Category: 1996 / 05

Politik, který se rád poslouch á a já nikdy nevím, o čem vlastně mluví. Tohle byla moje první reakce, když jsem se dozvěděl, že si můj šéf přeje místopředsedu vlády Jana Kalvodu na první stránky. Zkrátka, nebyl jsem nadšen, poněvadž mě nenapadalo, o čem se mohu s „kníratým mužem s dýmkou  bavit. Ale už jen setkání s milou tiskovou mluvčí můj nepříznivý dojem trochu utlumilo. Vyslechl jsem samou chválu (od tiskové mluvčí jsou) a znělo to docela přesvědčivě. Ovšem dělat interview s politikem těsně před volbami bývá nevyzpytatelné. Dvakrát mi pan Kalvoda rozhovor kvůli pracovnímu vytížení odložil. Ale muž s dýmkou mě opravdu překvapil. Nedokázal jsem si představit politika, který by na rozloučenou novináři řekl: „Děkuji vám za rozhovor. Udělal jste mi hezký den. I když jste mě trochu vyčerpal.Předseda ODA takovým politikem je.

 Pane Kalvodo, přiznám se, že jsem dlouho nevěděl, o čem se s vámi, tedy politikem a úředníkem, který tak rád dlouze pro mě nesrozumitelně formuluje, budu bavit? Připadáte si jako úředník?

I když to někdy v nadsázce tvrdím, nepřipadám si jako úředník. Pojem úředník je pro nás hodně zaml žený a také to zní pejorativně. Úředničina je dnes spojena nejen s politikou, ale třeba i s vydáváním hřebíků ve skladu.

Ve vaší „úředničině“ ovšem musíte dělat kompromisy, které byste jinde nedělal. Není vám to někdy líto?

Máte pravdu: toto téma je u mne přítomno. V minulosti jsem žádnou úřednickou práci nevykonával, ani ve smyslu nějaké hierarchie v podobě podřízenosti a nadřízenosti; byl jsem advokát a byl jsem odpovědný pouze sobě. Není mi to líto.

Baví vás to?

Na rozhodování, zda aktivně vstoupit do politiky nebyl vůbec čas a vůbec si myslím, že dnešní politick á elita – míněno nikoli hodnotí- cím způsobem – jsou vesměs nahodile sehnanou partou. Ten motiv vstoupit do politiky byl přes veškerou rychlost, a nepřemýšlení o tom, téměř generační. Generace dnešních čtyřicátníků a padesátn íků byla konfrontována s tím, že jejich nejlepší léta byla postupně zplaňována a tak utíkala do velmi individuálních poloh. Nevím jak ostatní, ale přestože jsem napřed dělal samostatnou branži, stále jsem pociťoval to zplaňování svých nejproduktivnějších let. Takže politika je tím dobrodružstvím, ve které málokdo doufal jako v trampolínu k nějaké vysoké funkci, ale jako v prostředí jiné plurality, která sebou přináší i kompromisy. Kdyby mě to nebavilo, tak bych nesnesl tu sérii traumat a stresů, které sebou politika přináší.

Teď jsem začal propadat panice, že vám za chvíli přestanu rozumět. Vy takhle formulujete i doma? Vypadá to, jako byste se neuměl jednoduše lidsky vyj ádřit. Je to profesionální deformace právníků, politiků nebo je to vaše povaha? (smích)

 Možná to je na nějakou psychiatrickou diagnózu … Beze sporu se umím vyjádřit jednoduše a srozumitelně. Nakupuju-li ponožky nebo mléko, umím si o ně požádat. Víte, vy kladete otázky, které jsou docela nejednoduché. A proto možná ta moje podvědomá snaha se s nimi nějak vypořádávat, proto ta zdlouhavost a obšírnost … Já jsem si toho všiml hlavně v televizi, ale možná je to můj problém … Ne ne, pro politika – jsem-li jím momentálně – je to jeho problém. Uvidíte, že povedu vaši reklamaci během našeho rozhovoru v patrnosti.

Váš otec byl diplomat. Udílel vám nějaké rady do života, kterých se dodnes držíte?

Vůbec žádné. Můj otec zemřel v roce 1976 a to mi bylo přes dvacet let. Tenhle žánr, téměř romantick ý, se nepotvrdil, ale jeho životní postoje ve mně zanechaly významnou brázdu.

Vy jste v dětství vyrůstal v Uruguai a v Libanonu. Měla změna prostředí na vás nějaký vliv? Pochází odtud vaše schopnost srovnávat a analyzovat?

Rozhodně vím, že jsem to nepojímal jako studijní materiál, nesrovnával jsem, pro mne to byl domov jednou tam a jednou jinde, ale velmi intenzívně jsem cítil, že můj pravý domov je v Praze. Vždycky jsem se na ní těšil.

Co vůbec člověka na politice láká? Co je to za síť, do které politik dobrovolně zabředne?

Už jsem se zmínil o generační motivaci. Je dobré vydělávat peníze, ale máte-li potřebu se angažovat, pak je to málo. To angažmá přinesla politika. To je můj osobní motiv, který nemá žádné znamínko, žádnou barvu. To druhé je představa o tom, co by se v této zemi mohlo stát. Tyto představy si vylámaly zuby už v roce 19990 a nastoupily jejich korekce a nové představy. Normalizační dávku moje generace dostala naplno v patnácti letech, tak či onak se s tím nesmiřovala, ale pokud jde o mě, patřil jsem k těm, které to přivedlo k zájmům o humanitární či sociální vědy a názory. Za třetí jsem objevoval, že tahle země nemá žádnou zvláštní historickou volbu, že patří do jakéhosi historického a kulturního okolí či okruhu a z toho všeho mě v roce 1989 a 1990 – ne později – začala hnát osobní představa o tom, jak by se tato země mohla postavit na nohy.

Mluvíte v podstatě o vlasteneckém pocitu … Ale není prostě jistého prvku dobrodružství. Je to úžasné skoro laboratorní dobrodružství, jak prosazovat svoje představy. Stává se po jisté době politika drogou?

Ta motivace pokryta jizvami různ ých politických traumat se mění. Pro mě to droga není. Dokonce představu, že bych svůj produktivní život skončil jako politik, který vystřídal pět míst a šest resortů, naprosto vylučuji. Teď jeden podnikatel z ODS dokonce zaplatí za vlastní kampaň asi tři miliony. Zamlouvá se vám to? To je obecný jev, který je vyprodukován primárkami v politických stranách. Někdo má šanci nebo nemá šanci se dostat do parlamentu. Co myslíte, že se v takovém člověku odehrává? (smích) To je dost prosté: odehrává se v něm velká touha dostat se do jisté politické pozice a ta touha je ohrožena.

Kdybyste měl tři miliony a byl ve stejné pozici, investoval byste je do své kariéry?

Já v té situaci nikdy nebyl, ale myslím, že ne. Ale třeba se ještě v budoucnu překvapím. Před vámi jsem se bavil s jedním psychologem, který mi potvrdil, že pud k moci je jedním z nejzákladnějších rysů lidské povahy. Dokážete ho v sobě analyzovat? Jsem až příliš v tom mechanismu moci … Tak se na chvíli zastavte a pokuste se o to. Nechci tento psychologický směr zpochybňovat: politika je přece hrou o moc. To se u nás teprve učíme chápat. Ne jako něco podlého, ale jako skutečnost. Takže u mne nejde o to, že bych se ostýchal najít v sobě sklon k moci. Jistě, usiluju o moc a to o moc co největší. Druhá otázka je: co s tou mocí? Myslel jsem tím, jestli před ní máte nějaké korektivy. Velmi správně, chtěl jsem se k tomu klopotně dostat. U některých vysokých politiků, kteří mají svým statutem podřízené, pozoruji, že jsou někdy bezohlední a svou moc nějak projevují: vynadáním či houknutím na sekretářku. Tenhle korektiv v sobě hledat nemusím, protože ho v sobě, myslím, mám. A mám je i v obecném smyslu také proto, že můj vývoj zahrnuje sám o sobě velký korektiv: čím dříve se rozlou číme s pohledem na moc jako na osobní výbavu někoho, kdo za nás udělá něco dobrého, tím lépe. Čím dříve se začneme spoléhat na pravidla, na fungování institucí než na oblíbené gumáky, kteří slibují, tím dříve politiku odideologizujeme a odperzonifikujeme a uděláme z ní obecné angažmá. Chci tím říct, že v této době je pro mě forma věci skoro důležitější, než to, jestli bude za rok zaměstnanost o dvě procenta vyšší: to je například hezký ukazatel zdravé ekonomiky. Jinými slovy: Podřizovat se pravidlům, otrocky respektovat ústavu, uznávat rozhodnutí většiny, ale též mít respekt k menšině; to je elementární slušnost politické strany. Jsou to věci, které znějí jako fráze; často jsou podupávány argumenty, že důležité je dosáhnout nějakého cíle. Proto, že tato pravidla považuji za důležitá, myslím si, že korektiv ve smyslu „moc, cíl, dosáhnout, prosadit, ani nepotřebuji.

Všiml jste si, že se v důsledku politické činnosti mění i tváře politiků? (smích a souhlasné kývání)

Ale ať vás to neplete. Možná, že jsme dřív měli propadlé a hladké tváře a teď máme – nedávno jsem dělal test mezi členy vlády – v průměru o dvanáct kilo víc a tvář jsou tak zatučněle úřednické … Nebo méně přirozené a méně lidské … Je několik politiků a nebudu je jmenovat, které považuji za dobrý produkt jejich štábu. Přestože to ironizuji, v podstatě to považuji za normální.

Myslíte si, že politika člověka spíše obohatí nebo deformuje? Nejde tak trochu na oltář vlastní identity?

 Politika zcela nepochybně jde na oltář vlastní identity. Přál bych si, aby platilo jedno: jakmile politik – mě nevyjímaje – zjistí, že platí nějakou příliš velkou ztrátou identity, aby si položil otázku, jestli nepodvádí veřejnost. Vztah mezi politikem a voličem je podobný jako vztah mezi advokátem a klientem. Advokát není jen ten, který odborn ě a erudovaně pomáhá z nějakých trablů, on také vždy a zcela zásadn ě je někým, na koho klient v těžké chvíli svého života přesune svou odpovědnost. Vznikne tak velice zvláštní a silný a snadno zneužitelný vztah důvěry.

Doslechl jsem se, že jste se v dřívější advokátní praxi řídil v dřívější advokátní praxi řídil spíše intuicí a inspirací než podrobnou studií případů. Je to pravda? (smích)

To je pro mě překvapení, já jsem postupoval právě opačně. Velice brzo jsem zjistil, že většinou vyhrává ten, kdo je lépe připraven. To mi zbortilo romantickou představu, že závěrečná řeč je strašně důležitá. To je mýlka. Geniální těkavé intelekty většinou spory nevyhrávají. Pravda je, že jak jsem se prvním rokem hodně věnoval teorii, tak ke konci kariéry jsem rezignoval na shromažďování caus a začal jsem si vybírat ty, které mě svým dobrodružstvím inspirovaly. Můj problém spočíval v tom, že jsem se často s causou svého klienta ztoto žnil. Cítil jsem potřebu hodně vyhrávat, ne však kvůli němu nebo pro peníze, ale kvůli sobě. Přihodila se nehoda s následkem smrti, kdy jsem se domníval, že je možné prokázat nevinu a tak jsem musel studovat i zákony fyziky …

Listujete teď v politických knihách?

Budu upřímný. Politiku od začátku devadesátých let nepovažuji za úplně normální – nejsou tu zaběhlá pravidla – a z toho důvodu ani životní styl politiků nepovažuji za normální. Je docela vysilující. Kromě tloustnutí mi na politice vadí, že skoro všichni žijeme z podstaty: že nečteme. Není na to čas a energie. To je moje daň. Možná je u nás politická situace tak atypická, že je zapotřebí vymyslet vlastní teorii …? Je to taková alibistická berlička, dobře, beru ji, ale mé pochyby nejsou rozptýleny. (smích)

Co vás v kontaktu s lidmi nejv íc oslovuje, na co nejvíc dáte?

 Především platí, že v politice s setkávám s lidmi, kteří by mi v minulosti nezkřížili vůbec cestu. Na první pohled bych otočil oči v sloup a vyhnul se jim. To je nová opožděná zkušenost čtyřicátníka. Kdosi napsal: „Nedůvěřuj lidem, kteří se v přeplněné předsíni při oblékání kabátu rozhánějí rukama kolem sebe. První otázka, kterou si při kontaktu s někým položím, zní: Poslouchá mě ten člověk nebo to jenom předstírá anebo to ani nepředstírá, To je nejen v politice důležitá věc.

 Všímáte si, jestli se vám dotyčný dívá do očí?

Spíš mě překvapí, když je někdo zásadně klopí na stůl, než bych si toho všímal. Já si všiml, že vy se do očí příliš nedíváte, že se víc soustředíte na své věty …

Je to možné. Říkali mi to i televizní diváci. Působí to prý podivně, je to chyba. Ještě dodám takovou poslední jizvu: vždy si všimnu, jestli člověk, který s vámi přijde mluvit, má v úmyslu předat nějakou informaci anebo jestli jen sedí a žvaní. Proto já považuji za projev základn í zdvořilosti, abych se v debatě, zejm éna politické, vyjádřil srozumitelně. Což vám asi zní jako paradox. (smích) V naší politice bych předpokládal víc těch žvanilů …?

No jo, to je asi i řez naším národem a lidstvem vůbec. Je jich víc. Slyšel jste někdy telefonní rozhovor, kdy se lidé tři minuty loučí a šestkrát si opakují, kde se sejdou? Čeho je to syndrom? … Našeho kulturního dědictví nebo obecný jev? To bych si netroufl říct. Ale spíš to druhé. Myslíte si, že politikové mohou pozměnit a poopravit názor občanů na problém, který je zrovna souží? Myslím, že ano a v tom je jejich obrovská moc a zodpovědnost. Ale změní ho pouze jedním směrem a to zjednodušujícím. Tím, který jim zrovna vyhovuje … Je to ve smyslu slibu rychlého řešení a ten není nikdy pravdivý. Jednu z vizitek záměrů politick ých stran jsou reklamní kampaně.

Neušlo mi, že hesla, které strany volí, dělají z lidí voly (viz bilboard s Luxem). Mají pouze jeden účel: za každou cenu získat voliče. Po volbách své sliby většinou nedodrží, proto že jsou nereálné. Pokud se mýlím, vyvraťte mi to. (váhavě)

Nemýlíte se. Volební hesla, jak jsme přesvědčováni, musí být slogany, které nebudou moc namáhat, které skoro podprahov ě osloví spíš než smyslem tak barvou nebo pocitem. Já sám nemám hotový názor. Na konci dne někdy proklínám publikum – občany, voliče – kteří nejsou schopni pochopit tak jasné věci, ale pak se mi stane, že jsem nadšen a s pokorou respektuju obrovskou toleranci a sociální inteligenci Čechů. Za úspěch posledních let nepovažuji jen, že několik osvícených figur, gumáků udělalo něco s transformac í, ale i to, že publikum trpělivě – i s nadáváním po hospodách – současné změny nejen snáší, ale dokáže v nich i žít: propuštění z místa, ukradnutí auta, vykradení bytu nebo zkrachování banky, kde jsou úspory… Takže si nemyslím, že všechna volební hesla jsou vypočítána na méně podlý efekt, ně- koho jednoznačně oslovit. V podstatě se servírují stejným způsobem jako sušenky, prací prášky nebo dámské vložky.

 Dokážete to strávit? (smích)

Představuji si, jak je to pěkné, že s naší politickou stranou se budete cítit sebevědomější a jistější .. Jsou to pravidla hry. Naučil jsem se, že v politice se mluví ve sloganech a že méně je více a že není snadné najít ten pravý slogan. Uvědomujete si, že programově oslovujete tu nejpočetnější masu, která se dá nejvíce ovlivnit, nikoli tu, která dějiny svým způsobem příznivě ovlivňuje: ta se totiž ovlivnit nedá a používá svůj rozum. V politice si nikdo nesmí své zákazníky vybírat. A to říkám přesto, že ODA je považována za elitní klub.

 Vy ale preferujete stření spole čenskou vrstvu. Tvrdíte, že střední třída je základ každého stabilního demokratického státu.

 My ji preferujeme ne proto, že by nám měla snad lépe porozumět, ale protože tady objektivně chybí. My trošku hrajeme dostih, až tady etablovaná bude. Vaše politika se oproti ODS odlišuje zejména akcentem na zrychlení hospodářského růstu. Z toho také vyplývá, že vy spíše upozorňujete na nedostatky, zatímco ODS pěje chvalozpěvy. Je to tak? Asi no.

Jste schopen přiznat svůj omyl? (chvíle ticha) Teď jsem se zalykal, jak honem říct: Ano! Kdy jste to naposledy udělal?

Těžko se mi vybaví taková situace, to je téměř provozní nutnost. Kde jsem nechyboval, bylo asi na přelomu roku 1990 a 1991, kdy jsem se rozhodoval o svém politick ém angažmá.

Trváte na svém obvinění, že ODS nechává tajnou službou sledovat politické soupeře? Nebyl to jeden z omylů?

Ani slovo z toho co bylo řečeno, neberu zpět. Ptáte-li se na to, jestli jsem v ten den věděl, jaký průběh bude tato veřejná záležitost mít, tak jsem to ve všech důsledcích neodhadl. I kdybych to v těch základních konturách odhadl, nerozhodl jinak. Je to věc, kterou nechci teď blíže komentovat.

Jednou jste prý na schůzi přišel pozdě a s obtiskem polštáře. Přiznal jste, že jste zaspal. Nerad vstáváte?

Chodím spát kolem druhé v noci a vstávám kolem sedmé ráno. Co mi zbývá. Politici a podnikatelé s oblibou tvrdí, že pracují třeba dvacet hodin denně. Jak je to s vámi? Zaregistroval jsem takové snahy o vykreslování žánrových obrázků o některých politicích … Já jsem ustálil svůj režim tak, že začínám tady (úřad pro legislativu, pozn. red.) a většinou před jedenáctou se nedostávám domů. A připomínám, že do toho nezahrnuji společenské události jako recepce. Možná se jim trochu trestuhodně vyhýbám. Mně se trošku začala zajídat atmosféra stejných společností, které se pohybují na akcích typu Miss volba čehokoliv, otevírání hotelu, či ochutnávání toho či onoho alkoholu … Někteří politici jsou profesionální ochutnávači vína či otvírači hotelů …

Já o vás vím, že se nevyhýbáte akcím, které pořádají handicapovan í lidé. Můžete mi prozradit, co vám tato setkání přinášejí?

Především to jsou bezvadní lidé. Vyrovnali se se svým údělem velmi pozitivně … Co mě tady docela mučí, jsou plané řeči o integrování postižených lidí do společnosti, ta obrovská mentální bariéra, kterou v nás shledáváme. Skoro bych hodnotil společnost podle toho, jak se chová ke svým starým, nemocným a handicapovaným … Tady musíme urazit hodně kilometrů cesty. Ta směs lehkého odporu a okázalého soucitu je odporná. Je na čase ji dát stranou a začít komunikovat. Oni nejsou předmětem naší blahovůle, od nich se dá hodně čerpat.

„Co Kalvoda nedokázal, je závislost jeho partaje na voličském odpadu. Zatímco u ODS tvoří nestálí pouhou pětinu, ODA má takových ,chameleonů celou polovinu, píše o vás Týden. Co mi k tomu řeknete?

 Je to otázka pro sociologa nikoli pro mne. Laicky bych to vysvětlil tak, že ODA platí z a trochu větší odvahu věřit své doktríně. Před čtyřmi léty jsme svým voličům říkali: dejte nám své hlasy a my první co uděláme, je, že zvýšíme nájemné. Necítíme potřebu posloužit rychlým řešením a svůdným slibem. Dovolujeme si ten luxus lpět na svém bez honorování tisku a veřejnosti.

Tvrdí se, že pan prezident je nakloněn vaší straně a vy osobně k jeho názorům. ODS se zdají být prezidentovy výroky někdy naivní, někdy příliš nediplomatické … Nemají někdy pravdu?

Vůbec si to nemyslím. Jestli je někdo veřejnosti znám zevnitř, naruby, ze všech konců, tak je to Václav Havel. Odmítám podléhat kultům a také nepěstuji kult Havla, a také jsem s ním měl politické účty. Osobně mě téměř urazil, když v roce 1991 na vlnách veřejného mínění urazil federální parlament jako instituci, místo aby sebral odvahu a kritizoval strany. Pan prezident je mimochodem člověk, který poslouchá a těch v politice moc není. Osobně si myslím, že Václav Havel politiku spíše předjímá, že jeho vize politiky je mnohem dál, než je tomu dnes … Vy jste mi hodně pomohl: Politika, která nemá vizi, není politika, to je beztvaré mocenské těkání. Právě ty strany, kterým konkrétní vize chybí, častují prezidenta jako bláhového naivního snílka. Tady stojím na jedné barikádě s ním. Jinak je to podvod a trampolína k mocenskému bláznění.

Václav Havel působí na první pohled jako plachý nesmělý člověk. Opak je pravdou. Vy působíte sebevědomě, ale prý jste v podstatě plachý člověk …?

Já myslím, že plachý není pouze psychopat. Chcete tím říct, že Václav Klaus je psychopat? (smích) Vaši otázku beru jako vtip.

Myslíte si, že jste ješitný?

 Ne. Pěstěný chlap. Nepřirozený elegán. Příliš precizní muž. To je zlomek reakcí mladých žen, které si zjišťoval časopis Betty, který tvrdí, že jste všeobecně znám ortodoxní péčí o svůj vzhled. Co vy na to? Připadá vám to tak? … Jsem často překvapený takovými tvrzeními, ale co mám dělat. Mám to vyvracet?

Dbáte na svůj vzhled?

Vím, úplně přesně co si nemohu nikdy obléknou, ale nemám představu, co si obléknou, abych vypadal dobře. Prý rád žehlíte košile. Nedávno se k tomu přiznal i Miroslav Macek z ODS. Jako by to byl nějaký syndrom ambiciózních politiků – vyžehlit si to u voličů … (smích) Tak to jsem v jednom pytli s dalším žehli- čem košil. Je to úplně prosté: Na vojně jsem se naučil žehlit košile a když jsem jednou navštívil ministra Nováka v Lipníku pod Bečvou, měl zrovna problém ze zásobou prádla. Tak jsem mu s velkým vypětím, mysl ím dost úspěšně, vyžehlil košile a tím jsem se dostal do světa jako žehlič košil.

Představte si, že byste měl čas a možnost sedět celý večer při víně s Václavem Havlem a pak s Václavem Klausem. Jaké téma byste u nich zvolil k rozhovoru?

Kdybych měl chuť na polemiku s Václavem Klausem, pak bych si užil debatu, která by byla z obou stran plná ironie – doufám, že z obou stran přijatá – na bohužel suché téma: vztah občan a stát. My se v tomto velmi často až živelně neshodujeme. pokud jde o Václava Havla, tam bych ten čas věnoval asi osobn ějším tématům. Je to okouzlující společník, se kter ým se nenudíte … Mimochodem, mluvil jsem o lidech, se kterými bych se normálně bez politiky nepotkal … To je ten první. Při vyslovení těchto jmen se mi vybaví dvě váhy: vznešenost a povznesenost. Rozumíte mi? Rozumím. A víte, na které straně ty váhy jsou? Pro sebe ano. Je to pro vás v politice velké téma? Patří do politiky a patří bohužel do tématu „občan a moc. Pan prezident mi jednou říkal: „Já mám na tom hradě pocit, že ráno někdo přijde a řekne mi: ,Hergot, to je omyl, chlape, co tady děláte? Jděte pryč, sem nepatříte! To je normální náraz inteligentního člověka na realitu: neustále pozorování sebe sama, verifikování své role: Jsem tady dobře? Nejsem podvodník? Znáte takový náraz, před kterým jste nestačil zavřít vrata?

Samozřejmě. Já bych se dokonce každého politika, který tuto otázku nezná, bál.

Category: 1996 / 05

PTAL SE PAVEL BERGRRozhovor výtvarníka s výtvarníkem, jazzmanem a bývalým bubeníkem Olympicu Jeňýkem Pacákem o kumštu, jazzu, bohémském životě v Paříži a začátcích českého bigbítu …Na předloktí máš vytetovanou malou kotvu, je to tvoje vlastní umělecké dílo? To byl prvotní životní omyl, já tehdá nevěděl, že to bude na celej život, myslel jsem si, že to vybledne. Vo velký přestávce jsem na záchodě tetoval. Vzal jsem si tři jehly, tkaničku a inkoust. Pak mi někdo poradil, že tuší je to lepší, že ta pěkně zmodrá. Dycky jsem to předkreslil tužkou, voni si takhle podrželi ruka a já jsem to tam n a p í c h a l …Moc to asi nebolelo. Před tím záchodem byla hlídka, kdyby někdo šel, abychom předstírali, že se třeba učíme … Takže jsem stihnul dva i tři lidi za přestávku, já už jsem pak nabyl takový zručnosti … Potetoval jsem celou třídu, asi 27 lidí, i holky, ty jsem dělal venku na hřišti, když jsme měli tělocvik. Nedávno jsme měli setkání třídy, některý jsou dnes babičky, ukazovaly si nejdřív ty vnoučata a pak dycky takhle vodhrnuly rukáv… Měly tam třeba srdíčko s deštníkem, takový úplně dětský hovadiny. Dneska je tetovanej kdekdo a barevně i na zádech a všude. My máme jenom takhle malinkatý obrázky na ruce. Když byly dcery malý, taj jsem vždycky říkal, jaká to byla hloupost … Kudy vedla cesta od tetování ke kumštu?Vyučil jsem se v porcelánu ve Star ý Roli, tehdy v padesátejch letech se tam ještě mluvilo německy. Pak jsem ňákej čas pracoval v továrně a tam jsem se utvrdil, že můj život se musí odvíjet jinak, než vstávat ve čtyři ráno k pecím … Poslal jsem kresby do Prahy a dostal se do rukou prof. Marie Kučové, to je ta, co udělala starou korunovou minci. Tehdy jsme kreslil takový vobličeje, jenom pusu a voči aby koukali. Vod mládí mi bylo jasný, že nos můžu mít jakejkoliv, fousy taky, ty se daj voholit, ale pusa a oči mluvěj. Dostal jsem se do přípravky na vysoký školy. Za rok jsme museli dohonit všechno, co potřebujeme ke svýmu řemeslu, který jsem si vybrali jako svý svatý. Na akademii mě vzali v sedmnácti … Začátkem 60. let musel bejt na akademii bohémskej život. Prof. Tittelbach za námi chodil do hospody „U stromu“ na korekturu. Pili jsme pivo, hráli kulábr, ale hlavně jsme kreslili. Uhláky u kamen, kulečníkovej stůl s koulema, portréty notoriků a hospodskejch týpků, prost ě to, co nás bavilo a baví asi do dneška … Pak jsme měli nastoupit do speciálek. Mě by se líbila škola prof. Součka. Dobře tam malovali, profesor byl tolerantní, ale všude tam byl bordel, všude se válely barvy. jak si tam člověk sed, hned měl na zadku čtyry fleky. Úplně mě oslnilo, když jsem šel do druhýho křídla budovy, tam byla nástěnná monumentální škola prof. Sychry. Tam byly pálený betony sgrafita – škrábaný obrovský panáky. Všechno uprostřed toho ateli éru a lesklá, krásná podlaha a před tím koberec, že se tam člověk málem přezul. Řekl jsem si „chci do týhle školy, tady je čisto a krásno … Sám profesor byl vzor estétství. Každej den jiný šaty a jinýho motýla a kouřil cigarety s vlastníma iniciálama, ty mu dělali v Kutný Hoře se zlatým proužkem. První cigára s filtrem jsem viděl kouřit právě Sychru. Byl to bezvadnej malíř a hlavně učil mozaiky a fresky. To je možná komplex nás, trpajzlíků, že chceme dělat velký věci. Je pikantérií osudu, že jsem nikdy v životě žádnou monumentální malbu nedělal …Hraješ na několik nástrojů, kdy jsi začal s muzikou?Já, ač malinkatej, s malinkejma ouškama, miluju basu, hloubky. Vždycky mě bavily violoncella a kontrabasy, hluboký nástroje, proto i bubny jsem měl povolenější než ostatní… Začal jsem na internátě na basu. Koupil jsem ji za čtyry stovky vod cikána na karlovarský kolonádě, von ji nes do bazáru. Tehdá se na to skládal celej internát. Založili jsme orchestr, hráli jsme jazz, jak jinak, a pak si jednou bubeník zlomil nohu, kamarádi řekli „marš za buben, zkus to tam,“ a mě to zůstalo, stal jsem se bubeníkem z nouze … Pamatuješ začátky českýho rokenrolu, jak ses k tomu nachomejt? Hráli jsme jazz v Redutě na Ná- rodní třídě a v Metro vagonu. Tehdá přišel takovej malej kluk, jmenoval se Pavel Sedláček, zval mě, pojď na Střelák, my tam máme takovej klub, tehdá to vymaloval Kája Saudek a pouštěli tam z magneťáku rokenrol. Všichni měli voči jak Hurvínek vobrácený nahoru … a to že je ta pravá hudba. Tak jsem to zkusil, zašel jsem na ten Střelák, kde už byli hoši vod bigbítu, Chrastina a Petr Kaplan, kluci vokolo Sedláčka, tahle nová hudba se mi líbila, a tak jsem vplul do rokenrolu. Nebyl to tak krutej přechod, když hraješ v dixilendu na buben, tak hraješ druhou, čtvrtou. U rokenrolu je to stejný, jenže silnější. Ta figura tam je, ta se tam táhne …Pak přišli Beatles, a to byla bomba … Tehdá to nebyl ten Olympic, vo kterým se dneska mluví. Nikdo netušil, že ta parta nevycválanejch kluků se proslaví. Dělali jsem písničky bez jakýhokoli kalkulu. Ze začátku jsme platili z honoráře, kterej byl 30 Kčs, třetinu za to, že ty kytary spotřebujou víc elektrickýho proudu, to mi dodneška leží v hlavě, protože to sráželi i mě, kterej hrál na bubny. První soupravu jsem měl pučenou vod dechovýho souboru pražskejch popelářů. Nebyly to proflákaný doby, říkám mladejm, věnujte se všemu, co děláte, naplno, protože jinak vám ujede vlak.Vám tehdy vlak neujel?Olympic začal bejt slavnej, republika už pro nás začala mít krátký kalhoty, takže do světa. V šedesátým osmým jsme dostali pozvání do pařížský Olympie. V létě jsme odjeli do Francie. Byli jsem zrovna v Croix de vue nahoře u Atlantskýho oceánu, a tam si pamatuju, jak jsem se holil, vrátím se a Janda má příšernej vý- raz, a že v Praze jsou tanky. Pařížskej rozhlas volal Čechy, ať se stahujou do Paříže, tam už byl výbor na podporu českýho lidu a nějak se o nás postarali. Dopadlo to tak, že jsme dostali na tři roky pracovní povolení … Johny Holiday nám do začátku pučil tlampače, koncertovali jsem po Francii a Belgii. Jednou za čaj jsme se jeli podívat domů, jak nám vzkvétají rodiny. To byly legendární koncerty. Zažili jsme beatlemánii na vlastní kůži. V Ostravě holčičky tlapi čkama rozmlátily čtyři metry vysok ý pódium a roztrhaly holejma ručičkama vostnatej drát, aby Kleinovi (tehdejší zpěvák a kytarista Olympicu) mohly hlavama mlátit vo boty. Prostě neuvěřitelný. Takhle jsem si koupil takovej vysloužilej námořnickej kabát, šlangézní, z tmavě modrý vlny se zlatejma knoflíkama, a v tom jsem chodil po Paříži. Nahoře na Montmartru jsem si koupil příčnou flétnu, která asi pamatovala Beethovenovy začátky, a na ní jsem hrál píseň vo Paříži, která je asi nejhezčí vzpomínkou na ty doby. Bon soir Mademoiselle Paris …Inspirovala tě Paříž jako výtvarníka?Bydleli jsme v Paříži na jednom stadióně, a tam vznikaly moje první plechty. Já jsem je furt nosil s sebou, furt jsem byl pilnej. Můj první ateliér v cizině byl na záchodě olympijsk ého stadiónu. Byto tam teplo, nanosil jsem si tam prkna … Dycky mě bylo protivný, když někdo tvrdil, že nemůže umělecky tvořit, protože nemá ateliér osm set krát devět set metrů, když se chce, tak to jde i na metr krát metr. V posledních letech ses vrátil k porcelánu … Malba kobaltem pod glazuru je prastará řemeslná technika, dělám si tím porcelánem radost. Je to technika alla prima, spontánní práce, má to něco společnýho s improvizací v muzice, ale na improvizaci musí bejt grif a zvládnutý řemeslo. Mám i v muzice radši improvizaci než nauče ý pasáže. Mám rád kresbu, ta nelže, v obrazech to zapatláš, ale kresba prozradí všechno. Teď se těším na mezinárodní symposium v malbě kobaltem, který bude v červnu v Českým porcelánu v Dubí u Teplic. Inspirujou tě střelecký terče, naivní obrázky ze starejch poutích ze začátku století, dýchá z nich nostalgie a lidovej humor … Někdy se pohybuju na ostří nože mezi kýčem a uměním. Ale co je vlastně kýč? Já pořád mám ten vokruh těch kolotočů, houpaček, střelnic, tý lidský zábavy, toho theatrum mundi, divadla, ve kterým žijem… Neděláš terče, aby se do nich střílelo … Ne, já si je rozstřílím na místech, který si myslím, že by se rozstřílet měly, a tím všem vostatním střelcům beru šanci …

Category: 1996 / 05

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVALPHDR. JIŘÍ SVOBODANikdy nezapomenu, jaký úžas se mne zmocnil, když jsem na pustém a rozervaném pobřeží poprvé spatřil skupinu obyvatel Ohňové země, neboť ihned mi probleskla hlavou myšlenka – takoví byli naši předkové. Ti lidé byli docela nazí a divoce pomalovaní, dlouhé vlasy měli zcuchané a vzrušením jim vstávala pěna u úst. Tvářili se divoce, vyděšeně a nedůvěřivě. To je první dojem, nepříliš lichotivý, který získal v minulém století při setkání s domorodci velký přírodovědec Charles Darwin. Letos prvního února neležely nad Ohňovou zemí výjimečně mraky, a tak se z oceánu pode mnou nejprve vynořila hnědavá, dnes prakticky liduprázdná plošina, a postupně se zvedala do krabatých horských hřebenů až po nejvyšší vrcholky pokryté ledem. Dlouhé, modravé jezero Fagnano rovnoběžně následoval průliv Beagle, pojmenovaný po výzkumné lodi, na níž se kdysi Darwin plavil. Pak se na konci dlouhého poloostrova objevila přist ávací plošina a letadlo zakroužilo nad nejjižnějším městem světa – Ushuhaiou. Tady to vypadá jako Tatry posazené do vody.USHUHAIA Za posledních patnáct let vzrostl počet obyvatel Ushuhaie z původních osmi tisíc na pětinásobek. Argentinská vláda začala podporovat rozvoj místního průmyslu, ale pak se dotace z hlavního města zastavily a ve městě se šířila nezaměstnanost. zdroje zemn ího plynu leží na chilské straně ostrova, odkud sem také vede jediná cesta po souší. Dnešní Ushuhaia proto spoléhá do značné míry na turistiku, kter á v poslední době pronikla až sem. Z přístavu čas od času vyplouvají luxusní lodě do nedaleké Antarktidy, kratší turistické trasy směřují k horským ledovc ům nebo do průlivu Beagle. Díky zvláštnímu statutu „Národního teritoria Ohňová země a Antarktida se tu dá na hlavní ulici koupit za bezcelní ceny elektronika a whisky anebo navštívit malé muzeum s případným názvem Konec světa. Několik pomníků připomíná neúspěšný boj Argentinců s Velkou Británií o získání Malvínských ostrovů. Vzhledem k vyčkávavým vztahům k Chile, jehož území leží na protějším břehu průlivu Beagle, se tu drží rovněž vojenská posádka. A také vě- decký ústav, CADIC, zkoumající svérázné přírodovědecké i archeologické podmínky této oblasti. Jméno Dolní Věstonice mi tu – jako dosud všude – otevírá cestu k porozumění a spolupráci. První lidé se v této nehostinné krajině usadili před více než 6000 lety, jakmile tající ledovec uvolnil kanoím cestu do průlivu a šířící se notofágové lesy (antarktický buk) poskytly dřevo pros tavbu chat, výrobu oštěpů a nové kanoe. Dobytím nejzazšího jihu byl tehdy zakončen úctyhodný a dosud málo známý proces prvního osídlová- ní Ameriky. Poslední domorodci tu vym írali na počátku dvacátého století a dnes po nich zůstala pustá, neprostupn á země i rozpaky, co s ní. Přestože misionáři a etnografové, kteří sem přišli po Darwinovi, zanechali podstatně důslednější, objektivnější a celkově příznivější popis domorodců než znechucený přírodovědec, Indiánům to už nepomohlo. Nejprve začaly mizet tradiční zdroje potravy. Dobové fotografie zachycují námořníky nad hromadami ubitých lachtanů. Kolonisté zase chtěli pěstovat ovce a dobytek, potřebovali pastviny, a proto vypalovali lesy, masově vybíjeli Indiány i další důležitý zdroj jejich potravy – lamy guanaka. Pastevectví, které má všude v Argentině tak slavnou tradici a tvořilo podstatnou část jejího exportu, se ale tady na nejzazším jihu nakonec moc nerozšířilo. Jeden z posledních pokusů využít kraj alespoň k pěstování bobrů na kožešiny se rovněž nevydařil. Pilná zvířata se rozmnožila přespříliš, přeměnila sebemenší potok v kaskádu složitých vodních děl a začala devastovat okolní lesy, Když se bobří přehrada protrhne, valící se voda strhne jedinou cestu vinoucí se podél pobřeží průlivu. Misionáři se snažili uchránit Indi- ány na bezpečných místech. Zasáhli nejen do po tisicíletí osvědčeného způ- sobu života domorodců, ale snažili se změnit i jejich myšlení. Dobře míněná snaha nové vlny nemocí a hlad nakonec vykonaly své.PO STOPÁCH INDIÁNŮ „Místní obyvatelé,“ pokračuje Darwin, „kteří se živí hlavně měkkýši, musí se neustále stěhovat z místa na místo, avšak po nějaké době se vracejí na stará místa, jak o tom svědčí kupy starých lastur a ulit, které často dosahují váhy jistě mnoha tun. Tyto hromady lze rozeznat na značnou vzdálenost podle jasně zelené barvy určitých rostlin, které na nich vždy rostou.“ Vyplouváme tedy průlivem Beagle k východu. Nejvyšší vrcholy ostrova, pokryté ledovci, zůstávají za námi. Na severu průlivu spadá území Argentiny do moře strmými srázy, na jihu leží měkčeji modelovaný chilský ostrov Navarino a uprostřed malé ostrůvky obývané koloniemi kormoránů, lachtanů a tučňáků. Naše loď bezostyšně přiráží až k nim a turisté zvědavě nakukuj í zvířatům (úplně lhostejným) až do bytu. Darwin měl pravdu; všude, kde pob řeží spadá trochu mírněji, leží zbytky indiánských sídlišť s nápadnými hromadami škeblí, kterým tu říkají „concheros „. Hned za Ushuhaiou jsou ty  nejstarší, datované před 6000 lety (Tunel a Lancha Peckewuaia), až po posledn í tábořiště, obývané ještě na počátku našeho století (Lanashuhaia). Míjíme také Shumakush, kde Indiáni ještě před druhou světovou válkou uspořádali pro vídeňského etnografa Martina Gusindeho poslední zasvěcovací obřady. Celé desítky metrů se často táhnou řady pravidelných kruhů, v nichž kdysi stály jednoduché indiánské chaty. Ulity a další odpadky vytvořily během času kolem každé chaty kruhový val, rozčleněný na tenké vrstvy – pro archeology jakýsi záznam o minulosti chaty. Ještě na počátku století žilo v Oh- ňové zemi několik kmenů odlišujících se původem, jazykem i způsobem života, ale s dost podobnou kulturou. Podle původu a způsobu života se dě- lili na „kánojové Indiány“ Alakaluf a Yamana (Yaghan) a „pěší Indiány“ Selknam (Ona). Kánojoví Indiáni využívali vše, co jim poskytl oceán a jeho průlivy, nejen měkkýše, ale také lachtany a mořské ptáky, zatímco pěší Indiáni byli závislí na vnitrozemských zdrojích a lovili hlavně guanaka. Všichni obyvatel é doplňovali potravu sběrem rostlin a hub, rybolovem, a pokud oceán vyplavil na pobřeží velrybu, sešly se tu ke společnému hodování kmeny z pobřeží i z vnitrozemí. Archeolog, který sem přiletěl z Evropy a je uvyklý zkoumat sídliště lovců velké stádní zvěře na dávno zmizelých stepích severně od Dunaje, se snaží na Ohňové zemi přiučit, jak se dá. Zajímá mě, jak probíhal život v jednoduchém obydlí, jak bylo vytápě- no, kolikrát bylo osídleno a kolikrát jeho obsah vymeten na okolní odpadn í hromady, jak se obnovovalo, co se tu jedlo a vyrábělo, které předměty zbyly na místě a které byly přemístěny. A také všechny detaily, které o Indiánech zaznamenali etnografové. Sídliště kánojových Indiánů Yamana s typickými concheros se tu zkoumají už více než dvacet let a za tu dobu archeologové shromáždili dost poznatků. Podstatně méně se ale ví o pozůstatcích pěších Indiánů Selknam. Už sám terén začíná být směrem do vnitrozemí dost neprostupn ý. Notofágový les je plný star ých kmenů, které se všude pletou do cesty, a kde není les, táhne se trnité křoví. A když se člověk vydá podle vody, brzo pozná, jak úctyhodná díla už tu stačili vybudovat bobři. Zato má pocit, že je ve skutečně pusté krajin ě. Potkává četná zvířata – lišky (rovněž vysazené člověkem), guanaka a především velké množství ptáků. Divoké husy, bekasíny, datly s rudý- mi hlavami a nápadnými chocholy, sovy, několik druhů orlů, dravce chimango a carancho a mnoho dalších. Když jsem vystoupil až na pusté a kamenit é horské vrcholky, abych se v krajině zorientoval, zakroužili nade mnou jejich jediní obyvatelé, majest átní kondoři, s rozpětím křídel kolem 2,5 metru. Stopy Indiánů jsou ve vnitrozemí nenápadné, ale stojí za to je hledat. Už pro srovnání s obyvateli pobřeží.HARBERTON Na mapách bývá východně od Ushuhaie zakreslen ještě další bod: Port Harberton. Obě místa vznikla podobně, jako misijní stanice. Zatímco Ushuhaia se mezitím změnila ve skutečné město, Harberton dnes vypad á stejně jako na počátku století – několik dřevěných domků, přístaviště a ohrady pro koně. Farma je stále v držení rodiny prvních přistěhovalc ů a zakladatelů, která vlastní obrovsk ý pás pobřeží průlivu. Občas toto území projedou zaměstnanci farmy, gaučové na koních, aby zahnali krávy na jiná pastviště nebo sehnali ovce na stříhání. Napadne-li však více sněhu, jako se to stalo loni v zimě, zůstanou při pobřeží ležet četné mrtvoly krav a ovcí spolu s divokými guanaky. Zvířata na prodej pak nejsou. Také náš archeologický výzkum probíhal na území harbertonské farmy – na oplátku postavili archeologové na návrší nad farmou věrné rekonstrukce indiánských chat. Pro Darwina to byly kupky sena. O vyspělosti dávných a vzdálených kultur však svědčí nejenom chrámy, paláce, opevn ění a hroby, říkám si. Obdiv si zaslou ží rovněž schopnost jednoduše a účelně přežít i v tak nehostinném prostředí, jaké představuje Ohňová země, Tierra del Fuego.

Category: 1996 / 05

Rozkaz určuje trasu: směr Plzeň. A odjezd? Z Yorkgasse (dnes ulice Na Zátorce) číslo 11 v Praze-Bubenči, v končící noci z 8. na 9. květen 1945. Rozkaz platí pro zelený mercedes. Je to zvláštní vůz s ještě podivnějším osazenstvem. Má osm válců, neprůstřelná okna a dveře z těžké, opancéřované oceli. Před mercedesem jede ještě jedno auto. Kromě řidiče Feiera jsou v něm další tři cestující: Beck, Metzker a Schulz, všichni ostří hoši z SD. Po ruce mají ostře nabité zbraně. Tihle pánové se nám ve světle nadcházejících událostí nebudou jevit natolik důležití jako osazenstvo těžkotonáž- ní mercedesky. Dalo by se říci, že nejdůležitější cestující nezůstává za autem pozadu: také má velkou váhu. Vzadu sedí velké zvíře, nikoli však nejvyšší – SS brigadenführer Voss, s ním policejní major Hoffmann, pobočník muže, sedícího vedle šoféra Angera na předním sedadle. Ten muž se jmenuje Karl Hermann Frank. Za mercedesem se řadí další dva vozy. V jednom Frankova žena Karola s třemi dětmi, vychovatelkou a řidičem. Kolonu uzavírá Frankova ochranka. Jména tří po zuby ozbrojených mužů známe, nejsou však důležitá. Spokojme se s konstatováním, že se jedná o vybrané hrdlořezy. Za Frankovým osmiválcovým mastodontem je připojen plochý přívěsný vozík. Kdo by si myslel, že v něm státn í tajemní a říšský ministr, muž figurující na nejvyšších příčkách spojeneckého seznamu válečných zločinců, veze tajné dokumenty, krutě by se mýlil. Vozík ukrývá zboží jiného druhu: čokoládu, kávu, doutníky, cigarety, nepřeberné zásoby vybraného jídla. Panstvu na cestě jistě vytráví. Frank nemá na sobě parádní stejnokroj: pro dnešní cestu zvolí nenápadnou uniformu wehrmachtu. V ní se na silnici, zaplněné tisíci německých uprchlíků, dozajista ztratí. Frank správně předpokládá, že cesta do Plzně potrvá dnes déle než jindy, také ví, že nemusí být příliš bezpečná. Válka končí. Před pár hodinami byla podepsána všeobecná kapitulace. Knihkupec Frank je, jak jinak, sečtělý, obstojně vzdělaný. Zná klasiky. Nedávno dočetl Dostojevského Zločin a trest. Teď se při té vzpomínce otřese hrůzou. V autě si pro případné ukrácení dlouhé chvíle veze jinou četbu. Fichtovy „Promluvy k německému národu a Goethovo „Dramatické dílo, díl I.“ Obě knihy jsou opatřeny majitelov ým exlibris: je na něm zobrazena, nastojte, socha knížete Bruncvíka se lvem u Karlova mostu! Frank spěchá. Ví dobře, že ten český lev se už vzpíná na zadních, hotoví se k boji. Už se rozednívá. Z dálky doléhá k plzeňské silnici hřmění. Ze severu se blíží Rusové. „Už jsou pár kilometrů od Prahy!“ hlásí jakýsi oficír do okénka Frankovi, který celý zesinalý nařizuje řidiči, aby si pospíšil. Ten jen bezmocně ukáže na ucpanou silnici. Osazenstvo mercedesu se snaží aspoň částečně zamést stopy: šofér několikrát vyměňuje na autě tabulky s poznávací značkou. Dvě z nich jsou falešné. Zločinec Frank prchá jako obyčejný zloděj, který vykradl hokynářství. Dal by zřejmě vše, snad i obsah přívěsného vozíku za to, kdyby jím v téhle chvíli skutečně byl. Nikdo v koloně čtyř vozů s vzácn ým nákladem netuší, že se kolem nich stahuje neviditelná síť. V Berouně pozn ává Franka – i přes nenápadný převlek – jeden z Čechů, s gustem přihlížejících německému exodu. Běží ze četníky. „Frank jede!“ Četníci neslyší žádnou novinku. „Černý lev“, ilegální skupina, tvořená českými pracovníky Černínského pal áce, už předala zprávu o předpokládané trase útěku. Telegraf vyťukává zprávu nejvyšší důležitosti dál: ze Žebráku putuje zvěst do Rokycan. Tam ji přebírá vrchní strážmistr František Somolík. Je mu jasné, že Franka lze zadržet nejdřív právě tady, protože mezi Prahou a Rokycany je zatím hluché místo, kam nedorazil ani jeden spojenecký voják. Ale v Rokycanech jsou už Američané! Opancéřovaný mercedes s doprovodem je už na území rokycanského okresu. Do Plzně je to už jen kousek. Tam na Franka bude jistě čekat americký generál, pozdraví ho se všemi vojensk ými poctami a prohlásí státního tajemn íka, kterým Frank už mnoho hodin není, za politického vězně se všemi výhodami, náležejícími vysoce postaveným prominentům. Hodinu po poledni kolona hlemýž- dím tempem dorazí k Rokycanům. Míjí hospodu Na Železné, přesmykne se přes úzký most, už je na náměstí. Auta musí projet Plzeňskou branou, minout hřbitov s chudinskou nemocnicí, plyn árnu, cementárnu, osamocený domek v polích. Pak už jen zbývají rokycansk á jatka, za nimiž se silnice napřimuje k Plzni. U jatek zbývá přejet nepatrný můstek. Tady ztratí cestovní příkaz číslo 6/ 45 platnost. Vrahova cesta končí u jatek. Před květinářstvím na rohu náměst í stojí v kritické chvíli spolu s mnoha dalšími lidmi hospodský Tesařík. Pohledem ulpí na zeleném mercedesu. Okénkem spatří povědomí profil se zahnutým nosem. „Frank!“ vykřikne nenáviděné jméno. Zaslechne je mlad á dívka , bavící se u džípu s americk ým důstojníkem. Náhoda podala spravedlnosti pomocnou ruku. Slečna Velímská (její křestní jméno se nám už nepodařilo zjistit), umí výborně anglicky. Rychle Američanovi vysvětlí, co se děje. Ten vysílačkou okamžitě informuje nadřízené, skočí do džípu a uhání za mercedesem, který mezitím zmizel z dohledu. Dostihne ho u jatek. Poručík Werner R. Haller má německé předky. Plynnou němčinou se tedy může zeptat: „Jste Karl Hermann Frank?“ K Frankovu zadržení nedošlo náhodou. Na můstku u jatek nebyl americký poručík Haller sám. Ještě před jeho příjezdem zde stál četník Josef Ranc. Postavil ho sem zvláštním rozkazem zástupce velitele stanice Somol ík, člen ilegální organizace Obrana národa, který už dostal avízo o předpokl ádaném Frankově průjezdu městem. S ohledem na bezpečnost obyvatel rozhodl, aby k zadržení došlo po výjezdu z Rokycan. Nikdo nemohl v těch zmatených hodinách vědět, čeho jsou znervóznělí Němci schopni. Somolíkovi hlásil Frankův příjezd do Rokycan četník Zanger, hlídkující na okraji města. Další četník, Karel Štefl, stál na náměstí u radnice. Somolík byl v kritické chvíli u květinářství, kousek od džípu s poručíkem Hallerem, který musel přerušit příjemn é povídání s hezkou slečnou, aniž by byl tušil, že se v následující chvíli zap íše do dějin. Štefl přiběhne k Somolíkovi a přerývaně oznamuje: „Zanger hlásil, že jede Frank!“ Za několik okamžiků oba muži vidí projíždět náměstím zelený mercedes. Somolík přikazuje Šteflovi: „Okamžitě k jatkám! Tam jsou americké oddíly. Franka zadržet!“ Somolík se v té chvíli mýlí. U jatek stojí jen osamocený četník Josef Ranc. Také k němu se už spojkou dostala hláška, že se blíží auto s Frankem. Ranc má jen starou flintu, která si naposled vyst řelila snad v první světové válce. „V té chvíli jsem nemyslil na rodinu se čtyřmi dětmi, rozkročil jsem se uprostřed silnice a zařval -stát! Z doprovodného auta vylezl jakýsi oficír a napřáhl na mne pistoli. V té chvíli se jako spása objevily dva americké džípy.“ Je deset minut po jedné hodině. Četník Štefl nestačil dorazit na pomoc svému kolegovi Rancovi. Žádné auto po ruce nebylo, jako z udělání nesehnal ani obyčejné kolo. Štefl se vydá k jatkám pěšky, chvílemi běží, seč může, ale k jatk ám už nedorazí. „Byl jsem někde na půli cesty, když už Franka vezli zpátky. Potkal jsem jeho auto s americkým doprovodem. Jeli na náměstí.“ Do druhé hodiny zbývá dvacet minut. Poručík Haller nechá mercedes několikrát kroužit náměstím, aby se lidé pokochali pohledem na schlíplého Franka, ještě včera pána nad jejich životy. Hrozí mu pěstmi. Dav s nebezpečně rozrůstá, pár lidí buší do kapoty, ozývají se žádosti o vydání. Haller musí rychle jednat, jinak by se Frank nemusel dočkat řádn ého soudu. Zaveze zajatce do místních kasáren na americké velitelství, řádně jej předá i s autem. Přívěsný vozík zaparkuje na zahradě vilky, kde našel dočasný příbytek. Poručík Werner R. Haller bydlí ve vile Bohumíra Rataje s naším záložním poru číkem Tauerem, ten se připojil k Američanům na hranicích a byl i u Frankova zadržení u jatek. Když se Bohumír Rataj vrátil odpoledne domů, spatřil na zahrad ě vozík. „To patřilo Frankovi,“ řekl vesele Haller francouzsky, protože Ratajovi nebyli moc naladěni ke konverzaci v němčině. Haller pak vyložil zásoby. Kávy bylo nejm éně pět kilogramů, čokolády snad ještě o něco víc. Frankovy rezervní kalhoty. Dvě blůzy od uniformy. Tabulky s poznávacími značkami. Dva dlouhé pláště. Standarta s říšskou orlicí. Stavěcí terč s německ ým varováním: Stát-Policie. Nedá se předpokládat, že by Haller zásoby z vozíku odevzdal v kasárnách. Američané měli jídla dost, zato v Rokycanech děti neznali význam slova čokol áda a starší už měli dost náhražkové melty… Poručík Haller bydlel u Ratajů až do začátku léta 1945. Namluvil si v Rokycanech děvče a dlouho se do města ještě vracel, přestože už byl přeložen kamsi do Německa. Abychom nezapomněli, Haller tehdy zrekviroval i dvě Frankovy knihy s vlepeným Bruncvíkem, jemuž u nohou stojí lev. Poručík, který, jak víme, zná dobře německy, si jednu z nich přečte. Má teď čas, válka skončila. Z Goethova díla si vybere Fausta. Příběh o muži, který se upsal ďáblu. Po prvním informativním výslechu vyvádí stráž v bílých helmách Franka z budovy rokycanských kasáren. Jsou tři hodiny odpoledne, devátého května. Cesta do Plzně trvá jen třicet minut. Auto se zajatcem zastaví v Zahradní ulici č. 86 před vilou rodiny Lukešových. Tady prozatímně sídlí justiční orgány americké armády. V přízemí posadí Franka na tvrdou židli. Přijde několik důstojníků. Nikde žádný generál, který by Frankovi vzdal vojenskou poctu. Nikdo mu nepodá rudu. Začíná první oficiální výslech válečného zločince. Úvodem se Karl Hermann Frank dožaduje velícího amerického generála. Není mu vyhověno. Požádá tedy o cigaretu. Tu dostane. (Věnováno památce vzácného člověka, rokycanského rodáka Karla Kašáka, předv álečného redaktora Českého slova, bez jehož pomoci, ochotné spolupráce a nepřebern ých znalostí by tyto řádky nemohly vzniknout – pozn. aut.)

Category: 1996 / 05

Řekněte Wilsonovi, že náš stát je jedin ý na východě, jenž má zdravé jádro a jenž tudíž musí být Amerikou náležitě podporován, píše prezident Masaryk Benešovi do Paříže pět dní po zahájení mírové konference. Dva dny na to vytlačila naše armáda okupující polské vojáky ze Slezska a obsadila je. „Vyvolalo to tu zlý dojem. Pokládám za naprosto nezbytné zarazit další postup a čekat na zprávy od nás, telegrafuje Beneš do Prahy … V loňském roce poprvé publikovaná korespondence Masaryka s Benešem z doby mírových jednání poskytuje důvěrné svědectví o smyslu a cílech zahraniční, ale i vnitřní československ é politiky v meziválečném období. Mnohým otevře oči – jak to bylo s národnostními problémy mladé republiky. Co Němci? Co Slováci? Rusíni? Poláci? Maďaři? Jaká byla mezinárodní prestiž? Jaké postoje k Rusku? 18. ledna 1919 se sjeli do Paříže prezident USA Woodrow Wilson, francouzsk ý ministerský předseda Georges Clemenceau a britský premiér David Lloyd Beorge. Sjeli se na mí- rovou konferenci, aby se ujednali o budoucím uspořádání světa po ničiv é první světové válce. Mladičké Československo tu patřilo mezi vítězné válčící státy s „omezenými zájmy, podobně jako Polsko, Srbsko, Rumunsko atd. Mohlo přednést své požadavky prostřednictvím premiéra Karla Kramáře, ale především ministra zahraničí Eduarda Beneše. Snažilo se uhájit své historické hranice, a v této tezi je podporovala především Francie. „Edice má za cíl připomenout dnešnímu čtenáři, jehož vědomí historické souvislosti bylo krutě poškozeno půlstoletou cenzurou v důsledku okupace státu zprvu Hitlerem a pak Stalinem, jisté základní kontakty našeho historického vývoje, říká historik České akademie věd, autor publikace, dr. Zdeněk Šolle. Jaké lze najít z této korespondence poučení pro současnost – v době, kdy si Česká republika, pořád ve středu Evropy znovu hledá své důstojné místo ve svtové politice? Ptám se pana doktora: „Jsme malý národ a stát. Velké národy a státy jsou jako přírodní úkazy. Nikdo je nezlikviduje, i když způsobí mnoho zla. Musíme si být vědomi, že ne my jsem hlavními viníky ztrát a bolesti, jejichž důsledky na nás dosud tvrdě doléhají, ale velmoci, a ne jen Němci, ale i ti, kdo nás zradili a vydali nejprve do rukou Hitlera a poté Stalina. jako malý národ a stát musíme dbát, abychom něco byli, abychom něco reprezentovali, abychom přispě- li sovu troškou do mlýna světové kultury, ekonomiky atd.NĚMECKÁ MENŠINA„Je spravedlivější, aby 3 mil. byly podřízeny, než aby 10 mil. byl o podřízeno, píše Masaryk ještě z Washingtonu 31. 10. 1918. Stál vždy na principech humanitních, nikoli nacionálních. Moc dobře si uvědomoval, že smír mezi námi a Němci, respektive politická a kulturní součinnost, musí stát především na principech svobody, demokracie a tzv. sociální spravedlnosti. V tomto duchu také často psal Benešovi už v době, kdy oba politici křižovali svět, aby dosáhli definitivního uznání Československé republiky. „Nejsme tak naivní, že by se samostatn ý český stát vedle Německa udržel, kdyby v něm obyvatelstvo německé trvaleji bylo nespokojeno … Zdůrazňoval, že vůči vlastnímu Německu chce vystupovat pevně, ale tak, aby bylo patrno, že s Československem lze jednat, ne s Rakušany. Mezitím byla ve Vídni vyhlášena Deutscheösterreichische Republic, která si činila nárok také na ně- mecké kraje v českém pohrani čí (provincie Deutschböhemen, Sudetenland, Deutschsüdmären a Böhmerwaldgau). Rakouš- tí i čeští historici se pozd ěji shodli na tom, že čeští politici se snažili o spolupr áci a byli ochotni učinit ústupky, ale „Němci všechny české nabídky odmítli způsobem, který,” jak píše Ferdinand Peroutka, „nesl zřejmé stopy pýchy.” Ovšem politické kruhy v Berlíně tehdy byly naklon ěny spíše přímé dohodě sudetských Němců s Čechy. Došlo sice k několika dramatickým okamžikům, se začátkem mírové konference v Paříži se však situace česko-německém pohraničí postupně konsolidovala. Hlavním důvodem byla uspořádanost poměrů v Československu. „Němci naši v Praze a jinde jsou už s námi. Jen se ještě ostýchají vystoupit veřejně. … Vídeň je v rukách neschopných lidí. Náš vliv bude značný, můžeme toho dosáhnout, že nebudou chtít do Němec, (Masaryk, 28. 12. 1918) Západní a jihozápadní hranice byly definitivně dané na konferenci Versailleskou mírovou smlouvou s Německem (28. 6. 1919) a Saintgermainskou smlouvou s Rakouskem (10. 9. 1919). Horší to bylo se zbytkem. Tady musel nastoupit veškerý diplomatický um našich státníků. Pokud se týče postojů k vlastnímu Německu, píše Masaryk často Benešovi do Paříže: „Hlavní je jeden úkol – s Německem mít slušný poměr. Pracuji na tom. (19. 2. 1919) Jeho nespokojené výroky vůči krátkozrakosti pařížských mírotvorců se však v dopisech stup- ňují: „Německo má být potrestáno – musí být seslaben prussism – jeho militarism, ale národ nesmí být hospodářsky zni- čen. Sic by nemohlo platit. Německo by se hojilo na východě, kdyby západ byl mu naprosto znemožněn. (7. 4. 1919)DOBRÉ RÁNO, SLOVENSKOV popředí zájmu obou korespondentů byl tedy, jak už víme, vztah česko-německý, čímž je míněn vztah československého státu k Německu a k Rakousku, ale i vztah Čechů ke svým českoněmeckým spoluobčanům. Kromě toho to byl také vztah česko-slovenský. Na Slovensku byl politick ý život dosud v pravém slova smyslu v plenkách. Uplatnila se tu především iniciativa Dr. Vavro Šrobára a dalších představitelů slovenské inteligence, ovlivněné Masarykovým příkladem. Ani tady nepodlehl Masaryk planému nacionalismu. Už v pittsburské dohodě (1918) byly zakotveny jeho poznámky po dohodě se slovenskými emigranty o vlastní slovensk é správě, slovenském soudnictví, o zavedení slovenštiny jako úředního jazyka a také, na přání Slovenské ligy, o slovenském sněmu. Při pařížských mírových jednáních byla v bodě česko-slovenského národa. Píše-li však Masaryk o jednotném československém národě, nechce čechizovat Slováky, ale chce v 10 miliónech Čechoslováků získat jednak početní převahu proti 3 miliónům Němců, jednak politicky a administrativn ě stabilizovat Slovensko. Proč ovšem Masaryk tvrdě hájil historické hranice v českých zemích, ale v Uhrách ne? „Podstata je v tom, že sebeurčení Němců bylo zabezpečeno existencí Německé říše již od roku 1870. říká doktor Šolle. „Naproti tomu by sebeurčení pro Čechy nemohlo být zabezpečeno bez historických hranic. V případě Slováků nešlo o men- šinu, ale o celý národ bez jasných historick ých hranic, a tehdy neexistovala jiná možnost sebeurčení, než jejich spojen í s Čechy.BOUŘE V RUSKUV neposlední řadě stál v popředí korespondence také vztah k Rusku. „Co s Ruskem?, píše Masaryk 31. 10. 1918 z Washingtonu. „Ať Spojenci tam pošlou vojsko, když ho nebude třeba proti Německu. Bez vojska nebude pořádek. Rusové jsou sami neschopní. Křapalové a la Kerenskij. Svoje úvahy o Rusku a kritiku Spojenců rozvíjí pan Masaryk v dopise ze 7. 11. 1918: „Dosavadní intervence Spojenců v Rusku nemá smyslu, je nedůsledná, polovi čatá. Spojenci bez plánu podporovali kde koho, jen když byl proti bolševik ům … Hlavní je vytlačit z Ruska vliv Německa a položit mezi Německo a Rusko pás malých států, Polska, Československa, Rumunska a Jugoslávie. Nejdůležitější bylo dostat z občanskou válkou zmítaného Ruska „naše hochy – 60 000 československých legion ářů, kteří ještě dlouho po válce uvízli na Sibiři. Jednu dobu prakticky ovládli transsibiřskou magistrálu. Ale Masaryk ani Beneš si nepřáli, aby se míchali do revoluce v Rusku, a mnoho energie věnovali do jejich přesunu přes Vladivostok domů. Navzdory velikému Benešovu úsilí odplouvali naši legionáři až v prosince 1919 – listopadu 1920.HRANICEBěhem mírové konference vyvstaly před Československem ještě tři další závažné problémy. Jedním byla Podkarpatská Rus – území náležející dosud k uherskému království, ale obydlené slovanskými Rusíny, kteří se ústy svých zahraničních zástupců hlásili k novému československému státu. Zbylé dva problémy se týkaly sporů o úpravu hranic se sousedními Ma- ďary a Poláky. „Hlavní: aby nás podporovali (Spojenci) proti Maďarům a Polákům. Pol ákům ťafka by neškodila, naopak prospěla by, zchladila by nebezpečné šovinisty … (Masaryk, 28. 12. 1918) Na území Těšínska vznášel nárok jak československý, tak polský stát. Spory vedly počátkem listopadu 1918 k polské okupaci Těšínska, Oravy a Spiše. Jednání Zemského národního výboru pro Slezsko s Poláky vedla k dohodě, která ponechávala české straně jen menší část Těšínska. „Poláci nemají ještě svůj stát, nýbrž náběhy k státu. Okupace Slezska je neloyální a anarchistická … (Masaryk, 25. 1. 1919) Pražská vláda ostře protestovala a vyslala do oblasti vojsko pod velen ím dohodových důstojníků. „Energicky jsem zasáhl. Do Varšavy byla okamžitě odeslána nanejvýš důrazná písemná výtka. Ve zprávě se konstatuje, že my jsem byli nejlepší, nejvěrnější, nejoddanější … problém Těšínska je definitivně rozhodnut v náš prospěch …(Beneš, 3. 3. 1919) Po sedmidenn ím lokálním konfliktu na konci ledna 1919 polská vojska ustoupila za řeku Vislu. Dohoda stanovila novou demarkační linii a postavila území pod mezin árodní kontrolu. Komplikované to bylo také s jihovýchodní hranic í. Spojení Čechů a Slováků v jeden stát vedlo nutně ke sporu s Maďary. Ještě horší to bylo po připojení dalšího původně maďarského území – Podkarpatské Rusi – k Československu. V náš prospěch hrálo především to, že naše národnostní menšina – Němci – byli v Československu vybaveni všemi právy v demokratick ém státě, na rozdíl od Slováků a Rusínů v Uhrách. Masaryk nikdy ve svých pokynech Benešovi neopomněl zdůraznit, že si nepřeje zábor žádného území obydlen ého Maďary. Žádal pouze Bratislavu a přístav na Dunaji. Situace se však vyvinula jinak. V Budapešti zvítězil směr Bely Kuna, který byl maďarskou obdobou ruského bolševismu. Vznikla Maďarská republika rad (21. 3: 1919), která se po třech měsících rozšířila na Slovensko. „Hlavní teď starostí Uhry. Podle možnosti bych se vyhnul boji, aby nám nerostl bolševism,” píše Masaryk (31.3. 1919) Benešovi do Paříže. „Právě jsme byli povolání před Radu Čtyř, píše Beneš z Paříže v době bojů na slovensko-maďarské hranici. „Ze žalujících stali jsme se obžalovan í, že prý jsme překročovali demokratickou linii … Zítra bude officieln ě Konferencí schválena naše definitivn í hranice … Pokusím se zachránit všechna železniční spojení .. (10. 6. 1919) 13. 6. 1919 byla vyhlášena pod dohledem maďarské rudé armády Slovensk á republika rad. Masaryk se rozhodl situaci energicky řešit. Takto o tom spravuje Beneše: „Velmi důvěrné a tajné!… Maďarskou invasi všemi silami vrhneme nazpět …Dobudeme B u d a – pešti a přinutíme Maďary k zaplacení všech škod a výloh. Tyto plány dali bychom schválit Ententou. (Dohodou). Proti obžalobě: Maďaři přes Dunaj stále obstřelovali … bolševičtí maďarští agitátoři přecházeli demarka ční čáru a pracovali proti nám. 30. 4. na Komárno, tedy přes demarkační čáru, byl učiněn veliký výpad. Takové výpady se opakovaly.. (14. 6. 1919) Konečně vymezení hranic na severn í Moravě, Oravě s Spiši bylo před áno k dalšímu jednání mezi Československem a Polskem a ukončeno až rozdělením Těšínska mezi oba státy v červenci 1920. 24. 6. 1919 byla příměřím ukončena válka Českoslovnska s komunistickým Maďarskem. Mírová smlouva s Maďarskem byla ovšem podepsána teprve po dal- ších obtížných a zdlouhavých jedná- ních v Trianonu 4. 6. 1920, kterou bylo Československu postoupeno Slovensko a Podkarpatská Rus.A CO DOMAOd června 1919 začínají v korespondenci Masaryka s Benešem nabývat stále větší váhy vnitřní problémy mladého československého státu. Postavení prezidenta bylo novelizací ústavního zákona značně posíleno. Ve volbách zvítězili především sociální demokraté a agrárníci a předsedou vlády se stal sociální demokrat Vlastimil Tusar, takže Karel Kramář, který oficiálně vedl pařížskou delegaci, již nebyl premiérem. To se značně projevovalo na jeho postojích a chov ání a neshody mezi ním a Benešem neustále rostly. „Kramář: naprosto nemo žný. Dělá zde zle, nemá smyslu pro význam náš … (Beneš, 3. 2. 1919) Vedli až k otevřené roztržce v otázce intervence v Rusku proti bolševickému režimu za pomoci našich legionářů. Beneš, stejně jako Masaryk, ale na rozd íl od Kramáře, si nepřál, aby se naši vojáci do situace v Rusku vměšovali. Když cestoval do Paříže Milan Rostislav Štefánik, napsal Beneš Masarykovi „Já dám tisíckrát přednost jemu před Kramářem … (3. 2. 1919) Ovšem již týden po Štefánikově pobytu v Paříži píše Beneš: „Je nemocný, náladov ý, nervózní, přecitlivělý … (28. 3. 1919) Je tedy jasné, že hlavou i duší naší delegace byl právě Beneš. Předev ším zásluhou jeho iniciativy, energie a pracovitosti byla konference rychle informována o všech životně důležitých potřebách mladého státu. Své pojednání s stanovisku Masarykov ě k mezinárodně politickým probl émům na základě jeho korespondence s Benešem uzavírá doktor Zdeněk Šolle Masarykovou tvrdou kritikou dohodových státu: „Entente si nevede dobře. Prohrá mír … Stojí mne už dávno mnoho přemáhání, že musím mlčet … (26. 3. 1919) Pět dní nato: „…Naprostá neznalost východní Evropy, ale také Německa a Rakouska … Benešova reakce na tento kritický soud je svědectvím odlišnosti obou osobností. Beneš byl zajisté naprosto věrný Masarykův žák, plnící oddaně a přesně pokyny svého mistra. Na principi ální soud Masarykův reagoval jako na konkrétní úkol: „Já sám začínám být pesimistou o celé situaci … Konference už rozhodně nevyřeší nic. Je třeba se připravovat na řešení vojenské a násilné. To jest nová vojna … (5. 4. 1919) Pozoruhodná je Masarykova odpověď: „Nemyslím, že dojde k válce. Nemusí: visí mnoho na Ententě a vlastn ě Francii, která jediná má živý zájem o kontinent. Angličané, Američané jsou za vodou …(8. 4. 1919) „Masaryk byl v této dvojici činitelem koncepčním, Beneš realizátorem, říká doktor Šolle, „a to geniálním realiz átorem, který dotvářel Masarykovy plány s nesmírnou inteligencí, invencí a energií. Tomu odpovídá i ráz dopisů.  Dne 24. 9. 1919 se Eduard Beneš konečně vrátil do Prahy, spolu s Karlem Kramářem podal v československ ém parlamentu obsáhlou zprávu o své činnosti a výsledcích mírové konference. (U citací z dopisů jsou zachována autentická starší pravidla českého pravopisu.)

Category: 1996 / 05

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALAJANA PATKOVÁKromě osob postižených workholismem považuje většina z nás dovolenou za jednu z nejhezčích částí roku. Jsme na ni ochotni vynakládat nemalé částky. A právě kvůli nám a díky nám vzkvétá průmysl cestovního ruchu, jeho ž nejviditelnější součástí jsou cestovní kanceláře. Je jich nepřeberné množství a všechny nám do jisté míry dovolenou zorganizují. Podnikli jsme jistý miniprůzkum, který by měl sloužit k hrubé orientaci na našem rozmanitém trhu.  Při čtení následujících řádek ale nezapomeňte, že krásnou dovolenou lze strávit i na Lužnici. Zastupuje CK LIVINGSTONE. Pan Livingstone byl jedním z největších cestovatelů a objevitelů, vám nabízí stejnojmenná cestovka zážitky podobné. A protože jmenovaný pán sehrál velkou roli při objevování Afriky, aktivity CK LIVINGSTONE míří především tam. Nejbližší zemí, kam se s ní můžete dostat, je Etiopie. A zároveň je to země nadmíru zajímav á, ať už tím, že byla postižena podobn ým státním systémem jako naše země, či tím, že donedávna byla pro turisty uzavřena. Tato země nemá v Africe patrně srovnání, obývá ji spousta zajímavých etnických kmen ů a na rozdíl od zbytku Afriky je doslova nadupána kulturními pam átkami. S Livingstonem se budete po Etiopii pohybovat džípy nebo místní dopravou, což vám umožní na vlastní kůži ochutnat slasti a strasti nefalšované Afriky. Spát budete v nejlevnějších hotelech, při treku do divočiny v divočině. Dalším bonbónkem pro cestovatele je cestování třemi státy: Tanzanií, Keňou, Ugandou. Ačkoli do těchto míst už míří i jiné cestovky, rozhodně se vyhnete setkání s německou výpravou na pláži. zato tento zájezd nabízí jiná lákadla – třeba přechod bájného pohoří Ruwenzori jehož vrcholy zahalují ledovce, zatímco na úpatí bují deštný prales, kde ještě žijí horské gorily, což se o jiném místě na světě už říci nedá. Můžete hodně toho, co byste sami nemohli, neboť právě v Africe se nejv ýrazněji projevuje ochranná ruka cestovní kanceláře. Třeba do Indie se dnes může člověk vypravit na vlastní pěst, ovšem v Africe se zat ím, jak říká zakladatel této CK Rudolf Švaříček, platí „platí daň z bílé huby“. V překladu to znamená, že neznalého místních poměrů tam snadno oškubou. Dalším cílem novodobých Livingstonů je Indonésie. Co bylo řečeno o Africe, platí i o této oblasti – na ostrově Siberu potkáte nahaté, potetované kmeny s luky, šípy a oštěpy, které zatím nenosí jako divadlo pro turisty. Při raftingu na Sumatře zcela jistě potkáte nosorožce, slony a při troše smůly i tygry. Do Thajska jsou pořádány i luxusnější zájezdy, jejich ž luxus spočívá v lepší stravě a ubytování při zachování všech dobrodružství. V záběru CK je řada dalších zemí, jako Kambodža, Laos či Vietnam. Máte-li objevitelské buňky v těle, nezbývá, než si říci s CK LIVINGSTONE: GO EAST, neboť je třeba tyto kraje poznat rychleji, než se stačí změnit. Ceny téměř měsíc dlouhých zájezdů se pohybují od 35 000 do 55 000 Kč. MOŘE, SLUNCE, POHODA Zatímco Tonda rád utratí své peníze na namáhavých cestách při objevování divočiny, Fanda chce prožít svou dovolenou v klidu a pohodě, s relativním luxusem a exoticky. Pro nás vnitrozemce je synonymem takové dovolené moře. Býval to Balt, pak Jadran, teď hledáme místa zajímavější, přesto však dostupná. Jako zástupce cestovních kancel áří, které nabízejí pobytové i pozn ávací zájezdy na úrovni, jsme vybrali cestovní kancelář PROG. Ta vozí své klienty převážně do Řecka, na Baleárské ostrovy a Turecka, i když napsat „vozí“ je poněkud zkreslující, neboť s cestovní kanceláří tohoto typu se výhradně létá. Dále si u PROGu můžete být jisti tím, že nebudete spát v hotelu, který bude mít méně než dvě hvězdičky a bude bez klimatizace. To může cestovka zaručit proto, že její majitelé sídlí v Turecku a tudíž jsou znalci místních poměrů. Proč vůbec Turecko? Je to země pro nezcestovalého našince exotická, navíc severní oblasti pobřeží Egejského moře velmi poklidné, s čistým mořem a vzduchem blahodárně působícím na astmatiky. Navíc se říká, že Turecko má na svém území více památek než Řecko – rozhodnete-li se pro pobytov ý zájezd, nemusíte želet, neboť CK nabízí během týdenního pobytu tři až čtyři fakultativní výlety. Připo čtěme k tomu ještě orientální kuchyni (pobyty jsou s polopenzí), bazary, možnost výhodného nákupu kůže či zlata, nabídku potápění nebo výlet na jachtě a fakt, že jste vlastně na cizím kontinentě – Asii – vyjde vám, že Turecko je zcela jistě ideálním místem pro všestranně zajištěnou rodinnou dovolenu. Tomuto ideálu se CK PROG přibližuje ještě velkým množstvím slev, z nichž nejzajímavější jsou až 100 % slevy na dítě. Dovolenou V Turecku můžete s touto CK strávit také formou poznávacího okruhu. V tom případě se budete přemísťovat luxusním autokarem s občerstvením od památky k památce, kde si budete moci poslechnout výklad v češtině. O koupání ani spaní v příjemných hotelech nebudete ochuzeni a pobytový zájezd se dá s výhodnou slevou zkombinovat s poznávacím (dva týdny vás vyjdou výrazně levněji než týden jeden). A co se dá v Turecku navštívit? Milét, kdysi nejmocnější jónské město, památný Efes, bavlněný zámek s vápencovými terasami s termální vodou v Pamukkale, skalní město v Kappadokii, v Istanbulu třeba Modrá mešita s šesti minarety … Zájezdy cestovní kanceláře PROG se pohybují v cenové hladině 10 000 až 25 000 korun.NA „KANÁRY“ ZA KANÁRY Za kanáry, velbloudy, celoročně jarním počasím a odpočinkem na Kanárské ostrovy dnes už není žádný problém odletět. Jenom s cestovní kanceláří CANARIA TRAVEL odlétá po celý rok každý týden 150 lidí. Tato CK se orientuje výhradně na Kanárské ostrovy a pořádá zájezdy na všech sedm obydlených ostrovů. (Souostroví má ostrovů celkem 13.) Což je výhodou, protože díky úzké specializaci může právě tato cestovka nabízet služby nejkomplexnější, podložené dokonalou znalost í prostředí. A jaké to prostředí je? Kanárské ostrovy leží pouhých 200 km od západního pobřeží Afriky – cestovka nabízí fakultativní výlety do Senegalu, Gambie, Maroka – a jeho poloha zaručuje stálé klima s teplotou mezi 20 a 35 °C. A protože největší položkou při platbách pobytu na ostrovech je letenka, není už dnes výjimkou, že lidé tráví na Kanárských ostrovech celou zimu; a chcete-li strávit zimu v letních podmínk ách, jsou Kanárské ostrovy nejbližší destinací, na kterou let trvá pouhých pět hodin. CANARIA TRAVEL nabízí dva typy služeb: pro ty, kteří holdují kolektivní turistice je připravena rozsáhl á síť apartmánů, bungalovů a hotel na ostrově Gran Canaria, pro individualisty jsou určeny ostrovy Tenerife, Lanzarote či Fuerteventura. A všude můžete obdivovat zvláštní přírodu, exotickou zvláště pokud využijete možnosti ponořit se v ponorce na mořské dno, navštívit botanickou zahradu a papouščí rezervaci Palmitos Park či projet se na velbloudech. pro sportovn ě založené „dovolenkáře” bude důležitá zpráva, že na ostrovech jsou ideální možnosti pro windsurfing a golf. S CK CANARIA TRAVEL můžete letět za 12 900 Kč, pro děti od 2 do 12 let jsou nabízeny výrazné slevy.OSTROVY SPORTU Jsou mezi námi t tací, kterým se představa dovolené, proležené na pláži zajídá. Jejich nároky na prožití volného času jsou poněkud jiné: chtějí se aktivně pohybovat, prožít nevšední situace, poznat cizí kraje, zaleno šit si a vzápětí si sáhnout na dno sil. Chtějí poznat sami sebe. Tak téhle skupině doporučujeme využít služeb cestovn í kanceláře ADVENTURA. Zemí, kam cestovka míří, je celá řada, zcela jistě se ale v žádn é z nich nebudete nudit. A víc než kde jinde to platí o Novém Zélandu, přezdívaném ostrovy sportu. Můžete si tam totiž zkusit mořský kajaking, rafting, black-water rafting, což je rafting v podzemních jeskyních, zajezdit si na kole, zalyžovat na sopce, plavat s delfíny, jezdit na tryskovém člunu, jumping. Tyto atrakce můžete a nemusíte zkusit, na co se však musíte připravit je, že s CK ADVENTURA budete spát ve stanech, jezdit mikrobusem a po horách chodit pěšky. Největ- ším lákadlem Nového Zélandu je příroda – jsou to dva nepředstaviteln ě krásné ostrovy, severní se sopkami, gejzíry, jižní se zvrásněnou krajinou. Během 25-ti denního zájezdu oba ostrovy stačíte poznat. A při vaření v přírodě a spaní v divočině, v dešti či při náročném treku také poznáte sami sebe. Co bylo řečeno o Novém Zélandu, platí také pro Peru, Kamčatku, Chile či Mongolsko na koních. Finančně i na morálku méně náročné jsou autobusové zájezdy po autobusově dostupných krajích, které tvoří 80 % činnosti této CK. Mezi zajímavý způsob trávení voln ého času patří třeba dovolená na kolech. Jedněmi z nejpovedenějších jsou cyklistické zájezdy do Francie. Rozhodnete-li se třeba jet s ADVENTUROU do Provence, přiveze vás autobus do Avignonu, tam si v kempu postavíte stan, večer zazpíváte s kytarou a ráno nalehko (věci za vámi stále poveze autobus, jehož můžete využít i v případě, že bude chtít jednu etapu vynechat) vyjedete. Cestou navštívíte nejzajímavější místa – zámky, vinice, skalní města či mořské pobřeží – a večer se ubytujete v jiném kempu. Kempy jsou vybírány tak, aby splňovaly standardní podm ínky pohodlí. Pohodlným způsobem jsou organizov ány zájezdy do Alp, Skandinávie, Holandska, na Britské ostrovy. A nejen cykloturistické, nýbrž i turistické, raftingové … Jsou určeny pro jakékoli věkové a výkonnostní kategorie a jisté je, že na nich potk áte lidi vám podobné. Cenové relace zájezdů s CK ADVENTURA se pohybují od 1500 do 80 000 Kč. PO NILU JAKO STAŘÍ EGYPŤANÉ To se vám může doslova a do písmene stát, pojedete-li na dovolenou s cestovní kanceláří EASTWEST TRAVEL. Tato cestovka se specializuje na pobytové letecké zájezdy kombinované s poznávacími, ale také čistě autobusové poznávac í. A právě jednou z destinací, kam její zájezdy míří, je Egypt, Země, která nebyla nikdy tak dostupná jako nyní, země, která láká svými historickými památkami i příjemn ým klimatem Rudého moře. Zájezdy CK EAST-WEST TRAVEL míří hlavně do Hurghady, odkud pak můžete vyjet poznávat starověkou zemi – třeba lodí po Nilu. Na lodi se pak ve stylu starých cestovatelů účastnit večerních tanečních večerů, sledovat umění břišních tanečnic a jiných folklórních zajímavostí a těšit se na gala večer, kdy se turiské převlečou do masek starých Egypťanů … Zemí, o které se dá říci, že ji pro český trh objevila pravě tato CK, je Portugalsko. Cenově je sice náročnější než Španělsko (což je způsobeno dražší letenkou), ovšem „vlastní“ pláže, které jinde v Evropě nenajdete: písčité a lemované skálami a i uprostřed léta nepřeplněné. Sama cestovní kancelář doporučuje svým klientům nejíst v hotelích, neboť portugalská strava je pestrá a chutn á a portugalských restaurací nep řeberné množství. Výše uvedené zájezdy se pohybují v cenových relac ích 10 000 – 20 000 korun za týden.VŠECHNA MÍSTA SVĚTA Dnes už jsou na našem „cestovním“ trhu i cestovní kanceláře, které plně dostávají svému názvu. S vpravdě mamutí CK TRAVELOU, která se orientuje na vyšší standard služeb, se totiž dostane na jakékoli místo na naší planetě, a to nejen formou klasického zájezdu, nýbrž i individuálně. Vymyslíte-li si, že chcete v srpnu na tři neděle do Peru, že tam chcete spát v tříhvězdičkovém hotelu a půjčit si auto, cestovka vám vše předá v elegantním balíčku, do kterého přibalí ještě poji štění. Za individuální služby zaplat íte také individuální cenu. Což vás nemusí uvádět v zoufalství, nebo ť tato CK má připravenou celou řadu leteckých zájezdů, jejichž cena se pohybuje okolo 8 000 Kč – např. na řecké ostrovy, do Tuniska či Bulharska. Při všech leteckých zájezdech budete pojištěni u Evropské Cestovní Pojišťovny, která je jednou z nejsolidnějších pojišťoven v oblasti cestovního ruchu. Nás zajímalo, „co všichni mají s tou Mallorkou“, letoviskem, které je už delší čas v kurzu a kam právě TRAVELA nabízí celou řadu leteckých zájezdů. A dozvěděli jsme se, že Mallorka je skutečně fungující továrnou na letní rekreaci, ovšem bez hanlivého podtónu, neboť na co tamější vláda dbá především, je ochrana přírody. Pokud si na Mallorce vyberete k pobytu třeba Cala D’Or či Colonia De Sant Jordi, pak si můžete být jisti, že strávíte klidnou dovolenou „stranou“ od řvoucích diskoték. Pokud ovšem svět diskoték a nočních zábav vyhledáváte, ubytujte se někde poblíž hlavního města Palmy, třeba v Magullufu, kde je největší diskoté- ka v Evropě, kasino a 13 čtyřhvězdi čkových hotelů. Jako zákazníci Travely budete moci fotit doaleluj á, protože v ceně zájezdu je Karta stálého zákazníka Kodak Express, na kterou obdržíte některé slevy. A vypadá to, že na Mallorce je toho k fotografování skutečně dost: připome ňme třeba Aquacity – největší vodní park na světě, Marineland – show s delfíny a lachtany, Dračí jeskyně – krápníkové jeskyně s největ- ším podzemním jezerem na světě. Úplně nejlépe Mallorku poznáte, pokud si půjčíte vůz, což mimochodem vaši peněženku příliš nezatíží, a projedete si ji na vlastní pěst.

Category: 1996 / 05

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL JAN ŠKVÁRA

Fotografujete? A kazíte? Nebojte se, nejste sami. Myslím, že každý, kdo jednou vzal do ruky fotoaparát, dříve či později pronesl známé – ono to nevyšlo, nepovedlo se. A to nemluvím jen o valné většině fotografujících, kteří za rok vyfotografují dva filmy – na Vánoce a o dovolené. Také každý profesionál zkouší a hledá tu nejlepší techniku a při svých pokusech se nutně dopouští omylů. Nadpis tohoto článku tedy není tvrzením. Spíš trochu nadsázkou a zcela jistě cílem snažení každého z nás – snažení výrobců fotomateriálu a techniky z toho nevyjímaje. Neb čím je náš ostych z fotografování menší, tím více snímků bude zpracov áno, tím vyšší obrat a tedy i jejich zisky.

VELKÝ FORMÁT DO MUZEA? Málokdo si dnes už vzpomene na mohutné měchové fotoaparáty, jejichž nástup znamenal vyhynutí profese malíře-portrétisty a nástup fotografie do povědomí spotřebitelské veřejnosti. Dnes jsou tito stařečci reklamní studia, v nichž stavebnicové aparáty s měchovým výtahem jsou i dnes nepostradatelné. Poskytují totiž až neuvěřitelné možnosti vyrovnání či naopak deformace svislic, naklonění roviny ostrosti a jiná čarovátka. Dalším důležitým faktorem, proč kamery typu Sinar neopustily profesionální ateliéry, je velikost původního negativu či diapozitivu. Není totiž výjimkou, že se fotografuje na jednotlivé listy plochého filmu o formátu až 8 x 10 palců, což je 20 x 25 cm. Důvody pro to jsou v podstatě dva: zvětšení na velikost třeba bilboardu a také se takový diapozitiv lépe prodá jako výsledný produkt a ospravedlní jeho cenu. Také aparáty konstruované na svitkový film jsou dnes již výhradně v oblasti profesionální fotografie, i když nějakou tu dvouokou zrcadlovku bychom jistě našli v mnohé české domácnosti. Následovala slavná doba jednookých zrcadlovek, konstruovan ých na kinofilmy. Jejich výhodou je nesporná univerzálnost, jestliže je takov ý aparát vybaven příslušenstvím. To předurčilo zrcadlovkám výsadní postavení na dlouhá desetiletí. Trend jednookých zrcadlovek se již opravdu dal označit jako masový nástup fotografie, fotografuje kde kdo, nejen profesionální fotografové. Nejlépe se v té době zorientovala firma Nikon, která svým důrazem na spolehlivost s co největší univerzálností začala bezkonkuren čně kralovat na scéně novinářské a žurnalistické fotografie. Značka Nikon se stala pojmem.

 INSTANTNÍ FOTOGRAFIE. Ovšem technologie vývoje neznamenala jen systém negativ – pozitiv, nebo diapozitiv. Zdlouhavá cesta vyvolávání negativů a následných zvětšenin mnoho lidí odradila, každý by chtěl nejlépe fotku hned. Od myšlenky k činům nebylo daleko. Doba technické revoluce s podporou prudce se rozvíjející chemie dala vzniknout instantní fotografii. Dnes ji známe pod značkou Polaroid. Její systém je vlastně dost jednoduch ý. Na formát velikosti budoucí fotografie v tov árně nanesou fotografickou emulzi, která má schopnost zaznamenat latentní obraz. Až do této chvíle nic nového. Geniální je to, že každý papír (podložka) je opatřen také vyvolávacími stabilizujícími látkami v malých sáčcích na prodloužené straně. Podložka je potom okamžitě po naexponování a při vytahování z aparátu protažena válečky. Tyto válečky způsobí vymačkání polštářků s chemikálií přímo na latentní obraz, který se po několika minutách vyvolá a stabilizuje. Odtud tedy to známé povlávání s polaroidovou fotografií. Ostatně vyčkat na dokonalé provol ání před sloupnutím ochranné fólie je nutné, aby barvy byly co nejlepší. V dnešní době je amatérské použití instantní fotografie trochu na ústupu, i když vám mohu zaručit, že na mejdanové blbnutí je Polaroid prostě dokonalý. Na trhu je dokonce i model Polaroid „Talking“, který před vlastním exponováním (to je ten okamžik, kdy má vyletět ptáček) na vás mluví. A dokonce si můžete i naprogramovat, co bude říkat. Přes tyto švandy zůstává faktem, že ač aparáty jsou poměrné levné, vlastn í instantní materiál je drahý, i když odpadá cena za minilab či laboratoř. Takže instantní fotografie se stále více prosazuje tam, kde je potřeba okamžitě mít výsledek: v zubních ordinacích na rentgenové snímky, ve vědeckých pracovištích, nebo při zhotovování průkazek. Ale ani reklamní fotograf nepohrdne v ateli éru exponovat na Polaroid, aby viděl kontrasty a rozložení světel a stínů dřív, než „zkazí“ ještě dražší inverzní planfilm.

FOTOAPARÁT PRO BLBÉ? Člověk, který v prodejně takový fotoapar át žádá, jistě nechce říci, že má podprůměrné IQ. Jen se snaží říci, že má malé nebo vůbec žádné zkušenosti s fotografováním. A také přesto, že je na trhu kompaktních fotoaparátů (tak se totiž označují záplava převeliká, převeliké je také množství nepovedených záběrů. Sebedražší přístroj totiž za vás nebude myslet. Proto několik rad: Nejdůležitější je správná volba citlivosti filmu. Je totiž nesprávné spol éhat na vestavěný blesk. Jestliže totiž fotografujeme přímým bleskem dvě postavy, z nichž jedna je na poloviční vzdálenosti, zcela jistě bude přesvětlen á či ta druhá, vzdálenější, bude neodvolateln ě tonout ve tmě. Příčina je prostá. Vestavěný blesk tu funguje jako hlavní zdroj světla a jak známo, světlo ubývá se čtvercem vzdálenosti. Jinými slovy, na osobu ve dvojnásobné vzdálenosti dopadne čtyřikrát méně světla. Jak obejít tento nepříjemný fyzikální zákon? Jednoduše, budete se co nejvíce snažit využívat přirozeného osvětlení. To znamená, budete zakládat citlivější film, než onu obligátní „jednadvacítku“ (100 ASA). Věřte, že nic neztratíte, když na běžné fotografování budete kupovat citlivost 400 ASA. Na pohlednicových zvětšeninách zrno ani nezaznamen te, zato mnohem více snímků bude mít snesitelné světelné rozdíly. Naopak je skoro nezbytné použití blesku při protisvětle. A tím je i obloha. Každý z nás už viděl snímek, kde místo rozzářeného úsměvu vyjde neidentifikovatelná silueta proti dokonale prokresleným mrakům. Expoziční automatika fotoaparátu totiž počítá střední hodnotu osvitu (především u levných typů). Náprava je opět jednoduch á, při každém snímku venku (pokud není motivem krajina nebo kilometr vzdálená věž) zapnout blesk. Také na prudkém slunečním světle bývá použití blesku vhodné. Jistě již každý viděl profesionála, kterak na ostrém sluníčku pláže vesele blýská po lepých děvách. Zkuste to a uvidíte, že i když budete blýskat na pláži po manželce, výsledky na snímku budou překvapuj ící. Studené světlo blesku totiž vyrovná ostré stíny pod očima, nasad í žertovná světýlka do očí a rozsvítí barvy na popředí. S tím souvisí i jiná častá chyba – příliš malý (vzdálený) objekt. Například chceme fotografovat přítelkyni u Eiffelovy věže. Na snímku později nikdo naši milou nepozná, neb jsme přítelkyni odsoudili do role blechy. Nebo ji pozná, ale už ne Eiffelovku, protože se tam jaksi nevešla. Takže když fotografujete dva rozdílně veliké objekty a chcete, aby na snímku byly stejně důležité, využijte perspektivního zmenšování. Nesmíte postavit přítelkyni až těsně k věži. Nechte si milou přijít tak blízko k objektivu, až ji budete mít tak velikou, jak jen chcete. Potom je již na vás, abyste ty dvě dostal za sebe tak, aby byl vidět úsměv vaší milé na pozadí Eiffelovy věže.

FORMÁT PŘÍŠTÍCH DESETILETÍ. Sbohem překrytým políčkům, dvakrát založeným nebo naopak špatně zavedeným filmům. 22. dubna byl pocel ém světě uveden na trh nový formát filmu – Advancet Photo system (APS). O co jde? Základem tohoto syst ému je nová kazeta s filmem. Tato kazeta se do nového fotoaparátu typu APS pouze zasune – stejně jako baterie. Sama kazeta také fotoaparátu a uživateli signalizuje, zda jde o film nový, částečně či zcela exponovaný nebo již vyvolaný. Nová kazeta APS je menší, také formát políčka je menší a v poměru stran 9:16 (High Vision). Film má navíc také čirou magnetickou stopu, na níž fotoaparát zaznamenává informace o tom, jak bylo které políčko exponováno. Ono totiž lze již v hledáčku volit mezi třemi různými formáty, na které bude ten či ten obrázek později v laboratoři zpracován. Celý systém tak zahrnuje nejen nové fotoaparáty a novou adjustaci filmů, ale i trochu jinou organizaci zpracování. Z laboratoře dostanete tzv. index print, což je kartička se všemi obrázky, které na filmu jsou i s informac í, na jaký formát budou zpracov ány (jaký jste volili při exponování výřez v hledáčku). Na index print lze také na požádání nechat vytisknout, že se jedná např. o film z prázdnin v Německu v roce 1995. Index print je označen stejným číslem jako původní kazeta s filmem, ve které dostanete vyvolaný film zpět. Vedle daleko lepší archivace je tak zaručeno, že negativ nikdo nepoškrábe, neopatlá a vůbec s ním nepřijde do styku. Ani vy. Vy si totiž při při objednávce vybíráte z index printu. Jen musíte dávat pozor, aby vám souhlasila čísla index printu a kazety, ze které chcete přidělat fotografie. Pozoruhodné na tomto systému je, že se snad poprvé v historii spojili vzájemní konkurenti ke společnému vývoji. Zdůvodňují to obavou ze situace, která nastala při živelném nástupu systémů videa. Vlivem reklamy totiž na trhu zvítězil systém VHS, ač se odborn íci shodují, že Beta je lepší. A tak vedle Kodaku, který nový systém APS inicioval a vlastní téměř 60 % všech patentů, se na společném vývoji pod ílely i firmy Fuji, Canon, Minolta a Nikon. Více než 40 dalších firem zakoupilo licenci na výrobu a distribuci APS. Asi se ptáte, proč nový systém ve fotografování? Proč nové fotoaparáty, co s těmi starými? Coby, nic. APS pojede vedle normální minilabové technologie. Jen se předpokládá, že nový systém se na amatérském trhu postupn ě prosadí. Malou doušku: My jsme to sice nezpozorovali, ale ve svě- tě začal fotografický trh stagnovat. Od APS si výrobci slibují opětné oživení trhu. Nutno říci, že to dělají tak, abychom už my, fotografující amatéři, více nekazili.

Category: 1996 / 05

Stejně jako v jiných oblastech světa, i v Panamě deštný les mizí. Jedinou záchranou může být zasta vení závratného růstu lidské populace. Zatím se kolem každé chatrče v celé Panamě, ať už indiánské, černošské či míšené, hemží kvanta dětí. ty za deset, patnáct let budou mít zase desítky dětí. A zase budou potřebovat postavit nové chatrče a vymýtit pro obživu kus lesa. A tak to půjde dál a dál, až poslední prales zmizí. Co budou jíst ti, kteří už nebudou mít kam rozšiřovat osídlen í, zatím nikoho nezajímá. Když jsem pozoroval pracovníky ochrany přírody učící indiány okopávat sazenice na ploše několika arů, napadlo mne, zda by nakonec nebylo efektivnější a lacinější naučit je používat prezervativy. Zatímco za velké slávy a fotografov ání sazenice okopávali, na jin ých místech, včetně rezervací, zcela jistě hořel či byl mýcen prales. Protože nepatrně úrodná půda už nebyla schopna další a další děti uživit.  Na cestu do indiánské vesnice na středním toku řeky Mogue vyrážíme brzy ráno, ještě za tmy. Je toti ž nutné využít přívalu Panamy, dosahuje výšky až pěti metrů. Díky tomu je řeka Mogue pro malý motorový člun podobu několika hodin splavná. Opozdit se by znamenalo čekat na další přílivovou vlnu do odpoledních hodin. Náš průvodce obratně manévruje člunem mezi vlnami zálivu a po půl hodině jízdy zamíří do zdánlivě nepropustné stěny mangrove, zakrývající ústí meandrující řeky, široké v těchto místech minimálně sto metrů.DO NITRA PRALESASlunce se již mezitím vyhouplo nad horizont, ranní opar rychle zmizel a tak si můžeme jízdu krátit pozorováním okolního života, který se postupným vzdalováním od moře rychle mění. Mangrovníky, které měly podél mořského pobřeží charakter vysok ých keřů, jsou postupně vystřídány stromovými druhy. Po obou stranách řeky se tyčí hradba více než 20 metrů vysokých štíhlých stromů s mohutnými kořenovými náběhy stabilizujícími stromy v bahnitém terénu. Z výšky mnoha metrů visí svazky vzdušných kořenů. Na padlých kmenech podél vody vysedávají různé druhy volavek a kukačů, po březích probíhaj í bahňáci. Živočichů zde žije stovky druhů, většinou jsou ale skrytí za neprůhlednou a neprostupnou zelenou stěnou. Vzácně tu žije i krokodýl americký. Díky neustálému pronásledování je však velmi plachý a před motorovým člunem včas zmizí. Po několika kilometrech se řeka zúží na šířku 10-20 metrů, začínající odliv, který zasahuje až sem, pomalu obnažuje bahnité břehy i překážky v podobě padlých stromů. Okolní terén porostlý deštným lesem. Na porostech jsou vidět známky osídlení, úseky prim árního lesa jsou stále častěji střídány lesem sekundárním, vyrostl ým na místě vyklíčeného pralesa. Na řece se již také objevují první indiáni plovoucí v úzkých, z jednoho kmene vytesaných člunech. Ke stezce vedoucí k indiánsk é vesnici dorážíme na poslední chvíli, řeka už se pomalu stává díky odlivu neprůjezdnou.INDIÁNI VE SKUTEČNOSTIVesnice, vzdálená od místa přist ání asi půl hodiny pochodu, se jmenuje stejně jako řeka, Mogue. Obývá ji přibližně 500 indiánů kmene Embera. Část typických domů postavených na vysokých kůlech je soustředěna na přibližně jednohektarové velké mýtině ostatní jsou rozptýlené po okolí, především v blízkosti řeky. Indiáni jsou pochopiteln ě v kontaktu s „bílou civilizací. Muži jsou běžně oblečeni v šortkách, někteří mají i trička s nápisy. Ženy jsou obaleny pestrobarevn ými látkami. „nahoře bez je většinou jenom starší generace. Na první pohled je vidět, že kromě tradičního lovu a sběru, či pěstování plodin a domácích zvířat, žijí částe čně i z turistů. Nabízejí nám ze dřeva vyřezané předměty, především zvířat, nebo z rostlinného materiálu upletené tašky. Většina za 10 dolarů. Otázka ovšem je, kolik turistů se do tohoto zapadlého kouta světa dostane. Nejbližší polní letiště v městečku La Palma je vzdáleno od ústí řeky Mogue několik hodin plavby motorovým člunem. Spíše se sem dostanou jenom menší skupiny nadšenců. Pro klasické turistické výpravy je osada příliš vzdálená a příliš reálná, vzdálená jejich představě o indiánech. Pro tyto turisty jsou určeny umělé indiánské vesnice v blízkosti turistických center, kde jim pestře odění indiáni předvedou tanečky a další folklór. Protože vesnice leží v přírodní rezervaci Punta Patiňo, snaží se pracovn íci panamské ochrany přírody z organizace ANCON ve spolupráci s indiány vypracovat management hospodaření. Mimo jiné postavili pro děti školu a zajistili vzdělávání. Na okraji vesnice pracuje několik indiánů v malé lesní školce, učí se pěstovat některé druhy ohrožen ých dřevin a metodiku jejich reintrodukce. Jedná se o část velkého projektu obnovy zničeného deštného lesa financovaného z Japonska. Tyto snahy v obnově deštného lesa se ale spíše dají nazvat „kapkami v moři.V INDIÁNSKÉM DOMĚIndiáni kmene Embera jsou velice milí a příjemní lidé. O některých ženách lze dokonce říct, že jsou krásné. a určité můj dojem nebyl dán hlavně tím, že jsem se předtím pohyboval delší dobu v pralese a ze savců viděl jen opice. Bez problémů a s úsměvem mě nechají prohlédnout svůj dům. Má zajímavý vstup. Na podlahu do výše asi dvou metrů nad zemí je nutno vyšplhat po hladk ém kmeni s nepatrnými stupy. Děti nahoru šplhají jako opice, nechápu, jak se dovnitř dostanou starší lidé. Když si rodina nepřeje návštěvu, otočí vstupní kmen vysekanými stupy dolů a hladkou stranou nahoru. Vnitřní úprava chatrče je jednoduch á. Podlaha z prken, žádné stě- ny, jenom zábradlí, nad tím střecha z palmových listů. Mezi kůly jsou nataženy hamaky na spaní, jinak žádný nábytek, jenom stůl. Předměty denní potřeby, kterých není moc, jsou zavěšeny pod střechou, nebo se povalují po obvodu. Dominují mezi nimi plastové kanystry.SETKÁNÍ NA ŘECEPo prohlídce centra vesnice se vydávám dál do lesa podél řeky. Je to opět Rio Morgue. Na úseku ně- kolika kilometrů proti proudu od našeho kotviště se její charakter zcela změnil. Je široká pouze pět až deset metrů, průzračně čistá voda protéká mezi obrovskými balvany, krytá shora klenbou mohutných stromů. Tu a tam podél břehu jsou roztroušené chatrče. Indiáni řeku používají jako zdroj pitné vody, prádelnu a koupališ- tě. Skupina „náctiletých dívek právě předvádí svou hygienu. Koupou se oblečené, pečlivě namydlí sebe i svůj oděv a celé se ponoří pod hladinu. To několikrát opakují. O kus dál o něco starší dáma pere prádlo, pár metrů po proudu zase jiná kuchá na placatém kameni kuře. Brodím se asi 500 metrů za vesnici korytem řeky ve snaze uvidět nějaké živočichy, ale jsem dost zklamán. Žádné ryby, žádné želvy, jenom občas zahlédnu ještěra baziliška. Ani toho se mi nepodaří pořádně nafotit. Když se konečně po minutách plížení dostanu se stativem a „čtyřstovkou“ na potřebných pět metrů, ozve se ze břehu nade mnou halekání starého indiána. Okamžitě se ke mně připojí a má strašnou radost, že mi může dělat průvodce. Že mu nerozumím mu vůbec nevadí. Anglicky zná pouze „kuře – čikin, a tam mi jen pořád ukazuje. Kdykoli se na něj podívám, musím se smát. Vypadá přesně jako krotký pavián namalovan ý panem Ladou v jedné z Haškových povídek. Je mi pochopitelně trapné ho posunky odhánět, a tak se rad ěji bez snímků baziliška vracím do vesnice.GREENHORNEMZcela zpitomělý vedrem a dehydratovaný zapomínám na moudré rady z příručky Pobyt v tropech a naleju do sebe sklenici jakési tekutiny, kterou mi jeden chlapík nabízí. Je to lehce alkoholický nápoj dělaný ze zkvašené drcené rýže. Mládenec vzápětí za tuto pochoutku požaduje dolar. Když ji ještě o něco později doplním šťávou z papáji, patrně zředěnou vodou z řeky, stane se, co se stát musí. Celý příští den, kdy se přesunujeme lodí do mitra pralesů Darienu, přemýšlím hlavně o tom, jak se mi v případě nejvyšší nouze podaří rychle vylézt ze člunu na vysoké bahnité břehy. Ve vesnici si musím zvyknout, že mne všichni nazývají gringo. Mám za sebou dětství s obdobím „mayovek“, ve kter ých je tímto termínem většinou nazývána lehce přitroubl á osoba neznající místní prostředí. zde výraz gringo tak hanlivý není. Je to člověk ze světa, to jest z USA, který má hromadu peněz a zabývá se tak legračními a zbytečnými věcmi jako je například focení bazilišků a žab či prostým očumováním. Děti fascinuje zvláště focení zvířat. Když se k večeru vracím ke kotvišti našeho člunu, připojuje se ke mně několik asi desetiletých dívek. Mé fotografování je tak nadchlo, že mne následují pochopitelně bosé i mimo stezku do trnitého pralesního podrostu. Vrcholem nadšení pro ně je, když postavím teleobjektiv na stativ, namířím ho na jejich usmrkaného bratříčka a nechám je podívat se do hledáčku. Blíží se večer, nasedáme do člunu, který díky přílivu již neleží na obnaženém bahně. Děti nás doprovodily až sem. Některé se smějí a mávají, jiné, hlavně ty starší, nás pozorují s nehybným obličejem. Strašně mě v tuto chvíli zají malo, jaké myšlenky se jim právě honí hlavou.

Category: 1996 / 05

PTAL SE JIŘÍ MARGOLIUS

Dolní Věstonice jsou pro archeology místem, na němž se sluší smeknout a postát v tichém obdivu. Místem proslulým, veleznámým, uctívaným ve světě jako nevyčerpatelný pramen poznání o životě v paleolitu, starší době kamenné. Jak žili před třiceti až dvaceti tisíci lety lovci mamut ů, nám tak důvěrně známí již od dětských let z knih Eduarda Štorcha? O tom může poutavě vypr ávět jeden z nejpovolanějších odborn íků, PhDr. Jiří Svoboda, DrSc., zabývající se už drahně let v Dolních Věstonicích archeologickým výzkumem. Štorchovy knihy jsou básnickou licencí, poznatky archeologa naproti tomu nezvratným důkazním materiálem. Nedávno se archeolog vrátil z cesty do Ohňové země, kde zkoumal souvislosti mezi životem lovců mamutů z Věstonic a jejich indiánskými souputníky kamennou dobu. Postupuje český archeolog stejnou metodou jako v Dolních Věstonic ích i na konci světa? Nebo platí jiná pravidla?

 Postup je prakticky stejný. V paleolitu bylo u nás v i Ohňové zemi velmi studené podnebí. Také způsob života se příliš nelišil: lov stádní zvěře, sběr, rybolov – v tom žádné markantní rozdíly nebyly.

Co bylo hlavním účelem cesty? Jaký problém jste chtěl vyřešit, objasnit, poodhalit?

 Povím vám, co nám teď konkrétně leží v hlavě. Zpracováváme veliké výzkumy sídlišť takzvaných lovců mamutů. Na těch sídlištích nacházíme četné mamutí pozůstatky. Lidé tato zvířata s největší pravděpodobností lovili, existuje ale ještě názor, že přišli k hotovému a zpracovávali už uhynulé kusy. V Ohňové zemi je i dnes něco podobného …

Proboha, mamuti?

Netřeba se děsit. Tam pro změnu moře vyplavilo velrybu a lidé se radostně seběhli, protože sami nebyli schopni takového obra ulovit. Rozporcovali ho, rychle snědli, co se dalo, zbytek uložili do vody nebo do rašeliny. Ale hlavní důvod, proč jsme jeli do Ohňové země, je trochu jiný: ze všech dosavadních výzkumů v Dolních Věstonicích, už od dob profesora Absolona a docenta Klímy, máme k dispozici plány paleolitických sídlišť s detailním znázorněním ohnišť, kolem se nacházejících kostí, velkých kamenů, jamek … A teď máme před sebou otázku: jak tyhle poznatky interpretovat, protože v Dolních Věstonicích nejsou jasně patrny půdorysy nějakých chat.

Takže nevíme, jak paleolitní prap ředek bydlel?

My se to snažíme z našich plánů nějakým způsobem rekonstruovat. A srovnat se sídlišti v jiných částech světa, odkrýt je stejným způsobem. Teď například víme, že existují určité zákonitosti. Třeba: shodná poloha ohniště uprostřed stavby. Při dalších osídleních se vnitřek obydlí pravidelně vyklízel, takže kolem chaty vznikal kruh nahromaděných odpadků.

Znali v té době nádoby, umění keramiky?

Neznali, ani nepotřebovali. Když měli žízeň, vzali dutou ptačí kost, zapíchli ji do země a napili se. Maso nevařili, jen je opékali, protože oheň pochopitelně znali i na konci světa. Vždyť se ten kraj také jmenuje Ohňová země! První návštěvníci viděli při připlutí na kopcích planoucí ohně, odtud ten název …

Koneckonců, taky se potřebovali ohřát?

A usušit oděv, pořád byli mokří od deště. Asi trpěli rýmou a chřipkovými epidemiemi. Byli kupodivu otužilí a kašlat začali až tehdy, když je misionáři začali navlékat do vlněných obleků, které pomalu schnou. Pak je kosil zápal plic, začali vymírat.

Jak se ve starší době kamenné dařilo umění?

Třeba v Ohňové zemi lidé zdobili drobné a užitkové předměty jednoduchými ornamenty.

Kov neznali?

Ještě ne. Zdobili spíš sebe. Hlavně při různých zasvěcovacích obřadech. Oblékali se do masek a pomalovávali těla nejrozličnějšími ornamenty.

Jak to víme? Pomalovaná mumie se asi těžko našla …

Slavnostní zdobení známe z popis ů misionářů a etnografů. Ale je to zcela průkazné. Archeologicky tyhle malůvky už nedoložíme, ovšem s výjimkou nějakých kostěných předmětu s ornamenty. Je to přece jen už pár let …

Nacházíte i zbytky potravy?

V Ohňové zemi se od sebe liší kánojoví Indiáni, kteří se zachytili na pobřeží, a vnitrozemští. Kánojoví Indiáni hlavně jedli škeble, jejichž zbytky tvoří hlavní část odpadu kolem chat. Také jedli dary moře – lachtany, ryby. Čekali jestli moře vyplaví velrybu, ale to se stávalo málokdy.

To byl jejich mamut?

Přesně tak. V Dolních Věstonicích těžko najdeme velrybu.

A co ti mamuti, když kolem nich pořád kroužíme?

Kolem Věstonic jsou veliké skládky mamutích kostí. Ale opravdu nevíme, jestli je lidé lovili, nebo si dělali zásoby z uhynulých zvířat. Jsou teorie, že tam mohl být mamutí hřbitov, takže praktický paleolitický člověk se chytře usadil kolem hřbitova, aby se nejen pohodlně najedl, ale aby měl poruce i zásobárnu kostí.

Existovala už nějaká forma obchodu?

Směnná forma určitě. U lidí z Ohňové země je zajímavé to, že když se na severu v jižní Patagonii objevili první kolonizátoři a měli s sebou lahve, usedlíci promptně začali obchodovat se střepy, které se hodily k výrobě šípových hrotů. Pokud jde o náš pravěk, můžeme doložit přepravy velkého množství kamenných surovin. V Dolních Věstonicích je většina kamene průkazně dopravena ze vzdálenosti několika set kilometrů!

Jak ho dopravovali? Kolo přece neznali?

To jistě ne. Museli kámen nosit. Částečně dopravovat ve člunech po řece Moravě. Ale rozhodně ne celou cestu. Nabízí se vysvětlení: lovci táhli za mamutími stády a cestou, před návratem, si nasbírali stavební materiál. Bylo to jednodušší, než jej pracně vyměňovat s jinými kmeny. Znali domácí zvířata? Ještě ne. Žádné kozy, prasata, psy.

 Co lovili kromě mamutů?

 Menší zvířata. Zajíce, soby, méně už bizony a koně. Velkou část kostí na sídlištích tvoří šelmy, ale nevíme, proč je zabíjeli, nejspíš pro kůži … Byli to hlavně vlci a lišky. Míň se objevuje i lev a medvěd, ale to jsou nahodilé případy.

Lev na Moravě?

Zachovala se dokonce i řezba lva na kostěném předmětu! Lvi tady opravdu běhali. Lva potřebovali ulovit kvalitní zbraní, aby nedošli úhony.

Jak vypadala?

Oštěp byl zpravidla vyřezáván z kostí nebo z mamutích klů. V Ohňové zemi to byly spíš kostěné harpuny. Nevíme, jestli v té době už existoval luk, podle některých teorií ano, ale pádný důkaz nikdo nepředložil. V Patagonii už luk znali, navíc i známá bolasa, kameny upoutané na koženém řemínku, něco jako dnešní lehkoatletické kladivo. Mimochodem, už profesor Absolon se před mnoha lety domníval, že ve Věstonicích v paleolitu bolaso znali, a hledal analogii právě v Patagoii!

Jedli jenom maso?

 Znali rostlinnou potravu. Pochutnali se na nejrůznějších bobulích, lesních plodech, houbách. Obilí neznali. Placky si člověk začal kuchtit až v mladší době kamenné.

Čím zapíjel pravěký předek chutnou, byť jednotvárnou krmi?

Samozřejmě hlavně vodou. Ale jistě už uměli vyrobit nápoje z různých bobulí. a z lesních plodů určitě i omamný mok.

Ženy byly marnivé? Parádily se?

Nevíme. Ozdoby, které se najdou v Ohňové zemi, byly používány hlavně při slavnostech a zdobili se jimi spíš muži. V té době mělo zdobení spíš význam společenský, zdůrazňovalo jakýsi statut či zásluhy.

Kdy pravěký člověk vyrobil první keramický předmět?

To přesně nevíme. Ve Věstonicích máme nejstarší keramiku na světě, je to velice významné prvenství. Nejsou to ale nádoby, nýbrž figurky zvířat. A samozřejmě proslulá Věstonická Venuše … Ta je z pálené hlíny, ale u většiny figurek se zdá, že byly při vypalování zničeny prudkou změnou teploty, nějakým teplotním šokem. Teorie praví: bylo to patrně záměrné, ne že by tehdy neuměli hmotu vypálit, ale šlo o součást nějakého rituálu.

Znali pece?

Nepředstavujme si pec, která by byla úplně zaklenutá. Šlo o ohniště, chráněná už tak, aby se v nich dosáhlo vysokých teplot. Našli jsme zbytky takových ohnišť, do nichž se vkládaly kameny, fungující jako akumulátory tepla. Co se Věstonic týče, můžeme snad mluvit dokonce i o prvním textilu. Na jedné keramické hrudce je otisk vláken! Ještě ohledně stravy: mikroskopicky se našla i rozdrcená rostlinná vlákna, pravděpodobně zbytky jakési kaše!

Máte nějakou touhu jednou ve Věstonicích kopnout a najít něco, před čím svět zůstane stát v úžasu? Nebo: víte o něčem, co existuje a chtěl byste to objevit?

 Samozřejmě, že každý archeolog má podobnou touhu. Ale myslím, že dnešní doba spíš už po nás nechce něco jiného. Co? V Dolních Věstonicích se kope už sedmdesát let. Celý soubor poznatků, zpracovaný po vědecké stránce, bychom chtěli ukázat světu v řadě monografií. V neposlední řadě předložit výsledky dlouholeté práce i naší veřejnosti. Třeba ve formě nějaké expozice, rozsáhlé popularizace … Bohužel je to tak, že Dolní Věstonice jsou známé doslova na celém světě, ale u nás je to trochu slabší. Když přijedu do Ohňové země, tamější kolegové archeologové samozřejmě o Věstonicích znají kdejaký detail. Spolupráci s námi si velmi považují, zatímco u nás je z těchhle Pavlovských vrchů známa spíš vinná réva než stopy člověka, který stvořil Venuši. Když mluvíte s laikem o Věstonicích, s jako reakcí se nejčastěji setkáte? Že to nebyli lidé, ale opice. Těžko pochopí, že šlo už o civilizaci! Tady už se nemusíme zaklínat Darwinem, který hledal mezičlánek mezi zvířetem a člověkem. Tihle lovci už nejsou žádní neandrtálci. Jsou lidmi se stejným mozkem jako máme my. Žili pouze jinak a v jiném prostředí. Území tohoto státu bylo v té době jedním z civilizačních center světa. to se pak už nikdy neopakovalo, dílem snad za Karla IV. Kdo to ale dnes ví? Myslím, že na civilizaci starší doby kamenné nejsme dost hrdi. Řekl bych, že někdy to platí i o civilizaci sklonku dvacátého století. Ale s tím, co po nás zůstane, ať si lámou hlavu archeologové příštích věků.

Category: 1996 / 05

Do tiché noci se rozezněly struny gidžaků a tjudjuky, bachši spustil tesknou, vábivou píseň o svobodě a vol nosti, věrném přátelství, o věčnosti. Vítr ji odnášel daleko do otev řené stepi. Kolem ohně seděli turkmenští jezdci v plátěných rubáškách, na nohou vysoké boty, pod huňatými čepicemi se rýsovaly zimou a větrem zvrásněné, neholen é tváře. V ohni prasklo, proud žhavých uhlíků vylétl do tmy, vysoko nad plameny, a rozplynul se na obloze plné hvězd. Bachši zpíval o koních.

 ZROZENÍ NEBESKÉHO KONĚ

 Vysoko v horách, v oblasti západn ích hřebenů tajemného Pamiru a Ťan Šanu, pramení dvě velké řeky: Syrdarja a Amudarja. Vyvěrají ze země kus pod nebeskou klenbou, v oblasti věčného ticha a jako malé potůčky pomalu stékají ze „střechy světa. Cestou z hor nabírají na síle a prudkosti, svým divokým a hlasit ým proudem si za celá tisíciletí vymlely v povrchu země hluboká koryta, jimiž se jako lavina řinou do údolí. Tady se ukloní a zpomalí. Ještě dříve než se navždy rozplynou v Aralském jezeře, napojí svou vodou panenskou přírodu Turanské nížiny. Do vyvolené oblasti byl seslán „dar Bohů, „zvíře, mezi jehož očima ležely všechny poklady této země – kůň. Záhy se tu potká s člověkem – jako nejvěrnější společník ho provede cel ými tisíciletími. Domorodá společenstva začala už v neolitu (3 a 2 tisíce let př. n. l.) vytvářet první státy – v nedaleké Ferganské kotlině založila jeden z prvních – pojmenovaný podle místa: Fergana. Jeho obyvatelé spojili své síly se schopnostmi zvířete bezmála nadpozemského – začali chovat zvláštního, urostlého a elegantního koně, kterého jim nabídla tamní pří- roda. Sebevědomě si jej přivlastnili názvem ferganský a podle zlatavě lesklé, nádherné barvy srsti jej pojmenovali – kůň zlatý. Nadpozemská krása a mytologie však tomuto koni, pocházejícímu z kraje pod „střechou světa, dala ještě další pojmenování – nebeský … Svými znaky – vyšší štíhlou postavou, dlouhým krkem – i vlastnostmi – rychlostí a vytrvalost í, tvrdostí a spolehlivostí – výrazně převyšoval koně ostatních asijských plemen. Bohem seslanému zvířeti jezdci zakrátko ostříhali hřívu, aby přes jeho šíji mohli přeložit luk, do jehož vypjaté tětivy pomalu natáhli smrtonosný šíp a zamířili … Svatost se sklonila před pozemskostí, nebesk ý kůň, pobízen svým jezdcem, vjel do špíny bitev. Za cenu krve si ta Fergana dokázala po celá staletí udržet samostatnost a nezávislost a s nimi k kvalitní čistokrevný chov svých bájných koní. Jejich pověst se však šířila daleko za hranice Fergansk é kotliny…

TURKMENSKÝ VPÁD

O několik nájezdnických výprav na Ferganu z východu se postarali na svých menších zavalitých koních Číňané. Neúspěšně. Chánové pak rad ěji zvolili cestu mírné diplomacie a obchodu, díky nimž mohli z Fergany každý rok nakupovat velká množ- ství koní., Dotud „nedobytná tvrz samostatné Fergany s líhní „nebeských koní definitivně padla kolem roku 1000 n. l., když do oblasti střední Asie vtrhl starý turkotatarsk ý kmen Ogúzů a území porobil. Asi o padesát let později přijali tito drsn í bojovníci ještě ve své domovině islám a s ním rozhodli i o svém nov ém jméně – Turkmeni … Snad nejcenn ější kořistí, které se Turkmeni ve Ferganské kotlině zmocnili, byl chovný základ „nebeských koní. Naštěstí tito divocí turkotatarští nájezdníci rychle poznali, co se jim dostalo do rukou a na chov dokázali úspěšně navázat. Udrželi vysokou kvalitu zvířat a doslova úzkostlivě strážili čistotu plemene – k pečlivosti a svědomitosti je vedla víra, křížení by považovali za zneuctění zákonů proroka Mohameda … Do sedel koní se vyšvihli noví bojovníci a pobídli je. Koně vykročili do další budoucnosti pod jménem turkmenští … Ani mocní tehdejšího světa nezůstali před bájnými turkmenskými koňmi bez obdivu – vnuk legend árního Džingischána a dobyvatel celého Íránu a Sýrie chán Hülagu, stejně jako pozdější pán Indie a vládce turko-íránské říše, mongolský Tamerlán se pokoušeli tato zvířata získat. Situace se obrátila – Turkmeni, kteří se „nebeských koní zmocnili, nyní sami museli čelit mnoha nájezdnickým vlnám. Své zlaté koně však udržet dokázali, a ti nic neztráceli ze svého lesku. Čistotu neztratili, svou domovinu nakonec ano – pod tlakem divokých uzbeckých kmen ů museli Turkmeni se svými zví- řaty ustupovat směrem na jih. Dostali se nakonec až do oblasti, která po nich dodnes nese jméno – Turkménie…

ACHAL-TEKÉ

Putování za novým domovem, bezpečím a štěstím skončilo na jihu, pod pohořím Kopet-Dag, kde přírodní podmínky – drsné, suché klima s extrémními výkyvy teploty a chudá pastva – vychovávají jen tvrdé jedince. Nelítostné podmínky tamní pří- rody se začaly snoubit s důmyslnou chovatelskou prací obyvatel domorod ých kmenů – Achalů a Tekinců. Ti postupně přebírali cenná zvířata a pokračovali dál v čistokrevné plemenitbě v populaci turkmenských koní. Příroda a člověk si podali ruce, cesty se spojily: pod Kopet-Dagem se zrodil kůň nebývalé krásy, gazelí elegance, mimořádné inteligence a ocelové tvrdosti – ve své definitivní podobě dostal jméno Achal-Teké, potomci svých staroíránských předků, se tak stali vůbec nejstarším, dosud známým plemenem koní. pro své jezdce byli nejen atributem moci a pýchy, ale především nepostradatelným partnerem. Domorodci odstavovali hříbata od matek už ve dvou měsících stáří a přivedli je do svých stanů a jurt, aby tam s nimi společně žili. – Dělali vše pro to, aby mezi sebou a koněm vybudovali co nejtěsnější vztah a důvěru. Mladá psychika se podrobovala novému vlivu, návyk se po generacích promě- nil na jednu z hlavních charakteristik plemene – achaltekin ští koně jsou na rozdíl od koní jiných plemen ve stádě samotářští, „uzavření, mají sklon fixovat se spíše na jednoho určitého člověka než na jedince svého druhu. Turkmen krmí hříbě jako své dítě – ječnou kaší s přimíchaným vejcem a zásadně přímo z ruky. Dospělým koním připravuje, zejména na dlouh é cesty, pražené ječné placky a s koněm se spravedlivě dělí – vždy jednu podá koni, jednu sní sám… Dávku doplňuje ještě několika kuličkami beraního loje, napájí minim álně – achaltekinský kůň má ojedinělou látkou výměnu, na pouš- ti vydrží desítky kilometrů a dlouh é hodiny bez vody, pouze o plack ách či několika hrstkách ječmene. Koně Achal-Teké jsou jako tajemství – uzavření, zvláštní, kdo je dobře nezná, těžko do nich pronikne. Jako by se v nich sečetla tisíciletá moudrost. Ztráta stádového pudu, příslovečná věrnost jednomu jedinému člověku a ochota jít za něj do ran… Vliv pána jej však orientoval i na útočnost – příslušní- ci domorodých kmenů přepadali karavany táhnoucí v blízksti jejich oáz, koně z prudkého cvalu útočili kopyty, zuby zraňovali kočovníky či z vaků loupežně vytahovali obsah, včetně živých zvířat. Dokázali vyrvat kozy a ovce, v přírodě se bránit vlkům a zaútočili i na medvěda. Turkmen věděl, co v koni má, s ním a lovn ým dravcem na ruce byl vším.

OBJEVENÍ ACHALTEKINSKÉHO KONĚ

… Dlouhá staletí žili achal tekinští koně, rarita nesm írné genetické i historické hodnoty, v tichých stepích a pouštích Turkménie, světu neznámí, neobjevení. Evropan é ještě donedávna neměli o tomto exoticky krásném koni skoro žádné informace. V roce 1854 se achaltekinským plemenem sice podrobně zabýval ruský zvěrolékař Nanni a o třicet let později francouzský hipolog Gaillot, teprve po druhé světové válce se však obzor znalostí částečně rozšířil. V kolébce chovu achaltekinských koní, v Turkménii, a později v některých dalších oblastech bývalého Sovětského svazu, žilo ještě donedávna 1500 koní, tvořících chovné jádro plemene. Jejich stavy však povážlivě klesají – nuzné podmínky života obyvatel samotných a nepochopení odsuzují také koně, ti se nezřídka stávají i oběťmi spekulací. Ani Turkotataři, ani čínští a mongolští chánové, ani divoké uzbecké kmeny v hluboké historii koně nezlikvidovali. Achal-Teké se měli dočkat svého konce na sklonku 20. století, v době, kdy jako věrní společ- níci doprovodili člověka až na samotný vrchol. Tak se achaltekinští koně vydávají po celých tisíciletích života ve své přirozené domovině opět na cestu – za záchranou. Manželé Karel a Jaroslava Havlíčkovi žijí v nevelik é Chrastavě u Liberce, na severu Čech. Za jejich staven ím se na horizont mírně zvedají rozlehlé pastviny a pak už jen modrá obloha. Již před delším časem objevili kouzlo a půvab „koně koní, zaujalo je nejen zví- ře samotné, ale i prostředí a zvyklosti, které tohoto koně po celé věky ovlivňovaly. Netrvalo dlouho a do Chrastavy dorazili první Achal-Teké. dva hřebci a jedna klisna. to bylo v roce 1990. Ještě než se stačil rok uzavřít, přibyli další, na Štědrý den. Následovaly nové transporty. Dnes chovají manželé Havlíčkovi 66 koní tohoto ojedinělého plemene, na Chrastavě se už narodilo celkem 26 vlastních hříbat, stavy se příležitostně doplňují dalšími importy. Manželé Havlíčkovi se postupn ě stali největšími evropskými chovateli koní Achal-Teké a svými záchranářskými akcemi, které dnes sahají až do Severní Ameriky, se zasluhují o to, že koně nejstaršího plemene na světě nevymřou. Snad. Havlíčkovi jsou v těsném partnerském vztahu se vzniklou německou, švýcarskou a italskou Asociací chovatel ů achal tekinských koní, jejich koně jsou vedeni i v ruské (Moskva) a turkmenské (Ašchabad) státní plemenné knize. Malá Chrastava v malé České republice se tak díky manželům Havlíčkovým stává místem, kde by „nebeští koně Achal-Teké měli, daleko od místa svého zrodu, kus pod „střechou světa, nalézt svůj druhý domov, bezpečí a možnost dalšího života.

Category: 1996 / 05

V poslední době velmi často kolem sebe slýchám skloňovat slovo DEMOKRACIE. Tohle slovo pochází z řečtiny jako složenina démos -lid a kratos – síla, vláda. K demokracii patří – ať chceme nebo ne – také slovo POLICAJT. I toto slovo má svůj původ ve starověkém Řecku, polis totiž znamenalo město. K polis přidejme métro – matka a vznikne metropolis – METROPOLE, hlavní město. Podívejme se v metropoli Řecka – Aténách na horu, na vrch (řecky akros) a máme tu AKROPOLIS – pýchu Atéňanů. Kvůli světově proslulým památk ám se do Řecka sjíždějí turisté z celého světa. Kvůli dědictví, které nám zanechali staří Řekové. Jejich dědictví ovšem najdeme i ve všech světových jazycích, mnoho pojmů pochází právě z tohoto kousku svě- ta. Pojďme se tedy některým pojm ům (a později také dojmům) podívat na zoubek.TROCHU POJMOLOGIE K historii Řecka se úzce váže obdob í městských států, kde vznikla první ústava na světě (Sparta kolem 700 př. Kr.). Ta prostřednictvím volen ých zástupců a lidových shromáž- dění zaručovala účast všem plnoprávným obyvatelům na vládě. Plnoprávným, protože vedle ústavy v dokonalé SYMBIÓZE (slovo pochází samozřejmě z řečtiny, kde znamená skutečně soužití) platí také jako platn á norma otrokářství. Z tohoto období ovšem pochází i slovo TYRAN. Tyrannis znamenalo neomezenou moc samovládce. Tyranov é se většinou ujímali vlády státn ím převratem, což ovšem neznamená, že by neměli podporu některých vrstev obyvatelstva. Nej- častěji mimi byli nespokojení lidé s neúplnými právy – řemeslníci, země- dělci a nezřídka i svobodní, nespokojen í s poměry. A tak paradoxně k dnešnímu hanlivému významu se krátká období samovlád tyranů stala impulsem k postupnému oslabení vlivu aristokracie a k téměř okamžit ému kulturnímu a hospodářskému rozvoji jednotlivých městských stá- tů. V souvislosti s tím nikoho nep řekvapí, že slovo POLITIKA je také z řečtiny (politické téchné – správa města). Daleko zajímavější je ovšem původ slova SYMPOSIUM. Kultura těla a kultura ducha byly v té době vysoko na žebříčku hodnot. Již od roku 776 př. Kr. se konaly olympijské hry, během nichž se neválčilo a vítězové byli velmi váženými osobami. proto starořečtí mužové trávili vždy jeden den výcvikem na hřištích a v tělocvič- nách. Večer se potom shromažďovali na sympoziích. Jenže v té době to byly večírky, kde se pilo a kam ženy nem ěly přístup (vyjma tanečnic a konkub ín). Řecké posis znamenalo pití, předpona sym- znamená dohromady, spolu. Sympozia byla zároveň jediným místem, kde se mohly pěstovat homosexu ální vztahy. I když takovéto scházení se mužské populace známe i z našich končin a časů, vyvolat POLEMIKU o tolerování homosexuáln ích vztahů v souvislosti s pitkami zavání trochu SKANDÁLEM. Také POLEMIKA pochází z řeckého ozna- čení polémiké -bojovná, slovo SKAND ÁL – skandalon – znamenalo v Řecku léčku, odtud se dostalo do latiny v podobě scandalum a s významem pohor šení. Jak je tedy vidět, se starověkými Řeky toho máme hodně společného. Alespoň co se pojmů týče.TROCHU DOJMOLOGIEDnes již v Řecku na otroky nenaraz íte. Zato se Řecko a Atény hemží spíše turisty, z nichž zejména asijští návštěvníci náruživě holdují své obl íbené kratochvíli – fotografování sebe sama v pozicích Já a chrám boha Dia, Já a Sysifos, Já a olympijský stadión. I když zrovna na olympijském stadi- ónu v Aténách mnozí podlehnou a jeden okruh si zkusí zaběhnout. To konec konců může každý, protože stadión je volně přístupný. Volně přístupný je také basketbalov é hřiště-dvorek hned přes ulici, kde se místní s večerem scházejí ku sportu, zatímco za plotem vrchol í dopravní špička. Když jsem se postavil k tomu plotu, nevěděl jsem, na kterou stranu se dívat, protože podle mého mínění dnešní Řekové stejně náruživě, jako hrají basket, také řídí motorová vozidla. Jezdí se tu na centimetry, rychle a svižně. Jezdí se v taxících, na kterých je tu požehnaně, ale ještě víc se snad jezd í na různých motorkách, skútrech, endurech světových značek i neidentifikovateln ých motorčičkách. Snad je to proto, že tu mohou jezdit celý rok díky příznivému KLIMA (klíma, sklon Země ke Slunci, původně klin ó – kloním se). Není tu žádnou vzácnou příležitostí vidět ženu středních let na terénním motocyklu. Je to zvláštní pocit, pozorovat tenhle cvrkot od paty korintských sloupů chrámu olympského boha Dia, dva tisíce let starých. Vůbec je pozoruhodný vztah Řeků ke svým památkám, kterých je jen po Até- nách roztroušeno požehnaně. Na jednu stranu jsou na ně Atéňané velmi hrdí, protože velké množství turistů přijíždí obdivovat Řecko prá- vě kvůli památkám, a stát se o ně také náležitě stará. Na druhou stranu je trochu cítit vědomí, že památky tu vydržely tisíce let, a žít je třeba dnes. A tak se staví hotely, bují reklamy, ale také se buduje metro (ač toto slovo má původ prá vě v Řecku, hlavní město země dodnes metro nemá), které se má dobudovat až na začátku jednadvacátého století. Řekové vůbec zajímavě staví, a to i rodinné domky. Nejprve postaví železobetonovou kostru – terasovitý skelet budovy s patry a podlahami. Teprve potom vyplňují zdi a to pouze tam, kde je to skutečně pot řeba. Jejich domky často připomí-nají bungalovy na nohách, kde ve spodním patře můžete vidět parkovat Nissana, traktor nebo také hrát ratolesti basket. Tak to bylo jen několik letmých dojmů.SHRNUTO A PODTRŽENOJestliže by mi někdo položil otázku: Jaké je Řecko? řekl bych nám blízké, a zároveň velmi cizí. Také bych řekl zvláštní. Také bych řekl stále stejné. Blízké proto, že Řekové jsou dnes na tom trochu jako my, ekonomicky a snad i postavením v Evropě. Ač členem Evropské unie, vahou autority na mezinárodní scéně je Řecko celkem bezvýznamné. Nám blízké také proto, že ač v područí, trvajícím nepřetržitě již od dob makedonské nadvlády (33á př. K.!) přes římské a byzantské období až do osvobození z vazalství Osmansk é říše v roce 1830, podrželi si Řekov é svoji kulturu i jazyk. S tím i my máme trochu zkušeností Velmi vzdálené proto, že temperament Řeků je typický pro jižní Evropu a vůbec oblast Středozemního moře, které my prostě nemáme a také proto, že jim již na začátku března rostou na ulicích mandarinky jako u nás kaštany v říjnu. Zvláštní proto, že i když dali světu olympijské hry, základy filozofického myšlení, divadlo a spoustu sov, netrpí přehnaným sebevědomím a anglicky se učí stejn ě jako my. Když se na něco zeptáte řeckého policisty – padesátníka, přivolá si k pomoci mladšího kolegu, který se s vámi anglicky pohodlně domluví. A nakonec stále stejné proto, že přes obnovenou tradici (vzpomeň na tyrany) státních převratů hlavně v první polovině dvacátého století, demokratické tradice jsou jistotou lidí. Vždyť jistý Solón z Atén již v šestém století př. Kr. řekl: „Nic nepřehánět.” A mysl ím, že lidé, kteří na tomto kamenitém poloostrově mezi artefakty klasického období starověku žijí, se tohoto hesla drží dodnes.

Category: 1996 / 05

Bylo načase rozdělat oheň, mám už vše připraveno od odpoledne. Zažíhání vatry probouz í ve mně mystiku a já se tomu ani nebráním, stopy obdivu k ohni zůstaly ve mně po prapředcích, snad po onom z nich, který uzmul oheň božstvu, trestajícímu vzpurnou zemi bleskem. Každý to považuje za velice samozřejmé a všední – říkám si – škrtneš dřívkem o krabičku, hle, a blesk je tady, na objednávku, zapal si člověče, co chceš, hrad, hranici, táborák. Skládám dříví jaksi obřadně. V kraji listnatých stromů, kde se nenajde hořlavé chvojí, vybírám si za zápalný podklad teničké březové klestí, to oblo žím silnými kůly a o ně zcela shora opřu suché pařezy, vyplavené kdysi vodou, odpoledne jsem s tím byl hotov za chvilinku. Teď stačila zápalka a rozžal jsem ji s náležitou pietou. Žár vytryskl jako fontána. V ten okamžik, jako na povel vyšlehnuvšího plamene, rozčísl tmu za rákosím hlasitý dívčí sten. Tak volává tažný pták přeplněný vášnivou touhou po hnízdě. Potom nic, dlouhé ticho, jen oheň silněji zapraskal. Sed ím, nehnutě, nemyslím na nic a do míst, kam před chvílí zapadla dvojice milenců, jsem se ani neohlédl. Výheň pozvolna spoutala můj zájem a já při pohledu na ohnivé zášlehy myslím na mnoho věcí. Sem chodívali na čekanou lovci mamutů, obyvatelé Pálavy, číhali na zvěř u dyjských napajedel. Co pro ně znamenal oheň! Má fantazie mi líčí pradávné výjevy, bojovníky, starce, matky s dětmi, všechny kolem vatry, která zahání zlé moci temna a laská unavené tělo září a teplem. Lahodné nápěvy píšťal odpovídají opeřeným pěvc ům noci až do chvíle, kdy kur ohlásí rozbřesk: oheň poutá den včerejší ke dni zítřejšímu a činí život příjemným. A na další ohně myslím. Na horskou ves na východě, puritánskou v mravech, na sličnou ženičku v sousedství; chodila v dlouhých sukních, upnutá ke krku, přísná a vážná. A právě v tomto sousedství vypukl požár, požár v dřevěné dědině, v dřevěné chalupě, za noci. Tady není pomoci, nepom áhají vědra, mokré plachty, háky, živel uplatnil nárok. A tehdy ta žena, tato lidská květina, strhala ze sebe šaty a držíc na prsou skrojek chleba obchází hořící dům, třikrát za sebou, a teprve potom na chází zástěnu v hloučku venkovanek. Obětovala pří- zraku plamenu to nejcennější, co může obětovat dcera Evina, ženský stud. Přichází mně na mysl jiná žena, orleánská panna Jeanne d’Arc, holubice bílá, kterou do plamenů na tržišti rouenském uvrhl černý nevděk, holubice bílá, jež z ohnivé hranice vzlétla do oblak, jako by se čistá duše ohně chtěla vrátit do výsostného sídla věčných pochodní, v němž se zrodila. Také se mi zjevuje bouře v horách a úděsný blesk, který rozčísl tmu i strom. Pán hřebene, ztepilý lesní velik án na vrcholu Merši, vzplál jako smolný věnec a vzápětí stál v plamenech celý hvozd. Hořela hora. Plápolala až k samému nebi. zvěř zmateně prchala. Unikali dlouhými skoky jeleni, hlavy zakloněné na hřbet, světla vyboulená, že lezla z důlků, srnci se kmitali jako duchové bez těla, drmoliv ě cválala pruhovaná selata chrochtav ým kvokáním kvočny, a hříbky se jim natřásaly do rytmu krůčků, rysí se spustili z bukových korun, kde čí- hali nad ochozy, a pletli se do cesty liškám běžícím s oháňkami zataženými pod břicho, vlčice, jazyk vyplazený na hruď, tichounce skolila děsem, za ní hopsali lasice a tchoři, kuny zapomn ěly na zášť k veverovitým a zachra- ňovaly se po jejich boku, pochodovaly útvary mravenců a hloučky housenic a strhávaly s sebou společenstvo brouk ů a pavouků, nad září poplašeně poletovali opeřenci a vrány, pomatené hrůzou, vrhaly se s hlasitými skřeky do plamenů. Walpurgisnacht, a ne o vigilii Prvního máje, odehrávalo se to na Merši, nikoli na Blocksbergu, nikdo nerecitoval Fausta, nezněla k tomu ouvertura Mendelssohnova, ani intermezzo z Gounoda: koncertoval požár sám, živly revoltovaly proti mírovým zákonům přírody ohnivou demonstrací a mstily se strašlivě. Ohněm. Viděl jsem požáry měst a žhářem nebyl barbar, primitiv, nýbrž vyspělý světoobčan, údajně, navýsost vzdělan ý, měl k ruce Nobela i jeho cenu, požáry chrámů a svatostánků vědy a umění. Nevymizí mně z mysli nikdy tvář velkoměsta, jemuž učinila návštěvu křídla člověka. Trosky a trosky, a nad nimi štít, jediná zbylá stěna muzea, trčela žalostně nad zbořeništěm, mrtvý pahýl mrtvého děla. Tři dlouhatánská okna poskytovala prů- zor ze zkázy na zkázu, okna tím větší, že prázdná, že orámovaná čmoudem a sazemi, a nad nimi výsměch všemu bytí, zlatý nápis: Artem non odit nisi ignarus. Umění může nenáviděl leč nevědomec. Ovšem, ovšem, utvrzoval jsem se, však to vidím, však chápu, proč na Kavkaze vyklovává orel játra mýtickému světlonoši. Fascinuje mě i plamének zápalky, dřívka magického. Škrt, a planeš, zažíhadlo, a můžeš zažehovati, co se ráčí, třeba cigaretu, jednu a ještě jednu a – dost. Třetí nikoli, a není to pověra, neboť úsluha připálení se pot řetí stávala návěstím smrti. To tenkrát za první světové války na mrazivé frontě v zimních Karpatec. Střelec ze zákopů protivníka, soused odnaproti, potřeboval k přesnému zamíření na hlavu ozářenou světýlkem kvantum času; zapálils jednomu zaběhlíkovi, druhému a třetím bys byl ty, ale to už se na tvém čele usadila muška, ta ocelová ne hlavni kulovnice: prásk, a ani Dies irae ti nikdo nezapěje, ohý- nek tě zradil k smrti. Výheň dala lidem bronz a železo, dala Mykény a Halštat, divuplné kultury, poskytla jim nástroje, zbraně, křídla. Vysoko nad města šlehají plameny hutí, železáren, sléváren jako ze sopečného nitra, leje se tam budoucnost a jenom na člověku záleží, jaká bude. kam poletí raketa, hnaná jeho plamenem a co způsobí tam, kde přistane. Může vynést do nedozírna výšek i do hloubi pekel, to všechno může. Oheň. Jako na kruhové dráze vracejí se mně myšlenky k táboráku. Sedím nehybně nad ním a zírám do hraně. Na středu bělostně kypí, jako hašené vápno, na obvodu rudne a šíří příjemné vedro na všechny kolem. Je to moje malé noční slunce a je téhož roku jako ona vatra pralovce, který sedával tady, na tomto místě, co já, před třiceti tisíciletími, a od těch prvodob zde hořívá každého roku, když řeka počítá hvězdy a ne a ne se jich dopočítat. Toho rodu jako ohníček, který jsme si jako kluci kladli za městem, téhož rodu, co dýmající kopa natě, v jejímž popelu si od dětství peču brambory, i na stará kolna (pořád ještě jaksi chlapecká, namlouvám si). Z ohniště vylétla jiskra a bloudila tmou, toulavá světluška, chvilinku pronikavě plála, potom skomírala, skomírala, až zašla docela, ale už tu byla místo ní jiná, stejně bloudivá, stejně prchavá. Odněkud z hromady dříví přiloženého na hranici vyběhl, vypuzen žárem, titěrný brouk, půlka černého korálku, a teď běhal po zalomen ém konci haluze sem a tam, vytrvale sem a tam, člunek na stavu octnuvším se v požáru. Velká, půl pídě široká můra, oblouzená jasem, přitřepetala ze tmy ke mně a jala se pomateně vyvádět. Ohnivá chobotnice sáhla po ní nespěchavě chapadlem a slízla ji ve chvilce kratší okamžiku, zatímco brouček pod touto všední událostí tkal svůj útěk do neviditelné osnovy dále, vytrvale jako magarec, sem a tam. Seděl jsem nad žárovištěm, cizí bůžek, mlčel jsem a cítil se v nirváně. Šero mě obkličovalo sférou všech mož- ností. Noc hleděla široce rozevřenýma očima nedůvěřivé ženy a schovávala za řasnatým pláštěm stromy, nivu, rákos a řeku: položila mezi luh a mne své právo: nyní je vše moje! Žár objal největší pařez hranice dotěrnými pažemi plamenů, ale star ý kořán prošel už ohněm a vodou a věděl, že nejde o žádný taneček, vzpíral se hlasitě, protestoval, spílal, hartusil, sykal, a když to nebylo nic platné, jal se střílet. Prásk, bouchl, až se krajina lekla, a tkavý brouček, jako z katapultu vymrštěn, zapadl kamsi daleko do tmy: zmizel jednu provždy z této scény zhouby. Střelba nepomohla a tu se dalo dřevisko do nářku, hořekovalo tenounkým hláskem, podobným pláči pohozeného nekřtěňátka. Svíralo mně to srdce a začal jsem se na výheň zlobit, ač podpalovačem jsem byl vlastně já sám. Pozvolna a jistě stal se suk součástí hraně a nyní i on, jako by to bylo samosebou, jal se spolusahat na sousedy žehem. Jakýsi čtvernohý chodec klusal kolem vytrvalým cvalem jako kůň na obvyklé trati. Cesta ho vedla kolem ohně. zastavil se, hodnou chvíli bedliv ě zkoumal divný zjev a jistil, co proň z toho plyne. Nic se nehýbalo, nechovalo se podezřele ani nelákalo, nač se tedy zdržovat? Noc je krátká a žaludek záchtivý, i pokračoval v cestě stejným tempem jako prve, snad nesl vzkaz jednoho lesa druhému a těšil se na odměnu. Plameny mě fascinují nevídanými odstíny spektra, na obvodu bílého žáru se navzájem prostupují a prochv ívají, hned se spájejí v pitoreskní svatozář, hned se rozlučují ve svébytné plápoly, štěpí se nezávisle na středisku výhně, mění sílu i tvar, blikavě ligotají a vzápětí vybuchují tichými explozemi a proklamují svou nezávislou existenci. Musím chtě nechtě respektovat jejich temperament, dravost. A divé kouzlo, magickou sílu – jsou s to udělat z človíčka obecně spořádaného a krotkého zcela nedisciplinovaného pyromaniaka.

Category: 1996 / 05

Tomáš HarabišOdjíždím proto, že chci žít v míru a nechci být ovlivňován naší civilizací. Chci pouze tvořit primitivní umění. A abych ho mohl tvořit, musím se obklopit panenskou přírodou, potkávat se jen s divochy a žít jejich život, abych tak jako malé dítě vyjadřoval představy mých myšlenek jen prostředky primitivn ího umění, protože jenom ty jsou pravdivé a hodnotné … Když Paul Gauguin vyslovil tato slova pět týdnů před svým odjezdem z Francie, věřil upřímně, že ostrov Tahiti je ještě nezkaženým rájem. To bylo v roce 1891 … RAJSKÉ ILUZEKdyž jsem jel v roce 1994 do Francouzsk é Polynésie já, v něco podobn ého jsem již sice nevěřil, ale určité iluze o krásách a půvabech těchto tak velkolepě opěvovaných koutů naší Země, ve mně ještě stále byly. Sice když jsem některému ze svých novozélandských přátel vyprávěl o tom, kam se chystám z jejich půvabné země, svraštili čelo a téměř až vyčítavě se ptali: „After New Zealand you want to go to French Polynesia? – Po Novém Zélandu chceš jet do Francouzské Polynésie? „Its a beautiful place, but its full of French and its bloody expensive … – Je to sice pěkné místo, ale je plné Francouzů a zatracen ě drahé … Vždy jsem raději jenom pokrčil rameny a nic neříkal. Zélanďani nemají z tisíce a ještě jednoho důvodu Francouze vůbec rádi. Potopení lodě „Rainbow Warrior v Aucklandském přístavu, patřící GREENPEACE, mají Kiváci (Zélanďané) ještě v živé paměti. A jaderný- mi pokusy na atolech Mururoa a Fangatuafa si Francie také mnoho popularity mezi novozélandskou a ani světovou veřejností nezískala. Nicméně začátkem února 1994 jsem si ve Wellingtonu koupil za 500 dolarů měsíční letenku s Air New Zealand, Auckland – Papeete – Auckland, a 25. 2. ve 20.00 zélandského času jsme se odlepili z aucklandského letiště. Bylo mi tehdy 21 let a do mého dětského snu o dalekých ostrovech, domorodcích a zarostlých robinsonech mi zbýval už jenom krok … FAAA Zní to zvláštně, že? Je to však jen jeden obyčejný tahitský distrikt s obyčejným mezinárodním letištěm, i když jediným v celé Francouzské Polynésii. Přistáli jsme na něm, jako většina letů, v noci. Už při výstupu z letadla mě ovanul teplý, vlhký a vůní ibišku nasycený ostrovní vzduch. Všichni jsme se pomalinku trousili z letadla do náruče Polynésanů a Polynésanek. A opravdu. Na runway vyhrávala a tančila veselá polynéská skupina a každý pasažér, který kolem prošel, dostal za ucho květ voňavého ibišku. Ti první dokonce i celý ibiškový věnec. Držel jsem se vzadu a pozoroval, kdo všechno se to z toho letadla vlastně trousí. Rozmanitost cestujících byla značná. Nejvíce však bylo těch bohat ších se svými navoněnými a unud ěnými manželkami, pár uhoněných podnikatelů, pak střední a usměvav é rodinky s dětmi na dovolené a nakonec i ta má kategorie zpocených tuláků s velkými batohy. Těch už bylo ale o poznání méně. Člověk tady přece jenom musí do té své kapsy sahat hlouběji, než kdekoli jinde na světě. Vyšel jsem z letištní haly a byla 1 hodina ráno 25. února. Byl to můj druhý 25. únor – včera jeden na Nov ém Zélandě a dnes druhý na Tahiti „Cestovat v čase není tak zlé … zamumlal jsem si pro sebe. „Musím přes tu datovou čáru lítat častěji … VÍTÁNÍ, BOUNTY A TŘEBA SEXJe určitě mnoho způsobů, jak vás mohou vítat lidé té či oné země. Někde vám podají ruku, někde vás políbí, někde se vám ukloní, někde vám plivnou do obličeje zelenou slinu, někde na vás namíří hlavně svých samopalů a někde to nejlepší (nebo taky to nejhorší) – nabídnou vám na pobavení svou manželku. Jó, takov ýmto zaslíbeným krajem pro muže bývalo i Tahiti. Kdo z vás by neslyšel o osudech posádky z Bounty? Nebyla to však jen Bounty, kde lidská sexualita sehr ála svou velkolepou roli. Už od dob kapitánů Wallise a Cooka měl ostrov pověst ostrova lásky. Již z prvních zpráv, které se šířily obdivuhodnou rychlostí, bylo zřejmé, jak tahitské ženy milují sex, který byl součástí jejich tradičních rituálů, slavností a tanců. Podle lodních deníků lodí připlouvaj ících na Tahiti, byli námoř- níci vítání zástupy láskychtivých panen, toužících jen po tom jediném. Příjezd lodi byl pro ostrovany velkým svátkem. Celé dny a noci se bouřliv ě oslavovalo, pilo, tančilo a sbližovalo. Námořníci s sebou vždy přivezli spousty pro domorodce lákavého zboží, a tak měnit bylo za co. Měnily se zrcadla, hřebeny, jehly, hřebíky … apod. Za kapitána Cooka šly zřejmě nejvíce hřebíky. a věci prý někdy dospěly až do nebezpečného stadia, kdy chtiví námořníci začali vytahovat hřebíky i ze svých vlastn ích lodí. Dnes se však věci mají už trochu jinak. Tahitské „vahine sice neztratily nic ze své krásy a temperamentu, ale časy, kdy pro ně návštěva bílého člověka byla svátkem, jsou už dávno pryč. Za hřebíky dnes prostě už nic nedostanete. Mnohem pravděpodobněji se vám bude zdát, že jste úplně někde mimo jejich svět, do kterého není vůbec snadné vstoupit … A co vlastně přivedlo na ostrovy mě? Krásné ženy, exotika, teplo … by mohla být odpověď na tuto otázku. Nebyla by to ale odpověď úplná. Napadlo vás někdy zkusit žít na nějakém tom pustém ostrově jako Robinson Crusoe? Mě ano. Je ale jiná doba a cizího robinsona dnešních dnů by zřejmě brzy sbalily imigrační úřady. Posledním slavným robinsonem, o kterém jsem slyšel, byl norsk ý mořeplavec a dobrodruh Thor Heyerdahl. A právě ten si v roce 1936 vybral jeden z Marqueských ostrovů – ostrov Fatu Hiva, jako svůj přechodný domov. Žil na něm se svou ženou Liv jeden rok a celou tu dobu se oba živili jen tím, co na ostrově rostlo, co si vyp ěstovali a ulovili. Chodili polonazí nebo nazí. To proto, aby jejich pocit spjatosti s přírodou byl co nejčistší a nejhlubší. Chtěli zpřetrhat ty stále se utahující pouta člověka ke své vlastní civilizaci, k moderně. Chtěli snad ukázat, že člověk má přece ještě šanci vrá- tit se ta, odkud přišel, vrátiv se do ráje. A já se chtěl už jen přesvědčit o tom, že už to opravdu nejde …RAIATEA – JASNÉ NEBEPomalu jsem otvíral své rozlepené oči a snažil jsem si co nejrychleji vybavit, kde to vlastně jsem. Ležel jsem natažený na třech sedadlech, přikrytý spac ákem, který jsem na sebe zřejmě ve spánku natáhl. Už vím! Ležím v kabině trajektu a pluji na ostrov Raiatea. Mal ými okny již začalo dovnitř vnikat světlo – bylo už ráno. To už tady přece musím být! Zvedl jsem své rozlámané tělo a ještě v polospánku jsem se dral k východu, abych zjistil, kde opravdu jsem. Nějak jsem se při tom dostal do nákladního prostoru, kde domorodci právě dokončovali vykládku. „Kde jsme? zeptal jsem se anglicky prvního kluka, ke kterému jsem došel. Nerozum ěl mi a nějak jsem to v tu chvíli nemohl pochopit a skoro nervózně jsem na něho zakřičel „Bora Bora? Konečně rozuměl a zakroutil hlavou. „Raiatea?  Kývl, že jo. V duchu jsem zaklel a nervózně jsem pozoroval, jak se chytá- me k odplutí. Tak nějak spíše pro sebe, i když nahlas, jsem bezděky už při běhu zpátky pro věci křičel v angličtině, ať s tím počkají, že já tady vystupuji. Vtrhl jsem zpátky do prostoru pro pasažéry, v rychlosti naházel všechny své věci do ruksaku a ve spěchu jsem se vylodil. Jako vždy načas. Akorát za mnou zabouchli dveře a lodníci už navíjeli lana. Konečně jsem se probral a mohl jsem se trochu rozhlédnout kolem. Byl jsem v Uturoa – hlavním městě ostrova Raiatea. Raiatea, kdysi též nazývána Hawaiki, je menší ostrov ležící 192 km severoz ápadně od Papeete. Hodně jsem o něm slyšel a četl. V minulosti byl ostrov středem celé Polynésie a byly z něho dále osidlovány ostatní polynéské ostrovy. Mimo jiné i Nový Zéland. Být na ostrově robinsonem už bohužel nelze. Je již příliš civilizovaný a má pravideln é lodní i letecké spojení s Tahiti. Ze všech polynéských ostrovů má však nejbohatší historii, za kterou jsem se vypravil. OPOA Opoa – nevyhlášené hlavní město ostrovního světa Polynésie, po staletí centrum polynéské kultury, náboženstv í a moci. stala se již jen nenápadn ým místem v severovýchodní části ostrova, místem, jehož slávu již dávno odnesl čas. To, co jsem viděl, byla již jen jediná polynéská svatyně (marae) Taputaputea, vybudovaná z velikých kvádrů korálového vápence. Součástí Taputaputea jsou ale i trosky podlouhl é nízké svatyně Tauraatapu – „přístavi ště obětí a také tří metry vysoký korunovační sloup, pod kterým byli červen ým pásem korunováni vládci ostrova. Sloup je prý střežen dušemi čtyř mužů, kteří zde byli zaživa pohřbeni. Svatyně byla zasvěcena polynéskému bohu Orovi, který tady v Opoe podle pověsti žil. Byla ozdobená Orovou sochou ověšenou červeným peřím vzácn ých ptáků a očistěnými a sluncem vybělenými lebkami zabitých nepřátel. Polynésané pociťovali k ozdobám posv átnou úctu. Za to nenechaví Evropan é, kteří občas navštěvovali Opou, nepociťovali úctu k ničemu a ozdoby si odnášeli s sebou jako vkusné suvenýry.PAIATUA – SHROMÁŽDĚNÍ BOHŮ K obrazu boha a k jeho svatyni přij ížděli pravidelně poutníci z celé Polynésie. Z Raiatea byla osídlena velká část Jižního Tichomoří a šířilo se odtud náboženství, které bylo bez velkých změn přijato četnými polynéskými skupinami. Pouti se tak zúčastňovali kně- ží, učenci, přední válečníci a náčelníci všech spřátelených ostrovů. Přijížděli na velkých kánoích, naložených sochami, rybami, žraloky, želvami, lidskými oběťmi a dalšími dary pro svého boha. První den slavné pouti byl v Opoe místními duchovními pořádán všepolyn éský koncil. Kněží ze všech ostrovů se sešli k velké slavnosti zvané Paiatua – „shromáždění bohů. Světští účastní- ci neměli pod trestem smrti na paiatua přístup. Po dobu konání paiatua platily přísné zákony – nikdo v Opoe nesměl vzít do úst jediné sousto, vypít jediný hlt vody, zapálit oheň. Teprve večer po skončení paiatua se všichni sešli na prostranství před hlavní svatyní a vylo žili své dary. Obdoba paiatuy se v Opoe koná dodnes, i když samozřejmě ne tak jako kdysi. Přesto však stojí za to ji vidět. Hemží se to na ní dívkami kouzelní krásy, které protáčejí a kroutí svá sně- dá těla v rytmech temperamentní polyn éské hudby. A také jako na jednom z mála míst na Zemi zde můžete spatřit tanečníky na žhavém popelu. Ti raiatej ští jsou prý ve svém umění opravdov ými mistry.HOE VAA Ó, jak snadné, říkal jsem si pro sebe, když mi můj domorodý přítel Viktor předváděl, jak zacházet s domorodým plavidlem. S loďkou zacházel zručně i jeho pětiletý syn. Opatrně jsem se usadil na malé sedátko a mezi kolena jsem si připravil svého nikona. Udělal jsem pouhá tři tempa, když mi Viktor posunky naznačil, že s takovou se co nevidět převrhnu a bylo by zřejmě rozumnější svěřit svůj fotografický poklad jemu. Laguna byla úplně klidná a jen čas od času ji svým jemným pohlazením zčeřil ranní vánek. „Na tom se přece nemohu převrátit, hájil jsem se a přesvědčoval Viktora o zbytečnosti jeho obav. On však trval na svém a foťák si i přes mé námitky podal k sobě. Když jsem po zoufalé půlhodin ě začal konečně přicházet na to, co dělat, abych se s člunem neotáčel jen kolem dokola, namířil jsem si to k jednomu z mnoha kouzelných „motu – k jednomu z mona korálových ostrůvk ů, rozsetých kolem hlavního ostrova. Silou a stylem určitě ne hodným rodil ých Polynésanů jsem začal zabírat a pádlovat rychleji. Stačilo však jen jednou přenést svou váhu na opačnou stranu, než byla stabilizační lyže. Ta se mi v mžiku mihla nad hlavou a loď- ka byla dnem vzhůru … Domorodé čluny „Hoe vaa, ve francouz štině též nazývané „Piroque jsou vyráběny v pestré škále různých proveden í. Jejich použití je stejně široké. Domorodci je používají k rybolovu, ke sportu i k zábavě. Jsou jedno i vícesedadlov é, různých tvarů i barev. Celé jedno odpoledne jsem strávil v jedné z několika raiatejských dílen prohlížením určitě těch nej … nej … a také nejdraž- ších kousků. Jejich ceny jsou jak všechny ceny ve Fancouzské Polynésii vysoké. Jen to nejprostší plavidlo stálo bezmá- la 1300 dolarů. Ceny za ta lepší a větší jsou pak až do několika desítek tisíc. Raiatea, tak jako všechny polynésk é ostrovy, nelehce nese dopady našeho 20. století. Západní kultura se nezadržitelně vtírá na místo kultury polynéské a vítězí. Původní tradice se vytrácejí z projevů každodenního života a na jejich místo nastupují symboly značky Coca-Cola, Sony či GMC. K základnímu vybavení průměrné raiatejsk é rodiny již teď patří televize, video nebo pěkné hifi. Vlastnit motorový člun je životní nezbytnost. A tak se jen ptám sám sebe – Quo vadis, dávné Hawaiki?OSTROV MÝCH PŘÁTELTakto jsem si sám pro sebe nazval ostrov Tahaa, když jsem se loučil. Deset dnů, které jsem na ostrově prožil, dokázalo dokonale otřást žebříčkem hodnot civilizovaného člověka. Za těch několik málo dnů jsem se stal málem domorodcem, málem se oženil s půvabnou „vahine”, málem emigroval do Francouzsk é Polynésie… Čas tehdy plynul odnikud nikam. Žil jsem den a pak další a další a … a žádný z těch dnů jako by neměl minulost ani budoucnost. Tahaa, tichý a ospalý a ze všech Podvětrných ostrovů ten méně zasažen ý civilizací, leží asi 3 kilometry severn ě od sesterské Raiatea. Sdílí a ní ochranný korálový val, obepínající oba ostrovy s lagunou. Na 90 kilometrech čtverečních dnes žije asi 3500 obyvatel. Opět téměř všichni nebo úplně všichni na pobřeží.ČEŠI V POLYNÉSII Byla to první noc na ostrově, kterou jsem trávil v jedné domorodé chý- ši, na kterou jsem náhodou narazil. Byla už tma a v ohništi se pekl chlebovn ík a smažilo hovězí s cibulí. V mihotavém světle plamenů upoutal mou pozornost obyčejný plastový kanystr s vodou. Byly na něm černou barvou zřetelně napsány dvě jména Hubacek a Penina. Už z Nového Zé- landu jsem totiž věděl, že v Polynésii žilo, nebo snad ještě žije, pár našinců. Většina z nich byla emigranty z války a z roku 1948. Penina byla tou ženou, která mě sem pozvala a Hubáček byl Čech, její manžel, který však již před deseti lety zemřel. Chlebovník byl již pomalu hotov. Jeho povrch byl seškvařen jako uhel, ale uvnitř byl bílý, moučný. Přikusovali jsme ho s hovězím a zapíjeli dobr ým hinanem – tahitským pivem, které člověk pocítí až když chce udělat krok.ŽIL JSEM NA OSTROVĚStal jsem se hostem v malé rybářské vesnici nedaleko osady Faaaha, na východním pobřeží ostrova. Host ale není určitě to nejsprávnější slovo. Vesničané mě přijali téměř za svého. Žil jsem s nimi jejich každodenním životem. Lovili jsme společně ryby, pracovali, jedli. „Tom, ty jet s nama chytat tuna? budil mě každé druhé časné ráno Medar. „Moc rád, odpovídal jsem a těšil se na lov, událost dnes už tak cizí a vzdálenou civilizovanému Evropanovi. Loviště bylo od pobřeží vzdáleno na 15 km a bylo označeno velkou oranžovou bójí. Člun skákající po bílých zpěněných vrcholcích vln urazil tuto vzdálenost za necelou půlhodinku. Po lovišti jsme pak rozmístili několik návnad a plynule kontrolovali jejich stav. Jako návnada sloužily většinou kousky menších ryb, které se připevnily na několik háčků a spolu s kamenem se spouštěly do modré hlubiny. Když se návnada dotkla dna, prudkým trhnutím jsme ji zbavili kamene a na druhý konec silonu jsme připevnili malou bójku a čekali. Když byl na návnadě tuňák, bójka se obrá- tila o 180 stupňů a dala se do pohybu. Vždy jsem se k ní snažili co nejrychleji dostat a několika trhaný- mi pohyby zaseknout háčky. Pokud se to povedlo, úlovek byl náš a stačilo ho již jen ručně vytáhnout na palubu. Tam dostal tuňák ještě několik ran do hlavy a uložili jsme ho do bedny s ledem. Úspěšný lov znamenal přivést tuňáky dva, což už bylo dost jídla pro celou rybářskou vesnici. Okamžiky strávené v malém, nekryt ém rybářském člunu, zmítajícím se ve vlnách Tichého oceánu, kdy vám od slunce a soli praskají rty, pálí vás celičké tělo a bolí vás každičký sval a cloumá s vámi mořská nemoc … všichni ti, kdo něco podobného zažili, budou určitě souhlasit s tím, že patří mezi nejkrásnější okamžiky v životě člověka. Ryby se většinou jedly syrové. Samoz řejmě se jim neukusovaly hlavy hned jak se nalovily, ale patřičným způsobem se musely upravit. Nejčast ěji na způsob „poisson cru, kdy se z čerstvé ryby oškrábaly šupiny, nakrájel a se na drobné kostičky a naložila do citrónové šťávy se solí. Pak se nechala několik minut uležet, zalila se kokosovým mlékem a teprve pak se podávala. Všichni jsme se po ní mohli utlouct. Jedinou rybu, kterou jsem i se svou upřímnou snahou nemohl poz řít, nazývali domorodci „fafaru. Připravovala se opět z ryby syrové, ale na rozdíl od poisson cru se nechávala asi na dva dny naložit do nepopsateln ě odporně páchnoucí šťávy. V takov é šťávě se naložilo fafaru několik dní a čím byla šťáva starší, tím více fafaru páchlo a bylo prý chutnější. Ryba patřila mezi domorodci k nejoblíben ějším. Vždy však bylo dost i ryb pečených a každý chod byl provázen nepřeberným množstvím tropických plodů, po- čínaje banány, ananasy, přes manga a papáje, až třeba k melounům a rambut ánům. Poslední večer před mým odjezdem z ostrova jsme se všichni sešli na nedalek ém motu. Dospělí i děti přišli na pláž, kde poklekli a modlili se. Všichni ostrované byli křesťané. Nejstarší muž z vesnice pak ještě pronesl ke všem slavnostní řeč a po ní se všichni navzájem líbali na tváře a objímali. Byl jsem mezi nimi a cítil jsem, že tohle jsou lidé a toto je místo, kam patřím. Celá ta malá slavnost byla pak ukončena zpěvem doprovázeným na ukulele. THOR HEYERDAHL 1936: „GOOD BYE POLYNESIA . NO ONE CAN BUY A TICKET TO PARADISE! TOMÁŠ HARABIŠ 1994 „SBOHEM POLYNÉSIE, STVRZUJI, ŽE DNES SI JIŽ DO RÁJE LÍSTEK NIKDO NEKOUPÍ!

Category: 1996 / 05

A tady v televizi mě občas napadá, nemají-li afričtí divoši vlastně pravdu, když se odmítají fotografovat a tvrdí, že s obrázkem by si fotograf a tvrdí, že s obrázkem by si fotograf odnesl i kus jejich duše. Většinou se to chápe metaforicky, že televize drtí lidskou osobnost. Opojení slávou, nadměrný vzrůst ega, návyková droga „být vidět” a podobně. Otázka: „Jak se vyrovnáváte s tím, když se vidíte na obrazovce?” patří k nejfrekventovanějším novinářským otázkám, které všichni dostáváme. Je to dnes jiné, než když jsme s kolegou Radkem Bajgarem vymýšleli v létě 1993 u něj na zahrádce a u mě v pokoji pořad NA VLASTNÍ OČI. Přemýšleli jsme jako časopisečtí novináři o tom, co se nám nelíbí na práci těch televizních, které jsme sledovali v programech České televize, a co bychom – jak jsme se domnívali – uměli udělat líp. Měli jsme tu naši představu, jak to udělat, jednak vykoukanou z podobných amerických programů a jednak docela prostě vycítěnou ze slova televize neboli dálkové vidění světa. Česká televize do té doby víc promlouvala než ukazovala a zprostředkovat divákovi, aby na vlastní oči mohl uvidět to, co uvidíme my jako novináři, byl minimalistický předpoklad naší budoucí práce. Nevím jak u Radka, ale u mě ty představy stále ještě rostly z podvědomého klasického základu žurnalisty, který sice něco zprostředkovává, ale sám vidět není. To přece nejde, abych byl vidět, říká vám to podvědomá klasika. To už bych nebyl novinář, subjekt, ale exhibicionista. Objekt. Pak to přijde, ta chvíle, kdy máte jít poprvé před kameru i s vlastní tváří. Stále se podvědomě bráníte, máte docela rozumnou argumentaci: „Já přece nemůžu do televize, jsem přímo konglomerát všech antitelevizních prvků. Už dost starý na to, abych si sebekriticky připustil, že nemám ani tvář hezouna, ani výslovnost hlasatele, o postavě nemluvě a rozhodně se nehodlám změnit z džínového všeďouna, jakých zná ulice stovky, v manekýna kravatových elegancí.” A oni vám na to klidně řeknou: „No, a proč ne? Tím líp, že jsi jako průměrný divák. Aspoň ti ten průměrný divák snáz uvěří. Rozhodující je autenticita – a ne hezká prázdná tvářička.” Pro toho, kdo bere život jako hru, je to ta správná větička, aby si řekl: Bude to sranda, až poznají, jak se sekli. A já? Jsem přece novinář, můžu se vždycky vrátit tam, odkud jsem vyšel: k psaní. A tak to člověk zkusí – a najednou zjistí, že se na toho blba, který šmejdí s mikrofonem všude možně, prolézá štoly, byty, kanceláře, dobývá se tam, kde mu neotevřou, i tam, kde ho vyhodí, lidi docela rádi dívají. Jenže se nemůže dívat sám na sebe: je to tak silný pocit trapnosti jako kdyby vám rovnou na Václaváku, v největší špičce spadly kalhoty a ještě se vám zacuchaly do bot. Lze se s tím vyrovnat dvěma způsoby: buď toho včas nechat (jako to učinila po první nebo druhé reportáži řada mých rozumných kolegů) nebo si najít nějaké úplně nové sebezáchovné mechanismy, které předtím člověk nepotřeboval a tudíž ani neměly čas se vytvořit. Je to prostě jako když dostanete až ve čtyřicítce plané neštovice. Opět nevím, jak se s tím vyrovnávají jiní (tím spíš, že někteří z nich jsou exhibicionisti od podstaty, jenom to nikdy nepřiznají), ale existuje recept pro každého: důsledně přesvědčovat podvědomí, že ten Josef Klíma na

Category: 1996 / 05

ZPRACOVAL MARTIN ŠVÁB

Každý den se na světě spotřebuje pět miliard litrů vody, mléka, ovocných šťáv a jin ých tekutých potravin. Spotřebitelé požadují takový způsob balení, který zachová kvalitu i nutri ční hodnotu výrobku a současně příliš nezatíží životní prostředí. V obchodní sféře zase neustále sílí tlak na snižování nákladů při distribuci a manipulaci. Všechny tyto požadavky se snaží splňovat firma Tetra Pak svými obalovými systémy. Obaly na tekuté potraviny s touto značkou se denně objevují ve více než 120 zem ích světa. Historie firmy Tetra Pak začíná v roce 1943, kdy dr. Ruben Rausing zahajuje práci na nesnadném úkolu – obalu, do něhož by se racionálně balily tekuté potraviny. Výsledkem jeho snažení byl jednoduchý nápad, který měl však převratný dopad: umožnil balení tekutých potravin do vrstveného kartónu přímo z kotouče obalového materiálu. Šlo o kontinuální proces, který se skládal z tvarování kart ónu, jeho plnění a uzavření pod hladinou tekutiny. V roce 1951 založili Ruben Rausing a Erik Walenberg ve švédském Lundu firmu AB Tetra Pak a v témže roce byl poprvé představen krabicový obal na mléko ve tvaru čtyřstěnu. Tento produkt byl výsledkem snahy o vyvinutí obalu, který by byl materiálově nenáročný a přitom maximálně hygienický. Název Tetra Pak je odvozen právě z tohoto čtyřbokého (tetra = čtyři) kartónového obalu. V roce 1951 byl uveden na trh obal Tetra Classic, který byl velmi oblíbený v padesátých a šedesátých letech. V roce 1963 se začal vyrábět obal Tetra Brick. Od roku 1969 je nejčastěji používaným kartónovým obalem na trvanlivé výrobky jeho modifikace ve tvaru kvádru – Tetra Brick Aseptic.

TETRA LAVAL

Skupina Tetra Laval vznikla 1. ledna 1993 sloučením firmy Tetra Pak a Alfa Laval. Ústředí společnosti sídlí ve švédském Lundu. V současné době skupinu tvoří při průmyslové divize: Tetra Pak, Alfa, Laval a Alfa Laval Agri. Spole čnosti Tetra Laval zaměstnává přibližně 35 000 lidí a v roce 1994 dosáhla obratu kolem osmi miliard CHF. Tetra Pak je významným odborníkem v sektoru tekutých potravin v potravinářském průmyslu. Nabízí kompletní zpracovatelské, distribuční a obalové vybavení pro široký sortiment tekutých potravin (mléko, ovocné šťá- vy a nápoje, stolní vína …) Součástí Tetra Paku je Tetra Laval Food, který zásobuje potravinářský průmysl zpracovatelsk ými a balicími zařízeními pro viskózní a pevné produkty. Tetra Laval Food se dále dělí do čtyř sektorů: konzervované potraviny, hotové potraviny, tuky a oleje a zmrzliny. V roce 1994 získal Tetra Pak 100 % kontrolu nad firmou Tebel-MKT, kter á se soustřeďuje na zařízení pro výrobu sýrů. Tetra Pak se tak stal jedním z hlavním dodavatelů zařízení pro sýrařský průmysl na světě. Alfa Laval je největším světovým výrobcem výměníků tepla, vyvíjí a vyrábí zařízení pro potravinářský, paprenský, farmaceutický a biochemický průmysl. Tato průmyslová divize tedy produkuje např. separátory, komputerizovan é stroje nebo kontrolní systé- my zpracovatelského zařízení. Alfa Laval Agri je největším světov ým dodavatelem vybavení, zařízení a doplňků pro mlékárenský průmysl a chovatele dobytka. společnost, která začínala před sto lety výrobou ručních odstředivek mléka, vytváří v současnosti díky pružné a rozvětvené distribuč- ní síti polovinu obratu celé skupiny Tetra Laval.

OBALOVÉ SYSTÉMY A ZAŘÍZENÍ TETRA PAK

Společnost Tetra Pak má ve svém výrobním programu několik balicích systémů: Tetra Classic, Tetra Brick, Tetra Brick Square, Tetra Brick Aseptic, Tetra Rex, Tetra Top, PET lahve a polyetylenové sáčky Tetra Pouch. Na zhotovení obalu Tetra Classic ve tvaru čtyřstěnu je zapotřebí minimum obalového materiálu. Kartón Tetra Classic Aseptic byl zaveden v roce 1961. Tento obal se uplatňuje jak v oblasti tradičních výrobků (mléko, ovocné šťávy), tak při plnění viskóznějších produkt ů (kečup, hořčice, dřeňové zmrzliny). Obaly Tetra Brick se stěnami přiléhajícími v pravém úhlu mimořádně efektivně využívají skladovací prostor. Novinkou je obal štíhlého tvaru Tetra Brick Square, který představuje nový obalový systém pro pasterované mléčné výrobky. Kartón Tetra Rex zosobňuje obvyklej ší typ obalu. Připravený kartónový polotovar dostane v balicím stroji kone čný tvar, uzavře se na spodní části, naplní se tekutinou a uzavře se shora. Na celém světě se používá pro pasterovan é výrobky (produkty s kratší dobou trvanlivosti). Obal Tetra Top je hranol se zaoblen ými rohy opatřený uzávěrem, který tvoří polyetylenové víčko vyrobené injek čním vstřikováním. V roce 1994 získal Tetra Pak švýcarskou společnost Dynaplast S. A. zabývající se vývojem, výrobou a prodejem strojů na pružné lisované Pet lahve, které se používají především jako obaly pro nápoje s obsahem oxidu uhličitého, na vodu a jedné oleje. Tetra Pouch má tvar sáčku a vyrábí se z pásu vícevrstevné polyetylenové fólie kontinuálním formováním, plněním a uzavíráním. Při tomto způsobu je nutná přesnost plnění a těsnost obalů. poprvé byl tento systém zaveden v Argentině v roce 1994 na balení mléka. První produkty v kartónech Tetra Pak byly mléko a smetana. Dodnes tvoří téměř dvě třetiny produkce firmy. Mezi ostatní potravinové výrobky pa ří džusy, ovocné nápoje, minerální vody a stolní vína. Další skupinu tvoří tekutiny ze sóji, káva, čaj, jedlé oleje, omáčky a polévky. Společnost Tetra Pak vyrábí nejen balicí stroje a balicí materiál, ale dod ává také zařízení na zpracování potravin (např. separátory, homogenizační zařízení, odpařovače, výměníky tepla). Firma dále vyrábí a prodává řadu různ ých typů zařízení pro distribuci jako dopravníky nebo zařízení na balení výrobků po více kusech do kartónových polopřebalů a do smršťovací fólie.

 ASEPTICKÉ BALENÍ A PROCES UHT

Technologie aseptického balení (sterilní, bez přístupu vzduchu) neumožňuje rozmnožování choroboplodných zárodků a zaručuje tak vysokou kvalitu výrobků. Aseptické balicí systémy Tetra Pak od základu změnily manipulaci s citlivými tekutými potravinami. Dnes již není nutné tekutiny při skladování, přepravě a distribuci chladit a přesto se jejich trvanlivost prodlou žila. Z celkové produkce obalů Tetra Pak jsou nyní plné dvě třetiny aseptické. Aseptické obaly hrají klíčovou úlohu při zajišťování zdravotně nezávadných potravin (zejména mléka) nezbytných pro zajištění výživy dětské populace na celém světě. V červnu 1989 označil Ústav pro technologii potravin v USA aseptické obaly za nejvýznamn ější inovaci za posledních padesát let. Úprava Ultra High Temperature (UHT) je způsob zpracování, který dlouhodob ě uchovává tekuté potraviny bez konzervačních látek. mléko se na ně- kolik vteřin zahřeje na velmi vysokou teplotu, aniž při tom dojde ke změnám v obsahu živin. Výsledkem procesu je čerstvé mléko bez konzervačních pří- sad, dobrá chuť a dlouhá trvanlivost. Novinkou ve výrobním programu firmy Tetra Pak představuje High Pressure Processin (HPP) – ošetření výrobku vysokým tlakem. Místo vysoké teploty se v této nové technologii používá k zastavení mikrobiologické aktivity v potravinách intenzívní tlak. Při pou- žití této metody mají výrobky lepší chuť i strukturu a vydrží déle než výrobky zpracovávané tradičními metodami zahřívání.

TETRA PAK V ČR A SR

 Firma Tetra Pak působí na území České a Slovenské republiky od roku 1976. Firma Tetra Pak-Grafobal, s. r. o. vznikla v září 1991 jako joint venture společnosti Tetra Pak a firmy Grafobal Skalica. Tetra Pak si podržel 70 %a Grafobal Skalica 30 % podílu na majetku. I po rozdělení federace působ í Tetra Pak jako jedna firma pro ČR a SR. Výrobní závod je ve slovenské Skalici, generální ředitelství sídlí v Praze a pobočku má v Bratislavě. Roční obrat společnosti Tetra Pak v obou republik ách dosáhl v roce 1995 zhruba jedné miliardy korun. Podíl obalů Tetra Pak na trhu s mlékem je kolem 28 %, z toho přes 20 % tvoří trvanlivé mléko. Podíl obalů Tetra Pak s ovocn ými džusy dosahuje na českém a slovensk ém trhu 50 %. Se společností Tetra Pak spolupracují Jihočeské mlékárny, Olma Olomouc, Trojská mlékárna, Seliko Olomouc a mnoho dalších. Společnost Tetra Pak se snaží také o znovuzavedení mléčného programu na základních školách. Koncem dubna byl zahájen zkušební provoz na ZŠ Legerova v Praze 1. Dětem je nabízeno ochucené i neochucené krabičkové mléko. Pokud bude experiment úspěšný, počítá firma Tetra Pak s rozšířením mléčného programu na základních školách v celé České republice.

OBALY A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ

Mnoho lidí se domnívá, že kartónové obaly od tekutých potravin tvoří velkou část domovního odpadu. Četné výzkumy však prokázaly, že ve skutečnosti jde o pouhé jedno procento. Společnost Tetra Pak se však snaží, aby tento podíl byl ještě nižší. K tomuto cíli vedou v podstatě čtyři cesty: 1) Snížení spotřeby materiálu na obal. Při výrobě obalů Tetra Pak se používá technologie, při které vzniká za použití minima materiálu a energie naprosto zanedbatelné množství odpadu. Např. litrový obal Tetra Brick má hmotnost 28 g, zatímco litrová skleněná láhev 360 g. 2) Recyklace. Obaly Tetra Pak lze recyklovat, přestože se nevyrábějí z jednoho druhu materiálu. Z recyklovan ých materiálu se zhotovuje tzv. tectan, materiál vhodný k výrobě ná- bytku, syntetického stavebního dřeva nebo krabicového kartónu. 3) Spalování s využitím vzniklé energie. Spalování domovního odpadu v nejmodernějších spalovnách vybaven ých čistícími filtry dokáže snížit objem tuhého odpadu až o 70 %. Při spalování má jedna tuna obalů Tetra Pak stejnou výhřevnost jako jedna tuna topného oleje nebo uhlí. 4) Ukládání na skládku. Díky tomu, že se při výrobě používá minimum materiálu, zaberou kartóny i na skládce pouze nepatrný prostor, pokud se tam dostanou od spotřebitelů ve zploštělém stavu. Obaly Tetra Pak obsahují přibližně 75 % papíru, 20 % čistého polyetylenu a 5 % hliníku. Papír se vyrábí ze dřeva, které patří mezi obnovitelné přírodní zdroje surovin. Téměř 80 % dřeva nakupuje společnost Tetra Pak ve Švédsku a Finsku, kde je lesní hospodářství na takové úrovni, že se více stromů zasadí než vytěží. Společnost nakupuje papír jen u takových výrobců, kteří používají nejčistší dostupné technologie. Hliník prodlužující trvanlivost potravin v nechlazeném stavu s nimi nepřichází do přímého kontaktu. Hliník je vždy zložen mezi dvěma polyetylenov ými vrstvami a jeho množství je menší, než obsahuje kovový uzávěr lahví. Polyetylen zaručuje nepropustnost obalu. Na skládce nebo při spalování má minimální dopad na životn í prostředí, protože se jedná o čistý polyetylen. Ani jedna složka neobsahuje zdrav í škodlivé látky a těžké kovy. Stejně přísná měřítka platí i pro tiskařské barvy. Pro PET lahve se nabízí řešení podobné kartónům, především recyklace a spalování. Protože obaly Tetra Pak jsou lehké a mají komparativní tvar, v naplněném stavu spotřebují až o 35 % méně energie během distribuce než skleněné lahve. Z toho vyplývá snížení spotřeby paliva a tvorby emisí.

Category: 1996 / 05

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL: ZDENĚK KOMPERT 

Ladné linie zbrusu nového modelu plzeňské automobilky RAF nenechají nikoho na pochybách, že design vozu byl navrhován podle vzoru dobře známých aerovek. Výrobci využili o b l í b e n o s t i  t ě c h t o  t v a r ů a dnes, na konci 20. století, za- čali montovat nové „veterány“. Jedním jsem se také svezl. Bylo to jako za starých časů, až na to, že pod kapotou bylo 220 koní. Mne zábly nohy. 

JAK A PROČ

„Do doby než byla znovuzaložena automobilka RAF, jsem pracoval v různých firmách tady v Čechách v autoprůmyslu, v Ústavu pro výzkum motorových vozidel, dělal jsem také v Tatře na osobních vozech i na sportovních autech v Metalexu. V krátkosti se představil ing. Vladimír Friml, duchovní otec celého projektu a technický ředitel RAF. „Náhoda dopomohla tomu, že jsem se setkal s jedním pánem z Prahy, který byl ochoten spolupracovat po finanční stránce. Ten byl schopen projekt realizovat. Mým dávným snem bylo vytvořit roadster vycházející z české karos ářské školy třicátých let. Inspirovala mě vozidla Aero 30 a 50, kterým se vůz podobá, ale není to jeho replika.“ RAF Spolu s týmem konstruktérů Pavlem Vališem, Milanem Matalou a Pavlem Štěrbou nazvali sportovní roadster RAF Mk1. Pokusili se tak oprášit jméno někdejší automobilky RAF – Reichenberger Automobil Fabrik, ze které vyjel první automobil s označením RAF už v roce 1907. I přes své neúspěchy byla v roce 1913 pohlcena větší automobilkou Laurin a Klement. Navzdory své poměrně krátké existenci si RAF získala oblibu prominentních osob z podnikatelských a šlechtických kruhů.

VÝVOJ

Stejně jako „stará“ RAF měla i dnešní velice rychlý vývoj. V únoru ’94 majitelé zakoupili fabriku po Pozemních stavbách. „V těch prostorech nic nebylo, začali jsme shánět první lidi, koupili potřebné zařízení … a tak započala týmová práce na vozidle.“ vypráví ing. Friml. V září ’95 byl RAF Mk1 už k vidění na frankfurtsk ém autosalónu. „Zvolili jsem nekonvenční řešení podvozku, v Evropě méně obvyklý svařovaný poloskořepinový rám z hliníkových slitin, a ve spolupráci s ČVUT vlastní vývoj náprav včetně řešení kinematiky. Díky tomu má RAF skvělé jízdní vlastnosti.

RAF VERSUS MORGAN

Na světovém trhu není mnoho výrobců, kteří dělají auta ve stylu třicátých let. Snad jedině Morgan vyrábí podobné vozy ve větších sériích. Jejich auta mají daleko vět- ší tradici a jsou dělána klasickým postupem a technologií s použitím dřeva. „Netvořili jsme nový tvar, pouze jsme vylepšili známý tvar aerovek z třicátých let, a ten, podle názoru odborníků, je lepší než pů- vodní aero,“ hrdě podotkl ing. Friml. „Popravdě řečeno, Morgan nemá příliš dobré jízdní vlastnosti, ale jsme lepší v tom, že náš podvozek byl vyvíjen v současné době a pohonn é jednotky jsou podobné nebo přímo identické jako u základního modelu RAF.“

CENA

„Na kolik vyjde tato motoristick á lahůdka? Vůz i přes malosériovou výrobu, dá-li se vůbec mluvit o sériovosti, bude stát v Německu na jaře ’96 do 50 tisíc marek, tedy s tím základním provedením motoru s vý- konem 130 koní, včetně daně. “ Slušelo by dodat, že výkonnější model s motorem Ford Cosworth se vejde do 70 tisíc marek. Za cenu srovnatelnou se sériovými mercedesy nebo BMW prodávají Plzeňští originální ručně dělané a jedinečné zboží.

ZÁKAZNÍCI

„U nás doslova platí zákazník náš pán. Může částečně zasahovat do výroby, doobjednat si různé dopl ňky jako například nosič zavazadel, samozřejmostí je odstín kůže a lak karosérie.“ V automobilce předpokládají, že v blízké budoucnosti budou dod ávat i HARDTOP provedení s pevnou střechou. Dále chystají i verze s pravostranným řízením. „Již nyní máme databázi zákazníků z Německa i z okolních zemí.“ Některé kusy zůstanou i v České republice. Několik osob z Čech projevilo zájem. V Plzni to jistě potěšilo. RAF Mk1 se vyrábí ve dvou proveden ích. Pohonnou jednotkou je motor FORD ZETEC 1.8 16V s výkonem 130 koní (FORD COSWORTH 2.0 T, 220 k) s pětistupňovou převodovkou FORD MT 75 a elektronickým vstřikováním paliva FORD EEC IV. Zdvihový objem je 1796 ccm (1993 ccm). Obě verze jsou vybaveny třícestným katalyz átorem. Mají stálý pohon zadní nápravy, kotoučové brzdy a pneumatiky 205/60 HR 15 (205/50 VR 15). Pohotovostní hmotnost 825 kg (870 kg). Zrychlení z 0 na 100 km/ hod. 6,8 sec (5,4 sec). Maximální rychlost 195 km/hod. (220 km/ hod.). Průměrná spotřeba 8,3 (9,6) 1/100 km. Údaje v závorkách plat í pro výkonnější verzi.

Category: 1996 / 05

Let, který probíhal bez závad, se téměř proměnil v tragédii. Do té chvíle spolehlivě pracující motory začaly vy nechávat. Na poslední chvíli se pilotovi podařilo nouzově přistát na Jakartě. Poruchu způsobil sopečný popel vyvržený až do výše letové hladiny. Stalo se v roce 1982 při výbuchu sopky Gallunggung. Ze západní Sumatry, přes Jávu, Malé Sundy, ostrovy Banda, které jsou součástí Moluk, a severovýchodní oblast Sulaesi se vine pás jedné z vulkanicky nejaktivnějších oblastí. Z více než 400 indonéských sopek je 129 stále aktivních. Svým popelem zúrodňují půdu, zároveň však přinášejí zkázu.

NEKLIDNÉ DÍTĚ KRAKATAU Pan Anbeng spojil prst s ukazováčkem a lehce, jako by dochucoval polévku, upustil páru. Poté sevřel obě pěsti a zatřásl jimi s rezonancí, která se měla blížit síle včerejšího výbuchu. Pan Anbeng se stará o program hostů hotelu Carita Beach, a Krakatau je největší místní atrakcí. „Bohužel, Indon ésané sem moc nejezdí. V televizi jim každou chvíli tvrdí, že Krakatau je opět nebezpečná, zlobí se Anbeng. Poloprázdný hotel mu dává za pravdu. Vzdálenosti 28 námořních mil z Carity Beach k jednomu z nejznáměj-ších vulkánů překoná motorový člun za necelou hodinu. Méně výkonná plavidla spotřebují času nepoměrně více. Jméno Krakatau, vzniklé zkomolen ím z názvu Rakata, oblétlo celý svět v roce 1883, stejně jako mořské vlny následující po explozi, která zpustošila pobřeží Jávy a Sumatry. Prolog k tragédii se odehrál již v květnu. Sopka o sobě dala vědět nejdříve lehkými otřesy, později oblaky dýmu a sopečného popela. výbuchy pokračovaly až do léta 26. srpna, to však stále nebylo to nejhor ší. Vrchol přišel o den později v 10 hodin a 2 minuty. Kameny létaly do vzdálenosti osmdesáti kilometrů, části popela vystoupily až do stratosféry, běsnící sopka byla slyšitelná až v Singapuru a Austrálii. Dílo zkázy dokonala dvacetimetrová vlna tsunami. Dvě třetiny Rakaty zcela zmizely. Zahynulo 36 000 lidí. Na místě více než sto let staré tragédie se dnes nachá- zejí tři ostrovy rozložené po obvodu prstence, v jehož středu se v roce 1927 vynořil Anak Krakatau – Dítě Krakatau. Potomek obávaného vulkánu o sobě dává vědět již na dálku dýmem vycházejícím z jeho nitra a občasným zahřmě- ním. Pomalu vplouváme do jícnu prstenu. Po levé staně necháváme třetinový zbytek původního vulkánu Velkou nebo také Starou Rakatu, napravo leží Panjang, za Anak Krakatau vystupuje ostrov Sertung. Sopka jako by před návštěvníky chtěla ukázat svoji sílu – sténání střídá s bílými nebo tmavými kouřovými signály, které doprovází rozžhavenými kameny rozhazovanými do okolí. Dítě Krakatau vzbuzuje stejný respekt jako jeho matka. Samotný vrchol vulkánu je nepřístupný. Náš průvodce na vrcholu nebyl od roku 1992, kdy Anak Krakatau obnovila svou aktivitu. „Je to velice nebezpečná sopka. Naštěstí v jejím nejbli žším okolí nežijí žádní lidé, potvrzuje Igan Supriatna z vulkanologického institutu v Bandungu. Mladý ředitel spravuje 19 monitorovacích stanic na Sumatře a západní Jávě. „Celou oblast jsme navrhli uzavřít, ale cizinci Krakatau prostě chtějí vidět, říká pan Supriatna. Vulkanologové vytvořili tříkilometrové bezpečnostní pásmo, do kterého by návštěvníci neměli vstupovat. Bezpečnostní kružnice protíná Velkou Rakatu, Panjang a Sertung. Iluz ím o tom, že návštěvníci toto doporu čení respektují pan Supriatna nepodléhá, více než vydávání doporučení však v jeho kompetenci není. „Určité nebezpečí nové velké erupce by mohlo hrozit za 140 let, připouští opatrn ě. podle údajů, které má k dispozici, se obsah křemíku v Anak Krakatau zvyšuje každých deset let o jedno procento. Nejvýraznější změny jsou zachytiteln é pouhým okem. Ještě před padesáti lety sopka dosahovala výšky kolem 130 metrů, dnes je již více než dvojnásobná.

 SVÍTÁNÍ NA BROMU

Dvě hodiny do východu slunce. Teplota kolem osmi stupňů nad nulou. Několik zeměpisných stupňů pod rovn íkem vytahuje svetry. Mlčenlivý zástup klopýtá písečnou plání. Vytvořit během jedné noci písečné moře, které by zachycovalo lávu vytékající z Broma, prý uložil bůh Semeru obru Raksasovi, který se ucházel o jeho dceru. Raksas by úkol splnil, kdyby Semeru neprobudil kohouty, kteří předčasně ohlásili ráno. Souboj gigantů dávno přešel do legend. Zůstaly jen mohutné kužele nesoucí jejich jména. Zejména Bromo se svými rozmary vynucuje uzav ření celé oblasti. Místní obyvatelé se proto snaží naklonit bohy obětováním slepic, které živé svrhávají do kráteru. Ještě než prví paprsek protrhne oponu přírodního divadla, tísní se u kráteru Broma více než stovka cizinc ů. Tep buší ve spáncích, poslední část výstupu se nikoli bezdůvodně nazývá schody do nebe. Konečně první světeln ý výstřel zasahuje mlhu valící se nad písečným mořem. Teprve denní světlo ruší kouzlo a odhalí kouřový signál, kterým se k páře stoupající z Broma přidává i mocný Semeru. Představení končí.

PŘÍLIŠ AKTIVNÍ MERAPI

Ručička seismografu vytrvale pokra čovala ve svém třesavém pohybu po válci. Obrazovka počítače v levém rohu hlásila poruchu na monitorovací stanici číslo jedna. Prostředky na její odstran ění zatím scházejí. Několik dalších komputerů v pravidelných intervalech chrlilo laikovi nicneříkající údaje. Přesto možná právě za těmito čísly se skrýval zárodek budoucího dramatu. Na pohled ničím výjimečná kancel ář je mozkovým centrem vulkanologického institutu v Yogyakarte. Jeho 56 zaměstnanců sleduje Merapi. Sopku, která je považována za jednu z nejnebezpečnějších v Indonésii. „Máme pět pozorovacích mís. Kromě každodenního běžného monitorování prov ádíme periodické práce přímo v teré- nu. Sledujeme morfologické změny v lávovém domě, emise oxidu siřičitého, počasí, srážky a řadu dalších údajů. Pan Purbawinto se před tabulí pohyboval krokem zkušeného pedagoga. Vysvětloval, kreslil, znázorňoval. Zat ímco Krakatau bezprostředně nikoho neohrožuje, Merapi leží v samotném centru Jávy, kde hustota zalidnění přesahuje 830 obyvatel na kilometr čtvere ční. „Přímo v zóně, kterou označujeme jako nebezpečnou, žije 20 000 lidí. Probl ém spočívá v tom, že je nemůžeme odsunout. Nechtějí opustit svoji půdu, říká pan Purbawinto. O evakuaci rozhoduje na základě informací vulkanolog ů místní vláda. Odsun ohrožených obyvatel se provádí ve směru toku lávy. K zatím poslední erupci Merapi došlo 22. listopadu 1994. Láva, která obvykle teče jihozápadní cestou, se neoček ávaně vydala jižním směrem. 66 lidí již nestačilo utéct, 23 dalších utrpělo zranění. Po erupci byly všechny výstupy na Merapi zakázány.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This