Category: 1996 / 06

PTAL SE: JIŘÍ MARGOLIUSNa kraji Prahy najdete rozsáhlý komplex budov. Můžete v nich potkat studenty vědy, která se v dávné době nezbedných bakalářů, jak je známe z historie, ještě neučila. Důvod byl prajednoduchý: ta věda se ještě nestačila zrodit, neexistovala, natož aby se kdekoli na světě vyučovala. Přímo na půdě Policejní akademie České republiky, jejíž absolventi si odnášejí do života titul bakaláře, hovořím s jejím rektorem, profesorem JUDr. Janem Musilem, CSc.Pane rektore, díváte se na americké komedie o Policejní akademii? Přiznám se, že jsem viděl pouze jeden díl.Co vy na to? Manželka říkala, že jsem měl štěstí a natrefil jsem zrovna na nejlepší díl. Beru to jako uměleckou licenci, stejně jako u detektivní literatury. Člověk se pobaví, zasměje, takže – proč ne… Policie přece není něco, před čím by se lidi měli třást. To už jsme si zažili. Na celém světě existují vtipy o policii, takže proč se s chutí nezasmát i filmové komedii…Mohla by policie dnešními moderními technickými prostředky objasnit trestné činy z dávné minulosti?Nemyslím zrovna záhadnou smrt svaté Ludmily, ale třeba „pomník“ z třicátých let, vraždu Otýlie Vranské? Také už existují metody, jak z nálezu neznámé lebky rekonstruovat obličej, podobu… Tu rekonstrukci podoby umí zatím jen málo lidí. S touto metodou přišel profesor Gerasimov, u nás ji praktikovala docentka Titlbachová z přírodovědecké fakulty a hlavně profesor Vlček, zabývající se studiem historických osobností našich dějin. Měl jem štěstí být u toho, když profesor Vlček rekonstruoval podobu Karla Hynka Máchy. Byl to zážitek, stal jsem se jedním z prvních, kdo viděl, jak básník Máje skutečně vypadal…To vám rád věřím, z hlediska historie je tahle metoda velmi prospěšná. Ovšem v policejní práci už výsledky, myslím z hlediska pátrání, nejsou tak jednoznačné. Tahle metoda neumí rekonstruovat vlasy, tvar boltců, další markanty, a jsme u problému poznávacích svědků. Ti, u kterých předpokl ádáme, že dotyčnou osobu znali, bývají po rekonstrukci nejistí a jejich výpovědi se rozcházejí. Někoho popsat není jednoduché, zejména ve velkém městě, kde člověk na ulici registruje jednotlivce. Přiznám se, že sám nemám zrovna vynikající vizuální paměť a nevím, jestli bych při případné rekognici byl co platný… Ale k té první části otázky: myslím si, že kdyby dnešní techniku měli k dispozici naši předchůdci, mnoho záhadných činů z dávných dob by bylo objasněno. Dnes se s tak velkým zpožděním dá cokoli dokazovat jen za předpokladu, že přetrvávají nějaké věcné důkazy. Osobní důkazy většinou nenajdeme – copak máme svědka, který viděl vraždu 13. století? S exatními metodami lze ale do starého případu vnést nový moment, dosud neznámou informaci. Třeba přítomnost jedu v Napoleonových vlasech… jenže je tu další problém – kdo nezvratně dokáže, že se arzen nedostal do ostatků kontaminací z půdy? Ale nemusíme se vracet o tolik let zpátky, stačí se podívat na nedávný proces století ve Spojených státech… Myslíte případ fotbalového hráče Simpsona, obviněného z vraždy? Ano. Víte proč byl zproštěn obžaloby? Protože šikovní obhájci zpochybnili žalobu důkazem, že policisté si při práci na místě činu každou chvíli nevyměňovali igelitové rukavice, a tím mohli svým potem a dalšími biologickými materiály kontaminovat důležité stopy. Takže – tady je úkol i pro naši akademii: musíme vyzbrojit policisty znalostmi nejnáročnějších odborných postupů a metod, aby konečný výsledek dostal soud v naprosto nezpochybnitelné podobě. Koneckonců, dnes už obecně platí, že každý, kdo nastupuje k policii, by měl mít maturitu. Kdysi mi šéf pražské kriminálky vykládal, že výjiměčně, v určitých chvílích, kdy se detektivové nemají čeho chytit, sahá policie po jasnovidcích. Myslel jsem, že si ze mne dělá legraci… Nedělal. Osobně ale na úspěšnost takových kroků moc nevěřím. Záleží na tom, zda policejní šéfové na jasnovidce dají či nikoliv. Když je někdo téhle metodě nakloněn, a najde finanční prostředky, jak dotyčného zaplatit, přizve ho, aby přispěl svou troškou do mlýna. Ale věřte mi, výsledky jsou velice chatrné. Získané informace jsou přespříliš všeobecné, vágní. Jasnovidec si podle spisu vytyčí určité verze a z nich vychází. To samé ale napadne i běžného kriminalistu. Když jasnovidec ukáže na místo v lese a řekne, aby tam policie začala kopat, dopadne to špatně, nic se nenajde. Nevím o žádném překvapivém a jednoznačném výsledku. Naproti tomu je ale velmi prospěšná pomoc psychologů a psychiatrů. Znám docenta Zemka, který ze způsobu provedení vraždy poskytne vcelku přesný psychologický portét neznámého pachatele. Naprosto se trefil třeba v případě spartakiádního vraha Straky. Teď už se razí nový název pro tuhle metodu – psychologické profilování. Na rozdíl od jasnovidců přináší hmatatelné úspěchy. Dnes je to klasický psychiatr nebo psycholog, ale ve světě se přistupuje už k týmové spolupráci kdy na „portrétu“ pracuje nezávisle na sobě víc lidí, psychiatr, psycholog, sexuolog, zkušený kriminalista, který zná dobře „modus operandi“ a vše další, co doktorům bývá utajeno. Ke spolupráci se přibírají i soudní lékaři. Ve Spojených státech do tohohle týmu vtáhli i výpočetní techniku. Počítač rychleji než celý tým detektivů zjistí, že určitý typ úderu mohou zasadit jen lidé pracující manuálně v určitém odvětví, že tahle rána je typická pro leváky, a tak dále.Má tato metoda i nějaké nevýhody? Poskytne sice poměrně výstižnou charakteristiku, ale mnohé znaky nejsou pro policii příliš užitečné.Proč? Ty znaky nejsou totiž zjevné. Neliší se od okolí. Co třeba se zjištěním – tohle musel udělat introvert! Jak ho má detektiv najít? Podle čeho? Udělala to osoba, preferující agresivní způsob chování! Takových lidí ale najdu na každém rohu spoustu. Charakteristika je sice jistě správná, ale ani v nejmenším není zjevná. Policie by musela všechny podezírané osoby znovu podrobit důkladným psychiatrickým, psychologickým a bůhvíjakým dalším zkoumáním.Nevyřešil by tyhle problémy detektor lži? To už je trochu něco jiného. Pro klienty musíte sestavit kontrolní a kritické otázky, mající vazbu na spáchaný delikt. Je to metoda, mající své vědecké zdůvodnění. Její přírodovědná podstata, projev emocí na periferii organismu, to vše funguje, sice s výjimkami, ale velmi přesně. Problém je ale v právní rovině. Přisoudit výsledkům z detektoru lži důkazní status, či nikoli? Většina zemí, mezi nimi i my, ovšem detektor jako důkaz nepřipouští. Důvod? Policie by mohla tuhle metodu považovat za lehčí, rychlejší a efektivnější, a svádělo by ji to k opomíjení jiných druhů důkazů. Hrozilo by taky nebezpečí, že by někdo někde mohl chtít považovat přiznání za korunu důkazů, s čímž jsou, jak známo, velice smutné historické zkušenosti… A taky nezapomeňme, že je sice mizivé, ale přece jen existující množství lidí, kteří umějí detektor ošálit, přelstít.Co je to za lidi? Jsou psychicky odolní, nadáni citovou intolerancí, vyprahlostí, odolností vůči narušení jejich emoční stránky. Mnozí z nich jsou ve světě vhodnými typy pro špionáž, dokonce si pak v rámci pracovních povinností svoji odolnost trénují až k naprosté dokonalosti. Ale konkrétně: úspěšnost detektoru lži se dnes odhaduje na devadesát sedm procent. I u nás je pracoviště, které se tím zabývá, ovšem ke zkoušce na detektoru lži musí zkoumaná osoba dát svůj souhlas. Takřka bezvýhradně souhlasí nevinně podezíraní. Je to logické, chtějí se očistit.Co všechno musím podstoupit, abych byl přijat na policejní akademii? Ucházel byste se o přijetí na vysokou školu, musel byste mít tudíž maturitu, výjimky nepovolujeme. Přijímací řízení je přísné, protože je velký počet uchazečů a máme z čeho vybírat. Musel byste prokázat všeobecný rozhled v politické geografii, kultuře, historii, znalost ústavních předpisů. Pak by vás čekala jazyková zkouška – jednu řeč na úrovni maturity. Specifická část zkoušky se týká právního vědomí. V testech by vás čekaly modelové situace a uchazeč, byť bez právní znalosti, musí prokázat určitý cit pro to, jak se taková situace má řešit.Dejte mi zkusmo takovou otázku! Díváte se na plánek dopravní nehody. Dopustil se řidič přestupku, trestného činu, odkážeme ho na občanskosprávní řízení, je v tom nevinně? Podle odpovědi by se už dal vystopovat váš smysl pro spavedlnost, adekvátnost. Ale to není vše. Ještě by vás čekal psychologický test. Ten je zaměřen na intelekt a taky by měl odhalit, „odfiltrovat“, nežádoucí vlastnosti.Jaké? Třeba vysokou míru agresivity.Kolik máte studentů? Dvě kategorie. Policisty ve služebním poměru, kteří se po několika letech praxe přihlásí na Akademii. Pak civilní studenty, většinou čerstvé maturanty, se kterými počítáme jednak na místa u policie, obecní a vojenské policie, také k celní stráži. V neposlední řadě tito absolventi nastupují k soukromým bezpečnostním službám. Máme denní i dálkové studium, v jednom ročníku šest set lidí, kteří odcházejí s titulem „bakaláře“.Jaká je úmrtnost? Během tří let nám ubude asi dvacet procent studentů. Je to jev, který pokládám za normální: studium je náročné, vyžaduje velké časové zatížení, zejména u dálkařů. Ne každý unese hlavně naše „postrachové“ předměty. To jsou právnické discipliny, zejména trestní, správní a policejní právo, které jsou velmi těžké i na právnické fakultě a s obtížemi se v nich orientuje i zkušený právník. Za tři roky musí náš student složit osmadvacet zkoušek. Je to opravdu hodně.Učí se jazyky? Mohou si zapsat dva, povinný je jeden. Většinou je zájem o angličtinu.To ale není zřejmě všechno… Učíme zde speciální předměty, šité na míru potřebám policie. Student se seznámí se všemi druhy policejních služeb, kriminální, dopravní, pořádkovou… Hodně času se věnuje kriminalistice a kriminologii, nesmíme zapomenout ani na „profesní“ výcvik – sebeobranu, střelbu a podobně.Vidím, že bych studium u vás asi těžko zvládal… Akademie není procházka růžovým sadem. Nechtěli jsme, aby se o nás mluvilo s despektem A demokratický stát potřebuje schopnou a vzdělanou policii.Čtete detektivky? Čtu, dokonce rád. Uhodnete pachatele už před koncem? To není tak jednoduché. Autoři jsou většinou mazaní a vymyslí takové postupy, se kterými se v životě nikdy nemůžete setkat. Takže se nad detektivkou občas i zasměju, ale budiž mi to dopřáno.

Category: 1996 / 06

NAPSALA ADÉLA KNAPOVÁDne 26. dubna 1986 v jednu hodinu a třicet minut se na čtvrtém bloku jaderné elektrárny v Černobylu náhle zvýšila radiace na třicetinásobek. Následovaly dva výbuchy. Po nich se vydal radioaktivní mrak na „okružní cestu“ Evropu, aby se na závěr rozptýlil na okolím Moskvy. Vymanit se ze smrtonosného stínu Černobylu bude stát Evropu nejedno další století.Deset let, dobu, za kterou se svět téměř uzdravil z druhé světové války, potřebovaly následky této katastrofy pouze k částečnému odmaskování. Primární znečištění zasáhlo Evropu a nevynechalo ani Českou republiku. Po určitém čase se radiační atak začne projevovat i na lidech, může třeba používat cestu potravinovým řetězcem. Jsou to tyto malé a nenápadné dávky, jenž stojí na začátku těžkých a zákeřných nemocí, zmařených lidských životů. Nemusí se nutně projevit na dnes žijící generaci, v tom je také ona zákeřnost,ale jako dar čedar našim potomkům. Organizace Greenpeace pořádá k tomuto smutnému desetiletému výročí Victims Tour (Cestu svědků). Přímí účastníci černobylské katastrofy projíždějí třináct evropských zemí a hovoří o svých zážitcích a zkušenostech, přidávají informace. Dva z nich, Natalia Preobrazhenska a Volodimir Usatenko, byli první dubnové dny v Praze. Jak sami říkají, přijeli s cílem informovat, protože informací je málo a když jsou, tak většinou nesprávné. „Lidé potřebují vědět, co se doopravdy stalo a jak to zapůsobilo na naše životy. Věřím, že až uslyší naše slova, změní se jejich postoj k jaderné energetice. Doufám v to. Z nastalé situace už není úniku, jsme obklíčeni ze všech stran, tak nedovolme té hrůze znovu se opakovat. Už bije na poplach, je poslední šance něco s tím dělat. Toto desetiletí je poslední období, kdy lidé informace přijmou a dokáží k této hrozbě obrátit své myšlenky. Tak to cítím já a proto jsem tady,“ pronáší s posmutn ělým úsměvem Volodimir Usatenko.Není to zase tak dávno, co pracovníci jaderné elektrárny v Černobylu zjistili uprostřed noční směny nezvykle velkou koncentraci radiace. Jejich snahu něco s tím udělat předběhl samotný energetický kolos dvěma výbuchy. Z mraku neprůhledného kouře občas vytryskly gejzíry ohně, reaktor vřel a bublal. Katastrofa ve smrtelném plášti si žádala vysoce odborné a rychlé řešení. Místo toho odstartovala zdlouhavá komunikace s úředníky v Moskvě a začalo se s imitací bouřlivé činnosti. Tak se zanedbal rozhodující krok,, význam prvn í noci byl podceněn. Na místo se okamžitě povolali hasiči, vojáci a 600 tisíc rezervních záloh. Tito lidé byli použiti jako hadr na setření nejhoršího nánosu radiačního záření. V nejbližším okolí neštěstí bylo asi 1500 pracovníků. Z nich hned první noc zemřelo 32, v nejbližších dnech si smrt zavolala ještě 26 dalších. Z těch ostatních, kteří byli přítomni na scéně jaderného dramatu, umírají mnozí ještě dnes na šesté klinice u Moskvy. Volodimir Usatenko je jedním z mračna šestiset tisíc rezevistů povolan ých okamžitě na místo neštěstí. Pracoval přímo na čtvrtém bloku. „Nikdo nám nevysvětlil naši práci. Požárníci hasili, vojáci a my jsme jim pomáhali. Odklízeli jsme, přemisťovali, prostě jsme dělali, co bylo potřeba. Speciální oblečení? Téměř žádné, když vynechám igelitové pláště a gumové doplňky. My jsme si s tím v tom okamžiku nedělali těžkou hlavu, neměli jsme ani potuchy o tom, jak jsme ozařováni. Ale není to zase tak strašné. I když, lhal bych tvrzením, že je mi to lhostejné. Vadí mi ono příliš rychlé stárnutí, za poslední dva roky jsem ztratil přinejmenším sedm let. Vedle zdravotních problémů mi nejvíc překážek klade mé vlastní já. Psychický tlak je obrovský. Vím, co se mi stalo, co mi je. Podle toho se také snažím chovat,“ vypráví pan Usatenko a kroutí si cípem košile. Jeho veselý obličej má zdravě opálenou červenohnědou barvu. To, co vypadá jako pozdrav hřejícího sluníčka, je však jen jedním ze znaků, jež zanechává radioaktivní záření. Utrpení neminulo ani civilní obyvatelstvo. Nejvíce byli postiženi lidé z blízkého okolí elektrárny. Nikdo nic neřekl, nevysvětlil, neporadil. Přijela auta, naložila všechny tak, jak byli a odvezla pryč. Lidé opouštěli své domovy bez jediné věci, nechávali je nezajištěny. Nikdo netušil, že návrat už nebude možný. Takto byly odtrženy od domova rodiny z nejbližšího okolí elektrárny. Přístup do oblasti v okruhu třeceti kilometrů kolem Černobylu je hlídaný, oblast uzavřena. Najdou se však partyzáni, kteří se ničeho nebojí a usazují se zde k trvalému životu. Parcely jsou totiž nezvykle levné. V trochu širší zóně žije i dnes asi 7000 lidí, jen někteří z nich obdrželi od zvláštního úřadu speciální status postižených. Pro přidělování těchto statusů a následné vyplácení dávek bylo zřízeno zvláštní ministerstvo. „Ministerstvo dává trošku peněz pár lidem, na které vyšel šťastný los, to jsou asi 3 000 000 lidí. Většina postižených je jimi zapomenuta. Za tu krátkou dobu jeho existence je jasné, že ministerstvo přežije postižené,“ konstatuje s pokrčením ramen Volodimir Usatenko.Život ostatních běžel hladce dál. Nikdo nic netušil. Prakticky celá Ukrajina dostala dávku radiace na hranici přežití. Tato země, na jejímž území je dvacet pět procent všech atomových bloků bývalého Sovětského svazu, se těšila z nádherných prvních slunečných dnů roku. „Veškeré informace by se daly shrnout do pár vět: menší porucha na jaderné elektrárně, vše je pod kontrolou, nic důležitého,“ hovoří překotně paní Preobrazhenska. „A ono se zatím dělo. Rozhodovalo se o našich životech. Kdo to však mohl tušit? Byl konec dubna. Rodiny se vydávaly ven, do přírody. Odložili jsme teplé oblečení, aby na nás mohly první teplé paprsky sluníčka. Slavil se První máj. Všude samá oslava a radost, bezstarostnost. Jak se říká v pohádce: jedli, pili, hodovali, veselili se…“ Obyvatelstvo nedostalo vůbec žádné informace. Nikdo jim neřekl, že děti by neměly například pít mléko. Nezveřejnilo se ani slovo o škodlivých potravinách, chemických látkách, o smrtících paprscích. Radioaktivita se mohla pustit do svého díla zkázy. Natalia Preobrazhenska je biochemička z Kieva. Zabývala se vlivem radioaktivného záření na organismy. Věděla velmi rychle, co se stalo a hlavně, jaké mohou být následky. „Začala jsem chodit do škol, do kin, do továren, Hovořila o jaderné katastrofě, o některých ochranných opatřeních. Dostalo se mi upozornění, abych přestala vyvolávat planý poplach. Bohužel, nebyl planý. Působení radiace na lidské organismy začalo. Děly se a dějí strašné věci. Uvedu jen jeden z mnoha příkladů. Jaderná exploze uvolnila mimo jiné také radioaktivní jód. Ten je pohlcován štítnou žlázou. V nejbližší době bylo podrobeno operaci právě štítné žlázy asi 500 dětí. To je oficiální verze. Skutečnost je naneštěstí horší. Přibližně 60 % tehdy dětí bude do budoucna napadána rakovinou štítné žlázy,“ bouří se paní Preobrazhenska. Zamlčování pravé situace lékaři zapříčinilo velké zhoršení zdravotního stavu obyvatel. Z mladých lidí povolaných na likvidaci pozůstatků katastrofy 30 % nikdy nebude mít možnost založit si rodinu. „Likvidátorům“ pohromy se narodilo kolem 20 000 dětí, ovšem pouhých 5 % z nich je relativně zdravých. V Ukrajině je 1 000 000 dětí se statusem postižených Černobylem, mnoho dalších žije či umírá bez povšimnutí. Zamlčování pokračuje ještě dnes. I v těchto dnech trpí ozáření lidé. Umírají, někdo pomaleji, někdo rychleji. Rakovinou postižené děti vyžadují neustálý dohled lékaře. Kde však brát peníze? Také léky nejsou nejlevnější. Na prevenci a léčbu rakoviny štítné žlázy je potřeba radioaktivního jódu. Jeho poločas rozpadu je osm dní a jelikož se vyrábí v Uzbekistánu, letecká doprava je nezbytná. Kde však vzít peníze? Stát si to nemůže ekonomicky dovolit. Rodiče nemocných dětí také ne. Nastává tak kuriózní situace. V nemocnicích na vás zírají prázdné postýlky. Nejsou pacienti? Omyl, co není, jsou léky, výživa a poslední dobou lékaři. Snižují se počty. Natalia Preobrazhenska je předsedkyní Fondu za záchranu dětí Ukrajiny od následků Černobylu. Dávají dohromady léky, peníze, posílají velmi nemocné děti na pobyty do zemí, kde jim může být poskytnuta nejnutnější péče.Volodimir Usatenko se stal hlavním konzultantem Parlamentu Ukrajiny pro černobylskou problematiku. Jejich hlavním cílem je informovat. Snaží se o vytvoření nevládního střediska, jež by soustřeďovalo informace a prognózy nejen o katastrofě v Černobylu, ale také o dalších osmdesáti třech, které se už staly. „V Evropě je velká koncentrace jaderných elektráren. Je jedno zda jsou ruské nebo americké výrobky. Každá atomová elektrárna se může začít chovat nelogicky. A operátoři, tak říkáme pracovníkům v těchto elektrárnách, jsou ´vydrezurovaní´ pouze na předpokl ádané situace. Je přítomna pravd ěpodobnost nových selhání a katastrof. Vždyť ani teď, po deseti letech nikdo neví, co a jak se přihodilo u nás. Dokonce se popírá existence následků. Pokud lidstvo a planeta přežije, zenecháme tu potomkům nejeden dar, třeba plutonium, jehož poločas rozpadu je 24,5 tisíce let,“ pokyvuje hlavou pan Usatenko. „Lidé mají právo na život na tomto světe, na plození dětí, a vždy, když jim ho chtěl někdo upřít,ho uhájili. Věřím, že si ho ubrání i dnes!“ V tomto zápase silou štěpeného radiového jádra lidstvo prohrává jedna : nula. Kdo že to řekl „bitvu jsme prohráli, ale válku vyhrajeme“?

Category: 1996 / 06

Lux není jen jméno známého politika, ale také výraz, který znamená v latině „světlo“. A Lux je i jméno světoznámé firmy, která vznikla roku 1901 ve Švédsku a stala se v Čechách natolik známou, že se její jméno stalo synonymem pro slovo „vysavač“. U nás v Čechách navíc učinil z firmy Lux nesmrtelnou legendu spisovatel Ota Pavel. Málokdo přitom ví, že původně měla firma Lux vlastně vyrábět lampy…OD KEROSINOVÉ LAMPY K MODELU II. Věrna svému latinskému názvu se firma Lux původně věnovala výrobě kerosinových lamp, určených pro venkovní použití – lampy Lux byly například využívány na majácích po celém světě. Postupem času však docházelo k elektrifikaci a odbyt kerosinových lamp se tím pádem podstatně snížil. Bylo třeba, aby se firma poohlédla po novém výrobním programu. Ve spolupráci s obchodníkem Axelem Wennergrenem se rozhodli vyrábět vysavače podle amerického vzoru. Šlo o robustní výrobky, které pro svou těžkopádnost rozhodně nemohly plnit funkci domácího pomocníka v klasickém bytě. První takový vysavač se na trhu objevil v roce 1913 pod názvem Lux I. Práce s ním nebyla nijak jednoduchá, přístroj vážil 14 kg a přesto že byl přijat velmi kladně, prvními zákazníky byly především velké instituce. Wenner-Gren však příliš spokojen nebyl. Model II., který byl již značně vylepšen, vážil rovných 9 kilogramů. Oba vysavače měly hrncovitý tvar a pracovaly na principu pumpy. Axel Wenner-Gren však podporoval nová konstrukční řešení a inicioval tak vývoj zcela nového způsobu vysávání – pumpa byla nahrazena větrákem, který výrobci vysavačů používají dodnes. Cílem bylo přístroj zdokonalit tak, aby mohl být běžně využíván v každé domácnosti.KONCERN ELECTROLUX. V roce 1919 se Lux spojil s firmou Elektromekaniska a vznikl tak základ světového koncernu Elektrolux. Později byl sice název změněn na Electrolux, ale přímo prodávající divize však nadále používala i exkluzivní ochrannou známku Lux. Velkým krokem dopředu byl o dva roky později oblíbený vysavač. Model V. Ten byl v roce 1921 představen jako první „domácí vysavač“ zasluhující si své jméno. Oproti svým předchůdcům byl snadno ovladatelný a také vybavený konstrukční novinkou – ližinami pro snadný posun. Postupem času byly výrobky Luxu dále zlepšovány, a to nejenom po stránce designu. Snižovala se jejich hlučnost, spotřeba, zvyšoval sací výkon. V roce 1956 byl poprvé použit hygienický papírový sáček namísto původního plátěného. Později se objevují i kontrolky, upozorňující na naplněnost sáčku na prach, přibývá dnes už běžné automatické navíjení elektrického kabelu a možnost připojení dalšího příslušenství – například klepače koberců. Požadavkem dneška je zejména zlepšování výstupní filtrace a automatická regulace sacího výkonu. A pokud někdy v budoucnosti dojde u vysavačů k novému objevu, Lux určitě bude u toho, protože ani dnes na nic nezapomíná a je stále na špici pomyslného vývojového pelotonu. Dnes je Electrolux velkým koncernem společností, který zahrnuje téměř 600 různých značek. Lux si však stále zachovává určitou exkluzivitu jako špičkový výrobce a prodejce vysavačů a dalších nezbytných pomocníků pro domácnost, což podtrhuje i skutečnost, že je dlouholetým oficiálním dodavatelem švédské královské rodiny. PŘÍMÝ PRODEJ. Neodmyslitelnou součástí historie Electroluxu je i způsob prodeje vysavačů. Od samého počátku se geniální obchodník Wenner-Gren inspiroval novým americkým způsobem přímého prodeje a aplikoval jej na evropský trh. A tak byly první vysava če Lux prodávány stejně jako dnes – výhradně přímým prodejen. Obchodní zástupci Luxu chodili „ode dveří ke dveřím“, seznamovali zákazníky s vysavačem a upozorňovali na jeho nesporné výhody už před osmdesáti lety. Bylo to po pravd ě řečeno nutné: pro tehdejší zákazn íky byl vysavač naprostou novinkou, neboť nikdy nic podobn ého běžně nepoužívali. Reprezentant Luxu tehdy do domácností přinášel i značnou změnu v úklidov ých zvyklostech. Naučil hospodyň ky používat vysavač namísto proutěných košťat. Předvádění vý- robku bylo pochopitelně vždy nezávazné.LUX V ČECHÁCH. Historie Electroluxu v Československu se začíná psát už v roce 1921, kdy byla otevřena první reprezentace firmy v Praze v Konviktské ulici, Československé zastoupení, v jehož čele stál ředitel Sten Widell, se tak zařadilo mezi první zahraniční pobočky Elektro-Luxu, jak se tehdy firma nazývala. Postupně byly otevírány další filiálky v Praze, Bratislavě, Brně, Hradci Králové a mnoha dalších městech. A tak českoslovenští reprezentanti firmy v krátké době přímým prodejem zboží se značkou „Made in Sweden“ obsadili 87 % českého trhu, zatímco o zbývajících několik procent se podělilo množství jiných značek. V dobách hospodářské recese pak firma Electro-Lux úspěšně používala splátkový systém a začala prodávat také chladničky a změkčovadla vody, stěžejní však byly stále vysavače. Díky své kvalitě a způsobu prodeje se vysavače Lux staly u nás tak populární, že v češtině zdomácněla nová slova, synonyma pro vysavač a vysávání – lux a luxování.LEO POPPER. Legendární postavou se ve třicátých letech stal vynikající reprezentant Elektro-Luxu pan Leo Popper, mezi jehož brilantní kousky patří především prodej vysavače sedlákům v Nesuchyni, kde dosud neměli elektřinu. Leo Popper se stal nesmrtelným zvláště díky novele Smrt krásných srnců, kterou napsal jeho syn, spisovatel Ota Pavel. Podle souboru Pavlových povídek natočil režisér Karel Kachyňa stejnojmenný film, kde hlavní roli reprezentanta Luxu Leo Poppera ztvárnil vynikajícím způsobem herec Karel Heřmánek.NÁVRAT. Elektro-Lux u nás působil do 28. dubna 1948, kdy byla jeho pobočka znárodněna. Do Čech a na Slovensko se pak vrátil až po dlouhých čtyřiatřiceti letech – v roce 1991. Reprezentanti opět začali tradičním způsobem předvádět výrobky, nesoucí značku Lux svým zákazníkům. Pro mnoho z nich to bylo potěšující překvapení, když u jejich dveří zazvonili usměvaví prodejci v obleku a kravatě, kteří pro ně symbolizovali jakýsi návrat „starých dobrých časů“. Mnozí se reprezentant ům chlubí stařičkými prvorepublikovými Luxy, které jsou dodnes funkční. Přiznačné pro sepětí dnešního luxu s historií je i to, že v řadách reprezentantů firmy úspěšně pracuje i pan Zdeněk Popper, synovec Leo Poppera. Stačí, když se představí a zákazníkům vyvstane úsměv na líci… Proto není divu, že Lux v České republice a na Slovensku obdržel v loňském roce cenu pro nejlepší zastoupení firmy na světě mezi 42 národními zástoupeními.

Category: 1996 / 06

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

K vilce bratří Čapků to mám z domova, co bys kamenem dohodil. Občas se jdu tím směrem projít, vejdu do tiché a kraťoučké uličky, která se do uřvaného velkoměsta hodí jako vycíděné lakýrky k trampskému táboráku. Kroky mě neomylně, jako přesný kompas, vedou k tomuto domu. Postojím před ním v pokoře a úctě, jak se sluší před vchodem do katedrály, pod jejíž vznosnou klenbou hodlá člověk ulevit zapeklitým trablům a zkoušené duši. Na sloupku vedle branky pořád visí tabulka se jmény obou bratrů. Divíte se? Já ne. Oni přece tady pořád bydlí, jsou zde s námi, jen stačí přivřít oči. Ze zahrady slyšíte Dášenčin štěkot a klapot zahradnické motyčky, jindy zase hlahol „pátečníků“ pod košatým stromem a cinkot nakvap ukrývaných sklínek vína, protože právě přijel na kus řeči pan prezident, po výtce zapřisáhlý abstinent. Kdo čichne jednou k novinařině, při prvních batolivých krůčcích po redakč- ních chodbách se holedbá – alespoň v duchu – domněnkami hraničícími s jistotou, že bude psát přinejmenším jako Čapek. Mnozí si myslí, že už ho dávno trumfli. Obvykle tenhle blud každého soudného novice kvapně opustí jako nevěrná milenka. U jiného přetrvá a zakousne se mu do mysli jako zarputilý buldok, ale ouha: takoví pak celý život přednášejí kdekomu o novinách, aniž by kdokoliv o nich věděl, že jsou novináři. Kolik pokory na rozdíl od těch, kteří jistojistě hodlali zaplnit vitríny v Památníku písemnictví výplody, vhánějícímu mrtvičnou barvu do tváří učitelů pomocné školy, projevila taková vládkyně slova, jakou byla Olga Scheinpflugová!

Když se po mnoha letech po Čapkově smrti, dávno po druhé světové válce, vypravila s Čedokem do Belgie a Holandska, netroufla si napsat o zážitcích z cest víc než několik strohých řádek: „Po Čapkovi je těžké psát o tom všem i o těch kravách okolo větrníku, před kostelem, na fotbalovém hřišti.“ Přihlašuji se k těm slovům: je to těžké, ba zhola nemožné. Ani sebelepší a nejvýkonnější počítač vám nepodá pomocnou ruku. Má sice mozek, ale chybí mu srdce. Bez něj nenapíšeš kloudnou řádku. Čapek neznal počítače, ale nešť: vsadím se, že by zůstal i dnes věren obyčejnému peru a kalamáři s inkoustem. Miloval noviny. Nevysedával zbytečně v redakci a netratil čas klábosením. V Lidovkách to ani nebylo zvykem. Zjevil se vždy v pravý čas s rukopisem v ruce. Říkal, že u novin není ani tak zvláštní, jak se dělají, jako spíše to, že vůbec existují a že mohou vycházet. Byla to jistě nadsázka, ne nadarmo se říká, že slunce a noviny vždycky vyjdou. ale Čapek nikdy neměl zpoždění, nevynechal, nezapomněl, vedoucí vydání nemusel lamentovat, že si do stránky místo slíbeného sloupku bude muset sám lehnout, aby v ní vůbec něco bylo. To, že noviny vycházejí, je „věčný div, o kterém čtenář neví, ale který by zasloužil tiché a zbožné úcty“.

Dr. František Krčma, kdysi výtečný golfista a před válkou náhradník v brance národního hokejového mužstva, čestný předseda Společnosti bratří Čapků, provázel Olgu Scheinpflugovou po smrti Karla Čapka jako věrný životní druh až do jejích posledních dnů. On s ní byl tehdy v Belgii a Holandsku, v místech, která spisovatel navštívil. Když jsme spolu před krátkým časem seděli v jeho břevnovské vilce, sáhl najednou do stolu a z pečlivě uchovávané složky vyjmul několik dokumentů. „Vezměte si těch pár památek. Snad vám udělají radost!“ Radost? Stojím před nimi rozechvěn jako Schliemann před objevenou Trójou, nebo filatelista, kterému ranní pošta doručí dopis s modrým Mauritiem na obálce. Držím v ruce originální rukopis velkého spisovatele, úvodní stránku kapitoly Jak se dělá film z půvabné knížky Jak se co dělá. Inkoust je černý, písmo drobné, jisté, na stránce jen několik autorských oprav. Hned v první větě škrt Čapek rázně dvě adjektiva, která se mu zdála zbytečná. Jeho rukopisy už nikdo nepřepisoval. Jak je odevzdal, tak putovaly do tiskárny. Sazeči je už znali, nikdy neremcali, dokonce se prali o to, aby mohli „pana doktora“ sázet, být tak jeho prvními čtenáři. Na té úvodní stránce se dochovaly poznámky technick ého redaktora: nahoře červenou tužkou psaná připomínka, že na zvláštní list přijde mezititulek. Pod název kapitoly byl původně určen vstupní obrázek. Tento pokyn je přeškrtnut.

Podívám se do vydání z nakladatelství Fr. Borového z roku 1938: vskutku, po obrázku ani památky. Malá změna je u slova „upozornění“, samostatně tvořícího celou třetí řádku. Původně mělo být vsazeno polotučným písmem, ve skutečnosti ale sazeč použil kurzívu. Prohlížím si další kousky dnes už mírně zažloutlého papíru. Jsou svědectvím, jak autor, který byl i ilustrátorem svých cestopisných knížek, neponechal nic náhodě a zužitkoval každou vteřinu svého putování. Obyčejnou tužkou zachytil letmé pohledy z vlaku. Větrný mlýn v holandské rovině. Komíny belgických továren. Stromy, míhající se kolem oken vlaku. V hotelu či snad kavárničce pak Čapek v klidu své letmé náčrtky zvýraznil perem. Na okraji papíru zprvu pero vyzkoušel. Píše dobře? není snad rozskřípané? Inkoust je vhodný? Neponi čím ten krásný větrný mlýn? A už jsme v Dánsku: na fotografii je Čapek v popředí, v jedné ruce klobouk, ve druhé „půlčíka“. V pozadí auto, u něj muž se šoférskou čepicí na hlavě. Na rubu snímku si Čapek – bůhví- proč německy – rázně, samozřejmě černým inkoustem, poznamenal: Čapek a jeho proslulý šofér Rasmussen. Říkával, že věci vidíme různě podle toho, co a jací jsme. Věci jsou dobré i zlé, krásné i hrozné. Záleží na tom, jakýma očima na ně hledíme. „Poznáváme svět skrze to, co jsme sami, a poznávajíce svět objevujeme sebe samotné.“ Podle toho, co a jací jsme… Na otázku, kým byl velký autor, můžeme jen stručně, stojíce pokorně vedle vchodu do vilky v tiché ulici, odpovědět: „Byl Karlem Čapkem.“ Držím v ruce autorovu navštívenku. I ona je mírně zažloutlá, avšak písmena jsou dobře čitelná. Stojí na ní: Dr. Karel Čapek. Král. Vinohrady 1853. V pravém dolním rohu jsou nepatrn é skvrny. Od čeho asi? Požádal jsem známého chemika, jestli by byl tak laskav… Přinesl ji z laboratoře hned druhý den. „Skvrny jsou od kávy.“ Vizitka zřejmě ležela na stole a když se autor chtěl posilnit, ze lžičky trochu ukáplo. Ani si toho nevšiml, jinak by byl navštívenku určitě otřel. Vysvětlení je nabíledni. Nehledě při práci nalevo napravo psal pozorně, soustředěně, aby rukopis byl úhledný, čistý, bez poskvrnky.

Category: 1996 / 06

APSAL A VYFOTOGRAFOVALM. FRASSINETIMnozí vědci tvrdí, že život na ostrovech ovlivňuje v kladném smyslu charakter, postoje a jednání lidí. Žít na ostrově sám či v malém kolektivu znamená určitou izolaci od sporů politických, ekonomických, sociálních. Ostrované získávají jistý nadhled nad denními problémy. V posledních letech se proto stává ostrovanství módou. Obydlených ostrovů přibývá, a lidé z pevnin na ostrovy utíkají pře strašným tlakem přetechnizované civilizace. Poptávka po ostrůvcích je velká. Finové a Švédi jsou přímo posedlí po ostrovech. Pronajímají si je, kupují, dokonce je směňuje jako byty. ŽÍT JAKO ROBINSONI„Pracovali jsme deset let bez dovolených, abychom si mohli koupit náš ostrůvek,“ vyprávějí sedmapadesátiletí britští manželé Diana a Leslie Howeovi novinářce z časopisu Scotland´s Review. „Ostrov má rozlohu něco přes čtverečnou míli, na ní loučka, lesíček, pár skalisek a pramen výborné vody. Pevnina je nadohled, sotva půldruhé námořní míle. Postavili jsme chatičku, časem přibudou desky na získávání proudu ze sluneční energie. Nechceme si hrát na Robinsony Crusoe, ale žít na ostrůvku je nepopsatelně báječné.“ „Koupil jsem ostrůvek o rozloze necel ých pěti čtverečních kilometrů před dvaceti lety za nevelký balíček bankovek,“ vypráví Joseph Schmidt, Němec žijící v Brazílii. „Postavil jsem si na něm bungalov, přístavní molo, jednoduchou větrnou elektrárničku, mám pramen pitné vody… Nepotrpím si na přepych. Nedávno mi jeden hamburský rejdař nabízel za můj ostrůveček půl miliónu marek. Pochopitelně neprodám.“ Kolem švédského pobřeží v Baltském moři a na švédských jezerech žije na sedmi stech ostrůvcích asi pět tisíc lidí. Jedním z nich je čtyřicetiletý montér Bo Jakobson: „Na ostrůvku jsem svým pánem, stoprocentně svobodným člověkem, nikdo mi nepřekáží, nikomu nepřekážím. Co uloví, to sním.“ROMANTICKÉ REALITKYAbsolutní počet ostrovů je nezjistitelný. Stále se nové tvoří a jiné zanikají. Některé ostrovy nebyly dodnes objeveny a přesn ě zmapovány, a těch obydlených je sotva třetina. Ostrovy jsou původu sopečného, nánosového či korálového. Jen v Indonéském souostroví je na 9000 ostrovů a ostrůvků, ve Filipínském asi o 2000 méně. Ostrovy jsou na horním toku Amazonky, známe Bermudy, Havaj, Kanárské ostrovy. Ve Finsku je na pět tisíc jezer a jezírek a na nich je hodně přes deset tisíc ostrůvků a ostrůvečků. V Itálii se 13 z 32 benátských ostrovů, jež jsou vesměs majetkem italského státu, může v blízké budoucnosti octnout v rukách soukromých investorů. Jejich krása a blízkost k Benátkám určitě přitáhnou řadu zájemců. Možná si tu vyberete i vy. A nezoufejte, pokud ještě nemáte potřebný obnos. Ostrovů je tolik, že budou k mání i v době, až vaše kariéra rozkvete a konta ztuční.LAZZARETTO VECCHIO – V zlatém věku Benátské republiky byl tento ostrov užíván jako karanténa pasažérů cestujících z Východu. V 19. století se stal základnou pro vojáky, hlídající vstup do Laguny. Nyní je zde hotel pro opuštěné psy a kočky, spravovaný postar šími benátskými bratry Florindem a Albertem Citonem. Na 25 000 čtverečních metrech ostrova jsou pěkné staré budovy v dobrém stavu. S. GIACOMO IN PAULO – Od 11. století byl obydlím mnichů, kteří vybudovali kostely a kláštery. Dnes je všechno zbořeno a neudržováno. (11 000 m2) TREZZE – Jen 4000 m2 Sídlo Benátské Plynov é Společnosti. CAMPALTO – Umělý ostrov, vytvořený v 19. století. Nyní podohled vodní abrazi, proti níž, stejně jako pro vyčištění ostrova od skládek, se nyní podnikají kroky. SANTO SPIRITO – Za renesance tu byl velmi pěkný klášter a důležitý kostel od slavného architekta Sansovina. Zbyly jen fragmenty zdí a nekontrolovaná vegetace. Po léta se tu vykrádalo co se dalo, i cihly. LA CERTOSA – Se svými 160 000 m2 je Certosa největším z opuštěných ostrovů Laguny. Neproniknutelné houští obklopuje ruiny vojenských budov. V posledních dvou stoletích patřil ostrov postupně Francii, Rakousku a Itálii. LAZZARETTO NUOVO – V 16. století sloužil jako karanténa pro zboží přicházející ze zemí Východu. Nyní je považován za důležitou archeologickou lokalitu a udržuje se na něm malá skupina zahraničních studentů. K nim patří i francouzský hippie Antoine, pracující tu jako hlídač. Všechny staré budovy byly restaurovány. (200 000 m2) POVEGLIA – Všechny budovy jsou z 19. stolet í. Velká nemocnice byla v provozu do roku 1960. Raoul Gardini chtěl ostrov použít jako dok pro loď Moro di Venezia, ale nedostal svolení městských úřadů. Nyní je Poveglia opuštěná. (72 000 m2) SAN SECONDO – Malý ostrov, který byl kdysi náboženským centrem, dnes je opuštěn. (13 000 m2) SANT´ANGELO DELLE POLVERI – Na ostrůvku o 5000 m2 žije rybářská rodina. Kdysi zde byla továrna na střelný prach. OTTAGONI – 4 velmi malé umělé ostrůvky, nyní opuštěné. Dříve byl ostrůvek sídlem ozbrojené vojenské jednotky, jejímž úkolem bylo kontrolovat všechny lodi vplouvající do Laguny.

Category: 1996 / 06

Napsal Pavel ŠenkýřPo Grónsku, Borneu a Nové Guinei čtvrtý největší ostrov na světě. Je natolik odlišný od všech ostatních ostrovů Indického oceánu, od zdánlivě blízkého afrického kontinentu, nebo od čehokoli jiného, že je velmi těžké poradit si s hledáním dostatečně výstižných přívlastků. Není to ani Afrika, ani nic podobného, je to prostě Madagaskar.TREKKING V PRALESE MONTAGNE ´D AMBRE je jedna z přírodních rezervací ležící na severu Madagaskaru, vzdálená zhruba třicet kilometrů od rezervace Ankara. Kdo ještě nikdy nebyl v deštném pralese, musí být naprosto nadšen spletí rostlin, lián visících ze stromů porostlých mechem a množstvím stromů prapodivných tvarů. Nejkrásnější jsou snad palmy, jejichž koruny vypadají jako obrovské deštníky, na kterých často cizopasí nádherné orchideje. Prales je odlišný od deštného lesa třeba na Borneu,kde je porost zřetelně rozvrstvený. Nejvyšší vrstva vysokých stromů, pod ní vrstva křovitého podrostu a nakonec nízká vrstva různě se plazících rostlin a trav. Prales na Madagaskaru je jakousi směsicí, u které nelze tyto vrstvy odlišit. Je tu však rozhodně více orchidejí a dalších cizopasníků.Náš původní záměr byl projít Montagne ´d Ambre od severu na jih podle jednoduchého náčrtku mapy, který jsme sehnali v Diegu. V jižní části rezervace jsme se chtěli pokusit o průstup pralesem do Ankary ze severu. Po dvou dnech chůze po cestě vyšlapané domorodci, prales najednou zhoustl, cesta se začala ztrácet, až zmizela úplně. Do toho všeho se na chvíli spustil tropický liják, který vyhnal z půdy pijavice, padla mlha a posléze nás zastihla tma. Došly nám zásoby vody, a ta, která se za námi objevovala ve šlápot ách, nebyl k pití ani po snahách ji přefiltrovat a vydezinfikovat tabletami sterilagu. S čelovkami jsme klopýtali mezi mokrým porostem, snaže se držet směr k asi 12 km vzdálenému jezeru zakreslenému v mapě. Prales byl hustý tak, že jsme valnou část cesty absolvovali „s náhonem na všechny čtyři“, přičemž jsme olizovali kapky vody z kapradí a palem, aby se nám odlepil jazyk od vysušeného patra – jinak jsme byli do poslední nitky promoklí a prosáklí blátem. Cestou zpět nebyl žádný zdroj vody, a tak nezbývalo, než jít stále vpřed a věřit, že se konečně objeví jezero. V kritické situaci jsem kolegyni Renatu nechal stát na místě a snažil s sám najít nejschůdnější cestu. Vzdálil jsem se asi 100 metrů, přičemž jsme na sebe neustále pokřikovali a svítili čelovkami. Když jsem ji přestal slyšet i vidět, ještě jsem párkrát zakličkoval mezi palmami, párkrát upadl do kapradí a málem jsem nenašel cestu zpět. Vyčerpaní tak, že jsme z posledních sil našli potřebné dva metry čtvereční na postavení stanu, jsme zabivakovali se slovy, že raději lekneme žízní, než pokračovat dál. Při vybalování batohu Renata zničeho nic zajásala a zamávala u stropu stanu proti světlu čelovky pokladem ve formě láhve martini. Následovalo vřelé objetí se současným zaháněním žízně. Láhev byla během dvou minut zcela prázdná.Ráno jsem vyrazil do mlhy a porostu hustého tak, že nebylo vidět ani na pět metrů. Nechávaje za sebou zářezy na padlých stromech jsem asi po dvaceti minutách spokojeně konstatoval, že jsme se včera zastavili 150 m od jezera. Část dopoledne trávíme fotografov áním a identifikací okolní přírody. Ta se zde jakoby uzavřela do soukromé pracovny a tvoří něco, co nikde jinde neuvidíte. Atmosféra pralesa je fantastická. Člověk přicházející z civilizace zde bezesporu uvěří v blahodárnou posilující energii přírody. Nesčetnému množství pralesních rostlin dominuje obrovské množství druhů orchidejí. Mezi giganty pralesa patří čtyřicetimetrové „Ramy“ – místní název pro Canarium madagascariese. Míza tohoto stromu silně zapáchá po terpertýnu. Listy a kůra se po vysušení a rozemletí používají jako prostředek proti bolestem hlavy a při horečkách. Tento strom slouží také jako domov lemurů. Nižší, nevýrazně odlišenou vrstvu pralesa tvoří palmy, společně se stromy, které disponují pouze místními názvy – „famelona“, „raventsara“, „rotra „, apod. Tato střední vrstva ji živnou půdou pro parazitující orchideje, z nichž zaujme především „Angraecum eburneum – Orchidaceae“, jejíž krémové květy dosahují až metrové velikosti. Toto vše vyrůstá z stále vlhkého podloží kapradin a spousty květin, z nichž některé u nás známe jako např. „tchynin jazyk“. Stejně jako flóra se po celou dobu vyvíjela samostatně i fauna Madagaskaru. Převážná většina druhů je endemická – nevyskytují se nikde jinde na světě. Platí to pro 100 % savců, 98 % plazů, 98 % obojživelníků a 92 % sladkovodních ryb. Typickým představitelem savců jsou lemuři – symbol Madagaskaru. Našinci připomínají něco mezi kočkou a veverkou, při pohledu do jejich očí máte pocit, že jsou lidské. Lemurů zde žije sedm druhů, nejmenší z nich (Mycrocefus rufus) má velikost mladého kotěte, největší (Indri Indri) dosahuje téměř velikosti člověka. Lemuři nejsou nebezpeční, naopak se projevují poměrně plaše. Jediný dravec žijící v místním pralese je noční fosa, připomínající malou lišku. Fosa také není nebezpečná, loví pouze malé hlodavce a ptáky, a to pouze v noci. Lze ji využít jako myčku nádobí, které zanecháte přes noc před stanem. Nejzajímavějšími představiteli fauny jsou gekoni a v první řadě několik druhů chameleonů různé velikosti, barev a tvaru těla. V některých řekách a jezerech žijí i nilští krokodýli, dosahující velikosti až šest metrů. IZOLOVANÉ SVĚTY Před asi 165 mil. let se Madagaskar oddělil od Afriky někde v místech současného Somálska. Formy života na ostrově se začaly vyvíjet zcela samostatn ě, a tak se ostrov stal světem, který si žije sám pro sebe. S příchodem civilizace ale mnohé z tohoto světa mizí – na Madagaskaru se již 80 % území změnilo zásahem člov ěka. Ankara je jednou z mála oblast í, kde je možné vidět, jak kdysi vypadal celý ostrov. Od zmíněného jezera (podle mapy se mělo jmenovat Grand lake) měla vést cesta dále na jih směrem k Ankaraně. Vzhledem k mlze jsme netušili velikost jezera, a tak jsme se vdali podél břehu s nadějí, že najdeme něco jako náznak cesty pokračující dále. Asi po půl hodině chůze močálem jsme najednou poznali místo, ze kterého jsme původně vyšli. Kolem celého jezera jsme nenašli nic, co by připomínalo cestu s výjimkou malého místa rozdupaného kopyty od divokých zebu – stopy se však rozcházely do všech stran. Pokus jsme opakovali a v místě nejhustších stop jsme zašli do pralesa. Po prvn ích několika stech metrech však bylo jasné, že ani směr cesty, ani sklon neodpovídají údajům z mapy. cesta byla znatelná pouze podle záseků, ale dle jejich stáří a dle stavu porostu jsme se shodli na tom, že tudy naposled mohl projít nejspíš tak objevitel Madagaskaru – Diego Diaz. Dali jsme se po ní na nejvyšší kopec této oblasti, 1475 m vysoký Amber summit. Po návratu jsme jezero obešli ještě několikrát, podnikli několik výpadů do džungle a nakonec odešli stejnou cestou, jakou jsme přišli. Spali jsme tři kilometry od hranic parku na malé stanici sloužící k pěstov ání sazenic mladých stromků. Druhý den jsme se nechali dovést k našemu cíli Ankareně normální cestou. Cíl naší výpravy leží 100 km jižně od Antsiranany a je to krasové území o rozloze asi 50 x 20 km, doposud považované za neprozkoumanou oblast tvořenou vápencovými jehlovitými útvary ostrými jako nůž, zvanými „tsingy“. Skaliska vysoká až 180 m, jejichž povrch tvořený tsingami je pro člověka neschůdný formují impozantn í kaňony. Zvláštní povahu celému území však dává výskyt míst, kde došlo k propadení tsingových stropů tvořících podzemní jeskyně. Tyto propasti postupem času zarostly pralesem, byly obydleny zvěří a vyvíjely se tisíce let absolutně izolovan ě, bez zásahu člověka. Na většině těchoto území člověk za dobu existence země nestál, neboť sem nevedla po povrchu schůdná cesta.Existence těchto „izolovaných světů“ byla zjištěna až díky leteckému snímkov ání. Krátce po té proběhly první snahy o prozkoumání oblasti. Jednu z akcí zorganizovala i National Geographic Society. Vzhledem k faktu, že jeskyně v Ankaraně vznikaly působen ím aktivních vodních toků, bylo zřejmé, že přístup do izolovaných území – bývalých jeskyní – musí být pod zemí. V sedmdesátých letech prob ěhlo několik převážně francouzsk ých speleologických expedicí; tak byla objevena i nejdelší jeskyně Ankaany – Ambatoharanana – doposud prozkoumaná do délky 18,5 km, nebo Andrasiabe s délkou 13 km. Po velice náročné expedici v r. 1983 byla v již- ní části Ankarany prozkoumána jeskyně domorodci zvaná Ambalanjahan v téměř celé délce protékaná řekou Manajebou. Po téměř 11 km podzemn ího bádání se podařilo nejen objevit cestu do jednoho z „izolovaných světů“, ale i projít masív Ankarany od západu na východ. Doposud nebyl zmíněn hlavní důvod potíží průzkumu vodních jeskyní – řeky jsou obydleny až 6 metrů dlouhými krokodýly. Tajemství Ankarany – střežené téměř stejně dokonale, jako čarodějův zámek v pohádce, odolává doposud. Vzhledem k exponovanosti terénu a výše uvedeným faktům si zatím téměř každý z návštěvníků (není jich mnoho) může být jistý, že viděl to, co málokdo. Průzkumům se brání i místní domorodé obyvatelstvo kmene Antakarana (v překladu Ti, kteří žijí na útesech), pro které jsou jeskyně i krokodýli v nich posvátní. V impozantních portálových vstupech do jeskyní byli a doposud jsou po smrti spalováni kmenoví náčelníci.CESTA DO PODZEMNÍHO LABYRINTU. V malé vesničce Mahamasina potkáváme několik místních příslušníků kmene Antakarany, od kterých hodláme vyzvědět co možná nejvíce potřebných informací – jediné, co se však dovídáme, je fakt, že Ankarana je posvátným územím se spoustou tabu, která se vztahují snad úplně ke všemu. Nakupujeme něco zásob v krámku manželky nějakého důležitého obyvatele vesnice a tím si získáváme trochu náklonnosti. Nakonec si můžeme prohlédnout přibližnou mapu oblasti načmáranou klacíkem v písku, dozvídáme se vzdálenosti, časové údaje a polohu míst, kde je možné získat vodu – ve skutečnosti je zde pitná voda pouze hluboko v jeskyních. Pokoušíme se zjistit informaci, kdy zde naposledy prošel nějaký „vazaa“ (běloch). Všichni svorně předstírali, že přemýšlejí, ale nakonec společně zavrtěli hlavami. Dovídáme se ještě, že kmen Antakarana je zbytkem prapůvodního království, které bylo založeno někdy koncem sedmnáctého století někým, kdo se jmenoval Andriatsirotso a Zafimbolafotsy – většina příslušníků kmene má silně indonéské rysy. Po asi hodinové cestě porostem manga se dá při troše štěstí najít koryto vyschlé řeky, které je zaklíněné hluboko mezi až sto metrů vysoké útesy tsing. Je to jediná možná cesta postupu. Koryto je v několika místech přerušeno otvory o průměru asi 30 metrů, které tvoří vstupy do místního podzemního labyrintu. Naším úkolem je spatřit a zdokumentovat něco z bohatství přírodních krás Ankarany a v první řadě se pokusit o nalezení něčeho, co doposud existuje pouze ve vyprá- vění – schůdné cesty napříč územím, takové cesty, která by umožnila přípravu nenáročného treku napříč tímto bílým místem na mapě. Cesta nás přivádí do jeskyně, která vyúsťuje v prvním ze dvou propadlých pralesů, které chceme navštívit. Její délka může být okolo 11 km. Chodby jsou pohodlně schůdné, dosahují šířky až 60 m a strop je někdy tak vysoko, že na něj běžnou čelovou lampou nelze dosvítit. Místy je v něm vidět otvor ústící na povrch. Občas prolétne nějaký netopýr. Dno, po kterém jdeme, je písčité, místy zanesené tuhým vyschlým jílem. Na konci jeskyně se otevírá první výhled na prales v propadl ém terénu. Díky obtížné přístupnosti zde příroda není rušena a vyskytuje se zde více zvířat než kdekoli jinde na ostrově. Nepřestáváme se divit, jak krásná je zde panenská příroda a jak je důvěřivá a zároveň zranitelná. Většina zvířat při prvních zvucích nových neznámých vetřelců zpozorní, ale po chvíli se chová, jako by se nic nedělo. Uvnitř náhorní plošiny je několik říček, ale většina tekoucí vody proudí pod povrchem. Rozhodujeme se pokračovat podzemní říčkou, kter á údajně má tvořit spojovací cestu do dalšího propadlého pralesa. Nar ážíme však na terén, kde je třeba použít přilby, nafukovací čluny, jistící lana apod. V neposlední řadě nás nenechávají klidnými svítící oči krokodýlů těsně nad hladinou. Pokoušíme se ujít asi 500 m po šikm ém blátivém dnu – stačí jedno uklouznutí a sjedeme ke krokodýlům. Strop je zde nižší a netopýři nám piští těsně nad hlavami. Opatrně postupujeme podél hladké vlhké stěny, na které mají hnízda patnácticentimetroví pavouci. Nakonec dostáváme rozum a vracíme se zpět – jako exkurze to nebylo špatné, ale jako cesta průstupu krajně nevhodné. Ve vstupním portálu jeskyně si ještě všímáme jeskynn ích garnátů a slepých, téměř průhledných ryb. Tito živočichové nepotřebují k životu v úplné tmě oči ani zbarvení. Několik dalších dnů pokračujeme kaňonem mezi tsingovými útesy, objevujeme jezírko známe v domorodých pověstech jako „Zelené jezero“, nestačíme se divit přírodním krásám, vychutnáváme pohodu samoty a pocit, že jsme vstoupili do neznámého alternativn ího světa. Nakonec objevujeme i bývalý kemp americké skupiny, kter á se před pár lety snažila prozkoumat území ze západu. Rozeznáváme i zarostlou cestu a nakonec narážíme na obydlí domorodců ve vesnici Matsaborimanga na západě Ankarany. Průstupovou cestu si zaznamenáváme do náčrtku a spěcháme sehnat nějakou dopravu k moři.

Category: 1996 / 06

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUSJen tolik úvodem: řeč ani v nejmenším nebude o proslulé stolní vodě Perier francouzské provenience. Etienne Perier je režisér. Jeho vyprávění – na rozdíl od stejnojmenného nápoje – není chladné, studivé, příjemně zahřeje. Dvakrát – poprvé v Paříži, docela nedávno v Praze – se ochotně zvedl z režisérské skládací židličky, opatřené vzadu na opěradle jeho jménem. Občas mu na ni nějaký vtipálek postaví výmluvně láhev znač- ky Perier. Režisér ani nemrkne, odzátkuje, s gustem si lokne. I když, ruku na srdce, Francouz dá spíš přednost dobrému vínu. Etienne Perier není výjimkou. Pili jsme spolu stolní červené. Také hřálo. Začalo to tím, že jsem na Montmartru potkal Michela Bensaida. Michel je mistr zvuku. Před pár lety pracoval v Praze na koprodukčním filmu Poslední motýl o osudu terezínských dětí. Teď má na starosti zvuk televizního filmu Z očí do očí. „Dělá ho Etienne Perier, jeden z našich nejlepších režisérů. Zrovna točíme exteriéry kus za Paříží.“ Slovo dalo slovo – Michel mě pozval na natáčení. Zastaví se pro mne v šest ráno. Zvukař musí být na place první.Ještě před začátkem natáčení musí s pomocníkem nahrát pár ruchů. Zpěv ptáků, ržání koní, skřípění pneumatik přijíždějícího auta. Nazítří byla sobota. Když jsme vyjížděli, Paříž ještě spala. Pár desítek kilometrů za Paříží posadil dávný stavitel do placaté roviny rozlehly kamenný dům. Široko daleko žádné jiné lidské obydlí. Tohle stavení je sice farmou, ale podle hrubých, břečťanem obrostlých kamenů, starobyl ého dvora a zdí, upomínajících spíš na středověké hradby, by tady klidně mohl řádit Robin Hood, královští mušketýři, být po ruce cimbuří, i Hamlet by se tu cítil jako doma. Filmaři tenhle barák využívají, jak mohou. Je to vděčný objekt. Už má za sebou hodně rolí. Před vraty stojí v trávě skládací židlička. Patří režisérovi.Zatím je prázdná, je brzo ráno, na místě jsou jen technici a zvukaři. Koleje pro kameru jsou už nataženy, světla rozmístěna, všechno klape, jen zvukaři jsou nespokojeni: Michel se s nevolí tváří na splašené poryvy větru, „šibenici“, mikrofon na dlouhé tyči, opatří chlupat ým návlekem, chránícím slova herců před větnými pohlavky. Etienne Perier přijíždí chvíli po nás. V ruce scénář, na tváři úsměv. O čem je film, který právě natáčí? „O zločinu a trestu, který má sice zpoždění několika desítek let, ale přesto se mu viník nevyhne. Dosojevskij v dnešních kostýmech. Film o zradě, kterou si člověk nese dlouhý čas v nitru jako těžký balvan.“ Etinne Perier už jako mladík nat áčel filmy ve Spojených státech, doma patří dnes k nejuznávanějším.Jak vypadaly jeho začátky? „Na režisérskou židličku jsem poprvé usedl před petatřiceti lety. Musel jsem si na ni ten premiérový den sednout co nejrychleji, hned po příchodu do ateliiéru: třásla se mi kolena. Nemohl jsem ze sebe vypravit slovo,jen jsem se v duchu ptal sám sebe – propána, zachvíli na mně vyrukuje plejáda slavných hvězd, jak na ně mám jít? Jak s nimi jednat? Můžu vůbec od nich něco chtít? Když jsem si uvědomil, že bych jim třeba chtěl vysvětlit své pojetí a nutil je, aby role zahráli tak, jak jsem si to vysnil… běhal mi mráz po zádech.“ O chvíli později stálo před režisérským novicem nejzářivější hvězdné trio, o jakém se mu jen mohlo snít.Jean Gabin. Bernard Blier. Danielle Derrieuxová. „Dívali se na mne pohledem plným zvědavosti a čekali. Otevřel jsem ústa, ale nevyšel ze mne ani hlásek. Proboha, oni čekají na mé pokyny a já tady stojím jako socha! Než jsem se stačil dát dohromady, všiml jsem si, že ti tři se na mne povzbudivě usmívají. A pak jsem jen slyšel, jak Bernard Blier říká – my jsme jen herci, vy jste tady od toho, abyste nás řídil, pane režisére. Můžete nám řict vaše představy?“ V pravý čas podaná pomocná ruka režiséra posadila do sedla. Uvědomil si, že se nemá čeho bát, protože váha člověka se neměří věkem, nýbrž kvalitou. Je úplně jedno, jestli umí koncertovat v šesti jako Mozart, nebo napsat světovou hru v devadesáti jako G. B. Shaw. A ještě jedna zajímavost: čím znamenitější člověk, tím víc obdivuješ u něj vlastnosti, které zcela chybějí nýmandům: velkorysost, pochopení pro druhé, slušnost. A skromnost – napadá mě ještě. Ta přece patří k noblese… Etienne Perier potřese hlavou, tak docela nesouhlasí. „Na skromnosti bych tolik nelpěl. Proč by měl být skromný někdo, kdo umí, převyšuje ostatní svými výkony, ať už je to před kamerou, na jevišti, nebo ve vědecké laboratoři? Připadá mi to nenormální. Herec, který vždy ví, co jeho role chce, navíc každou scénu s ním natočíte bez sebemenšího problému, nemusí být skromný. Takhle bych to řekl: měl by si být vědom své ceny, ale slušným způsobem.“Na plac si přichází „ohmatat“ terén Catherine Richová, hvězda pařížského divadla Marigny, kde tisíc diváků takřka každý večer obdivovalo její Roxanu, samozřejmě i Cyrana v nezapomenutelném pojetí Jeana- Paula Belmonda. Včera večer hrála hlavní roli ve Feydeauově frašce Dáma od Maxima, dnes ráno je včas na place. Všímám si, jak se s režisérem na přivítání obejmou, tykají si. „Tady si tykáme všichni. U filmu jsme všichni jedna velká rodina.“ Před bránou stavení, několik metrů od kamery (už stojí připravena na kolejích), mi režisér ukáže na úzké cestě nakreslenou značku. „Catherine přijde od brány, u této značky se zastaví. Na vteřinu se rozhlédne, pak řekne svůj text.“ Mám prý dávat pozor. Za chvíli si Catherine sama od sebe půjde svou „trasu“ prohlédnout. Až se pojede naostro, nebude mít možnost se na značku dívat, ale přesto na ní bude mít v pravou chvíli nohu. „S hvězdami nebývají problémy. Někdy mám pocit, že kameru můžu postavit, kam se mi zachce, herce taky a přesto konečný výsledek bude vypadat tak skvěle, jako bychom předtím bůhvíjak zkoušeli a lámali si hlavu.“ Režisér ví, co říká, může se opřít o celou plejádu věrohodných „svědectví“. Jeho filmových značek se přesně a včas dotýkaly hvězdné nohy Stewarta Grangera, Carol Bakerové, i Charlese Boyera. „Občas mívám menší problémy s výlučně divadelními herci. Jsou skvělí kumštýři, ale jejich návyk na jevištní styl práce se nám s kamerou moc nepřátelí. Vždycky říkám – ten člověk hraje božsky, slzy by vehnal do očí, ale trochu jsem nervózní. Nikdy nevíte, jak budou vypadat denní práce…“ Má být dobrý režisér neomezeným vládcem? Má nechat hercům prostor pro jejich fantazii? Nebo snad vsadí na zlatou střední cestu? „Každé lodi musí někdo velet. Kapit án si nemůže nechat radit od celé posádky, kam otočit kormidelním kolem. To on ví. Nebo: měl by vědět! Takže – režisér musí být absolutní vládce, ale herci by si toho neměli vůbec všimnout! „ Prozradí mi svůj styl, který ostatně za chvíli poznám nejen tady za Paříží, ale i docela nedávno v Praze, kde režíroval jeden ze seriálu o komisaři Maigretovi.„Ze začátku každého nechávám hrát podle jeho představ, povolím mu, ale když potřebuji, nenápadně ho drobnými úpravami, připomínkou, třeba i hlasitou pochvalou, dostanu, kam chci.“ Ve Spojených státech točil Etienne Perier zprvu akční filmy, po návratu do Francie detektivky a veselohry. Teď je podepsán pod psychologickým dílem, hluboce se dotýkajícím válečných ran. Kritika bude zřejmě zaskočena: zasunula si Periera do škatulky a když režisér najednou svou meditací o zločinu a trestu parafrázuje Dostojevského, nemá chuť s ním hýbat. „Ten film jsem musel natočit. Myslel jsem na něj celých šest let. Pálil mě problém dávné viny a opožděného odpuštění. Je to problém, který platí vždy a všude. V míru i za války. Včera nebo za rok. Je nadčasový jako antické drama nebo Shakespearovy tragédie.“ Nechce ukazovat hrůzy války, neagituje, nepřesvědčuje. „Jen chci, aby lidé zapřemýšleli. To stačí. Jak to říkal Descartes? Myslím, tudíž jsem!“ Je mu jedno, jestli ho někdo strčil před lety do šuplíku. Mávne bohatýrsky rukou: „To je náš národní zvyk – kritici každého umělce někam zařadí a běda, když chce najednou místo pěti komedií natočit psychologickou sondu. Na divadle režisér jednou inscenuje Carmen, příště Sartrovo drama a pak třeba Labutí jezero nebo Havlovy hry. A nikoho nenapadne, že by se měl divit. Mimochodem – Catherine Richová v Havlových hrách hrála – v Marigny je uváděli jako první ve Francii!“ Za války se ve Francii stalo toto: na tajné schůzce se sešly vedoucí osobnosti odboje. Schůzka asi nebyla zase tak moc tajná, protože najednou dovnitř vtrhlo gestapo, všechny sebralo, taktéž Jeana Moulina, legendárního hrdinu, o němž si lidé zpívali písně. Někdo schůzku prozradil. Kdo to byl? Dodnes nikdo nezná odpověď. Za ta léta docházelo k tragédiím, dvakrát byl obviněn nevinný člověk, pokaždé byl zproštěn viny. V Perierově filmu se pravdu nakonec dozvíme. Je to však pravda jeho, filmová, pohybující se na tenkém ledě fabulace. Režisér není detektiv ani detektivkář, tím méně vyšetřovatel. Není povinen odhalit, „jak“ to tenkrát bylo. Chtěl jen říct, jak to asi být mohlo, položit na váhy času závaží zločinu a trestu. „Ale to už napsal Dostojevskij,“ usměje se Etienne Perier, dá povel kameře, z brány vyjde Catherine Richová, jde po úzké cestičce, její pohled míří kamsi přes naše hlavy, do dálky, do minulosti, do zítřka, kdo ví, zato o jejích nohách mám přímo dokonalý přehled. Zastaví se přesně na režisérově značce, stejně jako o nějaký ten pátek později v Praze bota slavného komisa ře Maigreta. Teď snad chápu, proč je režisér tak oblíbený, i když je někdy pes. Kde je on, člověk těžko šlápne vedle.

Category: 1996 / 06

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA NELLY RASMUSSENOVÁSedím na převrácené rybářské lodi na travnatém břehu Urubamby, upíjím pivo z plechovky a pozoruji ruch na řece. Zažívám podvečerní atmosféru spolu s obyvateli vesnice Sepahua v amazonské oblasti. Slunce se již dotýká vrcholků stromů džungle na druhém břehu. „Buenas tardes“ – zazní náhle těsně vedle mne. Otáčím hlavu a vidím známou tvář ženy, která se mnou a mnoha dalšími čekala od rána na místním letišti na letadlo, které nepřiletělo. Proto tu spolu s ostatními budeme trávit další noc. Setkala jsem se nedávno s názorem jednoho manželského páru, který mě přesvědčil o tom, že naši lidé stále ještě mají představu, že vypravit se do Jižní Ameriky je finančně velmi náročné, mnohem náročnější, než jet s cestovní kanceláří třeba do Řecka. Není tomu tak. Nesmíme zapom ínat, že státy Jižní Ameriky patří většinou do kategorie zemí třetího světa. A Peru náleží právě k těm nejchudším. Vyplývá z toho, že ubytování, strava i doprava po zemi je pro nás velmi laciná. Ovšem náročná je taková cesta na pohodlí.A to je možná pro mnohé naše současné „cestovatel“ tou pravou zábranou, pro kterou se do takové země nikdy nevypraví. S výmluvou, že je to příliš drahé. Těm, kteří chtějí skutečně poznávat a rozšiřovat své obzory, mohu Peru opravdu doporu čit. Já musím říci, že mně Peru nadchlo. Blíží se hluk motoru. Rybář se svou dlouhou úzkou lodí dovedně proplouvá mezi koupajícími se dětmi. Vypíná motor a bahnitou mělčinou manévruje ke břehu pomocí dlouhého bidla. Od vsi přichází žena s igelitovou taškou a míří k jeho lodi. Chvíli vyjednává a nakonec si odnáší několik ryb. Nezávidím jí. Měla jsem je včera k večeři a byly plné kostí. Hlad zahnaly až opékané plátky banánů. Rybář má další zákaznici. A ukládá nákup do plastikového kýblu, který staví do bahnitého břehu a vstupuje do řeky. V sukni a tričku. Nastává chvíle očisty. Po pás ve vodě, začíná se mýt. Připlouvá lodice s býčkem, kterého několik mužů s velkým úsilím dostává na břeh. Další ženy a muži přicházejí k řece, aby smyli pot tropického dne. Muži se vysvlékají do trenýrek, ženy zůstávají v tom, v čem k řece přišly. V šatech, sukních a blůzkách. Asi desetiletá holčička ve světlých šatech s volánky, postávající dosud na dřevěném molu se svou menší baculatou sestřičkou, nyní opatrně vstupuje do vody s drahocenn ým břemenem v náručí. Neustále s malou sestrou hovoří. S napětím sleduji, jak balancují na nerovném dně. Vzájemně se oplachují a šplouchají v očividném zalíbení.VODA. Potíže, zejména pro turisty z tzv. civilizovaných zemí, jsou zde především s vodou. Souvisí to nejen s vodou pitnou, ale s celým sociální vybavením. V turistických oblastech buduje nyní mnoho podnikavců koupelny a záchody v západním stylu. Bývá to opravdu to první, na co se utrmácený a špinavý turista ptá. Množství památek, ohromné vzdálenosti a prašnost silnic je pro našince bez těchto vymožeností tvrdým oříškem. Žena, která mne předtím zdravila, patří jistě k bohatší vrstvě obyvatel, neboť pod velkou osuškou, do které je zahalená, má opravdové plavky. Tento oděv tu nikdo jiný nemá. Již na letišti se odlišovala od ostatních. Elegantní kostýmek, střevíčky na podpatku a barevný deštník coby slunečník. Zavazadla si nechala přivézt místním kuli. Po několika hodinách marného čekání však vznosně odešla úzkou hrbolatou pěšinkou, aby se někde občerstvila.STRAVA. První, co člověk velmi záhy pozná poté, co překoná strach konzumovat místní stravu ve zdejších hospůdkách, je výborná kuchyně. Kuřata na všechny způsoby – vařená, pečená i grilovaná, a to často na dřevěném uhlí. K tomu jsou dokonce speciální jídelny. Přílohou jsou vynikající nemastné pomfrity a pe- čené banány. Všeho ohromné porce. Cena se pohybuje kolem čtyř solů. Jeden sol je přibližně půl dolaru. Z masa to bývá hlavně vepřové, hovězí je s rizikem staleté tuhosti. Jako příloha je rýže a brambory, od všeho trochu. A té zeleniny, salátů, ovoce! Většina místních hospůdek má jídelníček vyps án křídou na tabuli před vstupem i s cenou. Zvyk nabízet celé menu je běžný a častý. Bývá to i nejlacinější. Hustý vývar s těstovinami, kousky masa a zeleninou, druhý chod maso, ryba nebo jakási rizota. Překvapením je vždy čaj. Z různých druhů bylinek, na které si tu potrpí. Nikdy nezapomenu na snídani v Huarázu. Měla jsem před cestou do Yungay a do hor pod nejvyšší horu Peru, Huascarán. Brzy ráno jsem šla na tržiště, abych si koupila nějaké pečivo ke snídani. Procházím mezi stánky. Ovoce, zelenina, maso a zase zelenina, maso, ovoce. Najednou zahlédnu pod stříškou stůl s igelitovým ubrusem, u kterého sedí starší manželský pár nad vrchovatě naloženými talíři. Přisedám a ukazuji na kouřící talíře. Matka s dcerou se točí kolem vařiče u zadní stěny stánku. Záhy mám před sebou vývar s celou půlkou kuřete, nudlemi a vajíčkem ve skořápce. Lžíce mi moc nepomáhá. Jsem také trochu nesvá z vejce. Koutkem oka sleduji spolustolovníky. Muž vybírá rukou vejce, klepne o stůl, sloupne skořápku a hází vejce zpět do polévky. Krájí lžící a ejhle, vejce natvrdo. Snídaně byla tak vydatn á, že jsem nemusela jíst až do pozdního odpoledne.VESNICE .V Sepahui je dnes možností k občerstvení několik. V posledním roce se totiž počet obyvatel vesničky zněkolikanásobil. Očekává se, že brzy bude Sepahua petrolejářské centrum. Zřízení letiště, malé vojenské základny a vybudování desítek nových domků netrvalo dlouho. Proto vedle sebe stojí chatrče s doškovou střechou na muřích nožkách a patrové vilky kryté plechem, s betonovými základy a se zdobenými verandami. Dokonce bylo zřízeno i zubní středisko. Ulice rámují košaté mangovníky, palmy a husté červeně kvetoucí ibišky. Celá Sepahua je protkána elektrickými dráty a většina ulic má již veřejné osvětlení. Světlo je ovládáno centrálně a úderem desáté hodiny večerní se vypíná. Možností k ubytování je v Sepahui však zatím málo. Nejdříve jsem vzala zavděk prkny místní tančírny. Pak došlo na jediný zdejší hotýlek, který byl pro mne architektonickou záhadou. Styl – tropický surrealismus. Zakrsli počet pater, směry schodišť, soustavy dřevěných příček a skutečný počet komůrek s jednoduchými postelemi, bych nikdy nedokázala. představa je navíc ztížená systémem vzdušnosti. Jednoduché prkenné příčky jsou od určité výše jen různými variacemi sestav tenkých latí. Slyšitelnost výborná. Cupitání myších nožek ve vedlejší komůrce je jako ve vlastní. Sociální zařízení je v podobě latríny na zadním dvorku, kde je také zahrádka obsypaná květy. Penzióny všude v zemi mají větší či menší atria. A mohutné sytě zelené rostliny na záhonech či v květináčích vždy zdobí vnitřní prostory domu.NOC. Nocování zcela závisí od množství peněz. Možnosti jsou od primitivních ubikací po luxusní hotely. Ve větších městech je již mnoho hotýlků a penziónů, někdy i se snídaní. Je ale lepší vyrazit do ulic. Čokoláda, káva, kakao, šťávy z ovoce a spousta různého pečiva. Sladké bochánky, koláče a dorty připomínají českou kuchyni. Nechci se rozepisovat o přeplněných tržištích a hlavně večerním prodeji na ulicích velkých měst. Na chodníku je možno obstarat vše. Nesmlouváte-li, jste sami proti sobě. Ceny jsou zvláště pro turisty přehnaně vysoké. Večer zastavuji dvoučlennou vojenskou hlídku a pros ím o navedení k vodě. Nechce se mi používat dezinfekční tabletky, je to příliš zdlouhavé a voda mi nejvíc nechutná. Ochota mě mile překvapuje. Mám doprovod až ke studni na druhém konci obce. Jsou to betonové skruže s rumpálem. Kolem studny je rušno. Kdosi mi hned podává kyblík a pomáhá nabrat vodu. Je výborná a kupodivu i trochu chladná. Druhý den se trpěliví cestující shromažďují na letišti až k polednímu. Ozdobená ibiškovým květem čekám s ostatními. Pravidelný hukot motoru, všichni vzhlížíme k obloze, která je ale prázdná. Po travnaté ploše letiště se blíží traktor. Další čekání. Zničehož nic se nám přímo nad hlavou objevuje bachratý kolos. Burácení doléhá o vteřinku později. Dosedne, otáčí se a hned je rozruch. Píchnuté kolo podvozku. Několik mužů se pouští do práce. Nikdo nestačil postřehnout, že nad palmami klesá další letadlo. Přelétává těsně nad prvním, aby stačilo sednout na podstatně kratší dráze. Vše se daří až na poslední otočku, kdy se pod křídlem kácí vojenská pozorovatelna z pytlů naplněných pískem.DOPRAVA. Nepředpokládala jsem, že tu najdu zcela zaplněné ulice vozidly všeho druhu. Auta s utrženými blatníky i naleštěné limuzíny, malé dodávky i ohromná nákladní auta, typy mě neznámé i nejlepší světové značky. A hlavně autobusy. Od malých mikrobusů až po velké se vším komfortem. Velmi dobře tu funguje státní autobusová doprava, ale i mnoho soukromníků. Všichni nabízej í o překot své služby. Neznáte-li město, jste odkázáni na taxi, což je samozřejmě drahé. Jinak malé mikrobusy jezdí při kraji chodníku, v otev řených dveřích stojí chlapec a neuvěřitelně rychle vyvolává za jízdy názvy míst či ulic. Je-li víc zájemců, auto zastaví, jinak jen přibrzdí a cestuj ící naskakují za jízdy. I matka s miminem uvázaným na zádech a s dítětem za ruku. A chlapec stále vyk řikuje a láká zákazníky. Ještě neodjede ani pár metrů a je tu další mikrobus či velký autobus. Ceny se sjednávají na místě. Státní doprava je poměrně laciná a rozhodně pohodln ější než u nás. Hlavně na dálkových tratích. Dočkali jsme se. Letíme „Antonovem „, což ve mně vyvolává nepří- jemné vzpomínky. A aby to nebylo příliš jednoduché, letíme nejdříve s velkým nákladem ještě dále do džungle, zpět do Sepahui s jiným nákladem a teprve potom do Limy, naší cílové stanice. Nikdo neriskoval další čekání a raději podstoupil trojí start a trojí sedání. Rány, hlomoz a vrzání při každém vytahování podvozku včetně klepotu celého letadla, a hlavně neustálý strach, že se stroj pod tíhou nákladu zřítí. Úzká sedadla pro cestující jsou pouze po stranách prostorného trupu, který je zaplněn několika řadami ohromných barelů. Na nich leží v několika vrstvách obrovské neforemné pytle čehosi. Přídavkem dva motocykly. Kolena mám odřená od ostrých hran barelů, kolem kotníků šrámy od stupaček motorky. A v této situaci občerstvení! Jako při normálním letu. Svalnatý steward leze po čtyřech přes všechen ten náklad barelů a pytlů, aby se dostal k cestujícím v ocase trupu nejd říve se sušenkami a poté s kalíšky naplněnými fantou. Tato drobnost při přepravě v džungli mě přesvědčila, že Peru má s takovými lidmi šanci. Na závěr mě ještě dojala kráska se slunečnicí na klobouku, kter á mi na památku vtiskla do dlaně dva krásně zbarvené oblé kameny.

Category: 1996 / 06

NAPSAL VLADIMÍR VLASÁK

Čtyřiapadesátiletý Lou Reed, zakladatel legendární skupiny Velvet Underground, typický Newyorčan a autor depresivních songů, odehrál 14. dubna v mnichovském sále Circus Krone vynikající koncert. Reed stál v čele čtyřčlenné kapely poháněné dynamickou černošskou rytmikou a skrze zuby cedil staré písně jako Sweet Jane – nebo ty úplně nové, které zařadil na své poslední album Set The Twilight Reeling. Reedovo neskutečně magické rock´n´rollově úsporné vystoupení se stalo skvělým doporučením pro jeho pražský koncert, který proběhne 17 července.

Reedova hudba nezrezivěla. Možná proto, že tento zarputilý zpěvák, kytarista a písničkář stále usiluje o to, aby svoji tvorbu nějak sladil se svým životem, aby pro své vyjádření našel nejúspornější hudbu a ta nejp řesnější slova. Reed měl spoustu problémů s drogami a se sebou sam ým. Od svého mládí zakládal kapely, které pak nespokojeně rozpouštěl. Stejně tak střídal školy, včetně univerzity v Syracuse,kde studoval jako hlavní obor angličtinu a zároveň s tím žurnalistiku. Uprchl i odtud a nastoupil u společnosti Pickwick, kde psal texty na objednávku. Společně s Angličanem Johnem Calem založili skupinu Velvet Underground. Její první koncert proběhl před třiceti lety – 11. listopadu 1965. Datum je oslavováno jako doba vzniku nejkultovnější skupiny všech dob. Tenkrát to ovšem nikdo netušil, ani inspirátor kapely a výtvarník Andy Warhol. V pozitivním prostředí Ameriky šedesátých let, plném hippie, květin a radosti, se temně chmurná kapela Velvet Underground úplně ztratila. Písňová magie „Velvetů“, jej ímž strůjcem byl především Lou Reed, nabyla na přitažlivosti opož- děně, když hippies začali střízlivět ze svých halucinogenních vizí. V Praze se do hudby Velvet Underground zbláznil kytaristy Milan Mejla Hlavsa, který v Reedově a Caleově muzice našel jednu z hudebních inspirací pro skupinu The Plastic People Of The Universe.

Začátkem sedmdesátých let však nespokojený Lou Reed kapelu Velvet Underground opustil a přijal šedivou práci v účetní firmě svého otce na Long Islandu. Přitom psal nové písničky, které uplatnil na své první sólové desce nazvané Lou Reed a na jednom ze svých nejslavnějších alb Transformer, které vyšlo v roce 1972. Od té doby Reed natočil více než dvě desítky alb, ale souboj s vlastním egem zřejmě nevyhrál dodnes. Když se mu vydané skladby zdály příliš líbivé a uhlazené, zareagoval na to kaskádou brutální elektronické hudby, kterou natočil na album Metal Machine Music. Vydavatelská firma to raději stáhla z prodeje a zpěvák se vrátil k rock´n´rollu. Reedovo hled ání dalo vzniknout celé sérii vynikaj ících písní včetně songu Berlin, popisujícího dekadentně úchvatnou atmosféru rozděleného města. Reed šel ve svém textovém vyjádření nadoraz. Zpívá o mužské prostituci, orálním sexu nebo o událostech, které se odehrávají v temných zákoutích New Yorku. Milostný akt končí v písni Street Hassle smrtí ženy.

Reed se sám označil za „kronikáře nočního života v New Yorku a průvodce po temných zákoutích psychiky“. Všímá si odstrčených lidí a jejich ztracených osudů. Na jednom ze svých nejlepších alb, které logicky pojmenoval New York, zpívá ale také o Kolumbovi, Alfredovi Hitchcockovi, Gary Grantovi nebo o senátorovi Jesse Jacksonovi. Reed se zabývá spíše odvrácenou stránkou lidských povah. Možná proto v posluchačích vyvolává – jako protireakci – také pozitivní myšlenky. Reed nechyběl na dobročinných koncertech na podporu organizace Amnesty International, která se zastává politických vězňů. Spolu s ostatními rockovými legendami vystoupil v londýnské aréně Wembley Stadium, aby oslavil sedmdesáté narozeniny černošského vůdce Nelsona Mandely. Nespokojený a nesnášenlivý Reed, který jednou v londýnské restauraci nafackoval příteli Davidovi Bowiemu a o němž se psalo, že pohrdá publikem, táhl svoji rock´n´rollovou káru napříč všemi stylovými proměnami populární hudby. Ať už se jim říkalo punk, nová vlna nebo techno. Reedova muzika se pokaždé obnovovala jednoduchostí a živelností a postupem času v ní přibývá stále více vyvážených a harmonických tónů. To když se Reedovi vydařilo některé z jeho manželství. V současné době se hovoří o jeho vztahu ke zpěvačce Laurie Andersenové. Jediný, kdo Reeda ani jednou nenaštval, je česk ý prezident Václav Havel, se kterým zpěvák udělal nepodařený rozhovor pro hudební magazín Rolling Stone. Po schůzce s Havlem si Reed krátce zahrál i v Praze a předloni se vrátil s obnovenou formací Velvet Underground. Ovšem až jeho nadcházející vystoupení bude tím prvním, „po- řádným“ reedovským koncertem. Životní prohry i výhry Reeda posílily – v Mnichov ě to bylo jasně vidět. Když Reed stojí na pódiu, sálá z něj ohromná zkušenost. Nehraje komplikovaná sóla, míří k věci a stále hledá v rock´n´rollu jeho žhavé, věčné a sebeozdravující jádro. Musíte to slyšet.

Category: 1996 / 06

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA JANA PATKOVÁ

Valí se na mě lokomotiva,“ směje se elegantní černovláska Věra Kmochová. Ta lokomotiva veze sedmapadesát mladých lidí, kteří nechtějí nic jiného, než se stát herci nebo moderátory, a šestačtyřicet pedagogů, kteří nechtějí nic jiného, než je to naučit. Jsou mezi nimi i Petr Kostka, Libuše Švormová, Nina Divíšková, Veronika Žilková, Oldřich Vízner, Ivan Jiřík, Eliška Balzerová, Stanislav Zindulka, Lenka Skopalová, Jaroslava Tvrzníková, Oldřich Vlček či režiséři Michal Pavlík a Ivo Krobot. Mašinfírou je v tomto případě doktorka Kmochová a lokomotiva se jmenuje SOUKROMÁ HERECKÁ ŠKOLA. Vyjela před dvěma lety a dnes nad ní visí Damoklův meč.

SNY O SLÁVĚ. Která z žen by někdy nezatoužila být krásnou princeznou, který muž by se rád nestal odvážným mořeplavcem či neodolatelným svůdcem? A když už je jasné, že v reálu to nepůjde, protože jsme se nenarodili v královské rodině či máme na prvního milovníka příliš velké uši, kdo by si na to rád alespoň nezahrál? „Budu herečka,“ oznamují často dívky své zkoprnělé rodině, která může jenom doufat, že to dotyčnou časem přejde. A když nep řejde? Může zkusit štěstí na státní herecké konzervatoři, posléze na DAMU či JAMU. Pokud se to nepodařilo, býval s nadějemi na Hollywood konec. Do doby, než pár nadšenců zkusilo věc na západ od našich hranic dost běž- nou a začaly vznikat soukromé školy herectví. Máme teď čtyři, tři na Moravě a jednu v Praze, kterou „řediteluje „ paní Kmochová, divadelní kritička a historička. Studium v ní je pomaturitn í a tříleté, zajímavé a náročné. Budoucí herci jsou ve škole každý den a musejí se přezouvat.

JAK SE STÁT HERCEM. Bývalá barokní radnice v Praze- Michli (škola za ní může poděkovat Místnímu úřadu na Praze 4, který se v „cause herecká škola“ projevil jako grant) má novou bílou fasádu a dovnitř se plouží úplně obyčejní mladíci a nijak nápadné slečny, mezi nimiž mi je jedna přece jenom povědomá. Jako princezna teď zrovna nevypadá, ale je to přece jenom Veronika Žilková. Na její hodině herectví se zkouší scénka z Čechova: „Nemůžeš se koukat tady na Jitku, když ti někdo za zádama klepe na dveře. Musíš bejt jako překvapená a dát to najevo, ne…?“ Odsunuje dívku-služku stranou a sama divadelní mládeži předvádí jak se to dělá, že je člověk najednou překvapený i zaujatý hovorem, mluví, kráčí a vypadá to přirozeně a je to jenom „jako“. Nastrkuje dívku zpátky do její role, ta začne odříkávat text a inspirovan á Veronikou rozehrává velkolepou podívanou, když v tom čekáním znervóznělý mladík vtrhne dovnitř. Bez klepání. „Studenti na jevišti a první divácké úspěchy – to je satisfakce,“ vysvětluje Věra Kmochová cíl veškerého svého směřování. „Po půl roce snažení se už začíná objevovat zárodek herectví a řemeslného sebevědomí.“ Co je ale patrné hned, je, že se budoucí králové a královny jevišť nestydí před svými vrstevníky za divadelní slzy a smích. Na herecké hodině Oldřicha Víznera to vypadá trochu jako na psychoterapeutickém sezení, trochu jako při kouření dýmky míru. Pohodlně usazení účastníci této selanky jakoby mimochodem pronikají do tajů velkého umění herecké kamufláže: „Monika dneska nepřišla, nevíte, co je s ní?“ Ptá se nevinně pan Vízner, ale o odpověď nestojí. Jeho svěřenci se musí zeptat také, deset studentů – deset různě položených otázek. A tak „Monika dnes nepřišla“ ustaraně, naštvaně, zoufale, zlomyslně… „Ale já nevím, to nejde,“ brání se úkolu hubená divka s culíky, která už má za sebou nějaký ten dabing. Ná- padně nakrátko ostříhaný kluk zase účinkuje ve filmu o koncentráku. V krátkých přestávkách padají slova jako honoráře, obsazení, šance, úspěch… S řemeslnými schopnostmi se v téhle škole rodí – možná ku prospěchu, možná ke škodě věci – také vědomí jisté výlučnosti. Talent si sem každý musí přinést – ačkoli se na škole platí celkem vysoké školné, přijati nejsou zdaleka všichni. Podmínkou je úspěšné složení talentové zkoušky a odpovídající výsledek v psychotestech. Důležitější než peníze je pro školu dobré jméno a zájemců je víc než dost. Roč- ně tu vykročí na prkna, která znamenají svět, okolo třiceti mladých lidí.

OD DĚTSKÝCH ŘÍKANEK K HLAVNÍ ZPRAVODAJSKÉ RELACI. „Letím lesem leskem nesen nesen leskem očí svých leskem nesen jako bleskem letím na saních…“ Zkuste si tuhle říkanku plynule přečíst nahlas, neřku-li umělecky zarecitovat. Tvrzení o herecké řeholi není tak od věci, že? Zvládnout řeč – to je jen jeden z kamínků, z nichž tu staví budoucí pomníky hereckým osobnostem. Studenti musí zvládnout například pohybovou přípravku, něco z divadelní historie a teorie, autorský seminář a stylistiku. Estetiku kupříkladu na škole vyučuje univerzitní profesor Miloš Jůzl. Výlučná je tahle škola mimo jiné tím, že připravuje studenty na dráhu moderátorů a hlasatelů. „Máme tu i kluka, jemuž školu platí regionální rozhlas,“ dokládá úspěšnost myšlenky, jejímž základem je vědění, že ne všichni absolventi skončí na jevišti Národního divadla, Věra Kmochová. V duchu jí dávám za pravdu, když si vzpomenu na některé bezobsažné žvásty pronášené češtinou posbíranou kdesi ve škarpě, které se na nás hrnou z některých rozhlasových stanic. Věra Kmochová mi čte myšlenky: „Moderátoři by měli být jazykovými vzory národa. Do svých studentů hustíme i stylistiku (chceme, aby si dokázali zprávu i napsat), ortoepií, rétoriku, práci s mikrofonem, které tvoří základ k předmětu moderování ve třetím ročníku.“ Vypadá to, že smělá myšlenka skvěle funguje, že v naší zemi kromě cestovních kanceláří vznikají i kulturní instituce. „Říkají, že jsem napůl Johanka z Arku a napůl cvok,“ usmívá se ředitelka a dodává: „Moje škola je totiž teď v podstatě mrtvá! Stále čekáme na pár kapek živé vody.“

MRTVÁ ŠKOLA? „Když jsem začínala, měla jsem pocit, že před sebou tlačím lokomotivu – pomalu, bez páry, ale rozjížděla se. Teď mám pocit, že se ta lokomotiva valí na mě.“ Vyhlídky této poněkud netradiční školy jsou přinejmenším neradostné. A snaha její ředitelky i kantorů, kteří v ní učí za plat směšně symbolický, udržet školu při životě, vypadá v této chvíli marně. Stará písnička – „Nejsou peníze, sežeňte si sponzory!“ „Ministerstvo školství nám snížilo dotace na 30 % (jiným soukromým školám ponechalo 60 % i více. Umění zřejmě u nás nikdo nepotřebuje!). Školné 23 000 korun ročně zdaleka nestačí pokrýt náklady na výuku jednoho studenta, navíc tohle studium je ze dvou třetin založeno na individuální výuce, aby mělo smysl. A tím pádem je počet kantorů tak vysoký, že statisticky vychází 0,8 pedagoga na jednoho žáka. Vysoké nájemné se také platí za zkušebny a divadelní sály.“ První soukromá herecká škola v Praze má smůlu, protože je výlučná. Je na okraji finančního zájmu ministerstva školství, protože je umělecká, a totéž platí o ministerstvu kultury, protože je to škola. Věra Kmochová ukazuje stohy hlášení koncepcí, výkazů, žádostí a okolo dvou set třídních knih. (Ta nešťastná individuální výuka!) Na opravu školy zastavila svoji chalupu a její syn středoškolák tiše na škole funguje jako údržbář a marně se snaží zvelebit tu trochu zeleně okolo školy. Když by nespravil dveře on, naučila by se tahle paní kromě účetnictví i zámečnictví a zahradu by dokázala zalévat také. Neznámou ředitelku podporuje kdejaké zvučné jméno – po ministerstvech s ní pobíhá Nina Divíšková, Jaroslava Tvrzníková, Odřich Vlček a Veronika Žilková, autorem jednoho z mnoha dopisů je i Jan Kačer: „…Sledoval jsem s opravdovým zájmem práci soukromé herecké školy a získal jsem jistotu, že její činnost je velmi podnětná. Největší zisk mají posluchači této školy samozřejmě z práce a osobního vkladu předních herců a pracovníků divadel, kteří se plně věnují výuce a mají ctižádost předat své osobní umělecké poselství mladé generaci…“ Marně. Zdá se, že škola má na kahánku. „Letos asi budu končit výuku v květnu. Nejsou peníze. Příští rok to bude doufám lepší, díky zařazení školy do vyššího odborného studia.“ Už mi je ustarané paní Kmochové líto. Rada bych jí poradila, aby se na to vykašlala, aby si konečně vzala dovolenou, aby své nynější i budoucí studenty poslala k čertu, ať se se svým talentem rozloučí, ať třeba zpívají po barech nebo rodí děti, a proboha se nesnaží dělat něco, co souvisí s kulturou, potažmo s uměním. Ráda bych jí poradila, ať si otevře školu pro manažery a sekretářky, když už je tak hloupá, že se chce v tomto čase a prostoru věnovat mládeži. Ale neporadím jí to, protože jí fandím. A dávám jí za pravdu, když říká: „Chceme-li do Evropy, proč nenabídnout dobré umění, manažerů je všude dost.“

OPONA PADÁ? Malý sál klubu v Trojické ulici je zaplněn dílem studenty, dílem kantory a rodiči, dílem fanoušky. V první řadě sedí Věra Kmochová a čerpá sílu z pohledu na své studenty. Druháci pod vedením Petra Kostky a Libuše Švormové mají vystoupení. „Dává se“ Zkrocení zlé ženy a holky a kluci se před očima mění v postavy s velkým P. Jde jim to a všichni v sále vědí,kolik práce je za tím ukryto. Na chvíli se jeví existence herecké školy jako nejsamozřejmější věc na světě. V zákulisí si dáváme s paní ředitelkou kafe: „Lidé se budou vracet ke kultuře, k hledání smysluplnosti své existence, ke katarzi, což je základní poslání umění.“ Věra Kmochová má kruhy pod očima. Bojí se, kdy spadne opona naposled. Ještě se ale hraje.

Category: 1996 / 06

NAPSAL: RADEK VÁŇA

Federální stát Pandžáb byl snad nejvíce z celé Indie zasažen násilnostmi provázejícími masové přesuny obyvatelstva po rozdělení země. Tady, jen několik kilometrů od hranic nově vzniklého Pákistánu, se střetávali Hindové prchající z islámských území s muslimy odsunutými z Indie. Paňdžáb zůstal vydrancován a v troskách – kdo mohl, prchal. Sikhové, příslušníci třetí největší náboženské menšiny v Indii, svá tradiční území opustit odmítli. Po padesáti letech dnes díky pragmatickému přístupu k životu a na indické poměry neobvyklé kázni a pracovitosti činí příjem sikhsk ého obyvatelstva dvojnásobek celoindického průměru a stát Pandžáb patří k nejv íce prosperujícím oblastem země.

Sikhové jsou asi nejviditelnějším náboženským hnutím v Indii. Aby se navzájem poznali, všichni muži nosí neholený plnovous a nikdy nestříhané vlasy si váží do mohutného turbanu. Díky sílícímu náboženskému útisku se v 16. století hnutí militarizovalo a součástí oděvu se stal meč a krátké kalhoty umožňující volný pohyb – Sikh musí být vždy připraven k boji. Vousatí, v turbanu a díky své tělesné konstituci většinou vyční- vající z řady, Sikhové jsou kdekoli v Indii nepřehlédnutelní. Nepřehlédnutelní jsou však i v jiném slova smyslu. V 80. letech začalo řádění sikhských extrémistů – tehdy obsadili hlavní svatyni hnutí, Zlatý chrám v Amritsaru, a vážně formulovanými argumenty se dožadovali větší politické autonomie. Armáda sice vzpouru krvavě potlačila, ale indická premiérka Indíra Gandhiová byla zanedlouho poté zavražděna dvěma Sikhy ze své osobní ochranky. K občasným násilnostem dochází dodnes. Není divu, že světová veřejnost na sikhský Padnžáb většinou pohlíží jako na území zmítané teroristy a šílenými extrémisty. V Amritsaru se též odehrála jedna z nejtragičtějších událostí indického boje za nezávislost – v roce 1919 zde britská armáda zah ájila palbu do bezbranných civilistů a v nesmyslném masakru zahynulo na dva tisíce lidí. Tvrdohlavost, ješitný nacionalismus a nezkrotná hrdost z každého Sikha vyzařuje na první pohled. Poněkud paradoxně však sikhské náboženství charakterizuje především pohostinnost, laskavost a ochota vůči druhým. Za drsným pohledem a nepřístupným zevnějškem zdejších lidí se totiž většinou skrývá teplé a laskavé lidství. O každého návštěvníka Zlatého chrámu je skvěle postaráno – zdarma dostane nocleh, jídlo a navrch pořádnou porci upřímného úsměvu. Na rozdíl od hinduistick ých svatyní, Zlatý chrám je otevřen všem, bezvěrce nevyjímaje. Z pohádkově krásného chrámu, jehož kopuli údajně pokrývá na sto kilogramů ryzího zlata, se po celý den line uklidňující hudba. Muzikanti ustávají jen pro chvíle modliteb. Lidé po celý den přinášejí sladkosti, peníze, ozdobné látky – anebo, stejně jako já, jen tak posedávají a nechají se unášet harmoniemi nadpozemských tónů. V Indii obvyklý nepořádek, hašteření, strkání, halekání a všeobecn ý chaos zůstává za branami starého města. Sikhové se jen tak z míry vyvést nenechají. Dokonce i rozdávání jídla poutníkům probíhá organizované a v klidu. V hale velikosti basketbalového hřiště sedí na zemi v hustě narovnaných řadách desítky pestrobarevně oděných strávníků. Mezi nimi je jen právě tolik místa, aby se tudy mohli protáhnout zřízenci, kteří mohutnými naběračkami z kovových kýblů doplňují misky. Menu je každý den stejné – podává se dhal a čapati, tedy kořeněná čočková kaše s chlebovými plackami. Do spokojeného mlaskání zaznívá „šukurija“, děkuji. V duších poutníků a místních obyvatel jako by se usadil klid jezerního chrámu. Zeptám-li se však, čím to je, že se v Paňdžábu žije lehčeji než jinde v Indii, odpovídají mi – „Protože jsme Sikhové.“ A zavr čí to takovým způsobem, že nemám odvahu o tom dále diskutovat.

Category: 1996 / 06

NAPSAL: ROMAN CÍLEK

Jen na první pohled to bylo ráno podobné všem jiným. Sobota 5. května. Václav Ulrich odjíždí z Mokropes do Prahy, za půl roku mu bude třiatřicet, cítí však, že má v sobě okupací nahromaděný přetlak síly, očima zdraví Berounku a potom i Vltavu, tu zná ještě důvěrněji, ohlíží se za vlnami, které vlak předjíždí a jejichž jiskření jako by něco slibovalo. Však už brzy na ně posadí kajak, sevře pádlo, zápolit znovu o titul mistra republiky, o dres reprezentanta bude možná pozdě, ale nevadí… Vzápětí však své myšlenky od řeky zahání. Ještě nepřišel její čas.

Tváře lidí ve vagónech jsou stejné jako v jiný den, a přece v mnohém odlišné. V májovém vzduch lze zacítit ozón vzpoury, nálada je napjatá, vzájemně si cizí cestující se dávají do řeči, padaj í zábrany strachu. Také tvář hlavního města se změnila. Mizí nápisy v nenáviděném jazyce a tramvajáci odmítají brát německé peníze. V osm hodin oznamuje místní rozhlas rozhodnutí policejního prezidenta, který zakazuje veřejné shromažďování více než pěti osob. Děje se však opak: hloučky mají stovky obličejů. Přibývá lidí, drobných skutků, nadšení. Prahou se šíří horečka činu… Ve výtopně na Smíchově ho čekají až kolem poledního. Václav Ulrich jede tedy ještě do Táborské ulice, má tam maminku a provdanou sestru, někdejší lehkoatletickou rekordmanku. „Musíš dnes opravdu do práce?“ ptají se ho. „Musím.“ „Vždyť Němci už…“ „Právě proto.“ Nepřesvědčují – znají ho. V deset se s nimi loučí pusou na tvář a všedním ahoj. Cesta rozbouřeními ulicemi mu trvá toho dne déle než obvykle. Před jedenáctou se konečně dostává do výtopny na smíchovském nádraží, to už se v okolí tu a tam ozývají výstřely, vítr od Vltavy přináší prásknutí vojenské pušky, v dálce – někde před Radlicemi – krátce štěkne kulomet. Co asi žena a kluk v Mokropsích, bleskne Václavu Ulrichovi hlavou.

NÁVRATY. „…Od počátku toho roku nás pronásledovaly špatné věci. Bydleli jsme vzadu na Pankráci, směrem k Vyšehradu. V půli února zasáhla americká bomba dům zrovna naproti, také náš byt to poničilo, odstěhovali jsme se tedy prvně do Táborské ulice, k Václavově mamince, pak do chaty mých rodičů v Mokropsích. Nebylo to lehké: studen é jaro, klukovi v té době byly jen dva roky… no, co se dalo dělat, jiní na tom byli hůř. Manžel denně dojížděl do výtopny na Smíchově, a tam, na nádraží, se sešla takov á vlastenecká parta. Už delší čas asi něco chystali. Koncem dubna za mnou Václav přišel, abych mu ušila československou vlajku. Proč? – ptala jsem se. Poznáš, odpověděl. A tak jsem vlajku ušila a odvezl si ji do Prahy. Vlastně mne až teď napadá, že ani nevím, co se s ní stalo. Možná ji potom měli na tom svém obrněném vlaku.“ Po obědě ovzduší v Praze houstne k nedýchání. Srážky se mění v otevřená střetnutí. Ve 12.33 začínají volat o pomoc z rozhlasu, v ulicích města umírají první lidé. To už není jen ozón vzpoury, to už je duch povstání. Také v okolí smí- chovského nádraží se začíná bojovat. V těch chvílích měl zbraň v ruce už i Václav Ulrich.

SVĚDECTVÍ SPOLUBOJOVNÍKA. Jakmile jsme zaslechli rozhlas, bylo jasné, že to začalo. Na Zlíchově, v trní pod skalou, jsem měl zahrabanou pistoli ráže 7.65 z první války a třicet nábojů. Vyčistil jsem zbraň a vyrazil na cestu. Na malém náklaďáčku jsme chtěli proniknout k rozhlasu, ale poblíž nádraží na Smíchově nás zastavila palba jednotek SS. Zpočátku nás přitiskli k zemí, ale pak se do toho dali mládenci z nádraží, zaútočili na budovu německé policie naproti a podařilo se jim ji obsadit. To bylo skvělé – přibylo zbraní. Jenomže pak jsme se najednou ocitli v ohni i z boku. Na zastrčené koleji směrem ke Zlíchovu stál pancé- řový vlak. Bylo jasné, že buďto nás v té křížové palbě oddělají, anebo musíme jít kupředu. Kam dřív? Proti autodepu SS ve Woitlove ohradě, nebo proti vlaku? Vybrali jsme si vlak, vagóny na okolních kolejích nám poskytovaly úkryt. Jeden z nás padl, ale nakonec náckové zvedli ruce nad hlavy. Netušili, že je nás jen hrstka. Obrněný vlak byl náš. Chvíli trvalo, než jsme se seznámili s moderní technikou, ale pak už jsme otočili protiletadlové kulomety na esesmany v depu. Odpovídali také palbou, bylo to hrozné, kulky tloukly do vagónů, kolejnic a šutrů až létal oheň. Pak esesáci poznali, že to mají marné. Stříleli rakety, chtěli zřejmě přivolat pomoc, ale všude jinde měli co dělat sami se sebou. Potom koneč- ně vyvěsili bílý prapor a pozdě večer odtáhli. Mrtvé nechali pod plachtou na dvoře. Postavili jsme hlídky ke sklad ům benzínu a pneumatik a také ke třem zaplombovaným vagónům ve vorov ém přístavu. Ale největší radost jsme měli z obrněného vlaku. Tušili jsme, že téhle kořisti bude ještě hodně potřeba. Té noci málokdo z nás na smíchovském nádraží třeba jen na chvilku usnul. A když se rozednilo, byla neděle 6. května. Ráno se Václav Ulrich pokouší dát o sobě vědět rodině. Daří se to – telefony kupodivu fungují. „Co je s tebou?“ ptá se sestra. „Máme tu dost starostí,“ odpovídá – a ani to nemusí říkat? membr ána mluvítka přenáší na druhý konec města i tlumenou ozvěnu střelby. „Bojujete?“ říká sestra tiše. „Co jiného…“

NÁVRATY „…Umím si představit, jak se choval v boji. Zažil jsem Vaška – říkali jsme mu Udla a byl to bratr mé ženy – v situaci, kdy šlo také o životy. Stalo se to o jedněch válečných Velikonocích, kdy nás kamarád Vojta Velvarský přemluvil, abychom využili svátků a sjeli si na pramicích Želivku, pak Sázavu a po Vltavě se vrátili do Prahy. Jenže jaro přišlo tehdy nějak moc nafofr a byla strašlivě vysoká voda, možná tři metry nad normál. Ale nechtěli jsme před Vojtou vypadat jako srabové a jeli jsme. Strašné to bylo. Kanoe – to je něco jiného, ta se nese po vlnách, skáče, dokážete ji zvládnout, u těžké pramice je to jinak: jde skrz vlny. Z druhé posádky jsme kolikrát viděli jen hlavy. Nás bylo na lodi pět: švagr – tedy Vašek Ulrich, tři mladí kluci a já. Také na druhé pramici bylo plno: Velvarský, populární předseda kanoistického svazu dr. Popel a další dva vodáci. To nejhor ší přišlo v Krhanicích. Zalila je vlna, zmáčkla pod vodu a stalo se to naneštěstí asi sto metrů nad jezem. Vyskákali vždy po dvou na každou stranu, ale pramice plná vody se nedala ke břehu dotáhnout, proud je strhl na jez, přilítli… a pak už nešlo o loď, ale o životy. Pod jezem se voda doslova vařila. Na naší lodi byl kapitánem Vašek, a když to viděl, ani na okamžik nezaváhal. Zarazili jsme u břehu, vyházel za námi rance, aby pramici odlehčil, skočil zpátky, hnal to přes jez i s lodí. Strašně riskoval, ale byl to zkušený vodák, sjel dobře a dole pomáhal ze všech sil. Vojtu Velvarského už nebylo vidět, vír ho někam stáhnul a jeho tělo se našlo až za několik dnů. S popelem a těmi zbývajícími kluky to mlátilo o kameny, ale Vašek jim pomohl buďto na loď, nebo ke břehu. Udla se zkrátka postaral o to, že tragédie postihla jen Vojtu. A jít do toho vrčícího a dunícího pekla pod jezem by dokázal skutečně jen málokdo. On tam šel.“ Netrpělivě pohazuje hlavou. Drží v ruce sluchátko a ví, že musí hovor ukončit. Volají ho povinnosti, patří přece jako bývalý voják k osádce obrněného vlaku, za pár minut vyjedou na trať k Hlubočepům. „Kdy se vrátíš?“ naléhá sestra. „Až bude po všem. Možná už tahle noc byla ta poslední, na kterou jsme čekali.“ Poslední ne – ale také nikoli promarněná. Řetěz lidských rukou postavil v ulicích města desítky barikád. Přicházely zprávy o vření v nejrůznějších koutech české země, hlavnímu městu na pomoc se zblízka i zdaleka vydaly skupiny dobrovolníků, partyzánů, odbojářů. Jenomže ani nepřítel nezahálel. Rozkaz zněl jasně: Prahu je třeba udržet, povstání potlačit. Největší nebezpečí a krutou podob blížící se pomsty představovaly posilové jednotky wehrmachtu a zejm éna SS, které postupovaly k městu ve směru proudu po obou stranách Vltavy. Stačí se podívat na mapu a je to jasné. Poměrně otevřená prostranství Krče a Pankráce nejsou výhodným obranným prostorem, protivník se tu může roztáhnout do šíře, zvolit si několik přístupových tras – a bariká- dy ho těžko zadrží. Na druhém břehu se však kopce a řekou zúžená i hustěji zastavěná oblast Hlubočep, Zlíchova a jižní části Smíchova mohla aspoň dočasně změnit v neprůchodnou pevnost. Něco jako průsmyk.

SVĚDECTVÍ VELITELE OBRNĚNÉHO VLAKU. Prožili jsme na Smíchově a v okolí přetěžké dny. Hned pátého se nám podařilo získat pancéřový vlak v Jinonic ích, dopravili jsme ho na smíchovské nádraží, kde mezitím místní bojovníci obsadili jinou soupravu – a tak jsme mohli síly i techniku spojit dohromady. Vlaku, který takto vznikl, jsme dali název Blaník. Šestého května jsem byl jako nadporu čík určen jeho vojenským velitelem a zodpovídal jsem také za úsek Smíchov-nádraží. Němci na nás skoro nepřetržitě pálili z opevněných bodů ve stráni Žvahov a nemohli jsme tedy otálet s protiakcemi. Dohromady nás bylo, včetně zaměstnanců nádraží a oddílu českých policistů, který se připojili, kolem dvou stovek. Určili jsme si skupiny pro obranu nádraží a strážní službu, a z těch, kteří měli alespoň nějaké vojenské zkušenosti, vznikla bojová osádka vlaku. Tři čety a tedy i tři pojízdné celky: vždy lokomotiva, nárazový vagón, potom jeden nebo dva vozy s dvacetimilimetrovými děly či těžkými kulomety – trojčaty a navíc tam byl nákladní vagón se střelivem. První četě velel nadporučík Karel Polan,druhé poručík Jiří Čežík, třetí četu a pojízdný celek jsem si ponechal pod vlastní pravomocí. V Čežíkově četě si obsluhu dvou děl rozdělili policejní štábní strážmistr Josef Kouba a Václav Ulrich, který na vojně před okupací sloužil u těžkých kulometů. Ulrich? Vedl si od počátku až do konce velmi statečně a patřil k nejlepším. Hned zpočátku, ještě šestého května, se do paměti všech, kteří tam byli, zapsal při hlídkování na hostivické trati. Podařilo se mu totiž sest řelit německé průzkumné letadlo. Bojoval udatně, ale byl i skromný, dalo se na něm poznat, že má za sebou sportovní minulost.

NÁVRATY „…Jestli se něčemu dá říct sportovní manželství, pak to bylo bez přehánění to naše. A vůbec skoro všichni kolem nás se takhle brali. I obě Václavovy sestry, běžkyně Hanka a výškařka Marie. Nás s Vaškem dala dohromady voda a u vody a kolem řeky jsme prožili všechno krásné, co nám život dopřál. Můj táta dělal správce klubu Varjak a Václav Ulrich byl členem SK Smíchov. A oba tyto kluby sídlily na vltavské Císařskou louce. Varjag se staral i o dopravu vodáků, měli jsme nákladní auta se speciálními krákorci, nahoru se naložilo šest lodí a jelo se třeba na Cholín nebo na Kamýk – a pak po řece zpátky. A když se konaly závody, to byli vodáci vždycky jak jedna rodina. Samozřejmě jsem to také závodně zkoušela, ale až když jsem se dala dohromady s Václavem, který byl jedním z nejlepších kanoistů v republice, začala jsem pod jeho dohledem pořádně trénovat a ohromně jsem se zlepšila. Vzali jsme se ve čtyřicátém, za tři roky se nám narodil Pavel. Václav měl z děcka strašnou radost, staral se v těch těžkých protektor átních podmínkách, sháněl jídlo, dřel od rána do večera. A ještě asi stačil věnovat pozornost i jiným věcem, důle- žitějším – to se ukázalo až v revoluci, na kterou byl s kamarády dobře připraven. Celý život dělal u železnice, prvně jako zámečník, později i jako průmyslovák. A nakonec zůstal u té dráhy i na jaře pětačtyřicátého. U železnice a poblíž Vltavy, která nás dala dohromady. „ Pondělí sedmého, úterý osmého května. Praha se brání, bojuje. Město, rozdělené Vltavou, trpí na obou svých březích. Oblast od Smíchova proti proudu řeky na jih není pancé- řového vlaku, který velí nadporučík Polan, utkává u Velké Chuchle se sedmi německými tanky, postupujícími od Zbraslavi. Přesila nepřátel je příliš velká. Výsledek: tři mrtví, jeden těžce raněný, souprava vyřazena z boje. O den později dopadají granáty přímo na smíchovské nádraží. Další mrtví… Podobá se to zázraku – telefony stále fungují. „Žiješ? Maminka se ptá,“ volá Václavu Ulrichovi v okamžicích, kdy jejich četa aspoň na chvíli odpočívá, jeho sestra z Táborské ulice. „Žiju,“ odpovídá stručně.

NÁVRATY „… Co jsme toho spolu jako partneři i kamarády prožili a odzávodili! Zůstaly jen vzpomínky a album fotografií. Ale i to je dost, protože krásné věci, které má člověk z minula v sobě, mu pomáhají žít. Poznali jsme se, kde jinde, na Císařské louce, a řeka byla součástí našeho života. Vašek měl o pár let víc, začal tedy i dřív závodit, ale pak nás jednou společně posadili na kajak, už to tak nadlouho zůstalo a spolu jsme toho taky nejvíc dokázali, i když jsme jezdili i jiné disciplíny. Nechci se chlubit, vše je zaznamenáno v historii, ale dvojice Václav Ulrich – Karel Hlom tehdy něco znamenala. Sedělo nám to spolu. Když jedete sám, občas se člověk flinkne, povolí, ve dvojici vám to nedovol í vztah k tomu druhému. Byli jsme sladění, vyježdění, těžko bych ty kilometry sečetl. Dřina, ale uměli jsme si přitom i užít. Řeka dává většinou dohromady skvělou partu, v tom je kus čehosi, co ani nelze rozumem zmapovat. Václav několikrát reprezentoval, zdobila ho spousta mistrovských titulů, já osobně skončil, když jsem jich získal deset, něco jsem stihnul ještě i po válce – to už ovšem bez Václava…“ Dějiny si občas libují v paradoxech. Nejzběsilejší odpor přichází 9. května. Ve středu. Z centra Prahy sem poryvy jarního větru přinášejí útržky jásavé hudby, leckde už je všemu konce, tady na Zlíchově zdaleka ne. Němci jako by věděli, že teď, anebo už nikdy. Stále se ještě chtějí dostat na Smíchov, snad tudy hledají cestu na Beroun, Rokycany, k Američanům. Těžko říct. Ať tak či onak: tlačí se kupředu. Dvacet, pětadvacet minut chybí do dvanácté hodiny. Poledne. Pod barrandovskou silnici pronikají s bojovým vozem a osamoceným tankem. Kopule vozu se otevírá, vyhlíží Němec s dalekohledem. Jeden z povstalců na něho zamíří, první druhou ranou mine, třetí zasáhne. Poklop padá nazpět. Nacisté poznávají, že tu jsou na ně přichystáni. Mají pravdu – poblíž zlíchovského kostelíčka, odkud je vidět na Vltavu a Císařskou louku, stojí protitankový kanón vlasovců, v okolí se pohybuje i skupinka bojovníků z obrněného vlaku, která Zlíchovu přišla na pomoc. Je mezi nimi také Václav Ulrich…

SVĚDECTVÍ MUŽE, KTERÝ TO VIDĚL. Pár minut pro tu nebo onu stranu rozhodovalo. Průzkumníci z vlaku už měli pozici tanku i dělového vozu zaměřenou, kanón mohl spustit palbu. Ale v tom okamžiku vystřelila tak nějak z pomstychtivosti osádka nacistického tanku. Granát dopadl na silnici pod kostelíkem, kde byla i barikáda. Střepina zasáhla muže, který vozovku právě přebíhal, aby dokončil bojový úkol – a až později jsem se dozvěděl, že se jmenoval Václav Ulrich. Padl na hromadu dlažebních kostek. Rozběhl jsem se k němu, to bylo jasné, on by jistě šel pro mne také, ale měl mě na mušce kulomet. Dávka mne švihla po nohou, o které jsem potom přišel. A Václavu Ulrichovi stejně už nebylo pomoci, dostal to do krku a ani se netrápil. Padl v 11.45, zaznamenal do svých poznámek velitel obrněného vlaku Blaník. A později k tomu připsal: „Nikdy na něho nezapomeneme. „ A má-li řeka, vzdálená od místa, kde zemřel, jen pár desítek metrů, také svou paměť, ani ona nezapomene, nemůže zapomenout. Václav Ulrich patřil k jejím nejvěrnějším obdivovatelům, miloval ji každým úderem srdce, každým pohybem rukou, v nichž tak často svíral pádlo. V té poslední vteřině to byla zbraň. Slib řeky, že se k ní zase bude moci vrátit, zůstal nesplněn – a vlny vzdaluj ící se v třpytu květnového slunce od Zlíchova a Císařské louky k městu se tehdy aspoň na okamžik podobaly i slzám.

Category: 1996 / 06

Napsala a vyfotografovalaPAVLA HOBSTOVÁ

Ve stínu dubů ve veliké zahradě barokního zámku ve Střílkách na Moravě sedí tiše stovky lidí. Mají na sobě oranžové haleny, v ruce šňůru korálku a se zkříženýma nohama čekají, až vypukne svatební obřad po indicku. Od té doby, co potkali indického Swámího Mahešwaránandu, cvičí hathajógu, duchovní cviky a modlí se. Tmavovlasý Ind vytvořil před 25 lety systém s názvem „Jóga v denním životě“, který se v mnoha zahraničních školách vyučuje v hodin ách tělocviku. Snaží se vykompenzovat slabé stránky západního člověka, doporučuje se proto zařadit cviky do každodenního programu. Mahešwaránanda k nám jezdí již 25 let, má zde mnoho stoupenců. Ti se ale zlobí, že splývají v jednom pytli mnoha náboženských sekt usilujících o moc nebo majetek. „My se chceme jen duchovně rozvinout,“ tvrdí. Věří, že v minulých životech žili v Indii a v Čechách se narodili díky dobrým karmám. Přálo jim štěstí. Ve Střílkách na Moravě získali celý veliký barokní zámek i se zahradou.

ŽENICH A NEVĚSTA

Jirka s Petrem už mají třicítku za sebou. Dávno potkali tu pravou a mohou se klidně oženit. Ale jedině s indickým obřadem. Mahešwaránandu uznávají jako svého gurua a proto od něj žádají požehnání do života. Věří, že jediné „swámídřího indické požehnání“ může zaručit trvalé štěstí. „Evropané totiž dělají chybu už v začátku, když do manželství vstupují s vědomím, že se stejně za nějaký čas rozvedou,“ vysvětluje swámí. „Něco takového by neměl člověk připouštět ani v duchu.“ Nevěsta Lenka se na tento den celý život těšila, proto si jej jak se patří užije. Zahaluje se do červeného indického oděvu podle starobylého obrázku. Přesně tak, jako kdysi bohyně Síta, když si brala Rámu. Těsný kabátek, sukni a obrovský zlatem zdobený prav ý indický svatební šál. Nesmí zapomenout na čelenky, náušnice, spoustu náramků a květiny. Muži mají oblékání jednodušší. Halenu se stojatým límečkem ozdobí jen indický pánský šál. Dívky napekly haldy cukroví a obrovský celozrnný dort. Vaječné pečivo ani maso nepřipadá v úvahu. Svatebčané čekají v zahradě a zpívají indické badžany, písně oslavující Boha. K tomu zní flétny, bubínky, zvonečky a štěrchadla. Malí kluci jsou již netrpěliví a zlobí, holčičky závidí nevěstám jejich krásu.

OBŘAD ZAČÍNÁ

Nevěsty Lenka a Jitka si podle indických zvyklostí mohou ještě všechno rozmyslet, ale už jen několik minut. Mezi svatebčany vyhledají svého nastávajícího a navléknou mu na krk věnec růží. Veliké věnce – indické maly – se používají místo prstýnků. Dvojice se vzájemně ověnčí a osud je zpečetěn. V tomto okamžiku se, jako kdysi v Indii, rozhodují na celý život. Svatební polibek se u Indů nenosí, ale zato si všichni nechají doprostřed čela udělat červenou tečku. Dokud ji nesmyjí budou mít štěstí. Oba páry oddává Swámí Mahešwaránanda. Podle něj Evropané nedoceňují vážnost okamžiku, jen Němcům se ji podařilo vystihnout slovem: Hochzeit – veliký čas. „Dřív neexistovaly oddací listy, ale manželství přesto platilo na celý život,“ vypráví oddávající swámí. „Jenže lidé začali být lstivější, a to si vyžádalo notářskou smlouvu na papíře. Přesto manželství dlouho nevydrží.“ V Indii prý kdysi trval obřad několik hodin. Ve Střílkách se dodržovaly již jen základní rituály, za tři hodiny bylo vše oslaveno. „Je to naše náboženství,“ vysvětluje Jirka. „Indická svatba je pro nás úplně stejná, jako když katolík jde do kostela. Kdyby tenhle obřad v zahradě uznávaly naše úřady, úplně by mi stačil.“

Category: 1996 / 06

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL VLADISLAV T. JIROUŠEKPrimáti se těší velkému zájmu návštěvníků zoologických zahrad. Jistě na to má vliv jejich anatomická i etologická blízkost člověku. Neméně zajímavý je však také pohled z té druhé strany – na pitvořící se návštěvníky. Ostatně říká se, že zoologické zahrady jsou zařízení umožňující zvířatům pohled do lidské džungle. Přísloví opičit se jako opice je značně nepřesné. Opice se totiž neopičí, neopičí se žádná zvířata, přetvářku zná pouze primát, který dosáhl nejvyššího stupně vývoje – člověk. Jistě znáte situaci – potkáte paní Novákovou, velkou radost z toho nem áte, protože to je protivná ženská, ale je to zároveň manželka významného člověka, a tak naladíte tvář co nejvl ídnější. Naši příbuzní – opičáci – by svoji paní Novákovou přivítali s tváří, která by vyjadřovala jejich skutečné pocity. Primáti mají dokonalou obličejovou mimiku, ze které zkušený zoolog vyčte okamžitou náladu. Je to důležité, při práci se zvířaty to zabrání nebezpečným střetům. Ale nejen z obličejové mimiky, ale z celkového chování a postoje vyčteme pohodu, rozčílení, vzrušení, strach, hrozbu, podřízenost nebo nadřízenost. Bez dokonalé komunikace by nemohl fungovat celý složitý syst ém hierarchie uvnitř tlupy.I zvířata mají svoje zákony, jsou sice nepsané, ale o to více jsou dodržovány a jejich porušení je vždy potrestáno.Zdá se mi, že v tomto směru jsou zvířata dokonalejší. Nebo jsou snad dokonalejší lidé, kde jedni obtížně zákony vytvářejí, aby je druzí s nemenším úsilím porušovali. Pro většinu chování známých savců a ptáků již věda našla vysvětlení. Víme již, že přisuzování lidských vlastnost í zvířatům je chybné. Někteří lidé si však stále ještě myslí, že liška je lstivá, kočka falešná, husa hloupá a opice chytrá, nic z toho není pravda. Zvířata jsou svá a chovají se podle toho jakou genetickou výbavou je příroda vybavila a co je rodiče naučili. Dnes již také neplatí, že se od nás zvířata odlišují tím, že se řídí instinkty a my rozumem. Každý druh má podle stupně vývoje vymezené schopnosti a i uvnitř druhu se vyskytují jedinci s různým nadáním. Čím je primát na vyšším vývojovém stupni, tím lépe porozumíme jeho projevům, protože jeho etologie je nám bližší. Každý jedinec v opičí tlupě zná přesně své sociální postavení a samoz řejmě bojuje o jeho zlepšení. Zaujímat vyšší postavení přináší mnoho výhod, ale o tom všichni víme svoje a není třeba se o tom rozepisovat. Postupuj ícím věkem, i dalšími vlivy, se postavení každého jedince mění. Ve společenském žebříčku postoupí říjná samice, ale i samice, které se narodí mládě. Naopak klesne zvíře nemocné. Každá změna v hierarchii přináší na čas v tlupě nestabilitu. V zoologických zahradách jsou jakékoli změny ve skupinách opic velmi komplikované. Přidání nového zvířete do tlupy je velmi obtížné a mnohdy nemožné. Ale komplikace nastane, i když ze skupiny zvíře odebereme, uvolněný společenský stupeň se snaží obsadit více zvířat. Sociální hierarchie se rozpadne a chvíli trvá, než se znova vytvoří. Po tu dobu jsou časté šarvátky a v přírodě je tlupa vystavena většímu nebezpečí. Probl ém je tím větší, čím výše postavený stupeň žebříčku se uvolnil.Nejnovější výzkumy ukázaly, že šimpanzi jsou schopni provádět intriky, které by je ve společenském žebříčku tlupy posunuly výše. Při tom je snad sympatické, že nepoužívají žádné skryté taktiky, ale své záměry projevují zcela neskrývaně. Na rozdíl od nás vyšší postavení druhému nezávidí, i když o ně usilují. U některých opic je popsána strategie odlákání vůdce tlupy, který hlídá říjnou samici. Mladí samci uzavřou jakousi dohodu, vyvolají rozruch, vedoucí samec musí spor urovnat. Mezitím se jeden ze samců s říjnou samicí spáří, podruhé si role vymění. Neinformovaní lidé mají zkreslené představy o volnosti zvířat. Ale každá opičí tlupa obývá určité teritorium, ve kterém se pohybuje a které si také brání. Každý den má také pevný režim, značnou část dne zabere opatřování potravy, zbytek času je vyplněn péčí o srst, hrami a odpočinkem. Velmi důležitá je obrana proti predátorům, jednotliv á zvířata se střídají ve střežení. Obranu organizuje vůdčí samec, ostatn í mladí samci mu pomáhají. Vůdčí samec také řeší spory mezi jednotlivý- mi členy tlupy. Hlavním posláním, kter é má každé zvíře geneticky zakódováno, je zachování druhu. Za terénní vlnou jsem překvapil skupinu makaků kápových. Makakové měli zrovna siestu, takže jsem je neslyšel a já jsem šel potichu, takže oni neslyšeli mně. Shodou těchto okolností jsem se dostal k tlupě blíže než byla jejich útěková vzdálenost. Lekli jsme se všichni, makakové spustili ohlušující řev a vůdčí samec s asi deseti dalšími se vrhli proti mně s řevem a vyceněnými zuby. Samozřejmě jsem strnul, celá scéna však trvala pouze několik okamžiků, než samice s mláďaty ustoupily do bezpečné vzdálenosti. Pak náhle zmizeli i samci a jen zdáli bylo slyšet vzrušené poštěkávání. Portréty opic jsou výmluvné, ale nesnadné. Zvířata snáší přímý pohled nelibě. Pokud namíříte objektiv, vnímají jej jako prodloužené oko. U lidoopů znamená přímý pohled z očí do očí výzvu, nebo hrozbu. Dlouho se mi nedařilo pořídit portréty goril. Při fotografování vždy odvrátí tvář. Pokud provokujete dál, pohrozí mohutným zíváním, při kterém ukáží špičáky a pokud sok neustoupí, zaútočí. v přírodě dochází k útokům velmi zřídka, neboť zvířata se střetům vyhýbají. V zoologických zahradách si většina goril zvykla, a tak tisíce lidí třímajících v rukou kompaktní fotoaparáty nechávají bez povšimnutí.

Category: 1996 / 06

Tak jako žádný civilizovaný člověk nerozumí primitivovi anebo zdravý nerozumí šílenci (…), přestali vyšet řovanci rozumět lidem kolem sebe, jak jsme se mohli přesvědčit na vlastní kůži. Přestali jsme tím však rozumět i sami sobě . (…) Trosky lidské osobnosti začali vyrůstat na této ztrátě vlastní identity,“ píše v r. 1968 ve svém odvážném článku JAK ZABÍT LIDSKOU OSOBNOST v Literárních listech profesor Ivo Pondělíček. Autor, který se pokusil vysvětlit otázku metod vyšetřovacích technik StB, ke konci článku píše: „S kafkovsku absurdností se odehrál dokonce případ, že politický vyšetřovanec trval na svém ´doznání´ u soudu jen pro své vnitřní přesvědčení, že není přece možné ´přítele referenta´ zradit. (…) Není vyloučeno, že i tato zdvořilost, s níž děkovali za popravu, byla jen výsledkem ´převýchovy´. Přes širok é spektrum činnosti pana profesora, zvolil jsem v našem rozhovoru pouze jedno téma, které mu je ostatně nejbližší. Vlastně je nejbližší nám všem.

Pane profesore, měl bych asi začít vaším prvním sexuálním zážitkem. Vzpomínáte si na něj? Jak by ne, to je přece jedna z událostí anamnézy života. Potkalo mě to v sedmnácti letech, což nebylo ani moc ani málo.

Byl to pro vás šrám na duši nebo její pohlazení? Velmi příjemný požitek, který jsem prožíval jako příslib příjemného intimního života, který se vyplnil.

Co to ve vašem životě probudilo? Touhu to neustále opakovat. Ne, že bych snad pociťoval nějakou větší zodpovědnost vůči lidem, vůči ženám; nepociťoval jsem žádnou závrať, vzrušovala mě na tom ta příprava, získání té ženy, romantika nočního lesa, kde jsme to prováděli.

První lásce často předchází Oidipův komplex. Postihl i vás? Jsem odkojený psychoanalýzou, takže věřím, že ho máme všichni, ale valná část lidí ho dokáže v sobě usměrnit. Ale takový ten prazážitek z matky ve mně je, ale rozhodně ne v patologické podobě. Matka mě měla velmi ráda, ohromně jsme si rozuměli, což mi vynášelo někdy komické půtky se starší sestrou, která s ní žila. Já byl pro maminku vzácnější. Rád jsem za ní jezdil a kvůli ní jsem vlastně v roce 1968, kdy jsem rok přednášel v Jugosl ávii a v Německu, neemigroval.

Na partnerech nás vzrušují různé části těla: oči, vlasy, prsa, zadek, nohy … Znáte svůj klíč, který odemyk á vaši sexuální fantazii? To předposlední. Pro mě je magické číslo dvě. Ty dvě půle glutea jsou pro mě vrcholem estetické formy. Mám takové prazážitky z doby, kdy se u nás vystřídaly dvě nebo tři služebné. Jako dvanáctiletý chlapec jsem se jednou v podvečer vracel domů – často jsem za to byl trestán – a přistihl jsem jednu služku v průjezdu, jak se objímá s vojákem. Začal jsem si ji pak podrobněji prohlížet a všiml jsem si, že to gluteum u ní vystupuje.

Ve ČTYŘECH ESEJÍCH Z LABYRINTŮ DUŠE poukazujete jakou důležitost člověk přisuzuje své tváři a rukám. Z čeho tak soudíte? Vycházel jsem z mé praxe, kdy jsem osm let pracoval na popáleninách, kde obvykle pacienti byli postiženi na rukách a na obličeji a skutečně postižení těch částí těla má na jejich psychiku veliký vliv.

Měl jsem za to, že jste mluvil obecně…? Z toho jsem vyšel. I zdravý člověk se na tyto části soustředí. Ruce mají možnost vyjadřovat svou osobnost. Stejně jako obličej jsou obnažené, leccos se s nimi dělá, mají schopnost gestikulace, výrazu…

 Dokážete z obličeje a rukou vyčíst i míru sexuality? Vidíte, to nevím. Jestli jsem o tom někdy přemýšlel, tak jsem asi k ničemu nedospěl. Spíše bych řekl: ruce jsou rovněž atraktivní fetiš. Něžné krásně modelované ženské ruce hrají při mazlení velkou roli. Jestliže jsem mluvil o tom zadku, chtěl bych dodat, že to není zdaleka jediná zóna, která by mě zajímala, ale je to trošku víc, než asi obvykle. A taky je nás asi menšina.

Já bych řekl, že většina. Tak to jsem rád. Můj přítel erotoman, že kterého mám tyto moudrosti – je to víc než katedrová sexuologie – mi jednou chtěl vnutit, že má velmi atraktivní ženu. Nebyl jsem jí příliš nadšen. Pouze jsem kvitoval její gluteum, ale on se mnou „kolaudaci“ tvářil velmi neuspokojeně. Nakonec kapituloval a řekl: „To víte, pane profesore, když vy jste na ty ksichty“ (smích). Fakt je ten, že jsem měl pacienta, fetišistu, a ten to dělal s ženama tak, že ji doma do pasu zakryl připravenou oponou a od pasu zezadu v pozici a tergo se uspokojoval. Takový fetišista já nejsem (smích).

Vy jste sexuolog, ale též malíř. Inspirovala vás vaše profese, nebo sexuologie je sama o sobě do určité míry umělecké činnost? Mohu přiznat, že jisté přístupy a postupy této odborné disciplíny mají mnohem více z postupů literárních autorů než vědy. Autoři psychologických románů (Dostojevskij, Flaubert, Joyce) někdy naleznou z té psychiky a sexuality mnohem víc, než katedrová psychologie, která se striktně drží konzervativních přístupů a hlavně má veliký mindrák, že není věda a snaží se za každou cenu jí být v nějakém exaktním smyslu. Z toho bych mohl vyvodit paralelu mezi uměleckým přístupem a třeba psychologickým vyšetřováním. Například kanadský neurochirurg Wilderd Penfield má požadavek, aby lékař, který se zabývá myslí, byl v roli životopisce. Nejde o autorskou biografii, ale zpráva o pacientu by měla vyznít dokonale anamnesticky. To znamená, že by se v ní život pacienta měl nějak obrážet a měl by vyústit do léčeného symptomu. Také největší psychlogové, které jsem poznal – třeba můj kamarád a učitel zesnulý básník Zbyněk Havlíček – si doslova hrál s vyšetřením, tak jako básník si hraje s předmětem obdivu. Jeho protokoly byly interpretace uměleckého druhu.

 Vy se ve svém díle zabýváte i diagnózou básníka. Dalo by se podle vás říci, že dobrý básník je svým způsobem nemocný člověk? Nemocný ne. Odlišný. Dovolím si vyjmenovat pár jmen: Artur Rimbaud, Paul Verlaine, Vladimír Holan, Ivan Diviš, Ivan Blatný… Vím, že mezi nimi jsou projevy anomálie až psychopatie, ale to není nemoc, to je nepřesné. Nemoc má začátek a konec, kdežto psychopatie je stav duše.

Chci se vlastně zeptat, zda geniální básni musí předcházet jakási inspirující destrukce duše? To, pane redaktore, nevím. Myslím si, že tu existují tři kategorie tvůrčího talentu. Jedna skupina říká, že umělec je co do psychologického uspořádání absolutně zdravý, přímo vzorový člověk. Pak jsou lidé, kteří jsou napůl a pak jsou vysloveně chorobní. Například Rafael je považován vysloveně za příkladného člověka. Já měl na mysli pouze básníky. Jaroslav Seifert nebo František Halas byli normální lidé. Jistě, Holan byl démoničtější a patrně tuto dobu lépe předjal. Wilhelm Stekel říká, že každý básník je přinejmenším neurotik.

 Vy jste se vyjádřil, že problémy, které se v sexuologii vyskytují, se někdy velmi často nedají vyjádřit. Lze tak učinit obrazem, tedy: je to důvod vašeho malování? Ano, ale ty obrazy nemohou pomoci pacientům, ale slouží pouze mně. Neumím třeba slovně vyjádřit potíže pacienta, který nedovede žít s ženami ani bez nich, což je problém nás všech, ale já to na obrazu mohu vyjádřit alespoň zastřeně. Mně se pak uleví. Dá se dokonce říct, že je to i únik. Jeden váš obraz se jmenuje Osamělost přespolního sexuologa.

Chci se zeptat, jestli se při své práci, která je tak těžko uchopitelná, necítíte osaměle? Asi ano. Stává se mi to. Mívám občas pocit nedostatečnosti: nemožnosti pochopit dokonce toho pacienta, jak by si to on přál. Pravděpodobně to není samo o sobě, třeba v tom hraje roli i nálada, se kterou se probudím nebo je to mým aktuálním biorytmem.

Myslíte si, že v umění hraje sexualita dominantní roli? Rozhodně, jako psychoanalytik z toho vycházím. Umění má dva základn í kořeny: magický a erotický. Často oba splývají.

Dovedl byste vyjádřit, jakou měrou se sexualita obráží v díle Franze Kafky? Je tam neustálé napětí mezi Josefem K. nebo zeměměřičem a ženami. Naprostá nemožnost předání potřebného erotického signálu a jeho rozvinutí. Kafka měl sice snoubenky, ale nic z toho nevzešlo. Z toho se usuzuje taková paličská myšlenka, kterou bych nerad vyslovil. Pro mne to není nic znevažujícího, ale pro mnohé ano.

 Máte na mysli autoerotické sklony? Ták, řekl jste to za mě. Zdůrazňuji jednu věc: z maličkostí usuzujeme na závěr, který může být mylný. Je to hypotéza. Ona vůbec psychologie a sexuologie je soubor hypotéz. Já jsem se problémem excesivních masturbantů zabýval: mají k ženám ostych a v kritické chvíli, kdy člověk z autoerotiky má přjít k heterosexuálním vztahům, selhávají. A v sexualitě je vždy všechno načasováno. Jakmile zmeškáte optimální dobu pro zahájení pohlavního života – typoval bych sedmnáct, osmnáct let – je to špatné. Stejně jako když ji předejdete. Běda, když si někdo v padesáti řekne: už jsem si užil dost. To je chyba. Tady pro konec žádný čas neexistuje.

Ovšem sexuální formy a aktivita se v jisté době mají modifikovat a měnit. Evropané mají poměrně často hrůzu z emancipovaných americk ých žen. Myslíte si, že snaha žen přejímat mužský způsob života je logická a v pořádku? Práva před zákonem musejí mít stejná, ale z hlediska psychologické diferenciace lze říct, že jde o dvě zcela rozdílné bytosti. Dokonce bych se i nedivil hypotézám, které vysvětlují homosexualitu jako neschopnost se té rozdíné bytosti přizpůsobit. Hrůza z toho jiného. Je tu i názor, že mnoho americk ých mužů se chýlilo k homosexualitě právě díky strachu z amerických žen… Speciálně v Americe bych to poklá- dal za docela možné. Nejsem přítelem zobecňování, ale postulát amerických žen vůči mužům je nesnesitelný.

Jak se vám líbí, když vidíte ženskou kulturistiku, box, zápas… Není to trochu apokalypsa? Svět se řítí do apokalypsy. Já připouštím, že tyto excesy jsou jakýmsi jejím předsymptomem.

Apokalyptickou vizi lze též spatřit ve vzrůstající mužské neplodnosti… Jistěže by k ní mohlo dojít, ale ne vlivem psychologickým, spíše ekologickým. Nasvědčuje tomu i úsilí po laboratorních početích. Zajímavé je, jak homeostaticky se lidstvo brání zániku: vždy když někde vývoj začne falírovat, snaží se to člověk napravit. Umělá početí nejsou jen vstřícná gesta vůči ženám, je tam přítomná i vize možného krachu. Ale o už se pohybujeme někde ve sci-fi. Budiž, proč ne.

Kde jsou pro vás v sexu tabuizované hranice? Určitě v incestu. To ze sebe, díky bohu, člověk nevymýtí. Krvesmilstvo by nepáchalo ne snad tolik biologické škody jako psychologické.

Jak se ztotožňujete s Fredovou doktrínou, ve které je sexualita symbolem existence? Ztotožňuji, třebaže tato formulace není Fredova, nýbrž filozofa Marleau- Pontiho. Například Alfred Adler tvrdí, že u člověka je dominantní pud k moci… V podstatě se dá říct, že Freud začal s instinktivním puzením, které našel v sexu. Já, protože žiju o sto let později, tak vidím, že to na jedné straně zjednodušil a na druhé straně zbytečně moc akcentoval. Natož jeho žáci, kteří vždy chtějí být nad mistra. Freud, když se do tohoto tématu pustil, nestačil mu na něj ani jeho dlouhý život. Pak přišel Adler s pudem k moci, který je také velice důležitý. Konec konců to je prazákladní rozměr lidské existence. A pak se objevil W. E. Frankl s třetí touhou: po smyslu.

Pud k moci je obsažen v politické sféře. Vnímáte tváře našich politiků? Asi před rokem mě zaujala zprávička z lékařského bulletinu, že v hrabství Essex v Anglii nabízí jistý lékař výměnu tváře. Pokožka se z obličeje stáhne a překryje se jinou. Zmíněný chirurg však upozorňuje, že s novou tváří se mění i psychika člověka. To mě přivedlo na myšlenku hrůzného orwelovského světa, v němž se zamezí jakékoli komunikaci. Lidé se budou potkávat a nepoznají se. Pak mi začalo docházet, že nemusí ani dojít k chirurgické výměně tváře. Negativní efekt v komunikaci vyvolávají i lidé, kteří se dostanou k moci. Ať chtějí nebo nechtějí začnou se stylizovat. Nebo jejich tvář začnou stylizovat jejich poskoci. V této době se tomuto podvodu a hrůze elegantně říká: vytváření image. Když se podíváte na některé politiky ze záběrů z roku 1990, zjistíte, že dřív vypadali lidštější. Jejich dnešní tvář vyjadřuje kombinaci přehnané důležitosti a falešné blahosklonnosti.

 Všiml jste si výrazné změny u nějakého konkrétního politika? Všiml, ale nechtěl bych o tom mluvit (smích). Ten je teď proti té někdejší narcistické aroganci více populistický. Nejtrapnější je, když intelektuál, který vynikne v jednom oboru a dostane nějaké ocenění, a novináři se ho začnou ptát, jak je to s politkou nebo s dámským prádlem a on všude začne být „velikej“ a zapomíná na to, že je velikej pouze v tom svém oboru. To je případ i mnohých slavných vědců, například Noama Chomskyho. jeho záslužným objevem je, že jazyk je predisponován už v nějakých strukturách, že u všech jazyků je stejná syntaxe, že člověk je člověkem, protože jazykové dispozice v sobě od narození má. Pak byl všude obtěžován a dotazován a například v otázkách politické strategie vyslovil takové nesmysly, že se veřejně znemožnil. Totéž platí i legendárním filozofovi Bertrandu Russelovi. Proto bych pro veřejnost nerad dělal porotce politiků. Jinak, v soukromém rozhovoru, rád.

Člověk je jediný živočišný druh, který rozmnožovací pud umocni láskou. A velmi si tím zkomplikoval život. Proč myslíte, že k tomu došlo? Možná proto, že lidská láska, u které se předpokládá, že bude trvalá, a že má kořeny v monogamii, je něco nepřirozeného v původním významu toho slova. U zvířat trvalost vztahu až na malé výjimky neexistuje. Třeba labutě. Ale tam je to patrně nějaká chyba ve fylogenezi. Jak vidno, člověka monogamie neuspokojuje. Tím nechci říct, že je pro něho výhodnější polygamie, protože tam člověku hrozí deprese z porušení kulturních kategorií, které si sám stanovil. Ale zase narážíme na dva odlišné světy. Už jsme zmínili ono byronovské: „Strašné je, že nemůžeme žít s ženami ani bez nich.“ Ani ten erotický přesah, ani to splynutí – ne pouze fyzické – po kterém se v lásce touží, není úplně tak dokonalé. Proto ta nespokojenost.

Dalo by se říci, že zamilovaný člověk je vlastně nemocný? Takový stav má stejně jako nemoc začátek a konec… Symptomy tam jsou. Ale nemoc?… Snad obrazně. Ale takový člověk odmítá poslouchat rozum, opovrhuje pudem sebezáchovy… Máte pravdu, že zamilovanost může přinášet poruchy, které jsou v kompetenci psychiatra. Především z neopětované lásky. Ale zase jsme u toho, kdy se to dá těžko nějak vysvětlit. Je tu náhlá anomální zamilovanost a potom střízlivá láska. Ale ta se nemusí týkat jenom muže a ženy. Například láska k matce je přírodou daná a správnou společností kultivovaná. Pak je tu již zmíněný oidipák, který se projevuje už v chorobné podobě.

Jakým způsobem se podle vás láska a sex promítá do náboženství? Když vezmeme tantrismus nebo taoismus, tak v nich je sex na stejné úrovni jako meditace: podmínka bytí, která jde až k základním pouč- kám týkající se Nebe a Země. Ale to je spíše filozofický směr. Mám na mysli třeba křesťanství a islám… Sex je všudepřítomný, takže i v náboženství musí být, ale je sublimován, aby nepůsobil jako sex. Navenek je křesťanství v podstatě asexuální. Nepopírá sex, ale vede ho k prastarým povinnostem rozmnožovat se. Něco navíc je pro něj už hřích nebo marnivost. Já jako sexuolog toto „navíc“ musím uznávat. Pro mě je sex osamostanění slasti a teprve v druhé řadě rozmnožování. V případě islámu, kde se necítím doma, mě bije do očí vztah mužů k ženám. Ženy se eroticky nemohou projevovat, jsou utajovány pod rouškou. Co když je to určitý projev a výzva fetišismu?

Chtěl jste tím říct, zda právě vztah k sexu neprozrazuje u náboženství jeho slabiny, nebezpečné komplexy? Může to být zajímavá hypotéza, můžete se jí ujmout a rozvíjet ji, ale já jsem se tím tak hluboce nezaobíral. Mě spíše zajímal obrácený pohled: jak náboženství restriktivně zasahuje do sexu. Každé náboženství jakožto duchovní plod lidstva musí prazáklady lidského chování včetně sexu nějak přeskupit, stejně jako umění přeskupuje sex do estetických norem. Museli bychom studovat jednotlivá náboženství, kde ta sublimace nejvíc vyčnívá a pak bychom hypoteticky mohli uvažovat o míře nebezpečí.

 V šedesátých letech proběhla sexuální revoluce reprezentovaná hnutím hippies. Blíží se doba další sexuální revoluce byť s opačným znaménkem? To bude záležet na mnoha okolnostech, zejména politických. Hippies byla především reakce na poválečné zmatky, na válku ve Vietnamu, na studenou válku; najednou se tady narodilo něco, co sice bylo pro mír, ale jiný mír než který chtěli otcové, v sexu velmi pokrytečtí. Protest proti tomu byl i ve větších sexuální volnosti. Taková revoluce má sociálně-politické pozadí.

Dnes ovšem jakákoli sexuální revoluce je předem ohrožována rizikem AIDS? Takže se žádné sexuální revoluce neobáváte? Pokud nastane, bude mít patrně jiný obsah. Osobně se však obávám politického střetu Jihu proti Severu. Já se toho nedožiju, ale ve třetím tisíciletí asi budou naši potomci žít v podobném napětí, jaké jsme my prožívali ve studené válce – Západ proti Východu. Jih budou reprezentovat totalitní arabské státy a Sever zpohodlnělá euroamerická civilizace.

Čím si vysvětlujte, a jak to hodnotíte, že jsou dnes děti stále dříve vyspělejší? Je to především stravou, hygienickými poměry i určitým bohatstvím euroamerické společnosti. Samozřejmě i podnebím a ekologickými podněty, které neprospívají zdraví a současně s tím nežádoucím směrem mobilizují hormony. Významným faktorem je tu i masová kultura s přemírou erotických podnětů. Ty dokážou přes mozkovou kůru intenzivně dráždit sexuální centra a urychlují tak produkci pohlavních hormonů.

Asi není v pořádku, když se člověku zkracuje dětství…? Bral bych to jen za podmínky, kdyby se člověk oproti ostatním živočichům nerodil tak brzy. On se rodí předčasně. Podle A. Portmana dokonce o rok. Což má své důsledky nejen zdravotní, ale i psychologické. Z toho mě blízcí myslitelé, u kterých se učím, jako Arthur Koestler, usuzují, že také v tom spočívá podstata zla v člověku. Od dětství hledá a má potřebu se opřít o nějakou skupinu a pak vyznává doktríny té skupiny za cenu zničení jiné.

Chcete tím říct, že kdyby člověk si hověl v mateřském lůně osmnáct měsíců, zlo by se v něm nezabydlelo? Když srovnáte možnosti zvířecích mláďat včetně primátů, tak zvířata mohou být vzhledem k svému věku, kterého se mohou dožít, mnohem dříve samostatnější a schopnější se uplatňovat. Proto by se v člověku nemělo dětství zkracovat. Porod u dvanáctileté holky je hrůza nejen pro tu dívenku, pro její rodinu, ale i pro společnost. Zvyšuje se i dětská kriminalita… To s tím též souvisí, ale obrovskou roli v ní hrají ta prokletá masmédia, která jsou dnes pro nás pro všechny jako droga. Nadáváme na ně, ale stejně si je pouštíme. Člověk se kromě na televizi dívá i do své tváře v zrcadle. Často ji přikládá větší význam než svým myšlenkám.

Díváte se často do zrcadla? Častěji než je zdrávo, ne. Abych si uvázal kravatu, učesal a oholil.

Pane profesore podle vás lze dělat, aby člověk zůstal přirozený, svůj, nezaměnitelná individualita? Víte, to je právě to, že člověk se pořád stylizuje. Teď se musíme ptát: do jaké míry. Mezilidské vztahy jsou neustálou výměnou masek. Tvář je neustále schovaná. Dokonce se soudí, že ani žádná tvář neexistuje, aby se člověk obnažil a byl bez masky. Jestli třeba v okamžiku smrti…?

Category: 1996 / 06

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL ZDENĚK KOMPERT

Potulný kolotoč“ Adidas Streetball Challenge ´96 začal svoji velkolepou pouť v Ústí nad Labem. Ústeckým Lidickým náměstím se od ranních hodin ozýval jásot několika stovek, snad tisíců mladých diváků. Streetball je hru především pro mladé lidi. Proto ke správnému „mači pod košem“ pat ří i kvalitní muzika. Skupiny Rap Masters, Maxim Turbulence, Blondes doslova rozdováděly přihlížející. K programu patřily i soutěže pro diváky ve zpěvu a tanci. Nálada byla skvělá, počasí se ten den také povedlo. Hrálo se ve čtyřech kategoriích. Do národního finále do Prahy však postoupilo jen vítězné družstvo mužů od 16 do 20 let. Mladá hra zvaná streetball z anglick ých slov street (ulice) a ball (míč), jejíž název by se dal přeložit jako pouliční košíková, se vyvinula na amerických ulicích. Ve Spojených státech, kde je košíková sportem číslo jedna, prý visí basketbalový koš na každém domě. Kluci, kteří nenašli dostatek prostoru na opravdové basketbalové hřiště, házeli na jeden koš. Jim tedy vděčíme za turnaje, které každoročně pořádá společnost Adidas po celém světě. Už dnes se pořádá mistrovství světa ve hře, která si získala velkou oblibu diváků i sportovců. Loni to byla Barcelona, která přivítala sportovce. Letos, v první polovině září, bude městem streetbalu Budapešť. „Už teď držím palce našemu týmu, který vyjde z Prahy“ řekl Láďa Navrátil, vítěz kategorie D, tedy muži nad 21 let. Co tě přivedlo na streetballová hřiště? Už asi dvacet let hraji basket, dnes už sice za „staré pány“, ale košíková je mi stále velice blízká. Dali jsme dohromady mužstvo. Kluci mne přemlouvali spíše z „hecu“, aby jsme si vyzkoušeli zase něco nového. Streetball a košíková, co mají společného? Snad míč. Míč? Hraje se míčem na košíkovou na jeden koš, který je stejně velký, ale už odrazná deska je jiná, menší hřiště, jiné „lajny“ i bodování je jiné. Povrch je také jiný. Zrovna v Ústí byl povrch dost těžký, nedalo se ani driblovat. Míč od kamenů na náměstí odskakoval téměř neovladatelně. To se třeba s palubovkou v hale nedá srovnat. Streetballové družstvo tvoří čtyři hráči, z nichž jeden v průběhu hry střídá. Podstatný rozdíl je také v tom, že tady není rozhodčí. Kdo má na hřišti poslední slovo? Hráči. Každý si říká o faul sám. Doslova kdo si co urve, to má. Když se to mydlí nekouká se nalevo napravo. Ten, kdo hraje streetball po několikáté a má vžitá pravidla, je ve výhodě. Ví, kdy si má říci o faul, a než se druhý mančaft přizpůsobí, musí se smířit s prohrou, musí potom přidat v dalších zápasech. Přečíst si pravidla nestačí, musíte si to zkusit, sáhnout si na míč, vžít se do toho. Pak to jde. Od pořadatele je na hřišti jen takzvaný přihlížející, který by měl rozhodovat sporné míče, ale mohu říci, že ani jednou nezasáhl. Hráči si to vyřešili mezi sebou. Jak se bodují vhozené koše? Každý vhozený koš jeden bod, jen za čárou platí za dva. Je to něco jako trojky v basketu, ale zas je to podstatn ě blíž. Bylo těžké přejít najednou od košíkové ke streetballu? Samozřejmě, byli jsme zvyklí z „čun- či“, že se doskočí, „vydribluje“ a hraje se dál. U streetballu ne, tady se doskočí, vezme se míč a vyhazuje se z autu. Po koši se tedy nepokračuje ve hře. Z počátku, ten první zápas nám to dělalo starosti. Vysvětli laikovi slovo čunča! To je v košíkové hra na jeden koš, když se sejde málo hráčů na tréninku, tak hrají dva na dva, tři na tři čunču na koš, podle toho kolik se sejde hráčů. Dá se říci, že nejlepší v basketu nemusí být nejlepší ve streetballu? Je to tak. Porazili jsme i prvoligové hráče z Děčína. Ovšem je nutné, aby člověk měl ten míč osahaný, jinak by byl problém se do koše vůbec trefit. Jaká byla atmosféra a diváci v Ústí? Atmosféra je úplně jiná než při košíkové, tady v Ústí to bylo něco fantastick ého. Hřišťátko je hrozně malé asi pět krát pět metrů, diváci stáli asi krok za lajnou, s lidmi jsme měli mnohem lepší kontakt než na palubovce. Úplně jinak se hraje tam, kde nejsou lidi, než tam kde vám doslova dýchají na záda. Bylo to fajn. Co pro tebe dnes streetball znamená? Pro mne to bylo příjemné zpestření přejít z haly na kousek asfaltu. Výhodou je, že stačí malý plácek, koš a můžete hrát. Je to hlavně pro mládež, aby se na sídlištích „chytla“ sportu a potom ať se rozhodnou, co je jim bližší. Myslíš si, že má streetball na to, aby se stal závodním sportem? Hra je to pěkná, ale zatím ve vývinu, ani pravidla ještě nejsou ustálená, částečně se mění podle podmínek.

Category: 1996 / 06

NAPSALA JANA MICHALCOVÁKdyž se to všechno povede sestavit a opravit, bude to unikát, který sem bude lákat nejlepší varhaníky,“ říká Mgr. Rudolf Valenta, farář v kostele církve č. husitské na Zbraslavi. Stojíme uprostřed chrámové lodi, z kůru znějí třímanuálové varhany, na zemi mezi barokním pozitivem a strojem z poloviny minulého století leží rozebrané části unikátních nejstarších renesan čních varhan s původní zachovalou polychromovanou (malovanou) skříní v Čechách. Když se tedy podaří sestavit všechny součásti do původní podoby, bude moci labužnický návštěvník poslouchat originální starou muziku z nejrůznějších období tak, jak zněla našim předkům v době svého vzniku. Navenek charakterizuje renesan ční varhany jednotný typ skříně, která se dopředu uzavírala umělecky zdobenými veřejemi. Tyto „malované skříně“ byly pojímané skutečně jako protějšek oltáře. Proto je zdobí podobné řezbářské motivy, kolorované barvami jako je červená, modrá, zlatá, bílá. Vůbec nejstarší dochovaný varhanní nástroj v Čechách najdete v kostele Nejsvatější Trojice v Smečně, okres Kladno z let 1597 – 1599, jenže roku 1775 přestavěn. Varhany, o kterých je zde řeč, vznikly sice o něco později, mezi 1600 – 1630, ale jsou nejstarší bez vnitřního zásahu, u nichž se zachovala i tato původní barevná polychromie.Na jaře 1995 je objevil Rudolf Valenta v kostele sv. Markéty ve Skytalech u Lubence a od té doby se odvíjí dějiny boje o jejich záchranu.UNIKÁT„Čím starší je nástroj, tím menší má tónový rozsah,“ vysvětluje Rudolf Valenta, který je pověřen restauračními pracemi. Postupem doby se tento rozsah i počet píšťalových řad (varhanních registrů) košatil. Takže třeba barokní nástroje, kterých je zachováno nejvíc, mají nanejvýš tónový rozsah od c do c3 s tzv. krátkou oktávou, což znamená, že v hluboké spodní oktávě nejsou vybudovan é půltóny mimo b. Ale starším nástrojům chybí ještě některé půltóny na pravé straně, tady např. gis. Podle toho se také pozná, že nástroj je skutečně takhle starý.“ Varhany byly nalezeny v relativně chudém kraji, kde neměli peníze na jejich opravy, tím pádem tam moc varhanářů ani nepřišlo, takže se moc nezkazily. Stály tu v téměř neporušeném renesančním rouše bezmála 400 let. Zkázu jim přinesla až poválečná situace v českém pohraničí, kdy novoosídlenecká populace již neměla k tamnímu kostelu žádný vztah. Pod rukama vandalů a zlodějů se změnily v ruiny, jejíž definitivní zkáza by byla už jen otázkou několika let. „Jak se pozná, že byly zničeny ná- silnými zásahy?“ ptám se pana faráře. „Do toho píšťaliště prostě někdo lezl a chodil tam, takže píšťaly v původním prospektu byly jedna zlacená, jedna stří- břená, a to se krade krásně.“ Z původn ího píšťalového materiálu se podařilo shromáždit zhruba třetinu, která byla spolu se zbytkem na jednotlivé díly rozebran ých varhan převezena do husitsk ého kostela na Zbraslavi, kde restaurační práce probíhají.JAKÉ BYLY STARÉ VARHANYJeště u renesančních varhan je pravidlem jedna klaviatura (manuál) a jeden varhanní stroj. Až u barokních a novějších strojů bývá manuálů několik, postupně řazených tak, jak se varhany rozšiřovaly a k základnímu přibývaly další. Vývoj varhan a varhanní skladby jsou procesy rovnoběžné, určují je umělecké směry, a ty jsou výrazem požadavků doby. V Čechách se objevily varhany v souvislosti s celkovým vývojem v Evropě snad již v 11. stolet í, ovšem doložené jsou až varhany ze svatovítské katedrály z poloviny 13. století. Od té doby se měnily a vyvíjely nejen samotné nástroje, ale také názory na ně. Například husité v nich viděli symbol církevního přepychu, ačkoli sám mistr Jan Hus varhany jako chrámový nástroj uznával. V 15. a 16. století můžeme zaznamenat výrazný rozvoj varhan a varhanní hry, který dosáhl monumentálních rozměrů v období baroka, a to jak po stránce zvukové, tak po stránce vnějšího vzhledu. „Varhany se různě přestavovaly,“ vypráví Rudolf Valenta, „přišel třeba nový varhaník a zdály se mu malé, tak je zvětšil… Podléhaly také dobovému vkusu. Najdete třeba krásnou, zachovanou starou varhanní skříň, ale vevnitř vůbec nejsou krásné varhany, ale třeba ´obyčejný´ romantický stroj z poloviny minulého století, takže po původní zvukovosti ani památka. Podobný osud potkal drtivou většinu nástrojů. Pouze tam, kde neměli peníze, si zachovaly nástroje relativně původní zvukovost. Ale renesanční? Neexistuje. Stáří varhan se pozn á taky podle ladění, protože názory na ladění kolísaly, vyvíjely se. Jak má být třeba vysoko c. V té době c odpoví- dalo dnešnímu cis. Ti lidé hráli a zpívali výš, taky zpívali jnou muziku podle jin ých tónin. Taky když zahrajete na ster é varhany podle nové tóniny, tak se to kolikrát nedá poslouchat.“RESTAURACEPůvodní polychromie, která je, jak už bylo řečeno, skvostem našich varhan, se ale nachází pod šesti nebo sedmi vrstvami pozdějších přemaleb a dostat se k ní bude strašně náročné. Část půjde pomocí chemikálií, ale poslední křídovou vrstvu před vlastní polychromií lze odstranit už jen ručně. „To zvládnou nejméně dva restaurátoři,“ říká pan Valenta, „kteří se tomu budou věnovat mravenčí prací několik měsíců, ručně vrstvu po vrstvě sundávat. Nejzákladnější rekonstrukce varhan přijde asi tak na 150 000 korun, ale ta skříň sama o sobě bude chtít jednou tolik, to budou dělat restaurátoři z lásky, ne za peníze, za peníze by ji dělali tak za 2 milióny.“ Co tedy bude třeba mimo polychromie ještě udělat, aby se mohly unikátní renesanční varhany rozeznít nenapodobitelnou melodií? Nejprve dokončit právě probíhající truhlářské práce na celku skříně. Dále se musí opravit traktura (to je vedení od kláves k ventilům), vzdušnice (vzduchová komora, ventily, kancely, píšťalnice). Musí se nechat vyrobit nová klaviatura, opravit zachované píšťaly a doplnit chybějící. V každém registru, kterých je tu šest, chybí jak část dřevěných tak cínových. Prospekt (čelní část nástroje) se musí pozlatit a postříbřit, jak to bylo původně. Mimoto je třeba udělat nový měch, ještě se uvažuje jaký, jestli kopii původního, který se nezachoval, nebo moderní. Dále ventilátor, poněvadž dnes už se nemůže využívat služba kalkata – šlapače nebo tahače měchů. A pak už jenom ladit.NADACE COMENIUSVarhany ze Skytal jsou majetkem tamní římskokatolické farnosti. „Se souhlasem nadřízeného plzeňského biskupství jsme je skrze řádnou smlouvu získali na Zbraslav k rekonstrukci,“ vysvětluje Mgr. Vladimír J. Dvořák, zakladatel Nadace Comenius, „po jejímž skončení tam také příštích dvacet let zůstanou. Pak může majitel volně rozhodovat o jejich dalších osudech.: Patronkou záchrany těchto zapomenutých varhan ze západních Čech se stala Nadace Comenius, společně se zbraslavskou husitskou farností. Ta zajišťuje organizačně restaurátorské práce, nadace vše ostatní, což v praxi znamen á především shánění prostředků. Nadace oslovuje nejen bohaté instituce a podnikatele, ale i nejobyčejnější jednotlivce, i u nás i v zahraničí, aby z menších i větších darů nakonec shromáždila sumu asi 300 000 korun, pot řebnou k záchraně těchto varhan. „Důležité je,“ zdůrazňuje Vladimír J. Dvořák, „že všichni, kdo se na tomto projektu podílejí, tak činí z nadšení a bez nároku na honorář. Z darů, které jsou nám svěřeny, nekončí ani haléř ve financov ání nadační byrokracie, nýbrž je cele zužitkována k hrazení nákladů na restaurátorské práce.“PAN FARÁŘJak dlouho se zabýváte varhanami a jak jste se k tomu dostal? Ptám se ještě Rudolfa Valenty před tím, než se vypravíme do studených prostor zbraslavkého kostela plných varhanní hudby právě cvičícího studenta konservatoře. „Přes kostel. Působil jsem v kostele, kde nebyly varhany a četl jsem inzerát, že jiný kostel varhany prodává za tenkr át poměrně malou částku 11 tisíc. Zajel jsem tam a koupil je, rozebral a převezl do svého kostela, kde 2 roky ležely. Měl jsem kamaráda – varhaníka, který mi slíbil, že mi je pomůže postavit. Pak jsem měl být přeložen jinam, tak jsem během tří měsíců, ze zoufalství, aby po mně nezůstal takový rest, ty varhany prostě postavil. Všechno jsem tam dal, jak jsem si myslel, že je to správně, natřel jsem je a zavolal jsem ladiče. Oni přijeli, zjistili, že všechno fouká a funguje a naladili je. Takže jsme měli v kostele, ještě než jsem odešel, koncert. Pak jsem se o varhany zajímal čím dál víc. Jakmile člověk vejde ve známost, že se něčím takovým zabývá, tak už to jde samo. Je to svým způsobem vášeň. Varhany mají v sobě něco, co člověka zvláštním způsobem pohltí. Je to řemeslo a zároveň není. Každý nástroj je naprost ý originál. Výsledné možnosti zvukovosti jsou prostě fantastické. Představte si, že lze postavit varhany, které mají tři tisíce, pět tisíc píšťal a že to má dvacet nebo třicet registrů (píšťalových řad)! Každá řada má jiný zvukový charakter, jinou stopovou výšku…, takže výsledek se vlastně ani nedá dost dobře předem naplánovat – je to, jako by se rodilo něco skoro živého.“P. S. Měl-li by někdo zájem přispět na záchranu tohoto varhanního unik átu, může poslat jakoukoli finanční podporu na konto 16500 – 464/0600. Děkuje Nadace Comenius, Věkova 1245/22, Praha 4.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This