Category: 1996 / 07 – 08

Napsal a vyfotografoval:
Guy Wenborne
Obyvatelé Velikonočního ostrova věřili v nesmrtelnost duše. Duše mrtvých, nazývané ivi atua, se někdy vracely na různá místa ostrova. Respektovali- li za života ostrované všechna tabu, jejich duše získaly věčnou blaženost, zatímco duše těch, kteří tabu překračovali, byly odsouzeny zůstat poblíž mrtvoly a trpět hladem a žízní. Svědectví podaná četnými autory se shodují v tom, že ostrované vyvolávali duchy mrtvých, aby jim pomohli v pracovních záležitostech i válkách.
DUCHOVÉ AKU AKU Jiná kategorie přízraků, duchové aku aku, pocházela z jiných světů a usazovala se na různých místech ostrova. Byli to duchové strážní, chránící své rodiny či kmeny a škodící druhým, znepřáteleným nebo cizincům. Aby udrželi cizí duchy v dostatečné vzdálenosti, stavěli ostrované, kteří se přestěhovali, před své vchody hare paenga, sošky svých aku aku ze dřeva. Ve všech periodách historie Velikono čního ostrova hrálo dřevo významnou úlohu. Sošky reprezentovaly různé druhy bůžků. Tak bůžci moai kava kava měl antropomorfické vyjádření s hubeným tělem a zapadlým břichem pod vyčnívající hrudí; ika měla tvar ryby; reimiro byly ornamenty ve formě půlměsíce s hlavou na každém ze dvou cípů; tahonga měla tvar koule, dekorované dvěma lidskými tvářemi nebo ptákem s roztaženými křídly; ao byla náčelnická hůl, vyzdobená na konci dvěma lidskými hlavami spojenými jedním krkem; matakaorapa, podobná ao, sloužící rovněž náčelníkovi, měla formu větve nebo pádla, které bylo jako rukojeť zakončenou lidskou hlavou s širokou tváří; a rapa, rovněž podobn á ao, ale se zakončením ve tvaru dvojit ého pádla. Všechny tyto objekty se dosud užívají při tanci a při různých folklorních představeních.
Vraťme se k víře. Nejdůležitější bůh Velikonočního ostrova má jméno Make Make. Jeho tvář, vytesaná z kamene, upoutává pozornost hlavně pro své oči, které jako by na vás byly neustále upřeny. Podle víry některých ostrovanů disponuje Make Make svým vlastním nebeským dvorem, v němž se vyskytují i další božské bytosti jako Hiva a Tive, Hiro a Matu-uara, Hawa Take Take.
MANA A TABU. Trestí víry obyvatel Velikonočního ostrova je mana, nadpřirozená síla, která dává těm, kdo ji ovládají, moc nad lidmi a přírodou. Mana může být součástí nejen osob, ale i věcí a dokonce i slov a zpěvů. Jinými prvky víry jsou tapu (tabu) – soubory zákazů a po – synonymum pro temnoty, ale také pro snění. Obsah snů se vykládá stěhováním, transfiguracemi, přelety a přeměnami mimo čas a prostor. Pověry a legendy, vzniklé na základě po, jsou velmi po- četné.
DUCH-KURTIZÁNA . Zastavme se teď několik okamžiků na jiné formě aku aku. Jedná se o aku aku vahine; jak uvid íme,, půjde o duchy velmi snesitelné. Jsou ženského rodu – jsou to hříšnice mající vzhled kurtizán noci. Jsou vždycky připraveny svádět muže, kteří se jim líbí, a poskytnout jim nápoj stínu a lásky. Vypadá to, že tyto noční aku aku vahine jsou vítané, a proč vlastně jenom v noci?
VEJCE PTÁKA MANUTARA Přichází řada na kult tangata manu, muže-ptáka. Vyvinul se v Orongu a byl motivován náboženskou myšlenkou. Slavil Make Make při příležitosti objevu prvního vejce manutara na ostrůvku Motu Nui. Svátek vrcholil triumfáln ím vsazením posvátného muže-ptáka na trůn. Tangata manu nebyl volen. O čest být jím se soutěžilo. Aspirant na titul mohl být válečníkem, ale důležitější bylo hledisko náboženské, protože úspěšný kandidát se změnil v posvátnou bytost, tapu. Kromě válečníků byli kandidáty hlavně náčelníci, ale vlastní soutěžení bylo věcí jejich pomocníků, zvaných hopu manu. Jejich úkolem bylo najít jako první vejce ptáka manutara, pro které museli plavat k ostrůvku Muttu Nui. Existují dva druhy ptáků, jimž se přisuzuje jméno manutara: rybáci Sterna fuscata a Sterna lunata (pozn. překl.: první z nich je v češtině známý jako rybák černohřbetý). První hopu manu, jenž měl štěstí a nalezl vejce, dal signál náčelníkovi nebo válečníkovi, jehož reprezentoval. Ten si okamžitě oholil hlavu. Když se hopu manu vrátil do Oronga, odevzdal vejce svému šéfovi a ten od této chvíle požíval úcty a moci tangata manu. Kmen nového tangata manu měl tudíž ao, jinými slovy moc nad ostrovem po celý následující rok. Během tohoto času však zůstával dokonale izolován, neboť byl tapu, a nikdo se ho nesměl dotknout, ba ani se k němu přiblížit.
TETOVÁNÍ A MALOVÁNÍ TĚLA .Obyvatelé Velikonočního ostrova se tetovali jehlou vyrobenou z lidské nebo rybí kosti, zvanou iuhi. Ta měla malé zoubky, které dovolovaly vstříknout pod kůži barvivo ze směsi sazí, lístků čajovníku a šťávy cukrové třtiny. Tetování pokr ývalo nejrůznější části těla: tváře pod očima, čelo, záda, paže a vlastně cokoli, včetně genitálií. I malování těla bylo běžné. Neju žívanější barva byla červená a poch ázela z půdy zvané kiea. Černá byla vyráběna ze sazí a bílá z trav a šťávy z rostlin pua a pia. Posledně jmenovaná je totožná s rostlinou Tacca pinnatifida, užívanou pro stejné účely na Tahiti. Tetování některých žen napodobovalo oděv a jejich poprsí zůstávala odkrytá. Hodnostáři si nechali tetovat náčelnické insignie jako ao nebo symboly muže-ptáka tangata manu. Tetování bylo neodstranitelné, mohlo však být doplňováno malbou těla při různých rituálech a oslavách. Přítomnost tetovaných mužů a pomalovaných žen dodává zcela zvláštní příchuť oslavám, konaným v noci při světle ohňů a loučí. Estetický zážitek z těchto těl a neproniknutelných tváří, pokrytých ornamenty a malbami, jde někam na hranici strachu a halucinace. Při tom všem je to zážitek svůdný, takový, na který se nezapomíná.

Category: 1996 / 07 – 08

NAPSALA ZORA WILDOVÁO Janu Lucemburském lze plným právem tvrdit, že to byl on, kdo nás, Čechy, přivedl poprvé do Evropy. Ne že by o totéž neusilovali už Přemyslovci, ale zdaleka si při tom nepočínali tak vehementně a vytrvale a s tak evidentními výsledky jako tento „král přišlý“ bůhvíodkud, z  jisté pěkně odlehlé francouzsko-německé pomezní tramtárie. Vzdor své zásluze Jan v české zemi kořeny nezapustil ani po šestatřiceti letech panování. I bez nich ji však vysával přehnanými finančními požadavky. Za své služby si nechával platit ve stříbře a zlatě z jejích dolů a nalezišť, jediným bohatstvím, jež jí zaručovalo určitou prosperitu. Ale jak jinak – v jeho případě! Ale nebylo v tom zbla lakoty či hamižnosti. To jen z neskonalé marnivosti neznající cenu peněž. Obratem ruky svedl rozfofrovat hotové jmění.Rád dělal granda a dělil se s kamarády od svého stolu. Rozdával, dokud měl co. Potom se načas spokojil s okoralou skývou a šatem vandráka, než si zase opatřil další zdroj příjmů a oslnivého přepychu. Ovšem nejen tvrdou českou měnu rozhazoval po okolní Evropě k patrnější slávě svého království.Za svého permanentního těkání z místa na místo ji také zasypával mraky úředních listi, podepsaných svým jménem, s důležitým upřesněním: BOEMIE REX. Pojem Čech s ním takto putoval, kam se vrtl. Od Litvy po střední Itálii či Languedoc, od Atlantiku po uherský Visegrád. ·  ·  ·Jan (narozen 10. 8: 1296, zemřel 26. 8. 1346) své království popularizoval skrze vlastní popularitu. Upoutával šaramantním zjevem a i obsažností a pestrostí charakteru. Štíhlý, atleticky urostlý muž o 170 cm výšky, s výraznýma, silně krátkozrakýma modrýma očima v tváři orámované pěstěným vousem a splývajícími plavými vlasy, které si do bitvy nechával pečlivě kadeřit. Sympatický kavalír šmrncnutý studiemi na pařížské univerzit ě, výborně jazykově připravený, neobyčejně výmluvný a vtipný, velkorys ý a odvážný, posedlý turnajnictvím, značně promiskuitní, pragmaticky obezřetný, disponující vzácnými konexemi a překvapující superaktuálním zpravodajstvím, to byl arzenál vlastnost í a předpokladů, pro něž byl vítán v každé aristokratické společnosti. Vždy měl co nabídnout. Když se to hodilo i podlost, pokrytectví, nezodpovědnost, přílišnou důvěřivost nebo zase vypočítavost, krutost, dluhy, zradu. Dovedl se dost plynule přehrávat z role klaďase v padoucha a naopak. Maximální názorová flexibilita, schopnost brilantní improvizace, nevyzpytatelnost reakcí a nespoutanost výraznějšími mravními zásadami byly jeho nejúčinnější zbraně používané jak vůči nepřátelům, tak vůči přátelům.Byl jemnou směsicí rytířského ideálu, vyčteného z dobové literatury a drsné rytírny, načerpané z reality všedního dne. Než ho však život patřičně okopal, neměl to snadné. Když r. 1310 vkročil do vyženěných Čech, houževnatě okupovan ých oddíly sesazeného Jindřicha Korutanského, jako rozmazlený čtrnáctiletý synáček římského krále a záhy císaře Jindřicha VII., prohýbal se pod obřím břemenem funkcí čerstvého hraběte lucemburského, krále českého a polského a generálního vikáře zaalpské části Svaté říše římské. Úvodní násilné ovládnutí země a vypořádání se s prokorutantskou klikou bylo legráckou oproti střetu s domácí arogancí, mazaností, zazobaností a proradností šlechty, která nehodlala dopustit, aby ji v čemkoliv omezoval. Avšak svízelnost celého jeho úkolu na něj dolehla již r. 1313 po otcově náhlém skonu.Neblahá zvěst ho zastihla spěchajícího za ním do Itálie s armádou, jež se měl a pokusit zpacifikovat tamní rozbouřené poměry. Děsivému zmatku, který hned nato vypukl jak v sebraném vojsku, tak ve vší říši, čelil s neočekávanou chladnokrevnost í a obratností. Vyu žil situace k rozpoutání hotových diplomatických orgií, jimiž počal uskutečňovat svůj ambiciozní plán domoci se osiřelé říšské koruny pro sebe, neboť s touto na hlavě by si snad mohl být jist i s poněkud se mu smekající českou. Projevený talent a nedostatek prostředků na úplatky ho však diskvalifikovaly. Ti, na nichž volba příštího římského vladaře záležel, se nechali slyšet, že pro tento post není ještě plnoletý. Do stanovených osmnácti let mu chybělo pár měsíců. Lucemburská lobby vzala výhradu v potaz a Jan beznadějnou kandidaturu stáhl. Zůstal však v epicentru dění. Svůj kurfiřtský hlas věnoval vévodovi Ludvíku Bavorskému, rivalu Český stát ohrožující Habsburka Fridricha Sličného. Tím přispěl ke vzniku říšského dvouvládí, které mu coby příznivci Ludvíka Bavora poskytlo nepřeberně příležitostí pro jeho životní vášeň – vysokou politiku. ·  ·  .Ač vybaven mnoha novými a slibnými říšskými privilegii, bez otcovské záštity však pře českými pány klesl na úroveň exkrále a ztroskotance Jindřicha Korutance. Desetiletý zápas o uhájení aspoň zdání královské moci skončil Janovým totálním debaklem, když nervově nevydržel a přestal mezi nesnesitelně intrikujícími a zájmově mírně diferencovanými skupinami velmožů rozlišovat. Tak je proti sobě sjednotil. V akutním nebezpečí ztráty samotného trůnu kapituloval a péči o vnitrostátní agendu přenechal panstvu, jež mu za to dopřálo zase „tu radost“ reprezentovat zemi na mezinárodním fóru. Že se to kapánek prodraží? Budiž! Hlavně že budou mít myšky pré, a to na dlouhých 26 let, po něž dal zhrzený král Čechám víceméně adié. Spolu se zhroucením svého vladařského snu, který v něm nepředloženě ještě přiživovala jeho nekompromisní, přímočará a hysterická choť, musel zakusit i zhroucení svého manželství. S Eliškou Přemyslovnu ho odcizil právě strach z jejího fanatismu, s nímž uplatňovala myšlenku obnovy patriarchálního způsobu vlády svých předků. Do ohníčku svárů královského páru s chutí přihazovala svá polínka i šlechta. Rodinné drama vyvrcholilo královninou mělnickou internací. Jan uvěřil, že ho Eliška touží odstanit a ujmout se za prvorozeného syna Václava (pozdější Karel IV.) poručnické vlády. Ostražitosti a až trapné nevraživosti k svému synovi se nikdy nezbavil. Svou můru docela nepřekonal možná ani v momentě, kdy ho, už slepý, designoval na českém zemském sněmu za svého nástupce nebo když ho ještě později volil za krále římského.Krkavčím otcem byl i Karlovým sourozencům. Také je předčasně odloučil od matky a rozprášil v útlém věku po zahraničních panovnických dvorech. Dceru Gutu provdal za francouzského korunního prince až po pěti jiných zásnubách. A Karel se teprve ve svých sedmnácti seznámil s o šest let mladším bratrem Janem Jindřichem, jehož Jan pro vidinu Korutan a Tyrol ledva devítiletého vmanévroval do svazku s dvanáctiletou dcerou opovrhovaného Jindřicha Korutanského. Markétině rychle dozrávající sexuální náruživosti chlapecký manžel nestačil, načež ho vykřičeného za impotenta a odporného devianta ta smyslná, ale prý stále panenská kobyla odkopla. Skandální rozvod znamenal kromě kapitální ostudy i rozloučení se – ve prospěch syna záludného Ludvíka Bavora – s kýženým územním přírůstkem. Ovšem ke svému druhému synu Václavovi, tentokrát z manželství s Beatrix Bourbonskou, projevoval Jan mnohem více lásky, což prozrazuje, jak bolestně ho rozchod s Eliškou zasáhl. Existuje svědectví, že v inkriminované době utápěl žal a špatné svědomí v přemíře alkoholu, a že pilně vyhledával rozptýlení v hazardních hrách, divokých souboj ích, nehorázných prostopášnostech a bezuzdném hýření. Při jedné noční výtržnosti v pražských ulicích byl té- měř ubit rychtářovými dráby, kteří ho nepoznali. Jindy zase posměšnými poznámkami pohoršlivě vyrušoval v kostele při bohoslužbách. ·  ·  ·Duševní depresi překonal spolehlivou drogou. Znal riskantní styl politické ekvilibristiky nad okrajem propasti. Uměl též korektní politiku středu a uvážlivou neutralitu hojně žádanou k překonávání znovu a znovu propukajících nesmiřitelných konfliktů všech se všemi. Potřebovali ho jak v říši, tak ve Francii, Itálii a Polsku, ba stáli o něho i v Uhrách, Španělsku a Anglii. Cokoli se tu či onde šustlo, už byl u toho, do všeho strkal prsty, vždycky si nárokoval poslední slovo, až o něm začala kolovat hláška, že „bez českého krále nikdo nemůže vyřídit svou věc s konečnou platností; povýší koho chce, a koho nechce, toho zničí. Originálně si poradil i s nenasytnou chamtivostí papeže Jana, kter ý drahně let držel v Avignonu pod zámkem pražského biskupa Jana z Dražic a pak při vybírání církevního desátku vyšacoval opuštěné království kolikrát tak, že na jeho panovníka nezbylo. Lucemburk si pak pravidelně vyprosil na Svaté stolici horentní půjčku, aniž měl kdy v úmyslu ji vyrovnat. A papež se mu neodvážil odepřít. Ale papež si taky našel příležitost. Když se krakovský kníže Vladislav Lokýtek prohlásil za polského krále, tento vynikající právník si záměrně nepovšiml, že jím je de iure již deset let král Jan. Načež Lokýtka obdařil schvalovací bulou a apoštolským požehnáním. ·  · Ovšem někdy veškeré diplomatické fígle selhaly a muselo se do pole. Ani to však Janovi nečinilo potíže. Zapojil se do bezpočtu válečných operací a ať v řadách poražených či úspěšných, pokaždé se vyznamenal statečností, bojovým nasazením a taktickou bravurou. Nejslavnější bitva s jeho účastí, bitva u Mühldorfu r. 1322, v níž Ludvík Bavor setřásl nepříjemnou habsburskou konkurenci a jež by bez předvídavosti, pohotovosti a iniciativy krále Jana sotva dopadla tak, jak dopadla, vynesla českému království definitivní zisk Chebska. Ze všech krizí, nehod a malérů se vylízal díky své nezdolné vůli. Zlomila ho až slepota. Ne okamžitě. Zápasil s ní šest let. Skrýval ji možná z ješitnosti, možná najust svým nenávistníkům. Těžký handicap mu neubral ani na mimořádné pohyblivosti, ani příliš nezbrzdil jeho obvyklou fantastickou cestovní rychlost 80-120 km za den jízdy koňmo. Poloslepý r. 1337 urazil trasu z Prahy do Frankfurtu nad Mohanem za čtyři dny. Ani válečnému zaměstnání se nevyhýbal. Tím méně mu nevidomost překážela při diplomatických aktivitách. I přihodilo se r. 1341 ve Znojmě za tajného jednání s vévodou rakouským Albrechtem Habsburským, že byl z komnaty vykázán veškery personál. Když dokonzultovali a Jan chtěl odejít, nemohl najít dveře. A Albrecht, po atentátu jedem roky ochrnutý na rukou i nohou, mu nemohl pomoci. Navigoval ho pouze slovem. Tahle dvojnásob smutná součinnost je kupodivu rozesmála. ·  · Obavu za Karla, od r. 1334 markraběte moravského, převážila obava o osud rodu a lucemburského majetku. Dodejme, že zmíněnou hodnost přiřkl agilnímu synovi ne proto, aby se staral pouze o Moravu, nýbrž že použitím Přemyslovci zavedeného výstižnějšího titulu „mladšího krále“ by se odsoudil k údělu krále starého. To deptalo jeho sebev ědomí dědečka už od třiatřiceti let. Nyní však uznal, že je načase otěže vlády předat ve všech směrech lepšímu potomku. Provedl to, aniž si ublížil, 11. Června 1341 v Praze. Na Karlově titulatuře se nic nezměnilo, avšak jeho státotvorné úsilí rázem zefektivnělo. Dosavadní spolupráce otce a syna vypadala tak, že co Karel za otcových potulek světem napravil a vybudoval, to Jan za svých sporadických zastávek v Čechách zase zplundroval. Aby zlobiv ého tatínka udržel co nejdéle mimo zemi, posílal za ním Sisyfos Karel na jeho štace, byť skřípaje zuby, obrovskou apanáž. Kupříkladu za 5000 zlatých si koupil 2 roky jeho nepřítomnosti. ·  ·  ·Politickou satisfakci Janovi, a mocnou ironií i českému státu, přineslo prosazení Karla na říšský trůn 11. Července roku 1346. Poté už nebylo co dodat. Jen Kresčak jako východisko z pokořujícího postavení člověka odkázaného na milost nemilosrdných. Český král v nádherné zbroji s tesaným mečem, se sporným, leč legendárním výrokem na rtech („Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“) a přemyslovskými černými supími pery na přílbici zahynul 26. srpna 1346. Jan si přál být pohřben v opatství Clairfontaine poblíž lucemburského Arlonu, ale nikdy mu nebylo vyhověno. Jeho ostatky se několikrát stěhovaly za okolností dosti pohnutých. Nyní spočívají v katedrále P. Marie v Lucemburku. Pídíme-li se po odkazu, jímž je budoucím generacím jako každý správný monarcha fakticky povinován, musíme se smířit s tím, že nás Čechy neměl rád, a to zřejmě proto, že ani my jsme ho tenkrát zrovna nezbožňovali. Ale i tak Jan Lucemburský českému království prospěl. Dynamičností a kreativností své osobnosti je vyburcoval, když ne z hospodářské, tedy aspoň z politické letargie a zápecnictví. Také je nezanedbateln ě rozmnožil. O Zhořelecko, Budyšínsko a Chebsko. A valnou většinu Slezska, což byl od něho u k á z k o v ý v ý k o n z c h y t r a l o s t i a mravenčí trpělivosti.

Category: 1996 / 07 – 08

NAPSAL LIBOR MICHALECVe třetím patře smíchovského sídla soukromého rádia Frekvence 1 visí nástěnka a na ní je ručně a ozdobně psáno: „Berkovec má rychlá kol a do éteru volá ´HOLA!´. Často se však poflakuje a Jitka ho pak zaskakuje. On říká, že nesmí zahálet, když volají jej touhy dálek. Pak se toulá kdesi v krajích a nebo třeba v Himalájích. O tom, co kde všude mají, pak na Frekvenci hezky bájí. To vypráví jako pohádku, však kolegové mu říkají: ´Berkovče, seď na zadku´.SVĚT V POHYBU S člověkem v pohybu Standou Berkovcem jsem si domlouval rozhovor už dlouho, a nikdy to nevyšlo. Naposledy na hoře Říp v rámci badatelské akce České vlastivědné společnosti. Pro neustálý shon jsme přeložili schůzku přímo do rádia. Když jsem na ni přišel, řekl mi, že Lucka Výborná náhle onemocněla, takže se před hodinou dozvěděl, že vysílá o dvě a půl hodiny déle. Rozhovor vznikal v krátkých, tříminutových pauzách na písničku mezi živým vysíláním, jako by měl zrcadlit rytmus a tempo nejrychlejšího média na světě.„Pořad SVĚT V POHYBU začal vznikat v mé hlavě, když jsem se dozvěděl, coby zaměstnanec rádia Evropa 2, že jsme dostali celoplošnou licenci. Začali jsme připravovat strukturu vysílání a na mě padlo, že budu mít na starosti hodinový poledn í magazín. Od začátku se jmenoval Svět v pohybu. Je o tom, co nás baví, jak se všechno mění, nejen cestování, ale i pohyb v čase, prostoru, pohyb našeho myšlení. Určitě je organizačně těžké zařídit, aby každý den přijelo tolik hostů mluvit naživo. Daří se to hlavně proto, že máme výbornou produkční a snad je tu i osobní zkušenost – to, že lidé znají naše rádio a vědí, že tenhle magazín je natolik ´řachlej ´, že každá expedice, která někam jede, má tady místo a dostane prostor, přestože jsme komerční rádio. VÝŠKOVÉ REKORDY A pak jsem chvíli poslouchal jeho hlas z éteru, jak uváděl Kavárnu u Lucie, tentokrát bez Lucie, ale zato se Standou Berkovcem, kterému tady nikdo neřekne jinak než Standovec. Pokračování měl náš rozhovor již přímo ve studiu, izolované odhlučněné buňce, vyšňořené fotografiemi z výše popisovaných cest. Zajímavé bylo, že vždycky navázal řeč přesně tam, kde skončil: „My nejsme redaktoři, kteří sedí celý den v redakci a vykládají národu co a jak má dělat. V první řadě to jdeme sami vyzkoušet. Když vysílám o závodě sněžných skútrů, tak sedím za Láďou Zárubou na skútru a natáčím při jízdě rychlostí 70 kilometrů za hodinu. To přece nejde jinak. Díky vyspělé technice, která dřív nebyla, se nám podařilo udělat výškový vysílací rekord – patrně československý. Na expedici Mount Everest 1994 jsme měli možnost vyzkoušet satelitní telefon z výšky 5200 metrů a vloni, díky sdružení Himalaya 8000 to byla Šiša Pangma z výšky 5700 metrů. Byli jsme jediná expedice, které satelitní zařízení fungovalo, takže celý base camp k nám chodil telefonovat. Bylo krásné pozorovat chlapíka, který telefonoval s několikaměsíčním synem, ale také jsem si tady uvědomil, že se možná nesluší dělat z velehor přímý přenos.TELEFONÁT Do redakce naživo zavolal sytí mužný hlas a bez rozpaků pozdravil „Takže na téma sousedé.“ Navodil Berkovec téma. „Já bych tě chtěl za souseda, Stando, ty jsi takovej příjemnej člověk“. „Já se ale bojím, Stando, že bychom pořád chodili na pivo a nic neudělali.“ Rozhovor ještě chvíli pokračoval a vyšlo najevo, že jmenovec Standa, dříve taxikář a dnes bodyguard nebo něco na ten způsob, je dobrý rozhlasov ý známý a nevolají si poprvé. Napadlo mě, že takovéto živé vysílání, jakého jsem byl právě svědkem, má i své úskalí: „Živé vysílání je krásná věc díky okam žitému kontaktu s posluchačem, což televize ani noviny nemohou a jsem vděčný za školu v Mikrofóru, kde se i dřív, také jako v jednom z mála pořadů, vysílalo živě, včetně telefonátů. V Mikrofóru jsme například sháněli krevn í skupinu, která nebyla, a když jsme to řekli do éteru, byla před Vinohradskou nemocnicí fronta. Dodnes nikdo nevěří, že když u nás byl prezident Havel, tak telefonáty byly ´live´ a mohl sem zavolat kdokoli. Samozřejmě že bychom je mohli předtočit, ale proč bychom to dělali, když byl prezident takový frajer a rozhodl se nést kůži na trh. Jsou lidé, kteří do rádia volají častěji, protože mají víc času, jsou spjatí s rádiem, moderátoři je znají a povídají si jako členové rodiny. Má to samoz řejmě svá úskalí – ostatní posluchači třeba občas netuší co se děje, (pokud ovšem nevědí, že Jiřinka marodila a že pojede za čtrnáct dní na dovolenou), takže jsou vlastně na chvíli vyloučeni z programu. To je však jen kosmetická potíž oproti tomu, když zavolá úchyl. „Pošle mě v lepším případě do prdele a ve vysílání to prostě je,  říká Berkovec. „Pro takové máme připravený džingl „NAVŠTIVTE PROSÍM SVÉHO ODBORNÉHO LÉKAŘE, to se jinak komentovat nedá. Ale i proto je možná živé vysílání tak krásné. Cítíš to napětí, jiskření, soustředění, atmosféru – je to úplně jiné, než když se předtáčí. Máš nějaké triky nebo finty? „Neexistujou. Já si myslím, že lidi na druhém konci toho řetězce vycítí, jestli je máš rád, jestli to opravdu děláš se zájmem, jestli máš rád lidi, nebo je to jenom póza, afekt. Nikdy jsem si třeba nedělal hlavu s tím, že se člověk přeřekne – samozřejmě by se měl připravit, rozmluvit se před vysíláním, to také děláme, ale já si myslím, že rádio vůbec není o tom, jestli někdo naprosto perfektn ě přečte zprávy. Rádio je tak živý organismus, že to je cítit – buď to funguje, nebo ne. Samozřejmě že mám takové reflexy – když mi spadnou papíry pod stůl, musím něco říkat, ale snažíme se to dělat přirozeně. Dělal jsi novinařinu i jinde než v rádiu? „Občas dělám v televizi něco o dynamických sportech. Je to něco úplně jiného. Rok po revoluci jsme, téměř celé Mikrofórum, odešli všichni kompletně do Hospodářských novin, odkud jsme se postupně rozutekli do různých novin a televizí a rádií. Psal jsem, ale hrozně mě například nebavilo přepisov ání rozhovoru, jaké tě teď čeká. I když na druhou stranu – občas je potřeba něco napsat, tak to udělám rád.CESTOVATEL „Příjem?“ Zaskočil mě v polovině věty, a tak jsem (pokolikáté už?) vypnul diktafon. V každé hodině od dvacáté do pětadvacá-té a od padesáté do pětapadesáté minuty se odpojují regiony před vysíláním zpráv a moderátor se do toho času musí trefit. Není to snadné utnout člověka v nejlepším a právě tady se pozná novinářovo umění. Tentokrát to Standa zvládl skvěle a přibližně v té době dostal do rukou letenky do Řecka. Ani se na ně nepodíval. „Odlétám až zítra,“ řekl lakonicky, „takže to je spousta času. Naučil jsem se balit rychle.“ Myslíš si, že cestování baví každého novináře, nebo je to specifická vlastnost? „Myslím, že to je specifická vlastnost Blíženců. Já jsem Blíženec a jak mi řekla Halina Pavlowská, jako má každé znamení své krédo, tak u Blíženců to je – já poznávám. Myslím, že cestování má člověk v genech. Vždyť jsme se všichni stěhovali po celé zeměkouli. My jsme na cesty dlouho nebyli zvyklí, to je asi ten problém. Myslím, že cestování přináší přehled, nadhled, zpevňuje i vazby s domovem. Je to i o tom, že mohu cestovat někam blízko, do sousedního města. Je pro rozhlasáka důležitý hlas? „Nemám pocit, že by mě někdo vybíral podle hlasu. Původně jsem byl výtvarník, pracoval jsem na něčem pro Mikrofórum a oni mi pak řekli, jestli nechci něco pro ně dělat. Spíš si myslím, že to nejde definovat. Asi by hlas neměl lidi nazírat. A vůbec se nemyslím, že by nemohli do rádia mluvit lidi, kteří například ráčkují. Když se kolega hlásil: ´Ivan Resler, Mikrofórum,´ tak tam těch er bylo hodně a myslím, že to lidem nevadilo. Ty jsi vlastně výtvarník? „Vyučený tiskař, pak jsem děla grafickou průmyslovku a dálkově propagaci na žurnalistice. Živil jsem se jako výtvarn ík užitou grafikou. Dnes ještě občas něco udělám pro naše Divadýlko ve Slaném, navrhl jsem logotypy do kalendáře Haliny Pavlowské. Divadlo? „Už funguje dvacet let, jezdíme na světové přehlídky amat érských souborů, je tam spousta legrace. Takže do Prahy dojíždíš ze Slaného? „Já jsem na stará kolena čuchnul k motorkám, a protože mám k dispozici služební Zuzanku (což je Suzuki, ale to by znělo divně), dopřávám si jízdy. A až teď jsem pochopil, proč vlastně lidi lákají motorky. To není přemisťování z bodu A do bodu B, to je svoboda pohybu, prožívání rychlosti, krajiny, větru, všeho. Začínám chápat, proč mí kamarádi čopráci žijou tak jak žijou, začínám chápat o čem je EASY RIDER.

Category: 1996 / 07 – 08

ZPRACOVALA ADÉLA KNAPOVÁVíce než deset let leží na severu státu Punjab v Indii stín terorismu. Tímto způsobem se domáhají autonomie pro svou zemi sikhští separatisté. A výsledek – mnoho krve. Stovky rodin ztratily někoho ze svých nejbližších, ženy ovdověly, děti osiřely. Až do nedávné úkladné vraždy ministra Punjabu se zdálo, že nastal opět normální mírový stav, který tak těžce znovuobnovovaly vládní bezpečnostní jednotky. Při vytváření vší této vřavy utrpěli také teroristé. Buď byli zabiti při srážkách s policií, nebo se dostali do vazby a pak do vězení. Pokud nejsou zadrženi, policie zavírá jejich ženy a rodiny, aby od nich získala potřebné informace. Malé děti těchto teroristů poté, co se dovědí o tom, jak jejich táty chytli, zavřeli či zabili, pod nátlakem jiných vstupují do separatistick ého hnutí, hnáni touhou po pomstě. „Někdy se mi zdá, že zabíjím policisty, kteří to udělali mému tátovi a nám, dusí se emocemi šestnáctiletý Amarjit Singh, jehož otec byl zabit policií při pokusu o útěk. Toto smýšlení je vlastní všem, jež utrp li takovouto osobní ztrátu. Vzpomínky na dětství plné podobných traumat pravděpodobně dovedou mnoho mladých lidí jako je Amarjit k  tomu, aby se připojili k protinacionálnímu hnutí s myšlenkou pomsty. Padesátidvouletý Baba Balkar Singh situaci předpovídal a dal proto těmto dětem příbytek. Doufal, že v nich probudí nový pohled a dá jim nový směr života. Historie Baba Balkara je velmi neobvyklá. Byl zaníceným teroristou, patřil k nejobávanější teroristick é skupině Babbar Khalsa. Dnes je napraveným mužem. V Anandpur Sahibu, městečku, kde velký věřící, svatý Guru Nanak, založil sikhské náboženství, vytvořil domy pro chudé nebo osiřelé děti a pro vdovy teroristů. Dává jim jídlo, vzdělání a otcovskou péči. Poskytuje také přístřeší rodinám a ženám, které byly brutálně vězněny policií, aby vyzradily pobyt svých militantních manželů. Společný pobyt a sdílení osobních ztrát dalo novou sílu a naději jejich rozervaným životům. Je to svět, kde se teplem společného sdílení zvolna zacelují jejich rány. „Díky Babovi nyní jíme, pijeme a žijeme míruplný život místo neust álého utíkání, říká Labhkaur, matka skrývajícího se teroristy Zarnaila Singha. Baba, jak je Baba Balkar s vděčností nazývám, balancuje na ostří nože. Bývalý militantní zarputilec, hledaný policií, nyní hraje úlohu zachránce. Díky „reinkarnaci“ tak stojí proti sobě jeho zlost na vládu a hrané porozumění s policií. Dnes, díky Babově nadšení, jsou mladí lidé odtržení od hlavního proudu terorismu. Jdou do života a ve svých rukou mají místo pušek pera.

Category: 1996 / 07 – 08

NAPSALA JANA PATKOVÁKdysi lezl – na pískovci, v Tatrách, Dolomitech. Pak šlápl vedle. Dlouho o něm nikdo nic neslyšel. V polovině osmdesátých let se začaly v novinách objevovat články s titulky – „Rekord u jezera“, „Nonstop Bodensee“, „Objel Krkonoše“, „Na invalidním vozíku na Sněžku“. Byly o něm.V naší malé zemi, v malém městě a v malém bytě, žije člověk, který by patrně byl, pokud by se takovéhle sportovní výkony pravidelně sledovaly, evropským rekordmanem v jízdě na vozíku na dlouhé trasy. Člověk, jemuž odm ěnou za obrovskou námahu jsou pohledy z míst, kam zdravý dvounožec bez problémů dojde. Jeho vozík váží dvacet pět kilogramů, i se sebou pak každým zabráním posouvá devades át kilo o kousek výš. Pořád dokola.„ŠLÁPL JSEM VEDLE!“ Vozíčkář Jiří Jiroudek je sportovec. Překonávat strach, únavu a bolest se naučil v mládí na skalách, i když netušil, k čemu se mu tyto vlastnosti budou jednou hodit. Nikdy zbytečně neriskoval. „Neměl jsem ve zvyku padat, radši jsem se vrátil, nebo jsem na tu cestu nelezl.Takže když jsem spadnul, tak to bylo pokaždý takový dva, tři metry, buď na zem, nebo do špagátu. Snad nejblíž nějakýmu průšvihu jsem byl s Chroustem, když jsem spadl a zůstal jsem viset hlavou asi půl metru nad spadlou břízou. Tehdy kdyby mě nedobral, tak by to asi bylo taky takový nějaký veselý“. Počítal s tím, že se může zabít, počítal s tím, že si může polámat nohy. Nenapadlo ho, že by mohl ochrnout. Že spadne z dvoumetrové výšky a poškodí si míchu. A že se to nestane v horách, ale na vojně. V nemocnici v Plzni a v Liberci se mu snažili lékaři spravit pochroumanou páteř, Jiří se snažil utěšit pošramocenou duši. Ve stavu, v jakém byl, nelze dělat nic jiného, než nehybně ležet. Dvě hodiny na zádech, dvě hodiny na břiše. Hodně mu tehdy pomohli kamarádi z horolezeckého oddílu a knihy. Pak následovala léčebna v Kladrubech. „Do Kladrub jsem jel s tím, že tu pobudu tak pět let a pak se vrátím naprosto zdravej. Nevěděl jsem, že nebudu chodit. Zpočátku jsem to nevěděl. Až tady v Kladrubech každýmu pomalu dochází, že jeho stav je nenávratnej. Prostě jsem šlápl vedle.“V Kladrubech se Jiří Jiroudek věnoval lehké atletice. To ho ale přestalo bavit, když si uvědomil, jak moc musí trénovat, aby dohodil koulí o metr dál. Zkoušel košíkovou – ale nadšenců jako on tam nebylo moc, a tak musel dojíždět do Prahy. To stálo příliš peněz. A pak to přišlo: první dálkový „pochod“. „Byla to Jizerská padesátka v roce 1984, když se ještě chodila. S Mirkem Rejzkem z Liberce, taky s parťákem z lezení, jsme zkusili pětadvacet kilometrů, i když jsem pomýšlel na padesát. Na cestě dál na Smědavu byla překopaná silnice kvůli kanálům, takže to tam s vozejkem nešlo, tak jsme to ohnuli na pětadvacítku. Řekl bych, že to mě chytilo, i když jsem byl zničenej.“ Jediné svaly, které může zapojit jsou ruce, prsní a zádové svaly jen do výše hrudníku. Od žeber dolů je ochrnutý.NA CESTÁCH Tenkrát to Jizerskou padesátkou všechno začalo. Následovalo několik pochodů, v roce 1985 zkusil Želivskou šedesátku – „bylo to hezký a bylo to jasný“. Pokukoval po Bodamském jezeře, jenom nebylo s kým. Tak dal dohromady Němce s Rakušany, ti uspořádali „pochod“ kolem Bodamského jezera a Jiřího pozvali. Podařilo se to, za tři dny ujeli 125 km. A chystal se na „výjezd“ na Sněžku. Ten začal v Peci pod Sněžkou, pokra čoval na Richterovy boudy, Výrovku, Luční sedlo, bývalou Obří boudu a po polské dlážděné cestě na Sněžku. Do kopce jel krokem, v nejhorším úseku zabral sedmkrát, pak musel zastavit a nasávat kyslík. „To jsem si říkal, ještě k tomu smrčku, ještě do toho stínu.“ Trvalo mu to deset hodin, od půl osmé do půl šesté. „Ale to jsem nevěděl, že v šest jede poslední lanovka dolů! To kdybych věděl, tak mě to deprimovalo už hodně dlouho. Jaký jsou pocity, když někam dojedete? Třeba na Sněžce? Nic povznášejícího, úleva, že jsem dojel. Udělaly se mi na rukou štěnice pod nehtama. Při ježdění je pro mě nejnepříjemnější převlíkání rukavic. Z kopce kožený, do kopce gumový. Kožený aby se to smekalo, když brzdím, a do kopce gumový, zase aby se to nesmekalo. Brzdím rukama, třením. Takže když jedu dýl z kopce, mám ruce vyklepaný a chvilku trvá, než se zase dostanu do tempa.“Pohov si dal jenom na chvíli, chtěl zkusit Bodamské jezero nonstop. V roce 1988 jel pochod Ještěd-Kozá- kov, podnikal dlouhé výjezdy na Ještěd a okolo Liberce a aniž to sám sobě přiznal, trénoval už na svůj „nonstop sen“. „Před každou trasou trénuju tak, že tady v okolí jezdím do kopce co nejpomaleji, abych musel pokaždý zabrat co nejvíc. Ještě si to ztěžuju tím, že voz ím psa na klíně. Ten má sedm kilo, takže jedu ještě hůř. Nebo upustím vzduch z pneumatik,takže jsou měkký a zase to jede ještě hůř. Doma trochu posiluju, mám v plechovkách od limonád nalitý olovo, to váží čtyři kila, a s tím cvičím.“ V roce 1990 na „své“ jezero vyrazil, zase s Němci a Rakušany. Necelé tři dny jim stačily na zdolání trasy dlouhé 196 km, ne všichni ale dojeli. Jiří Jiroudek ano a stal se tak prvním paraplegikem na světě, kterému se to podařilo. Mimo jiné si tím vysloužil i zápis do Guinessovy knihy rekordů. „Některý Němci a Švýcaři brzy vzdali, jiný zas byli strašně vyrychtovaný. Ale hlavně – já měl představu, že to budou každej rok opakovat, asi jim napíšu.“Další větší výpravy v nejbližší době nehrozily, jezdil „jenom“ pochody Kolem Vlašimi – 60 km, pak Praha-Prčice, kde najel 72 km, další Prahu-Prčice. Předloni to byl třeba Mělnický hrozen, což je jeho oblíbený pochod, loni zase Praha-Prčice: „Chtěl jsem se vyhnout úsekům, na kterejch bylo děsně aut, tak jsem se jim vyhnul. Pak jsem se chtěl vyhnout kopci, tomu jsem se taky vyhnul. Ale místo 72 km jsem najel 83!“ Jiří nemůže jezdit úplně sám. Zvlášť v horách potřebuje zázemí, doprovod, a zvlášť hory má rád. Když jel loni v červenci okolo Krkonoš – za dva dny ujel úžasných 136 km! – dělala mu doprovod také dcera Tereza. Krásné počasí se změnilo v neúprosné vedro, Tereza mu cestou Černým dolem nahoru musela polévat hlavu a tričko vodou. Prý kdyby tohle věděl, tak si to rozmyslí. Před Pomezními boudami ho dostihla bouřka a pršet přestalo až druhý den ráno: „Krizi jsem měl asi v polovičce trasy, v Polsku, to bych to nejradši vzdal. A pak jsem si řekl, dojedu kam dojedu a tam to zapíchnu.“ Nezapích to a Krkonoše objel. Jiří Jiroudek má ale další sny, o kterých nerad mluví, aby je nezahnal.Láká ho italské jezero Lago di Garde, Ženevské jezero, má rozjednanou cestu napříč Izraelem s CK Alea Tours & Trade („Proč mu nezkusit pomoci?“ říká J. Lukeš z této CK, zřejmě bílá vrána mezi podnikateli.) a korunou všeho by mělo být: „Slyšela jste o Údolí smrti v Americe? Tam taky běhají, někomu se to podaří, někomu ne. Ale to je opravdu asi jen sen. Neuskutečnitelnej. I když, silnice tam vede“. Jiří Jiroudek moc dobře ví, že uskutečnění takových snů nezáleží jen na něm. Své postižení si dokáže přiznat a umí s ním žít. „Myslím, si že jsem se smířil s tím, že si vozím zadek na vozejku. Vím, že jsou lidi, který třeba už prodělali pět šest operací a furt doufaj, že ta další je vrátí zpátky do normálu. Když se člověk srovná se svým stavem a je ochoten v tom stavu udělat maximum, aby jakž takž žil, ne úplně, to se říct nedá – ale bude na tom líp“ Možná z toho důvodu mám nezpopulární názor mezi invalidama – že člověk na vozejku se jednou musí smířit s tím, že je na vozejku a nemůže chtít, aby ho společnost brala jako normálního. Musí si uvědomit, že díky vozejku má nějaký omezení. Co to vlastně je, smířit se s tím, že je člověk na vozejku? “ asi nesednout si do kouta. Člověk na vozejku, kterej nemá postižený ruce, by měl bejt mezi normálníma lidma, ne?“ Jeho plány jsou podmíněny několika skutečnostmi: musí být zdráv alespoň tak, jak je dnes (nedávno prodělal další operaci, při níž mu odebrali kyčelní kloub), musí mít k dispozici silnici, musí mít peníze a v neposlední řadě potřebuje nový vozík, lehčí a ovladatelnější. Jeho snaha schrastit na něj peníze (jedná se o „pouhých“ 60 000 korun) od sponzorů, jejichž loga by při svých extrémních cestách vozil na vozíku, je zatím bezvýsledná.„NEVĚŘÍM NA OSUD,“ říká Jiří Jiroudek. Kdyby věřil, musel by na něj nadávat. Z normalního kluka se stal v jediném okamžiku invalida ochrnutý od pasu dolů. Když se vybabral z nejhoršího a založil rodinu, po dvacetiletém soužití mu zemřela manželka na rakovinu. Nemá prý čas litovat se, lítost přichází při setkání s lidskou blbostí. A ještě někdy. „Jeden okamžik mi to bylo velice líto, to když starší dceři byly tři roky, šli jsme spolu na hřiště s balonem a ona pravila takovým tím dětským hláskem: ´Tatínku, já bych strašně ráda, abys chodil.´ To mně vyhrkly slzy do očí a bylo mi ouzko.“ Dcerám Jiřího Jiroudka je teď čtrnáct a sedmnáct let, všichni žijí v Kladrubech, kde se Jiří seznámil se svou manželkou – rehabilitační sestrou, a všichni se mají co ohánět, aby to bez mámy zvládli. Jiří tvrdí, že k lidské radosti stačí málo. Vzpomíná, jak moc se mu líbilo, když jel po Viniční stezce v Jizerských horách s Veronikou. „Do tamějších bukových lesů svítilo sluníčko, jsou tam suťoviska žulový – byla to pohádka.“  Co pro něj znamená slovo štěstí? „Snad štěstí, že jsem se seznámil s manželkou, že jsem se oženil, byl jsem s ní dvacet let. Rodina, to si myslím, že je největší štěstí. Když má člověk pro koho žít.“ Často přemýšlí, jak si zodpovědět otázku, proč vlastně podniká své „jízdy“ a nenachází odpověď vhodnější, než protože chce. „Možná, že se chci i nějak porovnat nebo porvat sám se sebou, doposud jsem vždycky každou trasu dojel. Nikdy jsem nedopadl tak, že bych musel vzdát, ale každou cestu začínám s tím, že nejedu za každou cenu.“ ·  ·  ·Případní zájemci o sponzorování vozíku pro Jiřího Jiroudka se mohou kontaktovat v redakci, nebo přímo na adrese: Jiří Jiroudek 257 62 Kladruby u Vlašimi tel. 0303/404 23

Category: 1996 / 07 – 08

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL
JAN ŠKVÁRA
Jsme v italském Misanu, na autodromu pálí slunko jak ďas, a zpocený Vojtíšek srší vtipem, i když dnešní den pro něj zatím příliš šťastný nebyl. „Běž se tam podívat, prosím tě, ty máš presskartu, a mrkni se,jestli mi zase nedali nějakou penalizaci!“ Frankie Vojtíšek, krevní skupina A2 Rh+, jak hlásá jmenovka na dveřích závodního kamionu, dnes už dvě penalizace dostal, deset sekund za překročení povolené rychlosti. Ano, je to tak. Na závodním okruhu nesmějí jet závodní tahače vyšší rychlostí, než 160 km/h.
PRVNÍ DEN. Je sobota 18. 5. a jsme na třetím závodě Evropského Poháru tahačů na okruzích. Naši jezdí třídu Race Trucks, která vychází ze sériově vyráběných tahačů. Barvy ČR tu hájí dva týmy – Stanislav Matějovský a Franti šek Vojtíšek na tahačích LIAZ a Martin Koloc, který koupil auto SISU i s týmem mechaniků, když automobilka SISU přestala závodit. Závody se jezdí ve dvou kategoriích, třída Race Trucks a třída Supertrucks. U třídy Supertrucks platí v podstatě jen omezení kubatury do 12 000 kubických centimetrů, jinak tu můžete vidět cokoli. Třeba kamion týmu Daf má řízení konstruované uprostřed kabiny a posez jezdce silně připomíná polohu jezdce Formule 1. Přesto se Dafu zatím nijak nedaří.
Dnes odjely obě třídy i dva volné tréninky a jeden měřený, podle kterého se budou stavět vozy na start v prvním kvalifikačním závodě na devět kol. Tam vítěz získává deset bodů. Ještě ten den se jede pohárový závod na patnáct kol a za vítězství se připisuje bodů dvacet. Franta Vojtíšek dostává třetí penalizaci za překročenou rychlost, přichází komisař s Frantovým kotoučkem. Franta kroutí hlavou: „Vždyť jsem si to hlídal!“ a domlouvají se na přezkoušení a přecejchování tachografu Franta dnes jezdí dobře a má možnost trochu si bodově vylepšit bilanci. Standa Matějovský je dnes o místo před Vojt íškem. Před ním jezdí jediná žena těchto závodů, Minna Kuoppala z Finska. Zeptal jsem se na ni Miloše, který tu zastupuje ČTK. „Minna? To je tady nejtvrdší chlap na dráze, i když je jí jen dvacet osm let. Standa to bude mít těžký, tu jen tak něco nevyhoupe.“ Venku, v prudkém italském slunci, mechanici jako pilní mravenci ošetřují kamiony. Do pouťové muziky, pln italských slaďáků a napodobenin country, zní bouchání kladiv a táhlé vytí vrtačky. Kluci mají zrovna sundané bubny a odvrtávají obložení brzd. Brzdy jsou možná nejdůležitější, důležitější než výkon. Vzhledem k tomu, že pro všechny jezdce na okruhu platí bezpečnostních 160 km/h, jediná šance, jak být rychlý, je jít co nejpozději na brzdy a co nejrychleji akcelerovat ze zatáček. Proto taková péče o brzdy. I když pro smečku mechaniků není žádný problém rozhodit a zase složit motor mezi jízdami, aby se tu a tam udělaly nějaké drobné úpravy. Ovšem výkon se zvyšuje těžko. „To jsem zvědavý, jestli tam Baddiley měl restriktor, nebo ne, teď se to ukáže,“ zaslechnu z rozhovoru mechanika se Standou Matejovským. Jsem zvědavý a dozvídám se, že pravidly předepsan ý restrikční kroužek, který má omezit výkon turba, se dá lehce vyjmout. „Je možné, že při trénincích ho nemá, když se to tak moc nesleduje. Všechny znervozňuje a obsadí dobrou pozici na startu.“
Čas kvapí a já jdu obsadit také dobrou pozici a okruhu. Budu fotografovat. Za sebou zaslechnu češtinu: „Tady si vezmeme start a druhý kolo, potom pádíme do tý vracečky před cílem,“ oznamuje kameraman asistentovi. Oba jsou zpocení, také nejsou zvyklí na takový pařák v půlce května. Později zjišťuji, že Čechů je tu víc než dost. Čeština tu zní skoro stejně často, jako angličtina nebo italština. Je odstartováno. Do zatáčky před námi se nahrnou trucky v těsném závěsu za sebou, jako stádo zdivočelých slonů. V čele – jako vedoucí bílý slon – Kolocovo SISU. Za zatáčkou si to někteří mydlí zadní nápravou po pí- sečném pásu a zdvihají se mračna prachu. Poslední v houfu jednou takřka poslepu. Takhle se kolem přeženou ještě osmkrát, jen odstupy se pomalu zvětšují. Bílého slona již nikdo neohrozí, Matějovský dojíždí pátý, v závěsu s Vojtíškem. Strakatý praporek každého odmávne, tahače objedou jako vyčerpané a zklidněné stádo ještě jedno kolo a vozidla jedno po druhém zajíždějí do ohrady, kde počkají na eventuální protesty. Komisař FIA v oranžových kombinézách dirigují jedno vozidlo na váhu, ostatní rovnají vedle sebe podle pořadí. Závodníci sundávají přilby, stahují punčochy ze zpocených hlav, nechávají odeznít adrenalin v těle. Některé vypudí nesnesitelné vedro z kabiny dřív, seskočí, aby mechanikovi vzrušenými gesty vysvětlili drobný problém nebo některý dramatický okamžik na dráze.
Za dvacet minut si auta převezmou mechanici, aby si je odvezli do depa a opět se na ně vrhli jako mravenci na svou velkou mouchu. Loudám se pomalu za Standou Matějovským ve žlutočerné kombinéze, depem korzují návštěvníci ve žlut ých čepičkách Continental, s neskrývaným zájmem prohlížejí ztichl é závodní obry, čilý ruch kolem a sem tam si některý odvážnější, se šťastným úsměvem na tváři, odnáší ně- který z plakátů, vyložených na židli před stanem. Nikdo si jich nevšímá, vždyť jsou tam pro ně. Pro fandovství, které stimuluje trh. Standa Matějovský už svlékl kombin ézu a věší další propocené tričko na šňůru. Už tam visí čtyři, za každou jízdu jedno. Mezitím na okruhu krouží Supertrucky, později malá Clia a už jdou na start opět naši. Depo se vylidní, všichni se jdou podívat na hlavní, nejvíce bodovaný závod dne. Dokonce i kuchař, protože k večeři jsou brambory na loupačku, a to věru moc práce nemá. Je odstartováno, auta jezdí téměř ve stejném pořadí, jen Standa Matějovský končí sedmý, protože si v počáteční strkanici s někým bouchnul. A to se těžko dohání. Po závodech se k obytnému návěsu se stanovým přístřeškem stahují známí. Jsou to vztahy vzniklé přes motory, závody a krajanství. Také mechanik firmy Continental, jejíž pneumatiky obouvají všechny závodní tahače. „Nic lepšího stejně není,“ krčí rameny. „Dělám to už čtvrtý rok, ze začátku tu byla ještě italská Pirelli, ale dnes všichni jezdí na continentálkách.“ Smečka mechaniků se zatím snaží napravit šrámy z dnešního dne. Ozývají se těžké rány kladivem, rovnají se rámy a lepí se Standův prasklý zadní blatník z laminátu. K LIAZ týmu si přijde popovídat i dvacetiletá Markéta, děvče z Českého autoklubu, která je u M. A. N. na zkušenou jako asistentka. Doprovází ji přítelkyně Gerda Körbera, který, ač o berli, dnes velmi bodoval v Supertruckách. Přišla ukázat osmiměsíční štěně holandského dalmatina. Ona sama je pro změnu Slovenka.
DRUHÝ DEN. Ráno se jede krátký trénink, měřený trénink, a potom je hodinu a půl pauza. Vše se děje jaksi za pochodu. První půlhodinu u stolku rozhovor se SVĚTEM MOTORÚ, šéfmechanik zatím přinesl nové tlakoměry, hovor plynule přeběhne na technické otázky: „A filtry?“ „Ty přivezou na závody do Španělska, dřív to nestihnou.“ Franta se hrabe v krabici,kterou donesl mechanik. „Faktura?“ Jenom dodací list, fakturu prý poslali na tuhle adresu. „Je to správně?“ Následuje debata o zhodnocení peněz, co a za kolik“ „No jo, budem to muset zahrnnout příští rok do rozpočtu, půl milionu za filtry na sezonu, jinak to nepůjde.“ Hovor se točí také kolem Supertrucku LIAZ, na kterém by chtěli kluci jezdit příští rok. Vojtíšek přitom soustředěně studuje časy z listů předběžných výsledků. „Hele, my se zrychlujem, oni proti loňsku jedou stejně!“ V tom do toho vpadne redaktor četky s mikrofonem v ruce: „Pojď se předvést na kameru v nové kombinéze!“ Franta se zvedá: „Musím mít taky nový boty? Budou tam vidět?“ Následuje pochod před zrcadlo, pečlivé učesání, potom se jde postavit k přátelsky zasvěcenému rozhovoru před závodní kamion. Manželka zatím luští křížovku, vládne ospalý klid. Vrací se Franta a sleduje televizní přenos Formule 1 z Monte Carla. Opět už s nezbytným ručníkem kolem kruhu. Ptám se Standy, jak relaxuje on. „Trochu se najím a pak si půjdu zdřímnout. Aspoň na hodinku,“ jako by se omlouval za šlofíka po obědě. Na okruhu zatím krouží svých šestnáct kol malá autíčka Renault Clio. Vracím se do stínu plachtového přístěnku, drama v Monte Carlu vrcholí, odstupuje jeden favorit za druhým. Tam prší. Z venku se ozve zaburácení naftového motoru, najednou je všechno na nohou. „Už jedem!“ ve vchodu stojí Standa, s přilbou v ruce si dopíná kombinézu. Následuje moc hezká jízda, alespoň pro Čechy. Koloc na SISU krouží opět první, o dvě auta za ním dvě liazky, nalepené na sebe jako stihačky při synchronním létání. Mávne strakatý praporek, divocí koně zajíždějí do ohrady. Tam se zpocenej Franta chechtá na mechaniky. Standa je jako vždy trochu vlažnější: „No jo, to víš, že ve dvou se jezdí lépe, vždycky se trochu vyhecujem.“ Jsou tři hodiny odpoledne, servíruje se guláš. Ptám se, proč jednu zatáčku jenom obě liazky jezdí jinak, než všichni ostatní. „No, musíme si to trochu zkracovat, když nám ty auta tolik nezatáčí.“ Na můj udivený pohled mne mechanik zahltí spoustou termínů a slov, kterým nerozumím. „Vlastně za to může trochu konstrukce zadních os, ty ten auťák trochu jako tlačí přes zatáčku,“ vysvětlí nakonec trpělivě. Plátěný přístřešek sebou začíná plácat, možná bude pršet. Mechanici přemýšlejí, jestli nebudou muset na poslední chvíli přezouvat nové obutí. V hlavách jim straší mokré Monte Carlo. Je poslední den v Misanu, poslední jízda. Dosud všechno dobré, ale najednou buch! Standa Matějovský dostává černou vlajku. Za nadměrný kouř. Musí do depa, což ho stojí samozřejmě dobře bodované čtvrté místo. Bez varování, bez černobílé vlajky. Je to trochu pech, ale co se dá dělat. Standa i Franta jezdili oba dva dny bez filtrů, které mají zabránit nadměrnému kouření. Mám za to, že nafta vždycky kouří. „Dá se jezdit bez filtrů, filtry snižují výkon. Ale musíš být opatrný na plynu, nešlapat na to,“ vysvětluje mechanik. „Je to trochu risk.“ K závěru ještě Standa dohání a dotahuje, ale čtvrté místo je v tahu. V celkovém umístění sice nespadl, ale zklamání je vidět na tváři. Jenže toto je teprve třetí z celkem deseti závodů poháru a všechno může být nakonec úplně jinak. Moje dva dny na závodech končí, čeká mne něco přes tisíc kilometrů domů. Ještě čekáme, než si Miloš z ČTK vyzvedne videokazety se záznamy jednotlivých jízd, nasedáme do spolehlivé Séphie KIA, kterou nám na tuhle akci půjčili, a vracíme se do Čech. Za sebou necháváme celý ansámbl závodních trucků i s jejich řidiči a mechaniky, stany a kuchaře, pach nafty a propocených kombinéz a svéráznou českou menšinu. Všichni se postěhují jak potulní herci velkých dramat do dalších měst, kde se odehrají další díly seriálu o velkých automobilech. Do Čech tento potulný svět dorazí 7. a 8. Září, kdy se pojede sedmý závod Evropského Poháru tahačů na okruhu v Mostě.

Category: 1996 / 07 – 08

NAPSALA KAMILA BROULOVA
Manu je typická řeka džungle, hnědá, plná sedimentů, téměř nehybná jako by bez života. Kajmani, vodní želvy a hejna malých ryb (možná i pirani) nás však přesvědčují o opaku. Po obou stranách toku, ve větší vzdálenosti od břehů, žijí další méně kontaktované, či zcela izolované skupiny indiánů. Povolení k pobytu získávají pouze vědečtí pracovníci ke svému výzkumu a pochopitelně původní etnické skupiny.
Těm však zbývá, jak poněkud skepticky tvrdí zaměstnanci národního parku, nejvíc pět let, než k nim do toho zapomenutého koutu země pronikne náš moderní svět a nenávratně zničí jejich hodnoty, tradice, po tisíciletí zachovávaný přírodní způsob života. Není tu nic neobvyklého. Řeklo by se, tržiště jako všude jinde na světě. Takové, které je určeno pro domorodé obyvatele, a jemuž se turisté raději vyhýbají. Typická směs zápachů z nepřeberného množství přezrálého ovoce, zeleniny, sušených a čerstvých ryb i z jejich kazících se vnitřností. Bezpočet nabízených pochutin, barevn ého nádobí z umělé hmoty, tretek, věcí více či méně užitečných. Hluk a všudypřítomné odpadky, které nikdo neuklízí. Desítky překřikujících se trhovc ů a davy těch, co nakupují. Tohle všechno můžete tady vidět pouze několik měsíců, vždy zhruba od června do konce října. Zbylou část roku je totiž celé belénské tržiště pod vodou. V letním deštivém období se hladina Amazonky zvedne o 6-8 metrů a zaplav í celé okolí. Peruánci tuto část svého území nazývají „orientem“.
Tady, uprostřed zeleného „oceánu“, je jen několik „přístavů“ s většinou mystickými názvy – Tarapoto, Pucallpa, Tingo Maria, Puerto Maldonado či Iquitos. Právě Iquitos, brána do tajemné Amazonie, je hlavním městem největšího peruánsk ého departmentu Loreto. Dnes toto bezmála dvousettisícové středisko, vzdálené téměř čtyři tisíce kilometrů od Atlantiku, je posledním přístavem, kam připlouvají zaoceánské lodě a ideálním počátkem dobrodružného putování pro každého, kdo se rozhodl opustit civilizaci a poznat místa, kde ruka člověka ještě příliš neřádila, kde dosud vládne matka příroda a kde se každý musí podřídit jejím zákonům. Iquitos byl svého času nejrychleji se rozrůstajícím městem Peru. Dnes je důležitým přístavem, střediskem cestovního ruchu, v okolí jsou významná naleziště ropy. Jsme právě tady, pouhé 3,5 stupně jižně od rovníku. Téměř stoprocentní vlhkost a čtyřicetistupňovou teplotu pociťujeme na každém kroku. Je začátek září, na jižní polokouli pomalu končí zimní období. Hladina Amazonky je téměř o sedm metrů sní- žena oproti letním měsícům, kdy je asi čtyři kilometry široká. Jen tehdy sem připlouvají velké námořní lodě. Nav štěvujeme nejprve hlavní přístav Puerto Masusa ve východní části města. Motorové říční lodě právě nakládají zboží, aby mohly časně ráno vyplout. Cukr, nafta, ovoce, pivo, rýže, nejrůzn ější stavební materiál se odtud vyváží dále proti proudu do Pucallpy, opačně pak až za hranice Kolumbie a Brazílie. Panuje zde opravdu čilý ruch. Cesta do přístavu vede z centra podél řeky. Míjeli jsme celé kolonie dřevěných chatrčí na kůlech i bez nich, bezpočet pobíhajících dětí, špínu a odpady, lidi odpočívající v zavěšených houpacích sítích znavené vlhkem, úmorným vedrem, mnohdy bezpochyby nudou. Všude se ozývá rádio či televize.
BELÉN Snad vůbec nejzajímavějším místem je v Iquitosu a širokém okolí Belén. Přístav známý typickými chatrčemi na balsových vorech a i neméně proslulým trhem. Po obou březích Itay (iquitoského přítoku Amazonky) jsou roztrou šena dřevěná obydlí. V tomto ročním období je většina z nich na vyschlém řečišti a čekají, až se stav řeky opět zvýší a na vorech z lehkého korkového dřeva budou unášena po její hladině. Za nízký poplatek si najímáme malou bezmotorovou pirogu a vyplouváme směrem k soutoku, abychom si na vlastní kůži vychutnali vzrušující zážitek – plout alespoň chvíli po největší a nejdelší řece světa. Přibližujeme se sice velmi pomalu, zato máme čas vnímat fascinující okolí. Náš lodivod, sám pocházející z Belénu, nám vypráví o práci a životě těchto lidí. Pro většinu zdejších obyvatel je právě tato řeka, hnědá a neuvěřitelně špinavá, hlavní nezbytnou složkou života. Využívají její vodu k pití, praní i koupání. Tok je sině znečištěn z obrovského množství zcela nekontrolovaného komunálního odpadu, což způsobuje jeho nepříjemný a štiplavý zápach. S nástupem léta hladina Amazonky a jejích přítoků postupně stoupá a zaplavuje oba břehy. Domy vzdálené od současného koryta řeky sto padesát až dvě stě metrů jsou postaveny na čtyřmetrových kůlech, jež jsou od prosince do května zcela pod vodou. Loďky, pirogy, čluny menší i větší se stávají na tuto dobu jedinými dopravními prostředky. Dokonce i děti jsou hromadně sváženy na kánoi do místní základní školy, jak se dozvídáme od jednoho z učitelů.
Nevelká budova s téměř nečitelným nápisem Escuela primaria, do níž stoupáme po vysokém schodišti, působí poněkud chatrně. Při zvýšeném pohybu, který je při takovém množství temperamentních dětí naprosto běžný, se podlaha citelně chvěje. Není to jen pocit nás, zhýčkaných Evropanů, zvyklých na stabilní zděné budovy, obavy z možného zřícení má i ředitelka školy. Chybí ovšem prostředky na její opravu. Ve spodní části budov, pod schodištěm mezi nosnými kůly, je prostor pro cvičení a sportovní hry, vyu žívaný pouze v zimě,kdy je přístupný. Ve zvýšeném patře jsou třídy, či spíše jediná velká hala rozdělená dřev ěnými prkny na jednotlivé učebny. Instituce je státní, školní docházka povinná, učebnice a dokonce i jídlo dostávají žáci bezplatně, a proto i ti nejchudší rodiče se nezdráhají posílat své potomky do školy. Mnohé z dětí absolvováním základní školy končí své vzdělání. „Středoškolská ani vysokoškolská studia si většina dovolit nemůže, říká s povzdechem sympatický tělocvikář Ronal. Dvoutisícový Belén se však potýká i s celou řadou dalších problémů, především akutního nedostatku pitné vody a s odpadky. „Voda je přiváděna do obydlí potrubím zdaleka ne však do všech, a tak jsou někteří nuceni užívat vodu z řeky. Odpadky právě v těchto suchých měsících lemují oba břehy v obrovských nánosech. Jakmile se výrazně zvýší vodní stav, jsou unášeny na hladině po směru toku a znečišťují tak vody Amazonky na velkou vzdálenost. V současnosti je bohužel řešení těchto problémů v nedohlednu.
MANU. V době, kdy vládne zima na jižní polokouli, pokračujeme na korbě nákladního auta v daleké a náročné cestě z Cuzka do povodí Amazonky. Cílem je rezervace Manu. Vstupní branou je Acjanaco v nadmořské výšce bezmála čtyř tisíc metrů, což je zároveň nejvýše položené místo v tzv. kulturní zóně – jedné ze tří částí, na něž je rezervace rozdělena. Kulturní zónu v povodí Madr de Dios charakterizuje zejména největší koncentrace osídlení, včetně možnosti další kolonizace novými přist ěhovalci. Postupně sjíždíme hustým pralesem až k povodí řeky a překonáváme během několika hodin více než tři tisíce metrů převýšení. Tuto oblast tzv. vysokého pralesa (kolem dvou tisíc metrů nad hladinou) označuj í domorodci jako Rupa Rupa. Jízda po nezpevněných a erozí na mnoha místech narušených cestách amazonské džungle je skutečně dramatická. Nejeden automobil končí dole, pod strmým srázem. První kontakt s místními obyvateli nastává po několika kilometrech za hranicemi rezervace. Setkání je to vskutku nečekané. Na silnici sotva tři metry široké stojí v protisměru obrovský náklaďák naložený těžkými dřevěnými kládami. Nad dva a půl metru vysokou korbou vykukují hlavy cestujících indiánů. Pravé zadní kolo je podle řidičů neopravitelné, rezervní pochopitelně nemají, a tak všichni oddaně čekají už od předchozího večera, až se kdosi odkudsi objeví s náhradní součástkou. Šířka vozovky zkrátka obousměrný provoz neumo žňuje, a tak se za námi vytváří kolona dalších aut. Indiánky sedí klidně na okraji cesty, kojí své ratolesti a nechápou naši netrpělivost. Česká výprava je, na rozdíl od ostatních, silně nervózní. Za čtyři hodiny však už můžeme pokračovat dál až ke břehu Madre de Dios, nákladní auto má opět všechna kola.
NA ŘECE. Za tmy a se zatajeným dechem přijíždíme konečně do první stanice rezervace Pilcopaty. Tady si najímáme, či spíše stopujeme další vratké vozidlo, které je k našemu úžasu však stále pojízdné a prodíráme se dál zeleným peklem až do obce Selvación. Poslední civilizované místo, dál už jsou jen stanice rezervace, osady domorodců a všudyp řítomný hustý neprostupný prales. Zbývá ještě pár desítek kilometrů a všechny už spojuje jediné vroucí přání – vyměnit tento čtyřkolák za „bezpečnou“ jízdu po řece. Přání je splněno a my konečně vyplouváme na mnohadenn í cestu po Madre de Dios. Přibližně po dvaceti kilometrech plavby úzkou pirogou pozorujeme na levém břehu mávající indiánské děti. Právě tady, uprostřed „kulturní zóny“ přírodní rezervace, žije nepočetný kmen Shipitirai, čítající bezmála osmdesát lidí. Komunita je řazena mezi tzv. „kontaktované skupiny“. Tito obyvatelé zachov ávají svůj, pro nás „civilozované“ snad primitivní, leč obdivuhodný způsob života. Jsou sice naší návštěvou překvapeni, zvláště kameramanem, ale přijímají nás mezi sebe a hostí hustou šťávou ze svého nejoblíbenějšího ovoce papazi. Okolní plantáže těchto plodů, banánovníků, para ořechů, yuki, řeka s hojností ryb jim poskytují zá- kladní potravu. Prodejem pak získávají prostředky k zajištění dalších nezbytnost í pro svůj skromný život. I tito lidé, zdánlivě bezstarostní a zdraví, mají, a snad si to ani neuvědomují, své vlastní velké problémy. Řada dětí i dospělých je postižena křivicí. Poruchy pohybového aparátu či různé genetické vady jsou velmi časté. Nelze se tomu divit při nedostatečně či spíše vůbec žádné lékařské péči, nedostatku vitamínu D, nevhodném složení potravy a v neposlední řadě i v důsledku náhodného a nekontrolovaného míšení jedinců. Na otázku, zda stále pronikat do džungle a asimilovat skupiny lidí, dnes však nemají jasnou odpověď ani pracovníci antropologického výzkumného centra Manu. Zcela izolovaným skupinám domorodců hrozí nebezpečí zavlečení chorob, bakterií či virů, vůči kterým nejsou, na rozdíl od naší civilizace, imunní.
PĚTADVACETILETÝ PREZIDENT Na soutoku řeky Alto Madre de Dios s přítokem Manu začíná druhá, rozlohou nejmenší část přírodní rezervace. Umělé zásahy do prostředí jsou zde více omezeny a udělování povolení ke vstupu zpřísněno. Jedná se o zónu určenou především pro výzkum, realizaci projektů směřujících k uchování a obnově cenné vegetace a ohrožené fauny. Je to ovšem současně oblast zpřístupněná i četným turistům. Na dolním toku Madre de Dios, na poměrně rozsáhlém území, žije četná skupina domorodců Diamante. Pokrok se nezastavil ani před branami této vesnice, a tak přímo z lodě vystupujeme na betonové schodiště. Šokují nás sloupy elektrického vedení, portréty hlavy státu. Prezidentem, jak hrdě nazývají diamantští svého nejvyššího náčelníka, je zde teprve dvacetipětiletý Antonio. V době naší návštěvy byl spolu s ostatními na lovu, a proto si krátce povídáme s jeho ženou – mladou a pohlednou Janetou. TA zrovna připravuje polední jídlo – pravděpodobně polévku, jejíž složení si netroufá- me odhadnout a ochutnávce, přiznávám, také raději odoláme. Ochotně a zasvěceně nám vypráví o všedním životě tamních obyvatel. „Většina lidí tu hovoří španělsky, máme ale i svůj jazyk Piro. Dnes ho užívají hlavn ě ti starší. V vesnici je škola. Letos nám tu postavili tyto sloupy, ale světlo budeme mít až příští rok. I zde je zachován, navzdory silným vlivům zvenčí, tradiční životní styl, fungující po staletí, neměnná společenská dělba práce. Diamantské ženy pečují o děti a starají se o domácnost či pletou rohože z rákosového a palmového listí, zatímco ryze mužskou úlohou je zajistit rodině dostatek jídla. Harpuny a šípy jsou přitom stále jedinými používanými prostředky.

Category: 1996 / 07 – 08

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVALJAKUB HAVEL

Stojíme uprostřed džungle. „Taková menší díra, vypadá to tak na dvě hodiny práce, potřebujeme: six bridging leader, four sand tracks and some hands, zni rozšafná Denisova francouzská angličtina. Zajímavej chlapík, ten Denis, uvažuju, když se otevřeným okénkem škrábu zpoza volantu ven z auta, abych se pokusil dostat k autu na čele a těm „frantíkům“ píchnul. Kvůli tomu „velkýmu plevelu“ nejdou totiž ani otevřít dveře. ·  ·  ·

 Denis ve dvaadvaceti vyrazil na motorce na výlet. Z Francie do Španělska a pak celou severozápadní Afrikou až do Toga. Terénní motorky, dlouhý cesty, oboje mi je hodně blízký: „Denisi vyprávěj.“ Tam přišel na to, že by mohl být dobrej byznys dovážet do Toga ojetý náklaďáky. Vrátil se do Francie, popůjčoval si peníze a koupil ojetý kamion.

Dneska dováží do Toga 20 kamionů za rok a má 40 zaměstnanců. V létě se tam chce odstěhovat natrvalo. Prý se tam tolik nepospíchá a je tam větší klid. „Czech team, Czech team for team Holland over,“ vždycky když se ozve z vysílačky příjemný hlas Caroline, trochu pookřeju. „Jaká je vaše pozice na Terratripu, přepínám?“ Tentokrát zní její hlas, jako by v éteru někdo skládal uhlí. Jsou někde vzadu, už pomalu mimo dosah vysílačky. Asi se ztratili v itineráři a potřebují poradit, aby se „chytli“. My jim ale moc nepomůžeme, náš Terratrip od včerejška stávkuje a my kontrolujeme směr jen tak na hrubo podle GPS. GPS (global position systém) je vůbec výborná věc. Kdekoli na světě tahle krabička, velká jako dvě cigaretové, chytá signál z družic, a když „chytí“ alespoň tři, během několika sekund vám spočítá vaši přesnou polohu, kurz i rychlost, jakou se zrovna pohybujete. Pokud znáte souřadnice své cesty předem, někdy v klidu si je můžete naťukat do paměti a GPS vás pak naviguje přesně podle nich. Má to ale svoje háčky. To třeba dostanete asi 20 souřadnic zeměpisné šířky a délky na několika set kilometrů a jako šlehačka na dortu je k tomu přidáno varování, že nemusí být úplně přesné, protože byly snímány pouze z vrtulníku. O tom konečně svědčí jedno chybějící desetinné místo. Ale ono ani když všechno funguje, není vyhráno. Co je vám platný, když ručička na displeji už 15 km usilovně ukazuje doprava, ale tam je jen neprostupná zelená zeď. Čas od času ta krabička začne zuřivě pípat a na displeji vyplivne sdělení „poor satelite coverage“. Ono holt nad rovníkem, a nad Borneem zvlášť, si asi družice tak často dostaveníčko nedávají. Nebo nám stíní zelený příkrov nad námi?

„One – two – three – go“, poslouchám vzrušený a zadýchaný hlas z vysílačky a přemýšlím, komu patří. Zní mi to nějak nezvykle. Po tomhle odpočítávání má přece zařvat ve vysokých otáčkách několik motorů, začít se protáčet 8,12, 16 nebo 20 terénních pneumatik, lítat bláto. Ale po „go“ se rozhostilo ticho, stejné jako před chvílí. Tohle malé drama se odehrává několik desítek kilometrů za námi. My jsme tam projeli předevčírem. Měli jsme štěstí, že jsme byli mezi prvními. Vlastně rutina, asi 40 m dlouhá jáma plná bláta. Vjet co nejdál, vyjížděcí plechy, naviják, 15 minut na jedno auto. Během odpoledne přišli dvě průtrže. No, průtrže, prostě si představte, že nad vámi někdo najednou obrátí rybník. Jenže v té době byla ještě téměř polovina konvoje před inkriminovaným místem. Teď, o den a půl později, stále ještě bojují s blátem po pás. My se jen můžeme domýšlet, co se tam děje, z útržků zachycených ve vysílačce. Nemůžeme pomoci. Jsme už na druhé straně řeky, kterou přední část konvoje překonávala celou noc a den. Krátím si čas klábosením s domorodci, kteří nám přinesli k snídani papayu. Když se dozvídají, odkud jsme, hned chrlí: „Novotná, Mandlíková, Lendl“, a já nestačím zírat. Odpočítáváním: „1 – 2 – 3 – go“, které se stalo takovým nepsaným mottem letošní Camel Trophy, se synchronizují řidiči při vytahování zapadlého auta, aby se rozjeli současně. To se k zapadlému autu zapojí zpředu jedno, dvě, tři nebo v případě potřeby dokonce i čtyři auta, která už projela a systémem: děda za řepu, bába za dědu, se snaží ztroskotance vyprostit. Když se vláček rozjede, nesmí se zastavit, dokud nedojede na pevnou zem. Vyprošťované auto skáče v hlubokých kolejích jako splašené, ale jinak se to nedá. Podvozky trpí. Do cíle v Pontianaku se vymění 16 poloos, 3 převodovky, hodně tlumičů, pár spojovaček řízení a příčných stabilizátorů, Land Rovery nejsou špatná auta. Taková, co by tohle všechno vydržela bez úhony, neexistují.

KUDY Z ŘEKY VEN „Vsst, vsst,“ připadám si jako nevolník při sklízení cukrové třtiny. Oháním se mačetou. Prosekáváme průjezd, abychom se dostali zpět z řeky nahoru na původní cestu. Objížděli jsme spadlý most a teď hledáme, kudy z řeky ven. V řadě vedle mne postupuje Sam, Jihoafričan. Jako při žních před sto lety, vedle sebe ve stejném rytmu: „Vsst, vsst“. Periferním viděním si od něj kontroluji odstup. Je to správnej kluk, hrr do každé práce, síly za dva, ale problém je, že někdy je hrr až moc. Předevčírem se ťal mačetou do holeně. Krve jak z vola, ale pět stehů to spravilo a dneska maká jako by nic. Člověk by mohl přijít k úrazu docela snadno. Krumpáče, sekery, mačety, motorové pily, naviják,  příliš mnoho rukou, hodně únavy. Volám vysílačkou Turky. Chci si jít popovídat. Nasuh byl na podzim na Aconcague a já si na tenhle kopec už taky nějakou dobu myslím. Jsou o pět aut vpředu, to vzdávám. Před půl hodinou jsme zastavili na noc. Land Rover Discovery je širok ý 2189 mm. Cesta, místy tunel, kterou první auta v tom metrovém plevelu projela, je široká 2189 mm. Nejjednodu šší cesta na návštěvu ke kolegům vede horem přes střechy.

VPRAVO NEBO VLEVO. V Indonésii se jezdí vlevo. Ovšem jak kdy, jak kde a jak kdo. Jel jsem zrovna skoro 70 km/h po tvrdé, mírně zvlněné šotolinové cestě a ani nevím jak, vynořil se přede mnou mikrobus, ale jel vpravo. Nebyl čas na rozmýšlení, která že je vlastně ta správná strana, a minuli jsme se – vpravo. Asi po 300 m ze zatáčky vyjela stařičká Toyota Landcruiser. V tuhle chvíli jsem byl totálně zmaten, kudy mám vlastně jet. Minul jsem se vlevo. Ve vnitrozemí Bornea se to tak nebere. Každý jede tudy, kde se mu zdá lepší terén a kde jsou vyjeté koleje. Provoz  je více než  řídký. Je to hra nervů, kdo nevydrží a uhne dřív. Organiz átoři nás už na začátku důrazně varovali. V oblastech těžby dřeva jezdí těžké náklaďáky s ještě těžšími kládami. V zatáčkách jezdí vždy vnitřkem, protože by se do nich jinak nevešly. Nu dobrá. Ale to dilema před levotočivou zatáčkou: Mám jet vnějškem, tudíž vpravo, protože proti mně vyjede dřevařský truck, nebo mám jet normálně, tudíž vlevo, protože tam může být normální auto, které by mělo jet normálně vlevo, pokud zrovna náhodou nepojede vpravo? Babo, raď! Dneska máme výjimečně čas si v klidu uvařit. Přebírám se už po několikáté kufrem s alobalovými sáčky se speciální horolezeckou sušenou stravou. Je to docela dobré, prý daleko lepší, než vloni. Když je ale máte k obědu i k večeři skoro měsíc a na výběr jsou 4 druhy, tak i ty nejlepší vám brzy lezou krkem. Když se nám podařilo ve vesnici koupit sardinky, sušenky nebo ananas, tak to byl svátek. „A sakra, to nevypadá dobře, říká Zdeněk. Ve světle reflektorů, mezi provázky deště, vidíme před sebou v blátě dvě stopy, které vedou rovně. Problém je v tom, že cesta zatáčí vlevo. Jsou to Němci. Snad před 5 minutami se vystřídali za volantem. Za ním jsme všichni už 20 hodin. Snažíme se dohnat časový skluz, způsobený nečekanou obtížností předešlé trasy v centru Bornea, kdy jsme postupovali tempem 6 km za den. Němci to přečkali ve zdraví. Jen Christine je trochu v šoku a Thomasovi teče červená z nosu. Za chvíli je jejich Discovery zase na všech čtyřech. Odnesl to jen pravý přední blatník. Nejsou první, kdo šel dneska „na budku“. Japonci si „odskočili“ při 80 km/h. Pomuchlali střešní nosič a Minoru má z jednoho žebra dvě. Dostal pružný obvaz a zbývající tři dny do cíle vydržel bez úlev.

AUTOMOBILOVÝ POLIBEK. Zase Japonci. Bezmocně se zastavili v mělkém blátě. Do nánosu prachu a bláta na zadním okně mají prstem napsáno: „2WD“ neboli 2 wheel drive. Mají zlomenou poloosu, nebyl čas na výměnu, a tak jedou jen s pohonem přední nápravy. Prší. Nechce se nám z auta do bahna, vyndávat popruh a navazovat je. Pomaloučku dojíždím zezadu k jejich autu, až se něžně předním rámem dotknu jejich nárazníku. Takový ocelový automobilový polibek. Pomalu pouštím spojku a jemně auto před sebou tlačím, dokud nedosáhne pevnější podklad. Připadám si jako v té pohádce, co převozník už léta převáží a marně čeká na vystřídání. Sedím na raftu už 7 hodin, bolí mě hlava z randálu lodn ího motoru a výfukových plynů, mám žízeň a hlad. Tentokrát jedeme přes řeku jako první. Jsou 4 hodiny ráno. Celou noc silně pršelo. Proud v řece je podstatně silnější, než večer. Během dne stoupne hladina o 1,5 m. Na převážení aut přes řeku vezeme s sebou dva rafty, vlastně katamarany: dva nafukovací válce spojené duralovou konstrukcí, na kterou najede auto. Vzadu jsou dva 25koňové lodní motory. A právě těm asi to vytřásání v autě moc neprospělo a teď trucují. Vystřídali jsme dnes ráno všech pět (jeden záložní), abychom namontovali dva, které jediné vypadají, že budou fungovat. Fungovaly, ale jen do té doby,než jsme dojeli doprostřed řeky. Pak se jeden zastavil. Místo pro vylodění není tak lehké najít. Břehy jsou strmé a bahnité, a i s použitím navijáku je obtížné dostat auto z raftu na břeh. Máme vytypované místo asi 300 m po proudu. S jedním motorem je ale raft neovladateln ý a proud nás žene zpět na náš původní břeh, pod převislé větve. Na poslední chvíli se mi podaří kolem silného stromu přehodit lano, a tak „zakotvit“. To ale nečekal Michal, uklouzl a spadl do vody mezi kolmý břeh a třítunový raft. Podařilo se nám ho vytáhnout zlomek sekundy předtím, než silný proud přitiskl tři tuny ke břehu. Michal si teď polsky ulevuje. Mezitím se vzbudil k životu druhý motor. V tuhle chvíli je naše cílové místo téměř naproti. Travers v silném proudu, s autem na palubě, musíme provést rychle a přesně. Když jsme byli asi 10 m od břehu, jako naschvál vysadil pro změnu druhý motor. Proud nás začíná pomalu snášet dolů. Po chviličce váhání skáču se silným lanem v ruce do kalné vody. Nečekám takovou hloubku a těžký hák na konci lana mne „přibíjí“ pod hladinu. Za mnou skáče i Eddy a nakonec se nám podaří obě lana na břehu zaklesnout. Kdyby nás proud snesl níž, ani s oběma motory bychom proti proudu nevyjeli a velmi obtížně bychom hledali místo, kde dostat auto na břeh. Navíc po několika stech metrech byla lávka, postavená domorodci, spojující dvě části vesnice podél břehů. Tu bychom vzali s sebou. Teď už zbývá přepravit asi jen 6 aut. Přijíždějí postupně, zhruba po půl hodině. Obličeje uvnitř jsou špinavé, unavené a nevyspalé. Pro závěr konvoje to bylo zase náročné. Po těch, co přijíždějí, nemohu chtít, aby mne vystřídali. Mají toho sami dost. Využíváme s Eddym alespoň jejich vysílačku a voláme do 2 km vzdáleného kempu, ať nás někdo přijde vystřídat, ale pět dní před cílem se už do práce nikdo jako na začátku nehrne. K dispozici je už jen jeden raft. U druhého praskl nafukovací válec. Ten se vyměnil za náhradní, ale hned při první jízdě najel na ostrou větev a dopadl stejně. Na našem raftu jeden válec také malou trhlinkou utíká. Snažili jsme se ji provizorně opravit pomocí automobilov é duše, ale přesto je potřeba skoro nepřetržitě pumpovat. Konečně nás, po 7 hodinách a 17 převezených autech, přicházejí vystřídat. Je to Zdeněk s Jarkem.

MAČETA SE ŘÍKÁ PARANG. Vyrazil jsem dopředu. Pěšky. Konvoj se posunoval rychlostí mojí chůze. Po třech týdnech sezení za volantem jsem už toužil alespoň na chvíli se volně projít. Šel jsem po pěšině, kterou do této chvíle používali jen domorodci. Hluk motorů a mnoha lidských hlasů postupně slábne a nakonec se ocitám sám v okolní přírodě. Pomalu začínám opět mimovolně vnímat větve pod nohama, stejně jako oblačnost na horizontu a reliéf okolní krajiny. Poslouchám zvuky přicházející z džungle. Šel jsem asi 5 km okouzlen bezprostředním kontaktem s okolní přírodou. Pak jsem potkal skupinu domorodců. Jeden uměl trochu anglicky, tak jsme si popovídali. Líbila se mi jeho mačeta – „parang“, chtěl jsem ji koupit, on sice nechtěl prodat, ale poradil mi. Pak jsem si sedl a čekal, než přijede první auto. Ten den jsme nocovali ve vesnici. Večer jsme vyrazili do obchodu se smíšeným zbožím a hospody v jednom. Po nákupu krabic s pivem jsem s paní domu nenápadně zeptal na parang. Napřed nemohla pochopit a pak jí přišlo srdečně k smíchu, že chci koupit starý, rezavý parang v dřevěné pochvě, s vyřezávanou rukojetí, po nějakém předkovi, který vytáhla z haraburdí. Jako by černoch přijel do jihočeské vesnice a od tetky chtěl koupit motyč- ku. Obchod byl uzavřen. Camel Trophy může být jen jednou za život. Věřím, že na Borneo se ještě někdy podívám. Ale ta parta skvělých lidí se už opakovat nebude: Nasuh, první Turek na Everestu (tři týdny po Borneu jede na McKinley), prý se určitě na nějakém vršku potkáme, Jihoafri čan Pieter, průvodce na safari (mám se přijet mrknout), milovník přírody, romantik a kamarád, Francouz Eric, horský vůdce ze Chamonix, co pracuje jen tak dlouho dokud musí, Bjorn, norský učitel, extrémní lezec, až přijedu, tak prý půjdem na Prekestolen, nezaměstnaný anglický herec William, hasič Ato z Helsinek, Ken z Vailu v Coloradu, co v létě dělá tesaře a v zimě učitele lyžování a horského záchranáře, švýcarský pilot Andrea nebo německý policajt Eberhard (vůbec na to nevypadal).

Category: 1996 / 07 – 08

Patriarchální rozložitost obličeje zařazuje Ludvíka Vaculíka mezi samorostlé lidi neochvějné vnitřní pevnosti, kteří nejsou zvyklí ustupovat. Zprávě svého obličeje – jak jsem ji nedokonale přečetl – nezůstal nic dlužen. Z předchozích zkušeností jsem soudil, že zpovídané osobnosti, když už se k rozhovoru nechají umluvit, k němu většinou přistupují jako příjemní spolupracovníci – záleží jim na tom, aby vypadaly co nejlépe. Ale Ludvík Vaculík, s přímo ďábelským smyslem pro publicitu, bere takovou hodinu rozhovoru jako komparativní vyučovac í předmět. Je tu čas na lekci z   novinářského postřehu, všeobecného rozhledu, logiky, estetiky, přirozeného taktu, diplomacie a celkového mravního rozměru. I když to na první pohled vypadá jinak, tím, kdo při rozhovoru s Ludvíkem Vaculíkem opravdu klade otázky, je on. ·  ·  ·

Mnoho let si zakládáte na tom, že vás lidé na ulici nepoznávají. Ale od té doby, co jste na NOVĚ diskutoval s premiérem Klausem, tam mají vaši tvář v reklamě na pořad, ve kterém jste vystupoval. Nemáte pocit, že vás ulovili?

Neměl bych proti tomu nějak zakročit? Protože já se na NOVU moc nedívám, takže o tom ani nevím a vždycky mi někdo řekne, že když dělají reklamu, tak mi tam sestříhají obličej. Já bych tam chtěl „nebejt“, ale zase nechci být nedůtklivý nebo malicherný.

Ale v čem je otázka? V tom, že jsem tam šel kvůli problému, myslím si, že se mi to nepovedlo, nepodařilo se mi vnutit řeč o tom, o čem bych já chtěl mluvit a byla to moje chyba, protože ten pořad nebyl o tom.

A o čem jste chtěl mluvit? Třeba o tom, v čem nesouhlasím s vládní politikou, nejenom s Klausem. Například já si myslím, že ekologie má určovat meze politiky ne naopak.

Jak se díváte na výsledky voleb? Proč se tak stalo? Protože jsou lidi slaboši, nedůtkliví, zamindrákovaní a tak, víte? Myslím, že ten výsledek není špatný: když nejvíc hlasů získá strana, která vládla, a tedy měla všecky šance se shodit a odrovnat, to je hodně velký úspěch. A protože si myslím, že ti lidé, kteří nesouhlasí, tak jejich nesouhlasy jsou strašně rozptýlené a hodně osobní. Viní ODS nebo Klause osobně z toho všeho, co je štve, co vidí kolem sebe, ale co se má vyřídit na té úrovni, na které to vidíme. Ze špatného jednání doktora nebudu vinit ministra.

Koho jste volil? Já jsem volil ODS. S výhradami všemi, které jsem proti nim měl, ale proto, že práce se má nechat lidem dokončit.

Vy jste kdysi napsal, že volit by neměl každý. Pochopitelně, to je stinná stránka demokracie – že je pro každého.

Myslíte, že existuje lepší uspořádání? Jistě ne. Do parlamentu mají být nalezeni nejlepší lidé. To je správné. Ale když o tom, kdo je nejlepší, rozhodují ti nejhorší lidi hloupí pak je to strašná náhoda, aby se tam ti nejlepší lidi dostali. Prostě si někdy myslím, že některé věci by lépe vyřídil sbor lidí, kteří se nikoho neptají, jsou nezištní, pracovití, poctiví a předloží veřejnosti jasné plány čeho chtějí dosáhnout.

Já se ještě jednou vrátím k tomu televiznímu pořadu. Zdálo se mi, že jste tam řekl některé věci ostřeji, než jste myslel. Třeba to, že Salman Rushdie si to měl s knihou Satanské verše rozmyslet. Ale neřekl. Podívejte se, já neznal jeho, ani knihu a řekl jsem ostře, co jsem opravdu ostře myslel. Jestliže on pochází odkudsi z islámské kultury, tak ji má znát. Má vědět, co může čekat, nemá se tomu divit. Nemůže přijít do pralesa, pokácet tam totemy, a když mě indiáni chtějí zabít, odvolávat se k OSN. To mi připadá skoro až zrádné. Má ty lidi mět rád.

Když jste ale byl ve srovnatelně stejné pozici. To právě tak nebylo. My jsme byli, abych tak řekl, hříšníky ve svém vlastním náboženství. Tenhleten režim se prohlašoval za evropský, tvrdil, že lidská práva podepsal, uznával, akorát je nedodržoval. Jim to bylo možno vyčítat. Oni byli co do víry sourodí s námi.

Myslíte, že se na vás přenesl osud vašeho otce? Ano, je to pravda, já to cítím čím dál víc. Má to každý, na každého syna se osud jeho otce přenáší – a on to buďto pozná a přijme, nebo vůbec nepozná, anebo to instinktivně odmítá. Na mě dávno a silně působí už to, že tatínka, který umřel měsíc před pádem Stalina, tolik roků přežívám.

Je to dobře nebo špatně, že se na syny přenáší osud otců? To není ani dobře ani špatně. To je zákonité. Špatné vlastně je, když se to popře anebo když se to odmítá.

A když se to popře v kladném smyslu? Myslíte v kritickém odstupu – co vlastně otcové dělali, že? Ale o se stalo z jakési síly přesvědčení. Bylo to ze zaujetí, schopnosti vize, schopnosti nadšení, schopnosti oběti. A to je pozitivní, i když to bylo investováno chybně. Ale pro chybu se ta síla, potence toho člověka nebo té duše nesmí negovat. Možná jsem to myslel trochu jinak.

Ale teď mě napadlo, že jak jste v Literárních novinách odpovídal na dotaz, jestli to naše generace má těžší nebo lehčí než vaše, řekl jste že naše generace prohraje každý po svém. To nemůžeme vyhrát? Ne, nemůžete vyhrát, ale pokud prohrajete, tak každý sám za sebe (smích). Takhle jsem to myslel, ale vraťte se k té původní otázce.

Myslel jsem, jestli se z osudů otců můžou synové vyvarovat chyb, jestli se myslíte, že jste udělal stejné chyby, jako váš tatínek? Takto jsem to nehodnotil. Já si myslím, že jsem udělal víc chyb proto, že jednak déle žiju, a že jsem měl větší životní možnosti. Tatínek – tesař, který chodil ze stavby na stavbu – těch možností moc neměl.

Proč jste po „Morčatech“ přestal psát knihy „pro čtenáře“ a začal psát Český snář jak vy říkáte „pro sebe“? Ne, ne, ne, to jsem psal pro čtenáře. Český snář je skutečně román psaný deníkovou formou. Román, který žiju, dělám. Já nepočkám až se to stane, nýbrž to děju. To poznání, nebo takové instinktivní rozhodnutí bylo v tom, psát v době přelomových věcí. Bylo to po Chartě, kdy tlak byl takový, že řada lidí emigrovala. To je pro ty zůstávající otázka. Dál to byla v mém životě situace, kdy moje jednání ovlivňovalo život synů – jestli je vezmou na školu nebo ne. Dál to byla pro manželku věc zaměstnání velmi vratkého, kdy velice trpěla vlastně za mne. Dál to byla otázka vůbec vztahu k manželce a  k jiným ženám, který se stal neřešitelný tím, že vám byl odňat. To, co by jindy bylo soukromou záležitostí, najednou bylo zestátněno, protože se to stalo materiálem pro StB. I když by se hrdina byl rozvedl, tak se nemohl rozvést proto. I když manželé by se normálně rozešli, nemohli to udělat proto. Ti lidé byli vystaveni násilí a museli si svůj život a svou bytost chránit se vším, tak jak jsou. Pro mě to byla otázka přiznání viny a neschopnost a nemožnost tomu uhnout. To byl Český snář.

U stejné deníkové formy jste ale zůstal i později. To zas nebylo psáno pro knihu. Tam došlo k zpracování až za několik let potom, co to bylo psané. Otázku, kterou někteří kritikové kladli – jestli to byl kalkul se zveřejněním – tu já jsem vůbec neměl, protože jsem si navykl v životě psát si pro sebe s úsilím o co nejpravdivější zachycení, aby si to člověk jaksi psychicky pro sebe vyřídil. Pak už je to otázka odstupu a volby. Musím se svým textem zacházet jako s materiálem. Prvním příkladem je Rušný den. Jako vychovatel jsem si pal deník, který byl stálou stížností na poměry, který nebylo nikam možno poslat. Když se začaly na literatuře objevovat takové jakési možnosti, tak jsem to zpracoval do příběhu. To není psáno s úmyslem autora vůči čtenářům, to je psáno s úmyslem říci to. Tak to bylo i později.

Zvláštní protipól tvoří to, že jste novinář a známá osoba, a i když píšete sám pro sebe, tak to nebylo jen pro vás. To se stalo, až když jsem se rozhodl, co z toho uveřejním. Rozdíl mezi zápisy a tím, co bylo uveřejněno, je veliký. V poslední době jsem došel k tomu, že dělím spisovatele takto: jsou autoři, kteří donutili knihu k existenci a pak jsou autoři, tam se počítám já, které kniha donutí, aby byla napsaná.

Teď už o takové knize nevíte, která by vás nutila, aby byla napsaná? Ale ano, to se pořád děje. Rád bych ještě někdy napsal knížku úplně vymyšlenou, jako Morčata, kde bude všechno osobní, ale která bude psaná, jako když se kreslí dům.

Sledujete mladou českou literaturu a znáte například deník Igora Chauna? Ano, sleduji, slyšel jsem o tom, myslím, že bych si to měl přečíst, zrovna před dvěma dny jsem ji u někoho viděl.

Mně se zdálo, že si to autor ulehčil – když by musel fabulovat, tak by to bylo mnohem náročnější – a mohl se přitom na vás odvolat – sám Vaculík něco podobného napsal. Jen mu chybí váš jazyk. A kde je smysl, účel a kompozice? Když jsem to psal, tak jsem najednou zjistil, že knížka by potřebovala nějaký další děj. Tak jsem tam šel. Byly tam postavy a dlouho o nich nic nevíme, tak tam zajdu, že. Prostě, já jsem tu knížku dělal nohama. Já jsem ji děl. Já si myslím, že tato metoda se dá napodobit, vzít diktafon a jít za někým. Ano, ale účelem nebylo ukázat sebe a napsat knihu. Já jsem to také psal se strachem, jestli nám bude umožněno to dosvědčit. Úkol, který byl nade mnou. Úmysl nebyl ukázat svoje problémy nebo potíže a tak tomu jsem se naopak vyhýbal výslechů u STB jsem tam měl co nejmíň.

Jestli se mohu vrátit k jazyku – ten vám nemůže upřít ani ten nejpřísnější kritik. Dokonce když jste mi zavolal a řekl: „Došel jsem na váš dopis, tak jsem myslel, že v tomto jazyce i přemýšlíte. Došel jsem na váš dopis? Jak mám na stole papíry, jdu až najdu nevyřízený dopis. Je to ale zvláštní jazyk. Je normální.

 A jak vznikl? Měl jste ho od narození? Musel jste ho vytvořit? Jak dojdete ke svým vlasům? Prostě je necháte růst. Už se nepřeblondíte.

Jenomže vlasy má každý a takový jazyk jako vy nikdo. Může to být pravidelným psaním deníku? Jednak. A potom mě v tom úsilí vyjádřit, vyslovit, vždycky strašně vadilo podezření, že napodobuju, že používám klišé. Prostě se vyhýbám všemu, co by tak řekl každý. A myslíte, že moravské kořeny jsou hodně hluboké? Jako taková nejhlubší studnice, ze které lze čerpat? Ano, a také vědomě. Nechci přijmout českou češtinu, jako kdyby to byla norma. Musí se pořád jaksi využívat celého území jazyka. Jazyk má území. Začít se vyjadřovat pražsky, nebo jak se mluví v televizi a píše v novinách? To mě odpuzuje.

Nejčastější motiv vašich článků je ekologie, skromnost, kterou nacházíte na vesnici. Ani nevím. Oni tomu říkají ruralismus, ale já myslím, že s tím mám málo společného. Vždyť ve městě je také možno být přirozený. Ale město je tak zahlceno technikou.  Tak se tomu musím bránit.

Takže vás nikdy nenapadlo odstěhovat se na vesnici, žít v souladu s přírodou, šetrně? To mě jistě napadlo, ale zaměstnání mě vedlo do města. K prvnímu zaměstnání – to je vychovatelství – jsem se dostal z Prahy, protože jsem „študoval“. Z Prahy jsem odešel na vojnu, z vojny se vracíte odkud jste na ní šel a musel jsem si najít zaměstnání. To zaměstnání souviselo s psaním a s rozhlasem, a to už je opravdu takové samočinné. To bych si musel vzít jako úmysl, že budu žít na vesnici. Já jsem se ale přesvědčil, že poměry na malé obci člověka zmenšují. Vnucují mu malá hlediska, malá měřítka.

Mě to napadlo v souvislosti s Tolstojem, který byl podobný typ spisovatele jako vy a také se odstěhoval do té Jasné Poljany. Jo. Kdo ho živil?

Já si myslím, že se psaním uživíte? No, dá se žít i v Ústí, jako třeba Páral. Když je člověk zavedený jako třeba Ludvík Kundera v Kunštátě. Ale musel si tu firmu zbudovat někde jinde a tam ji pak provozuje. A ono se to komplikuje tím, že vám začnou dospívat děti, je tady škola.

Vy si to už nejspíš nepamatujete, ale v rozhovoru s panem Liehmem v knize GENERACE jste řekl, že byste si jako ředitel internátu vybíral lidi podle ksichtu. Ano, obličej mluví.

A jak mluví? Poznáte především blbce od člověka inteligentního. Poznáte přemýšlivého člověka od.. vždyť vy to děláte taky, taky si vybíráte lidi, víte s kým byste do něčeho šel, nebo ne?

 Ale to třeba můžete mít nějaké předsudky? To nevadí, ty předsudky se nemýlí. Když si je člověk nezkazí, tak se nemýlí (smích).

Co vás na vychovatelství přitahuje? Už nic. Přitahovalo mě na tom právě to, že pokud se dá vůbec země- koule přivést do lepšího stavu, tak je to přes mladé lidi a přes výchovu. Ale je to spojeno s takovým stylem života, onehdy jsme dělali se synem Ondřejem rozhovor se dvěma Hoznauery (otec a syn učitel) a mluvilo se o atraktivnosti a vlastnostech učitelského povolání. A souhlasil s tím, co já jsem řekl – že učitelství je povolání, které ukájí člověkovo duševní libido. Taková ta rozkoš z pozornosti, to je to, co učitel musí mít. Já jsem se toho bál. Celý život bojuju proti tomu, abych se nepovyšoval a mám přirozenou tendenci všude se povyšovat.

Proč myslíte? Proto. Já jsem ve Strážnici odmítl druhou cenu, když mi nedali první. Já tu první cenu nemusím mít, ale druhou nechci, víte? Já prostě neodevzdám článek, dokud mně se nelíbí. Je to takový požadavek na sebe, který je u učitele a vychovatele násilím na druhých. Ano, myslím, že se to musí dělat, ale je to strašně nebezpečné.

Takže jste učitelstvím a vychovatelstvím uspokojoval své duševní libido? Především jsem v tom pohořel politicky. Když se dnes mí bývalí chovanci ozvou na nějaký článek nebo na něco, tak mluví velice pěkně, zatímco já mám ve vzpomínce i velice nepříjemné a ošklivé zážitky, činy nebo postoje, se kterými jsem nesouhlasil, nebo které jsem ovládal. Ale přesto oni na to vzpomínají dobře a já to mám za nejkritičtější období svého života.

V jaké vztahu? Ve vztahu k sobě. To bylo velice ošemetné. Měl jsem svou představu, to je ta dvojstrannost všeho, dělal, jsem to stoprocentně, ale podle sebe. To znamená, že jsem se ocitl v konfliktu s nadřízenými – stranickou organizací, KSČ, ROH, závodním výborem – až mě vyhodili.

Myslíte, že dnes by se to stát nemohlo? Jistě, ale já nemusím přece upadnout na ledě, na který nelezu. Je to tedy i odpověď na otázku, proč dneska není z Petlice vydavatelství jako třeba Atlantis? Ono to totiž nebylo vydavatelství. Tam se neredigovalo. Tam se rukopis přečetl z toho hlediska, jestli stojí za to, aby existoval dál. A účel byl rozmnožit počet exemplářů a pojistit tak fyzickou existenci knih bez ohledu na to, co to bylo. Tam si autor odpovídal i za pravopis. Vzal se rukopis, písařka ho opsala, autor musel podepsat titulní list, musel jsem to nechat svázat, vyzvednout a podle seznamu stálých odběratelů rozdat, vybrat peníze, všechno zaplatit a tak dále. Těch písařek v nějvětším rozmachu bylo sedm. A to nebylo možné rozšiřovat donekonečna.

Nikdy jste neuvažoval o tom podnikat? Ne.

Jakou vidíte roli spisovatele v dnešním světě? Spisovatel nikdy neměl žádnou roli. Buďto psal s užitkem a následkem, kdy to vešlo do souvislosti, anebo to zaniklo. Jaká role? On si vezme roli a nic. Třebas to, že může ovlivnit myšlení lidí? To mže. A to je role? To je přirozené chování. Dejme tomu. A vydělat si peníze? Ono je to i živnost nebo řemeslo. To není role, to je jeho věc. Prodává zboží, které pokud lidé potřebují, tak ho koupí. Pod slovem literatura se jmenujou věci až po neliteraturu. Čtení bez estetiky, filozofie bez názoru, literatura bez poslání.

Myslíte, že třeba v Americe je téhle literatury, která by se tak ani neměla jmenovat, víc než v Evropě? V Americe jsem nebyl, nevím.

A z toho, co k nám přichází? U toho co se prodává na stáncích nebo v podchodech, já se ani nezastavím. Já neznám americkou literaturu. Možná je toho tak moc, že to ovlivňuje naše myšlení. Já nevěřím, že to tak je, to oni to tak berou. Já jsem byl pozvaný na seminář, mezi asi patnáct amerických studentů, kteří sem přišli na asi tři měsíce studovat zvláštní disciplínu, která se jmenuje komparatistika idejí. A byl jsem překvapen: To jsou úplně jiní Američané, jiní mladí lidé než já si představuju. To, co u nás se vydává za Ameriku, to neplatí v Americe.

Možná to je jen zlomek. Ano, ten, co dělá nějvětší křik.

Já to myslel spíš naopak, že ti studenti jsou jen zlomek. Ale to je normální. Však přece v národě a v každé společnosti a v každé kultuře to přece je takový samovýběr elity. To ostatní je cosi jako voda v akváriu.

Ve čtvrteční příloze Mladé fronty DNES každý týden odpovídáte v rubrice POROTA. Nedávno jste tam řekl, že neexistuje národní charakter? To jsem neměl pravdu. Neřekl jsem to tak přesně, jak bych chtěl. Svedl jsem to na to, že charakter je daný podmínkami. Kde ti lidé žijí, v čem žijí, čím se živí a kolik jich je. V tom smyslu ano. Ale existuje vyšší a nižší charakter.

Není v té rubrice zkreslených odpovědí na otázku, na kterou se nedá odpovědět ano – ne víc a jak se s tím vyrovnáváte? Tak to je ano, ale ne, ale, Je to písemná společenská hra, tak se s tím vyrovnávám. Nemůže nás americká kultura převálcovat? Můžeme se proti tomu nějak bránit? Bránit ano, ale jak. Zaprvé to tak vždycky bylo. A závisí to na osobní vzdorovitosti a umíněnosti. Možná by měla být nějak organizovaná? Ale jak? Sládek se to pokouší organizovat.

 A můžeme vědět, které jsou ty české vlastnosti, které je třeba bránit, co bychom neměli prodat? Já myslím, že to nemusí být české. Prostě lidské. Neklanět se před nikým, nechtět všecko mít, nemuset u všeho být a nikomu nesloužit. A umět se obětovat, ale vybrat si čemu já chci a ne k čemu mě nutí.

Takové hodnoty platí všude na světě? Jistěže ano. A rozdíl národnostní by byl v tom, když by to některý národ dovedl líp.

Rozhovor, spíše ustal než skončil. Zatímco jsem uklízel diktafon a vířilo mi v hlavě víc nezodpovězen ých otázek než na začátku, Ludvík Vaculík odešel se spokojeným úsměvem po dobře odvedené práci.

Category: 1996 / 07 – 08

VYFOTOGRAFOVALMUDr. VLADISLAV ROGOZOV

Střední doba kamenná. Evropou se potulují skupiny lovců. Loví zvěř, sbírají lesní plody. Daleko na Středním východě se však lidé tou dobou již živí zemědělstvím a jeho znalost se dostala i do Malé Asie. Egejské moře před 9000 lety. Dávní zemědělci opouštějí maloasijské pobřeží a vydávají se na moře. Do svých plavidel s sebou nakládají obilí, ovce, kozy. Na své poutí postupně kolonizují řadu ostrovů a nakonec dosáhnou evropské pevniny. S jejich příchodem nastává změna. Lidé v Evropě se postupně usazují, učí se pěstovat obilí, chovat dobytek, používat řadu technických vymožeností. Probíhá jedna z nejdůležitějších kvalitních změn ve vývoji lidstva – tzv. neolitická revoluce.

Proč se lidé před tak dávnou dobou vydali na dalekou pouť po moři. Nevíme ani, na jakých plavidlech to dokázali. Expedice Monoxylon ´95 se pokusila přispět k hledání odpovědi.

JAK TO CELÉ VZNIKLO. Duchovním otcem a autorem celého projektu Monoxylon je Radomír Tichý, pedagog Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové. Specializuje se na neolit, tj. mladší dobu kamennou, a možnosti námořní plavby v tomto období. Před několika lety se začal zab ývat problémem dávného putování neolitických zemědělců přes Egejské moře. Podepřel svou teorii řadou argument ů a domnívá se, že pravěcí zemědělci připluli do Evropy na monoxylech, tedy na člunech vydlabaných z jednoho kusu kmene. Tehdy se zrodila i myšlenka prověřit tuto teorii prakticky – pokusit se přeplout Egejské moře na monoxylu. Radek Tichý se pustil se svými přáteli do výroby dlabaných člunů. Vyrobili celkem čtyři monoxyly a každý další byl dokonalejší než ten předchozí. Čluny byly postupně zkoušeny na Orlici, vodní nádrži Rozkoš a na Baltickém moři. Vyvrcholením pětileté práce byl projekt experimentálně archeologické expedice „Monoxylon ´95″. Pokus o překonání Egejského moře v dlabaném člunu byl připraven, mohl začít. Je-li něco takového vůbec možné, nedokázal v tu chvíli nikdo říci. Zbývalo odhodlání pokusit se o to. Je jistě zajímavé, že se tímto problémem zabýval i Thor Heyerdahl. Ten se však domnívá, že se pravěcí zemědělci plavili po moři na plavidlech rákosových. Teorie použití monoxylů je tedy i určitou polemikou s názory slavného mořeplavce.

JAK TO VYPADALO. Monoxlyon je tedy v podstatě otesaný a vydlabaný kmen stromu. Expedice použila největší člun, který R. Tichý vyrobil. Měří 6,2 m na délku a v nejširším místě 1, 6 m. Suchý váží téměř tunu a vyroben je z topolu. Na přídi monoxylu byla umístěna lebka krávy. To spolu s určitou bachratost í, velkou hmotností a těžkop ádností člunu, vedlo k jeho přezdívce – „Kráva“. Stěžeň s hrubou plachtou byl ze člunu odstraněn po prvním dni plavby. Za daných podmínek se ukázal být spíše přítěží. Osádku člunu tvořilo deset pádlařů a kormidelník. Celkem se expedice zúčastnilo 30 lidí, převážně studentů z Čech, Slovenska a Polska. Nutné zázemí výpravě poskytovala malá doprovodná jachta, na které se vařilo, odpočívalo a spalo. Výchozím bodem expedice byl řeck ý ostrov Samos ležící v těsné blízkosti tureckých hranic. V mladší době kamenné byla hladina Egejského moře asi o 10 metrů nižší a Samos byl vlastně součástí maloasijského pobřeží. Pravěcí mořeplavci mohli vyplouvat právě odtud. V pátek 8. Září 1995 za svítání monoxylon odrazil od západního pob řeží ostrova Samos. Byla to chvíle vzrušení a velkého napětí. Něco podobného se tu mohlo odehrát před 9000 lety. Člověk opustil pevnou zem a na vratkém plavidle se vydal na moře. Jak dopadne toto srovnání přes časovou propast tisíců let? Vydrží člun? Vysta čí síly? A co moře? Jak se k nám, suchozemcům, zachová? Podobné otázky probíhaly všem to ráno hlavou. Nikdo skutečně nebyl schopen odhadnout, nakolik je celý pokus reálný. Den ubíhal, slunce pálilo víc a víc. Všichni jsme si na moře zvykali a trpěli mořskou nemocí. Do člunu prosakovala voda, některé vlny se přelévali přes borty. Vodu bylo nutné neustále vylévat. Rytmické šplíchání pádel však neochabovalo a monoxylon si pozvolna razil cestu kupředu. 29 km vzdálen ý ostrov Ikaria se nejdříve neznatelně, potom však čím dál rychleji přibližoval. V podvečerních hodinách téhož dne člun přirazil k jeho břehům. Byl to první povzbudivý krok na dlouhé cestě. Cíl expedice byl už reálnější, při troše štěstí „by se to dalo přeplout“. Druhý den následovala trasa podél pobřeží Ikarie. Byla to pohodlná plavba podél rozeklaného skalnatého pobřeží. K večeru jsme zakotvili v zátoce na konci ostrova. Voda byl teplá a průzračná. Námořníkům otrnulo a celá expedice se počínala jevit jako velice příjemný prázdninový výlet.

JAK TO TAKY VYPADALO? 13. 9. 1995. Bouře. Moře kvílí a řve. Prudký vítr vzdouvá vody do třímetrové výše. Tmavé vlny se valí jedna za druhou a dotírají a dotírají na dlabaný člun. Příď s lebkou se strmě zvedá k nebi a vzápětí padá do malé vodní propasti. Zpěv dávno ztichnul. Ochraptělý kormidelník udává tempo a desítka pádel usilovně zabírá. Vlny se lámou a zaplavují člun zpěněným vodním přívalem. Sůl v očích štípe a pálí. Pustit pádlo však nelze, člun nesmí ztratit rychlost. Posádka močí i zvrací přímo pod sebe. Další a další přívaly vody. Tiché zakletí střídá úryvek modlitby. Tak tohle na Rozkoši nebylo. Moře burácí, člun se zmítá, provazy skřípou. Svaly bolí a břeh je daleko. Všichni zatínají zuby a vědí, že musí vydržet. Všichni touží po pevné zemi a přejí si jediné: „Krávo, vydrž.“ Podcenit moře, ani to Egejské, se nevyplácí. A dvojnásob ne suchozemcům v pravěkém člunu. Bouří jsme na cestě zažili několik, ta první byla nejhorší. Naprosto vyčerpaní, na kost prochladlí. Moře si u nás získalo patřičný respekt. V následujících dnech jsme mu z každého jídla neopomněli trochu obětovat. Vyplatilo se to. Staří námořníci a rybáři nám později pověděli, že v oblasti už dlouho nebylo tak často špatné počasí.

JAK TO BYLO DÁL? S každým dalším dnem na moři jsme o něm věděli víc a stávali se z nás čím dál ostřílenější námořníci. Kráva se činila a na klidném moři plula rychlostí až 5 km/h. Za špatného počasí se prodírala vlnami pomaleji, kolem 2-3 km za hodinu. I v náročných podmínkách však byla ovladatelná a schopná udržovat kurz. Nejvíce ceněnou vlastností se ale ukázala být její stabilita. Vlnám se Krávu po celou dobu plavby nepodařilo otočit břichem vzhůru. Expedice tedy pokračovala dál po předem vytyčené trase a po ostrovech Samos a Ikaria pokračovala dál – podél a mezi ostrovy Mykonos, Tinos, Andros, Euboia. Zvláště první z ostrovů, které jsme poznali, byly většinou pusté a málo obydlené. Jejich pobřeží a vnitrozemí kontrastovalo s krásou moře a bohatostí jeho života. Zem byla vyprahlá, skalnatá, místy porostlá ostnatými keři. Přírodní zelená barva byla velmi vzácná, objevovala se jenom kolem pramenů vody. Někde nebyla sladká voda vůbec a stávalo se, že expedice vařila z vody slané. Jíst by se to nedalo ani v pravěku. Moře naproti tomu bylo vedle své majestátnosti štědré a zpestřovalo nám jídelníček různými „potvorami“. Jindy nás ve vlnách na otevřeném moř doprovázely desítky delfínů, což byl vůbec jeden z nejsilnějších zážitků. Objevili se náhle. Připlouvali a podplouvali člun, aby se vzápětí objevili na druhé straně. Téměř na dosah ruky. Říká se, že dokáží vycítit ohrožení a za špatného počasí pak připlouvají blízko k lidem a doprovází je. Jak náhle se objevili, tak náhle také zmizeli. Morálku ochabující posádky však skutečně svou přítomností výrazně pozvedli. Večery a noci jsme trávili většinou v pustých přírodních zátokách, jindy v některém z ostrovních přístavů. Tam vzbuzovalo podivné plavidlo vždy velkou pozornost obyvatel, turistů, novinářů ale i příslušníků přístavní policie. V oblasti, kterou probíhá hranice mezi takovými rivaly, jakými jsou Turecko a Řecko, je každá loď na radarech „ostře sledovaným plavidlem“. Ne tak již monoxylon. Pravěký dřevěný člun radarem zachytit nelze. Kráva tedy nepozorovaně proplula a objevovala se až v přímé viditelnosti poněkud zneklidněných řeckých hlídek. Ty uviděly podivné plavidlo plné osmahlých polonahých mužů s šátky na hlavách, kteří usilovně pádlují k západu. V tu chvíli prý nemohlo být pochyb o tom, že se jedná o kurdské, či jiné etnické uprchlíky. Následovalo zajištění člunu i posádky, zdlouhavé kontroly a jednání, jež se táhla po celý den. Vše s balkánskou obřadností a pomalostí. A při zákazu další plavby vyplul monoxylon před úsvitem. Hlídky spí a radary nevidí.

A JAK TO DOPADLO? 23. září monoxylon přirazil ke břehu pevninské Evropy. Podařilo se. Po dvou týdnech plavby člun, překonal téměř třísetkilometrovou vzdálenost mezi Asií a Evropou. Radost a uspokojení po doplutí rychle vystřídala únava. Kromě pozdějších vzpomínek zanechali na moři všichni více než kilogram své váhy. Místo přistání na pobřeží Atiky u obce Nea Makri nebylo vybráno náhodou. Pocházejí odtud totiž archeologické nálezy kultury pravěkých zemědělců. Kdysi dávno zde mohli přistát ve svém monoxylu. Kdo ví. Mezi novináři se na pláži objevil i velvyslanec České republiky v Aténách, pan Jiří Marvan. Pozval nás všechny na pivo a za dva dny i s Krávou na svůj úřad v Aténách. Tam proběhlo slavnostní přijetí a tiskov á konference. A to byl konec. Pak už jen příprava k odjezdu a konečně domu, kde jsou pořádný zelený lesy a hezký holky (Řekové se doufám neurazí).

K ČEMU TO BYLO DOBRÉ? Expedici Monoxylon ´95 se podařilo splnit svůj cíl – přeplout Egejské moře na monoxylu. Kromě solidního sportovního výkonu v náročných podm ínkách to znamená nepochybně i přínos odborně historický. Podařilo se dokázat, že plavba v Egejském moři na dlabaném člunu za použití lidské síly, je technicky možná. Podobně mohli před 9000 lety putovat i pravěcí zemědělci. Že tomu tak mohlo být, nasvědčuje i celá řada dalších argumentů obsažených v práci R. Tichého. S určitostí to však nevíme. Odborná diskuse stále probíhá a bude pokračovat. A stejně tak i další snaha v odhalování tajemství pravěké mořeplavby. Hledání odpovědí na otázky týkaj ících se dávného putování našich předků, však má kromě odborného i kulturně společenský význam. „Monoxylon “ je střípkem mozaiky našeho snažení v poznávání vlastní minulosti, která je tak důležitou součástí základů naší kultury. V širším pohledu se tady projekt dotýká i obecnějších otázek našeho původu, cesty lidského rodu časem, otázek – kdo jsme, odkud a kam jdeme. To je aktuální i přes časovou vzdálenost mnoha tisíců let. A na tom moc neubírá ani fakt, že někteří z těch námořníků dlabaného člunu viděli vloni moře poprvé v životě.

Category: 1996 / 07 – 08

NAPSALI A VYFOTOGRAFOVALIJ. F. LAGROT, I. PROUTEAUNa indonéském souostroví můžeme ještě stále najít dva druhy nosorožců: nosorožce jávského (Rhinnoceros sondaicus) a nosorožce sumaterského (Dicerorhinus sumatrensis). První z nich byl poprvé zmíněn cestovatelem Marcem polem. Nosorožec jávský se vyskytoval po celé jihovýchodní Asii od Assamu až k branám Jakarty.Dnes se s ním setkáme pouze na Ujung Kulonském poloostrově, na jihozápadním konci Jávy a na jihu Vietnamu. V části Nam Cat Tien dosud přežívá několik kusů (nosorožců jávských 50, nosorožců sumaterských asi 10). Nosorožci jávští nejsou chováni v zajetí, ale několik zástupců nosoro žce sumaterského můžeme najít v zoologických zahradách v Malajsii, na Borneu a na Sumatře. V divočině by stále ještě mělo přežívat kolem 400 až 500 kusů. Morfologicky lze oba druhy rozlišit již na první pohled: nosorožec jávský má pouze jeden roh (samice zpravidla žádný), nosorožec sumaterský dva, přičemž přední může dosahovat délky až 38 centimetrů (pro srovnání – roh černého afrického nosorožce měří 130 cm). Oba druhy jsou zbarveny šedě, sumatersk ý nosorožec má tělo pokryto řídkými, dlouhými chlupy. Váží 800 kg, jávský nosorožec dosahuje hmotnosti i 1400 kg. Oba nosorožci žijí v podstatě ve shodných biotopech – v hustých lesích (sumaterský nosorožec dává přednost horským lesům). Jsou býložraví, na pastvu vycházejí především v noci, kdy se necítí tolik ohroženi lidskou přítomností.OHROŽENÍ. Existence obou druhů je v současné době ohrožena několika faktory: především dochází k rapidnímu úbytku deštných pralesů, přirozeného životního prostředí těchto tlustokožců. Situace je hrozivá zvláště na Jávě, která se potýká s problémem přelidnění (žije zde téměř 100 miliónů lidí). Druhým, neméně nebezpečným jevem je lov. V 19. Stolet í, kdy byla Jáva ještě zcela zalesněná, obývali nosorožci rozsáhlá území. Protože však ve velkém pustošili zemědělské plantáže, tehdejší holandská koloniální vláda začala nabízet odměnu (10 korun) za každý zabitý kus. Přesto ještě na přelomu století byli přítomni v oblasti Jakarty. Avšak vytrval ý lov a pytláctví zdecimovaly i posledn í zástupce. Později bylo možné oba druhy nalézt již jen na Ujung Kulonském poloostrově v oblasti, která se v roce 1921 stala přírodní rezervací a poté v roce 1980 národním parkem.ÚTOK NA PLANETU POUSSIERE. V dubnu 1992 dva nadšení zvěrolékaři, Isabelle Prouteau a Jean-Francois Jagrot, zahájili expedici kolem světa pod názvem „Útok na planetu Poussiere“. Měli v úmyslu pozorovat život druhů, které jsou dnes na pokraji vyhubení. Úkolem expedice také bylo ukázat široké veřejnosti, jakým nebezpečím jsou v dnešním civilizovaném světě tyto druhy zvířat vystaveny. Díky jmenované expedici by například zjištěn přesný počet a zmapován výskyt druhu babirusa. Oba cestovatelé absolvovali trasu (kolem 50 000 kilometrů) na motocyklech Yamaha. Začali ve francouzské Guyaně,kde se snažili pozorovat červené ibišky, poté pokračovali napříč Amazonií, střední Amerikou a Kalifornií. Na lodi, mířící do Číny, pokračovali dolů na jihovýchod Asie. Tam se pokusili hledat zbytky druhu vzácného divokého prasete babirusy žijícího na Celebeském souostroví. Po příjezdu do Jakarty se ihned spojili s místními zástupci Světového fondu pro divokou zvěř, kteří před dvěma lety zorganizovali sčítání nosorožců žijících v Ujung Kulonské rezervaci. Pomocí fotoaparátů, vhodně umístěných na ploše 300 km2, zmapovali poměrně přesně výskyt a stávající počet sledovan ých zvířat. Nosorožce lze jen velice těžko sledovat přímo v terénu, neboť patří mezi extrémně ostražitá zvířata. Fotoaparáty, umně skryté v listí a připevněné na podložce, reagující na změnu hmotnosti, se jim však naštěstí odhalit nepodařilo. Jediné co je mohlo vyděsit,byl blesk z právě činného přístroje. To však již bylo pozdě.PUTOVÁNÍ VODOU. Isabelle a Jean se setkali s realizátorem projektu Mikem Griffithem a rozhodli se podniknout výzkum ve zmíněné rezervaci. Nenadálý, ničivý výbuch sopky Krakatoa jim však překazil smělé plány. Setkali se tu ale s indonéským průvodcem Sartibi, pracujícím v rezervaci asi deset let. Oba vyprávějí: „Poloostrov je bažinatý, a tak většinu času se brodíme vodou. Stává se nám, že si vymkneme kotník o korá- lové bloky, které sem přinesly ničivé vlny. Nejhorší je ale pocit dušení,když musíte neustále dýchat vzduch prosycený vlhkost í. Pak je těžké pokračovat. Živíme se smaženými těstovinami ´goreng´ a ´ikan goreng´, což je rýže se smaženou rybou. To jsou jediná jídla, která Sartibi jí.“ Isabelle i Jeanovi se nakonec poda řilo uskutečnit alespoň část zamýšlené cesty. Isabelle vzpomíná, jak putovali vodou celý týden, než se jim podařilo u řeky Cigenter zahlédnout nosorožce. Sledovali jeho stopy celé odpoledne, ale zvíře nedostihli, aby ho mohli vyfotografovat. Jean se z namáhavého brodění stojatou vodou nakazil nemocí zvanou leptospirosis. Populace nosorožců na Ujung Kulonsk ém poloostrově je prozatím stálá. Předpokládá se, že současná skupina, čítající asi 50 jedinců, se stane základem pro uvažovanou introdukci nosorožců do oblastí, které dříve obývali. Jejich přemístění a ponechání přirozeným podmínkám bez pečovatelských zásahů člověka bude sice trvat déle než možná úspěšný chov v zajetí, ale rozhodně bude méně riskantní a z hlediska přežití nadějnější.

Category: 1996 / 07 – 08

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL
JIŘÍ ČERNICKÝ
Skutečnost předčila mé očekávání. Návštěva snad největšího skalního města na světě mi dnes připadá jako sen. Nechápu, jak něco tak velkolepého a originálního mohli lidé stvořit. Jak je možné, že tento výtvor nikdo nezařadil jako osmý div světa po bok egyptských pyramid. · · · Mám na mysli jordánské starověké město Petra. Tedy dříve se předpokládalo, že se jedná o místo, dnes se ví, že Petra je pohřebiště, jež bylo vytesáno do skal v neschůdné končině 900 metrů nad hladinou moře.
V Čechách se o tomto skvostu archeologie neví takřka nic. Nejenom, že v knihovnách nenajdete jedinou studii věnovanou Petře psanou česky, ale ani v publikacích o Blízkém a Středním východě není tomuto městu věnován dostatečný prostor. · · ·
Jordánsko je země, kde žije převážná většina Arabů. Vládne jim král Husajn – hlava dynastie hlásící se k rodu Hášimovců, ke kterým patřil již otec proroka Muhamada. Z toho plyne, že absolutně nejpočetnějším náboženstvím v této zemi je islám. Mám pocit, že ve srovnání s okolním arabským světem je tato země klidná. Její mírumilovní a ochotní občané se těší relativnímu blahobytu. Ačkoli žijí v převážné většině na poušti, umějí z toho mála, co poušť poskytuje, využít mnoho a nalákat turisty i tam, kam by je normálně odcestovat nenapadlo. Je pravdou,, že několik míst je skute čně pozoruhodných. Patří mezi ně antické sídlo Římanů v Gerese, kaňon Arnon, Vádí Zarga Máin s horkými vodopády (v nich se koupal už Herodes), hora Nebo (odkud ukázal Bůh Mojžíšovi zemi zaslíbenou), dále pak některé z křižáckých hradů jako je Kerak a Shaubak či honosných zámečků omaijadských kalifů.
Toto vše je však ničím ve srovnání s Petrou. Petra – arabsky „Batra“, řecky „Petra “ (skála) nahradila biblický název „Sela“. Obrovské skalní město, které bylo centrem arabského království v helénistických dobách. Jeho zbytky leží v rozsáhlém údolí „Wadi Musa“ (Mojžíšovo údolí), kde izraelský prorok při průchodu moabskou zemí rozlomil holí skálu. Odtud vytryskl pramen, kterým uhasil žízeň svého lidu. Údolí se podobá mohutnému kráteru, sevřenému mohylovými skálami, jež se za svítání a soumraku zbarví do ruda. Z těchto důvodů je Petra často nazývána „růžovočervené město“. Ve skutečnosti je však pískovec, z něhož jsou skály, pestrobarevný jako achát. Jeho duhová struktura je ale patrná pouze tam, kde ji nezakrývá vrstva prachu. Už od 12. Století př. n. l. žili ve štolách na vrcholcích oněch skal Edomité. Ti však byli ve 4. Století vyhnáni Nabatejci, pouštními Araby, kteří osídlovali území mezi Sýrií a Arábií, od Eufratu k Rudému moři. Ví se o nich, bohužel, velice málo. Je zřejmé, že zde tito lidé začali stavět město, které se později stalo centrem jejich říše. Bylo výhodné usadit se zde.
Útesy, obklopující město ze všech stran, tvořily dokonalý fortifikační systém. Údolí se stalo monumentálním náměstím a kaňony, z něho vybočující, ulicemi. Navíc byl do města pouze jediný přístup – a to úzkou soutěskou (známou pod jménem Sik), která je asi 1,5 km dlouhá, hluboká na začátku 10 metrů a na konci 40 metrů. Projdou ji vedle sebe pouze dvě osoby s rozpaženýma rukama. Člověku se tají dech, když se po jejím průchodu objeví na konci v temné štěrbině portál překrásné hrobky ozářené sluncem. Pohádkový pohled. Jaké je však překvapen í, když zjistí, že jde o jeden z několika set monumentů, vytesan ých z jednoho kusu skály, tvořící starov ěké velkoměsto, kde je lepší pohybovat se na koni nebo velbloudu než po vlastních. · · ·
Zpočátku jsem se nemohl zorientovat. Vylezl jsem proto na jednu z největších skal a nakreslil si plán města. Střed údolí protíná silnice. Jak ási kolonáda lemovaná antickými sloupy. Na jejím konci stojí sad jediná zděná budova v Petře. Ve skalách, obklopujících toto prostranství,je vyhloubena spousta štol a hrobek. Od malých, které patřily obyčejným lidem, až po honosné královské hrobky a velkolepé chrámy zasvěcené místním bohům, jakým byl třeba Durasha. Nabatejci, kteří prožili svůj největ- ší rozkvět před a po narození Krista, věřili v lepší posmrtný život. Proto si nechali tesat tyto nádherné náhrobky. Proto vzniklo toto velkolepé město mrtvých, rozrostlé kilometry daleko do všech okolních kaňonů. Jediné, ale zato jedinečné město Beduínů. První konkrétnější zmínka o Nabatejcích je z roku 312 př. n. l., kdy byli ve svém skalním sídle neúspěšně napadeni Demetriem I. Poliorcetem, králem Makedonie. Ve 2. stol. př. n. l. začalo Nabatejské království nabývat na síle a významu. Rozšiřovalo svoje hranice na úkor okolních království – na sever, na východ a snad také na jich podél východního pobřeží Rud ého moře. Zbytky nabatejských osad se našly i v Negevské poušti poblíž kaňonu „Ein Avdat“. Nabatejci okupovali „Hawrán“ a krátce po roce 85 př. n. l. vládl jejich král Aretas III. Damašku a „Coele Syria“ (Libanon).
V této době byla Petra významným městem, neboť tudy vedla stezka karavan z vnitrozemí na západ komoři a toto místo se tak stalo centrem obchodu s kořením. Po příchodu Římanů do Palestiny (63 př. n. l.) se král Aretas III. Stal římským vazalem. Ponechal si však i nadále Damašek a další jím dobytá území. Později byla ale i tato místa připojena k Římské říši císařem Nerem (vládl 54-68 n. l.). Podle posledních zpráv žili Nabatejci s Římany dál jako spojenci. Helénistický vliv můžeme pozorovat nejenom na portálech skalní architektury, ale i na mincích a nádobách. Když císař Trajan připojil Nabatejské království k Římské říši (105-106 n. l.), stala se Petra částí arabské provincie Římanů. Hlavním městem této provincie na východ od řeky Jordán se pak namísto Petry stala Bostra (Bozrah). Petra však stále rozkvétala až do dob, kdy se změnily obchodní trasy. Poté nastal její postupný úpadek. · · ·
Seděl jsem pod několikametrovou lucernu na kamenném trychtýři tvořícím vrchol středové věže této hrobky a odpočíval po celodenn ím běhání po 45stupňovém vedru po kamení a v prachu. Přemýšlel jsem, proč lidé vytvořili takové množství nádhery. Co to bylo za bohy, jimž byly zasvěceny tak obrovské chrámy? Těm zapomenutým modlám patřilo tolik práce, tolik víry! – tolik potu a krve je zapomenuto. Kdyby se toto město nedochovalo, nevěděl by o tomto zmizel ém národě nikdo nic. Kolik lidí tesalo tak obrovské monumenty? Jakou měli motivaci? Byli to otroci? Proč obdivovat nádheru vzešlou z utrpení těchto nevinných lidí určenou pouze pro jednoho z nich, pro toho, který měl tu moc je zkrotit, aby si postavil překrásný, ale nesmyslný pomník. Proč nestavěl vodovod, silnice nebo třeba zahrady – spoustu zahrad, aby přemohl poušť? Není to úchylka, stav ět krásu silou moci a pak se jí kochat? Všichni už zapomněli, zbyla tu jen ona krása prosta souvislostí. Nikoho ani nenapadne, že jeho obdiv zakrývá nádech úchylky – koneckonců Petra muslimům vydělává slušné peníze – nájezdy se vyplatily – tak už to chodí. · · ·
V roce 551 n. l. bylo město zničeno zemětřesením a zdá se, že poté ztrácelo na významu. K jeho úplnému zničení přispěly i islámské nájezdy a fungování města jako křižácké základny ve 12. Století. Od té doby až do roku 1812 neexistují o Petře žádné zprávy. Zmizela z mapy světa a musela být znovu objevena švýcarským cestovatelem Johannem Ludwigem Burckhardtem. Bylo však obtížné se k ní dostat díky její odlehlé a nedostupné poloze v poušti. Navíc v jejích skalních štolách žila spousta nebezpečných nomádů, kteří rabovali a přepadávali každého, kdo se tam objevil. Muselo uplynout víc než dalších sto let, než mohl začít v roce 1958, za podpory Archeologické britské školy v Jeruzalémě a Americké školy pro výzkum Orientu, systematický archeologický výzkum. Ten významně přispěl k poznání Petry. V přilehlých kaňonech s našlo mnoho nových hrobek. K nejkrásnějším a nejlépe dochovaným patří „ad Dayr“. Původně měl tento monument z 3. století n. l. sloužit jako skalní hrobka. Byl však dokončen. Později, v byzantských dobách, byl vyu- žíván jako kostel. Díky tomu, že stojí v podstatě na periférii města, 2 až 3 km od jeho středu, na konci kaňonu, nebyl dlouho objeven. Z jeho střechy je za jasného počasí vidět zrcadlo Mrtvého moře. · · · Trvalo mi tři hodiny, než jsem se dostal kolem Lví hrobky k soutěsce „Sik“. Přicházel soumrak a protilehlou skalní stěnu zahalila žhavě rudá záře červánků podpořená červení pískovce. Vypadalo to jako v jedné z pohádek z Tisíce a jedné noci. Mírumilovní Beduíni obchodovali s „drahými kameny „, šperky a imitacemi arabsk ých zbraní. Procházel jsem sout ěskou a uvědomoval si,kolik tam bylo oproti zbylé části Petry vysázeno zeleně. Dodatečně jsem se dozvěděl, že tu kdysi byly při deš- ťové bouři smetena valící se vodou a bahnem škola dětí i s učitelkami a dvěma koňmi. Zachránily se jen dvě bytosti. Po tomto hrůzostrašném neštěstí zde bylo vysazeno 75 000 stromů na zpevnění okolní půdy.

Category: 1996 / 07 – 08

Napsal LIBOR MICHALEC

Mýtus piva, jak ho známe my, je fenomén malého ostrůvku světa rozkládajícího se na území Čech, Bavorska a Rakouska. Tedy teritoria, kde se také jí stejný druh žitného chleba. Ale i tady se chutě, slangové výrazy a výrobní postupy mění okres od okresu. Proto berte tuto pivní abecedu spíš jako pozvánku do světa, který je, spolu s ledním hokejem, zdrojem naší národní hrdosti.

ANHEUSER BUSCH „Ve všech zemích, kde se vaří pivo, je jeho konzumace záležitostí spíše mužů než žen,“ tvrdí Michael Jackson v Encyklopedii piva, „avšak v žádném jiném rozvinutém státě není reklama na pivo tak primitivně chlapácká jako tomu je ve Spojených státech.“ Největším z amerických pivovarů je Anheuser Busch. Kromě známého sporu o Budweiser neboli Budvar vyrábí také Michelob, což je anglický přepis vesničky jménem Měcholupy nedaleko Žatce. Obchodník jménem Anheuser vydělal jmění na výrobě mýdla a tehdy neznámý pivovar v St. Luis mu spadl do klína, když jeho původní majitel, kterému Anheuser půjčil peníze, stál na pokraji krachu. Anheusera dcera si později vzala jistého Busche, který emigroval do Ameriky z Míšně. Ten v době současné slávy Pilsneru vizionářsky použil značku Budweiser a navíc jako jeden z prvních razil myšlenku, že s pomocí železnice se může jeden výrobek rozšířit po celé zemi. Protože pivo se rychle kazí, stal se nevyhnutelně také průkopníkem v oblasti chladic ích železničních vagónů. Pak bylo ještě třeba 80 let každodenní práce, než se mu podařilo dosáhnout vynikajícího postavení na americkém trhu a dnes, po více než století stát se největším koncernem, který vyrábí více než 9 % celosvětové výroby.

BUDVAR je pivo typicky středoevropské. Má zlatavou barvu, plnou chuť, je nasycené výhradně kysličníkem uhli čitým a při napití působí plnějším, chlebnatějším dojmem než americké pivo Budweiser. Má specifikum příznačné pro jihočeskou oblast – je nasládlé, jinak ovšem velice jiskrné a plné chuti. Světlá dvanáctka v produkci pivovaru tvrdě vévodí, oblíbená je ale i desítka Budvar. České Budějovice jsou společně s Plzní městem, které má ve světovém pivovarnictví ten nejlepší možný věhlas. České Budějovice vznikly jako královské město patrně v roce 1265 a po celou dobu své existence jsou řemesln ým, hospodářským, politickým i kulturním centrem kraje, což bylo patrně příčinou, že se do města shroma žďovali nejlepší sládci z okolí. Původními pivovarníky byli měšťané, většinou z německy mluvící menšiny. To se nelíbilo vzmáhající se české většině a na přelomu století vznikala celá řada zdvojených podniků českých i německých. V roce 1895 tak byl založen Český akciový pivovar, ze kterého později vznikl Budvar, největší exportní pivovar v Čechách. O světoznámém sporu o značku Budweiser s mamutím koncernem Anheuser-Busch, který produkuje stokrát víc piva než český Budvar, bylo popsáno již mnoho papíru, ale spor není dodnes uzavřen. Poprvé byla značka Budweiser zaregistrována v USA a až později v tehdejším Rakousku-Uhersku. Ovšem proto, že v evropském mocnářství ještě neexistoval institut ochranné známky. Rozd íl je také v tom, že americká značka je zaregistrována jako fantazijní známka, kdežto český Budvar jako označení původu. Spor pokračoval v roce 1939 uzavřením smlouvy, která měla rozdělit svět od Panamského průplavu na sever Americe a zbytek… a to je právě jádro problému. Smlouva existuje pouze v anglickém origin álu bez českého překladu a obě strany si ji vykládají jinak. Češi tvrdí, že druhá půle světa je jejich a Američané, že obou stran. Protože právní systémy u nás a v USA se také liší, ani právní výklady nejsou identické.

CO2. Dnes existují výčepní zařízení, na kterých jste schopni sklenici na jeden zátah natočit – jsou tam dvě polohy kohoutů, při jedné poloze teče pivo a druhá poloha točí pěnu. Ale pěna velmi rychle spadne a vlastní pivo je přesyceno kysličníkem uhličitým a hosta nadýmá. Při správném způsobu točení člověk vypije piv více. Správné pivo se nemá točit najednou, ale natřikrát. Nejdřív roztočit tak, aby vznikl plný pohár krásné pěny. Pěna si sedne, zhutní se a potom teprve se dotáčí pivem. Dostanete krásnou sklenici s pěknou čepicí, pod kterou pivo nezvětrává a velmi příjemně se pije.

DOČESNÁ je ztělesněním podstaty města chmele Žatce. První zářijový víkend vždy vyleze prastarý duch tohoto města, prosáklý pivem, protáhne se ulicemi a zase se vrátí do katakomb klenutých patrových městských sklep ů. Má rituální chmelové obřady jako je soutěž v česání chmelových štoků z nejmenší chmelnice na světě, která stojí vedle radnice přímo uprostřed historického náměstí, nebo volba krá- le Šišky v provedení místního amatérsk ého souboru na improvizovaném pódiu pod radnicí. K tomu se upíjí z papírových kelímků některý z dvaceti druhů piva, které se tu prodává na každém kroku. Útok na zrak návštěvn íků vede neonová reklama s obří chmelovou hlávkou, na čich působí omamná vůně lupulínu, linoucí se z nedalekých sušiček, hmat si přijde na své na oroseném voskovaném kelímku a chuť – to je jasné.

EXPORT S více než 30 % a celkem 445 518 hl. piva vede tabulku vývozu z České republiky do světa za loňský rok Budějovický Budvar. Následují pivovary Plzeň, Staropramen, Radegast, Velk é Popovice, Vratislavice, Samson, Hradec Králové, Jarošov a Holešovice.

FLEKOVSKÉ Pivovar U Fleků v Křemencov é ulici na Novém Městě je malý zázrak a poslední staropražský pivovar. Ve zná- most vešel svým tmavým 13% ležákem, vařeným po bavorském způsobu ze čtyř sladů, a pozoruhodné je, že veškeré pivo, které se tu vaří, se vypije přímo v hospodě U Fleků. Chutí je velice plně, chlebnaté a jemně chmelené. GUINNESS Těžké a husté pivo z Dublinu se sametovou pěnou je irskou tradic í. Dokonce se říká, že Guinness přišel na svět jako znak národní hrdosti. Nejlépe chutná při pokojové teplotě a jak se říká, uprostřed mahagonem a mramorem vyložené dublinské hospody má pinta Guinnesse filozofickou hloubku, která uvolňuje moudrost a vtip.

HEINEKEN I příležitostný piják piva určitě slyšel o Heinekenu, i když ne každý ví, že to je holandský pivovar, jehož piva jsou nejprodávanější v mezinárodn ím měřítku. První pan Heineken se pustil do vaření piva v Amsterdamu v roce 1864 a o deset let později si otev řel druhý pivovar v Rotterdamu. Na domácím trhu má Heineken vlastní škálu produktů pod svým jménem i pod obchodní značkou Amstel.

CHMEL Slovanům, a tedy i Čechům, se přičítá, že jako první použili chmel, tehdy divoce rostoucí plevel, jako přísadu a koření do piva. Začali uvazovat révu na tyčky, a postupně zjistili, že se chmelu nejlépe daří v jílovité načervenalé půdě s vysokým obsahem železa, kde se udržuje potřebná vláha v hloubkách, kam zasahují chmelové kořeny. Protože taková půda je v okolí Žatce, tento chmel je zapsán v obchodním rejstříku jako žatecký poloraný Červeňák a platí za nejkvalitnější na světě.

IDEÁLNÍ TEPLOTA podávaného piva je klíčem k úspěchu, ovšem různé druhy vyžadují různé teploty: 7 oC je ideální teplota pro lehká piva – americké a australské l žáky, ovšem není to nic pro fajnšmekry. Zlé jazyky tvrdí, že Američan pije pivo tak podchlazené, že ani nic necítí, jen proto aby dostal do těla tekutiny. Teplota 8 oC, občas přezdívaná „teplota osmého schodu“ je ideální pro druh Berliner Weisse a většinu českých piv, 9 oC pro evropské ležáky, všechny tmavé ležáky, německá pšeničná piva a maximální teplota pro česká piva. Sklepních 13 oC je ideální teplota pro většinu piv z Velké Británie a belgické speciality. Pokojových 15,5 oC je ide- ální teplota pro silná tmavá piva.

JIHOČESKÉ PIVOVARY jsou známy poněkud méně chmelenými pivy. Vyrovnanou řadou je prezentují budějovický Samson, Platan z Protivína a třeboňský Regent, který vznikl již roku 1379 a býval velice známý v Rakousku.

KRUŠOVICE Ostřejším a více chmeleným, ale po napití kulatým pivem, je již léta proslaven Královský pivovar Krušovice. První písemný dokument vztahující se k tomuto pivovaru je z roku 1581, ve kterém nabídl Jiřík z Nasilé Krušovice císaři Rudolfu II. Ten měl o koupi zájem, neboť si od ní sliboval zcelení Křivoklátského panství. Pro místní pivovar to znamenalo zajištění existence, protože pan Jiří z Nasilé, který býval veleným výběrčím posudí v kraji Rakovnick ém, pivovar postavil, ale směl pivo vařit jen pro sebe a své poddané. Ovšem rakovnickým měšťanům byly Krušovice trnem v oku. Když za třicetilet é války, roku 1631, obsadili bez boje Rakovník Sasíci, vpadli všichni společně do Krušovic, vytloukli tvrz, ze sladovny odvezli osm vozů sladu a téměř všechno pivo vypili. Tato příhoda vešla ve všeobecnou známost a postava saského žoldnéře nakonec vstoupila do znaku pivovaru. I nadále se však nepřestalo v Krušovicích pivo va- řit. Teprve roku 1686 prodal Leopold I. ze svých císařských držav stejně už zastavené Křivoklátsko místodržiteli Krá- lovství českého Arnoštu Josefu, hraběti z Valdštejna, což bylo pro pivovar velk ým štěstím, neboť podnikavý šlechtic vynaložil nad míru peněz na jeho zvelebení. Dnes se klientela krušovick ého pivovaru neustále rozšiřuje, odb ěratelem je, jak se na královský pivovar sluší, samotný Hrad. Snad nikoho nezaskočí, prozradíme-li, že Krá- lovský pivovar v Krušovicích dokázal během posledních dvou let pozvednout svůj výstav z 250 tisíc hektolitrů na půlmiliónovou hranici.

 LOBKOWICZ Lobkowiczové jsou proslulí nejen svým jménem, vínem, ale také pivem. Léta páně 1576 se stali vlastníky už tehdy téměř stoletého pivovaru ve Vysok ém Chlumci u Sedlčan, a z přestávkou v letech 1948 – 1990 tu vaří pivo dodnes. „Náš pivovar leží na českém venkov ě, obklopen rybníky a hustými lesy. Z našich vlastních studní, které jsou hluboko v lese, bereme čerstvou vodu. Od místních pěstitelů kupujeme prvotřídní ječmen, ze kterého v naší sladovně vyrábíme slad. Typickou vůni pak našemu pivu dodává žatecký chmel. Nakonec přidáme tradičně vyšlechtěné kvasnice. A výsledek je hotov,“ říká William Lobkowicz. Co tedy můžeme z lobkowiczkých pivovarů ochutnat? Etiketu Lobkowicz nese Lehké světlé, světlá 10o, světlá i tmavá 12o a ještě navíc světlá 14o speciál. Poněkud kratší pojmenování vlastní drobnější lahve exportní světlé i tmavé 12o. Kromě toho si už i u nás můžeme dopřát nejprodávanější rakouské sudové pivo Kaiser Bier, které se ve Vysokém Chlumci vaří v licenci.

MNICHOVSKÉ Město Mnichov i celý bavorsk ý stát prý o sobě tvrdí, že jsou domovskou zemí pirovarnictví. Za svůj věhlas po celém světě vděčí především rozvoji metody výroby ležáku. Lager znamená skladovat, a proto nejde o metodu vaře í, ale dozrávání. Ležáková metoda je v historii pivovarnictví poprvé zmíněna v roce 1420 v písemnostech mnichovské radnice. V Bavorsku se pivo skladovalo v jeskyních v podhůří Alp – a světe, div se! zjistili, že skladování v chladnu prodlu- žuje trvanlivost. A tak, i když nevěděli proč, začali tuto metodu používat. Dnes říkají pivovarníci „mnichovský styl“ tmavohnědému ležáku, dále je Mnichov proslaven světlým ležákem, ale nejvíce patrně pivními festivaly OKTOBERFEST na přelomu září a října. Slavnost zahajuje starosta města úderem dřevěného kladívka do sudu s pivem a pak za velké účasti „kožených kalhot“ následuje patrně nejmasovější konzumace piva na světě. Podle pramenů například v roce 1980 pět miliónů návštěvníků snědlo 552 128 kuřat, 287 693 párků, 42 102 vepřových kolen a 43 volů pečených na rožni. NOVÁTOŘI Profesor Anthony Rose v časopise Scientific American napsal: „Sládek pracuje s některými nejjemnějšími projevy života.“ Skutečně je vaření piva pořád nevyzpytatelné jako všechno v biochemii – vždyť v jednom cm3 je při kvašení 25 miliónů buněk a roli hraje nejen kvalita vody, neměnné postupy sládka, teplota, ale i spousta velejemných známých i neznámých dalších vlivů. Asi největším převratem a „sametovou“ revolucí v historii pivovarnictví byl přechod z takzvaného svrchního kvašení na spodní. Po váš- nivé při mezi „starosládky“ a „mladosl ádky“ byl završen dávný vývoj pivovarnictví a vývoj ukázal veliké přednosti spodního kvašení. Objev profesora Hansena z dánského Carlsbergu se brzy rozšířil do Německa a z Bavor dorazil v první polovině 19. století do Čech. Rozdíl je ve větším prokvašení mladiny, která probíhá při nižších teplot ách na chlazených spilkách. „Spodní“ pivo má větší říz, jiskru, delší trvanlivost a další přednosti.

OCHUTNÁVKA Každé pivo zamýšlí sládek jako pivo určitého druhu a je třeba ho posuzovat podle toho. A jako každý ná- poj má i pivo působit na všechny smysly. Správná chuť piva je velmi složitý pojem a většinou se liší kraj od kraje podle toho, jaký je kde zvyk. Chuť posuzuj í trénovaní degustátoři, kteří rozeznaj í i nepatrné odstíny, jež nám při běžném napití uniknou. Výkonný ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven ing. Kratochvíle říká, že pivo je jako slečna a těžko můžete říci, jestli jsou lepší brunety nebo blondýnky.

PILSNER URQUELL Plzeňský Prazdroj je nejenom světově proslulá značka, ale bez přehánění také mystérium, příběh o maličké zemi uprostřed Evropy, která dobyla svět. Na podzim roku 1842 byl zde, jako první na světě, vyčepován sud skuteč- ného zlatého ležáku. Netrvalo dlouho a v celé kontinentální Evropě se chtěly pivovary pochlubit, že i ony mají pivo „plzeňského typu“. Dnes německy znějící slova PILSEN, PILS, PILSENER, PILSNER zná snad každý člověk na světě a etikety s tímto nápisem, i když většina nepochází z Plzně, zahltily svět podobně jako coca-cola. Pivo z Plzně bylo světově uznáno jako typ světlého piva, v podstatě ležáku, vyráběného spodním kvašením, silněji chmelený, hořčejší než běžná tehdejší piva, s větším řízem, vysokým leskem a průzračností. Zájem o Plzeňský Prazdroj dokumentují i exkurze v pivovaru, kter é v loňském roce absolvovalo více než 55 tisíc návštěvníků z celého světa.

QUALITET Oprávnění používat pro výrobek státní značku jakosti – stupeň kvality Q – uděluje Česká zemědělská a potravinářská inspekce pivovarům, které se za prvé přihlásí, poněvadž se jedná o hodnocení dobrovolné, ale hlavně projdou náročnou testovací procedurou v několika kategoriích. Posuzuje se: obal, označení, čirost a zákal, vůně, hořkost, chuť, plnění, trvanlivost při 20o, obsah alkoholu v % hmot., obsah extrak. v původní mladině v %, obsah CO2, pH, barva EBC, výška pěny v cm, stabilita pěny v minutách, koliformn í bakterie, CPM, kvasinky, těžké kovy mg/kg. Toto prestižní označení „Q“ mohou u nás používat jen dvě piva – Budějovický Budvar 12o a Radegast 12o.

RADEGAST Na druhý nejmladší pivovar v republice založený až roku 1971 si vede velmi dobře. Pivo se vyznačuje velkou vyrovnaností v chuti, má krásnou zlatavou barvu, bohatou pěnu, jemné chmelení a plnou chlebnatost. Radegast je starý slovanský bůžek a jeho divoká podoba na etiketě je dnes již českou pivní klasikou. Celkový výstav skupiny Radegast, která čítá nošovický Pivovar Radegast, Pivovar Velké Popovice, a. s., a pivovar Radegast Sedlec (bývalý Pivovar Most, a. s.), činil v roce 1995 asi 2,8 miliónu hektolitrů piva. Značka Radegast je spojena se sloganem „Chuť vítězství“. To vypovídá za prvé o kvalitním výrobku jedinečné chuti a za druhé o zaměření pivovaru. Prvo řadou snahou pivovaru Radegast je zajištění stoprocentní kvality výrobku. K tomu přispívá i zavedený systém řízení jakosti výroby, za což pivovar získal jako jediná potravinářská společnost u nás ocenění renomované anglické společnosti Lloyd´s Register Quality Assurance Limited certifkát ISO 9002. Může se pochlubit také značkou kvality „Q“ udělovanou Českou zemědělskou a potravinářskou inspekcí a již druhou známkou Czech made. Pivovar Radegast je znám také rozs áhlými aktivitami v oblasti sportu – je oficiálním sponzorem českého olympijského týmu, který nás bude letos reprezentovat v americké Atlantě, je také partnerem Českomoravského fotbalového svazu.

STAROPRAMEN je jedním ze tří pivovarů sdružených v akciové společnosti Pražské pivovary. V Praze je druhým nejstarším, založen byl roku 1869 jako Akcionářský pivovar na Smíchově, tehdy průmyslové čtvrti. Vaří už od svého zalo žení veškeré pivo klasickou technologií. Jde o typický český dvourmutový způsob vaření za použití českých chmelů, se spilkou v podobě velkých otevřených kádí a s dlouhou dobou ležení piva v ležáckých tancích za velmi nízké teploty. Vždycky patřil mezi nejvýznamnější české pivovary a jeho rozvoj způsobil svého času skutečnou paniku mezi konkurencí. Od začátku se totiž orientoval na levnější druhy piva, tady dokonce vznikla a došla uplatnění proslulá česká „desítka“ a také výčepní pivo pro klientelu spíše středních a nižších vrstev. Říkalo se mu také „proletářské“. Je přece všeobecně známo, že v Čechách se konzumuje přev ážně světlá desítka s obsahem alkoholu kolem 4,2 % – pivo lákající k posezení. Znalci oceňují silnější a chuťově výraznější ležáky. Klasický český ležák je pivo s objemovým obsahem alkoholu kolem 5 %. K nejznámějším a nejoblíbenějším patří světlý ležák Staropramen 12 %. Je pivem středního až silného řízu, voní po sladu a převažuje v něm výraznější chmelové aroma. Má i tmavší barvu. Chuťově vyvážená hořkost a přiměřené prokvašení dodá- vají světlé dvanáctce příjemně zaokrouhlené chuti. Charakteristická je pro ni trvalá hustá pěna a perlení, způ- sobené pomalým uvolňováním přirozen ě vázaného oxidu uhličitého. Už na přelomu století byl Staropramen druhým největším pivovarem v Čechách a dokonce časem přeskočil i Prazdroj. Pivovar je neustále za provozu rozšiřován a modernizován a vše bylo podřízeno velkovýrobě. Pivo Staropramen je jiskřivě zlaté, plné, na jazyku zprvu nakyslé, ale pak se jeho chuť zakulatí.

TUBORG Když chcete vyprávět o dánském Tuborgu, nemůžete vynechat Carlsberg, protože tyto dvě mocné značky spolu spolupracovaly do začátku století a v roce 1969 se spojily, aby vytvořily jednotnou reklamu Dánsku po připojení se k EHS. Reklama byla vůbec silná dánská stránka. Jedna z nejklasi čtějších světových ukázek reklamní ilustrace nazvaná Žízeň, byla vypracována pro pivovar Tuborg v roce 1900 při příležitosti soutěže o nejlepší plakát. Malba Erika Henningsena se dodnes k reklamním účelům používá. Sdru- žení Carlsberg-Tuborg produkuje kolem 50 značek piva, z nichž 30 vyváží.

ÚSTECKÉ PIVOVARY Ve dvou pivovarech této spole čnosti se vaří dvě značky: Zlatopramen a Březňák. Zatímco na nových etiketách krásnobřezenského piva symbolicky vyvěrá pramen zlatavého moku, z velkobřezenského se usmívá dobrácká tvář pana Zippicha, někdejšího poštmistra, podle jiné verze řídícího školy ve Velkém Březn ě. Odměnou za souhlas s využitím svou portrétu pro reklamní účely mu prý byla udělena doživotní renta 30 piv týdně ve vyhlášené místní restauraci Tivoli. V roce 1995 se Ústecké pivovary staly největším producentem piva v severních Čechách, když svým dosud rekordním výstavem překonaly hranici 500 00 hl. za rok. V celostátním měřítku nemůže podnik konkurovat pivovarským gigantům a – popravdě řečeno – tyto značky nejsou mimo region příliš známé. Publicitu ústeckému pivu dodají významné úspěchy – v prestižní soutěži domácích pivovarů o Zlatý pohár Pivexu 1996 se Březňák 10% umístil na příčce nejvyšší a stal se tak letos nejlepší „desítkou“ v Čechách. Také z jiných klání si tato značka odnesla své trofeje – ze soutěže O pivo roku 1996, kterou pořádal táborský hotel Palcát, se vrátila „jedenáctka“ Zlatopramen s oceněním za druhé místo a tmavá „desítka“ Březňák za třetí místo. Ústecké pivovary nabízejí, jak praví reklamní slogan, čerstvé přírodní pivo. Jsou totiž jedním z mála pivovarů, které při konečné úpravě piva před stočením nepoužívají klasickou tunelovou pasteraci. Tepelné zatěžování piva po dobu 15 – 20 minut při této metodě totiž vyvolává reakci kyslíku s látkami obsaženými v pivu, což se může projevit na jeho vý- sledné chuti. Ústecké pivo je mikrobiologicky ošetřeno během několika málo vteřin v deskovém výměníku tepla a vzápětí opět chlazeno.

VÝČEP Nejobvyklejší vadou piva v láhvi nebo plechovce je zvětralost způsobená kyslíkem. Ta způsobuje moučné papírovité aróma zvlhlé lepenky a podobnou chuť. Jestliže jde o pivo čerstvě koupené, vraťte jej prodejci. Další obvyklá vada lahvového piva je zatuchlost. Aróma vzdálené připomínající rozvařené zelí je způsobeno slunečním svitem nebo osvětlením v obchodě. Láhve by neměly být vystaveny přímému světlu. Točené pivo je naopak to, kterému dávají fajnšmekři přednost, protože je pravd ěpodobné, že bude čerstvější. Atmosféra hospod, hostinců, pubů a jak se různě na světě těmto místům říká je také neopakovateln á. Některé druhy piva svou povahou patří jedině do výčepu. Klasickým příkladem je britské „ale“, dozrávající v sudech. Ovšem pokud nepořádný hospodský nečistí trubky, může snadno dojít k tragédii.

 WHITE CAP EXPORT je nejkurióznější pivo z této nabídky a vyrábí se až v exotické Africe, v Keni. Nezmínili jsme se doposud, že většina exotických zemí má nějakou podobu tradičního piva, a to nejen Japonsko, Austrálie nebo Afrika. V Africe je prý těchto nápojů více než kdekoli jinde, ovšem o jejich chuti toho mnoho nevíme. Například v Nigérii vláda počítá s tím, že bude pivo vařit pouze z domácích produktů, v Burundi se při výrobě světlého piva používá maniok. Africké země si většinou nemohou dovolit dovážet ječný slad a chmel a proto například Keňa experimentuje s pěstováním vlastn ího chmele. NA EX Rekord rychlosti v pití piva byl podle některých pramenů ustanoven Ameri čanem Stevenem Petrosimem – jeden litr piva za 1,3 vteřiny. Legenda o brabantském knížeti Janovi I., nazývaném králem piva Gambrinem, uvádí, že vypil 72 čtvrtek piva během jediného dne. Originální rekord překonal také Peter Dowdeswelle, který bez záklonu hlavy vypil čtvrtku za 6,4 sekundy. Čtvrtka se sice v pivovarském žargonu říká 25litrovému soudku, ovšem v tomto případě to bude pravděpodobně stará objemová míra velikosti 1,46 litru neboli 3 žejdlíky.

YORKSHIRE SQUARE Jako ve všem na světě mají Britové vlastní konzervativní vkus a Angličané zvlášť. Výjimkou není ani pivo, a zvláště způsob jeho vaření, který jako vždy a všude podchytil místní vkus a zvláštní zálibu Britů v „točeném“. Několik pivovarů v okolí hrabství Yorkshire dodnes používá originální čtverhranné kvasné kádě typu Yorkshyre Square. Jsou vyřezány z jednoho kusu břidlice jako jednolitý kamenný kus. Jinde se používají obdobné kádě z nerezové oceli. Piva, která projdou touto technologií, mají nezaměnitelnou chuť, chrakterizovanou především tělnatostí a pověstnou yorkshirskou sladkostí. Výraz „tělnatost“ někteří čeští pivovarníci považují za nedokonalý doslovný překlad, u nás se říká spíše „plnost piva“.

ŽATEC Žatec je asi jediné město na světě, které má přímo na náměstí chmelnici. Ještě v devatenáctém století byl Žatec centrem světového obchodu s chmelem, a na starobylé radnici se němečtí Židi, nejpo- četnější občané, dohadovaly se zbytkem světa, na kolik přijde jeden žok chmele a tudíž jak drahé bude pivo. Protože byl svého času žatecký chmel měřítkem kvality, stále častěji ho obchodníci míchali s méně kvalitním a výslednou směs nabízeli jako žatecký chmel. Na ochranu práv poctivých obchodníků byl proto v roce 1833 založen chmelařský spolek a později v roce 1884 „městská známkovna“, kde se plombovaly žoky a vystavovaly oficiální listiny o původu a čistotě chmele.

Category: 1996 / 07 – 08

Jezdí, protože má pocit, že den, který stráví venku, mu přinese tolik, co měsíc doma. Míří na východ a na jih – hledá místa, která ještě nejsou převálcovaná civilizací. „Po první expedici jsem pochopil, že není čas na normální věci, že je potřeba stihnout co nejvíce. Seriózní věci mohou přijít později!“

…Ruda Šváříček je lehce zarostlý a dost osmahlý třicátník, jemuž je Evropa malá. Jeho kancelář CK Livingstone v Brně (shoda jména se slavným cestovatelem není náhodná) je vyzdobená luky, šípy, fotografiemi, tropickými helmami a vůbec všemi atributy cestovatelskými. Říká, že touhu po cestování měl odmalička a poprvé ji uspokojil, když jel v osmé třídě se spolužáky stopem kolem republiky. Pak mu už naše země nestačila. Při jeho vyprávění těkáme z jednoho místa zeměkoule na druhé a ze všech jeho slov ‚čouhají‘ živí lidé.

Úplně první byla expedice se psím spřežením: čtyři Češi, dva Rusové a devět psů cestovalo k ústí řeky Ob do Severního moře.

„Bylo úžasné, jak mladá Eskymačka, fešanda celá zabalená v kožešinách, vezla malého kojence 60 kilometrů na saních pro cukr a pak zpátky do svého čumu – to je jejich zvláštní stan z kožešin. Byla tam pravá ruská zima a my tehdy snili o vaně s teplou vodou. Proto také naše další výpravy už byly většinou za teplem. „

V devadesátém a jedenadevadesátém roce tedy cestoval do Singapuru a zpět, v roce následujícím vyrazil na expedici Marco Polo ’92. Cesta byla inspirována renesančním cestovatelem a vedla na východ, do Asie. Ruda a jeho společníci byli jedněmi z prvních cizinců, kteří vkročili do právě oficiálně otevřeného Tibetu.

Tibeťané jsou národem velkých dětí, ač je velice drsné, co s nimi provádí Čína. Jejich kultura je přervaná, přehoblovaná, jenom klášterů je na 6000 poničeno. Od té doby také říkám, že skutečné bohatství národa je vzdělání. Tibeťané nemají možnost se vzdělávat a je to vidět v běžném životě. Ať je to hospoda či jakékoli místo, kde se něco odehrává, všechno mají v rukou Číňané.“

Válku na vlastní kůži poznal v Kambodži, státě poznamenaném sociálním inženýrstvím. Tam žádní turisté nejezdí. Na svůj výpad do tohoto státu vzpomíná Ruda s dobrodružnými plamínky v očích.

„V Kambodži jsme prožili téměř dva měsíce v době, kdy tam byly operace OSN, tenkrát jsme tam asi 13x letěli jejich vrtulníky do oblastí, kde před námi údajně nebyla bílá noha. Já nejsem žádný veliký válečný hrdina, naopak se velice bojím každé pušky a patrony. Dostali jsme se tam do palby, slyšel jsem, jak rachotí těžký kulomet, jak létají pancéřové pěsti. Leželi jsme na zemi v kabině náklaďáku a byli jsme strašně malincí. Kambodža je stát, který nemá budoucnost. Je zničený válkou, Pol-Potem… Ovšem dnes se mi zdá, že na obyvatelích zemí, které jsou na tom absolutně nejhůř z hlediska vyhlídek do budoucnosti, to není vůbec znát. Vypadají překvapivě spokojeně, stále se smějí. Ovšem válka je tam krutě patrná. Kambodžané, stejně jako Vietnamci, jsou úžasně pracovití. I v těch nejchudších oblastech mají stále co jíst – rýži, nějaké rybičky, pulce nebo žabičky a něco bylin k tomu.

Laos je další tajemná a uzavřená země. Když se řekne – Laos, Ruda dodává – opium.

Nejzajímavější byl oficiální opiový trh, na který obyčejné ženy z okolních kmenů v sobotu a v neděli přinášeli svoje taštičky s opiem. Během dopoledne se tam objevilo několik moc stovek kilogramů opia. Na tom trhu jsem natáčel pro českou televizi a nikomu to nevadilo. Vláda se to samozřejmě snaží řešit, ale zatím pro své obyvatele nemá, co by jim místo pěstování opia nabídla k obživě. A opium je všudypřítomné. Potkali jsme v kluka, kterého v rýžovišti uštkl had. Měl ošklivě oteklou ruku a my jsme se domorodců ptali, co mu dávají. A oni že na ruku opium, do něj opium a čekají, jak to dopadne. Jestli zemře, nebo nezemře. Tenkrát jsme měli u sebe nějaké léky a chlapec to přežil. Tak jsme se stali velkými mágy.“

MÁGOVÉ, ŠAMANI A KOUZLA

Asi všude ve světě se provozují více či méně vážně braná kouzla a magie. Pro Rudu Šváříčka jsou takové zážitky něčím, co se těžko vypráví, co však ve středoevropské duši zanechává pochybnosti o tom, že svět je pochopitelný. S kouzly se setkal jak v Africe, tak i na opačném koutě světa. V Asii často platí – co kmen, to vlastní magie.

„Díky našemu ‚zázračnému‘ vyléčení uštknutého chlapce v Laoských horách nás po čase vzali do vesničky, kde umíral nemocný. Zdejší šaman provozoval kejkle se zabitými samci zvířat – kozlem, beranem, psem, kohoutem, pašíkem a podobně. Úžasné byly jeho kejkle taneční: měl velkou mačetu a tou se sekal po rukách a po nohách. Mačeta byla ostrá, ale jemu krev netekla. My jsme z toho byli vykulení, ale náš laoský průvodce, který studoval etnografii v Praze, nás ujistil, že to nic není. Jejich šaman v horách vyhazuje obrovské pláty kamene do vzduchu a rozbíjí je hlavou.

S duchy, náboženstvím a animismem se Ruda setkával takřka na každém kroku při svých cestách po Africe.

„Kuriózní bylo třeba setkání se spolužákem z vysoké školy v Beninu, kde pracuje na ministerstvu. V té oblasti má každý své duchy Džu-džu. Nebylo nám dost jasné, je-li jediný nebo je jich milion. Přítel mi hned svých konkrétních sedmnáct duchů vyjmenoval: prvního potřebuji,když jdu do práce, dalšího,když jdu za milenkou, když jdu za manželkou, když jdu sportovat, k zubaři…Náboženské obřady jsou vůbec ohromně zajímavé. Když se lidé pomocí tamtamů dostanou do extáze a ve finále jsou úplně v tranzu, svíjí se na zemi, válejí sudy.

Byli jsme ve vesnici, kde tamější šaman holčičce, která umírala, dal na přirození zvoneček – kouzlo Gri-gri…holčička se zachránila.“

K obyvatelům černé džungle je nutné připočítat ještě misionáře. Z Rudova vyprávění je zřejmé, že od časů Kolumbových se toho alespoň v Africe příliš nezměnilo.

Největšími hrdiny jsou misionáři v Zairu. Odtamtud v roce 1959 odcházela Belgie a tím pádem spadla klec, zavřela se voda. Všechno, co tam tehdy Belgičané vybudovali, už jenom chátrá, z těch několika velkých měst jsou rozvaliny, trosky. A největší bojovníci jsou právě misionáři. Faráři, kteří vedou krušný život v džungli, aby šířili víru. Jsou to skutečně jediní ‚vyhnanci‘ civilizace. Jediné bílé tváře, které tam žijí. Jsou obdivuhodní. Jenom kolik infekcí mají za sebou, parazity, kolik mají za sebou návratů malárie! Jeden mi vyprávěl, jak je tam vyvražďovali, když odcházela Belgie a Kongo se rozhodlo, že skončí s civilizací – ničili vybudované věci, vydali zákaz používání evropských oděvů, vraceli si svoje původní jména a vznikl tam až obrácený rasismus.

Takže činnost misionářů už dnes pronikla i do rovníkových oblastí Afriky. Ovšem to ostatní, co zůstalo, to vytváří dojem tajemna, krásna…

ŽIVÁ AFRIKA 94

Z dlouhé cesty Hedvábnou stezkou se Ruda Šváříček vrátil v prosinci roku 1993 a už v dubnu následujícího roku vyrazil na expedici Živá Afrika, se kterou projel 16 zemí černého kontinentu.

Na této expedici jsem byl takový styčný důstojník, který vyjednává, domlouvá, zajišťuje, jedná s policií, s celníky, s úřady. Je to často náročné i legrační zároveň.

Expedice trvala osm měsíců a kromě Rudy na ni odjíždělo ještě sedm dalších dobrodruhů, kteří s kopřivnickou Tatrou najeli něco kolem 33 000 km a v džípu dokonce 42 000 kmn napříč tajemným světadílem. Domů se jich vrátilo jenom šest a Ruda dvěma svým kamarádům, kteří se zabili na rogalu při pokusu přeletět Kilimandžáro, věnoval svoji knihu Africký deník.

S Tatrou přejeli i nejzajímavější střední Afriku, chudou, tajemnou, divokou a většině cestovatelů neznámou. Není obrovský náklaďák v takové divočině poněkud rušivým prvkem?

„My jsme se dostali v obrovské bílé Tatře na místa, kde jsme nutně museli hrát roli bohatých amerických strýčků a proto mezi námi a domorodci byla často jistá bariéra. Oni žili chudým životem a my jsme tam přijížděli autem jako velcí boháči. Takže na téhle výpravě styk a komunikace s domorodci bohužel nebyly až takové. My jsme se často ocitali za clonou, hradbou vytvořenou naší přepychovou Tatrou. Ovšem díky Tatře a perfektnímu vybavení jsme měli možnost přejet střední Afriku, místa, na která bych se jindy nedostal. Technika nám pomáhala, motorová pila, hup-cuky a navijáky nás dostávaly z džungle ven.

Jeli jsme přes 60 mostů, které jsme museli sami stavět, nebo je opravovat. Káceli jsme stromy na pilíře a bylo nám jasné, že jediný pád by zároveň znamenal pád poslední. Z druhé strany – třeba pygmejové nemají žádné nádoby, my jsme od nich mohli získat za prázdnou plechovku nebo láhev od rumu třeba kuře nebo sele. Pro ně je jakákoli keramika, nádoba, talíř, sklenice něčím obrovsky cenným a drahým.“

Divočina je nádherná věc a Ruda Šváříček taková místa na zeměkouli vyhledává. Na druhou stranu ví, že ‚návštěva civilizace‘ může být pro takové území zkázonosná. Byl to i nepříjemný pocit, když jsme večeřeli a děti se couraly kolem nás, dívaly se a čekaly, jak to dopadne. Zbytky jídel a konzervy jsme zahrabávali, ale pak jsme zjistili, že oni to okamžitě vyhrabou a pak se o to poperou. Byl to nepříjemný pocit člověka, který tam přiváží civilizaci, který na sobě nese nejen to dobré, ale také cejch bohatého přivadrovalce, který si může dopřávat náš kvalitní český lanšmít.


DAŇ Z BÍLÉ HUBY

Nejednou při svých cestách po Africe Ruda narazil na ‚obrácený rasismus‘. Charakterizuje to jako pocit Afriky, že jí my běloši musíme platit. Platit za všechno.

„Pokud jste bílí, často se od vás především v Zairu očekává to nejhorší. Je to daň z bílý huby. To, co v Asii řeší nějaké všimné, nějaký dolárek, nějaký bakšišek, tady nevyřeší desítky dolarů.“

Povídáme si už hodně dlouho, o pygmejích, o Sibiři, o lezení v ruských velehorách a Himalájích, o potápění v Japonském moři, o džunglích a jejich obyvatelích, těkáme z jednoho místa Země na druhé a jedno je zřejmé – všechny cesty Rudolfa Šváříčka vedou na východ. Proč? „Určitě i v Americe jsou zajímavé věci, ale myslím si, že civilizační proces je strašně rychlý a dokud se ještě dá stihnout vidět místa, která jsou jím nepřeválcovaná, dokud tam ještě nějaká šťáva je, chtěl bych z atmosféry těchto oblastí vidět a zažít co nejvíce.

Cestovku máme na to, abychom se podělili o to krásné z cestování, o to neopakovatelné, co jsme objevili, i s ostatními. Protože pak se třeba najdou lidi, kteří říkají:“Doposavad to byla nuda, štvaní se životem, ale teď jsem objevil něco naprosto nového, jiného. Svět může být výrazně odlišný a dá se žít i pro něco úplně jiného než jsou hmotné statky. „

Září 1996

Category: 1996 / 07 – 08

Napsal JAN ŠKVÁRA

Objektiv se zaměří na tvář muže se světlou kšticí a zaostří se na veselých vějířcích vrásek kolem očí. Tlumeným hovorem v místnosti prošlehne světlo blesku a fotografovaný muž reaguje jakoby potěšeným ostychem a překvapením: „Ach božíčku, ne!“ Všichni se smějí, první ledy jsou prolomeny. ·  ·  ·

 William Snyder je jedním z dvaceti dvou fotoreportérů deníku The Dallas Morning News, a přece jeho fotografie zná celý vět. Ve svých třiceti pěti letech totiž má na kontě hned tři Pulitzerovy ceny za novinářskou fotografii.

První fotografii mu otiskli ve čtrnácti letech. Po absolvování univerzity v Rochestru začal pracovat jako sportovní fotograf pro The Miami News a The Dallas Morning News, fotografoval na dvou olympiádách. „Mám sport rád, jsem fanoušek. Jestli je sport pro mne něčím výjimečný? Ano i ne. Víte, on je sport přímo před vámi, takže nemusíte nic hledat. Ale dnes je stále těžší udělat dobrou fotku ze sportovního utkání. Je stále víc TV stanic a korporací, která kupují práva, takže je těžké přijít s něčím novým. Ale také tam není taková ta historická důležitost, takže se nic moc nestane, když nedostanete to nejlepší.“

Fotografoval také havárii raketoplánu Challenger, následný start raketoplánu Discovery, oslavy sjednocení Německa, nezdařený puč v bývalém SSSR, první svobodné volby na Haiti. V roce 1989 je členem tříčlenného týmu, který dokumentuje činnost bezpečnostního výboru The National Transportation Safety Board, který vyšetřuje letecká neštěstí, a získává spolu s ostatními svoji první Pulitzerovu cenu. V roce 1990 se na vlastní náklady rozjíždí do Rumunska, aby fotografoval děti nakažené virem HIV, žijící v domech pro nevyléčitelně nemocné a v sirotčincích. Za tyto snímky dostává v roce1991 Pulitzerovu cenu.

Třetí Pulitzerovu cenu dostává v roce 1993 spolu s Kenem Geigerem za fotografie z OH v Barceloně. William Snyder se chová i ve své fotografické profesi jako sportovec. „Nejlépe se zdokonalíte, když trénujete, stejně jako ve sportu nebo v hudbě. Chce to cvičit každý den, abyste to, co máte v hlavě, dostali také ven.“

Category: 1996 / 07 – 08

Napsal a vyfotografoval:
Michal Bulička

Kdo z vás měl ještě před několika lety představu, že na dovolenou k moři vyrazí uprostřed zimy za třeskutých mrazů. Kanárské ostrovy se během několika posledních let staly synonymem pro lenošení na sluncem zalité pláži, omývané vlnami oceánů. Koho by také napadlo jezdit na Kanáry za něčím jiným než plážemi. Opak je však pravdou. Je hříchem lenošit u moře, když na tak malém kousku země na vás číhá spousta velmi rozmanit ých světakrás. Jeden z propagačních sloganů říká, že Kan áry jsou ostrovy mnoha světů a kaž-dý ostrov je něčím jiný a krásný. Je to pravda. · · ·

Naši čtrnáctidenní cestu jsme rozdělili na dvě části. První týden jsme si díky pronajatým autům zjednodušili poznávání Tenerife s učebnicový kuželem sopky Pico de Teide, s 3718 m n. m. nejvyšší horou Španělska. Druhou polovinu jsme chtěli prožít při horském přechodu roklemi rozpukané Gomery. Přistáváme na letišti Reina Sofia a změna teploty z minus deset na plus dvacet je velmi příjemná. V blízkém přístavním městě Los Cristianos si půjčujeme auta, kterými objedeme celý ostrov ve směru hodinových ručiček. Kolem nás se tyčí jen honosné mrakodrapy hotelů lemované desítkami útulných bílých domků. To vše připraveno pro turisty. Na plážích ale moc lidí neleží, protože teplota vody moc lákav á není a navíc fičí silný vítr. Na nás ale z výšky mrká zasněžený vrchol Teide a my opouštíme pobřeží a stoupáme do hor.

POD VODOPÁDY Cílem je rokle Barranco del Infierno. Jsme okouzleni. Všude zeleno, kolem nás agáve, kaktusy, na horizontu prosvítají mezi chuchvalci mlhy siluety borovice kanárské. Kdeže jsou slova přátel, že ostrovy jsou hnědé, bez zelenající se přírody. Rokle končí dvěma vodopády, pod nimi svačíme, vzpomínáme na středoevropské mrazy a myšlenkami se už touláme dalším údolím. Při cestě serpentinami do romantick é vesničky Masca je nutno oprášit řidičské umění. Nemůžeme se vynadívat na lesknoucí se Atlantik a siluetu Gomery na obzoru, sestup soutěskou odhadujeme na slabou hodinku a osvěžení čerstvými pomeranči pomalu jdeme k moři. Po chvíli začíná koryto tekoucího potoka a pak náhle vstupujeme do skalního labyrintu. Soutěska Masca má několik set metrů vysoké stěny, jež meandrují až k mořskému pobřeží. Eurofii ale střídá únava, neboť moře se stále neobjevuje. Po třech hodinách se konečně vrháme do vln mezi vysokými útesy Los Gigantos. Večeříme, zářící měsíc a hvězdy nad hlavou – co si přát více. Vlasta běduje, že jestli to tak půjde dál, nebude mít za chvíli na co natáčet. S Martinem debatujeme o nutnosti stavět stan a lenost vítězí. Nevinný mrak nás ale rychle budí a naše gemma stojí rekordně rychle. Mrak mizí hvězdy zase září. To se za noc ještě několikrát opakuje. Ráno si znovu vychutnáváme klikatou cestu mezi skalami a 800 m do kopce zdoláváme stejně rychle jako sestup. To už nám ale pot z tváře smý- vají přeháňky teplého „májového“ deštíku a několikrát obdivujeme duhové spektrum. Ujíždíme dešti k majáku Punto de Teno – nejzápadnějšímu bodu Tenerife. Cestou projíždíme pod dvěma bahnem obarvenými vodopády, odtok pod mostem nestačí přívalu vody a s malou dušičkou projíždíme naší corsou bičující vodní tříští. V knihách se píše, že některé ostrovy nezažijí déšť i několik let, a to umocňuje náš pocit, že prožíváme neobyčejně mokré období. Druhý vodopád padá přímo do moře a barví modř oceánu dočervena. To už zase svítí slunce a my míříme k symbolu „Kanárů“ – dračímu stromu „Drago milenaio“. Tento endemitick ý strom má symetrickou, rozložitou korunu. Velkých dračích stromů zde moc není, a proto je o ně dobře postar áno. Stromy jsou staré i několik tisí- ciletí a některé kmeny jsou ukotveny lany, aby lépe odolávaly větru. Dokonce jsme viděli kmen, jehož celý obvod byl nad kořeny doplněn náhradním dřevem.

PŘÍRODA HRAJE DIVADLO Po několika dnech v civilizaci jsme myšlenkami opět v horách. Ráno projíždíme deštivými mraky směrem ke kráteru Las Caňadas. Má průměr 25 km, jeho prstencovitý hřeben se tyčí 500 m nad dnem kráteru, které je ve výši 2000 m a obepíná vrcholový kužel sopky. Srostoucí výškou se trhají mraky, vlevo se blyští kopule světově proslulé astronomické a meteorologické stanice, která vypadá jako ze světa science fiction a vpravo se souká ze zajetí mlhy souměrný, čerstvě zasněžený kužel Teide. Příroda nám zahrála skvělé divadlo. Aut přibývá a Španělé skotačí, stavějí sněhuláky, koulují se. Není divu, sníh je pro ně stejnou vzácností jako pro nás palmy. Někteří si přivezli pěnové plážové podušky a pokoušejí se klouzat na posledních zbytcích, pod sluncem rychle tajícího sněhu na úpatí hory. Její vrcholov ý kužel je posazen uprostřed kráteru, který je vyplněn obřími balvany ztuhlé lávy, hrajícími mnoha barvami od bílé přes červenou až k černé. Ostrov je podle své dominantní hory i pojmenován. Tenerife totiž znamená v jazyce Guančů „hora sněhu“, původní obyvatelé z ní měli velký respekt a zasněžený vrcholek sloužil námořníkům jako významný orientační bod. Dříve byl vrchol dokonce ještě o asi 1000 m výše a až poslední mohutné erupce strhla vrcholový kužel a upravila tvar ojedinělé hory a jejího okolí do dnešní podoby. I v Kolumbově lodn ím deníku z roku 1492 je zmínka o výbuchu sopky. Poslední sopečná erupce na souostroví byla zaznamená na La Palmě na podzim 1971. Balíme vše potřebné na dvoudenní přechod hřebene. Kromě Teide nás láká kráter sousedního, 3106 m vysokého vrcholu Pico Viejo. Za hezkého počasí vyrážíme k bivaku na Refugio Altavista. Širokou pozvolnou cestu ze štěrkopísku střídá pěšinka zaříznut á do kuželu sopky. S přibývajícími výškovými metry přibývá také oblačnosti a viditelnost se ztrácí. Náhle nás zahaluje mokrý mrak, který přivane silný vichr a dílo dokoná mrazivý vzduch. Během pěti minut jsme obaleni ledovou krustou. Zachraňují nás dvě nedalek é bivakovací místnosti na chatě. Obyčejný horký čaj je náhle lahůdkou, vlévající teplo do promrzlých tělních dutin. Venku zuří vichřice, ale hvězdy přesto září na obloze. Jsme plni oček ávání a chceme vyrazit za rozbřesku. Vichřice neustává, a tak volíme výstup na vrchol Pico de Teide. Zbývajících 400 m výšky do chaty zdoláváme za hodinku, žene nás jen silná vůle, okamžitě se stáváme ledovými postavi čkami, nevidíme vpravo, vlevo, nikdo nemluví. Svištíme do kopce po upravené kamenné pěšině a najednou cítíme sirný zápach unikající ze země pod vrcholem kráteru. Na nedalekém vrcholu jen nejotrlejší z nás vytahují foťáky. Batoh, v němž je kamera, s nám v té sibérii vůbec nepodařilo otevřít. Žádné velké zdržování a 12 olednělých dobrodruhů prchá zpět do bivaku, balí batohy a dole na slune čném jihu ostrova nám vítr na pláži suší mokré svršky. Všichni se shodujeme, že tak náročný výstup dosud žádný z nás nezažil. A pak že na Kanárech je pořád vedro. Stejně jako Guančové už i my máme respekt ze sněhové hory.

CESTA POKRAČUJE Další den vstáváme hodinu před svítáním a dominantní kopec v kráteru fotíme za skvěle jasného, i když mrazivého počasí. U nejznámější atrakce kráteru, útesů Los Roques, si počkáme na ranní sluníčko a pak fotíme Teide přes známou skalní jehlu zvanou „královnin střevíček“. Ale to už přijíždí pět autobusů nacpaných turisty a my prcháme k měsíční krajině Paisaje Lunar. Nejdříve přejdeme hřeben kráteru a ze sedla pod horu Guajara pokračujeme mezi balvany a obřími sosnami. Náhle se z mlhy od námi vynoří obrovské hlady jemné černé škváry. Mlha se valí po černých dunách a my si připadáme jako astronauti. Najednou se mlha rozhodne, že nám ukáže zajímavou rokli. Skalní útesy, vykukující z černého úpatí mnohobarevné hory, jsou opravdu působivé. Druhou, zcela odlišnou část Paisaje Lunar, objevujeme taky jen díky dobrotě mlhy. Bíložluté skalní věže bizarních tvarů silně připomínají tureckou Kappadokii. Naposledy se pokloníme sopce, vrac íme auta a lodí plujeme na nedalekou Gomeru. Vlny jsou úctyhodné a trajekt se citelně houpe. Vystupujeme na pevninu a linkový bus zvaný na Kanárech „guaguas“ nás veze po horské silnici přes polovinu ostrova do Údolí velkých králů – Valle Gran Rey. Cestu si děláme přesnou představu o tom jak ostrov vypadá. Obdivujeme temperamentního řidiče Fernanda, svou zelenou Scanii famózně ovládá a sklízí naši pochvalu. Naplánovali jsme přechod Gomery z jihu na sever. Kuželovitý ostrov je rozeklán po celém obvodě desítkami „barancos“. Gomera je opakem Tenerife, téměř žádní turisté, klid, místní lidé se živí hlavně zemědělstvím. Možná je to tím, že Gomera je jediný z obydlených ostrovů, který nemá letiště. Je však rájem horských turistů, tedy nás. Od mořských útesů stoupáme roklí Barranco de Argaga proti proudu potoka, v některých tůních se koupeme a obdivujeme několik vodopádů. Při prudkých výstupech s těžkými bágly z nás leje pot a slunce pálí. Pozvolna opouštíme soutěsku a vítr nás nutí rychle najít nocleh na větrné pláni. Ráno jdeme kolem stolové hory Fortaleza k pralesu v NP Garajonay. Stejného jména je i nejvyšší hora ostrova, vysoká 1487 m. Mezitím jsme překvapeni nejen typem hřbitova v Chipude, ale hlavně stářím domorodců. Průměrný věk je mezi neuvěřiteln ými 80 až 90 lety. Rakve pozůstalých se ukládají do připraven ých patrových „regálů“. Na počasí máme ale smůlu, na vrcholu není inzerovaný rozhled na okolní ostrovy, ale pouze na 10 m vzdálené kamarády. Procházíme svěže zelený vavřínový prales, protkaný potůčky. Těšíme se na vodopád Salto de Agua, ale vody moc nepadá. Zato se otevírá panoráma na údolí Hermigua, jemuž vévodí skalní špice San Pedro. Většina roklin je lemována terasovitými políčky „andinos „, jejich původ i četnost si nic nezadá se známým peruánským údol ím Colca. Sestupujeme k moři, ale brzdí nás časté ochutnávání čerstvě natrhaných pomerančů. Malebná botanická minizahrada upozorňuje na světové ojedinělé rostliny z Gomery a přilehlé návštěvní centrum zaujme kromě map, fotek a informačního systému na počítači hlavně preciznim pryskyřicovým modelem ostrova. Se soumrakem přicházíme na pláž v údolí Vallehermoso. Spíme na bezkonkuren čně nejromantičtějším místě v mém cestovatelském životě. Útočiště jsem zde nalezli v bývalé strážní pevnosti na sklaním útesu, o který se za hlasitého burácení rozbíjejí třímetrové příbojové vlny a vítr, proh ánějící se mezi okny zříceniny, zde dotváří kulisu strašidelného hradu. Naší touhou je popřít teorii, že útesy Los Organos s kamennými „píšťalami“ jsou vidět jen z lodě. Oceán stále běsní a my se prodíráme strastiplně mezi keříky a roklemi k vysněné skále. Teorie je bohužel pravdivá a ani nemusíme být přímo na skále. Ono dostat se až na útes je fuška i pro horolezce. To nám ale nemůže zkazit stále dobrou náladu. Navíc dopln íme zásoby pomerančů, autobus nás po vyhlídkové silnici přiveze na molo do San Sebastianu a po půldenním odpočinku na pláži nás čeká už jen cesta domů. Ale poslední zážitek je ještě před námi. Představte si pořádnou letní průtrž mračen u nás. Leč pro ostrovany není liják často vídanou událostí. Provazce vody bičují přístav a nerad bych byl v té chvíli ve vyšších poloh ách. Vlny jsou obří, trajekt s obtížemi nadvakrát přistává a má hodinové zpoždění. V našich novinách se pak cestou vymrzlým autobusem mezi Prahou a Brnem dočítám o barvitě vylíčené ničivé vichřici na ostrovech.

Category: 1996 / 07 – 08

PTAL SE JIŘÍ MARGOLIUSNikdy u nás nebyl tak populární tanečník, kterého by znala nejen úzká divácká obec, navštěvující baletní představení, ale doslova kdekdo – malými dětmi počínaje. Nevím, zda bychom našli obdobu někde jinde ve světě. Dost o tom pochybuji. Co je ale jisté: čas nezastavíš.VLASTIMIL HARAPES, dnešní šéf baletu pražského Národního divadla, tento měsíc slaví abrahamoviny. Charles Chaplin byl kdysi na představení Ďagilevova Ruského baletu. V Šeherezádě a Faunově odpoledni tančil legendární Nižinskij. Chaplin se přiznal, že nemohl promluvit, natolik byl zasažen velkým uměním. Řekl o Nižinském: „Když jeho pohyb byl ztělesněnou poezií, každý skok diváka přenášel do světa zvláštní fantazie. Souhlasíte s tím, že vrcholný balet by měl u diváka vyvolávat právě takové pocity? Jestli to takhle na Chaplina působilo, je to v naprostém pořádku. Z dobrého výkon by měl mít člověk pocit, nechci říct zrovna zázraku, ale něčeho neskutečného, výjimečného. Je samozřejmě rozdíl dělat Faunovo odpoledne, než nějakou konkrétn í postavu, kterou si člověk umí představit. Fauna nikdo nikde nevid ěl, takže tanečník si ho může sám stvořit jako kouzelník, ale o to je to zajímavější. Já jsem Fauna tančil právě v Nižinského choreografii a vytvářet to, co on vymyslel, byl velký zážitek.Pro diváka? I pro mne. Je to skvělé napojení na Debussyho, kdy vyjadřujete nejen rytmus hudby, ale i obsah a vnitřní napětí, které je v těch tónech obsaženo nevídanými úspornými prostředky. Ni žinskij pohyby studoval z obrázků na antických vázách a přenesl a jeviště nezvyklé, jakoby nadpozemské pohyby. Byla to krásná práce, dala se skvěle vnímat hudba. „Neskáče“ se na každou dobu, interpret hudbu nepopisuje, může vycházet vlastně i imprese, vyjadřovat pocity.Po Nižinském byl později pojmenován nejslavnější kůň světové dostihové historie, kterému byl dokonce, na rozdíl od jeho dvounohého jmenovce, postaven pomník. Co byste řekl, kdyby někdo dal vaše jméno, dejme tomu, potencionálnímu vítězi Velké pardubické? Asi bych si na něj vsadil.Soustředil jste se při představeních víc na své imprese, nebo převažovalo pozorné sledování hudby, dirigenta, kolegů? Je z v l á š t n í , k čemu člověk během kariéry dojde. Samozřejmě prochází různými zvláštními údobími. Zpočátku mi záleželo na tom, abych předvedl všechno co nejperfektněji po technické stránce, dokázal, že umím točit piruety, jak se šikovně mrskám. To je ta technická hodnota jako v krasobruslení.Ale pak je ještě umělecký dojem. Právě. Nejdřív chcete ukázat, že umíte řemeslo. Pak přicházíte na to, že to, co vám říkají starší, má cosi do sebe, že nejde o to, tančit jen do rytmu a předvádět techniku. Technika není všechno, je jen prostředek k profesionálnímu vyjádření. Také nestačí, když herec umí skvěle zahrát cokoliv, ale co s tím, když ho není slyšet v poslední řadě. Technika by měla být zřejmě automatickou výbavou. Jako když jezdíte autem. Na červené zastavíte, na zelenou přidáte plyn. Automaticky, nepřemýšlíte o tom, ruce a nohy pracují navykle. A s touhle výbavou pak začnete přemýšlet o obsahu a co nejúspornějším vyjádření role. Člověk má přece od nepaměti víc zábran, když má předvést pocity, nést duši na trh. Ideální je stav, ke kterému jsem dospěl sice hodně pozdě, ale přece. Mít nad sebou nadhled. Vidět se, všechno dělat po zralém uvážení. Myslím, že by to mělo platit ve všech oborech: moc se do svého úkolu nepokládat. Zažil jsem interprety, kteří roli strašlivě prožívali, a přitom efekt nebyl takový, jak se očekávalo. Oni snad měli z představení větší zážitek než divák v hledišti. A já najednou přišel na to, že tohle v pořádku asi není, že přece tancuju pro lidi a musím to dělat tak, aby měli zážitek především diváci. Jak jste si to ověřoval? Jednoduše. Když jsem měl pocit, že jsem do představení nedal úplně všechno, co tam mělo být, úspěch byl třeba najednou mnohem větší. Lidi psali dopisy, čekali po představení u zadního vchodu, říkali, jak to bylo skvělé. Takže jsem si řekl, aha, něco na tom bude. Musím pracovat tak, abych držel situaci v hrsti, ne abych si to prožil já sám, to že je profese. A taky z toho člověk není tak unavený a může znovu předvést stejné představení třeba za dvě hodiny.Ale přece jen – nejsou dvě představení v jednom dni velkou zátěží? Takové situace byly, jsou a budou. Alternant onemocní a člověk musí tančit dvakrát za den. Teď jsme měli takovou situaci v Popelce – většina interpretů vystupovala odpoledne i večer.Je to dobré? Řekl bych, že je. Je to, jak už jsem řekl, věc profese, nic víc. Vyčerpání je třeba trochu větší, ale pokud má člověk z profesionální stránky natrénováno, zažito, dá se to přežít. Než jsem se ale k takovému stavu dopracoval, vím, že po druhém představení jsem byl značně vyčerpán. V šatně jsem sebou praštil a cestou z jeviště jsem si říkal, že tam snad ani nedojdu. Byla to duševní vyčerpanost, cítil jsem se jako vymačkaný citron. Říkal jsem – teď mě odneste a konec! Jenže jsem si dal sprchu a šel jsem znovu.Organismus je asi po představení dost dehydrovaný? Musíte se pořádně napít, vrátit tělu rychle úbytek tekutin. Tak dvě kila hmotnosti.To je průměr? Ve velkých rolích určitě. Ale ty dostanete hned zpátky. Nakonec jsem si dal před spaním jedno pivo a byl jsem v pohodě.Naslouchal jste vždy pozorně hlasu starších, zkušenějších? Nebo jste si myslel – co mi bude tady ten člověk povídat, vždyť má po sezoně? Ne, ne, ne. Vždycky jsem pozorně poslouchal, ale samozřejmě se brzy naučíte rozeznávat to, co je dobré, pou žitelné, nebo jestli k vám mluví jen z pozice dříve narozeného vševěda a vykládá zbytečnosti. Jaké například? Tady musíš ještě víc točit, tady trochu ubrat. A přitom to nejsou žádné rady. Zkušení lidé by vám měli dát návod k tomu, jak to dělat. Já už dnes vychovávám mladou generaci a nechci, aby to dělala tak, jak jim to předvádím. Je to jen jedna z možností, nic víc. Říkám jim to hlavně proto, že by byla škoda objevovat Ameriku, když už byla objevena.Změnil se nějak vývoj baletu od dob právě Nižinského, Anny Pavlovové a dalších géniů baletu? Já ty dávné doby samozřejmě nezažil, ale u některých současných představení si říkám – proboha, kde to jen zamrzlo? Moc hmatatelný krok vpřed nevidím. Důležité pro vývoj je jedno: jít po smyslu díla, pochopit techniku jen jako prostředek k dokonalému vyjádření. Nesnáším formálnost. Je to zbytečné a hlavně hloupé. Naštěstí je tu třeba Kylián a další mistři svého oboru. Některá představení moskevského Velkého divadla na mne působila jako snaha po „šestce“ za technický dojem, zatímco známky za uměleck ý dojem nikoho nezajímaly. Při některých představeních mám dojem, že můj obor je až hloupý. V podstatě je mi najednou nepříjemné, že ho dělám taky. Zatímco stydět by se měli ti, kteří tato představení vytvořili.Jak vzpomínáte na filmové role? Od pohádek, přes Starce na chmelu, Vláčilovu Markétu Lazarovou až k nádherné roli ve filmu Den pro mou lásku? Právě tento film zasáhl srdce tisíce diváků. Mé taky. Mám na tenhle film ty nejlepší vzpomínky. Byla při něm krásná atmosféra, s Martou Vančurovou jsme přáteli dodnes. Myslím, že když je při zrodu uměleckého díla příjemné ovzduší, je to na konečném tvaru vidět.Mohu-li použít epitafu největšího z pierotů, Jeana Gasparda Deburaua – myslíte si, že jste také jako taneční interpret řekl vše, ač jste nikdy nepromluvil? Nevím, jestli já, ale když chce někdo něco říct, má možnost to z jeviště sdělit, i když nemá mluvený text. Je o to hledat a najít klíč k tomu, aby ta sdělnost byla co největší, nejobsažnější. To je vlastně náplň naší práce. Ale jinak se raději zeptejte těch, co mě pamatují. Potkal jste role, do kterých se vám moc nechtělo?Které jste dělal vysloveně nerad? Určitě, pár jich bylo. Ale nerad bych jmenoval. Jenže v každé práci je spousta poloh, které vás nechytnou, nebaví vás, a přesto musíte úkol splnit. Ale vždy by měl člověk svoji práci odevzdat v požadované kvalitě, dát jí všechny své schopnosti. Interpret by neměl moc přemýšlet o tom, jestli dílo je takové či makové. Ani mu to nepřísluší. Za svůj plat se má s úkolem potýkat a poprat. Hodnocení ať nechá na jiných. Tanečník má jediný úkol: udělat vše pro to, aby divák odcházel spokojen a přemýšlet o kázni a pokoře. Co je podle vás v baletu nejdůle- žitější? Nejen v baletu. Použiju citátu, který se mi zamlouvá: „Člověk má mít rád umění v sobě a ne sebe v umění.“ Popularita je ošidná. Nesváděla vás někdy od vašich zásad? Myslím, že jsem měl v sobě korekci a byl vždycky ukázněný. Jsem v podstatě skromný kluk z vesnice, z Droužkovic u Chomutova, a nikdy jsem netrpěl slavomamem. Hodně lidí z velkoměsta je zhýčkaných, jsou víc náchylní podlehnout různým svodům. Ale na druhou stranu: není přece nic špatného na tom, když chce někdo v umění vyniknout! Nemám rád, když někteří kumštýři naříkají, jak jim vadí popularita. Když tak trpí, mohli si vybrat jiné povolání.Jaký je váš vztah k Národnímu divadlu? A jsme u toho. Malé děti se v něm učí v přípravce, už i vystupují na jevišti, vůbec jim nepřijde, že prožívají svátek. Pro mne je dodnes vyznamenáním být v Národním divadle! A před dávnými lety jsem si myslel, že vystupovat na jeho prknech je neuskutečnitelný sen. Letos jsem v Národním divadle už třicátý rok a pořád si toho vážím. Je to pro mne každodenní zázrak. I to, že chodím po Karlově mostě do práce i z práce, mi pořád připadá jako sen. Přes to přese všechno si myslím, že člověk, který ví, že umí, by zase neměl sedět někde v koutku a za své schopnosti se div neomlouvat. Jistě. Pokora a falešná skromnost jsou rozdílné věci.Dělal byste něco jiného než balet? Nejspíš muzikály. Viděl jsem pár špičkových inscenací nedávno na Broadwayi, a tak jsem si s tou myšlenkou pohrával. Odjakživa jsem rád zpíval a hrál divadlo, dělal jsem v televizi, ve filmu, zkusil jsem vlastně všechno, takže spojení toho všeho do muzikálu se mi zdá ideální. Vyřádil bych se po všech stránkách.Myslel jste někdy na to, jak by se vám tancovalo ve stavu beztíže? Asi je dobře, že ten beztížný stav nemáme. Balet je právě pokus o to, aby to tak aspoň chvílemi vypadalo: je nádherné se o to pokoušet, a jestliže někdo řekne – on se tam vznáší, a vy přitom víte, jak všechny ty skoky a dopady, to vznášení je obtížné, je to vlastně velká pochvala. Člověk se ovšem nesmí vznášet v oblacích. Mám tady v pracovně tři obrázky od Františka Tichého. Každý o něčem vypovídá: Nemít hlavu v oblacích. Mít prst na srdci. Třetí obraz vyjadřuje krutost. Varují.Co vám vadí? Nevadí mi, když se mne policajt zastaví a řekne – tak mi dáte pokutu! Vadí mi, když jiný řekne – á, vy si myslíte, že když jste Harapes, tak vám to projde. Tak to vám tedy neprojde! A já mu marně říkám, že mě nic takového ani nenapadlo, proč mi vkládá do úst svůj názor, své uvažování? Já tady jedu autem jako každý jiný, udělám přestupek, zaplatím pokutu a vy si tu přednášku můžete odpustit. Neudělal jsem to proto, že bych si myslel, že si můžu dovolit víc než někdo jiný. Být známý a populární je příjemné, ale nesmí se to zneužívat. Říkám to z pozice člověka, který už to má za sebou.Neříkejte, že vás lidi pořád nezastavují, když jdete po Karlově mostě! Ale ano. Jenže vím, že i tohle skončí. Přesto jsem rád, že jsem to zažil.Nemáte cukání v nohách? Nechce se vám ještě vletět na jeviště? Vůbec ne! Připadám si jako dobře najedený člověk. Všechno jsem už zažil, ochutnal, už mi na stůl mohou „prostírat“ co chtějí, nemám „hlad“. Ať si dají ti mladí! Já už jen spokojeně „trávím“. Jsem rád, že ten pocit přišel dřív, než by mě začala opouštět fyzická kondice. Je smutné, když se člověku ještě chce, ale už nemůže. Je lepší skončit o dva roky dřív, než o den později. I když je příjemně slyšet  to je škoda, že vás už nevidíme na scéně. Vidím, že si zapalujete. U šéfa baletu nic zvláštního, ale kouřil jste i jako aktivní interpret? Úplně minimálně. Občas po představení, jen kvůli uvolnění. A před představením? Vyloučeno. Nikdy. Když se ohlédnete za aktivní kariérou, co vás napadne? Že jsem byl a jsem spokojen.Dá se říct, že je vám pořád do skoku? Ale ano.  Zažil jsem i několik úrazů. Tu výron, tu frakturu, kolena, klouby, zánět nervů – ochrnutou nohu, bolavou páteř – hexnšus na denním pořádku, opravdu těch bolestí bylo hodně. Ale přes to přese všechno si myslím, že je mnohem horší, když onemocní duše. Kdyby to šlo, rád bych byl psychologem nebo psychiatrem, který umí pomoct lidem ve stresových situacích. Jsem rád, že i tohle obsahuje moje funkce, že lidi za mnou přicházejí se svými problémy. Chtěl bych jim umět pomoct, a tak se pořád učím. Bylo by skvělé, kdyby to uměl každý, kdo jedná s lidmi – ředitel, šéf, doktor, učitel, trenér, kněz. A nejspíš každý z nás.

Category: 1996 / 07 – 08

PTAL SE: PAVEL BERGR
Obrazy ještě voní terpentýnem a daramou. Ze změti expresivně nahozených barevných skvrn se vynořují kontury starých architektur a vytvářejí kulisy pro dramata lidských vášní a osudů. Rozevlátá gesta figur se prolínají s filigránskými detaily lidských tváří. Obrazy mnohovrstevnatých významů a skrytých jinotajů. Syntéza tvarů, barev a dynamické emocionální výpovědi. Jsme v pražském ateliéru malířky VIKTORIE CHALOUPKOVÉ. · · ·
Pro tvá plátna je typická určitá mnohoznačnost. Prolínají se na nich úryvky a střípky příběhů s fragmenty historických architektur. Výsledkem je jakýsi kaleidoskop dojmů a vzpomínek, reality a snů. Je to taková koláž mýho života, takový šansony o lásce, nenávisti, lhostejnosti, lidských citech. Malováním ventiluji své pocity, strach nebo stesk, radost, touhu, tíseň. Obrazem vyprávím příběh, vyprávím ho někomu neznámému. Je to takový hádání z kávový sedliny. Nanáším barvy, které vystihují momentální stav mojí duše. Skládám je k sobě a začnou se objevovat tvary, jako v nějakým psychotestu. V nich hledám utajené významy. Do těch vznikajících tvarů promítám kulisy svých příběhů a v kulisách ožívají postavy a tváře. Obraz je hotov, když všechno co je ve mně, je na plátně a já jsem prázdná.
Úplně na začátku čeká na stojanu ještě prázdný nedotčený formát. Přistupuješ k němu s nějakou konkrétní představou, skicou? Obraz začínám jako hádanku, jako jinotaj, protože kdybych měla přijít s jasnou, konkrétní myšlenkou a přenýst ji na čistý plátno, to bych brala jako příliš vykonstruovaný, definitivní. Maluju naprosto spontánně, nech ám se okouzlit náhodou, nahodilostí, okamžitým nápadem. Mým znamen ím jsou Ryby, takže jsem spíš tajnosnubná, miluju temný hlubiny. Astrologie vůbec mi připadá velice vzrušující, a k tomu tématu se občas obracím v obrazech měsíčních znamení. Inspirují tě mýty a legendy, dramatick é příběhy z různých epoch. Jejich tématem jsou často velké vášně a tragické osudy. Příběhy z mytologie, ale i třeba Shakespearových her, srovnávám s dnešním životem. Orfeus a Euridika, ten obraz je povzdechem nad tím, jestli by současný muž byl schopen jít do podsvětí za svojí láskou a podstoupit rizika, jaká podstupoval Orfeus. Orfeus měl loutnu. Dnešní muž má walkmana, satelit, video a automobil. Bardi, co zpívají dívkám pod oknem, jsou ohrožený druh. Dnešní Euridiky zase tráví čas ve fitnesu, studují cizí jazyky a běhají po butikách. Přesto však chovám naději, že Orfeové ještě nevymřeli, jen musí najít svou Euridiku.
Na tvých obrazech z poslední doby se často objevuje motiv masky, škrabošky, klauniády. Všichni hrajeme nějakou komedii, přetvářka je všude kolem nás. Věřím, že mám jisté zkušenosti, a tak se leckdy podaří za ty masky nahlédnout. Škraboška nemusí skrývat jen zlobu a podlost, často ji nacházím u lidí křehkých a zranitelných. Nosí masku, aby svou zranitelnost skryli hluboko na dně, utajenou, schovanou před světem. Malý cirkusový stan, který se téměř ztrácí na pustém, nekonečném horizontu, to je jeden z tvých starších obrazů. Co pro tebe symbolizuje cirkus? Cirkus je pro mě symbolem klamu, triku, šalby a kejklířství. Všechno v tom hlubokým obrovským prázdnu. Osamělost a nostalgie v kontrastu s falešným pozlátkem tohoto světa. Malý ostrůvek děje uprostřed nekonečného prázdna.
Zaujal mě obraz s velkým ženským torzem, na jehož obzoru je malá silueta Dona Quijota. Kam kráčí..? A není to tak v životě, že ženy jsou tou krajinou, po který cválá ten upachtěný Don Quijote na svým orvaným koni? Nemám ráda donkichoty, pro mě to není postava až tak romantická, spíš politování hodná. Je to chudák, kterej se pachtí na tý členitý krajině ženskýho těla a neví, kde vlastně je.
Teď je nasnadě otázka,jak se díváš na feminismus? Jsem nejemancipovanější odpůrkyně emancipace. Ženy jsou samy proti sobě. Měly by být krásné a ne emancipované. Feminismus může vést až ke kastračnímu komplexu mužů, takže postupně tady budeme mít velice křehké muže, velmi tvrdé ženy a pak nevím. Bude konec světa. Po nedalekém viaduktu s rachotem projel vlak. Nemáš chuť nasednout a od všeho odjet? Jsou letní večery, kdy se začíná stmívat, a to mám potom potřebu nasednou do auta a jet rovně za obzor a dál a dál a zastavit až někde na sklonku noci na neznámým místě s neznámejma lidma. Únik, útěk, pot řeba tajemna, dá se to vyčíst i z těch obrazů. Poslední zrníčko touhy po dobrodružství, který člověku zůstane, když už si myslí, že je naprosto rozumnej.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This