Category: 1995 / 03

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL

JOSEF SLOUP

„Tak už si proboha vzpomeň, kde ten Ado bydlí,“ říkám nevrlým hlasem Jardovi. „To snad není možné, že si to za těch několik týdnů zapomněl.“ „Tady do té hospůdky jsme chodili na pivo, to si pamatuji určitě,“ odpovídá Jarda a ukazuje na dům s velkým rozšklebeným otvorem ve zdi a rozbitými okny. „Přes tenhle most jsme taky jezdili.“ „Vždyť už přes něj jedeme alespoň popáté. Pojď, zajedeme do toho rádia, tam nám snad poradí. Říkal jsi, že jsi tam s Adou několikrát byl.“

Bloudíme rozbombardovaným městem Konjic už asi hodinu a tma je pomalu na spadnutí. silnice je samá díra po dělostřeleckých granátech, domy jsou bez střech a zdi nesou stopy důlků po kulometné střelbě. Před rozbitým, rozstříleným barákem, obloženým jako obrovitý sendvič železnými traverzami, si hraje několik dětí. Štíhlý minaret, připomínající peň obrovitého stromu, je přeťat jakoby úderem mohutné sekery. Socha ženy v parku má prostřílenou hlavu a hrudník a paprsky zapadajícího slunce vytvářejí v jejím stínu mozaiku řešeta. Kolem domů na sídlišti jsou vysoké hromady úhledně naskládaného dřeva. Zastavujeme před jednopatrovým, nepříliš velkým objektem, provizorního sídla místní televize a rádia. Hlídce u vchodu ukazujeme průkazy UNPROFOR a za chvíli vychází několik mladých lidí. Překvapeně ale srdečně se vítají s Jardou. V malé, zakouřené místnosti se tísní několik dívek. Na policích jsou hromady nedbale uložených papírů. Jediné okno je až téměř po vršek oblo ženo pytli písku. U stropu bliká slabá žárovka. Asi po půl hodině přichází Ado. Osmnáctiletý výmluvný mladík, plný energie. Za těch několik týdnů bojů si už užil svoje. Průstřel hrudníku a střepina granátu ve stehně pravé nohy. Odjíždíme až za tmy. Vyjíždíme z hlavní silnice a po ošklivé, přívaly vody rozryté, kamenité cestě, která připomíná koryto divokého potoka, jedeme do neuvěřitelně strmého kopce. Favoritu se několikrát protočí zadní kola. Pak přece jen zabere a začne se na jedni čku šplhat nahoru. Mírně mrholí a kužele potkávacích světel osvětluj í rozbité střechy přilehlých domků a koruny stromů. Z protějšího svahu se ozve kulometná dávka a za chvíli po ní druhá, třetí. „Nemám raději zhasnout světla? Snad bychom nebudili takovou pozornost, “ ptám se Ada přiškrceným hla sem. „Není třeba,“ ledabyle poznamená. Je to na druhé straně řeky. Skrze stromy je na nás špatně vidět. Nechají nás na pokoji.“ Asi po kilometru strastiplné cesty zastavujeme před bytelným cihlovým domem. Okna jsou zabedněná silnými fošnami.

V MUSLIMSKÉ RODINĚ. Uvnitř nás vítá paní Duranovičová. Se stužkou ve vlasech, vyšívanou halenkou, dlouhou černou sukní a muslimskými rysy mi připomíná Turkyni. „Tak, Jaroslave, jak se máte? Kde jste nechal Petra? Jak to, že s vámi nepřijel?“ valí se z jejích úst vodopád otázek. „Posaďte se přece. Hned vám udělám kafe!“ „Kde máte muže?“ přerušuje Jaroslav její výřečnost. „Je ještě v práci. Nikdy nevím, kdy se vrátí. To víte, válka. Za tři týdny nám rozbili celé město. Sousedovi urazili komín a rozbili střechu. No, zaplať bůh. Nám se to dosud vyhnulo.“ Trochu mě zatrnulo při tom pomyšlení. Mluvila tak věcně, bez vzrušení v hlase, jako by popisovala včerejší bouřku. Voda na sporáku se začala vařit a na stole se objevily jako náprstky vypadající kávové koflíky, do kterých paní Duranovičová kávovou lžičkou obřadně nalévala již spařenou kávu. Po místnosti se rozlila příjemná, silná vůně. Po půl hodině se objevuje ve dveřích pan Avdír Duranovič. Mocně nám tiskne ruku a po několika koflících kávy se rozpovídá. „Mám problémy se včelami. Před válkou jsem měl čtyřicet úlů. Zbylo mně jich jen dvanáct. Všechno teď sladíme medem. Cukr je drahý a doba je zlá. Včel ubývá. Nemám pro ně léky. Pomalu nic se nedá koupit ani za velké peníze. Mám strach, že mi včely nevydrží přes zimu. Medu máme sice dostatek, ale musíme ho prodávat. Chodíme do práce, ale výplatu nedostáváme. Každý se živí, jak umí. Někdo má krávu nebo kozu a k tomu zahradu. Stromů je kolem plno, a tak máme čím topit. Po deváté hodině vtrhne do místnosti v maskáčovém stejnokroji syn Elvír, který slouží ve výcvikovém středisku branců se svým kamarádem z první linie.

VOJÁCI. „Jak dlouho se zdržíte? Vy chcete do Sarajeva? Tam nejezděte. Na příjezdových cestách se neustále střílí. Je tam spousta četníků,“ chrlí ze sebe Elvír. „Taky bych tam potřeboval. Vyřídit si vízum do Chorvatska,“ přidal se Ado. „Ale nechtěl bych jim padnout do rukou. Z toho bych se živý nedostal,“ svírá se mu hrdlo a v jeho očích je vidět úzkost. „To já bych se jen tak nedal,“ říká sebejistě Elvírův přítel. Bere do rukou pomyslný samopal a z jeho úst se pokojem ozve řinčivé „ratata, ratata „. Tvář se mu zkřiví nenávistí.  „Máme s nimi skoro každý den nějakou přestřelku,“ pokračuje udýchaně. „Pamatuješ Zlatka?“ obrátí se na Elvíra. „Chodili jsme spolu do školy. Víš, ten blonďatej, vytáhlej frajer. Tak ten je na druhý straně. Jeden z nás to odnese. No vlastně možná oba,“ rezignovaně končí.

PALE. Po několika dnech sedíme naproti sympatické, dvacetileté Táně, která pracuje v srbském press centru v Pale. Venku je už plno sněhu a teplota klesla pod nulu. Tánin otec sedící na dřevěném štokrli, co chvíli přihodí do kamen polínko a pryskyřičná kůra třaskavě popraskává. Malým obývacím pokojem se šíří příjemné teplo. Nálada v místnosti je však na bodu mrazu. V noci na dnešek došlo u hory Ingman k prolomení bezpečnostního pásma UNPROFOR a bosenské jednotky zastřelily dvacet srbských vojáků, mezi nimi i čtyři zdravotní sestry. Srbská televize neustále opakovala detailní záběry povražděných mužů a žen. „Všichni nás neustále napadají, že jenom my pácháme válečné zločiny ale jste sami svědky, že se tak děje i na druhé straně,“ povídá rozhořčeným hlasem Tánin otec. Rukou si prohrábne řídké, šedivé vlasy. Ve svých čtyřiceti pěti letech vypadá na šedesát. Čajník na rozpálených plátech kamen začne monotónně hvízdat a Táňa rozlévá vroucí vodu do připravených hrníčků. „Nemáme cukr, snad vám to nebude vadit,“ stydlivě se omlouvá. „Je moc drahý. Od května jsme nedostali výplatu. Děláme deset hodin denně a když občas dostaneme nějaké peníze, tak to není ani na chleba. Žijeme z toho, co dá zahrada. Máme kozu na mléko. Ale jak to bude v zimě, si neumím představit.“ „Před válkou jsem jako reportér sarajevského rádia projel celou Jugoslávii,“ rozpovídal se opět Tánin otec. „Znám každý kout této nádherné země. Mám přátele v kdejakém městě i vesnici. Mezi Chorvaty, Muslimy i Slovinci. Nedávno jsem dělal reportáž z Bihače. Přijel jsem tam jako uprchlík. Bez magnetofonu, novinářského průkazu i pasu. To všechno mohlo být inkriminující. Využil jsem svých známostí a šel přes hory. Trvalo mně to dva měsíce, ale stálo to za to. Všichni se přejeme, aby tahle mizerná válka už skončila. Ale konec je v nedohlednu. Kdykoli je naděje, že se to nějak vyřeší, něco nepředpokládaného se stane. A nevinní lidé pořád umírají.“ Oheň v kamnech pomalu skomírá a ručička nástěnných hodin se blíží k desáté. „Pokoj máte už připravený, jestli chcete jít spát. Koupelna je támhle. Ale neteče teplá voda,“ říká Táňa.

BRAŤJA. „Braťja, eto náši, druzjá, ruskije, “ sděluje nadšeně srbská bábinka své kolegyni, když je kousek za Pale bereme do Sarajeva. Všichni zde stopují. Veřejná doprava neexistuje. V hlase cítím vzrušení a radost. „Nech ji při tom,“ syknu česky na Jardu. Dny napětí ještě neskončily a nemáme moc chuti pouštět se do rozhovoru. Bábinka si však vystačí sama. „Támhle jsem bydlela,“ ukazuje rukou na pahorek, který se před námi objevil v mlžném ranním oparu. „Pak mně rozstříleli dům. Teď bydlím u sestry na předměstí. Bylo tam krásně. Na jaře kvetly jabloně a třešně a v zimě se na svahu proháněly na saních děti ze širokého okolí.“ Vysazujeme je na první odbočce do Sarajeva.

KONJIC. Na bosenské straně bereme dva vojáky, kteří jedou do Konjic. V duchu se tomu sarkasticky směji. Kdyby tak věděli, že nedlouho před nimi zahřívaly zadní sedačku zadky srbských matinek. Jak je život někdy nevyzpytatelný. Do Konjic přijíždíme za dunění dělostřeleckých granátů a štěkání samopalů. Obláčky dýmu na okolních kopcích ukazují na urputnost bojů. U Duranovičů není nikdo doma. Po chvíli se objevuje Elvír ve vojenské uniformě. „Jsem rád, že jste se ve zdraví vrátili. Měli jsme o vás obavy,“ vítá nás halasně. Nemá klíče, a tak sedíme na verandě, pojídáme chleba, maso z konzervy a zapíjíme to vodou. Nad námi občas proletí granát a exploduje ve středu města. „Szšszšszš“, sykavý zvuk drásá ušní bubínky. „Když ho slyšíte, nemusíte mít obavy. Už je dávno pryč,“ povídá Elvír. Ozvěna kulometné palby se odráží od svahu za námi. Až za tmy přijíždí pan Duranovič se ženou a synem Adou. Jejich vroucí přivítání nám bere dech. „Nemohli jsme přijet dřív,“ omlouvá se. „Bombardovali vesnici, kde máme chalupu a krávu. Sousedovi rozbili dům a zranili ženu.“ Pan Duranovič vytáhl odněkud láhev koňaku. „Chutná vám? Je lepší než ten váš rum.“ Posilněni, usínáme v nevytopeném pokoji. Venku už mrzne. Bombardování pokračovalo celou noc. Ráno přijeli do města kanadští vojáci. Hledali zbytky munice. Ado nachází jako dlaň velkou střepinu s částečně zachovaným závitem a ukazuje ji důstojníkovi. „Je to ráže 132mm,“ říká Ado jen tak na okraj. Je mu přece už osmnáct. Musí se v tom vyznat. Důstojník se na něho překvapeně podívá. „Máš pravdu,“ řekne s úsměvem. „Ale měli byste se jít schovat. Mohou začít znovu každou minutu.“ Už jsme však podlehli tomu nepopsatelnému šimravému pocitu. Tuším, že se ho už v životě nezbavím. Adrenalin dokáže vykonat své. Jsem neschopný uvažovat. Žádná droga se tomu nevyrovná. Je toho plno, všude kolem nás. Propadl jsem droze zvané válka. Najednou cítím, že ji potřebuji, že bez ní nemohu žít. Je to sázka do loterie. „Je v tom Bůh,“ říká Ado. „War is a shit, but I like it.” (Válka je svinstvo, ale mám ji rád.) Nápis na zdi.

Category: 1995 / 03

Měl jsem takový sen. Hodil jsem do vzduchu papírový tácek a ten se točil stále do kruhu a přitom se tiše vznášel. Najednou jako bych spatřil podstatu mechanismu perpeta mobile. „Všechno se točí do kruhu,“ vysvětloval mi zasvěceně Michael Kocáb. Druhý den (po schůzce s prezidentem) mě o mém snu nic netušící bývalý hudebník přivítal v kanceláři na Janáčkově nábřeží. Místnost na mě působila trochu studeně, neosobně (na velké byznysmeny působí prý chudě). I Kocábovo oblečení se neztotožňuje s nepsanými pravidly byznysu. Nejezdí mercedesem, ale úmyslně používá korejský hyundai. Nevypadá, a v osobním s ani nechová jako podnikatel, a přesto se v této oblasti prosadil mezi nejúspěšnější. Původně mi poskytl hodinu času, ale ve vzešlých třech hodinách rád zapomněl, že podnikatelem vůbec je. Ke konci rozhovoru proti mně seděl už téměř mystik s vypjatými názory (někdy už za hranici snů), ale v ten moment neopomněl dodat: „Off rekord!“ V tom jeho současná „profesionální deformace“ nezklamala.

Pane Kocábe, jakou máte v tuto chvíli náladu? Emotivně nezabarvenou: ani dobrou ani špatnou. Problémů v podnikání je moc, takže by se o člověka měly pokoušet negativní emoce, ale moje záklopka proti ním je ve střehu. Nestresuji se ani ve velmi dramatických momentech.

Nepřipadáte si trochu jako „živá mrtvola“? V rodině, tedy doma, nejsem bez emocí. Těch stresů v práci je tolik, že to možná se mnou brzo šlehne. Pak se ukáže, jestli emoce v sobě jenom dusím. Mohlo by se říci: jste v tom až po kolena, ale mně připadá, že jste v tom celý. Ovšem jako ryba ve vodě.

Jako kdybyste se nemohl toho zmatku kolem byznysu nasytit… (Smích). Je to možné. Naučil jsem se v tom plavat, ale nevyžívám se v tom. Člověk má o sobě trochu zkreslené představy, ale mám pocit, že díky tomu spletitému osudu, který jsem prožíval, jsem se naučil život přijímat tak, jak se nabízí a jsem schopen se zabydlet ve všem.

Tahle věta se dá zneužít, ale z toho vás nepodezřívám. Víte, když vás někdy pozoruji, napadá mě, že zkoušíte sám sebe: jako byste byl zvědavý, kam až jste ochoten zajít…? To je pravda. Každý člověk by měl sebe permanentně testovat. Ne?… Poznávat se a přijímat se. Testuji se a sám sebe překvapuji. Docházím k názoru, že člověk je schopen v podstatě všeho. Hranice lidských možností jsou obrovské a když máte v sobě tvůrčí schopnosti, tak v každé oblasti se můžete určitým způsobem rozvinout. Snad nejsem moc pyšný, když tvrdím, že se mi spoustu věcí podařilo a dokonce si myslím, že by se tak stalo v každém oboru, do kterého bych zabrousil. Třeba i v zemědělství. Na to může být i toto vysvětlení: chcete v sobě nasytit všechny „chuťové pohárky“, abyste se pak zcela osvobozen soustředil pouze na jednu věc. Určitě nebudu prohlašovat, že jsem prodělal devatero řemesel, jen proto, abych mohl dělat desáté. Já se tak dobře neznám, abych věděl, proč to dělám. Zdůrazňuji, že osud mě tam, kde jsem, zavál.

Dal jste si předem nějaké korektivy? Ne. Já jsem ani ve snu nepomýšlel na politiku. Kde bych na to přišel, to bych musel být věštec.

Dobře, ale co se týče byznysu… To už bylo záměrnější, přiznávám. V byznysu jsem korektivy stanovil, neustále si je připomínám a každý den je bez nadsázky permanentně řeším. První z těch zásad je – pro mnohé to bude znít nesympaticky -, že v každý životní moment, v každé oblasti se člověk musí chovat, pokud to jde, slušně. To řekne s odpuštěním i grázl, ale já to myslím smrtelně vážně: nezapomenou na to, že člověk není na světě sám. Být slušný k lidem ale předpokládá chovat se ohleduplně i k vlastním potřebám. Je důležité, aby člověk porozuměl sám sobě: svým touhám. Po čem touží, aby na to nasadil frustrační banku. Všichni jsme plní potřeb a pokud je nejsme schopni uspokojit, dostavují se frustrace a ty produkují mnoho negativních emocí. Platí to samozřejmě i naopak. To mě vždycky učil táta: při uspokojování svých potřeb nezapomenout na potřeby jiných. Naše kruhy, naše teritoria se prolínají.

Není možné být sobcem, jako není možné altruistou? Někdy se stane, že člověk svou velkorysost neunese: zblázní se, protože sám na sebe zapomněl. Úcta sama k sobě se mi spojuje s vírou: bylo mi darováno tělo, které je schopno vytvářet myšlenky a to je třeba respektovat, ctít.

Je tohle vaše víra? Ano. Dívám-li se na svou ruku, vidím ji jako „jiný subjekt“. Je to něco, co mi po celý život slouží, co si zaslouží úctu. Je to trošku přístup Františka z Assisi: bratr ruka, bratr noha (smích). I duši je třeba ctít: nevystavovat ji přespřílišnému pokušení.

 A není ve vašem případě byznys přílišné pokušení? Ano, je! Kvůli tomu jsme do téhle diskuse zabrousili. Jedna z dalších zásad: nedostávat se do situací, na kter é jsou vaše duše, vaše mysl, vaše svědomí krátké. Například v oblasti finančnictví nekonstruovat přespříliš důmyslné machinace. Začínají na legálním poli a postupně svou přechytralost í pole legality opouští a končí někde u daňového úniku. I to se o mne někdy pokouší: v jeden moment proniknete do principů finančního světa a zákonodárství a najednou vidíte cestu mimo – mezi paragrafy. Je to velké pokušení. Říkáte si: nikdy ona to nepřijde, nikdo na mě nemá.

Ještě jste nepodlehl? Zatím ne. Mám záklopku, která říká: Pozor, tabuizovaná sféra! S tím není žádná legrace. Pak vás může ošálit i vlastní svědomí. To je to poslední, co vás může podrazit. Mohl bych jmenovat strany a politiky, kteří startovali na legálním poli a vyneslo je to někam, kde jde pomalu o kriminál. V další zásadě si vypomohu starší básničkou: Po účinku těžká rada, třebaže to jinak chtěl, když měl čerta kamaráda, musel z ním do pekel. Je jedno, že byl sám slušný, musí si uvědomit: kdo s čím zachází, s tím také schází. Může být nikdo tak pyšný a říct „Já to zvládnu?“ Pochybuji.

A že těch „čertů“ bude v byznysu hojný počet…? Stejně jako v politice. Jsem v tomhle neustále opatrný. Na druhou stranu můžete partnera špatně odhadnout a nepříjemně se s ním zaplést. Vlastně omylem. Musíte si tohoto rizika být neustále vědom. S politikou jste sice skončil, ale stále vás přitahuje… Přitahuje každého, kdo k ní přičichl. I novináře, vás určitě taky. Přitahuje lidi, kteří mají svých pět pohromadě. Dobrý politik musí dnes vědět, že jejím neodmyslitelným stínem jsou peníze. Politika je nutné zlo, a bez jeho reflektování se neobejdou ani humánní koncepty.

Takže se nevyhnu otázce, zda váš byznys je průpravou k politice. Možná podvědomou. Politika je příprava na byznys a byznys je příprava na politiku. Dokonce bych řekl, že i tvůrčí kumšt může být přípravou na politiku a byznys. Jsou kreativní a pasivní lidé, je autonomní a odvozené myšlení. Jestli je někdo kreativní, tvůrčí a autonomní, věří své věci a vtiskne jí osobní pečeť, tak si může troufnout na cokoliv.

Jste si vědom toho, že politika nikdy nebyla a nebude v rukou humánně cítících lidí? Takovými lidmi se pouze zaštiťovala. To není pravda. Mně se nelíbí vaše věta, že politika je nutné zlo. To je přece strašně triviální myšlenka. Je nepřijatelné, že bychom si po celá staletí nechali vládnout nutným zlem. To přece není pravda. Politika je permanentní boj: hledání optimální, byť kompromisní cesty.

Politiku dělají lidé. A že ji většina dělá především kvůli kariéře, to přece víte lépe než já…? Souhlasím s tím, že politika je nutné zlo v tom vyšším procentu, ale pořád ještě přicházejí osobnosti, které hledají cestu a nacházejí ji. A to je například Václav Havel.

Máte rád příběh doktora Fausta? Mám ho rád, ale neztotožňuji se s tou postavou. Za touhou Fausta pochopit absolutno se skrývá věčné lidské téma: člověk za splnění svých přání platí daň.

Znáte tu svou? Něco jako daň jsem pocítil v době své popularity. Je to ztráta prachobyčejného lidského rozměru, bez kterého se nedá pořádně žít. Stal se ze mne takovej panák, který nechtěl do hospody ani ven z domu, protože ho všude poznávali. Lidi se na mě otáčeli, já se styděl, vevnitř jsem byl sevřený a chtěl jsem někam utéct. Bál jsem se nakupovat v českých obchodech a raději jezdil do Německa. Pak jsem se s tím vyrovnal. Řekl jsem si, že na lidi musím být hodný a oni mě za to budou mít rádi. Je to takový státnický postoj. Ono to lze. Úspěšně to praktikuje třeba Jiřina Bohdalová. Teď popularitu ztrácím, což mi vyhovuje: mohu dělat věci, které jsem dřív nedělal.

Například? Například jsem si na chalupu koupil traktor. Hrabu se v hlíně, ořu a sázím brambory (smích). Jsem tam úplně šťastný. Nejraději bych teď šel sázet mrkev. Ale k další dani: ztrácím kamarády. To je krutá daň. Nemám na ně čas. Nedělal jsem si ho ani pro rodinu, od manželky jsem měl denně na tapetě, že děti nemají otce. To jsem naštěstí změnil. Někteří kamarádi si ale řeknou, že na ně kašlu, někteří vám odpustí, ale v podstatě je pomalu ztrácím.

Všiml jste si, že Češi ve svém chování postrádají velkorysost? Samozřejmě, ale já mám naštěstí kamarády, jako je třeba Michal Pavlíček. je velkorysý, všechno mi přeje, ještě mě hecuje a finančně podporuje (smích).

 Dáváte si pozor, abyste si s kolegy v podnikatelské sféře netvořil kamarádské vztahy? Ony se v tom fofru vytvořit nestačí.

Jako zpěvák jste se mi v určitých chvílích jevil jako Faust a Mefisto zároveň. Deska Pražský výběr svým vyhroceným patetismem skvostně vystihovala šílenost potápějící se lodí bývalého režimu (např. SNAŽIVEC). Mnoho to pro mne znamenalo: odehrával se ve mně vysvobozující očistný proces. Mluvím o tom z toho důvodu, že mně tento proces chybí. A to nejen u vás. Já vám rozumím, mně chybí taky. Musím se přiznat, že i mě ta muzika dnes fascinuje: jako kdyby ji složil někdo jiný. Chtěl bych se s Pavlíčkem k té hudbě vrátit, ale chybí nám téma.

Kdybyste téma objevil, mohl byste bez problému pást místo cifer noty? Jistě.

Přiznám se vám, že jsem si na vás i na panu prezidentovi všiml, jak ošidné je, když se kumštýři dají na politickou dráhu. Vystavují se velmi nepoetickým tlakům: přistupují na kompromisy, přisvojuji si jiná pravidla hry, což je nutí věci zobecňovat: umrtvovat v sobě to, co je třeba pro kumšt nejdůležitější. V tom zobecňov ání se člověk zabydlí, a pak snadno může podlehnout dojmu, že teprve teď ví, co je správné. A to inspiraci tlumí. Nebo ne? Tohle jsem už několikrát promýšlel. Jde o subjektivní a objektivizující pohled na sebe sama. Politika mi dala schopnost zařazovat věci do širších kontextů. Ten subjektivní pohled je trochu zvířátko. Mike Jagger, Frank Zappa nebo Vilém Čok jsou zajímaví tím, že jsou ojedinělí, originální a výstřední, kdežto politik má jinou roli. V těch lepších případech by měl být prototypem spořádaného člověka. Ale já mohu kdykoli skočit nazpátek.

Jste si tím tak jist? Naprosto jednoznačně. A prezident myslím taky. Přesun do světa politiky mě naštěstí zasáhl poměrně v pokročilém věku. Kdyby mě to chytlo dejme tomu v pětadvaceti, cesta zpátky by už nebyla. Jsem si ale vědom, že pokud bych se této činnosti věnoval ještě pět let, vznikla by překážka, která by se asi už překročit nedala.

Takže si uvědomujete, že máte nejvyšší čas? Ano, Ale mně už je proti mysli věci pojmenovávat v trivializující i když v originální formě. Do téhle polohy se vracet nechci. Vy možná myslíte něco jiného: schopnost vytvářet fantazie proti absolutnímu uzemnění, které má byznysmen a politik, ale já nalézám kreativitu ve všem. Tedy i třeba v zahraniční politice. Je pravda, že ta čistá abstraktní fantazie mi dnes v lecčems nepostačí, a přistihuji se, že problémy v Iráku, v Čečensku se mi zdají důležitější než má píseň HRABĚ X. Mohu a umím ji stvořit ještě jednu, ale…

Ale tenkrát jste tu píseň prožil…? Právě že ne. V mým procesu nikdy nedocházelo k nějakému fundamentálnímu prožitku jako třeba u Vladimíra Merty. Měl jsem prostě týden čas, Pavlíček řekl: „Přines dvě věci nebo jsme v… Musíme hrát!“ A tak jsem je složil. Mně se okamžitě navodí to tvůrčí vytržení. Musím vědět, že musím. Stravinský řekl: „Dejte mi deset tisíc dolarů a já vám složím žalmovou symfonii.´“ Oni mu přinesli deset tisíc a on složil své nejlepší dílo.

Jak je to možné?… Bylo to v něm. Já si v té, jak říkáte, potápějící lodi připadal jako hrdina: mělo to pro mne smysl. Dnes smysluplnost postrádám. A pokud bych chtěl skládat, tak spíše vážnou hudbu, i když bit beat mě baví víc.

Máte hudební sluch, končí tisíciletí, nejrychlejší a nejagresivnější století. Co slyšíte? Tohle je téma. Slyším apokalyptický tón. A ten mé tvorbě vždy byl. Například Odysseus. Myslím, že od té doby, co jsem ho složil, jsem se dál pocitově nevyvinul. Populární hudba na takové téma nestačí. Těch mozartovských či beethovenovských rozměrů dosáhli jen Beatles. Trošku apokalyptické názvuky jsou u Michaela Jaksona nebo u Maddony. Jsou doslova giganty, i když udělají i nesmyslné škváry. Pro intelektuály jsou asi těžko stravitelní (smích). V jejich hitech už to hraje tím třetím tisíciletím. Už jsou tam UFO, vesmír, je tam něco náboženského. My bychom s Pavlíčkem tuto polohu skladatelsky snad chytli, ale bojím se, že budem havarovat textech. Nejraději bych skládal ve svahilštině. Možná že hudbě sluší nejvíc, když nemá žádná slova. Možná bych zhudebňoval básně, ale neotextované písně, ty nemají umělecký rozměr.

Vy jste se pokaždé trefil do doby. Začal jste jazzem, přešel na rock, nebyl pro vás problém zazpívat šanson, a ohromoval jste i scénickou hudbou. Stal jste se poslancem a Rusy jste poslal domů takřka happeningem (lepší se snad nikomu na světě nepovedl). Teď jste se zařadil mezi naše nejvýznamnější podnikatele. Teď, když to po sobě čtu, říkám si: jestli to ten Kocáb nepřepísk. Nepřepísk? Vyčítali mi, že jdu z oboru do oboru, ale to nebyl kalkul. Mám prostě senzory, které vytvářejí úspěšnost mého života. Jinak jsem to možná přepísk. Já bych mohl napsat knihu o člověku, který nemá žádné přání, žádné cíle, žádné tužby. Je to šílené, já se někdy strašně nudím. Normálně funguji v rodině: stačí, když si holka zadře třísku a mám z toho „hysterický záchvat“, ale jinak mám občas pocit, že jsem už všechno prožil a co je nejhorší: už ani po ničem netoužím. Když vám z odlétajících vrtulníků salutují bývalí okupanti, tak ať se chlubím nebo nechlubím, tohle se už překonat nedá. I v rockové hudbě jsem v totalitě zažil fantastické zážitky. Tehdy to bylo „nebnezpečné“ romantické, a pak ten společenský převrat, v jehož centru jsem byl, to se také nebude opakovat. V byznysu jsem také na slušné úrovni, ale ono to naštěstí všechno upadá do oblasti zapomnění a přede mnou se vynořují paradoxní touhy: místo abych přijal nabídku na ministerské křeslo (dvakrát jsem ji dostal), tak toužím po „cibulce“. Já nejsem živá mrtvola, já jsem předčasný důchodce (smích). Nemluvím ovšem o spolupráci s prezidentem. Ta mě baví, na tu se pokaždé těším.

Co jste dneska probírali? (Smích). To si s dovolením nechám pro sebe. Já se opravdu nejvíc těším na svou chalupu, kde se převléknu a budu sázet kytky. Ve volných chvílích čtu, jak mají být semínka daleko od sebe… Najednou vidím, že svět je nevyčerpatelný zdroj k různým podnětům. Nechodím na plesy Playboye, Opery… Společenský život – nula. Sklenka v ruce – nenávidím. Šaty – nesnáším. Uspokojuje mě něco, co nejprostší člověk má každý den. Takže ve své nejbližší budoucnosti se budu tak dlouho hnípat v hlíně, až ztratím veškerý kontakt s tímhle světem, a pak se do něj budu vracet. Je to kruh. Je to trošku regresivní přístup, ale… (Smích).

Je to šíleně regresivní… Můj největší kamarád je starý pán, prostý člověk, pan Ort. Pokud umělec chce svou práci odvést co nejpřesvědčivěji, musí se soustředit pouze na ni. Teprve pak vybudí jisté senzory, které jsou nerady rušeny. Ženy na to mají výstižné slovo: egocentrik.

Je tento egocentrismus žádoucí i v byznysu? Není to tak hrozné. Byznys se dá opustit v šest nebo v osm hodin večer a přijít s čistou hlavou domů. V umění vás vaše myšlenky neustále pronásledují. V takových chvílích jsem nepotřeboval ani slova. Jenom abych si řekl o jídlo anebo se s někým pohádal. Nepot řeboval jsem s nikým komunikovat, jakákoli komunikace mě obtěžovala. Proto jsem i špatně mluvil. Byl jsem mnohem méně svobodný, když jsem dělal kumšt.

Chcete se vrátit k uměleckému egocentrismu? Nevím, jestli to ještě zvládnu do puntíku. Proto se také všichni umělci rozvádějí. Já jsem dnes konzervativní typ, dá se říct hodně spořádaný. Vůbec ne bohém: neflámuji, neopíjím se, jsem vlastně antibohém. Zkraje mi Pavlíček vyčítal: „Ty nejsi jeden z nás“. Kdybych měl odvahu, nejraději bych teď napsal knihu. Láká mě umění budoucnosti – film, ale mám obavy, že jsem na film už starý. Ale kdybych měl na něj dostatek peněz, riskl bych to.

Víte, že si často protiřečíte? I když ne v zásadních věcech. V tom rozpoležení, ve kterém vedeme rozhovor, rád. Ale různé a často i protichůdné pohledy na věc považuji nezbytné pro takzvanou „open mind“, otevřenou mysl. Vše se rodí z protikladů. jednostrannost vraždí.

Spoléháte ještě na intuici nebo na rozumovou analýzu? U mne je to spíše intuice, někdy rozumová analýza. Já jsem v podstatě velký romantik, který když vidí skálu, musí na ni vylézt, když stojí u moře, musí se do něj potopit… V listopadovém převratu jsem vystupoval velmi emotivně. Oproti mně Michal Horáček věděl, čeho je svědkem a každou minutu psal. V jeden moment řekl: „Už mám těch poznámek dost“. A zmizel. A už se nikdy nevrátil. A všechno, co zapsal, je takřka přesné. Kromě Horáčka mě zajímá i UFO, ale tyhle úvahy jsem si ve vnější formě zakázal: mohli by mě mít za blázna a tu radost nikomu neudělám. Teď to na chvíli vypněte…

Je znát, že vám záleží na reakcích lidí. Chodí vám nějaké anonymy? Chodí mi přejícné i zlé. Nedávno mi přišel krásný protimluv: „Škoda, že nejste v politice. Jedinej slušnej politickej čin byl, že jste z politiky odešel.

Vy jste někde prohlásil, že jste si na své podnikatelské aktivity nikdy nepůjčil. Opravdu jsem to řekl?… No, je to pravda.

Založil jste penzijní fond? Spoluzakládal jsem ho, ale asi z toho nic nebude. Už je jich moc. Vaše firma Art Production K získala licenci na vysílání satelitní televize.

Co chystáte? Rád bych vám to řekl, ale je to ještě obchodní tajemství.

Vy jste měl u takzvaných obyčejných lidí dobré jméno, ale slyšel jsem, že jsou lidé vůči vám nyní opatrnější. Dal vám to někdo na vědomí? Ne, o tom slyším poprvé.

Češi jsou patrně opatrní vůči rozpínavosti. Co vám vůbec může přinést členství v představenstvu v Kotvě nebo v sokolovské hnědouhelné pánvi? To nemá s rozpínavosti nic společného. Je to čistý zájem o věc. To je jako kdybyste se zeptal golfisty, co ho nutí mířit tak daleko a tak přesně. Co jiného by byznysmen měl dělat, než budovat takzvané impérium. Někdo se spokojí, že bude navěky výrobcem bot, ale ve finanční sféře nejde o nic jiného, než abyste měl hodně dobrých obchodních aktivit. Upozorňuji však, že nejsem ten pravý, protože já tam jdu s tím, že odejdu. Zrovna včera jsem se vzdal funkce předsedy představenstva investičního fondu Trend. Viděl jste někdy na vlastní oči čtyřicetiletého byznysmena, který se vzdá funkce předsedy představenstva, které kontroluje několik miliard korun?

Mám ho před sebou. Co ho k tomu vedlo? Abych nezblbnul. Četl jste někdy o nějakém poslanci, který se stane členem předsednictva parlamentu, sbírá jenom trofeje a dobrovolně odejde? Udělá to flagelant nebo šílenec. U mě to bylo jednoduché. Chtěl jsem si nastavit přirozenou překážku. Zjistil jsem, že mi to všechno jde až podezřele rychle. Potřeboval jsem „stop time“, ve kterém bych mohl uspořádat své osobní priority. Poprvé v životě cítím traumatizující moment: začínám si v hudbě připadat méněcenný. Hudba je jediná oblast, u které mám výčitky, že nepracuji. Což jsem rád. Táta mně stále vtlouká do hlavy, abych se nezpronevěřil svému talentu, protože člověk nemá právo jím mrhat: je to hřivna.

Trochu přeceněné. Jako by umění bylo něco více. Už Aristoteles tvrdil, že básníci nikoliv učenci posouvají dějiny dopředu. Třeba to tak je. Pokud se mi umělecký comeback nepodaří a bude platit to, co jste mi nadhodil: není návratu, tak bych zakotvil v politice a v té bych zůstal až do smrti. Politika je jako maturita. Je to jediná oblast, kde můžete mít přehledně seřazené výsledky. Musíte si však najít smysluplný úkol. Pokud se vám povede, získáte hned dva dobré pocity: z dobře udělané práce a z viditelných výsledků.

Vy jste z politiky odešel, poněvadž jste to předtím slíbil. Jak byste vysvětlil návrat? Butrus Butrus-Ghálí také řekl, že bude kandidovat jenom na jedno období. A když se ho americká novinářka zeptala, proč kandiduje i na druhé období, odpověděl: „Jenom primitiv nemění svá rozhodnutí.“

Category: 1995 / 03

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVALJOSEF SLOUPMoskva nás přivítala mrazivým počasím, spoustou lidí před Běloruským nádražím a veksláky. První, co jsme okamžitě potře bovali, byla nutnost vyměnit dolary za ruble. Nedaleko nádraží oznamovala honosná vývěsní reklama „EXCHANGE“. Před ní několik čekajících lidí. Okam žitě se nás ptá jeden z nich. „Nechcete prodat dolary? Dám vám víc.“ Cedulka na zdi směnárny hlásá: 1 US – 1540 R. „Kolik nám dáte?“ ptám se zvědavě. „1580.“ „Já vám dám 1700,“ navrhne žena stojící vedle a poslouchající náš rozhovor. „Hele, babo, nepleť se do toho, to není tvůj kšeft!“ Žena při pohledu na pořízka zmlkne a posune se o kus dál. „Kolik chcete prodat? Dám vám těch 1700 taky,“ snaží se opět chlápek, abychom si to náhodou nerozmysleli. „Já dvacet a on taky“ ukazuji na Libora. Chlápek vytáhne z kapsy kalkulačku a spočítá celkový obnos. „Šedesát osm tisíc,“ vyhrkne jedním dechem. „Souhlasíte!“LOKTY, LOKTY, LOKTY. Vlaky, které spojují blízké oblasti s Moskvou, jezdí často, přesně, rychle, ale jsou v dezolátním stavu. Rozbitá okna, nahrazená občas kusem plechu, zdemolované a nebo vůbec chybějící sedačky, na kterých se tísní na každé straně tři lidé. Nefungující topení, neexistující hygienická zařízení, námrazy na oknech a davy lidí, které na poslední chvíli zaplňují odjíždějící vlak, ve kterém není často k hnutí, je jen několik příkladů „zpříjemňujících“ každodenní cestu. Mezi námi se prodírají kameloti vykřikující své naučené fráze. „Vážení cestující, právě vyšlo poslední číslo Moskevského Komsomolce s programem televize na příští týden. Cena pouhých sto rublů!“ „Večerní Moskva, Kriminální Kronika, Petrovka 38″ (což je také adresa hlavního ústředí moskevské milice). Za nimi následují prodavači zmrzliny, kterou nabízejí z papírových krabic voláním: „Leningradská vanilková, čokoládová, eskyma, zmrzlina v pohárcích!“ a kupodivu lidé ji kupují i v těch nejmrazivějších dnech zimy.ŽEBRÁCI. Do metra nastoupí asi třicetiletá žena s malým děckem v náručí a spustí hned na celý vagón tisíckrát omleté věty. „Vážení cestující, přijela jsem z Ázerbajdžánu. Ukradli nám všechny peníze. Už dva dny jsme nic nejedly. Nemáme kde spát. Prosím vás pěkně, pomozte ubohé ženě a jejímu děťátku.“ Děcko jako na povel začne plakat a lidé dávají peníze. Někdo stovku, někdo dvě, ale většina se jen tupě a bez zá- jmu dívá před sebe. Žena projde pár vlaků metra a za hodinu vydělá víc než většina těch lidí za celý den. Žebráků je všude nepředstavitelné množství. Nikde jinde jsem jich tolik neviděl. Ženy, často s malými dětmi, posedávají celé hodiny v dlouhých průchodech mezi stanicemi metra. Má to velkou výhodu. Je tu teplo. Někdo vždy něco vhodí do nastavené ruky, klobouku nebo igelitového sáčku. Mužů je mezi žebrajícími méně, ale často prosí o almužnu v mnohem tvrdším podm ínkách. Kolem nádražních budov nebo v podchodech pod ulicemi. Sedí i v těch největších mrazech na kousku kartónu, ponecháni svému osudu, lhostejní k celému světu.JAK KUPOVAT ZAJÍCE V PYTLI ANEB OCHOTA NA DRUHOU. „Mohla byste mi ukázat támhleten fotoaparát?“ ukazuji za prodavačku na FED-3 za 150 000 rublů (asi 100 dolarů). Prodavačka se na mě podívá, pohledem mně dá najevo, že ji otravuji a neochotně sundá krabici z regálu. Vyndá instrukce k foťáku, natištěné na špatném papíru a beze slova mně je podává. „To já nechci, to je na nic. Potřebuji vidět, jak to funguje, ohmatat si ho.“ Opět na mě vrhne nevraživý pohled a vyndává z krabice igelitový pytlík, ve kterém je fotoaparát zataven. „Je to v sáčku, to nemůžu otevřít,“ a volá na pomoc muže, asi šéfa, stojícího opodál. Ten se přišourá a říká: „Když to otevřu, zaručíte se, že si ten foťák koupíte?“ Podívám se na něho poněkud překvapeně. „Co když se mně nebude líbit. Co když nebude fungovat. Jak můžete prodávat něco, co si zákazník ani nemůže prohlédnout.“ „Máte na to záruku!“ odpovídá naštvaně. „No přece vám nedám takové peníze za něco, co vidím jen na obrázku.“ Prodavač vezme igelitový sáček s foťákem z pultu a ukládá ho zpět do krabice. Mezi zuby ironicky zasyčí: „Na shledanou, pane.“ Odcházím z obchodu. Místo aby mně to zkazilo náladu, jsem se smál a bylo mně dobře u srdce. Už jsem to znal za těch pár týdnů ve spotřebním ráji. Namyšlené ženské za pulty, nekoneč- né fronty. Schází konkurence. V jiném obchodním domě jsem koupil baterie ruské výroby za 2500 rublů. Vydržely v těch mrazech jeden film. Přijdu tam znovu a mají výběr. Červené a modré za stejnou cenu. Ty červené nestály za nic, a tak požaduji modré. Prodavačka mně přesto podává červené. „Ty nechci, chci ty modré.“ „Jsou za stejnou cenu,“ odpovídá. „Ale já je nechci, za nic nestojí. Dejte mně ty modré! Přece mně nebudete nutit kupovat něco, o co nemám zájem?“ Zlobně se na mě podívá, sebere červené baterie a dá je zpět do regálu. Zloba z ní jen čiší. Udělá dva kroky napravo a podává mně ty modré. Ironicky jí poděkuji. Později jsem zjistil, že modré byly mnohem lepší.POULIČNÍ BYZNYS. Kupování na ulici je rychlejší, jednodu šší, ale riskantnější. Běžně se tu prodává americký 96% alkohol. Ten se zředí převařenou vodou a naplní do originálních lahví. „Výrobci“ mají i patentové uzávěry. Na první pohled nikdo nic nepozná. Také se hodně pálí doma samohonka, a pak plní do lahví od vodky. To je hodně nebezpečné. „Kdyby to jen ředili, čert je vem,“ říká známý Voloďa. „Ale oni tam nalejou kdeco Člověk může oslepnout, nebo i umřít. Týden předtím než jste přijeli, si tady v Mitišči tři chlápci koupili láhev vodky. Jeden z nich odskočil koupit něco k zakousnutí. Když se ten třetí za pár minut vrátil, ti dva už byli po smrti. Nečekali, otevřeli láhev a dali si panáka.“RESTAURACE, BARY, BUFETY. Po Moskvě jsou roztroušeny desítky „Kafe“, a když se tam hodláte jít ohřát a dát si turka, většinou dostanete jednoduchou odpověď. „Kafe nemáme.“ „Tak si dáme čaj.“ „Čaj také není!“ a dívají se na vás, jako kdybyste spadli z měsíce. „Tak co tedy máte?“ „Máme sok.“ Což je jakási nechutná limonáda, kterou odmítáme.AŤ ŽIJE KOMUNISMUS! Jeho symboly přetrvávají. Srpy a kladiva na každém nároží. Názvy měst a ulic, které hned tak nevymizí ze slovníků lidí. To je pozůstatek doby nedávno minulé. Na jedné straně plné obchody s elektronikou, nábytkem a poměrně dobré zásobování potravinami. A ovšem drahota. Na druhé straně relikvie komunismu. Neuvěřitelně levné byty. Za byt 2+1 v Mitišči (asi 20 km od Moskvy) zaplatíte 600 rublů. Tj. 12 Kč! V Tveru za byt 4+1 pouhých 1000 rublů (22 Kč). Plyn se platí paušálem, voda a teplo je zdarma. Telefon a autobus je v Mitišči zdarma!! Ale tím vymoženosti socialismu končí. Autobusy i vlaky jsou v hrozném stavu. Většina telefonních automatů nefunguje. Domy, o které nikdo nepečuje, připomínají svými dřevěnými vraty stodoly. Výlohy obchodů, kromě centra velkých měst, jsou ještě pořád velkou neznámou. Všichni se však tak nějak dělají lepšími. Po pěti týdnech jedu vlakem zpět domů. V kupé jsou se mnou dva Rusov é na cestě do Minska. Pije se oblig átní vodka, zakusujeme chléb a hovězí maso z konzervy. Oba svorně nadávají na režimy. Na ty minulé i na ten stávající. S přibývajícími panáky se zvedá i hlasitost našeho hovoru. Pak se jeden z nich zvedne, zamává rukama, dá si prst přes ústa a řekne: „Psst. Tam vedle jsou lidé, mohli by nás slyšet!“ Ano, to je pořád ještě skutečnost. Stěny mají uši. A lidé mají duši a strach. Kdo dokáže posoudit tu ohromnou tragédii národa, kterému bylo po sedmdesát let vštěpováno, že si žije nad poměry, že mu celý svět závidí. Teď zůstalo pouze pokoření a hanba. Ale to dříve nebo později pomine. Arogance zůstane. Takoví jsme byli, jsme a budeme. Na věčné časy.

Category: 1995 / 03

Chladničky typu Greenfreeze začala před třemi lety ve s p o l u p r á c i s Greenpeace vyrábět malá německá krachující továrna. Zanedlouho ji však následovaly i špičkové firmy, které použitou technologii do té doby všemožně zpochybňovaly. Mnohé z nich k nám dodávají široký sortiment domácích spotřebičů. Avšak co se chladniček týká, zákazníkům v České republice nabídly pouze širokou paletu „zelených“ nálepek, nikoli samotné výrobky, které neohrožují přírodu. Ty před námi měly zůstat ještě nějaký čas utajeny. Proto česká pobočka hnutí Greenpeace uspořádala propagační cestu, během níž se s Greenfreeze mohli seznámit odborníci „chlaďaři“, obchodníci i široká veřejnost. Cíl? Greenfreeze v českých obchodech.KROK DO NEZNÁMA – SMĚR HANÁ S překvapením zjišťujeme, že místní lidé mají na rozdíl od Pražanů kladný vztah k různým letáčkům. Asi je to tím, že jim je nikdo nenabízí pokaždé, když cestou do práce vycházejí z metra. A tak si je schovávají a snad o nich i přemýšlejí. Nechceme nikoho obtěžovat, a tak se našich osvětových skládaček dostává jen těm, na nichž je zjevně vidět, že by se rádi k našemu stolku přiblížili, ale brání jim v tom strach ze ztráty společenského postavení. Ti, kdo neváhají přijít, zeptat se „o co jde“ a podpořit nás podpisem, i ti méně odvážní se dovídají nejen o smyslu naší akce, především však, jak může i majitel obstarožní kalexky přispět k záchranně planety i své peněženky.OSTRAVA: BEZ ŠANCE. O co lépe jsme se cítili v Olomouci, o to větší obavy nás provázely před odjezdem do další zastávky – Ostravy. Z přívětivého starobylého města do studené průmyslové šedi, z domáckého Prioru, kde peníze jako by hrály až druhou roli, do ostravského Lasa, kde bylo od počátku jasné, že jsme spíš trpěni. Místního podnikatele pana Nosretiho se ptám, proč jsou chladničky ze skladů jeho firmy, prodávané v Lasu, opatřeny nálepkou: „Výrobek neobsahuje škodlivé freony“. Zajímá mne to proto, že tyto nálepky jsou na chladničkách s chladivem R 134a. Tedy s freonem, o jehož škodlivém vlivu na klima Země nepochybuje snad žádný zasvěcený odborník. Odpovědí mi je arogantní oznámení, že firma Nosreti je předvojem obchodníků-ekologů a že není rozdílu mezi „zakázaným“ a „škodlivým“ freonem. Boj vzdávám, na tuto teorii podepřenou nedokonalou legislativou není v současné době odpovědi. Zákazníci jsou ohlupováni nadále.BLÝSKÁNÍ NA LEPŠÍ ČASY. Během našeho pobytu v brněnském Kmartu se nečekaně objevuje štáb televize Nova. Hrozen lidí, z nichž se většina pouze dotazovala nebo ostýchavě naslouchala, náhle ožívá a projevuje nebývalý zájem podepsat naši petici obchodníkům. Před kamerou to asi má své kouzlo. Brno je vůbec kouzelné. Náš pult stojí v proskleném výklenku přímo u vchodu. V noci je zajímavě osvětlen a naše pečlivě, nicméně amatérsky vyrobené dekorace dostávají jiné rozměry. Ve dne poutáme dosud nepoznanou pozornost. Mohou za to i místní noviny, které naší přítomnosti věnovaly od pár řádek až po rozsáhlé články, a také rozhlasové stanice, které nás nevynechaly ve zpravodajských pořadech. Petiční archy určené pro osm podpisů se nyní zaplňují každých deset minut. Ostravský splín z nás konečně opadá. Ještě ale netušíme, co nás čeká na naší první zastávce v Čechách“JIHOČECHY TÁHNE JÁDRO. Zatímco všude jinde se lidé spokojili s informacemi souvisejícími s naší klimatickou a ozónovou kampaní, v Českých Budějovicích jsme mírně zaskočeni. „Je to proti Temelínu?“ se stává nejčastější otázkou. A záporná odpověď způsobuje, že zklamaní tazatelé mizí v davu kupujících. Lidé žijící ve stínu chladících věží mají nejspíš větší trápení než ozónovou díru. V oddělení chladniček objevuji výrobky s podomácku – šablonkou – napsanými cedulkami: „R 134a – ekologické chladivo“. Člen vedení firmy Deltacar, který takto z vlastní iniciativy mate lidi, mi jejich účel není schopen vysvětlit. Radost z nás nemají ani v elektrooddělení. Poté, co mne jeden za zákazníků požádal o vysvětlení škodlivého vlivu zde prodávaných chladniček, jsme obviněni z odrazování zákazníků. Nepomáhá ani vysvětlení, že nikoho neodrazujeme, ale že naopak chceme, aby zde, v Prioru, začali chladničky Greenfreeze co nejdříve prodávat a zapsali se tím i do povědomí zákazníků. Tak to pochopili nejen v jiných městech, ale i ve vedení budějovického obchodního domu.ZKOUŠKA ODOLNOSTI. Během pobytu v plzeňském Kmartu je nejspíš narušeno geomagnetické pole Země. Jeden z návštěvníků nám s vítězoslavným výrazem ve tváři sděluje, že on i jeho sousedé doma topí polystyrénovou pěnou, starými botami i pneumatikami. A že jestli se nám to nelíbí, máme tlačit na vládu, aby zlevnila hnědé uhlí, aby si je mohl koupit chudý venkovan. Nemáme odpověď. Jedné z našich místních aktivistek je z ruky vytržen letáček se slovy: „Tak ukažte, co jste zase vymysleli!“ Když chci způsobně vysvětlit jádro věci, ostrovtipný muž odchází. Výhrady zaměstnance Kmartu, se kterým se dávám do řeči, jsou naštěstí věcnější, i když mne při nich napadá přísloví o psu a holi. Protestujeme prý proti Temelínu a svítíme jako ostatní. Vysvětluji, že sice svítíme, nikoli však lustrem se čtyřmi žárovkami, a navíc jen tam, kde je to skutečně potřeba. A že pokud na stejný princip přistoupí i stát, nebudeme potřebovat další atomové katedrály.CHEB. V chebském kraji sádrových trpaslíků nemáme šanci. Později se však projevuje i to, že Greenpeace na Chebsku dosud nic nepodnikalo, a tak se mnoho lidí zajímá o samotné hnutí. Radost nám dělá i sokolovský kutil, který v rámci opravy napustil starou freonovou chladničku propan-butanem. Prý funguje. Také pan vedoucí k nám brzy mění vztah. To poté, co zavolala místní dopisovatelka ZN novin a ptala se na náš osud. Vedoucí se nejen stává přátelštějším, dostáváme se však dokonce k vážné debatě o možnosti prodeje chladniček Greenfreeze v Deltě. Výsledky z Chebu jsou ale spíš žalostné. Těšíme se do Mostu.MOST. V obchodním domě Rio jsme zaklíněni mezi prodejnu zeleniny a bufet. Aspoň nemusíme daleko na oběd. A také se o sobě leccos dozvídáme. Tři staříci nad kávou zasvěceně debatují o naší chladničce a o potřebnosti „zelených“ nadšenců. Avšak kdo ví, co bych slyšel u sousedního stolu.  Dostává se nám bezpočtu rad, čím se máme zabývat, abychom byli prospěšnější.VÁNOCE SE BLÍŽÍ – NERVOZITA VRCHOLÍ. Pobyt v pražském Kmartu beru už spíše jako poslední krůček ke splnění plánu. Potvrzuje se předpoklad, že touto dobou je stánek Greenpeace to poslední, co by lidé v obchodním domě chtěli navštívit. Po nákupu posledních dárků každý s úlevou uhání k domovu, na zdržování není moc času. A tak bilancujeme. Na pěti tisíc občanů podpisem projevilo zájem, aby v jejich obchodním domě byly v prodeji chladničky typu Greenfreeze. Každý osmý z nich se chystá k nákupu nové chladničky a dal by přednost právě této. Mnoho lidí vidělo poprvé aktivisty Greenpeace – oproti předpokladu neozbrojené a bez dolarových bankovek čouhajících z kapes. Kupodivu převládali lidé přátelsky naladění; ti, kterým leží ekologické iniciativy v žaludku, se nám asi spíše vyhýbali. Překvapil zájem a názory prodejců a opravářů chladniček – první vesměs projevovali zájem o Greenfreeze jako o zboží, druzí svorně hanili chladničky s chladivem R 134a, prvními pokrytecky označované za „ekologické“. Tisícům lidí se mělo dostat inspirace, jak s minimální iniciativou přispět se svou troškou do mlýna. Nejbližší měsíce ukáží, jestli se to podařilo.

Category: 1995 / 03

NAPSAL: ROMAN CÍLEK

Padělky, které měly usvědčit maršála Tuchačevského a dopomoci Stalinovi k vítězství nad vlastní armádou, byly tedy – jak jsme poznali – v Berlíně připraveny již koncem zimy roku 1937. Klíčovou záhadou zůstává: Jak se dostaly do Moskvy? Skutečně v tom sehrála roli i československá tajná služba? Položil jsem tuto otázku už před lety těm, kteří nejlépe mohli odpovědět: důstojníkům našich předválečných zpravodajských složek. Zde jsou jejich autentické odpovědi. Emil Strankmüller: „Vyloučeno. Sledovali jsme Německo pozorně. Věděli jsme i o jednáních sovětských generálů v Berlíně. Nepřikládali jsme tomu nebezpe čný podtext. Vždyť jsme se Sověty proti nacistům spolupracovali. Přes naši zpravodajskou ústřednu ty dokumenty nešly.

Škoda – třeba by se všechno vyvinulo docela jinak. Němci nás ale znali a věděli, že jim hned tak všechno neuvěříme. Také dr. Beneš se mi při častých rozhovorech, které jsem s ním měl v Londýně, zmínil pouze o jediném případě, kdy informoval Moskvu.  František Fryč: „Všechny informace výzvědného charakteru musely v té době jít přes mou osobu. Evidoval jsem je, pořizoval kopie pro archiv, kontroloval jsem jejich hodnověrnost a analyzoval, zda nejde o padělek. I kdyby se touhle věcí zabýval náš šéf Moravec, dozvěděli bychom se o tom od něho – dříve nebo později. Ludvík Klen: „Specializoval jsem se tehdy na Německo. Armádní složky s tím neměly nic společného. Snad diplomatický kanál, ale to bylo na nás zcela nezávislé. František Šlégr: „Pracoval jsem před válkou ve zvláštní československosovětské ústředně s krycím názvem VONAPO 20. Měli jsme se Sověty četné kontakty. Přes nás to Heydrich nezkoušel. Shodný názor vyjádřili v osobních rozhovorech i další bývalí zpravodajci: Josef Fořt, Alois Frank, Jaroslav Tauer a další. Odlišné je ve vztahu k celé záležitosti pouze svědectví generála v. v. Oldřicha Tichého, v roce 1937 podplukovníka československé armády a vedoucího ofenzívního zpravodajství proti Německu, jak je v roce 1987 svěřil historikovi doc. dr. Jaroslavu Valentovi: „Pokud náš někdejší šéf plukovník František Moravec píše ve svým pamětech, že vůbec o ničem nevěděl, není to pravda.

Tehdy mi Moravec osobně řekl v mé kanceláři, přes niž musel procházet do své, že byl spolu s plukovníkem Hájkem pozván na Hrad k prezidentovi, aby se vyjádřili k dokumentu, který Beneš dostal od vyslance Mastného, jenž jej osobně přivezl z Berlína; týkal se ten dokument zrady Tuchačevského a jeho spolupráce s Němci. Moravec to popírá, a to zřejmě vzhledem k neslýchaným následkům, které záležitost měla. Mnohokrát jsem uvažoval, proč mi to řekl. Vysvětluji si to jeho tehdejší zvláštní náladou, rozčilením, vědomím závažnosti věci. Pociťoval potřebu se uvolnit, někomu se s tím svěřit, pravděpodobně se chtěl také trochu pochlubit. Bylo to krátce po Moravcově návratu z Hradu, ještě téhož dne. Je logické a zřejmé, že by dr. Beneš nepředal Stalinovi zprávu, aniž by se dotázal vojenských znalců na jejich mínění.

DOKUMENTY ZA 50 000 MAREK. A co uvádí na vysvětlenou další z účastníků falešné hry, tedy Alfred Helmut Naujocks? Trvá na tom, že Heydrich skutečně využil svých pražských kontaktů a upozornil ve sféře tajných služeb kohosi, kdo pracoval i pro Rusy. Pak se muselo již jen čekat. Dny napjaté nejistoty to byly především pro Alfreda Helmuta, protože jemu bylo určeno, aby měl ze strany sicherheitsdienstu v této věci poslední slovo. Konečně přišla smluveným způsobem výzva ke schůzce. V jedné z berlínských kavárniček se Naujocks sešel se zanedbaně vyhlížejícím mužem. Byl prý hubený, měl bledý obličej a představil se značně neurčitě. „Jmenuji se Hans,“ řekl. Podali si ruce. „Náš společný přítel v Praze,“ šel agent rovnou k věci, „mne požádal, abych vás vyhledal. Říkal, že máte na srdci záležitost, která by mohla zajímat mé šéfy. Naujocks přikývl, a když si pak vyjeli za město, aby měli větší klid, přidal pár podrobností. V roli prodejného muže sicherheitsdienstu, který se rozhodl zbohatnout prostřednictvím zrady, seznámil svého společníka s údajným původem dokumentů a vykládal mu přichystanou historku o tom, jak přes Canarise, führera a Bormanna putoval spis do Heydrichovy úřadovny a tedy jemu do rukou. Vysvětlil také, že se shodou okolností dostal do určité finanční tísně, proto volí tento způsob. A dodal, že věc spěchá, protože nebude mít materiály k dispozici déle než do příštího dne. „Kolik?“ věcně se otázal zájemce. „Padesát tisíc marek.“ „To je hodně. Sám to rozhodnout nemohu.“ „Dobře. Budu zítra odpoledne sedět v té samé kavárně jako dnes. Neznámý agent byl druhého dne přesný. „Zaplatíme,“ řekl. Odjeli do hotelu Astorie a tam si předali obsah svých aktovek. Naujocks začal počítat peníze a jeho partner listoval v dokumentech. Náhle prý vykřikl překvapením: „To je neuvěřitelné!“ Držel v ruce padělek Tuchačevského osobního dopisu.

STALINŮV ÚDER. První hodiny května 1937. Do Londýna se s časovým předstihem začaly sjíždět delegace ke korunovaci nového britského krále, v Moskvě se zase konala tradiční prvomájová přehlídka. Maršál Tuchačevskij přijel na Rudé náměstí jako prvý z generality. Procházel se s rukama v kapsách pláště a prohlížel si okolí. Pak se dostavil maršál Jegorov, zaujal své místo na tribuně nad Leninovým mauzoleem, ale Tuchačevského přítomnost jako by vůbec nevzal na vědomí. Objevil se šéf politické správy armády generál Gamarnik, kterému také zbývalo již jen několik týdnů života. Ani on maršála nepozdravil. Když pak skončila vojenská přehlídka, Tuchačevskij nečekal na tradiční průvod Moskvanů a stále s rukama v kapsách náměstí opustil. To vše zcela jistě něco znamenalo. Ještě ne srážku, ale rozhodně už její varovnou předzvěst. Dva dny po přehlídce, třetího května, obdrželo britské velvyslanectví pot řebné dokumenty pro žádost o vydání víz pro Tuchačevského a další členy sovětské delegace, kteří se měli zúčastnit londýnské korunovace. O čtyřiadvacet hodin později nastal však překvapivý zvrat. Že by, jak se leckdo domnívá, právě nyní došla do Moskvy tajná zásilka z Berlína? Čtvrtého května sdělili z Moskvy Britům, že maršál Tuchačevskij onemocn ěl a jeho místo v delegaci zaujme admirál Orlov. Dvanáctého května, v den korunovace Jiřího VI., oznámil evropský tisk, že v Sovětském svazu se opět zavedl systém politických komisařů u nejvyšších velitelství. Napříště museli spolupodepsat každý vojenský rozkaz. To již nebyla předehra, to byl počátek dlouho připravované akce k oslabení společenské pozice Rudé armády. Michaila Nikolajeviče Tuchačevského vzápětí zbavili funkce náměstka ministra obrany a určili za velitele Povol žského vojenského okruhu. Také jiní význační armádní hodnostáři, například generál Iona Emmanuilovič Jakir, velitel vojenského okruhu se sídlem v Kyjevě, měli bez vysvětlení přejít na jiná působiště. Dobře informovaný dopisovatel anglického deníku Morning Star hlásil z Moskvy, že proces s někdejším všemocným náčelníkem sovětské státní bezpečnosti Jagodou se odložil na neurčito, protože obžalovaný ve svých výpovědích „obvinil mnoho čelných sovětských činovníků“.

Byl mezi nimi i Tuchačevskij? Je to možné. Gennadij Jagoda, který měl na svědomí tolik zločinů a nabádal své podřízené i k nelítostnému mučení vyslýchaných, bojoval teď přece o vlastní kůži – a byl asi ochoten k čemukoliv, co by mu dalo šanci na přežití. Maršál se však nemínil vzdát. Cítil kolem sebe podezřívavý odstup a popuzovalo ho to. Ivan Fjodorovič Kudrjavcev, jeho osobní šofér, se ho tehdy zeptal, proč je v posledních dnech tak zamyšlený. Řekl, že se o něm vymýšlejí všelijaké báchorky. „Napište Stalinovi,“ poradil řidič. A Tuchačevskij mu odpověděl, že už tak učinil. S vojenskou přímostí žádal zřejmě nejmocnějšího muže v zemi o vysvětlení. Pokusili se ho ještě na krátký čas uchlácholit. Na korunovaci do Londýna prý nemohl odjet, protože se na něho ve Varšavě připravoval vražedný útok, a vše ostatní jsou běžné změny, ke kterým tu a tam dochází v ozbrojených silách každé země světa. Lhali mu do očí. Mezitím už totiž šéf NKVD Ježov vypsal na Tuchačevského takzvanou „ustanovku“ – znamenalo to, že nařídil jeho soustavné sledování. Teď šlo již jen o dny. ·  ·  · Kujbyšev – sídlo štábu Povolžského vojenského okruhu. Maršál Tuchačevskij sem přijel se svou manželkou Ninou Jevgenijevnou a pustil se bez odkladů do práce. Brzy poté se konala porada politických pracovníků okruhu. Ti z důstojníků, kteří Tuchačevského znali z dřívějška, si povšimnuli, že za poslední týdny nápadně zešedivěl. Vypadal unaveně, ale jako vždy na poradě věcně hovořil o úkolech vojenské přípravy a povinnostech, které je čekají v nebližším období. „Dlouho, velmi dlouho na něho Nina Jevgenijevna toho dne čekala,“ napsal sovětský autor Lev Nikulin, který se s maršálem osobně znal. „Stále se nevracel. Pak za ní přišel smrtelně bledý Pavel Jefimovič Dybenko, Tuchačevského předchůdce ve zdejší velitelské funkci, a oznámil, že jejího manžela zaktli. Stejný osud postihl téměř současně i velitele Frunzeho vojenské akademie Korka, admirála Mukleviče, náčelníka kádrové správy Rudé armády Feldmana, generály Ejdemana, Jakira, Primakova, Uboreviče. Šéf politické správy ozbrojených sil generál Gamarnik, který před pouhým měsícem dával u Leninova mauzolea najevo svůj odstup vůči Tuchačevskému, se osudu vyhnul sebevraždou.

Na rozhraní května a června 1937 zasedala v Moskvě vojenská rada ministerstva obrany a této mimořádné, přísně důvěrné schůzky se zúčastnili i vybraní členové sovětské vlády. Nkolaj Ivanovič Ježov zde předložil dosud tajnou zprávu o „kontrarevoluční a zrádné organizaci“, která dlouhou dobu kula pikle v řadách Rudé armády. Nyní byla prý její temná škůdcovská činnost náhle odhalena, takže je třeba jednat. Nelze v tomto kontextu vyloučit, že poslední pochybnosti o potřebě a výhodnosti okamžitého úderu odstranily fotokopie dokumentů z Berlína, přímé důkazy pro toto tvrzení však vzhledem k míře utajení všech tehdejších jednání nejsou. Ať však již pod vlivem těchto materiálů či bez něho, rozšířená vojenská rada tak jako tak podlehla nátlaku a především vědomí, že si to, co se má stát, naléhavě přeje Stalin. Myšlenku na odpor zlomila u každého z jednotlivců představa, že v případě nesouhlasu by se i on mohl stát obětí rozjíždějící se čistky – a tak shromáždění akceptovalo rozhodnutí o tvrdých protiopatřeních vůči spiklencům. Dosavadní obranná soudržnost špičkových velitelských kádrů Rudé armády se v důsledku náhlého tlaku rozpadla, téměř každý začal bojovat již jen sám za sebe. A na to ti, kteří se rozhodli udeřit, čekali – na to v pozadí čekal i sám Stalin. Vše ostatní už bylo záležitostí Ježova a jeho lidí. Ti přece jako vždy rutinovaně a s ochotou obstarají veškerou špinavou práci.

KREV NA STRÁNKÁCH PŘIZNÁNÍ. Bránili se. Zpočátku všichni zadržení vyvraceli každé obvinění a dožadovali se práva, aby mohli hovořit s vedoucími představiteli země, jíž jako vojáci sloužili. Pak se postupně přiznávali. Tuchačevskij prý podlehl nátlaku 1. června. Podlehl? Až bude prokurátor z Novosibirska Boris Viktorov spolu s jinými pověřen v roce 1955 prozkoumáním vyšetřovacích i soudních dokumentů případu Tuchačevskij a společníci, najdou na záznamu Tuchačevského přiznání, stránky 165 a 166, temně hnědé skvrny. Nechají je chemicky a biologicky prozkoumat a experti se vyjádří bez všech pochybností: Je to lidská krev. „Orgány NKVD operovaly s údajnými nepřátelskými činy,“ sdělil o tom v roce 1988 Boris Viktorov, „o samotné takové činnosti však není ve spisech nic konkrétního. A kde je příkaz prokurátora k vazbě? Není! To je k neuvěření, stále hledám, ale marně. Divím se, jak je možné, vždyť tehdy uběhlo teprve půl roku od přijetí nové ústavy“ Začínám přemýšlet o těchto spiklencích. Tuchačevskij – maršál SSSR, ostatní jsou vysocí důstojníci. Nic, doslova nic o jejich soukromém a vojenském životě. Jenom zrádci a špióni. Toť vše. Životopisy odsouzených. Defilují před námi obrazy bolševiků – leninovců. Pochybovat o oddanosti těchto lidí se zdálo být nemožné. Ale jsou to výpovědi. Jednohlasně, bez jakýchkoli rozdílů všichni zadržení nakonec přiznali, že se zabývali špionáží a vlastizradou. Jen jediné výpovědi zřejmě vyšetřovatele zajímaly. Ty usvědčující. A získat je bylo třeba doslova za každou cenu. Přiznávali se, museli se přiznávat, ale stále ještě asi věřili, že se doberou spravedlnosti. Maršál Tuchačevskij se prý pokusil ve vazbě o sebevraždu, což podle tehdejších představ jenom potvrzovalo jeho vinu. A generál Iona Emmanuilovič Jakir poslal Stalinovi dopis, v němž ho zapřísahal, že má čisté ruce: „Jsem poctivý bojovník, oddaný straně, státu a lidu, jako jsem byl po dlouhá léta. Celý svůj život jsem věnoval obětavé práci před očima strany a jejich vedoucích činitelů“ jsem poctivý každým svým slovem a zemřu se slovy lásky k vám, ke straně a zemi, s bezmeznou vírou ve vítězství komunismu. Josef Vissarionovič po straně tohoto listu připsal poznámku: „Lump a prostitut.“ Ministr Vorošilov k tomu patolízalsky připojil: „Naprosto výstižné!“ A Kaganovič se je pokusil ještě překonat hrubiánskou větou, která se podobala rozsudku a ani ji nelze celou citovat: „Pro zrádce, svini a je jediný trest, trest smrti.“

 PODIVNÝ PROCES. Jedenáctého června 1937 hlásil varšavský dopisovatel listu Daily Mail, že z Moskvy došla zpráva o záhadném zmizení Tuchačevského. „Soustavné zatýkání velitelů sovětské armády způsobilo, psal britský novinář, „že žádný důstojník si není jist životem a neví, zda již zítra nebude zatčen a popraven. Proto jsou mnozí vyšší důstojníci pro protiopatření a připravují akci proti Stalinovi. Pouze dohad, který se nepotvrdil skutky. Toho dne se naopak konalo uspěchané přelíčení, jež bylo nesporně triumfem Stalinových egoistických snah. O usvědčujících materiálech z Berlína během soudního řízení zřejmě nepadlo ani slovo. Nebylo jich třeba, a pokud je opravdu měli ti, kteří rozhodovali, k dispozici, zůstaly jaksi v záloze. O důkazech se tu vlastně skoro vůbec nemluvilo. „Stenogram obsahoval pouze několik stran,“ říká prokurátor Boris Viktorov, „a už to samo o sobě svědčí o primitivnosti přístupu k zjišťování pravdy ve věci tak těžkých a vážných obvinění. Výmluvné je i to, že přelíčení trvalo pouze jeden jediný den.“ Byl to opravdu podivný proces. Z očí do očí si tu z protilehlých stran hleděli někdejší blízcí spolubojovníci, v několika případech i přátelé, protože členy zvláštního tribunálu Nevyššího soudu SSSR byl vysocí vojenští činitelé jako třeba Vasilij Konstantinovič Bljucher a Semjon Michailovič Buďonnyj. Kdysi společně bojovali proti nepřátelům, teď se sami stali nepřáteli. „Zdá se mi, že sním,“ pronesl prý v soudní síni maršál Tuchačevskij těsně poté, co prokurátor Vyšinskij přednesl obžalobu. A o pár hodin později řekl ještě tuto větu: „Vždy jsem nesmírně miloval Rudou armádu a svoji vlast, kterou jsem v občanské válce bránil. Vyšinského závěrečná řeč trvala jen dvacet minut a žádal v ní pro všechny obžalované, které zahrnul nadávkami, nejvyšší trest. Soud mu vyhověl. Spěchalo se, skoro až horečně se spěchalo. Osamělý, nesnášenlivý muž v Kremlu chtěl dosáhnout co nejrychlej šího a naprostého vítězství nad lidmi, kteří se provinili zejména tím, že považovali diktátora pouze za prvého mezi rovnými a věřili ve svou vlastní sílu a oddanost lidí, jimž veleli, a provinili se v jeho očích také snahou uchránit silnou a obrany země schopnou armádou od striktního rozhodování a kontroly politiků, zachovat její nestrannost ve vnitropolitických mocenských sporech. To byly, zjednodušíme-li celý komplex vzájemně svázaných problémů, zločiny, za které museli zaplatit životy. A nejen svými. Stalinova nenávist třeba k samotnému Tuchačevskému šla tak daleko, že nechal postupně zavraždit i maršálovu manželku a bratry Alexandra a Nikolaje, do pracovních táborů či do vyhnanství zahnal jeho matku, tři sestry a také dceru, u níž se se zatčením prostě jen počkalo, až dosáhne plnoletosti. Matka a sestra Sofije Nikolajevna vyhnanství nepřežily. Ale to všechno Michail Nikolajevič Tuchačevskij, naštěstí pro něho, v noci z 11. na 12. června 1937 ještě netušil. Nastoupila popravčí četa. Do letní noci se ozvaly povely. Josef Vissarionovič Stalin si zřejmě přál armádu do krajnosti ponížit a její špičkové velitele i morálně deklasovat. Jak jinak si vysvětlit rozhodnutí, že jednotce katů bude velet maršál Vasilij Konstantinovič Bljucher, Tuchačevsk ého bojový druh, do té doby hrdý a nezkrotný voják, který se v minulosti dokázal se Stalinem několikrát i slovně utkat – a brzy se sám také stane obětí čistek. Vojáci pozvedli pušky. Někteří z odsouzených, například generál Jakir, ještě stačili zvolat: „Ať žije Stalin!“ Salvy přerušily jejich slova Dvanáctého června vydal maršál Vorošilov zvláštní denní rozkaz: „Hlavní organizátoři, vůdcové vyzvědačství, kteří měli přímo spojení s generálními štáby a buržoazií fašistických zemí, byli odhaleni.  Prodali nepřátelům Sovětského svazu vojenská tajemství. V prohlášení TASS se tato obvinění rozšířila ještě o nezbytné pasáže: „Připravovali pro případ vojenského přepadení SSSR porážku Rudé armády a chystali obnovení moci statkářů a kapitalistů.

SUPERČISTKA .Osm salv z poloviny června sedmatřicátého roku otevřelo cestu dalším. Ministr Vorošilov ve svém denním rozkaze výslovně uvedl, že se dosud podařilo odhalit pouze vůdčí organizátory spiknutí. Slova, která nebyla vyslovená náhodou a naznačovala, že před Ježovem a jeho NKVD leží ještě mnoho práce. Že ještě četné zločince čeká dopadení a spravedlivý trest. Nemýlil se. Vypukla první obrovská vlna čistek v Rudé armádě trvající až do počátku roku osmatřicátého roku. V létě 1938, kdy se už nad Evropou hromadily válečné mraky a Československo bojovalo o svou celistvost, přišla další vlna, ještě brutáln ější a nemilosrdnější, charakteristická tím, že mizely celé štáby a velitelství. Ničivé katarzi padlo za oběť devadesát procent sovětských generálů a osmdesát procent plukovníků. Z pěti sovětských maršálů zahynuli tři, z patnácti velitelů armád třináct, z pětaosmdesáti velitelů sborů sedmapadesát, ze sto pětadevades áti velitelů divizí sto deset, ze čtyř set šesti velitelů brigád jich nepřežilo dvě stě dvacet. Život do jednoho ztratili zástupci ministra obrany Vorošilova a rovněž všichni velitelé obranných okruh ů. Postupně bylo popraveno také šest z osmi armádních činitelů, kteří maršála Tuchačevského a jeho kolegy v červnu 1937 soudili a odsoudili. Generálplukovník Dmitrij Volkogonov, autor rozsáhlé práce o Stalinovi, v roce 1988 uvedl, že dle posledních archívních průzkumů „ztratily sovětské ozbrojené síly v průběhu masových represálií v letech 1937 až 1939 nejméně čtyřicet tisíc velitelů, většinou ve vyšších funkcích, což nesporně spoluzapříčinilo tragické neúspěchy Rudé armády v počáteční etapě války po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem a přineslo sovětskému lidu tolik utrpení, že to přesahuje veškerou lidskou obrazotvornost. ·  ·  · V Berlíně byli, museli být zcela jistě spokojeni. Mocenský zásah proti sovětským vojákům a na počátku jmenovitě proti maršálu Tuchačevskému – ať již podvrženými dokumenty z padělatelské dílny Heydricha, Naujockse, Schellenberga, Behrendse a všech ostatních byl ovlivněn do značné míry, či aspoň částečně, nebo vůbec ne – rozhodně předčil všechna jejich očekávání. Šéf sicherheitsdienstu Heydrich si nechal celodenně monitorovat vysílání moskevsk ého rozhlasu, aby mu neuniklo ani slovo z toho, co se v zemi na východě dělo. Ano, byli spokojeni, vzájemně se chválili, blahořečili si za skvělý nápad. Otázky, zda se alespoň část těchto událostí může hodnověrně pokládat za vítězství či spoluvítězství německé tajné služby, však zřejmě zodpoví až budoucnost. Pokud je vůbec někdy někdo zodpoví.

Category: 1995 / 03

Napsala: Jana MichalcováMuži přivykají alkoholu především v souvislosti s nevhodnou společností nebo zaměstnáním. Ženy se k němu nebo jiným drogám uchylují spíše při citových nesnázích. U starších žen funguje takzvaný „syndrom prázdného hnízda“. Nemohou se smířit s tím, že když z domova odcházejí jejich děti, nedokáží ani svou uvolněnou citovou vazbu přeorientovat na manžela, a tak sahají k alkoholu nebo drogám. U mladších žen a dívek je to ovšem mnohem složitější. Mají problémy s rodiči, s identifikací své ženské role, s hledáním partnera, s osamělostí a pocity neporozumění.Paní Anna zůstala sama s dvěma dospívajícími dětmi. Nedokázala si zvyknout ani na pocit opuštěnosti ani na víc povinností ani na neustálý nedostatek peněz. Odpoledne trávila po vinárnách. Nejprve s kolegyněmi, pak už si vystačila i sama. Děti raději odešly, než by se dívaly, jak se ničí, dělá scény a propíjí všechny peníze. Kdekdo si na ně kvůli tomu ukazoval. Paní Anna propadla stále více pocitům viny, když se ráno budila s třesem, umiňovala si, že přestane a děti se k ní vrátí. Nakonec se odhodlala jít k psychiatrovi a léčit se. Tři měsíce strávila v Bohnicích. Teď už víc než rok přísně abstinuje. Pomalu si získává zpět důvěru okolí. To, že se léčila, mělo opravdu smysl, neboť se jí splnilo její největší přání a jedno z dětí se vrátilo domů.MÍSTO SKLENKY TELEFON. Průměrně zkonzumoval občan České republiky v roce 1993 9,2 litru stoprocentního lihu, tedy asi 7,8 litru lihoviny, 15,3 litru vína, 153,6 litru piva. V ženském protialkoholn ím oddělení v Bohnicích jsem zjistila, že ženy nejraději pijí víno. Jisté je, že valná většina alkoholiček se z nejrůznějších důvodů neléčí. Od 9. ledna mají šanci zavolat na linku XX přímo do Bohnic a poradit se s bývalými pacientkami, které jsou z toho již venku a delší dobu abstinují.ŽHAVĚ NA LIINCE XX. Vytáčím pražské telefonní číslo 02 / 85 74 29 2 nebo 02 / 85 56 58 2, tedy linku XX. Chytám takový malý podvůdek, představím se jako žena závislá na alkoholu, abych zjistila, co všechno mi mohou ženy, bývalé pacientky protialkoholního oddělení, nabídnout. „To je dobře, že jste našla odvahu nám zavolat,“ ozval se ze sluchátka mateřsky mírný, trochu monotónní, trochu soucitný hlas. „Povídejte mi o vašich problémech. Co vás trápí. Budu se snažit vám pomoci a poradit. “ Paní XX mne pozorně vyslechla. „Myslím, že vaše situace není jednoduchá, ale unikat před realitou pomocí alkoholu není řešení. Jestli chcete, dám vám kontakt na doktora Dvořáka. Můžete k němu mít naprostou důvěru, dá se s ním mluvit opravdu o všem.“ „Vyprávějte mi, prosím, jak jste se dokázala z toho kolotoče dostat,“ provokuji mírně.„Já jsem se léčila přímo tady v Bohnicích. Pěstovala jsem si závislost skoro osm let a nedokázala jsem přestat. Pila jsem třeba tři dny v kuse, v práci jsem začala mít problémy s absencemi, nejdřív jsem si brala dovolenou, ale pak už to nešlo. Nakonec mne sem dopravila rodina, léčila jsem se a povedlo se to. Už tři roky nepiju. Ani kapku. Tady platí taková zásada – stoprocentní abstinence.“JAK TO ZAČALO. Asi před 3,5 roku byla vytvořena otevřená doléčovací skupina v Týnské ulici, kde se setkávaly osoby po léčbě v Bohnicích s lékaři. Celkový efekt po roce a půl nebyl ovšem natolik přesvědčivý, aby se v tomto modelu pokračovalo. V okamžiku, kdy bylo možné realizovat privátní praxe, začal se jí vedoucí lůžkového pavilónu v Bohnicích MUDr. Václav Dvořák věnovat. Ženy, které absolvovaly léčbu, přešly v určitém počtu do ambulantn í (optimálně) osmičlenné uzavřené skupiny, kde pokračovaly v terapii. Postupně se tento model rozrůstal. Pacientky se nejen stabilizovaly, ale zároveň už byly i samy schopny něco nabídnout. Tak vznikla myšlenka linky XX. Byl to přirozený chod věcí, který vyústil v ideu, že ženy mohou ten svůj hendikep, že prošly ústavní léčbou, změnit v plus. Na základě vlastní zkušenosti jsou schopny poskytnout určitou informaci a v jistém slova smyslu i terapii, která někomu pomůže.PSYCHIATR V AKCI. Areál bohnické léčebny je obrovský. Je to vlastně velká zahrada s několika domy a jakýmsi kostelíkem. Zvoním u dveří pavilónu číslo 18, což je ženské lůžkové protialkoholní oddělení, protože mám schůzku s lékařem Václavem Dvořákem, jenž stál na začátku celé historie, která vedla až k vytvoření linky XX. V jeho kanceláři se to všechno odehrává. Pod sklem jsou nastrkané informace, kontakty na ambulance, lůžkové instituce různého druhu, na poradny, azylové domy. Tady od 17. do 20. hodiny sedí dvě ženy a zvedají telefony. Jejich sdělení jsou autentická, protože právě ony jsou jich schopny. Volající nesmí mít pocit, že v pozadí stojí psychiatr. Funguje to? Setkal jste se už s pacientkou, která na vás dostala kontakt prostřednictvím linky XX? Ano, to už probíhá. Jsme do určité míry překvapeni tím ohlasem. Počet telefonátů, i těch, které nerespektují nabízené hodiny, nás inspiruje k rozšíření linky přes noc. Pracuje tu přes čtyřicet žen, které se léčily, mají určitou abstinenční zkušenost. A nejsou to vždy ženy, které by se léčily přímo u nás. Část telefonátů se netýká pouze problematiky alkoholu a toxikomanie, ale trochu se dostává do podoby „ženské linky“. Volající správně předpokládají, že ženy, které prošly složitostí vývoje závislosti, prodělaly i problémy, které je trápí – například rodinné. Ukázalo se, že veřejnost je výborně schopna přijmout a využít tuto nabídku. Konkrétně už tři ženy přijaly i lékařský kontakt.Jak se žena dostane do protialkoholní léčebny? Většina klientek přichází v důsledku různě rozvinutého abstinenčního syndromu. Bylo by naivní představovat si, že se závislá žena jen tak vzdá látky, která je pro ni v určité hierarchii hodnot na prvním místě. Nevstupuje nikdy do léčby superodhodlaná stoprocentně dobrovolně přestat. Na začátku prožívá obrovský konflikt sama se sebou, pocity viny, bojuje svůj vnitřní boj. Těch nátlakových mechanismů je nevypsatelné množství. Navíc u laické veřejnosti panuje názor, že efektivnost léčby je nízká a naopak je vysoké procento těch, které se po léčbě k alkoholu, popřípadě drogám vrátí. Přivezli sem někdy pacientku třeba ze záchytky? Jen výjimečně, protože mezi klienty záchytky je minimum závislých osob. Ráno po vystřízlivění lékaři snadno poznají, zda je u nich vystopovatelný abstinenční syndrom, například třes, který je vlastně ukazatelem závislosti. · · ·Slečna Hana vyzkoušela první drogy už ve čtrnácti, nejdřív kouřila jen marihuanu, ale pak už jí to nestačilo. Utíkala z domova od svého despotického otce a bláznivého bratra do party. Tam jí bylo nejlíp, nikdo se jí na nic neptal, nikdo jí nic nevyčítal, nikdo na ni nekřičel. Život se jí naprosto vymkl z ruky v ten tragic ý den, kdy bratr zavraždil otce. Spadla do toho definitivně a nemohla zpátky. Našli ji policisté „zfetovanou“ a odvezli přímo do Bohnic. Když překonala abstinenční syndrom, chtěla odejít. Lékařům dalo hodně práce přesvědčit ji, aby zůstala a léčila se. Prodělal složitý životní příběh, ale teď už přes rok abstinuje a návraty do minulosti už nejsou pro ni nebezpečné. Rozhodla se dokonce veřejně promluvit o své zkušenosti v pořadu TABU.100 % ABSTINENCE. Většina klientek se do léčebny v Bohnicích dostává bez toho, že by už dříve navštěvovala lékaře. Jsou na droze závislé, a proto je potřeba se od ní izolovat na místě, na což je nejideálnější lůžková léčba. Ambulantní léčby má určitá úskalí v tom, že klientka se „v tom naučí chodit“, částečně stabilizuje sovu situaci, ale bohužel neabstinuje stoprocentně. Často pak opakovaně selhává v léčbě a hrozí, že si vytvoří určitý stereotyp, do jisté míry svůj problém zvládne a začne lůžkovou léčbu odmítat. Z toho pro lékaře vyplývá, že je vždy škoda nevyužít hned toho, když žene ústavní léčbu požaduje.TŘI MĚSÍCE V BOHNICÍCH Tak dlouho trvá ústavní léčby. Při alkoholové závislosti ve spojení s kvalitním ambulantním doléčováním ji lze považovat za dostačující. U toxikomanek doporučují lékaři pokračovat v ústavní formě v zařízeních s delších rozsahem, například v ústavu v Němčicích. Vlastní léčba se skládá ze dvou fází. Nejdřív musí pacientka překonat abstinenční syndrom, který trvá různě dlouho podle aplikované látky, na izolaci. Pak se sama rozhoduje, zda bude pokračovat. Někdy se ovšem rozhodne odejít s naivním předsevzetím abstinovat a následně je zklamávána selhávacím procesem. Vstoupí-li do druhé fáze léčení, účastní se skupinových psychoterapií, pracovních terapií, klubových aktivit, relaxuje. Jednotlivé aktivity navazují plynule jedna na druhou, a tak vytvářejí určitý režim dne, který je pro pacientku také důležitý. Zvyká si znovu na dodržování pravidel, plnění povinností, neboť během konzumu jakoukoli strukturu dne odmítala, všechno odkládala a jednoznačně před vším upřednostňovala drogu. V současné době má oddělení v Bohnicích k dispozici 26 lůžek, ovšem poptávka je daleko větší. Vzhledem k nárůstu počtu mladých toxikomanek bude třeba tento probl ém řešit. V současné době je dost velká změna v charakteru okruhu klientek oproti minulosti, kdy (asi rok, rok a půl zpět) počet toxikomanek osmnáctiletých a mladších byl zanedbatelný v poměru k ženám závislým na alkoholu. V současné době se to blíží skoro poměru 50 % ku 50 %, na oddělení se tak nachází klientky ve věkovém rozpětí od 14 do 65 let.JEDEN DEN NA LINCE. XX Vytáčím podruhé pražské telefonn í číslo linky XX. Tentokrát se ovšem představuji jako novinářka. Je osm hodin, zrovna tedy skončila „jedna směna“. Paní XX mi ochotně sděluje, jak dnešní večer u telefonu probíhal: „Dneska jsme měly 3 hovory. První dva se týkaly přímo alkoholismu, mluvily jsme zhruba 10 minut. Vysvětlovala jsem, že není na škodu vyhledat lékaře, než bude třeba pozdě. Třetí hovor byl obtížnější problém. Ta paní si chtěla spíš popovídat, měla nějaké zdravotní potíže a smutný životní příběh. Chtěla spíš teplé slovo porozumění než radu.“

Category: 1995 / 03

NAPSALA JANA PATKOVÁVysoké Tatry jsou hory, ve kterých je turista ostře sledován nesmlouvavým okem ochránců přírody – TANAP, jeho kroky vedou turistické značky a jeho chování určuje množství zákazů a příkazů. Nikoho dnes už nenapadne postavit si v této lokalitě stan či se vykoupat v plese, po počátečním rozčarování už nikdo neváhá sáhnout do peněženky a za vstup do přírody vysolit poplatek činící 10 Sk. Toto horstvo totiž patří k těm nejpřísněji ochraňovaným, již od roku 1949 jsou Vysoké Tatry národním parkem.Nádherné žulové vrcholy, strmé skalní jehly, modré oči údolních ples, kamzíci, květiny a bůhvíco uvnitř člověka, který touží vylézt blíž a blíž k nebi, to vše sem přivádí spoustu návštěvníků. A Tatry jsou maličké – 769 km2 – a tudíž přetížené. O to absurdněji na první pohled vypadá myšlenka uspořádat zde tak gigantickou akci, jakou olympijské hry bezesporu jsou. Když předseda Přípravného výboru ZOH 2002 Poprad – Tatry Ján Madáč v lednu loňského roku předložil Juanu Antoniu Samaranchovi oficiální kandidaturu na uspořádání zimní olympiády v roce 2002, znamenalo to mnohé. Stovkám sportovních nadšenců se splnil životní sen (či alespoň jeho část), politici si mnuli ruce nad geniálním nápadem, jak konečně to malé a nespravedlivě přezírané Slovensko zviditelnit, podtatranské obce začuly možnosti netušeného rozvoje a ochránci přírody možnosti netušené devastace. Stála jsem v možná budoucí olympijské dědině, v Popradu, a na neposkvrněné tatranské štíty hleděla s těžko skrývanou lítostí. Před očima jsem měla kopce probodané sloupy nejrůznějších lanovek a přibližovadel, vykácené pruhy kosodřeviny a trčící střechy nových betonových hotelů. Můj názor na olympiádu byl devátého ledna 1995 jasný, ovšem o den později už bylo všechno jinak.AŤ ŽIJE OLYMPIÁDA! Jaro Švorc, který nám dělal průvodce po předolympijském dění, patří k nadšencům. Je členem přípravného výboru a v klopě svého horskoslužebáckého svetru má pět olympijských kruhů. Znám ho už pár let a vím, že by „svým Tatrám“ neubližoval, stejně mi ale vyráží dech jeho tvrzení: „Olympiáda by měla Tatrám především ulehčit, odtáhnout návštěvníky jinam.“ Usvědčuje mě z kardinální neznalosti problematiky, která nejen u mě způsobila hysterický křik proti olympiádě: „Celé dění by probíhalo v trojúhelníku měst Poprad, Starý Smokovec a Liptovský Mikuláš. Od začátku byly snahy Tatry co nejvíce šetřit, takže přímo na území národního parku – a to na Štrbském Plese – by se konaly pouze soutěže ve skocích, severském lyžování a běhy. S tím, že nebude probíhat žádná nová výstavba, využijí se pouze stávající objekty. Stejně tak bude limitována návštěvnost. A do budoucnosti by to pro Tatry mělo další příznivý důsledek: v podtatranském regionu vznikne spousta nových sportovišť a ubytovacích zařízení, a tak se dá předpokládat, že lidé mířící do Tater stráví nějaký čas i dole, odpadne ta část návštěvníků, která v podstatě do hor ani nejde. Budiž, jenomže celá věc má háček – neexistují totiž záruky, že sliby dané ochráncům a protivníkům olympiády vůbec budou splněny!Nechávám se ale zatím strhnout Jarovým nadšením a vím, že takových jako on jsou už dnes stovky. Lidí, kteří ve svém volném čase pracují na tom, aby pro kandidaturu bylo vše připraveno a aby studie vypracované k olympiádě posloužily i rozvoji tohoto tradičně chudého regionu. „Olympiáda může Slovensku velice prospět, pokud bude skvěle zorganizov ána. Stejně tak to ale může být ohromná blamáž, pokud dojde k nějakým kiksům!“ Rozhodujeme se, že sneseme ještě jednu dávku optimismu a proolympionismu, takže navštěvujeme předsedu přípravného výboru pana Jána Madáče. V budově, kde výbor sídlí, se hustota nositelů pěti kruhů nebývalo zvyšuje, znatelná je také jistá nervozita a napětí. Za pár dní se totiž rozhodne, kteří z dosavadních devíti kandidátů postoupí do užšího výběru – když v listopadu navštívila Poprad hodnotící komise Mezinárodn ího olympijského výboru, zařadila Tatry předběžně na 4.-6. místo a mezi horké kandidáty postupují právě čtyři města! „Myslím, že máme reálnou šanci, k největším kladům našeho regionu patří dobré povětrnostní podmínky,“ normálně řečeno, nemusí být obavy z toho, že na zimní olympiádě bude chybět sníh, „a vynikající sportovní tradice.“ Jako žhavý triumf lze uvést cenu za nejlépe organizovaný závod sezóny, kterou v roce 1993 získali organizátoři Tatranského poháru. Pan Madáč to má v hlavě srovnané a výhody uspořádání takového podniku na nás střílí s bravurou toho, kdo něco musí donekonečna opakovat: „Podtatranský region se musí nějakým způsobem rozvíjet a možnosti jsou v podstatě dvě – průmysl a cestovní ruch. Pro milovníky přírody, jakými jsou i naši odpůrci, by měla být odpověď jasná. Další výhodou, která se ukazuje již nyní, je spojení dvou tradičně rivalských oblastí, Spíše a Liptova. Především ale musím zdůraznit, že chceme dělat ekologickou a ekonomickou olympiádu, všechny budoucí stavby by měly být víceúčelové, například olympijská dědina Poprad by se po olympiádě změnila na univerzitní městečko. A už vůbec nemluvím o doprovodných stavbách, jako jsou čističky, rekonstrukce zdravotnických středisek, obchodů, silnic a železnic, to vše bude sloužit i po olympiádě a vlastně to přispěje k ochraně životního prostředí.POD TATROU SA BLÝSKÁ. zlověstnými úsměvy zelených, kteří křičí před budovou popradského magistrátu Pryč s olympiádou, nikoli však příliš nahlas. Chybějí jim totiž potřebné argumenty, které zase mají na správě TANAP. Tam už ale vědí, že více lze dosáhnout dohodou a jednáními – která skutečně své výsledky už přinesla – takže jsou od zapřísáhlých ochránců nařčeni z kolaborantství. Nemají to lehké, protože i na straně olympijské dělají potíže. Není tedy divu, že si ing. Peter Spitzkopf, vedoucí odboru ochrany přírody, při naší návštěvě znaveně vkládá hlavu do dlaní a místo rozhovoru nám nabízí svůj článek v časopise Tatry. Pak ale sebere zbytky sil a říká: „Kam se poděla olympijská myšlenka, kam vůbec spěje sport, když se pro řádově padesát bobistů na světě stavějí ohromné dráhy, které nenapravitelně změní tvář krajiny a nikdy nebudou omluvitelně využívány?!“ Postavení TANAP, který by nejprostší úvahou měl mít hlavní a poslední slovo při rozhodování o jakémkoli dění na území parku – od toho byl ostatně zřízen – je nejasné.Správa TANAP byla sice oslovena v souvislosti s olympiádou již v roce 1990, měla však pouze možnost připomínek. Kupodivu byly některé respektovány a první studie byly vypracovány v souladu s těmito požadavky. „Zatrhli jsme jakoukoli novou výstavbu, limitovali jsme návštěvnost v oblasti Štrbského Plesa na 10 000 návštěvníků pro běžecké disciplíny a 30 000 pro skokanské soutěže. Dále jsme požadovali odklonění běžeckých tratí z povrchu Štrbského plesa (v minulosti tu už došlo k potopení stroje na úpravu tratě). Na základě našeho nesouhlasu byla z území národního parku vyloučena výstavba uměle chlazené bobové a sáňkařské dráhy. Biatlonové soutěže se přesunuly do Štrby. Je až podezřel é, jak byly naše názory respektovány.“ Nedůvěra ing. Spitzkopfa je opodstatněná, TANAP už má za sebou nejednu blamáž. Největší podraz zažili tanapáci a s nimi celá tatranská příroda v roce 1970, při mistrovstvích světa v klasickém lyžování, kdy nejen že se jich nikdo neptal na názor, ale hlavně bylo v rámci této akce postaveno několik objektů, které s mistrovstvím neměly vůbec nic společného! Díky těmto zkušenostem a také neexistenci jakýchkoli záruk, že TANAP nebude nakonec se svými požadavky poslán ke všem čertům, s olympiádou Správa TANAP na území národního parku souhlas nedala. Vláda SR rozhodla na základě hlasování, přičemž rozhodla většina.OLYMPIÁDA NEBUDE usmívá se paní Danuše Beláková, energická členka rady Regionálního sdružení tatranských a podtatranských obcí, a dodává: „Takže já klidně spím a moc se nevzrušuju.“ O spaní paní Belákové toho moc vědět nemůžeme, druhé tvrzení však vzápětí vyvrací sama: „Říkat, že uděláme ekonomickou  a ekologickou olympiádu, je zločin na tomto regionu, na této zemi, vůči tomuto národu! Nic takového udělat neumíme, prostě na to nemáme, ztratili jsme vztah k přírodě, to se nezmění změnou společenského systému. Každý zásah do přírody je neekologický, navíc na ekologii musí být peníze. Když už bych uvěřila, že něco takového lze na Slovensku uskutečnit, tak nikoli s těmi lidmi, kteří se okolo olympiády oficiálně motají. Už jejich proklamace – Naším hlavním cílem není olympiáda, ale rozvoj regionu! Vždyť je to zločin i na olympijské myšlence! I další fakta mě přesvědčila o neserióznosti těchto lidí, například to, co se dělo okolo souhlasu obcí s olympiádou. Že se obcím pod Tatrami slibuje div ne hospodářský zázrak, je sice hezké, ale já jsem se byla podívat v Albertville po olympiádě, hrůzné a opuštěné betonové stavby, obrovská eroze a to se naše horstva svou velikostí Alpám vůbec nemohou rovnat.“ Regionální sdružení má coby zájmové sdružení obcí s podobnými radostmi a strastmi rozhodně k olympiádě co říci. Obce nejsou proti, bylo by to bláznovství. Jenomže jak už to bývá, na řadu věcí se jich nikdo neptá a řadu jejich námitek nikdo neposlouchá.PĚT KRUHŮ V BOJI. Chceme si za každou cenu vytvořit nějaký názor na slovenské olympijské snažení. Všichni jsou však velmi opatrní na jednoznačná tvrzení, všem leží na srdci prvořadě chudák příroda. Situace v ochranářském hnutí je v této zemi nepřehledná, spousta lidí neví stejně jako my, co si vlastně myslet, utíkáme se tedy ke statistice. Průzkum veřejného mínění proběhl v říjnu 1993 a ukázal, že s olympiádou souhlasí nadpoloviční většina respondentů, z toho 34 % bezvýhradně. Jednoznačně odmítavý postoj zaujalo jen 15 % dotázaných. Zajímavé je zjištění, proč si lidé olympiádu přejí – většinou proto, že by to pomohlo propagaci Slovenska ve světě! Olympijsk á myšlenka je jedna z těch obecn ě krásných a lidských, ale kolik zla na světě už nadělaly mindráky jednotlivců i celých skupin! O čem téměř nepadlo za celou dobu našeho „průzkum“ slovo, byla výstavba sjezdovky ve středisku Jasná v Demänovskej dolině, zřejmě nejachillovatější pata celého projektu. Sjezdovka by se postavit musela, ale znamenalo by to vykácení ohromného pruhu lesa v chráněné oblasti (Nízké Tatry mají také statut národního parku), nebezpečí eroze a narušení vodního režimu oblasti, která je z vodohospodářského hlediska životně důležitá pro celou oblast Liptova. Přinejmenším směšně vypadá hurá akce „za každý vykácený strom jeden nový zasadit“, nebezpečně připomínající nechvalně proslulý Kocourkov. Sporné je také tvrzení, že na Štrbském Plese stávající objekty a sportoviště plně vyhovují. Nyní ano, ale skokanský můstek je atestován jen do roku 2000! Spekulace o tom, že vyhovovat bude i poté, se pohybují v oblasti zbožného přání. Na druhé straně nelze pominou obrovskou sportovní tradici Tater, mezinárodní závody zde probíhají již od počátku století s bezkonkurenčním úspěchem. A cesta rozvíjení cestovn ího ruchu je z hlediska ochrany přírody také nejvhodnějším způsobem, jak zvýšit životní úroveň lidí pod Tatrami, kteří živobytí neměli nikdy lehké. Se svými pochybnostmi se svěřuji Jaro Švorcovi a chci vědět, jaké má Poprad coby kandidující město handicapy. „Poprad žádné, ale Slovensko velké“ · · · Dne 24. ledna se pro tentokrát rozhodlo. Slovensko do užšího výběru nepostoupilo a ochránci mohou mít na pár dní klidné spaní. Celý kolotoč se ale roztočí zanedlouho znovu, neboť bude podána nová kandidatura. Odpůrci i příznivci olympiády si tedy nanečisto zkusili sílu svých argumentů, které budou příště používat s větší jistotou. V takové záležitosti, jakou je pořádání olympiády, je zřejmě hloupost mluvit o osudu a předurčenosti, ale přece: nenaklonil se jazýček na vahách, kde na jedné straně stojí možnosti sportovního a společenského rozvoje a na straně druhé doposud poměrně zachovalá příroda, směrem k oné druhé straně? Možná za pár let se tato zdánlivá prohra stane jasným vítězstvím. V době, kdy už nebudou ekologick á hlediska sice hlasitě proklamována, nicméně poněkud opom íjena. A tak se Slovensko konečně vyhoupne na špici evropského dění – v otázce ochrany přírody. Třeba.

Category: 1995 / 03

Během svého posledního poby tu v USA jsem nějaký čas strávil v San Francisku. Zde jsem poznal rodinu Brownových. Slovo dalo slovo, láhev dala láhev – no prostě jsme si padli do oka. Brownovi mě pozvali k sobě na návštěvu. A zde mě čekalo největší překvapení – seznámení s patriarchou rodu panem Jimem Brownem. První, co mě upoutalo, byla kostkovaná deka na kolečkovém křesle. Byla totiž jediné, co bylo vidět. Teprve po chvíli jsme zaregistroval hromadu vrásek, ze kterých se skládal starý pan Brown. Měl na ně nárok. Vždyť podle vlastních slov i slov jeho rodiny mu bylo 98 let. Ale stále mu to pálilo. Seděli jsme společně dlouhé hodiny a vzpomínali na staré dobré časy na Západě, jak mu o nich vyprávěl otec i co zažil on sám. Na život ve starých zlatokopeckých městech na jihozápadě USA, která pamatují jak největší slávu zlaté horečky v roce 1849 a let následujících, tak i pozdější úpadek a někdy i naprosté vylidnění města.Vzpomínal stařík a já mu jen přikyvoval, neboť to měl nejradši. Občas si vypomohl otcovým deníkem. Epizodu z cesty otce Jima Browna z Tusconu v Novém Mexiku do San Franciska v Kalifornii koncem minulého století Vám předkládám. Je poledne. K hranicím Nevady zbývá pouhých 10 mil. Vzduch se sice radostně tetelí nad rozpálenou pouští, ale mně do smíchu dvakrát není. Jedu už kolikátý den. A všude kolem poušť a nic jiného než poušť. Občas kousek trávy, keř. Vodu jsem neviděl, ani nepamatuji. Kůň už toho má taky plná kopyta. Projíždíme už několikátou zatáčkou a překonáváme x-tý vrcholek. Jednoduše řečeno – nuda. Každou chvíli proklínám okamžik, kdy jsem se na tuhle cestu vydal. Náhle se však před námi rozevírá široké, ploché údolí, šedé a suché jako krajina kolem. A uprostřed, jako fata morgána, město. Konečně se snad vykoupu (ááá, ta slastná představa), najím normálního jídla a ne sušeného masa s fazolemi a něčeho napiju. Neváhám ani vteřinu a sjíždím do údolí. I kůň obživl. Už to není ta polochcíplá herka, která sotva vláčí nohy po zemi a občas mě nutí k představě, že ji snad budu muset vzít na záda, ale bujný hřebeček, který pyšně pohazuje hlavou a je najednou plný života. Abych se přiznal, nemám ani páru, kde jsem. Hlava se už zaobírá představou rozkoše, která mě čeká, až se opláchnu a natáhnu na skutečné posteli. Teprve ukazatel u silnice mě vrací zpátky na zem.Bodie! Město se snad nejhorší pověstí na Západě. Průměr jedné vraždy denně. Pěkně děkuji. No, vracet se nemá cenu. Takže: „Sbohem, Bože, jedu do Bodie!“ Po prašné cestě se blížíme k prvním domům. Na silnici vidím povalovat se kus novin. Nevypadají nijak moc staře. Pravda, jsou trochu potrhané. Jejich část, jak o kousek dál vidím, byla použita k jinému účelu, než ke čtení, ale snad se ze zbylého kousku dozvím, co je v Bodie nového. „Ááá, Bodie Standard. Tak copak nám píšou? Hmm, samé reklamy a žádná pořádná zpráva. Tak se alespoň, příteli, podíváme, kde si hajneme a kde se napapáme? (Slovní spojení, které, jak mám již odzkoušeno, mého prudce inteligentního koně povzbudí k činnosti). „Máme na vybranou Stewarts Hotel, Arlington, Bodie House, Browns či Occidental. Tak kde?“ Jak vidno, mému koňskému příteli je to jedno. Tak se svěříme osudu. Právě jsme minuli první domy Bodie. Nejdříve musíme sehnat solidní ubytování, což znamená kvalitní a hlavně bezpečné. Do města vjíždíme hlavní ulicí – Main Street, takže nemus íme ani moc bloudit. O tom, že se jedná o hlavní ulici, svědčí čilý ruch, plno lidí, drožek a koní. Projíždíme kolem několika hotýlků, které však nepůsobí zrovna důvěryhodně, a tak raději pokračujeme dále. Náhle se po levici objevuje na zdejší poměry dosti neobvyklá stavba – cihlový dům. Dechambeau Hotel. A hleďme! To je přesně to, co hledám.Zastavuji a jdu bydlet. „Stát!“ To na mě nevykřikl nějaký pistolník, jemuž by se nelíbily moje kolty proklatě nízko zavěšené, či šerif nebo jeho pomocník, jejichž výzvy by nebylo radno neuposlechnout, ale můj vnitřní hlas. Oči totiž zaregistrovaly vývěsní štít sousedního domu. Pohřební ústav. Brrrr! Spát v sousedství s mrtvolkami. Co když nebudou nebo žtíci dodržovat noční klid a budou mě chodit strašit. I když na druhé straně, hotel skutečně nevypadá špatně. Ale nemohu stát donekonečna na ulici. A tak je rozhodnuto – čelem vzad a pryč. Nasedám na koně a pokračuji po Main Street dále do města. Ještě se ohlédnu po pohřebním ústavu. Sluníčko se opírá do proskleného přízemí. To, co vidím uvnitř, mě naplňuje úžasem. Malá tělocvična s bradly a kruhy. No to je neuvěřitelné! Že by šlo o propracovaný systém plnění stanoveného úmrtního plánu? Ale ten zde zajisté pilně plní místní pistolníci. Hned vedle stojí další pozoruhodná budova – Miners Union Hall. Kulturák místních zlatokopů. Jak jsem pochytil z řeči okolojdoucích, mohu večer navštívit nějaké divadelní představení a pozítří, pokud zde zůstanu, snad dokonce nějaký ples. Pobízím koně, abych se konečně někde ubytoval. Na prohlídku budu mít času dost. Nemusím však jezdit nijak daleko. Shluk dostavníků mi říká, že jsem narazil na to pravé.Grand Central Hotel. Krásná dřevěná budova s krytým chodníkem a – jaký to luxus – terasou v prvním patře. Tak tady chci bydlet. Jen jestli vedle není márnice. To by mi vzalo trochu chuti ke spánku. Naštěstí je vše v pořádku a vedle jsou pouze slušné podniky. Přivazuji koně a jdu se ubytovat. Vcházím prosklenými dveřmi do rozlehlé místnosti. Po téměř celé levé straně se táhne typický nálevní pult. Za ním kmitají dva číšníci v bílých košilích s klotovými rukávy. Na stěně za pultem visí rozměrné zrcadlo, obrazy žen a slavných boxerů. Na pultu stojí krásná kovová pokladna a samozřejmě láhve s alkoholem. Všemu však kraluje nádherně vyleštěná mosazná trouba nejnovějšího módního hitu – gramofonu. Na chvíli sice vzbudím trochu pozornosti mužů postávajících kolem pultu, ale ti se velmi rychle vracejí zpět ke svým sklenicím. Nikoli však číšníci. Jeden z nich ke mně okamžitě přibíhá s uctivou otázkou: „Dá si pán něco k pití?“ „Samozřejmě, ale nejdřív bych se rád ubytoval. Mátě něco volného?“ „Och, zajisté pane. Nahoře máme krásné pokojíky, jaké snad nemají ani na Východě. Podle oblečení soudím, že máte za sebou dalekou cestu. Přijel jste za obchodem? Nebo hledáte práci?“ Trochu moc otázek najednou. „Ne. Jenom projíždím.“ „To je škoda. Tady se, pane, peníze dají vydělat velice snadno. Ale také ještě rychleji utratit.“ Jako bych to nevěděl. Ale proč nezkusit štěstěnu. Třeba mi bude příznivě nakloněna. „Vy jste místní a já cizí. Řekněte mi, kde si tady můžu dobře zahrát.“ „Možností je tu několik. Záleží, co hledáte. Karty nebo něco fajnovějšího?“ „Abych se přiznal, je mi to jedno.“ „Podívejte, ve městě máme 65 salónů a téměř ve všech se hraje. Ale pro vás bude asi nejlepší jít do těch nejbližších. Přece jenom tady není v noci úplně bezpečno. V takovém případě vám mohu doporučit Swazey Hotel, který je kousek odtud, nebo Sawdust Corner Saloon, který je přes ulici. Hlavně abyste měl dost peněz.“Dobrá rada nad zlato. Kdybych měl dost peněz, tak se takhle netrmácím světem, ale válím si šunčičky doma. Raději však hovor končím a beru si klíč od pokoje. Ještě zavést koně do stáje, odstrojit ho, nakrmit, napojit (ten se má, když se o něho někdo takhle hezky stará), a pak už jenom vzhůru do pokojíčku. Procházím celou výčepní místností a po strmých schodech vstupuji do prvního patra. V pokoji se opláchnu v malovaném plechovém umyvadélku, natáhnu na železnou postel a vychutnám rozkoš z nicnedělání. Během chvilky usínám. Když jsem se probudil, už se stmívalo. Honem na nohy, ať nic nepromeškám. Kdeže si nejlépe zahraji? Ááá, Swazey Hotel nebo Sawdust Corner Saloon. Tak zkusíme nejdříve ten první. Vyrážím pěšky po Main Street. Během chvilky stojím před hotelem. Ale že by se tento honosný název hodil pro takovou díru, nevím. Ještě se rozhlédnout a… To snad není možné. Márnice. A přímo naproti kasinu. Ale vždyť pohřební ústav, kvůli němuž jsem se napoprvé neubytoval, je jen o necelých sto metrů dál. Vzhledem k velké kumulaci pohřebních a jiných podobných ústavů na tak malé ploše to zde s bezpečností skutečně nebude asi tak růžové. Abych přišel na jiné myšlenky, otáčím se a rychle zapadám do Swazey Hotelu. Uvidíme, jak to vypadá uvnitř. Neuvidíme. V místnosti je tak nakouřeno, že si nevidím pomalu na špičku bot. Navíc je zde doslova přelidněno. Jen s obtížemi se dostávám k jednomu hráčskému stolu. A opět všudypřítomný číšník? „Co to bude?“ „Pivo bych si dal.“ „Ale jaké? U nás ve městě vaříme tři druhy piva – Bodie, Pioneer a Pat Fahey.“ „V tom případě to nejlepší.“Během chvilky přede mnou stojí tři láhve chladného piva. Zůstává mi záhadou, kde v takovém vedru berou chladné pivo. V kapse mi cinká pár drobných. Usedám za stůl a sázím. Kolo se točí, kulička poskakuje a do rytmu s ní i moje srdíčko. Padni. Padni. Padni. Padla! A kupodivu na to správné pole. Získávám dvojnásobek vkladu. Není to sice moc, ale lepší něco než nic. Pokouším štěstí znovu. A znovu. Občas vyhrávám, občas prohrávám. Přesto však dolárků v mé kapse nenápadně, ale přesto přibývá. Už ani nepočítám počet výher ani proher. Už pro mě přestal existovat čas i všechno okolo. Vnímám pouze to ďábelsky se točící kolo uprostřed. Začínám se, vzhledem ke své šťastné ruce, stávat středem pozornosti. Ne že by mi to bylo příjemné. Žízeň, která mě po chvíli přepadá, mě vysvobozuje. Usedám v koutku a pomalu upíjím ze sklenice. Vzduch se stává téměř nedýchatelný. Nenápadně se vytrácím ven. Snad si toho nikdo z hostů nevšiml a nepřijde mi odlehčit do mého nového majetečku. Nevím, jak dlouho jsem v kasinu byl. Ale určitě několik hodin. Zacházím mezi domy, aby mne nikdo neviděl, a přepočítávám svoji výhru. 524 dolarů! Tak tomu říkám výhra. Tolik štěstí musím zapít! Vyrážím do druhého doporučeného místa, do Sawdust Corner Saloon. Neujdu však ani deset kroků a do očí mě uhodí nápis: Hollis Hotel. Žaludek se začíná ozývat, proč jej tedy neuspokojit a nezastavit se v této oáze na rohu Main Street (nechápu, proč zrovna zelená, když jedinou zelení ve městě, kterou jsem viděl, bylo sukno na stole v kasinu) a vcházím do hotelu. Ten se zdá být velmi slušný. Poučen o počtu místních piv a povzbuzen cinkotem v kapse se rozhoduji, že ochutnám všechna. Nakonec svůj úmysl měním. Potácet se podroušen s pěti sty dolary v kapse – to si koleduje o malér. Vybírám pivo podle abecedy – Bodie. K tomu dostávám krásně propečenou krůtičku. Není nad dobrou kuchyni.Po dobrém jídle a pití se mi nechce ani zvednout. Ale zvědavost nedá. Vyrážím na exkurzi nočního života v Bodie. Po pár krocích začínám chápat, proč je Main Street i v tuto pokročilou noční hodinu tak živá. Jeden vedle druhého jsou tu postaveny bary, hotely, salóny, banky a obchody. Výjimku snad tvoří jen červená požární zbrojnice s věžičkou a krásným zvonem. Pokračuji v chůzi a zvědavě nakukuji do rozsvícených oken podniků. Už mě však z toho neustálého caprtání začínají pobolívat nohy. Což tak na chvíli nechat spočinout svému tělu v nějakém slušném podniku. Penízky jsou, tak proč ne? Jako na zavolanou se objevuje další podnik – tolik vzpomínaný Sawdust Corner Saloon stojící na rohu Union a Main Street. Uvnitř je ještě dost zákazníků zápasících se svou sklenkou. Aspoň nebudu pít sám. Stoupám si vedle dvou mužů zabraných do rozhovoru. Ani si nevšimli, že jim přibyl posluchač. „A já ti říkám, že DeRoche to udělal. A zasluhuje odměnu. Konopnou.“ „Ale vždyť nemáš pravdu. Sám jsem slyšel, jak šerif říkal, že to ještě není jistý.“ „Jistý, jistý. Sám moc dobře víš, jakej je DeRoche darebák. Já ti říkám, že jsou to jen řečičky. Však uvidíš, jak to s ním dopadne.“ Zajímavý rozhovor. Jen tak ještě vědět, o čem či spíš o kom se baví. „Já si myslím, že ho osvoboděj.“ „To je právě to, co se nesmí stát. Udělal už hodně lumpáren, ale to, že zabil Johnyho Treloara, to už je moc.“ „Ale vždyť ti znovu říkám, že to není jistý. To, že všichni tvrdí, že to udělal, ještě nic neznamená. Vždyť ho nikdo při tom nechytl ani neviděl. Přesto ho zavřeli do basy a teď kousek od nás čeká, jak to s ním dopadne.“ „Ty se ho ňák zastáváš. Uvidíš, že stejně nakonec žádnej soud nebude. DeRoche je vinnej a basta.“ Hovor je najednou přerušen hlukem. Do místnosti vbíhá muž. „Už si pro něho jdou. Pojďte taky.“ Všichni nechávají sklenice stát a vyrážejí ven. Nevím sice, o co se jedná, ale vyrážím také.Dav několika desítek lidí se valí po Main Street. Tu náhle odbočuje doleva a zastavuje před dřevěnou budovou stlučenou z prken. Městské vězení (spíš bych však hádal, že se jedná o větší kozí chlívek). Už mi dochází, co se děje. Lid si žádá svoji krvavou oběť – Josepha DeRoche. Po chvilce je obviněný, teď však už odsouzený, vyvlečen z vězení. Brání se, ale není mu to nic platné. Nikde nevidím šerifa ani jeho pomocníky. Možná však, že pouze sundali šerifské hvězdy. DeRoche je mladý, asi tak 25letý muž. Celý se třese a neustále prosí, ať ho nechají. Chvílemi je mi ho líto. Co však sám zmůžu proti přesile několika desítek rozdivočelých lidí. A neustále přibývají další a další. Dav ho strká po Main Street. Najednou se všichni zastavují. Že by se na poslední chvíli objevila záchrana? Bohužel ne. Ba právě naopak. Lidé se rozestavují kolem lešení, které se používá k vytahování vozů při jejich opravě. Teď je mu však přisouzena hlavní úloha v dalším dějství této tragédie. Tlačenicí jsem vystrčen až do první řady, takže vše vidím ze vzdálenosti několika metrů jako v divadle. Hrůzném divadle. Desítky rukou a nohou DeRoche mlátí a kopají. Je celý od krve a sotva stojí na nohou. Najednou se objevuje ruka s lanem. Nejradši bych zmizel, ale stojím jako přikován a nemohu se ani hnout. Fascinovaně sleduji dění před sebou. Lano je přehozeno přes trám na lešení a spuštěno téměř až na zem. Na konci se houpá smyčka. Několik rukou strká DeRoche ke smyčce. Už se ani nebrání. Nevím, jestli si ještě vůbec uvědomuje, co se s ním děje. „Ochotné“ ruce uvazují smyčku kolem krku. Jiné „ochotné“ ruce se chápou druhého konce lana. Hej rup! A tělo se křečovitě zmítá ve vzduchu. Po chvilce však ochabuje a splihle visí na konci lana. Konec představení. Dav se rozchází uspokojen tím, jak potrestal viníka. Soudce Lynč dnes skončil svoji práci.Nikoho nenapadne, že, jestliže je pravda to, co říkal muž v salónu, že není jisté, že to DeRoche udělal, oběsili nevinného. Podle nich to byl lump a darebák, a basta. Nějak mě přešel humor. Většina „spravedlivých“ šla svoji účast spláchnout do barů v okolí. Teď se budou vzájemně trumfovat ti, kdo mu dal víc ran, a oslavovat ti, kdo ho vytáhli. Na to nemám žaludek. Jdu se raději projít. Nohy mě samovolně vedou zpět k městskému vězení. Všude kolem je ticho. Nikdo by nehádal, že tu před chvílí dala průchod své „spravedlnosti“ lidská lůza. Zítra to zase budou ctihodní obchodníci, pracovití horníci a milující otcové rodin. Otáčím se na podpatku a rychle se vracím zpět do hotelu. Musím se vyspat. Zítra vypadnu z města. Probouzím se ráno celý rozlámaný. Vůbec jsem se nevyspal. Neustále jsem musel myslet na toho, který šel spát včera chvíli přede mnou, ale už se nikdy neprobudí. Dnes musím odjet. Scházím dolů a dávám si snídani. Nikdo nemluví o ničem jiném, než o včerejší noci. Není to zrovna nejlepší námět k rozhovoru při snídani. Dozvídám se, že DeRoche už odřízli a odvezli na místní hřbitov. Ale nebude prý pohřeben uvnitř hřbitova, ale za plotem ohraničujícím hřbitov, na tzv. Boot Hill, jako zločinec. Je mi z toho nanic. Vyrážím jen tak nazdařbůh do města. Cestou nakoupím zásoby na zpáteční cestu. Bloumám po Green Street. Místo obchodů zde převažují domky ctihodných občanů. Vypadá to, že jsem se dostal do lepší čtvrti, mezi místní honoraci. Před jedním z domků zahlédnu dokonce pokus o zahrádku. Teď už chápu, proč Green Street (Zelená ulice). Je to pravděpodobně jediný udržovaný kousek zeleně v celém desetitisícovém městě. Před kostelem zahýbám doprava na Union Street a poté na Prospect Street.Toulám se jen tak bez cíle, abych přišel na jiné myšlenky. Po chvíli se najednou nápadně mění etnická skladba obyvatel čtvrti. Místo zarostlých tváří potkávám hladké kulaté obličeje s výrazně šikmýma očima a dlouhým zapleteným copem. I řeč se stává nesrozumitelnou. Dostal jsem se do místní čínské čtvrtě. Je to nepřehledné bludiště malých dřevěných domků (což je honosný název pro zapáchající boudy). Stovky čínských přistěhovalců se zde živí, jak se dá. Prádelny, herny, obchody. Nejsem zde však jediným bělochem. I jiní potřebují vyprat či nakoupit. A zde, jak vidím, se dá koupit prakticky vše. Včetně opice, kterou mi jeden šikmooký obchodník nabízí. Při zpáteční cestě míjím Bonanza Street. Ulici plnou malých domků. Červené lucerničky u některých dveří hovoří více než výmluvně. Teď přes den vypadá mrtvě, ale dovedu si představit, jak to tady žije v noci. Pouze včera v noci však dámy měly nepřekonatelného konkurenta, který dav vzruší víc než jejich služby. Smrt. Pouze pár metrů je odtud totiž městské vězení. Cestou zpět se zastavuji v holičství na Main Street, neboť můj zjev spíše straší, než aby vzbuzoval důvěru, a pak hladce oholen a nebezpečně krásný vyrážím na nákup. Na zpáteční cestu budu potřebovat zásoby fazolí a masa. Na rohu Main Street a Green Street narážím na obchod pana Boona. S překvapením zjišťuji, že pan Boone je přímý potomkem slavného Daniela Boona, objevitele Kentucky. Dokupuji si i potřebnou zásobu střelného prachu a olověných kulek (člověk nikdy neví). Zabalený nákup odnáším zpět do hotelu. Vyvádím koně a vedu ho do místního koňského servisu, který je naproti Boonovu obchodu. Potřebuje nové obutí. Mezitím, co se bude koníček přezouvat, jdu si odpočinout před cestou. Cestou k hotelu, naproti požární stanici, míjím Wells Fargo Express Office. Kancelář slavné dostavníkové společnosti Wells Fargo. Ta mi vnukne zajímavý nápad. Vzhledem k tomu, že mám dost peněz, proč nepohovět svým prodlouženým zádům a nevydat se na zpáteční cestu jako pán – dostavníkem.Od myšlenky není daleko k činům. Vcházím do budovy ostře sledován ozbrojeným strážcem (hlavně nekýchnout, nebo mě ten potrhlý pistolník snad zastřelí). Ke svému úžasu se dozvídám, že dostavník odjíždí zítra ráno od Carson City, odkud se už snadno dostanu do San Franciska. Neváhám a rezervuji si místo v dostavníku. Vyzvedám koně (kdyby tak fešák věděl, že zpátky poběží bez zátěže mých několika desítek kil) a odvádím ho zpět do stáje hotelu. Teď si ještě naposledy vyrazím do města užít, a pak hupky dupky do pelíšku. Ráno mě čeká dlouhá cesta. Cestou uložím na jeden den peníze v Bodie Bank, neboť není bezpečno nosit tolik peněz u sebe. Někdo by si se mnou mohl dát závod v běhu nebo, nedej Bože, ve střelbě. Banka stojí – no samozřejmě, kde jinde – na Main Street, kousek od „mého“ hotelu. Patří panu Benedictovi. Sympatický člověk. Ale hlavně, že mi ochrání moje penízky. Cesta za kulturou mě vede do Miners Union Hall. Už je otevřeno. Na tabuli stojí napsáno, že dnes hrají „Deset nocí v baru“. Hmmm, název nezní zle. Teď ještě jaké bude samotné představení. Vcházím dovnitř. Jejda, to je pěkný šantán! Rozlehlý sál plný židlí a stolků. Přestože hra začíná až za dvě hodiny, trousí se už první diváci. Od jednoho z nich se dozvídám, že dnešní hra patří mezi místními k nejpopulárnějším. Ale že by se mi chtělo čekat? Vracím se pomalu zpět, když tu mě zaujme jeden podnik. Philadelphia Beer Depot. Stojí hned vedle kanceláře Wells Fargo. Již několikrát jsem kolem něj prošel, ale ani jednou jsem jej nenavštívil. Až nyní. Je to zvláštní. Do jeho dveří vchází jak slušně oblečení občané, tak i vandráci. Pochopím teprve, když vejdu dovnitř. Je to ten nejroztomilejší salón v Bodie. A jídlo, jaké si lze jenom přát. Tak tady zůstanu.Sedím a sleduji hukot kolem sebe. Někdo si dá jen skleničku a jde, někdo si poručí sendvič a jiný tady prosedí celý den. Ani jsem si nevšiml, jak čas pokročil. Až pohled na pýchu majitele podniku, obrovské stojací hodiny (tedy jak ty sem dostali?), mi připomene, že ráno odjíždím. Takže poslední sklenku, a hopla do peří! Ráno mě budí sluníčko a neodbytní permoníci v mojí hlavě. Nevím, který druh piva jim dodal energii, protože jsem několikrát vyzkoušel všechna. Opatrně se zvedám a nořím rozbolavělou hlavu do chladné vody v umyvadle. Trochu to pomáhá. Oblékám se a scházím dolů. Obligátní snídani dnes pro jistotu vynechám Čeká mě dlouhá houpavá cesta dostavníkem. S koněm přijíždím k bance, vybírám uložené peníze a vracím se zpět ke kanceláři Wells Fargo. Dostavník je už připraven. Asi povezeme nějaký větší obnos, neboť nás budou doprovázet ozbrojení strážci. V kanceláři se dozvídám, že je-li v dostavníku přepravována vyšší částka než 500 dolarů, vždy ji musí doprovázet ozbrojená eskorta. Aspoň budou i moje penízky v bezpečí. Jednou prý takhle přepravovali 500 000 dolarů pro Standard Company (majitel místních zlatých dolů) a dostavník doprovázela eskorta 6 ozbrojených mužů. Dva na kozlíku, dva na koních vepředu a dva na koních vzadu. Je čas vyrazit. Přivazuji koně k dostavníku a sám nasedám. Kromě mě ve voze sedí ještě tři cestující. Obyčejní obchodníci. Jak vidět, cesta nebude příliš vzrušivá. Ozvalo se zapráskání biče. Koně zabrali. „Sbohem, Bodie, jedu do San Franciska!“ · · · Sám jsem později Bodie navštívil a přesvědčil se, že to, co jsem četl v zápiscích starého pana Browna, je pravda. Bodie je dnes jedno z tzv. „Ghost Townů“ – Měst duchů. Do dnešních dnů se zachovalo však už jen pouhých pět procent všech staveb z celého města. Přesto i ten zbytek vypovídá o velikosti a slávě tohoto nejdivočejšího města na americkém Jihozápadě, od roku 1962 státního historického parku.

Category: 1995 / 03

Stanu se šamankou, až uslyším hlas ze země zpívat starou melodii. Otec byl šaman, matka šamanka. Když někdo ublížil matce, mohl i zemřít. Otec i matka jsou dvacet let po smrti, ale vracejí se. Procházejí čumem jako stíny, a když se jich zeptám, kam jdou, odpovídají: „Podívat se, co dělá stádo, je dnes neklidné.“ Vyjdou ven, nedovolí mi, abych je následovala, a pak zmizí. Říká Sevélik, Bílé světlo, padesátiletá Evenka od řeky Tajmury. ·  ·  · Šamanismus není jen záležitostí Sibiře, jak se dříve obecně soudilo, ale někde tam má své kořeny. Léčitele, kouzelníky, čaroděje, zaklínače a šamany najdeme na všech kontinentech.Jsou tu, mají své místo ve společnosti jako duchovní a lékaři. Byli vyvolení duchy ochránci rodů, aby po léta zastávali funkci zprostředkovatelů mezi světem naším a duchovním „z druhého břehu mýtické rodové řeky“. Název šaman pochází s největší pravděpodobností z mandžuštiny od „sambi“ – znát a koncovky „an“ – zvyk. Nebo ze sanskrtu „shamana“ jako synonymum kouzelník. Jedněmi z nejsilnějších šamanů v oblasti Sibiře jsou šamani jakutští, burjatští, v nejtradičnější podobě se zachoval u Tunguzo-mandžuů. Svět v představách sibiřských národů je tvořen nejméně třemi vrstvami. Střední vrstvou je země, na níž žijeme, dalšími vrstvami jsou podsvětí a nadsvětí. Jimi prochází jako vertikála šamanský světový strom, po němž šamanský duchovní dvojník vystupuje či sestupuje v závislosti na vyplnění úkolu. Někde má podobu tunelu, v němž se dvojník pohybuje po spirále. ·  ·  ·Sevélik často zpívá, někdy i ze spánku. Setkává se s duchy pomocníky, kteří se jí zjevují v podobě ryb a ptáků. Po tvářích jí tečou slzy, třese se po celém těle. Nevím jak tady, ale u sousedních Burjatů se takovým ženám říká „adagata agalžen“, neklidná žena. Duch otce ji v poslední době velice často navštěvuje. Evenkové, Tunguzové, mají strach ze svých mrtv ých. Duše, která opouští tělo, odchází do říše mrtvých, k pramenům mýtické rodové řeky. Ve světě mrtvých je vše naopak. Kdo byl za života dobrým, může po smrti škodit. Evenkové se proto vyhýbají o mrtvých hovořit a nazývat je jmény. Jména fungují jako mantry a mrtvého mohou přivolat zpět. Tím hůře, byl-li zemřelý šamanem a nebo snad byl-li pohřben na straně východní, kde sídlí zlí duchové. „I umírající mohou být živým nebezpeční?“Pták se Sevélik. Ta zrovna hněte baculatýma rukama těsto, vytváří na holém stehně placku a vkládá ji na kovový plát. Když ji zakryje starým železným umývadlem a nahrne přes něj horký popel, pokračuje: „Některé main, životní síly, bývají u lidí, kteří spolu žijí, spojené. Jedna stará žena umírala, až odešla na onen svět. Náhle její vnučka začala chřadnout. V kouřovém otvoru denně sedal malý ptáček a čekal. Byla to duše babičky a lákala duši vnučky k sobě. Dítě naštěstí zachránil šaman, místo očistil a duši dívky osvobodil. Staří lidé by mladé neměli ani navštěvovat, natož žít s nimi. Starci mají main starou a unavenou, a proto ji často čerpají z mladých lidí. Ti jsou potom unavení a mohou onemocnět.“ Dodává Sevélik. ·  ·  ·Tunguzo-mandžuové výraz „duše“ nemají stejně tak, jako ho chápeme my. Podle nich je fyzické tělo „beje“ oživeno „main“ životem. Main znamená nejen život, ale i Boha jsoucího v horním paralelním světě nadsvětí. Člověk je s Bohem spojen neviditelnou šňůrou, kterou vidí jen šamani. Jestliže se šňůra přetrhne, člověk umírá. Fyzické tělo má svého dvojníka chaňjan. Někdo má dvojníka silného, jiný slabého. Ublíží- li někdo tomu, kdo má chaňjan silnější, může i zemřít. Umírá-li člověk daleko od svých blízkých, může k nim jeho dvojník odejít, zjevit se buď ve spánku, nebo ve skutečnosti přímo před očima. ·  ·  ·S kočovníky na Nerunnakanu, přítoku jižní Tajmury v Tunguzočunském správním celku v Krasnojarském kraji jsem již třetí měsíc. Horké dny vystřídalo chladivé a mokré počasí. Na návštěvu přijela šedesátiletá Nonnak. Přiletěla se zástupci Asociace národů Severu ARUN, kteří přivezli lékaře a léky a zjišťovali, nevypukl-li ve stádě také mor, protože v severněji položených oblastech řádila epidemie. Nonnak zůstala s námi. Když uléháme ke spánku, Sevélik mumlá se zavřenýma očima modlitbu: „Ami main báťuška Laslavěc“. – Bože Otce. Modlitba je zpoloviny ruská a zkomolená. Správné znění je „báťuška bogosloví“, ale starší generace rusky příliš dobře nemluví a to, co je kdysi naučili misionáři, je dávno zkomolené. Tím více, když rodina tráví celé roky v tajze ve společnosti stáda a dotěrného hmyzu. Je ráno Nonnak má těžkou horečku, blouzní. Ten samý den onemocněla nejstarší sobice ve stádě. Zmatené mládě pobíhá kolem opuchlého těla. Dva týdny zůstává stav stejný. Sevélik mi šeptá, že jedna z nich zajisté zemře. Buď odejde Nonnak nebo sobice. Jejich duše jsou spojeny, protože asi před 15 lety Nonnak darovala Sevélikině rodině sobí mládě ze svého stáda.Čas běží. Náhle se Nonnak jednoho dne uzdravuje a sobice ve stádě není vidět. Chodíme v okolí čumu a marně hledáme. Mládě neklidně pobíhá, pak se uklidňuje a smutně se připojuje ke stádu. Je nutné mrtvé tělo najít. Mršina může přilákat divokou zvěř, v noci jsou slyšet tupé rány do kmenů. To přichází medvěd a dává člověku na vědomí, aby se klidil. Přest ává nás respektovat. Sobici však hled áme marně. Míjí další týden. Chystáme se překočovat na jiné místo. Balíme věci. Po obědě se mi najednou klíží oči. Usínám. Vidím krajinu, svítá. Východním směrem teče potok. Obraz se přibližuje. Dvě stě kroků od potoka leží tělo mrtvé sobí samice, zadníma nohama směrem k potoku. Procitám a vše vyprávím Sevélik. Za půl hodiny vyrážíme udaným směrem. Po hodině náš pes uskakuje stranou. Pouštím ho, vzápětí vzlétá hejno vran a odkrývá nafouklé rozkládající se tělo. – Zadní nohy jsou obráceny směrem k potoku. ·  ·  ·Ve 30. letech se v rámci pozvednutí evenckého národa z prvobytně pospolné společnosti přímo do epochy socialismu objevují první ostré útoky proti šamanům. Spolu se stády, která se stávají majetkem všech, tedy nikoho, je Evenkům odebírána jejich tradi ční víra v bohy a duchy. Šamani jsou pronásledováni, utíkají do lesů, do hor, nebo končí v lágrech. Šamanu rodu Tarpušonok, otci Sevélik, je násilím odebrán šamanský buben a spálen. Nyní už jeho děti nemají právo šamansk é umění vykonávat. Pouze kdyby někdo z nich dostal příkaz od duchů předků, nebo od některého z vyšších božstev. Sevélik však zatím odmítá se stát šamankou. Říká: „Mám malá vnoučata. Kdybych se stala šamankou, jedno z nich by zemřelo. Až vyrostou, dozajista se jí stanu.“ Ve snu se jí zjevují labutě, kachny a potápky, jsou to duchové, kteří berou na sebe podobu ptáků. Šamanit bude jen pro své nejbližší, protože ostatní ve vesnici jsou stále opilí. Zásluhu na tom, že Sevélik nepije, nese její muž Pádik. Alkoholismus se stal převládajícím povahovým rysem všech vesničanů. ·  ·  ·Nejen dávný režim, ale i vzdálenější minulost se zachovala k přírodním národům macešsky. Tunguzo- mandžuové se sice nestřetli s jinými náboženstvími v takové míře, jako jejich sousedé Burjati náležející do stejné jazykové rodiny, ale i oni se přesto ocitli ve vlivu pravoslaví. Burjati byli již od konce 17. století vystavení prudkému nátlaku z jihu od Mongolska, odkud se šířil buddhismus ve formě tibetského lamaismu a ze severu pravoslaví prostřednictvím ruských misionářů. Přicházeli o svou původní formu náboženství cestou krutého vyhlazování šamanů a ničením jejich svatých míst a pohřebišť. I když se vlivy buddhismu dostávají až na Podkamennou Tunguzku, je zde pravoslaví silnější. Křesťanské prvky se tak míchají s tradičními, až dávají vznik podivným mýtům. ·  ·  ·„Starší bratr Krista byl satan. Kristus tvořil. Dřív byl medvěd člověkem, pes byl člověkem. Oba hlídali figurky Krista, byli jeho pomocníky. Kristus odešel a dům hlídal pes. Přišel satan a řekl. Otevři Kristův dům. – Neotevřu. Ale přece otevřel. Satan dovnitř vpustil hada a psovi dal srst za to, že otevřel. Potom přišel Kristus domů. Co tady dělá satan? Zeptal se. Satan oblékl psovi srst. Kristus se rozzlobil, řekl: Teď buď psem, mlčenlivým. Jez špatné! Žij jenom deset let. Čenichem čichej a tlamou vyj! Medvědovi Kristus řekl: A ty půl roku spi. Evenky nech na pokoji!“ ·  ·  · Dnes jsme se společně se Sevélik vydaly sbírat bobule. Obešly jsme ohrady, abychom zjistily, zdali je vše v pořádku. Blížila se říje, a tím se také zvyšovala nutnost vykastrovat dospělé samce, až na dva, kteří pak měli zajišťovat reprodukci. Zákrok byl velice bolestivý, ale nezbytný. K večeru přiběhlo stádo k čumu, stanu s kruhovým půdorysem, Pádik chytl lasem jednoho ze samců a přivázal ho ke stromu. Stáhl ho popruhem a s pomocí Sevélik a mne povalil soba na bok. Sevélik odskočila a u zvířete jsme zůstali jen dva. Pádik držel zadní nohy pomocí koženého řemene, přední nohy a hlavu s rozvětvených parožím jsem držela a zároveň tiskla do mechu já. Pádik se předklonil a uchopil do úst varlata. Kastrace se dělá zuby, někde rozřezávají kůži na varlatech nožem a potom je vyndávají. Ale zde, kolem Podkamenné Tunguzky, se spíše dodržuje stará technologie blízk á tradici mongolské. Při drcení varlat zuby se musí pracovat velice rychle s ohledem na trápící se zvíře. Než byl zákrok hotov, sob se zmítal, pak otupěl. Tehdy přiskočila Sevélik s náručí mechu a pokrývala tímto jednoduchým obkladem postižené partie. Pádik pak soba postavil na nohy a plácl tvrdě do zadku, aby se zvíře dalo na útěk. – Je to nejlepší lék, jak překonat šok z bolesti. Je zbytečné se ptát, zdali jim zvíře není líto. Bylo to kvůli naší osobní bezpečnosti. Rozbujelý samec v období zvíře je nebezpečnější a silnější než medvěd. Člověka napadá zákeřně, bije ho kopyty a parožím tiskne ke stromu. Je proto lepší takovým situacím předcházet. ·  ·  ·Druhý den jsme opět se Sevélik vyrazily na sběr bobulí. Mlčení přerušil Sevélik a bez přechodu navázala na včerejší rozhovor: „Duše člověka má svůj strom, se kterým je spojena. Modlíme se k podivným stromům, které obývají silní duchové tajgy. Nedaleko odtud je strom, z jehož kmene vyrůstá zároveň borovice a modřín. Tam přinášíme oběti a žádáme o splnění naších přání.“ Mízou určitých stromů se léčí těžké nemoci. Když dítě onemocní, otec den předtím nesmí s nikým promluvit a druhý den ráno odchází do lesa hledat strom, z jehož kmene vyrůstají dva kmeny. V místě spojení je dutina vyplněná tekutou mízou. Nejlépe, když je tímto stromem jedle. Na strom pak vystřelí, aby zaplašil ducha ochránce stromu, potom odřízne větve a kmen, odnese špalek domů. Doma ho rozetne sekerou a mízu odčerpá do nádoby, ze které pak dává dítěti pít. „Je přeurčené, kdo se má stát šamanem?“ Ptám se. Sevélik pokyvuje hlavou: „Někdy se schopnosti dědí po otci a nebo matce, někdy se jím má stát dítě, jehož jeden z rodičů byl zabit bleskem, který je božím poslem. Nebo také přicházejí k obyčejnému člověku duchové a učí ho, sami si ho vybírají. Takový člověk pak vidí duchy ve spánku, ale i ve skutečnosti. Myslím tím naši skutečnost. Takov ý člověk pak může vidět ve snu i mrzáky. Může být i označený nějakým znamením. Například šesti prsty. Ale může mít i šest prstů proto, že jeho otec zabil medvěda, když byla jeho žena těhotná. Porušil tak zákaz a jeho dítě bylo poznamenáno. Pak se dítěti říká salbani. Je to spíš trest, než nějaké předurčení. Je spousta takových zákazů. Medvědí kůže se nesmí prodávat, přináší to nemoci, neštěstí a smrt. Medvěd je naším prapředkem, proto se mu přinášejí oběti a člověk ho může zabít jen v čestném zápase „muže proti muži.“„Kdo tedy šamana učí?“ Vyzvídám dál. „Duchové. A starý zkušený šaman. Ten, kdo se má stát šamanem, žije dlouh ý čas v odloučení. Rozmlouvá s duchy. Před tím však trpí šamanskou nemocí, která ustává, až když adept přijme duchy a svolí stát se šamanem. Je těžké být šamanem. Člověk pak přinese spoustu obětí. Je však obohacen tím, co nevědí obyčejní smrtelníci. I ti se však mohou s duchy setkávat, ale jen ve zvláštních případech.“ „Má šaman nějaké výhody oproti ostatním členům rodu?“ „Ne, musí být stejně dobrým otcem jako jiní, bývá i lepším. Zná zvyky zvířat, jejich cestičky. Umí vydělávat kožešiny, zvládá všechny ženské práce, tak jako všichni jiní muži. Často se stává, že člověk zůstane v tajze sám a musí znát vše, aby přežil. Šamanské umění je poslání nep inášející žádné výhody. Často se lidé šamana ze strachu před jeho mocí straní. Bojí se, aby na ně neposlal své duchy. Nyní je opravdu silných šamanů málo. Dalo by se říci, že nejsou. Dříve byli šamani silnější. Říká se, že se nerodí takoví čistí lidé, do nichž by mohli duchové ochránci rodů vstoupit a prostřednictvím vyvoleného působit. Nedávno zemřelý šaman z rodu Gajulan vhodného nástupce také nenašel. Lidé znající moudrost vymírají a mladí se moudří nerodí. Ti, co se rodí, odcházejí do měst a tajgu ani neznají. Nestojí za to, aby se duchové kvůli nim obtěžovali.“ „A co bylinky? V tajze jich roste jistě spousta.“ „Nejenom bylinky. Šaman používá i sušené zvířecí části. Jedním z nejvzácnějších léků jsou sušená játra z rosomáka, roztlučená na prášek. Protože jí rosomák jenom špatné věci, a přesto neonemocní, jsou jeho játra zásobárnou léčivých látek. Pomáhají proti žloutence. Pak také medvědí žluč při nemocích žaludku a žlučníku. Při poranění v tajze se rána zamázne mízou z jedle a vysype práškem z dutin stromů, jako jsou modřín a borovice. Musí to být výměšek lýkožroutů. Rána, i když je hluboká, se brzy zatáhne a začne se hojit. Nejlépe je ji zavázat a po tři dny na ni nehledět. To aby se hojila nerušeně.Já sama už moc věcí neznám. Žila jsem odloučeně po dlouhý čas od rodičů a ti pak zemřeli, aniž by mi stihli sdělit vše, co znali od svých předků. Takže jsem odkázána sama na sebe. Musíme zapomenuté věci znovu objevovat, dívat se kolem sebe a učit se od zvířat i ptáků. Od tajgy samotné. Spoustu věcí se dozvídám ve snech. Přichází ke mně žena a mluví ke mně. Když onemocním, léčí mě sama a já cítím dotyky jejích rukou na svém těle. Druhý den ráno bývám zase zdravá.“ „Při jedné procházce jsem narazila na hroby. Leželo kolem nich spousta věcí.“ „Těch se nesmíš dotýkat. Vše, co patří mrtvým, je zakázané. Živý člověk se nesmí ničeho takového dotýkat, uvalil by na sebe i na své příbuzné hněv duchů. Nikdy se nedotýkej věcí, které ti nepatří. Všechno špatné, co uděláš, se ti vrátí. Hned, či později, ale vrátí se ti to. Budeš si myslet, že to byl osud, ale ve skutečnosti to budou jen důsledky tvého skutku.“ ·  ·  · Čím déle jsem v tajze, tím více ke mně přicházejí zvláštní prožitky. Věnuji se vyřezáváním figurek ze dřeva. Když vyřezávám figurku sobola, volá na mně jeden starý Evenek. Otáčím se, nůž mi sklouzává po dřevě na ruku. Rána je hluboká, celá dlaň i s prsty jsou celé v krvi. Přestávám se ztotožňovat se svým tělem. Kdysi jsem často omdlívala, ale tentokrát to není totéž. Ztrácím vědomí, ale mám zvláštní pocit obrazovky, která se mění, jakoby v mžiku byla přecvaknuta na jiný program. Vědomí se jakoby vysouvá z hlavy a teď je bez hranic v jakýchsi zářících paprscích. Nemyslím, zažívám pocit absolutní nicoty, až později, když už mě Evenek fackováním vrátí zpátky, si tu nicotu uvědomuji. V prvních okam žicích, když otevírám oči, nevím, kdo jsem, kde jsem a ani tvář starého muže mi není povědomá. Chce se mi brečet. Když vidím ruku v krvi, konečně chápu, co se stalo. Nemohu se však zbavit nádherného prožitku. Celý den chodím jako ve snách. Přišel den, kdy se objevila těžká krize. Nepohodla jsem se se Sevélik. Byla dnes nervózní a já asi taky. Mám pocit hrozné samoty ve světě, který je mým nepřítelem. Sedím v mechu. Těsně za mnou je vysoká borovice. Najednou mne borovice přitahuje k sobě a já zažívám splynutí se stromem. Houpe mě ve svém náručí, a když mne vrací, je mi dobře. Teď vím, že pocit oddělenosti a z toho vyplývající trápení je jen ubohá iluze.

Category: 1995 / 03

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA MARTINA CUFALOVÁPoněvadž západní část Tchajwanu leží v nižších nadmořských výškách, jevil se ostrov Číňanům, kteří k němu poprvé připluli směrem od západu, jako kraj terasovitých rýžovitých polí. Nazvali ho tedy Tchaj-wan – Terasovitá zátoka. Portugalci se k ostrovu přiblížili z opačné strany – z východu – takže nejdříve ze všeho spatřili zasněžené horské štíty, vznášející se nad hladinou tropick ého modrého moře. Ostrov pojmenovali Formosa – Krásný.OBCHODNÍCI S HADY. Kousek od půvabného chrámu Lungshan v hlavním městě ostrova Tchaj-pej je turistická atrakce – čtvrť Wanhwa se zastřešenou ulicí, vlastně pasáží, která však ožívá teprve se soumrakem. V tu dobu se tady krom ě trhovců usazují obchodníci s hady, kteří vraždí předměty svého podnikání za účelem smíchání jejich žluče s bylinkovým likérem. Výsledkem je prý zázračné afrodiziakum, určené samozřejmě hlavně k prodeji turistům, kteří mohou takto posíleni plynule pokračovat ve vycházce do bočních uliček se striptýzovými lokály. Hadí maso posílají obchodníci do některé z místních specializovaných restaurací. Kromě toho tu majitelé kober dráždí své svěřence k dramatickým zápasům na život a na smrt. Pochopitelně opět za peníze turistů. Pro Evropany, přivyklé nudě vlekoucích se dlaždicemi posázených ploch zvaných chodníky, je silným zážitkem procházka po jejich tchajwanských obdobách, vinoucích se většinou v „podloubí“ domů. Chůzi – zpestřenou silnými čichovými vjemy čili smradem z bezpočtu všudypřítomných aut a motorek – bych přirovnala k nekonečnému běhu s pestrou škálou překážek – zaparkované i jedoucí motorky, jídelní stolky, horkem uondaní psi v poloze „zdechlina“, dva tři schůdky nahoru a zase dolů, každých pár metrů přechod se semafory, které jako by neznaly jinou barvu než červenou. Dále do cesty záludně nastrčené stojany se zbožím, křesla s obyvateli domu, chladící skříně na plechovky s pitím, hromady blíže neidentifikovatelných krámů.Specialita Tchaj-pej: jámy, bagry. Chvílemi se zdá, že za tímhle otlučeným rohem nemůže být nic jin ého než boční vrátnice provozu místních oceláren. Ulice je následujících pár metrů nemilosrdně zeštíhlena bortícím se drátěným plotem. Chodník mizí. Za rohem vykoukne místo fabriky prosklený skoromrakodrap se superluxusním klimatizovaným obchodem se starožitnostmi v přízemí. Prodavačky mají impozantní výhled na protější barabiznu v předsmrtném stádiu „bratři držme se“.VŠICHNI MOJI ANDĚLÉ. Je neděle, pochopila jsem, proč je tu třeba kupovat lístek na vlak předem. Vagón cuknul, upadla jsem té nebohé dámě na klín, praštila ji batohem a ona mě na oplátku pustila s chápavým pousmáním sednout. Nade mnou se tísní zástup méně šťastných Tchajwanců bez místenek, přesto odhodlaných alespoň na ned ěli opustit tchajpejský smog. Leží si vzájemně na zádech, koukají z oken nebo si čtou, v maximálně úhledné poloze namotávají na hůlky nudle z krabice, kterou si před chvíli koupili na nádraží v občerstvení. Jediný, kdo je nervózní, jsem já. Ani nevím, z čeho. Když se jeden z cestujících dere k východu, nikdo ho netluče, ani mu nespílá, lidi se mu se smíchem pokouší uhnout. Za celou dobu pobytu nevidím nikoho divoce gestikulovat, hýkat smíchy, mávat rukama ani pokřikovat. Zvídavým nastane zásadní problém, pokud se budou chtít o krásách ostrova přesvědčit na vlastní oči, a to bez znalosti čínštiny – přesněji mandarinštiny.Ulice jsou pochopitelně všude značeny pouze v místní řeči, plánek v tomto jazyce lze sehnat jen s největším vypětím sil, navíc, pokud mandarinštinu neovládáte, vám osobně moc platný není. Mapce s anglickou transkripcí, kterou máte v bedekru, sice rozumíte vy, ale zase už ne Tchajwanci. Pravděpodobnost ulovení ideální varianty – plánku dvojjazyčného – spadá po opuštění území hlavního města do říše fantazie. Jedinou spásou je nechat si od někoho přepsat hledanou adresu do čínštiny. Bez vydatné pomoci místních bych se možná ještě teď potácela ve změti čínských nápisů. Ti dobráci obého pohlaví a všech věkových kategorií, které jsem denně potkávala, mávali místo mě na autobus, ukazovali mi směr cesty, dávali mi mapu nebo alespoň dobrou radu. Aniž bych je o to musela prosit, vybíhali z obchodů a odváděli mě na místa, která jsem nemohla najít, kupovali za mě lístek na vlak, když jsem se nemohla dorozumět. Odváželi mě autem nebo motorkou tam, kam jsem potřebovala. Léčili pastilkami i akupresurou můj kašel. Ať už někdo vysvětluje jejich ochotu nadšením z cizokrajných návštěvníků nebo tradi ční výchovou, pro mě byli a navždy zůstanou černovlasými anděly.OBYČEJNÉ MĚSTO. Hualien je typické tchajwanské městečko na východním pobřeží – bez náměstí, parku, laviček, zato s pouličním trhem. Mac Donaldem, přístavem, několika nepříliš starými chrámy a svatyněmi. Výjimečná je tu snad jedině přítomnost největší tchajwanské továrny na zpracování mramoru. Turista by však o Hualien asi ani nožkou nezavadil, kdyby nedaleko odsud nelákala devatenáct kilometrů dlouhá soutěska Taroko. Silnice, která ji v celé délce protíná, je doslova zaříznutá do skály. Stala se součástí jediné dálnice, spojující východní a západní pobřeží. Přišla Tchajwance na jedenáct miliónů amerických dolarů. 10 000 vojáků se muselo déle než tři roky probíjet horským masívem, aby mohla být v roce 1960 otevřena. 450 z nich se zahájení provozu nedožilo. Hory nám ochotně ze všech stran předvádějí své zelené kožíšky. Při zpáteční cestě jako by usoudily, že audienci je třeba ukončit, halí se stejně jako předchozí večer do dešťových mraků.DOMORODECKÁ SHOW. Nás čeká ještě setkání s domorodci. Manéž zastřešená ve stylu domorodé chýše, pultík se suvenýry, pouťové vyvolávání, nemilosrdně zdeformované kolotočovým ozvučením. Dav dívek v pestrých oblečcích, stylově hopsajících dokolečka dokola tralala. Vzpomněla jsem si na kdesi přečtenou větu: „Zaplatili jsme si, tož to musíme vydržet.“ Halou se line sladkobolně znějící mix domorodých melodií s pop-music. Neodpustím si poznámku: „To ale není původní hudba, že?“ Průvodkyně zavrtí podrážděně hlavou a výstražně po mně hodí okem, abych toto téma dál nerozvíjela. Dívky předvádějí zemědělskou pantomimu, klapají bambusovými trubičkami na prstech. Poté nám nahážou kolem krku šňůry umělohmotných korálků. A veselit se, pozor, teď! Turisté neohrabaně se potácející po manéži s trupem ověšeným fotoaparáty, teleobjektivy, korály a věnci z umělých květin jsou k popukání. Na scénu vbíhá pán s polaroidem. Jeho vyceněný chrup má zřejmě znamenat úsměv. Zběsile cvaká snímky do rodinných alb. Omylem jsem jednou domorodkyní přidružena k manželům ze Srí Lanky a než se nadějeme, fotograf nás společně vyblejskne. V autobuse je pozoruju, jak si oba s nakyslým úsměvem prohlížejí v kočičím zlatě orámovanou fotografii, z niž se na ně kření můj obličej.NA ÚSTUPU. Příslušníci domorodých kmenů jsou etnicky příbuzní jihočínské národnosti Miao. Jejich tradičním způsobem obživy byl lov a sběr bylin. Tchajwanské statistiky dělí domorod é kmeny, dosud žijící většinou v horách jako samostatné etnické jednotky, do devíti skupin – nejpočetnější jsou kmeny Ami, Atayat, Paiwan, Bunun, Yami. Do 20. stolet í se jim podařilo vstoupit v relativně nedotčeném stavu. Podle údajů z roku 1988 žije na ostrově asi 300 000 domorodců, což představuje 1,7 procenta veškerého obyvatelstva. Dalších deset domorodých kmenů zůstalo v nížinách západního Tchajwanu a splynulo s čínským obyvatelstvem. Ani osud tchajwanským domorodců se příliš neliší od osudu domorodých kmenů jinde na světě. Ubývá jich v důsledku nízké porodnosti i odchodu mladých lidí do „civilizovaného světa“. Vláda sice buduje leckde v horách skanzeny a zachraňuje tak alespoň „tělo“, když „duše“ je už zničena.VPRAVO MOŘE, VLEVO PRALES. Sedím na pláži a je mi dobře. Jsem v nejjižnějším cípu ostrova, odkud je to nejblíž na Orchidejový ostrov, rodné území kmene Yamiů. Lidé sem jezdí za teplým mořem a písečnými plážemi. Teď je tu pusto. Spole čnost mi dělají jen dva toulaví psi. Když vidí, že ze mě nic užitečného nekouká, zbaběle mě opouštějí. Modrý Pacifik vyvrhuje na břeh s každou vlnou ohlazené úlomky korálů, rychle osychající na slunci a prudkém větru. Asi čtyři kilometry od malého letoviska Kenting, sestávajícího se téměř výhradně z hotelů, je Kentingský národní park. Šlapu vesnicí, za mnou túrují motorky dvě hotelové konkurentky. Je mimo sezónu, každý zákazník dobrý. I ten, který na to nevypadá. Obchody tu ale zřejmě nejdou tak špatně. „Kdepak studium, patří mi tahle hospoda,“ mávne za sebe rukou kluk mezi dvaceti a třiceti, „skoro každý večer je tu plno, na Vánoce chci otevřít druhý podnik,“ ukáže tentokrát před sebe na hrubou stavbu. Do Štědrého dne zbývá dvanáct dní. To se chlapec nadře.Pohled mi sklouzne na vedlejší restauraci. Před vchodem jsou obrovská akvária s mořskými příšerami, proti nimž mi připadá Vetřelec jako roztomilé přítulné zvířátko. Majitel zrovna stojí oběma nohama ve skleněné nádobě a s gumovou hadicí v ruce vyměňuje vodu. Vůbec mu nevadí, že mu po končetinách jezdí snad padesát chapadel, klepýtek a jiných strašlivých končetin. Nechám si od něho výslovně potvrdit, že TOHLE se skutečně jí. Aneb vegetariánem snadno a rychle, mručím si pro sebe. I když na Tchaj-wanu se i to prodraží. Kdo sem jede s cílem nacpat si břicho tropick ým ovocem, nechť si raději banány doveze z domu. Jedna mandarinka za dvacet tchajwanských dolarů, přesně 42 kuliček modrého vína za padesát. Kurs amerického dolaru ku tchajwanskému 1:26. Ráno vstávám ještě před svítáním. Brána Kentingského národního parku se otevírá až v devět hodin, podpořena spikleneckým gestem muže v montérkách, sedícího v náklaďáčku, ji beru útokem zavřenou. I bez plánku objevím skleník s kaktusy (beze skel), zahradu „á la Flora Olomouc“ – a hlavně, hlavně šerá zákoutí tropického pralesa. Sice rozbrázděného kamennými stezkami, lidskou rukou položenými, ale pořád to je ještě prales s údolím visících banyánů (stromy, které si z nepřístupného místa klidně spustí patnáctimetrové kořeny, aby si jako slon chobotem nabíraly vláhu z jinak nedostupné půdy), nebo pralesním labyrintem. Pro území parku jsou typick é korálové skály, údajně utvářen é sto tisíc let, které zformovaly spoustu kaňonů a jeskyň.NOC V KLÁŠTEŘE. Foukuangshan je největší buddhistické centrum na Tchaj-wanu. Při příjezdu vás už z dálky zdraví 32metrový zlatě zářící Buddha, obklopen ý 480 menšími Buddhy o výšce průměrného (bílého) muže. „Vždycky večer si ráda sednu naproti a dívám se na něj. Víš, hrozně mě to sem táhlo, chtěla bych tady v klášteře zůstat napo řád,“ svěřuje se 35letá Marry z Hongkongu. „Dřív jsem normálně pracovala v kanceláři. Byla jsem katolička, ale křesťanství mě neuspokojovalo. Líbí se mi, že buddhisté mají srdce na dlani, jsou velmi otevření a mírumilovní. Zatím pracuju tady v buddhistickém muzeu a po večerech studuju buddhismus. Ale později bych se chtěla přihlásit na univerzitu.“ Ta dobrá žena ale nemůže pochopit, jak můžu věřit v Buddhu i v Ježíše současně. To prý přece nejde! Místo vyhlášení svaté války mi smířlivě navrhuje: „Za chvíli začíná v chrámu bohoslužba. Nechceš se jít podívat?“ Boty zůstávají před chrámem, sedáme si na černé polštářky na podlaze. Tři mnišky s vyholenými hlavami oděné v černých hábitech se rozezpívají, vzápětí se k nim přidávají i ostatní věřící. Se zavřenýma očima vnímám nádherný chorál, hlasy rozlétávající se do prostoru, klouzají níž a zase výš. 14 800 sošek Buddhů rozmístěných ve výklencích na chrámových stěnách je tak opojn ému zpěvu přivyklých. To jen mně se nechce věřit, že uplynula půlhodina – sotva jsem se zaposlouchala! Nedivím se Marry, že chce v klášteře zůstat. Čínský buddhismus byl zpočátku chápán jako zvláštní taoistická sekta, poněvadž správné překlady indických textů do čínštiny se objevily teprve koncem třetího století. Nakonec se v Číně rozvinulo okolo deseti buddhistických škol. Kromě čínského buddhismu jsou s Čínou nerozlučně spjaty konfucianismus a taoismus. Zatímco na Západě existuje mezi náboženstvím a filozofií poměrně jasná hranice, na Východě se obojí prolíná. Miao-Y kolem mě při snídani chvíli jen tak kroužila a vysílala úsměvy, než se konečně odvážila přisednout. Prý tu Evropany moc často nehostí: „Tobě je taky pětadvacet? Tak to jsme stejně staré,“ vyhrkne potěšeně, „pocházím kousek odtud – z Tchajnanu, je to pěkné město, ale mně se víc líbí tady. Žiju v klášteře už tři roky, občas dohlížím tady v jídelně a nic mi nechybí. Je nás tu asi 600, mužů i žen, žen je podstatně víc.“ Ptám se, jestli jí nevadí množství turistů, kteří přij íždějí do Foukuangshanu třeba jen ze zvědavosti? „Proč by mi měli vadit? Jestli máš na mysli něco jako strach z komercializace klášterního života, tak toho se neboj. 90 procent turistů, kteří sem zavítají, jsou skutečně věřící a kromě nich sem přijíždí hodně zájemců o studium. Navíc do klášterních budov nemají turisté přístup.“CO MI SVATYNĚ VYPRÁVĚLA. Krásně voníš. „Lidé jsou mi věrní, zapalují v mém nitru stovky vonných tyčinek. Nenechávají mne nikdy samotnou, někdy je jen tak hýčkám mezi svými zdmi, poslouchám jejich mlčení i hlasité debaty o životě. Dlouho mi trvalo, než jsem tě našla „Nemám potřebu se vystavovat na vyvýšených místech, nepotřebuju věže, jaké mají chrámy tam u vás. Lidé, kteří po mně touží, si mě najdou. Ano, některým to trvá déle, protože bloudí. Když se klaní svému bohu, hřejí je do zad sluneční paprsky“. „Proč by se měli před bohem schovávat za těžké chrámové dveře? I sluneční paprsky jsou bůh.“Kromě buddhismu je na Tchaj-wanu rozšířený taoismus a konfucianismus. Konfucianismus je víceméně filozofick ý systém, jehož posláním bylo demytologizovat čínské náboženské představy: nadpřirozené bytosti se mění ve ctnosti, nebe přestává být nebem, ale zůstává principem, který zajišťuje řád. Hlavním zájmem Konfucia bylo nalézt střední cestu „tao“ v lidské společnosti a v činnostech jednotlivce, cestu, jež by zajišťovala rovnováhu mezi vůlí nebe a vůlí země. Konfuciánská morálka nezdůrazňovala nadšení vojáka, ale trpělivost úředníka. Tomu odpovídá i vzhled konfuciánských chrámů, které jsou velmi střízlivé a jednoduché. Jakýmsi protipólem konfucianismu je taoismus, kde v centru pozornosti nestojí člověk, ale příroda. Zatímco konfucianista se snaží o správný život v centru lidské společnosti, taoista se často uchyluje do ústraní k meditacím. Taoistický život je naplněn jednoduchostí, čistotou a harmonií s přírodou a tichem. Představa lehkosti bytí, které není omezeno obtížnými povinnostmi vůči státu, se samozřejmě nelíbila konfucianismu. Od příchodu buddhismu zase taoismus trpí komplexem méněcennosti. Z jedné strany ho konfucianismus nutí neuznávat okultní praktiky a lidové bohy, ze strany druhé ho buddhismus vystavuje intelektuálnímu tlaku, na který není schopen odpovídat. Asi od 11. století ovládá náboženský život Číňanů intelektuální syntéza tří náboženství.ASIJSKÝ TYGR ŘVE STÁLE HLASITĚJI. Hned vedle svatyně se leskne kovem a sklem mrakodrap. Mají si návštěvníci budov postavených s tak rozdílným účelem ještě co povědět? Možná tu ten mrakodrap stojí právě díky filozofické tradici konfucianismu (až do roku 1911 byl konfucianismus jakousi oficiální ideologií), který vychoval pracovité, poctivé a pilné lidi, podřizující se tradicím rodiny a společnosti, schopné velkých výkonů zejména při práci v týmech. Diktatura „jediné správné“ – sice nekomunistické, ale totalitně se chovající strany Kuomintangu totiž přinesla i několik pozitivních změn. V padesátých letech, kdy v pevninské Číně zuřila „kulturní revoluce“, byla na ostrově provedena vynikající pozemková reforma. Během následujících dvaceti let se na zemědělství orientovaný Tchaj-wan změnil za vydatné pomoci Spojených států v rozvinutou průmyslovou zemi. Přestože v roce 1971 byla Čínská republika na Tchaj-wanu vyloučena z OSN a její místo postoupeno ČLR, vývoj ostrova se tím nezastavil. V současnosti se Tchaj-wan spolu s Japonskem, Hongkongem a Singapurem řadí mezi čtyři tzv. „asijské tygry“. Když se řekne Tchaj-wan, našinec si nejspíš představí levné hračky, elektroniku a spotřební zboží. Tchajwanská ekonomika bývá dávána za vzor rychlým růstem, stabilitou, nízkou nezaměstnaností, nízkou mírou inflace. Tamní hospodářství se vyhnulo pionýrským počátkům kapitalismu, spojeným s mnoha omyly, a aplikovalo jen ty dobré a úspěšné postupy. Podle výzkumu amerických sociologů se naučily východní národy skvěle zdokonalovat, ale ne tvořit. Proto industrializovaná společnost nemohla vzniknout na Východě. Zato nyní mnohé signály naznačují, že by jednoho nepříliš vzdáleného dne mohli asijští tygři přeřvat i vyspělý Západ. Stačilo se ale trochu rozhlédnout po ulici, aby člověk postřehl nejednu stinnou stránku ekonomick ého zázraku. Třeba zmíněné nemalé problémy s exhalacemi nebo s odpady. Dokonale a trvale skloubit zájmy ekonomické s ekologickými se zatím nepodařilo nikde na světě, Západ nevyjímaje. Nevím, jak ostatní asijští tygři, ale Tchaj-wan je rájem výrobků na jedno použití. Hygienik jásá, ekolog šílí. Igelitovou tašku na nákup jedné sušenky (doslova) počínaje, přes umělohmotné láhve a plechovky na nápoje, a křesly a konferenčními stolky dokonale zatavenými do igelitu konče. Jak jsem se dozvěděla, na Tchaj-wanu teď frčí výstavba spaloven, ale to je jen částečné řešení. Na malinkém Tchaj-wanu jsou tři jaderné elektrárny, staví se další. Greenpeace protestují, zdá se ale, že zbytečně. Ekologické projekty prý tvoří podstatnou část šestiletého plánu ekonomického rozvoje (1991-1996). Přitom podle rozdělení investičního kapitálu připadá například na dopravu a spoje 33,7 procenta investic, zatímco na ochranu životního prost ředí mizivých 3,5 procenta. Naštěstí Tchajwanci dosud díky vlastní silné kulturní tradici západní kultuře zcela nepodlehli. Mnozí naprosto ignorují dovozové sladkosti a kupují si ty jejich vyráběné zpravidla podomácku, obědvají tradiční jídla na stolečcích u silnice. Snad asijský tygr nesežere jednou sám sebe. To by si mí černovlasí andělé nezasloužili. Jednoho z nich se ptám, jak je to možné, že tu všichni vypadají o pět až deset let mladší, než ve skutečnosti jsou? Anděl – violoncellistka Tchajpejského rozhlasového orchestru, která mě svým autem vezla deset kilometrů do směnárny a zase zpět, se usměje a bez přemýšlení odpoví: „Možná proto, že pijeme mnohem míň kávy a nespěcháme tolik.“

Category: 1995 / 03

Po 27 letech exilu a kočovné ho života vůbec Organizace pro osvobození Palestiny dal přivézt svá zavazadla do pásma Gazy, kam se v červenci 1994 vrátil. Zatímco se Jásir Arafat věnuje svým povinnostem jako vůdce palestinského lidu, jeho žena Souha – která po návratu do Gazy prohlásila, že touží „pracovat pro osvobození palestinských žen“ – žehlí kefije svého proslulého manžela a pomáhá služebnictvu v kuchyni. Manželka šéfa palestinské autonomie odpověděla na naše otázky týkající se jejího nového života. · · ·Kdy jste poprvé zaslechla mluvit lidi o Jásiru Arafatovi? Bylo to jednoho dne v roce 1968, když mi bylo pět let. V té době jsem žila se svými rodiči v Nábulusu, když byl vyhlášen zákaz vycházení. Byla jsem schována v krytu, slyšela střelbu odevšad, hukot tanku, dupot bot. Celá vesnice byla vzhůru, protože Moše Dajan pronásledoval Dr. Abu Amara. Z tlampačů se ozývalo: „Vzdej se, Abu Amare, víme, že jsi zde.“ To bylo poprvé.Vaše matka Rajmonda byla jednou z prvních palestinských bojovnic. Vychovala vás k uctívání hrdinů? Zcela tak. Ale nebylo to jen zanícení, vycházelo to ze srdce. Vroucně jsme očekávali na toho velkého osvoboditele, který měl přijít a zachránit nás.Jako dítě, nesetkala jste se nikdy s Arafatem? Ne. Věděli jsme, že má matka s ním spolupracovala, že ho dokonce ukrývala, ale nikdy jsme ho nespatřili. Bylo to příliš nebezpečné přiblížit se muži tak pronásledovanému a má matka nechtěla vystavit své děti nebezpečí.Získala jste univerzitní vzdělání ve Francii. Jak jste si tehdy představovala svůj budoucí život? V žádném případě takový, jaký nyní je. Protože můj život nyní je obtížný. Jednoduše jsem myslela na to dokončit své studium a vrátit se zpět do Palestiny – i když byla okupovaná – a učit na univerzitě. Život aktivní ženy, zkrátka normální život.Měla jste trému, když jste se s ním poprvé setkala? Zcela mě zachvátila panika. Víte, je jen málo mužů, kteří mají takové charisma, takovou přirozenou autoritu. Abych byla upřímná, i dnes, když je ve své kanceláři a má kefiji na hlavě, je to vůdce, ne manžel. Je to autorita. Jeho vystupování je srovnatelné s tím, jaké má Castro nebo měl de Gaulle.Mezi vámi je věkový rozdíl třicet čtyři roků. Neděsí vás to? Ne, protože když žijete po boku muže, který má tak mimořádné charisma, věkový rozdíl málo znamená.Jak ostatní pohlížejí na vás jako na manželský pár? Ah, to není jednoduché. Všechna ta obvinění, všechny ty neslušné věci, jež byly o mně řečeny. Říkalo se dokonce, že jsem se vdala pro peníze, i když můj otec je bankéř a pochází z bohaté palestinské rodiny, a když jsem vše opustila, abych žila s Arafatem v malém domku v Tunisu. Lidé nejsou spravedliví, ale nakonec si myslím, že jedině Bůh může soudit. Moje víra mi pomohla to vše vydržet.Jásir Arafat sám je člověk silné náboženské víry. Pomohl vám? Ano, ovšem. Ale měl málo času, který mi mohl věnovat. Musela jsem se naučit čelit všem těm věcem sama, musela jsem se naučit žít a bojovat sama. Když jste v takové situaci, nemůžete spoléhat na nikoho.Věděla jste zpočátku, že váš život bude tak osamocený? (Zaváhá.) Víte, když jste zamilovaný, jste slepý. Říkáte si sám sobě: nic to není, my to zvládneme. Ale opravdu jsem si neuvědomila obtížnost překážek, které jsem musela překonávat. Neuvědomovala jsem si nepřátelství, kterému musím čelit. Už jenom to být ženou v arabském světě není jednoduché, ale když se stanete manželkou Jásira Arafata, muže, který byl tak dlouhou dobu svobodný, jste zavrhována. Existuje obava, že váš příchod najednou naruší jeho poslání. Bylo proto nezbytné, abych prokázala, že má přítomnost nebude překážkou mezi palestinským lidem a jeho vůdcem. Naopak, přispívám k mravnímu zanícení, toť vše.Od té doby, co jste v Gaze, vídáte ho častěji, než když jste byli v Tunisu? Vídám ho mnohem méně. A když mám nějaký domácí problém, který potřebuji řešit, musím čekat, až se vrátí ze své kanceláře – to je kolem třetí hodiny ráno – abych si s ním o tom mohla promluvit.Kolik hodin denně spolu ve skutečnosti strávíte? Když jsme přijeli do Gazy, řekla jsem mu žertem: „Nyní ses znovu oženil s Palestinou!“ Obvykle přichází domů ve dvě nebo tři hodiny ráno a opět odchází v devět hodin. Spolu jsme pouze krátce u snídaně.Netrpíte tím nedostatkem blízkosti jeden druhému? Víte, když jste Palestinec a vidíte všechnu tu bídu kolem, pochopíte, proč je málo času pro vás.Proč spolu cestujete jen tak zřídka? Jeho cesty jsou příliš spěšné, s velmi obsáhlým programem a příliš pevným řádem na to, abych mohla cestovat spolu s ním. Ale jakmile to podmínky dovolí, cestujeme spolu. Nedávno jsme byli spolu například v Číně, Indonésii, Turecku, Řecku, Portugalsku, Londýně a Paříži.Dáváte občas jeden druhému dárky? Vždy mi dává dárky, které mají spojitost s Palestinou. Pokud se týká mne, opustila jsme myšlenku dávat mu dárky, protože nikdy nic nenosí. Odmítá vše, co se mu zdá luxusem. Vzpomínám si, že jsem mu jednoho dne chtěla koupit lovecký kabát, kter ý jsem viděla v jednom pařížském obchodě. Odmítl to se slovy: „Příliš luxusní.“17. července vám bylo 31 let. Vzpomněl si na vaše narozeniny? Ne. Abych pravdu řekla, neviděla jsem ho tehdy dva dny, protože v Erezu byly nepokoje (potyčka s Izraelci, při které byli zabiti dva a zraněno 75 lidí na palestinské straně a 24 raněných na izraelské straně). Strávil celé dny v nemocnici. Nezlobím se, chápu ho.Co dělá, když má trochu volného času? Hodně čte. Zbožňuje poezii.Když jste spolu, o čem hovoříte? Náš čas je odměřený, ale když mám něco, co mu chci říci, řeknu to. Člověk s takovým charisma může být pokládán za nebezpečného, že? Ne. Arafat je umírněný muž. Je jediný, kdo je schopen udržet rovnováhu proti silám usilujícím o násilné sjednocení, kdo je schopen udržet mír.Říká se, že mívá záchvaty zničujícího hněvu? Nesmí se věřit všemu, „co se říká“. Není to pravda.Přesto však, již se stalo, že prudce přerušil rozhovor s novináři a zabavil jim magnetofony! Poslyšte, novináři musí pochopit, že nelze vstoupit do domu bojovníka za svobodu, který tomuto boji věnoval čtyřicet let, a začít mluvit o terorismu. Jestliže se chováte k Palestincům jako k teroristům, pak se ovšem trochu rozzlobí. Ale mohu vás ujistit, že kdyby Arafat podléhal hněvu, nikdy bych s ním nemohla vydržet. Příliš dlouho jsem žila na Západě, abych souhlasila s takovým druhem chování. Naopak, často jsem to já, kdo se rozzlobí, a on je ten, kdo mě uklidňuje, kdo mě tiší. Nehájím ho, ale je to muž, který respektuje ženy.Prý jste dostala přezdívku Hillary, s odkazem na velmi aktivní Hillary Clintonovou. (Mlčení.) Hillary je pozoruhodná žena, ale já se jí v žádném případě nepodobám. Nemám její moc, ani spoustu lidí připravených mě podporovat. Ze začátku jsem musela bojovat sama, nikdo neriskoval být na mé straně. Sama jsem to musela dokázat.Věřil ve vás váš manžel? On sám ve mě věřil.Jásir Arafat adoptoval padesát sirotků z tábora Sabra a Šatila. Jaký k nim máte vztah? Jsou velice blízcí Arafatovi, kterého stále nazývají Abu Amar. Pokud se mne týká, miluji je, zbožňuji je, ale bylo by ode mne pokrytecké říkat, že se považuji za jejich matku. Nelze se stát matkou ze dne na den.Doufáte, že budete mít své vlastní děti? Jistě. Doufáme v to oba, a oba věříme v Boha. Jestliže si to Bůh přeje, budeme mít děti.Když přihlédneme k vašemu věkovému rozdílu, je logické, že Jásir Arafat odejde před vámi. Myslíte … (Prudce přerušuje otázku.) Nechci na to myslet. Nemohu si představit svůj život bez něho.Kdybyste měla zhodnotit čtyři roky vašeho společného života? Kdybych je měla znovu prožít, opět bych je tak prožila. Hodnotím-li je, pak to byla spousta smutku, mnoho slzí, ale také velké štěstí.Největší štěstí? Ten den, kdy Arafat vyvázl živý při letecké katastrofě. Tehdy jsem plakala  štěstím!A co vás nejvíce zraňuje? To, že musím neustále obhajovat své právo na existenci.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This