Category: 1995 / 12

NAPSALA JANA PATKOVÁ

„V noci z desátého na jedenáctého června mi někdo pomaloval zeď a dveře ordinace nápisy a čmáranicemi. Byla tam velká židovská hvězda, iniciály Ku-klux-klanu, nápis Jude a malá hvězda s písmeny SS.“ Vypráví doktor Bohumil Skála z Lanškrouna. „Zbytek byl před ordinací: šibenice Jude raus, po padesáti metrech byl hákový kříž.

První věc byla, že jsem si pomyslel, kolik asi bude stát zamazat to a omýt. První den jsem si vůbec nedokázal uvědomit, že se to týká skutečně mě, žiju tu deset let a kromě běžných maličkostí jsem žádný spor neměl. Posléze jsem učinil jistá ochranná opat- ření vůči rodině a ostraze objektu. Strach jsem asi dostal.“ Lanškroun je malé městečko, zajímavé snad jen tím, že kromě doktora Skály tam žádný Žid nežije. Zato se tu tiskl časopis „Politika“ včetně příloha „Narozeniny Adolfa Hitlera“.

V roce 1990 stál Bohumil Skála u zrodu Společnosti přátel Izraele, v jejíž preambuli je informovat a předvést to dobré o židovství a o Izraeli – pořádají přednášky a výstavy. Letos v dubnu se sešel výbor společnosti a mnozí členové, především pražští, se zasadili o vydání petice. Zaznamenali totiž stále více sice neadresných, o to nebezpečnějších projevů rasové nesnášenlivosti, i v noky vinách a masmédiích. Jednalo se o dokola omílané „pravdy“ typu „každý cikán je zločinec, každý Vietnamec je podvodník“. Petice ve své podstat ě vyzývala k větší bdělosti před těmito projevy a pokud mohu soudit, byla poměrně „neškodná“ a „mírná“. Před devátým květnem petici rozeslali a jedna ležala také v čekárně pana doktora. Pak byla instalována výstava Izrael letecky a následovně vyšlo několik doktorov ých úvah o holocaustu a konci války v regionálním tisku. V tom okamžiku kdosi řekl DOST a výsledkem byl čin formou vandalský a podstatou rasistický. Pan Skála není jediný, kdo se stal obětí víceméně podobných útoků, je však jedním z mála, kdo si troufli rozvířit hladinu veřejného mínění. Důvod, proč ostatní takovéto incidenty tají, je zřejmý – strach. Strach o sebe, strach o osobní prestiž, strach z posměchu.

Pane doktore myslíte si, že víte kdo to byl? „Nejsem si vědom ničeho velikého, co bych někomu udělal, tak že by chtěl tímhle způsobem vyjadřovat svoji nevoli. Jsou dvě možnosti – buď chtěl někdo vyjádřit nevůli vůči mé konkrétní osobě z titulu mé angažovanosti a vzhledem k mým předkům, nebo se mě chtěl dotknout a pouze využil této možnosti, proto že se domníval, že právě tímhle se mě dotkne. A je to pravda skutečně se mě to dotklo.“

Jak reagovali vaši spoluobčané? „Letmo se dotknou, ale stejně jako by se o tom styděli mluvit. Stydí se to nazvat pravým jménem.“ · · · Můžeme mluvit o antisemitismu, rasismu, či xenofobii, jisté je, že všechny uvedené výrazy označují jevy společensky vysoce nebezpečné. Začíná to zpravidla verbálními útoky, už ve dvacátých letech Adolf Hitler v „Mein Kampf“ napsal: „V životě Žida jako parazita na těle jiných národ ů a států je založena jedna jeho zvláštnost, která podnítila Schopenhauera k výroku, že ŽID JE VELKÝ MISTR LŽI. Jeho existence nutí Žida ke lhaní, a to k neustálému lhaní, jako Seveřany nutí počasí k teplému oblečení.“ Může to končit katastrofou, vždyť ve druhé světové válce zahynulo 6 milónů Židů. A plných dvacet let měli slušní lidé na to, aby nebezpečí včas odhalili. Stejně jako dnes problém bagetizovali.

ZAČALO TO KOSMASEM? Co o nich vlastně víme? Že mají obřízku, že se scházejí k bohoslužbám v podivném kostele, kterému říkají synagóga, že používají neznámá slova jako tóra, sabat, košer… Málokomu se ovšem chce vědět, že byly vždy národem vzdělaným, že z jejich řad pochází řada vynikajících umělců, vědců, že třeba první parní stroj v Čechách byl uveden do provozu ve Smíchovské továrně židovských majitelů bratrů Progesových, z nichž mladší pak zakládá v Chodově u Karlov ých Varů světoznámou výrobu porcelánu. Leopold Laml byl ředitelem České spořitelny… A snad vůbec nikdo netuší, o čem všem je dějepis židovského národa na území dnešních Čech a Moravy. Židé na našem území žijí vlastně odnepaměti. Podle pověstí sem přišli hned po zboření jeruzalémského chrámu a ghetto zde prý již existovalo před příchodem Slovanů. Od chvíle, kdy se Židé usadili v naší zemi, začína se psát dějiny českého antisemitismu. Dějiny diktované tradovanou pověrou, že Židé jsou vinni smrtí Ježíše Krista, dějiny diktované lidskou závistí, neboť Židé vždy byli schopnými obchodníky, o jejichž bohatství kolovali nepěkné fámy. (A kdo z nás osvícených demokratů 20. století, nikdy nepoužil o movitějším sousedovi ono staré známé „to je ale židák“ ?) Obzvláště se všem bohabojným křesťanům zajídala židovská lichva,  neboť, křesťanům náboženství zakazovalo půjčovat na úroky. Málokdo si ovšem uvědomil, že Židé měli velmi omezené možnosti obživy – teprve v 17. století povolil Ferdinand II. Židům provozovat některá řemesla, ovšem nesměli ještě docílit titulu mistra. V neposlední řadě se pak Židům vyčítalo, že jsou líní a ani by je nenapadlo dřít se na polích jako ostatní obyvatelstvo. I to však mělo svou příčinu – Židé žádná pole vlastnit nesměli! Zvláště se v protižidovském duchu vyznamenal autor slavné Kroniky české, Kosmas. Když se roku 1098 kníže Břetislav dozvěděl, že z Čech prchají Židé a odnášejí sebou své bohatství, vyčítá jim to podle kronikáře slovy: „Zplozený z kurvích synů, ty národe izmahelitský, kníže vám poroučí říci, proč prcháte z knížectví jeho. Proč též poklady své teď menšíte, získané zdarma? Cokoli ve chvíli této jest mé, jest úplně moje. Z Jeruzaléma žádné jste sebou nevzali jmění..bez groše přišli jste k nám, bez groše jděte, kam chcete!“

SMUTNÝ DĚJEPIS. „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním. Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn 12, 2-3) Příslib v biblických časech Abrahamovi Hospodin a zároveň jeho národu, z nějž se postupně vyvinul národ židovský, věnoval Svatou zemi. Vše se ovšem vyvíjelo poněkud jinak, a tak byli Židé téměř do dnešních dnů nejpronásledovan ějším národem a nejkultivovanější skupinou bezdomovců na světě. I u nás. Po celý středověk se Židé stávali obětním beránkem. Zvláště pokud panovník učinil nepopulární opatření, obrátil pozornost naštvaných poddaných proti židovskému obyvatelstvu. A židovské peníze chtěl každý: když Jan Lucemburský v roce 1336 vyplenil pražské ghetto nalezl při tom „tisíce hřiven drahých kovů“. V očekávání dalších pokladů dal pochytat v Praze a v celém království všechny Židy a propustil je, až pokud se vyplatili velkými sumami peněz. K jednomu z nejhorších pogromů došlo o Velikonocích roku 1389, za panování Václava IV. Záminkou krvavé akce byl incident s křesťanským knězem, kterému se údajně vysmívali mladí Židé. Zfanatizované davy vzaly spravedlnost do svých rukou a výsledkem bylo vypálení židovských domů a tři tisíce mrtvých. Václav Vladivoj Tomek: „K tomu slovu zdvihl se lid a davem hrnuli se do ulic židovských, zapálili domy, jali se vražditi Židy napořád, a kteří z nich utíkali z domů hořících, ty zase honili zpět do ohně…“

Ostudnou tradicí, jež vedla až k známé žluté hvězdě v době nacistického řádění, bylo cejchování Židů. V době Karla IV. museli Židé nosit na veřejnosti potupn ý vysoký klobouk. V 15. století vyšlo nařízení, že na svém obleku nesměli Židé nosit límec, ale jakýsi krejzlík. V případě, že toto nařízení ignorovali, prodali jejich šaty soudu. Ve století šestn áctém zase museli Židé nosit na svrchn ím oděvu ve výši prsou na levé straně žlutý látkový kroužek předepsané velikosti – kdo Žida přistihl bez kolečka, dostal polovinu toho co měl Žid u sebe. Neméně ostudnou tradicí, která ovšem nezmizela spolu s koncem války, jsou nadávky. Známe je už od mateřské školky, většina z nás je používá stejně frekventovaně jako jiná „sprostá“ slova. Co nám ale vadí? Proč je slovo „Žid“ sprosté? I když se ve století devatenáctém začalo blýskat na lepší časy, až první republika dala Židům jistotu plnoprávného občanství. Dvacet let se Židé těší z relativního klidu, když na ně dopadne osud s nevídanou tvrdostí. Jmenuje se to holocaust a navždy to hatí možnost mluvit o 20. století jako o humánní době. „Konečné řešení“ padlo za oběť 77 297 česk ých Židů! Ani pro osvobození se Židé neradovali – sice potichu, nicméně účinně byl do naší společnosti implantován antisemitismusm, o kterém p. Munt, ředitel terezínského památníku, říká: „Byl to antisemitismus, se kterým česká společnost neměla žádné zkušenosti, který byl neviditelný, schovaný za oficiální proklamace rovnosti všech lidí. Jednalo se o antisemitismus sovětský.“ Kromě křiklavých případů, z nichž nejznámější je proces s Rudolfem Slánsk ým, se jedná o kulturní, občanské a hospodářské ničení židovské komunity. Absurdnější o to, že na západ od našich hranic si tamní antisemité vytvářejí povídačku o „židobolševickém celosvětovém spiknutí“. A právě tento termín se objevuje ve slovníku zdejších antisemitů v okamžiku, kdy rokem 1989 končí totalita a začíná demokracie.

ŽIDI DO PLYNU. Nápis objevuji jednoho dne na sousedovic popelnici a domnívám se, že špatně vidím. Začínám si všímat jiných popelnic a vůbec ploch sloužících jistým skupinám k sevevyjádření a zjišťuji, že zatímco můj zrak je v naprostém pořádku, něco se děje v naší společnosti. Pro normální lidi nepochopitná nenávist vůči Židům, které vlastně ani nerozeznáme od Nežidů, se během pěti let stala nedílnou součástí pestr ého koloritu „demokratických“ názorových proudů. Ačkoli ve zprávě, kterou pan Munk vypracoval pro Mezinárodní seminář o antisemitismu, mohlo být zkonstatováno, že v tomto ohledu jsme na tom z postkomunistický států relativně nejlépe, na spokojenost to nestačí. Vydali jsme „Protokoly sionských mudrců“, početli jsme si v týdeníku „Politika“, než jsme jeho vydávání zatrhli, máme na kontě bezpočet vandalských činů na židovských hřbitovech a tohle všechno máme tendenci poněkud bagatelizovat. Za panem Munkem jedu do terez ínské pevnosti a zatímco se zcela vážně bavíme o tom, že míra antisemitského cítění naší společnosti je ještě snesitelná (!), dívám se z okna na nepřehledné řady hrobů symbolického hřbitova. Je mi trapné pomyšlení, že teprve po padesáti letech je nad náhrobními deskami kromě křesťanského kříže vztyčena také Davidova hvězda. Pan Munk poprvé vyslovuje větu, kterou během práce na reportáži uslyším ještě mnohokr át: „Zatím je klid, ale může to být nebezpe čný klid před bouří!“

„ANTISEMITISMUS BYL A BUDE“. Tvrdí předseda Federace Židovských obcí České republiky Jiří Daníček. Ještě před incidentem s doktorem Skálou vydává spolu s vrchním pražským a zemským rabínem Karolem Sidonem prohlášení v souvislosti s bestiální vraždou Roma Tibora Berkiho, v němž se mimo jiné praví: „Očekáváme od vlády, parlamentu, justice, policie, ale především od jednotlivých občanů, že se aktivně a neprodleně postaví proti všem podobným projevům a dokáží je v zárodku zastavit. Svůj díl odpovědnosti na tragédii zavražděného pana Tibora Berkiho nesou všichni, kteří projevy rasové nenávisti podceňovali, zlehčovali a označovali za okrajové. Pozůstalým po zavražděném, stejně jako všem, kteří už získali s rasismem v České republice osobní zkušenost, vyslovujeme naprostou solidaritu.“ Jak je vidět, prohlášení příliš nezmohou. Pan Daníček má svou pracovnu na novém židovském hřbitově v Olšanech a tak mám opět výhled na hroby, když mi rovná mé představy o antisemitismu: „Antisemitismus má v podstatě tři vrstvy – totiž nemožnost účastnit se politického, společenského a hospodářského života. Projevovat se to může dvěma způsoby. První forma je verbální, respektive tištění protižidovských periodik a publikací. Což mohou být, třeba seznamy těch, kteří jsou Židé a jsou ve vládě nebo se účastní veřejného života, s přímým poukazem na to, že těch Židů je tam moc. Druhá forma – přímé násilí, v drtivé většině má souvislost se skinheadským hnutím – podobně jako v jiných státech – jde o skupiny lidí, kteří stejným způsobem reagují na skutečnost, která je obklopuje: drží se primitivně nacionálních hesel, tedy jakéhosi pseudovlastenectví.“

Myslíte, že kdyby v Čechách neexistoval svým způsobem „zástupný“ problém s Cikány, byla by míra antisemitismu větší? „Nedá se to vyloučit, protože tak jak formulují své myšlenky lidé, kteří se svým způsobem hlásí k nacionalismu, neofašismu, je jasné, že oni nemohou být bez viditelného nepřítele, bez každodenních potyček. Reálné nebezpečí tu je, poslední případ se odehrál na sklonku minoulého roku, kdy skupinka mladíků před sinagógou vyhrožovala Židům, kteří tam byli shromážděni na bohoslužbě. K fyzickému napadení nedošlo díky rychl ému zákroku policie. Tento případ se posuzuje jako případ rasové nenávisti.“ Takže se dá říci, že jste s postojem justice momentálně spokojen? „Pozitivní je moment, že justice začíná antisemitismus a vůbec rasismus vidět jako problém, že jednotlivé případy nemá tendenci bagatelizovat, jako to občas problesklo i z vládních kruhů, v duchu: český národ je slušný a tyto výstřelky není třeba dramatizovat.“ Jakou formu antisemitismu, vyjma přímého fyzického násilí, považujete za nejnebezpečnější? „Nejhorší by asi bylo, kdyby se někomu podařilu skrze řekněme „primitivní“ či nedostatečně informované lidi organizovat hnutí, jehož vůdce by byl v pozadí a jen financoval a organizoval.“  Na začátku povídání jste řekl, že antisemitismus vždycky byl a vždycky bude. Mám to chápat jako rezignaci? „Člověk samozřejmě může něco chtít a hodně pro to udělat, ovšem je třeba vidět věci reálně. Když existují země, kde vůbec žádní Židé nejsou a přesto tam antisemitismus existuje, těžko najdeme pádnější důkaz o houževnatosti tohoto jevu. Dalším momentem je to, že pro Židi je vlastně lepší, pokud je společnost „jen“ přijímá, a to na bázi jisté vzájemné ostražitosti, než aby jim projevovala jakousi „lásku“, což je vztah citový, který se proměňuje a může být posléze zcela opačný. Takže raději vztah chladnější, ale stabilnější.“

Category: 1995 / 12

NAPSAL: ROMAN CÍLEK

Běda tomu, kdo vyčnívá z řady Jak k tomu došlo, paní Kordová? Obyčejně, úplně obyčejně. Ráno odešel do práce v mladoboleslavských kasárnách a nevrátil se. Místo něho se dostavili muži v civilu, ukázali muži v civilu, ukázali mi orazítkovaný papír a začali prohlídku, jakou jsem ani za Němců nezažila. Všechno rozh ázeli, každou knihu vzali za hřbet a vytřepávali jí, jestli v ní není nějaký papírek, pak ji hodili na zem a nohou odkopli… tenhle detail – odkopnutá kniha – mám jak z filmu dodnes před očima.

Hrozně se chovali, hrozně a nejhůř na to reagoval můj ani ne šestiletý Saša, držel se mne a šeptal: „Co chtějí, maminko, co hledají?“ Sebrali leccos, dokonce i mužův zarámovaný diplom čestného občana slovenské povstalecké obce Pliešovice. A když jsem protestovala řekli rovnou před dítětem: „On už žádný diplom nikdy potřebovat nebude. Je zatčen a uvidíte jak to s ním dopadne.“ Usilovala jste o setkání s manželem? Řekli, abych za hodinu přišla do kasáren. Vzala jsem kluka s sebou, prosil o to, dovolili nám, abychom se rozloučili, a malý Saša ty okamžiky odstonal, dokonce i doktor si myslel, že ho z toho snad ani nedostane, v horečkách stále jen křičel: „Otecka nám zabijí…!“ Po synově uzdravení jsem se vydala hledat manžela, v Boleslavi nic nevěděli, jezdila jsem tedy do Prahy a bezúspěšně chodila od úřadu k úřadu. Dva měsíce jsem o něm nic nevěděla, pak mi oznámili, že mohu na Pankrác přinést čisté prádlo. Dali mi špinavé, a když jsem ten balík doma rozbalila, myslela jsem, že mi snad pukne srdce. Odtrhané výložky… to už jsem na něm jednou viděla, ve čtyřiačtyřicátém po potlačení povstání v bratislavské věznici, kde vládi Němci… rozložila jsem blůzu i košili a nechtěla věřit svým očím: na všem, vpředu i vzadu, byly strašlivě velké skvrny od krve… ·  ·  ·

 Soudní líčení se konalo 12. září 1949. A senát JUDr. Otakara Matouška tentokrát, těžko říci proč, nevyhověl přání obávaného prokurátora JUDr. Juraje Viesky, jenž požadoval v tomto procesu s důstojníky, kteří režimu překáželi, aspoň tři hrdelní výroky. Soud se spokojil „jen“ s tresty na svobodě. Plukovník Korda a poručík Kácha – doživotí. Kapitán Kouřil dvacet let vězení, další dostali deset, sedm, pět a tři roky. Jak relativní, pouhou logikou nesnadno poměřitelné mohou být lidské pocity: za určitých okolností se i trest doživotí stává výhrou, nad níž je možno se radovat. ·  ·  · Šetřme však radostí, ještě není u konce historie jednoho povstaleckého velitele a jeho rodiny. V říjnu 1950 zatkli v Kežmarku i Helenu Kordovou. „Vezměte si s sebou jen kartáček zuby a mýdlo, jde pouze o nějaký výslech,“ poradili jí. „Já vím,“ odpověděla, „a vrátím se za deset let.“ Uhodla to na rok přesně. Vyšetřovatelé 5. oddělení MNO (ochranné zpravodajství) se jí ve spolupráci se Státní bezpečností pokoušeli dokázat, že při špionážní činnosti pomáhala svému muži. Odmítala podepsat vymyšlené údaje až do chvíle, než přivezli z věznice v Opavě jejího manžela, týrali ho, nutili, aby do nekonečna běhal po dvoře a ona se na to musela dívat z okna, ukázali jí ho zmučeného v cele, vyhrožovali, co všechno mu ještě udělají… vzpomněla si, že když ho viděla po jeho odsouzení při návštěvě v Opavě spatřila v jeho vlasech zvláštní lysinky a pod nimi promáčklinu, takový důlek, pak jí někdo vysvětlil, že mu až do omdlení mučivě svírali hlavu jakousi obručí… Vzpomněla si na to – a podepsala, co si přáli.

„Jen už ho nechte napokoji!“ Přiřadili jí k nějaké skupině, k lidem, které vůbec neznala. A dostala u soudu 14 let vězení. „Co proti nám, proti němu proboha mají?“ zeptala se advokáta. „Těžko říct,“ odpověděl. „Jde myslím si, o spiknutí nějaké vojenské komunistické mafie. Likvidují každého, kdo nějak vyčníval z řady, bojí se osobností, které mají něco za sebou. A pan plukovník Korda je především svědkem toho, že ve Slovenském národním povstání to bylo trochu jinak, než se teď říká. Byl tehdy kritický k činnosti sovětských partyzánských velitelů, a ti jsou nyní poradci…“ ·  ·  · Helena Kordová: „Dobře myslela jsem si tak budu čtrnáct let sedět, a kdo ví, co se za tu dobu může stát, třeba půjdeme se Sašou na svobodu najednou, hlavně, když budu mít pokoj od těch šílených výslechů. Jenže ouha! V době, kdy se snad už z nedostatku jiných obětí začali zavírat mezi sebou a připravoval se Slánský proces by se jim zavřená Kordová hodila. Najednou pro mne do věznice v Rakovníku přijelo auto. Dali mi na oči neprůhledné černé brýle, odvezli mě na neznámé místo a strčili do cely, kde byla hrozná zima. Naboso v sešlapaných papučích mi nohy doslova tuhly a měla jsem strach, že o ně přijdu. Pokusila jsem se usnout, ale za chvíli mne vzbudili. S očima převázanýma šátkem mne odvedli do malé kanceláře. Vyšetřovatel se zeptal: – Víte, kde jste? – Jak bych to mohla vědět. – Na americkém vyslanectví. Rozhlédla jsem se: – Opravdu? A co ten Stalin na stěně? Pak už ovšem žerty skončily. Čekala jsem, že budou chtít vědět zase něco kolem mého muže, ale referent vypálil docela jinou otázku: – Znala jste Clementise? Překvapilo mne to, pochopte, že jsem o tom co se děje mimo lágr, nevěděla vůbec nic. – Jistě, přikývla jsem, oba jsme s manželem znali, Vlado i Miro byli našimi přáteli, a Mirovi manžel pravděpodobně zachránil život, když ho před povstáním gardisté a Němci chtěli zatknou, varoval ho, nechal ukrýt… – O Vladovi mluvte, jeho bratr nás zatím nezajímá! Vy nevíte, že Vladimír Clementis byl americký špión?! Skoro jsem ztratila dech. – Cože?! Ale to musí být nějaký omyl, Vlado i Miro byli opravdoví komunisté, každý to o nich věděl, takoví idealisté, nadšenci… často jsme s nimi názorově nesouhlasili, ale vážili jsme si jich… – Co víte o jeho činnosti? – Nic. Po válce už nebyl čas se stýkat. Vlado pobýval často v cizině, my se přistěhovali do Čech. A když se stal ministrem zahraničí, nechtěli jsme zneužívat našeho vztahu k němu… – Psali jste si? – Ne. Poslal mne do cely, usnula jsem, ale snad za hodinu mne znovu vzbudili.

Tak to šlo celou noc už jsem se na těch promrzlých nohách skoro ani nemohla udržet a posadit se mi nedovolili. Stále dokola a samé překvapení. – Co víte o Slánském? Nic o něm nemohu vědět, nejsem členem strany. Vy o něm přece musíte vědět víc. Naštval se: – Zdechnete tu, když nebudete odpovídat. Jste v Ruzyni, abyste to věděla! A budete mluvit, za to vám ručím. Tento výslech si ještě pamatuji, věřte mi, skoro slovo od slova, pak už se mi to začalo plést. Snad dva měsíce si mne tam takhle podávali. Podepište! My text připravíme, stačí jen podepsat. A Ruzyň byla strašná, strašná, nikdy jsem nic strašnějšího nepoznala. Zima, hlad, nevyspání, ztrácela jsem přehled o čase, o tom zda je den či noc. A pořád: Slánský, Clementis, Clementis, Slánský. Neumíte si představit co s lidskou psychikou udělá, když se vás stále ptají na to samé. Den, týden, měsíc… Skoro jsem jim tam opravdu umřela, jak mi ten první z nich prorokoval. Když už jsem se dostala úplně na dno, řekla jsem jednomu z referentů: – Podívejte, podepsala jsem před časem na sebe věci, které jsem neudělala, protože mi šlo o to, abych zachránila život svému muži. Teď jde jen o můj život a já se nebudu kvůli vám zaplétat do dalších lží. Nepodepíšu! Asi to mezi sebou rozebrali a mávli nade mnou rukou. Poslali mne zpátky do Rakovnického lágru, který mi v tom okamžiku připadal jako vysněný ráj. Při převlékání do muklovského mundú- ru jsem omdlela, a potom ve sprchách znovu. Prostě jsem dojela na okraj svých sil. Zachránily mne spoluzavřené jeptišky, dostávaly od svých řádů, které působily v zahraničí, vitamínové tablety a injekce, také kalcium, vzdaly se toho v můj prospěch – vidíte, vliv Boha pronikl až za ostnatý drát. S pomocí jeho služebnic jsem se z toho dostala, jinak by asi se mnou byl konec. Jenže – co krásného jsem v nejbližší době měla v očekávání!? Dítě v nedohlednu, manžel v nedohlednu… O koho víc jsem se měla strachovat?!“ ·  ·  ·

JUDr. Vladimír Clementi… Muži, o kterého se ruzynští vyšetřovatelé tak zajímali a chtěli proti němu využít i svědectví Heleny Kordové, už nezbývalo mnoho času, vánočních svátků roku 1952 se již nedožije, jedenáct k smrti odsouzen ých ze Slánského monstrprocesu skončí na šibenici 3. prosince. Několik měsíců před svým zatčením, v době, kdy se už nad ním stahovala mračna, upadl v nemilost a byl vyzván k sebekritice, nakreslil Clementis při jednom soukromém setkání tři písmena M. Od největšího k nejmenšímu. Na otázku, co to má znamenat prý odpověděl: „Přemýšlím, jakou mají určité ideje a myšlenky životnost. Existence takové ideologie začíná Moudrostí… mění se však v Moc… a ta se proměňuje v Malodušnost. A v tom stadiu je velice, velice nebezpe čná. Je-li idea zdravá a života schopná, zvrátí se však Malodušnost časem opět v Moudrost. Jsem zvědav, kdy tento stav nastane.“ Nedočkal se toho. ·  ·  ·

Na Sicílii tomu říkají vendeta, český název se skládá ze dvou slov – krevní msta. Jak jinak označit zničující bezcitný úder, který po zatčení a odsouzení plukovníka Kordy postihl skoro všechny jeho příbuzné? Příbytku Kordových rodičů na Vrůtkách se začalo říkat mateřská školka. Kromě malého Saši tu měli na starosti dalších pět vnoučat, jejichž rodiče byli ve vězení. Msta postihla nejen Alexandrova bratra Evžena, který po výsleších a vězeňské práci v jáchymovských uranových dolech ohluchl, ale i jeho dvě sestry, švagrové, švagry… celkem sedm lidí z rodiny. Také blízcí Heleny Kordové byli pronásledováni, bez ohledu na děti je v Kežmarku vystěhovali z bytu, nábytek jim doslova vyházeli na ulici… Na Sicílii se tomu říká krevní msta. ·  ·  ·

Ubíhala léta. Bylo září osmapadesátého roku, když z brněnské věznice číslo 1 zaslali na adresu lidového soudu trestního v Brně, oddělení 1, k rukám JUDr. Babora, naléhavé sdělení, podepřené diagnózou vedoucího lékaře oddělení 76 v místní fakultní nemocnici, kde v uzavřeném areálu, označeném jako infekční byli drženi těžce nemocní vězni. Věc: návrh na přerušení trestu (ods. Alexandr Korda). Text sdělení: „Zhoubný plicní nádor, rakovina, t. č. neoperovatelný, který se šíří do mozku. (Metastáze v mozku v I. polovině) Jde o nevyléčitelnou chorobu, která pacienta usmrtí v době kratší 2 měsíců. Jelikož zde není naděje na vyléčení nebo zlepšení stavu, který se denně zhoršuje (pacient nereaguje na dotazy, nejí, chřadne atd.) doporučuji, aby nemocnému byl přerušen trest pokud možno v brzké době. Není známo, jaké následné kroky podnikly v této věci odpovědní pracovníci lidového soudu trestního, ale i kdyby učinili cokoli – bylo již tak jako tak pozdě. Jedenapadesátiletý Alexandr Korda zemřel ve vězeňské nemocnici osm dní pro podání tohoto návrhu 13. září 1958 v osm hodin a pětapadesát minut. ·  ·  · –

Jak jste se, paní Kordová, dozvěděla…? – Snad tomu ani nebudete věřit… Z pardubického kriminálu jsem mu poslala povolený dopis do špitálu v Brně. Vrátil se mi zpátky a na obálce byla poznámka: Adresát zemřel a datum. Nic víc. Ani slovo. ·  ·  · O dvaatřicet let později, na podzim roku 1990, obdržela Helena Kordová, od konce šedesátých let žijící i se svým synem a jeho rodinou v Anglii jiné sdělení: zcela rehabilitovaný plukovník Alexandr Korda byl zvláštním rozkazem prezidenta republiky Václava Havla povýšen do generálské hodnosti.

Category: 1995 / 12

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

Palác Kinských na Staroměstském náměstí: nad balkónem, který v dávném mrazivém dni, na rozdíl od většiny národa, unesl ne blahou tíhu otců únorového puče, nahlíží rozlehlým oknem zvědavé jarní slunce. Kdyby dávnou balkónovou scénu měl zvěčnit malíř symbolickým připodoběním, patrně by zvolil výjev z Apokalypsy. Kdo ví, možná, že už před mnoha staletími by ji předčasně uměl ztvárnit mistrnými tahy Hieronymus Bosch, malíř, který viděl daleko do budoucnosti. Ale o něm ještě bude řeč.

Nemíříme na balkón: o patro výš překračujeme práh rozlehlé pracovny. Na stěně visí nádherné zátiší italského malíře Franceska Morosiniho. Obraz si přinesl nedávno jmenovaný ředitel Národní galerie v Praze Martin Zlatohlávek z Jiřského kláštera, kde donedávna galerie sídlila, sem, do „podhradí“.

Proč nový ředitel přesídlil z Hradu na historické náměstí? Je tu krásně, ale máte výhled rovnou na místo, kde v roce 1620 skončil život sedmadvaceti českých pánů… Já vím, i ředitelé občas přicházejí o hlavu… Tohle náměstí je ale centrem dění, jakýmsi architektonickým a spole čenským středem města, lidé sem mají odevšad blízko, a jeho krása může přispět i k tomu, že budou mít blíž jeden k druhému.

Co musí udělat dobrý ředitel, aby měl k lidem blízko bez ohledu na vzdálenost? Především se musí chovat tak, aby ho lidé vyhledávali. Aby měl o čem mluvit a obsah jeho slov byl nejen přitažlivý a zajímavý, ale věcný, konkrétní, protože v umění jde o navýsost závažné věci, které se nedotýkají jen zálib a koníčků, třeba sběratelského. Rozumět umění znamená rozumět životu, jeho kráse. Když někdo dokáže tyhle atributy formulovat, pozná je, pak se stává i zajímavou osobností, za kterou lidé přijdou. To nejsou samolibá slova, ale můj názor na základní vlastnosti, kterými by měl být ředitel Národní galerie vybaven.

Co ještě patří k výbavě? Rozhodnost. Jít za svými cíli s jasnou vizí a určitou představou.

Vidíte své cíle? To jasné světýlko někde na konci tunelu? Vidím. Jak vypadají? Asi tak, že tato instituce by měla být normální Národní galerií, začleněnou do našeho světa. Ty cíle se mění průběžně s formováním naší společnosti, což, jak víme, nebývá vždy jednoduché. Kulturní instituce musí s vývojem srovnávat krok. Takže to světýlko vypadá asi následovně: chceme mít Národní galerii živou, zajímavou, přitažlivou, hodnou kulturní české společnosti.

Zřejmě vám z duše nedávno v parlamentu promluvil pan prezident, když mimo jiné pravil, že tvář společnosti formuje kultura… Samozřejmě. V minulosti jsme byli všichni vyučováni a poučováni, že kultura je nadstavba. To je nesmysl. Člověk je úplný, když má nejen tělo a duši, ale i ducha. Hlavně ducha! Je to integrální součást, jedno bez druhého, řekněme bez třetího, nemůže existovat, může-li existovat vůbec! Duchovní rozměr člověka určuje vztah ke kultuře. Skrze kulturu člověk utváří společnost. Její řád. Nebo i neřád… I ten utvářejí lidé. Ale těm chybí to, o čem jsem mluvil. Duch.

Kde začíná kultivovanost člověka? Tím, kde a jak bydlí, v jakém prostřed í se pohybuje, jakým designem a architekturou je obklopen a ovlivněn. To jsou i místa, kam chodí, co ví o věcech, které jsou v galerii, muzeu, co se hraje v divadle. To už nemluvím o tom, že by měl rámcově vědět, co se nachází  v evropských galeriích… To vše je integrální součástí života a jestliže si je toho člověk vědom, pak je kulturní, kultivovanou bytostí. Jeho svět vypadá jinak. Jak? Ušlechtile.

To je ovšem dějinná pravda. K ní jsme se ale nedopracovali včera… Souhlasím. Jen si tu pravdu musíme uvědomit. Řídit se jí.

Myslíte, že člověčího ducha povznesl už před mnoha tisíci lety pohled na kresby v Altamiře? Nebo: cítil se povznesen ten neznámý umělec, který uchopil rudku a namaloval býka na stěny jeskyně? Každý má schopnost vnímat jakýmsi podprahovým vědomím určité souvislosti, i když to není – a to dávný malíř v Altamiře jistě nebyl – patřičně vzdělán. Vnímat, že existují věci, které ho přesahují. Jakmile si to uvědomí, dokáže svého ducha přenést někam dál výš. To je rozměr, který pak utváří výjimečnou bytost. Tou byl i člověk, který první rozdělal oheň. Ale zůstaňme u umění. V dějinách sledujeme pouze to, jak se vztah díla, tvůrce a toho, kdo dílo vnímá, navzájem utvářel. Domnívám se, že základní vztah musíme hledat mezi tvůrcem a dílem. Dílo, jakmile je hotovo, žije svým vlastním životem. Je jen otázka, nakolik je tak silné, aby diváka dovedlo oslovit. Jestliže to dokáže, nutí vás k určité výpovědi. Když je špatné, průměrné, nic vám neřekne, prostě vás neosloví, může negativně ovlivnit utváření člověka, jeho duši, onoho ducha. Může spát u výhybky běhu dějin. A třeba způsobit havárii.

Stejně tak vás nedokáže oslovit nedobrý člověk. Nanejvýš znechutit. Samozřejmě.

Mohu být osobní? Musíte. Kdy jste se cítil poprvé osloven nějakým krásnem? A jaké to bylo? To je otázka vlastního životopisu, náhlédnutí do mých chlapeckých let. Vzpomínám si třeba na květnový den, kdy jsem si četl Máchův Máj. Bylo to něco vyjímečného, vůbec ne nějaká povinná četba. Také si pamatuji na jeden večer, kdy jsem si přečetl Hrubínovu Romanci pro křídlovku. Ráno, když jsem se probudil, byla ta stopa ve mně stále čerstvá, živá. To jsou nezapomenutelné zážitky.

A když přejdeme od krásné literatury k výtvarnu? Třeba vzpomínka na chvíli, kdy jsem poprvé přišel pracovat do Národní galerie a vešel do depozitáře kresby; ten zážitek byl posvátný, neopakovatelný. Bral jsem do ruky věci s vědom ím, že nejsem na výstavě, kde se musím pohybovat v určitém odstupu, mohl jsem uchopit paspartu s kresbou ze šestnáctého století, dot ýkal jsem se překrásných Mánesů, Preislerů… To byla chvíle, kdy mě krásné věci bezprostředně oslovovaly. Goethe byl vášnivý sběratel minerálů. Na procházkách si s kameny na cestě dokonce vlídně poklábosil.

Existuje nějaký jazyk, jímž bychom mohli s uměleckým dílem vést dialog? Držíte paspartu… cítíte, že na vás Mánesovo dílo mluví? Určitě. Mluví naléhavě, i když žádný hlas neslyšíte. Chvíli nasloucháte a pak jste schopen říct jen jediné – to je nádhera! Žijeme zaklesnuti v určitém prostředí a každé prostředí má své dějiny. Věci jsou kvalitní také proto, že dokážou dějiny reflektovat. Mnohé obrazy můžeme číst jako historickou učebnici, román – tento motiv použil Mistr v určité dějinné éře, ovlivnila ho některá významná událost, na tazích jeho štětce je patrna epocha, kterou neobsáhnou ani tlusté dějepisné učebnice. Obraz to dokáže. A každý kulturní člověk by se měl obrazem nejen nadchnout, ale umět ho i přečíst do nejmenších detailů, včetně poznámek „pod čarou“ . Vše začíná tím, že vás dílo zastaví a vy si řeknete – to je krásná věc! A končí tím, že s ním komunikujete a vidíte v něm i to, co na plátně není. Historické souvislosti.

I jiné? Třeba náboženské. Slavní malíři ikon, třeba Andrej Rublev, byli přesvědčeni, že jejich ruka je vedena něčím nebo někým vyšším. Jako starozákonní proroci, kteří si mysleli, že jejich ústy mluví vyšší bytost. To přesahovalo i do renesance. Velcí umělci, třeba Michalangelo, si uvědomovali, že jejich ruku vede někdo mimořádný, někdo, kdo „bydlí“ nad nimi. Proto přisuzovali hlavní význam prvotní kresbě, skicám. Byla to pro ně stopa boží. Proto snad se nejraději zabývám kresbou, hlavně ze 16. století. Můžete na ní velmi přesn ě pozorovat genialitu a náboj, objevující se v prvním rukopise, prvotním umělcově záznamu, kdy si říká: „Je to tady“! a pak přistupuje k té form ální práci, zpracování původního nápadu, nu, připusťme, vnuknutí. Ale naopak známe umělce, kteří nečekali na dotek „boží ruky“, ale sami vnukli světu vize budoucích světů. Předběhli svým vidění dobu – třeba na přelomu 15. a 16. století Hieronymus Bosch… Umělec, který jakoby z vyššího pověření vytváří dílo, může nanejvýš moderním způsobem oslovovat i po mnoha stoletích. Géniové mají nezbytně v sobě rozměr, jímž určité věci vidí s předstihem, mimo souvislosti svého uzavřeného světa. Dop ředu dokážou formulovat cosi, co obecný svět přijme teprve za určitou dobu. Netýká se to pouze výtvarného umění. Známe takové příklady z literatury, vědy. Třeba Verne, Leonardo da Vinci… Bosch a další jsou moderní proto, že dokázali naznačit cestu, byť ve své době byli nepochopeni.

A co je módní? Módní je naopak jen to, co se líbí teď, v dané chvíli. A bohužel s tím bývá spojováno – za kolik? To u modernosti roli nehraje. Tu hodnotíme v rozměrech duchovních.

Jaký je váš zamilovaný obraz? Těžko říct… těch lásek je víc. Je to dílo, kterým se mohu zabývat, porozumím mu, které mohu – jak jsem naznačil – vyčerpávajícím způsobem přečíst. Léta se už zabývám Italy vrcholné renesance. To je moje současná láska – lombarditští kreslíři, kteří mě zasáhli a letos bych je chtěl souborově vystavit. Jsou to ale i středověké obrazy; mohl bych jmenovat i některé madony, které mě vzrušují.

Proč? Protože se snažím nahlédnout, vstoupit do světa ve kterém vznikly. Jak, za jakých okolností, proč právě tímto způsobem.

Vzrušuje vás i Raffaelova Sixtinská madona v drážďanském Zwingru? Mně se ta paní dvakrát moc nelíbí… Z této renesance bych spíš viděl tu michelangelovskou linii, která má v sobě zápas. I hrůznost projevu, kterou Italové nazývají „terribilitou“. Já se teď zabývám Lombarďanem Giulem Campim, Michelangelovým vrstevníkem; působil v Cremoně a Miláně a má v sobě mnohé ze svého známějšího kolegy: byl vynikající kreslíř, freskař, sochař. Nicméně jednou z mých hlavních současných lásek je jedna madona, která patří litoměřickému biskupství. Namaloval ji Mistr Tiburtinské Sibylly. Krásný, nevelký obrázek: „Madona v uzavřené zahradě.“ A jsme u toho – přečíst vše, co na tom obrázku umělec zachytil, je jako číst napínavý román, ne-li detektivku. Proč sedí v uzavřené zahradě, co znázorňují okolní postavy… Velmi mě to vzrušuje. Je to moje láska. Autor, jak vidno, nemá jméno, stejně jako Mistr Vyšebrodský.

Tušíme aspoň, kdo mohl tu vaši lásku přivést na svět? Víme jen, že se mu říkalo Mistr Tiburtinské Sibylly, což je obraz uchovávaný v Německu. Byl to vlámsk ý umělec, následovník velké školy Eycků a dalších Mistrů, posobící ke konci 15. století ve franko-vlámsk é oblasti. Víc, bohužel, nevíme. Vraťme se z 15. století do dneška.

Jak vypadá váš program pro všední den? Mám své vize, i když podotýkám, že nejsem v žádném případě vizionář. Ano, jde o program pro všední den, protože svátků je málo, někdy na ně čekáme celá desetiletí. Musím ve své funkci vědět, které informace jsou důležité, co může počkat, na co mohu zapomenout, co naopak zapomenout za žádnou cenu nesmím.

Jak vám to jde? Učím se. Musíte se chovat tak aby vás lidé vyhledávali a abyste byl u svých partnerů vítán. Člověk musí na sobě stále pracovat, kultivovat se, být součástí kulturního světa, vědět, zda výstavy, které zahajuje v Praze, rezonují nejen s českým světem, ale i s Evropou.

Mimochodem, máte kontakty s Brooklynským muzeem, kde je kurátorkou paní Charlotta Kotíková, jinak pravnučka Tomáše Gariggua Masaryka? Nedávno jsem se na vernisáži jedné výstavy s paní Charlottou setkal a byť jsem ji veděl poprvé, měli jsme si co říct. Domluvili jsme si, že se rádi brzo setkáme a budeme přemýšlet o tom, jak a co zorganizovat společ- ně s Národní galerií a Brooklynem.

Co jste měl ve škole z výtvarné výchovy? Kreslení mi docela šlo. Oproti tělocviku a zpěvu jsem měl z výtvarky vždycky jedničku.

Mně šel líp ten tělocvik. Ale po dnešku bych si známku z výtvarné výchovy zřejmě zlepšil. Děkuji za rozhovor.

Category: 1995 / 12

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

Kráčím místy, kde dávno přede mnou zanechaly své kročeje dějiny. Kousek, co bys kamenem (nemusí být nutně z doby kamenné) dohodil, je Staroměstské náměstí se sedmadvaceti znameními, vetknutými do dlažby na památku českých pánů, kteří pro odlišný názor propadli hrdlem; hle, jaký všední příběh z dějin této země! Vpravo Karolinum, majestátní univerzita, jejíž rektorem byl muž, který v roce 1415 nedopadl o nic lépe. Hned vedle divadelní stánek, kde Pražané rozuměli Mozartovi, který tu naštěstí ztratil hlavu jen v náruči Josefiny Duškové. Pár kroků, úzká ulička, málem ji přehlédneš.

Temný jícen do průjezdu do Celetné, vedle něj olbřímí vrata. Hromada sutě, kamení, pár lidí nese košíky s jakýmisi střepy, v několika sklepech se svítí, to aby bylo dobře vidět do historie. Tady kdysi bydlel (kromě jiných měštěnínů) Mikuláš z Okoře, nejvyšší písař desek zemsk ých. Za chvíli se zamyslíme na tím, jestli holdoval hazardu, ale ruku do ohně bychom za to nedali: dotyčný písař skončil v roce 1414. Upálení univerzitního rektora v Kostnici už nestihl zaznamenat: uteklo mu o pouhý rok. ·  ·  ·

Dům číslo 553/I, dnes zvaný U Sixtů, stál dost peněz a kdo ho chtěl koupit, nemohl pocházet z Nemanic. Písemné prameny o něm poprvé hovo ří v roce 1405 jako o majetku Alberta Cameraria, český zvaného Kamerér. Ten prodal dům v roce 1410 Voršile, manželce Mikuláše z Okoře, které patřil sousední dům U srpů, za okrouhlou sumičku 350 kop grošů. Dlužno podotknout, že tehdy to byl pořádný balík. Ale na druhou stranu: dům to byl rozložitý, prostorný a festovní a navíc postavený na příhodném místě. Kdyby tehdy platil dnešní moderní nesmysl o „polohových rentách“, musela by se Voršila asi víc praštit přes kapsu: dům stál u Starom ěstkého náměstí, v srdce městského obchodního centra, kousek od Ungeltu, kde od pradávna ložírovali a obchodovali kupci z celé Evropy, ba i z arabského světa. Když uškudlili večer ždibec času, usedli na zem nebo na kupu hnoje (podnikatelská centra si tehdy na okázalost příliš nepotrpěla) a popíjejíce víno či řízné pivo, oddávali se hře zvané vrhcáby. Potřebovali k tomu jen pár peněz a kostky. Teď po staletích se skloním nad hrubě sbitým stolem (pochází z 20. století) a uchopím dva předměty. Jedním z nich je prastará mince, ještě obalená věkovitým nánosem ztvrdlé hmoty, druhým kostka s umně zaoblenými hranami, zhotovena, jak jinak, z kosti. Zkusmo si hodím. Padne šestka. Kolik bych vyhrál, nevím. Hodnotu mince odhalí až chemická analýza. Je to groš? Nebo snad vzácná cizí valuta? A kdo ji tu ztratil či zanechal? Komupak vypadla kostka z kapsy? Mikuláši z Okoře? Není to snad jedno?

Vždyť… „…význam archeologického výzkumu neurčuje zvláštnost či krása nálezu, nýbrž zisk souboru informací, posouvaj ících historické poznání o další kus dál. Jaké domy tady stály, jací lidé v nich žili, bohatí či chudí, nebylo to v těchto místech všechno jinak, než doposud tvrdí dostupné prameny?“ přitaká našim myšlenkám PhDr. Michal Bureš ze společnosti Archaia, vedoucí archeologického výzkumu. Odborníci se shodují v tom, že nálezy v domě U Sixtů jsou jedním z nejvýznamnějších historických objevů na území Prahy, protože řeší dosud nezodpovězené otázky o vývoji historie hlavního města. Nejstarší předměty, objevené při průzkumu pozdě gotického domu, pocházejí ze třicátých let třináctého století, navíc některé nálezy napovídají, že zde jsou pravděpodobně lidská pohřebiště z přelomu devátého a desátého století. V budoucnu bude v těchto místech stát pětihvězdičkový hotel pro vybrané hosty. Možný, že tu bude i herna; znuděný host si dopřeje trochu hazardu, zamíchá kostkami, vrhne je na samet. Bude hrát o slušné sumy, které ale v porovnání s významným nálezem historické mince z gotického sklepení nestojí ani – z archeolohgického hlediska – za zlámaný groš. Výzkum na 1250 čtverečních metrech patří k nejrozsáhlejším u nás. Mocnost historického nadloží je kolem čtyř metrů. Doleji už je štěrkopísek, parketa nikoli pro archeology, nýbrž pro geology.

Ve 13. a 14. století tady na čtyřech parcelách stály domy s dvory i prostým zázemím. Nebyla tu pouze jediná parcela, jak se dosud tvrdívalo, ulice vedly jinudy, domy byly jinak uspořádány. Tato místa dnes zkoumá Archaia, občanské sdružení, mající ve štítě bohulibý cíl: záchranu archeologických památek! Jací lidé tady bydlívali? „I kdybychom nazanli písemné záznamy o majitelích, dalo by se s určitostí říct, že tu nežili žádní chudáci. Pozná se to podle výrobních zařízení, která najdete v domech, podle zbytků cenějších předm ětů, dovezeného zboží. Méně majetné vrstvy bydlely spíš na okraji Starého města, kde jsou nalezené soubory mnohem chudší.“ Na místě, kde stojím, žili bohatí měšťanostové, bohatí obchodníci; jak by také ne, jsme přece pár kroků od Staroměstského náměstí, místa, které bývalo tím, čím dnes je pro New York burza nebo pro Brno veletrh spotřebního zboží. Dnes obchodníci domlouvají kšefty při obědech či večerních eskap ádách v nočních podnicích. Nic nového pod sluncem: kromě vrhcáb mohla sloužit k uzavření výhodného kontraktu i jiná společenská kratochvíle: pokorně, co nejopatrněji uchopím malou kamenou figurku: je to hrací kámen, umně opracovaná zvířecí hlavička s neklamnými rysy ovce, vypoulené oči jsou stvrzenkou původu – typický rys románského umění. Figurka vypadá jako miniaturní chrlič. Třeba ji vyrobil jako melouch, či pro potěchu, nějaký šikovný kameník. „Je to figurka ke společenské hře „ovčín“, něco jako dáma. Taková hra byla tehdy součástí obchodního rituálu…“

Neznám pravidla ovčínu, nevím, kudy a kam s figurkou táhnout. Koneckonců, našla se jen jediná. Třeba přinesla dávnému hráči štěstí, kdo ví… Mně nezbude než kamenno ovčí hlavičku opatrně postavit zpět na stůl, do dějin. Z první poloviny 13. století je další figurka, ohlazená časem i umnou glazurou, něco jako miniaturní Venuše Miloská, torzo bez hlavy, na rozdíl od slavnější kolegyně se vejde do dlaně, vidím sepjaté ruce na bříšku, zespoda malý otvor. Do něj se strčil klacek, a byl tu středověký maňásek, pimprle k obveselení dětiček, ví bůh, třeba i rozjařených kupců… Tyhle figurky pocházely ze Saska. Byl to dovoz, takže nákup takového pimprlového divadélka dost zahýbal rodinou kasou. A zase: jako hrací ovečka, i glazované pimprle je kouskem ojedinělým, sólovým nálezem, protože… „…ucelené soubory nacházíme většinou jen v případech, kdy dům třeba vyho řel a lidé museli vzít nohy na ramena. Většinou objevujeme věci ztraceném, odložené, zahozené do odpadních jímek, jejichž roli občas přejímali i hluboké studny… Ze studní (v areálu jsou tři) dolují archeologov é na denní světlo keramické nádoby, úlomky i celé nepoškozené kusy; tahle má krásně zdobená madla, žádná láce, popíjet z ní zjevně musel dobře situovaný předek. A tady zlomek koštěného hřebenu! Kostice jsou navršeny hustě na sobě, v dvojřadu, přesně vyřízeny jako vojáci před ztečí, čekajíce až jim pohyb dávné paní dá vejít do spleti středověkých vrkočů. Stařenka nože je náramně zachovalá, pecen chleba by se sní dodnes dal krájet.

A tu zase drobný kamenný váleček s dírkou uprostře; přeslen, jakýsi setrvačník ke spřádání vlny. Teď záhada pro laikovo oko: tohle je přece záušnice, o níž jsem se domníval, že patřívala k ozdobám krasavic nanejvýš z mladší doby kamenné! Kde se tady vzala? „V 10. a 11. století tady bylo zřejmě pohřebiště. Už před několika lety jsme nedaleko našli hrob, ve kterém měl nebožtík u sebe vědérko, podle úchytu vz 10. – 11. století, s jakousi mazanicí, zřejmě nějakou dávnou maltou…“ Byl to možná malíř pokojů a dostal na cestu milodar v podobě pracovního náčiní. Jak měl u sebe nebožtík milodar, bylo jasné, že nejde o křesťanské pohřebiště. O něco později našli archeologové další hrob: tentokrát bez milodarů. Záhada? Zdá se, že nikoliv. Víme, že tehdy široko daleko nestál žádný kostel. Takže: přestože už křesťanství u nás zapouštělo kořeny, klidně mohli vyznavačí dávných bohů dál pohřbívat své blízké podle navyklých rituálů. Vedle nich pochovávali klidně křesťany a nikdo se pro to nemusel horšit. „Dnes tady nacházíme lidské kosti, které jsou svědectvím o dávném pohřebišti. Našli jsme záušnici, typickou hrobovou výbavu z té doby: žena jí měla za ušima, aby jí dobře drželi vlasy…“ Tisíce keramických zlomků, desítky zachovalých nádob roztodivných tvarů, mají přestupní stanici v laboratoři. Většinou pocházejí z hlubokých středověkých studní. Jedna z nich je už zcela vykopaná. Na dno se dostal vzduch, proto v dobrém stavu zůstaly i dřevěné předměty. Kupříkladu tahle koule, kterou bezradně potěžkávám v dlani. Nikdo netuší k čemu mohla sloužit. Hráli předci kulečník? Je pravidelně soustružená, hladká, záhadný pozdrav věků zhloubi studny, která mi připadá spíš jako hladomorna, na jejíž dno nedohlédneš…

Archeolog taky nezná odpověď na záhadu středověké koule. Pro něj je důležitější poznatek, že předci uměli dokonale soustružit dřevo. Jestli uměli šťouchat tágem nebo si koulí rozbíjeli hlavy? Nechme rozluštění někomu, komu snad za sto let víc svitne v hlavě, chcete-li v kouli. V rozkopaném domě U Sixtů si mohu sáhnout i na olbřímí gotický klíč, k němuž nikdo nenašel vrata se zámkem, ale kdo ví, jejich čas možná ještě přijde. Mimochodem: studna vydala i zlomky nádherně soustružených vědýrek. Krásné talíře. A tady je hrnec, všecek očazený, jak v něm neopatrná hospodyňka připálila chutnou krmi. Na stěnách jsou ještě přiškvařené zbytky, ale nazdává se, že přicházím s křížkem po funuse, pár století po záruční době… Na dvoře pobíhali středověcí psi. Tady je důkaz: věkem a milosrdným příkrovem studny zachovalé psí lejno ze 14. století! Analýza nám poví, co psisko konzumovalo, stejně jako z nalezených pecek odborník určí, jaké ovoce lidé jedli, ze semínek zjistí kdejaký plevel, hyzdící dávné dvory. Přeskočme pár století: za komínem našli archeologové kominickou pracovní knížku. Zápisy začínají v roce 1794, poslední údaj si zapsal pečlivý mistr 4. července 1803. Možná, že kamna špatně táhla a pár set let trvalo, než se někdo rozhoupal a zavolal kominíka; to by taky vysvětlovalo zmíněný očouzený hrnec s připálenou krmí. Ještě jednou se podívám do dvanáct metrů hluboké studny ze 13. století. Její obří jícen vyhlíží jako nenasytný chřtán, v němž po staletí spočívali poklady věků. Opodál málem zakopnu o zbytky dávné zídky, rozdělující středověké parcely. Po které z nich asi běhávalo psisko, zanechavší ve studni svůj trvanlivý pozdrav? Na místě budoucího pětihvězdičkov ého hotelu uchopím naposled umně zaoblený pozdrav minulosti. Hodím dávnou kostkou po dnešním stole. Hle, zase padla šestka! Že by středověcí hráči měli cinknuté kostky? Nechme tuhle domněnku klidně spát. Nikdo jí na klou nepřijde, ba i archeolog krčí rameny.

Category: 1995 / 12

NAPSAL JAN ŠKVÁRA

Inkoustová aristokracie – Jako kouzlem v osmdesátých letech dochází k oživení nebo znovuobjevení plnicích per. Snad je to tím, že mnoho lidí dnes postrádá tradici. Nakonec taková malá drobnost v náprsní kapse potěší. Až do devadesátých let se tam vynořila limitovaná série plnicích per s tradičním designem, ale vždy to bylo k významnému výročí. Tyto serie se objevovaly jednou za pět, deset let, a bývají se zlatým hrotem, nebo i jinak vyšperkovány. Jejich cena začíná symbolizovat cosi nového.

Tento trend znamená druhou zlatou éru, a snad i konečně opravdové uznání pro plnicí pero. Jestliže už má někdo doma dvacet per, tak se nedá říci, že koupil věc denní potřeby. Pořizuje si věc, která se mu líbí a mí k ní blízko, proto i to plnicí pero ledacos o člověku vypovídá. A tak se plnicí pera konečně dostala tam, kam od samého začátku pošilhávala. Dostala se do kategorie šperků.  Začátek psaní se snad může tradovat již od doby, kdy se objevily první malby v jeskyni. To už je 35 tisíc let. Ale potom přišli Egypťané se svojí kulturou a s něčím, co se opravdu psalo – malovalo.

Egypťané totiž psali svoje znaky poprvé opravdovou psací potřebou – rákosem. Ten ovlivnil vývoj psaní až do našeho věku. Tenkrát se ale používalo rákosu spíše jako štětce, neboť písmo bylo více méně obrázkové. Seříznutí nebo úkosu začali používat až staří Řekové, protože jejich písmo bylo tvořeno spojováním písmen nebo znaků, jichž měli asi 2000. Psalo se dlouhá staletí na papyrus. Teprve v osmém století vzniká pergamen, jemně zpracovaná kůže z ovcí nebo koz. A tam se teprve začaly ve větší míře používat husí brky, od nichž se dodnes používá název hlavní psací potřeby – pero. Husí brky ale byly již známé od pátého století, a používaly se po celé dlouhé věky až do 18. století. I když orientální země (některé) až do devatenáctého století zásadně používaly rákos, neboť jejich písmo se malovalo.

PÍSAŘI A KRÁLOVÉ. Postupem doby vzrůstala v Evropě obecná gramotnost, což vedlo k hled ání pevnějšího pera. Husí brk byl stále dobrý, ale opotřebovával se a musel se neustále sežezávat. Zkou- šeli se tenkrát (pro běžného písaře) hroty z kostí, z želvoviny, to byly poměrně dostupné suroviny. Ale také se (především v Anglii) spekulovalo o tom, že by se hrot udělal zlatý, posázený diamanty. Snad v tom byla snaha vyrobit šperk, který by se používal z generace na generaci. Ovšem to si mohlo dovolit pouze několik osob na světě a do jaké míry se to osvědčilo, bohužel nevíme. V osmnáctém století přichází na scénu ocelový hrot. I když první kovové hroty, které se snad používaly k psaní, byly objeveny ve vykopávkách z Pompejí a byly bronzové. Podle mínění archeologů to musela být velmi drahá záležitost, takže nedo šlo k masovějšímu použití. Neví se přesně kde poprvé a jak, ale přichází hrot z kovu, podobnému dnešní oceli. Snad v Anglii – byla tam totiž i nejrozsáhlejší znalost čtení a psaní. Dokonce i záznamy ukazují, že ocelové pero vyrobil Birminghamu v roce 1780 pan Harrison. Postupem doby vzniklo několik výrobců v jiných oblastech, kteří tento patent používali a dále jej zlepšovali. Tyto první hroty vypadaly jako nerozříznuté redispero. Až v roce 1828 se přišlo na to, že když se to rozřízne, tak psací linka je stejnoměrnější. A pero udrží i trochu inkoustu. Ale to již přicházíme k prvnímu nekorunovanému králi per, jehož jméno je L. E. Waterman.

POJIŠŤOVACÍ AGENT NOSITELEM POKROKU. L. E. Waterman byl učitelem těsnopisu, při tom byl zástupcem nakladatele, takže neustále přicházel do styku se psaním. A nakonec byl také pojišťovacím agentem, což mělo rozhodující význam. Na malých městech však nebylo zvykem podepisovat smlouvu přímo na místě, ale všechno se dělalo oficiálně s určitou důkladností. Ale z provinčního městečka v Illinois se v sedmdesátých letech Waterman přesunul do New Yorku. Teprve tam zjistil, že s sebou musí nosit inkoust a pero, aby mohl na místě vystavit a podepsat smlouvu, protože konkurence byla obrovská. A protože byl hlava otevřená, tak po několika letech bádání přišel na způsob, jak se tomu vyhnout. Vymyslel plnění pera inkoustem na bázi kapilárního vzlínání. Sám s tím zkoušel psát, a když si byl jistý tím, že to stojí za úvahu, tak si nechal patentovat první plnicí pero. Psal se rok 1884. Prvním rokem vyrobil 200 ks a také každé pero přesně znal. Každý zákazník od něj dostal certifikační list a také na každé pero pětiletou záruku. Příští rok jich Waterman vyrobil 500. Všechno to vyráběl na koleně v zadní části cigaretového obchodu na ulici Fulton Street v New Yorku. A třetím rokem se setkal s reklamním agentem E. T. Howardem. Tomu se plnící pero tak líbilo, že L. E. Watermanovi půjčil na reklamu ve světovém tisku. A to mělo rozhodující význam. V tom samém roce Waterman zavádí strojovou výrobu a produkuje 300 tisíc kusů plnicích per. V té době Waterman´s Ideal Fountain Pen už byl světoznámý pojem. Mezitím ale už přišel Parker a další s výrobou podle svých patentů, ale všichni vycházeli z myšlenky Watermana vyrobit duté pero, do kterého se nějakým způsobem natáhne kapalina. A tak byl pojišťovací agent Waterman každopádně první a také jeho výrobce měl první komerční úspěch. L. E. Waterman začal poměrně rychle přes Anglii a Francii expandovat do Evropy. Spolu s Watermanem ale už také začal do Evropy vyvážet svá plnicí pera také Parker, pro nás možná známější značka. 

LEGENDA ZVANÁ PARKER .Jedním z nejproslulejších modelů plnicích per je právě Parkerův Duofold. Jeho vznik je datován rokem 1921 a je to nejúspěšnější model plnicího pera, který byl kdy vyroben. První rok po uvedení na trh se zvýšil obrat Parkera o 70 procent. A tento zázračný obrat zaznamenal díky gumovému peru. Z tvrdé gumu je totiž vyrobeno kompletně celé tělo. V rámci reklamní kampaně také demonstroval Parker, jak po vyhození z letadla pero otevřete a píšete. V době kalamářů a namáčecích per to bylo velmi efektní. Ovšem dnes je jiná doba. Také původně chicagská firma expandovala do Evropy. Parker je v současné době převážně vyráběn ve Francii a Anglii. Jak v případě Watermana, tak v případ ě Parkera, je to možná paradox, ale obě firmy jsou dnes součástí průmyslového koncernu Gillete. Dva největší konkurenti, kteří by na americkém trhu byli, Parker a Waterman, patří pod stejnou výrobní značku.

IRIDIOVÁ INGREDIENCE A NĚMECKÁ SPOLEHLIVOST. Postupem času se také přišlo na to, že papír je velmi účinné brousidlo a že nejvíce podléhá opotřebení samotný hrot. V roce 1875 firma MacKinnon Pen z New Yorku přišla se svou iridiovou špičkou. Taková špička se totiž nikdy neopíše, protože je velmi tvrdá. Avšak tento kov je také velmi drahý a velmi těžko se zpracov ává. Proto je výrobců hrotů velmi málo, v Evropě pouze dva, a velmi dobře si chrání své výrobní tajemství. Zřejmě to nebude nic jednoduchého. No a iridový hrot, kterým se osazují hroty v určité kategorii dodnes, se dává celoživotní záruka. V Evropě asi reagovali na vzniklý stav nejryvhleji v Německu. V roce 1890 vznik á firma Soennecken, a ta přichází se svými plnicími pery. Jejich řada vyniká především typickou německou strohost í. Trochu jim snad chybí americká fantazie, a tak jsou snad trochu ošklivá na pohled, ale v duchu německé tradice jsou to pera velmi spolehlivá. Ale Němci také zasáhli do vývoje plnicích per. Někdy v roce 1929 přichází na scénu Pelikán číslo 100 – u kterého byl poprvé využit pistonový způsob plnění. Je to patrně nejspolehlivější způsob plnění pera inkoustem, protože od té doby jej používají všechny modely pera vyšší třídy. Kromě Duofolda, ten duchu své osobní politiky používá neochvějnou konvertoru. Druhá nejsilnější německá značka své doby, a v proslulosti dnes první na světě, je Montblanc. Původně se firma jmenovala Simplo Filler Pen Company. To jeden prodavač v papírnictví měl představu, že by chtěl vyrábět plnicí pera. Jeho idea byla tak silná, že dokázal přesv ědčit jakéhosi bankéře a zároveň inžen ýra z Berlína, a spolu založili společnost a začali vyrábět plnicí pera z gumy (jak jinak). Po roce 1908 získali prvního investora a začali s masovou výrobou. Začali vyrábět plnicí pera, osazená hroty z Ameriky, protože jejich výroba byla přece jen dost náročná. Slavili s tím obrovský úspěch. V roce 1911 přivedli na trh model, který jim připomínal svojí bílou čepičkou vrcholek Mont Blancu. Od té doby se jmenují Montblanc – Simplo.

VZESTUP A PÁD. Mezitím se rozvíjejí jiní výrobci, nastal hotový boom plnicích per. Za té éry se pero dotáhlo ke skutečné dokonalosti. Wahl Ever-Sharp vyráběl dokonce hrot, který měl měnitelnou šířku. Po jeho přesazení se rozšklebilo a psací linka byla silnější. Vzniká velké množstí výrobců plnicích per, ke slovu přichází dokonalý design. I když je pravda, že vždycky byla tendence, aby každý model měl svůj určitý svůj styl. Aby to člověku způsobovalo radost, už jen když si pero vezme do ruky. Například po celá dlouhá léta byl nejoblíbenější materiál celuloid. Když nemáte co dělat, tak si vezmete do ruky celuloidové pero. A vždycky na něm najdete něco jiného, něco, co vás potěší, nějaký detail. Z psychologického hlediska je to dokonalá věc. Ovšem potom někdo vynalezl pastovou náplň místo inkoustu a dal tak vzniknout kuličkovému peru.

Category: 1995 / 12

Napsal a vyfotografoval: Michal Černý

Do Bandar Abbasu nejezděte. Je tam horko, zápach a spousta zlodějů, varovali nás kolegové. Jinak jsme se od nich o největším přístavu na íránském pobřeží Perského zálivu a ostrovech v jeho blízkosti mnoho nedozvěděli.

OSTROV PAŠERÁKŮ Když se z oparu postupně začaly vynořovat obrysy Hormuzu, připadalo mi, jako bychom se blížili k ostrovu pokladů. Osobní dopravu mezi ostrovy obstarávají jednoduché laminátové čluny s přívěsnými motory, které obvykle vezou kolem desítí pasažerů. Když je moře klidné, je cestování mezi ostrovy exotickým výletem, ale při rozbouřeném moři se může změnit v nepříjemné a mokré dobrodružství. Hradba zubatých hor se vynořuje přímo z mořských vln a když člun přijede blíž, je vidět pusté vnitrozemí ostrova plné divokých skal zbarvených černě, rezavě, žlutě, zeleně a bíle Krajina jsko strořená pro natáčení filmu o pirátech.

Zakrátko je rozpoznat i nábřeží městečka Hormuz a rozvaliny staré portugalské pevnosti. Po vylodění v malém přístavišti se vydám na obhlídku města. „Mister, mister!“ ozývá se za mnou a v zápětí jsem obklopen houfem sedmi osmiletých kluků v žákovských uniformách. „How are you? Jak se máte? Odkud jste? Jak se jmenujete?“ Snaživě lámou angličtinu a hrdě ukazují učebnici. „Welcome in Hormuz,“ uzavírají diskusi a se smíchem odbíhají. Nikde jinde jsem neviděl tolik školáků s takovým zájmem o angličtinu. Až dodatečně mi dojde, že se vlastně od malička připravují na pašer áckou kariéru. Ale o tom až později. Za hodinu jsem v Hormuzu popul ární osobností. Všichni se po mě otáčejí, někteří mě zastavují a přátelsky vyzvídají, odkud jsem. Dnešní Hormuz není příliš zajímavý. Je složen převážně z nových domků postavených z betonu a tvárnic, tudíž postrádá kolorit vesnic a měst na pevnině se starými domy z vepřovic a hlíny. Ostrov Hormuz má však díky své strategické poloze v hrdle Perského zálivu dlouhou a zajímavou historii. Původně se Hormozeia – Hormuz jmenovalo sídlo poblíž dnešního Minabu, několik desítek kilometrů ve vnitrozemí. Bylo to město se slavnou obchodní tradicí, známý byl hlavně obchod se skvělými koňmi. Po nájezdech Tatarů bylo v roce 1355 město přem ístěno na ostrov Jerun, který byl přejmenován na Hormuz. Na ostrově vzniklo město, které bylo téměř tři stoeltí významným střediskem obchodu, známých po celém Orientu. Pro svou živost a krásu bylo opěvováno i ve verších. Na počátku 16. století, když Portugalci rozšířili svou působnost v oblast Indického oceánu, označili tři místa jako klíčová pro obranu tohoto teritoria. Byla to Goa, Aden a Hormuz.

První útoky uskutečnili na Hormuz v tetech 1506 – 1507 a definitivně jej bez boje obsadili v roce 1515. Ostrov zůstal pod jejich nadvládou skoro sto let. Portugalci měli v té době monopol na obchod v zálivu. V 17. století se jejich obchod v oblasti dostal do krize, a tak začali rychle ztrácet svoji silnou pozici. Situace vyvrcholila, když šáh Abbas dal dohromady loďstvo a spolu s Brity zaútočili na portugalské pevnosti. První padl ostrov Keshm a v dubnu 1622 se vzdala posádka pevnosti na Hormuzu. Krátce poté byl ostrov opuštěn. Obchodní centrum bylo přesunuto na pevninu do vesnice Gorubrun, která brzy vyrostla ve velké přístavní město a byla přejmenována na Bandar Abbas, přístav šáha Abbase. V 18. století se hlavní středisko obchodu posunulo dále na západ do přístavu Banda Bushehr, a to znamenalo na dlouhou dobu úpadek Bandar Abbasu a blízkých ostrovů. Odpoledne začínaj jezdit kolem pobřeží motorové lodě. Hormuz je totiž důležitou přestupní stanicí pašeráků převážejících zboží, hlavně spotřební elektroniku a cigarety, ze Spojených arabských emirátů do Íránu. jejich aktivittu na první pohled připomínají tisíce krabiček cigaret vyplavených na okrajích pláží. Když totiž pašerákům hrozí zadržení policií, nezbývá jim nic jiného, než zboží hodit přes palubu. Pašeráci nás tedy nevidí rádi. Později odpoledne se situaci vyhrocuje. Jedna loďka přiráží ke břehu. Divoce vyhlížející pašerák vystupuje a míří přímo k Jardovi, který je v tu chvíli u našich věci sám. „Dej nám chleba!“ říká tvrdě. „Jsme tady čtyři a chleba máme málo. Nezlob se,“ snaží se mu Jarda vysvětlit pomocí jednoduché perštiny. „Pět chlebů!“ opakuje pašerák, nekompromisně sahá do našeho pytle s chlebem a vytahuje příslušný počet palcek. Beze slova se naloďuje a odjíždí. ·  ·  ·

Večer je na Hormuzu a jeho okolí živo. Všechny loďky odjíždějí kamsi na druhý konec ostrova a tamtéž směřují po souši motocyklisté. Krátce po setmění se začínají vracet zpět s nákladem. Lodě jedou bez světel, většinou po dvou po třech v pravidelných rozestupech. Podle zvuku motoru je slyšet, že jsu zatížené nákladem. Náhle začíná tmu prořezávat světlo silného reflektoru policejní lodě. Většina pašeráckých člunů je už v přístavu a v bezpečí, ale jeden je přece jen reflektorem zachycen. Nastává krátká honička, výstřel, zahasnutí světel a ticho. Můžeme se jen domýšlet i s kontrabandem anebo se ho posádce podařilo zavčas svrhnout do moře. Je také možné, že to byla jen volavka, která měla za úkol upoutat pozornost policistů, zatímbo zbytek výpravy z kontrabandem v klidu plul kolem pobřeží. Skoro jisté je, že zítra přibude pár vyplavených krabiček cigaret.

OSTROV V BUDOUCNOSTI. Parziv je na zdejší poměry výjimečný člověk. Hovoří dobrou angličtinou, má rozhled, už bezmála dvě desetiletí cestuje po světě a v Íránu se zdržuje jen na krátkou dobu. Hned po zaklepání na jeho dveře otevírá a nadšeně nás vítá: „Ahoj! Pojďte dál a chovejte se jako doma. Támhle si můžete složit věci, vzadu je koupelna. Jedete na ostrovy? Pojedu s vámi a budu vás provázet. Znám tam spoustu lidí. Já jsem vždy připraven vyrazit na cesty. Mám pořád sbalený batoh, podívejte. “ A opravdu, v rohu místnosti stojí připravená krosna. Je to v Íránu rarita, protože Íránci nemají žádný vztah k cestov ání, bojí se změn, všude je pro ně nebezpečno, a když už někam jedou, tak nejraději sedí v hotelu, popíjejí čaj a diskutují. Po očistě se scházíme v hlavní místnosti a povídáme si. „Parvizi, jsi muslim?“ vyzvídáme opatrně. „Ano narodil jsem se jako muslim, ale muslimové se ke mně a mojí rodině nezachovali dobře. Po islámské revoluci nám všechno sebrali, odnesli mi mé knihy, fotografie, časopisy, vyhnali mě z univerzity, kde jsem studoval psychologii. Od té doby se toulám po světě. Tam jsem poznal i křesťanství, budhismus a meterialistickou ideologii. Všechno jsem si dal dohromady a vytvořil si svůj vlastní názor na svět. Věřím teď v člověka, přátelství a přírodu.“ Parviz ale taky kouří hašiš, který je v Bandar Abbasu snadno dostupný. Po vykouření hašišové cigarety přednáší dlouhé rozevláté projevy o krásách a neřestech tohoto světa a některé jeho názory by určitě nadchly naše mladé anarchisty. Je na něj však spoleh a drží slovo, což je v Íránu také dost neobvyklé. A tak je pro nás neocenitelným průvodcem na cestě po ostrovech. ·  ·  ·

Napřed jedeme na ostrov ´Keshm, největší z ostrovů v Hormuzské úžině. Stejnojmenné hlavní město patřící mezi nejrychleji se rozvíjející města v Íránu. Přispívá k tomu hlavně zóna volného obchodu, která byla poblíž města před několika lety založena a díky níž se Keshm stává důležitým střediskem mezin árodního obchodu. Ve městě je na první pohled vidět vliv protějšího Arabského poloostrova. Klasické štíhlé minarety a muži oblečeni v bílých či pastelově modrých chalátech prozrazují, že na ostrově převažuje, na rozdíl od většiny Íránu, sunnitský směr islámu. My však míříme směrem na západ, do městečka Tabl. Cesta vede plochou, spoře zarostlou pouští, místy přerušenou nízkými kopci a romantickými stržemi a kaňony. Občas poušť oživuje oáza datlových palem, nad níž ční bílé minarety. Jenže pobřeží u Tablu skrývá ještě exotičtější atrakci. V místech, kde se na protější pevnině vlévá do moře řeka Rúdháne-ye-Mehrán, se nacházejí na íránské poměry rozsáhlé mangrovov é porosty. Najímáme si motorovou loďku a vydáváme se na projížďku po kanálech a lagunách mezi houštinami obojživelných stromů – mangrovů. Je to jedinečné safari, při kterém můžeme pozorovat plameňáky, pelikány, volavky, kolpíky a řadu dalších druhů vodních ptáků. Každý ornitolog by tady musel být nadšen. V těchto místech si uvědomujeme další perspektivy ostrova Keshmu. Pokud se časem v Íránu otevřou možnosti pro západního turistu, může Keshm nabídnout spoustu atrakcí. Dlouhé opuštěné pláže, pouště a divoké skály ve vnitrozemí, malebné oázy, safari v mangrovech, potápění na korálových útesech. Rozhodně by zájezdy na tento ostrov oživily někdy dost fádní nabídku cestovních kanceláří. Navíc přítomnost zóny volného obchodu a letiště přímo vybízí k možnosti nabídnout cestujícím obchodníkům příležitost k odpočinku a rozptýlení. Zatím jsou ale pláže pusté, jediný hotel na ostrově je v hlavním městě a rozvoji turistiky v západním stylu brání striktní islámské předpisy.

OSTROV ŽRALOKŮ. „Parvizi, jak to, že je tady moře tak kalné a nezajímavé? Čekali jsme, že uvidíme korálové útesy, ale na Hormuzu byly jenom skály a písek a viděli jsme sotva pár ryb. Nevíš o něčem lepším? vyzvídáme. „Jistě,“ odpovídá náš přítel. „Nejlepší je ostrov Larak. Znám tam pár lidí, a kdysi, ještě za šáha, jsem tam pomáhal natáčet televizní dokument o útesech „Takže tam jsou korály?“ „Jistě!“ „A co krásné lastury?“ „Samozřejmě!“ „Žraloci?“ „Kolik si budeš přát!“ „Jezdí tam pašeráci?“ „Jenom projíždějí kolem.“ „Tak jedeme.“ Larak je nejvzdálenějším ostrovem, nejvíce vysunutým směrem k Arabskému poloostrovu. Je vyprahlý, skalnatý, na celém ostrově existuje jediná obydlená rybářská vesnice. Na první pohled niz zajímavého. Krása se ovšem skrývá pod mořskou hladinou. Větší část ostrova totiž lemují korálové útesy. Jsou dosud jen málo porušené, místní rybáři ohrožují společnenstvo útesů jen minimálně, a tak se zde dá za pár hodin vidět snad vše co může útes nabídnout. Korálová krajina s pestrými rybami připomíná pohyblivý obraz šílen ého malíře. Elegantní žlutočerné klipky se proplétají mezi korálovými trsy fantastických tvarů, neonově barevné papouščí ryby okusují korály, malí oranžově a žlutě prohovaní klauni se pohupují na chapadlech velkých sasanek, z dutin v korálových blocích vykukují langusty. Murény číhají v temných kor álových jeskyňkách, nad písčinami se vznášejí rejnoci, na vrcholech korálů se líně válejí mohutné mořské želvy a nad vším tím rybím hemžením proplouvají hejna tuňáků a barakud. Vzácností nejsou ani žraloci, které lze potka i blízko břehu. při setkání s těmito elegantn ími králi mořských dravců nám sice trochu zatrnulo, ale ubezpečoval jsem všechny přítomné, že tento druh obvykle na člověka neútočí. Poslední ráno se loučíme s ostrovem Larak a netušíme, že nám připraví na rozloučenou ještě dva zážitky. První přichází několik set metrů od břehu. „Cigarety, nalovíme si cigarety!“ křičí Parviz. A opravdu. Haldina je poseta plovoucími krabičkami cigaret značky Bond, které do moře hodili minulou noc pašeráci, pravděpodobně v důsledku další honičky s policií. Krabičky jsou často ještě neprosáklé vodou a cigarety použitelné. Z hladiny je plnými hrstmi sbírají všichni i nekuřáci. „Nekuř to, když je to tak levný!“ křičí sportovec a nekuřák Jarda a zapaluje si dvě cigarety najednou. „To je paráda! Až budu doma promítat diapozitivy z ostrovů, budu při tom nabízet mořský Bondky,“ dodává. Porviz mezitím překládá to co povídá rybář, který nás veze. „Takhle je to tady každou chvíli. Nalovit se dá všechno možné, nejenom cigarety. Dnes ráno jsem vytáhl z moře čtyři barené přenosné televizory. Plavaly v polystyrénových krabicích, zatavené v igelitu a jsou nepoškozené.“ „Co je tedy výhodnější? Lovit ryby, nebo odhozený kontraband?“ Rybář se jen usmívá. „

Category: 1995 / 12

Zablesklo se. Z těžkých mraků se spustil liják. Toky se vylily ze svých břehů. Ponory a hltače nestačily pojmout přívaly vod. Svahy krasových žlebů se daly do pohybu a jejich dna zaplavily řeky. Voda vnikla do dávno suchých jeskynních pater. Hladina jezera na dně propasti Macocha prudce stoupla. Peklo na povrchu v podzemí – stoletá voda. Ani nejstarší pamětní nezažil podobnou situaci. A 150 metrů pod povrchem bojují o holý život s tímto nezkrotným živlem dva speleologové. Marně. Nízká povodňová chodba se stala jejich pastí a oni v burácejících vodách umírají.29. 8. 1970 Ivan Šlechta a ing. Marko Zahradníček položili své životy při objevování nejdelšího jeskynního systému v České republice, který byl na jejich počest pojmenován Amatérská jeskyně. Nejstarším pamětníkem, který zašil podobné peklo jistě mnohokrát, je však sama oblast. Stáří vápenců Moravského krasu je 350 – 380 miliónů let (střední – svrchní devon). Vápenité organogenní usazeniny začaly podléhat krasovění od okamžiku, kdy ustoupilo moře. Povrchové toky i atmosférické vody postupně v různých cyklech vyhlod ávaly jeskynný chodby. Vrásnění vápencových vrstev narušilo soudružnost horniny. Následovalo borcení stěn a stropů v hlubokých podzemních prostorách, mnohdy až na povrch. Tak vznikla světoznámá propast Macocha, hluboká 138 metrů, na níž jsou však fascinující i rozměry půdorysné (174 x 76 metrů). Milióny let je Moravský kras přetvářen a i nadále budou krasové přeměny pokračovat. Povrchové i podzemní krasové jevy zdobí oblast, které se v minulém století říkalo „Moravské Švýcarsko“. Vodní toky mizí v ponorech a propadáních, aby se po několika kilometrech znovu na povrchu objevily ve vývěračkách. Dešťová voda zpracovává vápencové skalky za vzniku škrapů. Mísovité prohlubně v zemi – závrty – jsou důsledkem propadu zeminy a sutí do krasových dutin. Jak dramatický je vznik těchto závrtů, svědčí historka z minulého století. Obyvatelé obce Holštejn byli vyrušeni ohromným rachotem, který se ozýval z lesa. Poté zjistili, že 1 kilometr od Holštejna se vytvořil nový závrt. Složitý a dlouhý geologický vývoj Moravkého krasu se podílel na tvorbě více než 1000 jeskyní různých typů a úrovní. Tunelové chodby, zřícené dómy, meandry, podzemní řečiště, tlakové kanály, podvodní úrovně a sifony, propasti, komíny… to vše se vešlo do území o ploše 94 km2.Dostatek prostoru a času měla příroda k tomu, aby tyto podzemní prostory překrásně vyzdobila. Prosakující voda z povrchu částečně rozpouští vápenec a ten v jeskyních zpětně krystalizuje ve formě mikroskopiských krastalků kalcitu. Kapka za kapkou – krystalek za krystalkem, tisíce let rostou krápníky. Až do velikosti několika metrů. V Moravském krasu najdem řadu druhů krápníkové a sintrové výzdoby. Brčkové, hůlové a mrkvové stalaktity, kuželové, vajíčkové a hůlkové stalagmity, záclony, sintrové náteky, kaskády a hrázky, nickamínky, vzácné heliktity, které rostou proti zákonům gravitace. Tisíce let rostou krápníky a tisíce let se vyvíjel člověk. Mohutné kaverny s velkými rozměry vchodů sloužily lidem v dávných dobách jako příbytek. Již před 120 000 lety obýval neandrtálský člověk jeskyni Kůlnu. Části jeho lebky byli nalezeni v jeskynním sedimentu. Dobu halštatskou reprezentuje jeskyně Býčí skála, kdy by učiněn unikátní nález – hromadné, pravděpodně rituální pohřebi ště, a také bronzový býček, jehož origin ál je ve vlastivědném muzeu ve Vídni. Ve středověku začíná také primitivní speleologický průzkum jeskyní na území Moravského krasu. Matematik a fyzik císařského dvora Johanus Antonius Nagel v roce 1748 navštívi a podrobně popsal sloupské jeskyně. Malíř Beduzzi, který ho doprovázel za svitu loučí, svými kresbami jeskyni zdokumentoval. První odborné archeologicko – paleontologické výzkumu začal dr. Jindřich Wankel v minulém století. Jeho vnuk, prof. Karel Absolon, zahájil systematickou dokumentaci a průzkum jeskyní. Objevil mnoho nových podzemních prostor.Nejvíce času věnoval objevování a zpřístupňování Punkevních jeskyní, kde si od roku 1933 mohou návštěvníci prohlédnout více než kilometr chodeb (z toho 400 metrů na lodičkách) a také neopakovatelný pohled ze dna propasti Macocha. Největší sen se však profesoru Absolonovi nesplnil. Nepoda řilo se mu najít cestu do tehdy neznámých prostor hydrografického systému Punkvy. Z něj byl znám pouze zlomek – jeskyně v ponorových oblastech (Sloupsko-šosůvské jeskyně a Rasovna) a v oblastech výběrových (Punkevní jeskyně). Hlavní jeskynní labyrint mezi ponory a vývěry byl však tajemným neznámem. Průniku do těchto prostor bránily vodou zatopené chodby – sifóny. Několikrát se k nim profesor Absolon přiblížil (prokopáváním závrtů a jeskyní vyšších úrovní), ale vždy skončily práce nezdarem. Při otvírkových pracích v závrtu Městikáď přispěla neúspěchu dokonce sabotáž, když někdo zapálil výdřevu šachty. Teprve 9 let po smrt profesora Absolona se Amatérským speleologům Plánivké skupiny po 55 metrů hlubokém průkopu v Cigánském závrtu podařilo objevit tento unikátní více než 23 kilometrů dlouhý jeskynní systém. O rok později byl však úspěch poznamenán již zmíněnou tragickou událostí. V současné době jsou v Moravském krasu 4 jeskyně zpřístupněné pro veřejnost. Punkevní jeskyně s plavkou na podzemní říčce Punkvě, systém Sloupsko-šošůvských jeskyní, který je kromě krápníkové výzdoby charakteristický hlubokými podzemními propastmi, jeskyně Balcarka zajímavá svou bohatou barevnou krápníkovou výzdobou a Kateřinská jeskyně se vzácnými, několik metrů vysokými hůlkovými stalagmity. Oblast světového významu geologického i historického, botanického i zoologického, členitá krajina i temné podzemí – to je Moravský kras.

Category: 1995 / 12

Napsal a vyfotografoval: Josef Sloup

Kolik je tam, Ivane, práce na té pětsetdvacítce? Musíme udělat trasu pro krá- čení sedmsetšestky, říká svému kolegovi přes stůl mechanik HS – skrývka sever Dolů Bílina Josef Sloup. (Shoda jména se jménem autora není čist ě náhodná. Je to můj o rok mladší bratranec.) „Vem si valník a zajeď pro tu násadu,“ pokračuje téměř automaticky k řidiči, který vešel do kanceláře. Brýle mu sedí na špičce nosu a modré jiskrné oči čekají na znamení souhlasu. Dveře zůstávají otevřené a do místnosti neustále vcházejí skupinky lidí.

Příkazy se jen sypou. Do toho všude nustále vyzvání telefon. „Jé to jsem rád že voláš,“ zvedá Pepa sluchátko. „Potřebuji dvacítku na čtyřiadvacet. “ Jak mně později vysvětlil nejednalo se o zapůjčení ženy, ale dvacetimetrového jeřábu na celý den se zemědělským využitím. Opět se ponořuji do vzpomínek. „Pamatuješ Pepíku? Sem do těch míst jsme jezdili na nedělní výlety,“ povídám na pokraji lesa zvaného Velříz. „Jak by né. Vždyť tohle je snad ta cesta, kudy jsme přijížděli,“ odpovídá Pepík a oči se mu rozzáří při vzpomínce na společné rané dětství. „Tvůj táta sem jezdil na starém nortonu s lodičkou a my zase na ČZ. Rozložili jsme deky a vybalili nedělní oběd. Zdálo se nám to tehdy tak daleko. Byli jsme uprostřed lesa daleko od civilizace. A teď je město co by kamenem dohodil.“ Asi o dva kilometry dál poznamenám nostalgicky. „Tady snad sto padesát metrů pod zemi jsme se kdysi koupávali v oprámu. Kolem vesele jezdili malé parní mašinky a sváželi hlušinu do splavu. Teď už po něm není ani památka.“ „Jak ta léta ubíhají, viď?“ prohodí filozoficky Pepík. „Čím jsme starší, tím běží rychleji.“

NOSTALGIE. Ráz krajiny se za posledních čtyřicet let změnil k nepoznání. Zmizely potoky, rybníky i vesnice. Intimně známá místa, kde jsme byli indiáni, piráti nebo vojáci. Všechno je nenávratně pryč. Zůstali jen vzpomínky, které však těm mladším už nic neříkají. Pamatuji se na mlhy tak husté, že jsem netrefil domů. Na auta, které jezdívala po levé straně silnice, a řidiče autobusů, kteří odmítali pokračovat v jízdě, dokud před nimi nějaký dobrovolník nepůjde pěšky. Těm mlhám se říkalo londkýnská, ale to muse být k smíchu, neboť londýnsk á mlha by se jistě styděla za toto přirovnání. Ano, změnili jsme ráz krajiny, otr ávili si ovzduší množství dolů, chemi ček a elektráren. Znali jsme však v té době jinou cestu? Potřeba energie je nutným zlem celého světa. „Víš všichni nám nadávají. Dávají nám najevo, že jsme ničitelé. Ale my dáváme práci tisícům lidí,“ rozčílil se můj bratránek. „Jako protiargument jim říkám: Tak zkuste prát prádlo v neckách, jak to dělávali naše babičky. Vyhoďte televize, stera, ledničky, vysavače a žehličky. A večer si zažehněte svíčku. Najednou jsou všechny spory ty tam. Už si život bez elektřiny nedovedeme představit. V našich podmínkách je právě uhlí tou důležitou a poměrně snadno dostupnou surovinou pro její výrobu.“

ČÍM BUDEME TOPIT V BUDOUCNOSTI. Vím, že má pravdu. Nejsme Kanada, abychom měli stovky vodních elektráren. Ty jsou ovšem z ekologického hlediska dnes už také nežádané. Neuvěřitelné světové zásoby zemního plynu a ropy se rozplynou v ovzduší v průběhu padesáti až šedesáti let. O jaderné energii se snad není nutno ani zmiňovat. To, co bylo v padesátých letech pokládáno za neuvěřitelně levný a nevyčerpatelný zdroj energie, se nám už pěkně vymstilo. Co bude dál, ví snad jen bůh. Celosvětové zásoby uhlí jsou však přepočteny na více než dvě stě let. A tak je možné, že se k dolování uhlí po čase znovu vrátíme. Možná trochu kultivovanějším způsobem. Ano, zničili jsme si krajinu a otrávili ovzduší. Ale člověk už je takoký. Kdybychom to neudělali, lovili bychom ještě dnes divokou zvěř a otesávali pazourky. Snad by to pro nás všechny bylo přijatelnější. Už staří Egypťané nutně ničili krajinu při výstavbě pyramid, kterým se dnes po tisíciletích obdivujeme. Staří Mayové zničili při výstavbě svých měst tisíce hektarů džungle. Tehdy ovšem neexistovala žádná organizace na ochranu životního prostředí ani hromadná sdělovací média, která by informovala širokou populaci a uplatňovala tak tlak veřejného mínění. Situace dnes je však o něco váž- nější. Však už je nás přes pět miliard. Příroda si však zatím se vším poradila. A když jí člověk podá pomocnou ruku, jistě se jí to znovu podaří. My máme prostě smůlu, že žijeme ve dvacátém století, kdy člověk zasadil přírodě dosud nejtvrdší rány. Snad si to včas uvědomil. Ještě není pozdě.

 SOUČASNOST. Už nyní je bývalá výsypka lomu Maxim Gorkij pokryta rozlehlým ovocným sadem a zve k odpoledním procházkám. Vyrostly tam krárné rodinné domky. Bývalý lom Barbora, který byl ještě před několika lety vředem na tváři krajiny, se změnil na překrásné přírodní koupaliště a středisko turistického ruchu, které vyhledávají i cizinci. Po důlní činnosti tu není ani památky. Barbora se stala oblíbeným místem odpočinku a sportu.

BLÍZKÁ BUDOUCNOST Dnes ohromná, hyzdící díra Lomu Bílina bude postupně z části zasypána a zrekultivována. Zbytek bude zaplaven vodou z řeky Bíliny. Vznikne tak jedna z největších a nejhezčích rekreačních oblastí v celé republice. Budou nám ji jistě závidět i jižní Čechy. V průběhu několika desítek let se celé severní Čechy od Ústí nad Labem až po Sokolov pokryjí rozsáhlou vodní hladinou a hustými, nepropustnými lesy. Je jen škoda, že pro většinu z nás to už bude příliš pozdě. Pamatujme však na naše vnoučata a pravnoučata. Snad na nás budou vzpomínat v dobrém. „

Category: 1995 / 12

NAPSALA JANA MICHALCOVÁ

Otevřeli jsme nízké dveře restaurace. Stačilo pár kroků do přítmí výčepu a už jsme věděli, že jsme opravdu v minulém století. Dobrý hostinský v kostkované čepici, plátěné haleně s širokými rukávy a modravé vestičce roztáči do keramických džbánků těžké ostrovní pivo. Dřevěná podlaha trochu vrže a úzkými okýnky proniká jen několik paprsků světla. Všude jsou vystaveny kameninové nádoby na víno. Sedáme si k jednomu ze stolů s krajkovým ubrusem a petrolejovou lampou a objednáváme si západoanglické domácí housky s kozím máslem na popraskaném talíři. Ve skanzenu viktoriánského venkova Morwellham Quay už se nedivím ničemu. Kromě turistů a automatu na zmrzlinu je to všechno originál sto let staré.

STOLETÍ PRŮMYSLOVÉ REVOLUCE

V každém jiném okamžiku dějin nezměnila věda smýšlení, mravy a dokonce i krajinu tak, jako na počátku devatenáctého století. V roce 1819 přeplula loď poháněná parou Atlantský oceán, v roce 1821 sestrojil Stepheson svou první lokomotivu. Zdálo se, že člověk se stává pánem přírody.

Města i světadíly sbližoval telegraf, planeta s scvrkla a Anglie jako pavouk přikrčený na ostrově, který byl střediskem světového obchodu, opředla celý svět obrovskou pavučinou kabelů. Průmyslová revoluce se stala nejvýraznějším fenoménem všech vyspělých civilizací. A právě Anglie patřila k těm vyspělejším. Přesvědčujeme se o tom velice záhy při exkursní cestě historickým dolem. Nasedáme do železného vláčku na okraji podzemní štoly, kde se těžil fluorid, pyrit a arsenopyrit. Trochu se třesu, protože tady dole je zima a vlhko. Po chvíli hukot vláčku utichá, zastavujeme na místě, které průvodce ostře osvětluje příručním reflektorem. Lekla jsem se, stejně jako malé dítě vedle mne, které se rozplakalo. Z temnoty vystoupily dvě postavy. Muž v režné košili s hutnickým kloboukem na hlavě a krumpáčem v ruce naznačuje primitivní dobývání nerostů na přelomu 18. a 19. století. Malý chlapec vedle něj je zřejmě jeho syn, který mu od útlého věku chodí pomáhat. Další figuríny po cestě demonstrují prudký rovoj doby, zdokonalují se nástroje a podle průvodcova výkladu se zlepšují i pracovní podmínky. Téměř všichni obyvatelé vesnice Morwellham Quay tuhle štolu důvěrně znali, neboť si tu vydělávali na své živobytí. Když jsme po půl hodině vystupovali z vláčku na druhé straně dolu, udeřilo nás do očí prudké slunce.

VESNICE MORWELLHAM QUAY. Každý návštěvník jihozápadní Anglie si přeje prohlédnout lázeňské město Bath, katedrálu Exeteru, přístav Plymouth a samozřejmě Dartmoorský park, po jehož blatech se údajně proháněl slavný pes Baskervilský. Málokdo ovšem ví, že v srdci tohoto poloostrovního výběžku britských ostrovů se nachází skanzen viktoriánské doby Morwellham Quay. Do údolí vesnice jsme museli podél rozsáhlých pastvin scházet pěšky, neboť je vzdálená všem spojům. Červnové slunce, v Anglii zdaleka ne tak vroucí jako na jihu Evropy, nám svítilo na cestu. Protože jsme se ubytovali v nedalekém městečku Tavistok, mohli jsme odložit těžké batohy a vykračovat si jen tak na lehko. Den i sezóna zrovna začínaly, takže jsme byli očitými svědky, jak se pracovní den v takovém skanzenu probouzí. Dámy v krinolínách se slune čníky a pánové v cylindrech zpočátku jen neochotně vycházeli z historických stavení. Postávali na ulicích a jako doopravdy nenápadně konverzovali o počasí. Paní s psíkem nakupovala vážené cukrovinky ve stylovém krámku, řemeslníci v režných košilích, černých vestičkách a buřinkách přenášeli své zboží, nosili své nástroje či tlačili trakař. Když se k nim Libor přiblížil s fotoaparátem, zapózovali zcela profesion álně jako ve studiu. Královna Viktorie navštívila Morwellham Quay v roce 1856, a musela to být obrovská sláva, o které se dlouho vyprávělo. Bohužel, původní vesnice byla zničena po výbuchu v nedalekém dole, ale v 70. letech na- šeho století se jí Britové rozhodli zrestaurovat a na počest královniny návštěvy vybudovat skanzen její doby. Celá rekonstrukce trvala pouhých deset let a její průběh je zachycen na fotografiích v místním muzeu. (Například staronová hospoda byla otevřena v roce 1979.)

STYL PODLE KRÁLOVNY VIKTORIE. Počínaje vládou královny Viktorie si Angličané zvykli dívat se na rodinný život panovníka jako na součást rodinného a osobního života poddaných. Vliv mravní kázně prince, královnina manžela, a přísnosti dvora na anglické mravy byl pronikav ý. Směs vážnosti, zdrženlivosti, síly a ctnsti demonstroval královský manželský pár i svým stylem života a oblečením, které se staly vzorem pro celou anglickou společnost. Pravý výraz doby najdeme jak v černém kabátě a vysokém nákrčníku mužu, tak v černých hedvábných šatech a legend árních čepcích podle královny. Dáma v tomto dnes romanticky vypadajícím kostýmu nás zve do jednoho z domů ze sluncem žhnoucí zapráčené ulice. Angličané si dali s autentičností interiérů skutečně precizní práci. V hlavní obývací místnosti je na prkenné podlaze umístěn historický nábytek, krb posetý cínovými svícny, truhly, na stole háčkovaný ubrus. Ve škopku ve vedlejší kuchyni je špinavé nádobí, jako by si hospodyně zrovna odběhla na zahradu pro zeleninu. V horní místnosti je vedle pokoje pro služku ložnice – na kovové posteli zastlaná mohutná duchny překrytá přehozem, na opěrdle s puntičkářskou dokonalost í připravena čistá plátěná noční košile, vedle postele proutěný koš pro dítě. Jen protější pokoj je zařízen spíš jako muzeum, kde jsou umístěny věci, co se nikam nehodily – jako kameninový nočník nebo černá dubová rakev.

CHUDINA A KEJKLÍŘI. Protiklad k tomuto selskému tvoří autentické suché latríny a příbytek pro hornickou rodinu. S patřičným sociální soucitem si prohlížíme tyto tři malé nízké místnosti, které jsou více než skromně zařízené – například v ložnice je šest slamníků a nad každým z nich dřevěný věšák zatlučený ve zdi. Vzadu za domem, vlastně skoro za vesnicí, kdosi rozdělal přírodní ohniště, nad kterým se na trojnožce houpe zčernalý kotlík. Za ním je zaparkovaná obyčejná dřevěná maringotka, jsou známe třeba ze střelnic, nebo když do města přijede cirkus. S tou sem projížděly každoročně potulné rodinky na sezónní práce. Ve voze bydlela celá rodina, i když tu prakticky není žádné místo, ovšem vevnitř spával jen nejstarší a nejmladší člen. Ostatní uléhali pod širou oblohu. Vařili také venku, jen když se spustil nesmlouvavý lijavec, schovali se dovnitř a místo komínu jim sloužili otevřené dveře. Součástí zábavného programu v Morwellham Quay, kde můžete strávit klidně celý den a vůbec se nebudete nudit, je i ukázka kovářských či kolářských prací v obrovských stodol ách, které sloužili jako dílny.

ŠKOLA HROU. Procházeli jsme se podél řeky, po které Morwellhamští odváželi vytěžené nerosty ke zpracování do blízké manufaktury. Až k zálivu, kde kotví nákladní plachetnice, vedou do štoly koleje. Ale řeka nebyla pro vesničany jediným spojením s městem. Jezdil tu i formanský vůz tažený zvláštními koňmi s dlouhými žíněny v dolní části nohou. Například cesta do Londýna trvala takovým vozem asi šest dní. My jsme se v něm vezli jen půl hodiny, takže do Londýna jsme nedojeli. Zato jsme se dostali k tajné alchymistické dílně, kde se nějaký místní romantický fantasta snažil vyrobit zlato z vytěženého pyritu. Poslední štací naší historické výpravy byla místní škola – nízká budova s dřevěnými lavicemi, železnými kamny a rozsáhlým dvorem. Tady si děti, zhýčkané počítačovými hrami a elektronickou zábavou, mohou vyzkou šet, jak si hráli jejich předchůdci před sto lety. Skáčou panáka, loví dřevěné rybky na provázku s háčkem, hrajou kuželky či kostky nebo jen tak hážou kroužky na vztyčené terče. Nenechali jsme se zahanbit a zahráli jsem si taky.

Category: 1995 / 12

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL

OTTO CABALA

Hotel Ashoka, Dillí. Halou, přeplněnou několika tisícovým davem, burácí obrovský aplaus. K mikrofonu přichází mnich oblečený do jednoduchého purpurově červeného oděvu. Tenzin Gyatso, 14. dalajláma, bůh a král pro Tibeťany, převtělení pro Buddhy pro buddhisty. Je to šestého července 1995. Přesně šedesát let ode dne jeho narození. „Kdybych věděl, že své šedesáté narozeniny budu slavit v Dillí“, zažertoval, „jsem si jistý, že bych se narodil v zimě a ne v létě.“

Teplota totiž výrazně přesáhla 40 stupňů Celsia. „Když se ohlédnu zpět, na šedesát let mého života, namám žádné výčitky. Jako lidská bytost mohu říci, že můj život nezpůsobil utrpení druhým. Cítím, že jsem vykonal něco důležitého, mým lidským bratrům a sestrám, i zvířatům. Jako budhistický mnich a později jako uprchlík (i když jako student trochu líný) jsem dal hodně úsilí do duchovního rozvoje. Neustále se pokouším v sobě rozv jet hodnot y soucítění, tolerance a odpuštění. Navzdory mnohým tlaků se snažím využít všechny své schopnosti, abych pomohl mému lidu a mé zemi. Je mým snem, aby se celý Tibet stal útočištěm, zónou míru, kde lidstvo a příroda budou žít v harmonii. Na závěr svého projevu se dalajláma obrátil na všechny národy světa: „Prosím, nedopusťte zaniknout Tibetu! Nedopusťte zničit tento pradávný národ, toto unikátní bohatství! Podpořte Tibeťany, lidi, kteří přišli o to, co většina z vás má. O svobodu, o lidská práva.“ „Jsem nesmírně šťastná.“ říká šestnáctiletá Tibeťanka Angmo, utírajíc si slzy v očích. „Je to již podruhé co jsem ho viděla.“

V DOMOVĚ BOHŮ. Čtrnáctý bůh a král Tibetu se narodil 6. 7. 1935 v rodině farmářů v malé tibetské vesničce. Ve dvou letech byl objeven skupinou lámů, vedenou různými znameními – hlava zabalzamovaného 13. dalajlámy, podle tradice směřující na jih, se sama pootočila na severovýchod. Vidění na posvátném jezeře – tibetská písmena, klášter, vesnice a domek. Když členové výpravy dorazili do kláštera Kumbum, nepochybovali již, že jsou na správné stopě. Klášter byl třípatrový a měl střechu barvy, odpovídající vidině. Začali pátrat v okolních vesnicích. Dům se zvláštn ími okapy ze zkroucených větví jalovce je ujistil, že nový dalajláma nemůže být daleko. Požádaji o nocleh. K vůdci skupiny, převlečenému za sluhu přiběhl malý chlapec. Rukama chňapal po růženci, patřícímu předcházejícímu dalajlámovi, který visel lámovi kolem krku. „Dám ti ho,“ řekl mnich, „když budeš vědět, kdo jsem.“ „Sera lama, Sera lama,“ zavolalo děcko. Poznalo ho. Sera byl lámův mateřský klášter. Zanedlouho rodinu navštívila ofici ální delegace. Přinesli s sebou několik předmětů, které patřili 13. Dalajlámovi, spolu s jinými podobn ými věcmi, které mu však nepatřily. Růžence, zvonky, bubínky, poutnick é hole. Ve všech případech dítě správně identifikovalo předměty patřící třináctému dalajlámovi, pravíc: „To je moje, to je moje.“ Chlapci ještě nebyli tři roky. Chlapce převezli do Lhasy – domova bohů, kde byl prohlášen 14. dalajlámou a za velkolepého obřadu intronizován duchovním vůdcem celého Tibetu. „Pro některé jsem živý Budha, pozemské vtělení Avalokitéšvary, velkého slitovníka. Pro jiné bůh a král. V padesátých letech jsem byl pro více než čtvrtinu lidí na celém světě místopředsedou výkonného výboru Čínské lidové republiky. Když jsem emigroval, byl jsem označov án za kontrarevolucionáře a parazita. Osobně však ani s jedním z těchto atributů nesouhlasím.

Být dalajlámou pro mne znamená být prostým mnichem, nic víc.“ Na řadu přišlo studium. Mladý vůdce prožil osamělé dětství, převážně v paláci Potála, obrovské stavbě o tisíci komnatách. Jeho společníky byli lámové a téměř jedinými přáteli sluhové. Byl stejný rošťák jako jiné děti, ale neměl možnost být jako ostatní děti. „Mé oblíbené hry se vždy nějak točily kolem války, což nebyl zrovna slibný začátek pro člověka, který byl předurčen k tomu, aby zasvětil svůj život míru a aby násilí vždy odmítal,“ vzpomíná ve své autobiografii. „Měl jsem skvělé olověné vojáčky a celé hodiny jsem je vydržel rozestavovat.“ Ale také: „Plakával jsem nad neštěstím druhých a kdykoliv jsem viděl, že odvádějí zvíře na jatka, udělalo se mi fyzicky zle. Cítil jsem, že musím něco podniknout na jeho záchranu. Jakmile jsem z okna v posledním pratře Potály zahlédl pastýře, jak vede zvířata na trh, dal jsem sluhovi pokyn, aby šel a ty ubohé tvory skoupil. Nepřeháním, řeknu-li, že za ta léta jsem zachránil před porážkou na deset tisíc zvířat. Když na to vzpomínám, napadá mne, že to bezmezně zlobivé dítě přece jen vykonalo něco dobrého.“

SLUNCE NAD TIBETEM ZAPADLO. 1. října 1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika. O rok později zahájila Lidová osvobozenecká armáda své velké tažení na západ s úmyslem osvobodit Tibet od imperialistických vlivů. Krátce po napadení byla mlad ému dalajlámovi dána do rukou plná politická moc. Zodpovědnost nad státem o rozloze západní Evropy. Bylo mu šestnáct let. Dětství skončilo. Tibetská armáda byla nepřipravena a zle vyzbrojena. Co by taky zmohlo šest miliónů obyvatel Tibetu proti nejpočetnějšímu národu světa? Jediné, co mohl mladý vůdce v této neutěšení situaci dělat, bylo spolupracovat s Číňany. V naději, že nalezne nějaké řešení, odjel roku 1954 do Pekingu. „Mao i marxismus na mne zapůsobili příznivě. Byl jsem si jist, že budu moci s Maem spolupracovat a zásady marxismu přijmout. Koneckonců, marxismus neobsahoval nic, co by se neslučovalo s budhistickým učením. Naopat se mi zdálo, že by si tyto dvě filozofie mohly být vzájemně ku prospěchu. S touto představou jsem také požádal o členství v Čínsk é komunistické straně.“ Situace v Tibetu se však neustále zhoršovala. Bestialita čínských orgánů neznala hranic. Kláštery a vesnice bombardovali letadla a tanky. „Mao Ce-tung mi při jedné z našich schůzek řekl, že Číňané přišli do Tibetu proto, aby Tibeťanům pomohli vybudovat moderní a kvetoucí zemi. Udělali však pramálo pro zlepšení života Tibeťanů, a navíc zničili a vybrakovali naše kulturn í památky a zotročili náš lid, takže dnešní Tibet je jednou z nejchudších zemí v Asii. Jako výsledek Čínských snah po přetvoření naší společnosti zmizelo 1,2 miliónu Tibeťanů – jedna pětina celé populace. Více než šest tisíc klášterů bylo zničeno, naše přírodní zdroje byla vydrancovány. V několika krátkých desetiletích byl umělecký, literární a vědecký odkaz naší prastaré civilizace vědomě zničen.“ Roku 1959 mu již bylo jasné, že se věci dějí mimo jeho kontrolu. Pochopil, že dialog s Číňany je beznadějný. V březnové noci, převlečen za vojáka, tajně opusti palác. Po dvou týdnech strávených na hřbetě jaka, překročil hranice s Indií. „Když Jeho Svatost uprchla do Indie, bylo to, jako kdyby slunce na Tibetem zapadlo. Nad zbytkem světa slunce sví- tilo dále, ale nám zůstala jenom tma,“ vzpomíná láma Lobzang, který po více než dvaceti letech vězení také našel svobodu v Indii.

KAŽDÝ MÁ SVŮJ PŘÍBĚH. „Dnes je nejšťastnější den v mém životě. Dnes uvidím Jeho Svatost,“ říká Tashi, sedmačtyřicetiletý tibetský uprchlík. Po téměř šesti týdnech se konečně splnil jeho životní sen. Dostal se do exilového sídla tibetského vůdce, Dharamsaly – městečka v severní Indii, ležícího ve státě Himachal Pradesh. Měl štěstí. Bylo jich dvacet. Útěk se však vydařil jen sedmi ze skupiny. Dva zahynuli v Himalájích, jedenáct z nich bylo chyceno nep álskou policií a eskortováno do čínských rukou. Tashi za svou svobodu zaplatil jen třemi prsty na nohách. Před dalajlámovou rezidencí postávají stovky lidí. Cizinci, Tibeťané, nejčerstvější uprchlíci. Koná se veřejná audience. Postupně v řadách přich ázejí k dalajlámovi. Ten nešetří úsměvem, každému podá ruku, prohod í pár slov. Některým soucitně pofouká a pohladí bolestivá místa. Nejpůsobivější jsou noví uprchlíci. Usmívají se a pláčou zároveň. Pro mnohé je to nejdůležitější moment v životě. „Vždy je to pro mne velmi bolestivé. Všichni mají smutné příběhy a pláčou,“ hovoří dalajláma. „Každý mi poví jména příbuzných, kteří byli zabiti Číňany, anebo zemřeli v čínských vězeních a pracovních táborech. Snažím se je povzbudit a hledám způsob, jak jim pomoci, protože sem přicházejí zubožení a se zlým zdravím.“ Podmínky v okupovaném Tibetu jsou tak zlé, že každoročně utíkají stovky, tisíce lidí. Na nebezpečnou pouť se vydávají i starci a malé děti. Rodiče posílají své ratolesti po příbuzn ých, či přátelích. Možná je už víc neuvidí. Vzdávají se jich s nadějí, že je v exilu čeká lepší budoucnost.

„V prosinci 1987 jsem s několika mnichy a mniškami vedla pokojnou demonstraci ve Lhase. Měli jsme tibetskou vlaku a fotografie dalajlámy. Policia nás zatkla a uvěznila,“ vypráví jedna mniška. „Bili mne téměř každý den, jak si usmysleli. Mnohokrát mne kopali až do bezvědomí. Zneuctili mne. Někdy i tři čínští vojáci za sebou. Strávila jsem ve vězení jeden rok, aniž bych slyšela rozsudek.“ Ze strachu o své příbuzné nám nesdělila své jméno. „Byli mne elektrickými tyčemi na dobytek, topily ve vodě, často jsem visel za nohy,“ vzpomíná s pláčem Tibeťan Tsomo. „Jsme pro ně horší než zvířata. A to dělají i ženám a dětem.“ Každý má svůj příběh. Ti starší svůj, ti mhladší svých rodičů. Není snad jediná tibetská rodina, která by někoho neztratila.

ZÁPAS O SVOBODU. Za léta opustilo Tibet více než sto tisíc lidí. Usadili se v Nepále, v USA i Švýcarsku. Najvíc jich ale zůstalo v Indii. Mnoho táborů bylo v nehostinných oblastech. Lidé ze střechy světa, nepřivyklí na indické teplo, umírali. Díky silné víře však překonali všechny problémy a pod vedení dalajlámy začali budovat nový Tibet – v exilu. „Naše kultura, náboženství a národní svébytnost by byli zcela zlikvidovány. Avšak mi jsme si v exilu postavili školy a kláštery a vytvořili jsme si demokratické instituce, které slouží našemu lidu a uchovávají semínka naší civilizace. A tak tím, že rozvíjíme své exilové společenství na moderních základech, opatrujeme a uchováváme také svou vlastní svébytnost a přinášíme naději miliónům našich krajanů a krajanek v Tibetu.“ Dalajlamův zápas za osvobození Tibetu je založen na politice nenásilí a soucítění. Udělal mnoho kompromisů, vzdal se plné nezávislosti Tibetu na Číně. Ta však je zcela hluchá, dialog nepřipouští. Po třiceti letech boje za svobodu mu byla v roce 1989 udělena Nobelova cena za mír. „Odpovědnost nespočívá pouze na vůdcích našich zemí nebo na těch, kdo byli jmenováni či zvoleni, aby zastávali příslušnou funkci. Spočívá na každém z nás jednotlivě. Mír například začíná u každého z nás. Když máme vnitřní mír, můžeme být v míru s lidmi okolo nás. Když se naše společenství nachází ve stavu míru, může sdílet mír se sousedními společenstvími atd. Když cítíme lásku a laskavost k druhým, pak nejenže to v nich vyvolává pocit, že jsou milováni, že o ně někdo má zájem, ale pomáhá to i nám rozvíjet vnitřní štěstí a mír.“ Někteří, hlavně mladí Tibeťané, nesouhlasí se svým vůdcem. Chtějí, aby byl militantnější. Svobodu vidí v otevřeném boji.

„Vím, že i mezi Tibeťany jsou mnotí kritičtí vůči principu násilí. Ale většina ho respektuje. Například v letech 1987 a 1988 byly ve Lhase demonstrace. Číňané stříleli do demonstrantů. V mnohých případech se stalo, že jim spadly ze střechy pušky. A Tibeťané je vzali a zničili. Když do někoho střílíte, je velmi lehké střílet zpět. Jsem přesvědčen, že se tohoto principu budou držet i v budoucnosti. Tak dlouho, co budu vést boj za naši svobodu já, neodchýlíme se z cesty nenásilí.“ Za třicetšest let v exilu procestoval dalajláma více než 48 zemí. Všude hledal pomoc pro svůj národ. Jedinou nadějí Tibeťanů je totiž podpora světa. V roce 1990, po třiceti letech života v exilu, obdržel poprvé oficiální pozvání. Nobylo náhodu, že toto pozvání vzešlo právě od Václava Havla. Poprvé byl Tibet uznán. „Je to mimořádný člověk. Mám ho velmi rád,“ říká o českém prezidentovi dalajláma. Čína je velmoc, může si diktovat. V Asii se spojují státy a vytvářejí pakty. Amerika a Evropa si dělají vyhlídky na dobrý obchod. Svou roli by měla sehr át alespoň Organizace spojených národů. Ale z Konference o lidských právech ve Vídni byl dalajláma na nátlak Číny vyhoštěn. Z knihy o historii Spojených národů vydané u příležitosti 50. výročí, cenzura vyškrtla všechny dalajlámovi citace. Také indická vláda po návštěvě čínského premiéra v roce 1991 zakázala dalajlámovi a ostatním tibetským uprchlíkům politickou činnost v Indii. „Když Barmané, Afghánci, Arabové či jiné uprchlíci mohou rvíjet politické aktivity v Indii, proč ne my?“ roztrpčeně si stěžuje mladý Tibeťan. „Je to paradox, jsme jediný uprchlíci na světě, kteří praktikují ahismu – nenásilí. A právě v Indii se tato filozofie zrodila.“ Situace v Tibetu je vážná. Neustále přibývají čínští usedlíci. Dnes s počtem 7,5 miliónu, převyšují Číňané 6 miliónů tibetské populace. Tibetské ženy jsou násilně donucovány k potratům a sterilizaci. 70 procent Tibeťanů je nevzděla ých. Přírodní zdroje jsou drancovány. „Přestože slova jako „osvobozený“ a „Tibeťané se vrátili do mateřské země“, která tak často používají Číňané, jsou velmi hezká, skutečností je, že Tibeťané jsou nyní druhořadí. Jestliže se současná situace nezmění v průběhu několika let, pak je reálné nebezpečí, že jeden pradávný národ i se svým kulturním bohatstvím zmizí ze světa.“

NAROZENINOVÉ PŘÁNÍ. Jako lidská bytost si přeji, aby již více nebyli žádné války, zabíjení a násilí. Samozřejmě, že se to mnohým jeví jako nesplnitelné, ale jde o jevy, kter ým je možné zamezit pomocí duchovní obnovy lidí. Jako budhistický mnich si přeji, aby byla dokonalá harmonie mezi náboženstvími. Ne, aby každý propagoval to své, ale aby všem šlo o prospěch a užitek celého lidstva. Jako budhistický mnich nepřikládám žádnou důležitost narozeninám, ale vzhledem k obecným konvencím – lidé rádi slaví narozeniny. Takže, já bych rád brzy oslavil své nározeniny ve své vlastní zemi.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This