Category: 1995 / 09

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA
JANA PATKOVÁ
Svých pětašedesátin, které by oslavil právě letos, se už nedožil. Nestačil s Hugem prožít šťastný důchodový věk plný rybaření na břehu jejich řeky, jak si to oba kdysi slibovali. Snad proto mě dnes Hugo, kter ý si nepřestává vyčítat, že promeškal poslední léta bratrova života, přívětivě vítá u Berounky a je víc než ochoten vyprávět. „Nějaký vyprávěcí geny v naší rodině určitě byly,“ přiznává.
Nejznámější jsou Otovy povídky, v kterých píše o vašem dětství. Všechno si pamatoval? Nebo mu tatínek s maminkou později vyprávěli? Jasně, že vyprávěli. Táta byl úžasnej vypravěč, jezdilo k nám kvůli tomu spousta lidí. On si táta taky dost vymejšlel, to víte, povolání obchodního cestuj ícího, člověk to musel brát s rezervou. Asi to měl v krvi a maminka zase psala krásný dopisy. Neměli ovšem žádný vzdělání, pro našeho tátu bylo y-i úplně jedno. Ale on to nepotřeboval.
Celou vaši rodinu takřka důvěrně znalo ohromné množství čtenářů. Existovalo něco jako „rodinná cenzura“? Ne, vůbec jsme do toho nezasahovali. Naši byli velice tolerantní. Ani mně takové věci vůbec nevadí. Když byla ještě naživu paní Věra Pavlová, měla mi za zlé, že se přiznávám k několikerému pobytu na psychiatrii. Nevidím to jako nějakou závadu, prodělává to spousta lidí, že je doba smete. Potíže ale byly s hlavním hrdinou povídky „Nejdražší ve střední Evropě“, který nejprve prodal tátovi prázdnej rybník, a pak mu tatínek totéž provedl s ledničkou. V prvním vydání Srnců byla totiž originální jména, a pak Otovi volali příbuzní pana doktora, kterým vadilo, že je zesměšněný. Něco jiného to zase bylo v případě Američana Johnyho z povídky „Běh Prahou“. Ota píše, že Johny odjel do Kanady, to ale není pravda, on tu zůstal, jen Ota to nenapsal, aby Johny neměl potíže. A Johny se k nám taky nehlásil, aby Ota neměl potíže. Přece jenom, když se cizí lidé dozvěděli, že tatínek měl tendence být vaší matce nevěrný…
Ve skutečnosti to bylo ještě horší, příběhy jsou jenom heslovitě naznačené. Našemu Jirkovi ale v souvislosti s tátovou nevěrou vadilo, že tátovi dělá ve filmu Krampol takovýho dohazovače či náhončího. „To náš táta teda nepotřeboval,“ rozčiloval se tehdy Jirka. Panu Hugovi se evidentně nehovořilo o Otových povídkách lehce. Nejraději má jeho knihy se sportovní tématikou (je jich šest), v které vynikal i v evropském kontextu. „Snad proto, že to ostatní je i můj život a člověk nemůže nikdy napsat úplně všechno,“ dodává a řeč stáčí na slavné filmy o Pavlovic rodině. Filmy „Smrt krásných srnců“ a „Zlatí úhoři“ natočil režisér Karel Kachyňa. Kromě slávy a potěšení mnoha diváků po nich zůstalo ještě něco, cosi jako kapka žluče ve vaně plné šampaňského. Povím to asi takhle: my jsme byli rádi, že se filmy natočily. V té době židovská tématika nebyla zrovna přijatelná a dalo velikou práci ty filmy protlačit. Scénář neustále vracel Státní film k přepracování, nelíbila se busta Masaryka, židovství … Zemřel Ota a práva na filmování byla postoupena Švédům za jistých podmínek, které nesplnili. Teprve pak se toho ujal Kachyňa a film natočil.
Účastnili jste se nějak natáčení? Právě že jsme o tom vůbec nevěděli! Jirka se to dověděl úplnou náhodou. Ovšem nejhorší bylo, že nás vůbec nepozvali na premiéru Smrti krásných srnců! Dostali jsme se tam nakonec téměř násilím, pořadatelé nás nechtěli vpustit. Kachyňovi to bylo velmi trapné. Pravděpodobně na nás zapomněl …
Který z filmů se vám osobně líbí víc ? Lepší je ta Smrt. Také Heřmánek v hlavní roli tatínka je daleko víc tátovi podobný, to je náš táta – naturelem a vším, akorát že táta byl o hlavu menší. Ovšem … lidi, kteří neznají Otu skrz literaturu jsou filmy nadšeni, ti druzí jim vyčítají, že nejsou tak krásné. Ona se skutečně filmem nedá vyjádřit celá škála pocitů, emocí myšlenek, jako je to napsáno v knize. „My tři kluci jsme do toho kraje za hrad Křivoklát ohromně rádi jezdili. Tenkrát jsem nevěděl proč, ale dnes to vím. Můj tatínek pochopil už tenkrát, že jednou můžu vidět bulváry Paříže a mrakodrapy v New Yorku, ale už nikdy nebudu moci týdny bydlet v chalupě, kde voní v peci chleba a v máselnici se tluče máslo, protože u těch chalup budou jednou zastavovat embéčka, uvnitř budou blikat televizory, podají vám špatnou černou kávu a vybledlý chleba.“ (Ota Pavel, Smrt krásných srnců)
Jakým byl váš tatínek tatínkem ? Doba byla těžká. On nám dal, co mohl. Bývali bychom vystudovali, umožňoval nám sportovat. Nejhezčí ovšem bylo, že nás bral na Bránov. Dva měsíce jsme tam měli absolutní svobodu. Ale jinak – já asi taky nejsem nejlepší táta, znám lepší táty. To povolání které on dělal, spolkne člověka celého. Neměl dovolenou.
I maminka byla na přívoze šťastná ? Jasně, byla. Dělalo to to kouzelné prostředí. A tenkrát tam ještě nebyla elektrika, takže romantiky bylo habaděj.
Jak byste charakterizoval Otu jako kluka ? Byl to úplně normální kluk, ničím nevynikal. Byl úplně klidnej, miláček, mazlíček, nejmladší, slušnej … my jsme museli poslouchat, hodně jsme se báli maminky, protože ta byla vostrá. Vždycky byla rákoska a nějaký to jelítko. Tatínek ani moc nevychovával, on by totiž potřeboval vychovat sám.
V čem se povahy vás tří kluků lišily ? Ota byl velikej dobrák, Jirka byl gauner a sígr, no a na mně mohli štípat dříví.
Ke komu Ota víc tíhl ? To se nedá říct. Nás pak rozdělila válka, a když jsme se pak s klukama chtěli vrátit do dětství, začali jsme společně jezdit na ryby – blbli jsme, soutěžili, ale ono už to pak prostě nejde. A všechno to skončilo Otovou smrtí. S Jirkou si už dneska nerozumíme. Máme úplně jiný zájmy.
V povídkách si Ota trošku stěžuje, že jste ho coby nejmladšího trochu přehlíželi? My jsme ho úplně neodstrkávali, ale měli jsme tam ještě kamarádku Dášu a ta s náma chodila na ostrůvek. Jednou nás táta hrozně zmaloval, mi jsme sice nic nevyváděli, ale byli jsme kluci a měli jsme tam holku. Asi měl strach abychom nešli v jeho šlépějích. Víte ale, co bylo nejhorší? Ty poslední roky svého života Ota trávil v Kouřimeck ý rybárně, kde se také točily oba filmy. A on mi Ota v dopisech vyčítal, že za ním nejezdím, mě by ale v životě nenapadlo, že on umře … Já mu říkal, vždyť se spolu ještě narybaříme, užijem si. Ale tím to neomlouvám. Zato teď tam jezdím často.
Co se vám vybaví, když se řekne tatínek a Elektrolux? My jsme doma nikdy vysavač neměli, tatínek , když nějaký přinesl, tak ho zase prodal. Nedávno mi pan generální Jan Seitl od Luxu daroval vysavač, ale ten jsem zakázal doma používat. Mám ho doma schovanej. Jinak si moc nepamatuju, tatínek doma totiž o práci nikdy nemluvil. Co si ale dobře pamatuju, jak jsem na veletrhu předváděl ty vysavače. A za nějakých patnáct let jsem tam stál na shromaždišti do transportu. V té stejné hale. Byla to hrůza, kterou si nikdo neumí představit.
Pracuje nyní někdo z vašeho přibuzenstva u Luxu? Zdeněk Popper, to je bratranec, velice úspěšný zástupce Luxu, ještě tam má bráchu a syna Tomáše a přechodně tam dělal i můj vnuk. Teď vyšla ve Švédsku krásná publikace psaná anglicky, ve které je popisována rodinná tradice Popprovic u firmy Elektrolux. Ta tradice trvá od té doby, co tam tatínek nastoupil, jen válka ji přerušila. Něco jako rod Hamrů. Zažili jste jako děti projevy antisemitizmu ? Nadávky, hlavně v Sokole. Ovšem to byli jen jednotlivci, nebylo to ve velkém měřítku.
Zraňovalo vás to ? To nese i dítě těžce. Náš táta s tím měl problémy, ovšem díky svým zkušenostem z legie se s tím vypořádával po svém. Vždycky někoho zmlátil, protože kdyby s tím šel k soudu, neměl by šanci vyhrát. Dneska je to daleko horší. Vycházejí fašistické časopisy, ani za éry komunismu by si to nikdo nedovolil. Ovšem i tehdy jsem se s tím setkal v Sušici, kde jsem pracoval, mi malovali na dveře šibenici. Ono lidi, když na vás nic nemají, tak se vás snaží urazit.
V osmnácti letech jste vy a bratr Jirka museli odejít do koncentračního tábora. Váš nejmladší bratr zůstal doma a později napsal, že jste o své zkušenosti nerad hovořil. Co tedy pro vás koncentrační tábor znamenal ? My byli ve zvláštním postavení. Je jasné, kolik milionů lidí tam zahynulo a já jsem se vrátil. Říkáte si proč zrovna já? Ten samej pocit jsem měl když umřel náš Ota: já jsem si říkal – byl jsem v lágru, něco mám za sebou …. a Ota umře ve dvaačtyřiceti letech. Je to špatnej pocit kterej v sobě člověk pořád nosí.
Takže proč zrovna vy? Ovlivňuje to spousta věcí a náhod. Já jsem si celou válku ulehčil tím, že jsem se přihlásil na práci do tábora v Německu, který byl pobočkou Terezína. Tím jsem také chránil Jirku v Terezíně, protože Němci nechtěli sourozence rozdělit a tudíž nesměli Jirku poslat dál na východ. Jenže na podzim 1944 padlo i tohle a Jirka prošel Osvětimí i Mauthausenem. Vrátil se v červnu ve velmi zbědovaném stavu. Vím, že píšete poezii, napadlo vás ale někdy vypsat se z těchto zkušeností? Nechal jsem poezie, je to příliš těžké, zvlášť když jsem celý život dělal nádeničinu. Co se války týká, myslím, že literatury bylo napsáno dost. Včera se mě na besedě sedmiletá holčička zeptala : Co děti v Terezíně? Já ji přece nemohl vyprávět, že zahynulo 70 tisíc dětí. Jak jsem ji to měl vyprávět? Nešlo otevřeně říci, jakým způsobem ty děti zahynuly. Válka jistě přerušila plány vaše i vašich rodičů? Jistě , táta s mámou nám chystali akademické vzdělání, každej táta s mámou chtějí v dětech uskutečnit své sny.Náš táta z nás chtěl mít vynikající sportovce – o tom pak Ota napsal krásný článek „Ty nikdy nebudeš mistrem světa“ – a obdivoval židovský boxery. Tak my jsme museli boxovat. Dokonce jsme v nějakých dvanácti letech dělali exhibiční představení v Lucerně. Já na to nebyl, mě vždycky Jirka knokautoval a maminka mě pak ošetřovala. Jirka byl rváč, tomu tatínek fandil, byl to jeden z jeho neuskutečněných snů, že kluci budou boxovat a něco dokážou. Doba po válce pak tatínka zmáčkla, nemohl dál dělat svoji profesi, i když byl u Elektry a pak se poflakoval, nikdy už nebyl tak svobodný, jako když byl obchodník. Těžce to nesl.
Změnil se tatínek po válce? On byl vždycky uzavřenej, nebyl velkej srandista. Za celej život jsem ho neviděl, že by měl náladu nebo byl opilej. Taky se choval, jako všichni, doma jinak. Všechen prach vystřílel v obchodě a doma pak na něj dolehla únava.
A vztah mezi vámi bratry? Byl po válce jiný? Změnil se k lepšímu. Upevnilo nás, že jsme se po válce setkali. Ale po smrti Oty už to zas nefunguje, Jirka je tvrdej obchodník. Táta když chtěl něco prodat, tak se třeba zřekl provize, to Jirka ne.
Povězte mi o vaší mamince. Maminka měla doma čtyři kluky – tatínek byl ten čtvrtý. A proti jeho výmyslům nemohla podniknout absolutně nic. Tatínkův celoživotní problém totiž byl ten, že si usmyslel, že na něčem vydělá majlant, ale vždycky prodělal. Byl to šoumen. Kdyby Ota měl býval čas, obraz maminky by dotvořil. Ale on nestihl dodělat ani Ryby!
„Náš tatínek na cestě světem zestárl a projevovalo se to i na rybách. Stále chtěl ulovit svou velikou životní rybu. Ale s velkýma rybama je to složitý. Jak zaberou na slabý cajk, tak ho přetrhnou, a když je chytáme na silný cajk, tak většinou nezaberou. A pak je to většinou jako v životě: to, co moc chceme, – toho nikdy nedosáhneme.“ (Ota Pavel, Pumprdentich)
Pan Hugo je jediný z bratrů, který se vrátil na Kladensko, odkud pocházeli jejich rodiče, a také na Křivoklátsko. Žije v chatě na Újezdě nad Zbečnem od té doby, co je v důchodu a říká: „Zaplať pánbůh za to!“ Město vám vůbec neschází? Vůbec ne, mě naopak deprimuje. A znáte ten fanatismus rybaření? Je tu krásné místo k žití. Já jsem jezdil za rybama všude možně. Byl jsem na Šíravě, na Jesenici, léta jsem jezdil na Nežárku, na Lužnici …. Honil jsem prostě tu největší rybu, jako ji honí každej rybář, a nakonec jsem ji chytil pod chatou. Byla to štika osm kilo dvacet pět.
Jak se dělá pravá rybí pochoutka? Receptů jsem vyzkoušel moře, ale ty osvědčený: čerstvá ryba na másle, salát z kaprů. Rybí karbanátky a pečenáče, ty hamťavý drobky, jak o nich Ota píše. Lidi neumějí zpracovat bílý ryby, ale na karbanátky jsou ideální – povaříte, vykostíte, semelete na strojku na maso, ochutíte podle toho co chcete upéci, karbanátky, sekanou, kaši, mozeček. Máte bezvadný jídlo.
Co byste si přál? Nemám už velká přání. Snad aby mi sloužily síly. Abych byl zdravý a mohl tady dožít, to bych si přál.

Category: 1995 / 09

Uskutečnit rozhovor se slavnou světovou osobností vyžaduje mít velmi dobré kontakty a dobré nervy: člověk je nucen podstoupit velmi ponižující procesy. A proto bylo pro mě velkým překvapením, když jsem se jednoho dne za pět minut pět (díky skvělé paní Míle Řádové) dozvěděl, že Mia Farrowová je ochotna mi poskytnout v šest hodin interview. Zchvácený se dostavím do hotelu Palace a čekám. Po deseti minutách jsem otázán, zda nejsem nervózní. Takřka shovívavě odpovídám, že při téhle práci nebývám nervózní.

Během dvaceti minut pocení se v recepci zjišťuje, že jeden z hostů si přeje prkénko a tři polštáře a další jde v tropickém vedru do sauny. Mia nikde. Přemýšlím, jak by si s touto scénou poradil Woody Allen. Dvacet minut pocení. Mia přichází. Vypadá velmi mladě. A přitažlivě. Já se díky potu cítím odpudivě. Sedá si vedle dívky, která mě celou dobu pozorovala a o které jsem se domníval, že je tou příjemnou součástí hotelu. Svůj postřeh si vyčítám, jakmile mi dochází, že jde o její dobrou přítelkyni. Po chvíli zjišťuji, že mi věta o mé nervozitě jaksi uvízla v krku. Uvědomuji si, že Mia nesnáší žádnou otázku týkající se vztahu s Woody Allenem, který teď žije s její adoptivní dcerou Korejkou Soon Yi (je o 36 let mladší). Ostatně vím, co americkým novinářům řekla: „Je to zrada. Prožila jsem více než deset let s mužem, který se neštítil podvést mě a oklamat s mou dcerou, zničit rodinné pouto lásky, které nás tak dlouho naplňovalo štěstím. Neumím si představit krutější způsob, jak najednou ztratit dítě i milence.“ Jejím podezřelým obviněním, že Woody sexuálně obtěžoval i adoptivní sedmiletou dceru Dylan, se porota prozatím nezabývala. Někdo by mohl s ironií usoudit, že se Mia Farrowová cítí jako „matka světa“ (má čtyři vlastní děti, sedm adoptovaných a další se chystá adoptovat), ale pro mě to je především velká herečka se záhadně dětským a přitom tak smyslným obličejem. Co se za ním skrývá, zatím netuším. Pro jistotu náš rozhovor začínám opatrně:

Poprvé jste byla v Praze už v roce 1973. Jaký je rozdíl mezi Prahou dnes a tehdy? Velký rozdíl. Život a rytmus města se naprosto dramaticky změnil. Z povrchnějšího dojmu jsou změny zřetelné v městské dopravě, v oblečení lidí, v jejich výrazech ve tvářích. Samozřejmě jsme si všichni vědomi těch politických změn a za ně jsem skutečně ráda i za vás. Je to vzrušující. Marylin Streepová hovořila o tom, že tu cítí pozitivní energii.

Sdílíte její pocity? Absolutně. Je to takové krásné město.  Proto jsem chtěla přivézt i své děti a o tu radost se s nimi podělit. Možná si to nějak naivně představuji, ale zdejší lidé jsou daleko otevřenější než v Americe. Jsou velmi milí a laskaví. A to je skutečně dost neobvyklé.

Cítíte v Praze něco mystického, jak se často tvrdí? Mystického?Vůbec ne. Cítila jsem jenom krásné město, které na mě dělá velký dojem. Zvláště katedrála a zpívající chór, který nás vítal. Ale pokud bych  chtěla nějaký mystický dojem vyvolat, nebyl by to v tomto městě jistě žádný problém. Ale víc než mystiku mi vaše město skýtá spíše vzrušení.

Ptám se na to, protože Praha je pro cizince městem Franze Kafky, Meyrinkova Golema, atmosféra města je zhloubaná, ponurá, magicky přitažlivá, ale i nevyzpytatelná. Tohle jsem tu cítila v zimě roku 1973. To jsem vyšla na Petřín, dívala se na malostranské střechy a říkala jsem si: Krásnější město jsem v životě neviděla. Ale asi jsem neodpověděla dost dobře ..Možná tu cítím něco tajemného, kouzelného, mé děti byly městem jako očarované a říkaly mi, že je to město jako z pohádky.

Co vás k filmu přivedlo: touha vyjádřit smutek nebo veselost? Když mi bylo sedmnáct, byla to pro mě jediná věc, o které jsem věděla, jak bych ji mohla dělat. V té době jsem pot řebovala práci – zemřel mi otec a neměli jsme peníze. Pocházím z rodiny s mnoha dětmi. Říkala jsem si prostě, že to zkusím: něco se dalo dělat i při škole. Netušila jsem, jestli mě někdo najme, ale za pokus to stálo.

Byla to skutečně tak pragmatická úvaha? Žádný dívčí sen? V té době určitě jen pragmatická úvaha. A potom? Pak jsem tušila, co se ode mne vyžaduje, a to se pak pro mne stalo hlubší zkušeností. Rozhodně je to pro mě dnes mnohem obtížnější, než jak jsem si to dříve představovala. A je tomu tak čím dál tím víc.

Stalo se vám někdy, že byste při ztotožnění se s nějakou rolí mohla řešit své problémy? Já myslím, že člověk se musí ztotožnit s jakoukoli rolí, kterou má úspěšně ztělesnit. Pokud se herec nějakou svou vnitřní části s rolí neztotožní, tak jenom plýtvá časem. Člověk se při natáčení zabaví, odpout á se, získá přátele i úctu, ale osobní život tím nevyřeší.

Berete děti s sebou na natáčení? Ano. Pomáhá vám to? Já bych je nemohla nechat samotné.

Máte o ně strach? Strach o ně nemám, chci, aby se mnou byly, a tak svou šatnu přeměňuji na mateřskou školu plnou dětí, hraček, lepidel, obrázků.

Co myslíte, změnil by se váš vztah k dětem, kdybyste nemohla točit filmy? Změnila by se jen doba, kterou s nimi trávím. Kdybych musela někde pracovat od devíti do pěti dvanáct měsíců do roka, tak by bylo pro mě těžší být dobrou matkou. Ale to bych vlastně neměla říkat, protože mnoho dobrých matek má takové zaměstnání. Ale já bych skutečně ten čas, který mi film teď umožňuje, postrádala. Pracuji maximálně šestnáct týdnů v roce.

Do role Rosemary ve filmu ROSEMARY MÁ DĚŤÁTKO jste údajně vnášela kus své osobnosti: třeba osobní rituály, kouzelnou skříňku? O tom vůbec nevím. Jak jste na to přišel?

Píší to o vás Edward Epstein a Joe Morella. Tu skříňku jsem měla jako malé dítě. Byla to taková krabička, do které jsem vkládala ty nejdůležitější věci. My se toti ž pořád stěhovali. Ale nic takového v tom filmu není, je natočen věrně podle knihy a já jsem do děje vůbec nezasahovala.

Jak s vám spolupracovalo s režisérem tohoto filmu Romanem Polanskim? Já ho prostě miluji. Je to vynikající režisér a doufám, že s ním jednou budu moci zase pracovat. Je to člověk, který toho mnoho prožil a trpěl více, než by lidé trpět měli. Doufám, že teď došel ke štěstí.

Máte na mysli jeho osobní život nebo nějaké vnější nepřátelské tlaky? Měl velmi těžký život. Jak v Polsku, tak v Americe, kde ho potkala strašná smrt manželky a právní problémy.

Můžeme si pohovořit na téma – láska? Ne, ne! … Nemáte ráda toto téma ? Já měla v životě opravdu hodně lásky, ale to neznamená, že bych o ní ráda mluvila.

Ve vašem případě to je láska k mužům, k filmu a k dětem. Předpokládám, že láska k dětem je u vás na prvním místě. Proč? Proč? Nevím. Máte ráda přírodu? Velmi moc. Ráda se k ní uchylujete? Před rokem jsem se odstěhovala z New Yorku do Connecticutu a těch sedm nejmladších dětí tam se mnou bydlí stále. Myslím, že jim venkovský život velmi vyhovuje. Na farmě máme spoustu zvířat, poslouchám tam hudbu, jsem tam šťastná.

Ptám se na to z toho důvodu, zda vám děti svou ryzostí a čistotou neposkytují něco podobně očisťujícího jako třeba příroda? Moje děti jsou pro mě vším. Ony daly mému životu smysl. A nemyslím si, že budu žít tak dlouho, abych jim to mohla oplatit. Ale pokusím se.

Pokuste se mi vysvětlit, proč tolik dětí adoptujete. Podle zavedených měřítek to totiž není normální a vypadá to, jako byste si tím něco řešila ..? Já jsem se nikdy nerozhodovala tak, že bych chtěla mít velkou rodinu. O každém dítěti jsem si myslela, že je už tím posledním, ale vždy jsem se dozvěděla o dalším dítěti, a pak se mi zdálo, že v mé rodině je místo pro další dítě. A každé dítě mi toho s  sebou tolik přineslo. A skutečně by se mi těžko spalo bez pocitu, že jsem ve svém životě udělala všechno, co je v mých silách, abych pomohla jiným lidem, abych prodloužila prostě svou ruku. Neříkám, že je to mnoho, a je to určitě i velice sobecké a v samotném jádru někde neurotické. Určitě to není taková oddanost, jak to na první pohled zní, ale je to pro mě jediný způsob, jak žít.

Takže přece jen tím něco v sobě řešíte. Pokuste se mi říct, co to je? Myslím si, že život je hrozně krutý. A tohle je určitý způsob, jak se s tím vypořádat a nebýt tak jenom neužitečným požíračem. Alespoň jsem se pokusila jím nebýt.

Dívám se na Miu a stále nevím, co si o ní mám myslet. Nedaří se mi ji odhadnout. Do této chvíle jsem se domníval, že můj odhad bývá rychlý a přesný. Vybavuje se mi uveřejněná výpověď její sestry Letty: „Mia neadoptuje děti proto, aby jim pomohla, ale aby pomohla sobě. Od té doby, co má vlastní děti, se její adoptivní synové a dcery stávají doma jen jakýmisi lepšími služkami. Je veřejným tajemstvím, že jejich výchova za mnoho nestojí. Starší děti už pijí alkohol, nechodí do školy a některé byly vyšetřovány pro krádež.“ Připomínám si však, jak novináři dokáží všechno překroutit a o to víc se snažím působit korektněji.

U nás dnes procházíme krizí v rodině. Téměř každé druhé manželství se rozvádí. Máte pocit, že se s krizí potýká i Amerika? Nevím, je to možné.

Nejde o celosvětovou krizi rodiny, která by mohla cosi signalizovat? Nevím, co tím myslíte.

Nezdá se vám tato doba příliš egocentrická? Aha, vy myslíte, že tomu tak je díky našemu egocentrismu. Ale já bych tohle nerada generalizovala. Ptám se na váš pocit. Spousta rodin se rozpadá, ale i já jsem teď vlastně sama matkou a takové rodičovství může být v pořádku.

Ptám se dál, ale Mia mě upozorňuje, že na tohle téma se se mnou nechce bavit. Cítím, že mě podezřívá, že mířím k jejímu vztahu s Woody Allenem. Ale jak ji říct, že tam nemířím? Když to sám nevím. Potím se ještě víc a v duchu se zlobím na svou tlumočnici, která mi svou poznámkou o nervozitě nervozitu vsugerovala. Co teď? Žádná otázka mne nenapadá. Tohle se mi v životě nestalo. I Mia jako by posmutněla.

Zdáte se mi nějak smutná? Já nejsem vůbec smutná. Ale vy jste smutný. Asi z mých odpovědí. (Konečně smích) Já jsem jeden z nejveselejších lidí.

Myslíte si, že muži mohou svým dětem poskytnout méně lásky než ženy? Neznám tolik mužů, abych to mohla posoudit. (Smích) Takovou zprávu bych docela ráda udělala, ale nemám pro ni dost podkladů. Ale dám vám vědět, až je získám. Prověřím ještě pár chlapíků a uvidíme.

Vy jste se jako mladá dokázala dlouho bavit se staršími. Mladší vás nudili? Měla jsem několik starších přátel, ale měla jsem i přátele svého věku. Moji starší přátelé byli známé osobnosti, a proto se zdá, že jsem se přátelila pouze s nimi. A byla jsem vdaná s mužem, kter ý byl o mnoho starší než já a v té době jsem trávila čas s lidmi jeho věku.

Pravděpodobně mluvíte o Franku Sinatrovi. Co vám na něm imponovalo? Je to báječný člověk. V cokoli věříte, že on je, tak on tím opravdu je. Zůstali Jsme dobrými přáteli. Je hodnotnou součástí mého života a za to ho skutečně velmi miluju.

Jak Sinatra dokáže být tím, čím ho chceme mít? Má na to nějaký speciální recept? Tím, že je dobrý přítel. Je velice loajální. Ale já mám podobně dobrý vztah i ke svému druhému manželovi Andreemu Preinovi, ale s  Frankem máme dlouhý oboustranně přátelský vztah.

My, Evropané, se dost děsíme emancipovanosti amerických žen. Mají Američanky nedůvěru v evropské muže? Já jsem si tedy nevšimla, že by se mě evropští muži báli.

Dobře, já si to zapisuji a všímám si toho. Mia se otáčí ke své přítelkyni Anně a ptá se, co si o tom myslí. Anna naznačuje, že se evropských mužů zdaleka nebojí. Všímám si tedy její přítelkyně a v duchu plánuju, jak bych se s ní mohl seznámit a popřípadě se víc dozvědět.

Ale rozdíl mezi evropskými a americkými muži vidíte? Tady člověk cítí více sexu. Ale za těch pár dnů to ještě nemohu říct. Spíše kolegyně, ta třeba už ví. Ale viděla jsem spoustu atraktivních mužů. Podle mých omezených zkušeností jsou evropští muži daleko více otevřenější, přístupnější, mají větší fantazii. Takoví barevnější. A možná, že jsou méně chránění: nebudují si kolem sebe takovou zeď. A to je pro ženy neodolatelné.

Dodnes se neví, proč jste si v roce 1965 nechala ostříhat vlasy. V Hollywoodu z toho byl doslova poprask. Salvador Dalí tenkrát dokonce prohlásil, že jste spáchala symbolickou sebevraždu. Není v tom nic záhadného , prostě jsem chtěla mít krátké vlasy. Salvador se vyjadřoval velice přehnaně. Já jsem viděla film Svatební svědek – při něm jsem měla dlouhé vlasy – a tehdy jsem si řekla, že se dám ostříhat. Strašně se mi to líbilo, a tak jsem krátké vlasy nosila roky. Tvrdilo se, že jsem si je ostříhala ze smutku, ale není to pravda. Nic z toho, co se o tom povídá, není pravda.

Mia se na mě usměje a v mých představách – čert ví proč – neodbytně dotírá scéna, kdy se od ďábla těhotná Rosemary nemůže ovládnout a hltavě polyká syrová kuřecí játra. Rekvizitáři Mie zkoušeli dát různé náhražky, ale nebylo to ono. Herečka nakonec pochopila, že to musí zkusit se skutečnými játry. Brrr. A ještě se mi vybavují svatební dary Salvadora Dalího, které jí dal při sňatku s Frankem Sinatrou: sova, kousky něčeho, čemu říkal měsíční kámen, pohlavní ústrojí žáby.

Vy si asi nerada povídáte s novináři?  Ptáte se proto, že nereaguji tak mile?

Zdálo se mi, že mě berete jako potenciálního nepřítele. Ne, to ne. Já jsem se během těch let, co dávám rozhovory, naučila být opatrná. Ale jsem ráda, že teď s vámi jsem a věřte mi, že vám odpovídám upřímně.

Setkávala jste se často se Salvadorem Dalím? Mnohokrát. Byl to dobrý přítel.

Nevadilo vám jeho neokázalé, provokativní chování? To jsem právě na něm milovala. Budete se divit, ale dal mi mnoho podnětů k tomu, jak žít.

Máte ráda evropské filmy? Moc ráda. Neviděla jsem jich tolik, ale ty, co jsem viděla, byly….

Čím jsou pro vás přitažlivé? Americké velkofilmy bývají zaměřené na akční momenty, kdežto evropské jsou zaměřené na něco daleko duševnějšího, niternějšího a tomu já dávám přednost.

Máte nějaké oblíbené evropské herce? Mám ráda všechny herce, kteří se nějak odhalují, a mám oblíbené jak evropské, tak americké. Třeba Marilyn Streepová je jedna z mých nejoblíbenějších. Má velice vnitřně bohatý život, což je na jejích rolích vidět.

V Evropě se teď vede spor, zda se bránit invazi amerických filmů nějakým státním zásahem. Co vy na to? Je pravda, že se dnes vyrábí hodně filmů pro puberťáky a dospívající mládež a že jen málo z nich dokáže upoutat pozornost normálně myslícího dospělého člověka. Ty, které to dokážou, chápou, o čem film má být.

Doufám, že evropské filmy se tím necítí ohrožené?  Cítí a část filmařů vyžaduje určité korektivy. Mně se nelíbí nic, co omezuje svobodu. Svoboda v umění je naprosto podstatná, tak jako svoboda v politickém a veřejném životě. Film je dnes především byznys.  Ale je to i umění. A kdo rozhoduje, co může či nemůže být. To byste potom musel omezovat i které knihy tady mohou být k dispozici. To je velice nebezpečné. Vy si to nemyslíte?

Myslím. Teď si uvědomuji, že už nevím, co jsem myslel tím myslím. A vůbec je mi divné, že odpovídám já. Pro jistotu vytahuji univerzální otázku: na první pohled vypadá inteligentně a tázaní se domnívají, že musí i inteligentně odpovědět.

V Americe vzniká hodně sekt, celý svět hovoří o možném konci světa a že by se mělo něco změnit . Taky to tak prožíváte? O tomhle jsem ani vteřinu nepřemýšlela. Na to jsem opravdu nepomyslela. Asi bychom si měli udělat velký večírek a tam to probrat. (Smích) Já mám všechny ty normální obavy, které člověk může mít o lidskou rasu vůbec, ale nijak si to nespojuji s koncem tisíciletí.

Takže jste šťastná žena? Ano, myslím, že ano. A myslíte si, že i vaše děti jsou spokojené? Ano.

Takže vám děkuji za rozhovor. Děkuji.

Doufám, že jste spokojený? Ale řekněte mi, je to pro vás těžké, takhle u vás pracovat? Stojíme, podáváme si ruce a já netuším, kam svou otázkou míří. Pro jistotu ještě jednou poděkuji. Vybavuje se mi neurotický Woody Allen, který ve svých filmech tak zasvěceně hovoří o svých problémech ke svým psychoanalytikům. Proč o tom asi neustále točí? 

Mia Farrowová mi stále tiskne ruku a s odzrojujícím upřímným pohledem další otázkou vyžaduje odpověď: Daří se vám ve vaší práci? Já se tím živím, ale profesí jsem scenárista. Což mě neživí. Scenárista?.. To je velké štěstí. Jen neztrácejte odvahu a srdce, protože se vám jenom zdá, že lidem to je jedno, víte, o tom, o čem jste mluvil, ale věřte, lidem to jedno vůbec není. Hodně lidem na tom záleží a čekají na inteligentní filmy. Dávejte si na sebe pozor a hodně štěstí.

Možná by mě adoptovala, naskočilo mi, ale náš rozhovor naštěstí skončil. Ale pak mi došlo, že teprve teď by měl začít, aby vypadal, jak vypadat měl. Bylo mi jasné, že jsem zklamal. Napadlo mě, že si s Miou zkusím promluvit ještě na filmovém festivalu v Karlových Varech. Ale žádná chvíle mi nepřišla vhodná. Zato jsem se spřátelil s její přítelkyní Annou. Na recepci v kasinu. Taky nehrála. Naznačila mi, že její soužití s adoptovanými dětmi je poněkud rozdílné od toho, co musí říkat novinářům. Mia má své mouchy, ale jinak je prý fajn. Využil jsem příležitosti zeptal se na Woodyho Allena. Řekla: „Je to skvělý filmař, ale jako člověk mi nesedí.“ O slavné herečce jsem se ještě dozvěděl: „Mám velkou knihovnu a myslím, že i dobrý literární vkus, a protože jako matka už pětadvacet let sbírám lego z koberce, věřím, že i vkus svých dětí jsem hodně ovlivnila, od filmu až po hudbu.“ Na otázku, jak se dívá na násilí ve filmu, mým kolegům prozradila: „Neuráží mě tolik jako jiné. Film PULP FICTION se mi líbil, i když byl plný násilí. Ale je pravda, že dětem nedovoluji se na podobné věci dívat. Ani na můj film ROSEMARY ČEKÁ DĚŤÁTKO.

„ Na tiskové konferenci mimo jiné prohlásila: „ Doufám, že dnes muži více chápou, co je to být ženou. Já po tomto rozhovoru nikoliv. Ale možná zajdu k psychiatrovi.

Category: 1995 / 09

Mám pro tebe zprávu do osumnáctky,“ ohlašuje reportérka redaktorce zpravodajské směny. „Do dvanáctky to nejde?“ nezvedá ani oči od počítače. „To nestihnu, teprve se to předtáčí.“ Napětí i pracovní vypětí vrcholí. Blíží se zpravodajství ve dvanáct, dvě redaktorky, propojené zkušenostmi i počítačem, procházejí nabídku agentur ČTK, Reuter, DPA… „Co ten Jelcin s Kohlem v 11.04? Je volnej?“ „Toho dělá kolega.“ „Koukni se ještě jednou do Četky, teď něco přišlo.“
Pětkrát denně nabízí svým posluchačům Radiožurnál rozsáhlejší zpravodajství složené jednak z příspěvků vlastních redaktorů a krajských zpravodajů, jednak z agenturních zpráv. Zpravodajská směna je ztracuje, seřadí, opatří titulky a pět minut před vysíláním předá hlasatelům. „Můžeme tam dát toho Šťávu? Není tam nějaký včera, dnes, zítra?“ „Ne, poslechla jsem si to.“ „
Takže první půjde Jelcin, druhá Jugoslávie, třetí Kašmír…“ Redaktorky ještě zkontrolují strany, na každé z nich je jedna zpráva. Je za pět minut dvanáct hodin, u dveří už jsou připravené hlasatelky, netrpělivě pozorují ručičky nástěnných hodin. „Desátá bude ekologie. Dobrý.“ Hlasatelky převezmou papíry a pásky a pospíchají do studia. Za okamžik se ozve časové znamení a éterem se ponesou první tóny znělky…
NA VLNÁCH ČASU. Na počátku všeho byla Radioslava. Ne, takto poeticky se nejmenovala žádná dívka, jakási „rozhlasová Eva“, ale akciová společnost, která vznikla na přelomu let 1922 a 1923. Už svým ná- zvem dala najevo, že se chce zabývat novým vynálezem, který umí přenášet zvuk, slova, hudbu – jedním slovem rádiem. Nadšení a údivu bylo dost, ale přece něco občany na novém, fantastickém vynálezu skutečně mrzelo. Byl to tak cize znějící název – „rádio“. Trvalo plný rok, než redaktor Richard Durdil tento problém vyřešil a přišel s návrhem na české označení. Protože rádiové zařízení může zprávy nebo hudbu rozhlašovat všem, navrhl jméno „rozhlas“, které se takřka bleskově ujalo. Teď už si jej Češi mohli bez skrupulí zamilovat.
PIONÝŘI U MIKROFONU. Dneska už by snad nikdo neuvěřil, v jakých polních podmínkách rozhlas vůbec začínal. Poprvé se vysílalo z plátěného stanu, rozbitého vedle kbelské radiostanice, do obyčejného telefonního mikrofonu. O celé bláznivé dobrodružství se zasloužil hlavně ing. Eduard Svoboda, redaktor Miloš Čtrnáctý a už zmiňovaná akciová společnost Radioslava. „Všechno se dělalo skoro samo a chudičce, a také to proto tak chudičce dopadalo,“ vzpomínala národní umělkyně Růžena Nasková, která rovněž stála u kolébky novorozeněte Rozhlásku. „Před mikrofonem jsem poprvé stanula v Kbelích. Přednášela jsem Klášterského a Jílkův melodram Balada o duši Jana Nerudy. I klavírní průvodkyní jsem si musela sama přivést.“
S VLNAMI SLAVNÝCH. Zpočátku obšťastňoval rozhlas své věrné jen hodinu denně, a to především hudbou. Mluvené slovo, recitace, četba pohádek a dramatická tvorba si teprve hledaly své místo. Když byla v lednu 1925 otevřena vysílací stanice ve Starých Strašnicích a rozhlasoví nadšenci zjistili, že kvalita vysílání je velmi dobrá, odvážili se zpestřit program operními přenosy přímo z jeviště Národního divadla. Miloš Čtrnáctý o tom později řekl: „Když jsem 12. února ze sluchátek v naší kanceláři v budově bývalé Poštovní nákupny tehdejšího Radiopal áce na Vinohradech zaslechl první tóny předehry jasně a čistě, byl jsem hluboce vzrušen. Měl jsem radost, jaké překvapení jsem připravili svým věrným posluchačům.“
NEVIDITELNÉ DIVADLO. „Od prvního přistoupení k mikrofonu jsem měl jenom jedinou snahu, aby ti všichni, kteří nás poslouchají, přijali od nás chvíli vkusné zábavy a rozptlýlení,“ řekl o svém rozhlasovém působení první milovník českého prvorepublikového filmu Oldřich Nový. Jaké vůbec je neviditelné herectví? V divadle zní potlesk, padá opona. Divák představitele všech rolí vidí v kostýmech, kulisách a reflektorech scény. Ale co když herec vstoupí do soukromí posluchače? Do jeho bytu? Ten může zavřít oči, uvelebit se v houpacím křesle, zhasnout lampu a zapnout rádio. Může být dobrá rozhlasová hra náhražkou divadla? V jistém slova smyslu ano, ovšem umělecký zážitek je nepochybně zcela jiný. Pro lačného posluchače s bujnou fantazií může být dokonce i větší, protože všechnu pozornost soustředí na hercovo slovo, zvuk a nerozptylují ho zrakové vjemy. Může si sám v mysli rozehrát dramatickou zuřivost davu, ušlapávajícího doktora Galéna, krásu Mahuleny či pohádkově mystickou krajinu Snu noci svatojánské.
Jak se rodí literární či dramatický pořad? Ptám se Jiřího Hubičky, hlavního dramaturga Českého rozhlasu: „U nejnáročnějšího tvaru, kterým je rozhlasová hra, může příprava od vzniku textu po konečnou realizaci trvat několik týdnů i rok. Máme svoje zavedené autory, ale chceme uvádět i premiéry, tak vypisujeme soutěže, hledáme nové talenty. Snazší je to u literárních pořadů – monologické či dramatizované četby. Ovšem ani kniha se nečte, tak jak leží, ale vyžaduje určité úpravy.“ Podle starých programových záznamů víme, že se v roce 1924 vysílalo pět dramatick ých večerů z domácí a světové klasiky, a v následujícím roce už 25 upravených divadelních her. Do éteru promlouvala k stovkám anonymních uší řada významných osobností českého kulturn ího života, od Karla Čapka po Vlastu Buriana. Tak tomu bylo i později, a nejvýrazněji snad v šedesátých letech. Snad každý, kdo v české kultuře něco znamenal, začínal v rádiu – Zdeněk Svěrák, Arnošt Lustig, Ludvík Aškenázy a nebo Ota Pavel. „V duchu vzdávám znovu a znovu úctu těm, kteří umějí do rozhlasu mluvit, a je to velké umění,“ napsal v roce 1963 spisovatel František Hrubín, který sám psal svou nejslavnější hru Srpnová neděle pro rozhlas. „Naposled jsem se o tom přesvědčil, když můj přítel Luděk Munzar recitoval Romanci pro křídlovku. Dal těm veršům nový rozměr, a především je výborně vyložil.“
BOJ O ROZHLAS. Druhá polovina 30. let, která byla ve znamení ohrožení fašistickým Německem, a léta okupace vedly ke zvýšenému zájmu o rozhlasové zpravodajství, politické koment áře a publicistiku. Proslulým se stal například jinotajný komentář reportéra Františka Kocourka k přehlídce wehrmachtu na Václavském náměstí v roce 1939 „Nad Prahou se stahují černá mračna…“ Na sklonku druhé větové války začíná rozhlas psát jednu z nejvýznamnějších kapitol své historie – 5. května 1945 zahajuje vysílání na revoluční vlně 415 m, ve 12.33 volá rozhlas o pomoc, což se stalo signálem k vypuknutí Pražského povstání o boj rozhlas byl jeho nejdramatičtěj- ším momentem: „V čas Prahy těsně před zánikem pojednou hudby padla v nás a hudbu pila česká půda.“ (Vladimír Holan) Málokdo ví, že stejně jako televize má své Křišťálové srdce a f ilm své Karlovy Vary či Golem Praha, má i rozhlas svůj festival pořádaný od nepaměti. Je jím Prix Bohemia rádio, pořádaný v Poděbradech. „Rozhlasová reportáž, hudební pořad, zábavný pořad, rozhlasová reklama… Všechny kategorie, ve kterých se na festivalu soutěží, patří k základním žánrovým prvkům vysílání rozhlasu vůbec,“ říká mgr. Vlastimil Ježek, PRIX BOHEMIA generální ředitel Českého rozhlasu. „Program rozložený do čtyř dnů, 2.-5.- října, je od rána do večera nabitý,“ dodává Mgr. Václav Šmerák, ředitel společnosti Intei media, agentury s výhradním zastoupením pro reklamní vysílání v Českém rozhlase. „V porotě například pro zábavný pořad jsou tak významné osobnosti jako je Jiřina Jirásková či Vlastimil Brodský.“
VE VLNÁCH STUDIA. „Tak já počkám chvíli na telefonu. Pojedem na záznam, jenom zkontroluju odposlech, „ nasazuje si reportér Radiožurnálu Aleš Heřmánek mohutná sluchátka na uši, ruku připravenou na magnetofonu. Právě se předtáčí rozhovor s tiskovým mluvčím ministerstva vnitra, který půjde do vysílání v odpoledním zpravodajství. „Zkuste na mě promluvit. Tak… Pojedeme!“ Trvá to jenom pár minut. Pak se magnetofon zastaví. Jenže tím příprava materi álu nekončí. Redaktor jej může ještě sestříhat, vygumovat případná přeřeknutí či zámlky. „Někteří používají digitální čištění, ale já se tomu spíš vyhýbám, pokud zvuk není opravdu špatný,“ říká redaktor Heřmánek. „Jde přece hlavně o to, co člověk říká a ne, jak to říká.“
REPORTÉR U MIKROFONU. Oproti televizi má reportér rozhlasu výhodu v tom, že je sám. Nemusí s sebou tahat štáb, kameramana, není omezen obrazem a může věci ztvárňovat. Musí být rychlý, když se někde něco přihodí, musí tam být první, aby mohl živě a aktuálně vstoupit do vysílání. „Naposledy jsem dělal třeba stávku železničářů,“ říká Aleš Heřmánek, „to bylo atraktivní a vzrušující, zvláště ten poslední den, kdy jsem pendloval mezi odboráři a ministerstvem dopravy. Bylo to celkem dramatické stát v davu novinářů dvě hodiny, všichni se mačkali. Musel jsem být vepředu, protože přenáším i zvuk. Pak jsem živě vysílal do ,osumnáctky“ , což je naše hlavní zpravodajská relace, a mluvit do eurotelu ,naživo“ v té mačkanici, bylo taky dobrodru žství. Ale konec stávky jsme měli jako první.“ Jaká jsou kritéria kvality materiálu? „Samozřejmě hlavně zvuk, i když i tady jsou určité mantinely. Záleží na atraktivnosti materiálu a jeho aktuálnosti. Televize má tu výhodu, že v případě nekvalitn ího zvuku může dát titulky, tady se to těžko dělá.“
ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ. Nestandardní práce je i stálé zpravodajství v zahraničí. Radiožurnál má takov ých pracovníků pět – ve Spojených státech, Rusku, Německu, Velké Británii a Polsku. Jiří Kalousek je jedním z nich a působí v sousedním Německu: „Práce zahraničního zpravodaje je hezká a zajímavá, ale nijak snadná. Rozhlas je obrovsk á mašina, jakmile se něco děje, okamžitě musím telefonovat zprávu, případně jiný příspěvek, měsíčně osmdesátkrát, někdy i stokrát. Snažím se ale také stejně jako moji kolegové, přibližovat i život země na větším prostoru, například v zápisníku zahraničních zpravodajů.“ Co vaše rodina? „Žijí se mnou v Německu, děti chodí do německé školy, což je výhoda, že se zdokonalí v jazyce. Ovšem manželka si mě moc neužije, protože jsem pořád v terénu.“ V čem je Německo atypické oproti jiným zemím? „Tak především v tom, že nemá takové centrum všeho dění, jako je třeba Londýn v Británii nebo Paříž ve Francii. Hodně času trávím za volantem přejížděním z jednoho místa do druhého. Najezdíme i 40 000 kilometrů ročně. Někdy se něco děje ve Frankfurtu, jindy v Mnichově. Není to jen Bonn.
PO VLNÁCH STANIC. Český rozhlas tvoří tři celoplošné stanice. „Když se něco děje s Českou filharmonií, tak zpráva o tom bude na Radiožurnálu, komentář na Praze, ale hodinová beseda na Vltavě,“ říká programový ředitel Českého rozhlasu PhDr. Josef Havel. RADIOŽURNÁL je stanicí s hlavním zaměřením na zpravodajství a aktuální publicistiku a zárove ň plní úlohu zpravodajské redakce, která připravuje hlavní zpravodajské relace pro všechny ostatní stanice. „Dříve měla hvězda hlavně bavit lidi, hrát hudbu a mluvené slovo bylo spíš na škodu. Asi od poloviny roku 1993 se však hudba začala tvrdě vytlačovat, z 65 % se omezilo na 45 % vysílacího času. Nakonec se z ní paradoxně stala zpravodajská stanice,“ říká šéfredaktor Radiožurnálu Alexandr Pícha. Tahle stanice měla v historii snad nejv íc názvů, protože kdysi to byla Praha 2, pak Hvězda, pak Československo, zase Hvězda, opět Československo a teď Radio žurnál, čímž navazuje na historický název z pr vní republiky. „Mělo by to být ideální zpravodajské rádio,“ vypráví šéfredaktor. „Vysíláme nonstop na velmi krátkých vlnách po celé republice a máme systém RDS.
Autorádia s tímto systémem automaticky přelaďují po celé republice. Pak ještě vysíláme na dlouhých vlnách, po kterých jsme slyšitelní v celé Evropě, dokonce v příhodných klimatických podmínkách i na Islandu a v Brit ánii. Náš zpravodaj Karel Kyncl má vyhlídnuté parkoviště nedaleko Hyde parku v Londýně, kde může poslouchat Radiožurnál.“ Máte svůj oblíbený rozhlasový pořad? „Vždycky jsem si přál mít takový pořad, abych nemusel celý den poslouchat rádio, ale mohl přijít večer domů a poslechnout si všechno v kostce. To se mi podařilo zavést od začátku roku – jmenuje se ,Stalo se dnes“, je od 22. Hodiny, což je čas, kdy většina stanic prostě sází písničky, ale mně se právě líbí, že si Český rozhlas může dovolit i v takovém čase udělat zpravodajský pořad, do kterého mohou telefonovat i zahraniční zpravodajové. I když je to pro rádio plonková doba, protože lidí sledují spíš televizi.“ PRAHA je takříkajíc univerzální stanicí, protože koncipuje své programy v časových úsecích, které jsou věnované od těch nejmenších až po ty nejstarší. Jejím handicapem je ovšem střední vysílací vlna, která není tak kvalitní jako velmi krátká. „Takovým motem druhého programu Česk ého rozhlasu by mělo být – hledání světa, ve kterém chceme žít nebo hledání pohody a klidu, „ říká programový ředitel Českého rozhlasu PhDr. Josef Havel. „Na této stanicí chceme prezentovat svět pod zpravodajským povrchem. Zaměřujeme se na komentáře a rozbory, dáváme prostor k vyjádření názorů významným lidem z různých oblastí, z kultury, politiky, ekonomie a podobně. Snažíme se také pouštět hlavně českou muziku, ale bohužel to víc než z poloviny nejde, protože ono těch dobrých českých písniček zase tolik není.“
VLTAVA je stanicí, ke které se hodí atributy kulturn í a intelektuální. Její celoplošné vysílání je orientováno snahou zprostředkovat co nejširší paletu uměleckých děl všech tvarů a žánrů. „Měla by reflektovat všechny důležité kulturní události,“ vysvětluje PhDr. Josef Havel. Ze 70 % je v programu zastoupena hudba, a to všech žánrů – vážná, jazz, šanson, folklór nebo operety. Vltava je stanicí evropského typu. Přenáší koncerty, které nabízí EBU, což je mezinárodní unie všech rádií, a sama do této sítě koncerty z Prahy nab ízí. „Všechny civilizované země, které o sebe trochu dbají, mají stanici podobnou Vltavě, například Velká Británie BBC 3,“ vysvětluje šéfredaktor stanice Vltava Oldřich Knitl. Doménou slovesné části programu je původní dramatická tvorba. Literární redakce nabízí posluchačům v různých rozhlasových tvarech romány, povídky, poezii, eseje. „V současné době chystáme radiální reorganizaci našeho vysílání. Jejím cílem je předev ším zpřehlednění denního i týdenního programu stanice. Tím chceme vyjít vstříc na posluchačům,“ říká pan šéfredaktor. „Ovšem ambici óznějším cílem je snaha dynamičtěji reagovat na okolní svět v oblasti, která nás zajímá, a to v kultuře v širokém slova smyslu, od umění o kulturu politiky.“ Kromě těchto tř í programů Český rozhlas ochraňuje pod svými křídly čtvrtou celoplošnou síť v podobě osmi region álních studií, i které vysílají pro danou oblast – Regina Praha, Ústí nad Labem, Hradec Králové, Plzeň, České Budějovice, Ostrava, Olomouc, Brno.
VLNY JSOU ŽIVÉ. Co nejraději posloucháte, ptám se programového ředitele Havla: „Nerad bych některé stanici ublížil, protože těch pěkných programů je víc. Určitě na stanici Praha je to Tobogán v sobotu dopoledne, co se týče Radio- žurnálu – vždycky si poslechnu hodinový Zápisník zahraničních zpravodajů, který má jednak tradici a jednak je dělán perfektn ě, a abych nenechal Vltavu na holičkách – tam mám oblíbené přímé přenosy koncertů, občas si je večer místo televize velmi rád poslechnu.“ Myslíte, že je rozhlas stále perspektivním a živým médiem? „Doba ukazuje, že určitě ano. Pokud by měl nastat nějaký soumrak rádií, tak už by dávno nastal. Velmi důležitý čas pro rozhlas je ráno, tam se nejvíc nachytávají posluchači. Člověk, když ráno vstane, vstupuje do dne tak trochu jako suchá houba, potřebuje informace, naladit, malinko se vytónovat. Podle průzkumů náš Radiožurnál například ráno poslouchá víc lidí, než se dívá na Studio 6 v televizi. Já jsem televizi také zkoušel, ale když mám po ránu provádět všechny ty úkony – od hygieny po snídani, je daleko příjemnější poslouchat rozhlas, než stát u televize a čistit si zuby. Nebo si těžko dokážu představit, že by se řidiči při jízdě dívali na televizi. Stejně tak, když se člověk vrátí z práce a ví, že se něco dělo, zase mu to řekne první rádio, neboť televize má hlavní zpravodajství v půl osmé. Myslím, že renesanci prožije i takový klasický žánr, jako je rozhlasová hra nebo pohádka. Teď je sice válcuje televize, ale věřím, že určitý staromilský regres nastane, že si lidi večer řeknou: ,Tak, nebudeme pouštět televizi, ale zapneme si raději rádio.“ Jsem upřímně přesvědčený o tom, že rádio nemůže prohrát v souboji s jinými masmédii.

Category: 1995 / 09

Členové komanda se vylodili na jachtu, přidrželi McTaggartovi ruce, mlátili ho obušky a odtáhli ho do člunu. Zmlátili ho až ke ztrátě vědomí. Obušky dostal do hlavy, do ledvin, do páteře. Jedna z ran mu značně poškodila pravé oko. Za žádnou cenu se jachta Greenpeace nesměla dostat k atolu Mururoa, kde Francouzi plánovali další z řady „pokusných“ jaderných výbuchů. Během útoku Francouzi hodili filmovou kameru přes palubu a zabavili fotoaparát, takže se domnívali, že pravdu nikdo nikdy nezjistí. Neměli ani tušení, že existuje ještě jeden fotoaparát a film s usvědčujícími snímky. Jedné z žen v posádce Greenpeace se tento film podařilo propašovat mezi strážci ve své vagíně.Nakonec se články a snímky o přepadení Greenpeace a plavbách na Mururoa objevily nejméně ve dvaceti zemích světa. Celá otázka francouzských atmosférických pokusných výbuchů hluboce ovlivnila politické dění v jižním Tichomoří. Skupina odhodlaných jednotlivců poprvé v historii přinutila světovou velmoc změnit plány a zvolit podzemní pokusné výbuchy místo atmosférických. Tak v roce 1975 vše začalo.MURUROA PODRUHÉ. Ještě dramatičtější příběh zažil atol Mururoa o deset let později. Výbuch zastihl vlajkovou loď Greenpeace RAINBOW WARRIOR (Bojovník Duhy) v přístavu Auckland na Novém Zélandě. Ohromnou otevřenou dírou v boku lodi se hlučně řinula voda rychlostí šesti tun za vteřinu. 418tunový RAINBOW WARRIOR sebou mohutně škubnul nahoru a do strany. „Stál jsem na konci schodů vedoucích dolů k spodním kabinám, které se rychle naplňovaly vodou, a uviděl jsem Gotjeho, jak zoufale hledá svou přítelkyni,“ vzpomíná Hans Guyt.„Váhal jsem, jestli mám jít také dolů, protože tam byla i moje kabina. Najednou vybuchla druhá bomba, přímo pod našima nohama.“ Hans Guyt a Martin Gotje se naštěstí ještě dostali z lodi na molo. Fernando Pereira však byl během druhého výbuchu ve své kabině a neměl šanci. Rychlá záplava ho chytla v pasti… Novozélandská policie zahájila vyšet- řování tohoto prvního zaznamenaného teroristického útoku na Novém Zélandě. Brzy vyšly najevo fantastické okolnosti. Francouzské týdeníky VSB a l“Évenement uveřejnily články, ve kterých byli poprvé veřejně agenti francouzské tajné policie DGSE obviněni ze spáchání sabotáže na RAINBOW WARRIOR. V ten samý den nařídil francouzský prezident Francois Mitterrand oficiální vyšetřování celé aféry na vysoké politické úrovni. 17. září prohlásily francouzské noviny Le Monde, že již nemohou být pochybnosti o tom, že ministr obrany Charles Hernu a admirál Lacoste věděli o operaci agentů DGSE. Dokonce, že tato akce byla vykonána doslova pod jejich nařízením. Ministr obrany musel Lacosta propustit z funkce a poté sám podal demisi. Prezident Mitterrand byl okolnostmi donucen ji přijmout. Na čas vše vyznívalo tak, že možná i Mitterrand bude muset odstoupit. O rok později Mezinárodní atribuční tribunál nařídil Francii, aby zaplatila organizaci Greenpeace odškodné ve výší 8,16 miliónu USD. Bylo to vůbec poprvé, co svrchovaná vláda souhlasila se závaznou arbitráží mezi ní a soukromou nevládní organizací ve sporu, který se týkal činnosti vojenských sil.PRŮLOM. Uvědomění, že ovlivňovali světové dění natolik, aby se proti nim postavila světová velmoc prostřednictvím nejenom špionáže, ale i státního terorismu v pravém slova smyslu, ponechalo hlubokou stopu na členech Greenpeace, na jejich příznivcích po celém světě i na organizaci samotné. Zatímco v roce 1975 mělo Greenpeace necelých deset tisíc přispěvatelů, o patnáct let později to bylo téměř pět miliónů. Greenpeace se stalo jednou z nejlépe organizovaných, nejrazantn ějších a nejpůsobivějších ochranářských organizací na světě. Výčet jeho aktivit zasahuje téměř vše. Například v březnu 1989 vydává dvojdesku pod názvem GREENPEACE: BREAKTHROUGH (Průlom). Hrají na ní mimo jiné: Peter Gabriel, The Pretenders, Sade, Dire Straits, Eurythmics, Bryan Ferry, Simple Minds, Talking Heads, The Greatful Dead, Sting, Terence Trent D Arby a Bryan Adams. LONDÝN Jednou z evropských centrál Greenpeace, odkud startují světové expedice, je pobočka v Londýně. Je to reprezentativní budova v centru Londýna. Přesněji řečeno na pomyslné hranici mezi turistickým středem a City (podobně jako pražská pobočka v Mikovcově ulici, přímo nad parlamentem). Londýnská budova je z bílých neomítnutých tvárnic, které jednak navazují na tradici starého Londýna a jednak budí dojem přirozenosti a návratu k přírodě. Zaměstnanci Greenpeace jsou bezprostřední a veselí, žádn í teroristé. Zatímco z obrovského archívu vybíráme fotografie k této reportáži, na druhém konci místnosti exploduje výbuch veselí. Televize BBC připomíná ve zprávách poslední akci Greenpeace namířenou proti nukleárním výbuchům. Proběhla sice už v listopadu, ale stále se o ní diskutuje. „Stále se k tomu vracejí,“ říká tisková mluvčí Greenpeace communications Blair Paleseová. Teď je na obrazovce jeden z jejich kamarádů, hlasitě ho aspoň na dálku povzbuzují. „Ten jim to nandal,“ radují se. Prestiž a postavení Greenpeace v západní Evropě a v Čechách jsou nesrovnatelné. Zatímco u nás se přeme o to, jestli patří na seznam extremistických skupin, ve Velké Británii je ředitelem Greenpeace bývalý ministr zdravotnictví Peter Melchett.ÚSTŘEDÍ GREENGEACE. Dnes jsou v Greenpeace profesionálové shromažďující nejnovější poznatky na nejlepší světové úrovni. Špičkoví fotografové, publicisté, vědci i politici se spojili s bývalými dobrodruhy v jednu velmi silnou organizaci. Ačkoli se Greenpeace neangažuje v žádné politické straně a samo se neztotožňuje s žádnými politickými směry, jeho činnost, jakožto nátlakové skupiny usilující mimo jiné o vytvoření národních a mezinárodních zákonů vedoucích k účinné ochraně životního prostředí, se nutně politiky dotýká do značné míry. Ústředí Greenpeace má základnu v Amsterodamu a zaměstnance v Dánsku, Španělsku, Itálii, Spojených státech, Spolkové republice německo a jinde. Ústředí není ideologické centrum Greenpeace, ale pouze „pod jednou střechou“ sjednocuje a řídí rozmanitou činnost různých kampaní vedených mimo jiné na politické úrovni. Organizace Greenpeace se nyní účastní na více než 25 mezinárodních konvencích a jiných světových fórech zabývajících se regionálními nebo globálními problémy spojenými s ohrožením životního prostředí. Organizace má postavení „pozorovatele“ u většiny těchto konvencí, což jí umožňuje zúčastnit se otevřených jednání, rozdávat informační dokumenty účastníkům a oslovit jejich shromáždění při relevantních příležitostech. Greenpeace se například jako pozorovatel zúčastňuje schůzí Mezin árodní velrybářské komise (IWC) a Londýnské konvence o ukládání odpadů (LDC). Dlouhodobý politický nátlak na členy těchto politických shromáždění vedl k dosažení značných úspěchů. Na konci roku 1990 se například smluvní strany LDC rozhodly zastavit do roku 1995 ukládání chemických průmyslových odpadů do moří a oceánů světa. Jedním z největších úspěchů roku 1991 bylo podepsání Africké konvence o obchodu s odpady (takzvané Konvence Bamako), která zakazuje vývoz toxických odpadů do členských afrických států.GREENPEACE V ČECHÁCH. Greenpeace je zároveň patrně nejúspěšnější reklamní agenturou na světě. Ačkoli například v České republice je veškeré Greenpeace tvořeno čtyřmi trvale zaměstnanými lidmi, kteří mají víc než skrovné finanční prostředky získané dílem od tuzemských stoupenců a dílem od amsterodamské centrály, podle výsledků statistických průzkumů je třetí nejznámější dobročinnou organizací v Čechách. Zdánlivě ztřeštěné akce horolezců na betonových věžích jaderných elektráren náhle uvidíme v novém světle. Plánují je zkušení odborníci, vycházející z nejnovějších poznatků masové psychologie a jejich akce jsou naplánovány tak, aby nemohly ujít pozornosti masmédií. Prohlášení, že ekologické organizace neohrožují demokracii a nepatří tedy na seznam extremistických skupin, podepsaly téměř dvě stovky významných osobností kulturního a společenského života. Nutno podotknout, že v tomto případě šlo o ochranu svobody a demokracie vůbec. Z dalších českých politických osobností, které vyjádřily podporu Greenpeace, můžeme jmenovat: Martin Bursík, Petra Buzková, Radim Špaček, Čestmír Hofhanzl, bývalý předseda vlády Petr Pithart. „Od samého založení fandím Greepeace v oblastech stop jaderným pokusům, a tak dále. Ne vždy souhlasím s jejich akcemi, ale většinou ano a často se jich účastním,“ řekl nám na téma Greenpeace politik Pavel Seifer.„Neustále se objevují snahy obvinit organizace Greenpeace, že jsou sociální plánovači, kteří vymýšlejí, jak má v budoucnu vypadat lidská společnost. Prý pouze tvrdí, že nejsou politickou organizací, ale ve skutečnosti jim jde o destrukci demokratických hodnot,“ říká herec pražské Ypsilonky Petr Vacek, člen rady Greenpeace v České republice. „Objevuj í se snahy zdiskreditovat Greenpeace, proto že je nepříjemné a komplikuje život a snadné výdělky. Navíc neustále převažuje míra informací z druhé strany. V poslední době si myslím, že cokoliv, týkající se ekologie, vegetariánství, feminismu, je tady přijímáno s velkou nedůvěrou. Nikdo si nechce připustit, že žije nezdravě. Lidi u nás to všechno berou jako velké myšlenky a nikdo k nim nemá důvěru. V zahraničí je situace jiná. Na kampaních Greenpeace se angažují nejslavnější lidé z uměleckých vrstev formátu například Stinga.“MURUROA POTŘETÍ. Od druhé památné plavby k atolům, na kterých francouzský stát provádí jaderné pokusy, uplynulo dalších deset let. Zdá se, že historie se bude opakovat do třetice. Mezinárodní kampaň, která propukla v dosud nevídané intenzitě, dokumentuje vliv, který za uplynulé desetiletí Greenpeace ve světě získalo. Stále jasněji se ukazuje, že dnešním nadnárodním konsorciím může čelit opět pouze nadnárodní organizace. Ačkoli se hnutí změnilo z nekompromisního celosvětového ekopolicisty na umírněného vyjednavače, dokazuje, že v případě nutnosti stále umí sáhnout k razantnějším akcím. Ohlašovaný návrat McTaggarta zpět do akce to jen potvrzuje.

Category: 1995 / 09

NAPSALA JANA MICHALCOVÁDoma jsme to měli vždycky dobrý, akorát když jsme nevycházeli s penězma, protože naši jsou na podpoře, tak jsme šli něco vykrást. Nejdřív jsem kradla sama, když to naši zjistili, chodili jsme s tátou, ale mámě se to moc nelíbilo.“ Vypráví pohledná sedmnáctiletá Monika. Její dvě kamarádky se chichotají, asi se dobře baví. Sedíme ve společenské místnosti Výchovného ústavu pro dívky od 14-18 let v Kostomlatech pod Milešovkou.Tři děvčata mi celkem bez obalu povídají o svých prohřešcích, o tom, jak se sem dostala, jak odsud utíkají. „Co jsi třeba ukradla?  „Tak, všechno, když už jste v krámu, tak berete všechno.“ Přijíždím do Kostomlat tak akorát na svačinu. Jedna z vychovatelek mi otevírá zamřížované hlavní dveře.Je pondělí, obyčejný den. Nezletilé dívky, které se sem dostaly většinou pro své asociální chování (útěky z domova, fetování, prostituce, krádeže), jsou buď v učebnách, nebo uklízejí v prostorách bývalého zámku, který teď slouží jako ústav. „Do školy je musíme nutit, jsou většinou záškolačky, a kdyby nechodily do výuky, co by tu dělaly,“ říká Milena Mittervaldová, ředitelka ústavu. „Musí se připravit na život. Ne že se jen vyučí, ale musí si i zvyknout na určitý režim, pěstovat určitý režim, pěstovat určité vlastnosti, které dřív odmítaly.“ Přímo v ústavu je střední odborné učili ště pro děvčata, která vychodila osm tříd základní školy, a odborné učiliště pro dívky ze škol zvláštních nebo ty, co vyšly ze sedmičky. Mohou se stát pomocnými kuchařkami, zdravotnicemi, zahradnicemi nebo švadlenami. „V drtivé většině by jim aspoň takové vzdělání mělo k něčemu být, často si píší o výuční listy, „ říká paní ředitelka. Když se sem dostanou dívky, které buď opakovaně utíkají, takže jsou vyloučeny z učiliště, nebo propadají, nebo jsou takříkajíc přestárlé, že by do konce ústavního pobytu učiliště nestihly dokončit, vykonávají různé pomocné práce – uklízejí, pracují v kuchyni.MONIKA. „Jinde v děcáku než tady jsem nebyla. Jsem tu už přes rok, protože mě chytli u jediný krádeže,“zapaluje si Monika nabízenou cigaretu. „Až mě vodsud pustěj, vrátim se určitě domů, protože svou rodinu miluju a stejská se mi po nich. Když jsem byla na podzim na útěku, nemohla jsem domů, protože by mě sociálka hned našla. Bydlela jsem po kamarádech. Ale nakonec jsem to stejně nevydržela a šla za nima. Tak mě chytli a odvezli zpátky sem. Co budu dělat, až mi bude osmnáct, nevim. Na nějakym vzdělání mi nikdy nezáleželo. A je mi to jedno. Hlavně že budu volná.“ODMĚNA A TREST. Režim dne je celkem jednoduchý, ráno se vstane v šest, v sedm končí snídaně, pak škola nebo pomocné práce. Po obědě přijdou vychovatelé a odváději si svoje skupiny k odpoledním zájmovým zaměstnáním nebo na vycházky. „Snažím se přijímat vychovatele s vyhraněnými zájmy, protože pak dokáží děvčata k něčemu strhnout a ne je jen opatrovat,“ vypráví paní ředitelka. Ochotně mě i fofotografa Josefa provází celým areálem. Zastavuje se u malého obchůdku s velmi levnými šampóny, limonádami, chipsy a různými sladkostmi. „Když udělá dívka něco navíc, třeba se zúčastní sportovní soutěže, dostane za odměnu poukázku na 10 korun. Vlastně celý nápad s obchůdkem vznikl tak, že jsem se snažila zvýhodnit děvčata, co nemají kam odjet na víkend, slušně se chovají a jsou v bodování v jedničce. Místo dovolenky mohou dostat poukázku. Taky jim nikdo nic nedá a těch 80 korun, co mají měsíční kapesný, za to si všechny nakoupí akorát cigarety, co to dá.“ „Takže bodování, dovolenky a poukázky jsou systémem odměn. Ale co tresty? Co když některá uteče nebo něco provede?“ Snažím se zjistit, jestli se pořád ještě uplatňují „staré dobré“ praktiky jako stříhání dohola, ostudné hnědé mundúry a samotky. „ Trestů moc na výběr nemáme, třeba zákaz televize. Já osobně jsem se snažila vsadit víc na odměny, prosadila jsem zákaz mundúrů, které holky dost špatně nesly, a samotek. Stříhání dohola bylo ovšem zrušeno už dřív.“ÚTĚKY. Když holka z ústavu uteče, jsou za to potrestáni spíš vychovatelé, někdy finančně, ale hlavně mají nad takovou chovankou pak zvýšený dozor. Když ji přivezou zpátky do ústavu, ať už z Teplic nebo z Ostravy, měly by se jí náklady na cestu dát k úhradě. Ale prakticky to nejde. Něco jiného je, když třeba v amoku rozkope dveře. Podle předpisů může hradit škodu ve výši jednoho kapesného. Nejčastěji utečou chovanky o víkendech. Jsou puštěny domů na dovolenku a už se prostě nevrátí. „Teď mám po útěku,“ vykládá jedna z chovanek, „nejmíň dva měsíce nebudu nikam smět. Ale pak, až mě pustěj na víkend, zase uteču. Jednou se mi povedlo zmizet skoro na půl roku. To mi bylo patnáct.“ „A kam utíkáš?“ „Do Německa, tam mě jen tak nenajdou. „ Teď je na útěku z ústavu asi deset děvčat. Některé pár dní, některé pár týdnů, některé pár měsíců. „Často se stává, že utečou a objeví se až v osmnácti, když si přijdou pro občanku,“ vypráví zkušená vychovatelka paní Rumlová.BOHUNA. „Byla jsem do patnácti v pěstounský péči, tam se mi nelíbilo, tak jsem utekla. Mám asi šest sourozenců, ale znám jenom jednu ségru. Jednou za mnou přišel táta, popřát mi, ale žádný narozeniny jsem neměla. Sem mě odvezli z Dubí. Šlapala jsem. Nejdřív jsem ale šlapala měsíc v Chebu, kam mě unesli. Zkusila jsem dvakrát utéct, ale bylo tam hodně pasáků a chytli mě. Povedlo se mi to až napotřetí. Zmizela jsem do Prahy, kde jsem jela většinou na vlastní pěst.“ „Vydělala sis hodně peněz?“ „Jo, když to hodně jezdilo, měla jsem i 12 zákazníků denně. Mohla jsem jít kdykoli na večeři, dostala jsem hezký oblečení. Ostatní mi můj pasák spořil.“ „Co budeš dělat, až tě odsud pustěj?“ „Chtěla bych za svým klukem. Miluju ho, ale on mi to stejně nevěří, takže asi zase pudu na silnici.“CO TEĎ A CO POTOM. „Dívky, co jsou tady, jednoznačně preferují materiální hodnoty, přitom mají velice naivní představy. Přišla sem třeba jedna, co utekla a živila se prostitucí. Jediný, co mi na to byla schopná říct, bylo – Víte, on mi pasák koupil kozačky, takový ty s třásněma, co jsem si vždycky přála. – Zcela bezelstně věří, že to, co vydělají, jim pasák spoří,“ říká Jindřich Hořejší, psycholog ústavu. „Taky dívky často nenávidí své rodiče a viní je z toho, že se sem dostaly. Ale ono to není tak jednoduché. Pravdou ovšem je, že rodina je zodpovědná za chování svých dětí teď i v budoucnu.“ Nikdo z ústavu si netroufne odhadnout, kolik děvčat se v reálném životě „uchytí“. Záleží to na mnoha okolnostech – jestli najdou práci, jestli je vůbec budou hledat, jak se vdají, jestli vůbec mají kam jít. Zpětná vazba není v podstatě žádná, protože už neexistuje taková síť sociálních úřadů, práce není povinná a málokterá dívka na dotazy místního psychologa vůbec odpoví. Pracovníci ústavu se tedy snaží aspoň těm, co nemají žádné trvalé bydliště a jsou aspoň trochu spolehlivé, už v době ústavního pobytu sehnat práci. Zrovna nedávno se podařilo dvě děvčata umístit na inzerát v horské chatě na Šumavě.MAJKA .„Nejdřív jsem byla v Hodkovičkách za krádeže aut, tam odtud jsem utekla. Pak mě přivezli sem. Ale odsud jsem taky utekla, asi na měsíc a půl. Poprvé za svým klukem, ale mezitím ho zavřeli, takže podruhý jenom tak. Naši jsou rozvedený, ale stýkám se s oběma. S mámou si perfektně rozumíme, akorát že trochu pije, asi jako teď já.“ „Mám na dvoře auto, myslíš, že bys byla schopná ho ukrást?“ „V pohodě. Jenom neumím řídit.“ „Co budeš dělat v osmnácti?“ „Nevim, učim se kuchařkou, ale dělat to nebudu.“ Podle statistik vedených ústavem stoupla oproti loňskému roku prostituce o 30 %. Minimálně třetina dívek skončí na ulici či na silnici. „Tato tendence neustále stoupá. Myslím, že bude přibývat i feťaček a alkoholiček, „ říká paní ředitelka. „Když jsem přijde závislá holka a vykládá ostatním, jaký je fetování pěkný, tak se to rozjede. Myslím, že by právě feťáci a alkoholici měli být v jiných, zdravotnických ústavech a ne ve výchovných zařízeních.“ Při konzultacích s psychologem uvedlo 79 % nezletilých dívek, že příležitostně požívá alkohol,21 % pravidelně, 47 % užívá drogy a 99 % kouří.

Category: 1995 / 09

Jako mnoho obcí okresu Alt Camp byla Figuerola vyhlášená pěstováním skořápkových ořechů. Dodnes ji obklopují rozlehlé sady lísek, nicméně poslední dobou keře bez zásahu lidské ruky houstnou a několikaletá úroda oříšků trouchniví mezi bujícím plevelem. Proč? „Musíme začít ekonomickou stránkou věci,“ vysvětluje Jaume Clofent Vil“a, podsaditý červenolící, energií a zdravím překypující sadař, kterému by nikdo nehádal, že mu bylo osmašedesát nebo že ho před deseti měsíci zaskočila mrtvice s krvácením do mozku a musel se podrobit operaci.
U velkého stolu alespoň pro dvanáct lidí v obývacím pokoji, jaký bychom čekali spíše u příslušníka středních vrstev někde ve městě, si s chutí zapaluje černou ducadosku: „Oříšky prostě přestaly vynášet. Ano, bývaly tady hlavní plodinou. Teprve za nimi šlo obilí, mandle a vinná réva, dlouho nic a olivy. K Figuerole patří včetně lesů na tři tisíce hektarů zemědělské půdy a z toho na patnácti stech se pěstovaly lísky. O většinu půdy se dělilo pět šest lidí: Capell, Oliva, Mercader, Rendé, další Oliva. Na druhém a třetím místě za nimi jen drobní rolníci. Ještě dlouho po občanské válce, vlastně donedávna, bývalo zvykem, že jim ti velcí majitelé pronajímali půdu za určitý podíl úrody.
Říkalo se tomu perceria, pacht. Kdysi to bylo padesát na padesát procent, potom tři z pěti, tedy tři pytle pro pachtýře a dva pro majitele půdy, pak se poměr změnil na dva k jednomu, čtyři k jednomu a dokonce pět k jednomu. Dnes o cizí půdu nikdo nestojí, ani kdyby měl odvádět jen pětinu výnosů, a o sady se nikdo nestará. Výkupní ceny oříšků klesly tak hluboko, že je nikdo nesklízí ani pro sebe.“ Nechápavě hledím panu Clofentovi do očí. Nemohu se zbavit dojmu, že změny ve způsobu života na vesnici, ke kterým došlo v posledních desetiletích všude v Evropě, se nevyhnuly ani Katal ánsku. Zařízení obývacího pokoje tomu nakonec nasvědčuje. „Už v šedesátých a sedmdesátých letech se některé rodiny odstěhovaly. Obd ělávat půdu se jim nevyplácelo. Zůstali tady jen drobní sadaři, ale starali jsme se o to, co jsem měli propachtované, a dalo se z toho slušně žít. Tak tomu bylo až do roku 1986, kdy došlo k černobylské tragédii. Ceny lískových ořechů se tehdy na podzim vyšplhaly hodně vysoko, protože se nemohly dovézt oříšky z Turecka, prý byly zamořené. Dávali tehdy 225 peset za kilo, ale další rok už jenom sto, potom devadesát, sedmdesát a v roce 1990 jen šedesát. Kdo vsadil na to, že udrží cena z roku 1986, splakal nad výdělkem. Jak šly roky, lidé stárli. Děti se jim rozutekly, nechtěly žít v nejistotě. Odešly do továren, vyučily se, našly si práci v prů-myslovém polygonu ve Vallsu nebo Tarragoně, svého životního partnera, založily vlastní rodiny. Šly prostě za jist ým výdělkem, který jim oříšky nemohly dát. My starší, pokud jsme na to stačili, jsme se plahočili sami. Když mi bylo pěta šedesát, šel jsem za majitelem, od kterého jsem měl propachtovanou půdu, a řekl jsem mu: Senyor propietari, tu půdu vám vracím. To potkalo i další majitele. Lidé si nechali jen ten vlastní kousíček, aby se zabavili. Berou důchod a nečekají, co vydají oříšky.“ Namítám, že snad zbytečně brzy zahodili flinty. Pěstitelé lískových ořechů ve Španělsku mají nárok na dotace od státu a Evropské unie ve výši 40 až 45 tisíc peset na hektar. Z výrazu pana Clofenta je vidět, že nevím, o čem mluvím. „Vyhlídka na slušné živobytí, až vstoupíme do EHS, se rozplynula. Španělský stát přistoupil na to, že přednostní právo zásobovat Evropu lískovými ořechy bude mít Turecko.
Ztratili jsem východní trhy a bereme mnohem lacinější oříšky z Turecka. Jak je to možné? Inu, Turecko je chudší země a produkuje laciněji. Můžeme sice nabídnout naše oříšky do ciziny, ale jenom za šedesát peset jako turecké. To ostatně potkalo nejen Špan ělsko, ale i Itálii a částečně Francii. A nejsou to jenom lískové ořechy, je to skořápkové ovoce vůbec. Třeba mandle: už několik let se k nám dovážejí z USA a naše nikdo nesklízí.“ Jaume Clofent má v očích smutek. Za roky sadaření přivykl sledu prací, které mají svůj řád a čas a rok co rok se opakují v pravidelném rytmu přírodního cyklu: než zažloutnou jehnědy, je zapotřebí provést průklest keřů, půdu kolem nich zkypřit a vyhnojit, potom přijde postřik, jednou dvakrát je třeba vysekat trávu, která roste, ať chcete nebo nechcete, potom půdu mezi keři zorat, uvláčet a uválcovat, aby byla čistá a pevná jako mlat, než začnou vypadávat oříšky, kone čně se začne sbírat, ale důležité je i uložení a sušení oříšků. Vzpomínal na to, jak kolem sv. Jana vyháněli kouřem ze sadů diabló, dlouhonosce lískového, aby jeho larvy nevyžraly oříšky. Jak potom přišly insekticidy, ale nákup savinu podstatně zvyšoval náklady na pěstování. Diabló vymizel, ale místo něho se objevila mšice krvavá vlnatka a muselo se stříkat znovu. Když nám pod keři v sadě „Na hradním“ začaly oříšky křupat pod nohama, nabíral je plnými hrstmi a ukazovat, které tam leží tři čtyři roky, které jsou loňské a které právě spadaly na zem. „Takhle po jednom, po dvou, po třech je ženské obouruč sbíraly do kapsy celkové zástěry,“ ukazuje a vybavuje si chvíli, kdy se dobře proschlá úroda přivezla do výkupny: „Odvážili vám 144 gramů oříšků, rozlouskali je a zvážili. Normálně to bývá šedesát až sedmdes át gram jader. Stačilo však, aby vám našli pět šest jader plesnivých, což je o pět šest gramů méně, a cena šla dolů.“ Shýbl se a sebral ze země několik velk ých zlatavě hnědých oříšků. Asi z třetiny se na nich pásl diabló. V očích starého sadaře, který si dovedl poradit s vlastním životem a dokonce v sobě objevil zvláštní schopnost hledat pomocí kyvadla skryté prameny vody, se zračila marnost.

Category: 1995 / 09

NAPSALY JANA MICHALCOVÁ

JANA PATKOVÁ

S jakými pocity vstupujete do klece? Zeptali jsme se Tondy, když hladil své šelmičky s laškovně vyceněnými zuby těsně před tím, než je vypustil do manéže. Odvážně a klidně vstoupil za nimi do klece, jako našinec vchází do lokálu. „To je vždycky stejný, vždycky mrazení v zádech. Nikdy není přesně jasné, co zvíře vyvede. To není strach, to se v člověku všechno napruží. Se strachem přichází panika a tu si drezér nesmí dovolit.“ Kolik máte jizev po těle? „Dostatečně, ale nemám je spočí- taný. Nejvíc mi ublížil medvěd.

To jsem dělal před dvaceti lety u cirkusu ošetřovatele a dostal jsem pohlavek. Asi po 14 dnech jsem se vzbudil v nemocnici. Medvědy považuju za nejnebezpečnější zvířata, protože jsou hodně senzibilní a těžko zvládnutelný.“ Co děláte, když na vás zvíře zaútočí? Utíkáte pryč? „Ale kdepak, hlavně se vždycky snažím, aby se to nestalo. Tyhle šelmy sekaj a skáčou, zaseknou se a nepustí. To se musíte z toho vytrhnout, ne utéct. Vždycky je to chyba člověka a ne zvířete, prostě jsem byl v daném okamžiku tam, kde jsem být neměl. Pokud je člověk schopnej chodit, tak normálně pokračuje v tréninku, to je profesionální hrdost. Když dojde k opravdovému útoku, ten už nepřežijete. Když jdou zabít, tak jdou opravdu zabít. Jeden můj přítel takhle zemřel pod bílým medvědem. Učil ho novej trik, měl taštičku na maso u pasu – já teda na maso ze zásady neučím, proto že je cítit, učím zvířata hladový, pak dostanou nažrat. Ten přítel si sáhl pro kousek masa, to mu upadlo na zem, ohnul se a ten medvěd tam byl v ten samej okamžik. Útok bílého medvěda vypadá sice nemotorně, ale stačil jeden úder, amputovali mu ruku a obě nohy, ale stejně nepřežil. Když už zvíře zaútočí, tak má buď hlad, nebo je něčím vzrušený, pak pud je pud, o tom už nepřemýšlej. Zvíře má samozřejmě mozek, ale jestli ho dokáže použít ve správný okamžik, tomu bych už moc nevěřil.“ Co se dělá se zvířetem, které už takto zaútočilo? „Pokud se najde odvážlivec, který k němu vleze, tak se normálně pokračuje v drezúře. My většinou v týhle profesi o takových věcech vůbec nemluvíme ani nepřemýšlíme, my víme, do čeho jdeme, s jakým rizikem si svoje peníze vyděláváme. Suše konstatujeme, že měl prostě smůlu, když se o něčem takovém dočteme v cirkusových časopisech. V Evropě se všichni známe, ono nás zas tolik není, ani ne padesát. Už těch lidí zemřelo dost.“ S těmito poznatky usedáme to hlediště právě v okamžiku, kdy tam vletí zvířata pana Trantiny – dva leopardi, jeden panter, americká puma a jaguár – i sám pan Trantina s manželkou.

PŘEDSTAVENÍ. „Na plac,“ práskne krotitel bičem a hrůzu budící šelmy si poslušně dřepnou na stoličky. Postaví se na zadní a roztomile panáčkují. Jen mladý a největší Nero je trošičku neposlušný a pomalejší. Program se rozjíždí a zvířata se zjevným pot ěšením skáčou ze stoličky na stoličku. U každé drezúry se vychází z toho, co dělají zvířata v přírodě. Nemůžete leoparda naučit stát na nose nebo na předních tlapách. Na zadních už ale ano, stejně jako skákat, protože to v přírodě dělá, když loví. Skoky jsou dlouhé skoro čtyři metry. Přechází po lávce, první puma, pak jaguár, opatrně našlapuje, rozkošnicky si lehá na prkno, krotitelka se s ním mazlí, pak přecházejí další, jaguár skáče přes rameno paní Trantinové. Náročnějších prvků je ušetřena pouze samice, proto že je březí a za dva měsíce bude mít mladé. Zvířata vypadají klidně, apaticky hledí do publika. Nero tančí valčík na Štrause, postaví se na zadní a už je odváděn domů, jaguár kočkuje s tyčí krotitelky, postaví se na zadní a chňapá po ní předníma packama, pak znovu na zem, jiné zvíře nahoru, na zadní, dolů,… Pak už mají všichni po práci (nebo po zábavě?) a odcházejí do svých domovů a klecí. Zábava nebo práce, pane Trantino? „Zvířata se na představení těšej. Jsou rádi, pro ně je to pořád hra, mají tam svou volnost – někam lezou, skáčou, válej se po zemi.“

CIRKUSOVÝ ŽIVOT. Celá rodina Trantinových je takzvaně cirkusová. Paní Zlata Trantinová u cikusu vyrůstala, ale pan Trantina si musel „přijetí“ tvrdě odpracovat a trvalo mu to třináct let. V téhle branži se lidé dělí na světské a chrapouny, „světští“ jsou ti, co se u cirkusů a kolotočů narodili. Co vlastně život u cirkusu obnáší? Tři čtvrtě roku na kolenech! „Mně to nevadí,“ říká paní Zlata, „my máme vůz zařízený jako malou garsonku, člověk je na to zvyklej.“ Co jste dělala, než jste poznala svého manžela? „Od patnácti let jsem jezdila na slonech, cvičily jsme s pěti děvčaty akrobacii. Když jsme se s Tondou vzali, koupili jsme si tuhle drezúru.“ Jak se vám pracuje s manželem? Je horší než šelmy? Já to nerozlišuju. Co byste dělala, kdybyste o tuhle práci přišla? „Nevím, já nic jiného neumím.“ Trantinovi mají tři děti a jen v případě nejmladšího padlo jablko daleko od stromu – baví ho počítače. Nejstarší syn dělá trapes, což je visutá hrazda, a na chleba si vydělává ve Finsku. Editu zatím otec moc do světa s cirkusem pouštět nechce, protože jí je „teprve“ dvacet let. Zabývá se akrobatickým tancem a vzdušným baletem, ovšem tady v Safari parku v Gänserndorfu u Vídně (kde rodina tráví už osmou sezónu) předvádí užaslému obecenstvu hady. Proč tu předvádíte hady, když jste vlastně artistka? „Předloni jsem byla u cirkusu, měla jsem nějaký neshody, pak jsem dostala nabídku dělat tady. Ale s hady jsem dělala už dřív,zkoušela jsem orientální tance. Tady je to dobrý, že to je na místě, člověk se nestresuje přejížděním.“

Co plánujete do budoucnosti? „Zatím se mi tady líbí, nikam nespěchám. Časem se vdám, budu mít děti. Asi si vezmu někoho od svého řemesla, nedokážu si představit, že bych měla žít bez cirkusu, zvířat, téhle práce… Já jsem v tom vyrostla a tenhle svět se mi moc líbí. Nikdy jsem nechodila do normální práce.“ Čím mohou být hadi nebezpeční? „Před každým představením se musí vyndat z terária, aby byli trochu podchlazen ý, jinak je tu možnost, že začnou škrtit nebo budou agresivní. Podchlazený jsou mírnější a když cítí jen teplotu těla, tak jsou klidní. Když hadi uštknou, tak se nesm í trhnout, aby v člověku nezůstaly zuby, protože ty pak kolujou v krvi a mohly by se dostat do srdce.“ Už se vám stalo, že vás začal škrtit? „No, stalo. Většinou to poznám na noze, že se začne ovinovat, kdyby začal i na ruce, tak už se musí rychle sundat, protože pak už bych ho sama nesundala, musel by mi někdo pomoct. Nejnebezpečnější je, když dává hlavičku nahoru, kroutí s ní. Může to být špatnou náladou, nebo je hladovej, něco mu nesedí.“ Nesníte o tom, že byste s cirkusem objela svět? „Už jsem byla u mnoha cirkusů, jako malá s rodiči, pak i sama. Já, když budu chtít, tak můžu kdykoli jet.“ Jaký máte vztah k šelmám vašich rodičů? „Jednou se stalo, že jsem měli angažmá ve Francii a máma byla na operaci, tak jsem jela já s tátou, pomáhala je vypouštět. Ale že bych zrovna mezi ně musela, to ne.“

KDO JE VŮDCE SMEČKY? „Já samozřejmě. Když bych měl třeba lva a tři lvice, lev bude vůdcem smečky, ale v tom voze, v kterém je přepravujeme. Když vlezeme do manéže, tak už to není pravda, pak jsem šéf já.“ Okouníme u domovských klecí a fascinovaně pozorujeme černého statného Nera, jak se snad podesáté snaží přiblížit k samici. Tonda se směje, že to dělají i 60krát denně, březí jsou sto dní, mohou mít až 4 mláďata. Stejně tak se usmívá nad některými našimi otázkami. Jak staré zvíře se může cvičit? „Důležitý je dostat zvíře do puberty, u leoparda je to v 16 měsících, pak už to jde.“ Co byste dělal s malým tygrem? „Nejdřív bych si s ním tak dva až tři měsíce hrál, od 8-10 měsíců bych ho začal učit. Zvíře musí samo zjistit, že já mu nejsem nebezpečný, ale že jsem silnější.“ Které z vašich zvířat je nejdražší? „Zvíře samotný není moc drahý, ale hlavně je k nekoupení. Kupujou se v zoologické zahradě a smí to být zvířata narozený až třetí koleno v zajetí, jinak se s nimi nesmí pracovat. Jsou chráněný washigtonskou dohodou. Nelze přijet do Afriky a tam si koupit zvíře. Navíc ty ze zoologický jsou trochu zdegenerovaný, mají utlumený svoje pudy. Jako třeba přešlechtěný psi.My máme například pudla, který je totálně blbej, ale zato byl drahej.“

Je nějaké zvíře, které se nedá drezírovat, které je úplně hloupé? „Nezkoušel jsem třeba želvy. Myslím, že z každého se dá něco udělat. Musíte o nich vědět vše, od základů. Jak se roděj, jak se chovaj v přírodě, v jakým prostředí a jak se pohybujou, co žerou, jaký maj příznačný choroby, a pak už to chce jen strašnou trpělivost.“ Máte svůj speciální recept na výcvik? „Každý krotitel má svoje gesta a metody, jen hesla se používají stejný nebo obdobný česko-německý nebo německoanglický nebo česko-anglický, třeba sit, dawn.. Jsou zvířata, který jsou agresivní, před těmi se ustupuje, až je dostanete na to místo, kam potřebujete na to místo, kam potřebujete, ty hloupější se zase tlačej. To už musí trenér rozpoznat na základě svých zkušeností.“ Zvířata mají velkou spotřebu, jak je to s jejich výkaly? „Nedokážete si představit, to se jeden ujezdí.“ Je ještě něco, co bystě chtěl zkusit? „S mými zvířaty třeba slalom mezi nohama, jenomže na to se musí narodit zvíře, stoprocentně kontaktní, protože jinak jsou nohy pryč, vytrhaný svalstvo…“ Dělají některá zvířata náročnější kousky a ty méně kontaktní lehčí? „Samozřejmě, ale to divák nesmí poznat. Hlavně to musí jít lehkou rukou, žádný násilí. Používám sice bič, ale to je jen psychologická záležitost, prodloužen á ruka, aby drezúra měla šmrnc. Práskám do vzduchu. Lidé vidí šelmy jako krvelačná zvířata, což je nesmysl, protože jdou trhat jenom když jdou žrát. Ovšem lidi je tak chtěj vidět, tak se jim to divadlo musí zahrát. Ochrana zvířat je dneska tak silná, že si ani nikdo nemůže dovolit zvíře uhodit.“ Kolik je u nás krotitelů jako vy? „Tři, jeden u cirkusu King, teď pojede po Čechách, ňákej Bohouš Navrátil dělá se lvicema, pak je Novotnej, toho jsem ale nikdy dělat, ten se k branži dostal teprve před 3-4 lety.“ Leopardice se jmenuje Viny, flekatý leopard Flek, černý Blek – příznačná jména, černý jaguár je Nero a pumák Dan. Slyší na ně. Chceme se s nimi takto rozlou čit, ale oni věnují pozornost jenom svému vůdci – VŮDCI SMEČKY.

Category: 1995 / 09

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL RICHARD EMBLIN
Na nejvyšším bodě kolumbijsk ých And, 2900 metrů nad mořem, existuje skupina ďábelsky odvážných mladíků, kteří si říkají PROFESIONÁLOVÉ. Chlapci, z nichž někteří teprve ned ávno překročili deset let, denně riskuj í životy na dřevěných kárách s ložisky místo kol na nejnebezpečnější silnici v Kolumbii, zvané LA LÍNEA 5. Silnice La Línea 5 spojuje hlavní město Kolumbie – čtyřmiliónovou Bogotu – s úrodnými oblasti kávových plantáží na východě a přístavem Buenaventura na pobřeží Pacifiku.
Po nejtěžším, padesátikilometrovém úseku, který překonává vrcholky And, denně projíždějí na tři tisíce osobních a nákladních automobilů. Na tomto nebezpečné úzkém úseku není žádná dopravní policie, a chybějí zde dokonce i dopravní značky. Jediným varováním pro řidiče jsou bílé kříže po stranách silnice na místech, kde již někdo jiný zahynul. Na této silnici, přetížené těžce supícími náklaďáky, můžete vidět kluky, kteří za plného provozu frčí na svých prkenných vozíčcích dolů nebo se zavěšení za kamióny nechají táhnout nahoru. Nebyl to kopec, ale horskej průsmyk. Jejich skejty byly dřevěný prkna stlučený hřebíkama, místo treků násady od lopat, na kterých byly hřebíkama chycený ložiska. To byl teda hukot. Cesta do kopce probíhala stylem chytni si kamión a jeď. Jenže chytit si kamión není žádná legrace. Čekal jsem u silnice asi čtvrt hodiny, než jsem ulovil červenýho CentroDiesela.
Čtvrthodina je čtvrthodina, ale furt je to kratší, než stát v Peci frontu na vlek. Cesta nahoru trvala asi hodinu a půl. Nahoře jsem se dohadovali, na kterou stranu pojedem, potom nasedli do svejch kárek a už se jelo. Svý pocity bych popsal asi takhle: očekávání-vzrušení-obavy-strach jako kráva-extáze. A byly přímo úměrný rychlosti mýho mozku. Nebyla to žádná sranda. Na silnici byl slušnej provoz a vozejk se při padesáti klepal takovým stylem, že mi ze zubů padaly plomby, před vočima jsem měl mlhu a v kalhotech jsem čekal každou chvíli trochu shitu. Srdce mi bušilo 400 za minutu a adrenalin mi proudil tělem místo krve. Potom, co jsem dojel dolů, půl hodiny jsem jenom ležel, klepaly se mi ruce a nohy, total error v mojí hlavě. Mezi tím, co jsem se sbíral, sehnala parta nějaký kšefty. Aby byl vozejk těžší – potom rychlejc jede – sehnal si každej nějaký věci od lidí a převážel jim je za prachy na druhou stranu. Slušná vychytávka. Cesta zpátky byla celkem v klidu až na to, že El Negro, kterej byl vostrej černej typ s usmolenejma vlasama, vypadnul v zatáčce z vozejku, slušně se vodřel a prásknul se do kokosu. Na první pohled obludné a fascinující, ale tam, kde selhává státní správa, obstarávají tito kluci jakousi první pomoc řidičům, kteří pro poruchu zůstali viset v kopci. Ovšem jak pro ně samotné, tak pro jejich rodiny znamená tento „sport“ jejich ratolestí vítaný přísun peněz. Vozíky, které se cestou nahoru jednodu še zavěsí lanem za nárazník náklaďáku (často těsně vedle výfuku), převážejí všechno možné: Pneumatiky, motorový olej nebo svíčky pro porouchané nebo uvízlé kamióny, dříví nebo potraviny pro rodinu.
Cestou dolů se tito malí speditéři na některých místech řítí rychlostí prý až přes sto kilometrů v hodině. Jako brzdy jim slouží jen kusy starých pneumatik, při kter é jednoduše nohama brzdí přímo o vozovku. „Jedinou vlastností, kterou potřebujete, je chladná mysl a trocha zkušenosti s prudkým zatáčením v silničním provozu a maximálně vědět, jak proklouznout pod jedoucím kamiónem,“ říká Ruben Dario Caicedo. Tenhle „Bláznivý chlapík“, jak mu říkají, je veterán – je mu již 35 let. Koncem osmdesátých let postavil první vozík, aby se mohl dopravovat mezi dvěma městy, ležícími na opačných stranách horského hřebenu. „V té době jsem byl jediný, kdo se tam volně pohyboval,“ říká Rube. „Dnes již téměř každý má své vozítko a může si vydělávat službami řidičům,“ pokračuje. Podle jeho názoru on a ostatní vozíčkáři dokonce udělali silnici bezpečnější. Například při jízdě dolů pomocí znamení ukazují protijedoucím řidičům, zda je silnice za nimi volná k předjíždění. Tragické ovšem je, že takováto služba motoristům je velmi nebezpečná a riskantní. Často se totiž stane, že se kára vymkne řízení nebo její řidič špatně odhadne rychlost či vzdálenost a střetne se s protijedoucím kamiónem. Ruben Dario Caicedo ani neuvažuje o nebezpečnosti této činnosti. „Je to způsob života, kde je stejně důležité posloužit druhému v nouzi, vydělat nějaký ten dolar, jako jet rychle.“ Káraři přitom obvykle požadují jen velice málo za své služby. Jednoruký El Chomo říká: „Vydělám si kolem dvaceti dolarů za den, když mám štěstí. Je v tom jedna padesátikilometrová jízda dolů a zpět nahoru.“ El Chomo přišel o svou ruku kdysi v dětství při jiné automobilové nehodě.
A dnes je jednoruk ý El Chomo pyšný na své umění jízdy: „Je to jednouché, když chci zatočit na pravou stranu, místo pravou rukou tahám za oprať celým tělem.“ Druhej den začalo pršet a El Loco chtěl jet na káře. Bylo na něm vidět, že má vozejčkářskej absťák, Vyrazil na svým vozejku z kopce a my za ním. El Loco jel hodně rychle, dvakrát hodil šílenýho slajda do protisměru, byla to fakt hrůza. A pak to přišlo. El Loco si to vjel šedesátkou do zatáčky Coso La Cama. Každej, kdo to tam jen troch zná, ví, že tahle zatáčka se dá projet tak ve třiceti a ještě se štěstím. El Loco přelétl přes svodidla a spadnul dolů ze skály. Byl na místě mrtvej. Na místě nehody postavili lidi z partičky El Locovi pomník, trochu na něj zavzpom ínali, bylo smutný. My s Serim jsem z toho taky byli vedle, a tak jsme se sebrali a vyrazili na sever. I ti největší fandové tohoto sportu mladých „Profesionálů“ neskrývají skute čnost, že tyhle nezdobené káry jsou vlastně otevřenými rakvemi. Statistiky jsou totiž neúprosné. Na silnici La Línea 5 se každý rok zabije kolem 40 lidí. A ze čtyř vozíčkářů dva umírají ještě před dosažením věku šestnácti let.

Category: 1995 / 09

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS
Život zhusta neservíruje takové příhody na běžícím pásu. Hledat je spíš musíme v sladkobolných románech nebo ve filmech, je jichž scenárista si příliš nezatěžoval mozkové závity, pokud se o nějakých vůbec dalo mluvit: Přehrabujete na půdě staré krámy, zakopnete o zaprášenou tříkolku, rozvíříte prach na zarámovaných portrétech z dob, kdy si náš dědeček babičku bral, a najednou ejhle – v rohu stojí plátno se zářivou slunečnicí a dole v rohu podpis: Vincent. „Výjimka potvrzuje pravidlo,“ oponuje k našemu překvapení Jiří Tichý, majitel Aukční síně v Praze a předseda Sdružení obchodníků se starožitnostmi, „i když van Gogh to zrovna bohužel nebyl.“
Uklízel půdu na chalupě po rodičích, přehrabal v rohu u komína štos bezcenných reprodukcí obrazů a najednou strnul: obraz v rámu, žádná fotka, to poznal i přes vrstvu prachu. „Byl to Čermák, proslulý malíř, léta žil v Dalmácií a maloval Černohorky. Tak a teď jsem jednu oprášil a visí mi jedna v bytě. V tomhle případě si může být nezvratně jist: nejde o kradené zboží ani o falzifikát. Padělek by zkušeným okem nebo přesnou infralampou přece poznal, nehledě na to, že lup by zřejmě svou pouť skončil někde jinde, než za komínem rodinn é chalupy. V tomhle případě nešlo ani o přemalbu, s jakou se starožitník občas setkává. I tu zjistí infralampou: malíř něco stvořil, nelíbilo se mu to a začal znovu, úplně jinak. Pod horní vrstvou malby bývají občas nedodělané skici, pár tahů, nebo bezvýznamný obraz jiného malíře: jsou případy, kdy je plátno pomalované z obou stran. Ale žádný Rembrandt se takhle ještě neobjevil …
Zkušení policisté, starající se o ochranu kulturních památek, tvrdí, že nezákonným obchodem se starožitnostmi a uměleckými předměty se u nás zabývá kolem čtyř tisíc osob. Domácí filutové se už úspěšně zavedli i na zahraničních trzích a nemají o objednávky nouzi. Starožitníci se shodují v názoru, že po zbraních a omamných látkách jsou staro žitnosti na třetí příčce tabulky nejvýnosnějšího zboží. Přitom objasněnost trestných činů v téhle branži je zoufale nízká: pouhých deset procent. A cena zmizelých uměleckých předmětů jde do stovek milionů. Starožitníci dobře vědí: není v jejich silách vždy odhalit, že vykupují kradenou věc. Nejsou jasnovidci a na každého zákazníka s prstýnkem po babičce hned nemohou volat policií. „Přece nemohou podezírat každého, kdo mi položí na pult nějakou starožitnost,“ řekne Jiří Tichý. Před pár lety k němu přišli dva mladíci, na pult vysypali starožitné nádobí. Dědeček nám umřel, tohle nám po něm zbylo, co my s tím, radši to prodáme. „Takhle jezdili pár dní, vždycky přitáhli další várku. Najednou mezi starožitnostmi vidím nové nádobí, repliku z nedávné doby. Zavětřil jsem a zkusmo povídám, hoši, já se k vám na ty věci zajedu podívat. Vytřídíme je, abyste se sem pořád nemuseli tahat. A to prý ne, proč byste se k nám obtěžoval. Když jinak nedali, tak se obtěžovala policie …“
… ti dva pohlední hoši si vyhlédli starého sběratele, zabili ho, zastlali do peřin a nerušeně jezdili rozprodávat sbírku. „Vypadali sympaticky,“ řekne starožitník, soudní znalec a amatér – psycholog (o tom dáme hned řeč), „ale když se lekli mé nabídky, hned jsem viděl jaká bije.“ Na aukcích mezi kolekcemi šperků, mincemi, porcelánem a sklem hrají prim obrazy. Jde většinou o díla domácích autorů. „České umění se zase staví na nohy,“ Jestlipak se padělají Mistři z domácích luhů a hájů? „To víte, že ano!“ Že by u nás existoval takový kouzelník jako holandský padělatel Meegeren? Ten namaloval bezpočet falešných Vermeerů a šálil nejen všechny světové znalce výtvarného umění, ale za války i Göringa, kterému prodal za těžké peníze Vermeerův „originál“…
„O takovém borci nevím, ale je řada lidí, kteří si myslí, že jim sednu na lep, a taky dost zneuznalých mazalů, kteří malují ve stylu svých oblíbenců, ale místo Vopršálek se podepisují Tichý, Filla …“ Falza odhalí starožitník konzultací s dalšími odborníky, technickými pomůckami a taky tím, co sám zná a umí. „Nedávno tu byly dvě kresby od Tichého. Že jde o falzum, jsem poznal na první pohled. Padělatelé dělají zásadní chybu: namalují jeden obraz několikrát a najednou je jich nějak moc …
U českých malířů je k ruce dost srovnávacích materiálů, známe jejich školu, styl, těžko mě může někdo podvést.“ Většinou odhalí na první pohled nejen nepravý obraz, ale i prodávajícího. Někdy jde o nešťastníka, který dal za obraz nekřesťanské peníze v domnění, že kupuje originál, pak zjistil, že skočil na špek, a chce se obrazu zbavit pod heslem „já nic, já muzikant „, prodávám přece originál. Že ne? To je ale nemilé překvapení…
Nejnovější módou jsou falešné ikony. Nejdřív se tady z Ruska objevily v mosazném provedení, těžko rozpoznatelné, ale zase jich bylo tolik, že by stačily vyzdobit všechny ruské kostely. Povedené jsou i tradiční ikony na dřevě … „…podvodníci rozebírají starý nábytek, všelijak dřevo ještě uměle zastrašují, ale odborník pozná, že tohle zaručeně žádný Andrej Rublev není…“ Nejhorší je, že starožitník nemůže falzifikátora s vlastnoručně vyrobeným Zrzavým nijak postihnout, nechat zavřít, nebo… třeba mu tu patlaninu roztrhat (přece říkám, že jsem to našel na půdě, zdědil,koupil…) „Ještě by na mne podal trestní oznámení,“ obsáhne Jiří Tichý stručně všechny tajuplné svízele legislativy. „Ještě dřív, než vybalí své zboží, už vím, tuším. Odhaduji, co v té tašce nese. Jak jde, jak tu tašku drží, co říká – to všechno už mi mnohé signalizuje.“ Kdo ale zakáže mazalovi namalovat do rohu plátna cizí jméno? Je to snad šek? A jsme si vůbec jisti, že za předložení falešného šeku se viníkovi dostane spravedlivé odplaty? Ale to už je jiná písnička, dost bohužel ohraná, bezmála starožitná…
„Máte tady na zdi krásného Františka Tichého,“ komentuji pohled na obraz Kostky, kombinovanou techniku tužky a běloby na lepence, rok 1936, rozměry 26 x 36 cm. Dvě hrací kostky na sobě, černá, bílá, světlo, tma, život a smrt. Mohu si obraz koupit v sobotu na aukci. Má pořadové číslo 400, vyvolávací cena osmadvacet tisíc. Licitátorem neboli aukčním komisařem 17. veřejné aukce starožitn ých, uměleckých a sběratelských předmětů a šperků ve smíchovském Domě kultury bude Jiří Tichý. Otočím se na starožitníka s nevyslovenou otázkou Pochopí ji: „Nebojte se, je pravý.“ Už o polednách se houfují před velkým sálem zájemci. Kdo chce dražit, postaví se do fronty na čísla. Já se stavím do fronty na kávu. Na poslední aukci vyvolávali Zrzavého za devadesát tisíc, nakonec „šel“ za tři sta třicet! „Zajímavý bývá nábytek. Jídelna z roku 1932 s vyvolávací cenou osmdesát tisíc vylezl na tři sta padesát!“ Jací to jsou lidé, kteří drží nad hlavou dražební čísla až do chvíle, kdy i zkušení aukční harcovníci se jdou raději uklidnit panákem do bufetu? 32 „U Zrzavého to byl obchodník, aukční štamgast. Kupuje bez hnutí brvy, protože ví, že obratem prodá dráž. Ale to v tomhle světě normální. U vysokých položek ne vždy funguje finální kupec.“
Publikum se schází v devadesáti procent stejné. Licitátor už ví, kdo co asi bude dražit. Pětadevadesát procent předmětů se prodá, zbytek ale už do další aukce nejde: prodá se v obchodě se starožitnostmi, ovšem za vyšší cenu, než byla na aukci vyvolávána: to aby si nějaký chytrák nemyslel, že si počká a v pondělí koupí v krámě laciněji… „Už umím odhadnout, kdo co přichází dražit. Jsou případy, že někdy musím zákazn íka v sále šetrně upozornit, aby nespal a ten svůj předmět neprošvihl.“ Aukce běží jako zrychlený film. Čtyři sta věcí změní majitele za pět hodin. Nad pódiem každý vidí na plátně zvětšený obrázek draženého předmětu. „Dvouplášťové hodinky Omega, zlaté, vyvolávací cena 1200 korun!“ Zvedá se les rukou. Za pár vteřin se omegy vyšplhají na 6600 korun. S nervy nejdéle vydrží číslo sto čtrnáct. Další zlaté hodinky už nejsou z laciného kraje: startují za dvacet tisíc. Vyšplhají se na sedmatřicet, zase pro číslo sto čtrnáct, které je zřejmě zatíženo na přesný čas. Svoji chvíli dnes ani jednou nezmešká. Hledám na pódiu telefon, marně. Telefonick á účast na aukcích se zatím u nás neujala, zatímco za humny… „…nevěřte tomu. To vidíte většinou jen ve filmech. Jakou máte záruku, že na drátě nevisí nějaký vtipálek?
Kdo má zájem, přijde po svých, telefon nám nechybí. Legrace je u nás už beztak dost.“ Čekám, jestli se dnes ukáží borci na světové úrovni, něco jako hráči ruské rulety, muži se železnými nervy, zážitek doslova za všechny peníze. Kdysi tu předvedli dražební koncert dva numismatici. „Dražili jsme rakouský čtyřdukát z počátku 19. století. Čekal jsem, že nanejvýš vyletí na deset patnáct tisíc. Dva zájemci o něj ale svedli boj málem na život a na smrt, protože každému ta mince chyběla jako poslední kus do sbírky. Seděli vedle sebe, dívali se zarputile jeden druhému do očí, ruce s čísly pořád nahoře, já napnutý, kdy to jeden vzdá… Při částce 27 500 korun konečně jedna ruka klesla a poražený doslova odvrávoral ze sálu se slzami v očích. Nádherný souboj!“ Mezi zájemci je i Ladislav Štaidl. Přišel se podívat na obrazy. Má ještě čas, teď je čas hodinek, po nich ještě napochodují mince… „Venku prší, tak jsem zašel na aukci. Ale teď vážně, mám zájem o jeden obraz.“ O jaký? „Zdeněk Seydl, , Kravata, olej na plátně. Vyvolávací cena devět tisíc.“ Jak vysoko chcete jít? „O tom nepřemýšlím. To je záležitost emocí. Když se něco hezkého objeví, pokus ím se o to. Ale ne za každou cenu.“ Co pro vás znamenají obrazy? „Uklidní mě. Relaxuji s nimi. Dá se říct, že se s nimi člověk naučí povídat. Zlidští okolí.“ Dodají vám nápady? „Budete se divit, ale někdy mě při pohledu na obraz napadne nějaká melodie. Tak se otočím, v duchu poděkuji a začnu si brnkat…“
Co byste si chtěl doma pověsit? „Konkrétně na nic nemyslím, prostě hezké věci. Takového Tichého mám rád. Je to nádhera. Mám čtyři jeho věci. Měl pohnutý život. Byl to správný bonviván.“ Vedle Seydla by se dobře vyjímal. Přeji úspěšný lov. Obraz z dílny Jacoby Jordaense ze 17. století, „Satyr hrající na flétnu s kozlem a ovcemi“, má vyvolávací cenu 330 tisíc! „Nymfy v mořském příboji“ od Beneše Knüpfera z konce 19. století odstartují s 290 tisíci. Všechny obrazy čekají v zákulisí, v pečliv ě hlídané místnosti, na chvíli, až jim dá licitátorovo kladívko opět vejít do světa s nehynoucí slávou. Vedle stojí, opřena o zeď Jízda králů. Moravské kroje mi napovídají Úprku, ale je to jeho epigon Jan Dědina ze sedmatřicátého roku. Vyvoláván bude za slušných třicet tisíc. V místnosti hned za pódiem jsou na stolech vyrovnány, jako vojáci čekající na zteč, další hrdinové dnešní aukce: hrací strojky, porcelánové kočky, ba i slon je k vidění. Miniaturní benátská gondola stojí vedle pečlivě vycíděného samovaru, panna v nadýchaných šatkách se nedbale opírá o těžký hmoždíř. Opodál na stolku stojí kovová pokladni čka. Není uvedena v katalogu, nemá tu čest být obmyšlena vyvolávací cenou, přesto neujde pozornosti: tady budou sběratel é platit svou dnešní kořist. Jiří Tichý zatím koncertuje v sále se svým kladívkem. Dává pozor, aby štamgasti nezaspali svoji chvíli, zatímco milovník omeg s číslem sto čtrnáct získal další kousek, za chvíli přijdou na řadu obrazy, Gruss půjde na čtyřicet tisíc, Knüpfer podle očekávání lehce zdolá půl miliónu. Parádivé mosazné náušnice šly, považte, z dvou set padesáti korun až na tři sta osmdes át! „Považte, takových peněz!“ rozléhá se na chodbě hlas starší paní, ale oči jí vítězoslavně svítí, s kolemjdoucími se podělí o radost z úlovku. Vnučka bude mít radost. Raději jí ani neřekne, kolik stály.

Category: 1995 / 09

Napsal: Vladimír Vlasák

Když Rolling Stones před rokem vyr áželi na turné nazvané Voodoo Lounge, komentátoři s podivem konstatovali, že těm rokenrolovým muzikantům, kteří byli v šedesátých letech postrachem slušných paní a dívek, je v průměru více let, než členům anglické vlády. Také přirovnávali vrásčité obličeje padesátiletých pánů Micka Jaggera, Keitha Richardse, Rona Wooda a Chrarlieho Wattse k taškám z aligátoří kůže. Bylo to zbytečné, protože Rolling Stones jsou legenda. Dávno přerostli hranici obyčejné muziky a stali se fenoménem, který můžete mít rádi, stejně jako ho můžete nenávidět, ale nic s ním nenaděláte, protože je tady. Jakmile vyroste na stadiónu kteréhokoli světového velkoměsta stoneovské pódium a den koncertu se blíží, pamětníka i teenagera ovládne touha: „Já je musím vidět!“ Je to něco mezi nebem a zemí, je to něco mimo nás, jsou to Rolling Stones! * * *

Rokenrol je dráždivý, drzý, veselý i smyslný. Rolling Stones ho milují. Dobře vědí, že tahle muzika, zplozená z tesknivé rytmické hudby amerických černochů a z lidových písní evropských přistěhovalců, žije naplno jedině na koncertech. Pokud kapela chce existovat a vydělávat peníze, musí hrát živě a pro lidi. To Rolling Stones pochopili jako jednoduchou matematickou rovnici, které se dodnes drží. K úspěchu jejich plnokrevných show přispěla smyslná i šklebící se ústa zpěváka Micka Jaggera, která jsou dodnes grafickým znakem kapely. Jedině démonický Jagger udělal ze stoneovské hudby velkou zábavu pro stadiónové publiku. Tančil, střídal převleky a měnil masky, ale také výtečně zpíval, jako by byl posedlý rytmem, sexem a smíchal.

Koncerty Rolling Stones se staly bouřlivými karnevaly. Jejich dirigenty byli členové Rolling Stones – bůžci, kteří znají omamná tajemství hudby. pódiu, které mělo tvar lotosu. Jakmile zhasla světla, „listy“ se rozevřely a odhalily ležícího Micka Jaggera, zatímco kapela spustila hit Honky Tonk Woman. Začátkem osmdesátých let si Stones vymysleli pohyblivé jeviště, které posluchačům umožňovalo různý pohled na skupinu. Vrcholem monstróznosti bylo jejich předposlední turné Steel Wheels: kapela se obklopila maketami aut a zprohýbaných trubek jako na nějakém vrakovi šti. Byly zde obří nafukovací panny a psi. Mick Jagger vyjel výtahem až na vrchol industriální konstrukce do „vraního“ hnízda a zpíval tajemnou píseň Sympathy For The Devil. Takový koncert zažila Praha poprvé v létě 1990. Spartaki ádní pověst velkého Strahova byla definitivně přehlušena rokenrolovou parádou skupiny Rolling Stones. V srpnu přijeli Stones znovu a zase překonali několik rekordů: jejich ocelové pódium přivezla armáda šedesáti kamiónů a na jejich koncert přišlo 130 000 lidí. To bylo o 10 000 více, než kolik navštívilo vystoupení jiné britské legendy Pink Floyd. Scéna, kterou Stones pojmenovali Voodoo Lounge, spojovala dva koncepty: moderní kybernetický svět a starobylou pověru, která má souvislost s tajemnými obřady woodoo. Nad pódiem se tyčila mohutná zahnutá věž, připomínající hlavu brontosaura nebo spíše kobry, ve které se skrývalo tisíc světel. Když dvouapůlhodinový koncert začínal, vyšlehl z „úst“ kobry mohutný plamen a sto tisíc lidí zařvalo nadšením. Reflektory osvítily celou kapelu, která měla i s pomocnými hráči a zpěváky dvanáct členů. Takový orchestr dokázal publikum dokonale nažhavit i rozněžnit. „Jsem rád v Praze,“ řekl zpěvák Mick Jagger česky.

Po několika písničkách pozdravil lidi z Brna, Bratislavy a z Polska. „A kdo je z Prahy?“ vykřikl do mikrofonu. Publikem, jehož národnostní složení bylo rozmanité, souhlasně zaburácelo. Na Prahu budou Stones jistě vzpomínat. Nejen na masivní návštěvu, ale také na rozpaky prezidenta Havla, který je nechtěl před koncertem rušit, takže se krátká konverzace mezi ním a čtveřicí nejstarších členů Stones odehrála v zákulisní tělocvičně Micka Jaggera. Více času pro sebe měli až druhý den na Hradě, pro který Stones zakoupili ceremoniální osvětlení Španělského sálu. Ale pojďme zpátky na Strahov. Lidi znali refrény nejznámějších písní Stones a zpívali je společně s Jaggerem, který pobíhal po pódiu jako démon v červeném plášti, zatímco gigantická projekční obrazovka Jumbotron zvětšila detail jeho obličeje i pro nejvzdálenějšího fanouška. Ten musel celou scénu Voodoo Lounge vnímat jako pekelné divadlo, na kterém se rozsvěcovaly a zhasínaly kaskády světel, rozvržených do bohatých dekorací. Všechny efekty dokonale korespondovaly s hudbou. Některé písně doprov ázely animované videoklipy, ztvárňující například stoneovský jazyk, posetý trny, nebo čerta, mávajícího ocasem. Když kapela hrála pomalou píseň Angie, vystačila si jenom s několika světly, zamířenými na pódium. Strahovský kotel se rozhořel plaménky tisíců zapalovačů, kývajících se do rytmu. Došlo i na figuríny. Při písni Sympathy For The Devil jich za zády kapely vyrostlo hned několik. Připomínaly loutky pro obřad voodoo, sestavené do jakéhosi „pekelného betlému“. Nechyběli mezi nimi ďábel v cylindru a kněz se zamčenými ústy, ani gigantická indická bohyně s deseti rukama. V závěru koncertu Stones pořádně zatopili pod rokenrolovým ohněm. V závratném tempu nasadili celou sérii rychlých čísel, zatímco Jagger na lidi křičel: „Chcete s námi zpívat?“ Celá scéna se proměnila v hřmící a blýskavou sopku, která vychrlila na rozloučenou mocnou erupci ohňostrojů… Když lidé opouštěli Strahov, ještě jim v očích blikaly odlesky stoneovských světel, ještě jim v uších zněly stoneovské hity. Měli zážitek. Viděli legendu. „Až Stones za pět let přijedou, půjdu znovu,“ řekl jeden z fandů. Nikdo kolem něho neprotestoval.

Category: 1995 / 09

Napsal: Jíří Margolius
Elektromagnetické vlny poletují éterem. Trefují nás neviditelnými šípy, kterým se vyhneme možná obtížněji, než mistrovským kouskům Viléma Tella a Robina Hooda dohromady. Ti dva se nám v souvislosti s jevy, o kterých budeme mluvit, mohou jevit jako nešikovní packalové.
Ještě v roce 1924, kdy se ve světěteprve váhavě začal batolivě stavětna nohy rozhlasové vysílání, jsme simohli na elektromagnetická pole sáhnout jen ve vesmíru ( a to ještěna dálku, protože první kosmonauti ještě běhali po houbách).“
Od té doby stoupla jejich úroveň nejméně miliónkrát! …dozvím se ve Státním zdravotním ústavu. Unisono tuto větu, v níž lze vystopovat nádech obav, vysloví vedoucí Národní referenční laboratoře pro neionizující záření, inženýr Jan Musil, CSc., a jeho kolega MUDr. Jiří Jeřábek, CSc. Co to v praxi znamená?“ Je to hodně. “Proboha, kam až můžeme jít?“ Začínáme mít strach. Tři věty, nutící i laika, namáhavě lovícího zasuté vzpomínky na prolelkované školní hodiny fyziky. Zbystřit pozornost.
Jedna věc je jistá, neoddiskutovatelná: elektromagnetické záření a pole z neionizující části spektra mohou mít už v pásmu nejnižších kmitočtů nepříznivý vliv na živý organismus. Nebudeme klopýtat kolem horké kaše, vyjádříme se přesněji: záření může mít nepříznivý vliv na zdraví člověka. Víme tedy, co nám mohou ty neviditelné šípy udělat? Třeba dvojprstí žižkovského vysílače v Praze? Neboradarová anténa? Mikrovlnná trouba? Mobilní telefony? Vysílače o nízkém výkonu, které vyrůstají jako houby po dešti, oblažují města sice nízkými úrovněmi záření, ale, jak řkají vědci s přídechem trpké ironie – když se vlna k vlně vine, tak se smogu, který nevidíme, dobře daří.
Co oči nevidí, srdce nebolí? Tohle úsloví by v tomto případě rozhodně platit nemělo. Už to tak od nepaměti chodí, že vědci se zabývají hledáním nepoznaného, jevy mnohdy jen tušenými. Dostávalo se jim uznání, ale ještě víc výsměchu a pohrdání. Co si jen vytrpěl Edison od milovníků loučí a petrolejek, než mu zazářilo v Menlo Parku první vlákno! O Galileovi se raději nebudeme zmiňovat. Taky na svůj objev, který mu později přinesl jen strázeň a potupu, nepřišel hned. Co Barnard? V nemocnici v Kapském Městě taky hned neprohlašoval – ano, transplantacesrdce není problém. Nanejvýš řekl- možná to půjde. Takže – mohou nás neviditelné šípy zranit? “Nečekejte, že vám skálopevně řekneme – dostanete rakovinu nebo se vám zatemní mozek, najednou budete trpět alergií, o kterou jste odnarození ještě nazavadili.
Existují ověřené účinky, které v organismu dělají něco biologicky, a to se nám nelíbí. Může jít třeba jen o chromozonální změny na buňkách, ale my to na lidechověřit nemůžeme. Kdekdo má dnes v autech zabudován nejen telefon, ale i vysílačku. Ta má sice povolen určitý výkon, ale je veřejným tajemstvím, že lze legálně koupit ilegálně dovážené zesilovače, které může výkon až zesteronásobit. “Víme, že třeba opotřebovávající se brzdové destičky z azbestu nejsou ze zdravotního hlediska zrovna to pravé ořechové, ale nevíme, jak moc nám škodí! Nemůžeme říct: zvyšující se nemocnost světové populace je způsobena azbestovou destičkou, výživou, vodou, vzduchem, elektromagnetickým polem. Proč? Protože nemáme k ruce jeden jediný faktor, ale všechny! Nedokážeme to, i kdybychom si udělali jakkoli přesnou a vyčerpávající epidemicky logickou studii. Komu by se to povedlo, mohl by s pravděpodobností hraničící s jistotou počítat s Nobelovou cenou. Bylo by ale na čase s tím pohnout, protože nebezpečí je záhodno čelit dřív, než mu věda z tváře strhne škrabošku.“ Nebezpečí? Nelze vyloučit, že určitý druh elektromagnetických polív ovzduší by mohl být karcinogenním. Jedno víme – máte-li rakovinu z různých příčin, magnetické pole ji může rozjet.
Elektromagnetické pole může hrozit i dalšími účinky: nazvěme je tepelnými. Kdybychom se místo na kolotoči vozili na otáčivé radarové anténě, došlo by k výraznému přehřátí organismu. Pokud místo sebe povozím pokusnou krysu, za pár hodin je po ní! „Ryze teoretický příklad: kdyby se radarová anténa zastavila a pražila by na vás z bezprostřední blízkosti, do druhého dne jste na patologii. Příčina smrti? Přehřátí životně důležitých orgánů. Další extrém – po jednorázovém cíleném ozáření očí mě oftalmolog s jistotou seznámí s nepříliš povzbudivou diagnózou: šedý zákal! O tepelných účincích mikrovlnné trouby snad netřeba dlouze diskutovat. Ostatně, jistá australská milovnice psů o tom ví své. Po návratu z procházky v deštivém počasí hodlala svého miláčka usušit. Zvolila k tomuto bohulibému úkonu mikrovlnnou troubu, v níž se nejlepší přítel člověka dokonale uvařil. Nebohá dáma žalovala výrobce o nemalou finanční náhradu a při vyhrála: v návodu k užití nebyla nejmenší zmínka o tom, že trouba není vhodná k sušení psů!
„Jedna americká firma, vyrábějící přenosné telefony, prohrála už šest soudních sporů, protože nebyla s to prokázat, že její výrobek nemohl způsobit žalobci mozkový nádor, který u něj lékaři objevili. Mimochodem mozek – někteří němečtí neurologové z jednoho pokusu zjistili změny na EEG, přetrvávající tři týdny po půhodinovém hovoru z mobilního telefonu. Vyzkoušet účinky třeba na krysách není dost dobře možné, proto že bychom jim museli dát k uchu miniaturní telefon. Při luštění záhady nepříznivých účinků, které by autor detektivek s notnou nadsázkou mohl označit jako telefonní vraždy, musí věda při výzkumu simulovat lidské podmínky. „To jsme chtěli, proto že dodnes s jistotou nikdo nemůže říct, zda vás elektromagnetické záření v tomto případě poškodí nebo ne. Potřebovali jsme zapůjčit dvacet telefonů, abychom mohli vyzkoušet účinky na dobrovolnících, v nejhorším případě bychom se spokojili i s pěti, ale neuspěli jsme. Koupit je? Prosím vás, kde bychom na to vzali?! V Americe existuje pro přenosné telefony doporučení, připomínající varovné nápisy na cigaretových krabičkách: Používejte raději klasický telefonní přístroj! „Každý centimetr vzdálenosti hlavy od přístroje hraje roli. Ale není třeba se děsit. Pro jistotu stačí vymyslet jinou konstrukci přístrojů a hlavně antén, aby elektromagnetické záření nepráskalo do hlavy. Pak nebude o čem mluvit.
Když konstruktér staví most, po němž by mělo bez úhony přejet dvacet tanků, ve výpočtech radši počítá s několikanásobnou bezpečností: konstrukce unese tolik vozidel, kolik po ní najednou nikdy nepřejede, protože by se na most nevešly. Konstruktér má klidné spaní a řidič ví, že oblouky vydrží. Taktéž v našem případě: na základě existujících znalostí (není jich, jak jsme se přesvědčili, zatím mnoho, ale jistota je jistota), doporučila nebo vydala řada zemí a organizací požadavky na omezení expozice osob elektromagnetickými poli. Překročení doporučených hodnot by mohlo mít nežádoucí účinky. „U nás máme od roku 1965 poměrně přísnou normu, chcete-li, s mnohonásobnou uvažovanou bezpečností. Její hodnoty jsou označovány za jakýsi most mezi bývalým SSSR, kde byli až příliš opatrní, a Evropskou unií, případně Spojenými státy, s rozdílnými, více méně benevolentními hodnotami.“ Západ vychází z amerického modelu, který je zřetelně diktován obchodními a politickými zájmy: doporučené hodnoty vycházejí jen z jednoznačně prokázaných krátkodobých tepelných účinků. „Naše filozofie v tomto bodě souhlasí, ale dodává – buďme při dlouhodobých účincích raději opatrní, přísnější!“ Aby nám pracně konstruovaný most najednou nečekaně nespadl „Právě proto.
Teď se někdo děsí, co tomu Západ řekne, že se nechceme přizpůsobit jeho cifrám, chceme přece do Evropy, tak koukejme převzít její normy.. Víte, jak bychom vypadali? Jako blbci! Za chvíli by nám možná nezbylo nic jiného, než se zase vrátit k původnímu stavu. „ Bylo by groteskní přibližovat se Evropě něčím, co v ní neplatí! Na Západě toti ž nejde o závazné normy, nýbrž o návrh limitů, vydaný Evropským výborem pro elektrotechnickou standardizaci CENELEC. Tyto limity jsou v současnosti předm ětem diskuse a k závaznému evropskému standardu se má dospět až po delším přechodném období. Dva vědci z Národní referenční laborato ře lakonicky shrnou: „Rádi bychom se k té Evropě připojili. Ale zatím není k čemu!“ Lze předpokládat, že svět se sjednotí na mostech, které unesou větší zátěž. V každém jazyce totiž byť v různých obm ěnách, existuje jisté přísloví: Dvakrát měř, jednou řež! Leckdy, když zjistíme, co se děje, může být už pět minut po dvanácté. K nezaplacení může být, a to se netýká, jak známo, jen vědy, obava z toho, co by se dít mohlo. V továrně na jisté zařízení, mající co do činění se šířením elektromagnetických vln, se u jedné zaměstnankyně objevily poruchy chromozomů. Nic moc, nikdo na to přece zatím ještě nestonal. Mávneme snad rukou, slyšíme trávu růst? „V každém případě to je zásah do organismu. Spraví se to? Nespraví? Nevíme. Za týden je třeba děvče v pořádku, ale co genetický dopad? Jaké se narodí děti? Budou další rodinné generace zdravé?“ Věda ještě nezná všechny možné účinky, zná-li dnes vůbec nějaké. „Tušíme je, ale nevíme, která bije.“ Kdyby jednoho dne zvon bil na poplach, mohli bychom přijít pozdě, s křížkem po funuse.

Category: 1995 / 09

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL
JOSEF SLOUP
Co tady chcete? Sem nemůžete! Tohle je soukromý klub,“ osočil se na nás vytáhlý pubertální chlapec, když jsem s Radkem vstoupili do místnosti připomínající lokál a ve které hrálo několik mladých mužů kulečník. Na římsách kolem oken byla rozestavěna načatá piva. Tvář mu zbrunátněla hněvem a na čele se mu objevily modravé žilky. Mladíkovi se v ruce objevila pistole, se kterou nám začal mávat před očima. Působilo to velice sugestivním dojmem. Asi před hodinou jsme konečně po dvoudenní cestě překročili hranice Albánie a na první zastávce ve městě Peshkopi zatoužili po občerstvení.
Jak jsme byli informováni, bylo v zemi zakázáno nosit při sobě nože se střenkou delší než šíře dlaně, pod hrozbou pokuty nebo i případného vězení. Pistolníků jsme však za tu krátkou dobu už viděli pěknou řádku. Nepředpokládali jsme, že jsou to policisté. Většina z nich chodila v civilu se samopaly ledabyle zavěšenými na rameni. O týden později naši expediční tatru stavěli policisté při odbočce do Národního parku.
Už se stmívalo, a tak řekli, že nás musí doprovodit do cíle naší cesty. Jeden z nich v civilu, působící dojmem mafiána, si k nám vlezl na přední sedačku i s nabitým samopalem a ležérně si ho položil na kolena. Když jsme dojeli do parku, odběhl za správcem dojednat možnost přespání a samopal Kalašnikov ponechal jako suvenýr na sedadle. Některá naše „děcka“ si s ním potom hrála a nechala se fotografovat v plné zbroji. Z mrzutého mafiána se po úplatku plechovkového piva vyklubal docela milý člověk a přenechal rozhodnutí o tom, kde budeme spát, na nás. „Chtěli jsme si dát jen něco k pití. Měli jsme pocit, že je to restaurace,“ hájím se. Mladíkovi se při pohledu na nás objevil na tváři pobavený úsměv a spokojen se svým výkonem nám blahosklonně povídá. „To musíte jít naproti přes ulici. Zaveď je tam!“ poroučí jednomu z lelkujících chlapců. Restaurace, kam nás zavedl, byla uzamčená, ale on zabušil na dveře a číšník přiběhl v mžiku otevřít. V prázdné místnosti seděli kolem jednoho stolku čtyři elegantně oblečení pánové a popíjeli kávu z porcelánových náprstků. Nevypadalo to zrovna idylicky, ale po počátečních rozpacích to nakonec byli docela dobří společníci. Po půlhodince vycházíme do krásného slunečného podvečera. Na ulicích se procházejí desítky svátečně oblečených lidí. Muži v tmavých oblecích a kravatách, starší ženy v černých šatech a mladší v pestrobarevn ých sukních a bílých halenkách. Teprve po chvíli nám to došlo. Bylo 9. května a Albánie slavila státní svátek.
PO – JO. Spousta lidí si s námi chce povídat, ale jazyková a mimická bariéra působí komické potíže. PO znamená ano a kroutí se při něm hlavou ze strany na stranu jako při našem NE. Pohyb JO naopak značí naše NE a kývá se při něm jako při našem ANO. Je to vlastně opak toho, co myslíme a chceme říci. Strašně mě to mátlo a po celou dobu pobytu jsem si na to nemohl zvyknout a člověk, který kroutil hlavou na znamení souhlasu, mě neustále vyváděl z míry.
PŘÍRODA. Albánie je malá ale krásná země. Vrcholky mnohých hor, zvláště na severu, dosahují téměř tříkilometrové výšky a při pohledu do strmých údolí, kterými se prodírají divoké horské řeky s průzračně čistou vodu, se vám tají dech. Nádherné mořské pláže se svými drobnými bílými valounky se vyrovnají krásou svému severn ímu sousedu Chorvatsku, zejí mnohdy prázdnotou a jsou ideálním místem pro kempování a stanování. Národní parky, ležící často ve velice obtížně přístupné oblasti, zvou vyznavače horské turistiky k dlouhým výletům a pochod ům. Avšak i tady je vidět vliv lidí na devastaci krajiny. Kácejí se tu stromy tolik potřebné jako topivo pro zimní období, absolutně bez nějaké regulace a ještě k tomu zcela zvláštním albánským způsobem. Do vyhlédnutých stromů se navrt á díra, pak se podpálí a nechá se vyhořet vnitřek kmene. Kácení samotné je pak jednodušší a rychlejší. Stromy se kácejí většinou ve výši pasu dospělého člověka, snad z pohodlí nebo zvyku a zůstanou po nich vysoké, krajinu hyzdící pařezy.
LURE. Do tohoto národního parku jsme dorazili po dvoudenní pomalé a krkolomné jízdě po horských cestách až s půlkilometrovými, hrozivě vypadajícími srázy. Počasí nám nepřálo a téměř neustále pršelo. Ve vesnici jsme s naší tatrou vzbudili pozdvižení a i když jsme parkovali na vzdáleném místě, obklopil nás za chvíli houf dětí i dospělých. Seznámil jsem se s mladíkem jménem Kastrioti. „Říkej mi Kastro. Tak, jak se jmenuje vůdce kubánské revoluce,“ navrhl mně. A byli jsme přátelé. Malá vesnice mě překvapila čtyřmi hospodami v těsné blízkosti, které byly v neustálém obležení místních mužů. Nutno však podotknout, že ve velké většině pouze usrkávali z koflíků silnou, dobrou kávu. Pokud si ke kávě někdo poručil koňak, byla dávka koňaku vždy dvojnásobná oproti množství kávy. Místní koňak je na naše poměry neuvěřitelně laciný a láhev se dá pořídit za našich 25 Kč. Dáváme si s Kastrem pivo. Číšník za barovým pultem zašmátrá rukou v krabici od margarinu, která slouží jako pokladna, a vrací mně několik ušmudlaných a potrhaných leků (lek – albánská měna). Přespal jsem u Kastra. Po týdnu pod širákem nebo ve stanu jsem opět spal v posteli. Příjemný večer jsme strávili pop íjením kávy a značkového Koňaku Skanderbeg. Název dostal po národním hrdinovi Albánie, který se proslavil v 15. století svým bojem proti turecké nadvládě. Kastrova osmdesátiletá babička měla neustále u rtů přilepenou tlustou ručně balenou cigaretu a mocně pobaf ávala. Její jiskrné oči v silně vrásčité tváři nás neustále pozorovaly, i když z našeho hovoru toho jistě mnoho nepochytila.
ŠKOLA .Kastrův otec pracuje jako ředitel místn í školy. Druhý den ráno jsem se tam vypravil. Tvoří ji vlastně několik jednotřídek s pokud možno dětmi stejného věku. Budova školy je však v dezolátním stavu s padající omítkou a loužemi vody na chodbách i ve třídách. Mladí učitelé, vesm ěs kolem dvaceti, zde učí jen o několik let mladší děti. Kromě základních předmětů se tu učí už jako samozřejmost i angličtina a dav dětí kolem mě neustále zkoušel své znalosti.
NEMOCINICE BEZ PACIENTŮ. Kastrova matka, zdravotní sestra místní nemocnice, musela budovu odemknout. Byl jsem vlastně skoro šokován, že v tak malém místě vůbec nějaká nemocnice existuje. Holé pokoje s postelemi bez povlečení však zely prázdnotou. „Nemáme pacienty,“ oznamuje lakonicky. „To tu nikdo nemarodí?“ ptám se zvědavě mladého lékaře, který se tu znenadání objevil. „Je moc zima. Nemáme čím topit, a tak pacienti raději polehávají doma. Chodíme je pravidelně navštěvovat. Ale v létě tu máme plno. Zejména starší lidé si sem přicházejí léčit své neduhy. Celkem si tu vystačíme sami. Pokud ovšem máme vážnější případ, musíme pacienta odvézd do města.“
LIAZKY. Nejdříve ze všeho to bylo překvapení. Ale po čase si oči přivykly. Škoda 706 neboli trambus je tu samozřejmostí. Dvě ze tří nákladních aut jsou tady liazky. Některé už hodně pomlácené za dlouhá léta provozu, ale i nové z posledních let. Neustále jsme slyšeli slova chvály na jejich spolehlivost od řidičů, kteří s nimi jezdí po špatně udržovaných silnicích i horských, kamenitých cest ách. Také naše autobusy RTO z 50. a 60. let a traktory Zetor jsou tu hojně zastoupené. Cestovat po Albánii není ovšem vůbec snadné. Hlavní průtahové silnice jsou v poměrně dobrém stavu, ale ve velké většině bez ukazatelů směru a dopravní značky jsou vzácností i ve městech. A tak je nutné na kdejaké odbočce shánět potřebné informace, které ovšem přes veškerou snahu nemusí být správné a občasné bloudění se nevylučuje.
TRŽNICE. Nachází se v každém trochu větším městě. Prodávají se především produkty z malých kamenitých políček. Brambory, všechny možné druhy zeleniny, ale i olivy a samozřejmě cigarety, tabák a alkohol. Z mléčných výrobků jsou to především ovčí a kozí sýry a tvarohy, což při velkém množství koz a ovcí ve vesnic ích i městech je celkem přirozené. Maso je zastoupeno ve velké většině skopovým a množstvím po domácku dělaných klobás. Hygiena často nehraje podstatnou roli a naši hygienici by asi šli často do vývrtky. Na tržnici ve městě Shkodra jsem viděl jít babku kolem otevřené bečky s tvarohem. Ledabyle do ní rukou hrábne a za chůze ochutnává. Jednou jsem kupoval v malém krámku v láhvi naložené papriky. „Nejsou příliš pálivé?“ zeptal jsem se pro jistotu. „Tak si je ochutnejte,“ prohlásí majitel. Otevře sklenici a podává mně jednu k otestování. Byly dobré, a tak jsem je koupil. Kdybych však odmítnul, sklenici by zase uzavřel a ta by čekala dál na jiného zákazníka.
DĚTI. Jsou v Albánii všudypřítomné. Kdykoli jsme někde stavěli a mohlo to často být na úplně liduprázdném místě, za pár minut se jich vždy několik objevilo. Malé děti bývaly často špinavé a v roztrhaném oblečení. Některé měly na místo bot jen kousek gumy z pneumatiky přivázané k nohám provázkem. Jejich vlasy byly hrubé až tvrdé. Mnohé děti měly po tvářích i těle boláky z nedostatku hygieny a lékařské péče. Vždy byly u vytržení, ale po krátké době se stávaly otrlými a vlezými. Ve větších houfech bývaly často nebezpe čné. Museli jsem se před nimi mít na pozoru a hlídat bedlivě naše věci, kter é bez dozoru. I naše tatra si před nimi nebyla jistá a postupně jsem přicházeli o měrku na olej, odrazky a kdejakou snadno strhnutelnou nálepku. Často jsem si kladl otázku, jak z těchto nezbedných, těžko ovladatelných dětí mohou během několika let vyrůst úslužní, příjemní a ochotní lidé, se kterými jsem se setkávali na každém kroku.
REALITA. Albánie vkročila do Evropy, ale pro většinu Evropanů je stále velkou neznámou. Po pádu totalitního režimu zničili Albánci velkou část továren a výrobních zařízení s mylnou představou, že za několik let budou všichni bohatí. Po Tiraně se prohánějí stovky, většinou ojetých a kradených mercedesů. Zbohatlá špička začíná vystrkovat své růžky. Avšak ani stovky satelitních antén na rozpadaj ících se obytných činžácích nemohou tento dojem vylepšit. Hlavní tiranské náměstí Georgi Skanderbega je čisté a útulné, ale pouhých pár stovek metrů dál narážíte ve všech směrech na bídu, špínu a haldy odpadků. Velká část obyvatelstva žije ve velice nuzných poměrech a životní úroveň mnoha lidí je snad na úrovni minulého století. Cesta do Evropy bude pro Albánii ještě dlouhá a obtížná.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This