Category: 1997 / 04

Petru Buzkovou jsem svému časopisu doporučil a těšil se na rozhovor s političkou, která si tu buduje stále pevnější místo. Ovšem narazil jsem: v žádném případě se nemohl odehrát osobně. Pouze faxem. Přestože jsem věděl, že už tu nepůjde o rozhovor, poprvé jsem ustoupil a pokusil se z našeho faxování udělat přednost. Dal jsem mu kvůli atmosféře osobnější provokativnější tón. Hned bylo zřejmé, jaký je rozdíl, když se na mé otázky odpovídá osobně nebo třeba u své knihovny. Překvapilo mě, že nejsympatičtější osoba opoziční strany má typický „Klausův syndrom“: každou nepříjemnou otázku pokud možno zpochybnit. Ovšem mohu se mýlit, třeba mám nízké IQ. Ale jsem si jist, že Petra Buzková je dobrá politička. Ostatně, v současné době je nejpopulárnější.


Petra Buzková

. . . . .Protože děláme rozhovor prostřednictvím faxu, zajímalo by mě, jak dáte v práci na osobní kontakt? Na osobní kontakt dám hodně. Ve spoustě případů je nenahraditelný. Umožňuje, aby si lidé vysvětlili věci, které jsou třeba jinak nevysvětlitelné, abychom toho druhého viděli jinak než jako věc zaklíněnou do sítě našich soudů a předsudků. A na druhou stranu pochopitelně dokáže osobní kontakt zklamat stejně nebezpečně jako ta síť soudů a předsudků. Dokážete si přes své povolání (politička), které mívá sklon k jistému druhu mesiášství nebo naopak k aroganci (někdy zároveň), uvědomit své předsudky a bojovat s nimi? Někdy dovedu, někdy nedovedu. A přiznám se vám, že si někdy předsudky uvědomuji, a přece s nimi nebojuji. Například nemám předsudečně ráda paušální tvrzení o tom, jaké má to které povolání vliv na charakter člověka a také nemám předsudečně ráda, když se mi upírá pohlaví, já nejsem politik, já jsem politička. A ani s jedním z těchto předsudků nebojuji, i když se možná může zdát arogantní. Co je pro vás podstatnější: dobře formulovaná napsaná věta nebo hlas, výraz očí, energie, které z dotyčného člověka vyjadřují? Jak kdy a podle toho v jaké situaci. Rozhodně si nemyslím, že by vadilo, že vám na toto interview odpovídám faxem, že nevidím energie, které z vás vyzařují, prostě proto, že to interview není něco mezi námi dvěma, ale věc, kterou dáváme dohromady pro několik tisíc nebo snad dokonce desítek tisíc čtenářů časopisu Koktejl. Takže by nám mělo jít spíš o ty alespoň srozumitelné, když ne dobře formulované věty. Chápu vás správně: mám být pro vás jenom novinář a vy pro mne jenom místopředsedkyní ČSSD? Co jsem pro vás já, to musíte vědět vy sám. Vy pro mě nejste jen novinář, ale když spolu děláme interview, tak je pro mě pochopitelně v první řadě důležité to, že jste v roli novináře ­ toho, kdo klade otázky. Některé, které bych si nepoložila, některé, za něž jsem vděčná, a některé, na něž odpovídám jen proto, že jsem slíbila na vaše otázky odpovědět. Takže se vám některé mé otázky mohou zdát hloupé, nepatřičné… Stejně jako politici, mají i novináři vykrystalizované jisté negativní komunikativní prostředky, které je před ostatními zošklivují… Dokázala byste říci které? Ale pane redaktore, já jsem přece nic takového neřekla. Já jsem mluvila o tom, že pokud poskytuji interwiew, pak musím respektovat roli toho, kdo se táže a předpokládat, že ví, proč se mne táže. A jestliže to ví, pak se mu sluší odpovědět, i když se mi odpovídat nechce, protože bych raději mluvila o něčem jiném, protože mám třeba plnou hlavu problémů zdravotnictví, o kterém několikátý den mluvím s kdekým, a protože ho považuji za mnohem aktuálnější a akutnější než problém toho, co si myslím o novinářích a jejich vykrystalizovaných negativních komunikativních prostředcích. Zvláště, když si právě o tomhle nemyslím nic, u dobrých novinářů jsem žádný problém, který se snad dal popsat takovými divnými slovy, nikdy nevnímala. A u těch špatných… tam jsem to nepřičítala na účet profese, ale nižšímu IQ. Kdysi jste řekla, jak vám vadí, že vaše sousedka nevidí modré oči, vystudovaná práva, ale že vidí jenom političku… Mám pocit, že tohle se poslední dobou dost zlepšilo. Zdá se mi, že si lidé už víc zvykli přijímat skutečnost, že v různých politických stranách jsou lidé, protože mají různé názory a nikoli proto, že jsou jedni bojovníky dobra a ti ostatní z hlouposti či ze zlé vůle retardují jedinou možnou cestu vedoucí ke světlým zítřkům. Myslím, že je tu dneska už zase dost lidí, které zajímá obsah toho, co jim říkáte a kdo jste bez ohledu na to, ke které politické straně patříte. Když se díváte na Sládkovy modré oči, jakou diagnózu byste přiřkla jejich majiteli? Můj vztah k Sládkovi opravdu neurčuje barva očí. Upřímně se snažím být k lidem tolerantní a porozumět i názorům, se kterými nesouhlasím. Ale to neznamená, že neexistují postoje, které odmítám bez diskuze a chcete-li předsudečně. Názory, které jsou pro mne tak nepřijatelné, že nemám zapotřebí snažit se pochopit pohnutky těch, kdo se jejich hlásáním profesionálně živí ­ rasismus, xenofobie, vláda tvrdé ruky, a další evergreeny Sládkovy strany k nim jednoznačně patří. Abych se přiznala, skoro by mě uklidnilo, kdybych dokázala sama sebe přesvědčit, že tyto názory tito pánové hlásají z důvodu intelektuální nedostatečnosti. Obávám se však, že je to spíše záležitost profesionálně využité skuliny v naší politické škále. Dnes se extrémistické strany stále víc prosazují (viz Francie). Často přemýšlím, co by pro společnost bylo horší: Pokud takové strany stát zakáže, mohou být ještě agresivnější a nebezpečnější, pokud je nezakáže, je tu naděje, že se rozmělní… Máte také nějakou verzi? Zákaz rozhodně není řešení. Pochopitelně s nutnými výjimkami ¦ pokud by se extremistické straně dokázaly kriminální praktiky, nebo organizace věcí, které by směřovaly k bezprostřednímu porušování lidských práv určitých skupin obyvatelstva. Nemá je však smysl zakazovat pro jejich názory. Kdyby tyto názory neměly ve společnosti určitou rezonanci, nebyly by extremistické strany tak úspěšné, abychom o nich museli soustavně přemýšlet.
Myslím si, že je lepší, když jsou pocity, postoje a zkušenosti, ze kterých vliv těchto stran roste, jasně politicky artikulovány, když jsou konfrontovány s jinými alternativami, a když jsou vystaveny nutnosti se politicky prosazovat. Podívejte se třeba na české republikány. V minulém volebním období nedokázali udržet ani vlastní poslanecký klub, v tomto volebním období po třičtvrtě roce mnohé předvedli, dokonce za nimi při jejich parlamentní činnosti zůstaly hmatatelné výsledky, bohužel na úrovni zničeného pultíku pana předsedy Sládka a podobně, ze svého politického programu nedokázali prosadit vůbec nic. Já sice s oblibou cituji výrok Bertholda Brechta, že každý národ má svých deset procent idiotů, ale taková šmíra, jakou předvádějí sládkovci, snad nemůže dlouhodobě oslavovat ani těchto deset procent. Když je zakážete, tak ale v pološeru příslibů a náznaků nebude tato jejich nedostatečnost dostatečně vidět. Vy do politiky, jak říkáte, investujete svou duši. Nebojíte se, že se vám v ní ­ aniž to hned poznáte ­ ztratí? Ano, já jsem tuhle metaforu, tuším v rozhovoru s Reflexem, použila. Také jsem tam vysvětlovala, co mám tím slovem „duše“ na mysli. A pochopitelně, že se o ni bojím. Vy se o ni při své novinářské profesi nebojíte? Nebo je vaše práce bez duše a bez ducha? Riskuji svou duši, a zároveň se ji snažím hlídat, občas s hrůzou zjišťuji, jak jsem někde proinvestovala příliš moc, jak třeba čím dál tím častěji neumím s dostatečnou otevřeností k problémům vyslechnout názory některých lidí, ale to je zkrátka riziko. Říkala jste, že někteří vaši kolegové se politiky drží zuby nehty a stali se z nich „političtí zombie“. Sice nevím, co to přesně je, ale zeptám se, zda jste zažila pocit, kdy jste musela od sebe tento stav duše (tuším, že má něco společného ze smrtí) odehnat a jakým zaklínadlem? Zombie je oživená mrtvola, v našem případě politická, která nemá vlastní vůli, ale je ovládaná tím, kdo jí ten divný stav mezi životem a smrtí svým zaklínáním poskytl. V české politice se takových bezvolních potvůrek potácí poměrně dost. Je to jeden z mála stavů mysli, kterého se nehrozím ani v těch nejčernějších nočních můrách, prostě jsem o sobě drze přesvědčena, že „mně se to nemůže stát“. Věřím, že bych v případě podobné volby dokázala z politiky odejít, hlavně proto, že si dokážu představit, kam bych odešla a co bych mohla dělat. Ale to říkám dneska, bozi vědí, co bude za deset let. Vy, stejně jako Římané, máte více bohů? Jací jsou? Ráda bych věřila ve staré antické bohy, žili s lidmi ve společném světě a pomáhali lidem nést odpovědnost za tento svět. Heinrich Heine je ale v jedné své básni viděl odcházet, protože přicházela doba, kdy kdekterá elektrárna zvládne to, co Jupiter v celé své slávě. Jsme se svou mocí ve světě opuštěni, nikdo nám nedá pardón za to, co s ním uděláme a jak jej zdevastujeme, místo úsměvu věčných bohů se na nás šklebí vlastní karikatura, kterou si už umíme i naklonovat. Co božského ve světě zbylo ­ „to jedno, co chce i nechce být zváno Diem“, jak říkal starý řecký dramatik ­ to se projevuje jako tajemství, jako to, co nás přesahuje a před čím bychom měli umět být pokorní. Z některých vašich rozhovorů jsem postřehl vaši snahu o humor. Bráníte se jím nebo vám byl od malička vlastní? O humor se nesnažím. Ale některé novinářské otázky zkrátka nelze brát vážně. Humor politiků… Je něčím specifický? Doufám, že ne. Pochopitelně z hlediska informací, se kterými pracujeme, by nebylo překvapivé, kdyby mezi politiky zvláště v této zemi byl rozšířen smysl pro velmi černý humor. Ale zatím jsem nic podobného nepostřehla. Pokud to ovšem není můj nedostatek smyslu pro tento druh humoru, protože třeba zprávy, které předkládá poslední dobou ministr Stráský, by jistě získaly jako výraz velmi vybroušeného černého humoru konečně svůj raison d?ertre, a také by z tohoto úhlu konečně nabyly smyslu mnohé aktivity ministerstva životního prostředí. Jak funguje mezi politiky přátelství? V čem ho politika může deformovat, v čem umocňovat? Přátelství se nevytváří mezi politiky, ale mezi lidmi. Pokud politik nebo politička jako člověk za něco stojí, stojí za něco i jeho přátelství. A takzvaná politická přátelství, to je nejvýše devastace jedné z nejvýznamnějších forem mezilidských vztahů. Pár neděl od narození dítěte jste se o svou lásku k němu musela dělit s povinnostmi vůči své straně. Pokuste se mi popsat, jaká „pro“ a „proti“ jste si musela pokládat. Pokud jste si vůbec nějaká pokládala. O lásku jsem se nedělila a to, proč jsem začala tak brzo po Andulčině narození působit opět veřejně, není dáno mými povinnostmi vůči ČSSD. Stranická veřejnost i reprezentace jsou natolik příčetné, aby plně pochopily, že ženská v šestinedělí je z pracovních a politických povinností vyvázána. Prostě se to sešlo tak, že na únorové schůzi parlamentu bylo několik důležitých témat, na kterých jsem dlouhodobě pracovala, nebo se kterými mě oslovili lidé, kteří měli pocit, že chtějí oslovit právě mě. A nemohla jsem se jaksi účastnit poslanecké sněmovny jen na půl úvazku. Pochopitelně než jsem se pro účast na schůzi rozhodla, velmi pečlivě jsem promýšlela, zdali to s Andulkou zvládneme, rozhodně jsem třeba nehodlala kvůli své politické práci Andulku přestat kojit. Váš vyčerpávají politický život se asi vaším soukromím prolíná. Dost dobře si to bez jistých deformací nedovedu představit. Můžete mě vyvést z omylu? Co je deformace? Zubař se bude i v soukromí lidem koukat na zuby, filmař v nich vidí vhodné typy pro svůj příští film, majitel pohřebního ústavu bude vědět, jaká rakev by byla vhodná pro toho, kdo proti němu sedí za stolem. Samozřejmě, kromě takových profesních tiků je tady určitý tlak, který vykonává publicita na vaše soukromí. Musela jsem třeba vynaložit dost velké úsilí, abych utajila porodnici, ve které budu rodit, protože jsem nestála o nějaké záběry kamerou přes záclonu. Tajila jsem místo a termín své svatby a podobně. Domnívám se ale, že jsem si doposud dokázala svůj soukromý život uchovat alespoň v podstatných věcech nedeformovaný, ale jsou perspektivy, ze kterých mám do budoucna strach. Nevím, jak dobře bude třeba Andulka snášet hloupost těch lidí, pro které bude v první řadě dcera „té Buzkové“, a teprve v druhé Anna Kotrbová. Vaše názory se s názory Miloše Zemana často rozcházejí. Dáváte ČSSD tu druhou tvář, ale vím, že vás to stojí hodně sil. Víte nebo tušíte, kde je ten bod, kdy si řeknete: „Tohle mi za to nestojí.“ Nevím, kde je takový bod, protože podobné prohlášení může vzniknout pouze z únavy, a já samozřejmě nedokážu přesně odhadnout, jaké mám nebo nemám rezervy. Vím poměrně přesně, kde se nachází mez, po jejímž překročení bych nechtěla a nemohla dále setrvávat ve vrcholové stranické reprezentaci ČSSD. Je to ten okamžik, ve kterém by v ČSSD jednoznačně převládla tendence tvarovat politiku strany v prvé řadě s ohledem na získání republikánských a komunistických voličů. Prospěla by vaší straně změna ve vedení? Neztrácí vaše strana hodně času právě díky Zemanovi? To není otázka, na kterou by bylo možné dát jednoznačnou odpověď. Politická strana je velice složitá komunita, naplněná různými tenzemi a silami odstředivými a dostředivými. Mnohé z nich se vážou na konkrétní osobnosti, nacházejí v nich svou personifikaci. Jsem přesvědčena, že by sociální demokracii prospělo doladění politického stylu, zkvalitnění vnitrostranické komunikace, zefektnění její parlamentní politiky, ale nejsem si jistá, zda se tyto potřebné změny podmiňují změnou osoby předsedy strany. Zaujala mě vaše věta: „Nezastupitelnost je u politika neomluvitelná vada.“ Osobně si nedovedu představit, kdo by dnes nahradil Václava Havla a neberu to jako jeho chybu. Tentýž pocit mám stále ještě u Václava Klause… Už jsem tuším někde říkala, že Václav Havel jako prezident je událost, která by měla být chráněna památkovou péčí. Mohla se přihodit pouze za zcela jedinečné shody okolností a kacířsky si dovolím říci, že, aniž bych podceňovala pana prezidenta jako politika, jeho nezastupitelnost neroste z jeho politické role, ale z toho, jak dokázal vytvořit napětí mezi touto rolí a svou vlastní osobností. Z hlediska mého tvrzení, že nezastupitelnost je v politice neomluvitelná vada, je proto Václav Havel výjimka potvrzující pravidlo. Ale o Václavu Klausovi platí, podle mého názoru, toto tvrzení bez výhrady. Jestliže si neumíte představit, že by byl nahraditelný, pak je to jeho chyba, nikoli klad. Nahraditelný je politik, protože nenahraditelná je jinak každá lidská bytost bez výjimky. Přečetl jsem si od vás větu: „Kultura je svou samotnou podstatou nadčasová. R. Musil, A. France, K. H. Borovský…“ Nevadí vám, že politika je ¦ zvláštně dnes u nás ¦ často krátkozraká a přízemní? Ale ono devadesát devět procent toho, z čeho se rodí kultura, je také přízemní a krátkozraké. Jako má literatura své Anatoly France a Roberty Musily, má také své autory Červené knihovny. Právě tak má politika své Václavy Havly a své Sládky. A politické činy toho prvního přejdou pravděpodobně do nadčasového světa lidské kultury, zatímco ten druhý… možná nebude historií zapomenut, ale Jaroslav Hašek v úvodu Dobrého vojáka Švejka napsal: „On nezapálil chrám bohyně v Efesu, jako to udělal ten hlupák Herostrates, aby se dostal do novin a školních čítanek. A to stačí.“ A obávám se, že tuto podmínku dostatečnosti pan předseda Sládek nesplnil a už asi nesplní. Jakou knihu a kdy jste naposledy četla? Před chvílí. A jmenovala se Dítě v prvním roce svého života. K tomu, abych si přečetla cokoli kromě odpočinkové literární limonády, jsem se do narození Andulky ještě nedostala. Máte čas a chuť na chvíle u televizní obrazovky? Zaujalo vás něco v poslední době? Není to úplně nedávno, takže nevím, jestli se to vejde do vašeho časového určení „v poslední době“, co mě fascinoval dokumentární film o mladých vlivných lidech. Byl to obrovsky krutý film, paní Chytilová dotahovala ad absurdum již původně přeexponovanou a přetaženou sebestylizaci několika lidí, kteří se rozhodli, že budou mít úspěch, že ho budou mít rychle a že nezáleží na ceně, kterou za něj zaplatí. Vytvořila tak karikaturu nejen těch několika lidiček, ale České republiky v této době. Naučené prázdné fráze, několikrát vylouhované odpadky myšlenkových proudů 70. a 80. let, pronášené s arogantní povýšeností a nutným dodatkem: „tak to dneska ve světě je“. To vše, co ti lidé v dokumentu nařasili kolem svého já, snad aby nebyla vidět jeho nedostatečnost, snad že o něj měli strach, to vše se ve filmu paní Chytilové proměňuje ve zvětšovací sklo, které ukazuje, jak na tom jsme a co nám chybí. O čem vlastně teď nejvíce přemýšlíte? O kdečem a ještě ledacčem jiném. Co jste dělala před hodinou?… Vlastně, jak jste strávila den? … Týden? Před hodinou jsem se snažila vypadat jako co nejpřátelštější hostitelka, protože jsem přijímala několik poslanců z Evropského parlamentu, den jsem strávila v činorodém ruchu, jak říká pan Werich a občas jsem si přitom opakovala devizu pana Jirotky, že kdo dře jako kůň, je osel. Poslední týden? To byla spousta příjemných chvil s dcerou, nerváky s tím, že dostala rýmu, a dohadování o věcech, které se dneska zdají strašně důležité, a ony opravdu strašně důležité jsou, ale za těch několik týdnů, které uplynou do vydání našeho rozhovoru už budou naprosto neaktuální. V jednom rozhovoru jste se zmínila o Seifertově „strašlivě hořké“ básni, kde vedle slz ve svém výčtu uváděl, že muž pro ženy zkonstruroval sedačku, která jim umožňuje pracovat u pásu i v pokročilém stádiu těhotenství. Mám to od mužů brát jako dobrý skutek? Já ty verše, co se na ně ptáte, raději odcituji: „A co dovedou muži?/ není toho mnoho/afp/editor// Vymyslili si válku,/ bídu, zoufalství a nářek raněných/afp/editor/ Umějí vykovat šílená děla,/ obrátit města v sutiny/ a přitom vystavovat na odiv/ ubohou mužskou statečnost/afp/editor// Vymysleli benzinové pumpy/ a emancipaci žen/afp/editor// A za polibky v jejich náručí zkonstruovali jim zvláštní sedačku,/ aby žena u stroje/ mohla ještě pracovat/ v posledním měsíci těhotenství/afp/editor// Tak je to! A to je vše, sbohem adie/afp/editor/ Chtěli jste kantilénu,/ tady je!“ (Jaroslav Seifert, Venušin pahorek, Odlévání zvonů 1967)

Já vím, že je to dlouhá citace, ale taky jsou to krásné verše, tak mi to snad laskavý čtenář a půvabná čtenářka odpustí. Ale k vaší otázce, pane redaktore: Pan Seifert to viditelně jako dobrý skutek nebere a jako básník má pravdu, on podává výpověď o stavu světa a o tom, co nehodlá přijmout, co bude vždy odmítat. Politika se ale nemůže shodnout s právem poesie odmítnout pro jednu neodčinitelnou nespravedlnost svět, pro politiku dodnes platí nepopulárně znějící deviza kardinála de Richelieu: „Spravedlnost ano, ale ne za cenu, že se zboří svět“. Nebo řečeno méně tvrdě, politika by měla být o tom, jak učinit tento vždy neodčinitelně nespravedlivý svět o trochu obyvatelnější a jak zmírnit jeho hrubosti.
Taková sedačka pro ženy v pokročilém stádiu těhotenství je lepší, než aby tam stály bez ní a rozhodně lepší než potvrzení o sterilizaci, které předkládaly před pár lety mladé ženy v tehdy již bývalé NDR zaměstnavatelům, aby je ujistily, že nebudou pracovní problémy s jejich případným těhotenstvím. U nás je dneska ten problém díky bohu o kousek dál, ale není to tak dlouho, co byl v parlamentu spor o zákaz noční práce těhotných ¦ ti, kdo proti tomuto zákazu argumentovali krásnými slovy o svobodné vůli těhotných žen a jejich možné diskriminaci na trhu práce; a pokud nejsme schopni poskytnout mnoha ženám jinou svobodu, než aby dřely těhotné v noci u pásu, protože rodina se bez jejich platu neobejde, pak je sedačka, o kterou se přitom opřou a která ergonomicky zohlední jejich stav, opravdu a bez ironie dobrý skutek. I ze Seifertových veršů vyplývá, že muži svými výmysly ovlivnili etiku i estetiku tohoto tisíciletí. Znám mnoho umělců, kteří chtějí věřit, že příští tisíciletí spasí vláda ženy. Svou intucií, praktičností, mateřstvím, něhou… Přemýšlela jste o tom někdy? Václav Havel v jedné své hře nechal pronášet osobu s mefistofelskými rysy větu určenou českému disidentovi: „Člověče, pro tyhle své názory hodláte obětovat všechno? Kariéru, svobodu, vaše dílo? Ale vždyť to jsou moudra, jaká na Západě nepoužívá příliš často už ani lepší sportovní redaktor, protože jsou příliš zbanalizovaná.“
Podobně zbanalizovaně dnes zní prohlášení typu: „Ano, svět spasí konečná a vítězná revoluce proti dva tisíce let trvající nadvládě mrtvých, bílých mužů se ztopořeným penisem. Místo nich nastoupí zakotvená a mateřstvím všemu marginálnímu a nahodilému otevřená žena, která strhne strohé a kruté stavby našich utlačitelských institucí ve prospěch malebných sídel, řídce roztroušených v nezotročené krajině.“
Ve své nadsázce vzbuzují takové fráze útrpný úsměv. Jenže jako měl svou pravdu onen Havlův disident, má svůj kus pravdy i feministický pokřik. Nemyslím, že by muži svými výmysly zaneřádili etiku či estetiku, a nemyslím si, že by ženský postoj mohl spasit svět.
Existuje ale nezměrná dávka mužské arogance a existuje stav světa, který je na pokraji, zapletený do světového ekonomického systému, jenž může fungovat jen za cenu stálého hospodářského růstu, a tedy stále se zvyšujícího konzumu. V normálním příčetném člověku to nutně vyvolává představu, že nás může zachránit už jen příchod nějakého spasitele nebo spasitelky. Ale spasitel ani spasitelka nejsou k dispozici, je to na nás a my nevíme, jak na to. A to je to, nad čím přemýšlím mnohem víc.  

Category: 1997 / 04

Chvíli se mi zdá, že stojím na hlavě a hned jsem zase na kolenou. Snažím se usnout na zadním sedadle půjčeného favoritu, abych mohl odpočinutý vystřídat za volantem kamaráda Martina. Vzdávám to. Posadím se a odměnou je nádherný pohled na hory severní Albánie v oparu vycházejícího slunce. Míjíme vrak starého autobusu z Karosy, na kterém je ještě dobře čitelný nápis ČSAD Pardubice, a ostrými zatáčkami bez krajnic, zařezávajících se do strmých svahů pomalu ukrajujeme z posledních čtyř set kilometrů zbývajících do Tirany. Jedinými známkami lidské činnosti kromě silnice plné děr a padajícího kamení ze svahů jsou všudypřítomné šedé hlavy bunkrů, rozhozené po okolí jako hřiby v neskutečném snu vášnivého houbaře. Později mě pak prozradí albánský fotograf Armando, že jich je po celé zemi na šest set tisíc.


Albánie

Ze svého stalinistického snu se „země orlů“ probudila jako všechny postkomunistické země východní Evropy začátkem devadesátých let, kdy začaly útěky prvních Albánců na zastupitelské úřady ve snaze získat politický azyl. Vláda reagovala částečnými ústupky. Bylo povoleno soukromé vlastnictví a umožněny zahraniční investice. Byl přijat zákon umožňující účast státem schválených nezávislých kandidátů ve volbách a zrušen zákon zakazující církevní život. Pod tlakem sílících demonstrací legalizoval Ústřední výbor Albánské strany práce činnost opozičních struktur a byli propuštěni političtí vězni. V roce 1992 zvítězila v prvních svobodných parlamentních volbách Demokratická strana Saliho Berishi. Komunistická strana byla postavena mimo zákon a byly zahájeny procesy s jejími bývalými funkcionáři. Ztrácíme výšku, na silnici se začíná objevovat život. Opatrně se vyhýbáme stádečkům koz a ovcí, které děti ­ jako ze starého slabikáře ­ vyhánějí na pastvu. Pokud potkáme náklaďák nebo autobus, je to Liaz nebo Karosa. V duchu přemítám, zda je to ještě pozůstatek internacionální pomoci soudruhů spřátelené země, nebo již následek volného trhu mezi rozvíjejícími se ekonomikami. Rezaté koleje podél cesty, po kterých vlak dávno nejel, vedou k opuštěné tovární hale s rozbitými okny. Příjezdem do Tirany se však vše mění. Vítá nás množství restaurací a kaváren, výkladní skříně obchodů italského střihu a na ulicích desítky mercedesů, mezi nimiž se za stálého troubení klaksonů proplétají chodci, cyklisté a dvoukolové kárky. Díky korupci zde není problém si u místní policie zaregistrovat ukradené auto kdesi v Evropě. Ostatně policisté také chtějí jezdit v Mercedesu, který má na černém trhu cenu okolo pěti tisíc dolarů vysvětluje Armando.

MAFIÁNSKÁ „PRAČKA“ Albánská ekonomika byla podle průzkumů Evropské Unie nejdynamičtěji se rozvíjející zemí východního bloku. Podle odhadu ekonomů vydělávala Albánie více než milion dolarů denně dodávkami ropy Srbsku a Černé hoře, čímž porušovala embargo OSN. Podle diplomatických zdrojů putovali přes Albánii také velké dodávky zbraní, ke kterým se přidal obchod s narkotiky. Své peníze v albánských finančních fondech čistila i italská mafie. Podle jednoho bankéře v Tiraně dorazila poslední velká dodávka špinavých peněz počátkem roku, přičemž za přeprání 20 milionů dolarů zaplatila mafie jednomu finančnímu ústavu 1,5 milionu dolarů. Zlaté časy praní špinavých peněz však skončily v loňském roce, kdy mafii začala znepokojovat sílící mezinárodní pozornost. Po zrušení embarga OSN proti Jugoslávii vyschly koncem roku 1995 rovněž příjmy z prodeje ropy a balkánské finanční ústavy, postrádající své obvyklé finanční zdroje, začaly být stále více závislé na takzvaných „pyramidách“. Následující den navštěvujeme naší ambasádu v Tiraně. Nachází se v uzavřeném ghetu zastupitelských úřadů, které zde žijí v izolované komunitě chráněné od ostatního světa policejními hlídkami. Česky mluvící dáma od Švýcarů prstem ukazuje na můj fotoaparát zavěšený na krku: „Ten aparát si schovejte, takhle na ulici přece nemůžete.“ Mám pocit, že zde mají všichni zabalené kufry a jenom čekají až je přiletí zachránit vrtulníky americké námořní pěchoty. V nadaci George Sorose poblíž centra vládne příjemná atmosféra jakou znám ze Sarajeva. Studentka Nevila vstává od počítače s cvrlikajícím modemem a vysvětluje: „Dnes se konají dvě demonstrace, vládní a opoziční,“ a provází nás na první, „berišovskou“.

PREZIDENTOVA PŘIZNÁNÍ Prezident Sali Berisha se přiznává davu ze schodů před universitou, že mohl udělat více pro to, aby obyvatele varoval před nebezpečími „pyramidových“ fondů, jejichž pád ožebračil desítky tisíc Albánců. Vláda udělá nemožné, takže ztráty budou postupně nahrazovány tak rychle jak jen to půjde a prohlašuje, že je spolu se svou Demokratickou stranou otevřen dialogu se všemi politickými silami. Nyní plánuje krátkou cestu po své zemi, během níž se bude snažit vysvětlovat, jak vláda hodlá krizi vyřešit. Po krátkém potlesku se lidé pomalu rozcházejí. Albánské pyramidové investiční systémy, jejichž krach vyvolal v zemi politický a ekonomický chaos, prosperovaly podle názoru analytiků a bankéřů díky válce v bývalé Jugoslávii, jinak by mohly přežít maximálně jeden a půl roku. Tyto investiční společnosti se skládaly ze dvou částí ­ jedna část, založená na postupné hierarchii, vybírala peníze od drobných střadatelů a vyplácela jim postupně velké úroky, které dosahovaly až sta procent ročně a z druhé, investiční části, kam se peníze přelévaly a mizely v dalších finančních transakcích. Navíc byly tyto společnosti úzce spjaty s vládní mocí, která je propagovala ve státní televizi a jejich sídla střežila policie. Je veřejným tajemstvím, že pyramidové finanční ústavy dotovaly kampaň vládnoucí demokratické strany prezidenta Berishi. Albánci proto pevně věřili, že tyto finanční instituce mají posvěcení oficiálních míst, a když úroky prudce stouply, začali mnozí prodávat veškerý majetek v očekávání brzkého zdvojnásobení svého jmění. Toho se však nedočkali a celá řada albánských finančních ústavů, kde byly už od roku 1990 vypláceny úroky z vkladů nových klientů, nyní dluží vkladatelům asi dvě miliardy dolarů. Není bez zajímavosti, že u těchto ústavů má své peníze i část diplomatického sboru.

OPOZIČNÍ DEMONSTRACE Běžíme na fotbalový stadion, kde se koná opoziční demonstrace. Plocha stadionu je zcela zaplněná. Vládne zde však jiná mnohem bojovnější atmosféra. Řečníci Opozičního Fóra pro demokracii, které sdružuje sedm stran včetně postkomunistické Socialistické strany Albánie, se střídají. Obviňují Berishovu vládu, že je to ona, která přivedla Albánii do totálního ekonomického kolapsu a samotného Berishu, že systematicky porušuje ústavu a princip rozdělení sil. Že je diktátorem a má pod kontrolou policii i média. Asi po hodině plamenných projevů provázených křikem zfanatizovaného davu je demonstrace ukončena a lidé se dávají na pochod do středu města. Jsou však po několika stovkách metrů zastaveni policejními jednotkami. Z davu začínají na policisty létat kameny a ti je zase házejí nazpět. Vtom se ozve střelba a lidé se rozprchnou do okolních ulic. Policie ozbrojená samopaly a oděná do kombinací různých typů uniforem doplněných civilním oděvem pak během několika minut pozatýká největší křiklouny. Je klid. Jen v koutku jedna žena ukazuje kolemjdoucím krev na rukou, která jí stéká mezi vlasy a neustále opakuje Vlora, Vlora ­ jméno jihoalbánského přístavu, kde protivládní nepokoje začaly a vyžádaly si oběti na lidských životech. Drogy a nelegální přistěhovalci jsou nejčastějším vývozním artiklem dnešní Albánie. Nikdo přesně neví, kolik peněz pochází z obchodu s drogami. Prodej marihuany údajně vynáší miliony dolarů. Do Itálie je rovněž přes Albánii přepravován heroin z Turecka a Makedonie. Rostoucí počet ilegálních přistěhovalců z Albánie znepokojuje její sousedy. Asi půl milionu Albánců žije v zahraničí bez povolení. Jejich nejoblíbenějším cílem je sousední Řecko. Magnetem pro obyvatele chudého balkánského státu je však i Itálie, vzdálená 70 kilometrů. Mnozí Albánci sledují italskou televizi a láká je vidina pohodlného života. Přes Jadran jsou také unášeny i dospívající dívky, které bez výjimky končí jako prostitutky pod kontrolou albánských gangů, operujících po celé Itálii. Některé ženy jedou dobrovolně oklamány vidinou, že v zahraničí najdou slušnou práci. Počet emigrantů nabyl epidemických rozměrů na počátku minulého roku, kdy byl prezident Sali Berisha na naléhání italské vlády nucen zasáhnout. V přístavu Vlore, odkud emigranti často vyrážejí, byly posíleny policejní jednotky. Mnoho člunů bylo zabaveno a noční útěky do Itálie se načas zastavily. V souvislosti s rozšiřujícími se nepokoji po celé zemi se počet jednotek zase snížil. Převážně mladí lidé, ještě více znepokojení vyhlídkami na budoucnost, hbitě využili snížených bezpečnostních opatření a opět začali stát chvatně opouštět.

VEČER V BISTRU Večer, v bistru u studentských kolejí se nám svěřuje Ing. Altim Mersinel, čerstvý absolvent technické fakulty: „Nikdy by mě nenapadlo dát své peníze do těchto firem. Lidé kolem mě ale začali vydělávat. A tak jsem na zkoušku vložil ušetřené peníze do jednoho z fondů a vydělal jsem také. Pak jsem se chtěl přestěhovat s matkou do Tirany. Prodal jsem ve městě Pogradac matčin byt za patnáct tisíc dolarů a peníze jsem znova investoval, abych za rok mohl koupit nový byt. S matkou jsme se provizorně nastěhovali do jedné místnosti na studentských kolejích. Ztratil jsem práci, veškerá produkce v zemi se zastavila. Teď pracuji v jedné cestovní kanceláři za osmdesát dolarů a matka je doma nemocná. Každý den čekáme nové zprávy, ale slyšíme, že jen zkrachovaly další firmy. Vinu mají lidé, kteří peníze do fondů vložili, fondy i vláda která s nimi spolupracovala. Nikdo se dnes o soudy nestará.“ Ráno opouštíme Tiranu. V centru míjíme památník Envera Hodži, postavený ve stylu egyptských pyramid. Hrají si na něm děti. Vždy vyběhnou až na samý vrchol, a pak sjíždějí po hladkém mramoru dolů. Občas se jim podaří ulomit kousek mramorového obložení, které spustí za všeobecného veselí na nohy svých kamarádů.  

Category: 1997 / 04

Ve většině z nás vyvolává slovo poušť představu pustoty a nekonečných písečných dun. Nenechte se mýlit. Pouště v USA jsou někdy neuvěřitelně pestré a po jarních deštích hýří životem. To proto, že se jejich charakter mění nejen s nadmořskou výškou, ale i se severní šířkou. Najdete v nich vegetaci, zvěř, náhorní plošiny a vysoké zasněžené kopce, které jako prstence obklopují údolí. Pouště zkrátka nemusí být jen nejníže položené horké pánve. Vždy jsou to však kraje drsné, neúrodné, kde po většinu roku bývá voda vzácnější než zlato.POUŠTĚ Asi nejznámější americkou pouští je Mojave Desert, ležící na hranicích států Kalifornie a Nevady. Jedním z ramen této pouště je i hluboké údolí ve východní části pohoří Sierra Nevada ­ Údolí smrti (Death Valley). Toto jméno se pro údolí začalo používat v roce 1849, kdy tudy procházely skupiny zlatokopů, putujících do západní části Kordiller. V důsledku naprostého nedostatku vody, minimálním srážkám a vysokých neprostupných kopců z nich mnoho svého cíle nedosáhlo.

Dnes už údolí není tak nebezpečné jako dřív, v dobách osidlování Západu. Tehdy museli osadníci tuto nehostinnou kotlinu překonat jenom s pomocí primitivní techniky, povozů nebo prostě pěšky. Žádné silnice, skoro žádná voda, pouze slaná pole a stezky po indiánech, kteří se do tepla údolí přicházeli ohřát vždy se začátkem zimy.

Koncem roku jsme s přáteli přijeli nafotit a obdivovat pouštní písečné duny. Cestou jsme minuli několik nádrží na vodu, které mají úmyslně povolený kohoutek, aby tak umožnily místnímu ptactvu a zvěři uhasit žízeň. Pro člověka voda pitná není, slouží mu k doplnění chladičů přehřátých automobilů. Ale v případě nouze, kdo ví. S autem jsme nejdříve celé duny objeli a potom zamířili prašnou cestou do jejího středu. Ačkoli po ránu začínalo být pěkně horko. I v autě, protože klimatizaci jsme podle místních doporučení raději nepouštěli. Šetří se tím motor a pomaleji se přehřívá. Takhle po ránu jsme tu byli sami a duny byly po nočním větru pěkně uhlazené a ještě nepošlapané. Vlastně ne sami. Přestože jsme je ještě neviděli, kolem nás byla spousta pouštní vegetace a zvěře.

Nedočkavě jsem se pustil napříč pískem, přes duny vysoké až 20 metrů. Z okna automobilu se zdály poměrně malé, a tak jsem předpokládal, že úsek asi čtyř kilometrů přejdu do hodiny. Tam na druhé straně na mě již bude čekat auto s kamarády. Cestu jsem však hodně podcenil. Možná jako mnoho dobrodruhů přede mnou. Často jsem se nepředvídatelně bořil, sjížděl ze svahu. Horko začalo být nesnesitelné, zvlášť při takovém pochodu bez kapky vody, vzduch se horkem vlnil a konec dun se zdál být dál než na začátku cesty. Zpočátku jsem ještě fotil, lehal do písku, hledal vhodný úhel záběru. Potkal jsem mnoho ještěrek, hlodavců, doběla zbarvených kostí nějaké šelmy a zbytků seschlých rostlin. Těmi se po vzácném dešti okamžitě zbarví celá poušť. Později mne tyto představy a obrazy nechaly chladným. Myslel jsem jenom na to, kdy dojdu na konec duny a pak už jenom kousek k silnici. Nakonec se mi to asi po půldruhé hodině podařilo. Únava byla rázem ta tam a zůstal jenom dobrý pocit a radost, že je to za mnou. Radost mi však kalila skutečnost, že chybělo auto.V duchu jsem zanadával na své blízké, sedl si na okraj cesty pod strom Joshua a chráněn tak před ostrým sluncem, přemýšlel jsem o prospěšnosti celého výletu.

Dlouhou dobu jsem seděl, pak ležel, nedbaje nepohodlí kamenné země a horka. Přemýšlel jsem nad tím, jak pouště a duny vznikají. Na to, že jejich poloha není náhodná, ale je podmíněna především směrem převažujících větrů, které sem z dalekého okolí přináší drobná zrnka zvětralého pískovce. V místech, kde se údolí otevírá, vítr ztrácí svoji unášivou rychlost a zrnka popadají s neuvěřitelnou přesností pořád na jedno místo. Vznikají duny. Nepohodlí začalo být nesnesitelné, musel jsem se převalit a vytáhl jsem ze zadní kapsy to, co bylo příčinou mého nepohodlí. Byly to klíčky od auta a já okamžitě pochopil, proč se kamarádi opozdili a co hůř, že ani nemohou přijet. Že na mě čekají, lije z nich pot a určitě nadávají na všechny fotografy a nejvíc na mě. Ta poslední představa mě přiměla vydat se pěkně svižně zpět přes duny, bez optimismu, s výčitkami v duši. K místu, které bylo tam někde hodně daleko, teď už jsem věděl proklatě jak, přes písek, ve kterém se budu bořit, cestou, kde potkám tak nanejvýš jen pár hlodavců a seschlých rostlin a pár doběla vybarvených kostí. INDIÁNI NA DNĚ VELKÉHO KAŇONU Úplně jinak než Death Valley vypadají pouště na náhorních plošinách Colorado Plateau, které mají svůj pomyslný střed v místě zvaném Four Corners. Tento jediný bod v USA, kde se protínají hranice čtyř amerických států. Arizona, New Mexico, Colorado a Utah. Tady také vzniklo nejvíce národních parků, mezi kterými leží hluboká vyprahlá údolí a náhorní plošiny. Celá oblast je úzce spjata s indiány, řekou Colorado a Velkým kaňonem (Grand Cannyon).

Říká se, že zatímco hloubka kaňonu je způsobena tokem řeky Colorado, jeho šířka je dílem jeho přítoků. Jedním z těchto jeho menších přítoků je i Havasu Creek. Tento přítok je zvlášť významný pro sousední indiány z kmene Supai. Stát tuto část hlubokého kaňonu přidělil indiánům, jako jednu z mnoha rezervací roztroušených v okolních nehostinných náhorních plošinách. Vesnice, o celkovém počtu asi 500 obyvatel, se od ostatních indiánských obydlí liší především naprostou absencí aut. Ty se do hlubokého kaňonu nedostanou, a tak indiáni používají tradiční koně. Denně jich po kamenné stezce vyjíždí nahoru celé skupiny. Tady naloží na hřbety koní proviant a turisty a vydávají se zpět na 20 kilometrů dlouhou cestu. Indiánská vesnice leží asi na poloviční vzdálenosti k dravé řece Colorado. Hned za ní najdete skupinu čtyř vodopádů a peřejí. Koupání v blízkých tůních je skutečným zážitkem a pokud zde vydržíte až do rána, čeká vás neuvěřitelné divadlo. Ráno sem dorazí sluneční paprsky asi až hodinu poté, co osvětlí vrchní plateau. Nejprve se velmi opatrně sunou po okolních stěnách vysokého kaňonu, pak zavítají do vesnice a nakonec do úzké soutěsky s vodopády. Ve vesnici teď končí klidný noční spánek, sedlají se koně a údolí se připravuje na další pořádný pařák.

V kaňonu jsem byl již dříve, avšak na indiánské území Supai jsem vkročil poprvé. Stejně tak jako v jiných indiánských rezervacích, jsem cítil jakousi posvátnou bázeň. Jakoby odevšud sledovaly moje kroky skryté zraky předků této země. Možná byly tyto pocity podpořeny i tím, že jsem k vodopádům sestupoval až pozdě v noci. Dolů do indiánské vesnice jsem dorazil dokonce až po půlnoci a celou cestu vesnicí až k posvátnému indiánskému hřbitovu si mne předávalo snad na tisíc místních psů, kteří neměli v tuto pozdní hodinu co na práci. Připadal jsem si jako vyrušený lupič. Před těmi odvážnějšími jsem musel dokonce přidat do kroku. Myslím, že vůbec nebyli zlí ani nebezpeční, ale půlnoční vetřelec byl pro ně cosi, co vyžadovalo jejich zvýšenou pozornost. V okolních svislých stěnách tak svým štěkáním vytvářeli nezapomenutelnou půlnoční zvukovou kulisu. PŮVODNÍ OBYVATELÉ Dnes už indiáni Pueblo nestaví svoje důmyslná obydlí, a jejich prérijní bratři neloví bizony. Kulturu krvavých Aztéků, jejich jižních sousedů na dnešním území Mexika, smetl Cortéz. Jiné kdysi mocné a silné kultury Teotihuacánu a Monte Albánu vyklidily pole ještě před příchodem Španělů.

Zatímco se mexičtí indiáni smíchali se španělskými kolonisty, v USA byly zbytky původních obyvatel zatlačeny do rezervací, odkud střídavě utíkaly a pak se zase vracely. Relativně jsou na tom američtí indiáni lépe. Alespoň co se týče hmotných statků. Každá jejich rodina dnes vlastní automobil a televizi se satelitem, mají různá zvýhodnění a pobírají, stejně jako eskymáci, od státu rentu. Rozdíl mezi indiánskou vesnicí a osadou Kolumbových potomků však vidíte na první pohled. Nepořádek, odpadky, horská kola a zrezivělé vraky aut se válí v těsné blízkosti školy s basketbalovým hřištěm.

Indiáni mají svoji samosprávu. Někteří jsou negramotní, a tak v obchodech namísto pokladního displeje uslyšíte nepříjemný umělý hlas, který vám sděluje útratu. Další zvláštností je přísný zákaz prodeje a konzumace alkoholu. Indiáni mají metabolismus, který jim dovoluje jen pomalu odbourávat alkohol z krve. Evropané, kteří již celá staletí alkohol znají, tyto problémy nemají. Do rezervace jej nesmí přivážet ani běloši. Indiáni, vědomi si tohoto zákazu, někdy velice svědomitě kontrolují a pokutují cizí řidiče, aby tak vylepšili svůj hubený rozpočet.

Většina indiánů nepřekročí hranice svého parku. Nejsou to velcí cestovatelé. Živí se provázením cizinců, prodejem, výrobou šperků a keramiky, pastavectvím a chovem dobytka. Jejich dnešní život je víc než kdy jindy závislý na turistech a ekonomice USA. V oblastech kaňonů je spatříte téměř na každém kroku. Stojí podél silnic v dřevěných boudách a prodávají stříbrné ozdoby, koberce, zaříkávače zlých snů a v pryskyřici zalité škorpiony. Nad svojí boudou u silnice mají obvykle ceduli, která vás má přimět k zastavení a ke smlouvání. Pokud tenhle stánek lehkovážně minete, nevadí, ještě několik dalších billboardů vás bude přemlouvat k otočení vozidla.

Zdá se, že poslední indiáni odešli s bitvou u Wounded Knee. Opravdu původní indiány v jejich přirozeném prostředí už asi těžko uvidíte. To, co vám jako originál bude nabízeno je spíš show, která vás nutí k zamyšlení nad civilizací a sebou samým. POHÁDKA NEBO SKUTEČNOST? Tohle nenápadné místo v americkém státě Utah jsem našel zcela náhodou v jedné obrazové knížce. Pouhých pár desítek kilometrů od městečka Page najdete zcela nenápadnou branku. Neobratným písmem je nad ní naškrábána otevírací doba ke vstupu do tohoto trpasličího království barev.

Tento pozemek, od silnice až k obzoru, vlastní indiánský kmen Hopi. Jedna z jeho rodin tady poskytuje průvodcovské služby pro turisty a fotografy. Zaplatíte celkem 15 dolarů a můžete si být jisti, že se podle indiánského jízdního řádu během hodiny vydáte na bohem zapomenuté místo, do Antilopího kaňonu. Dříve mohli návštěvníci dojet svým vlastním automobilem až ke kaňonu, ale protože často bloudili dlouhé hodiny bezútěšně krajinou, řídí dnes průvodci ­ indiáni. Má to jednu výhodu, seznámíte se s místními domorodci. Mladý indián s havraními vlasy a vysílačkou za opaskem vám během cesty poví něco o škorpionech, o jeho kmenu, který žije támhle za tím kopcem a trošku zanadává na adresu neschopné vlády, která jim nemůže zajistit lepší živobytí.

Teď už auto zastavilo před naprosto nenápadnou průrvou v pískovcové stěně. Fotografové vystupují a naposled naslouchají průvodci o tom, že kaňon je dlouhý asi 150 metrů, 30 metrů vysoký a široký je někde pouze na projití. Potom dodává, že se vrátí asi za hodinu a zmizí s rachotinou za obzorem. Nejlepší doba na záběry je tu právě teď, v pravé poledne, v největším žáru. Jedině v tuto hodinu se totiž slunce dostane až na stěny a na dno úzkého kaňonu, kde tvoří úžasné reliéfy.

Vstupujeme do široké spáry a uvnitř kaňonu potkáváme další fotografy, kteří se jako zpitomělí poněkolikáté vrací sem a tam, odhání ostatní ze zorného pole a hledají nejvýhodnější osvětlení. To se tady mění od minuty k minutě, podle toho, jak se pohybuje slunce nad úzkou trhlinou ve stropu kaňonu. Zatímco ostatní se již vzpamatovali, já chodím okolo neuvěřitelně červených stěn, pletu se do cesty ostatním, zapomínám fotit a říkám si pouze „to je jako v pohádce“. Určitě je to můj nejsilnější estetický zážitek za posledních několik let.

Kdysi, stejně jako v okolní krajině Koloradské plošiny, se tu rozprostíral pouze oceán. Ten čas od času ustupoval a nechával za sebou sůl a sedimenty. Tyto separované vrstvy soli a pískovce se později obrovskou vlastní vahou zformovaly do kompaktních celků. Sůl, která je vespod, se pod tímto velkým tlakem chová jako kapalina a dovoluje tak pohyb pískovcového bloku. Ten se často láme a v místech eroze častý mráz, vítr a voda pokračují ve své neutuchající činnosti. Oblé tvary tohoto kaňonu byly vytvořeny jarními přívaly dravých vod, které původní trhlinu v relativně měkkém pískovci postupně zvětšily až do dnešních rozměrů. MONUMENT VALLEY Tento první indiánský „Tribal Park“ nemůžete minout. Určitě jej znáte z mnoha filmů, nebo reklam na cigarety. Je skutečně monumentální. Vypadá jako Velký kaňon naruby. Namísto obrovského kaňonu se však nad okolní rovinou tyčí 300 metrové sloupy a věže. Těm masivnějším se říká Mesa a těm hubenějším Bute. Téměř všechny mají svá jména, která více napovídají o tvaru věže, nebo popisují nedávnou historii prospektorů.

Mesa deštivého boha, Velbloudí a Sloní útvary, nebo věže Merrick a Mitchell. Ty dvě poslední dostaly svá jména po dvou dobrodruzích, kteří tu prý nalezli v západní části parku stříbrný důl. Tento objev nezůstal dlouho utajen místním indiánům kmene Ute, kteří se postarali, aby se o tomto objevu již nikdo další nedozvěděl. Merrick s Mitchellem tak draze zaplatili za svoje výlety do tohoto drsného kraje.I dnes jsou některé části parku zakázané a v těch co jsou přístupné platí návštěvník přece jenom méně tvrdým platidlem. K dosažení skutečného srdce parku vám bude stačit 2,5 dolaru, terénní automobil, nebo ještě lépe horské kolo.

Tento způsob cestování jsem zvolil i já a zanedlouho jsem se ztratil v bludišti věží a pískem zavátých prašných cest. Cesta mě zavedla až do odlehlých částí parku mezi solná pole, drobné pískové duny a posvátné věže Yei Bi Chei. Když jsem v ostrém ranním slunci řivřel oči, jako bych v dáli slyšel klokot důlních mechanismů ­ legenda ožila. Když jsem pak oči otevřel, viděl jsem už docela zřetelně, že se ke mě blíží indiáni. Ze sna jsem se hned probral, neboť indiáni nebyli na koni, ale v džípu. Byla to indiánská patrola. Teprve teď se potvrdily mé obavy, že jsem překročil hranici zakázaného území. Přes moje ujišťování, že nic nepotřebuji a že trefím sám, mě naložili do auta a později vysadili poblíž našeho kempu. Do míst, kde si bledá tvář sama určila své místo ­ mimo rezervaci.  

Category: 1997 / 04

Věhlasné anglické „puby“, kterých jsou jen v samotném Londýně tisíce, mají svoji vlastní, velmi zvláštní atmosféru. Interiéry, kterým dominují mnohametrové barové pulty nejrůznějších tvarů (podkovy, obdélníky, kruhy, elipsy, do písmene ,S? apod.), jsou vybaveny většinou starším ošoupaným dřevěným nábytkem, včetně prkenných podlah. Jejich výzdoba je doslova přeplácána nejrůznějšími reklamními předměty, relikviemi, suvenýry, obrazy a dalšími věcmi, které se váží k nějaké pradávné historce či zajímavé osobě, od níž vychází i vlastní název. Ale především, většina „pubů“ je součástí některého z mnoha pivovarních řetězců nebo přímo majetkem pivovaru a je velmi obtížné se na této horké konkurenčí půdě vůbec prosadit, natožpak s točeným ležákem, a k tomu z kontinentu. „V současné době je pro nás Anglie zemí s nejdynamičtějším nárůstem odběru piva, což potvrzují i následující čísla: v roce 1983 jsme na britské ostrovy vyvezli 1379 hektolitrů, v roce 1989 pak 13 068, o čtyři roky později už 41 332 a loni dokonce 79 068 hektolitrů našeho prémiového ležáku,“ řekl ředitel Budějovického Budvaru ing. Jiří Boček na tiskové konferenci v Londýně. Paní Albertině Zhilkové, majitelce londýnské firmy Budweiser Budvar Supply Centre, která od roku 1971 zajišťuje distribuci za kanálem La Manche, jeho slova zněla možná jako lichotka, ale oba moc dobře vědí, kolik práce se za tímto úspěchem skrývá. Do země fotbalu a piva putovaly první hektolitry světlého prémiového ležáku z dnešního Budějovického Budvaru v roce 1935. Během druhé světové války byl export přerušen a BUDVAR se ve Velké Británii objevil až v roce 1947. Od té doby, s několika krátkými přestávkami, jej Angličané pijí stále a podle narůstající spotřeby jim skutečně chutná. Průlom nastal začátkem devadesátých let, kdy se Budvaru podařilo během jediného roku export zdvojnásobit a navíc se v mnoha „pubech“ prosadil i s točeným pivem. ANGLIČANŮM PIVO CHUTNÁ V každém z „pubů“ si totiž můžete vybrat minimálně ze šesti druhů točeného piva a z deseti až dvaceti druhů lahvového. Jenomže na britských ostrovech se po dlouhá století vaří poněkud jiné druhy piva než u nás. Jde především o tzv. svrchně kvašená piva. Například ALE má výrazný ovocný akcent, který pochází z relativně rychlého svrchního kvašení za tepla při postupném dodávání celé škály různých druhů kvasnic. Anglický SOUT, rovněž vyráběný svrchním kvašením, je zase téměř černé, hutné, sladké pivo, zatímco irský typ je suchý. K chuťově vyzrálým patří i tmavý PORTER. Všechna piva se však podávají nechlazená, to znamená, že mají teplotu 13­15 ?C, a protože jsou podstatně méně nasycena kysličníkem uhličitým, jsou téměř bez pěny. Téměř bez pěny, ale vychlazený však dostanete také budvarský ležák, a to i v „Old Queens Head“, kde mezi šestnácti (!) druhy točených piv hraje prim. Každý týden tu ze 1200 litrů piva vytočí 160 litrů budvaru. Obdobná situace je i v rohovém „pubu“ „The Crown and Two Chairmen“ na Dean Street a Bateman Street. Tady se točený budvar podává teprve deset měsíců, ale během té doby si získal tolik příznivců, že se dostal na první místo mezi čepovanými pivy, na čemž má zásluhu nejen distributor, ale především skvělý personál, který nás obsluhoval v tričkách s logem Budweiser Budvar. Přitom vlastníkem „pubu“ je pivovar Carlsberg Tery a budvar tu je jediným importovaným a také nejdražším pivem (pinta stojí 2,55 libry). Ne jinak tomu je i v jiných „pubech“. Ostatní ležáky jako australský XXXX (za 2,3 libry) nebo Carlsberg (2,45) jsou totiž licenčně vyráběny v Anglii. Velmi úspěšně si budvar vede i v příjemné soukromé hospodě „The Wig & Gown“ či v „Bradley?s Bar“, který leží 20 metrů od Oxford Street. TRENDY BEER Budějovický Budvar je dnes v samotném Londýně k mání na téměř 3 500 prodejních místech, z toho točený ve 247 „pubech“. Tato čísla se však budou během letošního roku zvyšovat. Tomu pomohl i únorový mezinárodní potravinářský veletrh International Food & Drink Exhibition. Podle slov ředitele ing. Jiřího Bočka Budějovický Budvar pro letošní rok počítá s exportem přes 85 000 hektolitrů svého prémiového ležáku na britský trh, avšak ­ na rozdíl od jiných importních pivovarů ­ včetně amerického Anheuser-Busch, nepočítá s licenční výrobou na ostrovech. Když už padla zmínka o největším světovém výrobci piva, který jen v Británii vyrobí a prodá kolem 650 000 hl svého moku, je nutné podotknout, že právě Anglie je zemí, kde oba pivovary, na základě rozhodnutí nejvyššího královského soudu, mohou pro své výrobky používat označení „Budweiser“. Ten, kdo si však chce pochutnat na originálním budweiseru z Českých Budějovic, si jednoduše poručí BUDVAR, tedy pivo, které se v loňském roce zařadilo mezi velmi oblíbená piva a doslova se stalo „trendy drink“ či chcete-li „trendy beer“, zejména u mužů ve věku od 18 do 40 let. Neustále rostoucí zájem o budvar však není podmíněn pouze módní vlnou a objevováním evropských ležáků, ale zejména jeho kvalitou, chutí a také zvučným jménem světové značky. Podle nedávného průzkumu veřejného mínění totiž Budějovický Budvar patří do stovky nejznámnějších firem působících na britském trhu a ne náhodou byl v prestižní knize „International Book of Beer“ zařazen mezi deset nejlepších piv světa.

Category: 1997 / 04

Corrida má už po staletí většinou pečlivě dodržované rituály. Několika dějstvím souboje člověka se zvířetem předchází modlitba toreadora v přilehlé kapličce. Při slavnostním nástupu v aréně se nejprve objeví dva jezdci v uniformách konstáblů z doby vlády Filipa IV. (1621­1665). Zatímco se klaní prezidentovi corridy, vcházejí do arény matadoři se svými pomocníky. Nechybějí ani mulaři, kteří po zápase odtáhnou mrtvého býka. Konstáblové odjíždějí a troubí ­ první matador zůstává. Býk je vpuštěn.PROLOG: Zhruba půltunová hora svalů a tuku pobíhá po aréně, drážděná matadorovými pomocníky. Cílem je i zkouška reakcí zvířete a zjištění, jaký roh používá raději. Záhy se opět ozývají trumpety a vjíždějí picadores. DĚJSTVÍ PRVÉ: Dva muži na koních bodají býka více než dvoumetrovými kopími do šíjových svalů hned za kohoutkem zvířete. Jezdci se snaží opřít do vpichu celou vahou, přičemž jejich cílem je nejen rozdráždění býka, ale i jeho oslabení, aby mohl být zabit zepředu. Býkovi se občas podaří srazit své trýznitele k zemi. Před smrtícími rohy však koně chrání tlustá zástěra, kterou picadores používají od doby generála Prima de Rivery. DĚJSTVÍ DRUHÉ: Na scénu přicházejí banderilleros, kteří se pomocí různě nebezpečných výpadů snaží vbodnout do býkovy šíje dvojice barevných banderill. Účelem je další oslabení zasažených svalů a donucení býka sklánět hlavu. Banderilleros si svou odvahou nijak nezadají s toreadorem a před nebezpečnými rohy je chrání pouze rychlost a hbitost. Hledat spásu za bariérou se nepovažuje za zbabělost. DĚJSTVÍ TŘETÍ: Na scéně zůstávají dva aktéři: matador a k prohře určený býk. Pokud se dvounohému protagonistovi daří, k čemuž potřebuje i spolupráci čtyřnohého protivníka, graduje svůj výstup až k odvážným a elegantním kouskům. Dotýká se hlavy zvířete rukou, kleká si k němu zády… Muleta klouže vzduchem, obecenstvo vře a zvláště dobrý výkon toreadora odměňuje hudebními vložkami přítomná kapela. Nakonec se torero chápe meče a vbodává ho do přesně určeného místa, aby býkovi přivodil co nejrychlejší konec. Když míří špatně a zvíře příliš trpí, ztrácí přízeň publika. V opačném případě se stává jeho miláčkem a přijímá nadšené ovace, zvláště přítomných dam. Hra skončila ­ býk je odtažen. VIDĚNO OČIMA STŘEDOEVROPANKY Jako Středoevropanka jsem předpokládala, že španělský zápas s býkem ­ corridu, v tomto případě v Miraflores de la Sierra ­ budu vnímat jako něco, co by mělo mít něco do činění s nějakým spolkem proti týrání zvířat. Nebylo tomu tak.

Corrida je epická báseň. V pohybu, barvách, zvuku, v prožitku. Na jedné straně býk ­ toro. Nádherně stavěný, černý, všechny svaly na něm jen hrají. Napadá vše, co se pohybuje. Bývá mu čtyři až pět let. Má za sebou krásný život na pastvinách.

Po generace se v genech těchto zvířat pěstuje bojovnost, útočnost. Corrida je vlastně vyvrcholením jejich kariéry. Zkouška pro celý chov. Běda, když se býk nezachová „chlapsky“ a spíše hledá, kde nechal tesař díru. Je potupně odveden stádem krav a honákem.

Skutečný toro je jako uragán. Ti malincí tvorové ve třpytivých šatech mu připadají směšní a bázliví, ale barva pláštěnek ho podivně přitahuje. Nejdříve s býkem tančí matadoři a mezi nimi i toreador, který si svého soupeře zkouší. Hra s ohněm. Potom přijíždějí na opancéřovaných koních dva picadoři s kopím. Jeden z nich býka nepříjemně zraní. Zvíře, které to rozzuří, hledá oběť. A oběť stojí proti němu. Bez pláštěnky, bez mulety, třpytivý človíček se dvěma růžovými hůlkami. Ve vypjatém postoji, na špičkách. Bandarillero. Toro se žene, človíček začíná drobnými krůčky zužovat úhel dráhy, udělá zvláštní obrat a zavěsí býkovi hůlky do hřbetu.

Teprve pak přichází ten, kdo před bojovným zvířetem neutíká ­ toreador. Má rudou látku ­ muletu ­ přehozenou přes mečík a tančí s býkem tanec o život. V tu chvíli je to báseň v pohybu, rituál povznesený uměním a elegancí do zvláštní krásy.

Po úspěšném zápasu muži nadšeně házejí do arény čepice, saka, měchy s vínem ­ jako projev uznání. Toreador potěšeně hází věci nazpátek. Z rukou žen padají k jeho nohám květiny, perly, šály, šátky. Někdy se stane, že obdarovaný věc nevrátí, šál táhne okázale za sebou? Znamená to prý, že si pro ni majitelka má přijít až večer.

Milí Středoevropané, corrida není sadismus. Je to ­ pro nás pravda trochu cizí ­ kultura národa, dovedená až k vrcholům umění. Vzpomeňte si, kolik malířů, spisovatelů a básníků jí bylo oslněno.

Za měsíčných nocí, přes veškeré zákazy a ostrahu, vnikají do ohrad s býky kluci, kteří chtějí zápas alespoň jednou zkusit. Teprve to může být skutečná hrůza?

Napsala Daniela Sýkorová OHLÉDNUTÍ ZA ROKEM 1996 Sezóna býčích zápasů se ve Španělsku naplno rozbíhá v březnu. Je tedy ještě namístě ohlédnout se za některými zajímavostmi té loňské.

Kupodivu i španělská corrida měla ­ a nejspíše i nadále bude mít ­ problémy s legislativou. Když po dlouhých diskusích král Juan Carlos podepsal v roce 1991 zákon číslo 10 o státním dozoru nad býčími zápasy a rok nato byl stejný zákon rozpracován královským dekretem číslo 176 do podrobných pravidel, málokdo tušil, že se brzy spustí nová legislativní lavina. Zákon totiž umožňuje i respektování normativní činnosti jednotlivých autonomních zemí. Dnes se již otevřeně hovoří o chaosu a anarchii, když se pravidla „reglamentos“ od sebe liší v Andaluzii, Kastílii či Baskicku. Často jenom malá odlišnost se však může stát důvodem k udělení pokuty, když se v zápalu boje či fandovství něco opomene.

Přesto loni nezahálelo všech 323 arén, kde četné publikum mohlo vidět 706 corrid, 552 novillád (zápasy se začínajícími toreadory) a 302 zápasů s rejoneadory ­ zápasníky na koních. Ačkoli počet všech zápasů byl asi o stovku nižší než v roce 1995, jde oproti osmdesátým letům o nárůst téměř dvojnásobný. Dvě stě devadesát farem ze všech koutů Španělska prodalo skoro pět tisíc býků, aby se v arénách zaskvěli ve své divoké a důstojné kráse. Zní to paradoxně, ale dá se říci, že právě corrida nám zachovala toto vskutku nádherné divoké zvíře, druh, který by jinak asi již dávno vyhynul. Současná corrida se ostatně právě silou a divokostí býků vzpamatovává z nedávné hluboké krize, kdy nejpopulárnější matadoři museli upoutávat pozornost publika spíše na svoji osobu a různé riskantní kousky, jež sice zvyšovaly napětí a vzrušení, ale často postrádaly eleganci. NĚKOLIK TĚCH NEJLEPŠÍCH Hlavním představitelem tohoto polemického kurzu se stal Jesulín de Ubrique (22 let), který v minulém roce získal při sto dvaceti jednom zápase jako trofej a vyznamenání úspěchu 169 býčích uší. Ale to, že jen o deset zápasů za ním stojí na neoficiálním žebříčku Enrique Ponce (25 let), představitel klasické „sevillské školy“, svědčí o tom, že se do corridy opět vrací zájem o hodnoty vytvořené a ustálené staletími. Stejně tak je stále žádanější Vicente Barrera, osmadvacetiletý vystudovaný právník. Jeho zápas je chladnou elegancí, když jako socha očekává útok býka z té nejnebezpečnější vzdálenosti. Velkou nadějí pro španělskou corridu je i Rivera Ordonez (22 let), kterého od toreadorské kariéry neodradila ani tragická smrt jeho otce, slavného Paquirriho v Pozoblancu v roce 1984. Loni úspěšně vystupoval při sto prvé corridě. A mezi tím jeho děda, živá legenda padesátých let, samotným Hemingwayem zmytologizovaný Antonio Ordonez, asistoval při slavnosti v andaluzské Rondě, při odhalení své bronzové sochy v životní velikosti za zásluhy o obnovení býčích zápasů ve stylu obrazů Franciska Goyi.

Po mnoha letech a po mnoha marných pokusech se na scéně býčích zápasů konečně usadila i žena. V květnu byla na matadora pasována nešpanělsky světlovlasá Cristina Sanchezová. Těžce, ale přece, se prosazuje do stále větších arén. Historici býčích zápasů přiznávají, že dosud žádná žena nebyla tak odvážná a vytrvalá. Skalní fandové však zatím s přehnanou chválou nepospíchají.

Vedle současných hvězd se do arén vracejí i hvězdy poněkud vybledlé, aby znovu zazářily, a to třeba i v jiném kabátě. Jako například Paco Ojeda (42 let), v roce 1983 absolutní jednička, zahájil loni zcela novou kariéru, tentokrát však jako matador na koni ­ rejoneador, v rockovém obleku s krajkami a fižím, užívaném výhradně v sousedním Portugalsku. Také po několikaleté odmlce zápasil při šestatřiceti corridách Emilio Mun~oz (34 let), snad povzbuzen novou vlnou popularity související s videoklipy, v nichž je společníkem hvězdy ze světa hudebního ­ samotné Madonny.

A tak se ukazuje, že býčí zápasy, pro Španěly „spectáculo“ ­ představení, pro okolní svět často jen „krvavá podívaná“, ještě dlouho nezaniknou a arény neoněmí. Je sice pravda, že i zde hrají velkou úlohu peníze, ale je pravda i to, že corrida prožívá po nadvládě dobrodružných inovátorů, jakými byli například na přelomu 60. a 70. let El Cordobes a naposledy Jesulín de Ubrique, renesanci klasických stylů.

Napsal Jiří Tláskal SMRT ODPOLEDNE Kniha „Smrt odpoledne“ se zrodila z Hemingwayova vášnivého zaujetí pro býčí zápasy, jež se snaží zasvěceně a zároveň poutavě přiblížit ze všech úhlů, do nejmenších podrobností včetně jejich zákulisí i samotného boje s býky, líčeného jako dramatický rituál, jehož aktéři se na každém kroku vystavují nebezpečí smrti. Od roku 1932 do dneška se patrně neobjevilo zasvěcenější a zároveň poutavější svědectví. . . . . . Pokud jde o etiku, vím zatím jenom to, že etické je všechno, po čem má člověk dobrý pocit a neetické to, po čem má pocit špatný a že býčí zápasy, posuzované těmito měřítky, jež samozřejmě neobhajuju, jsou pro mě záležitost skrznaskrz etická, poněvadž při nich mám pocit velmi dobrý ­ pocit, že poznávám co je život a co smrt, co smrtelnost a nesmrtelnost, a je mi po nich sice strašně smutno, ale krásně… . . . . . Potěšení z býčích zápasů vzrůstá jako při každém umění s poznáváním tohoto umění, ale pokud přijde člověk na zápas bez předsudků a bude cítit jenom to, co skutečně cítí, a nikoli to, co by podle svého názoru cítit měl, pozná už hned napoprvé, zda v nich najde zálibu či ne. . . . . . Býčí zápasy nejsou sport v anglosaském slova smyslu, to znamená, že to není rovnocenné utkání ani snaha o rovnocenné utkání mezi býkem a člověkem. Daleko spíš je to tragédie: tragédie o smrti býka, v níž účinkují tu líp tu hůř dotyčný býk a člověk a v níž na člověka číhá nebezpečí, ale na zvíře jistá smrt. . . . . . Aby matador býka ovládl, k tomu potřebuje znalosti a vědecký přístup. Krása podívané se řídí dávkou půvabu, s jakým to dělá. Síla není matadorovi takřka k ničemu, leda v okamžiku, kdy býka zabíjí. Kdysi se někdo zeptal Rafaela Gómeze jaká dělá tělesná cvičení, aby si uchoval sílu k zápasení s býky.

„Sílu?“ odpověděl Gallo. „Nač by mi byla síla, člověče? Dyť ten bejk váží půl tuny. To mám dělat cviky, abych byl silnej jako von? Silnej ať si je bejk.“ . . . . . Kdyby se býkům dovolovalo sbírat znalosti jako zápasníkům a kdyby se býci, kteří nejsou zabiti během těch stanovených patnácti minut v aréně, po corridě neporáželi v ohradách, ale směli zápasit znovu, zabili by všechny torery, pokud by proti nim matadoři bojovali podle pravidel. Býčí zápasy jsou založené na tom, že se tu divoké zvíře střetává poprvé s pěším člověkem. . . . . . Rozdíl mezi býkem pěstovaným pro corridu a býkem domácím je asi jako rozdíl mezi vlkem a psem. Domácí býk může mít zlou povahu a být zlomyslný, stejně jako pes může být záludný a nebezpečný, ale nikdy nebude tak rychlý, nikdy nebude mít ty šlachy a svaly a tu zvláštní stavbu těla arénního býka, stejně jako pes nebude mít šlachy vlka ani jeho úskočnost, ani ty široké čelisti. . . . . . Je to podivný pocit mít proti sobě zvíře, jež se blíží s úmyslem vás zabít, vidět jeho otevřené oči, které se na vás dívají, a pozorovat, jak skloněný roh, jímž vás má v úmyslu zabít, je čím dál blíž. Je to vzrušení tak silné, že se vždycky najdou muži, kteří jsou ochotni při capeas zápasit, aby se mohli pyšnit tím, že to zažili, a pro tu radost, že si zkusili nějaký ten torerský manévr s opravdickým býkem, i když jejich radost v onom okamžiku nemusela být zrovna velká. . . . . . Statečný býk je ten, který bez váhání a v takřka téže části arény zaútočí čtyřikrát za sebou na pikadory a který nevšímaje si potrestání, jehož se mu dostává, útočí s ocelí v těle znova a znova, dokud nepovalí jezdce i koně. Statečnost býka se dá měřit a hodnotit jedině podle toho, jak se býk staví ke kopí, a je úhelným kamenem španělských býčích zápasů. Statečnost vpravdě statečného býka je něco nadzemského, něco neuvěřitelného.

Úryvky z knihy Ernesta Hemingwaye „Smrt odpoledne“  

Category: 1997 / 04

Společenský večer spojený s módní přehlídkou, který se konal třetí dubnový večer v pražském paláci Žofín, byl příjemným zpestřením studených jarních dnů. Kotva, náš dosud největší obchodní dům, v prestižních žofínských prostorech uspořádala svou tradiční módní přehlídku. Ano, o Kotvě jako o jediném obchodním domě se dá bez nadsázky říci, že velké módní prezentace zde patří k tradici. Zpravidla dvakrát až třikrát ročně pozve své zákazníky do některého z pražských paláců nebo do prostor mezinárodních hotelů, aby předvedla to nejlepší pro nadcházející sezonu. Pozvánky obdrželi skuteční zákazníci, kteří byli vybíráni z rozsáhlé databáze kupujících. Kotva má zákazníků samozřejmě tolik, že by naplnili k „prasknutí“ několik Žofínů, a tak byli vybíráni jen ti, se kterými má Kotva nejlepší zkušenosti. Zájem byl takový, že pořadatelé měli plné ruce práce, aby všechny usadili na připravené židle. Nakonec se to podařilo a nikdo nemusel sledovat elegantní módu pro sezonu jaro­léto 1997 vestoje, snad kromě fotografů.

Na Žofíně se předvedlo dvanáct renomovaných firem jako například anglická Aquascutum (působí v Kotvě již od roku 1992), Yves Saint Laurent nebo Guy Laroche a samozřejmě nechyběla ani věhlasná italská módní škola. Barvy italských tvůrců hájily značky Vestebene či Corneliani. Také německá firma Steilmann, slovinská Mura či švýcarská Ritex předvedly stěžejní části svých kolekcí. Všechny tyto firmy a mnohé další fungují v Kotvě v rámci projektu „Shops in shop“ čili ochody v obchodě, který na patrech obchodního domu Kotva slaví neobyčejný úspěch. Obrat 700 milionů korun ročně (pouze za odívání celkem) to dokazuje. Jarní setkání s Kotvou bylo kompozicí oděvů, půvabných manekýnek a hudby. Večerem provázel Ondřej Havelka, který se zhostil tří rolí: zpíval, tančil a moderoval. Dívky na molu i Havelku doprovázeli Melody Makers. I na zatím poslední velké přehlídce módy Kotva vsadila na profesionály. Výběr z kolekcí světových firem oblékly skutečné hvězdy české modelingové scény. Molem se procházely půvabné dívky v čele s Kateřinou Kornovou nebo Lucií Grun, která svou snědou barvou pleti dodávala večeru nádech exotiky. Za režii a choreografii odpovídala Marie Kadeřábková. Také její jméno je zasvěceným jistě známé. Sama byla výtečnou modelkou a manekýnkou. Podle rozmanitosti barev, střihů a použitého materiálu na přehlídkovém molu je zřejmé, že letos mají módní tvůrci skutečně „volné ruce“: módní je všechno, co se příjemně nosí a dobře ošetřuje. Široká škála odstínů bílé až po černou. Pastelové barvy jara příjemně kontrastovaly s barvami reflektorů. Neobvyklou tečkou za úspěšným večerem bylo vystoupení inženýra Pavla Klimeše, teprve šestatřicetiletého generálního ředitele Kotvy, který přítomným připomněl, že Kotva a kvalita v ní je tu stále pro nás tak důvěryhodně, že v sále nebyl nikdo, kdo by tomu nevěřil. Setkání se „vzorkem“ zákazníků, kterých bylo více než tisíc, nenechalo nikoho na pochybách, že Kotva je na českém trhu stále dobře zakotvená.

Category: 1997 / 04

My jsme čarodějnice, chceme být potrestány a popraveny,“ křičí ženy v řetězech ­ je jich okolo čtyřiceti, vypadají ohavně, oblečené v brokátu příliš křiklavých barev. Hrabě Trauttmannsdorff, proslulý magnát, který vládne nad životem a smrtí ve Štýrsku, si je s pochybnostmi prohlíží. Zná tyto vesnické ženy, rolnice, matně zaslechl, že vytvořily síť v celé oblasti, že se setkávají v noci, aby se vydávaly do hlubokých lesů a tam tančily bakchické tance a společně se radovaly. Říká se, že hledaly věčnou mladost. Ve skutečnosti tak trochu bláznily. Snad požily příliš mnoho halucinogenních rostlin či horké vody s podivnou mocí, která vyvěrá ze země plné zdánlivě mrtvých vulkánů. Lava není daleko odsud. Na různých místech má zdejší půda blahodárné nebo škodlivé účinky ­ léčivé prameny po celý rok vytvářejí mlhu, která zatemňuje jak oblohu, tak mysl. Hrabě Trauttmannsdorff zná čarodějnice od svého narození. Jako nemocné dítě, poslední svého rodu, byl předurčen zemřít mladý. Jednoho dne ho ošetřovatelka vzala na procházku do lesa, kde potkala cikánku. Ta jí ukázala termální pramen, ztracený od dob Římanů, který znovu nalezla. Dítě bylo léčivou vodou tohoto pramene uzdraveno a vděční rodiče dali cikánce velký zlatý řetěz. A tak byl rod zachráněn, neboť mladý Trauttmannsdorff mohl zplodit mnoho dětí. V průběhu let se stal jedním z nejdůležitějších spolupracovníků císaře Ferdinanda II. a jedním z jeho nejvěrnějších a nejznámějších generálů.

Jednou, když vykonával funkci soudce na svém hradě Gleichenbergu, mu stráže předhodili k nohám starou ženu v cárech, obviněnou z tolika zločinů, že by mohla být upálena. „Zachraň mne, jako jsem já zachránila tebe!“ křičela, když si strhávala z krku zlatý řetěz, který Trauttmannsdorff ihned poznal. Byla to ta cikánka, která jej v dětství vyléčila. Samozřejmě, že ji osvobodil a i v dalších letech soudil tyto čarodějnice jako nevinné.

Tato událost se odehrála ve velkém sále Gleichenbergu. Tento hrad, který se postupem času změnil v zříceninu, se stal kořistí břečťanu, větví a popínavých rostlin. Ani těmto parazitům se nepodařilo zničit pět metrů silnou zeď, vybudovanou na obranu proti katapultům českého krále Otakara. Stejně tak se jim nepodařilo zničit italský půvab lodžií na hlavním nádvoří. Jako nezničitelná ruina se tyčí Gleichenberg na kopci a vytváří impozantní siluetu viditelnou zdaleka stejně jako v dobách hraběte Trauttmannsdorffa.

Tento šlechtic je při zmíněném procesu svědkem, jak se směšné bláznivé ženy samy obviňují z neexistujících zločinů a žádají potrestání, kterého je on zbavil, protože dobře rozpoznal, že jsou neškodné. Ale je přítomen posel církve, kněz, který chce svou oběť. Snaží se ženy polapit svými otázkami, láká je do své pasti, nutí je, aby se samy obviňovaly ze stále větších a větších zločinů. Brzy jsou obviněny z černé magie, satanismu. Trauttmannsdorff nemůže zachránit ty, které se odmítnou postavit fanatickému duchovnímu, a tak je proti svému přesvědčení přinucen tyto „čarodějnice“ odsoudit. Všech čtyřicet žen, jedna po druhé, je tlačeno do rohu velkého sálu, kde se nalézá otvor vedoucí do hradní studně. Jsou zaživa vhozeny do této bezedné díry, ze které se dlouho ozývají zvuky, dokonce i poté, co jejich hlasy umlknou. Tato studna, pozoruhodně zachovaná, se stále nachází uprostřed zbořených zdí a polopropadlých stropů, stále ponurá a děsivá.

Ode dne, kdy byly čarodějnice vhozeny do studně, pronásleduje Gleichenberg prokletí. O několik generací později, během války proti Turkům, bylo z bojiště do hradu přeneseno 21 mrtvých těl rodu Trauttmannsdorffů. Na přelomu století to byla hraběnka Trauttmannsdorffová, neobyčejně krásná, na rozdíl od odpudivých čarodějnic, která podobně jako ony hledala tajemství věčného mládí a nikdy se nesmířila s tím, že jej nenašla.

Zesnulé čarodějnice byly v „úzkých vztazích“ s jejím manželem, rachotily v jeho ložnici otevíráním dveří a oken, a tak, když tento nešťastný muž navštívil Vídeň, nemohl spát, neboť tamní ticho bylo pro něj nezvyklé. Myslel si, že by mohl umlčet strašidla tím, že zazdí studnu, a tím pohřbí jejich kosti. Ale ani to nepomohlo. Jeho syn tak mohl často pozorovat, jak se velké renesanční truhly samy přemisťují, a nalézat záhadně zamčené dveře.

Po druhé světové válce, která zanechala hrad v ubohém stavu (ruští okupanti především poničili všechny obrazy), maďarský uprchlík, hrabě Hunyadi, souhlasil s tím, že zde stráví noc. Předtím však nechal přibít dveře své ložnice. Druhý den ráno prohlásil, že kolem něj procházely davy a že slyšel na nádvoří psi a koně ­ i když celý hrad byl samozřejmě prázdný. Těžké truhlice byly posunuty ke dveřím a do oken byly umístěny halapartny. Druhého dne byly truhlice a halapartny nalezeny opět uprostřed pokoje. „Za války jsem viděl horší věci,“ poznamenal hrabě Hunyadi moudře.

Před několika lety byla matka současné majitelky, hraběnky Annie Stubenbergové, probuzena uprostřed noci telefonem. Vystrašeným hlasem se její doktor ptal: „Byla jste to vy, paní hraběnko, kdo se procházel v parku?“ Řekl jí, že když jel lesem, uviděl ženu skrčenou u kraje cesty, v noční košili empírového stylu, s čepičkou naraženou do čela. Myslel si, že se stala nehoda, a tak zastavil. Žena okamžitě vyskočila, přeskočila příkop a zmizela. Běžela velice rychle lesem směrem ke hradu.

Dnes turisté, navzdory tomu, že je to zakázané, se na vlastní riziko vydávají ke zřícenině, a pak si často stěžují hraběnce Annie, že na ně neviditelné ruce házely kameny. To proto, že čarodějnice chtějí být jedinými vládci na Gleichenbergu ­ hrad v posledních třiceti letech třikrát vyhořel a stal se zcela neobyvatelným. „Čarodějnice nechtějí, aby zde někdo dále žil,“ říká hraběnka Annie.A tak se potomkům velkého soudce, hraběte Trauttmannsdorffa, vrátil klid a mír. ZADOKUMENTOVANÉ STRAŠIDLO Paní z Bernsteinu je daleko více okouzlující a krásnější než čarodějnice z Gleichenbergu. Postihlo ji stejné neštěstí, ale předtím alespoň poznala lásku. Pocházela ze známé florentské rodiny Frescobaldiů, která stále vyrábí výborné víno. V 15. století se provdala za vévodu z Vlaky, vládce Bosny. Měl ošklivý zvyk zanechávat ji samotnou během válečných výprav. Bernstein se nachází na velice opuštěném místě. Nebyla zde jiná zábava než pozorování hry světel na rozsáhlé planině, viditelné z vrcholů věží. Paní z Bernsteinu se nudila. Také se jí stýskalo po Itálii, o které mohla mluvit pouze se svým italským sluhou, jehož si přivezla s sebou. Tato náklonnost se změnila v intimitu, poté v přitažlivost a nakonec ve vášeň. Kastelán prozradil milence manželovi. Ten později předstíral svůj odjezd do války, ale tajně se vrátil, aby milence překvapil. Samozřejmě, že je našel ve své vlastní ložnici v choulostivé situaci. Nejprve mečem probodl svého soka, a pak bodl svou ženu do krku. Od těch dob se paní z Bernsteinu pravidelně zjevuje. V roce 1910 se zjevila 26krát. Jeden Francouz, vzdálený bratranec pána domu, který ji měl možnost třikrát spatřit, ji popisuje takto: menší, jemná žena, ruce přitisknuté k tělu, hlava pokrytá závojem. Připomíná dívku při prvním přijímání, až na to, že okolo horní části těla jiskří zelená světélka a její zjevení předznamenává slabé praskání.

Následujícího roku ředitel jednoho muzea, který přijel studovat vzácné štuky Rytířského sálu, prohlásil při večeři, že věří v duchy, a tudíž jej hrad Bernstein děsí. Té samé noci byl majitel hradu probuzen a uviděl paní z Bernsteinu, jak vchází dveřmi, projde před jeho postelí, slušně jej pozdraví a odejde druhými dveřmi. To se událo ve dvě hodiny v noci. Ráno nalezl ředitele muzea s bledou tváří a chystajícího se ihned hrad opustit. Třásl se a řekl mu, že strávil děsivou noc. Byl probuzen studeným dechem ­ paní z Bernsteinu se nad něj nakláněla a pozorovala ho. Přivolal svého pomocníka. Ten však již nic neviděl. To je typické pro paní z Bernsteinu: objeví-li se před skupinou lidí, někteří ji vidí a jiní nikoli.

Když roku 1912 baronka Erachová šla k zadnímu východu, protože měla v úmyslu jít do vesnice, okolo jedenácté hodiny večer, uviděla náhle, jak se barokní schodiště prudce rozsvítilo jasným žlutým světlem, kterého běžná žárovka není schopná. Ze záře vystoupil stín, šel nahoru po schodišti a zmizel ve zdi.

Existuje mnoho svědectví. Všechna popisují mladě vypadající hubenou ženu, příliš nadpozemskou, aby byla žijící bytostí, která se rychle a neslyšně pohybuje a vyzařuje zelenavý jas. Někteří ji viděli s maďarskou čelenkou, jiní popisují, že se držela za krk v místě, kde ji manžel probodl. Několik svědků ji zahlédlo v hradní kapli klečet na schodech k oltáři. A jeden mladý bratranec pána domu, který ji spatřil z rodinné lóže, vzal revolver a vystřelil na ni. Paní z Bernsteinu se k němu otočila, pohrozila mu prstem a zmizela za oltářem.

Paní z Bernsteinu zůstává jedním z nejlépe dokumentovaných duchů, s přesně datovanými svědectvími. Navíc, paní z Bernsteinu se jako jediný přízrak na světě nechala vyfotografovat. Tento úlovek se podařil pánu domu 30. dubna 1913 na barokním schodišti. Fotografie je rozostřená, přeexponovaná, destička již přelomená, ale veškeré průzkumy prokázaly, že se nejedná o padělek, neboť na fotce lze dobře rozeznat malou zahalenou postavu.

Současní majitelé přeměnili hrad na hotel a byli dost chytří na to, aby zachovali veškeré tajemno, které objekt provází. Tím přitahují hosty, kteří milují minulost. Proto se paní z Bernsteinu zjevuje stále s takovou intenzitou jako za starých časů. Alexandr Berger, který rozhoduje o osudech hradu, studoval její chování. Objevuje se těm, kteří v duchy nevěří, stejně jako pravidelným hradním hostům. Je zřejmě patronkou, přeje všem dobro a často příjemně vítá hosty. SOUPEŘ PANÍ Z BERNSTEINU Paní z Bernsteinu má vážného soupeře v osobě Ivana Červeného. Za svého života ve 14. století se honosil titulem vévoda z Gussinu. Jeho předkové, stejně jako on, byli žoldnéři. Byli tak schopní, že neskutečně rozšířili svá panství. Nakonec vlastnili celou provincii Burgland. Poslední zástupce rodu, Ivan, byl nejstrašnější a nejkrutější ­ tak mocný, že z něho měli strach i jeho velitelé. Střídavě podporoval Rakušany proti Maďarům a Maďary proti Rakušanům, až se spojili proti němu. Sebrali mu jeden hrad po druhém a nakonec přišel i o Bernstein. Ivan Červený pozoroval dobývání hradu z hradeb a byl zasažen šípem. Z jeho bouřlivé minulosti mu zůstala chuť děsit čestné lidi.

Na přelomu století majitelova snacha zaslechla těžké dunivé kroky, které směřovaly nahoru po hlavním schodišti. Poté muž s vlasy červenými jako jeho tunika prošel před jejím pokojem a než zmizel, propukl v bouřlivý smích.

O pár let později dcery pána domu a jejich sestřenice slyšely uprostřed noci, jak se otevírají dveře jejich pokojů a skříní. Pak se ozvaly těžké kroky. Běžely do haly a vzaly si s sebou kapesní svítilny. Kroky sílily a byly doprovázeny chrastěním kovu. Až když práskly poslední dveře ­ vše umlklo. Hledaly všude. Nikdo tam nebyl. Vše bylo v pořádku, pouze na schodišti ležel prostřelený vojenský kabát vévody z Gussinu.V létě roku 1921, když se ruský vězeň, který byl držen na Bernsteinu, probudil ve dvě hodiny v noci, shledal svou skromnou světnici osvícenou jasným světlem a před jeho postelí stál válečník v přilbě a v zářící drátěné košili, skrze kterou prosvítal červený kabátec. Myslel si, že jde o žert kamaráda a vyzval jej, aby přistoupil blíže. A on tak učinil. Vtom vyděšený Rus spatřil zblízka obličej padesátiletého muže s rezavou bradkou a zkamenělým pohledem. Poté, co se na vězně dlouze podíval, náhle zmizel.

Alexandr Berger zjistil, že Ivan Červený se zjevuje pouze dětem nebo dospělým, kteří uvažují jako děti. Jeho dcera Anna, tehdy dvouletá, přesně popsala ducha poté, co jej spatřila v Rytířském sále. Vloni, zatímco skupina návštěvníků čekala v přízemí, jejich děti, které šly do svých pokojů, náhle rychle seběhly dolů a křičely, že viděly červeného rytíře, o kterém si myslely, že je převlečený sluha. Bergerův přítel, který si šel pro něco do své komnaty, se spletl a vstoupil do cizího pokoje, kde zaslechl ďábelský smích. Když se vrátil dolů a vyprávěl o svém zážitku, Berger mu žertem řekl, aby šel zpět a zavolal Ivana Červeného. Jeho nezáludný přítel se vrátil nahoru, zavolal a na vlastní oči spatřil Ivana Červeného.

Ačkoli neměl za svého života dobrou pověst, není vévoda z Gussinu zlým strašidlem. Podobně jako paní z Bernsteinu chrání hrad a nehodlá na jeho klidu nic měnit. Obyvatelé Bernsteinu měli za svého života povahy různých kvalit, dnes ale všichni přispívají k pohoruhodnému kouzlu tohoto zvláštního místa. OŠKLIVÁ A NEPŘÍJEMNÁ KAROLÍNA Hraběnka Karolína Goessová nebyla jen ošklivá, ale přímo nepříjemná. Na počátku 19. století vlastnila hrad Gradish. Hrad byl bezpochyby původně pevností, která ve středověku svými zvony signalizovala nebezpečí. Později se stal okouzlujícím elegantním sídlem, přesným opakem toho, jaká byla hraběnka. Její ošklivost tak bila do očí, že žádný z bezpočetných portrétů, přes zjevnou snahu malíře, ji nemohl skrýt. Byla velice inteligentní, ale tvrdohlavá, bez jiskry a přitažlivosti. Byla tak nepůvabná, že nikdo jí nevěnoval pozornost, nikdo nebral její názory vážně. Její děti si z ní dělaly legraci až do té míry, že když ve své závěti odkázala svůj oblíbený předmět, stříbrnou cibuli, nejmilovanějšímu dítěti, tak po její smrti jej získal jiný dědic.

Její současníci ji nerespektovali, a tak se hraběnka snažila získat úctu alespoň u svých potomků. Jedné noci, když si tchán současného vlastníka, právě čerstvě ženatý, četl v knihovně, uslyšel nenadálý tikot. Kapesní hodinky položené na polici se samy daly do chodu. Překvapený hrabě Goess si je vzal k sobě. Po několika hodinách se zastavily. Když je odnesl k hodináři do Štýrského Hradce, bylo mu řečeno, že několik základních součástek hodinek chybí a že je naprosto nemožné, aby nedávno šly. Hrabě Goess si hodinky nespojil ani se svým předkem, hraběnkou Karolínou, ani s dokumentem, který právě četl, což byla její poslední vůle.

Později podobných skutků přibývalo. Jedné noci uviděla hraběnka Goessová padat ze stropu světlý předmět. Byl to jemný řetízek, ke kterému byl připevněn drobný zlatý klíč ­ natahovací klíč ke stříbrné cibuli. Ani hraběnka Goessová si tuto událost nespojila s Karolínou. A to Karolínu dosti rozezlilo. O několik let později si hrabě Goess opět četl Karolíninu závět v knihovně. Náhle vyskočil, protože uslyšel výbuch. Myslel si, že se jedná o darebáctví jednoho z jeho šesti rozpustilých synků. Všichni ale spokojeně spali ve svých ložnicích. Rozhlédl se a uviděl na poličce rozbitou stříbrnou cibuli (její části jsou stále v rodinné truhle). Na hraběnku Karolínu si opět nikdo nevzpomněl. BÍLá PANÍ Z TELČE Na rozdíl od nejapně vtipkující hraběnky Karolíny Goessové, Bílá paní z Telče koná pouze dobro. Měla neobvyklé jméno Perchta. Vdala se za hraběte Lichtenštejna, jehož jméno nemělo nic společného s knížectvím. Byl to špatný a krutý člověk ­ jeho odporné chování ji častokrát donutilo hledat útočiště u jejího bratra. Doufala, že klid a smíření nastanou, když se její manžel rozhodl postavit nový hrad v Telči. Vlastnil již mnoho takových hradů. Nastal však pravý opak ­ vše bylo horší. Utlačoval a špatně zacházel s řemeslníky. A právě ona jim chtěla poskytnout lepší plat a stravu. Její muž pukal zlostí nad její slabostí. Ale tentokrát se mu vzepřela a dostala za vyučenou. Trpěla, ale nevzdala se.

Na Velikonoce připravovala jídlo pro všechny řemeslníky a ostatní zaměstnance rodiny. Tentokrát se její manžel neodvážil vzepřít její štědrosti. Uvařila to nejlepší, co dovedla ­ zvláštní medovou kaši nesrovnatelné chuti. Pozvala všechny kromě svého manžela. Tato oslava měla takový úspěch, že se hraběnka Perchta rozhodla pořádat ji každoročně. Ve své závěti věnovala dostatek prostředků k jejímu pořádání. Hrabě nejenže nerespektoval přání své ženy, ke které se celý život tak špatně choval, ale brzy poté, co zemřela, začal její peníze utrácet.

Hrad zůstal majetkem rodu až do začátku 17. století, kdy připadl hraběti Slavatovi. Měl tu čest být jedním ze dvou místodržících císaře Ferdinanda II., vyhozených z oken Pražského hradu českými stavy, které se vzbouřily proti císařské tyranii. Každý ví, že nepřišli o život, neboť přistáli na hromadě hnoje v hradním příkopě. Nicméně tato provokace vyvolala třicetiletou válku, která zpustošila Střední Evropu. Švédští protestanti, spojenci českých evangelíků, obsadili katolickou Telč. A jak uvádí kronikář, pili české pivo a moravské víno, kradli, loupili a trýznili ženy.

Když přišly Velikonoce, majitel hradu vysvětlil veliteli švédských vojsk místní zvyk. Ale švédský dobyvatel odmítl slavnost povolit. A co víc, vyžadoval od každého obyvatele zlatý dukát. O půlnoci během Velké noci se náhle rozpoutala děsivá bouře ­ hrom roztřásl okna, prudký vítr vtrhl do pokojů, všechno převrátil a každého oslepil. Blesky přelámaly vojákům kopí. Krby začaly chrlit mraky sazí a neviditelná ruka si hrála s koulí. To bylo na Švédy příliš, a do jednoho opustili Telč. Pouze jejich velitel, který zřejmě mnoho pil, spal dále. Když se ráno probudil uprostřed zničeného prázdného hradu, ucítil nezaměnitelnou vůni medové kaše, kterou připravila Bílá paní. Poté se podle kronikáře objevil ďábel, chytil Švéda za krk a odnesl ho do pekla. Faktem zůstává, že velitel toho rána zmizel bez rozumného vysvětlení a více se již mezi živými neobjevil.

Po svém úspěšném zásahu se Perchta rozhodla pravidelně zjevovat. Prochází dveřmi místnosti v prvním poschodí. Dveře byly později zazděné, ale to ji vůbec neznepokojuje. Vždy má na sobě šaty, ve kterých je zobrazena a ve kterých byla také pohřbena ­ těžké renesanční šaty z bílého brokátu s dlouhými rukávy a vysokým límcem ­ a čepec pošitý drahokamy. V ruce nese klíče a prochází všude ­ po velkém schodišti, italskými balkony, sály s obdivuhodnými freskami, míčovnami s výjimečnými stropy z barevného dřeva a více či méně tajnými chodbami.

Mnoho generací majitelů hradu, služebnictva i návštěvníků popisuje ji a především její nálady. Když zpívá nebo se směje, je to dobré znamení. Když se objeví se zahalenou tváří, předznamenává špatné časy. Nejhorší je, když se přestane zjevovat vůbec ­ zvěstuje to blízkost války. Lpí na svém sídle a snaží se chránit své potomky jak nejlépe umí, tak jako chránila řemeslníky proti svému manželovi. Jednoho dne její duch potrestal intrikána ­ hodila po jednom líném a podvodném správci těžítko.

Jejím oblíbeným cílem byli komunisté, kteří poté, co se ujali vlády, protiprávně vyhnali její rod z Telče. Hrad se změnil v muzeum, a tak se soustředila na jeho hlídače. Dělala si z nich legraci, uprostřed zimních studených nocí jim zhasínala kamna, vypínala elektrický proud, zamykala je uvnitř hradu a podobně. ČACHTICKÁ PANÍ A JEJÍ ŽELEZNÁ PANNA Proti nesmírné dobrotě hraběnky Perchty stojí zloba Alžběty Báthoryové. Ve skutečnosti je tento popis zjemnělý, protože čachtická paní byla nepochybně jednou z nejkrvavějších zrůd v dějinách. Jakmile se přiblížíte k jejímu bývalému panství, zjistíte cosi neobvyklého. Čachtice, nyní na Slovensku, dříve patřily ke království uherskému. Příjemná vesnička vypadá obyčejně, přesto je zde patrná podivná atmosféra. Jako by se zde zastavil čas. Palác, ve kterém Alžběta páchala své zločiny, je srovnán se zemí. Pouze velká vila její dcery, chráněná třemi staletými stromy, zůstala zachována. Chátrající budova, plná prasklin, je nyní obydlena bezdomovci.

Úzká cesta plná děr vedoucí z vesnice míří k úpatí Karpat a vine se temnými lesy, kde není radno procházet se v noci, ale ani během dne. Na holém, skalnatém hřebenu se tyčí rozvaliny pevnosti ­ poslední sídlo Báthoryových. Mezi ruinami zdí čnějících k tmavě šedé obloze jsou vidět díry v hrbolaté podlaze, pod kterou začínají zatím neprozkoumané sklepy. Z polorozpadlých hradeb se naskýtá pohled na nekonečné hraběnčino panství. Dokonce i v létě zde fouká nepříjemný vítr, který se od podzimu mění v ledový a štiplavý.

Profesor Vladimír Ammer zná každé zákoutí zříceniny. Od dětství je tento historik, odborník na danou oblast, fascinován Alžbětou Báthoryovou. Přečetl vše, co o ní kdy bylo napsáno, takže by se mohlo zdát, že ji zná důvěrně. Patřila do tak významné rodiny, že díky zvláštnímu povolení mohla svým dětem předávat své rodové jméno. Byla nesmírně bohatá, veselá, šťastně vdaná, ozdobou všech společenských událostí ve Vídni a Bratislavě, kterých se ráda zúčastňovala. V krvi jí však kolovalo dědičné šílenství. A tak se šlechtična změnila z dámy na vražedkyni. Nejprve umučila své sluhy k smrti, z pouhé touhy po krvi a sadismu. Touto zkušeností její chuť po krveprolití vzrostla. Spolu se svými služkami Ilonou a Dorkou a skřetem Ficzkem odvlekla na svůj hrad mnoho mladých a hezkých vesnických dívek. Vymyslela rafinovaná a komplikovaná zařízení k mučení svých obětí. Nechala vyrobit v životní velikosti železnou pannu, „nevěstu z Norimberka“. Do tohoto mučícího nástroje se vložila oběť a přiložením víka byla následně stovkou hrotů probodána. Později se říkalo, že Alžběta Báthoryová se koupala v lidské krvi a udržovala si tak věčnou mladost. Smála by se, kdyby byla nařčena z takovýchto nesmyslných zločinů. Byla neobyčejně vzdělanou ženou. V její knihovně se nalezly grafické listy od Vesalia zobrazující stavbu lidského těla, na kterých jsou patrné její rukou psané poznámky jako např.: „Co je pod kůží, svaly, nervy?“

V dětství měla nehodu a musela být operovaná. Znala tedy strach i bolest. Tyto dva pocity se jí vryly do paměti. Snažila se je ve svých šílených experimentech studovat. Byla také nesmyslně žárlivá na všechny hezké vesnické dívky, které ve své pýše považovala za méněcenné. Tajemstvím hraběnky byla její ošklivost. Během svého života se nechala portrétovat a její podobizna je oslavou svůdné krásy. Pod hrozbou donutila malíře, aby zachytil rysy, které vůbec neměla. Záviděla vesnickým dívkám jejich přirozený půvab mládí i krásné milence, neboť ona je mohla přitahovat pouze svým titulem a penězi. A tak se chtěla těmto „sokyním“ sokyním pomstít. Byla určitě velmi odvážná. Jeden z jejích potomků vypráví, že během jednoho z častých nájezdů Turků do Uher si nechala do paláce předvést důstojníka janičářů. Přijala jej s rukama od krve, zavedla jej do sklepa a ukázala mu těla dvou dívek, které zaživa stáhla z kůže.

„Toto,“ vysvětlila mu, „čeká každého tureckého vojáka, který se stane mým zajatcem, vstoupí-li na mé území.“ Ale jestliže Turci nechají její panství na pokoji, bude je zásobovat pšenicí, jak jen budou potřebovat. I ten nejkrutější válečník tehdejší doby se raději podrobil tomuto vydírání. Cítila možnost blízkého konce, a tak zariskovala, než aby se sama stala obětí. Pocitu strachu se zbavila již v dětství.

Čachtický farář ji udal palatinovi krále Matyáše, kterému se také donesly pomluvy a stížnosti z celé provincie. Byla zatčena a ve sklepení jejího hradu bylo nalezeno množství krve a tělesných pozůstatků. Tolik důkazů o zločinech, že by na jejich základě mohly být popraveny stovky lidí.

Ale její zeťové se odvolali k císařskému soudu. Veřejný soud s nevyhnutelným rozsudkem by znamenal neodstranitelnou újmu pro jeden z největších šlechtických rodů v Uhrách. Nejvíce se obávali, že tento proces povede ke konfiskacím majetku a ke ztrátě dědictví. A tak byla hraběnka Báthoryová odsouzena k zazdění. Byla zamčena do jednoho pokoje ve věži čachtického hradu. Okno a dveře byly zazděny, byl ponechán pouze malý otvor k podávání potravy.

Alžběta Báthoryová takto živořila po čtyři roky ­ ve tmě, osamění, špíně? Jiná místní pověst uvádí, že byla bez jídla zazděna kdesi v křivolakých hradbách svého hradu a že její tělo bylo nalezeno s okousanými zápěstími? Je pravdou, že mezi dvěma věžemi vnějšího opevnění hradu se nachází podivná stavba. Jediným vysvětlením jejího zbudování musel být tento hrozný záměr. Ve skutečnosti ­ po čtyřech letech měli zeťové již dost čekání na dědictví, které stále nepřicházelo. Kdo vydal rozkaz, kdo jej vykonal? V každém případě Alžběta Báthoryová byla vyvedena ze svého „pohodlného“ vězení a uvržena do kobky zemřít hladem. Nezachvěla se, ničeho nelitovala. Pravděpodobně tíhla k věčnosti ­ chtěla být rychle mrtvá, aby se mohla mstít na všem a na všech. Osadníci, kteří přišli do vesnice pod pevností, zaznamenali tolik náhlých a nevysvětlitelných úmrtí, že se raději co nejrychleji odstěhovali.

Profesor Ammer, který často spával sám na čachtickém hradu, tvrdil, že nikdy nic neviděl ani neslyšel. Přesto přiznal, že staré ženy z vesnice věří, že toto místo je prokleté. Nejen ony viděly v noci na hradbách dívky v bílém, naříkající a lomící rukama. Nespočetní obyvatelé vesnic, které patřily do panství Alžběty Báthoryové a odkud si vybírala své oběti, viděli tytéž dívky vždy v bílém, plačící a běžící lesem. Je zde znamení, které nikoho neoklame ­ ani cikáni, dokonce ani malé děti se k hradu nepřiblíží. Toto prokleté místo, ztracené v lesní divočině, si uchovává svou ponurou moc a pekelné kouzlo.

Category: 1997 / 04

Každý cizinec, který navštíví Finsko, se pokouší popsat finskou saunu. A jako vždy je to všechno naprosto marné. Sauna je přece univerzální hymna chvály země a vzduchu, ohně a vody, hříchu a odpuštění mezi peklem a nebem. Je to nejkomplexnější spojení člověka s přírodou, které svět doposud objevil.“Constance Malleron „To je dobře, že jste na mě nečekal. Měl jsem menší nehodu a na saunu teď nemám ani pomyšlení,“ povídá rada finského velvyslanectví pan Jussila. V jeho tváři se nezrcadlí ani náznak překvapení. Je to přece tak samozřejmé. Z mého hlediska jsem se však ocitl v poněkud komické situaci. S panem Jussilou se vidím teprve podruhé v životě, ale momentálně sedím v sauně v jeho rezidenci na Malé straně a po těle mi tečou praménky potu. Před čtvrthodinkou mě paní, která se panu Jussilovi stará o chod domácnosti, oznámila, že se pan rada omlouvá, ale že se trochu opozdí. Jelikož jsme byli na sauně domluveni a ta byla již připravená, dostal jsem příležitost si ji vyzkoušet.

„Nepospíchejte, jen se v klidu užijte. Čekám ještě několik lidí,“ dodal a zanechal mě o samotě. Sběračkou jsem nabral ze džberu vodu a polil rozpálené kameny. Celé tělo nasáklo závanem horké páry. Rafička teploměru se přiblížila devadesátce. . . . . . O týden později rozmlouvám ve Vaskiniemi na kraji Helsinek s prezidentem společnosti Finské sauny panem Lasse Viinikkou. Je to už postarší muž kolem šedesátky, ale o své společnosti, která byla založena už v roce 1937, hovoří s nadšením a láskou. SAUNA Sauna ve které se nezpotíte je k ničemu.Finské přísloví

Sauna má ve Finsku dlouholetou historickou tradici a první zmínky o ní sahají do období Kristova narození. Samotné slovo sauna, které vzaly za své snad všechny jazyky světa, je samozřejmě finského původu. Významově představuje dřevěný domek nebo chatku s kamny, které se nazývají kiutas a ve kterých se topí dřevem, nejlépe březovým. Na kamnech je navršena hromada kamenů, která se polévá horkou vodou a takto vzniklé, téměř neviditelné páře se říká löyly. Jedná se o scela specifický výraz, neboť Finové mají pro slovo pára úplně jiné pojmenování. V místnosti se udržuje teplota mezi 80­100 stupni Celsia a relativní vlhkosti vzduchu 50­60 %. Jestliže se návštěvník sauny zachová podle platných zvyků, může být saunování zdraví prospěšnou zvyklostí a relaxací. Ve finské sauně stres a uspěchaný moderní život může být alespoň na několik hodin vypocen. PŮVOD Ve svých počátcích byla sauna pouhá vyhrabaná díra ve svahu s hromadou rozpálených kamenů někde v rohu. Postupem času se neustále vylepšovala a zdokonalovala až do dnešní podoby dřevěného srubu. Rozšířena byla hlavně v řídce osídlených oblastech, ale postupem doby, kdy se lidé začali stěhovat do měst i sauna následovala lidi do městských příbytků. Za posledních padesát let se množství saun ve Finsku ztrojnásobilo na současný počet 1,5 milionů. Při počtu obyvatel 5 milionů připadá tak jedna sauna na téměř tři obyvatele, což je samo o sobě úctyhodné číslo.

Finové jsou už od mládí tak srostlí se svou kulturou sauny, že se bez ní nedokážou obejít. Jestliže se přestěhují do jiné země, berou si své zvyky i sauny sebou. Například rada finského velvyslanectví. Finští vojáci si stavějí své sauny i během války, kdekoli se jim k tomu naskytne příležitost. Slyšel jsem historky, že Finové využívají saun i v tropických oblastech rovníkové Afriky.
S výjimkou těžce nemocných lidí je sauna vhodná pro každého. Nejsou žádná nařízení a předpisy kdo a jak často smí saunu používat. Dolní hranice je několik měsíců věku a horní hranice neexistuje. Někteří lidé navštěvují saunu denně, ale každý Fin využívá příznivého účinku sauny alespoň příležitostně.

Intenzivní horko, příliš dlouhý pobyt a náhlé prudké ochlazení může způsobit některým lidem potíže. Pokud se však sauna používá v rozumné míře a lidé si uvědomují svá zdravotní omezení, působí sauna blahodárně na fyzický i psychický stav. Bolest a napětí povolí, ztuhlé svalstvo se regeneruje a pro mnohé je sauna i zárukou dobrého nočního spánku. RITUÁL Základní rituál sauny je pořád stejný. Sprcha, zpocení v páře, prokrvení pokožky našleháním březovými metličkami a ochlazení. Dříve se praktikovalo ochlazení posezením na chladném vzduchu, které je však i dnes poměrně hojně využíváno. V dnešní době dává mnoho lidí přednost plavání a někteří odvážlivci se koulejí ve sněhu nebo se ponoří do moře nebo jezera dírou vysekanou v ledu.
„Tak už dost povídání,“ přerušuje tok řeči pana Viinikky pan Harri Kämäräinen, tajemník tiskového oddělení ministerstva vnitra, který mě provází při většině akcí tady v Helsinkách.
„Musíte si to přece vyzkoušet na vlastní kůži. Proto jsme sem přece přijeli.“
Hrdě hlásím, že jsem si svou premiéru odbyl už v Praze.
„Tady to bude něco úplně jiného. Určitě mi dáte za pravdu.“
Odcházíme do šatny, odkládáme oblečení a ocitáme se v Adamově rouše. Vyfasujeme ručník a zamíříme do sprch. Po opláchnutí vcházíme do horké tmavé místnosti. Připadám si jako v temné komoře. U stropu bliká slabá žárovka a na druhý konec sauny není pro příchozího pomalu vidět. Na rozpálené lavici posedávají dva muži. Pan Viinikka poleje kameny horkou vodou a během několika vteřin mě polije neuvěřitelné horko. Rukou si instinktivně chráním rozpálenou tvář. Horký pot mi stéká po zádech. Vlasy jsou na dotek suché, hebké a pálí do prstů. Po deseti minutách vycházíme do mrazivého vzduchu a usedáme na lavičku. Pak znovu do sauny.

„Máme tu čtyři,“ nadhodí ledabyle pan Viinikka.
„Teď půjdeme do té nejteplejší. Kdybyste měl nějaký problém, dejte včas vědět.“

Skutečnost předčila očekávání. Připadal jsem si jako v ocelářské výhni. Löyly byla všudypřítomná. Po každém polití kamenů jsem měl pocit, že se také proměním v páru a rozplynu se v rozpáleném vzduchu. Tentokrát jsme po odchodu ze sauny šli k moři. Nořím se až po krk do ledové vody. Šok z prudké změny teploty byl neuvěřitelný. Oči mi lezou z důlků a po několika vteřinách se hrabu ven. Usedám na lavičku a cítím jak na mě padá slabost a točí se mi hlava. Jdeme do společenské místnosti. Několik mužů sedí kolem kruhového stolu, uprostřed kterého je ohniště. Lidé si povídají nebo čtou noviny. Sauna plní i sociální funkci. Dáváme si pivo a po delší přestávce opakujeme saunový rituál. Pravděpodobně s ohledem na mě už vynecháváme ocelářskou výheň a spokojujeme se s druhou nejteplejší saunou. Mohu potvrdit, že jsem tu noc spal jako dudek. SYMBOL A STATUS Finové využívají blahodárného účinku sauny po mnoho generací. Oni sami připouštějí, že sauna i rituály kolem ní v sobě zahrnují cosi magického a nadpřirozeného. Kdyby to byla jenom koupelna a místo očisty, těžko by přežila víc jak dvě tisíciletí své historie.

Sauna ve Finsku není symbol bohatství ani moci. Je tu prostě pro každého a Finové jí pokládají za tak potřebnou jako vzduch a nedokážou si život bez ní představit. Finští politici i kapitáni průmyslu berou své odpůrce do sauny, kde pod horkou párou i šlehy březových metliček mnohý tvrdohlavý mozek změkne a je ochoten přistoupit ke kompromisu. . . . . . Finští spisovatelé popsali mnoho stránek vysvětlováním událostí odehrávajících se v sauně. Jednu z nejkouzelnějších scén stvořil Maiju Lassila v jednom z románů, kde dva venkovští přátelé klábosili v sauně.
Seděli vedle sebe uprostřed páry a užívali si radostí smyslů. Antti se zvědavě zeptal svého přítele: „Myslíš, že sauna bude i v nebi?“
„Samozřejmě že tam musí být,“ odpověděl Jussi.  

Category: 1997 / 04

Je jisté, že Specnaz provedl na našem území minimálně jednu ostrou akci.
20. srpna 1968 přistálo o půl deváté večer na Ruzyňském letišti neplánované letadlo Aeroflotu a zarolovalo na konec přistávací dráhy. Následně bylo letiště paralyzováno rusky mluvícímí civilisty a z provozu byla vyřazena i řídící věž.
Cesta byla volná, a tak kolem půlnoci začala přistávat první letadla s vysadkáři a tanky, které byly naváděny právě z onoho „civilního“ stroje Aeroflotu… Další komando Specnaz bleskově internovalo tehdejší reformní vedení KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem a eskortovalo jej do Moskvy.
Podobnou protiakci tehdy připravovala skupina našich výsadkářů, která však nakonec bohužel nevyšla. (O tom však více v některém z dalších čísel magazínu Koktejl.)
Zatím můžeme jen spekulovat, kolik příslušníků Specnaz na našem území bylo, popřípadě dodnes zůstalo. Specnaz byli důkladně maskováni jako například jednotky taktického průzkumu. Členové Specnaz nenosili vlastní uniformy, ani žádné zvláštní rozlišovací znaky. Většinou byli oděni do uniforem výsadkových vojsk, na našem území prý nosili uniformy spojařské.
Někteří naši výsadkáři, kteří měli možnost zúčastnit se výcviku se sovětskými „výsadkáři“, dodnes vysoce hodnotí jeho úroveň, která je podle nich daleko vyšší, než u již zmíněných amerických „rangers“.
„Američané k nám po devadesátém roce přijeli s velkou slávou, že nás něco naučí a odjeli skoro s ostudou. To, co nás naučili Rusové, je pro nás neocenitelné,“ řekl mi nedávno důstojník naší přední výsadkové jednotky. „Byli to strašně správní hoši, a hlavně absolutní profíci, rád na ně vzpomínám,“ přitakal jeho kolega.
Podařilo se mi získat insignie Specnaz z této doby. „Dneska je v Rusku Specnaz úplně všechno, už to není, to co bývalo…,“ řekl mi „sběratel“ podobných věciček.  

Category: 1997 / 04

Město se rozkládá na sever a na jih od kopce, na němž právě stojím. Je vystavěno na březích poměrně sevřeného mořského zálivu, který se tichý a klidný nádherně třpytí v ranním sluníčku. Na jeho samém konci se tyčí divoce vyhlížející hora, která vytváří ostrý kontrast k přesné pravidelnosti moderního města. Je to krásný výhled na tiché spořádané město uprostřed zeleného úrodného kraje.

Najednou se však výhled mění. Divoká hora se probudila a z jejího nitra se valí obláčky modrošedého kouře a stoupají vzhůru k obloze až zastíní i slunce. Poté se kouřové mraky zvolna přibližují k městu. To není obyčejná hora, je to doutnající sopka Sakurajima, nejaktivnější sopka Japonska. Město se jmenuje Kagoshima a je to metropole japonského jihu, kde bydlí zhruba 500 tisíc obyvatel. Pouhé tři kilometry vodní hladiny oddělují město od úpatí sopky. Je jasné, že klid, kterým město na první pohled působí, je pouze zdánlivý/afp/editor/i> Japonci jsou na tuto skutečnost zvyklí a berou ji jako samozřejmost. Je to daň z toho, že veliká populace je doslova natěsnaná na množství menších ostrovů, tvořících nejaktivnější část Pacifického ohňového kruhu, což je řetězec několika sopek v Tichém oceánu. „To nebyla erupce,“ vysvětloval Dr. Eto Tsuneo, místní specialista na sopečnou činnost, s kterým jsem později diskutoval. „Byl to jenom obláček kouře,“ řekl a s ironickým úsměvem dodal: „Kdyby to byla opravdová erupce, situace by vypadala poněkud jinak, byla by to pořádná rána. Každou erupci vždy doprovází velká exploze,“ vzpomínal a při pouhé vzpomínce se otřásl.

Jako všichni obyvatelé města Kagoshima i on ví, že od roku 1955, kdy Sakurajima ochromila okolí výbuchem značné intenzity, město zažilo celkem asi 6000 menších erupcí, v průměru tak dvě týdně v průběhu posledních čtyřiceti let. Prokazatelně nejhorší z hlediska sopečné aktivity byl rok 1985, kdy bylo zaznamenáno 474 erupcí. Avšak nedávno se situace trochu uklidnila, erupce překvapí město pouze několikrát měsíčně. Kromě toho však sopka denně vypouští oblaka dýmu, takže Kagoshima se sotva kdy stane typicky precizním, čistým a velmi uspořádaným japonským městem. Sopečný prach padá na město s železnou pravidelností a zahaluje vše do šedého závoje. Obyvatelé Kagoshimy také podstatně méně touží vlastnit bílé auto v porovnání s většinou Japonců z ostatních měst.

A co ti, jež bydlí sopce nejblíž? 8000 rybářů a farmářů i s rodinami bydlí a pracuje v těsné blízkosti sopky. Se sopkou už se natolik sžili, že si i vytvořili své vlastní teorie a poznatky o její činnosti. Postřehy těchto usedlíků jsou vysoce respektovány i místními specialisty na sopečnou činnost, a to hlavně proto, že v roce 1914 právě jejich obezřetnost zachránila životy všem lidem žijícím na úpatí sopky. Znepokojilo je hlavně oteplení vody a náhlé úmrtí mnoha ryb. Urychleně tedy poslali rybáře pro čluny a evakuovali obyvatelstvo. O tři dny později sopka vybuchla. Byla to jedna z nejsilnějších erupcí, jakou Japonsko zažilo. Celá vesnice byla zavalena, Kagoshima byla bombardována popelem a kameny a 1,5 miliardy kubických metrů lávy se valilo z kráteru Sakurajimy do údolí. V 15. a 16. století sopka vybuchla s podobnou intenzitou a v letech 1946 a 1955 následovaly menší, ale přesto poměrně silné erupce. DOUTNAJÍCÍ GIGANT Neustávající sopečná aktivita již od roku 1955 znepříjemňuje život všech obyvatel v okolí. Dříve byla tato vysoce úrodná oblast považována za jen trochu nebezpečnou, a právě vysoká úrodnost způsobená výživným sopečným prachem vyvážila hrozící nebezpečí. Ovšem nyní se zde život proměnil v každodenní boj s nepřetržitým spadem popela, boj o zachování kvality pitné vody a boj za záchranu úrody. Vyhlášenost této oblasti ohledně vysoké úrody pomerančů a jiných plodin patří už minulosti. Ke všemu sopka také často vyvrhuje velké balvany, nazývané bomby, které se pak s ohromnou rychlostí valí po svazích sopky přímo na přilehlou vesnici. Vesnice Sakurajima je pravděpodobně jediné místo na světě, kde děti nosí na cestě do školy a zpět helmy. Během posledních třiceti let se stále víc a víc lidí z vesnice stěhuje do relativně klidné Kagoshimy. Poté, co jsem shlédl videozáznam z minulých „malých erupcí“, kdy se celý vrchol sopky otřásal a ze sopečného kráteru vyletovaly balvany velikosti nákladního auta, vím, proč to dělají.

Samozřejmě, všechny tyto události jsou pro leckoho velmi zajímavé a v určitém ohledu i prospěšné. Sakurajima se stala největší světovou „laboratoří“ pro výzkum předpovědí sopečných erupcí. „Většina specialistů na sopečnou činnost může pouze snít o tom, že se jimi sledovaná sopka probudí…, ale na vlastní oči to pravděpodobně nikdy neuvidí,“ vysvětloval profesor Kamo Kosuke, ředitel Sakurajimské sopečné observatoře (Sakurajima Volcanological Observatory ­ SVO).

„V tomto ohledu mám štěstí, ta moje se aktivuje každý den.“ Není překvapením, že sopka je doslova obležena různým zařízením měřícím vše, od minimálních otřesů půdy po výšku mořského přílivu. Celá oblast je doslova obkroužena měřícími přístroji, a to v dvojitém kruhu. Vnitřní kruh obkružuje samotnou sopku, ten vnější celý Kagoshimský záliv. Na měření se podílejí dvě agentury, Japonská meteorologiská společnost (Japan Meteorological Agency ­ JMA), která pravidelně informuje obyvatelstvo o situaci a současném stupni ohrožení, zatímco SVO (spadající pod oddělení prevence katastrof Kyotské univerzity) je zodpovědná za výzkumné práce. OBHLÍŽENÍ MEŘIDEL Když jsem navštívil centrum SVO, Sakurajima se zdála být v jednom ze svých klidných období. Profesor Kamo se téměř omlouval. „Zaznamenali jsme pouze jednu erupci za poslední měsíc,“ a nevěřícně pokyvoval hlavou. „Je to vskutku neobvyklé.“ SVO je lokalizovaná v komplexu nových betonových budov, které vypadají, že by mohly odolat i výbuchu atomové pumy. Celý komplex se nachází na předměstí Hakamagoshi, největšího města v přímé blízkosti Sakurajimy, pět kilometrů od sopečného kráteru. Dříve měla SVO své centrum v Harutayama, a to pouhých 2,8 kilometrů od kráteru. Pro vysoký stupeň ohrožení bylo však toto sídlo opuštěno, zůstaly zde jen některé podzemní měřící přístroje.

„Vzhledem k vývoji měřící technologie už nebyl důvod setrvávat v tak těsné blízkosti sopky,“ vysvětloval profesor Kamo. Nyní lze všechny automaticky naměřené hodnoty zpracovávat prostřednictvím počítačové sítě přímo v základně Hakagamoshi. Mezi nejdůležitější zařízení patří seismometry, kterých je v okolí Sakurajimy umístěno třináct, a které monitorují místní sopkou vyvolané otřesy půdy. „Otřesy půdy jsou spolehlivým ukazatelem hrozícího sopečného výbuchu,“ vysvětloval profesor Kamo. „Otřesy mají typický charakter, který se postupně mění a jejich intenzita je vyšší v těsné blízkosti sopky,“ dodává profesor. Počítače v Hakamagoshi soustavně analyzují povahu otřesů, aby bylo možno včas předpovědět riziko hrozícího sopečného výbuchu. Jak ovšem Dr. Eto Tsuneo podotýká, zatímco toto zmíněné pravidlo se dá velmi dobře uplatnit u většiny sopek, v případě Sakurajimy je situace stále tak kritická, že obrazovka počítače téměř pořád signalizuje jedinou zprávu, a to: „Dnes lze očekávat erupci.“ Dr. Eto se pokaždé, když znovu a znovu čte starý známý vzkaz, jen pobaveně usmívá.

Pýchou SVO jsou hlavně různé mobilní měřící přístroje, avšak v oblasti Harutayama v podzemních tunelech jsou zabudována neméně důležitá zařízení. Je to soustava triangulárních kovových tyčí a vodních trubek, které přímo měří výchylky a pohyby sopky, a které jsou většinou spolehlivými ukazateli předcházející erupci. „Zaznamenání rozšíření sopečného kráteru pro nás znamená předzvěst erupce s desetiminutovým až sedmihodinovým časovým předstihem,“ říká profesor Kamo. Hodnoty naměřené v Harutayama se zobrazují na obrazovce počítače jako soustava rovnoběžných barevných čar, pokud je situace v klidu. Jakmile však se jediná z rovnoběžek jakkoli odchýlí, znamená to, že sopka se aktivuje a počítač začne signalizovat stav ohrožení.

Ovšem desetiminutové varování je samozřejmě nedostačující k případné evakuaci obyvatelstva. Nabízí se otázka, zdali je možné nějak získat dlouhodobější předpověď. SVO se o to snaží hlavně prostřednictvím měření hladiny moře v okolí Kagoshimy a Sakurajimy. Existují důkazy o tom, že mořská hladina značně stoupne v období předcházejícím velké erupci, jelikož břehy poklesnou díky aktivaci podzemního magmatu. Říká se, že při velkém výbuchu v roce 1914 hladina moře stoupla v okolí Kagoshimy až o jeden metr. „Koluje zde i spousta vtipů popisujících jak bylo město v 18. století před erupcí úplně zaplaveno,“ říká s úsměvem Dr. Eto. VÝBUCH OZNAMUJE MOŘE Na základě měření provedených po erupci v roce 1914 se ukázalo, že mořská hladina před svým dalším vzestupem nejdříve poněkud klesne a poté se začne jako předzvěst dalšího výbuchu pomalu zvedat. Jako příklad lze uvést období mezi dvěmi erupcemi v roce 1946 a v roce 1955. „V průběhu sedmdesátých let hladina moře už jen soustavně stoupala,“ říká profesor Kamo. „Ale v posledních letech začala poněkud klesat, což pravděpodobně prokazuje, že síla proudu podzemního magmatu je zhruba ekvivalentní kouřovým a popelovým emisím, které sopka pravidelně vypouští. To ovšem vůbec neznamená, že situace je bezpečná.“

Ačkoli se možnost přesné předpovědi výbuchu sopky Sakurajima stává čím dál tím reálnější a rovněž všechny nabyté zkušenosti mohou pomoci při výzkumu jiných sopek, stále ještě existuje spousta faktorů, jež je třeba důkladně prozkoumat. Mně osobně se zdá, že zaměstnanci SVO neočekávají právě klidnou budoucnost. Když jsme procházeli nejbezpečnější částí SVO centrály, Dr. Eto mi ukázal místnost naplněnou různými kontejnery. „Zde máme uložen dostatek jídla a pitné vody, které nám v případě potřeby vystačí na několik týdnů. To by nám také umožnilo zde zůstat a pokračovat v měření i za největšího možného výbuchu.“

Později jsem opět vystoupal na kopec s oním nádherným výhledem na město Kagoshima. Sluníčko jasně svítilo, město, moře i sopka byly klidné. Nikde ani obláček dýmu či popela. Bylo obtížné si představit jaká ohromná mašinérie lidí a různých přístrojů hlídá tento zdánlivý poklid jednoho z obyčejných japonských měst. Kagoshima žije vedle svého nevyzpytatelného souseda již dlouhou dobu. Oba dva tvoří velmi zvláštní dvojici, ale mír mezi nimi je jen velmi nestálý. Nikdo nikdy neví, kdy se doutnající obr rozhodne vyhlásit městu válku.

Category: 1997 / 04

Poprvé v historii se podařilo stvořit duplikát živé bytosti. Jedno pobekávající skotské jehně dokázalo s největší mírou znepokojit jak amerického prezidenta, tak i vrchního rabína Izraele, katolické biskupy, německého ministra pro vědu a rozvoj, stejně jako české politiky a celou řadu dalších obyvatel planety. Klonováním lze totiž „vyrobit“ časově opožděného dvojníka, trojníka či mnohočetníka. Jsme znepokojeni tím, co se ještě donedávna považovalo za pouhou sci-fi.


Dolly

Sedmiměsíční jehně Dolly z experimentální farmy nedaleko Edinburgu je identickou kopií své matky a bylo počato bez spermatu. Za pomoci elektrického výboje byla provedena fúze genetického materiálu somatické buňky Dollyiny matky a zárodečné buňky další ovce, která byla zbavena genetického materiálu. Výsledná buňka byla inplantována do dělohy náhradní ovčí matky. Obvyklá tvrzení, že tento experiment byl uskutečněn z čistě vědeckých důvodů, činí událost mnohem hrozivější. Řeči o „vědeckých pohnutkách“ předjímají existenci pohnutek „ne-vědeckých“. Vždyť téměř vše, co bylo člověkem vynalezeno, se vzápětí obrátilo proti němu. Fantazii každého tak dráždí nejvíce otázka, zda bude možno techniku genového inženýrství aplikovat také u lidí. Roslin je největším institutem na výzkum života zvířat v Anglii. Byl založen v roce 1919 jako stanice pro výzkum života zvířat. V roce 1947 došlo k rozdělení na tři střediska: středisko výzkumu drůbeže, živočišné výroby a zvířecí genetiky. Počátkem šedesátých let nastupuje do střediska živočišné výroby i Ian Wilmut, dnešní „tvůrce“ Dolly. Koncem osmdesátých let byl na toto středisko podniknut pumový útok, který byl s největší pravděpodobností výstražnou akcí ochránců zvířat. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . XML (3. 3. 1997, 15:27)Klonované rostliny jsou dneska normál.Ale zvířata, nebo dokonce lidi?Běhá mi z toho mráz po zádech…(Vybráno z auditoria KLONY LIDÍ na serveru MAmedia) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak uvedl vedoucí týmu vědců Roslinova výzkumného ústavu u Edinburgu, Ian Wilmut, dostali vědci po úspěšném naklonování Dolly nespočet dopisů od lidí, kteří jim blahopřáli a povzbuzovali v pokračování jejich výzkumů. Podle Wilmuta však zůstává dosud nevyřešený výzkumný úkol laboratoře, jelikož zatím musejí být oplodněné vaječné buňky vsazovány do děloh žijících ovcí. Proto jsou registrovány „velké ztráty“ a nelze kontrolovat, co se děje při růstu plodu. Pokud by se podařilo embrya kultivovat přímo v laboratoři, bylo by to mnohem účinnější. Přesto však lze touto technikou vyvinout genetické kopie lidí. Je proto otázkou času, než k podobnému experimentu na lidech dojde. Prezident Bill Clinton vyzval Národní poradní komisi pro biologickou etiku, aby posoudila práci vědců. Komise má zvážit, jaký dopad má pokus na možnost produkce zcela totožných lidí. Republikán John Marchi, člen Senátu státu New York, navrhuje, aby klonování lidských bytostí bylo označeno za těžký zločin. Klonování je podle něj v naprostém rozporu se všemi kulturami. I když lze předpokládat, že v dohledné době nebude klonování v demokratických zemích oficiálně povoleno, bylo by iluzorní se domnívat, že podobný pokus nebude jednou uskutečněn i na „lidské ovci“, ať už si pod tímto výrazem kdokoli představuje cokoli. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . VANDAR (3. 3. 1997, 22:49)Dělá se kolem toho zbytečná hysterie. Člověk už dlouho přetváří sám sebe a přímé zásahy do organismu jsoujen logickým vyústěním tohoto vývoje.(Vybráno z auditoria KLONY LIDÍ na serveru MAmedia) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Člověk již několikrát prokázal, že si nárokuje právo zasahovat do evoluce bez ohledu na to, jaké výsledky to přinese, čistě jen kvůli pochybnému zisku či slávě. A sejdou-li se ony tři tajemné komponenty ­ okouzlení možnostmi vědy, silné osobní ambice a šance vydělat jmění ­ může buď někde v tichosti anebo v zemích, které se klonování nebrání, dojít k naklonování lidského dvojníka docela dobře. Bezdětný miliardář, fanatický diktátor či hvězda showbusinessu toužící po bytosti, která by pokračovala v jeho díle a navíc nesoucí jeho vlastní geny, najde snadno náhradní matku i genetického inženýra, kteří mu toto nákladné přání splní. A že je k tomu zapotřebí speciálně vybavená laboratoř a erudovaný realizační tým? Výroba atomové bomby se také zpočátku zdála být neuskutečnitelná mimo laboratoř v Los Alamos a dnes je to ­ nadneseně řečeno ­ záležitost pro domácí kutily. Ještě před patnácti lety se klonování lidí zdálo být neuskutečnitelné, protože odnětí buněčného jádra z buňky lidského embrya by v první vývojové fázi usmrtilo celé embryo. V dalším vývojovém stádiu jsou již embryonální buňky příliš diferencované a nesou v sobě zárodky orgánů jedince, který se má narodit. A představa, že by bylo možné použít právě takto diferencovanou buňku, byla vyhrazena spíše autorům filmových scénářů či vědecko-fantastické literatury. Ostatně, pro Hollywood je už klonování obehraným tématem. V u nás promítaném filmu „Hoši z Brazílie“ jde o odvrácenou tvář genetického inženýrství, přičemž děj je až otřesně pravděpodobný. Film pojednává o pokusech dr. Mengele, který se v hloubi brazilských pralesů pokouší naklonovat Hitlery. V komedii „Twins“ z roku 1988 se autoři filmu snaží podívat na klonování s humorem, když představují Arnolda Schwarzeneggera a Dana DeVitto jako produkty nepodařeného genového inženýrství. DeVitto nakonec zjišťuje, že jako tlusté Schwarzeneggerovo dvojče je produktem genetického odpadu. Aniž by si to tvůrci filmu možná uvědomili, poukázali na jednu závažnou skutečnost. Lidský klon bude mít zřejmě stejnou genovou výbavu, ale charakter by mohl být zcela odlišný. Velkou roli ve vývoji jedince hrají vnější vlivy, jakými jsou těhotenství, porod, prostředí, silné zážitky a podobně, jež jsou v každém případě unikátní. Proto právě u těch znaků, pro které by se o klonování mohlo uvažovat ­ jako jsou inteligence či agresivita ­ není vůbec jisté, jak vybavený klon by se narodil. Mohlo by se tak klidně stát, že namísto nějakého nového „führera“ by vznikl neškodný prosťáček či vášnivý šachista. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . VLASTENEC (4. 3. 1997, 09:57)Vandar má v mnohém pravdu.Lidský genetický materiál je poměrnězdegenerovaný a klonovánímby se dal vylepšit. Lze to samozřejměi zneužít a nepochybně to zneužito bude…(Vybráno z auditoria KLONY LIDÍ na serveru MAmedia) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . To všechno je možné. Skutečností však je, že podle listu The Washington Post se americkým vědcům podařilo klonováním vytvořit opici. V Oregonu se loni narodily dvě opičky vytvořené z buněk opičího embrya, nikoli tedy z dospělého jedince, jak tomu bylo u Dolly. Klonovaní primáti tak nejsou identičtí se žádným dospělým jedincem. Jenomže jak daleko je primát od člověka? Manipulace s genovým materiálem je nezvratnou skutečností. V roce 1966 otiskl německý týdeník Der Spiegel názor amerického biologa Hudsona Hoaglunda, který se v materiálu o možném vývoji lidstva do roku 2000 vyjádřil, že „člověk bude jediným živočichem, který dokáže řídit svůj vlastní vývoj.“ Dnes se jeho předpověď naplňuje. Tím více je mravní povinností lidstva zvažovat, jak budou objevy využity a jak to udělat, aby nebyly zneužity. Nelze sice souhlasit, že nastává období „bestializace vědy“, ale nejde ani spoléhat na názor dr. Iana Wilmuta, že „lidstvo jako celek je přece jen morální rod“.

C H R O N O L O G I E Díky biotechnice a genovým manipulacím lze od jisté doby naprosto změnit genetické informace živých organismů ­ rostlin, zvířat, ale i lidí. Těžiště výzkumu se původně soustředilo na výrobu medikamentů na bázi živých organismů a na vývoj rostlin odolných proti škůdcům, avšak některá výzkumná střediska se věnují přímo genové technice.1953: Američané objevují strukturugenetického kódu (DNK). Od té dobylze do genetického kódu provádět případné zásahy nebo i jeho absolutní vymazání. 1981: Poprvé v historii se přestavěním buněčného jádra (klonováním) na univerzitě v Ženevě údajně podařilo naklonovat myši. 1982: Na americký trh přichází první inzulin, medikament vyrobený pomocí genové techniky. Po něm následuje přípravek na potlačení rakovinného bujení ­ Interferon. 1984: Britským výzkumníkům se podařilo genovými manipulacemi „vyrobit“ živočicha napůl ovci a napůl kozu. 1987: Australané hlásí vznik „superovce“, která díky zásahu do růstového hormonu může dorůst nadměrných rozměrů. 1988: USA získává první patent v oblasti genového inženýrství. Za tzv. „rakovinovou“ myš, zvíře, jemuž byl do genetického kódu vřazen lidský rakovinný gen. 1991: Holandští genetici na univerzitě v Leydenu inplantují lidské geny kravám, ve snaze získat z jejich mléka účinné antibiotikum. 1993: Americkým vědcům se podařilo úspěšně naklonovat lidské embryo! 1997: Úspěšným naklonováním skotské ovce Dolly se znovu otevírá diskuse o možnosti exaktního „kopírování“ lidí…  

Category: 1997 / 04

Yelowstonský národní park ve Spojených státech je zcela unikátní přírodní rezervací, která nemá na celém světě obdoby. Je to díky neporušenému ekosystému a krajině tvořené geotermálními silami, které způsobily její podivuhodné vrásnění a zbarvení. Stejné síly, které daly této krajině specifický charakter před miliony let jí dodnes ponechávají vulkanický charakter. Rezervace je stále vystavena nebezpečím, která z této skutečnosti vyplývají ­ jsou tu dlouhé a chladné zimy a zároveň v létě možnost sálajícího žáru, který se může změnit ve zničující oheň, jaký park ohrožoval v roce 1988.


Kojot

Taková rozmanitost dává příležitost k životu mnoha druhům zvířat ­ žijí zde například bizoni, losi, medvědi grizzly. Jeden z tamějších tvorů je však pro to místo zvláště typický ­ není to zvíře ani mimořádně veliké ani mimořádně nebezpečné, je to spíše nejbližší příbuzný psa a jmenuje se kojot.

Autoři jednoho z dílů pořadu National Geographic s názvem Království kojotů sledují jejich život v průběhu celého jednoho roku, ve všech ročních obdobích.

V arktických zimách hledají kojoti teplo, bezpečí a obživu u teplých gejzírů a termálních pramenů. Při shánění potravy berou za vděk maličkými hraboši, které hledají pod sněhem, i huňatými bizony, které musí ve smečce uštvat a ulovit.

Kojoti se páří v zimě, aby mláďata přišla na svět na jaře a do příští zimy z nich vyrostli silní a zdatní členové smečky. V době, kdy matka kojí a opatruje štěňata, přinášejí jí ostatní členové smečky potravu a pomáhají jí hlídat doupě.

Autoři pořadu se v jedné jeho části zaměřili na mladého samce, který spolu s ostatními štěňaty opustil noru a učí se poznávat teritorium své smečky a podaří se mu ulovit první kořist. Podzim znamená pro mladého kojota velkou výzvu ­ smečka čítá už příliš mnoho členů na to, aby se mohla po celou zimu uživit, a proto se mladý samec vydává vlastní cestou. Je to nebezpečný a riskantní podnik ­ pokud se mu včas nepodaří přiřadit se k jiné smečce, jeho šance na přežití se výrazně snižují. Naštěstí sledovaný jedinec potká osamocenou fenu a spolu s ní se přidruží ke smečce, která nemá dominantního vůdce, a mladý kojot se proto může této role ujmout. Přesto je ale nadcházející krutá zima pro smečku nesnadným obdobím, které vyžaduje velké uskrovnění a nutnost držet bezpodmínečně při sobě. Teprve potom mají kojoti šanci zimu přečkat a na jaře vyvést novou generaci v yellowstonském království kojotů.Producenty tohoto dílu jsou Bob Landis a John Rubin. Bob Landis je zkušeným kameramanem přírodních snímků již od roku 1973. Jako zkušený filmař své snímky režíruje i produkuje a je stálým spolupracovníkem na projektech National Geographic ­ připomeňme si za mnoho jiných například díl věnovaný medvědům grizzly. Za své celoživotní dílo věnované životu v divoké přírodě sklidil mnoho prestižních cen a uznání.  

Category: 1997 / 04

Nezajímalo je nic jiného, než rychlost a napětí. Byli jedni z prvních, kdo na hoře Talmapais začali pořádat neoficiální závody v divokém sjezdu. Bylo běžné, že kola takové zacházení nevydržela; často se něco polámalo, takže všichni sháněli díly na kola po smetištích.Jednou někdo přidělal na své robustní kolo přehazovačku a bylo rozhodnuto. Divoký plamínek v duších několika nadšenců tak způsobil obrovský boom cyklistiky a bicyklování po celém světě. Vzniklo celé jedno průmyslové odvětví, vznikl nový životní styl.OD HIPPIES K PRŮMYSLU Používali kola ze čtyřicátých let, protože se vyznačovala robustně stavěným rámem a balonovými, šestadvacetipalcovými pneumatikami. Proto se v sedmdesátých letech tato kola velmi hodila pro řádění hippie na hoře Tamalpais. Používali účinné přední ráfkové brzdy Cantilever a vzadu většinou torpédové brzdy. Při sjezdech ale byla protišlapací brzda tak přetížena, že se v zadním náboji pálil mazací tuk a v cíli se z něho kouřilo. Po každém sjezdu se mazivo muselo vyměnit (od toho vzniklo první označení takovýchto závodů, „repack“ ­ angl. znovu utěsnit). Nahoru se kola zase většinou tlačila. Jednou někdo vybavil své kolo těžkou bubnovou brzdou. Jelikož tím odpadlo torpédo, „přidělat“ převody a řazení se přímo vybídlo. Při jejich divokých jízdách terénem však bylo nebezpečné pouštět jednou rukou řídítka, aby se mohlo přeřadit. Vymysleli další trik. Umístit páčku řazení na řídítka tak, aby se dala ovládat palcem. První skutečné horské kolo bylo na světě. V roce 1981 zakládá jeden z prvních „repack riders“ časopis, zabývající se cyklistikou mimo silnice. V té době již význam terénního ježdění daleko přesáhl oblast Marin County. Toto kalifornské území je i v současné době hybnou silou vývoje horských kol. Po prvních průkopnících přicházejí další a ti nejznámější až na výjimky většinou pocházejí z těchto končin. A tak se již od roku 1980 výrazně prosazují na trhu USA kola, pro které se postupně vžívá označení MTB ­ Mountain Bike, a spolu s nimi i nový životní styl. SHIMANO STÁLE VEDE Další vývoj nabírá na rychlosti. Dvě japonské firmy ­ Shimano a Suntour pohotově zachytily rozmach nového odvětví a produkují komponenty pro MTB ve vysoké kvalitě. Patří k nim měniče převodů s velkým rozsahem, pastorky s velkým počtem zubů, řadicí páčky na řídítka, ráfkové brzdy, páky, pedály, středy a další. Dnes je dominantní postavení firmy Shimano na světovém trhu ojedinělým zjevem. Málokterému výrobci se totiž podaří pokrýt v nějakém odvětví 95 % světového trhu. Na horských kolech nejvíce namáhané komponenty ­ celé šlapání a řazení, náboje kol ­ putují do montážních závodů téměř všech výrobců kol právě od Shimana. Mezi cyklisty, jež uchvátila možnost vyjet na kole i mimo silnice, je slovo „šimáno“ téměř zaklínadlem.Shimano totiž produkuje tyto komponenty ve velkém množství řad, od nejlevnějších až po nejnáročnější pro vrcholový sport. Podle řady komponentů se určuje použití kola, a následně také jeho cena. Tak může být cena mnohdy i orientačním kritériem při posuzování vhodnosti kola při jeho pořizování. V obrovském přetlaku kol na trhu si totiž nikdo nedovolí prodávat předražená kola. Kvalitní, ale levnější řada je tzv. SISka, to je TY15, 22, TY30, kterou bývají vybavena kola za sedm tisíc. Výše je řada ALtus, ještě výše je Acera-X. Velmi kvalitní řada je Alivio, kterou již najdete na normálních kolech za 12­15 tisíc korun. Pravé horské kolo by mělo mít komponenty STX (od Shimana). Tato řada komponentů je určena pro terén, ne však pro závodění. Cenová relace těchto kol se pohybuje kolem 16­20 tisíc. Nad řadou STX je komponentová řada LX. Na LX se dá závodit, ale také je vhodná na vybavení kola, na němž chcete podniknout třeba jízdu po zakarpatské Ukrajině. Jejich cena se pohybuje nad dvaceti tisíci korunami. Následuje řada XT, která je určena na extrémní zatížení při závodech. Cena těchto kol se pohybuje nad třiceti tisíci. Nad touto řadou je ještě XTR, odlehčená závodnická řada. Cena kol s těmito komponenty přesahuje často padesát tisíc. Je důležité, aby nejvíce namáhaná část kola ­ řetěz ­ byl shodný s kazetou a převodníkem, jsou označeny čísly UB 51, 70 nebo 90. Zvýšená péče o řetěz se vyplatí i později, neboť vytahaný řetěz za 350 Kč může vymačkat a zcela znehodnotit převodníky a kazetu za dva tisíce. Naopak neplatí velmi rozšířený názor, že kolo musí být složeno z jedné řady. Je lepší, když např. přehazovačka má vyšší třídu. Můžete zjistit, že na řadě Alivio je STX přehazovačka a Accera X brzdy. Je to namíchané, ale není to paskvil. Ani to není ošizené. Je to prostě ustrojené a spočítané na optimální poměry cena ­ váha ­ spolehlivost. Dosud byly uváděny jen ceny kol s pevným rámem, nebo s odpruženou přední vidlicí. PRUŽENÍ NENÍ POHODLNOST Postupem doby bylo odpružení především předního kola nejprve módním výstřelkem, později se stalo laboratoří nových technologií, neboť bylo jasné, že kdo bude umět „udělat“ přední vidlici, bude mít o odbyt postaráno. A dnes se skutečně z módního hitu stala přední odpružená vidlice standardním a nepostradatelným vybavením kol určité třídy horských kol. Ne proto, aby do vás kolo nemlátilo po celou jízdu terénem, ale aby kolo bylo i při takové jízdě ovladatelné. Občas se objevují i odpružené představce řídítek, nebo dokonce odpružená trubka sedlovky. Dnes to na horských kolech najdete opravdu již jen výjimečně, daleko více se to používá na trekingových kolech kvůli pohodlí. Skutečný význam však má jen odpružení kol, především předního. Při jízdě po neupraveném terénu kolo nadskakuje a při každé nerovnosti je určitou dobu ve vzduchu. Úkolem odpružení je tuto dobu zkrátit, aby kolo mělo pokud možno co nejlepší styk s terénem, aby kolo vedlo. Při výběru odpružené vidlice je na místě nešetřit penězi. Ty nejlevnější vidlice jsou odpruženy pouze pružinami, celé je to těžké, a navíc únava materiálu nebo vůle na teleskopických tlumičích jízdu spíše znepříjemní. Proto je lépe podívat se po vidlicích s pružícími elementy elastoměr ­ pružina, nebo náročnější s olejovými či vzduchovými náplněmi. Velmi dobré je, pokud má vidlice nastavitelné předpětí. „CELOODPRUŽEŇÁKY“ V poslední době se silně prosazuje i odpružení zadního kola. To však vyžaduje naprosto jinou konstrukci a geometrii rámu, a tam je situace dosud nevyhraněná. Určitě potkáte lidi, kteří tvrdí, že na celoodpruženém kole dochází ke ztrátě energie, že se prostě energie šlapání ztrácí právě v pružení. Takovým lidem lze jen doporučit, abysi jízdu na odpruženém kole vyzkoušeli. Samozřejmě tam nějaké ztráty jsou, ale výhody odpružení dalekosáhle převýší nepatrné ztráty energie. Šetří se svaly, zvyšuje se ovladatelnost kola v náročném terénu, zvyšuje se bezpečnost i požitek z jízdy, dokonce se šetří i životnost rámu. Má to prostě více výhod než nevýhod, a to i co se týká ceny. Například pokud jsem si koupil vloni kolo s pevnou vidlicí a letos pošilhávám po odpružené, zjistím, že zaplatím za samostatnou vidlici až dvakrát víc, než kdybych si ji koupil už vloni namontovanou na kole. Je to důsledek toho, že výrobci kol nakupují vidlice ve velkém, což se nedá říci o maloobchodu, kde vidlici budete kupovat vy. Tento trend se nechá čekat i v celoodpružených kolech. Podle posledního průzkumu německého časopisu Bike by si 45 procent čtenářů koupilo příště celoodpružené kolo. A to se na tom všichni nesvezli. Výrobci to akceptují, protože dnes se dostali v celoodpružených kolech k hranici kolem 35 tisíc korun i s kvalitními komponenty (například řada Alivio). Díky tomu, že se rozšiřuje zájem, zvedá se i sériová výroba a v závislosti na tom klesá i cena. Poznat kvalitní celoodpružené kolo je velmi složité, mnoho lidí se tedy orientuje podle značky kola. VĚŘTE ODBORNÍKŮM Nejlepší je ovšem kolo si vyzkoušet. Některé specializované prodejny umožňují zákazníkovi, aby v obchodě nechal peněžní zástavu (nebo manželku), některé dokonce umožňují leasingový nákup dražších modelů. Vůbec by se kupující měl držet zásady, že na kole by měl z krámu odjet. Všechny úpravy se dají udělat už při koupi, Je skutečně nenávratně za námi doba, kdy jsme si sami opravovali pračky a automobily. Dnes to platí i o horských kolech. Už při nákupu by si každý měl vybrat prodejnu, která má vlastní dílnu a mechanika. Ten by měl kolo připravit tak, aby se na něm dalo odjet přímo z obchodu. A kdyby nastaly jakékoli problémy, můžeme se obrátit na svého prodejce. A ty nastanou po ujetí prvních stovek kilometrů. Lanka si sednou, brzdové špalíky se obrousí a je třeba kolo seřídit. Každý mechanik vám řekne, že jen seřídit brzdy není nic jednoduchého. U dražších tříd se rozlišují nejen přední brzdové špalíky od zadních, ale dokonce i levé od pravých. A je zbytečné ničit si kolo za 20­15 tisíc, když za garanční prohlídku dáme jen něco přes stovku. OSTATNÍ KOMPONENTY Brzdy jsou jednou z nejdůležitějších součástí kola. Brzdových systémů je celá řada, ale nejrozšířenější je klasický typ Cantilever, na kterém ­ jak víme ­ jezdil i legendární Gary Fisher. Dá se říci, že z devadesáti procent se dnes jezdí na brzdách Cantilever. Kterým ovšem stále více ukrajují krajíc V-brzdy. V-brzdy, to je hit sezóny, protože jsou opravdu dobré. Najdete je u kol zhruba od 17 tisíc korun. Kdo by si chtěl vyměnit Cantilever za tuto novinku, může. Samotné čelisti V-brzd (pro celý bicykl) stojí asi dva tisíce korun, ale je potřeba si uvědomit, že mají jiný chod, kvůli kterému je nutné si pořídit ještě jiné brzdové páky na řídítka ­ stojí 800 korun. Pro pořádek uveďme, že existují také hydraulické brzdy, kotoučové, dokonce i bubnové. Podobná situace je v řazení. Existují vedle sebe dva systémy ­ original firmy Shimano se nazývá Rapid Fier SL. Jsou to dvě páčky, kterými skokově řadíme jednou pákou směr dolů, druhou směr nahoru. Potom jsou na trhu oblíbené otočné rukojeti (tzv. gripshift) od firmy ESP. Dá říci, že ač má všechno své plus a minus, rozhodující při koupi je asi osobní pocit nebo zkušenost. Oba systémy fungují spolehlivě. Výhodou páčkového řazení (Rapid Faer) je to, že lze současně při brzdění i řadit. Také je řazení na tomto systému snažší, když vám třeba kloužou ruce od bláta. Protože se řadí palcem a ukazovákem. Otočné řazení (gripshift) je zase levnější, nedá se tam nic rozbít nebo ohnout, a je lehčí. Další jejich výhodou je to, že v náročném terénu můžete řadit, a přitom stále pevně držet řídítka. Někteří zákazníci ale mají obavy, že při otočném řazení mohu přehodit omylem. Není to pravda, nejde to. Snad jen když letíte přes řídítka (ale to už je celkem jedno, na které kolečko máte zařazeno). Cenový rozdíl mezi těmito dvěma systémy řazení je pouze tři až osm set korun. PŘEVODY Dnes jsou běžně v prodeji převody 3×6 (tři převody na šlapání, šest pastorků na zadním kole) u levnějších kol. Výrobci a prodejci doporučují spíše 3×7, od 11 do 30 zubů na jednotlivých pastorcích zadního kola. A v kategorii kol od střední třídy výše se objevuje letos vzadu už osm pastorků. Tento posun znamená lepší rozlišení převodů ­ rozsah zůstává stejný. Některé převody se samozřejmě trochu dublují, ale je to proto, aby se řetěz nekřížil a zbytečně nevytahoval. RÁMY Zatím jsme nemluvili o rámech. Jejich podstatu docela vyjadřuje jeden z reklamních snímků, na kterém je rám kola pověšen na stoletém pahýlu kmene stromu. Tím chtěl básník říci, že rám kola možná vydrží déle než vy. A měl pravdu. Dnes je docela běžné, že výrobci dávají na rám celoživotní záruku. Tak tedy pokud budete na kole měnit cokoli, nebo kdyby se vám všechno ostatní postupně porouchalo, rám kola vám zůstane. Šedesát procent spokojenosti na kole dělá rám, a proto mu věnujeme více místa. Základem je správná velikost rámu. Kolo si musím vyzkoušet minimálně tak, že si na něj sednu. Přehodím přes něj obě nohy a postavím se obkročmo na zem. V tom okamžiku musím mít mezi horní rámovou trubkou a rozkrokem prostor na výšku dlaně (u horského kola). U trekingového to může být trochu méně, dva až tři prsty. U horského kola se totiž předpokládá, že budete při jízdě víc ze sedačky, nebo že si budete třeba stoupat na zem směrem od svahu. Tak aby si člověk neublížil v rozkroku. Také je dobré vyzkoušet, jestli při sjezdu můžete jít za sedačku ­ vlastně si sednout až na zadní pneumatiku a současně se držet řídítek. Prostě je velmi důležité si uvědomit, že jsou různé velikosti rámu. Velikosti se zpravidla udávají v palcích (2,54 cm), a jsou odstupňovány po dvou nebo jedenapůl palci. Začíná se na 13, 15, 17, 19, 21, 22,5 někdy i 24 palce ­ ale to je už pro člověka, který měří 210 cm. Podle toho, jak dokáže členit velikosti, se dá poznat dobrá značka. RÁMY A MATERIÁL Například se stále vyrábějí rámy speciálně pro dámy, kde horní trubka nejde přímo k sedlu, ale je sešikmená, aby si dámy mohly sednout i v sukni. I u horských kol se dělají dámské rámy ­ v cenové kategorii zhruba do dvanácti tisíc. Ve vyšších cenách se už předpokládá,že dáma je natolik sportovně vyspělá, aby si na kolo sukni rozhodně nebrala. Je ale druhá možnost, a dnes spíše trend, ženám kupovat kola s pánským rámem, ale o něco menší velikosti. Protože pánský rám je tužší ­ to platí i u trekingových kol. Přesto právě u trekingových kol se spíše vyplatí uvažovat o dámských rámech, neboť pro dámy pokročilejšího věku (o kterých se nepředpokládá, že budou v létě sjíždět sjezdovku) je opravdu pohodlnější, když na kole může sedět vzpřímeně. Dalším důležitým faktorem rámu je materiál, ze kterého je vyroben. Devadesát procent rámů je dnes z duralu nebo oceli. Kolo, kterémá být lehké a dobře ovladatelné, by mělo mít rám z chrommolybdenových trubek. Někteří výrobci používají z chrommolybdenu jen jednu trubku, nebo trojúhelník rámu, kterým doplňují jinak ocelový rám. Nejlepší aleje, když je celé kolo včetně přední vidlice z chrommolybdenu. Dural je jistě lehčí proti oceli, rám z duralu je rychlejší ­ lépe se akceleruje. Duralový rám je ale méně pohodlný ­ je tužší, méně pruží, méně absorbuje nárazy. Dobrá kombinace je duralový rám s odpruženou vidlicí. Duralový rám na první pohled působí robustněji ­ duralové trubky mají větší průměr, jsou to prostě „takový“ ,tlustý trubky? (nálepka „oversize“ znamená zesílení duralových trubek). Pro ty, kteří jezdí jen o víkendu, je vhodnější ocelový rám ­ jízda je pohodlnější a přináší lepší pocit. Naopak lidé, kteří mají sportovnější ambice, by si už mohli pořídit buď karbonový nebo chrommolybdenový rám.Každý výrobce má svůj katalog, ve kterém je každé kolo rozepsáno ­ čím je vybaveno, a také z jakých trubek a materiálu je rám postaven. Také prodavač by měl být schopen vám říci, z čeho je postaven rám.Takže ­ nejvíce se používá dural, potom ocel, karbon, nezmínili jsme se o titanu, a loni přibyl nový materiál, kterému se říká termoplast. VÁHA Všechny jednotlivé prvky, o kterých byla zatím řeč, se promítají také do celkové váhy. Snad každý zná pořekadlo z dob nedávno minulých, kdy platilo: Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina. Lehčí kolo (nejen než Ukrajina) je rozhodně lépe transportovatelné, ale i lépe ovladatelné. Váhu ale ovlivňuje velké množství různých faktorů. Jak se v tom orientovat? Váhu celého kola odvodíte celkem snadno z ceny. Obecně se dá říci, že čím dražší kolo, tím nižší váha, protože je kvalitnější (lehčí) rám i komponenty. Hmotnost se pohybuje od deseti, jedenácti kilogramů až do patnácti. Vedle rámu váhu samozřejmě ovlivňují také pneumatiky. Jen v pneumatikách může dělat rozdíl i přes půl kila, ale spíše celý kilogram. A to už je opravdu hodně, proto je dobré ustrojit kolo lehkými plášti, vyztuženými kevlarem. Při nákupu by to neměl být problém. Váhu také samozřejmě nepříznivě ovlivňuje odpružená vidlice. Ta přidá tak 0,7­0,8 kilogramu navíc. Ovšem na druhou stranu podstatně zvyšuje komfort a ovladatelnost. Dalším faktorem, která zvyšuje váhu celého kola, je povinné vybavení, se kterým musíte počítat jak do váhy, tak do ceny trekingových i horských kol. Pokud chcete jezdit po silnici, je nutné přičíst povinnou výbavu účastníka silničního provozu jak k pořizovací ceně, tak i k váze kola. Pokud si tedy navěsíte na kolo pumpičku, světla, blatníky a eventuálně nosič, tak se snadno dostanete také na 13­15 kg. SEČTENO PODTRŽENO Základní povinná výbava je tedy jedním z dalších kritérií výběru mezi horským a trekingovým kolem. Trekingové kolo je určeno na zpevněné cesty, i polní. Má povinné vybavení účastníka silničního provozu a většinou blatníky, košík na láhev, někdy nosič. Ovšem není určeno na drandění po lese nebo do těžších terénů á la Šumava nebo Dolomity. Je stavěno na delší výlety nebo pohodlnější vyjížďky po okolí, jde spíš o pohodlí. Naproti tomu u horského kola jde především o pocit volnosti a vzrušení, můžete jet kdekoli se vám zachce. . . . . . Můžete být draví a odvážní, můžete být nejdivočejší, a přitom neničíte životní prostředí. Můžete být nevázaní jako kdysi hippie v Kalifornii. Můžete být dnes jako všichni po celém světě, kteří podlehli tomuto skvělému životnímu stylu.

Category: 1997 / 04

No es peligroso,“ procedil suše mezi zuby Gabriel. Na důkaz svého tvrzení se ponořil do kalné vody. Na obou březích slepého ramene řeky Rio Negro se povaloval asi tucet kajmanů. Byly dvě hodiny odpoledne a rtuť teploměru se vyšplhala ke čtyřiceti stupňům Celsia. Koupel v řece mně připadala jako jediná možnost, jak ulevit zpocenému a špinavému tělu po čtyřhodinové jízdě na otevřené korbě terénního automobilu. Po několika dlouhých minutách strachu, nejistoty a vnitřního souboje jsem následoval Gabriela. Několika mocnými tempy jsem se dostal až k němu. Měl jsem jakýsi zvláštní, těžko popsatelný svíravý pocit neurčitého napětí, mrazení v zádech a podivného očekávání, kterého jsem se nikdy po celou dobu pobytu, kdykoli jsem se ponořil do osvěžující vody, nezbavil. V blízkosti tohoto sedmnáctiletého potomka indiánů kmene Terena jsem se cítil, ať to zní jakkoli banálně, mnohem bezpečněji. Ze vzdálenosti asi pěti metrů nás na vodní hladině pozorovalo několik párů nehybných, vyboulených očí.NEJVĚTŠÍ BAŽINA Pantanal je se svými více jak 230 tisíci čtverečních kilometrů největší záplavovou oblastí Brazílie a jednou z největších bažin světa. Jedná se o rozsáhlé území kolem mohutných řek Paraguay, Taquari a Cuiabá, jehož převážná část je v období dešťů od ledna do dubna zaplavena. Nachází se v samém srdci Jižní Ameriky v brazilském státě Mato Grosso a na západě hraničí s Paraguayí a Bolívií. Přestože na tomto území chovají farmáři již více jak sto let dobytek, je tato oblast především díky své velikosti rájem divokých zvířat a přírodní rezervací. V jeho nedohledném prostoru nachází útočiště 230 druhů ryb, 80 druhů savců, přes 700 druhů ptáků a na 60 druhů plazů. Na pláních se potulují jaguáři, mělké bažiny a laguny jsou domovem jeřábů, kteří se dělí o svůj úlovek s piraněmi. Na březích řek, lagun a tůní se vyhřívá pět milionů kajmanů. Pantanal je sám o sobě mírně strašidelné místo. Přes toto ohromné území nevede žádná železniční trať ani silnice. Cestovat v něm lze pouze na lodích a nebo v doprovodu průvodců terénními auty. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že po půl hodině pěšího pochodu bych si už netroufal vrátit se sám bez kompasu do kempu. Bažiny, laguny i vegetace vypadají všude kolem dokola naprosto stejně.

Pantanal byl až do 16. století, kdy oblast objevili portugalští a španělští kolonisté, domovem tří původních indiánských kmenů, Guaicruru, Terena a Paiaguá. Nápor kolonistů v průběhu staletí přežil (díky své houževnatosti) pouze kmen Terena. Velkou zásluhu na jejich přežití měl i poručík Rondon, po kterém byl pojmenován brazilský stát Rondonia. Rondon, inženýr a voják, se dostal do kontaktu se kmenem Terena v roce 1903, když budoval v téměř nepřekročitelných bažinách telegrafní systém. Rondon pro ně ustanovil právní nárok na část jejich území. Podle FUNAI, Federálního úřadu pro indiánské záležitosti, měl tento kmen největší schopnost přizpůsobit se moderní době a tržním podmínkám. Což ovšem může být dvojsečná zbraň. V současné době žijí indiáni tohoto kmene především mezi městečky Aquidauana a Miranda na jihu Pantanalu. CORUMBÁ Na samé západní hranici státu Mato Grosso a Pantanalu, daleko od vyspělé civilizace, kulturního a politického dění, necelé půl hodinky od Bolívie leží město Corumbá. Se svým překrásným výhledem na řeku Paraguay a pomalým životním stylem patří do kategorie odpočinkových a relaxačních měst. Žádné kulturní památky a přírodní zajímavosti, po kterých by zvídavý cestovatel toužil v nitru své duše. Z časného ranního trhu s ovocem, zeleninou a různými potřebami pro domácnost zbyde úderem dvanácté jen několik stánků prodávajících hamburgery a pivo. Do přístavu se vrátí pár bárek rybářů a lidé začnou hledat útočiště před sálajícím sluncem v desítkách malých hospůdek. Corumbá má však i svou stinnou stránku. Bezprostřední blízkost hranic s Bolívií udělala z tohoto města středisko černého obchodu s drogami. A tak každý, kdo město navštíví, je více méně v podezření, že v něčem podobném podniká. Kdykoli se s někým setkáte, dříve nebo později následuje neodbytná otázka, jestli jste přijel z Bolívie nebo se tam teprve chystáte.

Corumbá však hlavně funguje jako odrazový můstek pro návštěvu Pantanalu. Těch několik stovek turistů, kteří město během sezóny navštíví, nemá ovšem podstatný vliv na jeho ekonomiku. Jedná se především o mladé lidí, většinou Američany a Evropany, kteří cestují na velice omezený finanční rozpočet. I tak však narazíte na lovce lidí.

S Gilem jsem se setkal na rušné křižovatce ve středu města. Vlastně mě málem přejel. Okamžitě ve mně poznal zelenáče. Vyskočil ze své pomlácené rachotiny, ve které chyběla přední sedačka, a začal mě zpracovávat. Než jsem se nadál, seděl jsem v jeho autě a za několik málo minut v jeho kanceláři. Rozhodil přede mnou alba s desítkami fotografií a vodopádem slov líčil nezapomenutelné zážitky, které mohu během několika dnů prožít ve stanech na břehu řeky Rio Negro a ve společnosti jeho indiánských průvodců. Zájem jsem měl, a tak jsem velice snadno podlehl.

Vyrazili jsme příští ráno. Sezóna se pomalu chýlila ke konci, a tak se Gilovi kromě mne podařilo zlanařit jen Dirka, německého studenta, který byl v Brazílii tři měsíce na studijní stáži a nyní poznával kdejaké místo této rozlehlé země. Spřátelili jsme se už na korbě náklaďáku. Nakonec to bylo jediné východisko. Do kempu jsme přijeli oba pěkně vykodrcaní. AMARELO ­ MŮJ PŘÍTEL KAJMAN Zabrali jsme s Dirkem každý jeden stan. Kuchař Manuel naservíroval obligátní rýži a fazole, které jsme zapili přivezenou vodou. Po prvním koupání a několika hodinách ve stínu stromů jsme s Dirkem do sebe vstřebali atmosféru kempu.

Tisíce komárů si z nás udělaly pochodující zásobárnu krve. Začali jsme přivykat i všudypřítomnosti kajmanů. Po několika hodinách už pro nás nebyl problém se k nim přiblížit nebo se jich dotknout. Ale ten mrazivý pocit v zádech nad tím, že děláme něco neobvyklého, co se vymyká přírodním zákonům, v nás neustále pulsoval. Kajmani proleželi velkou část dne na břehu jako nehybné klády. Tlamu měli otevřenou, ne proto, že by číhali na kořist, ale protože to je jejich způsob regulace tělesné teploty. Dlouhé ostré zuby se blyštěly v paprscích slunce. Kdykoli jsem šel do vody si zaplavat, smýt pot nebo se na chvíli zbavit dotěrných komárů, dával jsem jaksi intuitivně přednost tomu, když jsem viděl pokud možno co nejvíce kajmanů vyvalených na břehu. Největší šok, či snad přímo zástavu krve vyvolávali kajmani, kteří plavali v řece společně s námi, a pak se z neznámého důvodu potopili. V tu chvíli mi zabušilo srdce až kdesi v krku, protože jsme neměli představu, kde se vynoří a jestli čirou náhodou nezamíří k nám doplnit zásobu potravy. Pozoroval jsem v těchto okamžicích Gabriela. Jakmile se kajman v jeho blízkosti ponořil, udělal totéž. Jako by se mu chtěl podívat do očí, dát mu na vědomí, že je jeho přítel a odradit ho tak od možného napadení. Několikrát jsem se o to také pokusil, ale voda byla příliš kalná a pak nervy nevydržely to ohromné napětí. Co kdybych na poslední chvíli uviděl jeho do široka rozevřenou tlamu před svou tváří. Většinou jsem po takovém pokusu vylezl z vody. Gabriel mi tvrdil, že kajmani z nás mají větší strach než my z nich. Znělo to sice hezky, ale moc jsem mu nevěřil.

Gabriel byl s kajmany ovšem kamarád. Většinu z nich pojmenoval a po večeři je začal svolávat jmény.

„Amarelo, Nicku, Profesore, Alane, Išulů,“ vykřikoval hlasitě a úsečně do přicházejícího večera. Lžící přitom bušil do plechového talíře. Kajmani ležící nevšímavě na druhé straně řeky sebou začali škubat a jeden po druhém se vrhali do vody. Po minutě jich na naší straně bylo asi osm. Gabriel donesl v kastrolu zbytky jídla a začal jim házet kosti od kuřete, rýži i fazole. Stále hladový Amarelo se po rituálním krmení vydal za Gabrielem až do našeho kempu. Nebylo to ovšem nijak daleko, neboť jsme stanovali jen asi deset metrů od řeky. V noci jsem strach neměl a usínal jsem rychlým, sladkým spánkem. Stany byly po celou noc otevřené a přehozená moskytiera, která nás chránila před mraky komárů, nám dávala pocit pofiderního bezpečí. Zdálo se, že mezi námi a kajmany existuje jakási tichá úmluva, že se po setmění nebudeme navzájem otravovat.

Amarelo byl největší a nejstatnější ze všech kajmanů v naší blízkosti. Dosahoval délky tří metrů a jeho mohutné tělo vzbuzovalo respekt. Sedával jsem často na břehu pár metrů od něho ve stínu stromu a byl jsem jím fascinován. Nekonečně dlouhé minuty jsem se díval do jeho očí, pozoroval jeho nehybné tělo a otevřenou tlamu plnou ostrých, špičatých zubů. Dlouhý, silný ocas měl většinou ponořený do vody. Jeho reflexy a rychlost však byly nevyzpytatelné. Občas se s Profesorem nepohodli kvůli potravě, a pak to ve vodě přímo vřelo. Jednou kuchařův pes zapomněl na ostražitost a usnul v jeho těsné blízkosti. Amarelo se během půl hodiny přesunul o pouhý metr, aby potom bleskurychle zaútočil. Chudák pes zareagoval ke svému štěstí včas, ale přesto to odnesl roztrženým spodním pyskem. Několikrát jsem Amarela krmil nachytanými rybami. Držel jsem je za ocas a hlavu jsem mu musel dát až téměř k čumáku. Vypadalo to, jako bych prosil rozmazleného, mlsného psa aby si vzal sousto. Teprve potom jeho tlama hlasitě sklapla a její zvuk připomněl bouchnutí dveří. Nepřál bych si tam mít svou ruku. Přesto všechno se mně zdál čím dál krásnější. V průběhu několika dnů jsem k němu pocítil až kamarádský vztah. Nabyl jsem dojmu, že kajmani jsou nádherná zvířata. DIVOKÉ VČELY Toho rána jsme vyšli do terénu s dalším indiánem. Jmenoval se Johny. Své pravé jméno nechtěl prozradit. Prý byl posledním a nechtěným dítětem svých rodičů a jeho jméno znamená v jazyce kmene Terena sprosté slovo. Několikrát jsme přebrodili úzká a mělká koryta slepých ramen. Spatřili jsme hejna jeřábů i stádo vodních prasat. Z otevřené planiny jsme zašli do pralesa a kolem nás se setmělo. Obdivoval jsem Johnovu nehlučnou chůzi, při které nezapraskala ani větvička. Zato Dirk se pohyboval jako slon a suchý praskot lámaných větví musel být slyšet na hony daleko. Sám sebe jsem nedokázal posoudit, ale připadal jsem si jako zálesák. Johny navíc chodil bez košile, oblečen jen ve vojenské maskáčové kalhoty a tisíce krve dychtivých komárů mu zřejmě nedělaly žádné problémy. Já se neustále ostřikoval sprejem a oháněl utrhnutou větví. Za malou tůní v rozsedlině lesa objevil Johny uschlý kmen s rojem divokých včel a rozhodl, že si pochutnáme na medu. Pod strom navršil hromadu suché trávy a dříví. Zapálil ji a když se oheň rozhořel zasypal ho čerstvě natrhaným zeleným listím. Štiplavý kouř zamořil okolí a stovky rozzlobených, bzučících včel vyletěly ze svého úkrytu. Zbaběle jsem zmizel do bezpečné vzdálenosti.

„Neutíkej! Žihadla jsou dobrá na revma,“ volal za mnou Johny. Smál se a měl z toho legraci. Po chvíli mi to nedalo a vrátil jsem se. Jako zázrakem jsem žádné žihadlo nedostal. Johny vysekal mačetou velké kusy ztrouchnivělého dřeva i s medovými plásty a s chutí se do nich zakusoval. Po delším přesvědčování jsem také okusil té pochoutky. Musel jsem ovšem dávat dobrý pozor, protože na plástu, který jsem dostal, byl alespoň tucet včeliček, které ho nemínily opustit. Med byl řídký, stékal mi po bradě a chutnal po pralese. JAK SE LOVÍ PIRANĚ ­ PO INDIÁNSKU Toužil jsem je vidět, lovit i jíst. Vyrazili jsme na lov s Gabrielem, Dirkem a Pedrem. Pedro byl veterinář ze Sao Paula, který si do Pantanalu zaletěl na dlouhý víkend. Opět jsme se brodili přes nesčetná mělká ramena a tůně. Všiml jsem si, že Gabriel se pokaždé pečlivě rozhlíží, než nás převede. Kajmani jsou všude a tady pravděpodobně neplatila dohoda o neútočení, kterou jsme uzavřeli v našem kempu. Asi po hodině chůze jsme přišli k větší laguně. Na břehu leželo srovnáno, pěkně jeden vedle druhého, několik asi třímetrových bambusových prutů. Zřejmě tu nehrozila možnost zcizení. Na pevném vlasci byl přivázán velký háček. Gabriel vyndal z batohu kus syrového masa a nařezal ho na kousky, které navlékal na háčky. Zbytek návnady jsme si nastrkali do plavek.

„Musíte jít do vody. U břehu neberou,“ oznámil lakonicky.“Nemusíte mít obavy. Je to tady bezpečné,“ dodal věcně a sám nám šel příkladem. Padesát metrů od břehu byl už po prsa ve vodě. Pomalu jsme se vydali za ním. Já jsem měl z předchozího dne do krve rozedřenou patu, a tak jsem si pro jistotu ponechal ponožky. Tajně jsem doufal, že to bude dostačující ochrana. Připadalo mi pošetilé lovit piraně ponořen po krk ve vodě a navíc je lákat na syrové, krvavé maso. Opět na mě dolehl ten skličující, tísnivý pocit, který se občas vystupňoval, když se mi o tělo nebo nohu něco otřelo. Piraní tam bylo požehnaně. Zkušený Pedro lovil jednu za druhou. Pak se přidal i Dirk a jenom já jsem tahal z vody prázdné, ohlodané háčky. Pak se i na mě usmálo štěstí a já jsem kvapil ke břehu se svým prvním úlovkem. Měl jsem co dělat abych vyndal háček. Zkus byl neuvěřitelně silný. Zuby měla potvora ostré jako jehly. Vyměnil jsem prut za foťák a vydal se za Dirkem. Gabriel se uchýlil do zátočiny na druhé straně. Jeho rybářské náčiní tvořila plechovka od coly, na které měl namotaný vlasec s háčkem a návnadou. Před každým pokusem vlasec s háčkem roztočil nad hlavou jako kovboj a hodil daleko před sebe. Potom plechovkou otáčel jako navijákem. Chytal jiný druh ryb. Vzdáleně mně připomínaly naše sumečky. HOSTINA Do kempu jsme se vrátili před polednem. Gabriel nasekal těla sumečků na malé kousky a kajmaní potěr tak do velikosti jednoho a půl metru se spořádaně seřadil do lajny a trpělivě čekal na svou dávku. Přesto došlo občas k nesrovnalostem a voda se vařila pod náporem zmítajících se těl. Já jsem ukořistil několik větších kusů a vylákal na břeh Amarela. Hbitě vylezl z vody a ryby slupnul jako maliny. Z jeho pohledu jsem vycítil spokojenost.

My jsme také nepřišli zkrátka. Kuchař Manuel uvařil z hlav sumečků velice dobrou polévku a piraně usmažil i s jejich hlavami. Ryby to byly poměrně malé, tak kolem patnácti až dvaceti centimetrů a samá kost. Indiáni a Pedro je ani neokusili. My s Dirkem jsme jich spořádali pěknou hromádku. Chutnaly mdle a snad jen použité ostré koření jim dodávalo specificky exotický nádech.  

Category: 1997 / 04

Las Vegas, světové hlavní město zábavy!“ ­ „Zažijete dvacet čtyři hodin vzrušení den co den! K vašim službám Las Vegas!“ ­ „Las Vegas je víc než čekáte a všechno o čem sníte!“ ­ „Život v legraci a rekreaci v Las Vegas!“ ­ „Navštivte Las Vegas, abyste zažili nonstop radost na slunci a našli vaše místo na slunci na celý život!“


Las Vegas

To všechno můžete číst v reklamních prospektech, které najdete prakticky ve všech slušnějších hotelech v Kalifornii, Nevadě, Arizoně, Utahu, Coloradu, Novém Mexiku, Texasu, Kansasu i v dalších státech USA.Jiné prospekty vám nabízejí alespoň autobusový výlet do města snů, pokud se nerozhodnete letět tam na delší dobu. Letenky i ceny zájezdů do Vegas jsou lidové. Z Los Angeles vás například dopraví tam a zpět a ještě vám zajistí přespání v hotelu ve Vegas, to vše za 95 dolarů.„Proč je život v jižní Nevadě lepší než kde jinde?“ ptají se v dalších reklamách a hned si odpovídají: „Je tu teplé, slunečné klima. Slunce v Las Vegas svítí průměrně 310 dní v roce. Životní náklady tu patří k nejnižším v Americe. Neplatí se tu daně z příjmu státu Nevada. Nejsou tu daně z nemovitostí, darovací ani dědické daně.“

Proč vás tak usilovně lákají do tohoto vzrušujícího ráje, ať už jako turisty anebo nové osadníky? Protože vy jste pohonnou hmotou stále ještě bouřlivě se rozvíjejícího megapolis byznysu založeného na zprostředkování zábavy davům.
Chléb a hry.

Nikde jinde na světě dnes nedostanete tolik chleba a humrů a garnátů a kaviáru a dalších pochoutek za tak nízké ceny, nikde jinde na světě vám nedokáží vnutit tolik hry, kterou s vámi chtějí hrát v Las Vegas.„Nemusíte utrácet jako král, abychom se k vám jako ke králi chovali,“ píše se v reklamním prospektu na jedno z kasin.„V našem kasinu je každý host jedinečný. A jako jedinečná osobnost si zasluhuje naši úctu,“ visí na zdi v jiném kasinu.Nemilují tu ovšem slavný film Martina Scorseseho Kasino, který se loni stal ve Spojených státech jedním z kasovních trháků. Hlavní hrdina filmu, bývalý hráč dosazený v sedmdesátých letech mafií za ředitele kasina, říká: „Proč si myslíte, že dřepíme uprostřed pouště? Jenom kvůli prachům. Proto všechny zářící neony a vstupenky zdarma, proto šampaňské a hotelová apartmá a všechny ženské a chlast. To všechno je tady proto, abychom z lidí vytáhli prachy. Taková je pravda o Las Vegas. My vyhráváme. Hráči nemají šanci.“MEKKA HAZARDU

Co ale nejde Američanům upřít: Las Vegas je opravdu zázrak.
Jedete pouštěmi Great Bazin, Velké pánve, projíždíte Údolím smrti proslulým nejvyššími letními teplotami, běžně přesahujícími padesát stupňů Celsia, a říkáte si: kterého šílence mohlo napadnout založit uprostřed těchto životu nepřátelských pustin obklopených horami, na této vyschlé hlíně a slaném písku mezi bodajícími kaktusy osadu, v níž by měli žít lidé?
Napadlo to v roce 1885 mormonskou církev, která tu zbudovala svou stanici.
Ale jak je možné, že když pak ve čtyřicátých letech tohoto století kdosi přišel s nápadem vybudovat právě tady centrum hazardu, zpupně zářící noc co noc na desítky mil daleko, vábící do svých luxusních pavučin hráče a dobrodruhy z celé Ameriky, nezavřeli ho rovnou do blázince?
Odpověď je jednoduchá. Neodvážili se. S tím nápadem totiž přišel profesionální gangster, jeden z mužů Al Capona, zabiják, který prý v soukromí sám přiznával, že osobně zabil dvanáct mužů. On stál u zrodu prvního opravdu slavného kasina v Las Vegas. Nazval ho Flamingo. Bylo otevřeno ­ jak říkají Američané: „in the middle of nowhere“ ­ uprostřed ničeho, 26. prosince 1946.
Kasino vybudované v poušti čekal mnohem příznivější osud než jeho zakladatele, zabijáka Benjamina Siegela alias Bugsyho, který byl zastřelen šest měsíců po otevření Flaminga na pohovce v domě své milenky v Beverly Hills v Los Angeles. První kulka z pušky vyrazila Bugsymu oko. Další si odnesla zbytek jeho obličeje.Život spojený s hráčským byznysem byl vždycky tvrdý. Poušť kolem Las Vegas je prý plná mělkých hrobů, v nichž jsou pohřbeni ti méně úspěšní v boji o podíl z místního hazardu.

Že v Las Vegas měla od samého počátku kariéra města jako Mekky hazardu až do nedávných dnů nezanedbatelný vliv mafie, považující hráčský byznys hned po prodeji zbraní a drog za nejvýhodnější investici, je veřejným tajemstvím.
Zbývá jediná otázka. Proč to zázračné, třpytivé, ohromující velkoměsto s největším počtem kasin na světě a půlmilionem obyvatel nakonec vzniklo právě zde v poušti v Nevadě, ve státě, jehož jediným sporným bohatstvím byl pouštní písek? Proč právě tady, když málokde na zeměkouli najdete místo, o kterém byste mohli říct, že je méně vhodné pro takovýto projekt?
Zřejmě právě proto, že Nevada jsou jenom pouště, tu už ve třicátých letech, v době velké hospodářské krize, legalizovali hazardní hry, jinak na území Spojených států zakázané. Proto investice do hazardu z celé Ameriky začaly postupně směřovat právě sem. A jejich tok pokračuje i dnes, protože Vegas se už zřejmě navždy stalo rájem v hlavách hráčů, všech, kteří chtějí získat něco za nic. Místem, které je bude už vždycky přitahovat jako petrolejka noční můry.
Tím, že stát Nevada přimhouřil oči nad něčím, co puritánská Amerika odsuzovala, zasloužil se o své budoucí bohatství. Peníze nesmrdí, řekl jeden římský císař stovky let předtím, než běloši znali Ameriku. K miliardám tun písku si obyvatelé státu Nevada zajistili navěky miliardy dolarů.
Samozřejmě nejde vyhnout se ohromení, jestliže se vám poštěstí přilétnout do oslňujícího Las Vegas v noci, kterou osvětlení hotelů, kasin i billboardů mění v den.
Teprve když první šok z velkoměsta vyvzdorovaného na poušti pomine, zjistíte, že největší a nejzářivější kasina jsou soustředěna v uzounkém prostoru, kterému sami Američané říkají The Strip. V angličtině to znamená: sloupnout, svléknout se, demontovat, strhnout, vykrást, degradovat, proužek.
A znovu: proč si myslíte, že vás svážejí do Las Vegas? Aby vám téměř všechno to, co znamená termín „strip“, pomocí hracích automatů, rulet i Black Jacka udělali. I když zažité označení pro areál kasin má svůj původ v podstatném jménu proužek. Jde totiž opravdu o jediný bulvár, kolem něhož jsou nasázeny jedna vedle druhé továrny na očesávání hazarduchtivých turistů.
Zapomeňte ale na svou představu kasina, jaké znáte z Evropy. Tady jsou kasina přímo v přízemí hotelů, abyste je nemohli minout. Musíte ovšem zapomenout i na běžnou představu hotelů, jak je znáte z Evropy. Tady mají hotely běžně dva až tři tisíce pokojů, aby vás do haly v přízemí dostaly co nejvíce. Recepce se v lobby krčí u zdi a na stovkách metrů čtverečních svítí, blikají, zvoní, cinkají hrací automaty, desítky krupiérů ­ tady se jim říká dealeři ­ stojí dnem i nocí u rulet a Black Jacka, abyste v každou denní i noční dobu mohli prohrát své peníze.Nikde v kasinu pro jistotu nenajdete okna ani hodiny. Záměr je neupozorňovat vás, jaká je denní nebo noční doba. Nevytrhovat vás od hraní.„V kasinu platí základní pravidlo. Udržet je při hře. A neustále je vracet ke stolu. Čím déle hrají, tím víc prohrají. Nakonec z nich dostanem všechno,“ říká hrdina filmu Kasino. Filmu, který možná trochu, ale opravdu jenom trochu, snížil vloni tržby v Las Vegas. Život jde dál. Hráčská vášeň, touha získat něco za nic je věčná.STARÉ A NOVÉ KASINO

Zbytek Las Vegas jsou pak už jen čím dál od stripu, tím méně zajímavé budovy a nakonec přízemní domky ztrácející se v poušti.Téměř vše, co není postaveno u Las Vegas Strip, jsou jen servisní budovy, zázemí kasin, ubytovací kapacity pro obslužný personál supertováren zábavního průmyslu.
Co je tedy na Las Vegas tak zázračného?
Právě přehuštění kasin, z nichž každé stojí o to, abyste do něj zašli, na minimálním prostoru. Jak vás proboha dostat právě do jednoho určitého kasina? Jak zařídit, abyste neprohráli své peníze jinde?A tak se inzeruje. Jde se s cenami dolů, nabízejí se slevy a služby zdarma. Úplatky pro hráče, aby prohrávali na tom místě, které tyto pozornosti poskytuje.
„Americké superstars. Přijď se podívat na naše bílé tygřice,“ láká vás první kasino na stripu.
„Megajídlo! Maximum legrace! Drinky zdarma!“ holedbá se druhé kasino.
„Kde legrace nikdy nekončí,“ naznačuje třetí kasino.
„Naše hrací automaty vrací přes 98 %. Žádné jiné kasino ve městě nenabízí lepší obchod. Tak proč hrát jinde než u nás?“ upozorňuje čtvrté kasino.
„Platíme 3,7 milionu dolarů vítězům každý den. Lidé, kteří milují hrací automaty, hrají v našem kasinu!“ hlásá páté.
„Naše kasino prezentuje All-You-Can-Eat Buffet, o kterém jste vždycky snili. Snídaně všechno co můžeš sníst za 4,95 dolarů, oběd všechno co můžeš sníst za 7,95 dolarů!“ vytahuje se i s pomocí fotek obřích bifteků, ocasů z humrů, nohou z aljašských královských krabů, barevné duhy všech druhů zeleniny i tropického ovoce šesté kasino.
„Bláznivé dívky ­ nejerotičtější lasvegaská revue nahoře bez!“ zkouší to sedmé kasino.
Ale to všechno zdaleka nestačí. Nabídka jídla, pití, dívek, hracích automatů i rulet je totiž v podstatě srovnatelná.Inflace jídla, pití, dívek, hracích automatů i rulet.Tak co tedy? Čím dostat turisty právě do jednoho určitého kasina? Pomocí velkých hvězd minulosti i přítomnosti? Tak tu právě vystupuje David Copperfield, Engelbert Humperdinck a po něm Paul Anka.Ale ani to nestačí.
Tak co zbývá?
Už jenom jediné atrakce, které ostatní kasina nedokáží napodobit. Pokud chcete přilákat turisty právě ke svým hracím strojům, musíte budovat stále úžasnější prostory, vymýšlet stále fantastičtější zábavy.To je příčinou stavebního boomu, který vrcholí v posledních letech. Stará kasina, která byla jenom kasiny, jsou nemilosrdně likvidována. Vymýšlí se něco navíc.
Vlastnit kasino je tak výhodné, že jde prakticky o jistou investici. Téměř jakýkoli nápad se zaplatí. Musí být jen zaručeně originální a nenapodobitelný. Jen tak má šanci na sebe upozornit, strhnout k sobě pozornost hráčů.
To je ten důvod, proč „nové společnosti zničily spoustu sta-rých kasin,“ jak si na konci filmu Kasino stěžuje jeho hlavní hrdina.
Originální nápad po americku, to je ovšem něco.Ještě „nejnormálnější“ je projekt společnosti Hilton, využívající zašlé slávy kasina Flamingo, které zrestaurovali a nechali jím prorůst svůj megahotel.
Pak už na cestě kasiny narážíte na větší a větší šílenosti:Kasino a hotel Cézarův palác rekonstruuje staré římské město s antickými sochami, které se jednou za hodinu pohybují a mluví, to vše s umělou oblohou, abyste neměli pojem o čase. A kdyby vám nestačila antika, je tu i restaurace Planeta Hollywood.
Kasino New York je replikou slavných newyorských mrakodrapů Empire State Building a Chrysler, to vše doplněné replikou domků z newyorské čtvrti Little Italy, Brooklynským mostem, sochou svobody a obtočené horskou dráhou, na které dnem i nocí úpí hrůzou turisté.Kasino Excalibur je dokonalý pohádkový hrad s věžemi a cimbuřími, kýč v jásavých barvách, lákající návštěvníky Las Vegas i na rytířské turnaje.Kasino Luxor je replikou egyptské pyramidy se sfingou hlídající vstup dovnitř.
Kasino Monte Carlo je replikou nejznámějšího evropského stánku hazardu a působí v té přeplácanosti ostatních kasin kupodivu velmi střízlivě.Chystá se další kasino s názvem Paris hotel. Kromě továrny na ubytování tu bude i replika Vítězného oblouku a Eiffelovy věže.
Jak dochází Američanům vlastní nápady, berou to, co ve světě znají nejzajímavějšího. Postupně tak, místo aby cestovali za poznáním zázraků jiných civilizací, zajedou si do Las Vegas, kde budou mít repliky jednotlivých památek v umělém světě prošpikovaném kasiny.
Hotel a kasino MGM Grand využívá symbolu společnosti Metro Goldwin Mayer ­ hlavy lva, která je vchodem do tohoto hráčského ráje a největší továrny na ubytování v Las Vegas. Jako vábničku na hráče v MGM zvolili „Dobrodružný park“, který je replikou Disneylandu s jeho atrakcemi.
Jako by dnes Las Vegas kromě toho, že po svém sešrotovává odkazy jiných civilizací a přetavuje je k obrazu svému, chtělo zapomenout na vlastní mafiánskou minulost. Čím dál tím víc se začíná přizpůsobovat současné světové touze po idyle, byť vytvořené kulisami. Las Vegas se v posledních letech orientuje na potřeby rodin s dětmi, aby se stalo i místem rodinných výletů.
Pamětníci vykládají, jak ještě v sedmdesátých letech seděly desítky šlapek v každém kasinu u baru. Dnes jsou pryč. Prostě se nehodily. Manželky tehdy nepouštěly do kasin své manžele tak bezstarostně jako dnes. Dnes mohou jenom prohrát. Tehdy mohli prohrát a ještě být nevěrní.
Jako marketingová strategie je proměna Las Vegas dokonalá. Město si pomocí rodinných výletů začíná vychovávat vlastní dorost, který sem bude jezdit hrát, jen co dospěje. Dnes se tedy v některých kasinech pečuje o děti jak to jde nejdokonaleji. Jen aby měly časem na Vegas ty nejlepší vzpomínky. Aby i ony měly jméno Vegas spojené s představou ráje.
Kasino Ostrov pokladů je obklopené vodním kanálem, na němž kotví dvě pirátské lodě. Každou hodinu svádějí pravou pirátskou bitvu, během níž se jedna z lodí potopí, aby byla po produkci opět vyzdvižena na hladinu.
Hrdina filmu Kasino říká: „Zatímco si děti hrají na piráty, tak maminka s tatínkem přijdou o peníze na nájem a na kapesný.“TAJNÝ ŽIVOT VELKÝCH HRÁČŮ A jak se daří proměna Las Vegas z místa se špatnou pověstí, ovládaného mafií, prorostlého zločinem, zamořeného děvkami, v jedno z nejbezpečnějších míst na světě, kde mohou rodiny trávit víkendy zcela bez starostí, že by je snad někdo okradl nebo že by děti viděly něco nevhodného? Proměna z hnízda neřesti v seriózní, všemi váženou a úctyhodnou továrnu na peníze, v níž dnes na prostitutku nenarazíte? Co by taky proboha dělaly děvky v továrně?
Dávno zmizely z novin zneklidňující zprávy o tom, že v poušti za Las Vegas byl nalezen další dealer, po evropsku krupiér, s rukama zpřeráženýma baseballovou pálkou. To před dvaceti a více lety dělávala mafie zaměstnancům, kteří se snažili švindlovat. Zkusili se například domluvit s hostem kasina, že mu vyplatí pětkrát vyšší výhru, a pak se o ni rozdělí…
Dnes mají v kasinech průsvitné stropy, kterými jsou dealeři nenápadně, ale dokonale hlídáni.
A jen třicet procent obyvatel žije v Las Vegas déle než dvacet let. Všichni ostatní jsou noví přistěhovalci.
Měsíčně se sem v posledních letech stěhují průměrně čtyři tisíce nových osadníků. Nejvíce jich přichází z Kalifornie, pak z Arizony a z New Yorku.
Průměrný věk obyvatel města je 47 let. Jen padesát pět procent z nich je ženatých nebo vdaných.
Roční průměrný příjem domácnosti v Las Vegas činí 36 710 dolarů.Las Vegas má větší počet hotelových pokojů než kterékoli jiné město na světě. V roce 1995 to bylo devadesát tisíc pokojů. Jejich obsazenost činí téměř devadesát procent.
Zatímco v roce 1985 navštívilo Las Vegas čtrnáct milionů sto devadesát čtyři tisíce turistů, kteří znamenali přínos šest miliard devět set jeden milion sto sedmdesát osm tisíc dolarů, v roce 1995 už to bylo třicet milionů tři sta tisíc turistů, kteří znamenali přínos dvacet miliard pět set milionů dolarů.
Největší množství turistů (dvacet sedm procent) zůstává v Las Vegas dvě noci.Za ubytování zaplatí průměrně sto devadesát dolarů, za jídlo sto dolarů, za nákupy šedesát šest dolarů, za vstupenku na show dvacet šest dolarů. Prohrají průměrně pět set třináct dolarů.
Takhle tedy vypadá Las Vegas, pokud jste obyčejní turisté, kteří sem přijeli prohrát pár dolarů. Ta tajně opovrhovaná kategorie živící celé město. Ti, o nichž hrdina filmu Kasino říká: „Každý rok přiletěly do Vegas miliony žabařů, v kapse měli pár babek a zanechali tam nejmíň miliardu dolarů.“
Pak je ovšem ještě jedno, většině návštěvníků neznámé Las Vegas. Las Vegas skutečných hráčů. Ne těch, kteří se dají očesávat niklákovými a čtvrťákovými, maximálně dolarovými automaty. Skuteční hráči hrají většinou Black Jacka a většinou o tisíce dolarů denně. Během týdenního pobytu vyhrají nebo prohrají kolem dvaceti až padesáti tisíc dolarů.Každé kasino si tyto velké hráče registruje. Dá jim magnetickou VIP kartu, kterou pak předkládají při hře u VIP stolů, u nichž nejnižší povolená sázka činí sto dolarů, nejvyšší deset tisíc dolarů. Výhry i prohry VIP hráčů jsou pečlivě zaznamenávány. Čím výš hrají, tím větší výhody od kasina dostávají. Nakonec, pokud nepřestávají hrát, mohou vést v Las Vegas život, o jakém se chudákům u hracích automatů nesní.Pravidla výhod pro VIP hráče každé kasino pečlivě tají před konkurencí. Pouze ten, koho se týkají, je o nich informován VIP manažerem.
Zřejmě jediný český VIP hráč se dozvěděl, že je VIP, když chtěl v recepci zaplatit svůj týdenní pobyt v hotelu. Oznámili mu, že jeho účet za ubytování hradí kasino. Povolali VIP manažera, který mu předal VIP kartu a řekl, jaké další výhody jako VIP pro příště má.
V jeho případě kasino platí po libovolnou dobu ­ což znamená třeba celý rok ­ pobyt v hotelu jemu a jeho šesti hostům. Při návštěvě kasina má tedy český VIP hráč k dispozici čtyři dvoulůžkové pokoje i veškeré jídlo a pití pro sebe i své hosty ve všech restauracích hotelu. Je lhostejné, jestli si společnost VIP hráče dává drahá nebo levná jídla a jaké pije nápoje. Nikdo nehne brvou, když si objednají kaviár a nejdražší archivní víno. VIP hráč dostává zdarma také lístky na show pro sebe i své přátele. Stejně tak má k dispozici limuzínu.
Niklákového turistu může uklidnit, že VIP hráči, kteří hrají o vyšší než desetitisícové částky, získávají ještě větší výhody. Vážení jsou v kasinech velcí hráči z Japonska. Těm, kteří jsou schopni hrát o statisíce dolarů, kasino také hradí letenky a dává dárky. Český VIP hráč se při jedné ze svých návštěv Las Vegas seznámil s japonským VIP hráčem, který od kasina právě dostal darem limuzínu…
Jediné, co lze v pečlivě tajené VIP strategii jednotlivých kasin vystopovat, je fakt, že prakticky ve všech kasinech bezplatné služby rostou podle toho, čím víc VIP hráč vyhraje nebo prohraje. Není přitom důležité, jestli hráč obral kasino nebo kasino obralo hráče. Záleží na tom, jaké částky změnily majitele. Čím jsou vyšší, ať na tom kasino vydělalo nebo prodělalo, tím více výhod.
Když český VIP hráč vyhrál v kasinu padesát tisíc dolarů, přišlo mu za pár týdnů pozvání k nové návštěvě kasina a žeton na tisíc dolarů.Taktika kasina je vlastně jednoduchá. Čím častěji velký hráč přijede, a čím déle bude hrát, tím větší má kasino šanci, že nad ním vyhraje. A čím víc hráč už vyhrál, tím víc ho kasino chce znovu dostat k hracímu stolu, aby nakonec vrátil to, co získal. A pokud se to nepovede, pokud hráč opět zvítězí, udělá to kasinu alespoň dobrou pověst. Má v ruce živoucí důkaz,že se v Las Vegas opravdu dají vyhrát velké peníze, že existují šťastní jedinci, kterým se to podařilo.
Pro ty, kteří teď blednou závisí, je třeba dodat, že americký systém VIP je velmi demokratický. Může se do něj dostat každý, kdo si v recepci hotelu při příjezdu požádá o takzvanou „rating card“, což je jakási zápočtová magnetická karta, pomocí které může registrovat výsledky svého snažení v kasinu. Když hraje vysokou hru, vyhraje nebo prohraje desetitisíce, kasino ho samo uzná za VIP hráče.Pokud se o to chcete pokusit, nejlepší spojení do Las Vegas je s Delta Air-Lines. Z Prahy do New Yorku létá bez přestupu, pouze s mezipřistáním v Amsterodamu. Z New Yorku vás dopraví do Vegas přes Los Angeles a zpět přes Salt Lake City. Ještě než budete mít volné letenky jako VIP hráči, upozorňuji, že při cestě z Prahy do Las Vegas i z Las Vegas do Prahy můžete let jedenkrát přerušit v libovolném městě na trase…  

Category: 1997 / 04

Pod ostrým vápencovým vrcholem se na dně mělkého kotle bělá dlouhé sněhové pole. Podobných velkých zbytků sněhu přetrvávajících léto je v Julských Alpách spousta. Na jeho dolním konci je v převislé skalní stěně otvor. I to je v těchto horách běžné. Sníh však před otvorem nekončí a prudce spadá svislým ledopádem do neznámé hloubky. A to je jev méně běžný, přímo provokující k průzkumu. Než speleologická výprava začne v neprozkoumaném terénu hledat a objevovat neznámé vchody do jeskyní, musí dokonale poznat okolní krajinu a její geologickou stavbu. Při jednom takovém průzkumnickém začátku se naše výprava dostala až do kotle se sněhem, ukrytým mezi skalami. Sněhu jsme nevěnovali velkou pozornost a vůbec jsme netušili, jakou roli bude hrát v budoucím speleologickém průzkumu.

V průběhu dalších tří let se nám podařilo objevit řadu zajímavých a hlubokých propastí a na sněhový kotel jsme zapoměli. Až jednou, když v Julských Alpách bylo nezvykle suché léto a drobná sněhová pole, jediný to zdroj vody pro náš tábor, mizela pod palčivým sluncem jedno po druhém a když už došla poslední hrouda sněhu a vypadalo to, že nás žízeň vypudí z krasové planiny, vzpoměl si kdosi na zásobárnu sněhu dole ve svahu pod táborem.

Sněhu bylo v údolíčku pochopitelně méně než před pár lety, ovšem firnové pole o neznámé mocnosti a rozměrech 150 x 80 m zaručovalo, že ho do konce našeho pobytu přece jenom nesníme. Jak jsme tak lapali do kanystrů praménky tající vody, upoutal nás černý otvor v čelní stěně sněhové deprese. Ten tam kdysi nebyl a sníh musel hodně odtát. Již několik desítek metrů před vchodem do neznámé jeskyně byl cítit chladný dech podzemí a kousek od jícnu průvan zhasínal karbidová světla. Sníh byl přetaven v led a prudce mizel dolů do masivu hory. Nic lepšího jsme si nemohli přát.

Slezli jsme prvních dvacet metrů a museli konstatovat, že naše výzbroj není pro extrémní ledové podmínky vhodná. Nezbylo, než se vrátit a s odpovědí na otázku, jak hluboká je ledová šachta, počkat do dalšího léta. ŽIVOT VISEL NA NÝTU Po roce opět stojíme u rozměrného jícnu a proti nám fičí ledový vichr. Dvě skoby se zdají být do rozvětralé skály málo a pro jistotu přidáváme ještě expanzivní nýt. Bude na nich doslova viset náš život.Bohouš procvakává karabinou lano a jako první začíná setupovat. Jeho výzbroj mimo přilby a světla vůbec nepřipomíná jeskyňáře. Na dvojitých pohorkách má připnuta stoupací železa, v ruce ledovcové kladivo, u opasku visí cepín a na krátké smyčce se houpají ledovcové titanové vývrtky. S řinčením svého malého železářství si naposled zkontroluje výzbroj a pohlcuje ho šachta.

Bohouš bude pomalu z transportního pytle odvíjet zbytek lana a opatrně sjíždět do neznáma. Nemůže lano jenom tak spustit pod sebe, protože neví, co ho čeká. Uvolněný kámen nebo kus ledu by mohl lano poškodit. Teprve když cepínem očistí všechna zrádná místa, může opatrně metr po metru slaňovat. Jeho úkol je jasný. Ještě než dojede na konec prvního lana, musí nalézt vhodnou plošinku nebo výklenek a zasadit expanzivní nýty.

Netrvá to dlouho a ostrý táhlý hvizd píšťaly oznamuje, že můžeme prvního odvážlivce následovat a přinést další lana. Jeden po druhém se spouštíme asi o třicet metrů níže na malý ledový balkónek. Moc pohodlné to není, ale převis nás dokonale chrání před pádem kousků ledu. Pro jistotu si každý ještě zavrtává vývrtku a krátkým popruhem s karabinou se k ní poutá. CESTA JE VYČIŠTĚNÁ Ledový průvan je strašně silný a po chvilce necítíme prsty. Nezahřeje kopání špičkou boty do ledu ani namahavá práce s kladivem na vysekání vhodného místa pro další vývrtky. Po pár úderech má člověk ledovou tříšť až za krkem a rád se nechává vystřídat kamarádem při vrtání díry pro nýt. Relativní závětří na kazatelně je přecejenom lepší než mrazivý průvan hlavního tahu šachty.

Petr několika nacvičenými pohyby váže smyčku a věší lano, již druhé v pořadí. Upravuje uzly a připravuje se převzít vedení. Jeho světlo pozvolna mizí v hloubce a jen chvění lana a cinkot uražených drobných ledových krápníčků prozrazuje, že sestup pokračuje. Abychom ušetřili, zhasínáme světla a pohlceni ledovou tmou budeme čekat na signál.Horolezci mají v horách možnost dobré domluvy, pokud je alespoň trochu ucházející počasí. V jeskyních je to ale horší. Akustika hlubokých podzemních šachet komolí lidský hlas do nesrozumitelna a někdy není slyšet vůbec nic. Jediným dorozumívacím prostředkem se stává píšťala s pronikavým tónem a smluvené signály.

Ostré cinknutí prořízlo mrtvé ticho a vzápětí se ozývá temné dunění. Zlověstný zvuk postupně slábne, až utichne docela. Zda ten okamžik trval vteřinu či pět, nevím. Ale byla to věčnost, než rázy lana potvrdily, že Petr dole žije. Po chvilce se ozývá i téměř neslyšitelný hvizd a několika slovy se zřetelně oddělenými a dlouho po sobě jdoucími slabikami se dorozumíváme, co se stalo. Petr úmyslně uvolnil nebezpečné ledové bloky ohrožující sestup a ty zmizely s rachotem hluboko dole. Cesta je vyčištěná a můžeme pokračovat. NA PRAHU OBJEVU Jsem zmrzlý na kost a vůbec se nemohu rozhýbat. Do lana se zapínám s největšími obtížemi a střídám Petra ve vedení. Lituji Pavla a Bohouše, kteří budou čekat na přepínce a jistit náš sestup. Nohama kráčím kolmo ke stěně a zvolna se spouštím do ledové nálevky.

Mocná příroda dokáže jeskyňářům připravit nejedno nepříjemné překvapení, ale to, co následovalo, jsem ještě neviděl. Svislý kanál se zúžil na dva metry a led se stal neuvěřitelně tvrdý.

Průvan zhasíná karbidku a je nesnesitlně ledový. Navíc žene nahoru drobounké krystalky ledu, bodající do tváře. Nic nevidím. Rozsvěcuji pomocné elektrické světlo a mám trochu strach. Šikmo nade mnou visí jako Damoklův meč několikatunová ledová záclona. Jen spadnout a přeseknout lano. Přesto, že jsem promrzlý, cítím na zádech kapičky potu. Stačí nepatrný pohyb a všechna ta ledová masa se zřítí. Podle hluboké rýhy ve stěně poznávám místo, kde se odrazily Petrem shozené kusy ledu. Téměř nedýchám a pomocnou skobou se snažím lano odtáhnout do bezpečnějšího směru. Teprve po několika minutách se mi to daří. Úleva je to značná.

Z úzkého ledového sevření se dostávám do volného prostoru. Uvolňuji slaňovací brzdu a zrychluji sestup. Pod sebou začínám rozeznávat obrysy rozlehlého dómu a skupinu ledových stalagmitů. Z postranního okna vytéká ohromný ledopád a doprovází mě až na dno šachty. Objevili jsme opravdové ledové království. LEDOVÉ ŠÍLENSTVÍ Ledové masy v jeskyni nejsou statickou hmotou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tvoří soustavu, která se pozvolna pohybuje. Nahoře, na povrchu, tam je sběrná oblast v podobě sněhového kotle. Sníh každou zimu přibývá a na jaře pochopitelně odtává. Nestačí však odtát všechen a pomalu, rychlostí několika centimetrů za rok se posouvá dolů k ústí jeskyně. Tam se vlivem vzrůstající vrstvy a silného průvanu pozvolna přeměňuje na led. Led se chová v dlouhém časovém období jako tvárná plastická hmota a stéká propastí stále hloub a hloub. Různé zprohýbané vrtsvičky prachu dokládají přírůstky sněhu a jeho velké stlačení. Zároveň spolu s větvemi kleče dokazují, že led se opravdu pohybuje.

Stěny rozlehlého dómu se blýskají tisíci ledovými krystaly, strop je poset drobnými krápníčky a všechna ta nádhera je ještě obalena jakousi ledovou vatou. Neuvěřitelně tenká vlákna při přiblížení okamžitě beze zbytku tají. Je to škoda, protože se nedají vyfotografovat detaily. Ještě jsme se s něčím podobným nesetkali. I skála je obalena tenkým ledovým krunýřem a náš dech se na promrzlých stěnách sráží v jinovatku.

Zapalujeme vařič a kuchtíme hustou polívku. Horká tekutina klouže do krku a po celém těle vyvolává příjemné teplo. Probíráme zážitky a vymýšlíme název pro naši novou jeskyni. Z legrace kdosi navrhuje Ledové Šílenství. A název jeskyni už zůstal. Jsme v hloubce 260 m. Jsme v místech, kde taje podzemní ledovec a odhadujeme hloubku na 160 m. Není to hloubka extrémní, ale jeskyně nekončí. Na dvě strany se z 60 m dlouhého dómu rozbíhají strmě klesající chodby a celý systém pokračuje do hloubky. Teď je nám fajn a vůbec nelitujeme tvrdého a nebezpečného sestupu. Objevili jsme podzemní království věčného ledu a sněhu, dobře ukryté před světem tam nahoře. Určitě se sem vrátíme.

Category: 1997 / 04

Výraz mangrove pochází z portugalštiny. Je odvozen od slova mangue a původně označoval močálovité pobřežní lesy. Pod tímto slovem se neskrývají jen odpudivá močáliska, ale též jedna z nejpozoruhodnějších součástí ekosystému naší planety. Těžko prostupné pralesy pokrývají pobřežní plochy tropických moří. Nesčetné druhy stromů i křovin poskytují útočiště rozmanité fauně a flóře – té nejnádhernější i nejjedovatější a nejnepřátelštější.

První evropští kolonizátoři, kteří se odvážili do tropických oblastí, byli ohromeni podivným, nepřístupným druhem vegetace uchycené na pobřežích těchto neprobádaných končin: mangrovy, bizarní poloobojživelné houštiny vždy zelených tropických stromů a keřů, nesmírně ztěžovaly jejich expedice. První průzkumníci popisují bludiště vodních kanálů prorostlých neprostupnými propletenci kořenů, v nichž kapitulovali i nejzkušenější navigátoři. Obyvatelé tohoto světa – obrovitá mračna moskytů a dalšího dotěrného hmyzu přenášejícího zákeřné choroby, krokodýli a hejna piraní – k jeho přívětivosti rozhodně nepřispívali. Ve vzpomínkách prvních příchozích jsou tyto tropické oblasti líčeny ve velmi ponurých barvách. Negativní názor na ně převažuje i dnes: mangrovové pralesy slouží za ideální skrýš domorodcům, kteří porušují zákon. A proto je prý třeba je za každou cenu vykácet!

CO PSAL NEARCUS ROKU 325 PŘ. KR.

Jak ukázaly archeologické objevy v Ománu, lidé uměli své průzkumy tropických pobřeží zužitkovat již kolem roku 3580 př. Kr. První písemné zprávy jsou připisovány důstojníkovi v armádě Alexandra Velikého, muži jménem Nearcus: ten roku 325 př. Kr. píše, že některé druhy stromů, rostoucích podél pobřeží Perského zálivu, dosahují až čtrnáctimetrové výše. Popisy mangrovových pralesů najdeme také v zápiscích četných dalších mořeplavců a arabských námořních kupců starověku. Předkolumbovské civilizace, jež se zhruba před třemi tisíci lety začaly rozvíjet podél pobřeží Jižní Ameriky, si byly potenciálu mangrovových pralesů rovněž vědomy. Zalesněné pobřežní oblasti se staly příhodným místem, kde se mohly usídlit: chránily je před přírodními katastrofami a nepřátelskými nájezdy. Pro rybáře byl lov ve zdejších bažinatých vodách bohatší a méně nebezpečný než na širém moři. Archeologové dospěli k domněnce, že nadbytek přírodních zdrojů, který tento prosperující ekosystém produkuje, se stal impulsem pro rozvoj celé řady technik, užívaných ke kultivaci bohatství deštných pralesů.

Poté, co koncem 15. století portugalský mořeplavec Vasco da Gama objevil, že do Indie lze doplout kolem mysu Dobré naděje, jeho krajané se pustili do zkoumání břehů Indického oceánu podél nové obchodní zkratky. Setkali se zde se stejným typem vegetace, jaký viděli v západní Africe. Nazvali ji mangue; téhož slova se pak používalo pro podobnou oblast v Brazílii.

Dnes neznamená termín mangrove vždy totéž. V češtině slovo užíváme jako nesklonné neutrum anebo v plurálu mužského rodu (mangrovy, -ů). Může znamenat buď ekosystém jako celek, nebo rodové označení pro většinu halofytických druhů dřevin. V prvním případě jde o typ tropického deštného pralesa, rostoucího podél nízkých bahnitých mořských pobřeží a v ústích řek se slanou i poloslanou vodou, v druhém o rostliny stromovitého vzrůstu žijící v půdě prosycené solí, zpravidla v dosahu přílivu a odlivu.

PRŮKOPNÍCI SUCHOZEMSKÉHO ŽIVOTA

Před více než 400 miliony lety se z hlubin oceánu vynořily první živé organismy, aby kolonizovaly souš. Ke kontaktu s novým prostředím začalo docházet ve vlhkých tropech. Jak prokázaly zkameněliny, mangrove hrály v počátcích života na pevnině podstatnou úlohu. Z pylových studií vyplynulo, že mezi průkopníky suchozemského života v těchto oblastech patří nipa – první palmovitý strom typický pro zalesněné břehy jižní Asie – a mangrovovitá kapradina Acrostichum. Jsou 60 milionů let staré! Jde o jedny z vůbec nejstarších rostlinných druhů.

Mangrove se rozvíjely v celém tropickém pásmu, mezi obratníkem Raka a obratníkem Kozoroha, na území, kde převažovalo specifické prostředí: potřebovaly totiž ke svému životu jak sladkou, tak slanou vodu a dařilo se jim jen ve velmi teplém, vlhkém podnebí. V oblastech, kde se mangrove vyvíjely, začaly působit ještě jiné faktory: střídání přílivu a odlivu, průměrná výše mořské hladiny a posléze určité formy kultivace půdy, užívané člověkem. Výjimečně se mangrove nacházejí na místech s minimálními rozdíly mezi přílivem a odlivem, například na březích Rudého moře. Dalším výjimečným jevem je výskyt osaměle rostoucích mangrovů v určitých pobřežních pásech, někdy i velmi suchých, nebo na skalnatých korálových ostrůvcích. Podle posledních studií pokrývají mangrove asi 160 000 km2 naší planety, k nimž musíme připočíst ještě 83 000 km2 různých vodních cest, které s mangrovovými ekosystémy úzce souvisí.

POD NEUSTÁLÝM TLAKEM

Botanikové zařazují mangrove do čeledi halofytických. To ovšem nutně neznamená, že by sůl byla nezbytná pro jejich existenci. Rozhodující roli hraje při vzniku mangrove faktor biologické povahy: jak se ukázalo, mangrovy, zakořeněné v půdě prostoupené slanou vodou, jsou méně odolné než jiná bahenní flóra rostoucí v půdě zaplavené sladkou vodou. Výhonky mangrove se tedy v biologickém konkurenčním boji, který je sváděn o výživné látky obsažené v půdě, vedle pevninské vegetace neprosadí. Jiné rostliny než halofyty se zas naopak většinou nedokážou přizpůsobit brakickým neboli poloslaným vodám, do nichž dosahuje příliv. Pokud si mangrove tyto lokality zvolily, pak proto, že tu existují zvláštní podmínky, jež je oproti ostatním rostlinným druhům zvýhodňují.

Obojživelný svět mangrovů je vystaven řadě silných tlaků. Především dlouhodobému vlivu nehostinného podnebí, jelikož období silných dešťů se střídají s obdobími dlouhotrvajícího sucha. Další zátěž představuje každodenní slapový rytmus. Mangrove jsou neustále zaplavovány a obnažovány stoupajícím a klesajícím mořem. Za přílivu připomínají dokonale zavlažovanou mokřadu, za odlivu rozlehlou pustinu hromadících se nánosů soli. Přírodní síly se chovají zvláště divoce během údobí dešťů, kdy rozvodněné řeky ukládají ve svém ústí obrovské množství usazenin. V témže období navíc silné větry a vysoké mořské vlny pod vodou přetrhávají slabé mangrovové kořeny.

Měly-li se mangrove v tomto nepřátelském prostředí udržet, musely být neobyčejně přizpůsobivé, buď svou stavbou, metabolismem nebo způsoby rozmnožování.

Mangrove, vyrůstající až do výše 40 metrů, musí přečerpat vodu všemi svými buněčnými tkáněmi, až do špičky nejvyššího listu. Rovněž se potýkají s řadou velkých problémů, spojených s vysokým obsahem soli v půdě i vodě. V důsledku intenzivního procesu odpařování, který je pro tropické klima typický, musí dále trvale čelit dehydrataci; odpařenou vodu navíc nemohou nahradit načerpáním vody mořské.

Další hlavní faktor, s nímž se musí mangrovy vyrovnávat, je půda. Ta bývá pro normální růst běžné vegetace zpravidla naprosto nevhodná. Nejenže je měkká, takže rostliny takřka nemůžou zakořenit, ale v močálovitém bahně jsou též vystaveny prakticky stálému nedostatku kyslíku. Jak mohou kořeny v takovém anaerobním prostředí pod hladinou dýchat? Některé mangrovy – zejména představitelé čeledi Rhizophora, kořenovníky – překonávají obtížnost podmínek pomocí komplikovaného systému dýchacích a vzpěrných kořenů. Systém umožňuje stromu přijímat kyslík ze vzduchu a vytváří soustavu opěr, které pomáhají stromu nést váhu kmene a udržovat stabilitu.

SEM TURISTÉ NEPŘICHÁZEJÍ

Ve srovnání s vlhkými tropickými pralesy hostí mangrove pouze malé množství rostlinných a živočišných druhů. Jen 60 druhů stromů a keřů zde má domovské právo; v mangrovových pralesech bylo objeveno ještě 300 dalších druhů, jež ale nejsou pro tyto oblasti typické – jde převážně o popínavé rostliny a jiné parazitující druhy. Cizopasné houby, většina z nichž roste na kmenech a živí se vedlejšími biologickými produkty rostlinného rozkladu, však patří mezi nejčastější obyvatele mangrove. Poměrně běžné jsou též mořské řasy, rostoucí na dýchacích kořenech.

Zkoumání fauny těchto oblastí ukazuje, jak jedinečný ekosystém mangrovy vytvářejí: svět na spojnici vodstva a země. Zvířata, která se tu rozhodla žít, obvykle využívají mangrove jen po určitou dobu svého životního cyklu. Přicházejí se sem najíst či zastavit k odpočinku na dlouhé cestě. Jak ryby, tak tažní ptáci si tyto lokality oblíbily pro hojné zásoby potravy. Stěhovaví ptáci, jejichž tah vede přes mangrove, zde mají k dispozici velký výběr úkrytů a míst k hnízdění.

Na světové zoologické planisféře dosud existuje řada bílých míst. Podílejí se na nich i mangrove, jejichž pralesy se průzkumným výpravám sveřepě vzpírají. Neznámější jsou ty druhy zvířat, jež mají určitou tržní hodnotu (ryby, krabi, korýši) nebo odjakživa přitahují pozornost ochránců zvířat, jako plazi a vzácní ptáci.

Vskutku neobyčejný zážitek poskytuje potápění mezi dlouhými vodními kořeny mangrovů. Nepředstavitelná rozmanitost ryb a obojživelných savců, kteří vyhledávají úkryt v bludišti mělkých korálových útesů, působí dojmem, že se nacházíme v tropických vodách.

Mangrovový ekosystém má dalekosáhlý význam pro světovou rybí populaci; v některých oblastech až 70 % komerčně využívaných druhů ryb životně závisí na jeho rovnováze. Rybolov bývá v těchto m%

Category: 1997 / 04

Letecký průzkum a snímkování v archeologii je čítankovým příkladem metody, jejíž používání bylo u nás před pádem komunismu velice omezeno. Otevření vzdušného prostoru bylo však okamžitou výzvou pro naše odborníky, aby v tomto směru učinili vše pro brzké začlenění letecké archeologie do rejstříku svých metodických nástrojů. Když jsem se v roce 1993 chystal na svoji první účast na výroční konferenci Výzkumné skupiny pro leteckou archeologii, která se tehdy konala v Abergaveny ve Walesu, obdržel jsem dopis od šéfa leteckého průzkumu Královské komise na ochranu historických památek Rogera Featherstonea.

Můj přítel, který nám s velkým zaujetím pomáhal projekt letecké archeologie v Čechách zahájit, mě učinil nabídku zúčastnit se před zahájením konference průzkumného fotoletu nad některou ze zajímavých oblastí jižní poloviny Anglie. Volba byla jasná: hrabství Wiltshire v oblasti mezi městy Swindon a Salisbury. Koncentrace pravěkých památek snad všech významných kategorií je v této krajině ojedinělá. Vedle pohřebišť s mohylovými náspy různorodých forem, megalitických památníků a dalších kultovních a ceremoniálních kruhových staveb či pradávných hraničních příkopů je zde soustředěn velký počet opevněných hradisek, obrovských obrazců zvířat a postav a dokonce i pravěkých polí. Prakticky každé období anglického dávnověku tu zanechalo výrazné pozůstatky, z nichž mnohé dodnes tvoří významnou dominantu zdejší krajiny. Kromě neolitických obyvatel a lidí z doby bronzové a železné zde svůj rukopis zanechali také starověcí Římané a středověcí dobyvatelé ostrova Normané, a samozřejmě nesčetné generaceobyčejných rolníků, kteří v následujících dobách vzdělávali tento kraj.KRAJINA V PROMĚNÁCH TISÍCILETÍRozhodujícím momentem pro nastartování trvalého přetváření přírodního prostředí byl okamžik, kdy člověk vědomě zasáhl do přírodních procesů s cílem tyto procesy ovlivnit, tedy změnit a přizpůsobit jejich průběh svým potřebám. Teprve tehdy, kdy lidé poprvé vyklučili les za účelem změnit místo na němž stával za pole, se očividně začíná pozměňovat panenská tvářnost krajiny. Zemědělství, které do Evropy přichází v mladší době kamenné, přináší úplně nový způsob života pravěkých společenství. Z převážně pohyblivých skupin lovců a sběračů se stávají komunity usedlých rolníků, jejichž hlavní životní náplní je zabezpečit si živobytí pomocí zdrojů, dostupných v bezprostředním okolí svých vesnic. Klučení lesů a jejich vypalování našimi neolitickými předky znamenalo postupný zánik původních pralesů, zavedení oradla zase zahájilo proces půdní eroze na obdělávaných svazích.

Evropa pravěkého zemědělce se postupně stává jakousi mozaikou, složenou ze stále se rozšiřujících ostrůvků sídelních areálů v původně převážně zalesněné krajině. Vedle vesnických osad, v nichž lidé přebývali, zahrnuje tehdejší životní prostředí výrobní areály (pole, pastviny, místa těžby nerostných zdrojů), místa posledního odpočinku (pohřebiště, mohylníky), centra kultu, rituálu a zbožnosti (ohrazená místa), komunikace (cesty). Potřeby lidí, a to jak ve sféře duchovních představ, tak i v oblasti exploatace, se promítaly do krajiny a vytvářely její prehistorickou podobu zřejmě v mnohem větší míře, než jsme schopni dnes zachytit a než jsme možná i schopni si představit. Podle určitých náznaků byly například některé typy megalitických památek, např. vztyčené kameny či pohřební stavby komponovány tak, aby viditelně oddělovaly svět mrtvých od světa živých (někdy se mluví o „rituální“ krajině), anebo aby na velkou vzdálenost indikovaly hranice mezi jednotlivými sídelními komorami či kmenovými územími. Stále zřetelněji se ukazuje nenáhodnost v rozmístění památek, vybudovaných našimi pradávnými předchůdci.STŘED EVROPY POPELKOUPro archeologa ze střední Evropy je přelet nad krajinou Wessexu nezapomenutelným zážitkem a důležitou zkušeností z mnoha důvodů. Tím hlavním je skutečnost, že v našem prostředí naprostá většina stop po sídelních, výrobních, pohřebních či rituálních praktikách zmizela z povrchu země a není vizuálně přístupná. Jedinou dodnes relativně dobře zachovanou součástí pravěké krajiny u nás jsou hradiska, opevněná sídla s dobře identifikovatelnými valy a příkopy. Pouze na několika málo místech, a to v zalesněných oblastech, jsou ještě k nalezení chabé zbytky pohřebních násypů ­ mohyl, které nebyly vyrabovány či zničeny lesní těžbou.

Hlavním důvodem tohoto stavu je, že po staletí bylo u nás naprosto převažujícím výrobním způsobem orné zemědělství, které působilo na postupné zarovnávání terénu, rozorávání opuštěných a neudržovaných pravěkých opevnění a zaplňování obranných či symbolických příkopů. Anglie má v tomto směru dosti odlišnou historii: poměrně velká část tamnější krajiny nebyla od prehistorie do současnosti (respektive nedávné minulosti) kultivována orbou, nýbrž ji zemědělské obyvatelstvo využívalo k pastvě ­ v mladším pravěku a středověku převážně hovězího dobytka, v posledních staletích hlavně ovcí. K tomu přistupuje fakt, že Anglie je součástí rozsáhlého území s výskytem megalitů, které se táhne prakticky po celé délce atlantického pobřeží Evropy. Díky trvanlivosti materiálu, z něhož byly megalitické památníky konstruovány, se v dobrém stavu zachovaly do moderní doby a mohou nám sloužit k poodhalení pravěkého pojetí prostoru.WESSEX Z PTAČÍ PERSPEKTIVYK nejcharakterističtějším dominantám krajiny jižní Anglie patří hradiště, opevněná centra budovaná v době železné (6.­1. stol. př. Kr.), kdy zemi podle údajů písemných pramenů obývali Keltové. V celé Anglii je těchto ohrazených sídel známo přes tisíc. V krajině bývaly umístěny na dominantních polohách, které umožňovaly dobrý rozhled i obranu. V nejstarších dobách bývaly nejčastěji opevněny jednou linií dřevitohlinité hradby (ojediněle doplněnou čelní kamennou plentou) a několik metrů hlubokým příkopem. Příkladem takového hradiště je Uffington Castle (obr. 1). V pozdějším období zřejmě dochází ke koncentraci osídlení, protože mnohá hradiska zanikají a ta, která přetrvávají, jsou naopak rozšiřována. Jejich opevnění je posilováno dalšími hradbami a příkopy, vstupní areály získávají na komplikovanosti, která je zřejmě vyvolána nutností zajistit co nejlépe nejcitlivější místo každé pevnosti (Yarnbury Castle, obr. 2).

Zatímco Římané, kteří se úspěšně vylodili v Anglii roku 43 po Kr., a postupně celou zemi na čtyři století okupovali, většinou neosídlovali jimi dobytá opevnění místních kmenů (většinou si poblíž založili svoje vlastní sídla), bývala pravěká hradiska občas využita středověkými dobyvateli Albionu, Normany. Na obr. 3 je zachycen nejznámější monument tohoto typu, Old Sarum. Původně mohutné opevnění z doby železné bylo římským vojákům známé pod jménem Sorviodunum. Po normanské invazi Viléma Dobyvatele do Británie roku 1066 bylo na této poloze vybudováno významné sídlo městského charakteru s centrálně umístěným a mohutným příkopem obehnaným hradem, biskupským palácem a katedrálou (její základy jsou patrny vpravo v zadní části pevnosti). Na počátku 13. věku bylo toto místo opuštěno a založeno nové centrum zdejšího kraje, město Salisbury.PROSLULÝ WILTSHIREWiltshire je z hlediska archeologie proslulý především existencí pravěkých polí, která se dodnes zachovala díky mezím ­ nízkým náspům oddělujícím jednotlivé bloky tehdejší plužiny. Převážně jsou datovány do doby železné a římské (asi 500 př. Kr. až 400 po Kr.), některé z nich řadí odborníci do období ještě staršího (doba bronzová). Tradičně býval tento typ památky spojován s Kelty, a proto se jim dodnes říká keltská pole. Na obr. 4 je kromě dalšího hradiště vidět síť těchto políček pomocí stínového efektu (mezní linie se v nízkém reliéfu zachovaly proto, že tato pole byla přeměněna v pastviny a od středověku do současnosti se na nich neoralo). Obr. 5 přináší doklad toho, že i po zarovnání terénu pozdější orbou se původní meze těchto polí projevují odlišným zabarvením a můžeme je dnes zachytit a zdokumentovat (tzv. půdní příznak).

K typickým památkám pravěké krajiny ve Wessexu patří také rytiny obrovských postav a zvířat. Jejich tvůrci využili zdejšího křídového podloží a odstranili ornici v místech, kde pro vytvoření těchto obrazců bylo třeba. Takzvaný „bílý kůň“ z Uffingtonu je, zdá se, jediným obrazcem, který lze po nedávných průzkumech anglických archeologů označit za autentickou památku pravěku. Tvarová podobnost tohoto zvířete s vyobrazením koní na keltských mincích je jedním z argumentů podporujících tento názor (obr. 6). Je až neuvěřitelné, že se v Anglii dodnes na několika místech dochovaly hraniční příkopy, oddělující v raném středověku jednotlivá knížectví Anglosasů. Jedním z nich je Wansdyke, který se táhne v délce přes 70 km a spojuje dnešní města Bristol a Marlborough, přičemž v části svého průběhu je souběžný se silnicí vybudovanou římskými legiemi (obr. 7).

Vůbec nejzajímavější částí pravěké krajiny Wiltshiru je oblast jižně od Swindonu. Na ploše asi patnácti čtverečních kilometrů je nakupeno největší množství pravěkých památek (viz mapka na obr. 8) různorodého charakteru a stáří. Vedle ohrazeného neolitického sídliště Windmill Hill se zde nachází kruhová stavba se vztyčenými kameny o průměru téměř 400 metrů, rozkládající se na ploše 11 hektarů, největší konstrukce tohoto typu v západní Evropě ­ Avebury (obr. 9 a 10). Její budování probíhalo v několika fázích, ale stavba byla dokončena zhruba před čtyřmi tisíci lety, na přelomu pozdní doby kamenné a doby bronzové. U jižního vstupu z ní vychází kamenná alej nazývaná West Kennet Avenue, končící u tzv. Svatyně (The Sanctuary).

Druhou dominantou oblasti v okolí Avebury je největší mohyla evropského pravěku Silbury Hill, jejíž navršení podle odhadů specialistů vyžadovalo 18 milionů pracovních hodin. Pochází zhruba ze stejné doby jako Avebury, je vysoká 43 metrů a zaujímá plochu dvou hektarů. Při několika průzkumných akcích dosud nikdo uvnitř nenalezl ústřední hrobku tohoto monumentu (obr. 11).

Poslední snímek (obr. 12) patří lokalitě, která je našemu čtenáři asi nejbližší. Stonehenge je nejznámějším kamenným kruhem na světě, problém jeho výkladu zajímal lidskou fantazii již od středověku a dodnes není zcela jasné, za jakým účelem byl zkonstruován. Jisté je pouze to, že se to stalo dávno před Kelty a že jeho vznik tedy nelze s tímto národem a jeho proslulými druidy spojovat.

Category: 1997 / 04

Nestačí jim létat letadlem, neuspokojí je obyčejný seskok padákem, příliš krátký jim připadá volný pád… chtějí být jako ptáci, a tak vynalezli něco, čemu se snad dá říkat „nebeské surfování“. V úžasných výškách a v rychlosti kolem 200 km/h kloužou vzduchem na prknech podobných snowboardovým a kolem patnácti set metrů nad zemí jen neradi otevírají padák. Ačkoli ve světě se další z extrémních sportů pomalu stává módou, u nás se první pokusy dělají tak trochu pokoutně a tajně. Honza Škrabálek je jedním z necelé desítky odvážných Čechů, kteří si již vzduchem „zasurfovali“.. . . . . „Zážitek to byl jistě intenzivní… Mám kamaráda, který říká, že zážitky nemusí být hezké, hlavně když jsou intenzivní. Až když jsem byl zpátky na zemi, tak byl i hezký. Pocity jsem měl různé. A strach jsem měl. Když člověk dlouho skáče, ví, že ve vzduchu je všechno rychlé a že není čas na zaváhání. A když lezeš s prknem z letadla, vůbec nevíš, co od toho můžeš očekávat.“

Honza jistě ví, o čem mluví ­ už mnoho let závodí v paraglidingu, pro radost skáče volné pády v sestavách, takzvané RW skoky. Když byl předloni na Floridě, zahlédl nebeské prkýnkáře. A pochopitelně to chtěl zkusit. V Čechách ovšem neexistuje jediné sdružení lidí s takovými choutkami, a tak šel Honza cestou pokusů a omylů. Ostatně novému sportu patrně moc nepomáhá ani fakt, že lidi s prknem na našich letištích neradi vidí.“Doma jsem vzal překližku a začal vrtat, šroubovat a přemýšlet.“ Honza je truhlář, takže to zas takový problém nebyl. Ovšem těm, kteří to v Čechách zkusili jako první a k seskoku si vzali upravené snowboardové prkno, se nedostatek informací stal málem osudným.

„Byli to naši závodníci v přistávání na přesnost, v čemž jsme mimochodem byli vždycky výborní. Jenomže i když to byli velmi dobří a zkušení parašutisté, byli opravdu rádi, že to přežili. Prkna měli příliš velká, takže se dostali do rotací. A protože neměli dobře udělaný odhoz prkna, měli problém se ho zbavit. Po seskoku prkno zahodili s tím, že už na to nikdy nevlezou.“ Na otázku, zda se člověk může při seskoku zabít, muži s touhami Ikarů zásadně neodpovídají. Když se z něčeho jen tak tak vysekají, řeknou „měl jsem problémy“. Riziko nového extrémního sportu u nás však spočívá především v nedostaku informací ze světa, kde blázni se zdají ještě bláznivějšími. HLAVY CHLAZENÉ VZDUCHEM Za hranicemi naší země, především pak ve Spojených státech, se vzdušný prostor pomalu začíná prkýnkáři plnit. První popud k tomu, aby člověk vyskočil z letadla s prknem na nohou, vzešel od těch, kterým se stal volný pád drogou. Drogou, které potřebovali stále víc, a tak přemýšleli, jak se ve vzduchu bez padáku co nejdéle udržet. Volný pád totiž nelze donekonečna protahovat ­ maximální výška, z které lze bez kyslíkového přístroje podle předpisů skákat, jsou čtyři kilometry a na kilometru a půl už je nutné otevírat padák. Doba volného plachtění je tedy dlouhá asi minutu.

„Na jednu stranu je to úžasně dlouhý čas, ale člověk si ani neuvědomí, jak to uteče,“ vysvětluje Honza. Zrodila se tedy myšlenka, že jako lyže kloužou po sněhu a surfové prkno po vodě, dalo by se klouzat s prknem po vzduchu, který je tím hmotnější, čím vyšší rychlost padající má.

Při plachtění na prkně, a při pohybu ve vzduchu vůbec, více než lidská přání znamenají fyzikální zákony. A ty praví, že padající těleso padá svou nejtěžší částí k zemi. Vše ostatní je nepřirozené a vyžaduje značné úsilí. Při klasickém volném pádu si člověk vzal příklad z ptáků a padá v „banánové poloze“ ­ na břiše, s rukama a nohama zvednutýma. „Ruce máš jako křídla a nohy jako směrovky,“ přibližuje mi pocit volného letu Honza. Potíž se surfováním je v tom, že se musí padat vertikálně. Tím nejlehčím ­ nohama ­ napřed, přestože ve spojení člověk­prkno je tím nejtěžším člověčí trup.

Prkna, na kterých se dnes skáče, svojí plochou zhruba odpovídají velikosti člověka. Čím menší prkno je, tím snáze se ovládá, ovšem odpor vzduchu není tak velký a klouže se tím pádem rychleji. A to jde zase proti původnímu přání udržet se co nejdéle ve volném pádu. Jak je vidět, nebeští surfaři to nemají lehké ­ všichni musí mít velké zkušenosti s pohybem ve vzduchu, kde je každý pohyb rukou velmi důležitý, ale také velmi obtížný. Jen si zkuste v dvousetkilometrové rychlosti vystrčit dlaň z auta! Na suchu se tyhle dovednosti nacvičit nedají, dokonce ani ve vodě ne:

„Pohyb ve vodě je sice podobný, ale chybí tu rychlost,“ vysvětluje mi pan Kadlec, zkušený parašutista a jeden z mála, kdo viděl nebeské surfaře velmi, velmi zblízka. Jejich výkon totiž natáčel, pochopitelně ve volném pádu.

LOVY S KAMEROU

Kameraman a prkýnkář totiž k sobě ve vzduchu neodmyslitelně patří, alespoň co se týče závodů, kterých ve světě rok co rok přibývá. Když člověk ovládne základní vzpřímený postoj, zkouší další možnosti a dovednosti, ve kterých potom závodí. Ještě než se pustí do řízených vývrtek, otoček a rotací, naučí se prkno v určitém úhlu sklopit, čímž dojde ke kýženému klouzání. Při závodech můžeme vše vidět díky kameramanovi, který volným pádem letí s prkýnkářem a jeho triky natáčí. Kameru má připevněnou na přilbě a svým uměním může konečnému efektu velmi napomoci. Když se otočí kameraman, na filmu to vypadá, že tak učinil surfař, svou proti-otočkou může natáčející vizuálně zrychlit rotaci závodníka a o to jde.

Jenom pro zajímavost ­ pokud chce někdo získat snímky z volných pádů, fotoaparát má taktéž připevněný na přilbě a spoušť zpravidla v ústech.

PADÁK A PÍPÁK

Když se člověk chystá nakročit do čtyřkilometrové hloubky pod sebou, musí mít klasickou parašutistickou výbavu, což je hlavní a záložní padák. Stejně jako „obyčejný“ parašutista musí mít nebeský surfař výškoměr, ovšem připevněný tak, aby na něj viděl i v prudké rotaci ­ nejlépe tedy na břiše, neboť ruce má většinou nahoře. Používá se také akustický výškoměr, lidově zvaný „pípák“, který má surfař na uchu. Většinou se oba výškoměry kombinují, neboť každé zaváhání při otevírání padáku by mohlo být osudné. „Zkušený člověk sice asi pozná od oka výšku, kdy by měl začít otvírat, ale je škoda udělat to moc brzy ­ ošidíš se o kousek volného pádu a můžeš ohrozit ty, co ještě kolem tebe padají.“

K výbavě ještě patří brýle jako ochrana slzícím očím a zvláštní kombinéza s velkými rukávy, které nabírají vzduch. Rukávy zvětšují odpor těla a pomáhají tak zvednout se do polohy vestoje. Zvláštní kapitolou je prkno. Pomineme-li velikost, nejdůležitější jsou bezpečnostní prvky prkna. A základem je moci se v případě nebezpečí co nejrychleji prkna zbavit. Pod botou nebo v nohavici má proto surfař jehlu, která prkno ve vteřině odepne a to přistane na vlastním padáčku. Odepínací zařízení má vývod u pasu.

„Ve chvíli, kdy se na prkně vůbec nepostavíš a vznikne rotace, je otevření padáku nebezpečné, protože by ses mohl zamotat do šňůr. Prkna se tedy musíš zbavit, ale rotace je tak silná, že není možné se ohnout k nohám, skoro nejde hýbat rukama. Proto je vývod u pasu.“

MŮJ ŽIVOT JE LETIŠTĚ

Honza Škrabálek bude pravděpodobně v Čechách průkopníkem nového sportu, pro nějž stále v češtině neexistuje název. Všechny zkušenosti, které má, jsou z videa, časopisů a svých dvou seskoků s prknem. Tvrdí, že všichni, kdo by to chtěli zkusit, se musí ve vzduchu cítit jako ryba ve vodě. Ze začátku se zkouší postavit se ve vzduchu bez prkna na nohy, i to je už vyšší dívčí. Za letadlem totiž musí člověk nejprve proletět značnou turbulencí, pak teprve začne nabírat konstantní rychlost volného pádu, což se děje tak v deváté až desáté sekundě. V té chvíli může dosáhnout i rychlosti 210 km/h, která je ovšem prozatímním rekordem. Honza ale rekordy sbírat nechce. Závodí v paraglidingu, a proto si volné pády a surfaření chce nechat jenom „pro radost a hezkej pocit“.

„Když člověk zrovna nezávodí, dívá se po krajině a po těch, kteří lítají kolem něho, vyplazuje na ně jazyk, dělá srandy, letí…“ Honza hodlá zvětšovat prkno, dál se učit a pronikat se svým prknem do letadel. O svých seskocích toho moc nenamluví. „Prkno jsem si udělal spíš menší, tak extra potíž postavit se nebyla. Jen potom, prknu se neotevřel padáček a ono padalo kamsi dolů, já to z padáku pozoroval a doufal, že nedopadne na drahý auto nebo na hlavu náčelníka letiště.“  

Category: 1997 / 04

Džíny, řečeno slovy Andyho Warhola, jsou geniální produkt doby, protože se vymykají jakémukoli kastování. Nosí je drban i prezident. Slovo džíny v Čechách evokuje stále něco výjimečného. Je to reflex z hluboké totality, kdy džíny byly zapovězeny a k sehnání jenom v Tuzexu nebo od tetičky ze Západu. Myslím tím pravé džíny. Ne obludné plagiáty vycházející z čínských modelů montérkových obleků. Myslím džíny značkové. Zvony musely „řezat“ vzduch, roury, ve kterých se člověk vykoupal proto, aby „seděly“. Odrbaný, ocvokovaný, džíny jako výraz filozofie osobnosti, módy. Džíny ­ obal na tělo. Zakrývají přesně tak, aby si ho naše obrazotvornost dotvořila v antický ideál nebo přeměnila v nějakou formu uměleckého výrazu. Třeba v písňový text od Jiřího Suchého ze šedesátých let:

„…modrý džíny vobula si na tělo, vlasy se jí asi česat nechtělo, neví ani co jí brání v rozletu, nemá zdání proč je tu a snad se nepletu, když zpívám, že jí džíny padnou jako ulitý, všechny holky vadnou jenom kvůli tý, vo který tu zpívám, aby bylo veselo…“ Od písně se podíváme k prozaickým začátkům a vzniku džínového kultu. Vznik prvních džín spadá do období po roce 1849, kdy ve státě California vypukla zlatá horečka. Tisíce osob z celého světa sem přilákala vize rychlého zbohatnutí. San Francisco se stalo centrem tohoto dění. Velké odbytiště svého zboží tu našli prozíraví obchodníci. Mezi nimi byl i dvacetiletý Levi Strauss. Zařídil si velkoobchod s textilem a dalšími potřebami pro dobrodruhy a horníky. Významným sortimentem byla plachtovina pro kryté vozy a stany. Tento materiál se díky své pevnosti a odolnosti osvědčil i při výrobě pracovního oblečení. Tyto „montérky“ daly základ jeansové módě, která trvá dodnes. Obliba tohoto oblečení stoupala, jeho pověst se rozšířila po celých státech i mezi kovboje, trapery, stavbaře a železniční dělníky. Modrá džínovina vítězně táhne světem, Evropanům ji masově představila generace mladých amerických vojáků po druhé světové válce.

Druhý boom džínového oblečení odstartovalo hnutí hippies. Generace 70. let negovala konzumní život svých rodičů. Vyjadřovacím prostředkem jejich postojů byla láska, nenásilí, kult nahého těla nebo oblečeného v džínech. Dnešní doba mění ideály, s nimiž se mění i tvář džínové módy. Široké a úzké nohavice, zapínání na zip nebo knoflíky, vypasované, volnější, a zase zpět. Výrazný punc dává oblečení hnutí rocku, disca, punku, heavy metalu, techna… Aktuálně jsou v módě přípustné návraty ke všem retro stylům i nové nevázané experimenty. Výrobci i návrháři mají tak ideální prostor pro nové kreace. Pro ilustraci specifických technologií nahlédneme do dílny, kde se látka zpracovává: surové, tuze ušité džíny je nutné upravit tak, aby byly měkké na omak a nošení. Proto jsou při praní omílány pemzou, což je kámen vulkanického původu. Tyto tvrdé podmínky způsobí narušení vlákna denimu (materiál barvený indigem ­ čtyři tisíce let starým barvivem). Denim charakterizuje tmavě modré zbarvení střídané bílou osnovou.Při narušení vlákna nedochází ke snížení životnosti džínů. Pro zvláštní módní efekt ­ výrazného umělého ošoupání ­ se využívá strojařská a sklářská technologie pískování (tzv. justování). Obnošeného vzhledu se dosahuje ručním otryskáváním materiálu přírodnímabrazivem. Kalhoty jsou vertikálně zavěšeny a pod tlakem je na ně tryskáno abrazivo. Díky tomu je každý kus originál. Nakonecse kalhoty propaří a vysuší, zbývající faldy a přehyby se dožehlí ručně. Každý originál je signován etiketami, reklamními visačkami, balen a expedován k džínuchtivým rukám i nohám. Dnes si díky široké nabídce můžeme vybrat jakékoli střihy, od avantgardních po klasické. Můžeme vybírat z libovolných cenových relací ­ od „zaručeně značkových“ ze stánku ­ za tři stovky až po butikové. Mínění ortodoxních zní jasně ­ když džíny, tak jedině pravý.  

Category: 1997 / 04

Co asi musel cítit Hiram Bingham, když se mu onoho červencového dne roku 1911, po mnohaletém bádání, zkoumání a hledání konečně splnil jeho sen? Člověk, který četl díla starých kronikářů, mluvil s domorodci ­ a byl přesvědčen, že existuje tzv. „ztracené město Inků“, sídlo posledního Inky Manca? Co zažíval uprostřed velehor porostlých hustým pralesem, při pohledu na toto skvostné lidské dílo? Proč a jak vybudovali Inkové Machu Picchu tak daleko od Cuzka ­ mezi nedostupnými svahy ve výšce bezmála 3000 metrů nad mořem, na prahu amazonské džungle?


Machu Picchu

PO STOPÁCH VYZNAVAČŮ SLUNCE Inkové. Největší předkolumbovská říše, která se v době svého rozmachu ­ před příchodem Evropanů ­ rozkládala na ploše téměř milion kilometrů čtverečních od jihu Kolumbie k chilské řece Maule, od pobřeží Pacifiku až k amazonským pralesům.Své putování po stopách Inků začínáme v Cuzku, duchovním středu celé říše. Dnes je to jedno z nejnavštěvovanějších míst Peru. Prolíná se tu historie dvou zcela odlišných světů: amerického indiánského a evropského, který sem přinesli Španělé při dobývání kontinentu. Kamenné město nechal vybudovat nejslavnější z Inků ­ Pachacutec v polovině patnáctého století, poté co dal srovnat se zemí původní hliněné stavby. Půdorys Cuzka je přirovnáván k pumě, posvátnému zvířeti uctívanému pro svou sílu. Město samo bylo přitom tělem zvířete, pevnost Sacsahuamán pak jeho hlavou. Ta v minulosti především chránila město před obléháním nepřátelskými kmeny. Dokonale sesazené mohutné balvany dosud působí nedobytně. Dnes je toto místo nejen cílem turistů, ale i místem slavností. Každoročně v červnu se tu odehrává pompézní oslava ­ tradiční a nejvýznamnější obřad Inků ­ Svátek slunce „Inty Raymi“. V době letního slunovratu, kdy na jižní polokouli začíná zimní období, je slunce nejdále, a tak indiáni prosili o jeho opětovný návrat. POSVÁTNÝM ÚDOLÍM Časně ráno opouštíme městské brány a vydáváme se na několikadenní pouť posvátným údolím, územím nazývaným v jazyce Kechua „Antisuyo“, jednou ze čtyř částí, na něž byla říše rozdělena okolo Cuzka ­ domnělého „pupku světa“. Posvátné údolí Inků začíná jen několik kilometrů od Cuzka a táhne se podél celého středního toku Urubamby. Na březích Vilcanoty, jak Inkové častěji posvátnou Urubambu nazývali, se jako drahokamy lesknou v pásu dlouhém několik desítek kilometrů skvostné hradby měst, ozdobené pozoruhodnými díly incké architektury. V této oblasti ­ s výjimečně příznivými klimatickými podmínkami, zejména pro pěstování kukuřice ­ si totiž Inkové vybudovali i množství pevností a pevnůstek, které měly chránit území před vpádem nepřátelských kmenů, španělské dobyvatele nevyjímaje.

Nejprve navštěvujeme Pisac, strážné místo Inků s proslulým nedělním trhem. Jsou tu zachovány zbytky původního hradu, postaveného z dokonale spojených kamenných kvádrů. Většina z nich je bohužel těžko dostupná, a tak se ani nechce uvěřit, že rozloha hradu odpovídala velikosti samotného Cuzka. Právě tady, v Pisacu, se stupňovité terasy táhnou mnoho set metrů. Inkové na nich pěstovali nejlepší kukuřici z celé říše. Ta byla určena především pro šlechtu. Celé údolí patřilo Inkovi a královskému rodu.

Následuje Chincheros, oblíbené letovisko Inky Tupaca Yupangiho. Urubambu, další v pořadí na pravém břehu stejnojmenné řeky, míjíme a zastavujeme až v Ollantaytambu ­ mohutné pevnosti (poslední před Machu Picchu), jež tu strážila urubambské údolí před útoky pralesních indiánů. Současně plnila důležitou funkci duchovní a zemědělskou. Byla pravděpodobně i sídlem samotného Inky nebo jeho rodiny. Přijíždíme sem bohužel v pozdním odpoledni, a tak je celá famózní stavba, němý svědek zašlé slávy, ponořena do stínu. Sotva vystoupíme z našeho mikrobusu, obklopuje nás ­ jako ostatně na většině turistikou zasažených místech ­ dav trhovců a trhovkyň, doufající v odbyt svých ručně tkaných koberců, ponč, tašek, nejrůznějších suvenýrů, keramiky či šperků. Připojují se k nám i dva snad dvanáctiletí kluci a stávají se našimi průvodci. Předhánějí se a překřikují navzájem, aby nás přesvědčili o svých bohatých vědomostech. Zasvěceně vyprávějí o legendě, která se k tomuto místu váže. LEGENDA O KUSI KOILJUR Princezna Kusi Koiljur, dcera Inky Pachacuteca, se zamilovala do generála otcova vojska Ollayty. Inka však jejich lásce nepřál a poslal Ollaytu daleko do Ekvádoru, v domnění, že odloučení oba milence odcizí. Uražený vojevůdce se však usadil v pevnosti Ollantaytambo a připravoval proti vládci říše vzpouru. Inka dal princeznu Kusi Koiljur uvěznit a odebral jí dceru, svou vnučku Yma Sumak. Až po letech, kdy Yma Sumak dorostla a hledala své rodiče, poznala celou pravdu. Teprve po smrti Pachacuteca jeho syn a nástupce Tupac Yupangui svou sestru propustil a toužený sňatek povolil. Šťastní manželé se pak usadili právě tady, v Ollantaytambu.Mimo to má však město jednu pozoruhodnost dokládající mimořádnou posvátnost, výjimečnost a důležitost, jež toto místo pro Inky mělo. Bylo totiž pohřebištěm královských srdcí. Zatímco těla vládců a jejich manželek „coyí“ se mumifikovala a ukládala v Cuzku, srdce panovníků se pohřbívala do tohoto posvátného kraje. Na Machu Picchu je odtud zhruba pětapadesát kilometrů, dojet tam je však možné jen z Cuzka vláčkem, popřípadě jít pěšky několik dní původní stezkou Inků. OTAZNÍKY KOLEM MACHU PICCHU V přeplněném vagonu se pomalu blížíme k jedinečné památce, kterou tu nevynechá snad žádná cestovní kancelář ani dobrodruh, jenž se vydá na pouť touto nádhernou zemí. Nutno přiznat, že pocit je to vskutku vzrušující. Železnice vede podél břehu průzračné hučící Urubamby, nad níž se začíná rýsovat fascinující scenérie ­ mohutné hradby hor hustě porostlých až k samým vrcholům eukalypty, broméliemi, květy nejrůznějších druhů i barev. Vlak každou chvíli zahouká ­ to když vjíždíme do tunelu, kterých je na trati bezpočet. Je poledne a zastavujeme ve stanici „Machu Picchu“. Nic ale ještě nenasvědčuje tomu, že by právě tady mělo stát nejvěhlasnější kamenné město. Snad jen okolní oblaky zahalené vrcholky zelených homolí působí poněkud tajemně a davy turistů, bezpočet nabízených talismanů, pohledů, maket, a nakonec i velká směrová tabule nás ujišťují, že jsme u cíle. Tady si snad každý řádný návštěvník zakoupí lístek a nechá se miniautobusem dovézt až před vstup do pevnosti.

Česká výprava, stejně jako kdysi Hiram Bingham, stoupá klikatými cestičkami několik set metrů vzhůru. Jsme už tak blízko, a přece je město před našimi zraky ukryto. Teprve teď chápu, proč bylo tak dlouho přede všemi utajeno. Možná řada badatelů došla až sem a jejich cesty skončily, byť několik málo metrů od cíle, bez úspěchu. První stavba, kterou spatřujeme, není ovšem ani strážné místo, ani Chrám slunce, nýbrž moderní budova hotelu. Skupinky návštěvníků tu poslušně stojí v nekonečné frontě na občerstvení a čekání jim krátí hudebníci v dobových krojích. Lahodný zvuk panových fléten, bubínků a malého strunného nástroje připomínajícího kytaru navozuje tu správnou atmosféru. Procházíme vstupní branou a ocitáme se konečně na jednom z nejpozoruhodnějších míst starých Inků. Pohled na kamenné ruiny postavené ve svahu „staré hory“ (v ketchua tedy Matchu Picchu) a na „mladou horu“ (Huyana Picchu) mohutně se tyčící v dálce se dá jen stěží popsat slovy. Úhledné, pravidelné stavby jsou zasazeny do kouzelného místa uprostřed zelených velehor. Hluboké propasti a soutěsky je oddělují od okolního světa. Kdesi v dálce se táhnou ledovci pokryté vrcholy šest tisíc metrů vysokých skal. Přestože dnes existuje o původu a skutečné úloze citadely již řada verzí, zůstává stále zahalena rouškou tajemství.

Archeologické výzkumy dokazují, že Machu Picchu byla pravděpodobně obydlena převážně ženami (ze 173 nalezených koster bylo pouze třináct mužských). Byla tedy sídlem věnovaným pannám Slunce (aclla) nebo posledním útočištěm Inky Manca prchajícího před bílými dobyvateli? Neexistují totiž přesvědčivé důkazy o tom, zda Španělé o tomto místě věděli. Možná právě tato záhada umocňuje vzrušující pocit při procházce mezi zbytky kamenných domů, chrámů a teras. Pevnost byla vystavěna podle vzoru tradiční andské vesnice z perfektně opracovaných a sesazených žulových bloků, což se žádné jiné civilizaci na světě údajně nepodařilo. Inkové zasluhují obdiv o to více, uvážíme-li, že neznali železo ani ocel, kolo ani kladku? Jak tedy opracovávali a zvedali obrovské kamenné kusy do výšek několika metrů? Otázka, na kterou dosud nikdo nemá jednoznačnou odpověď. Machu Picchu plnila přitom všechny nezbytné funkce města a byla rozdělena do jednotlivých sektorů ­ centrální náměstí, chrámy, astronomická část s typickým slunečním kamenem Intihuatana (podle kterého Inkové pozorovali pohyb slunce a řídili tak svou nejdůležitější činnost ­ zemědělství), obytná čtvrť, pohřebiště, agrární zóna, Inkův palác a lázně.


Cesta Inků byla značena milníky a vyztužena opěrnými terasami.

NABLÍZKU VĚČNOSTI Bez váhání stoupáme na protější Huyana Picchu s vyhlídkovým místem, odkud Inkové bedlivě střežili své město před nezvanými vetřelci. Výstup je poměrně náročný ­ po původních strmých schodech, nepochopitelně vybudovaných v zarostlém svahu, mnohde schůdných pouze za pomoci připevněných lan. Pohled z vrcholu na celou pevnost a Urubambu, klikatící se na dně propasti sedm set metrů pod námi, je tou pravou odměnou za vyčerpávající výkon.Pomalu se stmívá, většina turistů už opustila brány města. Jen my zůstáváme na místě. Je krátce po šesté, už více než hodinu je pobyt v areálu zakázaný. Schovaní v jednom z domků zažíváme skutečné dobrodružství. Všichni totiž toužíme strávit navzdory předpisům noc v tajuplné pevnosti, a tak ­ takticky rozděleni v několika skupinkách ­ netrpělivě čekáme, až odejde poslední hlídač. Plnými doušky přitom vychutnáváme neopakovatelnou a trochu strašidelnou atmosféru. Mlčíme. Je tma, jen v dálce nás obklopují černé obrysy hor. Nezvykle jasný měsíc a hvězdami zářící jižní obloha nás bohužel prozradí. Jsme objeveni a musíme odejít, ať jsou naše prosby a přemlouvání jakkoli naléhavé. Některým z nás se však před důslednými strážci přece jen podařilo ukrýt a přečkat až do východu slunce. Ráno nám o všem nadšeně vypráví a my ostatní jen tiše závidíme, neboť tato noc byla nepochybně z těch, na které se nezapomíná. . . . . . Na počátku 13. století se v oblasti dnešního Peru objevila tajuplná a vysoce vyspělá civilizace, která dokázala do konce 15. století sjednotit velkou část Jižní Ameriky v ucelené impérium, protkané sítí silnic a zavlažovacích kanálů, poseté spoustou osad a administrativních center, dodnes se pyšnících skvělou architekturou, a dokonale organizované složitým úřednickým aparátem. Tato civilizace světově proslula především svým nesmírným zlatým bohatstvím. Kdo však byli tito nevšedně inteligentní a schopní lidé? Odkud se vynořili v zemi velehor, pouští a pralesa ovládané zdánlivě primitivními kmeny indiánů? NEŘEŠITELNÝ HLAVOLAM? Různí historici, církevní hodnostáři, cestovatelé a filosofové hledali a nacházeli jejich původ postupně mezi skupinami Židů uprchlých z Izraele, mezi Egypťany, Řeky, Číňany, obyvateli bájné Atlantidy, mimozemskými civilizacemi a byli i takoví, kteří s jistotou tvrdili, že se jednalo o Angličany. Většina těchto názorů byla v posledních několika desetiletích vědeckou veřejností, bádající v tomto oboru, odmítnuta a současně vznikla nová oficiální vědecká teorie, která hledala předchůdce Inků mezi běžnými indiánskými kmeny obývajícími v té době údolí budoucího hlavního města impéria, Cuzca. Zvýšený zájem o problém a intenzivní studium dokumentů španělských dobyvatelů ze 16. století, společně s archeologickým výzkumem v oblasti peruánských And, vynesly na světlo světa nová zjištění a klíčové informace, které poněkud zpochybňují i poslední jmenovanou teorii. Nově utvořená teorie o původu národa Inků, jejímž hlavním zastáncem je peruánský historik a profesor Univerzity San Marcos v Limě Waldemar Espinoza Soriano, je úzce spojená s původní inckou mytologií. KDYŽ DIVOCH ZVÍTĚZÍ NAD CIVILIZACÍ Dokumenty ze 16. a 17. století nás informují, že národ Inka nebyl nic jiného nežli karavana uprchlíků z impéria Puquina, dnes známého pod jménem Tiahuanaco, donucená k migraci za účelem nalezení nových území vhodných k osídlení. V 2. polovině 12. století n. l. bylo impérium Puquina napadeno obrovskými vlnami příslušníků divokého kmene Aymarů přicházejících z jihu, z oblasti dnešního Chile. Rychlost, množství a vytrvalost útoků nedaly Puquině mnoho šancí na obranu a celé velké impérium bylo zničeno. Archeologické vykopávky potvrzují, že impérium Puquina se svým centrem Taipicala bylo násilně přepadeno a rozvráceno v období plného osídlení a rozkvětu. Byly nalezeny bloky kamene připravené k usazení do zdí, lidské pozůstatky nebyly rituálně pohřbeny, nýbrž roztroušeny po ulicích a to vše nasvědčovalo nějaké katastrofě. Elita vůdců národu Puquina byla pronásledována a většina dopadena a vyvražděna Aymary. MOCNÍ INKOVÉ NEBO OHROŽENÍ EXULANTI? Vláda impéria se dělila do dvou částí: Anantaipicala, do které patřili vojevůdci a Urintaipicala, kterou tvořili představitelé kultu a náboženství. Vůdci Anantaipicaly byli vyvražděni a přežili pouze vůdci Urintaipicaly s pěti ayllus (velkorodinami) příslušníků této skupiny, s pěti ayllus příslušníků Anantaipicaly a se třemi jinými ayllus. Při nájezdu na Taipicalu se jim pod vedením nejvyššího kněze podařilo uniknout po jezeře Puquinacocha (Titicaca) a ukrýt se na jednom z jezerních ostrovů. Tam přežili několik let. Když Aymarové upevnili svou moc na dobytém území, rozhodli se pokračovat ve výbojích dále na severozápad a rozvrátit druhé nejsilnější impérium té doby, Huari. To se jim také podařilo. Část vojska Aymarů vedená bojovníkem Karim se připravila na přepadení a dobytí ostrovů jezera Titicaca a uprchlíkům z Taipicaly nezbývalo, než se vydat na další cestu. ÚSTUP DO PŘEDEM NEPŘIPRAVENÝCH POZIC Vylodili se na březích blízko dnešního města Puno a odtud pokračovali dlouhou, složitou poutí plnou strádání a obětí směrem na severozápad. Jejich cílem bylo najít bezpečné území, kde by mohli přežít a pokračovat v původní kulturně politické tradici impéria Puquina. Vůdcem karavany byl Apo Tambo, nejvyšší kněz Urintaipicaly. Po mnohaletém putování došli do oblasti Pacarictampu, kde objevili jeskyni Marastoco a rozhodli se v ní zdržet. Zde také poprvé spatřil světlo světa Manco Capac, syn kněze Apo Tamba a budoucí první Inka. Pacarictampu se tak stalo sídlem malého panství, které udržovalo duch staré vyhlazené Taipicaly. Časem se ale stalo nepohodlným pro rychle rostoucí národ a bylo nutno hledat nová území. Zamířili tedy k dnešnímu Cuzcu, do údolí Urubamby (Svaté řeky) a cestou hledali vhodné místo k osídlení. Byli ochotni o úrodnou půdu tvrdě bojovat s místními domorodými kmeny v případě, že by ji od nich nemohli získat mírovou cestou. Před odchodem z Pacarictampu se rozdělili na dvě skupiny, z nichž jedna, pod vedením Ayara Cachi, se vydala směrem k dnešnímu Ollantaytambu a druhá, s Manco Capakem v čele, pokračovala směrem k dnešnímu Cuzcu. ZA VŠECHNO MŮŽE MANCO V této době se Manco Capac poprvé proslavil jako významný vůdce. Soustředil okolo sebe deset ayllus, zatímco Ayar Cachi pouze tři ayllus. Každý z nich se vydal jinou cestou. Postup skupiny Manca probíhal ve fázích s obdobími kolonizace nově dobytých území. Z Pacarictampu postoupili do Huaynacancha a tam se zdrželi od zasetí do sklizně úrody. Manco se zde oženil s Mamou Ocllo, jeho vlastní sestrou a budoucí hlavní ženou. Dalšími místy odpočinku byly Tambuqui, kde se narodil první syn Manco Capaca a Pallata, kde se opět zdrželi několik let a oslavili zde Rutochicu ­ první stříhání vlasů Mancova syna. Při té příležitosti ho také pojmenovali Roca. Manco měl v té době již několik vedlejších manželek, z nichž nejvýznamnější byla Mama Huaco. HÁDKA O CUZKO V dalších bojích získali území kmene Ayaruchos, které jim otevřelo cestu do údolí Cuzca. To bylo však obývané několika jinými kmeny. Cestou ještě oslavili Huarochico ­ svátek dospělosti Mancova syna, který tím obdržel své konečné jméno Sinchi Roca. Manco musel dobře naplánovat střet s údolními kmeny. Využíval přitom znalostí, zkušeností a schopností přinesených z bývalé Taipicaly jeho otcem. Snažil se řešit situaci smírem, a proto oženil Sinchi Rocu s Mamou Cocou, dcerou vůdce kmene Saňo. S jejich pomocí porazil neústupný kmen Huallas a zmocnil se jejich území v údolí Cuzca. Kmen Huallas i se svým vůdcem Apo Cagou se skryli v údolích Hualla a Pisac a věnovali se pěstování koky. Ostatní kmeny jako například Poques, Sahuaseras, Ayaruchos a další dobrovolně podrobili Inkům části svých území. Ti ale chtěli všechno a rozhodli se pro boj. Narazili na tvrdý odpor Ayaruchos, kteří donutili Manca ustoupit až do svého sídla Huaynapata ukořistěného kmenu Huallas. Hrozící porážka sjednotila kmeny Ayaruchos a Sahuaseras, ale Manco je napadl znovu a dokonale je rozdrtil. Kromě jmenovaných kmenů si Inkové podrobili i jiné, menší, obývající údolí Cuzca a dali tím základ budoucímu největšímu impériu obou amerických kontinentů předkolumbovského období. POLOPRAVDA VÍTĚZÍ! Výše uvedená rekonstrukce historických událostí se nápadně podobá starým inckým mýtům. Tato skutečnost má své vysvětlení. V dobách, o kterých hovoříme, měly mýty neuvěřitelně velkou moc. Vše co tvrdili bylo zákonem a nikdo se nepokoušel je zpochybňovat. Inkové si byli vědomi zmíněného faktu a dokázali jej využít ve svůj prospěch. Sami vytvořili řadu mýtů o svém původu, přičemž vycházeli z nepopiratelných historických událostí a pouze manipulovali jejich interpretaci. Tak například legenda neříká, že uprchli před hrozícím nebezpečím a ukryli se na ostrově v Titicaca, ale tvrdí, že byli na toto místo sesláni bohem Inti, kruté boje o území a moc se v bájích ospravedlňují tím, že národ Inků byl Bohem vyvolen k vládě nad okolními kmeny, měl být nositelem vzdělání a umožňovat všem lidem žít ve štěstí a bohatství. Z Ayara Cachi, Mancova konkurenta dělá legenda neurvalého a agresivního Mancova bratra, který svými neplánovanými akcemi ohrožuje osud samotných Inků. Stejně tak Ayar Ucho, vůdce nepřátelského kmene zabitý v boji s uprchlíky z Taipicaly, vystupuje v pověstech jako bratr Manca a stane se obětí nehody. A daly by se najít další analogie a rozdílnosti, které měly za úkol vysvětlit jednání Inků jako naplnění božího rozhodnutí, jako činy synů Boha Slunce Intiho. KDYŽ ARCHIVY PROMLUVILY Zůstává otázkou, jak bylo možné rekonstruovat události tak dávno minulé, když neexistují žádné písemné dokumenty z této doby. V roce 1533, když se probili první Španělé do oblasti Cuzca, žili zde ještě potomci původních kmenů vypuzených invazí Inků. Právě pro neznalost písma vynikaly tyto domorodé kultury velmi bohatou ústní lidovou slovesností, která obsahovala nejen oficiální Inky šířené legendy, ale i původní zvěsti o událostech několik set let starých. A tak Španělé zaznamenávali zprávy o bojích mezi invazory a místními kmeny, buď v podobě vyprávění, nebo rituálních obřadů. Studiem španělských archivů můžeme tedy získat neocenitelné informace o minulosti tohoto impéria. . . . . . Jedním z nejvýznamnějších historiků, který se touto činností zabývá již delší dobu, je již zmíněný profesor Waldemar Espinoza Soriano, z jehož knihy „Los Incas“, vydané v Limě roku 1990, jsou čerpány i informace pro tento článek.Napsal a vyfotografoval Martin Kaňák  

Category: 1997 / 04

Chodil po zemi Alahův posel. Nesl se na mule a z obrovského vaku rozdával národům jejich jazyky. Navštívil Číňany a dal jim čínštinu, přišel k Arabům a dal jim arabštinu, Rusům ruštinu, Řekům řečtinu. Lidé se radovali. Toho dne, kdy posel dorazil i do Dagestánu, zuřila v horách sněhová vichřice. Sníh stoupal údolím ve větrných kaskádách, vidět nebylo ani cest ani aulů. Alahův posel se rozhněval na tuto krajinu, vzal vak, kde na dně ležely ještě asi dvě hrstě nerozdaných jazyků, a vysypal jej nad dagestánské hory. ,Berte si, kdo jaký chcete.? A řečí rozdělil lidi, kteří si byli duchem, srdcem, mravy, zvyky a způsobem života tak blízcí.“

Rasul Hamzatov


Dagestánu

. . . . . Dagestán je nevelká země o rozloze 50,3 tisíce čtverečních metrů s necelými dvěma miliony obyvateli. Je součástí Ruské federace, zapomenutou a prokletou. Východní rovinaté a úrodné krajiny omývají vlny Kaspického moře, na jehož břehu leží také hlavní město Machačkala. Směrem do vnitrozemí se reliéf krajiny rychle mění do pravé podoby severovýchodního Kavkazu. Až čtyřtisícové horské hřbety oddělují Dagestán od sousedního Ázerbájdžánu, Gruzie a Čečny. Nižšími průsmyky přicházejí na koních ázerbájdžánští a gruzínští pašeráci se zbožím přivázaným pod sedly. Čečenci jsou Avarcům bratry a přicházejí jako hosté. CAR CONTRA ŠAMIL Na počátku 19. století přistává ruský car se svou flotilou u pobřeží. Přichází léta ruské rozpínavosti. Východní Předkavkazsko bylo formálně připojeno již v roce 1813 (např. Gulistánskou smlouvou). Tento násilnický čin rozproudil horkou kozáckou krev. Vrchní imám Dagestánu a Čečny ­ Šamil spojuje některé horské kmeny v boji proti ruské expanzi. Centrum odboje se skrývá v nepřehledných gunibských horách, kde také budují rozsáhlou pevnost. Vůdce Šamil se stává symbolem boje za svobodu. Daleko přes vrcholy nesou se písně o jeho hrdinství. Šamil měl v úmyslu spojit všechny horské kmeny, ovšem narazil na velké jazykové problémy. Co kmen ­ to vlastní jazyk, častokrát užívaný pouze v jediném aulu. Tato bariéra byla odstraněna až příchodem ruštiny v roli úředního jazyka. Na území dnešního Dagestánu žije více než třicet národů: Avarci, Darginci, Lezgínci, Lakové? I vyslal Šamil svého přítele a spolubojovníka Hadži Murata mobilizovat nové síly ze vzdálených aulů. Ten se však vrátil s bohatou kořistí a krásnou dívkou přehozenou přes sedlo. „Nerozuměli nám a my nerozuměli jim,“ ospravedlňoval se před zuřícím Šamilem.Povstání kozáků skončilo až zradou jednoho z nich, který za úplatu ukázal carským vojákům ten správný horský chodníček. Šamil byl roku 1850 zajat a v Rusku internován až do své smrti roku 1871. JÁ JSEM TU ZÁKON Hlavní železniční spojení centrálního Ruska se svou autonomní republikou Dagestán bylo až do konce srpna loňského roku díky aktivitám čečenských bojovníků přerušeno. Automobilová doprava, která vás přepraví velkou objížďkou z Minerálních Vod do Machačkale, využívá svého monopolního postavení. Jimi požadovaná cena několikanásobně převyšuje standardní ceny v okolí. První problémy se dostavily hned u prvního kontrolního bodu za městem Buďunovsk. V tomto městě čečenští bojovníci obsadili nemocnici, aby se poté s dvěma autobusy rukojmí vydali zpět do Čečny. Po prvotní nevinné kontrole dokladů nás speciální protiteroristické vojenské jednotky (OMON) postupně obvinily z ilegálního překročení hranic, z nesplnění vízové povinnosti a vyslovily podezření, že jedeme jako NAJOMČIKY v Čečnu. Naše syrská, libanonská, pákistánská a íránská víza je v jejich přesvědčení pouze ujišťovala. Vojáci si s námi nevěděli rady, křičeli do vysílačky a bezradně odkláněli hlavně samopalů. Mezi tím přinášeli naši spolucestující malé balíčky do stále otevřené zásuvky. „Takže je máme přivézt?“ ptá se vojáček vysílačky. Začali jsme se těšit na teplou večeři. Pak ovšem přijela služební volha se dvěma odborníky v bílých košilích a slunečních brýlích. Zkoumali dlouho a podrobně naše pasy. Přesto mě nepřesvědčili, že rozeznají latinku od čínských znaků. Na druhé straně vysílačky někdo nebezpečně vzdálený, ukrytý za vibrující membránou stále tvrdil, že musíme mít vízum a bez něho je náš pobyt na území Ruska nelegální. Začali vyhrožovat vyhoštěním. Přistoupili jsme na hru JÁ JSEM TU ZÁKON a pomalu se přestávali těšit na večeři. Řidič autobusu na nás už hodinu čekal. Na pomoc přivedl brunátného muže, snad doktora práv. Ten, posilněn vodkou začal bouchat pěstí do stolu, křičet a beze smyslu otvírat a zavírat svůj černý kufřík. Nechali ho vyvést. A nám začalo být smutno. Šťastný konec přijel s další volhou, z níž vystoupila mladá žena z FSB (bývalé KGB). Odborníci z první volhy sklapli uši, jeden dokonce opustil místnost, vojáci vstali ze židlí. Po letmém prolistování nám byly vráceny pasy, usmála se a řekla: „Ščastlivuju darogu.“V Machačkale jsme si museli vyřídit registraci. Pasové oddělení (OVIR), kde se toto potvrzení k pobytu vydává, sídlí ve třetím patře hasičské zbrojnice na okraji města. Nejprve jsme museli v místnosti se zarámovaným Stalinem sepsat žádost pro náčelníka úřadu. Psali jsme v ní o aulech (horských vesnicích), o avarském spisovateli Rasulu Hamzatovi a jeho knihách. Protože náčelník chodí do práce až kolem čtvrté odpolední, poslali nás zatím do hotelu, abychom se pro rozhodnutí dostavili večer. Náčelník toho dne ale do práce nepřišel. Ženě-úřednici jsme se zřejmě líbili, a tak nám po ideovém pohovoru vložila do pasů bílý lístek s razítkem registrace. CESTA DO HOR V chladných ranních hodinách po kávě s ochrankou autobusového nádraží zaplňujeme poslední místa stařičkého mikrobusu. Zavírající se dveře rozráží chlapík s blýskavým zlatým předkusem ve vousech. Ověšen mohutnými fotobrašnami, způsobuje chaotickými pohyby svého dvoumetrového těla nevoli mezi cestujícími. Přesto dělají místo jemu i jeho třem brašnám. Fotoaparát Kijev pokládá na desku k řidiči. Demonstrace profese? Vytáhne pakl fotek, rozdá je v teď už jedoucím autobusu, a hlasitě s patřičnou gestikulací popisuje jednotlivé tváře. Hadži Murat Zjurgalov ­ novinář, publicista, fotograf-chudožnik. Na první zastávce nám kupuje pivo. Stáváme se vhodnými obětmi jeho chvastounské povahy. Vytahuje noviny se svým jménem v tiráži, ukazuje fotky a když je chtějí vidět i ostatní, najednou je plácá přes ruce a syčí němožno. Jednu z fotografií nám daruje. Týden rukou mafie do nebes odpravený dagestánský ministr financí si na ní tiskne paži s jistým předákem města Derbent. Hadži Murat píše na zadní stranu: „Přijmi mých hostí. H. M.“ A doporučuje Derbent jako okouzlující místo. Po pětihodinovém stoupání skončila jízda na náměstíčku šedožlutého aulu Gunib. Nad ním stojí ruiny pevnosti imáma Šamila, z jejichž hradeb lze za příznivého počasí dohlédnout až k 150 kilometrů vzdálenému moři. Snad to bylo tradicí sobotních odpolední, snad tradicí každodenní, ale jakmile zmizeli poslední trhovci, začali se odevšad trousit opilí mužíci. Neustále vás někam zvou a vy musíte být taktní a obezřetní, protože odmítnutí je pro Avara bolestivou urážkou. Z domku pod pomníkem Bílých jeřábů se ozývá hudba. Píšťaly a bubínky v ostrém rytmu doprovázejí krouživé pohyby tanečníků lezgínky. Ženy v upažení jemně otáčejí zápěstími a drobnými krůčky do taktu přešlapují na špičkách, muži razantnějšími pohyby a zaťatými pěstmi s hrdě až furiantsky vztyčenou hlavou dělají vlastně totéž. Tak začíná avarská svatba. Hosté nejsou zváni, přichází každý, kdo se o ní dozví. Výjimkou tedy nejsou svatby o 500 hostech. Stoly se prohýbají několik dní pod množstvím šašliků, plněných papriček či listů z vinohradu, a samozřejmě vodky či dagestánského koňaku.


Večer sedíme u stolu jedné mladé rodiny. Naše talíře pohanky a skopového masa zůstávají na rozdíl od talířů hostitelů plné. Hlava rodiny vytahuje album, jehož dobrou polovinu tvoří fotografie ze sibiřských zón, které coby vězeň navštívil. Jeho žena v třetím měsíci těhotenství na ex pije první stakáň vodky. „Pro Avara je host dar z nebes,“ vykřikuje muž a tetovanými prsty otvírá další lahev, „zůstanete tu na noc!“ S pocitem, že víc nesnesem, strkám Toma ke dveřím. V tu dobu už žena s hlavou mezi koleny vyspávala svůj vodkový sen a jejich dvouleté dítě přelévalo stakáň do stakáňa. Těším se na klid pokoje v dolarové imitaci hotelu, kde zavírám na dva západy. Během noci přichází náš avarský přítel ještě dvakrát s novou lahví vodky: „Otevři, Tómaš! Co děláš?! Otevři!“ VODKA ­ NEJVĚTŠÍ PROBLÉM S prvním paprskem v tichém spěchu opouštíme aul. Míříme dál na jih. Dolů k řece, přes most, po prašné cestě mezi vyschlými sady k zasněženým vrcholkům v dáli. Zastavuje nám autobus s cedulí Gočob. Cestující, z nichž většina jela do hor na svatby, nám blahopřáli jaké máme štěstí, autobus do Gočobe jezdí jen občas. Po cestě v aule Curib byla půlhodinová přestávka. Konaly se zde přebory v zápasnictví, nejoblíbenějším dagestánském sportu. Vzal nás tam autem jeden z pořadatelů a za chvíli už slyšíme v místním rozhlase: „Naše závody navštívila oficiální delegace z Československa.“ Z tribuny nám zamával fotograf Hadži Murat. Za všeobecného veselí uděláme pár fotek a pokračujeme autobusem dál. Aul Gočob je kouzelné místo, nevnímající čas. Vystoupili jsme u kamenného napajedla, do něhož z kovové trubky proudila ledová voda. Kousek odtud na jedné lavici, zády opírající se o chladnou zeď sedí místní staříci. Dlouhé vousy, čapky a hole. Ruština jim už skřípe mezi zuby, a tak posílají malé chlapce, aby se dozvěděli odkud přicházíme a co zde pohledáváme.
Objevuje se i dvacetiletý mladík ­ Mohammed. Zve nás k odpočinku a představuje staršímu bratrovi. Mohammed skončil před třemi měsíci vojenskou službu, kde hlídal jednu ze sibiřských zón.Po smažených vajíčkách a nezbytné vodce nás odvedl na prohlídku aulu. Spletenec tunelů, chodbiček a dvorků, kamenných prolínajících se domů, rovné střechy pokryté tmavou drtí. Na nich sedí celé dny muži a čelem k horám mlčí, nebo diskutují o nesmyslných tématech. Potkáváme ženu s rancem suché trávy na zádech, křivé nohy a ohnutá záda těžce vleče do kopce. Po boku s holí v ruce na lehko si vykračuje její muž. „Proč jí nepomůžeš?“ ptám se. Bezelstně odpoví: „Neunesl bych, co unese ona.“ „MÁME SILNÉ ŽENY“ Sedíme na přistávací plošině pro helikoptéry, kterou na jednom z protějších vrchů postavili NOVIJE RUSKIJE. „Máme silné ženy,“ poví do ticha Muhammed. „A co dělají muži?“ táži se. „U nich ťažolaja rabota, nado kuriť, vodku piť, nado guljaťsa?“ V té odpovědi nebylo moc humoru.
Kolchozy byly většinou zrušeny, přesto zažité principy fungují jako dříve. Jen počet stád se místy snížil na polovinu. Každá rodina vlastní jistý počet kusů beranů, krav a býků. Berani s ovcemi a býci zůstávají od jara do podzimu vysoko v horách. U nich se střídají čabani. Na deset beranů dva dny samoty salaše. Na zimu jsou berani hnáni několik stovek kilometrů na sever do nižších teplejších oblastí. Ráno odcházíme dál do hor k čabanům. Mohammed, pro kterého čas není zhola nic, půjde s námi. V teplákách, tričku, vojenské bundě, s igelitkou v ruce a na nohách bačkory ­ pantofle. Už druhý den měl nohy do krve rozedřené. Třebaže v pantoflích šplhal po okolních skalách s kamzičí jistotou.
Údolím se rozléhá střelba z automatu. Na koních sestupují úzkými cestičkami tři jezdci ­ ochotniky. S nimi pak sedíme na rozvalinách starého aulu, koně spásají suchou trávu mezi kameny. „Poobědváme,“ řekl ten nejstarší a zpod sedla vytáhl láhev vodky. Nalil z poloviny do plechového hrnku, zvedá jej do výše očí a pronáší „tost“ (přípitek, čím delší a vzletnější, tím lepší): „Na Dagestán, abysme tu v míru žili. Na naše přátele, aby se nikdy nepotkali s našimi nepřáteli.“ SYN NESMÍ PÍT PŘED OTCEM Toho roku postihlo Dagestán stoleté sucho. Jinak zelené vrcholky dosáhly barvy žluté až šedé. Po stoletém suchu ale přišla stoletá voda, strhala většinu mostů, zaplavila silnice a v nových korytech znemožňovala cestu k některým jižnějším aulům. Čekali jsme v Curibu v místní filiálce banky až se učitelé, kteří přijeli toho dne do centrálního aulu na každoroční školení, budou vracet zpět do svých škol. Seděli jsme v kanceláři, jedli melouny, pili čaj, četli nejčerstvější týden staré noviny a bavili se zápolením místní úřednice s ruským softwarem. Když už si nevěděla rady, přišupitala šedesátiletá babča, utáhla šátek pod bradou a zalistovala ve svých poznámkách. „Byla jsem minulý měsíc v Machačkale na kursu,“ zahlaholila a prstíkem na klávesnici vyťukala další krok. Před bankou se již tvoří hlouček diskutujících učitelů. Porada skončila. „Je to každý rok stejné,“ vrtí hlavou starší muž. „Zbytečná cesta.“ Pro mladé učitelky je to ale skvělá příležitost k opuštění rodných aulů. V autobuse mi dělají mezi sebou místo. Mačkají se kolem, překřikují. Zvědavé a nedočkavé. V kolika letech se u nás děvčata vdávají, kolik mají dětí, jak se u nás lidé baví. Ptaly se také, kde jsme se tak skvěle naučili rusky. „Ve škole,“ říkám,“my jsme se rusky učit museli.“ Nevěděly o čem mluvím. „Éto byl vaš intěres,“ ukončila malá Lena můj pokus o historický přehled po druhé světové válce. „Něbyl“, zasáhl do rozhovoru poprvé Tomáš. Veškerá pozornost se teď obrátila na něho. Moc se jim líbil. Je prý neuvěřitelně podobný na hlavního hrdinu z mexikánského filmu předešlého večera, muže nevalného charakteru, leč dobývajícího každé ženské srdce. V Gilibu na návsi, když řidič odmítl peníze s tím, že už je zaplaceno, vznikl spor, kdo si nás odvede domů. Vyhrála mladičká paní učitelka ruské literatury, dcera místní lékařky. Měli velký patrový dům a na dvoře tři nepojízdná auta. Maminka z nás měla velkou radost. Vařila, pekla a ujišťovala nás, že jíst budeme až do rána. Mezi talířky zavařeniny, sýrů a chleba postavila kulatý tác plný „chenkalů“ (kosočtverců půl centimetru silných, chutnajících jak rozvařené knedlíky) a na nich velké kusy vařeného skopového masa s česnekovou omáčkou. U čaje se pak sešly všechny Marčiny kamarádky a zajímaly se o život v Čechách a v krajinách, které jsme procestovali. Moc mi záviděly, že můžu cestovat. Je matky nepustí. Říkají: „Jeď si až se svým mužem.“ Noční klid v domě hlídal zarámovaný Šamil s pásem nábojů na prsou, druhý Šamil byl namalován v životní velikosti na zdi chodby prvního patra.
Ráno odjíždí kromě Marči celé osazenstvo do Machačkale. Za pár dní začíná školní rok. Dostali jsme raneček jídla na cestu a přes průsmyk se vydali do sousedního údolí. Na chodníčcích spojujících jednotlivé auly bylo v dřívějších letech rušněji. S výstavbou silnic treky přes průsmyky zarůstají a pod vrcholy mizí docela. V krajině bez map jdete naslepo dobytčími stezkami. Při sestupu nás ve stráni spatřil malý pasák. S koňským postrojem na rameni běžel do aulu oznámit příchod hostů. Vesničané seděli před domy na druhém břehu říčky. Zvědavě nás pozorovali. Chtěli jsme dojít do dalšího asi 2 km vzdáleného aulu, ale cestou jsme potkali Badavieva Badavieviče, mladého zvěrolékaře vracejícího se z trhu, v jedné ruce igelitku, v druhé ruce velký meloun. A že musíme jít s ním a dnes si odpočinout a zítra také a snad pozítří bysme mohli pokračovat dál.
Byl z velké rodiny. Všichni seděli na verandě, v jejíž dřevěných rámech chyběla skla. Posadili nás vedle starého otce za stolek a nalévali čaj za čajem. Otec poslal syna pro vodku a jeho „tosty“ byly smělými orly stoupajícími k nebi. Po čtvrtém stakáni odešel, to proto, aby si také jeho syn mohl s námi připít. V tomto kraji nesmí pít syn před otcem ani bratr před bratrem. Badaviev přinesl svou dvanáctistrunnou kytaru s šesti strunami. Hrál Vysockého, ale také lidové popěvky na Šamilovu chrabrost. Přidělen nám byl pokoj, který jako jediný neměl hliněnou podlahu, s plakátem modlící se Šamilovy družiny nad postelí. Ráno chléb a sýr a potom procházka do centrálního aulu Arčib (centrální auly poznáte podle toho, že tam jezdí autobusy a dochází pošta). Neustále jsme se někde zastavovali, pili čaj, usrkávali smetanu. Prošli jsme i místní hřbitov. Když zde někdo umře, nejvyšší duchovní aulu sedí u jeho hrobu sedm dní v plechové přenosné budce a čte motlitby za pokoj jeho duše.

Tato odnož islámu přejímá nejen prvky judaismu, ale i hinduismu. U náhrobků, jejichž jedna strana je psána arabsky a druhá azbukou, jsou vztyčené kůly s navázanými pruhy látky. Také podél cest se objevují mohyly kamení s pestrými fábory značící: zde zemřel dobrý velký člověk. Auta zde zastaví, všichni smeknou a modlí se ­ s rukama jakoby pod knihou čtou. Pokud jsou po cestě taková zastavení čtyři, zastaví u dvou. „Byli to obzvlášť velcí muži,“ zdůvodní s úsměvem. Po večeři ­ bramborech napolo pečených napolo smažených a vodkové očistě sedíme na zemi u nízkého stolku. Nejstarší dcera mi na prst navléká stříbrný prstýnek zdobený černou malůvkou. Starý otec si spokojeně brouká. Cokoli host v domě hostitele pochválí, je mu darováno.
Říká se: Přišel mladý muž na návštěvu k příteli, u studny potká sličnou dívčinu. Příteli pak vypráví zasněně o jejích půvabech. Ten zachmuří čelo, však splní svou povinnost hostitele: „Vezmi si ji, je tvoje.“Vstáváme před východem slunce. Čeká nás dlouhá cesta přes hory do aulu Kumuch. Chodníčky se ztratily poměrně brzy. Tápeme krajinou instinktivně k průsmyku, z něho pak dolů podél říčky. Kousek nad námi se prožene stádo černých divokých prasat. Začíná se smrákat. Zrychlujeme sestup, ale to už prší. První vesnice, do které mokří a unavení přicházíme, se jmenuje HULJSMA. Za chvíli již sedíme u „chenkalů“ a posloucháme první mírové zprávy z Čečny. „Lebeď moloděc,“ pochvalně pokyvují naši hostitelé. Za okny létají blesky, celou noc drnčí skla oken. Ráno je všude mokro a když je mokro do Huljsmy autobusy nejezdí. Naši hostitelé startují gruzavík a převážejí nás přes poslední kopečky. Zastavují před školou. Je první školní den. Holčičky v bílých halenkách a obrovských mašlích ve vlasech recitují básničky, kluci okopávají špičky nových bot. Po cestě zpět, v prvním mírovém vlaku přes Čečnu, mezi pobíhajícími omonovci zaznívá v strnulých pohledech směřujících v žalostnou krajinu za okénky poslední „tost“: „Na naše děti. Aby byly šťastnější než my.“  

Category: 1997 / 04

Byl to vyhlášený bojovník a lovec. Náčelník Siba. Velký vzor pro široké okolí. Naposledy jsem ho viděl před třemi dny plného sil v doprovodu své početné družiny… Teď jeho tělo leží mrtvé na hranici a všichni kolem si přejí, aby jej milosrdné plameny uvedly do říše dobrých duchů, kde se s ním dozajista zase brzy setkají.


Z papuánců kmene Dani jde leckdy strach, ženy zbaví jejich „make upu“ až nejbližší déšť.

POHŘEB Nikdo jeho smrt nechápal. Když ho přinesli do vesnice, vypadal jako by spal. Na hlavě měl ještě čelenku. Na jeho svalnatém těle nebyla jediná rána. Dokonce ani šrám. Ani o žádné nemoci, kterou by trpěl, a která by ho skolila, nikdo nevěděl. Je to další záhada, jakých je v těchto končinách požehnaně. I když se mně moc nechtělo, požádal jsem svého domorodého pomocníka jménem Penius, které mu uštědřili misionáři, aby se pokusil domluvit naší účast na pohřbu. Tyto obřady, které vyprovázejí člověka na poslední cestě, jsou totiž u Papuánců většinou velmi skličující a morbidní. Uvědomil jsem si, že i velmi negativní příhody přinášejí určitý prožitek, z kterého si lze vzít poučení. Nehledě na to, že mnoho mých přátel doma v Čechách rádo uslyší každý detail při vyprávění o této cestě. Penius se vrací s pořízenou. Za chvíli jsme vpuštěni úzkým otvorem v dřevěném plotě do jedné vesnice v oblasti Soroba, kde Siba vládl pomocí své rozhodné povahy, a ve které obšťastňoval svých dvanáct žen, které vlastnil. Jakmile jsme vešli, začal mi pronikat do uší plnou intenzitou nepříjemný zvuk. Byl to hromadný, velmi hlasitý pláč. Plakali úplně všichni. Střídavě muži a ženy. Bylo to hotové peklo, chtělo se mi utéct, ale nakonec jsem odolal. Muži byli vsedě shromážděni před chýší, říká se jí pilamo a patří výhradně jim. Ženy do ní nemají pod výhrůžkou smrti přístup, protože v ní sídlí kouzlo a jsou v ní umístěny posvátné a kultovní předměty a trofeje. Ženy byly seskupeny ve své ebeai, kterou sdílejí společně s malými dětmi a prasátky, jež dokonce někdy samy kojí. Na protilehlé straně stojí chýše nazývané huni a wamai, v první se občas vaří nebo spíše uchovává potrava. Ve druhé se přes noc drží vzrostlá prasata, která se během dne vypouštějí mimo obydlí. Všechny chatrče jsou postaveny z kmenů a větví v okrouhlém půdorysu. Jako krytina se používá s oblibou kůra jalovce. Rostou-li nablízku pandánové palmy, využívá se jejich velmi tuhých listů. Mají tvar tak výhodný, že je možné listy klást na sebe jako tašky. Sotva jsem se trochu rozkoukal, musel jsem všechny dospělé obejít a podat jim popořadě ruku. Pokud bych někoho opomněl, znamenalo by to téměř smrtelnou urážku a mohl bych mít velký problém. Akt podání ruky je zcela odlišný než u nás. Je třeba vklínit mezi prsty podávané ruky jeden svůj, což při rozpojení silně luskne. Velmi se mi ulevilo, když jsem nabyl dojmu, že jsem opravdu na nikoho nezapomněl. Při seznamování jsem si opětovně všiml, jak výrazně tito Papuánci kmene Dani vypadají. Muži mají velmi tmavou pleť. Na hrdě vztyčených hlavách kudrnaté vlasy. Jejich záhadně vyhlížející oči, skryté pod mohutným obočím, mají dokonce hnědé bělmo. Tváře i celé tělo si pomazávají směsí vepřového sádla a černého popela. Vše bývá doplněno bílými linkami. Nosní septum mají od mládí provrtané, aby si do něj mohli zasunout hrůzostrašně působící prasečí kly. Rovněž v ušních lalůčcích bývá díra a v ní kus bambusu. Celým svým vzezřením budí úžasný respekt, jež je ještě umocněn jejich nahotou. Jedinou součástí jejich oděvu bývá vydlabaný podlouhlý plod, jakási odrůda tykve, kterou si nasazují na penis. Tato neobvyklá konfekce se nazývá koteka či holim. Téměř neviditelným vláknem orchideje, které je ovázáno okolo beder, udržují svůj nástavec, a tím i celé mužství ve vztyčené poloze. Má to logický význam v boji a ve vztahu k ženám. Mají-li radost nebo leknou-li se, poklepávají nehtem palce na svou koteku a vzrušeně vykřikují své „va-va-va“, což na člověka působí téměř jako zvuk nějakého pralesního zvířete. Někdy je těžké vytušit, jestli to je signál ke všeobecné pohodě nebo naopak k okamžitému útěku. Občas jsou dobrosrdeční a hraví jako malé děti, ale vzápětí se dokážou proměnit, zvláště v boji, v šelmy, v brutální krvelačné válečníky, kteří jsou nepochopitelní ve své ukrutnosti. Svými projevy mají často blíže ke zvířecí říši, která je jim rozhodně bližší, než svět civilizace. Stejně hrozné jako jejich smýšlení jsou i jejich zbraně. Hroty šípů opatřují na obou stranách zpětným háčky, takže při vniknutí do těla jimi nejde pohnout dopředu ani dozadu, aniž by se nevytrhly i s kusem masa. Ženy jsou sice menší než muži, bývají však stejně zdatné. Nosí pouze sukénku z travních vláken, kterou během svatebního obřadu mění za jinou, zhotovenou z bílých, žlutých a červených vláken orchidejí, jež dokážou velmi obratně splétat. Všem mužům i ženám je absolutně cizí jakákoli zdrženlivost. Stále vše okukují, prozkoumávají a osahávají. Není se čemu divit, vždyť jejich svět byl až na výjimky ušetřen postupu civilizace a mnohé věci jsou pro ně nové, tudíž cizí. . . . . . Z mého pozorování mě vyrušilo několik nově příchozích domorodců. Všichni to byli příbuzní či přátelé nebohého Siby z okolních kmenů, kteří přinesli oběti k obřadní hostině. Byli to zejména svázaní, divoce ryčící vepři. Nešetrně s nimi praštili o zem a načas je ponechali svému osudu. Další příchod kohokoli vyvolal okamžitě bouři hromadného pláče. Chvíli mě připadalo, že ne všichni mohou být tak dlouho zkroušeni. Začal jsem je podezírat, jestli to někteří nedělají alespoň sem tam naoko. O opaku mě však ujistily potoky slz na jejich nešťastných tvářích. Netrvalo dlouho a část mužů začala prasata rozvazovat. Poté je vždy dva uchopili za přední i zadní nohy a další je postupně ze vzdálenosti asi tří metrů mistrnými střelami z luku přesně do srdce začali usmrcovat. Byla to nehezká hromadná poprava, při které utichl i pláč, aby byl vystřídán mohutným chroptěním umírajících zvířat. Za chvíli bylo po všem a nastal krátký čas úlevy. Snažil jsem se neustále si uvědomovat, že od zítřka přijdou zcela jistě mnohem krásnější a optimističtější dny. Moc jsem se těšil. . . . . . Mezitím byl rozdělán ohromný oheň, do kterého byla právě zabitá prasata vhozena, aby se opálily všechny tuhé štětiny. Daniové s nimi museli často otáčet a několik se jich při této činnosti škaredě popálilo. Ihned přibíhaly ženy, aby jim hojivými bylinami ošetřily rychle nabíhající puchýře. Těla prasat ještě nevychladla a již je část mužů vyvrhovala, čtvrtila a po ohromných kusech pokládala na rozložité zelené banánové listy. Všichni a všechno bylo potřísněno tmavě rudou krví. Očividně to nikomu nevadilo. Spíš si myslím, že se v této části pohřební hostiny zúčastnění vyžívali. Vždyť příprava masa a potoky krve s ní spojené jsou jedním z nejpříjemnějších a zároveň nejméně častých okamžiků v životě Papuánců. Ženy mohou dokonce ochutnat vepřové pouze párkrát v životě při hromadných svatebních hostinách Mauwe, které se konají vždy jednou za 4 až 5 let. Je velmi pozoruhodné, že se při něm ženy nevybírají podle krásy, což je všude jinde obvyklé, ale podle mohutnosti, síly a potenciální schopnosti starat se o pole, vepře a děti. . . . . .


V plné zbroji jsou muži kmene, když se blíží nepřítel.

. . . . . Když bylo maso naporcováno, byl velký oheň rozhrabán a v jeho útrobách se objevilo velké množství žhavých kamenů, z nichž ještě tu a tam vystřelovaly ostré úlomky. Jedno z dětí bylo trefeno pravděpodobně do oka. Začalo úděsně křičet, ale v pracovním ruchu a neustálém pláči si ho absolutně nikdo nevšímal. Osmělil jsem se a za pomoci bonbonů, které jsem měl v kapse, se mi jej podařilo uklidnit. Měl jsem v tu chvíli zvláštní pocit, že ač nevítán, jsem tu alespoň k něčemu. Rozeklanými bidly, dlouhými asi tři metry, začali muži i ženy velmi rychle, aby nevychladly, přenášet kameny do jámy opodál. Bylo úžasné pozorovat jejich součinnost. Mezitím na první vrstvu žhavých kamenů přinesly jiné ženy kusy masa. Na ně okamžitě přidaly vrstvu nati ze sladkých brambor. Dále následovaly kameny a vrstva brambor a zase nať. Potom už se postup jenom opakoval, až z díry vznikla jakási homole o průměru asi dva metry. Občas se stalo, že kámen ze dřevěných kleští někomu vypadl přímo na bosou nohu. Všichni to statečně nesli beze slov a gest. Když byla homole, která se nazývá bpakate, utěsněna mokrou trávou, obvázali ji domorodci dlouhým a pevným rattanovým vláknem. Poté bylo vše ponecháno svému osudu. Mezitím se začala připravovat na původním ohništi hranice, snad ještě mohutnější než předtím. Bylo pravé poledne a s ním přišlo trýznivé vedro. Nebylo se čemu divit, bylo zcela jasno a slunce málem v nadhlavníku. Až příliš krásné počasí na pohřeb, pomyslel jsem si. . . . . . Asi za dvě hodiny bylo jídlo v podivném obřím hrnci hotovo. Během okamžiku byl obráceným postupem celý rozebrán. Hotové maso společně se sladkými bramborami různých barev a s natí z nich se ocitlo zpět na listech banánovníku. Poté začala podivuhodná transakce rozdělování vařené stravy. Všichni muži se seběhli, sedli si na zem a začali se přetahovat. Toto zajímavé divadlo trvalo snad hodinu, než byli všichni spravedlivě poděleni podle postavení v kmeni. Ten, který měl nárok na největší porci, teď s vyhaslýma očima leží v mužské chýši a čeká na svůj velký okamžik v tom nejnegativnějším smyslu slova. Již trochu vychladlé maso začali všichni muži s ohromnou chutí pojídat. Ženy okusovaly sladké brambory a zajídaly je zelenou natí, ne nepodobnou šafránu. Maso je v tuto chvíli pro ně absolutní tabu. Dostal jsem také ochutnat. Maso bylo velmi tlusté, absolutně bez chuti a pouze kůže zapáchala spálenými štětinami. Moc jsem toho nepozřel. Rozhodně jsem odmítl přídavek. Když to viděl Penius, zeptal se mě, jestli může odejít, aby se pokusil v sousední vesnici, kde jsme přebývali, uvařit k večeři něco alespoň o málo chutnějšího. Rád jsem souhlasil. Byla to však velká chyba, o čemž jsem se přesvědčil později. . . . . . Při takovýchto obřadech se zbytky jídla nenechávají. Spatřil jsem několik Daniů, jak vyzvraceli to co doposud snědli a v pohodě pokračovali v jídle, aby se posléze všichni umaštění, za hlasitého říhání postupně vrátili k masovému pláči, při kterém běhá mráz po zádech. Vzápětí bylo přineseno tělo náčelníka Siby na prostranství uprostřed. Několik nejbližších se na něj začalo vrhat v záchvatech hysterie. Byl to deprimující obraz. Všiml jsem si, jak jej několik žen začíná potírat jakýmisi oleji, pravděpodobně vonnými. Marně jsem větřil, protože celá vesnice i všichni domorodci velmi silně zapáchají kouřem, se kterým jsou téměř stále ve styku. Zejména při vaření a v noci, kdy jím zahánějí tisíce všudypřítomných moskytů. Kouř se drží u stropu, takže při spánku vleže téměř nevadí. Všichni Papuánci, muži i ženy, rovněž vydatně kouří. Balí si tlusté cigarety z listů místního polodivokého tabáku, kterému se říká tavo. Mnohokrát jsem ho zkusil. Je velmi silný. Když bylo tělo pomazáno, někdo ještě stačil vyměnit náčelníkovi čelenku. Potom všichni na okamžik ustoupili. Nechtěl jsem věřit svým očím, Sibovo svalnaté tělo vypadalo naprosto živě, až mi připadalo, že musí za chvíli vstát a začít se rozčilovat, kde že je jeho vepřový příděl. Někteří truchlící kolem vyhlíželi podstatně hůře než on. Bohužel, opak byl pravdou. Nejsilnější muži odnesli opatrně tělo na velkou, již připravenou, hranici, kterou okamžitě na několika místech zapálili. V tu chvíli intenzita pláče, běd a hořekování dosáhla vrcholu. Tento okamžik se mi vryl velmi pevně do paměti. Nikdy na něj nezapomenu. Kdyby mi to nebylo trapné, zacpal bych si uši a zavřel oči. Až tak to bylo šílené. V ohromném žáru začala mrtvola pukat a měnit se v popel. V tom samém popelu budou obyvatelé Soroby za pár dní nahřívat kameny na přípravu jídla. Kdyby Sibu, jako slavného náčelníka potkal jeho osud o několik let dříve, jsem si jist, že by jeho konec byl jiný. Byl by podle starého zvyku po smrti svázán do kozelce, zavěšen a v dýmu ohně velmi pozvolna vyuzen. Takto vzniklá mumie by ještě po staletí pobývala v mužské chýši a byla uctívána. Tak je tomu v některých jiných vesnicích, kde jsem tyto mumie spatřil. . . . . . Kruté představení skončilo a já jsem se, přeplněn množstvím vjemů a dojmů, chystal odejít. Když jsem se začínal loučit s prvními, začali do mně, zřejmě ještě v transu z prožitého pohřbu, strkat tři muži. Několik dalších se brzy přidalo. Byl jsem sám a nevěděl, co chtějí. Dosud jsem ovládal jen několik základních slov jejich prostého jazyka. Za čas jsem odevzdal zbytek bonbonů, nějaké peníze hodnot, které neznají, a malý nůž. Tyto dary je bohužel ještě více rozvášnily. Přitlačili mě k plotu. Jak rád bych v tuto chvíli vyměnil dnešní večeři za přítomnost Penia. Proč jen odcházel! V tu chvíli jsem věděl, že si musím pomoci sám. V nedobrovolném zajetí jsem strávil skoro dvě hodiny, během kterých probíhala komunikace rukou a nohou, doprovázená úšklebky a skřeky. V jednu chvíli, když už to vypadalo velmi špatně, jsem se odhodlal k zoufalému činu. Rozrazil jsem hradbu Papuánců a zamířil směrem k díře v plotě. Neopovážil jsem se otočit, ale věděl jsem, že mě všichni následují. Ještě jsem zrychlil tempo a nakonec běžel dál od vesnice. Ještě jsem slyšel, jak těsně kolem mě létají kameny, ale naštěstí mě žádný netrefil. Asi po dvou stech metrech jsem se otočil. Kupodivu své pronásledování vzdali. Pokoušel jsem se pochopit toto nevypočitatelné jednání Daniů, kteří žijí dodnes stejným způsobem jako naši předkové v temných dobách pravěku. K večeři byly sladké brambory, protože se Peniovi nepodařilo nic jiného sehnat. VELKÉ ÚDOLÍ Poprvé jsem druhý, po Grónsku největší ostrov světa navštívil v roce 1992. V té době jsem již měl za sebou mnoho zemí různých kontinentů. Pobýval jsem i v exotických místech jako je například Amazonie, Ohňová země, Sumatra, Borneo a mnoha dalších. Zdolával jsem vysoké hory, činné sopky, brodil se ve sněhu severských oblastí či písku pouští, plavil se řekami na dně hlubokých kaňonů, v neproniknutelných pralesích jsem strávil několik měsíců, abych si následně odpočinul na bělostných plážích tropických ostrovů a s bombou na zádech se ponořil do zcela odlišného podmořského světa. To vše mi však bylo trochu málo. Už od dětství jsem přímo prahnul po největším přírodovědeckém muzeu světa, jakým Nová Guinea rozhodně je. Když jsem poprvé z letadla uviděl její obrysy, byl jsem naplněn obrovským štěstím, a zároveň vzrušením v očekávání věcí příštích. O tomto fascinujícím území se vypráví, že ho Bůh stvořil v sobotu večer, kdy už byl unavený a měl málo času. Pořádně prý stačil udělat jenom obrysy, s ostatním už velmi spěchal. Všechen připravený materiál smíchal dohromady, takže vznikla nepřehledná směsice hor, údolí, planin, řek, jezer a bažin, spolu s tropickou vegetací a klimatem pro člověka téměř nesnesitelným. Aby toho nebylo málo, tak zde skryty před vnějším světem žijí stovky domorodých kmenů na úrovni doby kamenné. V odlehlých oblastech je kanibalismus běžnou praktikou. Mezi jednotlivými kmeny existuje časté nepřátelství, které se většinou vyřizuje brutální silou. Krevní mstu vykonávají Papuánci po léta s příkladnou důsledností. Jde to někdy až tak daleko, že se přepadený kmen dobrovolně podřídí nepříteli, smísí se s ním, a to všechno jenom proto, aby nabral síly pro odvetný úder. Někdy uplyne sedm, osm i více let, než se podrobený kmen pomstí, přepadne nepřátelskou osadu a vypálí ji. Tito Papuánci neznají látku na oděv, nemají písmo, vodu pijí z dlaně, oheň rozdělávají třením, neznají zrcadlo, používají nože z bambusu a kamenné sekery jsou jejich největší technickou vymožeností. Leckde ve světě začíná budoucnost, ale tady minulost ještě neskončila. . . . . . V kouzelné krajině, zejména na území údolí a v okolních horáchžijí kmeny na úrovni neolitu, které jsou za naším kulturníma civilizačním vývojem pozadu o 30­50 000 let a my o nich navíc víme žalostně málo. Jedná se zejména o kmeny Dani, Lani a Jali, které mají dodnes obřady a tajuplné ceremoniály spojené s výrobou kamenných nástrojů. V méně přístupných oblastech používají k placení malé mušle, ulity zavinutců kauri. Vláknem si je splétají k sobě a nosí na krku. Vytvářejí si tak jakési pravěké peněženky, jež mají název walimo. Všichni také věří, že jejich prapředci vznikli z jednoho velkého bílého kamene. Byl to muž Tabhe a žena Mesage. Když je začínalo slunce pálit, namazali se bahnem a schovali se do jeskyně. Zanedlouho se jim narodily děti s hnědou kůží, aby měly ochranu před silnými slunečními paprsky. Jakmile děti dorostly, opustily jeskyni a postavily si chýše v údolí. Když později rodiče zjistili, že už je jejich potomci nepotřebují, jejich duše se vtělily do kamenů v jeskyni, kde původně žili. Dětem bylo smutno, a tak se vydaly hledat, kam jejich rodiče zmizeli, ale našly jen kameny, které si odnesly do svých chýší. Staly se z nich Wusa ­ svaté kameny. Do dnešních dnů si Papuánci v okolí Baliemského údolí vkládají kameny na posvátná místa a mísí je s prasečím sádlem, aby byl zachován jejich magický účinek. Duchové by okamžitě připravili o život každého, kdo by se pokusil kameny odnést či s nimi jen pohnout. Všichni zde věří v ohromné množství duchů a uctívají svaté předměty, mezi které patří lebky a kosti lidí i zvířat. Tyto amulety je mají ochránit před zlými z nich. Papuánci totiž věří, že pokud pozřou tělo svého zabitého nepřítele, přejde na ně jeho síla a moc. . . . . . Letadlo se dotklo přistávací dráhy a já jsem nalepen na špinavém okénku sledoval první Danie, kteří byli ve velkém hroznu namačkáni na plot kolem letiště. Pln očekávání velkého dobrodružství jsem se dral z letadla. Hned jak jsem vystoupil, přišel mi naproti indonéský voják. Opakovanou kontrolou mého vstupního povolení zchladil mojí počáteční aktivitu. Vše mu trvalo hrozně dlouho. Naštěstí jsem si díky svým cestám do různých zemí vytvořil jakousi filozofii odevzdanosti, díky které se umím přizpůsobit často nepochopitelně pomalému rytmu. Konečně jsem byl propuštěn a vyrazil do ulic. Okamžitě mě šokovali nazí Papuánci, kteří ostře kontrastovali s oblečenými indonéskými obchodníky, několika auty a sporadickými dopravními značkami. Ubytoval jsem se v malém zanedbaném hotýlku Syarial Jaya. U každé činnosti mi asistovalo několik domorodců. Bylo to neobyčejně zajímavé a záživné. Pozoroval jsem je jako stvoření z jiného světa. Jedním z nich byl můj pozdější společník a průvodce Penius. První dny jsem trávil poznáváním nejbližšího okolí a získáváním alespoň nějakých informací o pochodech, které jsem si naplánoval. Nechával jsem si malovat mapu a pokoušel se zjistit vzdálenosti mezi jednotlivými vesnicemi i dalšími důležitými lokalitami. Často se informace o daném úseku lišily až o několik dní pochodu. Vyslechl jsem si tedy další názory a potom jsem vše dával do průměru, a tak se snad přiblížil reálnému stavu. . . . . .


Ochránce tajemné jeskyně Waga-Waga, kde sídlí kouzlo.

Na další dny jsem si naplánoval několik pochodů Baliemským údolím i horami, které ho ze všech stran obklopují. Ten úplně první vedl k vesnici Landikma severovýchodně od Wameny. Cestou po okraji údolí mě uchvátila odvážně řešená terasovitá pole, na kterých se pěstují především sladké brambory hibiri. Zakládání těchto polí je jedna z mála prací, kterou vykonávají muži. Později se o jejich úpravu i o celou úrodu starají výhradně ženy. Muži je pouze neustále hlídají, jelikož ženy jsou drahocenným majetkem každého kmene a únosy jsou zde na denním pořádku. Na jedné terase jsme překvapili skupinku Daniů, kteří kopali hluboký příkop na odvodnění. Nejdříve se tvářili nevraživě, ale potom nás pustili blíže k sobě. Ke své práci používali stále kamenné sekerky a motyky. Některé z nich měly velmi nápadnou barvu. Byly totiž zelené a zářily jak polodrahokam. Jsou zhotoveny z chromelanitu a nazývají se andiba. Jiné, ne tak výrazné, černé ka-lu jsou odštěpeny z kvarcitu. Vím, že ještě existují modré z různých druhů amfibolů, a těm domorodci říkají wang-kob-me. Všechny pocházejí z několika málo lomů, které se přísně hlídají a jsou obestřeny tajemným kouzlem. Nejkrásnější sekery se dokonce dědí z pokolení na pokolení a přidávají se jako součást ceny za nevěstu. Kdysi věnovali misionáři jednomu kmeni několik kovových seker. Domorodci toho kmene měli pochopitelně radost z dárku. Avšak když jim bylo vysvětlováno, že s takovými sekerami jim půjde práce více od ruky, nikdo z nich nedokázal pochopit, k čemu by bylo dobré zrychlovat, když přece nikam nespěchají.. . . . . Opodál jsem uviděl ženu, která nesla čerstvě nakopané brambory v orchidejové síťce. Napadlo mě, že bych mohl nějaké získat, abychom si je upekli k obědu. Na ruce jsem ukázal, že bych chtěl čtyři. Žena síťku položila a já si všiml, že mezi protáhlými sladkými bramborami spí spokojeně malé dítě. Vzala nejlepší z nich a podala mi ji. Brambora se mi moc líbila, ale já chtěl čtyři. Ještě jsem jí to několikrát ukázal, jenže na mně stále nechápavě civěla. Chtěl jsem zavolat na Penia, ten už ale přicházel a hlasitě se smál. Při počítání na ruce totiž platí skrčené prsty. Ruka v pěst je tudíž pět a jeden vztyčený prst znamená čtyři. Penius mi také řekl, že existují pouze slova jedna a dvě. Ostatní se ukazuje. I když na Nové Guinei existuje údajně asi 650 dialektů, všechny jsou výrazově chudé. Dokonce slovník mužů a žen obsahuje úplně jiná slova, protože žijí prakticky odděleně. I potrava se konzumuje zvlášť. Ženy nesmí do mužské chýše a muži do ženské nechodí. Milostný život probíhá v pralese mimo vesnici. Po narození dítěte dodržují sexuální abstinenci po dobu 3 až 4 let. V té době ale není problém se stýkat s jinou ženou z kmene. Jsem si jist, alespoň podle toho, co jsem zaslechl, že většina Papuánců vůbec netuší, že dítě je počato při jejich něžných hrátkách. Při zpáteční cestě jsme byli vpuštěni do tajemné jeskyně Waga-Waga, kterou vždy úzkostlivě hlídá několik Daniů. Večer začaly z nebe padat provazy deště, tak jsme byli rádi, že nás přijali v jedné vesnici poblíž jeskyně, kde jsme následně přespali přímo v mužské chýši. Bylo úžasné pozorovat tváře domorodců osvícené ohněm. Kdykoli jsem se na některého důkladněji zadíval, rozchichtal se téměř dětským smíchem a spokojeně brumlal „va-va-va“. Na další den jsem se nesmírně těšil. Měli jsme totiž v plánu vystoupit do hor k pramenům, ze kterých ženy získávají prazvláštním způsobem sůl. . . . . . Asi po dvou hodinách pochodu do strmého kopce, velmi unaveni a za nesnesitelného vedra promáčeni potem jsme dorazili na malou plošinku. Mezi porostem borovic a myrt bylo ukryto malé jezírko. Kolem seděli nazí Daniové. Hned po prvním kontaktu nám nabídli z místního tabáku ubalenou tlustou cigaretu. V jezírku, téměř po pás ve vodě, stály ženy, které odlupovaly dužinu banánovníku po velkých plátech. Ta pak funguje jako houba a máčí se ve slané vodě. Když je dostatečně nasátá, položí se na velké balvany, kde se nechává sušit. Jakmile je důkladně vyschlá, opatrně se nad ohněm zahřívá, až vznikne podivná hmota, trochu podobná Tofu. Tato se potom drolí a používá k solení jídla, případně ji domorodci s oblibou chroupají v surovém stavu. Jíst cokoliv slaného je pro Papuánce ve vnitrozemí obrovský požitek. Slané prameny mají obvykle svého vlastníka, kterému se platí sekerami, zbraněmi, vepři, sladkými bramborami či jinou zeleninou. Během dalších dvou týdnů jsme úspěšně dokončili ještě několik výprav. Věnovali jsme se například území kolem vesnic Pyramid, Woogi a Tulem. Asi nejzajímavější a nejpestřejší byl však trek přes vesnice Pugima, Anlagak, Pabuma, Dugum a Jiwika. Někde jsme byli agresivně vyhnáni, ale většinou jsme mohli pobýt či přespat přímo v domorodých chýších a vstřebávat neuvěřitelné penzum zážitků s lidmi, jejichž životní styl je tak primitivní, tak čistý a tak odlišný od našeho. SOUTĚSKA Mohutné peřeje řeky Baliem se valí dolů doprovázené strašlivým hukotem, který nahání strach a vynucuje si respekt. Všude kolem dramaticky rozeklané skály, které se občas podemlety dravým proudem zřítí do obrovských vln. Nad tím vším malebná horská úbočí porostlá nejdivočejší džunglí na světě. Ani Afrika, Amazonie nebo Borneo se tomuto území nemohou rovnat. Takto to vypadá celých 50 kilometrů. Mezitím řeka překoná výškový rozdíl 1500 m. Byl bych asi velký podivín, kdybych nezatoužil tento výjimečně divoký kus přírody prozkoumat. Po krátkém odpočinku na základně ve Wameně jsem se vydal přesně na jihovýchod nejkratší cestou, kterou lze do soutěsky dospět. Tentokrát mě kromě Penia doprovázel i Beni, můj velký kamarád a asi nejslavnější průvodce v celém širokém okolí. Nejdříve jsme museli přejít přes obrovské kamenné pole, které vzniklo, když se napravo nedávno utrhl ohromný kus hory a zasypal celé velké údolí. Nová Guinea je geologicky velmi mladý ostrov a centrální pohoří, které protíná celé území, se nalézá v místě střetu dvou ohromných pevninských ker. Je proto neustále vyzdvihováno a hory rostou. Celý proces je samozřejmě doprovázen častými zemětřeseními, sesuvy půdy a sopečnou činností. Není to dlouho, co sopka pohřbila tři tisíce domorodců z jednoho kmene. Já jsem zde také stačil zažít několik menších zemětřesení. Když jsme konečně překonali kamennou lavinu a několik menších, ale dravých řek, došli jsme k vysoké skále. Ta byla a údajně dosud stále je místem hromadných sebevražd žen. Svůj život, mnohdy s nic netušícím malým dítětem v síti na zádech, zde končily dobrovolně po smrti manžela. Další o něco méně drastický způsob, jak si ublížit při smutku nebo velké psychické bolesti nad ztrátou příbuzného je obřad sekání prstů iki palin. Existují dvě cesty, jak toto hrozné sebetrýznění vykonat. Je třeba praštit loktem o skálu tak silně, že paže ztratí cit. Poté se prst oddělí kamenným nožem. Při druhé variantě se prst podváže lýkem a týdny se snáší kruté bolesti. Když odumře, usekne se kamennou sekerou. Vždy se začíná malíčkem. Za krátký čas jsem potkal mnoho starších žen, ale i mužů, kterým chyběly všechny články prstů na obou rukou. Někdy se dokonce stane, že ruce nestačí. V tom případě se amputuje horní část ušního boltce. Je až neuvěřitelné, jak se tito lidé dokáží obětovat. . . . . . Po náročném sestupu se dostáváme do místa zvaného Tangma. Přichází tma, tak se rozhodujeme zůstat. Je asi půl sedmé. Jsme blízko od rovníku, takže den i noc jsou téměř vyrovnané. Penius domluvil nocleh v jedné chýši. Máme radost, jelikož takový nocleh je tady vždy velký zážitek. K večeři máme lahůdku ­ papuánské „sádlo“ získané z červeného pandánového plodu, který jsme si přinesli s sebou. Z dužiny se vydrolí jádra, jež obsahují množství tuku. Ve vaničce ze stromové kůry se promačkají a smíchají s vodou do husté omáčky. Jelikož i dužina je jedlá, přikusuje se k uhnětené směsi. Na místní poměry je to nezvykle pestré jídlo. A i jeho příprava je velmi zajímavá. Mezi zvláštní zvyky Daniů patří neustálé skřípání zubů. Dnes večer v chýši je to slyšet neobyčejně výrazně. Trošku se polechtám představou, že už si na mně brousí zuby. Začal jsem se tomu smát. Oni se zase smáli, jak se směji, aniž věděli čemu. Když jim to Beni vysvětlil, mohli se potrhat. Jsou to opravdu veselé kopy. Ještě před několika lety by mě zřejmě jakožto vetřelce slupli jako malinu. Po chvíli se Beni uvelebil a začal mi vyprávět, že lidé v Tangmě se dokáží převtělit v ptáky a umějí létat. On sám už to prý několikrát viděl. Když jsem zapochyboval, zvýšil hlas a pokračoval historkou o lidech z pralesa pod horami. Ti se údajně dokáží, pokud je někdo urazí, proměnit v krokodýla a pod vodou hříšníka pozřít. Teď moje reakce byla ještě razantnější. Beni a následně i Penius se urazili, že jim nevěřím, a do rána se mnou již nepromluvili. . . . . . Ráno jsme vstali hned s rozbřeskem. Překonali jsme několik řek a brzy jsme se dostali na úpatí hory, která tvořila soutěsku. Šli jsme sotva znatelnou stezkou po vrstevnici. Pod námi bouřila Baliem. Téměř na všechny strany se nám naskýtal úžasný výhled. Zelené hory, azurově modré nebe, podružná údolí menších řek, které se budou za chvíli podílet na běsné síle bělavých peřejí. Naše rozjímání narušil nechtěně párek rajek, spíše podobný drahokamu než ptákům. Bylo to tak fascinující místo, že jsme se rozhodli chvíli zůstat. Penius mezitím pravěkým zapalovačem rozdělal oheň. Jedná se o krátkou bambusovou trubičku, v níž jsou uloženy kameny a troud. Když se kameny křísne, tak začne troud doutnat. Tento důmyslný vynález lze použít i v dešti. Oheň nám posloužil k přípravě snídaně a zároveň i k ohřátí, protože po ránu byla docela zima. Po jídle jsme hbitě vyrazili dál. Již z dálky jsme spatřili odvážný visutý most nad řekou. Trvalo ještě dost dlouho, než jsme k němu prudkými serpentinami sestoupili. Peřeje v těch místech byly tak silné, že vyvolávaly uprostřed mostu, který visel poměrně vysoko nad hladinou, silný vichr. Bylo to velmi vzrušující. Stále krásnou a úžasně divokou krajinou jsme pokračovali kolem soutěsky až k vesnici Pasema. Byl to pochod velmi náročný, ale ty vjemy, které při něm člověk získával, měly cenu zlata. Cestu zpět jsme zvolili po druhé straně soutěsky. Otevřely se nám další nové a závratné pohledy. Museli jsme také přejít několik velmi primitivně řešených mostů z ratanu, liján a prken, z nichž některé už dnes neexistují. Do Wameny jsme se vrátili po několika dnech unavení, ale velmi šťastní. PŘECHOD Jednoho dne jsem se dozvěděl, že moje předchozí úsilí slavilo úspěch a konečně odletím s misionáři do Angguruku. Ten leží na území horských Papuánců, známých jako Jali. Je to oblast panenské džungle, bouřlivých vodopádů a skalnatých štítů. Odtud jsem chtěl začít uskutečňovat svůj velký sen ­ přechod hlavního horského masivu Nové Guinei. To, že nad jižním Pacifikem ční hory vysoké nad pět kilometrů (nejvyšší Puntak-Jaya ­ 5030 m) pokryté sněhem a souvislou vrstvou ledovců, zjistil poprvé roku 1623 mořeplavec ve službách holandské koruny Jan Cartensz. Brázdil Arafurské moře svými dvěma plachetnicemi Pera a Arnheim. Při jednom mimořádně jasném dni uviděl rovnou z pralesa vystupovat bělostné štíty. Nechal přirazit ke břehu. Sotva však námořníci vyšli na břeh, přepadli je domorodci Asmati a část posádky byla snědena. Když se později vrátil do Evropy, sklidil jen nedůvěru a výsměch. Nikdo mu prostě nevěřil. . . . . . Velká vzdálenost a jen stěží překonatelný terén odděluje příslušníky kmene Jali v Angguruku a okolí od Daniů v Baliemském údolí. Žijí v malých kónických chýších, jež si budují ze dřeva stromů casuarina provázaným ratanem. Na střechu pokládají pandánové listy, dobrou izolaci proti dešti. Jejich svět bývá pouze zřídkakdy navštíven cizinci. První se k nim dostali misionáři, kteří ne vždy měli čisté úmysly. Je třeba si uvědomit, že na Nové Guinei jsou obrovská ložiska zlata, platiny i drahých kamenů. Nejbohatší jsou právě horské oblasti. Někdy v šedesátých letech přišli misionáři pěšky do Angguruku. Tam byli kupodivu docela slušně přijati. Dokonce se jim podařilo přemluvit pár Jalijů, aby na vhodném místě upravili jednoduchou přistávací dráhu. Potom odešli a za několik týdnů se na totéž místo vrátili malým letadlem. Jakmile přistáli a vystoupili, byli zdecimováni a následně pozřeni přímo na dráze. Jaliové si totiž mysleli, že přiletěli zlí démoni. Na stejné dráze jsem nyní stál a měl jsem prazvláštní pocit. Za chvíli začali přicházet první Jaliové a dívali se velmi vystrašeně. Jsou to trochu jiné typy než Daniové, mají i menší postavy. Velmi pozoruhodná je u mužů ratanová sukně, která sahá náčelníkům až po kolena. Koteka v tomto případě splňuje roli rafinované pojistky. Jinak by sukně spadla až na zem. Ženy nosí, řekl bych jen formálně, pár centimetrů dlouhou sukénku z trávy, která se jmenuje kam a nezakrývá vůbec nic. Muži i ženy mají často v nosech i uších zastrkány kůstky netopýrů. . . . . . První dny pochodu byly nesmírně náročné, neustále jsme totiž stoupali vzhůru. Měli jsme dokonce v plánu přejít po úpatí hory vyšší než čtyři kilometry, těsně pod vrcholem. Centrální pohoří je v těchto místech narušeno hlubokými údolími, a tak se nám velmi často přihodilo, že jsme museli téměř neprostupným terénem sejít o více než kilometr níže, abychom po dlouhých hodinách stanuli na protějším svahu, třeba jen o pár metrů vyšším. Neustále jsme byli nuceni používat mačety, které jsme naštěstí nesli s sebou. Bez nich bychom měli prostě smůlu. Krajina všude kolem byla velmi dramatická, ale zároveň pohádkově krásná. Pod pralesním baldachýnem jsem dokázal rozeznat i cedry a jalovce, velmi časté rododendrony hrály snad všemi barvami. Hustým mechem a lišejníky obrostlé sukovité kmeny připomínaly divadelní kulisy čarodějného lesa obývaného bájnými bytostmi. Světlo filtrované několika patry vegetace působilo téměř neskutečně. V záhybech větví byly přichyceny četné druhy orchidejí, bromélií, kapradin i dalších nádherných rostlin. Mezi tím vším trhavě poletovali nádherní motýli, jejichž barevné variace byly nepopsatelné. V této oblasti žijí dokonce největší motýli světa, kteří dorůstají velikosti přes 30 centimetrů. Četná hejna různých druhů papoušků a rajek zde také nebyla ničím výjimečným. Všem botanikům a zoologům světa bych přál něco takového zažít. Každý krok tímto úchvatným územím je ale mimořádně náročný. Všechno zde neuvěřitelně kvete.  

Category: 1997 / 04

Drnčí budík. Vymrštím tělo a můj duch si ještě hoví pod duchnou. Brejle, hodinky, zuby vyčistit, nohy do nohavic. Jít něco fotit, něco psát. Jak a co? Nezájem, apatie: mozek odmítá nastartovat. Nos ale polapil známý vjem, podmíněně signalizuje návrat ze sna do reality, duše se připojuje k tělu. Teď už mohu dokonce analyzovat, co mě probralo k životu. Vůně kávy z kuchyně. Den začíná. Káva jako psychostimulans zvyšuje duševní činnost, bdělost a zlepšuje psychomotoriku. Po jejím požití se zvyšuje množství asociací a urychluje se myšlení. Kromě pocitu duševní svěžesti se dostavuje pocit zvýšené tělesné výkonnosti. Strohým lékařským faktům předcházel dramatický vývoj, nadšení i zatracení kávy. Poměrně jisté je, že pravlastí kávovníku je provincie Kaffa v Etiopii. Odtud jej ve 13.­14. století válečníci převezli do Jemenu, dále do Mekky a Mediny, a odtud jej poutníci roznesli do všech koutů světa. Během svého zabydlování to ale neměl vůbec jednoduché a musel překonat i fáze diskriminace, démonizování, a nepatřičných pověr. V našem století si káva vydobyla stabilní post horkého voňavého nápoje pro slavnostní i praktické chvíle. Stará tradice vypráví, že káva byla objevena pastýřem, který zpozoroval, že stádo bylo nezvykle rozčileno a rozdováděno, kdykoli se páslo na plodech kávovníku. Další pak přišel na myšlenku kávová zrna pražit. Turci ­ jedni z prvních kafařů, nepoužívali vůbec mlýnku. Tloukli je dřevěnými paličkami v hmoždíři, když byly tyto nástroje hodně opotřebovány, byly považovány za vzácné a draze se prodávaly. Dobový experiment praví: „K tomuto účelu upražil jsem pečlivě libru dobré mokka, rozdělil ji na dvě části, z nichž jednu jsem semlel a druhou roztloukl dle tureckého způsobu. Z obou prášků připravil jsem kávu, z každého vzal stejnou váhu, nalil stejné množství vařicí vody. Okusil jsem tuto kávu sám a dal ji okusit též vynikajicím osobnostem. Jednoznačný úsudek byl, že káva připravená z tlučeného prášku převyšovala chutí očividně o mnoho rozemletou. Díky kterémusi mlsnému panovníkovi kdysi dělali experimenty s recepturami kávy: zkusil jsem ji připravit praženou, nemletou, dále na ni byla nalévána studená voda, aby se vařila tři čtvrti hodiny, aby byla připravována v rychlovařiči atd. Po důkladném poznání rozhodl jsem se pro způsob á la Dubelloy, který vyžaduje, aby nalévala se vařící voda na kávu vloženou v nádobu s malými otvory. Tento první odvar ohříváme až do bodu varu, znovu procedíme a obdržíme kávu tak průhlednou a tak dobrou jak jen je možné.“ Historičtí lékaři měli na nový druh moku různorodé názory. Zaměstnávali se hlavně působením kávy na myšlenkové ústrojí: Není pochyby, že káva působí velké vzrušení v činnosti mozkové. Člověk, který ji pije poprvé, si může být jist, že bude připraven o značnou část spánku. Mnoho známých osobností provázela životem a tvorbu či vědeckou činnost zpříjemňovala káva. Voltaire i Buffon pili velmi mnoho kávy, Voltaire snad vděčil tomuto návyku za obdivuhodnou průzračnost, kterou vidíme v jeho dílech, a Buffon za svůj slohový půvab. Je očividno, že mnohé stránky jeho pojednání o člověku, psu, tygru, lvu a koni byly psány za zvlášť zvýšené mozkové činnosti. Takovými názory byla káva v minulosti provázena. Dnes je jisté, že se stala symbolem novověku. Proto pořádalo Středočeské muzeum v Roztokách od 10. 5. do 20. 10. 1996 výstavu věnovanou kávě. Mohli jste se zde například dovědět, že jestliže ještě v 18. století bylo pití kávy výsadou panovníků a dvořanů, scházeli se na jeho konci v pařížských kavárnách velikáni právě se rodící nové společnosti. Káva se stala výrazem demokracie a svobodného myšlení. Pronikla i na venkov, kde se pila o svátcích, svatbách, křtinách i posvícení. V 19. století se káva rozšířila do všech vrstev a byl o ni takový zájem, že musel být uspokojen umělými náhražkami. Ze svátečního kafíčka se stalo kafe ­ každodenní brynda pro dělníky i venkovské čeládky. Naproti tomu se pro bohaté průmyslníky, bankéře, obchodníky a intelektuály staly návštěvy kaváren společenskou záležitostí. U kávy sjednávali obchody, uzavírali smlouvy architekti, malíři a sochaři debatovali o umění. V kavárnách se rodily nové myšlenky, umělecké programy a směry. Ve velkých městech vznikaly po vzoru Paříže a Vídně kavárny jako významná střediska společenského života. Šálek kávy byl a je nejobvyklejším přátelským pohoštěním. Káva pomáhá navazovat kontakty mezi lidmi, je praktická, je i exotickým požitkem a symbolem svátečního posezení. Zkusme si teď místo dalšího povídání uvařit, nebo si zajít na opravdu dobrou kávu, vychutnat si její přípravu, její chuť, vůni, teplo. Třeba s někým blízkým ­ vychutnat ji všemi smysly.  

Category: 1997 / 04

Neskutečně lilo a špatně se dýchalo. V těžkých kapkách na sklech mikrobusu se odrážel celý svět. Lidičky s véthí na kolech, pěšky. Spěchající s deštníky nebo s velkými zelenými listy nad hlavou. Žebráci, děti, ženy TAMILŮ, SINHÁLCŮ a MUSLIMŮ. V jedné kapce na skle se jak ve vypouklém zrcadle na křižovatkách objevil pitoreskně zdeformovaný slon. Smrad benzinu přerušovala jen omamná vůně koření, hniloby, všudypřítomných vonných tyčinek, moře a zeleně po dešti. Nasládlý kořeněný parfém, který byl jiný než jakým voněla ulice v MEXICO CITY, zahrada v japonském KJÓTU, malajská tržnice či čínská čtvrť v NEW YORKU. Byla to vůně moře z modrých lagun se siluetami palmových hájů za rozbřesku, hluboké džungle okolo MAYANGANY v deltě široké MAHATVELI gangy, kam chodili pít leopardi a jejich lovci z doby kamenné. Vůně čaje na drsných úbočích sráznatých hor NUWARA ELIJA. Vůně trávy rozsáhlých stepí, plných stád vodních buvolů a bíle tečkovaných jelenů, se kterými závodil v korunách božských stromů jen svobodný vítr. Byla to vůně koření ze studeného a válkou poznameného JAPPANÉ. Vůně prachu ze sluncem pozlacených a rozteklých zrnek písku v pouštích severovýchodu.

 Tak mi voněl

RÁJ S VŮNÍ KRVE – CEJLON

V ruce držím polodrahokam. Dal mi ho jeden mnich v oranžové buddhistické tóře. Točím s tím rubínem v ruce, na plotně hvízdá konvice s vodou na čaj a já si teprve teď, uprostřed chladu tady, začínám vybavovat teplé paprsky jednoho z ostrovů Indického oceánu, na kterém jsem nalezl ráj, čas, klid a málem i smrt… Bosý jsem poskakoval po rozpálené cestě jako pětiletý kluk, co hraje s partou u nás skákajícího panáka. Začal jsem přemýšlet, jestli je normální jít si v poledne koupit zaprášenou láhev koly, abych pak jen doplnil tekutiny během cesty ke krámku. Pak jsem zvedl hlavu a uviděl sinhálského muže za pultem, s hlavou ležérně v rukách, ženu v sárí ze stánku odnaproti a mnicha s vyholenou hlavou jak mě všichni schovaní ve stínu s údivem pozorují: pošetilý Evropan se zpoceným čelem a slepenými vlasy hopká jak zmrzačený pes liduprázdnou prašnou ulicí. Mnich se lehce usmál. Jinak než všichni ti plážoví hoši „beach boys“, kteří se k vám, když vyjdete z hotelového trávníku na rozpálenou pláž, okamžitě nenuceně připojí, aby vám vnutili, prodali všechno a nic – obstarali ten nejzajímavější, nejlevnější výlet po Black river, do džungle či savan národních parků, na starobylé památky, sehnali vzácné mušle, zprostředkovali schůzku se svou sestrou… V úsměvu mnicha nebyla touha vydělat, ale vědět. Odkud jsem, kam jdu a proč jsem tady. Usmál jsem se taky. Na oplátku se otočil a pohybem hlavy mi ukázal „svůj“ TEMPL, stojící na malém pahorku. Cupital jsem za jeho vyzáblými čokoládovými lýtky, která začínala pod oranžovou mnišskou tórou a končila v sešmajdaných šlapkách z kůže. Palmy lemované bíle natřenými schody neposkytovaly žádný stín. Až nad samotnou kopulí buddhistické svatyně se klenula mohutná klenba Buddhova stromu, která poskytovala milosrdný chládek. Dokonce se tady na pahorku proháněl i vlhký vítr, rozdováděný od blízkých mořských vln a rozčechrával zelené lístky a barevné praporky navěšené na stromě. Prý se pod ním stal zázrak a místní lidé tu podle zvyku postavili tento svatostánek, říká Buddhův služebník Mahatvera Sírí.

SINHÁLCI A BUDDHISMUS

To se musí po celé Srí Lance dít skoro každý den zázraky, uštěpačně si pomyslím, neboť jestli má něčeho tento ostrov mimo drahého kamení, koření, čaje a tropických plodů hodně – tak to jsou náboženské kampeličky. A hned několikeré víry. Hinduistické temply, křesťanské kostely, muslimské minarety a hlavně buddhistické kláštery. Těch je nejvíc, protože 74 % obyvatelstva tvoří indoárijští Sinhálci, kteří jsou z více jak 90 % buddhisté takzvané Theravádské školy (ostatní Sinhálci se obrátili ke katolicismu, islámu či hinduismu). A tak na celém ostrově, kromě Severní provincie a Severovýchodního pobřeží (které je domovem drávidských Tamilů, vyznávajících hindusismus), převládají Sinhálci a buddhismus. Ale jak jsem se měl vzápětí přesvědčit, náboženství určitě nebylo to, co proti sobě postavilo do krvavého a zákeřného etnického konfliktu Sinhálce a Tamily. Před vchodem do svatyně mě Mahatvera Sírí vyzval, abych si svlékl boty a ponožky a při vstupu do chrámu se lehce uklonil Buddhovi v životní velikosti, u jehož nohou leželo asi šest bílých obětovaných květů. Barevností a leskem socha trochu připomínala narostlého trpaslíka z našich zahrádek. Ale ne, ten jeho blažený výraz ho prozradil. Uznale jsem pokýval hlavou. Sírí toho využil, aby se pochlubil dalšími zákoutími chrámu. Užasl jsem. Schovaná za plentou, kterou mi ten přívětivý mnich odhrnul, seděla stejně barevná, ale zle pohlížející hinduistická socha s několika rukama. „Co to je?“ zeptal jsem se co nejvíce udiveně. Zavrtěl nechápavě hlavou. Nerozumí snad mé hrozné angličtině nebo je to tu normální – v chrámu své víry mít bohy druhé strany etnického konfliktu v této zemi?

KATARAGAMA VÁS VYVEDE Z OHNĚ

Je tedy fakt, že jeden bůh je jenom jeden, při vší úctě k velikosti Buddhova učení. Ale mít bohy dva, čtyři nebo dokonce šest? Jo, to je fakt asi o něčem jiném. A to podle mě Sinhálce štvalo už před dvěma tisíci lety, když na tehdejší ostrov Araby zvaný SERENDIB (šťastně objevený) poprvé přišli Tamilové. Nějakých šest tisíc let po Sinhálcích si na tenhle smaragdový ostrov příjdou cizinci a pink – mají hned bohů několik. Když vyplouvají na moře, pomodlí se k jednomu, když mají problém v rodině tak prosí druhého, když se schyluje k válce, obětují květiny dalšímu… A tak, jak mi vysvětlil Sírí, ani ortodoxní buddhista v těžkých chvílích neprosí jen Budhu, ale pro sichr i hinduistické bohy. Třeba takového Skandu. No a navíc, taková hinduistická událost je přece jenom barvitější, parádnější – je toho tam prostě víc pro oči. Sem tam si někdo při slavnosti Kataragama zavěsí takových osm zelených citronů na provázcích za ostré bodce, které si zapíchá do kůže na zádech nebo si probodne kvůli svému očištění stříbrnými jehlicemi tváře. Celá slavnost hučí frenetickými výkřiky „haró-hará“, nad které se občas do výšek vyšplhá hysterický výkřik šťastlivce v extázi… Nocí probleskávají plameny ohnišť, louče z palmového listí hoří zvláštně magickým fialovočerveným plamenem, který osvětluje pitoreskně pokroucené křoviny s bělostnými, omamně vonícími květy… Lze se vůbec divit Sinhálcům, že některé hinduistické bohy přijali za své? Že se účastní masochistického probodávání a chození v ohni? Vždyť ohnivé kulty v každém vzbuzují silné atavismy našich předků z úsvitu doby kamenné, které oheň ohřál, upekl kořist, ochránil před divou zvěří, a zároveň strašil svou silou a schopností zabíjet. Skutečný božský posel z nebes, kterého lidstvu v ohromném dunění přinesl na zem blesk. A teď zkuste přimhouřit oči, protože v té tmě vlhké tropické noci vám sálající žár a do ruda rozžhavené uhlíky ohnivého koberce (tak dvakrát šest metrů) doslova bodají do zorniček. V tichu, které se najednou rozhostilo a jež přerušuje jen občasné zavytí psa, slyšíte praskat jenom oheň. Ticho.DUM TUM TU, DUM TU, DUM TUM TU!!! –  se najednou rozvíří s přímo bengálským hlukem velké bubny. Polonazí bubeníci – jen v červených širokých kalhotách a s bílými turbany nad sveřepými obličeji zaníceně plácají z obou stran do napnutých kůží. Víření vrcholí. A pak to přijde: Přes nevelké prostranství vpluje do řežavých uhlíků spíš stín přízraku nebo aspoň jeho silueta. Ale ne! Jakmile se dotkne žhnoucího běhounu, vystříkne zpod jeho bosých chodidel gejzír ohnivých záblesků a miniaturních ohňostrojů jisker, které na chvíli osvítí jeho tvář. Není to obličej přízraku. Ale ani normálního, spokojeného muže. Do jeho tváří na chvíli vstoupil Skanda nebo Kataragama, chcete-li. Obě jména pro jednoho boha války. Jemu se nemohou nosit normální květinové oběti, ale ty mocnější: obětiny vlastního strachu… Pokud však uvěříte a vaše mysl je čistá, nemáte se čeho bát. Stačí věřit a Kataragama vás z ohně vyvede. Ten večer jsem pak skutečně šel za jedním z prvních „vyvedených chodců“ a poprosil ho, aby mi ukázal chodidla. Jejich kůže nebyla vůbec sežehnutá, jen trochu zašpiněná od popela…

rajsvunikrve2SLONÍ MILOVÁNÍ

Panování noci končí tady kousek od rovníku tak náhle, jako byla minulý podvečer nastolena. Příchod nového dne nad ostrovem ohlásí krátkým, ale bouřlivým fortissimem nevychovaní zástupci čtyřistadvaceti druhů zdejší ptačí říše. Rudý míč nejdříve do nachova zbarví moře, z palem udělá zlatavé siluety vrhající dlouhé stíny. Odpočatý, chladivý vzduch se začne ohřívat, před očima se viditelně tetelit a stoupat s kořeněnou vůní všudypřítomné, vodou nacucané, marnotratně bohaté vegetace. Ta vůně vám stoupá do nosu… Během pár minut je slunce na obloze, kde nesmlouvavě despoticky zruší romantiku červánků a rozsvítí do úžasných barev svět okolo. Chlad během pár sekud vystřídá vlhké vedro. Den je tu. Ten dnešní má na svou vládu jen dvanáct hodin. A tak velmi intenzivně předvádí co umí. Liják – krátký, ale doslova protržený. Duhu – ne jednu, hned pět. Pařák, který je mezi jedenáctou a druhou vražedný. Jen bláznivý Evropan či Američan v těch dramatických okamžicích chodí po tisíciletých památkách třeba v Polonaruvě nebo po skalních kresbách v SIGIRIJI. Jinak všichni stálí dvounozí či čtyřnozí obyvatelé Cejlonu se v té době stahují do stínu. Jen několikatunovým těžkooděncům zřejmě to horko nevadí. Jen si za těch největších veder chobotem poprašují záda načervenalou půdou. Sloni mě vůbec na Srí Lance fascinovali. S jakou bohorovností se proplétali silničním provozem či nevzrušeně na pokyny Mahauta nesly pod stočeným chobotem otep malých stromků či kvádr stavebního kamene. Rád jsem využil možnosti navštívit takovou sloní farmu, kde se shromažďovali mladí sloni odchycení v divočině, aby se vycvičili pro těžkou práci a zvykli si na lidské povely. Cestou mě Chitrasiri De Silva přesvědčoval, že ochočit slona není zas až tak těžké, jak by se mohlo vzhledem k velikosti zvířete zdát: „Když ho dobře krmíte a občas mu dáte cukr, během tří až čtyř měsíců změkne, sire. Samozřejmě záleží i na jeho povaze. Jsou mezi nimi vzteklouni i totální flegmatici. A naučí se do roka všechno to, na co by měl správný slon a svého mahauta slyšet. Dokonce se naučí, že když se odklepne polední tříhodinová přestávka, nemusí dělat a nepohne s nimi nic a nikdo. Reagují až na další gong, ale musí se odbít přesně po třech hodinách. Oni snad mají v sobě budík.“ Ale to už jsme v ospalém městečku, kde by mělo být ono shromaždiště slonů. Řidič mě vede prašnou cestou k nějaké řece. Tam dole se nevzrušeně rochní asi padesátka slonů – neuvěřitelný pohled. Až teď vidím na okraji řeky dva mahauty s ostrými bodci pro případ, že by se nějaký slon pokusil utéci. Jako u vytržení sestupuji po skalnatém úbočí dolů k té neuvěřitelné skupince. S loveckou vášní a třesoucíma se rukama se ujišťuji, jestli mám založené všechny filmy. Chitrasiri De Silva se jen hrdě usmívá: „Říkal jsem Vám, sire, že to bude VERY NICE.“ Oba sebou v zápětí trhneme. Jako blesk proletí údolím nelidský, hluboký rykot. S hromovým duněním se nese nad řekou chraptivé: „ÚÁ, ÚÁ, ÚÁ, ÚÁ, ÚÁ.“ V zádech mi proběhne mrazení. Dole v řece se už víří voda od slonů, co odskakují z cesty původci tohoto běsnění. Celé stádo se dává do pohybu. Skoro letím, po kamenech dolů, abych tomu byl co nejblíže. Malá, asi dvoumetrová slonice prchá před minimálně jeden a půl násobně větším samcem a piští u toho jako velká pětitunová myš. Je to prosebné volání o pomoc, plné strachu. Tak velkého, že slonice za směšně houpavého klusu mohutně kálí a močí. Řeka se barví žlutozelenými skvrnami. Toto drama nemá dlouhého trvání, protože řičící slon se vztyčeným chobotem svou vyvolenou brzy dostihne. Až teď vidím, jak se mu dole pohupuje veliký esovitý pyj, který měří asi tak půl metru a jak se později z knih dozvím, vážící minimálně 20 kilogramů. Ohromeně sleduji, jak se celé to mužství kroutí a svíjí. Má totiž, co většina savců postrádá – více než sto svalů, které si pomůžou najít cestu k vytouženému otvoru, kterým se rodí život. Na chvíli se slon zastavil s chobotem přehozeným přes její záda. Jakoby oba zkameněli a oněměli. Jen ten veliký černý had se nešťastně zmítá ve vzduchu. Sloní býk sebou ale z ničeho nic trhne a zatroubí. Vypadá jako jeho drezurovaný kolega v cirkuse, který si chce sednout. Se zadníma pokrčenýma nohama klesne vší vahou na hřbet slonice. Ta trochu s vyděšeným zatroubením podklesne a býk asi 40 sekund pohybuje pánví v rytmu samby. Pak opět zatroubí. Ale už jinak. S uvolněním. Had našel, co chtěl. Celé milování se za chroptění samce asi šestkrát opakuje. Překvapeně se otočím na Chitrasiriho De Silvu. Jako správný Sinhálec se zazubí: „To je dobré, moc dobré, že se to povedlo, sire. Bozi vás mají rádi. Tady na Srí Lance to je považováno za moc dobré znamení. Přináší to štěstí.“ Než nastoupíme do auta, dává mi Chitrasiri De Silva adresu, abych mu poslal fotografii, aby mu to prý věřili. Bavíme se o tom aktu sloní lásky, pak ještě celé dvě hodiny v autě. Na Srí Lance jsou sloni vděčné konverzační téma. A tak poučen, to mohu prozradit i vám. Až jednou na asijském kontinentu narazíte na slona, kterému mezi očima a boltci vytéká z jedné skoro neviditelné žlázky něco jako tekutý olej na opalování, jděte mu z cesty. Je v říji a schopen vás rozšlapat, jak se to prý stalo i několika mahautům, kteří je zapomněli na tuto dobu uvázat mezi palmy.

BANÁN JAKO LIDSKÁ PAŽE

Rychle hltám bohatou snídani: ananasový džus, pár krevet, míchaná vajíčka pálivá jako čert, kousky slaniny, mango, avokádo, papáje, meloun a spoustu dalšího, pro mě neidentifikovaného ovoce. Jasně, že za dvě hodiny je vám těžko, ale co naplat, když tropické slunce tady dává všemu tak úžasnou chuť. I banány, které jsou u nás tak protivně mdlé, jsou tady  sladké a aromatické. A nejsou tu jen ty klasické žluté, ale i červené, zelené, černé. Malé jako palec u ruky a zase velké skoro jako lidská paže. A zatímco to do sebe na verandě u moře všechno cpu, závistivě mě ze zábradlí sledují kavky, vrány a malí pestrobarevní červenožlutí papoušci. Jejich hlad, závist a drzost je tak veliká, že občas nějaká vrána přiletí nad stůl a třepotá se tam než ji mávnutím odeženu. Osm jsem jich odehnal a deváté už unaveně házím kus slaniny. Elegantně jí v letu chytne. To jsem neměl dělat. Ještě v letu se do ní pustí ostatní. Ale když zjistí, že nic nemá, vezmou můj stůl útokem. Ještě stačím ukořistit kus melounu, který si dávám nad hlavu. Cítím jen závan větru a vidím, jak ten poslední šťavnatý kousek hltá jedna kavka v letu. Cestou z Beruwely na jih se mění krajina doslova před očima. Palmové háje u pobřeží střídá listnatý les, nízká vegetace, potom savana, a pak už taková zvláštní poušť s trnitými keři. Po ní přichází nížina s močály, jezírky, kalnou hnědou vodou, ve které se převalují lenošivě vodní buvoli. Míjím Weligamu, se zvláštními čápími rybáři, lovícími ryby ze štíhlých kůlů, které trčí po desítkách z mělčin části pobřeží. Ty slouží rybářům, stejně jako lovcům u nás posed. Poskytují pohodlí při čekání na kořist a zároveň výhodu „neviditelnosti“, protože na spleti kořenů mangrove, různé kůly a klacky trčící z vody jsou rybí obyvatelé pobřežních vod zvyklí a jsou daleko důvěřivější při žraní návnady, než kdyby viděli ve vodě přešlapovat dvě ošklivé chlupaté nohy. Takhle se loví hlavně od rozbřesku do takových jedenácti, a pak až od šestnácti hodin do soumraku, protože jinak jsou živé rybí zásobárny vládou chráněny. Jen co sejdu na pláž, obklopí mě houf děcek a vyžadují rupie, bonbony a cigarety. Rozdám české ledovky a sahám do kapsy pro cigarety, protože se ke mně blíží dospělí obyvatelé rybářské osady. Okolo hlavy a pasu mají omotané pruhy látky, které slunce dávno zbavilo původních vzorů, malí a karamelově hnědí s hubenými těly připomínají vysušené ryby, ležící pod palčivými paprsky na jejich návsi. Krabička je rozdána, otázky na zem mého původu zodpovězeny, mohu fotit. Vstupuji do křišťálově čisté vody plné ježovek, fotoaparát vysoko, aby na něj nedosáhly vlny. Jeden stařeček si připraví síť a hodí. Bez zájmu ji vytahuje z vody a omotává okolo paže. Smotána. Zase hodí. Vždy o krok popojde a vlna ho hodí zpátky. Popojde a vlna ho tvrdošíjně hodí směrem ke břehu. Je mi ho trochu líto, protože za tu chvíli co jsem tady už snad dvacetkrát hodil bez úspěchu. Pohled mu po dopadu sítě sklouzne do dálky, jakoby chtěl dohlédnout na konec té mořské spousty, na samý konec Indického oceánu. A pak, jako už tisíckrát během několika desítek let co bojoval s vlnou, sklopí opět zrak na prázdnou síť. Vytáhne jen pár chaluh a ježovku. Rozmočenými prsty ji tenhle dělník moře opatrně vytahuje. Síť musí šetřit, jako ji šetřil jeho otec, děd a praděd. Povolání se tu stejně s kastou totiž dědí. A tak na Srí Lance najdete kastu holičů – kapuvá, tanečníků – olí, rolníků – velláhů, obchodníků – vaišjů či urozených gojijů. Když odcházím, stařec na chvíli zapomene na svou práci u mořské tovární linky, zavolá na mě a hodí mi ze sítě vymotanou mušli – překrásného kropenatého zavinutce. Zazubí se na mě svými třemi zuby, zamává a zplna hrdla klokotavě, přes těžkou dřinu rozpustile jako malé dítě zakřičí pozdrav hezkého dne: „SUBA DAOSA VÉ VÁ!“ Takových rozesmátých lidí na své cestě potkávám víc. Čím víc na jih, dál od hlavního města COLOMBO, čím chudších, tím sdílnějších. Ať to je osamělý kopáč v lomu, nebo žena pletoucí z vláken kokosových ořechů provazy, či řidiči TUK-TUKU – motorizovaných trojkolek, které na Cejlonu nahradily rikši. Všichni jsou zvláštně vyrovnaní s tím, co jim nadělil ani ne tak osud, jako rodinná tradice a kastovní předsudky, i když jejich ostří se tady Britům za své 133leté nadvlády podařilo otupit víc než v Indii.

NA ŽELVÍ FARMĚ

Cestou z Beruwelly na jih jsem měl v Bentotě možnost hovořit se zajímavým člověkem. Amarasen Fernando mi vyprávěl, že v dávné minulosti před dvěma tisíci lety, když byl na lovu král řečený Tissa, zvolal na něj tehdy uprostřed štvanice na jelena svatý muž v buddhistické tóře: „Ó velký králi, ten jelen má stejné právo žít a pohybovat se po této zemi jako ty. Patří mu stejně jako jiným zvířatům či lidem. Ty jsi jen moudrý správce toho všeho.“ Jako malý chlapec Amarasen vídával často rybáře, jak ponechali ulovené želvy do zítřejšího trhu ležet na pláži, obrácené na záda, aby neutekly. Jejich umírající oči, rozpálené krunýře, do prázdna zoufale hrabající ploutve a jeho smutek ho nakonec dohnaly k hrdinskému činu. Všechny želvy ten podvečer obrátil na břicho, a tím jim dal svobodu. Co na tom, že následující ráno ho strašně zbila celá jeho vesnice… On byl ve svých myšlenkách král, protože daroval život stejně jako tenkrát mocný Tissa. Ta příhoda ho tak poznamenala, že později založil spolu s dalšími nadšenci želví farmu SEA TURTLES PROTECTING ASSOCIATION, na ochranu těchto zvířat se smutnýma očima. A tak dnes ve svých čtyřiceti hlídá velký úsek pobřeží, ze kterého každé ráno sbírá 300 až 800 vajíček (jedna želva naklade 150 až 200 takových kožených pinpongových míčků). Jinak by je vybral někdo jiný, nebo je sežrali toulaví psi, varani či jiní predátoři. Jakoby to nestačilo, přemlouvá rybáře, aby mu prodali i svá želví vejce. Dokonce jim nabízí o trošku víc, než by dostali na trhu. Spolu s dalšími deseti kolegy je pak zahrabává na skromnou pláž svého přítele Kitshiri, aby je zhruba po 48 hodinách, kdy se vylíhnou, dal do kulatých nádržek s mořskou vodou. Tam mají želvičky zesílit, než je turisté vypustí za jeden dolar do moře. Každý měsíc pět tisíc želviček. Nezbylo mi než ocenit tyto nadšence bez vzdělání, kteří dovedli vymyslet tak elegantní finanční zajištění. Za dolar si koupit královský pocit – věnovat svobodu, to byl asi můj nejpříjemnější nákup na ostrově krále Tissy.

PŘES NÁBOŽENSTVÍ A TURISTY

Buddha zavrhoval netoleranci k ostatním živým tvorům, takže na této ostrovní perle Indického oceánu uvidíte pasoucí se krávy na hřbitově, které nikomu nevadí, brzdící řidiče, aby nepřejeli varana. Jejich buddhistické cítění se projevuje i u prodavačů obyčejných slepičích vajíček tím, že jsou ochotni kvůli své víře lhát sami sobě. Když podávají vajíčko kupci, jakoby náhodou jím zavadí o hranu stolku. Ta „náhoda“ se opakuje při každém podání vajíčka, aby ten, kdo si vajíčko koupil neměl pocit, že jeho tepelnou úpravou bere zárodku budoucího života šanci. Ten pocit provinění ale zmizí, když takhle uvaří vajíčko s nakřáplou skořápkou, ze kterého by se i bez vaření nic nevylíhlo. Tato – na rozvojovou zemi neobvyklá – citlivost vůči živé přírodě ale není dána pouze přirozenou úctou, náboženstvím, ale i praktickými pohnutkami. Jak totiž Cejloňané zjistili, většina turistů mimo moře a památek v posledních letech vyhledávala i oblíbené safari. A tak se stalo to, že má Srí Lanka z rozvojových zemí díky Angličanům nejen nejhustší síť silnic, ale díky turismu i nejvíce národních a přírodních parků či rezervací. Celkem jich je padesát a jejich území pokrývá téměř pětinu z 65 000 čtverečních kilometrů ostrova.

PŘEKVAPENÍ V YALSKÉM PARKU

Cestou do největšího národního parku YALA mě řidič Perera zrazuje: „Jestli jste, sire byl na safari v Africe, budete trochu zklamán. To víte, naše parky nejsou zřízeny dlouho a není tam moc zvířat.“ O to větší bylo mé překvapení, když jsme jedoucím džípem potkali pár cibetkovitých mungo – malé a hbité šelmičky s šedočernou srstí, z profilu trochu připomínající pásovce, které jako jediné dovedou zabít kobru díky své hbitosti a odolnosti vůči jejímu jedu. Slyšeli jsme strašidelně houkat majestátní pávy či dutě křičet vodní ptactvo včetně volavek a pelikánů, majestátně se brodících u jeho mělkých břehů se proháněla hejna purpurových a duhových parmiček a – z mých akvárií v dětství důvěrně známé – modře pruhované dánie malabarské. Na břehu se vyhřívali krokodýli, podobní ve své strnulosti velkým poraženým kmenům. Jezero bylo zřejmě hodně mělké, neboť z něj rostly rozložité stromy. Z dálky to vypadalo, že rostou přímo z trávy – tak byla totiž hustá vodní vegetace – světlezelené bahnatky vodní, olivově zbarvené kryptoryny a lekníny s bělostnými květy, které prokrývaly celou vodní hladinu a z níž by měl radost nejeden český akvarista. V uctivé vzdálenosti od krokodýlů se ve vodě rozkošnicky povalovali a funěli divocí vodní buvoli. Na jejich hřbetech se jak na obrovských dopravních náklaďácích vozili malí pestrobarevní ptáčci, zbavující je nesnesitelných hovad, komárů a pijavic, jimiž se místní vodní rezervoáry doslova hemží. Vůbec na Srí Lance, stejně jako v celé jihovýchodní Ásii potkáte mnoho takových roztomilých tvorečků jako jsou třeba štíři. Hmyzí říše tu doslova hýří tisíci druhy, ať už vědou popsaných či na objevení teprve čekajících. S částí hmyzích obyvatel jsem byl nucen sdílet i pokoj. Zato jsem byl ale každý večer při pobytu na WC odměněn pohledem na gurmánské hody skupinky dvou až tří gekonů, labužnicky degustujících macaté šváby a velké tmavé můry. Speciálně o ně se museli gekoni na verandě dělit s neslyšnými netopýry, kteří nám šustili křídly na dobrou noc spolu s býložravými kalony – vypadajícími tak trochu jako okřídlení tmavohnědí pejsci. Přes den jsem je viděl tak kilometr za Katugastotou, kde doslova ve stovkách obsypali dva rozložité stromy. Zavěšena hlavou dolů se většina z nich – zaháknutá drápky na křídlech – vrtěla, kroutila hlavou a občas nervózně obplachtila strom. Byl to fascinující pohled na tu vřavu poštěkávajících kalonů, kterými se doslova černala koruna obou stromů.

JAYATUNGA – stopař YALSKÉHO NÁRODNÍHO PARKU jak se tady říká místním strážcům, se zatetelil a ukázal mi směrem k načervenalé hoře, která vyčnívala nad místní trnitou buš, trochu připomínající africké savany. Zaostřil jsem jen stádo vodních buvolů, bíle tečkovaných asijských jelenů, párek divokých prasat a úplně vzadu, na začátku lesa, slonici se slůnětem. Nic, co jsem ještě neviděl. „Tam, tam podívejte se, sire,“ ukazoval mi JAYATUNGA těžce jdoucí, jakoby nafouklou buvolici vzácného druhu Arni cejlonský (Bos arnee migona). Než mě stačil informovat, že bude zřejmě rodit, poklesla v kolenou. Pak se za ní objevilo černé cosi. To se během hodiny neustále zvětšovalo a aby byla hádanka během pár vteřin vyřešena, buvolice se z lehu postavila na první pár nohou, prohnula šíji daleko dozadu s úpěnlivým zabučením. Objevila se hlavička telátka, mokrá a ještě se zbytkem hlenu. Sledoval jsem jeho několikeré pokusy o zvednutí na vratkých nohou a v duchu s dojetím odpočítával první vteřiny jeho života na naší staré planetě. lll Ještě jeden z posledních divokých, ale žije v hlubokých pralesích. Ten ale žádnou rezervaci nemá, i když už od úsvitu dějin k ostrovu patří stejně neodmyslitelně jako levhart či cejlonský slon. Je to VEDHA. Hrdý a nezcivilizovaný původní praobyvatel Cejlonu z doby kamenné, který přežil s hrstkou dalších osm tisíc let bojů a pokusů o asimilaci ze strany Sinhálců a o několik tisíc let později i ze strany Tamilů, Portugalců, Holanďanů a Britů. Vynořil se do dnešní moderní doby aut a letadel jako přelud, který už prakticky neměl chodit po této planetě a spíš figurovat v seznamu vyhynulých národů. Za těch osm tisíc let bojů o přežití skoro úplně ztratil svou jednoduchou řeč a dnes již hovoří jen dialektem sinhálštiny, jenž je směsicí starosinhálštiny a zbytků původního jazyka elu. Neztratil ale pohled na svět očima lovce a sběrače přírodního národa negritského původu, i když civilizace již okousala středocejlonský prales skoro až k jeho sídlům v Dambaně, Jakkure, Bibite a Nilgale mezi řekami Mahaveli gangou na západě a Madura ojí na východě. Moji dva průvodci, sinhálský WEERASINGHA a vedhský míšenec PERERA, mě vedou do vesnice DAMBANA. Z jejího okolí pochází dnešní náčelník celkového počtu asi patnácti set lidí, z nichž ale opravdu původním způsobem žije asi posledních 300, v hůře přístupných partiích pralesa v okolí právě této vesnice a v horských sídlištích okolo Nilgale. Starý vůdce Tissahami a vybraní moudří členové jeho kmene kdysi navštívili i bývalého prezidenta J. R. Jayewardeneho v jeho oficiální rezidenci v Colombu. S dlouhými havraními vlasy, bederní zástěrkou, sekerkou, luky a šípy naléhal náčelník na hlavu státu, aby mohli Vedhové zůstat ve své zemi, zděděné po předcích, a nemuseli ustoupit soustavě přehrad, které mají být na řece Mahaveli ganga po roce 2000 dokončeny. Lovci a sběrači Vedhové by pak byli po tolika tisících let vzdorování jednoduše totálně asimilováni do zemědělského systému mezi sinhálské rolníky. Mnoho Sinhálců zapomnělo, že nějací prapůvodní obyvatelé vůbec zůstali a s oblibou prohlašovali, že oni jsou ti, co na ostrov přišli první – Sinhálci, což v doslovném překladu znamená „zrozeni ze lva“. Ptal jsem se na úřadech, v hotelích, na ulicích. Buď jsem špatně vyslovoval slovo Vedha, nebo tento národ upadl v zapomnění. Můj pobyt se chýlil ke konci, a já ztratil naději. I některé knihy o Vedhech mluví v minulém čase. Až jeden hotelový sluha, který po úklidu čekal uctivě a nenuceně na svůj bakšiš, jak jej to naučili Angličané… Bakšiš jsem mu dal a nabídl mu víc, pokud mi řekne něco zajímavého o Vedhech. Sluha zpozorněl. Zajiskřily mu oči a řekl mi, že jednou se svým otcem byl někde v okolí města Mayangana navštívit vedhskou vesnici. Na nic jsem nečekal, najal jsem si prvního taxíka a ještě ten den vyrazil tím směrem. V Mayanganě zastavuji na ulici mnoho lidí a ptám se: „Vedha village?“ Jeden chlap za pár rupií s námi skáče do auta a naviguje nás do DAMBÁNE, kde má známého vedhského míšence PERERA. Prales mluví svými cikádami, voláním tuk-tuk nějakého zvířete a ptáky. Jdeme po vyšlapané cestičce v přítmí pralesních velikánů. Slyšíme klokotavý, do vysokých tónů zpívaný zvuk. Zmocní se mě vzrušení, které se zmocňovalo objevitelů z dob kapitána Cooka. Jsem podobně napnut, protože jsem po Vedhech na Srí Lance pátral už dlouho. Perera teď stejně klokotavými zvuky odpovídá hlasu z džungle.

PŘÍZRAK Z DŽUNGLE

Najednou se objeví. Má bohaté, uhlově černé vlasy, které mu padají až na prsa. Okolo pasu kus hnědobílé látky, bosý. Asi deset metrů od nás se zastaví a hlubokým hlasem s úplně jiným přízvukem než mají Sinhálci si vyměňuje žvatlavou řečí otázky s Pererou. Až teď registruji, že drží luk stejně vysoký, jako je vysoký on sám. A v druhé ruce šípy. Je o něco menší a tmavší než Sinhálci a má rozpláclejší nos. KEKULA (což v překladu znamená „chlapec“), jak se později dozvím jeho jméno, se nesměle dotkne mých světlých vousů. Pak ke mně napřáhne ruce dlaněmi vzhůru a řekne mi hlasitě: „Honde – May“. Třeseme si oběma rukama a on neustále opakuje „honde – may“, což má několik významů podle toho, jakou činnost právě vykonáváte. Může to znamenat „dobré ráno“, „dobrou noc“, „na shledanou“, „dobrý pocit“, zkrátka všechno dobré. Cestou do vesnice se dovídám, že Kekula je z kmene Yaka, a že jediný další kmen – Naga, sídlí trochu severněji. Podle kroniky Mahavamsa, kterou stvořili před šesti stoletími buddhističtí mniši, sehrál právě kmen Yaka při osidlování ostrova Sinhálci – v době, kdy v Indii naposledy vydechl Buddha, chystající se na přechod do nibanna – svou úlohu. Členka kmene, kouzelnice Kuveni, zlákala Sinhálce v čele s králem Vijaya do zajetí. Ale hrdinu, chráněného kouzelnou nití, nesvedla. Ani když se mu zjevila jako dlouhovlasá princezna. Tak Vijaya popadl její vlasy a pohrozil jí, že jí je uřízne, když neosvobodí jeho druhy. Kuveni souhlasila a dokonce mu nabídla pomoci zabít její vlastní rod za podmínky, že ji udělá svou královnou. Spolu tento pár ovládl celou zem. Ale za pár let se Vijaya svou královnou unavil a vyhnal ji do lesa, kde byla ukamenována především lidmi svého kmene. Potom co Vijaya zradil Kuveni, přivedl si novou královnu z Madury, čímž začala tradice dovážení královských žen z Indie. Stejně tak umění, architektury, kastovního systému a buddhistického náboženství. Mnoho Vedhů – a nejen asimilovaných s Tamily a Sinhálci – vám dnes řekne, že vyznává hinduismus či budhismus, podle toho, ve které části ostrova žije. Ale tak oni prostě nazývají své, úplně jiné náboženství. Je to v podstatě směs animistického náboženství a kultu duší zemřelých. Projevuje se to v uctívání božstva „Devija“, což jsou v podstatě zemřelí hrdinští předci kmene. Pak tu jsou démoni zvaní JAKÁ, jako je Gará Jaká, který pronásleduje lidi nemocemi, Húniam Jaká – zvířecí démon kouzel a čar, Mahásohon Jaká – démon žíznící po lidské krvi. Jedním z nejmocnějších je ale GALE DEVIJÁ, k jehož uctění se tančí na vyčnívajících skalách z džungle za úplňku. Mimo to, jak jsem byl svědkem na lovu opic, mají Vedhové posvátnou úctu k velkým hrubým kamenům, neotesaným špalkům dřeva, pařezům a vyvráceným kmenům. K nim přinášejí i potravinové a květinové oběti. Když mi KEKULA cestou na lov opic nabízel betelový list s vápnem z rozemletých mušlí, kůry a kusů ořechu, nezapomněl položit podobný zmenšený balíček i k veliké skále, kterou jsme míjeli. Betelový list chutnal, jako když rozkousáte trpké dřevo, které vám stahuje dásně. Trochu mě potom příjemně brněla hlava, jako po jednom alnagonu, ale byl jsem v pohodě a neměl hlad, když byli makakové rychlejší než naše šípy. Kekula po cestě zpátky alespoň chytil jednu vypasenou ještěrku a k mému zděšení jí probodl krk přímo pod hlavou. Perera se ještě dlouhou dobu hlasitě pochechtával mé změkčilosti, až to rozštěkalo smečku psů ve vedhské vesnici. V ústrety nám přiběhly jen děti a za nimi dalších pět mužů kmene. Zarazilo mě, že po celý můj pobyt mezi Vedhy jsem spatřil jen jednu ženu, která se schovala, hned jak mě spatřila. V samotné vesnici jsem se chvíli handrkoval s muži o sumu peněz, kterou chtějí zaplatit za převedení rozdělávání ohně ocilkou o křemen a za jejich písně, které zpívají při obřadu KIRI-KORAHA. Ten trvá nepřetržitě a bez spánku někdy až sedm dní, podle významu činnosti, kvůli které je obřad svolán. Nejčastěji to však bývá kvůli založení nové vesnice (při hospodářství „chena“, kdy Vedhové založí svá pole na vypáleném místě v pralese jen na dva roky, než půda ztratí svou výživnost). Písně KIRI-KORAHA se zpívají také před výpravou za medem od útočných včel BAMBARA (ten nahrazuje Vedhům cukr), před sklizní, před odchodem na dlouhý lov na obávaného medvěda piskatého do džungle, která je plná zlých duchů: „Lá Kekula Nalevul Poddě – dítě spí Malegiatťů Otá-damanuá Jaka – ty drž, ale svůj luk pevně, duchové zlí.“ Čtyři muži tancují s vytřeštěnýma očima, dělají hluboké záklony a předklony, až jim vlasy létají kolem hlavy. Každý drží v ruce jeden šíp. Když dotancují, zračí se jim v nedůvěřivých očích otázka, co tomu říkám. Nechápou proč jsem přišel a já úplně nechápu je. Pak jeden z nich ke mně příjde a dá mi svůj luk na ptáky s dvěma tětivami, mezi kterými je výplet, který neslouží na střílení šípů, ale na odpálení kamenu. Taková cejlonská specialita. Ani nechce peníze. Když si ho vítězně zkouším, dojatě se obracím ke staršímu kmene a přes Pereru mu děkuji za pozvání na lov makaků a slibuji, že se jednou určitě vrátím. Starý muž chvíli huhlavým hlasem mluví a nakonec se smutnýma očima podívá na prázdnou dlaň, do které pomalu foukne. Perera se pozorně dívá a tlumočí, že se mám vrátit brzo, protože Vedhové brzy z tohoto světa zmizí, jako když vítr foukne do semen květů. Odcházím a několikrát se ještě ohlédnu zpátky na průsek v pralese, kde se choulí k zemi rozsypané chatrče z bambusu, klacků a jílu. Ani se mně nechce věřit, že jsem byl u lidí, kteří ještě ve třicátých letech tohoto století prováděli kouzla: kuluNduL-pilLi, které od nich převzali i Sinhálci. Čaroděj se při něm pokoušel zabít někoho na dálku novorozenětem, které se speciálně kvůli těmto kouzlům usmrtilo a vykouřilo nad ohněm. Do jeho útrob se pak prý vložili drahé kameny, oblázky z řeky a palmový list se značkou budoucí oběti. Pak se už jen mrtvolka ve vyřezávaném dřevěném pouzdře uložila do země. Oběť pak prý vždy umírala ve velkých bolestech. Cejlonské úřady se určitou dobu potýkaly i s problémem zabíjení malých dětí se špičatými řezáky, zvláště pak krutým způsobem. Jak Vedhové, tak Sinhálci totiž věřili, že dítě se špičatými řezáky je převtělený démon, který se musí zabít. Tohle rituální zabití, které musel vykonat otec dítěte tak, že ho vzal za nožičky a roztříštil mu lebku o kmen kokosové palmy opakovanými údery, až z hlavičky nic nezbylo. V případě, že se otec vzepřel, byla celá jeho rodina nahnána do chýše, která byla zapálena celou vesnicí, protože rodina pak byla podle legendy už celá posedlá démony.

PEKLO V RÁJI

Řítíme se úzkými serpentinami horské oblasti Nuwara Elija, kde tamilské ženy sbírají na plantážích proslulý čaj. Makakové vyhřívající se na silnici a žebrající od řidičů pamlsky jen zděšeně uskakují, když se kolem nich přeženeme. Je šílené se v takové rychlosti vyhýbat na silnici se sušící rýži, hřebíčku či kardamonu, protože přejet na Srí Lance rýži, která dává obživu, či vzácné koření, které se vyváží, se rovná plivnutí do piva v Čechách. Rýže si Sinhálci dokonce tak váží, že pro ni mají asi sedmnáct různých pojmenování. Jiné, když se zasadí, další pro každé vegetativní období – když roste na poli, jinak se jí říká, když se sklidí a různá jména má i v pokrmech… Takhle důležité postavení, jako rýže, čaj a koření, mají už jen dva produkty. Jedním z nich je kaučuk, jehož 2000 semen se smrtelný rizikem propašoval Henri Wickham v roce 1876 z tehdy monopolní Brazílie na Cejlon zakamuflovaná, jako semena orchidejí. Tím posledním vývozním triumfem, který se nesklízí z povrchu zemského, ale těží z hloubky asi tří metrů – z vrstvy hrubého štěrku illam – jsou nádherné rubíny, safíry, turmalíny a ametysty. Tyto vzácné drahokamy jsou pohřbeny pod mohutnými vrstvami naplaveného jílu. Největším nalezištěm je okolí města Ratnapura. Lidé, kteří zde tyto vzácné kameny těží, jsou většinou negramotní, chudí, ale přátelští. Ochotně mi ukazují jednotlivé kousky a pod záminkou dobrého obchodu mi je nutí, aby získali další peníze na levný arak. Weerasingha jede dál jako o život, protože do večera musím být zpátky v hotelu kvůli odletu. I když jsem rád, že tak spěchá – musím ho občas brzdit, když nad serpentinami skřípou brzdy, my se v protisměru řítíme do zatáčky a potencionálního protijezdce na sebe upozorňujeme dlouho dopředu troubením a blikáním dálkových světel. Řvu na něj přes hlučící motor, že je „crazy“, ale on se jen směje svými úžasně bílými zuby. Řidiči na Srí Lance jsou vůbec k zešílení. Když se potkají dva proti sobě jedoucí známí, zastaví klidně v hustě pulzujícím provozu a nevzrušeně spolu klábosí třeba o nejnovějších cenách kokosových ořechů. Když k tomu připočtete, že na Srí Lance se jezdí zásadně vlevo, navíc tam neexistuje autoškola a může jezdit prakticky každý, kdo dosáhne nohama na pedály a umí otočit klíčkem, je to k zešílení. Konečně brzdíme. Ale jen proto, aby se Weerasingha mohl pomodlit v buddhistickém templu, stojícím u silnice. Pak už jen zastavujeme u jednoho vojenského zátarasu s pytli písku a ostnatým drátem, kde vládní vojsko kontroluje řidiče, jestli někdo z nich není členem organizace Tygři osvobození tamilského Ílámu, která bojuje za samostatný tamilský stát na severu ostrova. Tyto kontroly mají svůj důvod: policie zrovna v těch dnech našla v hlavním městě automobil s desítkami kilogramů výbušnin, údajně určených pro příští teroristický terč útoku: školy. Ani jsem v té chvíli netušil, jak se mě celá ta věc mohla dotknout. Sotva jsem po návratu domů zabouchl dveře svého bytu, na plotně si uvařil cejlonský čaj a zapálil z nostalgie vonné tyčinky, zaslechl jsem z rádia tak šokující zprávu, že jsem upustil z ruky právě vybalovanou masku cejlonského boha Húnijam Jaká. V tu samou hodinu, na stejném místě, kudy jsem ujížděl na letiště, pouhý den po mém odjezdu explodovala v hlavním městě budova Národní banky, do které najel náklaďák, řízený kamikadze z řad Tamilských tygrů a vrchovatě naložený trhavinami. Krvavý účet tohoto pekla na rajském ostrově zněl: 87  mrtvých a 1200 raněných. Nevěřícně jsem zíral na rozbitou masku na zemi, pocházející z ostrova připomínajícího slzu, která asi z budoucích hrůz zkameněla ve chvíli, kdy skanula z asijského kontinentu do nekonečných vod Indického oceánu.

Category: 1997 / 04

Elektronické médium, tak často zatracované i vynášené do nadoblačných výšin. Jedni tvrdí, že by měla vychovávat a informovat, pro další je synonymem snů, zábavy a peněz. Kde hledat „pravdu“, pokud ji vůbec hledat?PRVNÍ BYLA BBC První kamínek do mozaiky dnešního světa televize položil v roce 1884 vynálezem televizního přístroje německý vědec Paul Nipkow. O dvaačtyřicet let později byl Angličanem Johnem L. Bairdem předveden první televizní systém. Pak už chybělo jen jedno desetiletí a začalo první pravidelné veřejné televizní vysílání. To se psal rok 1936, a první televizní stanicí byla státní anglická BBC.

Televiznímu království vládly dlouhou dobu televizní stanice státní. Už jen proto, že náklady na provoz byly příliš velké. A pak ­ přecejen se jednalo o novinku, jejíž úspěch nebyl zaručen. Než se stačila televize v Evropě pořádně zabydlet, vypukla válka, a ta přecílila pozornost jiným směrem. Teprve po ukončení krvavého evropského konfliktu nastal čas tohoto nového elektronického média šířeného terestriálně. A o své místo se přihlásily i televize soukromé a veřejnoprávní.

V Československu začala televi-ze vysílat v roce 1953. Stanice se jmenovala Československá televize a byla státní. Na černobílých obrazovkách byly k vidění hlavně sportovní přenosy, zpravodajství a studiové pořady (po-hádky, inscenace). Rok 1989 odstartoval v České republice proces odstátnění televizního vysílání, což dalo vzniknout tele-vizi veřejnoprávní a otevřelo dveře televizním stanicím soukro-mým. TURNERŮV SVĚT Fenoménem let osmdesátých a devadesátých jsou televizní zpravodajské společnosti CNN (Cable News Network) a CNNI (Cable News Network International), velkorysý projekt američana Teda Turnera. Stanice, jejichž cílem je „pokrývat celý svět“ a přinášet vždy vše nejrychleji a pokud možno živě, jsou úspěšné jak v domovských Spojených Státech, tak i v Evropě a začínají se prosazovat také na asijském a jihoamerickém kontinentě.

Když Turner v roce 1981 začínal v Atlantě s pravidelným televizním vysíláním CNN, velké televizní společnosti pozorovaly jeho počínání se smíchem a pokrčením rameny. Dnes, kdy se sen mediálního mága o úspěšné televizní stanici, jež bude nabízet nepřetržitý tok informací přerušovaný pouze reklamou, splnil, už nikdo nepochybuje o jeho názoru, podle kterého miliony diváků trpěly hladem po informacích.

Počátkem devadesátých let už žádné televizní zpravodajství neskrývalo, že bylo zasaženo „syndromem CNN“, a že se také snaží o živé zpravodajství se stálým tokem informací, aby mohl divák být vždy u rozhodujících okamžiků.

Heslem CNN je bezprostřednost. Jde o to, zažít všechno na vlastní kůži, vidět na vlastní oči a přinést divákovi okamžitě, bez časové prodlevy. Kamery, přenosové vozy a satelity jsou v pohotovosti 24 hodin denně po celý rok. Sám Turner kdysi prohlásil: „Potřebujeme větší kulturní výměnu, vědeckou výměnu, satelitní výměnu.“

Husarským kouskem CNN však bylo zpravodajství z války v Perském zálivu, konkrétně z jedné děsivé únorové noci v Bagdádu, kdy írácká vláda omezila přísun informací médiím. Všichni zpravodajové byli odříznuti od světa, byli bez spojení, jen zpravodaj CNN měl svou vlastní telefonní linku. A tak když v rámci akce Pouštní bouře začala americká armáda bombardovat Bagdád, diváci CNNI věděli přesně, kdy, kam, co a jak dopadlo. Během této jediné noci vzrostla sledovanost CNNI více než dvacetkrát.

Za tím vším stojí muž, který stvořil nový typ televizního zpravodajství a ovlivnil tisk, rádia, tiskové agentury. Americký mediální magnát, jež se přiznal, že by chtěl být „nejpopulárnějším mužem všech dob“, se k vytčenému cíli vydal ovládnutím velké části světového mediálního trhu. Ted Turner je podílníkem šesti mamutích amerických kabelových sítí, majitelem filmotéky společností Goldwin-Meyer a Hanna-Barbera a hodnota jeho majetku je odhadována na 3 miliardy dolarů.

Pochopil a jako jeden z prvních také využil toho, že i cena informací je dána poptávkou trhu. Otevřenost, rozšířenost a sledovanost přitáhly bohaté inzerenty: nadnárodní společnosti, hotely, letecké společnosti, cestovní kanceláře, banky, pojišťovny…

Turner jde dál. A tak se rozhodl stát podílníkem informační televize v Německu a hodlá se zapojit do podobného projektu v Moskvě. MÝDLOVÉ OPERY Speciálním úkazem především ve světě komerčních televizí jsou americké programy (seriály, filmy, sitcomy). Spojené státy jsou největším vývozcem televizní produkce na světě. Hlavním důvodem jsou nízké výrobní náklady, které znamenají i nízké ceny licencí na vysílání. A tak se více vyplatí kupovat seriály typu Dallas a Dynasty, než se snažit o vlastní produkci.

Dále pro americké seriály hovoří reklama. Vždyť ony soap opery jako např. Tak jde čas vznikly coby výplň mezi reklamami. (Soap proto, že jako první byly mezi reklamami na mýdla.) Seriály jsou stavěny tak, aby udržely pozornost a přiměly diváka sledovat i další díly. Nutností je, aby měl každý díl napětí, konflikt, aby gradoval a měl vyvrcholení. Zde se ujímá slova násilí, které je jednoduchým, rychlým a efektním řešením.

Diskuze kolem násilí probíhá už dlouho a na celém světě. Kritizovány jsou seriály, zpravodajství, filmy i publicistika. Každý mluví o přemíře násilí a o tom, proč omezit či úplně zakázat jeho vysílání. Vedou se spory o vlivu televizního násilí na skutečný život. Zatím však jakýkoli vztah mezi násilím v televizi a reálným životem nebyl nalezen.

I v Čechách neoficiálně probíhá veřejná konference na téma násilí. Jeden z posledních výzkumů Institutu pro výzkum veřejného mínění se zaměřil také na téma násilí na televizních obrazovkách. Výsledky byly pro mnohé překvapivé. Většině diváků násilí vadí, ale přesto se na něj dívají. EXPERIMENT Možná existuje řešení ­ texaská televizní stanice KVUE-TV působící v síti ABC se rozhodla pro experiment. Bude vysílat zprávy o násilí jen v nejnutnějších případech. Tedy tehdy, když dojde k bezprostřednímu ohrožení obyvatel.

Začátky nebyly vůbec jednoduché. Bylo hlavně nutné přehodnotit, co vlastně znamená zpráva, určila se přibližná pravidla. I tak došlo mnohokrát k rozporům ve zpravodajském štábu. Jedni chtěli příspěvek odvysílat, další tvrdili, že nesplňuje kritéria. Za všechny jeden příklad: V městečku Elgin byli zabiti při hádce tři muži. Tato trojnásobná vražda se do vysílání KVUE nedostala. Reportérka zjistila, že tři zabití muži byli Mexičané, hádka vznikla kvůli alkoholu a drogám. Tato vražda se nijak nedotkla městečka a ani nikoho z obyvatel.

KVUE-TV zpočátku ovládal strach ze snížení sledovanosti. Nestalo se, právě naopak, stanice neměla nikdy lepší výsledky výzkumů sledovanosti. Pravda, reakce veřejnosti jsou rozporuplné. Někteří stanici chválí a říkají, že takhle je to mnohem lepší, ale jsou slyšet i hlasy diváků, kteří obviňují KVUE ze pštrosího syndromu. Zatím experiment pokračuje, reportéři si už našli pravidla a diváci si rychle zvykli. ETIKA ZPRAVODAJSTVÍ Jedněmi z nejvíce sledovaných pořadů jsou zpravodajské relace. Co se stalo, kde, kdy a jak. Někdy také proč. Politika, sociální otázky, kauzy, peníze, války, katastrofy, nehody… a zranění, umírající, mrtví. Každá redakce má pro zpravodajství své hranice, které se snaží nepřekračovat. Před deseti lety byly jiné než dnes. A za deset let???

Mnohé televizní štáby, a dnes už nejen v USA, odposlouchávají radary zásahových jednotek, záchranářů, sanitek, policie… Krouží dnem i nocí nad metropolemi a kamerou neustále sondují. Mnohokrát se již stalo, že natočili trestný čin a až poté informovali policii. Již tolikrát měli diváci možnost vidět naživo vraždu a přepadení.

Slovo hyenismus se skloňuje ve všech pádech a tyto pořady mají maximální sledovanost… KOMU VĚŘÍME? Nedávný výzkum IVVM zjišťoval, komu nejvíce věříme. Z osob veřejně činných se nejvýše umístili televizní novináři (76 %), daleko před novináři rozhlasovými a píšícími.

Z velké části důvěra v televizní novináře vychází z toho, že lidé si zprávu identifikují s reportérovým obličejem a více mu věří. Ale znamená to, že nám televizní zpravodajství nelže?

Převrat v přístupu k informacím televizních žurnalistů změnila první válka v přímém přenosu ­ válka v Perském zálivu. Televizní kamery vše přenášely, lidstvo bylo informováno, spokojeno a začalo bezmezně důvěřovat.

Spokojena nebyla armáda a mezinárodní organizace, protože každé vojenské tajemství bylo nepříteli médii vyzrazeno. Hádky o tom, zda je pravdivost důležitější než zdar tajných operací a světový mír, skončily jednoznačně ve prospěch armády při akci v Somálsku. V okamžiku, kdy se armáda tajně vylodila na břeh, aby překvapila válčící a ukončila tak krvavý konflikt co nejrychleji, zavrčely kamery a bahnem maskované vojáky ozářila světla reflektorů…

Snaha informovat za každou cenu vedla už také vícekrát k odvysílání nepravdivých, mnohdy úmyslně lživých informací. Bohužel se stává stále častěji, že televizní štáby v závodu s časem nemohou čekat, až se událost stane, a tak ji sami zorganizují. Nejčastěji tyto situace nastávají ve válečných a ozbrojených konfliktech. SOUKROMÁ TELEVIZE V ČECHÁCH Před revolucí v roce 1989 byla situace v České republice přehledná. Políčko obdělávala státní televize. Pak najednou během několika týdnů začínalo zahradníků přibývat. Střídali se a zkoušeli všechno možné: ČT1, ČT2, OK3, F1, ČT3, Premiéra…

Nakonec bylo rozhodnuto a Česká republika zvolila osvědčený duální systém. Budou tu vedle sebe televize veřejnoprávní a soukromé. Dnes na televizním políčku pracují kromě veřejnoprávních ČT1 a ČT2, které žijí hlavně z poplatků koncesionářů, také soukromé Nova, Prima, Galaxie, Kabel plus a satelity.

Co říkají ratingová čísla? Nejsledovanější je Nova (67,2 %), druhé místo patří ČT1 (23,6 %), třetí je Premiéra (3,4 %), čtvrtá ČT2 (3, 2 %) a zbytek patří satelitní a kabelové televizi (2,6 %).

Jednoznačně tedy vládne česká nezávislá televizní společnost Nova, jejímž vlastníkem je společnost CET 21. NOVÁ NOVA Nova odstartovala 4. 2. 1994 a byl to start hvězdný. Téměř okamžitě odsunula na vedlejší kolej Českou televizi. Nutno dodat, že měla vítr v zádech. Byly jí na dvanáct let přiděleny kmitočty, které umožňují celoplošné šíření vysílání. Dále pro ni hovořil fakt, že v české společnosti byl velký hlad po pořadech, k nimž nebyl dříve přístup a přinesla je až Nova.

Jedním z velkých úspěchů Novy bylo její vítězství nad Českou televizí ve „zpravodajském klání“. Nasadit Televizní noviny v čase Událostí byla dost vysoká hra. Mnozí radili, aby Nova zvolila čas jiný a neriskovala tak, že nákladné zpravodajství bude vysílat do vzduchu. Všichni velmi dobře věděli, jak dopadly soukromé stanice například v Německu. Mohly být sebeúspěšnější, ale ve zpravodajství je vždy přetrumfly zaběhnuté a osvědčené stanice veřejnoprávní. Nova tyto hlasy neposlouchala a zvítězila.

Dnes je Nova ze všech stran bombardována názory, že kvalita a hodnotnost jejích pořadů je malá nebo nulová. Je kritizována pro násilí, senzačnost, nevkusnost, podbízivost, neserióznost… Málokdo veřejně řekne, že se mu vysílání a programy Novy líbí, že pravidelně sleduje její zpravodajství a baví se u Ptákovin. Jak je ale pak možné, že má tato tak „špatná“ televize nejvyšší sledovanost jak u nás, tak v Evropě?

„Pořady, které Nova vysílá, musí být zajímavé a zábavné. Náš divák má rád staré české veselohry, rád se směje a baví. Bavit se může i u akčního filmu. Divák u nás hledá jakýsi únik z reálného světa, proto je tak sledovaný třeba Dallas. Lidé žijí další život, který se jim více líbí,“ říká programový ředitel Novy Jan Vít.Lidé, kteří Novu tvoří, si nedělají žádné iluze. Smířili se s negativními a odsuzujícími reakcemi. „Teď se musíme snažit o odstranění nálepky ̧krvavá?, a to bude trvat dlouho. Ve skutečnosti už na Nově neuvidíte více násilí než třeba na České televizi, ale přesvědčit o tom lidi je těžké,“ krčí rameny Petr Sládeček, ředitel akvizice a plánování. DIVÁK JE ZÁKLAD Jediný zdroj obživy soukromých televizí je reklama a Nova není výjimkou. A tak se všechno musí podřídit jedinému ­ zaujmout co nejvíce diváků. Za každou cenu.

Hlavní slovo při sestavování programu mají čísla. Porovnává se a zaznamenává téměř vše. Dnes je základem tzv. deníčkový výzkum, který je přece jen trochu zkreslující. „Už se všichni těšíme na peoplemetry. Konečně budeme vědět přesně, co kdy kdo sleduje. Výsledky budou hodnotnější,“ říká žena, která se stará právě o číselné údaje ­ vedoucí oddělení výzkumu Novy Eva Vrtišková. „Jestli berou naše údaje ̧tam nahoře? vážně? Ano, velmi.“

Rozhodující je totiž divák. Pokud chybí, komerční televize končí. S divákem přicházejí peníze. To všechno ti, kteří Novu stvořili a tvoří, věděli. Díky jejich profesionalitě je dnes Nova tolik úspěšná ­ to proto, že je „odrazem“ přání svých diváků. A také jejich vlastním zrcadlem.

Můžeme spekulovat o tom, která televizní stanice je dobrá nebo špatná. Můžeme se přít o míře násilí, o kvalitě informací, o vkusu či nevkusu, o etice. A můžeme to klidně dělat celý život.

Stačí však otevřít dveře polorozpadlého domku na Ukrajině. Lidé, jež mají starosti s tím, jak sehnat jídlo, usedají každý den před obrazovku a upřeně sledují, jak se hrdinové Dallasu vypořádají s poklesem ceny ropy. Žijí náhradní život a nechtějí alespoň chvíli nic vědět o světě skutečném. Stejně se utíkají do iluzivního světa i upracovaní úředníci a unudění zbohatlíci.

Dřevěný domek, škola, mrakodrap, zámek, restaurace, kancelář, nádraží, nemocnice… všude se na nás dívá velké zvědavé a provokující oko televize. A přiznejme si to, málokdo uteče z jeho dosahu úplně. JÍT DÁL Před listopadem 1989 tvořil pod jménem Vladimír Silný. Sociolog, jež se stal po revoluci tiskovým mluvčím Pithartovy vlády, napsal mimo jiné seriál Okna vesmíru dokořán. Dnes generální ředitel české nezávislé televizní společnosti Nova a prezident Central European Media Enterprises Group. To je ve zkratce Vladimír Železný. Být ředitelem televize Nova pro vás znamená…? Osobně je to ztráta soukromí. Najednou už nemůžete jít jen tak po ulici, do kina, do divadla, aniž by vás nezastavovali lidé se slovy: Jste to vy pane Železný? Jaký jste koupili seriál a budete opakovat tento film? Prostě nikdy nekončící „oslovte ředitele“. Pak není jiné východisko než velké, černé, téměř obrněné auto, v němž se přemisťujete. A profesionálně? Velká radost. Splnil se mi sen. Mohu dělat to, co jsem si vždy přál, ale, pravda, ani jsem netušil, zda je to přání reálně splnitelné. Je to náročná práce, ale přináší s sebou mnoho pozitivního. Poté, co jste se pustil do projektu tv Nova, překvapilo Vás něco, šokovalo? Musel jste upravit své plány a představy? Ne, své plány jsem neměnil. Jednou jsme vybudovali projekt, tak jsme si za ním stáli. Lidé, kteří Novu stvořili byli a jsou profesionálové. Znali jsme téměř všechna schémata soukromých komerčních televizí, sbírali zkušenosti jinde v Evropě i v Americe a věnovali jsme pozornost číslům a statistickým údajům. S čím jsem nepočítal, byla síla a destrukce některých lidských vlastností. Nikdy, skutečně nikdy mě ani ve snu nenapadlo, jak velká může být lidská závist a čeho všeho jsou závidící schopni. Tolik zahořklosti, žlučovitosti a zlostnosti jsem nikdy a nikde jinde nezažil. A přiznám se, dlouho trvalo, než jsem se s tím naučil žít. TV Nova získala frekvence umožňující celoplošné vysílání, dále tu byl hlad velkého množství českých diváků po nových pořadech, k nimž neměli dříve přístup. To vše dávalo velkou šanci uspět, ale nezajišťovalo vítězství. Na jakou kartu jste vsadili? Na to, že Čech je ve své podstatě stejný jako Němec, Francouz, Kanaďan. Byl to risk a vyplatil se. Museli jsme se spoléhat na to, že české obyvatelstvo není takové, jak si ho vysnilo pár intelektuálů. Věřili jsme, že si nevybere operu, ale Slunce, seno a pár facek, nesáhne po Styronovi, ale po červené knihovně, že se nechce jen nechat vychovávat, ale touží i po odpočinku, relaxaci, zábavě. Naštěstí jsou Češi normální. Toto zjištění nám však nemohou zapomenout „vychovatelé národa“. Proto proti nám tolik brojí. Vzali jsme jim iluzi o naší nevšední kulturnosti. Lidé prostě volí raději americké seriály a filmy než balet. Co by mělo být cílem komerční televize jako je Nova? Jednoznačně upoutat diváka. To znamená bavit ho, poskytnout mu, po čem touží. Jak už jsem řekl, český divák je stejný jako americký nebo německý. Ať se to někomu líbí nebo ne. Sleduje Dallas, Chicago Hope a Pretty Woman. Dívá se na tyto pořady, protože mu dovolují snít. Naši diváci si chtějí u televize odpočinout, uvolnit se, zasnít se, možná i trochu vylekat. Proto je Nova jaká je. Tvoří ji to, co si žádá většina Čechů. Komerční televize musí vydělávat, jinak se neuživí. A vydělavát může, jen pokud má sledovanost, proto jsou nejdůležitější diváci. Nova je na nich, jako každá soukromá televizní stanice, závislá. Co nálepka „krvavá Nova“? Nesmysl. Nova není o nic krvavější než Česká televize nebo Prima. Jen si poctivě spočítejte počet pořadů s násilím u nás a na jiných stanicích. Čísla jsou téměř totožná. Když Nova začínala, bylo na ní možná těchto věcí více, ale to bylo jen chvíli, než Česká televize pochopila, že si to lidé přejí. Dnes vysílá takové pořady také. Hodně velká kritika se také snáší na vaše zpravodajství a Televizní noviny. To je totéž. Začali jsme s něčím novým. Věděl jsem, že u nás chybí tento druh zpravodajské relace. Je to nový způsob komunikace s divákem. Že jsou drastické? Asi to nebude tak strašné, vždyť zpravodajství České televize nevysílá zase tak odlišné příspěvky. Třeba nedávno ta strašná hromadná autonehoda na dálnici D1. Nova i ČT přinesly stejné záběry. Ano, byly to skutečně až příliš drastické záběry, ale objevily se v Televizních novinách i v Událostech. Bohužel označení „krvavá“ a „brutální“ se jen tak nezbavíme a ti, co nás tak kdysi nazvali, to dobře věděli. To je ta závist. Podle posledních průzkumů dosahuje sledovanost TV Nova 67,2 %. A i finančně je velmi úspěšná… Nebojte se to říct, jsme nejúspěšnější v Evropě. Model, který jsme vymysleli a nasadili na Novu, se ujal také v ostatních postkomunistických zemích, kde vysílají soukromé televize sdružené v CME (Central European Media Enterprises Group, PhDr. Vladimír Železný je prezidentem této společnosti, pozn. autora). A nutno dodat, že jsou sledovanější než státní televize. V čem je tedy podle Vás základ úspěchu? Celý tým Novy je velmi mladý. Přišli sem pracovat mladí lidé. Někdo z novin, někdo z rádia nebo jen z ulice. Nova je mladá televize a nabízí to, co nikdo jiný. Zabývá se všemi diváky. Nechce a ani si nemůže dovolit vysílat jen pro někoho. Musí být pro všechny, a také je. Pozorně jsme sledovali, kdo kdy vstává, kdy se vrací domů, kdo sleduje televizi ráno, kdo odpoledne. Zajímá nás, kdy si najde chvilku na televizi maminka v domácnosti a kdy školák, kdy se vrací z práce úředníci. Nechceme si diváka vychovávat, to on tvoří nás. Tím, jak žije a co dělá. Jsme pružní a přizpůsobujeme se. Kdyby se proti nám všichni a všechno spiklo, zachrání a podrží nás jedině divák. Je pro českého televizního diváka přece jen něco typické? Myslím, že určitě. Nostalgie. Češi jsou v tomto výjimeční. Nikde, opakuji nikde jinde nemá šanci převálcovat Četník ze Saint-Tropez nejnovější filmové a televizní projekty ­ jen u nás. Můžete tu přibližně třicet let starou poškrábanou kopii nasadit kolikrát chcete, jakýkoli díl, vždy bude sledovanost neuvěřitelně vysoká. Skutečně nikdy nešlápnete vedle, když odvysíláte starou českou komedii nebo Angeliku. V jednom ze svých pravidelných sobotních pořadů Volejte řediteli jste řekl, že jste viděl všechny seriály, které Nova vysílá. Samozřejmě, že jsem nesledoval díl po dílu, to bych nemohl časově zvládnout. Viděl jsem pilotní díly. Před zahájením vysílání jsem letěl do Los Angeles, do Hollywoodských studií a navštěvoval promítání nově vznikajících seriálů. Musel jsem se rozhodnout, zda je koupíme nebo ne. To byl skutečný risk. Musel jsem doufat a věřit, že se trefím. A myslím, že jsem se trefil. Alespoň Akta X, Chicago Hope a další seriály to dokazují. Nějaké motto televize Nova? Bavit. Co byste chtěl s Novou ještě dokázat? Chci jít dál. Ne výš, vyšší sledovanost mít už prostě nemůžeme, maximálně o pár procent. Ale dál jít můžeme, a také musíme. Budeme se více soustřeďovat na vlastní projekty, nové televizní formáty. Chceme víc komunikovat s divákem, protože pro něj tu jsme. A vaše osobní přání? Každý, kdo pracuje v masmédiích by chtěl dosáhnout spolupráce svého média s jiným. Vazba televize, noviny, rádio. Každý, kdo tvrdí, že ne, lže. To je však skutečně téměř nesplnitelné přání.  

Category: 1997 / 04

Tenoristé bývali v operních domech vždycky nejhýčkanější a nejoslavovanější kastou. Že také nejješitnější, to vám potvrdí i dnes v každém oblastním divadle. Není proto divu, že právě z nich se staly hvězdy, jejichž věhlas přesáhl hranice nejen operního publika, ale vážné hudby samé. Prvním z nich byl bezesporu legendární Ital Enrico Caruso (1873­1921). Od přelomu století, kdy debutoval v milánské La Scale jako Rudolf v Bohémě, objel všechny přední světové scény a nepřeženeme konstatováním, že „davy šílely“. Další desetiletí přinesla nová věhlasná jména, ale ono šílení se mezitím postupně přeneslo na pěvecké hvězdy nejdříve swingové hudby (Frank Sinatra) a od poloviny 50. let rocku a popu (od Presleyho přes Beatles po Michaela Jacksona). Opera a vážná hudba vůbec se zbytečně vedle tohoto divočení trochu cudně a trochu elitářsky uzavírá do ghetta koncertních sálů a divadel, zatímco její populární sestra objevovala nové a nové možnosti, jak oslovit a získat další posluchače. Jistě především proto, aby se točily peníze. Jedním z nejdůležitějších nápadů byly tzv. hromadné koncerty pro velké množství lidí. Začali s nimi Beatles, kteří poprvé hráli na fotbalových stadionech už počátkem šedesátých let. Psychologický efekt davového souznění a spříznění s hvězdou a její hudbou působil spolehlivě a dnes patří k nejčastějším formám živé prezentace hudebních osobností první kategorie. Z GHETTA NA STADIONY A DO BULVÁRU Vážná hudba se této formě dlouho bránila už svou komornější a intimnější podstatou. Své hrály a dodnes hrají i požadavky na mnohem složitější a dražší ozvučení a technické zajištění takového koncertu. K prvním z nich patřil Pavarottiho koncert v Madison Square Garden roku 1984 pro „pouhých“ 20 000 posluchačů. O čtyři roky později Carrerasovo vystoupení v Barceloně už vidělo a slyšelo 150 000 lidí. A už jen o dva roky později vystupují poprvé společně všichni tři ­ Luciano Pavarotti, José Carreras a Placido Domingo ­ aby slavným koncertem v římských Caracallských lázních založily koncertní, televizní, nahrávkový, videokazetový, ale také tričkový, kravatový, medvídkový, hodinkový, přívěškový a bůhví ještě jaký fenomén devadesátých let 20. století, jehož ochranná známka zní THE 3 TENORs. Nahrávka tohoto koncertu se stává nejrychleji prodávanou a vůbec nejprodávanějším albem vážné hudby vůbec. Vlastní ji více než 12 milionů lidí. V dalším roce zpívá Luciano Pavarotti pro 150 000 moknoucích fanoušků v londýnském Hyde Parku, New York jej hostí zase v Central parku. K masové popularitě tenorů patří i totální zmocnění se jejich soukromí sdělovacími prostředky. Peníze, manželské, milenecké a další vztahy, oblečení, boty, doplňky, auta, aféry, problémy s váhou… Ale nechme bulvárnímu tisku, co jeho jest. Nicméně všechno toto, ať se nám to líbí nebo nelíbí, zlidštilo a přiblížilo běžným lidem pro ně možná do té doby poněkud chladný, strojený a sterilní svět vážné hudby a opery zvlášť. Na další společné vystoupení jsme si museli počkat až na velice časné ranní hodiny noci z 16. na 17. července 1994, kdy k nám stejně jako k další 1,2 miliardy lidí na celém světě dolétl přímý přenos jejich večerního koncertu k mistrovství světa v kopané na Dodger Stadium v Los Angeles, kam se na ně přišlo podívat 56 000 diváků. Zřejmě Amerikou a blízkostí Hollywoodu zvlášť operní repertoár z velké části ustoupil muzikálovým, populárním a evergreenovým melodiím. Možná právě toto ještě víc než pompézní hollywoodská scéna s antickými sloupy a palmami popudilo některé kritiky k větám o tom, že umělci jejich formátu nemají podobná laciná estrádní vystoupení zapotřebí. A že se mají držet v divadle svého operního kopyta. Jenže nahrávek se prodalo na osm milionů a prodávají se dodnes. Nutno ovšem dodat, že tento prodej mocně podpořili a podporují sami velcí Tři. Vydali se totiž na společné několikaleté turné. Jeden z dosavadních a údajně nejvydařenějších koncertů tohoto turné se odehrál bez tří dnů přesně dva roky po fotbalovém koncertu v Los Angeles na vyprodaném (54 000 posluchačů) Praterstadionu ve Vídni. JAK TŘI TENOŘI DOBYLI VÍDEŇ Pod stejnou hollywoodskou dekorací, s podobným repertoárem, jen tehdejšího dirigenta Zubina Mehtu vystřídal James Levine. A se stejným neselhávajícím úspěchem. Od prvního do posledního tónu dokázali tito tři muži držet téměř tři hodiny na desítky tisíc diváků doslova v šachu. První přišel na jeviště José Carreras, aby po předehře ztišil stadion táhlým dramatickým lamentem Frederica z Cileaovy opery L`arlesiana. Jeho barevně skvostný potemnělý hlas vystřídal mužný Placido Domingo s Massenetovým Cidem a konečně se objevil i největší miláček publika ­ Luciano Pavarotti se svým rozzářeným bezelstně šťastným úsměvem obrovitého dobrotiska. (O němž ale už nejen manželka ví své…) A pak už árie střídala árii. Domácí Vídeňáky potěšil zejména operetní kousek ze Země úsměvů Franze Lehára. Došlo i na evergreeny (Moon River), muzikál (West Side Story) a samozřejmě neapolské písně. Při Lucianově Nessun dorma z Pucciniho Turandot se objevili plamínky zapalovačů. To už dávno umělé hvězdné nebe nad pódiem doplnily skutečné hvězdy nad stadionem a blížila se půlnoc. V závěrečných směskách strhli tři velké hlasy v unisonu publikum k ovacím a dupotu, takže se přidávalo a přidávalo… Turné tří tenorů, které začalo loni v Tokiu (29. 6. 1996) a po Vídni pokračovalo v Londýně, Mnichově a v dalších městech, končí až letos koncerty v Asii a Austrálii. Mezitím všichni tři samozřejmě vystupují sólově na koncertech i na světových divadelních scénách. Pro hudebního puritána může být stadionové koncertování Tří tenorů skutečně poněkud cirkusové, jiný zase vidí jen obrovský kolotoč peněz. (Honorář pro každého činí půl milionu dolarů za koncert.) Pro statisíce posluchačů znamená především jedinečný zážitek a pro mnohé první kontakt s hudbou takzvaně vážnou. Tak či tak, poctivý kus kumštu té nejvyšší třídy těm třem nikdo neupře. A navíc se zdá, že se přitom docela dobře baví. Jaké byly jejich cesty životem a operou, než vznikla jejich „svatá trojice“? Na pódium chodí obvykle v abecedním pořádku, my to vezmeme opačně. LUCIANO PAVAROTTI – SLUNÍČKO Z MODENY Pekařský synek z italské Modeny Luciano chtěl být původně učitelem. Jenže také jako dvanáctiletý slyšel jednou v rodném městě slavného tenoristu Beniamina Gigliho. Hlavně ho o tom, aby zpíval, přesvědčila jeho snoubenka Adua. (Ta, kterou si později vzal, měl s ní tři dcery a nyní ji opouští se svou pětadvacetiletou sekretářkou Nicolettou Mantovaniovou.) Nejprve studoval zpěv, než se v roce 1961 přihlásil do soutěže Concorso Internazionale ­ a vyhrál. Ve stejném roce debutoval jako Rudolf v Pucciniho Bohémě a oslnil italskou operní scénu. Začaly přicházet nabídky z italských divadel a také první vystoupení za hranicemi ­ v La Traviata v Bělehradě. Následovala Víděň, Curych. V třiašedesátém dobyl s Rudolfem Londýn, když zaskočil za nemocného Giuseppa di Stefana, o dva roky později slavnou milánskou La Scalu s vévodou z Verdiho Rigoletta vedle Mirelly Freni, a konečně také USA v miamské inscenaci Lucia di Lammermoor po boku další slavné zpěvačky Joan Sutherlandové. Výčet dalších měst a rolí v následujících letech by byl dlouhý a úctyhodný, leč poněkud nudný. Téměř všechny své role Pavarotti nahrál na desky a také řadu dalších, které na jevišti neztvárnil. Velice úspěšná jsou i jeho výběrová alba, alba vánoční, alba neapolských a italských lidových písní. Podle údajů jeho domovské firmy DECCA jich od roku 1967 bylo na šedesát a i s videokazetami se jich prodalo 51 milionů. V tomto čísle tvoří velkou položku čtyři alba „Pavarotti and Friends“, která od roku 1992 natáčí při koncertech v rodné Modeně. Vystupuje na nich s přáteli z populární, jazzové i rockové hudby. Mnozí operní puritáni mu to velice vyčítají, ale pro něj je důležité především to, že tak získává finanční prostředky pro pomoc dětským obětem války v Bosně. Také kritiku svého zpívání pod širým nebem a na stadionech odmítá: „Na rozdíl od jiných si myslím, že jsem tím udělal pro lidi i pro hudbu velmi důležitou věc. Koncert Tří tenorů viděla miliarda lidí, tudíž je to věc pro společnost i pro hudbu velice důležitá. Do divadla se vejde jen pár set diváků. Jestliže ten nápad zpívat mimo divadlo mohl být zpočátku ne zcela morální, stal se věcí víc než morální. To je můj názor,“ prohlásil před více než dvěma lety v jednom rozhovoru. Loni v prosinci jej vidělo i třináct tisíc posluchačů v promrzlé Praze. Jako posledního ze tří tenorů, který v Praze ještě nezpíval. JOSÉ CARRERAS – LYRICKÝ BOJOVNÍK Nestal se operním zpěvákem zásluhou velkého amerického tenoristy Maria Lanzy, jak se traduje. Když jako šestiletý zhlédl film Velký Caruso, v němž ztvárnil hlavní roli, měl se prý rozhodnout stát se novým Carusem. „Mé plány do budoucnosti se omezovaly v nejlepším případě na to, co udělám zítra. Budu mít čas zahrát si s kamarády fotbal? Ne, ten film ve mně jen probudil neodolatelnou touhu zpívat,“ vzpomíná Carreras a dodává: „Co na mne opravdu zapůsobilo, byla hudba. Árie z oper a způsob, jakým Mario Lanza ve filmu zpíval.“ Nicméně od toho dne malý José doma neustále zpíval, napodoboval dokonale Lanzu a později podle gramofonu další tenoristy včetně svého velkého vzoru a idolu Giuseppe di Stefana. Před čtyřmi lety vzdal Carreras svému prvnímu idolu Lanzovi poctu skvělým albem písní a árií z jeho repertoáru „With a Song In My Heart“ (TELDEC). Na prkna, která znamenají operní svět, se dostal poprvé už v jedenácti letech náročnou rolí chlapeckého vypravěče v opeře Manuella de Fally Loutky Dona Pedra na scéně Grand Teatro del Liceo v rodné Barceloně. Psal se rok 1958. Tehdy byl však více než úspěchem vzrušen penězi, které za vystoupení dostal. „Připadal jsem si už jako profesionál,“ vzpomíná na ten okamžik. Na přání rodičů studoval chemii, ale hudba u tak výrazného talentu musela vyhrát. Doma debutoval na stejném jevišti jako kdysi chlapec po desetiletech ­ Rudolfem v La Bohéme. Pro jeho mezinárodní kariéru se stal rozhodujícím rok 1971, kdy byl pozván do Londýna, aby po boku hvězd Montserrat Caballé a Shirley Verrett vystoupil v koncertním provedení Donizettiho Marie Stuartovny. Ve stejném roce zpíval shodou okolností poprvé i v Praze ­ Alfréda v La Traviata. Řada dalších debutů pokračovala New Yorkem, Vídní, Londýnem, Milánem a konečně také Salzburkem, kde se sblížil a na dlouhá léta spřátelil s Herbertem von Karajanem. I José Carreras rád brousí do jiných žánrů. S Kiri Te Kanavou a pod taktovkou autora nahrál Tonyho v Bernsteinově West Side Story. Zpívá i muzikály A. L. Webbera, neapolské písně, španělské i italské lidové. Jeho nejúspěšnějším titulem s půl milionem prodaných kusů je však album „Passion“ (ERATO), kde si splnil jedno dávné přání: Zazpívat si nádherná témata z nejslavnějších instrumentálních skladeb klasické hudby. Mezi otextovanými melodiemi najdete i dvakrát Dvořákovu Novosvětskou. Velice zajímavým albem je Zarzuelas. Spolu s Isabelou Rey na něm oživil zvláštní druh španělské opery, která byla pěstována původně v královském sídle La Zarzuela. Jejím zlatým věkem byla druhá polovina minulého století. V Carrerasově osobním příběhu byl mezním bodem rok 1987. Lékaři u něj objevili akutní lymfoblastickou leukémii. Jedenačtyřicetiletý zpěvák na vrcholu kariéry se ocitl tváří v tvář smrti. Rok trval boj lékařů a jeho samého o život a návrat na pódium. Dokázal to 21. července 1988 před stopadesáti tisíci posluchači u Vítězného oblouku v Barceloně. Změnil se. Hlas mu lehce poteměl, jeho lyrický prožitek je hlubší a silnější. Po druhém Carrerasově pražském vystoupení v roce 1994 s Montserrat Caballé jej uvidíme v Praze už potřetí 14. dubna v pražském Kongresovém centru. Na rozdíl od akcí Tří tenorů půjde o záležitost velice komorní. Pouze za doprovodu svého klavíristy Lorenza Bavaje přednese árie Verdiho, Masseneta, Leoncavalla, Pucciniho a dalších. Výbornou pozvánkou na tento koncert může být Carrerasovo album „Serenata“ (ERATO), které nahrál ve stejné sestavě a z velké části i s totožným repertoárem živě ve vídeňském Musikvereinu před dvěma lety. Shodou okolností právě v den pražského koncertu vychází Carrerasovo úplně nové album „La mia canzona“ (ERATO), věnované skladbám Francesca Paola Tostiho. Vzniklo právě před rokem také ve Vídni, která tenoristovi vedle Barcelony nejvíce přirostla k srdci. PLACIDO DOMINGO – MUŽ NA VRCHOLU Píší to o něm kritici, americký Newsweek jej dokonce přinesl na titulní stránce s titulkem King of the Opera. Poměřováno počtem rolí a nahrávek, tak to o šestapadesátiletém Domingovi bezesporu platí. Posuďte sami. Hrál 110 tenorových rolí ve více než 2500 představeních. Je podepsán na 80 gramofonových kompletech 50 různých oper a více než 800 jiných nahrávek. Osm jeho desek obdrželo cenu Grammy. Jako první začal koketovat s populární hudbou, když nahrál s americkým folkovým zpěvákem Johnem Denverem jeho písničku Perhaps Love, česky ji pak zpíval Peter Dvorský a Karel Černoch a i u nás to byl obrovský hit. I když se narodil v Madridu, vyrůstal v Mexiku, kam se s rodiči a jejich souborem Zarzuela v osmi letech přestěhoval. V souboru získal také první muzikantské zkušenosti. Rozhodující byla ale pro něj úspěšná hlasová zkouška v Mexické národní opeře. Bylo mu osmnáct a mohl začít studovat operní role. Debutoval o dva roky později v La Traviata. Placido Domingo také koketoval s filmem. Vedle u nás dobře známé Carmen režiséra Rosiho má na kontě La Traviatu a Othella, oba filmy režíroval Zeffirelli. Domingo také diriguje v předních operních domech a koncertních síních. A aby toho nebylo málo, dokonce i řediteluje. V roce 1992 byl hudebním ředitelem světové výstavy v Seville a v této sezoně měl přijmout místo hudebního ředitele Washingtonské opery. Závěr? Zda je to umění, show či byznys, si asi každý musíme zodpovědět sám podle svého citu, gusta a způsobu chápání umění. Přidejme ještě jeden argument: Luciano Pavarotti v Praze řekl, že když začínal, zajímaly se o operu asi dvě procenta lidí. „A nyní je jich dvacet procent,“ dodal. Zdá se to někomu málo?

Category: 1997 / 04

Proč lidé odedávna chtějí přetvářet to, čím je obdařila příroda? Proč podstupují často bolestivé procedury k tomu, aby své tělo trvale pozměnili? Nestačí se přikrášlit? Touha líbit se, být obdivován a milován je přece lidskou přirozeností…


Dayákové z Kalimantanu < --- > domorodý kmen z brazilské amazonie

BOLESTIVÉ PROCEDURY patří bezesporu k historii lidské civilizace všech kontinentů, ať už jde o iniciační obřady, obřízky a jiné rituály spojené s přijímáním do světa dospělých nebo do klanu šamanů, či kouzelníků. Vedle nich se v mnoha částech světa praktikují procedury, které souvisejí s tradičním pojetím představ o kráse a sexuální přitažlivosti.
Tak například ženy z thajské vesnice Long-Neck village nosí na krku více než čtvrt metru dlouhý bronzový krunýř, neboť ideál zdejší dívčí krásy je přímo úměrný délce jejího krku. Masajské ženy zase nosí na krku ze stejných důvodů bronzové obruče. Pygmejové si nechávají dlátkem a paličkou jemně odsekávat zuby, kousek po kousíčku, až dosáhnou žádoucího tvaru: vysekávají si zuby, aby je měli špičaté jako jehly a „nevyhlíželi jako zvířata“. Jejich ženy si zase nechávají několikrát propíchnout horní ret a zasouvají si do otvorů obyčejné železné kolíčky (někdy až 10 cm dlouhé). Ženy jiných afrických lesních kmenů považují za zvláštní ozdobu, když si horní ret propíchnou a vsunou do něho kotouč ze slonoviny, čímž vzniká podivný kachní zobák. Jinde si domorodci protahují nosní přepážkou bodlinu dikobraza a jizví si obličeje. Muslimové na ostrově Mauritius si uši a hruď propichují jehlicemi při slavnostním pohřebním pochodu městem Port Luis…

Podobné procedury se dnes objevují i na evropském kontinentě a stávají se módou. Motivací k takovým zákrokům je především estetické hledisko, prožitek individuální bolesti při těchto zákrocích ustupuje do pozadí.
Velké oblibě se těší hlavně tetování, tedy trvalá ozdobná pigmentace kůže nebo sliznice barevnými vpichy nebo řezy. V poslední době je moderní pearcing, což je propichování různých částí těla, a velmi bolestivý branding ­ vypalování. Trpět pro krásu se ovšem dá i jinak… LÁSKA A BOLEST Náš vnitřní život je velmi bohatý, jeho cesty jsou vydlážděny mnoha sny, touhami a přáními, pramenícími především z ideálu vlastní dokonalosti, který má nezřídka sexuální podtext. Často nikdy nedojde k jejich naplnění, a tak zůstávají ukryté v nejtemnějších zákoutích duše a vše se odehrává jen ve fantazii člověka.
Někdy ideály o sobě splynou s tradičním pojetím ideálu krásy či rituálem, jak je tomu u některých domorodých kmenů ve světě. Občas ale dojde k tomu, že člověk zatouží naplnit svůj ideál teď, hned, a bez dlouhého přemýšlení k tomu zvolí zcela kuriózní způsob… . . . . . Sedmadvacetiletému Františkovi se již od jinošských let velmi líbilo dámské poprsí, a doslova se v něm vzhlédl. Zpočátku se jen díval (na tom není nic divného), ale postupem let už nedokázal odolávat, a začal ženy a dívky osahávat. Není divu, že proto musel několikrát změnit zaměstnání. V té době už se mu ani nechtělo sahat na „cizí“ ňadra, zatoužil mít svá… „Zkoušel jsem si je nejdřív mazat cibulí. To se mi sice podařilo vyhnat si jedničky nebo i dvojky, ale do druhého dne mi zase splaskly,“ říká František. Rozladěn výsledkem, začal tedy vymýšlet dál, až přišel na „výrobu“ poprsí podtlakem ­ prostě zkonstruoval přístroj, který principem připomínal zavařování. A byl spokojen: podařilo se mu dosáhnout trvalého poprsí velikosti devět. O bolesti nemluvil…


BODY ART – osobní umění, staré jako lidstvo samo…

. . . . . Už v minulých letech bývalo na Karlově univerzitě dost zahraničních studentů z různých zemí. Někteří se po studiích vraceli domů, jiní u nás zůstali a často se tu založili rodinu. Tak to udělal i jeden z nich, původem Ind. Ke sňatku se sice odhodlal až ve svých čtyřiceti letech, zato s velmi mladou a okouzlující ženou. Jelikož chtěl být víc než dokonalým milencem, rozhodl se (zcela v duchu tradice své rodné země), pro to něco udělat. Bolest nebolest, inplantoval si do předkožky skleněné korálky, což mělo při milování přinášet nepopsatelné blaho partnerce v bodě, kterému se říká „dámská prostata“… . . . . . Zcela opačný důvod měl třiatřicetiletý kněz, který svého času působil jako misionář v severní Africe. Mezi domorodci musel velmi často čelit pohledu na poloobnažené ženy, což ho velmi rozrušovalo. Jeho ideálem krásy byla však pohlavní čistota. Pod heslem: „…pohoršuje-li tě oko tvé, vyvrc je jinde…“ (citace za Startého zákona) se rozhodl svůj problém řešit zcela nekompromisně: při každé erekci si po vrstvách postupně odstraňoval varlata a ránu si vždy zašil. Zajímavé bezesporu je, že uvedené procedury přežil? . . . . . O něco hůře dopadl jistý nemocniční zřízenec, na němž příroda šetřila jak rozumem, tak velikostí přirození. Kolegové se mu ve sprše posmívali, což ho velmi rmoutilo a po patnácti letech manželství vedlo k obavám, že už své ženě nebude stačit. Svěřil se tedy jednomu z kolegů, a ten mu poradil, aby denně vypil dvě plechovky slazeného kondenzovaného mléka. Asi po týdnu ho při tom zpozoroval jeden lékař a vysvětlil mu, že „tudy cesta nevede“. Dotyčný zřízenec se však nepoučil a nechal si od stejného „kamaráda“ poradit znovu: Večer, když manželka usnula, si přivázal na přirození provázek, který vedl přes pelest a zatížil kilovým závažím. Doufal, že tím dosáhne slibované žádoucí délky přirození. Touto technikou si způsobil kupodivu jen lehčí újmu… . . . . . Nejsmutněji skončil případ sedmdesátiletého dědečka. O zlaté svatební noci se chtěl se svou dlouholetou družkou ještě potěšit, ovšem už to nešlo tak, jako by si přál. V jednom okamžiku mu oči sklouzly na noční stolek. Otevřel zásuvku, vyjmul z ní inkoustovou tužku a pod vidinou úspěchu si jí vsunul do močové trubice. Není třeba zdůrazňovat, že mu to nebylo nic platné: slizniční otlaky byly velmi bolestivé a inkoustová tuha způsobila nekrózu pohlavního údu a následně mu přivodila otravu krve… . . . . . Ač se vám uvedené případy mohou zdát neuvěřitelné, jsou popsány tak, jak se skutečně staly. Dokonce u nás, v Čechách… . . . . . Autorky vyslovují poděkování MUDr. Josefu Götzovi z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem a zejména těm, kteří projevili odvahu vypovídat.

Category: 1997 / 04

Na světě existuje asi tři tisíce vůní. Některé z nich bychom ani za vůně nepovažovali, a přesto mají úžasnou moc stimulovat vzpomínky, evokovat představy, vyvolat emoce, vzrušit i uklidnit. Vůně umocňují naše vnímání a dokreslují význam všech ostatních smyslů. Díky nim jsme schopni vnímat některé informace dříve než je zaregistrují jiné smysly. Od samého počátku byly vůně součástí našeho živo-ta a dnes si zvykáme na to, že každý může mít svou osobitou vůni, ukrytou ve flakónku ne-bo lahvičce elegantního tvaru. A proto snad není od věci vědět něco o tom, jak vůně fungují.FEROMONOVÉ ZPRAVODAJSTVÍ Proč vlastně rostliny voní se přesně neví. Víme pouze tolik, že vylučují aromatické oleje a tím jednak přitahují hmyz a „zpříjemňují“ mu opylení a jednak odpuzují parazity nebo škůdce. Ve světě hmyzu ovšem slouží pachy jako důležitý dorozumívací prostředek, orientační bod nebo varování před číhající léčkou. O málo více víme o tom, jak a proč voní zvířata. Zvířata jsou vybavena nejenom pachem, který je odlišuje od ostatních jedinců, ale také silně účinnými feromony, které mohou „odstartovat“ u zvířat ovulaci nebo vedou k soubojům. Feromony jsou pro ně jakési „denní zpravodajství“, ze kterého se dozvídají ty základní novinky, vyvolávající strach, agresivitu nebo sexuální choutky. VŮNĚ ŽENY napadne vás, když v Paříži projde kolem dáma a pět metrů před ní i za ní ji signalizuje ostrá vůně, kterou nelze popsat jinak než provokativní. Je skutečně fakt, že vzhledem k tomu, že lidské feromony nebyly dosud vědci identifikovány, spoléhají samičky při milostném vábení na vůně. Určité vonné substance jsou erotogenní i na lidské samečky ­ především civet (neboli sekrece pachových žláz kočkovité šelmy cibetky) a pižmo (suché jelení sekrece). Přesto není tak daleko doba, kdy milenci více než parfémy upřednostňovali individuální pach těla, který je pro každého jedinečný stejně jako otisk palce. Tak například v dobách královny Elizabety si milenci vyměňovali „jablíčka lásky“ ­ to žena schovávala oloupané jablko v podpaží tak dlouho, až nasáklo jejím potem. Pak ho darovala milenci, který k němu ve volných chvílích čichal. Ještě zajímavější doklad o historii mravů podává Napoleon ve slavném dopisu Josefině. „Již se nekoupej,“ píše jí dva týdny před tím, než se setkali, aby mohl dosytosti vychutnat všechny její přirozené pachy. REPORTÉR NOS Každý člověk se za den nadechne průměrně 23 040krát a vydechne asi 16,2 metrů krychlových vzduchu. A v průběhu každého nadechnutí zaplaví molekuly vůní čichový orgán zvaný nos. Cestují do zadních částí nosní dutiny za nosní přepážku, kde dochází ke styku s čichovými buňkami, které mají na svém povrchu mikroskopické řasinky. Další proces už je vlastně jen o zpracování informace, a proto připomíná redakci novin nebo časopisu. Asi pět milionů buněk-reportérů vysílá podněty do čichových laloků ­ hlavní redakce mozku. Jakmile čichový lalok přijme informaci, zpracuje ji a vysílá ihned do novin, neboli limbického systému ­ tajemné části mozku, díky které vnímáme pocity a chutě. Tady se zpráva ještě jednou zrediguje a výsledné znění dá vědět člověku, jestli je právě cítěná vůně dobrá nebo špatná zpráva. KOUŘOVÁ ZPRÁVA BOHŮM Daleko dříve, než se lidé začali vonět kvůli pracovním a milostným úspěchům, snažili se uspokojit vůní bohy. Nevíme přesně, jak trvalo dlouho od objevu ohně k okamžiku, kdy člověk zjistil, že balzámy a pryskyřice vydávají po zahřátí vůně. Kouř vycházel k oblakům mimo jiné proto, aby tam zkontaktoval bohy. Koho dnes napadne, když se voní parfémem, že původně Per-fumum znamená v latině „prostřednictvím kouře“? Profese výrobce vůní přinášela velkou reputaci a prvními parfumáři byli egyptští kněží. Ráno zapalovali kadidlo a odpoledne myrrhu. Nádobky s vonným olejem ukládali do hrobek a pyramid. Ve všech egyptských chrámech najdete místnosti na přípravu vonných látek. Používali mandlový nebo olivový olej a z vůní byly nejoblíbenější levandule a citrusové plody. Později, za nadvlády Babyloňanů, došlo ke zjemnění životního stylu. Terasovité zahrady se osázely cedry, mimózou, jasmínem a liliemi. A máme tu základy hned několik z nejdůležitějších zdrojů esenciálních olejů. Například jasmín je jediná květinová vůně, kterou nelze imitovat a patří k nejdůležitějším květinovým složkám parfémů. VŮNĚ, O KTERÉ SE PÍŠE V BIBLI K velkému rozvoji parfémů došlo ve starověkém Řecku, kdy v období velkého rozvoje měst vznikly také první výrobny parfémů. Staly se místy, kde se scházeli lidé, jako se dnes scházejí v kavárnách a barech. Také vonné koupele byly na denním pořádku. Staří Řekové a později i Římané vyráběli vonné masti tak, že ponořili květy, listy a kořeny květin do zvířecího tuku nebo olivového oleje, aby z rostlin extrakcí získali vonné složky. Již tenkrát byly parfémy velmi drahé, patrně ještě dražší než dnes, a mohli si je dovolit jenom velmi bohatí. Například Kleopatra ve snaze získat srdce Marka Antonia nechala polít rudé plachty svého přepychového člunu parfémem. Parfémy provázejí lidstvo od samého počátku a ani Bible na ně nezapomněla. Svatý Lukáš tu vypráví totéž, co dnes zpívá Bára Basiková v slavném muzikálu Jesus Christus Superstar ­ o ženě, která v domě farizejově mazala Ježíšovi nohy vonnou mastí. Dnes se zdá téměř jisté, že tato mast obsahovala nard, aromatický olej z kořene valeriánského keře. Arabové pro extrakci vonných olejů jako první použili metodu destilace, která se v drobných obměnách používá dodnes. Květy nebo listy se nasekají nebo rozdrtí a následným zahřátím se z nich začnou odpařovat těkavé oleje. Pára prochází chlazenou skleněnou trubicí, kde olej kondenzuje. Zůstane sice sotva jedna tisícina z původního objemu rostlin, ale vůně je tak výrazná, že ji cítíme i po stonásobném zředění. FRANCOUZSKÝ OBJEV Z GRASSE Slavného parfemáře Ruggieriho do Evropy přivezla Kateřina Medicejská. Otevřel svůj krámek na Ponts-aux-Changes a jak čas ubíhal, pochopil, že stále oblíbenější než vonné oleje a masti se stala příprava parfémů s použitím alkoholu. To byl teprve skutečný počátek parfémů, jak je známe dnes. Destilace se totiž nemůže použít ve všech případech, protože některé oleje se teplem rozkládají. Objev nové technologie „dvoustupňové macerace“ pochází z města Grasse v jihofrancouzské Provence. To se vrstvy květů rozloží na rám s čistým lojem a vepřovým sádlem a směs se po dobu jednoho až tří dnů nechá odležet na chladném a tmavém místě. Tuk nasákne vonný olej z květin a říká se mu pomáda. Přidáním alkoholu se odstraní nežádoucí tuhý tuk a zbude roztok vonného oleje v alkoholu připravený k namíchání parfému. Tak se z Francie stala voňavkářská velmoc a Ludvík XIV., přezdívaný král parfémů, už radil dvořanům, aby denně měnili parfém. Za vlády dalšího Ludvíka ­ XV. přišla do módy kolínská voda, původně vytvořená v Cologne italským obchodníkem s hedvábím. Dnes vyrábějí vonné oleje většinou malé rodinné firmy v odlehlých oblastech a vycházejí přitom z technologických postupů, které staletí příliš nezměnila. Sedmdesát procent světové produkce růžového oleje pochází z Bulharska, kde v údolích balkánských hor sklízejí sběrači růžové lístky výhradně v noci, aby zůstala zachována vůně. Jen pro příklad ­ na výrobu jednoho gramu oleje se spotřebuje víc než 2000 okvětních lístků růže. JAK SE DĚLÁ VŮNĚ? Odborníci srovnávají tvorbu nové vůně s uměním stejně složitým jako je třeba malířství nebo hudba. Na samém začátku stojí úspěšní módní návrháři, anebo vůbec lidé, pohybující se v byznysu spojeném s luxusem. Ať už jsou to Paco Rabane, Hermés, Moschino, Dolce Gabana, Laura Biagiotti, Ninna Ricci z té klasiky módních návrhářů, anebo neortodoxní jako například Davidoff či Hugo Boss, vždy na začátku stojí osobitá vize světa, jakési osudové předurčení, linie, na které se všechny následující vůně budou odehrávat. Proces vzniku nové vůně začíná nápadem člověka, který po letech učení přesně rozezná různé vůně a jejich vzájemné kontrasty či harmonie. Takový člověk se nazývá „nos“ a je velmi ceněný. V současné době je na této planetě pouhých patnáct světově uznávaných „nosů“. Novou kompozici (která se skládá ze 20 až 400 vonných esencí) tvoří podle svého temperamentu a chuti třeba několik měsíců i let. Výběr parfémů je téměř nekonečný. Některé mají květinový charakter a převládající vůní je růže nebo gardénie. Jiné parfémy jsou orientální, bylinkové nebo kořenné. Ty obsahují skořicový olej z Číny, Barmy, Srí Lanky nebo muškátový olej z Indonésie a ostrovů v karibské oblasti. Pánské vody po holení často obsahují vůně kořenné, vůně dřeva nebo kůže. Není žádným tajemstvím, že vůně se skládá z několika fází, které tvoří pyramidu. První je alkoholový hrot, který se musí nejprve odpařit, protože jinak jsou receptory čichu blokovány. Následuje HLAVA ­ přináší první dojem z parfému, má jiskru a svěžest a vyprchá asi po patnácti minutách. SRDCE dodává měkký a intenzivní zážitek, nejčastěji květinové nebo kořeněné vůně a projeví se po dvou až třech hodinách. ZÁKLAD dává mimořádné aroma těžkým parfémům a tvoří jej vonné dřeviny a živočišné nebo krystalické substance. Projevuje se za tři až čtyři hodiny. ŘEČ VŮNĚ Vůně promlouvají podle toho, koho mají oslovit a jak. Jejich nositel si musí zvolit tu pravou, která souzní s jeho vitalitou a mentalitou. Vůně může zdůrazňovat image svého nositele ­ pánskou agresivitu, jemnost, slunce, duševní klid, klasiku, živost, energii, radost, rychlost a agresivitu, to všechno se dá vyjádřit pomocí parfému. Ale pozor ­ na každém z nás vůně voní jinak ­ způsobuje to reakce, která nastane po kontaktu s lidskou pokožkou. Proto se vlastně vyrábí tolik parfémů a nedá se nikdy říci pro koho je ten pravý. Je to také důvod, proč se může vyrábět Paco Rabane nebo Etienne Aigner stejný pro muže i ženy ­ a přitom na každém voní jinak. A z toho důvodu se také používají při prodeji parfémů testery a zkušební vzorky. TRENDY Dnes se používají parfémy podle toho, jak mají působit na psychiku ­ například taková návštěva fitcentra může znamenat vzít si s sebou kosmetický kufřík a použít parfém s látkami k posílení vitality před cvičením, další parfém k relaxaci po cvičení a třetí parfém k uvolnění do sauny nebo bazénu. Parfémy mají od jiných druhů luxusního zboží podléhajícího módě výhodu v tom, že klasika je tu pořád mladá. Dnešním trendem je stejná vůně pro muže i ženy (tzv. vůně unisex) a jaký bude další trend, je dost nevyzpytatelné. Jisté je, že klasické staré parfémy budou vonět pořád.  

Category: 1997 / 04

Palauská republika (Filipíny) ukrývá uvnitř svých lagun fantastické ostrovy. Nejpodivuhodnější živočichové žijí v jezerech Skalnatých ostrovů, z nichž jedním je Wet ra Edead. Jeho vody se hemží tisíci průsvitných medúz, jejichž zvláštní zvyklosti se zatím daří vědcům vysvětlit jen částečně. Jedním z odborníků, kteří o rozluštění této záhady usilují, je americká bioložka Ann Hillmann Kitalongová.SOUOSTROVÍ SNŮ Ohromeným návštěvníkům mikronéského soustroví Palau připadá, že se ocitli na stránkách prospektu cestovní kanceláře. Svěží zeleň ostrovů svítí uprostřed modrých vod Tichého oceánu, bělavé pláže zalévané sluncem vybízejí ke sladké nečinnosti a křišťálová čirost lagun láká plavce. Podmořský svět u palauských pobřeží se těší zasloužené pověsti ráje potápěčů: nevyčerpatelný zdroj objevů představují pro milovníky potápění především Skalnaté ostrovy v jižní části souostroví. Nikde jinde nenabízí mořské dno takovou hojnost korálových zahrad. Bylo zde klasifikováno přes 700 biologických druhů; v pestrobarevném bohatství vodní fauny objevíme vzácného dugonga, „klauní rybu“ (Amphiprion percula), vybarvenou vskutku šaškovsky, či obří škeble, ale též jedovaté mořské hady nebo dravé žraloky tygří.

Američanka Ann Kitalongová krásy Palau důvěrně zná. Přistěhovala se na ostrovy roku 1979 a vdala se za Clarence, který se tu narodil, a založila s ním Environment Inc., společnost zaměřenou na poradenskou činnost v otázkách životního prostředí. Manželé žijí na ostrově Koror, ve správním centru Palauské republiky. Jelikož Ann vystudovala zoologii a biologii na havajské a guamské univerzitě, souostroví je pro ni v prvé řadě pozoruhodným polem pro vědecké zkoumání. Nyní se ochraně a studiu zdejší jedinečně bohaté a rozmanité vodní fauny věnuje profesionálně. CESTA K JEZERU Za chladivého svítání, jehož blahodárných účinků si zde lidé velmi cení, opouštíme s Ann a Clarencem jejich dům a vydáváme se s nimi z ostrova Koror na jednu z jejich častých výprav. Cílem je Eil Malk ve Skalnatých ostrovech.

Asi po hodině cesty vypínáme lodní motor a zastavujeme v ranním tichu u paty strmého útesu zakrytého bujnou vegetací. Potápěčskou výstroj a měřicí přístroje je třeba naložit na záda. Než se vyšplháme sedmdesátimetrovým svahem, spustíme na druhé straně a proklestíme si cestu hustými houštinami pralesa, trvá to dobrých dvacet minut. „Raději se nedotýkejte větví,“ varuje nás Ann. „Některé mangovníky vylučují jedovatou mízu.“

Konečně se ocitáme u cíle své cesty: před námi se otevírá pohled na jezero Wet ra Edead. Sem chodí Ann navštěvovat jedny z nejúžasnějších obyvatel vodního světa. Díky hradbě džungle a útesů se zde život vyvíjí mírumilovně a neohrožuje ho žádný velký predátor ani člověk. Propluli jsme kanálem lemovaným spletí mangrovových kořenů a Ann si nasadila potápěčskou výstroj. Jakmile se ponořila do jezera, hned se kolem ní shluklo plno zvědavých tvorů. TAJEMNÝ TANEC TISÍCŮ TVORŮ Ve Wet ra Edead proplouvají mezi rukama a nohama potápěčů tisíce medúz. V 420 metrů dlouhém a 30 metrů hlubokém jezeře žije 1 600 000 medúz. Pohled na vznášející se průsvitné kouličky menší než lidský palec vás naplňuje pocitem, že jste byli přeneseni do podvodní říše kouzel. Zástupci rodu Mastigia, od nichž se zlatavě odrážejí paprsky vycházejícího slunce, sdílí jezerní vody s méně hojnými bílými talířovkami rodu Aurelia. Oba druhy jsou zcela neškodné, neboť nemají žahavá chapadélka, pomocí nichž ostatní druhy medúz uchvacují svou kořist. Když je jimi člověk ve vodě obklopen, přesto se zprvu nedokáže zbavit jistého pocitu znepokojení.

„Zdejší koncentrace medúz je pro nás záhadou,“ říká Ann. „Proč jich tu žije tak nesmírný počet? Není nám to zatím úplně jasné.“ Výzkumný projekt, na němž Ann pracuje, se to pokouší objasnit. Ačkoli medúzy patří mezi organismy neurologicky velmi jednoduché, neumíme jejich zdejší chování plně vysvětlit. Zdá se, jako by je řídil nějaký neviditelný časový spínač. V jezeře lze pozorovat jakýsi taneční rituál: všechny Mastigia se společně pohybují proti směru hodinových ručiček. Ráno putují na východ. Pokud se dostanou do stínu stromů rostoucích na břehu, hledají si místo, kam sluneční paprsky aspoň skulinkou dopadají. O druhé odpoledne, jako mávnutím kouzelné hůlky, začnou Mastigia cestovat na západ. ZOOXANTHELLY Jak vysvětlit toto tajemství přírody? Ann a její kolegové již zjistili, že zázračná choreografie medúzího tance vznikla zásluhou symbiózy. Mastigia poskytují pod svým zvonem přístřeší drobným chlorofylovým řasám, zvaným zooxanthelly. Tyto žluté až hnědé řasy jim jejich pohostinnost oplácejí: pomocí fotosyntézy dodávají medúzám potřebné živiny. Jejich hostitelé proto mohou dobře prospívat i ve zdánlivě sterilních vodách.

Má-li fotosyntéza probíhat, zooxanthelly potřebují světlo. A medúzy se tedy při svém tanci vlastně celý den otáčejí za sluncem. Osm primitivních očí umístěných po obvodu zvonu jim umožňuje rozlišovat světlo a stín, takže se dokážou stínům vyhýbat a zajistit, aby na povrch jejich těla světlo dopadalo stejnoměrně.Jedna záhada ovšem zůstává nerozřešena. Na ostrově Eil Malk najdeme tři jezera s velmi početnou populací Mastigia a v každém z nich se tito tvorové pohybují jinak. Jak ukázal experiment, přemístíme-li medúzu do jiného jezera, nedokáže se přizpůsobit novému směru pohybu a bude tvrdohlavě plavat proti všem ostatním.

Jediné nebezpečí představuje v tomto jezerním království bílá sasanka, Aiptasia pulchella. Její hbitá chapadla lapí každou kořist, která se jim ocitne na dosah. Kus pod námi právě jedna z nich chytila medúzu. Hlouběji se pak světlo potápěčských svítilen ztrácí v husté mlze. Čtrnáct metrů pod hladinou už nelze rozeznat vůbec nic. Organické bakterie, vznikající při pomalém rozkladu spadaného listí, pohlcují veškeré světlo stejně jako kyslík. Brzy se voda zbarví do nachova. A ještě o metr níže by si potápěč zaplaval ­ a udusil se ­ v kyselinové lázni: amoniak a sirovodík vyvržené bakteriovou vrstvou z metanu.

Jev poprvé studoval profesor Ann Kitalongové, biolog Leonard Muscatine z UCLA, proslulé losangeleské univerzity. V temných hlubinách Wet ra Edead dosahuje koncentrace amoniaku hodnot, které patří k nejvyšším na světě. A čpavek má toxické účinky na jakýkoli organismus neschopný obejít se bez kyslíku. Je tudíž jedovatý jak pro člověka, tak pro medúzy.

Profesor Muscatine objevil, že Mastigia vstřebávají ohromná množství amoniaku, a proto pro svůj vývoj potřebují zooxanthelly. „Nedávná expedice, vedená dalším odborníkem UCLA, Wiliamem Hammerem, se potápěla v noci,“ vyprávěla Ann. „Podařilo se nám prokázat, že když slunce zapadne, Mastigia pozmění svůj tanec. Ponoří se hlouběji, aby načerpaly amoniak.“ Krmí tak řasy, které je živí ve dne.

Za soumraku je Ann Kitalongová s počítáním hustoty jezerní populace a zkoumáním citlivosti medúz na slunce hotova. Vrací se na břeh a zapisuje si pozorování dnešního dne ­ pro další vědeckou expedici. Ve slabé záři dohasínajícího slunce neslyšně plachtí nad jezerem obrovitý netopýr. JEZERO WET RA EDEAD Samostatná Palauská republika je součástí Západních Karolín. Rozkládá se na ploše zhruba 500 km2 a tvoří ji asi 350 ostrůvků korálového a sopečného původu. Skalnaté ostrovy ­ její jižní cíp ­ se podle jedné legendy zrodily z obrovité škeble skryté v propastných hlubinách.

Ve skutečnosti byly tyto ostrovy kdysi vyzdviženy tektonickými silami. Předtím patřily k laguně obklopené korálovými útesy. Následkem tektonického posunu byla část vody uvězněna za vápencovými skalisky: od vodních ploch oceánu se takto oddělila jezera. Na Skalnatých ostrovech jich vzniklo přes osmdesát. Nejznámějším z nich je Wet ra Edead, což přeloženo z místního jazyka znamená Jezero medúz.

Kromě Wet ra Edead objevíme medúzy jen ve dvou dalších jezerech. Tato čarokrásná místa však přitahují vědce ještě z jiných důvodů. Zmíněná trojice jezer představuje výborné místo pro studium geochemických procesů, jež existují v jakémkoli téměř uzavřeném mořském prostředí, například v Černém moři, nebo existovaly v průběhu geologických dějin v oceánech omývajících pevninu.

Jelikož se voda uvnitř vápencového lože obnovuje pouze minimálně, jezera se rozdělila na různé vrstvy. Jejich stratifikaci navíc v této rovníkové oblasti podporují vytrvalé deště, které rozřeďují dobře okysličenou vodu při hladině; těžší slaná voda zůstává v hlubinách a neobsahuje žádný kyslík. V místě, kde se obě vrstvy stýkají, se vytvořilo nachově červené bakteriové pásmo. Pod ním už voda nepropouští světlo a obsahuje nejvyšší koncentrace sirovodíku, amoniaku, fosforečnanů a metanu na světě.

Jezera jsou pro vědecká zkoumání vhodná i proto, že jejich fyzikální a chemické vlastnosti se prakticky nemění. Za prvé díky zeměpisné poloze v těsné blízkosti rovníku, kde nedochází k velkým klimatickým změnám; za druhé díky sevřené hradbě skalisek, která je chrání před silnými větry, jež v této oblasti tajfunů promíchávají vody. Kombinace uvedených i dalších faktorů spolu s jednoduchým potravním řetězcem poskytuje ideální podmínky pro geochemická bádání.  

Category: 1997 / 04

Tento článek jde jaksi proti srsti dosavadní koncepci magazínu KOKTEJL. Namísto krás přírody se vám na následujících stránkách pokusíme přiblížit hrůzy doslova „nelidské“. Věříme, že občas i takovýto hrůzyplný obraz patří k pravdivému pohledu na svět, ve všech jeho barvách vůních a pocitech. Úmyslně se vyhýbáme zabíjení ve válce, které má jiné příčiny i mechanismy ­ i když někteří váleční zločinci podle norem, zákonů, které jsme si my lidé sami stanovili, mezi masové vrahy patří. Nepovažujeme za masové vrahy lékaře, kteří provádějí potraty, i když i na toto téma se vedou odborné diskuse. Podle mínění agenta FBI Roberta Resslera se pojem masového vraha vztahuje na osoby, které spáchaly alespoň tři vraždy v určitém časovém rozmezí. Vražda musí mít určitý typický charakter, většinou se sexuálním podtextem, což ale nemusí být jen znásilnění nebo pohlavní znetvoření.

TAKOVÝ NORMÁLNÍ ZABIJÁK Do bývalé trestanecké osady v australském Porth Arturu přijel ve volkswagenu se surfovým prknem na střeše. Předtím, než vstoupil do kavárny Broad Arrow, si popovídal s turisty. Pak devětadvacetiletý Martin Bryant vkráčel do kavárny a bez zjevného důvodu zahájil palbu na lidi, mezi nimiž byly děti, zaměstnanci, místní obyvatelé i turisté. Zastřelil dvacet lidí, kteří tam obědvali.

Vyšel pak ven a bez rozmyslu střílel kolem sebe, zatímco turisté s křikem utíkali pryč. Pak svou zbraň na parkovišti namířil na auta a tři autobusy. Za střelby vzniklo několik požárů. „Slyšeli jsme nějakou paní, jak volá o pomoc pro své dítě, ale to již bylo mrtvé,“ uvedla australská turistka Karen Jonesová. Útočník poté odjel autem k blízkému hotelu plnému turistů a uvnitř opět spustily jeho velkorážné armádní útočné pušky typu AR-15 a SKS. Místní sdělovací prostředky uvedly, že mladík střílel i na vrtulníky, které převážely zraněné do nemocnice. Do hodiny před kavárnou, v automobilech a jiných místech, postřílel dvanáct dalších lidí včetně tříleté holčičky. Tři osoby, které unesl, byly nalezeny mrtvé a devatenáct osob Bryant zranil. Vraha chytili policisté, když se snažil uhasit oheň na svých šatech.

Den po vraždění byla fotografie masového vraha na přední straně každých větších australských novin. Mladý člověk, dlouhé plavé vlasy a modré oči. Na každé fotografie vypadal jinak, ale vždy měl lhostejné prázdné oči. V jedněch novinách ho zpodobnili karikaturou hroznýše. Zvláštním znamením bylo, že jeho hlava byla nakloněná ke straně, jako kdyby ji právě zavěšoval do smyčky.
Lidé, kteří Bryanta znali, ho popsali jako rozkošného, mírného a laskavého člověka. Bryant Martin nebyl reprezentantem démonického zla, ale zastupoval něco obyčejnějšího, a proto možná zlověstnějšího. Zabil třicet pět lidí jakoby vykonával drobné domácí práce.
U soudu Bryant řekl, že si „uvědomuje, že zbytek života stráví ve vězení…“
„Odmítá však říci, proč masakr spáchal,“ sdělil vrahův advokát John Avery. Bryant mu nařídil, aby neusiloval o uznání žádných polehčujících okolností. „Prostě to bylo ve mně, jít tam a zabít… mnoho lidí…“

MARC DUTROUX, ORGANIZOVANÝ NETVOR 12. května 1996 se cestou do školy v Kain, belgické vesnici poblíž francouzských hranic, ztratila i s jízdním kolem dvanáctiletá Sabine Dardenneová. 9. srpna zmizela z plovárny v Betrix v jižní Belgii o dva roky starší Laetitia Delhezová. O necelý týden později, 15. srpna, byly obě pohřešované dívky nalezeny. Policie je objevila v domě jistého Marka Dutrouxe. Radost Belgičanů ale netrvala dlouho, neboť Dutrouxův dům odhalil ještě další, dosti děsivé skutečnosti. Případu koncem loňského léta věnovaly značnou pozornost i české sdělovací prostředky, neboť stopy zločinů vedly mimo jiné i do naší republiky.

15. srpna se Dutroux při výslechu zhroutil a prozradil vyšetřovatelům, kde nezvěstné dívky zadržuje. Dovedl je do suterénního pokojíku svého domu v Marcinelle a ukázal jim dokonale maskované posuvné dveře. Za nimi se skrývala bíle vymalovaná betonová cela o rozměrech 3 x 2 metry, v níž vyděšeně seděly obě unesené školačky. Jak se později prokázalo, Laetitia byla několikrát znásilněna a omámena drogami a rovněž na mladší Sabine bylo pácháno sexuální násilí.

Dutroux se policii doznal i k dalším zločinům. Řekl, kam zakopal těla Mélissy a Julie, dvou osmiletých děvčátek (nezvěstných od června 1995) a tělo svého komplice Bernarda Weinsteina. Přiznal se také k únosu další dvojice dívek.
Při pátrání, kdy byly všechny jeho domy a přilehlé pozemky zcela rozkopány, byla v jednom suterénu objevena soustava podzemních cel, které patrně sloužily jako mezistanice, kde byly přechodně skladovány „úlovky“, jež se pak posílaly jako draze placené zboží kamsi dál. Podle všeho do východní Evropy, pravděpodobně také k nám, neboť Dutroux v posledních letech Českou republiku opakovaně navštěvoval.
Od léta 1995 byl Dutroux vyšetřován pro krádeže aut a v prosinci téhož roku odsouzen ke čtyřem měsícům. Jelikož v té době stále věznil Julii a Mélissu, pověřil svého společníka Leliévra, aby dívkám nosil jídlo. Ten je ale nakonec nechal vyhladovět. Jak Dutroux tvrdí, našel po svém propuštění jednu již mrtvou, druhou natolik zesláblou, že mu doslova zemřela v náručí. Obě pohřbil na zahradě; jejich těla zůstala v jílovité půdě natolik zachována, že není pochyb o jejich sexuálním zneužívání. V téže době zavraždil Dutroux „zrádce“ Weinsteina, nazývaného sousedy „vlídný Bernard“, kterého se patrně potřeboval zbavit jako nepohodlného svědka. Omámil ho drogami a zaživa zakopal.
Devětatřicetiletý Marc Dutroux je otcem zdánlivě normální rodiny. Vychovává se svou ženou, bývalou učitelkou Michéle, tři malé děti. Při bližším pohledu ale rozhodně nevinně nepůsobí a policie i úřady dostávaly o jeho podezřelých aktivitách tolik signálů, že jejich přístup nelze označit jinak než jako trestuhodnou nedbalost.Marc Dutroux byl již roku 1983 obviněn ze znásilnění a mučení padesátileté ženy, nakonec však byla žaloba stažena pro nedostatek důkazů. V únoru 1986 mu bylo dokázáno, že unesl a znásilnil pět dívek ve věku 12­19 let. Při všech pěti únosech svou obět po 24 hodinách propustil. Soud mu vyměřil trest 13 a půl roku odnětí svobody; jeho žena strávila ve vězení za spoluúčast na zločinech tři roky. V dubnu 1992 je Dutrouxovi druhá polovina trestu prominuta za dobré chování. Je podmínečně propuštěn s tím, že na jeho materiálech je rukou napsáno „přísně sledovat“.

V poslední době si Dutroux žil poměrně blahobytně, vezmeme-li v úvahu, že to byl nezaměstnaný elektrikář. Vlastnil v Charleroi a okolí šest domů a patřilo mu několik aut. Stýkal se s podezřelými typy. Správní orgány obdržely jisté informace o jeho zapojení do obchodu s dětmi, patrně jim ale nepřikládaly význam. Z policejních materiálů vyšlo dokonce najevo, že kdosi před dvěma lety vypovídal o jeho aktivitách a citoval, jaké ceny Dutroux za unesené dívky požaduje. Když policie několikrát prohledávala roku 1985 Dutrouxův dům v souvislosti s krádežemi aut, nikdy neobjevila suterénní celu, v níž byly tehdy zavřené dnes již mrtvé Mélissa a Julie. Jednou dokonce slyšeli policisté dětské výkřiky, ale Dutroux jim řekl, že to byly jenom hlasy jeho dětí.

Částečně se celý případ podobal „tasmánskému zabijákovi“. Podstatný rozdíl je v tom, že nejde o žádného samotářského zvrhlíka, ale o dobře organizovaný obchod. Dutroux si vybudoval v suterénu celu (policie dokonce zašla jeho stavební úpravy zkontrolovat ­ a zkonstatovala, že opravuje dům). Potom najímal lidi, jimž za unesení dívky platil. Padesát tisíc. Od něj ji bylo možné koupit za sto, sto padesát tisíc. Metoda únosu, kterou údajně doporučoval, byla jednoduchá: „Prostě jí dáte ruku přes pusu. Jak ji dostanete do auta, máte vyhráno. Ven se nedostane, protože je tam bezpečnostní systém, aby nemohly děti vypadnout.“

V západní Evropě vyvolal případ silný šok. Během vyšetřování se mimo jiné ukázalo, že v Belgii se potýkají s podobnými problémy jako u nás: přeplněné věznice, otázka znovuzavedení trestu smrti, problematický přístup některých složek policie a v neposlední řadě právní systém, v němž práva těch, kdo přestupují zákon, jsou mnohem lépe zajištěna než práva jejich obětí. Při řešení těchto problémů se Evropa může v lecčems nechat inspirovat Američany. Ti kupříkladu zavedli zákon pověřující místní úřady, aby lidem oznámily, pokud se do jejich sousedství přistěhuje čerstvě propuštěný násilník. Zákon je známý jako „Megan?s Law“ ­ podle jména dívky, jíž by byl roku 1994 patrně mohl zachránit život.

POMSTA OŠKLIVÉHO KÁČÁTKA „Dnes, 8. 7. 1973, ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí. Zaviním smrt mnoha lidí. Budu souzena a potrestána…

…Po 13 let vyrůstám v pařátech tzv. dobré rodiny. Jsem bita a týrána: hračka dospělých a oběť školních dětí. Mám přezdívky: Dračice, Mumie, Tarzan, Nalomený anděl, Kamenný kvítek, Spící panna… Moji trapiči jsou nemilosrdní. Jsem zrůdný člen stáda a černá ovce rodiny. Pokud má paměť sahá, jsem osamělá. Nemám přátele a nikdy mít nebudu. Upadám v zoufalství…

…Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou. Zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATÍM SVÝM NENÁVISTNÍKŮM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné.

A protože společnost je tak velký suverén, že není schopna sama sebe obsloužit, bývá souzena soukromě, někdy je potrestána, někdy jen šokována. Toto je můj rozsudek: Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je „X“ lidí málo.

Vážení, prosím, abyste tento dopis přijali jako dokument. Byl napsán na obranu proti případnému znevážení a zesměšnění mého činu; také jako poukázání na to, že jsem člověk pohybující se dosud v mezích duševní normy.“

(Z dopisu veřejnosti,který Olga zaslala do několikaredakcí dva dny před svým činem.)
. . . . . Dne 10. 7. 1973 najela Olga Hepnarová vypůjčeným náklaďákem na chodník, kde čekalo asi dvacet lidí na tramvaj. Řídila tak, aby nenarazila do zdi, ale aby přejela nebo alespoň zachytila všechny lidi, co tam byli. Toho, co se stalo, nelituje. Šlo o princip. Společnost ničí jednotlivce, ten má tedy právo ničit společnost. Vlastně jí prý neřekli, kolik je mrtvých.„Já svůj čin pokládám také za sebevražedný, protože mohu dostat trest smrti ­ asi na 20 %.“ V době, kdy to Olga prohlašuje, snad ani netuší, jak blízko je pravdě. V principu by jí prý bylo milejší být popravena, její čin by pak měl větší hodnotu. Nevěří, že to, co napsala do novin, bude kdy publikováno, leda mezi odborníky.

Co jí k jejímu činu vedlo? Jen spousta drobných, ale dlouhotrvajících odsudků okolí, že byla jiná. Snad nic tak strašného, ale přece jen ve svém důsledku to NIC uvedlo do pohybu mohutnou nenávist, která usmrtila desítku lidí.

Od první do páté třídy měla ve škole přezdívku Dračice, nenechala se bít, například se postavila i proti třem klukům.

„Nikoho jsem ale nechtěla nikdy provokovat.“

Její větší problémy nastaly v 7. třídě: rodičům neříkala, proč nechce chodit do školy, snad ani nic nevěděli. Přemístili jí pro neshody s třídou a učitelem do jiné třídy, tam si ale také nezvykla.

Těžce nesla, když viděla, že ostatní děvčata chodí lépe oblečena. Její matka byla nevkusná, kupovala jí ošklivé věci, musela nosit věci po sestře ­ třeba zašívané spodní prádlo (to jí vadilo při převlékání před tělocvikem).
Ve třinácti letech snědla dvě tuby prášků.

„Potkala jsem někdy v té době na ulici kluka, pískal si. Když mne míjel, přestal a odplivl si přede mnou. Nedivila jsem se tomu, byla jsem na takové projevy zvyklá ze školy. Jen jsem si to pamatovala a sčítala. Jako tu prodavačku, která mi udělala scénu jen proto, že jsem mluvila potichu.“

Odmítala chodit do školy, požádala sama o umístění „do polepšovny“, byla umístěna do ústavu pro „obtížně vychovatelné“ v Opařanech.

Mezi jejími rodiči došlo také kdysi k drobné roztržce: přechodně uvažovali o prodeji rekreačního domku. V té době v domku také vznikl požár.

„Polila jsem dřevěné dveře do chléva benzinem a zapálila jsem to. Nad chlévem byla půda a seno, chytlo by to celé. Chtěla jsem se pomstít otci.“ V domku mimo jiné spala i sestra.

Nájemníci ale zlikvidovali požár dřív, než stačil napáchat nějaké škody.

Bylo jí jedno, že při tom mohli zahynout lidé?

„To mi bylo fuk, chtěla jsem udělat ten požár, ať se zachrání jak umí…“

Byla zklamaná výsledkem?„Ano, ale dělala jsem to taky proto, aby bylo doma o jednu příčinu hádek míň.“

V devatenácti potkala na ulici partu mladíků, kteří na ni volali: „Ta je hnusná, podívej jak chodí!“ Přemýšlela o světě a o tom, že by měla něco udělat: A) pomstít se, B) jít společnosti z cesty (klášter nebo bydlet na samotě), C) sebevražda. V patnácti došla k názoru, že páchat sebevraždu by bylo nesprávné, měla by se zaměřit na viníky. Mohla by třeba vykolejit vlak. Nebo kdyby se dostala ke střelné zbrani, mohla by zastřelit jak rodiče, tak sestru, eventuelně by šla pak po ulici a udělala masakr s pistolí.

A nebyly to úvahy ve formě fantazií: Dva roky chodila do Svazarmu, aby získala zbrojní pas, a tím i povolení ke koupi zbraně.
Týden před trestným činem hledala známou, která dělala sestru na psychiatrické klinice. Chtěla od ní, aby jí zařídila přijetí na psychiatrické klinice. Známou ovšem nenašla, ani v Praze, ani v Plzni ­ v Plzni jí nechala dopis.

Co očekávala od pobytu na klinice?

„Od doktorů jsem už nečekala nic, jen že se tam seznámím s nějakou partnerkou.“

Kdyby v zástupu lidí, co jste přejela, byli také homosexuální?

„To mi bylo jedno, stejně jako mi bylo jedno, že v zástupu byla těhotná matka.“

Když jela, byla trochu napjatá, ale vztek nepociťovala. Není to neobvyklé, zabíjet bez vzteku?

„Já jsem právě nezabíjela ze vzteku, ale na základě rozumové úvahy.“ Popírá, že by kdy v minulosti při zhlédnutí bití, týrání nebo ponižování zažívala pohlavní vzrušení, ani při činu nebyla pohlavně vzrušená. Svůj čin dokonce o chvíli odložila, protože na chodníku nebylo dost lidí. O nějakou chvíli „byla vhodná situace“, tak zatočila na chodník až v poslední chvíli, aby lidé nemohli uskočit. Když vjížděla do lidí, viděla údiv, překvapení… Nechtěla se dívat, ale nezavřela oči: „Já vlastně viděla, jen jak je porážím, z auta není moc vidět, je to vysoké… Cítila jsem ty nárazy, ono to otočilo auto zas k silnici… Chtěla jsem jet po chodníku ještě dál, jela bych po chodníku a ještě pak přes uličku a chtěla jsem pokračovat za rohem po chodníku.“

Proč se nechtěla na vjetí do lidí koukat?

„Neměla jsem z toho dobrý pocit, pro mne to bylo nepříjemné to udělat… Pak jsem ale pocítila úlevu, že se mi to povedlo.“

Automobil se zastavil o pouliční osvětlení. Vzala kabelku, svetřík a cigarety, které si koupila do vazby, a připravila se na vystoupení z vozu. Když jí odváděl příslušník VB, ohlédla se zpět na místo svého činu.
Olga Hepnarová byla poslední ženou v Československu, která byla odsouzena k trestu smrti a oběšena.
(byly použity záznamyz psychiatrického posudkusoudních znalců)

DIAGNÓZA ­ VRAH! „Vrahy spojuje to, že v některé oblasti jsou odlišní od toho, co považujeme za normu,“ říká psychiatr a sexuolog MUDr. Pavel Zemek, CSc. „Normální člověk když se pohádá s manželkou, tak ji nevráží nůž do břicha. U vrahů je tam něco navíc, většinou kombinace obzvláště nepříznivých faktorů osobnosti.
Obecně lze říci, že se rozlišují sériové vraždy a hromadné vraždy ­ má to svůj význam z hlediska „osobnosti“ pachatele.
Případ Hepnarová ­ byla takový otloukánek odmalička ­ neúspěšná dcera, neúspěšná v práci. Sešly se tu krajně nepříznivé osobnostní vlastnosti. Jednak to byla v jejím případě schizoidní složka osobnosti, pak agresivní, hysterická a katastrofálně šlo i o ženu sexuálně „odlišnou“. Když se to všechno sejde, tak to vždycky skončí katastrofou, tak zní poučka.

Primář, starý zkušený člověk, chtěl demonstrovat její hysteričnost, a tak jí řekl, že o jejím činu nikdo neví, i soud proběhne v tajnosti. Bylo to na ní tak silné, že se vrhla k oknu, že něj skočí. Bachařka po ní hrábla a chytla ji v poslední chvíli. Tak dramaticky se potvrdila hysterická složka její osobnosti.“

HYSTERIE nutí člověka, který díky ní trpí celoživotním neklidem, k velkým událostem. Hysterici uzavírají podivná nevyrovnaná přátelství, hysterie je také například koketerie. SCHIZOIDNÍ člověk je uzavřený do sebe, není schopen navázat kontakt, ale nemusí to být vždy negativní ­ například schizoidní vědec je velice koncentrovaný na svou práci.

AGRESIVITA je pro vraha předpokladem, musí tam být a velmi často je to všechno ještě sexuálně podmíněné, přičemž většinou je to SEXUALITA odlišná než standardní, to znamená, že se hůř získávají partneři.

„Něco jiného je SCHIZOFRENIE, kdy jednáte pod vlivem poruch vnímání či myšlení. Znal jsem kluka, který chtěl skočit z třetího patra, protože ho ̧volala Panenka Maria?,“ říká MUDr. Zemek.

SADISMUS má několik forem a jinak se projevuje u lidí s vyšším intelektem, kteří si uvědomují důsledky svých činů v širších souvislostech. Pro nekrosadisty jsou smrt nebo fyzické mučení vzrušující. Sem patří i současný kanibalismus.„Zvláštním případem je takzvaná rozšířená sebevražda ­ to není právní termín, ale psychiatrický,“ podotýká MuDr. Zemek. „Může se stát, že člověk v těžké depresi zabije nejen sebe, ale i děti, manželku a tchýni, aby je uchránil před tou domnělou hrůzou světa. Známé jsou i případy schizofrenie, kdy měl vrah sluchové halucinace přikazující zabíjet.

Pokud se týká vražd s motivem získání majetku oběti, není velký rozdíl mezi ̧loupežníkem? a nájemným vrahem. Snad jen ten, že nájemní vrazi bývají většinou „inteligentnější“ především na Západě jsou to profesionálové, kteří mají zajištěnou cestu k útěku. Film Šakal byl bezvadnou studií nájemného vraha. Citově naprosto chladný, vlastně také schizoidní, žádné zázemí, neschopný citu.“
Pane doktore, myslíte, že by Hepnarová znovu vraždila? Ano. Takže byl trest smrti oprávněný? Jste jeho zastáncem? Ano. Nebojíte se chyby? Strach člověka provází pořád ­ když nasedá do auta, píše dopis… Proč myslíte, že je ve světě víc násilí než dřív? Protože se zlu dělá reklama. Ukázka vraždění ve filmech je prezentována naprosto chybně. Hrdina jde, někoho zastřelí a nic se neděje. A když si to domyslíte do konce, musí přijet sanita, pohřebáci, příbuzní, vyšetřovatelé, zaměstnává se tím mnoho desítek lidí. A to nedomýšlení důsledků právě na lidi působí. Dalším vlivem jsou životní zkušenosti. Jestliže se tady vyhazují auta do vzduchu, nepřijde se na to kdo to udělal a zločiny zůstávají nepotrestány, tak to vede k právnímu nihilismu. Proč je nejvíce sexuálních vrahů do 35 let? Asi proto, že jsou nejvíc sexuálně nabití. Věk deviantních vrahů se posunul dolů také proto, že se posunul dolů i práh pohlavní zralosti. Mají lidé, kteří zabíjejí svědomí? Nemůže být kdesi jejich chladný postoj někdy pozérství? Například Hojer byl naprostý primitiv, který ani na to, aby byl pozér, neměl. Na co si mají ženy dávat pozor? Aby se nedostaly do situace, kdy budou samy. Když už k přepadení dojde, může být pozdě.

ČESKÝ SEXUÁLNÍ KANIBAL Jmenoval se Ladislav Hojer a bylo mu dvacet, když v prosinci 1978 přijel do Děčína, hnán touhou po ženě. Po půlnoci sáhnul jedné protijdoucí na prsa. Třicetiletá Eva se dala na útěk. Hojer ji pronásleduje. Eva křičí. Hojer jí zakrývá zezadu ústa a objímá krk. Eva upadá do bezvědomí. Za nohy ji odtáhne k Labi a pokouší se ji znásilnit. Eva se probírá, začíná se bránit, a tak ji Hojer uškrtí.

V lednu 1979, už jako „pétépák“, opouští bez povolení posádku v Liptovském Mikuláši a v nočním rychlíku do Děčína kouká po další ženě. Když čtyřiadvacetiletá Ivona odešla na WC, přetáčí špičkou fabky červené okénko západky, vniká dovnitř, zacpává dívce ústa a plédem z dívčiných ramen ji škrtí. Bezvládné tělo dívky se snaží posadit na umyvadlo, a pokouší se o soulož. To se mu nedaří. Ukájí se tedy masturbací a mrtvou dívku ponechává na klozetové míse.

Další sexuální vraždy se dopustí v září 1980 na přehradě Ružín nedaleko Margecan. Přepadl tam osaměle sedící ženu, kterou zardousil. Mrtvé tělo ženy zatížené kamenem hodil do přehrady.
V lednu 1981 se v Brně pokouší znásilnit devatenáctiletou Ivanu, ale nedosahuje uspokojení, svou oběť tak jako tak uškrtí. Podle pitevního nálezu byla dívka dva měsíce těhotná. Z mrtvého těla odřezal oba prsy a vnější genitálie. Obojí si odnesl v igelitce, dal doma do ledničky a po dva dny používal k sebeukájení. Potom zevní genitál mrtvé oholil, spolu s oběma prsy uvařil a zčásti snědl.
Červencový pokus z roku 1981 v pražském parčíku nedaleko ministerstva vnitra mu nevyšel. Žena mu ze strachu slibuje, že s ním odejde do bytu a Hojer jí dovolí, aby se oblékla. Jitka využívá příležitosti a pokouší se o útěk. Je dostižena, Hojer otlouká její obličej o chodník, ale její křik přivolává lidi z nedaleké ubytovny. Je jedinou, která setkání s Hojerem přežije.
O tři měsíce později znásilňuje a posléze vraždí padesátiletou ženu poblíž svého bydliště v Praze. Svým činem se chlubí známým, a to se mu stává osudným. Kriminalisté se dovídají fakta, která mohla znát jen zavražděná a vrah. Jeho odhalení je pak nevyhnutelné.

(z obžalovacího spisu)Hojer byl posledním, na kom byl v Československu vykonán trest smrti.

KANIBALISMUS „Kanibalismus je především silným symbolickým znakem, který nám v naší kultuře signalizuje, že něco není v pořádku,“ píše Hubinger v nedávno vydané knize o našem chápání tohoto fenoménu. „Kanibal je ten, kdo se chová nepřátelsky, kdo nesdílí naši kulturu, je metaforou toho nejpokleslejšího stupně existence bytosti s lidskými charakteristikami.“

Bylo by ovšem omylem domnívat se, že kanibalismus je pouze vzpomínkou na úsvit dějin lidstva. Nelze dokonce ani říci, že by se nás problém kanibalismu osobně netýkal. Stačí vzpomenout na případ z doby velmi nedávné. Devětadvacetiletý německý občan Ralf Huse v srpnu 1994 u Bílenic na Klatovsku brutálně utloukl jedenáctiletou dívku romského původu ve svém karavanu heverem. Později vypověděl, že zabité dívce několikrát kousl do nohy, a když zjistil, že není schopen pozřít syrové lidské maso, vyříznutou část přední končetiny už nesnědl. Podle všeho šlo o skutečnou lidskou trosku. Někteří svědci v případu dokonce uvedli, že se chtěl sám několikrát obětovat a po nich požadoval, aby ihned po smrti z jeho masa připravili karbanátky a smíchané s krví je snědli.

„HANNIBAL“ Z ROSTOVA V nepřeberné galerii filmových padouchů tvoří kanibal Hannibal z proslulého hororu MLČENÍ JEHŇÁTEK zvláštní sortu. Příběh o vězněném lidožroutovi s mimořádnou inteligencí mohl být tak trochu přízračnou metaforou dnešního nemilosrdného světa, jehož obyvatelé připomínají bezmocný hmyz určený k polapení a lidožrouti nebo masoví vrazi vůbec se jaksi paradoxně stávají lidovými hrdiny. Lidojedství se patrně naší civilizace týká víc než se zdá, ovšem realita bývá jako obvykle od filmového intelektuála o dost prostší. Důkazem je příběh „řezníka“ z Rostova, který by klidně mohl být skutečnou verzí filmu „Mlčení jehňátek“. Šestapadesátiletý Andrej Čikatilo, doktor filologie a bývalý člen Komunistické strany Sovětského svazu, byl jedním z největším „démonů“ novodobých dějin. Byl obžalován ze sexuálně motivovaných vražd padesáti dvou dětí a dospívajících, pátralo se po něm dvanáct let a speciální tým padesáti vyšetřovatelů a stovky jiných policistů vyslechli kolem 200 000 osob a zatkli více než 50 000 sexuálních deviantů. Dokonce zatkli, odsoudili k smrti a popravili jednoho z podezřelých a ve stejnou dobu „řezník“ opět vraždil.

O jeho chladnokrevnosti svědčí, že Andrej Čikatilo byl již dvakrát zatčen, ale úspěšně se mu podařilo přesvědčit policisty o své nevině. Nakonec byl 20. listopadu 1990 v městě Novočerkask nedaleko Rostova zatčen a uvězněn. Ke všem svým činům se přiznal devátý den svého pobytu ve vězení během sezení s jedním z psychiatrů zabývajících se jeho případem.

„Rostovský vrah“ se narodil roku 1936 v Sumě, východně od Kyjeva. Své zločiny páchal v okolí Rostova, Vladimiru, Sverdlovska, Moskvy, Krasnodaru, také v blízkosti Černého moře, na Ukrajině a dokonce i v Uzbekistánu.

Během soudního procesu seděl v soudní síni v železné kleci. Vypadal velmi uvolněně, dokonce se i usmíval. Fotografie jeho obětí však jasně dokumentují, jakého vražedného šílenství byl schopen. Po vyslechnutí trestu smrti začal lomcovat klecí a vykřikoval, že podepsal svou výpověď jen proto, že byl pod vlivem drog.

MASOVÍ VRAZI PO AMERICKU Ve věznicích Spojených států amerických je nyní uvězněno kolem 450 masových vrahů. Předpokládá se, že spáchali celkem asi 2700 vražd. Počet masových vrahů působících na území USA je nyní přibližně 20. Z mnoha masových vrahů, kteří se dostanou za mříže, se stanou úspěšní umělci. Mnozí z těchto zločinců jsou extrémní exhibicionisté, a tudíž se snaží upoutat na sebe pozornost jakýmkoli způsobem. Jsou to sice masoví vrazi po americku, ale co na světě dnes není po americku?

Mnoho masových vrahů si vede přesný deník svých zločinů, aby mohli v případě svého dopadení policii přesně informovat. Billy Kid a Al Capone také byli nebezpečné, psychicky nevyrovnané osoby. A přesto se stali doslova národními hrdiny.
„Masoví vrazi jsou výtvorem kultury širokých mas vyspělé přetechnizované společnosti, ke které bohužel neoddělitelně patří,“ říká Adam Parfrey, který založil v roce 1988 nakladatelství Feral House a je osobně fascinován touto ojedinělou skutečností, kterou shledává sociálním, kulturním a estetickým ukazatelem naší doby.
Mnoho faktorů tuto teorii podporuje. Rockové skupiny jako například „Guns`N Roses“ nebo „Lemonheads“ opěvovaly v některých ze svých písní činy masových vrahů, televizní programy s touto tematikou patří k vysoce sledovaným, některé americké časopisy, několikrát téměř obdivně psaly o „profesionalitě“ masových vrahů. Umělecká galerie „Tatou“ prodala díla masových vrahů za sumu 20 000 dolarů.

GALERIE VRAHŮ James Healy a Cathee Schultz vlastní v San Diegu specializovanou galerii s díly takovýchto „umělců“. Vlastní tři originály od Johna W. Gacyho, který v období od roku 1972 až do roku 1978 zavraždil 33 mladých mužů a byl popraven v květnu 1994 v Illinois. Gacy, stavební podnikatel v Chicagské čtvrti, byl obecně považován za slušného souseda a znám svým převlekem za klauna na večírcích. V jeho domě bylo nalezeno 29 mrtvých těl mladíků. Všichni byli znásilněni, mučeni, a poté uškrceni. Přezdívali mu „vraždící klaun“ a stala se z něj hvězda. Napsal paměti nazvané „34. oběť“, jak rád sám sebe nazýval. Rád maloval, a to především podobizny klaunů.

Jamesovi Healymu trvalo poměrně dlouho, než získal Gacyho díla a nakonec je získal téměř zdarma. Vyměnil je za obraz Sněhurky a sedmi trpaslíků a za několik bezcenných knih. Oba obrazy jsou nyní oceněny na 6000 dolarů. James Healy a Cathee Schultz vlastní také mnoho jiných cenných obrazů včetně kolekce obrazů od Lawrence Bittakera (masového vraha z Kalifornie) a několik hrůzu vyvolávajících portrétů Ottise Elwooda Toola, odsouzeného za 50 vražd.
Majitelé galerie sice popírají, že jejich nápad vytvořit galerii vrahů byl motivován jedině vidinou peněz, ale zcela otevřeně přiznávají Gacyho nedostatek talentu. Říkají však, že je fascinuje syrovost uměleckého vyjádření těchto lidí, zobrazení těch nejtemnějších zákoutí jejich duše, prostě zlo v určité umělecké formě. Healy a Schultz chtějí rovněž koupit ledničku, ve které si psychopat Jeffrey Dahmer, který byl odsouzen v roce 1992 za vraždy 17 lidí, schraňoval orgány svých obětí, než je snědl.

PROFESOR MASOVÝCH VRAHŮ Jednou z nejvýznamnějších sbírek tohoto druhu je sbírka Nicka Bougase, umělce a filmového producenta, který si vysloužil přezdívku „Zasloužilý profesor masových vrahů“. Mezi jeho „hrdiny“ patří Ed Gein, vrah-farmář z Wisconsinu, který se stal Hitchcockovi inspirací k nafilmování hororu „Psycho“. Nick ho nazývá „dědečkem vrahů“. Dalším je Charles Manson, muž, který jedné divoké noci roku 1969 zavraždil herečku Sharon Tate, jež byla tou dobou těhotná s Romanem Polanskim. Nickovou chloubou je celá sbírka dopisů od Mansona, které jsou adresovány jemu osobně. Dále vrahovy otisky prstů, hákový kříž spletený z Mansonových vlasů a Nickův portrét, vlastnoručně podepsaný Charlesem Mansonem. Největší věhlas získal Nick návštěvami vrahů ve vězení, kde se jimi nechával portrétovat.

Stejně jako James Healy nebo Cathee Schultz i Nick Bougas se necítí být nenormální, ani necítí vinu, že podporují ostatní v násilnostech.
Manželé Jim a Debbie Goad zase vydávají časopis „Odpověz mi“, ve kterém se vše točí kolem psychopatických vrahů.
Ve svém bytě v Los Angeles žijí manželé Jim a Debbie v neustálé pohotovosti. Každý má připravenou nabitou zbraň ­ revolver Ruger 22 mm pro Debbie a pušku Mosburgh pro Jima. Koberec dekorují falešné zvratky, na stěně visí plakát Elvise s prostřelenou hlavou. Dveřní kliky „zdobí“ pouta. Mezi další „dekorace“ bytu patří fotografie mrtvých těl zabalených v plastikových pytlích a pět černobílých zvětšených fotek dospívajícího chlapce bez hlavy a se znetvořeným pohlavím. Uvedeme příklad typického výroku z jejich časopisu.
Jim a Debbie nejsou ani šarlatáni ani provokatéři. Například pod maskou jejich obdivu k Ed Kemperovi, který zavraždil svou matku, uťal jí hlavu, s kterou potom masturboval, se skrývá notná dávka ironie. Jim prožil velmi nešťastné dětství a bývalý přítel Debbie byl zavražděn. Psychologové by řekli, že to je jejich potlačený vztek, který je přivedl k jejich životní filozofii. Jejich morbidní nutkání a touhy vytvářejí symbol frustrované Ameriky, kde se jednotlivec dusí pod přívalem krásných, ale bezvýznamných slov ambiciozních politiků a pod tlakem stále více komerčních pseudohodnot. Horečný kult masových vrahů je pro soudobou společnost určitým ventilem umožňujícím vyjádřit potlačovaný vztek a agresi.

SUDY ZE DNA Vyplouvají na povrch v unikátním rozhovoru JOSEFA KLÍMY s jedním z pachatelů tzv. Orlických vražd KARLEM KOPÁČEM „Eště tam musí něco bejt,“ řekne dozorce s ručním detektorem a já tahám z kapsy další část haraburdí, které mi tam život nastřádal. Tentokrát je to poloprázdný obal od žvýkaček. Kovová fólie. Přidám ji k hromádce klíčů, drobných mincí, zapalovače, cigaret, tužek ­ a konečně můžu projít.
Poté, co mi zakázali vzít s sebou kameru, fotoaparát, ba i malý diktafon, a co jsem se prodral byrokratickým houštím povolení a souhlasů, se konečně přede mnou otevře dvůr pankrácké věznice.
Nejsem tu poprvé ­ ale tentokrát je to rozhodně nejtrnitější vstup. Není divu: jdu na návštěvu k vězni, k němuž se ještě žádný novinář nedostal, přestože se mezitím stihl stát jedním z nejznámějších vězňů vůbec.
KAREL KOPÁČ (37) ­ muž, obžalovaný z účasti na nejhrůznější sérii vražd v krátkých dějinách České republiky. Člověk, který pomáhal vraždit, porcovat oběti, cpát je do sudů s louhem a potápět na dně Orlické přehrady. Kdysi postrach ­ dnes bezmocný invalida na vozíku za mřížemi. Kdysi přezíravý suverén ­ dnes jediný z pětice obžalovaných, který vypovídá otevřeně o všech a o všem. . . . . .

Navštívil jsem učitelku, která vás učila na základní škole. Říkala, že jste hezky zpíval a maloval… Vy jste si dal tu práci?!(Když jsem vstoupil do nemocničního pokoje, který je zároveň jeho celou, prohlížel si mě ze svého vozíku zvědavě, skoro nedůvěřivě. Teď se šťastně směje.) Chtěl jsem vědět, jaké jste byl dítě. Já dokonce vyhrál v šestý třídě knížku jako nejhodnější žák!(Znovu se směje.) A pak jsem zvlčel. Kdy? Když jsem přišel do Prahy na učňák a poznal pražský kluky. V pětasedmdesátém. Nechal jsem si narůst dlouhý vlasy, nosil jsem džíny a zelenou bundu, začal jsem se flákat. Ale i tak jsem měl ze začátku pořád vyznamenání. Tomu nerozumím. Nejde mi to dohromady s tím, jak vás dnes vykreslují vyšetřovatelé, psychologové, novináři. Chladný karatista, zabiják… Novináři už toho o mně napsali! Dokonce, že jsem hrál v pornofilmech! Totální nesmysl! Všechno to je přitom daleko jednodušší. Ještě na učňáku jsem byl nejmenší ve třídě. Na vojně jsem ale začal cvičit, vyrostl jsem o pětadvacet centimetrů, zbláznil jsem se do karate. A nejen do karate ­ chtěl jsem vstřebat i to, z čeho karate vychází. Učil jsem se japonsky, četl knížky o zenbuddhismu, chtěl jsem být jako ti mniši z asijských klášterů. To mi jde ale dohromady ještě míň. Součástí té filozofie je přece i sebeovládání, snaha neubližovat? Já taky nikomu neubližoval, pokud se do mě přímo nenavážel. Dokonce i když jsem pak dělal vyhazovače v baru. Když už jsem se pral, pak jen s těma, co dělali bordel. U soudu teď připomínali, že už mám na krku jeden starej trest, za výtržnictví. To je pravda. Vyhodil jsem totiž tenkrát z baru jednoho ožralýho komunistickýho synka! Po listopadu osmdesát devět jsem navíc šel od tý práce úplně pryč. Přišla svoboda, mezi lidma se objevilo moc zbraní, začalo to být moc nebezpečný. Nikdy jste nevěděl, kterej vožrala na vás ve vzteku vytáhne kvér. Šel jsem radši k URNĚ… Proč jste u Útvaru rychlého nasazení zůstal tak krátce? Protože jsem poznal, že to byl romantickej omyl. Myslel jsem, že se tam ještě zdokonalím v karate, ale zjistil jsem, že toho umím víc než instruktoři. Chtěl jsem si vydělat slušný peníze, ale místo toho se začalo mluvit o tom, že tyhle útvary budou rušit, že přidáno nikdo z nás nedostane. Nebylo to i proto, že jste už kšeftoval s kradenými zbraněmi od URNY? (Poprvé se zarazí a pohlédne na mě jinak než předtím. Úkosem, jak se hezky říká. Kdyby mě vedl do sklepa rodinného domku v Rudné, kam přivedli svou druhou oběť, asi bych vytušil, co mě čeká.)
Podívejte se, já se dostal do galérky ze dne na den už hodně mladej. Bratři Novákové ­ to byly tenkrát vyhlášený firmy ­ hledali ochranku, někdo jim doporučil mě… a já se najednou pohyboval v prostředí, kde se kšeftovalo se zbraněma, s holkama, s kradenejma věcma, vekslovalo… prostě všechno, co si dovedete představit. I s drogama? S drogama ne. Drogy jsem jednak vždycky odsuzoval jako slabost ­ a jednak tenkrát u nás ještě nebyly. Mělo to samozřejmě i druhou stránku: najednou jsem vydělával za jednu noc totéž, co předtím za měsíc. Dovedete si představit, co to bylo, když někdo měl za komunistů třicet, padesát tisíc měsíčně? Taky jsem ve volným čase ležel v Panorámě, kolem holky… Míval jsem i čtyři za den. To vám zůstane v mozku nadosmrti. Říkáte si: jedna vražda ­ a budu mít sto tisíc za chvíli…

(Dozorce, který stál celou dobu u okna cely, připomínající spíš nemocniční pokoj pro prominentního pacienta, se odloupne od vyhlídky na pankrácké činžáky a chvilku si špitá s druhým dozorcem, co právě vstoupil. Přemýšlím v té malé chvilce ticha o dvou věcech: jak hladce lze v něčí hlavě vyvážit vraždy a peníze ­ a jak mnoho vražd za jako málo peněz se odehrálo. Vyšetřovatelé to už spočítali: z první oběti, která putovala do jezera ještě v drátěném pletivu, zisk 800 000 korun. Z druhé ­ tu už potopili v sudu ­ zhruba 20 000, ze třetí ­ rovněž v sudu ­ jakési zlaté pečetě, které dodnes nebyly nalezeny, a tudíž ani vyčísleny. Čtvrtá oběť ­ matka jednoho obžalovaného ­ vyletěla do vzduchu po doručení výbušného balíčku: zisk z dědictví domu, který zároveň sloužil jako erotický salón, vyčíslen na milion šest set tisíc. A konečně pátá oběť, Kopáčův švagr, zastřelený přímo v domě, nevynesla vůbec nic. Jeho dům, který měl sloužit jako jistina bance, se už zastavit nepodařilo. Suma sumárum ­ zhruba tři miliony za pět vražd pro pět pachatelů v rozmezí dvou let. Kdyby udělali jeden daňový podvod, mohli mít stokrát víc ­ a pět obětí by dál žilo. Pět pachatelů rovněž ­ nejspíš někde na Bahamách…) Stálo to všechno za to? Samozřejmě, že nestálo. Měl jsem se tenkrát otočit a dát Černýmu pěstí rovnou v tom autě. Ještě než vystřelil na Katovskýho. Proč jste to neudělal? Nevěřil jsem, že skutečně bude střílet. Vozili jsme veksláky furt, Černý furt žvanil o tom, jak bude střílet, ale nikdy to neudělal. Byl to slaboch, zženštilec, proti mně nebo Katovskýmu třasořitka. Chodil sice taky do fitcentra, kde jsme se všichni seznámili, ale zatímco my jsme opravdu makali, Černý vždycky víc žvanil. Myslel jsem si, že si dělá srandu. Ale podle spisů jste byli domluveni… Černý říkal, že ho picne úplně jinde! Když jsme pak už s Katovským přijeli na světlo, myslel jsem si, že zase jen tak blafe. A najednou ho střelil. Jaké to je? Myslíte poprvé zabít? Nebo jaký to je, když někdo zastřelí za jízdy řidiče, auto je v kopci a vy nevíte, jak zastavit? Oboje. S autem to bylo pěkně vo hubu; bál jsem se, že se vybouráme. To první jsem si nejdřív vůbec neuvědomil. Katovský nevypadal na to, že je mrtvej. Jen se zhroutil, ale žádná krev, nic. Až pozdějš se mi to začalo vracet. Jak? Hlavně v noci. Chodil ten mrtvý za vámi ve snech? To je jen ve filmu. Prostě jsem se v noci třeba vzbudil ­ a nevěděl jsem proč. Asi i proto, že ve fitcentru měli Katovskýho rádi, visela tam jeho fotka, bavili se o něm, když jsem tam chodil cvičit. Cejtil jsem se divně. Říká se, že první vražda je zlom. Že podruhé, potřetí je to už lehčí… Já měl podruhý daleko horší pocit než poprvé. Proč? Protože to už bylo připravený. Když jsem čekal, až přivedou Lipovce do sklepa, bylo to jak z hororovýho filmu. Blbej pocit. Ve spisech se píše, že jste o obětech žertovali. Ryba patří do sudu ­ a tak… To byly jen silácký řeči v hospodě, abysme zakryli strach. Strach? Když vozíte v autě mrtvoly, máte pořád strach. Co když se vybouráme? Co když nás jen tak náhodou zastavěj policajti a celý to praskne? Po Katovským jsme přišli na ty sudy, ale vůbec jsme nevěděli, co louh dokáže. Nechali jsme Lipovce naloženýho v sudu ve sklepě šestatřicet hodin ­ a když jsme ho chtěli odvézt na Orlík, zjistili jsme, že sud je horkej. Louh se začal vařit, báli jsme se, že nám sud na autě exploduje. Pořád jsme měli nervy na špagátě. To je ale pořád o VAŠEM strachu. Litoval jste někoho z těch, které jste zabili? Litoval. Katovskýho ­ proč, to už jsem řek ­ a pak svýho švagra. Nechtěl jsem, aby ho zastřelili. A tu třetí oběť? A čtvrtou? To byla přece navíc matka jednoho z vašich kumpánů… Neznal jsem je tak dobře.
(Vzpomenu si na jaro 1991. To jsem byl tady v pankrácké věznici naposled. Za Jiřím Strakou, všeobecně nazývaným „Spartakiádní vrah“. Na jaře roku 1985 přepadl ­ ještě jako šestnáctiletý ­ celkem jedenáct žen. Tři z toho zabil a jednu, která jen zázrakem přežila, nadosmrti zmrzačil. Nejdřív přepadeným jen kradl kabelky, později znásilňoval a nakonec ­ když už si vypracoval metodu rychlého škrcení ­ kradl, znásilňoval i zabíjel dohromady. Dostal jako mladistvý nejvyšší možný trest: deset let s následnou psychiatrickou léčbou na dobu neomezenou. S tichou doložkou: nechá-li se v budoucnu vykastrovat, možná ho pustí na svobodu.
V roce 1989 jsem s ním mluvil v pankrácké věznici při bohoslužbách. Tvrdil, že se změnil, protože našel víru. Později se dokonce oženil, byť poněkud neklasickým způsobem, protože izolaci vězení vystřídala izolace psychiatrické léčebny. Když jsem s ním chtěl před pár týdny znovu mluvit, odmítl s tím, že veškerou komunikaci se sdělovacími prostředky definitivně přerušil.

Změnil se opravdu? A pokud ano ­ bylo to tím, že nalezl Boha, nebo prostě jen blízkého člověka?) Jaký je rozdíl mezi vámi a třeba Strakou? (Kopáč se ušklíbne.)Straka byl nemocnej. Vy ne? Já? (Znovu se ušklíbne.) My jsme zabíjeli čistě kvůli prachům. Přemýšlel jste někdy o trestu? Mám na mysli vyšší spravedlnost, než je ta pozemská… Myslíte věření v Boha? Když jsem se naboural na dálnici a najednou byl ochrnutej ­ ne od půlky těla dolů, jak píšou novináři, ale rovnou od ramen ­ říkal jsem si: To mám asi za trest! Ale hned jsem taky pochyboval: Kdyby to byl boží trest, jako to, že Černý a ostatní si žijou v klídku dál? Jak by mohly umírat statisíce dětí v Africe, kdyby to všechno řídil ňákej Bůh? Přesto vás to psychicky změnilo. Nebo se mýlím? Samozřejmě, že vás to změní. Zvlášť když jste posedlej cvičením, děláte kliky ráno při vstávání i večer před usnutím, furt dřete jako v nějakým amoku ­ a najednou ležíte jako lazar. Nevyčítal jste si, že jste orientoval celý svůj život tak primitivně? Jen prachy a tělo? Nic víc? Špatná vteřina ­ a nic vám najednou nezbylo… Já se chtěl hlavně co nejdřív zabít. Doktoři mě sice uklidňovali, že se to zlepší, ale když jsem pochopil, že lžou ­ proč dál žít? Taky v tý době dávali všechno z mýho dosahu. Prášky, nože, nůžky, všechno, čím bych si moh ublížit. Pak jsem si našel počítač ­ to je pro invalidy jako já ohromná věc ­ a začal jsem psát deník. Popsal jsem, jak to všechno bylo. Jenže když to zjistili ostatní, zničili mi to ­ a já se začal bát, že mě i zabijou. To nechápu. Chtěl jste se přece zabít sám. Když to řeknu cynicky: přece by vám jen pomohli… Jenže já se bál, že přitom ublížej i mý družce. Budil jsem se v noci strachem, že mi hoděj do okna granát. Dokonce jsem to chtěl řešit ještě jinak: nabízel jsem Černýmu, že mu zaplatím za to, aby mě zastřelil. Proč ne zadarmo? Protože zadarmo by to neudělal!(Směje se, ale už ne tak jako na začátku. V tom šibeničním humoru je víc hořkosti než cynismu.) Nenapadlo vás naopak všechno udat? Ale jo. Jenže jak bych se pak moh’ podívat do očí našim? Když by zjistili, že v tom jede i má sestra? Na to, že se to třeba jednou dozvědí tak jako tak, na to jste nepomysleli? Jak to myslíte? To je jedno, nechme to být… Jak se vaši zachovali, když to skutečně prasklo? Zavrhli mě. Jako bych neexistoval.(Pokrčí rameny, která má stále ještě vycvičená, a smutně se pousměje.) Vy sám jste je nezkoušel kontaktovat? Zkoušel. Dokonce jsem jim koupil pračku a televizi. Nevím, jestli to dostali. Nikdo se neozval. Myslíte, že přemýšlejí o tom, jestli sami neudělali nějakou chybu, když vás vychovávali tak, jak vás vychovávali? Nevím. Táta byl na mě hodně tvrdej. Když mi bylo asi deset, nesměl jsem třeba domů, dokud jsem nenasekal dřevo do výšky svý postavy. Ale nemyslím, že to dělal špatně. Co jste dělal špatně vy? Když jsem teď četl o klonování, přemýšlel jsem, jak bych žil, kdyby mě naklonovali a já mohl začít znova. Nejspíš bych šel studovat. Tenkrát za komunistů to cenu nemělo; když člověk nebyl dobře zapsanej, neměl šanci, ani kdyby byl génius. Dneska šanci má. Šel bych studovat práva. Hlavu na to mám, v tom se shodli i psychologové, co mě zkoumali. Při výslechu se jeden ze spoluobžalovaných zmínil, že jste pro trest smrti. Je to pravda? Je. Dával bych ho vrahům. Pochopte, my měli daleko víc zakázek. Půl milionu a fotka ­ a je to hotový. To, co jsme dělali, není nic zase až tak mimořádnýho. Je to novej styl života. Pokud tady nebude viset trest smrti jako velkej strašák, budou si muset podnikatelé na tenhle novej styl zvyknout. . . . . . Dozorce u okna, z něhož je vidět až k michelské plynárně, už pomrkává netrpělivě na hodinky nejmíň pět minut. Teď vstoupí další, aby mě odvedl. Sbalím si blok ­ jedinou věc, kterou mi sem dovolili vzít ­ a projdu mříží ke dveřím. Nemocniční lůžko, sprchový kout s toaletou, pár časopisů, mezi nimiž dál převažují erotické, pár knih. Většinou přírodovědné a literatura faktu. To je to poslední, co vidím, než mě vyvedou ven.
U stolku na invalidním vozíku dál sedí muž, který chtěl všechno získat ­ a přitom všechno ztratil. Poprvé se pokusil o sebevraždu krátce po havárii, která ho navždy ochromila: spolykal prášky. Podruhé se postřelil, když ho zatýkali. Před pár týdny to zkusil znovu. Podrobnosti nebyly zveřejněny.
Jak dlouho to ještě vydrží? . . . . . „Vidí to už z nadhledu,“ říká o Karlu Kopáčovi vyšetřovatelka Jiřina Hofmannová. Už jste se setkala při své práci s řadou pachatelů, kteří vraždili nebo se na vraždění podíleli. Je pro vás v tomhle směru Karel Kopáč něčím výjimečný? Je. Především tím, jak dnes vidí všechny své činy z nadhledu. Pachatelé většinou zapírají, snaží se představit v lepším světle. On ne. Přijde třeba řeč na zbraně, s nimiž načerno obchodoval, a on vás najednou zarazí: „No počkejte, já toho ale měl daleko víc, než tvrdíte!“ Myslím, že už mu dneska nejde o nic víc, než aby celá pravda vyšla najevo. Věříte mu? Není to jen exhibicionismus naruby? Nemyslím. Úraz, který ho ochromil, ho zároveň změnil. Svědčí o tom i jeho sebevražedné pokusy. Byl to člověk, který vyznával kult těla ­ a najednou je to pryč. Nezbylo nic náhradního. Spolu s ním jsou obžalovaní další čtyři lidé. Tři muži a jedna žena. Shodou okolností Kopáčova sestra. Můžete je charakterizovat? Podle toho, co jsme zjistili ­ neříkám, že to tak hodnotí i soud ­ dominovali téhle partě především dva jedinci. Obžalovaný Černý, a právě Kopáč. Černý byl jakýmsi protipólem Kopáče. Uhlazený, vždycky se snahou budit co nejlepší dojem, usměvavý, ale o to nebezpečnější. Zdá se, že to byl hlavně on, kdo vraždil. Kopáč podle všeho přišel na nápad, kam uklízet těla ­ protože na Orlíku cvičil ještě s URNOU ­ a podílel se na jejich likvidaci. Černým ovšem pohrdal; tvrdí, že to byl zženštilý homosexuál. Černý zase pohrdal Kopáčem; připadal mu jako primitivní sportovní fanatik. Samostatnou kapitolou je obžalovaný Kuna. Rád se přidá, přizpůsobí. Zřejmě to byl on, kdo vymyslel způsob likvidace mrtvých obětí. O jeho osobnosti vypovídá hodně to, že zřejmě nechal oddělat výbušnou zásilkou svou matku, majitelku erotického salónu. Ostatní už z hlediska vyšetřování tak významní nejsou. Je si už dneska Kopáč vědom ­ zjednodušeně řečeno ­ že nenakládali do sudů brambory, ale lidi? Myslím, že si toho vědom je. Úraz mu nechal pocítit na vlastní kůži, jak křehká nádoba člověk je, a jak bolí utrpení.