Category: 1996 / 04

Byla to jiná cesta než všechny, které jsem absolvoval předtím. Během čtyř dní jsme pětkrát letěli leta dlem a strávili ve vzduchu minimálně hodinu denně. Každý den jsme v jiném koutu světa snídali a večeřeli. Země byla něco jako dětská hračka a letecká perspektiva umožnila dostate čný nadhled. Přenocování za polárním kruhem v ledovém hotelu při venkovní teplotě-17 °C jen sledovalo logiku věci.

ABSOLUTNÍ KOKTEJL

Všechno začalo barmanskou soutěží míchání alkoholických nápojů ABSOLUT CUP 95, která proběhla v listopadu loňského roku. Návštěva ledového hotelu ve švédském Jukkasjärvi byla právě cena pro vítěze. Z celkem asi padesáti soutěžících, včetně barmanských profesionálů, vyhrál sedmnáctiletý Víťa Křivanec, barman hotelu Bavor ve Strakonicích, s drinky, které nazval KAHLUA BEAR a RED CORRIDA. Specializuje se na smetanov é nápoje, i když prý začíná míchat i sušší, a jednu barmanskou soutěž už dříve vyhrál.

ABSOLUTNÍ STOCHOLM

S vedoucí PR oddělení Absolut vody paní Charlottou Beck jsme se setkali v exkluzivním hotelu STRAND ve Stockholmu. Bylo to setk ání o to přínosnější, že reklama Absolut je pověstná tím, že spolu s Coca-colou a Nike tvoří v americké síni slávy ve Washingtonu trojici nejúspěšnějších světových firem co se týče reklamní strategie. Absolut vodka mimo jiné jako první v reklamn ě zaměstnávala umělce form átu Andy Warhola. O tom, jakými cestami se reklama ubírá dnes se můžeme přesvěd- čit z nejnovějších propagačních materiálů. kromě známého kalendá- ře, který připomíná obal na „cédéč- ko“, a kde je symbol lahve Absolut vodky zašifrovaný ve fotografiích světových měst, je to také pohotový plakát, který se u nás vůbec neobjevil: „Když loni Ameriku zasypal sníh, vytvořili okamžitě v reklamním oddělení Absolut obrys lahve této vodky ze šlépějí ve sněhu, které vedly od jednoho domečku k druhému a symbolizovaly tak, že lidé vycházely jenom z trafiky pro noviny a zase zpátky.“ vysvětluje nám Charlotta Beck. Víťa Křivanec zde potvrdil, že je barman duší. Zajímal s o místní specialitu, vodku s bylinkovou pří- chutí. Znalecky přivoněl k nápoji, posoudil jiskru proti světlu stolní lampičky, a pak zkoumal chuť, kter á bává na soutěžích jeho doménou.

ZA POLÁRNÍM KRUHEM

Celý trip začínal na letišti v Kirun ě, které už se nachází na 66° 33´ severní šířky, což je rovnoběžka ohraničující polární vrchlík, nazý- vaná také polární kruh. Je tu nezvykle čisto, chladno a jasno. Teplota báječných -3 °C, což je na místo, kde v tuto dobu bývá až -30 °C, víc než skvělé. Nad Jukkasjärvi slunce jeden den v roce nezapadá a jiný den zase vůbec nevyjde. Ale jak tvrdí místní polárníci, i když je tu polární noc po celých dvacet čtyři hodin, díky sněhu, na kterém se odráží jas hvězd, tu nikdy nebývá úplná tma. Obloha je tu vysoká a jasná, slunce ostré a vzduch voňavý a vlhký. „třicet stupňů mrazu za polárním kruhem je snesitelnější než deset stupňů ve Stockholmu,“ říkají místní znalci. Izoterma nejteplejšího měsíce činí 10 °C, žije tu sob, polární medv ěd, zajíc… Už na letišti čekají pánové z Jukkasj ärvi s laponskými tesáky za pasem. Převlékáme se do teplých overalových kombinéz, huňatou ušanku na hlavu a nohy zabalené do vysokých nepromokavých polárnick ých buf. Psí spřežení parkuje o kus dál než auta. Jízda na saních tažených deseti „husky“ je rychlá a klidná. Asi po půldruhé hodině promrzaj í prsty i přes teplé rukavice, ale to už konečně dorážíme do cíle naší cesty – ledovému hotelu.

TISÍC A JEDNA ARKTICKÁ NOC

Již z dálky je ze psího spřežení vidět vrtulník, kterým si někdo ulehčil dopravu, a také buldozer, který opodál přistavuje další pokojíky ledového hotelu. Jinak na obzoru dominují dvě ledové věže, jakési umělé skály, a stranou od ledového hotelu opravdové kupolovité iglú. Podle toho, co tvrdí informační letáky, jde o největší iglú na světě a proto se tu přirozeně také píše něco o Guinnessov ě knize rekordů. Pověstný hotel spíš připomíná arabsk é paláce z tisíce a jedné noci: pomalu ale jistě se rozrůstá v malé městečko. V areálu opodál nechybějí vytápěné dřev ěné chatky se sprchou a toaletou pro slabší polárníky, kteří se uprostřed mrazivé polární noci rozhodnou ledový hotel opustit. Arktická švédská atrakce pojme až 25 nocležníků v ledov ých pokojích s ledovou postelí, ledovým křeslem, ledov ým krbem, stolkem, a dokonce ledovou skleničkou. Jediné co není z ledu jsou matrace a sobí kožešiny, na kterých se můžete vyspat ve vypůjčeném spacáku, který prý garantuje váš život až do -40 °C. Navíc si tu jako správný světák můžete dát drink v ledov ém baru, zahrát golf se skutečnými míčky, ale v ledov ém pokoji, je tu manželská postel s nebesy, zkrátka veškerý komfort – ovšem až na tu maličkost, že teplota v místnostech se pohybuje okolo -4 °C a po každém výdechu se před vámi udělá obláček páry.

LAPONKA JANA

Večer si k nám přisedne nefalšovaná poloviční Laponka Jana. Chvíli vypráví o tom, jak se setkala se švédským krá- lem, když také přijel do ledového hotelu, jak jí potom pozval na hrad, a když někteří z jeho družiny nad laponskými ukolébavkami ohrnovali nos, tajně jí pod stolem držel palce. Má s sebou slovníček obrázkového laponského písma. Připomíná znaky na indiánských totemech, stejně jako keltské runy. „Zpívám taky techno,“ povídá. „Video s nahrávkami si můžete půjčit na recepci. Je to taková komerce,“ dodává spiklenecky než spustí laponskou ukolébavku. Ono je to tady vlastně celé tak trochu „komerce“, ale přitom to pořád má na rozdíl. od mnoha podobných podnik ů v různých koutech světa jiskru opravdivosti.

DIPLOM POLÁRNÍKA

Na recepci si můžete vybrat z neomezených zásob libovoln ý počet dek, spacáků, oteplovacích kombinéz, ušanek i rukavic. Ale v informacích o nocování, které tu pouštějí v ledovém kině i videu na recepci, se praví, že je dobré si před spaním odložit a jít jen tak nalehko. Když se k tomu okolo jedenácté večer odhodláme, postupně opravdu odhazujeme svršky, neboť pod spacákem je nesnesitelný hic. Odkládáme kalhoty na ledové křeslo, brýle a hodinky na ledový krb a v noci se mimoděk přitisknu k ledové stě- ně. Přes noc teplota venku klesla na -17 °C a tak největším překvapením je, když se druhý den ráno probouzíme všichni živi a zdrávi. Úplně na závěr ještě dostáváme diplom „polárníků“. Zhruba o tři hodiny později s pružností Jamese Bonda vym ěníme overaly a sněžný skútr za nevtíravou eleganci hotelu STRAND uprostřed Stockholmu.

Category: 1996 / 04

1. lekce JEŠTĚ NEŽE VYRAZÍME…

… obrníme se největší možnou mírou trpělivosti, kterou kde seženeme, neb musíme mít na paměti, že nejedeme do obyčejné arabské země, kde se nejjednodu šší úřední úkony řeší několik hodin až dní. To by bylo příliš jednoduché. Každý jednotlivý, dílčí úkon v úkonu je třeba znovu a zvlášť platit, abychom po několika minutách-hodin ách-dnech (nehodící si škrtněte) zjistili, že budeme znovu platit za tytéž, případně jakékoli jiné, nesmysly. Připrav íme se na to, že nás do jednotliv ých zemí v celé oblasti nebudou chtít jen tak pustit, a když už nás do nich pustí, nebudou nás chtít jen tak vypustit. Zjistíme, že budeme platit, platit a platit. Víza, letištní poplatky, vstupní poplatky, tranzitní poplatky, „odjezdovou či odletovou daň“ (departure tax), další víza a jiné poplatky, které jsme, jak posléze zjistíme, již několikr át platili. Budeme prostě platit „jak mourovatí“ mourovatým (mourovatí prominou).

2. lekce NEJDŮLEŽITĚJŠÍ FÁZE

Nemá smyslu pokoušet se o fonetick ý přepis arabského písma a důrazn ě bych varoval před pokusy o vyslovení, protože jemnou změnou výslovnosti lze někdy docílit naprosté změny významu. Vystřihněme si proto příslušné nejdůležitější fráze a v rozhodn ém gestu je podstrkujme oslovovan ým osobám pod nos. Dobrý den. Cože, jaké poplatky? My už vízum máme. Ne, nic vám platit nebudu! Pusťte mě, člověče! Kde jsou naše zavazadla? Kolik budu platit? To je moc. To už je příliš! Nechte mě být! Kam mě to vezete? Za co? Proboha, za co? Na shledanou.

3. lekce JAK SE TAM DOSTANEME

Letadlem nikoliv. Vzhledem k trvaj ícímu embargu je letecké spojení s Bagdádem zcela přerušeno a jeho obnoven í není v dohledu. Nezbude nám, než zakoupit letenky do hlavního města Jordánska – Ammánu (KLM přes Amsterdam, Air France přes Paříž: prvn í varianta je o poznání levnější), a z něj vyrazit do Bagdádu po zemi. Lze i pěš- ky, leč vůz bude pro překročení jordánsk é pouště jistě příhodnější. Taxi z Ammánu do Bagdádu přijde na 100- 200 amerických dolarů (záleží na komplexn ím dojmu, který v taxikáři vyvoláte svou gesticko-mimickou vložkou při smlouvání), jízdenku na autobus koup íte asi za 20 dolarů, připravme se však na nepříliš pohodlnou 15-25 hodin trvaj ící cestu. Ono velké časové rozpětí je způsobeno libovolně dlouhou zast ávkou (vzhledem k délce spíše zástavou) na jordánsko-irácké hranici. Pokud se nám během dvou hodin poda ří upoutat pozornost nadmíru dů- ležitě se tvářících jordánských celníků a poté přesvědčit jejich irácké kolegy, že nejsme imperialistický špión, je namístě gratulace!

4. lekce UBYTOVÁNÍ

Možnosti ubytování jsou široké, stejně jako jejich cenové rozpětí. V Jordánsku, které je relativně dražší zemí (hotely v průměru 20-40 dolarů na noc per capita) je možná lepší využít služeb hotelu (do 10 dolarů), kde navíc budeme mít možnost poklábosit s plej ádou nejrůznějších bytostí z celého světa. Ty nejdivnější bytosti jsou obvykle američtí studenti prahnoucí po dobrodružství, resp. poněkud zběsile hledající vlastní identitu, nové nábo- ženství nebo cokoli jiného. Většinou se snaží zahnat nudu. V Iráku je cenov é rozpětí snad ještě větší – smlouvejte. Nevšímejte si toho, že se to nehodí, stále smlouvejme a tu a tam nabídněte bakšiš. Většinou to funguje.

5. lekce LIDÉ

Iráčané patří k nejpříjemnějším a nejpohostin ějším lidem na světě… Vzhledem k promořenosti obyvatelstva tajnou policií ja však lepší mít se na pozoru komu co říkáme. Je to jednoduch é – vzpomeňme, jak to u nás vypadalo před sedmi lety a představme si, že místní režim je výrazně drsnější.

6. lekce JÍDLO A PITÍ

„Nebojme se!“ by mělo být naší prvn í zásadou. „Buďme opatrní!“ druhou. Zásadně nepijeme žádné nelahvovan é nápoje, hlavně ne vodu. Dostat úplavici či jakoukoli chorobu tak daleko od domova není nejpříjemněj- ší. Co se týče irácké kuchyně – je skvě- lá. Bohatě kořeněná, plná a přitom lehká, bohatá na zeleninu. nejlepší bašta v Bagdádu jsou jehněčí nožičky s opékanými brambůrky (hotel Meridian – Palestine). Pokud zatoužíte po ně- čem opravdu fantastickém, dejte si v jedné z místních restaurací – „mosguf „ – pečenou rybu, která vzhledem připomíná kambalu, chutí pak křížence mezi pstruhem a „safriti“, červenomo řskou sardinkou. Je to vážně vynikající. Pokud se ocitneme v situaci, kdy prostě budeme muset něco sníst (pozvání, recepce etc.) NEVRHEJME se po hlavě do něčeho, co neznáme, proto že pokud to nezvládneme (například vařené skopové v divné, ostře zelené omáčce, která ještě divněji a ostřeji i chutná, někomu prostě nesedne), váž- ně urazíme hostitele. To není dobré. Obzvláště když uvážíme, že v této zemi panuje již dva roky stav, označovaný experty OSN za „malnutrition“ obyvatelstva. Čeština má přiléhavější termín – hladomor.

7. lekce KUDY KAM

Náš první cíl bude zřejmě Bagdád. Je to velké, placaté, svým způsobem zajímavé a svým způsobem krásné i ošklivé město. Za chvíli však zjistí- me, že kromě Saddámových monstrpomn íků a mohyl v něm k vidění mnoho není. Snad leda Saddam City – chudinská čtvrť, do níž se údajně bojí vstupovat i jinak všemocná policie. Nelze doporučit. Co naopak lze vřele doporučit, je návštěva historického Babylónu, kter ý je v posledních letech nákladně rekonstruov án. Uvidíme zda mimo jiné první asfaltovou silnici na světě, místo, kde – jak se traduje – zemřel Alexandr Makedonský i části původních staveb biblického města. Na některých cihlách lze dokonce po tisíciletích číst: „Tato cihla byla vyrobena za éry panování božského krále XY…“, na jiných pak (po několika málo letech): „Tato cihla byla vyrobena za vítězné éry panování prezidenta Saddáma Husajna…“. Na místě, kde snad – podle iráckých archeologů, kteří se ve svém mínění rozcházejí se svými německými kolegy – měl stát jeden z divů světa – Sedmiramidiny zahrady – nechal megalomanský diktátor postavit jeden ze svých proslulých „domků“. Saddámův „domek“ v Babylonu je betonová bestie o hraně sto metrů a patří prý k nejmenším. Saddám jich má po celém Iráku něco mezi třemi až čtyř,o sty. Skromný prezident. Dalším místem, jež bychom si rozhodn ě neměli nechat ujít je Karbala – jedno ze svatých míst islámu, proslul é svými dvěma nádhernými zlatými mešitami, stojícími sto metrů od sebe. Karbala však také patřila k jednomu z center povstání proti Saddámu Husajnovi, takže v těsném sousedství zlat ých chrámů dodnes stojí rozvaliny a domy, nesoucí stopy prudkých bojů. V okamžiku, kdy opustíme Bagdád, zjistíme, že na všech silnicích jsou ve víceméně pravidelných intervalech dvaceti až třiceti kilometrů rozmístěné „check points“, stanoviště nějakých ozbrojenců (policie, armáda…?), snažících se kontrolovat naše doklady, pří- padně zavazadla. Nebude nám, než si na to zvyknout. Nic neplaťme!

8. lekce PRVNÍ ZATČENÍ…

…je v podstatě banální záležitostí, která v naší paměti již v krátkém časov ém odstupu nabývá romantických kontur tolik připomínajících jiné činnosti, které jsme též kdysi prováděli poprvé. Jistě, jsou i výjimečná zatčen í, pokračující vězněním a končící nikoli bláhově očekávaným propuštěním, ale popravou, jak by mohl vypravovat anglický novinář, pan Bazoft, kdyby nebyl před několika lety zatčen, vězn ěn a popraven. zatčení je však v Irá- ku celkem všední věcí, neb se jako neznalí místních poměrů budete v podstat ě neustále dopouštět nějakých zlo- činů. Vlastnictvím pasu „špatné země“ a podvratné literatury počínaje, jakoukoli nedovolenou činností (jakákoli jiná než dovolená činnost je činnost zakázan á) konče. Nejoblíbenějším obviněním irácké policie, armády, strany či vlády je – vzhledem k našemu cizozemectví – špionáž. Nepropadejme panice a neztr ácejme naději. Jestliže naše velvyslanectv í v Bagdádu ví o našem pobytu v zemi, je dost dobře možné, že jeho pracovníci budou místní úřednictvo tak dlouho „prudit“, že vymůže naše propu štění. Navíc vlastnictví českého pasu není zdaleka tak otřesným zločinem, jako vlastnictví pasu britského, potaž- mo amerického. Venkoncem jsme z toho vyklouzli lehce, zlomeniny se obvykle rychle hojí a za pár let i drobné jizvy po noži zmizí.

9. lekce DRUHÉ ZATČENÍ

…není dobré. Nabízí se srovnání s tradičním arabským zvykem – po obědě musí host dostat kávu. Chce-li, může dostat i druhou. Naservíruje-li však hostitel třetí kávu, znamená to cosi jako „jsi můj host, který je nedotknuteln ý a mou povinností je pohostit tě. Ještě dnes však odejdeš z mého domu a města. Jinak zemřeš!“ Druhé zatčení je jako třetí káva. Zmizme než bude zle,… pokud už není. 10. lekce DOMŮ? Pokud jsme propluli úskalími 8. a 9. lekce, jsme zřejmě na cestě domů – skvělé! Teď zbývá už jen maličkost – absolvovat opět nejen únavnou cestu, ale i dech beroucí vyjedn ávání a handrkování s uniformovan ými knechty všeho druhu, viz 1. lekce. Pokud jsme se ale dostali dovnitř, ven to jít také musí, a tak se hned poté co vyřešíme problémy se zrušenou rezervací letenky do Evropy a vyčkáme následujícího spoje, který leží za dva dny, můžeme pohodlně rozložit na palubě letadla, požádat o sklenku skotské (bez ledu, prosím), vzkřiknout mocným hlasem: „Dokázali jsme to!“ a ptát se sami sebe, jestli nám to stálo za to. Asi ano, jinak bychom to zřejmě nedělali.

Category: 1996 / 04

Měla nohy, které by jí mohla závidět Cindy Craw fordová, pevný zadeček a tmavé chmýří pod nosem. Minišaty spíchnut é z desítek žlutých gumových rukavic ji pleskaly o tělo. Něžně odhodila pramen vlasů z čela a unaven ě vzdychla, že jí to horko nějak zmáhá. Pár mužů přiskočilo a nabídlo jí ze své plechovky piva. Usrkla z jedné, a poté se otočila se zářivým úsměvem zpět do objektivů nadšených fotografů. nikdo si nevšímal, že jí „nahoře“ něco chybí a „dole“ zase přebývá. Byla krásná a chlapi křičeli: „Holka, ty jsem ale kočka, otoč se ještě jednou!“ O kus dál pózovali další dvě dámy, mohlo jim být něco po padesátce a jedné vykukovaly zpoza výstřihu černé chloupky. Vzduch se třepetal teplem, voněl roztékajícím se asfaltem a místo na břehu řeky Hudson žilo atmosférou vřelosti a veselí. Na 30 tisíc lidí se mačkalo u Christopher Street Pier na Monhattnu, kde se odvíjel každoročně pořádaný festival transvestitů Wigstock ´95 (podobnost názvu festivalu se jménem proslaveného hudebního festivalu ve Woodstock možná není náhodná. zatímco však Woodstock znamená dřev ěný kůl či hůl, Wigstock v angličtině představuje palici na paruky. Samotná akce od paruk již nemá daleko, je vlastn ě jejich oslavou.) West Village, bohémská čtvrť na západní straně Manhattanu v New Yorku, čpěla pivem a potem. Zápach se mísil s ostrou vůní dámských parfémů a po Christopher Street, kterou obývají převážně homosexu álové, se valily davy. Čtvrť se najednou změnila ve scénu fantaskního divadla, holdujícího bláznivostí paruk a převleků, dráždivosti barev a předev ším nespoutané sexualitě. Člověk se ztrácel v davu, kde muž byl najednou ženou, žena mužem. Kde se vytrácely všechna pravidla z učebnic biologie tak, že sám začal pochybovat o tom, co je vlastně normální. Na kousku země v New Yorku to na chvíli vypadalo, že padly všechny zábrany a předsudky vůči rozmarům lidské sexuality, zmizel strach a nenávist. Již 11 let si Wigstock nasazuje škrabo šku veselí a lehkomyslnosti a již 27 let se každý rok opakuje pochod homosexuálů Manhattanem zvaný Stonewall. obě tyto akce si uvědomují, že se více a více vzdalují od ideálů vytvo- řených v šedesátých letech. Transvestismus s sebou strhla vlna komerce. Někdy je až divně populární. Mrs. Doubtfire, Ed Wood, Monty Python, Priscilla, královna pouště…Mnoho členů hnutí ze práva homosexuálů neboli gays si stěžují, že politická úloha pořádaných akcí ustupuje před komer čností. 27. ročník Stonewall sponzorovaly společnosti Visa a Campari. Ač se USA tradičně považují za kol ébku demokracie, kde jen kvetou lidsk á práva, v občanských právech rasových a sexuálních menšin byla tato kolébka narychlo sbita pod náporem protestů let šedesátých a stále zeje dí- rami. V případě transvestitů nemůžeme o kolébce mluvit vůbec. Ze všech sex. hnutí je v americké politice právě toto nejvíce bráno na hůl. Ironií je, že to byli právě transvestiti, kteří před 27 lety rozpohybovali boj za práva homosexu álů. V 60. letech postihovaly americké zákony homosexualitu jako zločin. Práskačství se podporovalo, rodiny mohly své homosexuální příslušníky poslat do blázince a zaměstnavatelé a majitelé bytů mohli vypovědět své zam ěstnance a nájemníky, pakliže se jim nezdál jejich sexuální vkus. V někter ých barech seděl uprostřed místnosti na žebříku muž a osvětloval baterkou páry homosexuálů, kteří by se pokusili společně tancovat. Policejní namátkov é prohlídky klubů se považovaly za nic neobvyklého. 27. června roku 1969 udělala policie šťáru v Stonewall Inn, transvestitském baru ve West Village. Razie vedla k malému ale zuřivému vzbouření asi 400 lidí, po němž ještě následovaly třídenní nepokoje. Červnov é datum se stalo milníkem v historii hnutí za práva homosexuálů: po události v Stonewall homosexuálové poprv é pochopili nutnost organizovat se k opozičním akcím. Zde skončilo obdob í represálií a zrodilo se politické hnutí, např. Mattchine Society, Daughter of Billitis a velice radikální Gay Liberation Front. Odpůrci neváhali a učinili stejné: náboženská pravice a další strany dodnes podnikají od Kalifornie až po stát Maine kampaně, jež by zabrá- nily odsouhlasení zákonů o zákazu diskriminace homosexuálů. Ve 20. státech měly proběhnout referenda o zavedení protihomosexuálních zákon ů. Předloni státy Ohio, Arizona, Minesota a Missouri vstoupily otevřeně do voleb do senátu s protihomosexuálním programem. Argumentovaly tím, že chránit gays před diskriminací by znamenalo vytvoření speciálních práv. nelze však hovořit o výjimečných právech, jestliže tyto skupiny nemají svá práva ustanovena, protože se na ně nevztahují občanská práva sexuálně odlišně orientovaných občanů (homosexu álové v USA například nespadají pod federální ochranu.) Ano, společnost by neměla zajišťovat speciální práva homosexuálům, doktorům a filatelist ům. Ale zatím do té doby, než si všichni budou před zákonem rovni, by tato práva měla existovat i s přídomkem speciální. V současné situaci by bylo nejlepší krokem tyto zákony přijmout, dalším krokem by snad mohlo být zru- šení jejich statutu výjimečnosti a za- řazení mezi občanská práva. Zpátečnické tendence na mnoha místech USA jsou důkazem, že doba, kdy by se o právech homosexuálů nemuselo vůbec hovořit, je ještě hodně daleko. Tolerantní východní a západní pobřeží jsou velikým protikladem centru USA. V Iowě se lesbičkám vypalují domy a věší kočky na střechy. Na pódiu představil zakladatel Wigstocku Jonh Ingle (více známý pod jménem Lady Bunny) nové i známé tváře tanečnic, hereček a baviček. Vět- šina z nich jsou biologicky muži, chovaj ící se tak teminině, že nazývat je jinak než ženy, by snad ani nešlo. Mezi sebou se oslovují a vystupují převážně pod ženskými jmény. Už si zvykly na pojmenování, která jim společnost vymyslela (bitches, drags, drag queens, fairies, cross-dressers) a s frivolitou nimi na sebe pokřikují. Mnohé z těch zkušenějších, jako RuPaul, Lypsinka a Julia Sweeny, se zařadily do zábavn ého středního proudu. Do večera se bitches a turisti budou potulovat po barech těch druhých, domů ještě část z nich odejde v převlecích. Další dny budou zase navštěvovat svoje ghetta a někdy se ze zvědavosti přijdou podí- vat i tam, kam nepatří. Příjemně se nebudou cítit ani homosexuálové, ani ti „normální.“ Skončí tak zase kolo nádhern é přehlídky, která dá všem na chvíli zapomenout na realitu. Přehlídky, která však v nitru zápasí o pojetí svého poslání: jak přichystat podívanou a zároveň pohnout vědomím ve- řejnosti tak, aby si uvědomila, že existuj í věci, které se nemají rozškatulkovat na normální a úchylné. Režisér Barry Shils natočil dokument Wigstock: The Movie. zaznamenal dva roky festivalu, interview s herečkami střídal se záběry mimo pó- dium. Kdy však někdo natočí dokument ární film o komunitě transvestitů, jež se potýká s problémem chudoby a kokainu a žije už 10 lež na molu jen o dvě ulice dál? Za 30 let transvestiti učinili veliký pokrok. Z podzemních klubů se dostali na povrch. Nutno ovšem dodat, že ne dál než do ghett. V Čechách se podobná témata stá- le drží pod pokličkou. O tom, že úrove ň vystoupení českých transvestitů přitahuje do Prahy neuvěřitelné množ- ství zahraničních turistů, ví z veřejnosti málokdo. Na pražská transvestite show chodí výhradně homosexuálové a lesbičky. Když soubor transvestitů vystupuje s divadlem Jiřího Grossmana či Semaforem, kromě pár zasvěcen ých se z veřejnosti nezúčastní zase nikdo. Kdy začneme tyto lidi chápat jako rovnocenné tak, aby mohli vystupovat veřejně po boku známých herců a svoje kluby si mohli přestat chránit mřížemi?

Category: 1996 / 04

Stojíme v soudní síni píseckého okresního soudu a posloucháme rozsudek nad mužem, kte rý zastřelil dva lidi jednou ra nou. To čím jeho příběh už druhý rok, od chvíle, kdy mě nešťastní pozůstalí obětí kontaktovali. Poukázal jsem na podivné okolnosti, za jakých tomuto střelci udělili kdysi protiprávn ě zbraň, na podivné okolnosti, za jakých byl propuštěn z vazby, ačkoli se později – jak se dalo čekat – vyhýbal spolupráci s vyšetřovateli a ovlivňoval svědky, na podivné okolnosti, které protahovaly první proces víc než rok i na skandální rozsudek tří let za dva zmařené životy. i díky televizi se proces obnovil; byl jsem s kamerou u dalších stání, u chvíle, kdy přímo v soudní budově napadl pachatele jeden z příbuzných oběti – a teď jsem s kamerou u toho, kdy soudce konečně vyslovuje nový verdikt: sedm a půl roku. Je to chvilka, kdy kameraman, který se pohybuje soudní síní nezávisle na mně, v duchu zaplesá. Obžalovaný, který si celou dobu zakrýval obličej nebo jej alespoň odkláněl od kamery, poprvé ztratí nervy, křičí na soud: „Vy jste se zbláznili!“ a odchází ze soudní síně, aniž by už dbal o svou tvář. Kameraman na mě dělá šťastné kameramanské gesto: „Ulovil jsem ho!“ Měl bych být rád. Když jsem se poprvé pokoušel dostat toho muže před kameru, zabouchl přede mnou nejdřív dveře, pak se uvolil k soukromému rozhovoru bez kamery, při němž mi arogantn ě dal najevo, že hodlá proces protahovat do amnestie po volbách 1996, a před kameru prý půjde jedině za tučný honorář. Neměl jsem ten honor ář a nenabídl bych mu ho už z principu, ani kdybych ho měl; vysvětlil jsem mu, že právě propásl šanci obhájit se před třemi milióny televizních diváků proti džberům ošklivých věcí, kterými ho před kamerou zaplavili příbuzní obětí a státní zástupce. Možná i tohle přispělo k tomu, že podruhé, když jsem o něm točil další film pár měsíců později, před kameru šel i s tváří. Jenže teď uplynul už skoro další rok, a on se změnil vizuálně tak, že bych ho nepoznal. Oholil se, zhubl, nasadil si brýle – nejspíš právě proto, že jeho tvář ve druhém filmu vzbudila tolik reakcí a pozornosti. A nejspíš právě proto ji tentokrát celé závěrečné stání pečlivě skrývá. Teď to neustál. Nečekal tak vysoký trest. Nervy strhly ochrannou masku a já mám všechny jeho tváře. Nemá už jak a kam se měnit. V celém Písecku, v celé republice není nikdo, kdo by ho litoval. Znali ho tu jako veksláka, mafiána, agresivního psychopata, který si dovedl všechny koupit, a koho si nekoupil, toho zastrašoval. Mířil na lidi, smál se, když se báli. Zabil už jednou před léty, ale zahladilo se to; ještě neexistovala svobodn á média, která by překlenula most nad bakšiši a známostmi. I tentokrát doufal, že se to nějak zahladí. Měl bych být rád, že jsem ho pomohl ulovit – a přece teď místo radosti a profesionálního uspokojení přemýš- lím s pochybami o tom, jaké je to „lovit lidi“. Pro toho, kdo je lovec od podstaty, může být ta honba za obrázkem, za půlkou věty, za výrazem či gestem, který kohosi z čehosi špatného veřejn ě usvědčí, naplněním života. A ještě lépe ulovit někoho tou tajemnou harpunou skryté kamery. záhadným, všudyp řítomným a škodolibým okem. I divákům to nejčastěji zvedá tep; je v tom kus voyeurství a loveckého atavismu zároveň, kus zlomyslné radosti: podívej, jak ho, hajzla, dostali! Snad právě pro tu škodolibost a zlomyslnost nemám skrytou kameru rád. Mámě-li ostatně hledat vhodné podobenstv í; ani lovce nepotěší, složí-li lva z betonového krytu dalekonosnou puškou. Za nejčistší lovce jsem odjak- živa považoval fotografy, kteří udělají snímek lva z bezprostřední blízkosti – a ještě se stihnou chladnokrevně vzdá- lit. Vyžaduje to totiž daleko víc předpoklad ů: vystopovat, přiblížit se proti větru, aby se lev nevyplašil, zklidnit ho vlastním klidem, odvést jeho pozornost a ještě mít pořád na paměti ústupovou cestu, protože lev přežije a dovede být stále zatraceně nebezpečný. Je to svým způsobem fér hra, protože lev má vždycky šanci včas utéct nebo zaúto- čit. Je stejně fér, když přesvědčuji ně- koho, kdo nechce jít před kameru, proto že nemá zcela čisté svědomí, že je v jeho zájmu, aby se veřejně obhájil – i když vím, že někdy může být efekt zcela opačný? Je stejně fér, když někomu, o kom si myslím, že je lump, položím deset nevinných otázek, aby ztratil ostražitost, když předem vím, že mi jde předev ším o to, aby ho zaskočila ta jedenáctá, která jde k věci? Je stejně fér, když se otevřeně zept ám podezřelého z trestné činnosti na detaily této činnosti – i když předem vím, že to popře a že pro diváka bude důležitější otázka než odpověď? Je stejně fér, když předpokládám, že mě odněkud vyhodí – a přesto tam lezu, abych si ten vyhazov natočil? Znám kolegy, kteří si tyhle otázky vůbec nekladou. „Lepší fotogenickej vyhazov než nicneříkající přijetí!“ tvrdí. Anebo: „Lepší akce než rozhovor.“ Nebo dokonce: „Udělej cokoli, ale musíš ho dostat!“ Udržet si soudnost v televizní žurnalistice je daleko těžší než v novinách nebo v časopise. Obraz vládne informaci a probouzí daleko víc lovecké pudy než touhu pozorovat, analyzovat, přijít věci na kloub. Kamera táhne vpřed a rychlý střih ke zjednodušení. Zjednodušení story i života. „Dneska jsem dostal tohohle než si ho diváci se- žerou a stráví, musím jim ulovit dalšího! Co s ním bude dál? To mě nezajímá – sháním třetího v řadě! Má to nevýhodu: z lovu jako jedné z metod dobrat se skutečnosti, se stá- vá lov pro lov, a z reportéra – vybíječ. Točil jsem skiny na skinské tancova čce – a místo efektního vyhazovu jsem se dočkal zajímavé diskuse. Šel jsem se zeptat do budovy slovenské tajné služby na únos prezidentova syna – a místo odpovědi jsem se dočkal efektn ího vyhazovu. Co je víc? Co je cennější? Co uká- zalo lépe podstatu jevu? Lovit v televizi na efekt není probl ém. Obklopte kameramana bodyguardy a vtrhněte do některého z pasáckých barů na E 55. Akce přijde vzápětí – a když se vydržíte pár vteřin s romskými pasáky strkat, budou div áci sedět u televizorů jak přišití. Chcete- li se ale něco opravdu dozvědět, musíte nechat bodyguardy venku. Sednout si navzdory husí kůži mezi pasá- ky k baru, dát si s nimi navzdory myšlenkám na sedativa v pití panáka, vysvětlovat, přemlouvat, přesvědčovat – a teprve pak se dozvíte věci… „Já nejsem policajt, já vás nelovím,“ přesvědčoval jsem nesčetněkrát lidi, kteří se z nejrůznějších důvodů báli mluvit na kameru. Byla to pravda – vždycky ostatně dáváme na výběr, když to jinak nejde, zda že se mohou nechat natočit zezadu nebo tvář dodate čně elektronicky rozrastrovat. Ale přece jsem, když se to povedlo naplno, pokaždé aspoň trošičku zažíval v koutku duše ten opojný pocit. Dávný pocit pravěkého lovce. „Musíte vědět, co tím sledujete, pane kolego, říkal mi kdysi jeden z největ- ších českých žurnalistů Dušan Ham- šík. „A taky si klást otázku starejch cesťáků: budu tam moc přijít eště jednou? „ Je to hluboká moudrost, která zá- roveň předem eliminuje určité způsoby lovu. Lovit se totiž dá – i bez skryté kamery – tak jako loví had: obkružovat, obchvacovat, slizce kroužit a stisknout až při střihu. Lovit se dá i tak jako loví šelma: bez lítosti roztrhat, vyrvat si to nejlepší a zbytek nechat mrchožroutům. Ale ani v jednom z těchto případů už nikdy podruhé přijít nemůžete. „Je pravda, že jste spolu s panem Vinokurem a Haisem jeden z pražských šéfů ruské mafie?“ ptal jsem se z očí do očí Atola Katriče, šéfa pražského podniku U Holubů, který byl později právě pro podezření ze styků s mafií z Čech vypovězen. „Nač chodit kolem horké kaše: většina lidí si myslí, že jste svou ženu nechal zavraždit vy. Co vy na to?“ ptal jsem se Ivana Jonáka ještě předtím, než na něj právě pro obvinění ze zavraždění man- želky uvalili vazbu. „Veřejnost se vás bojí jako místního mafiána, který koho si nekoupí, toho zastraší. Můžete to nějak na kameru vyvrátit?“ ptal jsem se toho muže, kter ý v písku zastřelil dva lidi jednou ranou. Zatímco za Jonákem jsem byl poté ještě mnohokrát, za Katričem už jsem neměl kam jít podruhé. A onen muž, který právě odešel ze soudní síně uprost řed rozsudku, mi řekl o přestávce na chodbě, když jsem se ho ptal, bude-li tentokrát stání komentovat: „Radím vám dobře, pane Klíma: už mi nikdy nechoďte do cesty!“ A před kamerou si schovával svou novou, změněnou tvář. Teď kameraman ulovil i tu, soudce ulovil onoho muže na sedm a půl roku za mříže, pozůstalí oběti mi tisknou ruku, říkají: „Zaplaťbůh, že jste se do toho tenkrát vložili, jinak by spravedlnost zůstala opravdu slepá.“ A já místo abych cítil nějaký pocit zadostiučinění, ne-li dokonce radost, pochybuji o tom, zda takhle lovit lidi není něco, co jsem vlastně nikdy dělat nechtěl…

Category: 1996 / 04

V poslední době Jiří Menzel společně s Karlem Kachy ňou rozvířili hladinu kolem románu Bohumila Hrabala OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE: Oba ho chtějí točit, ačkoli se před tím dohodli na něčem jiném. Menzel mnohé překvapil: je o něm známo, že se konfliktům raději vyh ýbá. Možná je to poprvé, co musel ve prospěch věci zradit sám sebe. Alespoň je přesvědčen, že zvolil menší zlo. V jeho filmech jsme se příliš s podobami zla nesetkávali: spíše s lidskou zranitelností, se soucitem, s pochopením i hrabalovským uchopením lidských slabůstek někdy až bizarních. Pokud se s panem re- žisérem bavíte, máte pocit, že na vás mluví učitel, který to s námi myslí dobře. Začnu trochu neobvykle. Včera jistý šílenec v anglické škole postří- lel šestnáct prvňáčků. Jako kumštýře se vás zeptám: Dokážete se vžít do takové role a pochopit takové zlo? Představit si to mohu…ale vžít se do toho že mířím na pětileté dítě a stisknu spoušť – tolik otrlosti v sobě nemám. Tomu šílenci ve Skotsku se stal zkrat, vypnuly se mu pojistky, jak říká pan Hrabal. Představit si co se odehrává v té chvíli v mozku toho člov ěka je patrně nad lidské síly. Blázni, šílenci a maniakální vrazi byli vždycky, to není nic nového, jenom dnes o tom díky médiím hned víme. Nebezpe čné je, že je to velice atraktivní a tak se může velice rychle stát, že o tom nějaký blázen natočí hraný film: Takov á látka je přitažlivá, vzrušující – komer ční. A to se mi nelíbí. Vidíte nebezpečnost i v rychlosti informací? Ne. Ve výběru. Tragédie jsou všude. Kdoví, jaká zvěrstva se dějí třeba ně- kde daleko za Uralem, nebo někde v Jižní Americe. Ne všude se dostane reportér CNN. Svět je ještě hrůznější, než z masmédií víme. Lidem ale schází v masmédiích i věci pozitivní, povzbuzuj ící. A tak se hromaděním těch hrůz stáváme lhostejnými. Považujete za nemorální ukazovat tragédie v jejich nahé brutalitě? Nemorální je v tom se vyžívat… Byl jsem v případě té tragédie v Dunblane rád, že se v reportážích neukázaly post řílené děti, daleko účinnější bylo ukázat utrpení těch, co zůstali. Jak se vám líbil třeba film MLČENÍ JEHŇÁTEK? To je hezky natočené… Kdyby takov ý film byl jen jeden a ostatní filmy by byly o normálních lidech, tak je všechno v pořádku. Bohužel, ti blázni a vrazi jsou pro ctižádostivé filmaře mnohem přitažlivější. V lidech jsou nízké pudy: chtějí vidět krev a rádi se pasou na tom nedobrým. Je to jejich podstata? Patrně je to pozůstatek z doby, kdy jsme žili v divočině a dennodenně byli vystaveni nebezpečí života. A to jde ruku v ruce s dráždivostí, kterou člov ěk potřebuje. Lze jí částečně kompenzovat sportem, ale jiní mají prostě rádi tento druh vzrušení. Mě to děsí. S vaším kolegou Zafranovičem jsme hovořili o lidském zlu, které v člověku převažuje… To je hluboká pravda, že v každém člověku je zlo i dobro, hranice mezi nimi se prolíná. Jedna věc je zlo odsuzovat a druhá je ho ilustrovat. Často se stane, že ho tou ilustrací adorujeme. I když se filmař k tomu nepřizná, je znát, že se zlo líbí, že ho podvědomě fascinuje. Je důležité, aby člověk měl nad sebou kontrolu, aby si dokázal říct: „Pozor, téhle špatnosti je už moc!“ Souhlasíte s tím, že v lidských dějinách lidské zlo vždy vítězilo? Je to pravda, člověk je potvora, ale v dějinách jsou i řídké okamžiky, kdy zvítězila slušnost a ohleduplnost a lidé si udělali pravidla morálky, které je před zlem bránily. Je to věc různých rozumných náboženství, různých moudrých filozofiích, kterým v těch několika šťastných chvílích v dějinách lidé uvěřili. Člověku byl dán rozum, aby se nechoval jako zvíře, aby nebyl dareb ák. Měl jste na mysli křesťanství? Křesťanství, buddhismus, je to jedno…, kdyby lidé neměli svou víru, tak by se vyvraždili už od začátku. Zajímavé je, že nástupem křes- ťanství šla kultura razantně dolů. Myslíte, že umění bere své živiny právě z podhoubí zla? Veškerá ideologie sebou nese i něco špatného, když začne operovat s dogmaty. Ale přesto mám pocit, že jakmile se člověk osvobodil od víry, začal být ještě víc bezohledný. Umění bere své „živiny“, jak vy tomu říkáte, z celého člověka, ne jen z toho „podhoubí zla“. Vy jste věřící? Nejsem, ale věřím, že člověk má mít v sobě určité zásady, kterých se má držet. Jinak je z něj hajzlík. Co si na člověku jako na živočiš- ném druhu nejvíc ceníte? Je to bytost, která myslí a která má fantazii a je schopna tvořit. Tedy určit í jedinci. Celá řada z nás jenom těží z toho, co ostatní vymysleli, a žije stejn ě jako zvířata. Konzumují, vyměšují a rozmnožují se. A těch je drtivá většina? Bohužel. Tvořivý nemusí být jenom umělec, ale třeba i švec, který na svou práci myslí a žije s ní. Kde vy berete sílu pro laskavost a shovívavost, se kterou ke svým postav ám přistupujete? Na to se mě poslední dobou řada lidí ptá, ale já tomu nerozumím. Mysl ím si, že je to zcela normální. Jestliže něco podobného někdo vidí v mých filmech, pak asi proto, že mu to chybí ve filmech jiných. Kdyby těch smířlivých filmů bylo víc, možná bych dělal něco jiného. Člověk má nějakým způsobem tíhnout k harmonii. A tu já sám v sobě hledám. Už na škole jsem říkal, že bych chtěl dělat filmy jako Božena Němcov á psala BABIČKU. Čím měla život těž- ší, tím se stávaly její knížky idyličtější. Musela mít v sobě ohromnou sílu. A v soukromém životě se vám daří totéž? Jsem normální člověk: snažím se o to. Vy ale působíte jako spokojený člověk… To jsem, jenom vidím, že svět není tak úplně pěknej a vím, že by lidi na sebe mohli být hodnější. Ale ty moje filmy jsou realistický, lidi jsou v nich takový jaký v životě můžou být. Jenom snad v těch mých filmech není tolik potvor, jako jich normálně kolem sebe vidíme. Někomu se to může jevit jako sentimentalita? To jsem už taky slyšel, ale není tomu tak. Sentimentalita je v podstat ě smutná a dekadentní. To snad moje filmy nejsou. Ještě horší by bylo, kdyby vás podez řívali, že vám to nevěří, že jde o kalkul… To mi ještě nikdo neřekl. Ono to totiž není moc vděčný dělat legraci. Dělat mordy je úspěšnější kalkul. Čím víc strašíte, tím je to zajímavější. Je to takový sebezničující trend. Vás takové filmy nikdy nepřitahovaly? Nemám rád konflikty, já jsem v podstatě zbabělec, lépe řečeno jsem maloměšťák. To jste si odnesl z vaší rodiny? Myslím, že ne. Ale pokud se na sebe podívám z vnějšku, na to mé uhýbání od konfliktů, vidím na sobě určitou zbabělost a touhu po pohodlí, pohodě a harmonii. V tom je mé maloměšťáctv í. A co váš konflikt s režisérem Kachy ňou ohledně Hrabalovy látky OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE? To se trochu vymyká… To mě hrozně mrzí. Vy jste stále bezdětný. Dalo by se říci, že by vás děsilo, kdybyste se denně kvůli dítěti musel přemáhat, ovládat se, rozdávat svůj cit…? Je v tom kus té mé zbabělosti. Hlavn ě bych se děsil toho, že by se mi ten můj potomek mohl podobat. Nemám se tak rád, abych toužil po nějaké replice sebe sama. Taky nemám ten cíl se rozmnožovat a kompenzovat své neúspěchy na dětech. Kompenzovat své neúspěchy? Ano. Lidé často chtějí mít své děti, k obrazu ideálu, který chtěli dosáhnout. Myslíte si, že kvůli tomu mají rodi če děti? Mají je i z jiných důvodů, ale já nemám tu potřebu. Alespoň jsem ji zmeškal. Vy jste svého času byl šéfem katedry režie na FAMU. Váš odchod se neodehrál zrovna v přátelském duchu. Co vás na studentech nejvíc dráždilo? Hlavně mi vadila zbabělost těch, kteří se mě nezastali. To z čeho mě nařkli, byla vyloženě nepravd a hloupost. Z čeho vás nařekli? Že tam často nejsem, což nebyla pravda. Všechno jsem odpřednášel, ale většinu času jsem strávil na schůzích katedry a děkanátu. V mé funkci jsem nemusel tolik učit, v podstatě to byla taková studentská hysterie. Vyprovokovan á dvěma nebo třemi lidmi. Dů- vod byl také ten, že tam bylo pár ambiciózních zaměstnanců, kteří se báli toho, že jsem to tam chtěl trochu provětrat. Ta škola je totiž ideální úto- čiště pro neschopné. To se mi vyjasnilo později, když z téhož důvodu přes akademický senát vyhnali i děkana, který měl podobné snahy . Jaké vidíte rozdíly mezi dnešní- mi studenty a vaší generací, která byla v jejich věku? My jsme byli skřípnutější a pokorn ější: měli jsme za sebou padesátá léta a neměli jsme takové možnosti. Tihle kluci jsou strašně zhýčkaní. Třeba na práci druhého ročníku jsou dnes lepší prostředky, než jsme my měli na absolventsk é filmy. To by ale nemělo tolik vadit, to je přece v pořádku… Není to v pořádku. Oni si musejí zvyknout na to, že musejí vyjít víc z těch prostředků, které mají a materi ální nedostatek nahradit svou fantazi í a vynalézavostí. Oni od samého začátku chtějí milióny na film. Chcete tím říct, že jim technika umožňuje zakrýt nedostatek talentu? Nejde o techniku ani o nedostatek jejich talentu, to je prostě zhýčkanost a lenost. Nedávno mi bývalá studentka FAMU vyprávěla o setkáních spolu- žáků a byla zděšená: Všichni se prý bavili jen o penězích, o svých reklamn ích agenturách… To za našich dob nebylo, my jsme byli trošku zvědavější. Dnešní studenti nechodí moc na přednášky, ono je to nebaví, chtějí všechno získat snazším způsobem. Já jsem si uvědomil, že jsem tenkrát za celé čtyři roky nevynechal jedinou přednášku Otakara Vávry. Je to neštěstí, že na škole jsou vět- šinou kantoři – dobráci, kteří neumějí říci těm spratkům: „Naučte se nejdřív řemeslo a pak můžete myslet na umě- ní!“ Ale stejně bych naši generaci nerad srovnával. My jsme vyrostli za časů idealismu dědka Zdeňka Nejedlého a já i když vím, že to byl dogmatik, stále nějak žiju v iluzi, že filmy mají v lidech něco dobrého vyvolat, jinak nemá cenu je dělat. Dnes je film atraktivní povolání pro určitý druh lidí, které přitahuje to, že je kolem něj hodně peněz a hodně slávy a vlastně dohromady se nemusí moc umět. Ale to není jenom tady. Učil jsem v Anglii nebo v Berlíně a tam je to stejné. Pokud chcete dělat muziku, tak musíte pilně cvičit, v mal ířství by to mělo být podobné, spisovatel není zas tak slavný, kdežto film je svůdný a na první pohled snadněj- ší. Chcete tím říct, že ve filmu je dnes nějaký nezdravý mechanismus? Je to něco, že já z těch dětí – ne ze všech – cítil ambice bejt slavnej. Nepamatuju si, že by třeba z Ewalda Schorma nebo z Věry Chytilové byla třeba tahle ambice cítit. Umělec často řeší téma egocentrismu. Myslíte si, že do umění patří nebo se umělci na to často vymlouvaj í? Je to věc míry. Často je egocentrismus tak silný motor, že z člověka něco opravdu udělá. Ale další věc je: kam až můžu jít já, aniž bych tím ohrozil ostatní. Máte umělce, kterým je jedno, co se bude dít kolem nich. Jsou schopni šlapat po lidech kolem, utrá- cet cizí peníze, jen aby oni byli slavní. Mají k tomu určitou sebedůvěru, kter á mě chybí. Řešíte v sobě tuto míru egocentrismu? Každý den. Například jsem si nikdy nedovolil překročit rozpočet, protože jsem věděl, že lidé kolem mne by měli menší honoráře. Tenhle ohled mě vždycky trochu dusil a omezoval. Nepřekročil jsem rozpočet i za tu cenu, že film nebyl tak dokonalý, jak by mohl být. Máte lidi, kteří jsou bez ohledu posedlí cílem být nejnejnej… Anebo posedlí film dotáhnout do nejnejnej…? Každý kdo něco dělá, tak velice dob- ře ví, že to nejnejnej neexistuje, že vše je výsledek mnoha kompromisů. V jejich případě je to posedlost sebou samým a nedostatek odstupu. Já teď čtu nádhernou knihu o intelektuálech, kde se o všech těch chytrých Marxech, Sartrech nebo Brechtech píše, jací to byli ve skuteč- nosti zhýčkaní parchanti bezohlední ke svému okolí. Díky té sebehlednosti leccos dokázali, ale podle mého názoru za cenu příliš vysokou. V Německu jsem se setkal s heslem: „Sobectví je vlastnost úspěšných lidí.“ Toho já se děsím. Kde ten náš František Vopička bere tu jistotu, že má právo utratit někomu patnáct miliónů, abych si udělal film?…Já tuhle sílu nemám. Proto teď také nic nedělám. Všeobecně se mluví o krizi scé- nářů. Znáte cestu z ní? Musí se přestat dělat umění a nepohrdat řemeslem. Celé dějiny umění nás učí, že k dobrému umění nelze dojít bez znalosti řemesla. A že genialita začíná tam, kde se to řemeslo začíná porušovat. A to nemůžete, dokud to řemeslo dokonale neovládáte. Vy často tvrdíte, že v první řadě je cesta k divákovi… Určitě. Tuhle ohleduplnost musíte v sobě mít. Jinak to nemá cenu, jinak je to příliš snadný. K cestě k divákovi musíte ovládnout řemeslo. Můžete si hrát na klavír, mlátit do kláves, jak vás právě napadne, vám se to může třeba líbit, ale hudba to ještě není. Dělat si věc jenom sám pro sebe je strašně jednoduchý. To vlastně může dělat každý, kdo má na to dost času a prostředků a slepého sebevědomí. Mnohem méně snadně je najít společ- nou řeč s divákem tak, aby vás pochopil, aby vám porozuměl. Znovu připomenu jiného režisé- ra – Františka Vláčila Ptal jsem se ho, do které doby sledoval ve svých filmech jenom vlastní zájem. Bylo to do MARKÉTY LAZAROVÉ. Jakmile začal myslet na diváka, jeho filmy už nedosáhly takových kvalit… Ale to je František Vláčil, který má na Markétu právo, ale František Vopička?…Nicméně dneska, už ten fakt, že pan Vopička udělá film ho zařadí mezi umělce. Vždycky najde pár kamarádů, kteří mu řeknou: „To je vono“ a to mu dodá sebevědomí a drzost žádat o další peníze. Ještě na škole jsem se chytil s Pavlem Juráčkem: tvrdil, že chce dělat film pro sebe a já mu řekl, že já pro lidi. Obvinil mě, že jsem blbej kšeftař. Kdyby Juráček myslel na lidi, asi by nenatočil POSTAVU K PODPÍRÁ- NÍ, která byla mezinárodně oceně- ná… Dobře, ale kolik lidí ji vidělo. – Já jsem si ale taky tenkrát řekl, že chci dělat filmy tak, aby lidi dostali chuť vidět filmy Honzy Němce, který byl pro mne jako filmař geniální. Smůla je, že je hodně těch, co by byli rádi Honzou Němcem a málo těch, kteří by chtěli sledovat dráhu Martina Friče. Můžete si o Martinu Fričovi myslet co chcete, ale bez jeho filmů by ty ostatní mohly vznikat. U vašeho posledního filmu, jste podle kritiků svou vstřícnost k div ákovi přehnal… Já jsem z té knížky udělal film, jak jsem nejlíp uměl. Kdybych z toho chtěl udělat umění, tak bych ji zabil. Nedě- lám filmy pro kritiky, ale pro lidi. A co je podle vás vlastně film? Film je, jako všechno správné umě- ní, služba lidem. Z umění musí mít ostatní nějaký zážitek. Mám pocit, že máte o umění zjednodu šenou představu. Spousta krásn ých děl vznikla pouze ze silně introvertního přetlaku. Co například? Napadá mě Vincent van Gogh. To je správný příklad, ale ten člov ěk taky pro to uměl hladovět a nežá- dal subvenci. Ale byl jediný, nebo takových v té době bylo možná pět, ale vedle nich malovali malíři proto, aby lidem doma visely obrazy. Vy říkáte van Gogh, já říkám Mistr Vyšebrodský, kter ý byl placen za to, co po něm lidé chtě- li. Já říkám Bach, který chtěl uživit rodinu. Já říkám Maupassant, který psal proto, aby lidé měli co číst. Já říkám Michail Bulgakov, Issak Bebel… Taky si to pěkně vytrpěli… A taky se dají číst. Ale kolik máte dnes Babel ů. Máte bláboly, kteří nemají tu trpě- livost pravých mistrů. Babel si musel hodně přečíst a naučit se psát, aby mohl psát trošku jinak, než ti před ním. Ale pozor: trošku jinak. V té době bylo mnoho spisovatelů, kteří psali z vlastního utrpení, ale protože neum ěli psát pro druhý, tak jsme na ně zapomněli. Měli smůlu, že se narodili o sto let dřív, dneska je taková doby, že by byli slavní, aniž by se četli. Vám je asi na hony vzdálené zpravovat bolestivé téma…? Možná, že se mu vyhýbám, nevím, ale marně hledám jeho smysl. Veškeré umění roste z toho, co bylo předtím a díky tomu, na to může navázat něco potom. I ten van Gogh maloval ještě tak, že v tom můžete cítit stopy jiného malování, ale ti jeho následníci?…Něco vám přečtu (odejde do vedlejší kancelá- ře pro noviny). Tady se v jednom seri- ózním deníku píše o mladých slovenských umělcích „…vtěluje do svých instalací a inscenovaných prostor pojmy a zejména fragmentární předmětnou realitu z lékařského oboru, modely fraktur, naučnou vědeckou literaturu a ilustrace, zkumavky s barevnými kapalinami, formaldehyd a jiné. (…) V té- matech transformuje aktuální citové úrazy do atlasu traumatických zlomenin… „ a tak dále. Tak a kde v tom máte toho Gogha? Možná v autorovi článku. Uvědomte si, že tohle je vážná tvorba. (ukáže mi fotografii instalovaného objektu, pozn. aut.) Patrně to ten autor myslí vážně, ale já myslím na člověka u nás v baráku, jestli by to mohl pot řebovat, co tomu řekne. Víte, připomínáte mi doby minul é, kdy se tvrdilo, že umění musí sloužit lidu… Nemusí sloužit všemu lidu, ale ně- čemu sloužit musí. Problém je v tom, že pokud bude umělcům chybět pokora, pokud bude umění žit jen samo pro sebe, budou ostatní lidé žit mimo umění. Umění často přehodnotilo jejich stávající myšlenkový systém. Budete- li příliš myslet na lidi, vyvěrá otázka, zda to umění ještě je… Bude spíše uměním, než když bude někde zvlášť, mimo tento svět a lidi doma bůhví jaké kýče. Já mám rád a víc si vážím obrázků Adolfa Borna nebo Jiřího Trnky, které si mohu doma pověsit, než těch artefaktů. Tahle arogance, sebestřednost se projevila po válce, bohužel, nejen ve výtvarn ém umění, ale i ve filmu a v literatu- ře i v divadle. Umění, jeho tvorba – a myslím to vážně – je akt lásky. Umění pro umění je akt masturbace. Vy často moralizujete. Víte o tom? Vím. Bráníte se tomu nebo je to váš program? Řekl bych, že to je má automatick á přirozená reakce. Nejsou mi určité věci lhostejné. Váš moralistní tón je cítit ve va- šich příspěvcích, které se objevují ve Story, tedy v týdeníku, který asi není podle vašeho gusta… To mě mrzí, ale nemohu se tomu bránit. Ale do Story přispívám, proto- že jiný časopis mě o to nepožádal. Platí mě za to a asi vědí proč to dělají. Kolik tomu věnujete energie? Píšu to ve středu nebo ve čtvrtek ráno. Nejhorší je, že nevím, od čeho začít. Většinou to vychází z nějakého nasrání. To se píše sice dobře, ale člověk se nemusí uhlídat…? Nemá to v sobě tu legraci, bohužel. Stalo se vám někdy, že jste se přistihl, že říkáte hlouposti? Jistě. Často. A taky si toho, bohu- žel, často nevšimnu. Jak se s tím vyrovnáváte? Mrzí mě to, samozřejmě. Někdy se to neuhlídá. Někdy s někým mluvím a pak si říkám: „Neurazil jsem ho, ne- řekl jsem blbost?“ Tuhle úzkost mám po mamince: jestli jsem včas přisko- čil, abych podal židli, jestli jsem pozdravil… Tahle přehnaná úzkostlivost, abych do někoho nevrazil loktem, zavi ňuje, že jsem podrážděnější na lidi, kteří tuhle vlastnost nemají. Dal jste někdy někomu facku? Pral jsem se, ale přímo ji někomu vrazit, to neumím. Já spíš křičím. V souvislosti s egocentrismem, o kterém jsme mluvili, stalo se vám někdy, že byste ublížil svým nejbliž- ším? Někdy se tomu člověk neubrání. Někdy opravdu musí volit mezi dvěma zly a snažit se odhadnout, které je to menší. Třeba si vyberete herečku a pak zjistíte, že jste se mýlil a musíte se s ní rozloučit, jinak by ten film byl hor- ší. To je velice nepříjemné. Jaký máte vztah k hercům? Já je mám rád. jsou to vlastně děti, celý život si hrají. Herci jsou někdy jako uličníci v obecné škole: zlobí, ale nemůžete je mít nerad. Jsem na ně zatížený už od dětství. Není to tím, že herci jsou tak zraniteln í? Dobří herci jsou citliví. Proto jako režisér musím být k nim velice ohledupln ý. Znám kolegy, kteří dovedou po nich šlapat a dokážou je zbavit sebed ůvěry a tím je zničit. Protože herec je velice zranitelný materiál. Člověk nemá mít divadlo jako svou hračku, ale vážit si ho jako místa, kde se obna žuje člověčí duše. Herec se musí na jevišti cítit jako doma, ve svých botách, aby mohli být zřetelní a silní. Víte, jak mají herci rádi vás? Většinou s nimi vycházím dobře. Nemám s nimi konflikty. Možná je to taky tím, že si opatrně vybírám. Někdy se setkám s žárlivostí: jsou herci, kte- ří mají za zlé, že pokud hraju, tak jim beru chleba. Mrzí vás taková obvinění? Z toho mám spíš legraci. Vy jste v jednom rozhovoru řekl, že stále v sobě cítíte „mučedníka puberty“, jaké prožíval Hrma v OSTŘE SLEDOVANÝCH VLACÍCH, a že to mají skoro všichni mužští. Nemohlo by být toto utrpení látkou pro váš film? To ne. Vrátím se k tomu utrpení. Pořád trpíte pochybnostmi, jestli to, co zrovna děláte, je správné. Chyby ve filmu jsou navíc neopravitelné. Bez utrpení to nejde. Který váš předchozí film vás nejv íc týrá? Myslím si, že jsem zvoral ŽEBRÁCKOU OPERU. To mě velice mrzí. Vím, proč se to stalo a už to nechci zopakovat. Co se týče „mučedníka puberty“ tak v každém mužském i ženské je sexuáln í ctižádost. To byl velký motor třeba pro filmaře jako je Bergman, Fellini, Chaplin… A co třeba Passolini, který byl jin ého zaměření? Passolini byl čuně a zlý člověk. Ten svou zlobu ve svých filmech kompenzoval velice inteligentním způsobem. V podstatě to byl nekrofil. Zvláštní kapitolou je pro mě Ingmar Bergman. On napsal, že až v padesáti poznal, co to je mít rád lidi. Z Bergmanových filmů má člověk pocit, že jeho největším neštěstím je, že přišel na svět, kdežto já to považuji za velké štěstí a pořád nevím, jak se za to odvděčit. To neznamená že si Bergmana nevážím. Navíc když mi v Berlíně řekl, že většinu mých filmů viděl a že se mu líbí (smích). Ale pro mě ještě víc znamen á, když mě na ulici zastaví cizí člov ěka řekne: „Pane Menzel, kdy zase něco hezkého natočíte?“ Vám je Hrabal blízký poetikou, ale zdaleka s ním nesdílíte hospody, bez kterých si život neumí představit. Čím vás hospody popuzují? V tomhle jsme protichůdné povahy. Hospody mi smrdí a slyším tam řeči, které mi připadají jako blábol, jenže pan Hrabal z nich jako zázrakem dokáže vytáhnout perly. Tam kde já vidím hlušinu, on nachází diamanty. Pan Hrabal je pan Hrabal a já jsem já.

Category: 1996 / 04

Kafři zásadně nedovolují bě lochům, aby byli přítomni jejich tajemným obřadům. Věta „…dnes do mého umzi…,“ kterou pronesl stařešina nedalekého kaferského kraalu, znamenala tichý souhlas, že dva Evropané smějí spatřit mystick ý obřad pohanské obřízky. zaručovala naše přijetí mezi účastníky slavnosti a současně naši nedotknutelnost. „Dnes v noci přijde nxamtvana, kaferský lékař kouzelník… “ zněla nám dlouho v uších Nočengova slova. Kafři v Transkei, pohani i křesťan é, si dosud zachovávají tradici obřízky. Na rozdíl od Arabů nebo Židů si odbývají tuto bolestnou operaci teprve v době dospívání, mezi osmnáctým a dvacátým rokem. Den obřízky je mezn íkem v jejich životě. Teprve tímto okam žikem se stávají plnoprávnými muži, jsou přijati do kruhu starších, smějí se účastnit kmenových porad a mají hlas při volbě náčelníka. A od toho okamžiku se smějí ženit. Vlastnímu obřadu, kteří se provádí při východu slunce, přechází noc tanců a hostin, zpěvů, jídla a pití, opojný hodokvas, jímž dospělí muži vítají do svého středu kandidáty mužství. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, když jsme se strmými stráněmi nedaleko Mendu vydali na cestu k náčelníkovi kraalu. Na vrcholu oblé- ho kopce bylo rozhozeno několik kulat ých indlu. Protější stráně byly posety řetězci červenohnědých teček. Ze všech stran se do osady scházela mládež z dalekého okolí, aby se tradičními slavnostmi rozloučila s dvěma jinochy, kteří se za příštího úsvitu měli stát dospělými muži. Prostranství se pomalu plnilo dospělými Kafry, kteří seděli v klidném rozhovoru, kolem dobytčí ohrady a pokuřovali z dýmek.

V ZÁŘI POHANSKÝCH OHŇŮ

Štíhlé urostlé postavy Kafrů se mí- haly mezi ohni – vzory atletické krásy. Jejich skráně zdobili pletence skleně- ných perliček a pestrých korálků. Nad čely dlouhá kohoutí péra, vsazená do násadců opletených perličkami. Někteří z Kafrů měli kolem nahých beder jen kožený opasek pobitý cvočky, zápěstí, šíje a lýtka byly ozdobeny šňůrkami korálků. Polonahé dívky v úzkých krátk ých zástěrkách stály opodál. Pozorovaly přípravy k tanci, ale neodvažovaly se vkričit do dobytčí ohrady, odkud právě zazněly první monotónní zpěvy a řinčení chrastítek. Udusaná půda duněla pod těžkými údery nohou. Kfři držící se kolem beder pomalu postupovali do kruhu, jejich těla se vlnila, prohýbala a znovu a znovu dopadaly jejich nohy v synkopickém rytmu na udusanou půdu. Vzápětí srazili hlavy dohromady, střelhbitě se obrátili a rozb ěhli se do volného kruhu, aby v prudce zrychlovaném rytmu zakončili úvodní válečnický tanec. Vypadali jako ďábli ve svitu ohňů, nazí, černí, s matn ě se lesknoucími bedry a rameny. Byl to však jen krátký úvody, vzájemné přivítání. Vlastní tance měly začít teprve po skončení hodů…

NOČNÍ EXTÁZE

Kafři se shromáždili ve středu kulat ého indlu. Pod koleny jim znovu zachřestily tykve a plechovky. U ohňů se objevili džbery kaferského piva. Těž- ce, jako by hledaly oporu těl zachvácen ých zápalem tance, dopadly desítky nohou na zem. Sledovali jsme zprvu toto divadlo jakoby z dálky, z jiného konce světa, jako v transu. Tvrdý rytmus bušil do spánků neúprosně, s přesností metronomu, jako by zatloukal víko vědomí o existenci vnějšího světa. Byla to nejotřesnější chvíle našich afrických dnů, živý sen dávno zašlých věků. Ústa Kafrů vyrážela chraplavé výkřiky opojení, fantastick é stíny poskakovaly škubavě po stěnách indlu, pohlcovaly zkřivené tváře a naráz vrhaly odlesk loučí do změti nahých těl. Měli jsme pocit, jako bychom toho večera poprv é v životě nahlédli až na dno Afričanovy duše, jako bychom poodhrnuli oponu věků a stáli na úsvitě afrického pravěku.

V ZORNICÍCH AFRIKY

Vyšli jsme znovu do noci. Hvězdy se chvěly vysoko nad námi. Před očima nám defilovaly africké kmeny, které jsme cestou poznali, a náhle nám vyvstávaly jejich podoby, jejich tváře, jejich gesta, řeč, chůze, výrazy očí – i jejich ml- čení. Přes ostří asagajů jsme se dívali do očí kenyjských Masaj ů pod úpatím Kilimandžára, četli jsme výraz zmatku u zúžených zornicích somálského kuchaře Alího Osmana Abdulláha Mohammeda Baravana. Se zatajeným dechem a s hrdly sevřenými úzkostí jsme hleděli do roznícených ohníčků nenávisti v očích účastníků muslimského pohřbu v Káhiře, kdy naše životy visely na vlásku. Stál před námi vysoký štíhlý stařec s bělostným vousem, vznešený arabsk ý Sokrates v podobě súdánského šejka v Kabušíji a prohl ížel si nás svýma přívětivýma očima. Pak se nám vzpomínkami mihly drobné postavy trpaslíků z pralesa Ituri i jejich oči vyjadřující hrůzu a strach z bílé tváře a vzápětí rozšířené radostí z darů tab áku a soli. Stovky plachých černochů ze středního Konga, kteří se rozestupovali jako moře, když jsme mezi ně vkročili s kamerami. Náhle se před námi zeširoka rozkročil Vamba, odhodil zástěru, jeho pokorný výraz očí se rázem změnil ve zlostný pohled divocha a jeho kopance postavily na nohy vězně, který se třásl na celém těle. A zas už se na nás dívaly hluboké oči černošské madony z Basutska s děckem u prsu, oči naplněné šťastným mateřstvím. Těmito zornicemi hleděla na nás náhle celá Afrika.

HLÍNA A KREV NA ÚSVITĚ

Nebe začalo pomalu blednout a několik kapek jasu rozředilo tmu. Na stráni za námi unaveně doznívaly zpomalen é údery desítek nohou o udupanou hlínu indlu a ohně vyhasly úplně. Tixo, stín pohanského boha Kafrů, se pomalu vzdaloval z prostranství mezi jednotlivými chatrčemi a opouštěl zemdlen á těla tanečníků. Vyčerpaní Kaf- ři usedali na zem, vrávorali a usínali ve stoje. Oba mladí Kafři očekávají obřízku, zahaleni již opět bílými přehozy, přem áhali silami celoroční únavu a v hloučku několika starších vykročili směrem k chatrči daleko za osadou. Nxamtvana s dlouhým ostrým nožem kráčel volně za skupinou, doprovázen náčelníkem Nočengem. Bílé zdi indlu rozhozených po okoln ích kopcích zrůžověly v prvních paprsc ích vycházejícího slunce a okraj slunečního pruhu rychle stékal po svahu k slaměné chýši, kde se skláněl lékař kouzelník nad prvním Kafrem. Ze dvou kroků jsme pozorovali celé divadlo. Chvíle ticha, ostří dlouhého nože se zablesklo v paprscích slunce a pramének krve skanul na písčitou zem. Několik obratných pohybů, obvaz z jemné kozí kůže a teď už mísí nxamtvana jíl s pískem. Krev ve spáncích se nám na vteřinu zastavila. Mladý Kafr, který se právě stal mužem, drží vzpří- meně hlavu a posledními silami překon ává své vyčerpání. Kouzelník rozetřel do dlaně čerstvou krev smíšenou s hlínou a rozmazává ji po celém obličeji mladého muže. Druhý obřezanec nehnutě přihlíží, jen chvílemi se usmívá. Několik dalších obratných pohybů nxamtvana – a oba muži s obli čeji potřísněnými vlastní krví uléhaj í na primitivní lůžko, aby si po vzrušující noci odpočinuli. Až do zacelení rány nesmějí za dne vycházet z osamělé chatrče, protože až do té doby jsou „nečistí“ a nesmějí se proto objevit před lidskými zraky. Jenom vybraný obřadník jim smí přiná- šet jídlo do jejich dobrovolného vězení, za noci s tvářemi pomalovanými bílou hlinkou budou moci občas vycházet, aby je náhodný chodec nepoznal. Teprve potom, po uzdravení, budou celými, svobodnými muži. A ti dva, kteří společně prošli bolestným obřadem, zůstanou podle kaferských zvyk ů spojeni po celý život nerozlučným přátelstvím na život a na smrt.

Category: 1996 / 04

Rituální lov lebek je na Filipínách ilegální více než sto let, ale zprávy o těchto prak tikách sahají až do sedmdesátých let našeho stolet í. Můj dávný přítel Lumatak z kmene Kaligů lidi lovil. Jinak by nesměl mít na hrudi tetování „fatok“. Podle Kaligů je lov lebek legalizov án v okamžiku, kdy je porušen „bopong“, což je jaký- si druh mírového paktu s okoln ími vesnicemi. Pomsta je pak skutečnou záležitostí cti celého kmene. Jejím zdrojem může být například náhodná smrt při lovu nebo sportu, jeli způsobena příslušníkem jin ého kmene. Podle tradice Kalingů se barví vlasy obětí lovců lebek narudo a připevňují se na kančí kly. Formují tak náramek zvaný „tuckar“, který se dědí z generace na generaci a používá se při rituálech a ceremoniích.

KREVNÍ MSTA

Cizincům se tedy doporučuje cestovat za lovci lebek s místním průvodcem, nejlépe příslušníkem kmene, který se chystáte poctít návštěvou. Moje průvodkyně Juliet byla malá žena okolo čtyřicítky, jež si mě přímo vyprosila, když jsem obědval v bontockém hotelu Mountain Inn, kde jsem byl za pouhý dolar na den ubytován. „Dovol mi, abych představila. Já Juliet,“ řekla tenkým vysokým hláskem: „Chceš jít rýžové terasy, pohřební jeskyně, domorodé vesnice? Já být průvodce! Jdu tam často předtím. Chceš jít se mnou?“ Souhlasila s tím, že mě vezme do sedmi kalingských vesnic, kde domorodci stále ještě žijí v primitivních chatrčích a nosí tradiční domorodý oděv. Dvouhodinová jízda náklaďáčkem po prašné cestě byl jediný spolehlivý způsob, jak se dostat do Tinglayanu, jednoho z největších měst v kraji Kaligů. Jenže před nedávnem jeden z řidi čů srazil kalingské dítě, které později zemřelo, což vedlo k tomu, že dopravní společnost provozující linku ji musela zrušit kvůli obavám z kmenové msty. Jediná přijatelná cena za život dítěte pro Kaligy byla vzít život jednomu z řidičů nějaké- mu nešťastnému návštěvníkovi Bontoku. Nakonec si Kalingové, frustrovaní nedostatkem potenci álních obětí, vybili zlost na jednom z jejich psů, čímž situaci svým vlastním způsobem vyřešili. Juliet mi vysvětlila, že tento způsob vendetty byl důsledkem porušení smíru ve zdejším kraji, a kdyby si Kalingové neporadili sami, hrozba vendetty mohla trvat desetiletí. nikdo z průvodců v Bontoku ani řidičů by se tu už nikdy nemohl cítit bezpečný.

UŠI A PENIS JAPONSKÉHO STUDENTA

Když jsme sjížděli dolů po cestě k Tinglayanu, kde jsme chtěli navštívit chatrč Julietina přítele, svěřila se mi náhle Juliet, že se hodně bála jet do jaké- koliv vesnice vyjme nejbližších tří. Vysvětlila mi, že kmen Bontok ů byl tradiční nepřítel Kaling ů a ona by se sama neodvážila příliš daleko do nitra jejich územ í. Varovala mě, že Kalingové navíc nedávno zabili mladého japonského studenta, jemuž uřízli uši a penis a nechali ho vykrvácet na cestě jako výstrahu dalším případným vetřelcům. Možná to byla určitá forma odplaty za brutální japonskou okupaci luzonské vysočiny na konci 2. světové války. Ale spíš byl zabit kvůli tomu, že se nach ázel v nepravý čas na neprav ém místě. Přímo naproti Tinglayanu přes řeku Chico jsou dvě horské velice snadno dostupné kalingské vesnice Ampato a Luplupa, a moje průvodkyně nebyla příliš ochotná doprovodit mě dál než právě tam. Tvrdila, že odlehlejší vesnice výš v horách mohou navštívit jen vskutku „blázniví“ cestovatelé. Kalingové jsou proslulí jako nejnevyzpytateln ější a nejvíce násilní z pří- slušníků horských kmenů, a přesto, že moje průvodkyně byla jinak schopná, musel jsem prakticky každému muži, kterého jsme potkali na stezce, dát nějaké všimné. Kalingové jsou nejlí- tější válečníci z horských krajů a guerillov é válka trvá v celém regionu už po desetiletí, přičemž každý požadavek Kalingů je vždy podpořen malým arsen álem kopí, mačet a pistolí.

FATOK ZNAMENÁ TETOVÁNÍ

V Ambatu, první vesnici na cestě za řekou Chico, se několik tuctů vyvý- šených chatrčí zvedá nad pevnou dlaž- bou z masivních kamenů vyzdvižených z říčního dna. Na idylickém pozadí řeky, džungle a hor jsem měl první pří- ležitost fotografovat skutečného lovce lebek. Muže se speciálním tetování „fatok „ na hrudi, které říká, že doopravdy „lovil lebky“ už jako mladý muž. Teď už byl starý a šedovlasý, ale jeho šlachovité tělo si zachovávalo pruž- nost. Pyšně nám předváděl výraznými barvami pomalovanou bederní roušku a v pravé ruce výhružně třímal dlouhé kopí. Kývnul nám na pozdrav, když jsme se přiblížili, a když jsem ho fotografoval, roztáhl ústa do širokého úsměvu. Bohužel jsme nebyli schopni vyzvě- dět o něm něco víc, dokonce ani jeho jméno, protože jsme nemluvili dialektem Kalingů.

POSVÁTNÉ MASO

Následoval jsem Juliet po stezce do druhé z níže položených vesnic podél Chika, do Luplupy. V luplupě, větší než Ambato, jsou chatrče a domy roztroušeny po kopcích, kde podle výšky tvoří jakási patra. Juliet mě vzala k nejstarší ženě ve vesnici a ukázala mi její tetov ání spadající z ramen až na zápěstí. Poznal jsem, že je to stejný vzor, jaký měla tetovaná žena nakládající těžké pytle na náš jeepney z Bontoku jen před pár hodinami. Zajímavé je, že tři ženy v Luplupě o sobě prohlašují, že jsou staré přes sto let; dovolily mi fotografovat její hustě potetované paže, když seděly na bobku před svými chatrčemi. Po celodenním přechodu horského hřbetu po schodech, ručně vysekaných do kamenů, jsme konečně v pozdním odpoledni dorazili do horské vesnice Tulgao, kterou tvoří vlastně dvě oddě- lené vesnice, jež spojuje kamenitá stezka. Východní Tulgao se skládá z hroznů chatrčí obklopující rýžové terasy, zatímco Západní Tulgao, kde se zrovna konal festival, má i budovy radnice a školy. Ovšem ani v jedné z obou částí Tulgaa není přívod elektřiny, pitn é vody, ani žádné moderní prostředky komunikace. Právě se rozbíhal festival iniciace, přijetí chlapců mezi muže. náčelníci Kalingů mě posadili na čestné místo na malé pódium, které sloužilo jako stanoviště, z něhož se přihlíželo právě probíhajícím hrám, tancům a rituá- lům. Domorodci porazili velkého vodn ího buvola čili „karabo“. Mohutné kusy syrového masa byly nasekány na velké kostky a pokládány na rozměrné banánovníkové listy ležící na holé zemi. Krev z buvola potřísnila všechno v blízkém okolí – zemi, vřící kotle i ruce vesničanů. Tři z velkých kotlů obsahující vnitřnosti a krev začaly vřít nejdříve. Během rituálních hostin pojídá elita kalingských mužů nejvybranější lah ůdky ze všech ceremoniálních jídel v izolaci od žen a dětí; toto je stará tradice Kalingů a platí bez výjimky. Když muži začali zaplňovat jedno z větších obydlí, které bylo výjimečné tím, že nemělo okna, otočil se jeden z nich, pokynul mi prstem a ukázal, abych jedl s nimi. Uvnitř hlíny tři neohoblovan á prkna, jež se zdála být jedin ým místem jakžtakž vhodným pro „stolování“. Rýže téměř zkapalněná ve vroucích hrncích a mísy plné masa byly přeneseny zvenčí a položeny na prkna, zatímco šest či sedm hodnostářů se k nim přikrčilo, já mezi nimi, a jali jsme se pořádat všech ty delikatesy. Kalingští mužové spořádali své jídlo v cuku letu a opustivše mne poznenáhlu, nechali mě samotného pokračovat v pojídání gumového masa. Když jsem dal najevo nepokoj, vzal jeden z vůdců visací zámek a pověsil ho zvenčí na dveře, aby mě ochránil od dotěrností hladových vesničanů. Většina těchto domorodců pojídá maso jen několikrát za rok, při zvláštních příležitostech jako napří- klad při pohřbech, svatbách a nábo- ženských rituálech, protože čerstvé maso je velkou vzácností a ve vesnic ích neexistují takové vymoženosti civilizace jako lednička nebo dokonce mrazák. Je známo, že během tradičních slavností nad sebou polo- šílení vesničané ztráceli kontrolu a vrhali se a chňapali po posvátném mase. Aby se tomuto zabránilo, dostane každá osoba ve vesnici na konci rituálu svůj podíl na mase. Kusy masa jsou propíchány tlustými rákosov ými stvoly, aby si každý z domorodců mohl svou porci snadno odnést do chatrče.

NA LOVU S LUMATAKEM

Na slavnosti jsem potkal Lumataka, lovce lebek, který měl stejné tetov ání, jaké jsem už předtím viděl v Ambatu na konci slavnosti. Lumatak sice vypadal už přinejmenším na sedmdesát, ale i když jeho tvář byla vyzáblá a poznamenaná časem, udr- žoval se v kondici lovem a sběrem plodin. Chtěl prodat několik sekyr typických pro lovce lebek za přemrštěnou cenu, ale protože jeho hruď pokrývalo ono cenné tetov ání, věřil jsem i autenticitě sekyr a bez smlouvání jednu koupil. Díky dobr ému obchodu přistoupil i na moji prosbu, abych mohl strávit následují- cí den s ním. Dokonce se mezi námi utvořil vztah vzájemné úcty a ryzího přátelství. Byl to neobyčejný muž a podivoval jsem se jeho nepředstírané životní vyrovnanosti a síle. Privilegium fotografovat jednoho z posledních opravdových kalingských lovců lebek mi bylo ponecháno ještě celý další týden; trávil jsem s ním čas na jeho rýžových políčcích, při přípravě jídel, ba dokonce i lovem v blízké džungli. Jak jsem později zjistil, v celém Tulgau zbývali už jen tři žijící skuteční lovci lebek. Jeden z nich umíral v oblastní nemocnici, další právě pobýval na návštěvě u své dcery v sousední vesnici, a tudíž jediný, který dlel momentálně v Tulgau, byl můj nový přítel. Řekl mi, že jedině ten válečník, který řezal hlavy, má privilegium nosit tetování „fatok“ na své hrudi. Kdokoliv, by nosil toto tetování a přitom v životě neuřízl žádn ému hlavu, byl by veřejně zesměšněn. Po dvou dnech, kdy bez přestání pršelo a my jsme se nemohli hnout z místa, rozhodl jsem se přemístit do vesnice Bot-Bot. Smutně jsem se lou- čil s Lumatakem: „Navždy si zapamatuji tebe i tvoji neobyčejnou pohostinnost. Naučil jsi mě mnoho nových věcí, které ty vstřebáváš celý život, ale já jsem o nich nikdy nevěděl. Možná, že způsob života vás, Kalingů, je pro ducha lepší, než je život mých lidí.“ Lumatak byl hrdý na má slova, dokonce vypadal pohnut ě, když odpovídal: „Na shledanou, můj nový příteli. Vrať se zpátky, budeš-li moci. Ty jsi Američan a já jsem Kalinga,“ dodal na závěr, „ale v mém srdci jsme všichni z jednoho kmene.“

KRÁSNÁ MALONG

Poté, co jsme opustili Tulgao, podnikli jsme s mojí průvodkyní okružní cestu přes Bot-Bot a Ngibat až do Tinglayanu. Když jsem se na chvíli zastavil k odpočinku, přišla ke mně atraktivní kalingská dívka. Ještě ani dvacetiletá, naplňovala pro mě Malong, jak se jmenovala, ideál kalingsk é krásy. Byla oblečena do tradiční sukně „ai-in“ a krátké žluté bluzy. Upřeně se na mě zadívala velkýma hnědýma očima a přátelsky se představila. Mluvila trochu anglicky a nepatrně se znala i Juliet, ale rychle odvrátila svoji pozornost ke mně: „Já Malong. Tohle moje místo a vítám tě. Já velmi šťastná vidět nová tvář s Juliet. Jak říkat ti?“ Usmál jsem se a řekl jí své jméno, které zopakovala a pak se zeptala: „Chceš jít? Chceš jít tohle?“, ukazovala na nejbližší chatrč. „My jít!“ Vylezl jsem za ní po žebříku a ocitl se v místnosti zapln ěné od podlahy ke stropu sušící se marihuanou. Malong otevřela starý dřevěný kufr opřený v rohu místnosti a vyndala z něj cosi zabaleného do novinového papíru. Pak s to jala pomalu rozbalovat, až odhalila kus tmavě hnědé hmoty, což byl, jak mi vysvětlila, hašiš. Trochu zaskočen jsem s ní vyšel před chatrč a přihlížel tomu, jak dává každému z mezitím se shromáždivších vesničanů po malém kousku hašiše, který zanedlouho poté skončil v jejich dýmkách a byl s pocitem štěstí vykouřen. Po více než hodině kouření se domorodci začali chovat poněkud výstředně. Jeden mladý muž vypadal jako by se vrátil skrze generace až daleko do dob, kdy naši předkové byli ještě zvířaty. Začal totiž zuřivě štěkat na pálící slunce, které se asi v jeho představách přeměnilo v zavilého nepřítele. Rozhlédl jsem se kolem sebe a spatřil přibližující se Malong, jak mi ukazuje, abych šel za ní. Zakřičela: „Tady jdeš? Jdeš ty! Sem ty jdeš teď!“ Zvědavost ve mně převážila, následoval jsem jí tedy po úzké stezce přes několik mýtin a pak dolů po prudkém srázu směrem dál od vesnice. Připadal jsem si, jako kdybych stíhal divoké zvíře, které si snadno udržuje bezpečnou vzdálenost od lovce. Malong mě dovedla k malému potoku, u něhož stála osamocená chatrč ze slámy. Následoval jsem ji po žebříku do chatrče a obával jsem se, že je to další skladiště marihuany, ale když jsem stanul u vchodu, spatřil jsem Malong už svlečenou do naha nabízející mi nevinně samu sebe.

RITUÁLY IFUANGŮ

Jak jsme byli blíž a blíž k centru vesnice, viděli jsme, že v centru se něco děje. Už na okraji vesnice jsme slyšeli rituální zpěv. Brzy jsme narazili na hlouček domorodců. Právě zabili kuře a studovali jeho vnitřnosti. Pozorovali jsme z uctivé vzdálenosti, jak se zaobírají játry, jak je pokl ádají na dřevěnou krabici na zemi a jak si pak připíjejí rýžovým vínem. Teprve potom obrátili pozornost na nezvykl ý pár návštěvníků. Jeden ze čtyř, malý štíhlý muž příjemného vzhledu k nám popošel se sympatickým úsměvem. Představil se jako Gem-O. Ptal jsem se ho, co právě dělali, a dostalo se mi vysvětlení, že jsou všichni knězi Mom-baki a to co dělají ja canao, rituál Ifugaů na zahánění nemoci. Na řadu přišel kohoutek. Rozpárali mu hrdlo¨po tom, co ozvučil ceremonii nejméně tuctem poplašných zakokrh ání. Gem-O byl po většinu času normálním vesničanem. Jakmile se však ujal role šamana Mom-baki, stal se posvě- ceným individuem a jakoby se měnila sama jeho podstata: jeho duch byl celý v moci boha. Soustředil se plně na oběť kuřat, vypouštěl z nich krev a pečlivě studoval jejich játra, aby pak na základě toho studia sdělil rodině nemocného pacientův příští osud. Po obětech se zdál být každý účastník ceremoniálu spokojen s výsledky. Zeptal, jsem se, mají-li na prodej nějaké artefakty. Gem-O odkráčel beze slova do nejbližší chatrče a rychle se vrátil s balíč- kem zachumlaným v látce. Když ho rozbalil, objevila se lebka zčernalá vě- kem. Řekl, že ji dostal od otce, který umřel asi před čtyřiceti lety. „Ulovil“ ji na výpravě do sousední vesnice Cambulo. Nemohl jsem uvěřit, že by mi byl ochoten prodat tak cennou trofej a trochu jsem i váhal obchodovat s lidský- mi pozůstatky. Neměla sice spodní čelist a na horní byla pouze dva zuby, ale byl to velmi pregnantní důkaz autenticity vyprávění o zdejších lovcích lebek. V té chvíli zapomínaje na probl émy, které mě čekaly při vysvětlová- ní celním inspektorům ve Státech co je to za suvenýr, přijal jsem šamanovu nabídku na zakoupení jeho rodinn ého pokladu. Když byl obchod nasmlouván, Gem-O mě pozval pojíst do své chatr- če. Sešli jsme na cestu klikatící se terasami rýže a chatrčemi. Ale u Gem-Oa naneštěstí nebylo žádné jídlo. Navrhl proto, abychom si něco šli ulovit. „Žena nepřijít zpátky. Šla do džungle pro jídlo. Nepřijít zpátky.“ Sledoval jsem ho, jak vyráží se svým psem, kopím, mačetou a rattanovým košem na zádech. Ptáci, ještěrky, divok á prasata, to všechno mohlo být jeho úlovkem, stejně jako jedlé rostliny nebo kořínky. Tak dlouho jsme se procházeli bu- šem, až jsem cítil vyčerpání a požádal jsem ho o návrat. Ale nebylo mu po chuti nechat lovu tak brzo, a tak jsme pokračovali dalších několik hodin, až jsme se zastavili u horského pramene. Napil se a při rozhlížení po okolí našel hada, zakousnutého do výra. Ani had, ani pták už nežili. Zabili se navzájem. Gem-O nacpal obě čerstvé mrtvoly do svého košíku a dali jsme se na pochod zpět. Byl vyloženě nadšen tím, že získal kořist bez námahy. V příš- tích dnech si udělal náhrdelních z hadovy páteře a výrovy křídla, hlavu a zobák zabudoval do něčeho, co slou- žilo jako pokrývka hlavy při jeho povinnostech kněze.

SMLOUVA S NESTOREM

Na naší cestě zpátky našel ještě velikou větev, již si hodil na rameno. Vysvětlil mi, že dřevo z větve poslouží pro oheň. Hada rozpůlil, sotva jsme došli do jeho chatrče. Odnesl půlku sousedovi a dostal za ni láhev laciné- ho místního ginu. Byl tou výměnou zřetelně potěšen a pořádně si přihnul. Položil maso na doutnající uhlí, zbylé z jeho ranního ohně. Po dlouhém dni jsem byl unavený a hladový a hadí maso mě trochu vzkří- silo. Žvýkali jsme ho a srkali k němu teplý gin a něž jsme dojedli a dopili, byli jsme přátelé. Než jsme tu první noc usnuli, informoval mě Gem-O, že za tři dny se odehraje Mom-baki, rituál sklizně. Sly- šel jsem už o něm a tím víc jsem se na něj těšil, ale Gem-O mi sdělil, že nem ůžu počítat s jeho návštěvou, nebudu-li mít osobní pozvání od Nestora, největšího farmáře v Batadu. Byl jsem tím trochu zabrzděn v nadšení, ale usnul jsem, slibuje sám sobě, že pro pozvání udělám, co bude v mých silách. Příští ráno jsem požádal Gem_o, aby mě vzal k Nestorovi zkusit, jestli můžu být přítomen rituálu žní. Po několika hodin ách se nechal obměkčit a vzal mě k malému hroznu chatrčí poblíž centra vesnice. Očekával jsem, že uvidím blahobytného majitele polí, ale místo toho jsem zastihl rozcuchanou patol ízalskou figurku. Nestor vypadal podvyživený a nemocný, byl jsem proto opatrný a moc jsem se nepřibližoval. Gem-O mě představil jako někoho, koho zajímají tradice Ifugaa. Ještě v obavách že se něčím nakazím, řekl jsem mu pevně: „Nestore, já respektuji váš lid a jeho zvyky. Přišel jsem, abych žádal o povolení být při ritu álu sklizně rýže. Mám vážné důvody, proč ho chci vidět. Chci ho zachytit, aby zůstal zachován historii. Tady mám kameru. Zvyky vašeho lidu budou žít v mysli lidí z celého svě- ta.“ Nestor chvíli přemýšlel a pak řekl: „Můžeš být při ceremoniálu když dáš našemu lidu prase a tři kuřata na naše oběti“. Ujistil mě, že bude muzika a tanec a že pro rituál užije všechny tři své sošky „bulul“. Přijal jsem podmínky příliš rychle, takže Nestor okamžitě přidal ještě další: „tři čtvrtky ginu.“ Podezřívaje ho, že ve dnech, které zbý- vají do rituálu, bude stupňovat požadavky, vytáhl jsem kuličkové pero a list papíru a sepsal jsem smlouvu. Přečetl jsem ji nahlas a nechal si odkývat souhlas. Pak jsem mu papír podal a požá- dal ho, aby tam otiskl palec. Těsně předtím mne však požádal ještě o 1000 peset v hotovosti. Nezbývalo mi než souhlasit. Měl jsem smlouvu a to se později ukázalo jako velmi prozíravé.

RITUÁLY SKLIZNĚ

Rituály začaly o dva dny později. Přišel jsem k Nestorovi se svou kamerou a odevzdal jsem mu tři lahve ginu. Prase a kuřata už jsem zaplatil předt ím. Tisíc peset zaplatím až po ceremonii, jestli půjde všechno podle plánu. Mezi účastníky byli i Nestorův syn a matka. Narciso, Gem-O a dva další knězi začali rituály fanfárou. Obětování vepříka proběhlo ve všeobecném nadšení. Fotografoval jsem tanečníky, jak se pohybovali podle rytmu gongů. Po půl druhé hodině však se projevily účinky ginu a kdekdo z davu byl opilý. Nestor mě náhle požádal o dalších sto peso pro každého ze čtyřicítky oslavovatel ů. Má trpělivost ale byla u konce, a tak jsem k klidem odmítl platit cokoli komukoli. Viděl jsem do té chvíle jen jeden tanec a jeden rituál a opilí účinkující mi znemožňovali další prá- ci. Musel jsem myslet na to, abych měl prostředky na návrat. Nestorova reakce byla ta, že začal opilecky křičet: „Nemůžeš mi to odmítnout. Já jsem bohat ý! Bohatý! Bohatý!“ a najednou se obrátil a utíkal bez vysvětlení z vesnice. Už jsem udělal pár dobrých snímk ů nejdůležitějšího rituálu v Ifuagu, takže jsem přemýšlel o tom, že zmiz ím, nežli se scéna s opilci nějak zdramatizuje. Předal jsem 500 peso Nestorově matce. Sice jsem slíbil platit tisíc, ale to bylo za podmínky, že proběhnou všechny slíbené tance a oběti. Považoval jsem svůj dluh za zaplacený. Vrátil jsem se do své chatr- če, sebral věci a vydal se zpátky.

V SOUDNÍ SÍNI

Do města jsem se vrátil s velk ým štěstím a unavený k smrti. Náhodou se mi podařilo v noci získat dopravu vozem a s ostatn ími pasažéry jsme začali všichni zpívat a žvýkat betelové ořechy, nabízené jedním z cestuj ících. Upadl jsem do námě- síčného stavu. V jedné chvíli jsem musel usnout, ani jsem si pak nepamatoval, jak jsem se dostal do hotelu a do postele. Vzbudily mě až údery na dveře mého pokoje v People´s Lodge. Nestor a dva jeho kamarádi stá- li přede dveřmi v doprovodu policisty z Banaue. Chtěli od něj, aby mě zavřel pro nezaplacení celého závazku při včerejší ritu- ální oslavě. O půl hodiny pozd ěji jsem stál v provizorní městské soudní síni před stejn ým policistou, ale tentokrát v roli úředníka soudu. Nestor mě hněvivě obžaloval, že jsem ho podvedl. Vzpomněl jsem si na dokument, sestavený ve vesnici a vyndal jsem ho z kapsy. Podal jsem ho úředníkovi, vysvětluje mu, že jsem obdržel jenom půlku domluvených slu- žeb a že jsem už platil za prase, tři kuřata a tři lahve ginu. Překvapený soudce četl pomalu text a pak se zeptal Nestora, jestli otisk palce byl opravdu jeho. Jist si vítězstvím, Nestor to potvrdil a policista se ponořil do myšlenek před vynesen ím verdiktu. „Stěžující si strana,“ prohlásil pak, „musí vrátit všechny pen íze které jsem jí vyplatil, protože poru- šila smlouvu tím, že se opila na veřejnosti a nebyla schopna splnit plné znění smlouvy. „ V náhlé panice z nečekaného obratu vyskočili Nestor a jeho druzi ze sedadel, vyběhli ze dveří a hnali se přes malé nádvoří ven. Popošel jsem k oknu a bavil jsem se pohledem, jak prchají přes tržnici kolem udivených prodavačů a plaší přitom slepice a prasata.

Category: 1996 / 04

V lese byl nalezen mrtvý muž. Nic nenasvědčova lo tomu, že šlo o cizí za vinění. Podřezaný krk, břitva ležící na dosah vychladl é ruky. Muž trpěl depresemi, neutěšenou osobní situací, existenčními potížemi. Ty jsou v téhle země- pisné šířce odnepaměti běžné u lidí jeho druhu: muž byl génius. Svět ho docení bezmála až za dvě století. Jak to víme? Vidíme snad tak daleko do budoucnosti? Rychle zavrhněme tuto myšlenku, neboť zmíněná smrt nenastala před několika hodinami, nýbrž v roce 1815. Kde? U hájovny v lese Štěrbina, kousek za vesničkou Voltuší. Na tom místě dnes stojí mohyla. Tady skončil život rožmitálské- ho kantora a skladatele Jakuba Jana Ryby. Kriminalista se sehne, položí k mohyle drobnou kytičku. Je nejen expertem na vraždy, ale i náruživým muzikantem, hraje dobře na violu. Je tady navýsost soukromě, z vlastního zájmu, odskočil si na půl dne od své modrparty (vzal si náhradní volno, tý- den předtím dnem i nocí honil vraha tak dlouho, až do dostal). Místo toho, aby si šel lehnout a spal na vavřínech, vydal se sem, do Rožmitálu pod Třemšínem. Na hodnosti nezáleží. Je dost vysoká. Je tady také patolog. Soudní lékař. Jedna z nejvýznačnějších kapacit své- ho oboru, profesor, docent… Na množství titulů nezáleží. Je jich hodně. „Mnohokrát jsem už viděl případy jasných sebevražd,“ praví kriminalista. „A pak se z nich vyklubalo něco úplně jiného.“ „Co?“ zajímáme se. „Vraždy.“ „Na první pohled to vypadá, že si člověk sám sáhl na život. A pak se najednou zjistí, že smrtící rány si nemohl sám způsobit. Prostě by na ně nedosáhl,“ přitak á patolog. Co asi zjistíme v lese za Voltuší? Jakub Jan Ryba zemřel 8. dubna 1815. Je takřka nabíledni, že dnešní modern í věda může jen bezmocně pokrčit rameny. Nechceme převracet naruby běh dějin, vymýšlet senzace za každou cenu. Podíváme se jen zvídavýma a hlavně odbornýma očima daleko do minulosti. Začneme na sklonku osmn áctého století. Pokusíme se zachytit odvíjející se nit tragédie autora slavné vánoční mše „Hej mistře!“ Nic víc, nic míň. Krajským úřadem v Rožmitále byl 11. února 1788, rok před pádem paříž- ské Bastily, jmenován prozatímním učitelem třiadvacetiletý Jakub Jan Ryba. Tento zdánlivě šťastný okamžik se stal začátkem jeho pádu. Ryba se nastěhoval do bytu ve škole, která stála v Rožmitále už od konce 17. století. Byla to dvoutřídka, ale za Rybových časů ji navštěvovalo přes sto dětí. Byt byl zatuchlý, temný, dvě místnosti se nedaly vytopit.. Učitel se odhodlaně pustil do práce. V jeho den íku čteme: „I v malém městě lze mnoho dobré- ho vykonat!“ Pobíral třicet zlatých ročně. Školní řád neexistoval, nedostávalo se učebn ích pomůcek, děti byly zvlčilé; dnes by psycholog z pedagogické poradny řekl: nevzdělatelné. Ryba je učil základ ům slušného chování, píli, zavedl pochvaly i tresty, měl je k lásce k rodn é zemi a mateřskému jazyku. Slabší žáky doučoval o nedělích. Brzy se radoval, že děti se do školy těší a chodí čisté, záškoláctví poznenáhlu mizí. Ke konci školního roku byl Ryba jmenov án řádným učitelem, což místní farář Zachar nelibě nesl; byl příliš spjat s bývalým učitelem Poddaným; oba svorně láli josefinským a jiným pokrokov ým reformám. Proti novému učiteli brojili i mnozí rodiče žáků. Prý je Ryba zatěžuje, chce od nich mnoho znalostí, což jim může zatemnit mozek. Protestovali proti trest ání neposlušných dětí. Povinná školn í docházka byla zaostalým lidem trnem v oku. Děti školu nepotřebují, místo vysedávání v lavici mají pomá- hat v hospodářství! V roce 1790 se Jakub Jan Ryba oženil s Annou Laglerovou. Měli spolu třin áct dětí, šest postupně zemřelo. Zemřel i panovník Josef II., a další reformy už nespatřily světlo světa; rodi- če začali znovu houfně nechávat děti doma. Přiostřily se Rybovy spory s far ářem, který školu nenavštěvoval, ač to patřilo k jeho povinnostem. Ryba si zapisuje: „Nehorázná jednání a hrubost zdej- šího faráře jsou mi odměnou. Snižuje- li se můj školní úřad, je to pro mne velmi bolestivé, zvláště když předvídám zlé následky!“ Ryba, jak vidno, prorokoval krušné časy. Vlastně si předpověděl svůj osud. Farářovi stačí, když děti umějí ministrovat, zpívat a odříkávat křesťanskou nauku. „Zda je srdce pohnuto, na to se nikdy neptá.“ Na chvíli se zdánlivě vyčasilo. Jakub Jan Ryba dostává pochvalný dekret od prácheňského krajského úřadu. Jeho práce je „chvalitebná“ a způsob učení „sokratický“. Farář vyhlásil Rybovi nesmiřiteln ý boj. V době vyučování konal mše, jichž se musely děti povinně zúčastňovat. Oba si stě- žují celá léta nadřízeným úřadům. Až na sklonku století byl starý farář vypeskov án vikářem Fischerem z Kvášňovic za to, že zanedbává školu. Válka kone čně ustala. V roce 1796 Ryba komponuje slavnou mši Hej mistře. Pokud si někdo myslí, že tato geniální skladba mu vynesla bohatství, o uznání ani nemluv ě, hrubě se mýlí. Ryba si stěžuje, že je krácen na des átcích a celých patnáct let nedostal od sedláků posvícenské koláče. Ty mu náležely ze zákona dle dvorního dekretu z roku 1787! Ryba podal žalobu, při vyhrál: krajský úřad nařídil, aby pan učitel nebyl na koláčích krácen. To si pomohl! Rodiče v něm viděli ještě hor- šího nepřítele než dosud. Kantor a skladatel nebyl šťoura ani lakotník, spíš naopak: po napoleonských válkách stouply závratně ceny, příjmy byly nevalné, početná rodina hodně spotřebovala. Každý krajíc přišel vhod. Od roku 1809 nastoupil další nepřítel: nový hospodářský ředitel Prokop Pokorný. Nenáviděl vzdělané- ho a čestného učitele, psal na něj hanopisy plné výmyslů. O rok později žádá Ryba vyšší plat. Je mu odpírána odměna za cechovní mše, na čištění školy dostává dotaci pouze dvacet zlat ých. O posledních letech života víme jen málo. Ryba pracoval stále velice usilovn ě. Na svůj zdravotní stav nedbal, i když stále častěji propadal depresím. Na procházky chodíval sám. Když pr- šelo, hrál ve škole na housle. Nechodil mezi lidi, stranil se jich. Svěřoval se pouze jedinému příteli, na kterého nezanevřel, Antonínu Reissovi, úředn íkovi železáren (jeho dcera Johana se později stala matkou revolucionáře Josefa Václava Friče). Reiss vydal svědectv í: „Hovořívali jsme s Jakubem často o posledních věcech člověka. O filozofick ých myšlenkách Hegelových, často i o Senekovi.“ Pozor! Ryba si často čítal v Senekovi. Jeho pozornosti jistě neušly jeho názory, které za jistých okolností připou štěly sebevraždu jako únik z bezv ýchodné situace. Víme, jak Seneca zemřel; zůstal věren své filozofii, v lázni si podřezal žíly… Reiss se měl 8. dubna 1815 sejít s Rybou na známém místě: u hájovny na Štěrbině, kousek za Voltuší. Reiss tam ale „prý“ najde Rybu bez známek života. Břitvou, ležící opodál, si pod- řezal krční žíly. Tak to stojí v úmrtn ím zápise rožmitálské matriky. Reiss ale „prý“ skálopevně tvrdil, že před pří- chodem uslyšel výstřel. Zajímavé je, že pohřeb se konal až 14. dubna. Takřka za týden, když neexistovaly mrazicí boxy? Vyšetřování sebevraždy přece nemohlo trvat tak dlouho. Šlo však o sebevraždu? Nebyl Ryba nalezen mrtev později, než praví dochované prameny? Neměl náhodou Reiss pravdu, když hovořil o výstřelu? Proč jeho tvrzení nenajdeme v žádném úředním protokolu? U mrtvého byl nalezen dopis na rozloučenou, v němž vůbec neoslovuje manželku ani děti, oznamuje jen stručně, že si tento svět zošklivil a vyzývá rodinu k modlitbám. Dopis je datován 2. dubna 1815. Že by jej nosil sebevrah šest dní v kapse? Nikdo originál dopisu neviděl. To, co bylo za autentický text vydáváno a kolovalo mezi lidmi, se ukázalo jako podvrh, v nejlepším případě opis. Srovn ání s Rybovým rukopisem ukázalo, že údajný list na rozloučenou psala cizí ruka. A ani chyb by se kantor jistě jistě nedopustí.: slovo „zošklivil“ je v dopise psáno nepochopitelně „ z oš- klivil“. Můžeme si položit otázku, zda Jakub Jan Ryba skutečně zemřel vlastní rukou, ale těžko, přetěžko dnes už najdeme odpověď. Jakub Jan Ryba spí svůj věčný sen na rožmitálském hřbitov ě. Jeho ostatky tam byly v tichosti přeneseny až v roce 1855 z pustého místa daleko za městem, kam byly poh řbívány oběti morových epidemií… V městském kostele byla zeď pod varhany osazena nepatrnou deskou s oblíbeným Rybovým citátem: „Abys byl lepším, pozoruj denně své činy a zkoumej je!“ Zkoumejme tedy činy staré bezmá- la dvě stě let. S patologem a šéfem mordparty se skloníme nad dochovanými doklady o dávné smrti. Čteme: Rybovy pozůstatky byly z iniciativy jeho syna, známého profesora Josefa Ryby, exhumovány po čtyřiceti letech od skladatelovy smrti. Stalo se tak v souvislosti s již zmíněným převozem ostatků na rožmitálský hřbitov. Marně se pídíme po zápisu o exhumaci. Nikde nic, nevíme ani, jestli byl vůbec pořízen. Těžko říct, zda se o takov ých věcech tedy pořizovaly nějaké doklady. Málem už nazpaměť umíme jen řádky úmrtního zápisu v městské kronice. V němčině se praví, že J. Ryba, učitel, si podřezal „hrdlo, krční tepnu a žily“. Co nám mohla exhumace říct? Hodíme patologivi udičku: dejme tomu, že by odborník prozkoumal poz ůstatky pomocí nejmodernějších technick ých pomůcek dnešní doby. Profesor chvíli přemýšlí, s tak starou causou se patrně ještě nesetkal: „Pozůstatky byly exhumovány po čtyřicetiletém pobytu v zemi.. Po takové době lze ještě říct, o koho jde. Ze stavby kostí mohu s malou odchylkou určit věk, výšku, případné zlomeniny, úrazy. Musím taky určit, zda v rakvi neleželo víc lidí. Ovšem v Rybově případě by nikdo po takové době cizí zavinění smrti nezjistil.“ Po chvíli patolog doplní: „Otisk ost ří nástroje, který způsobila smrt, v tom případě bez břitvy, bychom mohli najít pouze v případě, kdyby rána zasáhla kost a zanechala na ní neklamné stopy. „ To se asi nestává. Sebevrazi spíš vedou ruku váhavě, jako by se báli bolesti… „Omyl! Sebevražedné rány jdou dost často až do takové hloubky, že se tomu zdráhám uvěřit.“ Jedno je jisté: i kdyby patolog po exhumaci nalezl otisk ostří, za žádn ých okolností nemůže říct, jestli se jedná o vraždu či sebevraždu. Ovšem dávný zápis v kronice zcela neklamně podporuje verzi sebevraždy. Těch ran, soudě podle zasažených orgánů, bylo víc… „Sebevrah zpočátku vede rány jaksi nanečisto, zkouší jejich účinky a na více místech. Říkáme tomu mnohočetn é řezy. Nakonec se rozhodne pro posledn í ránu; závažnou, konečnou.“ Kriminalista doplní profesora odborn ým výrazem: „Sebevrah na sebe opakovaně působil.“ Může se, na rozdíl od patologie, moderní kriminalista pokusit o rekonstrukci? „Stopy, které míváme k dispozici, zkoumáme a řešíme většinou ve spolupr áci s Ústavem soudního lékařství. V každém případě i nejasné sebevraž- dy. Všechny, které se nám z různých příčin nezdají být tak jednoznačné, jak vypadají na první pohled. Jenže, to co se tady před lety odehrávalo, už těžko zrekonstruujeme. Vraždu objasníme po letech, po staletích těžko.“ Nikdo dnes neví, jak Ryba přesně vypadal. Fotografie neexistovaly, pár dochovaných obrázků může být výplodem fantazie, jak to známe třeba u Karla Hynka Máchy, a to básník Máje žil o hezkých pár let později! Patolog může určit výšku postavy z délky kostí, vcelku přesně i tělesnou konstrukci; jestli byl rožmitálský kantor urostlý, silný, či naopak. „Ovšem tvář, podobu, nevymyslím, kdybych se rozkrájel.“ Jdeme se podívat na místo činu. Nevelká paseka, okolo strmí letité stromy, které se v onen dubnový tragický den ještě nestačily narodit. Z kamene navršená mohyla. Proč až tady, značný kus cesty od města, si Jakub Jan Ryba vzal život? Když chci spáchat sebevraždu, nebudu se snad trmácet takovou dálku… Kriminalista má opačný ná- zor:“Daleko to chápu. Je to přímo ideáln í místo. Ryba měl k němu osobní vztah, často sem chodíval na dlouhé procházky. Před očima měl krásný výhled na celé město, kde tolik prožil. Sebevrah se loučil s prostředím, které miloval. V naší praxi se s tím shledáváme dost často.“ Proč si ale sjednával schůzku s Reissem? „Chtěl, aby ho naše. Sebevrahy dě- sívá představa, že jejich tělo zůstane někde nepovšimnuto a i po smrti budou sami. Reisse měl zřejmě nejradě- ji, kromě své rodiny ovšem, ale tu pochopitelně chtěl ušetřit smutného pohledu.“ A motiv? Lecos lze vytušit. Proná- sledovaný učitel už patrně neviděl jiné východisko. Byl nemocen. Jako na bě- žícím pásu mu umíraly děti. Měl nep říjemnosti ve škole. Deprese byly stále silnější. Nehledejme ale motiv za kaž- dou cenu. Některé sebevraždy zůstá- vají nevysvětlitelní, záhadné. Stačí maličkost, náhlé hnutí mysli a život zhasne, aniž by na scénu vstoupila logika…Lékař potvrdí, že lidé trpící depresemi si sahají na život zdánlivě bezdůvodně. „Takzvaná endogenní deprese zasahuje hluboko pod povrch osobnosti. V žádném případě se nejedná o reaktivn í stav vyvolaný okolnostmi a nep říznivými vnějšími vlivy. Je to onemocnění, vznikající z dosud nezná- mých příčin. Činy, které z něho vyplývají, jsou záhadou i pro odborní- ky!“ Deprese může být vlastně primární psychózou, tryskající zevnitř, neznateln ě, nepozorovaně, o to však silněji a úporněji. Profesor ze zkušenosti ví, že se tato deprese vyskytuje u lidí nemají- cích žádné problémy. Pracují, jsou pilní, snaživí, ve své profesi nadprůměrní a přesto je nahlodává endogenní deprese. Víme, že si Ryba přeřízl dýchací trubici a krční tepny. I po letech tedy může lékař přesně určit příčinu smrti: „Aspirace krve neboli zalknutí, udušení krví. vzniká podtlak, ná- sleduje vzduchová embólie s následnou zástavou srdce.“ A co údajný dopis? Ryba je podle data nosil v kapse šest dní..Není to trochu divné? Zkušený kriminalista se ani v nejlepším nediví. K takovým prodlevám často dochází. Mnozí sebevrazi se k činu připravují dlouho, s předstihem píší i dopisy na rozloučenou. „To místo v lese přesně zapadá do toho, co víme. Kdyby se měl Ryba stát obětí zločinu, vrah by svůj čin spáchal někde jinde. Doma, kdekoliv, ale ne tak daleko, navíc měl každou chvíli přijít skladatelův přítel. A ještě něco: při ciz ím zavinění by vrah svůj čin maskoval, snažil by se oběť někam ukrýt. Rozhodně by nevraždil málem veřejně, tak, aby tělo hned někdo objevil!“ Jenže pozor: máme tady zmíněného přítele. Reiss skladatele v lese našel, nablízku nikdo jiný nebyl. Dejme tomu, že si ho zařadíme na zatím čistý seznam podezřelých. Proč by ale Rybu zabíjel? Kde je motiv? Byl by tak hloupý, aby vraždil a šel hned ohlásit nález mrtvoly? Kriminalista chvíli přemýšlí. Zřejmě mu Reiss jako pří- padný pachatel moc nejde pod vousy. Pak připustí: „Nenechal bych Reisse hned odejít, jiný svědek přece po ruce není. Měl bych dost otázek…Kde by, co dělal, kdo ho viděl, proč se měl s Rybou sejít, nebyl na místě schůzky někdo další? A zatímco bych kladl otázky, další kolegové by rychle zjišťovali, jestli mluví pravdu, ověřovali by každý detail. Říkáme tomu „poznatky“. Jsou mnohdy nedocenitelné. Když po porovn ání zjistíme, že dotyčný nelhal, rozloučíme se jako přátel é. V opačném případě je zle. Reiss by byl asi ten první případ.“ Poznatky tehdy zřejmě nikdo dohromady nepostrádal. Břitvu nikdo neprohlížel, otisky prstů ještě nikdo neuměl sejmout. Kriminalistika byla v plenkách. Možná by se tehdej ší felčar pozastavil nad hloubkou a charakterem ran, které by si sebevrah případně nemohl způsobit sám, proto- že by na místa zranění nedosáhl. Ale o takový případ ne- šlo. Na krk každý dosáhne. Kriminalista s lékařem svorně hájí své dávné kolegy: „Podezřelé okolnosti by i tehdejší policajti, felčary a ohledače musely trknout. Jistě museli určit, jak se celá věc sběhla. Ale do úmrtního protokolu byli zvyklí psát jen jednu větu. Podřezal si hrdlo. Jaképak dlouhé cavyky. Nepřijeli jsme převracet dějiny naruby. Jakub Jan Ryba skonal vlastní rukou, tak jako jeho vzor Seneca. V kostele si sáhneme pokorně a s úctou na rejstříky starých varhan, na kterých rožmitálský kantor tvořil svá díla. Rozevřeme školní knihu cti, kam učitel zapisoval pochvaly a napomenutí. Vidíme: Majerová Anna a Wochta Anton se chovali vzorně a jaksepatří. V sešitě hanby nam átkou zvíme, že Martin Woňka zlobil. Podobných zápisů je poskrovnu; děti v Rybově škole byly poslušné a mravů dbalé, svého učitele milovaly, rozum od něj braly. Písmo měl Ryba úhledné, jak už to u kantorů bývá, život však krátký, jak už to u vlastenců v téhle zemi bývalo.

Category: 1996 / 04

Sloni, sloni!,“ křičí Pierre s ukazováčkem namířeným na planinu. Obrovská ohni vá koule právě zapadá nad savanou. Tady na rovníku slunce zapadá velmi rychle, téměř okamžitě. Obrysy zvířat však dosud nezmizely ostřížímu pohledu domorodce. Tato skupina tlustokožců opustila svůj lesní přístřešek, aby doplnila zásoby živin. Každý den musí přejít přes otevřenou savanu. Stopovali jsme je už tři dny. A bě- hem těchto tří dnů jsme začali vě- řit, že tito savci z dávných věků se stali duchy. Buš – podstata Afriky. Přistáli jsme v srdci tohoto pozemského nebe před třemi dny. Nejprve jsme se zastavili v hlavním městě Bangui. Pak jsme nastoupili na palubu dvoumotorového letadla pro šest pasažérů mířícího do La Goundy, základního tábora Saint Florinského národního parku. Toto území se nachází na severovýchodě země, je ohraničeno Súdánem a Čadem. Během dvouhodinového letu jsme viděli neproniknutelný les prudce přenech ávající místo buši a líně se táhnouc ím řekám. Na konci vzduchem zvířeného prachov ého oblaku bojuje obrovská želva s horkem a prachem a snaží se dosáhnout nejbližší vody. Vrtule letadla se zastavila, všude se rozhostilo ticho. Jsme uprostřed ničeho. Čas zadržuje dech. V nákladním voze, který nás bere do tábora, si začínáme uvědomovat, že být zde je privilegum. Vůně spálených polí naplňuje ovzduší, těžké slunce zpomaluje chůzi žiraf, které právě přech ázejí před naším autem. Antilopy drží hlavy zpříma, když je míjíme. Jsou obyvateli planiny, všichni tak divocí a volní. Právě jsme přijeli a už chceme vě- dět víc. Je nemožné zastavit se po prvn í části cesty. Těšíme se z pocitu štěstí, z toho, že můžeme být sami v srdci království zvířat. Nedávno proběhlo v parku Sant-Floris sčítání zvířat. Ná- rodní park obývá 300 lvů , 300 žiraf, asi 1000 slonů, 7000 buvolů, 800 hroch ů a ne méně než 10 000 antilop. Třicet druhů savců je přítomno na 18 000 čtverečních kilometrech rezervace. Nemus íte být vášnivým milovníkem života v přírodě, abyste se zamilovali do tohoto místa. Během svého pobytu se budete cítit jako ve filmu, ve kterém vás zvířata vítají ve svém domově aniž by měnily zvyklosti. Saint-Floris není velká zoologická zahrada. Tady nebyli lvi, žirafy, sloni a prasata bradavičnat á ochočeni. Jednoduše tolerují vaši přítomnost, pokud zůstanete diskrétn í a projevíte Africe svůj respekt. Tady je jedinými hodinami slunce. Noci jsou naplněny řevem lvů, konverzac í hrochů. Zvířata jsou doma všude. Procházejí kolem našich bungalovů na své cestě k řece Gounda, přirozené hranici tábora. Když opouštíme tábor na našich speciálních strojích, vysok á tráva pláně je ještě ponořena v mlž- ném oparu noci. Naše stroje byly vyrobeny tak, aby poskytovaly co nejlep ší podmínky pro pozorování. Žádná ochranná skla, vzadu poste., kam se směsná několik lidí. Pasažéři jsou v přímém kontaktu s řidičem, který podává informace o všech zvířatech, co vidíme. Větévky se koupou v řece. Podél břehu zvířata hltavě pijí vodu, než se horko stane příliš intenzívním. Krokodýli se noří do vody, mnohobarevní ptáci vzlé- tají a mění oblohu v paletu plnou barev. V Gondolu, na jihu, volavky a pelikáni sídlí velkolepé pozorovací stanoviště uprostřed hyen a buvol ů. Na hranicích parku nabízí unikátn í podívanou rybník Gata. Tato jáma plná vody poskytuje důvod k jediné dopravní zácpě v zemi, 600 hrochů drancujících, navzájem bojujících o vodu a životní prostor. Tato buclatá mláďata vážící čtyři tuny mohou zů- stat pod vodou minutu a na souši dosahuj í rychlosti 45 kilometrů v hodině. V noci cestují i čtyřicet kilometrů, aby našli 200 kilogramů trávy, které každý z nich denně spotřebuje. Dny tráví spaním a zíváním. Na březích rybníku ptáci marabu neustále sledují scénu a při tom roztahují svá křídla ve větru, který jim suší mokré peří. Tento park je považován za nejkrásn ější ve francouzsky hovořící Africe. Na jeho udržovaných stezkách se může návštěvník těšit ze slunce a z velkoleposti otevřeného prostoru. Hned po pikniku ve stínu jsme začali sledovat čerstvé stopy stáda buvolů. Stromy jsou královstvím paviánů a jiných opic. Prasata bradavičnatá prošla kolem, ale nezastavila. Člověk musí být ostražitý a tichý, aby zachytil každý okamžik, aby splynul s krajinou. Také často objev í velká zvířata neočekávaně za ohybem stezky, nebo když se pozorně podívá, jeho oči se setkají s jejich, jejich pach dosáhne zvířecích nozder. Zvířata vás soudí. Máte možnost se dívat, ale ne dotýkat. Zjistíte, že jste sami tváří v tvář lvu nonšalatně rozloženému přes pěšinu, ještě rozpálenou horkem dne. Potom, pomalu, se ta velká kočka vytratí do buše, aby se vyhnula svazku slunečních paprsků. V noci se skleničkou v ruce cítíte, že se naskytla šance, stres se vypařil, váš jediný cíl je čekat, vidět a porozum ět reakcím zvířat žijících kolem váš. Budete vědět, jak být potichu, když po celoodpoledním čekání v nouzové pozorovateln ě umístěné na stromě objev íte úplnou rodinu žiraf kolem rybníka nebo Derby losa, největší antilopu. Historie parku Saint-Floris je těsn ě spjata s historií rodiny Laboureur ů. Sága začala již téměř před padesáti lety. Po druhé světové válce byl Jean, mladý francouzský údržbář, jenž pře- žil pobyt v koncentračním táboře v Dachau, poslán do Afriky. Téměř rom ánově se zamiloval do tohoto kontinentu. Brzy se stal průvodcem na lovech a podílel se na otevření nových vodních cest na řekách Sanga a Ubangi na území Středoafrické republiky. Žil mezi domorodci v buši a brzy se stal nejlepším průvodcem v rovní- kové Africe. Na začátku šedesátých let měl na starost vyčištění vzdálené panenské oblasti rozprostírající se pár dnů pochodu od všech vesniček. Je to nezměrn é teritorium omývané dvěma řekami, Koumbalou a Goundou. Tam rozbil svůj tábor s přesvědčením, že jeho osud je těsně spjat s touto zemí nikoho. Potom vytvořil tým výborných stopa- řů, aby nabízeli neobyčejné safari a lovecké výpravy klientům z Afriky i Evropy. Později se oženil s Claudine, která se zamilovala do muže a do toho ráje na zemi nacházejícího se 1500 kilometrů od nejbližšího moř- ského břehu, v samém srdci Afriky. V roce 1964 se jim narodil Mathieu. Bude vyrůstat obklopen zvířaty. Ve stejném roce kdy vstoupil první člověk na Měsíc, Jean a jeho rodina se přest ěhovali 80 kilometrů od Koumbaly, aby se usadili v Goundě. Mezi podpisy v knize hostů můžeme najít i podpis kuvajtského emíra, Valéryho d Estaing nebo císaře Bokassy. V roce 1977 se Bokassa rozhodl znárodnit majetek Laboureurovy rodiny. Ta se musela vrá- tit do Francie. Na šest let se stal park majetkem státu a veškeré lovecké aktivity byly zrušeny. Rodina nemohla snést, jak bylo zacházeno s tímto jejich „dítětem“. Pro najímání stopařů v Jižní Africe dostá- vají povolení vrátit se do adoptivní země. Společnost upadá, nová vláda poskytuje Jeanovi exkluzivní práva pro oblast turistiky v Manovo Gounda- Saint-Floris rezervaci do roku 2005. Tato krajina má být ochráněna před nebezpečím, kterému stojí tváří v tvář. Za několik let pytláci zamořili Středoafrickou republiku. Jean a jeho stopa ři budou každý den objevovat mrtvá těla slonů, nosorožců nebo hrochů. zabíjení zvířat domorodci nebyl ten největší problém, skutečné nebezpečí přicházelo ze zahraničí. Slonovina dosahovala ve světovém obchodu neuvěřitelné ceny. Lidé bez skurpulí najímali ozbrojené skupiny, které zabíjely celá stáda slonů a nech ávali ležet mrtvá těla bez klů. Skupiny, ozbrojené kalašnikovy, pronikají do Saint-Floriské rezervace z Čadu a ze Súdánu a zabíjejí všechno, co je na dohled. Laboureurova rodina bude muset vzít pušky a jít bránit zvířata v parku. Ale pytláci mají mnohonásobnou převahu. Ne méně než 600 pytlá- ků si v rezervaci založilo tábor… V roce 1988 je situace katastrofáln í. Osmdesát pět procent původní fauny bylo vyhubeno. Populace divoké pří- rody národních parků Bangui-Bangoran a André Félix prostě zanikla. Saint-Floris se stal poslední pevností divoké přírody, jediným místem, kde můžete slyšet řev lva nebo troubení slona. Nosorožci byli vyhubeni všichni. Přes oficiální zákaz lovu a denunciaci převážení slonoviny není Jeanova válka dobojována. Jednoho dne Jean nechtěně zabil představitele Vládního projektu pro Severní oblasti, organizace financované EEC, která se podílí na podpoře venkovského rozvoje a ochraně divoké přírody v regionu. Jena může být obětí machinace, nicm éně je pře deportací ze Středoafrické republiky držen ve vězení. Velká problém jsou také finance. V roce 1984, když se Laboureurova rodina vrátila, založil Jean Manovo S. A., společnost, která měla na starosti turistické aktivity rezervace. Díky půjčce od Casse Centrale de Cooperation Economique bylo možno postavit komfortní bungalovy, restaurace, koupit výkonné generátory, šest strojů, motorky a rádiové vybavení, aby mohli být neustále v kontaktu s kanceláří v Bungui. Francouzi, stejně jako místní investo ři, vložili do projektu peníze, aby zajistili návštěvníkům ideální podmínky. Nové problémy nastaly, když přišel čas splatit půjčky a ostatní poplatky. Aby park přežil, potřebovali ročně 2300 placených pobytů. Minulý rok jich bylo jen 500. Jsou dva způsoby, jak se dostat do parku. Můžete buď přijet z Bangui do La Goundy, což trvá dva dny, nebo pou- žít soukromé letadlo. V roce 1991 byli dálničními lupiči, kteří blokují cesty a okrádají turisty, zabiti dva američtí turisté. Dovolit lidem riskovat jejich život na cestách se stalo nemožným. Jediná cesta je letadlem. Ale kdo si to může dovolit! Centravia a TAC, jediné dvě soukromé spole čnosti dělící se o zakázky, nasadili velmi vysoké ceny. Pro Manovo S. A. je nemožné platit poplatky za leteckou dopravu klientů. Turisté si tedy logicky vyberou Keňu, kde dostanou stejný servis za třetinovou cenu. Nastala krize, na ochranu tohoto životního prostředí bude muset být založena mezinárodní organizace. Nařízení musí být přijata do konce této sezóny. Někteří navrhovali spojení s nějakým dobře známým francouzským národním parkem. V Paříži stejně jako v Banggui se mobilizují lidé, na březích řeky Ubangi vznikla společnost Přátelé fauny ve Středoafrické republice a už má 150 členů, kteří jsou schopni sehnat investory. M. Jorelle, nový předseda Manovo S. A., se do parku Saint-Floris zamiloval před pěti lety. Dělá všechno, co může, aby našel finanční partnery, pro ulehčení probl émů s přepravou už parku daroval DC3. Naneštěstí rozhodnutí administrativy vrátilo letadlo ze vzduchu zpět na zem. Projekt rozvoje pro Severní oblasti pokračuje v Laboureurov ě boji proti pytlákům. Každé ráno startuje v Manovo letadlo na sovu dozorčí misi. Pilot Michel zná dva milióny čtverečních kilometrů rezervace nazpaměť, kdykoli zaregistruje znaky nežádoucí přítomnosti lidí nebo zahlédne mrtv á zvířata, okamžitě uvědomí pozemní motorizovanou hlídku, která velmi rychle zasáhne. Výsledky jsou dobré, až na to, že v srpnu 1992 se začali někteří lidé ptát, zda-li je užitečné investovat do oblasti, která má jen půl obyvatele na čtvereční kilometr. Co se Mathieu Laboureura týče, nikdy se nevzdá. To zdědil po svém otci. Během období dešťů žije v Paříži. Uspo- řádává několik stovek fotografií zvířat, obrázků svých zví- řat. Myslí zůstává stále v La Goundě, povzbuzuje pastviny k regeneraci a přivolává vodu do řek. V lednu letí zpět do parku, jehož stezky jsou zarostlé plevelem a kde vyrostly děti jeho zaměstnanců. Celý jeden měsíc potřebuje planý- rovací stroj na vyčištění cest od plevele. Pak může začít sezóna. Všichni průvodci jsou domorodci. Jsou pevně spojeni s parkem. Mathieu je respektuje, mluví jejich jazykem Sango. Cítí se šťastný, když žertuje s Mabadou, starým průvodce, který „má oči všude“, nebo s Albertem, kuchařem, který dělá z každého jídla zázrak. Francoise nemohla odolat Mathieuvovu šarmu. Ukončila svou práci letušky, aby mohla prožívat dobrodružství se svým manželem. Během sezóny, která trvá sedm měsíců, má na starost objednávání zásob potravin tábora, uvítává návštěvníky a stará se o zeleninovou zahrádku. Pokud jde o Mathieuva, ten se stará o zajišťování vybavení a provázení turistů na jejich pozorovacích a naučných cestách. U jídla mluví o štěstí, které cítí, když je mezi svými zvířaty, ale i o ná- kladním autě, které se rozbilo, nebo o zákaznících, kterých je stále méně. Přes všechny problémy, se kterými se park potýká, Mathieu si odmítá představit konec svého snu. Ví, že kdyby opustil tento kraj, změnilo by se to tu v divadlo plné masakr ů. Pro záchranu světa nevinnosti musí být v této divoké oblasti turismus udržen. Doufejme, že ještě není příliš pozdě…

Category: 1996 / 04

Nejdůležitější krvavá oběť je zabití kance. Dřív to bylo lovné divoké zvíře, ale teď jsou kanci pro tyto účely speciálně pěstováni. Kančí čelisti a kly jsou po ceremonii zavěšeny na strop a vystaveny kouři, až zčernají. Rituál má určitou příbuznost s rituály kolem lovu lebek. Tradičně byla spodní čelist lidské oběti užívána jako „gansa“ nebo „sangii“ – rukojeť mosazného gongu, kterým se udával rytmus. Někdy se za rukojeť užívají menší vyřezávané podoby ifugaoského boha rýže Bulula nebo bontockých „anito“ nebo „tingnatago„ ; obecně je však preferovan á lidská čelist. Tyto artefakty mají snad ještě větší důležitost než dřív, protože jsou hlavními připomínkami časů, kdy lov lebek byl znakem hrdosti a pýchy kmene. Před výpravou za lebkami se muži shromažďovali na „dap-ay“, vyzdobeni válečnými kresbami a předm ěty na náhrdelnících, zahrnující kosti a zuby. Na pažích měli náramky z kančího klu, na hlavách výzdobu z peří v rattanovém výpletu. Tancoval se speciální tanec „bangibang „, s miniaturními štíty „gaklab „, který v závěrečném transu končil se zvednutými zbraněmi. Ještě dnes lze vidět „přípravný“ tanec „lalo“, který znají starší muži, má- vající při něm kopími „tobi“ a sekyrami „pinagas“, ačkoliv dny lovců lebek jsou už minulostí.

JÍDLO

Rituály jídla jsou zde zahaleny rouškou tajemství, ale svým způsobem jsou vpleteny do denního života. Star- ší muži kmene a mladší vedoucí osobnosti mají právo na obětní maso, ale jedí ho v izolaci. Teprve potom snědí ostatní členové kmene to co zbývá. O svátcích jsou používány speciální dřevěné sběračky a nože, jimiž se porcuje obětní maso na velkém kruhovém plátu ze dřeva jménem „dalolos“. Pro hosty jsou vyhraženy dlabané dřevěné lžíce, jimiž jinak kmen disponuje jen ve velice omezeném počtu. Za dlouhé roky příbory ze dřeva zčernají stejně jako třeba rukojeť z čelisti kance, na níž je upevněna sběračka z kokosov é skořápky. Horké tekutiny, masa a zeleniny jsou rozdělovány pro osobní konzumaci z velkých hrnců do menších nádob. Velkou důležitost má shromažďování a uskladňování přebytků, které mohou být použity v horších časech. Na skladov ání mají domorodci krabicovité dřev ěné nádoby a veliké koše. Menší koše jsou předměty denní potřeby. Koše „awagan“ nosí na boku ti, kdo pracují na rýžových pol ích. Při své práci ještě hledají jedlé hady.

PRAVĚKÁ MÓDA

Muži i ženy všech tří kmenů nosí na šatech vzory, rozeznatelné z dálky a odlišující jedny od druhých. Ačkoliv obě pohlaví mívají oděné jen spodní části těla, vejde se na jejich oděv bohat á symbolika v různých grafických detailech. Mužská bederní pokrývka kmene Kalinga „fa-ar“ je cele pokrytá geometrickými vzory, stejně jako žensk á sukýnka „ai-in“. Specifické kresby má i kmen Ifugao na mužských pokrývk ách „binohilen“ a na šamanské róbě „bayaong“. Muži kmene Ifugao nosí něco jako tobolku „butung“ s mosazným nástavcem. Bontocké ženy mají magické amulety vyrobené z hadí páteře, propletené korálky. Chrání je před hromem a bleskem a současně mají vliv na jejich plodnost. Tlusté pletené látky s řásnit ým okrajem s a geometrickými vzory nosí někdy kalingské a bontocké ženy jako přehozy. Tyto vizuální elementy vytvářejí harmonický celek s tetováním a další- mi ozdobami. Ženy nosí těžké kovové náušnice „linglingo“, jejichž oválný tvar prý má rovněž ovlivnit plodnost. Tíha těchto náušnic je taková, že někdy prot áhnou ušní lalůčky až k ramenům. To je považováno za znak krásy a zá- roveň ženské plodnosti. Stejnou symboliku mají i těžké náhrdelníky nošené ženami i muži – bontocké „pinangpanga“ nebo kalingské „lufay“. Několikapramenné náhrdeln íky „fonger“ jsou typické pro ženy z Kalingy.

KMENOVÉ RITUÁLY

Nejdůležitější kmenové rituály se soustřeďují na události jako narozen í, svatba, smrt, sklizeň rýže, zkvašen í rýžového vína a do nedávné doby i na lov lebek. V rituálu se spojuje kmenov á filozofie, náboženství a umění se základními prostředky přežití. U Ifugaů hrají důležitou roli bůžci rýže „bululové“. Berou se pouze na slavnosti, jinak jsou tam, kde je skladov ána rýže. Podobný „bululovi“ je „hipag“, ale vyjadřuje zároveň bojového ducha kmene. Je umisťován do obětní skřínky „punam-han“ spolu s betelovými ořechy, rýží, masem a některými feti- šemi jako jsou peří a zobáky ptáků či nohy malých zvířat. Svatební rituály se mění podle toho, o jaký jde kmen. Bontokové mají ritu- ál zvaný „dadawak“, skládající se ze čtyř fází. Na první schůzku je ženich doprovázen přáteli. Záminkou je před ání dárku nebo otopového dříví. Akceptuje- li nevěsta dar, hned na druhý den musí být obdarována znova – tentokr át nějakým zvířetem, jež je upečeno na otopu z předešlého dne. Další fáze je nevěstina: tentokrát ona musí „vrátit“ dary, a to nejenom ženichovi, ale i jeho přátelům, kteří u ní byli poprvé. Čtvrtým vrcholovým krokem je svatba sama. Obdarovaným je při ní ženich, a to věnem v podobě pásu, zdoben ého mušlemi, korálky a slonovinou. Jestliže je po nějakém čase dvojice bezd ětná, může se rozejít a zkusit založit rodinu s jiným partnerem. Pak se celá anabáze rituálních návštěv a darů musí zopakovat.

TECHNOLOGIE ZABÍJENÍ

Kopí, štít a sekyra jsou třemi hlavn ími zbraněmi lovců lebek. Každý kmen má pro ně jiná jména, ale jejich smrtelné účinky jsou stejné. Dlouhým kopím je nepřítel zraněn a sražen k zemi, zahnutým spodkem štítu, přitisknut ým na krk, je pak „přišpendlen“. Dvě ostří těžké sekyry pak dokonají to nejdůležitější – jedním se utne hlava a druhým stáhne kůže. Dokonalejší technologii tohoto temného aktu si nelze ani vymyslet. Návrat s trofejí v podobě uříznuté hlavy byl vždycky obrovským triumfem pro celou vesnici. Lebka „fattoag“ byla někdy pohřbena pod zem poblíž ceremoni álního domu a až později exhumov ána a vystavena na vnější straně válečníkovy chatrče. Tak lze tyto lebky vidět někde dodnes. Obřady spojené s lovem lebek jsou vysoce strukturovanou náboženskou ceremonií zahrnující pomstu, smrt a individuální uchopení moci. Slouží k vyřešení mezikmenových spor ů a vlastně balancují váhy spravedlnosti. Primitivní svět lovců lebek vyžadoval k vysvětlení cyklů života přímý kontakt se smrtí.

RAKVE A MUMIE

Během pohřební ceremonie mrtvý bývá vystaven v sedící poloze v křesle. Vzpřímená poloha je dosa žena dřevěnými podporami v šatech. Jako pohřební místo používají bontočtí domorodci vápencové jeskyně. Nebožtík je nejprve vystaven ve svém křesle a potom je položen a za pomoci lan „upraven“ do polohy lidského plodu. Tělo, stočené do klubíčka, je pak v průvodu neseno jediným mužem, který ho předává dalšímu nosiči když se cítí vyčerpaný. Potřísni-li nosiče krev, je to pokládáno za dobré znamení. Rakve jsou vlastně 1,20 metru dlouh é části kmenů stromů, v nichž je po délce vydlabán prostor pro stočené tělo. Každá rakev je individuálním dí- lem s kmenovými vzorky a emblémy. Ukládají se do hlubokých výklenků jesky ň, jejichž chlad zpomaluje rozklad mrtvoly, což je v podstatě stejná myš- lenka jako když ve starém Egyptě ukládali mrtvoly mumifikovaných faraonů do útrob pyramid. Oproti Egyptu zde však chví individualismus, izolace mrtvých. Jinde v Bontoku umísťují rakve mimo jeskyně – zavěšují je pracně na skalní stěny. V tom případě jsou tělo a jeho příští schránka spouštěny odd ěleně a uložení nebožtíka v rakvi je dílem muže, spuštěného speciálně za tím účelem. Někdy je rakev popsána jménem zemřelého, a to tak výrazně, aby bylo čitelné i ze vzdálenějších míst údolí. V poslední době se někde přech ází i k pohřbívání v západním stylu, to jest s nebožtíkem nataženým na zádech.

POHŘEBIŠTĚ

Dvě hlavní pohřebiště v blízkosti Sagady, za městem Bontoc, jsou obtížně přístupné jeskyně lomiang a Matang. Ví se o vykradačích rakví, kteří doplatili na svou neznalost cesty a zřítili se do kaňonu pod pohřebiš- těm. Vysoké hromady „rakví“ jsou narovn ány těsně za jeskynním vchodem a vytvářejí masivní stěnu z vydlabaných nařezaných kmenů. Poměr kmenů lovců hlav k svým mrtvým odráží jejich hlubokou úctu k životu. Někdy působí provokativně nebo až komicky, jak se tato úcta projevuje tím, že s mrtvým se zachází jako kdyby byl naživu. Na rozdíl od typického pohřbu na Západě, je tu bdění u mrtvého pří- ležitostí k radosti z posledního styku s nebožtíkem. Sedící mrtvolu, vzpřímenou v dřevěném křesle obklopují na svých židlích příbuzní, jakoby seděli na nějakém večírku. Atmosféra je slavnostn í a po pohřebním rituálu se rozd ává jídlo a pití na oslavu obnovy života a neustávající plodnosti země.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This