Category: 1996 / 10

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL

JOSEF SLOUP

Autobus nám jede domů až v půl druhé,“ povídá vstřícně lámanou angličtinou, vytáhlý, asi třicetiletý Albánec, sedící na zídce vedle zdemolovaného přepravního vozíku na uhlí. Oblečen v něčem, co by se snad dalo nazvat civilní oděv, působí tady v tom prostředí poněkud zvláštně. Téměř instinktivně se pod ívám na hodinky. Je teprve devět. „Co budeš do té doby dělat?“ vyzvídám a rozhlížím se po nepříliš vábném okolí. „Tak různě. Něco se najde,“ odpovídá lhostejně. „Můžu ti to tady kolem ukázat,“ mávne rukou a zve mě tím gestem k sobě.

BREDHI DRENOVES. Po třítýdenním putování Albánií jsme dorazili do národního parku Bredhi Drenoves, ležícího v horách. NÁRODNÍHO PARKU poblíž makedonských hranic. Je znám především jako naleziště zkamenělin prehistorických zvířat. Naše nepočetná výprava se tady rozdělila a většina odešla na průzkum naleziště „kamenných ještěrů“ vzdálen ého pěšmo asi deset kilometrů. Já jsem dal přednost toulat se po dole a trochu poznat práci místních horníků. Jako anomálie se totiž v této chráněné přírodní rezervaci o rozloze mnoha desítek kilometrů nachází hlubinný kamenouhelný důl. Přístup k dolu i do parku je po jediné, úzké kamenité cestě. Naše expediční tatra musela několikrát couvat stovky metrů při setkání s nákla- ďáky, odvážející natěžené uhlí. Po týdnech strávených v Albánii už pro nás nebylo žádné překvapení, že to byly vozy československé výroby Škoda 706 Trambus. Přestože některé z nich pamatovaly zašlou slávu let padesátých, řidiči na ně nedali dopustit.

STROJOVNA. „Dělal jsem několik let v Německu. Našetřil jsem trochu peněz a koupil jsem domek. Mám tady rodinu. Ženu a dvě děti. Stýskalo se mi, tak jsem se vrátil,“ svěřuje se můj nový známý. „Teď tady dělám mistra. Jmenuji se Dino,“ podal mi ruku a mocně mi potřásl pravicí. „Co bys chtěl vidět? Můžu ti ukázat cokoli.“ „Všechno, co je možné. Rád se tu porozhlédnu,“ odpovídám. „Pojď, podíváme se do naší strojovny, „ řekl. Vykročili jsme blátem směrem k polorozpadlé budově. Vcházíme a vnitřek mě překvapí svou čistotou a pořádkem. Svačící muž za širokým stolem se zvedne a neformálně nás zdraví. Procházíme se kolem nablýskaných, monotónně hučících strojů, čerpadel a kompresorů. Dívám se na štítky. Je na nich vyraženo ČKD r. v. 1906. Údivem vyhrknu. „To ještě fungují?!“ „Jsou spolehlivé,“ s náznakem hrdosti prohlásí obsluha. „Vhání vodu a vzduch do hlubiny. Používají se k větrání, chlazení i jako zdroj stlačen ého vzduchu pro pneumatické sbíječky.“ Ve vedlejší místnosti mně však zatrne. Je to elektrická rozvodna a sám bych tam nechtěl vkročit. Na zemi je binec. Kotouče rozmotaných kabelů, krabice i poničené díly se válejí všude po zemi. Z většiny pojistkových skříní bez deklů trčí neizolované dráty. Bojím se něčeho dotknout. „Stále tu máme nějaké poruchy,“ vysvětluje omluvně Dino. „Náš elektrikář se nenamáhá dávat ta víka na své místo. Sem je vlastně vstup zakázán.“ „Kolik lidí tady pracuje?“ ptám se Dina. „Na povrchu není, kromě několika údržbářů, téměř nikoho vidět.“ „Asi stovka. Většina jich dělá pod zemí, ale ani tam se nikdo za ty pen íze nepřetrhne.“ „Kolik si tu vyděláte?“ nedá mi to. „Tak dvě stě až tři sta leků denně. Jak kdo. Je to hrozně málo.“ (Lek – albánská měna. Jeden US dolar je přibližně 100 leků.) Je mi jasné, že i při albánské láci to nejsou žádné velké peníze.

KOVÁŘ. Chvíli mně trvalo, než jsem se v malé, tmavé kovárně rozkoukal. Náhle kovář stlačil měch a vehnal do ohniště vzduch. Skomírající plamínek vyšlehl prudce vzhůru a tisíce jisker se rozletělo po okolí. Pak vzal z ohniště do běla rozžhavený čtverhran a začal ho na kovadlině jistými údery zpracovávat. Nasekal z tyče asi deseticentimetrové špalíčky, kladivem zploštil špičku a na brusce zabrousil do konečné podoby. Nakonec naházel ještě pořádně horké, železné obrobky do kbelíku s vodou. „Dělá hřeby do pražců,“ poučuje mě Dino. „Nikdo nám je nedodává. Tak si je musíme vyrábět sami. Opravuje také tupé špice sbíječek, krumpáčů a brousí vrtáky. Práce má až nad hlavu.“ Chvíli jsem kováře pozoroval. Jeho pracovní tempo bylo obdivuhodné. Na celém dole to byl snad jediný člověk, který doopravdy pracoval. Ve dveřích se objevil jakýsi chlapík. Gestikuluje a něco říká albánsky Dinovi. „Přivezli nám trámy na výztuhu štol,“ oznamuje Dino. „Neví kam to složit. Musím se tam jít podívat.“

NA POVRCHU. Přecházím houpající se lávku přes potok. Jsou v ní ohromné díry po shnilých prknech. Toulám se v koleji šti a kolem mne občas projede malý vláček, který tlačí elektrická lokomotiva velikosti kolotočové atrakce, ovládaná a poháněná „strojvedoucím“. Ten stojí na mašince a jakousi kouzelnou hůlkou se občas dotýká drátu zavěšeného ve výši jeho očí. Z drátu vysrší hrozen jisker a vláček se trhavými pohyby rozjíždí vpřed. Po kolejích o rozchodu asi padesáti centimetrů docházím až ke vchodu do štoly. Naviják z ní lanem vytahuje další vagónek naložený uhlím. Dělník v montérkách ho odpojí a zatlačí k rozdvojené trati. Žádná výhybka tu však není. Chlapík nadzvedne asi dvoumetrový kus koleje, která je slabounká a lehká, ručně ji přehodí na odbočku a vozík odtlačí. K navijáku připojí prázdný a pomalu ho spouští po svažující se koleji do štoly. „Chtěl by ses podívat dolů?“ ozve se za mými zády. Dino se vrátil. „Je tam ale dusno, spousta prachu a moc by si tam stejně neviděl. Horn íci si svítí jenom baterkami na svých přilbách.“ „Ani ne. Raději se budu toulat na povrchu.“ „Chceš vidět nějaké zkameněliny? „ ptá se Dino. „Asi čtyři sta metrů odtud je jich plno. Jdi tady tím směrem. Až uvidíš utržené svahy a veliké díry v zemi tak tam hledej!“

ZKAMENĚLINY. Skutečně se po několika minut ách chůze ocitám na místě. Jejich množství mě překvapuje. Zkamenělé ulity šneků, hlemýžďů i spousty mně neznámých tvorů pokrývají dno i obnažené svahy. Jsou jich tu desítky, ale většina z nich je poškozená a rozbitá. Dloubám nožem v zemi a nacházím několik skutečně zachovalých exemplářů. Za hodinu už mám plný batůžek. Vracím se k potoku a umývám je v chladné, horské vodě. V poledne se vrací s velkými zážitky, ale bez zkamenělin, naše průzkumná skupina. Překvapeným kamarádům rozdávám svůj úlovek. Ponechávám si jen pětici nejkrásnějších kousků.

POTOK .Po společném obědě myjeme své ešusy. Kolem nás se sejde skupinka asi deseti horníků. Z černých tváří se jim blýskají jen bílé oči. Svléknou si zašpiněné blůzy, obnaží svá těla a v proudící ledové vodě se myjí. Někteří z nich přepírají i silně znečištěné košile. „Jak to děláte v zimě?“ ptám se a trne mi jen při tom pomyšlení. I teď v květnu je voda pěkně studená. „To je jednoduché,“ smějí se. „V zimě je to zamrzlé. Tak se nemyjeme. „ Balíme svá fidlátka. Promočené spacáky a stany. „Nechceš jet s námi do města?“ ptám se Dina. „Už budou dvě hodiny a autobus tady není.“ „Ještě mám něco na práci, však on přijede.“ Loučím se s ním. Několik černých chlapíků s helmami na hlavách na nás mává. S autobusem jsme se potkali na půl cestě. Tentokrát byl nucen couvat několik set metrů on.

Category: 1996 / 10

Začátkem osmdesátých let se ve Francii vynořily zprávy, které obviňovaly Interpol z toho, že předal nacistickému Německu tzv. židovské rejstříky. V deníku Matin a časopise L’Express se v květnu 1981 psalo, že Interpol má stále tzv. židovské rejstříky, které měl údajně získat z archivu berlínského Interpolu a z dob vlády ve Vichy, která – prostřednictvím francouzské policie – prováděla sčítání Židů pro gestapo. Dané téma zůstává stále aktuální, mimo jiné je stále oživováno židovskými aktivisty.

Interpol měl od svého založení až do druhé světové války sídlo ve Vídni. Již v prvních letech existence této organizace založil její generální tajemník dr. Oskar Dressler zvláštní úřad pro kriminální rejstříky. Všude se hovoří o „registru“, byla to však de facto kartotéka. Obsahem nebyla materiální dokumentace, nýbrž karty, na nichž byly zaznamenány veškeré údaje o dané osobě.

Formuláře, které Dressler rozesílal členským státům, byly připraveny podle dřívějších rakousko-uherských formulářů a požadovaly podrobnosti, které bychom dnes považovali – byť u zločinců – za hrubé zasahování do soukromí.Po vypuknutí druhé světové války se Interpolu zmocnilo nacistické Německo. Jen stručně – ústředí Interpolu se po obsazení Rakouska přestěhovalo do Berlína.

V srpnu 1940 se stal prezidentem organizace Reinhard Heydrich, který už měl pod kontrolou všechna odvětví německé policie, koncentrační tábory a vyhlazovací čety. Interpol se stal sesterskou organizací gestapa. 15. dubna 1941 se přestěhoval na západní předměstí Berlína, ke břehu jezera Wannsee. Němci získali mimo jiné i velkou mezinárodní kartotéku a veškerou dokumentaci Interpolu. Ztratili jen jedno. Podporu Hooverovy FBI. Interpol vlastnil jedinečnou věc – registr.

Nikde v Evropě ani ve světě nic podobného neexistovalo. Rejstříky v registru obsahovaly kompletní zápisy o světových zločincích. Včetně podrobností o jejich rodinách, zvláštních schopnostech, metodách a – náboženství. V roce 1933 zde bylo 3240 karet. Podle britského právníka a spisovatele Fentona Breslera se jejich počet do začátku čtyřicátých let ztrojnásobil na 9720.“Nakonec dosáhneme celkového počtu asi 30 000 lidí, jejichž adresa, rasa, náboženství a sexuální orientace byly k dispozici rasovým hubitelům, kteří si předsevzali „vyčistit“ Německo od „nežádoucích živlů“. Byl to prvotřídní způsob zjišťování Židů, Cikánů a homosexuálů, tedy tří nejdůležitějších skupin, na něž se zaměřili muži jako Heydrich a Kaltenbrunner.

„Byly rejstříky Interpolu zneužity k tomuto účelu? Jsem přesvědčen, že za války byl Interpol a s ním i jeho registr, štáb a vše ostatní, plně k dispozici nacistům. Že se během války zachoval jako pštros, který strká hlavu do písku. Neexistuje povolání s monopolem na počestnost“.

Britský právník Fenton Bresler, autor jedné z nejobjektivnějších knih o Interpolu (Interpol, 1992), vyzpovídal kdekoho v otázce „židovských rejstříků“ .Dospěl k závěru, že výše zmíněné dokumenty byly po válce Interpolem zničeny. Ale přece jen píše: „Musím se ale zmínit o tom, že v roce 1991, po 47 letech tvrdošíjného popírání francouzskými autoritami, francouzský právník jménem Serge Klarsfeld, který zjišťoval pravdu o francouzských Židech válečného období, objevil, po neochvějném pátrání, v archivu ministerstva válečných veteránů „židovský registr“, sestavený během druhé světové války francouzskou policií. Úhledně srovnané indexové karty – obsahují jména, adresy, stáří a další údaje vhodné pro předání gestapu a SS za účelem odvozu Židů do Německa – vedly k vyhlazení 150 tisíc Židů z Paříže a okolí. Jméno otce pana Klarsfelda bylo mezi nimi.“Magazín Koktejl zašle otázky ohledně osudu „židovských rejstříků“ do ústředí Interpolu v Lyonu a s případnou odpovědí své čtenáře seznámí.

Category: 1996 / 10

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL:

JIŘÍ JANOŠ

Po třinácti hodinách letu přes celý euroasijský kontinent se Boeing 747 německé Lufthansy konečně přiblížil k mořskému pobřeží. Stylizované letadélko, znázorňující na monitorech televizních obrazovek, rozmístěných v kabině letadla, průběh letu, míří od Šanghaje přes modrou plochu k tečce označené Mokpcho na jihozápadě Korejského poloostrova. Odtamtud se stáčí přímo k severu, k místům označeným Tedžon a Soul.

Skutečné letadlo se pohybuje vysoko nad mraky, a tak pohled na obrazovku vzbuzuje pocit zvláštní hry, která nemá moc společného s realitou. Trochu to připomíná cestování prstem po mapě. Pak se ale v těsné blízkosti za Soulem vynoří tečky s nápisy Kesong a Pchjongjang a všichni se vracejí do reality. Tato místa už patří do Severní Koreje, a tedy do úplně jiného světa. Je lepší nemyslet na to, co by asi následovalo, kdyby si teď pilot trochu zdřímnul a zapomněl na to, že má přistávat.

lll A tak obdiv nad technickými vymo ženostmi konce 20. století střídají rozpaky nad jednou z největších absurdit současného světa. Opojení z lehkosti, s jakou lze překonávat vzdálenosti mezi světadíly, je konfrontováno se skutečností, že přímo dole pod námi žijí lidé ve vesnicích vzdálených od sebe několik desítek minut pěší chůze, kteří se již déle než čtyřicet let nesměli sejít, a kteří nemohou dostat zprávu ani o tom, když jim na místě vzdáleném několik kilometrů umírá otec nebo matka. Přilétám na soulské letiště Kimpcho podruhé, takže mne už tak nepřekvapuje rozloha odbavovacích hal dvou mezinárodních a jednoho domácího terminálu i ruch, který všude panuje.

Všechno svědčí o tom, že se Soul stal jednou z nejv ýznamnějších leteckých křižovatek východní Asie. Ano, se svými deseti miliony obyvatel patří Soul rozhodně mezi největší světová velkom ěsta: nejčastěji bývá řazen na sedmé místo. V popularitě a turistické oblíbenosti jej však rozhodně předstihují jiná, daleko menší asijsk á města. A totéž se dá říci i o Korejc ích. V Korejské republice (takov ý je oficiální název Jižní Koreje) žije dnes asi 33 milionů lidí a v KLDR dalších 18 milionů. Není to tedy rozhodně malý národ. A nav íc jeho oficiálně zaznamenané dějiny jsou o několik staletí delší než japonské. Přesto se všude na světě Japonsko i Čína těší všeobecnému respektu a uznání, ale Korea zůstává v jejich stínu. Je zřejmé, že potíže s tím, jak přiblížit korejskou mentalitu Evropanům a jak Korejce odlišit od ostatních Asiatů, měli i autoři různ ých turistických průvodců po Koreji, kterých v poslední době vyšla v Západní Evropě celá řada. A řešení, které někteří z nich našli, je opravdu zajímavé: Korejci jsou těmito lidmi označováni za „Iry Dálného východu“.

Na první pohled je takovéto přirovnání velmi překvapivé, ale při hlubším zamyšlení zjistíme, že oba národy mají opravdu ledacos spole čného. A není to jen fakt, že Korejci i Irové žijí rozděleni ve dvou státních útvarech a usilují o sjednocení. V tomto směru je naopak situace zcela odlišná. Konflikty mezi Irskou republikou a Severním Irskem mají úplně jiný chrakter, než je v podstatě přetrvávající válečný stav mezi Korejskou republikou a KLDR. Stejně jako Irové jsou Korejci silný a hrdý národ, který za dobu své existence prožil několik velmi těžkých údobí, kdy stál na pokraji zkázy. Mezi vlastnosti, které jim umožnily přežít, patří vytrvalost a nepoddajnost, ale také trpělivost a přizpůsobivost. Irsko i Korea prožily velmi úspěšnou éru v prvním tisíciletí a na počátku druhého tisíciletí. Pak se ale Irsko dostalo do zájmové sféry Angličanů a bylo připojeno k britskému království. Podobně se stala Korea předmětem japonské expanze a nakonec skončila jako pouhá část Japonského císařství. Zatímco ale irské povstání po roce 1916 bylo nakonec úspěšné a skončilo vyhlášením Irské republiky, korejské povstání proti Japoncům v roce 1919 bylo tvrdě zlikvidov áno, takže japonská okupace země, spojená s nesmírně tvrdým potlačováním všeho korejského, pokračovala až do roku 1945.

A protože USA a další vítězné mocnosti nepřiznaly Korejcům právo na samostatný stát, vyvíjela se jejich situace i po druhé světové válce tragicky. Místo toužebně očekávané nezávislosti je čekala jen nová okupace, při níž se o Koreu tentokrát podělily Spojené státy a Sovětský svaz. Historický vývoj způsobil, že Irové dodnes trpí anglickým a Korejci japonským komplexem. Důsledkem je, že i v posledních desetiletích jsou v obou zemích silně zdůrazňována slavná období vlastních dějin. Korea se ovšem v tomto směru nemusí vůbec stydět. Historicky doložené záznamy o prvních státních útvarech na území Koreje a nejstarší písemné památky pocházejí z 1. století před n. l., takže se tím korejská kultura řadí k nejstarším na světě. Na druhé straně seriózně podchycené počátky japonských dějin spadají až do 6. století n. l. a jsou spojeny s přijetím buddhismu právě prostřednictv ím mnichů z Koreje. Charakter Korejců nepochybně ovlivnilo dlouhodobé působení buddhismu a konfucianismu. Zatímco myšlenky buddhismu je vedly k trpělivosti, konfucianismus je učil pragmatickému a účelovému jednání. Spojení obou filozofií přineslo pozoruhodné výsledky. Od minulého století působili v Koreji také křesťanští misionáři.

Výrazný úspěch však šíření křesťanství zaznamenává trochu paradoxně až v letech japonské okupace po roce 1910. Korejci tehdy viděli v učení evropských, amerických a australsk ých misionářů protiváhu ke snah ám o jejich pojaponštění, a tak počet těch, kdo se dali pokřtít, byl značný. Výsledkem je situace, kdy se dnes v Korejské republice hlásí ke křesťanství dokonce více lidí než k buddhismu. A tak bývají návštěvníci z Evropy často překvapeni, když při jízdě vlakem nebo autobusem napříč Koreou pozorují vesničky mezi rýžovými poli, jejichž dominantu tvoří často dokonce dva kostel íky se špičatými věžemi: jeden katolický a jeden protestantský. I když tento vliv nelze přeceňovat, je nepochybné, že tento kontakt s křesťansk ými tradicemi napomáhá jistému sbližování korejské a „západní“ civilizace. I tím se Korejci liší od Japonců a Číňanů, kde podobná situace neexistuje. Všechny tyto úvahy se ovšem týkají Jižní Koreje. Osmnáct milionů Severokorejců je již po dobu celého půlstoletí vystaveno další těžké zkoušce. Celé nové generace tam jsou cílevědomě odřezávány od svých kořenů. Ve škole sice děti získají dobré znalosti z matematiky, fyziky, biologie a dalších pří- rodních a technických věd, ale o minulosti své země a přirozeně ani o světové historii – se nesmějí dovědět téměř nic. Centrem jejich světa je život Velkého Vůdce Kim Ir-Sena a dnešního Milovaného Vůdce Kim Čong-ila. KLDR je přitom hermeticky uzavřena a norm ální lidé nemají možnost dostat se k informacím nebo knihám jin ým způsobem. V zemi s dva tisíce let dlouhou buddhistickou tradicí není v provozu žádný buddhistický klášter, pouze několik se jich zachovalo po přeměně na muzea. Křesťanské kostely ovšem dopadly ještě hůře – z nich nezůstal ani jediný.

KONFUCIUS BY MĚL Z KOREJCŮ RADOST. Jednou jsem nabídl cigaretu korejskému známému, který seděl v restauraci se mnou a se svým otcem. Přestože jsem věděl, že je silný kuřák, rozhodně ji odmítl. Jakmile však otec odešel, okamžitě si zapálil. Protože to byl asi čtyřicetiletý muž, a tedy ne nějaký školák, který by se musel bát svých rodičů, jeho chování mne překvapilo. On mi je však vysvětlil jednoduchým odkazem na konfuciánské tradice: „Protože zůstávám po celý život vůči svému otci v podřízeném postaven í, tím že bych si před ním zapálil cigaretu, bych jej velice urazil.“ Protože kouření se v Koreji hodnot í jako dobrovolné poškozování vlastního zdraví, pokládá se takov éto jednání v přítomnosti výše postaven é osoby za velmi nezdvořilé. Je proto vyloučené, aby třeba kouřil zaměstnanec před svým šéfem a dříve nikdy nekouřila ani žena před svým mužem. U dvojic z nejmlad ší generace se to ale už dnes tak přísně nebere. Podobný, i když poněkud mírnější, je pohled na pití alkoholu. Čínský filozof Konfucius (Korejci mu říkají Kong-dža) se narodil roku 551 před n. l. Jeho učení se rozšířilo po celé východní Asii a dodnes v mnoha směrech ovlivňuje život ve všech zemích Dálného východu, tedy kromě ČLR a Tchaj-wanu také v Koreji, Japonsku a ve Vietnamu. Všeobecně se však uznává, že v Koreji je dnes jeho učení nejživější a hraje tam větší roli než v zemi svého původu. Ideologie konfucianismu klade mimořádný důraz na dosažení harmonie ve společensk ých vztazích. City je třeba co nejv íce potlačovat a vše je nutné podřídit tomu, aby byl nastolen správný sociální řád.

Jeho podstatou je pět základních vztahů mezi lidmi: vztah oddanosti syna vůči otci, vztah poslu šnosti mezi poddaným a vladařem (nebo obecně mezi každým podřízeným a nadřízeným), vztah podřízenosti mezi ženou a jejím manželem, vztah úcty mladšího vůči staršímu a konečně vztah důvěry mezi přáteli. Jenom jediný z těchto vztahů – vztah mezi přáteli – je rovnocenný, všechny ostatní jsou hierarchické. Každý Korejec zná velmi dobře své místo na společenském žebříčku a podle toho se chová. V praxi to znamená dodržování poměrně velk ého počtu nejrůznějších zdvořilostn ích předpisů a pro cizince je velmi obtížné, aby se v nich vyznal. Na druhé straně ale mívají v zahraničí značné problémy Korejci, kteří si nedok áží uvědomit, že v západní společnosti platí úplně jiné principy. Typický může být případ Korejce, který se snaží zalichotit americkému podnikateli a řekne mu: „Vy ale, pane X, na těch svých pětačtyřicet let vůbec nevypadáte. Já bych vám hádal nejmíň šedesát.“ Podle konfuciánských zásad platí, že čím je kdo starší, tím větší úcta mu přísluší.

Korejci proto někdy těžko chápou, že se lidé na Západě snaží vypadat co nejmladší. Hlavou tradiční korejské rodiny je vždy otec. Všichni mu vzdávají úctu, ale on je zato povinen se postarat, aby rodina byla finančně zajištěna a prosperovala. Na druhé straně je i nadále samozřejmou povinností, že nejstarší syn zajistí rodičům co nejspokojenější stáří. Odložit rodiče do nějakého domova důchodců (nic takového ovšem v Koreji neexistuje) by vyvolalo obrovský skandál a potomek by se společensky zcela znemožnil. Závazky synů jsou o to větší, že v Korejské republice dosud prakticky neexistuje důchodové pojištění a staří lidé proto většinou nemají žádný vlastní příjem. K důležitým důsledkům vlivu Konfuciova učení na dnešní Korejce patří také vysoká úcta ke vzdělání. Dosa žení určitého stupně vzdělání se obecně považuje za základní a naprosto nezbytnou podmínku na cestě k životnímu úspěchu. Vysokoškolský profesor zaujímá i dnes ve společnosti to nejvyšší místo. Velké vážnosti se ale těší i učitelé na nižších stupních. Povinná a bezplatná je sice v Korejské republice pouze základní škola, ale ukončené středoškolské vzdělání získá asi osmdesát procent mladých Korejců. Vysokoškolské vzdělání absolvuje asi čtvrtina všech obyvatel, což je na východoasijskou zemi vysoké číslo. Je pozoruhodné, že více než třetinu z nich tvoří dívky – i když se u nich v naprosté většině nepočítá s tím, že by vůbec někdy nastoupily do zaměstnání a získaných znalostí prakticky využívaly. Hned po promoci se většina absolventek začne připravovat na svatbu a na založení rodiny. Ať už je to sňatek z lásky, nebo jí snoubence hledá dohazovač, vždy se na „seznamovacím trhu“ vzdělání dívky vysoce hodnotí – je zřejmě ještě důležit ější než její finanční zajištění. Vychází se přitom z předpokladu, že dívka, která sama není vzdělaná, nebude dobře vychovávat své děti. Narozdíl od Evropy, kde si poměrně často muž-vysokoškolák bere za ženu středoškolačku nebo dívku se základním vzděláním, v Koreji je něco takového neobvyklé a nežádoucí. Absolvent vysoké školy tam vždy hledá ženu stejné úrovně vzdělání. Na druhé straně je ovšem pravda, že zatímco u nás si tímto způsobem někteří muži snaží získat alespoň jistou převahu nad svými parnerkami, v Koreji nic takového nepotřebují. Tam fakt, že muž je hlavou rodiny, nikoho ani nenapadne zpochybňovat.

 ZE SLEČNY NOVÁKOVÉ NIKDY NEBUDE PANÍ KIMOVÁ. Pro korejské ženy vyplývá z tradic Konfuciova učení řada na naše poměry tvrdých zásad. Podstatou vztahu ženy vůči muži nebylo nikdy přátelství, ale dokonce ani ne partnerství. Bylo to vždy postavení vazala vůči svému pánovi. Hlavním posláním ženy bylo rodit syny svému manželovi. Po svatbě plně patřila do rodiny svého muže a její vztahy s rodinou vlastního otce byly natrvalo přetrhány. Ani v případě, kdy ovdověla, anebo se s ní muž rozvedl, neměla možnost vrátit se ke svým rodičům. V nové rodině však byla vždy na posledním místě a byla v ní také jediná, která neměla právo používat nové rodové jméno. Tento zvyk ostatně platí v Koreji dodnes: když se korejská dívka vdá, musí si nechat své původní jméno. To přirozeně platí i pro cizinky – pokud by se nějaká naše slečna Nováková provdala za Korejce, zůstane pořád Novákovou a nikdy se z ní nemůže stát paní Kimová. Její děti ovšem budou mít příjmení Kim. V průběhu dvacátého století, a hlavně v posledních dvou desetiletích, se postavení korejských žen velice změnilo. Cizinec, který jde dnes na svou první proch ázku po Soulu, musí získat dojem, že to s utlačováním žen nebude v Koreji tak špatné. Ulice jsou plné smějících se mladých párů i stejně veselých dvojic nebo skupinek mladých dívek. Dokonce i starší ženy působí spíš sebevědomě a rozhodně se nezdá, že by měly chuť jít v odstupu několika kroků za svým manželem, anebo si nějak skrývat tvář. Navíc také kavárny, restaurace a dokonce i pivnice a různé bary jsou plné dobře se bavících dívek a žen, které vystupují velmi emancipovaně a často působí uvolněnějším a spokojenějším dojmem než v Evropě.

První dojem ovšem může být klamný a všechno svědčí o tom, že i dnes je lepší narodit se jako Korejec než jako Korejka. Není pochyb o tom, že přístupem ke vzdělání i možností vydělávat si samostatně na živobytí stoupla mladým korejským ženám sebedůvěra. Také některé ze starých zvyků se dodržují méně přísně. Převládají sice stále sňatky sjednané rodiči a dohazovačem, ale existují i páry, které se samy seznámily například na vysoké škole. Jen velmi zřídka ale začínají mladí manželé společný život sami ve vlastním bytě. A právě toto vícegenerační soužití je v posledních letech zdrojem velkých potíží. Mladí Korejci v poslední době stále častěji cestují po světě, a touží proto po větší samostatnosti a vůbec po západním stylu života. Rychle roste počet rozvodů, spojených s dříve tak neslýchanými jevy, jako že se rozvedená žena vrací do rodného domu a snaží se znovu provdat. Přirozeně, že i vztah mezi manžely je dnes založen především na lásce a vzájemném přátelství. Stále se ale počítá s tím, že žena musí být především trpělivá a chápavá, zatímco muž má mnohem větší právo na rozptýlení. K typickým „rodinn ým“ zvyklostem patří situace, kdy se žena stará o děti, zatímco muž si jde každý večer přímo z práce posedět s přáteli do nějakého baru nebo pivnice (občas si tam přizvou i nějaké dívky) a domů se vrací až kolem půlnoci. Ženy dnes mohou zastávat i velmi odpovědná pracovn í místa a mít pod sebou řadu podřízených. Všechno je v pořádku, pokud jsou mezi podřízenými jen ženy. Představa, že by Korejce v práci řídila nějaká šéfová, je i dnes pro většinu mužů těžko stravitelná. Když jsem několikrát doprovázel své korejské přátele vlakem na cestě po Čechách, byl pro ně vždy šokujícím zážitkem pohled na ženu-výpravčí. Pokaždé se několikrát nedůvěřivě dotazovali: „Je to opravdu možné, že žena řídí chod celého nádraží? A co ti chudáci posunovači nebo výhybkáři? Jak se mohou s něčím takovým vyrovnat?“

Category: 1996 / 10

Dvaaosmdesátiletý Tomáš John Baťa zdědil po svém otci nejen slavné jméno, ale také firmu a schopnosti být jedním z největších podnikatelů na zeměkouli. Jeho otec zahynul při leteckém neštěstí v roce 1932, o sedm let později, tehdy pětadvacetiletý, Tomáš odešel do Kanady. Tam založil továrnu na výrobu obuvi. Jeho Bata Shoe Organisation je dnes největším výrobcem a prodejcem obuvi na světě. Jaký je muž, který zaměstnává ve své firmě více než šedesát tisíc lidí?l l l Rodinný podnik jste zdědil. Měl jste vůbec jako mladý muž na vybranou? Já měl štěstí, že mě velmi zajímalo to, co můj otec dělal. Možná proto, že jsem neměl žádný talent na muziku nebo na malování, mě rodinná atmosféra přitáhla k ekonomické aktivitě. Naše rodina se pořád stýkala s lidmi z celého světa, nebylo to fádní, což u mě vyvolávalo velký zájem. Neuvažoval jsem o ničem jiném. Jak vás otec vychovával? Můj otec někdy provokoval, a kdyby žil déle, byl by mě asi dostal k tomu, že bych býval řekl: „Já půjdu dělat samostatně!“ Protože on mě vychovával k samostatné práci a k samostatným rozhodnutím. Pro něho by bylo krásné dobrodružství, kdybych mu jednoho dne řekl: „Já s tím seknu a půjdu dělat boty do tramtárie.“ V jeho charakteru bylo, že místo aby se na mě dožral, chvíli by brblal a pak by řekl mamince „Z toho mám radost, kruci, ten kluk je přeci jenom samostatný.“ Kdyby nebylo zavedené rodinné firmy, jaké jiné povolání by vás lákalo? Vždycky by to bylo v ekonomické a v mezinárodní aktivitě. Měl jsem také to štěstí, že jsem byl poslán na nějaký čas do školy v Německu, potom do Anglie, do Švýcarska, takže umím dost řečí. Proto ekonomika s mezinárodním přízvukem. Můj podnik postupně rostl a k ekonomickým aspektům se postupně přidávaly společensko-politické zájmy a nyní mám značný počet funkcí i na mezinárodním poli.Myslíte si, že obchod je dobrodružství? Náš druh obchodu je dobrodružství. Já nevím, kdo by byl měl takové štěstí na dobrodružství. Kdo by byl tolikrát v nebezpečných situacích za války a podobně a přežil. Spousta jiných lidí měla také dobrodružství, ale neměla tu kliku. Dnes je to také dobrodružství? Mezinárodní a vůbec všeobecný obchod dobrodružství je. Mladí lidé na celém světě se na to tak dívají. Zavádíme proto také tady Junior Achievement. Snažíme se zdejší mládeži ukázat, jaké dobrodružství to je.Promítá se ještě dnes ve firmě to, že začínala v Československu? Ve světě se to dost ví. Je překvapující, kolik lidí, přestože dlouhé roky jsme s touto zemí neměli nic společného, ví, že kořeny máme v Československu. Víte, Zlín je skoro na slovenské hranici a já, když jsem lyžoval, sjížděl jsem na Slovensko. Se Slovenskem jsem měl vždy velice blízký styk. Tam jsme také dělali průkopnickou práci v zavádění konzumního průmyslu. Základ Bati byl v celém moravsko-slovenském kraji.Mrzí vás rozpad Československa? To víte, že to bolelo. Ze sentiment álních důvodů – když se v osmnáctém roce tvořil nový stát, tak jsme všichni hlasovali za to, aby ten stát byl úspěšný. Ale je to určitý vývoj, v celém světě. Když se zájmy a názory do určité míry různí, tak se mnohdy stane, že se stát rozdělí. Zaplať pánbůh, že jak Češi, tak i Slováci jsou chytřejší než mnoho jiných národů, a tak rozdělení bylo přátelské. Doufám, že v ekonomických a kulturních směrech bude spolupráce pokračovat. Víte, svět se teď mění. Nikdo nezabrání tomu, aby se zájmy nerozšiřovaly přes hranice. A možná budeme jednou zase všichni pohromadě v Evropské unii. Na vytvoření trvalého míru ve středoevropském prostoru nestačili v historii ani politikové, ani humanističtí intelektuálové. Věříte, že ekonomika dokáže spojit národy? Rozhodně tomu ekonomika pomáhá a obchodní aktivita je určitým stmelujícím prvkem na celém světě. Ale určité skupiny lidí si stejně budou chtít zachovat svoji kulturu, svoji soběstačnost a byla by škoda, kdyby ekonomie tyto rozdíly smazala. Ale ona to asi nebude ekonomie, nýbrž Internet a letadla, která přispějí k další homogenizaci.Změnily se za váš život způsoby podnikání? Dnes je to nepoměrně lehčí. Za prvé má hodně lidí nepoměrně víc základů ekonomického učení už ve školách. Pak jsou organizace, které ještě pomáhají dál, existují různé kurzy, kde si lidé rozšiřují znalosti. Je mnoho nových podnikatelských možností ve službách, které se před pár lety vůbec nevyskytovaly. Rozšířily se možnosti financování, spolupráce, partnerství. to také před lety chybělo. Dnes je nepoměrně snazší dostat se do podnikání, než za mého mládí, ovšem protože je to snazší pro více lidí, je také nepoměrně lehčí, dostat se z něj ven. Konkurence je velice silná a čas mezi tím, když někdo něco začne a někdo jiný mu začne dělat konkurenci, se velmi zkrátil.Jaký máte názor na reklamu? Je nezbytná v každé ekonomické aktivitě. Ale pořád platí staré pravidlo, že úspěch v používání reklamy je uvědomit si, že 50 % peněz vydan ých na reklamu je zahozených, jenom těch druhých 50 % něco přinese. A trik obchodníka spočívá v tom, mít nos na to, kterých padesát procent je dobrých.Přemýšlel jste někdy nad tím, že reklama je vlastně nemorální, nemravná? Plynou do ní ohromné částky, ale finální produkt nikomu neslouží. Není to nic, co by lidstvu bylo k užitku. Ten hamburger chutná mnohem líp, když má reklamu. Myslím, že ano. Zmiňuji se o tomto produktu schválně. Musíte to vědět sama, když máte nějaké šaty či boty, které jste viděla v reklamě, dodá vám to trošičku sebevědomí a uspokojení. Předpokládám, pokud jde o pravdivou reklamu, že přivede zákazníka k tomu, aby si koupil to, co potřebuje. Firma Baťa je veleúspěšná. Měla vůbec nějaký černý den? Těch černých dnů u nás bylo mnoho. Když na konci první světové války shořely tady ve Zlíně sklady, které nebyly pojištěné. Smrt mého otce v letadle. Hitler, to byl ještě černější den. Po válce přišel červený den – komunisti. Pak ale přišel ten hezký sametový den. A tak není vždycky všechno černé, nakonec se všechno zlepší. Máte na svou víru v lepší zítřky svůj „rodinný“ recept? To Pán Bůh pořádně zamíchal. Dejme tomu, že člověk musí mít štěstí žít v určité pozitivní atmosféře. A u nás v rodině atmosféra byla vždycky pozitivní. Vždycky se něco dělalo, vždycky bylo něco nového. Mezi těmi novostmi bylo zavedení Baťovy školy práce, kde byli mladí lidé připravováni na práci doma i v zahraničí a bylo to pozitivní. Když se člověk podívá, jak všechno pokračovalo dál, i přes nacisty a komunisty. Ve Zlíně je podnikatelský duch pořád. Je to jedno z měst, kde je největší počet různorodých podnikatelsk ých aktivit. Je tu podnikatelská atmosféra, obrovský hlad po ekonomickém vzdělání.Myslíte si, že svět spěje k lepšímu? Rozhodně bych řekl, že je mnohem lepší pro větší počet lidí, než za mého mládí. Neznamená to, že nejsou nešťastní lidé. Ale podívejte se na to, jak malé procento lidí dnes už chodí bosky. To je přece fajn! Jak vidíte budoucnost Bati? Doufám, že bude převládat stejně cílevědomý pocit – snaha dělat všechno lépe a lépe – a že tato tendence bude pokračovat. Nevidím žádný důvod, proč by to tak nemělo být. A doufám, že nějaká katastrofa, nějaký hrozný meteorit, to nepokazí.Kdo bude vaším následovníkem? My máme čtyři děti a devět vnuků. Ale můj otec měl velice přísný postoj k tomu, aby ten, kdo bude ve vedení, měl k firmě nejlepší vztah. Když se najde někdo, kdo to bude dělat lépe, ať už by přišel odkudkoli, dostane příležitost.Jaký to je pocit, vidět v různých částech zeměkoule své jméno na vývěsních štítech obchodů? Sláva, zadostiučinění? Když to vidím, tak se honem podívám, jestli opravdu mají naše boty. Protože spousta lidí si naše jméno na obchod dá a nemá s námi nic společného – pak mám obavu, abychom tím nezískali špatnou reputaci. Je to samozřejmě radost. Zajímavá věc na tom jménu je, že na Moravě znělo „baťa“, v Praze „báťa“, v Německu „bata“ a v části Spojených států „bejta“. Když jsem poprvé po válce přijel do Thajska, chtěl jsem po taxikáři, aby mě zavezl do obchodu Bata. Tvrdil mi, že neví, co to je. „No obchod s obuví, Bata.“ „Nic takového tady nemáme.“ Potom jsem mu to dlouze vysvětloval a on vyk řikl: „Ó, Baťa.“ Víte, jak to vzniklo? Byl tam původně poslán nějaký Čech a v Thajsku mají jiné písmo. Čech našel grafika a řekl mu, aby napsal thajským písmem Baťa. Tak je Thajsko jednou z částí světa, kde má naše jméno skutečně originální zvuk.Jakých lidí si vážíte? Těch, kteří dělají nějakou konstruktivní práci. Může to být v ohromném spektru. Všech, kteří jsou dobří, si vážím.Poskytl jste jistě spoustu rozhovorů. Je něco, na co už jste alergický? Těžká otázka. Z dlouhodobého hlediska těžko. Jinak, když máme problémy – a nedělejme si iluze, když operujeme s 65 zeměmi, nemáme na růžích ustláno. My podniky většinou stavíme, ale někdy věci jdou špatně a musíme nějaký podnik zavřít. Když se mě na to novináři potom zeptají, je to velmi nepříjemné. Proč je zrovna firma Baťa tak úspěšná? Hlavně jsme úspěšní, protože děláme zboží, které dobře slouží zákazníkům. Máme do určité míry cit na to, co bude lidi zajímat v budoucnosti. Máme rozsáhlou informační síť, ze které si naši spolupracovníci mohou tahat informace.Špióni? Ne, ne. V módě jak víte, když už se něco nosí, tak je pozdě s tím začínat. Móda se tvoří u výtvarných lidí. Těch máme ve svých podnicích několik set po celém světě. Ale také se stává, že se někde vynoří člověk, který má nápad. I když předtím třeba celý život dělal blůzy. A z tisíce těchto nápadů se pak pár ujme. Jak byste charakterizoval bohatství? Jste bohatý? Jsem ohromně bohatý, hlavně zkušenostmi a zdravím. Dobrou rodinou. Všechno ostatní je cukříček navíc od Pána Boha.Kdy v životě jste byl nejšťastnější? Když mi moje paní řekla „ano“. Tomu bylo před nedávnem padesát let a v říjnu to bude pětapadesát let, kdy jsme to dali dohromady.Kde byste chtěl žít? Doufám, že možnosti jsou dnes široké, ale řekl bych, že nejdůležitější je otázka přátel, známých lidí a do určité míry kulturní znalosti. Vyrůstal jsem do 25 let tady a potom dalších padesát let v Kanadě. To si člověk zvykne na všechno. Těžko odpovědět.Nedokázal byste si vybrat mezi Kanadou a Českou republikou? Třetí zem už potom těžko. Kde se teď cítíte doma? Já se cítím doma na světě.Jak byste sám sebe charakterizoval? Řekl bych, že jsem švec, který vandruje po světě.

Category: 1996 / 10

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVALJIŘÍ BÁLEK

V jazyce Nahuatl znamen á Popocatépetl – Kouřící hora a Iztaccíhuatl – Bílá žena. Podle dávné legendy byla Iztaccíhuatl krásnou dcerou mocného vládce. Ten byl však už velmi starý a jeho říši začali ohrožovat nepřátelé. Sezval tedy své nejudatnější bojovníky a slíbil svou zemi a dceřinu ruku tomu, kdo nepřátelská vojska porazí. Jedním z bojovníků byl i Popocatépetl, který dceru vládce miloval a ani on jí nebyl lhostejný.

Válka byla dlouhá, a když už se blížila ke konci, roznesli nepřátelští bojovníci zprávu, že Popocatépetl byl zabit. To zarmoutilo Iztaccíhuatl natolik, že začala chřadnout a posléze žalem zemřela. Veliké bylo hoře Popocatépetlovo, když se vrátil a zjistil, že dívka již nežije. Postavil velkou pyramidu a na její vrcholek položil tělo dívky. Hned vedle vystavěl druhou pyramidu, na kterou se postavil s pochodní, aby osvětloval věčný sen své milé. Během let zasypal sníh dívku i odvážného bojovníka. Nedokázal však uhasit pochodeň, ta hoří dodnes na důkaz lásky Popocatépetla k Iztaccíhuatl.

 l l l Vrchol hory Iztaccíhuatl má skute čně podobu ležící dívky a z Popocatépetlu čas od času unikají obláčky sopečného dýmu. Oba vrcholy pokrývá celý rok sníh, sněžná čára je ve výši přibližně 4400 m n. m. Po sopce Pico de Orizaba jsou druhou a třetí nejvyšší horou Mexika. Iztaccíhuatl měří 5286 m n. m. a Popocatépetl, místními domorodci famili árně označovaný jako Popo, dokonce 5452 m n. m. Oba jsou klasifikovány jako spící vulkány, ale zatímco Iztaccíhuatl dnes nemá kráter, Popo si občas i zasoptí. Naposledy to bylo v roce 1921, kdy se na dně jeho sto padesát metrů hlubokého kráteru vytvořil malý kužel. Projíždíme posledním městečkem s poetickým názvem Amecameca a za ním již silnice začíná prudce stoupat. Náš VW mikrobus se noří do přítmí nejdříve smíšeného, pak už jen borového lesa. Jak stoupáme serpentinami, začíná les pomalu řídnout, když tu náhle se před námi otv írá travnaté sedlo. Jsme v Cortésově sedle, ve výšce 3650 m n. m. Sedlo má jednu zvláštnost – sochu Hernando Cortése, dobyvatele Mexika. Mexičané ho nemají v lásce, a tak v celé zemi najdeme jen dva tyto monumenty. Dostali jsme se nad mraky i nad vrstvu hustého žlutohnědého smogu, který leží celé dny nad Ciudad de México, jedním z nejznečištěnějších měst světa. Sedlo spojuje Iztacc íhuatl a Popocatépetl, a tak je odtud na obě sopky úchvatný pohled. Pravděpodobně Toltékové byli autory malé ohrady na nižším vrcholku Popocatépetlu – Ventorrillu. Pochází z období kolem roku 900 př. n. l.

Další zprávy o výstupech na vrchol jsou z doby rozkvětu aztécké civilizace. Tehdy prý samotný vládce Moctezuma posílal na vrchol běžce, aby mu nosili led do jeho nápojů. Prvními Evropany, kteří viděli obě sopky, byli muži z Cortésovy dru- žiny. Bylo to v roce 1519, když vojsko dobyvatelů se vydalo na cestu do Tenochtitlánu, tehdejšího centra Moctezumova císařství (ležícího přibli žně v místech, kde dnes stojí hlavní město Mexika). Cesta vedla právě přes sedlo mezi Iztaccíhuatlem a Popocatépetlem. Cortés nevěděl, že v té době byl Popo velmi činný a při pohledu na sopku se nemohl zbavit nutkání na ní vystoupit. Cortés chtěl ukázat doprovázejícím indiánům Tlascalům, že není úkolu, jehož by se jeho odvážní a neohrožení stoupenci nezhostili. A tak se jeden z jeho kapitánů, Diego Ordaz, s devíti Španěly a několika indiány, zlákanými jejich příkladem, vydali na výstup. Pochod byl náročnější než čekali. Nejdříve se prodírali hustým lesem, pak klečí. V těch místech indiáni dostali strach z podivných podzemních zvuků sopky a dále již nešli. Španělé se dostali do lávových polí, kde byl mezi rozeklanými a ostrými kusy lávy velmi těžký postup. Záhy došli k hranici věčného sněhu, kde se vyskytly nové potíže. Zrádná ledová pokrývka skýtala nevalnou oporu a jediný chybný krok by znamenal pád do hlubokých propastí, které zely všude kolem. Útrapy se ještě stupňovaly tím, že se dýchání v těchto vysokých polohách stávalo tak obtížným, že každý krok byl doprov ázen ostrými bolestmi v hlavě a údech. Přece se však pomalu trmáceli dále a blížili se ke kráteru, když tu náhle se z jeho žhavého nitra vyvalily takové chuchvalce dýmu, jisker a žhavého popela, a rozlily se po svazích hory, že je téměř zadusily a oslepily. Byli přinuceni vzdát se výstupu těsně pod vrcholem. Jako zvláštní trofej v tropických krajinách snesli dolů, na důkaz kam až se dostali, několik rampouchů. Zpráva o výstupu byla pak zaslána císaři Karlu V. a ten udělil rodu Ordazů povolení vtělit na památku výpravy hořící horu do jejich erbu.

O dva roky později, již po pádu Tenochtitlánu, se vydalo pět Španělů opět na vrchol sopky. Tentokrát ovšem s prozaickým úkolem – nasbírat na okrajích kráteru síru pro výrobu střelného prachu. Sopka byla v té době v klidu, a tak výprava bez větších obtíží splnila svůj cíl. V současné době je možno na Popocatépetl vystoupit s horským vůdcem a patřičným vybavením. Podmínkou je ovšem nutná aklimatizace, jinak se v těchto nadmořských výškách dostaví tzv. horská nemoc, tedy příznaky, jaké pocítili i Cortésovi muži. Jako nejlepší měsíce pro výstup jsou doporučovány říjen až únor, kdy je konzistence sněhu vhodná pro stoupání (pochopiteln ě za použití stupaček). V období dešťů po zbytek roku jsou časté bouřky a dokonce i laviny. V létě je sice sněžná čára výše, ale sníh je příliš měkký a těžko schůdný. Výchozím místem výstupů je Tlamacas, ležící přímo u paty kónického vrcholu sopky. Kdo chce spatřit východ slunce z okraje kráteru, musí vyrazit z Tlamacas již ve tři ráno. Přes cestu vedoucí k Tlamacas, a tedy i k Popocatépetlu, je natažen jakýsi pruh umělé hmoty a vedle cesty stojí cedule. Jdeme blíž a s údivem čteme nápis: VYSOCE NEBEZPEČNÁ ZÓNA – VSTUP ZAKÁZÁN. Vzápětí se od místních vulkanologů dozvídáme důvod. Mezit ím, co jsme se toulali po Mexiku, Popocatépetl se probudil k životu. Několik týdnů již chrlí dým a popel. Při pozornějším pohledu na vrcholový sníh zjišťujeme, že je celý pokrytý vrstvou sopečného popela. Ten idylický „mráček“ nad vrcholem není nic jiného, než právě ten prach a popel. Aktivita sopky přilákala vulkanology z celého světa, kteří po prvních průzkumech nevylučují dokonce ani mohutný výbuch. Z výstupu na vrchol dnes nebude nic. Snad příště. Tedy pokud vrchol zůstane na svém místě.

Category: 1996 / 10

Když v roce 1966 získala Botswana nezávislost na Velké Británii, vláda, ovládaná kmenem Tswana, zahájila kampaň za vytlačování Křováků z jejich území, aby získala plochu pro chov dobytka vlivnými obchodníky a politiky z kmene Tswana a pro rozvoj turistické infrastruktury. Navzdory této kampani Křováci se svým cvakavým zpěvným jazykem setrvávají při stejném způsobu života, který si ponechává mnoho z kultury, kterou zdědili od svých předků.


Křovák

Podle odhadu žije stále v jižním cípu Afriky asi 65 000 potomků původních Křováků, což je jen malá část původního počtu. Křováci Ganakwe unikali démonům moderní společnosti déle než většina ostatních. Teprve před patnácti lety se okolní svět dozvěděl o jejich existenci. Dnes už však zůstává ve společenství Ganakwe jen 310 mužů, žen a dětí. Jejich počet se zmenšil během zabijáckého sucha roku 1992, kdy část odešla ke 115 mil vzdálené, hloubkové vládní studni a už se nevrátila.Ganakwové stále žijí v tradičních domech, vyrobených z tyčí a trávy. Nosí kůže divokých zvířat, která zabíjí. Stále víc jich však nosí šaty a pokrývky poskytnuté cizími dárci. Vládní náklaďáky přivážejí vodu a kukuřičné zrno na uvaření kaše.Ale Křováci si stále pochutnávají hlavně na planých melounech, které rostou všude na Kalahri, nebo vykopávají sladké brambory, kterým se říká bito, aby je vymačkali a získali z nich vodu na pití a umytí. Vodu také sbírají pomocí stébel, jimiž směřují dešťové kapky, stékající ze stromů, do skořápek pštrosích vajec.V posledních letech však západní kultura a sociální stát zanechaly nesmazatelné stopy na jejich životech.„Dříve jsme nenosili šaty a neměli přikrývky ani boty – jen zvířecí kůže. Byli jsme zvyklí jíst kyselé švestky a pít z melounů. Teď nás vláda donutila naučit se obdělávat pole,“ hodnotí náčelník Khoetaba rozdíl mezi dneškem a svým dětstvím. Září 1996

Category: 1996 / 10

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVALOTTO CABALA

Cink, cink. Cink, cink. Po úzké stezce zařízlé do skály prochází skupina mnichů, doprovázená jediným možným dopravním prost ředkem této oblasti – osly a koňmi. Vrací se z města vzdáleného několik dnů. Vrací se domů, do kláštera vestavěného do skalní stěny jednoho z vrchů Himálají. Našinec by asi řekl na konec světa. Není divu. Všude kolem jsou jen holé skály, prach a písek. Cítíte se uvězněni v nekonečné soustavě hřebenů mnohatisícimetrových kopců. Nadmořská výška přesahující 3000 metrů nad mořem i v nejnižších údolích, nedostatek srážek, zima. Na první pohled měsíční krajina. Ale jen na první pohled. V údolích, kde protéká drahocenná voda z ledovců, jsou zelené oázy života. Smaragdy ve vyprahlé poušti. Poušti zvané LADAK.

lll Po dlouhá staletí byl Ladak izolovaná, nedobytná země. Jedna z nejvýše obydlených částí světa, před kterým ji chránily horské bariéry. Ze severu hřebeny Karakoramu, z jihu Himálaje. Tibetský světec a mág Padmasambava již v 8. století našeho letopočtu předpověděl: „Když oceloví ptáci začnou létat po obloze, když koně začnou jezdit na kolech, přijde čas a buddhismus se začne šířit do západních zemí.“ Proč toto proroctví? Právě letadla a motorová vozidla otevřela Ladak širokému světu, do té doby přístupnému jen malým karavanám obchodníků. Letadla jsou i dnes jediným prostředkem spojujícím ho s ostatním světem během dlouhých zim, kdy vysoko položená sedla a průsmyky jsou zavaleny několikametrovou pokrývkou sněhu a ledu. Bohužel masové zpřístupnění přineslo i mnoho negativního. Do části Ladaku, jako i Tibetu, přijely čínské okupační tanky. Přijela západní, „moderní“ kultura se snahou přeměnit život v zemi podle svých představ. Komerce, materialismus. Rozbíjí se křehké sociální struktury, které prosperovaly po dlouhá staletí. Je ohroženo kulturní a duchovní dědictví. Dnes, obklopen Pákistánem, Čínou a Tibetem, ho na mapě najdete jako součást severoindického státu Džamu a Kašmír. V poslední době je často nazýván Malým Tibetem. Jeho náboženství, jazyk, lékařství, architektura, umění i hudba mají právě s Tibetem společný základ. Po čínské anexi Tibetu v roce 1950 bylo za pár desetiletí zničeno téměř vše. Nezadržitelně hrozí zánik tibetské kultury i samotného národa. Největší pesimisté se utěšují právě Ladakem – poslední baštou tibetské kultury a náboženství.

ZNIČENÍ ZLÝCH SIL

Klášter Tikse. Širokým okolím se rozléhají hluboké tóny dvoumetrových trub. Jejich zvuk každodenně svolává mnichy, roztroušené po komnatách rozlehlého kláštera a vesnici, na ranní modlitbu. Dnes je to něco jiného. Slavnostně odění mniši ze střechy několikapatrového kláštera oznamují i posledním opozdilcům zahájení slavnosti. V průběhu dvoudenního festivalu budou zničeny zlé síly. Z Dukhangu, hlavní kaple, vychází průvod mnichů. Na hlavách mají žluté čepice, v rukou různé náboženské relikvie a hudební nástroje. Scházejí na nádvoří, kde do kamenného trůnu usedá představený kláštera. Okna, balkony, každý volný prostor je přeplněn nedočkavými Ladačany, kteří přišli z celé země. Zvuky trub, bubínků a činelů se prolínají s odříkáváním manter – posvátných textů. „Za chvíli přijdou duchové,“ šeptá mi do ucha lama Lobzang a tahá mne za ruku do kaple. Temnotu místnosti rozbíjí jen slabé plamínky olejových lampiček a špetka slunečních paprsk ů, procházejících otevřenými dveřmi. Její zdi jsou pomalované výjevy z Buddhova života, tibetskými světci a strašidelnými démony. „To nejsou zlé síly. Jejich vzhled je ošklivý, to proto aby porazili zlo. Jsou naši ochránci. Všimni si, že na čele mají třetí oko. Oko moudrosti,“ říká lama Lobzang, který si všiml mého údivu. Ze stropu visí náboženské obrazy na plátně – thanky. V zadní části místnosti jsou sochy Buddhů a světců, před nimi stojí dvě křesla. Lobzang se s úctou čelem dotýká většího z nich, na kterém je položen obraz dalajlamy. „Před pár lety navštívil náš klášter a zde mne požehnal,“ pyšní se. Nižší křeslo patří představenému. Před nimi je několik řad tlustých koberců na sezení při modlitbách a nízkých stolečků, na kterých se servíruje čaj a čtou svaté texty. I teď zde sedí několik mnichů. Občas zazvoní zvonečky, jeden z nich zabouchá na buben a odříkávají modlitby. Jiní mniši se oblékají do rouch a masek jednotlivých postav buddhistického panteonu – ochranných božstev a duchů, mágů, národních hrdinů. Na nádvoří přich ází skupina masek. Doprovázeni hudebními nástroji se bez zastávek otáčí ve složitých smyčkách. Intenzita pohybů se zrychluje. Údery nohou do země představují rozdrcení ďábla. Tancují s meditativní soustředěností, nezbytnou pro přivolání duchů a dé- monů z jiných světů. Mniši se zbavují svých duší, svého ega, svého já, aby do nich mohli vstoupit. Mocnosti světla bojují proti mocnostem temnoty. „Tyto scény jsme připravovali několik měsíců. Tanečníci teď nejsou s námi. Bojují se zlem, zlými démony,“ šeptá Lobzang. V průběhu festivalu se masky a tance neustále mění. Hrůzu a napětí střídá smích a uvolnění.

LÍBAT SE NA VEŘEJNOSTI!

„Džuléj, džuléj,“ zdraví mě usměvavá Dolma krátkým, ale výstižným pozdravem. Dal by se přeložit asi jako: „Ahoj. Jak se máš, kam jdeš?“ „Přijela jsem i s manžely navštívit jejich bratra Ngawanga, je tady mnichem, „ říká a zve mne na čaj do jeho pokoje. Seznámili jsme se před několika týdny v asi 50 km vzdálené vesnici Likir. Několik dnů během žní jsem strávil na jejich hospodářství. Teď na konci podzimu je práce méně a Ladačané tráví hodně času návštěvami a duchovní činností. V malé světnici mne vítají Sonam a Tsering, manželé Dolmy. Manželé? Také mne to překvapilo. Byl večer a v jejich domě se strhnul křik. Na terase jsem spatřil bratry jak drží Dolmu každý za jednu ruku a táhne ji opačným směrem. Venku byli také děti a rodiče. Smáli se. „Co se to tu vlastně děje?“ sledoval jsem nechápavě bitvu. Apalé, táta bratrů, mi se smíchem sdělil, že bojují o to, s kým Dolma stráví noc. Nevěra před svědky? Ne. V zemi se už dlouhá staletí praktikuje polyandrie – mnohomužství. Nehostinné podmínky nedovolovaly zvyšování populace. Polyandrie byla prostředkem proti hladomorům. Nejstar ší syn, dědic hospodářství, měl jako jediný nárok přivést do domu manželku. Později se s ní mohli oženit také jeden až dva mladší bratři, kteří zůstali v hospodářství. Hlavou rodiny však zůstal nejstarší. Když šel z domu za obchodem nebo pást dobytek, jeho místo zaujali bratři. Pro děti jsou všichni rovnocenní tátové. „Sex není problém, střídáme se. Někdy spíme i společně, Dolma uprostřed,“ řekli mi bratři rozpačitě. V Ladaku se vztah mezi mužem a ženou nevyjadřuje otevřeně. Nikdy není vidět, jak se drží za ruce a už vůbec ne, jak se líbají. I manželé na nákupech kráčí několik metrů od sebe. „Vy, lidé ze Západu jste jako zvířata. Ani oni se nestydí. Líbat se na veřejnosti!“ nechápavě kroutí hlavou starý mnich z kláštera. Ačkoli je monogamie a polyandrie nejčastější formou manželství, není jedinou. Existuje ještě mnohoženství. Tento druh manželství se uzavírá hlavně tehdy, kdy žena nemůže mít děti. Muži, kteří se neožení – obvykle mladší bratři, vstupují do kláštera a stávají se mnichy, ženy jeptiškami.

NÁBOŽENSTVÍ PENĚZ

Tmavá místnost je plná dýmu. Když si oči přivyknou na mystické šero, zjišťuji, že je nabitá příbuznými a přáteli mnicha. Sedám si mezi ně na úzké koberečky, rozložené podél zdí. Zatímco si ostatní vym ěňují první dojmy z festivalu, Ngawang připravuje čaj. Ne ledajaký. Odvar ze zeleného čaje, ochucený solí a sodou, nalévá do nádoby podobn é máselnici, v jaké naše babičky dělávaly máslo. Vhazuje do ní kousky jačího másla a pořádně rozmíchává. Za chvíli již všichni spokojeně usrkáváme. Ladačané denně vypijí několik desítek šálků této důležité tekutiny. V nadmořské výšce nad 3000 metrů nad mořem zabraňuje rychlé dehydrataci těla. Lama sedící vedle mne mi podává kapsu s moukou z praženého ječmene. Říká, abych si udělal campu – kaši z mouky a čaje. Sypu ji do šálku a stejně jako ostatní, míchám prsty a jím. Jako všude jinde na Tibetské plošině je základní plodinou ječmen a některé druhy rychle rostoucí pšenice. Někteří rolníci mají také zahr ádky s hráškem, bramborami a ředkví. Ve velké nadmořské výšce s krátkým vegetačním obdobím není velký výběr, co pěstovat. Políčka jsou doslova vydobytá z horských svahů a navrstvená do teras. Množství srážek lze srovnat se Saharou. Voda je proto přiváděna na pole složitými systémy zavlažovacích kanálů z ledovcových potoků. Nedílnou součástí ladackého života jsou zvířata. Ovce, kozy, jaci, osli a koně. Bez jejich masa by jen stěží přežili. Kromě toho poskytují mléko, vlnu a trus, který slouží jako hlavní palivo v průběhu dlouhých a studených zim. Jsou dopravn ím prostředkem a pracovní silou. Buddhismus popírá zabíjení živých bytostí. Boj o přežití je silnější. Zabíjení zvířat je vždy doprovázeno prosbami o odpuštění a modlitbami za jejich lepší příští životy. Téměř všechna činnost v ladacké vesnici probíhá rovnocenně. Práce se nedělí. Jen několik specifických úkonů, jako například orání, je záležitostí mužů. Ženy mají dominantní postavení. Celkově i pracují o něco více. Starají se o domácnost, zvířata, pracují na poli. Až teď, po zpřístupnění krajiny, začíná jejich postavení upadat. Muži nacházejí uplatnění v nových, neproduktivních infrastrukturách a vydělávají peníze. Činnost na hospodářstvích, která jsou a po staletí byla soběsta čná, mnozí již pokládají za méněcennou. Neprodukuje finanční zisk. Zvláště mladí opouštějí vesnice a za své rodiče a prarodiče se začínají stydět a pokládají je za zaostalé. Nová generace je odsouzena stát se otrokem nového náboženství, náboženství peněz.

MORAVANÉ NA STŘEŠE SVĚTA

Zatímco si povídáme, mnozí z přítomných probírají růžencem nebo otáčejí modlitební mlýnky ze zářivé mědi a mosazi. Jejich mumlání nám dělá všudypřítomný doprovod. „Óm, mani padme húm, Óm mani pade húm,“ nese se místností nejoblíben ější a nejčastěji opakovaná modlitba, Matra soucítění. Tibetský buddhismus se vyznačuje silným soucítěním svých stoupenců. Netouží jen po dosažení vlastního ideálu dokonalosti, ale především štěstí a blaha ostatních. Zároveň se snaží pomáhat všem trp ícím bytostem. Ladačané věří v koloběh převtělov ání a znovuzrození. Tento cyklus je u každého řízený jeho činy, slovy a myšlenkami. Říkají: „Dobré dobrému, zlé zlému.“ Život v Ladaku je úzce spjatý s buddhismem, který je tradičním náboženstvím již od 2. století našeho letopočtu. Krajina je poseta hradbami kamenů s vytesanými modlitbami, stupami a ve větru se třepetajícími barevnými praporky s modlitbami, které vítr roznáší do celého světa. Mniši jsou závislí na vesničanech a naopak. Dělají svatební obřady, pohřby, vyučují náboženství. Každá významná rozhodnutí či úkony si vyžadují jejich pomoc k usmíření s duchy. Kromě každodenních modliteb mají množství svátků a veřejných obřadů. Například jednou do roka se v každé vesnici setkávají všichni její obyvatelé v klášteře, aby se několik dnů a nocí společně modlili. Aby milionkrát zopakovali Matru soucítění. Za všechny živé bytosti na celém světě. Kromě buddhismu jsou v zemi ještě muslimové a malá skupina křesťanů. Brána jejich farnosti nese hrdý název: „Moravská mise“. „V druhé polovině 18. století sem přišla mise mnichů z Evropy. Popravdě to byli Němci, ale počátky mise je třeba hledat na Moravě,“ říká duchovní otec, pan Gergan, pravý ladačan.

DOBRO ZVÍTĚZILO

Je odpoledne, druhý den festivalu. Nadchází vyvrcholení slavnosti. Dav se ještě více zahustil. Hlava na hlavě. Ve vzduchu je cítit nervozita a napětí. Ze svatyně mniši vynášejí červenou loutku z campového těsta. Ukládají ji na zem uprostřed nádvoří. Přichází snad ty nejhrozivější masky, vyzbrojené meči, kopími a dýkami. Tancují, ohánějí se zbraněmi na všechny strany. Postupně, jeden po druhém, se sklání k loutce a vráží do ní dřevěná ostří. „Ta loutka představuje ďábla. Je v ní nahromad ěno všechno zlo za uplynulý rok. Masky ho ničí,“ vysvětluje lama Lobzang. Jeden z lamů stojící u loutky ji zvedá a doprovázen maskami a Ladačany opouští klášter. Dav se zastavuje u kaple nedaleko kláštera. Po chvíli modliteb je loutka vhozena do plamenů. Dobro zvítězilo.

Category: 1996 / 10

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

Jsem zvědav, jak vzniká portrét lidí, které hledá armáda policistů, na nohou je Interpol a veřejnost netrpělivě čeká, kdy konečně bude moci spatřit tvář, jejíž rysy byly dosud skryty účiněji než zbytky dávné Troje. Troju objevil amatérský archeolog Schliemann. Říká se, že čirou náhodou. Nanejvýš se prý řídil intuicí, nabytou četbou Homérových eposů. Portréty, o kterých bude řeč, také dílem maluje náhoda, dílem štěstí. Majoritní zásluhu má ovšem lidský mozek, věda, zkušenosti vládnoucí pomyslným štětcem s bravurou Mistrů, odhalujících na starých plátnech nejen tvář, ale i duši. Nechť Shakespeare promine troufalou výpůjčku od Hamleta: „To je, oč tu běží!“

l l l Psychiatr a sexuolog MUDr. Pavel Zemek, CSc., soudní znalec zmíně- ných oborů, primář psychiatrické kliniky v Praze 2, je tím mužem, který umí malovat portréty neviditelných tváří, aniž by se byl kdy v život ě chopil palety a štětce. „To byl docela běžný nekrosadista. Takového jsme tady taky měli. Láďa Hojer. Jeden z posledních popraven ých zločinců u nás, který ovšem svoje kousky prováděl v mnohem menším měřítku než Čekotilo.“

 l l l Není absolvent Akademie výtvarných umění, nýbrž psychiatr, sexuolog a soudní znalec, objednavateli portrétů pak nikoli sběratelé umění, ale kriminalisté. Často najde policie na místě násilného trestného činu jen nepatrné stopy, najde-li nějaké vůbec. Otázka zní: Kde hledat vraha? Jak vypadá? Co asi dělá? Kolik mu je let? Kde ho hledat? V takovém případě vstupuje do hry MUDr. Zemek. Z indicií na místě činu, jak již řečeno mnohdy velmi sporých, se pokusí určit psychologick ý portrét pachatele. Úspěšnost portrétování je překvapivě vysoká Čím to je? Je snad psychiatr zároveň jasnovidcem? Vzpomeňme na jeho parádní kousek: přesný portrét spartakiádního vraha S., postrachu pražských žen, které se bály chodit po ulici, a kriminálka se ani po několika vraždách neměla čeho chytit. Doktor Zemek si prohlédl místa činů a pak řekl – je to mladý kluk, kolem šestnácti let, zřejmě učeň, pravděpodobně od černého řemesla, hledejte ho v okruhu dvaceti kilometrů od Prahy, vraždí pro sexuální ukojení. Záhy si další potencionální oběti oddechly, spartakiádní vrah skončil za mřížemi. Kdo to byl? Šestnáctiletý hornický učeň z Kladna!

„V současné době je portrétování už samostatnou vědeckou disciplínou. U nás ji dále rozvíjí celá skupina odborníků, samotný psychiatr by už na to nestačil, protože se nám objevily nové zločinecké disciplíny, třeba nájemní vrazi…“ Pavel Zemek se svými portréty vešel na scénu v době, kdy se o téhle metodě skoro nic nevědělo. Vycházel zpočátku z intuice, protože u násilných trestných činů existují určité shodné rysy, které se opakují a dá se z nich po medicínské stránce na leccos usuzovat. Šlo hlavně o sexuálně motivované vraždy. „Tehdy jsem pracoval ještě bez počítače, statistiky se zpracovávaly ručně, byla to piplačka. Důvod úspěchů? Trochu štěstí, k tomu něco znalostí z oboru, prostě všehochuť…“

Zásadní poznatek, který si portrétista uvědomí ještě dřív, než uvidí místo činu: vraždy se sexuálním motivem nebývají výsadou vzdělanců. Sám si vzpomíná jen na dva pachatele s vysokoškolským diplomem. Pak portrétista přijde na místo činu. Nebo, dnes už častěji, si prostuduje policejní videozáznamy. Věnuje pozornost způsobu, jakým vrah oběť napadl, v jaké poloze ji na místě činu zanechal. „Hodně může napovědět právě poloha ležící oběti: kam směřuje hlava, jakým způsobem jsou genitálie odhaleny, či naopak zakryty, jak je oběť zdevastovaná…“ Čím víc se takových vražd vyskytne, tím je portrét přesnější. Pro určitou skupinu pachatelů je typický způsob napadení. „Většinou jde o útok zezadu, nasazení kravaty. Typické bývá uložení mrtvoly s určitou expozicí genitálií, většinou směřujících do místa, odkud vrah předpokládá příchod lidí. V lese je to směrem k cestičce, ve sklepě ke schodům.

Takové poznatky napovídají o určitém prvku romantismu v sadistově duši, o jistém erotickém vztahu k oběti. Jiné je to u primitivních vrahů, třeba degradovaných alkoholiků. Ti znásilní, zabijí. Víc je nezajímá.“ Portrétista si všímá, jestli se na místě činu něco ztratilo. Jakou měla odcizená věc hodnotu? Co je to naopak za člověka, který zanechá na mrtvole zlatý šperk a odcizí bezvýznamné drobnosti, třeba pudřenku nebo rukavice? „Jak se pokouším určit sociální zařazení pachatele? Důležitá je frekvence u sériových vražd, vehemence, s jakou vrah s obětí nakládá – méně energie logicky vynaloží starší člověk a naopak… U mladších pachatelů se projev í nezkušenost – to poznáme podle stop, z nichž rekonstruujeme zápas s obětí.“ Agresivní mladíci používají většinou nůž nebo oběť bezohledně škrtí, zasadí jí několik surových úderů, které mají ženu přimět k povolnosti. Většinou pak policie hledá mezi alkoholiky a málokdy se mýlí… Málokdy se mýlí i psychiatr, sexuolog, soudní znalec a primář. Rodák z Moravy, uznávaný koštér dobrého vínka se stejnou jiskrou, jakou najdeme v jeho oku, kterým poměřuje místo činu, na kterém vrah nezanechal – jak se mylně domnívá – sebenepatrnější stopu. Pak se chopí pomyslné palety svých znalostí a stvoří kýžený portrét. Mordparta pak už většinou jde najisto. Taky by se dalo říct, že je vymalováno!

Category: 1996 / 10

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL: 

JOSEF FORMÁNEK

Od nepaměti se mocní tohoto světa vzá- jemně navštěvovali, aby se lépe poznali, objevili v čem mohou spolupracovat, jak moudře vládnout a co dělají jinde lépe. Nebyla to nikdy záležitost skromná ani rychlá. Dnes jsou vládní návštěvy stejný fenomén jako virtuální realita nebo Internet. Svět je malý a prošpikovaný počítačovými sítěmi stejně jako leteckými trasami. A tak cestu do Japonska, Malajsie a Singapuru, která by takovému králi Václavu IV. trvala několik let, zvládl premiér Václav Klaus se svou družinou za několik dní. lll Iljušin IL-62 vypadá starší a ošuntělejší než na avizovaných šest let stáří.

Ani červený pás na trupu s nápisem ČESKÁ REPUBLIKA, přecházející do neurčité oranžové, nenapovídal, že jeho útrobám svěří svou tělesnou schránku první pár republiky, premi érova suita a generální šéfové českých průmyslových gigant ů. Na byznysmeny, ochranku a novináře čeká zadní část trupu letadla se sedačkami s vytahaným červeným úpletem a nedostatkem místa pro nohy. Jen první polovina iljušina má sedačky umístěné velkoryse proti sobě jako v jídelním voze rychlíku. Až skoro u pilotní kabiny jsou umístěna i dvě lůžka pro premiéra a jeho ženu. Ministerstvo zahraničních věcí nás vyzbrojilo „podkladovými materiály k oficiální návštěvě“ o více než 200 stranách. Přečetl jsem si například, že před vstupem do šintoistického chrámu je nutn é dvakrát se uklonit, dvakrát tlesknout a ještě jednou uklonit, a že v Singapuru nemají rádi žluté a bleděmodré košile. Nechyběla nejčerstvější předpověď počasí a na minuty rozpočítaný program.

V ZEMI, KDE VŠECHNO MÁ SVŮJ ŘÁD Na tokijském letišti Haneda se snažím s ostatními vyfotit říznou japonskou přehlídku. Ochranka nás však korektně, ale nesmlouvavě odkazuje do ohrádky pro novináře. Všechno jde ráz na ráz, kolona čern ých klimatizovaných limuzín, známých u nás pod značkou LEXUS, odjíždí do super luxusního hotelu New Otani v centru Tokia. Celá trasa je rámována českými a japonskými vlajkami. Hotel je město samo pro sebe, se spoustou obchodů, pasáží a restaurací ve stylu horních X tisíc. Apartmá pro premiéra je vybaveno veškerým pohodlím, včetně sauny a posilovny. Ale zatímco já na pokoji odpočívám, premiér zřejmě finišuje s převlékáním, aby byl za patnáct minut schopen absolvovat oběd a briefing. Oběd je ale silné slovo, neboť na něj zbývá necelá půlhodina, potom má následovat setkání s ministrem zahraničí Y. Ikedou a po čtvrt hodině s ministrem S. Tsukaharou. Vyvrcholen ím Klausova dne je setkání s premiérem R. Hashimotem. Ti dva by si mohli rozumět. Pan Hashimoto je totiž také aktivním sportovcem. Šermuje bambusovými meči podle starých pravidel sportu KENDO a zúčastnil se dvou expedic na Mount Everest, při nichž využil svého dalšího koníčka – fotografování.

lll Premiér je po setkání optimistick ý, používá slova jako: „Nadstandardní, velmi osobní setkání. Byl jsem velmi překvapen“.“ Kolegyně z redakce Květů, která žila delší dobu v Japonsku, varovně šeptá: „Nejásala bych tak, Japonci znamení nesouhlasu vyjadřují tak jemně, že ho Evropan může považovat za souhlas. „ Druhý den pak skutečně vyjde v novinách velmi krátká zprávička o setkání obou státníků, která cituje nepříliš nadšená slova japonského premiéra o neexistenci daňového zvýhodnění pro japonský kapitál v České republice. Premiér je zjevně zklamaný: „Vždyť jsem mu to vysvětloval. Proč by měli mít japonské giganty nějaké výhody, když je začínající české firmy nemají?“ SETKÁNÍ S CÍSAŘEM Pracovní snídani v 7:45 s NOMURA SECURITIES (největší japonskou společností, obchodující s cennými papíry) začíná premiér proslovem. Vypadá trochu nepřístupně, ale zároveň i vybroušeně. Dvě hodiny poté již stojíme před branou císařského paláce, obehnan ého vodním příkopem a vysokou šikmou hradbou. Dovnitř smí pouze dva novináři z ČTK a České televize. Ale ani oni nemají možnost kráčet po místech, kudy chodí císař. Vedou je studenými chodbami a zaprášen ým archivem, aby nezneuctili prostory Jeho Nejvyššího Veličenstva. Aby vůbec stihli za 60 předem dan ých sekund zaznamenat setkání císaře Japonska s českým premiérem, poskytuje jim ochranka zkoušku nane čisto. Hledají nejvhodnější úhel, ostří a kontrolují intenzitu světla proti prázdným židlím. Když císař skutečně přijde, odpočítává novinářům čas člen císařské ochranky. Nahlas. Těžko říci, jestli Akihito potěšil návštěvu svou znalostí „ryb japonského souostroví“, o nichž publikoval dokonce knihu a v roce 1985 o nich přednášel na mezinárodní vědecké konferenci. Spíš ale s Václavem Klausem probral nové finesy v tenisu, který oba rádi hrají.

NA ČESKÉM VELVYSLANECTVÍ. Vládne shon. Jsem tady první, a tak si prohlížím zahradu s okrasným jezírkem. Podle slov jedné pracovnice ambasády takhle čisté a osvětlené už nejméně tři roky nebylo. Ani občerstvení není příliš bohaté. Jeden z novinářů mi prozrazuje, že zastupitelské úřady vůbec mají nejchudší tabule, aby návštěvy z domova přesvědčily, že prostředky na provoz nejsou nadsazené. I přes skromnou tabuli všem chutná a večer probíhá v příjemné pohodě. Generální ředitelé Škodaexportu a Glavunionu zpívají lidovky i hity šedesátých let. Pak někdo zasedne ke klavíru a ke zpěvu se přid ává premiér i jeho choť.

 V KOLONĚ S PANÍ LÍVIÍ. Ráno je před hotelem frmol. Na svůj individuální program odjíždí premi rova žena. Zatímco ochranka odstrkává čumily, proklouznu k paní Lívii. „Nebude vám vadit, když pojedu s vámi?“ „Jestli to neuvidí oni,“ ukáže na ochranku a usměje se, „tak proč ne!“ Vkrádám se do jedné ze dvou prostorných vládních limuzín a rozpačitě se usmívám na manželku našeho chargé d’affaires: „Promiňte, mohu přisednout?“ Překvapeně se na mě podívá a zároveň zaznamenávám pokleslé obočí tlumočníka z japonského ministerstva zahraničí, který sedí vedle řidiče s bílými rukavičkami. Vzápětí se rozeznívají sirény doprovodných policejních vozidel. Kolona se dává do pohybu. Policisté v bílých rukavicích z oken živě gestikulují na okolní řidi če a ty neposlušné úsečně kárají z megafonu. Je to nevyslovitelný pocit, když kvůli vám někdo zastavuje dopravu. Řidiči uvěznění v zácpě se snaží prohlédnout kouřová skla, aby zjistili, kdo sedí uvnitř. Najednou si uvědomuji onu absolutní ztrátu soukromí, kterou zažívají slavní a mocní tohoto světa. Někdo kdysi napsal, že SLÁVA je to, že člověk se čtyřicet let snaží stát se známým, aby potom po zbylých dvacet musel nosit černé brýle a skrývat před davem svou tvář.

UMĚNÍ IKEBANY. Základní pravidlo ikebany – mistrovského aranžování květin – praví, že porušit jednotu a harmonii celku díky jedné květině je nepřípustné. O tom všem je i japonská zdvořilostní komunikace, starobylá architektura, slavné japonské zahrady, ale také vztah státu a občana. Na počest premiérovy manželky nakonec vytvoří místní umělkyně ikebanu nazvanou Bohemia. Potom má možnost zkusit si harmonii ikebany i paní Klausová. V „Edo Tokyo Museum „, kam pokračujeme, mně paní Lívie vysvětluje různé etapy japonské historie, shodně dlouhé s dobou panování jednotlivých císařů. Je to velmi inteligentní, šarmantní a příjemná dáma, jež se bez afektu dovede bavit s každým: rozšafnou japonskou recepční na české ambas ádě, bláznivým reportérem v mé osobě, decentní a odměřenou ženou japonského protokolu i se starým vážným ředitelem muzea. Jen jednou jsem ji zastihl v malém pokušení z moci, kdy se třikrát mlad ého japonského tlumočníka ptala, co myslí těmi VLÁKNY, i když stejně jako já musela vidět, že ten celý studem červený a zakoktávající se mladý muž ukazuje na starobylé LÁTKY, jejichž správné pojmenování mu zřejmě vypadlo z hlavy. Jako by si ale svůj omyl hned uvědomila, převedla svoji neústupnost v žoviální vyprávění o svých vlastních problémech s cizí řečí. Po celou dobu prohlídky muzea za ní chodil zřízenec se židličkou, aby bohatou japonskou historii mohla vychutnat u každé expozice v sedě.

 MALAJSIE. Země plná kontrastů nás přivítala – počítáno na vlajky – pompézněji než úsporné Japonsko. Kuala Lumpur bylo vyzdobeno českými a malajsk ými vlajkami na všech hlavních bulvárech. Centru vévodily dva nejvy šší mrakodrapy na světě, obklopené jen o pár metrů menšími sestřičkami. Ale jen co člověk vyšel z těchto klimatizovaných budov, kde se jídlo pod ává na stříbře, uviděl nepříliš čisté ulice, kde se pod širým nebem klábosilo a obchodovalo, vařilo, mylo nádobí a jedlo. Na velké tržnici jsem potkal Malajce s jakousi zástěrkou okolo pasu. Na ornamentálně potetovaných nohou a rukou měl náramky, vlasy ustřižené jako muži z divokých kmenů na východě Malajsie či z Bornea. Na krku náhrdelník  z kostí a v ruce luk. Divoch ze Sarawaku, tak jak jsem o nich četl. Prodával luky, masky či vyřezávané sošky, tvářící se mysticky. Přitahován jako magnetem jsem na něj zíral, než zpod bederní zástěrky něco zazvonilo. Divoch ledabylým pohybem vyhmátl z klína mobilní telefon, nacvičen ým pohybem zmáčkl tlačítko příjem a mezi rozesmátým hovorem mi prstem a posunky nabízel artefakty od Dajáků – lovců lebek.

U MALAJSKÉHO KRÁLE. Příjezd do paláce malajského krále nezklamal: objedete rozsáhlé královské zahrady, vypadající jako pečlivě zastříhaná golfová hřiště, jež nějaký romantický zahradník okrášlil různ ými druhy křehce působících palem. Následují mříže s okrasným kováním, dokonale symetricky střižené pásy keřů a bíle natřené kameny. Spokojeně jsem si tu zapálil a popel klepal do prázdné krabičky od cigaret, abych náhodou neznesvětil ten vycizelovaný svět čistých trávníků, upravených mužů v turbanu a pozlacen ých kopulí střechy paláce. Celou dobu mne bedlivě sledoval někdo z diplomatického sboru malajského krále. Uctivě jsem se toho staršího muže s plnovousem zeptal, jestli neví, kde bych mohl krabičku vysypat. Usmál se a krabičku elegantně uschoval do záhonu něžných orchidejí. Ten samý muž mi potom se stejnou nenuceností ukázal i dar připravený pro premiéra. Velký pozlacený suvenýrový meč v arabském stylu. Trochu připomínal kýč. Vnitřek paláce působil velmi luxusn ě, ale byly tu určité věci, které by ortodoxního designéra velmi znepokojily. Například záchod v mramoru, zlaté kohoutky a broušená zrcadla s roztomilými lampičkami, které osvětlovaly zlaté vypínače, od nichž se táhl hrubý zásek ve zdi pro elektriku, jen tak ledabyle zamáznutý sádrou. Dojem z Jeho královského Veličenstva Tuanku Ja’afar Al Marhum Tuanku Abdul Rahmana to ale všechno zastínil. Důstojný a rozvážný, s muslimským fezem nad milým úsměvem. Když mi začal vrčet docházející film, naše oči se na zlomek sekundy setkaly. Trpělivě pár sekund počkal, než jsem si vzal jiný fotoaparát. Pak se do objektivu usmál a lehce na mě kývl. Uklonil jsem se, protože klanět se takovému nonšalantnímu králi, nebylo nepříjemné.

VLÁDNÍ MARATON. Po královské návštěvě opět prožívali manželé Klausovi cestu každý zvlášť. Zatímco Václav Klaus jednal mezi čtyřma očima s malajským premiérem Mahathirem bin Mohamedem a dával rozhovory místnímu tisku, paní Lívie navštívila závod na výrobu předmětů z cínu „Selangor Pewter“, které si ze země odváží každý turista, a továrnu na výrobu tradičních batikovaných látek. Jen v hotelu měli dvě hodiny na vzájemné vylíčení zážitků, aby večer absolvovali velký státní banket, uspořádaný premi érem Mahathirem a jeho ženou. Další proslov, ještě další rozhovor, ještě jedno foto, ještě jeden potřes ruky a celý maraton se přesunul do Singapuru. V jednom dni se tam musí stihnout jednání s prezidentem, předsedou vlády, oběd v proslulém hotelu Raffles a okružní jízda po Singapuru luxusním autobusem. Premi ér během prohlídky města jen uznale kývá hlavou, ale v duchu se už asi těší na tiché „ŠMIK“, kdy přest řihne pásku při slavnostním otev- ření našeho zastupitelství. Zatímco premiér „šmiká“, všímám si, že už není tak jiskrný jako na začátku cesty. Že by únava? Ale ne, jako pravý maratonec chytá na okázalé recepci druhý dech. Jeden člověk z delegace mě ujišťuje, že je to jen jeho schopnost okamžité koncentrace a umění ve chvíli všechno totálně vypustit, relaxovat a nenechat se rušit. A tak když odmítá při zpáteční cestě rozhovor se slovy: „Ne, prosím, ne že by se mně KOKTEJL nelíbil, ale fyzicky prostě už nemůžu,“ odpouštím mu. Ale té únavy asi není tolik, neboť pár hodin po tom, co IL-62 dosedne na starém letišti v Praze, slyším z rádia monotónní hlas, kterak oznamuje, že se Václav Klaus v Praze týž setkal s finským prezidentem.

Category: 1996 / 10

Od kanadské hranice v Minnesotě až do Mexického zálivu protéká Mississipiii na své téměř čtyři tisíce kilometrů dlouhé cestě dvanácti státy Unie, aby se u New Orleansu vlila do moře. Na cestě přijímá vodu přítoků Missouri a Ohia a při minimálním spádu se pak líně valí v obloucích svými vlastními náplavami do zálivu. Povodí Mississippi pokrývá 3 238 000 čtverečních kilometrů a řeka sama má průměrný průtok 18 000 kubických metrů za sekundu.


Mississippský parník

Řeka hrála prvořadou roli v civilizačním rozvoji Velkých plání amerického Středozápadu před tím, než existovala železnice. Legendou mezi veletoky se však stala svou folklorní tradicí, do níž patří slavné parníky s kolovým pohonem z minulého století. Terén řeky byl pravidelně zaplavován až do roku 1954, kdy Kongres schválil financování série přehrad a zdymadel z federálního rozpočtu.

Katastrofické záplavy v roce 1994 však dokázaly, že na zkrocení Mississippi člověk se svými hrázemi prostě nemá. K údivu inženýrů byla v roce 1983 jedna z přehrad vážně poškozena, téměř zničena povodní. Vybudovala se tedy pomocná přehrada.Mnoho lidí však věří, že jednou Mississippi rozbije všechny zábrany a pustí se přímo dolů na jih korytem Atchafalayi.V tom případě by nastalo peklo. Města Baton Rouge a New Orleans zaniknou, neboť příliv slané vody z moře nebude mít v oslabené Mississippi žádnou protiváhu. Inženýři samozřejmě tvrdí, že žádná povodeň nezničí všechna zdymadla a přehrady najednou. Zůstávají však nejistí, zeptá-li se někdo „a co takhle zemětřesení“?Ale Mississippi je především něčím, co uvázne v mysli jako nesmazatelný dojem. Je to nonšalantní gigant, jenž inspiroval Marka Twaina (rodáka z obce Florida na Missouri) k vytvoření Toma Sawayera a Hucklebery Finna. Září 1996

Category: 1996 / 10

„…vidím stavbu jako přírodní strukturu s důrazem na geometrii, která vám jemně naznačuje řád bydlení (a vůbec bytí). Stavbu minimální, ekologickou, čistou, jednoduchou, ale komplexní…“
Zdeněk Fránek


Foto: Pavel Štecha 

DŮM JAKO PROŽITEK




Foto: Pavel Štecha 

Tento dům, připomínající obří balvan anebo mlýn, vyrůstá z fádní, nezajímavé krajiny na kraji Hodonína ve čtvrti Rybáře. Zdá se vám něco takového k bydlení opravdu příliš odvážné? Extravagantní? Snové? Ale architekt Zdeněk Fránek přitom vychází ze starých tradic a říká: „Při prvních návštěvách budoucí stavby jsem si nemohl nevzpomenout na spoustu podvědomých obrazů podobných krajin, dotvořených stavbami do skutečně neskutečné atmosféry, na spoustu větrných a vodních mlýnů, kaplí a zvonic, štítů a celých hmot statků, ale i zcela racionálních vodních elektráren teprve z třicátých let…“

„Zdá se mi nemožné zobrazit citlivost, zvyky, estetické povědomí, odlišnou kulturu a společenské tradice dnes zapírané střední Evropy pouze prostředky mezinárodního modernistického slovníku. Proto jsem, s laskavým svolením klienta, použil klenby, které jsem znal z dětství – tenkrát ovšem pouze z vnitřní strany jako pro mne tehdy zcela nepochopitelný a lákavý útvar.“ Originální architekt, který se už dlouhá léta obdivuje Janu Santinimu a studuje techniku a tvarování barokních chrámových kleneb, se vyznává ze své filozofie: „Dům je v mé tvorbě přechodným článkem mezi obdobím, kdy jsem projektoval domy obracející se ke kořenům bytí a bydlení člověka, stavby jako prodloužené já, jako další schránky (po oděvu), a kterými se člověk chrání před nepříznivými vlivy přírody, a obdobím, kdy se obracím do budoucnosti bydlení. Dnes hledám typ hygienické stavby vyrůstající z místa.“ Bydlení v takovémto domově slibuje komplexní zážitek, při němž se člověk cítí nově stvořen.

VILA NA SKALCE




Foto: Filip Šlapal 

Někdy přesně víte, kde má váš dům stát, a to také velmi ovlivní, jak bude vypadat. Vila na snímku nabízí fascinující výhled na jižní část Plzně, za zády je vilová čtvrť, nedaleko trasa tramvaje do centra města. Ideální parcela. Stavebník i architekt byli místem okouzleni. Až na to, že jde o prudký svah, který spíš připomíná krajinu v nepálském předhůří než líbezné Čechy. Náročná byla už první etapa realizace stavby – boj s úřady. Pozemek se na první pohled zdál pro jakékoliv stavění naprosto nevhodný. Prudký, místy 30o svah s nesourodým skalním podložím končí v rovině říční nivy řeky Radbuzy. Pokud si chtěl majitel dopřát velkolepý výhled, který místo nabízí, bylo z hlediska stavebně geologického nezbytné přizpůsobit tomu projekt. Přesněji řečeno nalézt tvar domu, jenž by se podloží dotýkal v co nejméně bodech. Nakonec se to podařilo a vila při tom samozřejmě získala svou nezaměnitelnou tvář. Přikotvení ke skále a zároveň její zpevnění bylo provedeno pomocí ocelovobetonových mikropilot, vrtaných v extrémních podmínkách prudkého svahu. Když se člověk rozhodne „zkrotit přírodu“, dá-li se to takto nadneseně říci, vždycky si zaslouží přinejmenším úctu a obdiv za svou kuráž. Dům vlastně tvoří tři komponenty – „věž“ ze železobetonu a cihel, kde je hlavní vstup a rozvody energií, dále dřevěný „most“, kde se bydlí, a takzvaná „opora“, masivní železobetonová konstrukce, která lehký dřevěný „most“ kotví k zemi. Jejich vzájemným propojením vzniká základní výtvarná kompozice – vertikála, horizontála a bod. Nepálští Šerpové by se tu cítili jako doma.

VÍKENDOVÝ DŮM V JIŽNÍCH ČECHÁCH




Foto: Ester Havlová 

Pozor, architekti varují: pokud se rozhodnete stavět rodinný dům, ujistěte se nejdřív, jak přesně vaše rodina funguje. Co si od bydlení slibujete nejen vy, ale i ostatní členové rodiny. Většinou toužíme žít tak, jako naši předci – obklopeni přírodou a v podvědomí uloženými předměty a tvary – ale samozřejmě se přitom nechceme vzdát všech výdobytků moderní civilizace, kterými jsou mikrovlnná trouba v moderně zařízené kuchyňské lince, pohodlné vytápění s termostatem a tak dále… Tento trend lze překvapivě snadno pojmenovat: vesnický dům pro městského člověka. Zvenčí ideální česká chalupa na okraji vesnice, kde je pár čísel popisných, a v sousedství roubená chalupa a památkově chráněný špýchar. Po vzoru starých zemědělských usedlostí jsou zprava a zleva napojena křídla – kde dříve bývaly hospodářské budovy, je bazén a garáž. Architektura využívá moudrost předků, založenou na pozorování přírody. Stejně razantně, jako se dům v zimě uzavírá před mrazivými severozápadními větry, se v létě otevírá pomocí velkoplošných hliníkových dveří slunci na opačné straně. Tento symbolický „souboj živlů“ mezi větrem a sluncem probíhá celým domem, ve kterém jsou kombinovány klasické dřevěné trámy s moderními materiály. Jak to shrnout? Moderní dům na venkově dokáže evokovat pocity, které v nás zanechaly prázdniny u babičky, a zároveň zachovává pohodlí hygieny, vytápění, vaření a řádění v bazénu.

Category: 1996 / 10

NAPSALA ADÉLA KNAPOVÁ

Doktorka na malém městě. Křesťanka, která se rozhodla pomáhat bližnímu svému ochořelému. Přišel pacient HIV pozitivní na odběr krve. Vyhodila ho s gestem největší paniky a odporu. To není pohádka. Promluvila praxe, snad už ne tak běžná. Na světě umírají každý den stovky nemocných AIDS. Nejsou to jen země třetího světa, jak se mnozí ve svém strkání hlavy do písku uklidňují, kde virus HIV nenasytně bere lidské životy. Jeho pasti jsou nastraženy všude kolem nás. Takže je libo paniku, naprostý nezájem nebo něco mezi tím? O tom, že je virus HIV nebezpe čný, zákeřný, svědčí koncentrace zájmu celého světa na zvládnutí této nemoci. Počáteční hrůzné předpovědi zevšedněly, lidé si zvykli na záběry umírajících nemocných, kterých je stále víc a víc…

A najednou proběhne novinami zpráva, že je tu lék, zatím nejlepší, co může světová medicína nabídnout, a prý to není zas tak marné. Jen tak mimochodem: ten světový trhák má prý na svědomí nějaký vědec z České republiky.

lll Obyčejná velká hnědá budova se zašlou omítkou, jakých jsou v Praze spousty. Mohla by to být dost dobře škola, knihovna, úřad. Je to Ústav organické chemie a biochemie AV České republiky. Vrátnice s dozorem, temné chodby. Kolem zdí zažloutlé skříně a vitríny. Pach i vzhled nemocnice. Otevřenými dveřmi jsou vidět postavy v bílých pláštích, kterak se sklánějí nad kahany a zkumavkami. Žádný velký hluk. Atmosféra sama zamyká ústa. „On to zase není takový objev. To penicilín, to bylo aspoň něco,“ vítá mě Dr. Antonín Holý, DrSc. ve své kanceláři a reaguje tak na má slova o téměř zázračném léku. Starší, vážně vypadající muž, který diriguje orchestr ústavu. Muž, v jehož hlavě se kdysi zrodila myšlenka, aby se dnes stala reálnou nadějí mnoha nemocných nejen virem HIV. „Jedná se o látku, která je schopná vyléčit infikovanou buňku, protože třeba chřipka, obrna, mononukleóza nebo i AIDS jsou způsobeny viry napadajícími přímo buňky a měnícími jejich životní pochody.

Změněné už nesou špatnou dědičnou informaci a mění se v buňky nádorové. Látky, na kterých jsem spolu s profesorem De Clercqem pracoval, se dokáží do takovéto špatné buňky dostat a nežádoucí procesy životního cyklu virů – přeměny – zablokovat. Tak funguje třeba lék proti nádorům nebo leukémii. Nevznikla samozřejmě jen jedna látka. Preparátů je několik. Některé jsou již v praxi, jiné se teprve klinicky a laboratorně testují.“ Sedíme v křeslech u nízkého stolečku, na kterém je podivné těžítko. Tedy jak zjišťuji, jedná se o preparát Vistide, zalitý v čirém skle. Průhledná malá ampulka obsahuje téměř živou vodu. „Vistide je nejnovější látka, která je už v nemocnicích. Nasazuje se například při napadení sítnice, jež se objevuje v posledním stadiu AIDS asi u 40 % nemocných. Ano, zabírá. A nejen u této choroby.“ Lidé s AIDS jsou připoutáni k nemocnici. Tedy – byli. Vistide jim umožňuje pohyb bez omezení. Stačí jednou za dva týdny přijít na injekci. Již před povolením pomohl téměř pěti stům pacientů, kterým hrozila slepota. Pomáhá i na opary či mononukle ózu. „Látka Adefovir zase výrazně zlepšuje parametry nemocných AIDS tam, kde nic jiného nezabírá. Působí dokonce i na hepatitidu,“ vysvětluje doktor Holý a rukou si uhlazuje kravatu. Přes rameno mu vykukuje z fotografie zakladatel ústavu Dr. Šorm. Do okenního skla narážejí větvičky lípy. „Nejnovější preparát má zatím jenom pracovní název – PMPA. To je ta vámi ohlašovaná zázračná věc. Je prostě účinná na virus HIV. Tedy přesněji, samotný virus HIV není životu nebezpečný. Problém je v tom, že likviduje imunitní systém. No a tady pomáhá právě PMPA. Brání rozvoji infekce. S trochou štěstí se snad bude v budoucnu moci používat jako účinný lék v profylaxi,“ pokračuje ve vysvětlování doktor Holý.

Zatím se tato látka zkouší na opicích a funguje. S ověřením u dobrovolných pacientů se začíná letos. Nezbývá než doufat, že bude účinná i zde. Pak už se lékaři nebudou muset bát svých pacientů. Objevením nové látky či léku nic nekončí, právě naopak – všechno začíná. Odstartuje se boj o finance. Do výzkumu a prověření třeba i jen potenciálně úspěšného léku je nutno vložit nemalé peníze. Pokud se oznámí objev nového preparátu, vstupuje do hry farmaceutický průmysl. Gigantické firmy mají většinou dost peněz, ale mají také rozpracováno několik projektů najednou – neupnou se tedy úplně jen na ověření toho jediného nového. U malých firem se dlouho rozhoduje o přijetí nového výzkumu. Peněz není tolik. Pokud se však taková menší průmyslov á organizace rozhodne, soustředí se na práci maximálně. Hop nebo trop.

„Po tom, co jsme ohlásili naše první látky, bylo nemožné něco nějak utajit. Začal se o nás zajímat světový farmaceutický průmysl. Ale kolem roku 1986 byla u nás hrozná byrokracie. Jen získat všechna povolení a razítka trvalo půl roku. Musel jsem se dokonce naučit i právnickou angličtinu,“ usmívá se doktor Antonín Holý. „Nakonec jsme se s profesorem De Clercqem rozhodli pro americkou firmu Bristol Myers. Přišli první a nabízeli slušné podmínky. U nás v Čechách bylo něco takového utopií. Nikdo neměl, a ani dnes nemá tolik peněz.“ Zdálo by se, že projektu už BUŇKA INFIKOVANÁ VIREM HIV nic nestálo v cestě. Velké firmy se však rozhodly sloučit. A tak i Bristol Myers začal fúzovat s firmou Squibb. Nově vzniklá rada rozhodla o výzkumu – nebude pokračovat. Rána pod pás jak pro vědce, tak pro farmakology a biochemiky v Bristolu. Ti se jen tak nevzdali a pod vedením Martina Johna přestoupili k menší firmě Gilead Sciencis. Ta se rozhodla vsadit všechno na jednu kartu. Nejprve jim byl odměnou Vistide.

Teď nastává čas Adefoviru a PMPA. „Problémem transformovaných a virem infikovaných buňek jsem se začal zabývat mnohem dříve, než se vůbec o nějakém viru HIV vědělo. V šedesátých letech byla velká vlna promiskuity a s tím přišla i suita nemoc í. Hledaly se léky na ně. A mnohé pracují na stejném principu jako právě Vistide. Když se objevil AIDS, měli jsme už trochu základ,“ vysvětluje doktor Holý. „Abych se přiznal, původně mě nikdy nenapadlo vyvíjet léky proti virům. Jednodu še mě tento problém zajímal z teoretického hlediska. Pak jsem se ale jednou, mnohem později, setkal s mužem, který díky našemu novému preparátu ještě žije. Byl to velmi silný zážitek. A kdybych už nikdy nic za svou práci nedostal, ten pocit by mi asi stačil.“ Ústav organické chemie a biochemie. Velká stará budova, pod jejíž střechou se rodí objevy. „Já jsem s financováním výzkumu velké problémy neměl. Dostával jsem granty, podpory od naší Akademie, světových oranizací. Ale náš ústav by peníze potřeboval. Je to smutné, když mladí a špičkoví vědci odcházejí do zahraničí nebo úplně pryč z oboru,“ smutně pokyvuje hlavou ředitel Holý a zvedá se z křesla. Přesné strojky je potřeba udržovat, občas promazat. I vědec je někdy ředitelem, úředníkem. Doktor Antonín Holý odchází, aby svedl nikdy nekon čící zápas o peníze na přístroje, literaturu, na platy svým kolegům. I ten, který zachraňuje zástupy lidských nemocných, se musí bít o maličkosti. Díky.

Category: 1996 / 10

Letadlo se nakloní na křídlo a pomalým obloukem jde na přistání. Ve dvanáct jsme startovali a v jednu hodinu přistáváme. Přesto to byl dlouhý let. K Helsinkám se totiž blížíme od východu, tedy stále se sluncem nad hlavou. Za sebou máme dlouhých šest hodin letu a před sebou celý den a noc do příštího odletu. Bude to nejdelší den a nejkratší noc v roce.Je sobota 22. června. Recepční hotelu ve Vantaa mi podá mapu a s omluvou říká, že je stejně všude zavřeno. Je prý státní svátek. Přesto mi poradí vlakové spojení do Helsinek a poslední vlak zpátky.Recepční je jednou z pěti milionů obyvatel Finska, z nichž 93 procenta mluví finsky, 6 procent švédsky a necelé procento samsky. Se mnou mluví anglicky, doma švédsky. Většina švédsky mluvících Finů bydlí na pobřeží (nevyjímaje Helsinky) a na ostrovech. Jsou u nich hluboce zako řeněny zvyky a tradice, jednou z nich je stavění stromu při oslavách letního slunovratu, které probíhají ve znamení radosti a jasné letní noci. Pro Skandinávce je totiž slunovrat asi stejně významný, jako pro nás silvestr. Ve Finsku slaví dokonce dvoudenní státní svátek. Slunovrat (solsticium) je okam žik, kdy Slunce na svém zdánlivém ročním pohybu po obloze dosáhne největší odchylky a začíná se vracet. Zdánlivém proto, že se nepohybuje Slunce, ale naše Země obíhá kolem něj. Pouť Slunce od obratníku k obratníku má vlastně na svědomí sedmadvacetistupňový odklon rotační osy Země (střídání dne a noci) od osy oběhu kolem Slunce (rok). Recepční měla pravdu, říkám si, když z helsinského nádraží vyrazím do nádherně jasného odpoledne.Lidí po ulicích moc vidět není, a tak pokračuji volnou chůzí k zálivu Djurgádsviken. Je to přístaviště uprostřed města, kde mají svá kotviště jachtové kluby a soukromá plavidélka. Pozoruji rodinku, která se nalodila do malého motorového člunu a proj íždí pod mostem Lánga bron z města ven, na moře. Nejspíš obepluj í celé Helsinky, aby si mohli vyhodit kotvu na západním pobřeží a prožít tam velkolepý západ slunce na mořské hladině. Trochu jim závidím, že jsem ta suchozemská krysa. Pěšky pokračuji liduprázdnými ulicemi do středu Helsinek. Když se konečně loudavým obloukem dostanu na nábřeží Pohjotsesplanadi, je už kolem páté. V přístavišti se střídají výletní lodě, trochu podobné těm, co jsme zvyklí vídat na Vltavě, jen o „trochu“ větší. Jsou plné lidí, kteří se stejně jako ona rodinka jedou rozloučit na moře se sluncem, neboť paradoxně – i když léto vlastně teprve začíná – dny se ode dneška začnou zkracovat. Přestože je již šest hodin, slunce jako by se nehýbalo. Je nízké, alespoň z našeho pohledu, a opisuje nízkou křivku po obloze. Na odvrácené straně doků vidím opravdové mořské obry, velké jsou snad jako Václavák. Pro nás, kteří jsme zvyklí mít slunce v poledne za hlavou a potom jen sledovat jeho pád za obzor, jako by se zpomaloval čas. Slunce je stále na spadnutí, ale dostalo se mi ujištění, že je ještě čas. Veselice s ohňostrojem na jednom mysu bude až od deváté. Ptám se na směr a cestu, prý je to tak osm kilometr ů. Na mapce Helsinek zmíněný poloostrov není. K západnímu okraji Helsinek je to ale jen dva kilometry, tam prý si lidé chodí také sednout s přáteli. Poslechnu a jdu městem za sluncem, dovede mne samo. Přicházím k zálivu, na jehož druhém břehu gejz íry světlic, ohnivých květů a petard vzdají hold životodárnému Slunci, až zapadne. Tady na severu si člověk uvědomí, jak mnoho vlastně pro nás slunce znamená. Do zálivu připlouvá jedna loď za druhou, jejich obrysy tonou v záplavě slunečního světla. Slunce se totiž rozdává ze všech sil – kreslí dlouhé stíny, ostré barvy. Přesto je trochu chladno.Země kolem Slunce neobíhá po kruhu, ale po elipse. Když je na severní polokouli léto, nachází se Země na svém ročním oběhu nejdál od Slunce, nejvzdálenějším místě své elipsy. Na severní polokouli je proto teplá polovina roku sice o sedm a třičtvrtě dne delší, než je zima, ale snad proto je léto na severní polokouli také chladnější. Prostě v létě máme k Slunci dál, než naši protinožci. Usedám na skalisko nad pláž a je tu také parta mladých bezstarostn ých s magneťákem, kteří také čekaj í na ten okamžik. Stejně jako trojice mladých odpovědných, kteří sedí na kostkované dece o kus dál. Z piknikov ého košíku kouká úzké hrdlo šampaňského. Pijí ze štíhlých sklenic na stopce střídmými doušky, ponořeni do tiché a uvolněné rozmluvy. Všeobjímající slunce jako by mělo magickou moc. Racci létají kolem skaliska a lidí tak blízko, že se jich dotkneš rukou. Lidé přicházejí, přitahov áni jeho oslnivým kouzlem. Přijíždějí v autech, na motorkách, ve dvojicích, s dětmi, sami. Přijíždějí, přicházejí a připlouvají proto, aby vzdali hold vládci všeho živého, který dnes má svůj den. Přišli poděkovat za to, že tu s nimi dnes tak dlouho zůstal.

Category: 1996 / 10

Pavel Kohout(20.7.1928) prožil život intelektuála, typického pro toto století: od bezvýhradného přijetí stalinistického režimu, přes vystřízlivění a účast na pokusu o reformu v 60. letech až k opozici 70. let, která končí nuceným exilem. Umělecky se etabluje od naivního tendenčního básníka po brilantního evropského dramatika a spisovatele, jehož dílo se překládá po celém světě.V letech normalizace žil život disidenta, byl autorem názvu a spolu s Václavem Havlem spoluautorem textu Charta 77. K jeho nejznámějším románům patří KDE JE ZAKOPÁN PES (1988), KATYNĚ (1978) A HODINA TANCE A LÁSKY (1989).  
Pavel Kohout
Mysíte si, že intelektuálové by se měli mít na pozoru před mocí? Vůbec ne, já dokonce obdivuji intelektuály, kteří měli odvahu se moci chopit, ale rozlišuju mezi těmi, kteří u moci prospěli cílové skupině a mezi těmi, kteří všechno zradili a stali se horšími než jejich předchůdci. Řekl bych, že těch druhých je víc.Nejsou intelektuálové jistým prokletím posledních století? Napadá mě Francouzská revoluce, Lenin a ruští židovští intelektuálové, nenávistný tón v uměleckých avantgardách…Nestačí vám kostnický proces?… V životě nebylo v Evropě tolik intelektuálů pohromadě jako tenkrát v Kostnici. Všichni osvícení Španělé, Francouzi, Němci, Angličané a a Holanďané tam upálili dva kacíře. Ale na druhé straně vymysleli pro Evropu směrnici, která od té doby funguje. Od Kostnice neexistuje tisíc knížectví a biskupství, ale začínají se způsobem hlasování vytvářet velké národy. Všichni, kdo mluvili stejnou řečí, šli do jednoho rohu a tam se dohodli. Kostnice je klasickým příkladem, jak sjednocená intelektualita je schopna některé problémy rozřešit, ale taky vytvořit myšlenkové zádrhele, které vedou ke katastrovám. Následkem Kostnice byly i husitské války a posléze rozbití celé Evropy; teprve další generace intelektuálů kolem Jiřího z Poděbrad byla schopna dát Evropě načas mírovou vizi. Po generaci ničitelů naštěstí přicházejí generace stavitelů. 

Category: 1996 / 10

NAPSAL MIROSLAV SAMEŠ 

A přišlo Vads/o a jsme opálení. Projíždíme až za vesnici Kiby a stavíme „áčko“ – stáneček, tentokrát uprostřed bývalé německé pevnosti, z níž zde dosud zbyly základy, přesněji u místa, kde byl kdysi zabetonován kotel vojenské kuchyně. Nějakých sedmdesát, či sto kilometrů jihový- chodně je Murmansk. Nedaleko odtud stojí Kirkenes a Neiden, místa známá z druhé světové války. Tady vyjeli naproti tankům wermachtu Čukčové, Němci, Jakuté a Laponci z poloostrova Kola a vyjeli – na sobech. V srpnové noci poklesla teplota pod nulu, takže v letních spacích pytlích byla přece jen zima. A to jsme teprve v okolí Vads/o, kde ještě roste alespoň chudá tráva, ale co mají říkat lidé za rohem varangerské pevniny v Kibergu a ve Vard/o a lidé na druhé straně hor, v Berleva° gu, Makkauru, Hamninbergu, Persfjordu a ve Svartnesu; tam je nejtěžší evropské podnebí, říkají studené peklo.

Excentricky položené Vads/o jmenovali hlavním městem norského severu. Nebylo snadné spravovat tak velký a ještě k tomu polární kraj z místa až bůhvíkde. Mají to dobře vymyšlené. Zkoušeli i Altu, Lakselv. A Hammerfest, tedy prý nejsevernější město s nejsevernějším barem a nejsevernějším deníkem na světě. Alespoň to tak tvrdí cestovní literatura a ředitel místního norského rozhlasu. Už se totiž nezapomíná na Vads/o i Vard/o a na ostatní obce severovýchodního poloostrova, kde roste jen chudá travička anebo ani ta tráva neroste. Loučíme se s Norskem a chceme přes řeku Tana do finského pohranič- ního města Utsjoki.

Hory rostou do výše, prší, již několik hodin nepotkáváme jediné auto. Silnice se stává žilkou ve skále. Venku to fouká, teploměr ukazuje zase k nule. Světla jako v šest odpoledne, přestože hodinky ukazují přes půlnoc. Ale půlnoční slunce šlo spát. U silnice teče potůček, kráčíme k němu sněhem a nalézáme možná svědka severské tragédie. V potoce leží laponská lyže opatřená primitivním vázáním, přizpůsobeným na ko- žešinové boty se špicí ohnutou nahoru; přivezli jsme si tu osamělou lyži domů. Ztratit v zimě v těchto krutých horách lyži, znamená přinejmenším nepříjemnost a v nejhorším smrt. Kousek dál náhrobek. Na skále mezi bílými kameny je zapuštěn masivní kůl. Na něm široký modrý placák. Na placáku ještě dva menší kameny nazna čující pokračování kůlu a tvořící tak kříž. Krajina se mění do šedomodra a vpravo, hluboce dole, vidíme vodu. Za chvíli se dozvíme, že jsme zabloudili v horách téměř dvě stě kilometrů a tato voda není žádné jezero, nýbrž tajemný Kongsfjord. Proti nám vyjíždí přepychové auto se třemi pasažéry. Silnice je úzká a řidič s norskou vlajkou na rukávě ukázněně couvá. Když se na širším úseku míjíme, vyskakují ven a já německy děkuji. Ptám se, jedeme- li dobře do Finska. L. anglicky vysvětluje, že se jí to nějak nezdá. Řidič odpovídá, že jsme asi udělali chybu u Tanabru. A jestli si nechceme s nimi ve fjordu zachytat tresky. O půlnoci prý berou nejvíc.

Ostatně o tom jsme již věděli od Lofoten z tzv. solných proudů. Řidič povídá: „Ale tady jsou velmi pěkné kusy. Přidám vám k tomu recept ze západu Lofotského souostroví.“ Rád jsem recept vyslechl. Znáte to. Když se potkají chlapi, pijí buď pivo, anebo začnou spolu teoreticky vařit. Čerstvou tresku v Čechách jen tak nekoupíte, ale lze použít tresčí filé. Kvalita se pozná podle perleťové barvy a tuhosti. Nakrájíme na kousky, dáme do osolené vařící vody, ovšem nevaříme, ponecháme několik minut „táhnout“. Může se přidat bobkový lístek, zrnko nového koření a tři čtyři zrnka celého pepře. A teď přijde to hlavní: Mezitím do měkka udusíme kyselé zelí s kouskem sádla. Vymastíme hluboký pekáč nebo formu, na dno se dá vrstva zelí a pokape bílým vínem, na zelí pak opět treska a tak dál. Nahoře musí být zelí. Zalijeme kyselou smetanou, posypeme strouhaným sýrem, pokropíme máslem a pe- čeme dvacet minut. Vršek má jemně zhnědnout. Příloha brambory. „To je oblíbené jídlo v královské rodině,“ dodal řidič s norskou vlajkou na rukávě. Děkujeme, na nejbližším možném místě se otáčíme a potkáváme osádku ještě jednou. Stáli u vody, řidič si právě oblékal svetr a jeden z mužů chystal rybářské ná- činí. Máváme jim, vesele odpovídají. L. říká: „Vážně si s nimi nechceš hodit?“ Odpovídám, že ne, spěcháme, zabloudili jsme přece. Za hodinu brzdím.

„Prosím tě, podej mi honem ten časopis s reportáží o královské rodině.“ Horečně v něm listuji. Podívej, to by mohl být on. „Tak to jsem zvoral královsky.“ „Měl’s jít hned, drahoušku. Teď se vrátíme, ty k němu půjdeš a uděláš dobré ráno, jsem nějaký Sameš a co vy, nejste náhodou zdejší král? Ale to je náhodička. V tom případě vám, milý králi, prokáži tu čest a trochu si tady s vámi zachytám,“ posmívala se L. Prostě L. měla pravdu jako vždycky. Ten řidič byl norský král. „Moment, a tys ho tam na tom fjordu poznala?“ Nasadila úsměv Vánoc: „Ne, ale podle časopisu s tebou souhlasím.“

Skandinávští panovníci jsou populární. Norský král skáče v zimě na lyžích, v létě si řídí auto, chodí do kina a jí s lidmi horké párky u pouličního stánku. Za manželku má spolužačku Sonju a kvůli svatbě bylo málem referendum. Absolvoval vojenskou akademii. Dále společenské vědy, jazyky a ekonomii v Oxfordu. Dánská královna je původním povoláním válečnou pilotkou. Švédského krále uznávají jako ekonoma. Když má čas, stanuje se švédsk ými skauty. Otec dnešní norské Jeho Výsosti byla Jeho Výsost Olav V., syn Haakona VII., dřívějším jménem prince Karla, syna dánského krále Frederika VIII. Babičkou byla královna Maud, dcera anglického krále Eduarda VII. Maminka Martha byla dcerou dánské princezny Ingeborg a prince Karla, syna švédského krále Oskara II. Prostřednictvím norského velvyslanectví v Praze a s pomoc í osobního přítele norského krále, s nímž dříve hrával bridž, jsem se pokoušel dostat do královského paláce. Nepoda řilo se. Udělal jsem u Kongsfjordu velmi vážnou novinářskou chybu.

Mohli jste dnes číst mnohem zajímavější reportáž. Norský král je černovlasý, snad sem tam stříbrný vlásek, vysoký necelých sto osmdesát centimetrů a miluje prý jachting. Asi se s ním už nikdy nesejdu (ani na jachtě). On je na jachtě jako doma, jeho otec byl v tom oboru olympionik. Já pořádně nevím jak jachta vypadá. Tresku bych býval poznal. Na křižovatce u řeky napravujeme orientační chybu a rozbíjíme tábor v tundře za vesnicí Tanabru. Její název znamená most přes řeku Tana. Své dnešní bydliště jmenujeme Táborem neznámého ptáka. Tím neznámým je třaso- řitka čili konipas, tvrdí L. Pozorujeme mladé Laponce, jezd ící obratně sem a tam na dlouhých, štíhlých lodích. Vzadu chlapec s pádlem, na přídi dívka. Takhle se zde tedy randí. Abych nezapomněl: teprve po nočním anonymním setkání s norským králem jsem pochopil malého prodavače mušlí u Kvalsundu. Nakonec dal lasturu zadarmo. Ale ne mně, nýbrž L., ženě s úsměvem půlnočního slunce a Vánoc. Šťastný národ, jehož kluci mají a uchovávají si vikingsky tvrdé palice a umění rozpoznat lidi. Asi na tom má lví podíl i jejich král.

Category: 1996 / 10

Nejdůležitější přístroj v letadle? Podle mě rychloměr a pak umělý horizont,“ říká muž, který začínal u vojáků na Migu 21 a přes akrobatická cvičení se prolétal na Iljušin 62, aby dnes brázdil nebe nejen nad Evropou. V bílé košili se zlatými frčkami na ramenou a slunečními brýlemi je pilot Ing. Josef Kroupa jedním z těch, jimž se splnil chlapecký sen. Otevřeným oknem se vkrádá zvuk startujícího letadla. Chlapec vyskočí z postele a utíká ven. Zacloní si oči, zakloní hlavu, až se mu do zorniček promítne obraz železn ého dravce. Celé dětství provázely Josefa Kroupu stíny letadel. Vyrůstal nedaleko letiště v Čáslavi a jeho největším snem bylo jednou sedět v pilotní kabině a vyšívat vzkazy do nebe.

A tak se vydal na svou cestu do oblak. Jediným způsobem, jak se stát pilotem, bylo začít studovat vojenskou leteckou školu v Košicích. A tak se v roce 1965 začalo jeho vojenské seznamování s „tryskáčem“. S matematikou, fyzikou, navigací a aerodynamikou v zádech se tři roky učil zacházet s letadly, než poprvé cvičně usedl do nadzvukového stroje. „Výcvik byl tvrdý a drahý. Skutečně velká zátěž, hlavně pro páteř. Nejprve jsme všechno cvičili na trenažérech. Každou situaci, převážně poruchy, jsme nacvičili, přímo nadrilovali, abychom vše zvládli. Pak jsme mohli letět na Migu 21. Nádhera,“ vzpomíná Josef Kroupa. Pak se dostal do akrobatické skupiny. „Po tom se mi skutečně stýská. Letěli jsme křídlo u křídla v obrovské rychlosti. Každý sám za sebe a přitom dohromady. Dokonale sehraný tým. Akrobati na Migu 21. Otáčky, vývrtky. Byli jsme dobrá parta. Hodně na ty časy vzpomínám.“

Studoval také v Moskvě, kde získal obrovské zkušenosti. Tam se poprvé setkal s cizími piloty – Rusy, Němci, Kubánci, Vietnamci. „Jeden pilot z Vietnamu byl hrozně malý, vážil asi čtyřicet kilo. Pak jsme zjistili, že bojoval ve válce. Byl to hrdina s deseti sest řely.“ Od vojáků v roce 1988 odešel k Českým aerolinkám. Nesnášel autoritativn í zacházení, rozkazy, dril. Stal se z něj civilní pilot. „Měl jsem docela smůlu. Kdykoli jsem se chtěl přeškolit na jiný typ letadla, zrušili ho. Tak jsem pořád na Iljušinu 62. Už jsem si na něj zvykl, je to spolehlivý stroj.“ Své povolání má rád. Bude tomu rok, co skončil u aerolinek a nastoupil u Air Praha, charterové společnosti. Je spokojen ý. Jak říká, našel tu dobré přátele, kolegy. „Být pilotem v migu a v iljušinu je pořádný rozdíl. Ve stíhačce se musíte spolehnout sám na sebe. Jedete na vlastní triko. V dopravním letadle to nejde. Nás je v kabině pět – já (kapit án), druhý pilot, telegrafista, navigátor a palubní inženýr – musíme si absolutně věřit a být sehraní. A to my jsme.“ Přichází přibližně hodinu a půl před startem. Kontroluje letový plán, odletový čas, předpověď počasí. Odstartuje a zapne automatického pilota. Neustále kontroluje své přístroje – a že jich tam je nepočítaně. Přistane. „Nejhorší počasí je silný nárazov ý vítr a špatná viditelnost. Naštěstí je buď jedno nebo druhé. V létě jsou taky nepříjemné bouřky. No a nejlepší je sluníčko bez mraků,“ říká Ing. Kroupa a zapaluje si cigaretu. Miluje hory. Když může, snaží se na nějaké vylézt. Nejúžasnější byl kavkazský Elbrus (5000 m n. m.). Sportoval. Hodně běhal, plaval. Teď chodí na dlouhé procházky se svým vlčákem. Záda mu už běhat nedovolí.

Poznal celý svět od Ameriky až po Arabské emiráty. Nejvíce se nacestoval u aerolinií na pravidelných linkách. Přiletěl, předal letadlo, za pár dnů si aeroplán zase přebral a letěl domů. „Zamiloval jsem se do Fidži. Příroda je nebeská a lidé božští. Chodí v sukních a ve vlasech mají duhové květy. Kdybych měl dost peněz, určitě bych tam chtěl strávit konec života. No a nejexotičtější byla Gambie. Týden v nedotčené přírodě,“ vypráví zasněně Josef Kroupa. Při charterových letech většinou ani neopouští letadlo. Za hodinovou přestávku mezi lety se tak tak stihne letadlo připravit na cestu zpět. Někdy se stane, že musí jít během letu pomoct letuškám s agresivnějšími cestujícími. Najdou se i tací, kteří si zapálí u nádob se stlačeným kyslíkem. A fanoušci z Anglie? „Těch jsme se báli. To víte – mistrovství Evropy. Ale byli skvělí. Nevím, jestli to bylo únavou, ale ani jsme nevěřili tomu, že s námi letí onen běsnící dav z televize.“ Dvakrát ročně musí jít na přezkou šení kvalifikace a dvakrát do roka podstupuje důkladné lékařské vyšetření. Má rád přírodu, zemi a lidi. Pije kávu, kouří, má obrovsk ého vlčáka a skvělou rodinu. I když se brouzdá v oblacích, vždy se rád vrátí z nebe na zem. Svou práci má rád. Ing. Josef Kroupa vystupuje z letadla. Od startovací dráhy zaznívá hluk vzlétajícího stroje. Kapitán Kroupa si dlaní cloní oči a zaklání hlavu. Ve slunečních brýlích se odrazí stoupající letadlo.

Category: 1996 / 10

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVALJOSEF SLOUP

Splnil se mi sen mého dětství. Přistál jsem na Havajských ostrovech, rozhozených jako diamanty v nekonečné hladině Tichého oceánu. Jejich krajina se mění rychle jako na běžícím filmovém pásu. Nadoblačné, strmé hory se zvedají prudce vzhůru od nekonečných pláží, pokrytých jemným bílým pískem. Rozervané skalnaté útesy, o které se tříští v mohutném dunění vysoké příbojové vlny. Rozsáhlé ananasové plantáže se střídají s palmovými háji.

Doposud jsem je znal jen z cestopisných knih, dobrodružných filmů a seriálů americké televize. Teď tu stojím před letištní halou, uprostřed záplavy zeleně a tropické slunce mě nemilosrdně pálí do zad a vysněná exotika mě vtahuje do své náruče.

WAIKIKI. Nejznámější a nejslavnější americká pláž. Její jméno vás láká z plakátů za výlohami všech cestovních kanceláří. Senzační dovolená, bezkonkuren ční ceny, fantastické počasí, neuvěřitelné slevy. To vše bez udání státu, ostrova nebo alespoň názvu města. Jedné z těch nabídek jsem podlehl i já. Teď tu stojím po kotníky v jemném, hebkém písku. Na vysokých příbojových vlnách se prohánějí windsurfaři a prkýnkáři. Stovky lidí se čvachtají na rozhraní moře a písku, hází míčem nebo staví s malými dětmi pískové hrady, které nebudou mít dlouhého trvání. Za zády se mně tyčí budovy luxusních hotelů. Na úzkém písečném pruhu, širokém asi padesát metrů a dlouh ém možná kilometr, se tísní tisíce lidí. Na mnohých je vidět, že dorazili teprve nedávno. Jejich pokožka září ještě panenskou bělobou, skvostně se vyjímající mezi různými stupni červeně i mahagonového zabarvení. Opatrně obcházím polonahá ležící stvoření a ukrývám se ve stínu mohutn ého stromu v nedalekém parčíku.

BOUŘE Teprve poté co se temně rudá, zářící koule ponořila do vln Tichého oceánu, odjíždím do hostelu, což je vlastně turistická ubytovna, kterou využívají především mladí lidé. Spole čná umývárna i kuchyň, kde si můžete ze svých zásob uvařit jídlo. Spí se v pokojích po čtyřech až osmi lidech. Každý má svou uzamykatelnou skříňku. Vytáhnu spacák a narvu do ní svůj batoh. Pohodlně se natáhnu na postel a chystám se po utrmácen ém dni usnout. Náhle se celý pokoj rozzářil pronikavým světlem. Po ně- kolika sekundách následovala ohlu- šující rána. Pak další záblesky a další hřmotné rány. To co následovalo, nebyl déšť, ani liják, ani průtrž mračen. Nebe se prostě otevřelo. Miliony tun vody se řítily se zběsilou prudkostí k zemi a bubnovaly v nekončícím staccatu do střech domů, okenních tabulí i asfaltu ulice. V údivu jsem vysko čil z postele a nevěřícnýma očima sledoval tu pohromu. V duchu jsem si začal vyčítat: „Vidíš, naletěl jsi. Koupil sis lacinou letenku a teď je tu období dešťů. Budeš zalezlý v tomhle hostelu celé tři neděle.“ Bubnování pokračovalo s neměnnou intenzitou celou noc. Vstávám v sedm hodin. Po ulici se valila řeka vody. Rezignovaně si vařím kávu a dělám snídani. Pojednou z těžkých olověných mraků probleskl paprsek slunce. Během několika minut rozehnal mraky a všude kolem dokola stoupaly k obloze oblaky páry. Tak se to opakovalo s neměnnou pravidelností, až na několik výjimek, noc co noc.

DIAMOND HEAD V devět hodin, kdy jsem se opět ocitl na pláži Waikiki, už nebylo po přívalu vody ani památky. Tentokrát už v kraťasech a tričku chodím bos ještě ve vlhkém, ale už teplém písku. Na zatím poloprázdné pláži není probl ém najít vhodné místo. Dychtivě se vrhám do průzračné vody oceánu. Vlny si se mnou pohrávají a já plavu k těm největším. Nechávám se kolébat a slastně vychutnávám pocit lehkosti a volnosti. Po hodině plavání a krátkém slunění se vydávám k Diamond Head. Uvnitř kráteru, který by svými rozměry pojmul menší městečko, je v současné době umístěna vojenská základna a mezi jeho strmými svahy a oceánem se na úzkém pruhu země nachází pozemky a přepychov á sídla milionářů. Ještě v roce 1795 zde tehdejší vládce říše Velký Kamehameha, po vítězství nad svými rivaly, nabízel válečnému bohu lidsk é oběti. V roce 1825 zde britští námořníci objevili krystaly kalcitu a v domnění, že se jedná o diamanty, pojmenovali tuto vyhaslou sopku Diamantov á hlava. Po slabé půlhodince vylézám až na její vrchol a přede mnou se odkryje nádherné panoráma. Před sebou jako na dlani vidím Honolulu s Waikiki Beach a všude kolem nedohlednou dálku oceánu. Jeho hladina, pokryta dlouhými, nařasenými hřebeny vzdouvajících se vln, hraje všemi možnými odstíny zelené, azurové až po temně modrou, která na horizontu téměř splývá s oblohou, aby se poté vyjasnila až do bleděmodré, poseté sem tam bílými, polštářovitými oblaky.

PEARL HARBOR .Nemohu nenavštívit tento přístav, ležící v těsné blízkosti mezinárodního letiště v Honolulu. I když tu stále kotví válečná plavidla námořnictva USA, je to v současné době předev ším velký památník onomu osudn ému dni. Na malém plavidle se dostáváme až k muzeu, které bylo vybudováno a nastálo zakotveno nad křižníkem U.S.S. Arizona. Pouhým zrakem vidíme v hloubce několika metrů pod námi jeho nazelenalý a vodními řasami porostlý povrch, v jehož útrobách bude už navždy odpo čívat 1177 amerických námořníků. Hlavou mně proletí datum 7. prosince 1941 a film Tora, Tora, Tora s obrazem střemhlav útočících japonsk ých stíhaček, houkajících sirén i zoufalství lidí, pobíhajících v pozemském infernu. Dnes je tu až idylický klid. Jen všude kolem dokola lze zaslechnout tiché hovory, jindy poměrně hluč- ných japonských turistů.

OAHU. Po několika dnech mám rušného velkoměsta i přeplněných pláží plné zuby. Balím a vydávám se na cestu kolem ostrova. Dálnice se mění asi po půlhodině cesty v obyčejnou okresku. Projíždíme takřka lidupr ázdnou krajinou, plnou kokosov ých hájů, skalnatých útesů a sem tam malebných lidských obydlí. Moje první zastávka je na drsnější severozápadní straně ostrova ve Waimea Falls. Tyto vodopády nevynikají výškou ani mohutností, ale protože se nacházejí v areálu věhlasné botanické zahrady, jsou hojně navštěvovány. Strávil jsem tu dva dny v útulném hostelu ve spole čnosti Novozélanďanů, Australanů, Němců a samozřejmě nikde nechybějících Američanů. Mým dalším cílem, na který jsem se velice těšil, byl kemp Malaekahana. Kempování na Havajských ostrovech je bezplatné. Musíte však mít povolení místních úřadů. Tím si také zajistíte očíslované místo. To jsem si bez jakýchkoli problémů obstaral již v Honolulu. Do kempu jsem dorazil brzy ráno. K mému překvapení tam nebylo ani živáčka. Postavil jsem stan na vyhrazeném místě a teprve potom se objevil jakýsi správce. Prohlédl si mou povolenku a poradil, kde nakoupit potřebné zásoby. Poněkud nervózně, z obavy o své věci, jsem se vydal s batůžkem do dva kilometry vzdálené vesničky. V obchůdku jsem koupil jídlo a sháněl se po něčem k pití. Tím tedy myslím nějaké to pivo, lahvinku whisky apod. K mému úžasu jsem zjistil, že celá tato oblast je pod náboženským vlivem mormonů, a ti nejen že nesmí pít alkoholické nápoje, ale nesmí je ani prodávat. Dozvěděl jsem se k mé nelibosti, že nejbližší prodejna s tímto tovarem je odtud vzdálena asi třicet kilometrů. Po návratu do kempu vidím, že přibylo několik lidí. Jedna parta dokonce s autem. Seznamujeme se a po vylíčení situace dva mladíci odjíždí za nákupem tolik potřebného zboží.

Do večera nás tu bylo asi dvacet a strávili jsme ho posezen ím u ohně, opékáním klobás a líčením životních osudů. Kempoval jsem tu týden. Na pláži, která byla asi tři kilometry dlouhá, nás nikdy nebylo víc jak třicet. Každé ráno jsem se za rozbřesku vrhal do vln a hodiny jsem se nechával houpat v průzračné, teplé vodě. Po víkendu jsem osaměl a žil životem poustevníka. K doplnění jídelníčku jsem pojídal ovoce, kterého bylo kolem dostatek, především kokosové ořechy, papáju a mango. Počasí mně přálo až do posledního dne. Začalo to už odpoledne. Nebe se opět otev- řelo. Po marné snaze setrvat až do rána, jsem zbaběle sbalil své věci. Můj stan to nevydržel, a tak jsem ho tam zanechal svému osudu. Promoklý na kost a schlíplý jako pes jsem se pokorně ještě večer vrátil do Honolulu.

MAUI. Zakoupil jsem si letecký zájezd na ostrov Maui ten samý den, co fotografie poškozeného letadla Havajské letecké společnosti, která zajišťuje přepravu lidí mezi ostrovy, obletěla celý svět. Tehdy to neštěstí zaplatila životem pouze jedna letuška a odv ážná žena-pilotka šťastně přistála s ostatními členy posádky i cestujícími. Před startem jsme letadlo viděli na letišti. Prostředek trupu vyrván jakoby mohutným pařátem. Bylo však příliš daleko a přístup k němu byl zakázán. My jsme letěli ve dvoumotorovém vrtulovém Beechcraftu z roku 1953 pro deset cestujících, který byl dříve používán v armádě. Po startu jsme obletěli Honolulu, zakroužili nad Pearl Harbor a přes Diamond Head jsme zamířili k ostrovu Molokai, kde bylo mezipřistání. Pokračovali jsme nad ostrovy Lanai a Kahoolawe, křídla často v těsné blízkosti strm ých srázů, zvedajících se prudce z oceánu až do výše přes 500 metrů. Některé ženské ječely a všem nám to parádně lechtalo žaludek. Po přist ání jsme se vydali autobusem na sopku Haleakala. Což v jazyce Polynésanů znamená Dům Slunce. Výstavba silnice, která je dlouhá 35 kilometrů a vede až na vrchol do výšky přes tři tisíce metrů, trvala přes pět let. Nebyla stavěna z rozmaru ani pro turistické účely, i když je tak nyní především využívána. Až na samém vrcholu bylo totiž postaveno několik moderních astronomick ých observatoří, ze kterých astronomové z celého světa pozorují Slunce, monitorují satelity a studují vulkanickou činnost Země, předev ším největšího havajského ostrova Hawaii, na který je odtud nádherný pohled. V moderním autobusu, po nádherné asfaltové silnici, nebyl problém dostat se nahoru. Ve výši dvou tisíc metrů jsme prorazili obla čný příkrov a ocitli se v oblasti měsíční krajiny. Rostou zde podivuhodn é rostliny, které nenajdete nikde jinde na světě. Kráter Haleakala je tak obrovský, že by pohltil celý Manhattan a ani ty nejvyšší mrakodrapy by nedosahovaly jeho okraje. Při cestě zpět na letiště jsme se ještě zastavili v historickém městě Lahaina. V 19. století to byl především přístav velrybářů a v letech 1837 až 1848 dokonce hlavní město Havajsk ého království. Dnes je celé město zrestaurováno do původní podoby, jako národní historická památka. Od prosince do května se odtud také pořádají exkurze za pozorováním velryb.

PORTUGALSKÝ NŮŽ VÁLKY. Posledních několik dnů trávím v Honolulu. Zajel jsem se potápět, jen tak s maskou a dýchací trubicí, do zálivu Hanauma. Byl překrásný, plný nádherně barevných ryb i jin ých mořských živočichů. Moc se mi tam ale nelíbilo. Byla tam noha na noze. Pak jsem o pár kilometrů dál, na nejvýchodnějším cípu ostrova, objevil poloprázdnou, kouzelnou pláž pod Makapuu Head. Mé seznámení s ní nebylo ovšem z těch nejlepších. Hned první den jsem se tam málem utopil, když jsem přecenil své síly ve čtyřmetrových vlnách, tříštících se o skaliska. Den poté tam moře vyplavilo asi dvacet centimetrů velkou medúzu. Byla celá průsvitná, jenom chapadla měla zabarvená do modra. Vzal jsem ji do ruky a zvědavě si ji prohlížel. Jmenuje se portugalský nůž války a je silně jedovatá i na dotyk. To jsem ovšem nevěděl, jinak bych nejednal tak pošetile. Druhý den po ránu mě ještě na ubytovně chytily strašné křeče v žaludku. Hlava se mi z toho málem rozpadla. Dostal jsem prudký průjem a na záchodě jsem málem omdlel. Myslel jsem, že je to můj konec. Vzal jsem si dva prášky a trochu se mně ulevilo. Zprvu jsem se domníval, že jsem snad snědl nějaké zkažené maso, ale pak jsem se v nějaké příručce dočetl o těch medúzách. Na některých plážích jsou dokonce varovné značky. Příznaky se přesně shodovaly s mými. Měl jsem prostě kliku. Někteří lidé omdlévají a většina jich musí vyhledat lékaře.

HAVAJANÉ. Jsou milí a přátelští. Necítí žádnou zášť ke statisícům přistěhovalců, kteří zde natrvalo zakotvili, ani k milionům turistů, kteří rok co rok zaplavují tento kousek pozemského ráje. Devadesát procent z nich je až silně obézních, a to i velice mladá děvčata. Hlavu si s tím určitě nelámou a projevuje se to i na jejich dobrosrdečnosti. Pár dní před odletem jsem zašel na pivo do Eddie’s baru. Přisedl jsem si na stoličku k jednomu místnímu obtloustlému chlapíkovi. Chvíli jsme si jen tak klábosili o ničem. Pak náhle povídá. „Chceš být přijat mezi nás? Chceš dostat řád? Budeš mít vzpomínku na Havaj do konce života.“ „No jistě,“ hbitě odpovídám. „V čem je háček? Co pro to musím udělat.“ „Vypít panáka naší kořalky. A já ti ji zaplatím!“ „Na tom přece nic není. Sem s ní.“ Tlouštík se pousmál a objednal pití. V mžiku byla kořalka přede mnou a plaval v ní, jako malík tlustý a dlouhý, bílý červ. Tělo měl poduškové jako ta figurka v reklamě na pneumatiky MICHELIN. „To snad nemyslíte vážně,“ vyhrknu a chuť na kořalku, i když zdarma, mě v tu ránu přešla. „Nebuď zbabělec. Když to vypiješ, dostaneš diplom. Zavři oči a polkni to!“ Zařídil jsem se podle jeho rady. Hodil jsem to do sebe, ale červ mně uvíznul mezi zuby. Vyplivl jsem ho do sklenky. Zařechtal se a doplnil frťana další dávkou. Tentokrát se to podařilo. Dostal jsem ORDER OF THE WORM, neboli Diplom pojídače červů. Je na něm mé jméno, datum May 5, 1988 Honolulu, Hawaii (Waikiki), podpis důvěrníka klubu a podpis svědka. To, že ta kořalka byla meskal, tedy mexické pití, a ten červ z kaktusu agáve, jsem zjistil až mnohem později. Ale i to je jedna z absurdit současného světa.

Category: 1996 / 10

Skotsko je asi nejznámější samostatně neexistující země na světě. Ve staleté snaze o samostatnost maličká země vedle anglického kolosu sice prohrávala, ale v úsilí o „zviditelnění“ se skotským horalům dařilo lépe než velmocím.


Skotský horal

Která země kromě Skotska může například říci, že je výhradním vývozcem nápoje, bez kterého si nelze přestavit žádný bar ani restauraci?Chodí snad ještě někde jinde mužové v sukni a má některá jiná země více „shocking“ národní kroj?A je na světě druhá tak oblíbená prehistorická obluda jako ta z jezera Loch Ness?A to nemluvíme o skotském střiku, skotských anekdotách, skotských lordech, skotských dudácích a skotských legendách o Highlanderech…O tom všem si můžete přečíst v rozsáhlé cestopisné črtě ze Skotska. Nádavkem přidáváme:ROYAL SCOTSMAN, jeden z mála luxusních vlaků na světě, který ještě jezdí a kterým můžete projete nejkrásnější místa Skotska, zákulisí oblíbené hry Skotů – golfu a zaručené zprávy o obyvatelích skotské vysočiny.

Category: 1996 / 10

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL:

 LIBOR MICHALEC

Safari na sněžném skútru je nejlepší zimní dobrodružství – a pro nás Čechy pořád exotická zábava. Zvlášť, když se projíždíte po ledových pláních až za polárním kruhem ve švédském Jukasjarvi. Skútr je třistapadesátka s tachometrem do 120 km/hod., nepotřebujete na ní žádné osvědčení a řídí každý sám. Místní mladíci s ním v podvečerních hodinách předv ádějí podobná kouzla jako surfa ři na vlnách Karibského moře. Průvodce připomíná napůl Laponce a napůl Jacka Londona – včetně laponského tesáku za pasem. Jsme ještě dost rozpaření z ranní sauny, a tak se převlékáme do teplých overalových kombinéz, vypůjčenou huňatou ušanku na hlavě a nohy jsou zabalen é do vysokých a nepromokav ých polárnických buf. Ranní teplota -11 oC s vycházejícím sluníčkem sice stoupá až na báječné -3 oC, ovšem pokud by se zatáhlo a vzduch se ochladil až třeba na -30 oC, nebylo by to na tomto stupni severní šířky žádné překvapení.

l l l Stisknutí plynu, řev akcelerátoru, vůně spáleného benzínu. Průvodce ukazuje cestu a vymílá v zledovatělém sněhu stopu svou posílenou „pětistovkou“ s vlečným vozíkem na saních za sebou. Má tam obří pánev a připravený oběd – brambory, losí bifteky a smetanu. Přes zamrzlé jezero rychlost hravě stoupne na 90 km/hod., každý hrbol působí jako trampol ína, a když zvednete obličej mimo závětří za ochranným předním sklem, namrzne vám během několika sekund.

l l l Po úvodní projížďce širokou vyje žděnou cestou nastává okamžik pravdy – opouštíme její koleje a vydáváme se kličkovat mezi smrčky do lesa. Na chvíli opouštím průvodcovskou stopu, a když se skútr podezřele naklání, pokou ším se vyrovnat ho nohou. Ale to je velká chyba, protože noha okamžitě zahučí do závěje a skútr se nakloní ještě víc. S pomocí laponských bohů přenáším těžiště na druhou stranu a naštěstí bez cizí pomoci se vyškrábu konečně až na vršek kopce.

l l l Tam už parkuje náš průvodce se svým velitelským skútrem, jako kdyby něco vyhlížel. Opravdu tam cosi je. Dřevěná lovecká chata. Průvodce odemkne zámek na petlici, nějakou hořlavinou poleje polena připravená na otevřeném ohništi a škrtne zápalkou. Oheň se rychle a spolehlivě rozhoří, dým uniká středem místnosti a otvorem ve střeše bez komínu a na obří pánvi o průměru sedmdesáti cetimetrů se za pár minut smaží naložené losí bifteky s bramborem a cibulí. Rázem je tu pohoda jako na staré lovecké chatě, a když je jídlo hotové, celé se nakonec zaleje smetanou. Chutná skvěle, přesně jako tradiční laponské jídlo. Pak průvodce zavolá z bezdrátov ého telefonu a překontroluje spojení. „To je kvůli bezpečnosti,“ říká, když zachytí náš úsměv. „Zpátky pojedeme přes vrcholek támhleté hory,“ dodává a ukazuje pahorek, tyčící se v jinak dokonale rovinaté krajině. „To abyste si vyzkoušeli jízdu v terénu.“ Ovšem jízda v terénu je slabé slovo. Stoupání někdy připomíná svou příkrostí a sklonem zatáček schodiště a trefit se občas do skuliny mezi dvěma do sebe zaklíněnými stromy není taky legrace.

l l l Safari v tom pravém smyslu slova, se stády sobů a ledních medvědů, sněžnými králíky a vlky v rezervaci, to tedy není. Ale o to můžu být pyšnější, že jsem aspoň na chvíli viděl skutečné losy kdesi ve skutečném lese za polárním kruhem a ne jen turistickou atrakci. A je tu také patrně jediný bar na světě, který je opravdu z ledu, a kde vám barman může do ledové skleničky nalít vodku Absolut, která je tu přítomna také v podobě obří a pohádkově nasvícené skulptury. Ale o tom jsme psali už v dubnovém čísle.

Category: 1996 / 10

Exodus tzv. nových Rusů do Španělska začal už počátkem roku 1994. Především písčité pláže pobřeží Costa Blanca a Costa del Sol na jihu země, s největším počtem slune čných dnů v Evropě, jsou pro ruské zbohatlíky přesně tím, co hledají. Křik racků a hukot příboje tady už po mnoho měsíců přehlušují řvoucí motory nákladních aut, přivážejících stavební materiál na tisíce apartmánů a luxusních vil, vyrůstajících desítky kilometrů podél pobřeží jako houby po dešti. Pro záhadné obchodníky, kteří pot řebují vyprat miliony dolarů získaných drancováním rozpadající se supervelmoci, představuje diskrétní Španělsko ideální zemi. Tady mohou do bezpečí uklidit nejen své peníze, ale i manželky a děti. A v mnoha případech také sami sebe. Mnozí španělští obchodníci s nemovitostmi, pro něž byli před třemi lety první klienti z Ruska spíše exotickým zpestřením, dnes litují, že se podíleli na novodobé kolonizaci pobřeží ruskou mafií. I když přílivu peněz, pocházejících podle informací policie v Alicante z devadesáti procent z nelegálních obchodů se zbraněmi, drogami či z finančních podvodů, by stejně mohli jen stěží zabránit.

 Zdejší liberální legislativa, jež měla otevřít bránu přílivu zahraničního kapitálu do země, se nakonec stala dvojsečnou zbraní, která vyrývá policistům i úředn íkům finanční správy hluboké vrásky do čela. „Jak sem přivést třeba pět milionů černých dolarů? Asi tě překvapím, ale velice snadno a navíc legálně,“ usmívá se jeden ze španělských podnikatelů a vzápětí mi vysvětluje: „Můžeš to udělat dvěma způsoby. Buď je propašovat, ale to je zbytečné riziko, třeba při zakládání účtu v bance. Daleko snazší je částku na hranicích nebo na letišti oficiálně přihlásit.“ ,Poctivý“ dovozce nav íc dostane od španělských celníků potvrzení, že peníze legálně dovezl do země. Na jejich původ se ho nikdo nikdy neptá. I další postup je snadný. Záleží na otrlosti vlastníka balíku dolarů či marek. Buď si v bance otevře účet na vlastní jméno, kdy opět nemus í prokazovat původ peněz, nebo použije prostředníka, a tím se vyhne pozdějšímu riziku kontroly podezřel ých bankovních operací.

Původem Polák Jaczek T. z Cuidad de Quesada, městečka ležícího v blízkosti Alicante, byl jedním z prvních obchodníků s nemovitostmi, který zprostředkovával prodej luxusních domů ruské klientele. I on toho dnes lituje: „Přiznávám, zpočátku jsem si dost vydělal, ale život je mi milejší. První šok jsem zažil, když jsme s majitelem vily, o kterou měl Rus zájem, dohodli konečnou cenu na sedmdesát milionu peset, což je v přepočtu přes půl milionů dolarů. Když se ho ptal, jak vysoké si představuje splátky, Rus vytáhl zpod stolu potrhanou igelitku a suše prohlásil: ,Platím hotově.“ Z tašky vytáhl milion dolarů, zabalený do Izvěstijí a převázaný motouzem. Jak mi později řekl, s igelitkou v ruce přijel už z Ruska, a než vystoupil v Alicante na letišti, prošel bez nejmenších problémů všemi kontrolami.“ Další klient mu krátce nato zase slíbil padesát tisíc dolarů za pouhé otevření konta v bance na Gibraltaru. A návdavkem přidal klidně, leč jasně míněné doporučení, aby se o tom raději nikde nezmiňoval. Člověk prý nikdy neví, kdy by se jeho ženě nebo dětem mohlo přihodit něco nepříjemného. Další obchody už Jaczek ze strachu raději odmítl. Klidný spánek však nemá dosud. Rusy v jejich exodu na španělské pobřeží může jen těžko něco zastavit. Už dnes je jich podle neoficiálních údajů ve Španělsku přes dvě stě tisíc.

Podivuhodní ředitelé a manažeři často neexistujících firem jsou majiteli několika tisíc luxusních domů, ale i hotelů, restaurací, diskoték a erotických klubů. Cedulky Hovoříme rusky se začínají objevovat ve stále více obchodech a nad řadou realitních kanceláří vlaje ruská vlajka. Neklamné znamení, že movité kupce, kteří nesmlouvají a platí keš, tady vítají s otevřenou náručí. Vily ruských boháčů poznáte snadno. Především je od zvědavých očí kolemjdoucích odděluje vysoký plot, což je často požadavek ruských kupců. „Chtějí hodně pokojů a hlavně tenisový kurt. Skoro všichni. Jak vidíš kurt, můžeš si být skoro jistý, že tam bydlí Rus,“ říká další ze zdejších obchodníků. Ruské rodiny se se svými sousedy téměř nestýkají, stejně jako se svými krajany. Výjimkou je několik restaurací, kde dnes člověk nezaslechne jinou řeč než ruštinu. I tady se však přísně dbá na hierarchii.

Ruský milionář by si v životě nesedl k jednomu stolu s nádeníkem, který se sotva uživí. Zdejší obyvatelé, vyjma majitelů stavebních parcel či restauratérů, dnes pohlížejí na příchozí z Východu dosti nevraživě. Není divu. Spolu s desetitisíci majetných Rusů dorazil na jih Španělska i zločin toho nejhoršího kalibru. Na stránkách špan ělských novin se už sem tam objevují zprávy o zadržených Rusech, kteří na pobřeží organizovali skupiny ostrých hochů, provozujících rocketiring, vymáhání výpalného. Zatím jen od svých bohatých krajanů, jejichž zisky zaručeně nepocházejí z poctivých obchodů. Sami policisté však přiznávají, že to je jen začátek. Podle policejních análů operují na pobřeží stále ve větším počtu i organizovan é zájezdy kapesních zlodějů, které jsou vysílány především z Moskvy. Bossové kapsářské mafie zaplatí „výletníkům“ týdenní pobyt včetně zpáteční letenky, zpátky však musí každý z nich přivést tři i více tisíc dolarů, ukradených z kapes movit ých turistů. Rukojmími, jak jinak v Rusku, často bývají rodiny či příbuzní kapsářů. Nedojde-li k radikálnímu zpřísnění kontroly vstupu peněz i jejich vlastníků do země, nečekají španělské pobřeží příliš radostné vyhlídky. Nad romantickou krajinu, jež učarovala Dalímu i Hemingwayovi, se již brzy může pravidelně vznášet vůně střelného prachu z koltů ruských gangů, vyřizujících si v novém teritoriu své účty.

Category: 1996 / 10

Když byl poprvé objeven v 17. století, vědci věřili, že je to mládě draka. Proteus je obojživelník z čeledi Proteidae. Čeleď má dvě větve, přičemž v jedné z nich je Proteus Anguinus jediným druhem. Žije v podzemních krasových vodách ve vápencových územích od Slovinska po Hercegovinu.


proteus

Dosahuje reprodukčního věku ještě v larválním stavu mezi 14. a 18. rokem. Tento jev, stejně jako dlouhověkost – věří se, že může žít 100 let – zůstává dosud nevysvětlen moderní vědou. Dokonale přizpůsoben absolutní tmě, nepotřebuje živočich oči, které zakrněly a jsou pokryté kůží. K pohybu 25 cm dlouhého tělo pomáhá dlouhý zploštělý ocas, který mu vynesl název „úhořový proteus“.

Může se pohybovat i po zemi, k čemuž používá nohou, které mají buď tři (přední nohy) nebo dva (zadní nohy) prstovité výběžky. Potravou protea jsou malí korýši a hmyz. Počet žijících proteů je obtížné odhadnout, protože žijí v nepřístupném prostředí. Sameček se velmi málo liší od samičky. Dosud nikomu se nepodařilo pozorovat a zachytit rozplozovací fázi v jejich přírodním prostředí.Proteus vydrží extrémní hladovění a existuje jedinec, který je chován dvanáct let a nebere po tu dobu potravu. Experiment s ním stále pokračuje.V roce 1986 byl nalezen pár odlišně formovaných černých jedinců, vypláchnutých velkou vodou z nepřístupné jeskyně. Způsobili zmatek v existujících teoriích. Až dodnes nenašli vědci odpověď…Proteus je extrémně citlivý na znečištění vody a jeho výskyt je tedy dobrým vodítkem pro ekology a ochránce přírody.Živočich je velmi striktně chráněn a jeho podoba byla vryta do nové slovinské mince. Září 1996

Category: 1996 / 10

Pustil jsem se rezavého kotevního řetězu a namířil si to hlouběji do laskavého objetí teplých vod Karibiku. Znovu jsem se jakoby ve stavu beztíže ponořil do onoho fantaskního světa, tvořícího v historii života na této planet ě přechod mezi mořem a souší – do říše korálů. Ani ne 10 metrů pod hladinou leží bujná tropická zahrada a čeká na to, jak s ní naložíme. Zda ji dok ážeme obdivovat a využít, anebo ji zneužijeme. Všude okolo ohromující mohutné a dosud živé korály všech barev. Jsme 30 mil od pobřeží Hondurasu nedaleko Roatanu, ve vodách dosud nezasažených znečištěním ani zvýšeným procentem živin. Bohužel kombinace čistých vod a zdravých korálů patří dnes ke světovým raritám.NÁVRAT NA FLORIDA KEYSBěhem posledních pěti let jsem navštívil korálové útesy v Karibiku, Latinské Americe, Austrálii, Asii i v jižním Pacifiku a všude jsem narazil na stejný obraz: korálové útesy naší planety jsou ohroženy jako nikdy předtím a řada z nich nezadržitelně umírá. Podle studie Mezinárodní spole čnosti pro výzkum korálových útes ů (International Society for Reef Studies) ohlásilo vážné ohrožení stavu svých korálových útesů více než dvacet zemí. V oblasti Karibiku stejně jako i Indického a Tichého oceánu. Zhruba před rokem jsem se po letech vrátil na Floridu, do svého rodi ště, kde jsem s potápěním před pětadvaceti lety začínal. Byl jsem přesvědčen, že po třech desítkách let kariéry profesionálního potápěče budu moci atoly, na něž si matně vzpomínám z prvních setkání v padesátých letech, studovat s mnohem větší důkladností. Florida Keys představují jedinečný pás korálových útesů na pobřeží Spojených států. Vypadá to skoro jako ironie osudu, že ačkoli jejich nejkrásnější části byly za přírodní rezervaci prvního stupně vyhlášeny již roku 1960, jsou to právě ony, které jsou dnes, kdy ve světě začíná být postupně chráněn jeden atol za druhým, ohroženy ze všeho nejvíc. Stále zřetelněji se zde projevují důsledky zvýšeného počtu návštěvníků, vyššího procenta znečištění vod, současně s neobvykle vysokým přísunem živin. A právě tato hrozba může vbrzku postihnout i ostatní světové lokality dosud neponičených atolů.LAKMUSOVÝ PAPÍREK ŽIVOTA Korály jsou živé organismy. Jejich zdánlivě na kost tvrdé skalnaté útesy jsou ve skutečnosti pozůstatkem činnosti nesčetného množství drobounkých polypů, žijících v koloniích. Stáří floridských atolů se odhaduje na zhruba 6000 let, přičemž ostatní světové atoly existovaly a vyvíjely se ještě mnohem dříve. Korály pro svoji existenci vyžadují poměrně specifické podmínky, které snesou jen nepatrné výkyvy a odchylky: čistou vodu, dostatek slunečního svitu, teplotu mezi 68 a 80 stupni Fahrenheita, minimální znečištění a relativně nízký přísun živin. Což je kombinace, která se při současném stavu naší planety již téměř nikde nevyskytuje. První velice vážnou příčinou řady problémů je skutečnost, že většina korálových útesů, které můžeme navštívit, se nalézá poměrně blízko pobřeží (maximálně do 20 mil), takže veškeré nečistoty, které pobřeží produkuje, byť jen ve formě usazenin a zbytků potravy, zasáhne atoly v poměrně krátkém čase. O korálech lze říci, že fungují podobně jako kdysi kanárci na šachtě, jako jakýsi živý lakmusový papírek bezpečnosti okolního prostředí. Jakmile hornick ý kanárek přestal zpívat a ztratil vědomí, byl to pro všechny signál, aby co nejrychleji hledali záchranu na čerstvém vzduchu. Nejinak je tomu i s korály. Když začnou chřadnout a umírat, je to pro člověka neklamným znamením, že došlo k poškození životního prost ředí. Žel – stejně jako v případě kanárků – je v té chvíli už na záchranu „mořských kanárků“ pozdě! KORÁLY VERSUS ŘASYZdraví korálů závisí na kvalitě vody, která je omývá. Jelikož však jsou atoly poměrně blízko pobřeží, dorazí k nim vše, co člověk produkuje a posléze vyřadí, poměrně záhy. To se ostatně stalo osudným právě pro Florida Keys, v jejichž bezprost řední blízkosti bylo v posledních dvaceti letech vybudováno rozsáhlé letovisko, ležící navíc jen hodinu cesty autem z Miami. Považte jen, jak obrovské množství potravin proudí denně po silnici U.S. 1 směrem na toto pobřeží. Jsou ho skutečně tuny denně. Kdybychom tyto hromady potravin a obalů házeli do moře přímo, nikdo by nepolemizoval s tím, že tady doch ází k nežádoucímu znečišťování moře. Poněkud jiné je to ve chvíli, kdy jsou odpadky skládkovány na pobřeží. Trvá to sice o něco déle, ale tlející živiny si svoji cestu do moře postupně najdou a zanedlouho stejně dorazí až k porézním atol ům. Výsledek je nakonec stejný. Ačkoli značnou část přivezené ton áže turisté zkonzumují, zbytky a odpad putují do kontejnerů, které jsou pak „pohřbívány“ na pobřeží. Tam se časem mění ve hrozbu zvýšen ého přísunu živin do korálových vod. Atoly se samozřejmě bez živin neobejdou. Má to však jeden háček. Život na korálových útesech znamená vyrovnaný boj mezi korály a řasami. Pro korály je ovšem výhodnější prost ředí chudší na živiny, zatímco voda živinami dostatečně nasycená nebo dokonce přesycená znamená pravý ráj pro všechny druhy řas, jež pak získávají nad korály převahu. Zasáhnou-li korálové útesy vody s nadměrným množstvím živin, jsou řasy schopny množit se neuvěřitelně rychle. Stejně rychle, jako dokáže vodní květ proměnit hladinu stojatých vod v zelený trávník takřka přes jedinou noc. Korály, jejichž životní rytmus je daleko pomalejší, pak nemají šanci. Je znám případ, že na Bahamách dokázaly agresivně přemnožené řasy obrůst a udusit celé atoly v průběhu několika týdnů.ODPADY, ODPADY, ODPADY Kromě toho může nutriční hrozba, tak jak jsme ji poznali na Florida Keys, často „připlavat“ i ze zdánlivě dalekého sousedství. Stačila jediná čistička odpadních vod, vzdálená navíc asi 100 mil od místa „úderu“, která dokonce ani nezpracovávala zbytky potravin, a Carysfort se během jediného roku proměnil v podmořskou poušť. Ještě v šedesátých letech se tento atol v penekampské oblasti pyšnil pestrými koloniemi živých korálů, dnes je zde šedo a pusto. Rovněž Ocean Reef Club, luxusní letovisko na Key Cargo, si může s Carysfortem s klidem podat ruku. Odpadky ze stovek jacht proudí přímo do zálivu Dispatch Creek, důležitého přístavu, obklopeného řadami luxusních sídel. Na čtyři golfová hřiště patřící klubu se ročně rozpráší kolem čtyřiceti tun přípravku na bázi dusičnanů jenom proto, aby byly vzápětí spláchnuty do oceánu. Dr. Brian Lapointe, biolog podmořského výzkumu pro oblast Florida Keys a člen společnosti Sea Trust prohlásil, že voda v Dispatch Creek dosáhla stavu „hyper-eutrofikace“, což laik snadno pozná podle nezaměniteln ého sirovodíkového zápachu po zkažených vejcích. Před nedávnem vedení klubu požádalo o povolení, aby mohlo v „mrtvém rameni“ zálivu instalovat čeřiče vody. Měly pomoci vyplavit splašky a zahnívající zbytky potravin hlouběji do moře. Ekologické aktivity státu Florida si naštěstí vymohly, aby povolení nebylo uděleno.FOTO: FRED WARD, BLACK STAR PODOBNOST S MIZEJÍCÍMI PRALESY ČISTĚ NÁHODNÁ?Dalším nebezpečím pro korály jsou kaly a usazeniny, které obrušují útesy a oslabují živé polypy. Ve větším množství mohou atoly dokonce zadusit. Zdálo by se také, že tragédie tropických pralesů má jen pramálo společného s osudem korálových útesů, a přesto… Studie z roku 1988 spatřuje důvod úhynu 90 procent měkkých gorgonských korálů a 80 procent atolotvorn ých korálů při pobřeží Kostariky ve vykácení kostarických lesů. Korály byly zahubeny naplaveninami, které do moře po razantní likvidaci lesních porostů zanesly pevninské řeky. Stát Florida byl nucen v roce 1981 opravit v oblasti Florida Keys 29 mostů. Výsledek této činnosti výstižně popisuje ponorkový mechanik Spencer Slate: „Intenzivní konstrukční práce spojené s bagrováním způsobily, že naše korálové útesy budou minimálně po dobu nejbližších dvou let pokryty vrstvou bělavého bahna. Je naprosto všude. Viditelnost ve zdejších vodách se snížila ze 100 stop na pouhých 30. Během celé své kariéry jsem až dosud nezažil, aby na Elbow, pro potápěče jednom z nejatraktivnějších míst, bylo nutno vyhlásit stav ,novis „. Nicméně zvířené sedimenty viditelnost zcela blokují.“ Mnohem horší než špatná viditelnost je skutečnost, že dva roky trvající trauma může opět o něco více oslabit již beztak slabý mikrokosmos atolů a to (s největší pravděpodobností) s trvalými následky. VRAŽEDNÍ TURISTÉPřipusťme, že situace na Floridě je v řadě ohledů vyhraněnější a do jisté míry výjimečná. Nicméně i tady hrozí podobná nebezpečí, která ohrožují ostatní světové atoly. Většina z nich se nachází v oblasti rozvojových zemí třetího světa, které nijak nedbají na jejich ochranu, nestarají se o řádné skládkování odpadů, čističky odpadních vod, ani o omezení těžby ropy. Korály jsou vázány na místo svého výskytu a nemohou ze znečištěného prostředí odplavat tak jako ryby. Jejich existence je plně závislá na kvalitě životodárné vody, která bohužel bývá nezřídka nasycena vedlejšími produkty lidské civilizace. Floridský problém spočívá v tom, že zde se v bezprostřední blízkosti atolů nachází rozlehlé sídliště a důležitá komunikace. Obé znamená pro zdraví atolů hrozbu, která působí na snížení kvality vody a stane se pro nejvíce zasaženou severní část floridských atolů s největší pravděpodobností vražednou. Během jediného slunného víkendu navštíví nejpopulárnější útesy na Key Largo zhruba 3000 návštěvníků. Tak vysoký zájem je sice nesrovnatelný s ostatními lokalitami, nicméně zhoršené kondici atolů dvakrát nepřidá. Dvoutaktní motory motorových člunů konstruované tak, že jejich výfuky ústí necitlivě přímo do vody, doslova přílévají oleje do ohně. V našem případě do moře. To je ovšem naprosto nepřípustné. Nadměrné množství člunů působí cestou ke korálovým útesům trvalé víření mělk ých vod, jejichž usazeniny pak zanášejí kolonie živých korálů a nutí je, aby ještě vystupňovaly svůj vyčerpávající boj o přežití o další dávku energie vynaloženou na své očištění. Kromě toho se také zvýšil počet havárií. Podle statistiky vzrostl na Penekampu v roce 1989 počet ztroskotaných motorových člunů ve srovnání s rokem 1984 o rovných 300 %. Čluny často řízené nezkušenými plavci (v řadě případů dokonce i bez licence) narážejí na korálové útesy neuvěřitelně často a způsobují jim neodstranitelné škody. Avšak největším nebezpečím je sám člověk. Ačkoli je každému návštěvníkovi horem dolem opakováno, aby se korálů nedotýkal, lidé, zdá se, cítí neodolatelné nutkání sáhnout si na živou přírodu. Také zdánlivě pevný a tvrdý vzhled korálových útesů může přispět k tomu, že návštěvník zapomíná, že na jejich povrchu bojuje o své přežití tisíce slaboučkých, křehkých a ohrožených polypů. Silné a zdravé korálové kolonie jsou ještě poměrně schopny se s drobnými rušivými zásahy vyrovnat, ale pro korály, vyčerpané podobně jako ty na Florida Keys, je každý lidský dotyk, dloubnutí, rána, krok nebo sednutí tou poslední kapkou. Vysílené korály již nemají šanci dál bojovat a snadno podlehnou řas ám, jež je obrostou a zadusí.RYBÁŘI ZDÁNLIVĚ NEVINNÍJednou z dalších hrozeb je zdánlivě zcela nevinné rybaření. Pestrá směsice různých druhů ryb je přirozenou součástí vyváženého biotopu atolů. Amatérské rybaření se vyznačuje snahou spokojit se s každou větší, dospělou ulovenou rybou. Soustředí-li se do oblasti korálových útesů, nejen že decimuje zdejší genetický potenciál, ale zároveň narušuje přírodní rovnováhu regulující přirozené počty malých i velkých ryb a také rostlin. Je s podivem, že vláda dosud toleruje, aby se v Národním parku v Penekampu a ve „federální svatyni“ výzkumu podmořského života na Key Largo ryby lovily, byť jen na udici. Biologická rovnováha tak nadále klesá a jediným efektem je, že v této oblasti vidíme stále méně a méně nádherných ryb. Ještě více zaráží, že v obou přírodních parcích je povolen lov humrů. To pak spěje k tomu, že dva týdny po zahájení humří sezony nenajdete v této oblasti jediného dosp ělého humra floridského. Představa, že jednou z možných forem ochrany by mohla být podmínka, že jednotlivec smí denně ulovit maximálně 6 a majitel člunu maximálně 24 humrů, je naprosto směšná. Napomáhá jedině tomu, aby komerční lovci humrů, jimž žádné limity stanoveny nebyly, sklízeli ještě bohatší humří žně. Intenzivní rybářská činnost na většině karibských ostrovů doslova zdecimovala místní populaci ryb, které často ani nestačí dorůst délky několika palců. Ještě nebezpečnější jsou praktiky, které korálové útesy zabíjejí rovnou: odstřelování dynamitem, trávení vod a bagrování. V Pacifiku se někteří rybáři uchylují k trávení a odstřelování vod, aby pak jednoduše posbírali vše, co vyplave na hladinu, bez ohledu na to, že spolu s rybami zároveň zabíjejí i ostatní podmořské obyvatele. Lovci korálů v jiných částech Pacifiku zase v honbě za korály vytrhávají drátěnými nevody často celé kusy korálových útesů a postupně tak systematicky likvidují celý atol. Ve Francouzské Polynésii, Thajsku a Srí Lance atoly dokonce bagrují, za účelem získání levného stavebního materiálu. Krátkozrakost takovéhoto přístupu se nejmarkantněji projevila na Srí Lance, jejíž pobřeží se postupně mění v nehostinné útesy, protože průrvy v pásu atolů umožňují přílivu a náporům vln spláchnout pobřežní písky. Na Filipínách rybáři ničí korálové útesy zátahy vlečných sítí, bez ohledu na skutečnost, že tyto sítě jsou v oblasti korálových útesů neúčinné, jelikož řada zde žijících ryb neumí plavat. Výsledkem takového přístupu je fakt, že ze zhruba šesti set korálov ých útesů na Filipínách jsou jich zhruba dvě třetiny ve značně zubo- ženém stavu.OBECNĚ VZATO Problematika světových korálových útesů dosáhla velice vážného, ne-li krizového stupně. Atoly nejsou pouhou atrakcí pro turisty a potápěče. Jsou zároveň vzácnou líhní podmořského života a plní také úlohu signalizátoru. Jejich současný stav může být pro nás posledním varováním, že budeme-li i nadále bezcitně rezignovat na vytvoření co nejoptimálnějších podm ínek života v moři, ohrožujeme tím také svoji vlastní existenci v budoucnosti. Útesy jsou živými pobřežními sirénami, které hlásí, že prozatím jsou sice v ohrožení jenom ony samy, ale nezapomínejme, že bez zdravého oceánu nepřežije na této planetě ani člověk. Zkusme se zaposlouchat do jejich volání. Jejich potíže způsobil svými chybami člověk a jedině člověk je také může zase napravit. Jakékoli další ničení této zvláštní formy života je zárodkem příští katastrofy.

Category: 1996 / 10

NAPSAL:  ZBYNĚK PAVLAČÍK

Gulag. Pro někoho nic neříkající, prázdný pojem. Pro jiného slovo, vyvolávající vzpomínky do konce života. Byli jsme prvními Čechy, jejichž noha na půdě pravověrného gulagu dobrovolně stanula. Za cíl jsme si vytkli navštívit gulagy v okolí města Perm na Severním Uralu. Právě zde se nachází soustava tzv. Permských lágrů, vybudovaná v polovině třicátých let.

Samotný Perm byl až do počátku let devadesátých zak ázaným městem; v jeho blízkosti stojí strategické vojenské továrny. „Kterým letadlem přiletíte?“ zněla jedna z prvních otázek člena permské organizace Memoriál, sdružující zájemce o historii politických pracovních táborů. „Přijedeme autem,“ odpověděli jsme. „nu, vy maladci,“ odvětil udivený hlas.

KRAJEM, KTERÝ NEMÁ MAPU. Podrobnější mapu permské oblasti jsme nezískali ani v Moskvě, nepomohla vydatná pomoc našeho věrného průvodce Sergeje. Taková mapa prostě neexistuje. Zhruba osm set kilometrů dlouhá trasa tajgou z hlavního města Tatarské oblasti Kazaně do Permu tak pro nás byla velkou neznámou. Cestu se rozhodujeme absolvovat nonstop, s výjimkou zastávky v Moskvě. První vážnější překážkou je hraniční přechod Kukuryki-Brest. Zde je i nemožné možné, a tak při jednání s běloruskými celn íky raději vůbec nepoužíváme zdravý rozum, neboť bychom o něj přišli. Další komplikací je až po tisících kilometrů veletok Volha. Na automapě totiž není uvedeno, že k jeho překonání je nutné použít trajekt. K naší smůle jsme do přístaviště dorazili těsně po odplutí posledního remorkéru toho dne. Vidina mrazivé noci strávené v autě a hlavně časové ztráty nás mohutně povzbuzují v jednání s kapit ánem. Ten má pro nás nakonec za pár „grínů“ (slangově dolary) nebývalé pochopení a přes čuvašsko-tatarskou hranici, kterou tady tvoří právě Volha, nás hrdinně převáží. Volha je pro návštěvníka intenzivním zážitkem i ve tmě. Pro slabé sněžení není protější břeh takřka vidět. A od něj se již rozprostírá nekonečná, bájná tajga. Konečně nabíráme severní kurz. Jsme mile překvapeni širokou, kvalitní silnicí a tváří větších měst. Skoro se zdá, že města více na východ a sever jsou modernější a evropštější než ta před Moskvou.

Do Permu dorážíme ve tři hodiny moskevského času, který máme nařízený i na svých hodinkách. Místní hodiny ale bez výjimky ukazují hodinu pátou; znamená to tedy, že jsme museli projet další dvě časová pásma! Od naší rodné vísky tedy celkem čtyři. Načerno uléháme do rozbřesku v hotelu Ural a před osmou netrpě- livě voláme přátelům z Memoriálu. Hlásíme svou připravenost vyrazit k samotným gulagům. Zmrazí nás sdělením, že vytoužený cíl je ještě vzdálen asi tři sta kilometrů, což v místním terénu znamená zhruba deset hodin jízdy. „Jesť u vas vjertaljot? „ ptám se tajemníka místního Memoriálu. „Da, jesť. No on očeň darogij. „ „Děngi nět problem,“ ujišťuji ho. Nájem vrtulníku se v té chvíli jeví jako jediné řešení. Pokud v dnešním Rusku „děngi nět problem „, tak problémem nemůže být už vůbec nic. Náčelníkovi letiště sdělujeme cíl letu. Pomocí hřebíku na ztrouchniv ělém provázku vypočítává, že nás let dopravním Mi-17 se třemi členy posádky přijde na 5 026 765 rublů (asi 1200 USD), včetně spotřební daně. Dostáváme na uvedenou sumu stvrzenku a jen Sergej tomu ještě nemůže uvěřit. Tolik peněz pohromadě do svých padesáti let dosud neviděl a v Moskvě by si je i při vysokoškolském vzdělání vydělal za více než rok. Vznášíme se k mrazivému nebi. Ze vzduchu pozorujeme nejprve mohutn é průmyslové komplexy. Můžeme jen spekulovat, k čemu vlastně slouží. Poté již užasle sledujeme pod námi ubíhající tajgu, vidět ji z ptačí perspektivy je zážitek těžko popsatelný.

KGB MYSLELA I NA KOMÍN. Po slabší půlhodince přistáváme v blízkosti bývalého gulagu s označením VS – 389/36 neboli Perm 36. Svému účelu sloužil až do konce osmdesátých let, kdy byl pod vlivem probíhající perestrojky uzavřených gulagů A nejen to. KGB dostala za úkol celý areál tábora dokonale zdemolovat. Při vykonávání rozkazu si její příslušníci počínali tak svědomitě, že v půli rozlomili i desetimetrový komín kotelny. Horlivé úsilí KGB však konečným úspěchem korunováno nebylo. Perm 36 dnes pomalu dostává svou původní podobu. Nikoli však již coby žalář pro politicky nepohodlné, ale jako muzeum gulagů, a to jediné v celém bývalém Sovětském svazu. „Chceme vybudovat silné memento všech totalitních politických systémů, hlavně komunismu a fašismu,“ sděluje na úvod správce budoucího muzea Vjačeslav Maximovi č Voroškin a zve nás k prohlídce. V době naší návštěvy byla už takřka zrekonstruovaná hlavní vězeňská ubikace s celami pro jednoho až čtyři vězně. Na podlaze ještě leží hobliny od právě usazených dveřních rámů. Vše je v jednotném bílozeleném provedení, působícím velmi chladně. Jak tady asi muselo být v tuhých, dlouhých zimách, za jednoduchými zamřížovanými okýnky, za nimiž teplota klesala leckdy i pod minus 40 stupňů Celsia. Čteme dvě opravené tabule, které uvádějí, co mohli a hlavně nemohli mít zdejší nedobrovolní obyvatelé u sebe. Zakázány byly hodinky, karty, peníze, fotoaparáty, kompasy, nože atd. Jako nové vyhlížejí dva výběhy u zadní části ubikace. ´

Více než čtyři dospělí muži se do jednoho museli vejít jen s velk ými problémy. Vězni zde trávili většinou patnáct let, přičemž postupně začali ztrácet pojem o čase. Pokusy o útěk byly předem odsouzeny k neúspěchu. Menší skupinka chtěla mohutné zátarasy z ostnatého drátu podkopat, avšak již v metrové hloubce narazila na vodu. I kdyby se tento záměr vyda řil, tunel by vězňům ke svobodě příliš nepomohl. Vůbec totiž netušili, ve které části SSSR se nacházejí. Spíše se asi jednalo o akt zoufalství. „Přiváželi je většinou v noci, v uzavřených vozech,“ vypráví V. M. Voroškin, „po celou dobu svého pobytu v tomto táboře se nesměli dozvědět, kde vlastně jsou. Muselo to být nesmírně deprimující. Až v sedmdesátých letech tu jeden ornitolog na základě ročního pozorování tahů a zpěvu ptáků zjistil, že se nachází kdesi na Severním Uralu.“ Podle směrnic KGB měli na jednoho politického vězně připadat dva strážní. Ti si na rozdíl od vězňů hověli ve zděných, dobře zateplených ubytovnách. Procházíme kolem pily, na které svého času pracoval dnešní neohrožený ochránce lidských práv Sergej Kovaljov. Zajímáme se o finanční účast státu na tomto ojedinělém projektu. Stát podle V. M. Voroškina nepřispívá na opravu Permu 36 ani kopějkou. Všechny finance a prostředky si Memoriál zajišťuje zcela sám, a proto se rekonstrukce tak protahuje. Nejvíce přispívají firmy z okolí, a to formou jakéhosi sponzoringu na ruský způsob. Tu dodají náklaďák písku, tu vagón dřeva. Přes léto se počítá se studentskou výpomocí. Nedokážeme si odpovědět na otázku, proč se ruské státní orgány chovají k tomuto výjimečnému projektu tak macešsky. Vnucuje se srovnání se špičkovým stavem rodného domu V. I. Lenina v Uljanovsku, který jsme navštívili dva měsíce před příjezdem do Permu. Dům, kde spatřil světlo světa otec ruské komunistické revoluce, je udržován ve stejně perfektní podobě, jakou měl za doby vlády největších sovětských bossů. Piloti nám zahřívacím startem vrtuln íku dávají nekompromisně najevo, že náš čas k prohlídce Permu 36 za jejich asistence vypršel. Tím však náš letecký výlet ještě nekončí. To nejlepší je teprve před námi.

NAD HLAVAMI UVĚZNĚNÝCH ŠPIONŮ. Asi padesát kilometrů východním směrem se nachází Perm 35, svého času úplně poslední politický tábor v SSSR. Poslední političtí vězni z něj byli propuštěni až v roce 1991 na základě amnestie vyhlášené Borisem Jelcinem. Tábor Perm 35 je plně funkční i dnes. Jsou sem soustředěni všichni zadržení protiruští špioni. Smlouváme s piloty jeden pomalý průlet kolem tohoto jediného „špionážního“ tábora. Moc se jim do toho nechce. „Můžou po nás začít střílet,“ varují nás. Začíná hustěji sněžit, ale přesto sledujeme, jak se dosud neskutečná rovina tajgy najednou začíná vlnit. Neklamný důkaz, že letíme nad samotným Severním Uralem. Tak takhle tedy vypadá východní konec Evropy. Ze zamyšlení nás probouzí ostrý palubní bzučák. Druhý pilot levou rukou ukazuje dolů. Rázem jsme všichni u okýnek – a opravdu. Pod námi je funkční tábor. Perm 35 není příliš veliký, na zasněžených prostranstvích vidíme pouze dva strážné. Nechávají nás naštěstí na pokoji. Piloti pomalu nalétávají k dalšímu kolečku, která nakonec byla celkem čtyři. Ironií osudu je dnes velitelem Permu 35 podplukovník, jehož rodi če na vlastní kůži okusili život v sovětských gulazích. Podařilo se nám zjistit, že v době našeho přeletu bylo v táboře asi devět „špionů“, čili vězňů, kteří se dostali do konfliktu se zájmy Ruské federace. Před časem zde také pobýval legendární německý pilot Cessny, zakladatel letiště „Šeremetěvo 3“ Rust. Vnímáme především silný ochranný systém tábora, v mnohém dokonalejší než v Permu 36. Čítá pět řad vysokých plotů z ostnatého drátu. Ne, tady by ztroskotal i kříženec agenta 007 Jamese Bonda a Indiana Jonese. A i kdyby se zázrakem přes zátarasy přenesl, tak by v neprostupné tajze, stovky kilometr ů od nejbližší civilizace, neměl sebemenší šanci na přežití. Z Permu 35 se prostě uprchnout nedá. Vrtulník vyrovnává poslední zákrutu a neodvratně míříme zpět na letiště v Permu. K večeru nás ještě přijímá zástupce UIN (zařízení výkonu trestů) permské oblasti A. N. Tichomirov. Dostáváme informaci, že v současnosti je zde v celkem jedenatřiceti zařízeních typu Perm 35 na osmnáct tisíc vězňů. Nejedná se o vězně politick é, nýbrž „klasické“, odpykávající si tresty za vraždy, loupeže, znásilnění. Podplukovník nám líčí neradostnou ekonomickou situaci těchto táborů, které se topí v dluzích za odb ěr elektřiny, vody, plynu. Nedost ává se ani na platy strážných a kvalitní léky pro vězně, mezi nimiž začíná propukat epidemie tuberkulózy. „Za éry SSSR takové problémy neexistovaly,“ vzpomíná podplukovník ruského ministerstva vnitra. „Je to časovaná bomba. Nechci si ani raději představit nějakou hromadnou vzpouru.“ Při nočním odjezdu z Permu nám stále v uších zní věta V. M. Voroškina: „Pozdravujte u vás a vyřiďte, že nikdy nepřipustíme, aby se cokoli podobného opakovalo.“ Tato reportáž vznikla díky podpoře Nadace J. E. Purkyně z Olomouce.

Category: 1996 / 10

Dunivým hřměním padající vody jen občas pronikne z nedalekého nádraží siréna vlaku s krásnými starými koloniálními vagóny. Závany větru způsobují, že vás z různých směrů, v nepředvídatelných intervalech, pohlcuje vodní tříšť. Stojíme na mostě mezi Zambií a Zimbabwe. Pozoruji živel propadající se do hlubiny pod námi, přivírám oči a snažím se představit si, jak by to tady vypadalo, kdyby zmizelo vše, co sem přinesl člověk.Pro mě by to v tomto okamžiku nebyla moc pěkná vyhlídka. Bez mostu, na kterém stojím, bych se zřítil o sto metrů níže do zpěněných vod divoké Zambezi a žádné lano by mě, na rozdíl od turistů, pokoušejících z téhož mostu osud, nespasilo. Jinak ale je to myšlenka docela pěkná. Na levém břehu by v Zambii zmizelo město Livingstone, pojmenované po objeviteli tohoto přírodního divu světa. V Zimbabwe, hned vedle Ďáblova kataraktu, by zmizela Livingstonova socha a s ní celé malebné městečko Victoria Falls s koloniálním hotelem, pojmenovaným také podle vodopádů a patřícím mezi deset nejlepších hotelů světa. Zmizel by také obrovský moderní hotel na Sloním kopci za městem i s jeho dokonalou umělou skálou a skleněnými výtahy v atriu. Letadla a helikoptéry, kroužící nad ním, by se také ztratily. I Duhový hotel s barem v bazénu, kde je tak příjemné osvěžení po celodenním nabitém programu světových cestovních kanceláří, by tu nebyl, stejně jako krokodýlí farma a do buše se plaz ící šedé kolejnice železnice. Ten buš by tu ale zůstal. A v něm sloni, buvoli, paviáni, lvi, hadi a chameleoni. Nad hlavou by jim dál létali ptáci a na břehu by pořád stál obrovský staletý baobab, kterému se v roce 1855 představil první Evropan, již zmíněný Dr. Livingstone. Když tu o pár let později byl i český lékař Emil Holub, měl to štěstí, že si nemusel nic představovat. Viděl jen buš, baobab, zvířata kolem, vodopády a dost. K tomu neustálý ohromující hukot, řev a burácení vody, které denně, navzdory vžitému názvu Viktoriiny vodopády, uctívajícímu britskou královnu, oslovuje okolí svými pravým jménem – Mosyoa- tunya, které znamená hřmící kotel a je to prosté a výstižné pojmenov ání místa, kde se více jak půl druhého kilometru široký veletok vrhá do skalní rozsedliny. Kaňon, jehož dno je místy jen 50 m široké, spoutává řeku, která jej tvoří. Dává jí neuvěřitelnou sílu a prudkost, aby se zařízla ještě hlouběji do údolí, kroutícího se jako klikatá stužka jinak nevýrazným krajem.HŘMÍCÍ TUNEL. Vodní tříšť stoupá desítky metrů nad okolní krajinu a stejně jako zvuková kulisa vodopádů vás uvádí do tohoto fantastického divadla. Možná si doktor Holub snažil představit, jak to tu bude vypadat v budoucnu. To je pro mě daleko jednodušší, i když méně příjemné. Před dvěma lety tu kroužilo jen jedno letadlo. Lodě, stejně jako dnes, vozily turisty mezi ostrovy nad vodopády a v divoké vodě pod nimi se pro odvážnější pořádal rafting v gumových člunech. Kamery vrčely, fotoaparáty cvakaly a zví- řata si na to vše zvykla. Od okam žiku, kdy jsem se tu přírodě klan ěl poprvé, však přibyla další letadla, helikoptéry, motorová rogala, další čluny, nové hotely a cestovn í kanceláře. Terénní auta odvezou turisty za město. Tady, když už vyzkoušeli všechny ostatní poskytovan é atrakce a nudí je příroda a zvířata, dostanou automaty a hrají si na vojáky. Hrají si z nudy na zabíjení druhých. Také skáčou z mostu a hrají si na zabíjení sebe sama. Potom pijí coca – colu, jedí hranolky a hrají si na zabíjení nudy. K tomu turistický průmysl, zabíjející velice pomalu ale jistě jedno z nejhezčích a do ned ávna nejdivočejších míst na této planetě. Pásová výroba na turistické zážitky se rozjíždí každý den znova a znova, pokaždé s větší energií, silou, důsledností a také ziskem.NA ZAMBEZI VE SMOKINGU. Procházíme se po pravém břehu řeky nejmenším zimbabwským národním parkem. Slunce zapadá, lesoni a vodušky se pasou opodál. Kočkodani se v podvečerním chládku prohánějí korunami stromů. Turisté povečeří v lodích na klidné hladině Zambezi, na kterou palmy kreslí stále delší stíny. Představení končí a auta odvezou diváky do hotelů. Po sprše vymění svůj bezvadný safari oblek za smoking a večerní toaletu. Z okna se podívají na sloup páry nad krajem a spěchají na slavnostní večeři. Je poslední den roku. Rozbalíme svůj stan pod jedn ím menším baobabem a maskujeme jej před zraky strážců. Není tu dovoleno volně tábořit a připravovat tak kempy o zdroje zisku. Turisté jsou proto stále upozorňováni na nebezpečnou divokou zvěř a jejich vlastní riziko při pěších procházkách. Velmi nerad bych toto nebezpečí podceňoval, ale v přírodě, pokud nejste přirozenou součástí jídelníčku někoho, kdo má zrovna prázdný žaludek, můžete, na rozdíl od lidské společnosti, velmi úspěšně obstát s pravidlem žít a nechat žít. Dali jsme si skleničku vína, snědli konzervu fazolí a několik kusů manga. Nad hlavou zmizela letadla a zazářil Jižní kříž. Kolem se ozýval večerní buš. Vodopády navštěvují miliony lidí ročně. Málokdo z nich však strávil silvestr s tak přepychovým programem jako my. Hotely, večerní toalety, nadívaní krocani, výborné kapely, nadčasové filozofické hovory nebo jen bezduché tlachání jsou konec konců v celém světě stejné, ale vůně stromů s hlasy ptáků na břehu řeky a padající vodou v pozadí, smíchané do tohoto silvestrovského koktejlu, dostanete v tomto čase jen na několika málo místech světa.CO CESTOVKY NENABÍZEJÍ. Ráno jsme otevřeli stan a koukali se do očí dvou prasat bradavičnatých, která stejně udiveně pozorovala nás. Podělili jsme se s nimi o zbytky večeře a kolemjdoucí pavián si pochutnal na našem pomeranči. Sbalili jsme se a šli hledat nějaké opuštěné místo pro dnešní den. Došli jsme na okraj kaňonu, kde pod námi téměř kolmo padala skalní stěna do obrovské hloubky k říčnímu korytu. Tam určitě málokdo absolvuje namáhavý sestup, zvláště když cestovní kanceláře nabízejí tolik snadnějších zážitků. Pokou šíme se dostat dolů příkrým korytem, které do hlavního údolí přivádí sezonní vodu. Na povrchu skály místy nacházíme různě zachovalé drúzy krystalů. O něco níže, pod nánosy materiálu přineseným vodou, objevujeme části oděvů a výstroje. Čekáme, kdy se objeví mrtvola, ale naštěstí najdeme jen tři bágly, které vypadají, že sem byly vyhozeny po úspěšné vlakové loupeži z nedalekého nádraží. Velmi obtížně se spouštíme dál místy, kde by bylo lépe mít na pomoc provaz, a jen vidina chladivé vody nám pom áhá dostat se dolů. V poslední třetině se navíc prodíráme velmi hustou vegetací. Konečně jsme celí podrápaní na břehu a můžeme se oddat zaslouženému odpočinku. Uklidňuji se, že v tak prudké vodě by krokodýli neměli být. Přesto se do ní ponořuji trochu nejistě. Řeka uhýbá doleva, ale v tomto místě dostatečně široký kaňon umožnuje, aby se část proudu oddělila napravo a oběhla v kruhu zátočinu o průměru více než sto metrů. V úseku, kde se opět vlévá do hlavního koryta, se vytváří víry. Jeden si zrovna pohrává s botou, ztracenou asi neopatrným turistou při raftingu. Schováváme před dalšími projíždějícími čluny svou nahotu až po krk do vody. Asi si budou lámat hlavu nad důvody, které přivedly dva bělochy na toto nepřístupné místo.OTVOR DO NEZNÁMA. U paty skály na druhé straně zátoky se z určitého úhlu pohledu rýsuje jakýsi otvor. Vypad á to odtud jako vstup do nějaké jeskyně. Po břehu se k tomu místu bohužel nedá dojít. Přibli žně v polovině zátočiny se strmá skalní stěna propadá do vody. Není možné se na ní udržet ani ji obejít. Dál pak ustupuje dozadu a je od vody oddělena kamennou sutí. Shora stékají praménky vody, které nestačí cestou pohltit mech. Několik keřů a strom téměř zakrývají domnělý vchod. Pokoušíme se přes poměrně silný protiproud trochu plavat a trochu se sápat podél skály směrem k jeskyni. Ve skutečnosti je daleko větší, než se z dálky zdálo. Vedle v křoví najdeme další, asi 5 metrů vysoký vstup do druhé jeskyně. Obě jsou po několika metrech propojeny krátkou chodbou. Levá jeskyně je úzká a suchá. Není nijak zvlášť zajímavá a končí asi tak po čtrnácti metrech. Druhá, která je o něco širší a členitější, má velmi bohatou krápníkovou výzdobu. Složení hornin tu musí být nesmírně pestré, protože krápníky hrají všemi barvami od hnědé, modré a zelené přes červenou a béžovou až k bílé. Dno je pokryté trusem a u stropu je kolonie několika tisíc netopýrů. Cesta zpět vodou je jednoduchá. Proud nás nese podél stěny a náš jediný úkol je vystoupit dřív, než se dostanem do hlavního koryta.BŮH ŘEKY ZAMBEZI SE ZLOBIL .Když jsme místo o pár týdnů později ukazovali třem přátelům z Plzně, měl Jindra velmi hloupý nápad nechat se vnést vodou do hlavního proudu, pak se dostat napravo a po objetí zátoky vystoupit na stejném místě. Naštěstí jsme mezi zbytky výstroje v bočním kaňonu našli i plovací vestu. Povedlo se mu to, a tak jsem musel tu volovinu udělat taky. První kolo bylo bez problémů, a to mě nadchlo pro další pokus. V hlavním korytě se najednou vedle mne objevil velký vír. Několikrát jsem se z hluboka nadechnul a zmizel i s vestou pod vodou. Vždy, když mi docházel dech, povedlo se mi vyhrabat se s vypětím sil na okamžik nad hladinu a nadechnout. Tak se mnou vír postupoval až do klidnější části zátoky. Tady se mi podařilo dostat se na jeho okraj. Myslel jsem jen na to, abych se stačil dostat ke břehu dřív, než mě ten kolotoč vezme do třetice. To bych se asi smíchy neudr žel. Dlouhou dobu jsem nebyl schopný se na břehu pohnout. Napadlo mě, že výlety pod vedením zkušených průvodců cestovních kanceláří se většinou obejdou bez takové legrace. Bůh řeky Zambezi Ňami-ňami se asi zlobil, že bylo odhaleno jedno z posledn ích divokých míst v okolí. Pravda je, že jen několik set metrů vzdušnou čarou od jeskyně se nejrůznější společnosti mohou přetrhnout, aby nabídly novější a originálnější služby. Kdyby věděly o krápníkové jeskyni, jistě by našly způsob dopravy turistů sem. To by ale asi neprospělo krápníkům a už vůbec ne kolonii netopýrů. Ptal jsem se na jeskyni jednoho přítele, žijícího zde řadu let. Zná a miluje okolní buš a přírodu vůbec, a přesto o existenci toho místa neměl ponětí. Uznal mé důvody a slíbil o jeskyni pomlčet. Tak na prahu nového roku jsme opouštěli městečko Victoria Falls s příjemným pocitem, že i na tak rušném místě, jakým se v posledních letech staly vodop ády na řece Zambezi, můžete zažít dobrodružství velmi neobvyklé a dotknout se míst téměř nedotčen ých.

Category: 1996 / 10

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA NATÁLIA MURATORAVCOVÁ

West Indian Carnival je karnevalovým vyvrcholením, možno povedať šľahačkou, týždňového West Indian Festivalu, ktorý sa vo Veľkom Jablku, ako pred tridsiatimi rokmi pomenovali ľudia public relations z radnice Mesto New York, koná každý rok. Vyzdobené tiráky s hudobnými aparatúrami a transparentmi, ovešané ľuďmi a reklamami sponzorských firiem, fantazijné masky a mystické monštrá sa prechádzajú a najmä tancujú a vlnia sa po dlhokánskej niekoľkokilometrovej Eastern Parkway v Brooklyne tam a späť.

Davy prizerajúcich sa lemujú celú trasu. (Pre poriadok si pripomeňme, že Mesto New York, ležiace v štáte New York, sa delí na päť častí – takzvaných boros: Manhattan, Bronx, Queens, Brooklyn a Staten Island. Ostrov Manhattan Holanďania kúpili od Indiánov za 24 dolárov.) Toto farebné hogofogo trvá od desiatej rána do šiestej večera. Pripomína mi svojou atmosférou a bláznivosťou londýnsky karneval, ktorý však trvá tri dni a tri noci (v Anglicku majú ešte „nadstavený“ pondelok ako štátny sviatok Summer Bank Holiday).

APAČOV UŽ NIET. Manifestácia masiek a rôznonárodných tradícií nepatrí len Indiánom, akých poznáme zo starých obľúbených winettouoviek. Takí už takmer neexistujú. Údajne ich zvyšky žijú v akýchsi rezerváciách, ktoré sú skôr nepodarenou napodobeninou Disneylandu, než skutočným domovom pôvodných hrdých obyvateľov Severnej Ameriky. Poslední Indiáni, nezdegenerovaní alkoholom, sa radšej pozvoľna vmiesili do dvestoosemdesiatmiliónového veľkospoločenstva USA. West Indian Carnival znamená vyvrcholenie toho najlepšieho, čo je súčasťou rozmanitých kultúr ostrovov Karibského mora (na mape južne od Kuby a severne od Južnej Ameriky). Táto pestrá a neviazaná prehliadka má v New Yorku bohatú tradíciu. Minulý rok to bol už 29. ročník tohto podujatia, ktoré vedie grand marshall a tým je už takmer tri desa ťročia vždy primátor Mesta New York. Tentoraz to bol Rudy, čiže Rudolph Giuliani, ktorý nemohol porušiť túto tradíciu, hoci v ten istý deň – štvrtého septembra – sa na manhattanskej Piatej Avenue konal rovnako významný pochod odborárov (dokonca v rámci štátneho sviatku Labour Day). Krv netiekla, ani nehorelo. Iba malá skupinka ľudí protestovala proti účasti Rudyho na čele sprievodu, pretože vraj málo robí pre dobro Brooklynu, tak čo tu má čo hľadať! Krikľúni však daromne hádžu blato na muža, ktorý rezko kráča v šľapajách svojho uznávan ého predchodcu Fiorella La Guardiu (prezývaného Little Flower čiže Kvietok) a ktorého majú v zuboch ako mafiáni, tak ľudia z Wall Street. Mnohých legálnych i ilegálnych finančných bossov totiž ako právnik, pracujúci pre vládu, nekompromisne poslal za mreže.

VŠADE SEX. Presnejšie povedané – všade z tanca vyžaroval sex. Vo dvojiciach, v trojiciach, či v lambádovských reťaziach. A keď bolo dievča samé, to druhé pohlavie znázornilo fľašou od piva alebo malinovky. Tak prirodzene ako dýchanie. Proti poteniu zaberá iba detský púder, inak sa pred tridsaťpäťstupňovým slnkom nedá brániť. Horúčava zmáhala aj policajtov, ktorí regulovali priechod dopravy krížom cez sprievod a nenamáhali sa ako inokedy kontrolovať, či ku fľaši od alkoholu máte podľa zákona aj vrchnák, čo inak patrí medzi ich obľúbené činnosti. V dave je veľa „čiernych“, no iba máloktorý Američan vie, že aj medzi americkými Indiánmi boli Indiáni čiernej pleti. Mala som v rukách knižku o tomto takmer neuveriteľnom úkaze, o ktorom sa deti na školách nedozvedia, pretože je to ešte stále veľmi pálčivá a horká téma, ktorá patrí medzi tie závažné z histórie i súčasnosti USA, ktoré sa len pomalúčky a veľmi opatrne odtabuizov ávajú. Černošskí Indiáni pochádzajú z rebelov, ktorí ušli svojim pánom otrokárom do ďalekých prírodných zákutí, kde sa pridali ku indiánskym kmeňom. Na West Indian Carnivale sa v divok ých rytmoch radovali „skromné“ dva milióny ľudí. Američania milujú predvázať sa, čo nepovažujem za nič neprístojné. Za Veľkou Mlákou sa človek cíti slobodne a uvoľnene, kdeže tie východoeurópske kàče sú. Tam ani samochvála nesmrdí. Tá tam skôr vonia ako návnada a všetci sú radi, keď sa niekomu nie čo podarí. Všetci sa tešia s ním. Ani ja som nedokázala odolať tomu ich karnevalovému vytešovaniu sa, ktoré patrí do ich rýchleho a hektického života ako samozrejmosť, prirodzene ako úsmev.

Category: 1996 / 10

Buddhistický mnich Dharma si vzal do hlavy, že sedm let nebude spát a po všechny dny a noci bude přemýšlet o učení velikého Buddhy. Pět let to vydržel. Pak místo meditace začal tlouci špačky, víčka mu ztěžkla a oči se začaly zavírat. A tak vzal nůž, víčka si uřízl a zahodil. Jedno doleva, druhé doprava. Stal se zázrak. Kam padlo víčko, tam v okamžení stál krásný zelený keř. Svatý muž dostal vnuknutí. Natrhal lístky z keřů, hodil do vroucí vody – a získal nápoj, který mu pomohl přečkat posledn í dva roky bdění. Tak praví jedna z mnohých legend o čaji.

DVA LÍSTKY A PUPEN Plantáž Demodera. Srí Lanka. Po strmých svazích se hustým porostem prodírá skupina žen. Jako kamzíci se pohybují mezi keři. Oběma rukama obratně trhají lístky a vhazují do pytlů, jež mají zavěšené na čele a podepřené zády. Nosí v nich až 20 kg čerstvého čaje. Každých 7 až 8 dnů se vracejí ke stejn ým keřům. Uštipují to, co narostlo od posledního sběru. Flush. Dva lístky a pupen. O nic víc se nezají- mají.

Čajovník je vlastně velký až dvanáctimetrový strom. Na plantážích ho pravidelně ořezávají a vytvářejí z něj po pás sahající bonsai. Starší listy, které se narodily v raném věku keře, se mohou lesknout a zelenat dál. Nab írají sílu z půdy, ze vzduchu a ze slunce. Daň ze života platí nejmladšími sourozenci. Týden co týden. Dva lístky a pupen – zelené zlato. Zatímco ženy otrhávají keře, na přístupové silnici si hrají jejich ratolesti. Zábavu si vždycky najdou. Jedni nahánějí staré pneumatiky, jiní si kopou balóny z papíru. Zatím možná ještě nevědí, že i jejich život bude svázaný s plantáží. Stejně jako životy rodičů, starých rodičů, prarodičů. Jsou to převážně Tamilové z Indie. Již Britové zjistili, že z domorod ých Sinhálců spolehlivou námezdní sílu nikdy mít nebudou. Všechno roste samo před očima. Stačí do země zapíchnout klacek a za pár dní je obrostlý listím. Sinhálci nikdy netrpěli bídou, která by je nutila trvale pracovat, zatímco v jižní Indii často propukaly hladomory a Tamilové v zápase o holý život byli ochotni jet za prací kamkoli. Za mzdu, kterou by nikdo z místních nepřijal. I dnes dostávají ženy za celodenní dřinu jenom 75 rupií, což je asi 40 Kč. Nikdo neztloustne, ale stačí to k přežití. Britové jimi zásobili své plantáže, netušíce, že konec 20. století se bude nést ve znamení občanské války mezi oběma národy. „Ať táhnou odkud přišli,“ ozývá se z úst většiny Sinhálců. „Náš domov je tady, žijeme tu už pět i více pokolení. Kam máme jít?“ ptají se Tamilové. Ekonomové však vědí, že jejich odchod by vyvolal krizi v krajině. Bez Tamilů se zhroutí čajový průmysl. Bez něj zmizí ze státní pokladny třetina deviz.

AMERIKA VERSUS ČAJ. První pojednání o čaji napsal čínsk ý básnik Kuo Po teprve v polovině 4. století našeho letopočtu. Evropan ům trvalo ještě dalších jedenáct století, než z misionářských rukopisů poznali slovo čaj a s ním i legendy o jeho léčivé moci. První bedničku čaje v Evropě otevřeli Holanďané v roce 1610. Po 50 letech se konzervativní Velká Británie rozdělila na dva tábory – pro a proti čaji. Ceny čaje i jeho obliba začaly závratně stoupat. Když Britská Východoindická společnost získala královským dekretem monopol na dovoz čaje, vyřadila tak dodávající Holanďany a poslala své lodě do Číny. Kolem čaje se začaly psát krvavé dějiny. Přestřelky mezi holandskými pašer áky a královskými celníky byly patníky na cestě čaje do britských kuchyní. Až dvě třetiny čaje přicházely cestou pašeráků. Z obětí čaje se stávali národní hrdinové. Na náhrobku zastřeleného celníka stojí: „Pro trochu čaje! Neukrad jsem ni lístek. Žaluji Bohu: Nevinnou prolili krev. Na jednu misku vah položte čaj, na druhou lidský život a poznáte, co vražda je nevinného muže.“ Říká se, že každá legrace něco stojí, Britové svou vášeň pro čaj zaplatili Amerikou. V roce 1765 britská vláda zavedla vysokou daň na čaj vyvážený do své americké kolonie. Někteří osadníci, kteří si přivezli do Nového světa i svou anglickou vášeň pro čaj, vyhl ásili s největším sebezapřením jeho bojkot a přešli na kávu. Východoindick á společnost dodávala čaj poslu šným poddaným, kteří věřili v staré pořádky a pašeráci zásobovali Američany, kteří odmítali poplatnickou věrnost nenasytnému Londýnu. Snaha Východoindické společnosti zmonopolizovat dovoz čaje do Ameriky vyvrcholila v prosinci 1773. V bostonském přístavu se nenašly ruce, jež by vyložily jedinou bedničku čaje z britských plachetnic. Královští úředníci odmítli propustit lodě bez vyložení celého nákladu. V noci 16. prosince vnikli na paluby chlapi převle čení za indiány a vyházeli do moře celý náklad čaje. To byla první jiskra, jež zapálila revoluci americké kolonie proti mateřské Británii. Bylo tisíce jiných záminek, ale skutečností zůstalo, že Spojené státy se zrodily z povstání, jež začalo čajem. Stačila dvě století a čaj se zmocnil světa. Dnes je nejrozšířenějším a nejlevnějším připravovaným nápojem na světě.

OD ŘEZANKY K HOSPODYNÍM. Rozemnete-li v dlani čerstvě natrhaný čaj, připomene vám vůni řezanky, která se sype do žlabů pro dobytek. K opravdové vůni, která na vás dýchá z regálů čajoven, ho čeká ještě dlouhá cesta. Dostat se do tov árny na výrobu čaje a vidět vše na vlastní oči, je problém. Jedni mne vyháněli, protože tají know-how, jiní to mají zakázané. S radostí vás pošlou za vyšším úředníkem, ale ten zas za vyšším a vyšším. Na jedné plant áži se náhodou přímo seznamuji s manažerem, který velice uvítal možnost změnit společnost. Ono vést plantáž a fabriku na Srí Lance je vlastně velká nuda. Na všechno má nadměrný počet úředníků. „Naučím vás znát všechno o čaji,“ říká s radostí, když akceptuji nabídku strávit nějaký čas v jeho bungalovu, pamatujícím zlaté časy britských plantážníků. „Teď si jděte odpočinout, samotná výroba začíná v noci. Natrhaný čaj se teď sváží do továrny, kde se nechává zvadnout. Trvá to asi osm hodin. Nebojte se, uvidíte všechno,“ rozptyluje nedočkavost manažer. Ve tři hodiny ráno přicházíme do tříposchoďové továrny. Začínáme v nejvyšším patře, u pramene výroby. V obrovské hale jsou dlouhé bedny se síťovým dnem, ve kterých jsou v tenkých vrstvách rozloženy čajové listy. „Dělníci je pravidelně otáčejí, když je vlhko, pouštíme zespodu vzduch ventilátorem. Listy musí ztratit 45 % své vlhkosti. Větší ztráta by snížila kvalitu čaje,“ říká manažer, když sestupujeme do nižších pater, kde probíhá stejný proces. V přízemí to konečně připomíná fabriku. Listy se nejprve sežvýkají v tzv. rolleri. „Listové buňky se musí rozbít, rozmačkat, aby se uvolnily šťávy s enzymy, které dodávají čaji charakteristickou chuť.“ Pomuchlanou zelenou hmotu nosí dělníci do dalších strojů, které ji rozsekávají a třídí na sítech. To, co nepropadne, jede do dalšího mlýnku a opět se třídí. Propadlíci jsou odnášeni do čistého, vydlaždičkovaného koutu haly, kde jej vychrtlí, unavení mužíci ukládají na velké stoly do dvaceticentimetrových vrstev. Nast ává nejdůležitejší proces, ovlivňujíci chuť a kvalitu čaje – fermentace. Uvolněné šťávy teď kvasí, mění se aroma a barva čaje. Čajový specialista sleduje teplotu a vlhkost v místnosti. Po hodině a půl je čaj odnášen v obrovských škopcích na hlavách dělníků do bubnových sušáren. Na kovovém páse, procházejícím pecí za stálé teploty kolem 90 stupňů, se čaj v podstatě pálí. Ztrácí zbývající vodu, ponechává se minimum podle norem jednotlivých států. Pro Evropu šest procent. Od rukou trhačů se jeho hmotnost zmenšila až čtyřikrát. Po 20 minut ách vypadává ze stroje černý čaj.

BETA, JEMNĚ VLOČKOVITÝ, TLUSTÝ, MĚĎ TŘI PATNÁCT. Konečně ochutnám čerstvý čaj, listy, které se před několika hodinami těšily ze slunečních paprsků. Rychle, dokud tak silně voní. „Kdepak, než to bude opravdový čaj, musíte ještě chvíli počkat,“ uklidňuje mou netrpělivost manažer. „Čaj se nejprve vytřídí na základě velikosti a pak balí do dřevěných bedýnek po 50 kg. Dřív než opustí továrnu, dostane každá várka svůj rodný list. Pojďte do laboratoře.“ V malé místnosti je na okenním parapetu poukládáno několik desítek šálků s čajem. Seznamujeme se s ochutnavačem – alfou a omegou celé výroby. Přivoní k šálku a malinko usrkne. Poválí čaj po jazyku, jako kdyby ochutnával vzácné archivní víno. Ale nevypije ho, nakloní se nad velké plivátko. „Beta, jemně vločkovitý, tlustý, měď tři patnáct,“ vyplivává vše co měl v ústech, přiděluje várce patřičné označení a zdvihá další šálek. Názvy se mění: štiplavý, tělnatý, hrotitý atd. Vysvětluje, že chuť čaje závisí na počasí, na sluníčku, vlhkosti, hodině sběru…

Vystaví křestní listy, které pak putují ke všem brokerům čajové burzy. Za každým listem stojí pyramidy bedniček toho, co se stane čajem na základě chuti a vkusu zákazníků nebo zámořských dovozců. Brokeři a exportní firmy nakupují na burze podle listů suroviny nejrůznějších barev, chutí, vůní a zrnění, aby se mohli pustit do poslední hry, zvané blending. Drama, ukryté za tímhle slovem, neznamená nic jiného než směs. Probíhá v halách, kde se dle speciáln ích receptur mísí jednotlivé várky čaje. Do obrovských kup se zaboří lopaty dělníků nebo rypadla bagrů, aby smíchaly čaj potřebné kvality. Ten pak putuje do pěti světadílů, kde se balí, aromatizuje, popřípadě míchá ještě jednou dle národních zvyků. Nezbývá již nic jiného, než otevřít dveře čajovny nebo obchodu a koupit si ten svůj. Odcházím z továrny Demodera s Christiánem De Silvou, mistrem ochutnavačem. Chtěl bych vědět ještě více o tomto nápoji, který u nás tak zdomácněl, že mu nevěnujeme ani pozornost, a tak zvu mistra De Silvu na šálek čaje. Mistr se ale ošklíbl: „Děkuji, ale dnes jsem jich měl už dvě stovky.“ Každý národ si našel vlastní způsob jak podávat čaj. Eskymáci za pol árním kruhem ho pijí s rybím tukem. Tibeťané s jačím máslem a solí. Denně vypijí až 80 šálků. Arabové mají rádi silný zelený čaj s cukrem a kardamomem. Šánové v Barmě i v jižní Číně spařují listy, mísí se solí, olejem a česnekem, uhnětou do koulí a usuší. Berou je všude s sebou a žvýkají. Mongolové lístky čajovn íku stmelí rýžovou vodou a krevn ím sérem a slisují do cihel. V Thajsku se čajový list žvýká jen tak se solí. V Japonsku čaj povýšili na božstvo. Dříve než Angličané vynašli čaj s mlékem, Tataři ho zavařovali rovnou do mléka. Rusové přišli na čaj s citronem, zatímco Němci ho vylepšovali skořicí nebo vanilkou.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This