Category: 1997 / 07 – 08

My jsme vlastně úchyláci, my nevíme, proč to děláme,“ definovala náplň své firmy Art Impression, která se zabývá počítačovou animací paní ak. mal. Věra Geislerová. Byl z toho cítit stesk nad tím, že ačkoli mají práce dost, přetrvávají materiální problémy, které je v tvorbě svazují. Vyjadřuje tím i to, že svou práci miluje.

První kontakt s firmou byl příjemný – čekal jsem technokraty u počítačů a našel tvůrčí dílnu, která spolupracuje se studenty UMPRUM a FAMU, kde paní Geislerová animaci vyučuje. Art Impression pomáhá studentům s realizací školních projektů. (Jedním z nejnadanějších je Federico Diaz, který vystavoval své odvážné objekty ve Staroměstské radnici). Tito mladí lidé přinášejí stále nové podněty a invence. Dá se tedy předpokládat, že firma Art Impression, co se týká výtvarného vkladu a počtu mozků, které témata zpracovávají, nemá v Čechách mnoho konkurentů. To, co však lidem z firmy evidentně schází (ale i to je snad klad), je tvrdý přístup obchodníka. Je to problém obecný – tvůrčí člověk nechce myslet na peníze – zdržovalo by ho to v jeho práci. Nezbývá mi tedy, než proklít dobu, v níž poctivý přístup k řemeslu nevede k materiálnímu klidu. Kromě chytrých hlav disponuje firma velmi výkonnou počítačovou technikou a má za sebou významné komerční zakázky pro Českou televizi, TV Nova a mnohé slavné reklamní agentury. Já jsem při demonstraci software zavzpomínal na to, jak jsme kdysi ve škole pracně navrhovali tvary skleněných souborů – byly to hodiny práce. Na počítači je otázkou pár vteřin než realizujete tvar skleničky, ten se dalším stiskem počítačové klávesnice mění ve zvolený materiál – sklo. Práci lze trochu přirovnat k hrnčířskému kruhu. Téměř vše, co vás napadne, můžete hned realizovat bez použití jakéhokoli modelu. Tak byl konstruován například nový vůz Ford Puma. Jeho vývoj od prvotního záměru k prvnímu kusu trval pouhé tři měsíce. Vše bylo realizováno pouze v počítači, který je ideálním nástrojem pro rozbíhavou fantazii návrháře. Postup může být i opačný, model se nejdříve vytvaruje (nebo už existuje), a pak se teprve skenuje laserovým nebo ultrazvukovým snímačem. Ultrazvukem se dají „přečíst“ dokonce i vnitřnosti snímaného objektu.

POČÁTKY ANIMACE

Průkopníkem v tomto oboru je zakladatel videoartu, Čech „Woody“ Vašulka, žijící v Americe. Začínal tím, že koupil počítačový „šrot“ z NASA a na něm vytvářel své první projekty. Paní Geislerová říká: „Já, když jsem před dvanácti lety začínala s počítači, jsem byla úplně okouzlená a měla jsem i digitální sny. Tenkrát ještě v malém rozlišení, to znamená s velkými zuby.“ Některé technologie, nyní používané v tomto oboru, podléhaly restriktivním opatřením vlády USA (například dnešní virtuální realita pochází z oblasti zbrojního průmyslu).

„Naše firma musela žádat ministerstvo o povolení k používání tak výkonných strojů. Dokonce jsme museli uvést, kde budou počítače umístěny a kdo k nim bude mít přístup.“

SOUČASNÁ ANIMACE

Animátoři, alespoň ti počítačoví, rozlišují animaci 2D a 3D (dvourozměrná a třírozměrná), 2D je animace klasická – například večerníček. Výchozím materiálem je ruční kresba postavičky, která se naskenuje do počítače a vybarví. Dříve se tato operace opakovala pro každé políčko zvlášť a vše se malovalo ručně. (A film jich má až 30 za vteřinu!) Dnes stačí počítači říci, že čepička je červená, kalhoty zelené atd. Počítač si vše zapamatuje a vybarví automaticky. Tím se práce nesmírně zrychlí a hlavně zlevní. Animátor, který pracuje ve 3D musí ovšem postavičku vytvořit tak jako sochař sochu, ale ve virtuálním světě počítače. Pak je nutné postavičku nějak rozhýbat. Pohyb pro animace se konstruuje tak, že na klíčové body reálného člověka jsou připnuty senzory. Ty snímají jeho opravdové pohyby, které se pak dají aplikovat na naší figurku. Tak se dostaneme k věrným pohybům tanečníka, sportovce, opilce… Dokonalejší pohyb už nemůže být, jak mi vysvětluje Martin Ličko, spolumajitel firmy. Konstrukcí pohybů se zabývají specializované zahraniční firmy a prodávají je animátorům.

ANIMACE VIDEOKLIPU A REKLAMNÍCH SPOTU

Málokdo asi ví, že známý hudební klip Jana Hammera byl realizován právě ve firmě Art Impression. Paní Geislerová je autorkou postavy robota z klipu, a tak se jí ptám: jak takový projekt vlastně vznikal? „Můj kamarád Petr Vrána Hammera zná a chtěl mu klipem udělat radost. Problém byl v tom, že Hammer hrozně nerad opouští své zvukové studio. Udělali jsme tedy takový plán: Hammer se nechá v New Yorku oskenovat a svá počítačová data nám pošle do Prahy, abychom tu s nimi dál pracovali. Ale protože on je líný a projekt by byl příliš drahý, vymysleli jsme to nakonec takhle: Hammer má takový specifický klávesový nástroj, který je po něm pojmenován. Jeho klávesy se v New Yorku fiktivně rozloží, přes počítač se dostanou do Čech, tady se opět složí, ale do postavy robota, takového pseudo Hammera, který chodí po Praze a tropí hlouposti. Pije pivo a najde si kamarádku – kubistickou lampu (mimochodem je to jediná kubistická lampa na světě). V Praze Hammer miluje Jelínkovu hospodu, tak jsme ji v klipu přejmenovali na Jeníkovu a nechali ho pít pivo na ulici, protože to se ve Státech nesmí, tak aby si trochu užili. Pak chodí opilý, tančí s kubistickou lampou, řádí…“ Na realizaci klipu spolupracovala spousta lidí. Projekt vlastně vznikl na FAMU. Paní Geislerová má spoustu počítačových nápadů a snů, říká: „Chtěla jsem roztančit Tančící dům (moderní architektura na Pražském nábřeží). Byl by to krásný pořad o Praze. Dům by se nejdřív zavrtěl a pak rozkvetl…“ A kam by tančil, ptám se? „No, on by mohl cokoli – tančil by tak daleko, kam až by mi stačily peníze,“ sní Věra Geislerová a já jí přeji, aby její roztančený dům jednou prošlapal při tanci střevíce.

Category: 1997 / 07 – 08

Marek Ročejdl, Zdeněk Němec – jména, která se zapsala do paměti sportovních fanoušků nejen u nás. Jejich nositelé se stali symboly odvahy a „chlapské“ síly, vzory mladé generaci. Kdo by alespoň jednou nezatoužil řídit temně žlutého Land Rovera a rozdat si to tváří v tvář s drsnou a nevlídnou divočinou? Byli to oni, kteří si po stopách Mayů došli, přesněji dojeli, pro nejcennější trofej na Camel Trophy Mundo Maya 95. Teprve toho roku se u nás začala psát historie Camel Trophy a odvážím si říci, že i za tak krátkou dobu si tato netradiční soutěž získala mnoho příznivců, kteří našim soutěžícím drželi palce. A v pětadevadesátém je drželi opravdu dobře.

Byl pozdní podvečer, nejvytrvalejší jedinci opouštěli redakci Koktejlu, také já jsem se chystal k odchodu. Dotěrně řičící telefon jsem přece jen zvedl. Po obvyklých formalitách jsem zaslechl otázku, která mě přinejmenším překvapila: „Nechtěl by jste jet s Camel Trophy do Mongolska?“ ozvalo se ze sluchátka. „Samozřejmě pojedu,“ odpověděl jsem bez váhání. Odchod se nekonal. O několik minut později jsem „roloval“ několikametrový fax se spoustou kolonek a chlívečků. Součástí byl i testament. „Jméno osoby, které má být podána zpráva v případě vaší smrti,“ (volně přeloženo z angličtiny) stálo na konci. Inu, jedeš na start Camel Trophy, pomyslel jsem si a doufal, že kolonku, kterou jsem právě vypisoval nebudou pořadatelé potřebovat.

PŘED STARTEM

Na letiště v Ulánbátaru jsme dosedli 10. května. Českou výpravu tvořila dvoučlenná posádka, jmenovitě David Chaloupský a Petr Stejskal, pětice novinářů, mezi nimiž byla i moje maličkost, a manažerka týmu. Očekávali jsme skromné letiště nejvýše ze stavebních buněk, ale vypadalo překvapivě nově. Útulné malé letiště na předměstí Ulánbátaru na úpatí vrchoviny, která obepínala celé město. Za přistávací dráhou hory a nekonečná pustina.

Početný tým organizátorů dorazil na místo asi tři měsíce před naší „výpravou“, aby zajistil potřebné zázemí nejen pro závodníky, ale i pro početnou novinářskou obec ze všech koutů světa. Celé Mongolsko doslova žilo s Camel Trophy: na letišti nás vítal transparent s nápisem „Welcome Camel Trophy“, u příležitosti soutěže byl uspořádán i speciální program v ulánbátarském klubu Hollywood, kde kromě vystoupení mongolských Spice Girls byla módní show a další vystoupení mongolských umělců a všichni „kameláci“ měli speciální slevu.

Do zahájení soutěže amatérských týmů z dvaceti zemí zbývaly dva dny. Dva dny horečných příprav a posledního soustředění. Členové posádky připravovali nezbytné věci a jídlo na téměř měsíční pohyb po mongolských pustinách do pozdních nočních hodin. Sušené hovězí na pravou stranu vodotěsného kufru, sušené kuře se sušenou zeleninou nalevo. Přibalili s sebou nezbytné vitamínové přípravky, něco sladkého a nechybí ani české pivo, které na poslední chvíli koupili v hotelovém baru. Všechno muselo mít své přesné místo a svůj účel. Ve stísněném prostoru Land Roveru nebylo místo na zbytečné věci, ale pochopitelně si každý z reprezentantů vzal i maličkost, která mu připomínala domov. „Starší syn mi nakreslil obrázek a ušil ledvinku,“ říká Petr, který nezapírá, že je pověrčivý, a proto si tyto dárky pro štěstí poveze s sebou. „Já sice nejsem pověrčivý, ale přesto jsem si od své přítelkyně nechal uvázat náramek pro štěstí, který nám oběma utkala Petrova žena,“ přiznává David Chaloupský. Oba skutečně nosili na zápěstí náramek v barvách Camel Trophy v zelené a žluté.

Povinnou výstroj posádky letos poprvé doplňují dvě horská kola a double kajak. Dík této nezvyklé zátěži musel být speciálně upraven střešní nosič Land Roveru, aby se vše pohodlně vešlo.

NEW CAMEL TROPHY

Nová Camel Trophy, tak by se dal letošní už osmnáctý ročník bez nadsázky nazvat. Celá koncepce, způsob přepravy mezi jednotlivými soutěžišti, způsob oceňování i vybavení vozu je pojato zcela nově. Týmový duch (Team Spirit) je vyloučen z celkového hodnocení, což přináší větší možnost objektivního hodnocení jednotlivých soutěžních disciplín.

Soutěžící si změří síly celkem ve čtyřech soutěžních disciplínách, z nichž každá je hodnocena zvlášť. Jsou to: jízda na horském kole, jízda na kajaku, orientace a řízení. Celkovým vítězem se stává tým s největším počtem získaných ocenění. Mimo to je také udělena cena výrobce vozů Land Rover.

Tato nová a netradiční forma Camel Trophy je především dána charakterem terénu, který neměl být tak náročný jako v předešlých ročnících, avšak poslední zprávy z kolbiště hovoří o dvou zraněných.

Letos neexistuje v pravém slova smyslu ani konvoj. Soutěžícím je znám pouze čas a místo, kam se mají dopravit. Jen na nich záleží, jak a kudy pojedou. Mohou podle podrobné mapy volit nejvhodnější cestu, nemusí být nejkratší ani nejnáročnější.

Pro velmi pravděpodobný případ, že se konvoj roztrhá na malé skupiny dvou nebo tří vozů je každý Rover vybaven satelitním telefonem. Ten jim umožňuje, v případě velkých nesnází, dovolat se pomoci i v mongolských stepích.

A aby se hoši na dlouhém putování nenudili, pořadatelé jim přibalili i malou videokameru.

Poslední chvilky večera před dnem „D“ věnují studiu itineráře a manuálů k satelitnímu telefonu i videokameře.

DEN „D“

Píše se 13. května 1997, na tento den netrpělivě čekali nejen samotní závodníci. V časných ranních hodinách, kdy většina novinářů ještě spala, se kolona 20 závodních Land Roverů Discovery a 19 doprovodných Defenderů vydává na cestu k místu oficiálního startu. Trénují na zahájení, aby se nic nepodcenilo a bylo všechno perfektní do příjezdu novinářů.

V deset čtyřicet pět stojím na Sukhbátarově náměstí v srdci Ulánbátaru. Prší. Jarní déšť zpříjemnil suchý a prachem čpící vzduch. Prší poprvé od loňského jara, jako bychom s sebou dovezli počasí.

Ceremonii zahajují mongolští jezdci na koních v tradičních oděvech s prapory zúčastněných zemí. Hlasitá reprodukovaná hudba se rozléhala po celém náměstí, které ještě dnes připomínalo „Krasívuju ploščaď“, a to nejen nápisy v azbuce. Pan Enkhsaikhan, předseda mongolské vlády, z maličké tribuny pozdravil dvacet účastnických národů se slovy: „Je velmi příjemné, že Camel Trophy zavítala do Mongolska, věřím, že zdejší obyvatelé vás všude velmi vřele přivítají. Naše země vám skýtá příležitost během třítýdenní expedice poznat fascinující nedotčenou krajinu od jezera Hovgol až po poušť Gobi.“ Posadil se za volant prvního „kameláckého“ Roveru, před ním jede jen jeden Mongol na koni s mongolskou vlajkou. Konvoj se pomalu začíná rozjíždět. Mongolská policie se snaží udržet přihlížející a natěšené novináře ve vymezených prostorech. Nakonec přece povolila a celé náměstí je naplněno lidmi jako „Václavák“ v devětaosmdesátém.

Mongolsko bude na Camel Trophy asi dlouho vzpomínat. List The Mongol Messenger uvádí, že Camel Trophy dosud přinesla mongolské ekonomice více něž milion amerických dolarů. Také dva z vozů Defender zůstanou k dispozici mongolskému ministerstvu zdravotnictví. Vzhledem k tomu, že se dík expedici o Mongolsku dozví celý svět, doufají, že vzroste rovněž počet turistů a to s sebou nese další zisk.

Déšť pomalu ustává a konvoj mizí z dohledu. Další zastávka je v překrásné oblasti pod „Želví skálou“. Tady je připraven festival mongolských národních sportů: jízda na koni v mongolské zbroji, zápas a lukostřelba. Do této chvíle netušili ani nablýskané vozy bez škrábanců ani svěží závodníci jak namáhavý a vyčerpávající den je čeká nazítří.

Následující noc strávíme se závodníky v místě konání prvních speciálních úkolů blízko osady Terelj. Asi osmdesát kilometrů od Ulánbátaru vzdálená osada leží na místě, kam už žádné sjízdné cesty nevedou. Novinářský doprovod konvoje přejíždí ještě autobusy poslední most. Dál už ani řeky nejsou přemostěny. Přesedáme do připravených vojenských terénních vozidel. Ty nás, jak jsme doufali, přepraví bezpečně přes dva brody až k prvnímu bivaku.


Oblast Terelj se přes noc změnila ve „vrcholové“
závodiště. Na planině vyrostl jurtový tábor, kde
účastníci s novinářským doprovodem přenocovali.

V malebném údolí „kameláci“ postavili jurtový tábor. Čítal přes sedmdesát sněhobílých jurt a jedno skoro „cirkusové“ šapitó, kde se odehrávalo vše – od jídla přes kulturní program až po pravidelné brífinky. Každá jurta ukrývala malé postýlky, koberec a umývadlo s tekoucí vodou. Deset bodů pro pořadatele. Uprostřed stála malá kamínka a vedle naštípané dříví, jen škrtnout zápalkou.

UČITELÉ REPREZENTANTY

Šestadvacetiletý David Chaloupský je dosud svobodný učitel tělocviku z Vrchlabí. Mezi jeho koníčky patří horolezectví, lyžování, extrémní sporty a nebo jízda na motocyklu. Prošel náročnými zkouškami a patří mezi favority Camel Trophy. Za to, že jede Mongolsko tak trochu vděčí své přítelkyni Pavlíně Žáčkové, která je oba do soutěže přihlásila. Mimochodem, Pavlína se probojovala až na mezinárodní výběr do Maroka, ale tam „rodinná dovolená“ končí. „Dejvy“ s Pavlínou aktivně sportují léta, což nakonec oba potvrdili.

Petr Stejskal, přezdívaný „Stejsky“ je nejstarším účastníkem na Camel Trophy. Je mu už „úctyhodných“ jedenačtyřicet let. Je asistentem na VŠE na katedře tělesné výchovy a sportu. Doma na něho čeká žena a dva synové. Mezi jeho oblíbené sporty patří jízda na horském kole, „orienťáky“, snowboarding nebo lyžování. Podle jeho zájmů by ani jemu neměly soutěžní disciplíny dělat potíže.

„Jsem rád, že jsem se dostal do Mongolska nejen proto, že poznám nové a zajímavé lidi, neznámou zemi, ale také proto, že to pomůže, myslím si, i mé profesní kariéře učitele tělocviku,“ říká Petr.

SPECIÁLNÍ DEN

Studené ráno, jen něco kolem čtyř stupňů celsia, poletovaly ještě vločky sněhu. Snídaně pod šapitó a zanedlouho už všichni netrpělivě přešlapují na startu prvního speciálního úkolu. Camel Trophy přivítala účastníky na kolbištích hromadným startem závodu horských kol. Řada čtyřiceti závodníků, nastoupených před svými vozy se vztyčenou vlajkou rodné země, nebrala konce. Hlavní „maršál“ stojí na kapotě Defenderu s mikrofonem v ruce a odpočítává poslední vteřiny. Three, two, one… go!!! Závodníci vyrazili z prudkého kopce posetého úlomky skalisek.

Skvěle jel David Chaloupský, který ještě v závěrečném stoupání vedl. Síly na udržení prvního místa mu však už nestačily. Nakonec dojel až třetí. „Ještě nikdy jsem si tak nehrábl“, komentoval své absolutní vyčerpání v cíli. A skutečně – po dojezdu nemohl dvacet minut popadnout dech.

Druhý speciální úkol za volantem našim příliš nevyšel. Petra, který byl považován za zkušeného „orienťáka“, zklamal navigační přístroj GPS. Ten na startu selhal a už jednou pracně zadaná data šla vniveč. Toto zdržení na startu, odkud odjeli mezi posledními, už nedohnali a skončili třináctí.

Ani jeden z chlapců se však počátečními neúspěchy nenechal znervóznit. A to bylo moc dobře, protože den zdaleka nekončil a připraveny byly další speciální úkoly.

Následoval orientační běh, do kterého byly našimi vkládány velké naděje. A opravdu, za oba orientační běhy by si naši zasloužili potlesk. Vyšel téměř na výbornou. Zaběhli druhý nejlepší čas, hned za týmem Švédů. Úspěch jim přinesl cenné body, které teď potřebovali víc než kdy jindy.

Na výbornou skončil i závod kajaků. Závod sestával ze slalomu a ze „sprintu“. Obě disciplíny však všem závodníkům do značné míry znepříjemňoval nízký stav vody v řece. Nejeden závodník „hrábl“ pádlem až do kamenitého dna. To bylo nejvíce nepříjemné, zejména při slalomu, kdy se taková loď otočila i o 360 stupňů.

Ve druhém závodě kajaků, kde start byl ze souše, naši vyrazili jako „splašené koně“. Jako první položili svůj double kajak na vodu. Dojeli druzí. Nálada se stále zlepšovala.

SEČTENO A PODTRŽENO

Jízdou kajaků skončil pro naše závodníky první z mnoha dnů speciálních úkolů. Vyčerpaní závodníci se známkami únavy ve tvářích, ani ostatní členové české výpravy netušili, jak si stojí v celkovém hodnocení. Nastává chvíle napětí a očekávání. „Myslím, že kdybychom se umístili mezi prvními deseti byl by to docela úspěch,“ říká Petr, vědom si počátečních neúspěchů. Pro rozhodčí teď nastává hodinka měření a sčítání bodů.

Ve večerních hodinách je svolán brífink ve velkém bílém šapitó. „Kamelácké“ šapitó je oběma našim účastníkům i některým kolegům dobře známé z mezinárodních výběrů v Maroku a ve Španělsku. Stalo se neodmyslitelnou rekvizitou Camel Trophy.

Všechna místa k sezení jsou obsazena, kosmopolitní společnost uvnitř vydávala zvuk podobný včelímu bzučení. Nervozita se stupňuje.

Odcházím k výčepu, kde všichni přítomní splachovali písek z mongolských stepí. „One coke, please,“ požádám mongolského výčepního v baseballové čapce s kšiltem dozadu. „Co ty jsi za Čecha, že si nedáš pivo,“ odpověděl bezvadnou češtinou, když si všiml malé české vlajky na mém rameni. Zdržel jsem se „na jedno“, mezitím mi třicetiletý Ganchu vyprávěl o Teplicích, Liberci, Praze…

„Atention, please…,“ ozvalo se několikrát z reproduktorů. Vyhlašování výsledků začíná. Naši si věřili natolik, že si byli jisti umístěním v první desítce. Pořadatelé dnes vyhlašují pouze deset nejlepších týmů, protože klání Camel Trophy ještě zdaleka nekončí. A začínají jako obvykle odzadu. Desáté místo, deváté místo, …páté a stále nic. Nálada v našich řadách byla stále lepší. „The fourth place Czech Republic“. Ano, po první skupině speciálních úkolů jsme čtvrtí se ztrátou pouhých patnácti bodů na první Švýcary. O několik hodin později jsem seděl na korbě ruského náklaďáku, který nás odvážel zpět do Ulánbátaru.

Tušil jsem, že se David s Petrem dobře umístí, protože zatím poslední zpráva, která mne zastihla ještě v Pekingu, hovořila o výtečné druhé příčce, ale Karakorum je ještě hodně daleko. Ráno 2. června dopisuji poslední řádky a s napětím očekávám poslední a závěrečné výsledky 18. ročníku Camel Trophy. Právě teď se mi dostávají do ruky poslední výsledky. Jsme třetí! Výsledky Camel Trophy Mongolia 97 – 1. Rakousko, 2. Francie, 3. Česká Republika. Čtvrté místo získala Itálie. „Nevím, zda mám být s výsledkem spokojený. Chtěli jsme přece vyhrát. Víc jsme pro to však udělat mohli. Škoda několika zbytečných chybiček v polovině soutěže,“ komentoval umístění Petr, neuvědomuje si, jak velký úspěch je třetí místo vzhledem k tak silné konkurenci.  

Category: 1997 / 07 – 08

Volavky, typičtí obyvatelé okolí vod, jsou zástupci ptáků brodivých, dlouhonohých a dlouhokrkých, mezi které patří například i známí čápi či ibisi. Volavkovití tvoří v rámci ptáků brodivých samostatnou, nejpočetnější čeleď. Na světě žije celkem 64 druhů volavek, v České republice se vyskytuje druhů osm.

Charakteristická je pro ně především stavba dlouhého krku. Díky specifickému tvaru krčních obratlů, z nichž šestý je prodloužený, ho mohou esovitě prohnout. Může se dokonale ohýbat jenom dopředu a dozadu, pohyb do strany je omezen. Za letu či v klidu nosí volavka krk většinou ve tvaru S, pokud loví, dokáže při spatření kořisti vymrštit prudce hlavu dopředu jako dokonalou harpunu.

Další typickou vlastností je zvláštní způsob ochrany peří před promáčením. Na rozdíl od většiny vodních ptáků, kteří si udržují peří maštěním výměškem nadocasní žlázy, používají volavky jakýsi pudr. Nadocasní žlázu mají zakrnělou, pudr se vytváří drobením speciálního prachového peří rostoucího na prsou a kostrči. Po promáčení a uschnutí se volavky pudrují pomocí zobáku a nohou, na kterých je nehet prostředního prstu opatřen ozubeným okrajem tvořícím jakýsi hřebínek.

Volavky jsou masožravé, jejich kořistí se stávají různí drobní živočichové. Větší druhy, jako je volavka popelavá či bílá, loví převážně ryby a obojživelníky, případně i drobné savce apod. U druhů menších převažuje v potravě hmyz a další bezobratlí. Při lovu volavky nehnutě vyčkávají na přiblížení kořisti, případně se pomalu brodí mělčinou, resp. procházejí místem, kde se potrava vyskytuje, což může být i strniště s přemnoženými hraboši. Menší druhy, jako je bukáček či volavka vlasatá, často nehnutě vyčkávají nad vodou na různých stéblech či větvích.

Poněkud odlišný způsob lovu má volavka stříbřitá. Čile pobíhá po mělčinách a bleskurychle sbírá vyplašené drobné živočichy. Zajímavý způsob lovu má i volavka rusohlavá, se kterou se v Evropě můžeme nejčastěji setkat v jižním Španělsku a Portugalsku. Není tak vázaná na vodu jako ostatní volavky, často se vyskytuje na pastvinách v blízkosti pasoucího se dobytka. Případně na ostatních místech, kde žije i v blízkosti velkých pasoucích se divokých zvířat. Loví především to, co pasoucí se živočichové z trávy vyplaší, případně přímo na jejich těle sbírá různý obtížný hmyz či klíšťata. Často se přímo na těle velkých zvířat „vozí“.

Zajímavý způsob získávání potravy jsem pozoroval i u druhu, který je na našem území nejběžnější, u volavky popelavé. V zimě jsem fotografoval orly mořské a další dravce na krmišti, které tvořila hromada zmrzlých ryb položených na led. Prvním ptákem, který se u potravy objevil, jakmile jsem zalezl do nedalekého krytu, byla většinou volavka popelavá. Většinou po přistání místo pátravě obešla, až se posléze uvelebila v nehnutém postoji několik metrů od předložené potravy. Jakmile přilétla káně lesní, volavka obživla. Počkala, až káně začne zmrzlou rybu trhat, zaútočila na ni a většinou nějaký útržek ukořistila. Časem jsem zjistil, že to volavky dělají zcela pravidelně. Pokud byly ryby zmrzlé a pro volavky příliš velké, vždy čekaly, až přilétne káně, a pak se jim pokusily část potravy odebrat, případně po nich sesbírat zbytky. V zimě, kdy je nedostatek potravy, zůstává na území státu jenom zlomek našich volavek společně s menším množstvím jedinců ze severu.

Většina ptáků z naší populace je tažná a na hnízdiště se vrací počátkem března. Volavka popelavá, podobně jako většina dalších volavek, hnízdí ve velkých koloniích. Jedna z našich největších kolonií je v blízkosti Třeboně, na vrcholcích borovic zde pohromadě hnízdí okolo tří set párů. Panuje zde podivná atmosféra. Pokud jsou již na hnízdech mláďata, ze všech stran se ozývá jejich hlas, intenzivní kekekeke mísící se se skřeky dospělých ptáků, kteří se jako velké stíny míhají mezi korunami. Každou chvíli se k zemi snese sprška bílého trusu, případně natrávená ryba, žába či myš, které vyplašené mládě vyvrhlo. Občas, především po silném větru či bouři, se na zemi objeví i vypadlá mláďata. O jejich osud se brzo postarají lišky či divoká prasata. Další naše druhy volavek jsou podstatně vzácnější. Sněhobílá volavka bílá hnízdila na území České republiky, pokud je známo, pouze jednou v roce 1949. Většinou se v počtu několika málo exemplářů vyskytuje až v létě a na podzim, kdy k nám zalétají ptáci z jižněji a východněji položených hnízdišť. O něco méně vzácnější je rezavohnědá volavka červená. Hnízdí v počtu několika málo párů až dvou desítek párů na rybnících především v jižních Čechách a na jižní Moravě. Podobně jako volavka bílá si staví hnízdo hlavně v rákosových a orobincových porostech.


Kvakoš noční. Dospělí ptáci mají černou
vrchní část hlavy a hřbet, šedá křídla a ocas,
zbytek těla je bílý. Černé peří má ve svatebním
období modrý, v zimním šatě zelený kovový lesk.

Jedním z nejvzácnějších volavkovitých ptáků hnízdících pravidelně na našem území je kvakoš noční. I když je to relativní, dá se říci, že kvakoš je jednou z nejkrásnějších volavek. Svrchu je černý, vespod bílý, křídla a ocas jsou popelavé, nohy jsou jasně žluté, oko rubínově červené. Staří ptáci jsou navíc v hnízdní době vyzdobeni třemi dlouhými bílými péry, vyrůstajícími z týlu a splývajícími na záda. V rozrušení je kvakoši dokáží vztyčit. Mladí ptáci mají zcela odlišné zbarvení, jsou hnědaví se světlými skvrnami. Kvakoši se na naše území vrací ze zimovišť počátkem dubna. Hnízdí v koloniích, hnízda jsou nejčastěji umístěna na stromech či křovinách v blízkosti vody. Celkem na našem území hnízdí 100 až 150 párů.

Název „noční“ není zcela přesný. Kvakoš je aktivní především ráno a večer za soumraku. Svou přítomnost nejčastěji prozradí typickým kvákavým hlasem.

Podle charakteristického zvuku, který vydává, je pojmenován i další zástupce volavkovitých, bukač velký. Je to tajemný obyvatel močálů a rybníků, kterého zahlédneme jenom velice vzácně. Svou přítomnost většinou prozradí hlasem slyšitelným do vzdálenosti několika kilometrů. Připomíná bučení dobytka či houkání do prázdného sudu. Bukač má dokonalé krycí zbarvení, v porostu starého zhnědlého rákosu je téměř neviditelný. Pokud se cítí ohrožen, zaujímá navíc zvláštní ochranný postoj. Natáhne kolmo nahoru krk a zobák a zcela znehybní. Připomíná tak svazek uschlého rákosu či ze dna trčící hůl. Na rozdíl od většiny svých příbuzných nehnízdí v koloniích. Hnízda jsou v rákosinách umístěna izolovaně. Pokud se najde více hnízd blízko u sebe, patrně se jedná o hnízda samic patřících k jednomu samci. Což je jev, který dosud není jednoznačně prokázán.

Bukač velký patří bohužel mezi druhy, jejichž početnost na našem území výrazně v posledních deseti letech poklesla. Podobně dopadl i jeho menší příbuzný, bukáček malý. Příčina úbytku obou druhů není přesně známa. Jedním z hlavních faktorů patrně bude mizení litorálních porostů na rybnících a další negativní jevy, provázející intezifikaci hospodaření. Poslední dva zástupci volavkovitých patřící do naší fauny jsou volavka vlasatá a volavka stříbřitá. V obou případech se jedná o vzácné ptáky, kteří k nám občas zalétnou z oblasti ležících jižněji. Volavka stříbřitá velmi vzácně hnízdí na jižní Moravě. O hnízdění volavky vlasaté na našem území bylo možno psát jenom do 31. 12. 1992. Menší množství párů totiž nepravidelně hostí východní Slovensko.  

Category: 1997 / 07 – 08

Valaši… drsní obyvatelé hor svérázných zvyků a odlišného jazyka, pastevci žijící v dřevěných chalupách krčících se vysoko ve stráních. Kde se ale v horách přívětivé Moravy vzali tito lidé povahy vytesané ze žuly?

Dlouho se vedly spory o tom, zda Valaši pocházejí z Rumunska. Ano i ne. Ve 13. a 14. století se na Valašsku usídlili v údolích řek první osadníci, národnosti české. O tři století později jim už nestačila půda v nížinách a začali proto mýtit i na horských svazích, kde zároveň budovali své usedlosti. Usedlostem se v místním jazyce říkalo paseky a jejich obyvatelům pasekáři. Část valašského národa tak byla na světě.

Spolu s pasekáři však do moravských hor při slovenské hranici ve stejné době přivádějí svá stáda hrubovlnných ovcí valašek karpatští horalé. Jejich putování začalo již mnohem dříve v Rumunsku, kde byli nazýváni Valachy. Ti se vydali za novými pastvinami dále na sever a později na západ, po hřebeni Karpat. Tak se za tři sta let přesunuli přes ukrajinskou, polskou a slovenskou část Karpat až na východní Moravu, kde jejich dlouhé putování známé jako valašská kolonizace skončilo. Smísili se s již usazeným obyvatelstvem a vznikla tak naprosto svébytná kultura s mnohonárodnostními prvky. Valaši byli sice odolní vůči těžkým klimatickým podmínkám, tlaku vědecko-technického pokroku však neodolali. Zmizely salaše, ovce, dřevěné chalupy, tkalcovské stroje i vodní pily. Zbývá jediné místo, kde se můžete projít od selského stavení k větrnému mlýnu, ochutnat pravý ovčí sýr, nakouknout do kuchyně Valachů, poznat jejich zvyky, kroje, způsob hospodaření… a tím místem je skanzen v Rožnově pod Radhoštěm.

Valašské muzeum v přírodě, jak se skanzen oficiálně nazývá, je složeno ze tří částí. Nejstarší je „Dřevěné městečko“, které ukazuje způsob bydlení a úroveň kultury měšťanů, fojta a řemeslníků z Rožnovska. Snad nejzajímavější je právě fojtství – usedlost zámožného valašského hospodáře, zástupce vrchnosti. Jako dědičný rychtář měl za úkol dohlížet na plnění robotních povinností a dávek od poddaných, sám byl od roboty osvobozen. Poddaní se shromažďovali k rozdělení roboty ve „velké jizbě“, která sloužila také jako hospoda. Dvakrát do roka se tu tančilo při muzice a šenkovalo. V jizbě spával a stoloval hospodář se svou rodinou. Toto fojství, které je kopií obytného stavení z Velkých Karlovic, má ještě samostatnou kuchyni a obytnou komoru pro výminkáře. Další neobyčejně zajímavou stavbou je kopie dřevěného kostela z Větřkovic u Příbora, pocházejícího z poloviny 17. století. Mnoho dalších stavení přibližuje způsob městského života v horách a mezi nimi stojí krámky lidových řezbářů, kteří se právě na tento víkend sjeli do Rožnova. Jindy tu svoji dovednost předvádějí třeba košíkáři či kováři. Náladu dokreslují folklórní skupiny, které pravidelně hostí zdejší přírodní amfiteátr.

Naopak nejmladší částí skanzenu je „Mlýnská dolina“, která byla zpřístupněna až v roce 1982. Mlýnská dolina je živou učebnicí starých řemesel – je tu valcha (na valchách se zplsťovala utkaná vlněná příze na sukno), vodní mlýn, vodní pila, olejárna (olejářství bylo jedno z nejstarších zaměstnání venkovského lidu, olej se používal ke svícení, přidával se do kolomazi a barev, ale měl i léčivé účinky – na Valašsku se olej tlačil nejčastěji ze lněného a konopného semene, z jader bukvic a jader švestek), hamr.

„Valašská dědina“ je nejrozsáhlejší částí muzea, postavená na Stráni na Rožnovem a představující model obce z období konce 18. až poloviny 20. století. Velké množství dřevěných chalup navozuje atmosféru skutečné horské dědiny, umocněnou pasoucími se koňmi, osly, ovcemi. Mezi domky rostou ovocné stromy a pěstují se tu staré tradiční rostlinné druhy. Příroda, do níž je zasazena Valašská dědina, se obhospodařuje „po staru“ a třeba Matochova usedlost má plný stav všeho hospodářského zvířectva. Ve Valašském muzeu v přírodě se slaví všechny lidové svátky, pořádají se tu jarmarky. „Nechceme budovati mrtvé skladiště budov a předmětů, chceme zbudovati pomocí praktického národopisu živé muzeum, v němž zděděné tradice valašské minulosti a svéráz plemene a bydliště lidu jsou udržovány při životě výkony práce, zvyky, tanci, zpěvy a obřadnostmi lidu,“ řekl zakladatel Valašského muzea v přírodě (založeno bylo již roku 1925) Bohumír Jaroněk. A zdá se, že se mu jeho vize splnila.  

Category: 1997 / 07 – 08

Jsem z české provincie Tovaryšstva Ježíšova, jeden ze šesti misionářů, kteří se souhlasem Jeho Katolického Veličenstva vypluli v měsíci září roku 1684 s flotilou z Cádizu s určením do misií na řece Amazonce, jež spravuje kolej v Quitu. Poté, co jsem přijel do misií, ujal jsem se dle příkazu pátera superiora provincie Omagua, abych kázal evangelium. Jde o 38 osad, malých i větších, ležících na ostrovech řeky Amazonky, jež všechny spolu s mnoha dalšími osadami jiných kmenů až po Rio Negro na severním břehu a Rio de la Madera na jižním, přijaly k mému velkému uspokojení Kristovo učení bez vzpoury a jakéhokoliv odporu….“ (z dopisu P. Samuela Fritze generálnímu prokurátorovi P. Diegu Franciskovi Altamiranovi, daného v Pará 16. prosince 1690).

S VÍROU A KŘÍŽEM

Dvanáctého října 1492 se začíná psát další, nová epocha v dějinách lidstva. Když Kryštof Kolumbus toho dne doplul ke břehům Hispaňoly (dnešní ostrov Haiti), splnil se jeho životní sen. Objevil novou cestu na západ do Indie. Záhy však ke své lítosti zjistil, že se nejedná o pevninu a z Pyrenejského poloostrova vyplul celkem třikrát, aby ji pro španělskou korunu našel. Teprve při své poslední výpravě, roku 1498, konečně narazil na pevninu. Nikoli však asijskou, jak si on sám a všichni ti, kteří ho doprovázeli, tolik přál. Nechtěl si přiznat, že mu nalezená země (jihoamerický kontinent) s močály a nesmírnými záplavami sladké vody (řeka Orinoko) navždy uzavře cestu do Indie. Svého přesvědčení, že k „zemi koření“ Zipangu doplul, se Kolumbus do konce svého života nevzdal. A ačkoli se k Indii přes Atlantik nikdy nedostal, svými objevy a především vytrvalostí a houževnatostí se tento janovský tkadlec, později námořník a španělský „admirál moře oceánského“, stal vzorem pro mnohé další dobrodruhy a odvážlivce. Následný tvrdý boj Španělů a Portugalců o prvenství v zámořských objevech vedl dva roky po objevení Nového světa zásluhou papeže Alexandra VI. ke smlouvě uzavřené v Tordesillas. Byla stanovena hraniční čára 360 mil západně od Kapverdských ostrovů. Tato dohoda, vymezující přesnou demarkační linii sfér zájmů obou států, měla za následek i to, že se dnes v Jižní Americe hovoří oběma jazyky (španělsky a portugalsky). Objevený kontinent pak vystřídal v průběhu dalších let několik názvů (Gracia, jak ji nazval Kolumbus, nahradily Západní Indie, Nový svět a v kosmografii Martina Waldseemulera z roku 1507 se poprvé objevuje Amerika podle neméně slavného mořeplavce italského původu ve španělských službách Ameriga Vespucciho). Podle názorů tehdejších geografů se totiž Kolumbus pohyboval v oblasti asijských ostrovů a objevitelem nového kontinentu byl právě Vespucci. V Nurembergově Codexu Bratislaviensis se píše: „Amerika. Objevená Amerigem Vespuccim, mužem moudrého rozumu. Usoudili jsme, že má právo být nazývána Amerikou, neboť Evropa a Asie jsou pojmenovány podle žen. Její poloha a mravy lidí se poznají z jeho čtyř plaveb“.

DOBYTÍ NOVÉHO KONTINENTU

První období dobývání amerického kontinentu je spojováno se jmény Hernana Cortéze (podmanitele říše Mayů a Aztéků), Vasca Núněze de Balboa (objevitele „jižního moře“ – Tichého oceánu v Panamské úžině) a zejména pak Francisca Pizarra, bývalého pasáčka vepřů a někdejšího člena Balboovy skupiny. Tvrdý a houževnatý Pizarro, posedlý touhou po slávě a bohatství, vyrazil v listopadu roku 1524 podél západního pobřeží pevniny směrem k jihu. Hlad a nepříznivé podmínky zadržely celou výpravu, a tak teprve roku 1531 se Pizarro vydává s nepočetnou armádou na náročný pochod na východ, k mohutným horám Kordillér. V Cajamarce (sever Peru), podhorském městečku, byl jím zajat vládce Inků Atahualpa poté, co odhodil nabízenou svatou knihu. (Už totiž španělská královna Isabela Kastilská, přezdívaná často „Katolická“, nepochybně jejíž zásluhou dostal Kolumbus před lety souhlas a podporu španělského dvora, viděla v jeho plánech obrovský náboženský význam. Miliony pohanů budou obráceny na pravou víru a jejich duše budou zachráněny.) Konquistadoři v prvních letech dobývání byli však více než čímkoli jiným zaslepeni leskem nepřeberného množství zlata a bohatství, které nový kontinent nabízel. Krutostí samotných vůdců, bezcitností a chamtivostí vojáků i úředníků pak domorodí indiáni přicházeli o všechno, co po staletí s pilností a pečlivostí budovali. Amerika a zejména mocná, zlatem překypující peruánská říše lákala další a další dobrodruhy, lidi z nejrůznějších vrstev i minulostí, lidi bohatstvíchtivé i romantiky, kteří sem z Evropy stále ve větších zástupech připlouvali.

MISIONÁŘI

S obracením na křesťanskou víru se tak důsledně započalo až s příchodem misionářů, kteří zde měli kázat evangelium, rozptýlené a neusazené obyvatelstvo soustředit do osad a přinést těmto primitivním kmenům zemědělství. Po dominikánech, františkánech a augustiniánech po roce 1549 se o to zasloužili především jezuité. Jezuitští bratři působili na celém území nového kontinentu, od Santiaga de Chile až po Mexico a Kalifornii. A tak sem připlouvalo i bezpočet těch, kteří oddaně a s nasazením vlastního života sloužili bohu a církvi. Část tvořili scholastikové a laičtí bratři (lidé bez kněžeckého svěcení). Později, po získaných zkušenostech, sami jezuité doporučili, aby je v misiích následovali lékaři, lékárníci, matematici, astronomové, učenci v oborech ekonomie, kartografie či geografie, jež by zde mohli pomoci nejen domorodým indiánům, ale přispěli by také k hlubšímu vědeckému poznání nového kontinentu. Byli pak často vysíláni na nebezpečné cesty do míst, kam domácí kněží a Španělé nechtěli. Svými objevy a výzkumy vytvořili podklad pro moderní práce z oblasti etnografie, geografie apod. Ačkoli je výsledek jejich misijní činnosti zřejmý i dnes, (více než 90 % všech obyvatel kontinentu se hlásí ke křesťanství) původní božstva a pohanské zvyklosti v srdcích indiánů ani na oltářích kostelů zcela nezanikly a mísí se s křesťanskou vírou na mnohých místech celé Latinské Ameriky. Nemálo těchto hrdinů bylo navždy opomenuto. Na stránkách historických knih zůstala však i jména řady těch, kteří se výrazně zasloužili o poznání „zeleného“ kontinentu a svému poslání obětovali celý svůj život.

PO STOPÁCH NAŠICH KRAJANŮ

Pro českého čtenáře bude jistě zajímavé a možná překvapující, že k těm nejvýznamnějším náleželi i čeští kněží Tovaryšstva Ježíšova na přelomu 17. a 18. století. Od roku 1678, kdy poprvé jeho členové obdrželi svolení k misijním cestám do Nového světa, až do roku 1767, ve kterém byli jezuité z Ameriky vyhoštěni, prošlo nejrůznějšími oblastmi objeveného kontinentu více než 150 našich krajanů. Těžko dnes můžeme s jistotou tvrdit, co tyto muže vedlo k rozhodnutí vydat se na misijní pouť tak daleko od svých domovů, do neznámých končin vzdáleného kontinentu. Jistě, bylo mezi nimi mnoho těch, kteří toužili po věčné slávě mučednické smrti, ale i nemálo takových, kteří byli k náboženství lhostejní a hnáni touhou po dobrodružství, slávě či objevování nových oblastí. Počátek putování těchto mladíků (průměrný věk se pohyboval mezi 22-26 lety), z nichž se mnozí už nikdy nevrátili, býval v pražské jezuitské koleji Klementinu nebo na kolejích v Brně a Olomouci. Odtud pokračovali do italského Janova a na lodích připlouvali až na španělské pobřeží. Tady zpravidla strávili dlouhou dobu v napjatém očekávání, zda úspěšně projdou mašinerii nejrůznějších prověřování a administrativních procedur. Ani vstup na palubu však ještě neznamenal, že se dostanou k cíli své cesty. Mnohé z lodí, jež směřovaly ke břehům americké pevniny, zmizely ve vlnách rozbouřeného Atlantiku. Jiní pak vyčerpávající několikatýdenní plavbu nepřežili. Snad s ještě větším odhodláním se pak ti, kteří překonali všechny nástrahy náročné pouti, vydávali do svých stanic, ke svým svěřencům. Patrně největší působiště nalezli tito „duchovní dobyvatelé“ mezi amazonskými indiány. Dvěma našim cestovatelům – misionářům, kteří působili v tropické pralesní domovině divokých indiánů na Amazonce, byla věnována i poměrně velká literární pozornost. Jindřichu Václavu Richterovi pro jeho misionářské působení a Samuelu Fritzovi, rodáku z Trutnova, pak pro jeho slavné dílo kartografické. Právě Samuel Fritz, který v Amazonii prožil více než čtyřicet let svého života, je autorem mapy řeky Amazonky. Ta byla vytištěna v Quitu roku 1707 a je skutečně vůbec prvním přesným kartografickým dílem, na němž je zakreslený celý tok největší řeky naší planety až k jejímu ústí do Atlantického oceánu. Na podzim roku 1683 se oba mladí jezuité Richter a Fritz spolu s Jiřím Burgrem a dvěma Slezany vydávají, obdobně jako řada jejich předchůdců i následovníků, do Janova, odkud odpluli do Sevilly. Teprve po bezmála ročním čekání na povolení pokračovat na své cestě, neboť nikdo, kdo nebyl Španěl, nesměl bez královského povolení do „Indií“ odplout, vstupují v Cádizu na palubu lodi. Po dvou měsících, které si plavba přes Atlantik tehdy žádala, konečně přistávají v Kolumbijské Cartageně. Následné neméně náročné a strastiplné putování v člunu, pěšky, po neschůdných cestách, znovu na kánoi, na mezcích a oslech v nesnesitelném horku, vlhku, dešti, neustále obtěžováni miliony moskytů, si dnes zhýčkaní turisté asi jen stěží dokáží představit. Další nekonečné týdny tak odhodlaně směřují Richter a Fritz spolu s jezuitou Janem Gastelem a španělským jezuitským prokurátorem José Casesem nejprve do Quita a poté do La Laguny na řece Huallagy (přítok Amazonky). Tady se oba nerozluční přátelé počátkem roku 1686 po bezmála dvouletém putování rozešli a putovali na horní tok Amazonky do svých redukcí, jak byly jejich misijní stanice označovány. Richterovi byla přidělena horská misijní oblast na řece Ucayali, zatímco Fritz působil u indiánů Omaguů v povodí Maraňónu. Roku 1695 Richter vážně onemocněl a ve svém dopise do Čech, rok před svou smrtí, píše: „Deset let již bojuji s bědami, oděn houní, v rozbitých šatech a bos, a během osmi let jsem nezměnil šaty více jak dvakrát, košil jsem neměl více než čtyři. Již po nějaký čas cítím, že mé síly jsou zlomeny a že síla zdraví takřka zmizela, ale to mi nepůsobí bolesti.“ (J. Kunský: Čeští cestovatelé, Orbis 1961.) Tragická smrt Richtera Fritze sice překvapila, nebyla však mezi misionáři ojedinělá. Richter byl po šesti letech zabit vlastními indiány z kmene Cunivů. Bílí Evropané přinášejí divochům nejen křesťanskou víru, ale i nový způsob života, četné vymoženosti civilizované společnosti starého kontinentu, naráželi mnohdy na odpor a nepochopení jejich dobrých úmyslů a stávali se oběťmi indiánských vzpour či krutých praktik „lovců lebek“ a kanibalů. Stejně jako Fritz, který Richtera přežil o 35 let, nakreslil Richter mapu povodí horního toku řeky Ucayali, jedné ze dvou hlavních zdrojnic Amazonky. Fritz ji pak využil pro svou velkolepou mapu Amazonky. Stal se tak prvním badatelem a znalcem celého vodního toku až k jejímu ústí v Belénu, kde se kalná řeka mísí s vodami Atlantiku. Mohutné záplavy na horním Maraňónu a vážné onemocnění na sklonku osmdesátých let přivedly Fritze až na portugalské území. Energický Fritz často zasahoval mezi Portugalce a Španěly, kteří spolu na koloniálním území Amazonie soupeřili. Netajil se sympatiemi ke španělskému králi, v jehož službách sloužil a hájil jeho zájmy. Byl proto navzdory horečkám portugalskými rivaly zatčen a poslán do jezuitské koleje v Pará. Tam se sice uzdravil, ale dostal se do sporu s představiteli portugalské moci a půl druhého roku byl zadržován. Teprve na příkaz portugalského krále byl propuštěn a dopraven proti proudu Amazonky zpět do své misie. Cestou připravoval materiál k mapě, popsal podrobně vesnice, indiánské kmeny, všechny ostrovy a přítoky. Díky všem těmto dramatickým okolnostem se mu podařilo v průběhu dvou let proplout a zmapovat takřka celý tok Amazonky. Fritz se nakonec dostal pěšky přes andské hřebeny až do Limy na pacifickém pobřeží, aby zde místokráli vylíčil své cesty. Stal se tak jedním z prvních, dost možná vůbec prvním Evropanem, který překonal napříč rovníkovou oblast jihoamerického kontinentu. Fritz se poté věnoval nadále své misijní činnosti, budoval pro indiány vesnice, zakládal kostely a kaple, učil je práci a všelijakým řemeslům, bránil je před postupem Portugalců a násilím kolonizace. Zemřel v sedmdesáti letech roku 1725 v nejstarší misii Jéveros na Rio Aipeně.

SETKÁNÍ

Při našem pobytu v jedné z jihoamerických zemí – Peru – jsme měli příležitost seznámit se s některými současnými misijními pracovníky. Přestože tato setkání nebyla zahrnuta do našeho harmonogramu, přispěla nepochybně k hlubšímu poznání života chudých domorodců v Amazonii i v Andách. K nemalému překvapení nás všech si své místo zde našly i ženy. Pizarro či Fritz by se asi podivili, dnes však misionářky odvádějí svou práci s nemenší obětavostí, nadšením a láskou. Páteř jihoamerické pevniny tvoří pásmo kordillerských velehor – And. Nejslavnější civilizace tohoto kontinentu, říše Inků, zaujímala kromě území dnešního Peru také část rozlohy okolních států Ekvádoru, Bolívie a Chile. Zatímco původní Inkové obývali převážně horskou část svého území, je dnes „la sierra“ téměř vylidněna. Život v těžkých podmínkách drsných hor se však ještě zcela nezastavil a potomci slavné civilizace tu dodnes žijí, pracují a dodržují staré tradice.

PRASEČÍ MĚSTEČKO

Jsme v Chuquibambě, malebné andské vesničce, ležící ve výšce bezmála čtyř tisíc metrů nad hladinou moře. Žije tu jen pár stovek osadníků. Samotný název znamená v domorodém jazyce Kečua „prasečí“ město. A vskutku ne náhodou. Hned po příjezdu nás mezi prvními vítá uprostřed silnice statný čuník. Tato roztomilá zvířátka neodmyslitelně dotvářejí zdejší kolorit i atmosféru a spolu s domorodci žijí jak vidno v míru a přátelství. Za „branami“ městečka, sotva pár desítek metrů, začíná zemědělská oblast. Typická pole nejrůznějších barev i rozměrů terasovitě seřazena ve svazích okolních kopců dokonale využívají horské krajiny a dotvářejí přenádhernou a jedinečnou scenerii. Hlavní a nejdůležitější plodinou jsou brambory. Svůj původ má tato plodina právě tady, v peruánských Andách a do Evropy byla převezena spolu s kukuřicí především zásluhou misionářů. (V českých zemích se s nimi poprvé setkáváme v centru Prahy, na místě dnešního paláce U Hybernů. V polovině 17. století zde nechali irští františkáni zvaní Hiberni postavit klášter, kde pak od počátku 18. století začali jako první brambory pěstovat.) Dominantu vesnice tvoří moderní stavba kostela, která vyniká mezi jednoduchými kamennými domky a chatrčemi z hliněných cihel. Nemenší překvapení v nás vzbuzuje i moderní budova církevní školy na samém okraji horského městečka. Vede ji farář pocházející z Malty, který deset let působil v Austrálii, a tak poněkud nezvykle konverzujeme anglicky. Přestože naši návštěvu neočekával, a ani my jsme o působení misionáře v tak odlehlé vísce nic nevěděli, přijal nás velmi vřele a poskytl noc ve „své“ škole. Zděná budova, evropské sociální zařízení s vodou, útulné modlitebny, skromné učebny s obyčejnými stoly a lavicemi, fotbalové a basketbalové hřiště. Pro Evropany nic neobvyklého, tady vysoko v Andách a daleko od civilizace, věci vskutku nevídané. Čistota školního areálu navíc ostře kontrastuje s okolní chudobou, všudypřítomnými odpadky a špínou. Chuquibambské děti tak mají možnost kromě získání vzdělání, učit se hygienickým zásadám, základům stolování a všem nezbytným pravidlům civilizované společnosti.

ZEMĚTŘESENÍ, SOUČÁST ŽIVOTA

Celé pásmo andského pohoří je, jak známo, velmi aktivní tektonickou zónou spojenou s vulkanickou a především zemětřesnou činností. V údolí řeky Colcy, v peruánském departamentu Arequipa, došlo v červenci 1991 k silnému zemětřesení v důsledku mohutné sopečné činnosti vulkánu Sabancaya. Většina terasových systémů obdělávaných políček byla v této části porušena, jakož i silnice a kostel ze šestnáctého století. Nedaleko odtud, ve vesnici Yankue, stojí františkánský klášter, který byl v minulosti rovněž zničen při otřesu půdy, později naštěstí opraven. Dnes tu žijí dvě misionářky – Sára z Indie a Antonie původem z New Yorku. Sára tu žije a pracuje deset let, zatímco Antonie přijela do Jižní Ameriky vykonávat práci misionářky již koncem padesátých let. Každý den připravují tyto obětavé ženy spolu s pomocnou kuchařkou jídla pro tisíc lidí. Srdečně však pohostí každého, byť není na jejich „seznamu strávníků“. Denně vstávají ve tři hodiny ráno, aby vše stačily připravit a od šesté hodiny jídla vydávat. Podmínky jsou přitom více než skromné, jak dokazuje pohled na pár obřích hrnců, do nichž se zub času už notně zakousl. „Doufáme, že se situace časem zlepší,“ usmívá se Sára. Ředitel nadace Valla de Colca a bratr Antonie podporují tuto charitativní činnost, jakož i někteří obyvatelé vesnice, kteří dodávají brambory, kukuřici, zeleninu či maso slepičí a kuřecí.

NAKONEC NA AMAZONKU

Poslední etapa naší cesty pak směřovala do Amazonie. Nekonečný, všudypřítomný neprostupný prales, přenádherná květena a exotická fauna, ba i nesnesitelné horko a samozřejmě život tamních domorodců. To byly hlavní důvody, které nás, zhýčkané Evropany, lákaly silou téměř magickou. Strastiplná byla už cesta z Cuzca do rezervace Manú, jednoho z posledních míst na naší planetě, kde je dosud zachován původní panenský les tropické oblasti. Na korbě vratkého nákladního automobilu po rozbahněné silnici, lemované strmým hlubokým srázem, sestupujeme z oblasti tzv. vysokého pralesa až k řece Madre de Dios v povodí Amazonky. Během několika hodin překonáváme více než 3000 metrové převýšení. Posledním civilizovaným místem, kde jsou dokonce některé budovy zděné, je obec Salvacion, za ní se rozprostírá už jen bujný zelený porost, stanice rezervace a osady indiánských kmenů. V Salvacionu se stáváme hlavní pozorností všech místních domorodců, zejména těch nejmladších. Právě děti nás přivádějí do tamního kostelíku a k misionářce Carmen Garcia. Jednoduchá stavba je poněkud odlišná od typických evropských kostelů či chrámů. Oltáři dominuje velký kříž, který je, stejně jako na mnohých místech v celé zemi, ozdoben bohatými barevnými látkami. Carmen ochotně přerušuje probíhající výuku. To aby mohla uvítat nečekané a tady takřka nevídané cizince. Je členkou sdružení MISEMA (Misioneros seglaros Puerto Maldonado) a pečuje o náboženskou výchovu a vzdělání nejmladší generace osadníků v Amazonii už čtrnáctým rokem. Právě vzdělání považuje MISEMA za svůj prioritní úkol a sdružuje dnes na čtyřicet center zabezpečujících základní i středoškolské studium. „Naše organizace se neustále rozšiřuje. Tahle stanice je nová, byla založena teprve nedávno,“ říká Carmen. Její žáčci sem přijíždějí z celého okolí a vždy po etapách se střídavě učí a pracují s rodiči ve svých vesnicích, většinou na ovocných plantážích.

BOHATSTVÍ, KTERÉ NELZE KOUPIT Životu ve vysokých horách, stejně jako v amazonském tropickém pralese, přivykli po staletí jejich obyvatelé, dokonale se přizpůsobili náročným přírodním podmínkám. Co však přivádí do těchto končin lidi z „civilizované“ Evropy či Severní Ameriky? Co je přimělo vyměnit pohodlí vyspělého světa, založení vlastní rodiny za život v nelehkých a skromných podmínkách? V dobách prvních misionářských průkopníků před staletími trvala cesta z Evropy až do nitra jihoamerické pevniny celé dlouhé dva roky. Člověk z konce dvacátého století, z uspěchané a snad až příliš přetechnizované doby, kdy se přesun mezi kontinenty počítá na hodiny, si to jen ztěží dokáže představit. Ať už však cesta trvala stovky dní nebo třeba jen pár hodin, a přestože se domorodí indiáni i prostředí, ve kterém žijí změnilo, spojuje tyto lidi, kteří k nim přicházejí, mnoho společného. Není to už snad taková touha po dobrodružství a objevování nových míst neznámé a tajuplné země, touha po slávě a uznání, které kdysi tak často vedly mladé muže na paluby lodí, směřujících k Novému kontinentu, ale je to především víra a láska… Tři sta let staré zápisky v denících a vyprávění současných misionářů nás naplnilo přesvědčením, že byli a jsou mezi námi lidé, kterým osud druhých není lhostejný, že peníze a majetek v porovnání s jejich bohatstvím nic neznamená a může kdykoli pominout. Nesmírná obětavost, upřímná láska k bližním a pocit sounáležitosti k těm, kteří pomoc potřebují, naplňuje tyto lidi štěstím, činí je potřebnými a tedy i trvale bohatými.

Category: 1997 / 07 – 08

Finská architektura má ve světě zvuk. Především architektura, která využívá téměř neohraničených možností ve využívání dřeva jako stavebního prvku. „Dřevo je nádherný a poddajný materiál. Jeho využití je prakticky neomezené,“ sděluje mně architekt Pekka Heikkinen. Design jeho celodřevěného domu pojmenovaného Silva získal zaslouženou pozornost svým dynamickým třídimenzním exteriérem na každoroční výstavě nových finských rodinných domů.

Projíždíme starou částí Helsinek. Úzké ulice jsou po stranách lemovány zrekonstruovanými dřevěnými domy z přelomu století.

„Dřevo přichází po delší době opět do obliby. Není to tak dávno, co byly tyto domy bourány a ustupovaly moderní zástavbě. Dříve byly dřevěné domy obývané chudinou, ale dnes patří k životnímu stylu středních vrstev, která je zakupuje a modernizuje. Starý ráz města tak zůstává zachován.“

DŘEVO PRO KAŽDÝ ÚČEL

Dřevo je stále více oceňováno jako přírodní produkt i jako obnovitelná surovina. Jeho využívání jako stavebního materiálu v současné době stále roste a úspěšně konkuruje plastům, betonu i oceli. Jehličnaté dřevo má pouze šestinu váhy oceli a pětinu betonu. Takto lehký materiál je lacinější k přepravě a na místě stavby odpadá použití těžké, drahé a obtížně manipulovatelné techniky.

Dřevo samo o sobě má velice dlouhý životní cyklus. Bylo dokázáno, že povrch neošetřeného a neimpregnovaného dřeva změkne o pouhých tři až pět milimetrů v průběhu století. Dřevo má také velice dobré izolační schopnosti. Jehličnaté dřevo má dvanáctkrát lepší termální a izolační schopnosti než beton, čtyřistakrát lepší než ocel a tisíc pětsetkrát lepší než hliník. Dřevo oproti jiným materiálům také dýchá a má schopnost v sobě vázat a nebo uvolňovat vlhkost. Dřevo snadno překonává změny teplot a je i příjemné na dotyk.

Přes všechny tyto výhody výstavba dřevěných objektů ve Finsku v posledních dvaceti letech stagnovala. Největší překážkou byla legislativa a především zastaralé požárnické směrnice, které nedovolovaly výstavbu vícepodlažních domů. Po revizi zákona se situace rychle mění a budování dřevěných domů prochází novým rozkvětem.

HVITTRÄSK

Mezi nejstarší finské památky patří především středověké kamenné hrady. Architektonicky zajímavé objekty lidové tvořivosti jsou i dřevěné kostely se svými spletitými vyřezávanými zvonicemi pocházejícími z 18. století.

Na počátku 19. století patřil k nejslavnějším finským architektům C. L. Engel, který vytvořil velkolepé neoklasické centrum Helsinek.

Nacionální romantismus byl dominantním stylem na přelomu 19. a 20. století. Nesl v sobě prvky karelské dřevěné architektury, středověkých kamenných domů a bohatou ornamentaci evropské Jugendstil nebo Art Nouveau. Mezi nejvýznamnější architekty tohoto období patřili Herman Gesselius, Armas Lindgren a nejznámější z této trojice Eliel Saarinen, podle jehož designu bylo kromě mnoha jiných postaveno i helsinské železniční nádraží.

Tito mladí architekti navrhli společně finský pavilon pro Světovou výstavu konanou roku 1900 v Paříži. Jejich unikátní design jim přinesl mezinárodní uznání.

V roce 1901 našli tito architekti nádherné místo v neporušené krajině v těsné blízkosti jezera Hvitträsk asi třicet kilometrů západně od Helsinek. Název jezera pochází ze starošvédštiny a znamená Bílé jezero. Zde si podle celkově jednotného plánu, který byl zpracován roku 1901, postavili v letech 1902-1904 každý svůj dům i s připojenými ateliéry. Budovy ve Hvitträsku jsou postaveny z přírodního kamene a dřevěných trámů a ve svém designu skvěle zapadají do okolní krajiny, ve které téměř splývají s majestátními skalními formacemi, hlubokými lesy a křišťálově čistými vodami jezera. Hlavní budova, která je v současnosti muzeem, bývala domovem Eliela Saarinena, který byl rovněž autorem veškerého nábytku.

V těchto prostorech byly rovněž narýsovány plány pro železniční nádraží v Helsinskách i finské národní muzeum. Severní křídlo tohoto domu patřilo Armasu Lindgrenovi. Ten však v roce 1905 prodal svou část domu i s přilehlým pozemkem Elielu Saarinenovi a odstěhoval se zpět do Helsinek. Později se stal profesorem na Vysoké škole technické. Herman Gesselius zemřel na rakovinu hrtanu v roce 1916 a Saarinen se stal majitelem všech objektů. Postupem času předělal dvě okolní budovy tak, aby mohly sloužit jeho hostům, přátelům i architektům, kteří s ním spolupracovali. Poté, co v roce 1922 získal jeho návrh na výškový dům v Chicagu druhou cenu, rozhodl se Saarinen přestěhovat s celou rodinou do USA, kde se stal velice úspěšným architektem. Přesto se do Finska vracel každé léto až do roku 1949, kdy prodal Hvitträsk soukromému majiteli. O rok později zemřel a je pochován na Hvitträsku. V Saarinenových šlépějích pokračovaly i jeho děti, které se staly architekty se svým vlastním projevem. Obzvláště syn Eero byl architekt par excelence a navrhl například terminál letecké společnosti TWA na letišti J. F. Kennedyho v New Yorku, velice známý oblouk v St. Louis a dalších asi osmdesát projektů.

V roce 1969 koupila celý komplex budov soukromá společnost, která zrestaurovala Saarinenův domov do původní podoby a vytvořila z něho muzeum. Domy Gesselia a Lindgrena byly předělány na hotel a restauraci. Od roku 1981 se stal vlastníkem Hvitträsku finský stát.

„Musím vám ukázat také něco jiného než dřevěné domy a moderní budovy,“ říká Yrjô Suonto, editor architektonického časopisu PUU a architekt známého jména. Procházeli jsme se v prostorách starého přístavu, doků a skladišť. Stylové budovy z červených pálených cihel byly velice citlivě zrestaurovány a jejich vnitřky v sobě nyní skrývaly útulné hotely, kouzelné obchůdky i půvabné restaurace. Z plánované hodinky se stalo příjemné odpoledne. Yrjô Suonto mně ukázal i několik budov postavených podle jeho návrhů. K nejzajímavějším patřila budova rekreačního komplexu poblíž moře, který je také v hojné míře využíván pro různá setkání a semináře.

„Největší problém jsem měl s venkovním obložením. Dal jsem stavitelům i dělníkům prakticky volnou ruku. Ale nepochopili můj záměr. Byl jsem nucen přijet a vše jim osobně vysvětlit. Přitom to spárování je velice jednoduché. Nedalo se na něm vlastně nic pokazit. Ale hlavně z toho měli lidé největší obavy.“

Chýlilo se k večeru. Mráz zalézal za nehty a prudký vítr profukoval péřové bundy. Zašli jsme do malé kavárničky na šálek kávy. „Víte,“ povídá Yrjô Suonto, „finská architektura chtěla být vždy avantgardní. Pořád jsme se snažili být za každou cenu nejmodernější. Jsme sice pořád na špici, ale v současnosti se držíme trochu zkrátka. Myslím, že nám to prospělo.“  

Category: 1997 / 07 – 08

„Měsíčku, tys mi to zavařil, noční tmou jsi náhle zazářil,“ zní refrén jedné písně. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary v poslední době září na českém filmovém nebi jako měsíc. Nejen proto, že ho navštěvují hvězdy – Oscarové, ale je též přitahován stále větším počtem akreditovaných hostů (12 000, loni 8000) a filmových diváků(prodalo se 130 000 vstupenek, loni 90 000).

Oscary tentokrát zastupoval Miloš Forman, režisér Robert Wise (držitel 15 Oscarů a předseda poroty), gangsterský hrdina Christopher Walken, westernová legenda Jason Robards a „velká sestra“ z PŘELETU NAD KUKAČÍM HNÍZDEM Louise Fletcher. V hotelu Thermal se vůbec objevilo mnoho známých jmen (např. Selma Hayek, Ellen Burstyn, Steve Buscemi), ale známých především v USA.

Nenápadně se tu pohybovala i loňská členka poroty Julia Ormond – působila téměř osaměle, což ji vyhovovalo. Na 32. MFF bylo od 4. do 12. července promítnuto celkem 250 děl! Opět po roce musím připomenout, že vytížená promítací plátna a lesk těchto bohulibých dnů byl květem obětavosti (na úkor své profese) prezidenta festivalu Jiřího Bartošky a jeho Nadace Film-Festival Karlovy Vary s programovou ředitelkou Evou Zaoralovou. Rád připomenu dr. Pavla Melounka, Mílu Řádovou, Marka Brodského, ale i Davida Prudkého. Ten mi totiž během fingovaného atentátu na Thermal poskytl přednášku. Rozčiloval se, jak my novináři (měl na mysli především mě) jsme stále rozmazlenější a čím více filmů a dokonce i kin máme k dispozici, tím více se cpeme kam nemáme a soustředíme na již zmíněný „lesk“ v podobě party, které čistí konta štědrých sponzorů. Těm při slavnostním zakončení poděkoval i prezident republiky Václav Havel. Chemapol Group, TransGas, SPT Telecom, Československá obchodní banka a Philip Morris…


Armin Mueller-Stahl

Díky posledně jmenovanému, který se chytře o určité kulturní oblasti stará víc než stát, jsem obdržel kartu VIP a mohl své řemeslo maximálně využít. Podlehnuv podmanivé atmosféře jsem to stále odkládal. Měl jsem čas. Alespoň jsem si to myslel. Podléhal jsem měsíci, záři úsměvů, které kolem mne nejen v klubu VIP šířili tvůrci obrazového pojetí festivalu Tono Stano s půvabnou chotí a Aleš Najbrt, dále „bratko“ ze Slovenska herec Maroš Kramár a hlavně stále neuvěřitelně čilý Arnošt Lustig s krásnou přítelkyní, který mě dokonce představil a zprostředkoval rozhovor s Milošem Formanem. Leč osud chtěl jinak. Než jsem si stačil uvědomit, kolik práce mám před sebou (nezmínil jsem ještě emigranta NDR Armina Muellera-Stahla a Rakušana Klause Mariu Brandauera, který kromě často zmiňované kachny v zubech zářil až podezřele), ozvalo se mé tělo. A tak jsem – po vzoru Gregoryho Pecka, kterému v loni úspěšně operovali slepé střevo – skončil v karlovarské nemocnici. Kruté bolesti mě trestaly za mou neprofesionalitu, zatímco v kinosálech obecenstvo nadšeně povykovalo při důmyslné a vtipné festivalové znělce (Jan Svěrák) i při promítaných filmech – pochutnávalo si na sekci nezávislých (zejména FARGO bratří Coenů) – zatímco zodpovědní Jan Foll a Mirka Spáčilová informovali své denní čtenáře, zatímco Miloš Forman přebíral cenu za mimořádný přínos světovému filmu a Bolek Polívka za mužský herecký výkon z filmu ZAPOMENUTÉ SVĚTLO, zatímco a tak dále. Dopadl jsem jako ta kočka symbolizující festival: díky své lovecké vášni všechnu práci lidí kolem filmů dokonale zbořila. Nadaci se tímto omlouvám a tuším, na co při selekci novinářů v příštím roce dojde. „Měsíčku, tys mi to zavařil.“  

Category: 1997 / 07 – 08

Žiji tady už dva roky. Docela se mi tu líbí,“ povídá Aleš Karban a láskyplně pohladí jednoho ze svých psů. Bylo to pro mě docela překvapení. První člověk, kterého jsem potkal za polárním kruhem a dal se s ním do řeči byl Čech. Moje finská průvodkyně Aija se potutelně směje. Samozřejmě, že o tom českém mladíkovi věděla a setkání v předstihu zařídila. Rovaniemi není tak velké město aby se v něm člověk ztratil.

„Známí mi tu sehnali práci. Pracuji jako masher. Vozím turisty se psím spřežením na sněžná safari. Pokud to vyjde, měl bych se zúčastnit jako člen doprovodu české polární expedice, která se pokusí dobýt severní pól rogalem.“

SANTA KLAUS

Finsko je domovem Santa Klause. Údajně mu má být 448 let. Žije v hlubokých laponských lesích, v místě nazvaném Korvatunturi. Jelikož Korvatunturi je pro smrtelníka velice nepřístupné místo, má Santa Klaus svou pobočku přímo na polárním kruhu, jen co by kamenem dohodil, kousek na sever od Rovaniemi, hlavního města Laponska. Zde Santa Klaus pracuje 365 dní v roce. Vloni dosáhl počet návštěvníků půl milionu a všichni se s ním chtějí nechat vyfotit a prohodit pár slov. Tak se má Santa co ohánět. Sám by na to ovšem nestačil, a tak má mnoho pomocníků. K dispozici má i vlastní poštu, kam mu přicházejí statisíce dopisů z celého světa. Čtyři dívky sedí u počítačů na plný úvazek a starají se o rozsáhlou agendu. Jestli chcete Santa Klausovi napsat, prý stačí adresa:

Santa Klaus, NEBE. Pokud to ovšem myslíte vážně a chcete mít jistotu, oficiální adresa je: Santa Claus, 99999 Korvatunturi FINSKO. Dopis určitě dojde a do vánoc můžete obdržet odpověď.

ROVANIEMI

Laponsko je zemí půlnočního slunce a nebo také stálé tmy. Přiletěl jsem do Rovaniemi na přelomu února a března v době, kdy celou Evropu zasáhla nezvyklá obleva. Laponsko nebylo žádnou výjimkou. Den a noc už byly skoro stejně dlouhé a rtuť teploměru se pohybovala jen mírně pod bodem mrazu. Je to až neuvěřitelné, neboť město má i v srpnu několik dní, kdy alespoň v noci trochu mrzne. Rovaniemi bylo na sklonku války téměř do základů zničeno ustupujícími německými vojsky. Z celého rozlehlého města zůstalo nepoškozeno pouhých sedm budov. V současné době však už je moderním a pulsujícím centrum Laponska s bohatým obchodním, turistickým i kulturním životem.

Aija mě v rychlosti povozila po městě i po okolí. Navštívili jsme sobí farmu i kulturní centrum Arktikum. K večeru došlo i na nejznámější stavby ve městě, ke kterým patří budova městské knihovny, radnice a především Lappia Hall, což je víceúčelová stavba s prostory pro divadlo, konferenční sál, muzeum, hudební školu a provinční laponské rádio. Celý tento komplex budov byl postaven podle návrhů světoznámého finského architekta Alvara Aalta.

Pro většinu lidí, kteří navštíví Rovaniemi, je však město odrazovým můstkem pro dny odpočinku a dobrodružství. Odtud se můžete vydat na safari k polárnímu kruhu a nechat se táhnout psím nebo sobím spřežením. Jestli vám to nevyhovuje, můžete si pronajmout snowmobil, kterých musí být ve městě několik tisícovek. Pro ty pohodlnější je tu možnost zahrát si třeba golf na zamrzlé řece.

V létě si můžete pronajmout loď a zajet se po řece podívat na sobí farmu. Ti odvážnější a odolnější si půjčí džíp a vyjedou co nejdál do divočiny. Pak si sbalí batoh a vydají se pěšmo až na vrcholky vzdálených kopců, odkud se mohou zahledět do rudého půlnočního slunce. Rybáři stráví nezapomenutelné okamžiky u řek a jezer. Laponsko a jeho drsná, neposkvrněná příroda nabízí každému to, po čem touží.

SPECIÁLNÍ KOKTEJL – JÄÄVETTÄ

Znamená to ledová voda a je jen pro srdnaté, otužilé a nebojácné. Tohoto plaveckého mistrovství severního Finska se může zúčastnit každý, protože má dvě kategorie. Závodní a rekreační. Přihlásilo se několik desítek odvážlivců. Od chlapců školou povinných až po sedmdesátileté babičky. Vzdálenost dvanácti a půl metru nedělala ostříleným borcům žádné potíže, ale v kategorii rekreačního plavání působila občas některým účastníkům, kteří se přihlásili víceméně z hecu, viditelné potíže a často byla nad jejich síly. Z úst se jim draly hlasité výkřiky, oči jim lezly z důlků z ledového šoku a zuby klepaly ve stakatovém rytmu. Přesto závody skončily bez jakékoli nehody. Desítky promrzlých diváků nešetřily uznáním a potleskem. Finové v sobě nezapřeli severský národ a tisícileté zkušenosti ze sauny.

KOUTA – CHVÁLA TANCE

Večer jsme šli s Aijou na představení lidového tanečního souboru Siepakat, na otevřené scéně pavilonu Ounas. Připomínalo mi to naše letní kino, ovšem s tím rozdílem, že tady byly všude dokola hromady sněhu a mráz už pěkně tahal za uši. Moudří Finové narazili na hlavu beranice, pod zadky nastrkali polštářky a speciálně vyrobené podložky. Já se v zimním divadle zahříval podupáváním, pobíháním a fotografováním. Více jak stovka tanečníků od útlého věku až po střední generaci předváděla na zasněžené ploše brilantní taneční kreace. Původ tance je založen na laponské mytologii, ale jeho provedení má velice moderní pojetí. Kouzelné světelné efekty ozařovaly sněhové kulisy pestrými barvami. Ke slovu se dostali i pyrotechnici. Zažehnuté louče, plápolající ohně nebo vodopády jisker oživovaly v dynamických intervalech i tak poutavou a rušnou scénu.

SNĚŽNÝ ZÁMEK

Na druhý den ráno se vydáváme do Kemi, přístavního města ležícího necelé dvě hodiny jízdy autem na jih od Rovaniemi, v Botnickém zálivu poblíž švédských hranic. V zimě je proslavené svým sněžným zámkem a lidé z blízkého i dalekého okolí se sjíždějí do města na tuto atrakci. Aija s sebou vzala svou desetiletou dceru, a tak jsme nemohli vynechat žádnou podívanou. Prošli jsme galerii, kde byly do ledových krychlí nainstalovány obrazy a ze zmrzlých stěn vystupovaly reliéfy soch. Místní rozhlasová stanice byla téměř celá pohřbena sněhem a telefonní automaty byly zabudovány do sněhových kojí. Ve stylové sněžné restauraci jsme se posadili na ledové lavice, pokryté ovšem sobími kůžemi, ke stolu z ledu a dali si kafe a horkou klobásu. Je zajímavé, že Finové k ní nepřikusují chleba ani housku. Nakonec jsme zašli do sněžného kostela, kde byla den předtím zcela oficiální svatba.

Pozdě odpoledne jsme se vydali na zpáteční cestu. Obleva ještě zesílila a silnici pokrývala tající břečka.

„To počasí je netypické,“ povídá Aija. „My si tady zimu ale ještě užijeme. Tady začíná jaro až v květnu. Mně to ale nevadí. Několik let jsem žila v Austrálii. Byla jsem i v Africe. To horko mě vyčerpávalo. Tady se mi líbí. Nikde jinde bych už žít nechtěla.“  

Category: 1997 / 07 – 08

Dnes už nikdo s jistotu neodpoví na otázku, v čí hlavě se zrodil nápad na logo Cinzano. Bílý nápis v obdélníku úhlopříčkou rozděleném na modré a červené pole přitahuje zrak k lahvi, stejně jako k reklamnímu poutači. Jestliže modrá barva je symbolem vznešenosti a červená vášně, pak Cinzano je kombinací obojího. Kdo si tuto kombinaci vymyslel, musel být osvícen prozřetelností, jelikož se mu podařilo vyjádřit to nejpodstatnější, co je odrazem tradice italské společnosti a romantiky tohoto jižanského národa.

Uvědomil jsem si to při návštěvě Santa Vittoria d’Alba nedaleko Turína v provincii Asti, kde se zhruba na 900 hektarech půdy ve svahovitém pohoří Langhe pěstuje vinná réva – výchozí surovina pro výrobu vín značky Cinzano. Na každém větším vršku tohoto piemontského pohoří najdete nějaký zámek či hradiště. Není proto divu, že král Carlo Roberto Savojský si vybral vesničku Santa Vittorio d’Alba pro svou loveckou vilu. Jenomže ta nesloužila dlouho svému původnímu účelu. Druhá polovina XVIII. století byla obdobím neobyčejného rozvoje ducha. Svědčí o tom Voltairova Obhajoba rozumu, Diderotova Encyklopedie, Montesquieův plán rozdělení moci ve státě a v neposlední řadě Rousseauovo vymezení lidských práv. Carlo Alberto, který pobýval na dvoře francouzského krále, se rozhodl začít s výrobou vín typu champagne v Piemontu. Ve skalnatém pahorku za svou vilou nechal vyhloubit osmikilometrový labyrint chodeb, v nichž dodnes dozrává tisíce lahví šampaňského.

Za poradce si vybral Francesca Cinzana, potomka jednoho z bratří, kteří již od roku 1757 vlastnili v hlavním městě sardinského království v Turíně obchůdek, kam se slušelo zajít na sklenku dobrého vermutu. Francesco postupně přebírá veškerou zodpovědnost za výrobu šumivých vín, vinné sklepy pronajímá a nakonec se stává jejich vlastníkem. Dnes se v Casa Cinzano, jak byla lovecká vila v průběhu času přejmenována, připravuje 70 procent světové produkce výrobků Cinzano od šumivých vín a vermutů až po aperitivy.

Za kolébku vermutů se považuje právě kraj kolem Turína, v jehož okolí roste množství bylin a kořenin používaných pro jejich výrobu. Vína používaná pro výrobu vermutů nesmí mít speciální vůni. Tu jim dodává přibližně sedmdesát druhů bylinných výtažků a kořenin z Maroka, Číny, Orientu a samozřejmě Itálie. Provozní hala, kde se připravuje aromatický základ pro budoucí vermuty, připomíná něco, o čemž se říká, že to tam voní jako v apatyce. V různých ošatkách, mísách, podnosech a pytlích je k vidění vanilka, pelyněk, koriandr, marokánská růže, hřebíček, skořice, ale i kůra z pomerančovníku či borovice. Skutečná receptura je střeženým tajemstvím a znají ji pouze tři lidé.

Původně byly vermuty pro svou nahořklou chuť i obsah bylin podávány s cílem stimulovat trávení. Dnes je jejich použití širší. Pijí se samotné, s ledem nebo jako součást míchaných nápojů. Špičkovými představiteli vermutů je Cinzano Bianco a Cinzano Rosso, jemuž se říká „vermut z Torína“. Jeho intenzivní jantarová barva a výrazné aroma ho řadí k vermutům nejvyšší kvality s nejstarší tradicí. Nápojem pro všechny příležitosti je pro svou bohatou vůni skořice, vanilky a hřebíčku Cinzano Bianco.

Postupem času se z vermutu vyčlenily aperitivy. Slovo aperitiv pochází z latinského aperitivum – ten, co zahajuje. Svou nahořklou chutí dosaženou přidáním speciálních směsí bylin a koření působí blahodárně na tvorbu žaludečních šťáv a povzbuzují tak chuť k jídlu. Klasickým představitelem aperitivů je Cinzano Bitter. Samotné, s ledem, sodou nebo pomerančovým džusem je nejen jedinečným aperitivem, ale i nápojem pro zahnání žízně. Ideálním nápojem pro letní párty je nejnovější produkt v kategorii aromatizovaných vín – Cinzano Orancio, které hned po prvním doušku zachutná svou příchutí čerstvých pomerančů.

Ve sklepích Casa Cinzano v Santa Vittorio d’Alba dozrává šumivé víno, jehož dvousetletá tradice zná dva způsoby zpracování. V dřevěných stojanech leží statisíce lahví, v nichž víno dozrává. Zpracovává se vinná réva Pinot a Chardonnay, což jsou výběrové révy vhodné pro šumivá vína.

Vedle klasického způsobu výroby metodou „champagne“, kdy víno kvasí přírodní cestou v uzavřených lahvích, v nichž přijde až ke spotřebiteli, se nyní používá metoda Charmat-Martinotti. Víno kvasí ve velkých nádobách. Přednost této metody spočívá v tom, že díky kratšímu dozrávacímu procesu si víno zachovává svou vůni v nejčistší podobě.

Pravé „šampáňo“ se musí ve stojanech dvakrát denně pootočit, až se z horizontální polohy dostane do vertikální. To trvá řadu měsíců. Během tohoto procesu klesá sedlina ze dna lahve, až se dostane do hrdla. Kvasným procesem vzniká v lahvi tlak šesti atmosfér. Dříve se sedlina odstraňovala tím způsobem, že se lahev odzátkovala, tlak sedlinu vytlačil a teprve potom se lahev dolila a zazátkovala typickou korkovou zátkou. Pokud má šumivé víno jinou zátku než korkovou, je to podřadný výrobek. Dnešní odstraňování sedliny je založeno na zmrazení hrdla lahve na minus dvacet stupňů. Tlak v lahvi doslova vystřelí ledovou zátku. Lahev se doplní na správnou míru a potom už zbývá jen označit lahev vinětou – třeba Asti Padosé – a víno může putovat ke spotřebiteli. Mimochodem šampaňské Asti Cinzano, vyráběné metodou Charmat-Martinotti, se honosí titulem „víno roku 1990“ a je označeno písmeny D. O. C. G., což znamená Denominazione d’Origne Controllata e Garantita. Označení, které uděluje italská vláda jako garanci kvality.

Cestu všech vín s logem Cinzano v obdélníku úhlopříčkou rozděleném na modré a červené pole do světa zabezpečuje firma IDV (International Distiliers and Vintners), která vznikla v roce 1962 ve Velké Británii. Patří mezi největší distributory značkového alkoholu na světě. Jako první na světě získala licenci pro přímý obchod s Ruskem v alkoholu. V České republice působí IDV Czech Republic s. r. o. od roku 1994 a od té doby je bezkonkurenčně největším prodejcem vermutů. Přitom prodej Cinzana se u nás ztrojnásobil. IDV se zabývá marketingem a distribucí i jiných značek, z nichž především Smirnoff vodka, Bailey’s a J+B whisky se pohybují na předních místech světového prodeje.Zpracoval Jaroslav Haidler, foto IDV Czech Republic

Category: 1997 / 07 – 08

Historická idea o placaté zemi, kterou nesou sloni určitě vznikla v Nizozemí. Tahle země je sendvič – nahoře nic extra, zato uvnitř je pěkně napěchovaný atrakcemi všech chutí. Můžete tu prožít odpočinkovou dovolenou, užít si sportu, klidného venkova i excentrických měst nebo nasát atmosféru země s dlouholetou tradicí fungující demokracie. V Nizozemí nikdy neříkejte Holandsko, pokud tím zrovna nemyslíte dvě nizozemské provincie, které se tak opravdu nazývají, urazilo by se totiž zbylých deset provincií. Pod názvem Nizozemí je vnímána celá země. Název Nízké země se objevuje od středověku. Tehdy označoval území při ústí řek Rýna, Maasu a Šeldy. V 16. století nabývá země pevných hranic podobných dnešním. Až v roce 1814 vzniká Spojené království nizozemské, jehož součástí byla i dnešní Belgie. Nizozemí dnešní podoby existuje až od minulého století.

BICYKLY

Nizozemsko a hlavně velká města této země si bez tohoto tradičního, levného a ve městech rychlého dopravního prostředku nedokážu vůbec představit. Bicykly jsou všudypřítomným koloritem, většinou se používá typ „Ukrajina“, kterým by český cyklista hluboce opovrhoval, v nížině je to ale desetiletími prověřený typ, na němž netřeba nic vylepšovat. Design kol je trochu staromódní, rez a oprýskaný lak není nikdy na závadu, a tak tu spatříte dámu v nóbl oblečení, která jede na kole olezlém tak, že byste na něj nesedli. Mám takovou teorii, že v hierarchii nizozemských bicyklistů je to opačně, než u motoristů – čím bídnější kolo, tím lépe. Pravda bude asi taková, že kolo je vnímáno jako praktický služebník, často je přikurtováno na dešti a kdyby bylo příliš pěkné, jen by lákalo zloděje. Ve městech najdete kola všemožných barev i velikostí, vícekola a jiné technické hybridy. Třeba poslíčci mají speciální kola, která se řídí v pololehu. Vzadu mají kufr pro náklad okolo sedmdesáti kilogramů.

Rychlých kol využívají i místní policisté. Kola jsou přivázaná a zamčená všude, kde to jen jde, někdy se stane, že majitel o kolo už nestojí a nechá ho svému osudu připoutané na zábradlí. To tam pak chátrá a odhnívá, občas ho přejede auto. Tyto umírající bicykly tvoří svérázný kolorit měst. Některá kola jsou důkladněji pohřbena v kanálech, kde čas od času projíždí lodní bagřík a chňapákem utopená kola vybírá. Na kolech jezdí každý Nizozemec už od malička, takže jsou virtuózními jezdci. Zvládají situace, které vypadají na první pohled děsivě, kličkují, předjíždějí se a jako v autech dělají myšky, ohrožují a děsí chodce. Zpočátku jsem měl z cyklistů panickou hrůzu, když se za mnou vyřítili, v poslední chvíli zazvonili, já uskočil, ale přímo pod kolo. Než si člověk zvykne na to, že se nesmí pohybovat po cyklistických stezkách, že nemá smysl měnit směr chůze v poslední okamžik, chvíli to trvá. Pravidla cyklistického provozu jsou jednoduchá: kolo má přednost všude a vždy a když ji nemá nebo mu ji nedáte, tak si ji vynutí.

Ještě horší pozici má řidič auta: cyklisté se okolo aut rojí jako vosy ze všech stran, s předpisy si starosti nedělají a na motoristovi leží veškerá zodpovědnost. Vše ale řeší obrovský nizozemský smysl pro toleranci a demokracii a fakt, že každý motorista je v této zemi zároveň i cyklistou. Ani já jsem neodolal a kolo si vypůjčil. Hned jsem požádal kolegu, aby mě vyfotil, „že udělám šmíra“ pro reportážní fotku. Rozpálil jsem to na písčité stezce, zapomněl na to, že zdejší kola mají opačně brzdy, pravou rukou jsem zablokoval domnělé zadní kolo, abych udělal parádní smyk (ve skutečnosti jsem brzdil kolo přední) a už jsem letěl. Chvála patří duně, v jejímž písku jsem měkce přistál.

SÝR NAD ZLATO

Sýr je symbolem Holandska. Při vykopávkách ve Frísku se našly nádoby pro výrobu sýrů z roku 1600 před naším letopočtem a evropského věhlasu dosáhly ve středověku. Sýru si lidé považovali tak, že jej bylo možné použít i jako platidla. V roce 1266 vznikají první sýrové trhy a obyvatelé sýrařských oblastí dostávají přezdívku „sýrové palice“. Ke konci 19. století se technologie v mlékárenství zdokonalují, a tak i ruční výroba sýrů přechází na strojovou.

Navštívili jsme malou výrobnu sýrů v nizozemském skanzenu a sýrař nám vyprávěl, jak se při tradiční výrobě postupuje. Nejprve si do kotle připraví mléko k sýření, do kterého přidá sýrařskou bakteriální kulturu a sýřidlo. Sýřidlo je přírodní enzymový preparát, získaný ze žaludků sajících telat a způsobující srážení mléka v gel. Platí pravidlo, že čím mladší tele, ze kterého je sýřidlo získáno, tím lepší sýr pak bude. Gel se potom na kotli zpracovává pomocí míchadel a „sýrařských harf“, vzniká sýrové zrno a syrovátka. Sýrové zrno se plní do forem a v průběhu následného lisování získává budoucí sýr požadovaný tvar. Při lisování se ještě odděluje další syrovátka. Ze sto litrů zasýřeného mléka se získá přibližně deset kg sýra a devadesát litrů syrovátky, která se využívá při krmení hospodářských zvířat. Při následném solení v solné lázni a především v průběhu zrání získává sýr požadovanou chuť a vůni. Před zráním se sýry opatřují zracím nátěrem a před expedicí se ještě voskují. Podle doby zrání se holandské sýry rozdělují na mladé, středně dozrálé, uleželé a dlouhozrající. Mladý sýr dosáhne pouhých šesti týdnů zralosti, středně dozrálý „odpočívá“ ve zracím sklepě tři až čtyři měsíce, uleželý více jak osm měsíců a dlouhozrající dozrává až dva roky. Sýrař ve svém vyprávění zdůrazňuje, jak je při výrobě důležitá pečlivost dodržování správných teplot, množství a samozřejmě také hygiena.

V Holandsku se vyrábějí desítky druhů sýrů, tři z nich jsou však světoznámé: eidam, gouda a maasdam. Eidamský sýr je pojmenovaný podle města Edam, tradičně se vyrábí ve tvaru koule a vyznačuje se lehce slanou chutí. Jeden z druhů eidamských sýrů, tzv. „Komisní sýr“ má oranžově-červenou barvu obalu a je spotřebiteli velmi žádaný. Gouda, která se stala národním sýrem Holanďanů, se vyrábí z tučnějšího mléka než eidam a má lahodně smetanovou chuť. S postupnou dobou zrání mění tento sýr výrazně svůj charakter, stává se pikantnějším a tvrdším. Gouda je nabízena v řadě variací, např. s kmínem, a je prý nejchutnější v kombinaci s červeným desetiletým vínem. Pro sýr maasdam je příznačná tvorba „ementálských“ ok a nasládlá oříšková příchuť.

Na závěr prohlídky máme možnost ochutnávky a koupě sýrů, vyrobených ve zdejším malém provoze. Navnaděn vizuálními vjemy přípravy sýrů mi plátky goudy a eidamu nabízené okrojovanými slečnami chutnají mnohem více než doma, a tak si půlkilový bochník goudy kupuji a nechávám ji na dně krosny „dozrávat“ do Čech. Doma dík své výtečné chuti vydrží sotva pár minut.

TULIPÁNOVÁ VELMOC

Pěstování ušlechtilých květin je věc zdlouhavá a odborná. Pro vyšlechtění nové odrůdy tulipánů se musí začít setbou semínek. Po několika letech z nich vyroste rostlina podobné trávě a teprve po šesti letech se vyvine cibulka. Dalších deset let se pečlivě vybírá nejlepší barva a tvar. Teprve pak je cibulka vhodná pro prodej a sázení na zahrádce. S tulipány, které se v Nizozemí pěstují na cibulky, se zachází poněkud macešsky. Aby všechna tulipánová síla zůstala v cibuli, všem se usekávají květy, které by rostlinu vysilovaly. Haldy květů se válejí na okrajích polí nebo se využívají při květinových slavnostech. To se z květů sestavují ornamenty, zdobí se jimi auta, která jezdí jako alegorické vozy kdysi v Čechách na prvomájových oslavách. Ozdobená vozidla jedou z Noordvijku do Haarlemu a tam stojí vystavena celý víkend. Bylo mi trochu líto tulipánů o hlavu kratších, a tak jsem se jel podívat do velké zahrady, kde je možné vidět květiny zahradnicky aranžované. Velkým zahradám se v Nizozemí říká prozaicky: květinové farmy. Povídal jsem si s majitelem jedné z nich panem Rossenem, jehož rod začal pěstovat tulipány už v roce 1799. Do Nizozemí se dostaly z Persie a Turecka před koncem 16. století, tehdy bylo pěstování tulipánů prestižní záležitostí bohatých rodin a cena cibulí dosahovala výše srovnatelné s cenou drahých kovů.

Na konci 18. století se začíná s pěstováním tulipánů na obyčejných zahradách. V podniku F. Rossena (menší farma) se po druhé světové válce rozhodli zaměřit při pěstování květin na turisty. Na farmě bylo k dispozici 700-900 druhů variant tulipánů, z toho 200 vyšlechtili oni sami. Současný majitel je příjemný, má v sobě „šmrnc“ aristokrata a jemnost květin. Protipólem domácké zahrady je největší nizozemský květinový park Keukenhof. V téhle ohromné zahradě vykvete každý rok šest milionů tulipánů, narcisů, hyacintů a jiných cibulovin. Park je otevřen pouze dva měsíce v roce, zbylých deset měsíců se vše připravuje. Seje se jednoroční trávník a je zajímavé, že celý park je osázen ve třech vrstvách a během dvou měsíců se neustále proměňuje. V horní vrstvě je raný krokus, pak pozdnější a nakonec nejpozdnější tulipán. Po dvouměsíčním pučení se vše likviduje a začínají přípravy na další sezonu. Park je barevně úchvatný, představuji si, že jím jdu sám nebo ještě lépe se svou dívkou a lehce ho plením jí pro radost. Z poetických úvah mě ale vyrušuje několik tisíc turistů, a tak se naší průvodkyně – manažerky ptám, jestli jí to celé nepřipadá příliš umělé. Vysvětluje mi, že spousta věcí stále závisí na přírodě, která se nedá ovládat. Růst je závislý na počasí a jediné, co oni dělají je to, že park osázejí a upraví. Děkuji vrtochům přírody, že lidem nedovolí vypěstovat úplné květinové brojlery.

MOKRÝ SVĚT V DUINRELL PARKU

Duinrell je centrem místních vodomilů, hlavně dětí a milovníků mírně „adrenalinových“ zábav. Park vznikl v roce 1935, jeho venkovní část je plná kolotočových atrakcí, obohacených o kontakt s vodou. Ta vás skrápí na řetízkovém kolotoči i na jakési maxihoupačce ať už se řítíte korýtkem na bobech nebo hromadným vláčkem, vždy vás mokrý živel překvapí. Když už máte dost a toužíte po suchu, pomočí vás soška zlého chlapečka. Chlapeček je nezbedný a zjevně bez problémů s prostatou – poloměr jeho dostřiku (nejméně tři metry) mu zaručuje úspěšné značkování nic netušících návštěvníků. Nejparádnější atrakce najdete v kryté hale Duinrell parku. Je tu vyhřívaná koupel s umělým vlnobytím, perličková koupel, sauny, vodní tunel s umělým prouděním vody – a hlavně – šílené, „adrenalinové“ maxitobogány! Představte si v průměru jedenapůlmetrového hada, kterým protéká voda, je různě pokroucen a někdy má velmi prudký spád. Vy vystoupáte po schodech do výšky mnoha metrů, vlezete do hadova jícnu, a pak už nemůžete dělat vůbec nic, jen se strašnou rychlostí řítíte a očekáváte, jestli vás obluda vyplivne živého. Když vás vyvrhne, máte obrovskou radost, že jste to přežili a jdete znovu. Popíši vám jízdu nejpomalejším a nejrychlejším tobogánem.

Ten první je dobrý na osmělení (rozhodně bych nevolil opačné pořadí), ale zdaleka není pomalý. Ze začátku vás příjemně houpe ze strany na stranu, pak se jízda zrychlí a jste vymrštěni do velkého trychtýře, kde jen bezmocně rotujete směrem do propusti a marně se snažíte propadnout po nohách. Odstředivá síla vás většinou natočí „naštorc“ a vy padáte dva metry do dalšího bazénu ve velmi nedůstojných pozicích, třeba po hlavě. To je tobogan pro začátečníky. Pominu další dva mezistupně a zkusím vám popsat jízdu pekelným toboganem. Z prvního pokusu si pamatuji jen začátek a konec. To mezi tím (volný pád) můj organismus analyzoval jako ohrožení života a vypnul mé vnímání, pamatuji si pouze měkký dojezd. Abych mohl referovat o jeho kvalitách, přinutil jsem se jet ještě dvakrát. Je to takhle: velmi krátký a rychlý rozjezd, pak volný pád do hlubiny a očekávání něčeho strašného, což ale nepřijde. Nakonec klidný dojezd a velká euforie, že jste to zvládli. Bylo to nádherné a já jezdil nenasytně, až do odření zadku.

HRÁZE NADE VŠE

Budování hrází, vysoušení pastvin, stavění odvodňovacích systémů. To vše mají Nizozemci v genech. Jejich země, ležící pod hladinou moře, je naučila s vodou bojovat a usměrňovat ji, vědí, co takový rozzuřený živel dokáže. Asi první hráze, kanály a přístavy stavěli v 10. století našeho letopočtu staří Římané. Už tehdy vznikaly několik desítek kilometrů dlouhé hráze. Ty první se často protrhávaly a pokud vydržely dodnes, vedou po nich malebné a úzké silničky. Největší povodně přicházely v přibližně osmdesátiletých periodách a jedna z nejstrašnějších povodňových tragédií se odehrála v roce 1953. Hodně Nizozemců ji má dodnes v živé paměti a muselo to být opravdu hrozné (utonulo při ní 1835 lidí, 47 000 domů bylo zatopeno). Při přílivu a bouři se moře vzedmulo o téměř pět metrů. Díky této tragédii se zrodil projekt Delta. Znamenalo to vybudovat něco, co nemělo ve světě obdoby, totiž postavit soustavu vodních hrází kolem ostrovů celého Zélandu.

Aby to nebylo jednoduché, před dokončením posledních úseků hrází se dostali ke slovu ekologové, kteří varovali před definitivním uzavřením moře. Byl by zlikvidován příliv a odliv a vyhynula by velká část mořské fauny. Ekologové apelovali na vládu a konstruktéry, aby vymysleli hráz šetrnou pro ekosystém. Po tahanicích ekologů s politiky nakonec zvítězilo ekologické smýšlení a v roce 1973 započala výstavba nové verze přehrady. Byl to projekt hydraulické přehrady, která se uzavírá jen v případech hrozících záplav. Všechny stroje a technologie použité při stavbě hráze, musely být „ušity“ přímo na míru. Byla vyrobena zvláštní loď, která převážela betonové nosníky a posadila je na centimetr přesně do dna moře. Vše se nakonec zdařilo a projekt, čtyřikrát dražší než klasické přehrady, byl u konce. Konstruktéři i přes vysokou kvalitu svého díla varují, že existuje statistická možnost ještě větší záplavy než v roce třiapadesátém (taková záplava přichází jednou za čtyři tisíce let, ale nikdo neví, jestli to nebude již zítra). Vrata hráze se zavírají průměrně dvakrát za rok, když stoupne hladina moře o více než tři metry. Středisko, o kterém nás informovali o technických parametrech hráze bylo zřízeno proto, aby daňoví poplatníci věděli, na jaké účely jsou použity peníze z jejich daní a v budoucnu mělo být zrušeno. Jenže Nizozemci, jak už mají ve zvyku, využili hráze jako atrakce, vozí sem autobusy turistů, dělají technické přednášky dětem… i v tom jsou Nizozemci velcí mistři.

V BAHNĚ

K pobřeží Fríska na severozápadě Nizozemí jsem přijížděl v napjatém očekávání. Čekala mě oblíbená fríská atrakce – procházka blátem. Blížil jsem se k pobřeží a bylo mi jasné, že jedu do jiného kraje. Hektická atmosféra země utichá, domy se mění v ohromné doškové statky, žijí v nich opravdoví neturističtí sedláci, shrbení, udření, v očích mají něco hlubokého a prožitého, vypadají jako Jedlíci brambor z van Goghových obrazů. Podél silnic se pasou krávy, ovce, ale také klokani a pštrosi jako užitková zvířata. Autem jedu po malé silničce (na šířku jednoho auta) na vrcholku hráze, po pravé ruce mám nekonečné moře, po levé zase celé Frísko. Tráva je nádherně zelená, roste až do moře a o její údržbu se starají ovce, bílé – jako jejich příbuzní beránci na nebi. Všechno je hrozně průzračné a já se cítím jednotný s tím krajem a jak se tak kochám, ani nevnímám, že jedu rychlostí, kterou se jezdí jen po dálnici, přibržďuji o sto kilometrů, abych některé z ovcí nepřejel oháňku a přemýšlím o tom, co mě čeká. Moře je tu velmi mělké a během odlivu se ztrácí několik kilometrů od fríských břehů. Zbude tu po něm jen černočerné bahno, po němž můžete skoro jako Kristus přejít „suchou“ nohou až na několik kilometrů vzdálené ostrovy. Procházka včerejším mořem ale má svá pravidla. Musíte mít pevnou obuv aby vám ji bláto nezulo, musíte vědět, kdy přijde příliv, protože pak už se po dvou zpátky nedostanete. Také by neměla přijít bouřka – to prý přestává legrace a musel by pro vás letět vrtulník. K dispozici jsou ale velmi přesné lokální předpovědi, díky jim je „horizontální alpinismus“ (tak se podivnému sportu s nadsázkou říká) poměrně bezpečnou kratochvílí. Na parkovišti vstupní brány do moře vidím u kontejneru odložené, zcela zabahněné lewisky a je mi jasné, že se v rámci reportáže účastním poněkud úchylné zábavy. Na druhou stranu se ve mně raduje mé prasečí já: konečně se budu moci legálně ubahnit třeba až po uši! Pobřeží je ideálně odlité, rybářské bárky dřepí v bahně a čekají na příliv, v ustoupeném moři se ostře blyští slunce. Blátem proudí potůčky i řeky a je to celé jako výjev z jiného světa. Dostáváme zkušené průvodce, tyče a vyrážíme jako poutníci – za ušpiněním. Pročvachtáváme se blátem po kotníky a průvodce nám ukazuje malou rostlinku, trhá jí a ukusuje, my v ní poznáváme zeleninu ze včerejší večeře, a tak si dáváme také. Je to taková přírodní slaná tyčinka, co se podává k červenému vínu. Chůze je příjemně namáhavá, potkáváme mrtvého tuleně a ptáky, kteří svá mláďata dávají na hlídání jedné ptačí mámě do ptačí školky. Má jich kolem kolem sebe deset a ostatní rodiče flámují a požírají bahenní žížaly. Brodíme se mořskou řekou po pás, ale pořád to není ta správná čuňárna, kterou jsem očekával. Průvodci se domlouvají a berou mě na to správné místo. V moři jsou taková korýtka a v těch je to nejlepší. Vazké bláto vám tu sahá nad kolena, vydává správné zvuky, přemýšlím přitom o šumavských slatích, o tom, jak by to vypadalo, kdybych se propadal hlouběji a hlouběji… Ne, nic takového nehrozí, bahnění je fajn a kdybych se nestyděl a nebyla taková zima, vyválel bych se tam úplně celý a chrochtal jako vepř. Jsem plně fyzicky i psychicky uspokojen a jen nerad se zbavuji možnosti dělat to, co čistotný člověk běžně nedělá.  

Category: 1997 / 07 – 08

Zlomilo se kormidlo!“ Výkřik kormidelníka nevěstí nic dobrého. Loď se zmítá na vlnách tak, že v celém jejím nitru to zlověstně praští a sténá. Lanoví drnčí ve větru a vlny jako hory pravidelně zaplavují palubu.

„Spusťte kotvu!“ řve kapitán ve snaze zastavit větrem unášený koráb. Při dalším náporu vichru se láme hlavní stěžeň a ohrožuje rovnováhu lodi.

„Odřízněte ten stěžeň! Rychle!“ ozývá se ze tmy. Stalo se. Vzápětí se ale kácí i přední stěžeň. Loď se v bouři houpe bezmocně jako ořechová skořápka a mohutné vlny ji nesou na skaliska. „Loď má trhlinu! V lodi je voda! Všichni k pumpám!“ Výkřiky zní nocí a úzkost přehlušuje bouři. Všichni vědí, že loď je na tom špatně.

Před půlnocí Girona narazila do skal a téměř okamžitě se převrátila. Mužstvo nemělo moc šancí uniknout. Ti, co se dostali ven z lodi a ke břehu, museli ještě vyšplhat po kluzkých a strmých skalách. Přežilo jich devět. Námořníci, vojáci a jeden dělostřelec.

Seděl jsem nahoře na útesu, koukal na vysoké zpěněné vlny narážející do skalisek a v představách mi běžel film událostí tragické bouřlivé noci 28. října 1588.

Ve chvíli, kdy v létě roku 1588 vyplulo 138 válečných lodí španělské Armady proti Anglii si asi nikdo z téměř třiceti tisíc mužů na jejich palubách neuměl představit, že zpět do Španělska se vrátí sotva každý druhý.

Angličané se svými rychlejšími a modernějšími plavidly napadali španělské loďstvo od okamžiku, kdy se přiblížilo ke kanálu La Manche tak účinně, že se Armada dala na útěk směrem na sever. Co nedokázala anglická dalekonosná děla, dokonaly bouře a vichřice u pobřeží Skotska a Irska.

Tři z lodí španělské Armady se na útěku dostaly do skotského Killybegs. Potřebovaly nutně potraviny, vodu a opravu. Skotové v té době měli s Angličany nevyřízené účty, a tak Španělům nebránili. Girona byla opravena ze zbytku dalších dvou lodí a dne 26. října 1588 vyplula z Killybegs na cestu do Španělska. Měla opravené kormidlo a špatně zalátané díry v bocích, tři stěžně a šestatřicet vesel, která poháněli 244 muži. Mimo ně bývaly na palubě normálně ještě asi tři stovky mužů, ale tentokrát jich bylo i s posádkami dalších dvou lodí tisíc tři sta. Hrabata, lordi, biskup a tři lodní kapitáni, k tomu jídlo, voda a něco z pokladů, které stačili naloupit.

Po dvou dnech jejich plavba skončila na útesech pobřeží v kraji Antrim, na jednom z nejkrásnějších míst na naší planetě. Tu noc měl ale stěží někdo z nich pochopení pro zeleň irských luk a její kontrast s bílými křídovými útesy protknutými černým čedičem.

Příroda tu člověku přichystala také jedno ze svých nenapodobitelných překvapení. Jako by chtěla připomenout, jak nevyčerpatelné jsou její možnosti, vystavěla na pobřeží Obrovy schody. Materiálem pro jejich stavbu bylo původně žhavé magma, nástroji po jeho ztuhnutí voda a vítr. Tisíce kamenných sloupů tvoří schodiště, po němž můžete sestoupit z pevniny do moře nebo naopak.

Obrovy schody vznikly poté, co rozžhavená láva vytekla na povrch a začala vychládat. Jejím smršťováním vzniklo v ochlazované hmotě napětí, díky němuž se objevily trhliny. Podél nich se láva rychleji ochlazovala směrem dolů, a tak se síť trhlin dále rozšiřovala. Na takto rozrušenou čedičovou desku později zaútočilo moře a vítr. Kromě kolmých trhlin se v čediči vyvinuly také horizontální spáry, snadno zranitelné při příbojovém smýkání. Moře tak narušuje horninu a odnáší mnohdy celé kusy sloupů pryč.

Obrovy schody nebo také Obrův chodník se nachází na severním pobřeží plata Antrim v Severním Irsku. Původně to byla řada čedičových sopečných valů, které mořská eroze obrousila, a tak vznikly sloupy připomínající vydlážděný chodník.

Jde o mys, jehož tři výběžky připomínající prsty byly pojmenovány jako velký, střední a malý chodník. Na středním prstu je obroušení sloupů vidět nejlépe. Většina z nich tvoří šesti nebo pětiúhlé hranoly, ale jsou tu také mnohoúhelníky se čtyřmi, sedmi, osmi, ale i devíti nebo deseti stranami.

Neobyčejnost Obrova chodníku vyniká zvláště na pozadí vzduté mořské hladiny a okolních skalisek. Černě, šedě a červeně pruhované skály nabízejí velkolepý pohled. Tvoří tak kamenný amfiteátr obklopený širokým zálivem.

Jeskyně roztroušené po pobřeží dovolují nahlédnout do geologické stavby plata Antrim. Vzniklo působením sopečné činnosti v třetihorách, kdy byla tvarována velká část britských ostrovů. Plato se skládá z desky, která vznikla překrýváním mnoha vrstev lávy. Čediče jsou pozůstatkem tří různých výronů lávy. První čedičová vrstva je černá a bohatá na olivín. Přes ni ležící druhou vrstvu tvoří šedé křemičité čediče. Třetí vrstva se nezachovala, byla u pobřeží po třetihorách zase smyta. Sloupy Obrova chodníku vznikly při ochlazování lávy ve střední ze tří čedičových vrstev.

Spojovala tedy kdysi Severní Irsko a Skotsko cesta pro obry? Ne, ale když uvidíte Giant’s Causeway, je snadné si představit, že tomu tak bylo. Tisíce hustě nakupených kamenných sloupů vedou ze země do moře.

Legenda říká, že celý chodník si postavil irský obr Finn Mac Cool, aby mohl přejít suchou nohou do Skotska na ostrov Staffa. Tam se měl utkat se svým sokem, skotským obrem Benandonnerem. Finn však vymyslel lest. Převlékl se do dětských šatů a manželce protivníka se představil jako Finnův syn. Když Benandonner uslyšel, jak velké děti plodí obři naproti v Irsku, raději schody ze strachu zničil. Zůstala jen malá část u pobřeží Antrim…  

Category: 1997 / 07 – 08

Málokterý státník moderní doby zažil tolik shakespearovských dramat jako slovenský prezident Michal Kováč. V málokteré evropské zemi se vůbec mohou taková dramata odehrávat. Jen pouhý jejich stručný soupis zabral poměrně slušný prostor na jiném místě tohoto materiálu. Za všechny stačí připomenout causu únosu prezidentova syna, ze kterého prezident stejně jako opozice a většina sdělovacích prostředků obviňují Slovenskou informační službu. Málokdo již si dnes vzpomene, kdy začal na Slovensku považovat za normální to, co je v jiných zemích bezprecedentní, považovat na Slovensku za normální. Snad proto cítí prezident Michal Kováč tak silně potřebu uchovávat v rozhovoru se zahraničním (!) korespondentem oficiální rovinu. Navíc jsme přijeli do Bratislavy v den, kdy bylo černé na bílém s konečnou platností jisté, že Slovensko do NATO v první vlně nepůjde a premiér Mečiar začal mluvit o nutnosti jednání s prezidentem. Možná v tuto chvíli nechtěl prezident Kováč přilévat olej do ohně.


Michal Kováč

„Michal Kováč se stává symbolem odvahy člověka, který před zraky celého národa, zbavený téměř veškeré reálné moci, pronásledovaný a osočovaný, nese kříž své povinnosti vůči naší zemi…“ uvádí se v prohlášení KDH z 4. 11. 1995. Jaká je podle vás role prezidenta v současné době ve střední Evropě? Jak je vlastně možné, že například v Americe je prezident Clinton osobou, která má velikou moc a ve střední Evropě prezidenti takové pravomoce nemají?

V Evropě se vytvářely jiné typy demokracie, demokracie parlamentního typu a nikoli prezidentského typu. Určitě to ovlivnily první demokracie ve Francii, Velké Británii a zřejmě to odráží i jiné tradice než demokracie Spojených států. Dnes je skutečností, že v západní, střední, ale i v jiných částech Evropy, až na Rusko a Ukrajinu, mají prezidenti malé ústavní pravomoce. V poslední době se však ukazuje, hlavně v postkomunistických, ale i v jiných zemích, že i přes omezené ústavní pravomoce úloha prezidentů jako morálních autorit roste.

Myslíte si, že v konkrétní situaci, která právě na Slovensku je, by bylo lepší, aby prezident měl větší pravomoce? Mluví se o tom, že opozice není dost silná, takže aby prezident mohl být dostatečně nadstranický, potřeboval by k tomu mít ústavou zaručené podmínky?

Samozřejmě nelze ze situace, která se nemusí v dalším volebním období opakovat, odvozovat nějaké účelové zásahy do ústavních pravomocí prezidenta. Ale i přesto se ukazuje, že naše ústava má jisté mezery. Nejsem si v tuto chvíli jistý, jestli takové mezery má i česká ústava. U nás například nemá kdo rozpustit parlament. Na Slovensku se může rozpustit parlament jedině v případě, jestliže devadesát procent poslanců bude souhlasit s vypsáním termínu nových voleb. Prezident má takovou možnost jen do šesti měsíců po volbách, když se do půl roku třikrát vládě nepodaří získat důvěru. Jinak, ať už se vytvoří jakákoli patová situace, jakákoliv ústavní nebo politická krize, nemá prezident možnost do této věci vstoupit.

Jaká je za této situace nejdůležitější povahová vlastnost prezidenta?

Myslím, že je velmi důležité, aby byl skutečně oddaný demokratickým principům, aby hájil principy spravedlnosti, ústavnosti, ochrany lidských práv a nepodléhal stranickopolitickým zájmům. Proto se domnívám, že by bylo účelnější přejít na systém přímé volby prezidenta, aby se dosáhlo nezávislosti na stranickopolitickém seskupení.

Viděl jsem vás v televizi při setkání prezidentů středoevropských zemí. Mohl byste přiblížit, jak vypadá takové velmi atraktivní setkání v zákulisí? Jaké panují vztahy mezi prezidenty, tedy lidmi, kteří mají podobné problémy, podobné řekněme výsady, ale zároveň i velkou odpovědnost?

Pokud jde o ústavní pravomoce, jsou si prezidenti středoevropských zemí podobní. To ulehčuje náš dialog, můžeme hovořit méně diplomaticky a mluvit o tom, co na oficiálních setkáních slyšet není. To umožňuje hlouběji proniknout do vzájemných problémů a vytvářet tak předobraz společné Evropy. Člověk si je vědom toho, že ho poslouchají vnímaví partneři, kteří nezneužijí otevřenost i v těch nejožehavějších vnitropolitických otázkách. Při rozhovorech tu není cítit národní egoismus, ale spoluodpovědnost nebo dokonce povinnost vyspělých demokratických zemí, které měly po válce větší štěstí než my a mohly se vyvíjet jinak a nyní pociťují potřebu nám to jiným způsobem vynahradit.

Za dobu svého „prezidentování“ jste dostal spoustu výhrůžných dopisů i telefonátů. Při jednom vašem projevu dokonce přišlo hlášení, že v sále je bomba, a přesto jste pokračoval dál. Měl jste strach? Jak se vyrovnáváte s takovým mnoho let trvajícím ohrožením?

Možná to bude znít neuvěřitelně, ale já nemám pocit žádného strachu. Neměl jsem ho tenkrát, když mi oznámili, že v sále je bomba, ale nemám ho ani tehdy, když dostávám různé výhrůžné dopisy. Člověk neví, jestli jsou to zdraví lidé nebo nemocní, ale i když jsou nemocní, může být výhružný dopis nebezpečný. Nevím, proč strach nemám. Možná proto, že jsem odhodlaný podstoupit všechno, jen abych bránil to, co je smyslem mého života, pro co jsem vstoupil do politiky. A tím je snaha ukázat, že je možné budovat spravedlivější společnost, která bude ctít základní lidská práva a svobody. Tato touha je tak silná, že jsem připraven obětovat i vlastní život, když to bude smyslupné. A myslím, že to je smysluplné, i když člověk nemusí hned cítit a vidět nějaké konkrétní markantní výsledky. Vycházím z toho, že kdokoli udělá něco pozitivního, dobrý čin nebo dobrý skutek, prosazuje dobrou myšlenku nebo dává dobrý příklad, že se to neztrácí.

Jinou otázkou je, že člověk se obává o své blízké – syny, vnuky, protože poznává, že zloba jiných lidí nezná hranic a když se jim těžko bojuje s protivníkem, řekněme v normálních podmínkách, nenechá se člověk zastrašit, nenechá se odradit, mohou sahat na velmi citlivou stránkou svého soka a tou není můj život, ale životy mých blízkých.

Dokázal jste si někdy představit v kritických okamžicích své prezidentské dráhy, co by následovalo po vašem odstoupení z funkce hlavy státu? Nespočíval ten důvod, pro který jste vytrval, právě v tom, že – jak jste několikrát řekl – by demokracie na Slovensku mohla být ohrožena?

Skutečně nikdy jsem vážně neuvažoval o tom, že by mě někdo takovýmto způsobem mohl donutit k odstoupení z funkce. Musel bych se vnitřně přesvědčit, že jsem udělal nějaké vážné chyby a setrvání ve funkci by bylo na škodu naší společnosti. Pokud pocházejí výzvy k mému odstoupení od lidí, jejichž chování dobře znám a kterým se daří klamat statisíce lidí, protože si nemohou jejich slova ověřit, pak to samozřejmě není pro mě důvodem, abych uvažoval o odstoupení.

Byl jsem si vždy vědom toho, že možná miliony lidí očekávají, že prokážu stále stejnou odvahu bránit to, co oni vlastně jinak bránit nemohou. Svým příkladem mohu povzbudit ostatní, kteří možná mají pocit ohrožení, možná mají strach, obávají se, aby se nevrátily „staré“ poměry, a proto jsou přesvědčeni, že když prezident vydrží, vydrží i oni.

V demokratické společnosti je velmi důležité, kdo má přístup k médiím. Žijeme v mediální době, popularitu politiků stále více ovlivňuje televize. Americký viceprezident Al Gore ve své knize píše právě o tom, jak může televize kladně i záporně ovlivňovat mínění voličů. Jaké máte zkušenosti v tomto směru?

Přes média skutečně můžete udělat zázraky, přesvědčit národ o nějaké jakoby „pravdě“, získat mnoho stoupenců, regulérně se politicky prosadit a získat moc. Na druhé straně se může s odstupem času ukázat, že na vaší moci má podíl pouze televize a nikoli dobrá a prospěšná politika. Může trvat poměrně dlouho, než národ tuto hru dokáže rozpoznat. Proto je velmi důležité, aby kromě soukromé televize existovala také televize veřejnoprávní, která nemá být nástrojem žádné vlády, žádného státního orgánu. V této situaci je pak nejdůležitější, aby lidé, kteří jsou pověřeni vedením těchto médií, měli sílu být nadstraničtí, aby měli touhu objektivně a pravdivě informovat veřejnost, nedeformovat a nezkreslovat obraz o životě společnosti.

V souvislosti s televizí se objevilo mnoho protichůdných reakcí souvisejících s únosem vašeho syna. Máte některé přímo negativní zkušenosti?

Ano, jistě mám, bohužel. U nás z třetího na čtvrtého listopadu 1994 došlo zdánlivě demokratickým způsobem během jediné noci k výměně televizních a rozhlasových rad. Ty vyměnily generální ředitele televize a rozhlasu a došlo vlastně k tomu, že těchto médií se zmocnila vládní koalice. A co je nejhorší, do čela těchto institucí, s výjimkou Slovenského rozhlasu (ředitel v posledních dnech abdikoval), přicházeli stále více servilní lidé, kteří nemají morální předpoklady sloužit celé společnosti, ale kteří slouží úzkým mocenským zájmům vládnoucí skupiny. To je nejhorší tragédie, která může postihnout demokratický stát. Samozřejmě se to dá vykompenzovat – existují soukromé televize, ale ty nemohou nikdy věnovat tolik prostoru otázkám veřejného zájmu…

My se v tomto rozhovoru nemůžeme vyhnout dlouhotrvajícímu názorovému rozporu mezi vámi a panem Mečiarem. V čem je podstata rozdílných pohledů a vzájemných střetů mezi vámi? Myslíte, že někde v minulosti se mohlo stát nějaké nedorozumění, které se postupně prohlubovalo?

Kdo hlouběji sleduje naši situaci, ví, že nejde o nějaké nedorozumění. To se za rok dva dá vysvětlit. A vůbec nejde o to, že by tu byl mocenský zápas o kompetence. Je sice pravdou, že parlament i vláda chtějí kompetence na úkor prezidenta a v něčem se jim to i podařilo, ale to není podstata našeho problému a napětí, které v naší společnosti existuje. Ono tu vlastně jde o rozdílné názory na minimálně dvě věci. Zejména na to, co je to demokracie a právní stát. A tady se mé názory s názory předsedy vlády diametrálně rozcházejí – ani ne tak v proklamativní poloze, jako v praktické politice, kdy se něco jiného říká a něco jiného koná. Jde o to, že pokud si v praktické politice za nejvyšší cíl stanovím udržet se za každou cenu při moci, znamená to i za tu cenu, že nebudu respektovat principy právního státu a pravidla fungování demokracie.

V tomto směru je mezi mnou a osobou pana Mečiara propastný rozdíl. Není tu ani o čem jednat, ani kde hledat kompromisy. To je jedna stránka věci. Druhou je úloha etiky v politice. Co si mohu dovolit, jaké prostředky používat v mocenskopolitickém zápase? Mnohé politiky ani nenapadne udělat nějaký podraz vůči oponentovi, nenapadne je chápat oponenta jako svého nepřítele, naopak jej považují za partnera, za něco, co je pro rozvoj demokracie užitečné. V tom je také mezi námi obrovský rozdíl. Pro pana premiéra je každý oponent protivníkem a svým chováním způsobuje, že i politické tábory se chovají nevraživě. To je druhá oblast, kde jsou představy pana Mečiara a mé úplně jiné a tady opět nepomůže rokování ani kompromisy. Takové věci, jako osobní invektivy a útoky, které vůbec nepatří do politiky (jen mi umožní pomyslet si cosi o tom, jakou kulturou a morálkou dotyčný oplývá) nezpůsobovaly a nezpůsobují zvyšování napětí. To může způsobovat jen nadále nejednoznačná a věrolomná politika…

Mám tomu rozumět tak, že naděje pro Slovensko v otázce vstupu do NATO spočívá v příštích volbách a změně vládní garnitury?

Ano, já jsem přesvědčen, že současná vládní garnitura nechce – a kdyby i někteří chtěli, není uvnitř dostatek sil, aby se mohli přizpůsobit takovým parametrům fungování demokracie a právního státu, které jsou v Evropě uznávány. Jsem přesvědčen, že jediná šance tkví v parlamentních volbách. Samozřejmě je v tomto zápase velmi důležité, kdo bude mít jakou možnost ovlivňovat veřejné mínění. Víme, že zatím na Slovensku není rovnocenná pozice, že opozice a současná vládní koalice nemají stejné možnosti. Navíc jsou už mnozí lidé zastrašení, někteří se vzdali toho, že budou otevřeně bojovat a bránit jisté hodnoty, možná jsou nějakým způsobem existenčně závislí na vládní moci a fungování státních orgánů.

Ačkoli jste s panem Mečiarem na sebe dva roky nepromluvili, sešli jste se na pontifikální mši u příležitosti římskokatolického svátku, který je na Slovensku i státním svátkem – Sedmibolestné Panny Marie, patronky Slovenska. Nemohla by tedy právě víra být onou silou, která by mohla urovnat rozpory na Slovensku?

Nechci se pouštět do analyzování kořenů tak hlubokých otázek. Faktem zůstává, že křesťanství zanechalo na Slovensku o mnoho hlubší stopy než v České republice, kde se v mnohem větší míře projevil ateismus – anebo nějaký jiný směr – a zaznamenal se dost značný odklon od tradičních křesťanských církví. Na Slovensku tomu tak není, nebylo a myslím si, že je to v náš prospěch. Já nevidím žádnou lepší náhradu, která by umožňovala zdravý rozvoj společnosti, nevidím nic jiného, co by mohlo nahradit křesťanskou morálku a křesťanskou nauku. Naopak vidíme, že celá západní Evropa je stále silně pod vlivem křesťanské kultury i křesťanské morálky.

Plakát k Formanovu filmu „Lid versus Larry Flynt“ v některých zemích vzbudil bouři nevole a někde byl dokonce zakázán, i když například v Čechách byl publikován bez problémů. Vím, že i vy patříte k jeho odpůrcům a zajímají mě důvody, které vás k tomuto postoji vedou.

Ano, Slovensko je na rozdíl od Čech citlivější i na zneužití křesťanských symbolů. Ve vztahu k tomuto plakátu jsem i já osobně citlivější k takovým věcem, když se Kristus na kříži připodobní do jiného pozadí, které potom křesťana uráží. To byl důvod, proč jsem i já osobně proti plakátu protestoval. Zdálo se mi, že ten plakát nebyl vhodný do našeho slovenského prostředí, protestovali proti němu i někteří biskupové, církevní hierarchie… Nežádal jsem však jeho zákaz.

Nedávno jste potvrdil, že osobně nemáte zájem kandidovat na post prezidenta Slovenské republiky v dalším funkčním období, nevyloučil jste však změnu v případě, že vás o to požádají relevantní politické síly. Můžete to upřesnit?

Nemám co k tomu víc dodat, navíc současná situace je taková, že v referendu nebylo možné rozhodnout o jiném systému volby prezidenta, takže prezidenta bude volit parlament. V parlamentu je minimálně dvaaosmdesát poslanců vládní koalice, kteří mě určitě nebudou kandidovat, takže jakékoli úvahy o této věci jsou za této situace bezpředmětné.


ŽIVOT PREZIDENTA

Vstoupíte do dveří Grassalkovičova paláce na bratislavském Mírovém náměstí stejnou branou jako desítky státních návštěv. Obejdete dva vojáky hradní stráže. Mladý, nakrátko ostříhaný muž vás prolustruje a jste uvnitř. Sídlo prezidenta Slovenské republiky, kde v letech 1939 až 1945 bydlel prezident válečného slovenského státu Jozef Tiso a za éry socialismu tu byl Ústřední dům dětí a mládeže Klementa Gottwalda, působí na první dojem opuštěně.

V hale, která je hned za vchodem – a dříve to měla být zimní zahrada – to naopak vypadá jako v botanické zahradě. Jsou tu soustředěny desítky palem, které se mají rozmístit do kanceláří a místností, sloužících hlavě státu a jeho aparátu. Zařizování prezidentského sídla nebylo jednoduché, jako vše, co se na Slovensku týká prezidenta. Vliv na pozdější dokončení měly vládní škrty v rozpočtu. Nezbylo ani na palmy.

V přízemí budovy sídlí hradní stráž a také protokol, který připravuje se sekretariátem prezidentův týdenní řád. Je tu i správce budovy Andrej Kmetz, který nás ochotně provedl po rekonstruovaném dvouramenném schodišti v původním stavu do prvního patra. Dřevěné lustry, kamenné sochy představující čtyři roční období, všechno v původním stavu, historická věrnost tu má přednost před pohodlím. „Většinu bitev s památkáři jsme při rekonstrukci prohráli,“ říká Ing. Andrej Kmetz, který je kromě správce prezidentského sídla také vedoucím oddělení ekonomiky, investic a provozu.

Prezident přichází do práce okolo půl deváté až deváté hodiny hlavním vchodem z náměstí a čestná stráž mu každý den vzdá poctu. Jeho program je velmi různorodý, vše záleží na tom, koho přijímá, jaký program mu protokol a sekretariát připraví. Před námi měl prezident Kováč na programu předání státní ceny významnému umělci. Vše probíhalo podle protokolu, každý měl své vymezené místo a tiskové agentury i dvorní fotograf se činili.

Rozhovor se zahraničními novináři přichází na pořad přibližně jednou týdně. Prezident vyžaduje předem okruhy otázek. Kvůli problémům s přenosem faxu jsem okruhy otázek telefonoval den před termínem ve čtyři hodiny odpoledne. Doufám, že kvůli mně nemusela být hlava Slovenska v úřadu přesčas – samozřejmě tu bývá většinou déle než do šesti. Při odchodu mu opět čestná stráž vzdá poctu.

Prezidentovo pracovní prostředí se skládá z pokojů, sálů a salonů, které jsme díky vstřícnosti správce mohli téměř všechny projít. V prvním patře paláce najdete přijímací salon prezidenta republiky, velký sál, zelený salon, zlatý salon a samozřejmě pracovnu. Kolik „pomazaných“ hlav světové politiky tu prošlo před námi?

Kromě hlavní chodby je tu zadní schodiště, kterým se může prezident odebrat například do parku, jenž se bude mimochodem tento rok rozšiřovat. Oběd prezidentovi donášejí do osobní jídelny. Je tu také modrý salon, oválná místnost upravená jako přijímací pokoj první dámy Slovenska. Tady skončil unikátní Tisův psací stůl. Zaujali mě také čokoládové bonbony ve staniolu, připravené pro návštěvy prezidentovy chotě.

Michal Kováč považuje svůj úřad za službu, své sídlo za nejdomovštější místo všech Slováků a přeje si, aby se tu každý Slovák cítil jako v domě svého státu, tedy jako doma. Také proto má být restaurována kaple sv. Barbory, patronky horníků, časem přístupná širší veřejnosti. Kaple byla původně samostatným objektem a dnes je součástí prezidentského paláce. V loňském roce byla nově vysvěcena a jednou měsíčně se v ní konají bohoslužby, na které si pan prezident zve hosty.


KOVÁČOVO SLOVENSKO

Dějiny novodobého slovenského státu jsou stejně staré jako doba úřadování jeho prvního prezidenta. V roce 1991 zahájil Michal Kováč s dalšími osobami stejného smýšlení boj za svrchované Slovensko pod hlavičkou společnosti slovenské inteligence Korene. Kováč byl prý motorem snah o samostatnost a na rozdíl od Mórice dupajícího na náměstích a Mečiara třískajícího do stolu, se choval korektně a takticky. První rozpory mezi těmito těžkými figurami slovenské politiky možná vznikly v dobách jednání o dělení státu. Po vzniku samostatného Slovenska navrhl Mečiar na prezidenta Romana Kováče. Toho opozice, která se bála jeho přílišné loajality, odmítla. V roce 1993 byl Michal Kováč silou hlasů Mečiarova HZDS zvolen do funkce hlavy státu. Jako prezident se okamžitě obklopil poradci, kteří premiérovi nevyhovovali. V březnu 1994 Kováč napadl v parlamentu Mečiarův kabinet a premiéra osobně. Kabinet byl vzápětí odvolán a odstupující premiér slíbil, že se prezidentovi pomstí. Volby na přelomu září a října 1994 suverénně vyhrál Mečiar a okamžitě nastolil otázku Kováčova odvolání. Následující významné body a události jsme se pokusili pro větší přehlednost seřadit chronologicky.11. 8. 1995 – Michal Kováč řekl Slovenskému rozhlasu, že ve Spojených státech začíná převládat názor, podle kterého Slovensko při budování demokracie přestává držet krok s Polskem, Maďarskem a Českou republikou.

31. 8. 1995 – Na silnici mezi Svatým Jurem a Bratislavou osmičlenné komando zablokovalo mercedes prezidentova syna Michala Kováče. Násilím Kováče juniora vyvlekli z vozu a s pistolí u spánku jej donutili vypít dvě lahve whisky. Omámemého prezidentova syna nalezla rakouská policie před policejní stanicí v Heinburgu, kam se patrně dostal v kufru svého vozu. Interpol slovenské policii oznámil, že Michal Kováč ml. byl zatčen na základě zatykače kvůli podezření z nelegální hospodářské činnosti.

26. 9. 1995 – Prezident Kováč zaznamenal více než desetiprocentní úbytek voličů.

21. 9. 1996 – Neznámý vysoce postavený rakouský politik složil za mladého Kováče kauci jeden milion šilinků. Syn slovenského prezidenta byl z vězení propuštěn a pobýval v azylovém útulku Salesiánů ve Vídni.

27. 10. 1995 – Slovenský prezident Kováč a premiér Mečiar odlišně reagovali na demarši, kterou Evropská unie varovala slovenská oficiální místa před dalším politickým vývojem v zemi.

1. 12. 1995 – Michal Kováč udělil milost bývalému agentovi Slovenské informační služby, který se před časem vyšetřovatelům a slovenskému tisku přiznal k účasti na únosu jeho syna. Bývalý agent Oskar F. prohlásil, že celou akci osobně řídil šéf tajné služby Ivan Lexa a věděl o ní také premiér.

27. 12. 1995 – Na Slovensku bylo zahájeno trestní stíhání proti Kováčovi mladšímu v cause Technopol.

5. 1. 1996 – Prezidentův syn Michal Kováč požádal slovenskou vládu o své navrácení.

23. 2. 1996 – Kováč mladší se po půl roce v Rakousku, z něhož strávil dvaatřicet dní ve vídeňské věznici, vrátil domů.

24. 2. 1996 – Ředitel Slovenské informační služby Ivan Lexa žaloval prezidenta Michala Kováče kvůli jeho výrokům před Vyšším zemským soudem ve Vídni.

2. 5. 1996 – Při výbuchu auta zahynul bývalý policista Robert Remiáš, který byl vyslýchán v souvislosti s únosem Michala Kováče mladšího. Robert Remiáš byl jednou z mála osob, která udržovala kontakt s bývalým důstojníkem Slovenské informační služby, který se přiznal k podílu na únosu Kováče juniora.

10. 5. 1996 – KDH oznámilo, že disponuje důkazy, podle kterých byl bývalý policista Robert Remiáš zavražděn.

16. 5. 1996 – Na veřejnost se dostal skandální rozhovor ministra vnitra Hudeka a šéfa tajné služby Lexy, kteří se hrubým slovníkem domlouvali, jak odstraní vyšetřovatele únosu prezidentova syna. Vládní strana, která ovládá Slovenskou televizi, kontrovala zveřejněním tajně nahrávaného rozhovoru, podle kterého společník mladého Kováče přemlouvá matku korunního svědka v případě Technopol, aby přiměla svého syna změnit výpověď výměnou za prezidentskou milost.

22. 5. 1996 – Vyšetřovatel Jozef Číč rozhodl o uložení spisu týkajícího se případu únosu prezidentova syna do Rakouska

31. 5. 1996 – Prezident Michal Kováč podal trestní oznámení proti premiéru Vladimíru Mečiarovi. Podnět se opírá o paragraf 103 trestního zákona SR o hanobení hlavy státu. Pokud by byl premiér uznán vinným, šel by minimálně na tři roky do vězení.

10. 7. 1996 – Prezident Kováč na zasedání světového ekonomického fóra v Salcburku ostře kritizoval premiéra Mečiara.

19. 7. 1996 – Prezident Kováč nařídil zastavit stíhání podnikatelských společníků svého syna.

15. 8. 1996 – Prezident Kováč podal stížnost na rozhodnutí policejního vyšetřovatele odložit jeho trestní oznámení na premiéra Mečiara.

17. 8. 1996 – Provládní list Slovenská republika napadl prezidentovo rozhodnutí udělit milost společníkovi jeho syna.

16. 9. 1996 – Prezident Kováč a premiér Mečiar se setkali na pontifikální mši u příležitosti římskokatolického svátku Sedmibolestné Panny Marie, patronky Slovenska.

18. 10. 1996 – Michal Kováč v Bruselu navrhl předsedovi Evropské unie Jacquesovi Santerovi, aby EU nevycházela při rozhodování o zahájení rozhovorů o vstupu Slovenska do NATO z nynější vnitropolitické situace, neboť ta se může změnit.

15. 11. 1996 – Vzájemným obviňováním prezidenta a premiéra končí aféra kolem údajného šíření lží o Mečiarově nemoci hlavou státu. Prezident Kováč měl novinářům říci, že Mečiar má mozkový nádor, je duševně nemocný, léčí se ve Švýcarsku a zanedlouho zemře.

12. 12. 1996 – Michal Kováč v parlamentu řekl, že se v zemi rozmáhá politické násilí, porušující všechna pravidla demokratického politického života.

16. 12. 1996 – Představitel HZDS obvinil slovenského prezidenta z těžké hospodářské kriminality.

23. 12. 1996 – Michal Kováč v rozhovoru pro košický deník prohlásil, že dostává poměrně často dopisy, v nichž mu vyhrožují fyzickou likvidací.

28. 12. 1996 – Soukromá slovenská televize VTV a veřejnoprávní STV odvysílaly pořad, který fakticky obviňuje slovenského prezidenta Michala Kováče a opozici z toho, že mohli za násilnou smrt Roberta Remiáše, který zahynul při explozi svého vozu. Prezident obvinění odmítl.

4. 1. 1997 – Zatímco prezident Kováč promluvil o obnovení mravního řádu, premiér Mečiar v rozhovoru pro list Pravda řekl, že předsevzetí „přestat na sebe štěkat“ se nepodaří naplnit.

22. 2. 1997 – Podle průzkumu veřejného mínění více než čtvrtina občanů SR nedůvěřuje žádnému slovenskému politikovi. Největší důvěře se s 20,6 procenty těší Mečiar, Michal Kováč je s 16,3 % na třetím místě.

8. 4. 1997 – Michal Patrik, který pracoval pro Slovenskou informační službu, poskytl svědectví, ve kterém přiznává, že jeho hlavním úkolem v SIS byla činnost zaměřená na diskreditaci prezidenta Kováče a jeho syna.

12. 5. 1997 – Michal Kováč vyzval vládní koalici k demokratizačním změnám v souvislosti se zahájením kampaně pro vstup do NATO.

15. 5. 1997 – Ukázalo se, že prezident Kováč ani premiér Mečiar neumí podávat podnět k nejvyššímu soudu. Kvůli formálním nedostatkům nezbylo než zamítnout stížnost vlády i prezidenta Kováče ve sporu o ústavnost referenda k přímé volbě slovenského prezidenta.

16. 5. 1997 – Slovenský prezident potvrdil, že nemíní omilostnit svého syna. Prohlásil rovněž, že je rozhořčen faktem, že mu veřejnoprávní Slovenská televize neumožnila vystoupit.

23. 5. 1997 – Den před začátkem referenda o vstupu do NATO a o přímé volbě prezidenta vypověděla řada šéfů okresních úřadů státní správy poslušnost a odmítla převzít hlasovací lístky bez čtvrté otázky o změně způsobu volby hlavy státu.

24. 5. 1997 – Pouze 10 % obyvatel Slovenska se zúčastnilo referenda o vstupu země do NATO. Referendum je tedy neplatné a Slovensko se stává jednoznačně problematickou zemí.

28. 5. 1997 – Po krachu referenda zahajuje vláda svá jednání zpěvem Mečiarovy oblíbené písně: „Na Kráľovej holi, stojí strom zelený…“

Category: 1997 / 07 – 08

V polovině června se pod Vyšehradskou skálou opět utkaly naše nejlepší posádky osmiveslic o Primátorský štít v nejznámějším českém veslařském závodě, Primátorkách Beefeater, které příštího roku oslaví již své osmdesáté páté narozeniny.

Z HISTORIE PRIMÁTOREK

Tradice nejznámějšího českého veslařského závodu spadá až na počátek století. Vůbec první klání o štít pražského primátora se na Vltavě totiž uskutečnilo na jaře roku 1910 pod názvem Svatováclavský závod osmiveslic. Samotná historie veslařského sportu na českých řekách je ale ještě o více než čtvrtstoletí starší.

Inspirace přišla z Anglie, kde se moderní podoba veslování zrodila takřka dvě stě let před prvními pražskými primátorkami, a to v roce 1715. V Praze se první závody, ještě na běžných veslicích, jely roku 1845 u příležitosti příjezdu prvního vlaku. O rozvoj veslování se na našem území hodně zasloužili již zmínění Angličané, kteří si na Slovanském ostrově dokonce otevřeli svůj veslařský kroužek.

Nejstarší český veslařský a bruslařský klub byl v Praze založen v roce 1875. Dnešní spolupořadatel Primátorek Beefeater, tehdy ještě družstvo Blesk, vzniklo o rok později. Posádka Blesku pak hned v létě téhož roku podnikla na čtyřveslici plavbu do Hamburku. Osm set padesát kilometrů dlouhou vzdálenost posádka překonala za jedenáct dnů. Po návratu byla slavnostně vztyčena klubová vlajka, jejíž podoba zůstala stejná do dnešních dnů.

K ustavení samostatného Veslařského klubu Blesk došlo 1. října 1879. Loděnici si členové klubu postavili na východním břehu Střeleckého ostrova.

Dalšímu rozvoji veslování však bránila absence velkého závodu, který by přitáhl diváky a také další zájemce o tento sport. Situaci českých veslařů rovněž komplikovaly národnostně motivované konflikty s českými Němci a rakouským svazem, které posléze vyústily až v úplný bojkot českého veslování.

Nová soutěž mohla vzniknout pouze za předpokladu, že české kluby budou mít dostatečný počet lodí, což se stalo roku 1909. Náčelník Českého veslařského klubu František Kašpar poté požádal pražskou městskou radu o patronát a cenu pro vítěze. První závod se měl konat téhož roku na svatováclavský termín, ovšem z technických důvodů byl přeložen na jaro roku následujícího. Trať byla vytýčena s neobvyklou zatáčkou pod Vyšehradem a cíl byl mezi pražskými mosty. K prvnímu startu se přihlásily celkem čtyři osmy, nakonec však přijely jen tři.

NETRADIČNÍ ZATÁČKA

Přitažlivost závodu spočívá mimo jiné v již zmíněné neobvyklé trati se zatáčkou. Důvod je prostý – pořadatelé chtěli učinit klání co nejsnáze přístupným široké veřejnosti. Proto byl i časem dojezd posunut mezi železniční a Palackého most. Populární zatáčka však nevydržela po celou dobu existence závodu a trasa se několikrát měnila. Letošní ročník se odehrál na trati se „zatáčkou.“

Tradiční primátorská dráha má pět tratí a vzhledem k zatáčce i šikmý start. Posledních pět set metrů je pro závodníky značně obtížných na techniku, protože kolmé břehy Vltavy netlumí vznikající vlny.

Jen pro zajímavost: osmiveslice je vůbec nejrychlejší veslařskou lodí. Průměrná rychlost osmy mužů je na přímé trati 6 m/s, veslař na dvoukilometrové dráze vykoná dvě stě až dvě stě padesát záběrů.

Již od rána se na pravém břehu Vltavy shromažďovali diváci, kterých nakonec přišlo rekordních šest tisíc. Každého návštěvníka jistě zaujali starší dámy a pánové odění v historických námořnických uniformách s bíločervenými šerpami. „Naše kroje jsou ušity podle vzoru francouzských uniforem obchodního loďstva v období revoluce, kroj je zároveň jednou z podmínek členství,“ vysvětluje předseda spolku Vltavan Karel Klonfar. „Dnes už má Vltavan jiné poslání než v době svého vzniku, v současnosti se především zaměřujeme na udržování tradic. Naše účast na Primátorkách je naprostou samozřejmostí. Vždy zde vyhrává naše kapela, kterou doprovázíme krojovaným průvodem.“

OBNOVENÁ TRADICE

Poslední tři ročníky Primátorek Beefeater jsou opět ve znamení vzestupu této tradiční soutěže.

Letos se přihlásilo šestapadesát osem, z toho sedmnáct do hlavního závodu včetně posádek ze Slovenska a anglického Leander Club Henley.

Pořadatelé atraktivnost závodu pro účastníky zvýšili také dotováním startu pro jednotlivé posádky.

Silná přeháňka, která sice nejprve nemile překvapila organizátory a diváky, neměla ovšem na bojovný výkon závodníků vliv, a tak nakonec všichni odcházeli domů spokojeni. Vítězem letošních Primátorek Beefeater se stala elitní posádka Dukly Praha. „Pro příští ročník máme některé nové náměty, především chceme pozvat další zahraniční posádky,“ uvedl ředitel závodu Ivan Slaboch. „Příští rok by Primátorky měly být organizovány i pražským magistrátem.“  

Category: 1997 / 07 – 08

Hana Zejdová je dnes u nás jediným pilotem, který drží světové rekordy a ovládá nejmodernější větroně o rozpětí křídel 26,5 metrů s klouzavostí 1:60. Větroň NIMBUS 4DM, na němž dosáhla řadu světových rekordů včetně překonání bájné hranice 1000 km, poprvé získané pro Českou republiku, váží s plnou vodní zátěží téměř jednu tunu. Rekordní let se uskutečnil 4. ledna 1997 v Austrálii. Trenér Ingo Renner, čtyřnásobný mistr světa a dvojnásobný světový rekordman, jedna z nejvýraznějších postav světového bezmotorového létání, představil Hanu svému reprezentačnímu kolegovi slovy: „Je to taková útlá dívenka, která tu létá největší větroně, na které si troufnou jen silní chlapi jako já.“

PROČ ZROVNA AUSTRÁLIE

Expedice KANGAROO (klokan), jejímž hlavním cílem je klokaním skokem dohnat, co jsme za 40 let ve východní Evropě ne vlastní vinou v závodním bezmotorovém létání zameškali, nevznikla náhodou. V poválečné době, kdy naše sportovní letectví bylo na světové úrovni a letecký průmysl mu dodával prvotřídní letadla, naši piloti, předvádějící motorová letadla, nás v Austrálii upozornili na vynikající meteorologické podmínky pro bezmotorové létání, s nimiž se tam setkali. Silné stoupavé proudy, dosahující za vysokých teplot výšek několika kilometrů, pohnou srdcem každého plachtaře, jenž sní o velkých dálkových letech.

Ale australský kontinent má i svá úskalí, která odrazují. Patří k nim rozsáhlé nehostinné načervenalé pouště a buše, jímž se lidská noha vyhýbá. Ani původní obyvatelé, uvyklí za desetitisíce let na tvrdý přírodní život, tyto oblasti nikdy nevyhledávali. Není tam voda, což je pro plachtaře, který musí počítat s nouzovým přistáním, těžko řešitelný problém. Navíc silně zvrásněný povrch pouští i buše takové přistání téměř vylučuje.

JAK PŘEKONAT PŘÍRODU

Za základnu jsme si vybrali největší leteckou školu SPORTAVIA SOARING CENTRE v Tocumwalu, ve státě New South Wales, přibližně 250 km severně od Melbourne. Potřebovali jsme si ověřit kusé informace, které jsme získali před naší první cestou do Austrálie roku 1990. Chtěli jsme sami na sobě vyzkoušet, jak se na pilotovi projeví zejména dlouhé lety na ostrém slunci, jaká bude jeho psychika při letech nad nehostinným terénem a jaké budou následky případného nouzového přistání. V Austrálii je mnohem čistší vzduch než v Evropě. Sluneční záření má proto mnohem větší účinek. V pilotní kabině je sice při pozemních teplotách 40 až 42 stupňů Celsia o něco méně, ale ostré slunce způsobuje velkou dehydrataci. Pilot s sebou musí mít během 10 až 11hodinového letu nejméně pět litrů vody a každou půlhodinu se musí napít. Na jídlo není zpravidla pomyšlení a omezuje se na několik sušenek nebo jablko. Jablka, která Hana nesnědla, přivezla do hněda uvařená a stejně tak i banány. Po jedné sérii čtyř letových dnů, kdy nalétala 36 hodin a tři tisíce kilometrů, ztratila ze své váhy 48 kg rovných 6 kg.

PŘÍPRAVA K LETU

K velkým plachtařským výkonům je zapotřebí dobře vycvičená posádka. Některé lety vyžadují dvojí obsazení. Při pokusu o let přes 1500 km bude mít coopilot či coopilotka přesně vymezenou činnost.

Pro Hanu Zejdovou – jako hlavní pilotku EXPEDICE KANGAROO – svědčily mimořádné závodní i rekordní výsledky, kterých dosáhla v evropských podmínkách. Jeden australský sportovec se vyjádřil, že by chtěl mít pět procent odvahy a houževnatosti, jakou má Hana. Snáší velkou zátěž při časově dlouhých letech a umí se snadno vypořádat s nenadálými situacemi. Osmkrát obdržela na Mistrovství Evropy a na mezinárodních závodech diplom za dosažení nejvyšší rychlosti. Na mezinárodních závodech v Polsku dosáhla na pětisetkilometrové trojúhelníkové trati fantastické rychlosti 113 km/hod a byla lepší než dvojnásobný mistr světa Polák Janusz Centka. K výčtu úspěchů je nutno připojit její bronz při premiérové účasti na Mistrovství Evropy roku 1989, který získala jako nejmladší účastnice na nejstarším větroni ASW 19. V roce 1990 se umísťuje na Mistrovství ČSFR na druhém místě mezi muži. Republikový mistrovský titul získává v roce 1992 a o rok později suverénně vítězí na Mistrovství Evropy. Mezi 118 nejlepšími muži světa je téhož roku ve Švédsku jedinou ženou a v celé historii bezmotorového létání čtvrtou účastnicí mužského mistrovství světa. Zdálo by se, že získat coopilotku pro takovou pilotku nebude nic složitého. Opak je pravdou. Pro muže i ženy je to naprosto stejný problém. Místo na zadním sedadle rekordního větroně má neblahý vliv na coopilotův žaludek. Z deseti coopilotek, které Hana vyzkoušela, jich polovina zátěž nesnesla.

REKORD NA SPADNUTÍ

Cílevědomě se připravujeme na rekordní let. Ke světovému rekordu se Hana již několikrát přiblížila. Když byla na hranici tisíce kilometrů, musela se z bezpečnostních důvodů vrátit na letiště vzdálené 50 km. Dosahuje vzdálenosti 986 km. Hana nacvičuje velké větroně, které u nás nejsou k dispozici. Postupně zvládá všechny typy od ASH-25, ASW 22, Nimbus 3 a Nimbus 4DM pod vedením plachtařského fenoména Ingo Rennera, který v období australského léta působí jako trenér ve Sportavii v Tocumwalu. Jeho zásluhou se Hana stává u nás nejkvalifikovanějším pilotem plachtařem. V letecké škole v Tocumwalu se scházejí sportovci z celého světa. Naši činnost studují zejména Japonci a začíná se hovořit o „české škole“. Vždyť letošní úspěch – jedenadvacet výkonů lepších současných světových rekordů, vytvořených během tří dnů, a k tomu dalších 32 během jedenapůl měsíce, a první ženská tisícovka na australském kontinentu, to nepamatuje celá historie bezmotorového létání.

ÚTOK NA BÁJNOU HRANICI

Cyklus počasí, měnící se v Austrálii po čtyřech dnech, nás koncem prosince minulého roku zklamal. Čekáme na další cyklus. Hana letí 2. ledna s Japonkou Masako Ishikawa trojúhelník 500 km fantastickou rychlostí 135,38 km/hod a překonávají rekord německé pilotky Katrin Keim o 21,5 km/hod. Další den letím s Hanou jako coopilot a na trojúhelníkové trati 300 km dosahujeme ještě větší rychlost, než děvčata předchozího dne výkonem 151,67 km/hod. Kdyby letěla čistě ženská posádka, mohl být další „světák“.

Přichází 4. leden. Meteorologická předpověď nevypadá nejlépe. Východně od Austrálie se vytváří tropický cyklon „DRENA“, ovlivňující počasí severně od nás. Je tam oblačno s deštěm. V našem prostoru je silná výšková inverze, kterou stoupavé proudy prorazí až za hodně vysokých teplot kolem 36 stupňů. To nejsou příliš lákavé podmínky.

Rozhodujeme se pro cílový let s návratem na vzdálenost 862 km, což by znamenalo překonání současného světového rekordu ve smíšené kategorii, jehož držitelkou je Hana výkonem 809 km. Otočným bodem, který musí naše pilotka vyfotografovat, je silo na železniční stanici v Pinnaroo západním směrem. Letělo se přes dva australské státy – New South Wales a Victoria a v South Australia byl otočný bod. Posledních 150 km byl přelet přes poušť a pravou australskou buš. Ostatní sportovci vyčkávají až do odpoledne na lety nejvýše 750 km.

Hana startuje s přetíženým Nimbem 4DM VH-ZBY s vodní zátěží, která se používá do silných termických podmínek ke zvětšení pronikavosti a zvýšení rychlosti až o 30 km. Větroň se za motorovým letadlem jen stěží odlepuje od země. Je 10 hodin 59 minut. V tisíci metrech nad letištěm se odpoutává od vlečného letadla a nasazuje na trať západním směrem. Po chvíli ji vidíme kroužit až kdesi v dálce, těsně nad horizontem. Stoupání jsou slabá, kolem půl metru, někdy jen čtvrt metru za vteřinu. Začátek letu s maximální vodní zátěží a vahou větroně téměř jedné tuny je náročný. Hana bude mít večer na rukou otlaky, jak zápasila s řízením. Po devadesáti minutách je teprve na 63. kilometru, což vůbec neodpovídá pokusu o rekord. Po 150 minutách je sice na 134. kilometru, ale navazuje na zlepšené podmínky. Teplota již dosáhla potřebné hodnoty a výška letu se z přízemních výšek skokem mění na 2500 metrů. Otočný bod dosahuje v 15 hod. 49 minut ve výšce 1800 metrů. Průměrná rychlost za poslední dvě hodiny je 150 km/hod, což je nadějné. Cesta zpět má podobný průběh. Hana ždímá z Nimbu maximum. Letí rychlostí až 240 km/hod a nad námi se hlásí k pořízení dokumentačního snímku v 19 hodin a jednu minutu ve výšce tisíc metrů. Obloha je již bez mráčku, termika zeslábla. Hana se rozhoduje pro let na sever do 162 km vzdáleného Leetonu a k útoku na „tisícovku“. Mám však obavy z dalšího letu, protože vidím Nimbus nízko nad horizontem. Hlásí nejvýše jeden metr stoupání, potrvá přes půl hodiny, než se dostane do takové výšky, aby mohla zodpovědně s tak drahým větroněm postupovat dopředu, kde je již terén příhodnější na přistání. Jednotlivé farmy jsou od sebe vzdáleny několik desítek kilometrů a s tím se musí počítat. S napětím vyhodnocuji každý údaj Hany a sleduji její trpělivost k získání výšky. Teprve ve 20 hodin 30 minut, když ohlásí výšku 7900 stop, což je asi 2400 metrů, a je 70 km od Leetonu, nabývám přesvědčení, že rekordní vzdálenost tisíce kilometrů bude poprvé zdolána ženou na australském kontinentu. To se skutečně stává po deseti hodinách letu za teploty 36 až 40 stupňů Celsia. Posílám ihned fax našemu sponzorovi, bez jehož pomoci by se nikdy světový rekord neuskutečnil.  

Category: 1997 / 07 – 08

Cuzco v Peru je město, které je pokládáno za jedno z nejhezčích v Jižní Americe. Tato pokladnice historie dávných Inků je obklopena řadou kamenných ruin. Kameny dosahují hmotnosti několika tun. Jsou pečlivě opracovány a vklíněny do sebe. První španělští dobyvatelé v 16. století byli ohromeni rozsáhlostí těchto staveb. Mysleli si, že kamenné bloky postavili obři. Nejznámější z těchto ruin nese jméno Sacsahuaman. Nachází se přímo nad hlavním městem Říše Inků Cuzcem. Kamenný klenot byl svědkem mnoha těžkých a nelítostných bitev mezi indiány a Španěly. Nyní se zde pořádají oslavy, jejichž tradice sahají hluboko do historie Inků.

Slunovrat a rovnodennost se zde uctívají již několik století. Dnes, v chladném dubnovém počasí, na počest úplňku vystoupí trochu netradiční divadelní soubor. Sacsahuaman pojme najednou i deset tisíc diváků.

ZÁPAD SLUNCE

Z korby černé omlácené chevroletky vezoucí tvárnice, kterou jsme si s přítelem Davidem stopli v Cuzcu, vystupujeme na ruinách Sacsahuamanu. Město v údolí je obklopeno vysokými horami. Naskýtá se nám pohled na zajímavý přírodní úkaz. Na jednom konci oblohy vychází půlka měsíce a na opačném zapadá půlka slunce. Než jsme došli na místo pořádání Fiesty de la Luna, měsíc odhalil i svou druhou půlku a vyšplhal se na obzor. Nastala tma. V měsíčním světle vystupují zuby staletých kamenných hradeb. Ihned se mě zmocňuje nepředstavitelný úžas z atmosféry v okolí. Z reprobeden hraje výborná mystická muzika připomínající vzdálený „Dead Can Dance“. Na všech vystouplých mnohatunových kamenech jsou zapálené ohně. Jejich záře dodává okolí větší středověký ráz. Účinkující se strašidelně namalovanými obličeji mají zapálené louče a nezapřou svou dobrou fyzickou kondici v akrobatických tancích. Někteří profesoinálně ovládají dvoumetrové chůdy přidělané na spodky bot s prodlouženými nohavicemi.

Dnešní noc neoslavují původní kečujští indiáni, ale mladí hippies z celého světa. Atmosféra mi tu silně připomíná Rainbow festival. Účinkující i diváci mají převážně dlouhé vlasy. Na vrcholcích mnohametrových kamenů stojí plivači ohňů. Svým výkonem ozařují okolí ruin. Plameny z jejich úst dosahují třímetrových dálek. Účinkujících je asi dvacet. Je to mezinárodní sdružení amatérských herců. Již třetí rok cestují společně po Jižní Americe. Fiesty se účastní i vlasatí Peruánci, kteří jsou také pomalovaní. Jejich husté vlasy dosahují půlmetrových délek. Celou atmosféru dokrášluje měsíc v úplňku, který se vyhoupl nad naše hlavy.

DUCH V EXILU

Okamžik dění zavání tak silnou mystikou, že nám běhá mráz po zádech. Jako by se čas vrátil do evropského středověku. Hra se jmenuje Un Espíritu En Exilio – Duch v exilu. Herci představují ďábla, anděla, Adama, Evu. Španělsky mluvené texty napovídají, že se nejedná o klasický biblický příběh z ráje, ale o smýšlené pojetí autorovy vlastní fantazie. Celou hru napsal a divadelně zkomponoval palestinský spisovatel trvale žijící v Peru, Walid Berham Ode. Toto moderní zobrazení vize odměňují diváci velkým aplausem.

Měsíc je doprovázen miliony stříbrných blikajících hvězd. V této nadmořské výšce (skoro 4000 m) jsou krásně rozeznat různá souhvězdí. Desítky zapálených loučí nás vtahují do děje a cítíme, jak se uvolňuje spousta negativní energie. Představení se odehrává v malém kamenném divadle uvnitř rozsáhlého Sacsahuamanu. Hraná muzika z nainstalovaných reprobeden se střídá s rytmy bubeníků na podomácku zhotovených nástrojích. Účinkující s loučemi opustili pódium a své umění předvádějí mezi diváky. Některé masky budí strašidelný dojem jak ze satanských rejů. Celé představení je tak emotivní, že zapomínáme na chladné podnebí. Herci předvádějí mistrná salta. Skáčou ze třímetrových kamenných hradeb. Adam a Eva jsou zobrazeni v průsvitných kostýmech. Mystickou kultovní muziku vystřídala rocková, rychlejší. Doprovází děj hry. Na jevišti se strhla mela. Herci předvádějí záporné chování lidstva. Rvačky, znásilnění, války. S rychlejšími decibely jako by se účinkující dostali do transu. Zmítají se na jevišti jeden přes druhého.

Celou tuto mistrovsky předváděnou pasáž ozařují jazyky plamenů loučí a plivačů ohňů. Jedna z dívek na dvoumetrových chůdách spadla. Divákům se zatajil dech. Dívka se však několika obratnými salty vyhoupla zpět a pokračovala v běsnícím reji.

NOČNÍ EXKURZE JESKYNÍ

Dvouhodinové představení uzavírají dva hudebníci s paličkami, kteří hrají na nástroj čalaparta. Jedná se o čtyři ohoblované hranoly ze vzácného dřeva, které roste pouze v Bolívii. Nástroj vyluzuje velice zvláštní zvuky, má stupnici se širokým výběrem tónů.

Celé představení skončilo. Začíná noční exkurze po ruinách. Za pomoci loučí procházíme několik set let staré podzemní jeskyně, které sloužily jako únikové cesty z pevnosti. V jednu chvíli v jeskyni zhasla louče. Musíme svítit bleskem z fotoaparátu. Rok před dnešním úplňkem jsem prožil nejpozoruhodnější noc ve svém životě. Úplněk na Huana Picchu, hoře sousedící s Machu Picchu, vzdálené šedesát kilometrů vzdušnou čarou od Sacsahuamanu.  

Category: 1997 / 07 – 08

Ano, přiznejme si to: nám Čechům tenhle privilegovaný a učený krajánek z Libice nad Cidlinou nikdy k srdci zrovna nepřirostl. Ani koncem desátého věku coby pražský biskup, ani později v roli národního světce a zemského patrona, ať byl našim předkům již pár desetiletí po své smrti nabízen věru lákavě a za pobělohorské rekatolizace vnucován věru horlivě. O to víc na něm lpěli – a snad dosud lpí – v cizině. Zejména v Polsku a v Uhrách. Ostatně tam také přímo raketovým startem svou světeckou kariéru zahájil. Avšak pokus o dodatečné splynutí jeho památky s horizontem rodné země se tak docela nevydařil.

VĚČNÁ VÝČITKA


Sv. Vojtěch bývá veleben jakožto
první český intelektuál, či ještě licho-
tivěji jako první autentický Evropan
významem a věhlasem výrazně pře-
kračující veškerá geografická a
časová omezení.

Ačkoli sv. Vojtěch bývá veleben jakožto první český intelektuál či ještě lichotivěji jako první autentický Evropan významem a věhlasem výrazně překračující veškerá geografická a časová omezení, stejně zaníceně bývá zatracován jako ambiciózní kosmopolita nepokrytě těžící ze svých exkluzivních mezinárodních konexí k intrikování vůči vlastnímu národu, jako realitu ignorující fantasta zakletý do své utopické pravdy, jako prorok boží příliš nesnášenlivý a natolik psychicky labilní, že neunesl tíhu uloženého úkolu, jako nedisciplinovaný dezertér dvakrát se zpronevěřivší profesionálním povinnostem a co nejsmutnějšího – jako nedbalý pastýř, jenž dokázal opustit bloudící stádo ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebovalo…

Takto ostře si odporující hodnocení svědčí jak o značné rozporuplnosti Vojtěchovy určitě mimořádně charismatické osobnosti, tak o nepřekonatelnosti jeho morální pře s lidem, z něhož vzešel. S lidem, který má ovšem k mravnímu ideálu rovněž daleko. A možná právě odtud, třeba jen v tušených, leč oprávněných výtkách od někoho také nikoli bezúhonného, pramení ona ostražitá nedůvěra, odstup a chlad, jaký u nás svatovojtěšský kult permanentně provázejí.

KLADNÝ HRDINA CIZÍCH LEGEND

Skoro vše, co o Vojtěchovi víme, čerpáme z legend. Ty, byť si z principu na dokumentaristickou přesnost nepotrpí a jsou tudíž vesměs velice nespolehlivým zdrojem informací, v daném případě opominout nelze. Tři nejstarobylejší, věnované tomuto martyrovi, vznikly totiž téměř ihned po jeho tragickém skonu, a tím pod bedlivou kontrolou pamětníků. Navíc faktografie jeho skutečného života a činů obrazu světce dokonale vyhovovala. Proto se smíme domnívat, že Vojtěchovy střety s křesťansky se jenom tvářícím českým prostředím interpretují v rámci svého zaujetí věrohodně, jakkoli pocházejí z pera autorů, kteří do Čech sotvakdy vstoupili. Vždyť stejně neutěšené poměry panovaly tehdy mezi chabou, ledva se konstituující církví a většinově orientovaným obyvatelstvem ve všech teprve nedávno christianizovaných zemích. Avšak Čechy byly díky Vojtěchově prestiži a popularitě vybrány za odstrašující příklad. Stačilo trochu světla a stíny dramatu příhodně rozvrhnout, za kladného hrdinu prohlásit jedině Vojtěcha a čerň viny navalit na hřbety zrůdně neřestných českých oveček.

MUČEDNÍK, KTERÝ SE UMĚL I NARODIT

Vojtěch přišel na svět v rodině mocného, statky oplývajícího a ženám nakloněného knížete Slavníka někdy kolem roku 950. Takže právě včas, aby stihl pocítit pozitivní důsledky džentlmenského uzavření naší čtrnáctileté revolty vůči silnějšímu a agresivnějšímu Sasovi a současně naší vojenskopolitické premiéry na zahraničním fóru, konkrétně účasti v nejdůležitější evropské bitvě desátého století, bitvě na řece Lechu roku 955. Šiky vypravené knížetem Boleslavem I., bojující v podstatě do posledního muže na straně německého krále Oty I., tehdy přispěly nemalou měrou k rozdrcení hord divokých maďarských kočovníků terorizujících svými transkontinetálními loupeživými zájezdy relativně blahobytnější západ, žel včetně mnohem chudších Čech, jež měly tu smůlu, že často ležely na trase jejich přesunů.

Trosky oddílů zdecimovaných pohanů se stáhly z bavorského bojiště zpět na svou základnu v Panonii, aby si v úrodné Podunajské nížině osvojily životní styl usedlých zemědělců a připravily se k přijetí křtu a zformování civilizovaného státu ovládaného arpádovskou dynastií.

V době Vojtěchova jinošství provdal Boleslav I. svou dceru Dobravu za prvního historicky ověřeného velkopolského knížete Měška I. Ten pod vlivem přemyslovské choti rovněž zakrátko okusil křtící lázně, což se logicky neobešlo bez promptního ustanovení příslušné místní církevní organizace, a zplodil sebe důstojného potomka, příštího knížete Boleslava Chrabrého. A Vojtěchova příznivce. Když se pak již dospívající Bohu zaslíbený Slavníkovec chystal ke studiím venku za pomezním hvozdem, zestárlý vrah svého svatého bratra Václava rozproudil tuze obtížný a delikátní diplomatický zápas o zřízení samostatné pražské diecéze. Úspěšně. A tak rok poté, co se zhruba třicetiletý absolvent špičkového duchovního učiliště v Magdeburku ocitl zase doma, byl 19. února 982 na Levém Hradci zvolen (údajně na přání knížete Boleslava II.) již druhým pražským biskupem, aby se brzy – pravděpodobně v Itálii – setkal při slavnostní investituře a obřadním vysvěcení s římským císařem a prý svým příbuzným Otou II. a arcibiskupem mohučským Willigisem, svým bezprostředním nadřízeným, a aby na ně okamžitě učinil nejskvělejší dojem.

SLIBY – CHYBY

Proč Boleslav II. obsadil druhý nejvýznačnější státní úřad Slavníkovcem, se můžeme pouze dohadovat. Jistě, aristokrata Vojtěcha, od nynějška užívajícího své zřejmě biřmovací jméno Adalbert, doporučovalo opravdové vzdělání, jímž se lišil od ostatní masy tenkrát sotva jakžtakž proškolených pracovníků církevní sféry. Ale kníže jeho zapojením spíše mínil odvrátit vnitropolitickou krizi rýsující se na pozadí dravého mocenského a ekonomického vzestupu rivalizujícího kultivovanějšího zličského rodu rozhostěného po východní a jižní polovině české kotliny. Dle libovolného úzu – i v našich zeměpisných souřadnicích – platívalo, že biskupové světské vrchnosti slouží také za kaplany, což je staví na roveň dvorského personálu a zavazuje k přísné loajalitě. Jak se však ukázalo, Boleslavovi tento kalkul nevyšel. Konkurence se mu s nástupem Slavníkova následníka Soběslava vymkla zpod dozoru a zintenzivnila též podezřelé kontakty najmě s Přemyslovcům stále nepřátelštějším Polskem, které se po rozžehnání s kněžnou Dobravou pustilo bez skrupulí do násilné demontáže rozlehlého, leč nepevného českého impéria; ztráta Červené Rusi a posléze i Krakovska a Slezska se proměnila v chronické trauma našich dějin. Nemělo by tudíž překvapit, kdyby za uvedených okolností kníže na reprezentanta slavníkovské a vskutku nebezpečné páté kolony uprostřed své ohrožené domény reagoval poněkud podrážděně.

Jenomže biskup k eskalaci přemyslovskoslavníkovské animozity dodával ještě specifičtější příčiny. Inspirován clunyjským obrodným hnutím předestřel zaskočenému knížeti odvážný západoevropský model emancipace církve na světské moci. A z téhož kadlubu i nároky na život českých věřících. A do třetice, speciální program koncipoval i pro zoufale zaostalý zemský klérus. A třikrát narazil. Kněží odmítli zapudit své manželky a děti, laická veřejnost dál prahla po pohanských zvrhlostech a surových způsobech, např. po mnohoženství, příbuzenských sňatcích, rozvodech, obžerství a opilství, znesvěcování nedělí a svátků dřinou na poli či trhováním a nepohrdla ani penízem utrženým za prodej jiné křesťanské duše do otroctví. A panovník? Ten už vůbec nebyl ochoten vzdát se svého, s nesmírným úsilím vydobytého a udržovaného výsostného postavení, svých výsad a majetku, byť jen ve prospěch dosud trapně nemohoucí a nuzácky udržované církve. Ač určitě chápal kladný politický, sociální, etický i kulturní efekt jí šířené ideologie. Jinak by se mu stěží připisovala výstavba dvaceti kostelů a dvou až tří klášterů a zdárné dotažení otcova bohulibého projektu. Ale k jemným finesám duchovním zaujímal nejspíš stanovisko zkušeného pragmatika: trocha křesťanské drezury a terminologie neuškodí, ale nic nelámat přes koleno. U Vojtěcha, náboženským přesvědčením a povzbudivými nároky odjinud hluboce motivovaného, pohříchu rychle vystřídala nadšení deziluze. Načež bez varování a aniž se kohokoli, tedy přinejmenším arcibiskupa mohučského dovolil, dal roku 988 své rozsáhlé provincii vale. Vzal s sebou pouze svoje alter ego, nevlastního bratra Radima, a vydal se do Říma, aby hledal porozumění a odpuštění aspoň u papeže. Spáchal tak hned několik kázeňských přestupků. Ale doufal, že se před stěžejní církevní autoritou obhájí. A doufal správně. Tím však vehnal do prekérní situace jak arcibiskupa Willigise, tak českého knížete, kterému se sice podařilo chod státu zachránit hbitým zaangažováním míšeňského biskupa Folkolda, ale zástup postrádal perspektivu.

Vojtěch mezitím rezignoval i na myšlenku zbožné návštěvy Jeruzaléma a po dvojím zaváhání zakotvil v klášteře P. Marie, sv. Bonifácia a sv. Alexia na římském Aventinu, kde v dubnu r. 990 spolu s Radimem oděl šat benediktinského řeholníka. Když záhy na to Folkolda sklátila zrovna při bohoslužbě mrtvice a pražský biskupský stolec osiřel, obeslal kníže Boleslav na naléhání mohučského metropolity exulanta poselstvem s prosbou, aby se vrátil. Sliboval všeobecné polepšení. Co od těchto slibů čekal Vojtěch, je záhada, nicméně „comeback“ podnikl roku 992. Na cestu do Čech vzal mimo věrného Radima též dvanáct aventinských mnichů coby „kádrový fundament“ plánovaného mužského pendantu ženského benediktinského konventu u sv. Jiří. Spatřit otčinu ovšem nepospíchal. Zpět se odebral notnou oklikou přes duchovně se reformující budoucí Francii. Zastavil se i v Cáchách, kde se seznámil se čtrnáctiletým římskoněmeckým králem Otou III. Byla to osudová schůzka. Oba náruživí snílkové si padli do oka i do náruče. A svorně – a skromně – se shodli na bezodkladném vytvoření obrovské panevropské říši byzantské či někdejší římské. Vojtěchův vklad byl nasnadě: zbavit obšírnou českou državu pohanské zhouby. Avšak jakmile vstoupil na její půdu, dostal nanovo krutou sprchu. Uvítali ho tam zapovězeným nedělním trhem. Ku Praze pokračoval bos a v rouše kajícníka…

HRA NA NERVY

Nicméně kníže Boleslav II. ho už netrpělivě vyhlížel. Ani on se odteď nezříkal určitých mírných předsevzetí. Aspoň nepřekážet biskupovým aktivitám. A z jeho popudu založit na dosah hradu Prahy klášter aventinského zasvěcení (Břevnov, 14. 1. 993). Jenže tím se dohodnutý konsenzus nadobro vyčerpal. Déle nedokázalo ničemné české plémě předstírat, že je vzornější než je. A vladař, handicapovaný již potížemi kmetského věku, nebyl vždy s to vyhovět Vojtěchovým stále temperamentněji a kategoričtěji formulovaným výzvám k represivním opatřením. Stresovaný vyhlídkou na opakování ostudného skandálu ztratil nervy a aby si ušetřil každodenní konflikty s rigorózním prelátem, odstěhoval se ze sídelního hradu (kde se nacházel i biskupský kostel) na protější břeh řeky Vltavy, kde si vybudoval náhradní rezidenci – Vyšehrad. Zbytečně se ukvapil. Vojtěch totiž roku 994 rovněž sbalil zavazadla. Šokovaný brutálním skolením ženy v jeho přítomnosti a v azylu svatojiřského chrámu naznal absolutní marnost všeho snažení. Znovu zatoužil skrýt se v aventinském závětří. Téměř se mu to povedlo. Roku 996 však byl prozrazen – nikým menším než Otou III., toho času korunovaným v Římě na císaře. Chtěl Vojtěcha v jeho tajném útočišti potěšit, podělit se s ním o radost z dosaženého důstojenství a oplakat jeho bolest nad loňským krvavým vyhlazením domovské Libice, jímž byl ovšem český stát téměř dokonale očištěn od anachronického, leč o to zákeřnějšího kmenového separatismu. A ošidné saskopolskoslavníkovské koalice. Přestože masakr přežil – kromě Vojtěcha a Radima – i senior rodu Soběslav (díky zaneprázdnění v Otově vojenském tažení proti pobaltským Obodritům).

Avšak díky Otově vizitizaci na Aventinu dolehla na Vojtěcha ta mrzutost, že se arcibiskup Willigis domákl jeho momentální adresy a soustředěnou palbou pobídek k poslušnosti ho z klášterních bran zase vyvedl. A odhalený delikvent se zavázal, že cílovou stanicí jeho nepokojného životního exodu budou přece jen Čechy. Opomněl však upřesnit kdy… Vyžádal si nejprve svolení oplatit císaři Otovi prokázaný projev sympatií osobním pozdravením v Mohuči. Potom vykonat pouť k hrobům světců v Tours, St. Denis, Fleury a St. Maur. A na závěr zařídit se ohledně Čech až podle odezvy na zdvořilý dotaz, zdali jim bude ještě žádoucí. Vyslovil jej prostřednictvím vyslanců polského knížete Boleslava Chrabrého, k němuž stočil své kroky především proto, že Polsko mělo, na rozdíl od Čech, statut papežského léna.

Boleslava Chrabrého možná Vojtěch okouzlil, Prusy nikoliv. Mladý energický Piastovec se chopil obratněji než obstarožní přemyslovský strýc subtilní podmanivosti křesťanské věrouky k drsné ideologické diverzi. Četní misionáři plnili úlohu předvoje jeho armády. Zaměstnal každého, kdo dychtil být mu užitečný. Vojtěchovi mohlo toto dychtění zároveň pomoci vybřednout z pokořujícího pocitu selhání a bezvýslednosti dosavadního úsilí; vždyť naposled mu vlast s posměchem vzkázala, že kvůli ní se už nemusí obtěžovat. Snad podlehl vidině satisfakce a pro tu se ujal akce neskonale hazardní – náboženské pacifikace nejzavilejších odpůrců božího zvěstování. Dalo se předvídat, že u Prusů dopadne ještě bídněji než mezi Čechy. Ti ho nechali k sobě alespoň prohovořit, Prusové ho ke slovu vůbec nepustili. Zadrželi ho hned na hranicích svého teritoria. Hlídkující stráže jej identifikovaly jako polského zvěda a na místě dne 23. dubna 997 vícero ranami kopím ubily. Jeho sekyrou odťatá hlava byla nabodnuta na kůl a vystavena na odiv a pro výstrahu na hradbách hradiště Cholina. Údy mu rozsekali mečem. Radim a eventuální další Vojtěchovi průvodci vyvázli živí.

VŠICHNI VOJTĚCHOVI PŘÁTELÉ

Polský kníže nelitoval námahy ani prostředků k neprodlenému rozvinutí široké kampaně za oficiální uznání Vojtěchových svatých zásluh. Nevadilo, že – objektivně zkoumáno – nebyly nesporné. Přitažlivost biskupova lidsky srozumitelného a jímavého zjevu to nezmenšovalo. Boleslav Chrabrý ho však do kruhu svých přátel zařadil z prozaičtějších pohnutek. A z týchž pohnutek zlatem vyvažoval jednotlivé části Vojtěchova těla, aby je od Prusů vykoupil k řádnému pohřbení – nejdřív v Třemešni a do dvou let v čerstvě dohotovené bazilice Panny Marie v Hnězdně.

Avšak také Vojtěchův německý přítel císař Ota nezahálel a urychlenou kanonizaci objednal dost nezvykle rovnou u římského papeže a svého a Vojtěchova francouzského přítele, vynikajícího polyhistora, vzácně osvíceného a shovívavého Silvestra II. Biskup biskupů ji provedl v rekordním termínu, pár měsíců po Vojtěchově translaci do Hnězdna. Takže když Ota v lednu roku 1000 stanul u jeho hrobu, opulentně ozdobeného drahými kameny a kovy, skládal hold již Vojtěchovi – světci. Polskému světci. Světci, jímž zaštítil nazítří ustanovenou instituci nezávislého hnězdenského arcibiskupství, instituci pro Polsko nedozírného přínosu, ale tehdy předčasnou, o to však v Čechách žárlivěji záviděnou. Do jejího čela jmenoval Radima jakožto prvního hnězdenského arcibiskupa Gaudentia.

Ota III. se upřímně staral o propagaci Vojtěchova fenoménu i vně Polska. V Římě kázal na jeho počest vyzdvihnout chrám, který obdaroval autentickou relikvií Vojtěchovy paže, uctil ho i svatyněmi v Subisku, Pereu u Ravenny a samozřejmě v Cáchách, centru otonskou dynastií obnovené říše římské. A nebýt Otova náhlého skonu roku 1002, Vojtěchova posmrtná dráha mohla stoupat ještě závratněji. Ale ani potom nepřestal vzrušovat. Jak rádi sedli Uhři na lep zprávě jeho raného životopisce sv. Bruna Querfurtského, která sugeruje klam, že dobrodiní křtu jim prokázal právě Vojtěch.

Inu, kdekdo v Evropě se vbrzku Vojtěchovi kořil, toliko Češi k němu zůstávali rezervovaní. A pokud ne, tak je leda tak ponoukal k hněvu, jelikož jeho přítel Boleslav Chrabrý se v letech 1003-4 se značnou vervou a vynalézavostí zasazoval o totální pohlcení českého státu státem polským, jako by nestačilo, že Čechy těsně předtím polskou proradností pozbyly své od věků úzkostlivě hýčkané suverenity. Neodstranitelnou újmu ale bylo možno nepatrně vykompenzovat. A příležitost se natrefila roku 1039. Za bezvládí, jež v Polsku aktuálně vypuklo, rekovný a opovážlivý vnuk Boleslava II., kníže Břetislav I., bleskově zmobilizoval veškerý bojeschopný potenciál své země a vrhl jej na destabilizovaného protivníka. A kam se české útvary vrtly, tam vraždily, pálily a drancovaly. Nashromážděné poklady tehdejší Evropu náramně rozzuřily a římského krále Jindřicha III. vyprovokovaly k nemilosrdné odvetě. Avšak jedna položka Břetislavovy kořisti křesťanstvo málem roztesknila, ač šlo jen o obyčejné lidské kosti. Kosti sv. Vojtěcha. Jakož i sv. Radima a pěti dalších polských mučedníků. Kosti, od nichž se v Čechách očekávalo, že zde dopomohou k témuž jako v Polsku. K arcibiskupství.

„Zlatá oliva vrcholkem pronikající až do sedmého nebe versus ušlechtilý fík z bodláčí a řeka, ve které se voda nikdy neztratí“.

Těmito básnickými obraty nejtěžšího kalibru počastoval na počátku 12. století tři úhelné prominentní protagonisty své troufalé pročeské verze prapůvodní kanonizační vojtěšské legendy pilně kronikařící děkan svatovítské kapituly Kosmas. Spokojeně ženatému vysokému církevnímu hodnostáři a otci syna Jindřicha na zlaté olivě nesmírně záleželo. Jenže ještě mocněji na rehabilitaci českého národa. Povolil proto uzdu té nejbujnější fantazii a svým optimistickým převyprávěním ulomil kompetentnější předloze její nekompromisně odsuzující osten vůči Čechům důrazným upozorněním na jejich náhlou a důkladnou nápravu, kterou – ač už z rakve – musel venkoncem uznat a ocenit i sv. Vojtěch.

Kosmas se opravdu tužil, aby ho nenáviděným Polákům odloudil. A aby jeho metafyzické žehnající gesto mermomocí repatrioval, jako Břetislav rázně repatrioval jeho fyzické ostatky. Za tím účelem rozpoutal úplnou smršť divů mystifikace. Matením pojmů, antidatováním, zamlčováním. Nevhodnou společnost Boleslava Chrabrého a Oty III. jednoduše Vojtěchovi odepřel, kdežto českému Boleslavovi II. („ušlechtilému fíku z bodláčí“ – rozuměj ze zločinného otce Boleslava I.) a nejkřesťanštějšímu ctiteli Kristovu (pročež přízviskem Pobožnému) opatřil pro jatka na Libici velmi slušné alibi, byť jen mlhavě definovanou akutní bezmocností. A vyřídit tu špinavou záležitost přenechal kolaborujícím a do pekel beztak pomalu dozrávajícím Vršovcům. Neboli – zatímco se obzvláštní milovník míru kdesi v koutku slabostí jen tetelil, zlotřilý klan mu ze zištných důvodů bravurně dosjednotil panství. A v této fázi vystrčil chytrý kronikář na scénu heroického Břetislava. A to i s jeho drzou hnězdenskou svatokrádeží. Že mu při ní asistoval již šestý pražský biskup, ctihodný Šebíř, není pochyb. Aby vyplenění Vojtěchovy hrobky dostalo aspoň nádech nábožného úmyslu, a tím omluvitelnosti, nesmělo se odbýt bez vydatné série plnohodnotných křesťanských zázraků. Za nejoriginálnější kousek nadpřirozených sil lze ovšem pokládat vymámení přísahy ze zvlčilé české soldatesky na válečné stezce, že se dobrovolně podrobuje Vojtěchově alternativě středověké morálky. Vzpouzet se už by také bylo o něco riskantnější, protože kníže Břetislav se nerozpakoval objasnit natvrdlým českým hlavám biskupovo moderní učení pěkně po lopatě svými tzv. dekrety, čili naším prvním trestním zákoníkem. Kosmas popsal druhou etapu Vojtěchovy translační anabáze z Hnězdna do Prahy natolik brilantně, že jeho líčení absorbovala i liturgická praxe. Leč po triumfálním úvodu nastal útlum. Ve funkci českého národního patrona Vojtěch převážně pouze sekundoval sv. Václavovi. Ostatní jeho „protekce“ byly zřídkavé a nezřetelné. Vždyť nepodržel včas ani věc „svého“ pražského arcibiskupství, ani samotného knížete Břetislava, tu nikdy nevysychající řeku, když byl po návratu z polské rabovačky mnohými kaceřován a příkře volán k odpovědnosti a k vazalské podřízenosti říši římské, jíž chtěl pět minut po dvanácté nenápadně, ale rozhodně setřást. Vojtěch svou zemi dokonce neuchránil ani strašlivé válečné a přírodní pohromy, jež na ni vzápětí udeřily a znamenaly smrt pro třetinu jejích obyvatel.  

Category: 1997 / 07 – 08

V létě roku 1959 měly vídeňské noviny senzaci. Do očí čtenářů bily nápadné titulky: POKLAD V TOPLITZSKÉM JEZEŘE… POTÁPĚČI V AKCI… CO SKRÝVAJÍ HLUBINY…? Rakouský filmový žurnál jako první přinesl záběry z práce expedice u alpského jezera. Na vodě se houpal vor s několika muži, kteří upřeně hleděli na hladinu. Před několika minutami spustili dolů potápěče… Po chvíli se voda rozčeřila a na povrchu se objevila bedna. Muži na voru nasadili pod víko páčidlo. Dřevěná deska odskočila a kameraman zaostřil na detail. Lidé v hledišti kina vydechli. V bedně ležely svazečky bankovek s nápisem Bank of England…


Perfektní falzifikát anglických bankovek, které
našli potápěči na dně Toplitzského jezera.

O čtyři roky později se Toplitzské jezero u Bad Aussee stalo znovu středem zájmu. „Předpokládáte, pane doktore,“ ptali se žurnalisté dr. Höllera ze štýrské policie, „že najdete zlato?“

„Ne,“ odpověděl, „zřejmě jen bankovky.“

„Proč je házeli do jezera?“

„Asi proto, že špatně a dlouho hoří.“

„Co ještě hledáte?“

„Možná dokumenty o postupu padělání.“

Všichni byli nakonec zklamáni. Tehdy a ani později se nenašly dokumenty tohoto druhu v onom legendárním, drsně krásném jezeře, k němuž od asfaltové silnice a parkoviště vede jen jediná stezka, úzce sevřená skalami. Třeba policii někdo předešel. Spíše zde tyto papíry nikdy nebyly. Ale i bez nich lze rekonstruovat průběh výzkumné přípravy penězokazecké superoperace. U kolébky stálo technické oddělení (značené jako VI/F) Heydrichova Říšského hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA), okupující nenápadnou vilku v Berlíně-Grunewaldu, Delbrückstrasse 6.

SPECIÁLNÍ PŘÍSAHA

Jedné studené noci na sklonku devětatřicátého roku, kdy válka v Polsku už skončila a další tažení nacisté teprve chystali, se nad několika hustě osídlenými oblastmi Německa otevřelo nebe. K zemi se však nesnesl koberec tříštivých či zápalných pum – vzduchem volně třepotaly potištěné listy papíru. Britové tím zahájili operaci, která měla rozvrátit „třetí říši“ zevnitř: jejich letadla shazovala padělané potravinové lístky a kupony na odběr předmětů denní potřeby. Ke slovu tak přišla zbraň, která může mít katastrofálnější důsledky, než požáry domů a smrt lidí v troskách…

O něco později se v Delbrückstrasse 6 odehrál rozhovor SS-sturmbannführera Alfreda Helmuta Naujockse, zdejšího šéfa, se specialistou-chemikem, jemuž bylo určeno krycí jméno Max.

„Zkoumal jste někdy, Maxi, britské pětilibrovky?“

„Mnohokrát a detailně. Mistrovský kus. Teoreticky je ovšem možno, jsou-li k dispozici náročná zařízení, napodobit vše, co bylo kdy otištěno. U liber by však vznikly abnormální potíže. Můžete mi říci, oč jde?“

„Později. Budete muset složit speciální přísahu…“

Takhle nějak vyhlížel počátek toho, co ve svém úvodním stadiu dostalo název „Unternehmen Andreas“. Zvláštní akce „Andreas“. Není zcela jasné, zda výchozí iniciativa, ta nezbytná prvotní věta, přišla přímo z technického oddělení, či zda tu inspirátorem nebyl sám všemocný šéf RSHA Reinhard Heydrich, pro něhož byly podobné nápady typické. Ať tak či onak, Heydrich předložil plán na padělání cizích měn Hitlerovi, který se s ním ztotožnil s jedinou poznámkou: „Dolar ne, s USA nejsme ve válce.“

Ve věci liber dostalo však Naujocksovo oddělení zelenou.

Svědectví ing. Oskara Skály z Tábora, kterého v sachsenhausenském bloku 19 donutili k podílu na nacistické penězokazecké velkovýrobě:

„S velitelem našeho zvláštního komanda SS-sturmbannführerem Bernhardem Krügerem jsem se během častého pracovního styku kupodivu sblížil víc, než bylo ve vztahu mezi esesákem a vězněm obvyklé. Dokonce mi ve volných chvílích řekl některá fakta o prvopočátcích padělání. Vždy přitom s úctou hovořil o svém bývalém šéfovi, náčelníku technického oddělení při RSHA Naujocksovi. On prý to byl, kdo přišel s původním nápadem a připravil celou akci až do fáze hromadné výroby, kterou jsme v koncentračním táboře museli uskutečňovat.“

ABNORMÁLNÍ POTÍŽE

Chemik Max správně předpovídal: „U liber vzniknou abnormální potíže…“ Tím spíš, když vysoce důvěrný Heydrichův pokyn určoval: „Nesmí se jednat o padělání nebo napodobení v obvyklém smyslu, nýbrž o neautorizované vyhotovení. Bankovky se musí vyrobit tak věrně podobné originálu, aby ani nejzkušenější britští specialisté nemohli najít žádný rozdíl.“

Zpočátku se předpokládalo, že plán půjde uskutečnit v poměrně krátké době a ekonomický úder proti Británii potom realizovat jako předehru plánované invaze přes lamanšský kanál. Přání bylo však tentokrát na míle vzdáleno od reality. Jakmile pracovníci technického oddělení RSHA a další přísahou zavázaní a o všech souvislostech jen částečně informovaní specialisté, mezi nimiž nechyběli ani univerzitní profesoři a pracovníci vážených vědeckých institucí, pronikli pod povrch problémů, narazili na tři těžké hlavolamy:

– recept na výrobu papíru,
– rytí štočků a zhotovení matric ke kresbě vodoznaků,
– systém číslování bankovek.

VEČER SE PILO ŠAMPAŇSKÉ

Otázka papíru přišla na řadu jako první. Vynikající vnější vlastnosti britských peněz jsou přístupné i úsudku laika – vysoká trvanlivost, elastičnost, bankovky se ani z delšího oběhu nevracejí příliš opotřebované. Jak toho docílit? Bylo třeba zjistit nejen chemické složení papírové masy, ale i technologický postup výroby. Lidé z Delbrückstrasse si opatřili řadu vzorkových librových bankovek, odstřihli z nich tenké proužky papíru a předávali je k analýzám. Trvalo celé měsíce, než se odborníci shodli alespoň na tom základním. Popřeli především letitý názor, že Britové zhotovují bankovky ze zvláštních, asi tropických druhů rostlin nebo dřev, tradicionalističtí Angličané naopak vyráběli papír na své peníze podle receptu ze XVII. století, tedy v podstatě z lněných hadrů a bez přísad celulózy.

Zůstávala tu ovšem ta dvě slůvka – v podstatě.

Výsledek zkoumání umožnil výrobu prvních pokusných vzorků. Měli již v tom směru určité zkušenosti. Když před časem začali v Delbrückstrasse s výrobou padělaných pasů a průkazů totožnosti, zajistili si v papírně ve Spechthausenu produkci malého množství ručně vyráběného papíru. Zvládnutí náročných zkoušek pasového papíru, včetně prosvěcování ultrafialovými paprsky, se tehdy považovalo za veliký triumf oddělení VI/F. Ani ti největší pesimisté však nepředpokládali, jaké těžkosti přinese snaha navázat na tuto tradici.

„Pro papír anglických bankovek,“ říká zasvěcený ing. Oskar Skála, „je příznačný i značný počet vodotiskových znaků. To byl jeden z důvodů, proč se musela zcela vyloučit možnost strojové výroby. Jenomže ruční výroba papíru byla v té době už jen záležitostí minulosti, někdejší machři zestárli a mladí tu nebyli. Nakonec se tajné službě podařilo překonat i tento problém a ze všech koutů Německa i okupovaných zemí byly posbírány trosky zašlé slávy kdysi věhlasného řemesla. Začala nekonečná série přípravných pokusů. Papírová kaše se vařila ve velikých kádích a odtud se přečerpávala do formy s kovovou sítí, vytvářející vodoznaky. Množství masy se muselo skoro až filigránsky dávkovat, záležela na něm síla papíru. Vrstva tuhnoucí hmoty se potom mezi dvojicí plstěných desek vkládala do lisu, který svým přesně určeným tlakem odčerpával nadbytek vody. Nakonec se listy papíru dosoušely v peci.“

Po čase se vyrobené vzorky podobaly librovému papíru.

Pouze však při pohledu nedokonalým lidským zrakem. Amatérský padělatel by zajásal a pustil se do hromadné výroby, esesáčtí penězokazové nikoli. Stále tu totiž ještě zůstávaly skryté nedokonalosti a zejména při prosvěcování křemíkovou lampou by každý poučený expert okamžitě zjistil nepřítomnost jemného světlemodrého nádechu okolo vodotisku – typického librového znaku. Odstranění tohoto nedostatku spolykalo další čas. Nepomáhaly neustálé změny v technologickém postupu, ani varianty v prodlužování či zkracování doby vaření papírové hmoty, ani určování nových harmonogramů teplot při sušení, ani pokusy s přísadami různých barev. Řešením nebyla ani dodávka nejkvalitnějšího lněného vlákna, opatřená nákupčími RSHA přímo z Turecka. Světlemodrý nádech se stále neobjevoval.

Až potom…

Při jednom z pokusných vaření se nepoužilo nových lněných hadrů, nýbrž čistícího materiálu, po česky pucvolu, používaného předtím v garážích a dílnách. „Co když Britové šetří,“ uvažoval prý šéf technického oddělení. Během několika dní získali ušpiněných, zaolejovaných hadrů celé auto… A za čas přinesli Naujocksovi do kanceláře velký kus papíru. Prohlížel si ho proti světlu a porovnával s pětilibrovkou. Pak šel do laboratoře…

„Máme to, podívejte se!“ vykřikl.

Přiběhli všichni – a večer se pilo šampaňské, moře šampaňského.

ÚCTA K TRADICÍM

Problém číslo dvě? Štočky a matrice.

Ryli mnoho týdnů, den co den. Teprve pak odevzdali vyryté kovové desky. Pět nejlepších rytců Německa se zaprodalo nacistům, hnali se za příslibem královského ocenění a stali se z nich zločinci. Nacházel se mezi nimi zřejmě i berlínský rytec, který před časem padělal písmo maršála Tuchačevského a možná tak pomohl – po složité zpravodajské hře – přivést sovětské vojevůdce před Stalinovy popravčí čety. Nesporně to však byli mistři svého řemesla. Britští výrobci přichystali totiž pro zájemce o padělání jejich měny řadu záludností, jejichž pouhé objevení je fachmanským výkonem. Odborný posudek RSHA uvádí, že v předválečných sériích bankovek různých librových hodnot bylo od 70 do 160 tajných znaků, podle nichž mohla anglická banka odhalit padělky. Mnohdy měly tyto znaky kuriózní podobu. Při stonásobném zvětšení se třeba ukázalo, že některá kresba na padělku má ostré okraje, zatímco na originálu jsou lehce nejasné. Zjistilo se, že jde o zakalkulované „působení stáří“: bankovky prostě „vyzrávaly“. Osobní svědectví o tom vydává i ing. Oskar Skála, který v sachsenhausenské dílně působil i v třídícím komandu, kde vězňové speciálním prosvěcováním klasifikovali výrobky podle počtu odchylek:

„Jakmile narazíte na britské peníze, setkáte se s typicky anglickým povahovým rysem: se skoro až neskutečnou úctou k tradicím. Bankovky se vyznačují řadou ,nedostatků?, které se podle prvotního vydání zachovávají již desítky let. Tak třeba tečka za slovem Comp není třeba kulatá, nýbrž má trojúhelníkový tvar. Písmeno F ve spojení OF ENGLAND má dolejší hranu rozštěpenou. Písmeno E ve značce hodnoty má na levé linii trnovitý výstupek. Nejpracněji se napodoboval symbolický emblém Británie, ženy s kopím a úlem v oválném rámování. Náš velitel Bernhard Krüger mi prozradil, že Británie dala už oněm prvním pěti rytcům strašlivou práci, porovnávali vznikající štočky s originálem při dvacetinásobném zvětšení a mnohokrát je předělávali. Přesto jsem však na těchto štočcích našel řadu chyb. Na některé jsem musel, abych neriskoval život, upozornit. Jiné jsem však ponechal a jejich výčet jsem tajně sestavoval do zprávy, kterou jsem spolu s přesnými počty vyrobených padělků po celou dobu věznění ukrýval a v červnu 1945, po osvobození, předal anglické bance. Nejtypičtější odchylky se daly najít právě v obrazu Británie. Pro zajímavost aspoň tři vyjmenuji:Neméně složité bylo i pořízení vodotisků.

– oči Británie jsou na padělku méně jasné než na originálu,
– stínování důlku lokte pravé ruky je hrubší,
– kovový hrot kopí je proti originálu, kde jsou dvě slabší linky, nakreslen jen jednou linkou.“

Náročnost výroby drátěných matric se svou přesností rovnala práci na štočcích. Vodotisk má v husté síti příčných vlnovek a v řídké síti vlnovek svislých nahoře i dole nápis BANK OF ENGLAND, uprostřed vodotiskem vyznačenou výši hodnoty slovem – třeba TEN nebo FIVE – po stranách pak vyznačení hodnoty v číslicích. Vlastní vodotisk každé bankovky je oddělen vlnkovitou linkou od neširokého kraje, který je opatřen jemným vodotiskovým šrafováním. Ani po zhotovení a kontrole matric nebylo však vyhráno. Z papírny došlé archy měly rozměr asi šedesátkrát padesát centimetrů a byly na nich vodotisky pro osm bankovek. Bylo třeba je půlit svislým trhem na dva půlarchy. Tady se dalo mnohé pokazit. Stejně tak při tisku. Stačilo by nepřesné vypodložení na tlakovém válci, aby vznikl nestejně tučný tisk. A kdyby nezapadl obraz Británie přesně do oválu vodotisku v levém rohu, muselo by se vyřadit několik tisíc padělků.

VYLUŠTĚNÝ RÉBUS

„A co číslování?“ zeptal jsem se ing. Oskara Skály, kterému prošly rukama statisíce sachsenhausenských padělků.

„Zase se tu projevuje onen cit pro tradici. Text na bankovkách dodržuje historickou směnečnou formuli, v níž se hlavní pokladník pan Peppiat anebo pan Catterus zavazuje zaplatit doručiteli obnos bankovkové hodnoty – tedy pět, deset, dvacet či padesát liber. Kromě toho je zde uvedeno místo a datum vydání, přičemž místopisný údaj se různí: Londýn, Leeds, Birmingham a další města. Vlastní očíslování bankovky se skládá ze série a pořadového čísla. A tady začíná rébus, jehož vyluštění stálo nekonečně mnoho času. Každé číslo série se totiž vztahuje k určitému vydání, tak třeba desetilibrovka vydaná v Londýně 18. července 1936 nese sériově označení K 171, pětilibrovka z Birminghamu zase T 209. Další komplikace spočívá v tom, že bankovky nejsou číslovány pořadovým systémem od jedničky vzhůru, nýbrž podle speciálního a samozřejmě přísně utajovaného klíče. Například ta birminghamská série T 209 začíná číslem 60 201 a končí 80 200. Lidem z technického oddělení RSHA se zřejmě podařilo klíč opatřit anebo alespoň zčásti rekonstruovat, jinak by špatným číslováním okamžitě na své padělky upozornili. Ale byly tu i další numerické znaky… Nad dolním vodotiskem BANK OF ENGLAND se v rámečku nacházelo čtyřciferné číslo, které zasvěcenci na první pohled prozradí datum výroby papíru, první dvě číslice znamenají týden, třetí a čtvrtá rok.

A i tady docházelo k omylům.

Někdy v roce třiačtyřicet přiběhl na náš padělatelský blok SS-sturmbannführer Bernhard Krüger. V ruce držel desetilibrovou bankovku, která byla – jako jedna z mála – odmítnuta pokladníkem stockholmské banky coby padělek. Pokladník totiž zjistil logický rozpor mezi datem výroby papíru a dnem vydání bankovky, výroba musela přirozeně předcházet vydání. Krüger nás nařkl, že jsme k tisku určité série použili nesprávného papíru. Vyvrátit toto obvinění, které mohlo mít při podezření z úmyslné sabotáže smrtelné důsledky, nám pomohla přesná evidence, která se v Sachsenhausenu vedla. Aby se náhodou do rukou téhož zákazníka v zahraničí nedostaly dvě bankovky stejné hodnoty, čísla i série, od počátku se do veliké knihy zapisovalo, jaká série byla kterého dne číslována. A tak mohl Leo Krebs, rodák z Horního Slezska a původem vyučený typograf, nyní vězeňský předák v tiskárně, prokázat, že nepovedený falzifikát nevznikl v Sachsenhausenu, ale již dříve – při zkušební výrobě.“

ROZEHRANÁ PARTIE

V Delbrückstrasse 6 zápolili s nekonečným řetězcem teoretických a technických problémů. Ti nad nimi zvažovali zatím úskalí a perspektivy rozehrané partie. V té době již zřejmě Reinhard Heydrich při svých úvahách překročil hranice, vymezené původním návrhem a týkající se pouze dopadu penězokazectví na protivníkovu hospodářskou soustavu. Nabízely se přece i jiné možnosti. V devizové oblasti trpěla válčící říše značnými úbytěmi. Cizina, třeba i neutrální, odmítala přijímat říšskou marku jako plnohodnotnou měnu a devizový poklad se tenčil. A přitom bylo třeba tolika peněz! Na nákup nezbytných strategických surovin pro zbrojní výrobu, získávaných z různých koutů světa jaksi pod rukou a často za přemrštěné ceny. A také k financování tajných služeb, sítí agentů a pátých kolon. Že by se při rozšíření padělků prostřednictvím legálních či méně legálních obchodních spojení a zpravodajských kanálů současně podrývaly i základy britské měny, nebylo jistě také k zahození. Původní účel se postupně stával vítaným důsledkem.

Je však něco takového vůbec proveditelné? Ve velkém, se skutečně účinným rozmachem? Nepřevýší rizika celkový efekt? A lze takovou mamutí operaci dostatečně utajit?

Projekt s krycím názvem „Andreas“ měl ve vedení RSHA nejen podporovatele, ale i skeptické odpůrce. Mezi ty druhé patřil zřejmě do určité doby i Heinz Jost, šéf VI., tedy zahraničního úřadu RSHA, jemuž technické oddělení podléhalo. Došlo k několika názorovým konfliktům, a když už nevěděli kudy kam, obrátili se k učitelce lidstva – k historii. Zná minulost příklad něčeho podobného? – položili otázku. A jaké byly výsledky? V samotném Německu, zněla odpověď znalců, došlo po první světové válce k několika padělatelským kauzám s politickým zákulisím.

Zaujala je však i jiná aféra…

„V září 1940,“ vzpomíná Wilhelm Höttl, činovník vídeňské služebny bezpečnostní služby SS, původním povoláním historik, „mne k sobě zavolal generál dr. Rasch s tím, že mi má předat osobní úkol od Reinharda Heydricha. Nejdříve jsem však musel složit zvláštní přísahu.“ Teprve po tomto dramatickém úvodu vyslechl dr. Höttl podrobnosti o svém poslání. Překvapilo ho svou zdánlivou jednoduchostí: měl prozkoumat maďarské padělatelské aféry, nahlédnout do archivů a navštívit některé aktéry. Zpočátku si prý dr. Höttl lámal hlavu otázkou, proč jeho nadřízené tahle dějepisná historka zajímá, ale když nedošel k žádnému rozumnému závěru, pustil se do práce…

EVROPA MĚLA SENZACI

V jisté směnárně v Haagu předložil v roce 1925 distinguovaný pán bankovku. Měl smůlu – zkušenému pokladníkovi se ta tisícifrankovka nezamlouvala a přivolal policii, která zjistila totožnost zákazníka: byl to plukovník maďarského generálního štábu Aristid Jankowich. Bankovka byla falešná, a nikoli jediná v plukovníkově náprsní tašce. Brzy se ukázalo, že stopy vedou k maďarskému zemskému policejnímu šéfovi generálu Emmerichu Nadossymu – a odtud ještě dál a výš. Maďarské úřady se ocitly v nezáviděníhodném postavení. Hrabě Bethlen nařídil sice „přísné vyšetřování“, ale těžko mohlo vést k úplným závěrům, když on sám patřil k spoluinspirátorům padělání. I tak však vyšlo najevo, že francouzské peníze se za tiché pomoci expertů z Berlína vyráběly přímo v budapešťském vojenském kartografickém ústavu a získanými padělky hodlali spiklenci financovat iredentistické hnutí, usilující o znovuzískání území, která Maďarsku odňala trianonská mírová smlouva. Distribuci měli obstarávat vojenští přidělenci maďarských zastupitelských úřadů. Již první Jankowichův pokus o udání padělku však zkrachoval… Posléze vše přece jen skončilo v soudní síni, protože do vyšetřování se pustila i Banque de France. Musel se najít obětní beránek, který by sňal hříchy rozsáhlého okruhu vysoce postavených osob. Stal se jím princ Ludwig von Windischgrätz, stál před soudem, vynesli nad ním rozsudek a ztratil mimo jiné i statky v Československu, které mu byly zkonfiskovány. Ve vězení pak ovšem ani zdaleka neprožil určenou dobu. Sotva utichl rozruch, ti, kteří zůstali na svobodě, se postarali o Windischgrätzovo přemístění do vězeňské nemocnice, brzy poté byl princ amnestován…

Historická úvaha dr. Höttla měla dvaatřicet stran.

Pár týdnů po odevzdání, koncem roku 1940, přišlo náhlé pozvání do Berlína. V Prinz Albrecht Strasse přijal Höttla náčelník VI. úřadu RSHA SS-brigadeführer Heinz Jost, přítomen byl prý ještě asi třicetiletý muž atletické postavy. Na stolku ležel Höttlův elaborát o padělání v Maďarsku, označený razítkem o vysoké míře utajení. Jost poděkoval za studijní práci, vyptával se na podrobnosti a bylo jasné, že ho zajímají hlavně těžkosti a neúspěchy maďarské akce, jmenovitě problémy s distribucí falzifikátů. Potom se Jost obrátil k třetímu přítomnému: „Vidíte, Naujocksi, dr. Höttl má stejný názor.“

Oslovený vybuchl: „Ale my přece nechceme falešnými bankovkami financovat nějaké obskurní spolky jako Maďaři, nýbrž ruinovat měnu nepřítele!“

Vzápětí se rozzlobil i Jost a obvinil šéfa technického oddělení RSHA, že se dopustil vážného služebního přestupku, když dr. Höttlovi, který není v této věci zavázán slibem mlčenlivosti, odhalil podstatu nanejvýš tajného plánu. Naujocks zareagoval pohotově, dotkl se Höttla pravicí a řekl mu:

„Tímto stiskem ruky jste právě složil přísahu o zvláštní akci Andreas.“

„Vaše dokumenty, prosím!“

„Zde.“

Úředníci švýcarské hraniční policie pečlivě studovali osobní papíry mužů v kupé expresu jedoucího z Německa. „Předložte nám také vaše peníze!“

Prohlédli štůsek bankovek, většinou britských liber, a museli se omluvit: „V pořádku, pánové. A promiňte, služba je služba.“

Operace „Andreas“ se blížila k závěru.

První březen 1940 prohlásil šéf technického oddělení RSHA za šťastný den svého života: ležely před ním svazky zdánlivě opotřebených bankovek, výsledek mnoha pokusů, zdarů a nezdarů, tisíců hodin práce, zneužitého mistrovství profesionálů. Nacházelo období, kdy se bankovky měly z laboratorního zátiší vypravit do světa. Roli pokusných morčat v první fázi sehrálo několik nedůležitých a zcela neiformovaných příslušníků SS. Za zásluhy jim jejich nadřízení nabídli dovolenou a zájezd do Švýcarska, vylepšený slušným kapesným. Kdo by dokázal říci ne? Esesmani v civilu nasedli do vlaku a spřádali sny o nejbližší budoucnosti. V téže době došel na hraniční přechod, kam mířili, šifrovaný telegram německé policie, v němž se žádalo o zvlášť důkladnou prohlídku cestujících, zejména mužů v tom a tom věkovém rozpětí, protože z Německa prý odjíždějí osoby, u nichž nelze vyloučit držení padělaných dokumentů či peněz…

Akce dopadla na výtečnou.

Prázdné kapsy esesáckých výletníků při návratu dokazovaly, že jejich peníze přijímali všude s naprostou důvěrou.

Náročnější etapu prověrek převzal potom ing. Friedrich Schwend, rodák z Böckingenu, velkoobchodník a budoucí nositel falešných jmen dr. Wendig, Bernter, Wenceslav Turi či Don Frederico. RSHA měl v tomto muži spolupracovníka, jehož předností byla síť osobních konexí po světě. A Schwend zase rozpoznal možnosti, které se mu při zahraniční velkodistribuci padělků nabízejí. Složil tedy přísahu, převzal balík falešných liber a odjel do Švýcarska, kde v jedné z renomovaných bank položil bankovky na stůl spolu s dopisem Říšské banky.

„Část těchto peněz,“ žádalo se tu zdvořile, „pochází z černého trhu a nevzbuzuje tedy důvěru. Prosíme proto vážené kolegy, jejichž zkušeností si vysoce ceníme…“

Polichocené ředitelství banky nařídilo zahájení zkoušek. Inženýr Schwend čekal na jejich výsledek tři dny. Poté mu sdělili, že bankovky jsou v pořádku a lze je připsat na účet či vyměnit za jinou valutu. Obezřetný zákazník však stále ještě nebyl spokojen a požádal, aby se dotázali i Bank of England. Stalo se – čísla, série a další údaje byly odtelegrafovány do Londýna. Stejnou cestou přišla odpověď: „Není námitek, vše odpovídá…“

Tajemná akce v Delbrückstrasse 6 byla dokončena: hromadné výrobě padělků nestálo teď už nic v cestě. Odpovědnost za ni svěřili dosavadnímu Naujocksovu zástupci Bernhardu Krügerovi, podle jehož křestního jména se také určil krycí název penězokazeckého velkopodnikání. Operace „Bernhard“. Ještě zbývalo vybrat levné, nuceně mlčící a od běžného světa izolované námezdní síly. O tom, kde se budou hledat, nebylo zřejmě od počátku sebemenších pochyb. V sachsenhausenském koncentračním táboře vznikly speciálně střežené bloky 18 + 19 a bylo sem soustředěno na sto padesát vězňů různých, pečlivě vybraných profesí, nacházeli se tu Belgičané, Češi, Slováci, Němci, Holanďané, Rusové, Poláci. Království nedobrovolných penězokazů. Ale to, co se zde dělo, na povrch i v zákulisí, je už jiná pozoruhodná kapitola, k níž se – možná – brzy vrátíme.  

Category: 1997 / 07 – 08

Veronika Bromová, narozena v Praze v roce 1966, vystudovala VŠUP v Praze, ateliér Ilustrace a grafiky u Prof. J. Šalamouna. Zabývá se fotografií a instalací. V roce 1991 spoluzaložila literární a umělecký časopis YAZZYK, o čtyři roky později získala českou Gramy za nejlepší výtvarný obal na CD Šum Svistu, od roku 1991 vystavuje na skupinových výstavách u nás i v zahraničí, v březnu a dubnu tohoto roku se poprvé představila samostatnou výstavou v galerii GHMP na Staroměstské radnici v Praze.


„BYTOSTI“ 1997, digitální foto, instalace na hraně obzoru

Jsi taková zvláštní obojaká bytůstka. Někdy vypadáš jako hodná miloučká mamča, ale občas se z tebe stane pěkná dračice. Pracuješ v kanclu, ale necháváš se naplno vším možným fascinovat. Uťáplost i odvaha, řvoucí kuchta s vyhřezlým mozkem, nebo zakletá princezna? Chceš být excentrická? Ulítlá? Drsná? Iritující? O co ti jde?

Jsem všechno dohromady, baví mě šokovat – vyvolávat v lidech reakci. Vymýšlím projekty pro různé konkrétní prostory. Nechávám je na sebe působit a v závislosti na tématu, které mě zajímá vytvořím určitou atmosféru, kterou chci vrhnout na lidi. Pracuju především s fotografií svojí, ale i různého druhu a původu, kterou dále zpracovávám, stříhám, kolážuju, manipuluju s ní v počítači, atd. Taky mě baví vymýšlet různé objekty a dávat je do souvislostí s foto-obrazy a prostorem. Tím vším se zabývám především ve svých snech a taky přes den, když se tvářím nepřítomně. Dlouho se to kumuluje v zásobníku (hlavě) a když je příležitost a peníze (moje projekty nejsou levné), tak to nechám vypadnout. Taky ráda chodím se psem na procházky, konzultuju s pejskařema psí žrádlo, dělám grafiku pro firmu, kterou mám s Dougem, chodím po úřadech, hledám si skladiště, píšu dopisy, fotím, hodně chodím, a pak mě bolej nohy, taky dost telefonuju, trochu čtu, dívám se na televizi a video, chci videokameru, trochu cestuju, pojedu do Paříže v červnu, připravuju nový objekty a fotky do tý Paříže, kde bude výstava v Českém centru.

Někde jsi řekla, že tě baví přetvářet fádní skutečnost. Co tě vede k tomu, že ji deformuješ? Nemyslíš, že je snazší naučit se dívat na to, co je jako něco zajímavého, než to zdeformovat?

Sama nevím, něco mě k tomu nutí, už dlouho. Dřív mě bavilo lidem stříhat vlasy, malovat jim obličeje, líčit, prostě přetvářet a vytvářet něco horšího nebo lepšího než je skutečnost, která je někdy příliš skutečná, definitivní a nudná. Odhalovat vrstvy a nacházet, co je schované pod maskou, vytvořit novou masku, tu, pro kterou jsem se právě rozhodla. Ukázat sobě i druhým jiné možnosti moje i jejich.

Fascinuje tě stokrát omleté i věčné téma těla. Pitváš ho a mutuješ. Počítáš i s duší?

Tělo je tvárná hmota, duše je tvárná nehmota a tahle divná směs mě prostě zajímá, nerozumím jí a snad tomu chci přijít na kloub, tak se v tom trochu šťourám. Zkouším, kde jsou hranice kam až se dá jít, pokouším se odkrývat vrstvy, pátrám po něčem, po nějakém skrytém tajemství a že je jich fůra – jak na těle, tak na duši.

Cítím, že je ve tvých věcech něco tvrdýho, drsnýho. Jdeš až na okraj tuposti, přiznám se, že to na mě někdy působí až příliš pádně a definitivně. Pracuješ s odvrácenou stranou, s erotikou. Kultovní dámské lýtko se staženou kůží, upocený akt milenky, nebo mimizemšťanky? Za tajemnou svůdnou krásou je přízračná sprostota, popřípadě už jen maso. Jakou čekáš reakci?

Co to může bejt ta moje odvrácená strana – určitě nemám já ani ty jen dvě navzájem odvácený strany, je jich spousta a kdo určí, která je ta odvrácená. Myslí, že se snažím spojit krásu s hnusem, něco nás přitahuje a zároveň odpuzuje, nechceme se dívat, ale hlava se nám sama otáčí.

Třeba společenská tradice, nebo konvence.

Jasně, když to zjednoduším, tu představu o odvrácený straně, jako u měsíce, kde ta nasvícená je neodvrácená a ta vzadu ve stínu je odvrácená, tak vidím sebe samu za jasného slunného dne jako veselou bezstarostnou dívku se souměrným milým obličejíkem, poměrně zdrženlivou, rozumně uvažující, trošku koketní, ale milou. Odvrácenou stranou toho obrazu je za temné noci rozkmitaná ženská se zatměním mozku, čpící tělesností, vystavujíc na odiv své pohlavní orgány jako kurva? To je dobře odvrácená strana, každá jí chce mít, je zajímavej ten kontrast a věčnej rozpor mezi rozumem a pudem. Jo, zajímají mě erotický fotky, ty původní starý černobílý ani tak moc erotický z dnešního mýho pohledu nejsou, takový soft erotický. Fotila jsem sama sebe ve svůdných pozicích, snad jakoby pro nějakého případného milence, v představách o něm a o mně, duševní onanie, snaha o pochopení vlastní sexuality a vůbec sebe, tak to jsem tím sledovala a ani jsem o tom nevěděla.

Jasně vystavuješ svou intimitu pro případnýho milence, každej divák je vlastně milenec. Jenomže on ti ten tvůj miláček nevidí jenom až do žaludku, tím, že si uřízneš kus zadku ho můžeš pěkně zdecimovat. On ti pak třeba odejde z galerie frustrovanej. A teď jedna otázečka přímo na tvé krásné tělo, co chlapi?

To jsou sakra vostrý otázky, neměli bychom s tím jít místo do Koktejlu do Tabu? Tak nebudu to komplikovat, chlapa potřebuju především jako nejlepšího přítele, potřebuju mu věřit a potřebuju, aby on věřil mně. Důvěra je pro mě životně důležitá, něco jako „Partnerství pro mír“, v tomhle případě pro mír duše. Bez takovýho pocitu už nechci žít, dávám asi přednost jistotě před nejistotou, nakonec už na to mám věk.

Podle tvojí práce usuzuju, že tě evidentně zajímají média, v první řadě reklama a film. Asi dost věříš v jejich sílu, láká tě je využít popřípadě zneužít?

Stoprocentně. Média určují téměř všechno. Skrz ně se dozvídáme o světě, v kterým žijeme, jsou čím dál tím víc mocnější, hlavně televize a reklamní média. I když tomu nechceš podléhat, stejně tě to dostane, nakonec si stejně koupíš to, co znáš z médií. Co si oblíkneš, v čem pojedeš, kam pojedeš, jakej si vezmeš ruksak a co si do něj zabalíš s sebou, jakou pastu na zuby použiješ, jaký boty se nosej a jak se mluví.

Vizuálně a taky citově může asi nejvíc zasáhnout film, že jo.

Silnej příběh. U fotek dokumentárních – z válek a tak – dost zasahujou tyhle drsně realisticky sejmutý události, když je to perfektně profesionálně barevně pořízený, třeba ten autobus co vybouchnul tuším v Izraeli, to je pak vopravdu síla.

V poslední době se objevila spousta zajímavých dívenek, řekl bych, že je u nás ženské umění v rozpuku, nikdo od nás nevystavuje v zahraničí tak jako Milena Dopitová, Kateřina Vincourová dostala cenu Jindřicha Chalupeckého, září i hvězda Markéty Othové a je tu i spousta dalších zajímavých jmen – Štěpánka Šimlová, Míla Preslová, Dita Štěpánová, Irena Jůzová… Nemáš taky ten pocit, že jsou u nás holky mimořádně schopné?

Jak ty vidíš tuhle vlnu ženského umění ženskýma očima?

Myslím, že je to skvělý, tolik zajímavejch a talentovanejch holek, cítím se skvěle být s nimi v kontextu, rozhodně ale nejde o nějakou drsně feministickou vlnu nebo protest proti mužům, je to jiný, je to příjemný, trošku nekoordinovaný a zmatený, přirozený, a se svým zvláštně ženským půvabem naprosté neracionálnosti – to mluvím o trošku užším okruhu žen umělkyň, se kterými jsem v kontaktu.

První ženské výstavy, které jsem se zúčastnila, bylo Kolumbovo vejce v Béhémotu, kurátorka byla Vlasta Noshiro Čiháková. Potom tuším Štěpánka Šimlová, Trixi Weiss a Irena Jůzová přišly s nápadem udělat výstavu v galerii PKC v Ženských domovech, odtud název naší malé celkem občasné skupiny Ženské domovy. Tenkrát nás hrdinně zaštítil Jaroslav Krbůšek. Ve Štencově domě to bylo obdobné.

Teď by se měla uskutečnit další, už třetí výstava Ženských domovů, ale protože jsme tak nekoordinované, rozlítané a trochu nezodpovědné, tak nevím, jak to s ní dopadne. Každopádně se těším. Vztahy mezi náma jsou dobrý, nepomlouváme se, všechny dohromady se zas tak moc nevidíme, věříme si navzájem, líbí se nám, co dělají ty druhé, a ták.No vida! Pohádka. Je pryč doba ženské diskriminace, alespoň ve světě současného vizuálního umění, to je optimistické?

Category: 1997 / 07 – 08

Vypleněná země, 300 000 mrtvých, 40 000 vystěhovaných, popravy bez soudu, bezuzdé vraždění, válka… takové byly důsledky nedlouhé vlády jednoho z největších afrických diktátorů, Idi Amina. Mezi rokem 1971, kdy se pučem dostal k moci, a rokem 1979 zničil nejnádhernější africkou zemi. Týraná země si nestačila ani vydýchnout, když se po její půdě přehnala „osvobozovací“ tanzanská armáda, jejímž prvním činem bylo vyplenění hlavního města. Diktátor pak vystřídal diktátora a masový terorismus tří neukázněných a většinou neplacených „armád“ prodloužil utrpení kdysi pohádkové země. Občanské války jí zmítaly donedávna, až v roce 1990 vláda podepsala mírovou smlouvu s povstaleckým hnutím. Od té doby se může země pyšnit jedním z nejdemokratičtějších systémů v Africe. Vítá nás?

Hranice je rozžhavená, „ofis“ plná lidí, kteří chtějí tam nebo zpět, uniformy celníků jsou načervenalé od všudypřítomného prachu a děti nám předvádějí jednoduché hračky. Jako jediné se v africkém poledni dokáží pohybovat rychle. Drátěná vrata se po nekonečném dohadování otevírají a stařeček autobus se s funěním dává do pohybu. Klaksonem radostně zvěstuje, že „jede“, Uganďané posedávají před svými hliněnými domy a těší se ze stínu banánovníků, vesnice střídá vesnici a tabule u cesty upozorňují na místa, kde lze zakoupit kondomy.

KAMPALA – MĚSTO ZMRZAČENÝCH

Kampala je hlavním městem země, která zná občanské války a teror lépe než demokracii, o níž se nyní snaží. „No change“ – hlásají otrhané a vybledlé plakáty, které tu zbyly z posledních voleb, díky jimž se do čela Ugandy opět dostal současný prezident Yoweri Museveni. Po komplikované cestě k nezávislosti na Velké Británii, po převratech, totalitním režimu a bojích s okolními zeměmi k němu obyvatelé vzhlížejí s nadějí na klidných následujících několik let. Dál do budoucnosti se nikdo neopovažuje podívat. Museveni je jako prezident velmi oblíbený a ve světě velice dobře hodnocený. Svědčí o tom mimo jiné fakt, že Uganda dostala od Světové banky příslib vysokého úvěru na obnovu zničené země. Díky současnému prezidentovi se o zemi také začínají zajímat zahraniční investoři. Museveniho obrovským přínosem byly totiž skutečně svobodné a čestné volby, ve kterých i opozice dostala nejen stejný čas a prostor ve sdělovacích prostředcích, ale i stejný počet terénních vozů na předvolební kampaň. Kromě Museveniho je prý ale ve hře ještě jedno eso.

Stojíme na pahorku, jednom z mnoha kampalských. Vévodí mu vysoká kuželovitá stavba připomínající obří chýši. Je to bývalý bugandský královský palác, postavený v roce 1882. Dnešní Uganda vznikla spojením čtyř království, z nichž největší a nejvýznamnější mělo jméno Buganda. Po tomto království nese dnes jméno celá země. (Uganda a Buganda vlastně znamená totéž, tedy území nebo říši Gandů, kteří mluví jazykem Luganda, tedy gandsky. Ovšem s příchodem Angličanů, které doprovázeli průvodci a nosiči z východoafrického pobřeží hovořící svahilsky, se název změnil na Uganda, neboť ve svahilštině musí mít názvy území vždy předponu „u“.)

Zevnitř je královský palác překvapivě prostorný a velmi prostým způsobem velkolepý. Osmatřicet kruhů na střeše znázorňuje počet etnických skupin v Ugandě. Uvnitř stále hoří oheň – prý symbol života. O něj a o palác se starají čtyři žijící ženy posledního krále, který nyní přebývá v Anglii. Žen ovšem měli králové nepoměrně více, o čemž svědčí množství malých chýší, v půlkruhu obepínajících palác. V nich žilo až osmdesát královských manželek. Králové jsou pohřbeni v zadní části paláce a oštěpy, připomínající oltář, jsou symboly jednotlivých vládců.

První král, Mutesa I. (1860-1884) pozval do země misionáře, rozvinul obchod s Arábií a vytvořil pravidelnou armádu. Druhý král byl brzy poslán do vyhnanství a jeho syn vládl pod vedením tří regentů již od jednoho roku života. Studoval v Anglii a honosil se britskými válečnými řády z první světové války. Čtvrtý král se stal prvním ugandským prezidentem, než byl svržen tehdejším ministerským předsedou Obotem. Odešel do Anglie, kde v roce 1969 zemřel. Teprve v roce 1988 byly jeho ostatky převezeny sem, do královského paláce, který nyní zeje prázdnotou. Házíme drobné mince do čtyř misek čtyř žen nepřítomného krále, ale promluvit s nimi se nám nepodaří. Až drobná černoška prodávající nedaleko suvenýry nám konspirativně prozradí:

„Král, který žije v Anglii, je mladý. Je mu dvačtyřicet let a vrátí se sem. Opravdu, tady tomu spousta lidí věří a pracuje pro něj…“ Klidně tomu věřím, vždyť kdo může říci, co se bude dít v zemi za pět let.

Ale pryč z královských výšin. Dnešní Kampala žije přece jenom něčím jiným. Ve městě jsou tři ulice, na nichž se soustřeďuje vše moderní, co v Kampale je – stojí tu Hilton, kanceláře British Airways, obchody s luxusním zbožím. Ovšem všudypřítomní ptáci marabu svými zahnutými zobáky ukazují na srdce Kampaly – down-town. Tam je přeplněné „autobusové nádraží“, obrovská tržnice, barevný rej lidiček, kteří vychvalují své zboží, hádají se, smějí se a pláčou. Postávají tu, sedí a leží žebráci, jichž je tu spousta, ale určitě ne více, než mrzáků. Bez rukou, bez nohou, s těly, jimž chybí všechny končetiny. Živé pomníky všeho zlého, co zemi potkalo. Míjím ležícího chlapce, který je snad ještě živý, ale po jehož těle už lezou brouci a mouchy. Zakopává o něj nevidomá žena. Nikdo si toho nevšímá.

V podvečer jsou úzké prašné uličky Kampaly ještě plnější než přes den. Posedává se před hospodami, na židlích, lavicích, dřevěných bednách… Putující prodavači horečnatě stupňují svou aktvitu. Sedíme před jednou nálevnou a kolem nás již potřetí projde matrace, zpod které slyšíme stále stejná slova. Mladičký prodavač ani není vidět. Je teplý, mírumilovný kampalský večer… když se těsně vedle nás strhne hospodská rvačka. Od vedlejšího stolku se zvedá člověk v roztrhaných džínách a utíká. Jeho pronásledovatel s očima podlitýma krví ho stíhá. Je vidět jenom bělmo jeho vztekem rozpálených očí, když si všimne, že židle vedle nás je volná. Na vteřinu se zastaví, směrem k nám prohodí „sorry“, vezme židli a dál utíká zabíjet. Dostihne svou oběť téměř okamžitě. Až za chvíli jsou slyšet výstřely, vypálené z pušky samozvaným ochráncem pořádku. Diváci, v půlkruhu sledující průběh rvačky, se střelbou nenechají zneklidnit, jen první řada zalehne na zem. Na krátkou dobu je klid, zanedlouho ale rvačka a střelba pokračují. Přece jenom se nám nelíbí, sedět tři metry od létajících kulek, tak se dáváme na ústup. Všimne si toho děcko dvanácti až třináctileté a dá se do smíchu.

„To je to tak veselé?“ ptám se zaraženě.

„No, to víš že je…“ odvětí bezchybnou angličtinou africké dítě a pokračuje ve sledování pravděpodobně každodenního představení.

Není možné tvrdit, že by v Ugandě vládlo násilí, protože vláda skutečně vynakládá značné prostředky na zajištění bezpečí a klidu v zemi. Avšak nedávná minulost, značně krvavá, přece jenom nese své plody.

IDI AMIN A TI DRUZÍ

Nástup generála Idi Amina byl rychlý a násilný. Jeho předchůdce, poněkud neschopný profesionální politik Milton Obote, si svůj pád připravil do značné míry sám. Uganda získala nezávislost v roce 1962 a o rok později byla vyhlášena republika v čele s prezidentem – králem Mutesou II. Ministerským předsedou byl právě Milton Obote, který v roce 1966 pověřil svého generála Amina, aby vzal útokem palác bývalého bugandského krále a vyhnal jej násilím. Za své přitom vzala i ústava, čehož o pět let později využil Amin k násilnému svržení Oboteho vlády a nastolení vlády vojenské. Obote uprchl ke svému příteli, tanzanskému prezidentovi, a ponechal zemi napospas diktátoru Aminovi a jeho vojákům.

Amin měl pověst velmi krutého a tvrdého vojáka. Byl synem lugbarské čarodějky a v šestnácti letech se stal muslimem. Jako chlapec se dal naverbovat ke Královské africké pěchotě a posléze byl povýšen na důstojníka, přestože neměl vzdělání. Brzy se stal neblaze proslulým svým tvrdým postupem proti zlodějům dobytka. Je o něm známo, že zavraždil domorodce kmene Pokot a zanechal jejich mrtvoly napospas hyenám, vymáhal informace od kmene Karamajog pod pohrůžkou uříznutí penisu mačetou a osmi domorodcům skutečně genitál usekl. Jeho dalšími známými oběťmi bylo dvanáct turkanských vesničanů. Tehdy ho mohl Obote jako masového vraha potrestat, avšak neudělal to a o několik let později se Amin stal jediným vládcem Ugandy. Jeho režim byl rasistický. Od začátku pracoval v zájmu muslimů (ti tvoří v Ugandě jen 5 % obyvatelstva) a Arabů a několik týdnů po převzetí moci zahájil masakrování kmene Langiů a Acholiů. Nato vyhnal ze země Asiaty a v roce 1972 začalo skutečné plenění země. Způsob vlády dobře ilustruje zákon z března roku 1972: „Pokud má některý ministr dojem, že jeho život ohrožuje neukázněný dav nebo nespokojenci, smí tyto osoby postřílet.“ K mrtvým brzy patřili všichni veřejní činitelé, kteří Amina nějakým způsobem kritizovali nebo se mu stavěli na odpor – například arcibiskupa Janan Luwuma umlátil vlastníma rukama. Často se zúčastňoval zvěrstev soukromé povahy – jednu svou manželku zabil a rozsekal podle obrazů z anatomického atlasu, svého syna zabil a snědl jeho srdce, protože mu to doporučil kouzelník. Zcela jistě byl Idi Amin kanibal, který přechovával lidské orgány v lednici.

Země v té době neměla tradiční policii, ale soupeřící bezpečnostní složky. Amin osobně vytvořil veřejnou bezpečnost, vojenskou policii a tajnou službu zvanou Státní výzkumné středisko. To bylo vedeno palestinskými a libyjskými poradci, kteří byli většinou vyškoleni v Sovětském svazu. Zabíjelo se tam železnou palicí a středisko bylo tunelem spojeno s Aminovou vilou, kam se obvykle zvaly na koktejl budoucí oběti. Ve středisku se také každý den v pravidelnou hodinu odbývalo bití vězňů. Výsledkem této hrůzovlády bylo 300 000 mrtvých.

Mezitím kolem sebe v sousední Tanzánii soustřeďoval Milton Obote exulanty, z nichž postupně vytvořil Frontu národního osvobození, s pomocí které byl Amin roku 1979 svržen. Hlavní zásluhu na ukončení teroristické vlády má ale tanzanská armáda, která do Ugandy vtrhla poté, co Amin Tanzánii napadl. Cizí vojska si ale nepočínala nijak v rukavičkách a navíc se zdevastovaná a zmatená země dostala do nekonečného kolotoče občanské války. O deset let později (1980) zmanipuloval Milton Obote volby a stal se prezidentem, ovšem země se dál zmítala ve zničující válce. Bujelo nepřátelství mezi jednotlivými etnickými skupinami, vedla se partyzánská válka proti vládě. Umírali další a další lidé.

Jedním z vůdců partyzánských skupin byl i současný prezident Yoweri Museveni. V roce 1986 vstoupil se svými oddíly do Kampaly a byl okamžitě všemi uznán jako právoplatný prezident. Jak se ukázalo, byla to dobrá volba, neboť Museveni skutečně zavedl v zemi pořádek a důsledně uplatňoval politiku národního usmíření.

VŠECHNA MÍSTA NA „K“

Čert ví, jak se tahle vesnice jmenuje, tabule místo zeměpisného údaje zase hlásá, že je možné zakoupit tu prezervativy. Uganda má totiž jeden smutný primát – největší zamořenost AIDS v Africe. Počátkem roku 1994 bylo infikováno virem HIV 1,5 mil. obyvatel, z toho 55 % žen. Nemoc si do té doby vyžádala 411 000 lidských životů a do roku 1998 se předpokládá 880 000 obětí. Ovšem toto prvenství je relativní, neboť jako v mnoha ostatních ohledech ugandská vláda i tady vsadila na poctivost a čísla nemocných a nakažených na rozdíl od ostatních zemí zveřejňuje v jejich hrůzné pravdivosti. Uganďané se také snaží s AIDS bojovat a prevenci věnují hodně úsilí. Kromě propagace kondomů – i v nejzapadlejších krčmách visí plakáty zobrazující dva mladé rozesmáté černochy, kteří se drží za ruce a nad nimiž místo svatozáře září prezervativy – je nejoblíbenějším způsobem osvěty divadlo. Pochopitelně věnující se otázce bezpečného sexu. Jenom v Kampale je okolo dvou set amatérských divadelních souborů.

Zpozorním u nápisu Kabale. Je to veliké město, neboť tu stojí nemocnice. Mají tu také dva hotely, prodejnu firmy Baťa (stejně ale Uganďané dávají většinou přednost ťapkám vyrobeným z pneumatik), krámek se suvenýry a samoobsluhu (!) – na další narazíme až v hlavním městě. V samoobsluze bezcílně bloumám a přemýšlím, zda si mám koupit rybičky v konzervě. Kromě nich se tu dají pořídit ještě plastové nádoby, které jsou nejžádanějším africkým obchodním artiklem. Čilý obchodní ruch panuje pochopitelně až na tržnici, která je k nerozeznání od tržnic všude na světě – snad jen ananasy a oříšky signalizují, že jsme na černém kontinentě. Tržnice je zahalena štiplavým dýmem, stoupajícím z nedalekého smetiště. S požitkem se v něm hrabou kluci v krátkých roztrhaných kalhotech.

„Matatu, matatu“ – mezi tisícihlasým pestrobarevným chórem obchodníků a cestujících, mezi rykem motorů a ječením klaksonů jasně rozeznávám tato dvě slova, která jsou klíčová pro dopravu v této hornaté části země. Matatu je místní název pro pick-up, který je cosi jako veřejná doprava. Vyjíždí každý den po obědě z Kabale do Kisora (a také odjinud jinam) a po cestě přibírá tolik cestujících, kolik se jich vejde. Na maličkou korbičku navážeme naše batohy, místní přidají pár trsů banánů a auto je na první pohled plné. Ovšem teprve nyní se začíná nastupovat. První si doprostřed korby lehá matka s malým dítětem u prsu. Vedle leží její na smrt nemocný dvanáctiletý syn. Všichni se je snažíme nezavalit, ale nějak se těch dvacet lidí musí vejít…

Před sebou máme sedmdesátikilometrovou cestu do pohraničního městečka Kisora. Prvních pět pasažérů stojí a drží se řidičovy kabiny, ostatní se drží jich. V zatáčkách se drží všichni všech a těch zatáček je na úzké hrbolaté cestě nespočetně – přejíždíme totiž sedlo ve výšce zhruba 2500 m n. m. Pod námi je nekonečné množství sopečných pahorků, na nichž jsou přilepeny domky a jejichž strmé stráně jsou obdělány. Lesklá světlá plocha v dálce není velké jezero, ale bílé plachty stanů rwandského utečeneckého tábora. Dítě na korbě matatu začíná plakat a matka mu znovu nabízí prs, který slouží jako dudlík. Chlapec na podlaze těžce dýchá a na rtech se mu tvoří bílozelená pěna. Trs banánů, na kterém sedím, mě silně tlačí do zadku. Raději vstávám a na jedné noze v těsném objetí s mladým černochem se spolu s pick-upem řítím do údolí.

V době, kdy Uganda byla britskou kolonií, měla poměrně slušnou silniční síť a především slavnou železnici, spojující keňskou Mombasu s Ugandou. Když Ugandu v roce 1908 navštívil Churchill jako náměstek ministra pro kolonie, napsal: „Uganda je pohádka. Místo po fazolovém stonku šplháte po železnici a nahoře je báječný nový svět.“

Uganda byla předmětem sporů mezi koloniálními mocnostmi, neboť byla považována za nejbohatší africkou zemi. Nakonec své nároky nejdůrazněji uplatňovali Angličané a roku 1890 zíslala tzv. helgolandskou smlouvou Ugandu Velká Británie. Uganda se stala součástí Britské východní Afriky a vzkvétala prakticky až do doby, kdy získala nezávislost. Jako řada dalších afrických diktátorů, i Idi Amin bezmála zničil dopravní síť, která mu pravděpodobně znemožňovala absolutní kontrolu nad obyvatelstvem. Proto se nyní kodrcáme po rozbitém pruhu země, který představuje cestu. Ani v dalších dnech to nebude o mnoho lepší, i když na hlavních tazích přece jenom zbývají části asfaltky.

Kisoro. Centrem nevelkého městečka u hranic se Rwandou je park, v němž horský vítr prohání odpadky. Nad Kisorem se sbírají bouřkové mraky a vzduch je neuvěřitelně svěží. I nemocný chlapec se trochu probouzí a na tenkých, nejistých nohou se potácí domů. Hustý horský prales téměř čtyři tisíce vysokých sopek v okolí je domovem stříbrošedých horských goril, které se jinde na světě nevyskytují. Proto se řada vesničanů živí jako horští průvodci. Ostatní pracují na svých políčkách, která obdělávají i na prudkých svazích. Oblíbenou živností je holičství. V malém Kisoru je řada salonů „of beauty“ a ti méně majetní provozují holičské a kadeřnické služby v parku. Na stromě zavěšené zrcátko, pod ním židle a místo stropu vysoké nebe. Husté kudrnaté vlasy padají do trávy a mísí se s ostatními odpadky. Romantický obrázek má jen jednu vadu – černí kadeřníci se odmítají nechat vyfotit.

NENÍ HRANICE JAKO HRANICE

Ta ugandsko-rwandská je neklidná, stejně jako ugandsko-zairská. Obě dvě se stýkají na vrcholu sopky Sabinio, neboli Zuby starého muže. Zuby jsou tři. Ten nejvyšší se vypíná se do výšky 3645 metrů nad mořem a díky mezinárodní situaci musíme mít s sebou ozbrojené průvodce. Pocit bezpečí se rychle stává relativním při pohledu na „ozbrojence“ v holínkách, kteří se o hlaveň samopalu opírají jako o hůl a co chvíli na nás míří. Sopky jsou již dávno vyhaslé, o pocit dobrodružství se nám nakonec postará pěkná bouřka s kroupama, které nás nemilostrdně bijí do holých nohou. Na prvním vrcholu si jeden z „horských vůdců“ sedá a nenápadně s námi nepokračuje. Jeho kolega nám jednoduchou angličtinou vysvětluje: „On není tak silný, aby mohl jít dál.“

Průvodců je jenom v Kisoru asi pětatřicet a o živobytí mají slušně postaráno. Tři týdny pracují a týden mají volno. Příjemné zaměstnání se jeví poněkud jinak ve světle toho, že se pohybují na hranici poněkud horké.

I tahle hranice se ale dá přejít. Rwandsko-ugandská celnice je malý barák, řada samopalníků a dřevěná závora. Teprve při cestě z Rwandy do Ugandy poznáváme, jak nepřekonatelná je jedna primitivní závora uprostřed neklidného kontinentu. Teď je ale slunečné ráno, rwandští emigranti stojí velmi ukázněně ve frontě, kterou by neproklouzla ani myš. Matky s dětmi, mladíci, starci – ti všichni si spořádaně dýchají na záda. Jejich cílem je Uganda – země zaslíbená. O dva dny později si přečteme v novinách, že její severní pohraničí je právě bombardováno.

Místní si však nepřestávají pochvalovat, jaký to že je v zemi klid a mír. Bombardování severní části země se jich netýká, neboť „to není problém Ugandy, ale Súdánu“.

Není to ovšem tak úplně pravda. Zčásti jde o smutné dědictví Aminovy vlády. Poté co byl svržen, uchýlil se do Súdánu, jehož severní část je muslimská. Stejně tak učinili jeho muslimští stoupenci. A aby situace nebyla příliš přehledná, jádrem tohoto konfliktu je spor jižního a severního Súdánu, do něhož Aminovy hordy svým způsobem zasahují. A Súdán má tím pádem dobrou záminku k preventivnímu bombardování svého souseda – Ugandy.

NA BANDITY!

„Až jednou v Africe nebudou občanské války, nemoci, bandité a hrůzovládci, stane se rekreační oblastí pro celý svět,“ mudruji cestou do Kasese. Rovníkové městečko je jedním z výchozích bodů pro dobývání bájného Měsíčního pohoří – Ruwenzori, jehož vrcholy se zvedají na obzoru. Kasese se od jiných měst liší snad jen tím, že se na jeho ulicích potuluje nápadně více vlastníků střelných zbraní, na první pohled negramotných, než jinde. (Později ovšem zjišťuji, že není větší hlouposti, než chválit dne před večerem…) Zato Ruwenzori se liší od všech horstev, se kterými jsem kdy měla tu čest.

Na trek napříč horami plnými přízraků se vydáváme se sedmi nosiči, kteří tu jsou povinní. Vede je sporý chlapík Žofré, který pod svým nákladem není ani vidět. V jutovém pytli vleče jeden evropský batoh, trochu africké mouky a jednu kaseskou kozu. Koza i mouka jsou postupně snědeny. Pytel má zavěšen na popruzích vyrobených z palmového listí a zatímco se popruhy na mém batůžku po dvou dnech trhají, ty přírodní drží dešti i slunci navzdory. Obojího si užíváme vrchovatě, jak tak stoupáme z pralesa k senéciím a horským plesům, ke kamenitým sedlům a zase dolů.

Po pěti dnech oslavujeme svůj návrat z divočiny v horské vesnici při bráně do parku (Ruwenzori jsou národním parkem již od dob britského kolonialismu) a s povděkem přijímáme návrh našich průvodců, že bychom mohli zaplatit zabijačku. Jídlo nestojí ani za zmínku – dost velká část prasete se kamsi vypaří – ale samotné zabíjení je neskutečné. Je k tomu především potřeba dostatečně pádný dřevěný kyj, kterým „řezník“ prase praští mezi oči, a pořádný oheň, který vepříka zbaví štětin. Pak může začít hodování: Mastné černé rty se lesknou v teplé noci, banánovice teče proudem, padají zábrany a začíná se zpívat. „Kluci nosičský“ stojí kolem dřevěného stolu, kymácejí se v rytmu zpočátku těžko uchopitelném a později velmi podmanivém a překvapivě kultivovanými hlasy se mazlí s textem: „Rúúwenzóórií, Rúúwenzóórií…“ Dojde i na nezbytné vyměňování adres, což se mi zdá směšné až do druhého dne, kdy jdeme na návštěvu k Žofrému.

Nosiči jsou sice podle všech „normálních“ měřítek chudí, ale patří ke zdejší honoraci. Domeček Žofrého a jeho ženy stojí vysoko nad údolím. Jedna místnost s bytelným dřevěným stolem, na něm tlustá háčkovaná dečka a stěny plné odchlipujících se starých plakátů. Z hliněného stropu visí ozdoby – sáčky od darovaných polévek, prázdné konzervy a pruhy toaletního papíru. Usedáme za stůl a Žofrého žena nám z místnůstky za růžovým závěsem přináší hrníčky s vodou a misky s ugali (kaše z rozvařených zelených banánů). Pak Žofré pokládá na stůl svoji pýchu – album fotografií. Dobrou polovinu obrázků tvoří pohlednice, které mu poslali ti, které provedl svými divokými horami. Spousta dalších fotografií zobrazuje Žofrého na horských výpravách a do malé vesnice uprostřed Afriky našly cestu z evropských a amerických minilabů. Pečlivě si schovávám všechny adresy, které jsem si včera vzala z pouhé zdvořilosti.

„Ženil jsem se před čtyřmi měsíci a svatba mě stála jenom osm koz,“ chlubí se Žofré a ukazuje na fotografie ze svatby. Je na svou ženu, kterou si přivedl ze sousední vesnice, velice pyšný. Svatba je na naše poměry neskutečně tichá a spořádaná, pije se při ní totiž jenom coca-

-cola. Alkoholika tady v podhůří Ruwenzori vůbec najdete jen stěží, neboť pivo, banánovice i waragi (nejoblíbenější značka kořalky) jsou tu příliš drahým špásem. Dopíjíme tedy drahocennou vodu a loučíme se domkem horského nosiče a průvodce Žofrého, který má ze své chudé ložnice tak krásný výhled na Měsíční hory.

„Ježišmarjá,“ stačím si jenom pošeptat druhý den časně z rána, když mě ze spánku vytrhne několik dávek ze samopalu. Vrtám se hlouběji do svých dek a nechci nic vědět o světě. Když se odvážím vystrčit nos ven, místní vzácně shodně tvrdí, že nic neslyšeli. Podél silnice pak vidíme postávat hloučky mužů se samopaly.

„Číhají tu na bandity,“ neochotně nám vysvětluje řidič pick-upu.

„To oni ráno stříleli?“

„Možná,“ poprvé někdo připouští, že se cosi přihodilo.

A zase ugandské cesty a silnice. Vždyť právě kolem nich se vše odehrává. Prostředkem rozbitých silnic se řítí meziměstké autobusy. Hlavní součástí takového autobusu je klakson, který může troubit i několik melodií. Klaksonem se ohlašuje příjezd autobusu do města, klakson upozorňuje, že se blíží čas odjezdu. Hlavním poselstvím klaksonu je ale „z cesty, jedu“. Všichni tuhle výzvu respektují – cyklisté, vezoucí na svých kolech až osm trsů zelených banánů, děti v barevných školních uniformách, které každý den našlapou cestou do školy několik kilometrů, ženy vlekoucí na hlavě náklad a na zádech nemluvňata, jejich lelkující manželé, potencionální pasažéři, kteří čekají u silnice – ti všichni se před jedoucím autobusem vrhají do příkopů. Jedinou autoritou pro řidiče autobusů jsou policejní hlídky se svými „ježky“ přes cestu. Čím blíže k jakékoli hranici, tím častější jsou zastávky vynucené policií. Všichni muži vystupují, předkládají doklady a jdou sto metrů pěšky. Pak je autobus zase nabere. Ženy, děti a živá zvířata mohou zůstat v autobuse. Přijede-li autobus do města, znamená to pohotovost pro prodavače. Utrmáceným cestujícím nabízejí na dlouhém klacku nabodnutá kuřecí stehýnka (stačí vytáhnout ruku z okýnka), vajíčka vařená na tvrdo (se solí zabalenou do kousku igelitového pytlíku), čapati, koblihy, bonbony, limonády… Překřikují se a s blížícím se odjezdem autobusu slevují. Vždyť příští zákazníci přijedou nejdříve zítra. Ti šikovnější pronikají až do autobusu a vyhazuje je řidičův pomocník, který je také průvodčím a „osobním sluhou“ řidiče. Takovým vozidlem opouštím Ugandu. Ugandu barevnou, hlučnou, plnou divokých zvířat a svým způsobem přátelských lidí. Míjíme vesnice uplácané z hlíny, zděné domy vybavené televizními anténami, nekonečné pláně středoafrické savany a ještě nekonečnější lány banánovníků. Do monotónního drncání kol přemýšlím o tom, co zemi pod rovníkovým sluncem čeká…  

Category: 1997 / 07 – 08

Při vyslovení jména Aljaška, Yukon nebo Klondike se vám patrně vybaví představy drsné až nevlídné krajiny. Země pokryté ledem, kde mráz a krutá zima jsou na denním pořádku. Netvrdím, že tomu tak v některých odlehlých severských oblastech není, ale přinejmenším tomu tak není vždy a všude. Vezmete-li si na pomoc mapu, zjistíte, že rozloha tohoto poloostrova sahá od severu k jihu přes 1800 km a od východu na západ ještě mnohem více. Nejzápadnější část Aluet leží dokonce už na východní polokouli. Teplotní rozdíly jsou ovlivněny více než nadmořskou výškou její severní šířkou.

Léto není dlouhé a nebýt všudypřítomných komárů, je velmi příjemné. Slunečního svitu je požehnaně a dokonce i na začátku podzimu tu svítí víc jak šestnáct hodin denně, chodí se v krátkém tričku. V městských přístavech hydroplánů často potkáváte drsňáky severu, kteří si jednou za čas přiletí doplnit zásobu nezbytných potravin.

Na jaře a přes léto tundra a tajga kvete barevnými koberci odolných alpských rostlin. Na podzim, když přijdou první mrazy, přibývá červené a žluté a celé stráně zakrslých bříz a vrb teď vytvářejí pestrá pole barev. Zároveň je to doba častých polárních září. V živočišné říši pak podzim znamená tahy lososů, a tím i loveckou sezonu nejen pro člověka, ale i pro medvědy.

V zimních měsících, kdy slunce vychází pouze na tři hodiny denně, jezdí Aljašané do práce, kin a divadel, věnují se sportu, kupují hamburgery a vysedávají v hospodách. Lidé často přemýšlejí o novém hlavním městě Aljašky, probíhají kampaně a volby. Sní o městě, kam se dá dojet autem a které je blíž než dnešní Juneau. Mají běžné starosti. Věnují se každodennímu životu, ke kterému patří láska k tomuto koutu země.

GLACIER BAY


K fotografické expedici vyzývá národní park
Glacier Bay. Zatímco do některých aljašských
parků dojedete pohodlně autem, sem komunikace
nevedou, a tak musíte nejprve letadlem a poté lodí.

Národní park Glacier Bay svými scenériemi, množstvím divoké zvěře, medvědů, sobů a vodních savců přímo vybízí k fotografické expedici. Přestože výlet není levnou záležitostí, nemusel jsem svého kamaráda Michala dlouho přemlouvat. Zatímco do některých aljašských parků dojedete pohodlně autem, tady komunikace nevedou, a tak musíte nejdříve letadlem a pak lodí. Největším zážitkem a magnetem pro turisty jsou bezesporu zálivy kolem padajících ledovců. V těsné blízkosti vydechujících kosatek a velryb Humpback můžete proplouvat na výletní lodi nebo dokonce sami na kajaku.

Tenhle čundr na kajaku přijde sice na víc než pohodlná plavba lodí, ale už teď bylo jasné, že jedině kajak je pro naše fotografování tou pravou výzvou. Tušili jsme, že jen tak se dostaneme blízko padajícím ledovým blokům, k icebergům, ke lvounům, orlům a medvědům. Dobře jsme věděli, že Američané dbají o bezpečnost turistů tak svědomitě, že jim umožní sotva desetinu toho, co naše dobrodružná srdce a kamery potřebují.

Už od začátku nás ale provázela smůla. Nejdříve loď, která brala kajakáře, jako naschvál najela na kru, a tak musela být použita náhradní, menší. Ta ale dobrodruhy nebrala, a tak nám jiskra naděje svitla, až když jsme se dozvěděli o jistém omezeném počtu šťastlivců, kterým se podařilo na loď svůj kajak propašovat. Vše údajně záviselo na kapitánovi lodě. Ten nebyl našim plánem zprvu nadšen a kroutil hlavou. Když však uviděl naše fotografické nádobíčko, zajásal a my jsme pádili vypůjčit si kajak. Už jsme se viděli, jak křižujeme studené vody zálivu, obklopeni ledovými krami a nořícími se velrybami.

V půjčovně nás ale čekalo velké zklamání. Místní zaměstnanec se tentokrát nenechal přesvědčit ani lichotkami ani nádobíčkem. Přestože se všude válely volné kajaky, nepůjčil je s odůvodněním, jak by k tomu přišli ti, kterým je odepřel před námi. Za tuhle duchaplnost ho chtěl Michal utlouct objektivy. Nakonec nám nezbylo než se podřídit a smutně se vrátit na loď mezi ostatní řadové turisty.

MEDVĚDI

Kapitán v téhle věci nemohl pomoci, a tak nám alespoň nabídl, že nás na dva dny vysadí v divočině, kde za medvědy a na ledovce můžeme pěšky. Souhlasili jsme. Ještě na lodi jsme zredukovali naše potravinové zásoby na minimum. Jídlo svým pachem vábí medvěda a je potenciálním nebezpečím pro toho, kdo je nese nebo spí poblíž zásob. V žádném případě jsme nehodlali medvědům nosit potravu až pod nos nebo je jinak rozmazlovat. Dost na tom, že jsme tam pochodovali my dva.

Ubytovali jsme se u potoka, z jehož koryta jsme pili a brali vodu na polívku. Nechtěli jsme riskovat opuštění našich batohů a tím i potravin. Člověk nikdy neví, kdy přijdou medvědi a o vše ho oberou. Raději jsme tedy vše snědli hned na začátku. Později odpoledne jsme se vydali prozkoumat nejbližší ledovec. Byl asi pět kilometrů vzdálený, ale jaké cesty. Po útesech plných ostrých škeblí – slávek, chvílemi hustými křovinami a prudkými proudy ledovcových potoků. Jejich překonání se nám zdálo nejtěžší, neboť proud byl tak prudký, že postavit se mu čelem znamenalo jisté smetení snad až do zálivu. Museli jsme si nejdřív najít vhodné místo, kde se potok dostatečně rozlil a ztratil tak na síle. I tak bylo brodění obtížné a bolestivé. Vždy před potokem jsme se nejdříve zuli, přehodili boty na druhou stranu, a pak bosky klopýtali přes kamení na druhou stranu. Každou chvíli se do nás strefovaly kusy plovoucího ledu. Někdy jsem podezíral medvědy, že je tam někde na horním toku pod ledovcem uštipují a pouštějí po proudu, aby nás naštvali. Voda byla jako led a ledové kusy v šedém ledovcovém potoce nebyly vůbec vidět. Na jejich přítomnost nás upozorňovala buď bolest, nebo dutý zvuk, který vydávají při nárazech na říční kameny.

ZTRACENÁ BOTA

To nejhorší však mělo teprve přijít. Michal ztratil botu. Okamžitě jsem si vybavil všechny ty ostré kameny na cestě, slávky, které pod nohama křupou a jejich ostré hrany rozedírají podrážku. Tahle malá tragédie začala při přehazování bot na druhou stranu potoka. Po jejím dopadu jako by nejdříve jedna z nich váhala, ale pak se převalila zpět do dravého proudu. Nikdy jsem Michala neviděl běžet tak rychle. To tam bylo váhání přejít potok co nejopatrněji. Teď sprintoval podél potoka bosky, aby dostihl topící se botu. Cestou stačil ztratit ponožky, slipy a jiné vybavení. Botu už nikdo z nás nikdy neviděl. Zmizela navždy v hluboké zátoce a možná ryby teď využívají jejího pohostinství.

Byla to vlastně bota nová. Michal měl staré už rozšmajdané, a tak si nedávno koupil za šedesát dolarů ty stejné, ale nové. Byly ze světlé kůže, těžké boty do nepohody, stoprocentně nerozbitné. Moc si na nich zakládal a věřil, že mu sluší. Já jsem jeho názor nesdílel, ale když jsem viděl jeho radost z bagančat, radoval jsem se s ním.

S tím vším byl rázem konec. Z jedné boty se raduje jen málokdo. Od této chvíle jsme budili dojem armády, která ustupuje z prohrané bitvy. Museli jsme se dostat zpět ke stanu, do našeho primitivního kempu. Aby Michal unikl bodání ostrých kamenů, natáhl si obě ponožky na nohu místo ztracené boty. Ani to nestačilo, a tak jsme pro vystužení podrážky této provizorní boty nacpali do jejich meziprostoru obal na kameru. Později se nejvíce osvědčily lišejníky a mechy, které patrně díky větší adhezi mezi ponožkami drželi lépe a nevytvářely hrozivé boule.

Pozdě, ale přece, jsme dorazili do našeho tábořiště. Nejdříve jsme nemohli náš stan v pustinách řečiště dlouho najít. Vzápětí nám došlo proč. Medvědí tlapy, které jsem v okolí tábora sledoval, dorazily až sem, kde dokonaly dílo zkázy. Nejdříve nám tedy medvědi házeli kry do potoka a teď tohle. Ještě, že jsme jídlo snědli a zbytek podle předpisů pověsili na blízký strom. Škody by jinak byly větší.

PŘÍHODA NA DOBROU NOC

Večer jsem Michalovi vyprávěl příhodu, kterou jsem zažil u nás při sjíždění Vltavy, v Rožumberku. Kamarádi tam nezvládli jez a jeden z nich utopil botu. Pravou zachránil, a tak chodil po břehu a hledal druhou do páru. Oslovoval vodáky, kteří se ještě teď smáli tomu, jak se „udělali“. Hledal, proklínal, ale botu nenašel. Taky byly nové.

Nakonec tu svoji hodil zuřivě do vody, ať si plave a my pokračovali. Asi po čtvrt hodině nás ale čekalo překvapení. Na vystupujícím balvanu ležela pohřešovaná levá bota. Naprosto nepoškozená nová bota mého kamaráda. Teď, když už neměl tu první, začal spekulovat. Nakonec ji z kamene sebral a až do konce dne monitoroval všechny místa, kde by se ta jeho vyhozená mohla usadit. Protože ji už nenašel, vyhodil zbylou botu, tentokrát definitivně a žádnou jinou až do konce výletu už nenašel. Naštěstí.

Večer jsme se snažili s Michalem dojít k nějakému ponaučení z této příhody. Nejlépe takového, které lze aplikovat na náš současný stav. Navrhoval jsem Michalovi rozmyslet si, kterou botu víc chce, a pak podle předem připraveného scénáře vyhodit tu druhou. Zřejmě nejen kvůli tomu, že Michal měl botu jen jednu a nemohl si vybírat, návrh neprošel. Samozřejmě, že ji nakonec po několika dnech vyhodil, ale v místech, kam ta druhá doplout nemohla, a tak se vyvaroval podobné historie. Člověk ale asi nikdy neví. S největší pravděpodobností jsou teď obě dvě na Aljašce a Michal má tak o důvod víc se do této kouzelné krajiny vracet.  

Category: 1997 / 07 – 08

Výrobu prvního použitelného automobilu se spalovacím motorem na českém území obstarala právě před sto lety v roce 1897 firma s krkolomným názvem Nesselsdorfer Wagenbau Fabriks Gesellschaft. Kdybychom však pátrali po parovozech, museli bychom již v roce 1815 narazit na Josefa Božka a jeho vůz, kterak se prohánějí po pražské Stromovce. A v letech 1887 a 1888 potom na vůz se spalovacím motorem vyrobený podle návrhu Vídeňáka Siegfrieda Marcuse v Adamově u Brna – tato konstrukce však nikdy nevyšla ze stadia zkoušek, a tudíž byla pro praktické použití nedostatečná.

V červnu roku 1850 bylo téměř nemajetnému řemeslníkovi Ignáci Schustalovi uděleno mistrovské právo k výrobě kočárů v městečku Nesselsdorf (Kopřivnice). Jeho bratr Jan, který byl v té době kopřivnickým fojtem (starostou), mu vyčlenil pro tuto bohulibou činnost na fojtství jednu z hospodářských budov. Brzy však malá stavba nedostačovala svými rozměry pro stále vzrůstající poptávku, živnostník tak musel hledat jiné možnosti.

V důsledku otevření Studénsko-štramberské dráhy byla v roce 1882 v Schustalově závodě přijata objednávka na výrobu patnácti otevřených nákladních vozů. O rok později se továrna zavázala k výrobě sto dvaceti plošinových železničních vagonů. V roce 1891 odchází ve Vídni na věčnost ten, kdo dal celému snažení první impuls – Ignác Schustala. Okamžitě došlo ke kapitálovému spojení a vznikla akciová společnost „Nesselsdorfer Wagenbau Fabriks Gesellschaft.“ Schustalovi potomci své akciové podíly ve firmě v roce 1895 prodali a později ze služeb společnosti vystoupili.

V průběhu první světové války činnost kopřivnické automobilky v důsledku výroby zbrojního programu poklesla. Po roce 1918 se tento stav projevil hlubokou krizí, takže málem došlo k úplnému zastavení výroby motorových vozidel. V roce vzniku samostatného Československa došlo i na změnu názvu podniku. Od roku 1918 se skví v obchodním rejstříku „Kopřivnická vozovka, a. s.“, v německé transkripci potom „Nesselsdorfer Wagenbau“. Na přelomu let 1919 a 1920 se začíná v obchodní korespondenci objevovat název firmy TATRA. V roce 1927 se změnil název Kopřivnická vozovka, a. s. na Závody Tatra, a. s. Po druhé světové válce a vítězném únoru o tři roky později se z Tatry stal národní podnik. V roce 1951 bylo rozhodnuto o specializaci Tatry na kolová vozidla a výroba železničních dopravních prostředků byla zastavena. Poté následovalo několik národohospodářských odvětví, v rámci objevených expedic po celém světě, ve sportovních a závodních podnicích nebo třeba i ve vojenské službě. Není mnoho automobilek na světě, které by se mohly se severomoravskou Tatrou poměřovat.

Na podzim roku 1897 tak byla v Kopřivnici zahájena stavba prvního automobilu v českých zemích se spalovacím motorem. Srdcem vozu byl Benzův dvouválec zakoupený prostřednictvím barona Theodora von Liebiega přímo u Karla Benze v Mannheimu. Vlastní konstrukce podvozku se zhostili inženýři Edmund Rumpler a Carl Sage, realizací samotného automobilu byl pověřen vrchní dílenský mistr Leopold Sviták. Theodor von Liebieg stavbu vozu bedlivě pozoroval a byl v Kopřivnici častým hostem.

Po dokončení montáže, v květnu roku 1898, dostal vůz název Präsident. Důvody tohoto pojmenování nejsou do dneška zcela objasněny. Pravděpodobně je zde však příčinná souvislost se založením Rakouského automobilového klubu, který vznikl ve Vídni 6. února 1898 a byl personálně velice úzce spjat s představiteli a hlavními akcionáři kopřivnické továrny.


Automobil Instruktor z roku 1898.

Rok po prvním osobním voze představila firma NW také první nákladní automobil vlastní výroby a konstrukce. Určitou zvláštností snad bylo to, že šlo o trambusový typ s plochým motorem umístěným pod ložnou plochou za zadní nápravou, tedy koncepce, která přišla „do módy“ u autobusů o mnoho let později.

Tento vůz se nezachoval, zbyly pouze jeho fotografie, částečná výkresová dokumentace a technický popis, který vyšel v rakouských novinách Neues Wiener Tagblatt 19. března 1899. V roce 1997 přichází Tatra Kopřivnice s novým nákladním automobilem, který kromě číselného označení nese již i své vlastní jméno – TERR No 1. Dle všech atributů a prvních hodnocení by Tatra TERR No 1 měla jít v úspěšných šlépějích svých starších bratrů. Není snad nic lepšího, než si přát právě tento vývoj.

Category: 1997 / 07 – 08

Krajina jako nekonečné schodiště do nebe. Stupňovité terasy, lesy a nakonec už jenom nebetyčné horské vrcholy, věčný sníh a zóna smrti. Nejhustší koncentrace nejvyšších hor na světě. Téměř v každém údolí pod Everestem žije jiné etnikum, ale nejznámější už provždy zůstanou Šerpové. Potkávám jich každý den spoustu a vždy znovu mě fascinují. Obyvatelé střechy světa jsou elegantní a vznešení, proslavení úžasnou odolností vůči zimě a vyčerpání, stejně jako schopností unést neuvěřitelnou zátěž na hlavě a páteři. Dýchají o polovinu řidší vzduch než my, což změnilo tvar a strukturu jejich hrudního koše a plic. Jejich srdce je robustnější a bije houževnatěji.

PRVNÍ DEN

V noci jsem se budil ze spaní hrůzostrašným bubnováním kapek o střechu a klokotavým zvukem tekoucí vody. Ráno byla země pokryta šedivým škraloupem a vrcholy kopců, které jsme včera pro mlhu ani neviděli, schované v olověných cárech. Ženy z Jiri od časného rána roztloukaly velké kusy štěrku na menší a muži je lopatou, ke které byl přivázaný provaz, aby lopaťákovi mohl někdo pomáhat, házeli do auta.

Měli jsme vyrazit v devět ráno, ale asi o půl hodiny se to protáhlo smlouváním s nosiči o ceny za nošení nákladů. Byli jsme domluveni, že tři lidi odloží každý po deseti kilech ze svého báglu na jednoho nosiče. Zabalili jsme jim věci do malých příručních batůžků, igelitových pytlů nebo speciálních vaků. Když došlo na nakládání, použili ty velké komické zrezivělé váhy, které trůnily před každou lodží. Ten nejstarší s nejhlubšími vráskami nejvíc – špičkoví nosiči od čtyřiceti víc – a nejmenší, začínající, si do košíku naložil jenom pár kilo. Byl to ještě chlapec, ale tady lidé dospívají a stárnou rychle.

Šerpský koš je vlastně nůše pletená nařídko s okama asi decimetr širokýma. Dá se použít i jako ohrada pro slepice. Všechny věci tady jsou univerzální.

ŠERPA ZNAMENÁ ORIENTÁLEC

Narozdíl od všeobecného názoru slovo Šerpa neznamená nosič ani průvodce, ale příslušník etnika, žijícího na svazích Everestu v oblasti Khumbu. Proslavili se jako průvodci vrcholových expedic a ti nejlepší z nejlepších mají ve svých kamenných chatrčích nebo teď už i zděných domech za horolezecké výkony diplomy od nepálského krále – „ZA ZÁSLUHY O ROZVOJ TURISTIKY A DOBÝVÁNÍ HOR“, a na expedicích mají své vlastní nosiče.

V původním významu Šerpa znamená orientálec a jejich historie je plná putování. Zatímco u nás vládl Jiří z Poděbrad, putovali předkové dnešních Šerpů z východní provincie Tibetu Salmo Gang přes průsmyk Nangpa-la (5716 m), aby unikli politickým tlakům a zastavila je až oblast, které vládne bájná hora Sagarmatha, sídlo bohů. Tady našli neobydlené, vzdálené a velmi nepřístupné horské území, které je dodnes jejich domovem. Podle údajů z roku 1982 tu žije přibližně tři tisíce Šerpů.

Poprvé se Šerpové dostali do širšího povědomí v roce 1921, kdy si je najal tým při průzkumu Mount Everestu. Expedice začala v indickém Darjeelingu a pokračovala do Tibetu. Vzhledem k tomu, že mnoho Šerpů žilo v Darjeelingu, nebylo nutné cestovat do „zakázaného“ Nepálu, aby mohli být najmuti. Až dobytí Everestu sirem Hillarym a šerpou Tenzingem v roce 1951 a následné otevření Nepálu světu učinilo národ Šerpů světovým pojmem.

Protože Šerpové věří, že jsou potomci dvou původních zakladatelů klanu, jmenují se všichni Šerpa příjmením. Aby to nebylo tak jednoduché, díky stále trvajícímu stěhování nyní existuje více než šestnáct klanů, z nichž dvanáct věří, že jsou subklanem dvou původních klanů. Klany vůbec mají u Šerpů velký historický význam, a to z důvodu role, kterou hrají při svatbách a festivalech. Šerpové, kteří mají stejné jméno klanu, se nemohou vdát nebo oženit až do tří generací z otcovy strany.

TAJEMSTVÍ VEGETARIÁNŮ

Hned za Jiri začala cesta strmě stoupat a když jsme vyšplhali na kopec, následovalo ještě strmější klesání. Takhle se to v různém sklonu a tempu střídalo až do večera. Potkával jsem úžasné motivy, které jsem fotil jakoby kradmo. Rýžová políčka, stařena rozčesávající si vlasy s obličejem jako podrážka, děti ve škole pod širým nebem, píšící úkoly vleže na stráni s výhledem na zasněžené vrcholky…

Konečně jsme večer dorazili do průsmyku Durali. Kulaté modlitební kameny „mani“ s vytesanými modlitbičkami při vstupu do vesnice oznamovaly, že jsme vstoupili na šerpské území. Už se stmívalo, když jsme se v místní lodži skupinově připravovali na první seznámení s šerpskou kuchyní. Kuchařka se podívala na objednávku, kterou je stejně třeba přečíst nahlas, protože neumí číst a šla rozdělat oheň. S neobyčejnou obratností přikládala do krbu polena tak, aby plamen směřoval kam chtěla. Jelikož komíny tu neznají, stoupal kouř škvírami mezi střešními prkny.

Po půl hodině plameny v peci rozškvařily olej tak, že za další hodinu nám mohla vítězně přinést jarní závitek se sýrem, neboli „spring roll with chees“.

Co se týče jídel, nejběžnějším pro Šerpy je dhal bhaat – rýže (bhaat) přelitá polévkou z čočky (dhal). Horští lidé se živí dhal bhaatem a silnou kaší zvanou tsampa z praženého ječmene. Je to prášek, jemný jako cement, který po smíchání s čajem chutná asi jako krupicová kaše. Místní strava zřídka zahrnuje maso nebo vejce, takže dhal je základní zdroj bílkovin. Nekvašený chléb, zvaný tu „tibetský“ nebo chappati jsou častou přílohou k jídlu a obvyklou náhražkou rýže. Další přílohou mohou být brambory – ať už vařené ve slupce, osmahnuté jako hranolky anebo pečené se sýrem. Kromě toho samozřejmě všude koupíte čokoládové tyčinky, pivo, rum a coca colu. Z časových důvodů se vyplatí najednou objednávat stejná jídla. První jsou vždycky nudle, které tu mají jako polotovar pod názvem rara – dobrý a jenom je hodí do vařící vody. Nudlová polévka množstvím nudlí spíš připomíná špagety. Bramborová jídla následují potom a nakonec přijde dhal bhaat anebo smažená rýže – různé formy rizota bez masa.

K tradiční nabídce jídel patří ještě bramborové placky a místní kořalka zvaná rakši. Chutná jako silně zředěný technický líh a má deset až patnáct procent alkoholu.

Maso tu nikde neseženete, ledaže by zrovna chcípnul nějaký jak. Ať chcete nebo ne, stanete se na nějaký čas vegetariány a možná to je tajemství pověstné mírumilovnosti zdejšího lidu. Když nadejde čas placení, účet se tady dělá bez hostinského – sám si zapisujete co sníte a vypijete a sám to taky sečtete.

Naši nosiči, protože slovo Šerpové je nepřípustné, dorazili potmě a v dešti okolo půl osmé. Tu hodinu chůze za tmy na kluzkých stezkách jim nezávidím, i když vím, že to tady znají jako své boty, které nenosí. Halasně a spokojeně nás pozdravili a usedli ke sklenici čangu, což je zkvašený nápoj, zdejší pivo, má světlou bílou barvu, je hustý, připomíná trochu burčák a chutná jako kvasnice.

STÁVKA NOSIČŮ

Šerpové chodí do speciálních škol, kde se učí řemeslu průvodce horolezeckých expedicí. Využívá se jejich znalosti prostředí, vytrvalost a obratnost. Také proto se hospodářství Šerpů stalo velmi závislé na turistice a mnoho Šerpů si osvojilo západní styl a hodnoty. Západní vliv způsobil zvýšení mezd a učinil je nezměnitelnými v oblastech ovládaných Šerpy.

Druhý den ráno začali Šerpové stávkovat. Chtěli víc peněz a zpočátku to vypadalo, že si poneseme všechno sami. Nakonec se ale podařilo sehnat náhradu – ženské. Můj báglík a ještě dva další nesla krásná sedmnáctiletá bosá dívka. Jakmile jsou podmínky obchodu dohodnuty, z Šerpů se stávají okouzlující lidé, a to do takové míry, že mého spolubydlícího večer napadlo vzít si tady nějakou Šerpku a odvézt si ji do Čech. Vařila by mu, postarala se o děti a ještě, když by šli na výlet do hor, by nosila i jeho zavazadlo.

GEOLOGIE NA VLASTNÍ KŮŽI

Vyráželi jsme každý den brzy ráno po osmé hodině, přizpůsobovali jsme se tak rytmům odpozorovaným od Šerpů, kteří je zase odpozorovali od přírody. Ráno byla obloha bez mráčku, přes poledne se zatáhlo a ve tři hodiny odpoledne začalo pršet nebo ve vyšších polohách sněžit.

Ráno byl venku ještě mráz, během půl hodiny způsobilo slunce všem neopatrným úžeh, a poté začalo sněžit. Po pár dnech pochodu si na takové počasí zvyknete stejně jako na představu, že váš cíl je někde za těmi dvěma kopci, které musíte obejít přes sedlo, sestupovat kilometr nadmořské výšky dolů k řece, pak vystoupat výškový kilometr do dalšího sedla a tohle celé ještě jednou. Začalo mi připadat, že jsem nikdy v životě nedělal nic jiného než chodil po kopcích nahoru a dolů.

Cestou jsme potkali tesaře. Seděl uprostřed hromady hoblin, říkal, že pracuje dvanáct hodin denně a bere dvě stě rupií denně. Má šest dětí a jednu manželku, ale moc si jich neužije, když šest dní v týdnu spí mezi hoblinama, aby mohl vydělat těch 200 rupek. To byl ten impulz, kdy jsem si začal uvědomovat sílu zdejších lidí. Nesl jsem svůj bágl už dost dlouho na to, abych si uvědomil, jak jsou skuteční nosiči úžasní. Viděli jsme je nosit nejen nůše, ale taky trámy nebo třeba padesát chlapů neslo ocelové lano na nový most.

V dešti jdou pořád stejným tempem, voda jim stéká po hlavě a kape od nosu, ale oni tím kusem celty, který s sebou nosí, raději přikryjí náklad než sebe.

Fascinující je hra svalů na jejich štíhlých lýtkách při chůzi do kopce. Celá váha břemene vlastně spočívá na popruhu, který se zavěsí na čelo a když mají nosiči na čele těch svých pětačtyřicet kilo, vypadá to, že mají ohnutá záda. Ale pak shodí náklad a jdou jenom s prázdnou nůší anebo popruhem přehozeným ledabyle přes rameno a budí dojem lidí, kteří vlastní tu nejpevnější páteř na světě. Jejich osudem je stavět se světu čelem.

RODINNÝ ŽIVOT ŠERPŮ

Jména lodží se v každé vesnici opakují. Stejně jako máme v Čechách desítky Lhotek, Žaboklik a Čeradic, tady s železnou pravidelností najdete vždy lodže jménem Ama Dablam, Sherpa Lodge, Everest Lodge, Yetti Lodge a případně ještě Trekkers Lodge.

Na dřevěných trámcích pod stropem jedné z takových lodží bylo bílou křídou obtisklé cosi jako otisky velkých Yettiho prstů, nezbytné svastiky, které nám připomínají hákové kříže, ovšem Šerpové o nějakém Hitlerovi v životě neslyšeli, a hlavně ozdobně vyvedený nápis HAPPY NEW YEAR. Tehdy, šestnáctého března 1997, tu skutečně začínal nepálský nový rok 2052. Strávili jsme ho v tichosti a pokoře, pamatuji si jen příjemné ticho bez televize, rádia a ostatních přijímačů, ve kterém je slyšet jenom praskání polen v krbu a kdy tak zázračně chutná obyčejný čaj.

Lodže byla z prostých nehoblovaných prken, pod stropem visela nesvítící žárovka, škvírami ve střeše fučelo dovnitř a ráno bylo za zpocenými okny vidět panorama zasněžených hor.

Lidé v lodžích se hodně liší podle toho jaké mají IQ a jaké mají srdce. Někteří chodí špinaví tak, že péřovka, kterou zdědili po expedici z bůhvíjakého roku už ani neví, jaká byla její původní barva. Tady je naopak neobyčejně čisto a uklizeno, jedna z mladších dcer vaří s velkou zručností na otevřeném ohništi. Drží pánev obouruč a přehazuje zkušeným grifem zeleninu i omeletu ve vzduchu. Je na na ní vidět, že to umí a ví o tom.

Šerpové původně žili jako nomádi, živili se divokými rostlinami, které rostly v tom kterém ročním období a také svými jaky, dokud se na území neobjevily brambory. Velice záhy vyvinuli techniku pro skladování brambor, hnojili půdu lidskými a zvířecími odpadky se starým listím a pěstovali pohanku a ječmen. To mělo za následek vznik poměrně prosperující komunity, která nebyla závislá na vnějších vlivech a vznikl tak jejich charakteristický styl života. Tenkrát se v zimě topilo jen tolik, kolik bylo třeba k ohřátí jídla na plackách z jačího trusu, sušeného mechu nebo vzácných kosodřevin. Šerpové žili v jedné místnosti s jaky a když náhodou přišla velmi tuhá zima, podřízli ho a pili jeho teplou krev. Od těch dob odtekla desetiletí a dnes se pálí vzácné kosodřeviny jen proto, abychom my turisté měli při večeři teplo.

Nepochybuji o tom, že nebýt turistů, dokázala by tahle rodina žít z toho, co vypěstuje málo úrodná himálajská země klidně i příštích tisíc let.

PÝCHA DUCHA TVÉHO…

Některá krajina přitahuje jako magnet nejrůznější hledače pravdy, ať už mnichy, cestovatele nebo vědecké badatele. Láká prostou fyzickou krásou, nedotčenou přírodou i jakýmsi náznakem věčnosti. Duchovně nejpůsobivější je patrně Himálaj, protože právě tady si člověk tváří v tvář velkoleposti přírody uvědomí vlastní maličkost. Snad nejkrásnější kus Himálaje je národní park Sagarmatha, jeden z nejznámějších na světě. Rozprostírá se na území o velikosti 1243 čtverečních kilometrů a je umístěn severovýchodně od Káthmándú v nepálském regionu Khumbu. Nejobvyklejším způsobem, jak se sem dostat, je buď letecky do Lukly anebo autobusem do Jiri, a pak týden pěšky. Najdete tu nejvyšší vrchol světa Mount Everest a několik dalších, velice známých vrcholů, jako např. Lhotse, Nuptse, Cho-oyu, Pumori, posvátnou horu Šerpů Ama Dablam, Thamserku, Kwangde, Kangtaiga anebo Gyachungkang. Svým způsobem je sagarmathský národní park nejúžasnější přírodní chrám na světě. Už velký indický básník Kalidas na přelomu čtrnáctého a patnáctého století před Kristem napsal: „Božského původu je pán hor, jehož jméno je Himálaj, zasazen svými kořeny v mořích východu i západu. On jediný je schopen změřit hranice bezmezného světa. Z hloubek země jsi vzlétl, ó Himálaji, pýcha tvých štítů a ducha tvého jedno jsou.“ Právě to je zdrojem nenápadného sebevědomí Šerpů, které je tak přirozené, že když ho nehledáte, tak ho přehlédnete.

STŘEDISKO ŠERPSKÝCH SPORTŮ

Bájný Namche Bazaar je vesnice a přitom hlavní město Šerpů. Svítí se tu i v noci a najdete tady celkem exkluzivní hotely stejně jako turistické suvenýry anebo potřeby pro trekkery. Samotný Namche připomíná obří amfiteátr anebo možná fotbalový stadion, přičemž hrací plocha jsou dvě uličky se suvenýry. Přestože mělo být jaro, celý den v Namche hustě sněžilo a napadlo asi dvacet centimetrů sněhu. Byla to idylka jako z Ladových obrázků. Kluci si přivázali na boty dva třiceticentimetrové vykuchané kabely, které fungovaly jako cosi mezi lyžemi a sněžnicemi. Svištěli z prudkých sjezdovek s obdivuhodnou bravurou. Také rozříznuté barely sloužily jako improvizované boby. Děti i dospělí po sobě metali sněhové koule a bez nějakých cavyků jí párkrát šoupli i mně. Pod horkým sluncem sníh tál tak rychle, že se to dalo vnímat všemi smysly. Voda tekla z okapů čůrkem a vítr jí rozfoukal do všech stran, jako umělé zavlažování na polích. To, co dřív sloužilo jako chodníčky, se změnilo v potoky, kterými odtékala narychlo přetavená voda. Šerpové si v té nenadálé řece umývali nádobí, nabírali jí do plastových věder a snad tam i prali. A to všechno bylo provázeno praskavými zvuky tajícího sněhu a bubláním potůčků. Ohromné kusy sněhu se dlouho prohýbaly nad okrajem střechy, a pak s žuchnutím dopadly na zem. Tak se žije v Namche.

LHAKPOVO MUZEUM

Podle hinduistické mytologie je hora Gaurí Šankar místem, kde žil velký bůh Šiva se svou manželkou Mahádeví, dcerou Himavanta, který také zosobňoval hory. V hotelu Shevi Kangba na horním konci Namche Bazaaru žije se svou manželkou pozoruhodný muž jménem Lhakpa Sonam Šerpa. Lhakpa ohluchl následkem meningitidy a zdá se, že od té doby slyší ty velmi jemné šelesty, které vydává srdce Khumbu. Již v roce 1980 přišel s projektem muzea šerpské kultury, veden obavou, že tisíciletá kultura mizí rok od roku rychleji. S výstavbou muzea začal v roce 1990 a skončil v roce 1993. Je to zvláštní muzeum. Kdyby v něm nějaká šerpská rodina bydlela, ani vám nepřijde, že to je muzeum. Vystavené předměty – konvice na čaj, ručně vyráběné máselnice a další nádobí – jsou věci, které se v každé rodině pořád vyskytují – přesto, že se nemění už pár století.

A protože Lhakpa Sonam Šerpa je i vážený hoteliér, stojí hned vedle muzea moderní hotel. Hned u vstupu je výstava fotografií z oblasti Khumbu a v patře najdete sněmovní místnost, kterou slavnostně otevíral sám Hillary – Lhakpův přítel – a kde jsou stěny proměněny v galerii slavných Šerpů. Mnoho z portrétů má přes dolní roh černou pásku s udáním roku, expedice a dosažené výšky. V jiné místnosti objevíte zase dvacet ročníků časopisu National Geographic, tři řady videokazet plus televizi a hezkou řádku knih o Nepálu. Jedna z oněch knih je v češtině od českého horolezce Jana Šmída, který se s Lhakpou spřátelil a dokonce spolu lezli i nějaké vrcholy v Evropě. Také Jan Šmíd má na svém portrétu pomyslnou černou pásku.

ŠKOLA V KHUMJUNGU


Stačí za Namche Bazaarem seběhnout půl hodiny z hlavní trasy na Everest a přijdete do vesnice zvané Khumjung. Je tu obecná škola, kde se schází 350 dětí z širokého okolí. Některé putují po stezkách a chodníčcích přes sedla a visuté mosty hodinu tam a hodinu zpátky. Třídy jsou rozdělené podle velikosti, učebny jsou kůlny z vlnitého plechu, připomínající malý chudý vojenský útvar. Každý den začíná v deset hodin slavnostním nástupem, při kterém se za zpěvu a zvuku bubnů vztyčuje nepálská vlajka a provádí rozcvička, podobná spartakiádě. Na dvorku je zavěšena kyslíková bomba, údajně z Hillaryho expedice, ostatně také škola se jmenuje Hillaryho. Khumjung ležící hned za kopcem oddělujícím jej od Namche a stranou hlavních turistických tras je původnější a hezčí než Namche Bazaar. Je tu Hillaryho studánka, u které ženy mlátí prádlo a v nedaleké gompě v zamčené skřínce pečlivě ukrytý Yettiho skalp. Vypadá sice jako zrzavý kokosový ořech, ale svůj účel mucholapky turistických peněz spolehlivě plní.

ČEKÁNÍ NA HILLARYHO

Nejznámější klášter v nepálském Himálaji a světový zázrak jménem Tengpoche je honosná budova, kolem které se třpytí vrcholy hor, takže můžete vnímat oba tyhle světy jedním pohledem. Pod centrem duchovna na improvizovaném hřišti hrají turisté proti místním volejbal. Strávil jsem tu den nutný k aklimatizaci a byl připravený další den stoupat do Dingboche. Loučili jsme se ráno v kuchyni se Šerpou, který má syna Tenzinga, a on jen tak mezi řečí utrousil, že sem zítra přiletí helikoptérou Hillary. Má předat zdejšímu klášteru sponzorský dar. Klášter v roce 1989 vyhořel a jeho obnovu financuje právě patron Himálaje. Zdrží se tu prý hodinku, víc ne, ale to stačilo, abych změnil plány.

Mniši pro svého dobrodince sbíjeli uvítací bránu a od časného rána vykuřovali klášter před zlými duchy. Bylo zvláštní vidět mnichy v červeném hábitu, jak lezou po žebříku s kladívkem v ruce a hřebíkama v puse. Ve vzduchu byla cítit vzrušená radostná atmosféra a také mrazivá mlha, valící se tak těsně nad terénem, až to občas vypadalo, že se kouří ze země. Samo o sobě by na té mlze nebylo nic divného, mockrát jsme viděli, jak se zpocenému trekkerovi kouří z hlavy, z báglu a když si sundal čelenku a ponožky, tak i z nich. Ovšem kvůli téhle mlze nemohl přistát vrtulník, a tak toho dne sir Edmund Hillary nepřiletěl. Guru Rinpoche v oranžové péřovce ale nemusel být smutný. Místo Eda přišel pěšky syn Peter. Sir Edmund přiletěl o několik dní později, ale to už jsem čekat nemohl.

BOHOVÉ HOR, VOD A STRÁNÍ

Šerpové patří mezi sektu Nying-mapa mahájanové odnože tibetského buddhismu a Guru Rinpoche (Padma-samb hava an Indian yogi) je považován za zakladatele této sekty a jejího duchovního vůdce. Podle legendy se narodil na lotosu uprostřed jezera. Náboženské knihy uvádějí, že byl velice silný kouzelník a čaroděj, schopný svou mystickou silou překonat ostatní čaroděje a démony. Od té doby se převtěluje do nových těl podobně jako dalajlama.

Životy Šerpů jsou protkány s pojetím buddhismu do neuvěřitelných detailů. Hory jsou vlastně sídlem bohů, mezi nejdůležitější patří Khumbi yul-lha, zvaný Bůh Khumbu a Chamolongmu (Bohyně Matky země). Jedni horští bohové mají úlohu ochránců, například Pumori (Dcera hor), na jiných horách sídlí služebníci – Kangtaiga, Tamserku. Velice významní místní duchové žijí v místních vodách a jsou známi jako Luh anebo na bludných kamenech Dhu. Existují také místní a zemští bohové, kteří se zajímají o každodenní záležitosti a zůstávají laskaví pouze tak dlouho, dokud jsou uctíváni nabízením jídla a modlících. Kláštery jsou centry kulturního života a společné rituály jsou spojeny s hlavními událostmi zemědělského a pasteveckého života.

VZNEŠENOST A SMRT

Pět tisíc metrů je hranice pro vstup do jiného světa. Ticho je tu tišší, když hodíte kamenem o skálu skoro neslyšíte, jak to tlumeně křísne, ale přitom lidský hlas i rolničky jaků se rozléhají na kilometry daleko. Každý pohyb se tu musí dělat pomalu a protože pomalost je sestra vznešenosti, pobyt v horách dělá i ze sluhů krále vznešených gest. Řídký vzduch je opojný a vede k jinému myšlení. Už mozek sám je v té pustině jediným protivníkem prázdnoty a snad tím se otevírá víc průhledů do podvědomí a tajemných zákoutí mozku a skrytých schopností těla. Historek o tom, co dokáží himálajští jogíni, je víc než dost. S přibývající výškou jsou vesnice menší a menší, Lobuche je pět kamenných stavení a poslední Gorak Shep dokonce pouhé tři domy, tři černé tečky krčící se pod Everestem, kterých si všimnete, až když do nich téměř narazíte.Takové tři domky ale nemohou uspokojit komerční expedice pro lidi, kteří si chtějí za svých 65 000 dolarů sáhnout na vrcholek Everestu. A tak z dálky uvidíte base camp pod Mount Everestem jako barevnou stanovou osadu. Letos v květnu to bylo rekordních osmdesát cizinců a stovka Šerpů jenom v základním táboře, dalších dvanáct týmů se stopadesáti profesionály se pokoušelo o vrcholek Everestu Severní stěnou. Hora je obležena jako nikdy předtím, počasí je horší než kdy dřív, sedm horolezců již v květnu zahynulo a mnoho odborníků tvrdí, že letošní sezona na Everestu bude nejtragičtější v celé historii. Šerpové říkají, že se bohové zlobí. Budiž to do budoucna varovným mementem pro nás všechny.

Category: 1997 / 07 – 08

Jednou spatřil Jupiter na mořské pláži hrající si dívky. Jedna z nich ho tolik upoutala, že se do ní zamiloval. Aby ji svedl, proměnil se v býka, vmísil se mezi dívky a nechal se od nich hladit. Jeho vyvolená měla tolik odvahy, že na něj dokonce sedla. Tu se Jupiter vznesl do výše a unesl ji na Krétu. Onou dívkou byla Európé, dcera fénického krále Agénóra, sestra Kadma.

Z jejich svazku vzešli tři synové – Rhadamanthys, Sarpédón a Mínós. Mínós byl prvním panovníkem na pomezí mýtu a historie, známý jako vladař moudrý a spravedlivý. Když Európé zemřela, dostalo se jí božské pocty a býk, jehož podobu na sebe Jupiter vzal, se stal souhvězdím. Za nějaký čas se dostala na oblohu i Európé. Tímto jménem byla nazvána druhá velká oběžnice krále planet – obrovského plynného Jupitera. Kolem něj svorně a v poklidu obíhá dalších patnáct měsíců, z nichž o málo větší než Europa jsou tři – Io, Ganymed a Kallistó. Jsou dominantou v tomto malém Jupiterově systému. Jupiter vás tedy může upoutat nejen svými tolik známými pruhy, ale také čtveřicí nejnápadnějších měsíců. V pozemském dalekohledu vypadá velmi prostě. Kotouček této planety je lemovaný bílými a oranžovými pruhy, někdy je vidět i známá Jupiterova velká rudá skvrna a právě – obvykle čtyři – v jedné přímce svítící body, jež jsou ony zmiňované satelity. Stejně jako každá velká planeta sluneční soustavy má i Jupiter svůj prstenec. Jeho pozorování ze Země je však nemožné, neboť je velmi slabý. I z dalších obrázků se může zdát, že je tato soustava neobyčejně pustá a nezajímavá. Opak je ale pravdou. Laika zde může upoutat hned několik věcí. Věnujme se ale oněm čtyřem nápadným družicím.

Io obíhá Jupiterovi nejblíže. Je nejpestřejší a nejaktivnější. Jediný má totiž činné sopky, které produkují roztavenou síru, jež je chrlena až do několika set kilometrové výšky nad Iovův povrch.

Ganymed je v našem solárním systému družicí největší a svou velikostí předčí i Merkur a Pluto. Jedno však oběma chybí – nesčetné množství kráterů, pokrývajících temný a ledový povrch družice Kalisto.

POHLED NA EUROPU


Detailní snímky Europy.

Zvláštnost v pořadí druhého velkého měsíce – Europy – je opravdu jedinečná a překvapující. Pod ledovým povrchem se patrně skrývá vodní oceán, což by mohlo dokonce znamenat možnost existence života. Nejedná se však o tvrzení, nýbrž o pouhou domněnku, vycházející z posledních snímků sondy Galileo, která narušila ledový klid těchto končin. Podařilo se jí doplout 20. února 1997 k Europě na vzdálenost pouhých 587 km. Vědci z Jet propoulsion laboratory v kalifornské Pasadeně obdrželi 9. dubna snímek, který tolik rozvířil živelné debaty v astronomických kruzích. Byl jím snímek povrchu Europy, na němž bylo množství rozlámaných a opět zmrzlých ledových ker, dokazujících existenci tekutého moře, nebo něčeho na způsob rozbředlého sněhu, po kterém se kry někdy musely pohybovat.

Dr. Ronald Greely, geolog na arizonské státní univerzitě a neoficiální mluvčí mise Galileo říká: „Tento snímek odhalil, že Europa měla, a stále může mít, velmi tenkou ledovou pokrývku zakrývající buď tekutý vodní oceán nebo rozbředlý sníh. Tyto ledové bloky jsou velmi podobné těm, které můžeme vidět v okolí zemského pólu v době jarního tání. Z jejich tvaru a velikosti usuzujeme, že zde skutečně tato tenká ledová krusta zakrývající vodu v tekutém stavu byla a nějaké pohyby zapříčinila, že došlo k jejímu rozlámání.“ Podobně se vyjádřil i další člen týmu mise Galileo, geolog Dr. Michael Carr a dodal: „Záhadou však zůstává, jaká síla je uvedla do pohybu, přičemž jedno z možných vysvětlení by mohla být existence tepelných proudů. Znamenalo by to, že Europa je ve svém nitru aktivní.“

Další objev byl učiněn sondou Galileo při přiblížení Europě 19. prosince 1996. Tehdy se při přiblížení na vzdálenost 692 km podařilo zachytit do zorného pole své kamery mimo jiné část povrchu, na němž jsou patrny stopy po vulkanické činnosti patrně jakýchsi ledových gejzírů. „Žádný ze snímků přímo neukazuje aktivní sopky či gejzíry, ale zbytky materiálu na povrchu, které z nich jednoznačně pocházejí,“ řekl Dr. Ronald Greely.

ŽIVOT?

Tyto nové portréty povrchu Europy nás utvrzují v tom, že by zde mohly být podmínky pro vznik nebo existenci života. Jsou tři hlavní kritéria pro existenci života – voda, organické materiály a dostatečné teplo.

Že se voda na Europě vyskytuje tedy víme, organické materiály se ve Sluneční soustavě nacházejí běžně a s velkou pravděpodobností mohly být – a nejspíše byly – na její povrch zaneseny podobným způsobem jako na Zemi, tedy při bombardování meteority v ranném stádiu vývoje Sluneční soustavy. O dostatečném teplu můžeme sice diskutovat, ale několik důkazů nasvědčuje tomu, že je v nitru Europy skutečně generováno. Co však tuto energii vytváří, je vědcům utajováno stále tolik záhadným povrchem Europy.

„Nemůžeme dokázat, že se voda pod povrchem Europy stále vyskytuje, ale snímky sondy Galileo názorně demonstrují, že se jedná o geologicky excitované místo,“ řekl Dr. Robert Sullivan.

Je-li Europa živá, neznamená to, že se zde život vyvine do vyspělé formy, neznamená to ani převratný „boom“ v budoucím osídlování tohoto nebo jiných měsíců. Znamená to však možnost zkoumat, poznávat, učit se…

VŠE ZAČALO GALILEEM

Po téměř osmileté, velmi úspěšné misi, se tedy sondě Galileo podařil opravdu husarský kousek, spojený s kapkou štěstí a vědrem zkušeností a znalostí vědců z Jet Propulsion Laboratory. Díky nim jsme totiž objevili další ostrůvek naděje ve vesmíru, který dává tušit, že život jinde není až tak výjimečná záležitost.

Družice Galileo, pojmenovaná po italském astronomovi, který objevil 7. ledna 1610 čtyři největší Jupiterovy měsíce vůbec prvním astronomickým dalekohledem na světě, vystartovala na svou předlouhou pouť 18. října 1989. Využila gravitačního pole Venuše a poté také Země k dosažení potřebné rychlosti na cestu k Jupiteru. Tato pouť trvala osmatřicet měsíců, během kterých družice nashromáždila mnoho informací jak o Venuši, tak o planetce Gaspře, s níž se setkala v říjnu 1991. Byla to ostatně historická premiéra setkání planetky a lidmi vyrobeného stroje.

V srpnu 1993 proletěla kolem další planetky. Tento půvabný asymetrický balvan s názvem Ida doprovázel – k překvapení všech vědců – jeho vlastní malý měsíc.

V červenci 1995 byla sonda Galileo jediným způsobem, jakým pozorovat dopad úlomků komety Shoemaker-Levy 9 do Jupiterovy atmosféry. K naší smůle se totiž tento úkaz odehrával na zrovna odvrácené straně planety.

V prosinci 1995 vpustila družice Galileo sondu do atmosféry Jupitera, což bylo hlavním a nejdůležitějším úkolem této mise.

Po celou dobu však vědce trápí porouchaná hlavní anténa, a tak se obrázky a informace v podobě dat musí získávat problematicky prostřednictvím antény náhradní, což způsobuje jejich obrovské zpoždění.

Nyní se tedy někde v okolí Jupitera a jeho satelitů pohybuje téměř dvou a půl tunová družice s deseti vědeckými přístroji na palubě, neustále nás zahrnujícími novými a překvapivými zprávami, mezi nimiž byla i ta o Europě.

PODÍVEJTE SE NA EUROPU

Ač se jedná v rámci Sluneční soustavy o „drobečka“ a vzdálenost 4,5 miliardy kilometrů není zrovna malá, můžeme Europu vidět i v poměrně malém dalekohledu. Její jasnost je asi osm magnitud. Najít ji můžete v těsné Jupiterově blízkosti, spolu s jeho zbylými měsíci.

Právě v této době nastávají výhodné podmínky pozorování Jupitera. Na jeho čtyři gigantické měsíce vám plně postačí dalekohled s alespoň dvacetinásobným zvětšením. Další možností je návštěva hvězdárny, kde jistě dostanete i odborný výklad. Jupiter byl na konci června viditelný již od půlnoci nad jihovýchodním obzorem. Jeho pozorovací podmínky se od té doby zlepšují, neboť vychází každým dnem o pár minut dříve. Nejlépe je pak vidět kolem půlnoci v červenci a srpnu, asi 10 až 15o nad jižním obzorem. V té době přechází ze souhvězdí Vodnáře do Kozoroha a stává se skutečným skvostem noční oblohy.