Category: 1996 / 03

Ten pátek v polovině února vysvitlo slunce a rozehřálo po vrchovou vrstvičku země, zmrzlé dlouhotrvajícími mra zy. Nebýt toho, nikdo by mož- ná vraha neodhalil, nebo by to alespo ň bylo daleko problematičtější. Když se kola vozu začala protá- čet v blátě, měl už ve voze tři mrtv é: jednu ženu a dva muže. 

VRAHŮV SPOLUŽÁK:

V životě by mě nenapadlo že něco podobnýho jednou provede. Tady je fotka ze školy, někdy z pátý třídy. Podívejte se na něj, ničím nápadnej, spíš malej, rachitickej, prospěch taky nic moc, k nám do třídy propad. Co já vím, sotva se vyučil. Pak, po listopadu 1989 začal najednou podnikat, jedno fáro, druhý, kravata, sáčko, stouplo mu sebevědomí. Vo jeho kšeftech toho moc nevím, ale začalo se o něm tady ve městě povídat: že získal v pěti dalších městech zakázky na znehodnocovače jízdenek v městskejch autobusech a tramvajích, že si na to vzal velký úvěry, támhle pět miliónů, támhle deset. Co jsem slyšel, dlužil ke konci nějakejch čtyřicet miliónů. Jenom mi nejde do hlavy, že ty prachy nikdo nescháněl. Údajně za ně totiž vůbec nic neodevzdal krom projektů a spousty slibů. To byly obecní peníze, ne soukromý, a když už mu je ty úředníci dali, snad se měli taky starat, jak je s nima naloženo, ne? Podle střípků, poskládaných z výpovědí svědku ( z nichž žádný nechce mluvit přímo) vrah onoho dne zhruba v poledne naložit své tři pozdější oběti do auta a odjel s nimi za město, do chatové oblasti. Dlužil jim peníze, byl pod tlakem, vymyslel si tedy, že jede k jinému člověku, který naopak dlužil jemu, aby z něj konečně dluhy vypáčil a mohl zaplatit svým třem spolucestujícím. Uprostřed chatové oblasti vystoupil, obešel vůz, vytáhl pistoli a začal střílet. Ženu a jednoho muže zastřelil hned, druhý muž, nejmladší z trojice se pokusil z vozu uniknout. Neunikl.

KOLEGYNĚ OBĚTI:

Nikdy by mě nenapadlo, že Jarka začne podnikat. Odmalička byla zaměřená umělecky. Tatínek – hudební skladatel – ji vedl k muzice, po základce začala dokonce studovat konzervatoř, zpěv. Sice neodstudovala, ale hudba v ní zůstala. Učila děti v lidušce, zpívala ve sboru v opeře. Dobře zpívala. Pak přišel listopad 1989. Kdekdo propadl podnikání, Jarka taky. Umě- lecké nadání z ní vyvřelo jiným způsobem: začala navrhovat interiéry, založila si dokonce firmu. Byla nesmírn ě ambiciózní, vystudovala si po večerech dokonce střední školu. Měla i obchodní talent, všechno se jí dařilo.

SOUSED OBĚTI:

Tenhle činžák byla stará, zdevastovaná ruina, když jsme se sem nastěhovali. Původně tu bydlely samý cikánský rodiny – dovedete si představit, jak to tu vypadalo. Museli jsme přestavět a přebourat úplně všechno, než to tu vůbec začalo bejt jakž takž k bydlení. Jenže my jsme na to byli s manželkou, kdežto Jarka úplně sama. Obdivoval jsem ji: v té době už byla rozvedená, dvě děti na krku, žila s druhem, který byl sám ženatej, takž spíš docházel než aby fungoval jako plnohodnotnej partner, ještě se starala o starou mámu, která měla byt naproti přes chodbu. Když jsem se dostal do sporů s místníma cikánama já, radši jsem couvnul – a to jsem chlap. Jarka si nic líbit nenechala, nebála se jich. Kolikr át seřvala i mě. Sám se vracívám často z práce pozdě noci – a ona po- řád ještě svítila. Makala jako šroub – a přitom o děti se starala taky perfektn ě. Vím to, protože její děti si s našima dětma hrávaly a dost často přímo u nás. A děti vám řeknou všechno. Byl to prostě prototyp ženský, se kterou bych jako chlap asi žít nechtěl, protože je až moc ambiciózní, ale obdivovat ji člověk musí…

BÝVALÝ MANŽEL OBĚTI:

Přiznám upřímně, že jsem se na ní sám podepsal. Nejdřív láska jako hrom, jedno dítě, druhý – a pak to začalo jít z kopce. jezdil jsem přes tejden za prací pryč, rád jsem si přihnul, a když se člověk picne, je hůř odolnej i vůči ženskejm svodům. Prostě jsem to podělal – a pak už bylo pozdě. Jarka nebyla ten typ, co svěsí ruce a začne plakat v koutku. Poslala mě jednoduše do háje a menežovala si svůj život a život svejch dětí sama. Přitom jsme se rozešli v dobrým. Když jsem si třeba bral kluky o prázdninách na tejden k sobě, aby si trošku dáchla, dala mi k nim tisícovku. Věděla moc dobře, že kvůli tomu pití na tom nejsem nejlíp ani se zaměstnáním, a nechtěla, aby na to dopláceli kluci. Stejný to bylo i s alimentama: kdyby chtěla, mohla mi nadělat trable už dávno. Jenže ona byla dost tvrdá a dost schopná, aby se obešla i bez mejch alimentů. Senzační holka – jenom jsme se k sobě absolutně nehodili.

KAMARÁDKA OBĚTI:

Myslím si, že Jarka udělal v životě několik chyb. jedna z nich byla man- želství. Pepa byl naprostý opak toho, co Jarka. Necílevědomý, sklony k pití, nezodpovědný, v podstatě životní ztroskotanec. Nemohlo to dopadnout jinak, než jak to dopadlo – a byla jsem ráda, že se z toho Jarka dostala nakonec relativně dobře. Druhá, klíčová chyba, byla podle mně v tom, že ji podnikání – a hlavně úspěch, který v tom měla – příliš zaslepilo. Rozjela se naplno a dobře – a přestala přemýšlet o tom, kde je hranice, za kterou už by jít neměla, protože je to nebezpečné. Když se obchodn ě zapletla s tím člověkem, co ji pak zabil, pár lidí ji předem varovalo: to není solidní partner. To smrdí. Neposlechla. Bohužel. Zdá se, že vrah střílel naprosto chladnokrevn ě a že celý čin předem dopodrobna promyslel. Už pár dní předtím slyšeli lidé z chatové oblasti střelbu? to se vrah cvičil. Zjevně měl promyšleno i to, co udělá s mrtvolami. Po smrtících výstřel ích si sedl zpět do auta a pokusil se s ním odjet. Kam – to ví zatím jen on sám – a možná i policie. Jenže sluníčko, které po mnoha dnech rozehřálo zmrzlou zem, proměnilo led v bláto a vůz uvízl ve čvachtanici. Vrah tedy vystoupil z vozu, odešel a pozd ěji si přivolal mobilním telefonem spole čníka, který pro něj přijel. Když si pro něj policisté druhý den přišli, ještě spal. Pistoli měl pod polštá- řem, ale nestačil po ní sáhnout. Možná ani nechtěl..

MÍSTNÍ NOVINÁŘI:

Navenek vypadá všechno vyřešené a uzavřené. Jako balíček. Ambiciózní podnikatelka se zaplete do podnikání s podvodníkem, který dluží, kde může, odvede pro něj práci, za kterou podvodn ík dluží i jí. Je pod tlakem, proto- že podnikat znamená neustálý tok financí, i ji pronásledují pohledávky. Tlačí na podvodníka tak dlouho, až dostane slib, že se účty definitivně srovnají. Vezme tedy svého příbuzné- ho jako řidiče a obchodního partnera jako společníka – a jedou si s podvodn íkem pro peníze,které údajně dluží někdo jiný jemu. Jen podvodník přitom tuší, že účty má srovnat revolver. Nepochybuji o tom, že takhle celou záležitost nakonec uzavře i policie. Přitom je všechno daleko, daleko složitější…

BÝVALÝ MANŽEL OBĚTI

Hned potom co se to stalo, jsem přijel, abych se postaral o děti. A hned se začaly ozývat výhružky v telefonu: Vidíš, jak dopadla? Dej si bacha na kluky… Přemejšlel jsem i vo tom, že zavol ám televizi, abych mohl říct všem: Jestli jste něco dlužili Jarce, já ani mý děti nic nechceme, strčte si to někam. A jestli Jarka dlužila vám – já nic nem ám. Hlavně nám dejte pokoj!

SOUSED OBĚTI:

Zajímavý je, že pár dní po tom činu někdo vykradl byt. Musel hledat jiný věci, než zrovna peníze, nejvíc byly prohraban ý papíry a dokumenty. Co asi kdo hledal, když šlo údajně jen o nevy řízený účty mezi vrahem a Jarkou – a vrah je za mřížema?

ZNALEC MÍSTNÍCH POMĚRŮ

Nikdo nechce mluvit o jistém panu B., což je takový místní mafiánský kmotr. Ten drží v ruce všechny nitky nezákonných kšeftů, které tu jedou. Zná dobře drogové dealery, shání pro ruské mafiány nemovitosti, které tu v poslední době začali nakupovat. Koho nezkorumpuje, toho zastrašuje. Vrah údajně dlužil i jemu a podle spousty místních lidí jím byl k činu dotlačen: prý mu B. vyhrožoval, že mu unese dcerku, když to nějak nesrovná. Shodou okolností dlužila panu B. i oběť Jarka – nějakých sto padesát tisíc. Pana B. taky viděli kolem poledního s vrahem, než si vrah své oběti odvezl na místo činu. Věděl o všech všechno, divil bych se, kdyby nevěděl i o tom, co se chystá. Jenže po něm policie nepůjde – pro ně je moc velká ryba. A vám odcestoval do ciziny. Prý nadlouho a prý ně- kam do Íránu. Má tam kšefty… Kola vozu, naloženého třemi mrtv ými, uvízla v blátě. Kde uvíznou kola vyšetřování? (Pozn. autora: Veškerá shoda okolnost í tohoto příběhu a trojnásobné vraž- dy, k níž došlo v únoru 1996 poblíž Olomouce, je jistě čistě náhodná)

Category: 1996 / 03

Nedaleko od Kolína, v oblasti, ohraničené vesnicemi Nové Město – Poboří až Kutlíře – Radovesnice, se dne 18. června 1757 strhla jedna z nejkrvavějších bitev sedmileté války. Do podvědomí světa se dostala jako jedna z posledních bitev, veden ých „lineární taktikou“. Díky tomu je ve všech učebnicích strategie. Dokonce i vojenské školy ve West Pointu. Proti sobě tu stanula vojska rakousk é císařovny Marie Terezie, kterým velel polní maršál Leopold hrabě Daun a pruského krále Friedricha II. z rodu Hohenzollernů, který svým vojskům velel osobně. Ačkoli v bitvě padlo přes 22 000 mužů a byla tak mnohem větší, než bitva u Hradce Králové, příliš se toho o ní u nás neví.

KOLÍNE, KOLÍNE…

„Jedete-li po výpadové silnici č. 12 ve směru Praha – Kolín, pár kilometrů před Kolínem zjistíte, že Kolín nestojí v pěkné rovině, jak tvrdí pochod Franti ška Kmocha, ale že se tu krajina vlní. Pahorky tu dosahují v průměru 260 – 330 m. nad mořem. Minete osadu Nové Město a jste u motorestu „U Zlatého slunce“. Zájezdní hospoda stejného jména tu byla již dávno. I v dobách, kdy se silnice č. 12 nazývala „Kaiserstrasse“, tedy „Císařská cesta „, po které se místo rychlých automobil ů kodrcaly jen formanské vozy.

PŘED BITVOU

Pruský král Friedrich II. války miloval. Viděl v nich naplnění a smysl svého života. Válkami řešil problé- my, do kterých se rozpínavé Prusko dostávalo. Jako tomu bylo, když se Prusko ocitlo v izolaci po uzavření smlouvy mezi Habsburky a Francií a později i Ruskem, tedy v roce 1756. Pro Friedricha to byl důvod, aby i s vojskem překročil české hranice, porazil u Lovosic rakouskou armádu a po dalším vítězství u Šterbohol odblehl Prahu, hlavní město Českého království. V Praze byla v té době soustředě- na velká část rakouského vojska, město bylo ostřelované, zásoby se tenčily a bylo nutné podniknout alespo ň nějakou akci na záchranu. Jedin ý, kdo mohl pomoci, byl polní maršál Leopold hrabě Daun, který stál v čele II. rakouské armády, se kterou střežil prostor mezi Prahou a Vídní. Hlavní stan rozložil u Golčova Jeníkova. Zde jej zastihl dopis rakousk é císařovny Marie Terezie, ve kterém jeje žádala, aby prorazik obkl íčení Prahy a pomohl obleženému vojsku. V případě úspěchu slibovala Daunovi velkou odměnu, za neú- spěch jej předem zbavovala odpovědnosti. Maršál Daun začal jednat. Vyslal do Prahy zvědy a spojil se s velitelem obležené armády. Dohodl se o společné akci při případném prora- žení blokády a vytáhl s vojskem na pomoc Praze. Friedrich se o jednání dověděl a rozhodl se Daunovi zabránit v postupu. Část svého vojska nechal i nadále obléhat Prahu, s druhou částí vytáhl ke Kouřimi, aby se tu spojil s vojsky vévody Baverna. Friedrichovi bylo jasné, že se rozhoduj ící bitva strhne mimo Prahu a proto se sám postavil do čela armá- dy. Rakouské i pruské vojsko zaujalo postavení jižné od „Kaiserstrasse“ mezi Českým Brodem a Kolínem. Maršál Daun zaujal pozici v prostoru Plaňany – Svojšice, pruské vojsko se rozložilo mezi Vrbčany a Kouřim í. Friedrich se rozhodl prorazit levé křídlo rakouské armády a dostat se jí do týlu. Útok měl začít 18. června brzy ráno. Krátce před útokem však zjistil, že proti němu nestojí maršál Daun, ale jen slabé síly nepravidelné armády pod vedením Becka. Usoudil, že Daun je rozložen buď o něco dále ve směru na Kolín, nebo že se pohnul ku Praze. Změnil okamžitě rozhodnutí a ještě za tmy dal rozkaz k postupu ke Kolínu. Generál Zeithen byl prvním, kter ý uviděl na výšinách vpravo od „Kaiserstrasse“ uspořádané linie Daunova vojska. Ihned poslem informoval Friedricha, který byl v okamžiku přijet í této zprávy v prostoru Nového Města. Friedrich s doprovodem se rozjel k nejbližší budově, aby z výšky zjistil, jak vypadá situace. Byla to nám již známá formanská hospoda „U Zlat ého slunce“. Pruskému králi se z horního patra formanské hospody naskytnul ne právě potěšující pohled. Na výšině, přímo proti sobě, vid ěl tři řady jezdeckých oddílů, v sedlech a s tasenými palaši. Po obou stranách bylo rozmístěno k palbě připraven é dělostřelectvo. Na výšinách nad obcí Břežany stála pěchota. Za ní stálo připraveno několik jezdeck ých oddílů a vpravo od jádra tohoto seskupení stály seřazeny útvary pěchoty divize Puebla a divize Sinc ére. Na první pohled Friedrich poznal, že je to strategicky výhodné postavení. Zavrhnul tedy obvyklý čeln ý útok a rozhodl se prorazit pravé křídlo Daunova vojska, které vypadalo nejslaběji a teprve potom se obr átit proti zbytku rakouské armády. Friedrich byl autoritou. Rozhodoval sám a bez válečné rady. Proto provedl bleskovou reorganizaci. Do čela útočné sestavy postavil osvěd- čeného Zeithena, který měl vyčistit prostor podél „Císařské cesty“ ve směru na Kolín, stočit se doprava a obsadit výšinu nad vesnicí Křečhoř. Jeho útok měl podporovat Treskow a Bevern. Do zálohy dal jezdecký sbor Penevairův, který měl podporovat útočící pěchotu. Friedrichovo vojsko bylo předchozími pochody i stoupajícím horkem unaveno a proto nařídil až do jedné hodiny odpočinek. Byl si jist, že během odpočinku na něho Daun nezaúto- čí, protože by musel opustit své výhodné strategické postavení.¨

BITVA ZAČALA

okolo půl druhé. Celkem nevinně. Zahájila ji palba rakouského dělostřelectva proti pruským husarům, kteří se snažili obsadit výšinu u Křečhoře. Daun se domníval, že jde jen o zastírací manévr a očekával hlavní úder na své jednotky u Pobo- ří. Teprve když se Hulsenovi podařilo obsadit výšinu u Křečhoře, uvědomil si Daun, oč jde. Proto ješ- tě více posílil své pravé křídlo. Bitva se rozhořela naplno. Hulsen dobyl Křečhoř a pruská divize Manstein dobyla vesnici Chocenice. Pruská arm áda přešla do útoku a situace pro rakouskou armádu začínala být váž- ná. Pluky Treskowa za pomocí kyrysn íků prorazily sestavu divize Sincére a vytvořily v Daunových pozicích klín se středem na výšině nad vesnicí Bříství. Rakouská armáda v té době zaznamenala jen drobné úspěchy na svém levém křídle, kde divize Andlau zahnala pruská vojska za vesnici Chocenice a divize Puebla zažehnala útok jezdeckých oddílů. Friedrich II. zaznamenal úspěch v Bříství a poslal tam své zálohy, aby rozšířily klín v sestavě rakouských vojsk. Okolo šestnácté hodiny odpoledn í bylo Daunovo postavení kritick é. Daun vyslal do boje zálohu tří jezdeckých pluků z levého křídla, které přiměly pruské pluky k ústupu, ale pruské pěchotě se spolu se zálohami podařilo obklíčit rakouskou jízdu.

HOLOBRÁDCI

V této situaci požádal plukovník Thiennes Dauna o souhlas, aby mohl zaútočit se svým dragounským plukem, složeným z mladých, nevycvi- čených vojáků. Daun návrh nejprve odmítl, ale pak svolil se slovy: „Stejn ě se svými holobrádky nic nedokážete.“ Plukovník Thiennes jeho slova opakoval svému pluku s výzvou, aby „holobrádci“ ukázali, jak umí kousat i bez vousů. A skutečně, prudký útok dragounského pluku přivodil v bitvě zvrat. Pruská pěchota i jízda začaly ustupovat. Do boku jim vpadly další rakouské jezdecké oddíly a kolem devatenácté hodiny se pruský ústup změnil v útěk. Marně je hnal Friedrich zpět do boje s pokřikem: „Hulváti, to chcete žít věčně?“Pod náporem rakouských oddílů se pruská obrana zlomila. Porážka Prusů byla úplná. Když Friedrich viděl, že je situace ztracená, předal Bevernovi rozkaz k ústupu směrem na Nymburk a v doprovodu své osobní gardy, prchal stejným směrem. Cestou poslal jen zprávu svým jednotkám u Prahy, aby zrušily obléhání města. Bitva u Kolína znamenala první a rozhodující úder Friedrichovým rozp ínavým snahám. Svým obležením Prahy měl prakticky vítězství na dosah a kdyby vytrval, mohl k již na Rakousku získaném Slezsku připojit i hospodářsky silné české země. Po prohrané bitvě u Kolína se svých snah musel vzdát a opustit Čechy. Pak už jen následovala řada porá- žek.

LINEÁRNÍ TAKTIKA

Po vojenské stránce se bitva u Kolína stala učebnicovou ukázkou lineární taktiky a jako taková byla zařazena mezi významné bitvy evropsk ých vojenských dějin. Lineární taktika znala jen útok a obranu. Útočilo jezdectvo a útoku nepřítele vzdorovala PĚCHOTA, zformov ána do linie ve vyrovnaných šic ích po dvou až třech sledech. JEZDECTVO bylo seřazeno lineárně po eskadronách a stálo na křídlech linií. Část byla v záloze. LEHKÉ DĚLOSTŘELECTVO se stavělo na pravé křídlo bataliónů a postupovalo podle pěchoty. Většinou byl jeden prapor podporován dvěma děly. TĚŽ- KÉ DĚLOSTŘELECTVO bylo soust ředěno do baterií uprostřed a na křídlech pěchoty a jezdectva. Záloha dělostřelectva byla k dispozici veliteli armády. Počet vojáků na obou stranách musel odpovídat tehdejším možnostem velení a také zraku. Vojsko se muselo přehlédnout. Většinou to bylo 30 000-50 000 mužů. Významn ým faktorem byl hluk střelby, oblaka kouře černého dýmového prachu, bojový ryk, sténání raně- ných a ržání vystrašených kon í.Hlavní tíha boje spočívala vždy na pěchotě, která postupovala vpřed ve vyrovnaných řadách po četách nebo bataliónech. S palbou začínala asi ze vzdálenosti 150 kroků. Pálila v salvách, míření bylo zakázané. Salby se vypalovaly jako jedna rána po pelotonech, někdy střílel celý prapor. Měly vytvořit v sestavě nepřítele mezery, do kterých by mohlo najet jezdectvo, rozrušit je a uvést šik ve zmatek. Pak útočila pěchota na bod ák. Friedrich tuto metodu vylepšil tím, že do šiku pálilo jezdectvo ze vzdálenosti 50-25 m z pistolí a pak útočilo šavlemi či palaši. Již z toho je zřejmé, že úspěch měla armáda dobře vycvičená, která se uměla rychle přiblížit a střílet, měla navcičené složité nabíjení pušek a nervově vydržela nápor protivníka. Toto vše mluví pro ví- tězství pruské armády. Pruský voj ák dokázal za minutu vypálit pět ran, zatímco jeho rakouský kolega jen tři rány. V pruské výzbroji byl například již dávno zavedeno železný nabiják místo dřevěného, který se lámal. Rakouské velení podobné novoty odmítalo. Pruské vojsko vylepšilo teoreticky „lineárn í taktiku“ tím, že místo frontálního útoku používalo taktiky kosého útoku (tzv. šikmý šik – ordre oblique), čímž obklíčilo nepřátelské křídlo a narušilo jeho sestavu. Jak je tedy možné, že dokonale vycvičená a k boji připravená prusk á armáda bitvu prohrála? přičin bylo více. Tou hlavní jistě je, že rakouská armáda byla v přesile. Maršál Daun velel 35 000 mužů pěchoty, 19 000 mužů jezdectva a k dispozici měl 154 děl. Friedrich operoval s 20 000 muži pěchoty, 14 000 muži jezdectva a 92 děly. Důležitou roli hrálo i strategické postavení Dauna na výšinách kolem. „Císařské cesty“. Výšiny, obsazen é rakouským vojskem, se nesnadno dobývaly. Friedrich podcenil význam záloh. Vlivem dlouh ých přesunů bylo pruské vojsko unavené. Důležitý vliv sehrál i moment překvapení útoku „holobrádk ů“ plukovníka Thinesse. ŘÁD MARIE TEREZIE Na počest vítězství byl založen nejznámější a nejvyšší rakouský vojenský řád – Řád Marie Terezie. Jeho prvním nositelem se stal poln í maršál Leopold hrabě Daun. Pluku „holobrádků“, který způsobil v bitvě zvrat, věnovala Marie Terezie 4 standarty, které prý sama vyšívala. Jedna z nich je dodnes ve sbírkách Vojenského muzea v Praze. Z jedné strany je standarta zdobená dvojhlavým orlem, z druh é strany je bohyně války s větvič- kou růže a nápisem „Qui s´y frotte, s´y piaue!“, čili „Kdo se o to opírá, píchne se“. Až do zániku rakouské armády po I. světové válce nesměl na paměť „holobrádků“ žádný pří- slušník tohoto dragounského pluku nosit vousy nebo kníry.

Category: 1996 / 03

Známý a neznámý čaroděj lásky Casanova není vymy šlený literární hrdina jako Don Juan. Je to skute čná historická postava, která již dvě století přitahuje pozornost světa pro svůj dobrodružný milostný život. Jen několik málo lidí v dějinách tak jako Casanova sdružilo ve svém jménu celý jeden lidský typ, který je odvozen od jeho pamětí.

HISTORIE MÉHO ŽIVOTA.

Ve skutečném životě však Casanova vytvořil mnoho dalších a většinou protikladn ých rolí: jako teolog byl v papežských službách, ale vzápětí se stal vojákem, vyzvědačem, diplomatem, bankéřem, hazardním hráčem, prominentním vězněm, cestovatelem, obchodníkem, alchymistou, chudákem i boháčem, spisovatelem, vědcem a filozofem, svobodn ým zednářem; patřil k nejvzdě- lanějším mužům Voltairovy epochy a je považován za nejvěrnějšího svědka 18. století. Přesto je ve své legendární podobě znám hlavně jako „bájný pohlavn í exot neúmorného vztyku, vytrvalosti a potence, který k sobě obrací závistivou mrzutost mužů a toužebné vzdychání žen“. Kdosi o něm dokonce zlomyslně poznamenal, že se proslavil jako valcha dámského prádélka, jako žralok v moři lásky a že svou milostnou technikou pomohl Jamesu Wattovi k vynálezu pístového parního stroje. Jaký však byl ve skutečnosti?

DODATEČNÁ NESMRTELNOST

Casanova zemřel v Duchcově pod Krušnými horami 6. června 1798, kdy skončilo jeho velké století. Pohřbilo ho několik přátel a za pár měsíců na něj zapomněli i ti nejvěrnější z jeho druhů mezi svobodnými zednáři. Teprve 13. prosince 1820 se znovu vynořil ze záhrobí, aby si postavil pomník nesmrtelnosti. V ten den lipskému nakladateli Brockausovi nabídl Carlo Angiolini, manžel Casanovy neteře, francouzsky psaný rukopis ve dvanácti obrovských krabicích. Byla to HISTORIE MÉHO ŽIVOTA, z níž Casanova někdy předčítal hostům hraběte Valdštejna na duchcovském zámku, ale nikdy ji jako literární dílo nezveřejnil. Obsahovala sto dvacet milostných historií odvážně dovedených až do úpln ého konce, a všechno po francouzsku. Brockhaus za tu horu papíru po delším váhání zaplatil skrovnou hrom ádku zlaťáků a na zkoušku otiskl několik kapitolek, které hned vzbudily rozruch a zvědavost. Celé Casanovy paměti poprvé vyšly u Brockhause ve dvanácti dílech v letech 1822-28, od roku 1826 vycházely francouzsky podle původního rukopisu a pak už následovalo mnoho dalších vydání u vážných i méně seriózních nakladatel ů, kteří na Casanovovi snadno vyd ělávali. Casanova za to vše dodateč- ně získal nesmrtelnost i mravnostní rozhořčení všech tichošlápků a star ých panen. Zájem o Casanovu trvá do dneš- ních dnů, a nejen o jeho paměti. Vych ázejí nejrůznější knihy o jeho životě, v nichž se badatelé snaží rozlu štit tajemství Casanovy osobnosti. Casanova pronikl rovněž do filmu, i když také s protichůdným výsledkem. Mistrný filmař Federico Fellini chtěl casanovovský problém naráz rozetnout natočením parodie o idiotském nadsamci, a bohužel, až po činu přiznal, že si tím „na Casanovovi vylá- mal své zlaté zuby“. Naopak původnímu originálu Casanovy z jeho pamětí se velmi přiblížil americký herec Charles Chamberlain, který o své filmové roli řekl: „Skláním se v plné úctě před Casanovou. Kdyby ještě dnes žil, jistě bychom si báječně rozuměli. Jeho role mi byla ušita přímo na tělo.“ Většinu svých slavných děl napsal Casanova, až když se usadil na sklonku života v Čechách. Přesto na rozdíl od jiných zemí neexistuje v české literatu ře žádné samostatné dílo, žádn ý román nebo povídka o Casanovovi, jen pouhé zmínky – například u Jir áska v F. L. Věkovi. Až v roce 1958 vyšla kniha Vítězslava Tichého Casanova v Čechách, která se však zabývá jen posledním obdobím Casanovova života v Duchcově. O Casanovovi také napsal několik dílčích studií a připravil k vydání výňatky z jeho díla Josef Polišenský. Teprve tedy až v letošním roce se česká literatura dočká první- ho románu o Casanovovi, jehož autorem je František Jílek. Tato kniha o skutečném životě legendárního milence na všech evropských postelích je objevná i pro znalce Casanovových pamětí, protože Jílek zachytil ve svém románu dosud neznámé skutečnosti, především tři roky bouřlivého života ve Francii v letech 1750-1752, o kter ých Casanova ve svých pamětech vět- šinou mlčí s ohledem na události po Velké francouzské revoluci, kdy se Francie stala pro habsburskou monarchii úhlavním nepřítelem. Casanova se pravděpodobně obával, že by mohl být vypovězen z Čech, a proto téměř zapírá své styky s D´Alembertem, Diderotem, Rousseauem, Voltairem, královským cenzorem a autorem prvních divadelních horor ů Crébillonem, který ho učil řemeslu dramatika; samozřejmě Casanova poml čel i o tom, že v Lyonu vstoupil mezi zednáře a v Paříži se stal zedn ářským mistrem s tajným agentem v poslání po celé Evropě. O tom všem se naštěstí dochovaly zprávy v paříž- ském policejním archivu, zvláště pak, že Casanova byl milencem slavné pa- řížské herečky Silvie Balletti, která mu pomohla při prosazení jeho divadelní hry Harlekýn na scénu Italské komedie, zatímco Rousseau zde marně nabízel své Galantní múzy.

BOŽSKÁ LA BURANELLA

Giacomo Casanova se narodil v Benátkách 2. dubna 1725. Jak jeho otec byl zapsán do matriky Gaetano Casanova, tanečník a herec v divadle San Samuele, které patřilo patricijsk é rodině Grimaniů. Později se však v Benátkách tvrdilo, a hlásil se k tomu sám Casanova při sporu se svým nevlastním bratrem v roce 1782, že ho zplodil abbé Michele Grimani. Jistá je tedy jen matka – Zanetta, která jako divadelní hvězda vystupovala pod jmé- nem La Buranella. Nejprve v divadle San Samuele oslnila všechny tři bratry Grimaniovy a později se stala něžnou přítelkyní divadelního ředitele Imera. K jejím půvabům nebyl lhostejný ani Carlo Goldoni a odvděčil se jí tím, že pro ni napsal mistrovskou komedii Panenka. Od osmi let Casanova vyrůstal jako sirotek u své babičky. Otec Gaetano zemřel a jeho božská maminka se vydala na divadelní turné do Lond ýna, odkud si přivezla dalšího syna Franceska, malíře historických bitev a údajně levobočka britského krále Jiřího II., jak napsal zlomyslný anonym pod jeho obraz v Louvru. Také druhá Casanovův nevlastní bratr Jean byl malíř a jeho nevlastní sestra Marie Magdalena byla manželkou slavného tanečníka Petra Augusta. Své evropské turné dovršila La Buranella v Drážďanech, kde zakotvila jako metresa saského kurfiřta a polského krále Augusta III. na třicet let u dvorn ího divadla. Starala se však jen své mladší děti, zatímco Giacomo musel studovat v Padově na univerzitě církevn í právo, protože neměl peníze na studium milované medicíny a přírodních věd. Jako každý chudý student byl připraven na drá- hu duchovního. V následujících deseti letech, na které se František Jílek ve své knize nejvíce soustředil, však Casanova proměnil svoji církevní kariéru v nejfantastičtější prášilovskou komedii a svůj život v milostný román dobrodruha.

STVOŘENÍ CASANOVY

O svoji nevinnost přišel abbé Casanova hned se dvěma dívkami najednou, když ho předtím několikrát vlastní kněžská suknice přivedla do rozpaků a svádění nedokázal dovést do konce. Ale pak už se zpod masky abbého začal klubat pravý Casanova, až musel být za pokání poslán na jih Itálie do Martirana. Prohýřil však všechny peníze na cestu v uličkách lásky a v kartách, přes prosekanou díru v podlaze se na lodi pomiloval s řeckou otrokyní nějakého Turka, a když se biskupovi v Martiranu ze svého putov ání vyzpovídal, dostal od něj okamžitě doporučující listy ke zpáteční cestě na sever. Cestou do Říma poznal Lukrécii, která ho během několika měsíců ve Věčném města uštkla neřestmi pohanské lásky a naučila ho milování ve všech podobách. Věděl, že tím ohrožuje svou nadějnou církevní kariéru ve službách španělského kardinála Acquavivy, ale nedokázal odolat pokušení. Zde v Římě se zrodil skutečný milenec Casanova, který netouží ženy dobývat a urážet jako Don Juan, ale chce jim ze svého širokého srdce poskytovat radost, slast a požitek, je vyznavačem všeho ženství bez rozdílu krásy a věku. Jeden z nejdůvtipnějších casanovistů Ned Rival v této souvislosti o Casanovi napsal: „V oblasti sexuálních výkonů, kde všichni muži lžou, Casanova mluví neobyčejně upřímně. Nikdy nezamlčuje ani svá fiaska a nijak neskrývá lidské hranice svého mužného pramene. Když líčí svou noc s jeptiškou, přiznává, že ji dokázal milovat šestkrát po sobě, ale pak už stěží ze sebe vydal jen krůpěje krve. Sděluje nám se závistivým obdivem, že u některých svých současníků musel oceňovat značně siláčtější výkony. Ale sexuálními žvalily vždy pohrdal a o těchto rekordech říká: Jen proto, aby ze sebe udělali osly, nemuseli tak horlivě pracovat na své oběti. Pro Casanovu láska musela být vždy spojena s citem, jinak ji považoval jen za mrzkou sprostotu. Při objetí musel ženu milovat, nebo musel aspoň věřit, že ji miluje, jinak selhal.“ Řím Casanova opustil kvůli milostné aféře s profesorkou francouzského jazyka a na zpáteční cestě do Benátek se ke své hrůze zamiloval do mladého kastráta Bellina, z něhož se naštěstí vyklubala půvabná dívka a budoucí operní hvězda první velikosti Angiola Calori. Kvůli ní definitivně odložil kněžské roucho, ale jejich sňatek překazily rakouské a španělské armády, už tradičně bojující o světovládu na území papežského státu. S Angiolou se znovu potkal až roku 1766 v Praze. To byl ovšem všechno jen začátek těch nejskvělejších Casanovových dobrodružství, o nichž se čtenář dočte v Jílkově románu. Kdo se odváží jít Casanovovi v patách, pozná všechny evropské dvory i slavné věznice od Madridu až po Petrohrad, nahlédne, jak kralovali a milovali Ludvík XV. a markýza de Pompadour, pozná literární salóny, mohamedánské seraily i zednářské lóže, prožije mnoho nocí v hazardních hernách, domech lásky a šatnách nejslavnějších hereček, stane se svědkem soubojů a také milostných, finančních a politických skandálů, které Casanovu většinou zahnali na další štaci při jeho bludné pouti Evropou. Zastavme se však ještě u jednoho podstatného detailu. V roce 1755 byl Casanova uvržen na čtyři roky benátskou inkvizicí do Olověných komor za to, že jako svobodný zednář zlehčoval morálku a náboženství. Byl současně podezřelý z vyzvědačství pro Francii, protože s francouzským velvyslancem panem de Bernis, oblíbencem madame de Pompadour. Už po čtrnácti měsících se mu podařil krkolomný útěk z vězení a s pomocí přátel se dostal opět do Paříže. Svůj životní styl po této nepříjemné zkušenosti nijak podstatn ě nezměnil. Ve vysoké společ- nosti nadále budil pozornost svým impozantním zjevem a duchaplným konverzačním uměním, kterým získ ával nové ochránce a zdroje příjmů. Přesto právě po útěku z Olověných komor začal pečlivě uschovávat korespondenci a své poznámky, které mu posloužily v pozdějších letech, kdy se musel živit literární činnost í. Při tomto druhém pobytu ve Francii začal také používat jméno rytíř de Seingalt, které mělo dodat váhu jeho budoucí literární slávě, o níž nepochyboval.

CASANOVA SPISOVATELEM

Casanova za celý svůj život popsal horu papíru – především korespondenci, neboť ta mu spolu s konverzačním mistrovstvím otevírala cestu do vysoké společnosti a k bohatství. Vždy však dokázal rychle zchudnout, a tak zkoušel vydělat peníze i skutečnou literaturou. Přeb ásnil Iliadu, psal makarónskou poezii, divadelní hry, příležitostné satiry a pamflety a na objednávku také mnohosvazkové historiografick é spisy. Když se na sklonku života usadil na své poslední štaci v Duchcov ě, vydal roku 1785 HISTORII MÉHO ÚTĚKU Z VĚZENÍ (z Olov ěných komor), která sklidila velký úspěch. Již předtím ovšem psal rom án, který mu měl zajistit nesmrtelnost, nemohl však pro něj najít nakladatele. Román se jmenoval Icosameron, což řecky naznačuje, že bude mít dvacet dílů. Teprve v letech 1787 – 1788 Casanova vydal pět svazků a byl to katastrofální propad ák. V Icosameronu Casanova vylíčil, jak mladý anglický pár se po námoř- ní katastrofě zřítí mořským dnem do středu zeměkoule, do říše zvláštn ích podzemních tvorů Megamikrů. Ti je nezabijí, nechají je ve své říši žít, milovat se, plodit potomky a zrodit novou, rozumější civilizaci, než je ta, v níž předtím žili. V tomto novém světě se lidé dorozumí- vají na dálku bezdrátovými elektrickými signály, pohybují se po cestách samohybnými vozy bez koní a létají na strojích s obrovskými křídly. Jen drsný nevděk čtenářské veřejnosti způsobil, že se Casanova nestal praotcem veděckofantastick ého románu. Tak byl zhrzený autor přinucen,aby propůjčil své pero učence a seriózního umělce poněkud dekoltovanějšímu žánru, a začal psát své paměti. Měl jistý vzor v narcistním Vyznání J. J. Rousseaua, s nímž často polemizoval a kterého svou otevřeností při vyprávění románu vlastního života v mnohém předčil. V době, kdy se na velikány 18. století už pomalu zapomínalo, dosáhl Casanova dlouho po své smrti naprosto ojedin ělého úspěchu v dějinách svě- t o v é l i t e r a t u r y – ú s p ě c h u , p o kterém toužil celý život. Casanovova Historie mého života se stala světovým bestselerem. Jaký tedy doopravdy byl Giacomo Casanova, rytíř de Seingalt? Byl to první v dějinách, jak naznačují jeho paměti? František Jílek, autor biografií Edisona, Nobela či knihy o Leonardovi MUŽ Z VINCI, přeložené do řady jazyků, o svém vztahu ke Casanovovi říká: Většina nadpozemsk ých géniů, kteří trčí nad historií lidstva jako velké vzory, byli vždy tak trochu vyšinutí ze života obyčejn ých smrtelníků. Casanova je naopak génius pozemského života plného radostí a slastí, který objevil, že na světě i bez všech géniů byla vynalezena taková svůdná stvoření, jako jsou ženy. Žádný z jeho velkých sou- časníků nebyl tak všeobsáhlým zrcadlem své doby. S Leonardem jsem se mohl pokusit vykreslit široký obraz renesance, v Casanovovi jsem vylíčil celé rokoko mířící rovnou pod gilotinu Francouzské revoluce. Snad to může být i zajímavé poučení pro dnešek.“ Z barvitého a dějově bohatého Jílkova románu vyplývá, že Casanova své paměti vyprávěl podle skutečnosti. Pouze se jako zavržen ý autor vědecky vážného Icosameronu rozhodl, že se v Historii mého života bude stylizovat do jediné role, která nejvíc zajímá čtenáře. Jako při benátském karnevalu si nasadil škrabošku věčného milence a dobrodruha se špatnou pověst í, aby se potomci museli navždycky přít, jaký Casanova se skrýval pod tou pohansky upřímnou maskou.

Category: 1996 / 03

Indiáni Aymarové (dnes asi dva milióny lidí) tvoří houževnatý vysokohorsk ý národ, který si i přes dlouhá období nadvlády Kečuů (Říše Inků) a později španělských konkvistadorů, uchoval do dnešních dnů svůj jazyk a pod maskou zdánlivé uzavřenosti zřejmě i řadu zvyků a rituálů z dávných časů. Jedním z rituálů dávných obyvatel potosijského krále byl zvyk uctívat jakési božstvo v místě dnes zvaném Ďáblova strouha. Zvyk se uchoval přes inckou éru až do příchodu Španělů.

LOS CHUTILLOS

Když v průběhu 16. století Španělé kraj kolonizovali a zjistili, že Indiáni nosí oběti k Ďáblově strouze, počali vymýšlet a šířit sérii pověstí a fám. Indiánskému božstvu přiřkli ďábelský původ a ve své poslední pověsti nechali roku 1589 svatého Bartoloměje zhoubného ďábla z údolí vyhnat. A aby domorodce o vítězství přesvědčili, nechali jezuité od té doby Indiány každoročně slavit vyhnání ďábla. Během let vznikaly nové rituály, které měly bránit ďáblovu návratu a které vznikaly v hlavách těch samých Indiánů, kteří tu předtím prováděli své obřady… Stejně mlhav ý jako původ fiesty zůstává i původ názvu, který se v době jejího konání skloňuje ve všech pádech. Jedna verze prostě tvrdí, že se jedná o staré aymarské slovo pro malé dítě (jež představovalo božstvo uctívané v Ďáblově strouze), jiná uvádí jeho původ ve fúzi kečuánského „ch_utir“ (uloupený, protože San Bartolomé zemřel oloupený) a aymarsk ého „kusillo“ (označují božstvo vyznávané Aymary v Ďáblově strouze). Bez ohledu na to se každoročně koná v Potosí festival „Los Chutillos „, festival, jehož dnešní podoba skrývá stopy tří kultur: zá- klad tvoří tradice dávných Aymarů, je přiživený kečuánskou (inckou) kulturou a probíhá v rámci katolického svátku. Dnes je fiesta „Los Chutillos“ jednou z největších v zemi. Sjíždějí se sem lidé z celé Bolívie a společně se bezstarostně baví několik dní.

BOLIVIJSKÁ DECHOVKA

V centru města mě vítá halasný zvuk bolivijské dechovky a davy lidí. Ulice jsou zcela zaplněny, chodníky jsou zastřeny tribunami nejrůznějšího provedení, od seriózních několikapatrových konstrukcí až po dvě prkna přes prázdné barely. Zbylá místa plní na zemi sedící prodavači nápojů a jídla všeho druhu: sladkostmi, praženou kukuřicí a banány počínaje a pečenými kuřaty konče. Jinde se prodávají magické předměty: semínka trav, mušličky, oblázky, vysušené plody ovcí a lam a jiné pomůcky na vyhnání zlých duchů z těla či domu… Zvuk trumpet sílí, ulicí zaujatě podupává skupina postav v pestrých monstrózních maskách, pohybujících se v rytmu pozvolna vpřed. Je následována „bandou“ – lidovou dechovkou. Její vřískavá produkce se nedá označit za falešnou, nýbrž za roztomilou. Dav jim uvolňuje cestu, ale hned za kapelou se ulice opět zaplňuje neuspořádaným procesím. Celá formace tanečníků mizí za rohem, odkud ještě dlouho doléhá zvuk trumpet. To už se z davu ozývají nové zvuky, zvuky „zampoň“ – panových fléten. Lidé se rozestupují, z davu se vynořuje další do rytmu zasněná skupina. Snědí bosí tanečníci mají všichni hnědá ponča a k pochodové- mu tanci si sami s plnou vážností pískají na „zamponi“ jednoduchou melodii. Za šera, mezi věkovitými stěnami starobylých domů, to působí úplně středověce. Ulicí procházejí nové a nové skupiny s postupujícím večerem stále rozjívenějších tanečníků za stále razantnějšího povzbuzování publika.

PLAZA DE ARMAS

Druhý den se ulice začaly zvolna plnit lidmi před jedenáctou, kdy od hřbitova na kraji města vyráží první skupina účinkujících. Ti pak v rytmu svých doprovodných kapel procházejí městem předem danou cestou, lemovanou diváky, tribunami, stánky i chodícími prodejci. Všechny skupiny míří do centra, kde před katedrálou na náměstí „Plaza de Armas“ končí svou produkci. Průvody se předhánějí jak zaujatým tancem tak různorodostí pestrých obleků, převleků či masek. Ani horské slunce, nadmořská výška nebo někdy těžké monstrózní obleky nemají vliv na energičnost rozjívených Bolívijců. Střídají se lidé z různých částí země – tajemné převleky obyvatel Altiplána, zahalených do plášťů visí- cích z nepřirozeně vyztužených ramen, pověstné (sádrové, několik kilogram ů těžké) masky ďábla z Orura, nohaté tanečnice v krátkých sukních, bílých halenkách a slunečnicích v ruce, parodující španělskou módu, děvčata v křiklavě vyšívaných blůzách, s píšťalkami a bičíky, prostě odění Indiáni v hnědých pončech z chudších oblastí, nebo naopak opět pestře odění obyvatel é z nižších poloh Bolívie. Ti poutají pozornost především dlouhými barevnými brky na hlavách. Tanečníci se v ulicích vydrželi neúnavně střídat po celý den až do pozdních nočních hodin, kdy se zábava stává ještě divočejší spolu se stoupající hustotou alkoholických výparů ve vzduchu… Z přítmí to lidské hemžení tiše sledují zdiva starých, honosných staveb z dob největší slávy kolonie. A zpovzdálí tomu přihlíží pravidelný obrys hory „Cerro Rico“, již město vděčí za svou slavnou historii.

Category: 1996 / 03

Nový rok 1996 přivítali závodníci rallye Granada – Dakar uprostřed horké Sahary – největšípouště svě- ta. 30. prosince 1995 se rozběhla soutěž rychlých vozů, aby účastníci 14. ledna 1996 dorazily do pomyslných bran senegalského Dakaru Ale kdo byl první? Vynikající tým jezdců, spolujezdců a podpůrn ého personálu stáje MITSUBISHI věřil, že to budou právě oni, kdo po velkém dobrodružství stanou na stupních vítězů. V půli cesty 7579kilometrové trasy Granada – Dakar, v hornickém městě Zouerate v mauretánii, zaznamenali závodníci snad největší změnu v počasí na trati. Na rozdíl od zimy a deště ve Španělsku je tu čekalo drásající vedro a ohnivý sluneční žár. Ale i tady na Sahaře bylo Mitsubishi jako doma a vyhrálo dvě nejobtížnější etapy úsek silných písečných dun i kostitřasných velbloudích pastvin. Právě v Zouerate, po jednom z nejobt ížnějších úseků v poušti v délce 511 kilometrů, oslavil 6. ledna tým s třemi diamanty ve znaku vynikající výsledek, neboť tyto vozy obsadily všechny tři vítězné stupínky v této etapě – Hiroshi Musuoka se svým německým spolujezdcem Andreasem Schulzem dojel jako první před Jean-Pierrem Fontenayem a Kenjiro Shinozukou. „Byl jsem potěšen novým prototypem T3, kter ý letos řídím,“ říká japonská hvězda. „Na startu ve Španělsku jsem neměl jinou myšlenku, než jak bych splnil svůj slib vyhrát. Cítím se po třech dnech ří- zení velmi bezpečně, ale prvotní je dos áhnout Dakar.“ V první vlastní etapě po prologu, 30. prosince, po ostrém náporu v blá- tivých zatáčkách krátkého okruhu, zvítězil tým PIAA Mitsubishi Ralliart s francouzskou posádkou Bruno Saby a dominique Serieys. Koncem první africk é etapy podél skalnatých hor severn ího Maroka držel nejlepšípozici pro Mitsubishi Kenjiro Shinozuka. „Před startem v Granadě jsme se rozhodli úto- čit na první místo. Měl jsem se svým pajero téměř jistotu. Bohužel v Maroku v třetím úseku jsme měli nepatrnou závadu v navigaci a dostali se do hluboké tmavé rokle, která nás zdržela, tak jsme ztratili mnoho času. Teď bude těžké vyhr át, ale já věřím svému vozu a jsem si jist, že tohle auto je nejlepší z celého pelotonu. „ I Bruno Saby říká: „Mé pajero je skute čně špičkový vůz, a to i v porovnání třeba s citroënem.“ Ale byli to nakonec Jean-Pierre Fontenay a Bruno Musmarra, kteří přešli dopředu a rallye se hnula ke vzdálenému jihu – z náročných marockých drah do velkolepé saharské pouště v Mauret ánii. Francouzský pár měl třetí nejrychlej ší čas, ale když soutěž ustoupila na písečné duny, po prvních úsecích ze Sahary do Zoueratu, dobyli místo druhé. Také Shinozuka bojuje, po překon ání dočasných problémů, v sedmé etapě ze Zouerate do Ataru má druhý nejrychlejší čas a dostává se z osmé pozice na pátou. „Útočil jsem od startu a snažil jsem se zůstat v kontaktu s citroënem,“ závě- rečný triumf. Navzdory pár minulým probl émům sním vždy o vítězství, protože vím z předešlých zkušeností, že v Dakaru se i na poslední chvíli může změnit úplně všechno.“ A co na to vedoucí týmu Ulrich Brehmer: „Morálka týmu je velmi vysoká, a to je důležité. Auta jsou spolehlivá a navzdory několika nedostatkům z minul ého roku máme jen minimum problémů, jak naše zkušenosti s Pajerem a Space Runnerem T3 jasně ukazují. Pro příští sezónu bychom potřebovali ještě více testovat. Naše malinká slabůstka může být snad jen v aerodynamice.“ Citroën má mnoho ztrát, a to znamená pro Mitsubishi stále lepší pozice. „Jsme šťastni, že máme tak dobrá auta a brilantní posádky.“ Pravděpodobně nejtěžší kategorie ze všech – T1 – třída po téměř sériová auta se nakonec stala místem nadvlády týmu Mitsubishi, a jehož posádky se umístily na prvních třech postech. Podobně tomu bylo v – T2 – kategorii. „Naše výsledky jsou znamenité ve všech třídách,“ říká manažer Karel Ille. „Měli jsme na startu 18 aut a všechna se umístila neobyčejně dobře.“

Category: 1996 / 03

rsná krajina, kde jsou horké pouště ohraničené vrcholky zasněžených hor, kde mráz a oheň z nitra planety vytvořily unikátní sopečné kužely, kde je popel roztroušen po ledovcem vyhlazených skalách. Těmito slovy popsal americký přírodovědec John Muir svoji první návštěvu pohoří Sierra Nevady. Podobné pocity jsem měl, když jsem před sedmi lety poprvé projížděl Kalifornií. Byl jsem překvapen vysokými, i v létě zasněženými kopci tohoto pohoří. Poprvé jsem viděl zdejší slaná jezera a udivil mne pouštní charakter celých údolí a plató. Velká část tohoto turisticky vyhledávaného státu USA leží ve srážkovém stínu, a tak si Kaliforňané v údolích vybudovali vodní nádrže. Nádrže zachycují vodu z přítoků, které jsou zvláště na jaře, v době tání, velice divoké. Některé menší řeky však s postupujícím létem často vysychají a koncem srpna čeká tento osud i mnohé nádrže. Ne proto, že by se všechny jejich voda vypařila, ale proto, že slouží k zavlažování ovocných stromů a vinic v celé Kalifornii. Snad proto tady, v kraji, který vždy oplýval nerostnými surovinami, bývá voda často cennější než zlato.

DRSNÉ ÚDOLÍ

V západním pohoří Kordiller, mezi hřbety Sierra Nevada a Panamint Mountains, leží proláklina Mono Basin. V jejím středu najdete unikátní slané, bezodtokové jezero. Místo, kter é je pouhých 350 km od Tichého oceánu bylo kdysi plné vody a života – dnes torzo jezera Mono Lake. Již z pohledu na mapu jsou patrné obrovské teplotní i geologické rozdíly. Ve východním Death Valley leží nejni žší místo severní polokoule (86 metr ů pod hladinou oceánu – Badwater), zatímco se na západním horizontu rýsují 3000 metrů vysoké kopce. Za nimi, za sedlem „Tioga Pass“, začíná snad nejznámější národní park na světě – Yosemite. Severně, blízko města hazardních her Rena, najdete další známé jezero Lake Tahoe. Je větší, sladkovodní a leží v podstatě vyšší nadmořské výšce. Vedle něj leží údolí zlaté horečky Squaw Valley a přesně na druhou světovou stranu jsou nehostinné nevadské pouště. V této horské pouštní pustině byl poprv é v dějinách lidstva testován atomov ý výbuch.

GEOLOGICKÁ HISTORIE JEZERA

Plató jezera Mono Lake má velice bohatou vulkanickou historii. Jezero samotné je ze tří stran obehnáno tmavými kužely – vulkány různého stáří. Na severu se vypíná kopec Bodie. Tento sopouch tu vyrostl asi před jedním miliónem let. Daleko později, v době zlaté horečky v Kalifornii, v jeho blízkosti vzniklo stejnojmenné zlatokopeck é městečko. V době své největší slávy mělo přes 50 tisíc obyvatel a neblaze se proslavilo svojí brutalitou (viz. KOKTEJL 8/95). Dva ostrovy uprostřed jezera jsou také výsledkem dodnes žhavého nitra země. Jeden z nich, ten mladší – Pahua Island; vznikal před pouhými 230 lety. Řada horkých pramenů a vývěrů dokazují, že je tato oblast stále vulkanicky aktivní. Vyvěrající voda vytvářela od nepaměti pod hladinou celé obrovské podvodní zahrady. Říká se jim tufy a jsou to vlastně travertinové formace vystavěné ze základních přírodn ích elementů – vápence a uhlíku. Podzemní vápencem nasycená vody probublává na povrch a reaguje tak s prvky uhlíku, které jsou obsaženy v jeze ře. Tím vzniká karbon uhlíku, který se v podobě bílého kamene usazuje a vytváří tak velmi zvláštní, až 10 metrů vysoké věžovité útvary. Tufy zůstávaly lidským zrakům po tisíce let skryty pod hladinou jezera. Během své miliónové existence nem ělo jezero nikdy odtok. Pouze v době ledové, tedy asi před 10 tisíci lety mělo hladinu vody tak vysokou, že se jednou přelilo. Přítokem jezera jsou prameny z okolních hor Sierra Nevady, které svoji pouť končí vypařováním z obrovské vodní plochy – vzniká slané jezero. Koncentrace soli je zde tak vysok á, že se u něj uplatňuje nadnášecí efekt.

DOSTUPNOST

Západní, severní i jižní břehy jezera jsou nejlépe dosažitelné terénním vozem. Při návštěvě vás často zaskočí velmi silný vítr, který vám může způ- sobit značné nepříjemnosti, včetně zvýšeného nebezpečí plavby na člunu. Správa parku proto doporučuje držet se v blízkosti břehu, a v žádném pří- padě se nesnažit jezero přeplout. Změ- ny počasí a větru jsou tu v důsledku zmenšení plochy jezera, velmi rychlé a nepředvídatelné. (Ostrovy uprostřed jezera, jsou v době hnízdění ptáků, od dubna do července, uzavřeny pro veřejnost. Tufy, které jsou dnes po odčerpání vody již obnažené zrakům diváků, jsou nejzajímavější v jižní části jezera.)

MRTVÉ MOŘE

Mark Twain kdysi prohlásil, že Mono Lake je Mrtvé moře Kalifornie. Pokud se na něj ale podíváte blíže, zjistíte, že přestože jezero neoplývá tolik životem jak je tomu u jiných sladkovodn ích jezer, některým živočichům zdejší slaná voda svědčí. Ti se dokonale přizpůsobili místním podmínkám. I když v jezeru nežijí žádné ryby, živ ých organismů je zde na milióny. Úplně nejmenším je řasa zvaná algae, která je nejlépe viditelná při extr émních světelných podmínkách, kdy zbarvuje celé jezero. Na jaře je voda zelená natolik, že pod hladinou není vidět více než na jeden metr. Tato barva vypovídá a přítomnosti zelené algae – mikroskopické jednobuněčné rostliny, která je základním kamenem života v celém živočisném řetězci je zera. Tato skromná jednoduchá rostlina potřebuje ke svému životu pouze rozklad organických zbytků a světlo. Nejviditelnějším hmyzem na Mono Lake je jakýsi druh much. Přestože je příbuzná nepříjemným mouchám na březích oceánů (Kelp Flayes), sotva vás tyto mouchy budou obtěžovat. Dávají přednost řasám algae, kterou hledají buď v samotné vodě, nebo na břehu. Kukly tohoto hmyzu kdysi sloužily jako hlavní zdroj potravy původních obyvatel. Ti je používali i k obohacení svého chudého jídelníčku, tak, že kukly směňovali s okolními kmeny za kukuřici. Životní cyklus tohoto hmyzu začíná kladením vajíčka na skalní útvary poblíž břehu. Po několika dnech se z vajíčka vylíhnou tencí červi, kteří plavou vodou a živí se řasami. Za několik týdnů se tihle živočichové přichytí na okolní skály, kde jejich kůže začíná tvrdnout. Tento proces koresponduje v říší motýlů se stadiem zakuklení. Během jednoho až tří týdnů se z kukly vylíhne dospělý jedinec, který vyplave na povrch. Celý tento uzavřený cyklus může trvat, v závislosti na teplotě, od dvou do šesti měsíců. Čím je voda nebo vzduch studenější, tím je celý proces delší. Dalším živočichem, který ve vodě žije, je Brain Shrimp – druh krevety, který byl před mnoha milióny lety stejn ý jako v oceánu a znamená důležitý zdroj proteinů pro hnízdící ptactvo. Vědci na jezeře napočítali na 300 druhů ptáků (80 jich obývá jezero celoro čně). Na vrcholu sezóny jich je na jezeru vidět tolik, že pokrývají téměř celou vodní plochu. Máte pak dojem, že po jejich zádech můžete suchou nohou přejít až k ostrovům. Opeřenci si toto hnízdiště nevybrali náhodou. Věže, které tady díky snížen í hladiny obnažili svoji tvář, jsou vý- hodnou přirozenou obranou proti dravcům jako jsou lišky nebo kojoti. kolem března můžete spatřit na 50 tisíc racků, kteří každoročně překoná- vají zasněžené vrcholky Sierra Nevady, aby dosáhli břehů tohoto jezera. V září jsou už mladí ptáci natolik silní, že jsou schopni vrátit se zpět přes hory, na pobřeží Kalifornie. Odtud se až v dospělosti, po dalších čtyř letech, vrátí zpět na jezero k obnovení dalšího života. Jiné ptactvo, které jezero navště- vuje, loví v jakémsi týmu. Živí se převážně alkalickými mouchami, a to nejen vybíráním larev ze dna, ale i jejich letícími družkami. Na vodě vytváří úzké kruhy skupin, svýma nohama pádlují vodu tak, že jim zvířené bahno přinese potravu až k zobáku. Když se dostatečně nasytí potravou (asi dvojn ásobná váha larev, než sami váží), pokračují dál do jižních oceánů. Vzdálenost, kterou musí urazit je mnohdy přes 5000 kilometrů dlouhá a celý let by nonstop trval 60 hodin.

OHROŽENÉ JEZERO

Každým dnem přichází 3,4 miliónu lasangelských obyvatel do konfliktu s ekosystémem jezera Mono Lake. Jednoduše tím, že doma otočí kohoutkem vodovodu. Všechny problémy začaly vlastně již roku 1905, kdy bylo zřejmé, že město Los Angeles nebudou stačit přirozené zdroje pitné vody. městská správa tehdy velice intenzivně hledala nové možnosti. Byla postavena „umělá řeka“ – kanál z řeky Colorado. Ještě později, před 50 lety, kdy byly město Los Angeles uděleny práva čerpání sladké vody na přítocích jezera Mono Lake, byly vybudová- ny postupně dva akvadukty. Do města začalo proudit 15 % spot řeby této drahocenné kapaliny. Navíc, než se voda dostane k americk ému spotřebiteli popožene cestou na 9 vodních elektráren, a překoná úctyhodnou vzdálenost 300 km. Zdálo se, že projekt zabezpe čí městu tolik potřebnou kvalitní vodu, včetně jistých ekonomick ých výhod. Toto rozhodnutí mělo za ná- sledek poklesnutí hladiny jezera o téměř 13 metrů a tím ohrožení veškerého jezerního ekosystému. Původní plocha jezera se po letech zmenšila o 23 % (z původn ích 33,5 km2 na 25,85 km2). Téměř půl miliónu let si jezero díky rovnováze přítoků a vypa řování vybudovalo 2,5 krát větší slanost vody než je v Tichém oceánu. Nyní v závislosti se snížen ím obsahu jezera se koncentrace soli nepřirozeně zvyšuje. Organismy, které ve vodě žijí, to nutí k většímu výdeji energie potřebn é na přefiltrování vody. Právě té energie, která jim potom chybí ke zdravému růstu a reprodukci. Se snižováním hladiny dochází také k vytváření umělých mostů na ostrovy, po kterých se pak snadno dostávají dravci k hnízdištím ptáků. Vědci předkládali katastrofick é scénáře, a tak v roce 1978 vznikla organizace, která se spole čně s řadou nadšenců zapojila do boje o existenci tohoto koutu země. Lidé, kteří tady v jižní Kalifornii žijí, mají pohled a názor na problém značně odlišný, než ti, kteří reprezentují žíznivé město Los Angeles. Společně aspoň na dnešní úrovni. Odčerpávání vody a jeho důsledky jeho složité procesy, kterými se zabýval i kalifornsk ý soud. Ten po mnoha přípravách vydal v roce 1983 nařízení, že k udržení přijatelné rovnováhy nesmí hladina klesnout pod 6377 stop (1932 m. n. m.). Zároveň soud shledal licence města Los Angeles zastaralými a stanovil obnovení všech čtyř přítokových zdrojů jezera. Poprv é po padesáti letech voda opět proudila řečištěm až dolů do Mono Lake a po cestě obnovovala život, který tu byl před rokem 1941. Není nadsázkou, že jezero za svůj život vděčí především mnoha dobrovolníkům, kteří se po 15 let snažili v různých jednáních, soudech a prognózách prosadit svoje názory na záchranu jezera. Dosáhli toho, že se z této země nestal obrovský kus mrtvé pouště. Všechno to zní jako pohádka s dobrým koncem, ale… Přesto se i po tomto oficiálním rozhodnutí řada politiků snaží toto rozhodnutí zvrátit – boj o záchranu jezera pokračuje. Lidé starají se o budoucnost jezera vědí, že jedině informovanost a osvěta veřejnosti může věci pomoci. V návštěvním středisku poblíž jezera najdete mnoho literatury, grafy a žádosti o dotace. Pomoc lidí jako vy a tlak veřejného mí- nění může znamenat vyrovnání sil na miskách vah. Jedině tak může zůstat tento drsný kout země zachráněn pro další generaci.

Category: 1996 / 03

10.00 – OBEC JE PLNÁ PSŮ

Čtyřicet dobrovolníků z řad Mašer-klubu a příznivců tohoto u nás mladého sportu odstraňuje posledn í organizační nedostatky, sestavuje startovní listinu a podupává v třeskutém mrazu. Za dva dny takov ého podupávání a práce nedostanou od nikoho ani korunu. (Kapsu si zato namastí vedení místního hotelu Sněžník, který je po čas akce pro veřejnost uzavřen. Otevřeny jsou přilehl é záchodky, kde toaletní pracovnice vybírá rovných 5 Kč za použití). Pan Nešněra, jedna z dobrých duší dnešního klání, předá poslední pokyny své manželce, která bude dnes rodinu reprezentovat a nechává se vyzpovídat. Kolik lidí v Čechách se tomuto sportu věnuje? „Na největší závod ve Skořeticích, který si prostě nikdo ze závodníků neodpust í, se sešlo 120 závodníků. Lidí, kteří se tím zabývají, bude řádově asi dvakrát tolik. Ale z těch, kteří mají chuť závodit, by se asi o patnácti dvaceti dalo říct, že jsou schopni v Evrop ě i ve světě vytáhnout do boje o medailové místo.“ Kolik závodů ročně se u nás jezd í? „Začíná se v říjnu na kolečkách. Teplota by měla být v té době kolem plu 15 °C, protože tito severští psi při vyšších teplotách hrozně špatně chladí. Nemají tepelnou regulaci smě- rem nahoru, zato perfektní směrem dolů. Kolečkové závody jsou svým způsobem druhá liga, která by měla před sezónou rozřadit závodníky, ovšem na to je nás málo. Pak se přech ází na sníh a celkově by se za sez ónu mělo jet kolem dvaceti závodů. S manželkou jezdíme deset nebo patnáct a mohu říci, že je to obrovská porce.“

11.00 – VE VOJENSKÉM STANU,

stejném jako v oblíbeném M.A.S.H. 4077, už voní guláš, párky a grog. Málokdo si dá pivo v zimě vpravdě sibiřské. „Hele, Aničko, to jsi ještě neviděla, hospoda – a má místo podlahy sníh!“ upozorňuje starší paní svojí vnučku, která cucá čaj a nemůže se dočkat, až v jednu hodinu odstartují první zá- vodníci. závodníci a organizátoři se v občerstvovacím stanu nevyskytuj í, protože mají plné ruce práce. Ti první musí své psy napojit (což je procedura svou náročností srovnateln á s výrobou výbušnin) a vyvenčit (pes, který se rozhodne na trati vykon ávat potřebu, okrádá spřežení o drahocenné vteřiny), ti druzí provádějí poslední úpravy na 8,5 kilometrů dlouhé trati. Zajímá mě, co návštěvníky tak láká na té- hle zmrzlé podívané. „Mám doma malamuta, tak to chci omrknout. Třeba bych zkusil příští rok jet. Kamarádi mají taky psy, zkus íme dát dohromady spřežení,“ vysv ětluje vlasatý mladík. 12.00 – DOPÍJÍM SVŮJ GROG a jdu tahat předstartovní rozumy ze závodníků. Vlastně ze závodnic, protože mě poněkud překvapil počet žen účinkujících v téhle napohled ryze mužské zábavě. Necítí- te se vůči mužům poněkud v nevýhodě? ptám se drobné blondý- ny v červené větrovce, ze které se po seznámení vyklube Pavla Vtelenská z Děčína. „To víte že ne, jsme na to šikovn ější.“ (smích) „Je to spíš výhoda, ženský mají větší cit na práci se psy a hlavně jsou lehčí.“ Což musím uznat, neboť její smečka čtyř malamutů bude určitě těžší než Pavla i se saněmi. Závody se psím spřežením jsou totiž ve sportech určitou raritou – ženy tu startují ve stejné kategorii s muži. Z prostého důvodu: je jich málo. Ženy jsou sice ve startovním poli zastoupeny zhruba z jedné pě- tiny, patří však zásadně mezi ty, kte- ří závody vyhrávají. Pokud se konají mistrovství světa či Evropy, kde se startuje v deseti kategoriích, většinou si ve čtyřech či pěti kategoriích odvezou titul právě ženy. „Při závodě je nejdůležitější nezabloudit, hlídat psy a ulehčit jim prá- ci. Je to hodně náročný, běžet vedle saní. Samozřejmě musím trénovat i já sama.“ Na Zafoukané sněhové pláni stoj í osamělý stan, u něj podupává osam ělý muž a u nohou se mu choulí osamělý pes. Třicetiletý Pražák Pavel Novák běhá se svým psem na běžkách už pátý rok. Nevyhrává, zato si sem tam odře obličej při tré- nování na suchu. Držím mu palce, protože mi je nesmírně sympatický. (Ani na Sněžníku se nakonec neobjevil na listině vítězů.)

13.00 – TŘI, DVA, JEDNA.. GO!

Nedočkavě se vzpínající psi kone čně mohou vyrazit. Šlachy se nap ínají, šest malamutů se opře do postrojů, mašer po krátkém sprintu naskakuje na saně a začíná úchvatná jízda zasněženou krajinou. Stejně jako ve dvacátých letech na Aljašce. Tehdy vypukla v městě Nome epidemie neštovic a z jedenáct set mil (zhruba 1800 km) vzdálené- ho Anchorage sem vezlo psí spřežen í vakcínu. Psi zachránili město před vyhynutím, vůdčímu psovi smečky byl v Nome postaven pomn ík a dnes se na počest této udá- losti jezdí nejnáročnější závod psích spřeženích na celém světě – IDITAROD. Dvanáctidenní, neuvěřitelně tvrdý závod už několikrát vyhrála žena. Susan Butcher, poloviční Indi ánka, své dvanáctispřežení vybí- rá ze dvou stovek psů. Dalším typem závodů jsou superdlouh é tratě – long. Jsou to 14denní přejezdy, při nichž mašer musí také bivakovat se psy venku. Denně se při nich ujede okolo 60 až 70 km. U nás tenhle typ závodů zastupuj í Ledová stopa a Zlatý nuget. Méně náročnější jsou tratě midi, tedy střední, dlouhé 25 až 30 km. A zcela odlišným závodem je závod ve sprintu, který na Sněžníku právě odstartoval. Vydávám se dál pro trati a za zády nechávám vřeštění natěšených psů a povzbuzujících diváků. V lese je slyšet jenom pobízení mašerů: „Jedem holky, ták sou hodný, hop, hop…“ – povzbuzují závodnice smeč- ku. „Tak hezky jedem, pejsci, kluci moji…“ – pokřikují na svou smečku páni závodníci. Na pohlaví psů nez áleží.

14.00 – ŘADA ZÁVODNÍKŮ,

kteří vyjíždějí po minutě, se zdá nekonečná. Nejprve odstartuje kategorie spřežení o čtyřech až šesti psech (osmisp řeží dnes nejedou, protože trať je příliš zledovatělá). Následují dvou až čtyřspřežení a poslední startují závodníci ve skieringu, což je běh na lyžích za táhnoucím psem (nebo před ním, podle toho, jak je pes vycvi čen nebo při chuti). Mrzne stále víc, tak zavítám do občerstvovací- ho stanu. Už zde sedí část organiza čního štábu a žertuje na účet národnosti ředitele závodu Dušana Kamenického. Ředitel Českého poh áru je totiž Slovák. „Pořád lepší, než kdyby to byl Franz Neubauer.“ Zřejmě všechno klape, do cíle již přiběhla, přišla, nebo se připlazila řada spřežení. Po závodě se musí při odpřáhnout a především napojit. Pak už spokojeně sedí ve sněhu a lhostejn ě očekávají výsledky. Na nich bude záviset zítřejší pořadí na startu. Závody ve sprintu se jezdí na dvě jízdy a pořadí ve druhé jízdě je velmi důležité. Předjíždění na trati je totiž vinou mentality psů velmi komplikované a závodník při tom nutně ztrácí sekundy a minuty. Ně- kolik pomalých spřežení před favoritem je pak prostě smůla. Kromě předjíždění je pro srandychtivé ná- vštěvníky nejatraktivnější podívaná a spřežení, které mašer doslova přemlouv á k pohybu. Anebo na praskl é saně. Taková smůla dnes potkala spřežení Mirka Poláka, který má zat ím na letošním kontě samá vítězstv í a jedno druhé místo. Není to spravedlivé, člověk se veze a pes se namáhá? „I to vezení na saních je namáhav é, je to podobné sjezdovému lyžová- ní.“ Jak se vychová pes – závodník? „Tihleti psi se vlastně kromě zatá- čení a kázně nic učit nemusejí, proto- že oni mají k běhu ukrutnou vášeň, to se nedá říct ani lásku, je to jejich žití a nežití… učí se samozřejmě vlézt do postrojů, běžet ve smečce. Já zap řahávám do smečky dospělých ště- ňata, musíme přitom jet pomalu a v hlubokém bezpečném sněhu, prozrazuje mi základní pilíře „psí strategie „. Zatímco krmí svou smečku jakousi řídkou kejdou. 16.00 – ZÁVODY POMALU KONČÍ, diváci odjíždějí, psi se válejí ve svých sněhových pelíšcích a jenom můj fotograf je ztracen kdesi v ledových pustinách Děčínského Sněžníku. Navštěvuji tedy ještě smečku Vandy Kmochové, vítězky kategorie C2. (Číslo za písmenem značí rozdělení různých ras psů. Pkus je kategorie bez čísla, jedná se o absolutní pořadí. Jednička znamená, že se hodnotí spřežení tvořená jenom sibiřskými huskami, dvojka zahrnuje těžší plemena, jako me aljašský malamut, grónský pes, samojed a český horský pes.) Češ- tí horští psi a Vanda Kmochová, to je dnes pojem. Se čtveřicí čechohor áků vyhrává kdeco a porá- ží i psy geneticky lépe uzpůsobené. „Český horský pes vznik zajímav ým způsobem v roce 1972. Tehdy u nás už pár lidí chtělo jezdit, nebylo ale k dispozici žádné vhodné plemeno. Tak se vzal slovenský čuva č a zkřížil se s kanadským taha- čem, kterého vlastnil jakýsi Pražák. Bohužel, nelze vystopovat původ onoho „praotce čechohoráka“, tak- že asi toto plemeno nebude nikdy uznáno jako severské, ačkoli seversk é předky kanadský pes jistě měl. Ovšem snažíme se o to, protože to jsou dobří psi, kteří mohou konkurovat i huskám, hlavně ve sprintech. Navíc jsou i užiteční, dokáží skutečně dobře hlídat pozemek.“ Jak dosahujete výsledků, kter é n e j e d n o h o z á v i s t i v c e n u t í „obouvat se „ právě do původu va- šich psů? „Představuje to úzký kontakt se psem a hodně hodin tréninku – minim álně dvakrát v týdnu běhat trat ě. Já jsem se psy od rána do ve- č e r a , v l é t ě s n i m i j e z d í m n a horském kole, vybírám tratě, kde jim mohu dát rychlý i pomalý běh. V zimě pak na běžkách, to si zap řáhnu všechny čtyři…“ Co všechno se podepisuje na konečném výsledku? „Dobře připravení psi, saně, já musím být trénovaná, musím jim pomoci, aby neztratili tempo. Ovšem celé tajemství je v harmonii člověka a psa. A to chce čas, čas, čas.“ Přeji Vandě hodně trpělivosti se psy i s lidmi a protože se zmrzl ý fotograf konečně dopotácel, odc h á z í m e s p o l u s o s t a t n í m i z e zmrzlé romantiky do teplejšího klimatu panelákových bytů. S vý- jimkou Pražáka Pavla Nováka, kter ý stráví aljašskou noc se svým aljašským malamutem.

Category: 1996 / 03

Než jsem se dostavil k Františkovi Vláčilovi, vrtalo mi hlavou, proč s ním tak dlouho nikdo nenapsal rozhovor. Dostavil jsem se v dohodnut ý čas a pan režisér mi neotvíral. Sousedka mi pak prozradila proč: měl náročný den, tedy vlastně noc. A tak jsem začal tušit, že interview s tímto umělcem nebude snadná záležitost. Při druhé schůzce jsem pana Vláčila zastihl těsně poté, co mu jíž podruhé vykradli chalupu. V takové situaci se většinou rozhovory odmítají. Také mi řekl: „Já se nepotřebuji zviditelňovat. Zítra se jdu fotit s Magdou Vašáryovou,.. víte, jak je to lidsky trapný?… Já chápu, že novináři zpovídají rockové hvězdy, ale do slušných lidí ať se nepletou. „Ale vzal mě na milost a ještě jsem se dočkal omluvy za nevyda řenou schůzku. „Potom , co mě vykradli, jsem na chalupu přijel s manželkou. Aby toho nebylo dost, tak ji ranila mrtvice. Musela ji odvézt helikoptéra. Šest neděl byla na jednotce intenzívní péče. Dodnes se nehýbe a nemluví. To je nejhorší.“Jste na manželce hodně zá- vislý? Velice. Nikoho jiného nemám. Jsem tu sám. Každý týden jezdím za ní na víkend. Bydlím tam s ní na pokoji, který jí musím zvlášť platit. Takže zrovna šťastné období neprožíváte. Jak to ve vašem věku snášíte? Má stáří nad takov ým neštěstím nadhled? Špatně to snáším. Nejsem na tom zdravotně nejlépe a v téhle situaci si nemohu dovolit, jít se někam léčit. Manželka je na mně závislá. Cítíte se nemocný? Od té doby, co jsem byl v Číně jsem prodělal asi čtyřicet zápalů plic. Ale žádné léky jsem zásadně nebral. Teda kromě rumu. Po těch vagónech, co jsem ho vypil, mám však játra jako mimino. Mozek to ale odnesl. (Následující citace z Vančury mi pan režisér odříkával zpaměti. Pozn. aut.). Zaujalo mě, jak jste před chvílí živě reagoval na poslankyni Buzkovou, která mluvila do rádia. Vy se zajímáte o politiku? (úsměv) Já se zajímám o všechno, co se kolem mě děje. Politika mě zajímá spíše z té komické stránky. Vy jste teď prezidentem Filmov é a televizní akademie. Víte, že mě to překvapilo?… Domní- val jsem se, že takovým postům nejste příliš nakloněn… Ona je to víceméně čestná funkce. V prezidiu jsou lidé jako Ondří- ček, Pištěk, kteří mi jsou blízcí a se kterými jsem dříve pracoval. Piště- ka jsem jako výtvarníka vlastně dostal k filmu. Točil se mnou HOLUBICI. Oni mě zas tak strašně neobt ěžují. Dnes zrovna budeme probírat, aby už neblbli s tím praž- ským a karlovarským festivalem, aby se nějak dohodli a třeba se stří- dali. Vám se zamlouvá, aby se v České republice pořádaly dva mezin árodní festivaly, které si vzá- jemně konkurují? První ročník pražského festivalu se mi nelíbil. Lidé při něm bloudili v obrovských prostorách, kdežto hotel Termál v Karlových Varech je postaven kvůli festivalu. Já jsem za aktivního života objel všechny festivaly na světě a nikdy se nekonaly v hlavních městech, ale mimo ně. Máte rád filmové festivaly? Jsou režiséři, kteří je nenávidí (Woody Allen). Za mlada jsem je rád měl. Sešel jsem se se spoustou zajímavých lidí, ale jak jsem postupně stárnul, tak se můj zájem začal vytrácet. Na posledním festivalu v Karlov ých Varech jsme mezi novin áři udělali anketu o nejúspěšnější český film všech dob. Víte, do vyhrál? Ne. Jaký film byste zvolil vy? Mně se velice líbily Kachyňovy filmy. Zejména UCHO. Pak bych nominoval některé Formanovy filmy, které natočil tady, i když jeho nejlep ší film je PŘELET PŘES KUKAČČÍ HNÍZDO. Pak bych tipoval OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY od Jiřího Menzla. Ale tuším, že to vyhrá- la nějaká pohádka. Téměř jednohlasně vyhrála vaše MARKÉTA LAZAROVÁ. Těší vás to? No jo… Stává se, že vám jednou provždy přišijou nějaký predikát. Děje se to při prvním filmu. U mě to byla HOLUBICE. Pokud jde o ceny, byla daleko úspěšnější než MARKÉTA LAZAROVÁ. Mám jich plnou almaru. Žádný z mých filmů však moc velký divácký úspěch neměl. V zahrani čí se promítaly jen ve speciáln ích programech. Ale mé filmy se dobře prodávaly. Tenkrát byl u nás film obrovský kšeft. V Československu bylo tři tisíce pět set kin. Ročně se točilo až pětačtyřicet filmů. Cenzura sem pustila jen málokterý zá- padní film – Rusové točili někdy jenom osm filmů – a tak se kina zaplnila č českými filmy. Když jsem natočil za pět miliónů jeden film, tak se vyměnil za jeden polský, maďarsk ý, sovětský, rumunský možná i jugoslávský nebo čínský. Takže za jeden film jich získali pět. A když byl zvlášť dobrý film, vyměnili za jeden italský nebo francouzský a kina se úplně zaplnila. Rád bych si o tomhle přečetl nějakou studii, ale on ji už nikdo neudělá. Za první republiky vydělalo na sebe asi pět filmů. Filmy vydělávaly za protektorátu, proto že ty slušnější byly dvojjazyčné a německé trhy byly velké. V dnešním tržním hospodářství si žádný český film na sebe nevydělá. Nejste první režisér, který si za námět zvolil Vančurovu látku… Ta zvláštní Vančurova pseudobarokn í řeč je spíše na čtení. Krása jeho řečí, dialogu vám ve filmu unikne. K ní se nemůžete vrátit… Takže vás ta anketa nijak zvlášť nepotěšila? Ze začátku mi dokonce bylo nep říjemné, když se někdo na můj film díval. Byla to bláznivá doba: prachy na film byly. Spousta mých kolegů ale mělo se schvalováním velké nep říjemnosti. Tehdy na Barrandově začal ředitelovat Eduard Horman, který pozval ke spolupráci z armádn ího filmu několik dobrých filmařů: Kachyňu, Helgeho, Jasného, Brynycha, kameramana Čuříka… Asi za týden jsem dostal pozvánku na ně- jaký velikánský kulturní sjezd na Slovensku. Tam mě polil mráz po zádech. Rozcupovali tam Oldu Lipsk ého za hudební film HVĚZDA JEDE NA JIH, který natočil v Jugosl ávii. Napadli ho nejen za to, že film byl bezduchý a ideově pomýlený, ale že si filmaři v těžkých dobách udě- lali výlet do Jugoslávie. Vypadalo to, že snad Lipského popraví. Tehdy byl takovým korektorem mládežníků spisovatel a básník Pavel Kohout. Ten jediný se ministrovi kultury Kaludovi postavil a řekl: „Já pán, ty pán.“ Celé to obrátil a tak to zachrá- nil. Jinak by tam padaly hlavy. Byl to otřesný zážitek. Vy jste se schvalováním scé- nářů a filmů potíže neměl? Ne. Většinou jsem si je psal sám a předkládal jsem rovnou technick é scénáře, ze kterých se dalo vy- číst, jak ten film bude vypadat. Osobně jsem to dělal z určité obavy, poněvadž jsem byl v kinematografii prakticky samouk. Z kresleného filmu jsem si navykl dělat obrázkov é scénáře, takže jsem kameramanovi ukázal, jak má vypadat, jaká má být kompozice a pak se jen ustří- haly klapky, slepilo se to a bylo to hotové. Nikdy jsem nepočítal s tím, že se na to bude někdo dívat. Měl jsem radost, když jsem viděl první kopii – většinou jsem byl spokojený – , ale už jsem žárlil, že to bude vidět někdo jiný. Jste člověk, který toho mnoho má za sebou a proto se ptám: Co vám dnes dokáže udělat nejv ětší radost? Pokud mohu vidět rozumný film. Ale abych vám řekl pravdu, mnoho proto nedělám. Jednou z aktivit Filmov é akademie je nominace na Česk ého lva. Měl jsem možnost vidět všechny filmy, které za ten rok ´95 přicházejí v úvahu, ale já jsem žádn ý neviděl. Stále jsem byl u své ženy v Kladrubech, a pokud jsem ji měl doma, nemohl jsem se od ní hnout. Takže jsem v akademii vlastně zbyte čný. Viděl jste v poslední době rozumn ý film? V televizi teď probíhá cyklus film ů od Carlose Saury. Jsou to zají- mavé filmy. Se Saurou jsem se seznámil před třemi lety v La Rochelle. Byl tam s dcerou Charlese Chaplina, která hrála skoro ve všech jeho filmech. Je to s ním jako u Bergmana: neustále točí se stejnými herci (smích). Možná je to tak nejlep ší. Přiznám se, že do té doby jsem neviděl jeho žádný film. Nevím, jak lidi na jeho filmy chodí. Trochu jste mě zaskočil. Zná- te alespoň Bergmanovy filmy? Neviděl jsem je všechny, ale velice se mě líbily trochu surrealistick é LESNÍ JAHODY. Ale to je hodně starý film… Velice starý. Ty poslední filmy jsem neviděl. Abych vám řekl pravdu, mě těch čtyřicet let u kinematografie tak vyčerpalo, že mě to do kin už tak netáhne. Dříve jsem vymetl kdejakou projekci… Od loňského roku se v televizi kromě zpráv tak- řka na nic nedívám. Brněnská čtvrť Židenice. Co se vám vybaví? (smutný úsměv) Vybaví se mi tři mí spolužáci – Kadlec, Chaloupka a Dvořák. Tenkrát jsem bláznil za lehkou atletiku. Každé ráno za kurop ění, ještě před školou, jsme v létě chodili na takový palouk, kde se dalo házet diskem, oštěpem, běhat padesát metrů… Největší vzpomínku mám na čtvrtého spolužáka, kter ý byl těch tří protipól. Jmenoval se Oleg Sus. Byl to nesmírně vzdělaný kluk. Můj táta, protože to byl vysok ý důstojník měl velkou knihovnu – od něho mám například celého Shakespeara nebo Čapka – a Oleg si ke mně chodil půjčovat kufry knih. A za dva dny je přinesl pře- čtené. A on je skutečně přečetl, proto že například z Brockhaus lexikonu měl udělané excerpce, pozn ámky. Pak se stal docentem estetiky na Brněnské univerzitě a kromě toho byl redaktorem časopisu Host do domu. Mám s ním obrovskou korespondenci. V souvislosti s dětstvím lidé často vzpomínají na své první lásky… Já jsem žádný velký holkař nebyl. Jedna, mě od nich odtahovala atletika a Oleg mě táhl k věcem, které se týkaly vstupu do filozofie. Člov ěk mohl nacházet názor ve světě podle starých antických kánonů: pravda, krása a dobro. Ingmar Bergman v Laterně magice vzpomíná na své dětství se zvláštně přitažlivou hořkostí. Je to u vás podobné? Nepřemýšlel jsem o tom… Zapomn ěl jsem vám říct, koho daleko víc zbožňuju: Luise Buňuela. Od něho mám taky životopis, ve kterém se vrací do dětství. Fascinovalo mě, kam až dokázal ve svých vizích dosp ět. Byl vychován jako ortodoxní katolík, ale kde mohl, tam po katol ících sekl. Bergman přestal točit a krom ě své divadelní režie se věnoval psaní. Vy jste nikdy neměl potřebu napsat svůj příběh? Ne. Proč? Nemám vůbec žádnou potřebu. V mládí vás lákaly letecké motory. Máte za sebou tvrdý leteck ý výcvik. Nemohu si pomoci, ale v souvislosti s vámi se mi vybavuj í touhy a zvědavost Leonarda da Vinciho. Je vám něčím blízký? Nesmírně svým životem. Ovšem ne Leonardo, ale Michelangelo. Leonardo byl víceméně šlechtic, ale Michelangelo byl dělník, který všechno myslel nesmírně vážně. Oni všichni renesanční malíři byli zároveň sochaři, architekti a vlastn ě i inženýři. U těchle kumštýrů je zajímavý jejich souboj. Ve Florencii oběma zadali v jednom paláci fresky. Měly to být výjevy z Florentských dějin. Leonardo udělal klasick é pojetí bitvy – zpěněné koně, haldy mrtvých těl, štíty, přílbice, kdežto Michelangelo namaloval skupinu nahých vojáků, kteří se kupou v rybníku a na kopečku stojí chlap a něco na ně řve. Chápete? To je různé pojetí. V některých vašich filmech vidím prvky, které mi připomínají baroko. Imponuje vám něčím? Rozhodně na mě nepůsobí negativně, přestože v našich dějinách je s ním spojeno velké utrpení. Je to doba pro umění nesmírně příznivá, ale pro lidi krutá. Vidíte v tom souvislost? Ale to se týká jen Čech. Je to spojeno s násilnou katolizací. S ní jsou potíže dodnes. Víte, když jsem něco dělal, nikdy jsem to nebral z nějaké spekulativn í stránky. Nejdřív jsem prostudoval, co se dalo, pak jsem to jako zapomenul a chytil se příběhu. To je případ i Markéty. Měl jsem touhu hodit diváka o šest set let zpáty. Z DRUHÉ STRANY BŘEZEN 1996 17 ky, ale o těch lidech jsem nic prakticky nevěděl. Jak jedli, jak mysleli… Četl jsem od francouzského strukturalisty Clauda Levi-Strasse SMUTNÉ TROPY, kde popisoval život primitivních lidí. Čerpal jsem i z filmových dokumentů o australských křovácích. Čím vás v MARKÉTĚ LAZAROV É fascinovala postava Kozlíka? Jednak tím, že měl osm synů a devět dcer, byl to tedy plodný člověk, a že to byl bláznivý dědoušek. Dědoušek?.. Vždyť to byla skoro šelma? Vančura píše: „Nejhorší za onoho krvavého času byl pokřtěn líbezným jménem, ale zapomněli a nazával se až do své ohavné smrti Kozlík. Chlap vězel všecek v kožích a jeho leb byla rozražena a srostla jen tak halabala.“ Ono se to dá přednášet jako báseň v próze. Nechal jste se kdysi slyšet: „Vančuru nestačí číst, ale slyšet.“ Dalo by se říct, že film nestačí vidět, ale žít s ním, cítit ho? Dá se to tak říct. Když vám uteče něco z dialogu a celý děj se pak rozsype, tak to není dobré. Já jsem ve filmu nebral slovo v jeho naturalistick é sdělnosti, ale v jeho hudebnosti. On s tím do jisté míry laboroval i Janáček. Věděl jsem, že v Markétě není možné dialogy vysledovat a tak jsem je bral v jejich hudební sdělnosti. Při našem rozhovoru též víc vnímáte melodii svých vět? Já spíš cítím, co chcete říct. Tím nechci říct, že se špatně vyjadřujete. Když přijdu do úřadu, tak spíše poslouchám, nežli vnímám to, co mi je řečeno. Ale často na to doplá- cím. (smích) Dobře se v lidech orientujete? Já jsem se čtyřicet let živil lidma, takže o nich něco vím. Dříve jste dělil život před „Mark étou“ a po ní. Platí to dodnes. Platí. Z vašich filmů je zřejmé, že se inspirujete architekturou i hudbou… Hudba a architektura jsou zá- kladní složky umění. Architektura vypráví o tom, kam až člověk technicky a ideologicky může dojít. Architektura zároveň vyjadřuje svou dobu. Hudba vypráví o těch nejnitern ějších věcech, má tedy tu mož- nost. Mezi nimi jsou v tom oblouku ostatní umělecké disciplíny: román, poezie, malířství i sochařství. Dalo by se říci, že architektura je rozum doby a hudba její cit? Dalo by se to tak říct. Jak vnímáte současnou hudbu a architekturu? O současné architektuře toho mohu říct málo. Znám spíše tu architekturu dvacátých let, jakou dě- lal Le Corbusier a u nás například Adolf Loos. Dnes je to blíže ke konstruktivismu – železná konstrukce a sklo. Jak se vám dnešní „rozum doby“ zamlouvá? Na to nemohu odpovědět, já potřebuji větší odstup. Já jsem vlastně s výjimkou DÝMU BRAMBOROVÉ NATĚ a HADÍHO JEDU nenatočil současný film. Jako student filozofie jsem chtěl dělat dizertační práci o současném moderním umění. Profesoři mi naznačili, že je to nesmysl, protože se mě to ještě netýká. Naučil jsem se mít ve věcech odstup. A dnešní hudba? Mě tahle užitková hudba neoslovuje. Já mám nesmírně rád Janáčka, mám rád Mahlera, Dvořáka a francouzské impresionisty Ravela a Debussyho. To je většinou silně introvertní hudba. Vyjadřuje tahle hudba i vaši povahu? Jak už jsem řekl, zpočátku jsem točil filmy jenom pro sebe. Postupně jsem došel k tomu, že film bez diváka je blbost. K tomuto názoru jste došel před MARKÉTOU LAZAROVOU nebo po ní? Po Markétě. Tehdá se dělaly festivaly pracujících. Tenhle film se promítal snad ve všech větších městech a všude dostal nějakou cenu. Musel jsem do těch měst jezdit a podávat si ruce s předsedy národn ích výborů a tehdejší místní ekvipou. Já jsem čestným občanem snad všech velkých měst v celém tehdejším Československu. Přišel jsem na to, že to, co diváka táhne, je rozumný příběh. Zpočátku jsem na to žehral: stačilo mi, když jsem měl něco v hlavě a to pak vyjádřit tak, jak to cítil. Vaše představy mohly být pro ostatní členy štábu těžko pří- stupné. Pociťoval jste při natá- čení osamocenost? Ne. Měl jsem vždy dobrý štáb. Poněvadž měli všechno jasné. Kostymérům jsem naskicoval kost ýmy, kameramanům kompozici a herci věděli, co mají dělat. Bývával jsem společenský člověk, ale o slo- žitých věcech jsem s lidmi nerozpr ávěl. Mám pocit, že vůbec nerad filozofujete. Přiznám se, že jsem očekával trochu agresivnější nonkonformější názory. Vycházel jsem z vašich tří filmů – ĎÁBLOVA PAST, MARKÉTA LAZAROVÁ a ÚDOLÍ VČEL, kde je ve vyhrocen é podobě předkládána křesťansk á kultura. Jaký je váš vztah ke křesťanství? Moje maminka mi při vstupu do školy na příslušný formulář napsala: náboženství českobratrské evangelick é. Byla vychovaná v Rusku, tedy v pravoslaví, a dlouho neumě- la česky. Pak přišla do Pacova ke svému strýci, který byl evangelík. U něho se chytla učení Petra Chelčick ého a stala se ortodoxní evangeli čkou. Například, když jsem já nebo bratr onemocněl, byli jsme pro ni prašiví psi, poněvadž nás navštívil Bůh, který na nás seslal nemoc. Podle ní jsme udělali něco špatné- ho a týden s námi nemluvila. Takže jsme se naučili zazdívat nemoci. Báli jste se Boha nebo maminky? Boha jsem se nebál. Nikdy jsem v něho moc nevěřil. Takže tady pramení vaše fascinace křesťanskou kulturou? Víte, je to možné, ale tak hluboko jsem to v sobě rozebíral. Ale v každém případě si myslím, že tady katolictví nemělo co dělat. Násilná rekatolizace bylo velice špatné období. V církvi je mnoho dů- stojenství. Je to jako ve vojenském stavu: nosí uniformy a všechno je tam dáno předem. Na vojně taky nem ůžete s nikým diskutovat. Mezi církví a vojskem je nesmírně mnoho příbuzného. Ale například poh řeb Mitterranda na mě velmi působil. Bylo to krásné divadlo. V Markétě jsou proti sobě dvě postavy. Kozlík je přímočarý krut ý pohan a Lazar už s Bohem kalkuluje. Která postava je vám bližší? Lazar, který byl stejně tak zloděj jako Kozlík, už začal s křesťanství kupčit. Proto mi je rozhodně sympati čtější Kozlík. To je tam hned v první větě:“…Za času, kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutn é potíže se šlechtici, kteří prolévali krev málem se chechtajíce. Kdepak hřeben a mýdlo, vždyť nedbali ani na boží přikázání.“ Lazar chtěl poslat svou dceru do kláštera, aby všechny ty lumpárny měl u Boha smazaný. Kozlík tohoto činu nebyl schopen. Musel se ohánět tak, jak mu kázala příroda. Když se neohá- něl, byl zabit. To je zákon přírody. Fascinoval vás boj člověka s rozbášněným živlem. Čím vás živly, jakými jsou bouřky či blesky, inspirují? Jsou krásné. Těsně před bouřkou je nejkrásnější povětří. Svítí sluníčko a najednou se sženou černé mraky… Těch pár vteřin to je přece nádhera. Řekl jste, že lidstvo se od věku snažilo dobrat tří základních kategorií: pravdy, dobra a krásy. Mohli bychom si o těchto kategoriích promluvit odděleně. Lze to vůbec? Vývojem se lidstvo snažilo k pravdě dojít buď cestou krajně iracionální, což je náboženství, a posléze krajně racionální, což je věda. Mezitím stojí třetí cesta: cesta filozofie, která je jednou více racionální a jednou víc iracionální. Postupně začaly splývat. Iracion ální cesta k pravdě postupem času vymizela. Já jsem momentálně v takové situaci, že by bylo normáln í, kdybych se obrátil k Bohu. Ale mě to k němu net áhne. Spíše jdu do hospody. Kategorie krásy je cesta umění: architektura a hudba, jak už jsme o tom mluvili. Řekl bych, že dnes stále víc lidí tíhne k iracionalismu, k mysticismu. Převládal u vás více rozm ěr mystický nebo takzvaně reálný? Mám dojem, že ten rozum mi byl vždy bližší… Já se vám omlouvám, ale mě se teď o těchto věcech těžko mluví. Nikdy jsem se například nestaral o peníze: všechno jsem převáděl na manželku. A teď jsem v prek érní situaci: manželka se nemůže podepsat, takže její knížky jsou nedostupné. Já bych ji musel zbavit svéprávnosti. Jsou to mrtvé peníze a já bych je tolik pro manželku potřeboval. Mám teď zkrátka starosti a proto náš rozhovor je velmi neurovnaný. Rozuměl jsem dobře, že se raději než k Bohu obracíte ke skleničce…? Ano, raději v hospodě kecám o blbostech. O vás je známo, že jste si i při natáčení žádnou skleničku neodpíral. Litujete toho, či to snad nemělo na vaši tvorbu žádný vliv? Nemělo. Možná to mělo vliv na mé zdraví. Ale nemohl jsem pít třeba při psaní scénáře, to bych to druh ý den zahodil, ale při natáčení mě to naopak vybuřovalo. Ale dnes si musím dávat velkýho majzla, protože manželka nikoho jiného než mě nemá. Litujete nějakého svého filmu? Filmu o Karlu Hynku Máchovi. Po projekci jsem se styděl a šel jsem rovnou za ředitelem dát výpověď. On to naštěstí uvítal. Pro filmový ústav jsem ještě natočil medailón o Janu Bauchovi, kterého jsem měl moc rád. Pociťujete dodnes lítost, že jste opustil práci takovým filmem? Pociťuji, protože Mácha byl v naší obrozenecké literatu ře ojedinělým zjevem. Neměl sobě rovného. A já jsem tuhle příležitost pokazil. A měl jste v plánu ještě nějaký projekt? Ano, měl jsem projekt, který jsem od mládí měl stejně rád jako Markétu – POVĚTRONĚ od Karla Čapka. „Balónky symbolizují věčnou touhu po výškách, touhu bez níž není krásy, ani pokroku, ani života. „ To byl váš komentář k filmu SKLENĚNÁ OBLAKA. Jaké výšky jste měl na mysli? Citové. Každý kluk má chuť vylézt na kopec. Pak vidí další kopec. Pokud může, tak vylézá na vyšší a vyšší kopec.Touha po výškách mě táhla, ale po tomhle filmu jsem se k ní nevracel. Spíše mě pak táhl příběh s lidským rozměrem. Člověk dochází k stáru k rozumu. Říká se, že ti největší kumštýři končili většinou u pohádek.

Category: 1996 / 03

Místo: Les Cayes, město v jižní části Haiti. Jednoho úterý zde přistály dvě helikopté ry chinoock se speciální jednotkou 3. skupiny amerických vojsk. Obyvatelé čtvrtmiliónového města, čtvrt ého největšího v Haiti, uvítali vojáky s nadšením. Našlo se pro ně ubytování v jedné z budov kasáren, jinak obsazen ých pěti sty haitskými ozbrojenci. Pár hodin po tom, co se Američané nastěhovali do nového domova, objevil jejich medik kasárenskou věznici. To, s čím se tu setkal, bylo děsivé. Z 50 vězňů jich bylo 35 nacpáno v jedné nevelké cele. Kapitán speciální jednotky Bevelacqua docílil toho, že vězni byli vyšetřeni.Všichni trpěli kožními infekcemi a podvýživou, někteří i kurdějemi. Jeden měl zanícenou otevřenou ránu v takovém stavu, že mu pravděpodobně nebylo pomoci ani při okamžité léčbě. Někteří z vězňů byli žalářováni už přes tři roky a nebylo jim přitom víc než 19 let. Za dobu věznění žádný z postižených nepoznal sprchu nebo koupel. Nedostá- vali od žalářníků jídlo, to jim museli nosit příbuzní. Při průchodu kasárnami jim je často zkonfiskovali haitští voj áci. Nemít příbuzné znamenalo povolné vyhladovění. Důvody věznění byly rozmanité – od drobných přestupků po politickou aktivitu. Bití a mučení byly v kasárenské věznici na denním pořádku. Noc před tím, než přišli Američané, popravili prý haitští vojáci desítku vězňů přímo na vězeňském nádvoří. Generál Potter, velitel speciální jednotky, si přiletěl ověřit zprávu o poměrech ve věznici hned následujícího dne. Neprodleně přivolal americký tým lékařů a ošetřovatelů.

Category: 1996 / 03

Muž, který létá s ptáky Každý z nás o tom určitě někdy snil. Christianu Moullecovi se to povedlo. 14. června na svém motorovém rogalu a s posádkou složenou ze dvou ptáků – husiček, které si sám vychoval – 3000 metrů vysoko na obloze nad údolím Auvergne uskutečnil svůj sen poprvé. Byl to nezapomenutelný zá- žitek: „Jsou po stranách přede mnou. Pouštím ovládací tyč mých křídel, v několika sekundách vytáhnu ramena ven a letím s ptákem na konci každé ruky. Je to divoké, smělé, vzrušující… Ano, skutečně letím s peřím na špičkách prstů a pravidelně se odrážím perutěmi…“ Meteorolog Christian Moullec se do Cantalské oblasti ve Francii se svou ženou Paolou přistěhoval před dvěma lety. Vášeň pro přírodu a zejm éna pozorování ptáků v něm vzbudila četba Konrada Lorenze a rakouští zoologové, kteří spoluzaložili etologii a kteří dopodrobna prozkoumali divoké husy. Christian následoval jejich příkladu a zasvětil svůj čas ochraně ohrožených druhů, předev ším husám s bílou náprsenkou. Jeho lety s ptáky mu nepřinášejí pouze potěšení – jde o součást experimentu zamýšlejícího změnit migra ční zvyky těchto ptáků. Husy totiž běžně létají ro Řecka a Turecka, kde jsou nemilosrdně hubeny místn ími lovci. Jako vědec Christian Moullec na tomto problému tvrdě pracuje. Jako milovník ptáků přijal při provádění svého pokusu Lorenzovu filozofii: „Lorenzovy objevy pramení převážně z hlubokého respektu, který ke zvířat ům choval,“ říká Moullec. „Nemůžete milovat a chránit to, co doopravdy neznáte,“ dodává. O husy se Christian začal zajímat, když hledal v několika krajích nejkrásnější a vzácné ukázky opeření. Malé husičky s bílou náprsenkou jsou totiž druhem, který začíná vym írat. Tito ptáci obvykle tráví zimu v mírných zeměpisných šířkách, na hranicích mezi Tureckem a Řeckem. Ovšem v těchto zemích se divocí ptá- ci stávají oběťmi místních lovců, kteří nedokáží – nebo – nechtějí rozli šovat mezi vzácnými husami a mnoha běžnými druhy, které smějí být loveny. Tomuto problému se věnují i švédští vědci, kteří začali s programem ochrany zmíněných ptáků. Vzali vajíčka zajatých párů a dali je vysedět jiným husám stejné velikosti, které nejsou ohroženy (malé BARNACLE husy), k vysezení. Rozmno žují se tak stejně jako ony ve Skandinávii a tráví zimu v bezpečí v Holandsku. Cílem experimentu je vychovat husy s bílou náprsenkou k tomu, aby následovaly své adoptivn í rodiče do jejich migračních míst. Nastává tím ovšem jiná komplikace – dospělí ptáci jsou vhodní k rozmnožování jen s odrůdami, které je vychovali. Tím vlastně maří cíl pokusu, totiž zachovávání druhu. To je důvod, pro Christian Moullec prosazuje jiné řešení: pěstovat ptáky a provádět je sám na svém rogalu napříč Evropou do Holandska. Na experimentu pracuje s Fifi a Loulou, svými dvěma malým husičkami, z nichž jedna má vlastně „smíšenou krev“. Ona jediná ho poprvé samostatně doprovázela při vzletu. O čtvrt hodiny později, když zpozorovala Christiana s Loulou letět nad sebou, Fifi nezaváhala a rychle letěla setkat se s nimi… To bylo 14. června 1995. Během léta pokračoval Christian Moullec se svým týmem v letech po auvergnesk ém nebi. Na konci sezóny se rozhodl letět přes britské pobřeží. Překonal všechny své vzdušné proch ázky majestátním přeletem hory Saint-Michel ve Velké Británii. Christian Moullec nehodlá v této činnosti přestat, zvlášť když úžasné prožitky z „ptačích letů“ dopl ňuje úspěšný experiment, sou- část plánované ochrany druhů. Švédští vědci se o jeho iniciativu zajímají, on sám by rád zorganizoval záchrannou akci ve velkém mě- řítku, se zhruba dvaceti husičkami s bílou náprsenkou. Jediné, co chybí, jsou peníze… Takže jestli nějací dobří sponzoři naslouchají…

Category: 1996 / 03

NEJVĚTŠÍ HLINĚNÉ MĚSTO

Historie Peru bývá často spojována výhradně s říší Inků. Na území mezi Ekvádorem, Bolívií a Chile však žili mnohé kultury dávno předtím než první syn Slunce sjednotil horské kmeny obývající břehy posvátného jezera Titicaca. Kultury jako Chavín, Chimu, Mochica, Nazca či Paracas známé především svou keramikou, textilem, ale i architekturou v mnoh ém předčily samotné Inky. Staly se pro ně vzorem i inspirací, zejména stavbami, zavlažovacími kanály a zemědělskými plochami vybudovanými v pusté a nehostinné krajině. Všechny tyto kultury obývaly totiž pobřeží – výběžek nejsušší světové pouště Atacamy. Vraťme se však na chvíli alespoň k jedné z předinckých kultur a poodhalme malinko roušku tajemství, jíž je zahalena. Vždyť právě zásluhou stavitelského mistrovství kultury Chimu se Peru pyšní svým světovým prvenstv ím. Chan-Chan – největší hliněné ruiny na světě. Stotisícové město se rozkládalo severně od pob řežního Truchilla na ploše neuvěřitelných dvaceti kilometrech čtverečních. Metropole kultury Chimu vystavěna z nepálených jílových cihel byla rozdělena do deseti samostatných citadel. Do dnešních dnů byl obnažen pouze jeden z celkových devíti paláců a i ten, stejně jako ostatní městské části, silně poškodily mohutné záplavy v letech 1925 a 1983. Osm set let staré reliéfy na stěnách zobrazující ptáky, ryby, opice, chobotnice i nejrůznější geometrické obrazce naštěstí odolaly přívalu vody a návštěvníci mohou stále obdivovat jejich krásu. Podobné motivy se též objevují na tkaninách nalezených v hrobech. Tato pobřežní kultura se proslavila rovněž svými kovovými maskami, zlatými předměty a šperky, především ale obětním rituálním nožem zvaným Tumi, často mylně přisuzovan ým Inkům. Důmyslné zavlažovací kanály a vodovodní systém jsou jen dalším důkazem stavitelského umění. Navzdory vyspělosti i velikosti ovládaného území nedokázala Chimu odolat nájezdům horských Indiánů a i ji tak stihl smutný osud. Poslední panovník byl oženěn s inckou princeznou a předurčil tak postupný zánik celé říše.

NEJVYŠŠÍ DUNA

Přírodní podmínky a ekonomická úroveň země nedovolují vybudovat kvalitn í dopravní síť. Výjimkou je snad transamerická magistrála táhnoucí se podél celého pobřeží kontinentu. peru ánská část Panamericany vede vyprahlou pouští z Chile až k severní ekvádorské hranici. Po strastiplné cest ě původními inckými stezkami vysoko v andských velehorách je jízda asfaltovou dálnicí vskutku vysvobozen ím. Vděčni za rovnou a širokou silnici ani nevnímáme oblaka prachu a písku linoucí se do auta všemi otvory a otvůrky. Po několika hodinkách, kdy se už úplně setmělo, však zjišťujeme, že i zde čekají na řidiče nebezpečné nástrahy. Jakékoli dopravní značení v celé zemi neexistuje. Musíte se všude spoléhat na mapy a svou vlastní intuici. Nejde však jen o orientaci, daleko horší jsou neznačené opravy, výkopy, spadlé balvany, ostré zatáčky či neosvětlená protijedoucí vozidla. V noci jde pak mnohdy skutečně o život. Nejvýmluvnějším důkazem jsou časté křížky, které ukazují na místa tragických neštěstí. Zůstaneme ještě na pobřeží, neboť další primát – nejvyšší písečný přesyp – se nachází nedaleko Nazcy, města a plání proslulými záhadnými geoglyfy. Nejedná se ovšem o typickou dunu, nebo ť v její spodní části vystupuje na povrch skalní podklad. Přesto jsme neodolali a rozhodli se vystoupit na samotný vrchol. Je pozdní odpoledne, slunce už je docela blízko nad obzorem. Stále ještě stoupáme, možná pon ěkud neuváženě kolmo vzhůru, doufajíce, že tak nejrychleji dosáhneme touženého vrcholu. Času už mnoho nemáme, sluníčko zapadá příliš rychle. Sil ubývá, jsme unavení, žízniv í. Zbývá posledních několik desítek metrů, ale nohy se boří příliš hluboko. Zdá se, jakokdybychom byli stále na místě. Vystoupit jen o pár metrů trvá nekonečně dlouho. Pochod v hlubok ém a rozpáleném písku byl, přizná- vám, pro nás natolik náročný, že jsme byli krátce před západem slunce nuceni zdolání dva tisíce metrů vysoké písečné hory přenechat někomu jinému.

NEJHLUBŠÍ KAŇON

Na hodinách zeměpisu i ve všech odborných a populárních příručkách či encyklopediích se dozvíme, že nejhlub ším světovým kaňonem je údolí řeky Colcy. Doufáme, že nám to odborníci a autoři těchto knih nebudou mít za zlé, když si na tomto místě dovol íme toto tvrzení zpochybnit. Snad náhoda, snad cestovatelský instinkt nás zavedl do Cotahuasí, malebn ého indiánského městečka v údolí stejnojmenné řeky. přestože nebylo na seznamu plánovaných míst, úchvatn á okolní krajina nás přiměla udělat časový posun v pečlivě připraveném harmonogramu a vydat se v sedlech koní do hlubokého kaňonu Cotahuas í. Jízda po uzounké stezce zaryté ve strmých svazích byla často nebezpeč- ná i pro pěší chůzi. Odolná a nároč- nému terénu zcela přizpůsobená zvířata si však záhy získala naší plnou důvěru. Krajina doslova připomí- nala scenérie z filmových westernů. pohled na mohutné kopce porostlé kaktusy nejrůznějších tvarů i velikostí, hučící proud řeky prodírající se mezi skalami na dně, peřeje a vodopády, závěsné houpající se mosty několikrát spojující protější svahy, azurově modré nebe a pálící slunce nad hlavami nám všem tajil dech. Bylo to zkrátka to pravé, neopakovatelné dobrodružství. Překvapivé bylo i setkání se studenty kartografie limské univerzity, kteří zde prováděli hloubková měření. Ubezpečovali nás, že nikoli Colca, ale právě Cotahuasí bude zřejmě nejhlub ším kaňonem na Zemi. Na ově- ření zjištěné hodnoty 3550 metrů si však budeme muset ještě nějakou dobu počkat.

PRAMENY NEJVĚTŠÍ A NEJDELŠÍ ŘEKY

Dříve než začneme vyprávět o strastiplné cestě k pramenům Amazonky, je nezbytné uvést, že u tak ohromného povodí s rozvětvenou sítí přítoků není vůbec jednoduché určit přesné místo samotného počátku. Nejnovější výzkumy ukazují, že za pramenn ý úsek Amazonky je nutno pova žovat řeku Apurimac, která vytéká z ledovce Uacra vulkánu Mismi. Podle tohoto označení dosahuje délka veletoku asi sedm tisíc dvacet pět kilometrů a je jednoznačně světovou jedničkou. Malým mikrobusem Toyotou stoup áme k náhorní plošině Altipláno. Cesta je vskutku dramatická, všude jen kamení a prach. Nejednou musí- me všichni vystoupit, odhodit překá- žející balvany, jindy, abychom odlhčili a auto mohlo projet rozbředlým úsekem. Mapy potřebného měřítka pochopiteln ě neexistují, a tak musíme spoléhat pouze na načrtnutý plánek. Luis, náš řidič, kterému nikdo neřekl jinak než Lojziku, tudy nikdy nejel a ani nikdo z místních nám nebyl schopen poradit. Nehostinné Altipláno zkrátka není místem, kde by lidé zakl ádali svá obydlí. Za tmy dojíždíme konečně k jezerům, tkeré pro nás byly jediným, leč také posledním orientač- ním bodem. Táboříme. V noci klesá teplota tady na náhorní plošině ve výš- ce bezmála pět tisíc metrů výrazně pod bod mrazu. Brzy ráno vyrážíme, voda v laguně i v kalužích je naštěstí zmrzlá, proto celkem bez problémů projíždíme k posledn ímu dostupnému místu. Odtud se vydáváme pěšky proti proudu řeky po kamenech, neboť žádná pěšina ani nic, co by ji jen trochu připomínalo, tudy nevede. Po čtyřech hodinách chů- ze a s obzorem kdesi v dálce znervoz- ňujeme. Je už po poledni a cíl je stále v nedohlednu. Navíc se dostavuje únava a bolesti hlavy. Pohybujeme se stále ve výšce pět tisíc metrů nad hladinou Pacifiku a plíce už pomalu bubnují na poplach. Tady na na Altiplánu slunce zapadá velmi rychle a citelně se ochlazuje. Nemáme ani dostatek jídla ani teplé oblečení. Nedá se nic dělat, stanovujeme si limit postupovat k pramenu do druhé hodiny odpolední, abychom se stihli vrátit ještě před setm ěním. Cesta je stále horší a horší, promáčená půda pod nohama však dokazuje, že cíl je už blízko. Krátce před druhou hodinou, kdy jsme se zklamá- ni a vyčerpáni chtěli vydat zpět, objevila se před námi nádherná scenérie. S úžasem stojíme a upřeně hledíme před sebe. Pár set metrů před námi se uzavíralo široké údolí pod mohutnou Mismi, z jejíhož ledovce vytékají prvn í čůrky životadárné tekutiny, jež tvoří základ největšího světového veletoku. Konečně. Je až neuvěřitelé, že tato malinká vodní oka mezi zelenými mechov ými bochánky vytváří postupně řeku, která při svém ústí dosahuje šíř- ky několika desítek kilometrů a prů- toku přes dvě stě tísíc kubických metrů za sekundu. Možná jsme se stali prvními Čechy, dost možná i prvními Evropany, kteří sem došli. Ale ať už jsme byli první či desátí, věřte, že stát u zdroje Amazonky je pocit nádherný a vzru- šující.

NEJVÝŠE POLOŽENÉ JEZERO

Půjdeme-li daleko do historie hledat prapůvod nejslavnějších jihoamerick ých Indiánů, dostaneme se až k jezeru Titicaca. Ano, právě odtud vy- šel první syn Slunce Ayar Manco se svou sestrou a ženou Mama Ocllo, aby sjednotili divoké kmeny žijící na jeho březích. Dosud je to jedno z nejposv átnějších míst, kterému se dostá- vá úcty všech potomků slavné civilizace Inků. Věří, že v hlubinách jeho temných vod lze spatřit potopen é město. Titicaca je vůbec jedno z nejpozoruhodn ějších jezer na Zemi a výškou své hladiny tři tisíce osm set metrů nad mořem je současně nejvýše polo ženým velkým přírodním rezervoá- rem. Úžinou Tiquinskou je rozděleno na dvě části – severní zvané Velké a jižní Malé. Neodmyslitelnou součást í jezera jsou samozřejmě jeho obyvatel é. Dva významné národy obývají ostrovy, ostrůvky a celé pobřeží. Jsou to Kečuánci a Aymarové. „V minulosti mnohokrát spolu bojovali, ale dnes žijí v míru,“ vypráví náš lodivod Julio, sám pocházející z kečuánského ostrova Taquile. Spolu se svým spole čníkem se na několik dní stali na- šimi průvodci po jezeře. Oba muži, stejně jako všichni z ostrova Taquile, nosí krásné barevné kroje, jenž je odlišují od okolních obyvatelů Titicacy. Součástí oděvu je i vlněná taš- tička s lístečky koky uvázaná u pasu. (Samotné používání koky má svůj pevn ě stanovený a přísně dodržovaný postup. Celý rituál začne vždy mladší muž. před požitím vhodí nejprve tři lístky do vody, aby uctil bohy a strážce jezera, poté nabídne staršímu kapitánovi a teprve pak žvýkají ostatní členové posádky.) Důležitým koloritem života na jeze ře jsou Indiáni z plovoucích ostrovů. Nedaleko přístavního města Puna žijí dodnes na rákosových (totorových) ostrovech, volně se pohybujících po hladině, potomci Aymarů. Přestože si zachovávají tradiční způsob života v primitivních podmínkách, nevyhnul se ani jim rozmáhající se cestovní ruch. Skupiny turistů sem pravideln ě připlouvají, nakupují suvenýry a pořizují záběry do rodinného alba. „No uvažte, co tomu řeknou známí až mě uvidí na fotografii spolu se starou Indi ánkou, která kamenem drtí kukuřici. „ Nezdržujeme se tady dlouho a míříme ke vzdálenějším ostrůvkům. Připlouváme k ostrovu Taquile za zvuku místní lidové hudby. To proto, že celý ostrov žije už pátým dnem velkou slavností uspořádanou každoroč- ně na počest svatého Dominika. Náměstí je zaplněno tanečníky v nádhern ých pestrobarevných krojích. Za doprovodu monotónní hudby, postrá- dající jakoukoli melodii, se muži i ženy rytmicky v kruhu pohybují, uklání z jedné strany na druhou. Pravděpodobn ě tančí. Jen slepá by si nevšiml že jsou notně povzbuzeni alkoholem. Při vší úctě k jejich tradicím a folklóru, nekonečné bouchání do bubnů disharmonicky doprovázené pískáním, chrastěním a mumláním, bylo po hodin ě takřka nesnesitelné. Zvedáme kotvy a už za setmění míříme dál. Čekaj í nás ještě ostrovy Amantani a malebn ý Soto. Právě tady, jak nám sdělil při uvítání sám guvernér ostrova, jsme se stali prvními cizími návštěvníky. V pusté a nehostinné krajině Altipl ána je jezero důležitým zdrojem ob- živy. Aymarové i Keuánci využívají hojnosti ryb, které jim Titicaca poskytuje. Voda je křišťálově čistá, a tak jsme se ani my – zhýčkaní Evropané, ji nebáli ochutnat. „Většina mužů ryba ří nebo staví lodě. Pro nás je důležité pěstování kukuřice a hlavně brambor,“ říká Julio. Právě odsud totiž pochází jedna z nejrozšířenějších plodin – brambory. Ty jsou dnes neodmyslitelnou součástí jídelníčku lidí na celém světě. Jen v Peru se pěstuje více než dvě stě druhů.

NEJVÝŠE POLOŽENÁ ŽELEZNICE

Ač je to neuvěřitelné, ale i v dopravě má Peru světový primát. Vláček vyjíždějící z pobřeží metropole do městečka Huyancaya vystoupá během několika málo hodin do výšky pět tisíc metrů, což nemá na světě obdoby. Ticlio (4850 m n. m.) je tak nejvýše polo ženým průsmykem kudy vedou železniční pražce. V době naší návštěvy je tato trasa, bohužel, uzav řená, o zážitek z jízdy peruánským vlakem jsme však nepřišli. Cestujete-li z Puna do Cuzka, projíždíte druhým nejvýše položeným horským průsmykem s železniční kolejí. Ve stanici La Raya (4314 m n. m.) jste nuceni čekat bezmála dvě hodiny. Lokomotiva v tak prudkém stoupání nezvládne utáhnou celou soupravu, a tak čekáte pod svahem v odpojených vagónech. Jedete – li vpřední části vlaku, pokračujete až na vrchol. Tady se lokomotiva odpojí a vrací pro zbylou část. v této nadmořské výšce už neroste téměř žádná vegetace, snad jen prořídlá pichlavá tráva d o k a zuje, že je tu ještě život. Údolí je sevřeno mohutnou hradbou andského pohoří, kde jsou šestitisícové vrcholy stále pokryty silnými ledovci. K železniční dopravě v Peru patří neodmyslitelně i „trhy na kolejích“. Juliaca je podhorské měste čko, kde se křižují dvě hlavní železniční tratě a tedy současně i největší takovéto tržiště. Vlak ještě nezastaví ve stanici a už se kolem něj sbíhají davy trhovců a trhovkyň. Začíná neuvěřitelný mumraj. Indiáni do vlaku s turisty nesmějí, proto obchod probíhá na kolejích nebo přes malá okénka ve vagónech. Bezpočet svetrů s nejrůznějšími barevnými motivy i bez vzorů, jemné rukavice, šály a ponožky z pravé lamí vlny, typické čepice, ponča, batohy, koberce pletené či ručně tkané – to vše je tu k mání. Pochopitelně se o všem smlouvá. Domorodci vám hází přes okénka své zboží, vy si ho prohlédnete a přestože se vám líbí a uvažujete o koupi, mus íte jej vyhodit zpět, aby prod ávající snížil cenu. Mnozí turisti jsou natolik vytrvalí, že konečná částka mnohdy neodpovídá vynalo žené práci. Každopádně zážitek je to nevšední a takřka nikdo odtud neodjíždí s prázdnou. Autoři byli členy expedice „PERU ´95“ organizované Přírodovědnou fakultou UK.

Category: 1996 / 03

Jsou lidé, kteří nemají vůbec žádného koníčka, ale takové osoby jsou zvláštní hříčkou přírody, tak jako leváci, svatí, vegetariáni – a jiné výjimečné zjevy. Normální člověk se však obyčejně vyznačuje jistým méně tichým šílenstvím, kterému se říká koníček. (KAREL ČAPEK) Kdybych byl onou podivnou hříčkou přírody, stižen pábením podivuhodného sběratelského koníčka, a v tichém šílenství bych se obíral shromažďováním podpisů zajímav ých a vzácných lidí, asi bych se – kromě jiných velectěných celebrit – obrátil i na Hanibala. To není chyba tisku, tenhle se na rozdíl od kartaginského hrdiny punských válek, převáděče bojových slonů přes Alpy, a štamgasta dějepisn ých učebnic, píše opravdu jen s jedním „n“. Navíc má křestní jmé- no: Jiří. Ničím se neproslavil; narozen v Praze, desítky let slévačem v Ostravě. Teď v důchodu pomáhá v technické četě ostravsk é zoologické zahrady. Když je třeba, pomůže veterináři při uspávání tygra. A co má být? zept áme se udiveně. Při trošce fantazie bychom mohli říct, že Jiří Hanibal by bez uzardění mohl po- žádat o podpis – sám sebe. Neboť – jak se záhy přesvědčíme – nejen podivné jméno jej činí zvláštním, výjimečným. Takřka třicet let sbírá podpisy slavných a proslulých lidí. Je to třicetilet á nepřetržitá válka, ve které ještě nedoznal porážky. Nikdy se mu nestalo, že by ho někdo z oslovených oslyšel; ani ze začátku, kdy se teprve učil svého koníčka pevně osedlat a mnohé z prvních pokusů hrozily krachem jako na Bílé hoře, která, jak známo, tu třicetiletou válku odstartovala. Dnes má obrovskou sbírku, jednu z nejrozsáhlejších a také nejhodnotn ějších na úplně celém světě. Jiří Hanibal je ve sběratelském mikrosv ětě znám skoro stejně jako Einstein mezi fyziky. V ostravském bytě se musel trochu stěsnat a uskrovnit: bydlí společně s požehnanou sbírkou takřka čtyř tisíc autogramů z celého světa. Jména jsou rozdělena do patřičných škatulek: astronauti, umělci, politici. A taky lidé, kteří vynikli ve zdánlivě nezajímav ém povolání, které povýšili na umě- leckou disciplínu. Patří mezi ně i Rudolf Vesecký. Kdo to je? Pro většinu z nás zcela neznámé jméno. Rudolf Vesecký je hodinářský mistr, pečující o to, aby se nezastavil čas. Nejsou to ledasjaké hodiny, které má na starosti, všichni je známe: Starom ěstský orloj. „Za války celé soustrojí demontoval, odvezl před Němci do bezpečí. Jednou mě vzal až nahoru na věž. Pode mnou maličké pražské domy, vedle mne velký člověk. A na dosah ruky orloj s apoštoly, čekajícími, až odbije celá, aby se mohl dát na pochod. „ Prvním ze všech byl podpis Franti ška Smolíka, který nejenže prosbu mladého slévače neodmítl, ale připojil, dalo by se říct – „z hlediska vyššího principu mravního“ – i pár vřelých řádek. Ze zahraničních celebrit obstaral premiéru tehdejší finsk ý prezident Urho Kekkonen. „Mnohé z těch, které jsem oslovil, se mi podařilo i osobně navštívit. Posed ěl jsem dlouho na Kampě u Jana Wericha. Ve vinohradském obýváku jsem pil kávu s Danou Medřickou. S mnohými jsem se skamarádil, třeba se slavným mořeplavcem Richardem Konkolským, který na malé jachtě obeplul svět a dnes žije za oceánem v americkém Newportu.“ Když si zaletěl na dovolenou do Tuniska, úředník pasové kontroly nevěřil svým očím: Hanibal! Bylo mu jedno, že chybí jedno písmeno, svolal ze všech koutů kolegy i ostatní letištní personál a ostravského turistu bezmála pasoval na VIPa, velmi důležitou osobu. Hannibal ante portas. Pro velký úspěch opět po dvou tisícovkách let před branami města! Když mu dosyta potřásli rukama, zdvořile ho přiv ítali v Tunisku a ukázali mu cestu do nedalekého Kartága. Málem jim odvětil, že netřeba, cestu si ještě pamatuje… Než se dal na autogramy, sbíral prospekty leteckých společností. „Letadla jsem měl rád už jako kluk. Koncem války jsem nadšeně pozoroval letadla spojenců, když na zmátnut í radarů vypouštěla svazky staniolových pásků. Pár jich mám ještě doma, byl to vlastně můj první sběratelsk ý koníček.“ Do boje o podpisy odstartoval takto: koupil si dopisní papír a známky. Pořídil si seznam zastupitelských úřadů a olympijských výborů rozličných zemí, přes různé umělecké agentury a zná- mé se dopídil špičkových umělců, takt éž začal vybrušovat svou angličtinu. Pak se dal do práce. Byly doby, kdy dopisování se zahrani čím přinášelo určité riziko. Sta- čilo málo a mohl vyloudit podpis nanejvýš od ředitele věznice. Kvůli adres ám se občas vypravil na americké velvyslanectví, a tak je nasnadě, že první filmové záběry, které o něm byly natočeny, se objevily nanejvýš v prom ítačce v Bartolomějské ulici. Samoz řejmě si ho pozvali párkrát k výslechům a vysvětlení o sběratelské vášni si vykládali jako nepovedený kryc í manévr. „Teď už tam chodím bez rizika. Mám podpisy amerických velvyslanců.“ Vidím podpis toho prvního, jímž byla žena. V jedné osobě se Hanibalovi podepsala diplomatka a slavná herečka Shirlex Templeová – Blackov á. „Té už jsem ale napsal před lety, když ještě dělala velvyslankyni v Ghan ě. Dlouho odpověď nepřicházela, pak ale v Praze všechno napravila a mám od ní hned dva podpisy…“ George Bushe má ve sbírce už z doby, kdy byl americký politik ještě senátorem. „Sledoval jsem dění ve svě- tě a tenhle člověk mi utkvěl v paměti. Řekl jsem si – tohle je budoucí prezident! Napsal jsem do Washingtonu a k žádosti o autogram jsem si dovolil připojit svoji volební předpověď. Podpis z Kongresu přišel za pár dní!“ Někdo se podepíše na fotografii, jiný dá přednost tuhé kartičce, ten, kdo nemá o sběratelských pravidlech ani ponětí, se podepíše na rub fotky; s takovým úlovkem se na výstavách díra do světa neudělá. Nemám žádný dopisový vzor, předti štěné texty. Je to neuctivé, trapné. Já dostat takový dopis, hodím ho do koše.“ Musím volit vhodné oslovení. Saudský panovník je „Vaše Excelence „, Maradona „Drahý Diego!“ Jen tak na okraj: ve sbírce má oba! Gorbačovovi napsal na soukromou adresu. Jiří Hanibal je jedním z mála lidí, kteří vědí, že Michail Sergejevič bydlí na Kosyginov ě třídě. V šestaosmdesátém získal podpis Václava Havla. Potkal ho na ulici. Možná, že do policejní filmotéky v té chvíli přišel další záběr… „Byla to tehdy výjimka, sběratelé dodržují nepsané zákony slušnosti a nepřepadávají lidi na ulici. Jenže tohle je příležitost, která by se nemusela hned tak opakovat. Tak jsem požádal o podpis,“ řekne sběratel, který tehdy – na rozdíl od „causy Bush“ – netušil, že objekt jeho zá- jmu bude prezidentem. Tady je podpis Jiřího Voskovce. Pár měsíců před smrtí poděkoval z Kalifornie za přání k narozeninám. Ve sbírce má autogramy Barbry Streisandové, Jeana-Louise Trintignanta, nechybí Gregory Peck. Kluci by oči nechali na podpisu filmové- ho Vinnetoua Pierra Brice. Slavní filmoví tanečníci Fred Astaire a Ginger Rogersová. Louis de Funes posílá ze St. Tropez přátelské pozdravy. „Jean Marais si taky dával načas. Odpověděl až na třetí prosbu, zato teď, když jsem mu znovu napsal, odpově- děl za pár dní. Zrovna včera jsem měl jeho dopis ve schránce.“ Do Ostravy píše i nefalšovaný indi ánský náčelník z Arizony. Už je zasa žen civilizačními vymoženostmi, nepíše na březovou kůru a neposílá kouřové signály. Za podpisem bys marn ě hledal typické „howgh“: odpověď přijde na jemném ručním papíru s předtištěnou hlavičkou. „Tady je Christian Barnard. Autogram mi poslal z Japonska i pan Honda. Tady mám Charlieho Chaplina, dokonce dvakrát. Když jsem mu blahop řál k povýšení do šlechtického stavu, za týden přišlo poděkování.“ Tipl bych si, že si nejvíc váží právě podpisu krále komiků. Sběratel zavrtí hlavou: „Nejvíc si cením Neila Armstronga, prvního člově- ka na Měsíci. A pak Jana Wericha.“ Vedle Margaret Thatcherové vidím podpis olympijského vítěze v běhu na lyžích Nora Ulvanga. Zlaté medaile dovede Jiří Hanibal ocenit, víc ho ale zaujal Ulvangův přechod severní- ho pólu a výstup na nejvyšší horu jihoamerick ých Kordiller. Vřelé pozdravy posílá Jiřímu Hanibalovi velitel Apolla 8 Frank Borman. Z osobností, proslavených spíš svý- mi podivnými kousky, nechybějí v ostravsk é sbírce Ronald Biggs, šéf velké vlakové loupeže v Anglii roku 1963, a Mathias Rust, který před lety přist ál s malou Cessnou 172 přímo na moskevském Rudém náměstí. Nejsmutnější autogram patří Judith A. Resnikové, americké astronautce. V srpnu 1984 letěla do kosmu na palubě raketoplánu Discovery. O necelé dva roky později 29. ledna 1986, došlo ke katastrofě Challengeru. Pětasedmdes át sekund po startu raketopl án explodoval. Sedm členů posádky zahynulo. Mezi nimi i Judith A. Resniková. Pár týdnů před tragédií přijde do Ostravy barevná fotografie. Astronautka se podepíše „Judy“ – přátelsky, jako když píše dobrým známým. Jaká škoda, že sběratel neviděl v tomhle případě do budoucnosti, jako tehdy, kdy byl zasažen předtuchou o Bushově osudu… „Byla hezká,“ řekne a hlas se mu láme. Půjčí mi tu fotografii: proti podpisu, samozřejmě.

Category: 1996 / 03

Není snad na světě člověka, který by měl k hadům zcela neutrální vztah. Hadi jsou zvláštní svým dlouhým beznohým tělem, strnulým pohledem a mnohdy tajemným způsobem života. U nás a v Evrop ě vůbec, převažuje k hadům respekt, který někdy přechází v bázeň, nebo nenávist. Je to snad tím, že v křesťanství má had úlohu tvora, který zapříčinil vyhnání Adama a Evy z ráje? A přece i na území starého kontinentu hráli hadi svou úlohu v životě obyvatel některých oblastí. Řecký bůh lékařství Eskulap (Asklépios) býval zobrazov án s hůlkou ovinutou hadem. Tím hadem byla pravděpodobně užovka stromová, zvaná též eskulapova. Jako symbol uzdraven í b y l a v y s a z o v á n a v o k o l í lázní, takže se dodnes vyskytuje v některých izolovaných lázeňských oblastech v Německu, Švýcarsku, na Slovensku a v Čec h á c h n a K a r l o v a r s k u . H a d i také bývají dodnes využíváni při lidových slavnostech v Itálii a n a ř e c k é m o s t r o v ě K o r f u . Z e s t ř e d n í E v r o p y z a s e e x i s t u j í z m í n k y o „hadu hospodáři“ s t a – rých Slovanů. D ů l e ž i t o u r o l i h r á l i h a d i v náboženství starověkých i sou- časných národů. Kobry zastával y f u n k c i v y s o k ý c h b o ž s t e v v Egyptě a Indii a jejich význam d o k l á d a j í o b r a z y a s o c h y , n a kterých jsou ztvárněny společ- ně s faraóny. Buddhou a další- m i v y s o k ý m i č l e n y b o ž s k é hierarchie. V západní Africe je h a d í t ě l o p o v a ž o v á n o z a s í d l o d u c h ů a p r o v e l k é k r a j t y p í s – menkové se tam stavěly zvláštn í hadí chrámy. Zabití hada se v těchto oblastech považuje za špatné znamení a bývá následov áno složitými očistnými ritu- á l y . N a o p a č n é s t r a n ě Z e m ě , v Americe, je hadích kultů známá celá řada. V Mexiku byl nejvyš- ším toltéckým a poté i aztéckým b o ž s t v e m o p e ř e n ý h a d Q u e t – z a l c o a t l , j e h o ž z p o d o b n ě n í l z e v početných verzích najít snad v e v š e c h s k v ě l ý c h s t a v e b n í c h p a m á t k á c h s t ř e d n í h o M e x i k a . Také v životě a náboženství severoamerick ých Indiánů se hadi o b j e v u j í v e l m i č a s t o . J e j i c h schematické obrazy se nacházej í n a o r n a m e n t e c h z d o b í c í c h indiánskou keramiku a oděvy, při náboženských obřadech a lid o v ý c h s l a v n o s t e c h s e t a n č í hadí tance.
Z HADÍHO ŽIVOTA
Hadi jsou relativně mladou v ý v o j o v o u v ě t v í p l a z ů . Z a č a l i s e v y v í j e t z p r i m i t i v n í c h j e š t ě r ů v období spodní křídy, před 190 m i l i ó n y l e t , a l e n e j v ě t š í h o r o z – voje dosáhli v době od spodních třetihor po současnost. V sou- časné době zná věda asi 2700 druhů recentních hadů. Tento počet není jistě definitivní, proto že se stále v zapadlých kon- č i n á c h Z e m ě o b j e v u j í d o s u d n e z n á m é d r u h y . N e j v í c e j i c h ž i j e v s u b t r o p i c k ý c h a t r o p i c – k ý c h o b l a s t e c h , z E v r o p y j i c h známe 42 druhů, z naší republiky pouze 5. Hadi nežijí jen v polárních a subpolárních oblastech, na části ostrovů v Tichém oceánu a na chilském pobřeží Jižní Ameriky. Lidé, kteří se chystají na cestu do tropů, se hadů často obá- v a j í . A l e k a ž d ý s e r i ó z n í cestovatel, který tropy navští- v i l , m i j i s t ě p o t v r d í , ž e h a d y s e to v jižních krajích zrovna neh e m ž í . V ě t š i n o u v i d í j e n h a d í ocásek mizící v porostu anebo se s hady za celou cestu nesetkaj í. Vážní zájemci o hady je pak musí v potu tváře trpělivě hledat. Jsou samozřejmě výjimk y . R á d v z p o m í n á m n a j e d e n zářijový večer na Kubě. Tehdy začalo drobně pršet, po setmě- ní vylezlo z úkrytů spousta noč- ního hmyzu a žab, vzduch byl prosycen vlhkostí, hlasy noční- h o ž i v o t a v y t v o ř i l y n e z a p o m e – nutelnou zvukovou kulisu a do t o h o v š e h o s e v y r o j i l y t ř i d r u h y kubánských hroznýšků v přímo neuvěřitelném množství. Zaujal i l o v e c k y v ý h o d n á m í s t a n a kmenech s drsnou kůrou a na některých stromech viseli až tři najednou.
SMYSLY HADŮ
Z a j í m a v o u k a p i t o l o u j s o u smysly hadů. Každý určitě viděl a t r a k t i v n í z á b ě r y i n d i c k ý c h zaklínačů hadů pískajících na píš- ťalu „tančící“ kobře. Je to však jen poutavé divadýlko. Hadi jsou totiž úplně hluší, postrádají vnější i vnitřní sluchové orgány. Kvílivý zvuk píšťaly je jenom působivým doprovodem hadí show a had pouze sleduje pohyby „kouzelníkova“ těla, ruku a hudebního nástroje. Důležitější je pro hada zrak, i když nepříliš kvalitní, kterým reaguje především na pohyb. Nejdůležitěj- ším hadím smyslem je jazyk. Jeho neustálé vyplazování není nic jiné- ho, než nabírání vzorků vzduchu a pachů, které jsou po vtažení jazyka analyzovány v takzvaném Jacobsonov ě orgánu na horním patru ústní dutiny. Chřestýši a jim pří- buzní hadi mají navíc na hlavě další přídavný orgán, jakýsi infračervený radar, kterým zjišťují teplotní odlišnosti okolí a jsou jím schopni zachytit teplo vyzařované tělem teplokrevných živočichů, kteří jim slouží za potravu.
OBŘI A TRPASLÍCI
Často diskutovanou otázkou je velikost hadů. Nejběžnější délkou je 1 – 3 m. Skutečných obrů je jen několik druhů. O titul nejdelšího hada již dlouho soutěží jihoamerick á anakonda velká a krajta mříž- kovaná z jihovýchodní Asie. Pověsti o dvacetimetrových kolosech jsou docela určitě vymyšlené, ale jistě ne, že oba druhy mohou ve výjimeč- ných případech dorůst délky kolem 10 m. Zatím vede krajta, jejíž nejdel ší doložený exemplář měřil těsn ě pod tuto bájnou hranici. Nejdelší anakonda měřila „jen“ 9,14 m, anakondy jsou však při stejné délce podstatně mohutnější a těž- ší. U obou druhů existují relativně věrohodné zprávy o kusech dlouh ých přes 12 m, avšak zatím bez přímých důkazů. Délek kolem 7-8 m dorůstají i krajta tmavá z jižní Asie, krajta písmenková z Afriky a australská krajta ametystová. U jedovat ých hadů drží primát kobra královská, jejíž nejdelší exemplář měřil 5,6 m. Hadích „trpaslíků“ je naopak celá řada. I mezi hroznýši, kteří jsou v našem povědomí představov áni zmíněnými obry, se najdou druhy dlouhé sotva 30 cm. Stejně dlouhé jsou i některé druhy užovek. Nejdrobnějšími hady je několik druhů slepáků, dorůstajících délek mezi 10 a 20 cm. Mají tenké červovité tělo, žijí pod zemí a jsou téměř slepí. OHROŽENÍ KRASAVCI Hadi patří bezesporu k nejpest- řeji vybarveným živočichům. Jejich těla jsou zdobena pruhy, tečkami a nejrůznějšími nepravidelnými i geometricky dokonalými vzory. Řada druhů tropických stromových hadů má krásnou, jasně zelenou barvu šťavnatých listů. Ale snad nejatraktivnější jsou korálově zbarven í hadi. Jedovatí korálovci z Ameriky mají na těle kresbu složenou z příčných pruhů v barvě čern é, žluté, bílé a červené. Toto zdánlivě nesmyslně nápadné zbarven í upozorňuje ve skutečnosti okolí: „Pozor, jsem jedovatý!“ Znamen í je to tak jasné a výrazné, že ho využívají četní „inditátoři“, podobn ě zbarvené nejedovaté užovky. Nejznámější z nich jsou populární severoamerické královny, které jsou atraktivní chovanci v teráriích. Milióny hadů však na svou pest ře vybarvenou kůži doplatily. Díky pochybné módě se z nich staly kabelky, boty, pásky a vesty, zdobící dámy takzvané civilizované části Země. V současné době je obchod s kůžemi hadů díky mezinárodním konvencím značně omezen, ale zá- kony, bohužel, často platí jen na papíře. To, co hady ohrožuje nejv íc, je však úbytek přirozených biotop ů a konkurence ze strany člověka a domácích či uměle vysazen ých zvířat. Nejvíce jsou ohroženy ostrovní formy a ostatní druhy obývající malý areál, nebo úzce vymezen é životní prostředí. V naší republice žije pět druhů hadů: užovka obojková, podplamatá, hladká a stromová a zmije obecná. Jejich počet v přírodě se, bohužel, stále zmenšuje a všechny druhy patří mezi ohrožené a zákonem chráněné členy naší fauny.
POZOR, JED!
To, co lidi zajímá u hadů nejv í c a č e h o s e z á r o v e ň n e j v í c e obávají, je jedovatost. Kolik je vlastně jedovatých hadů? Které z nich jsou pro člověka nebezp e č n é ? K t e r é z n i c h l z e z a j e d o – vaté pokládat? To jsou otázky, na které není často jednoduché odpovědět. Jedovaté žlázy se u hadů vyvinuly ze slinných žláz. Vývoj samozřejmě prob íhal postupně a jeho různé fáze se dají vysledovat u rozdílných typů hadů. Ně- které „obyčejné“ užovky, pokládané tradi čně za nejedovaté, mají ve skutečnosti již vyvinutou primitivní jedovou žlázu, nebo jejich sliny obsahují toxické slož- ky. A tak i při jejich kousnutí může v některých případech docházet ke slab ým lokálním otravám. Co dělá hada objektivně jedovatým je způsob, jak vpravuje jed do těla obě- ti. Je všeobecně známo, že se to děje pomocí jedových zubů, ale není zub jako zub. Nejprimitivnější jedové zuby mají užovky ze skupiny bojg. Jejich jedové zuby jsou poměrně krátké, posazené vzadu v tlamě a jed stéká širokým kan álem po celé jejich délce. Korálovci, kobry a mamby (všechny patří také mezi užovky) mají jedové zuby umístěné již v přední části tlamy, jedový kanálek je užší a uzavřenější. Nejdokonalejší jedov ý aparát vlastní zmije a chřestýši. Dlouhé štíhlé zuby jsou duté a navíc posazené na kloubu, takže je má had v klidu sklopené k hornímu patru tlamy. Jed nemají hadi proto, aby znepří- jemňovali život lidem, kteří jsou konec konců nejmladšími obyvateli Země, a tak si nemají co vyskakovat. Jed slouží hadům v první řadě k rychlému ochromen í kořisti. Skládá se z několika slo- žek, z nichž každá má na organismus jiné účinky a různé jedy účinkují rozd ílně i na jednotlivé typy kořisti podle toho, čím se který druh živí.Použití jedu k obraně je až druhotné. Hadi se svým drahocenným jedem šetří a právě jedovat é druhy disponují celou škálou vý- stražných znamení, kterými se snaží odradit nepřítele ještě před tím, než jsou přinuceni svou nebezpečnou zbraň pou žít. K těmto signálům patří známé syčení našich zmijí, temné funění jejich velkých afrických příbuzných, nebo vydávání zvuku třením drsných šupin o sebe. Pověstné je i vztyčování kober a chřestění chřestýšů.A kteří hadi jsou nejjedovatější? V tomto případě záleží jednak na účinnosti jedu, jednak na jeho obsahu v jedových váčcích a na množství, které je had schopen při jednom kousnutí vpravit do těla oběti. Vět- šina velkých zmijí a chřestýšů má oproti jiným, často menším hadům podstatn ě slabší jed, ale za to ho mají velké množství. Nejúčinnější jed byl zjištěn u vodnáře kobřího, mořského hada z Indopacifiku. Hned za ním se umístil australský taipan, který zároveň disponuje velkým množstvím jedu, a tak je uznáván za nejjedovatějšího hada svě- ta. Domorodí kouzelníci v tropických zemích používají k léčení uštknutí za- říkávání a různé přírodní prostředky, ale zatím je jedinou účinnou léčbou sérum. Přestože se séra vyrábějí v mnoha zemích a jsou zaměřená na všechny významné jedovaté hady, zemře ročně na následky kousnutí hadem ně- kolik desítek tisíc lidí. Číslo se zdá být vysoké, ale co to je například proti počtu usmrcených na silnicích? Navíc drtivá většina úmrtí připadá na lidnat é země v tropické Asii a Africe, kde je nedostatečná informovanost a lékařské péče. Bez vyprovokování neubl íží a není třeba ani ubližovat jemu. Hadi do přírody patří a jsou nedílnou a významnou součástí jejího nesmírného bohatství.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This