Category: 1997 / 01

ROZHOVOR S ASTROFYZIKEM JIŘÍM GRYGAREM

Astronomie má v Čechách svou tradici. Za dob Tadeáše Hájka z Hájku, Johanna Keplera a Tychona Braha se její sláva dotýkala hvězd. Vést rozhovor s Jiřím Grygarem, který společně s Lubošem Kohoutkem, Zdenkem Sekaninou neboIvanem Hubeným patří mezi významné osobnosti světové astronomie, není práce, ale zážitek. V jeho skromné pracovně svítily tři zapnuté počítače. Jeden z monitorů by se vyjímal spíše v technickém muzeu. Astrofyzik, který pracujes nepředstavitelnými vzdálenostmi, si ze své pracovny ne může zatelefonovat mimo Prahu. Naše věda to s financováním asi nemá lehké. Během našeho povídání jsme přestali vnímat, že končí den a tak poslední věta: „Koukám, že jsmesi udělali černou hodinku,“ padla už za tmy. Ale ani v té vám neunikne, že tento nábožensky založený vědec působí přes svou šedesátku neuvěřitelně mladě.. . . . .


Jiří Grygar

Pane Grygare, pokuste se vysvětlit, o čem astronomie nejvíc je?

Když jsem astronomii studoval, nebyla skutečně víc než astronomií – pohybovala se pouze v popisu úkazů, které se na obloze odehrávají…, ale kolem roku 1960 se podstatně změnila a to především zásluhou kosmonautiky. Stala se více astrofyzikou. Přesunula těžiště svého zájmu z pouhého popisu ve fyzické modelování toho, co se na obloze děje. Dnes je velice těžké rozlišit, kde končí astronomie a kde začíná fyzika.

Které lidské vlastnosti mohou být pro astronoma překážkou?

Největším problémem je povrchnost a jakási nesystematičnost, přelétavost. To, co potřebuje úspěšný novinář, je pro astronoma nevýhoda.

Má to svůj logický vývoj, dostat se k takovému oboru?

Každá vědecká specializace musí řešit totéž dilema. Člověk by ze své podstaty a obecné zvídavosti dělal nejraději všechno, ale pokud se rozhodnete pro jakýkoli vědecký obor, musíte se zkrotit, uskromnit a soustředit se na jednu vědeckou disciplínu. Tedy žádný desetiboj, ale třeba sprint.

Prodělával jste fázi desetiboje?

Jsem typicky odstrašující případ. Začínal jsem velmi přípozemsky: Moje první práce se týkaly pozorování meteorů, záležitosti, která se odehrává ve výšce asi sto kilometrů nad zemí. Mezitím jsem se zabýval skoro vším možným ve sluneční soustavě i ve hvězdném vesmíru a nyní se soustřeďuji spíše na kosmologii, což jsou záležitosti, odehrávající se na stupnicích miliard roků či světelných roků.

Čili v astronomii probíhá výrazný vývoj?

U astronomie se těžiště výrazně přesunuje a mění se i zaměření lidí, kteří ji dělají. Změny jsou i v přípravě: pokud srovnáte, co se na fakultě učilo za mých časů a co se učí dnes, tak mi vlastní mládí připadá jako šerý dávnověk. Tato proměna neustále pokračuje. Podobný proces se odehrává v každé přírodní vědě.

Řekl jste, že se vám zdá, že člověk je na světě proto, aby mohl něco vybádat. Osobně se domnívám, že z toho co vybádal a použil, negativní převažuje. Tušíte proč?

Nemyslím, že by negativní převažovalo. To negativní se vyskytuje, ale nikoliv přímo proto, že se něco nového objevilo. To bychom se ocitli v postavení, ve kterém naši starověcí předkové popravovali posly špatných zpráv.

Přesto asi nelze konstatovat, že by člověk svým způsobem života – potřebuje k němu stále více vynalezených věcí – pozitivně dokazoval svůj soulad s přírodou tedy i se sebou.

To není vina vědy, ale člověka. Záleží, zda člověk užívá vědu více nebo méně ke svému prospěchu. Těžko najít kritéria, čím to měřit. Mohu zvolit kritérium střední délky lidského života. A pokud tu dnešní srovnám s dobou před dvěma tisíci lety, tak je zhruba třikrát delší. Mohli bychom to brát jako pozitivní fakt, ale na druhé straně je nás tady tolik, že se tu můžeme umlátit.

Někdo by mohl namítnout, že člověk by se měl nejdřív vyznat sám v sobě, aby mohl na něco kloudného přijít…

To je idealismus. Fakt, že člověk je zvídavý, je v genech. Přeorientovat zájem především sama na sebe je nemožné. To vždy dopadne, jak to vždy dopadlo. Naprostá většina lidí by toho pragmaticky zneužívala, pouze hrstka lidí, řekněme filozofů, by se snažila podstatu svého bytí poznat.

Vy, jako vědec, vycházíte z faktů a ta pak analyzujete. Pokuste se o analýzu člověka. Co se u toho živočišného druhu podle vás už ověřilo a co ne?

Člověk je nepřirozené zvíře, jak říká Vercours. Tím se liší od všeho ostatního, co na Zemi máme. Zvířata, přestože jsou inteligentní, se neprotiví přirozenému řádu světa, kdežto člověk se mu protiví svou samotnou podstatou: je schopen uvažovat o sobě, má vědomí vlastní omezenosti a ví, že umírá. Člověk se postavil proti přírodě v té chvíli, kdy začal komunikovat a zakládat lidská společenství. S tím se nic nenadělá. Jediná možnost by byla, všem lidem opět z mozku rozum vybrat, aby žil pouze na úrovni vegetativní. Technicky by to možná šlo zařídit – vyšší nervová činnost člověka by se odbourala – a pak bychom možná žili v souladu s přírodou. (smích) Musíme se smířit s tím, že s přírodou v souladu žít nebudeme. Ona se k nám zas tak laskavě také nechovala. Ostatně se tak nechová ani k ostatním živočichům a rostlinám: vyhynuly celé druhy zvířat a třídy rostlin, aniž by do toho člověk vstupoval. Takže výchozí vrátka, která umožňují nějaký evoluční pokrok, jsou často proklatě úzce přivřená. To je velice tenká škvíra, kterou se některé druhy musí protáhnout. Vlastně asi žádné druhy zvířat tu nejsou trvale.

Často přemýšlím o tom, jak některým druhům zvířat trvalo třeba šedesát milionů let, než vyhynuly a přitom civilizovaný člověk, který tu je poměrně krátce, se zvláště v poslední době projevuje jakoby bez pudu sebezáchovy…

Tento pohled dnes převládá, ale pokud problém uchopím chladnokrevně, tak to přece není pravda. Kdyby tomu tak bylo, tak by se populace snižovala, ale ona se stále výrazně zvyšuje.

To může být dost krátkozraký ukazatel, může též předjímat určitou úchylku…

To je samozřejmě možné. Jsou však známá přemnožení některých živočišných druhů – myslím, že před třiceti lety to byli na Slovensku křečci – a přece nevyhynuli. Nevím, zda biologové přesně znají důvody, proč některá zvířata vyhynula a některá ne. Pokud si vzpomínám, tak pro přežití druhu je zapotřebí čtyři sta jedinců obého pohlaví. Pokud počet klesne pod tuto mez, vznikne nebezpečí, že populace vyhyne.

Podle mne je člověk jediný živočišný druh, který se od přírody odpoutal třemi specifickými projevy: láskou, uměním a vědou. Jak tyto lidské hodnoty vnímáte?

Ano, láska, umění i věda splňují charakteristiku lidské nepřirozenosti. Z hlediska křesťanského náboženství je láska velmi významný činitel. V té nepřirozenosti hraje roli pozitivního korekčního faktoru: člověk si v genech nese agresivitu, nelásku a nepřátelství. Když se setkávaly tlupy našich předků, první jejich instinkt velel navzájem se vymlátit. Principy lásky tu moc nefungovaly: byly maximálně omezeny na lásku uvnitř struktury. Křesťanství přineslo něco, co je protipřirozené a jeho ideál lásky je proto tak vznešený, poněvadž bojuje proti těm krutým genům. Agresivita totiž patrně poskytuje evoluční výhodu.

Působí trochu paradoxně, že nepřirozenost se stala hlavní politikou křesťanství. Láska k bližnímu je účinný argument.

Je to tak.

Mě by zajímala láska mezi mužem a ženou, v níž není přítomen pouze rozmnožovací pud.

V tomto směru láska patří i do umění. Pohlavní láska je záležitost specificky umělecká, není v ní asi nic evolučně výhodného.

Je svým způsobem nemoc…?

Ano. O tom je celá literatura a projevuje se ve většině uměleckých směrů. Nedá se říct‘, že by lidé, kteří ke svému rozmnožovacímu pudu pěstují ještě lásku, byli v nějaké evoluční výhodě. Možná jsou spíše v nevýhodě?

A to všichni ke stáru tvrdí, že jediné co má smysl, je láska. Může láska náš evoluční vývoj někam posunout?

To nevím. Je to asi velice háklivé téma: narozdíl od přírody se v této disciplíně nedají dělat experimenty či srovnání. To je ostatně obecný problém zkoumání lidstva z hlediska přírodovědeckého. Jakmile do toho vstupují individuální vlastnosti lidí, je velmi složité to popsat.

Jaký máte vztah k umění?

Nejbližší mi je hudba. To je pro mne královské umění a dokáže posílit v kritických situacích. Pokud jsem třeba v nemocnici odkázán na to, co mi poskytne okolní společenství, největší strádání mi působí absence muziky.

Tipoval bych, že nejraději posloucháte Bacha? To je skoro matematika.

Poslouchám klasickou hudbu obecně. Máte pravdu, je v ní přítomno cosi z vědy. Jinou hudbu neposlouchám. Hudba je pro mě nejvyšším potěšením také proto, že je velmi abstraktní. Hudbu považuji za tak nutnou součást své existence, že představa ohluchnutí je pro mě strašná.

Svět je dílo boží, které je svěřeno do rukou člověka. V tomto duchu se pohybují argumenty vykladačů bible. Je důvod proto, aby se člověk cítil jako pán tvorstva?

Řekl bych, že ano. Jde jen o to, jaký pán je.

V drtivé většině toho zneužívá…

Už z pohádek známe, že pán může být velice milosrdný nebo velice nepříjemný, a podle toho se mu dostane příslušné odplaty. (úsměv) Pány tvorstva podle mého soudu opravdu jsme: vypořádali jsme se se všemi živočichy a rostlinami na Zemi. Máme trochu problémy s jednobuněčnými organismy, bakteriemi a viry. Tam ještě není jasné, jak to dopadne. Se všemi ostatními jsme se vypořádali vítězně, v tom nejhorším slova smyslu. Záleží, zda toto poznání povede k tomu, že se budeme chovat tak arogantně, jak se chováme, anebo zda přijdeme na to, jak být těmi pány oprávněně.

Vy jistě věříte v tu druhou možnost…?

Myslím, že do jisté míry to je vidět. Jsou vědci, kteří usilují o to, aby se laboratorním zvířatům dostalo jisté ochrany; aby se pokusy, které se dají simulovat na počítačích, nedělaly na živých tvorech. To by ještě před několika desetiletími každému připadalo jako naprostá zbytečnost.

Skeptik by mohl namítnout, že tato záležitost je oproti stále většímu drancování přírody a „dokonalejším“ válkám banální, ba dokonce jen odvádí pozornost od podstatného…?

Záleží na úhlu pohledu, který si zvolíte. Žádná absolutní kritéria v tomto směru neexistují. Jsem optimista.

Vy nevěříte v náhodu. Náhody tedy nejsou náhodné. Dá se tentýž přístup použít v chápání lidského osudu?

Lidský pohled při pohledu zevnitř nebo zvenčí – tedy můj nebo mého bližního – mi může připadat velmi náhodný a chaotický, neboť do něj vstupují věci nepředvídané. Důvod je především technický: neznáme všechny souvislosti, prostě máme neúplné informace. Harmonie je ideál, ke kterému můžeme směřovat, ale který nikdy nenaplníme. Pak by se ukázalo, že žádná náhoda není, že to všechno se děje na základě velmi subtilních zákonů, že všechno je exaktně dáno vznikem světa. Dnes se zdá, že svět skutečně vznik l, že to nebyl věčný útvar, ale to je čistě mé filozofické přesvědčení.

To je vaše víra…

V podstatě ano.

„Neexistuje žádný vědecký důkaz boží existence, stejně jako nelze podat důkaz, že Bůh neexistuje.“ Na tato vaše slova bych navázal otázkou: Existuje vědecký důkaz, že člověk Boha potřebuje?

Ne. Určitě ne.

Je ho zapotřebí?

To nevím. To je otázka víry nebo nevíry. Nevěřící si myslí, že ho nepotřebují, věřící si myslí, že ano.

Dá se vůbec tento problém uchopit vědecky?

Dovedu si představit psychologa, který bude hledat argumenty pro a proti, a zároveň si dovedu představit výsledek jeho výzkumu: Podá dobré důkazy, že v jeho očích Bůh je nebo není potřeba, načež se strhne obrovská hádka, která bude trvat do konce světa.

Víra v marxismus se dá určitým způsobem přirovnat k ortodoxní víře v Boha. Mnoho vzdělaných lidí si obojí vírou prošlo v jednom dospělém životě. Víte o co jde?…

Nikdy jsem se s lidmi tohoto typu nesetkal.

S marxismem například koketoval žák talmudu, psychoanalytik Erich Fromm, a řada dalších známých osobností…

Dovedu si představit, že sociální spravedlnost, která je jedním z centrálních témat křesťanství – navzdory tomu, že se lidé nerodí s rovnými předpoklady – je v marxismu nějakým způsobem obsažena. Lidé si však rovni nemohou být: mají jinou startovní čáru a někteří společenství přispívají méně než jiní. Sociální rovnost se v praxi nerealizuje.

A je nepřirozená…?

Je nepřirozená. Lidé, kteří si prošli křesťantvím i marxismem, jsou spíše výjimky. Náš známý šachista Luděk Pachman tím možná prošel. V mládí byl tvrdým marxistou, a v emigraci se pak stal věřícím. Ale způsob, jakým se křesťanství a marximus snaží svůj ideál naplnit, je diametrálně rozdílný.

Když vezmete dřívější různé mise, které často pomocí zbraní vnucovali víru v Ježíše Krista do hlav ještě nezkatolizovaných domorodců, jisté podoby tu jsou…

To je ale dávná historie.

Komunista by mohl říci: Ale marxismus se naplňoval teprve padesát let…

Takže možná na to přijdou v příštích stoletích taky. (smích) To je možné, ale momentálně to nevypadá, že by marxisté chtěli odstoupit od svého základního principu. Naše domácí ukázky jsou toho důkazem: myslí si, že bylo správné, jak to měli vymyšlené.

Víra je velmi intimní záležitost. Proč podle vás katolická víra potřebuje tak velké publikum, proč jde vždy o tak působivá a monstrózní divadelní představení, ačkoliv z bible víme, že Ježíš něco takového nenáviděl?

Nevím, jestli toto katolická církev tak zcela nezbytně potřebuje. Byl jsem například na setkání s Janem Pavlem Druhým v Praze i v Olomouci. Mne zaujala právě neokázalost těchto obrovských shromáždění. Duch setkání byl naprosto nepompézní, netriumfální. Nemyslím, že by šlo o velké divadlo. Mnohem větší divadlo se odehrává kolem populárních zpěváků, jako je třeba Michael Jackson nebo Madonna. To mně připadá jako triumfální blbost. Pravdou je, že církev tuto teatrálnost dříve provozovala.

Je dobré, když věřící chodí, třeba jako vy, do kostela? Myslím, zdali je to dobré pro jeho víru.

Myslím, že ano. Je to dobré, protože člověk nežije sám. Žádný člověk není ostrov, žije v komunitě, kterou pro svou životní rovnováhu potřebuje.

Ale přitom člověk, jako jediný živočich, patrně může nalézt v sobě něco, co je Bohu podobné. Může sám se sebou strávit velmi zajímavý čas… Meditovat…

Byl bych poslední, kdo by chtěl snižovat roli osobní meditace; ta je velmi důležitá, ale soustředění na jeden extrém je pro průměrného člověka vždy chyba. Je potřeba najít dynamickou rovnováhu mezi oběma přístupy. Souhlasím s vámi, že víra je velmi intimní záležitost. Proto nemám v lásce rozhovory, kdy se mě novináři takřka denně na to vyptávají. Připadá jim šokující, že nějaký vědec může být věřící. Necítím se ve své kůži, ale zároveň si uvědomuji fakt, že se přibližně sedmdesát roků náboženská vír a brala jako něco překonaného, komického a to se zadřelo pod kůži nejen marxistům – těch zase tolik není – ale kupodivu většině naší veřejnosti. Lidé, kteří vám budou tvrdit, že odjakživa byli antikomunisté, že neměli s režimem zbla společného – je s podivem, že ten režim tak dlouho vydržel (smích) – tak tito lidé vám budou vyprávět, že náboženství je opium lidu a budou se domnívat, že oni jsou ti pokrokoví, kteří straní neobyčejnému velkolepému vývoji lidstva. Proto se diví, že vědecký pracovník ještě dnes může věřit v Boha.

Mě nezaráží, že vědec může být věřící, ale překvapuje mě, že k tomu potřebuje podpůrný prostředek jako je kostel…

Jak už jsem řekl, žádný člověk není ostrov. Přece jen potřebujete sdílet nějaké svoje činnosti. A v tom je křesťanské společenství neobyčejně silné, což se ukázalo zejména za totality. Chození do kostela je zkrátka součástí mého náboženského postoje. Všichni lidé, kteří mají stejné smyšlení, se rádi někde scházejí. (úsměv)

Myslel jsem, že víra je pro člověka tak intimní, až je individuální…

Pravdou je, že každý člověk věří nějak jinak, ale kostel nás spojuje.

Stalo se vám, že jste musel zásadně přehodnotit svůj dosavadní názor?

Ve vědě se to děje pořád. Ale pokud jde o mé osobní postoje, tak o tom nevím. Víru jsem měl od dětství.

Sníte si o nějakém objevu, se kterým byste se mohl zapsat do astronomických dějin?

Ne. Je obecně rozšířený omyl, že člověk se zabývá astronomií, aby udělal nějaký objev. To se ovšem týká každé vědy, ale v astronomii se to nejvíc nabízí: objeví se nová hvězda, nová kometa…, ale tohle není příliš důležité. Je to jistě sportovní výkon, na který člověk může pyšný, ale není to důvod, proč člověk astronomii dělá.

Astronomie není přece poslání. Je to obor, ve kterém se chce dosáhnout nejlepších výsledků…

Největším výsledkem je porozumění okruhu otázek na té nejhlubší možné úrovni. Abych uvedl příklad: porozumění proč svítí hvězdy, je jeden z velkých objevů tohoto století. Tohle potěšení mě osobně nezasáhlo, protože jsem ještě studoval. Ale do čeho jsem zasáhnout mohl, je, že se hvězdy velice často rodí v párech, což nějakým způsobem pozměňuje jejich osudy. Vývoj dvojhvězdy není totéž, co vývoj dvou izolovaných hvězd. Když jsem dokončil fakultu, právě se tento problém definoval a moje potěšení spočívá v tom, že jsem také nějakou tu cihličku do jeho řešení přidal.

Není pro vás astronomie jeden z prostředků, jak zdokonalit svou víru v Boha?

Ano. Proto říkám, že mezi náboženskou vírou a vědou není žádný rozpor, naopak jsou to souměrné záležitosti, protože používají stejné racionální metody zkoumání. Víra taky není statická. Moje víra je dnes jiná než v mých patnácti letech.

Byla často vysmívaná scholastika plnohodnotnou vědou?

Scholastika získala zbytečně pejorativní nálepku. Je to vědecká metoda zkoumání především teologických problémů a je naprosto shodná s metodou, která se používá v přírodních vědách.

A nebyla tato věda postavená hlavně na tom, aby udržela sama sebe?

Ve veřejnosti převažuje, že scholastika je něco dávno přežitého. Temný středověk. Středověk byl ve skutečnosti velice vzrušující dobou intelektuálních výkonů. Bez ohledu na to, že neexistovaly dostatečné empirické zkušenosti. Do velké dokonalosti bylo dovedeno formalizování vědeckého myšlení. Teolog byl a je vědec.

Věda pracuje se skutečným ověřeným materiálem, kdežto teologie…?

Nemohu říci, že pracuje s neskutečným materiálem – otázka je, jak definovat skutečnost – ale chápu, že je v tom rozdíl. To však nesnižuje kvalitu teologie. Jak pro cestu materiální, tak pro duchovní si musíte zvolit vhodnou cestu poznávání.

Očekáváte ve vašem oboru v brzké době revoluci?

Myslím si, že žijeme v permanentní revoluci. Technické možnosti se rychle mění, každým rokem. Hubblův dalekohled před čtyřmi lety nebyl takřka k ničemu, a když se ho podařilo opravit, je lepší než byla jeho původní specifikace. Sype objevy, které vůbec nestačíme vstřebat.

Mám na mysli zásadní objevy, které pohnou veřejným míněním.

Je několik možností, kde by to mohlo zablesknout. Napadá mě třeba, že by se podařilo vysvětlit zábleskové zdroje záření gama. To by byla velká revoluce. Druhá revoluce, která se pravděpodobně chystá, je objev gravitačního záření. To by vlastně vznikla nová astronomie. Ale nejzajímavější je stejně to, co nemůžete předvídat.

Lidi určitě nejvíc zajímá, zda existuje nějaká mimozemská civilizace…

Možné to je. Pokud je vesmír nekonečný, je jisté, že je v něm spousta obydlených zeměkoulí. Hlavní problém je, jak daleko od nás je ta nejbližší.

Myslíte si, že by tato planeta prošla stejným biologickým procesem…

Mnoho lidí, kteří zastávají názor, že v přírodě probíhají náhodné nepředvídatelné procesy, jinými slovy říkají, že cizí planety – pokud jsou podobné Zemi – prodělávají úplně odlišný vývoj. Pak je ovšem naše civilizace náhoda, nikoli výsledek zákonitého procesu. Sám si však myslím, že to žádná náhoda nebyla, takže pak by cizí planety prodělaly totéž. Samozřejmě startovní podmínky jsou odlišné: civilizace mohou být malinko za námi nebo před námi. Když budou vpředu o pět tisíc let, tak technologický rozdíl proti nám může být propastný. Mohou znát způsoby komunikace a své prezentace, které nám nebudou připadat jako komunikace; budou se nám zdát absurdní.

Máte na mysli, že bude třeba zvýšená telepatie…

Možná telepatie, ale co když jsou ty zábleskové zdroje záření gama, které neumíme vysvětlit, projevy mimozemšťanů?

Pokud o tom uvažuji, říkám si, že za pár tisíc let bude pro lidi nepochopitelný náš současný egocentrismus…

To je možné. Možná je to opravdu slepá ulička, která nás brzdí.

Zajímal jste se někdy o astrologii?

Byl jsem k tomu donucen, protože se mě na to lidi často ptají. Jinak ovšem už dávno vím, že astrologie je pitomost. Způsob myšlení astrologů je protivědecký.

Přesto mnoho lidí má jinou zkušenost…

Ať ji prokáží! Oni sice napíšou, že už Nostradamus kdysi předpověděl Hitlera, ale nedokážou říci, co se stane řekněme v roce dva tisíce. Je to neuvěřitelné šarlatánství.

Myslíte si, že astrologové vědí, že podvádí?

Myslím si, že ti úspěšní to vědí.

Tohle mě svádí k myšlence, že špičkoví teologové vědí, že Bůh neexistuje…

Já vám rozumím, ale teologové oproti astrologům používají vědecké metody.

Pokud vím, tak astrologie je postavena na základě statistik, kterou prováděli Číňané…

Podstatou statického důkazu je, že neznáme příčinnou souvislost. Tyto rozsáhlé statistické výzkumy byly uskutečněny, ale nic se nepotvrdilo: žádné souvislosti.

Řekl jste, že pokud bude někdo schopen předvídat budoucnost, tak v žádném případě astrologové…

Podívejte, třeba astronomové předpověděli, že kosmická sonda Voyager 2, která byla vypuštěna v roce 1977, proletí v srpnu 1989 kolem Neptunu. To se potvrdilo s přesností jedna minuta. Tomu říkám předpověď.

Vy vůbec nepřipouštíte, že existují jevy, které s logikou lidského uvažování nemají nic společného. Astrolog by vám mohl takto odporovat.

Mě nezajímá, že prý již dávno předpověděli, že Kennedy zahyne při atentátu; mě zajímá předpověď, že řekněme Helmuta Kohla za rok přejede auto. To je testovatelná domněnka. Zatím jsem takového astrologa nenašel.

Pojďme hovořit o hranici svobody. Pokud mohu analyzovat – vědět v jakých mantinelech se pohybuji – mohu se podle toho zařídit: být ve svém rozhodnutí svobodný. Souhlasíte?

Ano.

A mohu být svobodný, pokud existují vlivy, které nás ovládají, aniž bychom věděli proč, kdy a kde?

To je hypotetická situace. My nevíme, zda nás něco ovlivňuje. Můžeme si myslet, že jsme svobodní a ve skutečnosti jsme loutky. My si tady vykládáme a nevíme, co si budeme povídat za minutu a třeba to už někdo jiný ví. Křesťanská víra říká, že člověk svobodnou vůli má.

Cítíte se svobodný, i když ke svému životu potřebujete kostel?

Přirozeně, tak jako ke svému životu potřebuji chodit do Fyzikálního ústavu.

Mohl jste třeba říci: „V tomto případě jsem rád nesvobodný, protože svoboda není vlastně to nejpodstatnější.“

Pak si musíme přesně definovat, co se svobodou myslí. Moje svoboda má ohraničení, kdy naráží na svobodu jiných lidí.

Když tuhle otázku domýšlím do jakéhosi finále, říkám si, že člověk vlastně nemůže být svobodný, protože v tu chvíli kdy by svobodu absolutně pochopil, tak s tou myšlenkou „zkamení“…

Ano, absolutní svoboda je asi nesmysl. Anarchie. Pravdou je, že minulý režim naše přirozená indiviuální práva výrazným traumatickým způsobem omezoval.

Jsme omezováni smrtí?

Záleží, jak se na to díváte. Můžete se na to dívat také tak, že tím, že je člověk omezen smrtí, nemůže tady napáchat nekonečné množství pitomostí.

RNDr. Jiří Grygar, Csc. (17. 3. 1936)
Po absolvování matematicko-fyzikální fakulty se zabýval astronomií v Astronomickém ústavu ČSAV v Praze. V roce 1980 nastoupil do Fyzikálního ústavu AV v Řeži a v Libni. Své znalosti rozšířil během studijních pobytů v nizozemské hvězdárně v Utrechtu (1963-65) a v kanadské Victorii na Dominion Astronomical Observatory (1969-70). Velkou popularitu si v tuzemsku získal jeho televizní seriál OKNA VESMÍRU DOKOŘÁN. Vykonává řadu vědeckých funkcí a od roku 1992 je předsedou Rady české televize. Publikoval 1 00 původních vědeckých prací v našich i v zahraničních odborných časopisech. Přednášel na seminářích v celé Evropě, v Kanadě, USA a Indii. Napsal nebo byl spoluautorem patnácti knih (např. SEJDEME SE V NEKONEČNU, VESMÍR, VELKÝ TŘESK, VESMÍRNÁ ZASTAVENÍ a BIBLE), za něž jako význačný populizátor astronomie získal osm literárních cen. Nyní pracuje ve Fyzikálním ústavu České akademie věd.  

Category: 1997 / 01

Ze světové historie známe nejeden příklad, kdy největší podíl na událostech měly osobnosti nebo skupiny na první pohled nepříliš známé, či alespoň ne tolik proklamované. Tento poznatek se uhnízdil dokonce i v lidovém rčení „Otec hlava rodiny, matka s ní kroutí“. Také všichni známe kardinála Richelieu, který nakonec proslul daleko více než Ludvík XIII., panovník francouzského Zlatého dvora.
Dnes je v oblasti informační techniky snad nejznámější IBM, který tak trochu soupeří o popularitu s přívrženci nakousnutého jablka. Ovšem bez halasného upozorňování firma Digital Equipment Corporation v tichu udává tón a svými výsledky určuje své mnohem hlasitější konkurenci trend na příští desetiletí.
Za celou dobu svého působení totiž firma Digital soustavně přichází s těmi nejvýznamnějšími technologickými inovacemi a její produkty vždy patřily a stále patří k absolutní špičce v oboru.

POČÍTAČOVÝ SÁL DO JEDNÉ SKŘÍNĚ

Historie firmy Digital začíná v roce 1957 v adaptovaném mlýně na bavlnu ve státě Massachusetts, s pouhými dvěma zaměstnanci. V té době již IBM slavila úspěchy se svým počítacím strojem (třicetitunový pořez se jménem ENIAC – Elektronic Numerical Integrator and Computer), který se programoval pomocí binárního kódu a zabíral půl výrobní haly.


První opravdu osobní počítač PDP-1,
který přenesl výkon sálových počítačů
do jedné skříně.

Již tři roky po svém vzniku, v roce 1960, firma Digital uvádí svou PDP-1, první počítač, který sestěhoval výkon velkých sálových počítačů do jedné jediné skříně. Již to samo o sobě znamenalo obrovský průlom. Přibližně za pětinovou cenu se začalo PDP-1 opravdu hromadně využívat. Byl to také první počítač, který pracoval s monitorem.

MONITOR S KLÁVESNICÍ = UŽIVATEL

Do té doby bylo běžné, že se počítací stroje programovaly pomocí děrných štítků, potom se stroj spustil a programátoři mohli jít na kafe přemýšlet, co napsali špatně. Stroj zahlásil skončení úkolu, nechal se naládovat další sumou dat nebo znovu opravenou úlohou a tak dál a dokola. Jistě to muselo být vzrušující.

V Digitalu v té době experimentují s osmnácti, ale také již 36bitovou architekturou – považme, že se psal konec šedesátých let. Výsledkem byl PDP-11, přímo programovatelný z klávesnice. Dokonce byl programovatelný z několika klávesnic na několika různých úkolech. Také to bylo celé elegantnější, stroj sám rozděloval mezi několik takových uživatelů svou přízeň a svůj drahocenný strojní čas. Tenkrát asi jen málokdo pochopil netušené možnosti, jež tato technologie předznamenávala. Jen si zkuste představit, kolik různých úloh vaše PC dnes vykonává, ani o tom nevíte: faxování, tisk na pozadí, čeština, grafika, muzika z CD nebo AV přijímače… To je však v našem příběhu zatím hudba budoucnosti. Digital ještě musel nějak vyřešit technologii prazákladů sítě. Digital to nazval Ethernetem. Dnes to známe z PC – strčíte do něj ethernetovou kartu a můžete komunikovat.

Píše se ale stále rok 1970, Digital slaví úspěchy s PDP-11/20 a dostává se mezi prvních deset technologických společností na světě. Neodmyslitelně si připsala na svůj vrub víceuživatelské rozhraní, první síťovou aplikaci a jako první ohlašovala navýšení bitové architektury na základě všeobecně přijatého standardu 8bitové kvantifikace (řada 8-16-32-64 bitů).

VYTRVALÉ VAXY

Přeskočme desetiletí plné patentů, experimentování a dílčích úspěchů a zastavme se u dalšího slavného produktu, jehož vlastnosti v řadě případů slouží v klidu dodnes.

V roce 1978 spatřil světlo světa první 32bitový počítač, který nesl název VAX 11/780. Vax používal VMS (Virtual Memory System), což byl síťový operační systém, který nejenže využíval všechny výhody víceuživatelského a síťového prostředí, ale dokázal spojovat počítače i do tzv. „clusterů“.

Zapojení počítačů do „clusterů“ má ten efekt, že se počítače nechovají (pokud se na ně jako uživatel napojíte) jako dva samostatné stroje, ale jako jedna svébytná mašina. I když jde vlastně o několik samostatných strojů se svými operačními paměťmi, chovají se jako neustále telepaticky napojené mozky. Převratný je především fakt, že si vzájemně sdílejí informace o probíhajících operacích. To znamená, že např. Stroj 1 neustále sleduje, co právě počítá Stroj 2 a opačně. Jestliže je jeden z nich vytížený, druhý mu pomůže s výpočtem. Znamená to jasné zvýšení výkonu, ale nejen to. Dejme tomu, že jsou Stroje 1 a 2 umístěny každý v jiné budově (třeba i v jiném okrese) a jednu z těchto budov stihne neštěstí: uklizečka vyhodí mokrým hadrem pojistky, či vznikne požár. Mentální blíženec takto postiženého počítače (spojeného do „clusteru“) samozřejmě monitoroval činnost havarujícího. Ví, jaké výpočty či obchodní transakce postižený dělal (pokud se na nich přímo nepodílel), takže nic není ztraceno. Taková záruka a spolehlivost systému je něco, co si nenechají ujít vojáci, letci, ba ani bankéři.

Tak si Digital připsal další body.

O ČEM JE 64BITOVÁ ARCHITEKTURA

Jedno z limitujících omezení, s nimiž se géniové a tvůrci rozličných aplikací potýkali, byla velikost programovatelné paměti. Jinými slovy velikost paměti, kterou je procesor schopný najednou pojmenovat. A velikost adresného prostoru je daná počtem bitů. (Pozor, neplést s byty!)

Druhým limitujícím faktorem je rychlost zpracování. Vezměme si jednoduchý příklad: Představme si, že zpracováváme na 32bitové architektuře 16bitové číslo. Taková situace mne potěší, neboť mohu zpracovat taková čísla dvě najednou. Zdvojnásobím rychlost výpočtu. Ale představte si, že se mi číslo do architektury nevejde. To ho potom musím (jsa procesorem) rozdělit, počítat nejprve jednu polovinu čísla, potom druhou polovinu a jejich výsledky potom dávat dohromady… Rázem naroste počet operací, které je nutné provést, souběžně s tím narůstá i čas, nutný ke zpracování úlohy.

O ALPHA PROCESORECH

Takže uděláme co? Vymyslíme a postavíme nový, 64bitový procesor, který bude umět zaadresovat miliardkrát větší operační paměť, který… který již postavil Digital a pod názvem ALPHA uvedl na trh již počátkem roku 1992! V době, kdy jsme pod vlajkou Intelu a Microsoftu slavnostně přecházeli na svých domácích miláčcích na 32bitová Wokna 95, je na světě Alpha od Digitalu, která je již od svého uvedení v Guinessově knize rekordů jako nejrychlejší typ procesoru na světě. Byla taktována na 200 MHz, což je a si tam, kde dnes Intely končí. V současnosti nejnovější Alphy jsou taktovány na neuvěřitelných 500 MHz. Další chuťovkou je, že vzhledem k univerzálnímu návrhu procesoru na něm jde provozovat téměř libovolný operační systém. Architektura Alphy prý byla zkonstruována s perspektivou 25 let.

ALTA VISTA – SKVĚLÝ ROZHLED

Snad nejlepším dokladem velkého úspěchu těchto procesorů jsou stanice a servery, postavené na procesorech Alpha. Investiční a Poštovní Banka nakoupila od Digitalu servery, a na ukázkové aplikaci připravené pracovníky IPB dokázal AlphaServer zrychlit zpracování z jedné a půl hodiny na pouhé tři minuty. Ale proč chodit tak daleko, další příklad máme přímo pod nosem – na Internetu. 15. prosince 1995 byl veřejnosti zpřístupněn vyhledávací systém, jehož název je Alta Vista – „vysoká vyhlídka“. Je to pros tě nejrychlejší vyhledávací služba na Internetu. A zdarma. Služeb Alta Visty využívají i jiné vyhledávací programy, jmenujme alespoň populární YAHOO!. A jak Alta Vista vypadá a pracuje? Alta Vista Search Service se skládá ze tří částí. Sběrač dat (Super Spider) přistupuje k tisícům Webových stránek v jednom okamžiku a po celém světě. Takto získané texty předává indexovacímu centru, které produkuje odkazy na každé slovo z každé stránky dodané Spiderem. No a nakonec je tu „clusterová“ trojice výkonnýc h serverů TurboLaser, která snadno zvládá 12 milionů přístupů za den, což odpovídá asi 136 současným dotazům každou sekundu. Alta Vista je prostě „cluster“ těch nejvýkonnějších mašin od Digitalu, které jsou na Internetu pro Vás. Alta Vista je tu proto, abychom věděli, že Digital je ta šedá eminence, která dává směr a řád.  

Category: 1997 / 01

Ne každý z nás vidí perfektně. Počet těch, jejichž oči potřebují pomoc, stále roste. Dříve byly jediným řešením brýle. Někomu slušely,jinému ne. Jednomu pomáhaly, druhému překážely. Dnes už je dávno všechno jinak. Nastal čas kontaktních čoček. Malých, nepostřehnutelných,téměř kouzelných „druhých očí“.
Pryč je doba, kdy maminky zuřivě přesvědčovaly své dcery, že ty brýle jim vlastně docela sluší a že si přece kvůli nějakému hloupému klukovinezkazí oči úplně. Do minulosti odplouvá obraz sportovce, který má brýle k hlavě připevněny elegantní gumkou. Dnes už se můžete rozhodnoutpro neviditelného pomocníka. Pro gelové kontaktní čočky, velmi dobrou a bezpečnou korekční pomůcku refrakčních vad.

. . . . .

Měkké gelové kontaktní čočky spatřily světlo světa už v šedesátých letech v Praze. Zrodily se v hlavě světoznámého českého chemika, profesora Otty Wichterleho, dnešního čestného prezidenta České kontaktologické společnosti. Jednou z jeho nejvýznamnějších studií byl návrh speciálních čoček pro prodloužené nošení se zvýšeným přísunem kyslíku k rohovce a způsob jednorázového využití, což úplně vyřadilo nutnou péči o čočky.

Používání kontaktních čoček je běžné od čtyřicátých let, ale jejich vlastnosti nedovolovaly celodenní a pravidelné nošení pro vysoké riziko komplikací a malý komfort. Pak přišla šedesátá léta a první gelové kontaktní čočky. Ty byly vyráběny v garáži na přístroji sestaveném z dětské technické stavebnice Merkur. Pak opustily Českou republiku a vydaly se přes oceán. Tam na ně čekaly skutečné továrny s bezprašnou a sterilní výrobou, samozřejmě v obrovských sériích. Změnil se i materiál, geometrie obou ploch i tvary čočky. A u nás jakoby se na ně zapomnělo.. . . . .

V současné době je kontaktologie speciálním směrem studia na univerzitách pro budoucí optiky, a kombinují se v ní znalosti z fyziky, medicíny a chemie. Vývojem nových a lepších materiálů se zabývají skupiny chemiků. Snaží se o co nejvyšší index Dk (který označuje propustnost kyslíku materiálem), o co nejlepší povrchové vlastnosti čočky vzhledem k povrchu oka a jeho slznému filmu. Kontaktní čočky mají dokonce své vlastní designéry. Ti se zaměřují na složité geometrické tvary, které tvoří vnitřní plochu čočky, plochu, jež je v kontaktu s povrchem oka a má vliv na snášenlivost.

Vyrobit dobrou kontaktní čočku je skutečně velká věda. Každé oko je jiné, a tak potřebuje speciální čočky. Oko, hlavně jeho přední část, není zdaleka koule, ale je geometricky velmi složité. Má několik průměrů zakřivení, jimž se vnitřní plocha kontaktní čočky přizpůsobuje jen velmi těžce. Z tohoto důvodu musí geometrie vnitřní plochy čočky vycházet z několika různých křivek, aby čočka dobře přilnula nejen na rohovku, ale i na okolní spojivku. Vyrobit tedy univerzální kontaktní čočku je nesmyslnou utopií. Zatím.

Zdokonalení kontaktních čoček umožnilo jejich velmi široké uplatnění. Nemusí sloužit pouze jako korekční pomůcka refrakčních vad, tedy místo brýlí, i když je to stále jejich nejčastější využití. Své místo mají i v terapeutických léčbách, kdy se mohou použít ke krytí poškozené rohovky a k urychlení jejího hojení. Ve stínu jsou také ukryté kontaktní gelové čočky coby nosiče léků s pomalým uvolňováním léčiva. S dnešní generací kontaktních čoček je dokonce možné korigovat extrémní tvary rohovek či dokonce astigmatismus, což ještě nedávno byla „hudba budoucnosti“.

Kontaktní čočky nepomáhají jen fyzicky, ale i psychicky. Jsou kouzelným pomocníkem lidí po úrazech či onemocnění oka. Mnoho nemocí mění přední segment oka do nepříjemně nápadného tvaru či vzhledu, zde může čočka vytvořit kresbu normálního oka a podpořit tak svým kosmetickým účinkem pacientovu psychiku.

S kontaktními čočkami můžete také velmi dobře měnit identitu – měnit barvu svých očí. Máte-li světlé oči, jste trochu ve výhodě, čočka lépe překryje vaši původní barvu. I když dnes existují kontaktní gelové čočky se zcela krycí barvou (s tím možná nepočítali tvůrci sci-fi, ve kterých jsou lidé identifikováni na základě očí). Tak tedy – nic není nemožné.. . . . .

Výhody kontaktních čoček oproti brýlové korekci jsou evidentní. Sportovci ocení především jejich mechanické výhody. Protože jsou kontaktní čočky přiloženy přímo na přední plochu oka, stávají se prakticky součástí optického systému oka a oproti brýlím neomezují zorné pole. Mnohdy pomáhají tam, kde brýle nestačí (např. při velkém rozdílu refrakce na jednom a druhém oku jsou kontaktní čočky jedinou možností správné korekce vady obou očí).

Kontaktní čočky však mají i malá „ale“. Právě skutečnost, že je čočka přiložena přímo na přední část oka a je s ním v přímém kontaktu, může působit komplikace. Pravda, pokud pacient dodržuje rady kontaktologa, jedná se o zlomky procenta. Lékař musí přesně znát přední segment oka pacienta a vybrat správný typ čoček.

Jednou z nejčastějších komplikací jsou alergické reakce spojivek (tzv. Gigantopapilární konjunktivita-GPC). Příčinou GPC jsou především bílkovinné usazeniny na povrchu kontaktních čoček. Dalším problémem může být prorůstání cév do jinak bezcévné rohovky. Proto jsou nezbytné kontroly mikroskopem alespoň jednou ročně.. . . . .

Kontaktologové se ve spojení s výrobci kontaktních čoček snaží vyrobit čočku, která by zabraňovala takovýmto komplikacím. Pokouší se o co největší průnik kyslíku k rohovce. Proti usazeninám se bojuje kosmetickými přípravky, které je chemicky nebo enzymaticky odstraňují.

Hitem a téměř ideálním řešením jsou jednorázové čočky. První byla vyvinuta v osmdesátých letech v Dánsku a rozletěla se do celého světa. Jde tedy o čočku určenou pro relativně krátké nošení. Tím se pacient vyhne usazeninám a obtížné péči o kontaktní čočky. Podle MUDr. Pavla Rezka z aplikačního střediska fokus optik v Mostecké ulici v Praze můžeme tento systém a způsob nošení kontaktních čoček s jistou nadsázkou označit za zdravý. Častá výměna čoček zabraňuje vzniku alergických reakcí a ostatních komplikací vznikajících z usazenin na povrchu čočky.

Čas jednorázových kontaktních čoček je tady. Dokonce se objevily firmy, které vyrábějí kontaktní gelové čočky určené k nošení skutečně pouze jeden den. Večer před spaním jedny zahodíte a ráno si vezmete nové. Komplikace minimální a komfortnost vysoká. Jak však upozorňuje MUDr. Rezek: i sebekvalitnější čočka se sebelepším systémem a režimem vyžaduje pravidelné kontroly kontaktologem a dodržování zásad správného užívání. Tak tedy proč to nezkusit. Dnes už si vašich druhých očí nemusí nikdo ani všimnout.. . . . .

Děkuji za pomoc a materiál MUDr. Pavlu Rezkovi (nemocnice Bulovka), prezidentu České kontaktologické společnosti.. . . . .
P.S. Ale jsou lidé, kterým brýle zatraceně sluší.  

Category: 1997 / 01

Seznamte nás s vaším manželem, my mu to s tím feminismem vysvětlíme, říkají někteří pánové, se kterými se setkávám. Jiní se vyjadřují, že by té své „ukázali“, kdyby si s praštěnými feministkami něco začala. Míní tím, že by jí ukázali sílu svých svalů, pádnost svých dlaní a hlavně zvučnost svého hlasu. Ještě jiní pánové jdou na to takříkajíc „od lesa“ a propagují jako protiváhu feminismu cosi, čemu říkají „maskulinismus“.

Z čehož plyne, že dost mužů feminismus nesnáší, aniž by hlouběji uvažovali proč vznikl a o čem vlastně je, proč vlastně se ženy cítí podceňovány, zneužívány jako bezplatný servis v domácnosti a špatně placený servis pro nadřazené muže jinde, dost často i jako hromosvod mužských špatných nálad. Nemusí jít ani o muže vlastního. Odpor je tudíž pro muže jedinou skutečně možnou obranou. Kdyby muži, tedy alespoň ti hlubších úvah schopní (což nemíním pejorativně, někdo na to prostě není stavěný), uvažovali tak, jak jsem naznačila, mohli by přijít na to, že ty „hrozné feministky“ mají v lecčem, nebo dokonce ve všem pravdu – a to by byla pohroma. Kdepak! Myslet se nebude, založí se maskulinistické hnutí mužů, kteří většinou nemají nejmenší důvod cítit se utlačovaní, proti ženám, které ten důvod mají a – jak drzé, arogantní a opovážlivé ty „hrozné feministky“ jsou – mluví o něm nahlas a na veřejnosti. Nebo na taková témata píší knihy.

Přitom existuje snadný, jednoduchý, až snad primitivní postup, jak alespoň manželce zabránit v aktivním feminismu v rámci vlastní rodiny. O což většině mužů koneckonců jde.

Jedna má známá, žena velice zaměstnaná, navíc s malým dítětem, říká: „Copak mohu být feministka, když můj muž je tak hodný? On je pořádný, akurátní, všechno doma uklidí, uvaří a jen se zeptá, jestli chci večeři a kdy. Když mám jednání, vezme si dítě a já o něm vůbec nevím.“ Ten muž je zaměstnán na dost namáhavé a exponované bankovní úřednické pozici.

Jiná má známá tvrdí totéž, až na to, že její muž, vyučený zedník, je zaměřený spíš na těžší úklidové práce a opravdu je ovládá lépe než ona. Což lze přiznat mnohým mužům, jenže ne všichni své schopnosti využívají. V takové domácnosti manželka vaří a občas provozuje domácí účetnictví. Také s feministickými idejemi nesouhlasí, neboť ve vlastní rodině k tomu nevidí důvod, a jiné rodiny ji vcelku logicky nezajímají.

„Vsaď se,“ říkávám, „že v hospodě či na pracovišti o tvém muži právě proto, že odvede i doma svůj díl práce, kamarádi či známí říkají, že je ‚ten starej blbec’“. Feminismus je zaměřený i na obranu takových mužů. Vůbec to nejsou blbci. Chovají se tak, jak se správně chovat mají.

Někteří pánové, a z těch mívám tak trochu strach, dokážou působit dojmem, že feminismus zavlekla do Čech Hauserová či Biedermannová z ryzího a osobního nepřátelství vůči nim, ba co dím, že feminismus byl vymyšlen pouze proto, aby ublížil jim osobně, neboť oni například nikdy ženu nezpolíčkovali. Což, jak se obávám, tak trochu zavání stihomamem. Ostatně, někteří vůdci jiných politických či ideových hnutí působí dojmem dosti podobným.

Tyto typy mají tendenci stavět se do čela maskulinistického hnutí.

Maskulinismus. Krásné slovo, ale jako masově se šířící hnutí asi nemá šanci, neboť (alespoň pokud jsem si všimla) muži, kteří se ho pokoušejí zúčastnit jako řadoví členové (a s těmi každé hnutí stojí a padá) většinou naříkají nad krutým mužským osudem spočívajícím v nošení tužších límečků a kravat – prý škrtících (kecají, košile a kravaty občas nosím také a škrcením netrpím). Čas od času (zejména v hospodách) takzvaní „maskulinisté“ snovají plány na násilný postup proti feminismu nebo se snaží o jeho úřední zákaz či společenské zavržení. Stížnosti na škrtící límečky jsou však hodně směšným důvodem ke vzpouře, zejména proti feminismu, ale i proti čemukoli jinému.

Co tedy má naději na úspěch? Myslím, že jsem to už vlastně řekla, avšak pro muže méně chápavé to raději zopakuji v polopatické verzi: Ideologická diverze, spočívající ve vzorném provádění větší části domácích prací milujícím mužíčkem, dokáže určitě leckterou manželku, nahlodanou feminismem, dost úspěšně odhlodat. Časem velice pravděpodobně taková žena zapomene, že kdy s feminismem koketovala, nebo ho zcela zavrhne. A když se ještě přihodí, že nebude mít „falokratického“ nebo jen mocichtivého šéfa, bude pro feminismus ztracena. Ostatně, proti takové verzi plíživého maskulinismu bych neměla sebemenší námitky.  

Category: 1997 / 01

Stephanie Welshová, mladá fotografka (22), absolventka univerzity v Syracuse (USA), miluje Afriku i s jejími paradoxy a kontrasty. Po několika měsících strávených v Keni se odtud vrátila s reportážemi, z nichž jedna je palčivým svědectvím o šestnáctileté Seitě Lengile, podrobené rituálu ženské obřízky. Právě díky této reportáži, kruté a zároveň dojemné, obdržela Stephanie Welshová Pulitzerovu cenu za fotografii 1996.

Jako všechny mladé dívky z její vesnice v kraji Samburu na severu Keni, musí šestnáctiletá Seita Lengila podstoupit obřízku – záruku ženské věrnosti a poddanosti. Přece však není Seita docela stejná jako ostatní. Jako dosud jediná z celé vesnice chodila do školy a tam se dověděla, že obřízka je bolestná a nebezpečná operace. Přesto je jí jasné, že se této rituální ceremonii nemůže vyhnout. S hlavou ostříhanou a tělem pokrytým narudle okrovou barvou, připravuje se Seita na to, co je jí souzeno. Světová zdravotní organizace odhaduje, že ročně se operaci podrobuje více než dva miliony dívek, to znamená 6000 každý den. Keňa je jednou z třiceti afrických zemí, kde se obřízka provádí.

RITUÁL PODŘÍZENOSTI

Za pár hodin se nad keňské údolí Riftu (velké východoafrické příkopové propadliny – pozn. překl.) vyhoupne slunce. S oholenou hlavou a s kůží nabarvenou narudle okrovou barvou čeká Seita Lengila, rezignovaná a zároveň plná bázně, v ceremoniální chýši, vystavěné její matkou z větví a dobytčího trusu.

S ní sedí dívky ze sousedních vesnic. Nic ti to neudělá, říkají jí. Bude z tebe žena. Budeš krásná.

Její společnice mluví jedna přes druhou, ale Seita slyší hlasy svých učitelů. Těch, kteří jí vysvětlili, jak je to nebezpečné. Je to nesnesitelné, vždyť je se svými znalostmi sama. Ale podrobit se musí, a to už za úsvitu. Přijde o část svého ženství, jako přišla minulou noc o své vlasy.

„Je to část naší kultury,“ říká Seita. „Musím tím projít. Nemohu odmítnout.“

Už po staletí jsou malé holčičky, dívky a ženy obětmi rituální obřízky, při níž jsou zbavovány klitorisu a stydkých pysků. Podstupují ji ve jménu své cudnosti, proto, aby byly potlačeny jejich sexuální touhy a aby vstupovaly o to čistější do manželství a mateřství – jediných rolí, které jim přisuzuje jejich kultura. Odmítnout znamená vyřadit se ze společnosti; to ženy jako Seita dobře vědí.

PROČ MĚ CHCETE ZABÍT?

Rituál obvykle podtrhuje přechod mezi dívčí nezralostí a ženstvím, ale může k němu docházet i v útlém dětství nebo naopak v pokročilém stavu těhotenství. Procedura se může omezit na „klitoridektomii“, odstranění klitorisu, což je ekvivalent odstranění penisu. Může však zahrnout – kromě odstranění klitorisu – i „infibulaci“ neboli odstranění malých stydkých pysků a zmrzačení velkých stydkých pysků tak, aby mohly být sešity přes dělohu. Zanechán je pouze malý otvor na odchod moče a menstruační krve; ten je později rozšířen k umožnění pohlavního styku a porodu.

Pro mnoho společností je rituál hluboce zakořeněnou a těžko odstranitelnou součástí jejich kultury. Už ve dvacátých letech našeho století pohrozili například skotští misionáři v Keni, že nebudou vyučovat dívky z rodin, kde je praktikována obřízka. Mělo to za následek totální vyprázdnění škol. O třicet let později se Spojené národy pokusily zaměřit na problém ženské obřízky pozornost světa, ale učené diskuse neměly nejmenší vliv na dění ve vesnicích.

„Tradice má v zemi tak hluboké kořeny, že nemůže být zrušena projektem Spojených národů,“ říká Nawal Saadawi, egyptská lékařka a spisovatelka, popisující svou vlastní obřízku. Její kampaň proti mrzačení žen měla značný ohlas.

Za úsvitu, kdy Seitin otec odešel někam do ústraní, shromáždí se kolem ní její matka, tety a švagrové. Čtyři z nich vezmou Seitu za ruce a nohy a posadí ji na vysušenou ovčí kůži ve dveřích chýše. V očích beznadějnou prázdnotu, opře se dívka o nohy kmotry, stojící za ní.


Seita stojí v krvi, kterou ztratila po operaci.

„Operatérka“ má v ruce oboustrannou břitvu. Zařízne jí do klitorisu a vystříkne krev. Seita se zmítá a snaží si přikrýt rukama genitálie, ale operace pokračuje řezem do stydkých pysků.

„Proč mě chcete zabít?“

„Buď ticho,“ plísní ji ženy. „Nic se ti nestane.“

Seita si přikrývá oči a mlčky se podává. „Operatérka“ čistí ránu kravskou močí a natírá ji kozím sádlem, aby zmírnila krvácení.

GENITÁLNÍ ZMRZAČENÍ ŽEN

Čtvrtá Světová konference žen, konaná v Pekingu v roce 1995, obrátila znovu pozornost světa k tomuto rituálu. Ačkoli ženská obřízka je praktikována především v afrických a arabských zemích, vystěhovalci přivezli svůj zvyk do Evropy, Kanady, Austrálie a Spojených států a přinutili tím vlády řady zemí zabývat se jím.

Donedávna měl Západ tendenci brát ženskou obřízku jako senzační a zároveň barbarskou záležitost, rozsahem a dopadem omezenou na arabské a africké kultury. Vlády zemí, v nichž k ní dochází, ji ignorovaly nebo ji braly čistě jako zdravotnický problém. Snažily se minimalizovat ekonomické a sociální faktory, které hrají v její prospěch, jako jsou chudoba, bariéry výchovného systému a nedostatek příležitostí žen k tomu, aby se prosadily ve společnosti s dominantním postavením mužů.

V současnosti existuje v mezinárodním měřítku snaha zařadit specificky ženské otázky do širšího kontextu problémů lidských práv. Dokonce i termín „ženská obřízka“ je nahrazován politizujícím termínem „genitální zmrzačení žen“.

Pekingská konference se zasloužila o to, aby ženská obřízka byla začleněna do řady praktik, používaných v různých částech světa, které zbavují ženy možnosti „plné a rovnoprávné účasti na životě společnosti“.

Ale jakkoli ženy zdokonalují svou strategii, prohlubující se chudoba v některých zemích přispívá spíše k odmítání hodnot Západu, k růstu fundamentalismu a k tlaku na posílení zpátečnických praktik.

NEBEZPEČNÉ DŮSLEDKY

Zdravotní následky ženské obřízky jsou mnohonásobné. Zahrnují šok, krvácení, znecitlivění, hnisání, usazování vápnitých látek na stěnách dělohy, urinální poruchy a infekce. Zjizvená tkáň ztěžuje sexuální styk a činí ho pro ženu bolestivý. To vše může vést k neplodnosti nebo k rizikům při těhotenství. A dnes je tu ještě AIDS – vždyť rituální operace jsou často prováděny stejným nožem nebo břitvou na několika adeptkách.

Psychologické účinky mohou být stejně devastující jako fyziologické. Paní Saadawi, působící jako psychiatr v Egyptě, přišla do styku s ženami, u nichž obřízka vyústila v psychologické trauma, sexuální frigiditu a odpor k mužům.

Přes všechna nebezpečí je ženská obřízka tvrdošíjně prováděna dál. Ve strachu, že jejich dcery nenajdou muže, nutí je ke stejnému utrpení, jaké zažily samy.

„Nejhorším šokem ze všeho,“ vypravuje doktorka Saadawi, „pro mě bylo, že když jsem se rozhlédla kolem sebe, viděla jsem, jak se moje matka usmívá a baví se všemi těmi cizinkami okolo mě, jako kdyby se nebyla právě účastnila jatek, jimiž prošla její vlastní dcera.“

Některé dcery jsou matkami přesvědčovány, že obřízka jim dá sexuální přitažlivost a pomůže jim v udržování čistoty a zdraví. Dokonce i vzdělané děvče jako Seita, varovaná učiteli i rádci, ustoupí přání své matky. Jsou však známy případy, kdy nechtěla ani dcera ani matka, ale ostatní vesničané je donutili. „Operatérkám“, zároveň plnícím úkol porodních babiček, přináší jejich praxe peníze a prestiž a za žádnou cenu se jí nechtějí vzdát.

Na druhé straně je daleko od pravdy myšlenka, že jde o čistě ženskou záležitost. Samotnou proceduru sice plánují a provádějí ženy, ale za vším jsou jejich muži. Podle Saadawi: „Ženy jsou pod tlakem mužů, kteří jsou těmi, kdo rozhodují. Sami si ale neumažou ruce s takovou drobností jako je ženská obřízka.“

I když se ženy ze Západu shodnou se svými arabskými a africkými sestrami na tom, že hlavním viníkem je patriarchální systém, shoda o obřízce není úplná. Když například reprezentantky západních zemí prosadily otázku obřízky na pořad konference v Kodani v roce 1980 a do materiálů se dostala formulace o „divošských zvycích a zaostalé kultuře“, Arabky a Afričanky protestovaly.

„Západní feministky mluvily za sebe a o svých problémech,“ prohlásila alžírská socioložka Marnia Lazregová. „Ať nechají ženy Třetího světa mluvit také za sebe.“

OPOZICE JE AGRESIVNÍ

Teprve v posledních dvaceti letech existuje trvalá a agresivní opozice. Vedou ji africké a arabské ženy společně s muži, těšící se podpoře mezinárodních organizací a Spojených států. Prosazují řešení problému od kořenů a v globálním měřítku.

V mnoha zemích, jako například v Nigérii, Ethiopii, Ghaně, Švédsku a Velké Británii, byly prosazeny zákony proti ženské obřízce. Egypt postavil klitoridektomii mimo zákon už v sedmdesátých letech a o dekádu později ji veřejně odsoudil i keňský prezident. Kanadská vláda revidovala v červenci loňského roku své rozhodnutí o imigraci v případě žen z Ghany, které se obávaly obřízky, jíž by byly podrobeny v případě deportace zpět do své vlasti. Ve Spojených státech iniciovala postavení praktik ženské obřízky mimo zákon republikánská poslankyně Patricia Schroederová.

Ale co říci třeba o případu Súdánu? Infibulace je pokládána oficiálně za ilegální už od roku 1946, ale 89 procent dívek a žen v severním Súdánu má, jak tvrdí dr. Nahid Toubia z Columbia University, genitálie zmrzačené řezáním a šitím.

Zcela se minuly účinkem snahy o potlačení obřízky zveřejněním risků, které s sebou nese. V zemích jako je Egypt dochází zase k tomu, že odpovědné zdravotnické instance povolují lékařům, aby prováděli operaci v nemocnicích. To je podle oponentů krok přímo proti záměru skoncovat se zmrzačováním, strategie kulturního vakua, ignorující náboženské a sociální struktury.

Větší důraz je nutno klást na porozumění kulturním nuancím, říká Světová zdravotnická organizace. Bez toho na ukončení praktik nelze ani pomyslet. Jedna z keňských organizací žen například navrhuje, aby rituál přechodu dívky v ženu byl zachován, ale odehrál by se bez obřízky.

ŽÁDNÁ OSLAVA PRO SEITU

Seita leží na posteli z větví, a ovčí kůže pod ní se nasakuje krví.

„Umírám, já umírám,“ sténá.

Ví dobře, že jestliže „operatérka“ neprovedla řez bezchybně, použije na ní svou břitvu ještě jednou.

Krvácení se zastaví za dvě hodiny a Seita se potácí pod horkým sluncem. Usedne v koutě dvorku a prohlíží si rány mezi nohama. Uleví se jí a vrací se dovnitř.

Po celý den se slaví, ženy a dívky ze sousedství zpívají a dělí se o kozí maso z rožně. Seita se stydí za to, že křičela bolestí a ničeho se neúčastní. Její sestra přijímá dary: krávy a peníze. Seita leží sama na posteli.

Category: 1997 / 01

Naja oxiana

Patří mezi malé kobry, štít postrádá kresbu. Na jaře je aktivní ve dne, v létě loví pouze v noci. Ve vyšších areálech se ukládá k zimnímu spánku. Dospělosti dosahuje ve třech až čtyřech letech. Dospělí hadi se svlékají dvakrát do roka. Páří se v květnu, samice klade 6 až 19 vajec. Mláďata dlouhá 31 až 39 mm se líhnou za 60 až 65 dnů. Středoasijské kobry jsou loveny především pro odběr jedu k farmaceutickým účelům.

Rozšíření:
Afghánistán, Pákistán, Severozápadní Indie, Uzbekistán, Tadžikistán, Turkestán, na severu sahá areál do 40.-41. stupně severní šířky a na východě do 70. stupně východní délky.

Velikost:
dorůstá délky 1610 mm.

Biotop:
údolí řek, kamenité stepi a polopouště i okraje obdělávaných polí, skalnatá předhůří do výšky 2 000 m n. m.

Biologie:
obývá nory hlodavců, pukliny v zemi, mezi kameny a ve skalách.

Potrava:
menší hlodavci, ptáci, ještěři, žáby.

Stav v přírodě:
v bývalém území SSSR je stav odhadován na 300 000 až 350 000 zvířat, stav však klesá, na lokalitách je až 50 hadů na 1 km2.

Stav v péči člověka:
sedm ZOO, převážně na území bývalého SSSR, uvádí 41 kober.

Příčiny ohrožení:
působení člověka, přeměna biotopu, lov, ubíjení.

Stupeň ohrožení:
K – nedostatečně známé.

Category: 1997 / 01

Když se ve středověku objevila kometa, pokládali to lidé za zlé znamení. V období renesance považovali vědci planety za jevy vzniklé v atmosféře, a toz důvodu jejich zvláštního pohybu po obloze. Ta první myšlenka se, předpokládám, stala již pouhou pověrou, a druhou vyvrátili Tycho Brahe a Tadeáš Hájek z Hájku.Ti ze svých měření usoudili, že kometa musí být velmi daleko (dále než Měsíc), a jde tedy o těleso nebeské.

Největší uznání v objevování a výzkumu komet si ale bezesporu vysloužil v 17. století anglický astronom Edmond Halley. V srpnu roku 1682 pozoroval jasnou kometu, a při vybočení její dráhy zjistil, že tu stejnou sledoval v roce 1607 Johannes Kepler. Šlo tedy o těleso obíhající kolem Země v pravidelných intervalech – periodách. Na počest anglického astronoma dostala kometa jeho jméno – „Halleyova“, patrně nejznámější kometa, co se široké veřejnosti týče. Její poslední návrat jsme mohli pozorovat v roce 1986, znovu ji můžeme očekávat až v roce 2061.

Další kometou, která v poslední době zaujala, byla nepochybně „Shomaker-Levy 9“, která skončila svoji pouť v atmosféře Jupitera v červenci minulého roku. Za zmínku samozřejmě stojí i kometa, objevená japonským amatérským astronomem, kometa „Hyakutake“. Zajímavé na ní je, že má také výstřední dráhu jako „Hale-Bopp“ a právě díky tomu jsme ji mohli tak výborně pozorovat.


Dráhy planetek a komet.

KDE SE BEROU?

Komety patrně vznikly za raného vývoje sluneční soustavy. Při zážehu termonukleárních reakcí ve Slunci došlo k odvržení části materiálu daleko za dráhy posledních planet, a to do vzdálenosti až 1,5 světelného roku. Zde se pak vytvořilo jakési skladiště kometárních jader. Tento pás – oblak – nese jméno vědce, který se o jeho výzkum nejvíce zasloužil, Holanďana Oorta. „Oortův oblak“ obsahuje přibližně jeden bilion kometárních jader s úhrnnou hmotností minimálně stonásobku naší Země, a je považován za hranice Sluneční soustavy.

Zdrojem krátkoperiodických komet (tj. komet s periodou kratší než 200 let) se však zdá být ne „Oortovo mračno“, ale nějaký zdroj podstatně blíže Slunci. Takovým je patrně „Kuiperův pás“, rozkládající se daleko za dráhou Neptuna. V něm se nacházejí nejen jádra komet, ale také planetky či tělesa, která nemůžeme zařadit ani do jedné skupiny.

Čas od času se k naší soustavě přiblíží hvězda, jež způsobí gravitační porušení vazeb kometárních jader v „Oortově mračnu“ a několik z nich se vydá na pouť ke Slunci. Takto kometa vzniká. Je-li poté ovlivněna gravitací nějaké, zpravidla velké planety, může se z ní stát kometa periodická, opakovaně se vracející ke svému Slunci. V takovém případě je vlastně odsouzena k „trestu smrti“, neboť při každém svém návratu ztratí ohromné množství materiálu, a to v podobě hornin, prachu, plynů a iontů. Chvost komety je právě tento odvržený materiál, od něhož se odrážejí sluneční paprsky a částice slunečního větru, způsobující luminescenci odvržených iontů. Kometa ovšem může také jen kolem Slunce prolétnout po hyperbolické dráze. Takovou již nikdy více nespatříme.

Život periodické komety závisí především na její hmotnosti a počtu návratů. Řádově se pohybuje kolem statisíce let. Některá kometa ovšem skončí svoji pouť daleko dříve. Například kolizí s planetami – to byl právě případ „Shomaker-Levy 9“, mnohem častěji však i se Sluncem, což dokazují mnohá astronomická pozorování. (K takovému jevu dochází až jedenkrát ročně!) Pro Slunce to ovšem znamená pramálo, asi tak jako hrášek vhozený do stotisícového města…

Mnoho lidí se teď může domnívat, že může-li kometa spadnout do Slunce či na Jupiter, může se střetnout i se Zemí. Tyto skeptiky mohu ujistit, že mají pravdu. Dojde-li k tomu, srovnání hrášek – město bude asi nepoužitelné… Zanechme ale pesimismu. Pravděpodobnost střetu se dá vyjádřit velmi malým číslem se spoustou nul za desetinnou čárkou. Přesto se naši potomci mohou těšit na jeden z návratů komety „Swift-Tuttle“ v přespříštím tisíciletí, kdy se tato kometa skutečně se Zemí srazí. Ta doba je však na tolik daleko, že zcela jistě bude možné katastrofě zabránit. Ostatně, takové možnosti máme již dnes.

POHYB ROZSVÍCENÉ „HROUDY“

Představme si kometu, která se uvolnila z gravitační klece „Oortova oblaku“ a vydala se na cestu ke Slunci. Má podobu balvanu, nebo spíše velké ledové hroudy s příměsí kamení a hornin. Nevykazuje žádnou aktivitu, má malé albedo (schopnost odrážet světlo), hmotnost řádově několika Zg (Zettagramů), což odpovídá 1018 kg, a jen tak bez překážek si letí. Když je dostatečně blízko Slunce, začne se zahřívat. Led na jejím povrchu roztává a uvolňují se ionizované plyny. Ty vytvářejí kolem komety obal – „koma „. Dalším přibližováním ke Slunci roste také intenzita sluneční energie, která odvane ionty uvolněné z povrchu. Vzniká ohon komety a dochází k jeho luminescenci. Kometa se stále přibližuje a její chvost i koma jsou jasnější a větší.

Zjišťujeme tedy, že komety jsou nejjasnější při největším přiblížení ke Slunci, tedy v „periheliu“. Ze Země je však kometa při průchodu „periheliem“ obvykle nepozorovatelná, ač je blízko Země, protože ji Slunce svým svitem přezařuje. Většina komet se pohybuje v tzv. rovině ekliptiky (rovině, ve které přibližně obíhají planety), a pozorovat je tedy můžeme nejlépe a vlastně jedině před východem Slunce nebo těsně po jeho západu. Dost výjimečným úkazem je, když se kometa v rovině ekliptiky nepohybuje, ale její dráha je vůči ekliptice skloněna pod větším úhlem, než je sklon zemské osy. V tom případě můžeme pozorovat část jejího pohybu celou noc. Právě k tomu došlo u komety „Hyakutake“ a dojde i u komety „Hale-Bopp“.

K POZOROVÁNÍ STAČÍ VLASTNÍ OČI

Jedná-li se o tak jasné komety, jakými jsou „Halleyova“, „Hyakutake“ nebo „Hale-Bopp“, stačí vlastní oči, popřípadě lovecký dalekohled nebo prosté divadelní kukátko.

Kometa se po obloze nepohybuje jako nějaká ohnivá koule, naopak, setrvává na ní i několik měsíců. Je tedy zbytečné sedět někde na poli a čekat, až kolem vás prosviští… Na obloze se jeví jako mlhavý obláček s delším, ještě mlhavějším ohonem. Jen málokdy můžeme pozorovat komety tak, jak je vidíme na fotografiích. Vydržíte-li se dívat déle, jistě se vám ty pravé tvary začnou rýsovat. Velmi dobrá rada je nedívat se na kometu, ale někam blízko ní, a po kometě jen „pošilhávat“.

Laikovi by se mohlo zdát, že kometa je něco velmi vzácného, jenže ročně kolem Slunce proletí desítky komet, které nejsou vůbec a nebo jen velmi špatně viditelné ze Země. To je způsobeno tím, že je jejich dráha vůči Zemi špatně postavena, nebo jsou malé a málo jasné. Jen čas od času se objeví kometa příznivá pro pozorování ze Země.

BUDE „HALE-BOPP“ KOMETOU STOLETÍ?

Alan Hale, americký amatérský astronom, který se zabývá vyhledáváním komet, poprvé uspěl. Po čtyřech stech hodinách nahodilého hledání objevil 23. července 1995 svou první kometu. Téhož dne ji nezávisle na Haleovi objevil Thomas Bopp, a to čirou náhodou, při pozorování kulové hvězdokupy (M 70) v souhvězdí Střelce. Kometa dostala označení „1995 01“ a jméno „Hale-Bopp“. Dosavadní měření nasvědčují, že bychom se mohli těšit na velmi pěknou jarní podívanou. Kometa bude v té době jasnější než všechny hvězdy a je přirovnávána k velké kometě z roku 1811. Je zatím největším adeptem na „Kometu století“.

„Hale-Bopp“ však u nás není poprvé. Kolem Slunce prošla již před třemi tisíci lety. Její dosavadní perioda (doba oběhu) byla asi 2500 let, avšak vzhledem k tomu, že se nedávno přiblížila k Jupiteru, který její dráhu pozměnil, budeme ji moci pozorovat až za čas poněkud delší. V „periheliu“, které nastane 1. března 1997 bude kometa vzdálena od Slunce 140 milionů kilometrů. K Zemi se nejvíce přiblíží 22. března 1997, a to na vzdálenost asi 200 milionů kilometrů. Nejjasnější bude koncem března. V té době bude od Slunce vzdálena něco málo přes 40 úhlových stupňů z pozice pozemského pozorovatele. Pro ty, kteří si udělají čas a vykouknou některou jarní noc na oblohu, přidávám mapku a tabulku pozorovatelnosti této komety.

KDY A JAK JI UVIDÍME? Poprvé se pozorovateli bez přístroje objeví začátkem ledna v souhvězdí Střelce, a to k ránu před svítáním, asi 20 stupňů nad obzorem. Po obloze bude pozvolna stoupat až do konce února do výše bezmála 40 stupňů nad obzor. V té době se bude nacházet v souhvězdí Labutě. Od této doby přestane být objektem druhé poloviny noci a podmínky její večerní viditelnosti se zlepší. Bude vidět po celou noc, bude tedy tzv. „cirkumpolární“. Podmínky viditelnosti se dále budou zlepšovat až do konce dubna. Do té doby vystoupí až 33 stupňů nad obzor. Bude se nacházet v souhvězdí Andromedy – a pro nás v nejlepším pozorovacím období z celého jejího dvou a půl tisíciletého oběhu. Poté se její dráha nasměruje zdánlivě na jih a 20. května se s ní obyvatelé severní polokoule budou muset zase na nějakých pár tisíců let rozloučit…  

Category: 1997 / 01

Obchod s rychlými penězi ruského dálného východu je oblastí podnikání, kde vládne zákon „všichni se navzájem požerte“, a mezi nejvíce prosperující místa v této branži rozhodně patří drsné přístavní město Vladivostok, domov mafiána osobitého stylu a šéfa městského čínského trhu, Sergeje Bachurina. Nemilosrdný, vychytralý a připravený použít síly svých svalů, je Sergej typickým novodobým kovbojským podnikatelem hrabajícím si bohatství v anarchistickém, zchátralém prostředí bývalého Sovětského svazu.

DVA TISÍCE DOLARŮ LEVOU RUKOU

Ještě před několika lety si Sergej skromně vydělával jako obyčejný řidič. Dnes mu ovšem ztráty 2000 US dolarů během jediného víkendu žádné starosti nedělají. Mezitím má však vždy u sebe jako pojistku opakovací brokovnici značky Winchester a obvykle je mu po boku alespoň jeden z jeho osobních strážců.

Sergej finančně prorazil na trhu japonských automobilů. Otevíral zákonná – i ne tak úplně zákonná – zadní vrátka výběruchtivým ruským kupcům k ojetým vozům. Během toho získal vlastnictví pozemků nikomu nepatřícího městského území. Jeden z nich použil na stavbu zmíněného čínského trhu. Když mu vyjde dobrý den, vydělá si Sergej před zdaněním až 1000 dolarů. Jeho příští projekt bude mít za cíl vybudování nového zábavného parku podle vzoru Disneylandu a otevření kasina.

ŠAMPAŇSKÉ, DROGY A PROSTITUTKY

Jako všichni ostatní, jejichž bohatství dalece přesahuje vlastní sny před několika lety, i Sergej se rád vytahuje a vystavuje na obdiv. Jeho oblíbeným stylem je klasická mafiánská směs rychlých aut (při poslední inventuře jich vlastnil pět včetně červeného Pontiacu), šampaňského, drog, prostitutek a hazardních her. Pro zklidnění nervů a regeneraci ztrhaného organismu občas dochází do nemocnice na uklidňující injekce a transfuze. Ve vladivostocké nemocnici se po opici nebo při depresi podrobuje trans fuzi glukózy a vitamínů.

Jeho transformace z pobudy na mocného magnáta však není dokonalá. Se svou ženou a synem stále bydlí v ubohém dvoupokojovém bytě. Když není nic lepšího na práci, ubíjí čas jízdou po okolí města, se stereem na maximum či sledováním videokazet předabovaných filmů s Jean-Claud Van Dammem.

Často spí ve spodním prádle a přikrytý dekou kdekoli, kde se zrovna v pozdních nočních hodinách nachází. Sergej vede skutečně velmi riskantní život a nezdá se, že by se příliš trápil tím, že jeho život by mohl prudce skončit. Ve světě kovbojů ruského Dálného východu jsou hesla zkrátka okamžitou odměnou.

Category: 1997 / 01

Všichni znáte líc tenisu. Je nablýskaná, bez poskvrnky a všechno klape. Chtěl bych vám ukázat místa a lidi, kteří k tenisovému světu patří, a přesto se o nich málo hovoří. Televizní kamera zavítá do těch míst jen málokdy a když, tak je většinou vypnutá. Přijměte pozvání do zákulisí největšího tenisového turnaje u nás – ostravského IPB Czech Indoor.. . . . .

S nápadem pořádat v severomoravské metropoli špičkové turnaje bílého sportu přišla svého času ambiciózní firma Teleaxis a první ročník se uskutečnil před třemi lety. „Od počátku jsme měli zájem pořádat turnaj halový,“ vzpomíná ředitel Teleaxisu Petr Kovarčík, „turnajová listina venku hraných soutěží je totiž již třicet let neměnná.“

Mnohé fanoušky i odborníky možná zaskočil fakt, že se firma rozhodla tento nejvýznamnější domácí turnaj pořádat právě v Ostravě a nikoliv například v Praze. „Nebylo tak jednoduché najít vhodnou halu, v jejíž blízkosti je špičkový hotel a možnost tréninku. Pražská sportovní hala momentálně na světové úrovni určitě není. Uspořádali jsme v ní jedinkrát ženskou exhibici a byli jsme tvrdě kritizováni hlavně za sociální zázemí,“ vysvětluje Petr Kovarčík. Je pravdou, že v osmdesátých letech postavený Palác kultury a sportu Vítkovice je nejen naším největším, ale i nejmodernějším stánkem pro všemožné akce. V těsné blízkosti se nachází hotel Atom, jehož služeb již využila řada známých osobností. „Tenisté jsou hosté jako všichni ostatní. Nějaké extravagantní požadavky jsme za ty tři roky nezaznamenali. Pouze jeden hráč se svým doprovodem nechtěl jíst nic jiného, než krůtu připravenou na nejrůznější způsoby,“ upamatovává se ředitel hotelu, Maxmilián Siegmund. Personál hotelu má také například na starosti praní ručníků pro hráče a přípravu jídla pro V. I. P. hosty.

K přepravě hráčů mezi hotelem, hlavní a tréninkovou halou bylo určeno devět luxusních limuzín Mercedes. Díky krátkým vzdálenostem a příjemnému podzimnímu počasí chodili hráči pěkně po svých a Ostraváci si tak mohli připadat jako na procházce u All England Clubu.

HALA & REKLAMNÍ AGENTURA

Vítkovická hala je především svatostánkem domácího extraligového hokejového klubu. Zvlášť v této sezóně se Vítkovákům daří a domácí utkání jsou hojně navštěvována. Kvůli tenisu museli ovšem hokejisté hrát více venku, popřípadě na náhradním „domácím“ kluzišti v nedalekém Frýdku-Místku.

S vlastní přípravou na turnaj se začalo hned po nedělním hokejovém „mači“. Nejprve byl rozpuštěn led, vše muselo být dokonale vysušeno a až pak se pokládala palubovka ze sibiřské plavené borovice. Teprve na ni byly položeny těžké role hracího povrchu Green Set Trophy. Ostravský turnaj má tu zvláštnost, že rozměry hrací plochy umožňují souběžnou hru na dvou kurtech. Green Set Trophy údajně vydrží deset let nepřetržitého tenisového provozu. Ve vítkovické hale se však musí po každém turnaji strhnout a příští rok nalepit znova, což na kvalitu nemá právě nejpříznivější vliv. Příští rok se proto bude hrát na povrchu zcela novém. „Objevily se názory, abychom změnili barvu kurtů. Nám však zelená vyhovuje a s modrou nebo fialovou experimentovat nebudeme,“ míní Alois Vank. Jedinou slabinou uplynulých ročníků byl slabý zájem diváků. Vedení haly z tohoto důvodu dokonce uvažovalo, že by se na letošní ročník vstupenky rozdávaly zadarmo. Nakonec převládl názor, že pokud má někdo něco zadarmo, tak si toho neváží a od nápadu se upustilo. I tak byly ceny vstupenek více než symbolické. Od pondělí do čtvrtka bylo možné shlédnout několik utkání denně za čtyřicet korun českých.

Měl jsem tu čest vytáhnout při losování číslo 13, které nenáleželo nikomu jinému, než Petru Kordovi. Uvědomil jsem si, že je 13. října a hádal, zda dvě třináctky přinesou našemu nejznámějšímu reprezentantovi smůlu, či štěstí. A pak, že novináři nezasahují do chodu dějin.

LÉKAŘ MRTVÝCH VĚCÍ

Byla by to špatná reportáž o tenisovém zákulisí, kdyby v ní nebyla zmínka o vyplétači raket. Na ostravský turnaj dokonce přijela v tomto směru živoucí legenda – Petr Jurosz. Ve své pracovně má vždycky hrdě vystavenou fotografii z roku l980. Stojí na ní vedle čerstvě získaného Davisova poháru a v ruce třímá rakety naší legendární sestavy, pochopitelně vypletené jím samotným. „Tato fotka mi otevírá dveře všude na světě,“ zahajuje vyprávění tento šestapadesátiletý světoběžník. Rakety vyplétá na stroji, který dostal darem od Heleny Sukové. „Přivezla mi jej jednou z Wimbledonu. Prý si tam uvědomila, co pro tenistu znamená dobrý vyplétač.“ Jako každý máme svého zubaře, tak i tenisté mají většinou „své“ vyplétače. Údajně je to až intimní záležitost. „Při práci jsem nikdy nerozeznával raketu od Ivana Lendla a nějakého sběrače. Všecko jsem se snažil dělat stejně poctivě. Někdy se hráči rozčilují na vyplétače, že jim špatně vypletl raketu a jim se proto nedaří. Většinou si ale za to můžou sami. Nenechal i si raketu čerstvě vyplést, struny jim povolily a raketa má pak trampolínový efekt. Balóny lítají všude možně, jen ne tam, kam hráči chtějí.“ Někteří se údajně k Petrovi Juroszovi chovají uctivě, jiní mu do dneška nezaplatili. Za honorářem od Skoffa si jel sám až do Vídně. „Hráče neposuzuju podle toho, jak se ke mně chovají doma, ale v zahraničí.“ V tomto směru má nejlepší vzpomínky na Martinu Navrátilovou. „Kolik jsem za život vypletl raket? To ti nepovím… rozhodně bych ale to celé kvantum nechtěl vyplétat znovu. To už bych nestihl. V životě jsem měl ale sakra štěstí být ve správnou dobu na správném místě. Jsem takový doktor mrtvých věcí,“ svěřuje se muž, který tenisu zasvětil celý život a nikdy se jej podle vlastních slov nenaučil pořádně hrát.

HRÁČI & KOUČI

Tenisté cestují po turnajích ATP se svými týmy, tvořenými z koučů a manažerů. „Hráč by si sám neměl organizovat vůbec nic. Rezervace hotelů, letenky, rakety a vše ostatní je úkol manažéra,“ říká Bohdan Ulihrach, „turnaje zase vybírám společně s trenérem.“ Manažer si za svou práci obvykle nechává dvacet procent hráčovy výhry a trenér má smluvní plat. „Vzájemné vztahy mezi hráči nejsou nic moc. Jsou ale stokrát lepší, než v ženském tenise. K nim bych pouze podotkl: škoda slov.“

Říká se, že tenista musí ročně vydělat minimálně 100 000 USD čistého, aby vůbec mohl bez problémů existovat.

Na tréninkovém kurtě jsme zahlédli také dalšího reprezentanta, Cyrila Suka, a to i s manželkou a synem, který v malé dlani pevně svíral raketu, pomalu větší než on sám, a snažil se po vzoru otce o první údery. „Po turnajích jsme s manželkou hodně jezdívali společně, do doby než se nám narodila dcera. Je pro mě hodně příjemné mít na turnaji rodinné zázemí. Snadněji tak zapomínám na případné neúspěchy.“

O koučování jsem si popovídal s bývalým olomouckým hokejistou Jiřím Přinosilem. Jeho osoba je velmi zajímavá, jednak kvůli dvojroli otec – kouč a německému občanství. „Je samozřejmě složitější trénovat vlastního syna, než cizího hráče. Nejlépe ale vím, co je pro Davida optimální. Na kurtě s ním nejsou problémy, spíše se bojí, že trénuje málo.“ V době našeho rozhovoru ještě ani jeden netušil, že v Ostravě David získá své letošní první turnajové vítězství. „V soukromí pochopitelně občas máme neshody, a proto se snažíme, například doma, jeden druhému co nejvíce vyhýbat. Na turnajích máme zatím společný pokoj,“ dodává s úsměvem Přinosil senior. V obou zanechala silný dojem atmosféra ostravského turnaje. Davida přijalo publikum za svého „ztraceného syna“ a bylo jednoznačně na jeho straně. Nerozhodně to bylo ale v prvním kole při utkání s dalším špičkovým hráčem českého původu, Richardem Krajickem. Richard na následující tiskovce přišel s nápadem, že by bylo jistě zajímavé postavit jedno silné Daviscupové mužstvo ze všech původem českých hráčů. To by se asi Švédové a Američané nestačili divit.

Doslova hokejovou atmosféru si mohl dosyta vychutnat Petr Korda v zápase proti Goranu Ivaniševičovi. Na devět tisíc diváků se sice přišlo hlavně podívat na druhý turnajový zápas Borise Beckera. Ten však musel pro obnovené zranění turnaj přerušit, a tak před vítkovický kotel nastoupili Korda s Ivaniševičem. Přítomní rozhodně nelitovali. V takřka pekelné atmosféře Petr smetl turnajovou jedničku z kurtu a divákům pak opakovaně projevil své uznání. Naopak, ostrý nesouhlas vyvolal u Kordy výrok komentátora České televize, Jakuba Bažanta. V místnosti pro hráče se před semifinálovým utkáním díval na přenos předcházejícího zápasu. Ve chvíli, kdy se Korda chystal k odchodu na kurt, Jakub Bažant prohlásil, že v následujícím zápase se kvůli Kordově psychické labilitě dá očekávat cokoliv. „Tohle vás před zápasem ohromně povzbudí. Takoví lidé by v televizi neměli tenis vůbec komentovat!“ prohlásil Petr Korda na tiskové konferenci.

Přestože hlavním „tahákem“ turnaje byl Jimmy Courier, jehož portrét byl na všech možných poutačích i plakátech, nakonec pro zranění do Ostravy nepřijel, podařilo se pořadatelům zajistit „náhradu“ víc než dostačující – Borise Beckera. Jeho předčasný odjezd vyvolal mnoho spekulací a to hlavně kvůli tučnému startovnému. „V osobním rozhovoru jsme si s Borisem všechno vysvětlili a já jeho přístup oceňuji. Říkal mi, že mohl ještě odehrát jeden dva zápasy, ale pak by stejně musel kvůli bolesti turnaj přerušit,“ komentoval tuto skutečnost Petr Kovarčík. Kdyby se to stalo před semifinále, hodně by to zkomplikovalo pořadatelům život. A pokud se týče startovného, zachoval se Becker tak, jak by se podle mne nezachoval žádný náš hráč. Navíc slíbil, že do Ostravy příští rok přijede znovu.

DIVÁCI, ROZHODČÍ, MÍČE…

Jistě není bez zajímavosti, že se na celý turnaj spotřebovalo 2800 tenisových míčů. Ty jsou vyráběny pouze pro profesionální účely a po jediném uhraném setu již jsou pro další hru nepoužitelné. Hráči nejsou na kurtě jedinými profesionály, rozhodčí na umpire se svou profesí taktéž živí po celém světě. Jejich gáže je však oproti hráčské neporovnatelná, za celý turnaj dostávají od 800 USD. Hráč, který vypadl v prvním kole ostravského turnaje, obdržel takřka šestkrát tolik…

Turnaj byl nakonec z hlediska zájmů veřejnosti veleúspěšný. Za první tři dny navštívilo turnaj tolik diváků, jako za loňský ročník dohromady. Navštívilo jej necelých padesát tisíc diváků, veskrze velmi sportovního ducha. Pořadatelé s agenturou Silver B. C. pozvali na jedno dopoledne žáky základních škol na utkání Todda Martina a Michaela Sticha s ostravskými nejmenšími tenisovými nadějemi. Spontánní dětské reakce dokázaly oba ostřílené tenisty vyburcovat k nevídaným ekvilibristickým kouskům. Co se dělo při tom, když oba mužské idoly začaly do hlediště odpalovat koše tenisáků, se snad nedá ani popsat.

KDO TENIS MILUJE…

Před pěti lety by jen největší optimista věřil tomu, že v Ostravě bude tenisový turnaj světové úrovně. Letošní ročník je pro pořadatele povzbuzením v plánech dostat IPB Czech Indoor do tzv. Mercedes Super 9, čili devíti po Grand Slamu nejkvalitnějších turnajů. Není to jen otázka peněz, ale také nejrůznějších zákulisních jednání a konexí. To však diváky nemusí zajímat. Mnozí se už dnes těší na další ročník. Po svém triumfálním vítězství nad Petrem Kordou si vzal do ruky mikrofon David Přinosil a řekl : „Já vím, že jste si dnes všichni přáli, aby vyhrál Petr… Dnes jsem ale vyhrál já. Tak snad příště.“ Tak nevím, jestli ty dvě třináctky znamenaly pro Petra Kordu smůlu, nebo štěstí…

Category: 1997 / 01

Pokud zase budete příští rok na Dušičky pokládat věnce na hroby svých blízkých a zapalovat za ně svíčky, vězte, že na zakarpatské Ukrajině se slouží mše za každého mrtvého, pije se na jeho věčnou slávu a požehnaná slza alkoholu se zajídá svátečním jídlem. A pamatujte si, že v přípitku za mrtvého se neťuká.

Bývalá obilnice Sovětského svazu, dnes již několik let samostatný stát Ukrajina, je zemí nekonečných lánů obilí, jaderných elektráren, novodobých zbohatlíků a zástupů nešťastných lidí. Jak se vlastně žije v zemi na východ od slovenských hranic, jak plyne čas ve vesnicích a malých městech, která před více než půl stoletím patřila k Československé republice? Do zakarpatské vesnice Jasiňa jsme přijeli na Dušičky, tedy na konci října. Když jsme odjížděli, byl čas bezvýznamnou veličinou.

Slovensko-ukrajinskou hranici jsme projeli v poledne bez větších problémů a zamířili přes Užgorod směrem na Mukačevo a pak Jasiňu. Dopravní chaos v Užgorodu však jakoukoli souvislejší jízdu vylučoval. Silnější, rychlejší a větší auta mají jednoduše přednost. Semafory jsou maskovány za stromy a jsou také stejně vysoké, takže jsem si prvního všimla až při výjezdu z města. Dodnes pevně věřím, že nebyly zapnuté. Projížděli jsme kouzelnou krajinou. Chudé domky střídaly parcely s rozestavěnými vilami a polozámky, které si staví ruská a ukrajinská vrstva novozbohatlíků. Instinktivně jsme se vyhýbali kráterům ve vozovce a šíleným automobilistům. Padla mlha a začala zábava. Z mléčně neprůhledného oparu se proti nám vynořilo tu auto bez světel, tu tmavý povoz, tažený koněm.

Místo motorestů a restaurací jsou na Ukrajině místem občerstvení pro řidiče karavany bez kol, aby nemohly být tak lehce zcizeny, ve kterých dostanete za nemalé peníze skromné posilnění. Opekáné maso se nedoporučuje, pokud nemáte chuť na psa. U jednoho bílého „bufetu“ jsme se zastavili. Za okénkem byly vystaveny české a slovenské čokolády, oplatky, tyčinky Mars a Bounty. K pití kola, sodovka, káva nebo vodka. Kávu nám nalili z termosky do malých hrníčků, které se pak trochu spláchly vodou, utřely a mohl být obsloužen další zákazník. Vlastnit takový karavan je jeden ze způsobů, jak dnes vydělat na zakarpatské Ukrajině nějaké peníze. Tedy, říká se to.

JASIŇA

Černá obloha osázená hvězdnými diamanty nad hlavou, neprostupná tma na cestě, v inkoustu kolem cesty lze vytušit lesy a kopce. Odklonili jsme se od rumunsko-ukrajinské hranice a zamířili do „vnitrozemí“. Domečky rumunského typu, porostlé vinnou révou, zůstaly u Mukačeva a Chustu. Nečekané světlo osamělé lampy obnažilo v zatáčce tabuli Jasiňa. Jeli jsme však ještě pořádný kus cesty, než začalo přibývat domků, automobilů, povozů a lidí. Ne bezdůvodně bývala v baťových dobách Jasiňa nazývána nejdelší vesnicí v Československu.

Bydleli jsme v domě u místních, v centru vesnice. Za plotem s brankou štěkali nebezpeční psi, v chlívku meditovala koza a na klíně paní domácí se vyhřívala kočka Zosja. Vešli jsme do domu a už se nám vařil čaj a zatápělo v kachlových kamnech ve svátečním pokoji. I když jsme přijeli neohlášeni, přijetí bylo upřímně vřelé. Pan domácí umí česky, většina obyvatel vesnice rozumí rusky a všichni mluví ukrajinsky.

KDE NIC NENÍ ANI SMRT NEBERE

„Zemřel mi bratr, a já jsem mu ani nemohla jet na pohřeb. Nemáme na cestu peníze. Všechno je tak drahé, a my už jsme dlouho nedostali důchod,“ vzlyká paní domácí při vaření čaje. Potraviny, které jsme přivezli, jsou pečlivé uklizeny na potom. V obchodech není k dostání téměř nic, jen chléb. Ve větších městech je v obchodech i alkohol a maso. Domácí rozrazil nohou dveře a přinesl ze studny v kýblech vodu. Podívala jsem se na kohoutky u umyvadel a odpovědí mi bylo jen smutné pokrčení rameny. Topí se v kamnech dřevem, uhlí není, vaří se také na elektrické plotýnce, někdy se zprovozní velká plynová bomba. Na oběd byly brambory vařené, k večeři brambory pečené.

„Už bys měl konečné jet do toho Kyjeva, vůbec nevidíš,“ říká u jídla paní panu domácímu. Ten se jen pousměje a otáčí se na nás: „Víte jak to tady chodí? Když jdete do nemocnice, musíte si s sebou vzít vlastní jídlo, povlečení a léky. Jinak vás nepřijmou. Já mám špatné oči a vyléčit mé můžou jen v Kyjevě. Jenže my nemáme ani na cestu, natož na nemocnici,“ prohrábl si rozechvěle bílé vlasy pan domácí. Celý život pracoval ve státních službách, teď je v důchodu. Kdy dostal naposledy peníze? Kdo ví.

S výplatami pro státní zaměstnance a důchodce je to na Ukrajině zatraceně špatné. Aby dál neklesala nová měna, nikdo nic nedostává. Na začátku října se začala používat nová platidla – hrivny. Lidé tak přestali být milionáři, jako když se platilo kupóny, jejich jmění se smrsklo na několik desítek hriven. Většina obchodníků vám však bude vděčná, pokud budete platit v dolarech. Ukrajina totiž žije americkými penězi. A před hřbitovem si žebrák krájí zmrzlé jablko.

ANDREJ 1

Vešli jsme do vrátnice, prošli otáčecí závorou a vpluli do dýmového mraku, který absolutné vyplňoval malou místnůstku. Uprostřed stálo na židli kolo, na lavici u okna seděl a kouřil hlídač Andrej, kolem měl poházené drátky. To jak spravoval a vyvažoval kolo. Rychle shrnul hřebíčky a hadry od oleje na zem a nabídl mi židli. Za mnou byly dveře, po jedné straně stůl s několikacentimetrovou vrstvou oleje, drátků a nedopalků, po druhé police s rozmanitým a starým nářadím. Do kouře chrčelo zběsilé rádio.

„Co děláš Andreji?“ Hlídač se zašklebil a pitím obroušeným hlasem vychroptěl: „No, hlídám továrnu.“ Myslel tím již dávno vyrabovanou budovu na zahradě. Hlídá něco, co není, je zaměstnancem státu. Továrna nebyla zprivatizovaná. Kdo by ji taky chtěl.

Andrej si zapálil další cigaretu a požádal nás, pod vymyšlenou ušlechtile se tvářící záminkou, o peníze. Na pití samozřejmě. Až odejdeme, stoupne si ke kolu, zesílí rádio, jež skřehotavě reprodukuje jednání v ukrajinském parlamentu, a dá se do vyvažování jednoho z nejpoužívanějších dopravních prostředků v tomto kraji.

TAK NA VÁS, MÍ ZEMŘELÍ!

Byly čtyři odpoledne a soumrak se začal domáhat svých práv. Na hřbitovy proudily davy lidí. Každý hrob byl ozdoben alespoň věncem z umělých květin. Padalo zrezivělé listí a foukal ostrý vítr. Skučely duše mrtvých.

Hrob byl neprodyšně obestoupen pozůstalými. Pop se zahříval mírnou extází a mumlavě odříkával mši za mrtvé tohoto rovu. Brokátově modrá sutana, černý plnovous, zimou zarudlé ruce svírající Písmo svaté. Kolem modlící se skupinky houstl opar mlhy z kadidelnice, jež se míhala jako kyvadlo hodin sem-tam-sem. Otec se domodlil, strčil si do kapsy mzdu (několik dolarů) a šel dál, na druhém konci hřbitova ho už čekali.

SUPERMARKET POD ŠIRÝM NEBEM

Přes den potkáte na ulicích téměř všechny obyvatele vesnice. Do práce chodí málokdo – žádná není. Pár mladých pracuje v privatizačních fondech, pár jich pašuje a někdo je zaměstnán u státu. Nezaměstnanost je obrovská. Nejbližší továrna je obrovský kolos na výrobu kartonových krabic na máslo, kterými byl zásobován celý Sovětský svaz. Dnes je zavřená. A tak jsou lidé doma. Staří i mladí, kteří už nemají vůbec žádnou perspektivu do budoucna. A všichni se živí, jak se dá.

Jednou z nejdůležitějších činností jasiňských je návštěva trhu. Je to vlastně téměř jediný způsob jak si vydělat nějaké peníze a jak, na straně druhé, sehnat nedostatkové zboží (všechno kromě chleba). Pašeráci a kšeftaři přivezou zboží a místní ho prodávají.

Boty čvachtaly mezi stolečky, zapadlými do bláta. Svítilo slunce, mráz kreslil tváře a „obchodníci“, většinou ženy se šátky na hlavách, nabízeli své zboží. Prací prášky, slunečnicová semínka, mýdlo, rozpustnou kávu, oplatky, cigarety. Sem tam se objevilo na stánku oblečení a boty. Jasiňský supermarket je uprostřed vesnice, na prostranství menším než volejbalové hřiště. V kalužích bláta stojí vesničané, povídají si, loupou slunečnicová semínka a občas i něco prodají. A vzduchem se plížila zima.

ANDREJ 2

Přebrodili jsme se bahnem přes most až k malému hřbitůvku s kostelem. Břicho kostela bylo již téměř celé vymalováno ikonami. Pozlacené sošky, barevné koberce. Pravoslavný chrám. Otec Andrej nás pozval k sobě domů. Vstoupili jsme do dřevěného domu, ve kterém žije pop se svou svatou ženou a sedmi dětmi. Na zápraží vrněla kočka.

Byli jsme bezpochyby váženými hosty. Otec Andrej vytáhl pití, jeho žena přinesla chléb, domácí sýr a maso. Kolem kamen se motala malá Liliana a zvědavé nás okukovala. Pohostinnost místních je kouzelná a neuvěřitelná. Většina nemá nic, a i o to se s vámi podělí. Běda, pokud odmítnete, to vám pak zabalí něco s sebou.

Pop nám vysvětloval obřad, jež slouží každý rok na tryzně veteránů druhé světové války, a pili jsme a pili, a povídali jsme si o Bohu a o ateismu, o dětech a o školách. O životě. O tom, že se našli někteří, kteří sponzorují kostel – dali peníze na ikony. V kamnech praskalo dřevo, balkónovým oknem bylo vidět potácející se postavu domorodce.

Celá Ukrajina žije ve stínu alkoholismu, na malých vesnicích je všechno víc vidět, tedy i pití. Pop má nepsanou povinnost bojovat proti tomuto fenoménu úpadku a beznaděje. Každá návštěva je pro něj tedy oficiálním důvodem k pití, i když jenom ču-čut.

SLZU ZA VÁS A DVĚ NA NÁS

Ve zmrzlé hlíně omrzaly sklenice alkoholu. Misky s chlebem, cukrovím, masem, sýry a buchtami. Kolem hrobu se podpírali přiopilí pozůstalí. „Pojďte se napít a vemte si něco. No tak. Nemůžete odmítnout, to je za mrtvé.“ Nevadilo, že nás viděli poprvé. Takové už jsou zakarpatské Dušičky.

Padla tma. Z oken kostela proudilo světlo a zpěv. Na hřbitově bylo plno. Lidé proudili od hrobu ke hrobu. S přibývající tmou jim byla menší zima, jen měli těžší nohy. Každý mrtvý měl svou soukromou hostinu. Jídla podstatně ubylo, alkoholu ještě podstatněji. Všude plápolaly svíčky a pofňukávali „dušičkáři“. Někteří zármutkem, jiní samohonkami. Na namrzající zemi vedle hrobu ležela na mol opilá stařenka.

D & D

Prosklenými dveřmi se z pokoje do kuchyně probíjelo barevné světlo, nedovřenou škvírou vnikal šum. Šum televize. Mezi pecí na dřevo, pohovkou, starodávným stolem a květinami, před vínově červeným závěsem na okně exhibovala televize. Barevná. Neměla dobrý signál, a tak víc nehrála než hrála. Na pohovce ležela paní domácí s vrnící kočkou a obě byly vpity očima do zrnité obrazovky. Boby právě řešil se Sue Ellin (nebo to byl Jake a Kristine z Dynastie?) jak výhodně prodat akcie krachujícího podniku. Pan domácí zrovna dumal, kde vzít peníze, aby manželka mohla jet na léčení na Slovensko. Ve vzduchu už bylo cítit Dušičky, na obrazovce se vystavovala Amerika, v rádiu referovali o dění v Parlamentu. A pak najednou tma.

„To jen vypli proud. Dělají to dvakrát, třikrát denně. Večer v osm, a trvá to asi tak dvě hodiny,“ rezignované vstala z pohovky příznivkyně amerických seriálů. „Ale zítra to snad neudělají, je svátek.“ Prostě není uhlí ani pro elektrárny.

Tma. Jakoby se andělům vylilo tisíc kalamářů s tuší. Nikde, ale skutečně nikde ani světélko. Lampy na ulicích nebyly nebo nefungovaly. V domcích bylo jak po vymření. Tlouklo osm hodin ukrajinského času počátku dvacátého století, bylo sedm hodin středoevropského času konce dvacátého století.

VETERÁNI

V jednu hodinu dušičkového odpoledne se na jediném upraveném místě ve vesnici sešlo asi dvacet veteránů. V čele jejich průvodu kráčel otec Andrej. Před pomníkem s dělem se bělal na rychle přineseném stole ubrus. Jeho sněhovou bělost krotily talíře s jablky, chlebem a sklenice pití. Tryzna za ty, kteří se nedožili dneška. Jedno, zda padli v boji nebo umřeli před rokem. Úctu si zaslouží všichni.

Kolem stolu v nálevně u generálky bylo plno. Veteráni mluvili jeden přes druhého. Muži, kteří bojovali ve druhé světové válce za osvobození Československa, dnes nepatří stále nikam. Tak, jako po válce. Pro západ byli moc ruští, pro Rusko příliš západní. A tak se každý rok po tryzně odeberou sem a vzpomínají. Staří muži, kteří mají nejvyšší česká státní vyznamenání od prezidenta Havla, živoří tak jako všichni ostatní. Málokdo bere dobrý důchod. Konec konců vždyť za nás nabídli jen svůj život!

SVATÝ RAJMOND

Rajmond je Maďar a blázen, jeho sestra Maďarka a svědkyně Jehovova, jeho maminka paralyzovaná. Rajmond je svatý a staví si vlastní kostel. Na dvoře.

Vešli jsme do dvora, plného harampádí. Proti nám stál vysoký muž bez vousů a s ostříhanými vlasy. „Karle, vy jste přišli a přinesli fotky,“ radostně mu svítila očka. Šli jsme dál. „Maminka je už dlouho nemocná. Najednou se to stalo a teď se nemůže vůbec pohnout. Proto mi přijela pomoct‘ sestra,“ ukazoval bradou na rozházenou postel, ve které se ztrácela ochrnutá stařenka. Rajmondova sestra přinesla pirohy a když jsme odmítli, zabalila nám jich hromadu na cestu. Nemají peníze na doktora.

„Musel jsem se oholit a ostříhat. Lidé a děti se mě báli,“ pokýval hlavou svatý pomatenec a srovnal si na krku obrovský krucifix. Rajmonda nemá nikdo rád. Chodí se modlit do všech kostelů, maďarských i pravoslavných. Pro všechny je to blázen, a tak se s ním nikdo nebaví. Jen my.

Šli jsme za ním na dvůr a pustili se po žebříku nahoru do prvního, druhého, třetího a čtvrtého podlaží kostela. Foukal vítr a stavba se začala kývat. Rajmond staví ze všeho, co najde. Není architekt, není projektant, stabilita mu nic neříká. Chrání ho Bůh. Dřevěné trámy a desky, jen tak posbíjené a naskládané na sebe až k nebi. Na neumělé věžičce se pyšní kříž. „Loni v zimě napadlo moc sněhu. Měl jsem strach, aby mi chrám nespadl,“ postěžoval si a začal se modlit snad v deseti jazycích. Na jaře by chtěl zavěsit zvon. Snad nebude jeho Bůh zrovna spát.

DO ROKA A DO DNE…

„…se tu snad zase sejdeme. Dá-li Bůh,“ propláchl si hrdlo místní fešák a znovu si dolil do stachana vodku. Jeho příbuzní pokyvovali hlavami a měli kalné oči. Ledového jídla ubývalo a lahve se vyprazdňovaly. U některých hrobů se ozýval pláč, u jinůch tlumený hovor, někde tiché prozpěvování. Příbuzní se navzájem podpírali a pokoušeli se ve společnosti ostrého větru zapálit svíčky.

Svátek všech zemřelých. Den, kdy se příbuzní sejdou u hrobů, a u jídla a pití vzpomínají dlouho do noci na své blízké. Truchlí doopravdy, neboť alkohol otevírá srdce. Truchlí tak, jak po desítky let truchlili jejich zakarpatští předkové. Ve starodávných pecích pečou po staru chléb, žijí ze dne na den.

Vesnice Jasiňa žije postaru. Ale i tady už dnes potkáte mladé lidi v neonových teplákovkách a ojetých mercedesech. I zde jsou hroby, u kterých se narychlo někdo zastavil a položil kytku. Je jich málo, poslů moderní doby. A bude jich víc. Příště. Už za rok.Když jsme přijížděli, odpočítávali jsme život na hodinkách, při odjezdu byl život v nás. Svítilo chladné slunce a zima číhala v lesích. Na kostelní věžičce vyprávěl prokřehlý zvon příběh téměř z minulého století a my jsme opouštěli místo, kde už dlouho neviděli cara a kam ještě nezavítal prezident. Čas k nám přisedl do auta až na slovenských hranicích.

Categories: 1997 / 01, 1997 / 02

Nejnebezpečnější …nejkrásnější …nejkrutější… nejromantičtější … nejtěžší …nejdelší …nejkontraverznější …nejpopulárnější … Všechny tyto přívlastky lze bez nadsázky přiřadit k benzínem, potem,slzami i krví prosáklému maratonskému klání motoristických dobrodruhů načerném kontinentě. Ano, řeč je o velkém dobrodružství našeho věku, dnesjiž legendárním „Dakaru“.

NA POČÁTKU STÁL THIERRY SABINE

O zrození této nejtěžší motoristické soutěže na světě se zasloužil milovník všeho dobrodružného, pilot formule Renault a závodní letec Thierry Sabine. Myšlenka ho napadla po strastiplné odyssee v africké poušti Tibesti v závodu Abidžan – Nice roku 1976. V písečných dunách ztratil na své motorce orientaci, spotřeboval veškeré palivo, a bez jídla a vody tři dny zoufale hledal pomoc. Právě v tomto zápase se smrtí dostal nápad: „Přežiju-li, do Afriky se vrátím, ale ne sám. Přivedu sem další závodníky a osobně se postarám o jejich bezpečnost. Každého případně ztraceného budeme až do nalezení hledat.“

Na start prvního ročníku rallye Paříž – Dakar, 1. ledna 1979, se v Paříži přišla podívat pouze hrstka lidí. Na startovní čáře stanulo tehdy přes sto šedesát motocyklů, osobních aut a tucet kamionů, včetně renaultu z dvacátých let. „Kdo jsou ti blázni?“ ptali se diváci.

Thierry Sabine vyjádřil ideu soutěže následující myšlenkou, ne nepodobnou výrokům antických filozofů: „Passionner ceux qui partent, faire vibrer ceux qui resent,“ což přeloženo znamená: „Zapálit účastníky a vyděsit ty, kteří zůstali doma.“

Ačkoli si už první ročník vybral svou krutou daň života závodníka, účastníci po návratu hovořili o nové soutěži v superlativech, a na start druhého ročníku se přihlásili závodníci na 210 strojích.

Po VII. ročníku Thierry Sabine prohlásil „…konečně se mi podařilo uspořádat závod, o jakém jsem sedm let snil. Lidé i stroje museli tři týdny bojovat za hranicemi svých možností…. často jsem hledal a nalézal beznadějně zbloudilé závodníky zahrabané v písku bez kuráže a chuti bojovat o svůj život… Nacházel jsem lidi zraněné, zcela vyčerpané, na pokraji smrti… když jsem je pak přivážel zpět, vezli si s sebou nikým nepodepsaný diplom nejtěžší školy života, boje o vlastní existenci… dnes na všechny útrapy vzpomínají jako na báječné, pohádkové dobrodružství.“

Vážné nehody nelítostně pronásledovaly již IV. ročník. V kabině kamionu vezoucím palivo zahynula novinářka Ursula Zentschová, šest dní byl v alžírské poušti pohřešován syn tehdejší anglické ministerské předsedkyně Mark Tchatcher, při další havárii utrpěl těžká zranění další novinář, Bert Oosterhuis. K nehodě okamžitě vyrazil vrtulníkem Thierry Sabine a silně krvácejícímu, umírajícímu Bertovi poskytl svou krev, ale ani ta mu bohužel život nezachránila.

Nejčernějším písmem se do historie „Dakaru“ vepsal rok 1986. V písečné bouři zahynul při havárii helikoptéry sám Thierry Sabine.

Bezprostředně po tragédii popsal nehodu našim jezdcům na LIAZech Radku Fenclovi a Borisu Hlaváčovi motocyklista Raymond Loizeaux: „Asi deset kilometrů před cílem jsem v písečné bouři vlevo od sebe uviděl nějaké světlo. Nejdřív jsem si myslel, že to je auto, ale pak jsem poznal, že to jsou světla Sabinova vrtulníku. Najednou se ve stejném místě objevila prudká zář, blesk, který prořízl noc i písečnou bouři. Ohnul jsem to tam, a zastavil až za nepatrnou vyvýšeninou na planině, pět set metrů od místa havárie. Zůstaly tam jenom trosky v pásu dvou set metrů. Byl to strašný pohled.“

Po těchto slovech se Raymond odmlčel, hleděl do země a špičkou boty nakreslil do písku křížek.

„Těla lidí roztrhaná na kusy a rozházená po okolí. Podle kombinézy jsem poznal Nathalii. Ještě ráno na startu si prohlížela můj pokřivený rám a přála mi hodně štěstí.“

Nikdo z přítomných se neubránil slzám, které na zaprášených tvářích nechávaly lesklé stopy. Thierry Sabine je mrtev…

Ve vrtulníku dále zahynuli zpěvák Daniel Balovoine, novinářka Nathalie Odentová, pilot a rozhlasový technik.

Sabine dva dny před havárií řekl v rozhovoru pro místní rádio: „V životě chci ještě dokázat dvě věci. Ukázat Afriku své dceři, a zemřít někde v poušti…“

„Na Thierryho památku musíme rallye dokončit, prostě musíme,“ prohlásil tehdy Cyril Neveux. „Thierry by naléhal, abychom v závodu pokračovali až do Dakaru. Musíme dojet a tím nejlépe uctíme jeho památku!“ dodal Jacky Ickx.

Popel Thierryho Sabina byl rozptýlen v africké poušti.

PROČ?

Byl bych hrozně nerad, kdyby předcházející řádky byly pochopeny jako laciná senzace, či dokonce jakési očerňování. Snažil jsem se zde pouze vylíčit rub tohoto zcela výjimečného, nenapodobitelného „nekonečného příběhu“ měření lidských sil, umu a vytrvalosti. Ti, kteří každoročně v období Vánoc opouštějí své blízké a z království sněhu vyrážejí do rozpálených písečných dun, nejsou žádní lehkomyslníci, či milionářští snobi prahnoucí po nevšedních prožitcích.

Thierry Sabine v propozicích šestého ročníku uvedl: „My všichni, kteří se vydáváme na trať závodu, pozvolna splýváme s Afrikou, s jejími lidmi, zvyky i krajinou, která je ještě více žíznivá a hladová než my. Proto ji miluji a cítím se vůči ní velkým dlužníkem.“

Z novinářského i osobního hlediska považuji za nejzajímavější hledání odpovědi na zdánlivě jednoduchou otázku: „Proč?“ Proč se přes všechny tyto nástrahy a desítky obětí vydávají každoročně na trať znovu a znovu stovky mužů i žen?

„Rád podnikám výjimečné věci,“ odpověděl mi jako prvý vítěz a vícevítěz uplynulých ročníků „Dakaru“ v kategorii kamionů Tomáš Tomeček, „to však není hlavní důvod. Mám strašně rád vše kolem motorismu, maratonské závody jsou obrovskou příležitostí k důkladnému prověření si sebe sama. Není to ale pro mne jediné dobrodružství. I v běžném životě jich je spousta.“

Jaké například?

„Třeba narození dítěte.“

O „Dakaru“ se někdy diskutuje, zda se opravdu jedná o sportovní soutěž, nebo pouhý hazard. „Absolvovat ‚Dakar‘ je v prvé řadě silný lidský výkon, až pak sportovní. Na trati vás překvapí řada neočekávaných situací, které musíte zvládnout. Nejdůležitější je se šťastně vrátit, mít z toho dobrý pocit. Vždycky nejvíce fandím těm nadšencům, kteří startují až v závěru pelotonu,“ říká člověk, který si dvakrát prožil na rallye perné chvilky. „Nijak mně tyto zážitky neodradily. Prostě pokud do toho jdu, tak s tím musím počítat. Po havárii se nám vysypalo přední sklo, seděli jsme ve střepech, ale Karel Loprais jel dál. Pomalu, ale jel.“ A jak na něj působilo oznámení smrti závodníka? „…vzalo nás to, dali jsme si panáka, drželi minutu ticha… nemohli jsme ale na to pořád myslet. Snadněji bychom pak udělali chybu, a totéž by mohlo potkat i nás…“

V letošním ročníku jsme mohli v televizi sledovat „bratrovražedné“ souboje ze stáje Mitsubishi mezi Kenžirem Šinozukou a Jeanem-Pierrem Fontenayem. Oba sice reprezentovali jeden tým, ale na trati spolu tvrdě ve vysokých rychlostech bojovali o každou sekundu. „Vždycky jde o značku, ale na klání mezi sebou nic špatného není. V týmu Tatry také spolu zápolí Karel Loprais a Vlastík Buchtyár. Pokud ovšem jeden stojí, tak druhý zastaví a zeptá se, zda něco nepotřebuje. Musí fungovat profesionalita. Škodolibost není na místě, stejně se totiž o pár kilometrů dále vymstí.“

Tomáš Tomeček nemohl letos na své úspěchy navigátora navázat, odjezd mu znemožnila civilní vojenská služba. Neumí si ale představit, že by „Dakar“ už nikdy nejel. „‚Dakar‘ je leckým odsuzován pro rozrůstající se oběti na životech. V průměru takřka dvě na ročník není málo… Kolik lidí se ale dnes zcela lehkomyslně a dobrovolně nakazí virem HIV? Nad tím už se tito lidé nepozastavují.“

NÁVRAT DO ŘÍŠE SNŮ

Letošní XIX. ročník byl pořadateli nazván „Return to the Dream“ – návrat do říše snů. Soutěž se poprvé odehrávala pouze v Africe, start i cíl byl v senegalském Dakaru. Měl jsem možnost doprovázet na start motocyklisty Ivoše Kaštana a Standu Zlocha z brněnské stáje CermAktivity a bezprostřední pocity zaznamenat těsně před startem před zahájením závodu.

Právě motorkáři mají na „Dakaru“ pozici nejtěžší. Jejich stroje jsou vůbec nejnáchylnější k havárii, a proto kvůli rovnováze jezdci raději většinu stokilometrových etap stojí na stupačkách. Ale i tak se problémům v záludných dunách leckdy nevyhnou. Před lety měl například závodník Becker na paži hlubokou tržnou ránu, kterou mu každý večer lékař otevíral a dezinfikoval. Jeho kolegovi Fenoulinovi, který měl po nehodě zápěstí v sádře, krunýř praskl a on řídítka držel jen za cenu značné bolesti a s vypětím všech sil. Oba závod vzdát odmítli.

Ivoš Kašan je vůbec prvním naším jezdcem, který do cíle „Dakaru“ v minulosti úspěšně dojel. V roce 1986 se o to pokusil Pavel Ort na Jawě Rotax, při nehodě si však zlomil čtyři žebra a odstoupil. Letos tak vůbec poprvé stanuli na startu dva naši motocyklisté, vyslaní právě stájí CermAktivity. Vedle Ivoše ještě legenda populární „Šestidenní“ Standa Zloch. Se startovními čísly 62 a 63 vyráželi na trať první etapy po sobě. „Chtěli bychom tak dojet až do cíle u Růžového jezera, je lepší jet vedle sebe,“ prorokoval Ivoš.

PROČ NE?!

Silvestra i Nový rok oslavily pod baobabem přípitkem pravou valašskou slivovicí i tři posádky Tatry včetně nejúspěšnějšího jezdce Karla Lopraise, pro tři vítězství přezdívaného „Monseigneur Lopré“, a mechanika Radka Stachury. Společně startovali letos podesáté. Vůbec se netajili touhou svou sbírku „dakarských skalpů“ rozšířit. „Když se nás ptáš, proč jsme tu letos s Radkem podesáté, tak ti odpovím: ‚Proč ne‘?“ pravil Karel Loprais. „Je to pro nás určité naplnění dětských představ a navíc to máme v pracovní náplni,“ doplnil Radek Stachura, „prostě se nám koníček stal živobytím.“

Dokážete si představit, že by jste dělali něco jiného, a v čem je pro vás z lidského hlediska uplynulých devět ročníků největším přínosem?

„Na první otázku říkám: ‚NE‘,“ odpověděl jako první Karel, „a za druhé jsme poznali, co znamená mít se na koho spolehnout v mezních životních situacích“.

„Je to tak, ještě bych dodal, že nejdůležitější není honba za vítězstvím, ale přežít. Člověk si uvědomí hodnotu bytí a nebytí,“ míní Radek, „je to jistě droga, odradit nás mohou asi jen zdravotní a rodinné problémy.“

Traduje se, že „Monseigneur Lopré“ svého času řekl, že jezdit „Dakar“ je jako propadnout peklu.

„Já jsem v pekle zatím nebyl, tak nevím…,“ brání se autorství citátu.

„Pokud to ale půjde, tak jezdit budeme. Kolikrát ještě pojedem, to nevím. Možná desetkrát, možná jedeme naposledy. Je to, jako by se nás někdo zeptal, kolikrát vyhrajeme ve sportce,“ uzavřel předstartovní rozhovor Karel Loprais.

Největším šokem pro naši výpravu bylo zjištění, že na startu je ještě jedna česká posádka, a to dokonce v kategorii T3 – automobilových prototypů, jedoucí za Českou republiku, ale na amerických „číslech“.

Těmi neznámými byli benjamínci Petr Ligocký (22) a Rosťa Bílek (25) z Dětmarovic u Karviné, ale uplynulé čtyři roky pracující v USA. „Myšlenka jet ‚Dakar‘ nás s Petrem napadla před rokem v New Yorku. Oba jsme se předtím automobilovým závodům věnovali. Já jsem se v Americe pokoušel jezdit formuli a Petr ještě u nás Fiesta cup. Závodění na okruzích nás ale moc nebavilo, chtěli jsme zkusit terén,“ začal líčit cestu za svým snem Rosťa Bílek. Možná stojí za zmínku, že on a Petr jsou bratranci, „zcela jsme tomu podřídili rok života, vložili všechny své úspory.“ V Americe si hoši pořídili auto: osmilitrového Dodge o výkonu 400 koňských sil, a založili svůj tým „Lions racing team“.

„V říjnu jsme se vrátili domů a dokončovali přípravy, kolikrát se vyskytly skoro nepřekonatelné překážky. V závěru nám hodně, i finančně, pomohl můj otec. Je taky motoristický nadšenec,“ doplňuje Petr.

„Lions racing team“ byl na letošním „Dakaru“ výjimečný ze dvou důvodů. Jednak byl absolutně nejmladší posádkou, a za druhé si prostředky na celou akci mladí nadšenci vydělali sami. Účast v soutěži je včetně koupě a úpravy vozu přišla na bratru tři miliony korun českých. „Chceme se závodění věnovat profesionálně a takto na sebe upozornit sponzory. Nechtěli jsme za někým přijít z prázdnýma rukama a říci : Dejte nám peníze, my chceme závodit. Na rallye se dívám i jako na byznys, způsob obživy a také je dnu z posledních možností, jak dneska něco dokázat poctivě. Pouze úsilím a dřinou,“ pokračuje Rosťa.

Co vám na tento nápad řekli rodiče?

„Otec jednomu známému řekl, že je lepší abychom jezdili na rallye, než abychom se věnovali třeba drogám,“ vzpomíná na rodičovskou reakci Petr Ligocký.

Nemáte strach?

„Strach o sebe nemáme, spíše se bojíme, abychom nevypadli kvůli nějaké technické hlouposti tři kilometry před cílem. Musíme dojet, vždyť nám drží palce půlka Ostravy a celé Dětmarovice. Včetně starosty.“

NÁVRAT ZE ŘÍŠE SNŮ

„Byl to snad vůbec nejtěžší ročník, potvrdili to i takové hvězdy jako vítěz kategorie motocyklů Stefan Peterhansel,“ sdělil mi těsně po příletu manažer týmu CermAktivity Jan Čermák, „oba naši závodníci dojeli do cíle jako jediní Češi, a navíc velmi úspěšně. Je to fantastické.“

Ze závodu postupně pro technické potíže vypadly všechny tři Tatry, což se dosud nikdy nestalo, a tak se Karel Loprais vůbec poprvé díval na dojezd u Růžového jezera z pozice diváka. Údajně ho to vůbec neznechutilo a již plánuje další start.

„Benjamínkům“ Petrovi a Rosťovi se bohužel naplnily obavy, a ze závodu byli vyloučeni pro „hloupost“. V chladiči se jim vyvařila voda, a než sehnali novou, tak promeškali termín ke startu a byli diskvalifikováni. Ani oni se odradit nenechali. Právě naopak.

Z celkem 128 motocyklistů na startu do cíle dorazila necelá polovina. Ivoš a Standa obsadili ve své kategorii do 500 ccm v konečné klasifikaci druhé a třetí místo, což je jistě silná výzva pro další soutěže.

„Kluci ode mne dostali jednoznačný pokyn jet klidně, ne se za každou cenu tlačit dopředu. Není problém vyhrát jednu etapu, a pak se fyzicky a psychicky zhroutit. Na druhou stranu ‚Dakar‘ asi nikdy nevyhrajeme. Jezdce bez pudu sebezáchovy, Stefana Peterhansela, těžko ohrozíme. Není u nás jezdec, který by to dokázal. Spíše budu rozšiřovat počet závodníků, a to i v jiných kategoriích.“. . . . .
Ani další smrt, těžká zranění v následujících dnech, úmorná vedra, proklínaná smůla a neúspěchy nikoho neodradily. Všichni se nemohou dočkat dalšího pokračování „nekonečného příběhu“. Takže „Au revoir Dakar 98…“

Category: 1997 / 01

Jiří David je umělec zabývající se takřka všemi disciplínami, které v sobě zahrnují vizuální umění, film a video, reklamu nevyjímaje. Je mnoha lidmi obdivován, ale i zavrhován. Domnívám se však, že jeho dílo patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás ve druhé polovině dvacátého století vzniklo. Předmětem tohoto článku ale není vnutit čtenářům idol a postavit mu zaživa pomník…

Máš rád pomníky?

Nevaděj‘ mi, vlastně si jich nevšímám. Tedy nevšímám si těch, které jsou dobré, ty ostatní nevidím.

Co si myslíš o hvězdách? Chtěl bys být hvězdou?

Jo, proč ne, pokud bych to vydržel?! Když tu byl například Michael Jackson, většina našich takzvaných hvězd šoubyznysu plkala do médií, jaký je ten Jackson monstrum, a že tedy v žádném případě na tu Letnou nepůjdou… Dost jsem se tomu nasmál, neboť každej z nich by třeba zaprodal vlastní mámu, jen kdyby mohl alespoň na deset vteřin být tím „monstrem“. Trapně zakrývaná závist jim přetékala z bot. Jsou to malorepublikoví slaboši a nikdy se jim to nepodaří, neboť hvězda musí být i silná charismatická osobnost. Osobnost se schopností okamžité a jasné sebereflexe. To znamená hru s vizemi, jejíž pravděpodobnosti sám uvěříš, a to buď na základech prostoty se silným egocentrismem (neplést s egoismem, což „ochránci“ morálky tak rádi činí) nebo na základech schopnosti čisté manipulace. Nedá se to narafičit, musíš to žít. Což může být slast i hrůza, čiré šílenství, návyk.

Co si myslíš o nesmrtelnosti hvězd?

Je to jejich zář, vlastnost, zpětná vazba, nutnost, smysl, touha, směřování, prosba a ostatně i milosrdenství.

Jsi pro spoustu mých vrstevníků, a přiznám se, že i pro mne, důležitým inspiračním zdrojem. Vždycky mě bavila tvoje chameleónská pružnost, tvoje schopnost riskovat a dvojsečně tít do živého. Musíš v sobě živit nejen vznešenost, ale i „hnus“. Spočívá tvoje představa harmonie v rovnováze mezi dobrem a zlem?

Pokud zlu podlehnu, přestanu asi dělat svou práci. Zatím si stále zlo uvědomuji, ale neidealizuji do oné potřebné míry rovnováhy s dobrem. Je však pravděpodobné, že zlo i dobro je rovnonocenně imanentní (vyzařující), tedy je na každém z nás (vědomě nebo nevědomě), jakými jsme receptory (příjemci). Nepřipouštění si jak zla, tak dobra nic neřeší, a tak nevím, jak tuto skutečnost (ono „nic neřeší“) hodnotit. Zdá se, že současné umění se nachází v tomto bodě. Nehodnotit!

Proč teď maluješ „normální“ obrazy, když byla pro tebe donedávna typická snaha o různorodost, zvláštnost, výjimečnost a originalitu?

Nic se zas tolik nezměnilo. Je pravda, že tato série je největší (kolem sta obrazů) v mém dosavadním životě a jsou to „jenom“ obyčejné obrazy. Zdejší kulturní obec mne stejně již zaškatulkovala tak, že změna (rychlá, samozřejmě i povrchní) rovná se David. Prosím, ale já mám rád změnu. Rád se překvapuji, mám rád, když překvapím druhé, jsem rád překvapován, a když je to například uměním, nebráním se. Baví mě na tomto poli riskovat víc než v životě, proto životní energii transformuji do své práce. Otázkou je, jak dlouho to ještě snesu. Ony poslední obrazy jsou totiž o tom. Je to zkouška onoho rozhraní a navíc silně subjektivní. Mimochodem, už dva měsíce jsem nenamaloval ani jediný obraz, nějak nemohu. Sto obrazů je vlastně celé jedno tělo, které jsem vyrval ze svého a teď musím tu díru nějak zacelit.

Bojíš se, že budeš vypadat naivně, když budeš upřímný?

Ne. Jestliže něčemu věříš, je ti jedno, co na to ti druzí. Jsou sice důležití, ale pořád až druzí. Ale pozor – upřímnost nechápu jako naivní diletantství a neschovávám za něj neschopnost něco (tedy i nic) sdělit. Mimochodem, je snad upřímnost vlastností zvířat? Je upřímná smečka hyen, která roztrhá mládě antilopy?!

Je v tobě při práci přítomný strach?

Jestli myslíš strach coby jistý druh odpovědnosti, pak bezprostředně žádný. Kašlu na strach z nepochopení, vysmívám se strachu z nedokonalosti, nevnímám strach z formy, nepocítil jsem strach z náplně obsahu. Mám jen jednu obavu, že z těch všech možností, které mi letí hlavou, se včas nerozhodnu pro tu pravou. Pak – při práci – na to zapomenu a je mi to už jedno. Ten proces rozhodování, zpracování, zkoušek, omylů, chyb, miluji víc než samotný výsledek.

Myslím si, že je pro tebe něco rozseknout, naznačit, a pak to opustit, zmizet v pravý čas typické. Proč?

Je to prosté, nesnáším bohapusté opakování. Když si třeba lidi zvyknou na to, že tohle je tedy ten „pravý“ David, vyvedl jsem je snadno z omylu. Pak někdo tvrdil, že je to právě ten samotný princip změn, ten pravý David, tedy jako klec a štváč. Asi je blíž pravdě, proč ne? I když to není tak snadné. Rád přináším svým nejbližším dárky. Vždy jsou trochu jiné. S obrazy, s čímkoli jiným, je to podobné a to mě těší. Ale to bych se opakoval.

Na závěr malinký příklad onoho naznačení a opuštění. Již mockrát se mi stalo, že jsem něco udělal (obraz, kresbu, fotku, instalaci atd.), pak po čase opustil (v zapomnění však podržel). Přišli jiní a našli to, trochu zakamuflovali (nevědomě, vědomě) a jiní chytráci hned naznačovali, že to David eklekticky přebírá. Je to velká legrace, ale patří mi to. Je to daň za změnu. Už jsem si ale zvykl.Ptal se Jiří Černický

Category: 1997 / 01

Ačkoli běžná fotoreportérská práce z domácího prostředí tvoří devět desetin jeho pracovní náplně, Jan Šibík (33) proslul především svou cílevědomou snahou o obrazový záznam nekonečně dlouhé řady bolavých míst naší zeměkoule. Místa, která při své práci navštívil, jsou roztroušena po celé planetě, jako neuralgické body etnického běsnění.
„Někdy cítím na obou stranách linie skoro hmatatelnou nenávist a marně si lámu hlavu, kde se to v těch lidech vlastně bere,“ říká Šibík.
. . . . .

Konkurs do Mladého světa vyhrál ve čtyřiadvaceti, po pouhém půlroce fotografování a s menšími filmařskými zkušenostmi. Již tehdy mu nechyběl elán a energie. „Když jsme na takzvaném braneckém kursu chtěli stávkovat a odjet domů, celá třída rozpačitě postávala ve vestibulu,“ vzpomíná jeden z jeho spolužáků. „Najednou se Šibík objevil na schodech s báglem na zádech a bylo rozhodnuto.“

Příliš odvahy necítil, když jel na svou první větší cestu do Arménie, krátce po tragickém ničivém zemětřesení v prosinci 1989. Do Arménie se ještě po roce vrátil, aby dal vzniknout působivému obrazovému materiálu ze smutečních shromáždění. Konfliktem se sousedními Azery pak přibyl do těžce zkoušené země další tragický moment. To vše, stejně jako pád komunismu v Berlíně, Praze a Bukurešti, zachytil ještě v barvách časopisu Vlasta, odkud se posléze vrátil zpět do Mladého světa. Od roku 1992 působí v týdeníku Reflex, který mu vytvořil na naše poměry solidní podmínky. Ty však stále blednou, ve srovnání se zázemím, které mají fotoreportéři špičkových agentur a listů ve světě. „Většinou stěží pokryji náklady na cestu,“ usmívá se Šibík, „kdyby mi šlo o prachy v první řadě, musel bych skončit u fotek na billboardy.“


Boje na předměstí Kothoza. Na ulicích se střílelo, ne-
bylo mnoho příležitostí se ukrýt. Bojovníci ANC pou-
žívali podomácky vyrobené zbraně, hlavně Molotovovy
koktejly. Zaujali mě zejména lidi v pozadí za běžícím
mužem.
Johannesburg, duben 1994 –
první všerasové volby v JAR

Fotograf působí jako anonymní pozorovatel, přesto se nikdy nevyhne emocím. „Vím, že fotografie má schopnost oslovit široké masy lidí,“ říká Šibík. „Dnes už se ale dívám skepticky na to, že by pouhá fotka mohla něčemu napomoci. Svět neuvěřitelně zdrsněl, posunul se práh odolnosti vůči brutalitě. Takové fotky, které zahýbaly světem při válce ve Vietnamu, již nikým nepohnou. Současně je vidět neuvěřitelný posun ve zpravodajství, takový CNN či BBC již slouží v mnoha případech bojujícím stranám jako rozhodující podklad při vedení bojů.“

S nástupem do Reflexu dochází k podstatné změně, od černobílé fotografie přechází na barvu. V jeho pracech se najednou uplatňuje široce rozehraná škála emotivních rezonancí, při stále zachované kompoziční čitelnosti. Někdy se podaří fotku abstrahovat na jasně srozumitelný symbol, či jí přisoudit další významy. „Přechod na barvu byl pro mě důležitou změnou, dal mi další možnosti. V současné době fotím zejména na Fuji, s kterým se mi daří dosáhnout dobrého barevného účinku.“

Při práci na fotkách již málokdy stíhá sbírat o zemích podklady, či dokonce psát. Z toho důvodu uveřejnil loni inzerát, že k sobě hledá kolegu – novináře. K jeho zděšení se přihlásily desítky lidí, nakonec k oboustranné spokojenosti spolupracuje s Michalem Novotným. Z novinářských škatulek si Šibík oblíbil zejména „features“, které mu prý řeknou o dané zemi mnohdy víc než dlouhý cestopis či suchá řeč zpravodajství. Vypovídací hodnotu fotografie ovlivňuje i vazba na konkrétní zprávu. „Nemělo by se prostě stát, abych fotil hodinu před tiskovkou prázdný židle,“ říká Šibík, „na rozdíl od novináře již nemám možnost pozdější manipulace.“

Na cestách Honzy Šibíka je patrná absence jakékoli oblíbené destinace, jeho zájem směřuje do všech stran.

„Nejvíc mi vyhovuje akce“, říká Šibík. „Důležitý je pro mě, abych byl u toho, když se něco děje. Dnes bych již nedokázal nefotit a jenom sledovat, jak mi ubíhají nadějný momenty. Samozřejmě ale nepokládám focení za nejdůležitější věc na světě, člověk by neměl jít za svou věcí přes mrtvoly.“ Během hovoru se usmívá na svou maďarskou přítelkyni, Julku Kovácsovou. Ta se zprvu zamilovala do fotografií při výstavě v Černínském paláci, posléze do jejich autora. „Kdoví co bych dělal kdybych nefotil, třeba bych jenom seděl a chlastal.“ Julka se mračí, česky rozumí moc dobře. V nejbližších chvílích to však nehrozí. Honza kouká na hodinky – příští týden opět odlétá do afrického Zairu, kde se na hranicích s Rwandou počal další díl humanitární katastrofy.

Category: 1997 / 01

Ačkoli vám dnes představíme celkem malé městečko, jeho význam pro Čechy je značný. Všechno začalo klášterem,rok 1146 se uvádí jako jeden ze tří možných letopočtů jeho založení. Není ani přesně známo, kdy a kým byl klášterzaložen. Jsou to pouhé dohady, které historik tohoto kraje Alexandr Berndorf popisuje ve své monografii: „Klášterzaložil roku 1146 biskup würzburský, Berthold rodem Šternberk.“ Jiné dohady uvádějí založení tohoto kláštera letopočty 1153, a posléze 1157.

Městečko ale proslavil především slavný rodák, k němuž pouze uvedeme, že se později stal patronem Čech, Moravy a Slezska. Svatořečen byl roku 1729 v Římě papežem Benediktem XIII., dlouho po své smrti.

Kostel zasvěcený tomuto světci stojí na místě, kde podle pověsti stál jeho rodný dům. Když roku 1716 probíhalo šetření k blahořečení našeho světce, udal Pavel Otčenášek, osmdesátiletý soused, že ještě za jeho dětství na místě dnešního kostela tento dům stával. Dům byl později zbořen, jen zeď s obrazem ukřižované panny Marie a miláčka páně sv. Jana a obrazem klečícího kanovníka označovala místo jeho narození. Na naléhání místního děkana Kašpara Drauška započal majitel panství František Matěj ze Šternberka se stavbou kostela. Ta se započala roku 1639, kostel byl vysvěcen 1660 a zasvěcen sv. Janu Křtiteli. Náš slavný rodák byl totiž vysvěcen až o sedmdesát let později. Velký požár města roku 1686 zachvátil i kostel sv. Jana. Roku 1688 byl kostel znovu upraven.

Svatořečení slavného rodáka přilákalo mnoho poutníků, pro něž kostel záhy nestačil. Proto pozdější majitel panství, Adolf Bořita z Martinic, dal postavit kostel nový. Je to barokní stavba dle plánů Dienzenhoferových. Renesanční portál kostela pochází z kostela z roku 1688. Nad hlavním vchodem ve výklenku stojí socha sv. Jana Křtitele, ve výklencích věží sochy sv. Dominika a sv. Františka z Assisi.

Roku 1716, při setkání k výročí památky mučednické smrti světce, zde sloužil mši slavný ostřihomský arcibiskup, kardinál Kristián Augustus, vévoda saský.

A ještě jednou se městečko proslavilo: na zámku u města byl roku 1818 nalezen jeden ze dvou Rukopisů, které byly nejslavnějším podvodem v dějinách české literatury. Jistě pro vás teď nebude obtížné určit jméno městečka, zvláště když ještě napovíme, že světec nese jméno svého rodiště.  

Category: 1997 / 01

Jeviště s divadelními kulisami ponořené v mlze, kterou se jen obtížně prodírají tmavá světla reflektorů a dávají víc tušit, než vyniknout nabíleným tvářím, podmalovaným očím a černým vlasům, vyčesaným a natuženým do účesů, pro které si svět našel jméno Tarantule. Tak již takřka dvacet let vypadají koncerty britské kultovní kapely „The Cure“, která nedávno vystoupila i v Praze – jen mystická image by ale zbožnou pozornost fanoušků tak dlouho neudržela. Musela proto jít ruku v ruce s podobně tajemnými texty a výraznou, ale chmurně potemnělou hudbou. Robert Smith, zakládající člen a duchovní vůdce „The Cure“, textař, skladatel a zpěvák, je obojím – silně talentovaným autorem i intelektuálně přemýšlivým básníkem. Právě díky tomu, „The Cure“ přitahují a oslovují nové a nové generace fanoušků dodnes…. . . . .

Hudba, texty a specifická image byly už námětem pro desítky kritik, polemik, výtek a skandálů. Nevydržela by ostatně ani sama image, kdyby byla míň než životním postojem a nejen klukovskou zálibou v líčení se a oblékáním do černé. To, co lze věřit sedmnáctiletému chlapci, který pod vlivem nihilistické punkové revolty na jedné straně a existenciálními díly Alberta Camuse a pochmurnými náladami knih Franze Kafky na straně druhé zakládá v roce 1978 kapelu, je těžší brát s respektem u sedmatřicetiletého muže, kterým dnes Robert Smith je. Jenže tak, jako mystická výprava koncertů i grafika alb podpírá hudbu a především texty, tak na druhou stranu zase stále se myšlenkově vyvíjející a zrající hudba zabraňuje zesměšnění Smithových rozmazaných rudých rtů a bílých tváří. V době počátečního hledání své vlastní identity byli „The Cure“ záležitostí pro úzký okruh fanoušků, kteří z nich postupem času vytvořili magický kult. Ostatně právě ona tajuplnost a mystičnost přesně k tomuhle vybízela. Oč více byli „The Cure“ přehlíženi oficiální kulturou, o to větší zázemí si získávali u publika, které bylo ochotné nešetřit časem a rozplétat pavoučí sítě Smithových mystických textů plných smutku, bolesti a slzí. Podobně jako v případě odrazu Camusova Cizince ve skladbě „Killing a n Arab“ (Zabíjení Araba), je i řada dalších písní více či méně inspirovaná soudobou světovou literaturou. Příkladně právě skladba „One Hundred Years“ (Sto let) byla inspirováná knihou Sto roků samoty kolumbijského nositele Nobelovy ceny Gabriela Garcíi Marqueze, „At Night“ (V noci) je název jedné z Kafkových povídek, stejně jako píseň „How Beautiful You Are“ (Jak jsi nádherná) nese název povídky Charlese Baudelaira a skladba „Babanafishbones“ povídky J. D. Salingera. Ve spoustě dalších písní pak naj deme na rozličné povídky, básně, novely či romány jasné odkazy či alespoň drobné narážky. Robert Smith se svojí literární inspirací taky nikterak netají: „Čtu hodně, i několik knížek týdně a je to pro mě největší zdroj inspirace. Dřív jsem sám chtěl psát, ale postupem času jsem si uvědomil, že bych nikdy nenapsal nic tak skvělého, jako mí oblíbení autoři, takže se realizuji alespoň v textech, které považuji za určité literární črty. Na druhou stranu je mohu doplnit hudbou a tím jim dodat další rozmě r, který literatura nemá, a to mně v téhle činnosti dodává důvěru.“ Koho překvapuje, že si Smith z literatury vybírá především temné filosofické podněty týkající se smrti, musel by si projít jeho rozsáhlou knihovnu – Sartre, Camus, Joyce, Meyrink, Orwell, Kierkegaard, Kafka, Strindberg, Hesse… Jak Smith říká na vysvětlenou: „V určitém bodě smrt buď přijmete nebo ji, jak jste starší a starší, budete pořád odstrkovat. Já ji přijmul.“ Smith se se smrtí smířil a zpívá o ní jako jiní o lásce. To jiní se s ní a s Robertovými texty nedokázali smířit. Nebyla to chyba Smithe, ale jeho kritiků; ostatně sžíravé recenze z počátků kariéry „The Cure“ jsou dnes zapomenuty a čas dal za pravdu právě tvorbě skupiny, o jejíchž kvalitách v současné době už nikdo nepochybuje. A že se tolik lidí před patnácti lety mýlilo? Na vysvětlení „alternativního postavení“ „The Cure“ v počátcích osmé dekády je třeba si uvědomit, že šlo o dobu, kdy svět televizních obrazovek, rádií a obálek časopisů plnily po pádu negativistického punkového poselství kapely novoromantického hnutí, tedy kapely, které namísto kožených bund s nacistickými kříži, spínacími špendlíky ve tvářích a injekčními stříkačkami v žilách a zpěvu o anarchismu, antikristu a fašismu, úzkostlivě dbali na cukrově čistou image pohledných hochů, k čemuž pochopitelně patřily i melodicky svěží písničky a texty o lásce, přátelství a všeobecné kráse. Jenže zatímco salónní krása Nových romatiků se rozplynula jak iluze jejich bezstarostnosti, Smithovy vize přetrvávají. Mají totiž pevné základy v prvotních lidských otázkách – co je to smrt a jak vypadá? Proč procházíme stavy úzkosti? Kde se bere bolest? V otázkách, které si na dně svých myšlenek nosí každý z nás a které občas chtě – nechtě vyplují na povrch.

Category: 1997 / 01

KLÍČOVÉ POSTAVY STALINSKÝCH PROCESŮ VYDÁVAJÍ SVĚDECTVÍ

Varšava. Pátek 22. srpna 1949. Horký letní den… Několik minut po druhé hodině odpoledne přistupuje k odbavovacímu pultu Československých aerolinek na varšavském letišti vysoký, štíhlý muž. Hermann Field, občan Spojených států, architekt, třicet devět let.

Letenka do Prahy je v pořádku. Pasová kontrola. „Pas dostanete zpět v letadle,“ říká důstojník lámanou angličtinou. Celní prohlídka. Musí otevřít kufr. Úředník hrábne ledabyle do zavazadla. Zavře ho a kývne na muže v civilu. Ten popadne kufr, prochází skleněnými dveřmi, zabočuje chodbou doprava. Další dveře.

Hermann Field nechápe, oč jde, ale následuje muže nesoucího jeho kufr. Vstupuje za ním do malé rohové místnosti.

„Pojďte dál,“ říká tentokrát lámanou němčinou důstojník stojící u okna. Vedle něho civilista. V ústech cigaretu, oči schované za silnými skly brýlí. „Dejte vše, co máte v kapsách, na stůl,“ rozkazuje.

„Za půl hodiny je odlet do Prahy,“ namítá Američan. Civilista ho nenechává domluvit.

„Vyprázdněte kapsy,“ opakuje rozkaz.

Hermann rozpačitě vyndavá vše z kapes. Čas utíká. Jsou slyšet motory letadla. Toho, které odlétá do hlavního města Československa. Hermann nechápe, co se děje, co s ním zamýšlejí. A čas ubíhá. Pomalu, ale neúprosně. Začíná se šeřit.

„Pojďte s námi,“ říká muž, který už zase kouří.

Vyšli postranním vchodem. Zamířili k tmavomodré dodávce. Přikázali mu, aby nastoupil. Poslechl. Vůz se rozjel. Kam?

ZMIZENÍ TŘETÍHO Z FIELDŮ

Kate Fieldová, Hermannova žena, je zděšena. Její manžel je již třetí člen rodiny, který záhadně zmizel za Železnou oponou. V polovině května to byl v Praze Hermannův, o šest let starší bratr Noel. V polovině srpna se „ztratila“ v Praze Noelova manželka Herta, která se snažila najít Noelovu stopu. A nyní Hermann…

Fieldovi polští přátelé dosvědčili, že ho 22. srpna odvezli na varšavské letiště. Na Československých aerolinkách Kate sdělili, že Hermann nikdy nebyl na palubě letadla na lince Varšava-Praha. A když se o několik týdnů později obrátilo oficiálně velvyslanectví Spojených států amerických na polské ministerstvo zahraničních věcí se žádostí o pomoc při pátrání po Hermannu Fieldovi, dostalo lapidární odpověď: Hermann Field se nenachází na polském území!

Kate Fieldová to nechápala. Proč by neměl Hermann letět do Prahy? Doufal, že mu při pátrání po zmizelém bratru a švagrové pomohou dva vysocí komunističtí funkcionáři – šéfredaktor Rudého práva Vilém Nový a náměstek ministra zahraničního obchodu Evžen Löbl. Oba – a nejen oni, ale tisíce dalších českých a slovenských uprchlíků z nacisty obsazeného Protektorátu Čechy a Morava a ze Slovenského štátu – vděčili Hermannovi za nezištnou pomoc. V roce 1939 pracoval Hermann Field v Krakově jako úředník Czech Refugee Trust Fund, anglické organizace, která pomáhala uprchlíkům k emigraci do Velké Británie. Mezi těmi, kterým Hermann Field pomohl, bylo vedle Nového a Löbla i mnoho jiných komunistů, ale například také sociálně demokratický poslanec Vilém Bernard. A samozřejmě řada lidí, kteří se obávali pronásledování z rasových a náboženských důvodů. Hermann Field pomáhal, jak mohl.

Vše vlastně začalo již ve třicátých letech. Noel Field pracoval tehdy na ministerstvu zahraničních věcí USA. S obavami sledovali on a jeho přátelé rozmach nacistického Německa. Brzy nabyli přesvědčení, že jediná síla, která je schopna nacismus zničit, je – komunistický Sovětský svaz. V jejich názoru je utvrdil pád Španělské republiky, neustálá rozpínavost „hnědé diktatury“. Zdá se, že nejpozději v roce 1939 se stal Noel Field – komunistou.

Odešel ze služeb ministerstva zahraničí a našel si nové působiště: koncem roku 1940 byl se svou manželkou Hertou pověřen vedením úřadu protestantské pomocné organizace Unitarian Service Committee (USC) ve francouzském přístavním městě Marseille. O dva roky později byl úřad přeložen do Ženevy. Odtud vedli Fieldovi boj za záchranu životů stovek uprchlíků před nacismem z celé Evropy.

ROK 1945

Konec druhé světové války. Úřadovna Unitarian Service Committee v Ženevě je v roce 1947 uzavřena. Noel Field a jeho žena jsou bez zaměstnání. Začíná studená válka. Noel se obává, že on, který má pověst komunisty, by ve Spojených státech nenašel práci. Ale v zemích východní a střední Evropy mají Fieldovi mnoho přátel, kterým pomohli, když byli v nouzi, když jim hrozila smrt v koncentračních táborech a věznicích. Fieldovi odjíždějí do Polska a Československa. Noel Field by tam – nebo v sovětském pásmu Německa – rád získal univerzitní profesuru nebo práci ve výzkumném ústavu.

Polsko, jak zjistili při návštěvě Varšavy, nepřipadalo z jazykových důvodů v úvahu. Zbývalo sovětské pásmo Německa a Československo. Povolení k pobytu na území východního Německa vydávaly tehdy sovětské okupační orgány. Vyřízení žádosti občana západního státu, Američana, by trvalo několik měsíců. Ale z něčeho Fieldovi museli být živi. Československo se zdálo být nejvhodnější zemí, kde by mohli Noel s Hertou začít nový život.

PODZIM 1947

Praha, U laboratoře 22. Vila Egona Erwina Kische.

Noel a Herta Fieldovi jsou nadšeně uvítáni Kischovou ženou Giselou. Znají se ze Španělska. Fieldovi Kischovým tehdy pomáhali. Gisela Kischová však Fieldovým pomoci nemůže. Manžel je právě ve Zlíně. Sbírá tam materiál pro reportáž o Baťových závodech. Ale určitě s ním o Fieldově prosbě bude hovořit…

V květnu 1948 – několik týdnů po komunistickém puči – Egon Erwin Kisch zemřel. Krátce po jeho smrti přijíždějí Fieldovi opět do Prahy. Bydlí u Kischovy vdovy, kde se schází řada společných přátel. Giselin švagr, lékař a publicista Bedřich Kisch, bývalý šéfchirurg Komenského lazaretu interbrigadistů ve Španělsku, lékařka Dr. Alice Kohnová a její sestra Eva Glasnerová – pracovnice Výzkumného ústavu ministerstva zemědělství, zahraničně politický redaktor Rudého práva André Simone, Otto Katz a jeho žena . V září 1948 přijel na návštěvu svých starých známých také německý komunista Leo Bauer, později odsouzený sovětským soudem k trestu smrti (po propuštění se stal Bauer sociálním demokratem a blízkým poradcem německého spolkového kancléře Willyho Brandta). V Praze se Field setkává rovněž s Vilémem Novým i Ludvíkem Frejkou, který na sekretariátu ÚV KSČ řídí ekonomické oddělení.

V listopadu 1948 však Fieldovi odjeli zpět do Švýcarska. Vypršelo jim povolení k pobytu. Přátelé v Praze jim ale slíbili, že učiní vše, aby se mohli brzy vrátit. Natrvalo – Field jako profesor Karlovy univerzity…

NIKDO NIC NETUŠIL…

Nikdo netušil, že se kolem Noela Fielda začíná stahovat kruh.

Měl se stát jedním z nejdůležitějších koleček v systému stalinských krvavých čistek, které sovětský diktátor připravoval v zemích své gubernie.

Začalo to v Bulharsku. V Sofii byl Trajco Kostov odsouzen v inscenovaném procesu k trestu smrti. To však byl pouze začátek. Pokračovat se mělo v Maďarsku, Československu… Noel Field měl v Moskvou připravovaném scénáři převzít jednu z hlavních rolí.

Pro proces v Budapešti byly již vybrány oběti. Lazslo Rajk, bývalý ministr vnitra a úřadující ministr zahraničí, a Dr. Tibor Szönay, nejvyšší kádrovák maďarských komunistů, měli sehrát hlavní úlohu. Dr. Tibor Szönay žil za druhé světové války ve Švýcarsku. Zde se seznámil pod jménem Hoffmann nejen s Hermannem, ale i s Noelem Fieldem a Allenem Dullesem, šéfem švýcarské pobočky vznikající americké tajné služby.

Nastal čas, aby Noel Field vstoupil na scénu…

PŘÁNÍ GENERÁLA BĚLKINA

Před sídlem generála Fjodora Bělkina, šéfa jihovýchodní evropské sekce sovětské Státní bezpečnosti v Badenu u Vídně zastavilo auto s pražskou poznávací značkou. Na pozvání generála Bělkina přijel do Rakouska představitel československé Státní bezpečnosti Jindřich Veselý. To, čím jej Bělkin pověřil, hosta z Prahy nepotěšilo. Měl zařídit, aby Noel Field byl oficiálně pozván do Československa.

V dubnu 1949 obdržel Noel Field v Ženevě dopis z Prahy. Měl co nejrychleji přijet do československého hlavního města, kde s ním bude projednáno jeho pracovní zařazení v některém vědeckém ústavu nebo na univerzitě. Fieldovi byli nadšeni. Konečně se na ně usmálo štěstí. Noel se s Hertou dohodl, že nejprve odjede do Československa sám.

Čtvrtek 5. května 1949. V hotelu Palace se ubytoval občan Spojených států amerických Noel Field. Na ministerstvu navštívil Jindřicha Veselého plukovník maďarské Státní bezpečnosti Ernö Szücs.

„Je to přání generála Bělkina,“ zdůrazňoval Maďar svou „prosbu“. „Potřebujeme zatknout Noela Fielda a předat ho ihned maďarským bezpečnostním orgánům.“

Veselý nebyl nadšený. Chtěl se krýt souhlasem nejvyšších míst, a proto požádal o rozhovor Klementa Gottwalda. K setkání došlo ve středu 11. května 1949.

„Jestliže maďarskou žádost podporuje Bělkin, tak to proveď, jak si to přeje,“ uklidnil Gottwald Veselého.

Čtvrtek 12. května 1949.

Několik minut před desátou dopoledne se vypravil Noel Field na krátkou procházku Prahou. Pokývl na vrátného hotelu Palace, zahnul do Jindřišské ulice. Chtěl právě zabočit doprava na dolní konec Václavského náměstí, když ho zastavili dva muži.

„Pan Field?“ zeptal se jeden z nich anglicky.

Field přikývl.

„Pojeďte s námi,“ vyzval ho muž, který ho oslovil.

Nasedli do osobního auta stojícího několik metrů opodál.

O šest dnů později, v noci na středu 18. května 1949, byl v Budapešti zatčen člen politického byra Maďarské strany pracujících Dr. Tibor Szönay.

Ve stejný den, kdy byl zatčen v Budapešti Tibor Szönay, došel do hotelu Palace telegram z Bratislavy. Odesílatel: Noel Field. Američan prosí ředitelství hotelu, aby jeho věci odevzdalo jeho dobrému známému „Mr. Klimmelovi“ z Bratislavy. A „Mr. Klimmel“ se skutečně v hotelu Palace ohlásil. Převzal Fieldovy věci a zmizel. Navždy. Když po něm později pátralo velvyslanectví Spojených států, zjistilo se, že na bratislavské adrese udané v telegramu „Mr. Klimmel“ nikdy nebydlel.

V srpnu 1949 přijela do Prahy manželka Noela Fielda. Ubytovala se v hotelu Paříž. Tam chtěla vyčkat nejen návratu zmizelého Noela, ale také Hermannova příjezdu z Polska. A pak – začala navštěvovat jednoho známého po druhém. Ne, nikdo z nich o Noelovi nevěděl. Nic nevěděli ani úředníci ministerstva vnitra. Nikdo nic…

Poslední známka života Herty Fieldové v Praze byl dopis, odeslaný v pátek 26. srpna jejím švýcarským přátelům. Poté, jakoby se i po ní slehla země.

Ministerstvo zahraničních věcí v Praze i v Budapešti: „Ne, žádný ze tří Fieldů nebyl v posledních třech měsících na maďarském území…“

VŠICHNI ZNALI ŠPIÓNA

V Maďarsku skončilo vše tak, jak si přála režie.

„Ano, jsem agentem amerických imperialistů a pro zradu mě získal Noel Field,“ přiznal Dr. Tibor Szönay – Hoffmann.

Jak jinak mohl skončit zrádce socialismu, než na šibenici.


Na základě vykonstruovaných obvinění a vynucených
doznání vznášel obžalobu s tváří Mefista hlavní
prokurátor, doktor práv Urválek. V procesu s vedením
protistátního spikleneckého centra bylo z třinácti
obžalovaných jedenáct rozsudků trestu smrti.

A nyní se roztočila kola krvavého procesu v Československu. Ve dnech 20. až 27. listopadu 1952 se v Praze na Pankráci konal proces se třinácti členy „vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“.

A zase se obžalovaní přiznávali. Přiznávali ke zradě a špionáži. Byli naverbováni – Noelem Fieldem.

Výpověď obžalovaného Karla Švába:

Prokurátor: „Jak jste spolu se Slánským sabotovali vyšetřování nepřátelské činnosti amerického špióna Noela Fielda v Československu?“

Šváb: „Věděli jsme, že americký špión Noel Field má v Československu vybudovanou špionážní síť, která vyvíjí rozsáhlou činnost, že jeho přímými spolupracovníky jsou Ludvík Frejka, Josef Goldmann, Evžen Löbl, B. Hájek – Karpeles, ze Slovenska Laco Holdoš a řada dalších jako Pavlík – Politzer…“

Prokurátor: „Kdy jste se dověděl, že Noel Field je špión?“

Šváb: „O tom, že je Noel Field špión, jsem se dověděl v roce 1947 v dokumentu, který mi přinesl a předložil sionista Štěpán Plaček. Byl to dopis, psaný pověstným americkým imperialistickým agentem Allanem Dullesem Fieldovi, ve kterém jej vyzýval ke špionážní spolupráci… Spolu s Plačkem jsme tento důležitý dokument zatajili i tehdy, když byla v roce 1949 odhalena Fieldova špionážní činnost v Maďarsku…“

Špión Noel Field…

Ani tři roky předtím v Budapešti, ani nyní v Praze nebyl předveden před soud, aby potvrdil špionážní činnost obžalovaných.

Hermann Field také nezůstal ušetřen obvinění ze špionáže. V procesu s „protistranickým centrem“ vypovídal jako „svědek“ proti obžalovanému Evženu Löblovi také Vilém Nový, kterému Hermann Field umožnil v roce 1939 útěk z Krakova do Anglie.

Nový: „…Löbl zaujímal ve skupině československé emigrace dost významné postavení… Když jsem přišel do Krakova, Löbl tam již byl a úzce spolupracoval s Hermannem Fieldem… velmi tajně spolupracoval na prověřování nově příchozích emigrantů a jejich transportování do Anglie…“

Předseda: „A kdy jste se setkal s Evženem Löblem ve společnosti Hermanna Fielda po osvobození Československa?“

Nový: „Bylo to v roce 1947, kdy Hermann Field přijel do ČSR. Navštívil mě v mém bytě… Field se především zajímal o funkce a pobyt emigrantů z roku 1939 z Krakova. Zajímal se také o politické a hospodářské otázky… Pamatuji si, že v průběhu diskuse si dělal Field nějaké poznámky do svého zápisníku…“

Jedenáct „provazů“, jak si přál Klement Gottwald. Jen tři obžalovaní směli zůstat naživu. Odsouzeni k doživotnímu žaláři.

Ale co se stalo s Hermannem, Hertou a Noelem Fieldovými?

SPIKNUTÍ JOZEFA SWIETLA?

Čas ubíhal.

Ve čtvrtek 5. března 1953 zemřel sovětský diktátor Josef Visarionovič Stalin…

V Moskvě byl zatčen a popraven šéf sovětské Státní bezpečnosti Lavrentij Berija. On a jeho spolupracovníci porušovali soustavně „socialistickou zákonnost“. A nejen v Sovětském svazu. Měli spolupachatele ve všech zemích lidové demokracie, tvrdili noví mocipáni v Kremlu.

A Hermann, Noel a Herta Fieldovi?

Jednoho dne, začátkem roku 1954, odvedli Hermanna Fielda do kanceláře ředitelství věznice v Miedzeszynu nedaleko Varšavy. Tam ho očekávala elegantní žena. Představila se jako Markowska. Přišla z pověření ministerstva vnitra a komunistické strany.

Vše, co se s Hermannem od jeho zatčení na varšavském letišti dělo, bylo spiknutí. Spiknutí amerického agenta, plukovníka polské Státní bezpečnosti Jozefa Swietla.

Předložila Hermannovi fotografii.

„Poznáváte ho?“

Poznal. Muž s cigaretou. Muž, který ho surově vyslýchal. Plukovník Jozef Swietlo.

„V prosinci 1953 jsme ho poslali na služební cestu k našim německým přátelům,“ pokračovala Markowska. „Swietlo využil příležitosti a přeběhl ke svým americkým chlebodárcům.“

Dne 3. prosince 1953 přijel do Berlína plukovník polské Státní bezpečnosti Jozef Swietlo, zástupce náčelníka X. oddělení, které řídilo na ministerstvu Státní bezpečnosti boj proti špiónům. O dva dny později, 5. prosince 1953, se přihlásil v západní části města u amerických úřadů a požádal o politický azyl.

Teprve později se Hermann dověděl, že Swietlo na tiskové konferenci vyprávěl podrobnosti o jeho zatčení, které si přáli sovětští poradci, i o průběhu jeho vyšetřování. Dokonce polský prezident Boleslaw Bierut se zajímal, co se děje s Fieldem a naznačil začátkem roku 1952, že je „příliš dlouho naživu“. Swietlo potvrdil, že Hermann Field měl být hlavním svědkem v připravovaných inscenovaných procesech se Stalinovi nepohodlnými německými a polskými komunistickými předáky. A vypověděl také, že se v roce 1951 v maďarském vězení setkal s Noelem a Hertou Fieldovými. Byli ve strašném tělesném a duševním stavu.

„Budete propuštěn,“ slíbila Hermannu Fieldovi Markowska. „Ale bude to ještě chvíli trvat…“

Kate Fieldová vzpomíná:

„Byla sobota… a já zůstala v Londýně sama s dětmi. Ve spánku jsem zdálky zaslechla zvonek telefonu. Zvedla jsem sluchátko.

Paní Fieldová, zde je tisková agentura Reuter. Máme pro vás radostnou zprávu. Varšavský rozhlas právě vysílal, že váš muž byl propuštěn z vězení a že byl zproštěn všech obvinění.

Vytryskly mi slzy… Rozsvítila jsem světlo. Bylo pět hodin padesát minut, 25. října 1954… Telefon opět zvonil. Tentokráte to byla agentura News Service. Sáhla jsem po tužce a psala, co mi diktovali. Rádio Varšava hlásilo, že Hermann Field byl propuštěn z vězení… Byl propuštěn poté, co se prokázalo, že všechna obvinění, která proti němu vznesl Jozef Swietlo, jsou vymyšlená a jsou dílem amerických agentů a provokatérů…“

Curych. Pátek 19. listopadu 1954.

Přesně podle letového řádu přistává krátce o patnácté hodině polské letadlo z Varšavy. Jako první z něho vystupuje vysoký, štíhlý muž s prošedivělými vlasy. Architekt Hermann Field.

Odchází do budovy letiště, kde ho očekává důstojník švýcarské policie. Odvádí ho do kanceláře a prosí, aby tam počkal.

Čas se vleče…

A pak se otevírají dveře… Kate…

PARTNEŘI V RÁJI BLÁZNŮ

Téměř současně s Hermannem Fieldem opouštějí po více než pěti letech maďarské vězení jeho bratr Noel a švagrová Herta.

A pak – pak se svět diví. Noel a Herta Fieldovi, na nichž jsou patrny následky brutálního věznění, oznamují, že se rozhodli zůstat v Maďarsku.

V roce 1964 navštívili Noela a Hertu, kteří si v Budapešti koupili malý domek na svahu nad Dunajem, Hermann a Kate. Noel pracoval jako překladatel pro kulturně-politický časopis New Hungarian Quartely.

Naposled viděl Hermann svého bratra v roce 1969. Noel byl zasmušilý, málomluvný. Netajil se zklamáním nad vojenským potlačením Pražského jara v srpnu 1968 vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy.

V roce 1970 Noel Field zemřel. Jeho žena Herta ho přežila o deset let.

Hermann a Kate Fieldovi ještě žijí. Na americkém venkově, v usedlosti, která se jmenuje Vallley Farm. Kniha vzpomínek, kterou nedávno vydali v hamburském nakladatelství EVA, se jmenuje „Departure Delayed – Stalinova rukojmí ve studené válce“. Jiná kniha, „Partneři v ráji bláznů“ autora Wolfganga Kiesslinga, líčí osudy Noela Fielda a jednoho z mužů, kterým pomohl k útěku před nacisty – bývalého člena politbyra komunistické SED v NDR Paula Merkera, jednoho z kandidátů na hlavního obžalovaného v připravovaném procesu se „zrádci“ a s Fieldovými agenty v NDR.  

Category: 1997 / 01

Odešel z Klatov, když mu ještě nebylo třicet, a dnes má zaregistrováno celkem 27 světových patentů v leteckém, textilním i filmovém průmyslu. Pomáhalv amerických začátcích Voskovcovi a Werichovi, Hugo Haasovi, s Formanem chodil do stejného tenisového klubu. Letos je mu osmdesát šest let. V jeho soukromésbírce najdete Renoira, jako prezident Historické společnosti Židů z Československa vydal knihu, která nechybí v žádné světové knihovně. Dcera ho seznámilas princem Charlesem a on se loni seznámil s Jiřím Suchým. Dokázal něco, co nikdo jiný na světě, a dokázal to několikrát po sobě. To už nemůže být náhoda.Kdo je Ludvík Weiner?

EMIGRACE

Na jihozápadě Čech, u hranic s Německem, na rozhraní Šumavského podhůří a pahorkatin Plzeňské pánve, leží obec Klatovy. Má něco přes dvacet tisíc obyvatel a celkem na ní není nic zajímavého. Snad až na to, že se zde narodil Ludvík Weiner. Jeho pradědeček byl rabínem, a kdo četl Singerovy romány ví, že to je předznamenání dramatického osudu. Jeho děda založil rozsáhlé průmyslové podniky, a to je další osudové předznamenání. Když osmadvacetiletý Ludvík Weiner v roce 1938 odjížděl před plížícím se nacismem studovat do Londýna inženýrství, vůbec ho nenapadlo, že se vrátí do Čech jako světově uznávaný vynálezce a historik až za půl století.

STROJ NA ŠLAPÁNÍ ZELÍ

Do Ameriky se dostal přes Brazílii, kam v roce 1940 odjel i s matkou, protože v Londýně nesměl pracovat. V Brazílii se seznámil s nějakým Steinerem ze Znojma, kterému zdravotní komisař zavřel továrnu na nakládání zelí, protože praktikoval starou českou techniku „šlapání pomocí dívčích nohou“. Tak Weiner vymyslel svůj první stroj – automatický pres na „šlapání“ zelí. Jak snadné. Nechal si vše vysvětlit protože v životě nakládání zelí neviděl, a stroj fungoval báječně.

PSTRUZI ZE SUŠICE NA AMERICKÉM KONZULÁTĚ

Některé lidské osudy fascinují svou výjimečností, jiné zase osudovou logikou životních rozhodnutí. V příběhu Ludvíka Weinera se spojuje obojí, ale vše přetrumfne samozřejmá lehkost jeho úspěchů. Do Ameriky se například dostal díky sušickým pstruhům. Když přišel na americký konzulát, všiml si, že v rohu kanceláře leží rybářská udice na pstruhy, a tak dvě hodiny konzulovi vykládal o tom, jak se v Sušici chytají pstruzi do ruky. „Pstruh je v potoce strašně hloupý,“ vysvětloval, „je jen otázka, jak ho chytit. Je kluzký a ve vodě je jiná retrakce, to se musíte naučit.“

„Proč jste vlastně přišel?“ vzpomněl si konečně konzul.

„Vízum do Ameriky? Přijďte pozítří,“ řekl v době, kdy někteří lidé čekali na americké vízum dlouhé měsíce.

„CALL COLLECT“

V Americe se rozkoukal rychle, a dnes na ni nedá dopustit: „Má sice své neduhy, ale přesto jsou zde určité věci, které jsou pro mě, jako pro cizince důležité,“ řekl v rozhovoru pro Československý týdeník v USA, „jako Žid se nemohu nikde v západní Evropě asimilovat, tady ano.“

Podařilo se mu to skutečně v rekordním čase a tím nejjednodušším způsobem. Práci začal shánět tak, že ve veřejné knihovně v New Yorku zjistil podle hospodářského atlasu, že nejvyšší výdělky jsou v Los Angeles. Koupil si New York Times, a na inzertních stranách se dočetl, že firma Douglas Aircraft (dnes BOEING) hledá inženýra. Nejvíc na něj zapůsobilo heslo „call collect“ – volejte na účet volaného. Ověřil si, že pokud jej firma nevezme, proplatí mu zpáteční jízdenku, a pak jel tři dny a dvě noci bez zastávky napříč státy. Bylo to za války, a továrny tehdy nestačily vyrábět nýtky do letadel. Když se pak ptali, kdo má zkušenosti s výrobou nýtků, přihlásil se, i když nic podobného v životě neviděl. V krátké době pak Ludvík Weiner vyprojektoval stroj, který pracoval ještě lépe, než jaké byly předpoklady. Jak jinak.

INŽENÝRSKÝ INSTINKT

Podle inženýra Weinera člověk nemůže dělat stejnou věc příliš dlouho, potřebuje změnu. Sám se tím řídil a z letecké továrny odešel, i když se tu z něj stala hvězda s královským platem. Založil společně s kolegou vlastní firmu. Ta brzy prosperovala, ale Ludvík Weiner se neshodl se společníkem, bývalým vedoucím letecké dílny, který předtím neměl nikdy velké peníze a nevěděl si s nimi rady. Weiner mu prodal svůj podíl a založil další firmu. Pak to šlo samo. Vymyslel od stroje na výrobu zipů až po tkalcovský stroj bez člunku. A když se na něj později obrátil slavný Walt Disney, během čtrnácti dnů mu Ludvík Weiner přinesl plány na novou kameru, která odstranila „trhavý“ pohyb kreslených filmových postaviček. Vymyslel i některé technické věci do Disneylandu, například promítání na devět pláten současně…

Jak je možné dostat se na vrchol v tolika odlišných vědách? Weiner říká, že: „Principy, které se jednou osvědčí, osvědčí se ve všem.“ Ale to jistě není celé tajemství úspěchu, a tak dodává: „Já jsem rozený inženýr. Často pracuji podle instinktu, vím že jsem na správné cestě. To se nedá naučit, s tím se musíte narodit.“

OD MODIGLIANIHO K RENOIROVI

Až dosud to byl příběh inženýra a jeho světového úspěchu. V tomto okamžiku přerůstá v něco mnohem hlubšího. V úspěchu finančním a podnikatelském se odráží „americký sen“, ovšem v kapitole, týkající se umění a historie, se odráží stará rabínská tradice a její kořeny sahají o pár tisíciletí hlouběji. Vztah k umění měl Ludvík Weiner odjakživa. Sám také maluje, a snad proto dovedl již od mládí vzácný obraz – jak patří k dobrému jménu obchodníka – ocenit. Když poprvé přijel do Ameriky, uviděl prodávat Mo diglianiho za 1200 dolarů a nabídl kolegům, že když každý z nich dá dvě stě, za pár let na tom obrovsky zbohatnou. Nechtěli mu tenkrát rozumět, tak začal sbírat staré mistry později sám. O jeho soukromé sbírce prozraďme jen to, že má mimo jiné Renoira, a že k jejímu hlídání neváhal instalovat tak důkladné bezpečnostní zařízení, až se ho jednou sám polekal. Při překročení „hlídané linie“ totiž spustí tak zuřivý psí štěkot, že je prý sugestivnější než skutečný. Jak říkal Jiří Voskovec: „Intelekt potře buje k vyvážení vášeň.“ Scházeli se s Weinerem často, takže příležitostí k tomu bylo víc než dost.

ŽID Z ČECH

Víte jaký je rozdíl mezi významem slovního spojení „český Žid“ a „Žid z Čech?“ V tom druhém případě se lidé nehlásí k židovství jako k náboženství, ale považují je za národnost. S celou plejádou světově uznávaných osobností včetně Ludvíka Weinera, které se hlásí k tomu druhému případu, se seznamujeme až po roce 1989. Uvědomují si historický paradox, který změnil jejich život i to, že se něco podobného už nestane. Tedy, pokud jsou lidé poučitelní: „Hitler způsobil, že hrstka lidí z Čech utekla a přišla sem. To se už nebude opakovat… Je tu řada mladých, ale neumí česky, nemají ponětí o tamějších poměrech.“ Snad proto se ti, kteří vědí oč jde, scházejí ve spolcích. Jedním z takových spolků je Historická společnost Židů z Československa a posledních dvacet let je její duší právě Ludvík Weiner. První akcí, kterou pomáhal organizovat, byl večírek k oslavě tisíce let Židů v Čechách, na kterém vystoupil i Weinerův přítel, Jiří Voskovec. O mnoho let později odešel inženýr Weiner do důchodu, továrny pro dal a převzal funkci prezidenta společnosti. Pod jeho vedením vyšel třetí díl monumentální knihy THE JEWS OF CZECHOSLOVAKIA a začal vydávat JEWISH REVIEW. Když pak zemřel v New Yorku redaktor, který se zabýval v New York Times židovstvím, nebyl náhle nikdo, kdo by ho zastoupil. O Weinerovi se vědělo, že je úspěšným podnikatelem, a že je editorem Jewish Review, tak se na něj obrátili, přestože je technik a továrník. Nakonec se tedy stal redaktorem New York Times – deníku, ze kterého přečetl inzerát n a své první zaměstnání. Kruh se uzavírá.

ŽIDOVSKÝ „SECHL“

Všechny děti „udělal bohatými“, jak říká, ale až ve čtyřiceti letech, do té doby se musely snažit samy. I když se mají dobře, opravdový „sechl“ neboli obchodního ducha, jak říkají Židé, má jen dcera Lynn, která se provdala za milionáře, je starostkou na Floridě a mimo to má asi padesát továren na výrobu nožů po celém světě. Když se Ludvík Weiner poprvé s celou rodinou vrátil do Klatov, děti nemohly uvěřit, že se tady opravdu narodil. Představovaly si, že pochází z nějaké „malé Ameriky“, a tady zatím pomalu ani netekla teplá voda v hotelu. Druhý den přesídlili do pražského hotelu Intercontinental, snad aby se přesvědčili, že i v Čechách něco podobného existuje. Čechy má ale pan Weiner pořád rád, i když tvrdí, že jsou lepší hudebníci než obchodníci. „Jak je možné, že v Sušici se otevřely dvě nové továrny a jejich majiteli jsou Němci?“ Přesto věří, že máme všechny předpoklady k blahobytu – především píli a šetrnost.

PŘÍLIŠ MNOHO NÁHOD?

Zdá se, jako by nic v životě Ludvíka Weinera nebylo náhodou – anebo spíš jakoby uměl náhodu využívat ve svůj prospěch. Možná je právě tohle inženýrský instinkt. Podobný nádech má schůzka, na které se s ním sešel Jiří Suchý, který společně se Šlitrem navázal na tradici, kdysi vytvořenou Werichem a Voskovcem. Tím Voskovcem, se kterým se pan Weiner donedávna přátelil v Americe. Byla to zvláštní schůzka, a ačkoliv se sešli lidé, kterým jsou novináři neustále v patách, proběhla v přísném utajení. Dr. Mráček, o kterém se říká, že je „inventářem divadla Semafor“, a přes tenis se jako sušický občan zná již dlouhá léta s panem Weinerem, zorganizoval setkání dvou světů do nejpodrobnějších detailů. Pomohla mu v tom Slovakofarma, firma pro kterou dr. Mráček pracuje. Inženýr Ludvík Weiner ani netušil, že ti příjemní společníci v jeho doprovodu jsou lékaři – kardiolog Jiří Dudek, doktoři Vlastimil Říha a Pavel Krejčí, Jan Velek i sestra Jaroslava Mrázková – a jsou tu také proto, kdyby snad náhodou selhal jeho pacemaker. A výsledek schůzky? Jiří Suchý loni prožil něco, co by se dalo nazývat „český comeback“. A v příštím roce chce dobýt Ameriku. Nastudoval novou hru v angličtině a Ludvík Weiner využije svých kontaktů při jejím uvedení. Uvidíme, jestli jeho instinkt bude úspěšný i tentokrát.

Category: 1997 / 01

Sumatra, Jáva, Borneo, Celebes. Také vám tohle exotické zaklínadlo přináší vůni koření, sušených ryb a laciného rumu, vanoucí z přístavu do okna zapadlého hotelu, kde zmáčení potem zápasíte se záchvatem malarické horečky? Přístavy tropických moří, malajští piráti, čínští obchodníci, holandské lodě přetížené nákladem kakaa, domorodé parníčky s koprou?. . . . .

Ty obrazy je potřeba trochu přemalovat. I tak v nich však zbude dost romantiky. Indonésie to v minulosti neměla nikterak jednoduché a připočteme-li (při 185 milionech obyvatel) stálý příliv lidí do velkých měst, to znamená i do těch přístavních, není divu, že přístavy pro velké trajekty tu patří k nejdůkladněji střeženým územím. Vysoká betonová zeď, ostnatý drát, pečlivě hlídaná brána. Fotografovat? Ani nápad!

BOJ O MÍSTO NA PALUBĚ

Spojení mezi indonéskými ostrovy zajišťuje šestnáct moderních trajektů společnosti Pelni. Ty největší mají až čtyři tisíce lůžek v pěti třídách a připočteme-li paluby, zdá se kapacita lodí téměř neomezená. „Cirenai“, která nás odváží ze Surabayi na Jávě, je sto padesát metrů dlouhá a šestatřicet metrů široká. Vyrobili ji před osmi lety v Německu. Pracuje na ní sto dvanáct lidí – dva měsíce jsou na lodi, dva týdny mají pak volno.

Pro turisty, odchované Středozemním mořem a očekávající pravidelné denní lodní spoje mezi jednotlivými ostrovy,je to malý šok. Lodě jezdí ve čtrnáctidenních cyklech – kruhových plavbách kolem ostrovů, a tak lodní jízdní řád Pelni ship patří k přepečlivě studovaným dokumentům. Kdo si správně nenaplánuje svůj spoj, může čekat dalších čtrnáct dní.

A kde je na moderních trajektech ona slibovaná exotika? Například už při nástupu na loď. Protože první třída (klimatizovaná kabina pro dva) stojí téměř tolik jako letadlo, kupujeme nejlevnější „economy classe“. Od našeho příjezdu do Indonésie uplynulo teprve pár dní, a tak vychovaně a nezkušeně čekáme u vchodu do „economy“ (podruhé už jdeme suverénně na loď přes druhou třídu). Průvodce radí: na palubě nebude místo, zaberte si ho včas. Stojíme tedy u dveří na molo mezi prvními.

Dvě hodiny před odjezdem se dveře otevřou a nastane boj o život (pro nás naprosto šokující – kde je indonéská přívětivost a úsměvy?). Jsme vláčeni mezi balíky a krabicemi, bezmocně unášeni davem k lodním schůdkům, až nás ruka v uniformě oddělí od davu (který tvrdě zpracovává obuškem) a usadí nás v „economy“. Obrovská místnost, pryčny s matracemi přibližně pro dvě stě lidí. Klimatizace kupodivu funguje. Lidé se uklidnili, maminky kojí děti, muži si zapalují první ze svých nespočetných cigaret a štěnice pokračují ve svých cestách po stěnách. Tak to už je opravdu exotika. Hned jak to jde, se stěhujeme i se svými věcmi na palubu. Několikrát vysvětlíme zvědavým spolucestujícím i námořníkům odkud jsme, kam a odkud jedeme, jak se jmenujeme, kolik máme dětí a podobně. Nakonec se usadíme na noc vedle kapitánovy kajuty na důstojnické palubě, kam je vstup zakázán.

Teprve teď si v hlavě srovnáváme zážitky z více než čtyřmilionové Surabayi. Dvě noci jsme v ní spali, na kraji starého města, stlačeného na minimální prostor moderní výstavbou. Nezakrytá páchnoucí kanalizace lemující ulice (jako v 98 % všech indonéských měst). Řeka, která je pro tuto nejubožejší čtvrť smetištěm i záchodem současně. Lidé bydlící na ulici, matky vybírající dětem vši, prostitutky pod mostem uprostřed hromad starého papíru… a deset minut chůze odtud svítí nablýskaný sterilní McDonald. Možná jsme napoprvé vstoupili do Surabayi špatnou nohou…

Po šestadvaceti hodinách klidné plavby vystupujeme na jihozápadním pobřeží Sulawesi v přístavu Pare-Pare. Je takový rozdíl možný? Upravené dřevěné domečky s natřenými plůtky a pestrými kytičkami, silnice s barevnými obrubníky podél pláže, na pláži děti, sušící se ryby a rozestavěné lodě; na moři lodě s vahadly, lodě s trojúhelníkovými plachtami, v domorodém přístavu pak dřevěné osobní parníky narvané k prasknutí. „Halo, Mister, photo, photo,“ ozývá se ze všech stran. Tak tohle už nemá chybu.

Chybu nemá ani třetí velký přístav, kam dojedeme o šest týdnů později, kdy už ze Sulawesi odjíždíme, Makasar (na mapě najdete toto osmisettisícové město pod názvem Ujung Pandang). Přístav pro Pelni je samozřejmě stejně šedivý a obehnaný ploty jako všude jinde, ale na severu města je přístav druhý, Paotere, a v něm vedle sebe jako na přehlídce stojí dokonalé bílé bachraté krasavice s plachtami. Žádné křehké slečinky – spolykají pytlů mouky, rýže, kopry a sudů s naftou, co se do nich vejde. Slavné dřevěné plachetnice „prahu“ – dílo ještě proslavenějších stavitelů lodí a námořníků, Bugiů a Makasarů.

BUGIOVÉ NEPOTŘEBUJÍ KOMPAS

Na pobřeží mezi Ujung Pandangem a Pare-Pare žijí námořnické komunity, které se již po staletí věnují stavbě lodí. Celá vesnice pracuje společně na pláži stíněné palmami. Bez jakýchkoli plánů a nákresů, se starobylými nástroji jako před lety. Jen délka lodi musí být předem přesně dána. Když jednou za rok přijde očekávaný supervysoký příliv, mohou se lodě spustit na vodu. Každoročně se postaví stovky nových a rozšíří se tak již existující několikatisícové loďstvo Prahu-plachetnic, které je považováno za nejpočetnější na světě. Patří sem jak velké Prahu-dvojstěžníky (palari) s váhou 50-200 tun, tak i malé elegantní závodní Prahu-sande, široké jen jeden a půl metru, s jedním nebo dvěma vahadly po stranách lodi. Bugiové cestují často s celými rodinami, a děti tak vyrůstají na moři. Není divu, že námořníci pak nepotřebují (a nepoužívají) kompas ani sextant a mohou prý vycítit i korálové útesy či přicházející tsunami. Jako rodilí námořníci, všichni spí i jedí na palubě. Kajuty by tedy byly na Prahu-lodích zbytečné. Moderní doba sice přidala motory, ale i bez nich dokáží díky svým sedmi plachtám tato plavidla plout rychlostí až dvacet kilometrů za hodinu. Cestu z Ujung Pandangu do Jakarty urazí za pět dní. Lodě společnosti Pelni překonávají tuto vzdálenost za sedmatřicet hodin. Ale copak je možné srovnávat hlučnou plechovou obludu s voňavou plachetnicí, na které každý kousek opracovala lidská ruka?

Category: 1997 / 01

Příroda pod mořskou hladinou je v lidském podvědomí spojena s romantikou a dobrodružstvím nepoznaného. Je však také nevyzpytatelná a nebezpečná. Potápěč nesmí bezhlavě podlehnout fantastickému prožitku, musí být neustále ve střehu. Například setkání s murénou, jedovatou scorpeanou nebo žahavou medúzou může mít neblahé následky. Mnohem větším nebezpečím jsou ale – jak už to bývá – dobrodruzi…

„RYCHLOKVAŠKY“ PUTUJÍ DO CHORVATSKA

Potápění se dnes stalo módní záležitostí. Má však svá pravidla a zákony, jejichž dodržováním se riziko tohoto sportu snižuje na minimum. Ale…

Pro podnikatele s tučným kontem není zatěžko nakoupit drahou výstroj za desítky tisíc korun. Na potápěčský výcvik ovšem nezbývá čas. Načpak nějaký výcvik, když potopit se je na pohled tak jednoduché!

Chorvatsko je pro české potápěče cenově celkem dostupné. Potápěčské „rychlokvašky“ tedy putují sem. V zemi, mátožící se z válečného konfliktu, dostane povolení k potápění prakticky každý, a to i bez platného průkazu. „Novopečený potápěč“ se zanoří a… zklame. Svojí vlastní vinou – nebyl dostatečně připraven. Nenechme se přitom mýlit dojmem, že tragédie pod vodou je pak jen jeho osobní záležitostí. Díky sebevražednému chování několika takových dobrodruhů klesá kredit všech českých potápěčů. Ještě několik smrtelných neštěstí a může pro ně být Jadran zapovězen. Pro všechny – tedy i pro ty, kteří si to nezaslouží.

Přitom existuje řada odborných kurzů, vedených zkušenými instruktory, kde absolvent obdrží kvalifikaci P* a především nezbytné znalosti všech rizik, specifik a bezpečnostních zásad potápění. Rozhodně nejde o zbytečnou investici…

MUŽI PŘES PALUBU SILVY

Pro skupinu českých potápěčů je každoroční putování na palubě dřevěné Silvy, která brázdí křížem krážem moře v okolí Dalmátských ostrovů, nádherným zážitkem. Kapitán Ivan je příjemný a usměvavý. Musí mít velké zkušenosti. Je třeba přesně vědět, kde je mělčina a kde hlubina, dávat bedlivý pozor, aby se loď nerozbila o skaliska při prudkém závanu větru (z jihu vane yugo, ze severu bora). Loď je Ivanovým majetkem a zásadním zdrojem obživy.

Kotvíme. V davu potápěčů nastává hemžení. Přípravy na ponor, půlhodinové soukání do neoprenových obleků. Adrenalin stoupá. Mám všechno? Jaké to bude? Hlavně nezapomenout nůž a světlo. Rychle ke schůdkům, a už padáme do mořské hlubiny…

S vzrůstající hloubkou se denní světlo odráží a rozptyluje, začínají se nám ztrácet barvy. Postupně je všechno modrošedé. Ve vzdálenosti nad dvacet metrů od hladiny už je potřeba si na život kolem posvítit. Teprve pod kuželem umělého osvětlení se objeví barevné korály, pestré rybky i tvrdé mořské houby. Tiše plaveme kolem skalního převisu a zkoumáme každou skulinu. Třeba zrovna tady je ukryto nějaké překvapení.

NEJLEPŠÍ SUVENÝRY JSOU VZPOMÍNKY!

Smutným faktem je, že rok od roku vzrůstá drancování moří a potápěčský terén je stále chudší. Každý si chce odvézt domů nějaký suvenýr. Právě proto platí zákaz vyzvedávání všech nálezů – živých i neživých – z mořského dna, který se ovšem nedodržuje. Ten, kdo by si chtěl odnést domů například nalezenou amforu a je přitom chycen hlídkou, bude trestně stíhán. Málokdo však odolá a neodnese si alespoň několik mušlí…

Další hrozbou jsou pro moře řeky znečištěné civilizačními splašky. Řeky Neretva a Pád kalí průzračnou vodu. Na mořské hladině je zřetelně vidět rozhraní – špinavý pás podél pobřeží, navazující na průzračnou jadranskou vodu. Letos bylo sice moře zakaleno díky vrtkavému počasí, viditelnost ale přesto dosahovala zhruba dvaceti metrů… To je naprosto nesrovnatelné se sladkou vodou, kde ve větší hloubce není vidět na konec ruky. Potápěčský začátečník, který teprve zjišťuje, co tento sport obnáší, je u vytržení. Zůstat tu tak co nejdéle! Bez zábran se překoná hloubka čtyřiceti metrů. Tady už se ale tkáně nemilosrdně sytí dusíkem. „Kesonka“ – potápěčská nemoc je na obzoru, proto rychle kousek výš.

„Jadran je klidné moře, bez nebezpečí,“ říká kapitán Ivan.

„Co žraloci?“ vyzvídáme.

„Hm, nic moc,“ odpovídá.

Mnoho zákeřných druhů tu nežije. Za posledních čtyřicet let se objevilo jen několik vážných případů napadení člověka. Nebezpeční žraloci se tu ale občas přece jen objevují. Například loni chytili rybáři v nedalekém přístavu pořádný exemplář žraloka modravého, který rozhodně příliš mírumilovný není. Hojný je tu ale především žralok zvaný „máčka skvrnitá“. Roztomilý živočich, který o potápěče nejeví valný zájem. Je zajímavý tím, že klade vajíčka na mořské rostliny. Takže vás pod vodou překvapí trsy kožených „krabiček“, ze kterých se časem na svět prodere mrňavý strakatý žralok.

U skalní stěny si můžeme prohlédnout nebojácné langusty, hvězdice, sumky či sumýše a také veliké, i metrové mlže „kyjovky“ – uvnitř této „mušle“ je ukrytá srdčitá perleťová vrstva.

Den plyne rychle. Navečer se zešeří a po hladině se rozlije rudé slunce. Pak přijde už jen tma. Připravujeme se na noční ponor. Ten má své kouzlo a zvláštní napětí. Zase nastává hemžení a brzy se objeví několik světel po ztemnělém moři. Potápěčských světel. Zase padáme do hlubin… Ocitáme se v hluboké tmě, osvícen je pouze prostor před našimi „lampami“.

Během ponoru jsme potkali průsvitnou medúzu. Vyfotili jsme ji a ona se, zřejmě následkem působení blesku, rozpadla. Malá sépie se před námi zahrabala do písku. Kolem plovoucí rybky ztrnule zírají do kužele umělého světla. V trsech trávy jsou ukryté chobotnice. Jen se k nim přiblížíte, hned vypouštějí svůj „inkoust“, do kterého se snaží zahalit. Chobotnice mají neuvěřitelnou sílu. Přisají se a nerady se pouštějí. Jejich rohovinový zobáček také dokáže uštědřit pořádný štípanec… Najednou nás upoutalo hebké stvoření, které připomínalo spíše ptáka, plachtícího větrem. Byl to plž, přezdívaný „mořský zajíc“. Harmonickým pohybem se po chvíli ledabyle vzdálil do širého moře. Zhasínáme s kamarádem světla. Jsme ponořeni do úplné tmy a zahaleni do naprostého ticha. Když zamáváme prudce rukama před obličejem, najednou vidíme desítky drobných svítivých teček. Je to fosforeskující plankton. Obklopeni nocí cítíme, že potápění je svět ticha, rozvahy, klidu a báječných lidí.

Category: 1997 / 01

Slovo Raramuri, jímž sami sebe označují ve svém uto-aztéckém jazyce Tarahumarové, znamená běžci. Před nástupem koňské a pak motorové dopravy byl pro nomádské kmeny dálkový běh normálním způsobem, jak se přemístit na větší vzdálenost. Tarahumarové, žijící pod stěnami mexického kaňonu Barranca del Cobre (hlubšího než Grand Canyon), se tradic dálkového běhu drží dodnes. Bosý Tarahumara může za den uběhnout vzdálenost, jež by zabila koně.. . . . .

Tradičním Tarahumarům se často přezdívá Cimarrones (divoké horské kozy). Jsou schopni života na zcela nehostinném území s malými pramínky vody nebo vysychajícími potoky. Žijí v jeskyních a ve výklencích stěn kaňonu. Jejich rezistence k vlivům „zvenčí“ a tíhnutí k vlastním zvykům a způsobu života přežívají po staletí – i přes stálý tlak mexické kultury, jež je obklopuje. V současnosti jde však kmenu ještě o mnohem víc – o existenci samotnou. Lesy jsou rabovány bezohlednou těžbou a s tím, jak asfaltové silnice pronikají stále hloub do jeho kdysi nepřístupných útočišť, jsou Tarahumarové stále více vtahováni do mexického systému.

CESTA DO PRADĚDEČKOVY ZEMĚ

V otcově pokoji visí stará černobílá fotografie, portrét mého pradědečka, který byl poloviční Tarahumara. Babička Mary vždycky říkala, že právě ta trocha indiánské krve je příčinou toho, že strýc, otec, bratři a já umíme tak rychle utíkat. „Byl z Chihuahua,“ říkala, „ze Sierry Tarahumara, kde Raramuriové běhají po příkrých úzkých stezkách v místech, kam žádné auto nikdy nezajede. Je to kraj krystalicky modrých jezer, vodopádů, řek, pestrobarevných ptáků, lesů borovic se šiškami velkými jako meloun. Žil hluboko v kaňonu, kde je věčné léto, kde rostou manga šťavnatější než cokoliv, co jsi kdy ochutnala, a grapefruity jsou sladké jako pomeranče…“

A tak dokolečka. Bylo hodně těch babiččiných historek – a nikdy mě nenudily. Pro dítě, vyrůstající uprostřed veliké pouště spojené se světem dálniční tepnou Interstate Highway, mělo ono místo rajský zvuk. Prostě jsem se nakonec rozhodla, že je jednou navštívím. Ten den přišel o pětadvacet let později, v listopadu 1993. A Sierra Tarahumara byla mou záchranou – ze světa zimního chladu a nezdravého městského života.

Vyjela jsem spolu se svým bratrem Rayem. V jeho dodávce, naplněné rozloženými, vazelínou namaštěnými horskými koly a skupinou bicyklových fanatiků, jsme přejeli poušť a pláně Chihuahuy, až do Creelu. Creel je mexické dřevařské městečko, kde staví vlak Chihuahua-Pacifik, na který Tarahumarové čekají, s cílem prodat turistům své výrobky. Nedaleko odtud končí dlážděná silnice. Ray a jeho posádka šlapali dál na svých kolech, zatímco já jsem pokračovala ve staré rachitické plechovce – autobuse napakované m Mexičany, Tarahumary a několika odvážnými cestovateli. V husté mlze čistil šofér zamrzající okno ohněm louče a kerosenem. Slyšela jsem šepot modlitby. Poslední deště místy spláchly okraje cesty, takže když se jednou rozestoupila mlha, viděla jsem, jak se větší část plochy zadních kol točí nad tisícimetrovou propastí. Rozhodla jsem se, že až jednou stanu na zemi, budu ji používat spíš pro chůzi než pro jízdu. Ale zatím mi nezbývalo, než se raději koncentrovat na výhled dopředu. Sedm dalších hodin jsme skákali, padali do děr a kličkovali ve stokilometrovém úseku Sierry Tarahumara. Pak zastavili autobus ozbrojení muži. Banditi? Ne. Jen přestrojení policisté, pátrající po dealerech drog. Pak autobus dosloužil. Našla jsem si průvodce s oslem a dala jsem se do pochodu.

NA PRAHU SPLNĚNÉHO SNU

Příští den jsem dorazila na místo, kde je u velké řeky, protékající subtropickým údolím, tradiční „pueblo“ – sídliště Tarahumarů. Indiáni však v „pueblu“ bývají jen při významných událostech. Jinak tráví čas v rozptýlených bydlištích. Místo abych našla komplexní komunitu, zastihla jsem jen padesátku dětí a hrstku učitelů. Děti, stejně zvědavé na mě jako já na ně, pištěly a hihňaly se, ale také skrývaly své tvářičky se široce otevřenýma očima. Tarahumarové jsou ostýchaví lidé a při prvním kontaktu se vyhýbají přímému pohledu. Byla jsem pro ně „chavochis“ (běloch) a moje supermoderní lezecká obuv, krosna a nafukovací termomatrace podtrhovaly můj status cizince. Zároveň jsem však cítila mrazení z vědomí, že jsem se ocitla v magickém domově svých předků.

Mým prvním pokusem zkrátit most mezi námi byla asistence při vyučování, přičemž jsem se snažila pochytit řeč Raramuri, zatímco děti se učily španělsky. Rytmus i zvuk řeči mi zněly docela familiárně. Sochi, sedmiletá spolužačka sedící vedle mě, vyprávěla o mocných čarodějích „sukuruames“. Později mě ještě se svou sestrou zavedla na své oblíbené koupací místo v řece. O víkendu se „pueblo“ vyprázdnilo, děti zmizely v „rančitech“ v horách.

Seznámila jsem se s governadorem Mendozou, mužem odpovědným za administraci, justici a důležitá rozhodnutí, týkající se zdejšího lidu. Žil v nedalekém „rančitu“ (dvě hodiny chůze). Pozval mě, abych s ním a jeho rodinou strávila víkend. Jako mnozí Raramuriové, které jsem poznala, měl dar řeči, byl velmi klidný a často se smál. Obut do typických sandálů z pneumatiky Goodyear skákal a létal vzduchem a pak na mě vždycky čekal u nějakého balvanu, zasněně přehlížeje horský terén. Bylo mu asi pětapadesát let. Jeho jistý a elegantní pohyb byl inspirací i pro můj výstup. Governador několikrát přes kaňon zdravil jiného Raramurie indiánským křikem, překrývajícím ptačí chór. Každým krokem mi srdce bušilo rychleji – ať už to bylo šplháním do kopce nebo rozčilením ze splnění dětského snu. Měla jsem pocit, že jdu dobýt skryté poklady a muž přede mnou má od nich klíč. Hledala jsem něco, co jsem kdysi ztratila…

Po dvou hodinách jsme dorazili na kopec, pokrytý nopálovými stromy. Na jeho vrcholu stál guvernérův dům, skromný a neodlišující se od ostatních domků na kopcích mezi políčky s obilím a fazolemi. Stál mezi dvěma obřími stěnami kaňonu, pod nimiž se leskl malý žíznivý potok. Obklopen políčky s obilím a fazolemi, pasoucími se kozami, osly, prasaty, krávami i několika koníky. Dům s jednou místností postavil už Mendozův pradědeček, před více než sto lety. Žádné velké změny už pak tohle obydlí neprodělalo, jen střechu z palmového listí bylo občas nutné měnit a také přibyl sklep.

Na terase jsem se střetla s Andreou Mendozou Kimare, snachou mého hostitele, která zrovna mlela nopálové listí k večeři. Vdala se za guvernérova nejstaršího syna a jejich dům stál jen o dvacet metrů dál. Pozdravila mě podáním ruky; ruce se střetly jen velmi zlehka – ve stylu Raramuriů. Srovnáno s pevným stiskem, používaným v naší společnosti, podobal se tento dotek spíše pohlazení. Naštěstí pro mě si Andrea pamatovala něco španělštiny ze školy a po počátečním ostychu a překvapení z nečekané návštěvy byla docela milá. Nabídla mi „pinole“, hustý výživný nápoj z kukuřičné mouky, cukru a vody. Dny, které jsem tu měla strávit, se změnily v týdny. A byla to právě Andrea, kdo mě naučil dělat pinole, tortilly, nopály, a kdo mě uvedl do tarahumarského způsobu života.

ŠTĚSTÍ TADY NOSÍ CHŘESTÝŠ

Rodinný život tu je velmi soudržný. Po večerech se muži i ženy shromažďují kolem ohně k přípravě jídla, vyprávějí si různé historky a probírají události dne. Denně se objevují návštěvníci: přátelé, příbuzní, Mexičan pátrající po mule…

Dvouletý Andrein syn Mario právě dostal od svého otce první kozu. Tahal ji na provaze, kam se hnul. Dávat takové dárky – často právě kozy – dětem tak útlého věku je tu běžné. V dospělosti a po svatbě každý partner zachovává oddělené vlastnictví domácích zvířat, která nabyl za mlada. Manželé se dělí rovnoměrně o práci i výchovu dětí. Mario neměl nouzi o péči a lásku, s níž se nikdo neskrýval. I kázeň je do dětí vpravována pozitivním způsobem a jen zřídka se přitom objeví hněv nebo peskování.

Většinu večerů se Andrein manžel věnoval cvičení hry na housle pro nadcházející svátky. Když jsem lehávala na terase, bylo to mojí ukolébavkou, aby mě pak zrána předčasně vzbudil kohout, který nocoval nad mojí hlavou.

Jednou odpoledne jsem se opravdu vyděsila. Začalo to rozhodnutím vypravit se do vesnice sama – cestu už jsem znala. Jenže za „rančity“ byla úplná síť stezek a já jsem se na jedné rozdvojce vydala právě po té špatné. Šla jsem hodiny a bavila se fotografováním a pozorováním ptáků, než jsem zjistila, že nejsem tam, kde bych být měla. Téměř ve stejném okamžiku jsem spatřila na cestě velkého tlustého chřestýše, stočeného a připraveného k výpadu. Nadskočila jsem jako vyplašené kuře a dala se do běhu zpátky do „rančita“, s využitím každé kapky tarahumarské krve, kterou mám v žilách. Při tom úprku jsem nahlas zpívala, abych vyplašila hady. Když jsem to pak v bezpečí „rančita“ vyprávěla Andree, informovala mě, že hadi jsou hluší, ale to, že jsem viděla chřestýše, mi prý přinese štěstí a splnění mých předsevzetí. Řekla jsem si, že už nikdy nevyrazím do Sierry bez průvodce, hadího séra a zásoby pinole. V ten samý večer mi Andrea změřila mé tělesné proporce, aby mi ušila oděv na Aliwashi, nejdůležitější svátek roku. Musela jsem jí slíbit, že se na něj vrátím.

ALIWASHI ANEB PIJ, DOKUD MŮŽEŠ

V dubnu, během Velikonočního týdne, jsme obě dodržely slib. Já jsem byla zpátky na Aliwashi a Andrea mi připravila překrásný, bezvadně padnoucí oblek, sukni a blůzu z jedenácti či dvanácti metrů bavlny. Napoprvé jsem se v něm cítila nesvá, jako kdybych šla na maškarní bál. Ale pak se ukázalo, že je docela praktický – dokonale chránil mou kůži proti slunci a trnům, a přitom mi nevadil v pohybu. Se svými černými vlasy jsem v něm dobře zapadala do celkové scenérie.

Na suché období se Andrea a její rodina stěhovaly blíže k „pueblu“ a velké řece a současně blíže k událostem velkého svátku.

Jméno Aliwashi znamená „kráčet v kruhu“ a vztahuje se k novému roku Raramuriů, k času setby. Celá lidská část Sierry Tarahumara se hýbá ve směru hodinových ručiček. Je týden vzájemných návštěv jednotlivých „pueblos“, zpěvů, tanců, soutěží, samé slávy a radosti podporované pitím tesquina.

Všichni členové rodiny věnovali tři dny mletí, cezení a míchání opojného nápoje, s cílem dovést jeho chuť a sílu k dokonalosti za pomoci té nejlepší kukuřice ze sklizně, a plnili další a další džbány tesquina pro první shromáždění. „Je to boží dar pro radost,“ řekla Andreina matka, když mi podávala první sběračku, sama už s ústy mokrými od ochutnávání. Usrkla jsem si. Bylo to hebké a zároveň trošičku zrnité, v každém případě však osvěžující v odpoledním vedru. „Pij dál,“ pobízela mě, „pij, dokud můžeš, pomůže ti to. Musíš se smát a být šťastná, to tě chrání před ďáblem.“ Soudě podle množství tesquina, které vypili, bojovali s pořádně nebezpečným ďáblem. Hosté se v pití naprosto neomezovali.

Mezi doušky připravovali muži koruny z krocaního peří pro šedesát čtyři vojáků a zároveň si vyměňovali poslední novinky ze svých hor. Chlapík, jenž přišel z horní části kaňonu, sdělil, že jeho „pueblo“ prodalo sto tisíc kubických metrů dřeva ze svého lesa za sto tisíc dolarů. Terén, patřící „pueblu“, byl zbaven veškerých stromů, ale komunita nakonec nedostala ze slíbené odměny ani cent.

Skupina žen, ale s nimi i několik mužů, se věnovala čištění a navinování kotoučů vlny. Andreina starší sestra se měla vdát za muže, s nímž žila v uplynulém roce. Mnoho dvojic takhle testovalo soužití před tím, než se spojily oficiálním manželstvím. Sestřin nastávající byl z Panalache. Tam také spolu budou žít. Je to výš v horách a je nutné se připravit na větší zimy. Kdekdo tedy pomáhal s přípravou vlny.

Atmosféra byla žoviální. Bariéry opadly účinkem stálého pití. Jak jsem si všimla, pro ženy jsem byla něco jako vítaný předmět konverzace. „Chavochi“ oblečená jako Raramuri skýtá tak nezvyklý pohled, že není možné si o tom nezažertovat. Jediné co ještě potřebuji – říkaly – je mužský Raramuri. Ty řeči byly dobré na lámání ledů. Ženy přitom hodnotily Andreinu práci na mém obleku a chválily ji. Brzy jsem seděla na podlaze mezi nimi, ruce plné vlny, občas jsem si přihnula tesquina, sžitá s nimi, jako bych ani nebyla cizinka.

V dalších dnech pokračovaly návštěvy všech možných Raramuriů, oblečených v tradičním vrstevnatém oděvu; během svátku si často berou na sebe všechno, co mají, aby ukázali své bohatství.

ČASEM PŘIJDOU DĚTI VELKÉHO SVÁTKU

Ve čtvrtek odpoledne si muži připevnili své koruny a shromažďovali se okolo kostela. Katolický kněz uvnitř křtil a zapisoval děti narozené v poslední době. Byl spojkou s vnějším světem. Ačkoli mu táhla osmdesátka, dokázal sedět osm hodin na koni, aby během svátečního týdne navštívil „pueblo“. Když naopak Tarahumarové navštívili mexické město, nacházeli útulek na jeho faře. Jeho opravdovým zájmem bylo dobro Tarahumarů a nijak se nesnažil dělat z nich stoprocentní katolíky. Dorozumíval se s nimi jejich jazykem a zúčastnil se jejich verze ceremonií, vedených domorodým Raramuri. Procesí, začínající odpoledne – slavnostní záležitost s kadidlem, stovkami svíček a zvukem bubínků – se protahovalo do noci.

Pátek byl úplně jiný. Divoký a hlučnější, se všemi zvuky, odrážejícími se od stěn kaňonu. Jednotlivé „armády“ Raramuriů se vyválely v lázni žlutého jílovitého bahna. Andrea mě varovala: tuto noc se objeví ďábel. Armády budou hledat jeho matku a otce – figuríny z větví a slámy, navlečené do raramurijského obleku. Mohou být mezi pomerančovníky nebo na vrcholu papáji, v kaktusové džungli nebo za balvany na břehu řeky. Jakmile je někdo objeví, nastane tanec před misijní stanicí. A ráno dojde k boji mezi dobrem a zlem.

Armády Raramuriů se přemisťovaly z kopce na kopec, z jednoho břehu řeky na druhý, od jedné „tesquinady“ ke druhé. V různých stádiích opojení pochodovaly po stezkách ozářených jen hvězdami, podporovány neustálým bubnováním.

Okolo půlnoci jsme se vydaly za zvukem bubnů k velkému ohni na malém návrší. Zakopla jsem o indiána, ležícího přes cestu. Bylo tam takových víc, roztroušených kolem a netečných k činnosti ostatních. U ohně jsem se sotva stačila napít tesquina a ucítila jsem cosi mezi nohama. Vesele se šklebící Raramuri, který stál za mnou, mi nazdvihoval sukni dlouhou holí. Utekla jsem mu ke kulaté, žoviálně vypadající dámě, známé mi ze skupinky zpracovávající vlnu. Její španělština byla pramálo srozumitelná. Jak se ke mně naklonila, začala hravě hladit a laskat moje ňadra. V ničem nebyla znát žádná násilnost, všechno se odehrávalo uvolněně. Ocitla jsem se uprostřed opilých orgií „à la Tarahumara“. Každou chvílí se stupňovaly. Na druhé straně převládala relativní diskrétnost, nebyl tu se mnou žádný kmen nahých indiánů, o jakých jsem slýchala vyprávět, spíš to mělo všechno jakýsi humorný nádech. Často to byly ženy, na čí straně byla iniciativa k zahájení námluv. Našla jsem si velký balvan, na němž jsem se cítila ze všech stran bezpečná a odkud mě vyhnal až houslista fidlající úděsně falešně, zralý na to, aby se přidal ke svým bezvládným kamarádům, kteří se váleli u našich nohou. Někdo mi podal další naběračku s tesquinem.

Našla jsem Andreu v kroužku přátel, ďábelsky vykuřujících jednu cigaretu za druhou a popíjejících kaktusový likér „mezcal“, schovaný pro tuto příležitost. Hihňali se a bavili pozorováním okolí – démony tančícími kolem ohně nebo démony mizícími s partnerkami v temnu za ohněm. „Za devět měsíců přijde vždycky vlna novorozeňat, dětí svátku Aliwashi,“ poskytla mi komentář Andrea.

BOŽE, KUP MI MERCEDES BENZ…

Přisedla jsem si ke skupině. Tam jsem také poznala Marii Jesus Tecalachi Cuvesare. „Kwira-ba, chimire were? (jak se jmenuješ?)“ zeptala se mě, když jsme si podávaly ruce. Vyzařoval z ní nakažlivý klid, ale v jejích očích, zasazených v kávově zbarveném starém obličeji, bylo něco mladého, dychtivého a žijícího danou chvílí. Její rty, rozpraskané sluncem, se formovaly do neodolatelného úsměvu. Cítily jsme přirozenou potřebu komunikace, ale nemluvila španělsky a moje řeč Raramuri na moc konverzace nesta čila. Chvilku přemýšlela a pak začala vytleskávat rytmus tradičních popěvků. Jeden o „chicuri“, kryse, která se snažila přelstít Indiána Raramuri, ale ten se nedal, zabil ji a upekl. Jiný o „anayawari-gano“, obrech žijících v minulosti a dnes pohřbených v jeskyních poblíž nebes, ale stále ještě přichystaných vrátit se na zem pomstít za staré křivdy. Pak přišla řada na mě. Napadl mě popěvek Janis Joplinové „Bože, kup mi Mercedes Benz“. Pomyslila jsem na rozdíl mezi našimi dvěma světy. Jeden komplikovaný materiálními problémy, druhý nalézající harmonii v prostotě a humoru. V každém případě se má písnička líbila, a tak jsme pokračovaly dokolečka, až mě Marie Jesus přinutila zvednout se a jít k houslím a píšťalám. Lehký obláček prachu se zvedl pod jejíma nohama a těžkým tělem, jak začala tančit.

Příští ráno, na velikonoční neděli, vládl všude klid po bouři. Zvuk bubnů ustoupil přírodnímu hukotu řeky a zpěvu ptáků. Jako kdyby nikdy neexistovalo, bylo včerejší „pueblo“ napakované indiány Raramuri to tam. Našla jsem Marii Jesus, jak se skvrnami zaschlého tesquina na svém přehozu, ještě v lehké kocovině, pila vodu z řeky. Skoro nic neřekla, vypadala až stydlivě. Ale pak mě na rozloučenou objala a vyběhla na úzkou kamenitou stezku, která vedla do jejího „rančita“ v nitru Sierry Tarahumara.  

Category: 1997 / 01

V minulém čísle jsme vás poprvé zavedli do jihlavského podzemí, kde jsme zahájili pátrání po tajuplném, zatím údajně nevysvětlitelném světle v místních katakombách. Rozhodli jsme se této záhadě přijít na kloub.
. . . . .
Jihlavské katakomby jsme opustili přesvědčeni, že příčinou zelenkavé záře je jakási látka, hmota, která je po chodbách roznášena vodou z nadloží. Tato teorie sice není nijak nová, ale nám se po získaných poznatcích jevila jako nejpravděpodobnější. Poznali jsme také, že látka aby světélkovala, musí být nejprve osvícená světlem, nebo ještě lépe UV zářením. Rozhodně nesvítí sama od sebe.

Látku se v minulosti snažilo analyzovat několik na sobě nezávislých chemiků, ale dosud prý žádný neuspěl.

Chemické složení však může být klíčem k celé záhadě, a proto jsme chtěli chemickou hádanku rozluštit stůj co stůj.

PÁTRÁNÍ PO VZORCI

Důkladnou chemickou analýzu není možné provést kdekoliv, a navíc je poměrně dosti finančně náročná. První cenné poznatky získávám z laboratoře pražských hasičů. Pavel Pecháček definitivně vylučuje, že by příčinou tajemné záře byly nějaké mikroorganismy, houby, případně plísně. „Dále si myslím, ale zatím to nemůžu dokázat, že ať už je to cokoli, tak to jen těžko může být roznášeno vodou. Když jsem zkoušel rozpustnost, tak mi na filtračním papíru látka zůstala. Takže jednak není asi ve vodě rozpustná, a pak se skládá z tak velkých částic, že by pukliny v hornině asi brzy ucpala.“

Od této chvíle se teorie o tajemné neznámé světélkující látce prosakující z nadloží začala pomalounku, ale jistě bortit, jako onen pověstný domeček z karet.

S předběžnými získanými výsledky u Pavla Pecháčka se obracím s prosbou o další spolupráci na ostravský Odbor kriminalistické techniky a expertízy, kde také ponechávám plastikové pouzdro se vzorkem odebraným přímo ve „Svítivce“, chodbě, kde je zelenkavé světlo nejsilnější.

Ostravští kriminalisté-chemici by velmi rádi vyšli vstříc, ale právě si musí především plnit své povinnosti. Jejich hlavním úkolem je zajištění maximálního počtu stop po pachatelích granátového masakru v nemocnici Na Fifejdách, a po té i další „předvánoční“ lahůdky. Čas v této chvíli není rozhodně mým spojencem.

Od kriminalistů ale nakonec dostávám tip na odborníka, který se již o tento problém před rokem zajímal, a navíc je v tomto směru osoba nejvýše povolaná – působí totiž Ústavu geoniky Akademie věd v Ostravě-Porubě. „Kolegové z policie mi již váš vzorek předali. Mám u sebe navíc ještě jeden, který mi před rokem přivezli mí studenti… Víte co, ozvěte se mi příští týden,“ říká mi do telefonu Ing. Petr Martinec. Snad se konečně karta obrátila.

Pátrání se navíc rozbíhá i zcela novým směrem, který mne – přiznám se – původně vůbec ani nenapadl. Jen tak mezi řečí u piva prohodil další známý kriminalista zajímavou myšlenku. „Že v Jihlavě svítí podzemí a nikdo neví proč? A už dvacet let? Tak to se o to na beton musela svého času zajímat technická správa StB. Zkus si sehnat ty svazky. Pokud ještě existují, tak se z nich určitě se dovíš leccos zajímavého.“

Zkus si sehnat svazky… to se lehce řekne, ale výsledek by určitě stál za to. Nejprve sonduji stav na brněnské expozituře Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu. „U nás s tímhle asi moc nepochodíte. Jednak tohle není naší náplní, a také bychom toho potřebovali vědět víc. Hlavně jméno operace, svazku, nebo pracovníka, který průzkum prováděl. Zkuste si to zjistit… A pak se obraťte nejlépe na pana Frolíka, ředitele archivu Ministerstva vnitra, kde tyto svazky nejspíš budou.“

Zkuste si dneska sehnat krycí jméno operace StB… nejspíše ho bude znát ten, který ji sám prováděl, popřípadě jeho nadřízený. Pokud ještě žijí. Jak je ale dneska sehnat a získat pro spolupráci s novinářem? Přímo to asi nepůjde. Lepší bude jít na tuto choulostivou záležitost oklikou.

Napadá mne jediná možnost. V úvahu na zprostředkování kontaktu připadá pouze jeden známý z Brna, který o StB ledacos věděl a s několika významnými příslušníky se dodnes zná osobně. Za podmínky přísné anonymity po chvilce váhání nakonec přecejen přikyvuje. „Nic ti ale neslibuju, však víš, jak to dneska chodí.“

Zkraje dalšího týdne nedočkavě volám inženýru Martincovi. „Přijďte za mnou, už jsme asi doma.“

Zároveň slavím úspěch u ředitele archivu Ministerstva vnitra, Jana Frolíka. „Pokud v našem archivu něco najdeme, tak vám to ukážeme. Potřebujeme ale čas. Hodně by nám opravdu pomohlo jméno svazku, nebo pracovníka StB, který na tom byl zainteresován.“

VZOREC JE NADOSAH

Konečně mířím na schůzku s inženýrem Martincem. Přijímá mne ve své pracovně, přeplněné nejrůznějšími vzorky nerostů a učenými knihami. „Ještě než začneme, tak vám ukážu jednu lahůdku. Víte co to je?“ Ukazuje na několik silně zčernalých lískových oříšků. „Ano, správně, jsou to oříšky, ale staré přes pět tisíc let. To je jen takové zpestření, jinak teď před koncem roku máme žně. To víte, i Akademie věd si dnes musí na sebe vydělávat. Přišel jste ale kvůli něčemu jinému. Tak pojďme na to.“

Ve vedlejší, menší zcela zatemněné místnosti leží u UV lampy na skleněné preparační misce dva pečlivě oddělené vzorky. „To je ono v čisté podobě. Tento jsem vyseparoval z vašeho vzorku a tento od studentů v loňském roce. Jak vidíte, tak oba jsou už na pohled k nerozeznání a stejně svítí i pod UV lampou.“ Skutečně. Po zapnutí ultrafialové lampy oba vzorky prudce mění „klidovou“ špinavě bílou barvu na zelenkavou, důvěrně mi známou z jihlavských katakomb. Oba září naprosto stejně.

„Když za mnou loni studenti přišli se svítícím kamenem z jihlavského podzemí s dotazem proč svítí, tak jsem tomu moc pozornosti nevěnoval. Při základním rozboru jsem totiž zjistil plísně a řasy, tak jsem usoudil na bioluminiscenci. O záhadě jsem se dověděl znovu až nedávno z televize. A pak jste se na mne obrátil i vy.“


Extrakt po nasvícení lampou. Jedná se o luminiscenční
nátěr připravený synteticky?

Inženýr Martinec se nejprve snažil z obou vzorků izolovat samotný „svítící“ extrakt, což se mu nakonec podařilo. Spektrální analýza ukázala, že oba vzorky se skládají ze stejných prvků, především síry, zinku a barya.

„Bylo strašně důležité, že jsem k analýze měl dva vzorky odebrané z asi zcela různých míst. Tento fakt mne jenom utvrdil v hypotéze, že se jedná o látku syntetickou, umělou.

Kdyby tam totiž vznikala nějak samovolně, tak by oba vzorky neměly totožnou strukturu. Víte, finta je ještě v jedné věci. Sirníky zinku ani barya samy od sebe nesvítí. Aby byl vyvolán luminiscenční efekt, tak je nutné k nim přidat stopové množství nějakého těžkého kovu. Asi tak v poměru jeden atom na milion molekul těch sirníků, kdyby ho tam bylo víc, tak by to taky nesvítilo. Právě tato ‚nečistota‘ pak vyvolává uvolňování fotonů. Pro opravdu stopové množství je však těžko detekovatelná, podle mne se nejspíš jedná o arsen.“

NÁVŠTĚVA ARCHIVU MINISTERSTVA VNITRA

Takže syntetická látka. To znamená, že se do jihlavských katakomb musela nějak dostat, a zároveň k tomu musel mít někdo určitý důvod. Hodně si slibuji od návštěvy archivu StB. Pořád ale ještě nevím to hlavní, krycí jméno operace.

Nezbývá, než čekat na zprávu od brněnského informátora. Kýžený telefon zvoní za tři dny. „Tak podívej. Technická správa StB v sedmdesátých letech jihlavské katakomby kvůli ‚Svítivce‘ určitě navštívila, moc ji ale údajně nezajímala. O hodně více ale pak soustřeďovali svou pozornost na lidi z Jihlavy, kteří se o podzemí nějak zajímali. Více jsem nezjistil.“

Lidé, kteří se v sedmdesátých letech intezivně o jihlavské katakomby zajímali byli členové skupiny, která si říkala Černé slunce katakomb, a v roce 1978 sami „Svítivku“ objevili. Se dvěma jsem se bavil při své vůbec první návštěvě Jihlavy. O příčině zelenkavého světla neřekli ovšem zhola nic.

Při cestě na schůzku s Janem Frolíkem se zastavuji v centrále pražských hasičů u Pavla Pecháčka. „To mě těší, že spektrální analýza prokázala složení se síry, zinku a barya. Podle svých zkušeností jsem usuzoval na sirníky, ale prokázat jsem to nemohl.“ Ještě více ho ale zaujala zpráva o přítomnosti neznámého těžkého kovu. „Mohl by to klidně být nějaký radionuklid s krátkým poločasem rozpadu. Pokud si tam nějaká firma chtěla odzkoušet radiokativní barvu, tak by to i vysvětlovalo, proč se o tom nesmělo mluvit.“

Archiv Ministerstva vnitra se nachází v nenápadném, pochopitelně neoznačeném činžovním domě v centru Prahy. Ani po náhodném otevření těžkých vrat do dvora by vás nenapadlo, že v několika patrech nad vámi jsou soustředěny dokumenty, nad kterými by se ještě dnes leckomu zatajil dech.

V bočním vchodu již je ale stanoviště ostrahy objektů Ministerstva vnitra.

Kancelář Jana Frolíka včetně sekretariátu je nekompromisně prohlášena za nekuřácké pracoviště.

„Možná vás zklameme, ale bohužel jsme u nás na téma jihlavských katakomb nenašli žádný svazek. Tím nechceme říci, že tady není nebo nebyl. Prostě jsme ho nenašli. Je to trochu divné, protože ‚oni‘ vlezli doslova všude. Málo se ví, že u nás svého času existoval celý odbor, který se zabýval pouze hledáním pokladů. O jeho výsledky se hodně zajímal třeba pan Gensel… Taky je pravda, že se odsud po listopadu některé věci ztratily.“

VZOREC JE NA SVĚTĚ

Zatímco jsem se v Praze pachtil po svazcích StB, tak pan Martinec dokončil své bádání a vzorec látky je na světě.

Pro odbornější čtenáře uvádím nejprve přesné názvy metod, které byly při analyzování jihlavských vzorků použity.

I. Optická a elektronová rastrivace mikroskopií SCAN
II. Rtg prášková difrakce
III. Infračervená spektroskopie FTIR
IV. Energeticky dispersní mikroanalýza EDA

„Těmito metodami jsem v již separovaných vzorcích určil přítomnost nerostů barytu – BaSO4, sfaleritu ZnS, BaS. Právě přítomnost barytu a sfaleritu mne přivedly k závěru, že ona údajně neznámá svítící látka byla připravena synteticky na jejich bázi. Její vzorec je (BaZn)S – sirník barnatozinečnatý.“

Tak, a je po záhadě. Na původu zelenkavého světla v jihlavských katakombách tedy nejspíše nic tajuplného nebude. Jedná se o luminiscenční nátěr. Proč tedy na tuto skutečnost nikdo nepřišel dříve a jaktože látka více méně svítí všude? „Možná, že mí kolegové nepoužili tytéž metody. Některé jsou poměrně nové. Co se týče roznášení látky, tak se podle mne jedná o běžné erozní jevy, vodou roznášena býti nemůže, neboť není ve vodě rozpustná.“ Zůstává nevysvětleno jak a proč se do jihlavského podzemí svítící barva dostala. Za zmínku možná ještě stojí, že obecný postup výroby takovýchto látek je znám již od 16. století, kdy na něj náhodou přišel boloňský švec Vincentia Casciarola.  

Category: 1997 / 01

Zanzibar“ – to jméno zní mysticky. Ale tisíce let byl tento kout země postižen zvěrstvy obchodu s otroky. Černá populace Zanzibaru, ostrova rozkládajícího se u východních břehů Afriky, se kdysi stala předmětem obchodu podnikatelů bez nejmenších skrupulí, obchodníků s lidmi. V dnešní době se obyvatelstvo tohoto největšího světového producenta hřebíčku snaží smazat tolik strašných let ze své kolektivní paměti. Přesto jeho většina stále vyznává umírněnou verzi náboženství svých někdejších pánů, islámu.

„Prošli jsme kolem ženy oběšené na stromě, mrtvé… Viděli jsme další lidi popravené stejným způsobem, další ještě krvácející z ran po zásahu kulkou z pušky nebo bodnutí nožem. A vysvětlení těchto hrůz, jehož se nám dostávalo, bylo stále totéž: vztek arabských vlastníků nad ztrátou peněz vydaných za nekvalitní zboží, otroky neschopné pokračovat v cestě.“ Toto jsou slova slavného cestovatele Davida Livingstona, zaznamenaná v jeho posledním deníku, psaném v roce 1874.

Ve „zlaté éře“ této potupné formy obchodu se místo zvané Bagamoyo stalo bodem, z něhož nebylo návratu pro tisíce nešťastných domorodců, ulovených, zajatých a mučených nemilosrdnými obchodníky s otroky, většinou Araby. V Bagamoyu, ležícím na pobřeží kontinentu proti Zanzibaru, končily všechny hlavní obchodní cesty vedoucí z nitra Afriky, tudíž toto místo bylo cílem pro nekonečné množství konvojů po dlouhé cestě nepřátelským územím. Po měsících strávených ve vnitrozemí lovem slonů kvůli slonovině, a zejména hony na otroky, se posléze obchodníci vraceli pomalu na pobřeží. Často se museli bránit útokům kmenů, jejichž územím procházeli.

Misionář Frederick Moir roku 1885 zaznamenal: „Nejdříve se přiblížili válečníci se zvukem bubnů, tancem a divokou gestikulací, vyhazujíce své pušky do vzduchu v atmosféře, jakou dovedou vytvořit jen Arabové. Následoval je za velkého ohlasu samotný jejich pán, doprovázený svým nejstarším synem po boku. Kontrast mezi bohatými šaty Arabů a ubohou nahotou domorodců, kteří byli brutálně odvlečeni ze svých zničených vesnic, ještě zvětšoval surovost oné scény. Zotročení muži šli ve dvojřadu nebo ve skupinách po dvanácti spoutáni dohromady řetězem provlečeným kolem jejich krků, dokonce i ženy byly spoutány řetězy, pod jejichž tíhou mnohé padaly. Často s sebou nesly i své děti spolu s těžkými balíky obilí či slonoviny. Tento náklad je přetěžoval, a tak dokázaly jít jen s největšími obtížemi.“

Dobyt nejdříve Portugalci, poté Araby, okupován nakonec ománským sultanátem, měl Zanzibar už v polovině 18. století veškerou infrastrukturu nutnou k tomu, aby se stal centrem obchodu s otroky ve východní Africe. Přístav zde byl dostatečně hluboký i pro největší lodě své doby, též pitná voda se na ostrově vyskytovala v hojném množství a půda rodila optimum potravy pro obživu obyvatelstva. Vesnice, původně složené z malých shluků chatrčí domorodců, se postupně rozrůstaly, a nastávala éra prosperity. Ománský panovník, sultán Sejjid Saíd, nejvýznačnější vůdce Ománu v 19. století, neměl v úmyslu vytvořit obrovské impérium na kontinentě, ale tvrdě pracoval na zajištění totální kontroly a vlivu v největších centrech obchodu podél pobřeží. „Nejsem nic jiného než obchodník,“ řekl kdysi jednomu svému francouzskému hostu.

Ale když už docházely fondy, z nichž by bylo možné investovat do stále se rozrůstajících hlavních obchodních snah, pozval Sejjid Saíd na Zanzibar bohaté indické kupce, takzvané „banyány“.

„Banyánové“ brzy získali kontrolu nad drahou a často nebezpečnou činností – konvoji s otroky – jež byla nyní spojena především s jedním jménem, bohužel se Zanzibarem. Kromě této hlavní aktivity však „banyánové“ investovali mnoho prostředků na ostrově, aby se tu dokonale zajistili. Kolem roku 1860 žilo na ostrově Zanzibar kolem 6000 „banyánů“. Dokonce i dnes přebývá na ostrově silná indická komunita. Její členové žijí v jakési hermeticky uzavřené kolonii, odporujíce kolektivně nadřazenosti islámu, jenž stále dominuje ostrovu.

Také evropští obchodníci byli zváni na Zanzibar. V roce 1837 se Spojené státy americké staly prvním státem, který tu otevřel konzulát, brzy následovaly i konzulát britský (1841), francouzský (1884), portugalský, italský, belgický, německý a rakousko-uherský. Ačkoli se na ostrově sešli lidé mnoha kultur, vliv Islámu vždycky převládal, což se nezměnilo do dnešních dnů.

HLAVNÍ PRODUCENT HŘEBÍČKU

Celé dekády střežily nizozemské kolonie žárlivě svůj monopol v obchodu s kořením. Roku 1834 například, přestože se nizozemské impérium už počalo hroutit, produkce koření v koloniích dávala tisíciprocentní zisk. Byl to Sejjid Saíd, kdo poskytoval „královskou výsadu“ ke sklizni hřebíčku. Každý z mnoha jeho synů, konkubín a přátel dostal kus půdy, za účelem pěstování hřebíčku. Jeden z jeho starších synů, Chálib, pojmenoval svoji plantáž Marseille k poctě své adoptivní vlasti, v níž vyrůstal. Okolo roku 1835 se říkalo, že „snadné zisky z produkce hřebíčku vedly k orientaci většiny obyvatelstva na jeho pěstování… Téměř všichni začali vysazovat hřebíček na úkor doposud dominantní kokosové palmy.“ A znovu, otroctví se stalo nevyčerpatelným zdrojem snadných pracovních sil. Příjmy z produkce koření strmě stoupaly (i dnes Zanzibar spolu se sousedním ostrovem Pemba poskytuje 90 % světové produkce hřebíčku).

KRUTOST OBCHODU S OTROKY

Jenže konec „zlaté éry“ otrokářství se blížil. „Většina lidí je krutá,“ tvrdil jednoduše, ale upřímně náčelník jednoho z malých kmenů v Ugandě, který zažil ukrutnosti honů na otroky. „Když jsou silní, vykořisťují slabé. Dobří lidé jsou vždycky slabí. Jsou dobří, protože nejsou dost silní na to, aby byli krutí.“

Protiotrokářské hnutí se zrodilo v Anglii na konci 17. století. Anglie se stala první zemí, jež postavila otroctví mimo zákon. Její iniciativu následovala mohutná kampaň za zákaz otroctví ve všech zemích, praktikujících tento zrůdný obchod. První smlouva, již byl Sejjid Saíd roku 1822 víceméně nucen podepsat, zakazovala obchod s otroky vně sféry jeho vlivu. Britským válečným plavidlům se povolovalo zadržet lodě, podezřelé z přepravy otroků nebo jinak zatažené do ilegálního obchodu. Druhou smlouvu ještě zužující geografický prostor, ve kterém byl tolerován obchod s otroky, podepsali Britové s Ománem roku 1845. Výměnou za tyto ústupky obdržel Sejjid Saíd od britského impéria garance námořní a diplomatické podpory v případě potřeby.

Diplomatické problémy nutily Saída poměrně často cestovat do Maskatu, hlavního města Ománu. Při své poslední návštěvě dokázal sultán předpovědět svůj blížící se konec: „Tuším, že tato cesta bude má poslední. Beru si s sebou svoji rakev, abych si byl jist, že mě smrt nezastihne nepřipraveného.“ A skutečně, měsíc poté, co opustil maskatský přístav, zemřel. Jeho loď nedosáhla v té době ještě ani Zanzibar, sultán vydechl naposledy nedaleko Seychelských ostrovů. Definitivní zákaz otroctví pak následoval 17 let po jeho smrti.

Celá zanzibarská ekonomika stála na otroctví. A když Sejjid Saíd začal brát pod hrozbami Britů možnost zákazu otroctví vážně, dočkal se nejvíce nepřátelské reakce právě od zanzibarských arabských a svahilských obchodníků s otroky. Nicméně třetí smlouva byla nakonec podepsána, byť pod hrozbou britské námořní palebné síly. Otroctví tato smlouva definitivně zakázala, a trh s otroky na Zanzibaru ukončil své obchody do 24 hodin.

POSLEDNÍ ZANZIBARSKÁ INVAZE

Ještě dnes je Zanzibar pronásledován duchy své minulosti. Palácová sídla rodin, vytvořivších své bohatství nákupem a prodejem lidských duší, jsou dnes v ruinách, popřípadě k nim nemají daleko. Podobně je na tom i stará ománská pevnost, hinduistický chrám, či nízká podloubí s množstvím butiků, střídaná mešitami všech velikostí. Bývalou koloniální nádheru ohrožuje opuštěnost toho všeho. Nicméně šarm města stále přitahuje tisíce zahraničních turistů, kteří rok co rok zaplavují ostrov.

Každý večer se mladí cestovatelé scházejí na střeše restaurace Africa House, aby obdivovali malebný západ slunce. Ale určitě jen málo z nich si všimne rozvrzaných starých židlí, skřípajících stropních větráků a dalších zbytků toho, čemu se říkalo „starý dobrý“ anglický klub v období, kdy byl Zanzibar britským protektorátem (1890-1964).

„Před více než padesáti lety,“ vzpomíná jeden z pamětníků, „když už Britové dávno třímali otěže moci, nebál se sultán Chalífa II. ještě vystavovat na odiv své bohatství a moc. Ale po ‚revoluci‘ roku 1964, když se k moci dostali místní lidé, sultán ve spěchu odplul na své jachtě do Mombasy.“ Nedlouho poté se Zanzibar sjednotil s kontinentální Tanganikou do dnešní Tanzánie. Absolutní moc sultánovu ovšem vystřídal systém jedné strany. Kvůli vnitřní slabosti nové vlády se podstatná změna v celonárodním měřítku dostavovala jen velmi pomalu. Nicméně do 24 hodin po revoluci byla vypuzena komunita indických obchodníků, a mnoho Arabů bylo zabito a okradeno o veškerý majetek. Na Zanzibaru je zajímavé, jak málo hořkosti zbylo z těchto tragických událostí.

Dnešní poklidná atmosféra na Zanzibaru se zdá být ve světle minulosti mimořádná. Daří se zde dobře zmatené různorodosti náboženství, ras, kmenů a profesí v nejstarších místních komunitách. Můžete si koupit jogurt od indického křesťana, jehož předkové pocházejí z bývalé indické portugalské kolonie Goa; skladníci v přístavu mají kůži černou jako uhlí, jež vykládají z lodí; „muezzini“ jsou slyšet, jak svolávají věřící do mešit; vůně kadidla z budhistického chrámu se line vzduchem; anglikánský kostel stojící hned vedle bývalého tržiště s otroky se otevírá návštěvníkům. Tolerance a dobrá vůle jsou všudypřítomné.

Novodobá konfrontace mezi národy zapříčiněná náboženským fundamentalismem, starou patologickou nenávistí nebo politickými neshodami, tak častá právě v Africe, se na Zanzibaru neobjevuje. Zelený ostrov se svými slavnými korálovými útesy, se zálivy lemovanými kokosovými palmami a čistými plážemi, je oázou klidu v politicky bouřlivém oceánu. Lehký vánek z oceánu udržuje teplotu přijatelnou na celém ostrově. Rybářské bárky jsou často jediná plavidla viditelná široko daleko. Rytmus každodenního života souzní v harmonii s přílivem a odlivem. Znečištění, přelidněnost, zločinnost či extrémní chudoba prakticky neexistují. Rozbíhají se různé projekty restaurování historického architektonického dědictví financované jak ze zahraničních, tak i z domácích zdrojů. Časy se na Zanzibaru definitivně změnily. Projekty velkých náboženských staveb financované v různých zemích většinou islámskými fundamentalisticky orientovanými státy neměly na Zanzibaru úspěch kromě jiného i proto, že je takřka nemožné koupit nebo si jen najmout sebemenší pozemek s výhledem na moře – vše už skoupili většinou italští zákazníci. V dnešní době se křehká rovnováha různorodých kultur a náboženství Zanzibaru dostává pod tlak. Budou obyvatelé Zanzibaru schopni vyhnout se tomu, pro co dnes existuje v celém třetím světě tolik katastrofálních příkladů, a neztratit svoji vlastní kulturní identitu? Najdou svůj způsob využití potenciálu, který mají k dispozici, bez toho, aby ho postupem času zničili? Existuje historická paměť, s jejíž pomocí se Zanzibařanům daří překonat dědictví neklidné a násilné historie. Bývalý otrokářský stát dokázal přetrhnout staré okovy, a přizpůsobit se demokratické části moderního světa. Věřme, že má před sebou světlou budoucnost.

Category: 1997 / 01

Když se před novináři v korejském Soulu objeví občas na nějaké tiskové konferenci příjemnámladá žena (nyní 35letá) jménem Kim Hjon-hi, vždy to mezi účastníky vyvolá mimořádný rozruch.Tato žena si totiž svou proslulost vybojovala nikoliv tím, že publikovala několik zdařilých překladůjaponské literatury do korejštiny a že je sama autorkou několika bestsellerů, ale tím, že má přímýosobní podíl na smrti sto patnácti lidí.

Ano, Kim Hjon-hi byla jedním ze dvou hlavních aktérů teroristické akce, při níž bylo 29. listopadu 1987 při výbuchu nad územím Barmy zničeno jihokorejské letadlo. V troskách letadla zahynulo všech 115 cestujících. Cílem akce, řízené přímo nejvyššími severokorejskými vládci, bylo narušit přípravu olympijských her v roce 1988 a odradit světovou veřejnost od cesty do Soulu. Samotná akce byla z hlediska zločinců úspěšná, ale dvojici severokorejských pachatelů se nepodařilo realizovat dobře připravený únikový plán a oba byli zadrženi. Šedesátiletý zkušený terorista Kim Sung-il sice spáchal sebevraždu, ale jeho pomocnice, tehdy 26letá Kim Hjon-hi, byla zadržena živá, vydána do Soulu a tam v dubnu 1989 odsouzena k trestu smrti.

Korejský prezident Ro Tche-u jí však udělil milost a změnil trest na doživotní vězení. Pachatelka se později díky svému mládí a inteligenci dokázala vyrovnat s následky komunistické indoktrinace a stala se naopak tvrdým kritikem politického systému v KLDR. V roce 1991 vydala pod názvem „Nyní bych se chtěla stát ženou“ paměti, v nichž líčí celý svůj dosavadní život. Tato kniha se stala v Korejské republice ihned bestsellerem a úspěch zaznamenal i její překlad do japonštiny. V letech 1993 a 1995 vydal a ještě další dvě knihy. V nich se kromě vzpomínek na minulost zabývá více i svým současným životem, svou duševní proměnou z bezcitné dívky, která si vůbec nedovedla představit, co je to pláč, v normální, ale svým způsobem vykořeněnou a těžce poznamenanou ženu, která může jen stěží doufat, že se jí splní největší touha – vdát se a mít svou rodinu.

V roce 1993 byla Kim Hjon-hi z vězení definitivně propuštěna a mohla si za peníze z honoráře za svou knihu koupit vlastní byt v Soulu. Byla však povinna hlásit se pravidelně na policejní stanici. Od 1. ledna 1994 bylo i toto omezení zrušeno a Kim je nyní zcela volná. Několikrát navštívila Japonsko, ale žádost o vízum do USA Američané zamítli.

Během svého věznění se Kim stala věřící křesťankou. Říká, že se denně modlí za své oběti i rodiny jejich pozůstalých, ale především by si prý přála přispět ve svém dalším životě k tomu, aby se již podobné tragédie nemohly opakovat.. . . . .

V době, kdy se tato děsivá událost odehrála, nebyla u nás vhodná doba ke kritice činů severokorejské vlády. Proto se o celé věci příliš nemluvilo, a když už ano – tak se přebíralo oficiální vysvětlení KLDR: že si totiž letadlo i se svými lidmi zničili sami Jihokorejci jenom proto, aby pak mohli špinit Kim Ir-sena a jeho vládu.

Z těchto důvodů si u nás dnes na tento čin vzpomene jen málokdo. A ještě méně je těch, kdo vědí něco bližšího o jeho pozadí. Od celé události uplynulo již více než devět let a to je opravdu dlouhá doba. Při četbě knih, které Kim Hjon-hi v posledních letech napsala, jsem však přesto měl pocit, že si její příběh nezaslouží, aby upadl v zapomnění. Jednak samotné líčení přípravy a průběhu celé akce připomíná vzrušující detektivní román, ale mimořádně zajímavé jsou i vzpomínky na dětství a rané mládí, které Kim Hjon-hi prožila ve speciálních výcvikových táborech v odlehlých horách Severní Koreje a na „cvičných pobytech“ v ČLR a v Macau.

Z UNIVERZITY DO STŘEDISKA PRO VÝCVIK AGENTŮ

Kim Hjon-hi se narodila v Pchjongjangu v roce 1962. Krátce po narození odjela s rodiči na Kubu, kde její otec pracoval na severokorejském velvyslanectví. Vrátili se v roce 1967 a po absolvování základní a střední školy byla Kim přijata ke studiu na Kim Ir-senově univerzitě. Podle doporučení svého otce si vybrala studium jazyků a jako hlavní obor japonštinu. Tehdy také vstoupila do Nodongtangu – Strany práce.

Její osud se začal naplňovat jednoho dne v březnu roku 1980. Strana ji tehdy pověřila nanejvýš čestným úkolem: byla vybrána, aby se stala agentkou ve službách KLDR. Ti, kdo se na ni obrátili, přihlíželi nejenom k jejím povahovým vlastnostem a k její bezvýhradné oddanosti Kim Ir-senovi a jeho ideologii, ale také k jejímu vzhledu. Protože svou tváří i celou postavou vypadala velice „japonsky“, bylo rozhodnuto, že se bude mimo jiné připravovat na to, aby mohla v budoucnu vystupovat jako Japonka. Nám to sice tak nepřijde, ale fyziognomie Japonců a Korejců je v průměru značně odlišná a běžný Japonec téměř vždy rozezná své rodáky od Korejců i Číňanů.

Osmnáctiletá Kim opustila své rodiče i školu a odjela do hor do speciálního výcvikového střediska. Od té chvíle byla její činnost přísně tajná. I když v létě mohla jet k rodičům na prázdniny, nesměla jim o sobě nikdy nic prozradit. Rodiče se nedozvěděli ani o tom, když v rámci výcviku strávila půldruhého roku v Kantonu v ČLR, anebo když byla později ilegálně v Macau, kde si připravovala podmínky pro získání tamějšího státního občanství. Viděli sice, že má šaty koupené v zahraničí, ale bylo jim jasné , že se na nic nemohou vyptávat.

DOKONALE PŘIPRAVENÁ AKCE

O tom, že se má podílet na zničení jihokorejského letadla, se Kim dozvěděla až poměrně velmi krátce před chystanou akcí. 27. října 1987 byla předvolána k šéfovi zpravodajského oddělení, který jí vysvětlil všechny podrobnosti a informoval ji, že objektem akce je letadlo jihokorejské společnosti KAL linky 858, odlétající 28. listopadu z Bagdádu přes Dubaj do Soulu.

Jejím společníkem (a velitelem) se stal asi šedesátiletý muž, který u tajné služby vystupoval pod jménem Kim Sung-il. Pracoval v akční teroristické skupině už dlouhá léta a i Kim Hjon-hi se s ním už znala z dřívějška. Byl otcem sedmi dětí, ale v poslední době měl značné zdravotní potíže: prodělal operaci žlučníkových kamenů a operaci žaludku. Také on uměl dokonale japonsky a dokázal svým vzhledem působit jako Japonec. Během akce se z něj měl stát Šiniči Hačija, který se vydal na turistickou cestu po Evropě se svou dcerou Majumi. Zpovzdálí měli akci řídit a zajišťovat dva vyšší důstojníci, kteří užívali jmen „náčelník“ Čche a „instruktor“ Čche.

Výbušnina, která měla zničit letadlo, byla skryta v běžném tranzistorovém rádiu japonské výroby. To však měli teroristé převzít až krátce před akcí. Na krytí výdajů během cesty dostali oba na hotovosti deset tisíc amerických dolarů, a navíc již pro ně byly připraveny japonské pasy na nová jména. Byly to údajně naprosto dokonalé padělky.

Vlastní plán akce byl pak takový, že všichni čtyři odletí 12. listopadu v 8,30 hodin běžným linkovým letadlem Aeroflotu do Moskvy. Při kontrole na letišti Šeremetěvo bude u sebe mít výbušné zařízení náčelník Čche, který se jako držitel diplomatického pasu nemusí podrobit celní prohlídce. Z Moskvy budou ještě téhož dne pokračovat do Budapešti, kde se ubytují u soudruha Čona, který pracuje na severokorejském vyslanectví a zároveň je agentem Státní bezpečnosti.

Odjezd z Budapešti do Vídně byl stanoven na 18. listopad. Tam už měli oba teroristé a náčelník Čche s instruktorem Čche cestovat odděleně. Teroristé se měli od rakouských hranic prokazovat výhradně japonskými pasy a začít hrát roli zámožných turistů.

Ve Vídni se Kim Hjon-hi se svým partnerem měli zdržet pět dnů. Pak měli naplánován odlet do Bělehradu, kde se měli 27. listopadu sejít v jednom hotelu s náčelníkem Čche a převzít od něj tranzistor s výbušninou. Dále už měl 28. listopadu následovat let z Bělehradu do Bagdádu a nástup do letadla linky KAL 858…

NÁLOŽ VYBOUCHNE ZA ŠEST HODIN…

Kim Hjon-hi popisuje ve svých knihách průběh celé akce do největších podrobností. Z našeho hlediska je zajímavé například líčení zážitků z několikadenního pobytu v Budapešti. Kim byla tehdy překvapena, jak bohatý je v Maďarsku výběr zboží v obchodech. Její společníci ji poučili, že Maďarsko je už bohužel jen napůl socialistickou zemí a napůl je kapitalistické.

Až na drobnější změny probíhala celá akce přesně podle plánu. Nejdramatičtější chvíle nastaly na letišti v Bagdádu a po nástupu do letadla KAL 858. Kim Hjon-hi je líčí těmito slovy: „Po výzvě k nástupu do letadla jsme se rychle zvedli. K letadlu nás po ploše bagdádského letiště odvážel autobus a my jsme se ocitli zcela uprostřed Jihokorejců. Byl to pro nás velmi podivný pocit, a přestože jsme tak jeli jen krátkou chvíli, zdálo se mi, že to trvá nesnesitelně dlouho. Autobus zastavil těsně u nástupních schůdků. Letadlo linky KAL 858 bylo před námi na dosah ruky… Když jsme vstupovali dovnitř, stáli u dveří muž a žena a každého korejsky zdravili „Vítejte“ a „Děkujeme Vám“. My jsme jen lehce přikývli a nechali se odvést na svá místa. Na sousedním sedadle naštěstí nebyl žádný Korejec, ale jakási evropská žena středního věku. Můj společník Kim Sung-il uložil nahoru do zavazadlového prostoru igelitovou tašku s výbušninou, nákupní tašku s dárky a mou tašku.

Letadlo odstartovalo přesně podle letového řádu. Cestující se mezi sebou živě bavili. Bylo vidět, že se těší na návrat domů, do Koreje. Letušky během letu neustále přecházely kolem nás a já trnula hrůzou, aby z nějakého důvodu nezačaly prohledávat zavazadlovou poličku nad námi. Zdálo se mi, že čas stojí a každá vteřina trvá věčnost… Nakonec jsme se ale přece jen dočkali a letadlo začalo klesat k Dubaji ve Sjednocených arabských emirátech.

Ihned po přistání všichni vstali a začali se připravovat k výstupu. I my jsme využili nastálého zmatku. Vyjmuli jsme ze zavazadlového prostoru své věci, ale igelitovou tašku s výbušninou jsme tam nechali. Naše sousedka si také vzala své zavazadlo, ale Korejci vystupovali s prázdnýma rukama. Po krátké zastávce v Dubaji se vrátí na svá místa a budou pokračovat v letu do Soulu…

Proud lidí se jen zvolna sunul k východu a mne stále pronásledovala představa, že některý z mužů bezpečnostní ochrany na nás s igelitovou taškou v ruce zavolá: „Haló, vy tam! Není to vaše taška? A máte v ní nějaké tranzistorové radio!“ Nic takového se ale nestalo. Letušky u dveří se pouze uklonily a s úsměvem řekly: „Nashledanou“ a „Děkujeme vám, že jste letěli naší linkou“. Do odpálení časované nálože zbývalo ještě šest hodin…“

V BAHRAJNSKÉ PASTI

Až potud původní plán oběma teroristům dokonale vycházel. Po vystoupení z letadla v Bahrajnu se ale všechno náhle začalo bortit jako domeček z karet. Na jejich letence z Bagdádu do Dubaje na linku KAL 858 byl totiž jako pokračování vyznačen let 353 společností GULF do Bahrajnu ve 14,45 hodin, kam však oni nikdy letět nechtěli. Měla to být jen klamná stopa, protože oni chtěli ve skutečnosti použít zcela jinou letenku – na let z Dubaje do Říma přes jordánský Ammán, kterou si opatřili u společnosti Ali talia. Odtamtud by už neměl být žádný problém dostat se do Vídně, kde na ně na severokorejském vyslanectví čekali šéfové skupiny, řídící celou akci. Ti by je mnohokrát ověřeným způsobem dostali na severokorejskou ambasádu v Budapešti a odtud už po „přátelském“ území přes Moskvu domů.

Nyní od tohoto plánu museli ustoupit. Kdyby ukázali, že mají z Dubaje zaplacené letenky zároveň do dvou různých míst – do Bahrajnu a do Říma, stali by se ihned krajně podezřelými. Zbývala sice možnost nechat se celně odbavit a po chvíli se opět vrátit a přihlásit k „novému“ letu, ale ani ta nebyla reálná. Japonsko totiž nemělo s Arabskými emiráty diplomatické styky, a tak jim jejich japonské pasy bez víza nebyly nic platné. Nedalo se proto dělat nic jiného než odletět do Bahrajnu a teprve odtamtud s e pokusit co nejrychleji dostat do Říma.

Ani po příletu do Manamy, hlavního města Bahrajnu, však oběma teroristům nepřálo štěstí. Nejbližší volná místa byla až za dva dny ráno – v úterý 1. 12. 1987. Noc, celé pondělí a ještě jednu noc, museli proto strávit v Manamě. Mezitím ovšem došlo k tomu, k čemu dojít muselo. Po zprávě o tragédii letadla nastalo prověřování všech osob, které letadlem KAL 858 letěly, ale cestou vystoupily. Majumi Hačijová proto se svým „otcem“ ještě v úterý ráno odjela na letiště, ale tam už na ně čekala policie a po dramatické akci je zatkla. Oba byli sice pro takový případ vybaveni ampulkou s jedem, ale použít se ji podařilo jen Kim Sung-ilovi. Kim Hjon-hi se rovněž pokusila prokousnout filtr u cigarety, ve kterém byla ampulka, ale policisté si toho všimli a udrželi ji při životě.

Následovaly série výslechů, při nichž se Kim zpočátku snažila vystupovat v několika rolích, ale vyšetřovatelé ji neuvěřili, a proto ji nakonec 15. prosince 1987 vydali zástupcům Korejské republiky, kteří ji leteckým speciálem dopravili do vězení v Soulu.

ROZSUDEK SMRTI

Kim Hjon-hi se zpočátku snažila zapírat i soulským vyšetřovatelům, ale nakonec se rozhodla pro doznání. Říká, že si tehdy začala postupně uvědomovat dosah svého činu, ale tím více jí bylo zřejmé, že jedině smrt může učinit konec jejímu trápení.

Týdny a měsíce výslechů nakonec skončily a 7. března 1989 začalo veřejné přelíčení. Po šesti týdnech, 26. dubna, nadešel poslední den procesu, kdy měl být vynesen rozsudek. Soud na závěr umožnil, aby Kim Hjon-hi pronesla poslední slovo. Sama tyto chvíle líčí takto: „Řekla jsem tehdy: ‚Když jsem sem přišla první den procesu, znala jsem všechna fakta o svém zločinu. Soudní přelíčení mi však umožnilo, abych si plně uvědomila hrůzu toho, co jsem učinila. Mohu nyní jen proklínat Kim Ir-sena a Kim Čong-il a. Není však nic, čím bych se mohla ospravedlnit před pozůstalými obětí…‘ Když jsem skončila, měla jsem neodolatelnou touhu dodat: ‚Chtěla bych ještě žít. Nechte mne naživu!‘ Nicméně jsem to už říci nedokázala. Mezitím všichni povstali, aby vyslechli rozsudek: ‚Obžalovaná je vinna, že na příkaz Kim Čong-ila přivodila výbuch dopravního letounu linky KAL 858 a zavinila tak smrt sto patnácti osob. Vzhledem k hrůznosti tohoto zločinu se obžalovaná odsuzuje k trestu smrti.’“

EPILOG

Všichni, kdo se během vyšetřování s obžalovanou Kim Hjon-hi setkali, se shodují na tom, že hlavním viníkem, který nese odpovědnost za smrt nevinných lidí, není ona sama, ale severokorejský režim a jeho vládcové. Všechno ovšem svědčí o tom, že KLDR byla ochotná udělat cokoli proto, aby byl bojkot OH v Soulu co největší. Potvrzuje to i další osobní svědectví, jehož autorem je bývalý severokorejský diplomat jménem Ko Jang-pchan.

Tento muž (narozený 1953) byl od raného mládí přesvědčeným stoupencem Kim Ir-senovy politiky a po studiích francouzštiny se stal pracovníkem ministerstva zahraničních věcí KLDR. Postupně se ale jeho názory stávaly kritičtější a Státní bezpečnost mu proto začala věnovat zvýšenou pozornost. Když se v roce 1991 dostal do reálného nebezpečí, že bude uvězněn, uprchl za dramatických okolností z vyslanectví v Kongu do Jižní Koreje. Nyní žije v Soulu a stal se velmi populární osobností, protože od roku 1992 každý týden uvádí a komentuje v jihokorejské televizi sestřih záznamů televizního vysílání televize KLDR a tento pořad je velmi sledovaný a oblíbený.

V roce 1992 vydal Ko Jong-pchan knihu „Pchjongjang ve 25.00 hod.“ (název podtrhuje absurditu života v KLDR), v níž popisuje okolnosti svého útěku a podrobně rozebírá nejrůznější stránky života v Severní Koreji. Jednu kapitolu věnuje i OH v Soulu. Líčí v ní, jak obrovské pobouření vyvolalo v Severní Koreji rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru o přidělení olympijských her v roce 1988 Soulu. KLDR se prý především obávala toho, že Korejská republika využije olympiády ke zvýšení vlastní prestiže a navíc i k prosazení žádosti o přijetí za člena OSN.

Když se proto v roce 1987 přiblížil termín zahájení OH a bylo zřejmé, že většina zemí se chystá do Soulu, byla na ministerstvu zahraničních věcí v Pchjongjangu vytvořena speciální devítičlenná komise, v jejímž čele stál ministr Kim Jong-nam a Ko Jang-pchan byl jedním z jejích členů. Hlavním cílem její práce bylo působit na země, s nimiž tehdy měla KLDR přátelské styky, aby odmítly účast na olympiádě v případě, že se na hrách nebude podílet Pchjongjang. Snahou bylo, aby se počet zemí, které se podaří odradit od úmyslu jet do Soulu, blížil polovině.

Největší akcí této skupiny byla cesta po sedmi afrických zemích (byla to Zambie, Zimbabwe, Madagaskar, Seychelské ostrovy, Tanzánie, Uganda a Mozambik), které sice předběžně vyslovily s účastí na OH 1988 souhlas, ale u nichž byla pro jejich dobré vztahy ke KLDR naděje, že se dají přemluvit, aby své rozhodnutí změnily. Úspěch byl nakonec minimální. Madagaskar sice bojkot přislíbil, ale žádal za to odměnu ve formě deseti tisíc tun rýže a dvaceti tisíc tun cementu. A z ostatních souhlasil pouze F. A. René na Seychelských ostrovech. Význam tohoto prohlášení ovšem snižovala skutečnost, že výprava sportovců z této malé ostrovní zemičky by tak jako tak nebyla právě velká.

Ze Seychel odletěla tehdy delegace do Moskvy, kde se setkala se sovětským ministrem zahraničních věcí Ševarnadzem. Ten jim sice objasnil některé okolnosti, které vedly Sovětský svaz k tomu, že jeho sportovci bojkotovali OH v Los Angeles 1984, ale na otázky, jestli počítá s tím, že sovětští sportovci pojedou do Soulu, odpovídal jen velmi vyhýbavě.

Diplomatická mise tedy skončila neúspěchem a kýžený výsledek nepřineslo ani zničení jihokorejského letadla. Jak se později ukázalo, kromě Seychelských ostrovů a Madagaskaru se k bojkotu připojila pouze Kuba a Albánie.

Ko Jang-pchan se ve své knize zmiňuje i o událostech kolem tragédie letadla KAL. V den, kdy k ní došlo, byl s vládní delegací na Seychelských ostrovech. Po návratu do Pchjongjangu bylo celé ministerstvo zahraničí zavaleno telegramy ze zastupitelských úřadů KLDR v cizině. Všichni velvyslanci se ptali, co mají odpovídat na dotazy tamějších novinářů. Všem bylo odpovězeno, aby prozatím tvrdili, že je to akce jihokorejské tajné služby.

Krátce po příjezdu dostal neobvyklý úkol: odeslat přísně důvěrný telegram vyslanci v Angole, jehož obsahem byl příkaz okamžitě začít střežit muže jménem Kim Mo, zajistit pro něj letenky a co nejdříve jej přes Moskvu bezpečně doprovodit zpět do Pchjongjangu. Ko Jang-pchan tehdy nechápal oč jde, protože Kim Mo pracoval na obchodním oddělení a jeho pracovní náplní bylo zajišťovat vývoz a dovoz ryb. Teprve po jisté době se dověděl, že to byl otec teroristky Kim Hjon-hi. Byl mezitím dopraven do Pchjongjangu a o jeho dalším osudu už zprávy neexistují…. . . . .
Tento článek i dříve publikovaná reportáž „Irové Dálného východu“ jsou ukázky z autorovy knihy DOKONALE UTAJENÁ KOREA, která vyjde v 1. pololetí 1997 v nakladatelství LIBRI.