitelně o faktu smrti přemýšlím často a stále naléhavěji. Je to na dosah, jsem už v epilogu.

Vaše aktivita o tom zdaleka nesvědčí. Já bych samozřejmě chtěl ještě něco udělat, co by do té finální fáze náleželo. Nespoléhám na výhodu, kterou věřícím lidem slibuje náboženství, když na konci života dělá dvojtečku.

Pane Mahlere, jste si jist, že věřící spoléhající na dvojtečku je na smrt lépe připraven? Naopak si myslím, že nevěřící, který chápe Boha v několika nepoznaných dimenzích, má k smrti pozitivnější přístup. Beru život jako jedinečný a neopakovatelný, nesmírně si toho vážím. Přestože mé oči stárnou, často objevuji jevy, které mě stále znovu obrovsky nadchnou. Nemohu se života dosytit. Ta má „obžernost“ je pro mě asi příznačná. Kdysi dávno se Albert Schweitzer plavil po nějaké tropické řece a sledoval obrovskou vitální dychtivost rostlin, zvířat i lidí – tu dychtivost žít, začal to považovat za nejzákladnější znak vůbec.

Tag: 1995 / 02
Category: 1995 / 02

Kopyta sklouznou po kameni a jejich zvuk tady v té výšce zní dost nepatřičně. Stejně nepatřičně si tu připadám i já. Nejspíš by mi naskočila husí kůže, kdybych už neměl všechny chlupy na těle zježené při pohledu na svah, který ze hřbetu koně vypadá ještě nebezpečnější a prudší. Můj hnědák Dul-Dul s hlavou skloněnou až ke kopytům ohledává terén a s jistotou a klidem sestupuje ze čtyřicetistupňového svahu. Padesát metrů pod námi sedí v sedle třináctiletý Azad a nejspíš se trochu baví. Dal bych na to krk, ale jsem soustředěný na to, abych zůstal na koni alespoň do doby, než zdoláme ten zatracený svah. Já jsem v sedle druhý den, Azad téměř od narození. Jako když Kyrgyz (Kyrgyz, obyvatel Kyrgizie – zajímavá smyčka českého pravopisu) je v sedle jako doma.DRUŽSTEVNÍM KOVBOJEMVčera mi Víťa řekl. že si neumí představit, z čeho a jak by dnes v Rusku žil. Víťa je jedním z pastevců ananěvského sovchozu a každý den se svým přítelem Ahmedem vyhánějí družstevní krávy na pastvu do hor. Víťa nosí armádní polní čepici i uniformu a připadá mi trochu jako postava z románu Ostrovského. Jeho kamarád je Kyrgyz, také z sovchozu fasuje armádní oblečení, jmenuje se Ahmed a má psa Barona. Za toho chytrého psa mu prý někdo nabízel dva tisíce dolarů. Možná že si spletl ruskou číslovku. (To je obrovská suma, když vezmete v úvahu to, že odhadují svůj průměrný plat na deset dolarů v kyrgyzských „somech” měsíčně. Odhadují, protože celý plat neviděli šest měsíců, ale peníze potřebují jen na cigarety, sirky, čaj a cukr. Všechno ostatní jim poskytne družstvo nebo mají svoje.) O tom, že zdejší psi skutečně hodnotu mají, nepochybujeme ani na chvíli. Přesvědčila nás o tom Lena – fenka, o které ani nevím, komu patřila. Ahmeda s Víťou jsme potkali už včera odpoledne, v úžlabině Ungur Tašu, když sháněli své stádo dolů do údolí. Při setkání, které tradičně začínalo otázkami „I otkuda vy? A pokuriť, jesť?“ nadhodili další vstreču „popiť, pokuríť,“ na druhý den do tábořiště Čet Balog. A dnes v poledne, na půli cesty a dlouho před „družebním večerem“ se k nám z ničeho nic jejich Lena přidala. Když Ahmed s Víťou dorazili, jen se zeptali: „Leny, zděs?“ a dál se o ni nestarali. Prostě fenka si zřejmě občas udělá soukromý výlet. Jen pro představu, všechny vzdálenosti se tu pohybují v desítkách kilometrů horského terénu.NENÍ TO MARIHUANA, JE TO ANAŠALežíme s Ahmedem na celtě, kouříme anašu a mile se na sebe usmíváme. Po anaše je člověk veselý a nic ho nerozhází. Latinsky se jí říká Cannabis a v Čechách je držení, užívání a pěstování této rostliny trestně stíháno. V Kirgizii ostatně také, jediný rozdíl je v tom, že tady roste jako plevel na každém poli a běžně dosahuje výšky koně s jezdcem. Z anaši vám haš udělá každý sedlák. Zelenou rostlinu žmoulá v rukou tak dlouho, až je z toho hnědá plastelína, která se později nechá drolit do cigaret. Anaši jsem tu viděl mnoho. Zdrogované feťáky, ochotné vykrást banku, jsem neviděl vůbec. Asi proto, že v této středoasijské zemi roste konopí všude, kdežto banky tu nejsou skoro nikde. Tak třeba Gurman je ukázkový příklad kyrgyzského kuřáka anaši. Celý den příliš nemluví, snad jen „da“ nebo „nět“, večer spoutá koním nohy, postaví si stan, natáhne své dlouhé tělo na zem, klobouček si posune do obličeje a zapálí z domova namíchanou, ručně balenou cigaretu. Ještě před tím vám strčí do dlaně hnědou kuličku se širokým úsměvem a slovy „Davaj, vozmi.“ Gurman vůbec celou dobu vypadá jako prosťáček. Mimo jiné vyznává teorii, že je dobré, když  koním na otevřené zhnisané rány (kterých mají koně v horách požehnaně) sedají mouchy. Jejich larvy prý vyžerou hnis, a rány potom on zabalí do hadru, který počurá – moč prý ránu vyhojí. Později nám všem vyrazí dech, když použije latinský název pro šeroslepost koní, protože si nemůže vzpomenout, jak se to řekne rusky. PŘEDSEDA JE NA KONIPředseda sovchozu, kterého potkáváme o týden později, je na koni nejen in natura, ale i de facto. Jeho sovchoz leží v kraji hliněných hor, hliněných domů a hliněných hrobek, v kraji poblíž města Kara-Oj. Předsedova mladá žena studuje kdesi na pedagogickém institutu kyrgyzskou literaturu a nás potkal vzápětí po tom, co jsme zjistili, že v jeho vesnici Uzum je jeden obchod, ale chleba se v něm koupit nedá. Zajišťuje nám tři chleby družstevní, nabídne družstevní džermu (nápoj z žitného kvasu) a kamsi nás vede. Kamsi je rovnou k němu domů, chystá se nás pořádně pohostit a sobě nechat zapomenout na stereotypní prašné sucho, uprostřed kterého jsme se tu objevili my. Postupně se u něho na dvorku pod plachtou, kde sedíme, vystřídají snad všichni příbuzní. Kolem nohou se mu neustále ozývá „Ata, ata, ata!“ – to se dcerka Elmur dožaduje jeho pozornosti. Zvedá si ji na klín a vypravuje, že u nich rabočij strednij vydělá v sezóně 170 až 200 somů měsíčně, mechanizátor dokonce i 400 (za deset somů dáte jeden dolar). Nemluvná babička (snad proto, že rusky nerozumí) nám neustále nalévá čaj, a není to právě práce nejjednodušší. Nejdřív nabere lžící vodu, se kterou vypláchne misku. Potom malou lžičku slané vody, velkou lžíci mléka, přes sítko přeleje zavárku (louhovaný a velmi silný čaj) a nakonec kipjatók (vroucí voda z velké konvice). To všechno do jedné malé misky, do piály. Dva tři loky a je to pryč. Mezitím se dozvídáme, že předseda je z deseti dětí – to je u nich průměrné, má svých vlastních pět koní – to je nadprůměrné, a že jejich ženy nekouří – to je nepřijatelné. Po čaji následuje bozo, kvašená bílá tekutina z drcených pšeničných klíčků, která vypadá jako mléko, ale opíjí zcela spolehlivě. „Ješčo u těbja jesť? Davaj“ Eto ne sčitájet sa“. Kůň stojí 2000 až 4000 somů a normálně se sami pasou v horách. Je to sice jmění, ale nikdo tam v horách koně nehlídá, když je jich potřeba, hospodář je vždycky najde. „Nedávno jeden mužik dostal moskviče za koně i s vozíkem“ Ale co s autem? Benzín je drahý, součástky nejsou, do hor s autem nevyjedeš“ Kůň se pase sám a nerezaví. A neustále stoupá na ceně.“ Koně jsou majetek. „Vot, tak my živjom,“ říká, a jeho šikmé oči mu září v úsměvu. Stejně jako zlaté zuby, které zahlédnete v úsměvu snad každého Kyrgyze, dokonce i v úsměvu obecního blázna, o kterého se kolchoz stará také a který je neustále obklopen hejnem dětí.UČENCI, HROBY A BOHATÝŘITenhle kraj má ale i své historicky uznané učence. Například Toholok Moldo na vás moudře hledí z každé pětisomové bankovky, přestože dnes již odpočívá asi kilometr za vesnicí v hliněné hrobce uprostřed polí. Toholok Moldo byl pokrokovým myslitelem Kirgizie těsně před tím, než tuto zemi spolkla sovětská moc. Byl jedním z prvních, kteří kyrgyzsky psali. Až do té doby totiž neměla kyrgyzština psanou podobu, přestože měli obyvatelé Kirgizie vždy svoji bohatou kulturu i jazyk. Tradice se předávaly ústně, stejně jako legenda o dvou bratrech bohatýrech, do jejichž hrobky nás uzumský předseda zavedl. Je skutečně celá z hlíny. Hrobkám se říká Tailah bathr a jsou roztroušeny po celém okolí. Nejdříve se vykopala v jílovitém podloží jáma a hned vedle menší – na pec. V peci se z jílu pálily cihly, kterými se vyzdívala samotná krypta i s celou svou nádhernou nadzemní částí, připomínající malý palác. Celá stavba se samozřejmě nakonec omítá jílem. Působením povětrnostních sil se však celá okázalá nádhera postupně vrací tam, odkud vzešla, do země. Přestože výzdoba těchto hrobek napovídá o muslimském vyznání jejich obyvatel, nemohu se při pohledu na pomalu se rozpadající nádheru ubránit myšlence na křesťanské „Prach jsi a v prach se obrátíš“.

Category: 1995 / 02

NAPSALA JITKA SANIOVÁ

Ocas má za sebou velmi složitý a dlouhý evoluční vývoj. Za ten čas se zformoval do nejrůznějších tvarů a zabarvil se všemi možnými barvami. Ocas je zakončení těla tvořené obratli, jejichž počet se samozřejmě mění s druhem živočicha. Například ocas psa je tvořen 22 obratli. Na úsvitu života na Zemi hlavně sloužil živočichům v pohybu. Připomeňme si například nám dobře známé dinosaury. Tyrannosaurus nebo Velociraptor svůj mohutný ocas používali k udržení rovnováhy. Příslušníci méně početnější skupiny, k níž patří zástupci jako Diplodocus nebo Kentrosaurus, jej používali v případě napadení k obraně. Mnohem pestřejší rozvoj života však nastává po dinosauří éře. Ke slovu se dostávají hlavně savci.

V embryu se ocas vyvíjí z malého přívěsku, jenž se přemění na jakýsi kuželovitý pupenec, který časem doroste až do opravdového ocasu. Přívěsek se nejprve stočí dolů a během následujícího růstu se obtočí kolem tělíčka do oblouku. Někteří živočichové, pro něž ocas neplnil žádnou mimořádnou funkci, jej během svého vývoje ztratili nebo se jim zkrátil. Takovým příkladem mohou být bezocasí obojživelníci – žáby, pro které byl důležitější vývoj zadních noh ke skákání. Vepřům zbyl pouhý zatočený přívěsek. Většině ptáků se ocas velmi zkrátil. A nezapomeňme ani na člověka. Ten ocas ztratil, když jeho prapředkové definitivně opustili koruny stromů a napřímili se. Jediným pozůstatkem, který lze nazvat zároveň svědkem ocasního zakončení, je kostrč. Najde se nepočetná skupina zvířat, která sice o ocas nepřišla, ale jehož funkce pro ně není nijak veledůležitá. Kráva či kůň používají svoji oháňku k odhánění nepříjemného hmyzu.

OCAS JAKO KORMIDLO. Sem patří několik skupin živočichů, začněme tedy těmi nejpočetnějšími – ptáky. Nejočividnějším příkladem mohou pro nás být elegantní králové vzduchu – dravci. Při plachtění se nech á orel vynést vzdušnými proudy, přičemž mu ocas napomáhá jako jakési třetí křídlo. Krahujec má delší a užší ocas, který používá při vzdušných obratech. Jestřáb svůj krátký, avšak poměrně široký ocas používá doslova jako kormidlo – k určení směru letu. Poštolka svůj ocas roztáhne při pozorování jako vějíř, což ji napomáhá k stabilizaci v oblacích. Dalšími kormidelníky pomocí ocasu jsou veverky. Ty by se daly nazvat skutečnými vzdušnými akrobaty, k čemuž jim hlavně napomáhá dlouhý ochlupený ocas. Z dokumentárních pořadů si jistě lehce vybavíme létající veverky z exotických krajů, ale i naše evropská veverka rozšířená v lesích i městských parcích umí pěkně ocasem kormidlovat, přičemž dovede nejen prudce změnit směr, ale i ztlumit náraz při dlouhých skocích. Když už je řeč o veverkách, ty používají ocas také jako výstražného znamení pro soupeře – to když jej vzpřímí a nafouknou. Pokud jím pohybují pomalu proti zádům, jedná se o sexuální znak. Opravdu výborným kormidlem je bobrův ocas. Pod vodou jej bobr využívá obdivuhodným způsobem. Hbitě dovede změnit směr. Ocas bobrovi slouží také jako zásobárna tuku.

OCAS JAKO DOMLOUVACÍ PROSTŘEDEK. V tomto případě si hlavně vzpomenu na psy. Pro ně znamená nejen vzájemný komunikační systém, ale i s člověkem. Vzhůru zvednutý ocas označuje nadřazený postoj, naopak ocas svěšený mezi zadními končetinami označuje zcela podřízeného jedince se stopami strachu. Pokud pes vrtí ocasem ze strany na stranu, znamená to radost, což vidí rád každý majitel. To samé lze tvrdit o vlcích, v jejichž smečkách se hierarchie pozná právě podle ocasu. Vůdce nosí ocas vztyčený, níže svěšený jej nosí podřízení smečky. Po boji o získání dominantního postavení jej poražení zcela spustí mezi zadní nohy.

OCASY SLOUŽÍCÍ K UDRŽENÍ ROVNOVÁHY PŘI SKOKU ČI CHŮZI. Právě sem patří kočky. Kdo již pozoroval kočku při jejím hbitém skoku, nemohl si nepovšimnout jejího vzpřímeného ocasu, kterým vyrovnává svůj let. Ale i u kočky má ocas několik funkcí. Pro koťata to je často nedostižná hračka. Pokud vidíme, že kočka pohybuje ocasem ze strany na stranu (a právě nestojí na hraně střechy, čímž se snaží o udržení rovnováhy) znamená to, že řeší vnitřní konflikt pramenící z nerozhodnosti dané situace. Opravdu potřebnou pomůckou pro udržení rovnováhy je ocas pro klokana. Při zastavení mu slouží jako podpěra – doslova bychom jej mohli nazvat podpěrným pilířem – a při skocích je pro něho nenahraditelným rovnovážným zařízením. Také dobře známý lemur se svým elegantním dlouhým chlupatým ocasem jej potřebuje k udržení rovnováhy, obzvláště při šplhu na stromy. Lemurova užitečná ozdoba může měřit od dvanácti do padesáti centimetrů.

OZDOBA K NÁMLUVÁM. Každý si první představí páva. Není však sám. Například tetřev rozvírá svůj ocas jako námluvní pomůcku, aby k sobě přilákal samičku. I pro kohouta znamená ocas sexuální symbol. Samičky rajek – překrásně zbarvených ptáků – dávají přednost samečkovi s delším ocasem. Etologové zjistili, že v ptačí říši je tomu tak dost často. Ocas samečka lyrochvosta připomíná Orfeův hudební nástroj. Normáln ě jej nosí svěšený k zemi, ale v době námluv ho rozevře. Jeho jemné dlouhé peří mu spadá přes hlavu jako závoj, přičemž jím zlehounka pohybuje jako vzácným vějířem.

ZTRÁTA OCASU JAKO ZÁCHRANA PŘED NEPŘÍTELEM. Známe to všichni u ještěrky a slepýše. Ocas zůstane v nepřítelově držení, což způsobí chvilkovou vetřelcovu dezorientaci, a oběť se může pohotově vytratit. Tato výsada se však netýká pouze ještěrek a slepýšů. V Egyptě existuje myška, jež používá stejnou obranu. Známější lenochod zanechá vetřelci ocas pokrytý srstí. Ačkoli pro lenochody je ocas hlavně peřinou pro dlouhý zimní spánek. Odtržení ocasního přívěsku od těla je možné díky silné kontrakci svalů.

NĚKOLIK DALŠÍCH PŘÍKLADŮ. Pomocí zakrouceného ocasu se mořský koník přichytává rostlin, aby ho neodnesly mořské vlny. Chřestýšovo prstýnkové zakončení, jež vyluzuje zvuky, vzniká svlékáním hadí kůže. Zatímco u ostatních hadů ocasní šupiny mizí s první výměnou kůže, u chřestýšů zrohovatí ocasní šupiny do prstence, což se opakuje při každé obměně. Zrohovatělých částí přibývá, čímž jsou také chřestivé zvuky s každým vznikem nové části hlasitější. Byly zjištěny případy, kdy byly slyšitelné až na dálku třicet metrů. U hmyzu se ocasní zakončení formuje z poslední části břišní dutiny. V některých případech je nositelem jedu – jako například u štíra – nebo obsahuje jiné nepříjemné prvky – mravenčí žihadla s kyselinou mravenčí, jež způsobuje svědění. U samiček kobylek slouží jejich přívěsek jako kladélko. Velryby své obrovské ocasní ploutve využívají jako motoru k výskoku nad vodu a samozřejmě (jak je tomu u většiny živočichů s typických rybím tvarem těla) jako kormidla a ke zlepšení hydrodynamiky. Výčet živočichů zdaleka nekončí! I tak je však zřejmé, že příroda oněch několik obratlů využila, jak se patří. Ostatně tak je tomu u přírody vždycky.

Category: 1995 / 02

NAPSALA JANA MICHALCOVÁ

Peníze jsou krásná věc. A když už ne krásná, tak užitečná. A když už ne užitečná, tak potřebná. Denně je obracíme v dlani – za mléko, za kozačky, za benzín, za báječnou dovolenou. Tak jako Říman v obchodě s fíky, tak jako středověký kupec na městském trhu, tak jako secesní dáma za šampaňské v odpolední kavárně. Ale víme o nich všechno. Nebo: víme o nich něco?

EMISE. V posledních pěti letech jsme prodělali v rychlém sledu několik emisí. V peněžence se motaly socialistické penízky s federativními a pak ještě s českými. Nejeden človíček zapomn ěl v kredenci nějakou tu neokolkovanou stokorunu. Novými emisemi peněz je u nás pověřena Česká národní banka. Protože hodnota (kupní síla) různ ých měnových jednotek je rozdílná, vytváří se jejich vzájemný číselný pom ěr na základě váhového množství zlata v nich obrazně obsaženého. Například koruna obsahuje 0,123426 g zlata. Je to tedy číslo, které by mělo teoreticky udávat počet peněžních jednotek domácích vůči cizí měně. Emisní banka, kromě toho, že pen íze dává do oběhu, je také z oběhu stahuje. Po odvolání z oběhu však ná- sleduje tzv. výměnná lhůta, během níž je možné si staré peníze vyměnit za nové.

SLOVO K HISTORII. Historie českého mincovnictví je tisíciletá. Už v 10. století měl přemyslovsk ý stát (od vlády Boleslava I.) stříbrné denáry s portrétem panovníka nebo patrona české země na jedné straně a z výjevem ze středověkého života na straně druhé (např. jezdce na koni nebo náboženský motiv). Světové proslulosti se dostalo našemu mincovnictví na počátku 13. století, kdy bylo objeveno pohádkové množství stříbra v okolí Kutné Hory. Díky tomu provedl Václav II. velkorysou mincovní reformu a začal s ražbou českého groše. Jeho vydávání bylo definitivně ukončeno až s nástupem Habsburků na náš trůn. Paleta našich mincí však byla mnohem bohatší. Razili se tu i zlaté mince, tzv. floreny. Také řada šlechentických rodů měla od krále povoleno razit mince. Nejproslulejší jsou jáchymovsk é tolary z mincovny rodiny Šlik ů. Není bez zajímavosti, že jméno dnes nejznámější světové měny – amerického dolaru – pochází právě z názvu česk ého tolaru. Jednou z prvních starostí nově vzniklého státu v roce 1918 byly právě vlastní peníze, neboť nikdo nemůže popřít, že patří mezi nejvýznamnější symboly státní svrchovanosti. V roce 1857 byla sice zrušením poslední česk é mincovny v Praze přerušena tisícilet á tradice, ale teď měla být znovu obnovena. Československá koruna jako samostatná měnová jednotka vznikla 25. února 1919 o 24. hodině, kdy byly naše státní hranice uzavřeny vojskem a zastavena hraniční přeprava osob i nákladů, neboť k nám pašovaly rakousko-uherské bankovky, protože tady měly větší kupní sílu. Ministr financí Alois Rašín pak nechal okolkovat všechny rakousko-uherské koruny nalézající se na našem území, které jediné tu pak byly platné do doby, než se začaly vydávat koruny české.

 PENÍZE JAKO PRODUKT. Je to k nevíře, ale peníze jsou stejně tak produktem strojové výroby jako třeba auta nebo magnetofony. Jak vypadá výroba takové papírové stokoruny? Jsou tištěny na archu, který se pohybuje pro dílčí tisky od stroje ke stroji. Přestože bankovky jednoho typu jsou totožné, je každá z nich jedincem, neboť nese sérii a číslo, které se nikdy neopakují. Současné dvacetikoruny, nová verze padesátikoruny (světlejší), dvousetkoruny, tisí- cikoruny a pětitisícikoruny vydala Státní tiskárna cenin v Praze. Pětisetkoruny a padesátikoruny vzor 1993 vytiskla De La Rue and Company Limited. Výtvarné provedení všech bankovek navrhoval akademický mal íř Oldřich Kulhánek. Přesný výrobní postup se však samozřejmě nepublikuje z pochopitelných důvod ů utajení. Důležitým ochrann ým, ale i popisným a rozlišovacím znakem bankovky je vodotisk, který vzniká místním zeslabením či zesílením papíru. Rozlišujeme dva základní druhy, a to průběžný, který je po celé bankovce, a lokalizovaný. Epilog bankovek je smutný. Když doslouží, jsou nemilosrdně zničeny. Buď drcením v úderovém mlýně takřka na prach, nebo spálením.

JEDINÁ MINCOVNA V ČECHÁCH. Po měnové odluce, tedy po rozpadu česko-slovenské federace, byly vyrobeny první české koruny dvojkoruny a pětikoruny v Kanadě, desetníky, dvacetníky, padesátníky, desetikoruny, dvacetikoruny a padesátikoruny v Hamburku. Od 1. července 1993 však vzniká česká mincovna v Jablonci nad Nisou, v podniku Bižuterie, a. s. Nejprve se tu razily pouze nižší nominály, tedy haléře, které jsou ražbu jednodušší. Od 1. 1. 1994 jsou však všechny oběžné nominály ražené u nás, kromě dvacetikorun a padesátikorun, které nebyly už dávány do oběhu. Mince vyrobené v Jablonci poznáte snadno. Mezi chodidly lvíčka mají malé b s korunkou – znak Bižuterie, jako oficiálně mezinárodně uznávanou znač- ku mincí z české mincovny. Chtěla jsem se do provozu české mincovny podívat, jenže k tomu je třeba povolení České národní banky, které se mi získat nepodařilo. Vcházím tedy do budovy ředitelství Bižuterie se slibem, že mi o výrobě „korunek“ aspoň povypráví obchodní náměstek ing. Jan Vízek. Jak se dostala výroba českých mincí do Jablonce? „U nás je dlouholetá tradice výroby razidel pro bižuterní účely. Není však výrazný rozdíl mezi nimi a razidly mincovními. Zúčastnili jsme se soutěže vyhlášené Českou národní bankou, a protože jsme nabídli, jak se dneska hezky říká, nejkomplexnější projekt, byli jsme vybráni.“ Takže jste vyčlenili jeden provoz? „Ne, tak to není. My jsme vybudovali za pomoci ČNB a policie takový trezor se speciálním režimem ochrany, kde se tedy mince vyrábějí. Necelých 30 zam ěstnanců, kteří už u nás dělají aspoň 3 roky, takže se na ně můžeme spolehnout, jsou samozřejmě ráno i odpoledne kontrolov áni detektory kovu. Za rok a půl provozu jsme neměli ani jednu kolizi.“ Vyrábíte peníze. Jste bohati? (Smích.) „Mince i razidla jsou majetkem ČNB. My mince nejprve narazíme – prodáme ČNB za výrobní cenu, banka nám je pak eventuelně odprodá za hodnotu nominálu a teprve potom s nimi můžeme obchodovat.“ Do této chvíle vyrobila mincovna v Jablonci asi 25 000 standardn ích mincí, u malých nominálů kadencí 750 kusů za minutu, u větších kadencí 650-700. Kromě toho vznikla ještě dvousetkorunov á pamětní mince s motivem ochrany a tvorby životního prost ředí. Raritou a chloubou Jabloneck ých je 1000 kusů zlaté koruny s ryzostí 999.9., kter á byla vydána u příležitosti 1. výročí otevření mincovny a prodávána za 5100 korun. Ovšem odborníci předpokládají, že do roka bude mít hodnotu aspoň dvojnásobnou.

NENÍ MINCE JAKO MINCE. „Dneska už se sbíráním mincí nezab ývá tolik lidí jako dřív. Důvod je zcela jednoduchý, je to čím dál nákladnější,“ říká Milan Dubanič, předseda pobočky České numismatické společnosti v Ústí nad Labem. „Já osobně se teď spíš soustředím na poznávání mincí, než na samotn é sbírání.“ Jak se vy, jako numismatik, díváte na novou emisi našich oběžných mincí? „Myslím, že je zbytečně přeplácaná. Mně osobně se daleko víc líbí emise slovenských oběžných mincí. Působí celistvě po stylové i koncepční stránce.“ Tolik tedy názor jednoho z numismatiků. Odborné numismatické časopisy většinou hodnotí naše současné mince negativně, hlavně kvůli stylové nejednosti. Důvodem je zcela jistě fakt, že se na jejich výtvarné podobě podílelo šest autorů, prý z časového stresu (na rozdíl od Slovenska, kde ve stejném časovém stresu vytvářel kolekci jeden autor). Výsledek naší emise tak nakonec působí jako náhodně seskupení mincí z různých dob, například díky odlišnému typu číslovek, což je velká škoda. Podle numismatiků je to promarněná šance přivést na svět nové „reprezentanty“ nového státu v duchu tradice českého mincovnictví. Ovšem ve světě jsou naopak naše mince podle ing. Vízka často chváleny. Při autorizaci tohoto článku si pan ing. Vízek nepřál, aby byl vedle reportáže z české mincovny uváděn také názor pana Dubaniče, protože by mohl naru šit obchodní zájmy jejich firmy i Česk é národní banky. Myslím, že pokud bych tomuto přání vyhověla a článek roztříštila, poškodila bych tím především čtenáře, kteří by přišli o možnost konfrontace. Vždyť názor na naše mince si může utvořit každý sám.

PADĚLÁNÍ JE TRESTNÉ. Téměř současně se vznikem peněz vzrostly zároveň i podvodníci, kteří je falšovali a díky lidské důvěřivosti a neznalosti peněz se tak obohacovali. Už v 6. století před naším letopočtem zahrnul Solón do svých zákonů trest smrti za padělání. Z českých historických padělatelských dílen je nejznámější mincovna v jeskyni na Zlatém koni u Koněprus, která jen kvetla za vlády Jagellonců. Paradoxní je, že v šizení na minc ích nejvíc vydělávali právě vladaři, tedy přirození majitelé práva mince vydávat. Jejich metoda byla prostá – do kovu na ražbu dávali čím dál méně stříbra nebo zlata. Ovšem největší rozkvět v této branži přišel s počátkem užívání pen ěz papírových, jejichž padělání je jednodušší. Nejplodnější kolébkou se staly Spojené státy americké. Vedle velkých a nepolapitelných padělatelských legend Johna Pottera, Owena Sullivana nebo Samuela Forda se objevuje v pestré historii falšování peněz celá řada kuriozit. Například dílna Mary Butterworthové v kuchyni jejího bytu, kde teplou žehličkou přežehlovala nové pětilibrové bankovky, na kterých ještě nezaschla barva, na mušelín a následn ě na papír. To pak policie skutečně měla práci s nalezením matrice. Dnes jsou bankovky opatřeny výstražným sloganem: „Padělání bankovek se trestá podle zákona“, ale i tak se najdou chytráci, kterým to přece jen nedá.

Category: 1995 / 02

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUSV domě U tří lilií, stavebním skvostu z osmnáctého století, žije Josef Wagner, malíř dnešních dnů. „Nejsem modernista. Zasahuji do problému, které cítím. Na plátno přenáším pocity.“ Je „stěhovák“ myšlenek. Má vlastní výraz. Snad je to směr, zvaný „wagnerismus“? „Směr je daný – žádné umělecké dílo nemůžeš povyšovat nad normální život.“ Je rád, že jeho obrazy zdo í stěny slovutných světových galerií a muzeí, taktéž příbytky věhlasných sběratelů na celém světě. Jeden jeho obraz si poté, kdy před ním postála v pokoře a úctě, jak se sluší při spatření něčeho neobyčejného, co tě pohladí sametovým dotykem, koupila vnučka slavného impresionisty Camilla Pissarra: „Monsieur, málokdy jsem na obraze viděla duši.“ Mr. Brennen, věhlasný scenárista z Chicaga, nelituje peněz za Wagnerův obraz a za známku na dopis do srdce Evropy: „Každý den se těším pohledem na váš obraz.“Dům U tří lilií tady stál dobré půlstoletí předtím, než na pařížském náměstí Concorde neboli Svornost tesaři hrubě sbili pódium, na kterém se odehrávalo krvavé představení přístroje doktora Guillotina. Jdeme s malířem po rozlehlém náměstí, tam, kde ční k nebi jako varovně vztyčený prst štíhlý obelisk, stál popravčí nástroj, pod ním klečel Ludvík XVI., po něm pak Marie Antoinetta. Vítězové psali revoluční dějiny, aby později na témže místě rovněž přišli o hlavu; inu, všední příběh z dějin tohoto světa, které se nevyhnuly ani našim luhům a hájům. Rozmáchlým gestem obejme malíř velkolepé náměstí, na němž místo poprav čích kár drnčí hady blyštivých aut; je to navyklý pohyb, jen v prstech chybí teď štětec, před ním stojan s napjatým prázdným plátnem, čekajícím, až mu malíř dá vejít do světa s nehynoucí slávou. Pak tiše, sotva slyšitelné, pln pokory v hlase, řekne: „V hlavě se mi v takové chvíli honí životní zkušenosti. A čím víc o nich přem ýšlím, tím víc si uvědomuji, že toho ještě moc nevím.“Jako Sokrates? „Ten věděl, že nic neví. Byl dál. Já to zatím jen tuším.“ Namaloval mnoho obrazů, jejichž ústředním bodem je maják na pobřežní skále, do dáli ukazující plujícím lodím správnou cestu. Není to náhodně vybrané téma, halabala zvolený motiv. „Umělec musí sedět ve svém majáku a signalizovat nebezpe čí. I sebemenší náznak bouře, z níž může vzniknout nesmírná katastrofa.“ Co dělá pro to, aby jeho maják bez umdlení dával jasné, zdaleka viditelné světlo? „Musíš ovládat své řemeslo. To musí být podepřeno všemi tvými zkušenostmi. Když tohle neumíš, můžeš se jít oběsit.“ Celá generace rodu dědila štětce, kamenická dláta, hlínu a mramor jako olbřímí a nekonečnou štafetu, která svůj kolík nikdy neupustí. První běžec se jmenoval Lorenzo, německý Ital naturalizovaný v Praze. V italské Carraře byl šéfem věhlasného mramorového lomu; za rozpuku baroka se kamarádil s jistým Matyášem Braunem.Oba pak v pískovcových skalách východních Čech lámali kámen a s četou pomocníků vdechli mrtvé hmotě život z jedné vody načisto, „á la prima „. Prapředek měl vzácný dar – ve vylomeném bloku kamene spatřil nejen budoucí tvar, ale i tvář, srdce, ba slyšel i slova, kterými socha, jež se ještě nenarodila, osloví svět. „Máte to po něm!“ řekl malíři Josefu Wagnerovi, reprezentantu deváté rodov é dynastie, Louis Mossor, jeden z nejvýznamnějších francouzských kritiků, spisovatel, filozof a obchodník s obrazy v jedné osobě. S mravenčí trpělivostí připravoval Wagnerovu (už bůhv íkolikátou) francouzskou výstavu takřka tři roky. Viděl nejprve mal ířovy práce v galerii Cobra v pařížské Latinské čtvrti, poslé- ze pak na výstavě v Neuilly, luxusn í čtvrti hlavního města. Pak se objevil v hradčanském domě U tří lilií. „Pane, vy vystřelujete na plátno své myšlenky jako Vilém Tell. Vždy neomylně zasáhnou terč.“Tři podlaží Sainte-Suzanne, starobylého zámku na Loiře, postaveného v roce 1608 (o něco málo dřív než dům U tří lilií), patří dlouhé týdny českému malíři. Celá Francie je polepena plakáty, zvoucími k návštěvě výstavy. V kioscích si můžete koupit pohlednice s Wagnerovými reprodukcemi. Dělníci v pařížské tiskárně si jeden plakát pověsili přímo nad stroje. Záštitu převzal český velvyslanec. Francouzský ministr kultury posílá dopis plný uznání a obdivu. Ve vstupní hale zámku, tyčícího se nad pevnostním městem, jež do tohoto stavu povýšil na sklonku 11. století Vilém Dobyvatel, si návštěvníci mohou přečíst malířovo vyznání z klukovských snů: „Jako dítě jsem běhal s odřenými koleny, četl o Rychlých šípech a chtěl odhalit záhadu Stínadel.“ Na požádání vysvětlí tajemství Foglarových hrdinů. Věhlasný kritik na to opáčí: „Dnes si hraje, opět jako dítě, s barvami. Zasahuje nás svými pevnostními věžemi, železným haraburdím a přilbami padlých.“ Malíř si vyjede na pár dní do mal ého přístavního městečka, za kuropění vstává s rybáři, váže s nimi uzly, natahuje sítě, v proutěném koši si odnáší dary moře. Zajede do Verdunu. Neopomene navštívit Louvre. Na obou místech tiše vzpomene lidí, kteří již dávno vydechli naposled. Jedni na něho shlížejí ze stěn věhlasné galerie, druzí, vyrovnáni v přesných řad ách jako při nástupu ke zteči, jsou si bez výjimky podobni.Místo tváří se na něho dívají bílé, prosté kříže. V té chvíli, v tom prchavém okamžiku, kratším než vzdech, si opakuje slova slavného malíře Bohumila Kubišty: „Jaký bude umělec budoucnosti? Práce se pro něho stane modlitbou!“ Dívám se na obraz „Strážní věž s mechanickou rukou“. Z věže, symbolu touhy po životě v klidu a bezpečí, se snášejí chapadla robota z kosmické lodi. Pročišťují vůkolní vzduch, hotoví se jej ubránit před zlem, které chce zni- čit průzračné nebe. A tohle je „Babylonská věž“, z jejího vrcholu neviditelná ruka spouští záchranné lano, které spasí ohroženého delfína. Josef Wagner k obrazu přihodí jedinou větu: „Delfín je přece skoro jako člověk.“ Městská rada v Saint-Suzanne zakoupí obra, oslavující francouzskou jeskyni Lascaux, v níž se před dávnými věky narodilo umění malby. Něco jako Altamira. „Kdybych to tak uměl jako prapředek.“ Maloval spontánně. S lehkou rukou, držel v ní velké myšlenky. Namaloval bizona a ty si myslíš, že na tebe skočí. Je to velké umění. Proč? Protože je pravdivé.“Svoji pravdu hledá malíř ve třech studnách inspirace. Jmenují se: Historie země. Utrpení člověka. Připomínky války. Tisíce návštěvníků z Paříže zaplavují Saint-Suzanne. Místní obyvatelé kroutí hlavou: tolik lidí z hlavního města ještě pohromadě neviděli. Dívají se. Mnozí malíře jen tak, bezeslova, uchopí za ruku a stisknou ji. „Monsieur,“ řekl jeden z anglických turistů, kterého sem z dálnice odlákala relace v rádiu, „víte, co řekl Picasso o školách?“ Malíř přikývne. Jistěže to ví. „Že existuje školy na všechno možné, jen ne pro oči. Chybějí školy vidění.“ „Ano, správně,“ řekne Angličan. „Picasso neměl pravdu. Právě jsem jednu školu uviděl.“ Když jako batole udělal tužkou prvn í čáru, lidé kolem zjistili, že je rovná. Přímá jako cesta, po níž se vydá, i když, jak jinak, nemusí být prosta serpentin a zákrutů, leckdy i překážek, proti nimž je Taxisův přikop úsměvným stéblem přeloženým přes cestu. Na střední škole chtěl být pilotem. Později namaluje „Ikarova křídla“. Místo katastrofy prvního bojovníka s gravitací vloží na plátno oblohu, nasvícenou jasem přicházejícího dne. Ovzduším létají předměty, v nichž objevíme letadla příštích věků, kosmické lodě; sedí v nich Ikarovi následovníci. Jeho obrazy místo do galerií patří do básnických sbírek. Ať už cyklus pohled ů na holešovický přístav, místo jeho dětství (ne, Stínadla tam nenašel), jeho vidění válečných hrůz a katastrof, kombinace havárie mořské ropné věže a požáru raketoplánu Challenger, vypovídající o souvislostech lidského konání víc než sebedelší učebnice.Když spatříme jeho cyklus „Hlavy“, máme dojem, že jme pochopili anatomii mozku i duše zároveň. „Kdybych si mohl pověsit doma jediný obraz, rozhodl bych se pro Hieronyma Bosche. Protože byl objevitelem fantastického vidění světa a svým uměním překlenul mnoho dalších staletí.“ V jeho ateliéru je o malířské stojany opřena řada závodních kol.Jsou lehká jako pápěří, z nejmodernějších materiálů, šitá na míru. Jezdíval jako blesk, vyhrál několik velkých závodů, jeho snem byla Tour de France. Místo Tourmaletu, nejvyššího alpského vrcholku tohoto slavného závodu, ho čekaly jiné strmé kopce, jež často zdolával s velkým úsilím a sebezapřením. Nicméně ani jednou neslezl, nevzdal své etapy za kumštýřskou pravdou. Snad mu pomohla i znalost nápisu na desce, zasazené do skály Tourmaletu, citát zakladatele slavné Tour de France Henriho Desgranchese: „Nejdřív mysli, pak šlap!“ Řekl jsem malíři, že se mi velice líbí jeho obraz „Opevnění“. Opáčil, že bohužel není k mání, neboť originál visí v Haagu. Na Opevnění obdivuji náznak kupole, něco jako bunkr „řopík“ rozeset ý na našich hranicích v roce 1938, kdy si z nás mocnosti vystřelily, zatímco naše armáda ani jednou. Spíš než bunkr se do očí vpíjí okolní krajina. Cítíš, že se chystá rozkvést.Pole čekají na pluh stejně dychtivě, jako dítě na mámino polask ání. Nehodlají čekat, až je zkypří šrapnely a padající těla. Ve vzduchu, čirém jako křišťálová sklenka, je zavěšena dýmka. Voní tabákem, toužebně čeká, až se jí zmocní ruka člověka.Ve Francii je v galeriích a soukromých sbírkách roztroušeno na dvě stovky Wagnerových obrazů. Desítky bychom uviděli ve Spojených státech, Řecku, Německu. V Řecku vznikl malířův fanclub. Řecký prezident udělil Josefu Wagnerovi osobní povolení vstoupit na posvátnou půdu Parthenónu. O ředitele Akropole, který jakýmsi opomenutím nebyl o této výsadě informován, se pokoušely mrákoty: „Vyhoďte toho zrzavýho chlapa.“ Pak strnul a nefalšovanou pražštinou zařičel: „Vole, co tu děláš?“ Ze ctihodného ředitele se vyklubal dávný Wagnerův žák z hořické sochařské školy! Státní muzeum v americkém Indianapolisu pořádalo velkou výstavu nejv ětších moderních malířů současné epochy. Stačí nahlédnout do katalogu – Vásarely, Wunderlich, Andy Warhol. Nelze přehlédnout ani olej na plátně s prostým názvem „Hrad“. Autor: Josef Wagner. O tom ale u nás nikdo nevěděl, řeknu rozpačitě. Usměje se. „Stačí, že o tom vím já.“ Jako kluk s nadšením jezdil do jižních Čech. Jako van Gogh do Arles a Gauguin na Tahiti. Vstřebával do sebe spanilou gotiku Vyšebrodského a Třeboňského mistra. Po letech kritici píší: „Nalezl svůj způsob vidění krajiny, světa, chápání vztahu kultury a civilizace. Hlasitě vyjevuje obavy o příští generaci v ohroženém světě.“ Mávne rukou, plaše se usměje. „To jsou moc složitá slova. Stačí to říct jednoduše – obraz je myšlenková banka, kterou každý, pokud chce, může lehce dešifrovat.“Od hradčanského domu U tří lilií je to jen pár kroků ke svatovítské katedrále. Když před ní stane v pokorném zamyšlení, stojí za to, pozorně naslouchat jeho slovům: „Její prsty se dotýkají oblohy. „ Pak zavrtí s nevolí hlavou, ne, neřekl to dobře. Opraví se: „Nebo spíš nebe se dotýká lidského umění.“ Kráčíme pomalu zpět do starobylého domu U tří lilií. Vyzná se, že vidí před sebou svoji vysokou horu. Někde až na dosah oblohy, vysoko nad mraky se tyčí jeho Mt. Everest. „O válkách jsem už řekl vše. Teď bych chtěl malovat radost. Třeba kytku i s její vůní.“ Zavrtí hlavou: „Ale ta hora je moc vysoká. Stojím teprve dole, ještě jsem nezbudoval ani první základní tábor.“ Tiše opáčím, že na každou horu lze vylézt. O Everestu si také generace vyprávěly, že zůstane ušetřen stopy člověka. A pak přišel Hillary.

Category: 1995 / 02

Dne 21. srpna 1993 měla americká kosmická sonda Mars Observer za sebou 725 miliónů kilometrů cesty bezednou hlubinou kosmu. Před ní se v černé prázdnotě rýsuje ohromná načervenalá koule – náš vesmírný soused, planeta Mars. Po dlouhé, rok trvající cestě ji čekal hlavní úkol – zakotvit na oběžné dráze kolem planety a začít provádět podrobný výzkum povrchu planety. Co se stalo v následujících hodinách, to patrně vrtá hlavou nejen stovkám vědců a techniků, kteří se podílejí na tomto projektu. Sonda v ceně zhruba půl miliardy dolarů se těsně před cílem své cesty náhle odml čela. Na samotné této skutečnosti by nebylo nic zvláštního. Zvláštní je, že je to již třetí sonda, která se těsně po přibl ížení k Marsu odmlčela. Zkrátka, od poslední návštěvy Marsu amerických sond Viking v 70. letech se výzkum Marsu „zadrhl“ na nepochopitelných selháních posledních tří sond. Těmi předchozími byly sondy Fobos 1 a Fobos 2, postavené v rámci programu Interkosmos a které mimochodem nesly i přístroje vyrobené v Čechách.Korunu celé záhadě nasadil nejmenovaný americký vědec, který v televizním vystoupení uvedl, že NASA vůbec spojení se sondou neztratila. Údaje, které prý americká sonda nyní přijímá, dokazují existenci mimozemské civilizace, která se zdržuje v oblasti Marsu. Tuto šokující informaci však NASA před světem zatajuje. Jaká je pravd ěpodobnost tohoto tvrzení? Mimozemská civilizace na Marsu? To snad ne, vědci dnes podle posledních poznatků vylučují možnost inteligentních a zřejmě i primitivních forem života na Marsu. Podle údajů předchozích, úspěšnějších sond víme, že atmosféra na této planetě je velmi řídká, složená převážně z oxidu uhličitého a teploty se většinu marťanského roku pohybují hluboko pod nulou Celsiovy stupnice. Přistávací moduly sond Viking zde dokonce provedly několik biologických pokusů, s cílem odhalit existenci biologických látek, či alespoň jednoduchých forem života. I když výsledky nebyly jednoznačné, většina vědců se přiklonila k názoru, že zde projevy života nalezeny nebyly. Přesto, jak se zdá, tyto poměry nepanovaly na Marsu vždycky. Na snímcích vikingů se totiž objevily útvary, které vědci jednoznačně označili za vyschlá říční koryta.Na Marsu tedy v minulosti existovala tekutá voda! A kde je voda, je i život, říká se. Každopádně přítomnost vody v tekutém stavu předpokládá rozhodně mnohem vyšší hustotu ovzduší a příznivější teploty. Přítomnost vody však není tím nejp řekvapivějším objevem na Marsu. Tím se stal známý a mnohokrát diskutovaný snímek 56H593, zachycující oblast zvanou Cydonia. Na tomto snímku je zachycený útvar, který odborníci z NASA nazvali „Hlava“. Jde o 1,5 km velký útvar, který má podobu lidské tváře, vytesané do skály. Tvář, nápadně podobná egyptsk é sfinze, se stala předmětem mnoha dohadů a spekulací. Astronomové se o ní jen neradi zmiňují a většinou poukazuj í na možnost zrakového klamu. Vždy se jim totiž vybaví aféra s tzv. „marťanskými kanály“, které se skutečně ukázaly být klamem. Jenomže odborníkům z NASA se podařilo objevit další dva záběry této oblasti (mají označení 35A72 a 70A13). Oba snímky, pořízené z jiného úhlu, jiné vzdálenosti a při jiném osvětlení, byly podrobeny analýze na počítači. Došlo k tomu v National Space Science Date Center v Greebeltu v americkém státu Maryland. Snímky byly analyzovány systémem SPIT (Starbust Pixel Interleaving Technology). Očekávaný předpoklad, že se záhadný útvar rozpadne (jako dříve takzvané „marťanské kanály“) na řadu světl ých a tmavých skvrn, na hru světla a stínů, se nesplnil. Naopak, podařilo se dešifrovat i původně zastíněnou druhou polovinu tváře – a objevily se zarážející detaily. To už nemůže být náhoda!V pootevřených ústech sfingy je možné rozeznat zuby, panenky v očních bulvách a pod okem dokonce slza! Celá záležitost zní tak neskutečně, že ji řada vědců nechce brát na vědomí, ostatně jako vždy, když jim nesedí do pracně zbudovaných škatulek teorií. Přesto je i podle našich měřítek zcela evidentně možné, že před několika milióny let (přesto zlomkem života naší sluneční soustavy) mohl mít Mars podmínky k tomu, aby byl obydlen inteligentními bytostmi. Nyní tyto podmínky nemá. Odstěhovaly se tyto bytosti jinam? Osídlili naši Zemi? Nebo vyhynuly? Nebo zde žijí dál skrytě, třeba v podzemí? Jedna z hypotéz o příčině přerušení spojení se sondou Mars Observer hovoří o úmyslném zásahu mimozemské inteligence. Zní to příliš fantasticky? Pak si vzpomeňme, co se dělo při závěru letu sond Fobos. U prvního z nich jsme se museli smířit s tvrzením, že šlo o lidskou chybu. Sondě prý byl dán chybný povel a za ztratila orientaci slunečních baterií na Slunce. Než se vše podařilo napravit, akumulátory sondy se nenávratně vybily. Když 28. března 1989 agentura TASS oznámila, že jsou potíže s navázáním spojení se sondou Fobos 2, neupoutala tato zpráva velkou pozornost. Dočasná ztráta spojení ještě není věc tolik mimořádná. Teprve když byla vydána zpráva, že sonda je z 99 procent ztracena (zajímavá formulace, že?), objevily se první spekulace. V sovětské televizi byly ukázány snímky, které sonda pořídila těsně před svým zánikem. Na snímcích se nachází objekt, který vrhá oválný stín na planetu jednou 20, podruhé asi 30 km dlouhý. Spekulace, že by mohlo jít o stín jednoho ze dvou marťanských měsíčků, však zpochybňuje tvrzení pracovního řídícího centra projektu Fobos, že mezi sondou a měsícem Phobosem byl vyfotografován předmět, který tam neměl co dělat. V týdeníku Nature se později objevila zpráva, že sonda Fobos 2 se odmlčela proto, že se dostala do neřízené rotace po srážce s neznámým předmětem. Že by meteorická částice?Těch se však v blízkosti Marsu příliš mnoho nevyskytuje. Meteorická tělíska však pozemské sondy příliš neohrožují – a to i v případech, že si o to vyloženě „koledují“. To byl případ sondy Giotto, která si vysloužila přezdívku „kosmický kamikadze“. Dvojí průlet v těsné blízkosti aktivního kometárního jádra (nejprve kolem Halleyovy komety, podruhé kolem méně známe komety Grigg-Skjellerup) tato sonda přežila pouze s nepodstatnými šrámy – a to i přesto, že byla zasažena nejméně třikrát drobnými částicemi z jádra komety. Vzájemná rychlost sondy a střetnutých částic se počítala na desítky kilometrů za sekundu. Hypotézu o srážce s meteorickou částicí poněkud zpochybňuje tvrzení několika zdrojů, že orientace sondy Fobos 2 byla ztracena postupně, nikoli naráz, jak by tomu bylo při nárazu. Spíše to vypadalo, jako když na sondu působí neznámá síla, která jí postupně obrací tak, aby ztratila orientaci. Co, nebo kdo tedy vyřazuje pozemsk é sondy z provozu v blízkosti rudé planety? Jsou to technické závady sond (1. hypotéza), výsledek extrémního působení kosmu – záření, meteorické částice atd. (2.), cílený zásah mimozemské inteligence, nebo její techniky umístěné na Marsu (3.), nebo je to výsledek utajování skutečně získaných údajů, přičemž pravda může být jakákoliv (4.)? Kdo nám poví pravdu?

Category: 1995 / 02

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA

JANA PATKOVÁ

Drobná elegantní žena: „Toho psa máte z útulku? A z Vratislavic?“ – kyselý úšklebek a pyšné pohlazení čistokrevného pudlíka v khaki kombinéze – „To nevíte, jak to tam vypadá? Betonová podlaha – hrůza! A utrácejí tam psy – hrůza!“ Už téměř beze zbytku platí, že čím prospěšnější činnost někdo vyvíjí, tím snadnějším terčem pro pomluvy se stává. A čím méně někdo do věci vidí, tím více do ní šťourá. Zvláště to pak platí o psích útulcích, které u nás před pěti lety začínaly prakticky od nuly a bez jakékoli tradice.

VRAŽDY PSÍCH DUŠÍ. Všichni o tom tak trochu víme. Že se odhazují štěňata do popelnic, psi uvazují v lese, u patníku, kočky věší. Nejběžnější způsob, jakým se lidé svých bývalých kamarádů zbavují, je odhození do cizí zahrady. A zdá se, že ze všech zdaleka nejhumánnější: Čestlický Puňta se po deseti letech svému majiteli znelíbil natolik, že ho vyhodil z jedoucího vlaku. V Brně mají čistokrevného vlčáka, kterému kdosi usekl ocas i s kusem zadku – byl nalezen po několika dnech ležící zadní částí těla v potoce. Své fence Lindě majitelé svázali tlamu drátem a odhodili ji do parku, jiná fenka čekala svázaná bužírkou na své zachránce několik dní ve studni. Celé desítky pejsků byly opuštěny svými majiteli při stěhování – snad je v prázdném domě zapomněli náhodou? Všechny tyto příběhy nakonec skončily šťastně, ztracenci byli vyléčeni a teď už většinou mají nové páníčky. Šrámy na psí duši ale půjdou těžko zahojit. Černého čuvače z Liberce už ale nevzkřísí nikdo – s tlapkami svázanými drátem utonul v jednom rybníce.

PSÍ BYZNYS. Je to prosté. U nějakého nákupního střediska si vyhlédněte pokud možno čistokrevného a pořádně drahého psa, jehož majitel právě nakupuje. Odvažte psa a odveďte domů. Zjistit adresu majitele pro vás jistě nebude obtížné, a pak už můžete vesele začít s vydíráním. „Udělejte“ tak tři psy měsíčně a čistý zisk bude činit něco kolem 30 000 Kč. Ať vás ani nenapadne ohlížet se na city a eventuální nesolventnost majitele! Další možností je odebírat psy z útulku – zaplatíte pakatel, nějakých padesát korun za vakcinaci psa a někdy ani to ne – a posléze je prodávat. Na burze či psožroutům. Máte-li dostatečně silný a prázdný žaludek, pěstujte si psy na jídlo. Rozhodně nebudete jediní. Nabízené varianty nejsou vycucané z prstu, majitelé či provozovatelé útulků se s takovými případy čas od času setkají a s následky takovéto činnosti nebývají setkání zrovna příjemná

CESTA DO EVROPY je u nás lemována dobrými úmysly i pořádnými kopanci. K těm druhým náleží fakt, že jsme doposud jako jedni z mála nepodepsali Listinu práv zvířete. Přitom pokud se chceme řadit mezi národy kulturní, kulturně musíme řešit PES – PŘÍTEL ČLOVĚKA, ČLOVĚK – PŘÍTEL PSA? „Když člověk pomůže zvířeti, pomůže kolikrát i člověku,“ říká paní Dorazilová, zakládající členka Ligy na ochranu zvířat, které pomohla na svět spolu s Evou Kantorkovou a Zdeňkem Vyhlídalem. Co chce liga především, je vytvořit síť malých útulků po celé republice. Paní Dorazilová byla původně výtvarnou umělkyní, ale dala přednost práci s opuštěnými psy už v době, kdy taková činnost měla poloilegální charakter. Když na to vzpomíná, pláče, ale o protivenstvích ve svém životě nechce mluvit. Hladí své chlupaté přátele – pochopitelně útulkářské voříšky – a je velmi opatrná na to, co vyzradí o útulku v pražských Čestlicích. Spravuje jej Nadace dr. Matinové, jejíž členkou paní Dorazilová je. Opatrnost je zřejmě namístě, neboť existence útulku nedá spát mnohým Čestlickým, kteří v čele se starostou čekají na záminku. Inu, ať chceme či ne, psi štěkají a kočky mňoukají.

PSYCHOLOGIE PSA V ÚTULKU. „Nepřisuzujme psům lidskou povahu!“ Zdůrazňuje veterinář Miloš Chlupsa, spolumajitel psího útulku v Liberci-Vratislavicích. Vysvětluje mi psychologii psa v útulku: „Je třeba vyjít z předpokladu, že je to toulavé zvíře. Venku pána nemá, strádá především tím, že na něj prší, leží někde u popelnic a živí se shnilými zbytky. Pak přijde sem a podmínky má pochopitelně lepší. Je v teple pod střechou, má vodu a německý granule k žrádlu. Co se týče řečí rádobyochránců o psychickém strádání, mám-li být slušný, řeknu jen, že skutečnost je jiná. Nejprve je to pro psa sice změna a tudíž šok, pak si ale zvykne, vytvoří si tu své teritorium a v tom se cítí bezpečný.“

PŘÍRŮSTKY. Největší přírůstky zaznamenávají útulky tehdy, když se zdraží poplatky za psy, též v době hárání, kdy se lidé zbavují štěňat, která třeba nejsou zcela čistokrevná. Často bývá odhození či zabití psa důsledkem manželských neshod, psům nepřeje ani probíhající privatizace, to když nový majitel činžáku zakáže svým nájemníkům zvíře. Z nepochopitelných důvodů jsou Vánoce časem, kdy své pány ztrácí ohromná spousta čtyřnožců. Jak se pes vůbec do útulku dostane? „Lidé psy do útulku vodí – sám se tomu divím,“ pochvaluje si Miloš Chlupsa. „Půlka lidí je taková, že psa uvážou v lese, pak je zase druhá půlka, ti když to vidí, tak nelitujou času a psa sem přivedou.“ Zbytek klientů pak obstarávají odchytové služby.

PENÍZE, PENÍZE. Jsou třeba všude, útulky nevyjímaje. Již zmíněná povinná starost měst o bezprizorní zvířata nutí magistráty uzavírat s privátními útulky smlouvy o dotacích. V Liberci například poskytují útulku 40 Kč na psa a den a spolupráce probíhá bezproblémově. Což se ovšem nedá říci o vztahu brněnský magistrát-útulek. Tam zřejmě sehrály peníze nepěknou roli, ačkoli jako příčiny rozvázání smlouvy jsou uváděny jiné důvody. Třeba to, že ředitelka útulku paní Hermannová odmítala přijímat i kočky. V Brně panuje fobie novinářů a právníci mají nějaký čas postaráno o výdělek. Naopak dobře s magistrátem vychází druhý pražský útulek, Psí domov v Tróji. Nedávno tu odevzdali novému majiteli desetitisícího psa (o čemž jste se mohli dočíst v minulém čísle Koktejlu) a mají velké plány výchovné. Ředitel Václav Steinbauer zde hodlá zřídit pro děti minizoo, ve kterém se budou učit pěstovat morčata, hady, myši, zkrátka vše, po čem běžné dítě touží. Úplně ušetřen finančních problémů zůstává útulek čestlický, neb je financován Nadací paní dr. Matinové. Tato dobrá žena odkázala svůj restitučně získaný majetek ztraceným psům a kočkám. Její vklad činil 80 miliónů!

VÝCHODOEVROPSKÁ JEDNIČKA bude rozestavěný útulek v Měcholupech. Staví se z Nadace dr. Matinové, stát bude asi 40 miliónů a otvírat by se měl letos v červnu. O jeho existenci se zajímají i zahraniční spolky a organizace, bude jediným svého druhu v bývalé východní Evropě a měl by se stát vzorem pro podobná zařízení. Cihlová stavba bude mít ve finále 150 kotců pro psy a ti budou moci využívat jak přilehlého venkovního výběhu, tak vlastní zastřešené části. Část pro psy příchozí bude přísně oddělena od té, v které budou žít psi již po karanténě, zamezí se tak jakýmkoli nákazám. Součástí zařízení bude veterinární klinika, klubovna, přednáškový sál. Kočičky (kterých bude moci být až 300) mají připraven nádherný a vysoký pavilón s drátěným výběhem, v kterém poroste strom. Zřejmě naprostou novinkou bude tzv. louka na hraní, která bude k dispozici těm, kteří si budou chtít vybraného pejska před odebráním z útulku trochu vycvičit. A také těm milovníkům zvířat, kteří přes ohromnou chuť a touhu svého psa prostě doma mít nemohou – ti si pro svého miláčka budou chodit do útulku a po libosti s ním na louce řádit.

Category: 1995 / 02

NAPSAL KAREL TRSEK

S Jiřím Zítkou (41) jsme se poprvé setkali v roce 1990. V době, kdy se uvolnily hranice a už nejen oči našich občanů se ubíraly směrem západním, jeho cesta mířila na východ, na Dálný východ. „Pěknej mužskej,“ pomyslela by si určitě větší část něžnější poloviny lidstva. Ale také dobrodruh v tom pravém a dobrém smyslu slova. Muž, který podlehl kouzlu dobývání dálek z nadhledu. Chlapík, který toto kouzlo dokáže naplňovat pro sebe i pro druhé. Stavební technik, horolezec, rogalista. Ovšem také invalidní důchodce. Takže to vezměme alespoň útržkovitě od začátku.

Svou cestu k oblakům začínal Jirka Zítka jako horolezec. Poprvé se na svém křídle vznesl pár metrů do vzduchu ve Viničce u Lysé nad Labem. To se psal rok 1978. S kamarádem Bohoušem Šindelkou to pak zkoušeli u Všetat a jedno z prvních přistání skočilo v bažantnici s pokutou. O rok později již trénuje na Rané a v roce 1980 je u spontánního založení svazarmovského Delta klubu „z(a)tracených“ v Lysé nad Labem s vlastními pravidly, technickými kontrolami a výrobou cvičných křídel. Jako instruktor vede také výcvik dětí, ale hlavně za tuhle sezónu stačil oblétat na „rackovi“ snad všechny kopce po celé republice. Těch drobných epizod a historek je víc, neboť už tehdy se u nás na křídlech závodilo, pořádaly se tzv. televizní poháry. „Racek byl mým snad nejpovedenějším křídlem. Jen za benzín na dopravu jsme ale utratili 40 tisíc korun, takže jsem musel skoro všechno prodat,“ dodává Jiří Zítka. Létání mu učarovalo natolik, že se účastnil i oficiálních závodů. Ale první mistrovství republiky v roce 1982 se mu stalo osudným. Při posledním letu se na Rašovce zřítil a ošklivě polámané nohy z něho udělaly invalidního důchodce. Kromě toho přišel o licenci, takže jeho kariéru nezdobí žádné mistrovské tituly. Ale pravděpodobně díky tomuto zlomu začal stále více inklinovat k expedičnímu létání. „Nějaký čas jsem si dal od létání pohov. Ale měl jsem hodně volného času, takže mi to brzy zase nedalo. Už v roce 1983 jsem poprvé zkusil motorové rogalo, a o rok později jsem zase závodil, ovšem pouze v zahraničí. Skamarádili jsme se tehdy s Filipem Jenišem a na vyvedené kousky s ním se nedá zapomenout. Jednou jsme třeba soutěžili o to, kdo přistane blíž ke stánku s pivem – mé vítězství skončilo zbouraným stánkem.“ Na Silvestra 1984 se v Kokořínském dole konal první slet motorové sekce našich rogalistů. Byla taková zima, že Jirka Zítka byl jediný, kdo se na místo dopravil vzduchem. Jeho vytrvalá zarputilost však přece jen začala přinášet první ovoce. S Janem Vaculíkem natočili film pro KF, režisér Radúz Činčera si vybral jejich záběry pro výstavu EXPO v kanadském Vancouveru. 

EXPEDIČNÍ POSEDLOST. A tak v roce 1988, kdy si pořídili dvoumístné rogalo, opět s motorem Trabant, začali Jiří Zítka s Filipem Jenišem plánovat svou první velkou a vysněnou expedici na africké Kilimandžáro. S křídlem ochutnali pohled na snad všechny nám tehdy dostupné evropské země – od NDR přes Polsko, Maďarsko i rumunské Karpaty. Avšak když Filip Jeniš přikývl na překvapivou nabídku expedice „Tatra kolem světa“, netušil, že z téhle cesty se už nevrátí. Nevyšel ani plán s přeletem z evropského kontinentu na Island. Kromě toho jako invalidní důchodce s příjmem 1500 korun měsíčně musel Jiří Zítka řešit i nestandardními způsoby stále rostoucí náklady na svého životního koníčka. Pro jednoho Němce z bývalé NDR dokonce připravil křídlo na přelet do vysněné západní zóny, i z tohoto „kšeftu“ však pro nepříznivé podmínky nakonec sešlo.

KAMČATKA. Ani uskutečněná expedice Eko- Kamčatka 1990 neproběhla ve zrovna nejvhodnější době. Dosavadní zkušenosti, osobní kontakty a snad i nadšení pro myšlenku přivézt do Prahy odolné rostliny, schopné vegetovat ve stále se zhoršujícím životním prostředí (mimochodem 27 vzorku dodnes na tehdejší doporučení ministerstva životního prostředí zkoumá příslušný výzkumný ústav), nakonec prolomily bariéry úřadů i zdrojů. Jiří Zítka se mohl na křídle vznést mimo jiné nad pověstnou sopku Ključevskaja, která je činná dodnes a která v roce 1956 způsobila jednu z největších přírodních katastrof, při níž naštěstí nebyl zmarněn jediný život, neboť celá tato oblast je široko daleko neosídlena.

BERINGOVA ÚŽINA. Už transport letadlem AN-26 před Magadan na Čukotku naznačil, že létat v mrazivém počasí nebude žádnou selankou. Po letu z osady Lavrentěva do Anadiru rtuť teploměru ukazovala minus 43 °C. Mezinárodního přeletu z Čukotky na americký kontinent se měly zúčastnit vedle jedné české a tří ruských ještě dvě posádky z USA, ty se však riziku omrzlin různými výmluvami raději vyhnuly. Do aljašského Well su tedy 120kilometrový přelet absolvovala ve dvacetistupňovém mrazu vedle Zítkova rogala pouze ruská křídla. Tento úspěch ilustruje následující příhoda: „Hned druhý den jsem si napl ánoval samostatný let podél pobřeží do Telleru. Vítr vanoucí od moře mne ovšem odfoukl asi 20 kilometrů do vnitrozemí, dostal jsem se do mraků a vzhledem k neočekávaným turbulencím jsem nastoupal až do dvou kilometrů. Ve vzduchu jsem nepřetržitě strávil 7 hodin, a přestože měl motor Trabant spotřebu jen 4 litry na 100 kilometrů, musel jsem nouzově přistát v údolí u kempu La Gun, kde mi pomohl doplnit palivo jediný tamní obyvatel, Eskymák Alvaro. Díky odchylce jsem Teller úplně minul a po dalších dvou hodinách letu jsem přistál hned vedle boeingu na mezinárodním letišti v Nome. Říkal jsem si, že to asi nebude snadné vysvětlování, když jsem mířil do věže za obsluhujícím personálem, ale hned ve dveřích mne očekávala otázka – Gorge Zitka? – Yes, odpověděl jsem s únavou i ulehčením, že kamarádi kvůli mně obtelefonovali letiště a že tohle neplánované dobrodružství dopadlo dobře.“

HIMÁLAJ. Jsou lidé, které ani uskutečněné sny neodradí od dalších nápadů. Nám všem se otevřely hranice, těm nejschopn ějším však především možnosti naplňování jejich klukovských snů. Zákonitá náhoda svedla na Mistrovství Evropy 1992 ultralehkých letadel v Hodkovicích cesty Jiřího Zítky, Čechoameri čana Jana Béma, fotografa Daniela Šperla, kameramana Pavla Křižana a dalších, která vyústila expedicí celého týmu „Himalaya High“ na podzim 1993. Cílem nebylo nic jiného – než přeletět nejvyšší horu světa Mount Everest. V Himálaji začali létat koncem listopadu. Nebyli tam s rogalem první, a v roce 1986 zde zkoušeli létat Angličané David Cole a Simon Baker. Ani jednomu se však nepodařilo dostat výš než do šesti tisíc metrů. Bohužel však motor Bémovy mašiny Rotax 912, na jehož speciálních úpravách pro velké výšky nechal leta práce, začal po prvním přeletu z Kathmándú nepochopitelně stávkovat, v tamních podmínkách a časovém presu prakticky nešel opravit. Zbýval ovšem ještě druhý stroj, vybavený slabším motorem Rotax 532. Náhradním programem se stala velehora Ama Dablam, vysoká 6856 metrů. Soupeřem navíc bylo počasí. Západní proudění ve výškách nad pět tisíc metrů vytvářelo silné turbulence a vzdušné víry. Rok intenzívních příprav se scvrknul do 12 vymezených dní, z nichž během jediného vítr přece jen ustal: Po hodině a devíti minutách 10. listopadu 1993 vystoupal Jiří Zítka nad Ama Dablam. Na výškoměru se objevilo až 7050 metrů nad mořem. Vysněný Mount Everest byl vzdálen jen pár kilometrů, o necelé dva tisíce metrů výš. Ale to byla jen smrtící iluze, motor byl vybi čován na maximum. Z nedostatku kyslíku se v takové výšce točí hlava. Ano, mířili ještě výš, nad Everest. „Kdybyste jej přeletěli, měli jsme pro vás připravenou pokutu 25 tisíc dolarů,“ řekl později při koktejlu celé expedici náměstek ministra letectví Nepálu, pan Baskanta Upadkya. Nicméně nám patří prvenství v přeletu přes Ama Dablam i neoficiální světový rekord v nejvyšším pohoří světa, neboť Pavel Križan vystoupal až do 7150 metrů. Ale nešlo jen o rekord, létat mezi nejvyššími velehorami světa je vskutku nádherný zážitek.

 ISLAND. V loňském roce se Jiří Zítka konečně dočkal také ostrova ostrovů. Nejednalo se sice o kdysi plánovaný přelet z Evropy, ale přímo na Islandu strávil ve vzduchu přes 50 letových hodin. I tady s kamarády pořídili spoustu atraktivn ích záběrů a zažili řadu zajímavých příhod, včetně přeletu nad slovutným vulkánem Hekla či nad průrvou, kde se lámou zemské desky evropského a americk ého kontinentu.

S KŘÍDLEM NA PÓL. Na to, zda Jirku Zítku láká expedi ční létání výhradně v liduprázdných, nehostinných a mrazivých oblastech, jsem se ho záměrně neptal. Ale právě v těchto dnech se s křídlem ve finském Laponsku účastní první, zkušební etapy mezinárodní polární expedice „Křídlo a pes“ k Barentsovu moři. Jejím konečným cílem bude v zimě příštího roku severní pól naší planety, který již sice byl mnohokrát doby, přeletěn, ba i podplut. Snad inspirován pěším výkonem českého polárníka ing. Miroslava Jakeše, možná jen „cimrmanovským driftováním, spojil síly Delta klubu z Lysé nad Labem s Českou asociací sportů psích spřežení. Musím se přiznat, že i při tomto pokusu o světovou premiéru extrémní kombinace ultralehkého letadla a psího spřežení držím palce nejen Jirkovi Zítkovi. Kromě toho doufám, že se opět dočkáme unikátních záběrů z paralelního dosažení nejsevernějšího bodu Země, ale poté i z dalších světov ých štací Zítkova kouzelného křídla.

Category: 1995 / 02

Napsala JANA MICHALCOVÁ

Vikingové, nebo také Normani, je v širším etnickém smyslu označení pro germánské obyvatele Skandinávie a Dánska od osmého do poloviny jedenáctého století, neboť vlastní společné jméno ani neměli. V této době se v Evropě formovaly první raně feudální státy – u nás to byla Velká Morava, a potom počátky českého přemyslovského státu. A právě Normani, tedy „lidé ze severu, “ svými pirátskými, obchodními a dobyvačnými výpravami do tohoto vývoje často zasahovali. Hlavním cílem jejich útoků byla oblast Severního moře (Británie, Irsko, Island, Faerské ostrovy). Při svých výpravách objevili Grónsko a dokonce dopluli i k břehům Severní Ameriky daleko před Kolumbem. V severozápadní Francii obdrželi od západofranckého krále stálá sídla a dodnes se tato oblast jmenuje po nich Normandie. Podnikali výpravy i proto Arabům, Sicílii, účastnili se 1. křížové výpravy do Palestiny, dostali se i do Ruska, kde byli nazývání Varjagy a brzy zde splynuli se slovanskou aristokracií.

Normanský vévoda Vilém Dobyvatel v roce 1066 porazil Anglosasy a dobyl Anglii. Dnes připadá hlavně mladým mužům život Normanů velice romantický, zejména díky jejich typické dobrodružné povaze. Vikingy se nazývali sami, neboť vikingar znamená bojovník. Podíváme-li se však na jejich především loupeživé a dobyvačné nájezdy bez iluzí, nemůže nám uniknou, že už středověcí kronikáři je nazývali piráty. Byli vedeni válečnými králi, pouštěli se na malých dopravních lodích – nikoli válečných – podél evropských břehů do vzdálených moří, vnikali po větších řekách hluboko do vnitrozemí, plenili osady a pálili chrámy a kláštery. Některé větší čety se však usazovaly pevně na dobyté půdě a přijímajíce tamní kulturu zakládaly mocné říše. Vikingové měli pověst nejlepších mořeplavců své doby hlavně díky svým kombinovaným veslovým a plachetním lodím. Navazovaly na starší typy, které se vyvíjely řadu století. Pro všechny druhy vikinských lodí byla typická takzvaná linkerová obšívka trupu, malý ponor umožňující použití i v řekách a mělkých pobřežních vodách a dobré nautické vlastnosti. Díky historicko-dobrodružným filmům i historickým obrázkům ve slovnících a učebnicích si dokáže snad každý drsného bojovníka ze severu představit. Má špičatou železnou helmu s prodlouženým plátem kovu přes nos nebo chlupatou zvířecí kůži s obrovskými rohy přes hlavu, neustále třímá v ruce dlouhý, těžký meč a na své ploché lodi, kterou na přídi i zádi zdobí vyřezávané hlavy zvířat a příšer k zapuzení duchů, se pohybuje s rychlostí blesku. Objeví se, získá kořist a zmizí dříve než může napadená strana zorganizovat účinnou obranu.

Category: 1995 / 02

NAPSAL KAREL KÝRÚstav imunologie a mikrobiologie Těchonín je účelovým zařízením Vojenské lékařské akademie J. E. Purkyně v Hradci Králové. Získal jsem informace, že pod vedením generálmajora Vaňáska se v tomto ústavu společně se Sověty dělaly pokusy s chřipkovými viry. Jiný zdroj se dokonce zmiňoval o výrobě biologických zbraní. Je to pravda, nebo jde o české lidové pověsti a báchorky? Spojil jsem se s vojenskou lékařskou akademií a na mé dotazy byl ochoten odpovídat major doc. MUDr. Jiří Beran, který má na starosti vědecký výzkum a zahraniční styky.Pane doktore, vyráběly se nebo se ještě vyrábějí v Těchoníně biologické zbraně? Pohled na tuto problematiku je třeba uvést na pravou míru. Jestliže o někom řekneme, že vyráběl biologické zbraně, tak je to stejné přirovnání, jako byste obviňoval někoho, kdo má doma 100 g střelného prachu, z toho, že chce vystřílet pistolí Českou republiku. Když bych to porovnání dotáhl do konce, pro toho majitele střelného prachu by to znamenalo, že by si musel vyrobit nějakou linku, na které by si vyráběl kulky, a do těch kulek by dával střelný prach. A druhá věc: musel by si někde vyrobit střelnou zbraň, se kterou by střílel.Takže to, že v Těchoníně byly některé kmeny, jež mohly někomu připadat exotické, ještě neznamená, že se tam vyráběly biologické zbraně. Problém je totiž v tom, že aby něco mohlo být použito jako biologická zbraň, tak původce musí mít takové vlastnosti, které druhá strana nezná. Vezměte si třeba pseudomonádovou infekci, která je velmi rezistentní infekcí: Má genetickou informaci – musel byste část této informace vzít, vyjmout a dát tam jinou informaci – například absolutní rezistenci na všechna antibiotika. Informaci, která by vlastně syntetizovala nějakou látku, která by rychle pronikala do všech tkání a zahubovala. Nebo by měla určitou afinitu k nervové tkáni. To znamená, že máte nějaký běžný kmen a nebude to kmen pro nás relativně exotický, ale to nevadí, téměř z každého kmene nalezneme léčbu. Pak musíte dát dovnitř nějakou informaci, která by ten kmen pozměnila. Jakmile to učiníte, tak samozřejmě máte nějakého změněného původce, který by mohl být použit někdy v budoucnosti jako biologická zbraň. Ale pak ještě musíte dořešit otázky, jak je množit, jak je přenést a aplikovat.Jestliže se v určité době mluvilo o Těchoníně v souvislosti s vývojem biologických zbraní, pak je třeba vědět, že v tom ústavu nikdy nepůsobil nikdo, kdo by genové manipulace mohl dělat. Myslím si, že takových lidí je v republice málo a dali by se spočítat na prstech jedné ruky. Ale s chřipkovými viry se v Těchoníně pokusy dělaly. Tuto informaci mám z dosti spolehlivého zdroje. To je pravda. Dělaly se pokusy s chřipkovými i jinými kmeny, které se používaly jako modelové. Tady jde o tři základní proudy, které dnes existují. První proud spočívá v tom, že máte úplně běžný mikroorganismus a vy proti němu můžete velmi dobře působit antibiotiky. Antibiotikum se někde dovnitř naváže do jeho cyklu a bakterii zahubí. Pak máme viry, to jsou menší částice. Viry nejsou schopny samostatného života, čili musí napřed penetrovat někam dovnitř buňky, a tam se začnou množit a namnoží se natolik, že ta buňka praskne, a pak se dostávají ven. Čili jsou to takoví vnitrobuněční paraziti. Tedy jde o infekce, proti kterým se velmi těžko bráníme. Obdobnou je infekce HIV, která ovšem má tu nevýhodu, že tou buňkou, v které se viry množí, je právě buňka obranného systému. V tomto případě nemůžeme působit proti buňkám, protože bychom zničili celou obranyschopnost člověka.Když to shrnu a řeknu odborně, tak v Těchoníně se zkoumaly intracelulární mikroorganismy a viry a zjišťovala se možnost, jak se proti těmto infekcím bránit. Údajně působila v Těchoníně celá řada odborníků ze zemí Varšavské smlouvy? Kvůli tomu byl Těchonín napadán. Tito odborníci dělali v podstatě tytéž věci jako naši. Pracovali pořád se stejnými původci a zkoušela se tam obranyschopnost organismu. Jakým způsobem a které části imunitního systému na to reagovaly nejvíc, které by bylo možné potom nějakým způsobem stimulovat. Dnes jsou některé látky, řekněme léky, prostřednictvím kterých můžete stimulovat určité části imunitního systému. To znamená, že když někdo šel někam, kde ví, že by se setkal s touto primární infekcí, vezme si lék a tu danou část obranného systému má stimulovanou. To bylo cílem všech prací v Těchoníně, a řekl bych, že nejzajímavější pro celou českou populaci byly výzkumy v oblasti chřipky. Bohužel tyto výzkumy byly roku 1992 v Praze přerušeny obhajobou poslední části této práce. Tuto část oponoval pan profesor John a byl velmi zklamán tím, že to skončilo. Bylo to dáno tím, že tam vždy přišla řada pracovníků, kteří rozvíjeli nějaký směr a tihle hoši, kteří dělali v Těchoníně chřipku, odešli pryč, takže se ta chřipka přestala dělat. Jediný výzkum, který tam po celou dobu zůstal, byla větev tuarémie, byl to doktor Macela, který tam zůstal – pracuje tam od roku 1975. Dnes je šéfem nového ústavu mikrobiologie a imunologie a tuto část výzkumu samozřejmě vede dál. Výzkumy s intracelulárním parazitem nejsou samozřejmě zajímavé jen pro armádu, ale i pro ministerstvo zdravotnictví, pro Evropská společenství. Nechci se pouštět do moc odborných debat, ale jde o to, že můžete zjistit, že na toho intracelulárního parazita se vám vytváří protilátky v obranném systému. Doktor Macela používá systém takzvaných map, kde všechny proteiny, bílkoviny „sjede“ na mapě, nechá si je dvojdimenziálně změřit a zjistí, jakou mají přesnou velikost. To potom porovná s nějakou normou a řekne: „Tato se tady vytvořila a mohla by být pro nás zajímavá.“ Tento systém pak doktor Macela aplikoval například na diagnostiku nádorových onemocnění, koorektálního karcinomu – na to má grant ze Švýcarska. Dále by měl dělat pro Evropská společenství. Část těch projektů zpracovává pro ministerstvo zdravotnictví, čili tam se ve výzkumech stále pokračuje a nikdo ho neobviňuje z toho, že by dělal bakteriologické zbraně. Zde se jde na problém opačnou cestou. Tady se původce neměnil, zkoumala se odezva organismu a zkoumalo se, jak onu odezvu organismu vylepšit tak, aby se lidé s tím mikroorganismem vypořádali. Úplně stejně na to šli jak Sověti, tak Bulhaři, Poláci.Ovšem Poláci chtěli dělat v Těchoníně část desinfekce a deratizace, to s původním výzkumem nemělo nic společného. Mám ještě jeden argument, který jsem nikdy a nikde ještě nepoužil. Na vojenské lékařské akademii máme člověka, který je expertem pro OSN v New Yorku a který jako jeden ze tří nebo čtyř lidí z celé Evropy je vybrán a už tři roky působí jako stály člen jedné komise při OSN. Dojíždí tam dvakrát až třikrát do roka a dohlíží a vypracovává plány likvidace a kontroly biologických zbraní. Včetně kontroly výzkumu na vysokých školách a pod.Smím vědět jeho jméno? Je to vedoucí katedry epidemiologie pan profesor Špiňo, DrSc. Já si osobně myslím, že kdyby Vojenská lékařská akademie v Hradci Králové v očích světa vyráběla biologické zbraně, tak by si určitě takového experta nepozvali. Mohu vám říci na rovinu, že profesor Špiňo je člověk, který byl Američany mnohokrát prověřovaný. Těchonín patřil vždy pod vojenskou lékařskou akademii? Ne. V republice existoval Vojenský ústav hygieny a epidemiologie, takzvaný UHEM, a ten měl pod sebou Těchonín. Teprve v době, kdy vojenskou lékařskou akademii vedl pan prof. Vaňásek, Těchonín přešel ze správy UHEM pod vojenskou lékařskou akademii. To bylo, tuším, v roce 1978. V roce 1978 se Těchonín stal součástí vojenské lékařské akademie a jako takový je zastřešovaný Vojenskou lékařskou akademií, v jejímž čele je pan prof. Fusek. Ale šéfem Těchonína byl vždy jakoby jeho náměstek, a to byl dr. Propper. To znamená, že za prof. Vaňáska byl dr. Propper jeho zástupcem pro Těchonín. A ten, jak už jsme řekli, byl nestraník. Což bylo v tehdejší armádě nevídané. Když se podíváte do všech výzkumných zpráv, tak zjistíte, že dr. Propper ten směr mutací, předávání genetických informací a podobně nikdy nedělal.Byl výzkum v Těchoníně někdy kontrolován? V dubnu 1994 tam byla skupina, nevím jak bych to řekl, tajná policie, teď se to jmenuje jinak, pod vedením pana Bačínského. Byla tam i Vojenská policie a Vojenské obranné zpravodajství. Přišli do Těchonína na upozornění, že se tam něco nekalého děje. Převzali všechny zprávy z výzkumů, disky z počítačů, pan ministr vytvořil nezávislou komisi, ve které byli odborníci z armády a tito odborníci měli vše posoudit. Řekl bych, že toto jednání není do dneška uzavřené. Je to komplikované, protože pročíst ty stohy výzkumných zpráv je jistě náročné. Ale zatím se tam nenašla větička, která by dokazovala výrobu zbraní.

Category: 1995 / 02

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL: VLADIMÍR PLEŠINGER

Zažili jste někdy průvod k státnímu svátku republiky Kongo nebo Středoafrické republiky? Já ano, a můžete mi věřit, že to není žádná nuda. Před očima se vám producírují hudebníci s píšťalami a s velkými koženými bubny, do jejichž rytmu křepčí kypré polonahé tanečnice, ze strany na stranu poskakují šamani s obličeji zakrytými maskami, ukázněně pochodují děti v barevných školních uniformách. Ale ti, kteří připoutávají největší pozornost davu, se od všech ostatních liší: tváří, vlasy, sporým oděvem, bubínky, tancem a hlavně drobnou postavou. Ač jsou to krajani těch, kteří na ně fascinovaně civí na přehlídce v Brazzaville či v Bangui, jsou to pro ně exoti, které přitáhli na přehlídku misionáři odněkud z pralesa, kam je po vší té slávě zase rychle odvezou. A málokterý z těch černých Bantuů a Ubangijců, již dnes tvoří vysoce převa žující populaci obou rovníkových zemí, si uvědomí, že v Pygmejích, jak ta malé lidi nazývá okolní svět, se dívá na původní obyvatele své vlasti.

V TROPICKÉM PRALESE. Měl jsem štěstí, že se moje setkání s Pygmeji zdaleka neomezilo jen na více či méně civilizovanou skupinku tančící v slavnostním defilé. Cesta za těmi, kteří dosud nerušeně loví v hloubce rovníkov ého deštného pralesa na řece Bodingué, měla dokonce i jisté aspekty dobrodružství. Na mapě Středoafrické republiky je Bodingué jedna z modrých linek v jihozápadním cípu země, dokonale jinak pokrytém tmavozelenou barvou, kterou kartografové znázorňují deštný prales. Přestože několik mezinárodních dřevařských společností (z nichž největší byla do svého nedávného krachu slovinsk á Slovenia Bois) z něj ukrajuje kousek po kousku, shodují se laici i odborníci na tom, že tahle část rovníkového pralesa je jednou z nejkrásnějších a nejzachovalej ších na naší planetě. Bezpochyby je to tím, že k nitru pralesa tu nevedou žádné silnice a peřeje na řekách brání vstupu lodí větších než je domorodá piroga. A tak mému středoafrickému spole čníkovi Alphonsovi a mně nezbylo tenkrát – po mnohakilometrovém plahočení po takřka nesjízdné cestě, zpestřeném překonáváním několik brodů a dvěma riskantními převozy naší toyoty přes kroutící se Bodingué – nic jiného než nechat vůz v poslední vesnici a pochodovat. V té vesnici jménem Bonbana jsme přibrali průvodce, asi patnáctiletého hocha, z nepočetné bantuské etnické skupiny Pande.

Vzdálenost do pygmejského tábora nám odhadl za pomoci několika francouzských slov, které ovládal, na pouhou hodinu, ale cestovali jsme dobré tři hodiny tam a pak tři zpátky, co je v podmínkách vlhkého pralesního horka slušný výkon. Na takové cestě toho člověk moc nevidí. Stezka je uzoučká, prales hustý a vysoký tak, že skoro všude zakrývá oblohu. I za bílého dne tu při fotografování musíte často užít blesku, ale co vlastně fotografovat? Kvůli pralesním slonům jsem s sebou tahával veliký a těžký zoom, ale jeho využití bylo problematické, protože při všech třech příležitostech, kdy jsem viděl sloní stádo, se mi nedostávalo světla. Popravdě mnohem víc zvířat než v deštném pralese – včetně ptáků a opic – vidíte v savanách a v polosuchých lesích, které je lemují. Kdybych chtěl udělat inventuru živočichů spatřených cestou do Bodingué, kromě jedné zelené mamby a jedné malé antilopy by v ní byli jenom mravenci, mouchy a další hmyz. (Ještě před vjezdem do Bonbany jsme museli vyhrabávat naši toyotu z jednoho bahnitého místa, přičemž na nás přistávala doslova hejna much tse-tse. Modlil jsem se, aby mě nep íchla zrovna ta, v níž dozrávají zárodky spavé nemoci, v těchhle končinách dost běžné.)

TÁBOR TRPASLÍKŮ. Dlouho předtím, než dorazíte k pygmejskému táboru, se k vám vždycky připojí několik skoro nahatých kluk ů. Považoval jsem to za pravidlo, protože tomu při mých návštěvách nikdy nebylo jinak. Pro pygmejské uši, cvičené na každý záchvěv rodného pralesa, byl zřejmě náš pochod hlasitější než průchod stá- da slonů. Prales se otevřel do mýtiny, na níž stálo bez zjevného řádu na dvacet chýší, připomínajících eskymácké iglú, ale konstruovaných z listů a větví palem, svázaných lianami. U chýší seděly ženy s dětmi, zatímco několik mužů, kteří zrovna nebyli na lovu, nám vyšlo v ústrety. Oblek všech byl velice jednoduch ý: lýková šňůrka ovázaná okolo beder, z níž visel vpředu i vzadu kus látky nebo palmových vláken, zakrývající rozkrok a část zadku. Dva muži měli trenýrky a otrhané košile, svědčící o styku s okolním světem. Zato pár dívek v pubertálním věku bylo takřka nahých – až na malinkou roušku, kryjící pohlaví. Všichni do jednoho byli bosi. Co dělá běloch, který není profesion álním etnografem, v pygmejském táboře? Tady v pralese jsme oficiálně neměl nic na práci; považoval jsem návštěvu za by-product, protože jsem jel studovat dva teplé prameny vyvěrající u Bonbany. Daroval jsem tedy pygmejským mužům oba pytlíky soli, které jsme pro ten účel s sebou táhli, a za jejich asistence jsem se jal prolézat tábor a fotografovat. Věděl jsem však, že i bez daru bych se tu mohl pohybovat jako doma, protože Pygmejům na rozdíl od ostatní středoafrick é populace nevadí kamera a jsou na návštěvníky vyloženě přívětiví.

Pro sebe jsem si tuhle pygmejskou vstřícnost definoval jako „noblesní zvědavost“. Souvisí to s tím, že na celé zeměkouli snad není pacifičtější lidské skupiny než jsou tito pralesní minilidé, jejichž výška zřídka přesahuje 150 centimetrů. Pygmejové neznají pojem „válka „, protože neválčí – ani mezi sebou, ani se svými sousedy. Zdaleka nejkrvela čnějším aktem v jejich životě je lov velkých zvířat jako jsou slon, antilopa bongo nebo žirafovité okapi, žijící však pouze v Zairu. Závislost na lovu a sběru je nutí občas měnit tábor: jsou to vlastně pralesní kočovníci a používat pro jejich sídla pojmu „vesnice“ by bylo chybou. Jejich dříve daleko převažující způsob lovu – do sítí a pastí – naráží dnes tam, kde může být kontrolován úřady, na zákazy; ale že by se některý úředník pravidelně vydával na kontrolu z dalekého Bangui někam na Bodingué, mi připadá naprosto iluzorní. Proto jsem sem také putoval: chtěl jsem vidět Pygmeje co nejméně ovlivněné okolní afroevropskou civilizací. Sami Pygmejové si říkají úplně jinak: Aka, Bajaka, Bambuti, Bafvaguda, Efe. Vlastní řeč přizpůsobili do té míry okolním bantuským kmenům, že ji vlastně ztratili; zato se perfektně domluví se svými většími černými sousedy. Slovo Pygmej, přijaté pro ně celým světem, vzniklo z řeckého pygmáios, „velký jako pěst“. O trpaslících kdesi na dalekém jihu psal už Homér v Iliadě, ale první psané zprávy o nich jsou ještě starší. Zmiňují se o nich kronikáři šesté dynastie egyptských faraónů, vládnoucí dva tisíce let před novým letopočtem. Zdá se, že mít trpaslíka na královském dvoře patřilo tehdy k vladařským rozmarům. Tenkrát sahal deštný prales bezpochyby daleké víc na sever než dnes. Na detailnější zprávy o pralesních Pygmejích však vzdělaná část lidstva musela čekat až do devaten áctého století. V roce 1860 je popsal Francouz Du Chaillu v dnešním Gabonu a o deset let později se Němec Schweinfurth pokusil přivézt jednoho Pygmeje do Evropy, ten však podlehl dyzentérii ještě před odjezdem z Afriky. Pravým průkopníkem mezi badateli o Pygmejích se stal Čech Pavel Šebesta (1887 až 1967), který strávil dlouhé měsíce mezi východními Pygmeji v dnešním Zairu na řece Ituri. Při svém dvojím výročí v roce 1987 byl ve světě tento kněz, vědec a dobrodruh slaven, žel, jako Rakušan.

JINÍ NEBO OŠKLIVÍ? „Ti jsou ale oškliví,“ byla běžná reakce lidí, jimž jsem ukazoval své portréty Pygmejů. Podle současných bělošských kritérií by se opravdu mezi nimi mnoho krasavců nenašlo, i když mladým dívkám před prvními porody nelze upřít jistou lepost a křehkost. Charakteristický je pro všechny Pygmeje velmi široký noc a jemn ější rty, než jaké mívají černoši. Ve srovn ání s bantuskými černochy vyniknou i větší boltce. Pleť není vysloveně černá a kojenci jsou navíc o hodně světlejší než rodiče. Krásy logicky ubývá s věkem a některé stařeny můžou působit – opět se odvolávám na evropská měřítka – až odpudivě. Jejich stáří přitom nemusí být nijak metuzalémské: v pralese se stárne rychle a takových sedm osm porodů by poznamenalo i pěstovanou ženu. Podle toho, jak jsou vzdáleni od svého původního způsobu života, rozdě- lil jsem si středoafrické Pygmeje do pěti skupin. První jsou ti, které ještě civilizace nevtáhla do svých spárů a kteří žijí tak, jako jejich předkové po mnoho generací. Jejich přežití v éře čipů a kosmických letů je závislé pouze na tom, jak rychle bude mizet deštný prales. Ty z Bodingué sem řadím i za to, že žádný z nich na mně nechtěl cigaretu – což je ze všech civilizačních nešvarů ten, jemuž Pygmejové podléhají nejsnadněji. Druzí jsou ti z okrajů pralesa. Mají pravidelný styk s okolními černošskými vesnicemi, ale nepřijali dosud jejich sedent ární způsob života. Na rozdíl od prvních znají cenu peněz. Znají i bělochy.

U skupiny na řece Lobaye jsem zastihl americkou muzikoložku, která se pokou- šela žít pygmejským způsobem, aby mohla sepsat knihu o pygmejské hudbě. Ta je i v africkém kontextu zcela zvláštní, polyfonní, a stala se v poslední době určitou módou. Nástroje – bubny, flétny a jakési harfičky – přijali v minulých generac ích Pygmejové od Bantuů. Třetí žijí na misiích nebo okolo nich. Misionáři dbají na to, aby se nem íchali s vesničany – nikoli snad z etnologických, ale z etických důvodů, jak bude vysvětleno později. Odtud vze- šlo několik pygmejských vzdělanců. Sám jsem na misii u dřevařského závodu SCAD na konžské hranici objevil dva dokonale gramotné francouzsky mluvící mladíky. Z této misie pocházejí určitě takřka všechny fotografie a články o Pygmej ích, které čas od času zaplňují francouzské magazíny. Z hlavního města Bangui je sem pouhých 150 kilometrů a dřevaři sem postavili slušnou cestu. K velké a oprávněné nelibosti sester se misie SCAD stává víc a víc turistickou atrakcí stylu: „Přijeli jste na dovolenou do Středoafrické republiky? Tak to si musíte vyfotit trpaslíky ve SCADU! A Pygmejové, sestrami vedení k pokoře a skromnosti, jsou učenliví. Sotva se objeví auto, hned je jimi obklopeno: „Cigarettes! Largent! “ Čtvrtí jsou Pygmejové zbavení pralesa – ale ne zcela.

Usadili se ve vesnicích černochů různých bantuských a ubangijských kmenů a žijí tam v koloniích. Udělat z nich však zemědělce je skoro stejně těžké, jako přinutit jejich děti k pravidelné školní docházce. Vyvinuli si proto zvláštní způsob existence. V obdobích, kdy dá blízký prales dostatek potravy (třeba když se v srpnu vylíhnou housenky) zmizí z vesnice živí se jako jejich pralesní příbuzní. Když je však pralesní menu méně dostupné, jdou a dobrovolně slouží svým velkým černým sousedům, a to za pouhou stravu. Jeto otrokářství? Ano i ne. V každém případě jsou pro černochy pracovní silou, za níž neutratí ani frank a s níž můžou počítat dopředu, protože období pralesní nouze i hojnosti jsou periodická. Pátá skupina jsou Pygmeji pouze zčásti, protože mají smíšenou černošskopygmejskou krev. Etnicky čistých Pygmejů se odhaduje na 175 tisíc, zatímco pro míšence jsem nikde žádný odhad nenašel. V některých vesnicích ve středoafrick ých prefekturách Lobaye a Sangha vysloveně převažují, a protože o zairsk ých míšencích psal páter Šebesta už před sedmdesáti lety, troufám si tvrdit, že je jich dnes nejméně stejně jako těch nesmíšených. Přizpůsobili se farmářskému životu černochů, za něž se ostatně sami považují. Se zcela zvláštním případem míšení jsem se setkal ve vesnici sedentarizovaných Pygmejů jménem Mano.

Usadil se tam podivínský Francouz, který si vzal Pygmejku a měl s ní, v době když jsem s ním mluvil, jediné dítě přišlé na svět císařským řezem. Příchodu mužů z lovu jsem se na Bodingué nedočkal, protože jsme museli spěchat za světla zpátky do Bonbany. I když vím, že pravděpodobně neulovili zrovna slona, velice jsem předčasného odchodu litoval. Čas však utíkal a z hloubky lesa přicházely pouze ženy s charakteristickými košíky, připevněnými na popruhu přetaženém přes čelo. Košíky byly plné polen značné síly, nicméně však nalámané rukama, protože ženy neměly žádný nástroj. Dva muži se sítěmi sice nakonec přišli, ale bez úlovku. Co budou mít dnes k večeři? Mravence, termity, červy, nebo houby a výhonky s divokým medem, jehož sběr je doménou chlapců?

ROGHIHO DENÍK. Za pár dní nato, co jsem se rozloučil s Pygmeji na Bodingué, jsem se vrátil do Bangui. Čekala mě tam obálka s dvacet let starým časopisem 100+1, k němuž mi syn připsal několik slov: „Tati, tohle staré číslo jsme vyhrabal u dědy na půdě. Našel jsem tam něco, co by tě mohl zajímat.“ To, co Honza našel, byl článek přeložený z italských pramenů, který byl vlastně výňatkem z deníku novináře a etnografa Gianni Roghiho. Ten se kdysi vypravil s několika společníky k Pygmejům – na Bodingué! „Jsme evidentně první bílí lidé, které tito trpaslíci kdy spatřili,“ poznamenal si Roghi. Deník končil 3. března 1967, v den, kdy byl Roghi smrtelně zraněn poblíž obcí Bonbana a Ndelé podrážděným pralesním slonem. Stalo se to více než pravděpodobně na téže stezce, po které jsme před pár dny cestovali k pygmejskému táboru. Týden po svém zranění vydechl nešťastný badatel naposled v banguijské nemocnici. Nikdy jsem nezažil podobnou ná- hodu. O ten článek jsem si nepsal (nevěděl jsem o jeho existenci),ani Honza nemohl tušit, že se vypravuji na Bodingué. Měl v tom snad prsty nějaký pygmejský šaman, takový, jaké si farmáři (i bílí!) ve střední Africe zvou, aby jim přivolal déšť?

Category: 1995 / 02

Něrpičija je nejdůležitější strategickou základnou Ruska. Tiše v ní odpočívá šest obřích jaderných ponorek Tajfun. Ale největší jaderné nebezpečí je vzdáleno pouhý jeden kilometr od základny: Je to úložiště jaderného odpadu Andrejevka. Uranové tyče z vyhořelých jaderných reaktorů jsou tu naskládány těsně jedna vedle druhé. V roce 1987, rok po katastrofě v Černobylu, byla Andrejevka na pokraji havárie. Uskladněné vyhořelé palivo se začalo nebezpečně zahřívat a nehodě na úložišti bylo zabráněno tím, že několik mužů radioaktivní uranové tyče holýma rukama přerovnalo. Odvrácení jaderné katastrofy bylo zamlčeno: Státní tajemství

NĚRPIČIJA. Leží v Kolském zálivu na severním pobřeží poloostrova Kola blízko finských hranic. Je obklopena 200 čtverečních kilometrů bezpečnostní zóny s trojitou kontrolou. Na základně Něrpičija je umístěno nejméně 70 % jaderného potenciálu ruského námořnictva, což je zhruba jedna třetina ruských nukleárních zbraní vůbec. V roce 1976 schválil Leonid Brežněv strategický program Tajfun, jehož základem bylo umístění obrovské ničivé síly na pohybujících se podmořských základnách. V období 1980 až 1989 bylo postaveno šest obřích (171 metrů dlouhých a 24 metrů vysokých) jaderných ponorek Tajfun, každá o výtlaku 25 tisíc tun. Tyto ponorky nemají obdobu v žádném typu, které užívá NATO. Tajfun je například dvakrát tak velký jako americká jaderná ponorka Ohio. Na palubě tajfunu obsluhuje stopadesátičlenná posádka dvacet bojových raket s jadernými hlavicemi. Poháněn je dvěma jadernými reaktory. Na Něrpičiji bydlí celkem 25 tisíc lidí. V počtu jsou zahrnuty i rodiny důstojníků, pracujících na základně, na ponorkách nebo v podzemních bunkrech základny. Pro okolní svět tito lidé neexistují, jejich jména jsou zapsána pouze ve zvláštních kartotékách. Žijí zde v atmosféře jaderné války po celou dobu uplynulých 30 let a skutečný jaderný konflikt by sotva změnil způsob jejich života. Anatolij Tisecký je kapitán nejnovějšího tajfunu (postaveného v roce 1989) a absolvoval již pět plaveb v oblasti Severního pólu. Říká, že trup jeho ponorky je vyroben z titanové slitiny, což jí umožňuje při vynořování na povrch prolomit led o tloušťce až šest metrů. Podle ministra obrany je nejlepším z velitelů ruského ponorkového loďstva. Dostává plat kolem 100 tisíc rublů (150 USD). Pro srovnání, důstojník má plat 60 tisíc rublů (80 USD) měsíčně a řadový námořník tisíc rublů (1,5 USD). Tiseckého žena Irena a jejich dvě dcery také žijí na základně.

NEJVĚTŠÍ PROBLÉM RUSKÉ ARMÁDY. Velký počet jaderných ponorek nemůže ruské námořnictvo dále používat, protože jejich reaktory jsou již příliš dlouho v provozu. Jejich oprava by vyžadovala vyjmutí reaktorů z ponorek, odstranění tyčí uranu a jejich uložení na bezpečnou skládku. Ale armáda dnes na tyto operace nemá prostředky technické, ani finanční. Navíc skládka jaderného odpadu Andrejevka je přeplněná. Proto budou muset být pohřbeny celé radioaktivní vraky ponorek. Ale kde a za jaké peníze? Armáda zatím udržuje 58 vysloužilých ponorek s jadernými reaktory v chodu nedaleko přístavu. Jinými slovy, 58 potenciálních Černobylů v místě, kde je soustředěno největší množství strategických jaderných zbraní nejen v Rusku, ale také na světě. Mohutná, třípásmová ostraha tohoto komplexu tedy neznamená pouze ochranu proti zvídavým pohledům, vždyť práce na základně je nebezpečná i nejbližšímu okolí. Zařízení je zchátralé, potřebnou bezpečnost nezaručuje. Například když se ponorka připravuje k plavbě, je potřeba umístit bojové jaderné hlavice na ponorku. V roce 1991 se utrhlo zkorodované lano jeřábu zrovna při přemisťování jaderné hlavice, ta spadla a bouchla si přímo o kovový trup ponorky. Situaci dokresluje jeden z členů posádky: „Vůbec nám nezáleží na tom, kolik zbraní bude fungovat v případě konfliktu a kolik jich exploduje před našimi zraky při jejich vypuštění. Nikdo je nikdy důkladně nekontroloval, dosud jsme pouze kontrolovali tři strategické střely. Dvě z nich byly v pořádku, třetí se vznítila na ponorce. Naštěstí to bylo při cvičení a na palubě nebyla žádná jaderná hlavice. „

ANDREJEVKA Tato skládka jaderného odpadu (jeden kilometr od základny Něrpičija) byla vybudována již v roce 1958. Dnes je ve stavu, kdy nepřijímá. Je v ní nashromážděno radioaktivní haraburdí (vyčerpané tyče uranu, reaktorová voda atd.) z nejméně stovky jaderných reaktorů. Tyče jsou uloženy těsně jedna vedle druhé a voda, ve které jsou ponořeny, uniká mnoha trhlinami z chátrajícího zařízení. Nejsou prostředky na dostatečnou údržbu. Tato koncentrace radioaktivního odpadu je proto stále ve stavu možného přehřátí a následující exploze. V roce 1987 bylo nehodě na úložišti Andrejevka zabráněno v poslední chvíli jenom tím, že několik mužů bylo posláno do skladu, aby tyče přerovnali holýma rukama. V Andrejevce žije 40 důstojníků a 150 vojáků. Musí pracovat za jednoduchých podmínek bez přiměřené ochrany: žádné oblečení, chránící proti radiaci, ale obyčejný bavlněný pracovní oblek. Přesto jejich detektory radiace ukazují stále normální úroveň ozáření. Nejvyšší důstojníci ale znají pravý stav věcí. Tyto detektory jsou rozdávány vojákům prý jako psychologická „podpora“, jsou vyrobeny tak, aby nikdy neukázaly ozáření nad limit. Muži na Andrejevce ale nemají jiné volby. Opustit toto místo je zakázáno.

Category: 1995 / 02

Napsal: Libor MichalecTady před rokem upadlo letadlo. Třicet lidí bylo mrtvých, ukazují mužici z kamazu na širokou pláň. „A minulý týden tu spadlo další letadlo. Vojenské. Asi dva kilometry od nás. Přesně v 11.45 se to stalo,“ říká Kolja. „Právě jsme si sedli ke svačině a byla to rána, že stakany na stole nadskočily. Země se otřásla. Nejdřív jsme mysleli, že se utrhla sněhová převěj ze střechy hangáru, ale pak se začaly slétat vrtulníky. Chcete se tam podívat?“ „Teple se oblékněte, včera bylo třicet pod nulou,“ varuje nás Kolja a souk á se do tlustého kožichu. Navlékáme na sebe všechno, co máme a vyrážíme na vůz Kamaz, který každý den odváží čtyřčlennou partu do práce na pile v nedaleké vesničce Kristianskoje.Mráz při každém nadechnutí udeří do plic jako tlaková vlna, skrz slabou lyžařskou čepici svírá lebku mrazivá obruč. Naštěstí jsme brzy na místě, na rohu nenápadné tverské uličky. „Ještě tu nejsme všichni, počkáme,“ říká Kolja a vede nás do nějaké zašlé budovy. Kolja si tam s Jurijem, mužikem s hrubou červenou tváří, dá dvoudecku vína a už po metrové pneumatice lezeme do útrob vozidla vojensky zelené barvy. Kamaz drkotá po silnici, která brzy přechází v polní cestu. „Já mám dobrou práci,“ říká Kolja a je to první Rus, který se nestydí sám za sebe. „Pořád jsem v lese, jsou tu losi, medvědi, dvakrát nám v hangáru přeběhl hranostaj. Kdyby nebyl takovýhle mráz, mohli jsme na ryby. Stačí zalovit sítí a máte jich. V kamazu je relativně teplo, za okny ubíhá široká bílá Rus. Asi třicet kilometrů za městem vjíždíme mezi dřevěné domky vesničky Kristianskoje. Kdysi tu prý byl velký progresivní sovchoz, dnes jenom živoří. Opuštěný dům s vymlácenými okny měl být socialistickou školou, na dřevěné boudě sovchozní pily stojí dřevoobráběcí mašina, která ještě pamatuje posledního cara Nikolajenku z roku 1917, jak říká Kolja.Lidé odsud utíkají do měst, vesnice pomalu vymírají. „Když sem půjdete pracovat, dostanete třípokojový byt a za tři roky bude váš. Stejně tak kamaz, kterým jsme přijeli, dostal po třech letech jeho šofér. A teď s ním vydělává 36 000 rublů denně. Já beru 85 000 rublů za měsíc,“ říká Kolja. „Joj, dneska podnikaví lidé můžou být přes noc milionáři. Ale já nejsem podnikavý.“ Vzhledem k tomu, že v sovchozu platí 15-20 000 rublů měsíčně, nikdo se do prázdných bytů nehrne. Měsíční plat se rovná 3-4 butylkám vodky. Pokud ovšem ten plat mužici vůbec dostanou, mzda za prosinec se nějak opozdila“DAVAJ MACHORKU. Kolja pracuje u modernější pily pod plechovým hangárem. „Něco se tu porouchalo,“ říká, „nemůžeme dělat.“ Mužici se ani nepřevlékají do vaťáků a sedí v malé, elektricky špatně vytápěné buňce. Kolja se ale převléká a balí holé nohy do onucí. „Jak nás to učili na vojně,“ povídá, ale druhou onuci nemůže najít, tak místo ní používá hadr. Usedají na dřevěnou lavici okolo umakartového stolu. „Davaj machorku,“ říká Jurij. Kolja utrhne cíp novin, z igelitového pytlíku na stole odsype domácí tabák a ukroutí v prstech šišaté cigáro. Konec pak vzplane vysokým plamenem, on párkrát zabafá a místnost se naplní štiplavým kouřem. Andrej ubalí z novin „kozí nohu“, kornout, který v polovině přelomí a nap ěchuje tabákem jako dýmku. Ostatní mužici se zahřívají nad ohněm z odřezků uprostřed haly. Ptám se, jak to bylo s tím letadlem. HAVÁRIE. Andrej byl první, kdo havárii viděl. „Obrovské nákladní letadlo,“ vypráví, „utrhlo stromy a udělalo v lese polom. Kabina se utrhla, křídla ještě táhla za sebou po zemi. Sedm lidí bylo mrtvých, tři to přežili.“ Prý se kufr s pěti milióny rublu rozsypal po zemi. Nevím, co je už legenda a co ještě pravda. „Přišel jsem k troskám – ležely tam mrtvoly – otevírám nějaký kufr, a tam samé pení- ze,“ opakuje. „Můžeme se tam podívat?“ Kamaz je na místě katastrofy za pár minut po rozhrkané polní cestě. Prohledáváme víc než stometrový úsek čerstvé paseky, kde je půda viditelně přeorána vzhůru nohama. Ze sněhu trčí kabely s obnaženými dráty, plechové i umělohmotné úlomky většinou v šedozelené barvě se povalují všude kolem. „Támhle odtud letělo,“ ukazuje Andrej stranu, kde je alej stromů přervána průrvou. „Rychle to zavřeli a nikdo sem pak nesměl,“ říká. „Co neodvezli, buldozer zahrnul.“ Vracíme se na pilu.MRÁZ. Těžko popsat extrémní mráz. „Třicet pod nulou – to není nic,“ vychloubá se Andrej, „jednu zimu tu bylo čtyřicet pět pod nulou, všechny jabloně mi pomrzly. Takový pěkný sad to byl.“ Když vidí, jak pořád podupávám, nabízí, že mi prodá válenky. Za pět tisíc rublů. „Ve městě jsou dražší,“ říká. „Da, vot tak,“ dosvědčili mužici. „Když potřebuješ vodku, na peníze se neohlížíš.“ Vydali jsme se pro válenky, báječnou obuv do ruských mrazů, úzkou pěšinou prošlápnutou v promrzlém metrovém sněhu. „Žiju sám,“ rozhovořil se cestou vesničan. „Jenom s rodiči. Žena ode mě utekla.“ Směřoval k prosté dřevěné chaloupce. Vešli jsme dovnitř a pod nohy se mi zapletly slepice. „Vot kak my živjom, v mjéstě s kuricej,“ řekl. Chalupou se ozývalo kdákání. Došli jsme do kuchyně, zahulákal na osmdes átiletou stařenu, ať přinese válenky. Pustila se do něj i s dědou, že všechno propije a ještě jim našlape ve světnici. Nakonec pro ně šel sám. Byly vysoké, černé, na prst tlusté a báječně teplé.PADESÁT GRAMŮ. Když jsem se vrátil do buňky, jeden z pracovní čtyřky už spal. Buňkou se šířily alkoholové výpary. Mužici měli někde zašitou litrovku s devadesátiprocentním lihem, který ředí vodou. Je to nejnovější a nejlevnější ruský hit. Dodávají to ze Západu a říkají tomu spirit. Nepracoval samozřejmě nikdo. Do svačiny jsme se zbývajícími mužiky vypili po padesáti gramech spiritu z jednoho umělohmotného kalíšku od termosky. K obědu dal na prostřené noviny do placu, co kdo měl a bral si, co chtěl. Pár kousků ryby, něco špeku, salám, několik krajíčků veky a černého chleba. A otevřela se vodka. Kolja naléval dvoudecové panáky a jeden za druhým jsme je polykali jako vodu. Za několik minut byla litrovka prázdná. U druhé jsou už mužici brunátní v obličeji. Andrej se prostě svalil na lavici a spí, další spadl z metrového žebříku, když se drápal do maringotky. Najednou chápu, proč se musí v ruských továrnách každé ráno foukat do balónku.NAČÁLNIK. Ve dvě hodiny rozrazil Saša ocelové dveře maringotky: „Načálnik jede!“ Ještě před chvílí zborcené osoby se převlékají do pracovního a předstírají pracovní zápal. Mladý a energický mistr to tu nemá jednoduché. Hází na stůl nějaké ozubené kolo a říká, že za chvíli musí všechno fungovat. Spáč se probouzí a obličej má neskutečně rudý, jen kolem nosu a očí přechází do běla. Neuvěřitelně rychle vystřízliví a odchází k pile, dokud se ozývá hektický mistr ův hlas. Zůstávám v buňce sám, až za chvíli se vrací Kolja. „Měl byste tam jít, abyste neměl problémy.“ Kolja říká něco o tom, že mistra poslal do chuje a provází slova výmluvným gestem. Po půl hodině stroj konečně začíná pracovat. Mistr naskočí do auta a odjíždí pryč. „No co,“ mrknou na sebe mužici. „Dneska už nepřijede. A stejně za chvíli jdeme domů.“ Dorážejí v buňce butylku, kterou jsme jim koupili. Je to moc na ně i na nás. Nějak se nasoukáme do kamazu, teplo uvnitř dílem uspává a dílem probouzí k životu alkohol v útrobách. Venku se rychle setmělo a postupně všichni usínají. V Tveru zjišťuji, že mistr náš kamaz celou dobu sledoval svým autem. Teď pomáhá nejtěžším případům, aby z kamazu neskočili přímo po hlavě. Jeden z party jde s námi a Koljou a po cestě koupíme ještě jednu láhev vodky. Poslední hodiny po návratu si nikdo z nás nepamatuje. Až ráno se probouzíme oblečení a s těžkou hlavou. Na Rusi začíná nový mrazivý den.ZPRÁVA Z TISKU ITAR-TASS – Ještě jedna tragédie, druhá od začátku tohoto roku, se stala na Severním flotu. „Při zachode na posadku vo vremja plavnovo poleta poterpěl katastrofu protivolodočnyj samolet IL-38.“ Posádka v počtu sedmi lidí zahynula. Příčiny katastrofy zkoumá speciální komise služby bezpečnosti ministerstva obrany Ruské federace. „

Pin It on Pinterest

Shares
Share This