Category: 1996 / 02

Svatopluk Karásek, narozen roku 1942, měl se stát zahradníkem, je evangelický, knězem, nebyl blahobytným a hodným občanem, byl od roku 1977 chartistou, chtěl kázat, místo toho zpíval, chtěl zůstat v Čechách, musel emigrovat. Svatopluk Karásek – zpívající českošvýcarský kněz Sedíme s ním u jednoho stolu na jeho faře v Curychu. Po stěnách visí obrazy jeho ženy – psycholožky a malířky, v policích české knihy a v kuchyni český nepořádek a švýcarsk é jídlo. Dnes už prošedivělý Sváťa nás zcela samozřejmě vítá vínem, zcela samozřejmě si tu zdarma mů- žeme pobýt jak dlouho chceme. Zná- me ho sotva pět minut, ale shodneme se na tom, že s tímhle člověkem bychom mohli strávit dovolenou na opuštěném ostrově. Co všechno tu děláš, kromě bohoslu žeb? „Vyučuji děti ve věku 13-14 let, což je nejhorší věk. V normální škole – tady je náboženství spíš jako občanka, a to je dost horor. Máme i bohoslu žby pro mládež, ovšem všechno je to tak trochu násilí. S konfirmantama jezdím na víkendy do Prahy, od revoluce jsem tam s nimi byl už popáté. To je jedna část mé práce, prá- ce s mládeží. Druhá část je práce se starými lidmi. Chodím za nimi třeba do starobince, sedíme kolem stolu, já se snažím, aby také oni mluvili.“ Jak jsou zdejší děti nábožensky „vzdělané“? „Základy náboženství děti většinou nemají vůbec a jsou naštvané, střílej po mě bábrlatama, jako jsem to dělal já učiteli na občanku. Je to trochu otrava.“ Není takové vnucování se spíš na škodu? „Myslíš na dobrovolnost. Tak to je tady zásadní problém, který neustá- le řešíme. Výběr mezi všeobecností a dobrovolností. Když to necháš na dobrovolnosti, tak je nebezpečí, že se s náboženstvím setkají jenom děti z věřících rodin. Ovšem je snaha, aby patřilo k všeobecný informaci jako matematika. I když je to často kontraproduktivn í, zastávám názor všeobecnosti – všem to musí být nabídnuto… a jak můžeš nabídnout někomu něco, o čem vůbec není informován. Do školy náboženství podle mě patří, je to široký podklad evropského myšlení.“ V roce 1968 Svatopluk Karásek končí studium na bohosloví, ovšem kněžskou praxi smí vykonávat necel é dva roky. Začíná tedy slovo boží kázat zpěvem, seznamuje se s undergroundem. Střídavě zpívá, mimo jiné s Plastic People, a sedí ve vazb ě. Stýkáš se s lidmi s disidentu? „Ne se všema, s některýma. Já do Čech jezdím tak na dva, na tři dny a mám deset věcí domluvených, zpívání, kázání, přednášky, takže systemati čnost moc nehrozí. Ale o těch lidem vím, ti lidé vědí o mně… Nejv íc se stýkám s Londýnem a Charlim,… občas konceruju.“ Na koho z českého undergroundu nejraději vzpomínáš? „To bylo hodně lidí, společenství. Já nebyl jenom v undergroundu, znal jsem i křesťany, měl jsem mezi nimi také hodně dobrých přátel. Myslím, že znám 50 výborných lidí z církve a 80 z undergroundu a mnohé další, s kterými jsem v tom žil. Martin Jirous je dodneška můj kamarád, i když s ním není moc řeč, když neuhlídá ´koně´, Pavel Zajíček. Mejla Hlavsa, Pepa Janíček, to všechno jsou výborn í kluci. Každý teď žije hlavně svůj život. K něčemu se setkáme a pak jdeme zase svou cestou…“ Vzpomínám si na scénku z ledna roku 1990. Místo děje: hlavní nádraží v Praze, účinkující: Sváťa, jeho kytara a dav rozjásaných lidí. Svatopluk Karásek se vracel do Čech. Jak to vypadalo s tvým hraním po revoluci? „Po revoluci jsem hrál asi dva roky se skupinou Oboroch. Většinou jsme nacvičili za odpoledne pár mých písni ček. Proč se skupinou? Atmosféra byla leckdy absurdní…jel jsem třeba sám do Jihlavy do rock klubu, bylo hodně po půlnoci, tam se povalovali opilí nebo úplná galerka těch, kteří nemají kde spát…Já jsem si tam sedl s kytarkou jsem přiváděl oslátko ke kmeni vinnému… Říkal jsem si, že to vůbec nemá cenu, dříve jsem hrával v jiném prostředí pro jiné lidi. Navíc jsem neuzpíval tak velké sály, umím dva tři akordy, s kapelou to mělo přece jenom muzikálnější formu, text byl druhá věc. S nimi jsem hrál hodně.“ Působíš jako muzikant i ve Švý- carsku? „Zkoušel jsem s jednou kapelou. Byl v ní kamarád Bacil a ještě jeden baskytarista, už jsme měli dost nacvi čeno, ovšem pak přišla revoluce a já jsem šel do Cech za Oborochem. Teď jsem dvakrát zpíval při konfirmaci, což je velká slavnost. Zajímavé je, že se celý kostel roztleskal a v kostele se tady nesmí tleskat, to je přísně zakázáno.“ Zakázáno kým, církví? „To ne, je to úzus, je neslušné v kostele tleskat při bohoslužbě, protože to není žádný kulturní stánek, ale místo, kde se vzdává čest Bohu. Tak jsem zjistil, že to něco, co v písních a hudbě je, je přenosný – ta radost, nebo volnost, nebo co to na tom mým zpěvu je. I v němčině by to tedy šlo.“ Všichni ti, kteří za ním během hluboké totality jezdili a jezdí dnes, všichni ti, kterým pomohl v jejich nelehkých emigrantských začátcích, všichni feťáci, kteří kdy na jeho farmu v Itálii „přišli pobejt“, mu dů- věrně říkají Sváťa. I když se stal podstatou je stále především kněz. Co tě přivedlo ke studiu teologie? „Z dnešní perspektivy bych řekl, že to byla asi matka. Ale když jsem byl mladý, tak jsem se této myšlence hrozně bránil, to jsem říkal, že jsem si to sám vydobyl. Našel jsem tedy církev v nejhorším možným stavu, na vesnicích kostely vykradené, vyhořelé, všechno v dezolátním stavu, na bohoslužbách jeden farář a dvě babičky, absolutně odepsaná věc. Něco mě na tom přitahovalo. Na smeti šti té doby padesátých let se daly najít pěkné zahozené věci. Já jako dítě moc do kostela nechodil, matka byla evangelička, ale táta byl spíš proti. My s bráchama, když jsem měli jít do kostela, tak jsme šli na basket a pak jsme říkali, že to bylo zajímav ý… Pak jsem v Děčíně v internátě, který byl velice vojensky a bolševicky vedený, byl v těch patnácti daleko od domova smutnej a psal jsem domů takový smutný dopisy. Máma mě poslala balíček, v kterým jsem našel překlad Nového zákona, ponož- ky, buchty a košile. Já si říkal, co ta máma blázní, posílá mi bibli. Když mi bylo ještě víc smutno, tak jsem ji otevřel a začal číst. Hrozně se mi to začalo líbit. Také vždycky vyprávím, jak učitel, takový primitivní, řekl při vyučování, že kdo věří v Boha je idiot. Já jsem se tehdy nepovažoval za věřícího a řekl jsem: ´No jo, ale já vím, že moje máma věří a není idiot. ´Vyhodil mě ze třídy a udělal z toho divadlo… I skrze takový věci jsem se k víře pomalu dostával, trochu ze vzdoru. Studovat bohoslovenství jsem šel až v pětašedesátým a od druhé- ho ročníku se to už úplně uvolnilo. Měli jsme tam výborné profesory, bylo nás jenom čtrnáct v celé fakultě a k tomu dvanáct vynikajících profesorů, třeba prof. Souček… Na studium rád vzpomínám, byla to celobytostní zá- ležitost.“ Jakou roli má na světě náboženstv í? „Je to zápas o naději, opakem je skepse a nihilismus. Člověk, který nech ápe odkud přišel a kam jde, neví, co bude po jeho životě a co bylo před ním, má k dispozici jen ten krátký úsek života… je třeba člověka orientovat, aby nebyl sveden, hrozí nebezpe čí promarnění – zkrátka jde o smě- řování k dobrému cíli, je nutné vytvořit cestu, která někam vede, náboj člověka…“ Církev prošla během tisíciletí mnoha společenskými epochami. Jak je na tom dnes? „Žijeme v době náboženský tolerance, což je velký výdobytek. Žádnou mocí není církev prosazovaná, nemá to žádný hody být katolíkem nebo evangelíkem… Je to pro církve doopravdy šance, církev musí a bude hrát nějakou roli, teď je to podle mě dobře rozehraný. Lidí musí dobrovoln ě přijít na to, že je lepší mít určité duchovní společenství. Zvlášť na vesnic ích, které jsou z padesátých a šedes átých let vnitřně rozbité. Je rozhodně lepší, když se třeba i politi čtí odpůrci sejdou v jedné kostelní lavici, než když se v tom každý sám tak nějak plácá. Nerozumí ani životu, ani sobě. Musí se vytvořit určitá harmonie ve společenském soužití a na to já se těším. Církev musí znovu prosadit, v čem je bratrství lepší než sobectví.“ Teď, když je vše na základě dobrovolnosti, je větší šance většího prožitku? „Přesně tak,“ Mám strach o to, že v dnešním, skutečně přetechnizovaném světě, prostě nebude nebo už není čas a prostor zabývat se otázkami duchovna. Mám strach, že se církev, víra, náboženství v tichosti vytrat í…ne, že by lidé nechtěli uvěřit, ale nestačí se za svůj život zastavit? „To nebezpečí je, stejně jako mnoho jiných. V tolerantní společnosti je jich ještě o něco víc, sekty, exotická náboženství…člověk ve stresu hledá, kde se vnitřně zrekreuje, takže pud sebezáchovy ho třeba jednou zastav í. Protože třeba byla vymyšlena ned ěle, ne jenom na válení v posteli a nicnedělání, jak vysvětluje české slovo neděle, ale měla by mít nějakou ozdravující dimenzi; vezměte si třeba ruské voskresenije – jako smyslupln á oslava života, rodiny… Věřím, že člověk si nebezpečí, kter á mu hrozí, uvědomuje. V této rovin ě je důležitá církev, která zcela jistě ve svém diakonické, tedy služební, poloze bude žít dál. V duchu služby v poslední době vznikla řada organizac í, které například pomáhají vozíč- kářům.“ Myslíš si, že ještě někdy církev vystoupí jako organizace ve smyslu, v jakém vystupovala především katolická církev v minulých stolet ích, kdy byla vlastně druhou státn í mocí? „Církvi vždy šlo o to, aby vytvá- řela smýšlení lidí. Pokud ti jde ovšem přímo o politickou dimenzi, tak já jsem byl vždycky pro ni. Proto jsem třeba byl mezi farářema, kteří byli v Chartě. Názor, že politika nepatří do kostela, jsem nepřijal. Pro mě byl hrůzným příkladem fakt, že před druhou světovou válkou 80 % křesťan ů volilo Hitlera. Politika je důsledek smýšlení lidí a svět není rozdělen na dvě říše, na kostelní a druhou… člov ěk má vždy zodpovědnost.“ Jaký máš názor na křesťanské politické strany? „Moc rád nevidím, dyž politická strana dostane křesťanskou nálepku. Pokud ovšem prosazuje zásady jako morálka, etika, které jsou velice dů- ležité, a chce na tom budovat politickou stranu, přímo bych to nevylučoval. Po revoluci v Čechách vznikla řada takových stran, ovšem znám celoživotně věřící, kteří nikdy do takové strany nevstoupili, i když se politicky angažovali třeba v ODA…“ Sekty, co ty na to? „Na slově sekta je z katolického hlediska krev, tak ho nerad používám. Jako by katolická církev byla jediná pravá církev a všechno ostatní.. Ně- koho nazvat sektářem je už dosti degraduj ící. Kde je tedy ta hranice mezi jiným společenstvím, které věří jinak než pravověrně – tedy jinak než církev – a kde je už sekta?“ Přece jenom – fanatismus, manipulace především s mladými lidmi… „Nebezpečí fanatismu, zblbění a zúžení cesty je ve všech lidských oborech, i v politice. Jestliže se ptáme proč, tak je to kvůli duchovní moci, což je nutně falešné a nebezpečné, itolerantní… Člověk musí zapojit celou svou osobnost v tom smyslu, že se nenechá ničím zfanatičtět.“ Po deseti letech exilu a více než úspěšné kariéře ve Švýcarsku se chce Svatopluk Karásek vrátit do Čech. Jeho žena se k tomu nevěřícn ě usmívá a syn Šimon se chystá na zimní dovolenou do Tater. Sváťa buduje v Chlumu u Třeboně další „farmu“ pro věřící i pobloudilce. ··· Smysl farmy – místo setkání. Tys byl vlastně k emigraci dotlačen. Odešel bys jinak? „Ne, určitě ne. Ale byl jsem dost perzekuovaný, děti byly malé a Stáňa nemocná se srdcem. Já jsem byl třin áctkrát ve vyšetřovací vazbě v krimin álu a tam byla někdy i legrace. Cítil jsem nerovnováhu – já z toho měl celkem zábavu a smysluplnost a Stáňa to odnášela, i když dobře sná- šela. „Asi přechod z tehdejšího undergroundu do bezvýznamnosti. Vznikla Charta a byla to taková plná, i když těžká doba. V Čechách mělo všechno význam a smysl, měl jsem z toho radost. Je to jako když se mravenec v nějaké věci smyslu doškrábe až na vrchol kopečku a pak najednou spadne dolů a musí začít úplně od začátku. Není to sice taky špatný, z celkovýho životního hlediska se mi to líbí, ale už jsem byl dost starý.“ Proč se chceš teď vrátit? „Dokud jsem nemohl do Čech, tak jsem v cizině cítil určité vnitřní oprávn ění. Teď, když je to otevřené, tak vů- bec nevím, co tady dělám jako farář. Měl bych být v Čechách. To je moje území, kde jsem vlastně byl farářem jenom necelé dva roky. Drží mě ve Švýcarsku moje rodina, oni se nechtě- jí vrátit a já je tu nechci nechat. Sám odjet a kázat o lásce… Musím to ně- jak sladit.“ Existuje něco jako národní povaha? „Myslím, že jo. Ne snad přímo povaha, spíš styl pohybování se, pobytu na zemi.“ Jací jsou tedy Češi ve srovnání se Švýcary? „Například všichni čeští faráři se tady ve Švýcarsku vyloženě dobře chytli. To je obor, kde záleží na fantazii, na vlastním podání skutečnosti. Mě třeba volili z 24 farářů. Znamená to, že my zřejmě máme něco, co oni nemají a postrádají. A v tomhle oboru se to hodí. Ovšem ne třeba v hodinářství, tam není nic platn é, že někdo má fantazii a je s ním sranda, tam je zase potřeba píle a přesnost, na což oni odmalička kladou důraz ve škole.“ Jakých lidí si vážíš a jakých ne? „Za prvé se snažím vážit si všech, do posledního vraha ve vězení, protože když si ho přestanu vážit, tak zaviju možnost se sním doopravdy setkat. Obecně, dokud se nejedná o konkrétního člověka, dokud ho nepotk ám, tak si nevážím povrchnosti. Když člověk o nic neusiluje, jen tak na sebe nechá ten čas sněžit. Neusilov ání, nesměřování, on na všechno kašle, ono to pak kašle na něj.“

Category: 1996 / 02

Zpracoval JAN ŠŠKVÁRA

Bosenské pokusy Agenturní zpráva(25.ledna, ČTK/Die Welt)Poprvé od roku 1992 nemá vedení bosenských Srbů možnost zabraňovat západním pozorovatelům v přístupu do oblastí masakrů, spáchaných v prvních dvou letech války. Podle ústního podání patřil k největším masakr v muslimské Srbrenici. Průzkum na místě potvrdil četné zprávy očitých svědků, nichž Srbové zavraždili až 7 000 lidí a vyhloubili nejméně sedm masových hrobů: zmrzlá země nad masovými hroby ani nezakryla všechny kosti a zbytky oděvů. Krví prosáklá země má být již brzy odhrnuta pod ochranou amerických vojáků a se souhlasem srbského prezidenta Slobodana Miloševiče. Sreberenica však zdaleka není jediné místo tohoto druhu v Bosně.Britští reportéři nedávno nalezli důkazy o existenci další 13 masových hrobů v prostoru Brčka, kde měly v roce 1992 srbští ´černí panteři´ zavraždit 3 000 Muslimů. List Daily Telegraph zveřejnil fotografie tuctů mrtvol v otevřených jámách. Tyto snímky byly pořízeny krátce před zavalením těchto jam buldozery. Mezitím jsou důkazy ničeny. Očití svědci potvrzují, že masové hroby u Brčka jsou znovu otvírány a že mrtvoly jsou drceny v továrně na krmivo pro dobytek. Odstraňování stop bylo také důvodem zoufalého odporu Srbů proti postupujícím jednotkám Muslimů a dolů ve Ljubiji. Tam měly být odstraněny mrtvoly až 8 000 Muslimů. Podle svědků tam ´četníci´mučili a zabíjeli až do posledních dnů války, zatímco mrtvoly z vedlejších štol prý byly přemisťovány do hlavní šachty, jejich kosti zpřeráženy.Těla byla nakonec polita kyselinou.Sotva kdy bude možné postihnout v plné šíři skutečný rozsah bosenského holocaustu a potrestat viníky. Americký velitel sil IFOR,generál Leighton Smith, v úterý 23. Ledna v Pale prohlásil, že jednotky budou zatýkat údajné válečné zločince, jako třeba Radovana Karadžiče, když je náhodou potkají. Smith hovořil z televizního studia vzdáleného pět minut cesty od Karadžičova domu.

Category: 1996 / 02

Dotýkají se hvězdné slávy – z ulic špinavého chudého města na karibském pobřeží Kolumbie stoupají až k vytouženým vítězným titulům v boxu. Děti z Palenque. Bonifacio „Bony“ Avila, Rodrigo „Rocky“ Valdes, Mochilla Herrera a Bernardo Caraballo nejsou jenom místní kolumbijská jména, ale žijící legendy bohat é tradice boxování v Palenque. Antonio Cervantes – boxerským fanouškům na celém světě známý také jako „Kid Pambele“ – získal ve velterové váze juniorský titul svě- tové boxerské asociace (WBA) v roce 1972. Titul si podržel celých osm let, až do své porážky v Kolumbii. Prošel dlouhou cestu od bezvýznamného boxera v Palenque až k postavení super hvězdy v rinz ích Las Vegas a Atlantic City. A Cervantesův vzestup ke slávě změ- nil i město Palenqua. Antonio Cervantes – boxerským fanouškům na celém světě známý také jako „Kid Pambele“ – získal ve velterové váze juniorský titul svě- tové boxerské asociace (WBA) v roce 1972. Titul si podržel celých osm let, až do své porážky v Kolumbii. Prošel dlouhou cestu od bezvýznamného boxera v Palenque až k postavení super hvězdy v rinz ích Las Vegas a Atlantic City. A Cervantesův vzestup ke slávě změnil i město Palenqua.

LESK A BÍDA PALENQUE

Poprvé se stalo Palenque populární, když osvobodilo otroky ze španělské správy. Podruhé, když se stalo městem boxerských fanatiků. Dosud jsou ve městě patrné zbytky dní velikosti a slávy, kdy televizní štáby mířily svými světly na slamě né kuželovité chatky a blátivé ulice, aby našly „Kida Pambela“ nebo alespoň někoho z jeho příbuzných. Dn e s P a l e n q u e e x i s t u j e v a ž n e s k u t e č n é a t o t á l n í i z o l a c i o d z b y t k u K o l u m b i e . J e d i – n ý p o l i c i s t a n a 3 0 0 0 o b y v a t e l P a l e n q u e , p o t ř e b a t e l e f o n n í s t a n i c e a k a n c e l á ř e p r o s t a r o s – t u – t o v š e č i n í P a l e n q u e j e d – n í m z n e j b í d n ě j š í c h m ě s t t r a d i č n ě c h u d é h o s e v e r n í h o p o b ř e ž í . O v š e m d í k y „ K i d u P a m b e l o v i „ z a ž i l o m ě s t o i š ť a s t n ě j š í d n y . P o j e h o v í t ě z – s t v í v r o c e 1 9 7 2 z í s k a l o P a l e n – q u e s v ů j j e d i n ý z d r o j e l e k t r i c k é e n e r g i e z 2 0 0 0 0 0 d o l a r ů , k t e – r é s i b o x e r v y d ě l a l . N y n í m á t e d y m ě s t o n a p á r h o d i n d e n – n ě a n a c e l o u n o c e l e k t r i c k é o s v ě t l e n í . „Pambele je náš vys l a n e c , „ ř í k á M a n u e l S a l g a d o , 44letý obyčejný městský trenér. „Protože ho máme, máme elektřinu. Bez něj bychom neměli nic, „ h o r l í , z a t í m c o z a v a z u j e j e d e n á c t i l e tému sportovci pár roztrhaných červených rukavic. „ N i c , j e n o m d u c h a v í t ě z – s t v í , „ d o d á v á . J e s t l i ž e e x i s t u j e n ě j a k é m ě s t o v K o l u m b i i , k t e r é p r o d u – k u j e š a m p i ó n y , p a k j e t o h o r k é a v l h k é P a l e n q u e . K a ž d é v o l n é o d p o l e d n e d ě t i z m ě s t a t r é n u j í p o d ž á r e m t r o p i c k é h o s l u n c e „ f e i n t i n g „ a „ j a b b i n g „ – m l á c e n í d o p y t l ů r o z v ě š e n ý c h n a v ě t v í c h s t r o m ů . „ T ě l o c v i č n o u „ , k d e s t a r š í c h l a p c i t r é n u – j í , j e o t e v ř e n á , v z d u š n á a š p i n a v á a r é n a , o h r a ž e n á n ě k o – l i k a c h a t k a m i z b l á t a a u l i c e m i s n e s č e t n ý m i s t o p a m i p o t u l u j í c í c h s e p r a s a t . J e l i k o ž v ě t š i n a t ě c h t o c h l a p c ů p o c h á – z í z v e l m i c h u d ý c h r o d i n , t r é n u j í s t í m , c o m a j í n e b o d o s t a n o u . Z o b n o š e n ý c h b o t t ě m t o b o j o v n í k ů m č a s t o v y č u – h u j í p r s t y , j e j i c h o b n o š e n é r u – kavice jsou svázané dohromady proužky makovacího tkalounu.

CENA VÍTĚZSTVÍ

Zápasy se často odehrávají během víkendů. Některé části ulic jsou v tuto dobu dokonale zásobeny rumem a místní „ ohnivou vodou“ a chlapci nanich pořádají boxerské zápasy, aby u č i n i l i d o j e m n a d ě v č a t a . J e t o levné. Člověk potřebuje jenom pár boxerských rukavic. Není to ovšem jenom snaha okouzlit a získat místní dívky, chlapci boxují také za naději. Za naději, že když budou obratní, budou se boxu poctivě věnovat a bud o u s i l n í a v y t r v a l í , m o h l i b y se postavit po bok 23 Kolumbijc ům, kteří v posledních dvou d e s e t i l e t í c h z í s k a l i m e z i n á r o d – n í t i t u l y . K r o m ě C e r v a n t e s e z í s k a l i m e z i n á r o d n í b o x e r s k é t i t u l y d a l š í d v a b o r c i z P a l e n q u e – bratři Cardonovi, Prudencio a R i c a r d o . V š i c h n i t ř i j s o u v í c e n e ž i n s p i r a c í p r o m l a d o u g e n e – r a c i b o x e r ů . A v š a k c e n a z a v í – t ě z s t v í j e v í c e n e ž v y s o k á . M n o h ý m z t ě c h , k t e ř í b ý v a l i n e j l e p š í m i k o l u m b i j s k ý m i b o – x e r y , n a s t a l y t ě ž k é č a s y . A n t o – nio Cervantes AKA Kid Pambel e ž i j e v j e d n o m a p a r t m á n u o b – k l o p e n é m s m e t í m , o d p a d k y a rozbitým sklem ve špinavé ulič c e v C a r t a g e n ě . Č a s j e h o v í t ě z – s t v í p o m i n u l . P o m a l u , n a s l o u c h a j e v š e m n á z o r ů m , C e r v a n t e s v y p r á v í , k d e j s o u j e h o p e n í z e z a v í t ě z s t v í . „Zkus i l j s e m i n v e s t o v a t , „ ř í k á , „ a l e utratil jsem je všechny za drogy a honičkou za ženskými sukně- m i . „ Dnes Kid Pambele vydělává nuzný plat jako jeden ze dvou koučů. Trénuje nadějné mladí- k y v „Chico de Hierro“ (Železný m u ž ) – tělocvičně v okrsku měst a C a r t a g e n a . T ě l o c v i č n a j e t e m n ě o s v ě t l e n á , p r o t i v n ě v l h k á m í s t n o s t s e č t y ř m i ž e l e z n ý – mi zdmi, vybavená půl tuctem boxovacích pytlů a řadou rozb i t ý c h z á c h o d ů . T a d y m l a d í m u ž i z e v š e c h s t á t ů B o l í v a r o v y u n i e b o x u j í d o p y t l ů s p í s k e m , v i s í c í c h z d o s l u h u j í c í c h s t ř e c h . T o t o m í s t o j e d o m o v e m p r o zhruba padesát dětí od deseti l e t , k t e r é s e m p ř i c h á z e j í b o x o – v a t z a s v o b o d u a s e n o p ř í c h o – d u „svého dne šampióna“. N e n í ž á d n ý r o z d í l m e z i t ě m i – to dětmi a dětmi z městských g h e t t k d e k o l i n a s v ě t ě – d ě t i z P a l e n q u e s e d a l y n a b o x o v á n í , a b y u n i k l y z k a ž d o d e n n í c h u – d o b y . A r t h u r O s o r i o , j e d e n z t r e n é r ů „ C h i c o s e H i e r r o „ z o u – f a l e a p e l u j e : „ Jsou zde děti, které pro šly více než padesáti zápasy. T o j e v í c e , n e ž z a ž i l o m n o h o d o s p ě l ý c h . J e t o p o u z e v ý c h o d i s k o v z e m i , j a k o j e t a t o . . . z n e ú m ě r n ě v y s o k é k r i – m i n a l i t y a s v ě t a d r o g , „ t v r d í . D o k o n c e s o u d í , ž e v š i c h n i t i t o n a d ě j n í m l a d í c i j s o u o c h o t n i v y d ě l á v a t p e n í z e , a b y m o h l i k o u p i t l e d n i c i n e b o m o t o c y k l . L á k a j í j e s n a d n é v ý d ě l k y , k t e – r é j i m v š a k n e m ů ž o u p o m o c i v y m a n i t s e z e š p a t n ý c h v l i v ů o k o l í . A l k o h o l a k o k a i n j s o u n i t – k a m i v e d o u c í m i k n e d á v n ý m t r a g é d i í m . Z a t í m c o v k v ě t n u l o ň s k é h o r o k u p r o b í h a l y b o j e o t i t u l W B A v s u p e r p é r o v é v á z e v L a s V e g a s , J i m m y G a r c i a t r p ě l m o z k o v ý m k r v á c e n í m a p o t ř e c h d n e c h v k o m a t u z e – m ř e l . J e h o p o h ř e b v p ř í m o ř s k é č á s t i B a r r a n q u i l l a n a v š t í v i l y t i s í c e z a r m o u c e n ý c h f a n o u š – k ů , k t e ř í G a r c i u u c t í v a l i j a k o m í s t n í h o h r d i n u . E l v i s A l v a – r e s – v r o c e 1 9 9 1 W B A t i t u l v b a n t a m o v é v á z e – b y l z a v r a ž d ě n v č e r v e n c i p ř i o z b r o j e n é m ú t o k u . V r a h s e p o k o u š e l u k r á s t j e h o m o t o c y k l . W B A š a m p i ó n v p é r o v é v á z e R u b e n P a l a c i o , k t e r ý b y l v r o c e 1 9 9 3 o b r á n o t i t u l , n e b o ť s e p ř i p r o – h l í d c e p ř e d z á p a s e m u k á z a l o , ž e m á v i r u s A I D S , b y l n e d á v – n o z a t č e n n a m e z i n á r o d n í m l e t i š t i v M i a m i p ř i p a š o v á n í h e r o i n u d o U S A . C e r v a n t e s b y l d o k o n c e p o – čátkem minulého roku propuš- t ě n p o d e s e t i m ě s í č n í m p o b y t u n a p s y c h i a t r i c k é k l i n i c e n a K u b ě , k d e s e l é č i l z e z á v i s l o s – t i n a k o k a i n u . O n ě k o l i k m ě – s í c ů p o z d ě j i j e „ K i d P a m b e l e „ ú d a j n ě o p ě t v d r o g á c h . Č l e n s v ě t o v é b o x e r s k é a s o c i a c e F r a n c i s c o P i n a ř í k á , ž e b o x e ř i z P a l e n q u e s e m u s í z t ě c h t o t r a g i c k ý c h z k u š e n o s t í p o u č i t : „ C h c e m e n o v o u g e n e r a c i b o x e – r ů , k t e ř í b u d o u b r á t b o x j a k o p r o f e s i , „ ř e k l . „ M u s í s e n a u č i t , že pokud si své peníze nebudou s p r a v o v a t , d l o u h o j i m n e v y d r – ž í , „ z d ů r a z ň u j e . N e b o ť p r o m n o h o k o l u m b i j s k ý c h b o x e r ů v í t ě z í c í c h v r i n g u j e s l á v a j e n k r á t k o u m e z i h r o u v ž i v o t ě p o – r á ž e k a c h u d o b y .

Category: 1996 / 02

Nejdřív přijela limuzína s kouřovými skly plná Japonců. Dav zašuměl oček áváním. Gorbačov přijel až v tom druhém voze. Asi padesátka lidí z celého světa se spontánně seřadila do dvojřadu jako uvítací výbor. Z hotelu vyběhl švýcarský kuchař v bílém obleku s vysokou čepicí. Prst měl na spoušti fotoapar átu a mačkal jej v krátkých, sotva sekundových intervalech, stejně jako všichni ostatní. Nejznámější soukromá osoba na světě inkasovala sérii záblesků s přirozenou shovívavostí. Připadalo mi pořád neuvěřitelné, že tenhle čilý nevysoký muž, s červenou skvrnou na čele, změ- nil dějiny lidstva. Ve filmu „S Madonnou v posteli” se americké superstar zdálo, že na její koncert přišel Gorbačov. Skutečnost, kterou jsme teď prožívali, předčila Madonniny sny.

HOTEL V GLIONU

Středisko Glion international leží téměř kolmo nad Montreux a z hotelového pokoje je skvělý vý- hled na hotely, soukromé vily a jachty kotvící v zálivu Ženevského jezera s příslovečnou švýcarskou dokonalost í na milimetr přesně. Náš hotelový pokoj je devět podlaží po úrovní terasy v Glionu. Celý je zčásti jakoby vlaštovčí hnízdo nalepené na stěně. Je to vlastně luxusní studentská kolej a na pokoji je přihláška ke studiu v mnoha oborech spojených s turistickým ruchem a hoteliérstvím. Jeden semestr tady přijde rodiče na 24 tisíc švýcarských franků.

KONFERENCE

Ve funkci Presidential Advisors Zeleného Kříže zasedají Robert Redford, Yoko Ono, Thor Heyerdahl, Ted Turner, Javier Perez de Cuellar… ale ti do Švýcarska nepřijeli. Všichni ostatní sedí v konferenčním sále za stoly umístěnými do U. V čele za předsednickým stolem uprostřed samozřejmě Mihail Sergejevič. „Vítám vás a než začneme diskutovat, tak se vzájemně představíme.” Členy Green Cross již byly Estonsko, Francie, Japonsko, Korea, Holandsko, Rusko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie a Spojené státy. N tomto zasedání se rozšířily o tyto země: Argentina, Bolívie, Burkina Faso, Cote d´Ivoire, Česká republika a Maďarsko. Kandidáty pro přijetí na rok 1996 jsou Německo, Řecko a Srí Lanka. Česká výprava přijela ve složení Štěpán Kyjovský, Marie Chaloupková a Josef Stránský. Pan Kyjovský pracuje v českém meteorologickém ústavu a proto že se jako jediný Východoevropan krom ě Sovětů účastní projektu INTERKOSMOS, dobře se zná i s kosmonauty. Také proto figuroval v seznamu Vladimír Remek, který je v zahraničí oceňován víc než doma. Bohu žel, cestu na poslední chvíli pro nemoc odvolal.

VIZIONÁŘ PO DESETI LETECH

„Než jsem přijal roli prezidenta Green Cross, dlouho jsem přemýšlel o tom, na jaké úrovni by se má práce zde měla odehrávat. Určitě se musíme zabývat tím nejdůležitějším. Nemusíme se zaobírat problémy vlád, parlamentů. Pomůžeme pochopit těm, kdo ještě neví, jaká je ve světě situace. Pomůžeme ve světě prosadit koncepci globální odpovědnosti. Proto jsme založili tuto organizaci a dnes nás čeká úloha navázat kontakty se světem.“ Když Gorgačov mluvil o budoucnosti Green Cross, jeho vize objímala celý svět. Připomínalo mi to svaz sovětů – stejně tak členil organizace od té mezin árodní na zemské a pak dále na úrovni měst, krajů a okresů, včetně pravidelných sjezdů „ústředních výborů“. „Naše organizace poroste,” říkal přesvědčivě a jeho hlas střídavě stoupal a klesal tak, že i bez mikrofonu byl siln ější než tlumočníci z reproduktorů. Od roku, kdy začal svou perestrojku Sovětského svazu, uplynulo deset let a všichni přetékali hřejivou úctou k muž, který změnil svět k lepšímu: „Minul ý rok se zrodila struktura mezinárodní organizace, dnes potřebujeme sloučit zku- šenosti z různých úhlů pohledů. V tomto roce vypadá situace daleko lépe než loni.“ A teď to podstatné. „Stavím se za požadavek vypracování ekologického kodexu, souboru nových norem mezinárodního prá- va, regulujících ekologickou problematiku.“ Není to nic nového. Kromě prezidentstv í v Green Cross má Gorbačov také svou nadaci, která si od počátku stanovila úkol zpracovávat problematiku přechodu k novému paradigmatu vý- voje k nové civilizaci. PŘIJÍMÁNÍ NOVÁČKU První mluvil zástupce Argentiny. „Pokrepše,“ přerušil ho Michail hromov ým hlasem. Poslouchal pozorně a dí- val se pronikavě. Z každého gesta bylo znát, že ví o své roli reformátora celého světa. „Od jakých společenských organizac í jste dostal pomoc? Vznikly konflikty s jinými ekologick ými organizacemi? Máte přepravený projekt spolupráce s masmédii?“ Chvílemi to připomínalo výslech. Doslova rozmetal představy o tom, že přijetí kandidátů do Green Cross je jenom formální záležitost. Když přemýš- lel, měla jeho obrovská tvář výraz z antické tragédie. Nebyl jako jiní státn íci, které jsem předtím viděl. Od chví- le, kdy nastoupil jako pomocník kombajnéra ve Stavropolské oblasti, do roku 1990, kdy dostal Nobelovu cenu míru, toho viděl a zažil víc než většina smrtelníků. Ačkoli Rus, naplnil americký sen. Mnoho získal rozhovory se světovou politickou a duchovní elitou, ale kdo ví, co získali oni rozhovorem s ním? Říká o sobě, že je reformátorem od přírody.

PROČ NENÍ V RUSKU PREZIDENTEM?

Na jednom z prvních setkání ve Washingtonu řekl prezident USA Ronald Reagan na adresu tehdejšího generáln ího tajemníka Gorbačova: „Neexistují historie, jen životopisy.“ Byl to začátek konce éry studené války a Gorbačov snad první ruský politik, který se vydal mezi prosté Američany na ulici. A oni mu tleskali. S odchodem Gorbačova ze svě- tové politiky skončila celá éra plamenn ých projevů apelujících na emoce, dlouhá doba idealistických snah o zlep- šení lidstva. Skončilo vlastně i tohle stolet í. Typicky ruský styl hovoru tkvící v používání hesel a podmiňovacího způ- sobu, v obratech vyzývajících k akci, ale hlavně srozumitelný a optimistický tón byl náhle vítaným osvěžením v každodenní šedi politických projevů. „Lidé na celém světě si uvědomují váhu ekologických problémů,“ řekl prostě. V ulicích Montreux jsme skute čně den poté potkali starší paní, která si moc pochvalovala, že má Rusko takového člověka a nemohla pochopit, proč v té zemi není prezidentem.

HOMBRE MULTIMEDIÁLNÍ

„Seňore,“ začal svůj projev předseda bolivijské organizace. Jeho řeč se skvěla termíny jako „hombre“ nebo „amigo“ a shromáždění dostalo opravdu internacionální charakter. Byl to zážitek jako z televizního bloku jazykových kursů. Po francouzštin ě, němčině, angličtině a ruštině se ozvala španělština. Jednací řečí byla angličtina, ale rozhodovací řečí zů- stala ruština, i když jí mluvil jen Gorba čov. Bolívijci připravili na zasedání videokazetu o své zemi. Promluvila další světová řeč – multimediální. MLADÍ ČÍŠNÍCI Po aktivních černoších z Burkina Faso v bílých hábitech se představili jejich kontinentální kolegov é Cote d´Ivoire. Asi po půl hodině projevu Gorbačov zmizel jako duch. Vrátil se až když se svým projevem přistoupil k mikrofonu český zástupce Štěpán Kyjovský. Zatímco zasedání pokračovalo zprávou maďarského představitele Green Cross, šéf hotelové školy rozdával poslední pokyny nastoupené armádě v bílých žaketech. Studenti stáli v řadě vyrovnaní jako vojáci. Byl to jejich velk ý den. Opravdu se snažili. K obědu připravili Feuilleté de cépes et chanterelles á l´sauvage neboli nadýchanou pizzu jako předkrm, následoval tradiční filet de boeuf róti entier á la moelle, Pommes Daaarphin, Rouelles de blancs de poireaux, čili šťavnatý stejk s nevídanými přílohami. Jako zákusek Régal au chocolat noir a konečně Café et dourceurs candies. V PŘÍMÉM PŘENOSU „Myslíte, že je možné udělat s Gorbačovem rozhovor?“ zeptali jsme se tlumočníka. „To se musíte zeptat jeho, ale je to nepravděpodobné, protože má program rozplánovaný do každé minuty.“ Pak dodal, že musíme otázky pokládat pouze v ruštině. Vzápětí se rozsvítily dva televizory v rozích auly, kde probíhal raut, a obklopily nás hrozny lidí se skleni čkou v ruce. Michail Gorbačov se ukázal v přímém přenosu z televizního studia v Ženevě. Nejdřív několik záběrů z minulosti – podepisov ání dohody s USA o omezení po- čtu strategických zbraní, manifestace v Moskvě z období perestrojky. Dramatick é střihy z puče, který Gorba- čova zastihl na Krymu. A potom přímý přenos ze studia. Gorba čov mluvil o tom, že studená válka skončila a největším problémem sou- časného světa je ekologie.

SETKÁNÍ S LEGENDOU

Nedokázal jsem si představit bezpečnostní aparát, který světové osobnosti doprovází. Vrátil se z televizního natáčení uprostřed eskadry. Před ním couval televizní kameraman se štábem, osvětlovači mu propůjčili svatozář a ze stran ho zaji šťovali nenápadní muži s šedivýma očima. Když jsem udělal krok smě- rem ke Gorbačovi, rozpažili ruce do neprostupného koridoru a byli pryč. Pak nás číšníci uvedli ke stolu. Visačky s naším jménem byly na místech s nejlepším výhledem. Ten vý- hled byl tak dobrý, že nás pánové ze „security“ (ochranky) požádali, abychom si s nimi vyměnili místa. Celý večer jsme pak měli sledovat nenápadnou dámu v sáčku, tvíďáka s knírem a dvojici ruských „namakanců“, jejichž oči nepřetržitě těkaly po sále. Když jsme dojedli polívku, byl okamžik čas. Zaklepal jsem tlumočníkovi na rameno: „Mohu mít otázku pro Michaila Sergejeviče?“ „Prosím,“ řekl a upozornil ho. Otáčel se pomalu, s carskou majestátností. „Koktejl, da?“ Podíval se. „O čem píšete?“ „Cestování, příroda, ekologie.“ „Znal jsem vaše cestovatele Hanzelku a Zikmunda. Vyřiďte jim můj pozdrav.“ Řekl jsem, že s panem Zikmundem jsme dělali rozhovor. Pozdrav jsem vyřídil a zjistil, že pan Hanzelka navštívil Gorbačova v české delegaci s Václavem Havlem po roce 1989. „Molodci,” řekl Gorbačov. „Napi šte, že Gorbačov fandí všemu, co podporuje ekologii.” Na tomto setkání měl čas rozpočítaný na minuty. Ale slíbil nám rozhovor na jaře. Vrátili jsme se na svá místa u bohatě prostřeného stolu. Právě se servíroval druhý ze sedmi chodů a po bílém a růžovém se podávalo červen é, které vzorní studenti hotelové školy neustále dolévali. Tvíďák naproti se významně protáhl v zádech a narovnal si bouchačku na pravém boku, která se mu tím protažením vyklubala z pod saka. V ruce se mu ocitl KOKTEJL a odložil ho k ostatním darům.

AUTOGRAMIÁDA

Na závěr druhého dne měl Gorba čov projev. Nakonec podepisoval fotografie, knihy a papíry s emblémem Green Cross. Z druhé strany stolu ho lidé houfně fotografovali. Snímek „Já a Gorbačov” bude patřit k trhákům nejednoho alba. Gorba- čov se stal legendou. Když odcházel, všichni povstali a dlouho a hlasitě tleskali.

Category: 1996 / 02

Evu Hudečkovou už v poslední době vídáme jen ve filmech, které z vrozené galantnosti neoznačíme nálepkou „pro pamětníky“. Její hlas ale slýcháváme často v česky mluvených cizích filmech, protože je jen málo hereček, které tak mistrně ovládají dabing. O herectví si ale dnes budeme povídat jen okrajově. Tématem dne je psané slovo. Eva Hudečková se z here čky proměnila v úspěšnou spisovatelkou. Jak se máte, paní Hudečkov á? Skvěle. Chybělo vám v poslední době něco ke štěstí? Věřím v zákon příčiny a důsledků. Štěstí beru vlastně jako dílo náhody. Takže mi k němu chybí vždy jen ta šťastná ruka. Čekáte na něj? Nebo mu popojdete v ústrety? Rozhodně se za ním nehoním, protože, jak známo, kdo se za ním honí, nikdy ho nechytne. Štěstí před ním uteče. A když přijde? Třeba být na něj připraven. Dobře trénován. Jaká je cena života? V rozdílu mezi tím, čím člověk je a čím mohl být. Ale někdy ten běh času neovlivníme. Nedávno jedna skladatelka z Izraele nabízela mému muži k provozování houslový koncert. Byl pěkný, zaj ímavý, začala se rýsovat případn á spolupráce. Ta paní pak volala z Londýna, že letí do New Yorku a moc nás zdraví. Potom se ozve. Za pár hodin jí na newyorském letiš- ti puklo srdce. Už se neozve. A koncert zůstal nedopsán. Není někdo zklamán jen proto, že si položil laťku moc vysoko a celý život ji jen zarputile shazuje? Myslím, že by každý měl v sobě najít schopnost – nebo snad sílu – určit, co pro něj má cenu. Mnoz í přeceňují svoje síly, pachtí se za nesplnitelnými cíli a sami si ze života dělají peklo. Laťka je pro ně strašně vysoko. Odhadnout, čeho jsem schopen, to je, oč tu běží. Je to věda. Jak jste tuhle vědu nastudovala? Vůbec jsem tenhle předmět nešprtala. Život mi dával kondice. Leckdy dost tvrdé. Ale pozor – člověk se nemá nechat sám sebou rozmazlovat a říkat si – tuhle výšku neskočím. Má si dávat úkoly, mít stimul, něčím se obírat. Ale každý nejsme Bubka, nemusíme si hled dávat laťku za hranici snů. Chtění je málo. Snaha je víc, ba leckdy vše. Přesto přese všechno – jsou případy, kdy člověk sáhne za hranice možností. Jde to, neříkejte, že ne! Když člověk chce, může ledacos. Nedovedu odhadnout kolik, ale já se vám k něčemu přiznám – věřím na zázraky. Někdy jsme svědky neuvěřitelných věcí a ptáme se – proboha, kde se to v tom člověku bere? Asi tím, že se to se zaťatými zuby naučil … Třeba. Dotkne se i hvězd. Sáhla jste si na ně? Pořád se natahuji, stoupám na špičky, snažím se vyskočit… Strašně ráda se na ně dívám, někdy mi připadají velmi blízko. Jak se stane herečka spisovatelkou? Kritika i čtenáři byli víc než příjemně překvapeni vašimi knihami Bezhlavá kobyla a Bratříček Golem. Dokončila jste další „opus“, v myšlenkách už žije svůj prenatální život další dílko. Tak povídejte… Snad to byla přirozená cesta. Herectví jsem měla jako profesi velmi ráda, ale provozovala jsem ho v době, kdy jsem nebyla spokojena s úrovní textů, se spoustou dalších věcí. Dost se mě to dotýkalo. Herec je interpret a záleží na tom, co říká. Byla jsem někdy až ne- šťastná, protože jsem měla pocit, že říkám lži a hlouposti. Protože nerada kritizuji, aniž bych se sama přičinila o zlepšení, tak jsem si jednoho dne řekla, že si přestanu stěžovat a raději sama zkusím, co to obnáší. A tím to vlastně všechno začalo. Začala jste hned beletrií? Kdepak. Napsala jsem tři filmov é scénáře, všechny filmy měly jít dokonce do výroby, na dva už byly hotovy rozpočty, hledaly exteriéry, vesničky, města, lidi, herci. Jenže pak k realizaci nedošlo… státní film se posléze rozpadl, už nikde nebyly peníze. Dělala jsem na tom pět let a najednou nic. Ale pak jsem přišla na jednu zajímavou věc. Člověk se pořád učí… Na jakou? Že i když práce, které jste dali všechny síly, neskončí tak, jak jste čekali, přece jen to nemusí být ztracený čas. Hodně se naučíte a najednou zjistíte, že ta suma znalost í ve vás zůstává, dá se s ní dál něco dělat. Máte kus žuly a v ruce majzlík. Dlouho nic a najednou máte dojem, že víte, kam a jak seknout, aby ten kámen dostal tvář. Dobří kamarádi mě přesvědčovali, abych ty věci neházela do koše a raději s nimi něco udělala. Co jste udělala? Sedla a psala knížku. Měla jste kuráž nebo strach? Bála jsem se, protože jsem byla přesvědčená, že všechno krásné, chytré a nejkrásnější už bylo dávno napsáno. Ale zase zapracovali kamarádi. Že prý mám pravdu, ale nikdo prý nic nenapsal mým pohledem, mýma očima. Tak ať se nevymlouvám a koukám dělat. Šla jste s kůží na trh… Spíš s duší. Co jste si v duchu řekla, než jste napsala první slovo? Nebudu lhát! Reminicencí na vlastní dětství už bylo napsáno bezpočtu. Proč jste se vracela v Bezhlavé kobyle do časů her a malin nezralých? Z obdivu a lásky k našim předkům. Naše rodina se ze mne sna- žila vychovat dobrého člověka a já jí to nikdy nezapomenu. Kdyby na téhle zemi bylo víc slušných lidí, žilo by se líp a z té kuličky, po které chodíme, by se stala opravdu nádherná planeta. Zdávají se vám dětské sny? Ne dětské sny už mě míjejí. Mám vzpomínky. Spíš fragment y . Pamatuji si třeba vůně. Nebo barvy. Šerosvity. Třeba slunce mezi listím. A vybavuji si nějakou situaci nebo dialog, které se na tom místě odehrávaly. Jaké vůně si pamatujete? Kytek. Nebo domova. Všude je jiná vůně. Pamatuji si vůni našeho domu. Taky školy, kam jsem chodila do první třídy. Jinak vonělo gymnázium, jinak divadelní fakulta. Co vám nevonělo? Spousta věcí. Byla jsem vychována v lásce k pravdě. Proto nesnáším lež, prolhané lidi. Bojím se jich. Říkám si, že když někdo žije férově, nemusí nic skrývat a lhát. Nemám ráda faleš. Hloupost. Takovou zabedněnou, pomstychtivou hloupost. Zlobu. Tupost skloubená se zlobou – to je děsivá kombinace. Co vás vedlo k napsání Bratříčka Golema? Přece golemovská tematika už vedla pera nejedněch autorů. Jmenujme jen Meyerinka nebo Kische… To souvisí s tím, o čem jsme teď mluvili. S tupostí, hloupostí, zlobou. Myslím, že jednou z nejdůležitějších vlastností je tolerance. Projevy nenávisti, násilí a rasismu mě zasahují, znechucují, zraňují. Hlavně rasismus, jeden z nejzrůdnějších výmyslů člověka. Jako by se lidé nepoučovali z dějin, naposled dobou před padesáti lety. A pořád vznikají nová ohniska této nebezpečné stupidity. Svět s ní koketuje, nedělá nic, aby jí zamezil, stejně jako ve třicátých letech, když přišel Hitler k moci. Hrozba opakování těch hrůz nad námi stále visí jako Damoklův meč. Děsí mě to. Začíná to intolerancí. Lidé si na sebe vymyslí šuplíky, šablony, omezení, zákazy, všichni by měli být stejní, a kdo se liší, nemá podle nich právo na existenci. Každý člověk je osobnost. A pokud nikomu neubližuji, ať mi dá každý pokoj! Každého beru takového, jaký je. Pokud se mi přímo nestaví do cesty se zlými úmysly, snažím se ho mít ráda. Děsí vás pohled na televizní zpravodajství? Na přímé přenosy válek? Nerada se na to dívám. Je to jeden horor vedle druhého. Jako by na světě nic jiného neexistovalo. Málokdy se ze zpráv dozvím něco krásného, větu, která by ve mně vzbudila třeba fantastickou naději, že všechno bude zítra lepší. Díváte se na své filmy? Ani ne. Když něco udělám, už se k tomu nevracím. To se týká i mých knížek.. Píšu je s naprostou otevřeností, oddaností a poctivostí, ale jak je dopsána, když vím, že už v ní nezměním ani slovo, tím pro mne končí. To je už hotová bytost, kterou jsem vyslala do světa, pták, který odlétl z hnízda. Žije svým vlastním životem, nevracím se k němu. Spíš mě už zajímá to, co bude. Co vymyslím, udělám. Jestli to pro někoho bude třeba přínosem, udělá mu radost. Je těžší psaní nebo ztvárňování hlavní postavy ve filmu nebo na divadle? Myslím, že jsem v životě nezažila těžší práci, než je psaní. Hrála jsem a role, kdy jsem dvě hodiny neslezla z jeviště, třeba Žebráckou operu, Noc vrahů. Když jsem dohrála, bylo mi krásně, říkala jsem si – tak, teď bys mohla jít hrát znovu! Ale když dopíšu knížku, jsem tak „vydaná“ ze všeho, že už nemám na nic sílu. Povězte mi něco o své poslední knížce… Jmenuje se „O ztracené lásce“. Je to takové mé vyznání. Zemi, ve které žiji, ale hlavně lásce, která je pro mne zcela prvořadou záležitostí, protože jsem přesvědčená, že bez lásky by svět neexistoval, bez ní se dá žít jen chudě. Láska utváří lidské vztahy. A děsí mě, jak je jí málo. Jak se lidé odvracejí k moci, majetku. Jak se tím zbavují toho nejkrásnějšího lidského rozměru. Je to společensko-kritický román? Spíš moje píseň o smutku, který na mne padá, když vidím, jak se lidé nemají rádi, jsou nepřejí- cí a nevstřícní. Neumíme se smířit s tím, že když někdo vytvoří něco výjimečného a prospěšného, měli bychom u zatleskat, poděkovat, protože ten člověk obohatil náš život. Měli bychom ho za to milovat. Jenže výsledek je bohužel často takový, že mnozí takového člověka nenávidí! Usilují o to, aby se mu nedařilo! Jako by se mu chtěli pomstít za jeho schopnosti a úspěch. Měli bychom se naučit obdivovat ty, kteří něco dokázali. Protože vše, co tvoříme, tvoříme po druhé. Koho máte ráda ze spisovatelského světa? Nemám ráda ty, kteří tvoří tak, aby nikomu nevadili. Umění má být vždycky provokující záležitost. Má přinášet výjimečný zážitek, radost , smutek. Ta úžasnost je podle mne právě v pravdivé a upřímné výpovědi. Miluji umělce, kteří jsou autentičtí, zůstávají sami sebou, na nikoho a na nic si nehrají, nikoho nenapodobují. Z české literatury nesporně Karla Čapka. To je úchvatná bytost, nevídaná. Stejně tak Božena Němcová. A z hereckého? Fascinuje mě generace Zdeňka Štěpánka. Když se díváte na staré filmy, co je jen vedle sebe skvělých osobností! Marvan, Plachta, Vlasta Burian, Smolík, Kohout, Plachý, Záhorský, prostě plejáda gigantů. Giganti, kteří si nepřekáželi! Co by měl vyjadřovat film, ve kterém byste si ještě ráda zahrála? Touhu po tom, abychom si nepřekáželi.

Category: 1996 / 02

Pro milióny lidí světa není dnes mobilní telefon o nic zvláštnější, než televize nebo počítač. Mobilní telefon dnes prodělává obrovský boom po celém světě. Jen pro ilustraci: V Itálii se jedna firma právě pochlubila rekordem – 70 tisíc přihlášených mobilních telefonů za jediný měsíc! Pro srovnání, kabelov ý telefonní uzel Ústí n. L. obhospoda řuje dohromady 25 tisíc telefonních stanic… A tak čekat na telefon můžeme také let. Mobilní telefon je hned. Zatímco jeden člověk shání fungující telefonní budku, druh ého seženete kdekoliv, ať je na veletrhu v Brně nebo U Hynků na mariáši. S mobilním telefonem získ áte záznamovou službu i možnost konferenčního rozhovoru. Možnost přesměrování příchozího hovoru na jiné číslo. Upozornění na druhý hovor… Jestliže má mobilní telefon takovéhle možnosti, je téměř jist é, že invaze cvrlikajících krabi- ček je teprve před námi. Zavádění mobilních telefonů bylo zpočátku provázeno dosti vyhran ěným odporem, jako každý vyn ález své doby – vzpomeňme jiný mobil, automobil. Ve světě proběhla obrovská vlna diskusí o účincích elektromagnetického záření na lidsk ý organismus. Bylo shromážděno více než 16 tisíc studií, pojednání, článků a zpráv, které vyhodnotil institut Ventures Inc. of Philadelphia. Závěry z tohoto ohromného množství informací jsou jednoznačné: řečeno suchou vědeckou mluvou, neexistuje důkaz, který by potvrdil škodlivost mobilních telefonů lidskému zdraví. A to ve Spojených stá- tech mají oproti Evropě daleko volnější normy. Tuto zásadní bitvu tedy mobilní telefon s velkou převahou vyhrál. To platí o té bohatší půli světa. U nás je to trochu jinak. Jist ě – vždyť jsme si ještě nezvykli na to, že zlobivý a ve škole neposlušný Karlík, který to nedotáhl ani k maturitě, je dnes majitelem sluš- ně prosperující autodílny. A že obnosy, které mu projdou rukama za týden, se u nás sejdou jen na celoro čním daňovém přiznání. A tak i mobilní telefon v jeho kapse na velkou část spoluobčanů zatím působ í jako výstřelek nebo rozmar bohatých. Je pravda, že přístroj není levn á záležitost, nákupní cena se pohybuje od 15 do 41 tisíc korun (bez DPH). Ale když uvážíme, že v pořadníku na zavedení normální- ho telefonu by nás nezvedný Karlík stejně předběhl (je nás, netrpělivě čekaj ících, jeden a půl miliónu), snad mu to i promineme. Vždyť si to vlastně zaplatil. Jenže zanedlouho nám sousedka donese, že Karlík koupil mobilní telefon i své nemocn é babičce v Horní Dolní, a že prý jí dokonce platí i nižší hovorné. To tedy zůstává rozum stát. Rozum ano, obchodní talent ne. Při koupi více mobilních telefonů totiž Eurotel (zatím monopolní provozovatel mobilních telefonů u nás) poskytuje určitou slevu zaváděcího poplatku. Navíc měsíční tarify nabízí v pěti různých variantách. Výše hovorné- ho je stanovena v závislosti na po- čtu provolaných minut. Pro příklad: pokud velmi čilý manager ví, že strá- ví na telefonu měsíčně 16 a půl hodiny, zaplatí podle sazby Premium planu 7 895 Kč a hovorné nad 1 000 minut v ceně 4,40 Kč za minutu. Bez ohledu na to, v jak vytížené době volá. Naproti tomu babičce z Horní Dolní ve špičce účtují 12 Kč, ale o sobotách a nedělích jen 4,40 Kč. A základní poplatek jejího Privat planu je jen 1 395 Kč. Babič- ce to ale stejně platí úspěšný vnuk Karlík, aby spolu měli alespoň zá- kladní kontakt. Charaktery pěti tarifů jsou počítány podle užívání, ale mohou se samozřejmě na požádání kdykoli změnit, například – když se z babičky stane úspěšný manager. Jen by bylo vhodné upozornit, že jestliže volá babička z mobilního telefonu strýčkovi na Moravu do klasické telefonní sítě, přičítá se k hovornému poplatek z normální sítě Telekomu. Ale když volá strý- ček babičku z telefonní budky na babiččin mobilní telefon (předčíslí 0601), normálně se strýčkovi ode- čítá klasický tarif za jednotku 1,97 Kč a nic víc. Ovšem babičce se v okamžiku přijmutí telefonátu za- čne počítat poplatek podle dohodnut ého tarifu. Příchozí i odchozí hovor je totiž ve stejné ceně. Jenom doufám, že bábinka nemá pří- liš mnoho příbuzných. Protože ti uličníci z venkova si jistě neuvě- domí, že babičce naskakuje tarif kdykoli zvedne sluchátko. Chudák Karlík. Kdo si ale pořídí mobilní telefon, může používat záznamovou službu pro případ, že je mimo dosah signálu (například Karlík zrovna projíždí tunelem), nezvedá, nebo na noc prostě vypíná. Dělá se to jednoduchou kombinací tlačítek na vlastním telefonu. Výhoda je v tom, že jakmile je Karlík z tunelu venku, nebo babička už má vyspáno – záznamová služba sama volá s upozorněním na vzkazy. Toto vol ání a vyzvedávání vzkazů není účtováno. Pouze při aktivaci této služby (nebo při nákupu) se jednorázově hradí poplatek 500 Kč za zří- zení služby. Také je možné si zadat i přesm ěrování příchozího hovoru na jiné telefonní číslo (babička jede na návštěvu na Moravu). Ovšem pozor – pokud iniciativní babička nechá svůj mobil doma na komodě s přesměrováním, Karlík bude platit meziměstské dotazy sousedek, zda by babička nechtěla něco ve městě. Tak mne napadá – aby tak strýc nebydlel na Moravě, ale v Austrálii? Nemusíme se bát, přesměrovac í služba platí jen pro Čechy, Moravu a Slovensko. A co víc: komerční předčíslí typu 0609 (Tutovku nebo Opravdový sex) Karlíkova babička ani jiná osoba ze sítě Eurotelu prostě nezavol á. Ohrožení mravní výchovy babiček spojené s neobvyklým zvýšením telefonních účtů z Eurotelu Karlíkovi tedy nehrozí. Naopak jiná služba – odeslání faxu ze zelen ých plání přes mobilní telefon – je podle informací Eurotelu využívána v rozmezí jen 3-5 %. Je to zřejm ě tím, že Karlíci používají (kromě služeb Eurotelu) jednoduše i služeb sekretářek, což je podstatně jednodu šší, než studovat technickou dokumentaci a zjišťovat, zda konfiguruje jejich notebooku umož- ňuje odeslání faxu. Dnes je na území ČR provozována Eurotelem pouze jediná síť – NMT 450, která pracuje analogov ě. V dohledné době (podle vládních harmonogramů do půl roku) bude zřízena ještě druhá, digitální síť GSM v pásmu 900 MHz. Na její zřízení by měly být státem uděleny dvě licence. Výhod této sítě je hned několik. Mimo jiné také v tom, že GSM je evropský standard. To znamená, že můžete mobilní telefon používat i na cestách po zahraničí. Nová síť bude mít také vyšší kapacitu. Ale pro nás, kteří jsme Karlíkům zatím jen tiše záviděli, je daleko podstatnější fakt, že to bude celé daleko levnější. Pořizovací ceny přístrojů GSM by měly být nižší, než přístrojů NMT, které se v Čechách provozují dnes. Ty současné se totiž programují a vybavují identifikací pro síť kus od kusu, což je dost nákladné. U přístrojů do nové sítě GSM je vyřešena identifikace a registrace elegantní formou. Obstarává ji výrobně daleko levnější čipová karta, která se při nákupu do telefonu prostě vloží. Karta se pak registruje v síti stále stejným číslem, ať je vložena do jakéhokoli přístroje. Navíc vzniknou dva(!) konkurenční provozovatel é této sítě, takže jejich konkurenční boj by mohl srazit poplatky a tarify na nejnižší možnou míru. (I když – tam, kde jsou státem povoleny jen dvě licence, není volný trh. Budiž. Ovšem pan Domanský z oddělení telekomunikací ministerstva hospodářství slíbil, že toto ochranářské opatření – aby se to rozběhlo a nevznikaly zmatky – potrvá jen tři roky.) Ale již dnes se počítá s tím, že se účastníkům sítě GSM nebudou účtovat poplatky za příchozí hovory. Kouzelný kruh po kruhu puká, elektrotechnika se vyvíjí závratným sprintem, obchodníci kalkuluj í a politici jednají… A to všechno, jak se zdá, jen abychom i my mohli před Karlíkem, jež nic neslyší, triumfálně vytáhnout telefon se slovy – PROMIŇ, MÁM HOVOR… Včera jsme totiž byli v divadle a normální vyzv ánění jsme přepnuli na vibrační režim, abychom nikoho nerušili. Ale potom jsme nějak zapomněli tu vibrující „blbost” v kapse přepnout na hlasitý režim….HALÓ?

Category: 1996 / 02

„Moje první práce souvisela s odpady. Po každém výbuchu, když odešli specialisté se svými Geigery, jsme museli obe jít atol a odklidit mrtvé ryby a jiné smetí z pláží. To bylo obvykle dva až tři dny po explozi. Podle toho, odkud foukal vítr, moře vyplavovalo ryby na různých místech a pokaždé to bylo několik tun mrtvých ryb,“ vypráví Ruta v listopadu 1987, právě dva měsíce poté, co se vrátil z jednoho ze svých pracovních pobytů na Mururoa. „Jednou, ne moc dlouho po testu, oceánu vyhodil na břeh tři mrtvé velryby. Byly ohromné, museli jsme si obstarat jeřáby, abychom je dostali pryč.““Vítr a ryby neberou na vědomí zakázané a zamořené zóny… a tak jsme já a moji kolegové bývali často vystaveni radiaci. Neměli jsme kromě rukavic žádný ochranný oděv… Žádné dozimetry neměřily radiaci, které jsme byli vystaveni. Specialisté ochranné oděvy měli, ale my ne. Stávalo se, že přijížděli politici a žurnalisté prověřit řeči o zamoření atolů a laguny. Tehdy pánové z generality, aby dokázali, jak je všechno bezpečné, chodívali plavat do laguny. Ale potom se šli osprchovat do speciálních kabin. Na Mururoa se ještě pořád nesmějí jíst ryby, ale Polynésanům prostě nemůžete zakázat je jíst. Samozřejmě, že jsme všichni věděli, jak je to nebezpečné, ale jídlo od armády bylo špatné. Ryby byly staré a pořád jsme měli brambory. A tak většina z nás ryby na Mururoa a Fangataufě jedla. A většina z nás onemocněla. Když někteří na Mururoa umřeli, dali je hned do kovových rakví a přiletovali víka, aby nešla otevřít. Kdyby Francouzi zjistili, že jsme mluvili, propustili by mě. Ale myslím, že je důležité říct lidem, co se děje.“FRANCIE SI KOLEDUJE O PŘÍRODNÍ KATASTROFUJako všechny polynéské atoly, i Mururoa je vyhaslou sopkou, kter á vlivem eroze a své vlastní váhy zmizela pod mořskou hladinou. Postupn ě (průměrným tempem jeden milimetr za rok) na ní vznikal korá- lový příkrov. Ten sahá nanejvýš do hloubky 450 metrů a jeho tloušťka je nerovnoměrná. Základna vulká- nu spočívá na mořském dně v hloubce 3000 metrů. Jeho stěny jsou velmi příkré. Vzhledem k cirkulaci obrovského množství vody hmota tvořící ostrovní sopky stále intenzívněji eroduje, což vede ke snížení soudružnosti celého útvaru. Právě toto je jeden z faktorů, který může vést k destavilizaci vulk ánu. Připomeňme si další – příkrost stěn a vliv počasí, a dopl ňme ten nejzávažnější – poprask ání. Praskliny v horní části vulkánu Mururoa jsou způsobem především 138 podzemními výbuchy, kterým atol musel čelit. Každý výbuch vytvo řil jeskyni. Zlomy a praskliny kolem jeskyní vzniklých po každém výbuchu představují oblasti o prů- měru 200-500 metrů. Uvedená čísla jsou jen přibližná, neboť se k nim dospělo porovnáním s výbuchy provedenými na jaderných střelnic ích s podobnými podmínkami. Skutečné údaje zůstávají utajeny. (Podle článku Pierra Vincenta, emeritního profesora univerzity Blaise- Pascala v Clermont-Ferrandu, přetištěného 30. července 1995 britsk ým listem Guardian.)NIKDO SE NEUDRŽEL NA NOHOU„Pokaždé, když začaly podzemn í testy, se atol o kus potopil,“ vypr áví Tama, který začal pracovat na Mururoa v 60. letech jako úředn ík. „Největší výbuch, jaký jsem kdy viděl, se konal taky někdy kolem roku sedmasedmdesát. Měl krycí jméno Astyanax. Nálož odpálili v testovac í zóně Viviane, asi 27 km od vesnice. Vyvolalo to tehdy takové zem ětřesení, že se nikdo neudržel vzpřímeně na nohou. A zároveň se na protější straně atolu za letištěm otevřela tři kilometry dlouhá puklina. Po dalších testech se postupně zvětšovala, takže dnes má sedm kilometrů. Její hlubší konec není vidět, protože je pod vodou. Nikdy ji neukazuj í novinářům.“PSYCHÓZA STRACHUOscarovi Temaru je mezi čtyřiceti a padesáti lety a je celník. V letech 1964-75 byl několikrát posl án na Mururoa, aby tam kontroloval letadla a lodi. N y n í j e starostou Faa, nejlidnatější komunity ve Francouzské Polynésii, kter á byla jako první vyhlášena za bezjadernou. Je také vůdcem strany Tavini Huiraatira, Polynéské osvobozenecké fronty, která je protijadern á a bojuje za nezávislost: „Při jednom ze svých pobytů na Mururoa jsem si krátce po mimořádně velkém atmosférickém testu všiml, že všechno listí kokosových palem zežloutlo, jako kdyby ty stromy usychaly. A pak se zničehonic objevily nápisy, které zakazovaly jíst kokosov é ořechy. Po atolu se pomalu za- čala šířit psychóza strachu. Někteří lidé byli tak nemocní, že museli být z atolu odvezeni, a později jsme se doslechli, že někteří z nich zemřeli. To bylo asi v roce 1969 nebo 1970. Pak se konal první podzemní test. Brzy po něm se na atolu začaly objevovat pukliny. Některé z nich byly 20-30 metrů široké. Často jsme ví- dali vojáky, jak se pokoušejí ucpat je pískem a betonem. Prohlídky lidí přijíždějících anebo odjíždějících z ostrova se přitvrdily. Fotoaparáty byly zakázány. Ale žádné oficiální vysvětlení, proč se to děje, nikdy nep řišlo.“CHVÍLE PRO EXPLOZI„Lidé z mého týmu se vždycky po explozi vraceli na atol jako prvn í,“ říká Edwin Haoa, který na Mururoa vedl tým šesti lidí, který měl za úkol monitorovat úroveň zamo- ření po explozi. „Někdy půl dne, někdy o tři dny později jsme vystupovali z lodi na pevninu. Měli jsme kompletní ochranné obleky a kyslí- kové masky a byli jsme vybaveni dozimetry, abychom mohli měřit radioaktivitu. Začínali jsme obytnými čtvrtěmi a potom jsme kontrolovali zbytek ostrova. Když jsme se na atol vrátili po první explozi, všechno bylo zničené. Nezůstala tam žádná vegetace. Ale pár měsíců nato, jako zá- zrakem, se rostliny zase objevily. Melouny, rajská jablíčka, tráva i nové stromy a mnoho dalších rostlin. Samozřejmě, že nikdo nesměl nic jíst.“ Edwinovy tři děti z prvního manželství, které se narodily ještě než začal pracovat na Mururoa, jsou úplně zdravé. Pak se znova oženil a měl další děti. Ale dvě z nich umřely a jeho žena třikrát potratila.JADERNÉ TESTY A POTRAVNÍ ŘETĚZECRadiace je pouze jedno z nebezpečí. Zničením korálů vyvolávají jaderné testy v jižním Tichomoří i šíření ciguatery, nejběžnějšího druhu rybí otravy na světě. Otrava ciguatera je způsobena jedy, které produkuje jednobuněč- ná řasa Gambierdiscus toxicus. Jedná se o mikroskopické mořské organismy žijící v planktonu korálových útesů. Pokud je korál poškozen či zničen, počet těchto jedovatých organismů stoup á, anebo toto poškození podně- cuje řasu k produkci mnohem většího množství jedů. Býložravé ryby snědí a poté jsou samy sně- deny většími, masožravými rybami. Jed nemá na rybu žádný viditelný účinek, ale když ji lidé chytí a snědí, dostaví se u nich příznaky ciguatery. Ciguatera je sice smrtelná jen zřídkakdy, vyvolává však řadu vysiluj ících symptomů, např. zvracení, průjmy, bolesti břicha, třesavku a paralýzu. Účinky otravy mohou přetrvávat až roky v podob ě chronických požití, jimiž bývá bolestivé píchání, přecitlivělost (např. dotek chladného předmětu může vyvolat prudkou bolest), svě- dění, ztráta rovnováhy a svalové koordinace. Napadené osoby se stanou citlivými na toxin – požití určitých jídel, např. kuřat či alkoholu, může vyvolat recidivu, která bývá ještě prudší než původn í otrava. U těhotných žen může ciguatera vyvolat potrat nebo otravu plodu; navíc může být na dítě přenesena mateřským mlékem. Na tuto otravu není znám žádn ý lék. Jedna současná studie říká, že pacientům prospívají nitro žilní infúze manitolu. Není to však ověřeno klinickými zkouškami a navíc manitol není v mnoha odlehlých oblastech Pacifiku k dispozici. Na atolu Hao v souostroví Tuamotu bývala ciguatera zcela nezn ámou věcí, avšak pouze do roku 1965, kdy tu francouzská armáda začala budovat záložní základnu pro atomové testy. Již rok poté byly na Hao chyceny první otrávené ryby. „V roce 1968 byla najednou ciguatera všude,“ vypráví Teua. „Všechny druhy ryb, dokonce i škeble, byly kontaminované. I předt ím jsme znali ciguateru, ale nikdy ne v celé laguně a měly ji jen někter é ryby. Ale tentokrát moc lidí onemocn ělo. Jednu dobu pomřeli skoro všichni psi, kočky a dokonce i prasata, protože sežrali zbytky otráven ých ryb. Museli jsme úplně změnit jídelníček, na který jsme byli zvyklí … všechno jídlo najednou muselo být odjinud.“PÁR STARŠÍCH SE MODLILOTafai je z Mangarevy, ostrova 450 km jihovýchodně od Mururoa. V roce 1966 tam žilo 700 lidí. Proto že Mangareva je v blízkosti jadern é testovací zóny, lze na ni cestovat jen se zvláštním povolen ím francouzských úřadů: „Testy se obvykle konaly v osm ráno, ně- kdy o něco později. Bylo vidět zá- blesk a ozval se ohlušující ostrý zvuk. Vždycky se zdvihl ohromný poryv větru a všechna okna se rozdrnčela. Když jste vyšli na vrchol kopce, viděli jste, jak z moře stoupá k nebi ohnivá koule. Pamatuju se, jak jsem jednou stál ve dve- řích, když se objevil záblesk a prudký náraz větru mnou mrštil dozadu. Všem nařídili jít do krytu. Když jsme vešli dovnitř, generátory běžely naplno. Dovnitř proudil filtrovan ý vzduch a střechu krytu bez ustání kropily mořskou vodou ostřikova če. Předtím než Francouzi postavili na Mangarevě kryt, přinesli nafukovac í stan – jako obrovskou želvu – a postavili ho ve vesnici. Použili ho jednou. Potom vybudovali stálý kryt a do toho jsme museli, jak se pamatuju, dvakrát. Podruhé, to bylo v roce 1968, při testu Canopus, při- šla zpráva, že se obrátil vítr. Něco se nepovedlo a my museli v krytu zůstat do příštího rána do osmi hodin. Jídla bylo dost a dalo se tam spát, ale to čekání bylo dlouhé. Ně- kteří lidé hráli karty a pár starších se modlilo. Přestože aspoň jedna část ostrova byla zamořena, oficiáln ě nám to neřekli. Nenařídili nám nic vyčistit. Jediným předběžným opatřením před každým testem byl příkaz uskladnit všechno jídlo, ná- dobí a příbory do plastikových pytl ů, zavřít dveře a okna. Zatímco kryt byl vždycky omýván ostřikovači, domy lidí se neomývaly nikdy, ani zahrady, ani silnice.“ARMÁDA JE MNOHO PENĚZHiro se narodil v Tauere blízko Haa. V letech 1928-1986 žil na ostrově Tureia, 78 námořních mil severně od Mururoa. V této době pravidelně jezdil na Tematangi, kde pracoval v průmyslu zpracová- vajícím kopru. „Svým způsobem bylo dobré mít na ostrově vojáky, protože to přineslo práce a ta zase peníze. Když vojáci přišli poprvé, začala na atol přicházet spousta vý- znamných lidí a mluvit s námi. Při- šel admirál a říkal, že není žádné nebezpečí a že atomové bomby jsou dobré. Přišel s mužem, který říkal, že je profesor, a byl nám představen jako jeden z největších vědců na světě, a ten taky řekl, že nebudeme v žádném nebezpečí. Pro provedení testů si prý bombu odvezou zpátky do Francie a až tam to pak bude nebezpečné. A byl tam taky bílý katolick ý kněz a ten nám říkal, že Američani mají bombu, aby se chrá- nili před jadernou válkou, a že je tedy načase, aby ji měli taky oni, Francouzi. O pár let později nám jeden vojenský lékař řekl, že ty testy dobré nejsou, ale nechtěl, abychom to říkali dál, protože by tím prý riskoval doživotní vězení. Ale já si po- řád ještě myslím, že testy jsou pro Polynésii dobrá věc. Kdyby byla válka, Francie by nás chránila. A krom ě toho, když si všichni ti vysoko postavení lidé z armády myslí, že testy jsou nebezpečné, kdo jsem já, abych pochyboval? Když nás jednou, prý po nějakém nedopatření, museli na čas evakuovat a izolovat ve vojenském táboře, měli jsme hromady jídla a pití zadarmo. Vojáci se o nás pořád starali.“ „Ty jaderné testy nám ze začátku přinášely peníze, ale teď jediné, co přinášejí, jsou nemoci,“ oponuje mu v jiné výpovědi Tamatoa i celá řada dalších místních obyvatel, kteří měli co do činění s jaderný- mi zkouškami.NEŠŤASTNÁ MATKA TOIMATA „Naše první a nejstarší dcera se narodila v roce 1975. Pořád trpí chronickým kašlem a bolestmi žaludku, ale chodí do školy a vede si tam dobře. Druhé dítě se mi narodilo předčasně, v sedmi a půl měsí- cích, a den po narození umřelo. Moje třetí dítě se narodilo doma, v norm álním termínu, ale umřelo po dvou týdnech. Holčička měla něco s kůží … kůže se jí při doteku odlupovala. Eugene, moje čtvrté dítě, byl norm álně donošený, ale umřel, když mu byly dva měsíce. Trpěl průjmy, a tak jsme ho odvezli do nemocnice Mamao na Tahiti. Ale průjmy trvaly. Pak celé jeho tělíčko zachvátily křeče, dostalo vysokou horečku. Vů- bec se mu nedaly rozevřít pěstičky. Doktoři nám nic neřekli. Naše páté dítě je naživu a daří se mu dobře. Šesté se narodilo v termínu, na klinice. Během těhotenství a při porodu bylo všechno v pořádku, ale doktoři řekli, že holčička je nedono- šená, poslali ji do Mamao a dali do inkubátoru. Den potom umřela. Vá- žila při porodu přes tři kila a já jsem si jistá, že jsem ji nosila plných dev ět měsíců. Sedmé dítě je taky na- živu a úplně zdravé. Osmé se narodilo předčasně, mrtvé. Deváté, holčička, přišlo na svět v termínu, ale žilo jen osm měsíců. Bylo velmi tlusté a řekli mi, že dostalo otravu krve. Desáté dítě se mi narodilo v létě 1985. Od narození má infekci dýchacích cest a srdeční vadu. Řekli nám, že holčička má díru v srdíčku, a poslali ji do Francie na operaci. Já sama jsem zdravotně v pořádku. Myslím, že moje děti umřely, protože manžel pracoval na Mururoa. „ Ionizující záření může způsobit strukturální přeměny chromozomů. Jsou to právě mutace chromozomů, které jsou příčinou vrozených vad u novorozeňat. Toto jsou úryvky z publikace TESTIMONIES – WITNESSES OF FRENCH NUCLEAR TESTING IN THE SOUTH PACIFIC – vydané Greenpeace International, 1990. Zabývá se testy ve Francouzské Polynésii, ale podobné příběhy by bylo možno vyslechnout v několika dalších zemích pacifické oblasti. Lidé v Pacifiku trpí následky testů cizích jaderných zbraní už více než 40 let. Spojené státy prov áděly testy na Bikini a Enewetaku na Marshallových ostrovech, na Johnstonu a Vánočním ostrov ě (Kiribati); Velká Británie na ostrov ě Monte Bello, na Vánočním ostrově a v Austrálii. Ve všech těchto testovacích oblastech místn í obyvatelé trpí dlouhodobým poškozením zdraví a životního prostředí stejně jako devastujícím vlivem na jejich kulturu a aktivitami tisíců cizích vojáků.

Category: 1996 / 02

„Milá maminko, předem svého posledního dopisu vás všechny pozdravuji a přeji vám do dalších let mnoho úspěchů a dobrých přátel. Tento dopis píši proto, protože bych se s vámi všemi chtěl rozloučit. Chtěl bych toho napsat mnoho, ale budu psát raději stručně…“ Těmito slovy začíná dopis na rozloučenou a zároveň končí životní příběh Patrika, osmnáctiletého chlapce, který před dvěma lety spáchal sebevraždu oběšením. „… Především bych ti chtěl poděkovat za to, že jsi mi vždycky všechno dopřála. Měl jsem opravdu krásné dětství a vím, že takové nemá každý…“ Patrik byl velmi milý a pozorný, můžu říci, že náš vztah byl spíš přátelský: Od dětství měl hodně zájmů, ale jeho největším koníčkem byl počítač. V osmi letech si začal psát svůj životopis a psal ho podrobně celých deset let. Pak nastoupil na učiliště, bydlel přes týden na internátě, na víkendy jezdil domů. Když přijel, vždycky si chválil internát, kluky, stravu i ve škole se mu líbilo a učení mu šlo téměř samo – byl premiantem třídy. Nechodil na diskotéky, ani na pivo, ani v době volných vycházek z internátu neodcházel – spíš se snažil organizovat různé turnaje. Víkendové volno trávil u počítače, často se mnou jezdil na poznávací zájezdy do zahraničí. Po nástupu do třetího ročníku se do poloviny roku takřka nic nezměnilo. Na rodičovských schůzkách ho chválili jak učitelé, tak vychovatelé. Ovšem od února začal o sobotách a nedělích odcházet kolem šesté večer a vracel se až kolem desáté večer. Když jsem se ptala, kde byl, tak odpověděl, že na automatech a na otázku, kde na to bere peníze, řekl: „Vyhrávám – jde mi to. Hrozně mě to zajímá – má to mnohem lepší vlastnosti než počítač a už v tom mám velkou zručnost.“ Hubaj bylo všechno v pořádku – doma se nic nezměnilo. Před prázdninami jsem chtěla odjet s Patrikem do Španělska a potřebovala jsem se domluvit s ředitelství školy, aby ho pustili o deset minut dříve. Na rodičovském sdružení před koncem roku jsem nebyla – odjela jsem na služební cestu a navíc – vždyť si Patrika učitelé na všech schůzkách chválili… Počítala jsem s tím, že ve škole nebudou dělat problémy. Jaké ovšem bylo mé překvapení, když pár dní předtím za mnou do práce přišli dva jeho učitelé: „…Jdeme za vámi s velmi nepříjemnou věcí – s Patrikem se něco děje: občas nechodí do školy a zhoršil se mu prospěch natolik, že ho nemůžeme pustit do čtvrtého ročníku.“ Protočili se mi panenky: „To myslíte vážně? Mluvíte skutečně o Patrikovi? Doma je všechno v pořádku – vůbec jsem si nevšimla, že se s ním něco děje. V poslední době jsme jen mluvili o tom, že by rád přešel na jinou školu, teď když se učiliště ruší, a má být průmyslovkou. Chtěl by jít raději na jazyky nebo na hotelovou školu. Já jsem navrhla, aby odmaturoval tady a pak si může vybrat něco jiného…“ Na domluvenou schůzku s ředitelem učiliště jsme jeli spolu s Patrikem. Po cestě autobusem mě Patrik úpěnlivě prosil: „Maminko, prosím tě, podplať nějak učitele, udělám si teď rychle rozdílovky a všechno napravím – uvidíš. Celou výplatu z prázdninové brigády ti na to dám. Jen je prosím tě podplať…“ V ředitelně jsem o tom všem mluvila. Oni stále tvrdili, že se s ním něco zásadního stalo, že to nebyl vůbec on. Odcházela jsem s tím, že jsme se domluvili na těch zkouškách. Patrik mě vesele uklidňoval: „Mami, to bude hračka – to pro mě nic není. Udělám to levou rukou – uvidíš!“ Jen mi bylo divné, proč chce tak najednou zůstat. Odjeli jsme do Španělska a prožili jsme tam skutečně krásnou dovolenou. Vzpomínám si, že se tam prodávaly krásné kožené bundy. Koupila jsem jí staršímu synovi a chtěla jsem jí vzít i Patrikovi, ale on se hrozně bránil a nechtěl jí: „Já to nosit nebudu mami, fakt mě jí nekupuj!“ prostě už věděl, že jí na podzim nosit nebude… Po návratu z dovolené nastoupil Patrik na brigádu. Po práci chodil na koupaliště a večer kolem osmé odcházel na automaty. Pak přišel s tím, že by rád jel s klukama ze třídy na čundr. Později vypověděli, že Patrik jim tam řekl, že se s nimi loučí, že po prázdninách nenastoupí. Ale já jsem měla za to, že půjde na ty rozdílovky a zajímala jsem se o to, jestli se připravuje. On mě pokaždé zvesela ubezpečoval, že to zvládne… Všechno probíhalo v úplné pohodě. Blížil se den zkoušek a já jsem Patrikovi nabídla přezkoušení, kolega z práce slíbil, že by to s ním probral. Den před zkouškami jsme šli s Patrikem do města. Začátek roku tu byl co nevidět a chtěla jsem mu koupit pár drobností do školy. Košili jsme koupili, ale nic jiného nechtěl, prý později. Vzal jí domů a já jsem se vrátila do zaměstnání. Když jsem odpoledne přišla, Patrik mě volal z obýváku: „Mamko, půjčil jsem bezvadnou kazetu – pojď se se mnou dívat!” Posadila sem se na gauč a on mi dal hlavu do klína, skrčil nohy – to bylo jeho – a podívali jsme se na nějakou komedii. Už jsem chtěla chystat večeři, když Patrik navrhl, abychom šli do obchodu koupit nějaké pití. Po cestě do obchodu mě přemlouval: „Mami, ty nemáš v lednici vůbec žádný alkohol – co kdyby někdo přišel? Mami, kup si něco…“ Přitom alkohol nesnášel a nechtěl, abych ho návštěvám nab ízela… Pak vzal tašku, dal mi ruku kolem ramen, jako vždycky, a vedl mě domů. Bylo něco po páté, tak jsem navrhla, že večeři připravím na šestou hodinu. Patrik mě prosil, jestli bych s večeří půl hodiny nepočkala, že musí ještě za kamarádem a chtěl, abych k číně místo rýže uvařila špagety. Sedl si na kolo a odjel… Bylo půl sedmé, večeře byla připravená. Patrik byl dochvilný – vždycky přišel přesně… Ale už bylo třičtvrtě, pak sedm, osm… To už jsem byla nervózní: druhý den měl jít na zkoušky, to se bojí? Co se stalo? Jela jsem do té restaurace, kam chodil na automaty a za kamarádem, co tam dělal číšníka? „Byl tu jen chvilku, mluvil o tom, že musí domů, že máte špagety s čínou. Popřál jsem mu hodně štěstí na zkouškách a on odjel.” Vrátila jsem se domů a protože jsem byla po noční a padla na mě únava, brzy jsem usnula. Probudila jsem se až ráno. Šla jsem do pokoje a viděla jsem, že postel zůstala nerozestlaná. Volala jsem babičce a bratrovi, jestli tam není. Pak jsem volala na učiliště, že Patrik má asi strach, že nepřijde – oni byli ochotní, řekli, že to nevadí, že může přijít do konce týdne. Tak jsem se trochu uklidnila a v duchu jsem si říkala: „Počkej, ty opičáku, až přijdeš, na ty zkoušky stejně půjdeš!“ Nebyla jsem na něco takového zvyklá a neuměla jsem tyhle situace řešit, snad proto jsem byla nazlobená… S maminkou a bratrem jsme se pak radili, že bude nejlepší jít na policii. Tam se mnou sepsali protokol a řekli, že mladistvé nehledají, je to prý věk, kdy mlad í lidé odcházejí z domova a pak se zase vracejí. Řekli mi také, že kdyby ho našli, tak ho jenom vyšetří a pošlou domů. Namítla jsem, že si myslím, že by pak ze strachu nedošel domů: „Kdyby nepřišel, můžete po měsíci zažádat, abychom po něm pátrali dál.“ Večer co večer jsem pak obcházela všechny restaurace, kde jsou automaty a hledala jsem ho. Až později jsem si všimla, že na počítači zůstala občanka, pak a klíče… Jednoho dne zavolal na policii vojín z kasáren, že našel v lese mrtvolu muže. Policie jela až druhý den ráno pro mého staršího syna. Pracoval v podniku mé přítelkyně, a ta zprávu hned rozšířila, pak jeli k mému bratrovi a k mamince. Celé město už to vědělo i všichni mí kolegové. Když bylo už odpoledne, starší syn ke mě přistoupil a jen řekl: „Maminko, Patrik se oběsil.“ K tomu nebylo co dodat. Okamžitě jsme jeli domů – seděli jsme proti sobě u stolu, neplakali jsme, ani nemluvili, jen jsme se na sebe dívali… „Proč?“ Patrik měl u sebe dopis na rozloučenou, když jsem ho dostala do ruky, plakala jsem tak, že jsem ho celý rozmazala. V tom dopise mi mimo jiné poděkoval za to, že jsem mu všechno dopřála a že ví kolik mě to stálo peněz, že by mi chtěl vrátit alespoň jednu tisícinu. Psal, že v pokladničce najdu peníze na pohřeb, zjistil si kolik to stojí, že to vyjde na těch sedm tisíc. Měl to našetřeno z automatů a z brigády. Byla tam ještě obálka se 4 000 korunami, na které bylo napsáno: MAMINKO, TO JE PRO TEBE – KUP SI DÁREK (nejraději hodinky). V obálce s dopisem na rozloučenou byl přilo žený lístek na vyzvednutí fotografií na pomník, byl na ní oblečený do té košile, kterou jsme spolu koupili… O tom, proč se rozhodl ukončit svůj život, napsal Patrik jen tolik, že nechtěl, abych se trápila, že se nechce vrátit do školy, aby tam znovu prožil takovou hrůzu a strach, že už psychicky neunesl to, co zažil od učitele XX. Smrt, že je pro něj vysvobozením. Psychiatr, který posuzoval dopis na rozloučenou konstatoval, že Patrik byl naprosto vyrovnaný se smrtí, psal souvisle, místy i vtipně a nejevil sebemenší známky psychické nerovnováhy. Motivem sebevraždy, důkladně několik měsíců připravované, byl tedy strach z učitele, který poslední půlrok Patrikova života proměnil v peklo. Stal se snad obětí jeho tyranie? Vydírání? Sexuálního zneužívání? Žádný ze spolužáků se k tomu nevyjádřil, jen jeden naznačil, že jmenovaného učitele se všichni báli. Ale proč? Policie se tímto „detailem“ příliš nezabývala, ani poté, co ve stejnou dobu objevila tělo dalšího oběšeného chlapce, osmnáctiletého Milana. Patrik i Milan byli ze stejného učiliště, ze stejné třídy. Sebevraždu oba dlouho připravovali a stejným způsobem dokonali. Oba týden před začátkem školního roku. Pro oba byla smrt vysvobozením. Vysvobozením z pekla, o kterém neměl žádný z nich ani sílu se podrobně rozepisovat…?

Category: 1996 / 02

MĚSTO KAPSLOVÝCH PISTOLEK

Diyarbakir příchozího nejprve zhnusí tak, že nemyslí na nic jiného, než na odjezd. Okouzlení přichází později, pomalu a postupn ě. Střed města je obehnaný přes tisíc let starými čedičovými hradbami, tak masívními, že by do nich nebylo problémem vytesat garáž pro autobus. Staré centrum je i dnes oním srdcem města, strašný mumraj, úzké uličky, pouliční obchody, stánky s kebabem a na kaž- dých dvaceti metrech čajovna, skoro dává zapomenout, že se od dob Chetitů, zakladatelů města, něco změnilo. Husní je Kurd s patkou a modrýma očima. Vypadá jako pražský vekslák osmdesátých let, a tak mu přátelé říkají Amerikáno. Oslovil mne na ulici, nezištně provedl po městě a nakonec jsme vymetli několik čajoven. Atmosfér a v nich připomínala ticho před bouřkou. Je nedělní odpoledne, kdo nechce, nepracuje a spotřebovává svých svátečních dvacet šálků čaje. Čajovna, stejný fenomén jako u nás hospoda, je vlastně společenským centrem, ale skoro bez života. Strach? Asi. Ve městě se donedávna pohybovalo několik teroristick ých komand. Operují výhradně v noci a jejich vizitkou je už ně- kolik desítek mrtvých vojáků, policist ů i neozbrojených obyvatelů města. Na vlastní oči i uši však neslyším a nevidím nic, snad policisty v plné zbroji a prostřílené dopravní značky. Koncem posvátného měsíce ramadánu je na ulici živo. Výkřiky, hudba a kapslové koncerty jako na folkovém festivalu. Každé dítě včetn ě tříletých děvčátek drží v ruce plastikovou pistolku, šťastnější mají samopaly. Celé město si hraje na válku. Děti se prý řídí příkladem dospě- lých. Na co jsme si hráli v dětství, to se projevuje na povaze každého z nás. Že by praktická ukázka formov ání národních tradic?

VÍRA, PIVO, ČÁNDOR A NAHOTINY

Turecko-íránským hraničním přechodem Bazargan je pirátsk á pevnost ze 16. Století, které kazí image satelitní antény a šňůra kamionů. Nade vším povzneseně vyčnívá hora Ararat. Vnitřek je depresivní a příchozí si tu uvědom í svou bezmocnost proti státní moci. Turci ho vyšoupnou do velk ého sálu a zaklapnou železné dve- ře. Království Íránské policie, na stěně portrét Chomejního a všude kolem lidé polehávající na ohromn ých balících. Pozemní přechody využívají kromě hrstky dobrodruh ů jen „mikropašeráci”. Přejíždění hranice s balíkem čaje do Turecka, a velmi, velmi pečlivě schovanou whisky zpět do Íránu je jejich zaměstnáním. Když se potom zžaslí dobrodruzi šťastní pašeráci octnou za přísnou celní kontrolou a po několika dalších přísnějších kontrolách vojenských, jako by přistáli na jiné planetě, ale zůstá- vají vlastně v té samé zemi. Praš- né a děravé silnice se mění na bezvadné asfaltky, ženy chodí přísn ě zahalené do černých čándorů či pestrých kurdských šátků a vystaven é lechtivé časopisy střídají obrazy Chomejního. Mizí latinka, píše se tu arabským písmem, pivo je nebezpečnou drogou a jenom hory zůstávají stále stejně krásné. Rozdělení a přísný hraniční režim má ničící vliv na vše, počí- naje kulturou a konče národním sebevědomím. Kurdové mluví bohat ým jazykem s mnoha dialekty, Francouzi sestavovaný slovník kurdštiny čítá na 50 tisíc slov. Kultura a psané slovo se díky odlehlosti příliš nevyvíjelo, ale kurdské písničky prý mají navrch v rivalit s tureckými. Většina Kurdů se hlásí k víře Alláhově a nejvíce z nich k sumitské větvi. Šíitů je méně, žijí hlavně v Íránu a Iráku. Odlišný názor na věci duchovní je stálým zdrojem problé- mů a někdy až záminkou k otevřené nenávisti. Na prahu velké syrské pouš- tě, ještě však na území Turecka, existuje několik křesťanských klášterů. Jedni z nich – jakobité – si tu založili klášter před 1 600 lety. Patří k Sytské ortodoxní církvi. Představeným je trochu samorostl ý pan biskup: „Máme problémy s okolím, muslimové nás nenávidí. Několik tisíc kurdských křesťanů v oblasti je věčně uráženo a svými sousedy na padáno a ani budoucnost kláštera není jistá.”

VLÁDCI A PODDANÍ

Za hranicemi Sýrie si křes- ťané už nenaříkají: „Žijeme klidně a s muslimy se snášíme jako bratr s bratrem. Háfiz Assad, náš velký prezident, by nikdy nedopustil ná- silí vůči nám.” Háfiz Assad by ale také nikdy nedopustil, aby ho kdokoli v Sýrii pomlouval. Faktem zů- stává, že půl miliónu syrských Kurdů má v porovnání s ostatními státy nejlepší postaven í. Výsledek silně pragmatické Assadovi politiky… Situace jejich iráckých krajan ů je o poznání horší. Saddám jim – věčným vzbouřencům – nikdy neodpustil ani zbloudilou dávku ze samopalu. Každé povstání vždy krutě odskákali, hovoří se až o 300 tisících mrtvých. Také jejich krajané v Íránu, ač Šííté, hodně zkusili. Nemazlil se s nimi ani Šáh Páhlaví, ani Imán Chomejní. Dnes vypadají spokojeně, tří miliónová menšina už jen mlhavě vzpomíná na posledn í povstání, někdy před dvaceti lety. Turecko si říká demokracie na evropský způsob. Na druhou stranu ale, i přes některé otřesně chudé oblasti, je vládní program na rozvoj východu docela slušně dotován a životní úroveň je v turecké části Kurdistánu nejvyš- ší. Ani Kurdská demokratická strana, kterou podporuje většina zdejších, má svůj vliv v tureckém parlamentu.

PŘÁNÍ A NADĚJE

Co čeká Kurdy v nejbližších letech? Názory moudrých jsou různ é. Jedni předpovídají samostatn ý Kurdistán, druzí mu nedávají sebemenší šanci. Zatím každý ze čtyř států nemá chuť ztrácet kus svého území a tři z nich mají dost prostředků, jak si současný stav uhlídat. Michel Nehme, z Americké univerzity v Bejrútu, nedává samostatn ému Kurdistánu velké šance. Takový stát by prý byl věčně zmí- tán občanskou válkou. Vznik autonomn ích částí a zachování současných hranic považuje za lepší řešení, sází na demokracii, kterou by Kurdové sami těžko udrželi. Nechme tedy čas, ať rozhodne, zda dát Kurdům šanci vypořá- dat se s vládnutím si sami sobě. A když to nepůjde, nevadí. Už sama jejich existence je příkladem, že k udržení národa, jeho jazyka a tradic není národní stát nutností a jako zbytečné se jeví snahy usilovat o něj za každou cenu.

Category: 1996 / 02

Projekt, který zoo ve Washingtonu nazvala ORANGUTAN TRANSIT LINE (lanovka orangutanů) je prvním svého druhu. Má vědecký účel, ale nikdo nezapře, že vid ět šest orangutanů, houpajících se nad hlavami, je turistická atrakce. Lanová dráha dlouhá asi 400 stop se skládá z paralelních ocelových lan pokrytých umělou hmotou. Jsou upevněna mezi osmi ocelovými věžemi vysokými 45 stop, ale ve svých nejni žších bodech se prohýbají jen 35 stop nad zemí. Orangutani se všichni narodili v zoo, takže nikdy neviděli stometrové stromy původního domova v deštných pralesích ostrovů Borneo a Sumatra. Přesto se na fiktivních liánách cítí jako doma. Stejně jako orangutani předvádějí okázalý způsob přepravy nazvaný „brachiace ”, jsou také schopni projevit v mnoha činnostech během přestávek mezi osmi stanovišti vrozenou dovednost. Občas dojde i na malé drama. Každá věž má poblíž vrcholu plošinu s elektrifikovaným okrajem. Proud v okrajích byl 6000 voltů. Protože je to napětí, které udrží krávy a koně na pastvě, předpokládalo se, že je to dost, aby to orangutanům zabránilo slézt dolů. Elektrifikovaný kraj ale nezastrašil orangutana Azyho, největšího samce. „Utekl,” řekla slečna Stevensová ze zoologické zahrady. „Slezl rovnou dolů z věže.” Sedmnáctiletý Azy zjistil, že je poprvé v životě volný a nevěděl, co si počít. „Byl pryč 18 minut a pak se vrátil. Zvíře, které uteče, je velmi nervózní.” Orangutan (malajsky lesní muž) je sice vegetarián, ale dost silný na to, aby někoho zranil. Proto byl po Azyho útěku okraj rozšířen a proud zvýšen na 9000 voltů.ŠKOLA ORANGUTANŮLanovka dovede orangutany až ke konečnému stanovišti, nazvanému „THINK TANK” (Rezervoár myšlení). Tady to vypadá jako ve školní třídě – je to místo, kde se orangutani učí jazyk – počítačový symbolický systém, který vylučuje dvojznačnost a potřebu překladatele. Zkoumá se řada otázek jako: „Co je myš- lení?”, „Která zvířata myslí?”, „Jak vědci hodnotí myšlení?” a „Jaká je budoucnost nestejn ého myšlení lidského rodu?” Šest orangutanů bylo rozděleno do tří párů, aby se zjistilo, jak se druhý jedinec může učit, zatímco se dívá na první- ho, který je vyučován. Páry tvoří dva samci Azy a Tucker, (ačkoli Azyho špatné chování by mohlo vést k tomu, že by se stal prvním propadlým studentem), dále matka a syn Bonnie a Kiko a sestry Indah a Iris. Potravu dostávají studenti-orangutani ve svém domku, ale zoo doufá, že je chutným jídlem zláká do „školy” každý den. V prvním testu trvalo Bonnie tři hodiny přejít ze svého domova v opičím domku do školní třídy v původním opi- čím domě, který byl postaven již v roce 1907. Její syn Kiko ji následoval o hodinu později. Iris dorazila ještě o týden později, po třech týdnech následována Azym, která pak utekl. Pokud bude mít lanovka orangutan ů úspěch, zoologická zahrada předpokl ádá, že budou následováni i jinde, protože tento způsob dopravy nejlépe napodobuje, jak orangutani ve volné přírod ě skutečně žijí.

Category: 1996 / 02

V pátek pozdě po obědě se začali sjíždět mladí lidé z celé republiky. Přijížděli autobusy, auty ve skupinách i jednotlivě. Táhli s sebou velké těžké ruksaky. Většinou sportovci, to na nich bylo na první pohled vidět. Vysocí kluci kolem pětadvac ítky. O něco později závodníci netrpělivě přešlapovali na startu první disciplíny národního výběru pro Camel Trophy Kalimantan ´96. CAMEL TROPHYCamel Trophy je ryze amatérsk á expedice, která se jezdí každý rok v těch nejtěžších podmínkách. Koná se pokaždé na jiném místě světa. Na nehostinn é promrzlé Sibiři, ve vlhkých deštných pralesech Amazonie, vyprahlých pouštích Chile a jiných extrémně náročných místech. Expedice přináší pomoc zemím, kde se koná, nikdy se při soutěži neničí pralesy. Používají se existující cesty a nebo se čistí zarostlé a poškozené trasy. Ty jsou pak použitelné i pro místní obyvatelstvo. Camel Trophy postavila také několik výzkumných stanic. Kořeny této „legendy dobrodružství“ (jak ji všichni od rychlých kol důvěrně nazývají) sahají až do roku 1980. Toho roku si na vlastní kůži vyzkoušely tři západon ěmecké týmy, jak chutnají právě ty nehostinné pralesy Amazonie. Trasa 17. ročníku je dlouh á 1850 km. Pojede se bažinami, pralesy, přes divoké řeky části ostrova Borneo, zvané Kalimantan a v závěru se bude stoupat i do hor. Letos pojedou týmy z 20. zemí. Nováčkem bude tým Maroka.TEAM SPIRITÚčastníci jsou hodnoceni ve dvou sekcích. V takzvaných „Speciálních úkolech“, kde se důkladně prověří síla a vytrvalost každého z nich. Druhou hodnocenou sekcí je tzv. „Týmový duch“ (ang. Team Spirit). Tato sekce se hodnotí během celé sout ěže. Jejím hlavním cílem je změ- řit a bodově ohodnotit nezměřitelné, tedy spolupráci a kamarádství v jednotlivých týmech. Přihlásit se může každý dobrodruh (starší 21 let, amatér), který je ochoten riskovat a překon ávat s vypětím všech sil nástrahy přírody „jen“ za nezapomenutelné zážitky z účasti. Každý rok přicházejí vyhlašovatelům milióny přihlášek z celého světa. Výběr probíhá na několika úrovních, do samotné Camel Trophy se dostanou jen ti nejlepší. Nábor probíhá ve spolupr áci s tiskem i přímým osloven ím potenciálních kandidátů přímo v jejich městech. Po odesl ání přihlášek těm, kteří splňují základní podmínky účasti, organiz átoři rozešlou další podrobn ější dotazníky (pochopitelně v angličtině, která je jednou ze zá- kladních podmínek úspěchu). Odeslané dotazníky vyhodnotí pořadatelé akce az každézemě pozvou několik desítek mladých nadšenců na národní výběr. Jeden takový proběhl 9.-11. února 1996 v okolí Žínkovského zámku. Zde se počet kandidátů sni- žuje jen na několik nejzdatnějších jedinců. Ti postoupí na mezinárodní trénink. Tam se potom z každé zúčastněné země vyberou většinou dva nejvytrvalejší borci.PĚT ÚKOLŮVraťme se ale do Žinkov, kam se sjelo celkem 32 kandidátů. S osmadvaceti muži si přijely změřit síly i čtyři ženy. Kandidáti řešili 5 speciálních úkolů fyzicky i psychicky náročných. Hned běh na 9 km dal zabrati zkušeným sportovcům. Před startem dostali podrobný popis trasy. V cíli si muž s omrzl ými vousy stěžoval: „Asi po půl kilometru mi praskla žárovka v čelovce, tak jsem zbytek trati musel běžet potmě.“ Nebyl však sám, komu kromě nepříjemného patn áctistupňového mrazu znepří- jemňovala život i dokonalá tma. Nejlepší ze soutěžících zvládl ná- ročnou trať těsně pod hranici 42 min. Další den, po snídani se všichni sešli, aby si se zkušený- mi instruktory procvičili základn í mechanické úkoly. Vyměňovali pneumatiky, nasazovali kola. Učili se vytahovat zapadlé vozidlo pomocí zabudovaného navij áku. Také přistoupili k mapám ke zvládnutí orientace. V pravé poledne na všechny čekal speci- ální úkol číslo 2. Jednalo se o čtyřkilometrovou trať vymezenou značkami zasněženým terénem v okolí. Kratší běžecký úkol plnili také po absolvování „opičí drá- hy“ (lano zavěšené mezi dvěma vysok ými stromy). A aby to neměli příliš jednoduché trasa běhu vedla po hladině zamrzlého rybníka, a na ledě se běží skutečně obtíž- ně. Po páté hodině byl odstartov án v pořadí již třetí speciální úkol. Pro změnu opět běžecký. Úkolem bylo v limitu dvou hodin naběhat co nejvíce kilometrů tak, aby jejich trasa spojovala kontrolnímí stavy značená na mapě. Běhali ve dne i v noci. V mrazivém počasí naběhali přes 45 km. „Tušíte co bude následovat ?“ zeptal jsem se jednoho z nich. „Ani náhodou, tady nikdo nic neví, všechno se dozvídáme až těsně před startem,“ odpověděl, mávl rukou a odešel do vojenské- ho stanu, který stál opodál. Koordinátorem českého týmu je zkušený Švýcar Karim Farah. Loni slavil velký triumf, neboť Češi při svém debutu na Camel Trophy Mundo Maya ´95 zvítězili. První českou posádku tvořili Zdeněk Němec a Marek Ročejdl, kteří letos pomáhali v roli instruktor ů svým nástupcům. Karim Farah, který letos připravoval týmy také v Maroku, Polsku, Rusku a Španělsku, se nechal slyšet, že Češi si vedou opět velice dobře: „Nesetkali jsme se zatím s tím, že by někdo necht ěl nebo nemohl plnit úkoly, kter é jsou letos velice náročné. Češi jsou opět skvělí.“ Rovněž Zdeněk Němec, loňský vítěz, konstatoval, že kdyby letos kandidoval, měl by jisté problémy: „Kandidáti podávají velice dobré a vyrovnan é výkony. Rozhodování bude jistě velice složité. „ V nočních hodinách probíhal čtvrtý speci- ální úkol. Organizátoři rozdělili soutěžící do dvou družstev podle pořadových čísel na sudá a lichá. Úkolem šestnáctičlenn ých družstev bylo dvoutunový Land Rover dostat vlastními silami za pomoci lan a kladek do strmého zledovatělého kopce. Družstvo si vybralo šoféra, kter ý ovládal brzdy a volant: „Hej rup!!“ povzbuzoval jeden druhého . „Toč doleva… rovnej.“ Mával rukama a křičel na řidiče vysoký kluk vpředu. Skupina s lichými čísly měla zpočátku problémy. „Vytrhli jsme lano z navijáku a trvalo dlouho, než jsme ho znovu nasadili, měli jsme trochu smůlu.“ osvětlil zdržení kapitán lichých. Všechny týmy mají k dispozici stejná vozidla Land Rover Discovery DTi. Pro Camel Trophy jsou tyto vozy speciálně upravené. Nasávání a výfuk jsou vyvedeny na střechu, což jim umožňuje překonávat poměrně hluboké vodní toky. Vpředu a uvnitř vozu je bezpeč- nostní rám, který posádce zajistí relativní bezpečí při eventuální převrácení vozidla. K dalšímu speciálnímu vybavení patří střešní nosič. Nezbytný je také satelitní navigační přistroj GPS a naviják s pevným ocelov ým lanem. Jedinečné rovery se pro soutěžní týmy používají patn áctý rok, zatím bez větších probl émů. V neděli celý výběr uzav íral pátý speciální úkol. Tentokrát organizátoři spojili vše, co se účastníci naučili, v jeden úkol. Soutěžící zde uplatnili svoji sílu, orientaci, organizač- ní schopnosti a důvtip. Měli přepravit přes místní zamrzlý „kachňák“ po natažených lanech nezbytné věci (kanystry, kola atd.) Mezitím čtyři z každého družstva běželi „orienťák“ s ovladačem navijáku. „Dělej, dělej, běž!“ povykovali na ně ostatní členové družstva. Doběhli. Naložili všechen přepraven ý materiál na střešní nosič. Vytáhli vůz, který byl předem spuštěn ze svahu. Výkony účastníků ocenili diváci a novináři potleskem.PRVNÍ ČTYŘIPo hodinách napěti byli v tělocvičně vyhlášeni ti, kteří se pokusí probojovat do Camel Trophy Kalimantan ´96. V Žínkovech po urputných bojích byli vybráni ti, kteří dokázali sáhnout až na dno lidských možností. Do španělské Sevilly postupují Havel Jakub( 2 6 ) , Karejs Martin (31), Zapletalová Kateřina (28) a Tomášek Zdeněk (29). Na svou příležitost v roli ná- hradníků čekají Sůva Tomáš (28) a Ševčík Petr (25). Doufejme, že Karim Farah provedl dobře svou práci a vybral ty, kteří obhájí loňské vítězství naší posádky.

Category: 1996 / 02

Katuň je řekou legendární. Přestože dnes již nepatří k nejprestižnějším vodáck ým terénům, zůstává řekou výjimečnou. Snad je výjimečnost Katuně dána místem, kudy protéká. Katuň je totiž největší řeku centrálního ruského Altaje, pohoří s tajemnou atmosférou v rusko-kazašsko-čínském pohraničí. Také zcela jistě byla první velkou řekou, kterou v 60. Letech začali sjíždět vodáci tehdejšího SSSR. V oněch dobách na klasických dřevěných vorech nebo na vorech z pneumatik a kulatinové konstrukce. Katuň má však významné místo také v dějinách českého vodáctví. Byli to totiž Češi, konkrétně expedice Štěrby a Štětiny, kteří jako první sjeli horní Katuň až od Geblerova ledovce. To bylo v roce 1968. A na začátku 70. Let stejná skupina na Katuni poprvé vyzkoušela český vodácký vynález, nafukovac í vor zvaný „Matylda”, a to ješ- tě před známou expedicí do Himálají na řeku Indus. V té době byla Katuň považována za jednu z nejtěžších řek světa. Dnes jsou vodácky prestižnější jiné altajské toky, dodnes se však za velký výkon považuje sjetí celé Katun ě, včetně jejího horního toku. Důvodem tu je především obtížný přístup k horní části Katuně, než obtížný sjezd tohoto úseku. Horní Katuň totiž teče podél jižních svahů centrálního Altaje a chcete-li se k ní dostat, musíte buď ze severu překročit hřeben Katuňského pohoří, nebo celé pohoří objet a dostat se ke Katuni z jihu, přes Kazachstán s jeho nevyzpytatelnými dopravními podmínkami a zejména kazachst ánsko-čínskou pohraniční zónu s ještě nevyzpytatelnějšími orgány ministerstva vnitra.

ZÁZRAKY SE DĚJÍ

Naše expedice zvolila druhou, kazachstánskou variantu. Důvod byl prostý. Přechod napříč pohořím, jehož hřeben nikde neklesá pod 2 900 metrů nadmořské výšky, nebyl totiž s naším minimálně třistakilovým nákladem vů- bec myslitelný. „Objížďka” pohoří kupodivu trvala jen tři dny, což je v místních pom ěrech rekord. Zasáhla asi nějaká vyšší síla, konec konců během naší cesty se odehrálo několik zázraků. K prvnímu došlo ještě v Moskvě, kde se Maximovi podařilo v den odjezdu přemluvit náčelníka obchodního oddě- lení milice, aby nám vydal povolení ke vstupu do pohraniční kazachstánsko- čínské zóny. K tomuto povolení měl asi tolik pravomocí, jako správce pet- řínské rozhledny, ale „bumážka” byla a na ní kulaté razítko. Druhý zázrak se udál na nádraží v Barnaulu, kde se nám podařilo přesednout na vlak do Usť Kamenogorska, který se rozjel jen co za námi zapadli dveře vagónu, a to už měl být sedmnáct minut na cestě. Tato zdánlivá banalita pak sehr ála svou roli o dva dny později. Když jsme na korbě jedenapůltunky GAZ 53 dorazili do vesnice Jazjovka, posledn ího obydleného místa, kam ještě vede cosi jako silnice a odkud je ke Katuni ještě si třicet kilometrů téměř nesjízdn é cesty horskou tajgou, ukázalo se, že v osadě není nikdo a nic, co by nás oněch třicet kilometrů převezlo. Tu ale došlo k dalšímu zázraku, z ničeho nic se objevil náklaďák Ural, za jehož volantem seděl Sergej Seliščev. Tohoto barnaulského vodáka jsme už z Moskvy marně telefonicky sháněli, aby nám zajistil odvoz ke Katuni. Teď tudy náhodou projížděl se skupinou alpinistů. Bez té kliky na nádraží v Barnaulu bychom se samozřejmě minuli. Jiný zázrak se odehrál dne předchozího,kdy jsme byli zadrženi při vstupu do pohraniční zóny. Milicionáři přijali naše stupidní vysvětlení, že jsme si mysleli, že razítko moskevské milice stačí a po sepsání protokolu „O zadr žení narušitele pohraniční zóny”, nás přenechali okresním kolegům v Katon-Karagaji, kteří nad námi také mávli rukou a pustili nás dál, ač správn ě nás měli vrátit do Usť Kamenogorska pro opravdové povolení. Takto jsme se dostali až k hornímu toku Katuně, k místu, odkud jsme mínili zahájit sjezd.

HORNÍ TOK

Jisté problémy nastaly při stavb ě Matyldy, protože organizátor výpravy Libor, ve snaze co nejvíce ušetřit váze, vzal s sebou nářadí vhodné k spíše víkendovému výletu do Brd. Maxim pak žehral, že vor ještě manik úrou nestavěl. Horní tok Katuně, dlouhý asi 140 km, je zřejmě jejím nejmalebněj- ším úsekem. Řeka, v těchto místech široká asi 20-30 metrů, teče liduprázdn ým horským údolím uprostřed smrkov ého lesa. Průtok byl v době naší cesty neméně 200 metrů krychlových za vteřinu a řeka měla slušnou rychlost – okolo 10 kilometrů v hodině. Velení se ujal Maxim, nezkušenější vodák naší pětice. Neobtížnější peřejí horního Katuně jsou Ščoki, sedmikilometrov ý kaňon, v němž se řeka zu- žuje místa na 5-7 metrů. Ščoki mají pět stupňů, mezi nimiž je vždy několik set metrů relativně klidnější vody. Ve třetí kaskádě na nás čekalo překvapen í – kmen vzpříčený mezi stěnami kaňonu zahrazoval celou šíři koryta ve výši hladiny. Voda se valila přes něj. Nejdříve jsme se ho snažili přeseknout, což se nám skoro podařilo, pak jsme jej vytahovali improvizovanou kladkou z karabin a kotevního lana. Podařilo se nám jej uvolnit, jenže se zaklesnul znovu, asi o deset metrů níže. Nakonec jsme na něj prostě najeli Matyldou. Rychlost proudu a pohybová energie našeho plovoucího monstra udělaly své – smetli jsme několik trčících větví a šťastně se přehoupli přes oblinu kmene. Několik desítek kilometrů pod Ščokami je vesnice Usť Koksa, obec, kde sjezd řeky začínají ti, kteří se necht ějí trmácet k hornímu toku. V těchto místech řeka vtéká do Ujmonsk é stepi a její charakter se mění, začíná střední Katuň. Rozlévá se do mnoha ramen a šířka hlavního ramene se zvět- šuje asi na 200 metrů. Rychlost toku ale neklesá pod 8 – 10 kilometrů v hodině. Převržení v tomto úseku dlouhém asi 80 km nehrozí, ale snadno lze uvíznout ve slepém rameni a na mělčinách. Všichni se snaží zdržovat se v tomto vodácky nezajímavém úseku co nejméně.

NA VODU S BROKOVNICÍ

Břehy řeky jsou zde poměrně hustě osídlené, a to je pro ruské vodá- ky dalším důvodem ke spěchu. Příliš jsme to nechápali, naše zkušenosti z expedice do východosibiřského Jakutska, do republiky Tuva při mongolských hranicích i do kirgizského an-Šanu nás naučily, že domorodci jsou pohostinn í a že život kolem řeky je velmi exotick ý a tudíž stejně zajímavý jako sama řeka. Proto jsme předpokládali, že i tentokr át se budeme snažit co nejvíce sblí- žit s místními. Všichni ruští vodáci, s nimiž jsme se na řece setkali, se však snažili zakotvit co nejdál od obydlených míst a osady objížděli při protilehlém břehu. Mnohokráte jsme byli varováni, že místní obyvatelé kradou, chtějí za všechno peníze, jsou opilí a agresívní. Skupina movitých vodáků z hlavního města, se kterou jsme se setkali u soutoku s Argutem, s sebou měla dokonce policejní brokovnici „pump gun”, kterou jsem do té doby viděl jen v amerických filmech, protože prý „narod sovsjem ozvěrjel”. Kdo ví, možná, že v těchto místech – přece jen více zasa- žených civilizací a častěji navštěvovan ých turisty – jsou místní lidé jiní než ti, se kterými jsme se setkávali na svých expedicích v minulých letech. Mám ale podezření, že problém spočívá především v napjatosti vztahů mezi Rusy a ostatn ími národy federace. Rusové se na malé národy, zvlášť na ty, kterých se civilizace příliš nedotkla, dívají poněkud spatra. Na soutoku s Argutem nás ale čekal ještě jeden zajímavý zážitek. Je tam jakýsi „Vodácký skanzen”, který tu samovolně vyrostl. Trochu připomíná asijskou tradici „obo”, což je posvátné místo, kde každý zanechá jakýkoli předm ět na usmíření bohů. Na tomto vod áckém „obo” bylo k vidění skutečně té- měř vše, od kapesníku přes směrové identifikační tabulky až po téměř skute čného vodáka. Také jsme tu našli několik českých „exponátů”, poslední z roku 1991. Prohlídka tohoto místa také prokazuje, jak vášnivými vodáky – cestovateli Češi jsou. Vedle množství tabulek, zanechaných ruskými a pobaltsk ými vodáky, jsme nalezli dva nápisy prozrazující přítomnost vodáků z Kalifornie, po jednom z Lipska a Helsinek, pak polskou cedulku a také tři české. K nim pak naše česko-ruská expedice – Maxim Cholodkov, Honza Klak, Richard Klik, Libor Konvička a Adéla Petrů – přidala tu svou. Ani jeden z nás by však nepřiznal, že to není jen na pam ětnou.

MRÁZ V ZÁDECH

Nejtěžší katuňské peřeje jsou na dolním toku, dlouhém asi 220 kilometr ů, kde řeka opět protéká horami. V těchto místech je Katuň opravdu mohutnou řekou. Pro srovnání – její prů- tok běžně představuje šestinásobek Vltavy v Praze, jenže v korytě jehož šířka není nikde víc, než 200 metrů, a kde v kaňonech se zužuje až na 15 metrů. Peřeje dolní Katuně jsou sice obtížné, ale nejsou většinou technicky složité, nevyžadují náročné manévry. Obvykle jde o několikametrový, víceméně přímý úsek vln, vysokých dva až tři metry. Za vysoké vody pochopitelně více. První nás čekala takzvaná Akkemská roura, asi dvanáctikilometrový kaňon, s několika efektními stupni a sérií vysokých vln. V kilometráži je u tohoto místa pozn ámka „prohlídka nezbytnᔠa několik vykřičníků. Max ovšem prohlásil, že je „turist vodnyj” a nikoli „turist pěšij”, odm ítl se trmácet skalnatým svahem, a tak jsme Akkem projeli aniž bychom se podívali, do čeho se pouštíme. V jednom místě jsme měli namále, proto že jsme najeli na ohromný balvan, za nímž se tvořila hluboká jáma s válce a do té jsme pochopitelně spadli. Matylda ale ledacos promine. Další velkou peřejí je Šabaš, několikasetmetrový úsek s vysokými vlnami. Projeli jsme ji trochu mimo proudnicí, čímž jsme se těm nejvyšším vlnám vyhnuli. Daleko větší dojem na nás udělaly peřeje Teldekpe ň 1 a Teldekpeň 2. Jsou to dva kaňony za sebou, každý v délce asi 500 metrů. Řeka, před peřejemi široká asi 100 metrů, se celá nacpe do asi 15-20 metrů širokého kaňonu s hladkými stě- nami spadajícími kolmo do vody. Proud v tomto zúžení ale není o mnoho rychlej ší než před ním a s výjimkou stupně ve vjezdu do obou kaňonů v něm nejsou ani vlny. Hloubku si nedokážu představit, ale pokud platí Bernouliho rovnice, musí být ohromná, protože někam se ta masa vody vejít musí. Zákeřnost Teldekpňů spočívá v tom, že u stěn se tvoří prudké víry, doslova syčící nálevky o průměru několik metrů, schopné vtáhnout nejen člověka i se záchrannou vestou, ale i kajak nebo sportovní uzavřenou kánoi. Proudnice se klikatí mezi těmito víry a protiproudy a pro menší plavidla je krajně nebezpe čné dostat se na rozhraní proudů, protože to znamená téměř jisté převržení. Matylda má výtlak několik tun, takže se obávaných teldekpeňských vírů bát nemusela. Od teldekpeňských peřejí zbývá už jen několik desítek kilometrů k městečku Čemal, kde většinou sjezd Katuně končí. V Čemalu jsme končili i my. Naší staré dobré spolehlivé Matyldě jsme „vypustili duši” a rozebrali ji. V těchto chví- lích mívám tak trochu sentimentální pocity. Ale co, příští rok zase někam!

Category: 1996 / 02

Původně chtěl Lordan Zafranovič se mnou rozmlouvat v češtině, ale jakmile zjistil, že téma bude lidské zlo, okamžitě rozhovor odložil na příští, kdy mohl mít u sebe překladatelku. A ještě než jsem mu položil první otázku, spustil: Na konci tohoto století to vypad á jak na konci devatenáctého stolet í: všichni dychtí po nacionální identitě. Zdá se, že národům, které se osamostatnily po rozpadu Rakouska- Uherska, se nežilo pohromad ě dobře: teď po osmdesáti letech hledají své kořeny – jakousi jistotu, která je ochrání a udrží. Proto po nich chtějí, aby byly ryzími Chorvaty, Srby nebo Francouzi. Trpí něčím takovým podle vás i Češi? Ta ryzost je nejlépe rozpoznatelná ve vztahu k cizincům. V některých projevech je možnost rozpoznat jistý druh, ne snad rasismu, ale napětí vůči cizincům. Žil jste ve Vídni, v Paříži teď v Praze. Proč? Tady jsem studoval, mám tu spoustu přátel a je tu něco, co jsem v Paříži i ve Vídni postrádal: takzvanou slovanskou duši. Proto se tu necítím jako cizinec. Prodělal jsem dlouhou cestu, co se týče filmu: po velkém oblouku jsem se vrátil tam, kde jsem s filmem začal. Žiju tak, že pořád rozmlouvám se svým srdcem. Jdu tam, kam mi srdce říká, že mám jít. V Praze nemám se svým srdcem problémy. Trošku mě překvapuje, že tu cí- títe slovanskou duši. V Praze víc pociťuji židovskou a německou kulturu… Ve filmu Má je pomsta jsem se pokusil vyjádřit, že Praha má něco podobného jako svět mediteránský (středozemí). Jeden z nejlepších spisovatel ů, který pochopil a vnikl do duše mediteránství, byl Camus. A ten psal pod velkým vlivem Franze Kafky, jejich díla jsou téměř identická. Camus napsal mnoho knih o absurditě člově- ka a života. Psal to přímo a jasně. Kafka psal tytéž věci v severnější atmosféře Evropy. Oba psali o tom, co Kafka vyjadřuje slovem úzkost. Oba cítili, že žijí v určitých rámcích, omezeních, které jsou velmi ohraničené, přísné a nesnesiteln é. Přítomnost těchto dvou světů – jižního a severního – mě přivedla prá- vě do Prahy. I můj otec měl kontakty s Prahou. V Praze vystudovala celá plejáda našich umělců od Nikoly Tesly po malíře Vlacha Bukovce. V chaotické Paříži se mi žilo těžko a v chladné studené Vídni, která je vlastně mrtvá, to bylo skoro nemožné. Praha má mystickou atmosféru a má své nástrahy. Znáte je? Nemám ponětí, kde jsou její osidla, ale když už jste tady, tak mi je prozra ďte. Možná o nich jenom tuším. Je to asi jako když se seznámíte se zajímavou ženou. Je vstřícná a báječná a v momentě, kdy jí naprosto podlehnete, zjistíte, že vás pomlouvá, dokonce i podvádí. A bere to jako samozřejmost. My mediteránci tomu říkáme morálka. Té vaší se pokouším porozumět. Je tady jiný vztah k určitým věcem. Ke kterým věcem? Tady je zcela jiný vztah k lásce, k manželství, ke smrti, k jistým hodnot ám, které po sobě zanechávají rodi če. Zkuste specifikovat třeba ten jiný vztah k lásce. Jsem tu krátce, nechtěl bych říct něco mylného. Ale cosi cítíte? U nás byl velmi velký vliv katolické církve. Její tradice a zákony působí vlastně dodnes. Je to tady všechno svobodn ější a jednodušší a nevím, jestli to nezanechává stopy v citovém životě lidí… Stejnými otázkami jsem se ve vztahu k českým ženám zabýval i já. Bylo to mnohem bolestnější, když jsem tady studoval. Pochopil jsem, že se na váš svět mohu dívat pouze skrze sklo. Vztahy mužů k ženám byly pro mě nezvyklé. Dnes se na to dívám z jiného hlediska, poněvadž sám pro sebe hledám relativně největší svobodu. Mým osobním zákonem je dopřá- vat svobodu i svým partnerům, a tím jsem svůj emotivní pohled ovládl. Kaž- dý si žije svou vlastní legendu, každý z nás je unikát, originál, neexistuje kopie. Mluvil jste o Kafkovi a Camusovi, u nichž vidíte dominantní pocit v úzkosti. Ve vašich filmech je dominantn í téma lidské zlo. Jste přesv ědčen, že zlo je v lidské psychice dominantní? Od té doby, co existuje svět, existuje zlo. Od té doby co existuje svět nebo člověk? Člověk, ale my říkáme svět a mysl íme tím i lidé. Dějiny dokazují, že zlo je v člověku přítomno permanentně. Když se podíváme na dějiny lidstva, tak můžeme konstatovat, že jsou dějinami zla. Máte na to nějaké vysvětlení? (smích) Ve zvířatech možná není? Mohu mluvit jenom o sobě. Poprvé jsem se s kolektivním zlem střetl, když jsem přišel do koncentračního tábora Jasenovac v Chorvatsku. Individuáln í zlo se vinou různých šílenců mění v kolektivní zlo. Pak nastává okamžik, kdy je třeba se zeptat: „Co je to člověk?” A co podle vás je? Jediný rozumný myslící tvor, který vědomě zabijí. V lidském rozumu je ovšem skryt á naděje. On jediný může čelit třeba tomu, proč vyhynuly různé druhy zvířat…? Nevidím nějakou naději pro lidstvo. Moc rád bych to řekl. Naděje se může i vymyslet. Proto žijeme. Člověk vymyslel kamennou sekeru, meč, pušku, atomovou bombu, a to narůstá. Takže je tu člověk a pak jeho zbraň. Ano… Ale proč se tématem zla zab ývám… Protože je permanentní a v jednotlivých údobích – zvláště když má příznivé podmínky – propuká v podobě genocidy a války a zdá se mi, že právě filmem je ho možno dobře ilustrovat a varovat před ním. Film je součástí předávání informac í (válka v přímém přenosu). Lidé mohou spolu rychle komunikovat (Internet), ale zdá se mi, jako by je to od sebe vzdalovalo… Nemůže být i v tomhle ukrytá jistá odrůda zla? Co se týče televize, je nutno šířeji odpovědět. Nedávno jsem na CNN vid ěl masakr v Sarajevu. Byl to tak pří- mý přenos, že někteří pochybují, zda to bylo Proto jste natočil TESTAMENT? Ano. Uvažoval jsem, že se tohoto tématu vzdám, že dokonce přestanu dělat film. Ale člověk nemůže uniknout před sebou. Pak jsem dostal do ruky knihu Vidosava Stevanoviče OSTROV BALKÁN a uvědomil si, že my si nevol íme téma, témata si volí nás. Vsakují nás do sebe. Jsem součástí Balkánu a pokud tam existují lidé, kteří se zabí- její monstrózním způsobem, musíme světu říct, že z tohoto území existuje někdo, kdo si to uvědomuje. Zdá se mi, že toto zlo je nějaký stupeň zla z druhé světové války. Tento stupeň jsem ještě neznal: Domníval jsem se, že do roku 1945 byly vyčerpány všechny varianty kolektivního vyvražďová- ní. Někteří lidé psali, že historie zla skončila druhou světovou válkou. Teď se musíme snažit dohlédnout, kam až se může rozvíjet zlo na Balkáně. Často jsem přemýšlel, jestli na lidskou agresivitu nemá vliv teplé klima… Ve Splitu například ve středověku existoval zákon: pokud foukal „Jugo” (vítr při nízké oblačnosti) a někdo někoho v té době zabil, měl polehčující okolnost. Takže někteří zabijáci, ale i muži, kteří se chtěli zbavit svých partnerek, čekali, až přijde „Jugo”. Myslíte si, že lidské zlo je věčné, nebo je charakteristikou či vyvrcholen ím století, které začalo i končí Sarajevem? V historii lidského plemene neexistuje století bez války. Motivy zůstávaj í stejné: zotročení druhých ve jménu nějaké myšlenky. I když já si stále víc myslím, že v této válce šlo ve velké míře o obchod se zbraněmi. Objevili území, která se náramně k takovým účelům šikla. Po Titovi bylo třeba ně- kam usměrnit komunismus. I před tím se vědělo, že Slovinsko a zčásti Chorvatsko jsou pod vlivem Německa a Srbsko je historicky spjato s Ruskem. Není divu, že Chorvatsko po pádu Varšavské smlouvy dostalo kompletní výzbroj od Německa. Původně jsem se vás ptal, do kter é kategorie se v souvislosti se zlem řadíte… Už v Testamentu jsem poukazoval na to, že základ je zlo analyzovat v sobě. Pak ve svém okolí, ke kterému patříš, a pak v národě. Je iluzí bojovat proti tomu, jde o to přiblížit se své pravdě. Celý život jsem se zabýval myš- lenkami, které nemohou nikomu ublí- žit. Nemám pocit zla v sobě, naopak si myslím, že cizí svoboda je pro mě zákon. Usiluji-li o vlastní svobodu, usiluji též o svobodu pro svého partnera. Jestli moje metody byly vždy na té úrovni, na které je zlo, to nemohu posoudit. Jako rozumný člověk z civilizovaného prostředí se pokouším zlo v sobě zmenšit na minimum. My všichni jsme reprezentanti našeho ko- řene: v nás žijí naši předci. Naše zku- šenost netkví v tom, co nás naučili ve škole. Vy bojujete proti zlu ve svých filmech, ale co člověk, který se umě- lecky neumí vyjadřovat? Všichni ti, kteří tuto možnost nemaj í, jsou ideálním materiálem pro ideologii, která z nich dělá masové vrahy. A těch je drtivá většina… ? Ano. Když se někdo v Srbsku narod í bezruký nebo hrbatý, je možno ho přesvědčit, že za to může Chorvat: jinak by byl krásný a bohatý. To byl probl ém Němců za první i druhé světové války. I Češi mají takovou zkušenost. Čech je spíš opatrný nežli útoč- ný… Tady je v souvislosti s kulturou trošku zpomalená cesta k pravdě. Pravda, bez ohledu jak bude bolestivá pro jednotlivce, pro rodinu nebo pro národ, se musí říct. Jenom člověk, kter ý si je vědom všeho o sobě, rodině a národu, může jít dál. Moje zkušenost říká, že tu existuje systém, který vytvo řil jistý druh strachu. Tady se lidé velmi těžce otevírají a proto se i tíže otevírá umění. Teď tu je spoustu bolestn ých témat a nikdo je neotevírá. Která? Jedním ze základních je kolaborace za druhé světové války. S tím se umělci musejí vypořádat, aby tu byla demokracie. Jsou tu problémy se sudetsk ými Němci, a to nemluvím o tom, co se tu dělo od roku 1948 do roku 1989. Na tomhle základě vyrostla civilizace, kterou Evropa dodnes má. Celá ta tíha leží na českém člověku, a to se musí otevřít. Součástí člověka není pouze zlo, ale též dobro… V koncentračním táboře Jasenovac byli lidé, kteří zabíjeli každý den. Jeden z nich dosáhl rekordu 1200 lidí za den. Přišel domů z „práce” strašně unavený, čekaly ho dvě dcery a sousedé tvrdili, že byl fantastick ým otcem. Od narození žijeme v rámcích, nikdy nejsme svobodni, nemohli jsme si vybrat rodiče, školu, národ, vždy jsme vyházeli – ať chceme nebo nechceme – z produktu jednoho mechanismu, který vyráběl dobro i zlo… Tím, že jsem opustil všechno, pokouším se pěstovat to, co je ve mně dobré. A tady v Praze ve spolupráci s lidmi, kteří jsou mi blízcí. Jste schopen se tu orientovat? Doufám, ale nejsem si jist. „Všechno je organizováno tak, aby dobří lidé špatně dopadli, zlo tvoří historický a společenský podklad, všechny cesty jsou otevřené pro podvodníky, lháře, vrahy a politiky.“ To jsou vaše slova. Dá se podle vás vůbec v tomto světě slušně, důstojně žít? Těžko. V detailech je možné najít řešení: dobře žít s drobnými lidmi s drobnými věcmi… Je v tom naděje. Bez naděje nelze žít. Cítíte naději v dalším vývoji vaší země? Tam je zavřená situace, člov ěk v ní hledá nějakou naději. Nicm éně v mém novém scénáři se pokoušíme tu naději uvolnit. Přečetl jsem si děj vašeho filmu a setkal se v něm pouze s krutostí. Jak té vaší naději mám rozumět? Byl jsem několikrát v tom územ í, viděl jsem všechno zbořené a mrtvé, ale největší problém je s živými, co zůstali: ačkoli žijí, nejsou živí. Bude zapotřebí dlouhé genera ční obnovy. Ve scénáři je žena těhotná s válečným monstrem, má rodit a v ní se odehrává dilema: má porodit dítě jako nové monstrum a pokud se jí narodí krásné malé dě- ťátko, má právo chtít, aby znovu prožilo ty hrůzy, nebo ho má zab ít?… Anebo jestli by měla porodit novou bytost, která nesouvisí se zlem lidského rodu, prostě někoho z jiné planety? To jsou finální dilemata, která se týkají určité naděje. Ve vašem scénáři by to měla být tedy žena, která přináší nadě- ji. Je ve válce prostor a čas myslet na ženu jako takovou? Žena má stále stejný instinkt: zachovat potomstvo. V určitých spole čenských krizích, za války i v míru, se rodí více dětí. Ženy rodí děti a muži se zabývají prací, politikou a válkou. S jednou vaší kolegyní jsme se shodli, že v téhle válce se poprv é používá jako zbraň znásilňov ání žen. Dříve to byla pouze součást války. A balkánští bojovn íci s puškou se tváří jako ve svém živlu… Oni jsou najednou někdo. Pamatuju si na jednoho přítele, se kter ým jsme se scházeli v kavárně a dělali si z něho legraci, že je pod pantoflem. Začala válka, oblékl si uniformu a dostal pistoli. Najednou s námi zůstával v kavárně do dvou hodin. Ptali jsme se: „Jaktože mů- žeš být tak dlouho venku?“ On odpov ěděl: „Už musí držet hubu. Už si netroufne říct ani slovo.“ Říká se též, že za spoustou válek stojí ženy… Existuje fantastická věc, kterou jsem předtím neznal: větší nacionalistky jsou ženy než muži. To nedokážu objasnit. Byl jsem svědkem, jak jedna Chorvatka byla v našem sněmu ohromná agresivní bojovnice, byla proti všemu, co není chorvatské. Svoje tři syny poslala do armády. Když jí zahynul první syn, už z ní ta ostrá energie nezářila, když zahynul druhý vypadala jakoby normálně a nakonec zmizela z politiky. Téma války se stává údajně módní záležitost. Údajně se Steven Spielberg chystá točit Romea a Julii v Sarajevu. Myslíte, že by to byl schopen zvládnout? Je to velký režisér a za peníze, které by získal, by toho schopen byl. Čekal jsem, že spíše řeknete: On to nezažil, nevěděl by, v čem ta podstata spočívá. Spielberg je Žid, a tak v sobě nosí kořeny tragédie. Je ho možno považovat za člověka se zkušenostmi bez ohledu na to, že nebyl účastn ík. Není naopak při takovém projektu výhodou, že tvůrce není zatížen tolika obsesemi jako třeba vy, který válkou žijete? Možná je to výhoda. Někdy je člověk příliš v tom a nevidí obecnou situaci, někdy je mimo a nehrají mu detaily. Já jsem nebyl přímo ve válce, a tak si myslím, že můj pohled bude pravdivý, pouze bude mít více emocí. Moje obsese jsou realita. A pokud umělce dané téma netrápí, nejde o umění. Kvůli penězům mohu udělat nějaké ilustrace nebo reklamy. Dělal jste někdy reklamy? Nedělal. Ne proto, že by v tom bylo něco špatného, mě nezajímají. Teď se trápím s financováním své- ho filmu. Nemusel bych. Mohl jsem odjet do Francie nebo požádat Barrandov, ale moje zkušenost a strach mi říkají, že by producenti mohli mít vliv na to, co dělám. Jsem si jist, že Spielberg je producenty limitován. Máte s producenty špatné zkušenosti? Ve svobodných Čechách jsem měl velice negativní zkušenost s jedním producentem a nerad bych to opakoval. Mluvíte o filmu MÁ JE POMSTA? Ano. Šlo například o analýzu hlasu „off“, který provází hlavního představitele. Trval jsem na něm, ale hlas byl odstraněn a nebyla za něj náhrada. Proto se mi zdá, že film je nedokončený. O Spielbergovi se však říká, že by dostal peníze i na natočení telefonního seznamu… Mě by ale zajímalo, zda je podle vás Spielberg svobodný anebo spolehlivý produkt amerického myšlení? Zcela určitě je produkt americk ého myšlení: pochopil, na co se lidé chtějí dívat a jakým způsobem to udělat. Imponují vám americké filmy? Nachytají vás? Nachytají, ale ne tak jako evropsk é. Jaký evropský film vás v poslední době nadchl? V poslední době žádný, ale jsou v něm určitá skvělá období. Není to přece jen už dlouho, kdy masově oslovoval i Ameriku? Film je stále živý: stačí ho dát do promítačky. S diváky je to relativn í. Když se mě někdo zeptá, jestli má publikum rádo moje filmy, odpov ídám, že ho neznám. Mohu si to ověřit pouze u pár přátel. To, že se moje filmy někdy masově navštěvuj í, není moje zásluha, ale spíše ná- hoda. Jsem jednoduše autor, který ukazuje svět. Vy máte špatnou zkušenost s českým scénáristou. Máte ještě chuť dělat s nějakým? Ano. Neřekl bych, že mám špatnou zkušenost, nám se s panem Šaškem nepodařilo dohodnout na společném filmu. Nikdy jsem nerealizoval něco, co bylo od prvního momentu dohodnuto. Tady jsem dostal hotový scénář, který nešlo už změ- nit. Ale vy jste ho přece změnil? Jenom natolik, kolik mi dovolili. Na tiskové konferenci o filmu MÁ JE POMSTA jste pro mnoho lidí působil arogantně. Tenkrát jsem si uvědomil, že to je vaše obrana. Děláte to často? Myslím, že v tomhle případě jsem byl málo arogantní. Kdybych byl ctil, co jsem podle své vnitřní logiky potřeboval, byl bych mnohem arogantnější. Vy jste dal politiky do jedné kategorie s podvodníky a vrahy… Nevidím mezi nimi velký rozd íl. O politice si tedy neděláte iluze. To ani v její dobré jádro nev ěříte? Všechno, co se tu stalo, jsou výsledky politiků. Tou rukou toho malého člověka, který zabil, hnul ně- jaký politik. Ale politika přece existovat musí… ? Měla by být něco jiného. Co by měla být? Musela by vybudovat nějaký nový svět. Na jakých etických principech byste si ho představoval? Tady máte jednoho výborného prezidenta, který se o to snaží. Závidíte nám ho? Závidím… Ale vždyť je to i můj prezident a jsem za to šťastný. (smích) Mluvili jsme o kastě podvodn íků, politiků… Vy chcete dělat film. A potřebujete na něj peníze. Myslíte, že je seženete od někoho jiného než od těch, které jste takto pojmenoval? Věřím, že ty peníze získám mimo ně. Kde berete jistotu? V energii, kterou v sobě mám. Uvědomujete si, že tu vzniklo několik filmů, kde se údajně praly špinavé peníze? Uvědomuju. (smích) Přečetl jsem, že v novém filmu plánujete obsazení: Jack Nicholson, Michael York, Martin Sheen, Gérard Depardieu… Není to jenom zbožné přání? Všichni jsou ve stádiu jednání. Proč třeba Jack Nicholson? V hlavní roli je americký report ér a Nicholson je pro mě nejlep- ší herec na světě. On přináší do filmu sebe samého. Není to tím, že má v sobě cosi ďábelského, on má v sobě i něco ženského jako Venu- še. Je to mysteriózní herec. V poslední době zjišťuji, že ženy mají rády na mužích, když je v nich cosi ženského… Je to i má zkušenost. Ze mne do šesti let rodiče dělali holčičku: maminka už měla dva syny. Holčič- ku si moc přála, a tak jsem měl dlouhé vlásky… Nějaká ženská zku- šenost ve mně zůstala. (Pan režisér mi pak ukázal fotografii, nad níž jsem s úžasem řekl: „To je krásná holčička!” pozn. aut.) (smích) To jo dobré: krásná holčička a dělá apokalyptické filmy o zabijácích.

Category: 1996 / 02

Sáhne po kytaře, spustí Niagaru. Má výborný sluch, i ostatní smysly pohromadě jak to zákon káže. Hlas trošku potemnělý, na jednu stranu přikřáplý, na druhou přihlazený sametem, krapet jako Johny Cash střihnutý Pavlem Bobkem. Patnáct let už válí v docela obstojné country kapele. Nádherná parta! Vůbec se při muzic írování nebaví o práci. Šofér, instalat ér, lakýrník. A taky on, Vladimír Mencl, pomenší, ale udělaný chlapík, zkrátka rabacho. Trochu připomíná Al Pacina v tom slavném filmu Serpico. Je o tom, jak newyorský polda honí v civilu grázly: džíny, otrhaná trika, vousy, v hospodě nenižší cenov é skupiny nepozorovaně padne mezi štamgasty jako ulitý. Ale to není hlavní, co ti dva mají společného. Kytarista countryové smečky a místopředseda RSC Rohožník, „rekreačního sportovního klubu”, občas přijde na zkoušku kapely nebo fotbalové klání o něco později, dostaví-li se vůbec. S provinilým úsměvem vychrlí omluvu: „Chytal jsem zločince. ” Muž v triku a džínách je ředitelem kriminální policie jednoho z největších pražských obvodů. Je polda. To už je pár let, tchyně povídá – tak přijedu z chalupy a bác, jsem tot álně vykradená, namouduši, do mrtě vybílená, i kuře z ledničky zmizelo, hajzl jeden kulinářská, ať se z toho pose… V čele detektivů přijel takovej pomenší chlapík, řimbaba, rabacho, šísky, fousky, triko, hned ve dveřích šmejdil očima a kradl očima kdejakou prkotinu a štosoval si je pod dlouhé pod dlouhé háro do komputerové mozkov é úložny. Zvizitýroval rozlomený zámek, přelítl spoušť v pokojích, vyh řezlé obrazy z rámů, jak za plátny nevalné hodnoty zloděj hledal mnohem hodnotnější vkladní knížky. Přečetl si bytařův rukopis a zasněně, nav ýsost spokojeně, konstatoval – jó, to je Jarda Vavřínek, čtyřikrát jsem ho zatýkal, teď budem, holt slavit jubileum. Prošátral okolní popelnice, proto že Vavřínek přebytečné věci třídil hned při odchodu a zbavoval se jich. Našel pár stříbrných lžiček, ty byly zlodějíčkovi houby platný, protože jich nebylo aspoň šest a vejvar může čekat od překupníka jen s kompletním servisem. A taky knížka na heslo se v tom sajrajtu našla. Polda se v popelnici přehraboval spokojeně jako somrák, který najde tlustý od šunky. „Tak jsem si sed´ do hospody, kam ten borec chodil, nalistoval jsem si v zápisníku: Vavřínek – ,U podkovy´. To mě naučil Rudla Vávra, detektiv z milosti boží, něco jako rada Vacátko a detektiv Klubíčko dohromady – , hele, mladej, zaveď si notes a piš si tam všechny maličkosti. Takovej atlas si zaveď, rukov ěť pro detektiva s blbou pamětí. Bytař Vopička, zdržuje se u kulhavý Anči, kasař Vopršálek – chodí na pivo k Bohouškovi, Karhousek prodává kraden ý věci u vetešníka v Hudecké ulici. Voni dělají furt jedno a to samý. Jako kafemlejnek. Tak si piš!´ Psal jsem, měl jsem v notesu přes tisíc zlo- činců. Ty, co se pořád točej, vylezou z basy a do měsíce jsou zpátky, jsem nosil v hlavě.” Triko, džíny, zarostlý jak vágus z Wilsoňáku, dřepl si do putyky, čekal. Druhý den Vavřínek narukoval. Vytáhl zlatý řetěz, co čmajzl tchyni, že by ho jako střelil. „Tak jsem k němu přišel s pivem, povídám, hele, to je pěkný, za kolik by to bylo? Trhl sebou, jako když ho uštkne hroznýš, uslyšel můj hlas a jen přidušen ě vyhrkl: Na kolik to šacujou voni, šéfe? Řek´ jsem mu, že recidivy nejsou z lacinýho kraje, takže cena bude sluš- ná. Šacuju to na sedmičku, Vavřínek! A taky jo, dostal sedm let.” Po propuštění si Vavřínek uhnal těžkou chorobu, chřadl a neloupil, i když se mu po nočních výpravách stýskalo, už je v Pánu. „Docela se mi po něm stýská,” utrousí Vladimír Mencl smutně, vezme kytaru, prohrábne struny, jako by laskal dítě po vlasech, a vystřihne Nebeské jezdce, znějící v té chvíli jako rekviem za padlého bytaře. Jakou máte vlastně hodnost? zajímám se. „Major. Ale uniformu jsem měl naposled, když jsem ještě šlapal chodník a sbíral opilce.” Teď leží po uši ve skriptech. Za pár dní dělá státnice. Bude obhajovat diplomku na téma „

VLIV ROZVRÁCENÉ RODINY NA KRIMINALITU MLÁDEŽE”.

„Někdy by potřebovali za katr rodiče a ne ti kluci, co udělají trafiku nebo stánek s karfiolem,” povzdechne si nad nedokonalou legislativou. Rád bych si od něj přečetl práci na jiné téma. Třeba: Jak se člověk stane dobrým poldou. Takovým, o jakém starý kriminalista z předválečné mordparty Míla Nečásek říkává ještě dnes, zejména poté, když se projde večerním Václavákem a nestačí kroutit hlavou: „Dřív strážník jen prošel a zloděj se klidil! ” „Jo, svatá pravda. Už aby to zase bylo!” řekne kytarista, fotbalista, šéf kriminálky a zá- stupce ředitelé obvodního ředitelstv í policie (brr, titul dlouhý jako Lovosice). „To by byl dar, jako padlý z nebes…” Moment, o tom padání z nebes si musíme něco povědět… „Tehdy jsem sloužil na pražské sedmičce. Skoro každou noc vloupačka do aut na dnešním Ortenově náměstí. Vypáčené okénko, ukradené přehrávače, rádia, věci ze sedadel. Hlídali jsme ten pal z auťáku – ani ťuk. Ten borec si vždycky celý náměstí prošel, jak něco zmerčil, šel domů. Tak povídám, pánové, zkusíme novinku. Prej jakou. Já na to – nahoru se nikdo nedívá!” Co ten strom u chodníku? Hust é větve, ideální skrýš. Polda přímo pod něj narafičil svou starou škodovku. Dozadu krabice s nápisy TUZEX a KOTVA. Přes ně nádavkem fungl novou vzduchovku, vypůjčenou z obchoďáku na čestné policajtské slovo. „Ten můj vehikl hrál v mnoha pří- padech. Dvacetkrát vykradený, ale také dvacet zatčených!” Na strom se vydrápal v půl des áté. Koukal mezi listím jako myslivec na posedu, pořád nic. Už ho brněl zadek. Když se hlavní akt ér přišoural na scénu, bylo skoro jedenáct. „Prošel kolem aut, u mého se zastavil, zapálil si. Vytáhl klíč na kola, kouřil a přitom povoloval matky. Kus dál měl auto. Přinesl si z něho hever. Zvedl mou stařenku, sundal kolo – a vtom jsem na něj spad.” U přelíčení soudkyně byla celá nesvá, když pachatel líčil, jak na něj detektiv spadl ze stromu. „Jo, má pravdu, ” pravil polda v roli svědka. „Cože jsem tam dělal? Čekal, až přijde loupit. Ne, běžně nesedávám na stromě, ale co mám dělat, když lupič dole všechno vidí?” Za nějaký čas chytli zloděje znovu. To už koukal nahoru, a do poldy, který si pro něj kráčel po chodníku, málem vrazil… Poldou se staneš tak, že si dáš přihlášku k policii. Na vojnu přijdou náboráři. Elektromechanikovi slíbí byt a spoustu televizorů, které bude opravovat. „Bytů máme! A televizí – v životě jste jich tolik neviděl!” „Fajn, beru!” Poslali ho na obvodní oddělení v Plzni. Vyzvednout uniformu, pendrek, baterku, pokutov é bloky. Nazítří v osm ná- stup. „Mencl, Hlavatý, jedna hlídka! A švihám!” Šlapat chodn ík? To je omyl, kde jsou televize, kde mám kvartýr? Byt se scvrkl na ubytovnu. Jaký televize? Tady žádnou nemáme! „Tak jsem začal šlapat.” Hluboká noc, v nádražní trafice stín. Zloděj! Nejdřív mu bleskne hlavou, že zavolá policajta. Pak se vzpamatuje, řeší další dilema – mám ho zastřelit hned, nebo ho předtím varovat? „Zvolil jsem třetí možnost. Šel jsem ho zatknout. Že prý uteče. Kontruju – klidně vás dohoním. Vynáší trumf: mně se ale nechce! Tak jsem se přestal vybavovat a nasadil mu klepeta. To byl můj první zločinec. Prvního si pamatuješ do smrti, jako zloděj první vloupačku. Do rána jsem z toho nespal.” Šlapal tři roky. Televizi neviděl, o bytu si nechal zdát. Utěšoval se, že je aspoň na čerstvém vzduchu. Byla to hezká služba. Žádná auta, opilce hodil přes rameno jako pytel a expedoval ho na stanici, schopné chůze svezl za katr tramvají a ještě za ně zaplatil. Akorát ho šíleně nebavilo dá- vat pokuty. Nechtěl, aby mu řidiči spí- lali, že je pes. Tak se nechal přeložit do Prahy. K detektivům. Už byl v obraze. Věděl, že když narazí na zlo- čince, nemá volat policajta… Dostal se na sedmý obvod s Letenskými sady i se Stromovkou dohromady. Koupil si plán Prahy, dostal pistoli a odznak, zase navlékl dží- ny a triko. Makal přes noc, ve dne spal v kanceláři. Prochodil celý revír křížem krážem, za rok znal kdejaké zákoutí, každého lumpa. V zahrádkářské kolonii nad zoologickou zahradou někdo vkrádal auta. Detektiv se zahrabal s kolegy do hromad listí, jako námoř- ní pěchota při výsadku na tichomoř- ský ostrov. Zase narukovala stařičká škodovka, uvnitř vybavená návnadou roztodivných balíčků. „Stromy vysoké, padat z nich nešlo, a koneckonců, to už tady jednou bylo. Tak jsme čekali v tom sajrajtu, list í nás studilo. Najednou prásk – rána do okénka. Samozřejmě moje auto! Skočím na lumpa, listí ze mne padalo jako v nějakém thrilleru, lupič vyjekl ,padaž- ditě!´ a já cítil, jak blednu. Rus jako poleno! Chytit takového zloděje nebyla legrace. Pro toho, kdo ho sbalil, samoz řejmě. Občan SSSR a vykrádat auta? Nevazmóžno! Předali jsme ho ambasá- dě a už ho nikdo neviděl. Vyšetřování skončilo, zapomeňte! Všichni poškození dostali do čtrnácti dnů zaplacenou škodu. Odesílatel? Kdepak ambasáda, ně- jaký pan XY! Tak rychle vyřízenej případ jsem ještě neviděl, namouduši!” Detektiv v triku přechází na městskou správu, dělá na vloupačkách, dostane se mezi esa, musí se ukázat. „Dost jsem toho objasnil, makal jsem i na vraždách, i když mrtvoly nem ám rád. Nepřirostly mi k srdci. Viděl jsem jich, bohužel, dost. Už jsem si zvykl. ” A naposled? „Zastřelený Vietnamec za Královicemi. Nejsmutnější byla vražda malé- ho chlapce tady kousek, u nádraží ve Vršovicích. To se pak špatně spí…” Pár dní není na kytaru ani pomyšlení a kamarádi musí zkoušet bez svého poldy. To už je veselejší návštěva známé- ho polykače mečů z pěší zóny Na příkopě, přišel svědčit v jakési cause, nádobíčko měl s sebou a ve chvílích čekání posvačil pár nožů a mečů. „Jdu do práce a musím se rozcvičit. Zpěvák se taky musí rozezpívat,” vysvětlil detektiv ům hlasem ostrým jak břitva. Skoro deset let na „desítce” šé- foval vloupačkám. Vymetal hospody, šmrdolil se mezi galérkou, odychytá- val zloděje i s kradeným zbožím. „Byl bych blbej, kdybych nekoupil. Jdu s ním domů, on předvede sortiment, já to beru i s ním…” Na legendární kasaře z Hříšných lidí města pražského vzpomíná s dojetím paleontologa, který ví, že žádné běhající trilobity už na Barrandově nespatří: „Určitě ale existujou, jenže o nich nevím. Posledn í kasu, jak má vypadat, udělal před několika lety Tonda Jílek. Rozkuchal ji načínákem a párákem, jo, Tonda byl machr, takoví se už neroděj. Za posledních pět let o kasaři nevím. Asi vymřeli. Nebo se neurodil dorost.” Šéfuje kriminálce od devadesá- tého roku. Předtím celá léta odolá- val vstupu do ,káesčé´. Proto taky zmizel z městské správy na ,desítku´, protože pro takové podivné osoby nebylo na centrále místo. „Pořád jsem jim říkal, že na politiku nemám čas. Koukali,jako bych na ně mluvil nějakým grónským dialektem. Tvrdil jsem už tenkrát, že jsem detektiv a ten má chodit, sportovat, aby si pročistil hlavu, honit holky, zahrát si kulečník nebo brnkat na sladký dřevo. ” Problém kriminality by řešil jednoduchým řezem. Za čtrnáct dní by byl Václavák čistý jak lilie. Kaps áře sbalit, posílit detektivy o houf chytrých hlav, vymést pokoutní stánky, u kterých se pečou všechny levárny, pasáky i s děvkami vytlačit z lukrativních míst a vytvořit legislativu, aby se tam prostě postavili poprvé a naposled. Už teď existuje přece zákon o ohrožení zdraví skupiny obyvatelstva: s holkama do antonu a šup na venerologii! Tam je nějaký čas nechám uležet a za chvíli je přejde chuť. „Že se z ulic stáhnou do průjezdů? To už mi je jedno, co oči nevidí… Jenže když koukáte, jak si holky s některými policajty tykají, tak to není zrovna to pravý vořechový…” Umíněně každému citoval šéfa slovutného Scotland Yardu: „Zločin je starý jako lidská společnost. A jak se ta bude vyvíjet, budou vznikat i nové formy zločinu!” Zase na něj koukali, jako by pronášel ta velezrádné myš- lenky. A na ta slova došlo, dřív než bys řekl švec. „Se změnou systému máme zlo- činecké disciplíny, o jakých se nám ani nezdálo. Podvody na falešné registrace. Vymahače dluhů. Loupežníky v drahých oblecích a s mazdami, kte- ří ti rozbijí makovici, abys laskavě zaplatil ten meloun… Nebýval volný ná- kup medikamentů, aby sis mohl pohodln ě ve velkém uvařit drogu. Dnes vařiči patlají to svinstvo ve velkém a heroin si koupíš na Václaváku. Ale drogy tady byly dávno, ne že ne. Už v devětasedmdesátém jsem se setkal s pervitinem: alchymista Pěnička ho v Žitný ulici vařil ostošest.” „V životě jsem střílel dvakrát. Nikoho jsem netrefil. Ani jsem nechtěl. Jeden dareba mi propích´ koleno, tak jsem práskl do vzduchu, belhat jsem se za ním nemohl. Hned se zastavil. Detektiv má znát tři věci: umět rychle běhat, dobře a s rozmyslem střílet, znát zákon. To musí stačit.” Dřív si dovolil chodit zatýkat jako rada Vacátko: s holýma rukama, bez pistole. Dnes se zločinci vyu čili brutalitě na akčních filmech, a neozbrojený detektiv v akci by klidn ě mohl zajímat psychiatra, aby mu rozmluvil sebevražedné sklony. „Zlatý časy rady Vacátka,” povzdechne si polda. Má snad rád detektivky? „Čtu je málo. Nerozeznám totiž vraha ani na konci. To mě štve,” odtu- ší polda s nevolí a sáhne po kytaře, což je jeho silná zbraň.

Category: 1996 / 02

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL: VLASTIMIL AUGUSTIN

Proč je vlastně všude tolik fotografií vašeho prezidenta? ” Maher se při té otázce nenápadně rozhlédne a přitom nuceně usměje. Ale hned nabývá svého obvyklého klidu. Nejbližší uši jsou dostatečně daleko na to, aby něco slyšely. „To je častá otázka cizinců, sami můžete přijít na to, proč tomu tak je. “ Naprosto se nedá vyvést z míry. Odpověď padla bez sebemenšího zaváhání. Opravdu je na takové otázky asi každý zvyklý a hlavně připravený. Tím je politická část rozhovoru vyčerpána. Nadobro, protože vzápětí převádí sám hovor na téma typu „přemnožení myší na Marsu”.

SYRSKÝ CEAUSESCU

Maher nebyl a není jediný, komu se nechce mluvit o prezidentovi své země. Má ale oproti jiným velkou výhodu – coby pracovník turistické informační kanceláře slyší otázku na prezidenta hodně často, možná každý den. Ví tedy, jak neposlu šného návštěvníka z ciziny nav ést na to správné téma. Háfis al-Assad a jeho „činy” jsou tabu. Jeho fotografie a kresby shlíží na syrské Araby ze všech možných i nemožných míst v množství naprosto úctyhodn ém a nesmyslném: syrští vojáci úspěšně ničí svými samopaly izraelsk é tanky, prezident jim k tomu kyne… z bočních dveřích dosluhují- cího moskviče shlíží přes šablonu nast říkaný prezident… špinavé otlučené nádraží s desítkami špinavých a potrhan ých fotografií prezidenta… „Syrský Ceausescu“, nazval ho Jánosz, Maďar žijící již pátý rok v hlavním městě Sýrie. Psal se rok 1963, dva roky poté, co ztroskotaly pokusy o založení jednotného arabského státu. Poprvé se na vysoké politické scéně objevilo jméno vojáka-generála letectva Háfise al-Assada. A od té doby z ní nezmizel a nezmizí pravděpodobně až do své smrti – jak je ostatně u diktátorů jeho formátu zvykem. Co bude po něm? „Muslimský stát”, odpoví bez váhání Jánosz. A hned dodává, že hlavní opoziční síla je Muslimské bratrstvo. Skupina islámských fundamentalistů, která se čas od času pokusila za nemalých obětí o revoltu. Ale které roste sebevědomí. Nic není věčné. I ten, kdo rozhoduje o osudech miliónů lidí má čas vyměřen. Háfis al-Assad se v pětašedesáti netěší po dvou infarktech nejlepšímu zdraví. A i hodně „dom ácích”, kteří o věci přemýšlí jako Jánosz, má názor podobný. Rozdíl je jen v tom, že cestu nevidí tak pří- močaře. O budoucnost (a moc) bude jednou sveden tuhý boj. Jestli jen v zákulisí nebo i na ulicích, to ukáže čas. Bohužel, až příliš mnoho lidí má pocit, že pravděpodobnost druhé varianty není malá.

MĚSTO FUNDAMENTALISTU

Je jen jedno město v zemi, ve kterém podobiznami Velkého muže na kdejakém nároží zrovna neplýtvali. Hama má i mezi Syřany pověst města silně nábožensky konzervativních lidí. A důvodů neoblíbenosti Assada je více než dost: „Tady někde stál náš dům,” ukazuje před sebe vysoký statný muž v typickém arabském oblečení, včetn ě nezbytného černo-bílého šátku. Jmenuje se Mohammad, mluví tich ým hlasem, zamyšlený, asi ani nevn ímá přítomnost cizích lidí, kterým se stal momentálně nechtěným prů- vodcem. Průvodcem po ne příliš dávných a zároveň neslavných dějinách země. Před ním se tyčí obrovský desetipatrov ý hotel s nápisem „Apamee Cham Palace”. Postave byl před pár lety, Mohammad měl v těchto místech dům. Nemusel ale ustoupit plá- nované „moderní” výstavbě luxusního bydlení s cenou za noc, která se rovn á Mohammadově měsíčnímu pří- jmu. Nebyly to radlice obrovských buldozerů, které by srovnaly se zemí chatrné stavby z hlíny. Až do osudn é noci s datem 2. Února 1982 žilo v jednom domě ve středu města Hama osm lidí. A v domech okolních další tisíce. O tom, jak se to všechno seb ěhlo, se dodnes nemluví. Nesmí mluvit, protože o čem se nemluví, to není, to se nestalo, a to je v nejlepším pořádku. I v nejsoukromějším soukromí jde politika stranou. Jisté je, že to bylo Muslimské bratrstvo, kdo se pokusil v těch dnech vzdorovat diktátorovi. Odpověď byla jednoznačná, zcela odpov ídající zvykům orientálního despotismu: útok pravidelné armády vydatně podporované ruskými letadly se syrskými znaky na křídlech. A bomby si nevybíraly, kdo je rebel a kdo ne. Ale to asi ani nebylo úmyslem. Vinný nebo nevinný – důležité je, aby všichni viděli a věděli, kdo je pánem, ostatní jde stranou. Osm tisíc vojáků vedených jednou rukou má na svědomí nejen sedm životů jedné rodiny, ale ještě nějakých pětadvacet tisíc k tomu. Měl Mohammad štěstí nebo smůlu, že ten večer zrovna spal ve svém krámku na tržišti? Není od jeho domova daleko, vzdušnou čarou přibli žně kilometr. Přesto se mu bomby vyhnuly. A tak zůstal sám ve svém dodnes provizorním domově. Ve dvou malých místnostech. Jedna z nich má přes den jen tři stěny, protože čtvrtou tvoří pult pokrytý pestrým textiln ím zbožím. Druhá je skladištěm přetékající ještě více zbožím, než ta první. Na opuštěnost si stěžovat nem ůže. I po tom, co s velkým rachotem spadne dolů poslední ocelová roleta a tržiště se noří do tmy, je malá zadní místnost přeplněna lidmi. Vzduch je prosycen vůní kávy, šátky opustily hlavy, v chladném prosinci sálá všudepřítomný elektrický teplomet. Jak čas utíká, kávu „převoní” méně aromatický kouř vodních dý- mek. Čtyři muži sedí pod slabým světlem žárovky, hrají karty, většinou mlčí. Stráví spolu zhruba dvě hodiny a pak se rozejdou. Tři ke svým rodin ám, jeden zůstává…

NĚT PRABLEMA

„Skolka chóčete abměnít?” Pot řebujete syrskou měnu, nechcete se zabývat státním bankovním byrokratismem a hlavně – chcete dostat za své dolary o dvacet procent víc? „Nět prablema”. Není to sice jako za star ých dobrých socialistických časů v Československu s dotěrným vekslákem na každém rohu. Stačí však pronést otázku směřující k téměř každému „poevropsku” oble- čenému obchodníkovi a už to jede. Má to samozřejmě i jiné důvody, proto že se jedná a akt zákonem zakázan ý a postihovaný, ale i obyčejná výměna peněz je pro Araba obřad. A obřad se neobejde bez pozvání na kávu. Při ní se dlouho konverzuje, než bankovky vymění majitele. Narozd íl od setkání s jinými Syřany tentokr át hovor není problémem – ruský úvod nebyl jen nacvičeným párem slov. Aleppo je v zemi město číslo dvě, velikostí téměř srovnatelné s Damaškem. Nesídlí v něm vládní úřady, postrádá rozsáhlou luxusní čtvrť. Zato v něm kvete obchod ještě o něco více než leckde jinde v zemi. Důvody, proč s námi Ryad mluví rusky, jsou hned dva, pomineme- li, že jinak než arabsky neumí. Jednak studoval – jako mnoho jiných Arabů – v Oděse. Na elektrotechnick ém institutu obor zvaný automatizace výrobních procesů. Důležitá je ale věc jiná. Od šesti do dvou automatizuje pan inženýr socialistické výrobní procesy ve státním podniku. Za tuto svou píli obdrží do značné míry jednotnou mzdu ve výši rovnající se stovce dolarů. A potom nastává proměna. Z budovatele se stává do pozdn í noci kšeftman za dalších sto. Pan majitel je moc rád, že ho má. Zkrátka je to tak: na obchodu pana AbuAliho – stejně jako na stovkách dalších – září do temné noci neónový nápis „Fabrika gotovoj aďjóždy” doplněný podnadpim e s „Berjozka”. A k tomu patří ještě docela malá cedulka na dveřích „Dobro požálovať. Gavarím parúsky”. A Ryad se má co otáčet. Do Sýrie to sice není z Ruska až tak moc blízko, ale zřejmě to vůbec nevadí. (Ně- kteří) Češi a Slováci dělají nákupní nájezdy na polská příhraniční města, Rusov é Ukrajinci, Arméni A Bůh ví, kteří dědicové velkého impéria ještě, se trmácí doslova přes hory a doly do velmi levn ých (a zbožím a ochotou prodat překypuj ících) syrských krajů. „Darogoje,” neostýchá se ozvat statná Ruska s ne neznámou povýšenost í. Následuje chvíle nezbytného smlouvání v naprosto bezvadné ruštin ě… a spokojeny jsou nakonec obě strany. V Rusku bude s čím kšeftovat, Ryad je spokojen s životním standardem dan ým každý měsíc dvěma průměrnými platy.

DALEKO NA VÝCHODĚ

Vzhledem k tomu, že Sýrie nem ěří vzdušnou čarou od západu na východ více než 500 kilometrů, zas tak moc daleko na východě není. Cesta tam ale vede přes Syrskou poušť. Bdělé oko strážců pořádku sice dohl édne daleko, ale nad lecčím se rádo přimhouří. Muž s podivným jménem Zakwan se dal do služeb petrolejových magnátů před čtyřmi lety. Opustil rodný Homs, stal se nejdříve řadov ým dělníkem na těžní věži. Nedávno povýšil na jakéhosi mistra, a to mu dodalo sebedůvěru v jeho schopnosti (to alespoň tvrdil on). Potkali jsme se v hotelu ve městě Deir ez-Zur. My jsme tam bydleli, on tam jezdil z pár kilometrů vzdálených naftových polí na kus řeči se svým známým. Hotel stojící přímo na břehu Eufratu nebyl určen pro cizince – nevelký vývěsní štít nad dveřmi obsahoval nápis pouze arabským písmem. Nebyl zrovna drahý. Převedeno do řeči srozumitelné to znamená, že měl dost daleko do luxusu: stará zašlá budova, příliš neudržovaná, jednodu še zařízené pokoje, které moc často nikdo neuklízel a ani povlečení se hned tak nepřevlékalo. Pár týdnů muselo vydržet bez ohledu na počet hostů, kteří se v něm vystřídali. Zakwan tam byl za týden ně- kolikrát, protože jeden z mladších recepčních (nebo spíš vrátných) byl jeho přítelem z Homsu. Jeho zjev ostře kontrastoval s prostředím, do kterého přicházel. Mladý uhlazený muž, kolem třicítky, oblečen zcela poevropsku, v kalhotech, košili a napůl rozepnuté kožené bundě. Hladce oholený, učesaný a viditeln ě čistý s nablýskanými polobotkami. Mluvil velmi dobře anglicky a na rozdíl od mnoha svých spoluobčan ů dobře poznal, kdy je jeho spole čnost vítána a kdy je čas se rozloučit a nebýt na obtíž. Tento člověk vcházel do zmíněného hotelu, do prosklené „kukaně” stojící za vchodovými dveřmi. Zimní měsíce nejsou ani v Sýrii příliš teplé, Arabov é zvyklí na rozpálenou zemi od jara do podzimu vnímají dost citliv ě teploty okolo nuly, navíc doprov ázené větrem. Hoteloví hosté se choulili u jediných symbolických kamen, které neměly šanci podstatn ě zvýšit teplotu velké chodby. Pro pana „šéfa” byla ona zvláštní prosklen á místnůstka. V ní měl i Zakwan už svou židli, která snad musela pamatovat časy Francouzů v Sýrii. Usedal před sálající teplomet, vedle muže přibližně stejného věku, oblečeného v sukni, saku a bíločerveném šátku na hlavě, který snad nikdy neodkládal. Asi ani do pračky – pokud jde o čistotu, byl stav jeho oblečení zcela v souladu s hotelem… Není to tak dlouho, co nastal syrský naftový boom na jihovýchod ě. Ale je vidět, že i těch pár let sta- čilo na to, aby se vytvořila vrstva „jiných” lidí. Lidí relativně dobře placen ých, lidí přijímajících zvyky „jiné” kultury. Dokonce i hygienick é, což je dost neobvyklé. O něco méně separovaných od vnějšího svě- ta, byť zprostředkovaně v podobě cizinců těžících syrskou ropu. Lidí, kteří si ale mají (zatím?) s ostatními stále co říci.

ABU GEORGE

Přibližně sto osmdesát kilometr ů měří mořské pobřeží Sýrie táhnoucí se od severu k jihu. A přestože se v těchto končinách Středozemního moře příliš ostrovů nevyskytuje, na Sýrii jeden zbyl. Leží pár kilometrů jihovýchodně od Tartu a je tak malý, že na automap ě je vyznačen ani ne půlmilimetrovou tečkou. Auto zde nebylo nikdy spatřeno. Na druhou stranu – i při vzdálenostech nejvýše stovek metrů – se našlo pár takových, kteří cítili potřebu zakoupit si moped. Arwad je zastavěn domy tak hustě, že na ulice moc místa nezbylo. S výjimkou dvou nebo tří „hlavn ích” se ve všech ostatních dva protijedoucí chodci míjejí s rameny rovnoběžně natočenými se zdmi domů a mopedisté jsou pravou pohromou. Díky přeplněnosti se ale ještě výrazněji než na pevnině projevuje jeden z typických rysů této části světa – odpadků je tolik a jejich odklízení tak problematické, že celý ostrov je jedno smetiště. Většina mužů se živí lovem ryb, vzhledem ke své velikosti má ostrov úctyhodný přístav. Kotví v něm desítky lodí, od malých bárek pro jednoho muže až po středně velké rybářské lodě. A právě mezi těmito lidmi našel po irácké invazi do Kuvajtu nový dočasný domov Abu George, čtyřiapadesátiletý Alžířan. Svou zemi opustil už před dlouhý- mi třiceti lety. Jako mnoho jiných Arabů bylo jeho cílem pracovat a žít u svých bohatších bratrů na Arabsk ém poloostrově. Občas si i „odsko- čil” různě po světě ulehčit svému přeplněnému měšci. Naposledy už ze Sýrie a nedávno až na Filipíny. Zelenob ílé papírky s portréty americk ých prezidentů mu na stará kolena pomohly k dnes ročnímu dítěti a sedmnáctileté manželce. V emirátech se mu „líbilo” za 2 000 dolarů měsíčně. Proč ho vyhostili, moc nechápe. Bere to ale s klidem, stejně jako současný plat, který je pouhou třicetinou příjmu bývalého. Všechno má své výhody: „Tahle země je moc dobrá, pomohla mi, když jsem musel odejít,” říká Abu. A i pro nás, na první pohled cizince, to prý není špatné, protože nás „nikdo neobtěžuje”. A kdyby snad ano, policie je vždy nablízku a zabr ání mu v tom. V praxi to znamen á třeba to, že policajt zakazuje fotit na trhu – proč, to asi neví ani on sám. „Ale vrátím se do emirátů hned, jak to bude možné,” dodává po chvíli hovoru. Přece jen to není ono – peníze na cesty na Filipíny by asi dlouho nevydržely. Už má příslib z ambasády, že to možné bude. Na rybím trhu v Tartu, kam denně doj íždí prodávat úlovky svých kolegů, pak bude nabízet někdo jiný. Muž s arabsko-anglickým jménem bez váhání opustí své přátele z Arwadu a zanechá je svému osudu. Večer v kavárně s Maherem jeu konce. Teď právě Maher zavolal číšníka, řekl mu několik vět a on se za malou chvíli vrací. Na stůl pokl ádá účet. Je celý psaný (a počí- taný) arabsky, a obecně se předpokládá, že tomu cizinec nerozumí. Pouze jedno je napsáno modrou propiskou a „po našem”: velká číslice 265. Znaleckým okem porovnávám cifru a poměr konzumace nás tří. Není to těžké, pom ěr je jedna ku jedné ku jedné. Zaokrouhluji podle stavu své peněženky nahoru, pokládám na stůl 200 a tvářím se, že je všechno O. K. Můj pohled míří na něj. Výraz tváře Mahera – pracovníka informa ční kanceláře a učitele angličtiny na damašské univerzit ě – je dost těžko popsatelný. Snad vypití půl litru octa by něco takového vykouzlilo. Vytahuje z kapsy zmuchlané bankovky, předlouho se v nich přebírá. Viditelně čeká, že je přece jen bude moci vrátit zase všechny zpátky. Teprve potom neochotně doplňuje zbytek útraty. Ne, Maher není ani Mohammad, hostící nás dva do hluboké noci vonící kávou, ani velkorys ý Zakwan, pro kterého nebyl žádný výdaj problém, ba ani se nepodobá přátelům Abu George, živící sebe i nás rybami…

Category: 1996 / 02

Séta vycházely vaše knihy v samizdatu, byl jste znám v zahraničí nikoli doma. Jaký je to pocit vystoupit z jisté anonymity a mít šanci publikovat svoji tvorbu konečně těm s nimiž žijete bezprostředně? Skutečnost, že můžu v daleko větší míře oslovovat vlastní spoluob čany pro mne znamená nesmírně moc – stále se ještě přistihuji, že jaksi nemohu uvěřit, že se to opravdu přihodilo. Jeden kritik, který mě zřejm ě nemá rád, o mé knížce poznamenal, že je napsaná pro export. Nikdy jsem při psaní nemyslel na nějaké neurčité cizince, vždycky na lidi u nás, protože ty aspoň maličko znám a dovedu si představit, čím se trápí, anebo co je těší. Převedení úspěšných liter árních děl do podoby filmu či TV seriálu už předem je zárukou zá- jmu široké veřejnosti. Který váš titul se dočká u nás nejdříve filmov é podoby nebo TV zpracování? Kromě čtyř her, které už televize uvedla, jsem nedávno dokončil televizní adaptaci Markétina zvěřince. Kromě toho už tři roky je napsan ý desetidílný seriál podle Soudce z milosti. Rád bych pro realizace sehnal koprodukci s nějakou zahrani ční televizní společností. Snad po úspěchu románu v USA moje agentka takovou společnost najde. Teď právě jednám s česko-anglickou společností o filmové adaptaci ně- kterého ze svých románů. Zhruba před 15 lety si Švédové vybrali vaši literární novelu Milostné léto za předlohu stejnojmenn ého celovečerního filmu s tak zvučnými herci jako Göstou Eckmanem a Marií Anderssonovou v režii Matse Arehna. Tehdy jste byl více méně odříznut od světa, na scénáři filmu jste se nepodílel. Byl jste s filmem spokojen nebo ne? Čeho je třeba se vyvarovat, co upřednostnit? S tou švédskou adaptací to byla historie typická pro onu dobu. Švédové mě požádali, abych si napsal scénář. Pustil jsem se do toho, jenže v polovině jsem se zarazil, byl bych se rád setkal s režisérem a probral s ním některé problémy. Já cestovat nesměl, napsal jsem tedy producentovi dopis, zda by mohl re- žiséra nebo nějakého dramaturga poslat za mnou do Prahy. Producent však nespěchal s odpovědí, chtěl do hlavní role Göstu Eckmana a ten točil zrovna někde v Řecku. Jenže jednoho letního dne se Eckman vrátil a oznámil, že má teď tři týdny čas a kde že je ten scénář. Volali mi tedy, jenže mně mezitím Státní bezpe čnost vypojila telefon. Když se mě nedovolali, sehnali vlastního scená- ristu, dali mu asi pět dní na to, aby román převedl do scénáře. Takže tu knížku (naštěstí je v ní spousta dialog ů) prostě vzali, a jak to v ní běží a leží, nafilmovali. Ten jejich scénář byl daleko popisnější a bližší mému románu než ten můj (nebo ta část mého). Filmu tedy podle mého názoru chybělo více dramatičnosti. Je to myslím zcela výjimečné, aby autor filmové adaptaci vyčítal, že je až moc poplatná jeho vlastní literární předloze. Nedávno jste vydal novou knihu s názvem Milostné rozhovory. Milostná tematika sehrává ve vaší tvorbě dost klíčovou úlohu, kde berete inspiraci resp. Co podnik áte, aby její zdroj nevyschl? Všiml jsem se, že většina čten ářů (a zvláště čtenářek) předpoklá- dá, že autor, který píše milostné příběhy, musí být strašný Don Juan. Ve skutečnosti autor, ať píše jaké- koli příběhy, musí umět psát, mít fantazii a schopnost vcítit se do druhé bytosti. Je pravda, že většinou je také k psaní citově motivován: volí svá témata podle toho, co, či koho má rád nebo naopak nerad. Rozhodn ě nepíšu o ženách ani o lásce proto, že bych je měl nerad. Protagonista vašeho románu Soudce z milosti (Praha 1991, v Londýně již 1986) Adam Kindl má vynést rozsudek smrti… Jaké je vaše stanovisko ke zrušení trestu smrti u nás a nárůstu kriminality? Nejsme až příliš humánní vůči těm, kteří toho nezasluhují včetně tzv. humanizace vězeň- ství? Problém vězeňství a trestu je příliš složitý, než aby se na něj dalo odpovědět ve stručnosti. Kromě toho zločin bývá vždy individuální a zlo- činec pochopitelně také. Už proto najít nějaké generelně vyhovující ře- šení je prakticky nemožné. Obecně lze říci, že ani trest smrti ani mučidla nejsou s to lidi odvrátit od zlo- činu – zločinec vždy předpokládá, že ho nechytnou a tedy ani nepotrestaj í. Krutost trestů včetně trestu smrti však nepostihuje jenom zlo- čince, ale celou společnost – dehumanizuje ji. Všechny porevoluční doby charakterizovala úděsná krutost, masové popravy (navíc zcela nevinn ých lidí), jimž v minulých dobách s nadšením přihlížely davy spokojených diváků. Krutost se pak z popravišť a žalářních kobek stě- huje i do civilního života, do vzá- jemných lidských vztahů. Sledujete-li individuální osud někoho, kdo se stal zločincem, skoro vždy zjistíte, že na popraviště, pokud je vyznáváte jako užitečné, by měl s ním jít ještě zástup dalších lidí, kteří se na jeho osudu spolupodepsali. Většina zločinců je přesvěd- čena o tom, že jim život strašlivě ukřivdil, a někdy mají částečně pravdu. Jsou jistě zločinci napravitelní a zločinci nenapravitelní. Nemám pocit, že naše vězeňství by mezi nimi nerozlišovalo, pokud přeskočí zprá- va o předčasně propuštěném vrahovi, pak se jedná o selhání justice, nikoliv o vadu vězeňského systému. Ještě jednou opakuji, že humanizace vězeňství svědčí o humanizaci společnosti. Kruté vězeňství a kruté tresty jsou příznačné pro společnosti totalitní anebo fundamentalistické. Jako umělec vnímáte velice citlivě dny v nichž žijeme, život je plnější, mnohobarevnější, dramati čtější, ale je to i svět klamu, podvodu, mafií, všude vystavené erotiky, zkrátka ne vždy ideální. Co vás nejvíce odpuzuje? Svět je, jaký je. Největší chybou je čekat, že jakýmsi zázrakem (či revoluční změnou) se lidský svět stane rájem. Po takovém očekávání vždy následuje vystřízlivění a kocovina. Jinak jste mě svou otázkou zaskočila. Nerad přemýšlím v negativních kategoriích, natož abych je hierarchizoval. Nelíbí se mi, samozřejmě, spousta věcí. Nelíbí se mi, když někdo koupí dům za dva milióny korun a snaží se ho vzápětí prodat za dva milióny marek – zdá se mi, že tady už nejde o obchod, ale o podvod. Takových obchodníků se vyrojila spousta. Nelíbí se mi korupce. Bohužel, jsem slyšel mnoho příběhů, v nichž šlo o miliónové úplatky, pochopitelně zůstanou nepotrest ány, potrestány bývají obvykle jenom zcela nepatrné přečiny. Blouznivec, který zaslechne boží hlas a odejde do lesů a přikrádá si něco jídla, aby přežil, dostane osmn áct měsíců natvrdo, ti co ukradnou, zpronevěří či podvodně získají desítky miliónů, se většinou dál prohá- nějí ve svých mercedeskách, vykupují za uměle podhodnocené ceny národn í majetek a zubí se na nás v televizních přenosech. Ještě o korupci. Korupce, zasáhne-li politickou elitu a bezpečnostní složky, se může velmi změnit nejnebezpečněj- ší společenskou chorobu. Proto by se měly sdělovací prostředky daleko více zaměřit na všechny podezřelé obchody, za nimiž se dá tušit (i když těžko dokazovat) velký úplatek. Ale vrátím se k tomu, čím jsem začal. Svět není a nebude nikdy rájem, ale nás to nezbavuje, abychom usilovali vytvářet ty nejlepší z možných poměrů, svět, který ctí občanské a vůbec lidské ctnosti a darebáctví stí- há aspoň pohrdáním. Jste funkcionářem Penklubu, nezačíná mít členství zde ná- dech snobismu? Narážím tak na nově přijaté členy Václava Klause a Karla Schwarzenberga. Spisovatelsk á obec přijala zprávu o jejich přijetí s nerůznějšími reakcemi. Čím se zasloužili o literaturu a tedy i členství v Penklubu? Penklub je klubem, jako vět- šina klubů vznikl v Anglii. Anglické kluby bývají obvykle aspoň mírně snobské. Každý klub si zakládá na tom, je-li v jeho řadách co nejvíce významných osobností. Pen sdružuje nejen beletristy, překladatele, vydavatele, dokonce jsme přijali za člena pana Fišera jako jednoho z nejlepších pražských knihkupců. Václav Klaus není jen ministerský předseda a významný politik, vydal také několik knih esejů, je to člověk, který vládne perem a vládne jím obratněji než mnozí z těch, kdo se považují za spisovatele. Nevidím dů- vod, proč bych se měl stydět za to, že je členem našeho klubu. Konečně máme svobodu tisku, každý si může psát a říkat doslova co chce, denně se odhalují mnohé aféry i podložený fakty – a přesto je vliv sdělovacích prost ředků často nulový – život se ubí- rá jinými cestami určenými kuloárově – a podněty sdělovacích prostředků jsou z velké části ignorov ány. Tomu se podivují zejmé- na cizinci, protože v západní Evropě neřkuli USA, přichází adekv átní reakce po odhalení jakékoliv aféry téměř okamžitě, např. odstoupením nebo odvoláním proviniv ších se činitelů, ať už v podnicích nebo ve vládách. Jaký máte na tento problém názor vy? Svoboda tisku je jedním z hlavních pilířů demokracie, proto také každý totalitní systém ji spě- chá co nejrychleji zrušit. To, že u nás existuje ne jako takzvaná, ale skutečná, je znamením, že to s naší demokracií není tak zlé. Je pravda, že zatím s ní neumíme zacházet, mnozí politici podceňují zpětnou vazbu, ale ta nicméně existuje a může se projevit už v nejbližších volbách. V zaběhaných demokraciích to dobře vědí, a proto tam reagují na podněty sdělovacích prostředků daleko bezprostředněji a důsledněji. Nicméně ani u nás nezůstala upozornění sdělovacích prostředků zcela bez výsledku – vyměnilo se už několik generálních prokurátorů, ministrů, vysokých policejních úředníků. Je také nutno říci, že ani naše sdělovací prostředky nemají dosti zkušeností, často nakousnou nějaký problém či aféru, ale pak buď z nezkušenosti či z pohodlnosti přeskočí na jiné téma a na vše předešlé zapomenou. Když asi rok po listopadové revoluci opadla čtenářská vlna horlivého nadšení a knihy zůstávaly na pultech, říkalo se, že literatura reagující na novou polistopadovou realitu vznikne, až se společnost stabilizuje. Myslíte, že už taková doba nastala, že lze pojmenovat novou společenskou atmosféru, která u nás panuje? Nevím, dokáži-li pojmenovat současnou atmosféru, spíše bych ji charakterizoval. Přijali jsme překotně principy tržní společnosti. Tato překotnost má své pozitivní ale také negativní důsledky. Touha rychle zbohatnout vede často k nejrůznějším formám nečestného, podvodného či zločineckého chování. Nestačili jsme si vypěstovat určité návyky, které vznikaly v tradičně demokratických společnostech, ani získat obranné látky proti negativním jevům trhu. Navíc jsme si přinesli řadu zlozvyků z minulého režimu, kdy šidit, podvádět, okrádat se navzájem, málo pracovat, ale žádat, abychom měli své jisté, patřilo k samozřejmostem. Pro spisovatele je to skutečnost velmi inspirativní, pokud ovšem nepodlehne dobové atmosféře a nezačne rýžovat peníze psaním dobře prodejného braku. Vnímáte také měnící se statut spisovatele? Jakou má toto dříve poslání a dnes povolání šanci v předvečer computerové éry? Jinými slovy: nestanou se ze spisovatelů pouze autoři televizních her a filmových scénářů, případně počítačových her? Literatura se stane asi opravdu výlučnější záležitost í. Mnozí z těch, kdo by kdysi psali romány, budou psát televizní hry, nebo vůbec nebudou psát, budou točit dokumentární filmy, moderovat populární televizní programy anebo se věnují něčemu zábavnějšímu a výnosnějšímu – třeba hraní golfu. To je v pořádku, doba se prostě proměňuje. Nicméně si myslím, že literatura nezanikne, už proto, že je uměním slova a na slovu přece jen stojí naše komunikace, naše vzdělání, naše civilizace. Máte svou definici literatury? Pro mě je literatura kombinací výpovědí o světě vnějším s výpovědí o vnitřním světě autorově. Obě složky zdaleka nemusejí být v rovnováze, ale tam, kde jedna složka chybí, lze mluvit těžko o literatuře. Pro mě je důležité, aby ta výpověď byla srozumitelná, aby nesla poselství, které je s to lidi oslovit, aby jim toto poselství dalo více než jenom zábavu. Jaké je vaše tvůrčí motto? Nikdy jsem o něm neuvažoval. Ale ptáte-li se: snažím se vždycky, aby to, co chci povědět, mělo pro lidi nějaký smysl, a abych to pověděl opravdu nejlíp, jak dovedu, a nemyslel při tom na žádné vedlejší okolnosti (jestli se to bude někomu líbit nebo ne, jestli to vynese peníze či zábavu). Předpokládám, že tohle není nijak originální motto.

Category: 1996 / 02

Kdo by neznal příběh o Tarzanovi, králi opic, který se narodil v pustině africké- ho pralesa a ze kterého se později vyklubal anglický šlechtic. Tento příběh plný romantiky učaroval nejednomu chlapci, ale také nejednomu filmov ému či televiznímu režisérovi.  Ale natočit scénu, ve které se utká skutečná šelma se skuteč- ným člověkem je většinou obtížné, a tak ke slovu přichází střih, jeho ž pomocí se filmaři až donedávna snažili diváka jaksi oblafnut. Ale dnes to není nutné. Stačí zavolat ku pomoci skutečného pána šelem, který v současné době žije se svými zvířaty v horách severn ě od Mission, B. C. Jmenuje se Gerry Therien a jeho profesí je zápasení s divokými zvířaty. Gerry se narodil v severní Albertě a nějak nemohl najít nic, co by jej zaujalo natrvalo. Při svém bezcílném potulování se po Kalifornii však jednou v kavárně potkal Marvina Downieho, a toto setkání se mu stalo určujícím pro jeho další život. Downie totiž cvi- čil šimpanze ve firmě „BJ a medv ěd”. Vychoval také slavného osobního šimpanze Michaela Jacksona a jeho láska ke zvířatům nadchla Gerryho Theriena tak, že začal pro Downieho pracovat. Postupem doby se začal se svým dobře stavěným tělem a porozuměním ke zvířatům hodit filmařům, a tak se začal učit i profesionálnímu zápasení se šelmami. Dnes žije ve Fraser Valley na vlastním ranči v Matqui, obklopen svými asi třiceti oblíbenými zvířaty. Přitom vlastní firmu Northern Animal Exchange, která pronajímá cvičená zvířata filmovému průmyslu. Jestliže to scénář vyžaduje, Gerry Therien pronajímá i sebe a před filmovými kamerami zápasí třeba s tygrem nebo s medvědem grizzly. Za celou svou kariéru měl poraněny snad všechny části těla, jednu nohu dokonce puma pokousala celkem osmkrát, prý během jedin ého zápasu. „To jsou jen fyzická zraně- ní,” říká Gerry. „Hlavně, že jsem celý.” Největší „boje” mívá ale s ochránci zvířat. Právě nyní je v Tennessee, kde zápasí s černým panterem pro Disneyho novou, živou verzi Knihy džunglí. Natáčení se nesmírně komplikuje díky pří- tomnosti těchto aktivistů. „Nezajímá je, jestli se něco stane mně. Hlavně, že jsou v pořádku zvířata.” Na nařčení z týrání zvířat je „Tarzan z Fraserského údolí”, jak je nazýván, velmi háklivý. „ASCPA (Sdružení ochránců zvířat) je na mém ranči kdykoli ví- táno,” říká. A dodává: „Miluji svá zvířata. ” Snad je to i z těchto záběrů znát, i když jsou to záběry boje mezi šelmu a člověkem.

Category: 1996 / 02

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

Vybavily se mi zážitky z porodu. Nic moc, žádná světoborná událost, uvážímli, že šlo o můj vlastní porod. Bylo mi horko, těsno, úzko, trpěl jsem závratí. Ne, nevím v této chvíli, že vzpomínám na klaustrofobické chvíle, které kaž- dý prožije – aspoň si to myslíme – jen jedinkrát v životě. Dozvím se to až za chvíli. Řekne mi to psychoterapeut, jemuž jsem na chvíli propůjčil svoji duši, aniž bych tu dohodu musel stvrzovat krví jako Faust. Abreakce (slůvko jako vyjmuté ze vzorníků kouzelnických zaklínadel), je výraz užívaný v psychologii pro odreagování nep říjemných zážitků z minulosti. Terapeut mě dovede nejen k prahu zrození, ale případně i dál, tak, abychom dosáhli zmíně- né abreakce. Projdeme si porod, ale to ještě není konec. „Je nějak á časnější událost?“ zeptá se šetrně inženýr Andrej Dragomirecký z Českého vysokého učení technického v Praze. Nořím se do hlubin abreaktivní psychoterapie. Když vše půjde dobře, třeba se dozv ím „sám od sebe“, že občasné bolesti žaludku a ramene mají prapůvod v úplně jiné době, neřkuli těle.Člověk je od přírody tvor váhavý, nedůvěřivý, podvědomě se bránící víře ve vše, co nevidí, nemůže osahat, procítit a prožít. Uznává jen jevy poznané a popsané, hmatatelné, stvrzené razítky autorit. Vše ostatní, byť naše tušení už nese znaky pravděpodobnosti hraničící s jistotou, necháváme čekat na prahu, nepustíme si k tělu. Ing. Andrej Dragomirecký se mnoho let zabývá hlubinnou abreaktivn í psychoterapií, jednou z odnoží alternativní terapie: vlivem podvědomí na lidský život. Logicky se zeptáme „proč?“ K čemu je to dobré? Jak nám to pom ůže? Není klient sedící v křesle naproti terapeutovi jen něčím jako náhodný divák, kterého si jasnovidec Hanussen vybere z publika a ukazuje na něm své hypnotické kejkle? Hanussen byl ovšem šejdíř a my nejsme v pouťové boudě, ale na vážené akademické půdě. Takže ještě jednou – „proč?“ „Víme, co nám brání v dosažení životních cílů? Známe, z čeho pramen í stresy, nespavost, úzkost, nerozhodnost, mindráky, zhoršená schopnost komunikace? Co asi vězí za našimi psychosomatickými potížemi? Proč trpíme žaludečními vředy, různými bolestmi, jejíž původ si nedokážeme logicky vysvětlit? A leckdy to nedokáže ani lékař!“ A přece existuje způsob, jak překážky, odstranit a zbavit naše podvědomí nežádoucích vlivů. „Je to právě hlubinná abreaktivní psychoterapie.“ Lékař, který zkoumá náš organismus, se tváří v tvář třeba obyčejné migréně jen málokdy zeptá, ani na to nemá čas, na stav naší duše. „Duše…“ Co je to vlastně? Jak vypadá, jakou má tvář, tvar? Vždyť ji přece ještě nikdo nikdy neviděl! „Existuje?“ Věda má už drahná století k ruce mikroskopy, jimiž nahlíží do našeho nitra. Ruku na srdce – vidí dočista všechno? Umí nám odhalit tušené závady, pomoci opravit mechanismus „duše“, aby bezchybně pracoval dál k naší spokojenosti? „Rozhodnutí, zda klienta přijmeme, závisí na tom, zda naše choroba je somatického nebo psychického rázu. A podle toho volíme druh záchranného pásu.“ Dalo by se říci: mám-li na duši smutek, musí ji terapie nejprve najít, pak teprve vyoperovat zran ění, zahladit jizvy. Věda není dogma. Dogmata patří k rozličným církvím a svérázným politickým ideologiím a mytologi ím. Tvrzení, že naše „fyzické“ potíže může způsobovat „psychika“, je ještě dnes pro ucho mnohého lé- kaře přímo rouháním. A přece tomu tak je. Co jiného je třeba „fantomová“ bolest?! „Všechny jevy kolem vás se ukládají do paměti, i to, co jste prožil třeba ve třech měsících, nebo v bezvědomí při havárii, či v anestézii na operačním stole. Je to ve vás, někde hluboko ve spodní zásuvce, a vy o tom nemáte tušení. Ale existují techniky, jak ty zážitky z vašeho trezoru vyvolat. Fantomová bolest je známa třeba z amputací končetin. Po havárii vám uříznou nohu. A paměťové záznamy po amputaci vyvolají vjemy bolesti z okamžiku havárie a noha bolí dál, i když ji už nemáte.“ Pamětní schránky v duši jsou bezedné. Když mě při návštěvě terapeuta začne bolet zub, upřu pozornost na svou bolest a nebudu vnímat, co mi právě inženýr Dragomirecký povídá. Nicméně vše, každé jeho slovo, se mi ukládá v paměti a zůstává v ní do chvíle, kdy tento záznam nevyvolá abreaktivní psychoterapie. „Fungujete na principu zapnutého magnetofonu. Neustále jste v provozu. Vyjel jste si autem na výlet, na náledí dostanete smyk, leknete se, obestře vás hrůza. Vedle sedící manželka vykřikne ,proboha, ty nás zabiješ!´ Tahle věta se vám zapíše do podvědomí. Nic se neděje, smyk jste zvládl, klidně jste jeli dál. Za rok ale jedete zase autem, někdo vám vkročí do cesty, přibrzdíte, nic se nestane, ale ve vašem podvědomí se restimuluje pocit, že se zabijete. Vybavíte si tu někdejší manželčinu větu, začnete trpět fobiemi, umanete si, že budete jezdit jen krokem… Ta původní udá- lost ve vás vyvolala stres. A to je stav zúženého vědomí! Nebo přijdu do místnosti, která mi nějakým detailem připomíná jiné prostředí, kde jsem před mnoha lety zažil něco nepříjemného. V tu chvíli se mi ta událost vybav í.” Pohodlně si sednu do křesla. Uchopím dva kovové válce. Vypadaj í jako plechovky od koly. Táhnou se z nich hádky kabelů. Končí v plochém měřícím přístroji se dvě- ma indikátory a ručičkami, čekají- cími, až jim klientovy pocity zavelí k tanci. Sundám prsten. Kov by mí- chal měřenými údaji jako falešný hráč v kasinu. Ještě než začneme, zeptá se „auditor” na věk, co rodina, zaměstnání, máte rodiče, nebyl jste v kriminále, neberete prášky, nejste v péči psychiatra? Ženu by navíc obmyslil dotazem, zda není gravidní… „Vzpomínky na stresové udá- losti by mohly poškodit plod. Lidé užívající prášky jaksi nefungují, ani ti, kteří se léčí u psychiatra. Samozřejm ě nelze odstranit potíže, které nemaj í s psychikou nic společného. Když budete mít střepinu v hlavě, pošlu vás za neurochirurgem.” Zdá se, že ve všech bodech vyhovuji. Můžeme začít. Ještě usly- ším, že vzpomínky nemusí nutně končit útlým dětstvím, ani ne porodem. Sluší se s nevolí opáčit, že něčemu takovému se zdráhám uvě- řit. Copak si mohu vzpomenout na dobu, kdy jsem si ještě hrál v uhláku na horníka, nebo si vů- bec nehrál, protože jsem ještě „nebyl?“ Psychoterapeut nic nevnucuje, nevyvrací, chce „jen” klienta zbavit potíží. Vlídně upozorní: „Doma si klidně meditujte o tom, jestli existuje reinkarnace, minulé životy, nebo ne. Tady je podstatné to, aby vás žaludek přestal bolet.” Inženýr, psycholog, terapeut, auditor, který si pochvaluje, že ho studium elektroinženýrství naučilo logickému myšlení, dál nic nevysvětluje, nenavádí, neklade sugestivní dotazy, nezvídá jako pavlačová drbna: člověk v křesle musí na své tajemstv í přijít dočista sám. Terapeut podává jen pomocnou ruku. Zavřu oči. Držím se elektrod jako pilotních pák, které se mnou zaletí do minulosti. Co by na to řekl pan Verne? Nebo Matěj Brouček? To ale byla literatura, fikce, tohle naopak skutečnost nejskutečnější. „Co žaludek? Bolí?“ slyším zpovzdálí. „Ano.“ „Kdy naposled?“ „Včera.“ „Jak dlouho?“ „Asi hodinu.“ Mám vyprávět o svých pocitech. Několikrát. A znovu. Kdy to bolelo předtím? „Před měsícem.“ Je to divné, vzpomínám si na nejmenší detaily. Proč ale ne, nebylo to tak dávno. Co je to jeden měsíc… „Je nějaká časnější událost?” ptá se psycholog. „Asi před rokem a kousek. Ve špitále na pozorování. Něco příjemn ého? Ano, krásná laborantka. Nep říjemného? Jistě, doktor, že prý to budou vředy a chce to operaci. Stop! Ručička indikátoru (jak se posléze dozvím) prudce zakmitá, jako by zešílela. A máme to! Tady je příčina potíží! Stres, strach z operace, neschopnost čelit pří- padné bolesti. To je vše. „Třeba migrénu můžeme mnohdy odstranit tím, že si klient projde ve vzpomínkách vlastní porod. Samozřejmě ho na případnou spojitost vleklých migrén s okamžikem zrození nijak neupozorním, vůbec se o tom nezmíním. Musí na to přijít sám, vlastními silami se dostat k prapůvodní příčině. Nedávno tu takov ý klient byl. Pak jsem se dozvěděl, že jeho porod byl velmi složitý, těžký, trval velmi dlouho…” Klienta léta pobolívá hlava. Při sezení docestuje zpět, ocit á se v době, kdy mu je půl roku. „Tehdy jsem vypadl z kočárku…“ Natloukl si hlavičku. Jenže ručičky indikátoru se ještě nevychyluj í tak , jak by měly, když doraz íme k prapůvodní příčině. „Je nějaká časnější událost?” Klient by zřejmě reptal. Jaká- pak časnější historka? Co je to za pitomost? Copak si můžu vzpomenout na něco, co bylo předtím? Neudělá to, protože by sezení naboural: předem je upozorněn, aby se i při zdánlivě sebehloupější otázce necukal a snažil se vyhovět. Tak se dostanou k porodu, ale to klient neví. Vypráví jen o horku a úzkosti, ale o žádném klepnut í do hlavičky. Takže opět: je nějaká časnější událost? „Vidím lidi na koních.“ „Jaké máte pocity?“ „Brní mě hlava.” Terapeut nenápadně vrací klienta několikrát na začátek „události“ , párkrát mu ji nechá projít od začátku do konce, posléze nenápadně získá z klientovy paměti přesnější údaje, orientuje ho na „časové stopě“. „Je tam nějaká bitva.“ „Kdy to bylo?“ „Asi sedmnácté století.“ „Jak dlouho to trvalo?“ „Asi dvě hodiny.“ „Bylo to později než v roce 1650?“ „Dřív.“ „1630?“ „Dřív.“ „Později než v roce 1620?“ „1620!“ Klient postupně událost časově lokalizuje. Když porovnáme data, je nabíledni, že náš dnešní klient v minulém životě dostal palašem do hlavy v bitvě na Bílé hoře! Zbaví se bolestí, které mu způsobuje stres, uchovávaný kdesi v hlubinách duše. „Když se podaří původní traumatizující událost několikrát za sebou důkladně projít a uvědomit si všechny okolnosti, které ji provázely, potí- že zmizí. A to je celý psychoterapeutický efekt: není na mně, abych někomu něco vysvětloval, k něčemu ho nutil. Dbám jen šetrně na to, aby si klient vše vybavil. A potom negativní důsledky zmizí!” Přišel člověk se zvláštní fobií. Odjakživa trpí panickou hrůzou, když si má sáhnout na kamna, třeba i studená. Psychoterapeut ho přivedl po „časové stopě“ zpět do věku tří měsíců. Ano, tehdy se spálil. Vůbec to nevěděl, nikdo z rodiny mu za celá léta o té nehodě neřekl ani slovo. Nyní si tu dávnou příhodu, uzamčenou ve zdánlivě nedobytném trezoru podvědomí, vybavil. Odešel domů s klidem, po fobii ani památky, jako by ji hodil do rozpálených kamen… Přibelhal se muž s neustálými bolestmi kolena. Docela případný kandidát na francouzské hole. Při sezení se rozpomněl na velkou bitvu, k níž se hotovil ve velkém stanu. Když zazněla polnice a vojska se střetla, utrpěl zranění. Samozřejmě, do kolena! Dnes odchází uklidněn, bez holí a bez potíží, křepce jako baletní mistr, vyléčen hlubinnou sondou duše. „Mám známého lékaře na klinice popálenin,” praví inženýr Dragomirecký. „S některými pacienty zpracoval metodou abreaktivní psychoterapie trauma jejich popálenin. S údivem pak zjistil, že doba léčby se u nich zkrátila až na třetinu předpokládané doby a jizvy jsou sotva znatelné!“ Zázrak? Nic jiného, než uvolnění stavidel, jimiž jsme umožnili, aby se pacientova psychika postarala o zraněné místo. „Ale ten člověk to neví! To pracuje jeho duše.“ Pošilhávám po cívkách, po křesle. Připomínám, že mě pobolívá rameno. Ale na to se podíváme příště. Kdoví, třeba mi pouť po „časové stopě“ vybaví vzpomínky, dejme tomu, na bitvu u Lipan, kde jsem v lité řeži bojoval sudlicí. Na čí straně jsem ale bojoval, to mi už duše neřekne, inu, paměť lidská bývá děravá, jeden život to bezmála nestačí spravit.

Category: 1996 / 02

Mým hostitelem je PETR STACHO, sklářský výtvarník, jeho ž jméno je v mezinárodních kataloz ích uvedeno vedle největších špiček v oboru. Pohled na opticky velmi živé a barevně výrazné skleněné plastiky svědčí o tom, že jeho tvorba zpochybňuje tradiční představy o skle. Autor navíc dokonale zvládá celou řadu uměleckořemeslných technik a střídaní výtvarných prost ředků ho stále udržuje v aktivním tvůrčím napětí. Vystudoval jste SUPŠS (Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská) v Kamenickém Šenově a obor sklářské výtvarnictví na VŠUP (Vysoká škola uměleckoprů- myslová) v Praze. Volně se věnujete sklářské výtvarné tvorbě. Jaké techniky volíte? Nevyhýbám se v podstatě ni- čemu – od designu, přes plošné ztvárn ění skla a skleněné vitráže, až po plastický projev. Věnuji se tedy všemu, ale dávám přednost hutní a taven é plastice. Laicky řečeno – tavená plastika se dělá z předem připraven é formy, která se naloží sklem, vytav í v tavící peci a pak se dobrušuje, dolešťuje a jinak dočišťuje. Hutní plastika je vlastně plasticky zvárněné hutní sklo. Do připravené formy se sklo nalévá a lze ho dále upravovat leptáním, rytím, gravírováním, matováním, či malbou. Já sám vid ím sklo barevně, takže můj projev je po této stránce velmi výrazný. Tento neobvyklý a netradiční způsob zpracování hutního skla je velmi efektní, ale také velmi nákladný. Účastnil jste se mezinárodn ích výstav, můžete mi říci, jaké jsou současné trendy ve sklářském výtvarnictví? Donedávna se pozornost výtvarníků soustředila na umocnění vlastností skla, zejména na jeho průsvitnost, průhlednost, odraz světla a jeho lom. Objevovaly se plastiky geometrických tvarů, vybrušovan é tak, aby tyto vlastnosti podtrhovaly. V současné době se více využívá technické sklo, kombinuje s jinými materiály a jeho specifick é vlastnosti se vlastně popíraj í. Před třemi lety jste byl na tříměsíční stáži v Královské akademii krásných umění v belgickém Gentu. Co vám přinesla? Pracoval jsem v ateliéru monument ální malby, chodil jsem na klasické kreslení a měl jsem možnost vidět staré vlámské mistry. Samoz řejmě na mě zapůsobilo i jiné prost ředí, jiný přístup k malbě i zcela jiné podmínky výtvarníků. V Belgii jsou totiž velmi vysoké ceny barev a plátna a mě zaujalo, jakým způsobem hledají malíři náhražky – řada obrazů je malována na dřínovině, protože ta je několikrát levnější. Jinak jsem se tam hodně inspiroval pro vlastní malířskou tvorbu a bezprost ředně po návratu jsem vytvořil cyklus obrazů „Belgické krasavice”. Jsou to dívky, které se rády krášlí, až překrašlují, mají tendenci se předvádět, ale také si závidět. Ani na plátnech ale nezapřete, že jste sklář… Maluji kombinovanou technikou a využívám vzájemné nesnášenlivosti některých druhů barev: balacrylových, acrylových, asfaltové- ho laku a industrolu. Na obrazech tak vznikají velmi zajímavé struktury. Konečnou podobu dotvářím pomoc í skleněných štrasů. Jeden z vašich obrazů visí v muzeu hlavního města Ekvádoru, v Quitu. Jak se tam dostal? Musím předeslat, že v celém Ekvádoru jsou jen dva sklářští výtvarníci a shodou okolností jsem se seznámil s jedním z nich. Zaujaly ho moje obrazy a jeden si prostě odvezl domů. Po příjezdu mi suše ozná- mil, že můj obraz visí v quitském muzeu, hned vedle Picassa. Nebyla to moje osobní ambice – prostě náhoda. Moje cíle jsou podstatně skromnější: v nejbližší době bych rád vystavoval v Praze a zúčastnil se několika evropských výstav.

Category: 1996 / 02

Drahý Watsone, dnes mi zase přišel plný koš dopis ů od lidí z celého světa. Přejí si objasnit, jak vznikla Británie. Jak s tím, drahá Watsone, naložit? Rozhodně si myslím, že nelze psát o zemi, jako o živé bytosti, přesto se pokusím popsat Brita jako jednu, doufejme myslící bytost. Poslyšte, Wastone, vy víte, že následovala staletí krve a válek. Znáte všechny ty obrazy: Krev na meči hrdinného dobyvatele s korouhví a královnou Viktorií. Saze padající pomalu jako sněhové vločky k zemi z komínu první parní lokomotivy. Engelsova noč- ní lampička, bledě ozařujících podivn é věty, které se mu vlní pod perem. A pak americká zrada nevd ěčných osadníků, kteří se podivn ým leskem v očích vzali do ruky pušku a bránili kus země, který začali považovat za svůj. Co všechno během toho příběhu dala Anglie světu, drahý Watsone? Slyším, jak říkáte: Menchester, angli čtinu, Robina Hooda, parlament a demokracii a mezinárodní dělnick é hnutí, Beatles, punk, Doyla a Bodieho, Agathu Christie, muškařské navijáky značky Shakespeare, které dokonale a tiše předou píseň o věčném boji člověka a přírody. Och, drahá Watsone, jak jste britsky sentiment ální. Jistě, každé město má svého hrdinu, který buď něco objevil, anebo stál v čele vojska, kter é pro královnu Viktorii a Velkou Británii dobylo kus Afriky, nebo Asie, nebo Ameriky. Každá lavič- ka v tom městě má svého sira, který na ní sedával, a proto je tam na jeho počest připevněna mosazná tabulka. Muzea přeplněna cizokrajnou veteší, kterou britští dobyvatelé sváželi z celého světa. Sir Lawrence z Arábie, kter ý jako Mojžíš prošel pouští a spojil se s Araby, aby vybojoval nové území pro královnu Viktorii. English Breakfast, čaj o páté, to všechno je Británie vkořeně- ná do celého světa. Vidíte, Watsone, a přesto dnes najdete v Londýně čínskou, indickou, portorikánskou, pákistánskou a nevím jakou ještě čtvrť. Ptáte se proč to vše, drahý Watsone? Je to snadné. Příliš brzy poznal ten malý přírodní zázrak zvan ý anglický lord, kterým jsme Vy i já, past, kterou na lidské dílo nastražila věčnost. Uzavíráme se ve svém ostrovním království a konzervujeme své zvyky. Proto zůstávaly dvoupatrové červené autobusy, dvoupatrové červené autobusy, dvoumetroví „Bobíci“, míle, yardy, pinty a libry, volant napravo a také venkovská sídla z nejslavnější éry rozmachu, zapomenut é vzpomínce na světovládnouéru.

DEMONSTRACE V HYDE PARKU

Hlučeli na celý svět a byli oblečeni jen do žluté a zelené. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby to nebylo zrovna v Hyde parku. Ta půda, která toho už tolik slyšela, a elegantně střižený anglický trávník, jako kdyby každé větě tady vyslovené dodávaly na významu a vážnosti. „Jsou to křesťanské svátky mladých lidí, kteří prostě chtějí ukázat, že jsou tady,“ povídala jedna z účinkujících a nic to neměnilo na skutečnosti, že ně- kteří z „mladých“ měli bílý plnovous. OXFORD Trávníky jako samet, staletý břečťan a středověká kamenná přísnost. Oxford. Tady skutečně žijí mladí lidé, kteří vědí, že v každém ročníku je ně- kdo z nich budoucí předseda vlády, nositel Nobelovy ceny anebo alespoň světově známý herec. Pět předsedů vlády za jedno století. Jména kdysi neznámých studentů – Byron, Darwin, Newton. Spisovatel Lewis Carrol, autor Alenky v říši divů, tu přednášel matematiku. Vystudoval tu William Penn, zakladatel Pensylv ánie, John Lock, sir Anthony Eden. Margaret Thatcherová a Mistr Bean, alias Roman Atkinson. Nejstarší Marton Collee byla založena ve 12. století. Knihovna s pěti milióny svazky a padesáti sty tisíci rukopisy pat- ří k největší anglické pýše.

PŘÍLIŠ MNOHO LIDÍ

Dostat se na studie v Oxbridgi, jak se Oxfordu a Cambridgi dohromady říká, je stavovská a třídní zá- ležitost a provází člověka po celý život. Nával na nejprestižnější koleje je tak veliký, že prý rodiče přihlašují své syny a dcery již v den jejich narozen í. Říká se, že Cambridge a Oxford jsou věční rivalové, podobně jako Hradec Králové a Pardubice. Pokud ale s Cambridge soutěží, je to válka, ve které jsou oba vítězi. Ze středověkých šarvátek zbyly jen jarní veslařské závody osmiveslic na Temži. Cambridge si ponechala technický směr a Oxford humanitní vědy. Koleje, které spíš připomínají Karlštejn, jsou okukovány zástupy turistů, mezi nimiž se proplétají mlad íci s lejstry v rukou. Na nástěnkách visí prohlášení o sexuálním harašen í, podepsané vědeckou radou, všude parkují desítky kol, protože cyklistika je tu nejrozšířenějším sportovn ím odvětvím. „Je tu příliš mnoho lidí,“ říká Nick Cooper, majitel malého stánku s holografi í, který nás pozval na černé pivo se sametovou pěnou, které se jmenuje Guiness. Oxford je na seznamu nejvyhledávanějších atrakc í Evropy. Ostatně polobotky, v kterých jsem z Čech přijel, nesly na podrážce nápis OXFORD UNIVERZITY. HOSTELY ON THE ROAD Šlapeme vod Tavistocku směrem na západ a vono je to do Launcestonu eště dvanáct mil. Jako první nám zastavil starej pán v pěknym zachovanym roveru, hodil sem bágly dozadu a jedem dál on the roud. Janu fascinuje, jak voni říděj napravo, jak maj volant na levý straně, vobrácen ě řaděj a tak, ale voni ty anglický cesty sou stavěný na to, aby se řídilo vlevo, dokonce maj pro Evropany na každý straně napsáno look the Right, koukej vpravo, protože voni ty anglický auta vypálej z druhý strany, než by člověk čekal, a vono to neni žádná sranda nabourat auťák v tak drahý zemi jako Anglie. Děda nás vysadil ve svý vesnici, který tady v těch končinách řikaj Mill, a pak jsme chvíli mávali až zastavil další. Byl to mladej kluk a auťák měl vorvanej, jako kdyby jel někam na pole, všude to chrastilo a skřípalo, ale vodvez nás pěknejch pár mil cestou vymezenou z vobou stran živejma plotama, přes který nebylo vůbec vid ět do krajiny, protože voni se ty Angličani na ty rovný zelený pastviny a pořád stejný vovce a krávy asi už taky nemůžou koukat, voni by radši viděli divoký blata jako ze Psa baskervillskýho, jenomže na to voni by museli jet někam jinam, a tak se radši vůbec nekoukaj. Pak jsme jeli skřiňovým náklaďákem, vodvez nás zase pár mílí k nějakýmu servisu, a to už sme věděli, že voni Angličani sou pořád trochu lordi a snobáci, voni se báli, že jim zamažeme sedač- ky a proto stavěli jen samí s vorvanejma autama, a pak, když konečně začalo pršet, jak by mělo v Anglii pořád, to sme byli vod Launcestonu jenom dvě majle, už nechtěl zastavit vůbec nikdo, svištěli kolem nás vosumn áctiletý holky i vosumdesátilet ý babky, protože tady má každej svůj bourák, a nikdo nechápal, proč my si taky nejedeme ve svým, a my sme se na to koukali a řikali si – Keruaku, Keruaku, tvoje éra už taky vodezněla.

PRŮMYSL KERUAKŮ

Když se na celém světě najde jeden jediný Keruak, je to génius, ale když jich je takových sto tisíc, je to už průmyslové odvětví. Svět je o generaci dále: moderní cestovatel má podrobnou mapku hotelů a mládežnických ubytoven se slevou. Místo si rezervuje předem, a tak dorazí bez obav, že nenajde nocleh, zaplatí si snídani a ve společenské místnosti probere reklamní letáčky místních atrakcí. V offízu mají čokoládové ty- činky, kafe a čaj, vedle bývá kuchyň- ka s nádobím, kam složí krabici poridge a cornflakes, nakrájený chleba, sýr a salám v igelitu a vyrazí za dobrodružstvím. Ceny jsou levné a většinou je připojena i knihovna, kde může po večerech louskat klasiky, pokud zrovna nehraje některou ze společenských her, kterých je tady rovněž slušná zásoba. Někde dostane pokoj pro dva, někde to vypad á jako na studentské koleji s šesti lůžky na deseti metrech čtverečních, ale všude je teplá voda, sprcha a čerstvé povlečení. Přesně tak to vypadá po celé Anglii, ať už je to viktoriánská budova v Exeteru na konci města s tlusťoučkou kuchař- kou a ráznou klukovskou šéfovou, anebo Plymouth či skotský Edinburgh, město krále Artuše a nekoneč- ných festivalů, kde je každý hotel družná studentská veselice. SKOTSKO je proti Anglii civilnější. Lordskou studenost a přesně řezané parky Dickensových hororů tu nahrazuj í srdečnost a romantické vřesovité hory sira Waltera Scotta. Hrady stojí zásadně na vysokých skalách strmě padajících do jezera, vřesy na oblinách kopců svítí celý rok žlutě a odevšad číhají legendy. Rob Roy, nově zfilmovaný s Jesikou Langeovou, rytířská dru- žina krále Artuše, tajemný čaroděj Dungeon, Lady Macbeth a Othelo anebo moderní verze pohádek – Highlander – což je výraz, pocházej ící ze Skotska. Ten film, kterým se proslavil herec Christopher Lambert, je vlastně o skotských horalech – zrzavých nepoddajných lidech, které divoká příroda vychovala k tuhé odvaze a nepoddajnosti, jací by se na světě těžko hledali.

JAK VZNIKL GOLF

St. Andrew je městečko, kde byl vynalezen golf. Jedním z prvních hráčů byl král James I. Skorský, pár historických míčků tu prý odp álila i slavná královna Marie Skotsk á. Tehdy, na prahu středověku, vznikla na britských ostrovech vět- šina sportů. Kdo rád kopal, dal se na football, lidé s postřehem hráli lawn tennis anebo kriket. Všichni byli světovými průkopníky. Golfové kluby se ze Skotska nejprve rozšířili do Anglie a pak se vyn álezem parního stroje nezadržitelně a vítězně dobývaly zaoce ánské končiny. Francie, Itálie, Švýcarsko, Rakousko, Kanada, Již- ní Amerika, Egypt… Dnes je to sport, ve kterém se vydělávají nejv ětší peníze. V St. Andrew je golfu zasvěceno vše. Hlavní ulici lemují shoppy s pot řebami pro golfisty – dresy, míčky, hole, pouzdra na hole, vozíky, nezbytn é golfové čapky. A přímo u moře je hlediště, na kterém právě probíhá mezinárodní utkání.

PROFESIONÁLOVÉ

jsou příjemní šlachovití chlapíci, připomínající piloty formule 1. Před odpálením míčku provádějí všichni stejný rituál pohybů naprázdno, zášvihu, střídavého napnutí a povolení svalů. Je v tom elegance, potě- cha z dokonalého zvládnutí těla, umění vydržet pohledy tisíce zvě- davých očí a hlavně síla soustředit svou vůli do tisíciny sekundy. Možná, že právě absence sportů jako je golf je naší národní slabinou, a kdyby měli hokejoví nebo fotbaloví reprezentanti pov ědomí o rozhodujícím okamžiku, nepřihrávali by si tolik před bránou.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This