Category: 1997 / 03

Čím je pro Čechy dobrý voják Švejk a pro Američany Rocky, tím je pro Indy prototyp Sandokana ­ jogína s uhrančivýma očima. Proto je zvláštní potkat takového člověka v Čechách. A to, že je režisér dokumentárních filmů, žije v Praze a nepřátelí se s tygry, ale s dalajlamou, neznamená, že jeho pohled není uhrančivý. Širší veřejnosti je známý od uvedení svého projektu Duše východu a v současné době prý připravuje DUŠI SVĚTA. Říká, že to má být o tom, jak různé kultury nahlížejí na smysl bytí, proč tu jsme a jak se s tím vypořádávají. „Náboženství je součást, ale jenom součást,“ říká režisér Viliam Poltikovič, odborník na otázky duše.


režisér Viliam Poltikovič

Zajímalo mě, čím to je, že v procesí lidí z celého světa, které proudí k dalajlamovi, je v poměru k tomu, jak jsme malý národ, tolik Čechů? Máme blíž k buddhistickému náboženství? Nezdá se mi, že bych v tom procesí viděl víc Čechů než příslušníků jiných národů. Ale možná, že mají Češi k buddhismu blíž proto, že to je náboženství bez Boha a vlastně to ani není tolik náboženství jako pravidla, jak pracovat s myslí, jak se vypořádat s životem. Náboženská složka se projevuje v buddhismu v pokoře, ale skutečně náboženství jako takové je o tom, jak se zbavit utrpení.

Nemohlo mě nezajímat, jaké je setkání s dalajlamou. Kdo se setkal s dalajlamou, potvrdí, že každého zaujme, protože to je člověk úžasně bezprostřední, má smysl pro humor, naprosto nečekaně reaguje ­ on člověka poplácá, zatahá za vousy, když mu přinesou dort, tak si vybere bonbon uprostřed, hraje si s dětmi… A tím, jak propaguje cestu nenásilí, si získal velikou podporu po celém světě a dnes je to jedna z nejžádanějších světových osobností.

Dalajlama říká: nepodceňovat maličkosti. Celé to duchovno je podle Buddhova učení založeno na základech denního života. Buddha říkal, že i padajícími kapkami vody se naplní džbán. Tibet je dnes ohrožený víc než kdy předtím. Jak to vidíte vy, dá se jeho vyhlazení zabránit?

Situace je opravdu velice vážná. Tibet byl dlouhá staletí hodně uzavřený, což byla možná jeho chyba, a poprvé se o něm svět dozvěděl v souvislosti s jeho ohrožením ze strany Číny. Takže prostřednictvím čínské invaze se tibetský buddhismus vlastně dostal do světa. Já věřím tomu, že v Číně se situace změní. Jak jste se vy osobně dostal k buddhismu?

Ve třinácti letech jsem začal cvičit jógu, to bylo moje první setkání s Východem a východní filozofií. To se postupně prohlubovalo, a když jsem šel studovat do Prahy na vysokou školu, setkal jsem se s lidmi, kteří se v těchto kruzích pohybovali. Ale zvláštní je příhoda, kterou mi vyprávěla babička. Když mi byly tři roky, tak jsem chodil po zahradě na západním Slovensku a říkal: „Babi, tady je horko jako v Indii“. Přitom babička mi o Indii nikdy nevyprávěla a ani jsme tenkrát neměli televizi, kde bych o ní mohl slyšet. A když jsem měl možnost navštívit Indii, některá místa mi zase připomínala krajinu u babičky na Slovensku. Indicky jste neuměl?

Já jsem se hindí naučil ­ ne sice dobře, ale trochu se domluvím. Vždycky, když do Indie přijedu, tak se to oživí, ale v Čechách zase skoro vše zapomenu. Setkal jste se s pohádkově vyhlížejícím způsobem vyhledávání nového dalajlamy?

Samozřejmě jsem o tom slyšel vyprávět a trochu jsem nahlédl do zákulisí, jak se vyhledává karmapa ­ což je vlastně linie duchovních vůdců starší než linie dalajlámů, neboť první dalajlama byl žákem třetího karmapy. Linie karmapů je stejná jako dalajlámů v tom, že „převtělenec“, ta vůdčí duchovní osobnost, je pořád stejná. Když zemře, tedy odejde jeho momentální tělesná schránka, tak po čase se znovu narodí a vyhledá? Ovšem počátkem devadesátých let došlo k zvláštní situaci při vyhledání nového karmapy. Předchozí šestnáctý karmapa se hodně zasloužil o rozšíření buddhismu ve světě a občas dělal i zázraky… byl jasnovidný, řekl dva roky předem, kdy zemře, a předváděl také kousky pro lékaře ­ například jeden týden byl zdravý, druhý týden plný metastáz a další týden opět zdravý. Hrál si prostě se svým tělem.

Když zemřel, tak tělo bylo ještě asi dva dny teplé, a jeho nástupce se dlouho nemohl najít. Většinou to funguje tak, že než karmapa zemře, zanechá nějaký vzkaz, nebo ukryje něco, co se objeví v pravý čas. Pomoci může i státní věštec, a pak je v Tibetu posvátné jezero, u kterého když člověk medituje, tak se mu zjeví obraz budoucnosti. Ze všech těchto znamení se vychází při vyhledání nového vtělení karmapy či dalajlamy. Pak se sestaví vyhledávací skupiny. Členové vyhledávací skupiny chodí nenápadně oblečení, aby neupoutali pozornost a hledají v oblastech přiblížených předchozími znameními. Takto mohou vytipovat víc kandidátů a ti jsou podrobováni různým zkouškám. Například si mají vybrat z pěti různých holí, přičemž pouze jedna ­ zpravidla ta nejobyčejnější ­ patří karmapovi… Takových zkoušek je hodně a není to záležitost jednoho dne. I když většinou je duchovním na první pohled jasné, kdo bude nový karmapa ­ pamatují si předchozího a poznají ho podle typických gest nebo jiných znamení. Při volbě sedmnáctého karmapy ale došlo k takové zvláštní situaci ­ noví karmapové byli korunováni dva. Nejdříve byl nalezen první, kterého uznal i dalajlama. Žije v klášteře Tsurphu v Tibetu. Čína chce mít Tibet pod kontrolou a jediným způsobem jak toho docílit je přes náboženství. A tak čínská vláda, přestože je komunistická, oficiálně uznala tohoto karmapu a dnes se snaží ho ovlivňovat a vychovávat tak, aby s nimi spolupracoval. Z toho má samozřejmě dalajlama obavu. Jednak aby dostal správnou výchovu, a potom ­ Číňané samozřejmě budou chtít poštvat nového karmapu proti dalajlamovi. Druhého karmapu si zvolil tibetský exil v Indii. Tento karmapa sídlí v Karmapově mezinárodním buddhistickém institutu v Dillí. Je to vlastně jako kdyby byli dva papežové ­ i když se karmapa může jakoby „rozdvojit“. Některé velmi vyspělé bytosti mají schopnost, že jejich duše se může vtělit do dvou nebo i do více lidských těl současně. Buddhistická nauka to má složitě vědecky roztříděné, ale něco na tom skutečně je a moderní západní věda se tím začíná zabývat.

Stačí k pochopení takových věcí přečíst si například tibetskou Knihu mrtvých? Ne docela. Smrt je vlastně šance k procitnutí. Říká se, že člověku se promítne život, on vidí najednou maličké, zdánlivě bezvýznamné věci, a právě v těch maličkostech jsou ukryty obrovské významy. Přichází další zážitky a vjemy, a když se na ně člověk soustředí a vědomě je prožívá, má možnost změnit svůj stav vědomí. Ale u nás na to lidé nejsou zvyklí, nejsou připraveni na smrt, neumí se soustředit, prožívat přítomnost. Každý člověk se většinou obírá minulostí, tedy tím co bylo, a budoucností, tím co bude. A málokdo je soustředěn na přítomnost, současný momentální život, který prožíváme právě teď. Když se člověk naučí plně prožívat každý okamžik, konečně uchopí svůj život tak, že ho může ovlivňovat.

Byl jste v Tibetu očitým svědkem něčeho, co se obecně považuje za zázrak? Přímo ne, ale setkal jsem se s lidmi, kteří dokážou takové věci, i když to nedemonstrují. Oni je nedělají jen tak. Vždy to musí mít nějaký smysl.  

Category: 1997 / 03

Provází nás celým dnem. Přestože jsou neviditelné, jsou všude. Vzdušný prostor křižují tisíce hlasů, záleží jen na tom, na kterou stranu otočíme knoflíkem svého rádia. Zvykli jsme si na hlasy a málokdy si uvědomujeme, že někomu patří. Rádio FREKVENCE 1 je právem nazývané „rádiem osobností“. Jací jsou tedy ti, kteří propůjčují hlasy našim radiopřijímačům?

BLUDIŠTĚ Bludiště Mirky Všetečkové, tak se jmenuje hodinový páteční pořad a jméno jeho autorky a moderátorky je obsaženo již v názvu. Mirka Všetečková je známou osobností televizní obrazovky. Kvůli své postižené dceři z televize odešla a osud matky nemocného dítěte byl také hlavním popudem vzniku pořadu, který řeší velké i malé problémy posluchačů. Lidí, kteří si nevědí rady.

„Pořad vyrostl z mojí osobní zkušenosti. Já v okamžiku, kdy jsem se se svým problém svěřila, pochopila, co je soudržnost. Protože moje cesta šla taky cikcak, přesně jako je moje Bludiště: tady zavřené dveře, tady žádná informace, tady depresivní informace…“

Lidé píší Mirce Všetečkové o svých trampotách a ona během týdne obtelefonovává nedobytné úředníky, interpeluje na poslance a shání informace, aby ve svém pořadu mohla navrhnout řešení, ukázat cestu. Pohlazením na duši pro ni je, když narazí na člověka, který je ochotný sám od sebe, ne proto, že jde o rádio.„Jsme neustále přesvědčováni o apatii jednoho k druhému a já v našem pořadu zjišťuji, že to není tak úplně pravda. Čím níž jsou lidé na společenském nebo finančním žebříčku, tím jsou ochotnější pomoci.“

Zato s úředníky je to prý většinou jinak. Sama za sebe není Mirka Všetečková schopná vyřídit ani obyčejnou obsílku. A když s ní úředníci jednají tak, jak většinou úředníci jednávají, rozklepe se jí prý brada. Ale baví ji dělat to pro někoho jiného. „Bojuji za nějakého člověka a mám za sebou dva miliony posluchačů. To mi dává obrovskou sílu.“ Je typem, který rád bojuje ­ ale za druhé. Tvrdí, že člověk musí někdy dělat to, co mu spraví duši. „Pracovala jsem v televizi, získala jsem nějakou tu cenu, byla jsem na titulních stránkách časopisů. Najednou jsem si uvědomila, že ona polní tráva ­ sláva je v mém případě dána lidmi, kteří mě měli rádi a poslali mi své hlasy. A tohle já lidem teď vracím.“

Problémů mají lidé víc, než stačí Mirka Všetečková vyřešit. Přesto se snaží. Připadá si uhnaná?„Já si myslím, že je to dáno mojí hektickou povahou. Já asi musím mít pocit, že nestíhám. Každá hektičnost je dána člověkem samotným ­ když se naučí čas organizovat, tak prostě hektický není. Nebo je zorganizovaně hektický,“ tvrdí žena, která přiznává, že i jí samotné Bludiště často pomáhá.

ZPRAVODAJSKÝ RUBIKON„Já jsem s rádiem nikdy nechtěl začít,“ říká Michal Petrov, který má drobnou vadu řeči a je líný se ji odnaučovat. Je jedním z tvůrců ranního zpravodajského bloku ­ Zpravodajského maratonu ­ a k jeho dalším pořadům patří Press-klub a S týdnem v zádech.

„Moje vada byla velkým handicapem při rozhodování do jakého média nastoupit. Takže mně vyhovovala televize, do které jsem už během studií nastoupil. Něco jsem napsal a někdo jiný to přečetl.“ Michal Petrov nijak netouží být slavný, ani nechce skrze média sdělovat velké pravdy. Má prostě rád informace.

„Já se rád věci dovídám a když už se něco dovím, rád to sděluji ostatním.“ Vždycky rád četl a to, že se ocitl na vysoké škole ekonomické, prý vůbec nevypovídá o jeho charakteru. V televizi nejprve dělal odpovědného redaktora zahraniční části tehdejšího Deníku, pak odcestoval jako zahraniční zpravodaj do Bonnu. Strávil tam 16 měsíců, ale strašně se mu stýskalo. „Asi jsem domácký typ, byť je můj otec námořník. Špatně jsem se potatil,“ směje se, když vysvětluje, proč dnes není v Bonnu, ale ve Frekvenci 1. Někdy se mu strašně chce být subjektivní, ale nemůže. I když proti němu sedí třeba doktor Sládek, musí se tvářit nezávisle, což považuje za jistou formu sebetrýznění. Zato s chutí hlásí zprávy, které se nějakým způsobem dotýkají II. světové války, protože ta ho baví. Jestli má ještě nějakého koníčka?

„Bokem mám koníčka, který se jmenuje rodina, která degradovala až na toto postavení právě díky tomu, že jsem se pustil do bigamie s rádiem. Závidím svým svobodným kolegům, že nemusejí mít tak velké výčitky svědomí vůči těm, které mají rádi.“ Michal Petrov spolu s Vaškem Moravcem a Pavlem Prouzou jsou muži, kteří se svým rádiem hodlají překročit zpravodajský Rubikon. Když se všechno povede, měla by se Frekvence 1 alespoň v ranních hodinách stát zpravodajskou jedničkou na vlnách českých frekvencí. Od páté hodiny ranní do půl deváté nabídnou posluchačům kompletní přehled událostí, nerušených ve dvou čtvrthodinových blocích v hodině ani jednou vteřinou hudby. Ve zbývajících dvou čtvrthodinkách budou nabízet regionální servis, maličko zábavy a drtek reklamy. Vše bude podřízeno potřebám informací chtivých posluchačů, kteří si přejí především přehlednost a zasvěcenost.

„Naše priorita je domov. U zahraničních zpráv jde pak o to, podat konflikt či událost v souvislostech. Budeme podávat zprávy podložené krátkou analýzou, pokud budeme mít zvukový záznam události, posluchači ho pustíme. Zprávu obecně je nutné podat tak, aby lidé vycítili, že je důležitá,“ vysvětluje Michal Petrov svou vizi, se kterou se budeme moci na Frekvenci 1 již brzy seznámit. Vašek Moravec chtěl odmalička být kameramanem, pak učitelem. Až na gymnáziu to prý propuklo. Psal hezké slohové práce a umínil si, že bude buď novinářem, nebo spisovatelem.

„To nebylo kvůli slávě, mě bavilo pohrát si s událostí. První článek, který mi vyšel v okresních novinách byl o tom, jak jsme byli na brigádě na Kralickém Sněžníku.“ Spisovatelem se nestal a za rok bude promovat na žurnalistické fakultě. Ovšem za sebou už má sedm let rozhlasové praxe. Začínal ve veřejnoprávním rozhlase a také ví, že tam nejspíš v budoucnu skončí. Zatím si ale libuje, že si může při publicistické a zprávařské práci sáhnout až na dno svých sil. „Protože komerční rádio to potřebuje. Nemám tu tým osmdesáti lidí za sebou, zato větší tvůrčí svobodu. Sám si mohu natočit telefonát, sám si ho mohu postříhat. Soukromá rádia učí kreativitě…“ Vašek Moravec si hýčká jeden velký zpravodajský sen, ke kterému se alespoň nepatrně přiblíží novým pojetím zpravodajství. „Chtěl bych rádio podobné britským nebo americkým zpravodajským stanicím. Nepřetržité zprávy. Jenže: vedl jsem stovky hodin hovorů s odborníky a psychology o tom, zda je český posluchač vůbec schopný takové rádio mít. Není. Ale co mě opravdu vadí na zpravodajství? Když je prokládáno písničkami.“

Vašek Moravec bydlí v Letohradu, kam se každý víkend vrací. Jinak spí přímo v rádiu: „Já nechci nikde jinde bydlet, mně se tady líbí. A mám tu i gauč.“ Všechny Vaškovy záliby se týkají jeho profese, které úplně propadl ­ baví ho dělat si doma archiv, číst noviny, poslouchat zprávy a číst literaturu o masové komunikaci. Po pracovním týdnu je podle svých slov tak unavený, že doma přijímá potravu, vyměšuje a spí. Jeho rodiče si přejí, aby se ‚konečně‘ oženil a měl děti, Vašek si ale myslí, že není kam spěchat: „Já prostě chci dokázat, že se dá dělat zpravodajství pro lidi a chci proto obětovat všechno.“ Pavel Prouza je třetím mužem zpráv. Po gymnáziu zkusil čistě náhodou konkurz do rádia v Pardubicích a čistě náhodou mu to vyšlo. Bydlí dosud v Pardubicích, odkud denně dojíždí do Frekvence. Vstává ve tři čtvrtě na šest, a tím pádem jsou pro něj zatím zapovězené ranní zprávy. Během dne pak hlásí to, co podle jeho soudu posluchače nejvíc zajímá.

„Zprávy vybírám hlavně podle citu, posluchače zajímá, kdy pojedou vlaky a kde se něco děje. Snažím se seriózně informovat, ale lehčí formou.“ Jako oba jeho kolegové, i Pavel Prouza během dne přelouskne snad všechny noviny, které u nás vycházejí. Na sport nemá čas vůbec a beletrii čte ve vlaku. A co nejraději dělá ve volném čase?

„Mám sedmiměsíčního syna, věnuji se jemu, aby si mě alespoň trochu pamatoval, když jsem doma.“BLÍŽENEC V POHYBU

Pořad Svět v pohybu Standy Berkovce prý částečně odráží jeho vlastní mentalitu. „Pořad má ale pevně dané mantinely, které musím respektovat. Kdyby to měla zcela odrážet mou osobu, byl by to šílený pořad a třeba by ani nebyl v rádiu.“Svět v pohybu byl původně z valné části motoristickým magazínem, ale protože rychlá kola, která Standovi učarovala, mu již nestačí, v jeho relaci se létá, horolezuje, skáče… Vyučený tiskař, posléze grafik a výtvarník, se v rádiu cítí být především reportérem. Snaží se být tam, kde se něco děje, a? natáčet. „Rádio je báječné, je to droga, baví nás to, ale nešlo by to dělat pořád. Nechtěl bych skončit jako vyšeptalý bezzubý stařeček, který bude někde šišlat a bude tam jenom proto, že kdysi cosi… Za pár let tě tohle opotřebuje.“

Teď se trochu vrací k výtvarničině, nedávno měl ve Slaném výstavu koláží a linorytů. Je pro něj velkou ctí, že před ním ve stejné síni vystavoval pan Zábranský. „Tohle má myslím větší smysl než rádio, rádio vyšumí do éteru a když umřeš, za měsíc už o tobě nikdo neví.“ Všechny výtvarné práce jsou inspirované Nepálem. V Nepálu byl několikrát s lezeckými expedicemi, jeho další „já“ je totiž cestovatelské. Zná Afriku, Mongolsko, Koreu, Borneo…

Nedokáže odpovědět na otázku, zda je spíš novinářem, cestovatelem či výtvarníkem. „Jsem blížencem. Blíženci rádi poznávají a to všechno s tím souvisí. Nebezpečí mě apriori nepřitahuje, spíš mě láká poznávání věcí, které mohou být i nebezpečné.“ Blíženec Standa Berkovec žije v domečku ve Slaném, který si sám opravuje a staví, což ho strašně baví. Všechno, co dělá rukama, dělá rád. Těší se, že už brzy půjde na měsíc kácet na Šumavu dřevo, prý aby se z toho rádia nezbláznil. Co si vůbec o rádiu myslí? „Rádio má obrovské kouzlo rychlosti, bezprostřednosti, je kontaktní. Je pro lidi s fantazií. Nepředžvýkává věci tak dokonale, jako televize se svými obrázky. Lidé si obrázky mohou představovat v hlavě a to je báječné.“

Category: 1997 / 03

Před jeho řevem se chvěje celá savana. Vznešená hříva je jeho královskou korunou. Suverén mezi všemi zvířaty, i on však musí bojovat, chce-li ovládnout svůj klan a své teritorium. A také má svou slabost ­ lenost. Je na lvicích, aby lovily a nechávaly mu část kořisti. Není to dávno, co lvi žili v Evropě, na Blízkém východě, v Indii a ve většině oblastí Afriky. Dnes zůstali jen dva poddruhy: lev africký a asijský. Ten první žije na jih od Sahary, druhý pak v rezervaci Gir v Indii. V srdci Keni, na pláni Masai Mara, však můžete zaslechnout řev krále zvířat, nesoucí se několik kilometrů.


Jedeme podél jednoho z vyschlých ramen řeky. Před týdnem zde jedna lvice zmizela v hustých křovinách. Nic neobvyklého, jen kdyby se nepohybovala s tak velkými obtížemi. Její břicho, neuvěřitelně nafouklé, svědčilo o brzkém narození mláďat. Bezpochyby si šla najít místo, kde lvíčata porodí. Doba, po níž je lvice březí, je okolo tří měsíců. Když je připravená přivést mláďata na svět, odtrhne se od tlupy a najde si vhodný úkryt (rozeklaný strom, průsmyk mezi kameny, husté křoviny). Tam pak slehne a ukrývá mláďata během prvních dnů jejich života.

DVĚ PLYŠOVÁ ZVÍŘÁTKA Zastavili jsme, abychom si prohlédli křovinaté místo. Byli jsme už na odjezdu, když se ozvalo slabé zasténání. O chvíli později je slyšíme znovu, již jasněji, podobá se kočičímu mňoukání. Určitě je to hlas velmi mladého lvíčete. Pronikavé zvuky se opakují. I když jsme schopni je lokalizovat, stále nic nevidíme. Nasedli jsme do džípu, abychom se dostali ke zvukům z druhé strany a najednou se nám otvorem v houští naskytla výjimečná podívaná: lvice dávající mléko dvěma malým lvíčatům. Mají zavřené oči a skoro se nehýbají. Jejich plavá srst je jako hebká vlna. Je to poprvé, co můžeme pozorovat tak malá lvíčata. Člověk by řekl: dvě plyšová zvířátka.

Po šesti dnech otevřou mláďata oči a ve třech týdnech se jim začnou prořezávat zuby. V tomto věku jsou schopna se již snadněji pohybovat. Nyní začíná nejzranitelnější období jejich života, protože matka se musí vzdalovat, aby si obstarala pro sebe potravu. Malá lvíčata jsou v těchto dnech vydána na pospas všem predátorům: leopardům, hyenám, šakalům, ba i lvům z jiné smečky. Proto matka z opatrnosti pravidelně mění úkryt. Jemně uchopí mladé za kůži na krku a jedno po druhém přenese na nové místo. Kritické období končí, když se samice opět připojí ke zbytku smečky. Hříva začíná růst mladým samcům ve dvou letech. S přibývajícím věkem tmavne a odstíny se pohybují od plavé až po černou. Ne všichni lvi vlastní tento atribut důstojnosti. Je velmi efektivním prostředkem k zastrašování a během bojů zeslabí dopad protivníka na hlavu a krk. Rozčilení či špatnou náladu vyjadřuje mávání ocasem. Tak jako mnoho ostatních druhů, používají lvi různé techniky k dorozumívání mezi sebou. Běžné je močení na keře rozmístěné v pravidelném odstupu. Upřesňuje to hranici kontrolovaného území a dává signál o přítomnosti jedinců. Při značkování lvi nemlčí a svým řevem dávají vědět, že území je obsazené. NA „RAJSKÉ PLÁNI“

Ráno vyrážíme směrem k „Rajské pláni“, jedné z proslulých savan v Masai Mara. Již několikrát jsme tam natrefili na lví smečku a doufáme, že dnes tomu bude také tak. Lev je jediná kočkovitá šelma žijící ve smečce. Smečka přebývá na území, jehož velikost závisí na početnosti a hojnosti vhodné kořisti. Samice zajišťují většinu potravy. Samci používají svou sílu k přivlastnění si kořisti dobyté lvicemi. Podle některých odborníků jsou tři čtvrtiny potravy lvů kořistí odebranou samicím. Asi deset procent odeberou jiným masožravcům, takže jejich vlastní lov se podílí na dobyté kořisti pouze zhruba deseti procenty. Po žrádle se lvi potřebují vydatně napít. Na rozdíl od lvů samců žijí samice v semknutém společenství. Mnohdy tvoří smečku sestry, dcery, vnučky, tety a sestřenice. Tráví život na stejném území a vyrůstají spolu v lůně smečky. Dospělí samci ve smečce zůstávají jen pokud jsou schopni ubránit se proti lvům přicházejícím odjinud. Hlavním úkolem samců je zajistit bezpečnost území. Vedou převážně samotářský život, ke smečce se připojují jen čas od času. Je tedy na samicích vychovávat mláďata až do dvou až tří let. Mladé samice pak zůstanou ve smečce, zatímco lvi opustí místo společného soužití. Samci tráví nějaký čas společně kočovným způsobem života a když úplně dospějí, přidají se k jiné smečce a vyženou z ní staré samce, čímž nedochází ke genetické degeneraci. Dosáhne-li dospělý lev sesazení dosavadního vůdce smečky, musí ji sesazený opustit. Nový vůdce pak pozabíjí rivalova mláďata, což umožňuje začít okamžitě s plozením vlastních mláďat. Kopulace je extrémně krátká ­ sotva několik sekund. Zato k ní dochází až čtyřicetkrát za den.

Naší tlupu jsme objevili až na konci dopoledne. Dospělí upadají do polospánku, zatímco asi měsíční mláďata pokračují ve svých hrách. Pozorovali jsme lvíče krčící se za trsem trávy, jeden z jeho bratrů se k němu pomalu připlížil a zanedlouho se oba váleli po zemi s tlapkami ve vzduchu. Okusují se, poplácávají se tlapami a nakonec se začnou o sebe třít. Dvě různě velká mláďata sají mléko od jedné lvice. Je běžné, že více samic vrhne ve stejnou dobu. Péče o lvíčata a krmení je pak společnou záležitostí lvic v rámci smečky. Mláďata střídají matky bez jakýchkoli problémů. Nejstarší se již dosyta nakrmilo a začíná se třít o čenich matky. ODPOČINEK VE STÍNU

Slunce je již vysoko a teplota podstatně stoupla. Lvíčata se seskupila kolem samic a uložila se k odpočinku. Necháváme je oddávat se lvím snům. Na sklonku dne přijíždíme znovu, abychom je navštívili. Pohnuli se jen o několik metrů, aby se přesunuli do stínu. Se západem slunce začínají šelmy znovu ožívat. Mezitím co se samice protahují jsou mláďata již opět zabrána do svých her. Smečka má hlad, ale noc se blíží, a my se musíme vydat zpět. Za úsvitu pospícháme opět na „Rajskou planinu“. Dalekohledem brzy zpozorujeme lvy na kraji lesíka. Lvice žvýká zbytky nedávno ulovené mladé gazely, která byla bezpochyby příliš malá na to, aby uspokojila potřebu lví rodiny. Očividně ne všechny lvice měly na hostinu přístup. Jedna z nich se postavila. V dálce se na svou každodenní cestu vydalo stádu pakoňů. Pomalu postupují v dlouhém zástupu směřujícím k řece Mara. Lvice na ně upře svůj pohled. Pro nás je stádo příliš vzdálené, ale dvě další samice jsou již ve stejné pozici jako první. Šelmy pomalu postupují vpřed. Málo členitý terén kočky velmi záhy odhalil. Pakoňové v čele zástupu zpozorovali lvice. S vědomím nebezpečí se býložravci dávají na útěk. Lov je u konce. Mláďata si začínají opět hrát a dospělí se opět pokládají do trávy. I pakoňové se uklidňují a opět se vydávají na pochod. Pokud jde o nás, přece jen jsme se rozhodli zůstat.

O hodinu později se nám vrací naděje. Jedna lvice vstala z trávy a zahleděla se opačným směrem. I my jsme spatřili nové stádo pakoňů, které se pozvolna přibližovalo. Vůdčí lvice se přitiskla k zemi a nepostřehnutelně se blíží k pakoňům. I lvíčata přerušila své hry a se zaujetím berou lekci lovu. Padesát metrů teď odděluje lvici od pakoňů. Z místa, kde se nacházíme, ji téměř nevidíme, můžeme jen odhadovat, kudy se plíží. Dvě další lvice se rozmístily po krajině, využívajíce přírodních překážek k tomu, aby se nepozorovaně přiblížily. Najednou první lvice vyskočí, vzápětí následovaná svými družkami. Nastává absolutní zmatek. Uprostřed oblaku prachu rozpoznáváme lovkyni držící jednoho pakoně. Po silném úderu tlapou ztrácí kořist rovnováhu, pakůň se ještě snaží vztyčit, ale lvice ho vzápětí sráží na zem. Uchopí ho za krk a zesílí stisk. Dvě další samice jsou již na místě, hostina může začít. Lví potrava se mění od oblasti k oblasti podle žijící fauny. Tady v Masai Mara jsou přednostní kořistí pakoňové, zebry a buvoli. LÍBÁNKY LVÍ DVOJICE

Večer nám v táboře masajský přítel sdělil, že právě probíhají líbánky jedné lví dvojice. Při takové příležitosti, trvající týden, lvi nejí a straní se smečky. Za dvacet čtyři hodin kopuluje pár ve dne i v noci. Je jasné, že se přitom nemají čas přemisťovat. Nalezli jsme je snadno, asi sto metrů od místa, které nám určil náš přítel. Dvojice relaxuje v trávě a pakoni pasoucí se okolo nich se z jejich strany nemusí ničeho obávat. Deset minut po našem příjezdu se lvice zvedne. Za sladkého bručení se přiblíží k samci, otírá se a tře se o něho a nakonec se válí po zemi. Zvedne se a poodstoupí o několik metrů, aby si opět lehla. Samec okamžitě zareaguje, i když samice mu hrozí tlapou. Nato se oba dva svalí na zem. Za několik minut poté se divadlo opakuje. Za celý den se od sebe nevzdálí na více než deset metrů. Neteční k horku se každých dvacet minut oddávají milostným hrátkám. Za tři až čtyři měsíce se v savaně narodí lvíčata.  

Category: 1997 / 03

Už dlouho mě zajímali. Před čtyřmi lety jsem je viděl v jednom dokumentárním filmu o Mexiku. Čtveřice v pestrobarevných krojích byla na vysokém sloupu zavěšená za nohy a létala vzduchem jako bájní ptáci… VOLADORES ­ „Létající indiáni“.

Při nedávné návštěvě parku Chapultepec v mexické metropoli jsem náhodou na jednu skupinu „voladores“ narazil. Uprostřed prostranství stál dřevěný sloup, vysoký asi pětadvacet metrů. Připomínal ohromnou májku. Místo haluzí však na vršku visel velký čtvercový rám.Představení začalo. Pět indiánů v červených kalhotách s pestře vyšívanými nohavicemi, bílých košilích a pestrých červenožlutých čepicích se procházelo kolem. První přiložil ke rtům malou kostěnou flétnu a začal na ni pískat monotónní melodii, kterou rytmicky doprovázel údery levé ruky do malého bubínku. Ostatní čtyři členové skupiny ho následovali houpavým krokem. Tanečníci se co chvíli ukláněli k zemi, pak zase vzhlíželi k nebi a jejich trhavé pohyby se za mírného dupání neustále zrychlovaly, až k jakési extázi. Poté indiánská melodie utichla. Všichni se seřadili do kruhu a hluboce ukláněli. Zahajovací část představení přilákala davy návštěvníků parku, kteří pak s napětím sledovali, co bude dál.TŘINÁCTKRÁT DOKOLA HLAVOU K ZEMI

Pětice indiánů se otočila k vysokému sloupu a jakoby si ho měřila od paty až po vrchol. Pak k němu přistoupil první z tanečníků a začal po drsném dřevě šplhat vzhůru. Ostatní jej napjatě pozorovali. Šlo mu to velmi dobře. Když dosáhl dřevěného rámu a na jedné straně se posadil, začal nahoru lézt další člen skupiny. Tak se postupně dostali nahoru všichni čtyři „Létající muži“. Usadili se každý na jedné straně rámu a přivázali si kolem pravé nohy nad kotníkem konec lana. Poslední z pětice, „caporal“ ­ kaprál s flétnou a bubínkem, se vyšplhal až na vrchol sloupu, na kulatou otočnou podlážku o průměru asi sedmdesát centimetrů. Zde se bravurně, bez jakéhokoli zabezpečení postavil, vytáhl „puscol“ ­ flétničku ze zvířecí kosti ­ a začal na ni vyluzovat zvláštní melodii za zvuku bubínku. Přitom se mírně kolébal v jakémsi tanci, otáčel se na jedné noze kolem své osy a ukláněl do všech čtyř světových stran.Potom se na podlážku posadil a zaklonil se dozadu, tváří ke slunci, kterému věnoval další podivnou melodii. Neustále ji zrychloval až k zapísknutí tónu, který byl signálem k zahájení letu. Čtyři „Létající muži“, doposud sedící na visutém dřevěném rámu a lany přivázaní za jednu nohu, se zvrátili dozadu a začali padat, čímž dali do pohybu otáčecí mechanismus na sloupu, a to včetně podlážky. Všichni čtyři muži létali majestátně vzduchem, hlavou dolů, s rozevřenými pažemi a s pravou nohou zaklesnutou za provaz, který levou držel nad kotníkem. Nad tím vším se vznášela monotónní píseň flétničky a bubínku, která vytvářela zvukovou kulisu k letu posvátných ptáků. Lana se postupně odvíjela a muži létali ve stále větších a větších kruzích kolem sloupu, dokud nepřistáli jednou nohou na zemi. Všichni čtyři obletěli kolem osy sloupu přesně třináctkrát.

Třináct otáček znásobených čtyřmi „Létajícími muži“ dává dohromady magické číslo 52, které symbolizuje padesát dva let kalendářního okruhu indiánských kultur od Mexika až po Guatemalu.“Kaprál“ se také spustil po jednom z lan na zem a dole pokračoval ve své hudební produkci. Všech pět Indiánů začalo tančit kolem sloupu poslední z obřadních tanců, kterým se loučili s publikem. Potom pomalu odcházeli.

VÝBĚR SLOUPU VYŽADUJE SEXUÁLNÍ PŮSTZašel jsem za nimi mezi nízké stromy, kde měli rozložené velké kabely s osobními věcmi, a dal se s nimi do hovoru. Všichni pocházejí z Papantly, místa nedaleko rozvalin starobylého města El Tajín v mexickém státě Veracruz. El Tajín (čti El Tachýn) bylo celých šest století nejdůležitějším střediskem civilizace severně od pobřeží Mexického zálivu. Není známo, kdo byli lidé, kteří El Tajín postavili. Jisté však je, že měli čilé styky s mayskou kulturou a kulturou Teotihuacánu. Proto Indiáni ze skupiny „voladores“ říkají, že vlastně pocházejí z El Tajínu.

Ve městě Papantla byl před lety založen „Svaz tanečníků a létajících mužů“, který sestává z dvanácti skupin provozujících rituální tance „voladores“. Tanečníci vyjíždějí na turné do různých míst Mexika. Podle stanov „Svazu“ si žádné ze skupin nesmějí konkurovat.Jak už bylo uvedeno, hlavním zařízením pro vystoupení „Létajících indiánů“ je vysoký sloup se zvláštním otáčecím mechanismem, přičemž nejdůležitější je výběr stromu pro jeho výrobu. Sloup nelze udělat z jakéhokoli kmene, nýbrž pouze ze zvlášť k tomuto účelu určeného druhu, rostoucího (dnes již vzácně) v pralesích. Tanečníci, kteří se účastní jeho výběru a kácení, se musí podle tradice pocházející z předkolumbovských časů, po celou dobu naprosto zdržet pohlavních styků.

TRADICE ŽIJE DÍKY „KOLABORACI“ TOTONAKŮPředpokládá se, že strhující rituál vznikl někdy kolem roku 500 našeho letopočtu a sloužil v oblasti dnešního státu Veracruz k uctívání boha plodnosti. Prokazatelně tento rituál, tehdy ještě se dvěma létajícími muži, existoval ve 12. století u Toltéků, v době největšího rozkvětu jejich říše ve středním Mexiku. Klasickou podobu dostaly tyto tance teprve ve 14. až 15. století. Obsahovala kombinaci všech symbolických prvků, tedy melodie, obřadních tanců, čtyř mužů přivázaných za nohu a létajících hlavou k zemi, třinácti obletů kolem sloupu tak, aby bylo vynásobením čísel čtyři a čtrnáct dosaženo posvátného čísla 52.

S příchodem španělských dobyvatelů přišli do Mexika i kněží a misionáři, kteří tyto obřady považovali za pohanské zvyky, a proto je zakazovali. Věděli, že těmito rituály indiáni uctívají Slunce a svůj kalendář, a že jsou těsně spjaty s uctíváním božstva plodnosti. Jen Totonakům, kteří žili v oblasti dnešního města Papantla, učinili křesťané ústupek a obřady tolerovali, neboť potřebovali tento bojovný kmen, s nímž navázali spojenectví, využít v bojích proti Aztékům. Tak se stalo, že se rituál udržel právě zde až dodnes a těší se velké popularitě. Po právu jsou tedy tyto obřadní tance považovány za jedny z nejstarších svého druhu, které se dochovaly ­ a to nejen v Mexiku, ale i v celé Americe.VÍC NEŽ ZAJÍMAVÁ AKROBACIE

Jedno z přijatelných vysvětlení říká, že muž na podlážce na nejvyšším stupni sloupu představuje Slunce a samotný sloup je stromem života. Čtyři létající muži ztělesňují znovuzrození válečníků a jejich obětování. Oběti letí směrem k zemi jako ptáci, vzdávají poctu božstvům a Slunci. Jejich synchronizovaný let na laně pak symbolizuje jednotu mezi lidmi a vesmírem.Samotní tanečníci však tvrdí, že tímto rituálem předávají poctu Slunci a v období dlouhého sucha prosí božstva o životodárný déšť, jenž by zajistil bohatou úrodu pro místní obyvatele. Původní prvky ­ sexuální abstinence, červená a žlutá barva, konstrukce otáčecího zařízení na vysokém sloupu, uctívání Slunce a prosby o déšť, se přitom staly nedílnou součástí obřadu i v nových dobách.Většina turistů pokládá tato představení „Létajících indiánů“ za vzrušující akrobatickou podívanou. Pro indiány a mestice to však i dnes znamená mnohem víc. Přes komercionalizaci, jíž by bylo i v tomto směru těžké se ubránit, je prvotním přáním tanečníků zachovat původní rituál. Cítí posvátnou povinnost předat tradici „voladores“ dalším generacím a její ztrátu by považovali za zničení kořenů své indiánské rasy.Povídání se skupinou pestře ustrojených indiánů bylo u konce. O několik minut později se celá skupina znovu přesunula na prostranství kolem vysokého sloupu, aby zahájila další vystoupení „Létajících indiánů“ z El Tajínu.

Category: 1997 / 03

Až na místě člověk pochopí, proč je Vasův běh závodem, který se musí zažít. Předstartovní atmosféru Mory vystřídá horečka na startu v Sälenu. Na rozlehlé louce se tísní kolem patnácti tisíc lyžařů, které čeká devadesátikilometrová pouť do Mory. O patřičné rozproudění krve před startem, rozcvičení a dobrou náladu se postarají půvabné cvičitelky. Několikahodinové čekání dostane zcela jinou dimenzi? Jiní vsadí na zcela ojedinělou tradici, která náleží jen k Vasově běhu. Den před startem si totiž blokují „své“ místo na startovním roštu. Zkřížené lyže každému jednoznačně oznámí, že právě toto místo někomu náleží.Trať lemují tisíce fanoušků, kteří ochotně půjčí hůlku, lyži, nabídnou čaj, pomeranč, povzbudí. Známé: „Heja, heja Swerige“ vystřídá třeba: „Heja, heja Tjeckien“ anebo: „Heja, heja Germany“.

VZPOMÍNKA NA GUSTAVA VASU Svátkem běžeckého lyžování je bezesporu každou první neděli v březnu ve švédském městečku Mora „Vasaloppet“, jenž má výsadní postavení mezi dálkovými běhy. Může se pyšnit řadou superlativů. Už jen jeho délka ­ 89 km, vzbuzuje u řady lyžařů úctu. „Vasaloppet“ není jen švédským lyžařským svátkem, ale celosvětovou oslavou úzkých prkének. Tomu je také vše podřízeno. Jak v Sälenu, kde se Vasův běh startuje, tak i v cílové stanici ­ městečku Mora.

„Pro každého Švéda je startovní číslo z Vasova běhu chloubou, má ho doma vystaveno na důstojném místě. Start na Vasově běhu je prestižní záležitostí. Chce-li se někdo pochlubit svými sportovními výkony, pak největší váhu má dobré umístnění na Vasaloppetu,“ řekl mi ještě před závodem Börjö Karlsson z klubu Örebro, který sice startuje už třetí rok v kategorii veteránů, ale na svém kontě má i několik startů v hlavním závodě. Chceme-li pochopit, proč si Švédové na „Vasaloppetu“ tolik zakládají, musíme nahlédnout do historie. Závod byl založen na památku švédského krále Gustava I. Eriksona, který bojoval v čele partyzánských oddílů proti nadvládě dánského krále Kristiana II. Gustav I. podle pověsti na Nový rok 1522 uběhl vzdálenost mezi Sälenem a Morou, aby dobyl strategicky důležitou tvrz a porazil Dány. Podle jiných pramenů je závod památkou na dramatický běh dvou vesničanů Engelbrechta a Larse, kteří po uběhnutí z vesnice Mora do osady Sälen přivedli nazpět šlechtice Gustava Eriksona Vasu (od roku 1523 švédského krále Gustava I. Eriksona), který byl na odchodu ze země před Dány.

Památku Gustava Vasy uctilo poprvé v roce 1922 119 lyžařů, kteří závodili na trati mezi Sälenem blízko norských hranic a Morou na břehu jezera Siljan. „Vasaloppet“ byl dlouho pouze švédskou záležitostí, až v padesátých letech se na startu objevili první zahraniční startující. Dnes je „vasák“ nejmasovějším lyžařským podnikem. Slunečné ráno, třpytící se sníh a pověstná socha Gustava Vasy ­ tak královsky dokáže vítat cílová stanice „Vasaloppetu“. Mora Vasovým během žije po celý rok, ale týden před startem jím doslova dýchá. „Večer budou v cílové rovince závody spojené s kulturním programem. Nezapomeňte, určitě to bude stát za to,“ upozorňovali pořadatelé ve Stranden School při ubytování. „Zítra večer bude také v místním protestantském chrámu u příležitosti Vasaloppetu sloužena mše. Po ní pak proběhne varhanní koncert,“ připomněli. Po dlouhé cestě a před startem tak důležitého závodu myslí ale většina závodníků na závod. Rychle se ubytovat, najít na zemi ten správný kout, rozhodit spacák a honem do stopy. LYŽAŘI VŠECH ZEMÍ

Centrem veškerého dění Vasova běhu je městečko Mora. Týdenní maraton závodů odstartuje TjejVasan, závod žen na zkrácené trati Oxberg­Mora (30 km). V průběhu týdne si pak mohou trasu nejpopulárnějšího běhu na světě vyzkoušet ti, kteří se neodhodlali postavit na nedělní start. Öppet Spär je podnikem, který využívají v průběhu tří dnů tisíce příznivců rekreačního běžeckého lyžování. „Na trati není takový nával. V klidu a pohodě si můžeme vyzkoušet všechny nástrahy trati, vychutnat krásy naší přírody a přitom si pěkně protáhnout tělo,“ svěřil se v Moře jeden z účastníků Öppet Späru a hned dodal, že se sice oficiálně neměří čas, ani se nebojuje o umístnění, přesto je start na takovém podniku velkým zážitkem. Vyvrcholením „týdne běžeckého lyžování v Moře“ je „Vasaloppet“. Z poklidného městečka se jako mávnutím kouzelného proutku stane už v pátek odpoledne včelí úl. U pomníku Gustava Vasy, který je mimo jiné tradičním místem pro dokumentační snímek, se střídají lyžaři z celého světa, i ze zemí, kde bychom příznivce běžeckého lyžování jen stěží hledali. Myslíte, že v takovém Nigeru vědí o Vasově běhu? Vědí, na start se postavili dva reprezentanti této africké země.

„Narodil jsem se sice v Izraeli, ale od mých patnácti let trvale bydlíme ve Falunu. V tom by byl čert, abych se nenaučil na běžkách,“ svěřil se sympatický Jarl Rästrand, jehož matka pochází z Izraele. „Na startu Vasaloppetu jsem letos podruhé a podívejte na mé číslo ­ 12 051, to přece není špatné,“ dodal s úsměvem. V suterénu obchodního domu, který byl na týden vyčleněn pro potřeby závodní kanceláře, se vystřídalo v průběhu čtyřiadvaceti hodin kolem deseti tisíc závodníků z 29 zemí. „Zbývající startovní čísla vydáváme v Sälenu,“ informoval šéf závodní kanceláře Sören Haga. „Problémy? Ty máme, ale snažíme se je řešit tak, aby to startující ani nepostřehli.“ O tom, že se na „Vasaloppetu“ pracuje na nejvyšší profesionální úrovni, jsme se mohli přesvědčit i na vlastní kůži. Naše startovní čísla v závodní kanceláři prostě nebyla. Seversky půvabná blondýnka nahlédla do počítače a jedním telefonátem vše elegantně vyřešila. A my si připadali jako v pohádce…

Na čísle každého cizince je vlajka státu, z kterého pochází. Osobní povzbuzení potěší dvojnásob. Švédové se ale nespoléhají jen na své hlasivky. Uprostřed lesa, na malé mýtince vyhrává studentská kapela v country rytmu. Je nemálo těch, kteří hodí za hlavu stíhání soupeřů a poslechnou si pár taktů svižného swingu. Na řadě míst si dávají dostaveníčko s domorodci. Na zasněžených pláních, u plápolajícího ohně, usazeni na sobích kůžích pak povzbuzují své všechny závodníky. Barvitou a severskou náladu do kreslují sněžné skútry, které jsou ve středním Švédsku naprosto samozřejmým dopravním prostředkem.

TŘI TISÍCE TUB VOSKŮ Borůvková polévka patří k Vasově běhu stejně jako džbánek piva k vepřovému se zelím. „Bläbärsoppa“, jak pověstný nápoj ve Švédsku nazývají, jedněmi proklínaná, jinými do nebes vychvalovaná, je připravena na všech občerstvovacích stanicích. Stejně tak k „vasáku“ patří „Vasalopsbullar“, bulky ze sladkého těsta podobné našemu mazanci. Bez potřebných iontových nápojů, čaje a kávy si „lauf“ představit nelze. „Öl, öl!“ Tuto nabídku zaslechnete na trati jen zřídka, ale příznivcům „nejlepšího ionťáku na světě“, neřekneme nic nového. I na pěnivý mok se dá jet skvěle, to moc dobře ví každý správný český běžkař. Nesmí se to ale přehánět…

Hovoří-li se o organizaci závodu, je nutné mluvit jen v superlativech. Od výdeje startovních čísel, přes dopravu na start, až po vytištění diplomů se jménem a dosaženým časem pro každého závodníka, funguje vše na jedničku. Tradičním místem jsou mazací stanice, kde startujícím světoznámé firmy namaží bezplatně lyže. Na nich se každoročně spotřebuje kolem třech tisíc tubiček tuhých vosků. Dále 2000 tub klistrů a asi sto litrů čistící emulze. Jen náklady firmy TOKO se odhadují na půl milionu švédských korun.Obdivuhodně zvládají pořadatelé dopravu osobních věcí závodníků ze startu do cíle. Věci uložené do plastikového vaku a odhozené v prostoru startu čekají na svého majitele v Moře přesně tam, kde bylo oznámeno. To vše musí zvládnout 250 mužů, kteří mají k dispozici na dopravu věcí závodníků 20 kamionů. Je až s podivem, jak se dokáží pořadatelé ve změti plastikových pytlů orientovat. Než se nadějete, vaše věci jsou na světě. Pak už jen zbývá odložit lyže do „úschovny“ a vydat se autobusem na zasloužené občerstvení. V klidu a pohodě dostane unavené tělo, co potřebuje… „Vasaloppet“ je u konce, nezbývá než se těšit na start dalšího ročníku. Závěrem dovolte ještě pár zajímavostí. „Vasaloppetu“ se doposud zůčastnilo 288 535 závodníků, kteří dohromady oběhli 609 krát Zemi kolem rovníku. Nejrychlejší čas v historii zaběhl v roce 1986 Švéd Bengt Hassis (3:48:55). Nejrychlejší ženou historie je Ruska Antonia Ordinová, která devadesát kilometrů uběhla za 4:39:23 h. Každou první neděli se ve stopě vedoucí ze Sälenu do Mory ztratí asi 400 lidí. Ptáte se proč? Každý ze startujících totiž ubude na váze průměrně tři kilogramy, v přepočtu se tedy na devadesátikilometrové trati „vypaří“ kolem čtyř stovek běžců…. To přesto, že po doběhnutí do cíle dostanou mimo tradičního diplomu i švédské národní jídlo Köttbullar. Na přípravu občerstvení po závodě se spotřebuje 3000 kg brambor, 2000 kg masových kuliček, 2000 kg zeleniny, 2000 kg omáčky, 165 kg másla, 240 kg sýra, 400 bochníků chleba, 1200 kg okurek a 9000 litrů nápojů. Mimo to na trati spotřebují závodníci 35 000 litrů „Bläbärssoppa“ (borůvkové polévky), 16 000 litrů iontových nápojů, 5500 litrů kávy, 65 000 bulek „Vasaloppsbullar“ a třeba 3000 litrů mléčné polévky. Občerstvovací stoly seřazené za sebe jsou dlouhé přes 600 metrů. Až na samotném startu člověk pochopí, jak velikým závodem Vasův běh je. Nediví se, proč každoročně přibývá startujících, kteří jsou ochotni obětovat mnoho jen proto, aby se za rok opět postavili v Sälenu na start. Stali se jedním z patnácti tisíc běžců, kteří po stopách Gustava Vasy směřují do Mory. Co je k tomu nutí? Především skvělá atmosféra, na kterou se nezapomíná. Na „Vasaloppet“ se prostě vrací.

Category: 1997 / 03

Když jsme tudy před dvěma lety na expedici Živá Afrika poprvé přejížděli ze Zairu, byl pro nás pohled na novou neznámou Afriku pod námi na východní straně pohoří příjemným šokem. Končily týdny probíjení se autem močály, končil dlouhodobý pobyt v bahně.


Bujná vegetace pokrývající pohoří

RUWENZORI ­ MĚSÍČNÍ POHOŘÍ

O bájném „Měsíčním pohoří“ kolovaly legendy od dávnověku. Již Ptolemaios ve druhém století našeho letopočtu píše o „Horách měsíce“, ležících někde v samém srdci Afriky. Zde se má rodit otec vod, řeka Nil, i všechny ostatní africké veletoky. Ale až největší skotský cestovatel, lékař a misionář David Livingstone, který prožil v Africe celkem 32 let, jako první konečně poodhalil roušku tajemství, které skrývalo nitro černé Afriky. Livingstone objevil v roce 1855 Viktoriiny vodopády na řece Zambezi a v letech 1866­67 usilovně pátral po pramenech Nilu. Spatřit samotné „Mountain of the Moon“ ­ „Měsíční pohoří“ ­ se mu však nepodařilo. Sir Stanley se při své dobrodružné pouti k pramenům Nilu v roce 1876 přiblížil k „Modrým horám“. O dvanáct let později, v roce 1888 se Stanley stal prvním cizincem, který spatřil na vlastní oči bájné „Měsíční pohoří“. Prý tentokrát dlouho považoval vrcholky hor pouze za klam, vytvořený nakupením mraků. Stálost „přeludu“ na jednom místě jej definitivně přesvědčila, že je u cíle. Ale až naše dvacáté století dovolilo skutečně nahlédnout do samotných hor. V roce 1906 Duke of the Abruzzi, věhlasný italský horolezec, se stal prvním člověkem, který odkryl světu opravdovou tvář tajemných hor. Velkoryse pojatá expedice, čítající přes 400 členů, byla tehdy početnější než obyvatelé městeček na míle daleko. Místní domorodci nazývají pohoří „Ruwenzori“. Ve volném překladu to znamená „Hory, kde se rodí déšť“.ZAPLACENÉ HORY

Obtíže naznačil již střet našeho autobusu s Toyotou v džungli. To, že všichni přežili, oslavili někteří z pasažérů domácí banánovicí z nejbližší chýše, takže při dalším pokračování v jíždě pospávali na podlaze autobusu. V Ugandě, která je se svými cenami obvykle vyšponovaná hodně vysoko, stál litr kvalitní banánovice z džungle méně než dolar (proto také všichni banánovému opojení lehce podlehli). Extrémně opačným případem jsou permity, vstupní povolení do hor. Nejen v Ugandě, ale i v ostatních atraktivních horských masivech Afriky se právě hory stávají ideálním prostředkem k finančnímu ždímání přijíždějících turistů. Za nejvyšší africkou horu Kilimandžáro turisté běžně platí 500 dolarů, za druhou nejvyšší Mt. Keňu se platí mezi 200­500 dolarů. Kruté poplatky jsou vyžadovány i na nižších zajímavých afrických horách. Hlavní potíž bývá v tom, že se obvykle nelze poprat s horou samostatně. Nedá se tu oprostit od vnucovaného servisu a průvodcovského zajištění. Jak všude u všech bran zdůrazňují, dělají to v zájmu vašeho pohodlí a bezpečí. Pro výstup je třeba brát s sebou nejen nosiče, ale i průvodce. Ten musí mít navíc svého vlastního průvodce. Celou tuto sestavičku má platit pochopitelně turista. On je přece tím, kdo z rozmaru leze po horách. Navíc každý bílý je v myslích afrických obyvatel chorobně bohatý. V tomto názoru Afričany úspěšně utvrzují americké reklamy a videa.

My jsme se v podhorském ugandském Fort Portalu definitivně utvrdili v tom, že se nebudeme pouštět do žádných aktivit s místními horskými specialisty a pro začátek zkusíme jenom přeběhnout přes hřeben na jeho severním okraji z východu na západ.NAHÉ DIVADLO

Raději vzhůru do hor. Hodně vysoko při stoupání nás stále obklopuje „plantain“ ­ planý banánovník s nízkým kmenem a širokými listy. Dřeň kmene se primitivně strouhá a vytváří se z ní místní hlavní pokrm „matoke“. Sám „matoke“ dokáži pojíst, kamarádův žaludek však místní specialitu nekompromisně odmítá. V nejvyšším bodě sedélka je strom, na který místní domorodci váží šlahouny rostlin a pruhy kůry stromů. Prý kvůli duchům džungle, aby je bez obtíží nechali ve zdraví dojít do cíle na druhé straně. Procházíme pod klenbami mohutných horských bambusů a začíná opravdový tobogán klesání na druhou stranu. Dolů spíše kloužeme a sesouváme se. Kilometr a půl převýšení na blátivé „šikmé ploše“ s občasnými zastávkami u domorodých chýší, často připomínající včelí úly. Naši ukrutnou žízeň si netroufáme zatím hasit vodou, zachraňují nás ještě nezralé zelené okolní plody. Navzájem se ubezpečujeme, že trpká chuť je na opravdovou žízeň to nejlepší. U prvního z potoků už zase téměř v podhůří dole se vysvlékáme a žíznivě pohazujeme svými těly do koryta potoka. Vyrušeni jsme náhle ženami, které sem dorazily za vodou s nádobami na hlavách. Opouštíme vodní lázeň a spěšně se oblékáme. Jejich pohledy zcela nezastřeně směřují na naše nejbělejší místa. Již oblečeni se smíchem sledujeme, jak „naše“ ženy nově příchozím zapáleně líčí, co měly možnost vidět, a svými malíčky ohnutými dolů stále dokola znázorňují, co ještě před chvílí viděly.

BOLESTIVÁ JÍZDA Dostat se zpět do našeho výchozího místa Port Fortalu vyžaduje objet celý zbytek horského hřebene. Ne každý si může dovolit zaplatit astronomickou částku za džíp, my u sebe potřebný „obolus“ máme a tak za svítání společně s mnoha dalšími toužebně vyčkáváme příjezdu džípu. To, co přijelo, by neprošlo ani tou nejopilejší policejní kontrolou. Pick up už má na své korbičce přeplněno, stále však na nás nalehávají další vrstvy. Počítám spolujezdce do 26, pak už ztrácím přehled. Je neuvěřitelné, co s námi i v tomto počtu šofér dokáže. Kola auta mizejí ve stále hlubších bahnitých nástrahách. Zatím se nám daří unikat z pastí. Na každé noze mi stojí několik dalších pasažérů: o prostor je třeba se podělit. Mnohem horší je způsob držení. Já svírám někoho za ramena, ten se drží někoho před ním kolem pasu, a ten se snad pevně drží něčeho pevného z automobilu. Podobně pokračuje i řetěz za mnou, i já jsem držen. Nejpodstatnější je pochopitelně ten první. Raději nedomýšlet, co kdyby se některý ze článků řetězce pustil.

„Matatu“ se nazývá v Africe vůz, automobil, minimubus, kára či cokoliv jiného, kde lidé za jízdy různě visí, chytaje se ostatních pasažérů. Zažil jsem už různá „matatu“, toto je zcela určitě to nejhorší. Kdybychom nevěděli, že další „vůz“ pojede nejdříve zítra, okamžitě vystupujeme. Je zbytečné se zamýšlet nad místní neuvěřitelně tragickou nehodovostí. Četl jsem dokonce, že každé třetí vozidlo nedosáhne cíle.Projíždíme územím Pygmejů, lidských trpaslíků džungle, míjíme fantastické přírodní útvary, mění se kolem vegetace. Nejsem však schopen nic z toho vnímat. Jen se zoufale a křečovitě držet. Doslova melu z posledního. Proboha, jak to ostatní kolem mohou vydržet. Přichází chvíle, kdy ze mne nějak nezadržitelně a automaticky vypadává „Stop, pleas!“ Nedokázal jsem tomu zabránit. Údy mám naprosto nefunkční, z „matatu“ mne spíše sundávají. Dále odjíždějí bez nás. Nadšeně nám mávají. Bodejť by ne, zbavili se dvou pasažérů. Raději zůstat v džungli, než bídně zahynout na korbě vraku.DO HOR

Díky krvavému režimu krutovládce Idi Amina si Uganda udržela po dlouhá léta svoji izolovanost. Až v poslední době se sem začínají vydávat turisté. Počet návštěvníků celé rezervace „Ruwenzori“ je ale za rok menší, než počet turistů na Kilimandžáru za jediný den. I díky této dlouholeté izolaci je možné ve spodní části parku potkat s dávkou štěstí slona či buvola. A při dávce smůly je možné narazit na levharta ještě ve výšce 4 km. Hluční šimpanzi, modré opice či zvláštní druh opice ruwenzorský Colobus jsou zde hojně rozšířené. Dosud zde není žádný zákon na ochranu zvířat, takže lovci mohou v okrajových částech pořádat lovecké orgie. I když věhlasný Idi Amin se svými ozbrojenci Ugandu od zvěře pěkně „očistili“. O tom všem se bavíme při našem prvním noclehu ve výšce našeho Gerlachu. I druhý den jsem stejně nepoučitelný a zase šlapu jenom v kraťasech. Nohy mám o trny do krve poškrábané. Banánovníky, horské bambusy jsme již dávno nechali pod sebou. Směrujeme si to nyní neuvěřitelně krásnou hustou clonou džungle. Ze stromů visí chomáče mechů, parazitující rostliny vytvářejí nejbizarnější spletence. I orchideje jsou zde výrazně větší. V opojení z pohádkové podívané kolem se houpeme na liánách jako Tarzani.

LEDOVÉ SRDCE TROPICKÉ AFRIKY Křišťálově čistá voda potoků, vodopády, skály a skalky se střídají se všudypřítomným blátem. Bláto se stává nejmocnějším bojovníkem proti horským vetřelcům. Je skutečně znát, že jsme se správně trefili do období dešťů. Definitivně se utvrzuji v tom, že naši dva tmaví kamarádi jsou zde opravdu neocenitelnými pomocníky ­ kdyby nic jiného, znají cestu. Navíc nesou dřevěné uhlí, ze kterého pravidelně děláme ohně. Ve stálém mokru a sušení mokrých kalhot je oheň i malým zázrakem. Z pravé části našeho okruhu je nejobtížnější a nejhezčí zároveň zdolávání úseku kolem jezera Bujuku. Vysoko nad námi se našemu zoufalému počínání vysmívá Margherita ­ zatímco nahoře je bílo, my jsme od hlavy k patě hnědí. Za pomoci dlouhých holí a klacků se zvolna suneme bahnem. Žofré udává směr, my se „bahníme“ za ním.

Nepříjemný déšť se mění v drobné sněžení. Ve studené vlhké noci toho moc nenaspíme, spíše se připravujeme na časný noční start. Vyrážíme do chladu končící noci. V kvalitních pohorách je stoupání ledovcem jiné kafe. Pevně doufáme, že cesta k vrcholu nebude obtížná orientačně. Jsme zde sami, informací o vrcholovém úseku jsme moc nezískali. Střídavě stoupáme a klesáme. Křižujeme i dráhy menších lavin a modlíme se, aby se některá neurvala právě v naší přítomnosti. Ledovcové útvary kolem připomínají všechno možné, jenom ne rovníkovou Afriku. Počáteční pocitová nejistota je vytlačována pohodou a uspokojením z klidně probíhajícího stoupání. Už je jasné, kde je ten správný vrchol a kudy na něj. Zdá se, že Margherita už nám neunikne. Jen zkusí ještě trošku zazlobit silnějším větrem, ale to už pod finálním skalnatým výstupem odkládáme i cepíny. Vrcholový lezecký úsek je mnohem snadnější, než vypadal zdola. Jsme nahoře.Všude kolem pod námi jsou sněhové závěje, ledovce a ledopády. Ledová tropická Afrika. A jsme přímo v jejím srdci. Ve větru se ztrácí náš chlapecký pokřik na pět a my začínáme sestupovat.Vyhráno máme ale až ve chvíli, kdy slezeme z mokrých a klouzavých skal, probrodíme se nesčetnými potoky a je vyslyšena naše modlitba, aby nám rozvodněné říčky neodřízly ústupovou cestu. U řeky Mubuku už se není čeho obávat.   Březen 2007 Ale na „Ruwenzori“ jsme se tenkrát při našem výšlapu příliš vysoko nedostali. Šest drsnějších chlapíků s puškami nás „z hory“ záhy vyvedlo. Nyní se k horám přibližuji znovu, a o to více se třesu na dobrodružné poznávání nejdivočejších a nejkrásnějších koutů planety. Jak dopadneme tentokrát?

Category: 1997 / 03

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, Češi rodem a světoběžníci osudem, prosluli svou Tatrou, svými reportážemi odevšad, od Ameriky a Austrálie po Sibiř, slovem knižním i rozhlasovým a uměním fotografickým. A to v době, kdy Čechy byly pohrouženy do jakéhosi neveselého prekambrijského moře a výhled za humna a dál navrtával dírky do železné opony. Kdy pojem „jinde“ byl blízko pojmu „naděje“ a kdy atlas světa byl metafyzickou četbou. Hanzelka a Zikmund uchovávali drobný světový průvan v našich chýších a změnili naše životy tím, že jim nedali zapadat do domácího popela…“

Těmito slovy poctil Miroslav Holub, předseda Nadační rady nadace Pangea, oba cestovatele při předání výroční ceny, o kterém jsme psali v minulém čísle. S blížícím se padesátým výročím první velké cesty inženýrů Hanzelky a Zikmunda je spojena také akce „NEZNÁMÁ ZEMĚ“, která by měla být svátkem cestování vůbec. Od 25. do 26. dubna 1997 město Zlín zažije velkolepý svátek všech lidí nakloněných poznávání nových zemí. Cílem akce je podle pořadatelů vytvořit „den bez hranic“, kdy si může každý prohlédnout či poslechnout svědectví o oblastech vzdálených a neznámých od cestovatelů, vědců a vůbec lidí zcestovalých a známých. Mezi pozvanými jsou například: Josef Vágner, legenda ZOO ve Dvoře Králové, Jaroslav Pavlíček, zakladatel české polární stanice v Antarktidě, Miroslav Verner, ředitel Českého egyptologického ústavu UK v Praze, Pavel Pavel, který „rozpohyboval“ sochy na Velikonočním ostrově, Jiří Šíma, významný mongolista a sinolog…

Součástí programu, který bude v přímém přenosu přenášet i Česká televize, je seskok padákem, vzlet balonu, autogramiády knih, projekce nového televizního filmu „POŽÍRAČ MEDVĚDŮ“ o osudech Eskymo Welzla, listování internetem, ukázka fotografií z výstavy. Každý si bude moci během jednoho dubnového víkendu představit, jaké to asi je lovit šelmy v Čadu, trávit dlouhé měsíce na Antarktidě, učinit významný objev v egyptském Abusíru, zprostředkovat informace o vývoji situace na Blízkém východě anebo zasvětit život studiu Mongolska a Číny. Součástí je také „X OTÁZEK PRO PÁNY ZIKMUNDA A HANZELKU“ ­ na předem neznámé otázky odpovídají H+Z významným osobnostem (osloveni jsou Václav Havel, Zdeněk Svěrák, Jiří Suchý, Zdeněk Mahler, Jiří Menzl a další). A svůj dotaz můžete položit i vy. Pokud se chcete na něco legendární cestovatelské dvojice zeptat, máte jedinečnou příležitost zaslat dotazy na adresu Camera Incognita, P. O. Box 190, 601 00 Brno, případně na internetovou adresu www.bvv.cz/chorchoj. Pokud chcete být u toho, až velký svátek cestování vypukne, na výše uvedenou adresu směřujte i přihlášky a případné žádosti o ubytování.  

Category: 1997 / 03

Již od rána vládne v Athénách lehce napjatá a nervózní atmosféra. Aktéři příštího dění se zvolna začínají shromažďovat. Prostí lidé se scházejí na ulicích, naproti tomu se shromažďují uniformy ­ neviděny pod korunami pomerančovníků v parcích. Policisté, výsadkáři z elitních jednotek, požárníci, o několik ulic dál jsou připraveny s nastartovanými motory tanky. Jen Národní garda ve svých tradičních krojích bez sebemenšího vzrušení dál plní svůj čestný úkol ­ střežit sídlo premiéra a vlády. Ačkoli půjdou první, z kasáren vypochodují jejich sevřené řady jako poslední.


Řecko

Toto není předehra na další vojenský puč, kterých Řecko zažilo požehnaně, ale poslední přípravy na největší národní svátek ­ výročí povstání Řeků proti turecké nadvládě. Řecká historie se ve školách učí především jako slavné období městských řeckých států; Spartu a Athény zná snad každý. Jen málokdo zná ale skutečnost, že to bylo poslední období řecké státnosti. Po Filipovi Makedonském a pozdějším byzantském období dobyli v letech 1453 až 1460 Řecko Turci. Roku 1821 Řekové povstali proti turecké nadvládě a po dlouhé, tisíce let trvající době temna si opět vydobyli národní svobodu. Traduje se, že pochodeň protitureckého odboje pozdvihl 25. března na poloostrově Peloponésu duchovní pravoslavné církve Paleon Patron Germanos. Povstání s cílem vytvořit řecký stát se brzy rozšířilo po celém území Řecka. Jeho výsledkem bylo uznání řecké nezávislosti v roce 1830, která trvá dodnes. A proto je 25. březen největším svátkem Řecka. Proto je jeho vyvrcholením přehlídka branných sil, proto pochodují každý rok přes náměstí Sintagma v Athénách jednotky Národní gardy, speciálních útvarů, potápěči, výsadkáři i ženské oddíly policie, ulicemi se valí v dýmu naftových motorů tankové prapory i raketová vojska, následovaná policejním orchestrem v bílých tropických přilbách. Je to podívaná, která na první pohled trochu připomíná náš 9. květen. Na rozdíl od něj ale řecký 25. březen přežil první monarchii, státní bankrot v roce 1893, 1. světovou válku po boku Dohody, diktaturu generála Metaxase, okupaci italsko-bulharsko-nacistických vojsk, občanskou válku o komunistickou orientaci v letech 1946 až 1949, neofašistický puč v roce 1967, dokonce i milostné aféry a smrt pozdějšího levicového premiéra Andrease Papandrea. A tak, přes všechny výhrady, Řekové mohou být na svůj 25. březen opravdu hrdí.

Category: 1997 / 03

Zastavili jsme před branou uzamčené soukromé střelnice. Absenc nečekal a i přes svou bytelnou postavu svižně vyskočil z přední sedačky. V ruce mu zarachotil svazek klíčů. Džíp, veterán z II. světové války a Pípákova chlouba, spokojeně předl. Nedalo se tak říci o Britovi, jeho patnáctiletém synovi Láďovi a o mně. Seděli jsme na zadní sedačce namačkáni mezi teplými bundami, batohy, spacími pytli, taškami s jídlem, láhvemi rumu, basou piva a bednami se střelivem jako sardinky. Na podlaze na molitanové podložce ležely dvě kulovnice a do zad mě tlačil nábojový pás. Absencovi se konečně podařilo odemknout zámek a vrata skřípavě zavrzala. Popojeli jsme několik posledních metrů a drali se ke dveřím, protáhnout bolavé nohy.

NA PALEBNÉ ČÁŘE

„Dávej bacha, ať mi nešlápneš na lauf. Mohl bys mi ohnout mušku. Mám to precizně seřízené od jednoho kámoše,“ vyjel na mě Pípák.Vysoukali jsme se z džípu a jali se vykládat náklad. Pípák odemkl mříže i ocelové dveře od zbrojnice. Uložili jsme tam bednu se střelivem, kulovnice i perkusní revolvery. Pak odemkl společenskou místnost. Byla tam pěkná zima.„Skoč pro uhlí,“ zavelel mi způsobem, který nesnesl odkladu.„Je v té boudě za rohem. Láďo, nasekej trochu třísek a udělej oheň. Absenci, ty s Britem přehoďte támhle ty kozy a dejte na ně tu dřevěnou desku. Poslouží nám to jako pracovní stůl.“ Pípák, restauratér z Hřenska a spolumajitel soukromé střelnice, vydával jeden povel za druhým. Připadal jsem si jako na vojně, ale bral jsem to s rezervou a nadhledem. Pípák už jiný nebude. Je to můj dlouholetý kamarád, stejně jako Brit a Absenc. Pozval nás všechny na víkend trochu si zastřílet a odreagovat od běžného shonu každodenního života. Sám toho má požehnaně a od své restaurace se zas tak často netrhne. Býval vždycky tak trochu posedlý Amerikou a v dobách totality, kdy jsme spolu jezdívali na čundry, musel mít alespoň americkou tornu, ešus nebo opasek. Výborný kuchař, který dokázal z ničeho udělat guláš pro deset lidí. Všichni jsme si to však museli odpracovat. On jenom ochutnával a znalecky pomlaskoval. Nyní, když se doba uvolnila a on začal slušně vydělávat, koupil džíp, s kamarádem střelnici a ovšem také zbraně ­ aby měl pocit úplné volnosti a svobody. Oblečený do polního stejnokroje americké armády, na opasku proklatě nízko zavěšený kolt, se cítil bezpečně a spokojeně. Byl v tom kus romantiky prošlých let, vzdoru a neuskutečněných snů. Ostatně i Brit s Absencem byli navlečeni do maskáčových uniforem. Absenc však i přes chladné počasí bundu odložil, a v křiklavě červenočerné kárované košili rušil monotónní zelenou barvu oděvů i okolní přírody. Absenc, absolutní samorost, by ovšem nezapadl nikde a nikdy. Se svou dlouhou černou kšticí, prošedivělým plnovousem, bohatě tetovaným hrudníkem i způsobem vyjadřování vynikal kdekoli nad všemi přítomnými.

ZBRANĚ Po roce osmdesát devět nabyl u nás prodej zbraní nekontrolovatelných rozměrů. Zakoupení střelné zbraně se podstatně zjednodušilo, a téměř kdokoli si ji mohl obstarat. Tisíce občanů zavalilo nově se otevírající prodejny zbraní a střelivo šlo na odbyt jako kdysi tuzexové poukázky. Rozrostl se i černý trh s nelegálními zbraněmi. Do prodeje přišly desítky druhů zbraní, na které jedinec nepotřeboval vůbec žádné povolení. Zbraně na černý prach, ládované zpředu olověnou kulkou. Perkusní bubínkové revolvery. Plynové a vzduchové pistole, které na kratší vzdálenost mohou být také velice nebezpečné a účinné. Byly to zbraně, na jejichž koupi byl dostačující jen patřičný obnos. Další novinkou byly lukostříly, určené především v zahraničí pro sportovní lov, které však svou razancí předčí mnohé střelné zbraně. Pro svou tichost se staly solidní zbraní pytláků. V těchto ranných dobách nebylo nemožné potkat na ulici chlapíka s perkusním revolverem, zavěšeným proklatě nízko u pasu. Jako před sto lety na Divokém západě. Jenom ty koně se nastěhovali pod kapoty silných bouráků a střelci (třeba majitelé zbrojních průkazů a supermoderních automatických pistolí, nenápadně schovaných v podpaží) si mohli začít v rámci privatizace a nově nastoupené cesty k demokracii vyřizovat účty. Zákon v té době nerozlišoval mezi držením a nošením zbraně, mnohé zbraně nepostihoval vůbec.

SPORT V dobách ještě vzdálenějších mohl být obyčejný člověk (ti neobyčejní většinou nosili uniformy) držitelem zbrojního pasu pouze v případě, že byl členem Svazarmu a v něm zapojeném střeleckém klubu. Když sledujete sportovního střelce na palebné čáře, poznáte, že jsou to lidé s nervy pevně na uzdě. Nepropadají záchvatům vzteku a zuřivosti jak to s oblibou předvádějí třeba tenisté. S klidem sobě vlastním jen trochu pohnou obočím, když střela mine desítku. Jsou až neobyčejně vyrovnaní, sebejistí a ledově klidní.

ZÁBAVA Střelné zbraně mohly také být ­ a dnes určitě jsou ­ krásným, i když velice nákladným koníčkem. Jejich ladnost, stylizované linie i elegantní provedení ve spojení s mechanickou funkčností a smrtelnou nebezpečností ze zbraní dělají ideální artikl sběratelské vášně. Ta je ovšem určena jen úzkému okruhu zámožných.
Jiný druh zábavy je hraní na válku a střílení po sobě. To se však rozmáhá zatím pouze za přísně kontrolovaných podmínek v ohraničené lokalitě a se zbraněmi, které místo kulek zasahují své cíle rozprsknutím nesmazatelné barvy. Pomáhá to likvidovat agresivitu a pravděpodobně vrací mnohé účastníky těchto bitev a honů na lidi do dětských let a hraní si na vojáky.

OBRANA Přes devadesát procent lidí tvrdí, že si kupují střelnou zbraň pro osobní ochranu. V dnešní době se zvýšenou kriminalitou především násilných trestných činů se není čemu divit. Zbraně kupují nejen podnikatelé, ale i ženy a mládenci sotva odrostlí úřední dospělosti. Ale i tak je za tím hlavně možnost se předvést, ukázat, že na to mám. Vždyť je to povolené a dlouho zakazované ovoce nejvíce chutná. Je nezodpovězenou otázkou, jestli zbraň, kterou mnozí lidé vlastní, budou schopni v kritickém okamžiku správně použít a zda ji vůbec použijí. Jistě záleží na množství i kvalitě tréninku, ale v rozhodující chvíli všechny návyky mohou přijít vniveč. Zbraň v rukou obránce však také může velice zkomplikovat situaci ­ útočník, který zbraní pouze vyhrožoval, může zpanikařit a začít skutečně střílet.

NEBEZPEČÍ Vlastnictví zbraně s sebou přináší i jiné problémy. Jedním z největších je její bezpečné uskladnění. V případě, že v bytě jsou i děti je to nutnost. Úkryty typu zamykatelný psací stůl nebo noční stolek jsou nevyhovující. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že jsem jako dvanáctiletý objevil otcovu (ještě z války nelegálně drženou) pistoli Walter 7,65 společně s krabičkami nábojů v zamčené zásuvce bytelného psacího stolu. S kamarádem jsme potom chodili do vzdálené pískovny a zkoušeli tam své střelecké umění. Vyváděli jsme s ní pěkné kousky a měli jsme velké štěstí, že se nám nic nestalo. Když si na to dnes vzpomenu, běhá mi mráz po zádech.
Snad jediné spolehlivé řešení je trezor. To ovšem znesnadňuje přístup ke zbrani ve stavu nouze ­ což je vlastně hlavní důvod, proč byla střelná zbraň zakoupena.

AMNESTIE Podle novely zákona o zbraních a střelivu skončila 31. prosince 1996 tzv. zbraňová amnestie. Do té doby mohli občané beztrestně odevzdat jakoukoliv nelegálně drženou zbraň. Na území republiky bylo odevzdáno více jak 2000 střelných zbraní. Jednalo se především o revolvery, pistole, brokovnice, kulovnice, ale nechyběly mezi nimi ani samopaly. Počet odevzdaných perkusních revolverů, které byly do registrace zahrnuty až v loňském roce, dosáhl mnoha tisíc. Jsou to jistě úctyhodná čísla. Ale mám takový dojem, že zbraně odevzdávali z převážné většiny slušní lidé. Ti, kteří používají nelegálně držené zbraně k prosazení svých cílů, jistě neběželi se svou pistolí na nejbližší policejní oddělení.

NA PALEBNÉ ČÁŘE II Za půl hodinky už bylo v místnosti docela příjemno. Posíleni sklenkou rumu a lahví piva jsme jakožto nekvalifikovaní dostali s Britem další práce. Přerovnat hromadu dřeva. Posekat trávu a uklidit prostranství. Po získání Pípákovy důvěry nám bylo umožněno podílet se na zavěšování terčů. On s Absencem jakožto profíci se věnovali odpovědné práci při nabíjení bubínků perkusních revolverů. Na provizorní stůl pak přišly veškeré zbraně a střelivo. Bylo toho požehnaně. Chlapi se rozestoupili na palebné čáře, nohy rozkročené a v natažených rukách zbraň. Začala prudká kanonáda, která mi drásala ušní bubínky. Po první sérii následoval urychlený odchod k terčům a porovnání výsledků. Pípákovi to šlo všechno kolem desítky. Bylo na něm vidět, že je spokojený.
„Briťáku, tobě to jde všechno moc nahoru. Musíš to držet pevněji. Ten perkusák pořádně vyhazuje. Nebo miř trošku níž,“ radil.
Byl jsem také donucen prokázat své střelecké kvality. Perkusák mně i přes upozornění vyhodil do vzduchu obě ruce. Střílel jsem, jak se tak znám, pánubohu do oken.Zbraně mi k srdci nepřirostly.  

Category: 1997 / 03

SLYŠ, JE TU AUDI

Jeden z prvních výrobců automobilů August Horch stavěl a prodával až do roku 1909 vozy pod svým vlastním jménem. V době, kdy se produkty jeho firmy již pyšnily relativně vysokou popularitou odešel z podniku, který sám vybudoval. Vzápětí založil (snad i s trochou furiantství) ve stejném městě novou automobilku. Protože nemohl použít pro firmu znovu své vlastní jméno, zvolil chytře jeho latinskou transkripci ­ Audi. Význam slova „slyš“ tak zůstal zachován i nadále. V důsledku vleklých finančních problémů, které v té době zasáhly nejen Německo, došlo v roce 1932 k fúzi několika německých automobilek. Na pozadí spojeného kapitálu saských bankovních domů se sloučily Audi, DKW a Horch ve výrobní těleso s názvem Auto-Union. Čtvrtý kroužek do nového továrního znaku přidala záhy automobilová divize firmy Wanderer. Následujícího roku se na automobilovém trhu objevil později velmi úspěšný model Audi Front. Přední náhon a prostorná podlahová plošina zařadily Audi Front do skupiny německých evergreenů.

Jednotlivé modely spěly k dokonalosti, která vyvrcholila vývojem a praktickým nasazením pohonu obou náprav do sériové výroby osobních automobilů. V sedmdesátých letech byl u Audi vyvinut model Audi 50, konstrukcí podobný modelu VW Polo. Po dohodě byl vyjmut z výroby a podobnými typy se zabývaly jiné německé automobilky. Modelové řady Audi 80 a Audi 100 postupně dosáhly několika modernizovaných generací. Několik málo měsíců poté, kdy byly transformovány na modely A4 resp. A6, doplnily nabídkový žebříček automobilů Audi modely A8 na horním konci a A3 v kategorii určené nejširší motoristické veřejnosti. Nejmenší ze současných vozů firmy Audi AG (název od roku 1985) Audi A3 nastoluje ve své kategorii nový standard, ostatně jak se stalo u vozů této značky již zvykem. POHODLÍ Z FRANCIE

Zakladatel firmy, André Citröen, pracoval zpočátku pro automobilku Mors. Několikanásobné zvýšení výroby pod jeho vedením mu však vnuklo myšlenku na samostatný podnik. První vůz značky Citroën spatřil světlo světa v roce 1919 a jeho mechanické srdce bilo ve čtyřtaktním rytmu silou 10 koní. Vozy navrhované Julesem Salomonem byly velmi populární. Když ale v roce 1922 uvedla automobilka na trh vůz označený 5CV, jenž byl dílem Edmonda Moyeta, zájem koupěchtivého zákaznictva ještě stoupl. Drobounká pětka měla zadní část karosérie zakončenu charakteristickou zahrocenou partií, jenž skrývala místo pro druhého spolujezdce. Špičatá záď byla důvodem k žertovné přezdívce „cul de poule“ ­ slepičí prdelka. Obrovskou popularitu získal typ 5CV díky své nízké prodejní ceně a vysoké spolehlivosti. V nejnižším sektoru automobilového trhu našla firma Citroën svoji parketu. Samozřejmě, že byly dostatečně známé a úspěšné i modely obsazující střední, vyšší a nejvyšší kategorie automobilové výroby, avšak „lidový vůz“ se stal ve Francii synonymem pro výrobky firmy Citroën.

První práce na typu 2CV započaly již v roce 1939. Tehdejší generální ředitel Pierre Boulanger vytyčil úkol „postavit čtyři kola pod určitým typem stínidla, která by mohla přepravovat náklad vajec po nerovném poli, aniž by se jediné rozbilo“. Výsledkem byla populární „Kachna“, která nejdříve neměla ani zapalování. Motor se startoval roztažením za šňůru ovinutou kolem řemenice klikového hřídele, podobně jako u travních sekaček. Po zjištění, že u firmy zaměstnané stenotypistky si při pokusech nastartovat pravidelně lámou nehty na rukou, byla „zařazena“ do výroby opět tradiční klika. První Citroën 2CV vyjel z bran závodu v roce 1948. V osmdesátých letech se zdálo, že by kachní výroba měla být již zastavena. Definitivní tečku za Citroënem 2CV však udělal až rok 1990. O šest let později vjelo do automobilového ringu novoučké Saxo. Určitě se u něj projeví ambice pokračovatele super úspěšných předchůdců.

FIAT SE PÍŠE BEZ TEČEK V roce 1898 uzavřel Giovani Batista Ceirano smlouvu s významnými turínskými podnikateli o výrobě prototypu automobilu. Ceirano nebyl žádným nováčkem v oboru, vždyť již vyráběl poblíž domu vlivného průmyslníka Giuseppe Lancii kola pod značkou Welleyes. První automobil stejné značky navržený Aristidem Facciolim byl postaven v roce 1898. Po několika málo měsících koupila firmu Ceirano společnost F. I. A. T. (Fabbrica Italiana Automobili Torino). Na stavbě automobilů pod tímto označením začali ihned pracovat mezi jinými i Vincenzo Lancia, syn Giuseppeho, Felice Nazzaro, jeden z největších automobilových závodníků bohatýrské doby přelomu století, a zmíněný Aristid Faccioli.

Od začátku výroby se firma F. I. A. T. soustředila na luxusní automobily s velkoobjemovými motory, zpočátku inspirované koncepcí Mercedes. V roce 1906 odpadly z názvu automobilky obtížné tečky a od toho okamžiku je používán název Fiat. Milníky v automobilové výrobě, nejen italské produkce, se postupně staly modely s typovým označením 509, lehký automobil s maloobjemovým motorem a typ 521 poprvé s hydraulickými brzdami na všech čtyřech kolech. Sportovní typ 508 Ballila s karoserií Ghia byl postupně vyráběn v licenci firmami NSU v Německu, Walter v Československu, Polski Fiat v Polsku a Simca ve Francii. Po druhé světové válce byl představen v roce 1950 model 1400 se samonosnou karoserií, jako jedinou za zmínku stojící novinkou. Rozmach automobilky Fiat byl ke konci šedesátých let charakterizován „spolknutím“ závodů Lancia, Ferrari a v roce 1971 též Abarthu. V témže roce sjela z montážních linek první stodvacetsedmička s předním pohonem. Následující typ 132 byl odezvou na změnu významu názvu „lidový vůz“ v chápání italské veřejnosti. Přesto se Fiat cesty nastoupené typem 600 jen tak nevzdal a přivedl na trh modely Panda, Uno, Cinquecento a Punto, o něco větší Ritmo a Tipo. Stodvaatřicítka byla nahrazena typem Croma a Tipo se pomocí stupňovité zádi změnilo v Tempru. Pokračovatelem středního proudu je v roce 1996 předvedený Fiat Marea. Zvláště jeho varianta Marea Weekend, která po ukončení výroby Cromy zůstane největším z Fiatů.

PRŮMYSLOVÝ OBR Z KOREJE Kořeny automobilky Hyundai nesahají nijak hluboko do historie, ostatně tak, jako je u průmyslových gigantů ze zemí „malých tygrů“ zvykem.

Firma Hyundai byla založena v roce 1947 majitelem Chung Ju Jungem původně jako opravárenský závod nákladních automobilů. Během poměrně krátké doby realizovala a rozšířila své výrobní ambice do chemického sektoru, elektrotechniky, ocelářství, stavebnictví, leteckého průmyslu a stavby lodí. Dnes reprezentuje druhou největší jihokorejskou průmyslovou skupinu se 180 000 zaměstnanci. Dvacet let po vzniku opravárenského závodu byla ustavena Hyundai Motor Company. Původně byly automobily montovány za použití konstrukčních skupin japonské Mitsubishi. Až v roce 1974 představila Hyundai na turínském autosalonu první samostatně vyvinutý a vyráběný jihokorejský automobil se jménem Pony. V roce 1985 vznikla americká pobočka Hyundai Motor America, která zásadním způsobem ovlivnila počet exportovaných automobilů Hyundai do USA.

Současná paleta automobilů Hyundai je tvořena typy Accent, Lantra, Sonata a Coupé. Roční produkce osobních automobilů osciluje kolem neuvěřitelného čísla 1 330 000 jednotek. Není žádným tajemstvím, že do roku 2000 chce současný management automobilky zvýšit roční výrobu vozů na celé dva miliony, a zařadit se tak mezi deset největších automobilek na světě. Vlastní technologická prvovýroba na jedné, základní a aplikovaný výzkum na druhé straně, to vše zastřešeno vlastní bankovní sítí. Zkrátka, další stát na planetě Země nese název Hyundai.

KOČKA MEZI NÁMI Několik dní před každoroční londýnskou automobilovou výstavou v roce 1935 připravil (se svým typickým smyslem pro show) Bill Lyons pro novináře v hotelu Mayfair v Londýně představení svého nového vozu. Původní označení „SS“, pod kterým se Lyonsovy automobily objevovaly od roku 1931, si žádalo v důsledku společenské napjatosti třicátých let progresivní změnu či doplněk. Reklamní agentura, která pro firmu pracovala, navrhla jméno „Jaguar“. Tak se objevil poprvé na automobilovém trhu vůz se jménem, které dodnes symbolizuje spojení síly, krásy a vysoké rychlosti. Jmenované atributy přivodily vozu celkem logicky neotřelou přezdívku ­ „velká kočka“. V roce 1996 zaútočil Jaguar na city milovníků automobilů svojí novinkou XK8. Již při první prezentaci asistoval vedle nového vozu také jeho úspěšný předchůdce Jaguar E-type.

Kořeny nového Jaguaru, půjdeme-li odvážně velmi hluboko, můžeme odhalit až v úspěších „kočkovitých“ vozů v prestižních závodech „24 hodin Le Mans“ v padesátých letech. V onom čase Jaguary ve Francii vítězily jak na běžícím pásu. V roce 1953 se tehdejšímu managementu firmy zdálo, že automobily s typovým označením XK 120 a C-type nejsou dostatečně rychlé. Proto započaly práce na zcela novém závodním speciálu s označením D-type. Společenský a obchodní úspěch jako odraz sportovních kvalit D-type však přišel až po určité době. V jarních měsících roku 1961 bylo na ženevském autosalonu ve Švýcarsku představeno zbrusu nové kupé Jaguar E-type. Dlouhonosé „éčko“ vyšlo konstrukčně z modelu XK150. V roce 1975, k lítosti všech zákazníků a fanoušků, ohlásil Jaguar ukončení výroby vozu s označením E-type, který byl a je považován za stylisticky nejzdařilejší britský vůz všech dob. Po několikaleté přestávce vyplněné výrobou 115 000 kusů vozu XJS se pokusil na začátku osmdesátých let Jaguar vyprodukovat další sportovní model. Obrat k lepšímu nastal v roce 1989, po převzetí Jaguaru koncernem Ford. Vývoj projektu X100, který nakonec nese označení XK8, dostal rychlý spád. Ford ponechal Jaguaru volnou ruku jak v designu karoserie, tak ve vývoji nového motoru V8, který je u automobilky první svého typu. Dravé linie XK8 rozhodně nezapřou úzký příbuzenský vztah k jeho předchůdcům. Po dlouhé době se tak Jaguar vrací ke „svalnatému“ sporťáku, který rozhodně vybízí sešlápnout akcelerátor až nadoraz. DVĚ OD VOLHY

Expanze italské značky Fiat do zemí střední a východní Evropy, nebo snad lépe řečeno do zemí socialistického bloku, přinesla koncem šedesátých let své „gigantické“ ovoce. V roce 1966 bylo započato se stavbou automobilky v ruském městě Togliati na Volze. Po čtyřech letech výstavby sjel z montážní linky první licenční Fiat 124 výrazně upravený pro podmínky místního automobilového provozu. Pod značkou Žiguli a později Lada se nový vůz v několika generačních variantách s motory od 1,2 do 1,6 litrů prodával hlavně v „bratrských“ a spřátelených zemích. V rámci masivního nástupu automobilů s předním pohonem přišla i tehdejší Lada s modelem Samara, který se měl v Československu stát alternativou k nové škodovce. Doba však pokročila kupředu nejen v technice, ale zamíchala i společenskými kartami. Lada Samara se dostala do podstatně tvrdšího konkurenčního boje o zákazníka než si jistě její tvůrci kdy představovali. Přesto by bylo mylné se domnívat, že v automobilce na Volze šli pouze cestou vylepšování italské licence. V prosinci 1976 překvapili togliatští celý svět vlastní konstrukcí terénního osobního vozu s pohonem všech čtyř kol. Nový „four wheel drive“ s obchodním názvem Niva si téměř okamžitě vysloužil punc originality. Během krátké doby mu byl na zahraničních trzích přiřčen přídomek „nejnápaditější výrobek automobilového průmyslu SSSR“.

Za dvě desítky let výroby tohoto off-roadu z východu se pod kapotou vozu vystřídaly motory s klasickými karburátory i s jednobodovým vstřikováním americké provenience. Schopnosti automobilu Lada Niva 21214i se nejlépe projeví mimo asfaltobetonové tahy dálnic. I přes práci v těžkém terénu jsou dnes v provozu vozy tohoto typu, které za sebou mají více než 250 000 kilometrů bez vážných technických problémů.

JMÉNO V JAPONSKU NEZNÁMÉ Firma používající na západních trzích jméno Mazda byla založena v roce 1920. Originální název zněl Toyo Kogyo a předmětem podnikání bylo zpracování korku. V rámci pravidla asijských zemí, že není nutno se držet jednoho tématu, začala na konci dvacátých let firma produkovat i motocykly. Typ výroby to byl sice naprosto odlišný, avšak ani tento hendikep nevylučoval úspěch.

Podstatně jednodušší ideový krok v rozšíření výroby provedla firma v roce 1930, když vyrobila první prototypy automobilů. Na svůj debut si však vozy počkaly ještě dalších třicet let. Automobilová výroba se rozběhla u Mazdy v roce 1960 typem R-360. Následovala modelová řada Carol, která kopírovala slavný fordův typ Anglia. Konec šedesátých let zastihl Mazdu v zaujetí pro nekonvenční vynález Felixe Wankela ­ motor s rotačními písty. Přesto (anebo snad právě proto), že si většina evropských a zámořských firem na sériové výrobě automobilů vybavených motorem s rotačními písty v podstatě vylámala zuby, Mazda se na tento technický problém upla a dovedla jej do zdárných „sériových“ konců. Pro nejširší automobilový trh však přišla japonská automobilka v roce 1980 s typem 323, který se v několika generačních úpravách stal téměř lidovým šlágrem. Po devíti letech výroby byl v rámci nového trendu přestavěn na pohon přední nápravy a ze své pozice na celosvětovém automobilovém trhu nic neslevil.

Nejmenší z automobilů se značkou Mazda, typ 121, rovněž statečně bojuje o zájem nových majitelů v svém segmentu. S příslovečnou japonskou precizností a uměním učinit nabídku, která se neodmítá, nemůže být Mazda 121 neúspěšná.

MERCEDES ZNAMENÁ PŮVABNÁ Není jiného synonyma pro slovo automobil než Mercedes-Benz. Je pravdou, že počátkům automobilu přiřazují různě erudovaní historici různé letopočty. V zásadě však tato „nerozhodnost“ souvisí s jejich národností. Na druhou stranu obecně platí, že pánové Gottlieb Daimler a Karl Benz jsou plně zodpovědni za vynález prakticky upotřebitelného stroje s označením automobil. Daimler-Benz, jako název společnosti, která existuje i dnes a dokonce vlastní jmenovanou značku automobilu, je tedy zcela jasný. Kde se tam však vzalo jméno Mercedes?

Pohádka začala 16. září 1889 ve Vídni, kde se Emilovi a Rachel Jelinkovým narodilo třetí dítě. Dcera dostala španělské jméno znamenající v překladu grácii, půvab, okrasu. Tehdy jistě nikdo netušil, že se drobná dívka zapíše nesmrtelně do historie nového společenského fenoménu ­ automobilu. Mercedes Jelinek následovala záhy své rodiče do francouzské Nice, kde se její otec nadchl pro novou kratochvíli ­ automobilové závody. Po několika vyhraných podnicích s osvědčeným vozem Daimler se Emil Jelinek rozhodl k bohatýrskému činu. Objednal u Daimlerů v Německu třicet šest vozů za celkovou sumu 550 000 zlatých marek. Uskutečnění obchodu podmínil dvěma skutečnostmi. Za prvé bude jmenován jako výhradní prodejce vozů v Rakousku-Uhersku, Francii a Americe, a za druhé automobily ponesou jméno jeho dcery. Následný obchodní úspěch nového pojmenování vozů z Cannstattu nabyl takového rozměru, že od roku 1902 vznikla nová obchodní značka. Éra vozů Mercedes mohla začít. Vozy s tímto označením udávaly tón v automobilovém průmyslu, stejně tak jako jejich předchůdci pod značkami Daimler nebo Benz. V roce 1926 došlo ke konečné fúzi a na scéně se objevila značka Mercedes-Benz. Popisováním jednotlivých typů, které znamenaly opravdové mezníky ve výrobě světoznámé automobilky, by vznikly svazky knih odrážející samotnou historii automobilu. Není bez zajímavosti, že některé velmi významné osobnosti ovlivňující směr hlavního proudu značky Mercedes měly své kořeny na území československého státu. Ostatně i příjmení rakouského konzula v Nice, který si vymohl pojmenování automobilu po své dceři, dává tušit určitou souvislost s českým národem.

Do jisté míry lze konstatovat, že automobily Mercedes-Benz v každém čase brázdily silnice Československa potažmo České republiky v počtu odpovídajícímu více celosvětové prestiži značky než politickým podmínkám prodeje automobilů. Také nástup prodeje mercedesů v posledních sedmi letech na našem území je dostatečně výmluvný, vozy třídy „E“ jsou snad výjimkou pouze v tom smyslu, že svoji úspěšnou parketu ve spotřebním trhu našly velice rychle.

SPORTOVNĚ NA PLNÝ PLYN Firma Mitsubishi se poprvé jako automobilka prezentovala v roce 1917. Podobně jako jiní japonští a dálně východní producenti automobilů se i pánové ze závodů v Kobé a Tokiu nechali inspirovat vozem evropského původu. Tentokráte to byl Fiat. Rozvíjením italského tématu se v Mitsubishi zabývali až do dvacátých let. Poté bylo rozhodnuto přejít na výrobu užitkových nákladních automobilů a autobusů.

Po uhašení ničivých plamenů války trvalo ještě dalších deset let než se japonský průmysl zmohl natolik, aby pomýšlel na vlastní konstrukce automobilů. Do automobilové produkce se vrátila Mitsubishi v roce 1959 svými typy Minica a modelovou řadou Colt. Začátkem sedmdesátých let přešly ve firmě k výrobě motorů s větším zdvihovým objemem a hlavně s rozvodem typu OHV. Nové konstrukční řady Colt a Galant zažily spojení s kapitálem amerického Chrysleru a na jejich zadních kapotách se v USA objevilo jméno Dodge. Významných úspěchů dosáhla značka v segmentu sportovních automobilů. Jednoznačný sukces předeslalo kupé Eclipse s dvoulitrovým motorem o výkonu 150 koní. V USA se prodává pod značkou Plymouth Laser nebo Eagle Talon. Skutečnou bombou a lahůdkou pro fajnšmekry je však Mitsubishi model 3000 GT. Fakt, že třílitrový šestiválec přeplňovaný dvěma turbodmychadly pohání všechna čtyři kola, která jsou navíc také všechna řízena, řadí vůz do kategorie snů. Nejpikantnější na této skutečnosti ovšem je jeho relativní dostupnost i pro širší okruh zájemců. Na americkém automobilovém trhu se třítisícovka prodává pod značkou Dodge Steath. Snad proto, že při rychlostech, které svému majiteli nabízí, může být na silnicích opravdu těžce zjistitelná. Rozhodně automobil splňuje všechny obecné požadavky na vůz své kategorie a sklápěcí střechou dává Mitsubishi 3000 GT prostor pro zážitky pod otevřeným nebem netušené. PŘIZPŮSOBIVÝ JAPONEC

Dřevní doby Nissanu sahají až do roku 1912. Na rozdíl od ostatních japonských výrobců automobilů společníci firem Kwaishnsha Motor Car Tokio ­ Den, Aoyama a Takeuchi sestrojili prototyp vlastního automobilu, který nebyl zatížen ihned v počátcích žádnou ze zahraničních licencí. V roce 1914 vyjel po vlastních kolech z bran sbratřených závodů originální automobil DAT, název byl složen z prvních písmen všech tří firem. O další dva roky později došlo ke spojení s dalším výrobcem automobilů Lila a produkce byla přeložena do Ósaky. Následovalo typické japonské období výroby nákladních automobilů a autobusů. Až v roce 1931 bylo přistoupeno ke znovuobnovení produkce osobních automobilů. Logickým vývojem měl být automobil nazván Datson (syn DATa). Protože však slůvko „son“ v japonštině znamená kromě jiného i „zničení“, bylo „o“ změněno na „u“. Sun v anglickém jazyce značí slunce, a proto dostal nový model se jménem Datsun do znaku vycházející japonské sluníčko. Roku 1933 přeložili automobilku, která se teď jmenovala Jidosha Seizo Kabushiki Kaisha do Yokohamy. Dvanáct měsíců trval obchodně-marketingový kvas, jehož výsledkem bylo znovupřejmenování firmy na Nissan Jikosha Kaisha. Válečná výroba znamenala ústup z automobilového trhu, kam se firma vrátila až v roce 1947. Na konci padesátých let podnikl Nissan první invazi na automobilový trh USA. Úspěšným modelem pro tento krok se stal Nissan Bluebird. Chytrá reklamní i konstrukční práce, beroucí v potaz podmínky trhu kde se budou automobily prodávat, se téměř okamžitě odrazila na faktu prvního postu prodejce japonských vozidel v USA.

Nissan začal velmi vehementně prosazovat strategii ovládnutí podstatné části automobilového trhu daného kontinentu tuzemskou výrobou. Dnes vyrábí automobily nejenom v Japonsku, ale rovněž v Americe a Evropě. Nastoupený trend dokonalého pochopení mentality trhu a potřeb budoucích zákazníků, stejně jako jejich tajných přání a tužeb je i nová generace typové řady Primera. Výrazná inovace zaměřená právě na evropský trh byla svěřena právě střediskům Nissanu v Bruselu a Cranfieldu. Produkce nové Primery probíhá, pochopitelně kde jinde než v anglickém Sunderlandu. Může si snad průměrný Evropan přát něco víc než japonský vůz s evropským designerským a konstrukčním standardem?

NECHTĚL VYRÁBĚT AUTOMOBILY I když bývá Adam Opel automaticky zařazován mezi tvůrce prvních automobilů, není to tak úplně pravda. Svoji podnikatelskou činnost zahájil v roce 1863 výrobou relativně nového vynálezu s velkou budoucností ­ šicího stroje. Léta se držel svého „kopyta“ než přibral do výroby také jízdní kola. Dle dobových dokumentů se však nikdy nechtěl stát producentem „vozů bez koní“. Po jeho smrti v roce 1895 se pět synů rozhodlo vylepšit rozpočet firmy výrobou automobilů. Sourozenci Opelovi se obrátili k licenční výrobě vozu Darracq. V roce 1902 však již představili vedle licence také vlastní vůz s typovým označením 10/12 PS. Po letech vyplněných výrobou automobilů s víceméně velkoobjemovými motory si vedení automobilky uvědomilo, že síla obchodu je v budoucnu závislá na dostupnosti automobilu širokým vrstvám. V roce 1924 tedy vybavili svoji továrnu běžícími pásy a zahájili výrobu zeleně lakovaných čtyřválců Laubfrosch (Rosnička), opírajících se o ideové schéma populárního Citröenu 5CV. V roce 1928 převzala firmu skupina z amerického Detroitu s názvem General Motors. Zpočátku se citelně projevoval silný americký vliv. V roce 1935 však byl zkonstruován a posléze ve velkých sériích vyráběn Opel Olympia, první německý automobil se samonosnou karoserií. Ještě před druhou světovou válkou vznikl u Opelů projekt Kadet.

Vedle produkce podle evropského střihu se v druhé polovině dvacátého století prosazovaly též modely vozů Opel, které rozhodně nezapřely americkou ideovou stránku. Typy označené jako Kapitán, Admirál, Diplomat a Commodore nenechávaly nikoho na pochybách, co lze od nich očekávat. Nový model střední třídy Ascona přišel na trh v roce 1970. Ve výrobě vydržel až do roku 1981, kdy byl překonstruován na pohon přední nápravy. O dalších sedm let později byl nahrazen typem Vectra. Modelový ročník 1997 byl u Opelů obohacen o „nejužitečnější“ variantu Opel Vectra Caravan s ložnou plochou, která v největší variantě poskytuje téměř 1,5 metru krychlového prostoru. Nutno zdůraznit, že Vectra „stejšn“ se očekával s velkým napětím.

ŘEŠENÍ JE VŽDY V NABÍDCE Druhá polovina devatenáctého století okouzlila mnohé „odvážné mladíky“ možnostmi lehkých parních strojů. Ani Armand Peugeot nestál opodál, a jal se s společně s Leonem Serpoletem konstruovat parní tříkolku. Vozidlo prezentovali na pařížské výstavě v roce 1889, kde vzbudilo pozornost dalších mohykánů budoucího automobilového průmyslu, Emile Levassora a Gittlieba Daimlera. Pánové navštívili Armanda, aby mu vysvětlili přednosti spalovacího motoru. Peugeot okamžitě pochopil, že doba je zralá pro solidní konstrukci automobilu a hned následující rok vyrobil vůz s motorem vzadu, inspirovaný Daimlerovým vozem s kovovými koly. Ekonomicky nejúspěšnějším modelem Peugeotu v počátcích firmy byl typ Bébé, na jehož přepracované verzi z roku 1912 se výrazným designerským rukopisem podepsal geniální Ettore Bugatti. Na konci dvacátých let Peugeot prosadil expanzionistickou politiku a skoupil firmy Bellanger a De Dion-Bouton. Téměř v každém okamžiku trvání firmy měl Peugeot možnost motoristické veřejnosti nabídnout vždy něco nového. Těsně před rokem 1937 představil Peugeot velmi elegantní typ 402, na kterém si vyzkoušel i pohon dieselovým motorem. Akvizice dalších automobilových značek pokračovala v roce 1950. Peugeot si tehdy zajistil majetkovou kontrolu nad firmami Hotchkiss a Chenard-Walcker. Právě v této obchodní politice je nutné hledat jeho vysokou úspěšnost.

Existuje jedna názorová rovina, která dává do spojitosti úspěchy Peugeotu s alsaským průmyslovým podhoubím. Možná, že je na názoru o skloubení německé důkladnosti a francouzského šarmu a smyslu pro požitek něco pravdy. V sedmdesátých letech převzal Peugeot také francouzský Citröen a evropskou pobočku Chrysler Evropa. Sňatek s Chryslerem nebyl zrovna nejúspěšnější, nepomohlo ani přejmenování na Talbot. Přesto se Peugeot znovu blýskl veleúspěšnými typy s číselným označením 604, 104, 305 nebo 505. V roce 1983 se objevil téměř „dokonalý“ typ Peugeot 205, jehož různé verze stačily uspokojit širokou oblast zákazníků. Že se firma založená před lety Armandem Peugeotem úspěšně pohybuje téměř v celém spektru automobilového trhu, svědčí i novinka listopadu 1996 Peugeot 406 Break. Stylové řešení caravanu se počalo rodit již v roce 1992. Se svým „bratrem“ ve verzi sedan má stejnou pouze přední část karoserie. Výsledkem je decentně elegantní řešení breaku, které plně vystihuje charakter automobilu se lvem ve znaku.

FERDINANDOVO VLASTNÍ DÍTĚ Hvězdná automobilka nesoucí jméno českého rodáka Ferdinanda Porsche představila v roce 1996 model, kterým se zcela jasně hlásí ke koncepci sportovních vozů padesátých let a evokuje tak náladu doby, kdy začínala vyrábět vozy překvapivé konstrukce i výkonů. Stále ještě nezávislá automobilka Porsche uvedla na trh novoučký roadster s názvem Boxster. Automobil přímo navazuje na konstrukci z roku 1953 s typovým označením 550 Spyder. Ve své podstatě však jde ještě dál a uspořádáním pohonné jednotky (uložená před zadní nápravou) odhaluje zcela původní Porscheho ideu, se kterou geniální profesor začal v roce 1948 v rakouském Gmündu stavět automobily pod svým jménem.

Shodou okolností první automobil se značkou Porsche 365 No. 1 byl rovněž roadster. Modifikovaný motor slavného VW Brouk byl uložen v trubkovém rámu před zadními koly. Ještě před přesunem výroby do blízkosti německého Stuttgartu byly vozy Porsche 365 vyráběny s motory umístěnými v konečné pozici za zadní nápravou. Avšak pět let po první třistapětašedesátce se vývojový tým, sídlící v té době již v Zuffenhausenu, vrátil ke koncepci automobilu s motorem před zadní nápravou. Výsledkem byl fantastický Porsche 550 Spyder. Příjemný a oku lahodící tvar sportovního vozu byl vypracován ve spolupráci se stuttgartskou universitou, za použití měření v aerodynamickém tunelu. V roce 1963 se na automobilovém trhu objevila stálice první velikosti ­ Porsche 911. V různých variantách a generacích se nesmrtelná devětset jedenáctka prohání po silnicích již plných třicet tři let. Mezitím však byla opět oprášena koncepce motoru uloženého před zadní nápravou. V roce 1969 se Porsche spojilo s koncernem VW k výrobě vozu s motorem před zadní nápravou. Model s označením Porsche 914 byl však jen jakousi mezihrou.

Vývojový tým v Zuffenhausenu odvedl na konci devadesátých let opravdu gigantický díl práce, když během pouhých 42 měsíců „vysochal“ automobil, který dle mého skromného názoru nemá v současném světovém vozovém parku obdoby. Koncepcí, náladou i vnějším tvarem je Boxster v přímé linii kořenů Porscheho automobilky. Jednotlivé funkční skupiny vozu vykazují vynikající parametry, které předurčují novoučké Porsche ke každodennímu užívání. Interiér Boxsteru je zcela v designu Porsche, který je proslulý svojí ergonomičností a rovněž vysokým standardem použitých materiálů. Krátká konstrukce vodou chlazeného (pozor změna, tentokrát přišla tvůrcům vhod kapalina) šestiválcového boxeru uloženého před zadní nápravou umožňuje využití zavazadlového prostoru v přední i zadní části vozu. Mimochodem, vzpomeňme na cestu inženýrů Hanzelky a Zikmunda po africkém kontinentě s Tatrou 87, a zapátrejme v paměti na udivené Afričany, když oba inženýři měnili rezervní kola a vytahovali je ze zavazadlového prostoru v přední části vozu, kde obvykle přece u „normálních“ automobilů býval motor. Jak by se asi museli oni domorodci poděsit kdyby viděli Boxster, který vládne dvěma zavazadlovými prostory ­ vpředu i vzadu. V záplavě supersportovních a sportovních vozů za „super“ ceny působí nový Boxster jako čerstvý vítr. AUTOMOBIL NEBO LETADLO

Ukázkovou odpovědí na hloubavou otázku, „co se stane rozhodnou-li se letečtí konstruktéři postavit automobil?“ je existence úspěšné a originální švédské automobilky Saab. Během čtyřicátých let vyráběla Svenska Aeroplan Aktiebolaget letouny pro vojenské účely. Konstrukce létajících Saabů nikdy nezaváněly konvencí natož pak konzervatismem. Naopak ­ vždy udivovaly nápaditým řešením a překvapivým designem. Neexistoval tedy důvod, aby tomu při výrobě automobilů stejné značky bylo jinak. V roce 1947 začali u Saabů pracovat na konstrukci osobního vozu. Sériová výroba prvního modelu, označeného dle čísla projektu 92, na sebe nenechala dlouho čekat. Roku 1949 se na silnicích objevil Saab s pohonem přední nápravy, nezávisle zavěšenými koly a krásnou aerodynamickou karoserií. Konkurenčním automobilkám nezbylo než si povzdechnout „to se dalo přece od letadlářů čekat!“. Po několika letech byl původní dvouválec nahrazen výkonným trojválcem rovněž s dvoutaktním spalovacím procesem. Saaby s typovým označením 93, 95 a 96 vybavené dvoudobými či později čtyřdobými motory dosáhly mnoha sportovních úspěchů, což významným způsobem ovlivnilo jejich expanzi do světa. V roce 1969 byl předveden nový model s typovým označením 99. V sedmdesátém osmém začal o přízeň zákazníků usilovat model 900 s prodloužených zavazadlovým prostorem. V první polovině osmdesátých let byl představen velký Saab 9000 jako společné dílo firem Saab, Fiat, Lancia a Alfa Romeo. I přes tuto spolupráci si však švédský bojovník stále zachovává svůj původní letecký esprit. Důkazem tohoto tvrzení je překrásný typ Saab 9000 Aero z roku 1992, který znovu přistupuje k aerodynamice jako komplexnímu oboru neznajícímu hranic mezi letadlem a automobilem. Rovněž typ 900 dostal v roce 1994 výraznou inovační injekci z rukou anglického tvůrce Geoffa Wardla, který se mimo jiné podílel také na designu nové Tatry 700. Automobily značky Saab svým designem a konstrukcí plně vystihují konstatování: „Nač řídit letadlo, když můžeš pilotovat Saab.“ KOSMOPOLITNÍ KATALÁNEC

Expanze turínské značky Fiat na území Španělska, pardon Katalánského království, v roce 1919 zanechala jako svoji stopu pobočku výrobního závodu. Původně se automobily v Barceloně vyráběly a prodávaly pod značkou Fiat-Hispanias. V roce 1949 převzala kontrolu nad výrobním závodem finanční skupina INI se silným procentuálním podílem španělské vlády a změnila název na SEAT. Nová struktura řízení měla však spíše politický než výrobní důvod. Nadále Seat produkoval automobily které vyvinuli u Fiatu. Konec sedmdesátých let byl ve znamení nového majetkového přesunu do lůna Fiatu. Od té doby se v Katalánii vyráběly vozy s karoserií Lancia a dvoulitrovým motorem ze Španělska. Tento stav vydržel jen dva roky, v té době se Fiat zcela neočekávaně vzdal svého podílu a formace INI musela kapitálovým vstupem Seat doslova zachránit před rozpadem. V roce 1982 uzavřel Seat kooperační smlouvu s firmou Volkswagen a začal vyrábět modely Polo, Passat a Santana. V roce 1984 přišel na trh vlastní model Seatu pod označením Ibiza. Karoserii „uhnětl“ ve svém designérském studiu sám velký Giugiaro a motor dodala firma Porsche. Sedm let nato se objevilo Toledo, technicky velmi spřízněné s VW Golf II. Konstrukce Toleda je důsledkem spojení Seatu s koncernem VW. V roce 1993 byla v Barceloně předvedena nová generace Ibizi, která si co do kompaktnosti tvaru karoserie a výkonových parametrů motoru nezadá se souputníky ve své kategorii. Po překonání určitých finančních problémů šli v minulém roce v Seatu do zcela nového segmentu automobilů, do velkoprostorových vozů. Seat Alhambra, který nemá prakticky ve španělském závodě svého předchůdce, odvážně vstupuje na „hřiště“, kterému vládnou zatím jiné úspěšné značky. Z faktu, že tak činí i jiné automobilky však vyplývá, že není zatím nic rozhodnuto. NE VŽDY MÁ JEN DVĚ KOLA

Se jménem Suzuki si nejspíše člověk spojí super rychlé motorky. V poslední době však vytanou na mysli motoristů též automobily. Málokdo ale ví, že firma Suzuki Shokkuki Seisakusho byla založena v roce 1909 na výrobu textilních strojů. Předvedení prototypu dvousedadlového automobilu v roce 1936 znamenalo pouze drobné automobilové intermezzo, na které se na veřejnosti ihned zapomnělo. Do party výrobců automobilů se spalovacím motorem vstoupila Suzuki až v roce 1961 svým modelem Suzulite 360. Přes použití maloobjemových motorů, lépe řečeno motorků, a pohon přední nápravy se Suzuki dostala k výrobě „vzrostlého“ automobilu až na počátku sedmdesátých let. Polovina osmdesátých let byla pro Suzuki rozhodující z hlediska výrazného rozšíření nabídky automobilové techniky. Vedle typu Jimmy uvedla na trh Cervo, s pohonem předních kol a třetími dveřmi. Alto Sedan rovněž s pohonem předních kol a s variantou pohonu obou náprav a model Cultus s téměř litrovým motorem. Z nabídky minulých let zůstávala stále vozidla Fronte s dvoutaktními maloobjemovými motory. Model Jimmy prodávaný pod označením LJ 80 se stal v Evropě a hlavně v Německu katalyzátorem nástupu off-road vozidel pro volný čas. Od roku 1990 je prodáván pod označením Samurai. Od roku 1988 následoval větší a komfortnější terénní automobil Suzuki Vitara/E  

Category: 1997 / 03

Se svými více než dvěma tisíci kilometry je Orinoko padesátou nejdelší řekou na světě a desátou podle množství protékající vody. V blízkosti ústí do Atlantiku se dělí na řadu ramen a vytváří deltu. Až dvacet pět tisíc m3 vody se valí každou vteřinu v mohutném, téměř nepřehlédnutelném korytě, které se přibližně 100 km od pobřeží rozpadá na několik větších a stovky menších ramen a kanálů. Na ploše přibližně tvaru trojúhelníka o stranách 150­200 km tak vzniká fantastický systém vodních toků od stovky metrů širokých ramen po drobné kanály, kterými sotva projede kanoe, mozaika jezer, močálů a ostrovů, deštných lesů, obojživelných mangrove i savan.


Orinoko

Jedním z výchozích míst do delty Orinoka je městečko Tucupita. Po nezbytném zajištění základny, to jest místa, kde necháme část věcí a která slouží jako místo, kde je možno si po návratu z terénu „vylízat rány“, vyrážíme netrpělivě k řece. Caňo Mánám, jak se toto nejzápadnější rameno Orinoka jmenuje, převádí sice jenom zlomek z celkového průtoku, ale přesto působí dojmem mohutné řeky, asi jako Dunaj na dolním toku. Na protějším, asi půl kilometru vzdáleném břehu, rozeznávám kompaktní stěnu lesa s vyčnívajícími kokosovými palmami. Teprve dalekohledem zjišťuji, že je zde osídlení. Tu a tam, zcela skryty v zeleni, jsou zde z kůlů a několika prken stlučeny domy se střechou z palmových listů. Okolní porost je pestrá směsice zemědělských kultur a sekundárního lesa, tedy lesa, který vyrostl na plochách již jednou vykácených.

Přestože stojíme na nábřeží města, tropická příroda je zde všudypřítomná. Po písčitém břehu pobíhají smaragdově zelení ještěři ameivy. Všude kolem neustále přeletují kvanta ptáků desítek druhů včetně velikého ledňáčka a pestře zbarvených, poměrně velkých dravců karančo. Na nedalekém smetišti se přehrabují vedle několika drobných vlhovců i tři velcí černí kondoři havranovití. Živo je i ve vodě. Je poměrně čistá a průhledná. Na mělčinách jsou dobře vidět stovky velkých krevet a hejna rybek. Pokud se hodí do vody čeřínek, vždy se vytáhne několik kusů, z nichž řadu známe z našich akvárií.

INDIÁNI, JAK JE NEZNÁME Za našimi zády na nábřeží táboří rodina indiánů. K hrdým orinockým indiánům, jak je znám z dětských dobrodružných knih a jak snad ještě existují v nepřístupných částech delty, mají dost daleko. Celé ležení mi spíše připomíná tábor cikánů v Rumunsku. Mezi stromy mají natažené hamaky, okolo ohniště se povalují různé plastové nádoby, hadry a igelitové pytle. Jako WC používají okolní park a nábřeží, což nám dost znepříjemňuje večerní fotografování žab a pozorování velkých netopýrů lovících v Orinoku ryby. Řadu věcí mají ale daleko jednodušší než my v Evropě. Pozoruji docela hezkou maminku, jak svého potomka posadí pod kokosovou palmu. Toaletní papír nepotřebuje, drobečka odnese poté do řeky a pořádně ho vymáchá. Dítě se tváří spokojeně, voda má totiž 32°C.

V dalších dnech najímáme člun pro čtyři osoby, nakupujeme proviant včetně dvou sudů benzinu a vyrážíme k severu. Pitnou vodu s sebou nebereme, při obrovské spotřebě, která je v tomto horku nutná, je to neúnosné. Budeme pít řádně dezinfikovanou vodu z Orinoka. Poměrně důležitou součástí výbavy v podobných končinách je i alkohol, v našem případě v podobě rumu Cacique. Především pro nutnost „každodenní dezinfekce“, ale také proto, že člověk občas potřebuje zlepšit náladu. Třeba když na sobě nemá suchou nit, je celý obalen bahnem, pokousán od muchniček a komárů a ví, že v tomto mokrém obleku stráví v hamace i noc. A to vše při 25­30°C a téměř 100% vlhkosti. Cílem naší cesty je poměrně zachovalá část delty Orinoka, s původními lesními porosty a mnoha říčními kanály, asi na poloviční vzdálenosti mezi Tucupitou a pobřežím Atlantiku.I cesta sama o sobě stojí za to. Náš průvodce bravurně řídí člun mezi plovoucími ostrůvky vodních hyacintů, střídavě podél obou břehů, tak abychom mohli zblízka pozorovat okolní život. Oba břehy jsou téměř souvisle pokryty neprůhlednou stěnou lesa, jenom občas přerušenou vykáceným úsekem s několika chatrčemi, za kterými se občas objeví pohled do savany, která v tomto úseku navazuje na pobřežní lesní porosty. Případně se jedná o pastvinu vzniklou vykácením na místě původního lesa.

Nad hladinou neustále přeletují ptáci, především zástupci volavkovitých bahňáků, ledňáčci a z daleka dobře viditelní velcí dravci. V koruně jednoho mohutného stromu nakloněného nad řekou se cosi pohybuje. Při přiblížení zjišťujeme, že je to skupina opic, vřešťanů rezavých. Živo je i ve vodě. Každou chvíli zahlédneme želvu slunící se na padlém kmeni či skákajícího sladkovodního delfína. Bohužel, nejpopulárnějšího delfína Orinoka, inii amazonskou, jsme viděli pouze jako uhynulý exemplář, podle stop na těle asi zahynula v rybářských sítích.

POD STŘECHOU Z PALMOVÝCH LISTŮ Pozdě odpoledne dorážíme na naši základnu. Je jí chatrč obývaná míšenci s převahou indiánské krve. Jejich obydlí slouží i jako obchod, kam se sjíždějí obyvatelé okolních samot. Mají zde několik sudů s benzinem, konzervy, a protože mají i elektrický agregát, je možno si koupit i chlazené pivo z lednice. Naše místo na spaní a uložení bagáže leží na protilehlém břehu úzkého kanálu, který zde odbočuje z hlavního ramene, po kterém jsme přijeli. Máme zde k dispozici přístřešek tvořený střechou z palmových listů, stojící na několika kůlech. Mezi kůly je možno si natáhnout hamaky s moskytiérou. Našimi sousedy je asi desítka prasat v malé ohradě. A za nimi už začíná nádherný, tropický les. Kolega využívá posledních chvil denního světla a hází do vody udici a čeřínek. V čeřínku je při každém vytažení některý z „akvarijních“ sumečků, drobné tetry či krevety. Na udici, pokud je na háčku kousek rybího masa, okamžitě visí piraňa. Tyto ryby za normálních podmínek zcela jistě nejsou tak nebezpečné, jak se o nich píše. Jsou to spíše odklízeči mrtvol či zraněných zvířat. Podobně jako indiánské děti jsme se mezi nimi bez problémů koupali. Na druhé straně ale poměrně velkou zabitou rybu přivázanou k čeřínku sežraly během několika minut a překousaly přitom i nylon sítě.

K nezapomenutelným zážitkům patří první noc v hamace. Protože kolega má díru v moskytiéře, neustále kleje a svítí baterkou, čímž nás budí. Člověk tak může dlouhé hodiny vychutnávat zvuky lesa i řeky. Kromě bzučení komárů v těsné blízkosti moskytiéry, které svou intenzitou vyvolává hrůzu, je to především šplouchání a mlaskání ozývající se z vody. Teprve ráno zjišťujeme, že jsou to desítky delfínů, kteří zde loví, a patrně i kapustňáci jihoameričtí, velcí vodní savci pasoucí se na vodním hyacintu. Po střeše každou chvíli přeběhne nějaké zvíře velikosti kočky, bušení jeho tlapek do suché střechy se mísí se cvrlikáním, tikáním, praskáním a dalšími zvuky, vydávanými žábami a dalšími nočními živočichy. Ve světle baterky zahlédnu nějaké tmavé zvíře, šplhající po mé moskytiéře. Je to upír, snažící se dostat k mé kůži a napít se krve. Tento netopýr není ani tak nebezpečný tím, že pije krev, spíše přenosem různých nemocí, především vztekliny. Okolo půl sedmé se rozednívá, a tak vylézám s dalekohledem před přístřešek. Na obloze začíná ranní defilé ptáků. Skupiny či častěji dvojice řvoucích papoušků, volavky několika druhů, karančo, další dravci, tukan atd. atd. Strom v ohradě něčím přitahuje drobné ptáky, každou chvíli na něm usedne některý ze strakapoudů, tangary, vlhovci a řada dalších. Delfíni se vzdálili dál od břehu, přesto je ale mohu neustále pozorovat, jak vyskakují mezi plovoucími ostrůvky hyacintů.

Další dny trávíme ve většině na lodi, projíždějíc více či méně úzké kanály v nepřehledné zelené džungli. Přestože je vedro, člověk je stále mokrý (ve vysoké vlhkosti pot neodpařuje) a navíc celé tělo svědí od kousanců komárů a muchniček, připadám si jako v Jiříkově vidění. Nádherné kompozice z tropických rostlin, které by nevymyslel ani ten nejlepší zahradní architekt, přeletující ptáci, želvy či anhingy na kmenech vyčnívajících z vody, na větvích se slunící hadi, po křovinách šplhající podivní ptáci hoacinové, to vše nutí neustále měnit objektiv, zasunout blesk, vyndat teleobjektiv, pořád dokola. Pokud ovšem nepřijde takový slejvák, při kterém musí okamžitě veškerá optika a kamery zmizet v igelitových pytlích.

ZELENÉ ŠERO Fascinující, i když zdaleka ne tak příjemný jako pobyt na lodi, je cesta okolními porosty. Zelené šero, ve kterém občas jako bludička zazáří modrá křídla motýlů z rodu Morpho nebo zabzučí kolibřík. Občas po zemi proběhne pavouk sklípkan nebo z listu na list přeskočí některá ze stromových druhů žab. Jinak toho moc vidět není, veškerý nesmírně bohatý život je skryt v neprůhledné zeleni a hlavně v korunách stromů. Projevuje se spíše zvuky. Člověk často nepozná, zda skřípání, cvakání či houkání vydává pták, či jiný živočich. Žijí zde samozřejmě i velcí živočichové, především populární jaguár či až 300 kg těžký, největší jihoamerický savec, tapír. Potkat ovšem tato plachá zvířata je asi stejně pravděpodobné, jako setkat se na Šumavě při jednodenním lyžařském výcviku s rysem. Na druhé straně jsem četl vyprávění různých lidí, kteří přede mnou deltu krátce navštívili. Každý z nich viděl jaguára, tapíra, lovící harpyji a anakondu. Někteří z nich dokonce lovili až čtyřmetrové anakondy holýma rukama. Asi měli veliké štěstí, ale spíše to bylo asi trochu jinak.  

Category: 1997 / 03

Procházeli jsme s panem režisérem Michalskou ulicí a on si s leskem v oku vybavoval časy, kdy tu bydlel v podnájmu, ve kterém prodiskutovala i prohýřila noci spousta dnes už slavných jmen, nevyjímaje Allena Ginsberga: nechávali ho vyhrávat v ping pongu, který se v bytě hrával.

„Jiná magie je Praha a jiná Slovensko. Vzpomínám si, jak jsem si v Praze koupil americký gramofon. Byl na několik malých desek a sám se obracel. Učarovaně jsem to monstrum pozoroval, furt jsem nechtěl věřit, že se sám obrací, až jsem se ho začal bát. Dal jsem ho raději od postele dál, k oknu. Ráno jsem se probudil a on byl už u mě. Věřil jsem, že v noci chodí. Při natáčení ZBIEHÚ A PÚTNIKÚ v Tatrách se mi stala jiná věc. Byl jsem tam s autem, u kterého už nešlo opravit troubení. Jak jsem s ním v Tatrách jezdil, dýchalo dobrý vzduch a po třech dnech začalo skřehotat a za týden troubilo líp než když bylo nové. Na tom filmu jsem dělal sám i kameru. A spadl mi luxmetr. Asistenti se ho snažili opravit, ale marně. Večer mě napadlo, že ho rozložím a nechám přes noc na něho svítit měsíc. Ráno fungoval a od té doby se nepokazil.“

Rozhovor jsme vedli v kavárně na Staroměstském náměstí, v duchovním centru, jemuž údajně Nostradamus prorokoval, že z něj povstane nový král míru. Film NEJASNÁ ZPRÁVA O KONCI SVĚTA jsem zhlédl až za dva týdny. Zůstaly mi po něm barevné sny a jakýsi magický pocit: ani smutný ani veselý, spíše klenutě smířlivý. V tomto filmu je smrt tak silná, až si na ní chcete sáhnout, jak je živá a co je zvláštní: dýchá nadějí. A v uších vám doznívají prorocká slova: „Když nezabíjejí vlci, zabíjejí ovce, když nezabíjí nenávist, zabíjí láska.“


Juraj Jakubisko

Pane Jakubisko, na tiskovce k vám někdo vznesl otázku, ale po pár větách vám do hovoru skočila manželka a domluvila odpověď za vás. Neuniklo mi, že vám to nevadilo, ale naopak vyhovalo?

(smích) Ano, vyhovovalo.

0Je vaše filozofie, že introvertní umělec by měl mít extrovertní pragmatickou ženu nebo jste k tomu došel postupně?

Nebyla to nikdy moje filozofie, pochopil jsem, že Deana má k určitým věcem praktický vztah. Nejdříve se to projevilo v domácnosti, kdy mě nedovolila vysávat, což mě potěšilo, protože v prvním manželství jsem si myslel, že lépe oblékám dítě, že lépe vařím než moje žena… Těšil jsem se, že to Deana bude dělat, ale ona si na to někoho našla. Jako herečka byla velice marnivá. Často říkala: „Pozor, zítra máme výročí, kdy jsme se poprvé viděli.“ Pak setkali, vzali se, vždy bylo nějaké jubileum a já měl koupit dárek. Vymlouval jsem se na finanční situaci, ale ona, že se to musí. Až jsem se naštval, šel jsem do banky a dal všechno přepsat na její podpisové právo a řekl jsem jí: „Sama si to kupuj, já na to prostě zapomínám.“ Pak jsem se jí jednou zeptal: „Poslouchej, dneska máš narozeniny, ukaž, co sis koupila?“ Odpověděla: „Ne, nemůžu, teď jsme na tom špatně.“ Pochopil jsem, že všechny organizační věci nechám jenom na ní. Deana se tohoto filmu zmocnila jako producentka i jako produkční, a myslím, že až s ní bude dělat někdo jiný film, bude vděčný, že si ji vybral: neexistovala ponorková nemoc, podmínky pro natáčení byly tak dokonalé, jako jsme neměli nikdy předtím. Jestli ten film nevyjde, neselhala Deana, selhal jsem já.

V osobním kontaktu působíte téměř plaše, ale možná že jste jen zvolil velice účinnou a ověřenou taktiku…

(smích) Možná je to tím, že jsem typ režiséra, který hodně improvizuje. Mám rád improvizaci, která vychází z osudových prvků. Například potřebuju koně a vůz. Nejsou. Musím je něčím nahradit a vždy se ukázalo, že to bylo lepší. Nepéruju štáb, když herec nemá třeba štepovanou košili…

Dá se říci, že více věříte náhodě jako takové než spolehlivosti lidí?

To ne. Umím si představit, že někdo selže a mám kolem sebe lidi, kteří to nedělají schválně.

Jste důvěřivý?

Ano, protože jsem založen fatalisticky, jsem i důvěřivý. Věřím hercům, protože jestli herec něčemu ve scénáři nevěří, okamžitě to na něm poznáte. Ve filmu mám rád hru očí: v očích se zračí celé herectví, v nich je obsažena pravda, stav duše.

NEJASNÁ ZPRÁVA O KONCI SVĚTA patrně vyjadřuje i váš postoj k tomuto století či tisíciletí. Co je na něm pro vás nejasného a co už nezvratně jasného?

Žijeme v podstatě v době, kdy není jasného nic. Někdy je to ohromné, protože člověk si tak věci ujasňuje, a pakliže si je ujasňuje, myslí, a jestliže myslí, tak existuje. V nejasnosti je zároveň fatalismus. Za socialismu bylo všechno jasné. Proto někomu mohl připadat dobrý, mně tak nepřipadal. I když magie fungovala i v něm. Byla to kdysi taková pohádková doba, kdy jste natankoval nádrž a pomalu jste ještě za to dostal peníze, kdy při dopravním přestupku byl alkohol v krvi polehčující okolnost. Měl jsem v autě láhev vodky, ze které jsem se před jízdou pokaždé napil, abych se nebál. Nikdy jsem s tím autem neměl problémy. Pak jsem ho prodal a zájemce, který si auto předtím pečlivě prohlédl, se asi za hodinu vrátil a lamentoval, že to auto nejde nastartovat ani roztlačit. Řekl jsem mu: „Vzadu máte takovou skříňku a v ní je vodka, Dejte si kalíšek a uvidíte, že auto pojede. A když ne, tak vám vrátím peníze.“ Nikdy se nevrátil.Pro mě je jasné, že je to můj třináctý film a že budu mít premiéru třináctého, a jestliže to dobře dopadne, tak jako vždy řeknu: Utekl jsem hrobařovi z lopaty. Tento film není jen dvouapůlhodinovým filmem, ale projektem: jako televizní seriál má délku šesti hodin. Režisér se pak stává schizofrenikem: je prvním divákem a neví, co všechno může jít do kina. Snaží se prosadit více obrazů, které se mu zdají podařené a pak neví, jestli to není moc dlouhé, jestli to není příliš velká morda; jediné, za co mohu ručit je, že film je naprosto srozumitelný. A co je pro mě nezvratně jasného? Promluvím ústy svého hrdiny: „Jasné je, že nic není jasné.“

Co myslíte, byly některé věci dříve jasné?

Když jsme byli mladí, tak nám bylo jasné, kdo je zlý a kdo dobrý. Věděli jsme, jak si život zařídit a prostřednictvím politiky, zkušeností, svého okolí, svých manželství, svých dětí jsme se dostali k bodu, kdy to začalo být nepřehledné. Je to tím, že všichni žijeme trošku rychlý život, s pocitem, že čím bude rychlejší, tím ho budeme žít intenzivněji. To chtění i ty možnosti kolem nás nám dost zamlžují naše skutečné chtění, naše skutečné cíle; jednáme dost improvizovaně, dost nejasně, a často se necháme unášet intuicí. Neumíme se zastavit, pohlédnout na svět kolem, pocítit záchvěvy vánku a obdivovat barvu stromů a nebe.

Dalo by se říci, že ta šílená rychlost nás vlastně v něčem brzdí?

Spíše bych řekl, že nás o něco ochuzuje. Když jsem bydlel v Bratislavě, jezdil jsem jednou dvakrát do měsíce do Prahy, vždy jsem si našel čas na kamarády. Scházeli jsme se v bytech, věděli jsme jeden o druhém. Teď nastal paradox: žiju v Praze ­ dokonce moji přátelé, kvůli kterým jsem odešel z Bratislavy, bydlí blízko vedle mne ­ a najednou jsem pocítil: to je hrozné, já je vidím jednou do roka a někdy ani to ne. Přemýšlel jsem, čím to je a zjistil, že to není ve mně, že je to po revoluci všeobecný syndrom. Zažil jsem dobu, kdy se nedalo cestovat, kupovat, investovat, nedalo se tolik dělat, měli jsme mnohem více času, ale musím říct, že v něčem to bylo užitečné. Myslím si, že i v kapitalistické osnově se nemusí nutně zapomínat na mezilidské vztahy, lidé mohou být víc pro život. Práce má obrovskou výhodu v tom, že člověka hodně zaměstnává, ale pak nastává probuzení a bilance promarněných příležitostí. Přichází doba, kdy zjistíme, že jsme se tak rychle ocitli na konci života, že jsme ho nestačili žít. Střetávat se v kruhu blízkých, navštěvovat koncerty, divadla, výstavy, zamýšlet se nad literaturou, to je vychutnávání života.

Já bych k tomu dodal: kontakt s přírodou.

Ano, přesně.

Ve vašich filmech jsem vždy pociťoval jakousi živočišnost, jakýsi intimní vztah k přírodě. Pokuste se mi jej nastínit.

V mnohých mých filmech jsou moje mnohé autobiografické scény, zkušenosti, zážitky, stejně jako mé pocity. Když jsem točil film SEDÍM NA KONÁRI A JE MI DOBRE, zachycoval jsem v něm problémy mé poválečné generace ­ její hračky byly samopaly, revolvery, minomety ­ a ta se probudila do obrovské euforie, která ji dohnala až k tomu, k čemu socialismus dospěl. Pocitově jsem to vyjádřil ve dvou polohách: Postava, kterou hrál Bolek Polívka, je komediant, hochštapler, fantasta a postava Ondřeje Pavelky je spojena s přírodou: pekl chleba, vracel se na samotu, kde kdysi žili rodiče, bylo v něm něco praktického. To jsou dvě polohy, které v sobě občas střídám.Můj vztah k přírodě je vztah k filozofii života. V dědině Kojšov, kde jsem se narodil, dodnes udržují zvyky, nosí kroje a v neděli je celá rodina v kostele. Ti lidé mají sebeúctu, vědomí, že pokud zkrášlují své věci, zkrášlují i sebe. Morálka těchto lidí vždy vychází z koloběhu přírody. Víte, tráva se zvedne, je pokosená, umírá, příroda umírá, ze stromů opadává listí. Konopí jsme pěstovali.

Konopí?

(smích) Ne na kouření, z konopí se skutečně dělal len, který se pak tkal. Vztah těch lidí k přírodě, vědomí, že všechno umírá a že se všechno znovu rodí, jim dává, řekl bych, mírnější pocit strachu ze smrti. Z této filozofie jsem vyrostl.

Vy si i rád vybíráte atypické postavy ­ abnormálně vysoké, různě deformované, dalo by se říci až „zvířecké“. Víte proč, nebo si to neuvědomujete?

Je to tím, že i tam, kde jsem vyrůstal, žili nesmírně bizarní lidé. Mnohokrát si říkám: „Bože, kdyby tenhle člověk ještě žil, tak ho musím použít do filmu.“ Vím, že někde jinde žije postava podobná, ale když s ní udělám zkoušku, zjistím, že se podobá tomu, co jsem viděl, ale nezahraje to tak, jak jsem viděl.

Myslíte si, že příroda vnímá lidskou energii do té míry, že pak svými živly vůči ní může působit zpětnou vazbu?

Nevím, ale teď jsem zažil, že se příroda vzbouřila proti mému filmu. Říkal jsem, že možná Bůh se vzbouřil. Konfrontoval jsem v něm bibli s prorokem Nostradamem, mluvím tam o nových bozích, které hledá mladá generace: hledají Boha, který by jim lépe rozumněl. Jako správný fatalista jsem se začal zabývat otázkami, zda jsem se něčím neprohřešil. Například koncem srpna mi napadl první sníh.Ale vy máte asi na mysli přírodní katastrofy, které lidstvo občas postihují. Myslím si, že tu jde o jakousi zpětnou vazbu. Mluvím z vlastní zkušenosti: Lidé, kteří se v tom ohni přírody narodili a žili způsobem, který se ji nesnažil znásilňovat, a chytili její rytmus, koloběh, a pracovali, se dožívali vysokého věku. Moje babička zemřela v devadesáti osmi letech. Zemřela, myslím si, z takové lítosti. Ona nechtěla déle žít. Měla pocit, že provedla něco špatného, že se jí Pánbůh nějak mstí, protože k sobě povolal už všechny její přítelkyně. Proto chodila denně do kostela a stále se modlila za to, aby mohla zemřít. Říkala, že dnešní svět už pro ni není, že mu už nerozumí.

Ve vašem filmu jsou použity odkazy na bibli na proroka Nostradama, kterého citujete prostřednictvým krásného blázna…

Tento podivín se vrací zpět do přírody a donese do ní opici, aby jí ukázal, jak je svět krásný. Začíná tak hlásit zvláštní teorii, že svět už není kulatý jako kdysi, že je to placka hlíny, která plave na vodě, že to sám viděl. Zároveň si přinese knížku Nostradamova proroctví. Sám si je vykládá a čeká na proroctví, které praví, že v těchto chvílích dojde k velkému krveprolití. Lidé se vyhubí, svět bude menší, ale lepší, protože lidé si začnou odpouštět. A tak nastane tisíc let míru; což vypadá optimisticky a neskutečně, ale teprve pak dojde ke konci světa.

Jsou vám bible a astrologická proroctví osobně blízká nebo vás přitahují jen kvůli své atraktivitě a možnosti estetické interpretace?

Myslím si, že ve filmu musí být všechno, co tvůrce zajímá. Mě osobně Nostradamus strašně zaujal. Jednak že to psal ve verších, že to bylo kódované?

V jakém jazyce jste ho četl?

Pokoušel jsem se číst v italštině, ale protože to bylo složité, četl jsem ho v překladech.

Ptám se proto, že znalci tvrdí, že Nostradamus se musí číst pouze ve francouzštině právě kvůli svým kódům?

Tento film není o Nostradamovi, a proto jsem použil jen určité jeho verše. Stejně jsem postupoval u bible, ze které jsem vzal jen základní myšlenku. Jakmile začnete používat příliš citací, tak to diváka otráví. Je to asi tak: V nějakém filmu vezme věštice nějakému člověku ruku a řekne, že bude za hodinu zastřelen. On řekne, že je to blbost a za hodinu je zastřelen. Takové vyjevené pravdy se někdy naplňují. Vykladači bible podle určitého data vypočítali konec světa právě na minulý rok, na dobu, kdy jsem jsem tento film začal dělat. Nesmírně mě to potěšilo; říkal jsem si: „Mám na to techniku, konec světa natočíme.“ Asi ti vykladači Nostradama jsou chytřejší: dali si ještě tisíc let. (smích)

Náboženský rasismus, střetnutí vír nebo naděje, že svět bude menší, ale lepší. Co je podle vás pro příští století pravděpodobnější?

Pro mě je pravděpodobnější ten střet: vezměte si válku v Jugoslávii, kde dochází k utkání vír. Je to tam podobné jako v mé filmové zkratce.

Toto století v podstatě začalo a končí Sarajevem. Takže podle vás je válka v Jugoslávii začátek příštího století?

Je to jen začátek. Když se zamyslíte nad třetím světem, vůbec nad islámem, nad tím fanatismem v lidech, může vás napadnout, že už to tady bylo třeba v křižáckých výpravách? Pokud je něco konáno ve jménu víry, je to silnější než člověk: je to děláno ve jménu Boha. Je tu obrovské obětování; ti lidé ztrácejí jakékoliv zábrany, jsou to vlastně kamikadze. A to je konec: zlo plodí zlo, nenávist plodí nenávist ­ žádá mstu. To všechno vychází z vášní, a ty se dokážou probudit i ve vzdělaném člověku. To se může stát i vám. Přijde blázen, zabije vám děti a v tu chvíli si řeknete: můj život nemá cenu, to abych učinil za dost spravedlnosti, tedy smrt za smrt.

Řekl bych, že Češi tolik vášně v sobě nemají?

Když čtu černou kroniku, řekl bych, že mají. Dokonce víc než si myslíme. (smích)

My teď sedíme v kavárně a díváme se na Staroměstské náměstí. Mnoho zahraničních osobností se vyjádřilo, že z Prahy vychází pozitivní energie, jakási záře míru a vysokých duchovních hodnot. Přitahuje vás k Praze, k vašemu novému domovu, něco podobného?

O Praze jsem už přemýšlel v souvislosti s FAMU. Najednou jsem si uvědomil, že škola mi nedala nic, že mi všechno dala Praha, její umělecké klima: výstavy, filmy, divadla? Ale možná, že s tím klimatem na mě sálala, jak říkáte, pozitivní energie. Připouštím to. Nemohu ani racionálně vysvětlit, proč jsem se z Bratislavy, kde jsme měli krásný historický byt (Deana dokonce prohlásila, že odtud ji dostanou jen v truhle), odstěhoval právě do Prahy, a přitom ne do centra. Mohl jsem se dobrovolně rozhodnout, kam se odstěhuji ­ neměl jsem důvod Slovensko opustit, jsem tam velice známý režisér ­ a okamžitě jsem zvolil Prahu. Podvědomě, jako magnet, mě vždy přitahovala, jako by odjakživa byla mým domovem. Domnívám se, že jsme právě tady, ale hlavně Deana, nasáli tolik pozitivní energie, že jsme i přes překážky, které stály tomuto projektu v cestě, zdárně dovedli film do premiéry.

Nostradamus prý prorokoval, že přijde velký vůdce, král pokoje a míru, který se má narodit na 50. rovnoběžce, a mystici se přiklánějí k názoru, že bude pocházet z Prahy. Už Karel IV. tomu údajně přizpůsobil architekturu Nového města. Co vy na to?

Jako malý kluk jsem se Prahy trochu děsil. Tenkrát jsem si četl Sybilu, která prorokovala, že přijde konec světa a že z Prahy nezůstane ani kámen na kameni. (smích) Ale je tady něco duchovně bezpečného. Abych vám řekl pravdu, cítím se tady bezpečněji než kdysi doma na Slovensku, i když jsem vlastně v cizině.

Jak dalece se vás dotýká politická situace na Slovensku? Je to jenom minulost?

Měl bych se tvářit spokojeně, ale nesměju se a ani nepláču. Když jsem odcházel do Čech, všichni se mi smáli, ale teď chtějí taky. Najednou pochopili. Dost pozdě.

Ve vašem filmu jsou vymyšlené české, cikánské, lidové i náboženské písně, dokonce i architektuta je neurčitá. Nepotřeboval jste ani nějaké specifické politické pozadí? Je to pro vás nepodstatné, protože se vám člověk jeví stále stejný?

Ten film jsem uložil tak trochu do vzduchoprázdna. Podle určitých indicií však zjistíte, že jde o současnost. Ze začátku se jeví, že je to příběh z dávna ­ odehrává se v přírodě ­ ale příroda se nemění. Původně jsem tam reálné pozadí měl ­ mluvilo se o druhé světové válce ­ ale pak jsem se toho zbavil. Teď nevím, jestli jsem udělal dobře. Zdá se mi, že každý člověk žije nějakou politikou. Ta dnes patří k životu jako sex a láska. Kdysi jsem si myslel, že politika každého člověka někde najde, dnes myslím, že si člověka všude najde civilizace, že už není místečka, kde by se před ní mohl schovat. Ta civilizace je jen takový „drápek“. Přijde, nic to není, ale po chvíli se objeví nějaké prokletí: problémy světa se stanou i jeho problémem.

Přijde tisíc let míru? Myslíte si, že je něco takového možné? Co to vlastně tisíc let pro vývoj člověka je?

Nevím, jak lze člověka převychovat. Hned jak se narodí, natahuje ruku, něco chce svírat, něco chce vlastnit? Můžete říct, že je to nejistota dítěte ­ touha něčeho se přidržet, možná je to tak, ale lidé v dospělém životě většinou chtějí něco mít. V našich kódech jsou impulsy, které se nás strašně drží a jsou neměnné. Něco z nás nevyprchá. Už jsou lidé černí, albíni, míšenci, šikmoocí, navenek se všechno mění, ale ta červená niť temných vášní je v nás všech a postrkuje tento svět k definitivnímu zániku. V mém filmu jsou dvě polohy: jedna mluví o těch zkázonosných vášních a v druhé je příběh hříšné a osudové lásky. Existuje tu život, jeho energie, ale existuje tu ještě osud. A nevím, do jaké míry je osud napojen na lidskou energii. Nevím, jestli lidská energie má možnost odpuzovat zlý osud nebo přitahovat dobrý osud. Osud je vlastně Bůh. Jestli je napsán ve hvězdách nebo je marxistická nahodilost, to je jedno, stejně s tím nemůžeme pohnout. Abych řekl pravdu, ve všech mých filmech je téma osudovosti. Moji hrdinové se jí brání úslovím: „Možná pro tuhle chvíli jsme přišli na svět. Abychom to prožili.“ Osud je mezi mozkem, nahodilostí a možná schopnostmi člověka; je to něco, čemu se snažíme přijít na kloub a nemůžeme.

I vaše filmy provází zvláštní osudovost?

Máte pravdu. Nejjednodušší byly KRISTOVY ROKY. Od ZBIEHÚ A PÚTNIKÚ začalo cosi, co se proti mé vůli navršuje a vede mě jinam než jsem původně mířil. Teď jsem zvědavý, jak dopadne můj film. Třináctý film a třináctého, to nedopadne dobře. Přemýšlel jsem, jestli vůbec mám dávat někomu interview, když je to už předem odsouzené. (smích)

Jste pověrčivý?

Ano.

Jak vidíte budoucnost filmu? Sám jste prý v tomto snímku uvolnil fantazii i v technických možnostech.

Tento film je proti ostatním jiný tím, že jsem se dostal někam jinam, než jsem původně chtěl a než jsem předtím dělal. Pokouším se o komerčnější pohled, který by měl oslovit více diváků. Dříve jsem dlouho točil filmy spíše pro kamarády, ale teď, když je výroba tak drahá, a diváky stojí hodně peněz, myslím si, že film, který nemá diváka, je zbytečný film. Takto je možno napsat knihu, které si dlouho nikdo nevšimne a pak si ji někdo přečte?

Není to projev stáří, jemuž je vlastní větší smířlivost?

Ne, myslím si, že film je nejdražší umění a je veliký luxus točit ho pro kamarády.

Ale všichni světoví režiséři, kteří vás ovlivňovali, na diváky tolik nemysleli?

Vždycky musí přijít experiment, ale nemůžete experimentovat stále. Je potřeba posunovat laťku, ale v posledních deseti letech se laťka přestala posunovat a všichni začali pociťovat, že by se měl objevit nějaký nový mesiáš, nový Fellini. Objevilo se několik takových osobností, třeba David Lynche, ale k nějakému novému formálnímu vývoji už nedochází. Rozumíte, začít experimentovat s tím, že posunete film o centimetr, a kdo ví jestli, protože experimenty na školách už mohou být dál, to jaksi už není moje cesta. Myslím si, že dnes je formální experiment mrtvý. Prstoklad skončil, tím co je uzavřeno, je možno jako písmenkami na psacím stroji psát dramatické či jemné romány. Čím lidštější budou, tím budou srozumitelnější

A přece je váš film jiný než předešlé snímky, a to nejen kvůli snaze o komerční úspěch?

Vždy jsem stavěl na osobní zkušenosti a teď jsem natočil film, který se nestal a o kterém tvrdím, že se stane. Všechno se jenom něčemu podobá. Láska se podobá lásce. Chápete, jenom se podobá. České nebo náboženské písničky se něčemu podobají. Je to jakási rekonstrukce toho, co přijde.

Musím se znovu zeptat na vaši vizi ohledně budoucnosti filmu.

Formální vývoj nastane, až se technicky změní filmový výraz, až přijde jiná technika promítání. Nemyslím, že se bude promítat z disku, ale že nastane stenoskopický film. Budou se měnit zásady vyprávění, zásady střihu a ty zase ovlivní film natolik, že s ním přijde nová estetika.

Neměla by dřív přijít nová etika?

Žijeme v době, kdy se filmy vyvíjejí především od etických hodnot.Teď je nejzajímavější originalita příběhu. Originalita, která se vymýšlí nad stolem, je všeobecná. To nebezpečí je i v mém filmu. Nejdůležitější je žít život tak, aby člověk zažil něco originálního. Nové filmy by se měly spíše točit jako romány, jako prožitky.Jistě jste si všiml, že my, čeští a slovenští režiséři, jsme byli vždy schopni reagovat jak na potřeby socialismu, tak na potřeby kolem nás. Všimněte si, jak rozpačité jsou pokusy natočit film o době, ve které době žijeme dnes. Proč je to. Zaskočilo nás svoboda. Mohli jsme si točit co chceme a najednou jsme zjistili, že svoboda je dobrá pro podvodníky, ale pro filmaře, kteří roztáhli mříže, aby získali svobodu, zůstávají jen prázdné mříže. Nikdy jsme si neuvědomili, jak drahý je filmový jazyk. Najednou jsme taky zjistili, že pokud máme vyjádřit přímo co chceme, tak nám to nejde: byli jsme příliš zapleteni v jinotajích. A najednou jsme zaskočeni, že náš surrealismus byl málo surrealistický: život tropí surrealismus, na který naše fantazie nestačí. Stačí si přečíst černou kroniku. Začíná být problém najít si téma, dobrý scénář. A když ho najdete, hned začínáte pochybovat, jestli tím publikum zaujmete, protože tu je americký film, který je dělán s obrovskými náklady. Ale nejde jen o peníze, některé věci, které vidíte v americkém filmu, u nás nikdo nenatočí, i kdyby měl třikrát víc peněz než Američan.

Myslím si, že první český film v americkém stylu byl KOLJA. Pracoval se sentimentem stejně precizním způsobem jako Američané.

Ano. Američané mají rádi velice jednoduché filmy a právě sentimentální. Kolja je velice jednoduchý film.

Cílem uměleckého prožitku je katarze. Jakou katarzi by měl při vašem filmu divák prožít? (pauza) Ach jo, já vím? Nevím, jaký pocit chci vyvolat, tuším, jaký pocit film vyvolá, ale nejsem si jistý, že jsem ho chtěl vyvolat. Když začnete točit, třeba komorní příběh, začne vás to svádět a zavádět někam jinam. Chtěl jsem dělat film o temných lidských vášních, které se v nás probouzejí a hledal jsem útěchu, hledání nového Boha, a překlenulo se mi to? Je tam všechno, co jsem chtěl: aby se navzájem zničili, aby přežily děti, mladá děvčata, opice a blázen. Ono je to v podstatě tak silné, že to působí bezvýchodně, a já jsem dělal film o naději. Naděje se tak nestala nadějí, ale výsměchem. Něčím neskutečným, hloupostí. (úsměv)  

Category: 1997 / 03

Časopis Science uveřejnil 16. ledna 1996 neuvěřitelnou zprávu: v meteoritu, který prokazatelně pochází z Marsu, se nalezly drobné pozůstatky života ­ mikrofosilie. Zprávy, které vypadají jako úryvek ze sci-fi, jsou ve skutečnosti nádhernou symfonií moderní vědy. Hlavními sólisty jsou vědci z oboru planetologie, geologie, geochemie, organické chemie, mikrobiologie a analytické techniky, sbor je pak složen ze specialistů z dalších příbuzných oborů. Ti všichni se podíleli na zkoumání dnes již slavného meteoritu ALH84001, nalezeného roku 1984 paní Robertou Score v Antarktidě, v ledovci u pohoří Allan Hills.


Mars

DŮKAZY ŽIVOTA NA MARSU? Na tiskovce 7. srpna 1996 oznámil Dr. David McKay z Johnson Space Center, že na Marsu byl život! A důkazy?

Od roku 1994 byl podrobně zkoumán meteorit ALH84001, zajímavý přítomností uhličitanů v puklinách. Tehdy nedávný objev nejmenších známých forem života na Zemi (tzv. nanobakterií) přispěl k hledání i podstatně menších struktur, než na které byl zaměřen dřívější průzkum mimozemských materiálů. Pomocí nových přístrojů s extrémní rozlišovací schopností nalezli vědci mnoho nezávislých důkazů, či alespoň indicií, že hornina meteoritu ALH84001 byla v dávné minulosti osídlena mikroorganismy. Tvar globulí (zploštělá kulovitá až vajíčkovitá tělíska) není v meteoritech neznámý. Vyskytují se v tzv. chondritech a vznikají nabalováním jednotlivých vrstviček na sebe zcela bez vlivu živých organismů, dokonce přímo ve vesmíru. Ale seřazení globulí do útvaru článkovitých podlouhlých „červíků“ je originální. Globule mají zřetelně slupkovitou strukturu. Jsou však velmi malé ­ teprve objev miniaturních bakterií na Zemi (nanobakterií) přesvědčil skeptiky, že život může být i takto titěrný.

V globulích se nalezly polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), typické pro uhlí a ropu, tedy organické látky, ve které se mění časem většina ostatních organických látek. V pozemských horninách se vyskytuje velmi mnoho typů PAH, v ALH84001 pouze šest odlišných typů. Kolem globulí se vyskytuje i sirník železa a magnetit. Tyto minerály mohou sice vznikat i anorganickou cestou, ale jsou též logickým ukončením metabolismu nejjednodušších bakterií, které se živí anorganickou hmotou. Sulfidy a oxidy železa jsou tedy „hovínky“ primitivních bakterií. I na Zemi žily ­ a v tzv. černých gejzírech na dně oceánů dosud žijí ­ bakterie, které produkují magnetit a sirníky železa jako své odpady. Tyto bakterie nepotřebují ke svému životu ani světlo, ani kyslík (ten je pro ně smrtelným jedem). Potravou pro tuto exotickou formu života jsou energeticky bohaté molekuly v okolním vodním roztoku. Snad proto musí být tak miniaturní, když se živí přímo jednotlivými molekulami. Je logické, že vývoj života šel kdysi i na Zemi přes bakteriím podobné organismy, které byly schopny živit se jediným, co tehdejší „životní prostředí“ nabízelo, totiž molekulami, jejichž rozkladem bylo možné získat energii. Teprve později mohli vzniknou bakteriální mrchožrouti a dravci, kteří se živili organickou hmotou. A až zhruba po miliardě let byla evolucí „vynalezena“ fotosyntéza. Prastarým bakteriím vděčíme zřejmě za většinu ložisek železných rud na Zemi.

Není meteorit ALH84001 kontaminován životem na Zemi? Negativní důkaz je vždy obtížné podat, ale: a) v ostatních meteoritech v okolí nálezu se nic podobného jako v ALH84001 nenašlo, ani stopy po PAH; b) koncentrace PAH je největší uprostřed meteoritu (z povrchových oblastí se odpařila při průchodu atmosférou) a ne na okraji, jak by tomu logicky bylo v případě pozemské kontaminace; c) stáří globulí a okolních karbonátů, zjištěné dle poměru radioaktivních izotopů a jejich produktů, je 3,6 miliardy let.

OSUD METEORITU ALH84001 Před 13 tisíci lety tedy dopadl asi dvoukilový kus marťanského kamene na povrch Antarktidy. Stáří události zaznamenala tehdy vznikající vrstva ledovce. S ledovcem putoval ALH84001 od centrálních planin Antarktidy k oceánu. Na západ od Rossovy zátoky je před pobřežím Antarktidy pohoří Allan Hills, které má na svědomí zdvih a zastavení pouti této části ledovce. Prudké větry obrušují povrch ledu a nahoru se tak dostávají meteority staré tisíce až několik set tisíc let. (Na ledovci se jiné kameny nevyskytují.) Od roku 1969 se v Antarktidě nalezlo přes 10 000 meteoritů, což je více než na celém zbylém světě za posledních dvě stě let.

Roku 1984 nalezla ALH84001expedice National Science Foundation. Jedná se o ortopyroxenit ­horninu podobnou pozemskému čediči, vzniklou krystalizací magma-tu v hloubce marťanské kůry. ALH84001 je velký jako brambora a váží 1,9 kg. Spolu s ostatními meteority putoval do Johnsonova vesmírného střediska v Houstonu. Přítomnost uhličitanů, které na Zemi vznikají převážně vlivem činnosti organismů, přiměla vědce k podrobnému zkoumání meteoritu ALH84001 roku 1994. K dispozici měli kromě elektronového mikroskopu se scannerem již i laserový spektrograf hmoty, schopný určit chemické složení i v nepatrné části zkoumaného vzorku. SOUČASNÝ POHLED NA VÝVOJ MARSU

Mars vznikl jako ostatní tělesa sluneční soustavy gravitačním shlukováním prachu a plynu a nabalováním dalšího materiálu na zárodečné těleso. U osamělé hvězdy, jako je Slunce, zřejmě planety vznikají zákonitě. Obrovský prachoplynový oblak, z něhož sluneční soustava před 4,6 miliardami let vznikala, se gravitačně hroutil, tím i roztáčel, a to podle stejného principu jako krasobruslařka připažující ruce. Díky tomu se všechna hmota nezhroutila do jednoho objektu ­ Slunce, nýbrž vznikl rotující disk s nejhustší hmotou v centru. Disk formují dvě protikladné síly ­ odstředivá síla rotace a dostředivá gravitační síla. Nemohla tedy vzniknout osamělá hvězda, ale hvězda obklopená rotujícím diskem z plynů, prachu a větších těles. Teplo z mladého Slunce odpařilo hmotu v blízkém okolí, různé chemické prvky později opět kondenzovaly v závislosti na vzdálenosti od žhavého Slunce ­ kovy blízko, lehčí prvky dále. Mohutný sluneční vítr kromě toho vymetal i z „blízkého“ okolí lehké prvky ­ zejména vodík a helium. Proto blíž vznikly poměrně malé, ale převážně kamenné planety, a za nimi pak planety velké a většinou plynové. Mladý Mars byl od Slunce nejvzdálenější kamennou planetou, proto asi netrpěl nedostatkem plynů jako dnes. Zhruba před 4,5 miliardami let povrch Marsu utuhl a vytvořila se kamenná kůra, dalších přibližně 500 milionů let bombardovaná meteority (viz jižní polokoule Marsu plná kráterů, odkud ­ z jednoho ze dvou relativně mladých kráterů ­ pochází i hornina z ALH84001). Jakmile to teplota a tlak na povrchu Marsu dovolily, začala kondenzovat vodní pára z atmosféry. Zkrátka ­ asi na Marsu dost dlouho pršelo, a nebyl to vlahý deštík, nýbrž průtrže směsi kyseliny sírové, dusičné a uhličité. Deště rychle rozpustily mnoho solí a minerálů. Vytvořily se první oceány, do nichž tekly mohutné řeky (viz proslulé marťanské kanály). Kde je voda, tam asi vzniká život, a to z kosmického hlediska poměrně rychle…

Po nějaké době se však oceány postupně vypařují a Mars vysychá, po několika stech milionech let tu život pravděpodobně hyne. Kdyby dokázal v nehostinných podmínkách přežít, je pravděpodobné, že by se podepsal do prostředí Marsu a alespoň částečně je přeměnil k obrazu svému. Pokus přírody oživit Mars zjevně ztroskotal, poslední 3 miliardy let je Mars studenou mrtvou pouští, kde je tlak atmosféry tak slabý, že veškerá voda by se okamžitě vypařila. Jak se to mohlo stát? Zřejmě za to může slabé gravitační a nepatrné magnetické pole Marsu, což umožňuje nabitým částicím dopadat až na povrch atmosféry a lehkým plynům (zejména vodíku) snadno unikat z horních vrstev atmosféry do vesmíru. Fotony a nabité částice rozkládají vodní páru na vodík a kyslík, vodík uniká do kosmického prostoru, volný kyslík částečně oxiduje železo v povrchových vrstvách ­ díky tomu je Mars rudou planetou. Výsledek ­ atmosféra složená prakticky pouze z oxidu uhličitého s trochou dusíku.

NADĚJE PRO OŽIVENÍ MARSU Neznámý zůstává osud většiny CO2, v němž se skrývá naděje pro budoucí oživení Marsu. Na Venuši je oxid uhličitý dosud v atmosféře a způsobuje skleníkový efekt a povrchovou teplotu kolem 500?C, na Zemi je od pravěku neškodně vázán ve vápencích a dolomitech. Pokud marťanský CO2 neunikl do vesmíru, je pravděpodobně vázán rovněž ve vápencích, jejichž vznik by mohly mít na svědomí živé organismy stejně jako na Zemi. CO2 by mohl být v budoucnu uvolněn, zvýšit tlak atmosféry a svým skleníkovým efektem opět zahřát Mars tak, aby tam mohla téci voda… Mars má ještě jeden handicap: na jeho povrchu neexistuje desková tektonika, neboli nevzniká nová kůra ani nezaniká kůra stará. Proto není možný koloběh látek v planetárním měřítku. Mimo jiné neexistuje mechanismus, který by z případných vápenců opět uvolňoval CO2. Možná, že Mars zabila právě absence deskové tektoniky.  

Category: 1997 / 03

Jmenuje se Juliane Weberová a přátelé jí říkají „Jule“. Naprostá většina obyvatel Spolkové republiky Německo ji nezná. Její jméno by jim zcela určitě nic neříkalo. Avšak ti, kteří mají v Bonnu politický vliv ­ ať už jde o politiky stran vládní koalice nebo opozice ­ jsou si velmi dobře vědomi její moci. Bez „Jule“ nejde u spolkového kancléře Helmuta Kohla prostě nic? Oficiálně zastává funkci „vedoucí osobní kanceláře spolkového kancléře“. Zasvěcení však dobře vědí, že Juliana Weberová je něco víc. Zlí jazykové tvrdí, že je její zásluhou, že Helmut Kohl se při svých nočních toulkách kancléřským bungalowem neštrachá po chodbách v ponožkách, ale navleče si sandály. Johannes Gross, jeden z nejznámějších a nejzasvěcenějších německých novinářů, který měl pro své znalosti a vliv přístup již ke Konrádu Adenauerovi a Ludwigu Erhardtovi, vzpomíná, jak byl jednou v pozdních večerních hodinách pozván k Helmutu Kohlovi. Přivítala ho Juliane Weberová, jež ho uvedla do kancléřovy pracovny. Kohl, zrovna plně zaujatý rybičkami ve svém akváriu, ho přivítal v doma pletené vestě, starých vyšlapaných sandálech, bez vázanky? Juliane Weberová nijak nezakrývala, že s ležérním oblečením nejmocnějšího muže německého politického života nesouhlasí. Svou kritiku dala najevo ­ jak tvrdí Gross ­ svým způsobem: je vždy korektně oděná, nejraději nosí na míru šité kostýmy.

„POVINNĚ“ RESPEKTOVANÁ JULIANE To, co si může dovolit Juliane Weberová, to je všem ostatním z Kohlova štábu zakázáno. Ovšem ne také každý, kdo dnes žije ve výsluní spolkového kancléře, s ním spolupracuje tak dlouho jako „Jule“. Začalo to již v roce 1964, kdy byl Helmut Kohl předsedou poslanecké frakce křesťanských demokratů v zemském sněmu jedné z nejmenších německých spolkových zemí ­ Porýní-Falcka. A u Kohla zůstala i pak, když se stal v Mohuči jedním z nejmladších zemských ministerských předsedů. I pak to byla Juliane Weberová, kdo zasedl v předpokoji jeho kanceláře v historické budově Zeughausu Řádu německých rytířů v Mohuči. K překvapení všech ji Kohl zval na všechna zasedání zemské vlády. U Kohlova předchůdce Althammera to nebylo zvykem, ale nyní se nikdo neodvážil protestovat. Juliane Weberová si pečlivě zapisovala vše, co Kohl neměl zapomenout. Schůzky s ministry, termíny stranických schůzí, porady s představiteli opozice. Samozřejmě, že se kdekdo ptal, kdo to vlastně je ta žena, bez které Kohl prakticky neudělá jediný krok. A tak se zjistilo, že Juliane Weberová je dcerou ředitele továrny z dolnosaského Northeimu. Byla úřednicí vrchního finančního ředitelství a později působila na zemském ministerstvu vnitra. Krátce předtím, než se stala šéfkou Kohlova sekretariátu, se provdala. Její manžel Bernhard je dodnes vedoucím finančního oddělení v Druhém německém televizním programu ZDF v Mohuči. Ovšem v Bonnu, kde dnes „Jule“ pracuje, je ho vidět jen zřídka. Stejně tak „Jule“ zajíždí z Bonnu do nedaleké Mohuče jen málokdy.

OJEDINĚLÝ DŮVĚRNÝ VZTAH Bonn se stal pro Juliane Weberovou novým domovem v roce 1976. Tehdy stanul Helmut Kohl na postu předsedy opoziční frakce křesťanských demokratů ve spolkovém sněmu. Juliane byla opět šéfkou jeho kanceláře, a když byl v roce 1982 zvolen spolkovým kancléřem, bylo jasné, že jí i zde připadne tatáž role. Mnozí ji v ní ale neviděli rádi. Když kancléř žádal, aby byla zařazena do platové skupiny A 15 se základním platem 5500 marek, postavila se závodní rada nejprve na odpor. Když si však Kohl pozval všechny členy závodní rady k osobnímu pohovoru a vyložil jim, co všechno bude Juliane dělat, kapitulovali. Zvláště, když kancléř argumentoval tím, že právě k Julianě jej poutá „ojedinělý důvěrný vztah“.

Tak se „Juli“ stala ženou, která má největší vliv na to, co Helmut Kohl podniká, s kým se stýká, koho přijímá? Německý tisk ji začal nazývat „všemocnou Julianou“. Ačkoli „všemocná“ je jistě trochu nadsazené, značný vliv na spolkového kancléře bezesporu měla a má. O tom se vypravují v Bonnu různé historky. Když například „Jule“ zanevřela na Petera Lorenze, v sedmdesátých a osmdesátých letech představitele CDU v Berlíně, mohl Lorenz dělat cokoli ­ Kohl pro něho neměl čas. Jiní, kteří věděli, kdo rozhoduje, zda budou moci s kancléřem hovořit, to zkoušeli po svém. Dodnes se v Bonnu vzpomíná na „Model Merschmeier“. Jürgen Merschmeier posílal Julianě pravidelně kytice růží ­ tak dlouho, dokud nedosáhl přijetí u Kohla. A pak netrvalo dlouho ­ a Merschmeier se stal tiskovým mluvčím křesťanských demokratů. Prostě: „Jule“ je, jak napsal jeden z Kohlových životopisců, publicista Heribert Schwan, „duší úřadu spolkového kancléře“.KANCLÉŘEM S POMOCÍ „MARKYTÁNKY“?

„Duše“ kancléřství sídlí v předpokoji Kohlovy pracovny. Její obrovský psací stůl zdobí ­ stovky slonů. Juliane Weberová je totiž náruživou sběratelkou sloních figurek. Sloni ze slonové kosti, z juty, z kamene, ze dřeva, ze skla? Sloni ve všech podobách a ze všech materiálů. A nejsou už jen na psacím stole. Sloni okupují také dva regály podél širokých oken pracovny. A stále jich přibývá. Není snad jediného člena spolkové vlády, velvyslance, poslance, který by ­ když jede na návštěvu do některé z asijských zemí ­ nedovezl Julianě Weberové slona. A říká se, že se Helmut Kohl od Juliany Weberové sběratelskou vášní nakazil. Také v jeho pracovně je spousta drobných miniatur, které si dovezl z cest do zahraničí nebo které mu věnovali jeho návštěvníci. Nejraději má však kancléř několik zlatých rybiček, které se prohánějí ve velkém akváriu vedle jeho psacího stolu. Kancléř je často pozoruje, sleduje, jak se honí a pronásledují ­ a nikdy nezapomene poznamenat, že mu ty vzájemné honičky připomínají život politika. Z oné společné obliby miniaturních figurek usoudili někteří němečtí novináři, že Juliane Weberová a spolkový kancléř Helmut Kohl jsou „vyřezáni ze stejného dřeva“. Tak zcela pravda to není, i když ve společnosti mužů, v níž se „Jule“ pohybuje, je téměř vždy jedinou ženou, která je jimi akceptována. Představuje typ přirozeného člověka, který se nevyhýbá vesnickým hospůdkám, kde se cítí stejně dobře a nenuceně jako v nejvznešenějších restauracích. Ovšem raději volí, tak jako její šéf kancléř, vesnické hospůdky a zakouřené vinárny. Ne vždy jí to vynese sympatie. Hanns–Martin Schleyer, předseda Svazu průmyslu, který byl koncem sedmdesátých let unesen a později zavražděn levicovými extrémisty z teroristické „Rudé armády frakce“ (RAF), se dal ještě v době, kdy byl Kohl vůdcem opozice, slyšet, že dokud „nezmizí z jeho okolí ona markytánka“, nemá Kohl naději stát se spolkovým kancléřem. „Markytánka“ nezmizela a Kohl se kancléřem stal. Možná, že právě i zásluhou Juliany Weberové.

Samozřejmě, že se o vztahu spolkového kancléře k vedoucí jeho osobního sekretariátu „Jule“ Weberové mnoho hovořilo a dělaly se ­ a stále ještě občas dělají ­ dvojsmyslné narážky. Ty se dokonce objevily v několika Kohlových životopisech. Karl Hugo Pruys, který několik let zastával také funkci tiskového mluvčího Křesťansko demokratické unie CDU a měl tedy možnost sledovat jak Kohla, tak Weberovou, ve své knize neskrývá, že mezi nimi „je více než obvyklý poměr šéfa k podřízenému“. Ovšem „Liaison dangereuse“ prý to není. Kancléřova manželka Hannelore se také snaží, aby to nikoho zbytečně nenapadlo. Dokonce s dlouholetou nejbližší spolupracovnicí svého manžela strávila nejednu dovolenou. Jiní z Kohlova okolí poukazují zase na to, že si Kohl nerad zvyká na nové tváře, a pokud je to jen trochu možné, tak nemění spolupracovníky. Z Mohuče do Bonnu s ním stejně jako Juliane Weberová přišel také jeho dlouholetý řidič Ecki Seeber, který s ním jezdí dodnes. Mnozí tvrdí, že za to, že vznikají nejrůznější dohady a zbytečné řeči, si prý Juliane Weberová může do značné míry sama. Svůj soukromý život střeží jako zlatý poklad. Nikdo neví, co dělá ve volných chvílích, jaké má záliby a koníčky. Sousedé spolkového ministra práce Norberta Blüma, rovněž dlouholetého Kohlova přítele, si dokonce před časem postěžovali, že v mansardním bytě, který má „Jule“ od Blümů pronajatý, jsou téměř stále alespoň napůl staženy žaluzie. Ne, skutečně se toho o ženě, která je již několik desítek let pravou rukou kancléře Helmuta Kohla, mnoho neví. Pracuje s ním v úřadu dlouho do noci, občas ho provází na cestách do zahraničí, někdy zajde s fanouškem kopané Kohlem na zápas německé ligy. Ale víc? Kdoví. Snad jen spolkový kancléř a „Jule“. A ti ­ pochopitelně ­ mlčí.

Category: 1997 / 03

Západ zná Toradže pro jejich detailně propracované tradiční pohřební ceremonie „I aluk rambe matampu“, jejichž prostřednictvím se duše mrtvých přenášejí do nového života. Není důležitější události v životě Toradžů než taková ceremonie a její organizace vyžaduje značné finanční náklady. Jejich výše může dokonce chudší rodinu i doživotně zadlužit. Rituál se liší v závislosti na tom, k jaké společenské třídě patřil zesnulý. Ceremonie pohřbu příslušníka nejvyšší vrstvy je velmi komplikovaná a může trvat i celý týden, zatímco pohřbení prostého člověka trvá jeden až dva dny.


TAU TAU – je podobizna zesnulého z nejvyšší vrstvy

Pro Toradže příslušník jejich kmene umírá vlastně až po pohřební ceremonii. Než rodina shromáždí potřebné prostředky (což může trvat roky), považuje se mrtvý za nemocného a jeho nabalzamované tělo se ukládá do nejjižnější části domu. Je známo, že ještě v roce 1985 čekal na pohřbení člověk zemřelý v době japonské okupace! Na pohřební slavnost pozve rodina mnoho hostů, které živí a ubytovává v domech, speciálně postavených pro tuto příležitost. Pozvaní musí na oplátku přijít s dary jako jsou slepice, prasata či dokonce buvoli. Slavnosti začínají za soumraku obětováním prvního buvola, a je-li rodina bohatá, následuje ještě mnoho dalších. Pro Toradže představuje buvol privilegovaného prostředníka mezi živými a mrtvými, a jeho důležitost je zásadní. Mrtvola se nejdříve přenese na platformu rýžové sýpky, a pak je umístěna na katafalku, který je miniaturou domu. Příslušník nejvyšší vrstvy má navíc svou podobiznu, zvanou „tau tau“, která je nesena v čele průvodu a pak je spolu s ostatními předměty uložena do výklenku, vytesaného do skály vedle rodinné hrobky.

Před uložením zemřelého do hrobu se organizují (ilegálně) buvolí a kohoutí zápasy a obětují se i další zvířata (dvě prasata za jednoho buvola). Po skončení slavností se hosté vracejí do svých domovů s výslužkou, distribuovanou na základě postavení ve společnosti. Nejdůležitější chvíle a nejdůležitější obřad v životě Toradži je? jeho vlastní pohřeb. Smrt a život jsou v tradici Toradžů intimně spojeny. Přijímají fakt, že život je pomíjivý, tak jak o tom vypovídá jeden z jejich rituálních zpěvů…

Národ jménem Toradža žije ve středu vysokohorských nehostinných oblastí ostrova Sulawesi. O původu Toradžů víme málo. Jejich příchod byl zřejmě součástí první migrační vlny přicházející z pacifické oblasti. Nejdříve se usídlili při ústí řek do moře, odkud byli v 16. století vyhnáni nově příchozími kmeny Bugisů a Makassarů směrem do vnitrozemí. Vnitrozemskou oblast již nikdy neopustili. S výjimkou krátkého období v 17. století žili v rámci svých vesnic a v téměř absolutní izolaci od okolního světa. Z jejich horských, těžko přístupných oblastí přicházelo až do začátku 20. století velmi málo informací. Jediné záznamy pocházejí od jezuitského kněze Nicolase Gervaise ze 17. století a bílého radži Jamese Brooka z poloviny 19. století. Bohužel to byly pouze nepřímo zprostředkované zprávy. Počátkem našeho století se na toto území dostali první misionáři. V roce 1905 se Holanďané rozhodli rozšířit svůj vliv i do těchto oblastí a na jejich „primitivní“ obyvatele.Větší část území Toradžů ­ „Tana Toraja“ ­ se dostala záhy pod jejich vliv. Aby byli lidé snadněji začleněni pod holandskou správu, vyžadovali Holanďané po místních obyvatelích opuštění obranyschopných sídel na vrcholcích kopců a sestoupení do údolí. Od té doby nemají již vesnice kamenné hradby a jsou obehnány jen bambusovými palisádami. NÁBOŽENSTVÍ A TRADIČNÍ SPOLEČNOST

Navzdory této porážce zapouštělo křesťanství kořeny velmi pomalu. V roce 1930 bylo jen jedno procento veškeré populace obráceno na křesťanskou víru a do doby získání samostatnosti Indonésie stoupl tento podíl jen na deset procent. Dnes už je to osmdesát procent, ale důvodem je spíš strach z muslimské hegemonie, než skutečný příklon k bibli. Ten je spíš fasádou, neboť tradiční vyznání a obřady jsou stále všudypřítomné. Jejich existence je nejvíce patrná v propracovaných pohřebních ceremoniích. Toradžská společnost se dělí do tří tříd: aristokracie zvaná „to parengnge“, (doslova „ti, co nesou těžké břímě“), prostý lid zvaný „makaka“ a otroci zvaní „kaunan“. I když otroctví postupně mizelo od začátku století, třetí kasta stále existuje. Zformovala se z potomků někdejších otroků. BUVOLÍ ROH ­ SYMBOL BOHATSTVÍ

Scenérie jsou výjimečně krásné. Hory a kopce rámují terasová rýžová pole, střídaná lesy, převážně bambusovými. Uprostřed rýžových plantáží se tyčí tradiční vysoké domy s převislými střechami. Vesnice je uspořádána do řady domů a protější řady sýpek. Prostor mezi řadami se jmenuje „parampa“ a plní funkci náměstí.

Mnohé z budov, postavených ze dřeva a stojících na dřevěných pilotech, jsou sto až tři sta let staré. Střechy jsou však bambusové a musí se měnit asi jednou za padesát let. Bývají elegantně prohnuté do tvaru obrácené lodi či buvolího rohu podle tvůrcovy představivosti a jsou jednou z originalit toradžské architektury. Připomínají lodě, zmiňované v rituálních zpěvech, které přivezly jejich předky na ostrov Sulawesi. Průčelí domů jsou považována za posvátnou část domu. Jsou zdobena vytesanými geometrickými tvary, z nichž zaujme zejména bohatě zdobený nejvyšší trojúhelník zvaný „lindo puang“ neboli „tvář šlechticů“. Toradžové se domnívají, že tímto místem vcházejí do domu bohové. Také sloupy, podpírající obě přečnívající části střechy zvané „tulak somba“, mívají výzdobu včetně buvolích rohů. Buvoli bývají poráženi během pohřebních obřadů a jejich rohy jsou symbolem bohatství a prestiže. Čím více rohů je upevněno na sloupech, tím významnější má rodina postavení.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This