Category: 1995 / 06

NAPSAL JAN ŠKVÁRA

Jestliže si položíme otázku, který objev byl pro lidstvo nejdůležitější, pravděpodobně dospějeme k závěru, že to bylo rozdělávání ohně. V dávných dobách, kdy lidé již oheň (náhodně nebo násilím získaný) používali, ale neuměli jej rozdělat, byla se ztrátou ohně ohrožena existence celého kmene. později se naučil člověk pracně třít dřívka, nebo křesat jiskry do troudu. A s křesáním vydržel až do doby parních strojů, do konce 18. století.

POTOM PŘIŠLY SIRKY. U jejich zrodu stáli lékárníci. Tito potomci alchymistů měli zřejmě mnoho zkušeností i s míchání bouchacích a zápalných směsí, a tak vůbec první třecí zápalky vznikly v Londýně u lékárníka Johna Walkera. Zapalovaly se protažením mezi dvěma skelnými papíry. Píšou se dvacátá léta 19. století, v továrnách se zavádí plynové osvětlení a pan Ressel vymýšlí lodní šroub. Objevují se první zápalky fosforové, jejichž hořlavá směs obsahuje nebezpe čný bílý fosfor, minium, chlořečnan draselný a burel. Jejich výroba se rychle šíří. Také sušický rodák, truhlářský tovaryš Vojtěch Scheinost si ze svého tovaryšského vandru zpět do Sušice přiváží svoji novou manželku Marii, která ve Vídni u lékárníka Rõmera míchala zápalkovou směs. Dne 31. října 1839 jmenuje Scheinosta sušický magistrát výrobcem zápalek, a tak také začíná historie českého sirkařství, známého dnes po celém světě jako SOLO Sušice. Koncem století ovládají sušické „sirky “ (sirky od slova síra) trhy Blízkého východu, Indie, Číny, Afriky, Ameriky i Austrálie.

BEZPEČNÉ ZÁPALKY. Také složení zápalkových směsí se mění, žádané jsou především „Safety Matches“, bezpečné zápalky. Výroba zápalek se stává hotovým uměním, zápalka se musí vznítit pouze na ploše k tomu určené – na škrtátku. Jedovatý a nebezpečný fosfor mizí z hlavičkové směsi, objevuje se červený fosfor na škrtátku. Dřívka se impregnují, aby zápalky po sfouknutí nežhanuly a takto odhozené nebyly potenciálním zdrojem požáru, potom parafinují, aby plamen z hlavičky klidně a plynule přešel na dřívko. Složení a technologie zacházení se zápalkovou směsí se stává výrobním tajemstvím. To všechno na snad nejlevnějším výrobku, který běžný spotřebitel může koupit. Na našem současném trhu se ovšem stává, že narazíte na zápalky, které jsou tak „bezpečné“, že je prostě nezapálíte. Škrtáte, škrtáte a škrtáte, dokud neodrolíte hlavičku. Pokud se vám přece jen podaří dosáhnout jakési reakce, skutečný plamen z hlavičky vyšlehne až po chvilce napjatého čekání. Ale ani potom nemáte u těchto „dovozových“ sirek jistotu. Plamen hlavič- kové hmoty často působí jako malý ohňostroj, jehož rozsah a následné škody lze je těžko předvídat. Nebo vám sirka hoří pouze jen tu sekundu, kterou potřebujete k tomu hořáku. Vzápětí zhasne, protože dřívko je ohnivzdorné. Na tyto a jiné nešvary (třebaže posledních pět sirek v krabičce je vám k ničemu, protože už prostě není, kde si na škrtátku škrtnout) může český zákazník poděkovat českému obchodníku. Zápalky z Polska, Běloruska, Ukrajiny či Litvy český obchodník levněji nakoupí, ale stejně draze prodá, jako by to byly naše, kvalitní české. A o kvalitě sušických zápalek nelze pochybovat. České sirky se totiž exportují i tam, kam jejich kamarádky z Východu pro svou nekvalitu prostě nemohou. Například ve Velké Británii, tradiční zemi zápalek a dýmky, je v závazné kvalitativní normě bezpečnost pouze jednou ze zkouman ých vlastností. U nás jako by se zdálo, že státní zkušebnu zajímá pouze bezpečnost zápalek. Tedy když hůře chytají, zcela jistě projdou atestem.

SIRKA NA VYHYNUTÍ? Tohle všechno zákazníka, který si jednou, podruhé a potřetí koupí nehořlavé zápalky, donutí uvažovat o koupi nehořlavé zápalky, donutí uvažovat o koupi náhradního zdroje ohně. Kuřáky napadne zapalovač, k jehož obsluze je třeba pouze jedné ruky, hospodyňky „elektroškrtadlo“ k plynovým hořákům. Navíc pro oba zdroje hovoří ekonomická úvaha. Jednou koupím zapalovač, a mám na padesát krabiček cigaret vystaráno. Elektrický jiskřič zavěsím k plynovému sporáku, a mám navěky vystaráno. Sirky tedy vyexpedujeme na Mars, nebo do muzeí. Jenže: zkuste si zapálit cigaretu zapalovačem v silném větru! Výhoda jedné ruky se mění v nevýhodu, protože tu jednu ruku potřebujete k pevnému držení zapalovače, a tou druhou větrn ý zákryt prostě neuděláte. A co hospodyňky, když vám vypnou proud do vašeho škrtadla, a vy chcete zapálit třeba jen svíčku jako zdroj světla! Je to jako v tom chytáku, když máte jen jednu sirku, a máte rozsvítit vánoční stromeček, prskavky a svíčky. Co zapálíte nejdřív? Přece zápalku! Nehledě na to, že plynové spotřebiče se dnes předvádějí ze svítiplynu na zemní plyn, kterému prostě nějaká jiskra nestačí. Všechna jiskřidla světa vám nebudou nic platná. To jsme nepomysleli na ortodoxní kuřáky dýmek. pro které prostě zapálení čibuku sirkou patří neodmyslitelně k rituálu kouření. Ekologická stránka jistě také stojí za povšimnutí. Když škatulka se zápalkami splní svou funkci, není problém se jí zbavit. Prostě se spálí a zbude po ní nepatrná hromádka popela. To o moderních výdobytcích současného průmyslového světa vždycky říci nejde, že? Nehledě na to, že dnes se již dají vyrábět zápalky vyloženě ekologické, ve kterých není ani síra, ani jiné stopové prvky či těžké kovy.

ZÁPALKY JAKO NOSIČ REKLAMY. Náš trh ovšem není ani zdaleka vychován ekologicky. Čím ovšem vychováván bezesporu je, to je reklama. Vkusná, či nevkusná, vtipná nebo ubíjející, ale je tu. Dnes je pro mnoho reklamních agentur věcí nutnosti a možná trochu prestiže mít reklamu svého zákazníka v televizi a běžným standardem v denním tisku. Jiné, netradiční nebo méně nákladné jsou trochu mimo pozornost lidí, kteří reklamu zprostředkovávají a živí se jí. Neb není nic těžšího, než vyhodnotit reklamní působení toho či onoho reklamního nosiče. Přesto se pokusme alespoň o přibližné a velmi hrubé srovnání: Jedna minuta televizního vysílání v hlavním vysílacím čase stojí inzerenta přibližně 300 tisíc korun. Některý divák tomu říká čůrací přestávka, a jde si v klidu otevřít další sáček s arašídy. 400 tisíc korun stojí reklama na jednom miliónu zápalkových krabiček. A to jednu krabičku vezmete do ruky třeba i čtyřicetkrát! A například SOLO Sušice vychrlí na náš trh měsíčně deset miliónu krabiček. Samozřejmě jako ne každá reklama je vhodná pro televizi, zrovna tak ne každou můžete uplatnit na zápalk ách. Srovnávat nelze. Jen se zdá, že zápalky mají stejně masový kontakt s potenciálním zákazníkem, jen za podstatně nižší cenu.

CO ZAPALOVAČ NEUMÍ. Možná se dnes, v době pohodlných zapalovačů, zápalky zdají jako anachronismus. Ale když tvrdím, že zápalka je kamarád, a že leckde vypomůže, mám pro to své důvody. Jen namátkou: Se zápalkami lze losovat. Se zápalkami existuje velké množství logických her, chytáků nebo hrátek. Na sirkách jsem synovi demonstroval sčítání a odčítání přes deset. Se sirkami se dá ubít nuda, například hrou zvanou „krabičky“ (je velmi oblíbená v restauracích). Krabičky od zápalek se těší sběratelskému zájmu, nechají se sbírat série, nebo i témata. zápalka zastoupí téměř všude špejli, od testování bábovky při pečení až po čištění nehtů, zubů a uši (tedy v případě nouze). Když už jsme zmínili pečení. Plynovou troubu jinak než sirkou nezapálíte. Po zápalce se sháním, když potřebuji něco slepit. Jsem-li kutil domácí, dozajista jsem použil zápalku jako vycpávku do nepatřičně větší díry pro vrut. Manželka používá krabičky pro uschování různých knoflíků, dcera jak o šuplíčky ve své miniaturní kuchyňce. Sousedovi zavedli místo propan- butanu zemní plyn, kupuje sirky. A tak dál, a tak dál… Takže – jestli budete kupovat domů nebo do kapsy zápalky, zkuste si uvědomit, že kupujete 42 kamarádů v krabičce a zkuste požádat o ty dobré, české.

Category: 1995 / 06

Spoře osvětlená místnost. Těžké zlověstné ticho podbarvuje jen nevtíravý šum ventilátoru. Ostříží oči sledují sebemenší pohyb na sinavě z á ř í c í
ploše monitoru. Staccato úderů do klávesnice trhá atmosféru ticha. po monitoru nelidsky vysokou rychlostí přebíhají sloupce čísel. Na obrazovce přenosného osciloskopu se ve škubavém rytmu svíjí klubko zeleně zářících křivek.
Nepostřehnutelně rychlý pohyb přerušuje tok dat. Čísla se zastavují v podivném vzoru. V následující chvíli vedeny pevnou rukou zkušen ého operátora pokračují dále ve své pouti do zapomnění? Prsty buší do klávesnice s kadencí samopalu Kalašnikov.
Operátor zřejmě našel, co hledal. Po krátké chvíli se čísla opět rozbíhají. Operátor znovu zastavuje běh číslic. Zřejmě není s něčím spokojen. Prstem kontroluje teplotu součástek na desce plošného spoje položené vedle monitoru.
Několik širokých plochých kabelů vede do vnitřností řídícího počítače, jenž je před našimi zvědavými zraky zahalen milosrdnou tmou. Po krátké osciloskopické kontrole několika klíčových bodů desky nasazuje operátor kyselý obličej a zapíná žhavení mikropájky. Přeškrabuje několik měděných čar na desce a kusem drátu vytváří nová propojení. Spouští testovací program a čísla se opět rozbíhají po monitoru. Tento děj probíhá již několik hodin. Jediné, co se na pohled mění, jsou vzory na osciloskopu, čísla na monitoru, vzrůstající počet propojek na desce a klesající hladina silného čaje v konvici.
„BINGO!“ Operátor upravuj testovací program a spouští poslední sekvenci. Zjevně je nadmíru spokojen s výsledkem. Samolibě prohlíží dokončenou desku, štípacími kleštěmi pečlivě oždibuje nadbytečné kousky drátu a dopíjí čaj. Zvenčí se ozývá zpěv ptactva. Slunce pomalu vychází. Operátor postupně vypíná jednotlivé části aparatury a ukládá se k zaslouženému spánku. Nastává čas obyčejných, šedých lidí, kde pro amatérské počítačové techniky není místo.
ZAKÁZANÉ OVOCE. Milovanými kroky se blíží nová epocha. Doba nových technologií a počítačů ohromujících výkonů. Doba amatérských specialistů, pionýru nové doby. Doba techniků, ochotných strávit nejednou neplacenou noc nad dostatečně zajímavým – tedy obvykle nepříliš legálním – problémem (situací dobře vystihuje povzdech nejmenovaného jedince: „Buď je to ilegální, nebo to nestojí za tu námahu,“ postoj k technologiím se dá dobře ilustrovat heslem jiného nejmenovaného jedince bez řidičského průkazu: „Auto jezdí na benzín, ne na papíry!). Každá nově se objevívší technologie se nutně odrazí ve struktuře společnosti. Příchod počítačů na scénu měl také svůj odraz – vznik osobité subkultury mladých expertů, odhodlaných k čemukoliv. Zrození hackerů. Slovo „hacker“ znamená v překladu „průnikář“. Označuje člověka (alespoň po hardwarové stránce), který je schopen – a ochoten – postavit se finanční a informační mafii profesionálů a udělat alespoň jeden krok na lákavé Zakázané území.
HACKER JÁNOŠÍKEM. Nejobvyklejší náplní hackerů je napichování programů – takzvané crackování (čti krekování). Necracknutý program se mnohdy vyznačuje některými nechutnými vlastnostmi – žádá si při instalaci sériové číslo, pozná, že disketa s ním byla tzv. nelegálně zkopírovaná, žádá originální disketu vyzna čující se obvykle nějakou ošklivou nestandardností nebo – což považují za největší netaktnost od výrobců software – vyžaduje „hardwarový klíč“. V těchto případech bývá úkolem hackera tyto ochrany – nebo spíše chyby – odstranit a zpřístupnit program i té části veřejnosti, která je ráda, že sežene peníze na hardware. Uznejte sami – pořádný textový editor stojí i několik tisíc. (Shi) T602 nepovažujeme za pořádný textový editor – to jen tak na okraj. Program na práci s grafikou vyjde nastejno. Windows a DOS také přijdu na nějaké peníze, zejména jdeli o novější verzi, aby se nám ostatní nepoškleboval. Nemluvě o až nemravně vysokých cenách počítačových her. Sečteno a podtrženo – několik desítek tisíc Kč jen za software.
Obyčejný smrtelník si to může těžko dovolit, zejména pochází-li z průměrné rodiny s průměrnými příjmy (srdečně děkujeme za 21 % DPH na hardware, pane Klausi). Na software už prostě nezbude. V této souvislosti bych rád poukázal na jisté snahy Business Software Alliance, ošklivé to organizace, chránící zájmy již beztak odporně bohatých softwarových gigantů jako Microsoft, které mají směřovat k delegalizaci používání tzv. pirátského software pro soukromé účely. Jinými slovy už nastartov áním počítače s „černou“ kopií operačního systému by se nebohý uživatel dopustil trestného činu. (Část sloganu BSA zní: „Pirátský software má jen jedno oko.“ Asociace softwarových pirátů k tomu dodává „Mezi slepými jednooký králem.“)
VŠI, ZAPRODANCI A FANTOMAS. Takřka naprostou nezbytností je pro hackera nějaký prostředek, kterým lze sledovat běh programu a zjistit místo a způsob jeho „ochrany“. Obvykle se nazývá debugger („bud“, neboli „veš“, je slangový název pro chybu – odtud i český název debuggeru „odvšivovač“. Možná definice chyby je „ něco zbraňující uspokojivému běhu programu“. Ochrany proti kopírování definici splňují, dají se tedy považovat). Jedním z neobvyklejších je Turbo Debugger od firmy Borland. Umožňuje konat takřka zázraky. Užitečným pomocníkem je i Hiew nebo Hacker View, program původem z matičky Rusi. Umožňuje prohlížet a editovat program jako posloupnost instrukcí. Kapitalističtí zaprodanci softwarového inženýrství se však v mnohých případech snaží nečestně a nesportovně hackerům jejich bohulibý úkol ztížit, ba znemožnit. používají části kódu, které způsobují zaseknutí počítače při běhu programu pod debuggerem i jiné ošklivosti. Pravověrný hacker se však něčím takovým obvykle nenechá odradit. Výše zmíněnou sekvenci během několika nocí lokalizuje a odstraní.
Pak už mu nic nebrání v pokračování práce. Je to však nepříjemné zdržení. pokud nemá dost zkušeností, doporučuji mu nestydět se – každý jednou začínal – a obrátit se na někoho zkušen ějšího o pomoc.mezi morální práva hackera patří do úspěšného cracknut ého programu vložit řádku stylu „Cracked in 1994 by fantomas“ – což znamená, že roku 1994 hacker nazývaný Fantomas zpřístupnil veřejnosti jistý program, v tomto případě Mapu Prahy. (Děkujeme, kolego). Softwaroví giganti si bohužel ještě pořád neuvědomili, že jakákoliv ochrana proti kopírování má jako jediný výsledek pouze kruhy pod očima několika vyvolených ha zpoždění nástupu vlny pirátských kopií o několik dní. VIRY Pracovní náplní mnohých hackerů je i psaní virů. Jde v principu o pom ěrně neškodnou zábavu – pokud v sobě virus nemá destruktivní jádro a slouží jen jako legrácka (CHIC SUSENKU!!!) nebo jako automatický špión. Ale i tak nejde o nijak zvláštní nebezpečí – alespoň pokud si uživatel pravidelně vytváří záložní kopie všech nenahraditelných dat. Jde o činnost sice zdlouhavou a nudnou a zdánlivě neproduktivní, ale zato VELMI důležitou v okamžiku systémové havárie (a nemusí ji způsobit ani virus, častěji stačí jen chyba uživatele). Po zhroucení bariér oddělujících hroutící se Východní impérium od Západu došlo k masovému průniku nejnovějších technologií na nenasycené trhy Východu. Přes rostoucí bídu se i v Rusku najdou jedinci vlastnící počítač, kterým není jedno, co se v něm děje. V nejbližší době proto očekávejte prudký nárůst počtu virů z Ruska, Číny, Polska (už jsem potkal dva a ani na jeden se scanner nechytal, musel jsem je lovit ručně), ba i ze Slovenska, neboť slavný virus OneHalf pochází z Košic. Mimochodem – pěkný kousek!
HACKEROVY HRAČKY. Pracovní náplň hackera se však neomezuje jen na prosté napichováníprogramů – vždyť na světě existuje tolikzaj ímavých věcí! Kódované družicové vysílání, vojenské vysílače, kartové telefonn í automaty, radiotelefony, nejr ůznější automatické systémy a mnohé jiné. Filozofie hackerů se dá shrnut do věty „Dotlačit stroje tak daleko, jak to jen jde“. Někteří hardwarově orientovaní experti, kteří si tykají s pájkou a k jejímu použití nemívají daleko, dodávají ještě „Když už to dál nejde, postavme nové stroje“. Každá nová technologie při svém nástupu způsobí, že se na ni mladí, nadějní technici vrhnou jako vosy na shnilé jablko – a koušou a koušou, dokud se alespoň jeden z nich neprokou še k její podstatě, kterou pak obvykle sdělí ostatním. Může jít o schéma zapojení, servisní kódy (umožňující přístup k funkcím přístroje vyhrazeným jen pro autorizované techniky) nebo i kódy obecně (například obsah paměti dekodéru určitého družicového kanálu, číslo umožňující zadarmo telefonovat po celém světě nebo vstupní heslo do počítačové sítě CIA)jako příklad mohu uvést V. T. a N. M., kalifornské hackery specializované na celulární telefony.
Necelý rok jim trvalo, než přišli na nejposlednější detaily funkce tohoto přístroje. Ke svému velkému potěšení zjistili, že tyto telefony jsou de facto počítačovými terminály popropojovanými celulární sítí – a že jako všechny počítače jsou programovatelné. Programovatelné! Při zvuku tohoto slova se jistě mnohým z vás začnou sbíhat sliny (a to je neklamné znamení, že máte předpoklady hackerem se státi). Důsledkem bylo, že pro ně neexistoval jediný důvod, proč ponechat funkci telefonů omezenou na to málo, co jim ponechal výrobce. S využitím primitivního sociálního inženýrství (termín objasním později) získali servisní kódy – a zjistili, že každý telefon se dá použít jako výkonný celulární scanner – neboli že je možné odposlouch ávat jakoukoli frekvenci. Brzy zjistili, jak přes jednoduchý vestavěný interface spojit telefon s počítačem – nejmocnější to hackerovou zbraní. Navíc paměť telefonu s uloženým programem byla využita pouze ze dvou třetin – 20 kb volného místa se sice nezdá moc, obzvláště ve věku kolosů jako Windows, ale schopný asemblerovský programátor s nimi dovede zázraky. Po krátké době se podařilo napsat program, schopný dekódovat rádiové spektrum a sledovat, ve které buňce sítě se daný telefon nachází, nebo zapnout telefon do režimu odposlechu v okamžiku, kdy je voláno z určitého telefonu (neboť každý telefon má své vlastní identifikační číslo – které se samozřejmě dá změnit…) nebo de facto cokoli si vzpomenete.
SPOLEČNOST PROTI TELEFONOVÁNÍ. Nejdůležitější věcí jsou však pro hackera počítačové sítě. Sítěmi je dnes opředen prakticky celý svět. A jako velmi schopní pavouci jsou hackeři neoficiálními pány sítí. Obchod s utajenými kódy na západní polokouli bují nevídaným způsobem. Hackerovo know-how znamená v jeho rukou ohromnou moc, zejména v tak elektronizované (nebudu říkat přetechnizované, protože techniky není nikdy dost) zemi jako je Amerika nebo Japonsko. Když se hackerovi znelíbíte, zjistí si vaše osobní údaje – a pak můžete při silniční kontrole zjistit, že sedíte v ukradeném autě, nebo že je na vás vypsán zatykač, nebo že máte před domem deset tun cihel, které jste si prý objednal, nebo že vám přivezli kamión živých slepic – to záleží jen na fantazii a smyslu pro humor osoby, kterou jste urazili. Lidé žijící na sítích tvoří celou samostatnou subkulturu s vlastním jazykem, odvozeným do značné míry z angličtiny a Unixových povlů a ve velké míře používají zkratky nejrůznějšího typu. Tyto jsou přebírány i do jiných jazyků pro jejich stručnost a celosvětovou srozumitelnost. Jediná věc, která zatím poněkud omezuje české hackery v možnostech je STRAŠLIVÝ stav telefonní sítě (a poněkud pomalý nástup počítačových sítí, ale to nejspíš úzce souvisí). Když se někam dovoláte, můžete se spolehnout, že bude zašuměná nebo zabrumená linka nebo že na ní budou přeslechy. Ono se není co divit – vodiče jsou v hrůzném stavu, kabelové kanály vedou dávno již popraskanými a na mnoha místech dokonce rozdrcenými panely pod vozovkou, mnohé rozvody pocházejí ještě z dob, kdy měď byla strategickým materiálem a jsou tedy vyrobeny z hliníku, do poškozených kabelů teče voda,která navíc v zimě obsahuje značné koncentrace solí, a jelikož kabely jsou permanentně pod napětím, v nezanedbatelné míře se uplatňuje i elektrolýza. Sečteno a podtrženo – kabely korodují. Kabely silně korodují. Mnohé vodiče drží jen silou vůle, mnohé už nedrží vůbec. Je-li vlhko, jsou papírové (slyšíte dobře, papírové!) izolace nacucané jako houba, je-li sucho, sype se z kabelů bílý prášek. Připo čteme-li ještě více než zanedban ý stav ústředen, můžeme prohlásit, že strategický partner SPT Telecom to nebude mít jednoduché (bude-li se s tím něco dělat, což soudě podle ředitele Telecomu asi těžko) mimochodem – ono se to sice tají, ale víte že SPT znamená Společnost Proti Telefonování?
INFORMACE NAD ZLATO. Důležitou, i když v našich krajích neprávem podceňovanou, stránkou hackera je tzv. sociální inženýrství. V podstatě jde o aplikovanou psychologii, kde účelem je vymačkat z předem dané osoby informace, které má, jako šťávu z citrónu. Kombinace hacker-psycholog je přímo vražedná – co nedostane z počítače, dostane z jeho obsluhy. metody jsou různé. Jednu z nich může být například účelové navázání citového vztahu k osobě opačného pohlaví, zaměstnané v cílovém podniku a mající přístup k žádaným informacím. Vhodně formulovanými otázkami při troše trpělivosti dostanete, co chcete. Vynalézavost zde není na škodu. Další, podle mne nejdůležitější metoda získávání informací, které jsou hackerovou krví, je přímý kontakt s kolegy, a to ať už osobně, nebo prostřednictvím počítačové sítě. Pro majitele modemu není sebemen ší problém se za cenu místn ího telefonního hovoru připojit na síť Fidonet, rozšířenou konečně i v Čechách. zde v mnoha konferencích může dostat odpověď na de facto jakýkoli dotaz – zda je možné, aby pes žral hrušky (Hydepark .42), co zase deBill Gates nechal spáchat v nejnovější verzi Windows (Software .42), podstata teorie chaosu (Science .42), co na oči bolavé od monitoru (Medicina .42), kam to ten svět spěje (Filozofie.42) a kdo za to může (politika.42), atd… Číslo .42 za jménem konference znamená, že je uvedena převážně v češtině a pouze na území Čech a Slovenska. Nezanedbatelná je i možnost vyměňovat si s ostatními uživateli sítě software i data všeho druhu. Vidíte, že i tak obyčejná věc, jako je modem (pro začátečníky stačí i rychlost 2400 bps, což je dnes již poměrně levné), dovede z počítače udělat něco mnohem víc, než jen osamocený kus křemíku a kovové kostry. Kdo dnes modem nevlastní, je ochuzen o mnohé počitky.
VZHŮRU K LEPŠÍM ZÍTŘKŮM. Cyberpunk, dříve odkázaný na stránky sci-fi literatury, se mění v realitu. Nové technologie se téměř okamžitě objevují na úrovni ulice a jejich cena prudce klesá (i když pro nás, východní Evropany, to zas tak velký smysl nemá, neboť znásobte si např. 1000 US kursem dolaru…). Mladí konstruktéři sestavují z vyřazených dílů přístroje neuvěřitelných možností a parametrů. Mnohé technologie, o níž se nám před několika lety ani nesnilo ( vzpomíná- te, jak jste si před čtyřmi lety medili, že máte doma „ixtéčko“?), se staly neoddělitelnou součástí našeho životního stylu. Mnohé další již klepou na dveře. Virtuální realita – tajný to sen nejen všech hackerů – pomalu získává prakticky využitelnou a komerčně dostupnou podobu. Novinami dokonce probleskla krátká zprávička agentury Reuter o nadějných experimentech jistého britského technika s připojením počítače přímo na lidsk ý mozek – snad se konečně zbavíme těch nesnesitelných, těžkopádných monitorů, věčně drhnoucích myší a pomalých klávesnic. Vize lákavá, leč – přiznejme si to – díky aktivitám Velikého Klause, Neviditelné Ruky Trhu a Takřka Monopolních Chudáka Člověka Odírajících Společností také patřičně drahá. průměrně chudý počítačový technik z Východu může zatím svým západním kolegům jejich kupní sílu jen tiše závidět. Může se však také učit pracovat s novými technologiemi, aby se jejich objevením nenechal zaskočit a byl připraven k Boji Za Dostupnou Přístrojovou Techniku, Dostupný Software, a v neposlední řadě Absolutní Svobodu Informací. Našimi zbraněmi budiž počítače, modemy, dokonalá znalost strojového kódu nejen 80 x 86, angličtina, smysl pro čest a spravedlnost a neochvějná víra ve vítězství. Zapamatujte si: Co si nevezmeme sami, to nám nikdo nedá, neboť o peníze Jim jde vždy až v první řadě! Zapněte počítače, nažhavte mikropájky, nastavte logické analyzátory. Válka mozků začíná!

Category: 1995 / 06

Good morning. America, how are you?“ line se z kazetového přehrávače naše oblíbená svižná melodie, kterou si pouštíme několikrát denně. Po chvíli vystřídá „Dobré ráno“ westernová skladba „Canadian Pacifik“, která baladicky vypráví o železnici, protínající kontinent od východu k západu, od Atlantiku k Tichému oceánu v délce přes tři tisíce mil. V kapse máme pár tisíc dolarů, před sebou nejistou budoucnost, ale touhu po dobrodružství a poznání. Na své cestě přes Kanadu jsme za sebou už dávno zanechali oblast velkých jezer i nekonečné prérie Manitoby a Saskatchewanu. Naše fordka si tiše pobrukuje a spolehlivě ukrajuje stovky kilometrů z nedohledné dálnice. Značnou část cesty jedeme podél Canadian Pacifik Railway (CPR), po které supí v pravidelných intervalech, neuvěřiteln ě dlouhé nákladní vlaky, převážející ze sýpek prérijních provincií Kanady tisíce tun obilí do přístavu v Thunder Bay na Lake Superior nebo ještě dál do Montrealu na řece svatého Vavřince. Je začátek září a sklizeň obilí se pomalu chýlí ke konci. Ze západu od Vancouveru se proti nám vracejí prázdné vlaky, aby jim v nekonečném koloběhu opět doplnili prázdné vagóny. Tehdy jsem ještě netušil, že se CPR stane na dlouhá léta mou živitelkou, přítelkyni, ale i prokletím. Krása vysokých hor, hlubokých kaňonů a divokých řek, která nás tak uchvátila a způsobila lásku na první pohled, zevšedněla po letech dřiny. V ten okamžik mě ani ve snu nenapadlo, že celou tu dlouhou trasu z Calgary do Vancouveru projdu v průběhu několika let po vlastních nohou.LEGENDA CPR má pro Kanaďany stejný význam, jako pro nás vznik samostatné Československé republiky. Je to legenda spojená s romantikou průkopníků a dobýváním Divokého západu. obdob í nesmírných útrap tisíců dělníků, z velké části čínských kulí, kteří mnohdy zaplatili svými životy. Ještě dnes se o této době mluví s úctou a hrdostí. Vznikl dokonce televizní seriál. Děti se ve školách učí o historii výstavby a potřebě spojení východu se západem a jeho postupném osídlování a kolonizování. V té době existovalo i zcela reálné nebezpečí, že se Spojené státy pokusí nejzápadnější provincii kanady. Britskou Kolumbií, připojil ke svému území. V 60. letech minulého století bylo proto nutné pro udržení celistvosti země něco udělat. Vznikla myšlenka železničního spojení již tehdy se rozrůstajícího Vancouveru na pobřeží Tichého oceánu s průmyslovými oblastmi východu. S výstavbou se začalo koncem 70. let a práce na východě země a na prériích probíhala ve velmi rychlém tempu. Ze západní části se železnice budovala od přístavu Port Moody, dnes předměstí Vancouveru, v údolí podle řeky Fraser River a i zde, přes určité technické potíže, výstavba probíhala poměrně rychle. Největší problém však stavitele železnice teprve čekal.Byly jím Skalisté hory, protože v té době doposud nikdo neznal žádný vhodný průsmyk mezi horskými masivy. Uvažovalo se dokonce o odklonění trati daleko na sever s oklikou noha set mil. začátkem 80 let se vydal na průzkum Skalistých hor Sir Rogers, kterého najala CPR pro jeho bohaté zkušenosti v této oblasti. Po mnoha měsících útrap ve vysokohorsk ém terénu se mu podařilo objevit průsmyk, který byl později pojmenován jeho jménem a dnes je znám jako Rogers Pass. Práce v horách potom pokra čovaly za velmi drsných podmínek. Byly vybudovány desítky mostů přes divoké horské řeky, proraženy tunely a vytesány dlouhé úseky ve skalách. přesto se trať na mnoha úsecích točila zpět v meandrech jako řeka, aby se alespoň částečně zmírnilo prudké kles ání. Spojení východního a západního úseku se uskutečnilo 7. listopadu 1885 poblíž malé osady Craigellachie a poslední hřeb zatloukl slavnostně sám generální ředitel společnosti William C. Van Horne. Dodnes se traduje, že ten poslední hřeb byl celý ze zlata, ale není to pravda. Mnohokrát jsme v těchto místech pracovali a nikdy jsme žádný zlatý hřeb neobjevili. Neberte mě však za bernou minci, samoz řejmě vím, že se trať za těch 100 let existence několikrát přestavovala a z původního podloží, pražců a kolejí dnes nezbylo vůbec nic. O měsíc později první osobní vlak z Montrealu dorazil po dlouhé cestě do přístavu Port Moody a po něm následovaly desítky a stovky dalších. Tisíce lidí se vydávalo do neznámé krajiny. Začala kolonizace Západu. Země byla pro přistěhovalce v té době neuvěřitelně laciná, a tak ji skupovali po desítkách hektarů.KATASTROFY. Přestože se výstavbě trati věnovala patřičná pozornost, docházelo na nejobtížnějších horských úsecích k mnoha dramatickým a nákladným nehodám. Lokomotivy nebyly schopny ubrzdit plně naložené soupravy a občas skončily svou pouť v hlubokých kaňonech. I dnes, kdy Skalisté hory jsou provrtány desítkami kilometrů, tunelů je tento úsek v délce tři sta kilometrů pořád nejobtížnější částí celé magistrály. K  neštěstím nedochází tak často, přesto se občas stávají. Sám jsem byl svědkem několika, a jedno z nich bylo skutečně katastrofální. Desítky vagónů, včetně tří posilových lokomotiv, umístěných ve středu soupravy, byly rozházeny kolem koryta řeky Eagle jako dětské hračky. Naštěstí se to obešlo bez lidských obětí, ale hmotná škoda na železničním svršku a zničeném vlaku šla do desítek miliónů dolarů. Opotřebov ání lokomotiv na tomto úseku je veliké a motory dieselových lokomotiv dostávají pořádně zabrat. Brzdová oblo žení souprav je třeba měnit častěji a údržba tratě je mnohem náročnější. Z Fieldu do Revelstoku, na nejobtížnějším úseku celé magistrály, jsou většinou do souprav zařazovány pomocné lokomotivy. I přesto však stále dochází k mnoha zádrhelům a vlaky s přehřátými lokomotivami občas zůstávají bezmocně stát na trati.SOUČASNOST. Přestože dnes je už trať zmodernizovaná a dvojkolejná, provoz je tu veliký a téměř nad možnosti CPR. Denně tudy projíždějí desítky vlaků pně naložených obilím z největší obilnice Kanady, Saskatchewanu, kde se produkuje přes 50 % celkové produkce země (30, mil. tun), která je určena především na export do všech možných zemí světa. Obilné soupravy se během své pouti do sil a přístavu ve Vancouveru míjejí s vlaky naloženými japonsk ými automobily, které stále více dobývají kanadský trh a směřují daleko na východ, že do největších měst Kanady, Toronta a Montrealu. hlavní trať, která spojuje východ se západem, se v mnoha desítkách odboček rozvětvuje do malých kouzelných městeček a malebných vesniček s pestrobarevnými obilnými sily společností jako Alberta Wheet Pool nebo Pioneer, do kterých farmáři z blízkého okolí svážejí plody své celoroční práce. Jednou nebo dvakrát do týdne přistavějí CPR vagóny, které do svých útrob nasají současné kanadské zlato. Ty se postupně spojí do souprav až o stech vagónech, dlouhých téměř dva kilometry. K dalším nesmírným bohatstvím Kanady patří téměř nevyčerpatelné zásoby dřeva a nekonečné vlaky rozvážející z Britské Kolumbie k Tichému i Atlantskému oceánu hrubé pokácené kmeny k dalšímu zpracování, které se v mnoha desítkách dřevozpracujících závodů a papíren mění v potřebný stavební materiál pro domácí i světovou potřebu. především japonsko odebírá velká kvanta této suroviny.Těžba dřeva však už zanechává neblahé stopy v nádherné krajině a stále častěji se ozývají hlasy, především z řad ochránců přírody, žádající její zastavení nebo aspoň omezení. Dobytkářství, které dříve bylo zcela odkázané na železnici, jí dnes už nepoužívá vůbec a veškerý dobytek je přepravován nákladními vozidly od farmářů přímo na jatka. Někteří farmáři, hlavně ti mimo dosah železnice, začínají pěstovat jiné plodiny, například čočku, hrách a nebo různ á koření. Výnosy z těchto plodin jsou lukrativnější a farmáři potřebují men- ší plochu obdělávané země, ze které dosahují vyššího zisku z hektaru. Úrodu je pak možné odvézt nákladním autem přímo na místo určení. To vše snižuje náklady, ale na druhé straně připravuje o práci tisíce lidí. Zdá se to téměř paradoxní, ale CPR dnes vlastně bojuje o přežití. Velká konkurence je především ze strany CN (Canadian National), což je kanadská státní železnice, která dnes také prot íná celou Kanadu. Na rozdíl od CPR se však její hlavní linka vyhýbá velkou severní oklikou Skalistým horám a staví i v místech, kam CPR nemá přístup. Ohromné trucky svážejí obilí přímo od farmářů a konkurují tak železniční dopravě. Expresní osobní vlak VIA Rail, který dříve spojoval Vancouver s Torontem a Montrealem, už skončil s přepravou cestujících, a ani jeho využití pro turistické, vyhlídkové zájezdy do Skalistých hor se neosvědčilo. Konkurence ze strany letecké dopravy byla pro VIA Rail neúnosná. Ta s rychlostí přepravy ale i poměrně levnými letenkami nemohla soutěžit. V 50. letech vybudovaná dálnice skrz Skalisté hory hodně pomohla rozvoji silniční přepravy, ale na druhé straně byla příčinou současných problémů agrárních oblastí prérie. Osobní železniční doprava, hlavně v západní části Kanady, je zanedbatelná, protože většina lidí používá k přepravě na kratší vzdálenosti svá osobní auta. Zanikají desítky malých sil v nejmenších osadách a CPR ruší neekonomické tratě, po kterých projel vlak často jen jednou do týdne. Malé vesničky, pro které často jedinou obživou byla právě dráha a farmářství, se pomalu vylidňují a zanikají. Obchody a služby zejí prázdnotu a lidé odcházejí za prací a lepším životem do měst. Je až neuvěřitelné, jak velká část západní Kanady je spojena, jako pupeční šňůrou, právě vznikem této trati. Ekonomika zasahuje všude. I přes silný odpor odborů, které argumentovaly bezpečnostní provozu, se zrušily tzv. caboosy, pohodlné služební vozy pro brzdaře na konci vlaku, a nahradilo je signální zařízení.PRÁCE NA DRÁZE. Pracovních míst neustále ubývá. Přesto však práce na dráze patří k jedněm z nejvyhledávanějších, a to nejen proto, že je velice dobře placená. Je v ní velká jistota a sociální zabezpe čení. Možnost pracovat většinou až do důchodu bez obav ze ztráty zaměstnání. Často se stává, že určité povolání je „děděno“ z otce na syna. Někdy se ovšem podaří získat práci i absolutnímu outsiderovi, jako mému příteli Williamovi, který sem přijel na studentskou brigádu až z Nové Scotie. Po několika měsících práce na údržbě tratě si podal přihlášku na provozní úsek. Jeho cílem byla práce strojvedoucího. Byl přijat jako brzdař po absolvování příslušného školení s tím, že práci strojvedoucího bude moci vykonávat po určité době praxe a složení zkoušek. Když jsem se s ním po několika letech opět setkal, pracoval stále jako brzdař. Postup u CPR je velice obtížný. V potaz se vždy bere tzv. „seniority“, což v praxi znamená, že ten, kdo pro spole čnost pracuje delší dobu, má přednostní právo na určité místo, pokud o něj má zájem. „Je to lepší než dřina při údržbě. Má to však svoje nevýhody. Našel jsem si holku a chci se ženit. Nejsem si jist, jestli to bude mít nějaký smysl. Věčně jsem někde pryč. Někdy se vracím až za dva dny. Vyspím se a ráno musím znovu do služby,“ svěřil se mi v hospůdce u piva. Práce je to opravdu náročná. Neust álé odloučení od rodin. Dlouhé turnusové služby, ve dne i v noci. Často za krutých mrazů nebo veder dosahuj ících mnohdy 40 C. Přes všechny tyto problémy většina lidí svou práci miluje a nevyměnili by ji za nic na světě. Hospůdky a bary průkopníků na turnusov ých štacích vystřídaly sportovní zařízení, kulturní místnosti a golfová hřiště, kde unavení lidé mohou načerpat nové síly před další službou.HORY, LESY, ŘEKY. Při odjezdu z Calgary už vidíme v dálce v záři podzimního slunce ozářené vrcholky horských velikánů. Po stovkách a stovkách kilometrů nekonečnými prériemi přijíždíme konečně do oblasti národních parků, nádherné divoké přírody, bouřlivých horských řek a hustých lesů, plných muflonů, jelenů, horských koz, černých medvědů i osamělých obrovitých grizzly. Po stovky let žili v této oblasti, kterou objevili na začátku 19. století obchodníci s kožešinami ze slavné Hudson´s Bay Company, indiáni kmene Stony, ale v dnešní době je důležitá především z hlediska dobytkářství, jednoho z nejdůležitějších odvětví zemědělství v této oblasti. Tato krajina na úpatí velehor je dobře známá větry, kterým se říká Chinook. Je to neobyčejný zimní fenomén, typický pouze pro tuto oblast. Na západní obloze se vytvoří zvláštní seskupení mraků, které všem oznamuje příchod teplých větrů. Změna, kterou s sebou tento teplý a suchý vítr přináší, je občas velmi dramatická. Teplota dokáže vystoupit z -35 C až na 0 C často v rozmezí jen 12 hodin. Sníh často taje i uprostřed nejtvrdší zimy a počasí dovoluje pěstitelům dobytka držet svá stáda v otevřeném prostranství devět zim z deseti. Asi po hodině jízdy vjíždíme do Banffu, malého ale světoznámého měste čka, kterému už z dálky vévodí Cascade Mountain. V roce 1883 tu dva zaměstnanci CPR objevili poblíž hory Sulphur Mountain horké minerální prameny a od té doby Banff vzkvétá.Celoroční provoz je tu samozřejmostí. Plné hotely tomu nasvědčují. V létě vás zvou husté lesy k nekonečným procházkám a čisté bystřiny, plné stříbřitých pstruhů, k nezapomenutelnému rybolovu. V zimě se Banff stává pravým lyžařským rájem pro všechny milovníky fantastických sjezdovek. Tohle město určitě netrpí žádnou depres í a život v něm je rušný a zajímavý. Strávil jsem v něm i jeho těsné blízkosti v pozdější době mnoho měsíců a dodnes na to rád vzpomínám. Po výjezdu z města se ocitáme mezi opravdovými horskými velikány. S úctou a zatajeným dechem se díváme na zasněžené vrcholky, z nichž mnohé se ztrácejí ve vysokých mracích. Dálnice se zužuje na obyčejnou dvouproudou silni (v současnosti už rozšířena na čtyři pruhy), která se klikatí v horském údolí. Zpomalujeme a jen s námahou se proplétáme v hustém provozu. Po několika mílích se před námi zvedá do výše ohromný horský útvar. nazývá se Castle Mountain, proto že připomíná z dálky ohromný hrad. V roce 1948 byl sice přejmenován na počest slavného generála a později prezidenta USA Mt. Eisenhower, ale nikdo ho tímto jménem nenazývá. Za několik minut se před námi objevuje osada Lake Louise s krásným malebn ým jezerem, ke kterému prvně dorazil roku 1882 zaměstnanec CPR Tom Wilson. Dovedl ho k němu indián Edwin the Gold Seeker z kmene Stony. Při sjezdu do Fieldu si hluboko pod námi razí cestu v hlubokém kaňonu bouřlivá, divoká řeka Kicking Horse River (řeka Kopajícího koně).Řeku objevil v roce 1958 slavný geolog James Hector a nazval ji podle příhody, kdy byl právě na tomto území kopnut do prsou jedním z koňů jeho expedice, sponzorované v té době ještě britskou vládou. Míjíme spirálové tunely, které vytvářejí hluboko ve skalnatém masivu tvar osmičky. Strojvedoucí má možnost při výjezdu z nich ještě spatřit konec svého dlouhého vlaku, která do tunelu teprve zajíždí. Silnice je na tomto úseku zakryta na mnoha betonov ými střechami, dlouhými několik set metrů, které chrání v zimě silnici i lidi před častými lavinami. Opouštíme národní park Yoho, lehce se dotkneme mohutné řeky Columbia, stavíme se V Rogers Pass, a potom už nás trať a nádherná horská řeka Illecillewaet, kolem které se silnice kroutí jako had ve vytesané skále a na které jsem se o rok později málem utopil při pokusu o její sjetí v malém gumovém člunu, doprovázejí až do Revelstoku. Tam po tři sta kilometrech opouštíme divukrásnou horskou krajinu, abychom zasněžené horské vrcholy viděli po dalších osmi stech kilometrech až u břehů Tichého oceánu, ve Vancouveru, kam jsme dorazili na své cestě napříč Kanadou po mnoha dlouhých ale krásných dnech.PŘÍSTAV VANCOUVER. O Vancouveru se říká, že je nejkrásnějším městem Kanady. Omýván vlnami Tichého oceánu s nádhernými písečnými plážemi, protkán širokými moderními bulváry, ale i starými ulič- kami z počátku kolonizace, se jako perla třpytí v údolí pod horami, které se pnou až do výšky přes tři tisíce metrů. Mezi nejznámější části starého města patří Gas Town se stále fungujícími parními hodinami, které každou hodinu ohlašují hlasitým syčením páry. Ohromný Stanley Park je místem odpočinku a o víkendech do něho přicházejí tisíc lidí. Rozloží po trávnících deky, z aut vyndají sváteční oběd a z přenosných ledniček chlazené nápoje. Množství zálivů je zaplněno množstvím malých motorových člunů i přepychových luxusních jachet. Do moderního přístavu zajíždějí i zaoceánské parníky na své cestě na Aljašku. Konečnou tu mají vlaky, které z prérií přivážejí obilí. Mohutná sila vstřebávají nekonečný proud zrní, aby ho na druhé straně pouštěla do obrovitých břich nákladních lodí, kotv ících v přístavu. Jiné lodě nakládající dřevo a mohutné jeřáby s lehkostí sobě vlastní zvedají těžké ocelové kontejnery. na druhém konci přístavu sjíždějí z japonských lodí stovky aut, najíždějí po rampách na speciální vag óny a dlouhé vlaky je pak rozvážejí do všech koutů země. Nikdy nekončící koloběh života a práce běží neustále na plné obrátky.

Category: 1995 / 06

NAPSAL Jiří Margolius

V Praze na Vinohradech sídlí první oční banka v zemích bývalého východního bloku. Měsíčně připraví k transplantaci okolo 45 očních rohovek a asi sedmdesát nových získají z mrtvých těl. „Jak dlouho potrvá operace?“ „Uvidíte sám.“ Doktor Petr Novák nemá čas na dlouhé řeči. Na jazyku mě svrbí přehou šel otázek, ale místo nich se mi omluvně, abych si udělal oko, podaří jen vyhrknout: „nechci vás zdržovat…“ Ani na setinu vteřiny neodvrátí zrak od mikroskopu.

Přes ústenku ke mně doléhá tlumená, poněkud rozplizlá odpověď, i v bezbřehém tichu operačního sálu mám co dělat, abych jí rozšifroval. „Ani bych se nenechal…“ Pohled upírá do okrouhlého otvoru v nazelenalé roušce, zakrývající celý operační stůl. Tušíš pod ní obrysy lidského těla. Vidět je nevidoucí oko. Nezbývá, než dávat bedlivý pozor. Mít oči na stopkách. Na velké obrazovce v rohu operačního sálu vidím operované oko. Do obrazu se v olbřímím zvětšení prolnou nástroje, kterými operatér vrátí oku ztracenou sílu. Musí mít v prstech cit a zručnost jako Richter u klavíru. O něco později nám přednosta oftalmologické kliniky Fakultní nemocnice na královských Vinohradech prof. MUDr. Pavel Kuchynka, CSc., prozradil, že k dokonalosti se oční chirurg propracuje nejdřív za deset let praxe. „Všechno v pořádku? Nic nebolí?“, zajímá se chirurg, aniž by dopřál prstům sebekratšího odpočinku. „Dobré je to, pane doktore,“ ozve se z hlubin pod rouškou ženský hlas. Pacienti jsou během výkonu při vědomí. „Operujeme šedý zákal,“ přiměje se chirurg k větší sdílnosti. Bere do ruky nástroj vzdáleně připomínající moderní zubní vrtačku.

Vzápětí seznáme, že přirovnání není tak docela nepřípadné: hlavní roli při operaci hraje ultrazvuk. „Odstraním čočku a implantuji umělou.“ Oční čočka, průhledný orgán, součást dioptrického systému oka, má přibližně průměr devět milimetrů a u embrya se v matčině těle začíná tvořit už ve druhém měsíci. Kataratka, čili šedý zákal, je způsoben zkalením čočky. Důvod k operaci je nabíledni: pacientovo vidění se zhoršuje. Ještě nedávno operatér odstraňoval čočku pinzetou, savičkou nebo kryosondou. Jenže rána způsobená otevřením přední komory byla leckdy dlouhá i přes dvanáct milimetrů a je samozřejmé, že pacientovi nebylo doskoku. Dnes zcela převládla ultrazvuková metoda, při níž je operační rána tak malá, že se většinou ani nešije a rekonvalescence je až neuvěřitelně krátká. „Ráno operují a večer se pacient může doma dívat na televizi!“ Přes skléru, tvořící spolu s rohovkou vazivový obal oka se chirurg, sedící na vyvýšené stoličce po levé straně pacienta, dostává k čočce. „Teď uvolním hlavní části čočky, jádro, od okolní hmoty.“ V příštích okamžicích ultrazvukový přístroj nejen drtí nemocnou čočku jako kovářský lis, ale zároveň ji i odsává.

Chirurg se odmlčí. Nastala nejsložitější část operace. V oku nesmí zůstat sebemenší zbytek porušené čočky. „Zvýšit odsávání!“ Na obrazovce (chirurgovi se nemohu naklánět přes rameno, abych líp viděl – to by mě hnal!) vidím laickým okem, že větší část čočky už zmizela. „Teď už jen zbývá odstranit kůru čočky.“ Vlákna kůry připomínají chomáčky vlasů, které bez milosti likviduje ultrazvukový „smeták“ jako při velkém úklidu. Operatér si od instrumentářky žádá tenké nůžky. „Už zbylo jen pouzdro. Do něj umístím umělou čočku.“ Nitrooční umělá čočka má dvě zahnuté elastické smyčky, které ji bezpečně upevní za duhovku. Nevěřím svým očím: ještě chviličku a jsme hotovi. Věda bezbolestně položila další šedý zákal na lopatky. Umělá čočka drží v oku, jako by v něm bydlela odedávna. „Pro jistotu uzavřeme pětimilimetrovou ránu jedním stahem.“ Nit má v průměru deset mikronů,  je tenká jako lidský vlast, málem ji ani zdravým okem nespatříš. Obrazovka potemněla. Podívám se letmo na hodiny. Operace trvala přesně třicet minut. pacientka je už v letech. Proto půjde domů „až“ zítra ráno. Ti mladší po operaci vstanou a odejdou po svých. Už jsou schopni se dívat na cestu. „Tak hotovo. Jak se cítíte?“ „Dobře.“ „Uvidíme se později,“ řekne lékař, aniž by si možná v té chvíli uvědomil, jaký význam pacientka jeho slovům přikládá.

Profesora Kuchynku jsem ten den po poledni už na operačním sále nezastihl. Omlouvá se, skončil výjimečně dřív, dnes měl na programu jen sedm operací, běžně jich je třikrát v týdnu deset. „Přijďte jindy, ukážu vám keratoplastiku.“  Keratoplastika je výměna oční rohovky, na kterou dlouhodobě čekalo nesčíselně pacientů až do chvíle, než se našel vhodný dárce. Jinými slovy: nejdřív musel někdo zemřít, aby druhý člověk mohl vidět. „Aby pacient nemusel čekat, máme tady od roku 1991 oční banku, první v zemích bývalého východního bloku. Rohovka k transplantaci je odebírána z těla zemřelého, ovšem před použitím musí být dárce vyšetřen na vše, co by mohlo příjemce ohrozit: na AIDS, žloutenku, syfilis, atd.“ Proboha, rohovka může přenášet AIDS? „Teoreticky ano, i když to není doloženo. Ale přítomnost viru HIV už byla prokázána v slzách a možnost jeho přenosu nelze vyloučit.“ Rohovka tvoří přední část vnější oční vrstvy. Je hlavní součástí dioptrického systému oka a zastává ochrannou a optickou funkci. „Rohovku musíme odebrat většinou do dvanácti hodin po úmrtí.“ Příjemci vykrojí chirurg v rohovce terč, vyjme jej a místo něj implantuje dárcův. Na rozdíl od transplantace ledvin či jater je v tomto případě menší nebezpečí imunobiologické reakce, kdy tělo cizí orgán nepřijme. „Rohovka je bezkrevná tkáň a imunobiologické nároky jsou menší.“

První transplantací zkalené rohovky, způsobující ztrátu zraku, vešel do dějin medicíny olomoucký chirurg Zimr už v roce 1905! Úspěšnost operace šedého zákalu se dnes vyšplhala až na devadesát osm procent, zbytek tvoří většinou poopera ční záněty, výjimečně i těžší komplikace, kterým se lékařská věda nikdy nevyhne. Běžně leží pacienti po operaci sedm dní. U nás jsme jediní, kdo v tak velkém rozsahu pracuje ambulantně, prakticky na počkání.

Vidíte dobře, pane profesore? „Doufám, že ano. Na čtení ale musím mít brýle.“ Kolik dioptrií? „0,75″

Musí zručný mikrochirurg trénovat cit v prstech? „Musí ho dostat do ruky. Pak už zůstane. Dobrému operatérovi to trvá někdy deset až patnáct let. Teprve pak je na něho stoprocentní spolehnutí. Musí umět hrát oko jako virtuos.“

Nastanou někdy mezní situace, kdy osud pacientova zraku závisí třeba na zlomku vteřiny? „Musíte být perfektně připraven. Když přijde na operaci pacient s jedním okem, nemůžete se mýlit, pokud slovo omyl vůbec lze připustit. To oko je přece poslední, víc jich ten pacient nemá… Ano, mezní situace, nepředvídané komplikace – jistěže se mohou vyskytnout. Ale čas kvapí a vy musíte vědět, jaký postup zvolit, z několika cest zvolit pro daný případ tu nejsprávnější.“

S obdivem hovoří profesor Kuchynka, předseda České oftalmologické společnosti, o svých starověkých předchůdcích, kteří v Číně a Egyptě položili základy k oční chirurgii. „Víte, jak operovali čočku? Moc si hlavu nelámali – prsty tlačili na příslušné místo tak silně, až čočka spadla dozadu do oka. Mělo to jen malou vadu: jednak čočka působila v oku potíže a hlavně pacient po operaci okam žitě potřeboval nejméně deset dioptrií.“ Protože optici nebyli po ruce, rekonvalescent s pravděpodobností, hraničící s jistotou, nutně narážel do pyramid a natloukl si hlavu. Z přízemí kliniky vede pár schodů dolů, nad dveřmi nápis, který ani bez brýlí nelze přehlédnout: MEZINÁRODNÍ OČNÍ BANKA. Člen federace očních bank se sídlem v americkém Baltimoru. První, čeho si uvnitř oči všimnou jsou dvoje velké hodiny na stěně. Jedny ukazují čas, který mám na hodinkách, z druhých se dozvím, že v Baltimoru je právě o šest hodin méně. Vedoucí laborantka Eva Kárníková mi pohlédne zpříma do očí, jako by profesionálně odhadovala kvalitu rohovek, které by případě mohly navýšit bankovní jmění.

„Měsíčně připravíme k transplantaci kolem pětačtyřiceti rohovek, nabereme jich ale asi sedmdesát, protože serologická vyšetření jich několik vyřadí.“ Po ruce je v bance telefon a fax, jimiž se do banky řinou z nemocnic v celé republice objednávky rohovek. Ještě nedávno statistika zaznamenala 160 keratoplastik ročně v celém tehdejším Československu. „Dnes se transplantuje 480 rohovek jen v České republice!“ Zásoby rohovek odpočívají v lednici při teplotě čtyř stupňů, uchovávány ve skleněné nádobce, naplněné narůžovělým médiem, které je udrží co nejdéle při životě. Dnes je připraveno pět rohovek na chvíli, až je zvonek faxu či telefonu vyšle na cestu, na jejímž konci čeká výsledek, na nějž bude radost pohledět. Držím jednu nádobku s rohovkou, která snad ještě včera patřila živému člověku. je vroubena sklerálním lemem, který usnadňuje manipulaci. Dívám se na nejčerstvější záznamy. Dnes volala nemocnice v Hradci Králové. Primářka Šulcová objednává rohovku. Operace bude pozítří. „Rohovka pojede dnes noční rychlíkem. V Hradci si ji někdo z nemocnice vyzvedne. Vzácná zásilka poputuje k příjemci jako spěšnina ve speciálním kontejnerku, obložena kostkami ledu, připravena vydržet nejméně osmačtyřicet hodin. Nádobky čekají na svou slavnou chvíli v prozaické dveřní výplní ledničky v místech, kde hospodyňky skladují vajíčka. Stranou od kvintetu v růžovém nálevu odpočívá nádobka s rohovkou pro havarijní účely: teoreticky se může stát, že zásoby budou vyčerpány a najednou zazvoní naléhavý telefon.

Nelze říct – nemáme, zeptejte se příští týden. Sáhne se pro rezervu, stejně jako bankéř v londýnské City, mající pro případ finančních otřesů připraveny záložní fondy. Janu s Yvetou, dvě půvabné techničky, můžeme zastihnout nejčastěji na dvou místech: v bance a na patologii. Autem vyjíždějí za mlčenlivými dárci a odebírají jim rohovky. „Není to příjemné, ale nutné,“ říkají svorně. Jana byla včera na II. patologii na Karlově náměstí. Dnes už se nemusí přemáhat, ale: poprvé to bylo nepříjemné. Nikdy jsem si vlastně nezvykla. Při odběru nic jiného než rohovku nevnímám. Stále si opakují, že lidé chtějí vidět! Ve sterilním zavazadle mají techničky vše potřebné k odběru: buničinu, skalpely, rozvěrač na oko, speciální nůžky, peány, pinzety. Když je třeba, vyrážejí i v noci, často mimo Prahu. „Podívejte,“ řekne Jana „vidíte ty dvě fotky?“ Na první jsou Hradčany se šedým, takřka neprůhledným povlakem. „Takhle vidí oko, které potřebuje novou rohovku.“ Vedle Hradčany rozkvetlé barvami. Nebe je jasně modré a slunce laská majestátní stavbu zlatými paprsky. „Tak vidí pacient po operaci. Už víte, proč to děláme?“ Dám rohovku zpět do ledničky. Možná že právě ona pojede nočním expresem do Hradce. necháme se překvapit, uvidíme… Vycházím z banky uklidněn zjištěním, že v případě potřeby mi její sejfy účinně vypomohou. Rozhodně se nemusím obávat, že mi zůstanou oči pro pláč.

Category: 1995 / 06

K

dyby měli být všichni lidé tomto městě nezaměstnaní, naši lidé práci mít budou.  Toto jsou slova velitelůmostecké „finanční skupiny“, jak se sami nazývají. Vezmeme- li si toto jako základ, jsou v Mostě potom pouze tři skupiny lidí. První je mají za mafiány, pro druhou jsou vzorem, toho si nesmírně váží, a třetí skupina o nich netuší. Pozoruhodné je, že po pěti letech „budování kapitalismu“ existují podobné podnikatelské pavučiny patrně všude a možná vám právě tato reportáž umožní lépe se zorientovat ve svém okolí. Dříve jsem o nich nevěděl. Nebylo jak. Věnují se totiž povětšinou takovým oborům, se kterými jsem neměl co do činění. Jejich aktivita v oblasti reklamy je rovněž nulová. Jejich spojitost se skandály neprokázána.

Jak jsem se o nich dozvěděl? Poprvé to bylo na jedné tiskové konferenci, kde se o NICH jako o „mafii“ jen tak mezi řečí zmínil přednosta okresního úřadu. A potom už přišla akce nebývalého rozměru – privatizace bytového fondu. Tuto akci jsem od počátku sledoval, a tak mi neuniklo, že dvě z firem, které postoupily do finálového výběru (Mineta a MMA), mají velmi podobné projekty, a že se navzájem podporují. Po prozkoumání výpisů z obchodního rejstříku jsem přišel pouze na to, že společníkem Minety byl jeden z členů výběrové komise. Tato informace byla zveřejněna a pan Jiří Ježek, poslanec za KSČM, komisi opustil. Majetková propojenost mezi oběma společnostmi se však neprokázala. Začal jsem však pozorovat činnost osob, které stály za těmito firmami. A tak jsem se v období před komun álními volbami seznámil s M. M., jedním ze společníků firmy Mineta, který kandidoval na stejné kandidátce jako já. Zaujalo ho na mně, že jsem novinář a asi po týdnu mi nabídl spolupráci. K svému vlastnímu překvapení jsem zjistil, že jsem se dostal k jádru této skupiny. Byla mi nabídnuta spolu účast na nové firmě, která se bude zabývat informacemi. Úkolem bylo připravit noviny, jejichž úlohou by měla být ochrana Klanu (další z termínů, jímž se toto společenství samo označuje) a ovlivňování politiků a ostatních důležitých osob ve prospěch Klanu. Abych mohl Klan chránit musel jsem ho znát.

KDO JE KLAN. Jedním ze zásadních zdrojů financí je napojení na komunální hospodářství. Princip je jednoduchý: město se zbavuj činností, na které nemá dostatek financí. Není nic jednoduššího, než tyto činnosti od města převzít. A to se také stalo. Nejdříve domovní správy (Alit I+II. Edel a Mineta) – původně součást Ponku bytového hospodářství (PBH – nynějším ředitelem J. Ježek viz výše, před ním S. Š.), potom tepelné hospodářství (1. mostecká, a. s., – 25 % M. M., 25 % A. B., 25 % S. Š. a 25 % město Most) – dříve rovněž PBH. Je jasné, že Klan se do boje o privatizaci bytového fondu nemohl nepustit. Do budoucna jsou na řadě ještě Technické služby. Jaký to má smysl vlastnit, nebo spravovat ztrátové podniky? Omyl! Ovládá-li domovní správy, mají moje stavební a údržbářské firmy neustálý přísun práce bez toho, aby se zdržovaly veřejnými soutěžemi. Ovládám-li domovní správy i tepelné hospodářství, ušetřím a nejen na daních. Jak se jim to všechno mohlo podařit? Jednoduše. V čele Klanu stojí dvě klíčové postavy. Jeden je bývalý důstojníkem armády (A. B.), odkud pochází většina jeho kontaktů a také většina spolupracovníků. Druhý je bývalým tajemníkem městského úřadu (M. M.), odkud opět pochází většina jeho spolupracovníků. Klan samozřejmě myslí na všechno. Automobily mají velice nenápadné. Málokdy se ukazují ve společnosti. Nemají žádnou bezpečnostní službu.

A zde bych se pozastavil. M. M. stál u zrodu městské polici a její náčelník V. H. je mu tudíž zavázán. Ve stavební firmě (Norsip, Mesta…) jsou zaměstn áni prvoligoví boxeři a v dalších firm ách (Nadorz…) bývalí vojáci sovětské armády. Oni bezpečnostní službu nepot řebují. Mezi klady Klanu patří !starost o své lidi!, dle slov A. B. je na prvním místě vždy mzda pro zaměstnance. Starost o vlastní lidi jde však dál. Sídlo Klanu je hlídání průmyslovou televizí a velitel městské policie je u M. M. pravidelným hostem. Dvorním právníkem Klanu je JUDr. Rendl, který zastupuje i bývalého strážníka městské policie, který byl pravděpodobným pachatelem střelené- ho poranění, jehož následkem zemřel mladý hokejista Martin Soukup. Klan a zejména A. B. byli často napad áni pro svou účast v příliš velkém množství projektů. A tak vznikl Mosad – zájmové sdružení právnických osob. Jde o velmi chytrý tah. Mosad podléhá registraci okresního úřadu a je téměř nezjistitelné složení. Výsledek je grandiózní – A. B. nefiguruje jako společník v téměř žádné s. r. o., a přesto je po finanční stránce řídí. Pod křídly Mosadu jsou kromě výše uvedených také firmy Stein (účetnictví a personalistika), Gasplast (plastové armatury a jiné výrobky z plastu), Aktiv, Interkontakt (obě obchodní činnosti), CIMA (audit a daňové poradenství), Finance Invest (obchod s cennými papíry), Alfaterm (údržba kanalizace a vodního řadu), InterArt Projekt (projekční a architektonická kancelář) a další. Tyto firmy se nemusí zabývat žádnou nezákonnou činností.

KLAN A JEHO NEPŘÁTELÉ. Za své největší nepřátele považují představitelé Klan takzvanou „litvínovskou finanční skupinu“ (dále jen SPP). Podobně jako Mosad v případě Klanu existuje Sdružení podnikatelů v prů- myslu jako operativní orgán pro SPP. V čele SPP stojí V. Š., který je společníkem (většinou majoritním) těchto firem: 1. multistav, a. s. (stavební firma, její manažer ing. Stanislav Dostál je v současné době už vedoucím finanč- ně-strategické sekce Městského úřadu v Mostě). Nowa (nemá ani jednoho zam ěstnance), S7 (spolu s M. B., obchod s ropnými produkty), N-Glob (rekultivace), Nares (opravy strojů), Hoco (plastová okna), TM (také s M. B., reality), MultiTH (truhlářství), MultiLak (lakýrnictví) a Okas (restaurační činnost). Další firmy spadající do SPP jsou Lívia (M. B. – porodnice nápadů), Stopka (M: T. – stavebniny), Bytes (domovn í správa v Litvínově – M. T. spolu se S. Š.!) a LCR (výpočetní technika – L. Č.). Největším nebezpečím pro Klan jsou sdělovací prostředky, které jsou velmi úzce na SPP napojeny – To byl pro Klan rovněž jeden z důvodů pro vydávání novin vlastních. Dalšími nep řáteli jsou politici, o kterých se Klan domnívá, že je podporuje SPP. A nebo takoví, kteří Klanu „ubližují“. Tak se stal nepřítelem i bývalý starosta Mostu ing. Bořek Valvoda (nyní náměstek ministra vnitra). Zvlášť zajímavá je skutečnost, že Valvodovým nejbližším spolupracovníkem byl po určitý čas právě M. M. A byl to právě M. M., kdo „rozhodl“, že Valvoda starostou už nebude.

KLAN A JEHO PŘÁTELÉ. Mezi přátele Klanu patří zejména dřívější ředitel PBH S. Š. Jako ředitel si při zasedáních městského zastupitelstva neustále stěžoval na svůj nízký plat. Je proto překvapující, že ještě v době, kdy zastával tuto funkci, složil kauci ve výši 2 miliónů Kč na stavbu rodinného domku „na klíč“. Jednalo se o odměnu od Klanu nebo od ústeckého podnikatele M. D., kterému mostecký PBH dle dostupných informací tehdy půjčil nemalý obnos peněz? Vzhledem k tomu, že M. D. svůj dluh nesplácel, objevil se v regionáln ím tisku inzerát o tom, že PBH Most prodá areál koupaliště v Brně nad Labem, kterým byla půjčka pro M. D. ručena. Pouze takovýmto „nedopatřením“ mohl celý případ vyplavat na povrch. Nic se však nestalo. S. Š odstoupil z funkce ředitele PBH a na jeho místo byl jmenován J. Ježek: S Š. stojí v pozadí firmy EPA, která se zabývá fakturací nájemného nejen pro Most (dříve bylo toto oddělení rovněž součástí PBH – jedná se o jeho nejlukrativnější část). Mezi jeho další aktivity patří účast na domovních správách v Litvínově (Bytes – spolu s M. T.) a v Chomutově. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že novým jednatelem společnosti Teplo Chomutov (chomutovská obdoba 1. mostecké, a. s. – zde pouze s. r. o. 100 % město Chomutov) se stal člověk z Mostu (dřívější pracovník 1. mostecké). Další přátelé Klanu se rekrutují zejména z armádních složek. Pouze tak se mohlo stát, že se Klan ve spolupráci s SPP (!!??) stal nájemcem bývalého žateckého letiště.

KLAN A KOMUNÁLNÍ VOLBY. V komunálních volbách v Mostě nešlo o souboj politických stran či osobností, ale o souboj podnikatelů. Mottem předvolebních i povolebních diskusí bylo: Kdo bude mít svoje lidi na radnici, ten bude mít přístup ke komunálním zakázkám. A tak se také bojovalo. Kandidátku ODA v čele se stávajícím starostou Valvodou financovalo krom jiných SPP. Totéž seskupení mělo své „koně“ na kandidátce ODS (V. Š je členem této strany a L. Č za ní dokonce kandidoval). Klan finančně podpořil kandidátky ČSSD, KDU-ČSL a Strany zelených. své lidi však měl i na kandidátce ODA, SPŽR a KSČM. Výsledek byl pro Klan na první pohled katastrofální. KSČM získala 12. mandátů, ODS 11, ODA, republikáni a ČSSD po 4 a KDU-ČSL pouze 1 mandát. Začalo se počítat a jednat. Na první ohled byla pro Klan jasná koalice ODS-ČSSD-KDU- ČSL, ale to bylo pouze 16 poslanců a nadpolovi ční většina je 19. Koalice s ODA se zdá tak nepřijatelná, jako je pro ODA nepřijatelný jiný starosta než Valvoda. Koalice z KSČM je politicky nepřijateln á pro ODS a komunisté navíc podporuj í Valvodu a nesouhlasí s Josefem Hajdarem (ČSSD) na jakýkoli post. Mají pro to svůj důvod. Hojdar se do zastupitelstva v roce 1990 dostal na kandidátce KSČM jako její člen. Zbývají republikáni. A tak to nakonec dopadlo i přesto, že se k této koalici přidala i ODA, která se spokojila s místy v městské radě. Starostou se stal Jiří Šulc (ODS), jeho prvním zástupcem J. Hojdar a druhou zástupkyní JUDr. Hana Jeničková (ODS). Valvoda se musel spokojit pouze s místem v radě (na post náměstka ministra vnitra se dostal až později). Klanu se záměr zdařil. Josef Jojdar má na starosti komunální hospodářství a je Klanu loajální. Zbývají výběrová řízení. Na místo tajemníka byl vybrán ing. Václav Dvořák. Vedoucím sekce komunální hospodářství se stal ing. Kudrlička. Vedoucím sekce finančně strategické se stal ing. Stanislav Dostál (dříve 1. Multistav). Zásadní je však skutečnost, že obě sekce spadají do kompetence J. Hojdara.

ZÁVĚR. Do budoucna chystá Klan „útok“ na Technické služby, ale ještě dříve by rád prostřednictví Finance Investu vydal komunální obligace. Bude-li totiž mít peníze město, budou komunální zakázky a budou-li zakázky… Jsem přesvědčen o tom, že Klan v Mostě není v naší zemi ojedinělý. Proto bych rád položil pouze jednu otázku. K čemu je zákon o veřejné soutěží?

Category: 1995 / 06

NAPSAL LIBOR MICHALEC

Když Jana po půl hodině dýchání lehce zmodrala, proklínal jsem se, do jakého pekla jsem ji to zase zatáhl. Na okolních karimatkách se zmítalo a křepčilo asi dvacet dobrodruhů, kteří se jako my rozhodli vyzkoušet strasti a slasti holotropního dýchání na vlastní kůži. Šamanské rituály, znovuobjevené českým Američanem Stanislavem Grofem, tu působí na každého podle jeho povahy a naturelu. Pod pečlivým dohledem a za 600 Kč na osobu tu probíhá další z nepochopitelných jevů, který narušuje současnou logiku vědeckého pohledu na svět.

ZA HRANICE MOZKU. V psychedelických sezeních a při dalších typech neobvyklých zážitků je možné prožít dramatické epizody různého druhu, a to s takovou živostí, reálností a intenzitou smyslového vnímání, že se to vyrovná normálnímu vnímání materiálního světa nebo je předčí, píše ve své knize psychoanalytik, Čechoameričan a zakladatel holotropního dýchání Stanislav Grof. „Psychedelické vize jsou opravdu trojrozměrné a mají všechny vlastnosti každodenního vnímání. překročí ostré rozlišování mezi hmotou, energií a vědomím. Zahrnují komplexní znovupro žívání emočně důležitých vzpomínek a symbolické zážitky, které lze rozšifrovat jako variace nebo rekombinace životopisných prvků. Lidské nevědomí obsahuje zdroje nebo matrice, jejichž aktivace vede k znovuprožívání a biologickému porodu a k hluboké konfrontaci se smrtí. Mnozí lidé popisují živé scény na buněčné úrovni vědomí, které se zdají odrážet jejich existenci ve formě spermie a vajíčka v době početí. Někdy se zdá, že časová regrese jde ještě dál a jedinec má pocit, že znovu prožívá příběhy ze života svých biologických předků, nebo dokonce čerpá ze studnice kolektivní a druhové paměti. Lze dokonce překročit hranice specificky lidských zážitků a naladit se na něco, co se zdá být vědomím zvířat, rostlin nebo neživých předmětů. V extrémní situaci je možné zažívat vědomí veškerého tvorstva, celé planety nebo celého hmotného vesmíru. Ti, kteří popisovali epizody vědomé identifikace s rostlinami a jejich částmi, zažívali někdy pozoruhodné proniknutí do podstaty takových botanických procesů, jako klíčení semen, fotosyntéza v listech, opylování, výměna vody v kořenovém systému. Nevzpomínám si, že bych kdy četl fantastičtější vědeckou teorii. A za okamžik mám možnost ověřit si ji na vlastní kůži.

VEČER. Přesunujeme se do tělocvičny a převlékáme do z domova přivezených tepláků. V rámci společenských her se máme různými způsoby zbavit ostýchavosti. Například si podáváme ruce naslepo, tančíme jakousi divošskou „mazurku“, při které se vystřídá každý s každým. Nakonec sedíme v kruhu a každý má přiznat, proč je vlastně tady. Pár „dlouholetých“ profíků si přišlo zadýchat, zvědavci z celé republiky četli Grofa a chtějí TO zkusit, šéf kapely King Size prý dlouhá léta marně shání LSD a doslechl se, že tohle je dobrá náhražka. Když hrajeme společenské hry připom ínající schůzky Pionýra, připadám si jako v Americe uprostřed kroužku rozesmátých hipíků. Rituální představov ání v kruhu zase navozuje atmosf éru psychoanalytických kroužků.

V NOCI. Technika holotropní terapie kombinuje hyperventilaci s hudbou a cílenými tělesnými intervencemi. Říká se, že techniky aktivující přímo nevědomí posilují nejdůležitější emoční materiál a usnadňují jeho vynoření do podvědomí. Je to vlastně jakýsi vnitřní radar, který zkoumá systém a odhaluje obsah s nejsilnějším emočním nábojem. Během krátkého úvodního pohovoru jsem se zeptal, co dělá dýchání s mozkem, později jsem se dověděl, že dochází ke střídání epizod s relativním nadbytkem kyslíku a sníženou hladino CO2 v krvi s epizodami, kdy je naopak nižší hladina kyslíku a vyšší CO2. Tyto změny se samozřejmě netýkají jen krve, ale přenášejí se do všech tkání, i do mozku, kde neprobíhají ve všech oblastech se stejnou rychlostí. Navíc dochází k hyperventilaci a k posunům koncentrace různých iontů na buněčných membránách. Právě komplex těchto změn může vést k různým fyzických projevům, jako je třes, záškuby, křeče, brnění… Otázka – co to vlastně provádí s mozkem? – se řeší i filozoficky na úrovni nejmodernějších vědeckých teorií o časoprostoru nebo podstatě vesmíru a má velmi blízko k další moderní metodě, překračující trojrozměrný svět – holografii. Model založený na holografických principech by prý dokázal vysvětlit mnoho zdánlivě záhadných vlastností mozku – jeho obrovskou paměťovou kapacitu, prostorovou distribuci paměti, představovací schopnosti smyslové soustavy, projekci představ mimo oblast uložení pamě- ti…

RÁNO. K snídani je mûsli se šťávou, pomeran č, jablko a chleba s tvarohem. Nejčastějšími motivy jsou podle dotazn íku studentky, která na téma holotropn í dýchání píše diplomovou práci, zvědavost a touha poznat sám sebe. Celý den tu vládne přísně asketická atmosféra. Nikde žádný smích, nic není tak nežádoucí jako zemitý humor, protože právě od země se máme odpoutat. Začínáme přesně podle programu, se kterým jsme se už včera seznámili. Rozděleni do dvojic, ve které vždy jeden dýchá a druhý hlídá, mají přednost ženy a ti, co jsou tu poprvé. Stačí pár minut šamanské hudby, a i když jsem si předem přečetl, co mě asi může čekat, z toho, co vidím, mám šok. Lidé jako by se rozdělili na tři skupiny – vyjadřují své pocity křečovitými pohyby těla, neartikulovanými skřeky, anebo leží téměř bez hnutí a vy jen tušíte, jak se jim pod šátkem za zavřen ýma očima míhají snové představy. Robustní muž přede mnou nejprve intenzivně tloukl dlaní na parket, pak se otřásal v záchvatech zuřivosti, tak silných, že ho stěží udrží dva statní chlapi. Co je to vlastně člověk, když pouhá hudba a rytmické dýchání ho zbaví tis íciletého nánosu civilizace? napadá mne. A co je to život? Patetické myšlenky vrací na holou zem pohled na zvědavce za okny tělocvičny, pro které to celé musí být neodolatelná legrace. Po dvou hodinách se všichni dýchající uklidňují a i ti největší křiklouni se prodrali skrz svá traumata k ospalému klidu, podobnému spánku.

ŠAMANISMUS. Zdá se, že až nyní začínáme chápat skutečné poslání šamanů, kouzelníků, zaříkávačů nebo mágů a různých mystiků v mnoha starých kulturách na celém světě. Uvědomujeme si, například, že se velice jasně rozlišovalo mezi šamany a skutečnými šílenci. I z reportáže „Stanu se šamankou…“ v březnovém Koktejlu vyplývá, že některé jevy, klasifikované současnými psychiatry za příznaky duševní choroby, byly starými národy považovány za léčivé. Evenkové mluví o „šamanské nemoci, která ustává, když adept šamanismu, přijme duchy“. Naskýtá se otázka, proč staré národy investovaly tolik času a úsilí do rozvíjení důmyslných technik, kterými by vize a halucinace, provázející změněné stavy vědomí, vyvolaly. nebyly v počátcích lidstva právě změněné stavy vědomí oním pramenem zvláštní ekologické moudrosti přírodních národů, o které se zmiňuje americký viceprezident Al Gore v knize ZEMĚ NA MISCE VAH? A není současná móda etnické hudby nebo indiánských vzorů na bundách jakýmsi velkým obloukem návratu k těm nejpůvodnějším kořenům? Vždyť motiv moudrosti přírodních národů se objevuje i v úspěšném oscarovém filmu TEN, KTERÝ TANČÍ S VLKY, zatímco další kultovní film BARAKA je vlastně velmi podobný rituálnímu zážitku při šamanském obřadu.

HOLOTROPNÍ ZÁŽITEK. Zatímco jsem se pomalu rozdýchával, Jana zapisovala svůj zážitek: S každým silnějším a rychlejším vdechem a výdechem mě brní prsty, ruce, nohy, břicho, prostě celé tělo víc a víc. Propadám se do temna, do černé díry, do prázdné a neutěšené jeskyně a začínám mít strach. Dunivé tóny hudby podobné tamtamům divošských rituálů mi buší do uší stále naléhavěji a přitom ze stále větší dálky. Vidím oheň, obrovský a všudypřítomný, ale necítím jej. Nepálí, ani nehřeje. Kolem něj tančí nahé špinavé nohy a nahé, suchou trávou jen zčásti zakrývané, divošské zadky. Pohybují se se sílící muzikou čím dál rychleji. Chci tančit s nimi a svíjet se v rytmu, ale nejde to. Jsem strnulá a studená. Vlastně ani nejsem. Pak se konečně vidím, ležím v bílých šatech kdesi v prostoru a s hrůzou si uvědomuji, že vůbec nedýchám. Mám hrozný strach z toho, kde jsem a co poznávám. Cítím nepopsatelnou hrůzu z toho, že už se nikdy nebudu moct vrátit. Nutím se zbytky vůle natahovat nosem aspoň trochu vzduchu. Všude je tma a já si připadám jako provazolezec, jako akrobat na neznámé hranici, a začíná mi být příjemně. Jsem horská bystřina, která padá ze skály – studená, průzračná a žíznivá. Hrozně toužím po vzrušení, ale necítím nic. Jsem stromy a teplo a radost a znovu voda. létám. Jsem lehký papír v průvanu, použitý na veřejných záchodech, popsaný cizími slovy, roztrhaný a znovu slepovaný. Mám zavřené oči a míjím své sny. Připadá mi všechno příliš dlouhé a nekonečné. Chci zpátky a někdo mi tlačí vší silou na břicho, bolí to, dusí a spoutává. Chci je poslat pryč, ale nemůžu promluvit a tělo se strnule zmítá v křeči. Nutí mě křičet, bojovat a zápasit, ale já nechci. Dejte mi pokoj, chci bdít.

VEČER. První část holotropního dýchání končí. Zpocení účastníci, unavení jako po dlouhé cestě, kreslíme do kruhu vymezeného na čtvrtce svou mandalu, to co jsme TAM? viděli, zažili nebo byli. Nemotornými pohyby načrtávám Velký třesk, mořského koníka, výbuchy galaxií, levharta, který se právě zahryzává buvolovi do šíje, nenarozený plod, poušť a velblouda, a to všechno plave v nekonečném oceánu. Po lehkém vegetariánském obědě následuje druhé kolo, ve kterém se role dvojic vystřídají. Když po dvou hodinách zážitek končí, jsme všichni v jakési euforii podobné alkoholovému a parně i drogovému opojení.

Category: 1995 / 06

NAPSAL JAN SCHEJBAL ST.

Obyvatelé Španělska přirovnávají mapu své země k vypjaté býčí kůži. Severov ýchodní cíp té kůže, velký ,jako střední západ a jižní Čechy dohromady, tvoří Katalánsko či Katalánie, od roku 1979 autonomní spole čenství Catalunya. Kousek španělské monarchie, který brzy zklame každého, kdo by v něm hledal posedlost býčími zápasy, živou Carmen, tamburíny a kastaněty. Spíše jako by se tam přenesla severní Itálie nebo jih Francie.

JACÍ JSOU KATALÁNCI? Pokud vím, ještě nikdo si nedal práci, aby vybádal, proč máme s Katalánci tolik společného: třeba houbaření, starost o pravopis, potěšení z domácích zabijaček, dělnost a fortel, zálibu ve vánočních betlémech, podnikavost, svatojanské ohně, smysl pro humor a ironii, touhu cestovat a poznávat cizí země… a co já vím. Stejně jako my říkají od hlavy k patě, de cap a peus, a nikoli naopak, de pies a cabeza, jako Španělé. Když na sebe jinde ve Španělsku prozradím, že mám pro Katalánce zvláštní slabost, zpravidla se setkávám s naoko chápavým úsměvem. Už to tak na světě chodí, že cizinci bývají někdy výstřední a pošetilí. „Kdyby mohli, hned se trhnou, jim na Španělsku vůbec nezáleží,“ tvrdí o Kataláncích Ángel, pošpanělštěný Bask z Navarry, jehož synové se vrátili k jazyku svých předků a kde mohou, mluví jen baskicky. „Jsou to Iberové, rodilí kšefmani, na rozdíl od nás, Keltů,“ říká podnikatel Miguel z aragonské Zaragozy. „Honí se jen za penězi.“ „Mají chorobnou potřebu se předvádět a odlišovat, stále být všude první, a těžce nesou, když se při společných akcích v zahraničí dostatečně nezdůrazní, že Dalí, Miró, Tapies, Casals, Caballé, Careras a podobně byli nebo jsou Katalánci,“ vraští čelo madriďan Jaime, který na rozdíl od svých krajanů o Kataláncích dost ví a navíc nosí typicky katalánské příjmení. Je to najednou všechno nějak složité. katalánská evropskost, odlišnost, snaživost, bezmála dravost, jako by měly být už předem odmítnutý, zatraceny nebo alespoň zneváženy. Totéž, co budí u cizích návštěvníků úctu a obdiv a dokonale zapadá do pestré mozaiky mnohonárodního Španělska s jeho památkami, tradicemi i současností, jako by v případě Katalánska nemělo mít právo na život. Místo zájmu o proniknutí k jádru problému, jeho pochopení a případně následování toho, co může sloužit jako příklad, vyvolává vše katalánské u ostatních Španělů závist, povýšené opovržení nebo podezření z něčeho nekalého. Katalánci jim za to platí stejnou mincí. Jsou přesvědčeni, že jsou o krok dál, že musejí doplácet na Španělsko a to že z nich trpí komplexem méněcennosti.

PERPIGNAN – HRANICE .Když jsem se připravovali na cestu, byli jsme na rozpacích, kde začít. Trojúhelník o šestisetkilometrové základně vystupující z vod Středozemního moře a stupňovitě šplhající k pyrenejské třítisícovce pica d´Estats nabízí všechno, co si jen turista může přát: malebné pláže a plážičky mezi rozervanými skalisky s borovicemi i kilometry ničím nestíněného jemného písku líně olizovaného vlnami, proměnlivé kopcovité krajiny, velehorská zimní střediska i zasněné roviny, vegetaci typicky středozemní i typicky středoevropskou, památky řecké, iberské, římské, vizigotské, městečka kolem románského kostelíčka, kde se lekáte několikanásobné ozvěny vlastního Bon dia při setkání s jedním z jejich posledních obyvatel, města schoulená do své historie, městská střediska, kde všechno má svůj řád a harmonii, jako stvořená ke klidnému, neuspěchanému, všestranně bohat ému živou. Potom města-továrny, vhodná snad spíše pro odborné exkurze, namačkaná na Barcelonu, která má od všeho něco a je jakýmsi výkladem Katalánska. Svítalo, když jsme na výstupu perpignan- Nord opustili dálnici a po několika kilometrech vjeli do středu města, kam ještě před dvaceti lety houfn ě přijížděli španělští Katalánci na víkend, nadýchat se francouzské svobody, nakoupit pár tretek, a hlavně zhlédnout aspoň jeden pornografický film. Doma je neměli, starý diktátor v zemi, která podle jeho představ měla být una, grande y libre, jednotná, velká a svobodná, bděl nad morálkou. Když potom v listopadu 1975 umřel a Španělsko se zprvu váhavě, poté s jistotu vydalo cestou demokracie, odzvonili i cenzuře a na organizovanou pruderii rychle zapomněli. Kdosi to trefně nazval revolucí spadlých podprsenek. Perpignan přestal být městem zaslíbeným, vrátil se ke svému klidnému provinčnímu životu, ve kterém se mísí jihofrancouzská tradice se zapyrenejskou a vedle francouzštiny je slyšet katalánštinu. Teď ve slunečním jitru je Perpignan ještě ospalý a skoro zbytečně po nás pomrkává semafory.

CADAQUÉS A JINÁ LETOVISKA. Na východě končí Pyreneje oblým holým kopcem a protáhlým hřbetem. Na kopci se leskne observatoř jako z filmového Krakatitu, na hřbetu se otáčejí vrtule větrných elektráren. Úbočí jsou zbrázděna hlubokými roklemi. Až skoro k vrcholům je krajina jemně vodorovně nalinkována kamennými zídkami s proužky země z dob, kdy každá hrst půdy byla osázena vinnou révou. Po polovině minulého století zničil francouzské vinice révokaz a poptávka po vínech z Katalánska nebrala konce. Byla to léta netušené prosperity, dokud kolem roku 1880 Phylloxera vastatrix nepřelétla hranice. Vinice zmizely a zůstaly po nich jen opuštěné památníčky lopotné práce zapomenutých dříčů, kteří snili o bohatství. Lépe se vedlo olivám. Nevtíravě udávají tón krajině, v níž se na pozadí moře a nebe hluboko pod námi bělá Cadaqués. Je to jedno z mála městeček na pob řeží Costa Brawa, které si dosud uchovalo svůj původní rybářsko-zemědělský ráz a nestalo se obětí panelákového šílenství z let turistického boomu, jemu ž padly za oběť desítky pohledných, leč chudých přímořských obcí. Snad tomu napomohla skutečnost, že už v počátcích módy letních bytů, na začátku století si Cadaqués vyhlédli malíři a spisovatelé.

Pamětní deska na jednom domě po levé straně zátoky připomíná, že tam v létě 1906 pobýval Pablo Picasso. O kousek dál v Portlligatu měl svoje letní sídlo Salvador Dalí. V roce 1927 se na pozvání Dalího sešla v Cadaquésu celá skupina katálánských a španělských umělců a granadský básník Federico García Lorca prý pošilhával po půvabné Salvadorově sestře. Podkovitá zátoka se dvěma skalisky, nevelká pláž s loďkami, nad ní hlavní náměstí Placa Major s platany, vršíček s bílým kostelem nad bílými domy. Není divu, že Cadaqués byl prohlášen za chráněné malebné místo, Paratge Pintoresc Protegit. Je to prázdninové letovisko pro nepočetnou a spíše bohatší klientelu. Jeho umělecká muzea se honosí nejedním slavným jménem, proslulé jsou i cadaquéské letní hudební festivaly. Nejčastějšími cizinci tam jsou samozřejmě Francouzi. Mladé dvojice, mladí manželé s dítětem nebo dětmi, někdy i se psem. Odpoledne se stejně jako my potloukají po nábřeží, pozorují rybáře spravujícího síť, ukazují si, jak děti nůžkami stříhají stříbrnou sardelku jako návnadu.

Srovnávají ceny a zvažují, kam půjdou na večeři. Budou spokojeni nejen nižšími cenami než doma, ale i protože Katalánci jsou vynikající kuchaři a péče o zážitky chuťových buněk patří k jejich prvořadým starostem. Zvědavost na to, v čem tkví přita žlivost katalánských přímořských letovisek, nás přivedla do mnoha míst na pobřeží, které se postupně od francouzských hranic dolů jmenuje Costa Brava (Divoké pobřeží), Costa del Maresme (Maresmeské pobřeží) a Costa Daurada (Zlaté pobřeží). Kdo má rád romantiku, skály a borovice, najde nejspíše zalíbení v Divokém pobřeží. Komu nevadí dlouhé přistávací plochy pláží, zvolí si druhé z nich. Kdo chce všechno, to třetí. Až na vzácné výjimky se mu za peníz, který vydal, dostane dokonalých služeb a ani nepozná, že se ocitl ve zvláštním, takřka umělém prostředí, které se podstatně liší od všedního „zázemí“ vzdáleného jenom nějakých deset dvacet kilometrů. Mezi majiteli hotelových a restauračních zařízení, o personálu ani nemluvě, je hodně lidí pocházející z jiných koutů Španělska, hlavně z jihu, z Murcie a Andalusie. jejich cit pro místní zvláštnosti je zpravidla utlumen představami o tom, co by chtěl cizinec nalézt. Skoro platí, že čím je ta představa exotičtější, tím má větší naději na úspěch. zpeněžitelný úspěch. Časem jsme se přestali divit, že si Němci v Tosse kupovali na památku zlatem vykládané damascénské perořízky z Toleda a skupina spokojených brun átných Angličanů se v Calelle ozdobila mexickými sombrery. Copak se jim může rovnat tradiční katalánská pokrývka hlavy, červená barretina, podobná frygické čapce, v níž většina chlapů vypadá jako trpajzlíci? A ještě ve dvou ohledech pobřeží klame: vládne tu spíše španělština a němčina než katalánština a příjmy v  terciární sféře se i přes určitý pokles v posledních letech stále drží nad běžným průměrem. Naleštěné kapoty přepychových vozů s místní poznávací značkou hovoří o dobrém bydle. Ať žijí paradoxy: celé to kosmopolitní prostředí, v němž už nezbývá skoro nic katalánského, je ve svém celku povýtce katalánské. Sektor služeb zaměstnává nejvíce obyvatel, má lví podíl na tvorbě hrubého domácího produktu a samo pobřeží spolu s hlavním městem Barcelonou nejúčinněji reprezentuje Katalánsko navenek: většina z každoročních patnácti miliónů turistů přijíždějících do Katalánska míří právě na jeho pláže.

DUŠE NÁRODA. Duši svého národa hledali katalánští spisovatelé na začátku století mezi pastevci v horách, mezi oráči a sadaři, u rybářů na pobřeží. Seznamovali se s jejich zvyky, poslouchali jejich vyprávění, zapisovali si každé zvláštní slovíčko. Něco jako duše národa existuje. A pokud ne, alespoň způsob bytí. Jistě není jen jeden, a teprve v průsečíku všech vyvstane ve své neopakovatelnosti. Uvědomili jsme si to v Cambrilsu u Salou nedaleko Tarragony. Ani Cambrils se neubránil proměnám, které s sebou přinesl příliv letních hostů. Přesto dál v sousedství jachet kotví rybářské čluny, které se silnými světly za noci nebo bez nich za svítání vyplouvají za východní obzor. Vyložení úlovku ryb a plodů moře po návratu a jejich aukce se odbývají v naučeném svižném tempu. Úlovek se musí dostat do tržnice, rybáren restaurantů čerstvý. Za úzkým pásmem hotelů, restaurací a dražších obchodů, který okupují hlavně turisté, přebývají v dolní části obce rybáři. mají svůj kostel a svoje restaurace, kde člověk pomalu neslyší vlastního slova. Pokud jsou při penězích, příliš je nepočítají, vždyť kdo ví, co bude zítra. O několik ulic výš mají svůj kostel a svoje hospody zemědělci. jsou vážnější, uzavřenější, opatrnější na pesetu. V pravidelném střídání ročních období je třeba stále myslet na budoucnost a vidinu dobré sklizně může v mžiku pohřbít kdeco: kroupy, průtrž mračen, ptáci, hmyz, choroby. Teprve když je všechno pod střechou, a ještě lépe, když jsou doma hotové peníze, a je rozhodnuto, kolik musí zůstat stranou na osivo, hnojiva a ostatní chemikálie, dojde také na vylepšení domácnosti o video nebo myčku nádob í, na zubaře a na obnovu šatníku. Anebo se mladým konečně vystrojí svatba, o které se bude v celém příbuzenstvu a ve čtvrti mluvit tak dlouho, dokud ji nepředčí veselka ještě okázalejší.

KAPITOLA PRO LABUŽNÍKY. Málokde najdete tolik zářivé krásy domácího i exotického ovoce, zeleniny, hub, tak pestrou nabídku ryb a darů moře, vyloženo na polštářích drceného ledu. Vepřové, telecí, hovězí, jehněčí, kozlečí, králičí, drůbež, všechno je užitkovost převedená do estetiky, a ať chcete nebo nechcete, brzy si podle barvy a vůně představujete chutě hotov ých pokrmů, gáblíky, kdy se na talíři vrství sýry a uzeniny, ke kterým by se náramně hodilo to či ono víno. Je z čeho vybírat: katalánsko má sedm vinařských oblastí, které mají právo lepit na láhve zádovou nálepku s Denominació d´origen, osvědčením o původu. U nás se už před lety ujaly značky Torres, Codorniu a Freixenet, všechny z tarragonské provincie, nicméně znalci vás kdykoli rádi poučí, že k jednotlivým jídlům nemůžete chtít jen bílé, růžové nebo červené, třeba Torrese, nýbrž to určité, a pokud možno ještě ten a ten ročník, protože i mezi ročníky jsou někdy propastné rozdíly. A tak třeba k tomu nejjednoduššímu, co si můžete dopřát, k plátku chleba pomazanému rajčetem, lehce skropenému olivovým olejem a posolenému, na který položíte plátek horalské neva řené šunky (je to pa amb tomaquet i pernil), doporučují kterékoli plné such é bílé středozemního typu, nikoli „Pescador“ z Perelady u Girony s osvědčením o původu Empúries-Costa Brava, které by naopak nemělo chybět k bílé rybě. Je to věda ještě složitější než katalánský pravopis. Nicméně nejen pa amb tomáquet i pernil živ je člověk. Cesta po místech, která jsou vyhlášena lidovou keramikou, nás dovedla do Verdú, městečka s necelým tisícem obyvateli, hradní věží, románským portálem kostela z 13. století a několikerým podloubím nesen ým silnými dubovými trámy. Keramiky se už při vjezdu do obce nabízely tuny, avšak po té původní, která měste čko proslavila, nikde ani stopy. Rozmrzele jsme na náměstí vstoupili do jedné ze dvou restaurací. „Máte něco k obědu?“ zeptal jsem se. „Skoro nic, vyjedli nás,“ odpověděl vrchní. „ Ale něco vám můžeme udělat.“ „Udělejte,“ rozhodl jsem odevzdaně. „Zatím nám dejte lahvičku zdejšího červeného.“ Zdejší se řekne katalánsky i španělsky del país a ve zpětném překladu znamená totéž co tuzemský. Vrchní nic nenamítal. Než by řekl švec, stála před námi třičtvrtělitrová láhev červeného. Když nám přinesl to, co nám mohli udělat, bylo v ní na dně. Na talíři je lesklá trupelnatá libová klobása připomínající jitrnici, která spolu s fazolemi tvoří katalánské národní jídlo mongetes amb botifarra. „Vida, botifarra,“ chtěl jsem ukázat, že jsem znalec. „To říkají v Barceloně,“ opravil mě vrchní, „my tomu říkáme llonganissa.“

JE COSI VE VZDUCHU… Dlouho jsme nevěděli, proč v řetěznictvích mívají kromě prodejního pultu volné židle, dokud nepřišlo vysvětlení, řekněme, že se jmenuje Masová nebo Calvetová, starousedlice alespoň po dvě generace, si poručí dvě kotlety, a protože se je chystá plnit, požádá řeznici, aby jí je vykostila a prořízla. Chvilku to bude trvat, sice ne moc, ale proč by si paní Masová nebo Calvetová nesedla a neprohodila s řeznicí několik slov? Podle jména můžeme předpokládat, že spolu hovoří katalánsky. V tom nade dveřmi zacinká zvonek a vstoupí další zákaznice s nákupní taškou. Mohla by se jmenovat Ríosová nebo Gutiérrezová. přist ěhovali se teprve nedávno odněkud z Galicie, Extremadury, Andalusie nebo Murcie. Prostě odjinud. Zatím se ukazují jako milí, zdvořilí lidé, sousedi o nich pomalu ani nevědí. Paní Ríosová či Gutiérrezová je dobrá zákaznice, ten její se uchytil u zedníků nebo na dráze (u Siemense, Sony apod.) a umí vzít za práci. Řeznice a paní Masová či Calvetová sice ještě neskončily o tom, co je nejlepší na loupání v zádech, ale jaksi samozřejmě pokračují španělsky. Až tu bude paní Ríosová či Gutiérrezová déle, budou mluvit jen katalánsky. Samo prostředí a snaha porozumět místním vytváří z přistěhovalců nové Katalánce. Pochybujme o tom, jak chceme: je cosi ve vzduchu, něco, co nedokážeme definovat, nicméně nás utváří a vede mezi skalisky a borovicemi, horami a mořem do Barcelony nebo zapadlých vesniček a mezitím jakoby mimochodem promluvíme katalánsky.

Pod padajícím listím platanů v Barceloně jsme o tom svého času meditovali s Davidem Rosenthalem, americkým Židem, jehož předci byli vyhnáni Marií Terezií z Čech (že by z Rožmitálu?) do Litvy, odkud se na začátku století vystěhovali za prací do New Yorku: na vyhřátém podvečerním balkónu v Sitgesu jsme se o tom bavili s překladatelkou české literatury do katalánštiny Monikou Zgustovou. Přijdete a zůstanete navždy. Pokud ne vy sami, vaše děti se už budou považovat za stoprocentní Katalánce. Kdyby paní Ríosová či Gutiérrezov á trvala na tom, že je ve Španělsku, kde je úředním jazykem španělština, a tudíž od ní nikdo nemůže chtít, aby se učila nějakému menšinovému jazyku, nebudou jí to vyčítat, ale ani řeznice, ani paní Masová či Calvetová ji „nevezmou mezi sebe“. Ať přijde napřesrok za dva roky se svou nákupní taškou a popřeje španělsky Buenas tardes, budou s ní dál jednat zdvořile, ale „nebude jejich“, jak se podařilo metaři z Palsu v zelených montérkách, pěstiteli karafiátů z Arenys del Munt nebo lékaři z Vilafranky i la Geltrú: co na tom, že přišli z Afriky a mají černou pleť. Dnes mluví se svými sousedy katalánsky a „jsou jejich“.

STAROUSEDLÍCI A PŘISTĚHOVALCI Nemám k dispozici aktuální výsledky průzkumů, nicméně i ty, které byly provedeny před několika lety, by se od dnešních asi příliš nelišily: 60 % obyvatel Katalánska jsou starousedlíci, 40 % přistěhovalci. Celkový počet obyvatel se blíží 6 miliónům. 90,3 % obyvatel rozum í katalánsky, 64 % jich tímto jazykem mluví, 60,5 % v něm čte a 31 % umí psát. Odpověď na otázku, proč tak malý podíl lidí dovede psát v jazyce, kterým běž- ně mluví, je nasnadě: ve škole se to neučili. Když chtěl někdo v minulosti Katalánce pokořit, nespokojil se jenom vojenským vítězstvím, ale zasáhl je v místě nejcitlivějším: zakázal používat katalánštinu v úředním styku, ve sdělovacích prostředích a ve školách. A zrušil také jejich samosprávné instituce. poprvé Filip V. na konci války o dědictví španělské v  oce 1714, podruhé Franco na konci občanské války v roce 1939. Přitom Katalánci se odlišují od svého okolí, řekli bychom vymezují, mimo jiné i svým jazykem, který se liší od španělštiny asi jako čeština od polštiny. Zatímco všichni Katalánci vlivem školní docházky běžně hovoří španělsky, ostatní Španělé tvrdí, že katalánštině nerozumí ani zbla. „Mluvte křesťansky“, nebo „jsi-li Španěl, mluv jazykem impéria!“, byla hesla, která kdosi po občanské válce pal přes šablonu po stěnách, když v ulicích hořely hranice katalánských knih. Za hovor v katalánštině na veřejnosti se pokutovalo a děti ve škole dostávaly bití nebo byly po škole. Dnešní situace je odlišná tím, že katalánština se vedle španělštiny stala úředním jazykem Katalánska a každý se může svobodně rozhodnout, kterým jazykem bude komunikovat s místními úřady. Při posledním průzkumu mezi rodiči se jich z 12 tisíc jenom 86 vyslovilo, že si nepřejí, aby se jejich děti vzdělávaly v katalánštině. I tohle zanedbatelné číslo stačilo, aby se v Madridu strhl pokřik, že v Katalánsku je budoucnost španělštiny v nebezpečí a že by tam veškeré nápisy měly být dvojjazyčné. Katalánsko dnes stojí před problémem existence národa, kterému se nepodařilo vytvořit novodobý národní stát a který v rámci mnohonárodního státu vstoupil do Evropy zvané Evropská unie. Evropskou unii pramálo zajímají národní odlišnosti, vidí jen účastnické státy, v tomto případě Španělsko. Má vůbec ještě smysl se odlišovat, hovořit jiným jazykem, neusilovat o samostatnost? Schválně do otázky klidu skryté odpovědi ano-ne: většina Katalánců si je dobře vědoma, že při přerozdělování daní se jim domů vracejí jen 70 %, nicméně samostatnost, kter á neuspěla ani 8. března 1873, ani 14. dubna 1931, ani 6. října 1934, není tím nejtíživějším historickým břemenem: dobře vědí, že jejich země je přes svoji průmyslovou vyspělost chudá na suroviny a nejbližším nenasytným trhem je ostatní Španělsko. Separatismus, z něhož jsou stále podezíráni, většina Katalánců odmítá. Nechtějí víc než důstojnost ve svazku národů Špan ělska, respekt ke svému vývoji v minulosti, k odlišnosti, která není jen jazyková, k vlastní síle, která je s to ukazovat cestu celému Španělsku. Ne nadarmo „pracovali o dvě hodiny víc než ostatní Španělé“, ne nadarmo s příslovečným rozmyslem každou pesetu nejdřív dvakrát obrátí. Nesetkáme se u nich s tím, že by „vyhazovali dům oknem“, když třeba jde dcera k prvnímu přijímání nebo když ji chystaj í svatbu. Katalánsko, které v rámci Aragonského království od 14. století sázelo přes středozemní zájmy na Evropu, je i dnes evropštější než ostatní národy ve Španělsku. jeho obyvatelé mají s námi mnoho společného a doufejme, že jednou vzájemně přijdeme na to, proč.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This