Category: 1996 / 12

Na jihu Afriky, hluboko v srdci oblasti známé jako západní Transvaal leží světově proslulé „Ztracené město“.


Nový Eden

Svět plný fantazie, který čerpá z tradic, legend a mýtů dávné minulosti Afriky. Američtí návštěvníci o tomto nově vybudovaném městě zábavy prohlašují, že zcela zastiňuje vše, co je ve známém Las Vegas. Ztracené město nezná hranic ­ a nikdy nespí. Jde o naprosto originální turistickou atrakci, vzkříšenou z mystérií a krás starověku. Dominantou Ztraceného města je stavba zvaná „Palace“, pyšně shlížející na pětadvacet hektarů džungle a na vodní park plný dobrodružství. V podstatě se jedná o výjimečný hotel s věžemi vytvarovanými ze sloních klů, s vymodelovanými vějířovitými útvary palem, propojený „Mostem času“, vkusně vytvořeným z okolních skal. Pod hotelem je nezávislé rozsáhlé zábavní středisko, vzadu se v okrově zbarvené buši rozprostírá jedno z nejlepších golfových hřišť světa. To má svou typickou zvláštnost ­ v malé laguně u třinácté jamky si „bahní“ krokodýlové? Celé místo je opředeno mýty tak silnými, že lidé, budující toto středisko, jim plně uvěřili a vtiskli svému dílu pohádkový ráz.

MÝTY O ZTRACENÉM MĚSTĚ

Dlouho před úsvitem západní civilizace se kmen ze severní Afriky vydal směrem na jih, kde objevil opuštěné údolí ve starém kráteru sopky. V okolí byla úrodná půda, země oplývala zvěří a četnými prameny čerstvých vod. Pod azurovým nebem skotačily antilopy a při mělčinách jezera se popásali hroši.Starověký kmen si po svém příchodu postavil jednoduchá obydlí a žil v rytmu ročních období, v souladu s okolní přírodou.Ale jak již to v Africe bývá, přišlo i nesmírně suché období, které hrozilo vyhladovět kmen k smrti. Naštěstí přátelské opice shazovaly lidem z vysokých stromů jedlé bobule a pomohly jim tak přežít přírodní katastrofu.

Postupem času byla v údolí objevena platina a diamanty, což přineslo zdejším usedlíkům nesmírné bohatství. V majestátní jeskyni zvané „Síň pokladů“ se skladovalo neuvěřitelné množství drahé třpytivé krásy. Když měli zdejší lidé nejen dostatek pokladů, ale i odborných znalostí, pustili se do výstavby královského města, jehož korunou byl kouzelný palác pro královskou rodinu.

HROBKA POSVÁTNÉ OPICE

Královský palác stál na ostrově v jezeře. Unikátní architektura vhodným způsobem spojovala nejasné siluety věží, dómů a oblouků tisícerými vzory, převzatými z africké přírody. Sochy elegantních leopardů, jako by byly připraveny skočit na vetřelce, tvořily tichou stráž. Mohutná fontána „Hrobka posvátné opice“ byla poctou památce opic, které zachránily životy dřívějších obyvatel.

O výzdobu paláce se postarali zruční řemeslníci. Do kamene zvěčnili vinoucí se révu, listy palem a květy proteí, v mozaikách, nástěnných malbách a v řezbách zobrazili slony, lvy, antilopy, opice, hady i ptáky. Všechna tato krása sloužila k výzdobě klenutých stropů, sloupů a četných balustrád, dokonce i sedmdesátimetrové „Královské věže“, na jejímž vrcholu planul věčný oheň.

Po mnoho let tu spokojený kmen žil mírumilovný a šťastný život. Jednoho dne se však nebe zatmělo a džungle hrozivě potemněla. Údolí zasáhlo ničivé zemětřesení. Půda pod městem se vlnila nesmírnou silou a přírodní katastrofa ničila budovy jako ruce rozhněvaných obrů.

K obětem na lidských životech naštěstí nedošlo, protože obyvatelé města varovaní „Gongem slunečního lva“ se shromáždili v královské aréně, kterou jakoby zázrakem zemětřesení nezasáhlo. Lid poté opustil město a pouze král se svou rodinou se vrátil. Shledali však, že útroby země na sebe vzaly zcela nové tvary. Prameny se řítily po svazích hor a podzemní vody se čas od času dmuly v obrovských vlnách na jezeře, kde se lidé koupávali. Zemětřesení vytvořilo síť nepřetržitých kaskád a vodních proudů. Palác, jehož základy ležely hluboko ve skalách, přežil v celé své kráse.Ještě po mnoho let udržovala královská rodina své sídlo, ale když zemřel její poslední člen, palác velmi rychle zarostl a brzy jej zcela ukryla bujná vegetace džungle. Tak se celé město ztratilo a zůstala pouze legenda, která po staletí vzbuzovala zvědavost badatelů.

Téměř tři tisíce let po zemětřesení, v poslední dekádě dvacátého století, narazila archeologická výprava na ruiny v oblasti, které se tehdy říkalo Bophuthatswana.“Údolí vln“ a „Ztracené město“ byly názvy, které dal vůdce expedice svým objevům. Skutečná jména „Palác“ a „Síň pokladů“ se nalezla teprve ve starých pergamenových svitcích ­ „Análech města“. Skupina archeologů si dala za úkol obnovit ruiny do původní nádhery.

ŠTĚSTÍ PRO KAŽDÉHO KDO VSTOUPÍ?

Dnes opět nad údolím a nad zrcadlem vod září palác, prosvětlený a dokonalý. A znovu shlížejí dolů masivní sochy leoparda, slona a kudu, strážců, kteří od věků vědí, že štěstí potká každého návštěvníka, jenž vstoupí na čarovnou půdu údolí nebo se vykoupe v posvátných vodách.

Novodobá sláva města se vlastně začala psát v prosinci 1979. „Sluneční město“ ­ Sun City ­ tehdy vstoupilo ve známost jako unikátní zábavní a konferenční středisko jihoafrického regionu a brzy i jako nejvyhledávanější cíl turistů z celého světa. Jeho rozvoj byl nesmírně rychlý. Následovala výstavba dalšího hotelového komplexu „Cabanas“, „Zábavního střediska“ a luxusního hotelu „Cascades“. Postupně přijížděly světové hvězdy jako Frank Sinatra, Elton John, Queen, Hugh Masekela, Rod Stewart a Johnny Clegg a představovaly se v nově vybudovaném divadle „Superbowl“. Zde se konaly i sportovní události ­ vrcholná utkání v boxu, mezinárodní turnaje v tenisu atd.A nejen to. Sun City navštěvuje každým rokem více než milion lidí. Přicházejí na show Extravaganza, na mistrovství v golfu nebo prostě chtějí vidět přírodní rezervaci Pilanesberg.

PALÁC STŘEŽÍ GIGANTICKÝ SHAWU

Rozsáhlá dostavba, spojená s otevřením „Ztraceného města“ a „Paláce“ znamenala pro původní Sun City zcela novou éru a přidala na výjimečnosti cizineckému ruchu v africké oblasti na jih od rovníku.Celý projekt je co do rozměru a imaginace překvapující. Palác je nápaditý kus umění, od ohromné sochy proslulého slona jihoafrické buše „Shawu“, až po detaily maleb v dómech. Bronzová socha gigantického Shawu je mistrovským dílem jihoafrického sochaře Danie de Jagera. Věrnou podobu slona, který býval znám jako jeden ze „Sedmi vznešených“ z Krugerova národního parku, tvořil sedmadvacet měsíců. Ve skutečnosti byl Shawu 3,5 metru vysoký a vážil 3000 kilogramů. Na svém „vlastním“ nádvoří u „Královského schodiště“ se nyní tento památník přírodní legendy tyčí do výše 4,5 metru. Není však v areálu sám. Je tu také „Sloní procházka“ ­ Elephant Walk, atrium monumentálních rozměrů. Jeho stropní světlíky s klenutím ze sloních klů jsou ve výši čtyř pater a rozptýlené sluneční světlo si pohrává na mramorových podlahách.

PROCHÁZKA NOVODOBÝM RÁJEMNádherné zahrady, které obklopují „Palác“, jsou svým způsobem rovněž uměleckým dílem. Zdejší ohromná skaliska spolu s vodními díly patří k největším na světě.“The Gardens“ ­ Zahrady ­ je vlastně nesprávné pojmenování pro exotické lesy, které obklopují Palác a vkrádají se do Ztraceného města. Jsou protkány třpytnými vodopády, kaskádami, jezírky a říčkami. Zahradní architekt Patrick Watson zde použil více než 1 600 000 rostlin, keřů a stromů, z nichž mnohé byly několik století staré. Ty vysadil do husté džungle na pětadvaceti hektarech, a vytvořil tak přírodní baldachýn proti prudkému jihoafrickému slunci. Tropický dešťový les postupně ustupuje lesu mlžnému, posléze bambusovému a lužnímu, v němž rostou masožravé rostliny. To vše pak přechází v oblast baobabů. Bujné liány, deset tisíc orchidejí, ebenové stromy, buky a stromy kiaat, prehistorické sukulenty a rostliny, vydávající opojné vůně do africké noci? Lze se divit, že ti, kdo tudy prošli, hovoří o Ztraceném městě a okolních Zahradách jako o „novém Edenu“?

Category: 1996 / 12

Je to zoufalý. Pátek odpoledne, na předměstí Toronta vrcholí špička. Kolem sviští auta jedno za druhým, ve čtyřech pruzích v jednom směru, v průměru sto aut za minutu. Každý se zarytě drží volantu, tupě zírá před sebe a kalí to kupředu co to jde, aby už byl z toho pekla pryč. Připadám si jako mravenec, stojící před nějakým obrovským umělým mechanismem, jehož chod není možno nijak narušit. Živý ­ cizí element v plně technizovaném světě. Během těch pětačtyřiceti minut čekání mě minulo asi 4500 aut, než mě z té beznaděje vysvobodil mladý kluk a popovezl na potřebnou výpadovku, pro stopa ve směru na „Najgrfóls“ už přijatelnější. Nebylo to daleko, tak deset kilometrů, ale v některých místech se tvořila zácpa, a tak byl čas si krátce pokecat. On odhadl, že jsem Čech!


New York

Šikovně mě vyvezl z toho pekla a na rozestavěné ploše vedle magistrály zanechal mému osudu. Přesunul jsem se za křižovatku na další nájezd, a než jsem se rozkoukal, zastavil perfektní veselý chlapík s malým „vanem“. Vzadu seděl připoután bezpečnostním pásem na sedačce hezký hošík ­ synek jeho známého ­ byli spolu pozorovat mušličky na pláži. Když mi to sdělil, připadal jsem si jak ve snu. Kde tady může být pláž a na ní mušličky?! Všude kolem jsou obrovské průmyslové komplexy, rozlehlá skladiště, staveniště a dálnice. Chlápek dřív za mlada taky hodně stopoval, měl docela projetý Státy i velkou část Kanady…, byl to trošku takový kerouacovský týpek. Hned se ptal, jestli jsem měl v Kanadě nějaký problémy s policajty, stopovat na highway je zakázaný. On dělá někdy maséra, někdy kuchaře na jachtách a teď šetří na vlastní jachtu, chce to objet kolem dokola koule… Taky jsem se dozvěděl, že Američani jsou daleko bláznivější než Kanaďani. To jsem ještě netušil, že jednoho opravdu z nejbláznivějších potkám už zanedlouho. Ten dobrý člobrda mě popovezl o něco dál, než sám potřeboval jet, a vůbec se nám nechtělo rozloučit se, jak jsme byli zaujatí vzájemnými dotazy a odpověďmi. Osaměl jsem v hukotu projíždějících aut ­ už to nebylo tak zuřivé jako na předměstí Toronta, ale hukot to byl. Přesunul jsem se k nedalekému nájezdu a pozoroval zvolna zapadající slunce. Ale to mi už stavil VW-brouček a divoký kluk Bernt mě zval dovnitř. Prý jede taky právě do Niagara Falls ­ bydlí tam a pracuje jako barový naháněč. Už toho má ale plný zuby, chystá se změnit klima a vyrazit do Evropy. Původ neprozradil, ale typoval bych ho na Chorvata ­ zkoušel na mě několik českých a slovenských, značně zkomolených slovíček. VW to švihal hodně přes 100 km/hod, a tak než jsem se nadál, opodál hučel pověstný vodopád. Zastavili jsme přímo na nábřeží před vodopádem. Bernt mně ukazoval park, kde bych mohl přespat ­ prý v pohodě, a ochotně se se mnou rozdělil o cigára, když jsem si o jedno řekl (koukat na Niagáru ­ to chce cigárko), dal mi vizitku a zmizel v turistickém mumraji.

Pět set metrů od rušné Hill Street už ale panuje poměrný klid, narušený jen tu a tam vracející se skupinkou rozjívených turistů. Vzal jsem to podél mohutných útesů a nad hlubokánským kaňonem si pod širákem ustýlám asi sedm metrů od kraje toho srázu.. . . . .ND (znamená next day, protože jsem už dávno ztratil přehled o datech). Při balení po poklidné teplé noci nepříjemné překvápko ­ někde jsem včera ztratil deník! Obešel jsem na kanadské straně místa, kde jsem byl včera, a spěchal zkontrolovat telefonní budku, doufal jsem, že jsem ho tam večer zapomněl: bohužel nic. Ještě se vracím na místo té večeře, ale taky nic. Otráveně se loudám k Visitor center ­ je třeba se poinformovat, kudy odsud vyrazit dál, ale nikdy jsem tam nedošel.Na parkovišti se ke mně obrátili dva mladíci v rokenrolových černých brejličkách. Ten vyšší ­ špinavý blond, krátké vlasy ­ volá:„Where are you from?“ (Odkud jseš?)„Why?“ (Proč?)„You don?t look from here.“ (Nevypadáš jako odtud.) To jistě ne, s tím obrovským báglem na zádech a trochu ošuntělý po deseti dnech stopu napříč kontinentem…„You are right!“ (Máš pravdu!)„And?“ (A?)„Czechoslovakia, jedu stopem z Aljašky do N.Y.C. a teď si jdu do Visitor center pro mapičku Najgrfóls.““My si jdem zrovna udělat vyhlídkový let nad vodopády, nechceš se proletět s námi? Proč bychom ho nevzali?“ mrká blonďák na toho druhého. „Zaplatíš nám pak oběd.“„Ale já na to nemám prachy, zaplatit vám oběd.“„Dobře, tak ho nemusíš platit.“A bylo dojednáno. Vrátil jsem se s nima k jejich hotelu, kde jsme nechali můj bágl, a vydali jsme se na autobus. Richard neboli Richie byl kdysi v Praze, vylezlo z něj, že má české předky ­ a příjmení Kozacek! On sám je ale z Hawaje. Jeho přítel Mark je ze státu Connecticut (stát severně od státu New York). Oba se zabývají létáním ve volném čase ­ je to jejich hobby.

Autobusy dnes jezdily jen z konečné, je neděle, bylo tam třeba dojít. Richarda zaujalo, že jsem přijel stopem, tak mává na každé projíždějící auto a pokřikuje, že chceme stopem na letiště. Nakonec jsme málem jeli taxíkem, ale naštěstí přijel bus č. 50 a odvezl nás levněji. Kluci mají totiž pronajaté letadélko Piper Arrow z půjčovny na letišti v Connecticut, včera přiletěli, dnes je v plánu ten vyhlídkový let a zítra se vrací. Mark tak prý ukazuje Richardovi USA. Mark provedl technickou prohlídku a už rolujeme 300 metrů potřebných k překonání zemské gravitace. Jen co jsme se trochu vznesli, Richie vytahuje přenosný telefon a dlouho někam telefonuje… Bohužel je dnes zataženo a trochu opar. Přesto pohled na vodopády stojí za to. Pro soukromá letadla je ve vzduchu vyhrazen určitý koridor ­ musíme zůstat poměrně vysoko, nižší polohy jsou vyhrazeny helikoptérám… Let trval asi 40 minut, udělali jsme si dvě kolečka. Pak zpět do hotelu, tentokrát už taxíkem. Taxíkáře Richie vyslýchá, jaký je tu život, kde jsou dobré podniky, jak se snášejí Kanaďani a Američani v hospodě, dozvěděli jsme se, že taxíkář nikdy neletěl letadlem, protože by se bál, apod. V hotelu se kluci natáhli na postele, Richard se natáhl po telefonu a volá zřejmě svému sweetheart, od nejlíbeznějšího hlásku plného něhy a souznění duší přechází k hádavému tónu a tvrdě si hájí svá stanoviska…

Nabral jsem si pitnou vodu do láhve a hotovím se k odchodu. Richard mezi řečí na mě křičí:„Kam jdeš?“„Na stopa, než bude tma.“„A kam že to jedeš?“„Do N.Y.C.“„Poletíš do N.Y.C. My tam letíme zrovna zítra, tak počkej přece. Byl by to technický problém, Marku?“„Ehmm.“„Počkej, počkej minutku, až dotelefonuji, to se vyřeší.“

A pokračoval ve svém vášnivém hovoru. Podívali jsme se s Markem na sebe a pousmáli se. Crazy. Když Richard dotelefonoval, bylo to rychle dohodnuto. Mark už mezitím propočetl váhu zvětšenou o mě a můj bágl kontra palivo ­ a dohodli jsme se, že to nebude přímo na JFK-International Airport, mezinárodní letiště v New Yorku, kde se platí 50 dolarů za každé mezipřistání a byla by to pro kluky zajížďka, ale poletíme přímo do Old Heaven v Connecticut, kam kluci letí. Odtud je to pouhých 70 kilometrů do centra N.Y.C. Spát prý můžu v jejich pokoji na zemi a teď se půjdem projít k vodopádům na kanadskou stranu.Richie je společenský typ, teda spíš šoumen. Na ulici se s každým, kdo ho jen trochu zaujme, krátce pobaví… Je to umění, začne se bavit, jako by navazoval na právě přerušený rozhovor. Lidi jsou často vyvalený, ale Richieho to neuvádí do rozpaků, povídá si s nimi jakoby nic, všude rozdává usměvavou náladu. Tu se někoho zeptá na cestu k vodopádům ­ jsme na jejich dohled, tu koukne jinému přes rameno do mapy, vzápětí zastaví s gesty strážníka provoz na pěší zóně ­ někdo si dělá fotku: naše rodinka a vodopády, hned další nic netušící oběť upozorňuje s veškerým důrazem na svůj postřeh:

„Jů, to je ale vody?“Jiného člověka na druhé straně upozorňuje, že tady je ten vodopád atd. Rozhazuje úsměvy na všechny strany. Už s Markem od smíchu ani nemůžeme. Došli jsme pod vyhlídkovou věž a nastupujeme do výtahu plného turistů. Richie je přesvědčuje, že to jede dolů, místo nahoru, vzápětí je v plné konverzaci s nějakými holkami, když se ke mně otáčí s dotazem:„Jak je česky: máš hezký oči?“

A hned to šeptá zpitvořenou výslovností jedné holce, která vyprskává smíchy ­ Richie tam totiž vyhmátl tři český turisty, které teď baví českými slovíčky, kterými ho potají zásobuji. Rozhovor s nimi vlastně už začal ve frontě do výtahu, když si stoupl přímo do jejího čela a začal vyzvídat, zda výtah jede nahoru či dolů a přesvědčoval lidi o opaku. Vyjeli jsme na vyhlídku, Richard se zatím naučil „seš svobodna?“ a vzápětí ke mně nadšeně přibíhá, že to funguje perfect… Na plošince se ještě diví rozsáhlé výbavě jakéhosi profesionálního fotografa a ukazuje mu nadšeně svůj miniaturní kompakt. Pak jsme se odebrali do Kanady, akorát se stmívá a je rozsvěcováno barevné osvětlení vodopádů. Kluci šli na večeři do vyhlídkové věže Skylon, já to oželel a vrátil se do hotelu, kde si dávám pořádnou sprchu a večeři, chleba s lunchem a česnekem, vařím si konev kafe a v pohodě dopisuji ten deník. Když se kluci vrátili, ještě přiobjednali přistýlku, abych prý doma nevykládal, že mě v Americe nechali spát na zemi…. . . . .

ND. Ráno jsme s napětím volali na centrální službu počasí pro piloty ­ včera předpovídali bouře, silný vítr a kluci nemají oprávnění (dost zkušeností) k létání v extrémnějších podmínkách. Předpověď se potvrdila, a tak máme před sebou klidný den, většinou na pokoji, kde si kluci čtou (Mark studuje něco o letadlech), já převážně pracuji na deníku, pak píši pro Richieho pohled v češtině pro jeho vzdáleného strýce ze Zlína na Moravě. Odpoledne opět vylezlo slunce, tak jsme se šli pokochat k vodopádům ­ dnes na vzdálenější vyhlídku na americké straně, kde jsem ještě nebyl. Richard byl na ulici opět ve svém živlu, žertoval s kolemjdoucími. Najednou se mě ptá, zda vím, jak se řekne čínsky či japonsky „nazdar“. Proti jdou tři asijská děvčata a Richard už na ně povykuje ahoj (čínsky). Nic, holky nereagují, už jsou na naší úrovni, když Richard přechází na japonštinu. Holky se přátelsky usmějou a opětují vesele pozdrav. Richard, trochu zklamán, že nerozeznal národnost na první pohled, prý se tak na sedmdesát procet trefí… Americká terasa u hlavní části vodopádu je dnes na návětrné straně ­ z obrovského kotle, který je permanentně naplněn vodní tříští, to mohutně hučí, vítr unáší vodní kapičky a smáčí všechny očumující turisty. Ale je perfektní fotogenický den. Dole na řece krouží vyhlídkové parníčky, v přístavišti se neustále hromadí srandovní dav čekajících turistů: před odjezdem všichni vyfasují pláštěnku zahrnutou v ceně vstupenky, na americkém pobřeží modrou a na kanadském břehu žlutou, produkované speciálně jednoúčelově pro tento výlet. Po cestě zpět jsme se dočetli v jedné kavárně o úspěšném zdolání vodopádu v sudu jedním Kanaďanem, a to dokonce dvakrát, a pak o jednom neúspěšném pokusu maníka, který to po letech psychické přípravy zkusil v kajaku, ale po vjezdu do vodopádu ho už nikdo nikdy víc nespatřil… Večer jsem opět na pokoji, kluci někde na večeři.. . . . .

ND. Ráno se potvrzuje, že tlaková níže je už pryč a my můžeme letět. Zašli jsme na ekonomickou snídani za dva dolary: dva tousty, dvě vejce, trošku slaniny, a odebrali se na autobus č. 53. Richard si dnes oprašoval svou téměř zapomenutou španělštinu a neustále na každýho pokřikoval zpěvavým hlasem „feliz navidad“, zejména pak takto španělsky popřál veselé vánoce všem do autobusu přistupujícím cestujícím. Taky se mě zeptal, jak se řekne česky černý a velký, a „feliz navidad“ pak prokládal výkřiky „cerny“ a „velký cerny“ ­ adresované obrovskému tlustému řidiči ­ černochovi. Mezitím na jednu paní mluvil asi 5 minut plynně německy, skvěle imitoval německý přízvuk a vůbec mu nevadilo, že mu ta dobrá žena nerozuměla ani slovo. Přesto jí to ale pěkně všechno vysvětlil. V černých brejličkách, šortkách a strakaté košili vypadal docela úspěšně na německého turistu, a tak ho paní brala docela shovívavě. Před letištěm v Niagara Falls se Richard zděsil a začal tomu řidiči vyčítat, že nás nepochopil a dovezl nás na toto letišťátko, když my přece chtěli na mezinárodní do Buffala, které je asi 20 kilometrů odsud.„No, když už jsme teda tady,“ ukončil to směrem k řidiči, „najdeme si nějaké aerotaxi, třeba Piper Arrow, a do toho Buffala doletíme,“ a vystoupili jsme. Mark provedl nezbytnou technickou prohlídku a už rolujeme po startovní dráze a na moji přímluvu to míříme ještě jednou nad Niagara Falls ­ je dnes totiž daleko jasněji než předevčírem. A pak už kurz východojihovýchod, na New York. Let byl překrásný ­ krajina pod námi jen hořela podzimními stromy… Letíme ve 3000 metrech nadmořské výšky. Let trochu zpestřilo to, že Piperu nedoléhaly dveře u pravé zadní sedačky, a tak na mě táhl průvan o teplotě -20°C, až se mi na rukávu vytvořila jinovatka. Máme z toho srandu, prý musím být zvyklý, když jedu z Aljašky. Richard se po hodině letu ptá, zda vím, kde jsme. Říkám, že asi pěkně vysoko…, což ho vcelku uspokojilo. Po dvou a půl hodinovém letu kroužíme nad Connecticutem, slétli jsme již pod mraky ­ pod nimi slušná viditelnost, předtím bylo občas vidět kraj pod námi jen dírami v mracích. Nad mraky je klidnější vzduch, bez turbulencí, ty teď hází letadlem nahoru a dolů. Přelétáme Hudson River a když sledujeme pohledem její řečiště, je možno na obzoru rozeznat takový hrbolek plný malých jehliček ­ Manhatten. Krajina v Connecticutu je velmi příjemná, pestře zbarvené porosty listnatých stromů zaplňují téměř celý povrch, v nich jsou rozsety baráčky, pak městečko New Heaven a už se snášíme na letištní plochu a výlet je za námi. Kluci odevzdali letadlo, vyměnili jsme si adresy a Mark mě hodil na nádraží příměstské železnice, odkud to jezdí na Grand Central Station na 42. street, přímo do centra Manhattanu. Cesta trvá 90 minut. Dnes je navíc svátek ­ tudíž sleva, a proto platím jen US 10,­ a za 10 minut mi to dokonce jede. Vlak se brzy na dalších zastávkách zaplnil lidmi. Jinými lidmi, než na jaký jsem byl teď dlouho zvyklý ­ velkoměstskými lidmi. Ztahané tváře, pohledy do prázdna, hlavy s walkmany atd… Celou cestu jsme se ani na moment neocitli mimo plně urbanizovanou oblast.(Úryvek z knihy o jednom stopu po Severní Americe ­ z Aljašky do New Yorku, která vyjde v nakladatelství Maťa.)

Category: 1996 / 12

Když se dvojice ochránců přírody Mark a Delia Owensovi vydali napříč jižní Afrikou, aby tu zkoumali podmínky života v přírodě nedotčené člověkem, netušili, jaké komplikace budou muset překonat.

Od roku 1974 až do roku 1980 se Owensovi zabývali životem lvů, hnědých hyen a dalších zvířat v divoké centrální rezervaci Kalahari v Botswaně. V roce 1980 se rozhodli napomoci řešit problém sucha, který ohrožoval život mnoha druhů zvířat. Za podpory botswanské vlády byly totiž před časem postaveny ploty mezi pastvinami domácího dobytka a pastvinami divokých antilop, aby se zamezilo přenosu slintavky a kulhavky. Avšak tyto ploty zamezovaly přístupu divokých zvířat k vodním zdrojům a ta hynula po tisících. Owensovi se snažili pohnout botswanskou vládu k odstranění plotů, ale nesetkali se s pochopením. V Americe o tom pak napsali knihu „Výkřik Kalahari“, která se okamžitě stala bestselerem.Roku 1985 se vydali do Kalahari znovu, aby zde s filmovým štábem National Geographic natočili dokumentární snímek. Nalezení původního tábora, který před lety opustili, a ojedinělé zážitky při sledování chování lvů a hyen zkalilo trpké zklamání a rozčarování, když je botswanská vláda (která jim nemohla odpustit knihu „Výkřik Kalahari“) i se štábem vyhostila. Owensovi se však nevzdali a rozhodli se pokračovat ve výzkumu na novém místě. Producent dokumentu „Africká odyssea“ Jim Lipscomb k tomu říká: „Vyhoštění jsme nečekali, ale chtěli jsme se s Owensovými podělit o všechno, tedy i o problémy, které jejich profese přináší, a kterým musí vědci čelit.“Owensovi se rozhodli pro národní park Kafue v Zambii, ale jejich naděje pohasly v okamžiku, když zjistili, že místo divočiny tu nach zejí téměř sterilní prostředí, poznamenané člověkem. Teprve po dlouhém hledání a strastiplné cestě se jim podařilo najít národní park Luangwa v Zambii, kde je skutečn divočina. Dokumentá rní film je vždy plný překvapení, ale vyhoštění byla pro Owensovi i pro štáb velká rána. I to je ale součástí jejich práce. 

Prosinec 1996

Category: 1996 / 12

Tak už mě neštvěte, nebo dostanete pár pohlavků! Pamatujte si, že ihned po bitvě půjdete domů!“ rozčiluje se matka na dva asi desetileté rošťačící kluky na svahu nad polem, kde se schyluje k jedné z největších bitev napoleonských válek na českém území.


bitva u Chlumce

Dole pod námi už stahují napoleonští vojáci děla do připravených pozic. Za nimi se formují šiky spojenecké, německo-pruské a ruské armády. Chlapi i chlapci ve světlých dobových uniformách, těsných nepohodlných botách a vysokých čepicích procházejí v klidu kolem nevšímavých Francouzů. Kolem boků se jim houpají repliky šavlí a tlučou je do stehen. Na zádech nesou plnou polní a na ramenou neuvěřitelně dlouhé ručnice. V čele pochodují praporečníci se standartami svých jednotek a bubeníci bubnují vojákům do kroku. Některé oddíly odcházejí až za obzor nedalekého kopce. Místní moderátorka bitvy nás z rozhlasového tlampače informuje: „Upozorňujeme diváky, aby z důvodu své vlastní bezpečnosti nevstupovali do vyhrazeného prostoru.“

Sanitní vozy rychlé pomoci jsou připraveny na případné úrazy a zranění. Stovky diváků umlkají v družných hovorech. Předbitevní napětí dosahuje svého vrcholu.

PŘED BOJEM

Chlumecké náměstíčko, nebýt poblíž stojících paneláků, připomínalo doby dávno minulé. Na trávníku se povalovali vojáci několika armád, kteří si sem přijeli zaválčit v historické bitvě. Za hlavami měli špinavé plastikové talíře se zbytky oběda. Čeští vojáci 42. pěšího pluku seděli, kde jinde než u sklenice piva, a kouřili Marlborky. Opodál dragoun 7. pluku vysvětloval civilnímu zájemci funkci a nabíjení pistole. Před kostelem husaři zkoušeli spolehlivost svých zbraní a občas se ozvala rána z ručnice. Z hlavně vyšlehl plamen, vzápětí vylétly nicotně malé kousky papírové ucpávky a nakonec se vyvalil oblak štiplavého kouře.

Stánkaři měli o dobrý obchod postaráno. Pivo pili i Němci (skuteční), ironií osudu navlečení do uniforem napoleonských vojáků a samozřejmě desítky okukujících návštěvníků. Klobásy se kroutily žárem na kouřících roštech a prodavači suvenýrů také neměli o zákazníky nouzi. Na kolotoči vesele kroužila pubertální děvčata a Michael Jackson zpíval z ampliónu svůj „Thriller“. Mezi tím mumrajem se proháněly děti na koloběžkách a hrály si, s čím jiným než s pistolemi a puškami.

Některé skupinky vojáků se začaly formovat do tvarů. Mladý důstojník zavelel své četě:„Marschieren marsch!“ a oddíl pěšáků se vydal nacvičovat do zapadlé uličky pořadová cvičení z dohledu čumilů. Povel střídal povel.„Vlevóó bok! Vpravóó bok! Na ramenóó zbraň!“Několika pěšákům se pletly pojmy. „Jak to stojíte!“ zařval na ně velitel.„Musíte mít paty u sebe a špičky od sebe. Podívejte se na mě! Asi takhle.“ Názorně to těm zabedněncům předvedl.Těžko na cvičišti, lehko v boji, řekl by legendární Suvorov.

Napoleonští granátníci, sedící u dubového stolu před stylovou hospodou s originálním názvem M.A.S.H., je škodolibě pozorovali. Asi to už měli za sebou. Vypadali unaveně.

BITVA U CHLUMCE

Před čtvrtou hodinou odpolední rozdělali řadoví vojáci za linií děl malé ohníčky.Nedošlo mi to. Myslel jsem, že si budou opékat buřty. Na obzoru za kopcem se objevila hustá kouřová clona a z ní začaly vycházet oddíly spojenecké armády. V těsných šicích, za zvuku bubnů, pomalu postupovaly vpřed. Napoleonští dělostřelci nastrkali doutnáky do ohně a kouřící je přinášeli ke svým dělům. Na povel se začala ozývat hromová kanonáda. Oblaka bílého kouře zahalila celé prostranství. Ze spojenecké strany zaznívaly jednotlivé dělostřelecké rány, doplňované salvami ručnic. Po několika minutách byly válčící strany od sebe pouhých několik desítek metrů. Všichni horečně ládovali své zbraně a zpod těžkých olovnatých mraků se v probleskujícím slunci zaleskly šavle. Vzápětí došlo na souboje muže proti muži. V tříštivém lomozu dopadal kov na kov. Dělostřelci přesouvali svá děla do výhodnějších pozic a zacpávali si uši při každém výstřelu. Ohněm vzplála dřevěná maketa domu, představující statek. Na zemi se ocitli první padlí. Mezi nimi, v té vřavě, pobíhaly markytánky a poskytovaly raněným první pomoc.

Pohyboval jsem se jen asi deset metrů od bojujících vojáků. Některým už stékaly zpod čepic po skráních čůrky potu. Přede mnou tu bojovala jen asi stovka vojáků, přesto jsem na chvíli zapomněl, že je to jenom veliké divadlo.Bitva, která se tu odehrála v roce 1813, musela být hrozná. Mnohem děsivější, než současné války. Tady se bojovalo tělo na tělo. Svému nepříteli jsem se předtím, než jsem ho propíchl bodákem, mohl podívat do očí. Bitevní pole bylo pokryto tisíci mrtvých a tisíci sténajících raněných. Splašení koně bez jezdců pobíhali zmateně v rachotu bubnů sem a tam. Kolem dokola tekly potoky krve. Po zádech mi přeběhl mráz. Asi po hodině zvuk polnice ukončil bitvu. Unavení vojáci, na kterých bylo zřetelně vidět, že už toho mají plné zuby, se opět ukázněně řadili do svých šiků. Dělostřelci s posledními zbytky sil odtahovali z bojiště svá děla. Po úzké polní cestě jsme všichni svorně kráčeli zpět na obecní náměstí.

BITVA U CHLUMCE A PŘESTANOVA

Ta skutečná bitva se odehrála v katastru obcí Chlumec a Přestanov ve dnech 29.­30. srpna 1813. Předcházel jí návrh rakouského státního kancléře Metternicha na uspořádání mírového kongresu v Praze. Mírové podmínky však popudily svou umírněností ruského cara i švédského krále, na druhé straně se jevily jako nepřijatelné pro francouzského císaře. Po své porážce při ruském tažení dokázal totiž francouzský císař Napoleon I. zorganizovat během tří měsíců armádu novou.

Ta měla čelit vznikající rusko-prusko-švédské koalici a německému národně osvobozeneckému hnutí.V srpnu 1813 znovu promluvily zbraně. Napoleon vstoupil do Čech 19. srpna a postupně obsadil města Rumburk, Frýdlant, Jablonné v Podještědí a Mimoň. Jeho vojska se dostala do těsné blízkosti Liberce a České Lípy. Čechy už byly zaplaveny vojskem. V té době se v českém vnitrozemí formovala mohutná armáda o síle asi 200 000 mužů, složená z rakouských, ruských a pruských jednotek. Její velitel, polní maršál Karel, kníže ze Schwarzenberga, vydal rozkaz vyrazit do Saska. To se mu stalo osudným a dne 26. srpna 1813 byla tzv. „Česká armáda“ u Drážďan zásluhou francouzského maršála Joachima Murata poražena. Poraženou armádu pronásledoval velitel I. francouzského armádního sboru generál Dominik Vandamme. S více než 30 000 vojáky se pokusil proniknout Nakléřovským průsmykem do Čech a obsazením Teplic přerušit hlavní silnici mezi Drážďanami a Prahou. To se mu však nepodařilo, stejně jako záměr o rozdrcení II. ruského armádního sboru. Generál pěchoty Ostermann-Tolstoj se rozhodl svést boj až do vyčerpání všech sil a prostředků. Jeho jednotky zaujaly obranné pozice napříč novou teplickou silnicí. Předehrou bojových akcí se stala prudká srážka v oblasti Chlumce. Muži, ženy i děti prchali z vesnice a skrývali se v okolních lesích. Byla neděle 29. srpna 1813. Asi v 17 hodin podnikli francouzští vojáci ve dvou silných kolonách poslední útok na postavení protivníka. Ruské zálohy se ztenčily na pouhých několik desítek mužů. Útočníci se však ocitli na pokraji úplného vyčerpání a útok zastavili.

Ztráty prvního dne činily na každé straně asi 6000 mužů. Generál Ostermann-Tolstoj utrpěl těžké zranění. Rozbitá 1. divize ruské gardy byla ztažena do zálohy k Soběchlebům. Na její místo nastoupili ruští granátníci a řadoví vojáci generála Golicyna, podporovaní ruskými a rakouskými kyrysníky.Ráno v 7 hodin 30. srpna se na bitevním poli mezi Střížovickým vrchem a Krušnými horami opět rozpoutala bitva. Kolem poledne panoval v centru francouzské bitevní sestavy u Chlumce poměrný klid. Generál Vandamme očekával příchod císařovy „Velké armády“. Jaké však bylo jeho překvapení, když se místo ní nečekaně objevili v Nakléřovském průsmyku Prusové. Generál Vandamme provedl na stísněném prostoru u Varvažova obrat čelem vzad a pokusil se projít liniemi pruských jednotek, vedených generálem Friedrichem Kleistem. Přestože jednotky generála Kleista disponovaly asi 20 000 muži, podařilo se francouzskému jezdectvu, pod vedením generála Corbineaua, probít pruskými liniemi. Po tomto manévru propadla obklíčená francouzská pěchota naprosté demoralizaci.

Po vítězné bitvě se spojenecké jednotky utábořily v blízkosti Teplic, odkud byl také organizován odvoz raněných přímo z bojiště. Jejich svážení trvalo několik dnů. Na dvoudenní bitvu doplatili Francouzi ztrátou asi 11 000 mrtvých a raněných. Dalších asi 10 000 mužů padlo do zajetí. Na vítězné straně padlo asi 9300 mužů. Odhadem 7000 Rusů, 1500 Prusů a 800 Rakušanů.V průběhu bojů bylo zničeno přes 600 domů a samotný Chlumec se proměnil ve spáleniště. Stejný osud potkal i Přestanov a všechny okolní vesnice. Hmotné škody dosáhly částky dvou milionů zlatých.Dne 30. srpna opustila francouzská posádka Ústí nad Labem. Zajatý generál Vandamme putoval pod silnou eskortou v uzavřeném kočáře do Prahy.

PAMÁTNÍKY

Dnes stojí v oblasti Chlumce a Přestanova několik památníků, připomínajících slavnou bitvu. Prvním kdo připomněl památku svých padlých vojáků, byl pruský král Bedřich Vilém III., který dal postavit litinový neogotický památník poblíž Varvažova. Ten pak byl slavnostně odhalen 8. září 1817. Pomník je završen železným křížem. Přední deska obelisku nese nápis: „Die geffallen Helden ehrt dankbar König und Vaterland. Sie ruhen in Frieden. Kulm am 30. August 1813.“ (Padlým hrdinům věnuje vděčný král a vlast. Odpočívejte v pokoji. Chlumec 30. srpna 1813.)Nedaleko od něj byl vybudován rakouský památník, který oslavuje hrdinné činy generála Jeronýma Václava Colloredo-Mansfelda. Stojí při silnici do Teplic poblíž Přestanova. Vznikl v průběhu let 1835 až 1837 na místě, kde 29. srpna 1813 ruské gardové oddíly generála Ostermanna-Tolstého kladly udatný odpor přesile Francouzů, vedených generálem Vandammem.

Ke 100. výročí bitvy byl u Chlumce postaven takzvaný jubilejní pomník k uctění památky rakouských vojáků.V celé této oblasti se nalézá několik dalších, menších pomníků. Kousek za ruským památníkem, uprostřed nedalekého lesíka, naleznete společný hrob, který je opatřen kamenným křížem. Na pamětní desce je nápis: „Zde leží 10 000 vojáků padlých u Chlumce a Přestanova ve dnech 29.­30. VIII. 1813.“U silnice poblíž Nakléřova stojí malý památník, který byl postaven roku 1913. V letech 1988­1990 francouzští granátníci Klubu vojenské historie pomník opravili a opatřili českým, ruským, francouzským a německým nápisem: „Nakléřov 1813 ­ Všem padlým.“V Chlumci na náměstí se účastníci bitvy seřadili do půlkruhu. Někteří z nich nesli viditelné šrámy a byla na nich znát únava. Následovaly poslední slavnostní salvy z ručnic a vybíjení zbraní. Spokojení diváci se pomalu rozcházeli. Zahlédl jsem i matku těch dvou rozpustilých kluků. Vlekla je za ruce a nebyla zrovna nadšená. Jak je vidět, po bitvě se musí domů. Kdyby to bylo vždy tak jednoduché a válka byla jenom hra.

Category: 1996 / 12

Slavnosti ve městě se většinou vztahují k tradici a velkým bitvám z naší historie.


Pětilisté slavnosti

Pýcha na svébytnou historickou tradici čiší v Českém Krumlově z každého domu, každé dlažební kostky na náměstí. Město, které mnozí považují za nejhezčí v Čechách, je náležitě hrdé na svou renesanční tradici a přesně to se odráží v takzvaných PĚTILISTÝCH SLAVNOSTECH. Jako z oživlých OBRAZŮ NÁRODA ČESKÉHO prochází městem průvod osob v historických kostýmech, od prastaré gotiky až po renesanci časů teprve nedávno minulých. Nejhonosněji se ovšem vyjímá pyšný Petr Vok na koni. 

Category: 1996 / 12

NAPSAL MIROSLAV ZOUBEK

Pokud jde někde vývoj kupředu opravdu mílovými kroky, je to v genetice. Příkladem je molekulární genetika – nedávno ještě lahůdka pro pár vyvolených, dnes téměř nezbytná součást diagnostického arzenálu každého genetického pracoviště, které chce držet krok s dobou. Klíč a zámek. Dvě věci, které k sobě patří tak nerozlučně, že jedna bez druhé téměř pozbývá smyslu.

Stejně jako muž a žena. Ne každý klíč se však hodí ke každému zámku. Stejně jako se každý muž nehodí ke každé ženě. Tentokrát však nebude řeč o rozdílech ve věku, povaze, materiálním zajištění či jiných, více či méně vnějškových, vlastnostech. Aby mohl vzniknout a úspěšně se vyvíjet nový život, je zapotřebí, aby se k sobě hodilo něco mnohem subtilnějšího, i když princip klíče a zámku je stále týž.

OBČANSKÝ PRŮKAZ. O tom, jaké budou naše základní vlastnosti, je rozhodnuto už v okamžiku početí. Pohlaví, barva vlasů, povaha, až třeba číslo bot – to vše je jednou provždy zapsáno v každé buňce těla. Jedna jediná buňka je tedy zdaleka nejspolehlivějším průkazem totožnosti, jaký prakticky nelze padělat ani ztratit. Bohužel, orgán schopný tento průkaz kontrolovat, rozhodně nepostává na každé křižovatce. Tajemství buněčného jádra, v němž je většina genetického materiálu ukryta, je zatím odhalováno jen po troškách. Důvodů k exkurzím až na samu dřeň bytí je mnoho, a zdaleka ne všechny lze pova žovat za ušlechtilé. Jedním z těch přínosných je genetické poradenství.

BUDE ZDRAVÉ? Tuto otázku si bezpochyby kladou všichni nastávající rodiče. Riziko narozen í dítěte s vrozenou vývojovou vadou je za normálních okolností ve střední Evropě pro všechny stejné – asi 2 %. Jinými slovy: dvě děti z každé stovky narozených jsou posti ženy některou ze zhruba osmi tisíc nejznámějších vrozených vývojových vad. Toto populační riziko však může za určitých okolností citelně vzrůstat, například při výskytu dědičné vady v příbuzenstvu, při vyšším věku matky nebo v důsledku působení nepříznivých vnějších vlivů, mezi něž patří mimo jiné ionizující záření, průmyslové exhalace, některé léky, ale také psychické napětí a stresy. Aby se posoudila míra zmíněného rizika, provádí se u všech těhotných žen tzv. screeningové vyšetření.

INTERMEZZO I. „Základní strategií screeningu je snaha vymezit mezi všemi těhotnými ženami ty, u kterých je riziko závažné vývojové vady výrazně vyšší, než riziko populační. Screening musí umožnit, aby následná cílená vyšetření plodu byla skončena do 24. týdne těhotenství. Do této doby může těhotná žena při zjištění závažné vady plodu požádat o ukončení svého těhotenství. Tím je rodičům dána možnost rozhodnout se na základě seriózní informace – přesně stanoveného rizika vady – jestli dítě s vadou chtějí přivést na svět či nikoli. Záleží pak jen na jejich svobodném rozhodnutí,“ říká MUDr. Josef Kofer, primář oddělení lékařské genetiky Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. „Se screeningem těhotných se u nás začalo v roce 1991, a to nejprve jen u žen vybraných okresů našeho regionu. Nyní se již provádí u všech těhotných žen. Před jeho zaveden ím byl k posuzování genetického rizika hodnocen pouze faktor věku ženy, zpočátku nad 38, poté nad 35. Ruku v ruce se screeningem biochemickým (ze vzorku žilní krve) se provádí screening ultrazvukový. Můžeme tak včas postihnout tři nejzávažnější typy vrozených vad: srdeční vady, rozštěpové vady páteře a břicha a chromozomální odchylky. Srdeční vady lze zjistit pomocí echokardiografie – cíleným vyšetřením srdce plodu ultrazvukem. Na možnou přítomnost rozštěpové vady páteře nebo chromozomální odchylky nás upozorňují výsledky screeningu tzv. alfa-fetoproteinu a dalších látek v krvi těhotné ženy. Čím více odchylek sledujeme, tím přesnější je výsledek screeningu, který vyhodnocuje počítač. Vzniklé podezření na vývojovou vadu plodu je pak nutno potvrdit nebo vyloučit vyšetřením vzorku plodové vody a ultrazvukem. Na našem pracovišti vyšetřujeme v průměru patnáct až dvacet vzorků plodové vody týdně. Rutinně prováděné vyšetření vzorku plodové vody s kultivací buněk a následnou analýzou všech chromozomů je však časově náročné – v průměru trvá čtyři až šest týdnů. Není-li standardní kultivace z jakéhokoli důvodu úspěšná, je nutno ji opakovat. Proto se stále hledají časově méně náročné a přesnější diagnostické přístupy.“

VĚTŠÍ NADĚJE NA ZDRAVÉHO POTOMKA. Metoda, která je „hitem dne“, nese označení FISH. Nemá však vůbec nic společného s vodní faunou; její název vznikl složením prvních písmen slov Fluorescent In Situ Hybridization. Přesný a hlavně dostatečně výstižný český překlad tohoto latinsko-anglického sousloví je nesnadný. Raději tedy rovnou k principu metody: Chromozomy, nacházející se v bun ěčném jádře, jsou tvořeny tzv. deoxyribonukleovou kyselinou (všeobecn ě známou pod zkratkou DNA – z anglického deoxyribonucleinic acid). DNA má známou podobu dvojspirály jednotlivých molekul nukleotidů (nukleotid je základní stavební jednotkou nukleových kyselin; je tvořen dusíkatou bází, cukernou složkou a kyselinou fosforečnou) a články tohoto dvojřet ězce do sebe zapadají – použijme znovu toto srovnání – jako klíč do zámku. Přenos genetické informace se děje po rozpojení dvojspirály opakovan ým přepisem tohoto kódu (tj. sekvence nukleotidů) z buněčného jádra do protoplazmy. A z tohoto předpokladu také vychází metoda FISH: za spoluúčasti specifických enzymů a jak ýchsi tepelných šoků se rozpojí dvojřetězec DNA, a tím vlastně vznikne řada „klíčových dírek“ bez „klíčů“. Nov ým klíčem se stane vzorek DNA o přesně známé následnosti nukleotid ů, které jsou navíc barevně zna- čené tak, aby byly dobře rozeznatelné ve fluorescenčním světle mikroskopu. Tyto vzorky (sondy) hledají na řetězci DNA „svou“ klíčovou dírku. Svítící klíče pak ukazují na místo, kde je hledan ý gen nebo skupina genů v chromozomu. Dojde-li tedy ke správnému navázání sondy na příslušný úsek DNA, místo se zobrazí jako svítící tečka – příměr ke hvězdě na temné noční obloze není vůbec nadsazený. Je-li však sekvence nukleotidů sondy jen nepatrně odlišná, klíč „nezapadne „ a nezobrazí se nic. Tímto způsobem lze pozorovat i několik chromozomů současně. Záleží jen na tom, kolika typy nikterak lacin ých testovacích látek příslušné pracovi ště disponuje. Hodnotí se jednak počet chromozomů (chybějící či naopak nadbytečné), jednak eventuální výpadky barvy na konkrétním chromozomu či její výskyt na chromozomu jiném – nepatřičném. Díky možnosti vyšetřovat stovky buněk se objevila i další výhoda – upřesnění tzv. mozaikových forem chromozomálních vad, kdy není stejná konstelace chromozomů ve všech buňkách.

INTERMEZZO II. „Zavedení metody FISH v prenatální diagnostice výrazně zlepšilo naše možnosti vyšetřování těhotných žen s pozitivn ím screeningem,“ pochvaluje si primář Kofer. „Zejména časový faktor se nad rizikovými ženami vznášel jako Damoklův meč – bylo zapotřebí stihnout vše před uplynutím čtyřiadvacá- tého týdne těhotenství, kdy je ještě možné – samozřejmě jen na základě rozhodnutí rodičů – graviditu ukončit. Obzvláště choulostivá byla situace tam, kde vyšetření ukázala závažnou vývojovou vadu plodu, která mohla – ale také nemusela – být součástí celkov é chromozomální odchylky. Jako příklad nám dobře poslouží srdeční vady. Ty se mohou vyskytovat zcela izolovaně a v řadě případů problém vyřeší operace po narození dítěte. Na druhou stranu ale může být srdeční vada třeba součástí Downova syndromu (mongolismu) – tam už jsou vyhlídky zcela jiné a rodina se tím pádem ocitá i ve zcela jiné situaci. Pokud jsme byli odkázáni jen na kultivaci buněk z plodové vody a žena k nám přišla až v pokročilejším stádiu těhotenství, nemohli jsme jí prakticky nijak pomoci. Metoda FISH nám umožňuje potvrdit nebo vyvrátit podezření na pří tomnost určité odchylky již za 48 hodin po odebrání vzorků plodové vody. V současné době jsme schopni zjišťovat přítomnost a počet pohlavních chromozomů X a Y a dále chromozomů číslo 18 a 21. Tím máme možnost prokázat či vyloučit existenci nejčastěji se vyskytujících chromozomálních odchylek. Samozřejmě ideální by bylo vyšetřovat všechny chromozomy. Testovací látka je však drahá (množství, které vystačí na dvacet vyšetření, přijde na desítky tisíc korun) a mnohé vady tak vzácné, že se nevyplatí ji pořizovat. Systém spolupracujících míst se speciálně zaměřenými způsoby molekulární diagnostiky by umožnil účelně rozložit prostředky, a bylo by tak možné snadno vyšetřovat prakticky vše. Místo toho doplácíme na to, že si každý pořizuje takové přístroje, na které finančně stačí. Stejně si myslím, že okolnosti si nějakou formu účelné dělby práce a spolupráce nakonec vynutí.“

l l l Před více než sto lety v Brně, v zahradě augustiánského kláštera, položil opat Johann Gregor Mendel svými pokusy s křížením různobarevně kvetoucího hrachu a fazolí základy nového přírodovědného oboru. Mendelovy teorie (tři zákony dědičnosti určitých vlastností) potvrdili na počátku tohoto století de Vries a Tschermak. Stoletá věda je vlastně ještě mladá dáma. Z toho čím nás překvapí genetika během svého dalšího vývoje, můžeme pociťovat závrať, stejně jako mrazení v zádech.

Category: 1996 / 12

Kolem jedné se objevil baráčnický průvod. V jeho čele pochodovala dechová kapela a vyhrávala lidové písně. Za nimi následovali muži nesoucí standarty, oblečeni v bílých košilích, s červenými stužkami kolem krků a s beranicemi na hlavách, sledováni důstojným baráčníkem, s májkou a klubkem dětí kolem sebe.


Moc jsem jim to v tom poledním vedru nezáviděl. Průvod obešel náměstí a ženy obdarovaly starostu města makovotvarohovým koláčem…

„Ten si přece nemůžu nechat pro sebe,“ nechal se slyšet starosta a symbolicky si ukrojil malý kousek.„Rozdejte to mezi lidi,“ dodal a po chvíli si na koláči pochutnávala asi desítka šťastlivců. K nabídce se přidaly i postarší ženy oblečené do bílých, lidovými vzory vyšívaných halenek. Nabízely tradiční chléb posypaný solí. Baráčníci postupně splynuli s davem před restaurací Jihočeský hostinec Na Obci, který byl založen už roku 1692. Uzené klobásy se prodávaly jako na běžícím pásu a pivo teklo proudem a nestačilo se pořádně chladit. Pak se na úpatí kostela, na mírném návrší, usadila Budějovická kapela Ady Školky a selky se roztočily ve víru dechovky.

HLUBOKÁ NAD VLTAVOU

Do historie vstoupila Hluboká nad Vltavou v polovině 13. století, kdy byl na skalnatém ostrohu nad řekou Vltavou postaven raně gotický hrad, který nechal vybudovat český král Václav I. V té době patřila Hluboká, vedle nedalekých Českých Budějovic, mezi významná opěrná místa královské moci, vybudovaná na březích Vltavy. Hrad i přilehlá obec měly v průběhu staletí mnoho různých majitelů. Vesnice, která vznikla pod hradem, byla zpočátku velice malá a tvořilo jí jen několik bídných chatrčí.

V roce 1490 získal Hlubokou Vilém z Pernštejna, který pod vlivem změněných hospodářských podmínek začal na svých panstvích zavádět nové druhy podnikání. Zasloužil se o vznik pivovarnictví, vinařství, hornictví a zejména rybníkářství. Založil několik rybníků, mezi nimi i známý Bezdrev. Obec prosperovala a postupně se rozrůstala. Do panství Hluboká patřilo v té době 113 vesnic.

V době přestavby zámku v devatenáctém století žilo v obci Hluboká 4820 obyvatel. Potvrzuje to sčítání lidu z roku 1869. Nejvyšího počtu obyvatel dosáhla Hluboká nad Vltavou v roce 1880. Tehdy žilo ve městě 5628 lidí. Od tohoto data se počet obyvatel postupně snižoval. Nyní žije na Hluboké přibližně 4280 osob.

ZÁMEK

V roce 1661 se Hluboká dostala do vlastnictví rodu Schwarzenbergů.Za dnešní vzhled vděčí zámek Hluboká nad Vltavou knížeti Janu Adolfu II. Schwarzenbergovi a jeho ženě Eleonoře, kteří nechali zámek v letech 1840­1871 přestavět ve stylu anglické tudorské gotiky. Jako vzor jim sloužil královský zámek ve Windsoru. Přestavbou hlubockého zámku byl pověřen vídeňský architekt František Beer, který spolupracoval se stavitelem Damasiem Deworetzkym. Ten pak, po Beerově smrti v roce 1861, převzal vedení dostavby. Neměl však příležitost uplatnit svou vlastní invenci a musel se řídit podle Beerových plánů.

V pozdním odpoledni odcházím na zámek. Se mnou kráčí po cestě, lemované stánky trhovců s upomínkovými předměty, desítky dalších lidí. Mezi námi se občas ozve i němčina a angličtina. Projdu se prostorami zámečku Štekl, který zakoupily Vojenské stavby a zrekonstruovaly ho na špičkový a stylový hotel.

Na nádvoří zámku, v záři pomalu zapadajícího slunce, na mě dýchne romantismus minulého století. V parku před zámkem polehávají a posedávají na trávníku znavení turisté.Vracím se zpět do současnosti i centra dění. Na malém náměstí je pořád veselo. Hudba hraje, lidé tancují a hodují. V hladině Židovského rybníka se zrcadlí panorama Hluboké nad Vltavou i zámku. Vzal jsem to oklikou kolem rybníku Bezdrev. Byla v tom špetka nostalgie. Naposledy jsem tu byl před dvaceti lety, když jsme s partou kamarádů sjížděli na gumových člunech Vltavu.

Category: 1996 / 12

Obec Zugarramurdi leží na severu Navarry, jedné ze španělských autonomních oblastí, pár kroků od francouzských hranic. Lidé tu žijí beze spěchu, uprostřed neporušené pyrenejské přírody a s nevšední bdělostí střeží tisícileté tradice i jazyk svých předků ­ baskičtinu. Svět by patrně o Zugarramurdi nic nevěděl, kdyby ho neproslavily čarodějky.

SKUTEČNOST, PŘEDSTAVY, POVĚRY?

Něco na těch zvěstech asi bude, když se na podnět svých poddaných musel čarodějkami zabývat sám král Jindřich IV. Kastilský a královským výnosem z roku 1466 přikázal osoby posedlé ďáblem trestat. Ani inkvizice, která vznikla ve Španělsku o dvanáct let později, nemohla zůstat stranou. I když se zdá, že tak trochu proti své vůli.Ale to už se píše rok 1527 a před soudní tribunál v Pamploně se dostavily dvě dívky. Obě ­ jedné bylo devět, druhá byla o dva roky starší ­ prohlásily, že bude-li jim předem odpuštěno, jsou ochotny vypovídat o věcech velmi prazvláštních. „Páni soudci! Tak abyste věděli, my jsme čarodějnice a podobných od toho řemesla, které působí velké škody, je hodně a jestli je chcete potrestat, my vám je ukážeme. Když se podíváme takové osobě do levého oka, tak hned poznáme, že je čarodějka, protože jsme taky od řemesla.“

Páni soudci chtěli učinit spravedlnosti zadost a pověřili inkvizitora Avellanedu, aby se případu věnoval. Ten, společně s děvčaty a v doprovodu 50 vojáků, procházel krajem a místní rychtáři předvolávali osoby podezřelé z nekalých činů. Všechny byly postaveny do řady a zahaleny od hlavy až k patě, aby je nikdo nepoznal. Obě dívky, každá zvlášť, aby se nemohly ovlivňovat, pak určovaly, které z dotyčných patří k čarodějkám. Jejich tvrzení prý byla naprosto shodná. Sám Avellaneda prohlašoval, že ze začátku těm povídačkám o „akelarre“, jak se říká v kraji čarodějnickým sabatům, protože ďábel se tu zjevuje v podobě kozla (akerra je v baskičtině kozel), moc nevěřil. Přesvědčila ho však následující událost:„A tak jsem jednou v pátek vešel s písařem Vergarou a soudním vykonavatelem Perem Díazem do hostince, kde byla ona? Za přítomnosti všech se natřela takovou divnou mastí, postavila se k oknu, pod nímž byla v hloubce skála a na ní kočka. A začala vzývat ďábla. A on přišel, vzal ji a snesl ji až dolů. A já, abych si to lépe ověřil, jsem ještě s jedním vojákem a místním člověkem otevřel okno a jeden z nich, hrůzou bez sebe z toho co viděl, se začal křižovat a najednou ti dole zmizeli. A v pondělí se objevila s dalšími sedmi osobami na tři míle odtud, v chatrči v zasněženém sedle. Tam jsem ji zadržel.“

Tato a další obdobná tvrzení pak byla předkládána jako důkazy o „akelarre“ a všem co s těmito čarodějnickými sabaty souviselo. Obviněné osoby rozsudek smrti většinou neminul.A KONAL SE VELKÝ PROCES

Rok 1610 byl pro Zugarramurdi zvlášť osudný. Po celém kraji se mluví jen o čarodějnických rejích a lidí se zmocňuje hysterie. Inkvizici, která s takovou chutí pronásledovala kacíře a nejrůznější odpadlíky, se do honů na čarodějnice příliš nechtělo. Ale musela na situaci nějak zareagovat a vyslala do Zugarramurdi svého zástupce, aby celou věc řádně prošetřil. Don Juan Valle Alvarado strávil v Zugarramurdi několik měsíců a rozhodně si na nedostatek práce nemohl stěžovat. Musel prověřit kolem 300 udání na ženy, muže i děti a všechny je vyslechnout. Čtyřicet z nich pak bylo předvedeno před inkviziční soud v Logroňu a třicet se k čarodějnickým praktikám přiznalo. Kromě běžných obvinění, jako byla proměna v různá zvířata a strašení lidí, provádění škody na polích, loukách, v lesích, proti zvířatům i lidem, se objevila i obvinění z vampýrismu a dokonce i případy nekrofágie. Těch případů bylo tolik, že autodafé v Logroňu trvalo dva dny. Jeden celý den byly čteny přečiny a další den, 8. listopadu 1610, byl rozsudek vykonán. Sedm lidí bylo upáleno zaživa, na hranici skončilo i dalších pět, kteří zemřeli ještě v průběhu procesu, osmnácti obžalovaným byla dána milost, protože přiznali své viny a prosili s pláčem o odpuštění. Není bez zajímavosti, že jeden ze tří soudců inkvizičního tribunálu Alonso Salazar y Frías byl proti vynesenému rozsudku, protože jej považoval za nespravedlivý a příliš krutý. O tom všem se zmiňuje zajímavý dokument z roku 1611 „Seznam osob, které byly obviněny v logroňském procesu, a přehled věcí a činů, za které byly potrestány“. Dnes je uložen v archivu vzácných tisků Národního muzea v Madridu.

POCHYBNOSTI A HLEDÁNÍ PRAVDY

Ačkoli se o logroňském procesu hovoří jako o monstrprocesu, bylo v něm ve srovnání s dřívějšími autodafé těch odsouzených podstatně méně. Současný španělský historik a „čarodějolog“ Julio Caro Baroja je dokonce toho mínění, že kdyby byli obžalovaní souzeni civilním soudem, asi by nikdo z nich milost nedostal. Z nejrůznějších historických pramenů je zřejmé, že španělská inkvizice, neobyčejně krutá a rafinovaná při pronásledování kacířů, byla v těchto čarodějnických procesech velmi umírněná a opatrná. Zdá se, že místním kazatelům a světským úředníkům se její přílišná shovívavost nelíbila a dávali to dost nepokrytě najevo. Inkvizice neměla zájem, aby na ní ulpělo podezření, že snad nebere čarodějnické reje příliš vážně, a rozhodla se celou záležitost znovu důkladně prověřit. Potřebovala znát pravdu i proto, aby mohla snáze obhajovat svůj výnos o udělování milosti osobám podezřelým z čarodějnictví. Tohoto delikátního úkolu se ujal jeden z nejváženějších inkvizitorů Pedro de Valencia, který výsledky svých šetření shrnul ve dvou traktátech, v nichž připouští, že se v Zugarramurdi nějaká podivná shromáždění, která mohla být považována za „akelarre“, skutečně konala. Podle jeho názoru však nešlo o žádné čarodějnické sabaty, ale na oné pověstné Kozlí louce a v přilehlé jeskyni se scházívali „lidé z masa a kostí, kteří zaslepeni neřestnou vášní a z touhy smilnit, cizoložit a páchat sodomii, vynašli ona shromáždění a zlá mystéria…“Ani v letech na „akelarre“ neviděl nic nadpřirozeného a hledal i pro tuto skutečnost objektivní vysvětlení. Podle něj šlo o snahu zahalit tyto sexuální orgie do jakéhosi pláště tajemnosti, kde měly své místo sny a představy, které byly vydávány za skutečnost. Proto se používaly i různé omamné masti a bylinky, které měly povzbudit obrazotvornost.

Pedro de Valencia byl spíše teoretik a španělskou inkvizici zajímaly i praktické dopady. Chtěla zjistit, co se o čarodějnictví povídá mezi lidem. Tímto úkolem byl pověřen Alonso Salazar y Frías, právě ten ze tří inkvizitorů, který s rozsudky logroňského procesu nesouhlasil. Otevřel si jakousi „kancelář“ v Sanestébanu a pustil se s vervou do práce. Hovořil s lidmi přímo v Zugarramurdi, ale i v širokém okolí, s obžalovanými, kterým byla udělena milost, s jejich příbuznými a známými. Dochází nakonec ke stejnému závěru jako Pedro de Valencia, totiž že všechny ty lety povětřím či jiné podivnosti jsou jen výplodem chorobné představivosti. On sám sebe pak obviňuje, že nedokázal dát svým spolusoudcům dostatek argumentů a rozsudkům logroňského procesu tak zabránit.Je zvláštní, když si uvědomíme, že neobyčejně krutá španělská inkvizice by se patrně projevy čarodějnictví vůbec nezabývala, kdyby k tomu nebyla v podstatě dohnána fanatickými duchovními, kteří z výše svých kazatelen hřímali proti všem, kteří se údajně spolčili s ďáblem. Jejich fanatismus nakonec neušetřil ani „ďáblova přítele“ inkvizitora Alonsa Salazara y Fríase, který musel kraj opustit, aby dožil v ústraní jako kanovník na jihu Španělska.. . . . .
Jisté je, že dnes už tu fanatičtí kazatelé nejsou. Kozlí louka ale v Zugarramurdi existuje. V blízké jeskyni je hrobové ticho, jen někde v hloubi je slyšet šumění vody. Asi Infernukoerrea čili Pekelného potoka, u něhož se měly satanské orgie odehrávat. „Orgie“ se tu prý dodnes konají. Největší bývají v srpnu a říká se jim „zikiro-yate“. To pak teče víno proudem, pečou se berani, hraje se na kytary, zpívá se a tancuje. Španělsko se nezapře.

Category: 1996 / 12

Způsob oživování svátků jinak už mrtvých. Kejklíři, platnéři, košíkáři, hrnčíři, řezbáři a další vstávají z prachu dějin a obnovují zapomenutá řemesla.Středověký jarmark je postmoderním hitem. Je to dokonalejší než film, kniha nebo počítačová hra, protože tu je cítit vůně kůže a pach potu, ale hlavně tvořivá improvizace skutečných lidí. Najednou chápete, že o co byli vaši předci chudší na přepychu, o to byli bohatší na zážitky. Vzrušení a dobrodružství nehledali v televizi, filmech a počítačových hrách, protože dotek smrti byl přirozenou součástí jejich života. Celý showbyznys se dnes stará o to, co dřív měl člověk zadarmo. 

Category: 1996 / 12

MICHAL NOVOTNÝ žije v Brně, studuje AVU v Praze v ateliéru profesora J. Davida. Je členem skupiny Luxus.


autor Michal Novotný

Proč maluješ a neděláš třeba prostorový věci?

Je to praktičtější. Na světě je málo místa. Obraz je okno do jiného světa a prostoru, který místo nezabírá.

Co vidíš v prostoru?

Hloubku.

Co je v hloubce?

Věci, který ještě nejsou namalovaný. Mám potřebu namalovat je.

Jak víš, že nejsou namalovaný?

Já je maluju jinak, v jiných vztazích. Například ryby pod vodou a slunce nad vodou. Není běžné je v přírodě spojit, ale na obraze jsou znakem.

Proč jsi namaloval zlaté ryby a zlaté slunce?

Hlavně jsou tam labutě. Podívej se: četl jsem Cannetiho ­ „Masa a moc“. Tam píše o nějakým paranoikovi, který si myslel, že je strašně bohatý a chtěl dát svému císaři tisíc zlatých zámků, před kterýma bude tisíc zlatých jezer, a na kterých bude plavat tisíc zlatých labutí. To se mi tenkrát hodně líbilo, taky proto, že jsem tou dobou maloval labutě. Asi po roce jsem si říkal, že namaluju nějaký zlatý obraz, tak jsem si na to vzpomněl ­ k těm labutím jsem přidělal ještě slunce a ryby.

Hejna labutí, ryb a sluncí vytváří na obraze rastr. Proč používáš rastry?

Myslím, že rastr je dnes důležitá věc. Je to dnešní pohled na všechno. Mám pocit, že musím vstřebat nezbytné. Je to jednoduché ­ chceš namalovat květiny nebo třeba jahody. To už určitě někdo maloval. Aby to někoho zajímalo, chci to udělat nějak současně.

Do jaké míry tě zajímá estetika?Třeba tohle?… Mě estetika moc nezajímá. Myslím, že to je mrtvá krása převedená do slov, ale snažím se namalovat na svoje obrazy pěkný věci. Třeba z toho fakt časem bude estetika. Ale znáš to, něco krásnýho v hrůzném světle ­ nebo obráceně ­ a získá to na zajímavosti a efektu.

Co pro tebe znamená efekt?

Zbytečnost, luxus. Efekt je to, co tě zaujme na první pohled. Někde je to důležité, ale v obrazech, když jsou jenom efektní a pod tím už dál nic není, tak tě přestanou brzo bavit.

Řekl jsi luxus. Jsi členem skupiny Luxus. Pokud vím, nosila se v umění dost často chudoba. Je fakt, že byli umělci až na pár výjimek dost chudí, ale myslím, že se právě proto z chudoby stala image „svobodných, rozervaných bohémů“, která teď vyznívá trochu směšně ­ nebo se mýlím? Vy přece taky nemáte moc peněz? Tak proč „Luxus“?

Luxus pro mě neznamená ani tak peníze, jako spíš krásu. Něco co tak nutně nepotřebuješ, ale vlastně kvůli tomu žiješ. Ale ty chceš asi vědět něco o skupině „Luxus“, kterou jsme založili s Vilémem Kabzanem, Jakubem Špaňhelem, Františkem Matouškem a Davidem Adamcem. Je to skupina nového typu. Nespojuje nás styl, jenom to, že v současné době malujeme obrazy. Spojuje nás právě naše rozdílnost životních zkušeností a výtvarných přístupů. Dohromady totiž vytváříme ucelený komplex, zahrnující malbu od lyriky po expresi, od abstraktní malby po realismus. Pracujeme klasickou malířskou technikou a na druhou stranu používáme netradiční materiály a postupy. Takže spíše je „Luxus“ firmou, schopnou uspokojit jakékoli představy o obrazu.

Co máš rád za muziku?

Ta dnešní taneční hudba, to je to nejlepší, co znám (house, progresive dance). Celý hodiny se ti překrývají rafinované rytmické plochy a pořád tě to baví, záleží jen, jak dlouho vydržíš poslouchat. A taky Wagnerovy opery, ty jsou taky hrozně dlouhý.

Rytmus?

Hudba je nejlepší na tanec a k tomu rytmus potřebuješ. Je to prostředek ke spojení těla a duše, člověka s člověkem, lidstva s Bohem, Boha s nekonečnem, atd… Všichni jsme zakleti v rytmu, kterýmu říkáme čas, ne? Tys byl v Africe, tak to musíš znát od černochů.

Futurismus?

Mám to rád, dobrý retro, ne? Chtěli, pro nás trochu naivně, aby to šlapalo.

Myslíš futuristy?

Ano, jejich ideály, fašismus, čistota. Hodně se futurismus dnes objevuje. I v touze proniknout do vesmíru. Podívej se okolo sebe ­ rychlí lidi, rychlá muzika, rychlý káry a motorky. Ale já bych nejraději občas jen tak seděl a vůbec se nehýbal.

Co děláš, když nemaluješ?Dělám ještě šperky, a to s jedinou ambicí, aby je lidi nosili co nejdýl. Je to pěkná práce se zlatem, stříbrem a drahými kameny, je to luxus.
Protože jsem ryba, hrozně rád plavu, taky mám holku a miluju sport, hlavně karate. V létě jezdím rychle na kole a v zimě rychle bruslím. Loni jsem dokonce skončil pod ledem. Byla to velká legrace. Zajímají mě hry, hlavně ty bez konce ­ biliár, šachy… Sbírám nože, mrtvý hmyz a zubní kartáčky. Rád kouřím, piju a jím. Jó ­ čtu a chodím do kina, občas na výstavu. 

Category: 1996 / 12

Mnoho let trvá úsilí průmyslu polymerů vyrobit syntetická textilní vlákna podobných vlastností, jaké má hedvábí vytvářené housenkami motýlů bource morušového. Jsou sice syntetická vlákna, která některými vlastnostmi přírodní hedvábí předčí, avšak jedinečná kombinace vysoké pevnosti, pružnosti, skvělé textury a schopnosti vázat širokou paletu barviv, zachovává hedvábí jako hlavní materiál textilního průmyslu. Komerčně využívané hedvábí motýlů není zdaleka jediným předivem, s nímž se v přírodě můžeme setkat, neboť hedvábí, které lze definovat jako vláknitý bílkovinový sekret, vytváří ve speciálních žlázách, umístěných v rozmanitých částech těla, řada živočišných druhů.Příkladem jsou nejen motýlům příbuzní chrostíci, ale také samci stonožek, kteří tkají speciální síťky pro zachycování svých vlastních spermií. Speciální žlázy, ve kterých hedvábí v tekuté podobě vzniká, mohou mít vývod na různých místech těla, např. na spodním rtu, genitáliích nebo chodidlech. Na vzduchu ztuhlé předivo je hmyzem využívané útvary, zvané sety, zformované adaptačními procesy do cívkovitého tvaru. V současné době se pro ně vžil název spigoty. Švýcarský arachnolog Fritz Vollrath přirovnává spigoty k tryskám, skrze které je pod velkým tlakem vypouštěn, na vzduchu tuhnoucí, sekret. Vyslovuje také domněnku, že pavouci jsou schopni uplatňovat jakýsi kontrolní systém nad produkcí hedvábí. Zatímco tkají, mění průměr, pevnost i elasticitu vláken a zdá se být pravděpodobné, že to dělají častěji kontrolou ventilů, nežli změnou chemického složení. Pokud náhle potřebují jiný typ přediva, přepnou na jinou žlázu, jichž bylo dosud popsáno sedm kategorií, vzájemně odlišných velikostí, tvarem i chemickým složením sekretu.ZPŮSOBY VYUŽITÍ PAVOUČÍHO PŘEDIVA. Základní funkce, o něž se opírají také hypotézy o původní funkci snovacího aparátu a vláknitého sekretu, jsou tři: poskytovat materiál pro stavbu úkrytů, vytvářet předivo pro ochranu vajíček, tvorba vlečných lan a skytuje jim možnost neustálého spojení se společným hnízdem a orientaci v něm. Vrchol evoluce pavoučích sítí představují dvojrozměrné, kruhovité sítě křižáků, pokryté lepkavými kapičkami viskózní tekutiny. MECHANICKÉ VLASTNOSTI. Hedvábí ze zámotků, neboli kokonů, bource morušového poskytuje textilní vlákna vynikajících vlastností, přestože má v kokonech velmi skromnou mechanickou roli. Hedvábím pavou čích kokonů se dosud detailně nikdo nezabýval a chybí jakákoli studie o jeho chemickém složení i mechanick ých vlastnostech. Zato úspěšnost při lovu pomocí sítě je právě na těchto vlastnostech velmi závislá. Proto jsou vlákna sítí jedinečným zdrojem pro studium molekulárních konstrukcí vláknitých biopolymerů, se zárukou pozoruhodných výsledků. Dvojrozměrná kruhová síť křižáků představuje vzdušný filtr k zachycov ání potravy. Optimální síť je co nejv ětší, postavená z malého množství materiálu, za relativně malé metabov áno většinou k ochraně vajíček, larev nebo jako výstelka úkrytů. Mezi živočichy však není žádná jiná skupina, u níž by snovací činnost představovala tak impozantní jev, jako je tomu v případě pavouků. Jedinečnost snovacího aparátu pavouků spočívá mj. již v samotném faktu, že byl v průběhu evoluce „vložen“ do relativně rozsáhlého zadečku. Tvoří jej tři až čtyři páry snovac ích bradavek, ke kterým se připojují snovací žlázy. Vlákna pavoučího hedvábí vznikají v tekuté podobě činností sekrečních epitelů snovacích žláz. Sekrety se hromadí nejprve v rezervoárech a poté odcházejí dlouhými vinutými kanálky, přes ventily, k zevním vývod ům na povrchu některého z párů snovacích bradavek.Těmito zevními vývody jsou chlupům podobné sítí určených k lovu potravy. Funkce uvedená jako poslední rozhodně není primární, neboť existuje velká skupina pavouků, která tento typ sítí nestav í a kořist loví jiným způsobem, např. během, skokem, vystříknutím lepkavého sekretu slinných žláz apod. Pozoruhodným jevem je tvorba tzv. vlečných lan, která spolu se zhotovov áním předivových obalů pro nakladen á vajíčka a vyvíjející se zárodky patří k funkcím, bez výjimky vlastním všem pavoukům. Vlečná lana jsou vlákna, která za sebou pavouci táhnou, jsou-li nuceni opustit síť či úkryt, při pádu z pavučiny do volného prostoru na nich zůstávají zavěšeni a poté se po nich vyšplhají zpět na původní místo. Způsobilost tvořit vlečná lana je první a jediná snovací schopnost, kterou mají mladí pavou čci bezprostředně po vylíhnutí. Polické náklady. Např. pavouk vážící kolem 75 miligramů použije pouze 180 mikrogramů proteinů ke stavbě sítě, jejíž plocha, využitelná pro lov hmyzu, je až 100 cm2, přičemž tloušťka nejsilnějších vláken je maximálně 1 mikrometr. Úkolem kruhové sítě pavouků je zastavit rychle letící hmyz, obalit jej částí pavučiny a znemožnit mu uniknout. Rozhodujícím jevem těchto procesů je absorbce kinetické energie kupředu letících živočichů a dále dva aspekty designu sítě, které to umožňují. Materiál sítě je schopen absorbovat velké množství energie bez přetržení. Struktura kruhové sítě umožňuje rozložit energii z místa úderu letícího hmyzu na celou její plochu. Letící hmyz po kolizi se sítí není katapultován zpětn ým nárazem. Kostru sítě křižáků tvoří, vedle rámových vláken, paprsky radiálních vláken a předivo lepkavé spirály, která dodává síti její typické kruhovité obrysy. Tkaní spirály je posledním úkonem konstrukčního úsilí, pavouk při něm postupuje od středu k obvodu a je-li hotov, pokryje spirálu v opačném směru kapičkami lepkavého sekretu. Spirálová vlákna se svými mechanickými vlastnostmi liší od rámových vláken. Mají předev ším vynikající schopnost prodloužení, neboť praskají až při napnutí větším než 200 %. V podstatě se tento materiál chová jako elastické pásky, zhotovené z přírodní gumy. Úctyhodná pevnost v tahu znamená mj., že spirálová vlákna přispívají, spolu s rámovými vlákny, ke schopnosti sítě absorbovat energii, udělenou jí nárazem letícího hmyzu.PIRÁTI, ZLODĚJÍČKOVÉ, KLEPTOPARAZITÉ. Stíhání kořisti je pro predátory energeticky náročné a také riskantní, neboť jsou vystaveni nebezpečí poran ění. V průběhu evoluce vyvinuli pavouci nejen mnoho způsobů lovu, ale také mimotělní trávení potravy. Tyto formy aktivní strategie, svou rozmanitostí největší jaké jen mohou být, vyžadují kromě rezervních látek také optimalizovaný příjem živin, neboť pavouci se jen vzácně setkávají s nadpočetnou kořistí a jejich potrava je naopak limitovaný zdroj. Každá z metod lovu je charakteristická druhově specifickým a jedinečným chováním, v jehož jednotlivých fázích je kořist očekávána, pozorována, identifikována, napadena, zabita, transportována do odpovídajícího úkrytu a před pozřením nejprve naplněna trávicími enzymy. I pavouci však dokazují, že rozmanitost životních forem je nekonečná. Platí to také o těch druzích, které získávají svoji potravu trpělivým, obezřetným slíděním a jejím „kradením“ pavoukům ostatním. Metoda krádeže potravy jinému lovci snižuje energetické náklady na její získání a svému uživateli poskytuje mnohé výhody. Živočichové, kteří si v průběhu evoluce osvojili tento typ vnitrodruhov ého nebo mezidruhového soutěžení, se nazývají kleptobionti nebo kleptoparazité. Uzurpování cizích sítí a kradení hmyzu, který již byl přeměněn v potravu někým jiným, a který může být navíc již předtráven, je mnohem ekonomičtější, než lov tohoto hmyzu. Zároveň tak vznikají podmínky pro zvětšování hustoty konspecifických nebo spolužijících druhů v prostředí, kde je, spíše nežli kořist, limitujícím činitelem počet sítí. Rozmanitost těsných interakcí, ve kterých host těží ze spojení s hostitelem, je značná. Zdůrazněme, že pavouci poskytují mnoho případů obojího, hostitelů i hostů, a také, že ke kleptobiontům nepatří jen „obez řetní“ zlodějíčkové, úspěšní díky své opatrnosti, ale také „piráti“, beroucí kořist silou.PAVOUČÍ SÍŤ JAKO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ. Většina doposud popsaných kleptobiotických vztahů, se týká pavouků, kteří loví potravu pomocí troj- nebo dvojrozměrných sítí, které pokrývají velkou plochu a vyplňují značný prostor ve srovnání s velikostí těla jejich majitelů. Nejvíce kleptobiontů žije v okrajových částech velkých sítí subtropických a tropických druhů, které jsou svým původním majitelem a potenciálním hostitelem, sedícím v centru sítě, jen obtížně kontrolovatelné. Dalším důvodem kleptobiotických interakc í mezi síťovými pavouky jsou různá přizpůsobení potenciálních hostů: specializované nohy jim umožňují pohyb po vláknech, unikátní smyslové orgány jim plně umožňují využít výhod informačního obsahu sítě, zejména pak její vibrace. Pavoučí síť je sice původně postavena jako léčka k chytání hmyzu, avšak vytv áří také prostředí, v němž se vlastník a uživatel může pohybovat relativně chráněn, protože se jeho nepřátelé nemohou k síti přiblížit či do ní nepozorovaně proniknout. Kvalita sítě jako opory, v porovnání s větvemi, stébly trav či listy, je dána také absencí konkurujících živočichů, zejm éna mravenců a hmyzích predátorů, jako jsou kodulky (Mutillidae, Hymenoptera), či hrabalky (Pompilidae, Hymenoptera), specializovaných na lov pavouků, kteří sítě nestav í (např. skákavky – Salticidae a slíďáci – Lycosidae). Využívání výhod existujících sítí přidáváním dalších, může být prospěšné pro všechny zúčastněné pavouky, není-li kořist limitujícím faktorem. Pavučiny samic jsou prvním útočištěm a opornou konstrukcí pro vlastní mláďata. Proto nalézáme na periferních vláknech kruhovitých pastí samic křižáků síťky mláďat prvních dvou vývojových stadií, která se sice při lovu obvykle spoléhají na svá tenata, avšak dokáží pronikat za potravou také do kružní spirály mateřské sítě. Zajímavou interakci mezi mláďaty a dospělci třech druhů křižáků rodu Nuctenea popsali Nyffeler a Benz (1980). Dospělí pavouci postaví sítě, avšak aktivní jsou pouze ve dne. V noci naopak ovládnou pavučiny jejich mláďata a loví drobný hmyz, zachycený na lepkavých vláknech.NEPŘÍBUZNÍ NÁVŠTĚVNÍCI. Příležitostnými návštěvníky pavoučích sítí v roli pirátů jsou i jiné skupiny živočichů, především pak hmyz. Do této kategorie spadá několik druhů srpic rodu Panorpa a tropická šidélka rodů Megaloprepus a Mecistogaster. Drobné mušky – zavalitky, dokonce obligátně vysávají mrtvý a natrávený hmyz společně s pavouky. Výživnou hodnotu pavučin „objevil“ také kostarický kolibřík Phaethornis longirostris, který nejen že sbírá z obrovských sítí křižáka Nephila clavipes hmyz, nýbrž také z nich vytrh ává a polyká pavučinový materiál.CYRTOPHORA A JEJÍ HOSTÉ. Cyrtophora citricola je krásný, poněkud bizarní subtropick ý křižák, který si tká sítě především na opunciích. Křižáci (čel. Araneidae), považovaní za vrchol pavoučí evoluce, staví v naprosté většině typické, dvojrozměrné, kruhovit é sítě s vetkanou spirálou, pokrytou lepkavým sekretem. Tyto sítě plní funkci vertikálně uložených vzdušných filtrů s vynikajícími mechanickými vlastnostmi. Jako vždy však existují výjimky a jednou z nich je Cyrtophora, která staví svou síť ve dvou etapách, respektive během dvou nocí. Nejprve zhotoví trojrozměrnou, jako by chaoticky a nepravidelně utkanou spleť vláken, a teprve do ní vplete horizontálně uloženou, kruhovitou, avšak zcela suchou síť, vzhledu dokonale vypnuté plachetky, mající při zvětšení strukturu rybářské sítě s hustými oky. Plachetka však nemá funkci vzdušného filtru pro zachycení kořisti, nýbrž slouží jako podklad pro rychlý běh za hmyzem, když ztratí orientaci a uvízne ve spleti vláken. Pozoruhodná forma interakce se vyvinula mezi Cyrtophorami a Argyrody, kde dochází ke koordinaci životních cyklů. Pro pavouky čeledi Theridiidae (česky snovačky), kam Argyrodes patří, je typická trojrozměrná síť, to znamená, že pavučiny Cyrtophor, které jsou kombinací křižáčí sítě se sítí snovaček, umožňují Argyrodům život v přirozeném domově, který sami nestaví, ale pouze osídlí. Argyrodes gibbosus však nejenže sbírá v síti zachycený hmyz, na který křižáci neútočí, nýbrž napadá také hostitelovy kokony, to jest hedvábné zámotky s vajíčky. Cyrtophory utkají po oplozen í zpravidla 4-6 zámotků a z každého z nich se vylíhne přibližně l50-l80 mláďat, což je ovšem možné jen za přispění samice, která musí kokon v pravý čas protrhnout. Podaří se jí to však nanejvýš u poloviny kokonů, a poté uhyne. Právě na tuto chvíli čeká Argyrodes, který u zá- motků zaujme její místo a své dlouhé, jemné nohy opře o kokony tak, aby jimi zachytil vibrace vyvolan é líhnoucími se mláďaty. Stane-li se tak, vyvrtá do stěny kokonu za 2-3 minuty otvor a uloví jedno až dvě vylézající mláďata, zatímco desítky dalších, jím „zachráněných“, kokon opustí. Stavbu vlastních kokonů s vajíčky přitom Argyrodes načasuje tak, aby se jeho mláďata mohla připojit k mláďatům Cyrtophory v době, kdy postupně opouštějí mateřskou síť.POŽÍRÁNÍ SÍTÍ. V jedné velké křižáčí síti žije často více samců, zpravidla menších rozměrů než samice. U Cyrtophor je pohlavní dvojtvárnost extrémní, neboť u samic dosahuje délka těla l5-l7 mm, avšak u samců jen 2-3 mm. Samci také nedokáží v žádn ém ze svých vývojových stadií postavit a využívat k lovu potravy vlastní síť. V centru samičí sítě je pouze jeden samec, který je samicí tolerován, páří se s ní a sdílí s ní její kořist. Ostatní samci okupují periferii, kde se živí několikerým způsobem: 1. Kořistí ukradenou kleptobiontu Argyrodovi, který ji ovšem ukradl samici Cyrtophory. 2. Malým hmyzem, opomíjeným samicí, neboť vyvolává malé vibrace vláken. 3. Materiálem, z něhož jsou utkány sítě. Proteinové předivo má pro pavouky vysokou nutriční hodnotu a navíc je „okořeněno“ vzdušným planktonem pylových zrn a spor, zachycen ých na vláknech a tvořících tak doplněk této potravy. Vollrath (1990) pozoroval v Panamě samce Argyrodes elevatus, kteří systematicky stahovali a polykali kusy sítí křižáků rodu Nephila, velké přibližně jako pohlednice. Stejný autor také popsal chování samic Argyrodes caudatus, které napadaly naopak sítě malých křižáků, přetrhaly jejich podpůrná vlákna, srolovaly sítě do malých balíčků, které pak pozřely. V laboratorních podmínkách jsem opakovaně pozoroval, jak se bezprostředně po vylíhnutí živila mláďata Argyrodes gibbosus jemným předivem, tkaným mláďaty křižáků Cyrtophora citricola. Krádeže materiálu sítí však nejsou ničím překvapivým, vzhledem ke stereotypní recyklaci pavučinového přediva u mnoha druhů pavouků: pavouk shozený z paže se okamžitě navrátí zpět po vlákně, které stačil bleskově přichytit a utkat. Při návratu jej končetinami s

Category: 1996 / 12

Říká se, že prvními kovboji v Severní Americe byli „Los Charros.“Muži a chlapci, kteří byli skvělí jezdci dávno před příchodem rodea, následovníci středověkých španělských tradic a nepřekonatelní mistři lasa. „Los charros“ představují pravý základ, ze kterého jsou tvořeny sny, a zosobňují výborné baviče.Umějí při jízdě na koni v plném trysku oddělit býka od stáda a převrátit ho tak,že jeho kluzký ocas obtočí kolem podpatku své boty. Umějí chytit do lasa a zkrotitprchajícího koně.

CORTEZOVY KONĚ

Zeptejte se průměrného bílého cizince v Latinské Americe, co znamená „charro“,a pravděpodobně se dozvíte, že se jedná o americkou nebo mexickou restauraci. Pravdou zůstává, že vývoj „Los charros“ začíná poté, co dobyvatel Hernando Cortez poprvé přistál v přístavním městě Veracruz v roce 1519. Jízdní složka jeho armádyčítala šestnáct mužů na koních, kteří začali obléhat aztéckou říši. Cortez vyvrátilaztéckou civilizaci a mimoděk znovu přenesl koně do Severní Ameriky, poté co se zdejiž v prehistorické době vyskytovali. Byly to Cortezovy útočné síly (jízda), z nichžse v devatenáctém století vyvinuli „Los charros“ a založili největší španělské statky v Mexiku, podobným způsobem jakým to učinily kovbojové na americkém Západě, když využili dovedností získaných od „pracujících kovbojů“. Na vrcholu mexické revoluce v roce 1912 „Los charros“ také pozvedli zbraně a udeřili v bitvě jako „zlatí hoši“Pancha Villy a mnozí z nich padli za oběť kulometu.ZAPATA A OSTATNÍ

Snad nejznámější ze všech revolučních „charros“ byl Emiliano Zapata. Narodil sev Morelos 8. 8. 1877 a jezdil republikou, zmítanou vnitřními nepokoji, jako specialistana jízdu a značkování ve víře, že zachrání zemi pro domorodé obyvatelstvo se svým smělým plánem „Ayala“. Říká se, že Zapatovy heroické činy a slavná slova: „Je lepší zemřít, když stojím na nohou, než živořit na kolenou,“ inspirovaly záhadného subcommandanta (zástupce velitele ­ pozn. autora) Marcose během partyzánské války (guerilly) Zapatovy Armády národního osvobození. Ovšem domorodí pěší vojáci byli příliš slabí na to, aby byli alespoň takovou výhodou jako koně „charros“. Ale někteří muži, jako například Ponciano Díaz, byli jak „charro“ tak „torero“. Díaz uskutečnil 28. 7. 1889 ve španělském Madridu velkolepé představení a od této první „charready“ se „Los charros“ staliztělesněním mexické živoucí tradice. Dnes se „charro“ kultura rozrůstá z karibskéoblasti Yucatánu až k severním hraničním pustinám. Zosobňuje vášnivou národní zábavu, reprezentovanou šesti stovkami oficiálně zaregistrovaných „charro“ společností a tisíci „charros“ ze všech mexických států. Hromové údery koňských kopyt jsou často slyšet také tady na severu: od východního Los Angeles po jižní část Chicaga téměř sto „charro“společností udržuje tradici živou v „charro“ arénách po celých Spojených státech.Někteří „charros“ učí své syny fascinujícím tradicím v době, kdy jsou ještě „charritos“, jako účinný prostředek ochrany před jejich členstvím v pouličních gangech. Většina „charro“ skupin, včetně těch z Phoenixu, Chandleru a Tusconu, soutěží o možnost předvést svoje umění při každoročním mexickém Národním „charro“ kongresu a soutěži, která se tradičně koná ve městech podél historické „charro“ cesty. Podívejte se na „charreadu“ a rodeo bude ve srovnání s ní vypadat jako komercionalizovaná sportovní událost s moderními atlety, soutěžícími o vysoké odměny. „Charreada“ vás přenese zpět do jiné doby a na jiné místo, kdy se mladí muži snažili serenádami získat lásku svých vyvolených. Pro „charros“, kteří soutěží v „charro“ arénách, nejsou důležité peníze ­ žádné se nenabízejí. Jde o hrdost, čest a tradici.

Category: 1996 / 12

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL: MARTIN ŠVÁB

Norsko, země na severu Evropy, poskytne téměř vše, co milovník přírodních krás hledá. Údolí se strmými srázy, průzračné řeky, úzké soutěsky, mohutné ledovcové splazy, ostré štíty horských masivů, početné fjordy zařezávající se hluboko do vnitrozemí? Je toho mnohem víc, co nabízejí četné přírodní rezervace, chráněné krajiny a především sedmnáct národních parků. Následující letmý pohled na některé z nich je jen malou pozvánkou k poznání krás severské přírody.


Norsko

PRVNÍ NÁRODNÍ PARK V ZEMI

Národní park „Rondane“, rozkládající se v jižním Norsku severně od Lillehammeru, byl založen v roce 1962 a podnítil vlnu zájmu o ochranu přírody v zemi (jen samotné národní parky zabírají dnes téměř 4 % celého území). Zdejší oblast postrádá bohatší vegetaci, neboť půda není příliš úrodná. Převládají holé a travnaté stráně, vřesoviště a kamenná pole.Nejlepší přístupová cesta vede od městečka Otta a stoupá prudce až k náhorní planině. Tam začíná výstup ke zdejšímu nejvyššímu vrcholu Rondenslottet (2178 m), s převýšením kolem tisíce metrů. Pokud zdoláte kamenné, zdánlivě nekonečné schody, budete odměněni (za dobrého počasí) nádherným výhledem do dalekého okolí s mnoha údolími a jezery.

Pro turisty, vyhledávající spíše klidnější dovolenou či samotu, představuje národní park Rondane ideální místo.PŘES 200 VRCHOLŮ NAD 2000 METRŮ

Nejznámější norský národní park „Jotunheimen“ se rozkládá na rozhraní několika správních oblastí jihozápadně od Rondane. Jeho součástí jsou turisticky nejatraktivnější, a pochopitelně tedy i nejvyhledávanější lokality. Terén je převážně hornatý, přes dvě stovky zdejších vrcholů se tyčí do výšky, přesahující 2000 metrů. Neobvyklý ráz dodává krajině také množství jezer, ledovců a malebných údolí.

Strhující pohledy nabízí hřebenová túra podél jezera Gjende, největšího jezera Jotunheimu. Výchozím bodem mohou být chaty Bessheim nebo Gjendesheim. Hřebene Gjendebu (s nejvyšším bodem ve výšce 1743 m), oddělujícího jezera Gjende (970 m) a Bessavatnet (1450 m), lze dosáhnout několika trasami, ale všechny poskytují nezapomenutelnou podívanou na dvě jezera, položená v různých nadmořských výškách. Na jezeře Gjende se provozují pravidelné letní lodní linky.Málokdo si tu asi nechá ujít pohled na Galdho/piggen (2469 m) ­ nejvyšší horu Skandinávie. Poněkud krkolomný přístup k chatě Juvasshytta, od níž je vrchol nejsnáze dostupný, zajišťuje cesta plná prudkých zatáček a nezpevněných krajnic, která začíná blízko městečka Lom, jednoho z turistických center kraje Oppland. Na chatě Juvasshytta, ležící na náhorní plošině osmnáct set metrů vysoko, si můžete zaplatit průvodce a vypůjčit horolezecké náčiní, které je k cestě na vrchol potřeba. Poblíž chaty se rozprostírá celoročně zamrzlé jezero a také lyžařský areál s kvalitním sněhem, který umožňuje věnovat se zimním sportům i v letních měsících. Trénují tu lyžařské reprezentační týmy z celé Evropy.

Vlastní výstup začíná cestou přes ledovec, na jehož počátku je umístěna deska s nápisem, který varuje před neuváženým pohybem bez průvodce.Túra není příliš náročná, spíše je třeba připravit se na rozmary počasí, které se mění z minuty na minutu. Těsně pod vrcholem proto mnozí uvítají možnost odpočinku v malém srubu. Mohou se občerstvit vydatnou polévkou a teplým čajem, dokonce i prohodit pár českých slov s obsluhou. Česká vlajka tu mezi mnoha suvenýry zaujímá čestné místo.

Za příznivého počasí (vzhledem k jeho zdejší nestálosti se ovšem dá mluvit o štěstí) lze odtud zhlédnout velkou část národního parku Jotunheimen.

Příležitost ke klidným výletům nabízí okolí jezera Bygdin, v jehož blízkosti se vyskytují rozmanité druhy půdy, a tedy i vegetace.NEJVYŠŠÍ PŘEVISLÁ SKALNÍ STĚNA V EVROPĚ

Severovýchodně od Jotunheimu se rozkládá divoké pohoří „Romsdalen“ s ostře řezanými údolími, kolmými štíty a dravými říčkami s četnými vodopády. „Hlavním“ údolím protéká úzkými soutěskami říčka Rauma.

Poblíž městečka Andalsnes se nachází pověstná převislá „Stěna trollů“ ­ Trollveggen. Zdejší horolezecké terény patří k nejobtížnějším v Evropě.Z Andalsnes, kde končí železnice a všechno zboží se překládá na nákladní lodě, vyjíždí také parní vláček z roku 1914, jehož trasa vede údolím Romsdalen a nabízí kouzelnou projížďku překrásnou krajinou.

Za městečkem Andalsnes začíná „Zlatá stezka“. Hned od samého počátku se vine spletí jedenácti zatáček „Cesty trollů“ ­ Trollstigen. V sedle na každém volném místě stojí mohylka z kamenů. Podle pověsti se ten kdo tady zanechá poskládané kameny, do těchto končin ještě někdy vrátí. Stezka pokračuje do oblasti jednoho z nejoblíbenějších norských fjordů „Geirangeru“ a dál stoupá „Cestou orlů“ k vyhlídkové hoře „Dalsnibba“ (1476 m), která je soukromým majetkem a vstup na vyhlídkovou plošinu se platí.STÁLE MÉNĚ LEDU

Na jihozápadě Norska je národní park „Jostedalsbreen“, ve kterém se nachází Briksdalský ledovec (Briksdalsbreen) ­ největší ledovec na evropském kontinentě. Jediný přístupový bod představuje městečko Briksdal, odkud vede pěšina přímo k ledovci. Zhýčkaní turisté, kterým se nezamlouvá pěší výlet, mohou značnou část cesty překonat za pomoci koňského spřežení. U splazu je možné využít nabídky k výstupům na ledovec. Pochopitelně s průvodcem a řádnou výbavou. A po zaplacení příslušné částky.

Briksdalský ledovec se neustále zmenšuje vlivem globálního oteplování Země. Tabulky, připomínající jeho polohu před deseti, dvaceti i více lety, jsou poněkud smutným dokladem pokračujícího tání značného množství ledovcového masivu, což s sebou, mimo jiné, přináší značné problémy s odtokem vody.NEJVĚTŠÍ NÁHORNÍ PLOŠINA V SEVERNÍ EVROPĚ

„Hardangervidda“ patří k nejrozsáhlejším norským národním parkům. Leží v jihozápadním Norsku na stejnojmenné náhorní plošině, v nadmořské výšce 1000­1200 metrů. Některé vrcholy dosahují výšky až 1500 metrů. Staří Norové putovali touto oblastí, aby prodali své výrobky na druhé straně hor.

Mezi vesničkami se tu nachází „Ovocná zahrada Norska“, jejíž více než 500 000 ovocných stromů se vždy v květnu rozvine do barevné nádhery.Velkou atrakcí tohoto národního parku jsou početné fjordy, opěvované již v minulosti norskými umělci např. skladatelem E. Griegem).

Turisty přitahuje také mohutný vodopád Voringfossen, který padá na kraji údolí Mabodalen do hloubky 182 metrů. Pozoruhodnou podívanou nabízí konfrontace pohledů shora a zezdola.Parkem, který je pro hojnost ryb v řekách (zejména pstruhů) vyhledáván také příznivci rybaření, se toulá největší severoevropské stádo divokých sobů. Při troše štěstí se s nimi můžete setkat i vy…

Category: 1996 / 12

A tak jsem před pěti lety vzal první fotografie korálů a vydal se s nimi za turisty na Bali. Zavedl jsem na Togianské ostrovy turistiku a teď nevím, jestli jsem udělal dobře. A to je celá pravdivá historie Togianských ostrovů.“ Tak obvykle končí své vyprávění Rudy Ruth, dnes téměř legendární průvodce po korálových útesech v Tominském zálivu indonéského ostrova Sulawesi. Člověk, jehož smích nemůžete zaměnit s jiným, jehož úsměv určitě do smrti nezapomenete a jehož vyprávění budete doma mnohokrát opakovat.Narodil se na severní Sumatře, živil se prodejem prasat a kopry, dělal průvodce v zemi Torajů, ale kdo ho přivedl na Togiany, není jasné. Je tak slavný, že každý chce kousek jeho lesku pro sebe a nejeden člověk na ostrovech bude tvrdit, že to byl právě on, kdo první ukázal Rudymu zdejší korálové útesy, které před pěti lety znali jen místní lovci perel. Kolik mu je let, neřekne. Když začal na Togianech žít, adoptovali ho Bajauové, domorodí kočovníci, legendární námořníci a lovci perel, o nichž se učí děti ve škole po celé Indonésii. „Věk není důležitý, zapomeň na něj,“ řekli mu a on zapomněl. „Jak je starý můj syn? Podívej se na tenhle strom. Když se narodil, byl kmínek takhle tenký,“ odpoví příslušník kmene Bajau.KLIDNÝ SVĚT ZVANÝ TOGIANY. Togianské souostroví je vulkanick ého původu a tvoří je třicet pět ostrovů s patnácti vesnicemi, pohyblivá obydlí „mořských cikánů“ Bajaů a přibližně třicet až čtyřicet korálových útesů, atolů a korálových polí ideálních pro plavání se šnorchlem i pro potápění. Je to zvláštní, klidný svět omývaný vlnami, kde čas ještě určuje odliv a příliv. Prozatím je jen sedm míst, kde se mohou turisté ubytovat. Ne ve hvězdičkovém hotelu, ale v tzv. homestay – ve velkém dřevěném domorodém domě na kůlech, stojícím na vodě nebo alespoň těsně u ní. Ráno papá hází ze dveří do vody vlasec s háčkem bez návnady a vytahuje nádherně modrou, víc než půlmetrovou rybu na oběd a mamá na bobku strouhá kokos, aby z něj vymačkala mléko do kari omáčky. Večer sedíme na verandě a pozorujeme, jak po západu slunce, kdy je trochu chladněji (místo 35o jen 31o), muži nakládají na malý parníček až osmdesátikilové pytle s koprou. A mezitím máme na nose brýle, v puse šnorchl, na těle tričko, abychom se pod vodou nespálili, a plaveme nad barevnými korály a pozorujeme pestré korálové rybičky.PAPÁ HOMESTAY NA ÚTESECH. Spojení s pevninou není, jsme jako na lodi. Stále potkáváme někter ého z členů rodiny. „Kolik máte dětí?“ ptáme se mamá. „Žádná televize – osm dětí,“ zní lakonická odpov ěď. Soustavně narážíme na ostatní hosty, ale nevadí, společnost je tu veskrze zajímavá. Nedůtkliví turisté, dožadující se piva a své národní kuchyně, sem nejezdí. Všichni mají rádi moře a všichni jsou trochu „praštění“, přestože jeden vydělává těžké peníze malováním třímetrových pláten pro šejky v Ománu a druhý kdysi jel s rodiči devět let na jachtě kolem světa. Desetiletý kluk sedá do staré kánoe, vydlabané z jednoho kusu kmene a pádluje přes moře do školy. Až se vrátí, musí nám nachytat ryby na večeři. S sebou odváží pytel odpadků – většinu z nich jsme vyprodukovali my, turisté. Kolem vesnic není jediné smetiště. Co jde, spálí se při vaření, organické zbytky sežerou prasata, kozy a slepice, vše je z přírody a do přírody se vrací. Umělohmotn á odpadková exploze sem ještě nedospěla. Zdejší život se zdá idylický. Přístav tu není, loď zastaví v bílém písku, cestující seskáčou do třiatřicet stupňů teplé vody a pomalu se brodí na břeh. Boty jsou věc zde nepoužívaná a oblečení ihned uschne. Obchodník s plavkami by na Togianech velké terno neudělal, jedno oblečení tady totiž úplně stačí. Džíny doplněné sárongem (pruh látky 1,5 krát 2,5 metru, někdy sešitý, někdy ne). Kvalitní sárong vydrží při každodenním nošení a máčení v moři půl roku. Ale také můžete zahlédnout moderní letní kostýmek, elegantně doplněný bosýma nohama v blátě. Nebo vesele se potápějící holčičku v šatičkách s kanýrky. Elektrický proud poskytuje místní generátor od osmn ácti do jedenadvaceti hodin. Večery provází kytara, vzácně televize. Žije se tu beze spěchu. Kdy že pojede loď? Možná dnes. A když ne, tak zítra. I do naší řeči se stále více vkrádá slovo „maybe“ – možná. Moderní doba už je i tady, ale ještě nemá sílu.BERTE ŽRALOKA JAKO PŘÍTELE. Turistika na Togianech teprve začíná. Spojení se severem Sulawesi (Gorontalo, Manado) zajišťuje jen jedna opotřebovaná stará loď. V době, kdy přijíždíme na ostrov Kadidiri, se kdesi v moři doslova rozpadne. Několik stovek cestujících se zachrání, snad jen kapitán zaplatí životem. Panika mezi turisty je však dokonalá – velká část jich odjede Rudyho lodí, pro jistotu; co kdyby se potopila i loď, jedoucí na jih do Ampany? Ostrovy se na pár dní vrací do doby předturistické. Večer slyšíme pištění více než půlmetrových netopýrů a v noci nám zvědavé veverky spořádají zásobu banánů. Na břehu se prochází obrovský černý varan, kdesi ve skalách jsou schovaní jako míč velcí kokosoví krabi. Jen hady už lidé téměř vybili a opice se ukryly v hloubi pralesa. A život v moři? Při odlivu je nad korály padesát až sedmdesát centimetrů vody, a tak je pestrobarevný svět pod ní na dosah ruky (ovšem i pouhý dotek může korály zabít). Prohlížíme si vodní faunu a ona si na oplátku prohl íží nás. Téměř metrová barakuda se nijak nenamáhá schovat, zatímco kor áloví žraloci se nás bojí stejně jako my jich. Jsou maximálně jeden a půl metru dlouzí a pro člověka nejsou nebezpe ční. Prý. Prý stačí plavat blízko korálové stěny a žralok nezaútočí, bojí se, že by si o korály rozbil „nos“. Mus íte mít pozitivní myšlení, říká Rudy. Berete-li žraloka jako přítele, i on vás tak bude brát. Černobíle pruhovaní mořští hadi mají zase tak malé čelisti, že mohou člověka kousnout jen do ušních lalůčků nebo mezi prsty. Pozitivn í myšlení není tolik potřeba – stačí sevřít prsty a přikrýt si jimi uši. ZARUČENĚ ČERSTVÁ SNÍDANĚ. Útes číslo 1 až 4, pláž Bulilanga, ostrov Taipi, atol Taupan, útes Susanne a Katherini (pojmenované samoz řejmě po Rudyho přítelkyních) – to jsou slova, která si všichni na Togianech opakujeme. Míříme na Malenge a přemýšlíme: opravdu jsme viděli všechno? Čas nečeká a postup civilizace je nezadržitelný. I zdejšímu kouzelnému podmořskému světu hrozí nebezpečí. Loven í ryb bombami je sice zaká- zané, ale vždy se najde někdo, kdo dodá místním rybářům výbušninu. Pohled na šedivé krátery, plné mrtvých korálů, uprostřed vodních duhových zahrad je srdcervoucí. Přisadí si i velká města, dožadující se pro své restaurace živých nepoškozených ryb – stačí objevit hejno, použít nervový plyn a pak jen pohodlně posbírat omráčené velké ryby. Jenomže malé barevné rybičky a korály už nikdo k životu nevzkřísí. Další, poněkud zvrhlou pochoutkou, jsou sušené žraločí ploutve na polévku (zbytek ryby se vyhodí). Lovu žraloků se věnují speciální malé škunery s pětičlennou posádkou. Měsíčně prý chytí až sto žraloků. Ale protože my jsme žádného pořádného ve vodě neviděli (naštěstí), jednoho rána za rozbřesku vyrážíme s rybáři i my (pověra, že žena na palubě nosí neštěstí, tady neplatí). Vidíme tornádo, které i námořníci sledují s obavami; v moři plují několikacentimetrov é modře neonově zářící medúzy; snídáme čerstvě vyloveného obrovského tuňáka, připraven ého na grilu, a vynikající sulaweskou kávu (údajně je nejlepší na světě). Z moře postupně vytahujeme až metr dlouhé červeně tečkované ryby, stříbrné tuňáky a rejnoky s bleděmodrými puntíky, ale ani jednoho žraloka (že by na té pověře přece jen něco bylo?). TONGKABO A SPORTOVNÍ VÁŠEŇ. Před polednem nás škuner vyloží v dalším homestay. Protože indonéština nemá ani skloňování ani časování, postupně začínáme zvládat jednoduché věty. A tak se dozvídáme, že majiteli homestay je sedmdesát pět let, pochází z Číny a má čtrnáct dětí, z nichž nejmladšímu jsou tři roky. Při prvním obědě pochopíme alespoň základ květnatých omluv – nečekali jsme dnes turisty, máme jen malé ryby (ovšem báječně do křupava usmažené), příště budou větší. A skute čně. Obrovské jsou nejen ryby, ale i porce z nich, a protože jsme jediní hosté a majitelé úzkostlivě sledují, jestli nám chutná, nezbývá než se cpát (ubytování a kompletní jídlo vych ází na sto čtyřicet korun na osobu a den). Ryby na grilu, pečené, smažené, vařené, ryby s feferonkami, na zázvoru, na curry. Tři týdny na Togianech je jídelníček kouzelně stejný: dva tři rybí chody, dva zeleninové a vařená rýže (po čtrnácti dnech je jasné, že filé si doma hodně dlouho nedám). Jen snídaně, které se trochu přizpůsobily vkusu turistů, jsou bez ryb. Dostáváme smažené banány, piškoty, palačinky plněné ananasy nebo banány, sladká těsta vařená v banánov ých listech (a mně se začíná stýskat po obyčejném chlebu se sádlem). Přemýšlím, jaká část indonéského jídeln íčku má na svědomí zářivě bílé zuby našich hostitelů. V Tongkabo jsme v době sportovních her, předcházejících oslavám indonéské nezávislosti. Chlapi slezou z palem (doslova, trhali totiž kokosy na kopru), mačety odloží na okraji hřiště (zatímco cigaretu si někteří ponechají) a rozpoutá se volejbalový zá- pas na vysoké úrovni. Ruce, navyklé máchat pytle s rýží, dávají dělovky, až ze zem otřásá. Vesnice se vylidní, je třeba povzbuzovat, když na kánoích přijelo ze sousedního ostrova mužstvo soupeřů. Volejbal vystřídá přetahování s rotanovým lanem. Atmosf éra je k nezaplacení. K nezaplacení jsou ale celé ostrovy.LOUČENÍ NA OSTROVĚ BOMBA. Do zdejšího losmenu, otevřeného před šesti měsíci, nás s doporučujícím dopisem přivezou čtyři z osmi Číňanových synů (losmen se liší od homestay tím, že rodina majitele bydlí v jiném domě). Znovu jedeme na útes Susanne. Líbezné korálové zahradě chybí k dokonalosti jen malá mořská víla. Večer naposledy potkáváme Rudyho. Pak už víme, že není ženatý (jeho vyvolenou poslali rodiče raději studovat do USA), a tak má jiné známosti – barakudy, pyskouny, rejnoky. Turisty už dlouho vozit nebude. Pomalu si našetřil dost peněz na novou loď, aby mohl nezávisle jezdit po ostrovech, hlídat je a vrátit jim tak to, co se jim cítí být dlužný. Ani já vlastně nevím, co je správné. Mám vyprávět a psát o krásách korálových ostrovů a přispět k tomu, že víc a víc turistů bude po korálech šlapat? Ale vždyť nás tu prosili: řekněte u vás, jak je tady krásně. Na Togianech je krásně. Jak dlouho ale tenhle téměř nedotčený ráj vydrží?

Category: 1996 / 12

Folklór není jenom to, co násprovází o svátcích. Patří mezi záležitosti, které máme v genech a ovlivňují nás, i když si to třeba ani neuvědomujeme. Bezděčné projevy můžeme vystopovat na celém světě ­ Afričany uvede do varu rytmické tlučení na bubínek a nikdo jim nemusí vysvětlovat, jak mají tancovat, severoamerické indiány fascinuje slavnost pow-wow, ve které ožívá jejich mystické spojení s půdou. Pro Čechy jsou takovými slavnostmi máje, neodmyslitelně spojené s dechovkou, lidovými písničkami, vítáním jara a pivem.„Čí jsou máje?“„Naše!“„Čí je starosta?“„Náš.“„Co dělá kapela?“„Hraje.“„A co bude večer?“„Zábava!“

Skandovaný pokřik, vyprovokovaný kecalem neboli vyvolávačem, spíš připomíná atmosféru hokejových utkání. Až na to, že mládenci i děvčata v obci Lubenec jsou oblečeni v dobových krojích, kapelu táhne koňský povoz a mladí lidé tancují v kruhu před každým domem, kde je vystavena májka z barevných fáborků na znamení, že tu bydlí svobodná dívka.


staročeské máje
Category: 1996 / 12

„Tak jak vám chutná naše pivo?“


dudák

ptám se skupinky lidí, postávající před hradním sklípkem. Boubelatá,růžolící selka si právě nalévá do skleničky plzeňský Prazdroj a mládenec v širokém klobouku s chutí nasává obsah přímo z láhve. Ve svých jednoduchých černobílých krojích působí v záplavě barev ostatních souborů velice prostě, až všedně. Žena se na mě nechápavě podívá a pokrčí rameny. Zkouším to anglicky a narážím na úrodnou půdu. Opodál stojící, lelkující mladík se zapojil do role tlumočníka.

„Je moc dobré. Určitě si vezmu několik lahví s sebou domů,“ odpovídá postarší, vousatý chlapík a na důkaz si dopřává mohutného doušku.Dozvídám se, že jsou Francouzi z Bretaně ze souboru Kevrin de Brest. Za několik minut, posilněni českým pivem, to roztočili na pódiu. Spadla z nich veškerá nenucenost a všednost. Za zvuku dud, píšťal a podmanivých francouzských lidových melodií se roztancovali do prudkého rytmu.

Jejich vystoupení následoval maďarský folklórní soubor a jeho vedoucí József Kozák předváděl se svými dudami brilantní a skvělé kousky.Závěr pátečního odpoledne patřil mužům v černých pruhovaných sukních skotského souboru Neilston and District Pipe Band.

STRAKONICE

Při vyslovení jména tohoto města si snad každý Čech okamžitě vybaví hru „Strakonický dudák“ Josefa Kajetána Tyla a jeho hlavního protagonistu Švandu, který se vydal do světa, aby zbohatl a mohl tak získat svou milovanou Dorotku. Na prosbu jeho matky Rosavy propůjčily nadpřirozené síly jeho dudám kouzelnou moc. Dnes se dudáci z celé Evropy sjíždějí do Strakonic potěšit kouzelnými zvuky svých dud milovníky folklóru.Jihočeské město Strakonice, ležící na řece Otavě, se rozprostírá v podhůří Šumavy, v kraji těšícím se z měkce zvlněných kopců, zádumčivých údolí řek, hustých lesů, desítek potoků i mnohých rybníků a jezírek. Z okolní krajiny sálá jakási vnitřní pohoda a klid.Strakonice jsou známy především výrobou motocyklů, fezu i textilních výrobků.

V roce 1649 byl ve Strakonicích založen pivovar, který si dodnes zakládá na kvalitě a jeho pivu Nektar se dostalo mnoha vysokých ocenění. Uprostřed města, na soutoku zlatonosné Otavy s Volyňkou, se na kamenném ostrohu vypíná strakonický hrad, v jehož areálu se uskutečnil ve dnech 22.­25. srpna letošního roku již 12. ročník Mezinárodního dudáckého festivalu. Je to v Evropě ojedinělá akce a ve Strakonicích se festival koná každé dva roky.

Hrad, který byl založen již ve 12. století mocným rodem Bavorů ze Strakonic a se kterým jsou po staletí spojeny dějiny tohoto města i širokého okolí, ožil na několik srpnových dnů tóny dud a píšťal, lidovým zpěvem a tancem. Festivalu se kromě mnoha našich folklórních souborů zúčastnily i folklórní soubory z Velké Británie, Skotska, Irska, Německa, Maďarska, Bulharska, Itálie, ale i z tak vzdálených míst jako Španělska a Turecka.

DUDÁCI A DUDY

První zmínky o dudách se objevily již před více jak pěti tisíci lety. Dudy jako hudební nástroj provázejí národy mnoha zemí Asie, severní Afriky, ale i Evropy. Výjimkou nebyly samozřejmě ani Čechy. U nás jsou doloženy zápisy o dudách již ze 13. století. V posledních desetiletích se v Evropě znovu oživují tradice folklóru, a samozřejmě s tím i hra na tento nezvyklý a specifický hudební nástroj.

Dudy jsou vzduchový hudební nástroj, složený z píšťaly přední (odborně se jí říká šalmajová) a píšťaly zadní, bordunové, s jednoduchým plátkem. Dále mají dudy nezbytný měch a pytel. Jak jsem i jako laik postřehl, je jich několik druhů. Jedny mají jakési nástavce připojené k měchu a píšťalu, do které se fouká. Jiné je nemají a na píšťalu vyústěnou z měchu se pouze hraje prsty. Některé druhy mají na konci píšťal vyřezávané kozí hlavy. Při ladění dud přichází ke slovu i moderní technika. Zvuk nebo tón jednotlivých píšťal se občas proměřuje přiložením mikrofonu, napojeného na měřicí přístroj. Tedy jakousi elektronickou ladičkou, která vychýlením ručičky na displeji určuje správnou hodnotu tónu. Mistrovské zvládnutí nástroje trvá určitě léta a jistě si nezadá, co do obtížnosti, třeba s kytarou nebo klavírem. Dudáci jsou sami o sobě správní chlapíci. Skromní a svérázní. Aby nevznikla mýlka, byly mezi nimi i pohledné dívky. Vidina světové proslulosti rokenrolového hudebníka u nich určitě nehraje hlavní roli. Láska k tomuto hudebnímu nástroji je jim jistě přednější, než hysterické pokřiky heavy metalových nezletilých fanoušků na koncertech.

PRŮVOD MĚSTEM

Půl hodiny před začátkem průvodu se jednotlivé soubory začaly shromažďovat před restaurací Hvězda. Všude kolem se ozývaly nesourodé zvuky. Dudáci ladili své nástroje, pištci v ústraní pilovali brilantní trylky a děvčata procvičovala poslední kreace tanečních kroků. Lidé z okolních domů se pohodlně usadili na balkónech a bábinky, místo mytí nádobí po nedělním obědě, rozložily svá torza na okenních římsách. Nástupní délka průvodu se natáhla na několik stovek metrů. Ze zahraničních souborů mě nejvíce zaujal Real Banda de Gaitas de Orense ze Španělska. Jejich kroje z černého půlnočního sametu, doplněné krvavě rudou podšívkou z jemné látky, zakrývaly osmahlé dívky a chlapce z dalekého jihu Evropy.Jejich dudy, pokryté temně rudým sametem, i paličky na velké bubny ze stejné látky, působily velice nezvyklým exotickým dojmem. Kromě virtuózního hudebního projevu nepostrádalo jejich vystoupení ani žonglérské prvky, a jako celek určitě patřilo k nejlepším, co festival nabízel. Po právu také stanuli na čele průvodu, který se s mírným zpožděním vydal na trasu, lemovanou tisícovkami diváků. Průvod se sice hned ve svém začátku roztrhl na mnoho menších skupin, ale to nic neubralo na jeho přitažlivosti. Diváci trpělivě vyčkávali a nadšeně aplaudovali všem, kteří procházeli, hráli a tancovali po celou poměrně dlouhou trasu. Před hradem se soubory rozcházely a mísily se mezi sebou i diváky. Únava rychle vyprchávala. Chlapi se posilňovali pivem a možná i něčím ostřejším. Štíhlé španělské dívky zakusovaly karlovarské oplatky a popíjely minerálku Mattoni. Mnohé účastníky čekal ještě závěrečný odpolední galakoncert v areálu zámecké zahrady. Jiní už jistě přemýšleli o návratu domů, ale všichni si určitě neodpustili myšlenku na setkání zde ve Strakonicích v roce 1998. Hudba hrála v ulicích ještě hezky dlouho a spokojení diváci se s radostnými pocity odebírali do svých domovů. Takže za dva roky opět na viděnou.

Category: 1996 / 12

NAPSAL JAROSLAV HAIDLER

Nikdy dříve ani potom nebyl svět tak blízko sebezničení jako v roce 1962. V týdnu od 22. do 29. října vrcholila „karibská krize“, způsobená pokusem Sovětů rozmístit rakety středního doletu na Kubě. Svět stál na pokraji jaderné války. Nové pohledy na staré události přinesly letos v říjnu publikované dokumenty z bostonské knihovny tehdejšího amerického prezidenta Johna Fitzgeralda KENNEDYHO. 

POČÁTEK BYL U LETOUNŮ U-2. Počátek Karibské krize lze vysledovat již v roce 1955, kdy prezident Eisenhower nabídl Sovětskému svazu politiku „otevřeného nebe“, což mělo oběma stranám umožnit sledování přesunů vojsk ze vzduchu. Když Rusové odmítli, začaly Spojené státy sledovat sovětské území z výzvědných letounů U-2. Rusové sice jedno z nich sestřelili a s katapultovaným pilotem Gary Powersem uskutečnili monstrproces, ale již za několik měsíců vypustili Američané první špionážní družici. Družice sice neměly takovou rozpoznávací schopnost jako letouny U-2, ale staly se předzvěstí pozdější elektronické rozvědky a vzdušného fotografov ání různých objektů. Na jaře roku 1962 rozmístili Američané v Anglii a Turecku své nové mezikontinentální střely Minuteman a dosáhli tak výrazné převahy v závodech ve zbrojení. Chruščov se rozhodl reagovat tím, že umístí ruské rakety na Kubě, pouhých devadesát mil od území USA. Podnětem k tomuto hazardn ímu rozhodnutí bylo Chruščovovo podceňování amerického prezidenta. „Kennedy je slabý v kramflecích, nemá kuráž, aby se pral!“ tvrdil Chruščov veřejně. A v létě 1962 zahajují sovětští inženýři výstavbu odpalovacích ramp pro jaderné střely s doletem přes tři tisíce kilometrů. Chruščov předpokládal, že když se mu podaří rozmístit rakety na Kubu tajně, postaví Kennedyho před hotovou věc, se kterou se bude muset smířit.

PLUKOVNÍK KGB JAKO ANDĚL SPÁSY. V té době už pro americkou zpravodajskou službu (CIA) pracoval plukovník KGB Oleg Peňkovskij, nejlepší západní agent období studené války. Pracoval ve Státním výboru pro vědu a techniku a měl důvěrné přátele mezi špičkami sovětské armády. Spojen é státy se tak dozvěděly nejnovější údaje o sovětských mezikontinentálních balistických raketách, data startů sovětských strategických raket, statistické údaje o přesnosti zásahů, jakož i neúspěchy, k nimž při pokusných střelbách došlo. Získané informace doslova Američany šokovaly. Zabývalo se jimi dvacet analytiků CIA. A tak, když 14. října pořídil letoun U-2 první snímky rozmístěných odpalovacích ramp, mohli analytici CIA určit povahu těchto staveb. Napomohly k tomu dokumenty, které ofotografoval Peňkovskij miniaparátem Minox na Hlavní správě raketových a dělostřeleckých vojsk. K těmto přísně tajným dokumentům se dostal díky svému přátelství s maršálem Varencevem.

BLOKÁDA KUBY. Již 16. října ležely snímky pořízené letounem U-2 včetně komentáře na prezidentově pracovním stole. Kennedy reaguje okamžitě. Ustavuje Výkonný výbor Rady národní bezpečnosti a ten následujících třináct dnů nepřetržitě sleduje a vyhodnocuje vývoj událostí. O tři dny později poskytuj í snímky špionážních letounů U-2 nezvratný důkaz o devíti rozestavěných odpalovacích základnách. 22. října vyhlašuje prezident Spojených států blokádu Kuby s cílem zabránit dodávkám všech druhů útočných zbraní. NEÚSTUPNÝ KENNEDY. Letos zveřejněné dokumenty z Kennedyho knihovny v Bostonu prokazují prezidentovu uvážlivost a zásadní nesouhlas s řešením krize vojenskou akcí. Magnetofonové záznamy rozhovorů, které Kennedy vedl se svými poradci v období Karibské krize, svědčí o jeho neústupnosti. Když na něho tehdejší ministr obrany Robert McNamara naléhal, aby na Kubu zaútočil, doslova odpověděl: „To by byl pistolnický duel s Ruskem.“ Vedle předpokl ádaného odvetného úderu se Kennedy obával i možného útoku Rusů na Berlín. „Všichni si musíme uvědomit, že je (rakety) vykoupíme dohodou, jiné řešení zatím neexistuje,“ prohlásil Kennedy při prvním setkání se svými spolupracovníky na počátku Karibské krize. Tehdejší ministr zahraničí Dean Rusk komentoval toto rozhodnutí slovy: „Právě jsme se vyhnuli jedné eventualitě – okamžitému, neočekávan ému a iracionálnímu (jadernému) útoku.“

AGENT V ROLI NOVINÁŘE. Dlouho se nevědělo, co přivedlo Chruščova k rozumu. Teprve nedávno zveřejněné dokumenty (Robert Kennedy in His Own Words: The Unpublished Recollection of the Kennedy Years) poukazují na zpravodajskou hru sovětské rozvědky, jejímž záměrem bylo dezinformovat Bílý dům do té doby, dokud neskončí operace s rozm ístěním raket. Až do předpokoje Bílého domu pronikl rozvědčík Georgij Bolšakov, který ve Washingtonu vystupoval v roli novináře. Prostřednictvím jednoho amerického žurnalisty se v roce 1961 seznámil s bratrem prezidenta Robertem Kennedym a od té doby plnil úlohu tajného informačního kanálu mezi americkým prezidentem a Nikitou Chruščovem. Na Roberta Kennedyho zapůsobila Bolšakovova uhlazenost a vůbec netušil, že má před sebou agenta KGB. Bolšakov ho přesvědčil, že bude výhodné, jestli že oba státníci budou bez zbytečných protokolárních formalit mít mož- nost přímo se dozvědět, co si každý z nich myslí. „Musím říct, že dialog Chruščov-Kennedy byl s každou novu zprávou živější.“ (Bolshakov, Hot Line, New Times 1989) 6. října předává Bolšakov Robertu Kennedymu Chruščovovo poselství. „Premiér Chruščov je znepokojen situací, kterou Spojené státy vytvářejí kolem Kuby. Znovu opakujeme: Sovětský svaz dodává na Kubu jen obranné zbraně na ochranu kubánské revoluce.“ Kennedy si nechává přepsat tajemníkem text na stroji a nezvykle oficiálně poznamenává, že doručí text prezidentovi. Druhý den pozval blízký prezidentův přítel novinář Charle Barlett Bolšakova na oběd, kde mu oznámil, že si prezident přeje mít Chruščovovo poselství podrobné a v písemné formě a ne převyprávěné od bratra. Týden nato předává americká rozvědka prezidentovi snímky rozmístěných odpalovacích ramp. Barlett zve Bolšakova na oběd do klubu novinářů ve Washingtonu a ukazuje mu 20 snímků z letounu U-2. V horním rohu je ještě patrný písemný pokyn „jen pro prezidentovu potřebu“. „Tak co, Georgii,“ zeptal se Barlett. „Vsadím se, že už o vašich raketách na Kubě dobře víš.“ „Nemám ponětí, co mají snímky znázorňovat. Nejsou to basketbalová hřiště?“ Druhý den se fotografie ocitly na prvních stranách amerických novin. Blokáda Kuby už trvala dva dny a svět odpočítával poslední minuty. Ke kubánskému pobřeží se přibližovaly sovětské lodě. „Poslyš, Georgii, máte na Kubě rakety nebo ne?“ zavolal Barlett Bolšakovovi. „Ne!“ zněla odpověď. „Jak myslíš. Bobby (Robert Kennedy) mě prosil, abych ti vyřídil, že je tam máte. Už to potvrdil i Chruščov. Prezident právě dostal telegram z Moskvy.“ Bolšakov nebyl schopen slova. Jeho ztráta důvěryhodnosti přinutila Moskvu hledat nové spojení s Bílým domem. Na scéně se objevuje rezident KGB ve Washingtonu Aleksandr Feklisov alias Fomin. Mezitím probíhala v Moskvě nekonečná jednání. Washingtonská rezidentura KGB se nedozvěděla o prezidentově rozhodnut í nezaútočit na Sověty, zásobovala Moskvu pouze zprávami o průběhu blokády a ty ani v nejmenším nenazna čovaly, že by Spojené státy nebyly připraveny tvrdě zasáhnout. Chruščov byl nucen uznat, že stojí před osudovým rozhodnutím.

TEČKA ZA KONFLIKTEM. V půl třetí odpoledne 26. října volá Fomin zpravodaji stanice ABC Johnu Scalimu, o němž věděl, že má přístup do Bílého domu. Vzrušeným hlasem požádal o schůzku. V restauraci Occidental Scalimu oznámil, že chce předat důležité sdělení. Pokud budou Spojené státy ochotny veřejně prohlásit, že nepodniknou agresi proti Kubě, stáhne Sovětský svaz své rakety. Večer se pak uskutečnila schůzka v kavárně hotelu Stadtler Hilton. Scali potvrdil zájem státního tajemníka Deana Ruska o tento návrh. V té době však už Bílý dům dostal obšírné a velmi emotivní poselství od Chruščova, v němž se zhruba nabízelo totéž. Nicméně návrh, přednesený v restauraci Occidental na Pensylvania Avenue, se stal základní myšlenkou urovnání konfliktu, což potvrdil Nikita Chruščov ve svém prohlášení 28. října.

Category: 1996 / 12

Kdyby Jean Jacques Rousseau, slavný francouzský myslitel 18. století, vstal z mrtvých, asi by se podivil, jak se v našich zeměpisných šířkách jeho učení o návratu k přírodě naplňuje nečekaným způsobem. Podíváme-li se dnes na mapu okolí velkých měst okem stavitele, nesta číme se divit, jak se dříve opuštěné lokality, na hony vzdálené od rušného tepu velkoměsta, mění k nepoznání.LES A RYBNÍK MÍSTO VELKOMĚSTA.  Nejcitelněji je čilý stavební ruch znát na územích, ležících až těsně u hranic Prahy či mimo její obvod. Stodůlky, Dolní Břežany, Jesenice, Psáry, Hrnčíře, Klánovice, Šestajovice, Líbeznice, Břeženěves, Újezd nad Lesy. Stovky rodinných domů, vyrůstajících jako houby po dešti tam, kam dříve zavítala jen noha turisty se svačinou v chlebníku, předznamenávají nový společenský fenom én v oblasti bydlení. Charakterizovat ho lze zhruba takto: co nejdále od rušného centra města, co nejvíce klidu a soukromí. Stěhování obyvatel do míst vzdálených někdy i hodinu jízdy autem od dříve lukrativního centra města, lze vysvětlit několika důvody. Zrod generace středních a velkých podnikatelů, schopných investovat několik milionů do vlastního domu, a nedostatek parcel v bližším okolí centra je jedním z nich. Ale argumentem, neméně významným při rozhodování o místě bydliště, je i touha po co nejintenzivnějším odpočinku po vypjatém pracovním týdnu. A k tomu je dům na okraji lesa či u rybníka daleko vhodnější, než přepychový byt nad hlavní městskou tepnou.VILOVÉ ČTVRTI: RYCHLE ZDVIŽENÁ RUKAVICE. První vlaštovkou se v tomto směru stala například výstavba čtvrti rodinných domů a vil v Kamenici – lokalitě, ležící jižně od Prahy směrem na Benešov. Areál, jemuž se v okolí zpočátku přezdí- valo milionářská čtvrť, se stal jedním z prvních projektů, při němž byl každý detail jednotlivých domů zcela podřízen přání zákazníka. Ale také jeho peněžence. Prvních dvacet čtyři rodin, které se do Kamenice nastěhovaly, mohly navíc ihned využívat i služeb vlastní lékárny, školky, zdravotnického zařízení nebo chvíle volna trávit na minigolfovém hřišti, které patří k areálu. Laťka pro následovníky byla nasazena. A ti na sebe nenechali dlouho čekat. Desítky stavebních firem daly jednoznačně přednost výstavbě uzav řených vilových čtvrtí, před roztrou šenou výstavbou. Důvody jsou více než pochopitelné. „Jde v prvé řadě o úsporu peněz a času. Pro stavitele i pro zákazníka,“ tvrdí František Žáček z pražské firmy Renesance – reality. „Mechanizace, stavební materiál, pohonné hmoty a v neposlední řadě i řízení stavby, soustředěné v jedné lokalitě, přináší finanční efekt ještě dříve, než se dá stavba do pohybu. Stejně tak výstavba inženýrských sítí je daleko levnější, provádí-li se pro třicet objekt ů najednou. V konečném resumé to znamená, že domy se vystaví v kratším čase a pro klienta za přijateln ější cenu.“ Zájem klientů o nový typ bydlení, podle slov realitních makléřů, zatím ještě stále přesahuje nabídku a možnosti stavebních firem. Proto projekty velkoryse koncipovaných vilových čtvrtí mnohdy ještě ani nesta čí oschnout na rýsovacím prkně a už se dostávají ke slovu bagry, hloubící základy. Jedním z příkladů je i výstavba areálu 145 vil a rodinných domů v Nebušicích – lokalitě, ležící na hranici Údolí Šárky v Praze 6. Na parcelách o rozloze od 250 do 1000 metrů čtverečních vznikají osobité stavby s origináln ími interiéry přímo uprostřed kopců, jezírek a lesů. Součástí areálu je i projekt mezinárodní školy, dvou fotbalových a tří basketbalových hřišť a tenisových kurtů. Ale ani další města nezůstávají pozadu. Spojení charakteru tradiční jihočeské vesnice s moderní infrastrukturou zase nabízí v projektu Kodetka českobudějovická firma KDT,a. s. Ta hodlá do atraktivního prostředí Vráteckého rybníka situovat 90 rodinných domů v deseti architektonick ých celcích. Komu to finanční prostředky dovolují,  může si svůj návrat do přírody zařídit rychle a účinně.LÉTA, MĚSÍCE? DESÍTKY DNŮ! Rychlost, z níž se ze zelené louky vynoří dům, dokončený do nejmenšího detailu, ještě stále vyráží dech. Ani léta, ani desítky měsíců jak bývalo zvykem. „Stavět začínáme po šesti týdnech od předání stavebního povolení. Jde-li o hrubou stavbu bez základů, je to otázka 22 až 30 hodin, se základy tři měsíce,“ říká ing. Stanislav Kofroň z obchodn ího oddělení firmy Atrium z Horažďovic v jižních Čechách. Montované dřevěné domy, díky kterým tato firma získává pověst štiky i v pražských stavitelských vodách, si kvalitou ani provedením ničím nezadají se zděnými stavbami. Naopak, v mnohém je předčí. Rychlost výstavby, variabilita, znatelné energetické úspory a v neposlední řadě i cena. To jsou trumfy, jež by u nás navíc mohly předznamenávat nový trend i v užívání stavebního materiálu.CENA STÁLE ROZHODUJE. Pro většinu kupujících však zůstává rozhodujícím argumentem cena domu či vily a pozemku, na němž má obydlí jeho snů stát. V Praze a jejím okolí (podobně jako v jiných velkých městech) přijde dům na klíč na částku od 2 do 10 milionů. „Rozhodující je přitom velikost obytné plochy, použitý druh materiálu i originalita architektonického řešení stavby. U pozemků je zase určující poloha, jež nezřídka dostává přednost před vzdáleností od centra města. Zlatým středem je částka mezi 1000 až 1500 korunami za metr čtvereční,“ říká Franti šek Žáček. Na lukrativních místech, jakými jsou například Klánovice s parcelami obklopenými lesy, to však bývá suma od 2000 korun za metr čtvereční.VELKÉ STĚHOVÁNÍ NA OBZORU? Nový trend v bydlení, vyznačující se útěkem k soukromí, může přinést kromě pocitu intenzivnějšího odpočinku i znatelnější vnímání osobní svobody a snad i nalezení větší porce času na vlastní záliby a zájmy. Zat ím je však jen výsadou úzké společenské vrstvy s vysokými příjmy. Avšak nové technologie, znatelně snižující nejen dobu, ale i cenu výstavby rodinných domů, sílící konkurence, start hypotečních úvěrů s přijatelnou výší splátek a v neposledn í řadě i některými realitními makléři očekávané sevření nůžek mezi nabídkou i poptávkou, mohou dostupnost bydlení „ve svém“ přinést dříve, než se dnes zdá být reálné.

Category: 1996 / 12

Dva vychrtlí chlapci z kmene Hutu se snaží prostrčit hlavy mřížovím železných vrata podívat se na pár vteřin na život, o kterém mohou jen snít. Před očima mají tenisový kurt a za ním modravou hladinu bazénu, kolem něhož krátce po poledni tančí místní zairská honorace. Tady, v jedné z luxusních rezidencí u jezera Kivu, se černá smetánka schází poměrně často. Rwandským chlapcům náhle zakryje výhled kožená bota hlídkujícího vojáka, který několika kopanci zahání malé zvědavce na útěk. Při úprku se vyhýbají mrtvole, která tu leží už několik dní. „Bože!“ kroutí hlavou náš kolega z belgické televize. „Proč máme mít soucit s těmi běženci my, Evropané, když je zdejší lidé považují jen za obtížný a odporný hmyz?“

utrpeni.jpg humanitární pomoc

Lidský život na zairsko-rwandském pomezí nemá velkou cenu. V této oblasti velkých afrických jezer je tomu tak ostatně už dlouho ­ co lidská paměť sahá. Migrace kmenů, koloniální správa, umělé hranice, urovnávání problémů bývalými koloniálními mocnostmi, přirozené a vyprovokované etnické sváry. Krev tu uplynulá desetiletí tekla co chvíli. Události posledních dvou let patří však i na černém kontinentu k těm nejčernějším. Na rozsáhlé území kolem jezera Kivu sse roku 1994 uchýlily zhruba dva miliony rwandských uprchlíků, v drtivé většině příslušníků kmene Hutu. Na východ Zairu je vyhnal strach z pomsty menšinového kmene Tutsiů, který se Hutuové pokusili vyvraždit. Největší genocida od druhé světové války (hovoří se až o milionu mrtvých) skončila největším novodobým exodem a pomalým umíráním až stovky tisíc běženců.Masovější návrat domů viníků (Hůtů), či přesněji těch, na rukou jejichž kmene lpí nejvíce krve, se zatím nekoná. Ostří smrtícího kyvadla se naopak znovu zhouplo zpět. Povstání Tutsiů z kmene Banyamulenge, které se zairský guvernér provincie Kivu snažil vyštvat z jejich domovů, naopak rozbilo těžce budovanou stabilitu obrovských utečeneckých táborů.

MARNÉ VOLÁNÍ PO MÁMĚTříletá Nambaje se třese zimou na gumové podlážce stanu. Vedle ní se choulí další tucet dětí. Jsme sice kousek od rovníku, ale na náhorní plošině vulkanického masivu Virunga je v noci chlad. Slunce v těchto zeměpisných šířkách vychází rychle, ale zkřehlá tělíčka se zahřívají pomalu. Některé děti otevírají oči a mžourají kolem sebe. Bezpečí a teplo máminy náruče však hledají marně.

Stovky dětí tady v táboře Endasho jsou totiž sirotci. Malí ztracenci velkých rwandských jatek.Humanitární organizace jich za uplynulého půltřetího roku sesbíraly přes 20 tisíc. Část z nich však zemřela hladem, vyčerpáním či na nejrůznější choroby. Mnohé z dětí měly zprvu pouze číslo, protože byly příliš malé na to, aby si pamatovaly, jak jim říkali jejich nejbližší.„Mnozí z našich sirotků prožili takové utrpení, že na ně nestačí slzy,“ říká nám španělská humanitární pracovnice C. Carrigosová. „Některým zavraždili rodiče přímo před očima, další se ztratily v nepopsatelném zmatku při masových úprcích. Dodnes pak putují od jednoho polního sirotčince k druhému zoufalé matky a doufají, že znovu naleznou svou ztracenou ratolest.“

Nyní je v táboře Endasho čas snídaně. Skromný jídelníček nabízí každému šálek kakaa a dva suchary. Děti sedí na plachtách natěsnány vedle sebe a projevují až neuvěřitelnou solidaritu. Tří a čtyřletí sirotci přidržují hlavičky těm mladším a slabším a nalévají jim teplý nápoj do úst.Sirotci v rukou humanitárních organizací mohou, přes všechnu tragédii osudu, mluvit o štěstí. Nebyly totiž zdaleka výjimkou scény, kdy pomalu dohasínal život dětí u mrtvol jejich matek.

PEKLO NA ZEMIZ vrtulníku vypadají tábory v okolí Gomy se stovkami tisíc uprchlíků jako obří mraveniště, jejich obyvatelé se shlukují na místech, kde je buď polní lazaret, anebo se rozdává potrava. Až přímo na zemi hledíte tváří v tvář tragédii. Pouze humanitární pracovníci vstupují do nitra táborů, a to ještě pouze ve dne. Většina novinářů se odvažuje jen pár kroků od hlavních komunikací.

Téměř všude se vznáší zápach z rozkládajících se těl. Mrtvoly by sice měly pravidelně odklízet a svážet do hromadných hrobů zvláštní skupiny, ale ty pracují velmi liknavě. Sami běženci přitom své zesnulé členy rodiny nepohřbívají. Pouze je zabalí do deky či rohože a položí někde u cesty. Mnoho lidí však zemře daleko od tras, kam „mrtvoláři“, jak jim přezdíváme, se svými náklaďáky jezdí.„Mačetou vám tu useknou hlavu i pro pět dolarů,“ varuje nás zairský průvodce. Zoufalí běženci v noci občas přepadají auta humanitárních organizací, protože doufají, že v nich naleznou jídlo nebo nějaké léky. Přesto se stále najde dost lidí z celého světa, kteří jsou ochotni strádajícím bližním pomoci. Jako už v několika předchozích konfliktech se přesvědčujeme, že ke špičkám mezi nimi patří Lékaři bez hranic. Aktivisté této organizace opouštějí místo svého nasazení doslova až ve chvíli, kdy je některá ze znesvářených stran začne zabíjet.

26letá Holanďanka J. Kruyfová pracuje už dlouhé měsíce v cholerovém lazaretu v táboře Kilombo nedaleko Gomy. Takovou apokalypsu jako tady ale dosud nezažila. V zoufalé snaze přežít se k ní vztahují tisíce černých rukou. Janneke napichuje denně stovky infuzí a pomáhá vláčet nosítka se zemřelými. Mnoho běženců umírá i po dnech čekání ještě před vstupem do lazaretu, protože se na ně nedostalo místo.Pro zdejší domácí obyvatele nemá život uprchlíků téměř žádnou hodnotu. Pár metrů před naším džípem srážejí dva zairští mladíci na motorce hutskou uprchlici. Polámanou a krvácející ženu odvlečou oba Zaiřani mimo cestu, aby nepřekážela, a v klidu odjíždějí. „Můj řidič včera přejel asi pětiletého chlapce,“ svěřuje se mi německý novinář, který se na vizitce pyšní titulem baron Peter von… Bylo to prý hrozné. Okamžitě ovšem ujeli.

VRAŽDÍ A ZNÁSILŇUJÍZairský důstojník zuří a mává mi před nosem pistolí. Právě jsem si totiž troufl vyfotit dost zblízka jeho muže, jak mlátí holemi rwandské uprchlíky. Na pomoc mi spěchá kolega novinář, který důstojníkovi rychle dává hrst drobných dolarů, pár zapalovačů a cigarety. Zaiřan se postupně uklidňuje a já přicházím pouze o film.

O zairské armádě se posměšně říká, že je velmi nebezpečná. Ale nikoli pro svého nepřítele. Před demoralizovanou a špatně vyzbrojenou zairskou soldateskou se třesou strachy hlavně civilisté a na východě země pak uprchlíci. „Vraždí, plení a znásilňují,“ říká náš místní průvodce. Jeho slova dokreslují výstřely, jež slyšíme na jedné z ulic v Gomě. Obětí je vekslák, který zairskému vojákovi nechtěl zaplatit výpalné. Pár dní předtím zastřelili vojáci trhovce, který naivně trval na tom, aby mu zaplatili odebrané zboží.S takovou armádou a se svými mnoha vnitřními problémy se Zair brzy rozpadne, tvrdí místní obyvatelé. S „říší leopardího muže“, jak se bývalému (Belgickému) Kongu přezdívá podle oblíbené kožešinové čepice jeho diktátora, to začne jít podle řady expertů pořádně z kopce ve chvíli, kdy prezident Mobutu Sese Seko zemře. Na přírodní zdroje nesmírně bohatá země je v rozkladu. Když chceme džípem urazit vzdušnou čarou nevelkou vzdálenost k mohutnému toku řeky Zair (dříve Kongo), vzdáváme to. Po neudržovaných a takřka neexistujících komunikacích by nám to trvalo mnoho dní.ZEMĚ V TÍSNI

Mladičká dívka z humanitární organizace American Care má v očích slzy. Právě jí totiž zemřelo v rukou do deky zabalené nemluvně, jehož hutská matka už několik dní pochoduje spolu s dalšími dětmi z uprchlického tábora v Zairu zpět domů, kamsi na západ Rwandy. Pro otřesenou Američanku je to první smrt zblízka.Více než dva roky po ohromných masakrech se na první pohled může zdát, že Rwanda, kdysi nazývaná africké Švýcarsko, dýchá normalitou. Je to však jen tenká slupka. Hned pod ní vřou problémy niterně rozervané země.

Ze dvou milionů běženců se do letošního podzimu zatím odvážilo vrátit do Rwandy jen něco přes 300 tisíc. Mnoho mužských navrátilců skončilo přitom kvůli podezření z účasti na masakrech ve vězeních, kde strádají doslova jako zvěř. Řada ze žalářovaných Hutů přitom tvrdí, že jejich jediným proviněním bylo, že se chtěli vrátit do svého domu. Ten už ale třeba obsadila nějaká tutsijská rodina, která zase uprchla ze země při některém z předchozích krveprolití.Mnoho rwandských vesnic je takřka vylidněno nebo se do nich nastěhovali jiní lidé. „Nikoho tu nepoznávám,“ tvrdí v jedné obci u Gitaramy německá lékařka, která tu kdysi pracovala dva roky.

„Usmíření? To ano,“ říká starostka hlavního města Kigali Rose Kabuyeová. Podle této 34leté Tutsijky a majorky rwandské armády však musí být nejdříve potrestáni všichni vrahové z předloňské genocidy. Starostku Kabuyeovou rozhořčuje, že svět najde dost prostředků na krmení dvou milionů uprchlíků, ale rwandské vládě nikdo peníze na potrestání masových zabijáků neposkytne.Nad Rwandou se ale vznáší příliš mnoho otazníků. Byl tu jeden či dva miliony mrtvých? Ani to vlastně nikdo přesně neví. Čísla jsou pouhá statistika, aritmetika nevede nikam. Zbývá vyrovnat se s minulostí. Ale kde vlastně začíná minulost? Jak daleko je nutné jít zpět do historie a kde leží počátek přítomnosti?

Category: 1996 / 12

Yukon. Slovo, které v každém cestovateli a trampovi vyvolá touhu zúčastnit se výpravy do neznáma. Kraj, kde je víc medvědů než lidí a v řekách tolik ryb, že je není možné vychytat. Moderní „prospektor“ může bloudit celé týdny čarokrásnou přírodou s pocitem, že na mnoho míst vstupuje jeho noha jako první. Kouzlo krajiny umocňují všudypřítomné smrky sitka, doslova bojující o svůj život v drsném klimatu. Tady, více než dva tisíce mil daleko od civilizace, se právě před sto lety začala psát jedna z nejzajímavějších a nejvíce vzrušujících kapitol historie Severní Ameriky.


Yukon

GOLD! GOLD! GOLD!

V 80. letech minulého století mnoho prospektorů neúnavně hledalo zlato v oblasti řeky Yukon. Na některých místech skutečně bylo (např. u Fortymile), ale nikdy se nejednalo o významné objevy. Ale v šestnáctý srpnový den roku 1896 běloch George Carmack a jeho indiánští druhové Tagish Charley a Skookum Jim objevili zlato na břehu říčky Rabbit Creek (Králičí potok, později Bonanza Creek), která je levým přítokem řeky Klondike. Okamžitě nechali své dílce zaregistrovat a ­ i když jim zpočátku nikdo nechtěl věřit ­ brzy bylo vykolíkováno celé údolí. O rok později, v červenci 1897, přistály v přístavech Seattle a San Francisco dvě lodi, každá s půltunou zlata. A 17. července 1897 obletěly svět novinové články s titulky: GOLD! GOLD! GOLD! ­ 68 bohatých mužů na palubě parníku Portland! ­ Loď přivezla zlato za více než 700 000 dolarů!Nastala největší zlatá horečka v historii dobývání zlata ­ Klondike Gold Rush (rush znamená spěch, chvat). Učitelé opouštěli své žáky, živnostníci své obchůdky, obchodníci zavedené firmy. Na sto tisíc mužů z celého světa se chystalo vtrhnout do jim neznámé krajiny. Málokdo z nich si také byl vědom, do jakých nesnází se chystá. Do Yukonu vstupovali zlatokopové různými směry, avšak většina z nich po připlutí lodí do přístavu Skagway pěšky překonávala průsmyky Chilkoot Pass nebo White Pass. Dle nařízení kanadské vlády musel každý zlatokop mít téměř tunu zásob a ošacení. Na vše dohlížela kanadská severozápadní jízdní policie. Dostat náklad přes průsmyk, jehož přechod trval tři až čtyři dny, znamenalo nesmírné úsilí. Přenést tudy povinné vybavení byla pak otázka dvaceti cest z přístavu ­ s nákladem okolo padesáti kilogramů ­ a zase zpátky. A to navíc v zimě 1897­98, kdy cestu komplikovaly silné mrazy a časté sněhové vánice. Mnoho mužů zemřelo na cestě (při jedné vánici zahynulo dokonce šedesát lidí). Dobové snímky ukazují, jak jdou v řadě za sebou bez oddechu, v obavě, že je ostatní předběhnou a zaberou lepší dílce. Ve White Pass bylo možné použít pro přepravu nákladů koně, později železnici. Pamětní deska v sedle tohoto průsmyku je věnována třem tisícům padlých koní a mul…

NEJVĚTŠÍ STANOVÉ MĚSTO SVĚTA

Po zdolání Chilkoot Pass dorazili zlatokopové k Bennettovu jezeru. Tady postavili stany a začali za asistence znalejších druhů a kanadské policie se stavbou člunů a vorů. Všechny okolní lesy byly postupně vykáceny a u Bennettova jezera vzniklo největší stanové město na světě. Na jaře 1898 zde čekalo více než deset tisíc prospektorů, někteří v doprovodu svých žen, až puknou ledy na Yukonu. To se stalo 28. května 1898 a přes noc na 29. května se na jezero spustilo přes sedm tisíc plavidel, která další den za svítání vyrazila dolů po řece do Dawsonu, vzdáleného 550 mil (1 míle = 1,6 km). Bennettovo jezero přes noc osiřelo (obdobným startovním místem bylo jezero Lindemanovo).Cesta po Yukonu dolů byla plná nebezpečí a neznámých peřejí. Nejhrozivější místa představovaly Miles Canyon, peřeje poblíž městečka Whitehorse (Whitehorse Rapids) a peřeje Pěti prstů (Five Fingers Rapids). Někteří z hledačů zlata cestou zahynuli, někteří ztroskotali a přišli o svůj náklad. Zkušeným lodivodům, kterých bylo málo, se naskytla příležitost vydělat si při přepravě lodí obtížnými místy. V té době začaly mezi městy Whitehorse a Dawson City plout první parníky (Steamboats) s mělkým ponorem a kolesovým pohonem. V době vrcholu zlaté horečky jich po Yukonu jezdilo na dvě stě padesát, část z nich mířila až do Beringova moře. V kotlích parníků se spalovalo dříví, vytěžené v lesích kolem řeky. Dodnes můžete vidět topoly v místech, kde dříve rostly jen smrky.

Po dosažení Dawson City prospektoři vyložili ze svých člunů náklady a začali stavět příbytky.DAWSON CITY­ KRÁLOVNA MĚST SEVERU

Na konci roku 1897 byl Dawson stanovým městem. Ale rozvoj byl tak prudký, že již na jaře 1898 byla většina domů ze dřeva. Město dostalo americkou tvář. Hlavní ulice (Front Street) vede přímo proti břehu, kde se vykládaly parníky a ostatní lodě. Chodníky byly dřevěné a prašné ulice se po dešti měnily v půl metru hluboké blátivé koryto. Vznikly banky, obchody, začala fungovat důlní kancelář, výkupny zlata, pošta, knihovna, divadlo a herny. V roce 1901 stál první kostel (St. Andrews). Město žilo čilým ruchem, dokonce i sportem.

Počasí v této oblasti ovlivňuje arktické klima ­ Dawson leží pouze 200 mil jižně od severního polárního kruhu. S tím byly spojeny krušné počátky života města, které v zimě 1897/98 trpělo nedostatkem jídla a následující zimu sužovaly jeho obyvatele mimořádné mrazy (až -60°C). Několikrát stihly Dawson City záplavy a také požár. Přesto zde v době vrcholu zlaté horečky žilo na třicet tisíc obyvatel.OBĚTI NA OLTÁŘ SPLNĚNÝCH SNŮ

První zprávy o kraji zlata zněly jako splněný sen. Prospektorovi podle nich ke zbohatnutí stačilo kopat a pánví nabírat žlutý kov. Zlata bylo tolik, že stačilo pro všechny… Jenže, jak už to v životě chodí, sen a pravda byly od sebe dál, než se zdálo. Po strádání při přechodu průsmyků, přezimování u Bennettova jezera a nebezpečné plavbě po Yukonu do Dawsonu zlatokopové poznali, že podmínky tu nejsou zdaleka tak ideální, jak mnozí očekávali. Převážná část dobrých dílců (claims), kde se zpočátku daly vyklepat zlaté valouny z kořínků trav a stromů, byla zabrána v letech 1896­97. Oblast zlatých polí představuje přibližně 800 čtverečních mil od řeky Klondike na severu k řece Indian River na jihu a od řeky Yukon na západě k říčkám Flat a Dominion Creek na východě. V této oblasti byla již většina nejbohatších nalezišť objevena. Nejvíce zlata se nalézalo v podložích potoků a říček, takže se muselo kopat ve věčně zmrzlé půdě a vynášet nahoru zlatonosný štěrk, který se pak různými metodami proplavoval. V zimě bylo potřeba zakládat ohně a horninu rozmrazovat a na jaře se začalo s tříděním. Byla to velmi těžká a namáhavá práce. V zimě zlatokopy trápily silné mrazy a v létě zase miliony komárů.

Prospektoři si zpravidla postavili sruby (log cabins) přímo na dílcích, na nichž sami pracovali. Pouze ti bohatší si najímali horníky a měli více dílců. V letech vlastní „zlaté horečky“, tj. 1896­1899, se těžilo primitivním způsobem, tedy hlavně pomocí krumpáče, lopaty, pánve a rumpálu. Nejznámějšími nalezišti této extenzivní těžby byly téměř všechny přítoky Klondiku (Bonanza Creek, Eldorado Creek atd.) a později i kopce (Gold Hill, French Hill, Cheechaco Hill). V roce 1896 se tady vytěžilo zlato za 300 tisíc dolarů, v roce 1897 za 2,5 milionu dolarů, v roce 1898 za 10 milionů dolarů v roce 1899 za 16 milionů dolarů a v roce 1900 za 275 milionů dolarů. Cena tehdy byla šestnáct dolarů za unci (28,35 g).V dalším období nastoupily na scénu velké důlní společnosti, které zahájily intenzivní těžbu pomocí velké mechanizace. Údolí řek Klondike a Bonanza Creek jsou dnes doslova přeorána, hlušina se nerekultivuje a těžba zlata neustále stoupá. Nejbezohlednějším způsobem se zdá být odplavování horniny vodními děly (tzv. hydraulic mining) a chemické vyluhování zlata pomocí kyanidů.

SLAVNÉ POSTAVY ZLATÉ HOREČKY

ROBERT SERVICE ­ BÁSNÍK KLONDIKU žil ve srubu v Dawsonu od listopadu 1909 do června 1912. Na sever přišel v roce 1904, aby pracoval jako bankovní úředník ve Whitehorse (dnešní hlavní město teritoria Yukon). Později byl přeložen do Dawsonu, kde pracoval v Canadian Bank of Commerce. Neznámější poemy o Yukonu „The Cremation of Sam Magee“, „Dangerous Dan McGrew“ a „Law of the Yukon“ napsal ještě před příchodem do Dawsonu, kde pak vzniklo mnoho dalších svazků. Dawson opustil v roce 1912 a nakonec se usadil ve Francii, kde roku 1958 zemřel. Dodnes se však před jeho srubem scházejí v létě každou středu občané města a předčítají si zde poemy. Tyto poslechy jsou v Dawsonu uctívány tak, že v přilehlé ulici se v danou dobu nesmí jezdit auty ani procházet.ARIZONA CHARLIE MEADOWS byl známý skaut, indiánský bojovník a ostrostřelec z Divokého západu, který pracoval v několika populárních Wild West show. Na sever přišel přes Chilkootský průsmyk s přenosným barem, o který nakonec přišel během záplavy v Sheep Campu. S použitím dřeva ze dvou ztroskotaných lodí postavil v Dawsonu divadlo Palace Grand Theatre a stal se ve městě jedním z nejbohatších a nejznámějších občanů.

SOAPY SMITH, zvaný „mejdlíčko“, byl jednou z nejpopulárnějších postav zlaté horečky. S pomocí násilnických metod a svého gangu ovládal veškeré dění v městečku Skagway. Byl však 8. července 1898 zastřelen svými odpůrci a jeho gang „rozprášili“ sami obyvatelé města.BIG ALEX McDONALD, známý jako Král Klondiku, přišel na sever jako jeden z prvních a velice zbohatl. Jako většina prospektorů ale nakonec o majetek přišel a zemřel v chudobě.

DIAMOND TOOTH LIL je jméno jedné z nejslavnějších tanečnic v Dawsonu. I ona zde velmi zbohatla ­ své jméno si vysloužila diamanty, zasazenými v předních zubech.PROSPEKTOR A TOPIČ JACK LONDON

Jméno Jack London už podvědomě spojujeme s hledači zlata, krajinou sněhu a vytím vlků. Mluvíme-li o Yukonu, London k němu svým způsobem patří…Nebyl slavný v době zlaté horečky. Svoji popularitu si vydobyl až povídkami, napsanými v době, kdy už na severu nežil. Témata však čerpal z vlastních prožitků ­ ve svých jedenadvaceti letech odešel, jako jeden z mnoha, za zlatem do Yukonu, kam dospěl v roce 1897. S několika přáteli si postavil srub u ústí řeky Steward River a rozhodl se zde přečkat zimu. Město Dawson bylo toho času těžce zkoušeno. Lidé trpěli především nedostatkem potravin. London se po příchodu do města musel léčit v nemocnici. Na Klondiku byl pak až do června 1898, ale žádné zlato nenašel. A tak se on a jeho přátelé rozhodli postavit loď a plout dále po Yukonu do St. Michaels na Aljašce, kde London pracoval jako topič na parníku. Do rodné Kalifornie se vrátil ke konci roku 1898, kde opět pracoval, aby uživil rodinu. Svoji spisovatelskou kariéru zahájil po roce 1903 a brzy se dočkal i skutečných bestsellerů. Nedokázal však unést vrtkavost štěstí a slávy, začal pít a také užívat morfium. Zemřel v roce 1916 ve čtyřiceti letech. Zůstalo po něm poměrně bohaté dílo a srub na Hendersonově zátoce, který byl objeven v roce 1936 a přenesen do Dawsonu (stojí poblíž srubu R. Service).

YUKON NA KONCI 20. STOLETÍ

Dnes už se nemusíte pouze plavit po řece Yukonu, můžete kraj procestovat autem. Silnic je tu sice málo, ale umožní vám dostat se do nástupišť treků ­ plaveb po řekách ­ v Dawsonu. Většinu cest pokrývá štěrk a prach. Obyvatelé Yukonu jezdí v autech, opatřených na světlometech a chladičích sítěmi proti odlétajícímu štěrku. Málokterý vůz nemá alespoň pět děr v čelním skle. Na předcích často bývají navijáky a z kapot motorů visí zástrčky na zapojení elektrického ohřevu motoru v době silných mrazů. Obyvatelé Yukonu mají zpravidla více vozidel, nikdy nechybí malý truck ­ osobní auto s valníkem. Vše je tu přizpůsobeno tvrdým životním podmínkám. Většina prací je naplánována s ohledem na krátké léto, kdy je nutno vydělat peníze na celý rok, udělat opravy domů, nachystat palivo na zimu. Jaro trvá týden. Všude je sníh a led, náhle se oteplí téměř ke třiceti stupňům Celsia a sníh se prostě odpaří, nevsakuje se. Není zde nám dobře známý blátivý březen a duben. Ledy prasknou nejdříve na potocích, později i na řece Yukonu. Během týdne je řeka čistá a nastává léto. To trvá do konce července a teploty dosahují hodnot okolo 30°C, v noci se někdy silně ochladí. Slunce zapadá v půl jedné v noci a ve dvě ráno vychází. Yukonu a přilehlé Aljašce se tady říká „Země půlnočního slunce“.KOHO MŮŽETE V YUKONU POTKAT

V Yukonu žijí poněkud jiní lidé než v ostatních teritoriích Kanady. V Dawsonu potkáte zarostlé muže v kostkovaných košilích a s nožem za pasem jako před sto lety ­ to hrstka zlatokopů se živí rýžováním zlata jako zastara, pomocí pánve. Výnosy ze zlata jim stačí na trochu jídla, benzin a náboje. Lovce lososů také poznáte. Každý večer přiváží svými zaprášenými auty denní úlovek v přepravkách s ledem do výkupny a místních hotelů a restaurací.

Nedaleko, asi dvacet kilometrů od Dawsonu, žije na samotě u Medvědího potoka (Bear Creek) bývalý Pražák Mirko Kennedy se svou ženou „Mývalou“ a dvěma dětmi. Starý zlatokopecký srub přenesl z údolí Bonanza Creeku trám po trámu a znovu sestavil na Medvědím potoce. Starší syn (8 let) jezdí v zimě do školy v Dawsonu se psím spřežením. Když jsou velké mrazy, učí „Mývala“ děti sama. Ve škole se děti učí anglicky, francouzsky a indiánsky, doma mluví česky.Když se vám v Yukonu něco přihodí, každý rád pomůže. Jednoho dne jsme poblíž Haines Junction zapadli s autem v brodu. Požádali jsme o pomoc Němce Helmuta, který tu žije již patnáct let, má indiánskou ženu a hezký dům. Ihned přijel se svým truckem a náš vůz vytáhl. Chvíli po něm dorazil jiný muž, také s cílem nám pomoci. V městečku se doslechl, že někde zapadlo auto, a tak jel ­ jen tak, sám od sebe.

Pod Dawson City po proudu řeky je několik ostrovů. Dva z nich obývá Tommy Taylor z indiánského kmene Han. Jako takový ­ tedy příslušník „First Nation“ ­ nemusí státu platit nájem za užívání ostrovů. Na jednom žije ve srubu, který si sám postavil, na druhém chová saňové psy. V létě loví lososy, v zimě trénuje psy a účastní se s nimi známého závodu psích spřežení Yukonquestu.Obyvatelé Yukonu jsou přímí lidé, hrdí na to, že zde žijí. Svůj styl života si vybrali a nikdo z nich by neměnil. 

Category: 1996 / 12

Jerzy Stuhr patřil na Pražském filmovém festivalu k hvězdám „nejmilejším“, jak uvedla mluvčí festivalu na tiskové konferenci. Bylo skutečně potěšením poslouchat tohoto herce, přestože nemá pro našince takovou gloriolu jako třeba Alan Alda. Ale o to nám je bližší, přístupnější. Uskutečnit s ním rozhovor nebylo tak obtížné a vyčerpávající jako u jiných slavných osobností. Jerzy Stuhr je velmi sdělný člověk a má příjemně uklidňující tvář. Zdá se, že není příliš těžké se dovtípit, co se za ní skrývá: upřímnost považuje za jednu z nejdůležitějších lidských vlastností. Ale jak sám říká, každý máme své tváře, které používáme tak, abychom pokud možno vypadali podle svých představ. Že je toto naše denodenní herectví často amatérský kousek, většinou nevíme. Pouze podvědomí nám to prozradí, ale málokdo do něj umí nahlédnout tak jako tento muž.


Jerzy Stuhr

Vy jste debutoval jako herec u Kieslowského, stejně tak jako on debutoval s vámi jako režisér hraného filmu. Svěřil jste se, že vás mnohé sbližovalo. Spojovalo vás něco víc než profese?

S naprostou jistotou. Byl to stejný pohled na skutečnost a též genealogie původu: stejné školy, oba pocházíme z provincie ­ nikoli z Varšavy.

Myslíte si, že u umělce hraje velkou roli, pokud pochází z provincie? Jsou méně zkažení?

Ano, je u nich více skromnosti. Nebyli jsme pokřiveni hlavním městem, ale dnes už to nemá takový význam jako tenkrát. Ještě je tu jeden společný znak: já ve svých prvních hereckých pokusech, stejně tak i on na své dokumentární cestě filmaře, byl nesmírně soustředěn na člověka. Byl jsem díky škole psychologického realismu systému Stanislavského vůči individualitě velmi vnímavý a citlivý. A tady jsme se potkali. Jistě hrálo roli, že v minulém systému jsme museli bránit určitou etiku: věděli jsme, že morální zásady jsou v nás lámány, že už nevěříme tak silně v principy jako naši rodiče.

Čím myslíte, že to bylo?

Abychom se v té skutečnosti mohli nějak umístit, nějak existovat, museli jsme vstupovat do určitých nejednoznačných uspořádání: často jsme věděli, kde je pravda, ale přesto tak nejednali. Řekl bych, že dnes je to pro nás složitější.Dnes už naštěstí nemusím být v tom soukolí. To pouto s Kieslowským též způsobovalo, že jsem se v našich prvních filmech necítil jako herec, ale jako spolupracovník, jako vyjadřovatel myšlenky naší generace.

Stále je pro vás herectví víc poslání než profese?

Ano, je pro mne posláním. Pocházím z takové školy. Dlouhá léta jsem byl členem legendárního krakovského divadla a tam se po celou dobu etický aspekt nacházel na prvním místě. A ve filmu jsem to prožíval ještě více. Nikdy jsem nehrál ve filmu jenom proto, že jsem herec, že to umím. Jediný takový ústupek od mého poslání jsou komedie. Mám je velice rád, mám smysl pro humor a také nemohu být tak dlouho v unavujícím stavu plnění poslání.

Mám dojem, že Kieslowsky si nikdy od tohoto poslání nedpočinul. Netočil třeba komedie?

Kieslowského to vůbec nezajímalo. To je jako byste řekl, že neudělal žádnou detektivku. On nebyl jenom režisér, byl člověk, který se prostřednictvím filmu vyjadřoval. On mi několikrát říkal: „Kdybych uměl cokoli dělat lépe, než točit film, tak bych to dělal.“ To byla jeho perspektiva (úsměv). Paradoxně někdy jeho filmy, ze společenských příčin, byly pojímány jako komedie. V jeho zejména polských filmech je tolik humoru. Pamatuji si, jak na festivalu v roce 1979 v Moskvě dostal cenu Grand prix za film AMATÉR. Předseda poroty nám vysvětlil, že je to dobrá komedie. Jsem oproti němu přece jen trochu jiným člověkem: mám rád bezstarostný smích a taky uvažuji o tom, že bych se v této oblasti chtěl realizovat. Možná ne na stálo, ale občas takovou potřebu pociťuji.

Postrádal Kieslowsky humor v osobním životě?

Byl nesmírně vtipný a rád se smál, ale samozřejmě pouze v okruhu svých přátel.

Tipoval bych, že to byl člověk, který se často potýkal s depresemi?

On ze své přirozené povahy nebyl optimistou. Nechci říct, že byl pesimistou. Bral život takový, jaký je: že má více těch smutných aspektů.

Chcete říct, že neměl o člověku iluze?

Ano, byl nesmírným realistou a tím mě velice ovlivnil.

Ale vy máte lidi rád??

Ano, velice. Často si dokonce dovolím postavy, které důrazně ukazují lidi z té horší stránky, ale myslím si, že to dělám z pozice lásky k nim.

Nemyslíte si, že v lidech převládá více zla než dobra?

Ne, nikdy bych tak nechtěl uvažovat. Těžko by se mi pak žilo.

Ale historie nás přesvědčuje spíše o tom zlu.

Hrál jsem celá léta roli v Dostojevského BĚSECH, hrál jsem ve ZLOČINU A TRESTU a věřím, že Raskolnikov má šanci se obrátit. A Dostojevskij, který tak důrazně ukazoval slabosti a nedostatky lidstva, z druhé strany dával důraz na to, že Bůh dává člověku šanci. Právě v toto věřím.

Byl jste hercem, který dokázal na svou roli hned zapomenout, nebo ve vás i mimo profesi doznívala?

Těžko se mi na to odpovídá. Tady naprosto musím oddělit divadlo od filmu. V divadle hodinu po představení prožitek mizí a osvobozuji se. Ale když už se jednou rozhodnu pro roli ve filmu, tak se nerozhoduji hrát roli, ale ukázat sám sebe. A to bolí.

Spoluvytváří vás?

Myslím, že ano. Je to vzájemný proces, funguje v něm zpětná vazba. Pro roli se rozhoduji ze dvou důvodů. Především beru filmové diváky vážně: chci jim nezakrytou formou poskytnout trochu své pravdy. V divadle jsem schován do formy, ale ve filmu ne. A proto mě to hodně stojí. Druhý důvod je ten, že mi to pomáhá být normálním pozorovatelem.

Já bych řekl, že je to opačně. Role v divadle se mi zdá být mnohem intimnější, více rezonující osobní pocity?

Právě Kieslowsky ze mě tu formu pokaždé strhával. Ve filmu formu úlohy nedělá herec. On se rozhoduje ukázat svou stránku. Herec dokonce nemůže ovlivnit ani rytmus filmu. Pamatuji si, že při SEXMISI jsem proseděl mnoho hodin ve střižně a vysvětloval střihačce: „To musí být rychlé, jinak to nebude směšné.“ Nevěděl jsem, jak ty obrázky položit vedle sebe, ale věděl jsem, v jakém tempu. Kieslowsky mě nutil, abych ze sebe vytahoval různé odstíny, protože my jsme různí. Záleží na okolnostech, tváří však máme několik. Některé rádi ukazujeme: zdají se nám přitažlivější, za ty jiné se stydíme.

Víte co říkáte? …Že hrajete i v osobním životě.

Velký polský spisovatel Gombrovicz měl takovou teorii, že jeden na druhého děláme hubu. Vy teď v tomto okamžiku na mě děláte hubu a já hraju roli odpovídajícího a dělám vám hubu novináře: vy přede mnou chcete být tím, který dává otázky. To je formální teorie. Chci teď říct, co zakouším sám, co pozoruju na svých studentech, že vždycky každý bude prezentovat ty své lepší stránky. Když chcete jít na ples, tak se necháte ostříhat, umyjete si vlasy, oholíte se, budete chtít být lepší, než jste. Celé tajemství těchto rolí spočívá v tom, abychom pochopili, že se nemáme zdát být lepší než jsme, že máme užívat svých slabostí. Chci tím říct, že když se teď pro roli rozhodnu ­ pro mě jako zralého člověka je stále obtížnější vytahovat své nitro ­ tak chci vyprávět o svých slabostech, komplexech?

Dá se říct, že čím jste starší, tím víc se snažíte být k sobě upřímný?

Ano. Ale strašně hodně to stojí.

Považujete upřímnost za jednu z nejdůležitějších lidských vlastností?

Ano.

Proč?

Protože ona vytváří pravdivý kontakt mezi lidmi. Nedávno jsem natočil svůj debut SEZNAM CIZOLOŽNIC. Je v něm hodně chyb, ale má jednu přednost. Šestnáctiletá dívka i sedmdesátiletá paní mi řekly totéž: „Je to upřímné. Kolem nás je tolik neupřímnosti a v tom se těžko žije.“ Vidíte, jako by mi Kieslowsky kdysi jednou ten signál dal. On se možná té upřímnosti vyděsil. My jsme nikdy o tom nemluvili tolik do důsledku. Člověk v upřímnosti musí dojít k nějaké hranici. Najednou si začne říkat: Proč?? Už dost s tím! Nemůžu se do nekonečna veřejně zpovídat a najímat k tomu nějaké herce! Je to v podstatě hanebná činnost! Možná, že tyto myšlenky rozhodly o tom, že už má přestat točit. A to bylo vážné rozhodnutí.

Ale právě takovéto rozhodnutí ho mohlo zabít?

Ne, jeho zabil způsob života v posledních deseti letech. Ne, u něho to bylo osvobození. Ke konci života to byl člověk s nesmírnou pohodou, byl vyrovnaný, mluvil o lyžování v Alpách, ale jeho organismus to nevydržel.

Tušil, že se mu smrt blíží?

Na tuto otázku neodpovím. Dva dny před smrtí mi telefonoval, že jde na operaci a byl rád, že se konečně pro operaci rozhodli. Hlas měl velice radostný. Ale na druhou stranu byl na smrt připraven odedávna. To byla ještě jedna z variant našeho života.

Téma smrti je vám blízké?

Je mi blízké úplně jiným způsobem, protože já sám umíral na srdce. Měl jsem však větší štěstí než Kieslowsky: byl jsem o deset let mladší a přežil jsem. V souvislosti s tím mohu říct, že od té doby jsem jiným člověkem. Smrt kolem mě přešla tak těsně? Znovu jsem chtěl strašně žít: milovat a cítil jsem, že jsem milován. A to mi pomáhalo se vrátit. Od té doby, když mi někdo říká, že za rok budeme něco dělat, odpovídám: „Uvidíme za rok.“ (smích) V podvědomí jsem na smrt připraven v každém okamžiku. Proto mám tak rád život.

Máte při svém povolání čas zastavit se a na chvíli si život vychutnat sám se sebou?

V mé nemoci jsem se jako samouk cosi naučil. Například má žena navštěvuje klub ZEN. Často odtamtud přichází a říká: „Víš, že tam mluvili o mnoha věcech, které ty děláš?“ Umím vypínat, když se dostanu do emocionálního stavu. Dokážu být sám sebou, nenudí mě přítomnost se sebou samým.

Dříve se vám stávalo, že jste nebyl rád sám se sebou?

Předtím jsem byl v takovém zápřahu, v takové trvalé únavě. Dokonce ten stav ani nedokážu dobře definovat. Byl to nepříjemný stav, ale naštěstí jsem byl mladý člověk a můj organismus to vydržel. Totéž jsem se snažil vysvětlit i Kieslowskému, ale bylo to velice těžké: byl starší a jeho organismus nebyl tak silný.

Máte rád vašeho kolegu Maxe von Sydowa?

Mám.

Včera jsem s ním hovořil, a ten ke své profesi přistupuje naprosto odlišně. Pocitově ho nijak nezasahuje, snad ani neinspiruje, jako by šla mimo něho?

Také znám takové herce. To je právě tajemství tohoto povolání, že se tak odlišnými cestami k němu dospívá. Kdyby všechny existencionální problémy, které reprezentoval Marcello Mastroianni po dobu celé kariéry, se dotkly jeho osoby jenom z dvaceti procent, už by nežil. A to je neobyčejně jednoduchý Ital. (smích) Má rád víno, makarony, ale má neuvěřitelnou schopnost pozorovat a dovednost reprodukovat, intepretovat, a to z něho dělá velkého herce. Možná totéž platí o Maxi von Sydowovi. Dokonce totéž často pozoruji i u dnešních mladých lidí. Já takový nebyl.

Pokuste se mi říct podstatný rozdíl mezi vaší generací a tou, kterou učíte na akademii.

Nejdůležitější je poměr vztahu k citu. My jsme byli horší, pokud jde o postoj ke světu, byli jsme více provincionálnější, ale věděli jsme, že z citu máme dělat přednost. Stejně tak z dovednosti ho vyjádřit. Byli jsme taková postromantická generace. Styděli jsme se za cit, ale když už měla nastat jeho prezentace, lidem jsme ho dávali: věděli jsme, že to je to nejcennější. A s tím je největší potíž dnes. Oni ten citový základ mají stejný ­ člověk je člověk ­ touží po něm, ale vyjádřit ho neumí. Pouze v uvozovkách, ale přímo ne. Jsou znamenitě vzdělaní, znamenitě připravení. My jsme ovšem vyrostli na slově, oni jsou odkojeni obrazem, asociací, logikou prací počítače. To je jejich přednost. Naproti tomu jejich dětství provází osamocenost před televizí, před počítačem, před virtuální realitou, samota v hluku diskoték, neexistence rozhovoru. To všechno způsobuje, že nesmírně těžko navazují kontakt, jsou nedůvěřiví, v jejich světě chybí autorita, a tato neexistence způsobuje, že získat u nich autoritu je mnohem těžší, než tomu bývalo u nás. Já se umím učit věci, které nemám rád, ale moje děti to už nedokáží. Pozoruji, jak stále více jsou osamocené profese, které vyžadují důkladnou průpravu. Například stále méně je houslistů. Všimněte si, že na hudebních festivalech jsou Japonci nebo Rusové: jsou schopni se učit, co nemají rádi.

Já bych řekl, že dnešek více řeší estetické, nežli etické kategorie.

V tom s vámi naprosto souhlasím. Oni chtějí tou estetickou formou zastoupit rozhodnutí jednoduchého prostého citu. Jako rektor jsem se zúčastnil mnoha porad rektorů vysokých uměleckých škol. Když se nás ptali, jaká mládež přichází k přijímacím rozhovorům, tak představitelé divadelních fakult odpovídali: „Horší.“ A rektoři výtvarných škol žasli: „Tak schopné adepty jsme neměli po léta.“ Čili mění se způsob pohledu na umění. Jsme v takové etapě končícího období určité dekadence. Možná se to zase vrátí. V kinematografii se to už projevuje: o člověku se uvažuje skromnějším způsobem. Světový úspěch Kieslowského spočívá ve vyjádření citu. On vždycky říkal, že je vypravěčem příběhů citu. Divák se rád ztotožňuje. Ten na plátně mu odpovídá na jeho vnitřní problémy. To pomáhá. To už věděl Shakespeare. To přináší katarzi.Myslím, že právě katarze dnešnímu filmu chybí. Zvlášť americkému.Já jsem vyrostl na americkém filmu. Hovořili jsme o tom, že moje reakce na plátně je odvislá na mém chování, a ne na mé slovní deklaraci. My jsme nemuseli vyprávět o tom, že jsme smutní. A to nás naučila americká škola. V amerických filmech sedmdesátých let jsem nacházel potravu. To co následovalo, byla zrada. Začali vyprávět bajky pro dospělé.

Je to patrně tím, že se z amerického filmu stal průmysl?

Samozřejmě. Sežraly ho peníze. Náhle začala vládnout myšlenka: jestliže nám něco dokázalo přinést finanční zisk, musíme to opakovat. A vznikla tak šablona. A zaniklo umění. Protože umění začíná tenkrát, když šablonu odhodíme. Totiž: já vím, co chci říci, ale naprosto nevím jak. Tehdy začínám vymýšlet formu a mé dílo začíná být uměním. Proto se říká, že film bývá uměním, ale pro všední den je fabrikou. Proto mám rád festivaly, protože tady bývá společnost, která, krucinál, přece jenom něco chce. Víc než šablonu.

Co říkáte v této souvislosti svým studentům?

Vyhýbejte se klišé.

Myslíte, že ona změna, která film vrátí do kategorie umění, se odehraje na americké nebo na evropské půdě?

Určitě to může nastat v Americe. Takové pokusy tam jsou, ale nejsou tak propagovány. Amerika je vlast filmu. O filmu vědí víc než my, jeho jazykem operují mnohem snáz než Evropa. Vždycky po určité době, a myslím, že tato doba nastává, se Američané strašně chtějí nabít Evropou. Potíž je v tom, že to dělají jednoduchým přímočarým způsobem. Oni jsou jednodušší. Prostě si vezmou Miloše Formana nebo Agnesku Hollandovou a řeknou: „Dělejte to u nás.“ Problém je v tom, aby se tito režiséři a jejich následovníci ubránili.

Myslíte si, že se Miloš Forman ubránil?

Myslím si, že v duchu byl vždy na té straně, které jde o velkou humanitní myšlenku. Film, který ve mně zanechal snad nejhlubší dojem, byl PŘELET PŘES KUKAČČÍ HNÍZDO. Bylo to americké, ale já v něm dál viděl to soustředění na člověka z filmu LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY a hlavně ten smysl pro humor. Vracíme se teď na počátek našeho rozhovoru, jak strašně je v genech zakořeněný smysl pro humor. U jednotlivého člověka i v národu. Například Čechy na plátně poznám hned. Právě pro jejich smysl pro humor. Je tak rafinovaný, jako nemá žádný národ v Evropě. Teď jsem dva roky hrál v Polské televizi Švejka. Když se opravdu do něho do hloubky začtu, tak nad tím drsným humorem nacházím velkou absurditu. Je podaná tak specifickým způsobem, který se může vyskytovat jenom v této zeměpisné šířce.

Češi s Poláky mají velmi podobnou řeč. Týká se to i humoru?

Je tu rozdíl. Naše pojetí humoru je vždycky spjato s určitou intelektuální hrou. To znamená, často rafinovaným způsobem směřuje k absurditě, jenomže se současně jakoby vysmívá druhému člověku. Je v něm velká absurdita i ironie. Naproti tomu český humor je jednodušší, hravější, naivnější a v té naivitě vytvářející nepravděpodobné směšné variace. Češi se umějí smát víc sobě než Poláci. A toho si vysoce cením. Ve všech směšných řečech, které jsem vedl, jsem se hodně snažil, abych si nejdřív udělal legraci sám ze sebe a teprve potom jsem získal právo vymívat se druhému. Myslím, že mě to také trochu naučili Češi: nejdřív udělat blbce ze sebe, a potom se smát celému světu. Vy máte nedostatky v projevu temperamentu, proto se vám v Evropě smějí, ale vy to netajíte a fantasticky to ještě zahrajete. Nejste v humoru tolik jízliví jako Poláci.

Dalo by se říci, že Poláci se berou příliš vážně?

(zaváhání) Máme určité potíže s pohledem na sebe. Vždycky chceme být lepší, než jsme.

Co vám je bližší: německá nebo slovanská kultura?

Je to u nás smíšené. V tomto pohledu jsme na určitém pomezí. Z toho jsme často právě čerpali obrovskou sílu. Ctižádost, vědomí provincionalismu a náboženství nás hnalo k západní kultuře, kdežto temperament nás přibližoval k Východu. Proto mu i citově víc rozumíme. Rusové často říkali, že Dostojevského umíme hrát lépe než oni, a že jsme jejich autory fascinováni. Mozkem směřujeme k Západu.

Je vám blízký Franz Kafka?Mně osobně ano, protože má rodina pochází z Vídně. A přitom můj dědeček měl teorii, že pocházíme od velkého slovenského básníka Ludovíta Štúra. Každopádně jsem zakořeněn mezi Krakovem a Vídní. Například v Praze se cítím znamenitě. Velmi málo umím německy, ale jakmile překročím rakouské hranice, tak ze mě spadne nervozita a zapracují geny. Víc nervózní jsem v Itálii, přestože jsem tam deset let hrál v divadlech, učil a jejich řeč dokonale umím. V souvislosti s tím hluboce věřím, že sám v sobě hájím svůj původ, své město, že v mých genech je převaha uchovávajících elementů nad destruktivními. Někdo už řekl, že se lidé dělí podle genů na dva tábory: na jeden, který chce uchovávat a ten druhý, který chce ničit. Naštěstí v Krakově i v Praze zvítězil ten první. Když se po Praze procházím, tak vidím, kolik generací pracovalo na tom, aby to tu všechno zachovaly. 

Category: 1996 / 12

Středověké město Jihlava, ležící v samém srdci Českomoravské vysočiny, se v poslední době dostává na stránky novin a časopisů. Předmětem zájmu je tentokrát zelenkavé světlo v jihlavském podzemí a údajné paranormální jevy s ním spojené.

PRVNÍ NÁVŠTĚVA JIHLAVSKÝCH KATAKOMB

O zajímavých jevech v jihlavském podzemí mi řekl můj známý, který má velmi blízko k práci pyrotechniků. Jihlavské katakomby navštívil v poslední době třikrát a dosti ho zaujalo právě zelenkavé světlo, za určitých podmínek v nich pozorovatelné. Dle svých zkušeností vyloučil, že by původ světla spočíval v tzv. luminiscenčních jevech, vyvolávaných látkami na bázi fosforu či mikroorganismů, se kterými je možné se běžně setkat v některých z našich jeskyních.Slovo dalo slovo a do Jihlavy jsme se rozjeli společně. Místní soustava katakomb, která je po znojemských nejrozsáhlejší v republice, byla poprvé veřejnosti zpřístupněna v období první republiky. Dnes se do ní na výlet může vypravit úplně každý. Tedy přesněji ­ pouze do zpřístupněné části, kterou vás provedou členové klubu Netopýr.

Oficiální vstup do podzemí je ze dvora, nalevo od bývalého jezuitského kostela svatého Ignáce. V malé zakouřené místnosti nás již očekává mladý průvodce Petr.„Svítivka“, jak se svítící část chodeb důvěrně nazývá, byla podle něj náhodou objevena v roce 1978. Od té doby bylo uskutečněno několik pokusů k vysvětlení tohoto jevu, ale prý zcela bezvýsledných. Nikdo dodnes neví, co v podzemí vlastně svítí ­ takový je jednohlasný názor všech členů Netopýra.

Chci se co nejrychleji přesvědčit na vlastní oči. Sestupujeme do podzemí. Nejprve míjíme expozici věnovanou historii těžby stříbra, pak postupujeme dál, svažující se rovnou chodbou, která je v zadní části zpevněna cihlovou vyzdívkou. „Tak jsme tady. Kolem nás je ,Svítivka?. Teď zhasnu a uvidíte sami.“Skutečně. Oči na ostrý přechod ze světla do tmy reagují opožděně, ale i tak je bájná zelenkavá záře jasně viditelná. Zcela nejintenzivněji vychází z oné vyzdívky ze 17. století.

„A to ještě není zdaleka všechno,“ pokračuje Petr, „strašně divný věci se tu začaly dít od šestýho července. Pojďte, něco vám ještě ukážu.“ Jsme zavedeni o pět šest metrů dále směrem k východu, kde již cihlová vyzdívka není a chodba je zde ražena ve skalním rulovém ostrohu. Petr drží v ruce fotografický blesk. „Zakryjte si oči, aby jste to potom lépe viděli.“ Necháváme si poradit a slyšíme, jak několikrát cvakne spoušť blesku.„Podívejte se! Vidíte to?“

Hledíme na kamennou zeď, na níž je patrná nepravidelná, nazelenalá světelná skvrna. „To je mnich. Až do šestýho července tady nikdy nebyl.“Při sebelepší vůli postavu mnicha nevidím. Přátelé jsou na tom podobně. „No tak se podívejte pořádně, tady je dlaň se vztyčenými prsty… tady obličej… a tady háv, který se směrem k podlaze vytrácí.“

Při velké dávce fantazie cosi, ale opravdu jenom cosi jako figuru mnicha vidím. Stejně tak to ale může být cokoli jiného. Například velká kočka.
Vrtá mi hlavou, co je na tomhle paranormálního. Podle pouček o paranormálních jevech by se tato skvrna musela samovolně po kamenné zdi pohybovat. Nic takového ale nepozorujeme.Petr vpadá do našich úvah. „Podle senzibilů je proti takovýmto světelným obrazům soustředěno největší zlo. Funguje to jako zrcadlo. Zavřete oči, já to ještě jednou nablejsknu.
Koukněte!… Tak to tady doteďka nebylo! Svítivec se protahuje nahoru!!! Nikdy jsem to tu neviděl, a to jsem tady toho už hodně nablejskal!!“

Petr je silně rozrušený, a tak raději první návštěvu podzemí ukončujeme. Při stoupání po staletých schodech Petr hrká další informaci.
„Svítivce jsme se pokoušeli natočit na videokameru. Ta však nebyla schopná za deset minut na jeho siluetu zaostřit. Slyšeli jsme jenom bzučení servomotorku. Nahrávku jsme si pak přehrávali zrychleně a jasně jsme viděli, jak se svítivec pohybuje.“ŘÍŠE AGHARTI POD JIHLAVOU?

O tajemství jihlavských katakomb se mimo jiné zajímá už i pražský záhadolog Ivan Mackerle. Před rokem uveřejnil na toto téma článek v časopise Květy. Zde je několik citací.

„Třeštím oči do tmy, tápu podél zahýbající zdi a pak v dálce vidím slabou záři. Vzrušením mi bije srdce. Je to pravda. Světlo podzemní říše Agharti, o kterém jsem dosud pouze slyšel v legendách, existuje!… Nazelenalé luminiscenční světlo, údajně prodlužující život či ovlivňující tok času, je prý typické pro legendární říši Agharti, rozprostírající se hluboko pod zemským povrchem. Pověsti vyprávějí o jakési vyšší civilizaci, která tento svět obývá a využívá systém dlouhých tunelů, spojujících Aghartu s jednotlivými kontinenty. Ústí tunelů na zemský povrch jsou napojena na staré labyrinty pozemních objektů, jsou zamaskována a pečlivě střežena. Za druhé světové války se hledáním těchto tajemných prostor zabývala nacistická Ahnenerbe řízená Himmlerem, dnes patří k nejznámějším americká CIA… A tajemné nazelenalé světlo? Geologové na mé dotazy neurčitě krčili rameny: „Co by tam mohlo svítit?“ dumali. Možná nerost wilemit, křemičitan zinečnatý, který vykazuje fotoluminiscenci. Jenomže to by ho neustále muselo ozařovat ultrafialové světlo, a kde by se v podzemí vzalo? Nebo že by to byl fluorid? To by ale zase musel být zahříván. Bez zdroje energie nic zářit nemůže,“zní závěr.
Tolik úryvky ze článku záhadologa Ivana Mackerleho.DRUHÁ NÁVŠTĚVA JIHLAVSKÝCH KATAKOMB

Ve večerních hodinách sestupujeme do podzemí znova. Jsme odhodláni strávit zde podstatně delší dobu než dopoledne. Jdeme zcela potmě, abychom zbytečně neztráceli čas přivykáním očí.

„Svítivka“ stále vydává svou nazelenalou záři. Provádíme nový pokus. Naše nová průvodkyně Jarka přikládá na svítící stěnu dlaň a osvětluje ji světlem fotoblesku. Na místě dlaně zůstává temný stín, zatímco okolí září o poznání jasněji.
Stín ruky na starobylé vyzdívce působí sice efektně, nicméně je neklamným důkazem, že jednou z příčin zelenkavé záře je světelná energie.
Na cihlách je dobře patrný vlhký bílý povlak, který je lehce seškrabatelný. Odebíráme několik vzorků. „Je zajímavé, že pokud se seškrábe, tak se časem obnoví a svítí to znova,“ říká Jarka.Zajímavý poznatek. V tomto případě se nemůže jednat o nějaký neznámý luminiscenční nátěr. Ten by se asi těžko obnovoval sám od sebe. Oči si již na přítmí zcela přivykly a tak se rozhodujeme uskutečnit pokus číslo dvě. Hodláme prověřit, zda skutečně svítí pouze vyzdívka a místa nám ukázaná při odpolední návštěvě. Systematicky bleskem nablýskáváme kamennou chodbu směrem k východu. Petrovo tvrzení, že záři vydává pouze „Svítivka“, se ukazuje jako nepravdivé. Zelenkavé světlo po osvětlení fotobleskem vyzařuje totiž úplně všechno, dokonce i betonová podlaha, i když ne tak intenzivně jako „Svítivka“.

Další veledůležitý poznatek. Zdá se, že v okolí „Svítivky“ vydává zelenkavou záři úplně všechno, kam prosakuje voda. Jihlavský podzemní labyrint sloužil mimo jiné původně i jako přístup ke studnám. Chci vidět nejbližší dochovanou studnu. Voda v ní na světlo blesku nereaguje. Okolí však ano.
V tu chvíli nás všechny napadá totéž: záři vyvolává látka, která odněkud prosakuje a po okolí je roznášená vodou. Musí být tedy ve vodě rozpustná. Víme už tedy proč a jak. Nevímo ovšem to hlavní ­ co.
Před východem nám průvodkyně ukazuje jakýsi zašlý hieroglyf velikosti kovové padesátikoruny, namalovaný fialovou barvou.
Prý ho objevili teprve nedávno. Kolega pyrotechnik okamžitě reaguje. „Podobně za války označovali Rusové své muniční sklady. Zároveň se ale může jednat o falzum.“MLČENÍ JIHLAVSKÝCH KRONIK

Připusťme teorii, že luminiscenční efekt v jihlavském podzemí vyvolává látka, která je obsažená v nadloží a prostřednictvím vody se dostává do katakomb. Pokud by se jednalo o horninu, tak by zelenkavé světlo museli zaregistrovat již návštěvníci chodeb před stovkami let, lumuniscenční efekt totiž vyvolává i světlo svíčky či zápalky. Takováto informace by se stoprocentně musela objevit v městských kronikách. Připomínám, že Jihlava byla v minulosti významné město a tudíž na věrohodnost kronik musel být kladen značný důraz.

„Jihlavské kroniky prošla již řada lidí, zajímajících se o podzemí a zvláště „Svítivku“… Není tam ani zmínka,“ říkají i dlouholetí členové Netopýra.Připusťme tedy teorii, že je tato látka umělá, ve volné přírodě se nevyskytující. V tom případě by se musela na „Svítivku“ nějakým způsobem dostat. Přes evidentně neporušenou rulu a cihlovou vyzdívku asi dost těžko. Vše směřuje k tomu, že nad chodbou je ještě jedna, neznámá chodba.Vzpomínám si, že hned u sestupu do podzemí je vidět napočaté rožení chodby, která zřejmě nikdy nebyla dokončena. Středověcí horníci ji snad započali, ale záhy začali razit o celé poschodí níže. Proč asi? Že by něco obcházeli?Svého času byl nad svítícími katakombami hřbitov, který je sice již dávno zrušen, mohla po něm ale zůstat dosud neobjevená krypta.

Takovéto spekulace ovšem k ničemu nevedou. Jsou dobré tak leda pro senzacechtivý tisk a hospodské řeči za dlouhých zimních večerů.
Záhad začíná přibývat a řešení je v nedohlednu. Jako nejrozumnější se jeví vyhledat přímé objevitele a pozvat na místo odborníka.Máme štěstí a jednoho z objevitelů, Jirku Langa, nalézáme poměrně rychle v jedné z jihlavských pivnic. Na objev si i po letech vzpomíná jasně. „Byli jsme tehdy mladí kluci a prozkoumávat katakomby bylo velký dobrodružství. „Svítivku“ jsme našli náhodou, byla totiž z obou stran skoro celá zazděná a my jsme se v ní chtěli vyfotit.“

O existenci vrchní chodby či krypty však neví a ani netuší vůbec nic.
Víceméně náhodou se dovídáme další zajímavou informaci. Před čtrnácti dny prý byla objevena další svítící chodba. Tentokrát ovšem asi o půl kilometru dále od první „Svítivky“.
Tato skuečnost nám zamotává hlavu definitivně.Telefonuji do Brna docentu fyziky Petru Burcevovi, zajímajícímu se o paranormální jevy. Ptám se, zda má zítřejšího dne čas a jestli by byl ochoten za námi do Jihlavy přijet. „Velmi rád,“ zní jeho odpověď.
Setkáváme se ještě s vedoucím Netopýra Janem Šustrem. „Jednu dobu jsme si mysleli, že světlo způsobuje nerost wilemit. Později se ukázalo, že je to nesmysl. Za těch dvacet let jsme se asi šestkrát pokoušeli přijít věci na kloub. Vždycky někdo přijel, a vzal si vzorek, ale výsledek nám neoznámil. Asi si s tím nevěděli rady.“TŘETÍ NÁVVŠTĚVA JIHLAVSKÝCH KATAKOMB

Ráno očekáváme docenta Burceva u rychlíku na jihlavském nádraží. Je strašně zvědavý, a proto neprodleně míříme do podzemí. „Něco podobného jsem v životě neviděl, ta látka musí být zcela mimořádně citlivá, dokonce i pochybuji, že je přírodního původu. Nic paranormálního jsem zde neviděl.“
Po chvíli přemýšlení pokračuje. „Ta látka musí odněkud brát energii. Prostě se nějakým způsobem musí dostat do vyššího excitovaného stavu, a až pak může vyzařovat světelné záření. Příčinou může být jak světelná, tak i tepelná energie.“
Vystupujeme na povrch a v katakombách zůstává sám a potmě pouze další člen naší výpravy, vzděláním geolog a povoláním počítačový analytik. Vystupuje až po více než půlhodině.
„Tak jsem to viděl. Stál jsem v klidu před Svítivcem a po chvíli se mi opravdu zdálo, že se pohybuje. Přičítám to ale neschopnosti oka na světelnou skvrnu doostřit. Nic víc.“

KLÍČ K ZÁHADĚ JE (ASI) V NADLOŽÍ

Přátelé musí navečer Jihlavu opustit, mně se však vůbec odjet nechce. Rozhoduji se dál pátrat na vlastní pěst.
Dávám si za cíl vyhledat někoho, kdo zná stav katakomb v poválečném období. Donesla se nám totiž ještě informace, že obě svítící chodby mají jednoho totožného jmenovatele. Za války nad nimi měla kasárny německá armáda.Nakonec mám štěstí a dostávám tip na Jaroslava Slámu, amatérského historika, zajímajícího se právě o jihlavské katakomby. Navštěvuji ho v jeho velmi skromném, staromládeneckém bytě. Pan Sláma má moře času. Zrovna prodělal náročnou operaci oka, a tak nemůže ­ mimo poslouchání rozhlasu ­ dělat vůbec nic.
„Já také nevěřím tomu, že luminiscenční efekt byl objeven až v roce 1978. Podle mých poznatků to bylo už v padesátých letech. Akorát se o tom nemluvilo a nikomu se to neukazovalo“.
Říkal mi to osobně Karel Polák, autor brožurky o katakombách z roku 1962. Zároveň si myslím, že příčina má hodně společného s německou okupací. Nad
 „Svítivkou“ totiž měli Němci kasárna a vchody do podzemí z kasáren se nikdy nenašly. Taktéž se nikdy nenašly precizní německé mapy podzemí, které zcela určitě existovaly.“POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Vzorky látky ze svítících chodeb jsme předali dvěma na sobě nezávislým chemickým laboratořím s prosbou o spolupráci. Do uzávěrky tohoto čísla nebyly přesné výsledky bohužel známy. Pokud se prokáže, že látka vyvolávající luminiscenci není přírodního původu, tak se nadloží „Svítivky“ pokusíme prozkoumat pomocí georadaru.Snad se tak kombinací těchto metod konečně dostaneme záhadnému světlu jihlavských katakomb na kloub.

Category: 1996 / 12

Opavský rodák Pavel Složil (41) je živoucím zosobněním úspěchů české tenisové školyna nejvyšší světové úrovni. Před šestnácti lety pro nás poprvé, a zatím bohužel i naposledy, spoluvybojoval prestižní Davisův pohár. S Tomášem Šmídem navíc získal titul mistra světa ve čtyřhře. Ještě většího úspěchu ale dosáhl až po svém odchodu z aktivní hráčské dráhy jako trenér světové jedničky Steffi Grafové. V říjnu strávil Pavel Složil v Ostravě téměř dva týdny, což bylo pro následující rozhovor jako stvořené. Navíc se na něj, dle vlastních slov, velmi těšil.

V zákulisí ostravského turnaje působíte uvolněným, vyrovnaným dojmem ležérního elegána. Jste spokojený člověk?

Zatím ještě úplně spokojený nejsem. Vnitřně jsem trochu nervózní, protože se jedná o vůbec největší tenisovou akci, jaká u nás kdy byla.

Měli jsme na mysli spíše celkovou spokojenost…

Musím na sebe prozradit, že jsem poněkud nervóznější povahy. Po ukončení spolupráce se Steffi jsem začal brát život perfekcionisticky a tato povahová vlastnost není nejšťastnější. Když vidím kdekoli kolem sebe chybu, tak mne to hned zneklidní, což je bohužel špatné.

Tenis je značně psychicky náročný sport. Na kurtu jste se mohl spoléhat pouze na sebe. Jak jste to zvládal?

Nervózní jsem pochopitelně býval i před každým zápasem. Svou nervozitu jsem se snažil maskovat tváří pokerového hráče. Jinde jsem zase praštil raketou o zem, nebo jsem se zcela vědomě hádal s rozhodčím. Tím jsem chtěl sebe zklidnit a naopak soupeře rozházet.

Kde jste v krizových momentech hledal oporu?

Například pohledem do hlediště na někoho, komu jsem věřil. Většinou jsem se ale nejlépe uklidnil na lavičce při změně stran.

Řada hráčů prohraný zápas zdůvodňuje právě psychickou nevyrovnaností?

Myslím, že se dnes o psychice a koncentraci hovoří až přespříliš. Dost často se na tyto dva aspekty svaluje neúspěch, jak jste sami řekli. V „naší době“ jsme také bývali nervózní, ale buď jsme tenis hrát uměli, nebo neuměli. Podle toho nás posuzovali.

Před chvílí jste řekl, že máte život rozdělený na epochy „před Steffi“ a „po Steffi“. Dá se to tak chápat?

Dá se to tak chápat. Vždycky jsem říkal, že se Steffi nejenom něco naučila ode mne, ale i já jsem se něco naučil od ní.

Co například?

Kupříkladu o sobě vím, že nejsem tréninkový typ hráče, spíše se snažím využívat talentu a šikovnosti. Dříve jsme se věnovali mnoha druhům sportu, ne jako začínající tenisové děti dnes. Kdybych tehdy přistupoval k životu tak, jak k němu přistupuji dnes, tak jsem i ve dvouhře nakoukl minimálně do světové dvacítky. Steffi jsem přebíral, když byla třetí na světě. V její přípravě jsem si nemohl dovolit sebemenší chybičku. Bylo to pět let velice soustředěného života.

Vztah trenér­hráč může ve své podstatě být otevřenější, vulgárnější? Ale co vztah trenér­hráčka?

Tady se jedná většinou o výrazně křehčí vztah. Problém, který může z pozice trenéra vyvstat s hráčem, je většinou řešen ihned. S hráčkou se na to musí jinak, mnohem citlivěji.

Jaké to tedy bylo, když svého času na sebe narazily dvě osobnosti, Složil a Grafová?

Asi je pravda, že jsem v té době nebyl tak velkou osobností.

Takže v rámci vaší spolupráce byla Steffi zcela dominantní?

To je velmi těžká otázka? O dominantní pozici jako takové nemohla být řeč ani z jedné strany. Steffi byla, je a bude dominantní na kurtu, v soukromí taková není.

Někoho může napadnout, že trénovat světovou jedničku je snadná záležitost. Jaké to bylo doopravdy?

Jednoduché bylo to, že jsem ji za celých pět let nemusel ani jednou prosit, aby více trénovala. Ba přesně naopak. Jednoduchá byla i její hladká vítězství. Na druhé straně je Steffi perfekcionistkou. Málokdy byla spokojená se svým výkonem v zápase i při tréninku.

Za co jste byl vlastně placen?

Za jedenáct získaných titulů na turnajích Grand Slamu, vítězství na olympiádě, tituly na Masters, vítězství ve Fed Cupu, dalších padesát vítězství na turnajích a za tři a půl roku Steffina světového prvenství.

Před časem jste sám přiznal, že nemáte trenérskou licenci. Kde jste se učil trénovat?

Je pravda, že u nás jsem měl pouze licenci trenéra II. třídy. Při své práci jsem těžil hlavně z mých hráčských zkušeností a pak z trenérského vedení Jakoba Hlaska a Horacia de la Peni.

Neměl jste ­ při vaší povaze ­ z nabídky trénovat Steffi velkou trému?

Hodně lidí mě tenkrát varovalo… Bylo mi tehdy pouze třicet let a ve čtyřhře jsem mohl být ještě dlouho čtvrtý na světě. Já jsem ale tenkrát tušil příležitost, která by se v mém životě už nemusela opakovat. Udělal jsem dobře.

Dnes už vidíte spolupráci se Steffi jako neobnovitelnou?

Možné by to asi bylo, ale určitě se to nestane. Ani ze strany Steffi, ani ze strany mé.

Proč?

Naše spolupráce byla více než úspěšná, už nemáme co dokázat. Steffi vyhrála všechno, co jen vyhrát mohla. Dnes už bychom neměli světu co nabídnout.

Tohle už jste ovšem řekl po olympijských hrách v Soulu?

Ona sama během této olympiády koketovala s atletikou. Je vynikající běžkyní na dlouhé i krátké tratě. Tehdy to byla taková moje malá poznámka, že už nemá co vyhrát a měla by se věnovat jinému sportu, třeba právě běhání. Steffi později kontrovala výrokem, že si svůj život bez tenisu nedokáže představit. Osobně jsem si myslel, že s tenisem skončí dříve. Naštěstí pro ni jsem se mýlil. Její myšlení a konání jistě ovlivnily dvě skutečnosti. Jednak byla v Hamburku psychopatem těžce zraněna Monika Selešová, a i když Steffi nechtěla, musela být znovu světovou jedničkou. Tato událost byla hlavní příčinou skutečnosti, že Steffi hraje ještě dnes. Cítila potřebu tenisu něco vrátit, když onen psychopat napadl Selešovou vlastně proto, aby ji odstranil Steffi z cesty. Zároveň ale Steffi bojuje se zraněními a dalšími těžkými problémy. Kdyby neměla tak silnou vůli, tak už dávno s hraním přestala.

Je podle vás Steffi schopna nalézt si jiný silný životní motiv, než tenis?

Pro každého tenistu je to hrozně těžké. Jednou měla malinkou krizi a říkala, že neví, co pak bude dělat. Během dvou hodin jsem jí sepsal asi padesát možností, kde by se mohla s úspěchem uplatnit.

Kde například?

Všude. Od diplomacie až po módu.

Jste schopen zkušenosti, nabyté se Steffi, zúročit u jiné hráčky?

Snažím se všude, kam přijedu. Trénoval jsem Jennifer Capriatiovou a Magdalenu Malejevovou. Zkušenosti jsem jim sice předávat mohl, ale Jennifer ani Magdalena se svou vůlí a fyzickou kondicí nemohly se Steffi srovnávat. Při jejich tréninku jsem teoretické zkušenosti z trénování Steffi využívat mohl, ale trénovat je jako Steffi nebylo možné.

S Jennifer Capriatiovou jste spolupracoval čtyři měsíce, s Magdalenou Malejevovou rok a půl. To, co jste řekl před chvílí, bylo příčinou toho, že jste s nimi nespolupracoval tak dlouho jako se Steffi?

V případě Jennifer byla smůla v její krizi s otcem i tenisem. Pomaličku u ní nastupovaly problémy s alkoholem a drogami. Malejevovou jsem rychle dostal z dvacáté příčky na desátou, ale potom byla unavená a nechtělo se jí hrát. Spolupráce se pak po několika porážkách ve druhém a třetím kole začala zpomalovat, až mi její maminka oznámila, že naše spolupráce končí.

Je dnes nějaká hráčka, kterou byste chtěl trénovat?

Momentálně o tom neuvažuji a ani nemám žádné nabídky. Zároveň nemohu nikomu slíbit, že bych se mu mohl věnovat dvacet až třicet týdnů ročně.

Vraťme se teď na chvíli do doby „před Steffi“. Neuvažoval jste v osmdesátých letech o emigraci, podobně jako třeba Ivan Lendl či Martina Navrátilová?

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsme se o tom s přáteli minimálně nebavili. Nebylo ale tak jednoduché vzít manželku, děti a kufry a prostě odejít. Mého odchodu by mohlo být použito proti mým rodičům, bratrovi… Spíše mi záleželo na nich, než na vlastní osobě. Emigrace by mi navíc až tak moc nepřinesla. Já jsem neměl pocit, že by mi někdo v něčem příliš bránil. Pro reprezentaci země jsme totiž v té době dělali strašně moc. Zároveň jsem se nikdy politicky neangažoval. Říkáte, že jste měl v případě emigrace vážné obavy o osud vašich blízkých.

Odchod Ivana Len- dla nevyvolal podobné reakce?

Emigrace Ivana Lendla ve skutečnosti žádná emigrace nebyla. Ivan nikdy neprohlásil, že se už do Československa nevrátí. Když se ho Američané ptali, zda chce v Americe zůstat, tak jim vždycky řekl, že má s naším tenisovým svazem ty nejlepší vztahy. Tady naopak tvrdil, že v Americe žije strašně rád. Navíc nám Kodeš pořád sliboval, že Lendl za nás bude hrát Davis cup. On ho ale hrál později už jenom venku, domů nejezdil. V případě že jsme hráli v zahraničí a v případě postupu bychom měli hrát doma, tak jeho výkon nebyl nikdy na vrcholné úrovni. To, že Ivan nakonec zůstal venku, nám příliš neuškodilo. Horší to bylo po odchodu Martiny Navrátilové. Potom jsem se dva roky vůbec nedostal do Ameriky.

Zůstaňme ještě u Ivana Lendla. Zazlívali jste mu jeho jednání?

Všichni jsme dobře věděli, že Lendl domů jezdit nebude a hrát nechce. Kodeš nám to ale pořád sliboval. Já jsem reprezentovat chtěl, ale příležitost jsem od Kodeše nedostal. Do poslední chvíle si vždycky schovával místo v družstvu pro Lendla, a ten nikdy nepřijel. Výsledkem bylo riziko hrát v Davisově poháru ve třech lidech. Kodeš prostě neustále sázel na Lendla, ale nikdy mu to nevyšlo. Jako hráč jsem to nechápal.

Stýkáte se s Ivanem Lendlem?

S Ivanem jsme si naposledy telefonovali před golfovým turnajem v Mariánských Lázních, kterého jsem se ale nakonec nezúčastnil. Nejvíce se vídáme s Tomášem Šmídem.

Tady na ostravském turnaji podávají naši hráči vesměs velice kvalitní výkony. Občas se ale ho- voří o krizi českého tenisu?

Na to se dá odpovědět pouze diplomaticky, ale ne že bych se bál reakce některého z hráčů. Na jedné straně máme velmi rozšířenou špičku ­ sedm zástupců v první stovce světového žebříčku ­ to je vynikající. Bohužel nám chybí osobnost, která by zaplňovala ochozy. Troufám si tvrdit, že kdyby naše vítězná sestava z roku l980 hrála letos Davis cup proti Švédsku, tak by bylo zaručeně vyprodáno. Prostě nám schází charismatická osobnost. A náš tenis je také nedostatečně propagován tenisovým svazem. Letos jsme měli jednu z mála možností Davisův pohár vyhrát, a měli jsme pro to udělat úplně všechno.

Ve Švédsku nebo v USA se poměrně často stává, že z oné rozšířené špičky někdo vystřelí do první desítky. U nás se to už dlouho nestalo. Proč?

Nevím, jestli hráči příliš hrají a málo trénují nebo jim stačí vydělané peníze? Dnes se hráči připravují stejně na Grand Slam jako na jakýkoli jiný turnaj. Jedinou výjimkou je Petr Korda.

Letošní wimbledonský vítěz Richard Krajicek se nechal slyšet, že se na tento snad nejvýznamnější turnaj nijak zvlášť nepřipravoval. Prý si pouze řekl, že hraje velký turnaj a bylo to. V čem by tedy měla spočívat odlišnost přípravy?

Především je nutné se připravovat ne na týden, ale na čtrnáct dnů. Dále je dobré být na místě turnaje dva týdny před jeho zahájením. To si ovšem každý nemůže dovolit, stojí to hodně peněz. Naši hráči tento systém přípravy nevyznávají, spokojí se s uhráním dvou tří kol a jedou dále. Peníze se i v počátečních kolech Grand Slamu berou velmi slušné.Povídá se, že dnešním hráčům stačí vyhrát deset zápasů do roka, a mají vystaráno?Finančně možná ano, ale v postavení na žebříčku určitě ne. Je pravda, že stošedesátý hráč světa si letos vydělal přes sto tisíc dolarů.

Má to tak být?

Dnes se na turnajích točí opravdu velké peníze. Před třemi lety málem došlo v této souvislosti ke stávce hráčů. Když si totiž spočítali, kolik vydělají pořadatelé Wimbledonu či Roland Garros za čtrnáct dnů a kolik z této sumy vyplatí na odměnách, tak je to rozladilo. Hráči pobírají opravdu malá procenta z celkového zisku turnaje. Na druhé straně vzít například za prohru v prvním kole dvacet tisíc dolarů… Naši kluci jsou naštvaní, že v Ostravě nedostali startovné. Před nimi je ale tady sedm lepších hráčů.

Před dvěma lety označili někteří hráči výši výher na Grand Slam Cupu za perverzní…

Když teď budu kritický, tak to může vypadat jako obyčejná závist. Vydělat za jeden turnaj dva miliony dolarů je strašně moc. Prezident USA tuto částku vydělá za deset let.

O výši odměn hodně diskutují i ženy, kterým se nelíbí, že dostávají méně peněz než muži. Ti zase oponují tvrzením: hrajte grandslamové turnaje také na tři vítězné sety, a pak se můžeme bavit.

Souhlasil bych s tím, aby se finále ženské části grandslamových turnajů hrálo na tři vítězné sety. Ale už ne první nebo druhé kolo. Třeba v podmínkách Austrálie by to ženy prostě nezvládly. Je zajímavé, že se o tomto problému hovoří vždy jen v období kolem grandslamových turnajů, na nichž si již ženy prosadily stejnou výši odměn jako muži. Ostatní turnaje jsou z tohoto úhlu nesrovnatelné. V ženském tenise není navíc tolik turnajů s dotací přes milion dolarů jako v tenise mužském. Spousta turnajů má dotaci jen přes tři sta tisíc dolarů. Malejevová dostala za čtvrtfinále velkého turnaje v Houstonu osm tisíc dolarů. Z toho jí Američané okamžitě strhli třicet procent, dále musela zaplatit pobyt týmu, letenky… (pro srovnání: poražený v prvním kole ostravského turnaje si odnesl 45OO USD, pozn. aut.)

Jste tedy pro zachování současného stavu, kdy muži obecně pobírají vyšší odměny než ženy?

Určitě, pokud jde o turnaje Grand Slamu, ale na ostatních turnajích by se to trošku srovnat mohlo. Z tohoto důvodu totiž ani není úroveň dnešního ženského tenisu tak kvalitní, jak by mohla být. Ženy si prostě nemohou dovolit nejlepší trenéry a podobně.

Ke vztahům mezi ženským a mužským tenisem se neodmyslitelně váže výrok už vzpomenutého Richarda Krajicka. Ten na posvátné půdě All England Clubu prohlásil, že osmdesát procent te- nistek je tlustých a líných jako prasata. Vzápětí uznal, že to poněkud přehnal a počet korigoval na sedmdesát pět procent. Další wimbledonský vítěz, Australan Pat Cash, zašel ještě dále a hovořil o parazitujících bachyních. Andre Agassi z obavy před možnými komplikacemi se prý k této problematice odmítl vyjádřit…

V poslední době jsem navštívil několik ženských turnajů. Holky se dnes tenisu věnují celé dny, a přesto mají třeba široké boky nebo velký zadek… Je mi jich někdy až líto. Zároveň je ale pravda, že spousta hráček je děsně nedisciplinovaných. Nejprve sice hodně trénují, ale pak se, slušně řečeno, hodně nají. Rodiče ještě přidají nějakou tu čokoládu a je to… Chlapi mají od přírody jiné dispozice, ale Agassi nemohl nikoho kritizovat, protože nadváhu měl sám. Chtěl bych ale říci, že takováto křížová kritika ženského a mužského tenisu není dobrá. Každý by se měl především starat o své problémy.

Mnoho hráček dnes začíná profesionální dráhu v útlém věku, a pak mohutně povzbuzovány rodiči leckdy neunesou fyzickou zátěž, a tragédie je nablízku. Viz případ Capriatiové.

To je pravda. Tyhle děti jsou pod neustálým tvrdým dohledem rodičů. Pak ale jednou vyjedou někam s reprezentací a disciplína je ta tam. Holky jedou jednoduše na výlet a chtějí okusit zakázané ovoce. To ovšem není problém jen dnešní generace. Všechny naše bývalé hvězdy včetně Martiny Navrátilové se po prvních návratech z Ameriky musely zbavovat přebytečných kilogramů.

Kde je podle vás ideální věková hranice k zahájení profesionální dráhy v ženském tenise?

Organizace WTA už začíná bránit startům čtrnáctiletých holčiček, a současně mohou mladší hráčky odehrát jen menší počet turnajů, což je podle mne správné. Holky musí mít příležitost vyvinout se jak fyzicky, tak duševně. Zápasy v tomto věku stojí hodně sil a hodně bolí i vítězství.

Jaká je dnes „životnost“ vrcholových tenistek?

Menší a menší. S výjimkou Steffi již nejsou schopny hrát do třiceti let. Nemají čas si odpočinout. Funkcionářky WTA vymýšlejí neustále nová a nová pravidla, a některá opravdu nejsou nejšťastnější.

Co byste nám řekl o vztazích mezi tenistkami?

Je zde oproti mužskému tenisu několik odlišností, ale to není jen záležitost tenisu, ženská žárlivost má obecnou platnost. Třinácti nebo čtrnáctileté hráčky nemají možnost se kamarádit s jinými tenistkami. Rodiče a trenéři dělají vše pro to, aby omezili kontakt s okolním světem, kolikrát je nepustí ani na diskotéku. Tohle dělal i otec Graf, nedopustil, aby se o Steffi vědělo cokoli mimo tenis. Dále není žádným tajemstvím, že tenistky se spolu stýkají i nad rámec kamarádství.

Ale soužití tenistek se přece musí projevovat i po ukončení tenisové kariéry. Tento typ partnerského vztahu je může poznamenat natolik, že už pak nebudou schopny žít normálním životem. Není to příliš velká daň?

Je to velká daň. Drtivá většina žen, pohybujících se na okruzích, žije se ženami a pokračují v tom i po ukončení tenisové kariéry. Špatně se z toho kruhu vystupuje. Ale opakuji, že to není problém pouze tenisu, ale každého kolektivního sportu. Muži to mají jednodušší, ti si večer zajdou na pivo nebo na diskotéku. Holky ale samy nikam nechodí, a tak samotu řeší společností kouče nebo další hráčky.

Kolik bylo ­ podle vašeho názoru ­ upřímnosti na prohlášení hráček: „Moniko, vrať se!“ po oné nešťastné události v Hamburku?

Od některých to upřímné bylo, od jiných ne. Nechci jmenovat hráčky, které to upřímně vůbec nemyslely, i když to vím. Pořadatelé to určitě upřímně mysleli, protože Moniku na turnajích potřebují.

Otázka odjinud. Jak vypadá tenisová únava?

Přestanete vyhrávat zápasy, které jste předtím hladce vyhrávali, a nevíte proč.

Únavu z let strávených na tenisových kurtech po celém světě, asi pociťujete i dnes. Dá se jí nějak čelit?

Člověk musí být neustále aktivní, musí být pořád ve formě. I když už dnes tenis nehraji tak často jako dříve, přesto nadále chodím třikrát týdně do fitness klubu.

Stále více tenistů „na odpočinku“ se věnuje golfu. Má to souvislost s tou zmíněnou únavou?

Určitě. Tohle pochopí každý, kdo z rozbouřené tenisové haly odjede do blahodárného prostředí golfového hřiště. Mým potencionálním soupeřům vzkažte, že v golfu mám handicap osm.

Když jsme se připravovali na tento rozhovor, zjistili jsme, že s výjimkou tenisové encyklopedie není vaše jméno uvedeno v žádném dostupném slovníku. Mrzí vás to?

Já o tom nevím, dozvěděl jsem se to až od vás, ale vůbec mě to nevzrušuje. Ve velké tenisové rodině jsem známý dost, a to mi ke spokojenosti stačí.

Už delší dobu žijete napůl v Praze a napůl v rakouském Zell am See. Kde budete letos trávit Vánoce?Po delší době u manželčiných rodičů v Děčíně. 

Category: 1996 / 12

PTALI SE ZBYNĚK PAVLAČÍK, DALIBOR ZÁRUBA

Opavský rodák Pavel Složil (41) je živoucím zosobněním úspěchů české tenisové školy na nejvyšší světové úrovni. Před šestnácti lety pro nás poprvé, a zatím bohužel i naposledy, spoluvybojoval prestižní Davisův pohár. S Tomášem Šmídem navíc získal titul mistra světa ve čtyřhře. Ještě většího úspěchu ale dosáhl až po svém odchodu z aktivní hráčské dráhy jako trenér světové jedničky Steffi Grafové. V říjnu strávil Pavel Složil v Ostravě téměř dva týdny, což bylo pro následující rozhovor jako stvořené. Navíc se na něj, dle vlastních slov, velmi těšil.

l l l V zákulisí ostravského turnaje působíte uvolněným, vyrovnaným dojmem ležérního elegána. Jste spokojený člověk? Zatím ještě úplně spokojený nejsem. Vnitřně jsem trochu nervózní, protože se jedná o vůbec největší tenisovou akci, jaká u nás kdy byla.

Měli jsme na mysli spíše celkovou spokojenost. Musím na sebe prozradit, že jsem poněkud nervóznější povahy. Po ukončení spolupráce se Steffi jsem začal brát život perfekcionisticky a tato povahová vlastnost není nejšťastnější. Když vidím kdekoli kolem sebe chybu, tak mne to hned zneklidí, což je bohužel špatné.

Tenis je značně psychicky náročný sport. Na kurtu jste se mohl spoléhat pouze na sebe. Jak jste to zvládal? Nervózní jsem pochopitelně býval i před každým zápasem. Svou nervozitu jsem se snažil maskovat tváří pokerového hráče. Jinde jsem zase praštil raketou o zem, nebo jsem se zcela vědomě hádal s rozhodčím. Tím jsem chtěl sebe zklidnit a naopak soupeře rozházet.

Kde jste v krizových momentech hledal oporu? Například pohledem do hlediště na někoho, komu jsem věřil. Většinou jsem se ale nejlépe uklidnil na lavičce při změně stran.

Řada hráčů prohraný zápas zdůvodňuje právě psychickou nevyrovnaností. Myslím, že se dnes o psychice a koncentraci hovoří až přespříliš. Dost často se na tyto dva aspekty svaluje neúspěch, jak jste sami řekli. V „naší době“ jsme také bývali nervózní, ale buď jsme tenis hrát uměli, nebo neuměli. Podle toho nás posuzovali.

 Před chvílí jste řekl, že máte život rozdělený na epochy „před Steffi“ a „po Steffi“. Dá se to tak chápat? Dá se to tak chápat. Vždycky jsem říkal, že se Steffi nejenom něco naučila ode mne, ale i já jsem se něco naučil od ní.

Co například? Kupříkladu o sobě vím, že nejsem tréninkový typ hráče, spíše se snažím využívat talentu a šikovnosti. Dříve jsme se věnovali mnoha druhům sportu, ne jako začínající tenisové děti dnes. Kdybych tehdy přistupoval k životu tak, jak k němu přistupuji dnes, tak jsem i ve dvouhře nakoukl minim álně do světové dvacítky. Steffi jsem přebíral, když byla třetí na světě. V její přípravě jsem si nemohl dovolit sebemenší chybičku. Bylo to pět let velice soustředěného života.

Vztah trenér-hráč může ve své podstatě být otevřenější, vulgárnější. Ale co vztah trenér-hráčka? Tady se jedná většinou o výrazně křehčí vztah. Problém, který může z pozice trenéra vyvstat s hráčem, je většinou řešen ihned. S hráčkou se na to musí jinak, mnohem citlivěji.

Jaké to tedy bylo, když svého času na sebe narazily dvě osobnosti, Složil a Grafová? Asi je pravda, že jsem v té době nebyl tak velkou osobností.

Takže v rámci vaší spolupráce byla Steffi zcela dominantní? To je velmi těžká otázka. O dominantní pozici jako takové nemohla být řeč ani z jedné strany. Steffi byla, je a bude dominantní na kurtu, v soukromí taková není.

Někoho může napadnout, že trénovat světovou jedničku je snadná záležitost. Jaké to bylo doopravdy? Jednoduché bylo to, že jsem ji za celých pět let nemusel ani jednou prosit, aby více trénovala. Ba přesně naopak. Jednoduchá byla i její hladká vítězství. Na druhé straně je Steffi perfekcionistkou. Málokdy byla spokojená se svým výkonem v zápase i při tréninku.

Za co jste byl vlastně placen? Za jedenáct získaných titulů na turnajích Grand Slamu, vítězství na olympiádě, tituly na Masters, vítězství ve Fed Cupu, dalších padesát vítězství na turnajích a za tři a půl roku Steffina světového prvenství.

 Před časem jste sám přiznal, že nemáte trenérskou licenci. Kde jste se učil trénovat? Je pravda, že u nás jsem měl pouze licenci trenéra II. třídy. Při své práci jsem těžil hlavně z mých hráčských zkušeností a pak z trenérského vedení Jakoba Hlaska a Horacia de la Pen ~ i.

Neměl jste – při vaší povaze – z nabídky trénovat Steffi velkou trému? Hodně lidí mě tenkrát varovalo. Bylo mi tehdy pouze třicet let a ve čtyřhře jsem mohl být ještě dlouho čtvrtý na světě. Já jsem ale tenkrát tušil příležitost, která by se v mém životě už nemusela opakovat. Udělal jsem dobře.

Dnes už vidíte spolupráci se Steffi jako neobnovitelnou? Možné by to asi bylo, ale určitě se to nestane. Ani ze strany Steffi, ani ze strany mé.

Proč? Naše spolupráce byla více než úspěšná, už nemáme co dokázat. Steffi vyhrála všechno, co jen vyhrát mohla. Dnes už bychom neměli světu co nabídnout. Tohle už jste ovšem řekl po olympijských hrách v Soulu. Ona sama během této olympiády koketovala s atletikou. Je vynikající běžkyní na dlouhé i krátké tratě. Tehdy to byla taková moje malá poznámka, že už nemá co vyhrát a měla by se věnovat jinému sportu, třeba právě běhání. Steffi později kontrovala výrokem, že si svůj život bez tenisu nedokáže představit. Osobně jsem si myslel, že s tenisem skončí dříve. Naštěstí pro ni jsem se mýlil. Její myšlení a konání jistě ovlivnily dvě skutečnosti. Jednak byla v Hamburku psychopatem těžce zraněna Monika Selešová, a i když Steffi nechtěla, musela být znovu světovou jedničkou. Tato událost byla hlavní příčinou skutečnosti, že Steffi hraje ještě dnes. Cítila potřebu tenisu něco vrátit, když onen psychopat napadl Selešovou vlastně proto, aby ji odstranil Steffi z cesty. Zároveň ale Steffi bojuje se zraněními a dalšími těžkými problémy. Kdyby neměla tak silnou vůli, tak už dávno s hraním přestala.

Je podle vás Steffi schopna nalézt si jiný silný životní motiv, než tenis? Pro každého tenistu je to hrozně těžké. Jednou měla malinkou krizi a říkala, že neví, co pak bude dělat. Během dvou hodin jsem jí sepsal asi padesát možností, kde by se mohla s úspěchem uplatnit.

Kde například? Všude. Od diplomacie až po módu.

Jste schopen zkušenosti, nabyté se Steffi, zúročit u jiné hráčky? Snažím se všude, kam přijedu. Trénoval jsem Jennifer Capriatiovou a Magdalenu Malejevovou. Zkušenosti jsem jim sice předávat mohl, ale Jennifer ani Magdalena se svou vůlí a fyzickou kondicí nemohly se Steffi srovnávat. Při jejich tréninku jsem teoretické zkušenosti z trénování Steffi využívat mohl, ale trénovat je jako Steffi nebylo možné.

S Jennifer Capriatiovou jste spolupracoval čtyři měsíce, s Magdalenou Malejevovou rok a půl. To, co jste řekl před chvílí, bylo příčinou toho, že jste s nimi nespolupracoval tak dlouho jako se Steffi? V případě Jennifer byla smůla v její krizi s otcem i tenisem. Pomaličku u ní nastupovaly problémy s alkoholem a drogami. Malejevovou jsem rychle dostal z dvacáté příčky na desátou, ale potom byla unavená a nechtělo se jí hrát. Spolupráce se pak po několika porážkách ve druhém a třetím kole začala zpomalovat, až mi její maminka oznámila, že naše spolupráce končí.

Je dnes nějaká hráčka, kterou byste chtěl trénovat? Momentálně o tom neuvažuji a ani nemám žádné nabídky. Zároveň nemohu nikomu slíbit, že bych se mu mohl věnovat dvacet až třicet týdnů ročně.

 Vraťme se teď na chvíli do doby „před Steffi“. Neuvažoval jste v osmdesátých letech o emigraci, podobně jako třeba Ivan Lendl či Martina Navrátilová? Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsme se o tom s přáteli minimálně nebavili. Nebylo ale tak jednoduché vzít manželku, děti a kufry a prostě odejít. Mého odchodu by mohlo být použito proti mým rodičům, bratrovi. Spíše mi záleželo na nich, než na vlastní osobě. Emigrace by mi navíc až tak moc nepřinesla. Já jsem neměl pocit, že by mi někdo v něčem příliš bránil. Pro reprezentaci země jsme totiž v té době dělali strašně moc. Zároveň jsem se nikdy politicky neangažoval.

Říkáte, že jste měl v případě emigrace vážné obavy o osud vašich blízkých. Odchod Ivana Lendla nevyvolal podobné reakce? Emigrace Ivana Lendla ve skutečnosti žádná emigrace nebyla. Ivan nikdy neprohlásil, že se už do Československa nevrátí. Když se ho Američané ptali, zda chce v Americe zůstat, tak jim vždycky řekl, že má s naším tenisovým svazem ty nejlepší vztahy. Tady naopak tvrdil, že v Americe žije strašně rád. Navíc nám Kodeš pořád sliboval, že Lendl za nás bude hrát Davis cup. On ho ale hrál později už jenom venku, domů nejezdil. V případě že jsme hráli v zahraničí a v případě postupu bychom měli hrát doma, tak jeho výkon nebyl nikdy na vrcholné úrovni. To, že Ivan nakonec zůstal venku, nám příliš neuškodilo. Horší to bylo po odchodu Martiny Navrátilové. Potom jsem se dva roky vůbec nedostal do Ameriky.

Zůstaňme ještě u Ivana Lendla. Zazlívali jste mu jeho jednání? Všichni jsme dobře věděli, že Lendl domů jezdit nebude a hrát nechce. Kodeš nám to ale pořád sliboval. Já jsem reprezentovat chtěl, ale příležitost jsem od Kodeše nedostal. Do poslední chvíle si vždycky schovával místo v družstvu pro Lendla, a ten nikdy nepřijel. Výsledkem bylo riziko hrát v Davisově poháru ve třech lidech. Kodeš prostě neustále sázel na Lendla, ale nikdy mu to nevyšlo. Jako hráč jsem to nechápal.

Stýkáte se s Ivanem Lendlem? S Ivanem jsme si naposledy telefonovali před golfovým turnajem v Mariánských Lázních, kterého jsem se ale nakonec nezúčastnil. Nejvíce se vídáme s Tomášem Šmídem. Tady na ostravském turnaji podávají naši hráči vesměs velice kvalitní výkony.

Občas se ale hovoří o krizi českého tenisu. Na to se dá odpovědět pouze diplomaticky, ale ne že bych se bál reakce některého z hráčů. Na jedné straně máme velmi rozšířenou špičku – sedm zástupců v první stovce světového žebříčku – to je vynikající. Bohužel nám chybí osobnost, která by zaplňovala ochozy. Troufám si tvrdit, že kdyby naše vítězná sestava z roku l980 hrála letos Davis cup proti Švédsku, tak by bylo zaručeně vyprodáno. Prostě nám schází charismatická osobnost. A náš tenis je také nedostatečně propagován tenisovým svazem. Letos jsme měli jednu z mála možností Davisův pohár vyhrát, a měli jsme pro to udělat úplně všechno. Ve Švédsku nebo v USA se poměrně často stává, že z oné rozšířené špičky někdo vystřelí do první desítky. U nás se to už dlouho nestalo.

Proč? Nevím, jestli hráči příliš hrají a málo trénují nebo jim stačí vydělané peníze. Dnes se hráči připravují stejně na Grand Slam jako na jakýkoli jiný turnaj. Jedinou výjimkou je Petr Korda. Letošní wimbledonský vítěz Richard Krajicek se nechal slyšet, že se na tento snad nejvýznamnější turnaj nijak zvlášť nepřipravoval. Prý si pouze řekl, že hraje velký turnaj a bylo to.

V čem by tedy měla spočívat odlišnost přípravy? Především je nutné se připravovat ne na týden, ale na čtrnáct dnů. Dále je dobré být na místě turnaje dva týdny před jeho zahájením. To si ovšem každý nemůže dovolit, stojí to hodně peněz. Naši hráči tento systém přípravy nevyznávají, spokojí se s uhráním dvou tří kol a jedou dále. Peníze se i v počátečních kolech Grand Slamu berou velmi slušné.

Povídá se, že dnešním hráčům stačí vyhrát deset zápasů do roka, a mají vystaráno. Finančně možná ano, ale v postavení na žebříčku určitě ne.

Je pravda, že stošedesátý hráč světa si letos vydělal přes sto tisíc dolarů. Má to tak být? Dnes se na turnajích točí opravdu velké peníze. Před třemi lety málem došlo v této souvislosti ke stávce hráčů. Když si totiž spočítali, kolik vydělají pořadatelé Wimbledonu či Roland Garros za čtrnáct dnů a kolik z této sumy vyplatí na odměnách, tak je to rozladilo. Hráči pobírají opravdu malá procenta z celkového zisku turnaje. Na druhé straně vzít například za prohru v prvním kole dvacet tisíc dolarů. Naši kluci jsou naštvaní, že v Ostravě nedostali startovné. Před nimi je ale tady sedm lepších hráčů.

Před dvěma lety označili někteří hráči výši výher na Grand Slam Cupu za perverzní. Když teď budu kritický, tak to může vypadat jako obyčejná závist. Vydělat za jeden turnaj dva miliony dolarů je strašně moc. Prezident USA tuto částku vydělá za deset let.

O výši odměn hodně diskutují i ženy, kterým se nelíbí, že dostávají méně peněz než muži. Ti zase oponují tvrzením: hrajte grandslamové turnaje také na tři vítězné sety, a pak se můžeme bavit. Souhlasil bych s tím, aby se finále ženské části grandslamových turnaj ů hrálo na tři vítězné sety. Ale už ne první nebo druhé kolo. Třeba v podmínkách Austrálie by to ženy prostě nezvládly. Je zajímavé, že se o tomto problému hovoří vždy jen v období kolem grandslamových turnajů, na nichž si již ženy prosadily stejnou výši odměn jako muži. Ostatní turnaje jsou z tohoto úhlu nesrovnatelné. V ženském tenise není navíc tolik turnajů s dotací přes milion dolarů jako v tenise mužském. Spousta turnajů má dotaci jen přes tři sta tisíc dolarů. Malejevová dostala za čtvrtfinále velkého turnaje v Houstonu osm tisíc dolarů. Z toho jí Američané okamžitě strhli třicet procent, dále musela zaplatit pobyt týmu, letenky (pro srovnání: poražený v prvním kole ostravského turnaje si odnesl 45OO USD, pozn. aut.) .

Jste tedy pro zachování současného stavu, kdy muži obecně pobírají vyšší odměny než ženy? Určitě, pokud jde o turnaje Grand Slamu, ale na ostatních turnajích by se to trošku srovnat mohlo. Z tohoto důvodu totiž ani není úroveň dnešního ženského tenisu tak kvalitní, jak by mohla být. Ženy si prostě nemohou dovolit nejlepší trenéry a podobně. Ke vztahům mezi ženským a mužským tenisem se neodmyslitelně váže výrok už vzpomenutého Richarda Krajicka. Ten na posvátné půdě All England Clubu prohlásil, že osmdesát procent tenistek je tlustých a líných jako prasata. Vzápětí uznal, že to poněkud přehnal a počet korigoval na sedmdesát pět procent. Další wimbledonský vítěz, Australan Pat Cash, zašel ještě dále a hovořil o parazitujících bachyních. Andre Agassi z obavy před možnými komplikacemi se prý k této problematice odmítl vyjádřit. V poslední době jsem navštívil několik ženských turnajů. Holky se dnes tenisu věnují celé dny, a přesto mají třeba široké boky nebo velký zadek. Je mi jich někdy až líto. Zároveň je ale pravda, že spousta hráček je děsně nedisciplinovaných. Nejprve sice hodně trénují, ale pak se, slušně řečeno, hodně nají. Rodiče ještě přidají nějakou tu čokoládu a je to. Chlapi mají od přírody jiné dispozice, ale Agassi nemohl nikoho kritizovat, protože nadváhu měl sám. Chtěl bych ale říci, že takováto křížová kritika ženského a mužského tenisu není dobrá. Každý by se měl především starat o své problémy.

 Mnoho hráček dnes začíná profesionální dráhu v útlém věku, a pak mohutně povzbuzovány rodiči leckdy neunesou fyzickou zátěž, a tragédie je nablízku. Viz případ Capriatiové. To je pravda. Tyhle děti jsou pod neustálým tvrdým dohledem rodičů. Pak ale jednou vyjedou někam s reprezentací a disciplína je ta tam. Holky jedou jednoduše na výlet a chtějí okusit zakázané ovoce. To ovšem není problém jen dnešní generace. Všechny naše bývalé hvězdy včetně Martiny Navrátilové se po prvních návratech z Ameriky musely zbavovat přebytečných kilogramů.

Kde je podle vás ideální věková hranice k zahájení profesionální dráhy v ženském tenise? Organizace WTA už začíná bránit startům čtrnáctiletých holčiček, a současně mohou mladší hráčky odehrát jen menší počet turnajů, což je podle mne správné. Holky musí mít příležitost vyvinout se jak fyzicky, tak duševně. Zápasy v tomto věku stojí hodně sil a hodně bolí i vítězství.

Jaká je dnes „životnost“ vrcholových tenistek? Menší a menší. S výjimkou Steffi již nejsou schopny hrát do třiceti let. Nemají čas si odpočinout. Funkcionářky WTA vymýšlejí neustále nová a nová pravidla, a některá opravdu nejsou nejšťastnější.

Co byste nám řekl o vztazích mezi tenistkami? Je zde oproti mužskému tenisu několik odlišností, ale to není jen záležitost tenisu, ženská žárlivost má obecnou platnost. Třinácti nebo čtrnáctileté hráčky nemají možnost se kamarádit s jinými tenistkami. Rodiče a trenéři dělají vše pro to, aby omezili kontakt s okolním světem, kolikrát je nepustí ani na diskotéku. Tohle dělal i otec Graf, nedopustil, aby se o Steffi vědělo cokoli mimo tenis. Dále není žádným tajemstvím, že tenistky se spolu stýkají i nad rámec kamarádství. Ale soužití tenistek se přece musí projevovat i po ukončení tenisové kariéry.

Tento typ partnerského vztahu je může poznamenat natolik, že už pak nebudou schopny žít normálním životem. Není to příliš velká daň? Je to velká daň. Drtivá většina žen, pohybujících se na okruzích, žije se ženami a pokračují v tom i po ukončení tenisové kariéry. Špatně se z toho kruhu vystupuje. Ale opakuji, že to není problém pouze tenisu, ale každého kolektivního sportu. Muži to mají jednodušší, ti si večer zajdou na pivo nebo na diskotéku. Holky ale samy nikam nechodí, a tak samotu řeší společností kouče nebo další hráčky.

Kolik bylo – podle vašeho názoru – upřímnosti na prohlášení hráček: „Moniko, vrať se!“ po oné nešťastné události v Hamburku? Od některých to upřímné bylo, od jiných ne. Nechci jmenovat hráčky, které to upřímně vůbec nemyslely, i když to vím. Pořadatelé to určitě upřímně mysleli, protože Moniku na turnajích potřebují.

Otázka odjinud. Jak vypadá tenisová únava? Přestanete vyhrávat zápasy, které jste předtím hladce vyhrávali, a nev íte proč. Únavu z let strávených na tenisov ých kurtech po celém světě, asi pociťujete i dnes. Dá se jí ně-jak čelit? Člověk musí být neustále aktivní, musí být pořád ve formě. I když už dnes tenis nehraji tak často jako dříve, přesto nadále chodím třikrát týdně do fitness klubu.

Stále více tenistů „na odpočinku“ se věnuje golfu. Má to souvislost s tou zmíněnou únavou? Určitě. Tohle pochopí každý, kdo z rozbouřené tenisové haly odjede do blahodárného prostředí golfového hřiště. Mým potencionálním soupeřům vzkažte, že v golfu mám handicap osm. Když jsme se připravovali na tento rozhovor, zjistili jsme, že s výjimkou tenisové encyklopedie není vaše jméno uvedeno v žádném dostupném slovníku.

Mrzí vás to? Já o tom nevím, dozvěděl jsem se to až od vás, ale vůbec mě to nevzrušuje. Ve velké tenisové rodině jsem známý dost, a to mi ke spokojenosti stačí.

Už delší dobu žijete napůl v Praze a napůl v rakouském Zell am See. Kde budete letos trávit Vánoce? Po delší době u manželčiných rodičů v Děčíně.

Category: 1996 / 12

Kolt zavěšený proklatě nízko u pasu se natřásal v rytmu country stejně jako chlápek vestetsonu a červené kostkované košili, s tak drsným výrazem. V tanečním reji se řídil každý podle svého naturelu ­ elegantní postavy westernových bankéřů s cylindrem a vestičkou tančili decentně, rabiáti uválení od prachu tančili divoce a líbali dívky a ženy nedočkavě a zlatokopové-zkrachovanci, potácející se sálem s bůhvíkolikátým kelímkem piva v ruce, vypadali moudře. Vzduch voněl tabákem a dřevem, zdálky bylo slyšet práskání bičem. Vypadalo to tady, ve Zlatých Horách na Šumavě, kovbojštěji než u skutečných kovbojů. Člověka napadlo, proč ožívá Divoký západ právě tady v Čechách, kde s ním máme tak málo společného?

…z mistrovství Evropy v rýžovaní zlata (Čechy)

MISTROVSTVÍ ZAČALO VE FINSKU

V Čechách se mistrovství Evropy v rýžování zlata konalo poprvé. Historie tohoto mladého sportu je stručná, stejně jako sami zlatokopové: V sedmdesátých letech se začala pořádat mistrovství v rýžování zlata ve Finsku, kde vlastně dodnes žijí zlatokopové, kteří se rýžováním zlata živí. Ti mezi sebou uspořádali první soutěž. První mistrovství v Čechách bylo až v roce 1982 na Blanici. Tehdy spíš jako neoficiální, geologická záležitost. Pak se podobné akce opakovaly co dva roky, vytvořila se Česká asociace zlatokopů a mistrovství proběhlo vždy jednou v Čechách a jednou na Slovensku. Před dvěma lety se právě tady ve Zlaté Hoře schválilo, že by tady mohlo být mistrovství Evropy.UMĚNÍ PÁNVE

A tak doslova přes noc vyrostlo stanové městečko. Vypadalo jako každý jiný kemp, jen s tím nepatrným rozdílem, že jeho obyvateli byly čtyři stovky zlatokopů z celého světa a na kopci uprostřed hor vyrostlo dřevěné městečko. Včetně saloonu, sherifa, dřevěných lítaček, které obvykle rozkopává padouch s bouchačkou v ruce, a hlavně káděmi s pískem a vodou pro opravdové závodění s oficiální časomírou.

Závodníků tu bylo 410 a sešli se z Itálie, Rakouska, Německa, Francie, Holandska, Švýcarska, Polska, Slovenska a dokonce i Austrálie. Rýžovalo se pravé 22karátové zlato, narýžované v neznámém nalezišti. To není nepodstatné, protože na různé typy zlata z různých lokalit se užívá různý styl rýžování. Jestliže je to takzvaný „lupínek“, což je vlastně téměř neviditelný plíšek, tak se může stát, že „utíká“ ­ může se nalepit na bublinku, která ho vynese, nebo na kamínek, který z pánve vyhodíte. Takže nakonec kroužíte pánví, „šlichujete“ a nic. Když se rýžují valounky, tak zlato jako nejtěžší kov protřepáním rychle propadne dolů.Na soutěži musí být „inertní“ písek ­ tedy písek, ve kterém se absolutně nenachází žádné cizí zlato. V každém kole je jiný počet zlatinek ­ 3­6 kusů ­ a za každou ztracenou zlatinku se připočítávají dvě trestné minuty.

Umění rýžování je spíš věcí zkušenosti. Někdo točí, někdo vymílá z boku na bok, a tím písek přepadává přes okraj pánve. Pokud chcete poradit, lepší je prý kroutit pánví, než třepat. Ovšem každý má svůj styl a svou pánev ­ s tím omezením, že její průměr nesmí být větší než 50 cm a hloubka větší než 15 cm.Tradiční železné pánve se moc nepoužívají ­ dnes jsou z umělých hmot, dřeva a jiných netradičních materiálů, nad kterými by kamarádi Jacka Londona asi nechápavě kroutili hlavou. Zvlášť nad elipsoidními zářezy na pánvi, kterým se hrůzostrašně říká „klondajkská past“.

ZLATO ZE ZLATÉ HORY

Kovbojská atmosféra je nepřehlédnutelná ­ většinou se tu setkávají lidé z Evropy a celého světa, kteří mají vztah k přírodě. Mnozí z nich jsou geologové, ale jsou tu i nadšenci, sběratelé minerálů. Jeden z velkých českých zlatokopů má truhlářskou firmu, a tak na vlastní náklady postavil i kulisy kovbojského městečka.„Zlato má magickou moc,“ říkají místní pořadatelé ze Zlaté Hory a jsou to možná jediní praví čeští zlatokopové.

Jednak je tady „zlatá“ historie ­ je to opravdu zlatokopecké město a z pěti tisíc obyvatel prý celá čtvrtina přišla o práci, když se tu zavřely zlaté doly.A tak proti ekologickému kutání zlata, které tady má tisíciletou tradici, prý v zásadě nikdo nic nemá. Skuteční zlatokopové totiž asi vždycky museli rozumět přírodě.

DIALOG U NÁSTĚNKY

Zablácené gumáky, maskáče, dva mladí muži okolo třicítky. Obratně přešlapují na prknech položených přes rozšlapaný terén, který byl kdysi loukou, a při každém kroku škvírami vytlačují bláto po dvoudenním dešti.„Jak to vidíš v semifinále?“
„Pod tři minuty, jinak nemám šanci.“
„A to prej může bejt až patnáct zlatinek.“
„To může.“

Pořád hledá prstem na nástěnce a konečně s uspokojením najde své jméno uprostřed výsledkové listiny.„Z jiné skupiny bych nepostoupil.“
„No zejtra se uvidí.“

KROKODÝL DUNDEE III.

Zvlášť mezi zahraničními účastníky se našli skutečně zajímaví lidé. Ať už to byly Holanďané, kteří jezdí na šílené expedice a hledají zlato na Amazonce, kde prý mají své zlaté doly a vymezené claimy, nebo jeden osmdesátiletý Švýcar, který se těší, že oslaví osmdesáté narozeniny právě na Klondajku, a má krásný plíšek z vykopávek v Bolivii, které jsou mimochodem archeologickou bombou, protože v Bolívii má svůj claim jeho kamarád. Ale nejzajímavější byl Australan Ollson. Vypadal jako Krokodýl Dundee a měl na krku zlato, které ­ přepočteno pouze na váhu zlata ­ stálo 60 000 korun, ale jeho skutečná hodnota jako šperku byla dvakrát nebo třikrát vyšší.Australský Dundee nadšeně vyprávěl nám i televizním štábům o tom, jak zlato nachází super detektorem SD 2000, který pípáním signalizuje tento kov jiným zvukem, než všechny ostatní kovy.

A kolik zlata že v životě našel? Místo odpovědi rozepnul ledvinku a začal vytahovat zlaté šperky, které nám každému dal potěžkat. A za chvíli přinesl fotky své rodiny s tak velkými valouny zlata, že je nikdo z nás neviděl ani na obrázku. Vypadal jako člověk, který je rád, když má všude na světě přátele. A nejradši je, když všichni ti přátelé hledají zlato nebo jiné minerály. Kromě toho učí školní děti rýžovat ­ minulý rok měl prý 400 „učedníků“, letos už jich bylo dokonce 1000 a strašně rychle se jeho škola rozrůstá.Prý se kolem roku 2000 čeká velký rozmach rýžování zlata v Austrálii. Jinými slovy ­ zlatá horečka v Austrálii teprve vypukne.