Category: 1996 / 01

K romantickým představám o časech dávno minulých patří lovy, velké hostiny, slavnostní plesy a karnevaly. V Benátkách, snad nejromantič- tějším městě světa, můžete i dnes navštívit proslulý benátský karneval. První písemná zmínka o jeho konání je z roku 1094. Společně s příchodem Napoleona o sem stolet í později a ztrátou samostatnosti Benátské republiky koncem osmnáctého století zanikl i tento pozoruhodný festival ve své autentické podobě. Obnovil jej v sedmdesátých letech místní úřad pro cestovní ruch a od té doby probíhá každoročně od února do března a vrcholí posledních jedenáct dní před Popeleční středou.

TEATRO MUNDI

O Benátkách samotných nelze říci nic, co by už nebylo dříve napsáno. Tohle konstatování je z dob největší slávy města a pochází od Pietra Casoly, který se zde zastavil na cestě do Palestiny v roce 1494. Toto rčení platí dodnes. Bohatství, moc, slávu a nádheru Benátek popisovali spisovatelé a básnící různých století – Shakespeare, Byron, Goethe, Thomas Mann nebo Boris Pasternak. Malovali zde Tizian, Tintoretto, Veronese i Dürer. Milovníci hudby jistě znají jména Vivaldi a Monteverdi, ve zdejší opeře La Fenice měly premiéru Verdiho opery Rigoletto a La Traviata. Narodil se zde dramatik Goldoni, zemřel tu skladatel Wagner. Světovou proslulost získal benátský cestovatel, obchodník a politik Marco Polo, nebo dobrodruh a světák Giacomo Casanova. Zvláštní atmosféru města utváří více než 900 paláců, mezi nimiž se po plavebních kanálech proplétají gondoliéři na svých typických loďkách. To není nikde jinde na světě. Žádné jiné město se také nemůže „pochlubit” tím, že bylo bombardováno z balónů, tak jako Benátky od Rakušanů v roce 1848. V roce 1902 se tu zřítila téměř stometrová zvonice Campanile a byla znovuvybudována z větší části z původního materiálu. Světoznámý je i „Most vzdechů“, po kterém chodili vězni do dóžecího paláce před své soudce, nebo olověné komory přilehlého vězení, odkud se povedl útěk Casanovovi. Také slovo ghetto (geto) má svůj původ právě v Benátkách. Je zde i nejstarší kavárna v Itálii „Florian”, kde sedávali proslulí spisovatelé jako Balzac, Goethe, Twain či Hemingway. Náměstí sv. Marka nazval Napoleon „nejkrásnějším salónem Evropy”. Tohle všechno si můžete přečíst v mnoha průvodcích a článcích o Benátkách a je to zřejmě i důvodem, proč se zdejší karneval po svém znovuzrození stal nejznámějším a nejnavštěvovanějším v Evropě a po karnevalu Rio de Janeiru i na světě. Benátky byly vždycky městem cizinců, kteří přijížděli, aby obdivovali jeho moc a prosperitu. Ale jak se „Republica Serenissima” postupně měnila z banky a tržnice světa na jeho atrakci, tak se i místní hudba, architektura, divadla, gondoly a kurtizány pozvolna stávaly legendami. Karneval v dnešní podobě také již není určen pro Benátčany, kterých žije v historické části města jen okolo osmdesáti tisíc a neustále jich ubývá. Karneval má za úkol přilákat do města návštěvníky i v období turisticky jinak hluchém. Zdá se, že se tento záměr městské radě daří. Masový příliv turistů způsobuje, že na náměstí Sv. Marka a v okolí Dóžecího paláce, kde je nejvíce masek k vidění, není po celé dny téměř k hnutí. Proudění davů turistů v úzkých uličkách musí regulovat policie. Bohužel po návštěvnících zůstávají na dlažbách hory odpadků a také na historických budovách jsou vyškrábány nápisy a pozdravy od lidí z celého světa. Masky se staly neodmyslitelnou součástí karnevalu již v dobách renesance. Jednotlivé můžete potkat již od poloviny ledna, ale v hlavních jedenácti dnech před Popeleční středou jsou jich na náměstích a v uličkách stovky. Jenom je škoda, že dobových masek – nebo těch, které vycházejí z historické tradice – je daleko méně, než amerických disneyovských postaviček, či různých taškařic, vyrobených někde na Tchaj-wanu. Ale pokud se vám poštěstí takovou vzácnou masku potkat, a pokud si dovedete odmyslet tlačenici a cvakání desítek fotoaparátů kolem a umíte ještě trochu snít, pak můžete na okamžik zažít pocit, že jste v Benátkách doby Giacomo Casanovy a možná, že to byl právě on, kdo tu v masce pierotta před chvilkou právě prošel.

Category: 1996 / 01

„Milý Václave, k napsání tohoto dopisu mě nenutí okolnosti,“ píše v roce 1985 výtvarník Rudolf Wölfel krajskému tajemníku KSČ v Ústí nad Labem Václavu Šípkovi, „ale skutečnost. Před časem, v červenci 1985, jsem ti napsal krátký dopis, nabízel jsem zdejší- mu KV portrét komunisty Valčáka. Jistě jsi pochopil dopis správně, a věděl jsi, že jde o dar, ale také o záminku, abych se s tebou osobně setkal. Po několika telefonických urgencích jsem se dočkal trapné a nemotorné rozmluvy s ideologickým šéfem KV. Taktická nebo neúmyslná chyba? Za mě- síc po této laskavé audienci přišla na půdu KNV ověřovací komise v podobě dvou individuí, zosobňuj ících pomocníky Josefa K. z Kafkova Zámku. Byli stejně tak impertinentní, a snad to měl být jeden z jejich příslovečných žertíků, když ohledávali TEN DAR z rozkošné vzdálenosti pěti metrů.

V době napsání tohoto dopisu svému bývalému redakčnímu kolegovi byl talentovaný, ale nesmysln ě pronásledovaný výtvarn ík, žák národního umělce Vincence Makovského, spolupracovník režiséra Karla Zemana, sochař a fotoreportér Rudolf Wölfel patnáct let prakticky bez práce. Od lopaty ho vyhodili, aby vedoucí nepřišel kvůli němu o místo, mýt autobusy taky nesměl, aby neděla ČSAD ostudu. Restauroval levně obrazy, sochy, kostely, pod pseudonymy Kostka, Krčmář, Havelka, či Kudrov á (skutečná jména jeho známých v důchodovém věku – pozn. autora), publikoval ve Vlastě, Tribuně a Tvorbě. Pracoval jako dělník, přidava č, korektor, brigádník. A proč? Důvodem byl Máj. Tedy přesněji fejeton Máj, za který byl v roce 1970 na hodinu vyhozen z krajského Průboje. V té chvíli mu to možná připadalo hloupé a směšné. Netušil však, jak nekompromisně jej tento fakt bude provázet zbytkem života jako Kainovo znamení.

POPELKA BYL CHLAPEC

Ve čtrnácti letech odchází Rudolf definitivně z domova, je odkázán sám na sebe. Studuje sochařství na UMPRUM v Uherském Hradišti a má štěstí, neboť jeho učiteli jsou Vincenc Makovský, Jiří Jaška a Jan Habarta. Aby se vůbec uživil, dává kondice na klavír, kromě toho hraje ještě na housle a violoncello, učí se jazyky, zabývá se literaturou. Odch ází z JAMU, protože mu není dovoleno studovat dvě vysoké školy zároveň, ale ani studia na Pedagogick é fakultě Univerzity J. E. Purkyn ě nedokončuje pro nevyhovující státní zkoušku z marxismu-leninismu. V roce 1960 vyhlašují Filmové ateliéry ve Zlíně konkurs na místo výtvarníka, kterého se zúčastnilo kolem osmdesáti uchazečů. „Měl jsem tehdy to štěstí,“ píše Rudolf Wölfel o dvacet let později v již zmiňovaném dopise, „a poctu spolupracovat s Karlem Zemanem.“ Realizuje s ním dnes už legendární snímky naší kinematografie, v kterých se s nádherou snoubí výkony herců s triky, loutkami a výtvarnými dekoracemi, jako je Baron Prášil, Vyn ález zkázy či Cesta do pravěku. Po svatbě se snaží svou rodinu zajistit, a protože sám bydlí jen v ateliéru, odchází do severních Čech. Jenže chyba lávky – loutková scéna teplického divadla, kde měl nastoupit jako výtvarník, se ruší, a tak přijímá místo redaktora a fotoreport éra v krajském deníku Průboj.

BYL PRVNÍ MÁJ

Začal znovu – bez přátel, bez ateli éru, bez prostředků. Ale velice rychle získal své čtenáře pro osobitý a citliv ý pohled na skutečnost. Ani jako umělec se nezapřel ve svých fotografi ích. „Ovšem vlastní tvorba, to byl zat ím stále nesplnitelný sen, a jeho umělecký život byl tvořen jen nadějí – až jednou,“ napsala později jeho manželka. Pak přišel náhlý zlom. V dubnu 1970 píše májový fejeton, za který je nejprve sice odmě- něn 50 korunami, ale za dvě hodiny vyhozen z redakce. Proč? „Než jsem si vyklidil stůl, dověděl jsem se, že odborní znalci provedli na pitevním stole perfektní rozbor větný,“ píše s hořkostí o pár let později. Není doba lyriky, je doba čistek, a tak není těžké za „papírovou loďku, která nedoplula k oceánu“ vidět depeši Ameri čanů, za „vůní šeříků, kterou nemožno spálit“ snahu zapomenout, že nás osvobodila Rudá armáda, či za „rozkvetlým kouskem objevené krajiny, kterou má každý člověk pro sebe,“ návrat k nacionalismu a soukrom ému podnikání. Přestože nedostal písemný zákaz, nesměl nikde publikovat.

MĚL BODYGUARDA PROTI VLASTNÍ VULI

Skrýval se za jmény Kostka, Krčmář, Havelka či Kudrová, dokonce i na ústecké půdě mu bylo doporučeno používat pseudonym ů, například u ilustrací program ů divadla nebo teplické Revue, kde se jeho jméno též nesmělo objevit. Poslal dopis na ÚV KSČ, odsud byl odeslán krajským kolegům v Ústí a odsud do koše na papíry. Dohodl se s Wintrem-Nepraktou (i jinými výtvarníky) a realizoval v jejich stylu za poloviční honorář několik kreseb a plakátů, aby si zajistil aspoň existenční minimum. Ilustroval povídky a romány v časopisech, tvořil plastiky, restauroval například v bohosudovském kostele, dělal všechno možné, ale stále za ním stál jeho stín minulosti, jeho bodyguard, který si jej pěstoval jako vlastní černou ovci. Všichni umělci jsou ješitní, proto bylo každému obyčejnému mozku nepochopitelné, proč zrovna výtvarník má tolik pseudonymů. Navíc jej jeho bývalí kolegové považovali za flákače, který bůhví z čeho žije, nic od něj nevidíme, kdoví jestli vůbec něco umí. Nebyl disident ani nic podobného. Chtěl jenom tvořit. Když ovšem někde hledali výtvarníka, nechtěli vidět jeho práce, „jsou-li kvalitní a umělecké,“ napsal v dopise V. Šípkovi, „chtěli vidět posudek z Průboje před 15 lety.

CAUSA VALČÁK

Náš příběh se chýlí ke konci. Nebyl by to ale žádný pořádný příběh, kdyby se v závěru nerozehrála pořádně absurdní scénka: Když za živořícím umělcem Rudolfem Wölflem přišla dcera zasloužilého komunisty Valčáka, že by chtěla pro budoucnost zachovat bustu svého otce, byl umělec rád. Jenže devadesátiletý zasloužilý komunista Valčák záhy zemřel a své pečlivě schovávané peníze rodině neodkázal. Valčákova dcera pak už tedy o plastiku nestála. Ale co teď s ní? Umělec se rozhodl, že ji zdarma věnuje KV KSČ. To ovšem netušil, jaké absurdní martyrium jej čeká. Na ohledání plastiky byli posláni dva pomocníci. Není to divné, že nekomunista dělá sochu komunisty? Není divné, že nám ji chce dát zdarma? Není v ní ukryta bomba? Z uctivé vzdálenosti dvou metrů ji obcházeli. A je vůbec ten Wölfel sochař? Tak proč není ve Svazu? A podle logiky: Kdo není ve Svazu umělců, není umělec. Jen zasloužilý či národní umělec vytváří dílo vysokých kvalit. Členové svazu jsou elitou umění. A když to není umělecké dílo potvrzené vládní komisí, tak si to nevemem a basta. V osmdesátých letech se poměry poněkud stabilizovaly a Rudolf Wölfel mohl zase pracovat pod svým jménem. V té době ve skromných poměrech vznikaly v krátkém sledu vlastně všechny plastiky, jako například portréty sólistek ústeckého divadla: „Jednou mě požádala přítelkyně, zda bych neseděla modele sochaři Wölflovi,“ píše zpěvačka Ludmila Škorpilová. „Překvapilo mě, v jakých hrozných podmínkách měl tehdy ateliér… Měl tam řadu bust – třeba mou kolegyni Karlu Janečkovou (dnes zpívá v Národním divadle – pozn. autora), Jožku Mikulu, měl tam spoustu grafik. Udivilo mě, že tak dobrý kumštýř musí dělat v takových podmínkách…” Vedl amatérské výtvarníky, pro které vydal skripta, živil se grafickými úpravami novin a časopisů, přivydělával si jako korektor cizích jazyků, pracoval na katalogu pro Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, roku 1988 se dokonce zúčastnil konkursu na výzdobu Lichtenštejnského paláce v Praze – s plastikou Mládí. Podzimu 1989 se však už nedočkal. „Nebudu už psát žádné dopisy. Nebudu nic chtít, nic dávat, nebudu nikoho poslouchat, nikdo nebude poslouchat mě, nebudu nikomu na obtíž, budu sám sebou a vytvořím si ty světy, které potřebuji k dýchání,“ napsal na závěr svého dopisu tento prostý výtvarník, jehož jméno se díky nepřízni osudu roztříštilo do desítek jiných. „Nehraji si na mučedníka a nepochopeného génia. Jsem příliš střízlivý.“ V loňském roce by se dožil 60 let.

Category: 1996 / 01

Když čtvrtého listopadu roku 1502 při své čtvrté (a poslední) cestě do Ameriky přistál Kryštof Kolumbus blízko dnešního Puerto Limon, všiml si, že někteří domorodci nosí zlaté ozdoby. Pojmenoval tuto zemi Costa Rica (bohaté pobřeží), neboť Evropané očekávali dále ve vnitrozemí bohatou říši. Tak tedy i mně se splnil dětský sen spatřit na vlastní oči tropickou přírodu, dostat se na opuštěná místa a zažít nějaké to dobrodružství. Přesouváme se k hranicím Národního parku Chirripó, do „městečka San Gerardo de Rival“, odkud chceme podniknout výstup na nejvyšší horu Kostariky, Cherro Chirripó vysokou 3819 m n. m. Nejdříve ale musíme do San Isidra, odkud jezdí dvakrát denně autobus do San Gerarda. Jen co opustíme San Isidro, cesta se postupně začíná z rozbité asfaltky měnit na polní. Navíc začíná opět pravidelný odpolední déšť, který ji proměňuje v blátivou bažinu. Na jedné straně se tyčí vysoké kopce, kdežto na druhé je strmý sráz. Najedno proti nám jede terénní automobil. Řidič našeho autobusu je tak galantní, že se začne vyhýbat směrem ke srázu. Ve chvíli, kdy je jedno kolo mimo pevný povrch, pár místních lidí padne na podlahu a začnou vyzývat svatou Marii. Asi to pomohlo, protože se vozy kolem sebe protáhly. Před námi se objevuje San Gerardo de Rivas. Prvně působí dojmem zablácené horské vesnice o ně- kolika domcích s jednou hliněnou cestou. Seznamujeme se tu s kanadským požárníkem, který tu vždy šest měsíců v roce žije. Odrazuje nás od výstupu na vrchol. Snad se chce vytáhnout, či dokázat, jaký to je „tvrďák“. Popisuje cestu vedouc í blátem, sahajícím do pasu, nepropustné porosty, padající kameny, indiány s otrávenými šípy a další podobné věci. Po hodině je nám jasné, že máme před sebou „barona Prášila“. Navíc nějak zapomněl na to, co nám napovídal, zapálil si cigaretu s marihuanou a v oblouznění se prořekl, že tam nahoru ještě nikdy nevylezl.

STOUPÁNÍ ZAČÍNÁ V PRALESE

Výstup začínáme s rozedněním ve výšce 1150 m n. m. a do večera musíme překonat převýšení 2500 metrů. Začátek je jednoduchý, široká cesta dovoluje dobr é tempo a slunce ještě tak moc nepálí. Křižujeme opět Rio Chirripo a po chvilce přicházíme k dřevěným zábranám značící začátek parku. Cesta se hadovitě vine do strmého kopce, porostlého tuhou trávou. Pastevci sem začínají vyhánět svůj dobytek na pastvu. Konečně přicházíme k prvním křovinám, poskytujících stín. Odtud se dá přehlédnout celé to nádherné údolí s městečkem San Gerardo de Rivas. Za chvíli nás pohltí stíny lesa. Není to ještě typický horský prales, ale jen křoví a malé stromky, vyrostlé tu po vykácení velkých stromů. Pokračujeme dále po úzké bahnité stezce, často kříženou kluzkými kořeny okolních stromů. Během výstupu je nádherné pozorovat, jak se mění ráz vegetace. Nyní již procházíme mlžnými horskými pralesy, zahalených do mlžného oparu. Vlhkost je tu velmi vysoká, milióny a milióny drobných kapiček jsou rozptýleny ve vzduchu, a tak tu prší, i když jsou okolní hory zalité sluncem. Spolu s rostlinstvem vytváří opar tajemnou atmosféru a snižuje viditelnost. Na mohutných stromech rostou po desítkách bromélie, tylancie, dlouhé cáry mechů se spouštějí k zemi. V korunách stromů slyšíme mnoho ptáků. První zastávka má být na Llano Bonito, ve výšce 2450 m n. m., kde je možné doplnit naše zásoby vody. Nevím proč, ale představuji si to místo jako holou planinu, kde roste jen pár stromů a sporá tráva, které je zahalené navíc ve studenou mlhu. Ve skutečnosti je všude kolem sytá zeleň, záplava květů, poletující motýli a barevní ptáci. Horší je to však s vodou. Z černé hadice místo pramínku vody vylézá jen krásná housenka. Zde nás také opouštějí první členové naší skupinky. Poprvé vidím člověka tak vyčerpaného, že nemůže pohnout rukama a nohama, jen lapá po dechu.

HORA BEZ VÝRY

Po krátkém odpočinku pokračujeme dál, ve zmenšené sestavě. Cestička stoupá vzhůru mezi mahagonovými duby vysokými až do nebe. Pod nimi roste v neprostupných houštinách bambus. Díky množství rostlin všude kolem je vzduch nasycen kyslíkem tak, že ani nevnímáme výšku a nebýt našich těžkých batohů, dýchá se nám jistě jako u moře. Vystupujeme na vrchol „Hory bez víry“. Takto ji pojmenovali zdejší lidé, když po zásahu bleskem shořelo veškeré rostlinstvo na jejím vrcholu. Z šedého oparu vystupují zčernalé pahýly stromů, porostlé oranžovými houbami. Panuje tu úplné ticho, rušené jen naším přerývaným dechem. Ve výšce kolem 3400 m n. m. se začíná obraz krajiny měnit. Mohutné stromy ustupují nižším křovinám, mezi kterými je mnoho hub, velmi připomínajících naše křemenáče. Zdá se, že místní kilometr je delší než tisíc metrů, protože dva kilometry podle směrníků jdeme více jak devadesát minut. S přibývající výškou stoupá i naše únava. Já osobně zastavuji snad každých deset metrů. Svádím to na focení a kochání se krajinou. Krev mi buší ve spáncích a dech se zrychluje. Mám sto chutí pověsit foťák na nějaký strom a vyzvednout si jej při sestupu. Konečně se hřeben láme a my se soumrakem sestupujeme do mírného údolí. Na noc táboříme v nocležně ve Valle de Leones, tedy v Údolí lvů, na oceánském rozvodí. Nežijí tu praví lvi, ale středoamerické pumy. Bohužel, jsme žádné nepotkali. Z morénových jezírek vytékají dvě řeky, z nichž jedna, jak je poznat podle jmen, Rio Chirripo Pacifico teče do Tichého oceánu a druhá, Rio Chirripo Atlantico zase do oceánu Atlantického. Ráno, ještě za tmy, kdy teplota je pouze 5°C, pokračujeme k vrcholu. Krajina nyní připomíná skotská vřesoviště a vše kolem se začíná postupně podobat Tatrám. Na posledním úseku si při lezení pomáháme i rukama. Konečně kolem osmé hodiny ranní, 13. listopadu roku 1994, stojím jako třetí na vrcholu. Ze třinácti nás vylezlo šest. Odtud je možné za pěkného počasí vidět dva oceány. Atlantický a Tichý. Bohužel nemáme tak ideální počasí, a tak vidíme jen Atlantik. Zato však můžeme pozorovat oblaka, která jako by nám proplouvala pod nohama. Je to nádherný pocit stát na nejvyšším místě oblasti a mít vlastně celý svět pod sebou.

NA HRANĚ KRÁTERU

Další cesta mne zavede do severní části země, k hranicím s Nikaraguou. Ale ještě dříve se vydáváme na vulkán Poás. Volíme pohodlnější dopravu mikrobusem, který nás zaveze do výšky 2700 m n. m., nějaké tři kilometry od kráteru. Vrchol sopky je zahalen v mracích. Dojdeme až k samé hraně kráteru, usadíme se a čekáme na vyjasnění. Po několika minutách se začíná bílá opona zvedat a otevírá se nám pohled na kráterovou lagunu s nádherně modrou vodou. Kolem jsou stromy porostlé epyfity, kvetoucí orchideje a mně neznámé kvetoucí křoviny. Nad tím vším se klene blankytně modrá obloha. Vydáváme se blíže k hlavnímu kráteru. V hloubce pod námi je jezírko tekuté síry a trhliny, ze kterých stoupá dým. Vítr k nám zanáší pach síry a jemný popel. Kráter je široký asi dva kilometry a spolu s okolní krajinou působí dojmem povrchového dolu. Okolní údolí jsou skryta pod oblaky, a tak se naskýtá pohled pouze na tuto nehostinnou krajinu se skrovnou vegetací vystupující z oblačného příkrovu.

ATRAKTIVNÍ VULKÁN

Směřujeme stále na sever, do oblasti jezera Arenal. Cílem je vesnička Fortuna. Zdejší obyvatelé vděčí za své příjmy další známé sopce, vulkánu Arenal. Ještě daleko před Fortunou nás informují poutače, že hotely ve Fortuně mají teplou vodu, termální lázně a výhled na opravdu činnou sopku. Když přijíždíme, sopečný kužel je skryt v mracích. Sopka nám však oznamuje svoji přítomnost dlouhým hřměním a mírným chvěním půdy. Nejprve se vydáváme ke zdejším vodopádům. Cesta je většinou Na noc táboříme v nocležně ve Valle de Leones, tedy v Údolí lvů, na oceánském rozvodí. Nežijí tu praví lvi, ale středoamerické pumy. Bohužel, jsme žádné nepotkali. Z morénových jezírek vytékají dvě řeky, z nichž jedna, jak je poznat podle jmen, Rio Chirripo Pacifico teče do Tichého oceánu a druhá, Rio Chirripo Atlantico zase do oceánu Atlantického. Ráno, ještě za tmy, kdy teplota je pouze 5°C, pokračujeme k vrcholu. Krajina nyní připomíná skotská vřesoviště a vše kolem se začíná postupně podobat Tatrám. Na posledním úseku si při lezení pomáháme i rukama. Konečně kolem osmé hodiny ranní, 13. listopadu roku 1994, stojím jako třetí na vrcholu. Ze třinácti nás vylezlo šest. Odtud je možné za pěkného počasí vidět dva oceány. Atlantický a Tichý. Bohužel nemáme tak ideální počasí, a tak vidíme jen Atlantik. Zato však můžeme pozorovat oblaka, která jako by nám proplouvala pod nohama. Je to nádherný pocit stát na nejvyšším místě oblasti a mít vlastně celý svět pod sebou.

NA HRANĚ KRÁTERU

Další cesta mne zavede do severní části země, k hranicím s Nikaraguou. Ale ještě dříve se vydáváme na vulkán Poás. Volíme pohodlnější dopravu mikrobusem, který nás zaveze do výšky 2700 m n. m., nějaké tři kilometry od kráteru. Vrchol sopky je zahalen v mracích. Dojdeme až k samé hraně kráteru, usadíme se a čekáme na vyjasnění. Po několika minutách se začíná bílá opona zvedat a otevírá se nám pohled na kráterovou lagunu s nádherně modrou vodou. Kolem jsou stromy porostlé epyfity, kvetoucí orchideje a mně neznámé kvetoucí křoviny. Nad tím vším se klene blankytně modrá obloha. Vydáváme se blíže k hlavnímu kráteru. V hloubce pod námi je jezírko tekuté síry a trhliny, ze kterých stoupá dým. Vítr k nám zanáší pach síry a jemný popel. Kráter je široký asi dva kilometry a spolu s okolní krajinou působí dojmem povrchového dolu. Okolní údolí jsou skryta pod oblaky, a tak se naskýtá pohled pouze na tuto nehostinnou krajinu se skrovnou vegetací vystupující z oblačného příkrovu.

ATRAKTIVNÍ VULKÁN

Směřujeme stále na sever, do oblasti jezera Arenal. Cílem je vesnička Fortuna. Zdejší obyvatelé vděčí za své příjmy další známé sopce, vulkánu Arenal. Ještě daleko před Fortunou nás informují poutače, že hotely ve Fortuně mají teplou vodu, termální lázně a výhled na opravdu činnou sopku. Když přijíždíme, sopečný kužel je skryt v mracích. Sopka nám však oznamuje svoji přítomnost dlouhým hřměním a mírným chvěním půdy. Nejprve se vydáváme ke zdejším vodopádům. Cesta je většinou pro pěší schůdná, ale pro auta nesjízdná. Po několika kilometrech chůze po ztvrdlém bahně v dusném ovzduší se dostáváme na okraj srázu. Na druhé straně z kolmé skály porostlé hustou vegetací padá voda do hlubiny. Pouštíme se na dno kaňonu. Při sestupu k vodopádu však musíme použít lano k překonání skalnatých úseků. Také přelézáme padlé stromy a uvolněné balvany. Konečně jsme dole u jezírka. Otevírá se nám úchvatný pohled na čtyřicet metrů vysoký vodopád, jehož vody se za hromového rachotu řítí dolů. Daří se nám dostat se i do jeskyně, skryté za padající vodní stěnou. Kolem nás visí kořeny popínavých rostlin. Panuje tu šero a závany větru sem vhánějí jemnou vodní tříšť. Kolem je patrná dávná vulkanická činnost. Dokladem toho je množství lávy ztuhlé do různých tvarů. Koupeme se v laguně pod vodopádem a připadáme si jako v ráji. Blíží se večer, a tak musíme myslet na výstup. Stany stavíme na planince v pralese, odkud vidíme téměř celý vodopád. V noci je slyšet hučení padající vody, skupina vřešťanů, hájících své území, bubnování pravidelného deště do stanového plátna a stále častěji se mohutným rachotem ohlašuje vulkán Arenal.

ERUPCE

Ráno se vracíme zpět do Fortuny. Máme zde domluven pronájem horských kol. Na nich se vydáváme co nejblíže k sopce. Dostáváme se až k úpatí hory. V okolí převládá barva šedohnědá. Z prasklin na úbočí vystupuje dým. Několik hodin čekáme na erupci lávy, ale sopka je dnes klidná, s výjimkou několika mohutných zahřmění, zachvění půdy a občasného výronu tmavého kouře. Zajímavá je návštěva seismologické observatoře na druhé straně vulkánu. Cesta tam je náročná a sjízdná pouze terénními vozy, nebo na horských kolech (ty ale spíše tlačíte). Observatoř je stejně vysoko jako kráter Arenalu. Na zdejším seismografu vidíme veškerou aktivitu sopky. Kronika zaznamenává den po dni počet a sílu erupcí. Cestou zpět se zastavujeme u termálních pramenů. Je to vlastně potok vytékající ze svahu Arenalu, jehož voda je ohřátá sopečnou aktivitou na příjemných třicet stupňů. Špatně odhadujeme rychlost soumraku. Ten nás zastihuje spolu s deštěm nějakých dvacet kilometrů od Fortuny. Zpět přijíždíme promočení a poškrábaní od rostlin právě včas, abychom se mohli vrátit stařičkým autobusem zpět k vulkánu, ale ani teď nemáme štěstí. Kromě silného větru ženoucího malé ostré kamínky vodorovně s povrchem a nádherných hvězd nad hlavou, se tu nic neděje. Až druhý den večer po setmění jsme odměněni nádhernou erupcí s výronem lávy. Zem se chvěje a ve vzduchu je cítit síra. Noc je prozářena barvou ohně. Tajemnou atmosféru doplňuje skučící vítr, ženoucí drobné ostré kamínky a přinášející k nám rachot zemských sil, dále pak hvězdy, chvilkami zakrývané kouřem z kráteru. Jsme od kráteru sotva tři kilometry, tak blízko, kam až nás pustili strážci parku. Tato nádhera se nedá slovy popsat, jako omámeni sledujeme toto přírodní divadlo. Je to jako obrázek z počátku existence našeho světa.

Category: 1996 / 01

Ráno se vzbudíte, zamžouráte na sebe do zrcadla a vytvoříte si obličej podle nejlepšího přesvědčení. Na chvíli zaváháte nad svými brýlemi, pak je s provinilým gestem strčíte na dno kabelky. Na poslední chvíli vyrazíte do práce, dobíháte autobus a když chvácení, zpocení a rozcuchaní (ranní šlechtění je v háji) doběhnete na zastávku, zjistíte, že autobus má jiné číslo. Čekáte na ten pravý a někdo na vás zuřivě mává. Se zářivým úsměvem se mu vydáte vstříc a když na vaše přátelské hlaholení neodpovídá, dojde vám, že mávání bylo určeno někomu jinému. Zatímco se trapně omlouváte, přijíždí kýžený autobus. V nastalém zmatku vrazíte do kandelábru a nepozdravíte šéfa, který stojí vedle vás. Vyčerpaně doklopýtáte do zaměstnání a za úspěch považujete, když bez zranění usednete do své židle…

MÓDA I NUTNOST

V dobách nedávno minulých takové trápení prožíval nejeden „brejláč“, který se jednoduše styděl nasadit si na nos kostěnou ohyzdnost, při silnější vadě doplněnou skly zvanými trefně „dna od flašek“. Raději chodil světem poloslepý. Další možnost byla vypadat jako strašidlo nebo si pokoutně sehnat „lenonky“, jedny z mála brýlí schopných podpořit osobnost nositelovu. Ty časy jsou naštěstí pryč a brýle se konečně stávají módním doplňkem. Vybírat můžeme z bezpočtu tvarů, barev a materiálů obrouček. Ty pravé jsou dnes co nejmenší, v klasicky tvarovaných oválech a většinou kovové, včetně zlatých, jejichž cena se řádově pohybuje v desetitisících. Módní trend je tu do jisté míry určen i obecným nedostatkem plastů, zdá se tedy, že „kosťáky“ mají odzvoněno. Ovšem v módě máloco odhadnete dopředu. Kostěné brýle ostatně nezmizely docela, jenom se už nesnaží napodobovat kovové, ale využívají právě vlastností plastu: jsou mohutné, mohou být barevně velmi výstřední – od napohled nesnesitelně růžové až po vzor tygří, květinový, duhový… Velmi oblíbený je „kočičí“ tvar, který svým nositelkám dodává tajemný a dynamický vzhled. „Kočkou“ se ovšem žena nestane nasazením příslušných brýlí a pro jemné obličeje dnešní průmysl oční optiky nabízí nepřeberné množství obrouček decentních, nenápadných či úplně neviditelných. Brýle zdánlivě bez obroučků má „na svědomí“ firma Essilor a dnes se vyrábějí ve dvou variantách – bez spodní části obruby, nebo úplně bez obruby. Tajemství vynálezu spočívá v malé drážce ve skle, v které je nataženo nylonové vlákno, neviditelné a suplující obrubu. Důležité jsou dnes i stranice, které mohou být stejně nenápadné jako upoutávající, stranice s ornamentem, firemní značkou. Stranice mohou být hlavním výtvarným prvkem obroučky a posledním hitem jsou stranice šroubovací. Ze svých brýlí si pak můžete vytvořit skřipec či lorňon. Brýlovými obrubami jako módním doplňkem se dnes zabývá celá řada návrhářů, mezi těmi špičkovými jmenujme alespoň Christiana Lacroixe a jeho licenčního partnera pro výrobu obrub, firmu Menrad Group z Německa. Brýle se značkou Christian Lacroix jsou spojením okázalosti a elegance a jsou určeny především pro dámy, které kladou důraz na mimořádnou kvalitu oblečení a doplňků. „Pro mne je brýlová obruba stejným doplňkem jako šperk. Někdy je diskrétní, nenápadný, jindy výrazný. Osobnost nositele by měla být obsažena v brýlích stejně jako v jeho oblečení a měla by vyjadřovat jeho vlastní image.“ – Christian Lacroix Stejně jako oděvní móda občas zabloudí pro inspiraci do šatníku našich předků, i móda „obroučková“ se nechává ovlivnit minulostí. V současné době je to styl třicátých let s obrubami napodobujícími skřipec, v barvách hnědozlatých, tvarech kulatých. A jako svět oděvních výtvarníků vzhlíží k Paříži, i svět brýlových obrub má svou Mekku. K mému nemalému překvapení je to Itálie.

ZEMĚ HOR A BRÝLÍ

Zvláště v městech a městečkách v Dolomitech je továren na výrobu obrub bezpočet. Každoročně se v Miláně koná světový veletrh brýlí MIDO nemající nikde jinde obdoby, v Itálii se také odehrává mnoho jiných výstav, trhů a veletrhů s brýlemi. Oblast Cadore v Dolomitech je výrobou obrouček proslulá – na nemnoha čtverečních kilometrech je téměř 1200 fabrik a fabriček a většina z nich produkuje obruby nebo jejich součásti špičkové kvality. V jedné z nich s názvem FRESCURA mě vítá paní Pellizotti. Pomenší blondýnka má na nose brýle bez obrouček a její obličej neruší žádný kov. Té paní brýle sluší. A co vůbec dneska znamená špičková kvalita? Každý, kdo je nucen nosit brýle (a jak říká velkoobchodník s obroučkami a majitel firmy MAGNIFICUS, pan ing. Koci, „po čtyřicítce to nemine nikoho”), to ví: kromě toho, že by měly slušet, musí být lehké, pevné, dobře sedící. V této továrně je takových ohromné množství. „Kde máte sestru?“ Žertuje paní Pellizotti, čímž naráží na fakt, že dílnu vedou dva bratři. Provádějí mě místem, kde brýle de facto vznikají. Na začátku všeho je drát. Do dnes už částečně automatizovaného stroje drát „vleze” a posléze ze stroje vypadnou různě veliké a zakřivené obloučky – očnice, základy příštích obrub. Ovšem nejnáročnější modely se dodnes „ohýbají“ ručně. Následují jiné stroje a jiné úkony, jichž je nejméně šestačtyřicet. K očnicím se musí přiletovat nosníčky, stranice, brýle musí před galvanizací (jediný úkon, který se děje mimo továrnu) vyprat, aby se odmastily. Bratři mě vedou do sklepní „prádelny“, kde to vypadá poněkud hororově. Obrovské dřevěné i kovové pračky – (podobné domácím bubnovým pračkám) se otáčí, hučí, všude syčí pára a zírají na vás haldy prázdných kovových očí – brýlí čekajících na čtyřiadvacetihodinovou proceduru. Umytým brýlím pak dodá šmrnc barva a z rodinného domku – továrny odcházejí do světa krabice plné vyleštěných, barevných a elegantních brýlí.

POHLED PŘES A NA BRÝLE

„Hlavním trendem současné oční optiky jsou plastická skla. Jejich výhodou je to, že jsou daleko lehčí než skla minerální a mají samy o sobě vyšší ochranu před UV zářením. Zkrátka nepůsobí svým nositelům žádnou trýzeň při zachování všech vlastností skel klasických, minerálních.“ Dr. Jan Poldauf, prokurista firmy Essilor. Minerální skla byla vždy o krůček napřed před plastickými, nebo organickými, což je dáno historickým vývojem. První plastické sklo vyvinula firma Essilor – dodnes jednička na poli oční optiky – z materiálu ORMA a od té doby skla plastická své minerální předchůdkyně dohánějí. A dohánějí je velmi úspěšně.

PROČ PLASTY?

Jedinou nevýhodou skel z těchto materiálů je jejich – oproti minerálním sklům – dosti malá tvrdost. Dnes už se ovšem dají tato skla tvrdit, takže nezbývá, než se rozhovořit o přednostech organických skel. Na plastická skla se dají aplikovat speciální úpravy na podporu vidění při některých onemocněních oka, nebo na zpomalení průběhu těchto nemocí. Například lidé, trpící tím, že vidí málo kontrastně, dostanou tónování, které kontrast zvyšuje – s takovými brýlemi pak vidí lépe. Další poměrně rozšířenou úpravou jsou brýle, jimiž lze bez nebezpečí hledět do vysokospektrálního světla, které za normálních okolností ničí zrak. Důsledkem těchto úprav je zbarvení skla (některé barvy jsou skutečně ošklivé), ovšem výhodu takových brýlí ocení zejména zubaři, neboť ti se při moderním způsobu plombování takovému nebezpečí vystavují denně. Bolí vás z práce na počítači hlava? Máte oprávněný pocit, že si ničíte zrak? Existuje speciální úprava plastického skla na práci s monitorem, která zabraňuje únavě očí a zároveň zvyšuje kontrast. Toto speciální sklo je s přechodem od tmavé do světlé barvy. Další úpravou pro práci s počítačem je multifokální sklo, jimž pracovník dobře vidí nablízko, takže může číst, vidí dobře na střední vzdálenost, tedy na monitor, a vidí také do dálky. Velmi žádaná jsou samozabarvovací skla, která jsou v našem povědomí nutně spojena se sklem minerálním. (Zabarvování fungovalo na principu změn krystalů ve skle působením UV záření.) Dceřinná společnost Essiloru v Americe však již vyvinula samozabarvovací skla plastická, jejich ž obrovská výhoda je opět v jejich lehkosti. Moderní oční optika nabízí uživatelům brýlí další užitečnou vymoženost: antireflexní vrstvu. Celá optika je vlastně založena na tom, že vidíte tak dobře, kolik světla máte v oku „k dispozici“. Pokud na brýlích antireflexn í vrstvu nemáte, světlo se vám v nich odráží zpět, což je markantní především v noci – přicházíte až o 20 % světla! Brýlová skla se kromě těchto specialitek dají také různobarevně tónovat, což mimochodem vůbec nesouvisí s ochranou proti UV záření, jak to máme zafixováno u slunečních brýlí. UV filtr je čirý, barva na skle je ochranou proti přílišné porci světla. V této souvislosti je třeba ocenit to, že plastová skla mají mnohem vyšší spontánní ochranu před tímto zářením, které způsobuje onemocnění rohovky a stárnutí oka. Skla minerální vás bez speciální vrstvy ochrání do délky vlnového záření 280 nm, přičemž vlnové délky UV záření se pohybují od 10 do 380 nm.

ZÁZRAK JMÉNEM MULTIFOKUS Doslova díru do světa učinila s multifokálními skly opět firma Essilor. Význam tohoto vynálezu lze pochopit jenom s krátkou exkurzí do lidského oka a jeho potíží: Onen zázrak, kdy zdravý mladý člověk vidí bezvadně nablízko i nadálku, způsobuje v našem oku čočka, která funguje jako zoom u fotoaparátu. Pokud je vše v pořádku a jste mlad ý. Ovšem existuje několik očních vad, můžete potřebovat brýle na dálku, trpět astigmatismem. Každopádně se u každého člověka po čtyřicítce objeví presbiopie, což je fyziologický jev stárnutí čočky. V tomto věku nutně potřebujete podpořit zrak ve vidění nabl ízko, což zvládnou brýle na čtení, uzpůsobené na vidění na vzdálenosti 35 až 40 cm. Dál už s nimi ovšem neuvidíte a pokud jste krátkozraký, musíte mít brýle dvoje. Což postupem věku nakonec potřebuje zase úplně každý. Dá se to řešit pomocí tzv. bifokálních brýlí – brýle s korekcí do dálky a s malých dílkem do blízka. Díváte-li skrz ně rovně, vidíte do dálky, sklopíte-li zrak, vidíte nablízko. Ovšem neuvidíte na vzdálenost střední a pak se snadno přerazíte na schodech. Jediným dokonalým řešením jsou právě skla multifokální, která obsahují všechny tři korekce. První takové sklo se objevilo už v roce 1959 a nyní je na trhu již čtvrtá generace těchto skel.

NEŠLO BY TO BEZ BRÝLÍ?

Hovoří-li se o očních vadách, našinci jistě přijde na mysl český vynález světového významu, kontaktní čočky. Jsou v mnoha ohledech velmi výhodné, jejich existenci si nemohou vynachválit třeba sportovci, pro něž byl špatný zrak těžkým handicapem. Přes všechen pokrok v oblasti brýlových skel jsou jakákoli skla s vysokými dioptriemi dosti tlustá a lidé postižení silnou vadou je prostě nosit nechtějí. Kontaktní čočky se využívají i jako léčebná metoda, kdy je kontaktní čočka na oku napuštěna léčivou látkou. Přes všechny uvedené výhody se ale zdá, že slovo brýle jen tak z našeho slovníku nezmizí – čočky nemůžete mít na sobě pořád, navíc se o ně musíte adekvátně starat – musí být uloženy ve fyziologickém roztoku, musíte si je nasazovat a vyndávat čistýma rukama, nemůžete v nich usnout“ Ne každý kontaktní čočku na oku snese. To je i můj vlastní případ a proto se dr. Poldaufa ptám:

SKUTEČNĚ ZEMŘU S BRÝLEMI NA OČÍCH „Myslím si, že trend směřuje k brýlím. Pokud ovšem nepřevládne trend úplně nový, a sice operace očních vad. Tyto operace se již provádějí i u nás, avšak široké uplatnění této metody je zatím hudbou budoucnosti.“

Category: 1996 / 01

Zo ženy tiekla vtáčia krv, Dva dni po zákroku filipínského liečitela zomrel, Zázraky bez záruky, Manžel nebohej vďačný aj za polrok ďalšieho života, Skalpel z ludských prstov, Pôsobenie filipínskeho liečitela budú prešetrovať policajti… To sú len niektoré titulky novinov ých článkov, vďaka ktorým sa v medicínskej i laickej slovenskej verejnosti prevalila kauza filipínskych liečitelov. Škála publikovan ých názorov na tento problém nebo nejako zvlášť bohat á. Odborná komunita psychických chirurgov už vopred tvrdo odmietla, novinári sa k operáciám bez skalpela postavili väčšinou skepticky. Zopár lek- árov, ktorí mali možnosť vidieť zákroky na vlastné oči, sa do zverej ňovania svojich pocitov nehrnie. Možno nevedia, čo si majú myslieť. Profesorka Janine Fontainová- Mirabelová z Francúzska a nemecký výskumník Dr. Harald Wiesedanger delia operácie filipínskych liečitelov na dve skupiny. Do prvej patria bioterapeutické a psychoterapeutick é zákroky v energickom poli pacienta bez vniknutia do jeho fyzického tela. Při zákrokoch druhej skupiny sa vraj odstraňuje takzvané tkanivo, ktoré symbolicy zobrazuje chorobu. Filipínski liečitelia tvrdia, že ide o zmaterializovan é negatívne vplyvy na človeka. Asociácia filipínskych liečitelov, na ktorej čele stojí reverend Alex L. Orbito, združuje viac ako päťsto osôb. Psychickú chirurgiu, to je operácie, pri ktorých liečitel vnikne bez skalpela do tela pacienta, dokážu vykon ávať iba štrnásti. Štrnásti ludia na svete. „Kritici všetkého druhu sa snažia význam fenoménu filipínskych liečitelov potlačit, ohovoriť, označiť ho za falzifikát, hovorí Dr. Nina Martynová-Křivdová, ktorá so svojím manželom – bývalým československ ým diplomatom – žila na Filipínach mnoho rokov. „Falzifikátori jestvujú všade, samozrejme, aj medzi liečitelmi sú šarlatáni Dr. Křivdová je však presvedčená o tom, že filipínske operácie třeba považovať za fyzikálny jav. Prstami liečitela údajne prechádza niečo jako sterilizuj úca energia, slnečné ultrafialové lúče. Jeho prsty potom prenikajú do tela chorého, ale bez toho, aby porušili bunky. Orientuj úc sa pomocou vibrácie chorých buniek, liečitel bezbolestne odober á z tela chorého to, čo tam nepatr í. „Kritici filipínskych liečitelov často hovoria, že liečitelia švindluj ú, že z tela chorých vyťahujú tkaniv á, ktoré z tohoto tela nepochádzajú. Ba dokonca – podstrkujú častí tkanív zo zvierat,” pokračuje pani Nina. „Hovoria to preto, lebo vybraté tkaniv á akoby neboli ludského pôvodu. Uvedomme si však, že tkanivo, ktor é liečitel vyťahuje z tela chorého, musí pod vplyvom koncentrovanej energie zmeniť svoju štruktúru. Veď aj štruktúra uvareného mäsa sa liší od štruktúry mäsa surového!” V roku 1984 sa konala konferencia paranormálneho liečenia vrátane psychickej chirurgie. Z tejto konferencie vyšiel zborník. Predslov napísal vtedajší najvyšší predstavitel filipínskeho štátu Marcos. Tým sa „filipínska škola” stala oficiálnou doktrínou.

VTÁČIA KRV NA ŽENSKÝCH NOHAVIČKÁCH?

Filipínski liečitelia, healeri, majú údajne zvláštnu, Bohom danú schopnosť absorbovať z okolia energiu dosahuj úcu taký stupeň, že im umožňuje vykonávať chirurgiu bez otvorenia tela pacienta. Slovensko zatial navštívili s odstupom niekolk ých týždňov dvaja. Príchod prvého z nich, Placida Palitayana, zabezpe- čovala a organizovala nitrianska agentúra patriaca dvadsaťdeväťročnému Romanovi Spišiakovi. Honorár pre liečitela a pre sprostredkovatelsk ú agentúru, bez ohladu na diagnó- zu pacienta, bol tisíc dolárov, prípadne osem sto dolárov plus zvyšok v slovenských korunách. Platilo sa v hotovosti a súčasťou tzv. formulára klienta bolo čestné vyhlá- senie, že klient sa na liečbe zúčast- ňuje na vlastnú žiadosť a agentúra Spišiak negarantuje výsledky proced úr. Do Jedlových Kostolian, kde filip ínsky liečitel pôsobil, prišli desiatky ludí i množstvo zvedavých novinárov. Podla dohody s agentúrou sa mali údajne na zákrokoch zúčastniť aj traja členovia Lekárskej spoločnosti natur álnej medicíny. MUDr. Gustáv Solár neskôr v rozhovore pre časopis Plus 7 dní povedal, že ich úlohou bolo zabezpečiť objektivizáciu týchto zákrokov. „Išlo nám predovšetkým o to, aby sa zákroky seriózne preskúmali. To znamená, aby tých, čo sa na nich zúčastnili, vyšetrili najmodernejšími spôsobmi před zákrokom, bezprostredne po ňom, a potom ešte v určitých časov ých intervaloch,” vysvetloval. „Ako vieme, vo vzorkách, ktoré na Filipínach pri takýchto zákrokoch odobrali členovia štábu Českej televízie, renomované pracoviská v ČR potvrdili prítmnosť ludskej bielkoviny.” K objektivizácii zákrokov však nedošlo. Keď lekári prišli do Nitry, dozvedeli sa, že pán Spišiak spolu s pánmi z Filipín odtial odišli už před niekolkými dňami. Dostať sa do blízkosti filipínskeho liečitela Placida Palitayana nebolo jednoduché. Filipínsky zákrok mali možnosť vidieť a fotografovať jedine redaktori denníka Nový Čas. Ti však spochybnili schopnosti filipínskeho liečitela, keď poslali na expertí- zu vzorku krvi z nohavičiek jednej operovanej pacientky. Podla výsledkov krvnej skúšky malo ísť o vtáčiu krv. Palcové titulky „Zo ženy tiekla vtáčia krv” pobúrili laickú i odbornú verejnosť. Zostalo však otázne, či bol podobný prístup a bombastické zverejňovanie výsledkov korektné. MUDr. Gustáv Solár na túto inform áciu reagoval triezvo aj napriek tomu, že sa na filipínskom zákroku nemá možnosť zúčastniť: „Tento fakt sám o sebe ešte nesvedčí o podvode. Na ženských nohavičkách môže byť akákolvek krv. V odbornom svete tiež nie je zvykom, aby sa tak éto rozory robili na jednom pracovisku, jediným človekom. Ak vezmeme všeobecne akceptovanú teorému, že pri filipínskych zákrokoch ide o – ludovo povedané – zhmotnenie negatívnej myšlienky, ukazuje sa, že môže ísť o nešpecifické bunkov é štruktúry.” Rozruch okolo filipínskych operácií neutíchal ani po odchode Placida Palitayana. Desať dní po absolvovaní filipínskej liečby na ná- sledky zhubného nádoru močového mechúra zomrel M. K. Písal o tom časopis Plus 7 dní. Treba však podoktnúť, že lekári, ktorí poznali jeho zdravotný stav, mu už predt ým nedávali nádej na záchranu. Až dva mesiace po vypuknutí celej kauzy sa v Novom Čase objavil ďalší článok. Redaktori písali o ďalšom Palitayanovom pacientovi – horolezcovi Jozefovi Adámkovi z Popradu s rakovinou hrubé- ho čreva, krotému lekári taktie ž nedávali žiadnu nádej. Zomrel vraj tri dni po zákroku filipínskeho liečitela. Cena nádeje sa nedá vyjadri ť peniazmi. Sestra nebohého Jozefa Adámeka sa rozhodla žiadať si peniaze za neúspešný zákrok od nitrianskej agentúry naspäť. Humbug okolo nie veľmi seriózne zorganizovanej akcie v Jedľových Kosto ľanoch sa tým ešte znásobil. Nakoľko nevinne sa v škandalóznom víre udalostí ocitol Placido Palitayan, aký honorár požadoval, a koľko na tom všetkom zarobila agentúra Spišiak, to nikto nevie.

DVOMA PRSTAMI DO NOSNEJ DIERKY

„Nie som Boh,” tvrdí o sebe prezident Asociácie filipínskych liečite ľov, reverend Alex L. Orbito, ktorého príchod na Slovensko avizovali masmédiá už niekoľko týžd- ňov po odchode Placida Palitayana. Príchod tohoto, prakticky najzná- mejšieho filipínskeho liečiteľa organizovala košická spoločnosť Medeor. Zorganizovanie celého „liečebného podujatia” na pôde metropoly vý- chodného Slovenska bolo o poznanie serióznejšie. Záujemcom o chirurgický zákrok sa odporúčalo, aby si od ošetrujúceho lekára zabezpe čili zdravotnú dokumentáciu. Taktiež boli povinní absolvovať predterapeutické vyšetrenie a vý- sledky tohto vyšetrenia predložiť ešte pred podpisom zmluvy o poskytnut í služieb. Zákrok stál 29 900 Sk, ďalší, odporúčaný reverendom, desa ťtisíc slovenských korún. Ešte před príchodom Alexa L. Orbita pred filipínskymi liečiteľmi dôrazne varovalo Ministerstvo zdravotn íctva SR, snem Slovenskej lek árskej komory a mnohí odborníci. „Lekári na Slovensku už riešili viacero prípadov svojich klientov, ktorí odmietli klasickú liečbu a vydali sa s cestovnou kanceláriou na Filipíny,” povedal pre opozičný denník SME MUDr. Viliam Ujházy z Ústavu experiment álnej onkológie v Bratislave. „Američania už o tom popísali stovky strán, majú dokument áciu a argumentáciu, že ide o kúzelnický trik. Ak aj postatou oper ácií nie je trik, ale akási energia, ako tvrdia aj niektorí zástancovia natur álnej medicíny, potom musím poveda ť, že túto energiu ešte nikto nezmeral.” Alex L. Orbito priletel do skepticky naladenej atmosféry. Na otázku denníku Pravda, ako sa pozerá na odmietavé stanovicko k jeho pôsobeniu zo strany ministerstva zdravotnictva a väčšiny lekárov, odpovedal s úsmevom. Vraj vie pochopi ť, že jeho liečenie nie je v Slovenskej republike oficiálne uznané. O svojich schopnostiach sa vyjadril v tom duchu, že „je to dar od Boha, ktorý pomôže ľuďom, a aj to veľmi rád využijem aj na Slovensku…” Potvrdil taktiež svoju ochotu demonštrovať jeden svoj zákrok před lekármi. Ani Alex L. Orbito nemal napriek publikovaným záporným stanovisk ám odborníkov a mnohých novinárov o pacientov núdzu. Vchod do spoločnosti Medeor, kde v jednej z neveľkých miestností prebiehali zákroky, prísne strážili. Novinári nemali šancu dostať sa dnu. Redaktori denníka Slovenský východ na to sklamane reagovali slovami: „Dozvedeli sme sa, že novinári dovn útra nesmú a ani žiadne informácie nedostaneme. Pri tejto príležitosti nám napadlo, že tlač už svoju úlohu v propagácii tohto diskutabilného podujatia zohrala. V bezplatnej reklame. ” Po záruke serióznosti a objekt ívnosti publikovaného materiálu sa to predsa len podarilo fotografovi Tlačovej agentúry Slovakia a nieko ľko dní na to redaktorom magazínu Nedeľna Pravda. Videli a fotografovali zákrok na pečeni Beá- ty M., ktorá je, mimochodom, dcérou lekárky. Jej matka, MUDr. Kornélia Kunayová, pozorovala viacero Orbitových zákrokov a v rozhovore pre Slovenský východ povedala: „Nemyslím si, že by boli chirurgovia zosmiešnení tým, že niekto má iné schopnosti a vie napríklad zmaterializovať energiu a vybrať ju v takej forme, ako to robí tento pán (Alex L. Orbito – pozn. red.). Nie je to iluzionista, ale pracuje v určitom zmenenom stave vibrácií. Ani jeden pacient sa neprejavoval jako v hypnóze, pravdou je, že boli „skľudnení”. Sú to mimoriadne veci a ich vysvetlenie určite nie je jednoduché a rukolapn é. Nemôžeme povedať – funguje to takto. Na týchto úrovniach sme ešte príliš nevzdelaní.” MUDr. Kunayová bola, mimochodom, jediná, ktorá jako lekárka tieto zákroky verejne komentovala v pozitívnom zmysle slova. Redaktori Nedeľnej Pravdy se rozprávali s viacerými odborníkmi, ktorí sa na zákrok prišli zo zvedavosti pozrieť a boli šokovaní. Nikto z nich však nesúhlasil so zverejnen ím svojho mena. „Čo vám mám povedať? To, čo som videl, moje vedomosti nepripúšťajú!” povedal jeden z nich. Pripustil, že Orbito naru šil integritu kože a že po zákroku nezostali jazvy, iba škrabance. Jednej pacientke dokonca vošiel dvoma prstami do nosnej dierky! Zákroky malí možnosť pozorovať aj mnohí príbuzní pacientov. Väčšina vypovedí sa v podstate zhodovala s výpoveďami novinárov, ktorí boli „pri tom”: Alex L. Orbito najprv krúžil dlaňami nad postihnutým miestom. Potom prenikol prstami dovnútra tela. Ozvalo sa prasknutie, v tom okamihu vytryskol pramienok krvi a prítomni počuli zvuk podobný žblnkotaniu. Liečiteľ vybral z tela krvnú zrazeninu a po skončení zákroku nebolo vidieť nijakú jazvu, miesto vniknutia bolo iba mierne začervenan é. Jeden z pracovníkov košickej cestovnej kancelárie, ktorá organizuje cesty slovenských záujemcov o zá- krok priamo na Filipínach (zájazd stojí vyše stotisíc Sk), povedal redaktorom Nedeľnej Pravdy: „Vy môžete povedať, že ste sem prišli a čosi videli. Ja som tie zákroky videl dvestokrát. Nerozm ýšľajte nad tým, lebo sa zblázníte.” Niekoľko dní nato Alex L. Orbito verejne demoštroval svoj zákrok pred desiatkami stúpencov jeho liečite ľských metód a zvedavcov. Informá- cie o tom, koľko bolo medzi nimi skeptikov a kritikov jeho metód, na verejnosť neprenikli. Len redaktorov Slovenského východu pozvali pozostal í 63ročnej Margity Davidovovej na kremáciu. Nebohá mala rakovinu a po návšteve Alexa L. Orbita priamo na Filipínach sa jej stav zlepšil. „Aj keď choroba prepukla opätovne, stále verila filipínskemu liečiteľovi,” povedal manžel nebohej. „Podľa môjho názoru je to seriózny člověk, lebo povedal, že zázraky robiť nevie. Hoci jej predlžil život iba o pol roka, aj za to som mu vďačný.” Slovensko sa rozdelilo na dva tábory. Jedni veria, iní nie. Celá záležitosť vyžaduje seriózne a objekt ívne preskúmanie. MUDr. Sol ár napríklad tvrdí, že zákrok filipínskeho typu urobený korektne – to znamená niekým, kto ho ovláda, a tam, kde je táto liečba namieste, má predpoklad na úspešnosť. Odborná komunita je presvedčená, že filipínski liečitelia iba dokonale imitujú chirurgický výkon. Určite by bolo zaujímavé získať zoznamy pacientov z Jedľových Kostolian i z Košíc a všetkých ich odborne vyšetriť. Kto sa však na to podujme, a bude táto vzorka postačujúca? Pôsobenie filipínskeho liečiteľa Alexa L. Orbita na území Košíc majú prešetrovať policajti. Že by dilemu – ilúzia alebo zázrak – vyriešili oni?

Category: 1996 / 01

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL JIŘÍ MARGOLIUS, BŘETISLAV TUREČEK

S pravděpodobností hraničící s jistotou jsem usoudil, že mě Nikos v příštím okamžiku nezastřelí. Dokonce se zdálo, že je ochoten mi potřást pravicí, ale cosi mu v tom bránilo. Při bližším ohledání jsem zjistil, že je to zbraň, kterou měl přehozenou přes plece. Musel si ji přidržovat oběma rukama, aby nestáhla k zemi. Tou zbraní nebyl samopal, jak jsme zvyklí u vojáka na stráži, nýbrž lehký kulomet. Musel být proklatě těžký. Dívám se z Nikósie do Nikósie. Nevábná zeď – frontová zelená linie – se zakousla do hlavního města Kypru jako zhoubný nádor do bezbranného těla. Připadám si jako v Berlíně před několika lety. Po dřevěném žbrlení jsem tam vyšplhal na malou plošinu zrovinka v těch místech, kde kdysi stál Kennedy a před celým světem prohlásil: „Ich bin ein Berliner!“ Schůdky nahoru jsou takřka stejné, plošinka snad o něco menší. Kolem je ticho, jen voják stojí krok ode mne, vpravo od zdi těžké pytle s pískem, vlevo strážní budka. Ve zdi úzký průzor střílny. Trochu se sehneš a na druhé straně vidíš několikasetmetrové pásmo nikoho. Mrtvé domy, osleplá okna, jimiž se rozpustile prohání vítr, ulice se zašlými štíty obchodů, které už dávno umřely, protože není nikoho, kdo by do nich vešel. O kousek dál vartuje nárazník modrých přileb jednotek OSN. A za nimi, už v nedohlednu, zase vojáci. Dvě republiky v jedné zemi. Rodáci z Kypru na sebe míří zbraněmi. Za mnou Kyperská republika, přede mnou Severokyperská turecká republika.

V KRAJI ŽABÍCH MUŽŮ

Za prvním dotykem zelené linie se vydávám do Bohem zapomenutého kraje na severozápadním pobřeží ostrova. Domnívám se, že ve vesničkách schoulených pod rozeklanými horami najdu nejryzejší podobu lidských reakcí na uměle vytvořenou hranici a na někdejší sousedy, nyní neprodyšně oddělené ostnatými dráty. Sem nejezdí zahraniční turisté, tady se z lidského utrpení nedělá ani atrakce, ani propaganda. Nejbližším místem zmíněným v turistických příručkách je městečko Polis se svými Afroditinými lázněmi. Odsud také vyrážím, odkázán na ochotu domorodých řidičů, po jediné silničce, která vede do pohraniční vísky Kato Pyrgos. Řeka rozpáleného asfaltu se vine po úbočích divokých skal porostlých na troud suchými borovicemi. Čím více se přibližujeme k hranici, tím častěji lze zahlédnout pozorovací stanoviště kyperské armády. V místech, kde silnice náhle opouští obrysy moře, přibývají hlídky jednotek UNFICYP a také turecké armády. Hovorný řidič zpozoroval můj zájem a vysvětluje: Turecká enkláva, kterou jsme nuceni objíždět, prý vznikla organizačními zmatky při vyloďování intervenční armády. Výsadku, který zde obsadil část pobřeží, se včas nedostalo materiální podpory z týlu, a tak nemohl pokračovat v postupu do vnitrozemí. Situace se nezměnila až do zastavení bojů a příchodu jednotek OSN. Turkům tak nezbylo než se opevnit na nepatrném pruhu země obklopeném kyperským územím a mořem – jedinou spojnicí se světem. Poté, co se opět přibližujeme k pobřeží, padá definitivní rozhodnutí: žádám překvapeného řidiče o zastavení a odcházím najít příhodné místo k noclehu. Tajuplnější a krásnější bych stejně asi nenašel. Přes útesy ze spacáku pozoruji úchvatný západ slunce a vychutnávám pocit bezpečí, který ve mně vyvolávají vojenská opevnění tří armád rozesetá po okolních kopcích. Hlídky bedlivě hlídají nejen mne, ale především sebe navzájem. Kupodivu nepodléhám ani obavám, které ve mně chtěl vzbudit místní kolemjdoucí sedlák. Když odhadl můj záměr strávit noc na pláži, s upřímně ustaraným výrazem mi sdělil, že tábořím právě na místě, kde se z moře pravidelně vynořují žabí muži – turečtí diverzanti. Jako bezbranný cizinec prý nemám šanci na přežití. Nepřemýšlím ani tak o případném senzačním setkání se záškodníky, jako spíš o onom dobráckém muži s mezkem. Přemýšlím, jaké všechny škody páchají války na lidech.

NA ZELENÉ LINII

Mezinárodní letiště Nikósie, kde se ještě před dvěma desetiletími protínaly trasy transkontinentálních letů, zeje prázdnotou. Nedaleko odbavovací haly, která slouží jako skladiště výstroje kanadských příslušníků UNFICYP, nečinně sedí letadlo kyperských aerolinií. Připomíná starého vypelichaného ptáka – i laik pozná, že mu leccos chybí k tomu, aby vzlétlo. Nejcennější zařízení si směli Kypřané ze stroje vymontovat, zbytek musel zůstat na letišti. Od turecké invaze letiště slouží výhradně potřebám OSN. Tudy na ostrov proudí nováčci jednotlivých národních praporů mírových jednotek, sem přilétají vyjednavači světového společenství, aby se pokusili narušit bezvýchodnou zatvrzelost ostrovních politiků. V přísně střeženém areálu letiště také vzniklo mezinárodní městečko, kterému do těch civilních nechybí snad vůbec nic. Ani anglikánský kostel, ani škola, ani hospody. U brány do areálu teď čekám na svého průvodce. Phil má trojjediné zaměstnání, které mu vlastně mohu závidět. Pracuje v tiskovém odboru v hlavním velení UNFICYP, pro tutéž organizaci pracuje i jako fotograf. Po skončení pracovní doby odjíždí do svého fotoateliéru v Nikóse, případně fotografovat typicky bujarou řeckou svatbu. Díky těmto profesím mu nedělá problém zastavit během naší jízdy po zelené linii přesně na tom místě, kde stojí za to naexponovat několik políček filmu. Projíždíme po vymleté asfaltce lemované z obou stran truchlivě vyhlížejícími budovami. Lidé odsud utekli tak rychle, že ani nestačili zabalit, natož zabezpečit svůj majetek. Skrz zadrátované okno nahlížím do restaurace, v níž se zastavil čas. Na stolech popelníky a lahve, na věšáku ošuntělá čepice, to vše pod letitou vrstvou prachu. V nedaleké dílně jsou na dřevěných podpěrách usazeny dva starodávné motocykly, které už nikdo nestačil opravit. Příčné uličky jsou zaslepeny pytli a sudy s pískem – pohled skrz opevnění umožňují jen dřevem obložené střílny. Ty nalevo zbudovali Řekové, napravo Turci. Ještě nedávno je místy dělilo pouhých pět metrů.

ZATAJENÉ MĚSTO

V oficiální turistické mapě kyperské metropole je v jižní části vyznačeno nesčetně památek a významných míst. V severní polovině není vyznačena ani jedna, zato je tam nápis „Území je kvůli turecké okupaci nepřístupné?. Jak se však časem podaří zjistit každému zvídavějšímu cestovateli, není to tak docela pravda. Přestože zelená linie je jinak nepropustná, existuje místo, kde ji lze překonat. Na označení „hraniční přechod“ jsou Řekové hákliví, neboť Turky obsazené území nepovažují za stát. Etničtí Turci však přísně střeženému koridoru jinak neřeknou – vždyť jde o jedinou pozemní cestu do Severokyperské turecké republiky. Jinak se do ní lze dostat pouze lodí či letadlem z Turecka. A tak se v těsné blízkosti jedné ze základen mezinárodních jednotek každé ráno tvoří skupinka zahraničních turistů, kteří se chtějí alespoň na jeden den podívat do turecké části města. Ráno jsou zapsáni do seznamu a pokud by nebyli do odpoledne při návratu odškrtnuti, nečekalo by je nic dobrého. Potkalo by je to samé, co naivní pokušitele kyperské trpělivosti, kteří přijedou přímo do severní části ostrova a poté se snaží dostat na jih. Zadržení, výslech a nejspíš i vyhoštění. Nemluvě o ohrožené šanci podívat se například do Atén, neboť řecké úřady jsou rovněž citlivé na jakékoli dráždění jejich ostrovního chráněnce.

SLAVNÍ A LEGENDÁRNÍ

Za Limassolem, směrem k městu Pafos, stojí skála, při jejímž spatření váš zrak znejistí: proboha, copak existuje takhle veliký velbloud? A co dělá na tom kopci? Jsou vůbec na Kypru tihle tvorové? A když ne, jak se sem tohle monstrum dostalo? Při bližším ohledání zjistíte, že místo na velblouda se díváte na skálu. Má dva hrby a tlamu. To je Petra tou Romiou, Skála se dvěma hrby. Kousek odtud se stříbřitě leskne přenádherná pláž. Teď na ní lapá jarní paprsky slunce hrstička srdnatých britských turistek. Mnohé jsou krásné, ale každá má k té, která se tu prý zjevila před mnoha lety, stejně daleko jako baba Jaga k Miss ČR. Jak legenda praví, právě tady se z vln Středozemního moře vynořila řecká bohyně krásy a lásky Afrodité. Viděl jsem ji na vlastní oči, dokonce v mnoha provedeních. Na kdejakém rohu si můžete koupit její sošku. Pokud sádrová podoba souhlasí s bájným originálem, muselo to být opravdu čupr děvče. A teď k mužské návštěvnické celebritě: na jaře roku 1191 se na Kypru, díky mizernému počasí, zjevil anglický panovník! Král Richard Lví srdce se ubíral na korábu ohledně válečnických kratochvílí do svatého města Jeruzaléma. Bouře ho donutila přistát u ostrova na místě dnešního Limassolu (stejně jako Afrodité!). Jeruzalém zůstal tedy nějaký čas v klidu, zato na Kypru se děly věci! Nikoli náhodou se na Kypru vynořila též vdavekchtivá navarská princezna, slovo dalo slovo a 12. května 1191 se konala velkolepá svatba. Richard Lví srdce nechal korunovat novomanželku coby anglickou královnu a na počest novomanželů teklo proudem skvělé kyperské víno. Mimochodem, v Limassolu se každoročně koná dvanáctidenní festival vína. Můžete chodit se džbánem od stánku ke stánku, čepuje se zadarmo, stejně jako prý při té dávné slavné svatbě. Tradice příjemná a veskrze královská, zejména když uvážíme, že výše zmíněný Richard má na ní lví podíl.

ANGLIČANÉ

Cestou z Larnaky k přímořskému letovisku Agia Napa na jihovýchodním cípu ostrova řidič zčistajasna přibrzdí. Silnici přetíná široká brána. Je otevřená dokořán. Nevěřím svým očím: u brány stojí strážní budka, před ní vartuje policista v uniformě. Nebylo by na tom pohledu nic zvláštního, až na to, že uniforma je anglická. Přes ni má oranžovou vestu, aby byl dobře vidět, až se smrkne, což se tady ve Středomoří stává dřív, než si stačíte sundat brýle proti slunci. Vlevo i vpravo od silnice hustý drátěný plot, za ním budovy, louky, hřiště, náměstí, silnice, garáže, startovací plochy, ježaté antény na střechách, vrata vedoucí kamsi po zem, vojáci s flintami, děti na pískovišti, maminky s kočárky. Prý je tam taky golfové hřiště, ale to nevidím. Zato oplocenou pláž, kterou asi hlídá obrněnec. Všude cedule se zákazem fotografování. V pohoří Troodos ve výšce skoro dvou tisíc metrů, kde už píchá v uších, rostou černé borovice, a ulice horských vesniček vypadají jako v tibetské Lhaase, jen dalajlámův palác nikde nevidět, sedí na jednom kopci olbřímí bílá koule. Vypadá jako zázrak, něco jako sochy na Velikonočním ostrově nebo dekorace z Hvězdných válek, ale v žádném případě neběží o žádnou dekoraci mimozemské civilizace. Je to radar. Obří radar. Anglický radar. Poutem neviditelných vln je spojen s oběma anglickými základnami. Stříbrná koule je vševidoucí oko, které zaznamenává kdejaké šustnutí. Když na bagdádské ulici vystřelí dýchavičná motorka do výfuku, mají to na základně v tu ránu jako na talíři. Nevěříte? Tahle koule sehrála významnou roli při operaci Pouštní bouře v době krize v Zálivu. Součást britské špionážní sítě, vládní spojovací část, zvaná zkráceně GCHQ, právě tady, na Kypru, zachycovala a monitorovala všechny radiové relace a telefonní hovory v krizové oblasti. Ten, kdo v Iráku poslouchal vysílání BBC v arabštině, připravované v Londýně, mohl se jen, včetně Husajnovy rozvědky, domnívat, odkud je posíláno do éteru. Teď už to můžeme říci: z anglické základny na Kypru, kterou zleva zprava hlídají u silnice dva policajti. Aspoň to tak na první pohled vypadá? Nikos mě nezastřelil. Dokonce se odvrátil, když jsem opustil střílnu, pytle s pískem i jeho lehký kulomet, a vydal se temným průchodem do opuštěné ulice, kde kromě kočky v papundeklovém bydlišti nebylo živé duše. Vlevo opuštěné domy, vpravo zeď. Zákaz fotografování. Najednou narazíš na dvířka další strážnice. V těchhle místech je jich asi víc, než krámků se suvenýry na nedaleké obchodní třídě. Dva vojáci po mně mrsknou okem a pak upřou dál zraky na televizní obrazovku. Vysílají fotbal. Válečný stav musí chvíli počkat. Lehké kulomety mají na dosah ruky. O pár set metrů dál Nikos už skončil hlídku. P. S.: Za spoluúčast na reportáži děkujeme CK Travel.

Category: 1996 / 01

NAPSALA JANA MICHALCOVÁ

Zařízení a instituce, které se starají o narkomany, se u nás dají spočítat na prstech. Odborníci protidrogovou prevenci a ochranu rozdělují do tří stupňů. Za prvé jsou to přednášky a besedy o drogové problematice, které tvoří primární prevenci. Za druhé jsou to nízkoprahová zařízení, jako je například K-centrum, jež se soustřeďují i na narkomany, kteří drogu užívají déle. Má především zachytit feťáka na ulici prostřednictvím terénního programu, přitáhnout ho a zatraktivnit pro něj nějakým způsobem léčení. Patří do toho i kontroverzní výměny použitých stříkaček pro minimalizaci zdravotních i sociálních rizik. Za třetí jsou to léčebné a terapeutické komunity, které mají za úkol klienta resocializovat a naučit žít ve společnosti bez drogy. Jak je to tedy s naší protidrogovou scénou? Jak dalece se můžeme srovnávat se Západem, který má více zkušeností? 

V České republice je Drop-in, K-centrum v Praze, Ústí nad Labem, v Brně, v Olomouci a poradenské zařízení na Ostravsku. Dále je tu síť ordinací pro alkohol a toxikomanii na úrovni okresních měst. Často, jsou-li dobře vedena, mohou suplovat specializovaná zařízení, která ovšem nejsou nízkoprahová. Kromě této ambulantní péče máme několik psychiatrických léčeben, (šest specializovan ých programů v Bohnicích, Beřkovicích, na plzeňské klinice, v Opavě, v Brně – černovická psychiatrick á léčebna a ve Štenberku.) Pro delší péči jsou tu tři terapeutick é komunity – Němčice, Pastor Bonus v Jeseníkách a ještě jedna na Ostravsku. Dále pak azylový dům v Brně provozovaný křesťanskou nadací Podané ruce. „Je to málo,” říká Pavel Bém, nedávno odvolaný gener ální sekretář Meziresortní protidrogové komise při úřadu vlády. „Bylo by třeba v každé rizikové oblasti, kter ých je u nás zmapováno dvanáct, mít nízkoprahové centrum, specializovanou terapeutickou komunitu a zařízen í intermediální péče, což mohou být i krátkodobé pobyty v psychiatrických léčebnách. V každé takové oblasti by měla být i detoxikační jednotka. Ne jako dneska, kdy pacienti přichází do léčení a prožívají tam 14 dní „absťáku’ – detoxikace, čímž zabírají lůžka na jednotkách intenzivní péče a dalších odděleních nemocnic.”

ZPRÁVY ZE SVĚTA

Pokud se narkoman dopustí přestupku, například krádeže, aby měl na drogu, ve Švédsku nebo v Itálii, klidně ho seberou a zavřou bez ohledu na věk. Nechají ho pár týdnů ve vězení, kam za ním nenápadně přijde sociální pracovník a nabídne mu léčení, které začíná několikaměsíční stabilizující terapií. Pak má šanci vjet do systému, který nabízí chráněné dílny, výuční listy, vstup do škol, pořád se o něj někdo stará a hned tak ho nepustí. Člověk zachycený ve 14 je propouštěn někde kolem dvacátého roku. Pokud ovšem zklame (třeba uteče, nebo neabstinuje), vrací se zpátky do vězení. Je to takový kolotoč. Vědí, že mají jen určitou míru úspěšnosti, ale pořád ten kolotoč nabízejí. „Naše komunita říká – dvakrát zklameš a dost,” vysv ětluje Mgr. Ivo Škramovský, člen sdružení AZ Help pro prevenci a pomoc osobám ohroženým závislostí na návykových látkách a procesech. „Ale Švédi ho vezmou bez problémů, ovšem musí předstoupit a přesvědčit je, že ho mají vzít, sám musí předvést svou motivaci. O přijetí pak rozhoduje komunita, tedy i ostatní klienti. Narkomani jsou dokonale vytrénovaní v účelovém chování a ostatní to samozřejmě znají, takže se může stát, že žadatel je nepřesvědčí a je odmítnut – jdi do kriminálu, promysli si to pořádně a přijď za půl roku. Je to dost tvrdý a razantní systém.

NARKOMANI VYPADNĚTE

Módnost drogy je aktuální především v postkomunistických zemích, tedy i u nás. Například v Německu v rockových klubech a podobných zařízeních objevíte nápisy – narkomani vypadněte. Ve čtvrtmiliónových Cáchách, kde pan Škramovský působil, je několik institucí zabý- vajících se v nejrůznějších variant ách (od práce na ulici po terapeutické komunity) problémem drog vedle sebe. Nebo v oblasti Curychu jich existuje kolem sta. „Celý německý systém je proces hledání východisek,” říká Mgr. Škramovský, „snaží se řešit problémy tak, jak přicházejí. Německé instituce jsou z 50 % sice dotované, ale nedělá jim problém druhou část nákladů hradit z jiných zdrojů, od církve, sponzorů, což u nás vůbec nefunguje. Oni tím mají totiž automaticky zpětno vazbu, protože když ta instituce funguje dobře, sežene víc peněz a překročí rozpo čet, tak jim příští rok mají snahu dát opět 50 % z nákladů, které vytvořili. Dokazuje, že je životaschopná a že ji veřejnost přijímá a je ochotná podporovat. Když je ale k ničemu, zanikne. Obyčejně mají projekt na tři roky, aby měli šanci prokázat, jestli k něčemu jsou.

HOSTEM V KÁČKU

Co mi může vůbec takové nízkoprahové kontaktní zařízení nabídnout? Čistě hypoteticky – zaexperimentovala jsem s narkotiky, nebo – jsem závislá na droze, nebo – chci se své závislosti zbavit. Nejsem schopná uspokojit své sociální potřeby. Nemám odvahu jít na psychiatrii. Mohu tedy přijít do kontaktního centra, posadit se, dát si kafe a jen se rozkoukávat. Nikdo mě k ničemu nenutí, nic po mně nechce. Můžu si poslechnout hudbu, přečíst časopis, osprchovat se, vyprat si. Jindy je tu k dispozici i polévka nebo něco jiného k jídlu. Časem se dám třeba do řeči s kontaktním pracovníkem, začnu chodit pravidelně, zkusím terapii, léčení, podstoupím resocializační program, a když se to povede, přestanu. Začnu abstinovat. Základním cílem K-centra je minimalizace zdravotních a sociálních rizik, k čemuž na prvním místě patří prevence šíření infekce žloutenky a HIV. Snaží se dostat do terénu co nejvíc sterilního materiálu. Nejde to vždycky tak, aby se vyměnila použitá stříkačka za čistou, ale podle pracovníků pražského K-centra, se jim jich nejméně 80 % vrací, takže se neválejí po chodnících. To je také jasný a jednoznačně pozitivní fakt na obhajobu vůči odpůrcům výměnných programů. Bohužel, zhruba z deseti narkomanů přijde do centra jeden. Proto v Praze vyčlenili pracovníky „káčka“, kteří se snaží přímo v terénu vyměňovat čisté stříkačky a aktivně navazovat nové klienty. Kromě toho si může každý nechat udělat test na HIV.

UNIVERZÁLNÍ METODA

Řešení drogové problematiky neexistuje. Ani pouhá represe není k ničemu. Dealeři budou na ulici pořád, je třeba, aby samy ohrožené děti drogu odmítaly. Proto je třeba dát prostor všem variantám prevence, ale i péče, které dokážeme najít. Na Západě se právě z těchto důvodů nesnaží vytvořit jednotný koncept, ale jednotlivé iniciativy tvoří strukturu, která se o narkomany systematicky stará. První nízkoprahové zařízení pro drogově závislé Drop in vzniklo v Praze. Krátce na to, v roce 1993, bylo zřízeno i kontaktní centrum v Praze 7. Když je největší špička, vystřídá se tu 50 až 60 lidí. „U nás je přísná anonymita i v komunikaci s ostatními institucemi a policií, nepodáváme informace o klientech, pokud k tomu nedá sám souhlas,” říká Aleš Kuda, pracovník K-centra a student psychologie. „Ze začátku jsme měli problém vysvětlit policii, že neděláme práci proti nim, říká Pavel Bém, spoluzakladatel káčka, „když jdu zpátky, bylo několik velice dramatických nedorozumění s policií, která chtěla přímo v K-centru zatýkat, či nějaká osobní a zdravotní data. Já sám jsem v začátcích vysvětloval policistům, že jim žádná data poskytnou nemohu, protože to je proti lékařské etice a protizákonné a oni zas říkali, že když jim je neposkytnu, dopustím se protizákonné činnosti, protože zatajuji data o lidech, kteří se dopustili nějaké trestné činnosti. My jsme samozřejmě hájili svoje stanovisko, protože je to tak správné. Na druhou stranu – spolupráce s policií je naprosto klíčová a nutná. Jde hlavně o dohodnutí se na základních pravidlech fungování.” Většina klientů je v kontaktu denně nebo aspoň několikrát týdně. S nimi se nabalují noví, jejich známí, což je výhoda, protože na ně přenáší určitou důvěru, kterou už si získali a mají.

NA SEVERU

Nikde nejsou (kromě Prahy) takové problémy s drogově závislými jako v severních regionech, a to na severní Moravě, kde se o narkomany starají především křesťanská sdružení, a dále v oblasti Ústí nad Labem – Teplice. To souvisí jednak s velice různorodou skladbou obyvatelstva, s blízkostí bývalého východního Německa, střetávají se tu různé „drogové cesty”, a pak prostituce, která není nikde tak vyvinutá, jako právě v severních Čechách. „Obvykle se k nám na oddělení dostávají klienti, kteří spotřebují až 1,5 gramu heroinu denně, což představuje částku 1500 korun,” říká MUDr. Zdena Staňková, primářka psychiatrie Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, odkud vyšel popud ke vzniku K-centra v tomto městě. „Je to skutečně pověstná špička ledovce. Ti, co utratí méně, ty já neznám, ale bude jich asi strašně moc. Čím více se s nimi setkávám, tím těžší je odhadnout jejich počet. A to mluvím jenom o heroinu. Abuzéři LSD, pervitinu, extáze, kokainu či marihuany se k nám dostanou velice sporadicky. Tito narkomani nemají tendenci nás vyhledávat. Kontaktní centrum ano.” Za první pololetí roku 1995 jen ve státní ambulanci provedli lékaři 260 vyšetření heroinistů. Problém je i s hospitalizovanými klienty, kteří dostávají drogu zdarma, dealeři si vždycky najdou cestu, jak ji na oddělení dostat. Nejsmutnější je, že všichni mladí shodně vypovídají, že opatřit si drogu je velmi snadné.

DŮM NA PŮLI CESTY

Tak se říká ve světě zařízení, které letos otevírá sdružení AZ-HELP také v Praze. Mělo by mít především resocializační efekt, tedy třetí stupeň péče. Uvědomme si, že pokud dítě začne v 16, dneska častěji ve 14 letech brát drogu, chybí mu obrovské kvantum sociálních zkušeností, základní návyky. „Mluvil jsem s člověkem, který neuměl nakupovat,” říká Ivo Škramovský. „Na drogové scéně nejsou peníze, tam se nenakupuje, tam se krade, oni tomu říkají čóruje. No, a on napřed nakupoval s maminkou a pak už jen čóroval.” Takže se musí naučit i to, že existují peníze a za ty se nakupuje. Absolutně jim chybí zkušenosti, že mají určitý příjem a musí si spočítat, kolik věcí si za to mohou koupit. Podobně je to se základními hygienickými návyky, jsou natolik narušený drogovým životem, že nefungujou. Stane se třeba, že dva měsíce nesundají boty z nohy a vůbec jim to nepřijde. Nemluvě o tom, že jim naprosto chybí střízlivé kontakty s druhým pohlavím. Nejsou zvyklí žít přes den, protože se potloukají po nocích. Nejsou zvyklí pracovat atd. Nové pracoviště AZ-HELP tvoří tedy ambulance a denní stacionář, sloužící k terapeutickému ovlivňování těch, kteří mají problém se závislostí a nabízející jim dlouhodobé řešení. Na to budou právě navazovat doléčovací aktivity pro lidi, kteří přicházejí z léčebny, pro lidi abstinující a stabilizující se, u kterých je nebezpečí, že jejich sociální okolí nefunguje. „Ideální by bylo, kdyby státní správa vypsala konkurs na to, kdo se bude o narkomany starat, ale pak to celé zaplatila,” navrhuje Ivo Škramovský řešení drogové problematiky ve městech. „Nelze to nechat na těch „šílencích’, kteří třeba dva měsíce čekají na plat, to je jako kdyby koupili silnici, ale nedali na ni asfaltový koberec. S tím se váže i to, že za takových podmínek do toho nepůjdou odborníci a efekt se bude zhoršovat místo zlepšovat. Pak se paradoxně může stát, že si orgán řekne: dobře, tady jsme něco zkusili, nedopadlo to dobře, příště už do něčeho takového nebudeme dávat peníze.” Když bude ve městě takových zařízení několik, budou moci spolupracovat a činit si vzájemně nabídky služeb. Narkomani je s největší pravděpodobností budou obcházet dokola. Ale v každém tom zařízení mají šanci, že najdou někoho, kdo je z toho vyrazí, protože zachránit je může jen konkrétní člověk, který je osloví, najde správný poměr mezi razantností a liberálností a oni ho dokáží uslyšet.

Category: 1996 / 01

Má v sobě „junáckou“ čest (je odchovanec Foglara) a proto si na lidech důsledně pamatuje to zlé i dobré. Na slavném silvestru v Domě kovoprůmyslu na Smíchově v r. 1990 (z nového roku se tu radovali mimo jiných prezident Václav Havel nebo slavný režisér Bernardo Bertolucci) jeden můj známý Václava Marhoula, který akci organizoval, požádal, zda by nemohl dovnitř pustit své dva kamarády.Neměli u sebe tolik peněz (vysoké vstupné šlo na dobročinné účely). Slíbil, že za ně zaplatí později. Uvěřil mu. Když se mu za měsíc ozval a vyrovnal se s ním, překvapený Marhoul potěšeně přimhouřil oči. Od té doby ho nikdy neopomenul pozdravit. Na schůzku jsem se dostavil na minutu přesně. Sekretářka mi nabídla židli. Pan generální náhodou vyběhl z kanceláře a když mě viděl, ztuhl a zatvářil se, jako by před sebou měl mimozemšťana. V domnění, že si mě vinou svého vytížení není schopen zařadit, vstal jsem a představil se. “Ale vždyť jste měl přijít v 16.30.” Bylo 16.00. Asi jsem si čas špatně zapsal. Alespoň jsem si mohl prohlédnout studio, které stačil za dobu svého ředitelov ání trochu zkulturnit. Při pohledu na fotografie prvního ředitele Miloše Havla jsem si uvědomil, že budu mluvit s nejmladším ředitelem tohoto kolosu. Přijal mě v 17.30. Než jsem se stačil posadit, oznámil mi, že je vyčerpaný, jestli bychom to nemohli odložit na zítřek. Na schůzku přišel o půl hodiny později. Takže mi ji o půl hodiny zkrátil. Rozhovor musel probíhat v kulometné palbě.

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠŠ

VYFOTOGRAFOVAL: JAN ŠKVÁRA

libisemito

Pane Marhoule, když jste mě před svou kanceláří spatřil, podivně jste se zatvářil. Co se ve vaší hlavě odehrávalo?

Přišel jste o půl hodiny dříve, takže jsem zapřemýšlel, kdo to spletl: já nebo vy?

Připadalo mi, že jste si v té chvíli nemohl vybavit, kdo jsem.

Ne. Pokaždé, když někdo přijde jinak, než jsme domluvení, mám pochyby, zda jsem si to špatně nenaplánoval.

Tváře si pamatujete?

Ale ano.

Máte dobrou paměť?

Ano.

Nyní – při vašem vytížení – se vám paměť brousí, nebo otupuje?

Přestože musím přijímat hodně informací, v mé hlavě zbývá dost místa na to, abych si všechno zapamatoval: je známo, že mozkovou kapacitu využíváme jen na několik procent.

Dnes je docela v módě měřit IQ. Změřil jste si ho?

Nikdy. Mám pocit, že bych takov ým testem vůbec neprošel. Vždycky jsem měl problémy s matematikou. Když bych měl v testu srovnávat jak ási kolečka, čtverečky nebo trojúheln íčky, při kterých by se měla projevit nějaká logika, pravděpodobně bych test nevyplnil.

Vy se často scházíte a jednáte s lidmi. Podle jakých kritérií odhadujete jejich IQ?

Výši jejich IQ posoudit nemohu, ale inteligenci ano. Mezi testem IQ a přirozenou inteligencí je obrovský rozdíl.

Podle čeho posuzujete jejich inteligenci?

Pochopitelně podle jejich projevu: jejich idejí, které jsou verbálně předn ášené.  

Čeho si v prvním kontaktu nejdřív všímáte?

Podívám se jim na ruce a pak do očí.

Vaše oči na mě působí zarputile, bojovně, někdy až vyzývavě. Myslíte si…?

Počkejte! To je tím, že jsem dvacet minut čekal na tramvaj a pro svého kluka jsem nesehnal dárek, který mu Ježíšek slíbil. Takže jsem strašně naštvaný.

Ředitel a nejezdí autem?

Někdy se vyplatí autem nejezdit. Mohu jezdit tramvají i metrem, nikdo mě neobtěžuje: nejsem slavným hercem ani politikem.

Výraz vašich očí jsem vyčetl spíše z vašich fotografií a z televize. Hodně lidí provokujete…

Určitě, s tím souhlasím. Nejvíce problémů jsem měl hlavně v armádě.

Myslíte si, že každý v očích nos íme tu základní charakterovou vlastnost, i když se zrovna chováme jinak?

Jistě. Ale záleží opravdu na situaci. U mně záleží, zda jsem ve městě, doma nebo v přírodě. Když se musíte neustále kontrolovat, usídlí se vám v očích opatrnost.

Jste ostražitý v kontaktu s lidmi?  

Třeba s vámi ne, ale při kontaktu s lidmi, které neznám, vždy oči přimhouřím.

Netrpíte důvěřivostí?

Nikdy k cizím lidem.

Málokdy jste naletěl?

Naletěl jsem, ale vždy jsem se z toho dokázal dostat. Spíš než naletěl, jsem ztratil spoustu času. Člověk se hodně naučí: dívat se, jak partneři gestikulují – to mnoho prozradí -, všímat si oblečení a sledovat gesta vůbec. Pokud ke mně přijde člověk s obrovským tlustým doutníkem a pronese větu, že milión dolarů není žádný problém, získám pomalu naprostou jistotu, že proti mně nestojí solidní partner,že nemá možná ani dolar. Pokud jednám s člověkem, který si s diářem v ruce všechno, co řeknete, pečlivě zapisuje – na ulici byste si ho vůbec nevšiml – a v restauraci si s kalkulačkou zkontroluje svůj účet, tak mám pocit, že se bavím s tím pravým. Halíře dělají talíře.

AB Barrandov, jemuž šéfujete, prožívá nyní dramatické změny. Prožíváte to taky tak dramaticky, nebo jste ve svém živlu?

Záleží to na míře úsilí, které v ten den bylo vynaloženo. Pokud mám upřímně odpovědět, nemám čas o tom přemýšlet. Kdybych měl definovat svůj základní pocit, řekl bych: líbí se mi to. Pravdou je, že někdy přicházím domů naprosto vy- čerpaný.  

Dnešní podnikatelé vašeho kalibru někdy končí i v psychiatrických léčebnách…

To je pravda… Řeknu vám včerejší příhodu. Přišli ke mně možná budoucí partneři, přinesli mi spoustu materiálu a říkali, že se hned první týden v lednu sejdeme a popovídáme si o tom. Odpověděl jsem jim: „Pánové, to je sice hezký nápad, ale my se první týden v lednu nesejdeme, protože já vaše materiály nebudu přes svátky číst. Pojedu někam do přírody a nebudu prostě pracovat. Nezlobte se.“” Pokud hodně vytížený podnikatel dokáže říct „ne”“ udělat si čas na sebe a na své přátele, tak nemusí skončit u psychiatra. Dá se to přežít.

Co vám zatím role ředitele přinesla? Vím, že jste se setkal s averzí, podrazy, ztrátou iluzí…

Přinesla mi zkušenosti. Řekl bych i obohacení.

Nemáte pocit, že vás tahle práce jako člověka trochu otupuje, že díky svému pragmatismu můžete ztratit to, čemu říkáme cit nebo duchovní hodnoty? Přece jen jste ve vleku neustálého počítání…

Na to jsem vám už odpověděl. Je potřeba vypnout, zajít do divadla, kina, vzít do ruky knihu a nabrat tak druhý dech. Shodou okolnost í dnes večer jdu do divadla na vánoční besídku Divadla Sklep. A zítra máme nadílku Tondy Pírka pro naše (sklepovské) děti. Nebudu sedět ani v práci, ani pracovat.

Člověk ve vaší roli může v sobě zradit určité hodnoty, které měl…

Obecně asi ano. U sebe ale mám neskromný pocit, že tomu tak není.

Vy jste v devadesátém roce ležel šest týdnů po kousnutí klíštěte na kapačkách a nevěděl, zda budete chodit. Co se ve vás odehrávalo?

Bylo by toho na knížku, ale vykrystalizoval ve mně jeden pocit: v životě nemají velkou cenu peníze, majetek, akcie… Jedině, co má cenu, je být zdravý, vyjít sám se sebou a být sám k sobě upřímný. Pokud si člověk umí sám sobě odpov ědět na otázku, jestli to či ono dělá dobře či špatně, tak ví, za co ho lidé mají nebo nemají rádi. Na nemocni čním lůžku jsem se dopracoval k pocitu, nebo spíše k představě mého umírání; uvědomil jsem si, že umírat jako bohatý člověk nebo úspěšný politik nemá vůbec smysl. Člověk může umírat jakkoliv, ale nesmí být sám. A člověk nezůstane sám pouze tehdy, pokud ho lidé za jeho dobré věci mají rádi. To byl ten nejzásadnější pocit, který jsem si odnesl. Zkrátka, v té nemocnici jsem si prožil celý svůj minulý život pozpátku, celou moji práci, všechno jsem přehodnocoval…

Co jste ve své upřímnosti na svém dně našel?

Nejsem schopen odloučit práci od svého osobního života. Musí to být v souladu. Dopracoval jsem se k určitému poznání vyrovnanosti. Nebo že se alespoň o ni musím snažit. V jakémkoliv oboru.

A své předsevzetí jste pokaždé dodržel?

Musím se přiznat, že okolnosti mě někdy předčily a donutily mě, abych se někam štval, ale stejně to nabyté poznání mám v sobě hluboko zakódováno. Na to bych navázal ještě jedním pocitem, který mě potkal, když jsem poprvé uviděl oceán. Moře a oceán je obrovský rozdíl. Stál jsem v severním Dánsku na pobřeží oceánu, kde jsou vlnami omílané star é obrovské kameny, které se pohnou jednou za tisíc let. Viděl jsem vlastně věčnost. To pak pochopíte svou úlohu niterného mravenečka a jeho osud, který si nese a nese na hřbetě.

Četl jsem, že s vaším otcem jste se rozešel politicky, ale nikoliv lidsky. Myslíte si, že lidské hodnoty s politickými příliš nesouvisejí?

Ocituju Raymonda Chandlera: Politika je zatraceně těžká věc. Vyžaduje ty nejlepší lidi, a není na ní nic, co by ty nejlepší lidi přitahovalo. Takže pracujeme s tím, co máme. Naštěst í nejsem politik. Předpokládám, že můj otec také ne, i když v oblasti sportu politiku také dělal. Myslím, že nebyl ve své generaci žádnou výjimkou. Nejsem schopen to posoudit, ale domn ívám se, že v padesátých letech mladí lidé něčemu uvěřili a potom je to – lidově řečno – sežralo.

Mají dnes filmaři potřebu se stmelovat?

Ne. Když mi někdo tvrdí, že se filmaři v šedesátých letech měli potřebu stmelovat, tak si myslím, že to asi není tak docela pravda. Filmová režie je absolutně solitérní a v zásadě sobecká záležitost. Pokud režisér není sobcem, nemůže příliš asi uspět.

Vy sám jste byl členem filmař- ské skupiny A.Z.kalona, která měla potřebu se v osmdesátých letech sdružovat…

Tahle skupina, která za komunismu měla svůj smysl, se také hned po revoluci rozpadla. A.Z.kalona se rozpadla samovolně na rozdíl do výtvarné skupiny Tvrdohlaví, která se domluvila, že to už nemá smysl. Jediné, co přežilo, je Divadlo Sklep.

Svou, jak jste sám jednou řekl, „totální porážku” jste si odbyl, když jste se pokusil sjednotit Pražskou pětku pod střechu jednoho divadla. Cítil jste něco podobného, když vás představenstvo Barrandova 6. dubna odvolalo z funkce ředitele?

Obě dvě události byly totálními porážkami, ale je mezi nimi obrovsk ý rozdíl. Při první jsem okamžitě hledal chybu v sobě; lidi, kterých se to týkalo, vstali a řekli mi do očí proč ne, zatímco na Barrandově mi ta rána přišla do zad.

Za jak dlouho jste se zbavil pocitu křivdy?

Asi tak za tři měsíce.

Co jste mezitím dělal?

Pracoval jsem na scénáři, na divadle, ale musím přiznat, že první dva měsíce mě zachvacoval neuv ěřitelný vztek a pocit zrady, ale pak mi došlo, že jsem se dopustil mnoha a mnoha chyb, kterými jsem svým nepřátelům nahrál.

Považujete za jednu z chyb, že jste trochu unáhleně rozpustil seskupení uměleckých filmových profesí?

To určitě ne. Žádné studio na světě nezaměstnává filmové profese. Většinou jsou na volné noze a na jednotlivé projekty jsou najímány. Do stálého zaměstnaneckého poměru pouze v případě, že pracují na nějaké stále se opakující tvorbě nebo výrobě. Což jsou třeba seriály.

Můžete mi prozradit, jak se vám podařilo moravskou finanční společnost 1. Silas přesvědčit, aby vám půjčila přes sto miliónů na zakoupení 74 procent akcií Barrandova?

Určitě ne svýma očima nebo rukama. Snažil jsem se vypracovat celý ekonomický plán za Barrandov a přesvědčit je myšlenkami, které byly jedním z důvodů mého vyhazovu.

Nenašli se kritici, že šlo o podvod?

V tomhle případě už opravdu ne.

Při prvním zakoupení Barrandova bylo kritiků požehnaně. Byla to patrně velmi hodně výhodná koupě…?

Samozřejmě, ale vláda musela volit mezi dvěma možnostmi: buďto Studio prodat zahraničnímu kapitálu, který by asi zaplatil ihned a všechno, a nebo nabí- dnout českým podnikatelům rozložené splácení. Tahle cesta se může jevit výhodná, ale je seriózní. Od začátku jsem hrál s otevřenými kartami oproti jiným podnikatelům, kteří státu naslibovali hory doly, a pak od vlády chtěli na své dluhy . Otevřeně jsem tvrdil: „Já nemám peníze, ale mohu si je postupem deseti let vydělat a za ten podnik zaplatit. ” Byla to férová hra – i když z prvního pohledu se mohla jevit jako spekulativní.

Vy rozhodně netrpíte nesmělostí, závistí nebo méněcenností. Spatřujete v těchto charakterových vlastnostech typické prvky vašich nepřátel?Nebo dokonce Čechů vůbec?

U Čechů ano, ale v mém případě závist nehrála roli. Většina z nich mi nemohla a dodnes mi nemohou odpustit, že jsem je vypověděl z pracovního poměru. Rozhodně nešlo o pragmatickou podstatu sporu, ale o ješitnost. Nikoli závist, ale nenávist.

Slyšel jsem, že máte na skladě 5 kamer a přitom je nepropůjčujete, že nepracují laboratoře, že se rozparcelovávají pozemky, že se nevyužívají triková studia…

(Potěšeně se zatváří) Nesmysl. Půjčujeme několik desítek kamer, pozemky se nerozparcelovávají, laboratoře začaly pracovat přes noc, jsou neustále v provozu, triková studia se využívají… Jaký tam máte ještě drb?…

Žádný…… Myslíte si, že jste schopen rozlišit dobrý film do špatného?

To umí přece každý člověk. Na své úrovni samozřejmě. Já mám rád příběh, nemám rád postmodernu.

Ale vám se moc líbil film Jana Němce v ŽÁRU KRÁLOVSKÉ LÁSKY, u kterého lidé i zvraceli.

Potěšil mě z jedné stránky, bez ohledu na to, jestli se mi líbil. Mám vyvinuté jedno chapadlo, které tíhne k úletům. Pokud něco z bažinatého konzervatismu, jaký tady tenkrát byl, vybočí, tak mi to vyhovuje.

Dnes se často tvrdí, že nejsou dobré scénáře.

To je pravda.

Není to tím, že dnes chybí představa, co vlastně točit? Tvůrci jako by nevěděli, co vyjadřuje českou specifiku. Je na vině snaha po světovosti, která je ve výsledku trapná, nebo bezradné hledání vlastní identity?

To je úplně přirozená věc. Nejen tvůrci , ale všichni filmaři v dnešní době jsou děti, které jsou poprvé v mateřské školce. Jsou tam starší spolužáci, kteří už to všechno ovládají – v našem případě filmaři ze Západu – a prvňáčkům nějakou dobu trvá, než se rozkoukají a než začnou tomu systému rozumět. Ale v téhle situaci nejsou jenom filmaři, také politici, ekonomové, spolky, nadace…… Je to jen otázka času.

Proč se Česká televize více podílí na realizaci českých filmů než AB Barrandov?

To je strašně jednoduchá věc: Barrandov je soukromá akciová společnost a není zákon jako o České televizi, který by přikazoval občanům České republiky, aby měsíčně platili ( Barrandovu ) padesát korun. Musíme si uvě- domit, že Česká televize má touhle cestou zajištěny dvě miliardy korun. Česká televize svou podporu českému filmu nemůže tolik vyzdvihovat, protože je její povinností právě na takové aktivity přispívat.

Kdy myslíte, že Barrandov dosáhne takových zisků, aby se stal oporou českého filmu?

Myslím si, že se o český film dostatečně staráme v rámci svých možností.

Významnější formou jste se podíleli pouze na dvou filmech: KRVAVÝ ROMÁN a ZÁHADA HLAVOLAMU?

To není pravda. Za poslední čtyři roky se Barrandov spolupodílel na pětadvaceti českých filmech a investoval do nich sedmdes át dva miliónů korun. To je prostě neoddiskutovatelný fakt.

Jakým způsobem se na nich podílel?

Vkládal do filmů svou techniku a kapacitu , a polovin a z těch peněz byla hotově. Je pravda, že do těch dvou filmů jsme dali podstatně více hotových peněz, proto to bylo asi tak výrazně zaznamenáno, ale pak jsme zvolili jinou cestu: podporovat více filmů , než jeden jednorázově v obrovské výši.

Vy jste zastáncem velkých koprodukcí. Jinak film nemá na trhu šanci. Trh je záležitostí siln é distribuce a působivé a nákladné reklamy. Ve filmu do určité míry už nezáleží tolik na kvalitě snímku, jako tomu bylo dřív.Má podle vás cenu zaobírat se etickým i estetickým posláním média, kter é tak razantně zasáhlo do vývoje lidstva, nebo to prostě nechat osudu?

Myslím si, že to, o čem mluvíte, se děje bez toho, aniž by se kvůli tomu svolávaly nějaké konference. Film se stává jednou ze součástí elektronických médií a nikdo tomu neodpomůže. Všichni v Evropě už vědí, že film je živ především z televize. Ztratil svou původní podstatu tehdy, kdy přestal být jediným obrazovým médiem. Doba je taková. Není v ničí moci svět změnit, obrá- tit. Svět spěje do jisté situace, do nové vědeckotechnické revoluce. Před námi stojí skok do jiných generac í. Málo lidí si uvědomuje, co ho čeká v příštím tisíciletí. Čeká nás daleko větší vzájemná technick á komunikace a s tím spojené daleko větší odcizení, než existuje dnes.

A vy sám byste chtěl něco z toho co jste řekl, změnit, přibrzdit?

Musel bych být Donem Quijotem, který bojuje proti větrným mlýnům. Já si nemohu vybrat jiné století, jinou dobu, musím se smířit s tím, v čem žiju. Mohu se snažit, jako kdybych žil v devatenáctém století: být platný a pokusit si v této době uplatňovat svoje názory.

Berete svou funkci na Barrandově jako své poslání?

To v žádném případě.

Jako časovou etapu svého života?

Ani to nejsem schopen definovat.

Dovedete si představit, že byste ji dělal do konce života?

To asi těžko.

Máte nějaký sen, který byste si ještě rád vyplnil?

Moře. Být na moři jako můj otec, jako můj dědeček….

Ale o to jste se už pokusil. Chtěl jste přece do námořní akademie v Gdaňsku, ale rozhodl jste se pro film…

Category: 1996 / 01

Blíží se konec druhého tisíciletí počítáno od počátku našeho letopočtu a na naší planetě už neexistují oblasti, kde „žijí lvi”. Bílá místa na mapě zmizela, lidská touha objevovat neobjevené trvá. Zbývá minulost, tak vzdálená, že ji počítáme na stovky miliónů let. Slova jako Kentrurosaurus, Pterodactylus, Plesiosaurus a Tyrannosaurus (mimochodem, tato vědecká pojmenování latinskými složeninami obsahují odvozeninu řeckého slova „sauros“, tj. ještěrka) už nepatří jen do slovníků vědců a učenců. Lidé chtějí vědět, co způsobilo na konci druhohor, křídové periody, zmizení dinosaurů z povrchu zemského. Touží si alespoň představit mohutné ještěry, plížící se pravěkou močálovitou krajinou s bouřícími sopkami na obzoru. Přejeme si zažít vzrušení z nespoutané přírody, romantiku, strach, emoce… chceme se na chvíli přenést do jiného světa. Nejsme už odkázáni na vlastní fantazii, nejmodernější technika nám umožňuje doslova žít mezi pravěkými živočichy. Francouzská firma „ExMachina“ vytvořila film „Dinosauří ostrov“, čímž inspirovala kalifornského specialistu Iwerkse a odstartovala vlnu „jízd“. „Jízdy“ jsou krátké filmy pro malý počet diváků, otvírající jim dveře do pravěkého světa. Ti sledují dění na plátně a zároveň vnímají řadu fyzikálních vjemů a psychologických pocitů. Například obrovské zrychlení je uvede do stavu podobnému beztíži, jiné mikrovjemy umožňují prožít stavy velkého vzrušení. Film trvá jen čtyři minuty, ovšem divákům se zdá nekonečně dlouhý. „Jízdy“ jsou obvykle hlavním bodem programu zábavního parku Luxor Hotelu v Las Vegas a úspěch této vysoce technické zábavy pozvedl francouzskou firmu na úroveň tak úspěšných společností, jako George Lukas ILM a James Cameron s „Digital Domain“. Velmi slavný „filmový kolega“, nedávno uvedený Jurský park režiséra Spielberga, je uznáván jako znovuobjevení dinosaurů pro dvacáté století. „Dinosauří ostrov“ nám ale na rozdíl od tohoto filmu umožňuje prožít fikci, že žijeme mezi nimi.

Category: 1996 / 01

UMĚNÍ NENÍ V HOLLYWOODU OBLÍBENÉ SLOVO

Začal pracovat jako herec v 50. letech s Jamesem Deanem, v 60. letech se díky filmu Easy Rider (Bezstarostná jízda) stal známým spisovatelem a režisérem a nyní v 90. letech je jedním z velkých hollywoodských idolů, který nám vyráží dech působivými rolemi maniaků ve filmech jako je Speed (Rychlost) s Keanu Reevesem nebo Waterworld (Vodní svět), který bude mít premiéru na podzim. Dnes, ve věku 59 let, je Dennis Hopper tak slavný, zamilovaný a jednoduše šťastný, jako nikdy předtím. Přijal nás ve svém neuvěřitelném domě ve Venice v Kalifornii – v autentické galerii současného umění, kde žije se svou přítelkyní Victorií Duffy už déle než tři roky. Svěřil nám své pocity o životě herce a budoucího manžela.

Ve filmu Vodní svět, megaprodukci Kevina Costnera, hrajete roli Deacona, tyranského vůdce gangu kriminálníků. Navzdory nepříjemným drbům, zvláště o astronomických nákladech a problémech produkce před zveřejněním Vodního světa, se film nakonec stal kasovním trhákem. Vy jste byl mezi předními, kdo film obhajovali. Potěšil vás tento obrat k lepšímu?

Ano, mám ten film velmi rád. Myslím, že je dost odlišný od jiné produkce. Líbila se mi práce na něm, jsem vděčný producentům, že ho udělali tak dobře, a Kevinu Costnerovi, který byl pro něj opravdu zapálen. Pro můj život a pro mou kariéru bylo trochu zadostiučiněním moci opět pracovat pro Universal na nejdražším filmu všech dob. Před lety jsem totiž pro Universal Pictures natočil film The Last Movie (1974, Poslední film). Přesto, že vyhrál filmový festival v Benátkách, odmítli ho distribuovat. Nakonec ho znovu sestříhali a promítali dva týdny v New Yorku, dva týdny v Los Angeles, tři dny v San Franciscu a pak ho stáhli. V Evropě nebyl nikdy skutečně promítán. Tím málem skončila má kariéra režiséra. Trvalo dalších skoro deset let, než jsem začal znovu režírovat. Ale v každém případě, hrát teď v tomto filmu pro Universal Pictures pro mě byla satisfakce. Je fajn hrát ve velkofilmu v Hollywoodu.

Toto je vaše další záporná role. Nejste někdy trochu unaven hraním záporných postav? Netoužíte v budoucnu po charakternějších postavách?

Chtěl bych svou práci trochu změnit, v poslední době jsem opravdu hrál samé „padouchy”. Ale řeknu vám, někdy jsou tyto postavy mnohem zajímavější než ostatní.

Ale vaše postavy nejsou jen odporné, jsou na vrcholu zvrácenosti!

Často se mě na to ptali a nakonec jsem přišel na inteligentní odpověď. Předtím, než jsem začal pracovat pro Warner Bros, jsem od 13 let hrál Shakespeara v divadle Old Globe Theatre v San Diegu. A velké role v Shakespearovi jsou Macbeth, Hamlet, Král Lear, Othello… Všechny hlavní role, všechny velké party v Shakespearovi – všichni jsou to šílenci, šílení vrazi. To byly role, s kterými jsem vyrůstal. Takže pro mě nejsou role, které hraji teď, tak odlišné.

Natáčení Vodního světa probíhalo uprostřed oceánu, na plovoucí plošině. Vaše pracovní podmínky nebyly jednoduché. Byl jste oblečený v těžkém kabátu a měl jste pásku přes oko. Jak jste to vnímal?

Bylo to opravdu děsivé, ale cítil jsem se tak především kvůli váze, kterou jsem měl na sobě – nosil jsem kovový pás. Kdybych spadl přes palubu, mohl bych se se všemi rozloučit.. Bylo tam sice plno bezpečnostních opatření a lidí kolem mě, kteří říkali: „Ne, ne, ne, chytneme vás, než by jste se stačil potopit pět stop pod vodu.” Díky bohu jsem je nikdy nemusel vyzkoušet. Několikrát jsem o tom ale přemýšlel. Nejtěžší bylo nastupování ze země na loď, protože s jedním okem nevnímáte správně vzdálenosti, takže jsem nemohl odhadnout, kde loď je. Na bouřlivém moři se také některým lidem dělalo špatně, ale já měl klid. Během osmiměsíčního natáčení byl pouze jeden den, kdy mě zavolali a nakonec jsem nepracoval, protože počasí bylo špatné na to, abychom vyšli ven. Všichni říkali: „Nejsou zorganizovaní, je to jen vyhazování peněz do vzduchu.” Ale byl to jeden z nejlépe organizovaných filmů, na kterých jsem kdy pracoval.

Předváděl jsem nedávno oděvy pro Huga Bosse. Bylo to poprvé?

Ve skutečnosti ne, poprvé jsem předváděl pro Rei, návrhářku vlastnící Comme Des Garcons. Dělal jsem u ní manekýna v Paříži a také Matt Dillon pro ni předváděl. Ráda najímá lidi, kteří nejsou manekýni. Pak jsem přišel do CEO Huga Bosse a ten mě pozval na přehlídku a navrhl mi, že když pro něj budu předvádět, dostanu od něj oblečení. Myslím, že Hugo Boss dělá opravdu pěkné oblečení.

Potěšila vás skutečnost, že vám to dodalo po filmu Vodní svět civilizovanější image?

Nevím, nepřemýšlel jsem o tom, ale děkuji (smích). Nejlépe oblečený netvor ve filmu! (smích).

Victoria a vy vypadáte velmi zamilovaní a šťastní. Stále se hodně mluví o tlaku na herecké dvojice v Hollywoodu. Máte nějaká opatření, abyste se tomu vyhnuli? Některé dvojice natáčejí společně nebo každý zvlášť, chodí si vzájemně na natáčení……

Victoria Duffy: Myslím, že je velmi důležité trávit hodně času společně. Takže jezdím všude tam, kam jezdí Dennis, můžu být většinu času s ním.

Plánujete děti?

Victoria: Ne, ne zrovna teď, jsme moc zaneprázdněni. To je ve vztahu velmi důležité rozhodnutí a my na to nejsme připraveni. Museli bychom si na to najít vhodnější dobu.

Dennisi, vy už máte děti.

D. H.: Ano, mám dvě dcery, jedné je 32 let, je módní ředitelkou časopisu Elle, a té druhé je 22, zrovna ukončila vysokou školu a pracuje v umělecké galerii v San Franciscu. Mám ještě malého chlapce, kterému je 5 let.

Ještě stále malujete?

Ano, ale stěží na to v poslední době najdu čas, pořád cestuji. Dobré na tom je ,že pracuji, špatné, že vůbec nejsem v L. A. Staré přísloví říká: „Když jsi herec, narodil ses v kufru.”

V které části L. A. je váš dům?

Ve Venice, ve staré omšelé čtvrti, oblíbené umělci. Přestěhoval jsem se tam, protože je to chudá oblast, kde umělci najdou ateliéry. V   padesátých letech tu b y l i beatníci. V kavárnách ve Venice se hrál jazz. Všichni moji přátelé říkali: „Nechoď tam!” protože je to chudá, vyčerpaná oblast. Ale já jsem šel a zabydlel se ve velmi chudé oblasti. (smích) V každém případě se mi tam líbí.

Jaké máte nyní plány?

Zaprvé mám hrát ve filmu Space Trucker (Vesmírný řidič). Je to vesmírná sci-fi komedie, kde hraji kladnou postavu. Potom bude uveden film Acts of Love (Akty lásky), v kterém hraji invalidního učitele. Je to krásná role, velmi citlivá a velmi odlišná od rolí, které jsem v poslední době hrál. Také jsem hrál ve filmu Search and Destroy (Pátrej a znič) od Davida Salla a dělal jsem film pro Juliana Shnabela o životě Jean-Michela Basquiata, černého malíře, jehož díla také sbírám. David Bowie hraje Andy Warhola, jednu roli má také Christopher Walken. Všichni jsme hráli za nejnižší honorář, jaký může herec dostat, abychom pomohli Julianovi udělat jeho film.

To je skvělé!

Spousta lidí by řekla, že je to hloupé…(smích)

Jak si jako spisovatel, herec a režisér ceníte umění ve filmech?

Je to celý můj život, zasvětil jsem se mu, dřel jsem se na polích kultury…(smích) Zároveň jsem dělal obchod. Říkají: „Jsme obchod, ne umělecká tvorba.” „Umění” není v Hollywoodu oblíbené slovo. (smích) Používáte slovo „umění” příliš často a oni vám ukážou dveře a vaše jméno je zapomenuto. Musíte být opatrný, než řeknete „umění”.

Category: 1996 / 01

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

Jen co noha nohu mine, kráčím Jakubskou ulicí. Napravo jako hráz strmé stěny kostela, štíhlý prst svatojakubské věže se natahuje k nebi, jako by se chtěl, alespoň letmo, prchavě, dotknout hvězd. Historickou dlažbou Starého Města kráčí ke kostelu štíhlý muž; v očích má zřejmou touhu ujít v životě těch kroků ještě co nejvíc. Ve tváři husté vrstevnice vrásek, naskládány jednu vedle druhé, jakoby v obavě, aby se tam všechny stěsnaly. Jiří Ropek, jeden z nejproslulejších světových varhaníků, vejde do kostela, po schodech vystoupá na kůr. Jeho kroky končí kdesi mezi nebem a zemí. O chvíli později dunící příval tónů rozčísne jako ostrý nůž chrámové ticho, v němž i nepatrný vzdech zněl jako úder tympánů v Ravelově Boleru; tak hlasitě o sobě snad nedává slyšet ani Niagara myriadami svých vodních slz. Vodopád tónů z varhan se střelhbitě rozlévá chrámovou lodí, tříští se o strop, velebně klesá k zemi. Než dopadne, nejdřív se dotkne srdce. Je to kouzelný pocit: něco mezi nebem a zemí.

Když jsme byli ještě malí, ani ne holky, spíš kluci, brouzdali jsme Jakubskou ulicí s posvátnou úctou v duši a husí kůží po těle: hledali jsme Stínadla a stopy po Rychlých šípech, taktéž po nebohém Janu Tleskačovi, který vynalezl létající kolo a za svou genialitu musel zaplatit životem (inu, běžný příběh z naší historie). To se přihodilo, jak psal pan Foglar, právě v jakémsi jakubském kostele. Že by právě tady? Asi ano, neznali jsme jiný kostel téhož jména. Jednou jsem, puzen touhou objevit prachem pokryté tajemství, s vytřeštěnýma očima vlezl do kostela a hledal tajnou chodbu, taky schody na věž, ze které byl nebohý Tleskač svržen do bezedné hlubiny. Napravo jsem spatřil uschlou ruku. Dodnes visí v kostele vysoko na zdi, připevněná silným řetězem. Patřila zloději, který chtěl okrást sošku Bohorodičky na oltáři. Byl chycen, a protože se tak stalo ve středověku, kdy se ještě podvody a zlodějiny trestaly, dostal běžný trest: než bys řekl švec, přišel o ruku. „Co tu hledáš? Ozvalo se za mnou. Krve by se ve mně v té chvíli nikdo nedořezal. Otočil jsem se. Stál tam štíhlý muž. Pravda, ještě se mu v obličeji neusadily letokruhy času, ba i vrásky ještě čekaly na svůj čas, ale byl to on, muž, kterého jsem dnes zase potkal. Řekl jsem, že hledám tajemství. „To já hledám celý život! Usmál se. Vzal mě za ruku a vedl mě úzkými schody kamsi nahoru, mezi nebe a zemi. Na kůru usedl ke krásným varhanům, jaké jsem ještě neviděl. Vlastně jsem v životě ještě neviděl žádné, ale to jsem mu neříkal, abych nevypadal jako hlupák, který zná jen Rychlé šípy, a to ještě ne docela. Pak začal hrát. Panečku, to byla krása; jako by mě kdosi neviditelný hladil po těle a pofoukával po duši. Řeknete si, že kluk jako já měl na bolístky v duši času habaděj, ale není to tak: třeba ta záhada s Rychlými šípy, copak dala člověku spát? Varhany měly ještě původní historickou skříň z počátku osmnáctého století; přesně v roce 1701 je postavil Abrahám Štork z Lokte, takový náš varhanní Stradivari. Za války nástroj vyspravila firma Tuček z Kutné Hory, a po letech, dlouho po mé první návštěvě, ji jako Čapkovu Emílii Marty z Věci Makropulos na věky omladila slavná varhanní firma z Krnova. Zeptal jsem se tiše Jiřího Ropka, cože to hrál. „Bacha,? řekl. „Je největší ze všech. Tehdy jsem ještě nepobral rozum, abych si žádal bližší vysvětlení. Dnes si ho poslechnu. „Tíhnu k barokní polyfonii. Proto jsem citově vázán nadevše na Bacha. Polyfonie je život. V něm taky není jen jediná melodie, které se držíte. V životě je spousta disonance, štěstí není pořád nablízku, abys je uchopil.? Na chvíli se zamyslí, posléze tiše, jakoby váhavě, dodá: „Každý den se nesměju štěstím. Ale jsem šťastný, že žiju.? Ví, proč to říká: loni ho na chvíli, naštěstí prchavě, zradilo zdraví: malá mozková příhoda. Takové memento, dloubnutí pod žebra; hele, uvědom si, že nikdo tady není věčně! „Příčichl jsem si najednou k druhému břehu. Je to blbej pocit, jste z toho vyděšen. Doktor Bojar v Motole, bývalý ministr, mi vysvětlil, jak to přijde, že najednou ztratíte identitu, necítíte ruku, nemůžete mluvit. To se cesty myšlení zčistajasna začnou ubírat jinudy, normální směr je zatarasen, takže se jede objížďkou. Někdo občas ale nedojede? Já šel za týden domů. Tak snad mám ještě na nějaký čas úvěr, abych se dál pral se svým snem?? Moment, povídám, to je zajímavé. V životě musí jet kumštýř taky někdy objížďkou? Odbočit, dát se oklikou, aby vůbec někam došel? „Jo, povídá varhaník, kterému tleskají v celé Evropě, a ovace sklízel v Izraeli i v dalekém Mexiku. „Překážek je v kumštýřském životě každý den víc než na Velké pardubické. Ale nestěžuju si, jsem takové dítě boží. Důvod je nasnadě – dává promluvit tónům vysoko pod zemí, kam oko sotva dohlédne. V jakubském kostele má už skoro půl století své bohulibé pracoviště, a vůbec, odjakživa se traduje, že varhaníci jsou prý propojeni neviditelnou pupeční šňůrou s nebesy, která mají na dosah ruky. Netoliko, že Jiřího Ropka zná koncertní publikum ve světě, u nás se dostal i do křížovek. Známý varhaník: Ropek. Skromně praví, že má štěstí, protože jeho jméno nic neznačí, zatímco Suk může být v legendě vada dřeva, nikoli nutně známý houslista. Jo, povídám, štěstí ale přeje tomu, kdo mu popojde v ústrety. Kdo prostě něco umí. Jenže, shodneme se při bližším ohledání tohohle tématu, že v našich zeměpisných šířkách to nemusí vždycky platit. „Tahle profese není zlatý důl! Známe to z historie. Rožmitálský kantor Jakub Jan Ryba nás dodnes oblažuje Vánoce co Vánoce slavnou mší, které jinak neřekneme než „rybovka“, ale ranám osudu se za života neuměl vyhnout jinak, než smrtí: šel do lesa a stejně jako jeho milovaný Seneca si podřezal žíly. „Rybovku“ hrávám rok co rok na Štědrý den.

Ani se neptám, jestli si přitom připomíná skladatelův chmurný osud. Raději vzpomínáme, jak zkraje šedesátých let vždycky v ten den policie pořádala velkolepé manévry, svatojakubský chrám se stal bezmála bitevním polem, tisíce mladých lidí se vzdorně hrnuly na půlnoční, která se musela odbýt v podvečer, a přesto se stávala jakousi tichou demonstrací proti režimu. A do vrčení kamer a křiku policajtů, kdesi nahoře, nevzrušen a s tichým úsměvem na tváři, sesílal varhaník Ropek dolů lidem Rybovo a taky svoje poselství, a všichni těm dvěma dokonale rozuměli, i když nepadlo jediné slovo. Kdepak by ho napadlo, tehdy, když ho, rodilého Žižkováka, maminka učila hrát na klavír, že mu jednou bude tleskat obecenstvo v zemích, o jejichž existenci tehdy neměl ani ponětí; natož aby tušil, že mu slavná londýnská Royal College of Organists, královská varhanická kolej, udělí jako jedinému virtuosovi z Východu své čestné členství! Než by jako kluk meditoval o nějaké slávě, raději si šel s kluky zakopat. Hrával fotbal dobře, nehnal se za míčem jako blázen, s rozmyslem si počkal na vhodnou chvíli, pak vystřelil. Měl ránu přesnou a silnou. Dával hodně branek. „Ale nikdy jsem si nedal vlastní gól!“ pochlubí se. Vlastně jsem zapomněl: měl bych mu říkat pane doktore. Za války se na vysokou nedostal, azylem se mu stala konzervatoř, kde přišel do ruky profesorovi Wiedermannovi, slavnému varhaníkovi a komponistovi. Po válce se konečně zapsal na filozofii. V osmém semestru si někdo vzpomněl na jeho buržoazní původ a letěl jako namydlený blesk. Pro rehabilitační doktorát si šel s malým zpožděním: v roce 1991. Doktor filozofie má ovšem navíc diplom z AMU, kde i učil. Vlastně se chce učit pořád. Stále je ochoten tonout v úžasu před lidským umem a dokonalostí, kořit se kráse. „Jsem narozen jakožto permanentně se divící individuum. Pořád tonu před něčím v úžasu. Před génii padám na tvář do prachu.“ Jako bych slyšel antického klasika, který se ústy poraženého atleta ve starověké Olympii snaží dosáhnout mnohem cennějšího úspěchu, než je vítězná olivová ratolest – „nechť bohové mi dají sílu, abych, kleče v prachu u cesty, dokázal pozdravit vítěze, až půjde kolem!“ Dodnes se diví kumštu Beatles; schraňuje jejich nahrávky jako numismatik sbírku pražských grošů. Bez dechu poslouchá Barbru Streisandovou, smeká před dokonalou instrumentací jejích skladeb. Šel na procházkou ke Strahovu, aby si pod klenbou petřínských stromů poslechl Pink Floyd. Drahná léta komponuje varhanní i jinou muziku. Nevím, jak to stihne, i když už fotbal dávno nehraje a na žižkovské dětství si vzpomene jen tehdy, když v nedalekém Atriu v Čajkovského ulici dává koncert: tamhle jsme se honili, tam se odehrávaly líté řeže s Vinohraďáky. Ne, nečinnost nepatří do jeho výbavy. „Nečekám na smrt v židličce na zápraží. To nejde. Když mi někdo řekne, abych byl ve svém věku opatrný, mám jedinou odpověď to neznám.“ Utíká se pod ochranná křídla muziky: hraje a skládá. Dobrá skladba je víc než sebepodařenější koncert. Ten vychvěje do neznáma, noty zůstanou jako otisk filmové hvězdy v betonu před Graumanovým divadlemna Hollywoodském bulváru. „Nehledám nové cesty, jdu rovně po té, která už tady je. Jen na ni chci položit další dlažební kostku, aby se po té cestě šlo hezky.“ Dojetí se ho stále zmocňuje při poslechu těch, kteří už své kostky položili před ním. U fugy ze závěru Vánoční kant áty Arthura Honeggera. Při tónech prakticky neznámé, sotva pětiminutové kantáty Babel Igora Stravinského. Kdyby chtěl doložit své pocity navýsost odborně, asi by řekl, že je stržen koncentrátem harmonických nápadů. Místo toho odtuší: „Smekám a nevím proč. Dodnes těm velikánům a jejich dílně nerozumím. Jsem před nimi na kolenou. Chtěl bych otevřít dveře a vidět jim do kuchyně. Snad se mi to ještě povede. Vždyť je mi teprve třiasedmdesát.“ Jiří Ropek, varhaník od svatého Jakuba, skladatel, jeho ž díla vydávají renomovaná hudební nakladatelství v celém světě, má štěstí, i když je zrozen ve znamení Raka, a takovými lidmi prý zmítají poryvy pochybností. „Franz Kafka je taky Rak. Copak ve svém díle nepochybuje? Znáte jeho povídku Doupě? Jeden odstavec – nadšení. Druhý – skepse, deprese, kolísání.“

Lidé zrození ve znamení Raka se zmítají mezi přitakáváním skutečnosti a sžíravými pochybami. Ale řekl jsem, že varhaník má přece štěstí. Jaké? „Mám opěrnou hůl.“ Jakou? „Muziku.“ Právě mu vyšel kompaktní disk. Skladby Jiřího Ropka na něm hraje nejen autor, ale i přední světoví varhaníci; dalo by se říct, že ti nejslavnější, kteří jsou zároveň i jeho přáteli: James Kibble z michiganské univerzity, John Scott, regenschori z londýnské katedrály sv. Pavla, v níž jsou od nepaměti korunováni angličtí panovníci. Přizná se: nekomponuje lehce a rychle. Vydrží drahnou dobu trpělivě čekat, až se ho dotkne múza. Najednou mu doma z kláves klavíru vypadne téma jako šálek vroucí kávy z automatu. Pak uhněte skladbu myšlenkami stejně citlivými, jako byly Rodinovy prsty, vdechující život bronzovému Mysliteli. „Trvá to dlouho. I po roce se ke skladbě vracím, předělávám, čistím.“ Co čeká svatojakubského varhaníka v nejbližší době? „Schůzka s americkým nakladatelem. A koncert ve švýcarském Winterthuru.“ Nakladatel mu vydá už osmou skladbu. Do Winterthuru je už pozván poněkolikáté. A jeho sen, o který plaše zavadil na začátku? „Připadám si jako jistý francouzský malíř. Celý život maloval kohouta. Nic jiného, než kohouta. Já zase celý život komponuji mši, i když jsem tři nebo čtyři už napsal. Ale tahle bude mojí životní.“ Už ten kohout dokonale kokrhá? Má vybarvené peří? Uslyšíme jeho hlas, zakletý do barokního hlasu varhan? „Nikdy nebude perfektní. I kdybych byl génius, svému snu se jen nesměle přiblížím. Dál se nedostanu.“ Proč? zajímám se. „Protože jsem normální člověk,“ odtuší varhaník ze svého místa mezi nebem a zemí, neboť dobře ví, jak se vyplat í zůstat nohama pevně na zemi.

Category: 1996 / 01

Zdaleka ne všechny alpské výpravy končí takovou tragédií, která při výstupu centrálním pilířem Freney na Mont Blanc v roce 1961 stála čtyři Bonattiho přátele život. Dobývání vysokých hor – neopakovatelné výhledy, zima, vedro, námaha, nebezpečí, samota, opojení i strach, překonávání sebe sama;  to všechno je horolezectví. Alpinismus. Alpinismus od slova Alpy. Chamonix je malé městečko ve francouzských Alpách a místo proslulé jako východisko pro horolezecké a vysokohorské túry. Z výšky skoro pěti kilometrů bílý kužel Mont Blancu klidně shlíží na cinkání karabin, cepínů, maček a ešusů… Před více než dvěma sty lety byla v lidech vyvolána horečka, jejíž následky se projevují tím, že člověk opouští svůj teplý domov a žene se na horu. Ten bacil se jmenoval Horace Bénédict de Saussure, švýcarský vědec, jemuž pohled na bílou horu učaroval. Celý život byl posedlý touhou stanout na vrcholku tohoto alpského velikánu. Vypsal odměnu pro toho, komu se jako prvnímu podaří Mt. Blanc pokořit – a začala se psát historie alpinismu. Pokusů nebylo málo, ovšem hora dlouho vítězila. Odvážlivci teprve poznávali, jak se pohybovat po ledovci, do té doby strašidelném království ledu, hlubokých a rozšklebených trhlin, s tajuplným praskotem padajících serakových věží a hrůzu nahánějícím hukotem lavin. Až 7. srpna 1786 začal výstup mladého lékaře z Chamonix Michela Paccarda a lovce kamzíků Jacqua Balmata. Bez nejzákladnějších horolezeckých pomůcek, jako je lano, mačky či cepín zdolávali jeden výškový metr za druhým místy, kde nikdy předtím člověk neprošel. O den později stáli vyčerpaní, omrzlí a těžce dýchající muži na nejvyšším vrcholu Evropy, na vrcholu hrdého Mont Blancu. Na svoji touhu nezapomněl ani De Saussure a o rok později se mu spolu s osmnácti horskými vůdci jeho sen splňuje. Kromě potravin, přikrývek a vědeckých přístrojů s sebou nesli také koš s lahvemi vína na oslavu vítězství. Zpráva o dalším pokoření Mt. Blancu se rychle rozšířila a probudila v tehdejší společnosti onu nemoc, která mnohým Sausserovým následovníkům připravila nejkrásnější chvíle v životě a mnohé zahubila. Když v roce 1854 vystoupil Alfred Willsa na Wetterhorn (3707 m) a své pocity velmi dramaticky popsal, vzbudil takový zájem, že mohlo začít období, nazývané zlatý věk horolezectví: „Když jsem udělal poslední krok… levé rameno se dotýkalo hrany ledového výklenku, zatímco zprava ledovec prudce padal do neznámé, strašné propasti… Ještě krok, a překročil jsem hřeben Wetterhornu!”

Je slunečné ráno v Chamonix, což nás nijak nepřekvapuje, protože na domě Horské služby visí družicové snímky s přesnými předpověďmi počasí. Balíme své lehké a teplé spacáky, množství karabin a ledovcových skob, sušené potraviny a iontové nápoje. Jsme moderní Sausserové, jdeme na Mt. Blanc. Tramvaj nás vyveze, stejně jako množství výletníků, až do sedla pod Dome du Gouter, odkud už musíme po svých. Vysoko nad námi stojí chata, kde budeme dnes nocovat. V sypavém žlabu si oblékneme helmy a skalní žebírko vylézáme navázaní. Zkouším zažít pocit dobrodružství, ovšem s davy supějících horolezců za zády mám spíš pocit trochu strmého Václaváku.

Zlatý věk trval pouze od roku 1854 do roku 1865, ovšem toto desetiletí bylo přímo žní skvělých horolezeckých výkonů. Na jeho konci pak neexistoval skutečně žádný významnější alpský vrchol, který by nebyl alespoň jednou zlezen. Nejvíce se o to zasloužili překvapivě Angličané, v jejichž zemi také vzniklo první horolezecké sdružení na světě – v roce 1857 Britský alpský klub. Stále větší význam začínali mít horalé, které si cizinci najímali jako horské průvodce. Jedním z nejlepších a nejznámějších švýcarských vůdců byl Christian Almer, který se zúčastnil mnoha slavných prvovýstupů, mezi jinými na Grandes Jorasses (4206 m) a na Eiger (3970 m). Svou zlatou svatbu oslavil se svou ženou výstupem na Wetterhorn, v té době mu bylo sedmdesát a jeho ženě dvaasedmdesát let! Konec zlatého desetiletí znamenala tragická výprava Edwarda Whympera na Matterhorn (4478 m). Mladému dřevorytci Matterhorn neobyčejně učaroval a všechno jeho snažení směřovalo k tomu, aby na jeho vrcholu stanul jako první. Sedm neúspěšných pokusů předcházelo Whymperově tragickému vítězství. Už sestavení členů expedice nebylo jednoduché, osudovou chybou se ukázalo přijetí devatenáctiletého lezce – nováčka, Douglase Hadowa. Túra začal ráno 13. června 1865 a lezci přenocovali asi 1000 metrů pod vrcholem. Později Whymper napsal: „Dlouho po setmění zněla ve skalách ozvěna našeho smíchu a písniček našich vůdců, protože jsme byli veselí a netušili jsme nic zlého.” Druhý den po poledni stanuli na vrcholu, kde vztyčili vlajku a téměř hodinu odpočívali. Ovšem sestup začali už dost vyčerpaní a navíc opojení vítězstvím, takže katastrofa je zastihla nedaleko vrcholu: zdolávali právě skalní rameno a Hadowovi při sestupu musel jeho druh pomáhat, přesto právě on uklouzl a spadl na spolulezce pod ním. Strhli ještě další dva horolezce a jejich přátelé se pevně zapřeli, aby pád na laně zadrželi – lano se sice napnulo, za zlomek vteřiny se ale přetrhlo a čtyři muži se zřítili do tisícimetrové hloubky vstříc jisté smrti. Tragédie veřejností otřásla natolik, že královna Viktorie dokonce přemýšlela o postavení horolezectví mimo zákon. Každopádně zlatý věk horolezectví skončil.

Jsou dvě hodiny po půlnoci a v mrazivém vzduchu nezvykle jasně svítí hvězdy. Chata ožívá, movitější horolezci dostávají snídani, Češi vybalují svoje lanšmíty a všichni si nazouvají mačky, oblékají se do péřovek a vyrážejí do noci. Jako bludičky vypadají lidé s čelními svítilnami přilepení na prudkém svahu hory. Když poprvé zaseknu cepín, zdá se mi, že dobytí Mt. Blancu bude hračka. Brzy ovšem začínám mít potíže s dechem. Všechno se automatizuje, zabodnout cepín, jeden krok nahoru, vytáhnout cepín a znovu. Svítá a Chamonix se svými civilizačními výdobytky je nepředstavitelně hluboko pod námi. Konečně odpočinek – docházíme k Vallotově chatě v sedle Mt. Blancu. Malá plechová bouda se čtyřmi kavalci a vysílačkou zachránila už tolik lidských životů, jako žádné jiné stavení. Z Vallotky na vrchol je to čím dál těžší, Petr je vždy několik metrů přede mnou a jen občas se ohlédne a houkne na mě: „Deš?” Zasípám: „Jo.” A snažím se pořád kontrolovat tátu, který je se svými prokouřenými plícemi beznadějně vzadu. Zatahuje se, na uzounkém vrcholovém hřebenu Bosses fučí vítr a mě se rozklepou kolena, že mě to sfoukne. Nenavazujeme se, stejně to není odkud jistit. Strach a únava, díky níž bych nakonec vrchol přešla – a najednou to už do kopce nejde.

Alpy byly prozkoumány, zlezeny a horolezectví stálo před otázkou, co dál. Jedni se vydávali do jiných světadílů, druzí hledali na již dobyté vrcholy nové výstupové cesty. Hledání co nejtěžších cest považovali lezci minulé generace za šílenství. Průkopníky tohoto šílenství se stali Angličan A. W. Moore, který v roce 1865 vystoupil na Mt. Blanc přes ledový hřeben Brenva, a Clinton Dent, pokořitel Grand Dru. Oba lezci ovládali lezení ve skále, jemuž se jejich předchůdci zdaleka vyhýbali. Horolezectví konce minulého století objevilo cepín, skalní skoby a nakonec nylonové lano, jehož vlastnosti jsou nesrovnatelné s konopným – je lehčí, nenasákne vodou a tudíž ve výškách nezamrzá a je elastické. Na co si první dobyvatelé netroufali ani pomyslet, se stávalo skutečností. Na počátku třicátých let zůstávaly už jen tři alpské stěny, které nikdo nezlezl: severní stěna Matterhornu, severní stěna Eigeru a severní stěna Grandes Jorasses. Na posledně jmenovanou se podařil prvovýstup v roce 1953 Martinu Meirovi a Rudolfu Petersovi. Severní stěna Eigeru je dodnes lezeckým snem a strašákem mnohým horolezců – stěna začíná asi sto metrů pod vrcholem a spadá téměř kolmo do hloubky 1800 metrů, kromě ledu a technicky úžasněA náročných úseků číhá na lezce nebezpečí neustálých lavin, padajícího kamení a tekoucí vody, která v několika okamžicích může proměnit skálu ve skleněnou stěnu. Než se v roce 1938 podařil prvovýstup německé výpravě, vyžádala si stěna osm lidských životů. Z toho čtyři horolezci zahynuli při výstupu v roce 1936: Dva dny lezci zdolávali stěnu a třetího dne ráno byli od cíle vzdáleni 300 metrů, když se rapidně zhoršilo počasí. Zrcadlově hladká stěna donutila lezce k ústupu, jehož realizace se ukázala nad lidské síly. Horolezci se ocitli v pasti, nemohli tam ani zpátky. Celou rodící se tragédii sledovali dalekohledem zachránci, kteří se tunelem jungfrauské železnice dostali sto metrů pod bezmocné kolegy. Tam na ně třiadvacetiletý Toni Kurz zoufale křičel, že zůstal na živu jen on – Rainer zmrzl, Hinterstoisser se zabil pádem a Angerera smrtelně zranil tah lana při kamarádově pádu. Ani Kurze se nakonec zachránit nepodařilo – zemřel vysílením několik metrů od zachránců, k nimž se podle jejich pokynů spouštěl. Poslední z trojice proslulých stěn, severní stěna Matterhornu, podlehla v roce 1931 Francovi a Tonimu Schmidovým. Udivujícím sólovýstupem touto 1200 metrů vysokou lámavou stěnou bez stupňů a říms zdolal Matterhorn v roce 1953 Ital Walter Bonatti, jeden z nejslavnějších alpských lezců.

Stojím na tom vršku, blaženě se usmívám. Už mi je úplně fuk, že na Mt. Blanc dnes s námi vylezly dvě desítky jiných horolezců, zase to zafungovalo, i když jsme měli nejmodernější technikou výstup usnadněný, nakonec člověk je stejně s horou a se sebou úplně sám. I na stokrát pokořené hoře člověk může zažít to, o čem je alpinismus. Alpinismus od slova Alpy.

Category: 1996 / 01

NAPSAL LIBOR MICHALEC

V nenápadné pražské uličce „Na Rybníčku“se v nevelké kanceláři, která nese na dveřích nápis TREKKING CAMERA, scházejí lidé, kteří dokáží zorganizovat expedici na jakékoli místo této planety. Prostě mají na stěně mapu světa, a když je nějaké místo zaujme, zabodnou do něj vlaječku a do roka a do dne jsou tam. Ale tím pro ně dobrodružství teprve začíná. Když jako první na světě přeletěli z Asie do Ameriky přes Beringovu úžinu obyčejným rogalem, mohl si člověk říci: splněný životní sen.

Ale s každým dalším rokem přibývá další. Výstup na známý evropský vrchol Eiger. Pokus o přelet nad Mount Everest opět v rogalu. A naposledy expedice po stopách zlatokopů ALJAŠKA 95. Je v tom ještě něco víc, než splněný sen – profesionalita a záruka. Jinak by jim na další cestu sponzoři nepřispěli. Nepotkáte je jinak, než v expedičních „fleeskách“ od firmy HUMI. Na jaře připravují expedici, v létě odjedou, na podzim zpracují výsledky a v zimě už plánují novou expedici. Je to něco jako nový životní styl. Z každé cesty, nejčastěji v koprodukci s TV NOVA, pro diváky přivezou dokumentární film.

Tentokrát se vydali po stopách zlatokopů, ale jestli s nimi měli něco společného, tak jen smysl pro dobrodružství. Během expedice měli dost času si uvědomit, že zlatokopecká touha po bohatství byla pouze příčinou drancování, které naši planetu postihlo. A nikdo neví lépe než oni, že do divočiny se nejezdí zbohatnout. Mnohem víc je zajímala panenská krajina a údajně nejkrásnější a největší nepolární ledovcový systém na světě. Byli první Češi, kteří ho viděli na vlastní oči. A to je vlastně také bohatství – i když jiného druhu. Úplně první museli být určitě Indiáni. Indiáni Tlingitt a jižní Tutchone vládli divukrásnému kraji okolo řeky dlouho předtím, než sem vkročil první běloch. Těžko říci, jestli tím prvním byl právě Jack Dalton, americký dobrodruh, který vodil zlatokopy na Klondike. Jistě je, že dal cestě své jméno. O skutečném prvosjezdu řeky Tatshenshini napsal do časopisu pro dobrodruhy v roce 1890 Edward James Glave. Spolu s výše jmenovaným Daltonem, jeho nosičem a průvodcem si půjčili od Indiánů kanoe vydlabané z kmenu a přibrali průvodce, medicinmana a jeho doprovod. „Proud je nejdivočejší, jaký jsem kdy viděl,“  napsal tenkrát Glave. Je možné, že jiní prospektoři za dob zlaté horečky dokázali v divokých peřejích řeky Tatshenshini další šílené kousky, ale chyběl u toho Jack London a proto se o tom už asi nikdo nedoví. První známý sjezd Alseku zvládli až v druhé polovině našeho století kajakáři Clem Ravertem z Fairbanksu s Johnem Dawsonem z aljašské univerzity. A teprve nedávno, v roce 1971, se chirurg s dobrodružnou krví Walt Blackadar poprvé pokusil o sólo. Téměř padesátiletý muž se naučil jezdit na kajaku teprve před pěti lety, ale už byl proslavený sjezdy, které blázny o třicet let mladší ani ve snu nenapadly. Nezáleželo mu snad ani tolik na životě, jako na tom, aby dokázal, že vodu lze splout. Předem ohlásil pátrání po své osobě s královskou odměnou pro nálezce 50 000 dolarů a zplnomocnil svého pilota utratit 6000 dolarů. Vše proto, aby dokázal, že je živ nebo mrtev. Nakonec se mu to druhé opatření velmi vyplatilo. V jednom z divokých kaňonů byl doslova vytrhnut z kajaku a zbytek cesty pokračoval pěšky. Dokud ho nenalezl pilot. Ani Češi nebyli na divoké vodě nováčky. Bývalí reprezentanti z firmy DENALI mají za sebou už pár podobných expedicí, mezi jinými také světovou premiéru ledovcové řeky Buri Gandaki v Nepálu a Grand Canyon na Coloradu. A speciálně pro řeku, které se zkráceně říká Tat, dokonce vymysleli prototyp obřího raftového člunu. Na rozdíl od těch tradičních uvezou víc bagáže, a zatímco většina sportovních raftů má pádla, obří expediční „speciály? mají pohon na vesla. Úpravy se osvědčily skvěle a naštěstí se žádný z raftů nepřevrhl. Naštěstí, protože při pohybu v ledové vodě těsně nad bodem mrazu dochází k zeslábnutí organismu a absolutnímu vyčerpání během několika minut.

Zdálo by se, že dobrodruzi, kteří se odváží do takové divočiny, se nebojí ničeho na světě. Ale přece tu byla jedna šelma, před kterou se třásli strachy. Jmenuje se „Ursus horribilis“ – medvěd strašlivý – a dělá svému jménu čest. Rychlý jako závodní kůň, silnější než dvanáct mužů. V krajině, kde je největší výskyt volně žijících medvědů na světě, se jich bojí všichni. Bohatí i chudí, indiáni i rangers. A asi vědí proč. Enos Mills v klasické studii tohoto dominantního savce píše: „Grizzly má instinkt, ale také schopnost jednat nezávisle na něm. Nikdy nevíte, jak se zachová. V přírodní rezervaci, kam se uděluje jen pár desítek povolení ročně, aby se žádné dvě expedice nemohly potkat, může medvědy ze vzdálenosti několika kilometrů přilákat dokonce i vůně bramboračky, která zůstane na lžíci. Proto se na tábořištích doporučuje, aby člověk po uvaření večeře vytáhl jídlo v pytlích nahoru, šel se vykoupat, převléknout, aby nebyl v šatech, ve kterých vařil. A když se medvěd skutečně objeví? Základní pravidlo radí neutíkat, ale pomalu couvat. Pokaždé, když uslyšíte o podobných výpravách, řeknete si nejspíš: „Co je k tomu vede? Co je to za sílu, která žene lidi riskovat život do nepředstavitelných mrazů a ještě za to platit horentní sumy? Pánové z TREKKING CAMERY mají jeden skvěly trumf v rukávu. Na svých expedicích natáčejí dokumentární filmy, které bodují na mezinárodní úrovni. Díky vynikajícím filmům se jim daří získávat sponzory tak zvučných jmen, jako ČESKÁ KOOPERATIVA. Ta je o zdaru expedice natolik přesvědčena, že ji nejen finančně podporuje, ale jako jediná pojišťovna dokonce i pojistí. Tentokrát budou filmy hned dva. První o historii ZLATÉ HOREČKY NA KLONDIKE. Druhý by měl být něco nového, víc než pouhý dokument. POETICKÁ LEGENDA O DUŠI ŘEKY TATSHENSHINI. Indiánská řeka dostane ženský hlas a bude rozmlouvat s osamělých poutníkem. I když k natočení filmu měla expedice na řece shodou nepříznivých okolností pouhých šest dní, není to na výsledku znát. A to jim chvíli opravdu šlo o život. Stalo se přesně to, čím je Tatshenshini proslavená. Okolní ledovce se neustále posouvají, zespoda tají a pak se odlamují. Jsou to obrovské bloky a jejich odlomení doslova změní tvář krajiny. Nestává se to často a expedice něco podobného zažila jen jednou. Byli dost blízko, aby mohli filmovat, a dost daleko, aby je to nesmetlo. Co víc si filmař může přát? Zase měli štěstí. Nejdřív vypadly dva ohromné bloky ledu. A za tím šla s ohromným rachotem celá stěna. Desetimetrová vlna vynesla raftové čluny do vzduchu a kolem lidí svištěly obrovské úlomky ledu. Když se zdálo, že jsou z nejhoršího venku, začaly je dojíždět obří ledové kry. Divočina, ve které platí jiné zákony než ve světě lidí, vlastně podtrhuje absurditu byrokratické civilizace. Před vstupem do národního parku dávají rangers celý stoh povolení, kde se praví, že člověk nesmí ve volné přírodě po sobě zanechat ani nejmenší stopy. Dokonce ani to, co u zvířat je běžné – trus. Povinností expedice je mít s sebou chemický záchod. A to není vše. Jeho používání na konci cesty zkontroluje přísný ranger. Na jedné straně logické opatření, ochraňující nedotčenost přírody, na straně druhé bohatý zdroj situační komiky. Pokuty za porušení amerických zákonů jsou tak vysoké, že členové expedice raději téměř prázdný „hrnec“ doplnili ovesnými vločkami a kakaem.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This