Category: 1995 / 11

Napsal: JAN ŠKVÁRA

Jedeme! Stisk tlačítka uvolňuje několikatunové závaží. Obrovská hmota se dává do pohybu směrem dolů. O dvacet metrů dál se rozjíždí proti betonovému bloku nový osobní automobil. Během dvou sekund dosahuje rychlosti 50 kilometrů v hodině. Dvě rychlokamery snímají rychlostí tisíc obrázků za sekundu místo očekávaného střetu. První kontakt s bariérou trhá úchyty předního plastového nárazníku. Tříští se sklo reflektorů. Čas jako by zrychlil. Od prvního kontaktu uběhlo sedm milisekund. Zbytky nárazníku a předn í maska je vtlačována do motorového prostoru, kapota se prolamuje směrem nahoru. Dvacet pět milisekund od prvního kontaktu. Pokud by v automobilu seděl řidič, byl by v tomto okamžiku vržen vpřed silou, odpovídající hmotnosti 1500 kg. Motor i s nápravou je tlačen směrem k prostoru pro posádku, zatímco zadn í část vozidla pokračuje vpřed. Čtyřicet pět milisekund. Nápravnice se deformují, kola narážejí do prahů. Nadzvedává skelet kabiny. Sedmdesát milisekund. Přední sloupky nepatrně povolují dozadu a do stran a rozvádě- jí další část nebezpečné energie jiným směrem. Zadní kola se zdvihají do vzduchu. Sto milisekund. Naakumulovan á energie se vybíjí do pružné deformace a vrhá automobil zpět. Zadní kola dopadají na zem a vrak zastavuje dvacet centimetrů od betonov ého bloku. Je po všem. Od prvního kontaktu uběhlo čtyři sta milisekund (0,4 sec), kamera zaznamenala čtyřista třicet záběrů a automobil se zkrátil o čtyřicet dva centimetry. Pokud by v automobilu seděla připoutaná pos ádka, pravděpodobně by čelní náraz přežila, neboť prostor pro přežití se zkrátil o pouhé dva centimetry. OD PALISÁD K VÝZKUMNÝM ÚSTAVUM Takhle nějak probíhá tzv. bariérov á zkouška, při které se vyhodnocují deformační zóny vozidla a minimální prostor pro přežití posádky. Musí se jí podrobit každý nový typ automobilu, aby dostal v tom kterém státě homologaci. První barérové zkoušky se dělaly již před válkou, i když to bylo do kulové hradby. Evropské státy v roce 1958 přistoupily v Ženevě k dohodě o přijetí jednotných podmínek pro homologaci a vzájemném uzná- vání zkoušek a dílů. Jakkoli je to podivuhodné, tak různé bezpečnostní prvky byly vždy řešeny automobilkami dříve, než došlo k jejich legislativnímu posvěcení. Například švédské automobily Volvo byly vybavov ány bezpečnostními pásy i na zadních sedadlech již v roce 1958, ale na předpis o zkoušení bezpečnostních pásů přistoupilo Švédsko až v roci 1980. Předpisy o zkouškách nárazu na vozidlo platí přibli žně od roku 1975, ovšem pojem deforma ční zóna znali v té době konstruktéři automobilů již minimáln ě deset let. Když se vytvářejí nové předpisy, je to téměř vždy za účasti OICA – Sdružení výrobců automobilů. Snad by se i dalo říci, že v této oblasti tlačí výrobci na legislativu, aby získali nějaký ten bodík navíc. ·  ·  · Takže jak to vypadá dnes? K běžnému vybavení dnes vyrobené- ho vozu z hlediska pasívní bezpečnosti patří samonavíjecí tříbodové pásy, opěrky hlavy, lepené a netříštivé sklo a absence jakýchkoliv ostrých výčnělků v prostoru posádky. Zkouší se deformace vozu při nárazech zepředu, zezadu a velikost deformace střední části vozidla, aby byl zachován minimální prostor pro přežit í. Zkouší se také deformace vybraných částí interiéru – volant, palubní deska nebo opěrky hlavy. Taková opěrka hlavy se zkouší tak, že se do ní tluče 6,8 kg těžkou hlavicí kyvadla ve tvaru koule 65 mm (přibližná míra a váha hlavy) rychlost í 24 km za hodinu. Ale ne všechny těžké úrazy nebo úmrt í jsou způsobeny přímým mechanickým působením. Je znám případ soutěžního spolujezdce, který po nárazu na strom našel okamžitou smrt, ačkoliv neměl jedno jediné vnější zranění. Utrhlo se mu srdce. Byly překročeny tzv. biomechanick é limity. Takže dnes, při modernizování předpis ů, se začínají brát do úvahy i biomechanick é limity. Z lékařských nálezů a různých výzkumů se zjistilo, že přetí žení hlavy může být do hladiny 80 g (9,81 m/s x 80) po dobu max. 3 milisekund, aby nebyl trvale poškozen mozek. Takže opěrky hlavy a přístrojová deska se po překročení tohoto limitu musí deformovat tak, aby náraz utlumily, absorbovaly množství kinetické energie a tím zabránily trvalému poškozen í mozku ze zpoždění (opak zrychlení). Hodnoty jsou známé. Většina střetů na silnici je tzv. ofsetovým nárazem, (ná- raz se čtyřiceti až padesátiprocentním překryt ím čelních částí vozidel). Charakter nárazu je jiný než při klasické, bariérové zkoušce. Moderní zkoušky by měly vypadat tak, že zkoušený automobil s figurínou naráží levou přední částí do bariéry, která není pevná, ale simuluje deformaci druhého vozu. Také rychlost bude zvýšená, stanovená na 56 km/h. Při ofsetové zkoušce se měří na figuríně zpoždění hlavy, deformace hrudníku, zatížení stehenní kosti, posunut í kolen. Ovšem největší důraz bývá kladen na hlavu, která jako jediná pom ěrně hmotná část těla není ničím podepřena nebo držena. K měření se používá figurína antropomorfn ího typu. Figuríny pro čelní náraz vyrábějí Američané, její název je Hybrid – III GM (General Motors), pro boční náraz je to holandský Eurosid. Jsou to velice složitá a nákladná zaří- zení. Jen pro orientaci: figurína pro čelní náraz převyšuje cenu sto tisíc dolarů. V těle figuríny jsou siloměry, snímače zpoždění v hlavě, hrudníku a v nohách. Dnes se vyvíjí nová noha, kter á by měla měřit momenty na holeni, kruty kotníku a tlak na stehenní kost. Ta například by měla snést osm tisíc Newtonů, než praskne, ale přípustný limit je samozřejmě nižší – asi 6,9 KN. ZPEČNOSTNÍ NADSTANDARD – ZA VŠECHNO SE MUSÍ PLATIT Výrobci automobilů se snaží největ- ší nebezpečí co nejvíce eliminovat  a montují do svých vozů i nadstandardn í vybavení. Možná víte, co je to airbag. Jako jeden z mála ochranných opatření je tento vzduchový vak schopen zabrá- nit úderu hlavy o přístrojovou desku nebo o volant při čelním nárazu. Jak to ale vlastně celé funguje? Uvnitř automobilu jsou umístěny snímače zpomalení, které reagují na náraz. Jako příklad si vezměme syst ém nové monstrózní Hondy Civic. Čidla jsou tu nastavena tak, že reagují již při čelním nárazu v úhlu do 30 stup- ňů v rychlosti kolem 20 km/h. Takto zaznamenan ý náraz aktivuje explozi pyropatrony, jež musí velmi rychle naplnit vaky, umístěné u řidiče ve volantu (60 litrů), u spolujezdce v horní části přístrojové desky (150 l), které zaplní prostor před cestujícími. To vše ještě předtím, než se těla vlivem setrvačnosti začnou pohybovat vpřed. To znamená v čase 0,05 sekundy od prvního kontaktu s překážkou. Pod vahou hlavy a horn í části těla se pak záchranné vaky řízeně vypouštějí, aby pohltily většinu kinetick é energie. Ovšem není to samospásný prostředek, nafukovací vak není schopen zadržet cestujícího. Musí se použí- vat bezpečnostní pás. Dokonale vyvinutý systém bezpeč- nostních pásů si přiblížíme na novém patentu francouzské firmy Renault. Samonavíjecí pás je doplněn o tzv. utahovací pyropatronu a deforma ční omezovač zátěže. Jedná se o dvě různé akce v rozdílných okamžicích. Bezprostředně po nárazu jsou cestující pomocí předepínačů pevně připoutáni do optimální polohy v sedadle. Po překro čení bezpečného limitu přetížení se jednoduchá součástka na úchytu bezpe čnostních pásů deformuje, a tím umožňuje pasažérům mírný pohyb dop ředu. Tím je zmenšeno riziko zranění horní části těla, ke kterému by mohlo dojít z nadměrného přetížení. Jen na okraj: Střední zpoždění (prů- měrná hodnota nárazu) u dobrého vozidla, jedoucí rychlostí 50 km/h je 20 G. To znamená, že vážíte-li 75 kg, tak na vás při nárazu působí 75 x 20 = 1500 kg. Jestliže si někdo myslí, že se nemusí vá- zat, že se podrží volantu, měl by si uvě- domit, kolik bude muset v okamžiku nárazu udržet. TÁTO, MÁMO, PŘESVĚDČ MĚ Zcela samostatnou kapitolou jsou bezpečnostní zádržné systémy pro děti. Snad nejvýhodnější je dětská sedačka, umístěná na sedadle pro spolujezdce, ale obráceně, zády ke směru jízdy. Je to velmi příjemné pro matku, která řídí -s dítětem má přímý vizuální kontakt a nemusí se při řízení rozptylovat, dítě méně zlobí. Také dětská hlava je na rozdíl od dospělého nepoměrně těžší oproti tělu. Při nejčastějším typu kolize – čelnímu nárazu – jsou záda, hlava i krk opřené, síla nárazu je tiskne do sedačky a zmenšuje se nebezpečí poranění páteře. Ovšem pozor! Pokud je na sedadlo spolujezdce namontován airbag, je tento dětský zadržovací systém velmi nebezpečný. Prudké nafouknutí v protipohybu by mohlo náraz umocnit až na 200 G. Takže: pokud je na místě spolujezdce airbag, dětskou sedačku dozadu a také obráceně. NÁRAZ Z BOKU Dalším statisticky nejčastějším typem kolize je boční náraz. Přitom na bocích vozidla je nejmenší prostor pro deformaci, takže absorbce nárazu je nejmenší. Z tohoto hlediska je boční náraz velmi nebezpečný. Ať je tomu jak chce, tříbodové bezpe čnostní pásy s předpínači, deformační zóny vpředu i vzadu nebo dokonale umístěné opěrky hlavy mohou jen stěží něco pořídit proti síle bočního nárazu. Avšak i toto nebezpečí se snaží výrobci nějakým způsobem eliminovat. Jako příklad můžeme vzít opět švédské Volvo, které v roce 1991 přišlo se systémem SIPS (Side Ipact Protection Systém). Jeho základem je moderní konstrukce skeletu kabiny, která rozvede energii bočního nárazu speciálními střešními a podlahovými prvky do deformace celého skeletu, prostě odvede ji jiným smě- rem. A jestliže jsme mluvili také o Hondě Civic, tak ta zase má na výztuze bočních dveří takzvaný peditliner, což je deforma ční člen, který pohltí značnou část energie programově spočítanou deformací do stran. A protože Volvo si pěstuje image nositele pokroku v oblasti pasívní bezpečnosti, doplnila v roce 1994 svůj systém SIPS ještě o postranní airbag o obsahu 12 litrů. UDRŽET AUTO NA SILNICI Výkony automobilů se rok od roku zvyšují a největším probl émem bývá udržet automobil na silnici i ve vysokých rychlostech a v zatáčkách. K tomu se některým konstruktérským týmům velice hodí technické finesy, vyzkoušené na závodn ích okruzích. Jednou z takových libůstek je lichoběžníkové zavěšení kol na obou nápravách, které se objevilo na již několikr át zmiňované Hondě Civic. Při výkyvech kola nahoru a dolů, se kolo nepohybuje po kružnici jako v obvyklém zavě- šení, ale udržuje se stále kolmo k vozovce. Tím je zajištěn neust álý maximální styk pneumatiky s vozovkou. Jiný systém na bezpečné projetí zatáček uplatňuje francouzsk á firma Peugeot na své nové čtyřistašestce. Na zadní náprav ě přibylo kontrolní rameno, které má za úkol při působení odstředivé síly nastavit nepatrně kolo paralelně s natočením kol předních. Systém elektronicky řiditelné zadní nápravy funguje i u Hondy Prelude model 1994 – 1995. GUMY NEJSOU NA GUMOVÁNÍ „Udržet auto na silnici” ale stále musejí především pneumatiky. Nebudeme rozebírat stav pneumatik některých řidičů, kteří napodobují jezdce F1: nejlepší vzorek – žádný vzorek. F1 mají totiz pneumatiky ze speciálne vyvinutých smesí, urcené ale také k jednorázovému uzití. V bezném provozu je sice opotrebovatelnost pneumatik významným faktorem, ale prezout by mel dvakrát do roka kazdý. Zimní a letní provoz totiz vyzaduje od pneumatik rozdílné vlastnosti. Hlavní rozd íl je ve slození smesi a typu vzorku. Zimní smes je mekká a také se rychleji ojízdí A vzorek dezénu (jeho doteková plocha s vozovkou) je narušen ješte jedním jemnejším prorezáním, postaveným kolmo na smer jízdy. Tohle jemné prorez ání nabírá sníh, pri doteku s vozovkou nabraný sníh pevne pridrzí a po odvalení kola nabraný sníh opet uvolnuje. Predstava, ze ideální vzorek na zimu jsou hrubé špalky, je naprostý omyl. Drapák totiz patrí do mekkého terénu, coz uklouzaná zimní silnice roz hodne není. Další nepříjemnou okolností je voda na vozovce. Tento problém poměrně dobře řeší letošní hit firmy Pirelli, pneumatika P 6000. Do směsi běhounu byla použita kyselina křemičitá, díky které vyniká pneumatika zřetelně lepší přilnavost í především k mokrému povrchu. Její netradičně řešený dezén nese název „nulová vlna”. Dominantou vzorku je žlábek kolem celého obvodu, který formuje vodu do jakési kolejnice, po které je pneumatika vedena. Důmysln ě postavené příčné prořezání způsobuje odvod vody zpod styčných ploch pneumatiky směrem ven od vozu. Tím je významně snížen efekt vodního pytle, který každý zkušený řidič zná. A nezku šený pozná, když vletí do louže – odstřikující voda od kol celý automobil výrazně zbrzdí a trochu nadzvihává. PALUBNÍ COMPUTERY Mimo různé prvky pasívní bezpečnosti a konstrukční finesy se přední výrobci automobilů předhánějí v různých elektronických systémech. Písmena ABS, ASR, EBV, GMR, ETS, ESP, NAG, APS, nebo ATS se na nás valí z různých prospektů a katalogů a jejich významy se dešifrují jen stěží. Velice rozdílné typy kontrolních a regulačních zařízení mají ovšem na rozdíl od zkratek něco společ- ného: mají zajistit co nejlepší jízdní a brzdné vlastnosti na obtížném, třeba kluzkém terénu. K základním systémům patří ABS. Tento systém je založen na elektronick ém snímání otáček každého kola při brzdění. Jakmile se některé kolo dostane do smyku (to znamená netočí se, ač- koliv ostatní ještě ano), elektronika uvolní čelisti kotoučové brzdy tak, aby se kolo opět mohlo odvalovat a tím přenášet brzdný moment mezi kolo a vozovku. Mimochodem, Honda Civic je prvním automobilem, který tento systém pou- žívá i na bubnových brzdách, kterými je u tohoto typu brzděna zadní náprava. Systém EBV zase samočinně reguluje rozdělení brzdné síly. Pravý opak je systém ASR. Má zajistit bezchybnou akceleraci na kluzkém ter énu. To znamená, že jakmile kola za- čnou prokluzovat, automaticky se sníží otáčky motoru. Zjištěné otáčky se navíc také přenášejí do jednotky, obsluhující elektronicky ovládanou uzávěrku diferenci álu – ETS. Zatímco funkce proti blokování a prokluzu kol se týkají brzdění a rozjezdu vozu, tedy dynamiky v podélném smě- ru, většina kritických jízdních situací nastává v zatáčkách. HUDBA BUDOUCNOSTI Jedním z prvních systémů, které řeší stabilitu vozu i ve směru příčném, je syst ém ESP, montovaný do vozu Mercedes- Benz S 600. V tomto voze řídicí elektronika kromě otáček kol také nep řetržitě snímá natočení kol, brzdný tlak, příčné zrychlení a točivý pohyb vozu kolem svislé osy. Aktivace systému probíhá několik milisekund potom, co ESP zjistí sebemen ší odchylku od naprogramovaného normálu. Následná stabilizace vychyluj ícího se vozu z předpokládané dráhy je zajištěna pomocí snížení točivého momentu motoru, případně přibrzděním příslušných kol. Tímto způsobem může být zabrzděn i automobil, který se dostal do smyku. Podobné systémy vyvíjejí i bavorské BMW pod názvem DSC-3 (Dynamische Stabilitäts Control), nebo firma ITT Automotive s názvem ASMS (Automatisches Stabilitäts Management Systém). V současné době to jsou špičkové technologie, montované pouze do automobil ů vyšší kategorie. Ovšem, co není dnes, bude zítra. Doufejme, že podobn é systémy se osvědčí a slovo SMYK bude patřit jen na plochou dráhu, nikoli do nočních můr běžného automobilisty.

Category: 1995 / 11

Napsal: Václav Rout

Až do 70. let 19. století bylo území tzv. „Four Corner States”, čtyř států unie, jejichž hranice se stýkají v jediném místě, Arizony, Utahu, Colorada a Nového Mexika, považováno za oblast bez jakékoli kulturní historie, pustou poušť, která je maximálně domovem pro hrstku kočujících Navahů. Jaké však bylo pro Ameriku překvapení, když zjistila, že tato oblast byla osídlena dávno před příchodem bělochů civilizací, která i dnes budí náš zasloužený obdiv. Civilizací, která prošlo dlouhým vývojem od primitivních zemědělců na přelomu věků až po obdivuhodné stavitele, jejichž stavební komplexy byly až do poslední čtvrtiny 19. století nejrozsáhlejšími stavbami na celém severoamerickém kontinentě, a která nám po sobě zanechala tisíce památek (jen v Novém Mexiku bylo dosud objeveno přes 25 000 míst osídlení). I tak je však nadále obest řena mnohým tajemstvím. Dokonce ani neznáme jméno lidu, který zde žil a umíral, a tak používáme to, jež mu dali Navahové. Anasazi – dávní cizinci. · · · Po dvou a půl hodinách jízdy pustinou a dobrodružném přejezdu poloshnilého mostu nad korytem vyschlé říčky jsme konečně u cíle naší cesty. Před námi se otvírá rozlehlý Chaco Canyon se svými zříceninami puebel, z nichž nejznámější je pravděpodobně pueblo Bonito. Na přelomu věků se na jihozápadě USA objevili nomádští lovci. Z mělkých terénních prohlubní, které pokryli větvemi a zeminou, si vytvářeli primitivní obydlí. Při archeologickém průzkumu nedaleko umístěných zásobních jam se nacházely umně zhotovené košíky, kter é nahrazovaly tehdy neznámopu keramiku a které daly současně této skupině Anasazi jméno – Košíkáři. Některé z košíků jsou mimochodem spleteny tak dokonale, že nepropustí ani kapku vody. V 6. století n. l. došlo k významnému posunu ve vývoji kultury Anasazi. Objevily se totiž tři novinky. První z nich je příchod keramiky od sousední kultury Mogollon, druhou získání luků a šípů a třetí, asi nejdůležitější, je rozvoj zemědělství, založeného na pěstování kukuřice, dýní a fazolí. Nové období kultury Anasazi, které patří pravděpodobně i k jejímu vrcholu, začíná počátkem 8. století n. l. Doch ází ke stěhování z podzemních obydl í na povrch. Podzemní obydlí začínají plnit funkci centra náboženského života, později známého jako „kiva”. A tak vzniká nová urbanizační jednotka – pueblo. V roce 919 n. l. začíná stavba nejdominantnější památky Anasazi kultury v celých Spojených státech – puebla Bonito. (Také vás překvapuje, jak je možné při absolutní neexistenci písemných zpráv z té doby tak přesně určit dobu zahájení výstavby? Vysvětlení je jednoduché. K určení stáří slouží metoda zvaná dendrochronologie. Hezký jazykolam, co? Metoda sama o sobě je však velice jednoduchá, jako vše geniální. Spočívá v porovnání tzv. dendrochronologického kalend áře, tj. sestavení letokruhů stromů z dané oblasti až do doby co možná nejstarší, se vzorkem dřeva získaného z dané historick é stavby. Jejich porovnáním získáme přesně rok poražení stromu. K sestavení kalendáře je však zapotřebí použít stromy z jednoho regionu, jinak je metoda naprosto nepřesná a tím pádem neúčelná. Jelikož se ke stavbě puebel používalo stromů z relativně blízkého okolí, je dendrochronologie nejpříhodnější a naprosto přesná). Stavba asi třípatrové budovy se stovkou místností byla dokončena v roce 936 n. l. (pro srovnání – v Čechách byl rok před tím zavražděn kníže Václav a v Praze stály první dva malé kamenné kostely). Na příštích sto let utichl stavební ruch. Při archeologickém výzkumu této části puebla se zjistilo, že asi osm místností sloužilo jako pohřební komory pro více než 90 mrtvých. Jak se však dále zjistilo, jednalo se o kosterní pozůstatky z období před výstavbou puebla. A tak vyvstává první záhada: jak a kam pohřbívali obyvatelé Chaco Canyonu své zemřelé, kterých muselo být několik tisíc? V letech 1030 – 1079 n. l. započala nová etapa ve výstavbě puebla Bonito, kdy došlo k jeho podstatnému rozšíření. Při pohledu z výšky nás na první pohled zaujme přesnost, se kterou bylo pueblo budováno. Svědčí o jediné věci – musel existovat dosti podrobně vypracovaný plán výstavby, který se předával po tři generace, během nichž bylo budováno. O existenci přesného plánu svědčí i dodnes dochované zdi. Zatímco spodní části zdí jsou tlusté, neboť se předpokládalo, že ponesou váhu několika pater, tloušťka s vyššími patry kles á. Zdi nebyly stavěny najednou, ale postupně, kdy po navršen í jednoho poschodí se položily trámy, rákos a navrch zemina a z takto vytvořené podlahy se začalo stavět další patro. Po dokončení hrubé stavby docházelo ke konečné úpravě. Na druhé zdivo se technikou, která vzdáleně připomíná kladen í dlaždic, upevňovaly opracované kamenné destičky, které tvořily vnější „obal” zdí. Takovýto obal pak vytváří krásné pravoúhlé rohy, které i dnes v nás budí zasloužený obdiv. Zevnit ř se zdi omítly a vymalovaly. Všeobecně se udává, že pueblo mělo celkové okolo 800 místností, z nichž v nejvrcholnějším období bylo asi 600 obýváno tisícem obyvatel. Původně mělo pueblo 18 vchodů, umístěných v obvodových zdech. Později však, zřejmě z obranných důvod ů, byly všechny tyto vchody zazděny a ke vstupu bylo možno použít pouze vchod vybudovaný v jižní zdi. Centrum veškerého dění se soustředilo na hlavní prostranstv í, jež bylo rozděleno jednou řadou místností na dvě přibli žně stejně velké části. Zde se za příhodného počasí odehrával společenský život puebla. Mletí kukuřice, výroba keramiky, obřadní tance. Současně zde byly umístěny dvě rozlehlé kruhov é stavby – obřadní kivy, které splňovaly úlohu společenské- ho náboženského centra. Vzhledem k jejich umístění (jedna je v pravé a druhá v levé části puebla) se usuzuje, že obyvatelé byli rozděleni do dvou základních skupin, zimní a letní, z nichž každá zodpovídala za náboženské obřady v daném období. Kromě těchto centrálních kiv zde však nalezneme 37 kiv men- ších, které sloužily jako svatyně. Jednotlivé místnosti v pueblu byly spojeny přibližně 1- 1,5 m vysokými vchody, jež mnohým návštěvníkům připadaj í malé. Opak je však pravdou. Chacoanská architektura má v porovnání s ostatními stavbami Anasazi kultury neobvykle velké vchody. Hlavní a upřednostňovanou úlohou bylo zabránit co možná největšímu úniku tepla z místností. Krom ě vchodů typických pro většinu puebel se v pueblu Bonito setkáváme i s neobvykle řešenými vstupními otvory ve tvaru písmene „T”, z nichž většina sloužila ke vstupu z hlavního nádvoří a jejichž význam dodnes neznáme. Z umístění puebla i jeho velikosti (jedná se o nejrozlehlejší stavbu Anasazi kultury v celé oblasti jihozápadu USA) dnešní historici usuzují, že plnilo funkci náboženského a správního centra Chaco Canyonu a pravděpodobně též sloužilo jako nemocnice. V Chaco Canyonu existovalo však mnohem více puebel než jenom pueblo Bonito. Kromě těch větších (pueblo Chetro Ketl mělo např. asi 500 místností,) v jistém smyslu center, kterých se napočítalo jedenáct, se zde nachází mnoho men- ších, dvoupatrových puebel, z nichž některá nebyla mnohdy vzdálena víc než na dostřel luku. Na základě toho se usuzuje, že v době největšího rozkvětu Anasazi kultury zde žilo několik desítek tisíc obyvatel. Na jeden z nejzajímavějších nálezů však nenarazíme v žádném z puebel, ale na hoře, která dominuje celému údolí, na 132 metrů vysoké Fajada Butte, ležící v jihovýchodní části údolí. Po ne zrovna snadném výstupu narazí- me na tři kamenné bloky opřené o skaln í masiv. Pohlédneme-li jednou ze dvou mezer mezi bloky na samotný skalní masiv, uvidíme vytesané dvě spirály, jednu větší, jednu menší. Nic více. Pokud však na vrchol vyrazíme v den zimního či letního slunovrat či v době jarní nebo podzimní rovnodennosti, objevíme primitivn í, avšak do dnešních dnů bezpe čně fungující sluneční observatoř. Dnes se pouze můžeme dohadovat, k čemu sloužila a jaké slavnosti s její činnost í byly spojeny. ŽIVOT V PUEBLU Na základě nálezů jsme schopni si pouze všeobecně představit život v Chaco Canyonu v 10. – 12. století. Byl velice krutý. Po narození, pokud měl chacoanský človíček štěstí, neboť dětská úmrtnost byla dosti vysoká (přibližně jedna třetina), nastalo období krátkého dětstv í. Jakmile trochu povyrostl, začal se zapojovat do činnosti puebla. Nejdříve vykonával drobné pomocné práce na uměle zavlažovaných políčkách. Pokud se jednalo o dívku, tu čekala až do smrti jednotvárná práce. Dostala do ruky kámen a mlela kukuřici. Hodiny a hodiny, od rána do večera, aby měla dostatek mouky na přípravu jídla pro rodinu. Ani život mužů však nebyl jednoduchý. Ráno vyráželi do kilometry vzdálených lesů, aby z nich, bez použití jakékoli techniky, pouze za pomoci rukou a paží, dopravili trámy nutné ke stavbě či opravě puebla (např. ke stavb ě středně velkého puebla bylo zapotřeb í okolo 10 000 trámů,) či vyrazili na lov, který trval často i několik týdnů. Muži, kteří zůstávali v pueblu se starali o stavbu, tkali, vyráběli keramiku a podobně. Průměrný věk byl velice nízký. Za starce byli považováni již lidé ve věku okolo čtyřiceti let. Co se stalo s tělem po smrti však bohužel nevíme. Snad budoucnost a nové objevy dají odpověď na tuto záhadnou otázku. V roce 1085 n. l. je stavba puebla Bonito dokončena. Práce na ostatních pueblech však i nadále pokračují. Lidé žijí stejným životem. Loví, pěstují kukuřici, dýně a fazole. V polovině 12. století však všechno najednou končí. Dodnes přesně nevíme, co se stalo. Pouze se dohadujeme. Dendrochronologická metoda odhalila, že v roce 1150 n. l. zachvátilo oblast jihozápadu neobvyklé sucho. Že by bylo důvodem zániku chacoansk é kultury? Kdo ví. Zůstali jen němí svědkové zašlé slávy, kteří čekali až do poloviny minulého století na své znovuobjevitele. V roce 1896 byly zahájeny první vý- zkumné práce pod vedením Richarda Wetherilla. Překvapující výsledky měly za následek vyhlášení Národního pam átníku Chaco Canyon 1907 . Druhý a nejrozsáhlejší archeologický výzkum proběhl v roce 1920-1927 společnými silami National Geographic Society a Smithonian Institution. Dlouhá staletí nad pueblem Bonito visela hrozba. Později dostala i jméno – Hrozivá skála. Tyčila se v nebezpečné blízkosti puebla a od okolního skalního masivu ji dělila jen úzká štěrbina. Podle legned Navahů, kteří do těchto míst přišli až několik set let po opuštění údolí lidmi Anasazi, si původní obyvatelé, v jejichž duších byl po celou dobu existence uhnízděn strach, snažili naklonit skalní bohy plnými košíky tyrkysů a bí- lých mušlí, které vhazovali do úzké štěrbiny. Aby zabránili erozi úpatí skály, stavěli dlouhé kamenné zdi. V lednu 1941 se však hrozba naplnila. Na pueblo se zřítily tisíce tun zvětralé skály a vý- chodní část puebla byla nenávratně zničena. Už zde nebyl nikdo, kdo by se snažil usmířit skalní bohy obštními dary. Ukázalo se však, že legendy Navahů byly hodně nadnesené (jak ostatně většina legend bývá.). Místo tyrkysového „pokladu”, který se měl ve skalní štěrbině skrývat, se nalezlo pouze množství modlitebních tyčinek. Necháme-li se však na chvíli unést stejnou vírou jako původní obyvatel é, budeme věřit, že svůj úkol splnili a zachovali pro nás a naše potomky jedno z nejpřekvapivějších míst jihozápadu USA. Opuštíme údolí. Fajada Butte, která tady stojí jako hlídač u vchodu do ztichl ého údolí, se s námi tiše loučí. Ka- ňon zůstává za námi. Slunce, stejně jako předešlá staletí, zapadá nad údolím. V soumraku, který nastává, jako bych sly- šel z dálky tiché hlasy žen, veselý pokřik dětí a obřadní zpěvy. I když vím, že je to pouze přelud, zvuky noční přírody, vě- řím, že hlasy lidí, kteří zde žili před stalet ím, se s námi loučí Chaco Canyon.

Category: 1995 / 11

Hlavně se při tý ráně držte volantu! A koukejte mít řádně utažený pásy,” hřmí místností hlas. „Protože i když se to nezdá, ale při pořádným nárazu to celé propruží, tak abyste tam nelítali jako nudle v bandě!” Ne, nejsme na školení kaskakérů nebo snad profesionálních automobilových závodníků, jak by se možná zdálo. Přesto dovedou lidé okolo mne každých čtrnáct dní přitáhnout na plochodrážní stadión v Chabařovicích kolem dvou tisíc diváků. Lidí, kteří neváhají prostát a prosedět okolo oválu celý den, jen aby viděli to, co na automobilových sout ěžích znamená jen chybu nebo drahocennou ztrátu na čase. Tihle lidé chtějí vidět nějakou Pořádnou Ránu. A tohle nejsou závody, ale Reklamně Propagační Atrakce, na které je k vidění ran nepočítaně, a téměř vždy nějaké to auto skončí na střeše. A co víc. V těch jezdí docela obyčejní lidé. Nechce to nic jiného, než nějaké to auto na obouchání, odvahu – a chuť si to zkusit. ·  ·  · Už od rána krouží po oválu automobily ve dvojicích – a to, co předvádějí, jsme zvyklí vídat jen ve filmech. Na startu se řadí MVDr. Vojtek v Toyotě Starlet l300, opravdový veterinář s telefonním číslem na dveřích auta. Jeho soupeřem bude dvanáctiventilová Hodna CRX l500. Jásavě žluto-modrých sto koní patří stavební firmě Lochman a za volatem – pan Lochman. Startmarschall pouští startovací gumičku, obě auta vyrážejí vpřed. Honda využívá své síly, a i když má nevýhodu vnějšího oválu, v první zatáčce jedou obě auta zaklesl á do sebe bok po boku. Jako při tangu. Jako tango také vypadá následující výjezd – zvěrolékařova toyota ťuká soupe ři zadní blatník – zkouší ho „vykývat”. Nestačí ale s dechem a sama se roztáčí do protisměru a rozhazuje pneumatiky okolo vnitřního oválu. Diváci vstávají a tleskají, vše bylo velmi rychlé. Poté si soupeři mění startovací pozice. Jezdí se dvě kola – pokud někdo neskončí v gumách či hlavou dolů. Jezdí se jen dvě kola, ale docela to stačí. O BEZPEČÍ „Proč do šestnácti set kubíků? Protože okruh je uzavřený, a vozy s touto kubaturou dosahují na rovinkách snad až 100 km/h,” říká ředitel závodu ploché dráhy automobilů v Ústí nad Labem Láďa Lacina. „Kromě toho vozy nad 1600 jsou daleko těž- ší a kontakt mezi vozy nebo s mantinelem by mohl být nebezpečný.” Na dotaz po úrazech klepe na dřevo? „Jediný úraz, o kterém u nás vím, se stal v depu. Na trati se při nějakém nárazu vysypalo boční sklo a v depu se Michal Mückstein z Rádia F1 při vymetání úlomků skla řízl do prstu. To je jediný úraz, o kterém vím. Vlastně je to zásluha Franty Ureše, ten pomohl vymyslet technicko-bezpečnostní pravidla. Hrozně mu vděčíme za to, že se u nás ještě nic nestalo. Třeba bezpečnostní pásy: viděli jsme na videokazetě z Liberce, jak se po bočním nárazu auto roztočilo a šoféra to vytáhlo ven! Podle mě je to pořadatelskej průser. Proto my dnes důsledně vyžadujeme čtyřbodové bezpeč- nostní pásy, přilbu, a pořád na to ty kluky upozorňujeme. Ono ve 100 km/h jít čelně do svodidel, to není sranda!” Historie automobilů na ploché dráze je sice vyloženě česká záležitost, zato se traduje už od padesátých let. Tenkrát se na ukončení sezóny na Markétě jezdily automobily jako ukázka. V šedesátých letech se něco podobného jezdilo na dlouhé travnaté ploché dráze v Mariánských Lázních, ovšem také to jezdili jen soutěžní jezdci jako srandama č. Poprvé se objevily automobily upravené pro plochou dráhu před třemi lety v Liberci. „20. května 1994 jsme ty závody viděli,” pokračuje Láďa Lacina, „ a tak nás to chytlo, že jsme sepsali smlouvy, vymysleli pravidla, a to všechno za 14 dní. No, a 5. června 1994 se to poprvé jelo u nás v Chabařovicích. Bylo tady tenrkát osm aut. No, a pak se to všechno rozběhlo takovým bombáckým tempem, že dneska máme v počítači přes šedesát čtyři týmů.” Většina lidí sem jezdí ne na pořadí, ale vyzkoušet si to. I když – kdo by necht ěl vyhrát? JEDNOOKÁ LENKA „Udělala jsem ten bod, ale pak mne mrzel, ” říká třiadvacetiletá Lenka Lysá. „Už počtvrté na mne vyšlo nějaké pivo, ale já pivo nepiju! A na místo za mnou počítač vylosoval pneumatiky…“ Po vzájemné kolizi obou soupeřů nebylo totiž ani jedno auto schopné dojet do cíle. Tak ten bod Lenka prostě doběhla po svých. Lenka je čiperná dívka a má jen jedno oko. O to druhé přišla před pěti lety při autonehodě. Dneska se bouchá s chlapama na ploché dráze v Chaba- řovicích. Z posledních závodů si odvezla třetí místo. „Poprvé jsem zhubla o čtyři kila. Ale i dneska, když dojedu, tak se mi klepou kolena, ruce, sucho v krku mám po každý jízdě a večer bych mohla jít spát . Když jsem poprvé slyšel o ploché drá- ze v Chabařovicích, zaslechl jsem něco o děvčeti, které na svém oblíbeném mantinelu házelo boudu…? (Smích) „To jsem já, no… Mě prostě zat áčka u depa šla vždycky hůř a udělala jsem tam nejvíc chyb. Na tom mantinelu jsem skon- čila s mitsubishi, taky s alfou, audina zůstala jen o pár metrů dál… Já jsem byla strašnej chytrák, když mi to tenkrát Roman nabízel. Jenže vono na tý dráze je to jiný.” Jaké to bylo, vletět do tý dřevěný ohrady a prorazit mantinel? „Nevím. Strkali jsme se nějak už od startu a při výjezdu jsme byli nějak do sebe zahryzlí, jenže on se mi nějak vysmeknul a já pokračovala rovně – do ohrady. Tak jsem jenom čekala, jakej bude nárez. Byl velikej. (Smích) Vošklivej. Ale když jsem pak viděla ty lidi, jak mi mávaj, děti se smějou a tleskaj, tak to bylo dobrý. Jenom jsem koukala, co kde, jestli nemám tu trubku v hlavě, prostě asi nějakej šok, ale ten náraz si člověk moc nepamatuje. Dneska bych s tím smykem možná už něco uměla udělat, ale tenkrát jsem měla málo zkušeností.” Lenka dnes přiznává, že je na silnici daleko opatrnější, protože každý možný střet si promítá do toho, jaký by to byl náraz. Ostatně je známá věc, že automobilov í závodníci na silnicích nez ávodí. SOUPEŘ NENÍ SOK Jenže „Tohle jsou normální lidi, ale jsou báječní!” říká Jindra Horáčková, která tyhle závody moderuje. Její hlas už jistě znají všichni návštěvníci téhle show. „Atmosféra je tady fantastická, jak mezi divá- kama, tak mezi lidma v depu a závodníkama. Je to tím, že se tady opravdu moc nezávodí. Ti lidé se odreagují, a protože jsou to většinou podnikatelé, udělají si také reklamu. Jsou to prostě reklamně propagační závody.” (Smích) Velmi často se stává, že auto od startu couvne, aby se soupeři nemohly měřit dvě minuty do startu, když po první jízdě mění třeba prasklou pneumatiku. Soupeř prostě počká, aby se mohl utkat, i když by mohl mít bod jistý. „Ráno ti dá někdo tečku, a hned jde za tebou do depa, a ptá se: Dobrý? Nestalo se ti nic? Nebo máš problém s autem, a voni ti naskáčou najednou mechanici z jeho týmu, půjčej ti materiál, pomůžou, jen abys mohl jet příští jízdu. A to se mi na tom líbí. To je bomba, ne?” To mi říkal Honza Herout z týmu Czechnord, když mi o chabařovick é ploché dráze vyprávěl poprvé. Honza obchoduje s nábytkem a v Chabařovicích je nováčkem, tedy pro každého otloukánkem. Tenkrát jsem mu moc nevěřil, ale jel jsem se pod ívat. Taky jsem se svezl. Dnes mu už věřím. Je to bomba. Je to auto-boom. „

Category: 1995 / 11

NEJSTARŠÍ A NEJBIZARNĚJŠÍ SLAVNOST V JIŽNÍ AMERICE

Napsal: Viktor Englebert

Jsem ve městě Pasto, v kolumbijských Andách v nadmořské výšce 2350 m, s cílem vyfotografovat karneval bílých a černých. Dnes je 5. ledna, a to je den černých. Zitra bude den bílých. Charakteristickým znakem těchto slavností je natírání černým krémem první den a rozpra- šování spousty mastku druhý den. GENEZE Tento karneval je jednou z  nejstar- ších a nejfantastičtějších slavností v Jižní Americe a současně nejméně zná- mou za hranicemi Kolumbie. Málo se ho zúčastňují lidé z ostatních kolumbijsk ých měst, kteří se poněkud zdráhaj í podílet se na nevázaném způsobu, jakým obyvatelé města Pasto slaví svá tek Tří králů. Ačkoli nyní je karneval v Pasto oslavou příchodu Tří mudrců, dávno před příchodem španělských dobyvatelů to byl pohanský rituál. Kmeny žijící v oblasti Pasto a Quillacinga si touto slavností usmiřovaly Slunce a Měsíc. Velkolepě oděni v ozdobných krojích s geometrickými vzory, ptačích maskách a peří, mávali oštěpy a holemi nebo hráli na hliněné okaríny a zlaté nebo kostěné flétny. Při tom Indiáni tančili, aby si zajistili dobré úlovky a úrodu a sami sebe pobavili. V šestnáctém století Španělé změnili charakter indiánských rituálů. Zavedli působivé průvody jezdců na koních a vozů. Jejich hudba zahrnovala vše od kytar a mandolín, přes trubky a píš- ťaly až k harfám. Snažili se potlačit indi ánskou kulturu a její rituály. Indiáni však pod rouškou katolicismu jednodu- še pokračovali ve svých starých slavnostech, které se konaly v nábožensky významné dny. Využívali dokonce i vý- znamné civilní události, jako byla korunovace nového španělského krále, narození dítěte v královské rodině, anebo příjezd významné osobnosti španělsk é koloniální nadvlády. Když Španělé přivezli otroky z Afriky, byla to další změna v té době již značně rozrůzněné společnosti Nového světa. Lidový výraz afrických tradic, jejich bubny a maracas, výrazně rytmická hudba, písně a tance, hluboce poznamenaly jihoamerickou kulturu. Nelze pochybovat o tom, že jejich vliv napomohl vzniku současného karnevalu bílých a černých. DEN OTROKU Den černých byl ve skutečnosti dnem černých otroků. Když roku 1607 otroci v Remedios, departmentu Antioquia, protestovali proti španělskému útlaku, vláda španělské koruny se uvolila poskytnou jim volný den, a to den před svátkem Tří králů, jenž byl dnem bílých, aby mohli oslavit svatého černé- ho krále Melichara. Černý krém byl zaveden mnohem později, až v polovině minulého stolet í, pravděpodobně proto, že začal být nedostatek černochů ve starém Pasto. Rozprašování pudru začalo až v roce 1912, kdy rozjařený chlapík, jenž viděl jak si jedna dáma pudruje nos, popadl její pudřenku a napudroval tváře svých přátel. Od té doby jsou kolemjdoucí zasyp áváni moukou a mastkem. Jelikož v současnoti jsou tyto hrátky mnohem rozpustilejší, jsem na rozpacích, když mám opustit čistotu svého hotelu s fotoaparátem na krku. Zatímco vyčká- vám, pozoruji dav z vrcholu schodiště u vchodu hotelu. Zarputile se tvářící dav, s pokožkou a oblečením silně začerně- ným krémem, pochoduje tiše se sevřen ými rty, přesně jako armáda oživlých mrtvol, která vyšla spáchat nějaký pří- šerný čin. Nikde jinde jsem neviděl tak strašidelnou scénu, vyjma snad v hrůzném snu nebo ve filmovém hororu, kde mrtví vstali z hrobů a pochoduj í na město. NA ČERNO! Bude to trvat ještě několik hodin, vy- žádá si to něco aguardiente (silná pálenka z cukrové řepy) a další černý krém, než se tito vážní lidé dostanou ze své zasmu- šilé nálady. Zhluboka se nadýchnuv sestupuji ze schodiště, přecházím ulici, opírám se o stěnu a s předstíranou nonšalantnost í namířím svůj fotoaparát na dav, který se ke mně blíží. V okamžiku a s dobrým rozpoložením mě vymazávaj í z racionálního světa. Nyní jsem i já živoucí mrtvola a musím kráčet s ostatními do města. Na rohu ulice dvě začerněné dívky s batohy plnými lahví aguardiente nab ízejí své zboží. Jiní umounění prodava- či prodávají černý krém, pudr, cigarety, sladkosti a živé sele. Osamocený policista zastavuje silniční provoz. Tento umazaný strašák je karikaturou autority. Ale zatímco se mu směju, Pastusos – obyvatelé města Pasto – si čistí své ruce o mé vlasy, přidávají na mou kůže vrstvu za vrstvou černého krému, dokonce mi mažou záda pod košilí a prsty natírají vnitřky mých uší. Okna a balkóny jsou zaplněny čistý- mi lidmi, kteří pozorují směšný průvod z bezpečné výšky. Jako ústupek této zvláštní události si někteří z nich alespo ň pomazali tváře a nosy černým kré- mem. Přicházíme na plaza, největší náměstí města. Je zcela zaplněno začern ěnými tančícími páry. NEJSEM JAMES BOND Jak čas ubíhá, všeobecná nálada se stá- vá veselejší. Jelikož jsem černý jak uhel, jenom má výška a fotoaparát mě odlišuje od ostatních. Neobvyklý námět snímku mě upoutává ke stání na jednom místě po příliš dlouhou dobu. Při tom dvakrát během deseti minut mě jeden mladík téměř uškrtí tím, že hněte můj krk svými umazanými prsty jako by to byl kus těsta. V obou případech se mi daří potlačit zlost. Zaujat fotografov áním cítím, že svírá můj krk potřetí. Vybuchuji vztekem. Otáčím se řvouce a chytám ho za ruku, v tom ale čtyři jeho přátelé vyskakují. „Rozdám si to s vámi s jedním po druhém, jestliže nejste zbabělci!” křičím. Jsem tak rozzuřený, že bych je srovnal všechny najednou, ať už by následky byly jakékoliv. Ale oni se mi jen vysmívají spolu s davem kolem, který odsuzuje moji zjevnou ztrá- tu nálady. „Co?” táže se jeden člověk, „Jseš James Bond?” „Hele, tohle je karneval, hombre,” dodá- vá další. Ukazuje na člověka svíjejícího se na zemi a svlékaného tlupou, jež má v úmyslu nalézt kousek čisté kůže pro svoji mazací hru. „Chtěl by sis to s ním vyměnit? Raději se na to připrav.” Má pravdu, uvědomuji si. Je to jejich hra a musí být hrána podle jejich pravidel. Nebyl jsem pozván a cítím, že je čas, abych odešel. Cestou zpět do hotelu se zastavuji na limonádu a utrpím poslední poko- ření – nemohu zaplatit, protože v kapse nemám ani peníz. Soustředil jsem se tak na svůj fotoaparát, že jsem necítil, jak mě hbité prsty kapsáře olupují, i když jsem měl těsné pracovní kalhoty. V hotelu mě pak nepřekvapuje, když se dovídám, že v den černých se mnozí opilci vracejí domů bez oblečen í. Dovídám se též, poněkud pozdě, že obyvatelé Pasto si natírají kůži vazelí- nou, aby si usnadnili její pozdější čiště- ní. Strávil jsem hodinu hrubým drhnutím své kůže a sedmkrát jsem si šamponoval vlasy, než dostaly svoji pů vodní barvu. DEN BÍLÝCH Další den je dnem bílých. Rozprašuje se mouka, tryskají záplavy mastku a rozjaření účastníci slavnosti usilují o to opít se do němoty. V tento okamžik jsem v Tuquerres, kde jsou obyvatelé tak pot ěšeni návštěvou cizince, že mě přijímají jako nějakého vládn ího pohlavára, a jako jediného v celém městě mě nezabělují mastkem. V poledne tři mladíci na koních, barevně krojovaní jako tři mudrci z Východu – jeden v bílém, jeden ve žlutém a posledn í v černém – jezdí neúnavně tam a zpět po hlavní ulici. Jsou vedeni klaunem vykračujícím dlouhými kroky a současně nerv ózním, protože očekává, že v časném odpoledni povede prů- vod spolu s jezdci. V otevřených garážích a na rozích ulic vesničané dělají posledn í úpravy na svých krojích a obřích papírových panácích. Některé skupiny jsou již hotové a čekají na ostatní na křižovatk ách. Mezi ně patří skupina žen bujaře poskakujících i když jsou ohnuté pod tíhou zmrzačených mužů, které nesou na zádech. Ačkoli tito muži mají amputované končetiny, nemohou být tak lehcí, aby ženy mohly tak poskakovat. Ale počkejme chvilku – tyto ženy jsou muži! Jejich horní polovina je oblečena jako chromí muži a spodní část je oděna v sukních a obuta do dámských bot na podpatcích. Vepředu nesou figuríny bohatě kostýmované a namaskované jako ženy. MATACHIN, postava maskovaná jako opice, zahalená pytlovinou a veden á na vodítku druhým chlapíkem, představuje šaška. Prodírá se davem, oprašuje pudr z klop chodců a vyžaduje za tuto službu malý poplatek. Jeho místo v místním folklóru určitě nějak souvisí s tradičními zvířecími symboly, které měly pro Indiány velký význam. Cestou do Pasto potkávám další matachiny. Zastavují mé auto a vybírají poplatek za to, že mi spolu s dalšími tančícími postavami uvolní cestu. Pasto leží v bílém prašném oparu. Obyvatelé přivírají oči před záplavou moučného a mastkového prachu. Brýle, nabí- zené pro-davači na chodnících, jsou neúčinné, protože se rychle zapráší. Davy brzdí cestu průvodu, který se dal právě do pohybu. Jezdci na koních v čele vedou nekonečnou řadu alegorických vozů. Spěchám k místu cíle průvodu v rezidenční čtvrti. Na rozdíl od davů, které se hrnuly na hlavní náměstí včera, shledávám, že městské obyvatelstvo zde je vzdělané a chová se přátelsky. Jízda přijela první, následována skupinou jeskynních lidí s kyji, pak obřími miminky s kojeneckými lahvemi. Hudebn íci s nástroji quillacinga a dalšími nástroji jsou následováni alegorickými vozy, které přijíždějí jeden za druhým celé odpoledne až do setmění. Některé z nich jsou neseny bicykly svázanými v párech, další na autech a nákladních autech, vyrobeny ze dřeva a drátu, polepeny novinovým papírem a nabarveny veselými barvami. Představují nejrozličnější náměty, počínaje scénami z mytologie, obdobím útlaku v čase španělské nadvlády, věrohodn ými scénami z vesnického prostředí zaplněného koň- skými potahy a konče církevními alegoriemi. Po průjezdu posledního alegorického vozu nové davy zapl- ňují ulice a dávají se do improvizovaného tance. Liší se od davu včerejšího, je však těžké vyjádřit čím. Snad je to jenom rozdíl mezi včerejškem a dneškem, mezi černou a bílou barvou. Myslím si však, že starodávní lidé z období svatého Augustina, by to viděli jako symbolický rozdíl mezi Dnem a Nocí, Světlem a Tmou a Dobrem a Zlem.

Category: 1995 / 11

Napsal: Michal Thoma

Jeden den v buši aneb jak žije český člověk, který by se mohl klidně jmenovat George Adamson, Jim Corbett nebo Albert Schweitzer. ·  ·  · Daleko dřív, než se sem proderou prvn í paprsky ranního slunce, pronikají do místnosti hlasy ptáků a zvířat. Okolní buš ohlašuje nástup nového dne a obyvatelé baráčku střídají směny. Malé komby – opičky z rodu Galago se vrátily ze své každonoční výpravy a už spí v dutině pod střechou. Zatím v pokoji vedle kuchyně vstává černá Eselína a zatápí v kamnech, aby připravila obvyklou kukuřičnou kaši k snídani. Ve vedlejší místnosti se probouzí stařičký pán. Otevře okno, aby zesílil ranní koncert a peřiny přehodí přes větev mohutného fíkusu před baráčkem. Jeho kroky zamíří do zahrady. Bujná vegetace, obklopující dům na úbočí kopce, dovolí za pár dní po příchodu dešťů pohled do kraje už jen velmi nerada. Dole se třpytí hladina umělého jezera, které tu jen několik posledních let spoutává sezónní říčku Šašány. Jsou-li deště vydatné, dostanou se její vody až do říčky Šáši, aby pak splynuly s vodou řeky Limpopo. V té době stoupá i hladina jezera a dostane se až téměř ke zdi nemocnice. Kousek dál, směrem ke kopci, jsou rozvaliny starého dolu. Kdysi se zde těžilo zlato. Těžba se stala ztrátová, a tak prospektoři odešli. Zůstal po nich jen název osady Antelope mine (Antilopí důl), pusté naleziště a zbytky kdysi výstaví vily ve stráni na kopci. Právě tyto romantické zříceniny okouzlily českého lékaře Zdeň- ka Cakla tak, že si tam postavil svůj domek. ·  ·  · Tento před čtyřiceti lety uznávaný brněnský chirurg, zůstal v osadě jako jediný běloch, jediný lékař pro domorodce z vesniček jižního Matabelandu o rozloze třetiny Čech. Působil zde od počátku sedmdesátých let až do odchodu na odpočinek. Musel dělat vše, operovat v podmínkách těžko představiteln ých, léčit malárii, malomocenství, rodit děti, zachraňovat lidi uštknuté hady, poraněné zvířaty anebo lidmi. Byl by to pořádný zástup těch, co prošli jeho rukama. Když jednou přivezli těla matky a dítěte, které zabil slon, sledoval zví- ře několi dní, než ho zneškodnil.Vícekrát tak ochránil domorodce a jejich skromnou úrodu. Slonovinu pak většinou dal někomu, kdo to potřeboval více než on sám. Dnes pobírá penzi, která je hluboko pod průměrem a cítí se nesmírně šťastný na své zelené zahradě s pěšinkami lemovanými kameny neuv ěřitelných tvarů a barev. Kameny se místy slévají do pásů, obtékají stromy a keře vytvářejí s nimi půvabná zákoutí. Jinde jsou navršeny do teras zadržují- cích ve svahu cennou vláhu. Navozil jich sem s pomocí Eselíny a svého starého landroveru tuny. Německá lékařka, doktorka Eder, která ho občas přijede nav štívit a drží nad ním ochrannou ruku, mu tam k posledním narozeninán nechala umístit ceduli s nápisem „Caklův divoký park”. Pan doktor pokračuje ve své ranní proch ázce po zahradě. Uhýbá trnitým větv ím akácií a zastaví se na chvíli u bazénu s rybičkami. Za ním je řada kamenných sloupů, které kdysi lemovaly dnes neexistuj ící cestu od vily ke zlatému dolu. Trní obrůstá vyprahlé, rozpraskané zdivo a náhodnému návštěvníku by se mohlo zdát, že se ocitl v pohádce o Šípkové Růžence. Pan doktor ale ví, že to není spící zámek. Rodinka zemních veverek žije pod zbytky okenní římsy, gekoni se vyhřívají na bortící se stěně tanečního sálu, chameleón se právě chystá vystřelit svůj dlouhý, lepkavý jazyk a zmenšit tak počet obyvatel zahrady o jedno saran če. Dutý kmen, opírající se o zeď s krbem, je domovem velkého varana a na koncích větví sousedního stromu splétají svá dokonalá hnízda snovači. Doktor dolévá vodu do kameninové mísy, ke které se zvláště v době sucha slétají turaka, strdimilové, vdovky, led- ňáčci a mnoho jiných opeřenců. V tom přiběhne malý capart, nejmladší ze čtyř dětí Eselíny. „Food is ready” – Jídlo je hotové, říká a tahá doktora za ruku. Dojdou do kuchyně, kde v kamnech prask á oheň a v kotlíku bublá řídká kukuřičná kaše. Jednou týdně posílají, díky doktorce Eder, sestry z misijní stanice v nedaleké Mapise vajíčka, mléko a máslo. A tak je dnes kaše i omaštěná Ruce a ústa starého muže se zabývají jídlem, zatímco bystrá, stále zvědavá očka sledují dítě hrající si na zemi s kuřetem. Jeho matka přišla jako mlad é děvče s rozsáhlou flegmónou v noze. Stálo to hodně potu, řezání, šití, transf úzí krve a antibiotik, než se podařilo zvládnout otravu a vrátit Eselínu do tohoto světa. Pracovala pak u svého doktora a byla jediná, která zůstala u starého pána, když se po jeho odchodu do dů- chodu projevil nedostatek prostředků. Dnes je tu pro její čtyři děti alespoň střecha nad hlavou. Oči přestaly sledovat dítě a zahleděly se otevřenými dveřmi do kraje. Pohled však šel daleko za obzor. Snad vzpomí- nal, jak na Sázavě jako kluk lovil candá- ty. Vzali lískový prut přibitý přes zimu na vrata stodoly, pivovarským valachům uřízli pár žíní z ocasu, spletli je a přidali ohnutý hřebík. To byla nádhera. Možná se ale jeho pohled vrátil do hor korejsk ého poloostrova, kde v padesátých letech zachraňoval životy a vracel zdraví vojákům i civilistům. Později pracoval také několik let ve Vietnamu. Těžko dnes říci, kde to bylo těžší. Vzácné volno trávil lovem a sběrem. Živá zvířata posí- lal českým zoologickým zahradám, ně- které preparáty bezobratlých se dostaly do Moravského zemského muzea. Dokonce byl díky němů popsán nový druh. Eselína nalila do hrnku čaj a vrátila tak starého pána do kuchyně domku nad jezerem. Po snídani odešel do své- ho pokoje, usadil se do křesla proti oknu, aby viděl na ptáky přilétající k napáječce a začal prohlížet alba zažloutlých fotografi í. Nejvíce času trávil nad obrázky a mapou Etiopie. Pracoval tam se svou ženou Jarkou v nemocnici v Hararu. Zamiloval si Etiopii a lidé měli rádi jeho. Báli se jen jejich ochočené lvice Mau, která žila na zahradě spolu s dalšími zví- řaty. Škoda, že na rozdíl od Adamsonov ých a jejich Elsy, příběh Mau nikdo nesepsal. Další vzpomínky se vybavují s fotograf iemi jedna za druhou. Vyzáblý, asketický Amhar přišel do středov ěkého Hararu z údolí řeky Erer a prosil českého hakima, aby šel zabít lva, který mu sežral syna. Údolí řeky Erer bylo hluboké, zarostlé a dosti obydlené, takže lidožraví lvi se tu vyskytovali více než kde jinde. Někdy doktor našel v žaludku střeleného zvířete i neztráven é části lidského těla. Velmi nepříjemn ý zážitek byl, když musel na lidožrouta čekat u zbytků člověka celou noc. Ohlodan á hlava se strženou kůží měla odkryt ý oční důlek, ze kterého civělo velké obnažené oko. I ti nejotrlejší by v takové chvíli měli problémy. Mohl by klidně sepsat podobné příběhy jako Jim Corbett, který v Asii lovil lidožravé tygry. Černá Eselína došla k zamyšlenému muži v křesle. Obvyklá, třikrát denně se opakující věta: „Doctor, food is ready”. Pohlédl se zalíbením na snovače koupaj ícího se v napáječce a odešel do kuchyn ě. K obědu byla jako vždy sadza – kukuřičná kaše hustá tak, aby se dala jíst v domorodých chýších rukama a tady příborem. Maso je v tomto příbytku vzácnost í. To jenom, když si občas některý farmář z okolí vzpomene, že v buši na kopci ještě žije starý doktor, který kdysi zachránil jeho syna uštknut ého černou mambou, nebo ženu při těž- kém porodu a přinese jim kousek masa. Doktor ukrajuje sadzu. A přestože je to strava velice jednostranná, zdá se, že mu stále chutná. Stejný rituál se den co den opakuje. Poprosí Eselínu o horkou vodu. Pytlík čaje se vymáčí třikr át až čtyřikrát, aby se ušetřilo. Přitom sleduje spokojeně dozrávající citróny, díky kterým se chuť čaje na nějakou dobu pozmění. Ve dveřích se honí dvě hnědé ještěrky s modrými ocásky a na okenním skle vyčkávají gekoni. Mají tu funkci sympatických živých mucholapek. Doktor dojí, poděkuje za oběd, odejde do svého pokoje a za skříňkou vytáhne lehkou malorážnou kulovnici. Všechny ostatní těžké kalibry na slony, buvoly a jinou zvěř už prodal. Nechal si jen tuto zbraň, aby chránil slepice před ženetkou a někdy ji použije i na jedovaté hady. V kopci nad domem jsou pořád. Tam se taky dnes po dlouhé době vydal na procházku. V krátkých kalhot ách a košili, flintičku přes rameno, brýle na provázku a štítek proti slunci. Dosti energickým krokem stoupá drobný stařík do svahu. Cestička je i zde, jako na jeho zahrádce, lemována kameny. Takto jím upravené stezky se táhnou po hřebeni ještě nějaký kilometr. Cesta zase víc zarostla. Už nemá sil na to, aby jí udržoval. Vyhýbá se trnům, ale mambu, která se svezla z větve stromu asi tři metry od něj, nechá být. Je dost daleko od domu, ale na konci období dešťů se hadi někdy přestěhují na zahradu, tam už k nim nemůžebýt tak ohledupln ý. Jednou zabil kobru dokonce ve svém pokoji. Tady ale stačí, když se dívá pod nohy. Z vrcholu je nádherný rozhled do kraje. Dole v rovině, mezi pol íčky, ubíhá přímka cesty vedoucí z Antelope směrem na Bulawayo. Na obzoru se vnoří do krásných pahorků Matopos. Příroda tu vytvořila fantastick á žulová sousoší přitahující člověka už od pravěku. V jeskyních je mnoho skalních maleb nejrůznějšího stáří. Okouzlený tím byl i jinak velice racion ální John Cecil Rhodese. Tvůrce býval é Jižní Rhodesie se zde nechal pohřbít. Kraj je plný zvěře. Říká se, že je tu vůbec největší koncentrace levhartů na světě. Však s nimi mají také okolní domorodci problémy. Často chodívali za doktorem Caklem, aby jim pomohl. Když se mu podařilo takového škůdce zabít, nechal většinou kůži farmáři jako náhradu za zabitá teleta. Starý pán sleduje cestu v údolí a vzpom íná kolikrát tudy projížděl. I v době války, když se lidé báli vystrčit hlavu z domu a řidiči odmítali pracovat, jezdil třeba sám s raněnými, pro léky, pro krev do oblastní nemocnice. Jezdil často i v noci, aby viděl co nejvíce zvěře. Jednou se mu to nevyplatilo. Bojovníci za nezávislost jej přepadli a zmlátili. Kdyby si jeden z nich dodatečně neuvě- domil, že je to český doktor,který pomá- há každému, asi by to nepřežil. Takto zůstala pouze trpká vzpomínka na lidskou hloupost a poškozený sluch. Po válce se z Rhodesie stala Zimbabwe. Pan doktor dostal ocenění za zásluhy o africký lid a díky inflaci menší dů- chod. Na poctách ani penězích si však nikdy nezakládal. Když operoval a zachr ánil neteř etiopského císaře Hailé Selassie mohl mít co chtěl. Požádal jen ovstup do uzavřených oblastí, kde chtěl lovit a pozorovat přírodu. Také ve Vietnamu a Koreji dostal vyznamen ání a řád práce. V Brně pak odznak budovatele města Brna, a pár let na to, dva roky nepodmíněně v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky v roce 1968. ·  ·  · Člověk, který vše co kdy měl, rozdá- val, nikdy netoužil po slávě, majetku a uznání, dodnes nepochopil, proč byl odsouzen za to, že chtěl žít v Africe a pomáhat těm, kteří to potřebují. Albert Schweitzer za podobný postoj k životu dostal v roce 1952 Nobelovu cenu. Hřeben kopce uhýbá na západ. Tam je Botswana, kam rád jezdil lovit do delty řeky Okawango. Tam ho málem dostala lvice, která se naučila chodit na dobytek. Byl jen o vlásek rychlejší. Také jezdil na jih Zimbabwe, kam ho někdy zvali, když měli problémy s přemnoženými slony. Všude s sebou vozil své lékařské nástroje a bylo-li třeba, pracoval. To všechno už je hrozně dávno. ·  ·  · Slunce se klonilo k západu. Otočil se a vracel se pomalu zpět. Prošel kolem planinky těsně pod vrcholem, kde je v zemi vykopaná jáma, připravená již několik let až nastane jeho čas. Když přišel k domu, zavřel nejprve okno, aby moskyti nenalétali večer do místnosti, kuchyň se už topila ve tmě. Již před časem vyšrouboval všechny žárovky, aby děti Eselíny nenech ávaly přes noc světlo. Elektřina je pro něho příliš drahá. K večeři byly placky udělané ze stejné mouky jako „porridge ” k snídani a sadza k obědu. Opičky galaga, kterým se tady říká pugoňůni, šramotí pod střechou. Pak seskočí k napáječce a chvíli nato odhopkaj í korunami stromů na noční výpravu za potravou. Pod kameny na zahradě vylézají škorpióni, přes cestu běží sviž- ník a v trávě čeká na svou kořist obrovsk ý povoukovec solifuga. Starý pán ulehá do své postele ve skromně zařízeném pokoji s několika obrázky zvířat od domorodc ů a vedle tohoreprodukce star ých zámeckých schodů v Praze. Snad milióny světlušek jasně rozzáří zahradu, a ten malý kousek ráje vypadá, jako by do něj z nebeské klenby sestoupily všechny hvězdy vesmíru. Jako by tu příroda chtěla rozsvítit svatozář, a říci, že zde žije člověk, který ví, co znamená japonské Wa Kei Sei Džaku (harmonie, ústa, čistota, klid) mezi člověkem a člověkem a mezi člověkem a přírodou. P. S. Ať vám ještě dlouho dávají galaga dobrou noc a turaka vás budí, pane doktore.

Category: 1995 / 11

Napsal: Libor Michalec

Odborníkům zatím není jasné, zda káva opravdu povzbuzuje intlektuální schopnosti. Na druhé straně bylo prokázáno, že stimuluje schopnost mozku zpracovávat informace. Konstatuje to studie švýcarských zdravotníků, která byla vydána v Bernu. Výsledky testů ukázaly, že zkoumané osoby po dávce kávy rychleji reagovaly na signály zobrazené na obrazovce počítače. Podobně jako čokoláda, o které píšeme na jiném místě tohoto čísla, představuje káva mocnou inspiraci třetího světa, která ovlivňuje a zkvalitňuje náš životní styl. LAHUDKA NEBO DROGA? Pravlastí kávy je hornatá Etiopie, odkud se zrna v l8. století rozšířila do evropsk ých kolonií v jihovýchodní Asii a střední a jižní Africe. V Evropě samé zahájila káva vítězné tažení už v l7. stolet í. Zpočátku se kolem její užitečnosti či škodlivosti vedly prudké spory a mnohdy byla i zakazována. Dnes se jí však vypijí milióny šálků denně a její spotřeba v celém světě stále stoupá. Například v Německu vypije jeden člověk v průměru l80 litrů kávy za rok, což je o padesát procent více než před dvaceti lety. Káva je po ropě druhým nejdůležit ějším exportním artiklem rozvojových zemí. Na celém světě se jejím pěstová- ním živí asi l00 miliónů lidí. Ročně produkce dosahuje asi l00 miliónů pytlů surové kávy. GUATEMALSKÁ KÁVA V CHAJULU Rostliny kávovníku potřebují velice něžnou, až láskyplnou péči. Vyžadují zvláštní druh půdy a přesně zvolenou nadmořskou výšku, dostatečné teplo, ale také stín. Mráz může zničit celou úrodu. O rostoucí kávovník se pěstitel a jeho rodina musí intenzivně starat pět let. Po devíti letech začne kávovník ztrácet na kvalitě a celý proces začne znovu. Sklizeň kávy probíhá tak, že se zrna nejprve očistí ve vodě, potom se oloupou a suší na slunci. Takto zpracovaná zrna převeze pěstitel v pytlích do družstva. Mnoho pěstitelů v této oblasti žije v poměrně velké vzdálenosti od družstva v Chajulu. Tady se káva přetřídí a teprve potom balí do pytlů, určených pro transport. Zrna se loupou a třídí podle velikosti a kvality. První třídění provádí stroj a poté místní ženy – některé i s dcerami – ručně vybírají poškozená zrna. Žijí velmi chudě – guatelmalská povstání a světový pokles cen kávy jejich situaci ještě zhoršil. Proto vznikla organizace „Transfair Coffee”, které umožňuje zlepšit pěstitelům jejich nelehké podmínky. Myšlenka je zalo žena na tom, že spotřebitel vědomě zaplatí za kávu víc než je běžná cena a tento přeplatek získá přímo ten, kdo kávu pěstuje. Jejím zakladatelem je Holanďan Max Havelar a díky jeho nápadu dnes v Africe a Latinské Americe vydělávají pěstitelé kávy o 8 miliónů marek více než kolik by získali prodejem kávy na světových trzích. Organizace působí při družstvu se sídlem v Chajulu, v oblasti Ixilského trojúhelníku v Guatemale. Inez, jedna z mnoha žen v Chajulu, vstává kaž- dý den ve čtyři hodiny, aby rozdělala oheň a připravila snídani pro rodinu. Díky družstvu mohou domorodci posílat své děti do školy a rodina se každý den nají. Příležitostně si mohou dovolit koupit i cihlu, kterou pak ukládají na hromadu vedle dřevěné chatrče a doufají, že si jednou postaví zděný dům. Ženy dostávají za svoji práci zaplaceno. Díky lékárně jsou místní lidé lépe živeni a během posledních tří let nedošlo k žádnému úmrtí při porodu. NEJLEPŠÍ KVALITA Z KOSTARIKY Kostarická káva je považována za světovou jedničku a tvoří většinu národního produktu země. Najdete ji od 500 do l600 metrů nad mořem, její hojnost je dána především sopečným původem zeminy – nachází se zde pět činných sopek. Láva je velmi bohatá na minerály a další živiny, její složení významně ovlivňuje kvalitu vypěstované kávy. Zabývat se kávou v Kostarice není vůbec jednoduché. Kvalitu plodin a keřů ve všech pěstitelských oblastech kontroluje velice přísná organizace ICAFÉ. Tento institut řídí takzvaná „junta de café”, která se skládá z nejlepších botaniků, lékařů zabývajících se kávou. Jak jejím šlechtěním a kvalitou nových odrůd, tak jejími vlivy na lidský organismus. Představitelé institutu studovali na známých univerzitách v Anglii, Francii a USA, přičemž vedle vědeckých odborných kvalit musí plnit i přísná společenská měřítka. Pracovat v „juntě de café” je prestižní záležitost a tito lidé požívají velké úcty mezi obyvatelstvem. Icafé existuje téměř sto let a přes několikeré obmě- ny se vyprofiloval v obdivohudně funkční státní instituci. Podnikatel v Kostarice se může věnovat kávě ve třech zá- kladních oblastech – pěstování, čištění a balení surové kávy, nebo exportu. Pointa tkví v tom, že nikdo nemůže podnikat v „kávobyznysnu” v několika oborech současně. Přičinily se o to nesmlouvavé protimonopolní zákony. Například čističi – takzvaní „beneficiadoři” – nesmí vlastnit ani plantáže ani exportn í firmy a naopak. Systém výroby a prodeje je vypracován a zvládnut velmi důkladně s velkým důrazem na samostatnost a vlastní zodpovědnost subjektů zapojených do jednotliv ých procesů. Ovšem výsledky těchto přísných opatření hovoří za vše – ať už v podobě zdravých, odolných a úrodných porostů nebo klasifikací zainteresovaných – nejlepší káva na světě. V Čechách můžeme tuto kávu ochutnat pod znač- kou Café-Bohemie, kterou u nás vyrábí, podle čtyřicet let star é originální české receptury na standard-speciál, akciová společnost SAVIE -SHARK. Speciál proto, že směs obsahuje až 50% nejlepší světové kávy – samozřejmě kostarické.

Category: 1995 / 11

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

Geniální malíř je ten, který se bolestně prodere utrpením života, vstřebá jej do morku kostí jako žíznivá rost lina ranní vláhu, posléze svou trýzeň svěří plátnu. Předestře své jizvy bez skrupulí a otevřeně,s přesností rentgenu, neomylně ukazující lékaři šrámy na těle. Takový byl tento muž, krystalický a průhledný, zářící jako drahokam na královské koruně. Zašel jako pes. Když namaloval „Oběšeného harleký- na”, jako by předznamenal svůj vlastn í osud. Nemusel si sáhnout na život. Ochotně, s neutuchajícím nadšením a horlivostí to za něj obsatarali jiní. Sám po smrti netoužil. Znalci říkali, že umění Františka Tichého s přibývajícími roky mládne. A co jeho duše? zeptáme se po letech … Jaký příběh že si povíme? O čem v něm běží? O nic víc, o nic míň, než o jeden ze všedních příběhů z dějin této země. ·  ·  · Pablo Picasso řekl? „Znám několik českých malířů. Nejraději mám Ladu. Je původní, svůj! A co Josef Lada? „Já jsem jen ušpiněný sedlák. Kam se hra bu na Frantu. To je baron!” Proslulý obchodník s obrazy a uznávaný kunsthistorik Kahnweiler zůstal před obrazy Františka Tichého stát v úžasu, jako by se díval na zázrak. Když popisoval své pocity, řekl: „Dívám se jako dítě na úplně novou hračku. Ten malíř nepatří do tohohle století, ale na věčnost!” Světově známý znalec netušil, a ani by to nemohl pochopit, že se u nás našel dostatek horlivců, kteří se na věčnost snažili malíře poslat s ochotou a zaujet ím, hodným mnohem bohulibějších cílů. Už v devětatřicátém, kdy měl velkou výstavu v Reprezentačním domě, prov ázenou velkými frontami návštěvníků, se nechaly slyšet zlé hlasy mazalů a závistivců. Mnozí se po letech stali národn ími umělci a přesto o nich dnes nikdo neví, věděl-li kdy vůbec. „Taková drzost! Člověk, který myl prdele slonům!” Vysmívali se mu už v polovině třicá- tých let, když kamarádil v Marseille s českými artisty, v Paříži zhrdl komfortn ími ateliéry na Montmartru a raději trávil čas v proslulém cirku Medrano. Tykal si se Švýcarem Grockem, tehdy nejslavnějším klaunem úplně celého světa, taky s bratry Fratelliniovými, kter ým složil poklonu i Charles Spencer Chaplin. I Voskovec s Werichem si k nim den před odjezdem do americké emigrace přišli pro porci lepší nálady. V Medranu pracoval Tichý jako ten- ťák a holka pro všechno. Myl zadky slonům a koním. „Svět je velkej cirkus!” říkal malíř, kterému nepřejícníci začali pro změnu vyčí- tat, že tyhle cirkusové motivy už dělal Picasso. Nebyli schopni rozeznat, že Picassovy manéže jsou uhlazené a vypul írované, Tichého cirkus je nasáklý pudrem krasojezdkyň a potem untermanů, cítit je dravou zvěří. ·  ·  · Portrétům geniálního Paganiniho chybí snad jen jedno: naléhavý vzlyk houslí. Štíhlé prsty neobjímají nástroj, nýbrž okolní svět. Z artistek na hrazdě vyzařuje jistota a odvaha, to jen naše oči jsou polekané, plné obav, aby se třpytivé kostýmy dole v manéži nezbarvily krví. Harlekýn, rozdávající plnými hrstmi smích i smutek zároveň, se chystá ke svému posled nímu číslu: oběsí se. Štěstěna se odvrací od toužebně napří- mené lidské ruky. Malíř v posledních chvílích maluje její tvář: dobře ji zná i když mu nikdy nebyla ani v nejmenším nakloněna. Ta tvář má podobu koule, rozkomíhané na nejist ém, vratkém laně. Zdalipak se udrží? Spadne, roztříští se na padrť? Střepy v té chvíli mohou znamenat cokoli, jen štěstí nikoli… ·  ·  · Každodenně pozvedal oči nahoru k hrazdě. Sledoval artisty při vystoupen í i dopoledním tréninku, kdy se jen tak zlehýnka, halabala, vysmívali smrti do tváře. Tichý býval jejich jediným divákem. Každý artistův pohyb si vryl do paměti, byl v ní uložen jako v nedobytné počítačové databázi, pak naléhavě, horečnatě, aby neztrá- cel ani vteřinu, sahal po papíru a tužce. Byl na vrcholu blaha, když mohl v Praze sledovat machry v krejčovském salónu mistra Bárty. Hlavně se díval na ruce střihači Zamazalovi, byl nejlepší. Když Tichému krájel na batistové košile, malíř ani nedutal. Nadšeně ty tahy rukou a ohebnost prstů vtělil do svých kreseb. Když se pozorně díváme, najdeme je v pohybech klaunů i tanečnic. Střihačské čáry, jak je umějí jen mist ři krejčovského řemesla a pak už jen slavný malíř de Chirico, není divu, jeho bratr byl vyhlášený krejčí! Víc ho přitahovaly němé tváře. Když viděl v Déčku Manon Lescaut, zahořel touhou portrétovat Marii Burešovou, které se kořila divadelní Praha.Herečka mu několikr át seděla modelem, ale obraz se nikdy nenarodil .Zůstal nedodělán v ateliéru Vysoké uměleckopr ůmyslové školy, kde Tichý profesoroval. Na vyřezávané truhle v rohu se neustále naparovalo několik majestátních koček. „Sloni, koně, lvi, to je nádhera,” říkal návštěvám. „Ale nejkrásnější zvíře, nic naplat, je kočka. Má skvostn ější tělo než nejkrásnější ženská. Ale víte, v čem je problém?” „V čem, pane profesore?” „Namalovat krásu je zpropadeně těžká věc, ne-li vůbec nemožná. A vůbec, jděte do hajzlu s tím profesorem!” Uměl tu krásu namalovat. Vdechl kočkám vznešenost a nezávislost, taky pevný charakter, jímž se odlišuj í od nás, obyčejných smrtelníků. Nenechají se ochočit. Poslechnou jen svůj vnitřní hlas. „Viděl někdo někdy drezúru koček? Nikdy!” říkal vítězoslavně. Pil chablis. Byl bohatýr, miloval život. A ten mu byl nevěrný, předčasně se s ním rozžehnal. Je snad až poťouchle symbolické, že jedny z jeho nejkrásnějších knižních ilustrací patří Stevensonov ě Lodi mrtvých. Ilustroval Robinsona Crusoa, Arbesovo Romaneto, Londonova Martina Edena… Miliónu výtisků a jeden ácti vydání se dožil Bassův Cirkus Humberto s ilustracemi, nad nimiž právě kunsthistorik Kahnweiler stanul v němém úžasu: „Malířova ruka nechala na papí- ru nesmrtelnou stopu!” Svého profesora studenti milovali. Když byla v módě ére brigád ve fabrikách, Tichý řval na celou školu: „Já vám dám brigády, tady seďte na zadku a malujte!” Závistivci v něm viděli jen ošunt ělého podivína a opilce. Pohoršovali se: „Na akademickou půdu si přivede milenku a vůbec se tím netají, fuj!” Po Národní třídě šla jeho milá s psíkem na vodítku. Pět metrů za ní se štrachal Tichý v kostkovaném tralaláčku a s vítězoslavným úsměvem ve tváři. Každý se otáčel: Mistr a jeho model! Když muklové stavěli ve Stromovce Sportovní halu, vylezl na lešení a v kulise bachařských samopalů halekal: „Jen se jich nebojte, dnes voni zavřeli vás, my jednou zavřeme je! Jsou to jen sezónní panáci!” Když rádobyumělci vedli učené disputace o tom, jaký papír či plátno je nejlepší pro tvorbu veled ěl, malíř se ušklíbl: „Prstem namočeným v lógru mus ím namalovat skvost třeba na hajzlpap ír!” Strčil hlavu do místnosti, kde zasedala komunistická schůze: „Co tady pečete za svinstva, darebáci?” Je snad div, že mu na konci života zadali nanejvýš plakát za třin áct stovek? Nebo reklamní štít na průčelí biografu? Za okupace maloval za kus žvance. Teď nastala doba, kdy měl hlad Na sklonku života zůstávala Tichému jen hrstička přátel. Mnozí, aby se vyhnuli setkání, raději kvapem přecházeli na druhý chodník. „Neangažované umění! Pořád jen nějaký cirkus! Co to je za kumšt?” Pár šupů, co vydělal, propil. Všechno si byl schopen odepřít, jen sklenku chablisu musel mít pořád na dosah ruky, jako d´Artagnan svůj kord. Zbylé pení- ze vrazil do darů. Podporoval své žáky. Kupoval jim barvy, papír, tužky. Poštou poslal peníze nejpot řebnějším a hlavně nejtalentovan ějším. Jako odesilatele uvedl vždy smyšlené jméno. Byl grand. Kdysi popíjel v Praze s Majakovským. Miloval Jesenina. Ti dva taky pili, oba se zabili vlastní rukou. Tichý umřel na českou závist, podobně jako Karel Čapek na český fašismus. Kamarádil se v raných časech s Haškem. Omlouval ho: „Jarda byl pořád nepříčetnej. Ale jsem snad já nějakej abstinent? Švejk je pro mne bible.” Zeptáme se: je snad Tichého dílo něco jiného? ·  ·  · Dá se říct, že malíř zemřel na vrozenou chorobu: na vlastní velikost. Ta se stala pro okolí nepřekonatelnou překážkou, obzvláště přitěžující okolností. Známky té choroby jsou lehce rozpoznatelné. Závist. Bezbřeh á blbost. Nic nového pod sluncem v našich luzích a hájích, jen další pádný dů- kaz věčné píle neschopných a méněcenných. Hlava umělce, vyčnívající ze zákrytu ubíjející průměrnosti, musela být zatlačena zpět. Nesm í rušit, překážet. A když se brání, nechť je sťata! Jednoduché řešení, běžné, léty osvědčené. ·  ·  · Dokázal v žákovi vyčenichat sebemenší stopu talentu. Byl jako ohař, větřící kořist. Sám před sebou si nikdy nebral servítky. Kdekomu říkal , že z kreslení měl čtyřku, z matiky reparát. Národní umělci se děsili: „Co je to za člověka? Jak lehkovážně uráží celý stav! Víte, soudruzi, co říká? Že ze všech politiků měl nejraději Karla Kramáře! Prý to byl majestát, Myslbek naší politiky!” Přišla pomsta hlupáků. Dlouho živili okolní půdu semínky pomsty, teď sklid í. V roce 1948 má František Tichý posledn í výstavu svého života. Pak už nic. Nikoho nezajímalo, že se u něj učili záhadám sličné a jednoduché čáry Trnka s Lhotákem. V růžovém salónku hotelu Splendid popíjí jednu z posledních sklenek. Vedle je zelený salónek, v něm soudruzi profesoři z nedaleké Akademie. Říkají vrchn ímu, který to samozřejmě vedle hned reprodukuje: „Pro nikoho tady nejsme, vůbec jste nás neviděl, nechceme se setkat s Tichým…” Ten na ně kašlal. Nemaloval úderní- ky, ani potentáty, raději by si nechal useknout ruku. Ve vinárně si lehl na práh před odchá- zejícími malířskými bonzy. Bolestně, jako raněné zvíře, s posledními zbytky noblesy, vzkřikl: „Jen si šlápněte na to hovno, co tu před vámi leží! Nebojte se o mne zamazat, vy národní umělci!” Měl štěstí, že ho nezavřeli. Malíři vyd ěšeně prchli, hospodský stáhl roletu, pomohl malíři vstát. Nalil mu sklenku, s úctou mu ji podával. „Tady Mistře, to je na můj účet!” ·  ·  · Dodnes si studentské generace vyprá- vějí o tom, jak „jejich Frantu” vyrazili z vysoké školy. Byla to přeslavná scéna, jako šitá pro bohatýra. Dostavil se kat z „nábřeží”, ze sídla mocné strany. Na nose brejličky, v ruce rozsudek. Zatv ářil se důležitě, nabral dech. Ke slovu se nedostal. „Moment, počkej, ty seš, kdo seš? Než se s tebou budu bavit, sundej si brejle, táák, hezky s nima do kapsy, to je vono!” A pak mu vrazil takovou facku, až se očitým svědkům necht ělo věřit, že tahle ruka kreslí velejemné a krajkově spanilé čáry, o nichž největší znalci svě- ta prohlašují, že to nejsou obrazy, nýbrž zázrak. „A koukej mazat z akademický půdy, hajzle!” byla poslední věta Františka Tichého ve funkci vysoko školského pedagoga. Zmizel ze scény i z výstavních síní a galerií. Ještě vrazil na zasedání umě- leckých svazů, kde jediným umělcem byl jen on sám, a s vrozenou elegancí po předsednick é tribuně hodil přátel ský pozdrav: „Abyste se tady všichni neposrali! ” Měl na sobě dufflecoat, dlouhý dvojitý kabát, jaký nosili námořníci. Bůhvíkde ho sehnal, jedno je ale jisté: ten kabát měl v sobě díru, byl prostřelen kdesi na válečném bohišti. Ten kdo ho nosil, už dávno zemřel. Teď ho má na sobě člověk, kte rý je pro svět mocných už dávno mrtev. František Tichý brzy umírá. Chudý, vyčerpaný. Příčinou smrti je velikost a vzdor, alergie na nenávist hlupáků. Harlekýna nechal ve stavu nejvyšší nouze oběsit, ale Paganiniho ruce dál naléhavě, hlasitě a věčně hrají ďábelský trylek. Obrazy nezemřely. Tři roky po malí- řově smrti si zbylý ostrůvek slušných kamarádů vyvzdoroval Tichého výstavu v Mánesu. Na nábřeží stály nekonečné fronty. Národ si „svého Frantu” našel. Nalejme číš na jeho památku, pozvedn ěmi ji a okoštujme slunce, které se v ní převaluje. Co takhle chablis?

Category: 1995 / 11

Tisíce let rostl kakaovník divoce v tropické Jižní Americe. Celé generace Indi ánů se přesvědčovaly o jeho posilujících vlast nostech. Ovšem úspěšně jej začali šlechtit až Mayové: od začátku sedmého století už vedli čilý obchod s plantážemi a dokonce používali kakaov é boby jako platidlo. Aztékové míchali rozdrcené kakaové boby v hustou kaši. Sušená a zavinutá do listů představovala jakéhosi předka dnešní tabulky čokolády. Poklady „Nového světa” okouzlily star ý dobrý kontinent možná víc než samotn ý fakt objevu exotických zemí, neznámých kultur. Snad proto byla zlat á říše Aztéků či Inků spíš krvavě drancov ána a ničena než poznávána a obdivována. Ovšem studené, i když krásné a cenné zlato, není všechno. Na- štěstí se už tehdy našli cestovatelé, obchodníci a dobrodruzi, kteří to pochopili. Ať už vzpomeneme na tabák, brambory či kávu a kakao a další suroviny, které se díky nim dostaly do Evropy. Jak asi bylo objeviteli Cortezovi, když mu na začátku 16. století nabídl poslední aztécký císař Montezuma šá- lek z ryzího zlata, z kterého podmanivě voněl hnědý, silně povzbuzující nápoj zvaný „Xocolatl”. V tom okamžiku byl udělán první krok k tomu, abychom si dnes mohli pochunávat na čokoládových sladkostech. Co toto tajemné pojmenov ání v jazyce nahuatl znamenalo? Bylo spojením slov označujících ovoce a vodu. Nepředstavujte si ovšem teplý sla- ďoučký mok hladící měkce na jazyce. Montezumův nápoj byl studený a dost hořký koktejl připravovaný z pražených kakaových bobů. Šálek tohoto vzácného nápoje umožňoval Indi- ánům pochodavat celý den bez potravy náročným terénem tropických pralesů Jižní Ameriky. Též se doporučoval pít mužům před návštěvou jejich žen. (Tuto teorii by potvrzoval i fakt, že Montezuma vlastnil rozsáhlý harém a pil až šedesát šálků čokolády denně.) V tom smyslu informoval Cortez také svého krále (o ženách ovšem decentně pomlčel) Ferdinanda III. zvaného Katolický, jenž svým sňatkem s Isabelou Kastilskou de facto vytvo řil království španělské. Cortez byl o zpracování kakaových bobů důkladně poučen a uspěl proto daleko víc než jeho předchůdce Kryštof Kolumbus, který je sice přivezl do Španělska už v roci 1502, ovšem nikdo nevěděl, jak s nimi naložit. NOBLESNÍ EVROPSKÁ ZÁLEŽITOST Španělští grandi nemohli ve svých zvycích zaostávat za králem. A nový král Karel V. čokoládu přímo zbožňoval. Vymýšlelo se spoustu nákladných recept ů, jak kakao zbavit hořkosti. Vznikaly náročné koktejly ze samých vzácných ingrediencí. Netrvalo dlouho a čokoláda se začala vařit. Podávala se však stále hustá a našlehaná po aztéckém způsobu Zajímavé je, že mistry ve zdokonalování, ostatně jako v historii v ledasčem, byly kláštery, které si převlastnily monopol na prodej malých sušených tabulek. Španělské impérium, které bylo v této době, tedy v 16. století, díky svým námořním objevům a silnému vlivu vládnoucích Habsburků, poprvé a naposled světovou supervelmocí, si své čokoládové tajemství pečlivě střežilo. Ve svých koloniích – od Venezuely po Filipíny – zakládalo kakaovníkové plantáže a po dlouhou dobu zůstalo kakao výnosným španělským monopolem. Teprve v roci 1615, když se vdávala španělská princezna Anna za Ludvíka XIII., okusil i francouzský dvůr sladké čokoládové koláčky. Princezna Anna je přinesla spolu s tajemstvím čokolády ve svém věnu. ČOKOLÁDOVÁ HOREČKA Dvořané se k zámořské novince stavě- li nejprve nedůvěřivě, ale ve druhé polovin ě 17. století se stalo pozvání na šálek čokolády ke královně, tehdy dceři špan ělského krále Marii Terezii, prestižní společenskou výsadou. Dámy si nechá- valy upravovat audienční toalety a aby zdůraznily, v jakém přepychu si žijí, vesele švitořily o lahodnosti této sladké novinky. Ještě dlouho totiž byla čokoláda ve Francii i Španělsku exkluzivní, ale velice drahou záležitostí. Vždyť i cí- sařovna romantiky Angelika podlehla čokoládě, zbohatla na ní a dokonce se díky ní dostala zpátky ke dvoru. Do hry záhy vstoupilo i agilní Holandsko, Amsterdam se zakrátko stal nejdů- ležitějším přístavem pro dovoz kakaa a prakticky dodnes je dvacet procent světové produkce kakaových bobů dov áženo přes tento velepřístav. Nezůstala snad žádná země starého kontinentu, která by se nechala zahanbit a neokusila sladkou hnědou čokolá- du, o které se mluvilo na všech dvorech. Z Holandska se rozšířila čokoláda do Skandinávie a Německa a po dlouhé vnitrozemní cestě i do Itálie, kde se stala skutečným šlágrem. CUP OF CHOCOLATE Samozřejmě Anglie, která pomalu ale jistě přebírala od Španělů štafetu supervelmoci, nezůstala pozadu. I v londýnských kavárnách se v 60. letech 17. století objevila tato nová konkuren ční senzace. Pro Angličany je pořád favoritem šálek čaje, přesto si dali tu práci, aby čokoládu vylepšovali a chuťově obohacovali. Například do ní přid ávali červené víno a žloutek, čímž vznikla jakási vinná kaše a místo vody začali používat mléko. Angličanům patří primát v mnoha oborech či vynálezech a bylo to oni, kdo první použil název „čokoládová pralinka”, což lze chápat obecně i jako čokoládový bonbón. Když jednoho zamračeného anglického odpoledne seděl hrabě Plesslis-Praslin v křesle a čekal na svůj sladký dezert, byl poněkud roztrpčen, neboť lokaj stále nepřicházel. V kuchyni totiž nešikovný kluk, co tu vypomáhal, převrhl na připravené mandle horkou čokol ádu a cukr. Sluhovi nezbývalo, než mandle servírovat tak a světe div se, hrabě si velmi pochvaloval tuto náhodně vytvo- řenou pochoutku. Od té doby se jeho jménem nazávají všechny čokoládové bonbóny světa, protože asimilací hlásek ve slově praslin vzniklo pralin, neboli pralinka. POCHOUTKA PRO KAŽDOU PŘÍLEŽITOST Opravdovou revolucí ve vývoji čokol ády byl vynález holandského chemika Coenraada van Houtena, který sestrojil lis k odstranění přebytečného tuku z kakaových bobů, což mělo vliv na daleko lepší rozpustnost kakaa. Sortiment pamlsků se nebývale rozšířil. Děti, slečinky, dámy, mladíci i gentlemani si mohli s chutí objednat v kavárně čokoládový zákusek či v cukrárně zakoupit lahodné čokoládov é bonbóny. Díky Houtenovi bylo totiž možno vyrobit kakaové máslo, z kterého se mohla vyrábět čokoláda k jídlu. Jeho tučnost mohla vadit nápoji, ale svou jemností bylo přímo ideálním základem pro výrobu různých delikátních sladkostí. Ptáte se, proč se čokoláda tak snadno a jemně rozpouští na jazyku? Je to jednoduch é a prosté. Teplota rozpustnosti kakaového másla je totiž jen o něco nižší než teplota lidského těla. LABUŽNÍCI ZE ŠVÝCARSKA Čokoládu samu nejvýznamněji zdokonalili ve Švýcarsku, i když tato země ji poznala o něco později, na konci 17. století . O premiéru pití čokolády se postaral starosta Curychu Heinrich Escher, který ji okusil v Bruselu a hned po návratu do své země začal prosazovat tento sladký nápoj. Ovšem hlavním zdrojem šíření čokolády do alpských zemí byla blízká Itálie. V roce 1819 založil Henzi Nestlé prvn í švýcarskou továrnu na čokoládu. Kolem roku 1875 byla dána světu první mléčná čokoláda. Přibližně ve stejnou dobu vymyslel Rodolphe Lindt něco zcela převratného. Dlouhou dobu si lá- mal hlavu, jak čokoládu ještě zjemnit, aby se mazlivě rozložila v ústech. Skute čně se mu to podařilo díky procesu konšování (Concha znamená španělský sko- řepina nebo mušle), který je dodnes v celém čokoládovém průmyslu revoluč- ním způsobem zpracovávání čokoládové hmoty, který překonal ostatní. Concha znamená španělsky skořepina nebo mušle, ale podrobněji se o něm zmíním později. Krátce poté se významný a bohatý curišský cukrář Rudolf Sprungli, proslaven ý kvalitou své čokolády, rozhodl spojit své síly s Lindtem a zísat jeho zná- mou manufakturu na čokoládu v Bernu a tím samozřejmě i jeho výrobní tajemstv í. Stálo ho to sice neuvěřitelných 1,5 miliónů franků v zlatě, ale transakce se oběma několikanásobně vyplatila, neboť výrobky firmy Lindt a Sprungli získaly svou kvalitou věhlas po celém světě. HNĚDÉ ZLATO Kde to všechno začíná? Kde se bere kakaová hmota? Samozřejmě na kakaovn íku, kterému se nejlépe daří, s výjimkou střední a východní Afriky, podél dvacáté rovnoběžky obtá- čející náš svět, neboť tyto rostliny milují dusné a horké tropické klima. Zralé plody, velké asi jako ragbyový míč, které rostou přímo na kmeni, přin áší asi 20 až 30 bílých kakaových bobů při dvou sklizních ročně. Obsahují 50 procent kakaového másla, 11 procent bílkovin a 7 procent škrobu. Dělníci je nasypou na hromadu, přikryj í je a nechají i s dužinou kvasit. Tomuto procesu se říká fermentace. Není to nic ojedinělého, neboť podobně se postupuje i při zpracování kávy nebo čaje. Poté se suší na slunci. Tím se vlastn ě rostlina zbaví schopnosti klíčit a zbarv í se do hněda. Kdyby se tak nestalo, mohla by při dopravě lodí v jutových pytlích vyrůst a námořníci by se pak museli prosekávat ven. V továrně se boby praží, přičemž už můžete cítit charakteristické aroma. Po rozdrcení se upražená drť semele v mlýnicích a válcovnách na lepkavou substanci, takzvanou kakaovou hmotu, která tvoří základ pro všechny další stupn ě zpracování. Lisováním této hmoty pod velmi vysokým tlakem se vyloučí kakaové máslo (to je krásně žluté, jako olej a přidává se i do kosmetiky), kterého je víc jak polovina hmotnosti kakaa a zbytek vytvoří tvrdou kakaovou hmotu. TAJEMSTVÍ VÝROBY Řeknu hodně málo – kakaová hmota, cukr a tuk – to je čokoláda. Všechno tohle se v různých poměrech namíchá. Pokud chcete vyrobit mléčnou čokolá- du, přidáte sušené mléko. Při výrobě bílé čokolády se prostě vynechá kakaová hmota. Jde především o to, aby částečky byly co nejmenší. Čím menší je částečka, tím je kvalitnější chuťový profil čokolády. Aby se docílilo skutečně jemné kvality, je třeba přistoupit k ještě jedné operaci vynalezené Rudolfem Lindtem – ke konšování (abych nezapomněla).Jedná se o zušlechťovací proces, při kterém se čokoládová hmota šetrně prošlehává v temperovaných strojích. Hmota se dokonale homogenizuje a přidáváním dalšího kakaového másla ještě více zjem- ňuje. Jen tak pro zjednodušenou představu, jak vlastně konšování vypadá. Je to v podstatě velký hrnec nebo káď, ve které rotují lopatky při teplotě od 75 do 90 stupňů, záleží jak kterým národ ům čokoláda chutná. Pokud mají rad ěji karamelovou chuť, zahřívá se víc. Konšování obvykle trvá dva i více dní a během této doby se přidává další kakaov é máslo tak dlouho, až se dosáhne správné konzistence. Teď už stačí jen nalít čokoládu do forem. Taky vám vždycky vrtalo hlavou, jak mohli výrobci do pikantních višní nalít likér, do bonbónů umístit oříšek nebo kousek ovoce? A přitom je to tak jednoduché. Když se třeba přidávají do čokolády ořechy, děje se tak dávkovačem těsně před tím, než se naleje hmota do forem, aby ořechy byly čerstvé. Fascinující je výroba čokoládových bonbónů. Do formi ček ve tvaru bonbónů se naleje čokol áda až po okraj. Potom se forma otočí a přebytečná čokoláda vyteče ven. Zlínavost í materiálu se vytvoří čokoládová vý- plň kolem stěn, takzvaná skořepina, do ní se vloží ořech, ovoce, nugát či něco jiného. Pak se znovu zalijí tenkou vrstvou čokolády, která vytvoří víčko, zchlad í se a máte plněný bonbón. Na závěr na ně obrovské mechanické ruce vykreslí čokoládový ornament. U likérových bonbónů je to vůbec kouzelné. Ve formách je nasypán škrob, naleje se do nich roztok alkoholu s cukrem. Tato směs ztuhne a začne cukernat ět a reagovat a za určitou dobu můžete vyndat kompaktní bonbón, který se poleje čokoládou. ·  ·  · Čokoláda je vděčná pochoutka. Kousek zachutná po obědě jako slavnostní tečka za dobrým jídlem, kostička večer na sladkou dobrou noc. Když máte dobrou náladu a chcete si udělat radost, můžete si koupit čokoládu. Nedaří-li se vám, kupte si čokoládu, ať si trochu osladíte život. Řada lidí, tedy především dámy, se domnívá, že je příliš kalorická na to, aby se jí nacpávali a tloustli. Ale tady jsou právě na omylu. Daleko hůř udělá taková dáma, když se trápí svou chutí a ze zoufalství sní rohlík s máslem, jenž je prázdnou kalorií a obsahuje daleko hůř stravitelné tuky. Proto, máte-li chuť na sladké, dejte si čokoládu spíš, než cokoli jiného.

Category: 1995 / 11

Je to tady, máme vlastní přehlídku novinářské fotografie. Soutěž obeslalo 229 fotografů, 13členná porota vyhodnotila ve třech kolech celkem dva a půl tisíce snímků v osmi tematických okruzích. Ačkoli jsme všichni doufali, že té krve a násilí bude v porovnání se starší a proslulejší sestrou – světovou World Press Photo – méně, názvy ocen ěných prací v nejprestižnějších kategori ích (Aktualita, Každodenní život, Reportáž) vyvracejí představy o české holubiččí povaze: Čečensko 1995, Živí a mrtvý, Hrobníci kopou hroby do zásoby… ·  ·  · Naprostá většina snímků si ovšem nekladla za cíl těžit z brutality a na výstavě, která proběhne od 24. 11. do 10. 12. v ambitu Františkánského kláštera na Jungmannově náměstí v Praze, to jistě bude znát. Daniela Mrázková (šéfredaktorka FOTOGRAFIE, členka poroty a motor celé akce) k tomu říká: Hodně silná byla kategorie „Lidé, o nichž se mluví”. Ve srovnání s World Press Photo naši fotografové – ať fotí jakkoli významnou osobnost – kousíček té ironie nebo nadnesenosti v přístupu vždycky do obrázku dostanou. Když premiér, tak na velbloudu. Když už, tak to vždycky trochu shodíme. Ale hezky, docela úsměvně, s pochopením. To si myslím, že dělí kategorii osobnosti silnou. V čem je naše soutěž jiná než World Press Photo? Především v tom, kdo soutěž obeslal. World Press Photo spíše obesílají tiskov é agentury a redakce za fotografy, aniž by o tom ten který mnohdy věděl. Naši soutěž obeslal téměž každý sám za sebe. Zřejmě to znamená, že to bude prestižní záležitost a bude odrážet život v uplynulém období. To tu chybělo. Co by se v příštím roce mělo na sout ěži změnit? Řekla bych, že by bylo dobré, kdyby alespoň z poloviny byla mezinárodní porota. Cizí oči vidí trošku jinak. Letošní dva zahraniční porotci do toho přinášeli jiskření. Hlavní cenu Czech Press Photo ´95 získal Jan Šibík (Reflex) za snímek Rwandský uprchlík z kategorie tradi čně nejsledovanější: Reportáž – sé- rie. Navzdory tomu nejvíce překvapila kategorie „Lidé, o nichž se mluví”. Z této kategorie také pochází snímek Jiřího Turka (MF Dnes) „Jan Saudek”. Jak jste dělal Saudka? Saudek vznikl pro řadu rozhovorů v našem magazínu. Vždycky se snažím, aby fotografie vystihovaly atmosféru rozhovoru, protože většinou vidím nejd řív text. A u tohoto rozhovoru jsem vě- děl, že je o stáří. A protože Saudek se poslední léta prezentuje jako velkej chlap, fyzickej chlap – dělá stojky na jedn ý ruce, ukazuje se nahej – tak jsem si řekl, že když o stáří, tak stařík s hůlčičkou, v podlíkačkách, s bačkorama … Fakt je, že prvních deset vteřin váhal, nejdřív se zarazil. Ale je to profík, takže ví, že od toho jsem tam já, abych si určil, jak má on vypadat. A ten výraz? Dyť von se mockrát vidí, vždyť se fotografuje třicet nebo čtyřicet let, tak zná sám sebe. U prominentních lidí je ale dost probl ém, aby se vám věnovali, ne? Už dost lidí pochopilo, že když fotografov ání dají čas někde ve dveřích, může to být horší. Že i tomu se musí věnovat. Jinak, to focení začíná být pří- jemný po hodině, po dvou … Obecně chvilku trvá, než najdeme mezi sebou nějakou společnou řeč. A Spielberg? To je reportážní věc, něco jiného než Saudek. Je to vychytávka okamžiku. Byl to takovej velkej moment, že on konečně po těch letech dostal Oscara. Jinak šlo o pózování pro fotografy. Všichni fotografové mají vlastně stejnou šanci, protože fotografují všichni ve stejnou dobu a ze stejného místa. Je to tak profesion álně zorganizované, že kdo dostane akreditaci, není na tom o nic hůř, než ostatní. A špatně na tom není nikdo. ·  ·  · Turkův portrét Jana Saudka získal zvláštní uznání časopisu FOTOGRAFIE- MAGAZÍN, cenu (NplusN)2 = NOVINÁŘSKÝ NOS ´95 udělovanou za reportérskou pohotovost a vynal ézavost. Stejnou cenu získala série fotografa Františka Ortmanna (Ring) „Přepadení arabského podnikatele v Rytířské ulici l.ll.l994”: Jak tyhle fotky vzniknou? Naprostou náhodou. Vystupoval jsem z auta, foťák přes rameno. Slyším nějaký hluk, oto- čím se, a vidím, že tam nějaký maníci začali mlátit jinýho chlapíka. Vzhledem k tomu, že jsem se do takový situace nedostal poprvé a že jsem věděl, že mám jenom posledních osm oken ve foťáku, tak jsem fotil celkem s rozmyslem. Nebyl čas prohazovat objektivy, takže jsem musel jít docela blízko. Stálo spousta lidí okolo a že by někdo pomáhal, to v Praze už nějak nefunguje. Potom si mě všimli. Jestli jsem se bál? Ne… Potom… Dlouho jsem uvažoval, jestli ty fotky vůbec pustím, nebo ne. ·  ·  · František Ortmann je fotograf, kter ý je k vidění všude, kde se něco děje. Karol Kállay je fotograf, který si za dlouhá léta vybudoval věhlas trochu jiným způsobem. V soutěži Czech Press Photo žádnou z cen nezískal. Jeho lehké, stylově vybroušené a pohodov é snímky z australských národn ích parků by si každý bez váhání pověsil do obývacího pokoje, nicmé- ně porotu nezaujaly. Ne tak mně. Jak ten cyklus vznikl? Naše agentura Bildberg nás poslala do Austrálie a já měl za úkol zpracovat téma národní parky Mildura a Menendel Lakes ve státě Nový Jižní Wales (New South Wales). Byl jsem tam l4 dnů. Je to hrozně krásn á příroda a byla to pohoda. A doufám, že je to z těch forek znát. Vy jste ale jeden z fotografů, kteří už soutěžemoc neobesílají. Co vám na soutěžích vadí? Jedna jediná věc: Že pokaždé musí být první cena nějaká mrtvola nebo něco ohavného. Já to nemám rád. To náhodou uděláte „velikou” fotku, jak někdo někomu střílí do hlavy, proto že jste u toho! Ale já si myslím, že v takové situaci je nutné ještě říct – prosím vás, nestřílejte! Jestli se to vůbec dá……Napsal JAN ŠKVÁRA

Category: 1995 / 11

NAPSAL: LIBOR MICHALEC

Gaia má být základem pro nový a sjednocující pohled na Zemi a na biologické vědy. Můžete ji ale přijmout i jako půvabnou a poetickou teorii, která nap říklad tvrdí, že horniny, atmosféra a oceány jsou přirozenou součástí Gaii, stejně jako je ulita přirozenou součástí hlemýždě. Podobně jako víme, že strom je určitě živý, i když ho z 99 % tvoří mrtvá hmota. ·  ·  · Tavistock leží na hranici dartmurské- ho národního parku v jihozápadní Anglii, kde podle průvodce Lets´go „bájná a divoká krajina devonská přechází v ten nejsurov ěšjší anglický jihozápad”. Krajina s nízkou travou, trsovitou klečí a spoustou havranů inspirovala Arthura Conana Doyla k patrně nejznámější „holmesovské „ detektivce – o psu Baskervillském. Hrabství Baskervill sice na mapě chrá- něné přírodní rezervace není, ale podle popisu – viktoriánského kamenného panství, ohrazeného živým plotem, to mohlo být prakticky kdekoli, protože i sebemenšní vesnice tu má přenejmen ším kostel, připomínající český hrad Kost. Blata bez příslovečné mlhy, válející se těsně nad zemí jen na pohlednic ích, zdaleka nevypadají tak zlověstně. Pasou se tu zakrslí statní koníci, připomínající huculy, i zvláštní druh černonoh ých ovcí. Na kraji blat je dokonce fotbalové a golfové hřiště a hlavně je celé „území nikoho” protkáno pravidelnou sítí asfaltek. Právě takovou krajinu si vybral k žití profesor James Lovelock, autor vzývané i proklínané teorie Gaia. Jejímu výběru věnoval profesor velkou pozornost a vlastně několik let svého života. James Lovelock (1919) studoval na univerzitě v Londýně a Manchestru a získal doktor át medicíny. Vyučoval na různých univerzitách v USA a zúčastnil se vý- zkumu NASA. Pracuje jako nezávislý vědec v laboratoři přestavěné ze stodoly v Coombe Millu v anglickém Cornwallu. Je prezidentem Společnosti pro moř- skou biologii, členem Královské společnosti v Londýně. Je autorem knihy Gaia: Nový pohled na pozemský život. O to pozoruhodnější je fakt, že vědec světového jména bydlí na samotě Coombe Mill kdesi v blízkosti vesničky St. Heath, která leží osm mil od městeč- ka Launceston na hranici Devonu a Cornwalu anglického jihozápadu. Z Laucestonu do St. Heath nejezdí městská doprava ani žádné autobusy, je to kus izolovaného světa, odříznutého dokonale od velkoměstského ruchu. Svou knihu o novém pohledu na svět tu napsal v místnosti přistavěné k bývalému vodnímu mlýnu. Coombe Mill je malý domek s mohutnými vepřovicovými zdmi z hlín a slámy a s břidlicovou střechou. Nejbližší soused na míli daleko. „Jako typický Angličan jsem neočekával, že by se ,oni´, establishment, mohli změnit. A tak se má rodina rozhodla, „ píše, „že uděláme co je v našich silách, aspoň na našich pozemc ích v Coombe Millu – proměníme je v útočiště rostlin a živočichů ničených agrobyznysem.” Přiznává, že žijí jako samotáři a se sousedy se příliš nestý- kají. Přesto byli vřele přijati a zahrnuti projevy spontánní laskavosti. Krajina má z hlediska teorie Gaia velký význam. Gaia předpokládá, že planeta je gigantický živý organismus, u kterého například lesy a tráva plní – laicky řečeno – funkci srsti a vlasů u savců. TEORIE GAIA Nejjednodušší způsob zkoumání Gaii je procházka přírodou. Jak jinak se můžete tak snadno stát její sou- částí? Jak jinak ji můžete vnímat všemi smysly ? Vědí to ale i potápěči, letci, horolezci, zemědělci, zkrátka všichni příslušníci povolání, jejichž sama podstata volá po spolupráci s přírodou. Teorie Gaia nutí k celoplane tární- mu pohledu a zrodila se vlastně z perspektivy pohledu na Zemi z hlubin vesmíru. Jde o zdraví planety, ne jen o některé vybrané druhy organismů. Jako vědecký fakt to poprv é veřejně řekl skotský vědec James Huztton v roce 1785 na shromáždě- ní Královské společnosti v Edinburghu. Řekl, že Země je superorganismus a správným způsobem její- ho studia by měla být fyziologie. Srovnával cyklus živin v půdě a pohyb vody z oceánu na pevninu s oběhem krevním. Odtud je k sou- časné teorii Gaia jen krůček. Podle Jamese Lovelocka tento pohled lze nazvat geofyziologií. Její základem je jedno na první pohled fantastické a bulvárně zneužitelné tvrzení – ZEMĚ JE ŽIVÁ! Potom tedy evoluce života a evoluce hornin nemusí být nahlíženy jako oddělené vědy a historie celé planety může být popsána jedinou evolu ční vědou. Jako Gaiina součást jsme jenom jedním z druhů, nejsme ani vlastníky ani správci planety. Naše budoucnost závisí mnohem víc na správných vztazích s Gaiou než na nekonečném dramatu lidských zá- jmů. Možná se Gaia jako největší známý projev života liší od ostatních organismů asi tak jako se vy nebo já lišíme od populace buněk, z nichž jsme složeni. NOVÝ POHLED NA ZEMI Pohled na Zemi vyvolaný teorií Gaia se dá shrnout takto: 1. Život je jev planetárních rozmě- rů. Na této škále je prakticky nesmrteln ý a nemusí se tedy rozmnožovat. 2. Planeta nemůže být obydlena organismy pouze částečně – bylo by to stejně nesmyslné jako životaschopnost půlky zvířete. Pro regulaci prostředí je nutná přítomnost dostate čného počtu živých organismů. Při nedosta tečném obydlení se planeta brzy stane neobyvatelnou pů- sobením sil řídících fyzikální a chemickou evoluci. 3. Darwinovo tvrzení, že „organismy lépe adaptované zanechají potomstvo s vyšší pravděpodobností” je neúpln é. Je nutné dodat, že růst organismu se projeví na jeho fyzikálním a chemick ém okolí – evoluce druhu a evoluce hornin jsou těsně spřaženy do nedělitelného procesu. 4. Tím, že chápeme druh a jeho fyzik ální prostředí jako jediný systém, můžeme poprvé vytvořit ekologické modely, které jsou matematicky stabiln í, a přesto zahrnují velký počet soutěžících druhů. V těchto modelech vede zvýšená druhová diverzita k dokonalejší regulaci. GEOFYZIOLOGIE „Geofyziologie se nachází v podobném stadiu sbírání informací, v jakém byla biologie v době, kdy se viktoriánští přírodov ědci vypravovali do džunglí za sbě- rem druhů,” tvrdí James Loveloc. „Je možné, že živé organismy předávají své buněčné programy z jedné generace na druhou. Můžeme se domnívat, že sdí- líme s pradávnými bakteriemi stejnou výbavu biochemických reakcí a že tedy takto odhadnutá přirozená existenční omezení oněch bakterií mohou vypoví- dat o vlastnostech rané Země.” V této poloze se na Jamese Lovelocka odvolává Čechoameričan Stanislav Grof, průkopník holotropní- ho dýchání, který se také snaží o vymezen í nového obrazu skutečností a lidské podstaty, jež v jeho případě zahrnuje mystické dimenze existence: „Teorie systémů umožnila zformulovat novou definici mysli a myšlenkových funkcí… Každý soubor částí a složek, který vykazuje dostatečnou složitost příčinných okruhů a vhodné energetické vztahy, bude vykazovat i mentální charakteristiky – reagovat na změny, zpracovávat informaci a mít tendenci k seberegulaci. V tom smyslu je možné hovořit o mentálních charakteristik ách buněk, tkání a orgánů těla, národnostních skupin, ekosystému, nebo celé planety, jak to činí Lovelock ve své teorii Gaia.” V souladu s teorií Gaia dokonce tvrdí, že lze překročit hranice specificky lidských zážitků a naladit se na něco, co se zdá být vědomím zví- řat, rostlin nebo neživých předmětů. GAIA NA MISCE VAH Do třetice se o Lovelockově teorii Gaia zmiňuje a zakomponovává ji do svých úvah o současném světě americký víceprezident a v současné době patrně druhý nejmocnější muž světa Al Gore: „Podle Jamese Lovelocka, původce hypotézy o Gaie jako organismu se celý složitý systém Země chová jako živý tvor, jenž reguluje vlastní funkce a po milióny let udržuje klíčové komponenty opěrných systémů planety v dokonalé rovnováze – až do svého bezprecedentn ího napadení moderní civilizac í. Dnes vidíme, že vzduch, moře a půda nejsou pouze prostředím pro život, jsou součástí života samotného. Vzduch je pro život tím, čím jsou pro koč- ku chlupy nebo pro ptáka hnízdo. Ně- čím, co sice není živé, ale bylo to vytvořeno živými bytostmi k ochraně před nepřátelským světem. Pro život na zemi je vzduch ochranou před chladnou hlubinou a strašlivým zářením vesmíru.” Teorie Gaia dále láká, dráždí i provokuje. Ve svých úvahách o globální civilizaci ji často skloňuje také prezident Václav Havel, stejně jako „záhadologov é” z výzkumného projektu Záře. Podle nich je, Gaia, jak už jsme v Koktejlu informovali, jedna z mož- ných variant vysvětlení pro vznik záhadných kruhů v obilí.

Category: 1995 / 11

Napsala: LENKA NÁDVORNÍKOVÁ

Když při procházce pražskou Celetnou ulicí zahnete do průchodu k vinárně U Pavouka a vystoupáte po zastrčených schodech do 1. patra, můžete si dát kávu nebo něco lepšího v malém útulném Café Gaspar Kasper. Příjemně tak posedíte v místech, kde každý večer řádí múzy. Divadlo v Celetné, tak se prostory, ve kterých se ocitnete, jmenují, se pro letošní, a snad i pro další roky, stalo domovskou scénou divadelního spolku Kašpar. ·  ·  · Kašpaři, jak jim kdekdo říká, se na naší divadelní scéně objevují již sedmou sezónu. Poměrně dlouho vydrželi v původním složení, které se utvářelo již v závěru studií na pražské DAMU (inscenace Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem), postupně se ale jejich počet zredukoval. Z dnešního společenství mladých herců je veřejnosti asi nejznámější umělecký šéf a režisér souboru Jakub Špalek (mimo jiné i díky filmům Šakalí léta a Jízda). Otázku, kolik je Kašparů, nemá příliš rád a prý ani moc nechápe, proč se ho na to lidé ptají. Vysvětluje: „Je strašně těžké říct, kolik je Kašparů. Kdo je Kašpar a kdo ne. Většinou říkám, že Kašpar je ten, kdo zrovna večer od půl osmé hraje. Jádro souboru, má-li se tomu tak říkat, tvoří šest až osm lidí.” STARÉ NOVÉ DIVADLO Divadlo v Celetné, přestože se celé třpyt í novotou, má svou historii. V malém sále s kapacitou asi 150 míst, už hrál nejeden soubor. Ani Kašpaři nejsou v Celetné sami. Po té, co jim v loňském roce divadeln í ústav „Celetnou ” pronajal, provedli rozsáhlou rekonstrukci. Její výsledek (a dluhy Kašparu rovněž) byl fantastický. Na star ém místě se objevilo zcela nové divadlo a nejeden pamětník předchozího stavu marně přemýšlí? „Jak to tady vlastě vypadalo? ” Dnes Kašpaři svoje divadlo pronaj ímají dalším uměleckým uskupením: Pohybovému divadlu 22, anglicky hrajícím Misery Loves Company, novému souboru CD 94 a studentům DAMU, tedy Disku. Jakub ův cíl vybudovat v Celetné nezávislou divadelní scénu se daří. Velkým úspě- chem je bezesporu to, že na Migistrátu hl. m. Prahy dokázali ve všech možných nařízeních a vyhláškách najít tu pravou skulinu, aby mohli Celetnou finančně podpo řit.Formou daru tak Jakub Špalek obdržel peníze, které nejsou vyhrazeny na jeden určitý projekt, ale mohou být použity plošně na činnost divadla. Dotuje se jimi provoz sálu, což je pro všechny soubory velmi výhodné, protože každý soubor si své večery financuje sám. Díky magistrátu a České spořitelně, a. s., která je hlavním sponzorem divadla, se tím náklady na jeden každý večer snížily o polovinu. V současnosti tvoří repertoár Kašparu čtyři představen í, se kterými v Celetné vystupují přibli žně desetkrát až patnáctkrát do měsíce. Rostandův Cyrano byl první hrou, kterou Kašpaři společně nazkoušeli po absolvování DAMU. V Celetné se hraje dodnes. Inscenace, v níž na sebe výrazně upozornil představitel Cyrana, Radek Holub, měla premiéru 3. července 1991, v době, o které Jakub Špalek vypráví: „Když začal Kašpar oficiálně pracovat jako divadlo, neměl žádné peníze. Rok pracovalo a rok nikomu n e p l a t i l o . A na konci té- hle sezóny se h r á l Cyrano. Premiéra byla 3. července a zkrachovat jsme měli 1. srpna 1991. A všichni po celých pět měsíců zkoušení věděli, že nem áme peníze, že se udělá premiéra, a pak že zkrachujeme. Cyrano stál 70 tisíc a já měl sedm. A pořád jsem doufal, že se stane zázrak. K tomu jsem si na představen í pronajímal divadlo, které bylo tak drahé, že ho tržby v žádném případě nemohly zaplatit. Taky jsem tenkrát vymýšlel různé teorie, jak bychom se mohli živit. Přišel jsem třeba s návrhem, že vedle divadla budeme pěstovat meruňky. A uživíme se. Nakonec jsme v téhle situaci získali Rokoko. A tak jsme se zachránili.” Nebylo to naposledy, co se Kašpaři navzdory všemu a všem zachránili. Po dvou letech v Rokoku se tehdejšímu vedení Městských divadel pražských, kterým Rokoko dosud patří, znelíbili, a následoval vyhazov. Potom se rok pohybovali mezi Minorem a Celetnou. Ale tyhle časy jsou snad už minulostí. Dnes mají své divadlo, ve kterém kromě Cyrana ještě v červenci uváděli dvě aktovky Michala Frayna, Don Quijota a Číňani (premiéra 11. května 1992), a již třetí sezónu hrají veleúspěšnou Růži pro Algernon (10. února 1993). Růže pro Algernon, dramatizace scifi povídky Daniela Keyse, se na konci minulé sezóny dočkala 100. reprízy. Hlavní postavu mentálně retardované- ho Charlieho Gordona, jemuž je uměle zvyšována inteligence, ztělesňuje Jan Potměšil. Po celou dobu představení prakticky nemizí ze scény a jeho hereck ý projev dává divákovi zcela zapomenout na fakt, že herec je již několik let odkázán na invalidní vozík. STŘECHU NAD HLAVOU… Premiéra Fantomimy, nejnovější hry Daniely Fischerové, která se konala 20. ledna 1995, byla první premiérou nové éry Kašpara „pod vlastní střechou”. „Jak byla Fantomima přijata, to mě šokovalo, ” prozrazuje o svém zatím posledn ím režisérském počinu Jakub Špalek. „Je to těžká hra, a mě udivuje, že na to lidi choděj´. I pan prezident, když se byl na představení podívat, říkal, že je nepochopiteln é, jak tam ty lidi seděj´, a jak to poslouchaj´. Poslouchaj ´a vnímaj´. My jsme si asi své diváky ´nastřádali´a to mě těší.” Mají vlastní divadlo, a tedy konečně zázemí, mají prakticky neust ále vyprodáno, mají za sebou další úspěšnou premiéru, začínají splácet dluhy, chystají další představení. Nedaleko Mladé Boleslavi, v Kochánk ách, mají pronajat é patro a půdu tamní mateřské školy. Dvě zkušebny, v blízkosti les i koupání, pivo za pět korun, zkrátka místo ideální na práci. Výsledkem této letní práce je čerstvě přeložená hra italského dramatika Daria Fo ZA VŠECHNO MUŽE ĎÁBEL v režii Jaroslavy Šiktancové. Spolu s Misery Loves Company nazkou šeli Kašpaři hru Carla Gozziho, Král jelenem (King Stag). Režíroval ji Ameri- čan Richard Toth, dnešní režisér Misery Loves Company, v minulosti například i cirkusový klaun. Hraje se v angličtině s českými „vysvětlivkami” a na scéně je i spousta loutek – od maňásků až po loutky v téměř životní velikosti. Premiéra se uskutečnila ještě na závěr divadelní sezóny 1994-1995, 19. června. „V té hře úplně padají jazykové bariéry pro publikum. I lidé, kteří neumějí anglicky ani slovo, příběh chápou a baví se. Ta hra je i více spontánní a bezprostřední, myslím, že se skvěle podařilo nakatzit Čechy Ameri- čanama a Američany Čechama. To je výhoda nezávislého souboru, že si může dovolit nab ídnout režii někomu, od koho jsi viděl jen jedno představení, nechat na něm úplně obsazen텔 Tohle všechno tedy Kašpaři mají a připravují, a tak by jejich šéf snad mohl být spokojen. Je tomu tak? „Jsem stále víc hrdej´ a nadšenej´ ze souboru, se kterým pracuju. I tuhle sezónu pova- žuju za divácky nejvydařenější. Vždycky jsem repertoár nabízel s čistým srdcem a vědomím, že to je v pořádku, a letos si myslím, že to je v takovým pořádku, v jakým to nikdy nebylo. Myslím, že to, co hrajeme, je na ohromné úrovni. A lidi stojej´ a tleskaj´ a je vyprodá- no a já chodím a chtěl bych zase něco víc. Spokojenej´ je člověk asi vždycky jenom chvilku. U divadla. A asi i v životě, já nevim. Mít divadlo je nádherný a tohle divadlo je prostě ohromný, ale ke spokojenosti mě to nijak moc nepřivádí. Jsem ale rád kvůli jedný věci. Vloni jsem viděl, že získáváme kredit takovýho štěkavý- ho, zlobivýho psa. Začínali jsme být bráni jako něco, co někdo vykop z divadla, co sice dál funguje, ale co si furt stěžuje, že nic nemá. Navíc v očích jiných vypadá, že nic nedělá. A teď to něco najednou dokázalo, že se o sebe umí postarat, že je to dospělý. A to je důležitý mimo jiné i proto, jak se na nás potom dívají lidé z jiných divadel.” O Kašparu se hovořilo jako o genera čním divadle. Platí to stále? „Generační divadlo, já nevím, co to je. Nikdy jsem nepotřeboval definovat, co jsme. Tuhle nálepku nám dali novináři, asi nám ji potřebovali dát, protože asi takoví jsme. Já to ale nevím. A nemám vůbec pocit, že děláme generační divadlo.” NOVOVĚK Po všech peripetiích, kterými za šest let existence Kašpaři prošli, po promě- nách a zvratech, z nichž valnou část tento článek nezmiňuje už jenom proto, že vysvětlování by bylo příliš složité, se zdá, že si soubor zajistil pevné postaven í na naší divadelní scéně. Od listopadu budou pravidelně hostovat v brněnském divadle Bolka Polívky, kde by měli v příští sezóně odehrát na třicet představení. A Jakub Špalek je ve svých sedmadvaceti letech možná nejmladším divadeln ím ředitelem v Čechách. „Kdepak,” brání se, „ v Kolíně je jeden mladší. Já už jsem fakt starej… Samozřejmě, v očích veřejnosti jsem mladý člověk. Jenom- že já dělám divadlo už sedmnáct let, dělám ho velice intenzívně a prožil jsem s ním už straš- nou spoustu věcí. A čím jsem starší, tím radši divadlo mám. Někdy si připadám jako blá- zen, náboženský fanatik, člen nějaké divadeln í sekty, která tvrdí, že divadlo je nejdůležitější na světě. O vás se říkalo, že příliš riskujete. „On jakýkoli kumšt je vždycky riziko. Jako představení v cirkuse, kde si akrobat hází s akrobatkou. Jakékoliv umění je krok do neznáma. Ten, kdo tvoří, logicky musí riskovat. A pravdou je, že co se týká peněz, tak já jsem nikdy nezkrachoval. Kašpar dodne ška žije a nikdo z ekonomů nechápe, jak je to možný. I na risk se dá spolehnout.” Divadelní spolek Kašpar je toho dů- kazem, nedávno byl totiž po letech úplně oddlužen.

Category: 1995 / 11

Napsaly: Jana Michalcová, Jana PatkováV povědomí světové odborné veřejnosti je Česká republika zapsána zlatým písmem co se týče počtu, stavu a hodnoty historických památek. Lépe je na tom jenom Anglie. Česká veřejnost zčásti nadává na instituce ochrany památek, zčásti žehrá na soukromé majitele, jimž se památkové objekty dostaly restitucí do rukou. Jaký je ale skutečný stav věcí? Je Mělník originálně opraven nebo diletantský zpackán? Zachránil hrabě Kolowrat Rychnovskou věž před zřícením? Budou se postupn ě z našich hradů a zámků stávat dílny, jako je tomu v případě renesančního zámečku Skalka u Dobrušky? JSTE ARISTOKRAT NEBO BLBEC? žertují prý mezi sebou čeští šlechtici – testituenti. Narážejí tím na závazky, které spolu s objekty „získali”. Nikdo je nenutil žádat zpět své často dost zdevastované hrady a zámky, do kterých musí investovat, pokud je necht ějí hned prodat. Ve svých zámcích většinou nebydlí zato v nich nechají „courat” cizí návštěvníky a ještě se staraj í o to, aby měli na co koukat. Rodinná tradice? Úcta k historii? Velikášství? O Mělník zažádali Lobkowiczovi v roce 1991 a počínaje rokem následují- cím jim byl vrácen. V té době už dva roky žili v Praze, učili se česky a snažili se na české prostředí adaptovat. Sedíme v zámecké restauraci s výhledem na údolí Labe a mělnické vinice. Teď už vlastně Lobkowiczké. Restaurace dýchá novotou, což je krom ě dalších „zlepšení” dílem manželky majitele zámku, paní Bettiny Lobkowiczové. Po svém příchodu na Mělník Lobkowiczov é zrestaurovali restauraci, vystav ěli elegantnější druhou vinárnu, zařídili prodejnu s vínem a suvenýry, v patře zámku vybudovali apartmá se dvěma salónky, ložnicemi a jídelnou. Pani Bettina upravila podle svého vkusu i druhé patro, na kterém ji evidentn ě vadila šedivost tak typická pro památkové objekty. Zámek ponechali přístupný veřejnosti. V prvním patře je okresní muzeum, které bude muset zámek opustit, druhé patro je zařízeno s hýřivostí na naše poměry vskutku nevídanou. Jeden pokoj červený, druhý sytě zelený, třetí modrý. Je to osobité, na první pohled přitažlivé, ale přece jenom se nám nezdá, že by takhle někdy zámky vypadaly. STÁT – PARTNER NEBO OPONENT? Pro pohled „z druhé strany” si jedeme do Státního ústavu památkové péče. PhDr. Nadi Kubů jsme se nejprve opatrně zeptali, jaké jsou její zkušenosti s restituenty: „Dobré, většina restituentů ponechala objekty přístupné veřejnosti. Samozřejmě, v celém resortu památkové péče, ať už soukromé nebo státní, nabíhá komercializac,. objekty se snaží vydělat nejen tím, že návštěvníci projdou prohlídkovou trasu, ale majitelé se snaží využívat objekty i jinak. ” Zdálo se nám, že paní doktorka volí slova převelice opatrně a i celým dalším povídáním se jako černá nit táhla snaha nepohněvat si příliš nové majitele objektů. Nakonec nám došlo proč: základním znakem státní ochrany památek na všech úrovních je totiž bezmocnost. „O škodách na objektech se dozvídáme víceméně náhodou či z neoficiálních pramenů, neboť v okamžiku, kdy zámek přejde do rukou soukromého vlastníka, je z objektů systematikcy sledovaných památkovou péčí prakticky vyškrtnut.” Tato mezera v systému kontrol je jen jednou z mnoha skulin v zákoně, kudy nevratně odcházejí ekonomicky nevyčísliteln é hodnoty. Stavební úpravy na nově získaném objektu sice musí být konzultovány s odborníky památkové péče, ovšem sankce při porušení zákona o památkové péči jsou směšné v porovnání se vzniklou nenapravitelnou škodou. Zvláštní kapitolou je pak odprodej mobiliáře ze získaného objektu, což může být pro restituenty nejrychlej ší cesta k bohatství. Paní Kubů nám nastiňuje mnoho možností, „jak to jde, i když se to nesmí”. Například na jedn é z nedávných aukcí aukční síně ve Vodi čkově ulici se vydražila velká část mobiliáře Nových Hradů. Doktorka Kubů nám ukazuje potvrzení, na němž je vyfotografován obraz s dobřě čitelným inventárním číslem a nápisem Nové Hrady, pod nímž je drze vystaveno potvrzen í odborníka o neznámém původu památky. Takové potvrzení je prakticky souhlasem k prodeji. Mimochodem, zákonnou povinností majitelů, kteří chtějí část mobili áře odprodat, je učinit první nabídku státu. ZMĚNA JE ŽIVOT i na středověkém hradě. Když v roce 1993 vydal Památkový ústav v Pardubicích hrad Kost rodině Kinských, očekávali všichni s napětím, zda bude hrad uzavřen či nadále přístupn ý veřejnosti. Syrové gotické klenby a jen hrubě opracované interiéry byly více než vhodným prostředím pro expozici raně gotického výtvarného a sochařské- ho umění, která tu byla po dvě desetilet í instalována. „Návštěvníky Kosti bych rozdělil do dvou skupin – za prvé tradiční, kteří hledají klasické hradní interiéry – za druh é návštěvníci, kteří přišli vyloženě kvůli této expozici,” říká dr. Jan Chlíbec z Národní galerie, které expozice patří. Potud vše v pořádku. Jenže: po restituci vlastník expozice – NG – náhle zjisil, že podm ínky pro instalaci těchto vzácných památek jsou nevyhovující, jak po bezpe čnostní, tak po klimatické stránce. Našli se fundovanější odborníci, nebo šlo o drobný naschvál novému vlastn íku hradu? Expozice byla odvezena. Zástupce rodiny Kinských, Jiří Brandýský, k tomu dodává: „Když byla odvezena výstava gotick ého umění, musel jsem novou expozici udělat, abych mohl hrad otevřít. Díky svým zkušenostem jsem to dokázal s pěti důchodci.” Zachovalý středověký hrad je vzácnost í sám o sobě. Zahlcovat jej třeba rokokovým nábytkem je nejen zbyte čné, ale i nevkusné. Z nové kosteck é expozice byl silně cítit záměr jejího tvůrce, pana Brandýského, nechat vyniknou atmosféru starodávných zdí. V případě Kosti byla restituce přes provedené změny krokem vstříc růžové budoucnosti hradu. HRADY BEZ POKLADU Peníze hýbou světem a ve sklepích našich hradů a zámků jsou spíše než poklady zakopány problémy. Jejich majitelé se s nimi potýkají s úspěšností značně závislou na výši konta, s nimž disponují. Přestože hrad Kost vydělává na vstupném 200 000 korun ročně, bez sponzorské pomoci rodiny Kinských by pohořel – jen oprava břidlicové střechy stojí téměř jeden a půl miliónu korun. Kinští však kromě navráceného hradu vlastn í ještě polnosti a lesy, z jejichž vý- nosů vlastně hrad „živí”. K dalším plánům „hradních pánů” pan Brand ýský dodává: „Plánujeme rozšíření na Chlumeckém zámku, který patří také rodin ě Kinských, z koníren chceme postavit hotel, z jízdáren tenisové kurty atd. Z pivovaru tady u Kosti chci udělat apartm ány se sály pro divadlo a jiné kulturní akce. Rozpočet na to je ale 100 miliónů.” Také zámek Mělník už rodině Lobkowicz ů spolykal nemalou částku. Když chcete koupit například jen zá- věsy, tak nepotřebujete 10 metrů, ale 300. Rodina Lobkowiczů zcela pragmaticky počítá s tím, že nejmíň deset let žádné výnosy ze zámku a přilehlých vinic mít nebude. O mnoho horší – ne-li nulové – vyhl ídky má rokokový zámek Nové Hrady u Vysokého Mýta, vrácený bratřím Čerichovým. Budete-li ignorovat zákaz vstupu a zavítáte-li na nádvoří kdysi krásné- ho a hojně navštěvovaného zámku (z památkového hlediska byl hodnocen vysoko a ač stranou turistických cest bysla jeho návštěvnost velmi slušná – 30 000 návštěvníků ročně), dýchne na vás smutek, opuštěnost, zmar. V trávě se vá- lejí sochy, v opravených bočních křídlech sídlí lesní správa a hlavní budova tiše chátrá. Objekt je uzavřen veřejnosti od roku 1991 a nyní se objevuje v nabídce realitních kanceláří. K čemu asi bude nakonec využit unikátní rokokový zámek? Lze si jen přát, aby ho nepotkal stejný osud jako nedalekou Skalku u Dobrušky. Posledn í instalace na Skalce znázorňovala způsob bydlení právě na takových zámcích. Zámek byl celý opraven a byl po léta zpřístupněn návštěvníkům. Místo návštěvníků teď zámecké prostory obývají pracovní- ci dílny na výrobu skla. Tato továrna s poněkud luxusním exteriérem pat- ří paní Štrámové a panu Jánskému. Podobný osud potkal i jiné malé hrady a zámky. Dech našich restitucí zavál až do Ruska – v tamějším časopise byl objeven inzerát na prodej zámečku Lnáře. ZÁKON JAKO BIČ? Prozatím nikoli: pokud majitel „nepečuje o zachování kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu a nechrání ji před ohrožením, poškozením, znehodnocen ím nebo odcizením, nebo kulturní památku užívá způsobem, který neodpov ídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu,” může mu příslušný okresní úřad uložit pokutu až do výše 50 000 korun! Pokud takový přestupek spá- chá organizace, pokuta může nabýt až 500 000 korun. (Zákon ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zák. ČNR č. 429/1990 Sb. a zák. ČNR č. 242/1992 Sb.) Ovšem stát není tak zlý nevlastní otec, jak se na první pohled zdá. Pokud parlament schválí vládní návrh novely zákona o státní památkové péči, bude moci stát vlastníkům odebrat kulturní nebo historické památky, o které jejich vlastníci nepečují a hrozí, že budou zničeny. Už před tím však bude moci okresní úřad v místě, kde je památka zaregistrována, ulo- žit majiteli pokutu až do výše tří miliónů korun. ·  ·  · V současné době je v naší republice pod státní správou 122 památkov ých objektů, na 33 byl uplatněn restituční nárok. Někde restituční ří- zení ještě probíhá. Byl například vznesen nárok na Kokořín, Jemniště, Opočno. Záleží nyní na soudech. Ovšem případy, které teď dob íhají, jsou podle vyjádření PhDr. Kubů po mnoha stránkách velice sporné. Zdlouhavé restituční řízení nejhů- ře odnášejí památkové objekty samé. Z pochopitelných důvodů do nich nechce investovat ani stát, ani potenci- ální nový vlastník. Jako v případě renesančního zámku Opočno. „Restitu ční zákon je nevyhovující. S historickými památkami se jedná jako s ekonomickými statky a nikoli jako s národní kulturní hodnotou,” stěžuje se správce Opočna.

Category: 1995 / 11

NAPSALA PHDR. ILONA WÖLFELOVÁ

Myslela jsem si tenkrát, když to začalo, že mě má děda hodně rád, víc než ostatní… Nevěděla jsem, že je to něco nenormálního. Děda říkal, že je to naše tajemství. Babičce jsem to taky nechtěla říct, aby si nemyslela, že jí má děda míň rád…” ·  ·  · Třináctiletá Renáta se svěřila matce, až když přistihla svoji pětiletou sestru s dědečkem polonahé v dětském pokoji. Předtím, i když měla za sebou sexuální výuku ve škole, od kamarádek a z časopisů a publikací, věděla základní věci o sexu, neměla odvahu narušit poklid rodinného domku, kde nahoře bydlel děda s babičkou a dole jejich rodina a kde všechno tak dobře fungovalo. Až žárlivost a snad i strach o mladší sestru spustila lavinu událostí. Jejich vztah, dá-li se to tak nazvat, začal již v době, kdy Renáta chodila do školky. Někdy jí děda hlídal, spala u nich uprostřed manželské postele, a když odešla babička do práce, zůstal s ní děda sám. Uvádí, že jí vždycky probudila zima, ležela odkrytá, s vyhrnutou noč ní košilkou a něco divného cítila v sobě. „Někdy, když jsem se probudila, tak děda nade mnou klečel nebo ležel a dal mi přirození na okraj mého přirození, ale dozadu ne. Ně- kdy se mu to nepovedlo, tak jsem ho cejtila jenom na sobě a někdy, když se mu to povedlo a dal mi svý přirození jen na ten kraj, tak si ho pak utíral do kapesníku, co měl pod polštá- řem. Po tomhle jsem vždycky usnula, děda se se mnou nijak nebavil, a když jsem se probudila, tak mi udělal snídani a říkal, že to nikde nesmím říkat, protože by ho zavřeli, a že by tam nevydržel, umřel by, a a babička by pak z toho taky umřela. Tak jsem tedy nikomu nic neřekla. Tenkrát, když to začalo, mi mohlo být kolem pěti let, já myslela, že mě má děda tak rád. Když jsem pak byla větší, tak jsem chodila za dědou po škole. Někdy mě zavolal, abych mu došla pro pivo, nebo, že potřebuje něco s ledničkou, tak jsem šla k nim nahoru. Když mi třeba děda dával pen íze, které měl v bundě ve skříni, která stála blízko postele, tak mi shrnul kalhoty i kalhotky, položil mě na postel, pak svlíknul sebe a lehnul si na mě. To mu přirození stálo, vsunul je do mě , a to až dozadu. Nevzpomínám, si že by mě to někdy příliš bolelo. Trvalo to asi deset minut, já jsem se potom sama oblíkla a šla buď pro to pivo, nebo domů. Děda se také vždycky oblíknul a řekl mi, abych to nikde neříkala. Když jsem byla u dědy, tak vždycky děda za mnou zavřel dveře. Dovnitř se v tu dobu nemoh nikdo dostat, protože z druhé strany byla koule a klíče měla jenom babička, která přicházela domů až ve tři hodiny. Děda mi taky říkal, abych si našla nějakého kluka a vyspala se s ním, aby, kdyby se na něco přišlo, to bylo na koho hodit. Já jsem mu na to neodpověděla. Myslela jsem si, že když se s někým vyspím, tak že ho budu mít ráda a nenechám to na něj hodit. Tohle všechno skončilo na konci sedmi čky, protože pak byly prázdniny, já začala chodit do osmičky a doma byla dřív moje mladší sestra Alena. Jednou jsem takhle přišla ze školy domů a našla u nás v pokojíku Alenu s dědou, oba si rychle natahovali tepláky. Mamka s taťkou doma nebyli. Alena mi pak řekla, že si k ní děda dovoluje. Tak jsem nad tím vším přemýšlela a řekla si, že to mamce řeknu, protože, kdybych šla na gynekologii, tak by to tam taky poznali, původně jsem to chtěla udržet až do patnácti let…” ·  ·  · Další případ pohlavního zneužívání je podobný v tom smyslu, že také trvalo několik let, než sestry našly odvahu o podivném chování svého dědy promluvit… Nyní patnáctiletá Miluše uvádí: „Já jsem společně s ostatníma sestrama chodila k babičce a taky jsme tam o sobotách, nedělích a o prázdninách přespávaly. S babičkou i dědou jsem vycházela dobře, „babičku jsem měla hodně ráda, děda se k nám všem choval normálně. Všechno se ale začalo měnit, když mi bylo asi devět let. Už si přesně nevzpomínám na dobu, kdy to bylo, ale byla jsem na WC u babičky, přišel tam za mnou děda, vyndal si z kalhot svůj pohlavní úd a chtěl, abych na něj šahala. Já jsem nevěděla, co mám dělat, ale děda mi ho strčil do ruky. Tak jsem ho chvíli držela, děda pak odešel pryč. To se pak v průběhu doby opakovalo, tak jednou či dvakrát do měsíce, vždycky, když mě děda chytil samotnou v domě, ať už ráno, večer nebo v noci, kdy mě ohmatával, vysvlékal mě a když jsme pak leželi v posteli, my jsme se s holkama střídaly ve spaní na manželských postelích mezi babičkou a dědou, tak mi strkal i pohlavní úd mezi nohy. Tohle všechno skončilo, když jsem byla asi v šesté třídě, nevím proč. My jsme chodily k babičce dál. Po celou tu dobu mi děda říkal, že o tom nesmím s nikým mluvit, protože kdybych to řekla tátovi, že by na mě řekl něco mnohem horšího. Já jsem sice nikdy nevěděla, co by mohl říct, nic jsem nikdy neprovedla, ale když jsem se dědy zeptala, co řekne, tak mi jen odpověděl, že uvidím a uslyším, ale bála jsem se , a tak jsem radši o tom nikomu nic neříkala. Po celou tu dobu, co to skončilo, jsem vlastně sbírala odvahu, abych to řekla. Tak až teď jsem se mamince svěřila, protože jsem se bála, že na gynekologickém vyšetření, kam máme se školou jít, zjistí, že nejsem pannou. Pak se svěřily i obě sestry, které taky říkaly, že si na ně děda dovoloval.” Její sestra Lenka má podobnou zkušenost s dědou: „Když jsem byla asi na začátku první třídy u babičky, ta odešla se starší sestrou na nákup, zůstala jsem doma sama s dědou. Děda chtěl, abych mu šahala na ´banán´. Říkal tomu tak, vyndal si ho ven z trenek, mě taky začal svlíkat, ale já nechtěla, furt jsem se oblíkala, ale děda mě přesto vysvlíkl z noční košile a kalhotek, protože to bylo ráno a já byla ještě ospalá a chtěla jsem po odchodu babičky a sestry ještě spát. Když me vysvlík, strčil mi ´banán´ mezi nohy, já ale ucukla a šla se oblíknout. Děda se naštval a řekl, že to nesmím nikomu říct, nebo mě zmlátí a řekne na mě něco ještě mnohem horšího. Já, protože jsem nevěděla, co by na mě moh říct, jsem se bála a nikomu to neříkala. Tohle se opakovalo často, když jsem tam se sestrama přespávala. Děda vždycky využil toho, že byl se mnou sám v pokoji a babička i sestry byly někde jinde. Stále mě ošahával a strkal mi ´banán´mezi nohy. Když jsem ho odstrkávala, tak se naštval a nechal mě být.” Třetí, nejmladší sestra má podobně zkušenosti. „Proč jsem rodičům po celou dobu nic neřekla? Bála jsem se a taky jsem nevěděla, jak to mám říct. O celé věci jsem řekla tátovi, až když o tom řekla nejstarší sestra a táta se mě pak ptal, jestli se mi taky něco takového stalo. Teprve pak jsem se přiznala, že i na mě si děda dovoloval. O tom, že si dovoloval i na sestry jsem celou dobu nevěděla, ani mě to nenapadlo.” Proč vlastně dochází k těmto otřesn ým případům? Jaká je osobnosti pachatele těchto činů? Většinou se jedná o psychopatické osobnosti se sexuální deviací pedofilií. Pedofilie je úchylka v apetenci, výběru sexuálního objektu, kdy se do popředí zájmu pedofila dost ávají děti. U starých mužů, dříve heterosexu álních, se někdy vyskytne symptomatická pedofilie, což bývá prvn í známkou počínající demence. Přesto je u většiny případů zarážející doba, po kterou dívky sexuální obtěžov ání snášejí. Jedná se často o roky, kdy dětská oběť zápasí se studem, výhruž- kami pachatele či prostě nechce naru- šit chod rodiny, ublížit svým oznámením matce. Tak to bylo i u Soni: „Když mi bylo osm let, seznámila mě matka s pánem, kterému bylo tenkrát už přes padesát a kterého si pak vzala. Vlastního otce si nepamatuji, druhého jen částečně, hlavně to, že se dost hádali a maminka pak brečela. Na pana Nováka mám tedy ze začátku dobré vzpomínky, oproti tomu druhému tátovi, nejdřív se mi zdálo, že tenhle třetí bude fajn. V té době mi bylo 9 let. Mně i mladší sestře se hodně věnoval, chodil s námi na procházky a na mamku nekřičel. Potom byla mamka na mateřské dovolené s Petrou, nemohla nikam jezdit, a tak s námi otec jezdil sám. Já jsem mu říkala táto. Jezdili jsme také k němu do Lovosic, kde pracoval a kde měl strážní domek. V tom domku se to právě stalo. Bylo to o prázdninách, mezi pátou a šestou třídou. V tom strážním domku je kuchyň a dva pokoje a spát se dá v těch pokojích. Sestra chodila spát dřív a mě táta dovolil ještě koukat na televizi. Dívala jsem se na ní z postele, už vykoupaná a převlečená do nočního a on říkal, že se nechce dívat ze židle a že si tedy lehne ke mně. Potom mě začal hladit na prsou a mezi nohama, svlékl mi košili a sám se taky svlékl, nepamatuji se, že by mi přitom něco říkal. Ale zlý na mě určitě nebyl. Pak si na mě lehnul a říkal, že se do mě nemůže dostat, že jsem ještě malá. Potom vyvrcholil, měl orgasmus, ale tento výraz znám ze školy, tenkrát jsem nevěděla, co to znamená, ale cítila jsem, že na mě něco vystříklo. Když se potom zvednul, tak jsem to i viděla. Světla tam bylo dost, protože se svítilo a běžela také televize. Já jsem tomu nerozuměla, vlastně jsem ani nevěděla, co to se mnou dělá, takže mi to přímo nevadilo, nic jsem necítila. Rozhodně mě nic nebolelo. On mě už předtím hladil třeba v koupelně a mně všechno připadalo, jako že se ke mně chová hezky, hlavně, když jsem to srovnávala s tím předchozím tátou.Tak to pokračovalo, bylo to vždycky stejné, jen občas na mě chtěl, abych ho hladila na přirození. Já jsem to dělala tak, že jsem ho opravdu jen pohladila, nikdy jsem to nedržela a hned zase dala ruku pryč. Nějak se mi to nezdálo normální, ale neumím to blíže vysvětlit. Odhaduji, že za tu dobu, asi dvou let, to se mnou dělal asi ve dvaceti až třiceti případech. Někdy, když jsme byli v Ústí celý víkend, tak to se mnou dělal třeba i dvakrát. Někdy to dělal i v době, kdy s námi byla matka, v sobotu dopoledne, kdy odjela nakupovat autobusem do centra, a obě mladší sestry byly v té době venku. Já jsem zpočátku opravdu nevěděla, že se děje něco špatného. Začala jsem to chá- pat po prázdninách, když jsem začala chodit do školy a slyšela jsem od holek o různých věcech z domova, ale přesto jsem to mamince říci nechtěla. Těch důvodů bylo asi víc, styděla jsem se, také jsem si nebyla jistá, zda mi uvěří, nechtěla jsem jí dělat starosti, protože byla v té době spokojená a v rodině byl klid. Bylo to úplně jiné než s tím druhým otcem.” Někdy je rodinné pouto tak pevné, že matka odmítá brát nesporné skuteč- nosti na vědomí, v zájmu svého partnersk ého vztahu či majetkových záležitostí neposkytne dceři – oběti psychickou podporu, ale naopak jí přiměje v zájmu zachování rodiny ke změně výpovědi. Nezletilá Jiřina, žákyně 7. třídy se svě- řila své kamarádce, poté, co brali v biologii pohlavní výchovu, že to s ní její nevlastní otec, když odejde matka na odpolední či noční, také „takhle” dělá. Kamarádka to sdělila svým rodičům, ti to nahlásili na policii, při výslechu Jiřina počínání otce, které trvalo několik let, detailně popsala, otec se k činu doznal. Za týden se matka znovu dostavila s dcerou na policii s tím, že si dcera přeje změnit výpověď. Jiřina nyní uváděla, že našla pod postelí vibrátor, který pou- žívala a kterým si údajně způsobila i defloraci. Blíže nebyla schopna uvést detaily, uváděla, že to viděla v televizi v některých filmech, na otázky hystericky až agresivně reagovala, slepě se držela naprogramované linie. Na otce si to prý vymyslela, protože jí nechtěl pustit ven. K otázce, jak se dostal vibrátor pod postel, uvedla matka, že jí ho otec asi před půl rokem koupil k narozeninám, ale že tyto věci nesnáší, tak ho odhodila pod postel. Rodinné pouto zvítězilo. Pohlavní zneužívání dítěte probíhá v rodině často i řadu let, aniž to matka zpozoruje. Naopak se ještě domnívá, jaký má její partner zájem o dítě a jak dobře si vybrala. Nevlastní otec sedmileté Venduly jí přiměl ke „spolupráci” formou hry. Když byla její matka na ranní, ráno si jí ještě před snídaní brával do postele, ukazoval jí „panáčka”, jak se to s ním dělá, učil jí, aby si s ním hrála. Koupal se s ní, když byla matka na odpolední, hráli hru na „rozesmívání” nebo „na mrtvolu”, kdy nevlastní otec ležel nahý na posteli, hlavu pod polštářem a bylo na nezletilé, aby ho dotyky na patřičných místech probudila. Posléze začal do své hry zatahovat i Venduliny kamarádky, které Vendula instruovala o pravidlech hry a které se ze zvědavosti a za žvýkačky zú- častnily. Když byla Vendula v sedmé tří- dě, zdálo se jí již počínání nevlastního otce nenormální. Zmínila se před matkou, a ta věc oznámila, neboť v té době odešel její partner z rodiny k jiné ženě. „Proč jsem to neřekla dřív? Říkal, že jeho zavřou, mámu taky a já pudu do polepšovny. Já jsem si pak na to i tak zvykla, že mě to moc nevadilo. Když jsem přišla ze školy domů, tak jsem mu to rychle udělala a pak mi dal peníze nebo žvejky a mohla jsem jít běhat ven.” ·  ·  · Četnost těchto činů, které jsou zahrnov ány v trestním řádu pod pojmem pohlavní zneužití či ohrožování mravní výchovy nezletilých, kolísá v poslední době v okrese Ústí n. L. podle sdělení mjr. Pavla Voleše, policejního ředitele od 11 až do 17 činů ročně. Přitom téměř polovinu z těchto policii nahlášených činů tvoří případy mladistvých, většinou Romů, kdy věk „zneužité” avšak spolupracující partnerky se pohyboval těsně pod patnácti lety věku. Kolik podobn ých případů však ukrývá mlčení zúčastn ěných či rodiny se můžeme jen dohadovat. Ne vždy je tedy za ochotou a dobrotou dědů, ať už vlastních či nevlastních, zájem o skutečnou výchovu dítěte. I když je těchto případů málo v porovnání s normálně fungující rodinou a výchovou dítěte, jsou alarmující a je potřebné o nich vědět. Když každý z nás máme dar dětství jen jednou a mělo by být pro nás tím nejšťastněj- ším životním obdobím… V článku jsou všechna jména a popisn é okolnosti pozměněny. Děvčata si toho zažila za svůj krátký život už dost a když jsou pro ně nyní důležitější jiné zážitky z dětství, je otázkou, kolik pro- žité věci ovlivní do budoucna jejich sexu ální cítění a prožívání, zda se trauma, které se nyní v dětském věku opouzdřilo, neobjeví v dospělosti ve sféře psychick é či sexuální.

Category: 1995 / 11

Jsou fotografové, kteří se specializují na krajinu. Nebo jsou fotografové, jejichž objektem zájmu jsou nahé ženy. Ibra Ibrahimovič je také fotograf nahoty, ale nahoty kraje. Na jeho fotografiích severních Čech jde o daleko více, než jen o umně poskl ádaná světla do ladných linek. Prodan é a neustále prodávající se severní PÖRTOFILO Čechy na těchto fotografiích odhalu jí a přiznávají duši… ·  ·  · O svém vztahu k severním Čechám říká: Já jsem se tady narodil. Jednou, když jsem se jako malý s dědou procházel lesem a zastavili jsme na jakési louce, bylo vidět hořící chemické závody, kde zrovna chytlo zařízení na výrobu technické- ho lihu. Severní Čechy pro mě v tomto smyslu znamenají oboje: i procházky s dědou v lese, i hořící chemička, i černá páchnoucí řeka Bělá, kolem které jsem v Mostě chodil do divadla. Je to stejně tak úžas nad zničením královského města Mostu, jako fascinující dětský zážitek z pozorování stěhování obrovského gotického kostela po kolejích. Severní Čechy jsou v mnoha směrech extrémním prostředím, výjimečným stavem lidského vědomí i svědomí. Stejná je i obnaženost krajiny. O tom by měly být moje fotky. Sám pro sebe říkám přírodě severních Čech „zoufale krásná”. Severní Čechy jsou výjimečné ještě v jednom smyslu: vyměnily obyvatele, a ti potom vyměnili lesy, pole, vesnice i města za krátery povrchových dolů. Hodně lidí se v životě přestěhuje, někteří i vícekrát. Rozdíl je v tom, že když se chtějí lidi ze severu vrátit na místa, kde strávili dětství, nebo ke kterým se vážou jiné důležité vzpomínky nebo momenty jejich života, často nemají kam. Já jsem třeba celou střední školu jezdil tramvaj í kolem ukazatele vesnice Kopisty. Když jsem se vrátil z vojny a konečně jsem se chtěl do Kopist poprvé v životě podívat, zjistil jsem, že je ten ukazatel jediné, co z vesnice zbylo. P. S. Ibra Ibrahimovič získal za svůj seriál „Libkovice” druhou cenu v kategorii „Lidé, o nichž se mluví” v letošním ročníku soutě- že „Czech Press Photo”. Zpracoval JAN ŠKVÁRA Foto SPEKTRUM PICTURES

Category: 1995 / 11

NAPSAL: JIŘÍ MARGOLIUS

O lidech a myších aneb na konci tunelu svítá? Udělám krůček, překročím práh. Ne, nic zvláštního se neděje. Stůl, židle, pár přístrojů, vědcova pracovna. Takových už jsem viděl! Dole v suterénu bydlí myši. Bílé, černé, šedé, všelijaké, ba i zlatavé. Jsou rozkošné: loknou si vody, z násypky uhryznou výživné granule. Musí být ve formě. Podí- vám se pozorněji: mnohé mají na tělíčku nepěkný výrůstek. Ná- dor. Věda překračuje další práh tu- šeného, dosud nepoznaného. Děje se něco zvláštního, o čem jsme ješ- tě nedávno jen snili: ne všechny myši odejdou ze suterénu předčasně rovnou na věčnost. Mnohé se uzdraví. A my? ·  ·  · „Nebojte se, nebudu se ptát, co je to gen,” uklidňuji svůj protějšek, jehož jméno skloňují evropské odborné časopisy a publikace. Ať ví, že jsem v obraze! „Jen se klidně ptejte, málokdo to totiž ví. O genech ještě neznáme všechno, „ povzdechne si doc. MUDr. Jan Bubeník, DrSc. z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd. „Co je gen?” hodím zpátečku a utrousím matnou vzpomínku na brněnského pátera Gregora Mendela. Cože jsme se to nejdřív učili a pak zase neučili ve škole? Něco o hrachu…? „Správně. Mendel křížil hranatý hrách s kulatým, červený s bílým. Zjistil určité zákonitosti, které jsou něčím ovládány. To něco jsou geny.” Určitý úsek DNA, kyseliny desoxyribonukleové v našich buňkách, kóduje naše vlastnosti, znaky. Naděluje nám cosi, oč mnohdy vůbec nestoj íme: dědičnost. Geny, jak vidno, nám mohou natropit v těle i na duši značnou neplechu, jsou ale s to podat i pomocnou ruku. Kvůli nim jsem vlastně tady, kde jinde je tak namístě si současně pohovořit o lidech a myších? Docent Bubeník, ve spolupráci s Ústavem radiační onkologie v Praze a mnohými evropskými i zámořskými institucemi, se zabývá výzkumem genové léčby zbytkové nádorové choroby. Zbytková choroba… Co to je? Nemusíme být zrovna lékaři, abychom věděli, že i po skončené léč- bě nádoru může malé množství zhoubných buněk přetrvat i v dalších orgánech, včetně kostní dřeně. „ Minimální zbytková choroba se vyskytuje u celé řady nádorových onemocn ění.” Vezměme třeba různé druhy leuké- mie: zbytková choroba je tedy to, co zbude po léčbě. Mnohé buňky nejsou na chemoterapii citlivé, krutě od sebe odrážejí záchranné pásy, bez povšimnutí před nimi přibouchnou dveře… Remise, dočasné zlepšen í zdravotního stavu, trvá řadu měsíců, pacient je ukolébán nadějí, a náhle – nemoc, vyhozená dveřmi, je tu zpátky oknem. Leukemické buňky se znovu šikují k smrtícímu útoku. „Léky, které předtím vyvolaly remisi, podruhé už bohužel, nemusí účinkovat!” Proč? Víte to? „Víme.” Ovšem věda, zejména lékařská, v mnoha případech ještě dnes, na prahu příštího století, víc tuší, než ví. Jak je to jen dlouho, co mi jistý věhlasný profesor řekl, že medicína umí vyléčit jen tolik chorob, kolik spočí- táme na prstech jedné ruky. Víc nic… „Populace leukemických buněk je rozli čná. Má mnoho tváří, široké spektrum buněk, lišících se od sebe třeba citlivostí na chemoterapii.” Chemoterapie ale má také silné vedlejší účinky, nepříznivě může ovlivnit imunitní systém. Zatím ješ- tě neznáme preparáty, které zabijí zhoubné buňky a zdravým se vyhnou uctivým obloukem. Takže se nabízí logická otázka: co takhle nabídnout světu něco jiného? Jiný lék?! V duchu mi tane na mysli blízká budoucnost, kdy naše potomky snad bude za prahem ordinací čekat očkovací látka proti zhoubným nádorům… Budoucnost… Ale co zítra, dnes, v této chvíli? Stále ještě je na konci tunelu neproniknutelná tma? Nebo svítá? ·  ·  · Stručná zpráva z Akademi věd: V rámci studia problémů genové léčby zhoubných nádorů byl u inbredních myší ověřen nový způsob genové léčby zbytkov é nádorové choroby. Je založen na nitrožilním podání geneticky modifikovaných ozářených vakcín. Okamžik! Co je inbrední myš? „Produkt křížení nesčíslných generací myší, blízkých příbuzných, bratra se sestrou. Po stovce generací dospějeme ke geneticky shodným jedincům s vlastnostmi jednovaječných dvojčat. Inbrední myška je neocenitelným pomocníkem: na jedn é vyvoláme nádor, který můžeme transplantovat na všechny jedince téhož kmene. Nádor se buď přihojí nebo ne. Buď myšku zabije, nebo ne!” Myši mají zatím přednost. Závid ím jim, my ještě musíme čekat, až na nás přijde řada, abychom zjistili, zda lék zabere. „Ne tak docela!” Odpověď mi vyrazí dech. Do fronty na život se už derou lidé. Mnozí, kterým standardní způ- soby léčby nedávaly valnou naději, jsou stále mezi námi. Takže – co je vlastně genová léčba? „Celé spektrum léčebných procesů. Do organismu vnášíme potřebný gen pro produkt, který tam není, nebo je zcela chybný. Řada nemocí je způsobena enzymov ými defekty. Narodí se dítě: chybí mu určitý enzym, potřebný k důležité životn í funkci. My mu gen, který potřebný enzym produkuje, vneseme.” Donáška až do těla, kterou můžeme uplatnit i u nádorových onemocn ění! Už není výjimkou, že nádorem naočkovaná myš… „…po vstříknutí vakcíny přežije!” Ale pozor – už se dočkáváme doby, o níž lidstvo sní! Už přežívají i lidé! Nejen ve Spojen ých státech, nýbrž i u nás!!! ·  ·  · „Při genové léčbě nádorové choroby mus íme nejprve ověřit bezpečnost vakcíny, která využívá vpravení genu do nádorové buňky. Po ověření bezpečnosti vakcíny můžeme geneticky modifikované buňky dávat pacientům, u nichž standardní léč- ba nezabrala, samozřejmě jen s jejich souhlasem.” A výsledky? „U řady pracovišť velmi povzbuzující.” Co takhle přesnější údaje? Docent Bubeník zavrtí hlavou: „Zatím musíme být se svými soudy opatrní.” Francouzský časopis La Recherche, a nejen on, konstatuje, že Češi byli první, kteří před sedmi lety začali s genovou léčbou u myší. „Lokální podání buněk s vneseným genem je schopné zabránit růstu nádoru.” ·  ·  · Bojíte se rakoviny? „Vy se nebojíte?” kontruje docent Bubeník. Raději nemyslet. „Myslet byste měl. Něco vám řeknu, naše země je ve výskytu zhoubných ná- dorů na prvním místě v Evropě! A hrozivá čísla stále rostou, přičemž dosavadní tři klasické způsoby léčby – chirurgie, chemoterapie a ozařování nejsou dostatečně účinné, alespoň ne tak, jak by bylo třeba. Proto se hledají nové metody. My tady na myšičkách, já už od roku 1960, ještě jako študák.” Vidím, že to nebyl zmarněný čas. „To musí říct pacienti.” ·  ·  · Zatím jsem se domníval, že mohu závidět některým myším v suterénu, které vešly do dějin tím, že – ač obtěž- kány smrtelným nádorem – nezemřely! S vědci ovšem úspěšně spolupracuje řada klinických odborníků: výmluvn ě o tom svědčí i loňské ocenění ministra zdravotnictví za experimentální léčbu růstu zhoubných nádorů. „Na Bulovce už byly experimentálně léčeny desítky dobrovoln íků, postižených karcinomem ledvin. Mnozí odpověděli.” Prosím? „Musíme rozlišovat: kompletní odpověď znamená, že se ná- dor ztratí, částečná odpověď odpovídá zmenšení nádoru a zastaven í jeho růstu. Kompletně a částečně nám odpovědělo…” Kolik? přeruším docenta s těžko skrývaným napětím. „Asi třicet procent pacientů!” ·  ·  · Interleukin 2 je třída vysoce účinných bílkovinných molekul, něco, co produkují jedny buňky imunitního systé- mu, takzvané pomocné. Laik může konstatovat: je to zařízení, pomáhající fungovat imunitě organismu! Nejen že zvyšuje počet buněk, schopných vytáhnou do boje proti nádorům, ale aktivuje i další takové buňky. „Už před několika lety jsme poprvé Interleukin 2 píchli myšce do okolí nádoru, a pokud nebyl moc velký, ztratil se!” Dvakrát denně po dva týdny dostávaly myši injekce. U poloviny z nich nádory zmizely! „Dávky byly silné, až toxické. Museli jsme najít způsob, jak dosáhnout toho, aby produkce Interleukinu 2 byla vysoká pouze v místě nádoru.” Vakcíny jsou připraveny z nádorových buněk, do nichž je uměle vnesen gen pro produkci Interleukinu 2, který v organismu namnoží a do pohotovosti uvede buňky imunitního systému. Ty mají jediný, zato však bohulibý úkol. „Likvidují nádorové buňky!” ·  ·  · Věda urazila další kus cesty. Jak velký? „Netroufám si odhadnout. Hovoříte o cestě. Těch je mnoho. Jsou různě trnité. Rakovina má mnoho tváří. Když ji zachytíte včas, u dětí lze vyléčit až osmdesát procent všech nádorů… Jinde je to už méně nadějné…! Sestupujeme do suterénu. Myšky v klíckách popíjejí, hryžou granule. Dávají si do nosu, zjevně jim chutná, musejí se posilnit, mají před sebou těžký úkol. Ulehčují nám cestu. Někde na konci tunelu, k němuž se lidstvo poznenáhlu přibližuje, je už k spatření slibný záblesk. Ještě to není oslnivé světlo, jen záblesk, věštící úsvit nového dne. Už netápeme v nicneříkající tmě. Svítá.

Category: 1995 / 11

NAPSAL: VEIT MÖLTER

Mohutné věže s cimbuřím a dlouhá, úzká okna poskytují výhled na krajinu, rozprostí- rající se do dálky, brá- na pevnosti by dělala čest každému z vítězných římských vojevůdců. Žena, které je písečně hnědý hrad Castello di Marco domovem, je taky dobyvatelkou. Zrozená ve znamení Lva, Římanka tělem i duší, dobyla svým šarmem a neomylným instinktem pro obchod a vkus nejen italskou módní scénu. Žena s temperamentem a stylem života, ve kterém jsou momenty klidu vzácností. Pevnost je místem pro prožívání chvilek klidu a zároveň oblíbeným sídlem Laury Biagiotti, která sbírá domy tak, jako jiní sbírají slony z porcelánu. Jako zkušená archeoložka přestavěla pevnost z jedenáctého století kámen po kameni. Hradní paní se směje svým nenapodobitelným smíchem: „Za svůj styl vděčím právě kontrastu mezi městským a venkovsk ým životem.” Ač vlastní městský byt v Římě, letní dům v Benátkách a střešní byt v Miláně, tráví většinu času ve svém hradě. Ve věžích, které jsou jejím návrh ářským studiem, obchodní značkou a oázou klidu móního podnikání. Žije zde se svým manželem Gianni Cignou a čtrnáctiletou dcerou Lavinií v 25 obytných místnostech, 17 koupelnách a několika ateliérech. „Kdybych nebyla romantik, pak bych tady nemohla bydlet,” říká majitelka.Vždyť dříve se zde cítili jako doma nejen zakladatel hradu Marco Simone, jehož jménem pojmenovala Laura Biagiotti golfový klub a hřiště v okolí hradu, ale i kardinál Federico Cesi a Galileo Galilei, kterému věže poskytly revoluční pohled na vesmír. „Tyrkysový oděv je jako vykřičník, kdežto béžová a lehké přírodní barvy jsou jako zvuk cembala z osmnáctého století,” říká návrhář- ka, která se stala slavnou už svojí první kolekcí představenou v roce 1972 – proslavenou svojí exkluzivitou a elegancí, které jsou charakteristické pro celou její tvorbu, pečlivým výběrem materiálů, kvalitou zpracování a nejvíce svým stylem plným ženskosti. Smyslnost a rafinovanou jemnost jej ích oděvů silně podtrhuje vůně parfé- mů spojená se jménem Laura Biagiotti. „Fiori Bianchi” – fascinující kytice bílých květů, „Roma” a verze pro muže „Roma Uomo” – pocta rodnému městu, „Venezia ” – elixír lásky plný volání a vůní Východu, či nejnovější „Laura” – esence nejčistějšího štěstí. I když Laura Biagiotti studovala literaturu a archeologii, její posedlost mó- dou byla silnější. Začátkem 60. let pokračuje v činnosti své matky Delie, která se v Římě také zabývala módou. Dnes symbolizuje logo vytvořené René Gruauem mnoho: dvakrát ročně velkou kolekci s nekonečným množstvím a širok ým výběrem látek pro všechny typy žen. Její jméno nesou také mnohé dopl ňky, jako brýle, šály, ponožky, kravaty, obuv, hodinky, klenoty, kabelky, kufry… Nejznámější jsou především kašmírové kolekce. Díky této látce, kterou používá již od své první kolekce a kterou zpracov ává a používá úplně novými způsoby, si získala v New York Times označení „Krá- lovna kašmíru”. V roce 1981 podepisuje kontrakt s Marzotto SpA na produkci a distribuci své druhé řady s názvem „Risposte de Laura Biagiotti” a v roce 1984 při- šla její další kolekce „Laurapiu” pro ženy s velikostí 48 a více. O dva roky později se začala na 500 místech v Itálii a po cel ém světě prodávat její první jeansová řada s názvem „Signed temptation”, kolekce oblečení, které je asi nejvíce nošené v tomto století. V tom roce je představena i kolekce „Laura Biagiotti Junior E Baby”, ve které jsou jeansy pro děvčata a chlapce ve věku od 0 do 15 let, a kolekce „Bears Bazaar”, ve které se prolíná prakti čnost s pohodlím. V roce 1987 se představuje první kolekcí pro muže „Biagiotti Uomo”. Jméno Laura Biagiotti se objevuje i na souborech dekorativních obkládaček, porcelánu a sériích nábytku. 25. duben 1988 byl velkým dnem pro italskou módu. V Pekingu představilo 30 čínských modelek nejznáměmší modely vyprávějící „Příběh Biagiotti” – poctu materiálům, na které je Čína tak pyšná: kašmír a vzácné hedvábí. Čínský premiér tituluje autorku na „Nového Marka Pola”. V září 1992 je na jednom z nejprestižnějších míst módy na Páte avenue v New Yorku otevřen butik o rozloze 400 metrů čtverečních, ladě- ný do přírodních dřevěných odstínů, navr žený architektem Piero Pontim. Po Římě, Milánu, Benátkách, Athénách, Soulu, Ankaře, Tokiu… i v srdce „Big Apple”. V roce 1993, pět let po své první módn í přehlídce v Číně, se vrací zpět a představuje zde novou podzimní a zimní kolekci pro rok 1993/94, zároveň je jí udělena firmou CITIC cena „Marco Polo”. O rok později otvírá své butiky s dřevěnými interiéry v barvě medu a bílými parketami v Moskvě, Pekingu, Bankoku, Paříži a Tel Avivu. „Ptám se sama sebe, zda skutečně mám pracovní metodu. Jistě mám způsoby a zvyky, které se v průběhu času pokouším zdokonalovat, tak jako se dobrý atlet neustále pokouší vybrousit to, co je v něm nejlepší.” Ač zaměstnána svými návrhy šatů, přesto horlivá v rozšiřování obzorů a odhodlan á nalézat nové formy výrazů, neuniká jí důležitost přestávek, ve kterých se pozorně zaměřuje na nové oblasti. „Můj způsob práce harmonicky slučuje lásku ke zkoumání, trpělivost a duševní zaujetí se studiem módního fenoménu jako primárního výrazu lidského chování.” To vede i k aktivitám, které se netýkaj í módy. Ať již koupě a oprava hradu Marco Simone, vybudování golfových hřišť a klubu na přilehlých pozemcích, ale i financování zrestaurování Cappuccio di Paviale, florentinského díla připisovan ého Botticellimu z 15. století, sponzorování show „Krása a zkáza císař- ského Říma” v římském Campidoglio. Za tyto a další aktivity jí byl v roce 1987 italským prezidentem propůjčen presti žní titul „Commendatore”, za přínos ke zvýšení prestiže a image italské módy ve světě jí byl v New Yorku udělen roku 1992 titul „Žena roku” a v roce 1994 titul „Fregene” za distribuci výrobků vyroben ých v Itálii po celém světě. „Jsem přesvědčena, že nás v roce 2000 čeká nová éra romantismu.”

Category: 1995 / 11

Napsal: Pavel Kumpán

Držíme se oběma rukama okraje korby a dáváme pozor, abychom si nenarazili kostrč. Moc nemluví- me – nechceme se kousnout do jazyka. Naši spolucestuj ící – místní rolníci – přidržují v klíně své samopaly a smějí se na nás. Cesta, po které jedeme, je ta nejhorší, na jakou jsme zatím v Jemenu narazili. Začíná- me chápat, že spolehnout se i při této výpravě na stopování nebyl dobrý nápad. Je podvečer, urazili jsme 30 km od nejbližší kloudné silnice a je nám jasné, že ten, kdo nemusí, tudy vůbec nejede. Terénní toyota nás vyklopila řádně vytřesené na návsi vesnice. Řidič pro nás udělá ještě poslední službu: „Hej, jedete do Al-Qabaj?” houkne na skupinku lidí u další toyoty, stojící opodál. Vesničané sedí netečně ve stínu zídky a žvýkají kát. Povzbuzující účinky této národní jemenské drogy už odezněly, teď se konzumentů zmocnila apatie a lehké obluzení. „Jedete do Al-Qabaj?” Řidič zamručí cosi, co se dá interpretovat jako souhlas. Nakládáme své kletry na korbu druhého auta a oba si sedáme do stínu k ostatním. Čas plyne, padne stěží pár slov. Stíny se dlouží a krajina zlátne, horko však nepolevuje. Kát už došel. Nevíme, nač se čeká, nevíme, kdy se pojede, nevíme nic. Potřebujeme se vyspat a v Al-Qabaj je jediný funduk široko daleko. Zítra nás čeká namáhavý výstup, a noc máme na kruku. „Kdy pojedeme?” Jen seďte, kyne nám řidič. Konečně se něco děje. Najednou se všichni sbírají k odjezdu. „Víte, my vlastně nejedeme do Al-Qabaj,” dovídáme se. Nasedají a odjíždějí přesně na opačnou stranu, než potřebujeme. ·  ·  · Mobilizujeme veškerou svou znalost arabštiny: „Prosím, kde bychom zde mohli přespat?” Kolemjdoucí se tváří lhostejně. „Proč jste si v San´á nenajali toyotu jako všichni ostatní?” Nevypadá to dobře. Nakonec naše problémy řeší učitel angličtiny ze Súdánu. Bydlí v budově nemocnice a během večerní modlitby získává souhlas šejka. Můžeme přespat. Nemocnici tu zřejmě někdo postavil také v rámci zahraniční pomoci a od místních si do toho nedal moc mluvit. Zatímco všechny domy ve vesnici mají masivní stěny z  nepálené hlíny, které uvnitř udržují po celý den příjemnou teplotu, nemocnice má slabé stěny postavené z cihel. Celá budova je po horkém dni rozpálená a uvnitř lze stěží vydržet. Není divu, že napůl zdevastované rozlehlé stavení slouží místo nemocným jako příbytek pro zvané i nezvané zahraniční hosty. ·  ·  · O Šaháře se učí ve škole každý Jemenec a je na její historii patřičně hrdý. Odsud začal v roce 1597 svůj boj za osvobození Jemenu zpod tureck é nadvlády nejvýznamnější jemenský imám novověku Al Qásim Velik ý, poté, co se mu podařilo sjednotit věčně znesvářené horské kmeny ke společnému postupu proti Osmanům. Nelítostné bitvy tohoto konfliktu vedly k tolika obětem na straně okupantů, že se Jemen stal známým jako ´pohřebiště Turků´. Z této doby pochází opevnění řady vesnic v horách, i bezpočet tvrzí a hrádků. Stavěli je jak Jemenci, tak i Turci v místech, která měli pod svou kontrolou. Šahára byla často obléhána, ale nikdy nebyla dobyta. Vesnice bez problémů vydržela i dlouhodobé odříznutí od okolního světa. Imám Al-Qásim v Šaháře během války v roce 1620 zemřel. Jeho syn dokončil započaté dílo – v roce 1626 vyhnal Turky z hlavního města San´á a v roce 1636 i z pobřežního pásu s přístavem Al-Mokka a získal tak kontrolu nad obchodem s kávou. Období, které následovalo po sjednocení Jemenu pod vládou zajditských imámů je vyhlášené jako doba pořádku, spravedlnosti a prosperity. Jemen v tu dobu měl monopol ve světové produkci kávy a prožíval období blahobytu. I během druhé okupace Jemenu Turky v 19.století zůstala Šahára nepokořena. Na tureckých mapách té doby tvořila západní hranici území nezávislých horských kmenů. A znovu odsud vedl své bitvy další velký panovník – imám Jahjá, zakladatel moderního jemenského státu. Poté, co se během první světové války britsk ému plukovníkovi Lawrencovi z Arábie podařilo znemožnit zásobování tureckých posádek v Jemenu, federace kmenů pod veden ím imáma vyhnala Turky definitivně ze země. I v šedesátých letech během ob- čanské války mezi stoupenci monarchie a republiky sloužila Šahára jako bašta a útočiště imáma. Horské kmeny mu byly jako vždy nakloněny. Tentokrát však stály na straně, která měla být nakonec poražena. Občanská válka získala pro Šahářany záhy opět charakter boje proti ozbrojeným vetřelcům. Na pomoc republikánům totiž vstoupila do země egyptská armáda. Egyptsk é letectvo vesnici těžce bombardovalo. Domy na plochém vrcholu hory byly snadn ým terčem, obyvatelé neměli proti modern ím zbraním obrany a tehdy se Šahára poprvé ve své historii vzdala. Republikánsk ý Jemen se otevřel světu a tím začal i odliv obyvatel hor za prací do zahraničí a do rostouc ích měst v nově zúrodňovaných oblast í v centrálním Jemenu. Řada bombami zničených domů už nebyla nikdy opravena. Šaháře zůstala slavná minulost a změ- nila se v legendu. ·  ·  · Se zpocenými zády ukrajujeme kilometry z cesty k Šaháře. Krajina kolem připom íná africkou step. Na jemenské poměry jsme hodně dole, vody je tu málo a lidí taky. Stopovat není co. V Jemenu je vlastně nep řesné mluvit o stopování. Blíže skutečnosti je výraz jízda taxíkem. Za cestu se platí – někdy více, někdy méně, někdy nic – záleží na náladě řidiče. Jako taxi je ochotno fungovat jakékoli vozidlo, a staví na zamává- ní. Díky tomu nakonec přece jen jedeme. Pár kilometrů před Al-Qabaj rolníci posbí- rali z korby své samopaly a společně vyrá- žíme po cestě do vesnice. Už jsme si zvykli. ·  ·  · Samopal patří v Jemenu ke každému muži zrovna tak jako zakroucená džánbije za pasem. V horách nosí zbraně všude s sebou – jako odznak mužnosti, ale i jako vzpomínku na časy, kdy cesty mimo území vlastního kmene nebyly zdaleka bezpečné. Zbraně tu jsou i zajímavým obchodním artiklem. Ve vesnicích najdete vedle koloni- álů a krámků se zeleninou i obchůdky se samopaly. Mají tu kousky z celého světa, i ty naše. České zbraně však nepatří mezi nejdražší, nejvíce ceněné jsou ty americké a libyjské. Samopaly tu vlastní už 14 či 15letí kluci, a ti menší nebo ti méně majetní nosí alespoň staré pušky. Ještě starší předovky se prodávají turistům jako suvenýry. Každý z hochů je veden k tomu, aby dokázal ubránit svou rodinu v době, kdy ostatní muži jsou mimo dům. Bojovný duch oblasti je stále živý a horalé z okolí Šaháry budí u usedlej- ších Jemenců z rovin respekt. Stále tu platí pravidla krevní msty, i když jsou svázána a zmírňována dalšími nepsaný- mi ustanoveními zvykového kmenové- ho práva. My jsme ovšem během celého našeho pobytu ani náznakem nezaznamenali, že by samopal mohl být použit i k jiným účelům, než k vypálení slavnostn í salvy do vzduchu. ·  ·  · Al-Qabaj je zastávka na noc pro ty, kteří se rozhodli masiv Šaháry zdolat po svých po staré přístupové cestě pro pěší. Al-Qabaj má asi 1300 m, Šahára 2800. Ovšem údaje se liší mapu od mapy, knížku od knížky o stovky metrů. V Al- Qabaj mají také učitele z ciziny – tentokr át ze Somálska. Vysvětluje nám, jak se dostaneme na pěší stezku vedoucí nahoru na Šaháru. Vyrážíme do největší- ho žáru, se sluncem v nadhlavníku. Naše představa o volných toulkách divokou krajinou bere rychle zasvé. Hned jak jsme poprvé odbočili z obvyklé trasy – abychom si prohlédli vesnici na nedalek ém vrchu – jsme byli slušně, ale dů- razně upozorněni, že tam nemáme co pohledávat. S turisty směřujícími do Šaháry se místní již smířili, rozhodn ě se však nesmířili s představou cizinc ů chodících volně kraje. Znalost teré- nu tu vždy měla i vojenský význam. Šlapeme poslušně dál nahoru po star é cestě do Šaháry. Vede mezi terasový- mi políčky s kátem. Kdysi bychom tu našli převážně kávovník, teď ho tu zat ím marně hledáme. ·  ·  · Právě zde, v jemenských horách, ně- kdo jako první přišel na způsob, jak z kávových zrn připravit povzbuzující nápoj. Z jemenských hor pocházela v 16. a 17. století veškerá světová káva. Propašování kávovníku do zemí s daleko vhodnějšími podmínkami k jejímu pěstov ání však vedlo k rychlému poklesu produkce. A i když je jemenská káva ve světě stále vysoce ceněna pro svou vý- raznou chuť a aroma, výměra políček kávovníku trvale klesá. Tam, kde to šlo, ji nahradil kát, pro rolníky nejvýnosněj- ší plodina současnosti. Tuto lehkou drogu konzumuje denně takřka bez výjimky každý Jemenec a je za ni ochoten dát obrovské sumy. Bylo spoč- teno, že Jemenci utratí za kát více, než činí jejich oficiálně přiznané příjmy. ·  ·  · Konečně! Mezi všemi políčky s kátem narážíme na několik teras s kávovníkem. Nezralé bobule si bereme na památku. Stoupáme pomalu a pot se z nás jen leje. Tento výstup je nejlepším způsobem k pochopení toho, proč Turci nikdy nebyli schopni Šaháru dobýt. Cesta vede vzhůru strmou strží, která je přehrazena hradbou s dveřmi z masivního dřeva a se strážní věží, která umožňovala dokonal ý přehled o pohybu nepřítele. Toto opevnění je předsunuto hluboko dolů před vlastní vesnici. I po překonání této překážky se otevře přístup pouze na niž- ší horu, sousedící se Šahárou. Oba vrcholy jsou od sebe odděleny několikasetmetrovou propastí. Přes ni na začátku 17. století postavili úzký kamenn ý most, k němu z obou stran vede desítky metrů dlouhé strmé schodiště, nalepené na kolmé skalní stěny. Most měl kdysi tři oblouky, dva spodní slou- žily k podpoře stavby toho nejvyššího, který jediný stojí dodnes. Je to místo, které bere dech. Divoké skály vytvářejí působivou scenérii už samy o sobě, most nad propastí jí však dodává neskutečný ráz romantických ilustrací dobrodruž- ných románů. Kousek za  mostem už stojí první šahárské domy. Vesnice sama nepůsobí dojmem pevnosti, která čelila řadě pokusů o dobytí. Plochý vrchol hory je prostorný a domy jsou tu roztroušeny, aniž tvoří kompaktní hradbu, jak je tomu u řady jiných horských vesnic. Zdá se, že lidé tu vždy žili v bezpečí, dostatečně chráněni výjimeč- nou polohou. Svahy těsně pod vrcholem jsou pokryty terasovými políčky, která zaručovala dostatek jídla v době obléhání. Problémy s vodou vyřešili Šah ářané během první války s Turky vyhlouben ím a výstavbou řady cisteren zachycujících déšť. Dnes jich má Šahá- ra třistadvacet. Strže, které přece jen mohly umožnit jakýstakýs přístup do vesnice, byly přepaženy kamennými zdmi a prostor za nimi buď zasypán, popřípadě využit právě pro jednu z vodních nádrží. Šahára, rozložená na nejvyšší hoře celého masivu, nikdy nestála proti nepříteli osamocena. Na vrcholc ích sousedních hor jsou vidět siluety dalších vesnic, které mohly být pro dobyvatele podobným oříškem jako Šahára. A nakonec i každý obytný dům je tu pevností sám o sobě. Typická je kamenn á mnohopatrová věžovitá stavba sloužící jako příbytek jedné rozvětvené rodině. Dobře se brání, a navíc, do výše hnala tyto domy také snaha o úsporu zemědělské půdy. Není to tak dávno, co se do oken místo tabulí skla používal místní materiál – alabastr. Kámen byl rozřezán na slabé pláty a vyleštěn, až byl tak tenký, že propouštěl příjemné tlumen é světlo. Širší užití skla přišlo do Jemenu s druhou tureckou okupací a sklo postupně alabastr nahradilo. Bledá, do žluta zbarvená alabastrová okna jsou však vidět na řadě budov i dnes. Jeden z takových domů jeho majitel přemě- nil na funduk. Nedůvěřivost k cizincům je u Šahářanů pomalu střídána záluskem na jejich peníze. Neodoláme možnosti vyspat se na střeše hotelu pod hvězdnat ým jemenským nebem. Tady nahoře jsou noci chladné a tak se budíme se svítáním. Ráno barví kamenn é fasády šahárských domů do zlatova. Oblaka se převalují jen kousek pod vrcholky. Kolem plují hřebeny hor a na nich se vesnice objevují a mizí ve směsi ranního světla a mlhy. I místní s námi obdivuj í ranní představení, to se neokouká. Šahára se probouzí k životu. Děti se trousí do madrasy. Ženy zahalené v černém s nádobami pastelových barev na hlavách se scházejí u cisteren. Skupina francouzsk ých turistů už také vstala a chystá se sejít dolů naší včerejší trasou. I my se připravujeme na zpáteční cestu, včera jsme si dole v Al-Qabaj objednali odvoz. ·  ·  · Posedlost obyvatel jemenských hor stav ět na těch nejneuvěřitelnějších místech na- šla svůj další výraz. V posledních deseti letech v horách vyrostla hustá síť prašných a kamenitých cest pro terénní auta. Do míst, kam ještě nedávno sráznými svahy namá- havě šplhali lidé a náklady vynášeli osli, vás dnes vyveze automobil. Při pohledu na vesnice usazené na ostrých hřebenech a vrcholech hor se to zdá neuvěřitelné, ale můžete se vsadit, že mezi jejich kamennými věžemi najdete zaparkované toyoty. Silnice se stav ěly z místních prostředků a užívají je svorn ě všichni. Většina rolníků auto přirozeně nevlastní, po cestách často právě tak strm ých, aby je auta ještě mohla vyjet, však supí hrozny vesničanů ověšená vozidla. Benzín je levnější než voda. Pěšky se v Jemenu už nechodí. A tak ani cesta, po které jsme včera přišli, není už jedinou, ani hlavní cestou vedoucí do Šaháry. ·  ·  · Před fundukem už na nás čeká přistaven á toyota. Řidič spěchá a netrpělivě nás pobízí k nástupu. Sotva vylezeme na korbu, auto vyráží prudce kupředu. Za- čínáme tím, že sjíždíme kamenné schodiště ve vesnici. Silnice ovíjí skalní masiv a zařezává se do příkrého svahu. Místy nám sklon cesty připadá tak velký, že jakékoli selhání brzd by muselo být osudné. Gratulujeme si, že jsme s díky odmítli nabídnutá místa v kabině. Silnice je tak úzká, že i oslu s nákladem se musíme opatrně vyhýbat, zatáčkami i štíhlá toyota projíždí naněkolikr át a potkat auto v protisměru znamená dohadování řidičů o tom, kdo z nich bude, a to často dost dlouho, couvat nad propast í. Řidiče spěch neopustil, a tak střídavě stoj í na brzdách a v povlovnějších úsecích dupe na plyn. Z divoké jízdy a nádherné vyhlídky se nás zmocňuje euforie, současně však neustále promýšlíme, jak a kudy seskočit. Rychle zapomínáme na horentní částku, kterou za tuto cestu platíme. Jsou to poctiv ě vydělané peníze. A také rozumíme tomu, že na tyto silnice nesmí nikdo, kdo není místní. Po hodině je to za námi. Přesedáme do jiného auta, tentokrát už vedle řidiče do kabiny. Čeká nás cesta zpět do San´á.

Category: 1995 / 11

Na světovou premiéru THE SHOOTER (STŘELEC) se na filmovém festivalu v Karlových Varech čekalo s nemalým zájmem. Důvod byl nasnadě: je to v historii české kinematografie zatím největší a tuším i jediná česko-americká koprodukce (za českou stranu ETAMP film) Po slavnostn ím promítnutí filmu režiséra Teda Kotcheffa se čeští partneři tvářili trochu zaskočeně. Patrně čekali něco jiného. Já byl spíše zaskočen nen ápadným chováním i nevýrazným zevnějškem autora filmu. Vůbec se mi nehodil k představě režiséra, kterého proslavil film FIRST BLOOD (do pov ědomí vešel pod názvem RAMBO I.), jehož další díly natočené jinými tvůrci zdaleka nedosáhly kvalit původní- ho snímku. Působil jako milý, stále se usmívající strýc, jehož doménou může být golfové hřiště a ne filmový plac, na němž Sylvester Stallone svým agresivním postojem vůči šikmookému nepříteli ovlivní nejednu generaci. Dokonce i Ronald Reagan utrousil několik pochvalných vět na adresu Ramba, hrdiny americké mládeže. V osmdesátých letech byl pro nás RAMBO symbol Západu. Koho napadlo, že jej natočil režisér s komunistickými kořeny.

Pane Kotcheffe, před chvílí jsme tu na festivalu viděli film LEON od francouzského režiséra Luca Bessona? Zaj ímalo by mě, jestli se vám líbil?

Film se mi jako celek docela líbil, ale já nejsem zrovna blázen do stylu, který jeho režisér praktikuje.

Ptám se na to z toho důvodu, že film vzbudil velmi rozporuplné reakce. Já osobně jsem jím byl fascinován, ale přišel mi jako dokonalý stroj, v němž se pohybují loutky s umělými pocity. Položil jsem si při něm otázku, do jaké míry může být film výrobkem a pak postrádat to, čemu jsme si zvykli říkat umění.

(Pobavený úsměv). O tom bychom si mohli povídat celé odpoledne. Je to filozofická otázka, ta hranice není nikdy zřetelná.

Mám dojem, že dnešní filmy stále víc hřeší na své technické vymoženosti a proto postrádají čím dál tím více lidskost. Myslíte si, že má otázka není aktuální?

Máte možná pravdu, že ta hranice je dnes hůře rozluštitelná. Ve filmu by především nemělo být znát, že jeho děj snímá kamera. Člověk by neměl cítit, že život ve filmu zprostředkovává nějaká technika: měl by s dějem žít, spolupro žívat ho. Pokud cítíme, že ve filmu hrají loutky, jako jste to třeba cítil vy u LEONA, pak film ztrácí věrohodnost. Nikdy jsem nepatřil k té škole režisérů, kteří si dopředu namalují scény a ty pak musejí vypadat tak, jak si je představovali v jejich hlavě.

Chcete mi tím říct, že při natáčení hodně improvizujete?

Když jdu ráno na plac, tak samozřejmě mám určitou představu, co v ten den budu dělat, ale to neznamená, že bych improvizaci programově vylučoval. Naopak ji mám rád a v práci s herci jí dávám přednost. Nerad někoho omezuji, zvlášť když může mít dobrý nápad. Způsob téhle práce mi připadá i více kreativnější.

Vy ale točíte i akční filmy, které příliš místa pro improvizaci neskýtají. Točíte je pro jistotu finančního efektu nebo pro jejich hravost, pro svou zábavu?

Nemůžu vám s jistotou vysvětlit, proč na takovou práci přistoupím, ale rozhodně v tom nehraje zásadní roli finan ční efekt. Prostě mám pocit, že v tom či onom období mi zrovna tento film bude nejvíc sedět.

Jak jste spokojený se svým nejnovějším filmem STŘELEC, který je řazen do této kategorie?

Režisér nemůže být úplně spokojený se svým filmem. Většinou má pocit, že se některá místa mohla udělat jinak. Jakmile je se vším spokojený, začne jeho úroveň klesat. Ale relativně spokojený jsem.

Film může být pro režiséra hlavní životní náplní – posláním anebo příjemným druhem obživy. Jak jste na tom vy?

(Smích) Můj otec byl Bulhar. V roce 1927 odešel do Kanady a protože film opravdu miloval, začal pracovat jako uvaděč. V té době viděl snad všechny filmy, které bylo v třicátých a čtyřicátých letech možné vidět. Miloval film, a proto že neměl nikoho, kdo by se mu staral o děti, chodili jsme třikrát týdně do kina. Takže já jsem po otci zdědil jeho lásku k filmu. Film je pro mě vášeň. Je to prost ě ve mně, není to pouhý životní styl.

Film pro vás asi není prostředníkem, kterým byste mohl upozorňovat na nějaké závažné světové problémy, které by vás trápily…?

Samozřejmě, že mě takové problémy zajímají, ale já sám do kina nepotřebuji jít, abych v něm zjistil, že život je špatný. I propagace života jako takového, ukazov ání cesty druhým, není pro mě ni- čím novým, přínosným,. Ať si to jiní klidně ukazují, mě to nezajímá, protože vím, že tím stejně nic a nikoho nemůžu ovlivnit.

Vy tedy nemáte nějaké své zásadní téma?

Mám velkou rodinu. Spousta mých příbuzných pochází z Bulharska. Byli to komunisté, a do své vlasti se po nových změnách vraceli. Měli své zkušenosti s komunismem tehdejší doby a teď byli zaskočeni: mysleli si, že se vrátí do rodného ráje, ale bohužel tomu tak nebylo, a tak se zase raději vrátili do Ameriky. A tohle je téma dvacátého století – smrt idealismu. A já bych ho rád někdy natočil.

Obsadíte do takového filmu hvězdu, jak je ostatně vaším zvykem, nebo se pokusíte o větší autenticitu?

Režiséři nemají rádi, že se musejí zapojovat do dnešního systému hvězd, ale na druhou stranu je těžké sehnat pen íze na film, kde by alespoň jedna hvězda nebyla.

Před rokem jsem se tady v Karlových Varech bavil s režisérem Johnem Schlezingerem, a ten mi prozradil, že ho přemrštěné požadavky hvězd dost popuzují……

Je pravda, že se kvůli hvězdám filmy razantně prodražují, ale s tím se prostě nedá nic dělat. Bez hvězd na film neseženete peníze žádné.

Nemáte pocit, že ten humbuk a peníze kolem hvězd mohou herce svým způsobem degenerovat?

Je pravda, že toho hvězdy využívají a nemají už celou věc pod kontrolou: stávají se nesoudnými. Kvůli nim se náklady zvyšují do sta miliónů, a za to by se dalo natočit několik dobrých filmů. Bohužel, i peníze z vládní podpory jsou podmíněné tím, že ve filmu bude hrát hvězda. ¨

Máte nějaké oblíbené herecké typy? Jste v tomhle vyhraněný?

Obsazuji pouze ty lidi, o kterých jsem přesvědčen, že se do mých filmů hodí… Mým favoritem je například Gene Hackman nebo Nick Nolte. Hackman je podle mne nejlepší americký herec. A mám ho rád i osobně. Stal se mým přítelem.

Chtěl byste ho obsadit do filmu, o kterém jste mluvil?

Samozřejmě. Rád bych.

Jak se vám pracovalo se Sylvesterem Stallonem?

Mám ho docela rád. On nevypadá na to, že by byl dvakrát chytrý, ale je to velmi inteligentní muž. Má dobrý smysl na to, jak ve filmu reagovat. Pracoval jsem s ním jenom na filmu PRVNÍ KREV. On teď například napsal scénář k filmu, který by měl jednat o životě Alana Edgara Poea, což je přece překvapující. Filmy, které dělal, a nebyly akční, nebyly nikdy úspěšné, proto je znám tak, jak je znám. On se musel zase vracet k akčním filmům, které jsou finančně zajímavější.

Sylvester Stallone je pro mě právě zářný příklad, jak hvězda může dopadnout. Například se nechává fotit nahý a interview s ním zrovna nevykazují přílišnou dávku inteligence… Nebo se mýlím?

Ne. Je to pravda. On opravdu propadl hollywoodskému úspěchu a už není schopen jinak žít.

Ale před chvilkou jste tvrdil něco jiného……

(Úsměv) Když žijete v Hollywoodu, propadnete tomu, bez ohledu na to, jak jste inteligentní. Ta atmosféra, peníze, byznys vás pohltí a donutí vás k tomu, abyste změnil svůj životní styl a začal jste být někým jiným.

Máte proti tomu nějakou preventivní obranu?

Po filmu PRVNÍ KREV jsem nechtěl už žádné pokračování, protože jsem tušil, co by mě čekalo, a proto jsem odešel do Kanady. Pokud si člověk chce zachovat zdravý rozum, je dobré po velkém úspěchu z Hollywoodu odejít a pak se třeba za čas vrátit.

Tvrdil jste, že se vám krásně spolupracovalo s Etampem, s českým koprodukčním partnerem, že to byla dokonce jedna z nejhezčích spoluprací. Říkáte to často po každém natáčení?

Bylo to tak, nešlo pouze o zdvořilost. Mým asistentem byl Vladimír Michálek, tvůrce AMERIKY. Ten mi velmi pomohl v obsazení českých charakterů. Vůbec spolupráce s vašimi lidmi, a to ve více filmových profesích, zvláště s osvětlovači, byla ta nejlepší, jakou jsem kdy zažil.

Chtěl byste s nimi spolupracovat i v dalších filmech?

Rád bych. Mám nějaký scénář, který se odehrává ve Francii z přelomu stoleí, a chtěl bych ho točit v Praze.

Vy jste se nechal slyšet, že vás Praha očarovala svou magičností. Mohl byste mi o tom pocitu říct něco víc?

Především mě tu oslovila architektura. Když jsem na univerzitě studoval literaturu, mým oblíbeným spisovatelem byl Franz Kafka. Asi proto jsem se teď na Prahu díval Kafkovýma očima a cítil, že je obalena zvláštním druhem tajemství. Teď nevím, jestli se na to dívám očima literatury nebo očima toho, kdo to záhadné tajemství skutečně prožívá. (Smích) Vaši architekturu miluju, jsem fascinován a stále přemýšlím, co je asi za tím.

Necítíte za tím něco nevyzpytatelného, zrádného?

Samozřejmě. To jsem cítil i u Kafky.

Pokusil jste se tuhle atmosféru zachytit i ve STŘELCI?

Ano, pokusil.

A myslíte si, že se vám to podařilo?

To musíte posoudit vy… Myslím, že je čitelná v melancholii a zvláštní něžnosti osob, které ve filmu hrají. Dolph Lundgren ztělesňuje cizího osamělého muže, John Ashton ve své roli vyjadřuje totální zklamání a zradu a u postavy Maruschky Detmersové to vypadá, že její minulost ji natolik pronásleduje, že jí nemůže uniknout. V každé z nich je přítomno to nevyslovené tajemno.

Akční filmy jsou u našich kritiků brány jako podřadnější druh filmů. Zaujímají k nim stejný pohled i američtí kritici?

Kritici na celém světě mají plné zuby akčních filmů, takže u nich neuspívají.

Není vám to líto?

Nelituju toho, točit i tyto filmy patří do způsobu mého života.

Vy jste kdysi režíroval divadelní hry. Vrátíte se k nim někdy?

Když jsem žil v Londýně, bylo snadné se pohybovat mezi divadlem a filmem, ale v Los Angeles je to velmi obtížné: všechna divadla jsou příliš daleko. Mám rád operu, takže někdy bych rád režíroval takové představení.

Máte už na mysli konkrétního hudebního skladatele?

Mám rád Šostakoviče… Miluji snad všechny opery – Mozarta, Rossiniho… Rodiče chtěli, abych se stal violoncellistou.

Dbáte na hudbu ve vašich filmech?

Hudba je ve filmu velmi důležitá: určitým způsobem vyjadřuje jeho duši. Proto na výběr hudby velmi dbám a vybírám si takové autory, kteří mi konvenují.

Vy jste filmem UČŇOVSTVÍ DUDDYHO KRAVITZE proslavil kanadský film. Dali vám to Kanaďané nějak najevo?

Samozřejmě, že byli rádi, když vyhrál na Berlínském Filmovém festivalu. V té době kanadský film nebyl nic moc. Kanada je stále ve velkém stínu Ameriky.

A trpí tím?

Totálně. A hodlá s tím něco dělat? Pokouší se svou produkcí zastavit americkou kulturní invazi, ale nedaří se jí to.

Čím si to vysvětlujete?

Amerika vždycky zacházela s Kanadou, jako by byla částí Spojených států. Nebyli žádní kanadští distibutoři a tak Američané zaplavovali trh svou distribucí a Kanada přicházela o svá práva. Teprve před pěti lety se provedlo opatření, aby se americké filmy mohly v Kanadě disrtibuovat pouze přes kanadsk é distibutory. Kanada se brání též tím způsobem, že v její televizi musí být vysíláno určité procento kanadské produkce.

Tohle je oficiální cesta, kterou by ráda zvolila většina evropských států. Myslíte, že je to v pořádku?

Myslím, že by si každý stát měl zachovat určité procento své produkce. Nap říklad Bulhaři nechtějí vůbec vidět bulharské filmy a chodí výhradně na americké.

Domníváte se, že to není způsobeno kvalitou amerických snímků, ale dědictvím komunistického systému?

Je to prostě zábava. Nevím, proč chtějí vidět americké filmy. (Smích) Vážně, na tohle se mě raději neptejte… Ale to kyvadlo je nevyzpytatelné. Během deseti let se může pozornost soustředit do Evropy a evropské filmy budou opět tam, kde byly už před lety. Američané dělají z filmu především zábavu a mají tu možnost utratit za to spoustu peněz, ale Evropa a ostatní části světa pova žují film především za umění. V Americe je to pouhý byznys.

Jak dlouho může při dnešní rychlosti světa podle vás trvat, než se film z byznysu vrátí k umění?

(Pobavený smích) Svět možná rychlý je, ale v téhle oblasti nebude jeho rychlost nijak převratná.

Pokusil byste se mi pro srozumitelnost naznačit mentalitu Kanaďanů například oproti Američanům?

Podle mého názoru jsou Kanaďané něco jako druhá třída občanů Američanů. Na druhou stranu život v Kanadě je mnohem méně násilný, což zase znamen á, že je mnohem méně zajímavější.

Pokud vím, tak Kanaďané jsou ze všech obyvatel světa nejvíce tolerantní ke své krajině – k přírodě……

Jsou samozřejmě tolerantnější, a to nejen k přírodě, ale i k menšinám. Rasová diskriminace je tu mnohem menší než ve Spojených státech. To je hlavní americký problém, ať už to oficiálně jakkoli zakrývají, tenhle problém v Americe existuje a bude stále existovat.

Pane Kotcheffe, zajímalo by mě, jaké je životní krédo člověka, který točí akční filmy…

(Smích) Chtěl bych být režisérem někde mezi komerčně úspěšnými filmy a filmy vyloženě osobními. Mít cestu někde mezitím.

Stále tu cestu hledáte?

Pokaždé se tu cestu pokouším najít. Bráním se svou prací, tím co vytvářím. Rozumíte mi?

Z toho, co mi říkáte, to vypadá, že nejste tak spokojený člověk, jak na první pohled působíte?

Mám rád život, lidi a cítím se v podstatě šťastným. A co se týče práce, stále hled ám, nevím, kdy se zastavit, stále mě napadají nové myšlenky……

Abych se přiznal, nepochopil jsem, k čemu vaše hledání směřuje?

Říkal jste mi, že tohle je poslední otázka? (Smích) Trochu těžká otázka… (Očividně si s ní neví rady – pozn. aut.)

Co vám film umožňuje?

Film je pro mne ta nejlepší věc. Život bez něj není pro mě možný. Ale patří k němu architektura, poezie, hudba… Od rodičů jsem měl výchovu, která sebou nesla levicový politický nádech. Otec i matka byli komunisté – idealisté. Když jsem dorostl, musel jsem své přesvědčení trochu pozměnit, upravit, ale zůstalo ve mně, že by nikdo neměl být ponižován a se všemi lidmi by se mělo slušně jednat. Člověk má právo žít ve společnosti, kde by se s ním slušně jednalo.

Takže si myslíte, že vás jejich komunistická výchova do určité míry poznamenala?

Samozřejmě. I když vím, že nová spole čnost, kterou si rodiče přáli, byla za tímhle pofidérním rohem, tak přesto, co se s touto idealistickou myšlenkou stalo, jsem tak trochu za to. Pořád jsou ve mně velké rezervy idealismu někde ukryté.

Category: 1995 / 11

PTAL SE JIŘÍ MARGOLIUS

Milovníci opery tonou v nadšení, odborníci se shodují v názoru, že se zrodila nová Ema Destinová. Její soprán má až neuvěřitelný hlasový rozsah: tříští se o stěny koncertních a divadelních sálů jako zpěněné příbojové vlny, dopadaj ící k našemu sluchu jako třpytivý, vybroušený diadém. Mladá pěvkyně se stala během pěti let angažmá v Národním divadle nejen první dámou naší opery, ale i žádanou hvězdou světových jevišť a pódií. Každý impresário, který dbá na to, aby v jeho domě vystupovala světová špička, zná dobře její jméno : EVA URBANOVÁ. ·  ·  · Co jste měla na základní škole z hudební výchovy? Představte si, že jedničku. Na zpívání jsem se vždycky těšila. Mám dojem, že mi to zůstalo. Zpívala jste s i dnes? Pořád. Teď se připravuji na triptych Pucciniho jednoaktových oper, zpívám hlavní roli v Sestře Angelice. Připravuji se na koncert s dirigentem Jiřím Bělohl ávkem, budu zpívat Mozartovy koncer ní árie, které jsme už nahráli na kompaktní disk, takže si je jenom opakuju. A pak se těším do Plzně na Ma- řenku v Prodané nevěstě. Zazpívám si ji podruhé v životě. Dalším hostem bude Leo Marian Vodička jako Jeník. Toužila jste vždycky po Mařence, jako třeba činoherec po Hamletovi? Vždycky toužím zpívat Smetanu a Dvořáka. Snad se mi někdy podaří i místo Cizí kněžny zpívat Rusalku, ale k  tomu bych musela shodit pár kilogram ů. Jsem soudná a vím, že bych se v té roli dnes sama sobě nelíbila. Já ji umím, klidně ji zazpívám, ale… Něco jin ého by bylo, kdybych Rusalku zpívala v Metropolitní opeře nebo v La Scale, tam jsou velká jeviště, na kterých by se to ztratilo. Špatně bych se cítila třeba i v Madame Butterfly, protože jsem hodn ě vysoká a přece jen trošku při těle… Mohu to napsat? Proč ne? Je to pravda. Udivuje mě vaše upřímnost, s jakou si připouštíte určitý, možná jen zdánlivý handicap. Když dostanu roli, musím se s ní ztotožnit. Zpěv mám ráda, proto se mu vě- nuji. Co se mi nelíbí, nedělám. Když se s rolí neztotožním a moje dušička není šťastná, tak to nemá smysl. Nebo když mi něco vadí – třeba moderní nastudov ání, nebo že bych měla zpívat Traviatu a přitom mám pár kilo navíc, vím že ta Traviata by měla vypadat jinak. Až shodím, tak si ji budu moci dovolit. Co pro to děláte? Držím dietu. Jak to jde? Velice špatně. Moje role narůstají, tím pádem i moje vytíženost, času je pořád méně a když mě najednou přepadnou psychické problémy, že nemůžu spoustu věcí stačit, a stává se ze mne štvanec, tak se ve chvíli, kdy už to dál nejde, něčeho najím. Pak se mi motorek v těle zase rozběhne. Když je někdo vynervovan ý, nemůže se na jídlo ani podívat. Já jím. Jak takové hřešení vypadá? Deset knedlíků? Ani nápad! Třeba si ke kávě dám jednu tatranku. A hned se vylepším. Sprav í se psychika, naskočí zase energie… Pak zřejmě přijde chvíle, kdy si řeknete – dost! Teď jsem zrovna v té fázi. Naštěstí mám tvrdou přítelkyni, ke které se utí- kám. Když mám nějaký problém a říkám si, že bych se měla pořádně najíst, raději zvednu telefon a zavolám Evu Hudečkovou. A ona mi elegantně vsugeruje, že se ty problémy nějak spraví a lednič- ku ať raději neotvírám. Pojďme z kuchyně na jeviště. Zpí- váte Julii v Jakobínovi, která se s manželem vrací po nedobrovolném vyhnanství zpět do Čech. Napadá mě trochu analogie: Destinová a další přední pěvci byli doma zavrhování, přehlíženi, zatímco svět jim klečel u nohou. Nemáte z toho nepříjemný pocit? Je pravda, že Emu Destinovou naše publikum uznalo až poté, kdy se venku stala slavnou. Ale ona měla zázemí, bohat ého tatínka, v Berlíně, kde začínala jako neznámý kandrdas, měla krásný byt, komornou… Já v začátcích neměla žádn é zázemí, přišla jsem do Prahy s jedním kufrem na ubytovnu, rodiče žijí na vesnice, oba dělali na dráze, takže o nějaké velké výpomoci se nedalo mluvit. Vy jste ale v sedmnácti šla dělat zkoušku na pražskou konzeravatoř… Tam mi řekli, ať si zpívám doma, že mám moc velký hlas a že mě nikdo nenaučí zpívat. Tak jsem si v Plzni našla profesorku Ludmilu Kotnauerovou a ta mě to naučila. Já už v pubertě zazpívala vysoké „c”, protože v tom krku bylo. Ale jakým způsobem jsem ho vytvořila, to už jsem netušila. Tóny před tím a potom byly strašné, přímo jsem se v tom plácala, profesorka vždycky říkala, že mi to lezlo i ušima. K tomu céčku: to, s čím se ostatní trápili, já měla od přírody. Ale marná sláva, nebyla v tom ušlechtilost. Vy jste nejdřív ale zkoušela zpívat pop-music… Vždycky se mi tahle muzika líbila a zůstalo mi to dodnes. Neposlouchám nějaké techno nebo rap, to opravdu ne, to je podle mne kravál. Milovala jsem skupinu Queen, Freddieho Mercuryho, pak hardrockové kapely, Pink Floyd, Tinu Turnerovou. Tu starou gardu poslouch ám dodnes. Poslechnu si i dobrý metal, třeba Arakain… Láďu Křížka si ráda poslechnu, spolu jsme natočili i duet… Už jste sutdovala operní zpěv a přitom také zpívala na zábavách. Netlouklo se to navzájem? Naopak. Protože jsem znala technick é základy, uzpívala jsem sedmihodinovou zábavu a hlasivek se to vůbec nedotklo. A dnes? Jak to vypadá s hlasivkami, když třeba spadne opona po takovém náročném partu jako je Libuše? Dám jiný příklad. V sobotu jsem zpí- vala Leonoru v Síle osudu. Měnil se straš- ným způsobem tlak. Přišla jsem na jeviště a po pár tónech jsem cítila takovou únavu, až jsem si myslela, že to vůbec nemohu odzpívat. Do přestávky se to nelepšilo, pak se ale tlak změnil a já ke konci opery začala zpívat takov ým způsobem, že jsem si říkala – holka, klidně bys to mohla vzít znovu od za- čátku! Ale hlasivky mě netrápí. Asi proto, že mám dobré vedení. Působí na mne výhradně okolní vlivy: cítíte, že je na jevi šti víc sucho, nebo vás rozbolí hlava, něco vás ofoukne, někdo vám kouří před nosem… Promiňte, ale nejsou sopranistky a tenoři trochu hypochondři? Čím je zpěvák starší a víc toho ví o hlasové hygieně, tím lépe si umí víc věcí pohlídat. Já hypochondr nejsem, ale vím, že když jdu zpívat Libuši, ned ám si v půl sedmé nanukový dort. Co si dáte? Když zrovna nedržím dietu, relativně všechno. Před představením nepiji čaj, ten mi stahuje krk. Dám si kávu, piju Dobrou vodu, jeden stoprocentní džus… To je vlastně všechno, co ke zpě- vu potřebuju. Pijete syrová vejce? Nikdy. To bych radši nebyla zpě- vačkou! Máte vždycky chuť zpívat? Jsou chvíle, kdy máte nějaký psychick ý problém. Něco se vám stane v rodině. A vy musíte jít a zpívat třeba komickou roli. Radši bych někde seděla v koutku a brečela, ale diváka vaše problémy nezaj ímají. On si vás přišel poslechnout. Tak vstanu a jdu. Je Libuše jako jiná opera? Nebo se vás zmocňují ještě jiné pocit y, které vás jindy nezasáhnou? Libuši miluju. Ale ráda mám koneckonc ů všechny role, které zpívám. Libu- še je ale pro mne slavnost. Pro mne tahle opera končí před proroctvím. Pak přijde to krásné, co jsem celý život chtěla zpívat. Nadnesu se v duchu nějakých deset centimetrů nad jeviště a kdyby v té chvíli kolem mne divadlo padalo, já budu pořád zpívat. Jsem mimo, někde na Vyšehradě… Při proroctví jsem nej- šťastnější. Při vašem prvním angažmá v Plzni nad vámi bděl dirigent Bohumír Liš- ka. Vzpomínate na něj? Když se řekne Plzeň, vybaví se mi krom ě profesorky Kotnauerové i profesor Liška. Něco podobného zažívám v Národním divadle. Můj příchod bude navždy spjat se jménem dirigenta Zdeň- ka Košlera. Tito vzácní lidé rozhodli o mém životě. Každý mi chtěl pomoct. S tím se bohužel každý mladý člověk nesetká. Máte oblíbené skladatele? Co nejrad ěji zpíváte? Mám ráda české autory. Miluji dvořá- kový Biblické písně, ale dobře vím, že ve světě se od české pěvkyně žádá něco víc, než jen český repertoár. Nechtěla bych se dostat do škatulky – česká pěvkyn ě, slovanský typ, a tím to končí! Mám ráda italskou hudbu, Verdiho, Pucciniho, Belliniho… Strašně vzdálen á je mi ale zatím německá hudba. Zat ím na ni nejsem dost dospělá. Ještě nepřišel čas, kdy ji začnu objevovat. Tak- že: Dvořák, Smetana, Janáček a Italové. Moderní autory, soudobou hudbu, zrovna dvakrát nemusím. Sem tam něco udělám a rychle pryč! Před čtyřmi lety jste se na Pavarottiho soutěži v Modeně dostala až do závěrečného galakoncertu. Jaké to bylo? Musela jsem si vzít různé půjčky, abych tam vůbec dojela. Sponzoři nebyli, nenašla se žádná instituce, která by aspoň část výdajů uhradila. Vydala jsem se do Modeny na vlastní pěst. Už jste dluhy splatila? Samozřejmě. Dnes už mám sponzory. Tak to chodí – když potřebujete pomoc, nikoho nenajdete. Když máte jméno, je to jinak. K té soutěži: měla jsem zkušenosti z dřívějška, že na každé soutěži, s výjimkou lidových škol umě- ní, se objevila nějaká protekce. Tak jsem byla zvědavá, jestli v té Itálii to bude stejné. A víte, že bylo? Že by Luciano Pavarotii fixloval? Ten jen soutěž zaštiťuje svým jmé- nem. Nitkami tahají členové jury a organiz átoři, kteří do soutěže investují. Po Modeně ale začaly pršet nabídky ze světa… Je to tak. Slyšeli mě zpívat různí agenti, které protekce nezajímá, potřebují slyšet hlas, zpěváka. Takže takhle se to rozjelo… Kam se ráda vracíte zpívat? Přiznám se, že do Spojených států, do Stanfordu ve státě Connecticut. Moc dobře se mi tam zpívá, cítím se v tomhe městě jako doma. Ale nejraději se vrac ím sem, do Národního divadla. To se nedá ničím nahradit. Je to nejkrášnější divadlo na světě. Pro českou dívku není jiná meta než Národní. A Libuše. Mezin árodní kariéra má ovšem jiné velehory: La Scalu, Covent Garden, Metropolitní operu, Vídeňskou operu… Mně se ale nejlíp zpívá v Národním divadle, pak je to všude stejné. Jinde mě to za srdíčko už nebere… S kým se vám nejlíp zpívá? S kolegy z Národního divadla. V Tosce jsem si zazpívala s Peterem Dvorksým, nedávno jsem měla koncert s Hermannem Preyem… Skvělí, výborní lidé. Kam se utíkáte, když chcete být sama? Chodím do kostela. Díváte se nahoru? Ano. Pomáhá to? Jistě. Co byste dělala, kdyby vás sudičky neobdařily hlasem? Asi bych byla normální ženou s dětmi, která by se živila takovou prací na jakou stačí. Co ráda děláte? Uklízím, vařím. Všechny domácí prá- ce. Relaxuji u nich. Nejraději vařím podle vlatní fantazie. Vymýšlím si nejroztodivnější recepty. Jak zaháníte únavu? Sednu si k televizi, vezmu kazetu a pustím si nějaký oblíbený film pro pamětníky. Nejsou v nich dnešní problémy, ani se v nich nezabíjí. Odpo- čívám nejraději s Burianem, Novým, Marvanem… Smějete se ráda? Strašně moc. Někdy bych se s chutí smála i na jevišti, ale role to bohužel nedovoluje. V krajním případě to musím udělat tak, aby to diváci nepoznali. Kam se chystáte v nejbližší době? Atény. Malta, Švýcarsko, Německo, pak New York, kde mě čeká velký koncert z Dvořákova díla s Newyorskou filharmonií. Zpíváte si doma? Samozřejmě. Třeba při utírání nádobí si broukám nějakou národní písničku. Pustím si rádio a když hrají něco, co znám, tak se přidám. Když mám ve- čer představení, po jedné hodině si na chvíli lehnu, pak se najím, jdu do divadla, dám si kafíčko, sednu si, nalíčí mě, oblečou a jdu na jeviště. Dbám na to, abych měla na všechno dost času. Nesm ím se nervovat, potřebuji se v klidu těšit na roli. Včas se odpoutávám od Urbanové, která musí jít zítra na poš- tu a umýt okna, a už jsem Libuše. Režis ér Novotný, který dělal Libuši, mi říkal: Evo, vy jste jako kůň na Velké pardubick é ve startovním boxu. Jen se třesete na to, až se dveře otevřou a vy se rozběhnete na Taxis… Umíte se rozčílit? Nerada něco rozhoduju v afektu. Rad ěji si sednu, uklidním se, všechno si promyslím a pak teprve něco řeknu. Ale tím pádem je ta věc pro mne vyřízen á, ani slůvko už nevezmu zpět. Kdy vás konečně uvidíme a uslyší- me v roli Rusalky…? To se ještě uvidí!

Pin It on Pinterest

Shares
Share This