Category: 1997 / 09

Gabriela Vránová má za sebou řadu rolí, ale hysterickou paní učitelku Hajskou jí už těžko někdo odpáře. O rolích nesympatických, oblíbených, těžkých, divadelních, filmových i rozhlasových toho sotvakdo ví více, než herečka, která již dvacet let předává své zkušenosti mladým adeptům herectví na pražské Konzervatoři. Proto se naše povídání týkalo především herecké profese, ale velmi často se řeč stáčela na obyčejné lidské trable a radosti. Paní Vránová je totiž herečka, která při své práci používá všech svých životních zkušeností.


Gabriela Vránová

Z herecké profese jste zkusila takřka vše. Mohla byste přiblížit výhody a nevýhody jednotlivých disciplín?

Jako si myslím, že existuje jenom jediná poezie, myslím si, že herectví je jenom jediné. A má mnoho podob. V každém případě je buď herectví dobré, nebo špatné. A to je těžké rozlišit. Ovšem neúprosné jsou pro herce dvě disciplíny: divadlo a rozhlasový mikrofon. Miluji médium rozhlasové a doufám, že jsme se za ta léta tak spřátelili, že mikrofon má rád mě. Mikrofon odhalí jakoukoli nepravdu v hercově projevu. Mám ráda toto médium i proto, že tam vás neomezuje věk. V rozhlase můžete hrát klidně ve čtyřiceti Julii, kdežto v dnešním chápání divadla to nelze. Ono se totiž velmi přibližuje televiznímu a filmovému pojetí.

Tvrdíte, že laik nepozná dobrý herecký výkon.

Ne, že laik nepozná. Buď ho zaujme, nebo ne, ale mnozí lidé si přisvojují právo kritizovat herecký výkon a dívají se na to přitom pouze z vnějškového pocitu – jak je oblečený, jak vypadá a není podstatné, zda herec vystihl charakter postavy. A dokonce se stává, že divák spojuje postavu s člověkem, který ji hraje. Je-li sympatická, je sympatický a „dobrý“ i herec.

Jak ale tedy rozpoznat dobrý herecký výkon?

Na konzervatoři již učím dvacet let. Když mi tehdy nabídli učitelování, zdálo se mi, že jsem mladá a že sama se stále ještě učím. Protože herectví se člověk učí celý život, nikdy to neskončí.

Nyní povedu na konzervatoři nový první ročník a nedávno jsem byla u přijímacích zkoušek, kde jsem měla dost rozhodující hlas. A tam jsem právě musela zkusit odhadnout budoucí dobré herecké výkony. Dá se dost jednoznačně poznat úplný nesmysl a výjimečný talent. To něco mezi tím, z čeho se talent může vyvinout, to je nesmírně obtížné rozpoznat. Osobitost, osobnost mladého člověka, jeho schopnost nebát se, schopnost odhodit zábrany, schopnost improvizace, schopnost nabourat stereotypy…

To je tedy to, co tvoří dobrého herce?

Já jsem především divák. Navíc nejsem teoretik. Není to tím, že by se mi nechtělo na tuto otázku odpovídat. Ale já to moc neuznávám. Coby pedagog mohu pomoci mladým lidem hledat sebe sama, protože herectví s osobním životem je tak propojeno, že já jim mohu pomoci utvořit určité návyky, určité herecké stereotypy jako orientaci v prostoru, navazování dialogu s partnerem, mohu je naučit uvolnit se pohybově, mluvně… Ale talent jim nikdo nedá a nikdo je to nenaučí. Setkávám se s názory, že herectví nelze naučit, a je to i můj názor. Takže o herecké teorii já nechci mluvit.

Jak vy pracujete s postavou od chvíle, kdy si ji přečtete ve scénáři, až do chvíle premiéry?

Ustavičně na to myslím, stále si to čtu, přemýšlím o tom, čtu materiály a chodím s tím od rána do noci a od noci do rána. Někdy mám představu, co je to za člověka, okamžitě a dost často se nemýlím. Velmi dám na první dojem po přečtení postavy.

Ve chvíli, kdy hrajete, jste onou postavou, alespoň pro diváka jistě. Ztotožňujete se vy s postavou, nebo do ní přidáváte cosi svého?

Jsou v podstatě dva druhy herců. Ti, kteří postavu přizpůsobí sobě a ti, kteří se snaží do postavy vlézt. Já jsem obojí. Ale snažím se, speciálně když je to figura, která mi je na první pohled vzdálená, hledat v sobě, jestli něco z té figury je i ve mně. A zjišťuji, že je. V každém člověku je tolik věcí, o kterých vůbec nemá tuchy, takže vlastně objevuji v sobě nečekanosti. A zjišťuji, že v určitých situacích by se člověk byl schopen chovat tak, jako figura, kterou má hrát.

Musíte si každou postavu oblíbit, nebo můžete hrát i člověka, který je vám z duše protivný?

Děkuji vám za tu otázku, ale bude na ni velice obtížné odpovědět. Stalo se mi několikrát v životě, že jsem dostala roli, která mi byla nesmírně vzdálená. Byla jsem naštvaná. Na divadle máte jen velmi malou možnost odmítnout, jste-li v tzv. stálém angažmá, v televizi ta možnost je. Byla svého času role – na kterou byste se jistě zeptala – učitelka Hajská („My všichni školou povinní“). Hajská byla sice jakoby nesympatická, ale rozhodně zajímavější role, než celá paní ředitelka. Pro herecké ztvárnění stoprocentně, i když se za ní nedávaly Zlatí krokodýlové. Já jsem se snažila ukázat, že Hajská není jenom špatná učitelka. V tom okamžiku, v kterém ji seriál ukazoval, byla. Ale představte si, že by to byl seriál o paní učitelce Hajské, a začalo by to od toho, jak s obrovskými sny a nadšením nastoupila do školy – jistě to mohla být vynikající kantorka. Proto jsem si v seriálu vynutila několik poznámek, které to naznačují.

Teď se vrátím k vaší otázce. Proč jsem to nakonec vzala? V rozhovorech jsem to obestírala takovými řečmi, že jsem chtěla ukázat, co to je herecká profese. To je pravda, za tím si stojím. Ale samozřejmě, že kdybych byla dostala nabídku na na mně bližší krásnou roli, tak bych řekla: „Já se vám na nějakou Hajskou vykašlu.“

Ovšem Hajská není příkladem úplně špatného člověka, ona je spíš…

Nešťastná, ona byla nešťastná.

Ale co s postavou, která je skrz naskrz špatná, zlá?

Ale já se vždycky snažím, abych na každé postavě něco dobrého našla. Protože černobílí lidé v životě neexistují. Může být člověk z devadesáti procent zlý, ale vždycky v něm něco dobrého najdete a komunikujete v tom případě s těmi deseti procenty jeho osobnosti. Úplně zlý člověk neexistuje a to je moje životní krédo.

Jedna postava mi byla strašně nesympatická, ale to bylo dávno a možná to bylo tím, že jsem byla ještě hodně mladá. Byla to Irena ve Vančurově Josefíně. Byla mi tak protivná! Ale byla to chyba, protože kdybych si to byla nemyslela, tak ta role mohla mít větší šmrnc.

Někdy vás ale režisér může tlačit k „černobílému“ pojetí postavy…

Samozřejmě, že se vás někdy snaží tlačit. Ale člověk musí najít vnitřní svobodu a to je strašlivě důležité. A je to hrozně těžké, v jakémkoli kumštu a vůbec v životě. Aby se člověk vnitřně osvobodil tak, že se nedá.

V jednom fejetonu nadhazujete otázku, jestli dobrý herec musí být v obecném slova smyslu dobrý člověk?

Já jsem to vždycky tvrdila. Když mi poukazovali na lidi, u kterých tomu tak nebylo, snažila jsem se je bránit – on je asi nemocný, on je postižený, za něco se mstí…

Znám herce, kteří mi nejsou jako lidé sympatičtí – není jich moc – a přesto jsou na jevišti výborní. Myslím si ale, že je to tím, že je v nich třeba alespoň těch deset procent dobrého.

Díváte se na lidi velmi laskavě…

Ano, to ano. Ale neznamená to, že bych odpouštěla sviňárny.

Jaké povahové rysy vám vadí nejvíce?

Těch je! Nesnáším remcálisty za každou cenu. Nepozitivní lidi, kteří všechno negují, ve skrytu sedí doma za dveřmi, všechno kritizují a nesnaží se – myslím i v úzkém okruhu – vytvářet pohodu. Potom nemám ráda lhostejnost. A vůbec ji nepochopím. Co z toho mají a proč jsou na světě? A nemám ráda závist, i když závistivý je každý z nás.

Vy jste se asi se závistí setkala mnohokrát?

Abych vám řekla pravdu – ne. Ne. Mám na to buď štěstí, nebo si to neuvědomuji. Troufám si říci, že i mezi kolegyněmi mám nějaké kamarádky.

Zdůrazňovala jste nutnost vnitřní svobody. Máte ji?

Aby člověku nevadily tisíce věcí, které ho svazují, to je strašně těžké. Pomáhá vám k tomu náhoda, konstelace hvězd, příležitosti, štěstí, úspěch…

Úspěch vede k vnitřní svobodě?

Jistě. Když se vám něco podaří v práci. Ovšem poslyšte, kdybych teď vyhrála milion, také by to bylo dobré. Ohromně by mi to pomohlo k vnitřní svobodě, ubezpečuji vás (smích).

Vnitřní svoboda – to je nesmírně subtilní, ale důležitý problém, zvláště pro mladé lidi. Mít tu jistotu – za sebe – že to, co dělám, je v pořádku, že je to dobré a že to neznamená, že když se to někomu nebude líbit, budu úplně „down“. K tomu dospět… Ne k absolutní suverenitě.

K vnitřní jistotě?

Ano. Abych si uměla říci: dobře, vám se to nelíbí, ale já jsem o tom přesvědčena, ne protože jsem tak nafoukaná, ale protože jsem to dělala s nejlepším svědomím a vědomím toho, co umím, dala jsem do toho maximum a vy už si o tom myslete, co chcete. To je opravdu něco jiného, než být suverénní.

Vždycky jsem hodně dala na to, co lidé říkají a co si o mně myslí. Strašně jsem toužila po tom, aby mě všichni lidé měli rádi. Samozřejmě, že jsem ráda, když tomu tak je. Ale už jsem se naučila, že to není možné. Dříve jsem každému vysvětlovala – to je jedno komu, ženským v samoobsluze, na cestě, řemeslníkovi – jak to myslím a že to nemyslím zle. Teď už dávno vím, že není možné, aby všichni všechno chápali.

Dnešní začínající herci mají řadu možností, které vy jste neměla. Mají to ale lehčí?

Mají to jednodušší i těžší. Je to jednodušší po stránce výběru – televize, dabing, dělá se hodně s mladými lidmi o mladých lidech. A v tom je to zároveň těžší. Co se týče peněz – stoupá spotřeba, je dráž, platy v divadlech nestojí za nic, jsou pod úrovní průměrného platu. Pochopitelně si mladý člověk rozváží, dostane-li možnost někde jinde. Naši dva studenti třeba odešli kvůli „Novákům“ z konzervatoře. Byl to pro ně obrovský kšeft. Možností je opravdu moc. Ale každý, kdo má profesi rád, během let dojde k tomu, že si musí rozvážit, chce-li mít vilu, jezdit k moři – a to je opravdu příjemné, chápu to – nebo žít obyčejným a přitom vzrušujícím životem a vytvářet pro lidi něco, co jim dává víc, než je vila a dvakrát ročně Florida. Tlak společnosti je nesmírně silný a já opravdu nemám nikomu za zlé, když podlehne. Někteří mladí lidé se v tom ale už dovedou orientovat a těm opravdu držím palce. Přeji jim, aby se nemuseli rozhodovat a patřilo jim obé.

Vnímáte jako pedagožka generační propast?

Vnímám a bráním se tomu. Tím, že dvacet let učím a že mám spoustu kamarádů, mladých lidí, tak s mladými skutečně komunikuji. Zajímá mne, co si myslí, zajímá mne i jejich muzika – to je na celý rozhovor, navíc mám sedmadvacetiletého syna. Mladí lidé jsou samozřejmě jiní, ale problémy mají stejné.

Jaké jste měla v mládí problémy vy?

Měla jsem obrovské problémy a myslela jsem si, že jsem jediná, která je má. Měla jsem potíže v komunikaci s muži. Problémy je odmítnout, vysvětlit jim. Představa, že se mohu vyspat jenom s mužem, kterého miluji. Nikdy pro mne neexistovala jiná možnost. Nezapomínejte, že jsem byla vychovaná v katolické rodině, i když maminka byla velmi osvícená. Nicméně jsme byli vedeni v tomto duchu. Nemyslím ovšem modlářství, my jsme ani moc do kostela nechodili, to spíš já jsem tomu na jeden čas propadla. Můj otec byl katolický básník, strýček farář byl zavřený… Zkrátka to bylo jiné prostředí. A představte si, že dnes se sejdu se sedmnáctiletou posluchačkou konzervatoře, která má tytéž problémy, přestože žije v úplně jiné rodině. Vždycky se najdou lidé, kteří berou věci vážněji a komplikovaněji, a ti, kteří berou všechno samozřejmě. Můj problém byl vždycky v tom, že jsem věci nebrala samozřejmě.

Mluvíte v minulém čase. Už jste jiná?

Myslím si – jak říká Karel Čapek – že člověk se v podstatě nemění. Jenom léty vše nabývá na mohutnosti. Samozřejmě věci vnímám s nadhledem osobní zkušenosti, jinak bych se zbláznila.

Co vnímáte dnes jako problém?

Všechno. To v čem žijeme. Včera jsme tu seděli se Táňou Fišerovou, poprvé byla u mne a my mluvily dvě hodiny o politice. To není normální, uznejte. Řeč se samozřejmě stočila na Dášu (Havlovou, pozn. red.), protože ony jsou nejlepší kamarádky a já ji mám také ráda. Proto i mně vadí, když lidé… to je zase závist. Mají na to přece právo a já to beru. Lidé jsou hrozní, jako kdyby neměli jiné starosti. Mají se rádi, mají se rádi jiní dva, tak ať se starají o sebe navzájem.

Pocházíte, abych tak řekla, z internacionální rodiny.

Pozor, doslova! Z tatínkovy strany je to čistá Morava, do šestnáctého století dokumentovaná. Ovšem moje maminka, kterou on si vzal jako její profesor na Slovensku, je sice Slovenka, ale vychovaná maďarsky a německy, protože její otec pocházel z Bavorska a její maminka byla čistá Maďarka. A aby to nebylo tak jednoduché, tak otec mojí babičky byl Chorvat a její maminka čistá Rakušanka. Zkrátka Rakousko-Uhersko, takže já jsem v té střední Evropě už dávno.

Z pohledu takto založeného člověka – co si myslíte o současném dění v Evropě, která se na jednu stranu sjednocuje a na straně druhé se státy rozdělují?

Víte, to jsou asi mindráky. Já jsem ale asi také nacionalista. Ne v šovinistickém slova smyslu, ale na Čechy nedám dopustit. Asi je to zvláštní, když naše rodina vypadala tak jak vypadala. Ale moje maminka milovala Čechy a českou historii. Také celý život učila český (!) jazyk. Odsuzuji strašně slovenský nacionalismus, i když Slovensko miluji.

Herectví od slova hra, hrát si. Vlastně celý život bavíte?

Vyhazovat nohama, zpívat kuplet – pozor, neponižuji to, je to určitý druh umění – to je opravdu zábava. Ale já jsem teď trošku ovlivněná slovy jako „zábavný program ČT“, „redakce zábavy“ Českého rozhlasu …zábava (lehce pohoršený tón)… já si myslím, že české divadlo a divadlo vůbec nikdy nebyla jenom zábava. Byla to vždycky záležitost, která někdy lidi povznášela, někdy lidi k něčemu vedla, přiměla je zamyslet se nad sebou. Když se rozesmutním, nebo když pláču po divadle, je to zábava? S tím nesouhlasím. Vezměte si třeba román. Ten čtete pro své potěšení, je v něm láska, dojetí, psychologické zákruty, vzruší vás to, zaujme, dá to něco vašemu životu, protože si v tom najdete něco pro sebe. Uspokojí vás, když si „počtete“. Pro mě, přiznám se, je čtení až narkotikum. Nemohu bez toho být. No a stejně je to s divadlem. Prostě dávám lidem krásné narkotikum. Ale dobré. Ne pobavení za každou cenu.

Vnímáte zábavu trochu v pejorativním slova smyslu.

Ne, ne. Říkám zábava a „zábava“. Ano, chci lidi bavit, chci lidi zaujmout.

Katarze. Nejpůvodnější funkce divadla i románu. Možnost prožít život někoho jiného. V některých obdobích se ale divadlo vyjadřuje metaforicky i k „žhavé“ současnosti. Výrazné to bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jak je tomu dnes?

Tak po tom my nyní toužíme.

Co byste tedy prostřednictvím divadla chtěla sdělit?

Zase se k tomu vracíme. Že jsou věčné problémy, daleko důležitější než to, že máme pokles koruny. Třeba to, že by se lidé měli věnovat jeden druhému. A nebo, po tom hrozně toužím a málo to říkám, vymyslete pro mě roli moudré ženské, která všechno ví, vadí jí spousta věcí, ale dokáže se s tím vyrovnat a navíc dokáže každému poradit, to já bych ráda zahrála.

Jste taková?

Snažím se. Ale nejsem.

Co vám na sobě vadí?

Ne, toho nechme… Vzteklá, jsem strašně vzteklá. Málokdo by to do mě řekl. Nejvíc mi vadí, když není chápáno moje snažení, když je pochopeno jinak.

V mládí jste psala poezii, nyní píšete fejetony. Co vás k tomu vede? Vnitřní přetlak? Potřeba sdělovat?

Sama jste to řekla. Potřeba sdělovat to, co nestihnu nebo nemám možnost říci jinak.

Poezie vás doprovází celý život, jste proslulá recitátorka. Myslíte si, že v dnešní době může poezie někoho oslovit?

To je složitá a oprávněná otázka. Neosloví nikdy poezie, která bude akademicky recitovaná, to už je pasé. Ale říci někomu dva verše, které zazní, proč ne? Trocha poezie nezabije, moc poezie také zabíjí.

Kritiky jste ceněná, mezi lidmi populární. Co je pro vás cennější?

Nejvíce ze všeho – aby mě měli lidi rádi. Trochu to zlehčuji. Jednou jeden vynikající slovenský herec na toto téma řekl: „Populární můžete být, když budete denně na obrazovce a budete dělat reklamu na prací prášek. Budou vás lidi znát a můžou vás mít rádi.“

Když něco dáváte a chcete být dobrý ve své profesi, pokud vás lidi neznají, tak je to taky na houby. Rozumíte? V naší profesi tuplem. Stárnete, umřete. Šmytec. Také vám popularita může pomoci udělat nějakou dobrou věc. Nejen profesně.

Řada herců působí v reklamě. Vnímáte to jako nemravné?

Když to začalo, řekla jsem si – nikdy! Neexistuje! Ale teď, kdyby za mnou někdo přišel a zeptal se mě, jestli se mi líbí ten a ten parfém a jestli ho mám ráda, já bych řekla: „Ano, ten se mi líbí, kolik že? Milionek?“ Okamžitě to beru, protože za měsíc to nikdo nebude vědět. Dělala reklamu na parfém, který má ráda? A proč by to nedělala? Není to prací prášek.

Prací prášek je asi ten extrém?

Ale Jirka Suchý to taky dělal, protože potřeboval prachy na divadlo! Když je dnes možnost získat takhle peníze, neodsuzuji to, dělají to lidé všude na Západě. V případě politických stran je to trochu něco jiného.

Jste herečka. Přistihnete se někdy při tom, že hrajete i v soukromém životě?

Bože můj! Každý bez rozdílu někdy hraje. Nerozlišuji v tom „profesionála“ a „civila“. Rozdíl je snad jenom v tom, že profesionál by si to měl uvědomit.

Jak bude vypadat váš další život, podaří-li se vám vše, co si přejete?

To nemůžu vědět, nejsem věštec. Přeji si, abych byla zdravá, aby byl zdravý můj syn a můj manžel. Abychom měli normální, běžné prostředky na to, abychom mohli žít, abychom měli trošku pohody, nemuseli se uskrovňovat tak, aby nám bylo ouvej. Samozřejmě mé sny se ubírají stejnou cestou, jako sny mého syna. Přála bych si, aby on byl spokojený.

Na prvním místě jste uvedla zdraví. Je nemoc jediné, čeho se obáváte? Vše ostatní můžete ovlivnit?

Já mohu i to zdraví ovlivnit, kdybych přestala kouřit. Hodně v životě člověk může ovlivnit, ale jsou určité věci, které jsou psány a dány a člověk se jim nemá ani moc bránit a nemá z toho být zoufalý.

Převážnou část svého hereckého života jste prožila v době, kdy se leccos hrát nesmělo, kdy jste leccos hrát nesměla vy. Litujete toho?

Schází mi deset let. Kdybych byla o deset let mladší, to je jediná věc, která mě mrzí. Protože možnosti jsou dnes obrovské. Bohužel je věková hranice – mluvím o herectví – pro atraktivní role. Ovšem – když člověk chce, vždycky si to své najde. Nedávno jsem četla, že se tři baby v Anglii daly dohromady a udělaly představení. No není to krásné?

Každá žena nerada stárne. Mají to herečky v tomto smyslu horší, když vidí, jak putují od mladších rolí k těm starším a starším?

Pro mne není problém stárnout. Copak starší a staré ženy nežijí? Žijí a mají své problémy, jen si jich dramatici málo všímají.

Já vám řeknu jednu věc. Můj kolega režisér mi jednou pravil, že nezná nic tragičtějšího, než stárnoucí herečku. Já jsem řekla ano, máš pravdu, pokud je člověk upnutý jenom na to. Před patnácti lety utekla moje sestra do Ameriky a já to musela říci svým rodičům. Miriam mi vzkázala, že jim musím vysvětlit, že ona si na rozdíl ode mne dokáže svůj život bez divadla představit. Možná v těch letech měla pravdu. Od té doby jsem vydala knížku, píšu, jsem v mnoha nadacích, učím na konzervatoři, mám svou rodinu, mám své záliby – na které bohužel nemám čas. Víte, na světě je tolik problémů, že dneska tvrdit, že si život bez divadla neumím představit, je skutečně luxus. Ale ještě před patnácti lety jsem to nechápala.

Takže za určitých okolností byste divadlo dokázala opustit?

Budu smutná, ale neoběsím se. Ale nikdy jsem sama od sebe herectví nechtěla nechat. Beru to jako svoje prokletí.


GABRIELA VRÁNOVÁ (27. 7. 1939), herečka, recitátorka, autorka, pedagožka a matka herce a režiséra Ondřeje Kepky. Absolvovala Janáčkovu Akademii muzických umění a nyní je členkou Divadla na Vinohradech. Zde vytvořila desítky rolí, z nichž nejznámější je Maryša (bratři Mrštíkové – Maryša), Nora (H. Ibsen – Nora), Markétka (J. W. Goethe – Faust) a Plajznerka (J. Drda – Dalskabáty).

Televizním a filmovým divákům je známá z filmů, seriálů a inscenací. Hrála například v seriálech Sňatky z rozumu, F. L. Věk, Chalupáři, My všichni školou povinní…

Významná je její práce v rozhlase, kde ztvárňovala dramatické role, četby na pokračování a večerníčky. V poslední době byla moderátorkou a autorkou pořadu Dobré jitro z Prahy.

V českém dabingu propůjčila svůj hlas například C. Deneuveové, E. Taylorové či M. Monroeové.

Při svých vystoupeních spolupracuje s předními hudebními sólisty a komorními orchestry a její sólový recitál se jmenuje Magnetický vítr. Premiéra tohoto recitálu byla v pražské poetické kavárně VIOLA a na motivy tohoto pořadu vznikla i stejnojmenná kniha fejetonů, která vyšla v roce 1994.

Gabriela Vránová je již dvacátým rokem pedagožkou na pražské Konzervatoři a mezi její první žáky patřili například Vladimír a Michal Dlouhý, Zlata Adamovská, Barbora Štěpánová či Martina Menšíková. Herečka je držitelkou těchto cen: cena Jaroslava Průchy, cena Českého literálního fondu, Křišťálová růže (nejvyšší vyznamenání v oblasti uměleckého přednesu), cena hl. m. Prahy, cena Českého rozhlasu, cena vydavatelství AUDIOSTORY (za namluvení Indiánských bajek a pověstí), medaile Karla Čapka a cena Prix Bohemia.  

Category: 1997 / 09

Kdo ráno sedí u snídaně a s prožitkem popíjí vonící šálek, ten běžně nepřemýšlí nad tím, co to vlastně je za hnědočerný prášek, ze kterého je tento nápoj připraven a odkud pochází. Ovšem vyplatí se podívat na pozoruhodnou cestu kávy – od rostliny až do ranního šálku. Tajemství chuti skrývají malá, nenápadná zrnka. Tato tajemná zrnka jsou vlastně semena keře kávovníku s pěknými bílými květy, červenými plody a sytě zelenými listy. Listy jsou oválné s vlnitými okraji, deset až patnáct centimetrů dlouhé. Rostlina Coffea kvete jen několik málo dní, zato však několikrát ročně. Bílé květy vypadají jako květy pomerančovníku a jejich vůně je omamná jako vůně jasmínu. Zvláště malebně vyhlížejí kávovníky, když současně kvetou a nesou plody. Pestrá paleta barev na každém keři: hnědé ohebné větve se zelenými listy, voňavými bílými květy a sytě červenými plody.

Zralý plod kávovníku má průměr deset až patnáct milimetrů a lesklou slupku, která chrání měkkou, sladce chutnající dužinu plodu. Uprostřed plodu jsou obvykle dvě pecky, které ukrývají dvě semínka obalená jemnými slupkami. Výjimečně mohou být i tři nebo dokonce jen jedno (v tom případě hovoříme o perlové kávě).

Rostlina Coffea se vyskytuje v několika tuctech různých druhů, ale jen tři z nich mají větší význam: Coffea arabica, Coffea canephora a Coffea liberica. Rostlinky jsou pro laika téměř nerozeznatelné avšak výběr vhodného druhu pro danou oblast je nejdůležitějším předpokladem úspěchu.

Kávovníky rostou pouze v tropickém podnebí, jen tam jsou totiž příznivé podmínky pro tyto rostliny. Důležité je, aby v místě nedocházelo k výrazným výkyvům teploty, slunečního svitu, srážek, větru ani složení půdy. Nejnáročnější na pěstování je druh Arabica, přesto však dvě třetiny kávy nabízené na světovém trhu pocházejí právě z tohoto rostlinného druhu. Její jemná a aromatická chuť přesvědčí i přes vyšší nároky na pěstování a tudíž i vyšší cenu.

PODÉL ROVNÍKU PO STOPÁCH KÁVY

Jako stále zelený opasek bíle kvetoucích kávovníků se svítivými červenými plody se podél rovníku táhnou země, ve kterých se pěstuje káva. Plantáže kávovníků se rozprostírají mezi severním a jižním obratníkem, od střední a jižní Ameriky po Afriku, Arábii, Indii až po Indonésii a Oceánii. Komplikovaná souhra tepla, vody a slunce se zde nachází v kombinaci, která kávovníkům prospívá. Tyto oblasti zásobují malými zrnky nesčetné milovníky kávy na celém zbytku světa.

Chuť kávy se od země k zemi výrazně liší. Vyslovení labužníci se často soustřeďují na jeden speciální druh kávy z určitého kraje. Jednoduše, není káva jako káva: Od slabé až po silnou, od elegantní až po jemnou a chuťově výraznou – pro opravdové znalce kávy jsou to světy! Chuťové rozdíly jsou dány téměř bez výjimky klimatickými a geografickými podmínkami, ve kterých kávovníky rostou.

O tom, že způsob pěstování a zpracování hraje pouze „vedlejší“ roli, svědčí i fakt, že všechny keře na celém světě pocházejí nepřímo z Arábie. V konečném důsledku pocházejí všechny „kulturní“ keře ze stejného kávovníku, který byl počátkem 17. století z Arábie dovezen. V botanické zahradě v Amsterodamu láskyplně vypěstované odnože byly potom převezeny do zámoří, přesněji na Jávu, kde se jim výtečně dařilo. Z těch pocházejí nesčetné plantáže obklopující rovník.

Jednotlivé oblasti původu dávají kávovým zrnkům často i jméno: Guatemala, Jamajka, Jáva, Kolumbie…

PLANTÁŽE ZELENÝCH SKVRN

Jednou z nejznámějších „kávových“ oblastí je Latinská Amerika. Latinskoamerické plantáže kávy sahají od severního Mexika přes Střední Ameriku a západoindické ostrovy až po severní Brazílii. Dvě třetiny celosvětové produkce kávy pocházejí právě z Latinské Ameriky.

Oblasti pěstování jdou s horami: od svahů a náhorních plošin Sierra Madre se táhnou do Guatemaly a dále po úzkých horách Střední Ameriky na jih. Na západě lemují plantáže Kordillery Kolumbie přes Ekvádor, Peru a Bolívii až do Paraguaye. Na východě rostou kávovníky ve výškách Venezuely a Guayany. A konečně v Brazílii se plantáže rozprostírají jako obrovská síť stále zelených skvrn, kam oko dohlédne.

Kávovníkové plantáže nalezneme také v Africe. I když je Afrika původním domovem kávy, pěstuje „černý kontinent“ kávu v zemích, kde je produkce vůbec možná, teprve od první světové války. Ve srovnání s Latinskou Amerikou je role, kterou hraje káva v Africe, nesrovnatelně menší. Přesto tento kontinent dnes produkuje téměř čtvrtinu celkové spotřeby kávy. S výjimkou Etiopie mají africké země pěstující kávu jen malou vlastní spotřebu, proto se téměř celá produkce vyváží. Z geografického hlediska je tento kontinent neobyčejně rozmanitý a africké plantáže se rozprostírají v rozsáhlých oblastech severně i jižně od rovníku.

Káva roste také v arabských zemích a Asii. Z Arabského poloostrova – Jemenu se pěstování kávy rozšířilo do klimaticky vhodných oblastí Asie a oblastí Pacifiku. Asi nejznámější káva světa je původem z Arabského poloostrova. Jméno dostala podle jemenského přístavního města Al-Mukha (Mokka), protože zde byla nakládána na lodě. Káva Mokka je již po staletí pěstována na plodných vysočinách Jemenu. Odborníci tvrdí, že jedině Mokka spojuje všechny dobré vlastnosti, které káva může mít do chuťově přesvědčivé a vyvážené kompozice.

PO SKLIZNI


Sušení kávy probíhá ve většině zemí na přímém
slunci, které dužninu kávových plodů zbaví nadby-
tečné vody. Teprve po usušení je káva míchána
do nejrůznějších směsí tak, aby si i náročný
labužník pochutnal.

je zapotřebí ještě mnoho kroků a zdlouhavých procesů, než si zrnko najde cestu i do vašeho šálku. Červený plod kávovníku není vhodný ani k přepravě ani k delšímu skladování, neboť hrozí, že plody zplesnivějí nebo zkvasí vzhledem k vysokému obsahu cukru a vody. Proces zpracování musí být zahájen ihned po sklizni. Ještě v zemi původu jsou kávová zrnka zbavena slupky, dužniny a jsou také dokonale usušena. Dokonce i způsob sušení ovlivňuje kvalitu a zároveň i chuť kávy.

Ještě dva až tři týdny trvá, než jsou kávová zrnka zcela suchá. Poté mohou být balena do pytlů a převážena do skladů k dalšímu zpracování.

Již staří Arabové věděli, že pražená káva rozvíjí svou chuť mnohem lépe než káva v původním stavu. A navíc, nepraženou kávu lze uchovat i šest měsíců, aniž by výrazně utrpěla její kvalita – pražená kávová zrnka ztrácejí na kvalitě velice brzy. Z tohoto důvodu se káva nakupuje a přepravuje v „syrovém“ stavu. Zrnka jsou pražena teprve až v zemi určené pro její spotřebu.

Vysoká teplota při pražení má za následek nádhernou a tolik typickou vůni kávy. Během pražení se barva jednotlivého zrnka postupně mění ze zelené přes žlutou až na výrazně hnědou. Konečný odstín hnědé závisí na teplotě pražení. Čím intenzivnější barva, tím silnější chuť. A nejen teplota pražení ovlivňuje chuť, na té se podílí více než šest set různých aromatických látek. Káva je tak jednou z nejaromatičtějších poživatin vůbec!

NENÍ MOKKA JAKO MOKKA

Tento pojem má dva různé významy. Jak jsem se již zmínil, je Mokka jedním z neznámějších druhů kávy, která se pěstuje jen v Etiopii a některých arabských státech. Ta je potom z přístavního města Mokka lodí přepravována do celého světa. moka je však také jedna z metod přípravy nápoje v konvici s rukojetí. Pravá turecká nebo řecká káva Mokka je velmi jemně mletá, smíchaná s cukrem a třikrát převařená.

Další ze způsobů přípravy je espreso. Espreso má své příznivce nejen v Itálii, odkud tento způsob pochází, ale stále více labužníků si vychutnává kávu po italsku na celém světě. Směsi pro přípravu espresa nejčastěji obsahují zrnka ze Střední Ameriky, která jsou opražena do výrazně tmavé barvy.

Mimo to je každý milovník kávy vybaven svými zcela osobními triky k přípravě chutné kávy. Mnoho z nich nedá dopustit na špetku soli v mleté kávě, která chuť ucelí. Také trocha kakaového prášku nebo na špičku nože cikorky prý chuť výrazně zpříjemní. Někteří kávoví labužníci berou však přípravu svého oblíbeného nápoje až příliš vážně a činí z vaření kávy přesně stanovený rituál. Vaření kávy jako rituál všedního dne.

EXPERT V EVROPĚ

Mezi největší kávové experty v Evropě se bezpochyby řadí firma Tchibo. Je to jedna z těch firem, která kávu konečně praží a distribuuje. Firmu založil v Hamburku v roce 1949 Max Herz. I za poměrně krátkou dobu své existence si značka Tchibo získala mnoho „skalních“ příznivců. Kávová zrnka z různých koutů světa, která po svém dlouhém putování dorazí až do „pečlivých rukou“ Tchibo, jsou zárukou kvalitní a lahodné kávy. V balírnách a pražírnách se připravují nejrůznější směsi kávových zrn tak, aby si i náročný labužník pochutnal.

Pro ty nejnáročnější je zde Tchibo Exklusive, zvlášť vybraná a vysoce aromatická káva. Pro tuto výběrovou kávu jsou vybírána jen ta nejušlechtilejší zrnka z vyhlášených plantáží. Tyto ušlechtilé druhy kávy se pečlivě praží po jednotlivých složkách, aby byla dosažena nenapodobitelná chuť.

Pro milovníky jemné kávy je zde Tchibo Mild. Výjimečně lahodná káva vyznačující se mimořádně jemnou chutí a příjemným aroma. Zrnka do této směsi pocházejí z nejlepších horských plantáží. Pro ty, kteří dávají přednost opravdu silné kávě, je připravena směs Tchibo Gold Mocca. Tuto silnou a povzbuzující kávu tvoří neobyčejně aromatická směs kávových zrn, rostoucích pod tropickým sluncem. Zrna na tuto směs se praží téměř až do černa, aby vynikl její charakter a silné aroma. Méně náročným „kávařům“ jsou určeny směsi Tchibo Zlatý Standard nebo Tchibo Family. Z těchto směsí připravíte snadno lahodnou kávu pro každého. V přípravě nejrůznějších chuťových kombinací mají svou specifickou úlohu i takzvaní „ochutnávači“ kávy – lidé, kteří denně ochutnají i sto dvacet šálků tohoto tmavého moku. Je s podivem, že snad jedině káva se stala „tradičním“ nápojem celého světa. Kavárny se postupně staly středisky společenského života, místem setkání obchodníků, bankéřů, ale i umělců nebo studentů. Než se však káva ujala jako oblíbený povzbuzující nápoj, měla také řadu odpůrců. Byly dokonce pořádány i přednášky proti ní. Ty však měly většinou zcela opačný efekt. Účastníci přednášek se hned vzápětí pídili po nápoji, který podporuje neřest a bezuzdé vášně.  

Category: 1997 / 09

Ač z rozdílného prostředí, ač žili rozdílné životy, jedno je spojovalo. Zapálení pro nově se rodící průmyslový obor se jim stalo osudem. Každý z nich přiložil ruku k dílu dle svého přesvědčení a uvážení. Každý z nich se zasloužil o posun hranice lidského umu. A i když by se mohli zdát vedle vědeckých géniů ověnčených Nobelovými cenami lidmi téměř nicotnými, byli i oni bezesporu velcí.

IGNÁC SCHUSTALA


Ignác Schustala

V prosinci 1822 se manželce kopřivnického rychtáře Schustaly narodil syn. Přestože dostal jméno po otci, nebyl prvorozeným. V roce 1836 nastupuje do učení v manufaktuře Jana Kudlíka v Koloredově u Místku, kde vyráběli dopravní

prostředky tažené koňmi. Po učednických letech si Ignác opatřuje pracovní knížku a vydává se na vandr. Jeho zručnost a píle jej dovedla až do dílen c. k. dvorního dodavatele kočárů Philipa Kollera. Tam zůstává až do roku 1850, kdy se rozhodl otevřít si vlastní živnost. Přes počáteční výrobu kočárů ve stodole svého bratra na Fojtství v Kopřivnici se postupně dopracoval až na továrníka zabývajícího se výrobou železničních vagonů.

Ignác Schustala byl velmi šetrný a pracovitý. Pro služební cesty využíval zásadně nočních hodin, aby mohl být neustále se svými zaměstnanci. Pracoval i dvacet hodin denně a jen těžko nutil své podřízené, aby s ním trávili v práci i neděle. Jeho pracovní tempo bylo důvodem k obecnému povědomí o Schustalovi jako vykořisťovateli. „Nejhorší na tom je, že já se snažím všem pomoci, ale nebude-li továrna vyrábět, nepomůže mi pak nikdo!“ říkal Schustala. Došlo na jeho slova a on musel využít nabídky reprezentanta vídeňského bankovního kapitálu Davida von Gutmanna přeměnit svou továrnu na akciovou společnost. Skutečnost, že firmu budou spravovat lidé, kteří se na jejím budování nepodíleli, se mu stala osudnou. Srdce Ignáce Schustaly takový nápor nevydrželo a on 29. ledna 1891 ve Vídni umírá. Základ, který však Schustala podniku Nesselsdorfer Wagenbau dal, byl předpokladem, aby firma – na přelomu dvacátých let přejmenovaná na Tatru – stála u kolébky výroby automobilů v Čechách.

LEOPODL SVITÁK

Narodil se v roce 1856 v Hukvaldech. Vyučil se zámečníkem, a po nezbytném vandru se vrátil do rodného domu. Nastoupil 18. dubna 1884 jako zámečnický předák v továrně Ignáce Schustaly. Stojí za zmínku, že samotný Schustala kdysi pracoval jako tovaryš u Leopoldova otce.

Od roku 1895 byl Sviták jednou z vedoucích technických osobností Schustalovy továrny. Také proto byl o dva roky později pověřen zahájením prací na výrobě prvního automobilu. Ohledně konstrukce a samotného postupu prací na voze Präsident kolovalo a stále koluje mnoho verzí. Jednou z nich je vyprávění kováře Jana Smudla z Butovic.

„Vrchní mistr Sviták byl pověřen výrobou kočáru bez koní. Protože ředitel Fischer naléhal, aby práce pokračovaly velmi rychle, odjel Sviták do Francie, aby zvěděl více o neobyčejném vynálezu. Při druhé cestě do Paříže přivezl vrchní mistr výkresy a nějaké dokumenty. V kočárovně potom došlo k organizační přestavbě a na automobilu se začalo opravdu dělat. Práce ubíhaly rychle, a tak záhy přišel den, kdy Sviták prohlásil, že nový stroj vyzkouší. Odjel s několika techniky směrem k Příboru, po čtyřech hodinách byli všichni zpět, ale za asistence koňského potahu. Sviták byl sice řádně navztekaný, ale přesto začal ihned s jedním z mechaniků hledat závadu. Posléze bylo zjištěno, že zplynovač domácí výroby dával moc paliva a motor se zahltil. K nefunkčnosti přispěl též vadný magnet od Roberta Bosche z Frankfurtu, který dával slabou jiskru žluté barvy a o nestejnoměrné intenzitě. K tomu ještě klouzaly převodové řemeny. Po opravě však byla druhá jízda úspěšná a ředitel Hugo Fischer všem veřejně poděkoval a nabádal k dalšímu zlepšování a výrobě automobilu. V té době se také ve fabrice objevil nový volontér. Napadal na jednu nohu, sršel novými myšlenkami a jmenoval se Ledwinka. Snažil se přesvědčit Svitáka, že motor musí být umístěn vpředu, aby automobil táhl. Z takovýchto rad nebyl vrchní mistr zrovna odvázaný.“

V květnu roku 1900 se stala tragická nehoda, která změnila život několika lidí. Nechme v tomto případě mluvit dobový dokument:

„Dne 2. t. m. došlo k neštastné události u obce Rychaltice. Dvě příčiny tak daleko od sebe ležící, snaha po vynalézavosti a nebezpečná poloha silnice zavinily neštěstí, kterému padl za oběť lidský život. Na automobilovém voze, zhotoveném v kopřivnické továrně fy. Schustala a spol. vyjeli na zkoušku úředníci firmy Sviták a Brauner, tovární mistr Kuchař a pomocník Bayer. Cestu přes Příbor do Místku podnikli po silnici plné srázů a nebezpečí. Zběsilá rychlost automobilového vozu, který ještě zcela dohotoven nebyl, způsobila, že narazil neřiditelný na pilíř mostu a převrátil se tak neštastně, že Jan Kuchař byl na místě mrtev a Leopold Sviták dostal pravou nohu pod vůz tak neštastně, že mu musela být odejmuta.“ (citace z denního tisku)

Celé neštěstí mělo soudní dohru, která skončila Svitákovým osvobozením patrně jen díky svědecké výpovědi barona Liebiega. Po těžkém úrazu již nemohl vykonávat původní profesi, přesto pracoval v továrně dále jako technický poradce generálního ředitele.

Podílel se na zavádění nových technologických postupů, např. autogenního sváření. I přes rozporuplný profesionální život mu patří čestné místo ve vývoji české automobilové konstrukce.

HANS LEDWINKA

Téměř současně s „narozením“ automobilu se začala ve střední Evropě formovat skupina původně na sobě nezávislých konstruktérů zásadní měrou ovlivňujících vývoj nového dopravního prostředku. Několik z nich pocházelo nebo alespoň své hlavní práce vytvořilo na území budoucí Československé republiky. Mezi tyto génie automobilové konstrukce patřil bezpochyby i Dr. techn. h. c. Ing. Hans Ledwinka, byť se k němu ještě do nedávné doby stavěla česká jurisdikce – řekněme to mírně – odmítavě.

Konstruktér, který stál téměř u všech zásadních technických novinek naší nejstarší automobilky Tatra Kopřivnice, se narodil 1. února 1878 v rakouském Klosterneuburgu. Již v roce 1897 se objevil v Nesselsdorfer Wagenbau Fabriks Gesellschaft jako volontér při stavbě vozu Präsident, prvního automobilu v Rakousku-Uhersku. Pro své mládí nebyl ještě schopen prosadit své pokrokové myšlenky v řešení některých konstrukčních skupin vozu proti dílovedoucímu. Rozpory vyústily v roce 1900 v Ledwinkův odchod k vídeňské firmě Alexandra Friedmana. O pět let později byl znovu povolán do Kopřivnice ředitelem Hugo Fischerem von Rösslerstam. Nyní již jako vedoucí automobilové výroby. I přes nesporné úspěchy s vozem typu „S“ znovu dochází k neshodě s vedením podniku, konkrétně s ředitelem E. Kölblem, a Hans jde v roce 1914 zase do světa. Znovu do Rakouska, tentokrát však k firmě Steyer. Druhé odloučení od severomoravské automobilky mělo pro Ledwinku význam v pracovních kontaktech s později neméně úspěšným automobilovým konstruktérem Ferdinandem Porschem. V té době vratislavický rodák Porsche zkonstruoval vzduchem chlazený letecký motor, který se stal osudovým pro oba dva konstruktéry. Výsledky tohoto „fatálního“ období máme možnost sledovat ještě i dnes. A to jak u automobilů Tatra 700, tak i Porsche 911 a jeho derivátů. V roce 1921 zažila právě rekonstruovaná automobilka Tatra triumfální Ledwinkův návrat. O dva roky později byla jeho práce korunována uvedením do výroby naprosto originálního automobilu Tatra 11. Ve třicátých letech přichází tzv. období aerodynamické. Na vozech typu 570, 77, 87 a 97 pracoval pod dohledem Hanse Ledwinky vedle Ing. E. Uebelackera rovněž i syn Dipl. Ing. Erich Ledwinka.

Válečný požár a hlavně následné nové uspořádání politicko-společenských poměrů se výrazně podepsalo na dalším životě technického velikána Ledwinky. V červnu roku 1945 byl jako zastupující ředitel závodu Ringhoffer – Tatra a. s. zatčen a později souzen „lidovým soudem“ za napomáhání válečnému úsilí Německa. V průběhu „vítězného“ roku 1948 byl odsouzen na šest let s doporučením, aby po vypršení trestu opustil území republiky. V padesátých letech odešel konstruktér H. Ledwinka do Rakouska a později do Německé spolkové republiky. Bavorská metropole Mnichov se stala jeho poslední „štací“. Zemřel 2. března 1967.

Řízením spravedlnosti byl dne 14. února 1992 naším nejvyšším soudem Dr. techn. h. c. Ing. Hans Ledwinka po 44 letech plně rehabilitován.

THEODOR VON LIEBIEG

Nadšený propagátor motorismu, a bez nadsázky katalyzátor českého automobilového průmyslu, baron Theodor von Liebieg, byl představitelem německého kapitálu v Čechách na přelomu 19. a 20. století. Theodorův děd Johann se na počátku devatenáctého století vypracoval z pouličního prodavače břitev a šlí na zakladatele firmy světoznámé pověsti Johann Liebieg and Company, proslulou rozvojem textilní výroby, pro kterou byl Liberec přezdíván „český Manchester“. Vnuk Theodor, obdařený liebiegovským podnikatelským talentem, se ve svých osmnácti letech ujímá v roce 1890 řízení čtrnácti rodinných podniků. Nebyl by to Liebieg, kdyby se nezajímal o právě se rozvíjející automobilový průmysl. Navštívil v německém Mannheimu Karla Benze, který povzbuzen úspěchem svých motorových tříkolek, chystal k prodeji první čtyřkolové vozidlo. Liebieg se pak ve dnech 25. až 27. května 1898 zúčastňuje s vozem Benz Dos distančního závodu Berlín – Lipsko. Nad touhou po dobrodružství zvítězil pud podnikatelský. Baron Liebieg chtěl auta nejen užívat, ale i vyrábět. Až do své smrti v roce 1939 byl nadšeným propagátorem motorismu. Výraznou měrou pomohl k založení moravské automobilky v Kopřivnici. Sám pak vyráběl skvělé automobily RAF v Liberci a odprodejem svých výrobků ovlivnil i rozvoj českého automobilu v Mladé Boleslavi.  

Category: 1997 / 09

Zlé oko plné zloby po mně šlehlo pohledem a vzápětí ta potvora zcela bez okolků zaútočila. Pustil jsem fotoaparát a vrhl se na zem. Rukama a bundou jsem si přikryl hlavu. Nasupený pták prosvištěl těsně kolem mne a obloukem se vrátil ke své kořisti opodál, aby mohl pokračovat v hodování.

Zvedl jsem se z kaluže plné slaného bláta, sebral batoh, fotoaparát a dal se na spěšný ústup. Dravec zaútočil zcela nepokrytě na můj obličej a já neměl chuť riskovat, že se mu útok příště povede. Byl bych se vsadil, že je to sokol, ale z takové blízkosti a ještě přímo při lovu jsem tohoto ptáka viděl vůbec poprvé.

„Sokol stěhovavý může při svých úžasných střemhlavých letech dosáhnout rychlosti 200 až 320 kilometrů za hodinu, takže je vlastně nejrychlejším živočichem na Zemi,“ letěla mi hlavou vzpomínka na vyprávění kamaráda-lesáka.

„Když se tento dravec vrhne ve vzduchu na menšího ptáka, prudkost nárazu rozmetá mnohdy peří oběti a může jí někdy i utrhnout hlavu. Nikdo neví, jak tento tryskáč mezi ptáky dokáže zvládnout ten úžasný střemhlavý let, aniž by ztratil vědomí nebo se roztrhl na kusy,“ pokračoval přítel a mě tehdy ani ve snu nenapadlo, že si svou rychlost bude nějaký sokol zkoušet na mně. Dostalo se mi jasného poučení, že jsem tady nevítaným vetřelcem. Už předtím jsem žasl, s jakým klidem a bezstarostností se koupe mořská vydra jen kousek ode mne, jak až urážlivě bez zájmu o mou osobu se po mořském pobřeží procházejí srny a jeleni. A jen o kousek dál se na skaliscích trčících z moře vyhřívali lachtani a sušili si peří kormoráni. Že mi ale bude některý z těch živočichů tak nepokrytě dávat najevo, že jsem taky k jídlu, to mě drobet zaskočilo.

Poloostrov Olympic s nejvyšší a stále zaledněnou horou Mt. Olympus, sahající do výšky téměř dva a půl tisíce metrů, leží na samém rozhraní Kanady a USA na pobřeží Tichého oceánu. Valnou většinu rozlohy tohoto poloostrova pak zaujímá národní park Olympic, který zahrnuje horské vrcholy, alpínské louky, horský les a především raritu zdejší přírody – údolní deštný les. Do pobřežní části parku pak patří především břehy Tichého oceánu i s četnými ostrovy.

Deštný prales a pobřežní část parku mě zajímaly nejvíc, a tak když na mě zaútočil ten naštvaný pták domnívající se, že mu chci sebrat večeři, zrovna jsem přemýšlel, zda ještě mohu vyrazit dál po pobřeží, nebo jestli bude lépe dát se již na ústup. Břehy poloostrova jsou členité, plné zálivů, průlivů, ostrohů, mysů a říčních ústí – připomínají nádherný krajkový lem na zeleném ubruse deštného lesa, který sahá až na pobřeží. Ten úzký okraj je ale dvakrát denně zaplavován až tři metry vysokým přílivem, na pobřeží navíc často útočí vlny mořských bouří. Nikde na celém západním pobřeží Severní Ameriky nebývají bouře tak zuřivé jako tady. V zimě dosahují pobřežní vlny výšky až dvaadvaceti metrů, ale i ty o hodně menší by vás dokázaly z úzkého pobřeží bezpečně spláchnout do moře. Proto se pohyb po pobřeží řídí něčím, co hodně připomíná jízdní řád. Ještě daleko předtím, než zaslechnete šumění mořských vln, uvidíte na přístupových cestách k pobřeží tabule s časovými údaji o přílivu a odlivu ten který den. Každý, kdo se vydá na pouť po pobřeží, pak musí urazit nebezpečné úseky vždy za odlivu. Celé dlouhé míle není kam se před přílivem schovat, před vlnami by neochránil ani hustý podmáčený les.

Zatímco vrcholky národního parku pokrývá věčný led, úpatí hor od Tichého oceánu zarůstá stále zelený deštný les, který ovšem není tím deštným lesem, který si většinou představujeme – to jest tropický prales nebo džungle. Ten olympský les je do té míry zvláštní a jedinečný, že by si zaloužil i své stejně originální jméno. Jeho základ totiž tvoří jehličnany.

Divotvorná země obřích jehličnatých stromů, které vytvořily katedrálu, pod jejíž klenbu se ukrylo království kapradin, mechů a lišejníků. Tajuplná říše bezpočtu odstínů zelené barvy, ostře ohraničených světelných paprsků i nazelenalého šerosvitu. Udivující spleť rostlin, téměř bezvětří a všudypřítomné vlhko a mokro.

Snad nikde jinde na světě nevytvořila příroda tak specifické podmínky, aby mohlo vzniknout něco podobného. Dokonce ani tady, v národním parku Olympic, nepokrývá deštný prales celé podhůří hor, ale jen několik údolí řek od západu. Zde jsou splněny zcela mimořádné požadavky pro vznik tohoto pozoruhodného ekosystému.

„Především množství srážek musí být hojné a nesmí klesnout pod 2000 mm za rok. V některých místech parku jsou ale srážky až dvojnásobné. Důležitá je také vyrovnaná teplota vzduchu. Denní výkyv teploty se musí pohybovat od 5 °C do 15 °C, maximální výchylka může být od 0 °C do 22 °C,“ vyjmenovává nejdůležitější podmínky ranger v informačním centru na řece Hoh.

„V parku žije asi padesát druhů savců, z toho mezi ty největší patří medvěd, mýval, skunk, kojot, dva druhy jelenů, na pobřeží lachtan, na alpínských loukách v horách zase žije svišť a horská koza. Ze 140 druhů ptáků, kteří žijí v národním parku, je nejpopulárnější orel bělohlavý. Ochrana přírody zde funguje tak dokonale a tak dlouho, že většina zvěře zcela ztratila plachost před člověkem a tak je třeba mít se na pozoru. Především setkání s medvědem může být nebezpečné,“ končí svůj výklad, ale o útočících sokolech neříká nic.

Procházím lesem nasáklým vlhkostí. Listí je promáčené, spadlá větev nezapraská, mechové polštáře měkce pruží, ale přesto zdejší půda není klasická bažina nebo rašeliniště. Terén je tu svažitý, nadbytečnou vodu odvádí řada potůčků a řeka uprostřed zalesněného území. Nedaleký oceán se stará o to, že v tomto lese nikdy nemrzne, hojné jsou ale mlhy, mrholení a deště.

Tichý oceán a ledovcová údolí řek Bogachiel, Hoh, Queets a Quinault poskytla zázemí pro neopakovatelný přírodní systém vzájemně provázaných závislostí atmosféry, reliéfu, vegetace a živočichů. Jsem rád, že jsem ho mohl poznat a že mě tam nic nesežralo.

Category: 1997 / 09

Duhová země – tak bych nazval překrásný kus planety, o kterém jsem do této doby nic nevěděl. Krásné řeky zlatavé barvy s vodou olizující neúnavně úpatí nesčetných stolových hor, tolik typických pro zdejší krajinu. Řeky meandrují v zeleném porostu a svoji sílu demonstrují prostřednictvím mohutných vodopádů burácejících z vrcholů skal do údolí. Canaima, největší a nejkrásnější národní park ve Venezuele, který má rozlohu 3,5 milionu hektarů. Nachází se v části La Gran Sabana, která je o něco menší než Česká republika. Před šedesáti lety tu zbloudilý pilot malého vrtulového letadla Jimmy Angel objevil vodopád, který pojmenoval Salto Angel – „Andělský vodopád“ a je nejvyšším na světě. Padá z kilometrové výšky ze stolové hory do údolí. Jeho burácení je slyšet na kilometry daleko.

LAGUNA S BARVOU COCA-COLY

Vystoupili jsme z letadla a šli obhlédnout nádheru pozorovanou z ptačí perspektivy. Národní park Canaima s lagunou, do které chrlí miliony kubíků vody řeka Carrao, má osm vodopádů. Jmenují se Ucaima, Golondrina, Wadaima, Hacha, Sapo, Sapito, Roudal, Ara. Barva vody silně připomíná slavnou Coca-Colu. Okolo laguny se kupí pár slaměných domečků pro turisty, chýší domorodců a jedna malá restaurace. Je velmi příjemné, že tu nejsou vybudovány hotelové komplexy, které by toto kouzelné místo schovaly do své šedi. Na stromech okolo laguny se v hamakách houpají nahé usměvavé snědé děti, které nezapřou svůj indiánský původ. Po hnědorudé přírodní hliněné cestě jezdí pomalované safari džípy. Asfalt se tu dá vidět pouze na startovací ploše pro letadla.

VZNIK DUHY

V místech, kde jsou vodopády extrémně vysoké, vzniká vodní mlhovina a když svítí slunce, můžeme spatřit i několik duh. Písek v laguně je bílorůžový, místy černě třpytivý. Tento úkaz se dá vysvětlit váhou písku, kdy lehčí částice překrývají těžší. Čtyři největší vodopády nad lagunou vytvářejí spousty bílé přírodní pěny, která se dlouhou dobu drží nad hladinou.

Na březích si indiánské děti hrají s velkými žábami. Prohánějí se v pětimetrových lodích vytesaných z jednoho kusu kmene. Vytvářejí různé zvířecí sochy z písku, koupou se mezi palmami, které jsou zčásti zatopené. Teploty zde dosahují 35 až 40 stupňů. Často se střídají s průtrží mračen i několikrát za den. Veškerá voda z laguny a celého národního parku Canaima končí v nekonečném labyrintu řeky Orinoco.

Večer s indiány chytáme v odlehlých ramenech laguny velké ryby. Kolem nás kvákají stovky obrovitých žab. Místní džungle je plná hadů, indiáni je sbírají a nakládají do lihu. Poté je ukazují na odiv turistům, kteří do této části již dorazili. Zatím ne ve velké míře, ale jsou tu. Přitahuje je tento kus panenské přírody, kde nad hlavami létají hejna ara papoušků, tukanů… Vzduch je prosycen exotikou, je možné spatřit i leguány jasně zelené barvy s délkou 120 cm.

DOBRODRUŽNÁ CESTA K SALTU

Za 130 dolarů na osobu vyplouváme na třídenní výlet k Salto Angel. V ceně je jídlo, pití, ubytování v hamakách, průvodce, doprava. Ve 13 hodin dostáváme první sendviče, ovoce, colu. Velmi milý a sympatický indián Chuan nás odvádí na člun. Celou posádku tvoří tři Češi, tři Němci a tři domorodí indiáni. Tak se začínáme oddávat radostnému opojení z výletu. Nejdříve jedeme motorovým člunem pod vodopády na laguně Canaima, které jsme předtím fotili z letadla. Motorový člun je asi patnáct metrů dlouhý a velmi štíhlý. Je vyřezán z jednoho kusu kmene s příčkami na sezení. Připomíná umělecké dílo. Na jeho konci je lodní motor japonské výroby Yamaha. S člunem děláme kolečko po laguně, přibližujeme se do bezprostřední blízkosti hřmících vodopádů. V rozprášené vodní mlhovině kryjeme čočky našich fotoaparátů. Vodní sloupy jakoby se nás dotýkaly. S naší kocábkou si pohrávají vodní víry. Projíždíme kolem dalších vodopádů. Na druhé straně laguny noříme nohy do bílého písku a jdeme asi hodinu pěšky k nejsilnějšímu z oněch osmi vodopádů Sapo. Voda s průzračnou zlatavou barvou se tvoří tlením listů této tropické lesní oblasti. Dorazili jsme ke gigantickému Sapu, kde se masa vody řítí do prohlubně koryta řeky. Jsou to opět miliony kubíků načervenalé vody. S velkým překvapením zjišťuji, že se dá pod vodopádem Sapo chodit. Věci musí být v igelitu, aby se nenamočily. Je to divoká, dravá řeka. Okolní skály jsou také zbarvené do červena. Vodopád řve a nad našimi hlavami se valí nekončící množství vody rovnou přes skálu do údolí. Je to úžasný zážitek. Hukot, řev a velký vítr tvořený spádem vody, doprovázející průchod vodopádem, jsou fascinující. Cítím napětí a husí kůži. Stačí nepatrný krok vedle cestičky a voda strhne oběť do svého chřtánu. Po sto metrech opět vycházíme na slunce. Nakonec vylezeme až k řece, ze které se vodopád řítí dolů do údolí.


Z Kaskády vodopádu Sapo je vidět daleko do kraje.

Je vidět široko do kraje a my se shodujeme, že Venezuela je zemí stolových hor, vodopádů a duhy. Vidíme nádherné velké červené motýly a spoustu tyrkysových ještěrek. Pak postupujeme dál savanou, míjíme indiánské chýše a opět sedáme do člunu. Jiného, ale stejně hezkého jako ten první. Čtyřicetistupňové horko spojené s vlhkostí vzduchu nám pěkně propotí vše, co máme na sobě. Nasedáme do člunů. Indiánský průvodce žhaví lodní motor a vzápětí naše loďka naráží na první vlny silného protiproudu. Čím více se noříme do labyrintu stolových hor, tím více se řeka člení a četné peřeje nám připravují jedinečný zážitek.

Kolem nás je překrásná krajina. Džungle sahá svými větvemi hluboko do řeky. Projíždíme dalšími peřejemi. Fascinují mě stromy a lijány. Nad hlavami nám létají černí ptáci, velcí asi jako čápi, papoušci a kolibříci, občas prosviští tukan. Bože, to je jízda! Džungle, lemující břehy, je temná a neprostupná. Světlejší místa jsou jen tam, kde se vlévají menší řeky. Nejvíce se nám líbí proplouvat peřejemi. Míjíme spousty stolových hor, jejichž vrcholky jsou v mracích a my se obáváme, aby byl vodopád vidět. Občas se musíme vyhnout velkým balvanům, či mělčinám. Z některých ostrůvků již rostou keře a kytky. Vyhýbáme se vyvráceným stromům vklíněným mezi balvany. Uplavali jsme s naší loďkou několik kilometrů. Jelikož je málo vody, jsme nuceni jít asi hodinu a půl pěšky. Džungle se na chvíli proměnila v savanu díky vypálení způsobenému lidskou rukou.

OPĚT NA VODĚ

Plujeme dál. Voda je občas jako olej, líně se táhne, je stojatá, bez vlnky. Černá a strašidelná. Jinde bouřlivá, peřejovitá, veselá, ale o to více nebezpečná svými kameny vyčnívajícími ze dna. Podle usazenin v korunách větví je patrné, že tu voda dosahovala přes čtyři metry. Není možné zastavit u břehu a vystoupit. Tropické stromy svými větvemi dosahují délky i deseti metrů od břehu. Jsou jen kousíček nad hladinou a břeh je tak porostlý hustou vegetací, že by neproklouzla snad ani myš.

Pronikáme hlouběji do džungle. Stolové hory obklopují koryto Carraa. Z každé „stolovky“ tryská nepřeberné množství menších či větších vodopádů. Padesátimetrové nebo stometrové nás již neudivují jako při prvním setkání. Jsou jich desítky, snad i stovky. Stále víc proti proudu se blížíme k našemu cíli. Čeká nás ještě jedna noc.

Zastihla nás divoká průtrž mračen. Déšť bičuje ze všech stran. Není kam se schovat. Po další hodině plavby, kdy jsme naskrz promočení, přistáváme u břehu. Mezi pralesními stromy je zastrčená, domorodci postavená velká chýše. Zde přespáváme.

ZASLOUŽENÝ ODPOČINEK

Věšíme své hamaky a připravujeme se na noc. Déšť neustále bubnuje do plechové střechy. Lekám se pohledu na obrovské žáby, které váží nejméně kilo a líně poskakují pod našimi hamaky. Vyčerpávající krásný den způsobil, že jsme usnuli, jako když nás do vody hodí, a necháváme si zdát sen o pověstném vodopádu.

Ráno nás probouzí řev papoušků, kteří se přilétli zvědavě podívat na naše vstávání. Nebojí se a pořád se naparují.

Vychází sluníčko a nastává další pěkný den. Průvodce Chuan dělá snídani z kukuřičných placek – typické zdejší jídlo. Vyplouváme vstříc našemu cíli. Řeka se zužuje, opouštíme koryto řeky Carrao a menší říčkou se dostáváme stále proti proudu dál. Říčka je menší, ale o to divočejší. Máme za sebou další dvě hodiny plavby. Pro jistotu si navlékáme nafukovací oranžové vesty. Životní prostředí indiánům nic neříká. Pozoruji, jak jeden z našich dalších průvodců vylévá asi půl litru nějakého použitého oleje do řeky. Vzápětí se udělá velká mastná skvrna, kterou proud odnáší na své pouti do Orinoca. Ptám se, proč to dělá. Odpovídá, že řeka je velká.

Po včerejších vydatných deštích hladina řeky stoupla o celý metr. Opět se objevují divoké peřeje, až se mi hrdlo svírá. Nad nimi tentokrát poletují malí ptáci podobní našim vlaštovkám. Menší řeka, po které postupujeme dál a dál, má stále červenější barvu.

JE TO ON! GIGANT! KRÁL!

Konečně se objevil král mezi všemi vodopády světa! Po dlouhé plavbě, kdy jsme projeli další z nesčetných zatáček, se nečekaně objevil. Devítičlenné posádky se zmocnilo bouřlivé nadšení a údiv. Po těle mi naskočila husí kůže. Přede mnou se vynořil úkaz, který budu mít nadosmrti pevně zarytý v paměti. Z veliké dálky vidím hustý proud vody padat z nepopsatelné výšky do džungle. Ještě asi dvacet minut pokračujeme proti proudu, než se rozhodneme v rudé řece zakotvit. Poslední metry, poslední peřeje.

VELIKÁN SALTO ANGEL

Vystupujeme na břeh. V dravé vodě přivazujeme náš člun několika lany, aby ho řeka neodnesla na své pouti do šedých vln Orinoca v podobě rozlámaných prkýnek. K samému úpatí Salta nás ještě čeká víc než hodinová cesta pěšky. Jdeme po téměř nevyšlapané cestičce. Burácející vodopád hřmí, až uši zaléhají. Kmeny stromů jsou až do výše jednoho metru porostlé mechem. Vzduch je prosycen pachem tlejícího dřeva. Brodíme se přes další pětimetrový potok červené barvy s hloubkou ke kolenům. Stoupáme výš a výš. Náš cíl je vzdušnou čarou vzdálen asi dvě stě metrů. Brodíme se menšími bažinami a kalužemi, jsou stejné barvy jako řeka Carrao. Namáhavě překračujeme vystouplé kořeny stromů. Doprovázejí nás zvuky nahánějící mráz po zádech. Hmyz, který je vydává, nazývají domorodci „čičara“. Připomíná něco mezi hrou na varhany a motorovou pilou. Vedle nás jsou liány silné jako pěst. Pověsili jsme se na jednu tři a vydržela.

Salto Angel je víc než 16x vyšší než pověstné Niagary. Vysoký je podle stavu vody od 805 metrů až do 1050 metrů. V průměru se počítá 979 metrů. Indián Chuan vypráví, že při malém stavu vody se dá vylézt až k prameni řeky, ale to by bylo na několik dalších dní.

Míjíme čarokrásně rudé květy ve tvaru pusy s vypláznutým jazýčkem, připomínající znak rockové skupiny Rolling Stones. Stoupáme stále výš po strmé kamenité pešině, až skončíme na obrovských balvanech, pár metrů od vodopádu. Je to paráda, jsme mokří, ale spokojení. V hlubokém kaňonu pod námi se zrovna tvoří duha. Ten pohled se snad nedá ani popsat. Nahoře padá velké množství vody a pod vodopádem, jako by silně pršelo. Je to tím, jak se voda z téměř kilometrové výšky rozpráší. Dole voda stéká z blízkého i dalekého okolí a opět vytváří prudkou, dravou řeku plnou kaskád. Je to neuvěřitelné, co všechno může příroda stvořit. Dopadající voda vytváří v širokém okolí vichr. Stěží je slyšet hlas mých přátel. Mnoho kilometrů naproti přes údolí jsou také obrovité hory, odkud rovněž vytékají menší i větší vodopády. Indiáni mi španělsky vysvětlují, že na vrcholu této stolové hory, která se dotýká mraků, je velká, mnoho kilometrů široká přírodní deska. Každý den tam prší, a tak se utváří řeka padající do této prohlubně s názvem Salto Angel.

INDIÁNI S FOUKAČKAMA

Cesta zpátky je velice rychlá, jedeme po proudu a do člunu cáká voda ze všech stran. Snažíme se pomalu vstřebat klenot, který jsme viděli. V Camaracotu uléháme po vydatné večeři do hamaků. Ráno vstáváme a pokračujeme směrem Canaima. Jsme již opět na řece Carrao. Poslední noc proběhla jako vždy za vydatného deště, ale nyní se mezi mraky zase tlačí slunce. I když se mažu indulonou, jsem už pěkně opálený a loupe se mi nos. Po proudu téměř letíme. Na klidnějším toku řeky Carrao vystupujeme z lodi a prodíráme se vypálenou džunglí, kde zůstaly jen velké ohořelé kmeny a mezi nimi nově vypěstované keře juky. Mají to na svědomí „foukající indiáni“. Živí se pěstováním této plodiny, divokými ananasy a lovem pomocí ostrých malých šípů, které vyfouknou z více než třímetrové foukačky. Předvádějí nám, jak na vzdálenost patnácti metrů zasáhnou na každý pokus krabičku od sirek. Pokouším se o totéž a jsem překvapen, s jakou přesností a účinností tato zbraň funguje.

Jejich vesnice čítá pět domů. Jsou postavené z klasického materiálu. Bambus, palmové listí. Po pár sklizních místo opustí a vydají se hledat další nevyčerpanou půdu, kde nejdřív vypálí původní porost, čímž poznamenají ráz krajiny. Kmeny, které kácejí, porážejí asi 1-1,3 metru nad zemí. Ohořelé vysoké pařezy kazí okolní krásnou scenérii džungle. Mezi jukou vidím růst divoké ananasy, které mají krásné načervenalé květy. Ochutnávám od indiánů nějaký neurčitý alkoholický drink, který vyrábějí ve velkých kádích, do nichž mísí chlebové placky. Chutná jak nastrouhaná řepa. Okolo poletují mouchy. Riskuji případnou úplavici, kterou jsem již jednou prodělal.

LETECKY NA SALTO Nechci se ještě rozloučit se Salto Angel, a proto se po návratu do Canaimy, což je lodí asi 150 kilometrů po proudu, rozhoduji podniknout cestu zpět letecky. Lodí jsem vzdálenost překonal za dva dny, letadlem mi to trvalo necelých padesát minut. Pronajímám si za 80 dolarů miniletadlo, které poletí k Saltu, udělá nad ním dvě kolečka a poletí také do Ciudad Bolívar. Letadlo, typ podobný starému čmeláku, mi připadá jak trabant mezi japonskými auty. Nevím, jak budu fotit přes špinavé plexisklo. Startujeme. Letadlo skáče, drncá, nedoléhají dveře, takže to pěkně protahuje. U kolena mám díru na tři prsty. Jsem zvyklý jezdit taxíky, ale aerotaxi využívám poprvé v životě. Snad i naposledy. V letadle jsem s jedním venezuelským novinářem a pilotem, který se mi ani trochu nelíbí. Pilot-penzista má zarudlé oči a nepřítomný pohled. Baví se s novinářem a já mám pocit, že ani nekouká na těch pár budíků před sebou. Kouří a vajgly vyhazuje z okna. Bojím se a začíná se mi dělat špatně od žaludku. Letíme nad známou lagunou s jejími osmi vodopády. Řeka Carrao je z výšky černá jako uhel. Letíme nad venezuelskými deštnými pralesy. Množství vodopádů je vidět lépe než z lodi. Napočítám asi padesát vodopádů a přestávám. Letíme nad „stolovkama“. Je krásně vidět, dělám si celkovou představu o vrásnění půdy, kdy se okolní nížiny propadly a původní pozemky (stolové hory) zůstaly. Kdysi to byla rovná plocha, velká savana. Prales pod námi mi připadá jako zelené peklo. Nad námi se kupí černé deštné mraky střídající se s azurovou oblohou. Množství vodopádů se už jistě přehouplo přes stovku. Pod námi se občas objeví malé bílé mraky. Kolem stínu letadla se tvoří čtyřbarevná duha. Už vidím Salto Angel – všechny ostatní vodopády v této krajině strká hravě do kapsy. Pilot, vedle kterého sedím, pozoruje, že mi překáží před objektivem. V hluku motoru mu nerozumím. Bere mi foťák, pouští řízení a snaží se fotit. Začínám panikařit, navíc se dostáváme do vzduchové bubliny a propadáme se o několik metrů níž. Vytrhávám pilotovi foťák a křičím, že ty fotky nejsou zase tak důležité. Nakonec děláme dvě slíbená kolečka nad Saltem. Párkrát mačkám spoušť. Plexisklo a špatné počasí se spolčily proti mně. Nabíráme směr Ciudad Bolívar. Proběhlo to moc rychle. Vítr je tak silný, že se bouchám hlavou o strop letadýlka. Pilot je zcela klidný. Přeletíme celou oblast „EMBALSE DEGURI“ s močály a potoky. Pohled je to moc hezký, ale dal bych cokoli za to, abych byl už na zemi. Před sebou vidím Ciudad Bolívar, za ním se leskne hladina Orinoca. Při téměř dvouhodinovém hrůzostrašném letu jsem probral celý svůj život. Hurá! Šťastně přistáváme! Neváhám ani na vteřinku a jdu na panáka. Loučím se při sklence karibského rumu se Salto Angel. Na světě je plno krásných divů matky přírody, ale na tento budu vzpomínat celý život…

Category: 1997 / 09

Světlá místnost je zaplněna lidmi až k prasknutí. Chybí židle a tak ti, co přišli později stojí kolem zdí, aby nebránili v pohledu šťastnějším sedícím. Téměř všichni se navzájem znají. Velkým bílým ubrusem pokrytý stůl je obsazen stohy detektivních knížeček. Na ulici je nesnesitelné vedro, ostré sluneční paprsky bodají do očí, triumf slaví orosené sklenice piva a prostorem bílé místnosti exploduje potlesk. Je určen nejlepším detektivkářům České republiky a sousední ulicí právě spěchá policejní auto se zapnutou houkačkou.

Již třetím rokem se daří napínat české čtenáře knihám z edice Na horké stopě. Útlé časopisy formátu A5, jež vycházejí jednou za měsíc, jsou trochu zvláštním projektem, který se zrodil v hlavě novináře Romana Cílka – jak sám říká – už hodně dávno. Co je tedy vlastně na těch „obyčejných detektivkách ke čtení do vlaku“ neobvyklého?

Všechny povídky vycházející „Na horké stopě“ spojuje jedna postava a tou je novinář Jakub Kramář (podle autora projektu reportér magazínu Koktejl). Samozřejmě, že všechny krimi povídky nepíše sám pan Cílek a právě to je pozoruhodné. Tým tvoří čtyři autoři: Roman Cílek, Antonín Jirotka, Jana Moravcová a Jan J. Vaněk. Čtyři autoři, čtyři odlišné bytosti, čtyři různé pohledy na svět a jedna ústřední postava pro všechny jejich příběhy. „Ono mít společnou postavu má své výhody i nevýhody. Má dány dopředu hlavní vlastnosti, které musíme akceptovat. Máme tedy jasno v tom, kdo je Jakub Kramář. Na straně druhé v těch prvních příbězích se obalovala dalším a dalším masem, kdy jsme přidávali drobnější vlastnosti a obklopovali ji vedlejšími postavami,“ vysvětluje Jan J. Vaněk a dodává: „Já jsem začal psát detektivní povídky vlastně z nudy a z žertu. Původně jsem povoláním kulturní redaktor. Pak někoho napadlo začít psát a tisknout soudničky. Nikdo se k tomu neměl, ale já jsem řekl – pcha, napsat soudničku to mám za půl hodiny. A pak jsem je psal osm let. Dnes jsou to už povídky.“

„Já a Honza Vaněk pracujeme v časopise Policie, takže máme vcelku témat dostatek. Dostáváme se ke skutečným případům docela často,“ pronáší barokně vyhlížející Antonín Jirotka. „Víte, my bychom všichni velmi rádi napsali nějaký velký detektivní román, ale není vydavatel, který by ho vydal,“ krčí rameny spisovatel.

Nad sklenicí piva sedí proti mně jediná žena v Horké stopě – spisovatelka Jana Moravcová, kterou, jak sama tvrdí, vždy zajímaly záhady. „Mé prózy měly k detektivce vždy blízko a detektivky k povídkám se záhadou. Já se vám přiznám, já totiž vůbec nemám ráda vraždy. Mně je bližší tajemství, neznámo a někdy i nepochopitelno,“ usmívá se paní Moravcová. „Ale víte, co je mi líto? Že je kolem nás tolik námětů ke kriminálním povídkám. To mě dost děsí.“

Novinář, hlavní postava všech detektivních povídek. Proč právě Jakub Kramář? „Novinář, to je člověk, který může téměř vše. Riskuje přitom, že mu někdo může rozbít ústa nebo že bude mít průšvih. Je to pátrací, charakterní a férová postava, je to prostě chlap Jakub Kramář. Pravda, jde trochu po senzaci, ale je také velmi citlivý. Není to žádný ranař,“ líčí svou ideu Roman Cílek a rukou si pečlivě přidržuje na kufříku postaveného Havrana. Před pár minutami ho získal coby autor nejlepší detektivní povídky roku 1996. Všude kolem nás proplouvají lidé, cvakají spouště fotoaparátů a někde v místnosti se také potulují další tři havrani – „stříbrný“, „bronzový“ a „památeční“.

Postava Jakuba Kramáře a jeho příběhy zaujaly i Českou televizi, a tak se možná dočkáme původního detektivního seriálu. „My, co píšeme Horkou stopu, se všichni navzájem už dlouho známe. Jsme kamarádi a to hodně pomáhá. Nemáme mezi sebou žádnou rivalitu,“ krčí rameny pan Cílek a doplňuje: „Já bych byl rád, kdyby se o našich knížkách dalo říci něco podobného, jako se říká třeba o Chandlerovi. A totiž, že Chandlerovy knihy řeknou o Americe víc, než deset sociologických studií.“ Havrani jsou rozdáni, detektivní knížky rozebrány a pivo dopito. Opadá hluk a místnost začíná být osamocená. Po schodech nahoru, projít pasáží a přivřít oči proti panovačnému slunci. Někdo mávne nad sešitky s kriminálními povídkami znechuceně rukou, jiný si je koupí do vlaku, aby lépe uběhla cesta a někdo další právě vytáčí číslo 158.  

Category: 1997 / 09

„Kapesné jste si jistě vzali. Doporučoval jsem tak 300 až 500 franků. Veškeré zbraně už máme naložené. Střelný prach bude zajištěn na místě vylodění,“ oznámil všem pan Vlastimil Schildberger, soudní znalec v cenových odhadech zbraní, chladných i palných. V této chvíli však už velitel autobusu, i když ještě v civilu také generálmajor a velitel granátnického praporu 1. moravského pěšího pluku. „Doufám, že nikdo z vás si nezapomněl pas. To by mohlo ohrozit konečný výsledek naší mise,“ dodal a pohodlně se usadil do sedačky za řidičem.

To, že pojedu na Korsiku, jsem se dozvěděl pouze několik dní před odjezdem. Pokládal jsem to za běžný turistický zájezd a o nějaké speciální misi jsem neměl já a pravděpodobně ani kolega Michalec, který mě na cestu vyslal, potuchy. Ocitl jsem se ve společnosti lidí, jejichž jediným smyslem života byly zbraně, vojenská taktika a dějiny bitev. Byl jsem z toho poněkud nervózní.

VYLODĚNÍ V AJACCIU

O dvacet čtyři hodin později, po neuvěřitelně lehkém a bezproblémovém přejezdu Rakouska a Itálie, jsme v tichosti zaparkovali autobusy v přístavu francouzského města Nice. Po vyřízení běžných formalit spolykalo břicho ohromné trajektové lodi společnosti FERRYTERRANEE naše autobusy jako velryba plankton. Po několikahodinové plavbě jsme kolem poledne přistáli v liduprázdném přístavu Ajaccio. Ostrov Korsika, rodiště velikána jménem Napoleon Bonaparte, nás přivítal bez jakékoli pompy. Namodralé pahorky na pozadí města se třepetaly v sálavém vedru. Vylodění proběhlo bez nejmenších problémů. Nikdo se nenamáhal cokoli zkontrolovat. Do mého podvědomí se však počaly vkrádat útržky pochybností.

Nastoupili jsme do rozpálených autobusů a asi po hodině jízdy dorazili do stanového tábora. Všechno tu bylo velice účelné. Stany vybavené železnými postelemi, vojenskými přikrývkami a prostěradly zatavenými do igelitového obalu. Společné umývárny pouze se studenou vodou, sprchy i záchody dodávaly tomuto prostředí velice strohý ráz. Ocitli jsme se daleko od moře, města i civilizace. Místo bylo vybráno účelově za jistým záměrem. Odpoledne jsem strávil procházkou po lese a poleháváním v rozpáleném stanu.

VEČEŘE POD PALMAMI

Teprve po setmění jsme vyrazili na společnou večeři. Veškeré mužstvo se posadilo v rozlehlé zahradní restauraci. Několik pikolíků poletovalo svižně mezi nimi a roznášelo předem připravené jídlo. Já jsem měl tu čest sedět s panem Guy Lannoyem, který mně byl představen naší tlumočnicí Evou jako majitel společnosti CORSIKA MARITTIMA. U stolu seděl též pan Vlastimil Schildberger, který zde už zjevně nepůsobil jako pouhý cenový odhadce a průvodce autobusu. Vedle něho, jak jsem se dozvěděl od své kolegyně paní Hůrové, seděl také ještě v civilu – velitel rakouských horských myslivců. Paní ing. Irena Antlová, majitelka cestovní kanceláře IBIS, se držela v pozadí, ale když promluvila, dodávala její zvučná francouzština na pikantnosti celé atmosféře večera. Společně s námi sedělo i několik Poláků. Jejich účast při večeři byla v té chvíli pro mne velkou neznámou. Jedno je jisté. Pan Lannoy je měl pod kontrolou. Občas si je bral stranou, kde spolu tiše mluvili a divoce gestikulovali. Večer probíhal – abych tak řekl – ve velice přátelské atmosféře. Dávám si však za vinu, že jsem z průběhu hovorů téměř nic nepochytil, neboť má znalost francouzštiny začíná i končí slůvkem „merci“.

PŘÍPRAVA


Jedním z rakouských granátníků byl i malý chlapec –
Bohuslav Adámek z Brna. Samotných bojů se nezú-
častnil, ale na přehlídkách stával v první řadě.

Druhý den ráno mě probudil lomoz čilého vojenského tábora. Ranním vzduchem se ozývalo halasné pokřikování rozjařených vojáků, hlasitý smích několika samaritánek a řinčení rozebíraných zbraní. V rychlosti jsem naklusal do přecpané umývárny a ošplouchnul si rozespalé oči studenou vodou. Po celém táboře se to hemžilo desítkami rakouských granátníků v bílých vlněných uniformách a vysokých černých botách. Někteří už měli na zádech plné polní a na hlavách naražené vysoké medvědí čepice. Tu a tam jsem zahlédl hnědou uniformu rakouských dělostřelců nebo zelené mundury rakouských horských myslivců. Do útrob autobusů se naložily vyleštěné kanony, bedny se střelivem a další vojenská výstroj a výzbroj.

Během několika minut jsme odjeli posnídat do stejné restaurace jako včera večer. Snídaně však už dnes probíhala rychlostí vlastní všem vojenským batalionům.

PŘEHLÍDKA

Na nábřeží, na místě nazvaném Miot, kam jsme po snídani odjeli, bylo postaveno vojenské stanové ležení a kolem to bzučelo jako v úle. Vojáci mnoha národností, především Francouzi, ale také Belgičané, Švýcaři a k mému velkému překvapení i Rusové, zde dolaďovali poslední technické nedostatky. Břitké povely protínaly horký vzduch a pochody jednotlivých oddílů se střídaly s přehlídkovými bravurami. Úderem jedenácté se na povel generála Sokolova (Rus ve službách francouzské armády), který velel všem složkám tohoto neuvěřitelného uskupení, vydaly všechny jednotky na pochod městem. Polední vedro vykonávalo své a vojáci navlečení do neuvěřitelně teplých stejnokrojů pomalu ztráceli síly. Několik jich kolabovalo a ostatní, kteří přežili mnohakilometrový pochod, vypili hektolitry minerální vody.

Na náměstí Austerlitz, pod mohutnou sochou Napoleona Bonaparte, na místě zvaném La Grotte, předal zástupce naší jednotky dar starostovi města. Až do této chvíle jsem všechny události, které se hromadily kolem mne, pokládal za skutečné slavnosti s jakýmsi nedefinovatelným nádechem frašky. Pořád mně v tom něco nehrálo. Můj instinkt volal po obezřetelnosti. Soustředil jsem se na jednoho rakouského dělostřelce jménem Božej Urbanski. Už jeho polské jméno napovídalo, že tady někde bude klíč k hádance. Sledoval jsem ho na každém kroku a k večeru jsem zjistil, že jsem se nemýlil. Zahlédl jsem ho ve chvilce volna, jak si v davu lidí živě povídá s jedním z Poláků, kteří se zúčastnili včerejší večeře.

CITADELA

Před smrákáním opustil Božej Urbanski svou jednotku a vydal se společně s jedním spolubojovníkem k pevnosti. Pod záminkou slavností a za pomoci polsky mluvícího důstojníka z kasáren se oba dostali do přísně střežené zóny. Nevím, jak byla operace zajištěna, ale během několika dalších minut obsadili rakouští granátníci a myslivci celou pevnost. Stávající posádka pod vlivem nečekaného vývoje událostí opustila ve zmatku objekt kasáren. Oslava vítězství však byla předčasná. Francouzské jednotky společně se svými spojenci Švýcary a Belgičany zahájili zdrcující útok. Naši spojenci, kterými podle dohody měli být elitní vojáci ruské armády, se převlékli do francouzských uniforem a od moře napadli vysoké zdi pevnosti. Celé město se otřásalo mohutnými dělostřeleckými salvami, třeskem zbraní a výkřiky raněných. To, že nenápadný Božej Urbanski hrál klíčovou úlohu, se mi potvrdilo v průběhů bojů. Nechal se zajmout i se svým dělem, aby potom ve chvilce nepozornosti stropil v týlu nepřítele hotovou paseku. Ještě než slunce stačilo sklouznout na obzoru za Krvavé ostrovy, zavlál nad pevností prapor císařských jednotek, které se staly zárukou znovu získané svobody. Tisíce lidí se shromáždily kolem pevnosti a provolávaly slávu novému guvernérovi ostrova, kterým se stal po zásluze pan Guy Lannoy.

I já jsem cítil velikost okamžiku. V zápalu euforie jsem přestal mačkat spoušť svého fotoaparátu a stal se na okamžik jen pouhou figurkou ovládanou davem a nadšením. Jen Bůh ví, jestli toho lituji.

Během několika příštích dnů ovládly jednotky rakouské armády celý západ ostrova. Přístav Porto podlehl jako první a dobytí Calvi a Bonifacia bylo už jenom rutinní záležitostí. Na závěr bojů jsem dostal od guvernéra pana Guy Lannoye pamětní publikaci s jeho vlastnoručním podpisem a vyjádřením díků.

„Doufám jen, že budete pravdivě informovat světovou veřejnost.“

Na naší straně se žádné velké oslavy nekonaly. Narazilo se jen několik dovezených beček piva a mužstvo nemuselo dodržovat večerku. Většina vojáků už toužila po urychleném návratu domů. Abychom nebudili zbytečný rozruch, odjeli jsme z Korsiky tajně nočním trajektem do Marseille. Po jednodenní zastávce v Itálii, kde jsme se trochu odreagovali a načerpali nové síly, jsme pokračovali přes Rakousko na cestě do vlasti. Ani na našich hranicích jsme se nedočkali žádné odezvy. Připadalo mi, že jsme všem lidem úplně lhostejní.

Do Brna jsme přijeli v pozdních nočních hodinách. Vytratil jsem se z autobusu a splynul s čekajícím davem na nádraží.
Cestu reportéra sponzorovala cestovní kancelář IBIS – Lužova 26, 613 00 Brno tel. 05/57 49 07 nebo 0603 41 17 96.vy  

Category: 1997 / 09

Zřejmě málokterá země na světě prodělala během posledních dvaceti let tak překotné změny jako Jemen. Ještě do šedesátých let vstupoval s regulérním středověkým uspořádáním: o všem rozhodoval panovník, státní aparát či infrastruktura prakticky neexistovaly, soudilo se podle zvykového práva, města včetně hlavního se na noc zamykala, platilo se stříbrnými tereziánskými tolary. Země spotřebovávala pouze to, co sama vyrobila. Po násilném ustavení republiky skočili Jemenci rovnou do dvacátého století. Stát se otevřel světu a pomalu si zvyká na zboží a vliv západního světa. Stále však Jemen platí za nejpůvodnější arabskou zemi.

SLOVO NÁČELNÍKA

Na kamenných hradbách městečka Kawkaban v severojemenských horách stojí vousatý padesátník se samopalem v ruce. Pomalu se rozhlédne po okolí, opře kvér o zem a zapaluje si cigaretu. Jeho služba působí na první pohled komicky. Kolem je klid, nelze čekat žádné ohrožení. Přesto však osada postavená na těžko přístupném skalním výběžku dodržuje staletími protřelá pravidla: krátce po setmění se zamyká jediná brána a na opevnění se střídají stráže.

V posledních několika letech se však život městečka změnil. Po zbrusu nové, v krkolomných serpentinách vinuté asfaltce přijíždějí noví narušitelé, proti nimž stráž na hradbách nezasahuje. Nechají se v terénních autech dovézt úzkými prašnými uličkami až před nedávno otevřený hotel, povečeří ve čtyřikrát předražené jídelně a s plnými žaludky okukují z hrubě otesaných kamenů poskládané domky. Místní lidé, především zemědělci a námezdní dělníci, z cizinců nadšeni nejsou, ale rozhodli se být trpěliví. Penězmi překypující Evropané mohou z občanské války bombardováním poznamenanou, zpola vylidněnou osadu postavit na nohy.

Podobné dilema řeší celá země na jihozápadním cípu Arabského poloostrova, kterou antičtí autoři pokřtili „Šťastná Arábie“. Minulost, proslavená rozvinutým zemědělstvím, příběhem o královně ze Sáby, či srdnatým odporem proti tureckým dobyvatelům, je sice v nenávratnu, Jemen ale stále není obvyklou turistickou atrakcí. Ve své severní polovině zachovává kmenové společenské uspořádání. Na území každého kmene platí jako zákon slovo náčelníka, teprve pak autorita státu. Přitom některé zvyky zní našemu uchu skutečně archaicky: běžně uplatňovaná krevní msta například končí v okamžiku, kdy vrah požádá o azyl v sousední vesnici. Vykonání msty by pak znamenalo hrubou urážku hostitelské vesnice.

ZBRAŇ JAKO ŽIVOTNÍ STYL

Každá oblast tradičně uzavřené konzervativní země si postoj k cizincům řeší po svém. Zatímco v odlehlé vesnici Suk Inan zahánějí dotěrné turisty kamením, další vysoko v horách položená osada Shihara prodává povolení k vjezdu několikrát dráže než stojí vstupní vízum do samotné země. Na území beduínů v pouštích kolem hranic se Saudskou Arábií, jež vláda nemá pod svou kontrolou, odmítají jemenští řidiči vůbec jezdit. Beduíni si turisty vozí sami svými terénními auty, a cizím konkurentům již několikrát pro jistotu ty jejich zabavili.

Výlet po Jemenu navíc není zcela jednoduchou záležitostí: asfaltem jsou vybavené pouze hlavní tahy. Opustit tuto cestu, znamená jít pěšky nebo si zaplatit drahý odvoz. Ne všem se takový nápad musí vyplatit. Jen za poslední čtvrt rok uvedly světové agentury tři případy turistů zajatých horskými kmeny, které si požadavkem výkupného chtějí vylepšit vlastní rozpočty. Všechna podobná dramata ale zatím končí překvapivě dobře: se zajatci je dobře zacházeno, a buď je kmeny propustí samy, nebo svoboda přijde po ofenzivě vládního vojska.

Ovšem i z dalších důvodů mají první pocity cizince po příjezdu do země daleko ke klidu. Nejde o to, že Jemenci na severu nosí za pasem tradiční dýky (džambije), s nimiž – kromě případné obrany – o svátcích nebo svatbách tančí na ulicích bojové tance. Obava plyne z mužů, často i pubertálních hochů, ozbrojených kalašnikovy, pro jejichž držení neexistuje žádné omezení. Po počátečním šoku si však každý zvykne. Pro Jemence je zbraň po staletí zcela samozřejmou součástí života. Lze to pochopit nejen při pohledu na samopalníka ve frontě na zeleninu, vedlejším sedadle sběrného taxíku nebo na pátečním výletě s rodinou. Vesnice v horách (hory tvoří tři čtvrtiny plochy severní části státu) stavěné jako pevnosti jsou zvyklé obstarat si vlastní bezpečnost samy.

SAMA MEZI MUSLIMY

Přes popisované speciality a měsíční občanskou válku mezi severem a jihem v roce 1994 je Jemen považován za jednu z nejklidnějších arabských zemí a letité konflikty na Blízkém východě se ho v podstatě netýkají. Pokud cizinec dodržuje nepsaná pravidla (například neprovokuje střídmým oblečením, nefotografuje ženy a podobně), nepouští se hlouběji do hor či pouště a v nebezpečí dokáže reagovat několika arabskými slovy, pozná v Jemenu příjemnou, vstřícnou zemi. Do opačné situace se během své cesty dostala mladá Angličanka Janet. Při procházce starým jihojemenským městem Sayunem ji překvapila prastará reakce arabské ulice vůči nevítaným cizincům – házení kamení. K uvedení do pohybu malé pouliční bojůvky přitom stačila maličkost – odmítnutý bakšiš. „Děti mě kameny zahnaly do úzké ulice, a tak jsem prosila o pomoc dospělé. Ti ale přede mnou zavřeli dveře,“ líčí své trable Janet.

Drtivou většinu turistiky obstarávají cestovní kanceláře (v Praze dokonce jemenští úředníci individuální víza odmítají vydávat), sóloturisté ovšem nejsou výjimkou. Rozruch v silně konzervativní jemenské společnosti vzbuzuje belgická studentka Elisabeth. Důvod je jednoduchý – i ona jako žena totiž cestuje sama. „Lidé se mě tu ptají, jestli se mě moje rodina zřekla,“ popisuje usměvavá přírodní blondýnka v brýlích nechápavost okolí. Podobné otázky ale nejsou v tradičně mužské společnosti (ženy se zde na veřejnosti pohybují nesrovnatelně méně, vždy v doprovodu muže z rodiny a zcela zahalené) jedinou reakcí Jemenců vůči osamělé cestovatelce. Nezahalená cizinka je jednou z mála příležitostí, kdy mohou muži v Jemenu spatřit obličej cizí ženy. Navíc vůči nemuslimce přestávají platit obvyklé konvence. Co to znamená, pocítila na vlastní kůži i Elisabeth: „Občas se mi stává, že na mě muži sahají. Mají pocit, že když jedu sama, tak vlastně patřím všem.“

HLINĚNÁ MĚSTA

Přes všechny komplikace si odlehlá země na cizince zvyká. Nic jiného ani nezbývá. V Jemenu se téměř žádné zboží nevyrábí a vládní úřady se netají tím, že právě turismus vedle nedávno objevené ropy a zemního plynu přinese pokleslé ekonomice dolary. V zemi ale zatím nejsou luxusní hotely či restaurace a sami bohatí Jemenci chodí na čaj do stále stejné špinavé pouliční jídelny, jak jsou léta zvyklí. V posledních letech vznikají nové čtvrti s japonským či západním zbožím, to vše je ale určeno Jemencům s plnou peněženkou. Pro turisty je důležitější, že kromě dramatické horské krajiny (hlavní město San’á je 2200 metrů nad mořem) nacházejí v Jemenu prakticky nedotčená města, která od středověku víceméně nezměnila svůj vzhled. Vedle možnosti spatřit arabský svět ve své – bez nadsázky – ryzí, dosud minimálně ovlivněné podobě, je architektura bezesporu nejpozoruhodnější stránkou Jemenu. Tamní domy stavěné z nepálených cihel, popřípadě z kamene, nikde jinde na světě neexistují. Stavby staré několik set let (ty nejstarší čtyři sta let) si už tisíc let zachovávají stále stejný styl. Až osmipatrové domy obývá vždy jen jedna rodina: spodní patra jsou zvířecí stáje a sklady potravin, další kuchyň, pokoje pro ženy, muže, ložnice a zcela nahoře společenská místnost určená pro posezení s hosty.

Budoucnost hliněných měst je ale nejasná. Například v jihojemenském pouštním sídlišti Shibam postavili komunisté na konci osmdesátých let kanalizaci. Zatímco předchozí stovky let odtékala voda ulicemi a nic se nedělo, nyní čas od času popraskané potrubí podmáčí hliněné zdi domů.

POD VLIVEM KATY

Jak vlastně po Jemenu cestovat? Železnice neexistuje a nejlevnější možností přesunu za prací či na víkend k příbuzným je ranní autobus. Kdo ale nevstane v pět hodin, musí použít sběrné taxíky. Stovky otlučených peugeotů, které takto po celé zemi fungují a na něž si majitelé vydělali prací v Saudské Arábii, dokáží pojmout devět lidí a kdo se nechce mačkat, musí si zaplatit dvě místa. Taxíky mají i další nevýhodu: spojují pouze dvě určitá města a kdo chce na půli trasy vystoupit, musí platit celý lístek.

Kolorit cesty je neměnný. Krátce po poledni přichází zastávka na oběd ve špinavých jídelnách podél silnic. Výběr jídla je všude stejný: kuře s rýží nebo rozvařené fazole s plackami. Brzy po obědě zajíždí řidič k jednomu z desítek prodavačů podél cesty, kteří nabízejí do igelitu zabalené svazky malých větviček. Tím je o zábavu v autě postaráno. Téměř se nemluví a každý včetně šoféra je plně soustředěn na zelené lístky ve svém klíně. S pečlivostí je prohlíží, třídí a po jednom vkládá do úst. Rostlinu nepolykají. Vždy jen lehce rozžvýkají a pak ukládají do tváře tak dlouho, dokud není zcela plná. Nejvíce je změna patrná na muži za volantem: kromě skelného pohledu a mírumilovného úsměvu řeže zatáčky ostřeji než obvykle, a na brzdu šlape v poslední možné chvíli.

ŠŤASTNÁ ARÁBIE

Od příchodu islámu neovlivnila Jemen žádná věc tolik jako kata (Catha eduli) – tři metry vysoký keř, jehož mladé lístky se v celé zemi používají jako narkotikum. Po polední modlitbě, od jedné hodiny zhruba do šesti, tráví čas žvýkáním katy podle některých odhadů osmdesát procent mužů a dvacet pět procent žen. Někteří jednou týdně, jiní každý den. Nadšení pro věc vyplývá samozřejmě z nevšedních účinků katy. Rostlina, jež dříve sloužila k léčbě melancholie či zahánění únavy, obsahuje amfetamin a navozuje pocit bezstarostnosti, spokojenosti, jasné mysli, která vyřeší každý problém. Zahání spánek, proto je velmi oblíbená u řidičů. Navíc kata tlumí násilné impulsy a vyvolává potřebu družnosti a přátelství. Opojení z dobrého druhu je podle znalců srovnatelné s nepříliš silnou marihuanou, na rozdíl od ní však trvá několik hodin – podle délky žvýkání. Jemenci katu konzumují od dětství (deseti, dvanácti let), užívají ji i gravidní ženy. Po několikaletém pravidelném užívání přichází psychická závislost. Postupem času ničí droga žaludek, játra a ledviny.

Do Jemenu se kata dostala ve středověku z Etiopie, kde stejně jako v Keni či Somálsku roste divoce v horách. Její rozšíření v Jemenu však nemá obdoby. Na horských políčkách nahradila upadající kávu a dodnes se pěstuje na desetině zemědělské půdy (plocha odpovídající našim největším okresům) v severní části země. Kolem některých vesnic má člověk dojem, že zde ani nic jiného neroste. Není divu. Pěstování a prodej katy je dnes v Jemenu díky vysoké poptávce nejvýnosnější povolání. Někteří odpůrci představují katu jako sociální zhoubu. „Otec a matka jdou odpoledne žvýkat a o děti se nestarají,“ líčí kolorit jemenské rodiny lékař Hassan Nasser. „Potom jsou nervózní a odhánějí děti zase.“ Z těchto důvodů se žvýkání katy snažila zákony omezit bývalá komunistická vláda na jihu země (po snaze zakázat katu úplně kvůli vlně protestů omezila požívání pouze na čtvrtek a pátek).


Žvýkající prodavači vodních dýmek. Nakupovat na
tržišti se vyplatí v pátek ráno, kdy Jemenci shánějí
peníze na sváteční katový obřad, anebo ve všední
den navečer, kdy omámení obchodníci ztrácejí trpě-
livost smlouvat.

V dnešních jemenských poměrech je běžné utrácet za zelenou drogu čtvrtinu až polovinu rodinného rozpočtu. Nejde však pouze o domácí účty. Díky největší národní zálibě je země každý den na několik hodin ekonomicky ochromena. Žvýkají prakticky všichni – prodavači v obchodech, řemeslníci v dílnách, úředníci na poště, politici na svých setkáních, vojáci v kasárnách či policista na kontrolním stanovišti za městem. Většina pracovišť je sice v provozu, jejich aktivita je ale minimální. Nikomu to nevadí, žvýkají i případní zákazníci. Řada ekonomů tvrdí, že dokud se Jemen s tímto zlozvykem nevypořádá, nemá šanci na výraznější ekonomický vzestup. Vedle důvodů náboženských také proto zakázali katu ve svém státě Saudové. V Jemenu je ale zatím jakékoli omezování v nedohlednu. Naopak – v posledních deseti letech se potřeba katy zvětšuje a stále více Jemenců žvýká každý den.

Zvládnout techniku požívání katy není pro cizince nic snadného. Po překonání bezradnosti, jak právně žvýkat, přicházejí bolesti dásně a křeče do tváře. Máloco však Jemence tolik potěší, jako pohled na bělocha žvýkajícího katu. Takový člověk ztrácí punc zcela cizího člověka.

Category: 1997 / 09

Na dřevěné lavici obžalovaných sedí tři postavy. Tři mladí muži, jež byli poprvé ve svém životě obviněni a poprvé se museli hájit před soudem tohoto státu. Tři Davidové, proti kterým se postavil hysterický Goliáš s tváří státního žalobce. Tomáš Koudelka, Petr Jüngling a Jaroslav Vocl, spolumajitelé olomouckého nakladatelství Votobia, si nakonec mohou dovolit ulehčené oddychnutí. Okresní soud v Olomouci je neshledal vinnými z šíření toxikomanie a soudce Angyalossy vynáší osvobozující verdikt. Čas píše datum 11. dubna 1997.

Celé panoptikální martýrium odstartoval v srpnu 1995 článek v olomouckém časopise Puls, jenž obviňoval nakladatelství Votobia z propagace drog. Materiálu, kterého by si ve větším městě nikdo snad ani nevšiml, se však právě v Olomouci dostalo nebývalé pozornosti a tamní policejní vyšetřovatelka se vydala na křížovou výpravu proti Votobii. Moment překvapení jí vyšel dokonale. Koncem října 1995 podává na nic netušící nakladatelství hanácké metropole trestní oznámení. Obviňuje nakladatelství ze šíření toxikomanie prostřednictvím útlé kuchařky Adama Gottlieba Vaříme s konopím. Zpočátku všichni ve Votobii věřili, že jde o nedorozumění a tak nepodnikali žádné výrazné kroky na svou obranu. Pak přišlo jaro.

Poslední dny března 1996 udělaly z poklidné Olomouce mediální ráj. Celá Česká republika zmateně přihlížela dvěma desítkám uniformovaných i civilních policistů, kteří obsadili na několik hodin redakci Votobie, uzavřeli východy a všechny přicházející natáčeli na video. Dokonalá razie proti dealerům drog, kdyby… Kdyby ve Votobii nějací byli. Drogy se nenašly žádné, jen se začala zvedat první vlna odporu proti postupu policie a vůbec celé začínající kauze.

Případ Votobia rozdělil českou veřejnost na dva tábory. Jedni se postavili za policejní vyšetřovatelku a státního zástupce a svorně tštili síru na ty holomky, kteří strkají nevinné, bezbranné a naivní děti do propasti drogové závislosti. Druzí – a těch je, zdá se, většina – hájili tři mladé muže proti absurdním nařčením a posléze někteří z nich nevydrželi a snažili se pomocí petice, pod kterou se nakonec sešlo kolem dvou set podpisů, zastavit stíhání peticí. Majitelé Votobie se společně s reportérem Reflexu J. X. Doležalem také před procesem obrátili na poslance Langera (ODS), Bratinku (ODA) a Buzkovou (ČSSD) s žádostí o změnu paragrafu o šíření toxikomanie.

Přestože se o celém případu hovoří jako o konopné kauze, o drogy jde až v druhé řadě. Odborníci i laici se mohou dohadovat (a také to činí) o tom, zda tato kniha přivádí někoho k drogové závislosti či jestli může být zveřejnění informací, i když to jsou informace o drogách, trestné. Jedno je však jisté, na drogovou situaci v České republice neměl fakt vydání kuchařky Vaříme s konopím žádný vliv. Dále také, jak prohlásil soudní znalec – on sám ani lékařská praxe neznají jediný případ, kdy by nějaký člověk zemřel na předávkování se konopím.

CO SE TO TEDY DĚJE?

Olomoucké nakladatelství vydalo knihu, jež bodla do vosího hnízda. Odhalila, jak je česká společnost, neseznámená s drogovou problematikou, nepřipravená na diskuzi. Také však, a to je jádro kauzy, nadzdvihla trochu oponu a odhalila, jak vratké nohy stále ještě má u nás svoboda slova. Kuchařka Adama Gottlieba, která se stala záminkou pro celou kauzu, vyšla všude jinde bez problémů. Jediná země ji zakázala – Čína.

Opět se na Českou republiku upřely oči světa. Americký beatnický spisovatel a básník Allen Ginsberg zveřejnil svůj dopis, ve kterém odsuzuje trestní řízení (v době vzniku dopisu pouze vyšetřování) proti nakladatelství Votobia a srovnává tuto pseudokauzu s procesem, jež vedla komunistická moc proti undergroundové skupině Plastic People. Na obranu moravského nakladatelství se postavil americký umělec, který byl v době komunistické vlády z Československa vypovězen, čeští umělci a inteligence ve své většině mlčí stále.

Proces u okresního soudu v Olomouci začal 24. ledna 1997. Protože se nepodařilo vyslechnout všechny svědky, byl odročen na duben. Nad hlavami tří spolumajitelů se vznášela a stále vznáší hrozba až roku vězení, zákazu činnosti či pokuty. Takové jsou tresty za šíření toxikomanie.

Prozatímní pomlčkou je v kauze Votobia 11. duben 1997, kdy byli Tomáš Koudelka, Jaroslav Vocl a Petr Jüngling olomouckým soudem osvobozeni. Státní zástupce Ladislav Prouza, který stíhání Votobie vyvolal, se k soudu nedostavil a jeho roli musel převzít státní zástupce Ladislav Jarnot, který se samozřejmě proti rozsudku odvolal k vyšší soudní instanci. Proces tedy vlastně teprve teď začal. Pokud by se úspěch obhájce Leoše Viktorina a jeho tří klientů zopakoval i u dalšího stání, všichni předpokládají, že se státní žalobce znovu odvolá.

Celá kauza Votobia je veřejností i odborníky sledována s velkým zájmem. Mnozí si totiž uvědomili, o jak důležitý soudní precedent jde. Odsouzení těchto tří mladých mužů, jejichž nakladatelství vydalo za šest let existence přes čtyři sta knih, by znamenalo velké zpochybnění svobody slova v České republice. Mohli bychom se dočkat, že pak před soudem budou stát novináři nebo třeba autoři detektivek, vždyť přece nabádají k trestnému činu.

Konec celého případu je ve hvězdách, důvod proč byl vyvolán více méně také. Existují hypotézy, podle kterých je celá kauza konstrukcí olomoucké policejní vyšetřovatelky a státního žalobce, jejichž konexe a vliv prý sahají velmi vysoko. Málokdo pak pochybuje o tom, že význam má i to, že Votobia sídlí v Olomouci. O podloženosti této domněnky pak svědčí i fakt, že soudce Angyalossy už jednou trestní stíhání zrušil, ale krajský soud nařídil veřejné projednání případu. Kauza nabírá obrátky. Na zatím posledním soudním slyšení, kdy byli spolumajitelé osvobozeni, bylo zarážející množství zahraničních novinářů. Jsme viděni, reflektováni a zrcadleni světu. Bylo by dobré ukázat mu, že spravedlnost není tak úplně slepá a hloupá.

PROČ VZNIKLA TATO KNIHA

Těch pár marihuanových kuchařek, které byly či jsou na trhu k mání, mne po jejich přečtení hluboce zklamalo. Téměř ve všech totiž autor posbíral tucet receptů z běžných kuchařek, ke každému z nich připojil krátký dodatek: „Přimíchejte půl šálku trávy“, a pak je prodával za desetinásobek jejich skutečné ceny. Ještě horší však je, že tyto knihy naprosto postrádají jakékoli statě o fyzikální a chemické povaze konopí a způsobu, jakým je tělo vstřebává. Přehlížejí dokonce tak základní věci, jako jestli příchuť trávy s ostatními ingrediencemi harmonizuje, či je s nimi v nesouladu. Pokud jste se řídili instrukcemi v těchto knihách, ve většině případů jste svou mnohdy nelehce získanou drogu vyhazovali z okna.

JÍST NEBO KOUŘIT

…Autor se nesnaží nikomu nic vemluvit či někoho odrazovat, avšak mohlo by být docela poučné prošetřit relativní výhody a nevýhody těchto dvou metod opojení.

Kouření, jak jsme již naznačili, dráždí hrtan a plíce. Je-li člověk zvyklý vdechovat tabákový kouř, jiný kouř mu bezpochyby vadit nebude. Pokud jde ale o nekuřáka, patrně se mu nepodaří inhalovat marihuanový kouř řádně a v dostatečném množství, čímž ani

nedosáhne vytouženého stavu. Přijímání trávy v potravě je spíše hedonistické než masochistické. Pokud je pozřena v normálním množství, nedostaví se žádné postranní účinky. Zkonzumujete-li jí nadměrné množství, budete patrně následujícího dne vstávat s podlitýma očima a můžete se cítit mdle a apaticky?

Úryvky z knihy Adama Gottlieba

Vaříme s konopím, Votobia, 1995

Letní ráno v Praze. Belhám se ještě neprobuzená do třetího patra starého domu. Ostré světlo obnažuje oprýskané zelené zábradlí i stříbrnou vizitku na dveřích – Petr Jüngling. Dívám se do obličeje mladému muži s plnovousem a těžko chápu jeho příjemnou náladu. Vždyť bude teprve deset hodin!

„Být spolumajitelem nakladatelství Votobia znamená pro mě hodně, koneckonců se kolem této osy otáčí celý můj život. Je to hodně práce a zodpovědnosti – já jsem vůbec netušil, kolik jí v sobě mám. Objevil jsem ji díky Votobii. Práce ve Votobii člověka tak pohltí, že pak už na nic jiného nemá čas. My jsme dnes vlastně oběti nakladatelství, byli jsme pohlceni.“

Jaké to bylo, když jste si všimli podivných mraků, které se kolem vás začaly stahovat, a neuvěřitelných obvinění?

Byli jsme překvapeni, téměř šokováni, protože obvinění jsou skutečně neuvěřitelná a i dnes se stávají každým dnem neuvěřitelnější. Ale my jsme tomu zpočátku nevěnovali pozornost, nevěřili jsme, že by někdo něco tak absurdního mohl myslet doopravdy. Pak jsme pochopili, co se stalo – otevřeli jsme v naší společnosti tabuizované téma – a vlastně nás to potěšilo, poněvadž cílem této edice bylo vydávat kontroverzní knihy a rozproudit diskusi. Pravdou je, že jsme netušili, že ji spustí tato nevinná knížečka. Měli jsme připraveny mnohem kontroverznější knihy, ale ty jsme si zatím netroufli vydat, zase přece jen nechceme strkat hlavu do oprátky.

Ale vždyť kniha Vaříme s konopím si přece takovouto pozornost vůbec nezasloužila.

Samozřejmě. Ale ta hysterická reakce odpovídá jakémusi výběru z populace. Tito lidé si myslí, že informace o něčem může ublížit. S tím my nesouhlasíme. My naopak zastáváme názor, že jediná možná obrana je dostatek informací. Kdyby tu totiž byl nějaký nezávislý pohled, musel by zjistit nulovost praktického dopadu této knihy. Drogová situace u nás se vůbec nezměnila. Tato knížečka je úplně mimo i celá kauza je mimo drogy. Je o svobodě slova a to si někdo nechce uvědomit.

Vaše osobní vysvětlení vzniku a podstaty kauzy je…

Já osobně jsem si kladl otázku – kdo tím může co sledovat? Ale pak si musíte uvědomit, kdo tento případ rozjel. Ať už to byla „ona žena“, jež na nás podala trestní oznámení, nebo státní zástupce. Oba jsou bývalí komunisté, všichni mají máslo na hlavě a jedou ve způsobu myšlení, který měli dříve, hrají si na svých mocenských políčkách. Co k tomu říct?

Měli jste a máte stále pocit, že kauzu musíte vyhrát?

Já mám tento pocit pořád. Vždyť přece nesmíme prohrát, jinak to bude neuvěřitelná světová ostuda a neumím si představit lidi, kteří by si něco takového „vzali na triko“.

Dala vám tato „konopná kauza“ něco pozitivního?

Jistě. Jednak jsme se stali nechtíc experty na drogy, poněvadž jsme museli začít tuto problematiku studovat. A jsme potěšeni, protože reakce lidí jsou z devadesáti procent sympatizující. Odmítající jsou většinou z oficiálních struktur a některých médií. Ostatní skutečně říkají, stejně jako my, že naše kauza je jen uměle nafouknutá bublina. Nepříjemné ale pro mě bylo stát před soudem, protože jsem byl v pozici obžalovaného poprvé.

Většina lidí i novinářů má pocit, že „konopná kauza“ již skončila. Vy jste vyhráli první stání, mnohým se ulevilo, neboť se jedná o velký soudní precedent.

Ano, většina podlehla dojmu, že jsme vyhráli, ale to je obrovský omyl. Všechno teprve začíná. Nám nezbývá než doufat, že skutečně vyhrajeme, protože důležitost této kauzy je právě v onom precedentu. Jestliže bude rozhodnuto o naší vině, nastane ohrožení svobody slova. Co mě doslova dorazilo bylo zjištění, že i když jsme první stání vyhráli, tak státní žalobce se odvolal a pokud vyhrajeme znovu, má možnost odvolávat se dál a dál. Což je absurdní, poněvadž je to vlastně čekání na to, až se najde jeden maniak, který nás nakonec odsoudí. A v tom procesu, pokud bude takhle uměle natahován, se někdo, kdo nás utne, určitě najde. My jsme v podstatě smířeni s tím, že budeme odsouzeni. Což by byla ovšem katastrofa, protože tato kniha neměla problémy nikde na světě kromě Číny. To by vypovídalo mnohé o České republice. A pak, všechno se točí kolem jednoho státního zástupce. Všichni nám to potvrdili – v Praze by kauza neměla šanci.

TURECKÝ OTVÍRÁK OČÍ

Předem si uvařte konvici kvalitní překapávané kávy. Mezitím nasypte do džezvy jednu čajovou lžičku na jemno rozemleté arabské moky (lžičku na šálek). Moka kávu a džezvu nakoupíte v kterémkoli obchodě specializovaném na prodej kvalitních čajů a kávy. Přidejte špetku rozemletého kardamonu a na každý šálek půl gramu rozmělněného hašiše. Arabskou kávu s kardamonem a hašišem zalejte požadovaným množstvím nachystané překapávané kávy. Džezvu postavte na hořák a mírně vařte. Až začne káva vařit, konvici ihned odstavte. Podávejte v moka šálcích na espreso s malými lžičkami. V každém šálku rozpusťte čajovou lžičku medu. Výše popsaným způsobem se servíruje turecká káva ať již s hašišem nebo bez. Káva se normálně usrkává z vrchu, pomletá moka, med a hašiš či jiná sedlina se pojídá lžičkou. Ukázka z knihy Adama Gottlieba „Vaříme s konopím“, Votobia, 1995

Category: 1997 / 09

Na oběžných drahách kolem Země je přes 2000 umělých družic. Mnohem více je však úlomků a kosmického smetí od plechů zbylých po posledních stupních nosných raket, přes malé šroubky až po kousky oprýskané barvy milimetrových rozměrů. Nejenže jsou zcela neužitečné, jsou navíc nebezpečné, jak jich přibývá. Roste zcela reálné riziko vzájemných srážek a srážek s kosmickými loděmi, možná i s fatálními následky. Taková srážka je mimo lidskou představivost a spíš než o srážce v pozemském smyslu slova lze mluvit o výbuchu. Jeho následkem je vznik stovek tisíc až milionů malých tělísek, která se dále druhotně lavinovitě srážejí a rozmělňují a zanášejí kosmický prostor zdaleka nejen podle dráhy původních těles před srážkou. Jak se zintenzivňovala kosmická činnost, aniž by se dbalo na perfektní technologii, přibývalo krachů na oběžné dráze, kolem Země se vytvářel prstenec šrotu a prachu, a hrozil tzv. Kesslerův syndrom, tj. ucpání kosmického prostoru v blízkosti Země a tím neúměrný nárůst rizika pro další kosmickou činnost.

PŘÍRODNÍ ČIŠTĚNÍ

Podle dnešních znalostí však nehrozí, že by kosmonautika mohla v budoucnu skončit na zaneřáděný kosmický prostor. Něco zvládne příroda sama, o něco se musíme postarat my.

První podmínkou, jak úspěšně likvidovat kosmické odpady, je vědět, kde co létá. Teprve potom je možné řešit, co s tím, respektive kam s tím. Není v podstatě rozdíl, zda se srazíte se šroubkem centimetrové velikosti nebo sněhovou koulí o průměru 1 m; oba letí hyperrychlostí, oba mohou zabíjet. Jen tělíska pod 1 mm neprorazí stěnu nebo okénka kosmické lodi, ale pouze je poškrábou, popř. degradují sluneční panely a citlivé části přístrojů na palubě.

Družice a každý její úlomek je na dráze kolem Země rušen souborem gravitačních a negravitačních zrychlení. Gravitační pocházejí od gravitačního pole Země, Měsíce, Slunce a planet, negravitační od magnetického pole Země, slunečního záření a pro blízké dráhy hlavně od atmosféry. Ani ve výškách několika tisíc kilometrů nad Zemí není ideální vakuum. Družice se o atmosféru brzdí, a to tím víc, čím je blíže Zemi, kde je větší hustota atmosféry, tím víc, čím je větší sluneční aktivita (vede k větší hustotě v dané výšce) a tím víc, čím je družice lehčí a rozměrově větší (balon je rušen více než těžká koule). Dráha družice se stále přibližuje Zemi (dráhu si lze představit spíše jako mírně se stáčející spirálu než nehybnou elipsu), až družice zanikne v hustých vrstvách atmosféry. Nejmenší výška, kde se ještě běžná družice dokáže udržet, je 90-100 km. Tomuto osudu se nevyhne nic, ani smítko prachu, ani kosmická loď ponechaná napospas bez aktivních motorů. Existují ovšem specializované geodynamické družice s velmi malým poměrem plochy k hmotnosti (viz KOKTEJL 2/97), které jsou negravitačními poruchami ovlivňovány minimálně, ale i ty nakonec skončí v atmosféře, i když s ohledem na původní výšku letu po statisících či milionech let.

Zemská atmosféra v součinnosti s naším Sluncem hraje kladnou roli ve vymetání kosmického smetí z blízkých oběžných drah. Roky slunečního maxima jsou obzvlášť příhodné; vymetání je pak rychlejší a důkladnější. Většiny kosmických odpadků se netřeba bát, v atmosféře nic nepoškodí a jen výjimečně je v jejich konstrukci něco tak kompaktního, že nám to spadne na hlavu jako „meteorit“. Otřesnou výjimkou jsou však družice, které k pohonu přístrojů používají nikoli sluneční baterie, ale radioaktivní materiál (235U).

CO MUSÍME UDĚLAT MY

Příroda si často pomůže sama… Ale to je jen částečná pravda, platící pro ty nízké dráhy. Na zánik objektů na vysokých drahách bychom čekali staletí, neboť hustota atmosféry a tím i její odpor, který klade družici, klesá exponenciálně s výškou; družice a další objekty na geostacionární dráze jsou zabydleny teoreticky navěky.

Mohli bychom odpadky prostě sebrat a „někam“ odvézt! To je však nejen neúnosně drahé, ale při daném počtu a rozmístění drah s dnešní technikou neproveditelné. Raketoplán dosáhne jen do pár set kilometrů výšky a nějaký automatizovaný sběr odpadu není dosud vyřešen. Rozmetat velké kusy na malé by bylo přímo zkázonosné, neboť úlomků by přibylo a i malé několikacentimetrové kousky jsou velmi nebezpečné, vzhledem k rychlostem, kterými se pohybují. Bránit se lze bezpečnější konstrukcí družic a kosmických lodí, např. zdvojit stěny. To ale neřeší příčiny. Bezpodmínečně nutné bylo zlepšit technologii, aby se zbytečné výbuchy nosných raket a rozpady družic ve dráze už neopakovaly. To se postupně prosazuje a je to dobrou vyhlídkou do budoucna. Navíc klesá počet ročně vypouštěných objektů, jak se všude šetří (hlavně v Rusku, bývalém hlavním znečiťovateli). Byly i pokusy se záměrnou likvidací družic nepřítele útočnými družicemi-

-zabijáky (killer satellite), ale to je o něčem jiném a snad to s odchodem studené války definitivně skončilo – to byl vedle běžných technických havárií hlavní zdroj malých kosmických úlomků. Pomineme-li nejnižší dráhy (pod 500 km), kde se o naše odpadky rychle postará „atmosférické koště“, jde nyní o vyšší a vysoké dráhy a o zvláště nebezpečné družice (už nefungující), nesoucí radioaktivní materiál.

Co s tím? Naštěstí, obsazenost drah mezi 2000 a 35 000 km je až na malé výjimky (např. oblast kolem 20 tisíc km se sklonem k rovníku kolem 60 stupňů, kde jsou družice navigačních systémů USA a Ruska) nepatrná, takže tam kolize moc nehrozí. Objekty tam zůstanou jako dar našim prapravnukům, jako symbol naší arogance k životnímu prostředí a ukázka neschopnosti řešit cokoli komplexně. Jen výjimečně dnes může některá družice nebo poslední díl její nosné rakety dostat pokyn, aby se zbytkem paliva v nádrži provedla manévr, kterým se nasměruje buď do atmosféry, kde shoří, anebo do vzdáleného kosmického prostoru, který je opravdu nevyčerpatelný a kde může létat navěky. Pro budoucnost je tato cesta dobrým řešením.

NUKLEÁRNÍ MATERIÁL NA OBĚZNÉ DRÁZE!

Dnes je na oběžných drahách kolem Země asi 50 družic s radioaktivním materiálem (235U), používaným místo slunečních panelů. Snad až na jednu (SNAPSOT 1965), jsou všechny sovětské. Většinou jsou ve výškách kolem 950 km. Kdyby se s jejich vypouštěním mělo pokračovat dnešním tempem, byly by v roce 2000 nad našimi hlavami tři tuny radioaktivního odpadu. Už víme, že jsou dráhy v prostoru rušeny, vyvíjí se, zejména se díky odporu atmosféry postupně přibližují k Zemi, až zaniknou v její atmosféře. Nebudou-li objekty s radioaktivním pohonem sesbírány a zlikvidovány, začnou v příštím a dalších stoletích zamořovat zemskou atmosféru. Navíc samozřejmě jako u každého jiného objektu hrozí riziko srážky na dané dráze. (Kosmos 954 dopadl do neobydlené oblasti Kanady v roce 1978, patrně díky změně dráhy po kolizi s jiným objektem). Podle mého názoru nelze vypouštění družic s radioaktivním materiálem do blízkého kosmického prostoru hodnotit jinak, než jako zločinecké počínání Říše zla; poločas rozpadu 235U je 700 000 let! Žádná další družice tohoto typu by už nikdy neměla být vypuštěna. Vhledem ke zvláštní nebezpečnosti, vypracovali sami Rusové projekt na sběr a likvidaci těchto družic. Sbírat by je měl automat (loď typu Kosmos 929) a uskladňovat na palubě starého dosloužilého Saljutu. Až by byl Saljut naplněn, dostal by pokyn odletět k Slunci. Pokud pokyn správně splní, žádné nebezpečí nehrozí. Dokonce kdyby si někdo troufl posbírat pozemský odpad z jaderných elekráren a vypustit ho do vzdáleného kosmického prostoru, bylo by to definitivní řešení.

GEOSTACIONÁRNÍ DRÁHA – VYČERPATELNÝ PŘÍRODNÍ ZDROJ

Geostacionární dráha je taková rovníková dráha umělé družice Země, obíhající ve směru rotace Země, pro kterou se úhlová oběžná rychlost družice a úhlová rychlost rotace Země rovnají. Pozemskému pozorovateli se pak zdá, že družice visí nad rovníkem stále na tomtéž místě. Geostacionární dráhy vytvářejí rovníkový pás ve výšce asi 36 000 km nad zemským povrchem o tloušťce kolem 30 km. Je-li dráha nižší než geostacionární (blíže k Zemi), ale stále nad rovníkem a ve směru rotace Země, družice Zemi předbíhá vzhledem k pozemskému pozorovateli a přesunuje se mu na východ, a naopak. Geostacionární dráha je velmi užitečná pro telekomunikační, spojové a meteorologické družice. Byl to věhlasný Dr. A. C. Clarke, který ještě před vypuštěním první umělé družice Země přišel s takovým skvělým nápadem. Dnes je úzký pruh geostacionární dráhy obsazen více než stovkou objektů. Problém je, co s „přežilými“. Přístroje na družici popř. zdroje energie (sluneční baterie) časem vypovědí službu a z družice je neužitečná hromada plechu, která doslova zaclání dalším adeptům na místo. Dříve se nedělalo nic, a tak družic přibývalo, až nastal poplach; vysílání z jednotlivých geostacionárních družic začalo vzájemně interferovat; navíc vědci stále strašili se zvyšujícím se rizikem vzájemných kolizí na geostacionární dráze, zejména od objektů již neaktivních, volně plovoucích v zeměpisné délce díky gravitačním a dalším dráhovým poruchám. A tak se společnosti vlastnící družice musely – chtě nechtě (jde o peníze), odhodlat k činu. Problém se řeší tak, že se jakoby vyřeší – ve skutečnosti se řešení odsune na příští generace. Před očekávaným koncem aktivního života geostacionární družice se zapnou motory a družice se přesune na vyšší, nadstacionární, tvz. hřbitovní dráhu (graveyard, disposal orbit), kde o místo není nouzi. Palivo a manévr něco stojí, takže je snaha přesunovat co nejméně a jednorázově. Současně se ale musí zaručit, že gravitační a negravitační poruchy hřbitovních drah budou tak malé, že družici nevrátí zpět do geostacionárního pásu. Různé studie provedené dráhovými dynamiky a geodety (např. ESA Darmstadt – evropská obdoba NASA, OSN, u nás Astronomický ústav AV ČR a VÚ geodetický ve Zdibech) doporučily různé minimální přesuny, od 50 km do 200 km nad geostacionární dráhu, aby se zajistilo pro nejbližší století, že hřbitovní dráha dráhu geostacioární nepřekříží.

Category: 1997 / 09

Na okraji propasti se otevírá zámek, postavený z kamene mudrců, zámek ve tvaru hvězdy,“ říká francouzský surrealista André Breton, který chtěl zámku Hvězda věnovat celou knihu. I kdyby pražský letohrádek Hvězda nikdy neviděl, jeho umělecká představivost ho vedla k jednomu z tzv. archetypů lidského podvědomí, k univerzálnímu symbolu hvězdy. Navíc je možné, že mu tento obraz nevytanul v mysli náhodou. Než se Breton stal moderním básníkem, studoval medicínu a živě se zajímal zejména o psychologii ve freudovském pojetí, tedy o temné proudy našeho podvědomí. Jeho druhým zdrojem inspirace byl dnes už téměř neznámý francouzský filozof Henri Bergson, laureát Nobelovy ceny za literaturu v roce 1927, který za hlavní hybatele lidstva považoval intuici a představivost. Z těchto kořenů vyrůstá Bretonovo surrealistické vidění světa včetně „zámku ve tvaru hvězdy“. Za archetypem hvězdy jako takové se však skrývá ještě víc.

C. G. Jung definuje archetyp jako „výrazy, pojmenování, ba dokonce obrazy, které mohou být důvěrně známé z všedního života, pod svým běžným a zřejmým významem však skrývají další, zcela zvláštní významy. Vyjadřují cosi neurčitého, skrytého a neznámého. Jsou tak stálou výzvou pro naše myšlenky a pocity.“ Různí lidé různých dob tuto výzvu akceptují a hledají pro symboly – archetypy různé významy tak, jak jim velí jejich kultura, zkušenosti a zájmy.

Takový je i osud pěti a šesticípé hvězdy, pentagramu a hexagramu. Psychotronici i někteří citlivější lidé tvrdí, že tyto hvězdy vyzařují jakousi energii, vychylují virguli a otáčejí kyvadlem. Jednoduchý pokus s jakýmkoli závažíčkem na niti – třeba prstenem – může zkusit každý. Drtivé většině lidí se podaří dosáhnout toho, že kyvadélko držené nad hvězdou se začne samo od sebe otáčet. Hvězdy, které jsou součástí ornamentů, kleneb, dlažeb, fresek, oken, tedy působí na místo, kde se nacházejí, i na ty, kteří se ocitnou v jejich blízkosti. Energie proudící ze symbolů hvězdy může ovlivnit psychiku lidí, a to pozitivně i negativně, v krajním případě vzkřísit, nebo zabít…! I to je jedno z tajemství katedrál.

Magická praxe vyžaduje, aby pentagram byl nakreslen jedním tahem a aby všechny cípy hvězdy byly uzavřené, jinak do pentagramu tzv. „poteče“ a ztratí všechny svoje magické vlastnosti. Stačí maličké přerušení nakreslené čáry a už to není pentagram, ale jen bezvýznamná čmáranice. Jak také jinak, když pěticípá hvězda svojí nekonečností připomíná kruh, který pokud není dotažený, nikdy kruhem nebude.

Mágové pentagram označovali i jako muří nohu, kterou nazývali planoucí hvězdou mágů a rozlišovali pentagram bílé a černé magie podle toho, zda směřuje nahoru jedním nebo dvěma cípy. Striktně se také doporučuje, aby ten, kdo vykonává magické operace, měl při každé z nich pentagram zavěšený na prsou. Kdo by si nevzpomněl na tradiční postavu dětských pohádek – kouzelníka v plášti pokresleném hvězdami.

Také hexagram má svoji skrytou symboliku. Vznikne překrytím dvou rovnostranných trojúhelníků, ten se špičkou nahoře představuje živel ohně, ten druhý pak vodu. Spojení těchto dvou živlů v alchymické praxi znamená tzv. „mystickou svatbu“, jejich rozdělení (posun trojúhelníků tak, že vznikne kosodélník) je symbolem smrti, oddělení ohně od vody. Hexagram graficky vyjadřuje i základní myšlenku tzv. Smaragdové desky, „co je nahoře je stejné jako to, co je dole, aby byly dokonány divy jedné věci“. Smaragdová deska je obecně považována za základní dogma hermetismu. Jedná se o krátký text, vyrytý původně na tabulce zeleného skla v arabštině. Hermetici však předpokládají, že tento text vznikl v Egyptě a jeho autorem je staroegyptský bůh Thovt, později Řeky nazývaný Hermés Trismegistos.

Text Smaragdové desky je však natolik obecný, že ho lze symbolizovat i hvězdou sedmicípou, septagramem. Sedm cípů symbolizuje sedm astrologům známých planet a jedno z nejstarších vyobrazení této hvězdy pochází už ze sumerské hliněné destičky. Magie nezapomíná ani na hvězdu čtyřcípou, klasickou větrnou růžici. Když se jeden její cíp protáhne, vznikne kříž, další mocné znamení. Všechny tyto hvězdy a kříže mágové souhrnně označují jako tzv. pantakly. Mág používá různé pantakly, obrazce vyryté do kovu nebo nakreslené na dosud nepoužitý pergamen, k různým účelům, zejména k ovládnutí různých magických sil. Většina pantaklů má přitom daleko složitější tvar, než jen prostý kříž či hvězdu. Pentagram se považuje za všeobecný ochranný pantakl.

HVĚZDA JAKO UNIVERZÁLNÍ SYMBOL

Hvězdu jako univerzální symbol přejalo i křesťanství, zvláště katolické. Nejznámější biblickou hvězdou je ta betlémská, u níž ovšem podle některých badatelů nešlo o hvězdu jako takovou, ale jen o astrologický symbol velmi vzácné planetární konjukce. Krista označuje bible jako „jasnou hvězdu jitřní“, Panna Marie Neposkvrněného početí má korunu v podobě kruhu, tvořeného dvanácti hvězdami. Snad je tentýž i tucet hvězd obklopující Velkou Matku, zahalenou v černém nebo tmavomodrém plášti, stojící na obráceném půlměsíci. Někdy je tato Velká Matka také nazývána Isidou a nejspíše se bude jednat o další z Jungových archetypů, už proto, že Isis v této podobě je skutečně předobrazem křesťanské Panny Marie, zejména ve ztvárnění záhadných „černých madon“ nebo „černé Matky boží“. Legendy vyprávějí o tom, že v místech, kde se vyskytuje „černá madona“, ať jako soška, obraz, nebo jen jako název, se nacházejí podzemní prostory a chodby. V případě domu U černé Matky boží na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu to platí stoprocentně…

Další pověsti hovoří o podzemních chodbách, vedoucích od města k městu, od země k zemi, od Prahy až do Himálaje a Tibetu. Jsou prý natolik prostorné, že jimi projede vůz tažený koňmi, původně však mohly být určeny pro úplně jiné dopravní prostředky.

Hvězda, respektive šest zářících bodů, je znamením i pro alchymistu, že se při svých pokusech o výrobu kamene mudrců vydal správnou cestou. Přitom alchymisté povahu tohoto znamení blíže nespecifikují. Mohou to být krystaly ve tvaru hvězdy, stejně dobře jako protržení vrstvy kysličníku na povrchu rozpouštěné směsi a pod ní zářící kov s odrazem hvězdné oblohy – anebo úplně něco jiného. Ať je ovšem povaha tohoto znamení jakákoli, zasvěcený alchymista ho pozná, když ho uvidí. Hvězda má hluboký význam i pro další esoteriky – stříbrná hvězda, „Astrum argentum“, byl esoterický řád, který konkuroval známému a neméně tajemnému Zlatému úsvitu.

Symbol hvězdy je tak lákavý, že ho hledáme i v rostlinách. Stačí připomenout vánoční hvězdu (pryšec nejpěknější), astry (latinsky hvězdy), hvězdičky se říká i sasankám…

Motiv hvězd můžeme najít prakticky na každém kroku. Oblíbila si ho i moderní architektura. Budova amerického ministerstva obrany je postavena do podoby ochranného pentagramu…

HEXAGRAMEM SPÍŠE NÁHODOU

Fantastická je stavba letohrádku Hvězda, považovaného za tzv. „filozofické obydlí“, dokonce za obydlí par excellence v tom smyslu, jak o něm hovoří Fulcanelli v souvislosti s gotickými katedrálami. Výstavba takového „obydlí“ vyžaduje pečlivý výběr staveniště. Obvykle můžeme takové význačné stavby nalézt na místech, která byla používána ke kultovním účelům v nejširším slova smyslu už kdysi v neolitu. Taková pověst se vztahuje i k místu, kde dnes stojí Hvězda. Původně tam rostl posvátný dub, pod nímž hořel neméně posvátný oheň. Do ohně se vhazovaly posvátné byliny a jeho dým potom přinášel věštecké sny. Jednou do roka se pod dubem konala slavnost a obětovalo se ptákům a zvěři. Oheň zhasl se zvukem prvního křesťanského zvonu, při položení základního kamene břevnovského kláštera do dubu uhodil blesk. Kousky dřeva pak ještě sloužily jako talismany. Podle jiné verze byl dub normálně poražen a jeho dřevo posloužilo na krov břevnovského kláštera.

Bohužel se jedná jen o pověst. Historicky doložený je zde pouze les Malejov (les, žádný posvátný háj) a v něm, na místě dnešní Hvězdy tvrz, jakých byly ve středověkých Čechách desítky, možná stovky.

Mladší pověst se váže k vlastnímu založení Hvězdy. Podle ní je zakladatelem český král Jiří z Poděbrad, který založil letohrádek roku 1459 na památku svojí první manželky Kateřiny ze Šternberka, jejíž rod měl ve znaku hvězdu.

Ve skutečnosti stavbu navrhl a realizoval český místodržící, arcivévoda Ferdinand Tyrolský. Základy stavby byly položeny v roce 1555. Z hlediska umístění stavby byl asi rozhodující volný prostor a les s hojností zvěře. Arcivévoda totiž spíše zakládal oboru než filozofické obydlí… Původně měla Hvězda přídomek Zlatá, brzy se jí však začalo říkat Bílá nebo Světlá, snad podle barvy zkorodovaného plechu na střeše.

Letohrádek ani nesouvisí s ostatními význačnými pražskými stavbami, zarputile vzdoruje i zařazení do astrologických nebo jiných souvislostí, což je u „filozofického obydlí“ přinejmenším neobvyklé.


I když je Hvězda jasným hexagramem, dokonce
trojrozměrným, nelze určit, zda si byl stavitel vědom
esoterických významů, či zda se mu líbil pouze
neobvyklý tvar.

I když je Hvězda jasným hexagramem, dokonce trojrozměrným, těžko určit, zda si byl její stavitel vědom esoterických významů, či zda se mu pouze zalíbil neobvyklý tvar. Ani vnitřní výzdoba neříká víc – mytologické náměty, čerpající z antiky, patří mezi nejčastější vůbec a renesance se k nim ráda vracela. Nicméně štuková výzdoba Hvězdy je unikátní, i když se dochovala pouze v přízemí. Sály prvního a druhého patra byly vyzdobeny malbami, které se však nedochovaly. Hlavním antickým bohům – Jupiterovi, Merkurovi, Dianě a snad Saturnovi – jsou zasvěceny čtyři cípy. Zbývající dva paprsky Hvězdy by měly být zasvěceny Martovi a Venuši – místo toho je v jednom schodiště bez výzdoby a ve druhém učený kentaur Cheiron. Mezi dalšími postavami můžeme najít alegorii Čistoty, alegorii Obezřetnosti (může se však jednat i o zpodobnění Kleopatry s hadem) a reliéf římského vojáka, defiluje zde značná část postav dalších antických mýtů. V ornamentech jsou zapleteni delfíni, draci, fantastičtí ptáci a další členové mytologického zvěřince. Autorem štuků byl pravděpodobně Pavel della Stella (tedy Pavel z Hvězdy), italský umělec, který se podílel i na výzdobě letohrádku královny Anny na Pražském hradě.

Jediná magická operace, která souvisí se vznikem Hvězdy je skutečnost, že do jejích základů bylo umístěno několik zlatých mincí a medailí. Stavba byla dokončena za jediný rok a stala se dominantou krajiny. Z hlediska magie – nebo esoteriky – se jedná skutečně o hexagram monstrózní velikosti. Uvážíme-li všeobecně předpokládanou ochranitelskou funkci hexagramu, je na první pohled jasné, že tak obrovský, navíc trojrozměrný, by měl svým magickým vlivem chránit přinejmenším celé Čechy, ne-li celou Evropu…

O této funkci Hvězdy však můžeme, vzhledem k všeobecně známému výsledku bitvy na Bílé hoře a jeho důsledku pro české země, s úspěchem pochybovat. Hvězda nakonec nedokázala ochránit ani sama sebe – za třicetileté války vojsko letohrádek několikrát vydrancovalo, zvěř byla vybita a stromy vykáceny. Za Josefa II. sloužila jako prachárna, pravděpodobně pro svoji odlehlost.

Dnes je v letohrádku muzeum Mikoláše Aleše a Aloise Jiráska. Hvězda je příliš vzdálena od Prahy a je tedy jako památka dosti opomíjena. Jen přilehlý park slouží k odpočinku místním obyvatelům. Při pohledu z dálky, zejména od Ruzyně, působí Hvězda vyloženě zlověstně, což je u letohrádků přinejmenším podivné. Kde je lehkost, bezstarostnost a optimismus renesance, která mu byla kmotrou? Považovat Hvězdu za filozofické obydlí ve fulcanelliovském smyslu slova tedy asi není možné, ač k tomu její tvář svádí. Jakmile však vznikla, začala žít vlastním životem a nepochybně ovlivňovat svoje okolí – přinejmenším jako inspirace. Fascinovala Mikoláše Aleše, který kromě jiného ilustroval knihu historika O. Zachara O alchymii a českých alchymistech, uchvátila francouzského básníka… Mystika podivné stavby na okraji neméně mystického města uprostřed Čech oslovuje lidské podvědomí dodnes.  

Category: 1997 / 09

Nairobské předměstí, trochu špinavé a plné lidí a lidiček. Mezi nimi, jako orchidej mezi květinami, vyjímá se vysoký muž atletické postavy, s rysy římského bojovníka a dlouhými vlasy spletenými do jakýchsi copánků. Na nohou má sandály z pneumatiky a oblečen je do přehozu z jasně červené barvy. V ruce má oštěp a ve tváři nepřítomně hrdý výraz. Není pochyby – je to skutečně MASAJ, příslušník etnické skupiny, která si i v celkem civilizované Keni zachovává původní způsob života a pověst nespoutaných kočovníků. Jenomže tenhle Masaj by se podle všeho měl prohánět po širokých pláních africké savany a ne prodávat v Nairobi turistům suvenýry. Jak tedy dnes žije bájemi opředený masajský lid?


Masajové patří k nilotickým kmenům, které se před mnoha tisíci lety usadily kolem mohutného hada – Nilu, v oblasti dnes známé jako Súdán. Byli vysocí a hbití a živili se lovem a tím, co jim poskytla příroda. Okolo roku 3000 před naším letopočtem se začaly objevovat především ze Západu první dovednosti zemědělské, které si sice nilotické kmeny zčásti osvojily, nakonec se ale vrátily zpět k pasení dobytka. A následující staletí na tom nic nezměnila.

Instinkt vedl dávné předky dnešních Masajů na jih. Některé skupiny pronikly do oblasti dnešní Etiopie, jiné táhly podél Bílého Nilu do Ugandy. První skupina se střetla s Cushitiky, zatímco druhá se utkala s kmenem Bantu. Masajové pásli dál svůj dobytek, vedli války se sousedními kmeny, stěhovali se z místa na místo a nakonec se většina skupin usadila na místě nejvíce vyhovujícím jejich způsobu života – v údolí Rift. Je obestřeno rouškou tajemství, co se s Masaji dělo dál.

Jen některé starověké legendy, předávané z otce na syna, hovoří o velkém stěhování z údolí Kerio v oblasti údolí Rift směrem k pastvinám na horách blízko nebe – k bájnému Kilimandžáru (5963 m) a hoře Mount Keňa (5199 m). Na obrovském území mezi těmito horami se Masajové usadili a zde se také poprvé setkali s bílými cestovateli.

Všechny kmeny od nich byly terorizovány, když ovládli zemi od Viktoriina jezera k Indickému oceánu a od Mount Keňa po Kilimandžáro. Lidu vládli dva velcí náčelníci, po nichž byly pojmenovány dva nejvyšší vrcholy pohoří Mt. Keňa – Mbatyani a Nelion. Jakkoli měli tito náčelníci obrovskou moc, proti přírodním kalamitám, které nečekaně udeřily, byli bezmocní. Nejprve propukla okolo roku 1880 epidemie, která zachvátila dobytek. Potom udeřilo strašné sucho následované hladomorem. Masajové umírali jakou mouchy a ti, kteří přežili, se zoufale chytili poslední šance – kradli dobytek. Znepřátelili si tím okolní kmeny a zuřivé boje, jimiž procházeli, snížily jejich počet ještě více. Nakonec roku 1889 zemřel náčelník Mbatyani. Jeho dva synové, Lenana a Sendeu – po nichž jsou pojmenovány další vrcholy Mt. Keňa – bojovali o následnictví. Boj o moc vyhrál Lenana, ale nakonec byla oblast obklopující Mt. Keňa zabrána Angličany.

V roce 1904 byli Masajové rozděleni do dvou distriktů, ale v roce 1911 se znovu spojili na bohatých pastvinách, známých dnes jako země Masajů.

Země Masajů prochází hranicemi mezi Keňou a Tanzanií. Sčítání lidu v roce 1979 určilo počet Masajů na 155 000.

MASAJSKÁ BOMA

Na obzoru vyprahlé země, poblíž tanzanské hranice, vystupují z mlhavého oparu způsobeného vedrem kupolovité stavbičky chýší. Blížíme se k masajské bomě – vesnici beze jména. Masajská boma má stejný, staletími prověřený kulovitý půdorys. Chatrče postavené z bahna a usušené sluncem jsou obehnány hutným „plotem“ z větví, který tvoří vnější kruh vesnice. Ohrada chrání obyvatele před divokou zvěří – lvy, levharty, hyenami a šakaly. Uvnitř vesnice je další široká kruhová ohrada, do níž jsou na noc přiháněna stáda a která tvoří jádro vesnice.

Vcházíme do bomy jediným větším otvorem – v plotě jsou ještě maličké průchody podle počtu rodin ve vesnici – ve vnější ohradě, který připomíná dřevěnou slavobránu. Masajské ženy s krky ověšenými širokými talíři z korálků a vyholenými hlavami se stydlivě krčí ve stínu jediného stromu. Nekonečné množství dětí se po chvíli začne trousit z chatrčí. Tato obydlí stěží dosahují výšky muže a není možné se v nich postavit zpříma. Vstupuje se úzkým tunelem, jeden metr širokým, přistaveným na stranu zdi. Vchod nikdy nevede přímo do chatrče, což je opatření proti případné návštěvě divoké zvěře. Z jednoho takového vchodu vykukuje asi pětiletý chlapec v zeleném oblečku. Za bonbon rychle překonává stud a já mohu vstoupit do jeho domova, ve kterém bude žít, dokud nebude obřezán.

Chatrč nemá žádná okna nebo komíny, trocha čerstvého vzduchu prochází stěnami a vchodem, který je v noci zakryt kůžemi, látkami a klacky. Vnitřek chýše (ostatně stejně jako každý Masaj) je výrazně cítit kouřem – ne štiplavým, ale vzduch je jakoby uzený. Ve tmě chatrče nejprve vidím jenom svítící bělmo chlapcových očí, pak přivykám šeru a prohlížím si domov afrických kočovníků: Kravská kůže hozená na zem nahrazuje postel, krb je udělán ze tří kamenů přinesených od řeky. Velké a malé tykve – kalabaše – slouží jako nádoby, vědra a hrnce na vaření. Skříň není potřeba, protože Masajové se oblékají jednoduše – kus látky, zpravidla červené s kostkovaným nebo pruhovaným vzorem, uvázaný okolo ramene – taková je neměnící se móda masajského lidu. Ani žádné další odkladní plochy Masajové nepotřebují, neboť na sobě nosí všechny ozdoby, které vlastní. „Správný Masaj by měl ve všech svých ozdobách i spát,“ ubezpečuje mě později v jiné vesnici náčelník, čímž dává najevo, že dnes už tomu tak vždy není.

V chatrči je ve dne příjemně chladno, po mouchách a komárech není ani stopa. O to víc mě zaskočí žár poledního slunce, když vycházím ven a přidávám se k ženám.

Během dne je těžké ve vesnici potkat muže – ti pasou krávy či „hlídají vesnici“, jak sami nazývají celodenní lelkování. Ženy se starají o děti, o jídlo a o vodu, je-li nějaká. Ovšem na suchých afrických savanách je to s vodou na pováženou, proto se Masajové velice málo myjí. Vodu zpravidla ani nepijí, jejich základním nápojem je směs krve a mléka – saroi, obojí z krav či koz. Aby Masajové získali krev, nařezávají živým zvířatům krční tepny a „pouští jim žilou“. Na každé zvíře prý dojde tak jednou za čtyři dny. Protože Masajové ani nic nepěstují, jejich potravou je maso z vlastních stád. Kromě nesporné praktičnosti a pohodlnosti takového života se Masajové při své obhajobě opírají i o mytologii.

Podle tradice jim Enkai (Bůh) seslal jejich krávy, když se obloha a země rozdělily. Krávy jsou jeho dědictvím a celý život se tedy točí okolo nich, to ony jim dávají veškerou výživu. Největší oběť, jakou mohou Bohu nabídnout, je porážka býka během dlouhého a komplikovaného obřadu. Kráva je spojena s trávou a tráva se zemí. Tyto dvě věci jsou posvátné a zasluhují největší respekt. Je pod důstojnost Masaje porušit zem – proto ji ani nekultivuje. Pokud by to udělal, cítil by se vinen. Masajové tuto tradici neporušují ani aby pohřbili své mrtvé, raději zanechávají mrtvoly divokým zvířatům. Země je posvátná do té míry, že se ji neodvažují urazit ani tím, aby do ní kopali studnu na vodu. Vláda se sice postarala o studny, ale většina Masajů pije z potůčků a přírodních studní, na které narazí při svém putování. Země zkrátka patří Enkai a je jeho vlastnictvím. I když musela být z praktických důvodů rozdělena, žádný jedinec nebo rodina ji nemůže vlastnit. Bohatství Masajů je v něčem jiném.

VESNICE S BULDOZEREM

„Mám 900 krav,“ chlubí se náčelník Kandžiro, jehož vesnice leží na cestě k národnímu parku Ngorongoro. „A taky tři bomy a osm manželek,“ dodává. Je bohatým mužem, protože ostatní rodiny, lépe řečeno hlavy rodin, mají zpravidla okolo deseti až dvaceti krav. U Masajů neexistuje žádný limit pro polygamii a v podstatě platí, kolik žen si můžeš dovolit, tolik jich máš. Náčelník Kandžiro říká, že může „přijmout“ ženu jiného Masaje, ovšem jeho žena jiného muže „přijmout“ nesmí. Raději se nepídím po důsledcích takové zvyklosti, jejíž definice se podobá definici v kruhu, a navíc za tu krátkou chvíli chápu, že Kandžiro se rád chlubí.

Každá žena má vlastní chatrč a její umístění vzhledem k průchodu v ohradě vypovídá o postavení ženy. Chatrč první ženy je umístěna na pravé straně průchodu, chatrč druhé ženy je na levé straně, chatrč třetí na pravé straně a tak dále.

„Všechny ženy si své chatrče postavily samy,“ upozorňuje nás Kandžiro a zdůrazňuje, že on má přece na starosti stádo a bezpečnost… Bezpečnost stáda i vesnice. Odvaha postavit se divokým dravcům je považována za normální. Masaje ani nenapadne utéci, raději dají přednost smrti než ztrátě kozy či telete. Čas pro masajské muže má úplně jinou hodnotu než pro nás. Vše je podřízeno slunečnímu svitu. Den je pro pastevce dlouhý, a tak si jej často krátí pročesáváním svých dlouhých pramenů vlasů. Vítanou zábavou je cvičení bojových prvků, například vrhání těžkých oštěpů.

Dlouhé vlasy ovšem nosí jenom masajští válečníci, u žen naopak krása spočívá ve vyholené hlavě, vyleštěné tukem nebo máslem. Ptáme se jedné z Kandžirových žen na způsob, jakým si hlavu holí. Místo zbytečných řečí zvedá několik vrstev látky, která tvoří její sukni, a ukazuje nám obyčejnou žiletku. Kromě korálků, většinou pocházejících z Čech, je to jedna z mála civilizačních vymožeností, kterou si Masajové dovolují. Další „odznak bohatství a světáctví“ jsou hodinky. Zpravidla digitálky, stojící nebo bez ciferníků, každopádně však má každý náčelník hodinky. Je to paradoxní vzhledem k tomu, že tu měření času jiné než přírodní nemá žádný smysl – alespoň si to myslíme. Budeme muset ale zanedlouho poznat, že Masajové už nejsou jenom hrdé a nespoutané děti savany, ale také bystří plagiátoři hry na obchod.

To je právě případ Kandžirovy vesnice. Leží na trase, kterou musí projet každý, kdo míří do Ngorongoro. A málokdo si nechá ujít návštěvu masajské bomy. Šikovný Kandžiro ucítil velkou příležitost k velkým penězům, takže výpravy turistů mají možnost a také povinnost (bez toho se do vesnice nedostanou) shlédnout „pravé“ masajské tance v pravé masajské vesnici za částku, kterou zpravidla určuje Kandžiro podle nálady a odhodlanosti potencionálních návštěvníků. Obvyklá taxa činí deset dolarů na osobu. Výpravy jsou nejčastěji deseti až dvacetičlenné a v sezoně jich tu projede okolo deseti? Ve vesnici je také možné zakoupit „suvenýry“ – šperky a věci denní potřeby.

Marně přemýšlím, kam Kandžiro, který má příjem několikanásobně vyšší než já, investuje své peníze. Oblečení, jídlo ani vila na pobřeží to není… Pak můj zrak zabloudí za vesnici. Buldozer! Stojí tam fungl nový a evidentně nepoužívaný buldozer, který svou jasně žlutou barvou přebíjí ostatní odstíny africké savany.

RITUÁL DOSPÍVÁNÍ

Kromě rodinných vesnic staví Masajové ještě vesnice, kterým se říká manyatta. Manyatta může mít až sto chatrčí, ale je bez plotu, který obklopuje obyčejné bomy. Žijí zde válečníci po slavnostním obřadu obřízky.

Tento obřad, který symbolizuje vstup mladého muže do života kmene, je oslavován každých několik let. Je to kněz, kdo určuje rok a datum. Mladí chlapci, kteří dosáhli čtrnácti let (věk ovšem není striktně dodržován, chlapci mohou být i mladší), odejdou od svých rodin a pochodují společně na určené místo, kde postaví svou manyatta. Žijí zde sami někdy až osm let. Během této doby se učí tradice svých otců, písně, tance a bojové prvky. Pak bude jejich úkolem bránit zemi, dobytek a příslušníky kmene před budoucími nepřáteli. V minulosti byli ovšem často zaměstnáni kradením dobytka, což způsobovalo značné rozepře se sousedy.

Po ukončení jejich přípravy kněz oznámí, že je na obřízku připravena další skupina a určí čas.

Pro obřezaného jsou stanovena období věku, kterými prochází. Mladí muži, kteří skončili přípravu v manyatta, se stávají mladšími válečníky. Ti, kteří byli mladšími, se stávají staršími válečníky. Ve správné době se pak starší válečníci stanou mladšími stařešiny a mladší stařešinové jsou povýšeni do stavu seniora stařešiny. Pokud se toho muži dožijí, uchýlí se jako příslušníci tohoto stavu do soukromí – odcházejí do „důchodu“.

V době, kdy mladík opustí manyatta, získává právo zúčastňovat se shromáždění a přispívat k rozhodnutím kmenového života. K období, kdy jsou muži ve stavu „mladých válečníků“ patří také řada úzkostlivě dodržovaných norem, počínaje způsobem jídla a pití. Například jim není dovoleno, aby je žena viděla jíst maso. Je jim také zakázáno pít alkohol, žvýkat tabák a spát s dívkami. Každý mladý válečník také velice usiluje o to, aby při pasení dobytka zabil jedinou ranou lva – získá tak právo ozdobit se touto skvělou trofejí. Ovšem dnes, kdy se tradice Masajů střetávají se snahami vlád o ochranu přírody, si každý mladý válečník dobře rozmyslí, zda mu zabití lva stojí za případné trampoty s policií.

Ve věku třiceti let se muži obvykle žení, přestanou být bojovníky a stávají se stařešiny rodu. Jejich hlavním bohatstvím je dobytek a tím také platí za nevěstu. A je to také dobytek, který způsobuje největší potíže Masajů s vládami jejich zemí. V šedesátých letech, spolu s moderními prostředky k veterinární péči, se masajská stáda nebývale rozšířila. To způsobuje ohromné spásávání savany a v důsledku toho i její ničení. Připočteme-li k tomu, že Masajové svá zvířata zabíjejí jenom příležitostně, není se čemu divit, že hlavní bohatství dětí krve a mléka je také největším problémem pro ochranu přírody v Africe.

PRODEJNÁ HRDOST

„To nejsou žádní praví Masajové!“ slyším zklamanou německou turistku na keňsko-tanzanské hranici. Myslí tím skupinu masajských žen, oděných do těch správných červených látek, se spoustou korálkových ozdob na krku, se správně vyholenými hlavami, s ušima tradičně vytahanýma od těžkých ozdob… Myslí tím skupinu masajských žen, které se bez skrupulí vrhají po každém autobuse či autě s bělochy a nutí jim své suvenýry. A ti běloši jsou pak zklamaní, že za své peníze nevidí onu autentickou Afriku, za níž se sem přes oceán vydali.

Jenomže ono je to právě teď právě takhle. I Masajové se musí vyrovnat s přílivem turistů, kteří je obohacují i obírají, a vyrovnávají se po svém. Masajské ženy číhající na hranici na turisty jsou ukřičené a nepříjemné, nicméně tvrdé obchodnice. Naučily se, že obchod nese peníze, ale ještě se nenaučily podlézavému evropskému „náš zákazník, náš pán“. A tak se u obchodujících Masajů setkávám s hrdostí postavenou na hlavu. Nedovolí vám vyfotografovat si je, nedovolí vám promluvit s nimi slovo, ale k smrti se urážejí, když nechcete zakoupit jejich předražené tretky.

Tváří v tvář těmto ženám vzpomínám na masajskou bomu pod Kilimandžárem, před níž na nás Masajové namířili oštěpy za to, že jsme si jejich ženy vyfotografovali. Na masajského chlapce, který mě provedl po své chatrči. Na nekonečné pláně savany, po níž se jako červené tečky pohybovali mladí masajští válečníci a byli naprosto neteční k projíždějícím výpravám bělochů. Přemýšlím o budoucnosti tohoto etnika, které si stůj co stůj chce uchovat své tradice, do nichž rušivě zasahují nově nabyté poznatky o obchodě a penězích.“To přece jsou praví Masajové,“ neodpustím si poznamenat k Němce, která právě nakupuje zaručeně pravý masajský kalabaš. Pak sáhnu do peněženky a koupím si ho také. 

Category: 1997 / 09

Zlatý kotouč sklánějícího se slunce opět mizí za šedivými mraky. Stovky přítomných přepadá nejistota. „Co když slunce zapadne a my letos znamení přicházejícího slunovratu neuvidíme? Hněvají se snad na nás bohové? Ach, jen to ne…!“ probleskuje hlavou kněží, bojovníků, žen i malých dětí. Nervozita roste každým okamžikem. Všichni upřeně pozorují stěnu schodiště Kukulcanova chrámu. Najednou se mračna protrhávají a po celé délce stěny pomalu vystupuje klikatý stín končící u kamenné hadí tlamy. Sluneční paprsky prudce sílí. Právě teď je stínová kresba chřestýšího hřbetu nejostřejší a nejpravidelnější jako jen jedinkrát v roce! Mayové propukají v jásot. Jen na první jarní den sestupuje nejdůležitější z mayských bohů, had Kukulcan, takto z nebes na zem. Velká pyramida na Chichen Itza už po dlouhá staletí neslouží svému účelu, kdysi skvostné stavby rozhlodal zub času a dravá džungle.

PRVNÍ PÁTRÁNÍ V MRTVÝCH MĚSTECH

„Kdo byli Mayové? Odkud přišli? Jak získali své hluboké znalosti? Navštívili americký kontinent Egypťané či Evropané dávno před Kolumbem? A hlavně, jak a proč vyspělá mayská kultura zanikla?“ – to jsou jen některé z nepřeberného množství otázek, které trápí historiky, archeology, nejrůznější badatele i nadšence již hezkou řádku let.

Zájem o středoamerickou civilizaci Mayů započal v první polovině minulého století. Tedy v době, kdy již poznatky španělských dobyvatelů Mexika dávno upadly v zapomnění.

Jedním z prvních odvážlivců, kteří se vydali do neprostupných pralesů hledat mrtvá města, byl Američan John Lloyd Stephens, vášnivý badatel po starých kulturách všech dob a kontinentů. Právě on narazil na zprávu španělského vojáka popisující pozůstatky pozoruhodných staveb v oblasti Mezoameriky. Stephens neváhal, a pro svou expedici si dokonce vyřídil diplomatický statut amerického Chargé d’affaires!

Ten mu však v pekle džungle vcelku nebyl nic platný.

Po všech útrapách nakonec přece jen dorazili k Rio Copán a zastavili v indiánské vesničce. Nejprve spatřili dobře zachovalou kamennou zeď. Byli na pochybách, zda se nejedná o jakési zbytky španělského opevnění. Domorodý průvodce je však přivedl k tmavému „cosi“, zahalenému rouškou liján. Stephens s Catherwoodem nelenili a mačetami si proklestili průhled.

Spatřili vysokou sochu, jakou dosud neviděli na žádné z výprav po Evropě i Orientu. Stephens byl objevem v copánské džungli fascinován. Začínal tušit, že narazil na pozůstatky nesmírně vyspělé civilizace, jejíž výtvory byly minimálně srovnatelné se stavbami starověkého Egypta.

LID CHŘESTÝŠE

K velmi zajímavým, a u nás zatím ne příliš známým, závěrům došel mexický amatérský nadšenec José Diaz Bolio, a to po více než čtyřiceti letech svého usilovného bádání.

Základem jeho teorií je had, Chřestýš brazilský Crotalus durissus, respektive ještě přesněji jeho poddruh Crotalus durissus durissus, Mayi nazývaný „Ahau Can – Velký božský had“, žijící pouze na Yucatanu.

„Vzorem pro mayskou kulturu je zcela nepochybně tento druh chřestýše. Podobný fenomén se neobjevuje v žádné jiné kultuře,“ tvrdí Don José, „Ahau Can byl pro Maye zdrojem znalostí a forem geometrie, chronologie a architektury. Příroda takto pomohla Mayům vytvořit jejich unikátní kulturu.“

Tato teorie se může zdát leckomu poněkud přitažená za vlasy. Skutečností ale je, že chřestýš se u Mayů těšil značné úctě. Svědectví o tom přinášejí nesčetné archeologické nálezy – vchody do budov ve tvaru otevřené hadí tlamy, do detailu propracované rozsáhlé hadí reliéfy na zdech, například v Uxmalu…

A čím že se Mayové podle Bolia nechali od Ahau Cana inspirovat? Kresbami na jeho kůži.

PŘEDPOVĚDĚLI MAYOVÉ ZÁNIK SVĚTA NA 22. XII. 2012?

Letos na jaře vyšla u nás po delší době kniha zabývající se Mayi. Její autoři, publicista Adrian G. Gilbert a nezávislý vědec Maurice M. Cotterell, ji pojmenovali „Mayská proroctví“.

Téma knihy je nadmíru atraktivní, uvedení pánové mimo jiné tvrdí, že: „Vzestupy a pády světových civilizací se časově kryjí s cykly slunečních skvrn,“ a nejenom to. Mayové dle jejich názoru nejenže znali korelaci slunečních skvrn, ale na základě této znalosti předpověděli zánik stávající civilizace na 22. prosinec 2012.

V kapitole „Katastrofa a zkáza“ se uvádí: „Když sluneční magnetické pole změní orientaci, má tendenci vychýlit Zemi v její ose. Vychýlená Země podléhá zemětřesením, záplavám, požárům a sopečným erupcím.“

Tyto naznačované souvislosti, týkající se slunečních skvrn, jsou natolik zajímavé, že jsem se obrátil na našeho předního odborníka v oblasti slunečních skvrn RNDr. Pavla Ambrože z Astronomického ústavu Akademie věd České republiky.

„Tuto knihu jsem si se zájmem přečetl. Mohu prohlásit, že se však jedná pouze o umnou konstrukci slov a hru s čísly. Co to je: Když sluneční pole změní orientaci? Sluneční magnetické pole mění svou orientaci průměrně každých jedenáct let, takže výše uvedené konstatování je nepravdivé. Samozřejmě, že nacházíme řadu souvislostí mezi sluneční aktivitou a ději na Zemi, například tzv. mikroseismy. Tato minizemětřesení jsou nejsilnější v přímořských oblastech, ale absolutně nejsou lidskými smysly byť jen postřehnutelná.“

Mohli ale Mayové vůbec znát vlastní korelaci slunečních skvrn?

„Skvrny jako takové vidět mohli. Není to sice běžný jev, ale například při západu Slunce to někdy možné je. Koneckonců záznamy o tom máme již z Číny pořízené před čtyřmi tisíci lety. Žádnou periodicitu z takovéhoto pozorování ale nedostanete.“

Proč?

„Protože se jedná o velmi řídké jevy. Takto pozorovatelné jsou pouze největší skupiny skvrn. Viditelnost skvrn je velmi vzácný jev, pouhým okem ho můžete spatřit tak dvakrát třikrát do roka.“

A nemohli Mayové znát nějaký jiný postup, jak řekněme tuto korelaci odvodit na základě určitých druhotných jevů?

„Těžko. Ale ještě bych chtěl říci, že pokud Mayové sluneční skvrny pozorovali, tak ještě nemuseli vědět, o co vlastně jde. Výskyt sluneční skvrny totiž ještě automaticky neznamená silnou erupci. Pouze zatím tušíme nějakou souvislost, to je ale všechno záležitost velmi přísných statistik.“

Ale nyní to nejdůležitější – na základě čeho M. M. Cotterell vlastně dospěl ke svým závěrům.

Nejprve údajně celé měsíce zpracovával výstupy z počítače představující poměrné úhly magnetického pole Země a Slunce zachycené

na mžikových snímcích každého 87,4545 dne. Každý tento časový úsek nazval „bit“. Období o délce osmi takových „bitů“, jež se mu zdálo velmi významné (není uveden důvod, pozn. aut.) nazval „mikrocyklem“. Z šesti takovýchto mikrocyklů utvořil další cyklus o celkové délce 11,1 roku. Toto číslo se dle jeho názoru nápadně podobalo průměrnému cyklu slunečních skvrn (11 let), jak o něm výše byla řeč.

„Není to nic jiného, než hra s čísly,“ pokračuje Pavel Ambrož, „pokud bych stejnou hru provedl, tak dostanu stejný výsledek. Pokud do stejného vzorce dosadím jiná čísla, tak dostanu něco jiného. Já ale opravdu nevím, co bych tam dosazoval.“

781 „bitů“, což je 187 let, nazývá Cotterell jedním cyklem slunečních skvrn. Toto číslo ještě vynásobí 97 a dostane výsledek 18 139 let, což je dle jeho mínění „jeden kompletní cyklus deformované neutrální vrstvy“. Nikde se však už bohužel nedočteme, co tyto termíny znamenají.

S numery je pak v knize kouzleno dále až ke konečnému výsledku 1 366 040 dnů, kteréžto číslo se podle autora opět nápadně podobá mayskému superčíslu 1 366 560 zaznamenanému v „Drážďanském kodexu“.

Jak již víme, počátek mayského kalendáře je datován na 13. srpna 3114 před naším letopočtem. Po přičtení superčísla se dostaneme k datu 22. prosince 2012, což má být dle mayských kněží poslední den posledního Velkého cyklu.

„Sluneční magnetické pole se mění pětkrát za každý dlouhý kosmický cyklus. Zdá se, že to bylo důvodem, proč Mayové a další věřili, že Země byla v minulosti již čtyřikrát zničena, a proto stejným způsobem přijde i destrukce a pátý věk Slunce na začátku 21. století.“

„Tak o tom nic nevím. Magnetické pole slunečních skvrn se měří od roku 1908, ale magnetické pole Slunce jako hvězdy je měřeno od roku 1953 a až za dalších šest let byly uskutečněny první pokusy o jeho popsání. Podle mne je to celé nesmysl,“ uzavírá svůj názor RNDr. Pavel Ambrož.

NOVÉ POHLEDY ARCHEOLOGŮ NA PŮVOD MAYŮ

Donedávna archeologové věřili, že mayská civilizace vznikla v nížinách koncem 3. století našeho letopočtu. Trhlinu tomuto názoru způsobily nálezy z guatelmalského Tikalu, jež jsou datovány do 3. století před naším letopočtem. Archeologové se domnívají, že město je ještě starší, ale zatím nechtějí vyvozovat ukvapené závěry. Dřívější období je stále zahaleno temnotou, a to především kvůli zvyku Mayů stavět nové objekty na místech předcházejících, přičemž ještě používali materiál ze starších staveb. Dosavadní znalosti tak pocházejí především z výzkumů odpadních jam.

V jedné z posledních knih na toto téma „The new Archeology and the Ancient Maya“ se uvádí, že „předklasická civilizace Mayů byla mnohem vyspělejší, než se dosud předpokládalo“.

Nejdávnější nám známí předkové Mayů se usadili nejpozději kolem roku 800 před naším letopočtem, ale pravděpodobně ještě možná i o 400 let dříve. První skupina maysky hovořících zemědělců přišla ze severní Guatemaly a směřovala severovýchodním směrem k nám již známé lokalitě Cuello. Druhá skupina sestoupila do yucatanské nížiny z chiapasské vysočiny. Archeologové si zatím nejsou jisti, zda tyto nově příchozí skupiny maysky mluvících zemědělců vytlačily původní obyvatelstvo Yucatanu anebo se s ním časem smísily.

Přibližně od roku 600 před naším letopočtem dochází k značnému rozkvětu mayských vesnic. „Z tohoto období také patrně pocházejí první budovy neurčené pouze k bydlení, ale k náboženským účelům, což je nepopíratelný důkaz vzrůstající role duchovenstva. Velmi silné postavení má už v té době bůh deště Chaac,“ píše se dále ve výše uvedené knize.

V silách stávající populace ještě bylo zajišťovat dostatek potravy a zároveň stavět náboženské objekty. Současně se čile rozvíjí dálkový obchod se vzdálenými kraji, například přístavem Ceros v Belize, kde byl dokonce nalezen jakýsi předchůdce dnešních doků. Mayové zde odebírali především obsidián, nefrit a kakao, které snad sloužilo také jako platidlo.

„V pozdní předklasické době již mohlo soupeření o půdu a nerostné zdroje vést k prvním sporům mezi městy,“ míní autoři „The new Archeology and the Ancient Maya“.

NIKOLI ZÁHADNÉ ZMIZENÍ MAYSKÉ CIVILIZACE

Snad nejpopulárnější částí mayské historie je její zánik. A to jak „první zánik“, přibližně v roce 800 v jižní části Yucatanu kolem výstavných měst jako Palengue, tak „definitivní zánik“ mayské civilizace na severu poloostrova po roce 1200 našeho letopočtu. Jen pouhý výčet již publikovaných důvodů by vydal na obsáhlý samostatný článek.

Postupem času se hovořilo o záhadných nemocech, zemětřeseních, vyčerpání půdy, hurikánech a v neposlední řadě tak romantickém zásahu mimozemšťanů. „Proč by Mayové dobrovolně opuštěli pracně vybudovaná nádherná města? Nikde se nenašly stopy po bojích či násilném vyklizení,“ argumentují dodnes ortodoxní zastánci zásahu mimozemských civilizací.

Důvodem k těmto spekulacím je skutečnost, že život v mayských městech už nikdy nebyl obnoven. Pády celých civilizací jsou v historii běžnou záležitostí, leckteré se však časem „vzpamatovaly“ a život v původních sídlech byl obnoven. V mayských městech nikoliv.

Na počátku sedmdesátých let bylo na semináři v Santa Fe, zaměřeném právě na problematiku zániku mayské civilizace, konstatováno: „Kolaps nesmí být posuzován jako izolovaná záležitost. Především je nutné pochopit změny ve společnosti, které mu předcházely.“

Počátkem druhého století našeho letopočtu dochází ve městech na jihu Yucatanu k úpadku, rozestavěné stavby nejsou dokončeny, na stélách chybí dříve tak podrobně zaznamenávané údaje a nakonec jsou obřadní sídla opuštěna… Proč?

„Teprve před několika lety byla formulována představa, že tzv. vládnoucí vrstva stále rozhodovala o stavbě nových a nových monumentálních staveb. Práce na nich zaměstnávaly značnou část populace, která pak nemohla pracovat na polích a zajišťovat obživu,“ uvádí živoucí legenda, autor řady knih o indiánských civilizacích, Dr. Miloslav Stingl. „Tento způsob zániku však není charakteristický pouze pro Maye.“

Analýzy kosterních ostatků z té doby ukazují na podvýživu z nedostatku jídla. Současně vládnoucí rodová elita omezovala přístup k jedinečným mayským vědomostem a více a více prostředků vynakládala pouze pro svou potřebu – například okázalé pohřby.

„Byly zde ale i důvody vedlejší, jako vyčerpání půdy. Města se stále rozrůstala a při extenzivním způsobu zemědělství se půda jednou vyčerpat musela.“

Mýcení lesů a vyčerpání půdy vyvolalo podle archeologů právě v době „kolapsu“ silnou erozi.

„Třetí důvod jsme bohužel dlouho neznali. Léta převažovala představa, že Mayové byli mírumilovný národ, jehož kultura se – na rozdíl od starověkého Řecka, či Číny – vyvíjela bez výraznějších vojenských konfliktů. Až po částečném rozluštění mayského písma jsme se dozvěděli o krutých válkách mezi jednotlivými městskými státy. U Mayů to byla taková válka všech proti všem, případná vítězství byla Pyrrhovými vítězstvími, jejichž následkem byl absolutní kolaps. Po sečtení všech těchto faktorů dospějeme k závěru, že mayská civilizace nezanikla nijakým záhadným způsobem, nýbrž se samozřítila.“


Sayil. Příklad stavebního slohu z pozdního období na severu Yucatanu.
Jako jeden z mála objektů sloužil k bydlení a nikoli k náboženským rituálům.

Dnes již víme, že růst městských států na severu jako Uxmal, Sayil, Kabah, Chichen Itza přichází nedlouho po pádu jižních měst. Chichen Itza časem získává v uvedeném regionu hegemonii.

„I zde však bohužel začalo časem docházet ke stejným chybám jako na jihu,“ pokračuje Dr. Stingl, „bohatí byli stále bohatší a chudí stále chudší, vládcové se zabývali pouze sami sebou a také se tak trochu sebepřeceňovali. Všechny ty báječné mayské znalosti byly monopolizovány vládnoucími rody, u Mayů neexistovala střední třída… Až do devadesátých let, kdy bylo částečně rozluštěno mayské písmo, jsme neměli o některých věcech vůbec potuchy. Nápisy hlavně ukazují na úzkou vrstvu panovnických rodů, já bych řekl přímo rodin.“

Z narůstajícím počtem rozluštěných mayských nápisů padají dřívější mýty a představy o této civilizaci.

„Všechno to, co jsme dříve Mayům nepřisuzovali, teprve teď začínáme odhalovat. Vidíme, jak ve vládnoucích rodinách docházelo k nejrůznějším intrikám, také se dovídáme o rozšiřování a ztrácení vlivu nad jinými městy.“

Co vás, pane doktore, osobně na Mayích nejvíce přitahuje?

„Mne na Mayích vždy fascinovala jejich, dovolte mi ten výraz, genialita. Došli v mnoha oblastech o hodně dále než ostatní kultury, ačkoli měli stejné výchozí podmínky.“

Jak si vysvětlujete otázku, že právě „oni“?

„To je otázka, kterou si kladu dodneška. Proč Mayové a ne třeba Inkové. Bohužel, zatím odpověď neznám.“

PŘEDKOLUMBOVSKÉ KONTAKTY

K velmi atraktivním tématům, souvisejícím s mayskou civilizací, patří domněnky o předkolumbovských kontaktech mezi Starým a Novým světem.

„Věřím, že Mayové svou kulturu vytvořili sami, tedy bez zásahu mimoamerických civilizací. Předkládané ‚důkazy‘ o kontaktech mezi Starým a Novým světem jsou velmi vágní.“

A co si tedy myslíte o reliéfu vousatého muže na Chichen Itza. Indiáni, jak je známo, přece vousy neměli, zato Egypťané nebo Římané ano…

„Je to sice zajímavé, ale není to podle mne dostatečný důkaz. Vyobrazení, byť nevysvětlitelné, vousatého muže, nemůže být ještě relevantním důkazem pro tyto kontakty. Reliéf si mohu vysvětlovat i jako v uvozovkách anatomickou zvláštnost, něco, jako jsou kupříkladu albíni. Motiv vousatého muže se rovněž vyskytuje u velmi vyspělých kultur v Kolumbii. Indiáni se zřejmě s někým takovým museli setkat.“

Indiánské legendy o bílých mužích, kteří do Mexického zálivu přinesli své znalosti, hodlá potvrdit brněnský cestovatel Dr. Alois Bradáč, který již letos Yucatan navštívil a na podzim své postřehy vydá v knize „Mexiko, Mayové a souvislosti“.

„V roce 2000 se chystá naše skupina k přeplutí Atlantiku na mořském proudu. Vyplouvat budeme z Kádizu a přistát chceme v Mexickém zálivu za 52 dnů, pokud nás nepotká něco špatného. Plout chceme na replice fénické lodice z 10. století před naším letopočtem.“

(O přípravách na tuto ojedinělou plavbu vás budeme na stránkách Koktejlu průběžně informovat.)

Alois Bradáč je také členem „Dänikenovy společnosti“.

„V knize Erika von Dänikena ‚Stopy mimozemšťanů‘ jsem se dočetl o kamenných sloupech, které mají pocházet z doby, kterou nejsme schopni datovat a mají být mnohem starší, než nejstarší mayská města. Se svou skupinou jsem se vydal po stopách, které autor uvádí, a došli jsme až do městečka Acanceh, nacházejícího se asi 40 kilometrů od Meridy. Chtěli jsme tyto monolity vidět na vlastní oči. Mnoho místních lidí včetně vedoucího archeologa nás ujistilo, že nic podobného nikdy na tomto místě nebylo.

Zjistil jsem, že nejen tento, ale mnoho jiných jeho názorů je křečovitých. Kdyby měl hlubší znalosti matematiky nebo fyziky, tak je nikdy nevysloví.“

MAYSKÁ RENESANCE

Původní obyvatelé Mexika na sebe v poslední době nejvíce upozornili před čtyřmi lety. Ve státě Chiapas došlo ke vzpouře proti federální vládě, vedené tzv. Cholanskými Mayi. Město San Cristobal de las Casas bylo obsazeno zapatistickými partyzány, kteří si takto říkají podle bojovníka za svobodu Emiliana Zapaty. Povstání bylo nakonec potlačeno armádou.

Většinu obyvatel dnešního Mexika tvoří míšenci indiánů s převážně španělskými přistěhovalci. Tradičních vesniček s původními Mayi je dnes již velmi málo. Především se ještě vyskytují v horách při hranicích s Guatemalou a Belize.

Při cestách za mayskými památkami jsme v džungli narazili na bezpočet obydlí, která jakoby vůbec nepatřila na konec XX. století. Kruhové stěny zhotovené ze silnějších větví a tenkých kmenů, střecha z banánových listů, v „ložnici“ pouze tradiční „manželská“ hamaka ze sisalového vlákna. Připadal jsem si, jako bych překročil práh věčnosti, uvrhnuvší mne o tisíc let zpátky proti toku času.

Ve vedlejším stavení asi čtyřicetiletá žena připravuje oběd pro manžela, obdělávajícího pole. Kamenným mlýnkem metate drtí kukuřičná zrna a na miskách hikara pak připravuje těsto na placky tortily, které pak peče na obyčejném kamenném ohništi. Kouř uniká zpod silně očouzených listů banánovníku k nebi malým otvorem ve střeše…

Do reality mne uvádí až pohled na obrázek Panenky Marie.

„Můj dědeček s babičkou pocházeli z podobné vesnice, mluvili spolu maysky, i když měli v sobě španělskou krev,“ začíná vyprávění průvodce Enrique Cetina, „přesto udržovali mayské tradice. Já se také cítím být Mayem, a jsem na to hrdý. Zároveň mne to nutí se stále vzdělávat. Chci být nositelem mayských tradic.“

Podobných zájemců o mayskou historii a kulturu jako Enrique je na Yucatanu čím dál víc. Nezajímají se však pouze a historii, ale ve vesnicích i starých sídlech se snaží obnovovat původní rituály.

Například v dubnu, před příchodem období dešťů, je prováděna ceremonie „Chaac-Chaac“.

Šaman, třináct mužů a malý chlapec se odeberou do nedotčené džungle. Vyberou si místo, které dokonale vymýtí. Ze dřeva pokácených stromů vyrobí sedátka a stůl, vykopou jámu, přičemž šaman neustále předříkává mayské zaříkávání. V jámě je rozdělán oheň, na kterém je připravován pokrm z kuřete nebo krocana. Chlapec, který se ukryje pod stolem, začíná kvákat jako žába a muži vydávají zvuk burácejícího hromu. V závěru rituálu šaman do ohně přihazuje posvátnou kopálovou pryskyřici. Tím je jídlo obětováno bohu deště Chaacovi a nebesům, za což by Mayové měli být odměněni vydatným přídělem životadárného deště.

V některých vesnicích již začali šamani znovu vyučovat pravidla mayského kalendáře. Nastává paradoxní situace. Křesťanští misionáři, kteří se po svém příchodu do Mexika ve většině případů snažili původní víru a zvyky vykořenit, položili základy civilizaci, která umožnila vzdělání i těm nejchudším vrstvám. Potomci původních Mayů se tak jakýmsi okruhem dovídají o své minulosti od nástupců těch, kteří jejich kodexy pálili na hranicích.

„Nijak neobviňuji dnešní Španěly za to, co zde napáchali jejich předchůdci. Je už to velmi dávno. Beru realitu takovou, jaká je,“ dodává Enrique.

Jak se Vy osobně díváte na situaci, kdy na jedné straně dochází k oživování mayských tradic, a na straně druhé zde má silnou pozici katolická církev?

„Já věřím ve Stvořitele, víru, která všechno řídí. Myslím, že všechna náboženství hovoří o tomtéž, ať už sílu stvoření nazývají Ježíšem, Buddhou, Alláhem či Kukulcanem. Jsou to různá jména pro tutéž sílu.“

To jste mi ale příliš neodpověděl…

„Mayské rituály se křesťanským misionářům ve vesnicích nikdy nepodařilo úplně vymýtit. Myslím, že jsme dokázali své náboženství i prvky křesťanství skloubit v jakousi koexistenci. I když se tyto zvyklosti budou dále rozvíjet, nebudou si s křesťanstvím konkurovat ani v místě, ani v čase. Vždy se jedná o úctu ke Stvořiteli.“

Reportáž vznikla ve spolupráci s cestovní kanceláří Nemo & Selecta, Panská 3, Praha.

použitá literatura:

C. W. Ceram: Bohové, hroby a učenci; Friedrich Katz: Staré americké civilizace; Miloslav Stingl: Za poklady mayských měst; A. G. Gilbert, M. M. Cotterell: Mayská proroctví; J. D. Bolio: The Mayan Natural Pattern of Culture; J. D. Bolio: The Rattlesnake School; J. Sabloff: The New Archeology and the Ancient Maya.zan


SVĚT ČASU A ČÍSEL
Pavel Hošek

Mayská civilizace ční v historii amerického kontinentu jako osamocený vrchol uprostřed rozlehlých plání. Mayové stavěli nádherné, bohatě zdobené chrámy, vytvořili krásné, prazvláštní – dodnes zcela nerozluštěné – písmo, vypracovali dokonalou početní soustavu a dovedli k naprosté dokonalosti astronomii a astrologii, stejně jako podivuhodný a nadmíru složitý kalendář. Po staletí zněl mayskými městy neobvyklý, dnes již zapomenutý jazyk.

MATEMATIKA

Veškeré duchovní, ale i materiální úspěchy Mayů byly založeny na vskutku originální a přitom jednoduché početní soustavě. Její základ tvořilo dvacet číslic, mezi nimiž je i nula. Většina starověkých kultur pojem a hlavně obsah pojmu nula neznala. Všimněte si, že například římské číslice – dodnes používané – znak pro nulu nemají. Arabové a Indové nulu „objevili“ nezávisle na sobě později než Mayové. Znalosti nuly a matematických operací s ní spojených je přikládána velká důležitost. Ukazují totiž na neobvyklou intelektuální vyspělost národa, který ji používal.

Praktičnost a využitelnost mayského způsobu zápisu čísel odpovídá číselné soustavě arabské, která je dnes ve světě nejvíce rozšířena. Výhody oproti jiným nejlépe ozřejmí následující příklad. Chceme-li přečíst římské číslo XXIV, musíme v duchu použít dvou matematických operací – sčítání a odečítání (10+10+5-1). Mayské číslovky jsou koncipovány tak, že vystačíme pouze se sčítáním. Tato zdánlivá drobnost značně urychluje všechny složitější matematické úkony, zejména jsou-li počítány „z hlavy“, což bylo u Mayů obvyklé.

Mayská dvacítková soustava se nám na první pohled může zdát velmi nepraktická. Může nám připadat, že číslic – základních stavebních kamenů matematiky – je zde zbytečně mnoho. Avšak člověk, školený od malička v tomto systému, počítá stejně rychle, a naopak neohrabaná se mu může jevit naše soustava desítková.

Mayové zároveň používali i druhý, paralelní matematický aparát, založený na deseti číslicích. Jejich zápis pak byl zcela odlišný od zápisu čísel v soustavě dvacítkové a mnohem více se podobal mayskému písmu. Mayové běžně používali třináct základních číslic psaných pomocí znaků v podobě stylizovaných hlav. Číslo deset, zpodobňované jako umrlčí lebka, bylo pak klíčové, a chtěl-li mayský kněz (pouze jim byla vyhrazena vzdělanost včetně znalostí písma a čísel) vyjádřit vyšší počet, použil dolní čelist z číslice deset, kterou připsal například pod šestku. Vznikla tak šestnáctka. Je to úplně stejné, jako když mu před šestku připíšeme jedničku.

K praktickým účelům však byl více využíván dvacítkový systém, na němž byl založen i mayský kalendář.

Zbývá ještě vysvětlit, jak byla tvořena čísla vyšší než dvacet.

Pro tento účel vytvořili kněží tzv. poziční systém, kdy číslovka posunutá o jednu linku nahoru či doleva dostávala o řád vyšší hodnotu, v případě dvacítkové soustavy tedy dvacetkrát vyšší. Tak například tečka na první úrovni označovala jedničku, na druhé úrovni dvacítku, na třetí již čtyři sta, na čtvrté osm tisíc atd.

KALENDÁŘ

Dokonalá a jednoduchá početní soustava vznikla jako nezbytný důsledek tvorby mayského kalendáře. Čas hrál v mayské filozofii a v pohledu na svět klíčovou úlohu. Čas byl otázkou života a smrti i pro nevzdělané zemědělce. Čas byl základem moci mayských kněží.

Kalendář vznikl díky velmi důkladným a dlouhodobým astronomickým pozorováním. Přesnost, jaké bylo dosaženo při výpočtech doby oběhu různých nebeských těles, je srovnatelná s údaji, které získali dnešní astronomové pomocí nejmodernějších přístrojů. Oběh Venuše kolem Slunce vypočítali Mayové na 584 dny, současná věda jej stanovila na 583,92 dne.

Nejvýznamnějším znakem mayského kalendáře je jeho pravidelný cykus. Jednotlivé časové úseky, i ty nejdelší známé, měly vždy periodický charakter. V nazírání Mayů na okolní svět bylo tedy charakteristické neustálé opakování. Dle jejich názoru přicházely stále tytéž periody a s nimi i stejné události, božstva i jejich sudby.

Mayové vytvořili dva kalendáře, haab s 365 dny skládající se z devatenácti měsíců, z nichž osmnáct bylo po dvaceti dnech a poslední měsíc uyaeb měl dnů pouze pět. Dny v měsíci byly číslovány, přičemž bylo uplatněno i číslo nula.

Vedle haabu vytvořili mayští kněží ještě tzolkin, posvátný rok o 260 dnech. Tzolkin byl používán hlavně mezi prostým lidem. Určoval chod obřadního života. Den narození každého člověka byl určován také podle tzolkinu.

Posvátný rok již nebyl dělen na jednotlivé měsíce, nýbrž pouze na dny. Každý den pak byl označen kombinací čísla od jedné do třinácti a jednoho ze dvaceti jmen pro dny. Sled dnů vypadal následovně: „1 Ik, 2 Akbal, 3 Kan, 4 Chicchan…“, čtrnáctý den byl označován Men. Bylo tak zaručeno, že každý den tzolkinu ponese jiné označení, neboť 13 x 20 = 260 a čísla třináct a dvacet nemají žádného menšího společného činitele. Pojmenování každého dne je možno chápat i jako skládání dvou složek jména, podobně jako do sebe zapadá ozubí dvou různě velkých kol.

Úplné pojmenování dne tedy vypadalo takto: „2 Ik 0 Pop“, kde „2 Ik“ znamená den v posvátném roce a „0 Pop“ je označení místa, které tento den zaujímá v běžném roce. Takto složitý systém zajišťoval, že se den se stejným názvem opakoval vždy až po 52 letech.

Pokud vám již jde ze všech těch čísel trochu hlava kolem, pak vězte, že to zdaleka ještě není vše. Mayové se nespokojili s tak krátkou periodou jako je jeden rok. Užívali celkem devět řádů časových období založených s jedinou výjimkou opět na dvacítkové soustavě – devítka zde koresponduje s množstvím vrstev v mayské obdobě pekla či podsvětí. Osmnáctku používali kvůli lepšímu srovnání s kalendářním rokem.

Jestliže v kalendářní soustavě existovaly takové pojmy jako alautun, znamená to také, že byly využívány. Archeologové objevili dva staré nápisy, na nichž jsou provedeny kalendářní výpočty 90 a 400 milionů let do minulosti. Bohužel není známo, k jakým – zda vůbec nějakým – událostem se tato data vztahovala.

Výchozí rok mayského datování (0. 0. 0. 0. 0) odpovídá roku 3113, respektive 3110 před Kristem, a dosud není známo, zda se vztahuje k nějaké konkrétní historické skutečnosti, či se jedná o hypotetickou událost.

Poznámka pro šťouraly. Možná si říkáte, že se v článku píše o neobyčejné přesnosti mayského kalendáře a přitom je jeho délka 365 dnů. A co zbývající „čtvrtka“ dne? Jakápak přesnost, když jim každé čtyři roky unikl celý jeden den? Omyl. Mayové byli skutečnými puntičkáři. Postřehli, že každým rokem je třeba k základním 365 dnům přičíst ještě 0,2422 dne. S touto nesrovnalostí, kterou my řešíme přestupným rokem, se Mayové vypořádali odlišně. U každého zápisu data uvedli také příslušnou opravu kalendáře. Jakékoli datum tak vlastně v sobě neslo opravu.

NÁBOŽENSKÉ ASPEKTY

Začátek každého dvacetiletí (katunu) byl v náboženských střediscích pravidelně oslavován. Součástí obřadu bylo vztyčení kamenné stély s na den přesným vročením. Bylo to něco podobného, jako kdybybychom v současné době postavili pomník třeba třicátému prvnímu prosinci roku 1960. Popis obrázku, kde je zobrazena jedna strana datové stély, vysvětluje význam jednotlivých znaků i význam zápisu jako celku.

Všechna časová období, všechny dny, měsíce i roky, měly také své bohy. Božský protějšek měly i všechny číslice a některá důležitá čísla. Plynulý tok času si Mayové představovali jako sled břemen, která nesou příslušní bohové. Každý den má nejen svého boha, ale sám je bohem, či spíše několika bohy, neboť, jak bylo uvedeno, kterýkoli den je označen souborem čísel a názvů.

Uplatníme-li představu Mayů například na naše datum 31. prosince 1996, měl by tento den pět nosičů: bůh čísla 31 by nesl na zádech prosinec, bůh čísla jedna by nesl tisíciletí, bůh devítky staletí, další bůh devítky by se dřel s desítkami a bůh čísla šest s roky. Na konci dne by byla krátká přestávka, kdy bůh čísla jedna s nákladem ledna nahradí boha číslo 31 s prosincem na ramenou, a bůh čísla sedm převezme od boha číslo šest tíhu roků.

Je nasnadě, že v takto složitých kalendářních a náboženských sestavách a způsobech jejich zápisu se nemohl orientovat zdaleka každý. Tyto dovednosti byly vymezeny výhradně kněžím. Složitá soustava s mnoha pro lid tak tajemnými znalostmi a souvislostmi zajišťovala kněžskému stavu značnou moc.  

Category: 1997 / 09

Ani nevím, kde a jak začít. V době, kdy budete číst tyto řádky, bude již stoletá voda zpustošivší počátkem prázdnin třetinu naší země dávno kdesi v dalekých mořích a oceánech. Televizní zpravodajství a titulní stránky novin budou zaplněny palcovými titulky dalších ožehavých témat a událostí. Život běží dál. Běží ale také tam, kde se před dvěma měsíci zastavil? Ale hlavně – dalo se tehdy pro záchranu lidských životů a majetku udělat víc?

JAKO VE VÁLCE


Pár dní po opadnutí vody se všude povaloval vyhozený,
špinavý a poničený nábytek.

Jistě, všichni teď mohou namítnout, že po bitvě je každý generálem. S živelnou pohromou takovéhoto rozsahu u nás nikdo neměl zkušenosti. Znali jsme ji pouze prostřednictvím televizních obrazovek z různých koutů světa.

Do oblasti postižené povodněmi jsme dorazili v úterý 8. července těsně nad svítáním. Připomínám, že na Vsetínsku a Bruntálsku začal vodní živel řádit v neděli odpoledne. Informaci neuvádím proto, abych zdůraznil naši akceschopnost, nýbrž z daleko důležitějšího důvodu.

Našim záměrem bylo pořídit reportáž o práci těch, kteří jako jedni z prvních nasazovali při záchranných pracích své životy – o příslušnících Zásahové jednotky PČR Správy Severomoravského kraje.

Od operačního důstojníka jsme dostali pokyn dopravit se do Dukelských kasáren v Opavě, odkud operoval jeden z vrtulníků letky ministerstva vnitra. Do kasáren jsme se dostali celkem bez potíží a za chvíli jsme již stáli na starším hřišti, odkud vrtulníky vzlétaly.

Ten „náš“ zde však zrovna není, a tak vyčkáváme pod přístřeškem chránícím nás před přívaly deště. Po chvíli přistává vojenská „emiosmička“ a vystupuje z něj mladá žena v úplně promočených letních šatech a sandálech. „Prosím vás, strašně potřebuji pomoc,“ snaží se překřičet rachot běžícího motoru. „Potřebuji se dostat do Krnova, mám tam samotné své malé děti. Říkala jsem to už vojákům v Hlučíně, odkud jsem sem přiletěla, ale ti mi řekli, že mne mohou dopravit jenom sem, za řeku (Opavu, pozn. red.) Prosím vás pomozte mi…,“ obrací oči směrem k vojákům. Opavský velitel by rád poskytl těžké vozidlo s řidičem, ale sám jich má akutní nedostatek. Svou pomoc tedy nabízíme my a vyrážíme směrem ke Krnovu.

Krnov rozhodně patřil k nejvíce postiženým větším městům, která byla zasažena hned první vlnou povodní. Před městem se protrhla záchytná hráz a ulice se rázem proměnily v řeky, které si svou dravostí nezadaly s horskými bystřinami.

Paní Renata Reznerová, jak se naše spolucestující jmenovala, se čtrnáct dnů před naším setkáním s manželem narychlo rozhodla, že pojedou na týdenní zájezd do Paříže. Zájezd vzali místo sestry, která náhle onemocněla. Návrat byl naplánován právě na ono nešťastné úterý. Děti ve věku pět a osm let měly čekat u těžce nemocné maminky paní Reznerové. Autobus je dovezl před Hlučín, kde na místě silnice bylo jedno velké jezero. „Řidič, když to uviděl, tak nás i se zavazadly doslova vyházel a mazal nazpátek. Pak přiletěla helikoptéra, a tou jsem se dostala do Opavy.“

Těsně před Krnovem nás zastavuje policejní hlídka. „Dále nemůžete, jediná cesta je tady nahoru kolem hradu.“

Vysvětluji policistům situaci naší pasažérky a ptám se, kdo jí může pomoci. „Nahoře je krizový štáb, tam se obraťte.“

Popsaný objekt však nacházíme uzamčený a liduprázdný. Rozhodujeme se jet dál, kam až to půjde. Po chvíli narážíme na zcela promoklého mladého policistu. Vaši kolegové nám řekli, že tady najdeme krizový štáb. Nevíte o něm něco?

„Tady a krizový štáb… to těžko. Tady o ničem takovém nevím.“

Znovu vysvětluji situaci a ptám se, kde by mamince mohli pomoci. „Já opravdu nevím, zkuste jet dál dolů do města. Bohužel – nám ani nejdou vysílačky.“

Vjíždíme do prvních ulic Krnova a pozorujeme hrůzu kolem. Dravá voda vyvolává pocity úzkosti nejenom v nás, paní za námi se jen stěží ovládá.

Zastavujeme v protisměru jedoucí policejní vozidlo. Potřetí opakuji problém paní Reznerové a důrazně žádám alespoň o informaci, kam ji máme zavézt. „My teď na váás nemááme čááás! Rozumíte? Nemááme na váás čááás!!!“ řve starší hasič v roli důležitého spolujezdce a auto se zapnutým majákem ujíždí. Navzdory průtrži mračen zůstávám stát na místě jako opařený.

Pokračujeme ještě dále, ale definitivně nás zastavuje vodní překážka, kterou už bohužel nejsme schopni přebrodit. Vysedáme a ptáme se místních lidí, co se dá dělat. „Tam se paní dostane jen pěšky po trati, jinak už ne. Je to odsaď asi pět kilometrů,“ radí starší muž. Paní Reznerová odmítá námi nabízený doprovod a odchází své děti hledat na vlastní pěst.

Plně si uvědomuji, že podobných případů budou desítky, ne-li stovky a mnohdy ještě mnohem tragičtější. Za naprosto neomluvitelné však pokládám chování kompetentních orgánů, se kterými jsme se setkali. Pokud nás ZMÍNĚNÍ policisté nebyli schopni nasměrovat na krizový štáb, či jiné místo, kde bychom mohli získat zprávy o osudu bydliště paní Reznerové, je to více než smutné. Rozhodně bych nenasazoval psí hlavu pouze jim, ale především těm, kdo je řídili.

Vcházíme do hospody s nadějí na teplou polévku. Marně, protože hospoda je sice otevřená, ale bez vody, proudu a plynu. Hospodský při svíčkách nalévá hostům pouze něco ostřejšího. Na zahřátí. „Otevřel jsem hlavně kvůli lidem, kteří nemají kam jít, ať nemusí mrznout na dešti. Není jich zrovna málo.“

„To vás nikdo neinformoval, kde je středisko pro lidi bez přístřeší?“ ptám se u jednoho stolu. „Děláte si srandu? Už to trvá druhý den a nikdo z města se tu ani nebyl podívat. O ničem takovém nevíme. Tady vedle v obchodě mají poslední vodu v lahvích, až dojde, tak nevím, co budem dělat.“

KDYBY BYLY LIDOVÉ MILICE…

Na okraji zatopených ulic živě diskutují hloučky občanů nejrůznějšího věku i sociálního postavení. „Takový bordel tu nikdy nebyl. Všichni se na nás vysrali,“ míní muž středního věku. „Takhle ostře bych to neříkala,“ přidává důchodkyně, „ale v podstatě s vámi souhlasím. Nikdo tu nebyl, nevíme jestli jsou nějaká střediska pro ty, kteří přišli o střechu nad hlavou. Prostě nikdo nic neví.“ Nutno dodat, že v podobném duchu hovořily desítky dalších Krnovanů, se kterými jsme se v okolí ulic Stará, Libušina a Sokolovská setkali. Právě tyto ulice tvořily epicentrum vodní zkázy na pravém břehu rozvodněné Opavy. Najednou přijíždí na kole asi dvacetiletý mladík. Kolem pasu opásaný horolezeckým lanem se zavěšenými karabinami, na zádech napěchovaný batoh.

„Tam ve druhém patře mám sestru s malým dítětem. Nesu jim aspoň vodu a chleba,“ vysvětluje svůj záměr a odhodlaně se vydává brodit metr hlubokou kalnou vodou.

Tento případ bohužel nebyl ojedinělý. V uvedených ulicích žilo několik rodin s malými dětmi, které po celé dva dny byly odkázány pouze na případné zásoby, které zvláště po víkendu a před výplatou nebyly zřejmě nijak velké. Obyvatelé Libušiny ulice si dokonce z nouze pořídili jakousi „provázkovou poštu“. Protilehlá okna spojili pevnými provázky a po nich si vzájemně vyměňovali, co kdo mohl ještě obětovat.

Paradoxem je, že o pouhé dva bloky dále měli svou mobilní základnu pražští hasiči. Přijeli na pomoc i s nafukovacími čluny. Ovšem bez pádel a motorů, které jim údajně někdo z Krnova slíbil a svůj slib nedodržel. Nezbývalo jim nic jiného, než si místo vesel popůjčovat alespoň lopaty.

„Proč nejedeme do těch ulic, kde jste byli? Protože je tam příliš silnej proud, a s těmahle člunama se tam nedostanem,“ vysvětluje starší hasič v zářivém reflexním obleku a nablýskané helmě.

Přijíždí policejní vůz, se kterým už jsme se dnes jednou potkali. Přicházím za policistou s otázkou, proč lidem o dva bloky dále nikdo nepomůže. „Slyšel jste to, je tam silný proud. Nedostanou se tam.“

„Ale vždyť tam maminky zachycují pro své děti dešťovou vodu, kterou už ani nemají jak převařit. Proč zde tedy není ženijní technika?“

„Vy máte ale dotěrné otázky,“ odpovídá mi dnes už podruhé policistův spolujezdec, patrně zasloužilý hasič.

Přistupuje ke mně asi pětadvacetiletý mladík. „Víte, co si říkají lidé? Že kdyby byly Lidové milice, tak to tak daleko nedošlo. Ty by se o nás postaraly.“

Chystáme se k odjezdu, když právě doráží zelená dodávka. Podsaditý řidič odráží mohutné boční dveře a zve všechny přítomné na čerstvý grog, kterého má v autě celý barel. „Přijeli jsme sem s rodinou na dovolenou, ale ta je odříznutá kdesi za městem. Tak alespoň rozvážím po městě grog.“ Řada přítomných se následně silně červená nejenom účinkem nápoje mořských vlků.

DEN POTÉ

Rozhodujeme se navštívit stejné místo i následující den. Pomalu projíždíme ulicemi Krnova, které ještě před dvanácti hodinami byly řečištěm dravé řeky. Blížíme se k Libušině ulici, její stav nemá cenu slovy popisovat, stačí si prohlédnout fotografie. Z dálky nás zdraví včerejší známí. „Ještě štěstí, že přestalo pršet, ale jinak se nezměnilo vůbec nic. Zase tu nikdo nebyl, nevíme ani, kde dostaneme pitnou vodu…“

Míříme na radnici. Starosta Bedřich Marek mne přijímá a soustředěně naslouchá našim zážitkům. „To je smutné, co jste viděli, a nemělo se to stát.“

Proč nebyla v těchto kritických místech nasazena ženijní technika?

„Už v pondělí jsme žádali o čtyři obojživelníky a dva vrtulníky. Dodneška jsem tady nic z toho neviděl. Můj dojem ze spolupráce s krizovým štábem je nedobrý. Mám pocit, jako by Krnov někdo vymazal z mapy republiky.“

V neděli byla celá televizní Debata věnována této živelné pohromě. Přednosta bruntálského okresního úřadu tam na otázku moderátora, zda se nedalo miliardové škodě v Krnově nějak předejít, odpověděl: „Oni si to Krnovští tak trochu zavinili sami.“

Nevím, zda bych jako povodní postižený obyvatel Krnova měl ještě náladu poslouchat vzájemné osočování těch, kteří měli v nejkritičtější situaci táhnout za jeden provaz a profesionálně řešit všechny problémy. Jen si říkám: kolik asi bylo takových Krnovů?

ZÁSAHOVÁ JEDNOTKA V AKCI

V oblasti, kterou jsme navštívili, jsme byli svědky utrpení stovek lidí, nekompetentnosti a chaosu ze strany řídících orgánů. Vůbec nechci naše poznatky zevšeobecňovat. Doufám a chci věřit, že jinde tomu bylo jinak. Na straně druhé jsme viděli ohromné nasazení řadových záchranářů, přičemž jich většina zůstane bezejmenných. Například „záklaďáky“ po krk ve vodě se brodící k zatopeným domům, vojáky před přísahou, kteří žádali své velitele, aby mohli jít také pomáhat, mladé hasiče na pokraji sil, piloty vrtulníků s kruhy pod očima jak smuteční pásky…

Nedá se napsat o všech, chtělo by se říci, že si všichni zaslouží velké uznání, ale to je slabý výraz. Přesto si dovoluji přinést pár informací o práci těch, o nichž se ve sdělovacích prostředcích takřka mlčelo – severomoravské policejní Zásahové jednotce.

„Naše Zásahová jednotka společně s letkou ministerstva vnitra byla nasazena jako vůbec první složka pro záchranné vyprošťovací práce v podvěsu, a to už v pondělí ráno,“ popisuje velitel jednotky, „celkově jsme za dva dny v podvěsu přepravili helikoptérami 375 lidí plus dalších 651 v kabině. Museli jsme hodně improvizovat. Problémy jsme měli hlavně s nejmenšími dětmi.“

Novodobými Lidicemi bývá nazývána obec Troubky u Přerova. Zde je svědectví příslušníka Zásahové jednotky, účastnícího se záchranných prací. „Informaci o tom, že máme letět nad Troubky, jsem dostal v úterý kolem 10. hodiny. Na místo jsme přiletěli za necelou hodinu, a hned se nám před očima zřítily dva domy jako by byly postaveny z karet. Mimo nás zde zachraňovaly ještě dva požární čluny a dvě kanoe. Hodně lidí spasil řidič obrovského buldozeru, který ověšený ze všech stran vypadal ze vzduchu jako Noemova archa. Situace byla opravdu kritická. Viděl jsem například mávat paní na střeše domu, než jsme se otočili a přiletěli blíže, tak již na jeho místě byla pouze vodní hladina. Přednostně jsme vyprošťovali malé děti, kojící matky, staré a nemocné. Lidé to chápali. Na víc opravdu nebyl čas. Piloti se přibližovali a přistávali na naprosto nepředstavitelných místech v okolí stromů a drátů vysokého napětí… Dva dny záchranných prací mi vydaly za celých sedm let u Zásahové jednotky a v URNĚ.“

Je paradoxem, že Troubky se nalézají pouze asi deset kilometrů od sídla ústředního povodňového štábu v Olomouci. Vojenské vrtulníky, o jejichž nasazení tak často hovoříval generálmajor Petr Voznica, přiletěly do Troubek až v devět hodin večer.

„Chtěl bych říci, že komunikace mezi námi a olomouckým krizovým štábem byla katastrofální a zcela nedostatečná,“ komentuje ředidel letky ministerstva vnitra Vladimír Panenka. „Do Olomouce jsme se nemohli dovolat, neustále bylo měněno jejich sídlo a čísla mobilních telefonů. Naopak, vysoce hodnotím spolupráci s operačním střediskem severomoravské policie a Zásahové jednotky. Podle mého by centrální krizový štáb vůbec neměl být na bázi politicko-vojenské, ale na bázi odborné, to jest tvořen policisty a hasiči.“

Dle slov čelního představitele centrálního povodňového štábu by naše generace takovouto pohromu podle statistických výpočtů už neměla zažít. To si před rokem obyvatelé Zátoru a Lichnova na Bruntálsku říkali také… Při dopisování těchto řádek slyším z rádia varování. Blíží se další vydatné srážky.

DRAMA NA HORNÍM LABI

V sobotu (19. 7.) vysílá rozhlas další závažnou informaci: Z přehrady Labská je vypouštěno 220 kubických metrů vody za vteřinu – město Vrchlabí nacházející se pod přehradou je ohroženo, silnice na Špindlerův Mlýn je neprůjezdná.

„Tato zpráva je pro mne dostatečně srozumitelná,“ komentuje můj dobrý přítel, vrchlabský rodák, běžkař, vodák, rybář… atd.

Do auta nakládáme neopren, vestu, přilbu, záchranářské potřeby a vyrážíme k pověstné „bráně Krkonoš“.

Již od Jičína je celá severní obloha zakryta temnými mračny v několika vrstvách. K Vrchlabí dorážíme kolem sedmé hodiny večerní. V části Podhůří míjíme most přes Labe, přes který jasně ještě zcela nedávno přetékala voda. U mostu diskutuje hlouček obyvatel nedalekých domků. „Ještě štěstí, že už to kleslo, tolik vody tady ještě nikdy nebylo. Nevím, co budem dělat, jestli to přijde znova,“ uvažují nahlas, viditelně ještě vyděšeni z odpolední pohromy.

Labe, protékající Vrchlabím, je za normálních okolností větší přívětivý potok tekoucí regulovaným řečištěm. Nyní však stojíme nad zuřící vysokohorskou řekou, sevřenou (prozatím) vyskokými kamennými stěnami (díky našim předkům z minulého století).

Vydáváme se proti proudu směrem Špindlerův Mlýn. Silnice, jež zde sleduje tok Labe, byla podle nánosů ještě před pár hodinami místy zcela pod vodou. Na dolní hranici Špindlerova Mlýna nás vítá temný hukot vody přepadávající z přehrady horními propusťmi. Po koruně zcela zaplněné přehrady kráčíme k domku hrázného, jehož okna na druhém břehu září v běsnící průtrži mračen jako maják. Překračujeme zbytky smrkových kmenů, které odpoledne zablokovaly propustě, a kdyby je včas neuvolnili záchranáři, tak přehrada přetékala vrchem. Vůně vlhkého jehličí mi připomíná pohodu Vánoc. Ale jen na nepatrný okamžik.

„Tolik vody jsem tady ještě nikdy neviděl,“ křičí ve větru můj průvodce. S obavou pozorujeme hladinu přehrady, bičovanou dalšími přívaly deště.

Pracovna hrázného je, i když se sem ten výraz zrovna nehodí, příjemně vytopená. „De to dolů, pouštím teď kolem devadesáti kubíků,“ sděluje a kývne směrem ke stěně zaplněné ukazateli nejrůznějších přístrojů, „jestli ale bude ještě dvě hodiny pršet, tak to zase vyletí. Já už tady víc nezmůžu.“

Povodí Labe vydalo ve čtvrtek na základě meteorologické předpovědi příkaz přehradu preventivně vypouštět, a hrázný tak neprodleně učinil. Přehrada tak byla vypuštěna až na hranici hygienického minima. Za jedinou noc (!) z pátku na sobotu přesto hladina vzrostla o deset metrů. „Byl to velkej šplouch,“ vzpomíná hrázný.

Nejmenovaná televizní komerční stanice hned přispěchala s informací, že pokud hráz praskne, tak se přes Vrchlabí přežene osmimetrová povodňová vlna.

Sjíždíme do Vrchlabí. Město mi silně připomíná chorvatský Osijek, který jsem navštívil dva roky zpátky před očekávanou ofenzivou. Liduprázné ulice, vyprázdněné autosalony, opuštěné restaurace…

Rušno je jen na zámku, sídle Obecního úřadu. „V poledne bylo obyvatelstvo varováno rozhlasem. Jsme připraveni na evakuaci ohrožených oblastí, už odpoledne jsme evakuovali dva domy a 120 dětí z letního tábora,“ popisuje aktuální situaci zástupce starosty Josef Pištora.

V jednom baru vtipkují návštěvníci. „Dneska tady pijem naposled, víš… Zítra budem někde u Mělníka.“

Kolem druhé hodiny ranní znovu vyjíždíme na hráz. Voda od naší poslední návštěvy znovu stoupla. Říkáme si, že tady asi nebudeme nic platní a vracíme se zpět do města. Jdeme se ještě podívat na kamenný most, který jako jediný vydržel poslední potopu přesně před sto lety. Jeden z kamenů si vybírám za ukazatel stavu hladiny. Co dvě hodiny ho pak chodím kontrolovat. Zdá se, jako by se příroda umoudřila. Voda nestoupá.

Dopoledne jedeme potřetí do Špindlerova Mlýna. Déšť se utišil a hráz je ověnčena množstvím převážně německých turistů. Voda sice ještě stále přepadá horními propusťmi, ale od noci viditelně klesla. Zdravíme se s unaveným hrázným. „Už je to snad za náma, pouštím teď kolem osmdesáti kubíků. Hory jsou ale hrozně nacucaný, pokud zas začne pršet, tak to tu máme znova.“

Vracíme se do Prahy. Ve Vrchlabí se ještě zastavujeme u jednoho z jezů. V jeho blízkosti pálí starší žena dříví, které na břeh naplavilo Labe. „Tak se mi ulevilo, že už je to pryč. Když jsme s dědečkem slyšeli tu zprávu o možném protržení hráze, tak jsme si s dědečkem sbalili malý kufřík a čekali celou noc. Autem bychom asi stejně daleko nedojeli…“

Nebezpečí dalších povodní je snad pro tuto chvíli zažehnáno, zůstávají však nezodpovězené otázky. Proč se to všechno stalo? Kde jsou příčiny? Jedná se o daň za necitlivé zásahy do přírody v uplynulých letech? Jak se žije v postižených oblastech? Nejen na ně budeme hledat odpovědi a přineseme vám je v některém z dalších čísel magazínu Koktejl.


FAKTA A OTAZNĺKY

Záplavy, které na začátku měsíce července letošního roku postupně zasáhly více jak třetinu území naší republiky, se řadí svým rozsahem i napáchanými škodami na majetku a lidských životech mezi největší svého druhu za posledních sto let. Příroda opět dokázala, v čem je její síla. Dokáže udeřit nečekaně tvrdě. V době, kdy se člověk v představě své dokonalé výlučnosti stále vrhá do nového a nového podmaňování si pro něho doposud neznámých věcí, to pak vyzní malinko nepochopitelně, když si neví rady s takovou „banalitou“ jako je voda. Vlastně, jako je hodně vody. Záplavy, které postihly severní a střední Moravu, jsou označovány za stoletou vodu celkem právem. Například na Lysé hoře spadlo ve srážkové periodě od 4. do 9. července 596 litrů na metr čtvereční, což je plných 41 procent ročního průměru. Podobně rekordních lokalit by se ovšem dalo vyjmenovat hned několik. Vysoké hodnoty srážkových vod však nebyly jedinou příčinou záplav. Svou roli zde sehrála i jedna přírodní zvláštnost. Na soutoku Moravy a Bečvy se totiž synchronizovaně sešly stoleté vody, čímž došlo k jejich součtu a zdvojení. Hladiny řek se v této oblasti zvedly v průběhu několika prvních dnů, od pátého do jedenáctého července, v průměru o pětinásobek svého normálu. Jako první padají za oběť běsnícímu vodnímu živlu samozřejmě města a vesnice, jež se rozkládají v těsné blízkosti rozbouřených vodních toků. Kompletně je zatopena obec Opatov na Svitavsku, kde dochází k prvním evakuacím ohrožených lidí. Z Bruntálska přicházejí první zprávy o ztrátách na lidských životech. Rozvodněné řeky se spojují a jako po stole rozlité kakao si frontálním postupem razí cestu krajinou. Týden, který přinesl katastrofu a předznamenal, jakým směrem se budou ubírat další události, skončil v neděli 13. července. Během záplav našlo v běsnícím vodním živlu smrt přes čtyřicet lidí. Někteří utonuli, další zahynul v troskách domu, někdo podlehl srdeční či jiné slabosti.

K 15. červenci bylo zlikvidováno v asanačních podnicích 135 284 kusů zvířat, z toho 295 kusů skotu, 2108 prasat, 19 koní, 24 ovcí a koz, 122 000 kusů drůbeže, 10 750 drobných zvířat a 88 kusů volně žijících zvířat. Ke stejnému datu se rovněž odhaduje, že bylo celkem zatopeno v okresech severní a jižní Moravy a ve třech okresech východních Čech 310 obcí a 190 zemědělských farem, kde bylo ustájeno 10 388 kusů skotu, 21 136 kusů prasat, 646 ovcí, 355 tisíc kusů drůbeže a 255 koní. Bude trvat ještě velice dlouho než se vyčíslí skutečné materiální škody, ale určitě to bude částka přesahující několik desítek miliard korun, když si uvědomíme, že pouze škody v zemědělství odhadl ministr Lux na částku 12 miliard korun. Spousta lidí ztratila střechu nad hlavou a nemají doslova vůbec nic. V této fázi vstupuje do celé záležitosti stát. Vyčlenil 30 tisíc korun jako okamžitou pomoc občanům, která je jim vyplácena na obecních úřadech. Každý ze čtyřiadvaceti postižených okresů dostane ze státních fondů okamžitě 13 milionů korun na rekonstrukci elektrifikace, kanalizace a plynofikace. Pět miliard na obnovu získá stát prostřednictvím dluhopisů pro občany a instituce. Pět miliard stát převede z výnosu malé privatizace. Dále vláda myslela na zajištění bezpečnosti a pořádku v postižených oblastech, a to zpřísněním postihů trestných činů rabování a lichvy. Ve vládě se diskutuje i zavedení mimořádné daně. To ovšem až po konečném vyčíslení všech škod. Vedle těchto čistě materiálních problémů vyvstalo v souvislosti s povodněmi i plno otázek, které bychom mohli shrnout pod jedinou: „Jaká je naše připravenost čelit podobným krizovým situacím, neméně podobným červencovým záplavám? Kde hledat příčiny oněch tragédií, které se před zraky nás všech v červenci na Moravě a Slezsku udály.“

Category: 1997 / 09

Když se podívám na jeden z vašich posledních obrazů a uvědomím si, že je dílem bezesporu jednoho z našich nejpozoruhodnějších umělců, mám chuť vyprsknout smíchy. Kdysi jsem měl podobnou reakci v Picassově muzeu v Barceloně, kde jsem viděl kubistický portrét španělské krasavice vyhlížející spíš jako krabice na toaletu. Od radikála nejhrubšího zrna či charismatické osobnosti mnoha tváří je tento čin radikální i konzervativní zároveň. I když mne vaše obrazy nutí smát se, nechápu je jako výsměch. Spíš jako opět radikální důkaz o vaší bezuzdné svobodě. Promiňte mi, ale realistickou hlavu koně na pozadí azurově modrého nebe od vás chápu více jako úlet do – mírně řečeno – nenápadných poloh. Jde opravdu o mírné a vlídné obrazy?

O mírných a vlídných obrazech mluvíte vy. Pro mne jsou to „jen“ obrazy, které se mohou v různých prostředích a pro různé pozorovatele jevit různě. Ale to mi připadá naprosto normální.

Tento obraz s motýlem jsem dělal na tomto místě do tohoto rámu a zde jsem ho také dokončil. Patří tedy sem, proto vypadá tak, jak vypadá.

V životě jsem zaujímal mnoho vyhraněných postojů a měl jsem proto šanci podívat se na život z různých perspektiv. Zjistil jsem, že se tyto perspektivy sobě podobají, že není přímých protikladů, že všechny extrémy ztrácejí po čase svou ostrost. Dostal jsem se do stadia, kdy nemám jasných povinností zaujímat vyhraněné postoje a připadá mi to daleko svobodnější, současnější a dovolil bych si použít i slovo významnější, nemuset malovat tak a tak, nemuset psát tak a tak. Dělám to, co odpovídá v dané situaci mému osobnímu bytostnému přesvědčení a dosavadnímu vzdělání (vzděláním nemyslím školy, ale svůj vnitřní vývoj), čili tomu, čemu jsem odpovědný – svému přesvědčení a své osobní morálce.

Ztratil jste zájem o radikální postoje. Nabízíte mírnost a jemnost vstupů. Věříte tomu, že jsou tyto kvality v důsledku silnější než razance, která hned ochabne.

Neztratil jsem zájem o radikální postoje, ale šlechtická jednání (ve smyslu šlechetnosti ducha) mi dnes připadají tak nedostatková, až se jeví razantními. (Alespoň jejich potřeba.) Navíc v současném umění se prosazuje kult „normálnosti“. Myslím, že je opět možné namalovat strom pouze jako strom bez jakéhokoli dalšího poselství. Každý krok je možný a žádné trauma velkého poselství v podstatě neexistuje. Velká poselství jsou již trochu směšná. I když cítíme hluboké a silné zážitky, tak musíme být opatrní, jakým způsobem je dáme najevo, abychom je nezvulgarizovali. Svět tím, že věci medializuje, tak je nesmírně vulgarizuje a umění hledá polohu, kde k té vulgarizaci nemůže dojít. Proto věci, které není třeba šifrovat a nemají ani žádný viditelnější důvod, jsou asi nejlepší. Umění pro umění je vlastně dnes nejsociálnější. Tato sociálnost spočívá v tom, že ji samu vynecháváme, že nevnášíme další gesto. Absence gesta vytahuje člověka z proudu a přímo ho posiluje. Takové umění je pro mne nejspolečenštější.

Myslíte, že existují nějaká obecná univerzální kritéria, která by mohla fungovat ve společnosti? Nějaká pravidla, kterým byste byl ochoten věřit? Nějaký morální kodex, podobně jako je tomu u některých náboženství? Nebo spoléháte na svou vnitřní intuici?

Možná, že existuje něco, čemu lze společně věřit, čím se společně řídit, ale velice těžko, zvlášť v současné atomizované společnosti lze něco takového stanovit a ještě je těžší přesvědčit společnost o nutnosti společného uvěření. Určitě v něco věřím, ale nemohu (a ani nechci) tomu dát jméno. Možná, že odlesk této mé víry žije ve mně jako zásadní morální kodex, který vyznávám. Intuice je darem (kdybych mohl použít tak trochu náboženský slovník, řekl bych darem milosti), který je třeba pečlivě ošetřovat, pěstovat, kultivovat.

I když jsem jako dítě měl pocit, že bůh existuje, tak jsem nikdy tolik nevěřil, abych touto vírou ztratil všechno kolem.

Proč by musel věřící ztrácet všechno kolem?

Věřící (pokud je opravdovým věřícím) nazírá svět skrze boha, tedy skrze svoji osobní zkušenost s bohem. To znamená, že ostatní způsob světa je pro něj jaksi ztracen. Jasný nezpochybnitelný bůh se z tohoto světa vytratil, a proto spousta věřících neví, jak zacházet se sebou, jak performovat, komu dedikovat svůj život. Proto vidíme často až hysterické touhy po získání nějakého, byť instantního, idolu.

Tím idolem může tedy být každá maličkost, v podstatě cokoli? Třeba váš obraz nebo vaše žena? Vše může být předmětem zbožnování, podobně jako je tomu v hinduismu?

V hinduismu je to velmi dobře zařízeno. Ti nejvyšší hinduističtí myslitelé nebo kněží vlastně boha nemají. Neznají boha v nějaké konkrétní podobě. Rozdělí armádu bohů těm, kteří je potřebují. A zástupnost bohů? Kdo kdy bezpochybně určil, že ten a ten je bůh a jiný ne?

V roce 1968 jsem napsal píseň, cituji z ní: „Chtěl bych mít svýho boha/ kterej nevezme roha/ a bude mě mít děsně rád…“

Ale zákon mají!

Myslíte hinduisté? Především jejich víra je jejich zákonem. Asi je to krásné, ale já toho nejsem schopen. Oni totiž téměř odstranili ze života náhodu. Vše, co se děje, má své karmické příčiny. I já věřím tomu, že je náhoda řízena nějakým principem. Nepřipadá mi, že se věci dějí zcela náhodně. Vše se odehrává podle nějakých zákonů, ať fyzikálních či náboženských. Tuším, že ty zákony existují, a proto si občas dovolím luxus víry. S náboženstvím to ale asi nemá nic společného. Neztotožnuji se s žádnou danou teorií. Osciluji zcela volně mezi různými typy přitakávání.

Ve vašich veřejných projevech kladete hodně často důraz na slovo pokora. Na druhé straně vynášíte rezultativní soudy nad neschopností některých lidí. Ti pak vidí ve vašem postoji kariéristické ambice, které jsou s pokorou v přímém protikladu. Co máte na mysli pod pojmem pokora. Pokora k čemu?

Lidé toto slovo ode mne nechtějí přijmout, protože si myslí, že pokora znamená slabost, ale je tomu přesně naopak. Být pokorný k životu, k práci, znamená umět vynaložit velkou sílu. A mám na mysli především pokoru k práci, k performanci života a především pro sebe samotného. To znamená, že chci prožít život tak, abych před jeho koncem, až se podívám zpátky, nemusel spáchat sebevraždu, aby mne pohled zpět spíš těšil, než děsil temnými místy.

Vím o vás, že spoustu věcí strašně rád prožíváte. Co zbožňujete nejvíc?

Ano, ovšem. Nejvíc miluji pohled na cokoliv. Můžu jít stokrát po jedné ulici a vždy mne něco překvapí. Buď si všimnu věcí a situací, které jsou nové, nebo těch, které jsem už stokrát viděl – ty ale stejně každý den vypadají jinak. Nepotřebuji cestovat, abych viděl to, co ten, který sjezdil celý svět. Taky mám strašně rád sex.


MILAN KNÍŽÁK, nejkontroverznější osobnost současného českého umění, se narodil v roce 1940 v Plzni. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, ale byl odtud v roce 1964 vyloučen, aby se stal po pětadvaceti letech jejím revolučním rektorem. V letech 1962-1964 vyhlašuje Manifest Aktuálního Umění, pořádá manifestace, akce, rituály, hry, „pospolitosti“. Jejich principy jsou příbuzné hnutí Fluxus, které se právě rozvíjí ve Spojených státech a šíří do celého světa. Knížák je jmenován „ředitelem Fluxu pro východní Evropu“. Pobývá v New Yorku, cestuje po Americe, přednáší a pořádá akce na univerzitách. Od 60. let se stává, jako jeden z mála českých umělců, trvalou součástí mezinárodního kontextu, je zařazován do významných světových výstav, katalogů a publikací. Po celou dobu normalizace byl perlustrován policií, několikrát vězněn a nesměl doma vystavovat. V roce 1974 dostává stipendium DAAD, udělované Německou spolkovou republikou významným umělcům. Využil ho až v roce 1979-80, kdy pobývá v Berlíně, později ve Worpswede, Bleckede aj. Neemigruje. Velká výstava jeho díla zahrnující aktivity z let 1953-1985 byla uspořádána v hamburské Kunsthalle v roce 1986. V roce 1990 se stal na sedm let rektorem Akademie výtvarných umění v Praze, kterou jako snad jedinou vysokou školu v našich zemích radikálně zreformoval a povolal na ni nejvýraznější osobnosti českého neoficiálního umění. Uskutečnil tak největší happening, největší „demonstraci jednoho“ a nejrozsáhlejší performance ve svém životě. Typické knížákovské umění je návodem na svobodný život a nezná proto hranice mezi architekturou, malbou, hudbou, designem, sochou, poezií a módou.Napsal Jiří Ševčík

Category: 1997 / 09

Když jsme si před čtyřmi lety na zahrádce u kolegy Radka Bajgara pojmenovali nový, ještě neexistující pořad pro novou, ještě neexistující televizi NA VLASTNÍ OČI, netušili jsme, co všechno v následujících letech na vlastní oči sami uvidíme.

Na vlastní oči – to nebyl jen název. Byl to klíč, úhel pohledu: proniknout s kamerou do života a ukázat divákovi na vlastní oči všechno, co sám vidět nemůže a k čemu se nedostane. Vzhledem k tomu, že do té doby české televizní kanály znaly jen televizi statickou (jedna mluvící hlava na druhou) a že nikdo z nás kloudné televizní zkušenosti neměl (většinu z nás tvořili novináři, kteří předtím jen psali), to byl klíč značně odvážný, o jehož praktické realizaci jsme neměli přesnou představu – a možná právě v tom tkvěla naše výhoda. Neměli jsme totiž možnost obávat se té hory technických problémů, které nás čekaly, a nebyli jsme znechucení, když si realita začala naše plány, sny a představy přizpůsobovat podle svého.

To hlavní, co si pořad přizpůsobilo do podoby, v jaké je dnes, byl zřejmě sám televizní divák. Zatímco my jsme spíš očekávali, že se bude pasivně divit, žasnout, rozčilovat – v horším případě pasivně nudit – divák v nás rychle našel cosi mezi prezidentskou kanceláří a Zdí nářků a zapojil nás tak do problémů, jimiž žije společnost, daleko víc než jsme čekali. Zatímco my jsme se chystali bojovat o jeho zájem, nadělil nám něco podstatně hodnotnějšího – svou důvěru. Bohužel i s tím nádavkem, který důvěru obvykle provází: že dokážeme změnit něco, k čemu nemáme ani kompetence, ani právní nástroje – a v mnoha případech ani dost prostředků a sil.

Mnohokrát jsem si už v duchu říkal, že jsem při natáčení pořadu NA VLASTNÍ OČI viděl na vlastní oči všechno, co snad v tomhle malém státečku k vidění je. Triky velkých tunelářů i poustevníka-idealistu, brutalitu vrahů i samozvané šlechtice, zkorumpované úředníky i žebráky-profesionály, ekologické katastrofy i ekologické fanatiky, živelnou pohromu i neohrožené zachránce. Divák mě ale vždycky překvapí, jeho dopis nebo telefonát spolehlivě jednou za čas přijde s něčím, o čem si řeknu: „Sakra, to bych chtěl vidět na vlastní oči!“ A tak bereme kameru – a jedeme točit.

JOSEF KLÍMA, reportér pořadu Na vlastní oči, reportér magazínu KOKTEJL

Vzpomínám si na nevlídný upršený podvečer podzimu 1993. V Měšťanské Besedě, o které nám tvrdili, že za dva měsíce bude sídlem televize, která v té době ještě neměla název Nova, pracovaly naplno bagry. Rodící se redakce publicistiky sídlila v nevlídném baráku kdesi ve Vysočanech a snažila se nafasovat VHS video, abychom si měli na čem pouštět přivezené ukázky zahraniční publicistiky. V poledne jsem měl schůzku s Anastázií Kudrnovou, kterou jsem přesvědčoval, aby šla pracovat do naší perspektivní instituce a ona mě zatím ještě posílala do háje. Miloš Čemák a Alena Ježková mě po několikatýdenní zkušenosti ve Vysočanech do háje poslali definitivně a odešli zpátky do Reflexu. Kamarád Tomáš Feřtek se chystal k témuž – se slovy, že každé médium vyžaduje svůj typ lidí. Kolem šesté se dostavil jakýsi Roman Šmucler se svou ženou Líbou. Jelikož přišli z Kavčích hor, které já znal leda jako vysokou budovu z pohledu dole od řeky, působili jako experti a já jim hned na místě oběma nabídl spolupráci, respektive práci. Taky proto, že každé médium potřebuje svůj typ lidí a v tomto případě se nedalo zmýlit. Radek John v té době už přestal dělat drahoty, byl jedním z prvních opravdických zaměstnanců redakce publicistiky a dokonce hovořil o tom, že by něco natočil.

Toho večera se ovšem z první reportáže nevrátil on, ale Josef Klíma. Ostřílený vlk, který v oblacích cigaretového smradu nabušil do psacího stroje nejednu reportáž či knihu. Vrátil se z Ostravy a nebyl to jářku šťastný návrat. Vzpomínám-li si přesně, šlo o to, že větší množství romských spoluobčanů systematicky demolovalo jistý ostravský činžák, čímž postupně donutilo původní obyvatele, aby se vystěhovávali a jejich místo zabírali další romští příbuzní. V tom domě se dělo mnoho obrazově dramatických věcí – ovšem nikoli v ony dva dny, kdy se je Pepa vydal natočit. Nakonec se z přivezeného nemateriálu sice cosi vysílatelného podařilo ustříhat, ale reportáž nám přinesla něco podstatnějšího: pochopení rozdílu mezi psanou a televizní publicistikou. Totiž, že píšící autor mnohdy nepotřebuje vidět vůbec nic – něco si přečte, další uslyší, něco si domyslí a zbytek vymyslí. Nic pak nebrání tomu, aby na papíře ožily nejdramatičtější scény, ve kterých obyvatelé jistého domu podpalují rohožky a potažmo dveře svým sousedům. Nic takového však v televizi nejde: co natočíme, s tím můžeme pracovat. Co nenatočíme, to těžko budeme ve střižně stříhat. Jak prosté. Inu, ani tento návrat nebylo to, co by nás v tom podzimním soužení rozveselilo.

Když už jsem měl napsat pár řádků o publicistice v Nově, vzpomněl jsem si na tyto téměř zapomenuté pocity z dob, kdy se nám píšící novináři spíš vysmívali, leckdo nevěřil, že Nova v únoru vůbec vyjede, kdy by bylo absurdní snít o tom, že Na vlastní oči budou sledovat tři miliony pravidelných diváků a že se naši metodu budou až nadoraz snažit napodobit všelijaké publicistické pořady na zbývajících kanálech, z toho první dva roky neúspěšně.

RADEK BAJGAR, první šéfredaktor a reportér pořadu Na vlastní oči

Připomínat začátky pořadu Na vlastní oči už mi začíná znít podobně, jako když nám rodiče kdysi vyprávěli, jak za první republiky chodívali několik let v jedněch botách. Od časů prvních dětských botiček pořadu Na vlastní oči se změnilo docela všechno. Zlomili jsme všechny divácké rekordy. Postavili na hlavu všechny teoretické studie o specifice televize tvrdící, že publicistické pořady nemohou získat důvěru a pozornost více než 12 % obyvatel kteréhokoli státu. Máme takovou důvěru diváků, jakou si žádný jiný pořad tohoto typu na světě nezískal. Při klíčových událostech v České republice nás sleduje téměř každý druhý dospělý občan. Co to pro nás znamená? Kupodivu hlavně konec svobody, jakou jsme cítili kdysi na začátku. Tehdy na zahradě, na třešních u Radka Bajgara, jsme si říkali: rozbijem všechna televizní publicistická klišé a když ne, vrátíme se klidně ke svému psaní knížek a časopiseckých reportáží. Dnes, když dostáváme padesát dopisů denně a v nich prosby o pomoc a věty typu: „Na všechny instituce v tomto státě jsem se obrátil a zklamaly, už jenom vy nás můžete zachránit,“ víme, že ať chceme nebo nechceme, musíme stát za pořadem Na vlastní oči do vyčerpání sil. A tak to uděláme.RADEK JOHN, reportér a třetí šéfredaktor pořadu Na vlastní oči, zástupce šéfredaktora magazínu KOKTEJLZáří 1997

Category: 1997 / 09

Včera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hodiny překročila vojska SSSR, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice ČSSR. …Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, protože obrana našich státních hranic je nyní nemožná. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země…“

Minulý měsíc uplynulo 29 let od chvíle, kdy se do éteru rozletěla tato šokující zpráva, která ohromila celý svět. Přesto některé klíčové skutečnosti vyplouvají na hladinu řeky dějin až dnes.

Po takřka třiceti letech jsme se vydali po stopách příběhu, o němž minulý režim zatvrzele mlčel, a v uplynulých letech se jeho kusé části staly zdrojem fantastických spekulací a smyšlenek.

Budeme vám vyprávět o přípravách na osvobození Alexandra Dubčeka a dalších představitelů vedení státu, zatčených a unesených v oněch pohnutých srpnových dnech roku 1968 sovětskými okupanty.

ROZKAZ PŘIŠEL ZE ZPRAVODAJSKÉ SPRÁVY

Hlavními aktéry příběhu jsou Zpravodajská správa ministerstva obrany a 7. výsadkový pluk z Holešova.

Tato elitní jednotka pro zvláštní úkoly byla založena roku 1961. Její příslušníci měli za úkol provádět v době války v osmi až desetičlenných skupinách průzkumné a diverzní akce v pásmu 300 až 400 kilometrů od našich hranic. „Naše jednotka byla svého druhu první v celé Varšavské smlouvě,“ vzpomíná bývalý velitel štábu Jiří Dufek, „měli jsme vyvinutý svůj speciální způsob výcviku. Od práce v jazykových učebnách až po akce v terénu. V polovině šedesátých let nás navštívil šéf východoněmecké rozvědky. Byl šokován, k čemu jsou naši hoši cvičeni.“

Budoucí příslušníci byli velmi pečlivě vybíráni již na vojenských správách. Požadavky byly kladeny především na vysokou inteligenci a fyzickou kondici.

7. průzkumný pluk neměl „pouze“ svůj výcvik, ale rovněž zvláštní uniformy, stravu a v neposlední řadě také výkonné radiostanice a zbraně. Například legendární „Škorpión“ byl Zbrojovkou Uherský Brod vyvinut především pro jeho potřebu. Tyto „zvláštnosti“ měly své opodstatnění. K úkolům jednotky patřilo ochromení systému velení a ztížení komunikačních podmínek protivníka, ale i vytváření lesních záseků v týlu nepřítele. Hlavní poslání ovšem spočívalo ve vyhledávání a likvidaci prostředků jaderného napadení. Především tedy palebných i mobilních postavení raket Pershing, ale také letounů schopných nést jadernou nálož.

Jen pro zajímavost. V rámci výcviku zneškodňování raket s nukleární náloží musel každý příslušník trefit z dvousetpadesátimetrové vzdálenosti první dávkou z dodnes používané „osmapadesátky“ obdélník 25 x 100 centimetrů. Přesně takto mířená dávka do středu trupu znamenala zneškodnění celé rakety stojící v palebném postavení.

Nejdůležitější rozdíl oproti všem zbývajícím výsadkovým útvarům spočíval v tom, že 7. průzkumný pluk byl přímo řízen Zpravodajskou správou, nikoliv generálním štábem. Právě tento fakt sehrál v našem příběhu klíčovou roli.

CO SE ODEHRÁLO V CENTRU

„20. srpna jsem se normálně vrátil do práce z inspekční cesty asi o půl desáté večer,“ vypráví tehdejší vysoký zpravodajský důstojník. „Nic nenasvědčovalo něčemu mimořádnému. Asi za hodinu k nám vpadli sovětští vojáci a říkali: „Přišli jsme vám na pomoc.“ Pak nastal naprostý zmatek. Volali nám z protivzdušné obrany, stíhacího letectva… nikdo pořádně nevěděl, co se děje a co má dělat.“

To jste dříve nezaznamenali náznaky připravované „bratrské pomoci“?

„První signály jsme zaregistrovali asi v květnu. Od našeho vojenského atašé v Kanadě jsme například obdrželi informaci, že v Polsku se daly směrem k našim hranicím do pohybu dvě tankové divize. Vznesli jsme okamžitě dotaz do Moskvy, co to má znamenat. Dostalo se nám ale ujištění, že se nic neděje.“

Pak se situace zklidnila?

„To vůbec ne. Neustále jsme zachycovali informace o tom, jak sovětští důstojníci při nejrůznějších příležitostech sondují náladu v naší armádě. Usilovali o získání informací o stavu bojové pohotovosti průzkumných jednotek na naší západní hranici.“

Kdy přišel nejvážnější signál?

„5. srpna jsme opět z Kanady obdrželi pomocí interkontinentálního spojení informaci o tom, že byla do stavu bojové pohotovosti uvedena moskevská výsadková divize. Jednalo se o divizi určenou k plnění strategických úkolů. To byl neklamný náznak, že už se opravdu něco chystá.“

Dalo se v té době ještě něco dělat? Jak jste s touto informací naložili?

„Byl neprodleně informován náčelník generálního štábu.“

Z úst normalizátorů jsme slýchávali, že jedním z hlavních nebezpečí a také důvodů intervence byl fakt, že v té době stála na našich západních hranicích americká armáda a Bundeswehr.

„To je nesmysl. U našich západních hranic byl sice opravdu dislokovaný americký 7. lehký obrněný pluk, ale ten měl bojovou pohotovost nepřetržitě. Jednalo se však pouze o průzkumný útvar o síle 1200 mužů, čili žádná velká hrozba. O vojenské situaci v tehdejší NSR jsme byli informováni poměrně dokonale našimi prostředky. Navíc jsme z Moskvy pravidelně dostávali například aktuální monitoring rozmístění strategických prostředků protivníka, například atomových ponorek NATO… V celé Západní Evropě neodstartovalo jediné letadlo, aniž bychom díky našemu radioprůzkumu o něm nevěděli. Ne, NATO vůči nám v té době žádnou agresi nepřipravovalo.“

A jak to bylo s oním nápadem osvobodit Alexandra Dubčeka?

„Na vedení Zpravodajské správy jsme si druhé noci řekli, že je nutné něco podniknout a nikoli jen nečinně přihlížet. Velitel 7. průzkumného pluku z Holešova tudíž od nás dostal rozkaz: Vypátrat, kde se nachází vedení státu a zjistit podmínky případného zásahu vedoucího k osvobození vedení státu.“

Uvědomovali jste si, jaký dopad může mít vaše rozhodnutí?

„Ano. Uvědomovali jsme si, co děláme.“

Z vládnoucích činitelů byl nejprve zatčen předseda vlády Oldřich Černík, a to ve tři hodiny ráno ve své pracovně na Úřadu vlády. O hodinu později dorazily sovětské tanky k budově ÚV KSČ. První tajemník a řada vedoucích funkcionářů byla v budově internována až do odpoledne?

CO SE DĚLO V HOLEŠOVĚ


Unikátní fotografie vchodu do kasáren 7. výsadko-
vého pluku z 21. srpna 1968, pořízená zamaskovaným
výsadkářem. Velitel pluku Vladimír Košan (vlevo) spolu
s Miroslavem Šedinou ze Zpravodajské správy odchá-
zejí jednat s velitelem sovětských jednotek. Naši
důstojníci odmítli okupanty pustit do kasáren, a tak se
jednání uskutečnilo ve štábním voze sovětské armády.

„V jednu hodinu ráno 21. srpna zazvonil telefon. Ze Zpravodajské správy nám oznámili, že jsme obsazeni. Zároveň sdělili, že zatím nemáme vyvádět vojáky z kasáren. Dal jsem okamžitě pokyn motospojkám, aby informovaly o situaci všechny vojáky z povolání našeho útvaru,“ uvádí bývalý velitel 7. průzkumného pluku Vladimír Košan. Po vyhlášení poplachu vyjeli na průzkum v soukromých vozidlech a civilně oděni příslušníci jednotky, aby očekávali příjezd sovětských vojáků.

„Rusové přijeli v průběhu dopoledne. Jednalo se o lehkou průzkumnou jednotku. Tanky přijely ke kasárnám a namířily na nás hlavně. Připjal jsem si pistoli a vyšel ven zjistit, co to má znamenat,“ doplňuje Miroslav Šedina, který holešovskému pluku velel před plukovníkem Košanem a pak odešel na Zpravodajskou správu. „Sovětský velitel se mne zeptal, jak to, že mám pistoli. Abychom prý nedělali žádné hlouposti, že mají tanky. Odpověděl jsem, ať se podívá do oken kasáren. Z každého na ty jejich tanky mířila pancéřová pěst.“

Později sovětští vojáci argumentovali, že z místnosti se nedá pancéřovou pěstí střílet. „Není to pravda. Všechen kyslík se v místnosti spálí až při druhém výstřelu. Teoreticky je tedy možné vystřelit třikrát, ale pak už je takřka stoprocentní pravděpodobnost udušení,“ glosoval tuto historku jeden z řadových příslušníků.

Ale zpět do Holešova. Po prosbě pracovnic pošty požádal městský úřad jednotku o vyslání hlídky, která tam byla neprodleně vyslána a na místě zůstala až do odchodu sovětských vojáků z města.

Za zmínku také určitě stojí skutečnost, že ještě před jejich příchodem vyjel z kasáren rádiovůz, který pak nepřetržitě zabezpečoval šíření pražského rozhlasu pro široké okolí. Místo, odkud vysílal, neznají někteří příslušníci 7. pluku dodnes. Velitel vozu patří mezi ty, které nastupující normalizační režim postihl nejtvrději.

Všichni napjatě očekávali další vývoj. Zlom nastal v noci z 21. na 22. srpna, kdy přišel z vojenské rozvědky již zmíněný rozkaz.

„Postupně jsme nepozorovaně vyvedli z kasáren šedesát mužů, kteří se ukryli v lesnatých kopcích za Holešovem. Vzali si s sebou lehké zbraně. Střelivo jsme jim raději nevydali, kdyby je s ním chytli Rusové, bylo by s nimi zle. Mobilizační munice ale byla neustále připravena,“ vysvětluje Vladimír Košan.

Pro jistotu byli všichni vybraní členové jednotky vyřazeni z evidence útvaru. Neexistovaly tak o nich úřední záznamy a teoreticky tak ani neexistovali.

„Chlapci se v lese připravovali i na variantu partyzánské války,“ doplňuje Jiří Šedina, „v asi pětisetmetrových vzdálenostech od sebe vybudovali tři podzemní bunkry. Dohromady tvořily jakousi podkovu, aby jeden mohl krýt druhý. Mysleli jsme, že by tak mohlo vzniknout jisté ohnisko odporu. Posléze, po vyhodnocení nálady ve společnosti, jsme od záměru upustili.“

Přesné znění rozkazu pro šedesátičlennou skupinu ukrytou v Hostýnských vrších bylo následující: „dlouhodobě a skrytě provádět rozvědné úkoly a mít v pohotovosti spojovací prostředky stanovené k prvnímu použití za bojového poplachu“.

Mezitím se druhá skupina vojáků, která kasárna neopustila, připravovala na jejich obranu. „Počítali jsme s ozbrojeným konfliktem. Všichni vojáci, od nejvyšších důstojníků až po záklaďáky, nejprve přepadl vztek. Pak jsme ale zklidnili hlavy a byly vydány zbraně,“ říká tehdejší kapitán Jaroslav Bílek. „Rusové měli z našich erpégéček strach, při zásahu tanku to totiž většinou pro celou posádku znamená uhoření za živa. Proto se raději stáhli na pět set metrů od kasáren. V případě jejich útoku bychom se tvrdě bránili. S naším výcvikem i výzbrojí bychom je zvládli.“

Jak jste vlastně chtěli Dubčeka osvobodit?

„Nejprve jsme zvažovali variantu útoku na sovětské velvyslanectví v Praze, to ale byla v té době jedna velká pevnost. Měli jsme informace, že byli ukryti v Polsku. Chtěli jsme Dubčeka osvobodit výsadkem a pak ho nějakým malým letounem s nízkou letovou hladinou dopravit sem,“ upřesňuje Jiří Dufek.

I kdyby případné osvobození dopadlo úspěšně, tak byste ale přece Alexandra Dubčeka dopravili zpátky do republiky obsazené bratrskými vojsky…

„To sice ano, ale byl by tady? V podstatě to celé bylo politické gesto. Zároveň bychom dokázali světu, že něco umíme a že se nevzdáváme.“

PŘÍPRAVY NA TESÁKU

„Brzy dopoledne 22. srpna vyjelo šedesát průzkumníků na zakrytých korbách véesek z kasáren. Chvíli jsme záměrně bloudili po městě a až pak vyjeli směrem ke střelnici. Já jsem jel s nimi. Dostal jsem rozkaz mužstvo v lese ubytovat a řídit všechny práce po technické stránce,“ hovoří bývalý ženijní náčelník holešovského pluku. Z prostoru střelnice pak po malých skupinkách odcházeli do určeného prostoru v okolí Tesáku. Okamžitě byly rozestavěny hlídky a byly zahájeny práce na úkrytech. „Šlo to pomalu, mohli jsme používat pouze polní lopatky. Dělali jsme hlavně na velitelském stanovišti.“

Znali jste důvod, proč to všechno děláte?

„Ne. Rozkaz zněl: skrýt se. O co doopravdy šlo, jsem se náhodou dozvěděl až minulý rok. Mohli jsme sice něco tušit, ale podstatu jsme opravdu neznali. Ostatně by to ani nebylo taktické. Zadání akce jsme se vždy dozvídali až před nástupem do letadla.“

Jaká byla nálada mezi vojáky?

„Jaká? To víte, byli jsme všichni hrozně naštvaní a zklamaní. Ale na Tesáku měli možná i někteří strach. Vzpomínám si, že pár jich mělo u sebe i ostré náboje.“

Kdybyste dostali vám už dnes známý rozkaz, jak by jste reagovali?

„Rozhodně bychom ho splnili.“

24. srpna byla za vyčleněnou jednotkou vyslána spojka. Přinesla rozkaz vrátit se zpět do kásaren. V té době již bylo známo, že Alexandr Dubček, Černík a Smrkovský jsou na jednání v Moskvě.

Akce zkrachovala, protože se dříve nepodařilo vypátrat místo jejich úkrytu. Z dobře informovaného zdroje jsme dostali informaci, že o pomoc byla Zpravodajskou správou požádána také naše strategická vojenská rozvědka. Její velitel však spolupráci odmítl.

Bunkry a okopy pro kruhovou obranu v Hostýnských vrších zůstaly nedokončeny. Byly pouze částečně vydřevené, k zakrytí a dokonalému zamaskování již nedošlo. Jejich torza jako němí svědkové minulosti jsou prý patrná dodnes.

Je také možné, že o přesunu průzkumníků sovětské velení vědělo. U cesty ke zmíněné střelnici stál údajně porouchaný transportér s kompletní posádkou, ze kterého bylo veškeré dění dobře pozorovatelné.

KAINOVO ZNAMENÍ

Je opět srpen. Píše se rok 1969. Holešovskému 7. výsadkovému pluku byla odňata bojová zástava, čímž byl de facto zrušen.

Ideje „masarykismu“, ke kterým se v průběhu Pražského jara otevřeně přihlásilo vedení pluku, se opět stávaly těžkým tabu. Ke slovu se přihlašují dřívější pisatelé anonymů typu: „Kdy už přestanete s protistátním a protisovětským štvaním? Důstojníci chcou dělat puč? Rudá armáda je za humny!“

Největší „hříšníky“ brzy nemine vyhazov z armády; další dávají před blížícími se politickými prověrkami raději výpovědi dobrovolně. Zbylí příslušníci ještě před rokem naší nejelitnější výsadkové jednotky museli opustit svá kasárna a provizorně „bivakovat“ ve stanech na prostějovském letišti. Čeká je tzv. redislokace do jiných jednotek za účelem „převýchovy“. Díky hygienickým podmínkám se rychle rozmáhá úplavice.

„Víte, na tom letišti jsem si nějak uvědomil, že máme všichni bez rozdílu, my, co jsme byli vyhozeni i ti, co se rozhodli zůstat, napsáno na čele Kainovo znamení. Máme ho a budeme mít do konce života. Nikomu nic nevyčítám,“ řekl na závěr setkání jeden z těch, co byli donuceni odejít.P. S. Na podzim 1968 byl 7. výsadkový pluk odeslán k jednomu z posledních cvičení na Slovensko. Úkolem bylo nepozorovaně, a v plné polní, překonat velký počet kilometrů. Několik příslušníků bylo přece jen zahlédnuto místními obyvateli. Informace se dostala až za hranice a Svobodná Evropa pak prý vysílala informaci o novodobých partyzánech, kteří se na Slovensku připravují na odboj proti normalizačnímu režimu?

Category: 1997 / 09

Zvláštní – muži z táborského gestapa a jimi pověření protektorátní úředníci ze Soběslavi nebyli v tomto případě přespříliš důslední. Sepsali sice a zabavili na základě rozhodnutí stanného soudu každou košili či ponožku, dokázali se s ženou, která ztratila manžela, handrkovat i o kapesníky jejího pětiletého syna, ale nad stohem školních pomůcek, sešitů, deníků a výpisků z četby jen pohrdlivě mávli rukou. Stejně už byl člověk, kterému ty věci patřily, několik dnů mrtev, spolu s mnoha ostatními padl pod popravčí salvou u boční zdi kasáren v Táboře.

A tak pozdní jaro, či spíš už předletí roku dvaačtyřicet, onen z kloubů vymknutý čas shrnutě nazývaný heydrichiádou, přečkal i notýsek s čtverečkovanými listy papíru, s řádky drobného, kantorsky úhledného písma. Byly to zápisky jednoho z 1 250 000 mužů, na které se o necelé čtyři roky dřív vztahovala vyhláška zveřejněná 23. září 1938:

„Prezident republiky nařídil na základě paragrafu 23 branného zákona mobilizaci československé branné moci…“

Deník z mobilizace – prostý ve svém vlasteneckém nadšení, plný naopak hlubokého, skoro až vypjatého patosu ve své přemýšlivé a povoláním ovlivněné podstatě, deník vojáka a občana země, která se chtěla bránit a vyprovázela své muže a syny na nebezpečnou cestu strhujícím gestem z Čapkovy divadelní hry Matka:

„Jdi!“

Autorovi těchto zápisků, jihočeskému učiteli, bylo na podzim 1938, v době, kdy si sám pro sebe zaznamenával do notýsku tyto myšlenky, osmadvacet let a zbývaly mu již jen necelé čtyři roky života. Vymezení, které má v lecčems i jaksi osudovou podobu a neplatilo zdaleka jen pro něho: od mobilizace po heydrichiádu.

24. ZÁŘÍ 1938, SOBOTA

…Vyrušeni temnou nocí z 23. na 24. září odjíždíme tam, kam nás volají. Odjíždíme od rodin skoro bez rozloučení, ale pevni a s důvěrou. Vlak plný mužských hlasů se žene k severu. Je veselo. Kolem oken běží kraj, náš kraj, v němž ti, kdož zůstali, dál se lopotí, dál pracují. Dál kráčí český rolník za pluhem. Jednou rukou mává, druhou pevně vede svůj pluh. On zůstane, on dodělá – musí dodělat práci mladých. Dokončí sklizeň, kterou druzí jdou bránit.

Uháníme českou Sibiří k Voticům.

Venku jde stařenka, hubená, suchá, opuštěná mezi poli. Vidí vlak přeplněný muži, vojáky. Jistě jí myslí přeběhnou vzpomínky na její vlastní syny, na mobilizaci v onom stejně podivném létě devatenáct set čtrnáct, na vše, co prožila a kolik blízkých ji už asi opustilo. Nepláče. Venkov málokdy pláče, ztvrdl prací a odříkáním. Stařenka slabounce mává a pak kleká na zem, na prašnou půdu tonoucí v podzimním slunci. Spíná ruce a modlí se, provázejíc vlak očima, jež tolik viděly a jež jsou tím vlastně i prorocké. Víc nedokáže, modlí se. Za pokoj a klid, za ticho těchto přechudých políček. A za tlukoucí srdce svých dětí a vnuků.

Lid s láskou a péčí vyprovází ty, kdož vyrušeni z klidu rodin jedou za povinností snad příliš tvrdou, ale současně i krásnou. Padají slzy na nástupištích, ozývají se věty loučení. Ale též slova síly, zacílených žertů a hrozeb. Ukazují se zaťaté paže. Květiny létají do vagonů. To národ vyprovází, to jde duch všech s námi bojovat pro nás a za sebe.

24. – 25. ZÁŘÍ 1938, NOC NA NEDĚLI

…K půlnoci jsme vystrojeni. Opět oblečeni v těch barvách, jež znamenají armádu a boj. Opět v té barvě khaki, jíž jsme se před roky během vojenské služby u děvčat tolik pyšnili a pyšníme i teď. Odcházíme spát, společně, kamarádsky. Opět oživnou debaty a anekdoty po večerce. Zazní hlasy z různých koutů místností, v níž vydechují ti, kteří zítra snad již půjdou na cestu, kde neznají konce.

Usínáme a čekáme.

Nic jiného zatím dělat nemůžeme, i kdybychom třeba i sebevíc chtěli.

26. ZÁŘÍ 1938, PONDĚLÍ

…Začíná se dlouhým, těžkým podvečerním a nočním přesunem. Nezvyklým pro nohy záložníka. Procházíme ztemnělými městy, vesničkami zalitými tmou a časem, pod paprsky měsíce lesy houstnou a v dálce se co chvíli třpytí rybník. Za okny klidně spí české děti. Spí i ti, kdož pracují dnes dvojnásobně. Jen mládež nás vítá na návsích a křižovatkách. Pouze občas neznámá ruka otevírá okno a mává, oči se často lesknou – anebo se nám to pouze zdá? Jsme ještě v našem kraji, mezi svými. Tam dál, za mnoha kopci na horizontu, v okrajových územích státu, mezi lidmi, kteří nám nepřejí, to bude jiné, tvrdší a nesnadnější. V dálce se pohybuje karavana světel. To autobusy a nákladní vozy přepravují jiné naše kamarády, jiné vojáky.

Pomalu svítá, jsme unaveni.

K smrti unaveni.

Ale vydržíme. Už kvůli těm, jimž chceme zaručit klid práce a klid této i příští noci.

27. ZÁŘÍ 1938, ÚTERÝ

…Jak přízračné obludy ženou se naše autobusy. Zdánlivě jako bez cíle, nevíme kam. Již do boje, či vstříc klidu a míru? Oči jako šípy namířené na bělobu silnice a modravé hory při pohraničním obzoru. Stříbro odlesku přileb na střechách autobusů nás vede. Kolem cesty kvetou jiřiny a mezi nimi roste bodlák.

Z květů vyvřely vzpomínky.

Vzpomínáme na rudé květy srdcí, na štěstí dvou, v duchu vidíme vlasy svých dětí, vtlačí se vzpomínky na všechny oči, jež měli jsme rádi. Vidím v duchu rodné Klenovice, pěnu své milované Lužnice a štěstí na březích. Oči milenek, vrásky a srdce matky. A děvčátka s copy, jež seděla přede mnou v soběslavských školních lavicích. Na rodný kraj naráží tříšť vzpomínání. Za to vše. Nejen za kus hroudy, nejen za hmotné statky, ale i za své vzpomínky, za útržky snů a nadějí se hodláme bít s těmi, kteří nám tohle vše chtějí násilnicky vzít.

30. ZÁŘÍ 1938, PÁTEK RÁNO

…Dál se naše autobusy řítí jasným zářijovým dnem. Je jich asi dvacet, nejmodernější typy. Projíždíme městy, řadami mávajících rukou a rozevlátých šátků, smutkem zaslzených očí i hradbou pěstí. Míjíme vesnice, domky smutné svou chudobou, staré hospodáře, ženy a děti. Ti všichni pokračují tam, kde musely přestat ruce mladého živitele. A jistě i on vzpomíná na svou nedokončenou práci. Jeho ruce svírají nyní zbraň. Nechť brání ty chudé došky Českomoravské vysočiny, pahorkatý kus země české.

30. ZÁŘÍ 1938, PÁTEČNÍ POLEDNE

…Nevíme, kde skončí dnes či zítra nebo pozítří naše cesta. Víme jen, že jedeme blíž k hranicím. Tam že je nás třeba. Máváme každé ženě, která pere na zápraží. Stařence houpající na klíně vnuka. Klukům hrajícím si na vojáky. Proplétáme se silničními překážkami při krajích měst. Na autobuse před námi jsou krásně srovnané torny. Řady přísně šedých přileb se dívají k nebi. Mlčí i mluví. Ještě před několika dny se na této střeše vozily dětské kočárky.

Včera dětský kočárek, dnes přilba.

I tak se to dá vidět: pro štěstí dítěte leskne se přilba v slunci letošního podzimu…

Nejzapadlejší mezi zapadlými. Vesnice jako dlaň. Teď dočasný cíl našeho putování, ubytovací místo. Střed Českomoravské vysočiny, kde lišky dávají dobrou noc a historie vsi nepamatuje většího ruchu. Ovzduší je tu drsné, natahujeme svetry a jsme čilejší. Malý krámek je ve čtvrthodině vyprodán, hostinec s deseti půllitry nestačí a noviny tu mají tři dny staré. A hned plno hovoru, v každé stodole, v teplých stájích mezi dobytčaty, ve všech kůlnách a dřevnících, okukují se místní děvčata, mrká se po ovocných zahradách. Vesnička však uprostřed toho všeho sama o sobě zůstává podivuhodně klidná, vnitřně klidná, má třídenní zpoždění za převratným děním ve světě, je jí tak dobře a podobá se pevnému, nezničitelnému ostrovu uprostřed marně dorážejících proudů.

30. ZÁŘÍ 1938, PÁTEČNÍ ODPOLEDNE

…Jsme v této chvíli oddechu natlačeni okolo rádia našeho hospodáře. Ticho, jeden sleduje očima druhého, zuby zaťaté. Čekáme. A slyšíme. Slyšíme tragickou zvěst. Chvíle ponížení. Nemluvíme a s prvními tóny hymny bez povelu povstáváme. Chápeme, že není většího bolu a pokoření, než slyšet zprávu o prohrané bitvě bez boje. A k tomu oblečeni v šat armády. Stydíme se zvlášť před očima zdejších venkovanů. Snad jsme v jejich očích zbyteční. V duchu vidíme kamarády v nám tak dobře známých pevnůstkách a krytech na pokrajích státu. Potečou jim slzy po tvářích ve chvílích loučení s těmi betonovými skrýšemi, pohladí asi chladné železo, naposledy přehlédnou svůj úsek. Budou smutní, přesmutní.

Jako by bez vlastní viny ztratili svou čest.

5. ŘÍJEN 1938, STŘEDA

…A opět hřeje slunce a padá na naši zatrpklost. Zahořklost prohrou – prohrou nejsmutnější, protože prohrou bez boje. Aspoň tedy to slunce že svítí. Vždyť uplakaný den ještě jaksi navíc by byl k nevydržení. Jsme v těchto neradostných dnech nuceného vyčkávání hosty zapadlého, leč překrásného koutu Českomoravské vysočiny.

V hodince volna usadili jsme se na jednom z pahorků u vesničky Dudín – teď, kdy je po všem, nemusím již její jméno skrývat. Plápolá táborák. A my, 3. četa, sedíme kolem. Je krásná tato chvíle, překrásná v podzimním slunci. Vzpomínáme na předchozí táboráky, které jsme prožili v civilu, na ohně s děvčaty. Byly hezké, měly své kouzlo. Ale kamarádstvím se tomuto nevyrovnaly. Ohořívají plazivé ostružiny. Nad námi je divoká višeň. A zpovzdálí se k nám dívá smutná borovice s mlaďoučkou břízkou. Viďte, kamarádi Češko, Jambore a Vacku!

Byl rušný, překvapující, bolestný, ale také smutně krásný, ten podzim osmatřicátého roku. Červenaly listy na pahorku, rudly západy míru, ale kvetl květ kamarádství. Ten, věřme tomu, zůstává a dokvete.

9. ŘÍJEN 1938, NEDĚLE

…Vracíme se do demobilizační stanice. Opět dny a noci pochodu, těžkého a namáhavého. Jsme nyní neradostnou armádou. Proto tak upřímně a z celého srdce děkujeme městům, jež dokázala posílit. Měj naše díky, Hlinsko! Kráčíme silnicemi vroubenými rudým jeřábím. Stala se znakem letošního podzimu ona rudá jeřabina u cesty, rozšlápnutá nohou pěšáka či k nepoznání rozdrcená pásem tanku. Rudnoucí list a rudnoucí plod zničený světem, v němž je třeba bránit se zlobě.

15. ŘÍJEN 1938, SOBOTA

…Odevzdáváme. Vracíme to, co se na několik týdnů stalo naším věrným průvodcem. Často však i tíživým. Náboje, puška, miska, přilba, výstroj – to vše, těch třicet kilogramů, procestovalo s námi hezký kousek domoviny. Máme kus Čech ve svých nohou, ve svalech. Jdeme naposledy v obleku khaki letošním, tak přejícím podzimem. A sbohem!

Jen někdy si vzpomeneme. Snad mohlo vykonat těch šedesát nábojů počáteční dávky svůj smrtící úkol, snad mohla ochránit ocel přileb náš život a filtr masky náš dech. Snad. Byl by to nesporně podzim čestnější. Pravděpodobněji však také smutnější o bolest za mrtvé kamarády.

Snad – možná.

17. ŘÍJEN 1938, PONDĚLNÍ ODPOLEDNE

…Náš poslední den. Oblékáme civil, který nám manželky a matky tak rychle posílaly. Chtějí nás doma, chtějí opět žít jako rodina, pohromadě, chtějí zase společně zasednout kolem stolů, potřebují našich rukou i srdcí. Vojenské knížky jsou připraveny. Tolik jsme se těšili domů, ale teď stojíme proti sobě divně zamlkle. Tvrdost, tíha a nebezpečí nás sloučily. Rozuměli jsme si. Byli jsme kamarády, hleděli jsme si nahradit ono teplo srdcí, jež nám chybělo. Proto stojíme proti sobě beze slov. Už nebude vášnivých debat na slámě stodol, přestanou anekdoty ve stájích, skončí nezvyklé noclehy. Umlknou večerní zpěvy na ztemnělých návsích.

Slyšíme poslední večerku. Zítra snad budeme v tento čas hladit tváře našich dětí. Rozejdeme se, kamarádi. Já vstoupím do své školní třídy v Suchdole nad Lužnicí, před chtivé a zvědavé pohledy chlapců, kteří se za těch pár týdnů – aniž by změnili domov – ocitli vynuceným okleštěním naší domoviny až na státní hranici.

17. ŘÍJEN 1938, PONDĚLNÍ VEČER …Vlaky čekají. Tiskneme si ruce. Na shledanou! Vypravujte zítra svým dětem a někdy v budoucnu svým vnukům o nadšených prvních dnech po mobilizaci, vzpomeňte smutku z 30. září, kdy jsme se dozvěděli, že nás zrádnou dohodou pokořili nejen nepřátelé, ale i ti, jimž jsme věřili. A objevte někdy ve vzpomínkách tyto pahorky a vesničky, které jsme viděli. Ať zazáří aspoň občas někdy ve vašich myslích světla městeček, kolem nichž jsme za mlhavých podzimních večerů a nocí pochodovali. Vzpomeňte rudých jeřabin, vzpomeňte rudnoucích listů z podzimu osmatřicátého roku.   Září 1997

Category: 1997 / 09

Sport. Jediné slovo, které v sobě skrývá tisíce hodin tréninkové dřiny, odříkání, radosti z vítězství a rekordů, zklamání a smutku z porážek. Napětí, dramatickou podívanou, ale také skandály. Výnosný byznys vedle prohánění míče kdesi na plácku jen tak pro radost. To vše v sobě skrývá fenomén jménem sport. Téma široké, stejně jako historie. Někdy slavná, jindy pohnutá. Vrcholem pro každého sportovce jsou dnes olympijské hry. Kde a jak se sport narodil, kde jsou kořeny olympijských her a jak vypadal jejich vývoj?

MINULOST

První kroky pouti po stopách historie sportu a tělesné kultury musí vést na asijský kontinent, do Číny, kde císař Chuang-ti již kolem roku 2689 před Kristem založil systém léčebné a zdravotní gymnastiky nazývaný Kung-fu. A nejen to. Údajně zavedl pro své vojáky i hru s míčem – kopanou, za jejíž kolébku je o mnoho a mnoho století později všeobecně považována Anglie. O něco více na jih, v Indii, se také už ve třetím tisíciletí před naším letopočtem sportovalo – vedle tělesných cvičení se postupně zrodila jóga. Indové kromě toho nejvíce holdovali zápasu, šermu a lukostřelbě.

Putovat dál historií sportu přes Egypt, Mezopotámii a další civilizace by zabralo desítky stran. Co však nelze pominout, je antické Řecko, které dalo našim generacím odkaz olympijských her.

Tělesná výchova byla nezbytnou součástí života řeckého svobodného občana. Prakticky každé město mělo stadiony, na kterých se konaly veřejné hry, z nichž některé postupně přerostly význam města. Jen několik vyvolených na kultovních místech se stalo hrami panhelénskými, tedy všeřeckými. Ze čtveřice panhelénských her – nemejských, pýtijských, istmických a olympijských – se staly nejslavnějšími hry olympijské, které se konaly každé čtyři roky na jihozápadě Peloponéského poloostrova v Olympii.

Program her se postupně vyvíjel a rozšiřoval, zahajovací soutěží byl ale obvykle běh na jeden stadion, asi na vzdálenost 192,27 metru. První olympijské hry se měly konat roku 776 př. n. l., nicméně zachované písemné památky z té doby zase až tak spolehlivé nejsou.

PRO ČEST A SLÁVU

Za prvního olympijského vítěze je považován Koroibos z Élidy, který triumfoval v běhu na jeden stadion. Největším a nejpilnějším sběratelem prvenství na antických olympiádách byl podle historických záznamů Leonidas z Rhodu, který v atletických běžeckých disciplínách získal celkem dvanáct vítězství.

„Oslav olympijské boje, výkvět všech her, závody, z nichž vyrůstají slavné hymny básníků…,“ tak opěvoval olympijské hry slavný řecký básník Pindaros. Hry, které postupně do svého programu zařadily běh na dva stadiony, vytrvalostní běh, zápas, pětiboj obsahující běh, skok do dálky, hod diskem a oštěpem a zápas, box a závody čtyřspřeží a na koních. Zúčastnit se her ale nebylo zase až tak jednoduché. Závodníci se na soutěže připravovali celých deset měsíců a měsíc před začátkem her se přesunuli do Élidy na jakési soustředění, které by se dalo označit dnešní klasifikací. Existovala i další omezení – aktivně nemohli závodit otroci a barbaři, ale také ženy. Důvodem snad mohl být fakt, že závodníci startovali nazí.

ZA OVCE

Vývoj antických olympijských her, či spíše vztah sportovců a okolí k nim, v mnohém připomíná žhavou současnost. Původně byla účast na hrách přirozenou touhou a snem každého Řeka. Olympijský vítěz sice už tehdy získal řadu poct a privilegií, ale na prvním místě šlo stále o službu vlasti – být vzorem pro mládež. Vítěz sklízel pocty až po návratu do svého rodného města. Kromě triumfálních pochodů a slavnostních hostin měl mnohdy zajištěno bezplatné stravování až do konce života, čestná místa v divadlech, ale také peněžité odměny. V Athénách například Solónův zákon zajišťoval vítězi odměnu 500 drachem. V tehdejším kursu obnášela jedna drachma cenu ovce. Postupně se do popředí draly vedle slávy právě peníze a bohatství. Závodníci se začali měnit na profesionály, kteří se svými výkony živí a kočují od her ke hrám i se svými „manažery“ a „sponzory“. Středem zájmu se možná i proto stávají jen soutěže s dramatickým průběhem, nejčastěji box a závody na koních. A když jsou ve hře peníze a morálka upadá, není daleko ke korupci a podvodům.

KORUPCE

První známý případ korupce se udál na 98. olympijských hrách (388 př. n. l.) v boxerském ringu. Eupolis z Thessálie na cestě za vítězstvím podplatil tři své soupeře. Ale podvod byl odhalen a potrestán pokutou. Za ní byla v Olympii postavena tzv. pokutová socha hlásající hanbu Eupolia a naopak zdůrazňující čestný boj. Nutno říci, že první socha nezůstala dlouho osamocena.

Jak se ale prohluboval morální úpadek společnosti, rostl také počet pokusů uplatit soupeře. Trhliny v původní myšlence her nabývaly rozměrů propasti, to vše podtrženo společenskými změnami znamenalo zánik olympijských her. Přispěl k němu i nástup křesťanství, které označovalo hry za pohanské slavnosti. Poslední olympijské hry se konaly roku 393 našeho letopočtu. Na rozkaz císaře Theodosia II. byly pohanské chrámy a svatyně zbořeny. Dílo zkázy dokonala zemětřesení.

AMATÉŘI A PROFESIONÁLOVÉ

Pouť k znovuzrození olympijských her byla dlouhá. S nástupem feudální společnosti totiž došlo k utlumení sportovních aktivit. Křesťanství připravovalo člověka na život posmrtný a mimo jiné jej odvádělo od péče o své „hříšné tělo“.

Moderní sport se začal formovat až na konci 18. století v prostředí anglických středních a vysokých škol. Už tehdy se sport na ostrovech vyvíjel dvěma směry – amatérským a profesionálním. Právě na školách se formoval gentlemanský sport, který se stal základem amatérského, zatímco profesionální byl nástupcem období, kdy si šlechtici najímali a vydržovali zápasníky, běžce, žokeje, boxery a veslaře, které platili za výkon a pro které organizovali soutěže. V původním rozlišení mezi amatérem a profesionálem byl hlavním měřítkem původ a vztah k manuální práci, nikoli přímý příjem peněz. Novou definici amatéra, jejímž měřítkem se stal příjem peněz za sportovní výkon, potvrdil až I. olympijský kongres roku 1894.

Soutěže postupně překročily hranice země a staly se mezinárodními. Skandály a spory při těchto kláních vedly k založení mezinárodních federací, sjednocení pravidel a hlavně roku 1894 ke vzniku Mezinárodního olympijského výboru. Ten rovněž na návrh barona Pierre de Coubertina rozhodl o znovuobnovení OH. Dva roky nato odstartovaly první moderní olympijské hry v Athénách.

OBNOVENÁ PREMIÉRA

Athénská obnovená premiéra nebyla však úspěšná pro všechny. Už první hry byly důkazem, že se dají lehce využít jako prostředek politického nátlaku. Athény totiž jako jediné o pořadatelství her nežádaly, ale z pochopitelných důvodů jim byly přiděleny. V celém Řecku zavládlo spontánní nadšení, které však nesdílel tehdejší premiér Trikupis. V obavě z finančního fiaska se proti hrám postavil, čehož využila opozice a v následně vyvolané vládní krizi podal Trikupis demisi. Ovšem hry byly zachráněny. Do Athén bylo pozváno 34 zemí (účast nakonec přijalo 13 států, pozn. red.) a prvním novodobým olympijským vítězem se stal Američan James Brendan Connolly v trojskoku. Úspěšní olympionici v řecké metropoli dostávali jen dvě medaile – stříbrnou za první místo a bronzovou za druhé. Na dalších dvou olympiádách v Paříži (1990) a St. Louis (1904) se medaile nerozdávaly vůbec. Současná podoba odměňování byla zavedena v roce 1908 při IV. hrách v Londýně. Snad nejmenší ohlas zaznamenala už zmiňovaná olympiáda v Paříži, která se stala součástí světové výstavy. Hry byly degradovány i zařazením takových soutěží jako např. chytání ryb na udici či kulečníku. V Paříži však poprvé startovala pětice českých sportovců. Diskař František Janda-

-Suk obsadil výkonem 35,25 metrů druhé místo, ale do dějin atletiky se zapsal použitím diskařské otočky.

LONDÝNSKÝ MARATON

Olympijské hry v roce 1908 se měly původně konat v Římě, ale po odřeknutí italské metropole se celosvětový sportovní svátek stěhoval do Londýna. Město na Temži se stalo prvním, které věnovalo velkou pozornost přípravě sportovišť pro 22 disciplín a 110 soutěží a zahájilo tak novou etapu ve vývoji her. Britská výprava tehdy čítala 725 reprezentantů, počet, který už navždy zůstane rekordním. I v Londýně ale trvala klání několik měsíců, přesně od 27. dubna do 29. října. Na přání britské královny měřila maratonská trať poprvé 42 195 metrů. Nikoli z úcty k dějinám, ale jen proto, aby byl cíl závodu přesně před královskou lóží.

Maraton v ulicích Londýna údajně sledovalo téměř milion diváků a závod měl dramatický závěr. Ital Dorando Pietri vběhl na stadion s obrovským náskokem, ale spletl si směr a návrat na dráhu ho pravděpodobně stál poslední zbytky sil. Pár desítek metrů před cílem klesl na kolena a nebyl schopen se zvednout. Mezitím vběhl do cílové rovinky Američan John Hayes a tehdy pořadatelé Pietriho zvedli a doslova ho dotlačili do cíle. Diskvalifikace Itala byla provázena bouřlivými protesty. Zlatý pohár z rukou královny mohl být jen slabou útěchou.

PRVNÍ ZLATO ČECHŮ

Velmi blízko k našemu prvnímu olympijskému zlatu byli fotbalisté Československa na olympijských hrách v Antverpách (1920). Probojovali se až do finále turnaje a měli tedy jistou minimálně stříbrnou medaili. V rozhodujícím duelu však na protest proti jednostrannému výkonu rozhodčího odstoupili a nebyli nakonec vůbec klasifikováni. První historické zlato získal až čtyři roky nato ve městě na Seině gymnasta Bedřich Šupčík v dnes už neexistující olympijské disciplíně – šplhu. Tehdy však vyhrál časem 7,2 sekundy, považovaným za světový rekord.

Největší osobností druhé pařížské olympiády v roce 1924 se stal finský běžec Paavo Nurmi, který získal pět zlatých medailí. Dvě z nich v bězích na 1500 a 5000 metrů v průběhu pouhých 65 minut. Podobný husarský kousek už nikdo nikdy nezopakoval. Fenomenální vytrvalec vytvořil sedmnáct světových rekordů na tratích od patnáctistovky do 10 kilometrů a kariéru hodlal zakončit při maratonu na OH v Los Angeles. Zasáhla však lidská zloba a Nurmi byl těsně před startem obviněn z profesionalismu. Pozdější omilostnění, stejně jako čest být posledním běžcem olympijské štafety a zapálit oheň XV. her v Helsinkách v roce 1952, byly jen slabou útěchou za nevydařené loučení se skvostnou kariérou.

ZIMNÍ OLYMPIÁDA

Rok 1924 vstoupil do sportovních dějin premiérou zimních olympijských sportů. Ještě v rámci pařížských her se uskutečnil v Chamonix tzv. Týden zimních sportů, ale nikoli jako olympijská soutěž. Mimořádný úspěch ale vedl k revokaci a Týden zimních sportů byl dodatečně uznán za I. zimní olympijské hry a další roky potvrdily jejich životaschopnost.

VÁLKA SPORTU NESVĚDČÍ


Olympijské hry 1936 – Berlín. Černý Američan
Jesse Owens.

Jubilejní X. hry v Los Angeles v roce 1932 byly do značné míry poznamenány hospodářskou krizí. Horší to ovšem bylo o čtyři roky později v Berlíně, kde byly hry doslova zneužity k propagandě německého fašismu. Ubezpečování, že vše proběhne podle olympijských zásad a bez jakékoli diskriminace ostře kontrastovala se zákonem o vyloučení Židů ze všech německých sportovních svazů. Hry měly být prezentací dokonalosti a povýšenosti rasy. Proto bylo pro Hitlera velmi nepříjemné, když musel překousnout čtyřnásobný triumf černého Američana Jesse Owense.

Dvanáct let trvala přestávka od Berlína k olympijským hrám v Londýně v roce 1948. Válečné šrámy pomalu mizely, ale zcela očistit sportovní olympijské ideje se nepodařilo. Skutečná válka skončila, ale studená zásluhou poválečného uspořádání světa pokračovala. Proto byl každý úspěch té či oné strany na sportovním poli považován vždy za triumf režimu.

XV. HRY A ŘÍM

Patnácté olympijské hry v Helsinkách se staly velkým galapředstavením Emila Zátopka. „Česká lokomotiva“ se na atletické dráze změnila v „expres“, který přejel všechny soupeře v bězích na pět a deset kilometrů. Svůj dokonalý triumf korunoval vítězstvím na maratonské trati. Krátce po jeho vítězství na pět kilometrů triumfovala jeho manželka Dana v hodu oštěpem. Zátopek celých šest let nepoznal přemožitele na desetikilometrové trati, světový rekord vylepšil pětkrát a jako první na světě stlačil čas na desítku pod 29 minut.

Štafeta olympijských her se zastavila také v Římě (1960) a organizátoři z věčného města se pořadatelství zhostili na výbornou. V dokonalé harmonii moderní výstavby a antických památek padlo tehdy 27 světových a 76 olympijských rekordů, které potvrdily vysokou sportovní úroveň her.

Římské soutěže přinesly ale také první dopinkové varování, které si vybralo tu nejkrutější daň hned v první finálové disciplíně her. Po absolvování tří čtvrtin trati cyklistické časovky družstev spadli dva členové dánského kvarteta Jensen a Jörgensen vyčerpáním bezvládně ze svých kol. První z nich o hodinu později v nemocnici zemřel. Na vině nebylo pouze vyčerpávající vedro, ale také dopink, k němuž se dánský trenér přiznal ještě dřív, než došlo k pitvě zemřelého Jensena.

ASIE

První hry na asijském kontinentu přivítalo v roce 1964 Tokio s příkladnou japonskou důsledností i částkou tří miliard dolarů. Originálním způsobem byla vyřešena orientace olympioniků i návštěvníků pomocí piktogramů, tedy obrázkového označení sportovišť. Tokio mělo ještě několik dalších nej. Padlo celkem 35 světových rekordů, které shlédlo 1 975 723 diváků. V Tokiu také založila svoji sbírku zlatých medailí česká gymnastka Věra Čáslavská. Ke třem z Japonska přidala další čtyři nejcennější kovy ještě o čtyři roky později v Mexiku.

Vynikající australská plavkyně Dawn Fraserová sice vyhrála bláznivou sázku o nejoriginálnější suvenýr, když ukradla olympijskou vlajku ze střechy císařského paláce, ale za svůj čin byla potrestána zastavením činnosti na deset let. Za čtyři roky byla sice australským svazem omilostněna, do bazénu se však už nevrátila.

TRAGÉDIE

Mnichov v roce 1972 znamenal návrat olympijských her opět do Evropy a bavorská metropole přivítala sportovce ve velkém stylu. Úsměvná pohoda a bezchybný chod her vydržely deset dní. Datum 5. září se zapsalo do historie olympiád nejčernějším písmem. Teroristé palestinské organizace „Černé září“ přepadli členy izraelské výpravy, dva na místě zastřelili a zbylé zajali jako rukojmí. Všechny soutěže byly okamžitě zastaveny a celý svět s napětím sledoval boj o záchranu rukojmí. Teroristé i se zajatými Izraelci byli dopraveni na nedaleké letiště, ale připravená policejní akce se nezdařila. Teroristé sice byli v přestřelce zneškodněni, ale o život přišli i všichni izraelští sportovci, trenéři a jeden policista.

SÉRIE BOJKOTŮ

Montreal v roce 1976 odstartoval sérii olympijských her poznamenaných bojkotem. Do Kanady odmítly přijet africké země na protest proti startu Nového Zélandu, který umožnil ve své zemi start ragbistů Jihoafrické republiky. Nakonec z černého kontinentu startoval pouze Senegal a Pobřeží slonoviny. Hry v Montrealu se také údajně staly největší policejní akcí na americkém kontinentu. Jako důsledek mnichovské tragédie bylo nasazeno k ochraně sprotovců i návštěvníků 16 000 policistů a dvojnásobný počet příslušníků armády. Olympijský oheň nebyl tehdy přenesen do Kanady lodí nebo letadlem, ale pomocí laserového paprsku.

Druhým dílem v kapitole bojkotem poznamenaných her byla o čtyři roky později Moskva a bohužel jen prodloužila období, v němž se přehlídka nejlepších sportovců světa stala účinnou formou politického nátlaku. K bojkotu her vyzval všechny země americký prezident James Carter po vstupu sovětských vojsk do Afghánistánu, který označil jako jasnou agresi. Odplata Moskvy přišla po čtyřech letech, když bojkot olympijských her v Los Angeles zdůvodnila směšnými argumenty obav o bezpečnost sportovců. Bohužel, ke stejnému kroku donutila tehdejší komunistická vláda celý východní blok, z něhož se nesmyslnému požadavku dokázalo vzepřít pouze Rumunsko a Jugoslávie.

Přidělení dalších olympijských her jihokorejskému Soulu (1988) vyvolalo obavy z dalšího bojkotu, ale nakonec na hrách XXIV. olympiády startovalo ze 168 zemí rekordních 160.

KOMERCE

Olympijské hnutí přežilo těžkou zkoušku politického nátlaku, zato se znovu diskutovalo o možnosti startu profesionálů na olympijských hrách. Kongres v roce 1981 se jednoznačně vyslovil proti. Praxe však byla trochu jiná, neboť už na olympijském turnaji v Sarajevu startovali někteří profesionální hokejisté. Prošlo to bez větších protestů a původní striktní zákaz účasti profesionálů byl přece jen částečně upraven. Za určitých okolností mohli proto v Soulu po dlouhých letech hrát opět tenisté, o amatérech mezi fotbalisty se už nedalo mluvit dávno.

Komercionalizace sportu se stala nevyhnutelnou a pochopilo to i vedení MOV. Ostatně v závěrečném projevu po barcelonských hrách (1992) děkoval předseda MOV J. A. Samaranch poprvé i sponzorům. Nebylo divu, jen za televizní práva přibyly do kasy Mezinárodního olympijského výboru stamilionové částky. Zatím poslední olympijské hry v Atlantě byly jen potvrzením současného trendu. Už tím, že pro sté výročí novodobých OH nebyly vybrány Athény, ale hlavní město amerického státu Georgia – sídlo světového koncernu Coca Coly.  

Category: 1997 / 09

O dívkách z tohoto kraje se říkávalo, že mají dukáty nejen na krku – nosily se tu totiž náhrdelníky ze zlatých dukátů, ale i v truhle, a tyto peníze že věnují na svůj kroj. Kroj z jihočeských Blat byl totiž stejně výstavní a bohatě zdobený jako zdejší zděné domy.

Obce Vlastiboř, Záluží, Svinky, Komárov, Zálší a Vesce obepínají téměř v pravidelné kružnici soběslavská Blata, která byla ještě v nedávné minulosti jedním ze zdrojů bohatství místních obyvatel. Jejich hlavním zdrojem obživy bylo samozřejmě zemědělství, ovšem v zimě si mohli sedláci a hospodáři přivydělat prodejem „borků“. Borek je kus vyrýpané rašeliny, připomínající tvarem cihlu. Rašelinu dobývali – „píchali“ – ručně pomocí „želízek“ z nedalekých Blat a prodávali jako palivo. A tak se blatští sedláci stali jedněmi z nejbohatších, což se kromě jiného odrazilo na krásném zdobení jejich usedlostí, které dnes známe jako jihočeské nebo selské baroko.


Záluží

Barokizující ráz průčelí statků ovšem nijak neurčuje stáří staveb – formy rustikálního baroka pronikaly na jihočeskou vesnici ve větší míře až od poloviny 19. století. Vždyť například v Záluží u Vlastiboře, kde je dnes zachována celá řada blatských statků, byla ještě v roce 1828 zděná pouze kaplička a ostatní stavby byly dřevěné.

Bohatě zdobené štíty blatských statků mají na svědomí domácí zedničtí mistři, jejichž rukopis je dodnes čitelný. V okolí Soběslavi působili zedníci z rodiny Šochovy ze Zálší, Patákovy z Vlastiboře, Dušákovy z Neplachova, Frejtovy a Aujezdských z Nedvědic. K nejvýznamnějším mistrům patřil František Šoch, kterého po roce 1862 vystřídal Martin Paták. Tehdy procházela celá tato zemědělsky úrodná oblast obdobím prosperity a její obyvatelé se snažili honosností svých usedlostí ukázat svoji zámožnost.

Blatské statky jsou vždy umístěny čelní stranou obytného stavení k návsi či cestě. Jejich půdorys je ve srovnání s výzdobou velmi prostý, většinou obdélníkový – naproti obytnému stavení stojí patrový špýchar a obě stavby jsou spojeny zdí a vjezdem do dvora. Celé průčelí je zdobeno štukami a zedníci i majitelé si obvykle dávali pozor na to, aby celek výtvarně ladil. Nejvíce zdobené byly štíty, které bývaly buď jednoduché trojúhelníkové nebo vykrojené do ladných oblouků známých z barokních staveb. Výzdoba štítu byla rozmanitá – od poměrně jednoduchých štítů členěných prostými pilastry s volutami až ke složitějším ornamentům s římsou, pilastry, olemováním štítu a stylizovaným kyticím v květináčích či vázách, monstrancím, geometrickým vzorům a letopočtům vzniku stavby. Tato štuková výzdoba byla často barevně podtržena – vlastní omítka bývala světle modrá, žlutá nebo jasně červená.

Dnes jsou stavení – až na řídké bílé výjimky – žlutě omítnuta. Rybníky uprostřed návsí odrážejí modrobílé jihočeské nebe a žlutobílé štíty usedlostí, které ještě dnes obývají starousedlíci. Většinou ve statku bydlí dvě generace a společnými silami se snaží uchovat originální nápady zednických mistrů ze Soběslavska. Do roku 1989 jim s péčí o výzdobu štítů pomáhal stát, dnes zůstali se svými domy sami. Téměř. Jsou totiž i nadšenci, jimž ponurá krása blat a důstojnost rozlehlých usedlostí učarovaly. Patří mezi ně loutkář Václav Vaněk, který v kovárně v Záluží vybudoval malý skanzen. Také čerstvě omítnutá kaplička na návsi je jeho dílem. Vysvětluje mi, jak to bylo s barvami na domcích: „Barevné byly statky až do války. Pak Němec barvy zakázal a průčelí byla bílá. Po válce načervenalá a nakonec se to ustálilo na žluté, která je tu dodnes. A myslím, že těm domům, nebi a přírodě nejvíc sluší.“  

Category: 1997 / 09

MOTTO: „ČLOVĚK PÁCHÁ ZLO TAK, JAKO VČELA PRODUKUJE MED.“
(sir William Golding, nositel Nobelovy ceny za literaturu)


ilustrační foto

I já páchal zlo. Jinak bych v roce 1991 nebyl Městským soudem v Praze odsouzen za zpronevěru majetku SSM jako prvotrestaný k nepodmíněnému trestu v délce 9 let se zařazením do I. nápravně-výchovné skupiny. Neříkám, že jsem nedostal trest právem, ale kde je spravedlnost? Před soudem jsem stál poprvé, bylo mi 19 let, a přitom čtu dnes v novinách o tom, že recidivista dostane za stamilionový podvod sedm let.

Jako další absurdita se mi jeví mé zařazení. Od 1. 1. 1994 byly zrušeny nápravně-výchovné skupiny a já se ocitl v typu věznice s ostrahou. Z režimu nejmírnějšího jsem přešel do jednoho z nejtěžších typů vězení. A to jen kvůli tomu, že můj trest byl delší jak dva roky a byl uložen za úmyslný trestný čin, jak říká zákon. Nyní jsem v oddělení s dozorem jedné z nejtěžších věznic v zemi.

VĚZNI

Martin L. po celý svůj trest schraňoval kapky do nosu. Několikrát pro ně byl u lékaře sám, častokrát požádal jiného spoluvězně, aby mu kapky přinesl, a asi týden před koncem svého trestu slil všechny nasbírané lékovky nosních kapek do dvou sklenic od okurek. „Jakmile přijdu domů, udělám z toho skvělej var a dávku budu prodávat nejmíň za stopade,“ těšil se na 27. prosinec, kdy ho propustí. V dopisech, které později psal do vězení svému kamarádovi Paštikovi, sice o distribuci drog v České Lípě nic nerozvádí, zato jsem se z nich dozvěděl, že když se zkouří marjánkou nebo hašišem, je mu fajn a svět se mu jeví jako perfektní místo. Ten svět svobody, do kterého si ze světa nesvobody odnesl komponent pro výrobu drog. Přitom na bráně každé věznice sedí dozorci, jejichž povinností je zkontrolovat každého, kdo odchází nebo přichází.

Tomášovi končil trest 11. 3. 1997. Vychovatel mu v lednu nařídil, aby se ostříhal. Má na to právo, to je fakt. Přijde tedy Tomáš o své kadeře? Celý svůj trest snil o tom, že po propuštění si nechá narůst dlouhé vlasy. I teď mu přesahují límec košile asi o dva milimetry, přestože podle řádu nemají vlasy límec košile přesahovat. „Ne, neostříhám se,“ postavil se Tomáš proti, takže je kázeňsky trestán deseti dny díry v mimopracovní době.

Díra je všeobecně rozšířené označení pro oddělení výkonu kázeňských trestů. Jde o několik cel, ve kterých se spí na holých prknech bez matrací, nesmí se kouřit, pít čaj a káva a číst. Dovolena je pouze bible.

„Tak ostříháte se?“ ptají se Tomáše, když mu končí trest na díře. „Ne,“ trvá si on na svém. „Tak jestli ne, nechám vás teď na díře pět dnů, celodenní uzavření. Pak jeden den na baráku a dostanete dalších deset, zase celej den na baráku a pak dvacet. Budete to mít do konce trestu a pište si, že vás stejně ostříháme,“ sděluje mu lakonicky major J. „Zajímalo by mě jak,“ chce vědět Tomáš, „proti mé vůli mě přece ostříhat nemůžete.“ „My tady můžeme všechno! Přikurtujeme vás a ostříháme,“ slabikuje major J. „To zákon umožňuje?“ chce se odsouzenec bránit silou zákona. „Ne, ale my to stejně uděláme,“ trvá si na svém major J. Vychovatel V., který je rozhovoru přítomen, se potutelně usmívá.

Na dírách se nevykonávají jen tresty, ale cely slouží i jako izolace pro odsouzené, kteří mají problémy. Často to jsou homosexuálové, kteří v kriminále nemají na růžích ustláno, pokud je jejich zaměření spoluodsouzeným známo. Když jsem se od Jany, tedy Jana C., dozvěděl, že jej na izolaci navštívil službu konající dozorce přezdívaný Kapr a požadoval po něm orální sex, nechtěl jsem tomu věřit. Pár měsíců uteklo jako voda a objevila se Soňa, Milan G., kterého Kapr navštívil během noční služby při výkonu kázeňského trestu. „Neudělal bys mi to pusou?“ zajímalo důstojníka. Obě se pak shodovaly i v tom, že za odměnu dostaly krabičku Peter a mohly si zapálit, aniž by jim byl navržen kázeňský trest.

Jindra J. se mě přišel zeptat, jestli jsem už o něm psal. Nechce být středem pozornosti. Copak sdělení o existenci Jindřicha J. na někoho soustřeďuje pozornost? Jindřichů J. po světě běhá…

V noci se vůbec nedalo spát. Pavel K. snědl česnek a byl tak strašně cítit, že nestačilo ani jedno po celou noc otevřené okno. Ještě ráno byl v místnosti nechutný puch.

MŮJ RAJÓN

Mám vlastní psací stroj ve speciálně vyrobené krabici uložený na multifunkční kuchyňce, která mi slouží jako ateliér, současně jako sušárna prádla a místnost pro ukládání potravin do lednice, která je coby nadstandard určena pro vězně zařazené v oddělení v Rýnovicích. Občas tady někdo píše dopis, občas sem chodí Xaver hrát na kytaru.

Při malování a současné rekonstrukci sprch zlikvidoval V. na kuchyňce odpad, urval umyvadlo a udělal tam provizorní sprchu. Nikdo z bachařů nic neví a až se na to někdy přijde, autor speciálních úprav odhalen nebude, protože máslo na hlavě má každý, kdo se chodil sprchovat. Krom toho o tom věděl i barákový, tedy vedoucí samosprávy vězňů Eman N. – křesťan, jehož krédem je: lhát se nemá, jinak recidivista, naposledy odsouzený za vraždu.

Když je v noci klid a kuchyňka prázdná, chodí se tam onanovat. Stačí zamknout a člověk je sám. Musí vlastně dávat pozor jen na kontroly dozorců. Ti tu na Štědrý den málem chytli Tomáše. Jen tak tak stačil schovat erotický magazín a dozorcům pak vysvětloval, že se zamkl, aby mohl v klidu napsat dopis domů. Rajon je to můj, jsem zodpovědný za úklid. Každé ráno tedy vynáším kýbl plný papírových kapesníčků s jasně vyznačenými mapkami ejakulátu. Občas musím po ránu pořádně vyvětrat, to když v noci nikdo neonanuje, ale jde se v klidu nafetovat čicháním ředidla.

Je 6.40 a já uklízím na kuchyňce, dveře mám otevřené, takže mě pozoruje trio vychovatelů oddílů B/1, kde jsem ubytován, a B/2, kde je umístěna kuchyňka. Vychovatel B/2 vysvětluje svým kolegům, že kvůli multifunkčnosti kuchyňky – a z toho vyplývající uživatelnosti místnosti i jako sušárny prádla – vydal zákaz kouření, který mě může omezovat, jsem-li kuřákem. „Pan Beer ale kouřit může, jenom si nesmí zapalovat,“ směje se své poznámce. Kolem procházející vězni se na mě významně podívají. Budou si dnes večer šuškat, že viděli na vlastní oči, jak mě dozorce označil za homosexuála. Vůbec nevím, co mám dělat. Když si budu stěžovat, potvrdí dvojice přihlížejících vychovatelů to, co slyšeli? Na vězně se spoléhat nemohu, kdo z nich by byl ochoten jít svědčit proti vychovateli, který nad ním má kázeňskou pravomoc? Může mu dát jako odměnu mimořádný balíček, mimořádnou návštěvu, napsat kladné hodnocení k žádosti o podmíněné propuštění. Nebo také nemusí.

Žádost o podmíněné propuštění budu za dva měsíce dávat i já. Poškodila by mě stížnost? Obávám se, že ano, a to i když by byla uznána za oprávněnou. Už abych byl venku…

JÍDLO

Člověk pozná den i podle toho, jaký je jídelníček. Každou neděli je studená večeře. V sobotu večer je buď teplá sekaná nebo párek, v pátek a v úterý sladké. To samé obědy a snídaně. Jídelníček se vlastně stále opakuje, takže občas neuškodí udělat si změnu tím, že se nakoupí suroviny a uvaří se. V kantýně se dá koupit skoro všechno, vyjma zakázaných věcí jako jsou dorty, chlebíčky, majonéza a maso. Ochrana před nákazou salmonelózou, zní oficiální zdůvodnění. Takže ještě díky, že zde existuje černý trh, na kterém se prodává to, co kuchaři ukradnou v kuchyni. Jaké jsou ceny? Jde to – kostka másla stojí 10 Kč, jogurt 5 Kč, jeden kus ovoce korunu až dvě, vajíčko 3 Kč a kilo hovězího 60 korun. Zrovna včera jsem měl k obědu brambory s párkem, na který jsem položil volské oko. Všechno z kradeného.

Je to jako v normální společnosti, kdo má peníze, může se mít lépe. Jsou zde bohatší a chudší, nabídka a poptávka. Trh samozřejmě funguje s rizikem, protože když chytí skladníka, jak něco prodává, vyhodí ho ven z práce i s kázeňským trestem. Stejně jako kuchaře.

RANNÍ POŠTA

Sestra se těší na sobotní návštěvu. Já také. Jinak se připravuje na setkání třídy na maturitním plese, kde se scházejí i po absolvování školy. Z dopisu se také dozvídám o malém kopanci, který jsem udělal. Vlastně celkem schválně jsem Matějovi, svému synovci, neposlal nic k narozeninám. Jsou mu dva roky a já si myslel, že pohled ode mne by nechápal. Takže tak trochu degeneruji, vyplývá z dopisu, protože dvouleté děcko už mluví a poznává. Jak to mám ovšem vědět, když jsem už šestý rok zavřený? Nad podobnými věcmi nepřemýšlím, synovce jsem ještě živého neviděl a v mých představách je stále miminem. Další dopis je pracovní – dramaturg 17. tvůrčí skupiny České televize Jura Kavan mi sděluje, že očekává již rozpracovaný námět myšlenky, kterou jsem nabídl k realizaci v rámci pořadu „Křížem krážem a přitom nahraně“. Doufejme, že bude povoleno natáčení ve věznici. Plánuji diskusní pořady na žhavá témata. Zatím vybírám diskutéry, kterých bych chtěl mít v zásobě tak dvacet. Nejpozději za tři týdny bych chtěl materiály odeslat.

KOUPÁNÍ JE V NEDĚLI

Rekonstrukce sprch stále probíhá a my se můžeme koupat jen jednou týdně. Chodím se mýt na záchod ke korytu. Svleču se do naha a myju se. Mám skvělé mandlové mýdlo.

„Beere, co tady děláte striptýz?“

„Někde se umýt musím,“ bráním se, překvapen nenadálým příchodem vychovatele oddělení B/2, který si myje hrníček. „Kdyby vás tak viděla paní sociální,“ bere to ale s porozuměním pro extrémní podmínky a přenáší skutečnost do humorné polohy. Ještě že tak, obávám se, že druzí dva pitomci by ihned napsali návrh na kázeňský trest, protože de facto porušuji řád – myju se na toaletě, která není určena k hygieně těla.

Dnes jsem docílil pomocí malé lži koupání ve sprchách. Jednoduše jsem se přidal mezi zpocené fotbalisty, kterým se podařilo přesvědčit službu konajícího dozorce ubytovny, že jsou zpocení a potřebují se vysprchovat. Poručík povolil. „Já bych vás nikam nepustil,“ komentoval rozhodnutí poručíka zástupce velitele směny nadporučík S. Ešus. Co po něm chtít. Do pr…! Už mě to tady fakt s…! Ono je na tom nejhorší to, že má pravdu. Podle řádu bychom, přestože je dnes pondělí, měli vydržet do neděle, kdy je oficiální termín koupání. Napadlo vůbec někoho při vymýšlení předpisů, že existují kožní plísně a svrab? Divím se, že pak vůbec někoho překvapuje, když se něco podobného mezi vězni objeví.

NENAPRAVITELNÍ?

Poslouchám diskotékové hity ze sluchátek kazeťáku, který jsem si půjčil od Jardy J. Jen tak ležím v posteli a relaxuji. Nikdy bych neřekl, jak skvělým pocitem je slyšet hudbu z magnetofonové kazety, ale je rozdíl mezi rádiem a kazeťákem. Ovšem musím dávat pozor na dveře a jakmile se otevřou, sundat sluchátka z hlavy a ukrýt je pod peřinu, aby nikdo z dozorců neviděl, že poslouchám kazeťák. Je to zakázané.

Neriskuji vlastně příliš? Když mě chytí a uloží kázeňský trest, mohou být vážně ohroženy tři roky mého života. Strávím je na svobodě nebo za mřížemi? Faktem totiž je, že v posudku zpracovaném vězeňskými odborníky by zákonitě nemohlo být, že resocializační program plní svou funkci. Může být kladně hodnocený vězeň kázeňsky trestán? Nemůže. Takže je-li vězeň kázeňsky trestán, není dostateně napraven.

„Příprava vězňů na jejich propuštění by měla začít co nejdříve po jejich přijetí do vězeňského ústavu. Z tohoto důvodu není třeba jim v rámci výchovného působení dávat jakýmkoli způsobem najevo, že by byli vyloučeni ze společnosti, nýbrž naopak je utvrzovat v tom, že jsou i nadále její součástí.“ – bod 70.1 přílohy k Doporučení č. R (87) 3 Výboru ministrů členským státům o evropských vězeňských pravidlech z 12. 2. 1987.

„V současných nápravných postupech opravdu nevidím žádnou převýchovu. Při tomto způsobu života a systému, který funguje, záleží podle mne jen na svědomí odsouzených.“ – z dopisu sestry Ivany V.

PENÍZE

Jindra J., Pepa Č. a Paštika se vrátili z výslechu na oddělení prevence a stížností. Byli předvoláni kvůli podání vysvětlení ve věci zjištěných přestupků. Jak je možné, že měli více než jednu teplákovou soupravu? Jak to, že měl Jindra notebook? Co na něm dělal? Proč tam má heslo? Koho jsou zajištěné peníze?

I když si vychovatel V. myslí, že útoky jsou cílené, je vedle jak ta jedle. Osobně nevidím nic špatného na vlastnictví notebooku, pokud na něm nejsou páchány trestné činy, ale co se takto zamyslet nad penězi?

Jindra J. a Paštika jsou kantýnští. Možná byli. Nevím. Vlastně všechno záleží na tom, jak bude uzavřeno kázeňské řízení a do jaké míry budou přijata preventivní opatření. Dosud si u nich mohl každý z vězňů nakoupit zboží, které kluci nakoupili v kantýně z peněz uložených na svých kontech spravovaných věznicí. Ono je totiž jednodušší vzít si na návštěvě od příbuzných nebo známých peníze, než je do vězení posílat, protože od zaslání jakékoli částky do jejího zaregistrování na kontě vězně často uplyne týden nebo i více, během kterého si vězeň nemůže udělat nákup. Byrokracie.

Marže vězeňských kantýnských byla u jednotlivých kusů zboží různě veliká. Náklady veškeré žádné. Například papírky a tabák stály v kantýně 24 korun, ale u Paštiky to vyšlo na 29, známky 3,60, u Paštiky pět korun, sušenky značky Dukla 7,20, u Paštiky devět korun nebo kečup byl v kantýně o pětikorunu levnější apod. Měsíční obrat až 25 000 korun. Z toho tedy zisk asi dvacet procent. Proč si nevydělat, na tom není nic špatného. I já vydělávám díky příjmům z autorských práv svých literárních či jiných tvůrčích projektů. Rozdíl je ovšem v tom, že já, stejně jako každý zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná, platím ze svých příjmů zdravotní a sociální pojištění a daně tak, jak stanoví zákon. Když bych je nezaplatil, budu trestán. Jo, nadávám také na jejich výši, ale pak vidím reportáž z nějakého zdravotnického zařízení a uvědomím si, že přispívám do společného a že je to třeba, což jsou ovšem věci, které J. J. ani Paštiku nenapadají. Sečteno a podtrženo – nepovolené podnikání a neplacení daní – dva trestné činy jako vyšité.

Oč tomu aparátu tedy jde? Nejspíš o to, aby se nemuselo do Prahy hlásit, že spácháním trestných činů došlo vlastně k mimořádné události, která by mohla ohrozit postavení jednotlivých členů vedení věznice. Takto může být zpracováno hlášení o úspěšném odhalení několika oděvních svršků, které postavení jednotlivých bachařů ještě spíše upevní…

TEPLÁKY

Brr! Před chvílí tady byl vychovatel B/2 na kontrole. Zajišťoval věci, které nemají na kuchyňce být, a tak zabavil jeden kus prostěradla a jedny tepláky, které nikomu nepatřily. Do kanceláře jsem též nesl vánoční ozdoby, aby nedošlo k jejich odcizení a mohlo jich být použito na další Vánoce.

Mé krabice s tepláky a tričky si nevšiml, takže je ještě nějaký čas budu moci nosit, a když se v jedněch zpotím, mohu se převléknout. Jak dlouho ještě?

Vážně začínám uvažovat o tom, že přestanu hrát hru na schovávanou a věci, které mám navíc, vrátím do skladu. Tak mně aspoň zůstanou, protože když bude generální prohlídka věznice, budu všechno muset naházet do popelnice, abych nemohl být jako majitel ztotožněn. Nebo že bych se pokusil všechno schovat na veřejně přístupné místo a pak čekal, jestli skrýš objeví? Uvidím. Jednou jsem takto schovával příborový nůž, kterým si krájím chleba a skrýš byla dokonalá. Posloužila k ní plechová piksla s mazlavým mýdlem, do kterého jsem vložil nůž zabalený v igelitovém sáčku a vylovil jej až po prohlídce. Sice jsem byl zapatlaný jako prase, ale hned jsem se umyl. Hlavně, že je čím krájet chleba.

VELKÉ „A“

Všimli jste si vůbec někdy toho, že nezačínám žádnou větu písmenem „a“? Napadají mě, samozřejmě, ale nemohu. Ne, že bych měl proti nejvíce používanému písmenu české abecedy nějaké výhrady, ale jsem omezen stavem svého vlastního psacího stroje. I když jsem ho dostal v pořádku a po generální opravě. Problém je v tom, že jsem jej ještě asi před rokem měl uložen pouze v uzamykatelné místnosti, od které bylo více klíčů. Jeden jsem měl já, druhý odsouzení navštěvující posilovnu, kteří si do místnosti ukládali činky, a třetí dozorci. Když jsem byl vyhodnocen se svým románem „Gigoliáda“ jako III. v celostátní literární soutěži Hlavnice Dr. Nora 1995 a obdržel cenu, někdo vzal kleště a uštípl mně razničku s tímto písmenem. Co dělat? „Pane vychovatel, chtěl bych ohlásit oznámení o podezření ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci,“ obrátil jsem se na nadporučíka H. „Co se stalo?“ Důstojník byl překvapen. „Nevím, prostě mně někdo poškodil psací stroj. Zatím jsem se ho příliš nedotýkal, takže si myslím, že by oddělení prevence a stížností mohlo zavolat policii a sejmout otisky. Třeba bude zjištěn pachatel.“ „Heleďte se, Beer, buďte rád, že ten stroj vůbec máte. Také bychom vám ho mohli zakázat. Nechte si jej opravit a nerozviřujte nám tady žádnou aféru,“ uzemnil mě. Mám udělat aféru a vystavit se riziku odejmutí přijatelného prostředku k psaní?

Takže jsem si poradil jinak. Od malého dlouhého „a“ jsem pilníčkem upiloval čárku, kterou nyní doplňuji, a až mě pustí, nechám si stroj opravit. Jde přece o maličkost. Mohl bych to udělat už teď, ale to bych musel předat stroj při návštěvě mámě, ta by jej musela dovézt do Prahy, nechat opravit a za měsíc přivézt zase na návštěvu, což se mi nechce. Jednak bych musel pozastavit práci na projektech a pak se mi nechce zbytečně obtěžovat máti. Ono cestovat s psacím strojem přes celou republiku autobusem nemusí být žádný med, zvlášť u strojů s dlouhým válcem, jako má ten můj.

Způsobil škodu spouvězeň nebo příslušník? To se už nikdy nedozvím – ono se vlastně nic nestalo. Nikdo nic nehlásil. Žádná mimořádná událost nebyla. Všechno klape tak, jak má.

P. S.

Tak tedy tentokrát opět čas trochu trhl oponou, i když to mnozí nezaznamenali. Nejednalo se o trhnutí oponou celospolečenské, ale mé osobní: 3. 6. 1997 za mnou po více jak šesti letech zaklapla vězeňská brána a já jsem na svobodě, byl jsem podmíněně propuštěn Usnesením OS Jablonec nad Nisou ze dne 30. 5. 1997 se zkušební dobou na sedm let.

Jaké byly mé první kroky na svobodě? Vracel jsem se hned zpět do vězení, protože jsem tam zapomněl igelitovou tašku… Vlastně jsem si uvědomil, když jsem viděl na parkovišti nejrůznější druhy značek aut a různě oblečené lidi, že se budu muset nějak normálně obléci, že šest let staré věci, které jsem před pár minutami vyndal z vězeňského pytle, který jsem měl uložený ve skladu, už nikdo nenosí. První pivo na svobodě jsem ochutnal v jedné z jabloneckých hospod, a pak hurá do Prahy, kde na mě čekala rodina. K večeři jsem měl meruňkové knedlíky. Po tak dlouhé době jsem si uvědomil, že mají úplně jinou chuť, než ty těstové tenisáky, kterými jsem byl jednou za čas krmen tam… Byly výborné, uvařila je přece moje máma.

Nemám v úmyslu páchat zločin, takže vím, že bych za úmyslný trestný čin odsouzen být neměl. Je to přece svobodné rozhodnutí člověka, jestli chce být zločincem, či nikoliv… Já jím být nechci, a tak jím nebudu! Doba, kdy jsem páchal majetkový delikt v podobě fakturových podvodů s nejistým krytím, je za mnou. Byl jsem prvním z tohoto typu zločinců, dělil jsem se o zisk vlastně jen se svým komplicem, kterého znám, ale o kterém nechci nic slyšet. Vůbec nevím, co dělá nyní a myslím si, že je to jeho věc. Jeho život. Stejně jako můj život je životem mým. Protože jsem byl jedním z prvních zločinců fakturového typu, dostal jsem poměrně vysoký trest, který měl být odstrašujícím příkladem: devět let za jeden a půl milionu škody. Viděl jsem mnoho těch, kteří byli odsouzeni později, třeba i za desetinásobnou škodu, a dostali o tři roky méně. Společnost si nejspíš zvyká, říkám si ironicky, ale necítím zášť. Připadalo by mi to příliš jednoduché – a abych pravdu řekl – i neproduktivní. Člověk, který žije se zlobou v srdci, toho mnoho nenadělá…

Category: 1997 / 09

Jistý Švýcar požádal kdysi pánaboha, aby mu nadělil nejkrásnější krajinu na světě. Po dlouhé a těžké práci, během níž stvořil Švýcarsko, usedl bůh znaven na zem a požádal Švýcara o sklenku mléka. Když ji vypil, pohlédl na nervózně přešlapujícího muže a zeptal se ho: „Chceš ještě něco?“ „No jasně,“ odvětil Švýcar. „Přece dva franky za to mlíko.“

Můj učený švýcarský známý tuto anekdotu přidal k lepšímu hned na úvod naší disputace o příčinách, které přispěly k tomu, že jeho alpská vlast je tak bohatá, jak je. Seděli jsme v útulné hospůdce na okraji La Chaux-de-Fonds a bylo nám dobře. Snad trochu i proto, že naše konzumace šla na účet „bohaté“ švýcarské vlády. Při skvělém vínku jsme téměř přestali vnímat čas. Přitom kousek od nás za zdmi předních švýcarských hodinářských firem tikaly ty nejluxusnější chronometry na světě. I díky jejich výrobě je Švýcarsko tak bohaté, jak je.

Ale co to vůbec je čas? A plyne pomaleji u sklenky lahodného moku či v kosmickém korábu? „Skutečný čas plyne rovnoměrně,“ mohl by do diskuse zasáhnout svým výrokem Isaac Newton. „Ó nikoli,“ odporuje mu Immanuel Kant. „Čas sám neplyne, nýbrž my a všechny věci v něm.“ Z dlouhého procesí filozofů a vědců, kteří dumali nad fenoménem času, nemůžeme ovšem ještě vynechat jednoho muže – Alberta Einsteina. Jeho tvrzení, že čas není absolutní, nýbrž relativní veličina, otřáslo tehdejšími představami o zákonitostech všehomíra.

Mezi těmi, které Einstein zaujal, byli nejspíše i švýcarští výrobci hodin. Jejich svět, ač pevně spjatý s časem, se ale neobrátil vzhůru nohama. Vždyť základní smysl hodinářské práce je dán už po dlouhá staletí. Totiž produkovat přístroje, které ve stanovených jednotkách (hodinách, minutách, vteřinách…) vizuálně znázorňují onu fyzikální realitu, jíž označujeme jako čas.

Z CHLÉVA DO HODINÁŘSKÉ DÍLNY

Při všeobecném uznání, jemuž se těší hodinářský průmysl v zemi helvétského kříže, si mnozí neuvědomují jednu zajímavou skutečnost. Že totiž Švýcarsko nevybudovalo svou hodinářskou slávu na vlastní, mnohasetleté tradici v tomto oboru. Dědové a otcové budoucích hodinářských mistrů ve Švýcarsku pásli ještě krávy na alpských svazích v době, kdy se ve Francii, v Anglii nebo Německu rodila jedna hodinářská novinka za druhou.

Ve skanzenu Ballenberg u Brienzerského jezera mohou proto neznalé cizince překvapit skvěle vybavené, jemné mechanické dílny umístěné pod střechou selských stavení. Hrdí, ale chudí švýcarští sedláci neměli za dlouhých alpských zim moc práce, a tak hledali náhradní činnost na vylepšení rodinného rozpočtu. U samotného Brienzerského jezera proto postupně vzniklo jedno z center švýcarského řezbářství. Jinde, například v oblasti Jury, začali horalé pronikat do tajemství hodinářského řemesla.

Jeden sedlák z Jury, na jehož statku trávíme dva dny, tvrdí, že většinu domů sedláků-hodinářů pozná už na první pohled. Zpravidla prý mají ve střeše vikýře s velkými okny – někdy hned celou řadu – za nimiž se skrývala mechanická dílna. Pro mne jsou nádherným dokladem spojení selské a hodinářské tradice miniatury vystavené v řadě švýcarských muzeí, hlavně v Neuch^atelu. „Modely“ předmětů ze života sedláků, třeba do nejmenších detailů vypracované kovové součásti kola žebřiňáku, dokazují, že je stvořila nejen zručná ruka, ale navíc ruka používající na tehdejší dobu ty nejjemnější nástroje.

Snem mnoha selských hodinářů prý bylo umístit do co nejmenšího pláště ten nejkomplikovanější a nejrafinovanější mechanismus. Při střízlivém pohledu zvenčí to znamená získat co největší efekt, a to i finanční, při co nejmenší spotřebě materiálu. Hlavním vkladem jsou mozek a manuální zručnost. Švýcaři i v hodinářství udělali z nouze ctnost, mohl by namítnout nějaký škarohlíd. Přičemž tou „nouzí“ se myslí zoufalý nedostatek nerostných surovin v této zemi.

Příklad Švýcarska v tomto směru je stále poučný. Země, která vedle krásy vůbec neoplývá přírodním bohatstvím a jež navíc neměla hodinářskou tradici, se stala velmocí na měření času.

Rozhodujícím momentem ve výrobě hodinek ve Švýcarsku byla mechanizace dílem v polovině 19. století. Už století předtím se zde ale rozvinula manufakturní výroba. A když toto řemeslo začalo v Anglii a v sousední Francii upadat, Švýcaři převzali tikající štafetu a dokázali hodinářství povýšit na národní povolání.

OD STÍNU KE KŘEMÍKU

Dějiny měření času jsou v lecčem zvláštní. I v tom, že jejich notná část se jenom těžko zasazuje do toho, co je s nimi jaksi spjato – totiž do časové posloupnosti. Švýcaři se tu přitom hlásí o slovo až v poměrně pozdní fázi.

Podle řady odborníků vypadá sice pro lidstvo úctyhodně, když při procházce dějinami měřičů času kráčíme tisíce let zpět, třeba až do Babylonie. Ale všechny tehdejší klepsydry (vodní hodiny), voskové, olejové, přesýpací a další hodiny měly z dnešního pohledu jeden nedostatek. Měřily sice časové úseky, ale nedokázaly je zasadit do časového toku, což je základní úkol hodin. Výjimku z citovaných přístrojů starověku tvoří vlastně jen hodiny sluneční.

Hodiny, jak je známe dnes, jsou v našem evropském kulturním prostoru staré nejvýše 800 let. Kdo tehdy na počátku 11. věku sestrojil první mechanické hodiny, není asi možné zodpovědět. Nejspíše se tak ale stalo až poté, co byl vynalezen lihýř – první forma mechanického regulátoru. Nelze ani stanovit datum, kdy se objevily první vnější ciferníky. Snad někdy počátkem 15. století. Vynálezů spjatých s konstrukcí a chodem hodin nabízí historie přehršel. K těm nejpřevratnějším patří vedle pružiny hlavně kyvadlo. Jeho využití jako hodinového regulátoru holandským fyzikem Christianem Huygensem roku 1656 dělí dokonce dějiny mechanického hodinářství na dvě části: dobu před kyvadlem a po něm.

Pak už se ale dostává stále častěji ke slovu i oblast dnešního Švýcarska. V Ženevě vyvrcholila konce 17. století éra tzv. smaltovaných hodin. Roku 1700 vynalezl občan téhož města Nicolas Fatio rubínová ložiska. A v Ženevě 18. století dosáhlo vrcholného rozkvětu umění zdobení „cibulí“. V půli 19. století spatřil pak v alpském regionu světlo světa i kolíčkový krok. V téže době začali Švýcaři svými hodin(k)ami postupně zaplavovat svět.

POSEDLOST KVALITOU

Prohlídka výroby hodinek u předních švýcarských firem je sice zážitkem, ale pro mnohé jen napoprvé či napodruhé. Při vší úctě ke skvělosti těchto chronometrů… povaze s trochu nespoutanou uměleckou duší začne jít brzy ono neustálé zdůrazňování tradice, dokonalosti, preciznosti a dalších všemožných „nej“ trochu na nervy. Vše navíc zasazeno do Švýcarska, které už samo o sobě působí snad až přespříliš uspořádaně.

Ve sterilním prostředí skvěle prosvětlených vývojových a výrobních oddělení firmy Ebel, kde vedle sebe sedí lidé, kteří zaujati prací nepromluví celé hodiny ani slovo, sice nevycházím z obdivu, ale na druhé straně hledám i sebemenší projev teplého člověčenství. Skoro mě pohladí na duši pracovní stůl, na němž jsou oproti těm ostatním rozházeny různé nástroje a elektronické měřiče. O místnost dál s námi krátce laškuje jedna technička, dokud ji nezpraží pohledem náš průvodce, který je jedním z potomků zakladatelů firmy. „A tady máme nejdražší třípatrový sendvič,“ zavtipkuje v rámci suchého technického výkladu muž, který nám představuje pýchu firmy Ebel. Je jí chronograf (s věčným kalednářem atd.), jehož tři vrstvy sestávají ze zhruba tří set součástek. Údajně nejsložitější prodávané „hodinky“ na světě se vyrábějí výhradně ručně ze zlata a platiny a stojí v přepočtu kolem milionu korun.

A když už jsme u zlata, platiny nebo stříbra – ani zrnko prachu z těchto drahých kovů užívaných při výrobě hodinek nesmí přijít nazmar. Ve sklepě potěžkávám v ruce cihlu zlata, vyrobenou ze zlatého prachu, který se uchytil na pracovních pláštích a kobercích položených na podlahách dílen. Tyto textilie se neperou, ale pálí ve zvláštní peci, která zachycuje a taví veškerý drahocenný kov.

Odborníci tvrdí, že švýcarské firmy jsou nároky na kvalitu přímo posedlé. V mnoha případech je u nich kvalita nejen strategií k přežití ve tvrdé světové konkurenci, ale i filozofií a pramenem hrdosti.

ČAS BOHÁČŮ I NUZÁKŮ

Otázka. Kolik z nás nosí na zápěstí dražší či opravdu drahé švýcarské hodinky? Odpověď. Nejvýše tak kolem pěti procent – a to je celosvětový průměr.

Jak jsme k tomuto výsledku dospěli? Snadno. Obchodní zástupci předních švýcarských firem rádi znázorňují celosvětový prodej hodinek ve tvaru pyramidy, rozdělené do tří podlaží. Základnu o objemu 90 procent pyramidy tvoří hodinky za prodejní cenu do dvou tisíc korun. Ty si kupuje naprostá většina lidí. V dalším patře jsou hodinky, jejichž cena se pohybuje od dvou do dvaceti tisíc korun. Jde hlavně o švýcarské a japonské produkty, jež se na celkovém objemu prodeje podílejí asi 9,7 procenty.

Zákazníky nejvyššího patra pyramidy se většina z nás nikdy nestane. I když tyto hodinky jsou zárukou trvalé hodnoty, špičkové kvality a znamenají společenskou prestiž, vrchol pyramidy je doménou exkluzivní klientely. Hodinky, jejichž cena je od dvaceti tisíc korun výše (a často hodně vysoko), si koupí v průměru čtyři zákazníci z tisíce.

A kdo září na nejvyšší chronometrické sféře? Jsou to hlavně firmy Rolex, Ebel, Vacheron & Constantin, Audemars Piguet, Patek Philippe, Piaget a Blancpain. Tito výrobci dnes ovládají přes 85 procent trhu s luxusními hodinkami a za uplynulých 200 let jejich výsadní postavení prakticky nikdo vážněji neohrozil.

A ještě jedna zajímavost. Ačkoli hodinky se značkou Swissmade se před třemi lety podílely počtem prodaných kusů na celosvětovém trhu necelými dvaceti procenty, ze všech utržených peněz se na švýcarská konta přesunulo plných 55 procent. A na tomto poměru se podle prognóz v nejbližších letech asi sotva něco změní. Pokud…

S

Švýcarský hodinářský průmysl má sice skvělé chronometry, ale kvůli své – do jisté míry konzervativní mentalitě by mohl zameškat některé vývojové trendy. Takový je alespoň názor některých inženýrů z CSEM (Centre Suisse d’Electronique et de Microtechnique) v Neuch^atelu.

Jedno z oddělení tohoto centra (Watches and Instrumentation Section) bylo kdysi zamýšleno hlavně jako místo výzkumu pro domácí hodinářský průmysl. Osm desítek expertů pracujících ve zmíněném oddělení ale dnes věnuje hodinkám tak deset procent své činnosti. Zbytek času se zabývají hlavně lékařskými a telekomunikačními přístroji. Podle šéfa této sekce, Everta Dijkstry, mají jeho muži stále nové a nové nápady, ale lidé z marketingu hodinářských firem je prý nejsou schopni prosadit. Nejde prý například jenom o televizi v hodinkách, o níž se nyní snaží japonská firma Seiko, ale i o další ideje. Třeba o systém GPS, tedy určování pozice na Zemi pomocí satelitu, zabudovaný v náramkových hodinkách. Zaspat by podle Dijkstry neměli Švýcaři ani průmyslový trend kráčející směrem k PDA – Personal Digital Assistent. Pokud výrobci počítačů půjdou ve zmenšování rozměrů PDA dosavadním tempem, tak tyto věcičky budou zanedlouho tak malé, že bude možné nosit je zavěšené na zápěstí. A to by asi byla pro švýcarské hodináře vážná konkurence. Většinu smrtelníků však podobné strategické a marketingové úvahy mohou nechat v klidu. Důležité budou konkrétní výsledky – třeba telefon v náramkových hodinkách. A takový přístroj není podle expertů z CSEM hudbou zase tak daleké budoucnosti.

Category: 1997 / 09

Pro muslima je islám celým životem a znamená především podřízenost Alláhovi. Islám patří k velkým světovým náboženstvím, ale je z nich nejmladší. Celkový počet lidí této víry je odhadován při dolní hranici na 600-700 milionů a nejvyšší odhady se pohybují až přes miliardu jeho vyznavačů.

V poslední době se ve sdělovacích prostředcích stalo určitou módou psát v souvislosti s tímto náboženstvím jako o „muslimském světě“ nebo o „světě islámu“. Pod tento pojem zahrnujeme státy, kde islám vyznává převážná většina obyvatelstva a kde islám je státním nebo oficiálním náboženstvím. Jako celek představují muslimské země významnou skupinu v globálním měřítku. Na jejich území se nachází velké přírodní bohatství, z nichž nejvýznamnější jsou ložiska ropy na Blízkém východě.

Mnohými rysy dogmatismu a etiky je islám blízký judaismu a především křesťanství.

Ve svaté knize islámu – koránu – nacházíme biblické příběhy o starozákonních prorocích. Své místo tam má i Kristus, ale ne jako syn boží, nýbrž jako prorok Ježíš (Isa). Původní biblické příběhy jsou však v koránu pozměněny a podřízeny základním cílům a principům islámu.

ARÁBIE PŘED MUHAMMADEM

V prvních stoletích našeho letopočtu prodělávala Arábie období určitého rozkvětu. Kolébka semitských národů, obývaná od nepaměti kočovnými beduínskými kmeny, byla místem civilizace, která se z hlediska své politické a sociální struktury mnoho nelišila od civilizací jiných velkých říší, jako byl například Babylon nebo Egypt.

Náboženství odpovídalo v této fázi přechodu od roztříštěné kmenové společnosti, kde kult přírody, stromů a posvátných kamenů pomalu přenechával své místo uctívání místních božstev, vyznačující se projevy občanského monoteismu a vytvářením středisek lépe organizovaného městského života.

Na počátku 7. století n. l. se situace v Arábii rychle měnila. Celá tato oblast se zmítala v obrovské ekonomické a duchovní krizi.

Staleté vnitřní boje a pustošivé války vedly k opuštění obdělávání úrodné půdy a ke změně směrů starých karavanních cest. Život arabských kmenů byl stále nejistější a docházelo k úpadku měst, která za římské epochy poznala mnohem lepší časy.

MUHAMMAD

Náboženská krize arabského světa nalezla svou nejvýznamnější osobnost v Muhammadovi, který se narodil roku 570 nebo 571 po Kristu. V té době existovalo mezi dvěma velkými říšemi Persií a Byzancí jakési mocenské vakuum a Mekka byla střediskem bohatého karavanního obchodu mezi jižní Arábií a Středomořím. Do té doby spadá zoufalý pokus arabských pastevců a beduínských kmenů z Mekky, dostat do svých rukou alespoň část tohoto obchodu a dát tak trvalejší formu karavanní cestě kolem Rudého moře. Tomuto jednání napomáhalo každoroční putování ke svatyni, v níž byl vystaven k uctívání velký černý kámen – Ka’ba – neboli posvátný aerolit. Kult kamenů lze nalézt téměř u všech národů a mezi arabskými kmeny můžeme nalézt spoustu přesných svědectví. Později Muhammad toto putování poněkud pozměnil, a to trvá až do dnešních dnů.

Muhammad osiřel už v útlém věku a byl postupně vychováván několika příbuznými. V pětadvaceti letech se Muhammad oženil se čtyřicetiletou bohatou vdovou, která mu porodila tři dcery. Ve středním věku začal Muhammad projevovat mystické sklony a začal pravidelně odcházet do hor za meditací. Při jedné z těchto cest měl zjevení, po němž se vzdal pohanství a začal hlásat existenci jediného boha. Zpočátku měl jen několik následovníků, ale někteří z nich byli význační občané.

Tradice vybudovala kolem Muhammadovy osobnosti rozsáhlý mýtus, který ho představuje jako člověka vědomého si od samého počátku svého poslání sjednocovatele arabských kmenů ve znamení nové víry. Skutečnost však byla zcela jiná.

Teprve jeho odchod – „hidžra“ z Mekky do Mediny roku 622 n. l. se stal slavnou událostí, kterou se počíná muslimský kalendář. Během následujících několika let zorganizoval Muhammad své stoupence a obyvatele Mediny v politicky a nábožensky jednotné společenství. V roce 630 zaútočil proti Mekce, kterou si definitivně podrobil a pustil se do potírání pohanů. Starobylou svatyni Ka’bu zasvětil Alláhovi a učinil z ní ústřední svatostánek pro muslimské poutníky. Následující dva roky strávil sjednocováním arabských kmenů. Když však roku 632 náhle zemřel, ovládali už muslimové téměř celou Arábii. Územní expanze muslimů pokračovala v dalších desetiletích a roku 711 si dokonce podrobili i Španělsko. Jejich výboje na Západ byly zastaveny až roku 732 franckým vojskem ve střední Francii. Na východě expanze Arabů dospěla až k Indu, Syrdarji a hranicím s Čínou. S růstem a mocí muslimské říše se rozšiřoval i islám a jeho šíření bylo spojováno se svatou válkou zvanou „džihád“, což vlastně znamená úsilí a zavazuje muslimy chránit víru, přemáhat její nepřátele a napravovat odpadlíky. Účast na válečném tažení byla svatou povinností muslimů a padlým v boji byl slíben ráj.

KORÁN

„Den soudu je blízký, zavrhněte prázdné modly, vraťte se k víře otců a vstupte do služby pravého boha, dříve než nastane konec světa.“ Takové je poselství, které korán ve své nejstarší části připisuje Muhammadovi, proroku Alláhovu.

Krátce po Muhammadově smrti byly sesbírány záznamy o zjeveních, která Muhammadovi sděloval archanděl Gabriel v jedné jeskyni nebo na obzoru v poušti. Na jejich základě byla vytvořena sbírka nazvaná Korán (Vyprávění). Materiál, sestavený v čisté, klasické arabštině (boží jazyk v lidovém pojetí) je různorodý a neuspořádaný. Zahrnuje v sobě mytologii, politiku, morálku, právní a soudní otázky, rituální předpisy a dokonce i osobní záležitosti prorokovy. První klasická verze byla sepsána už kolem roku 650 pod vedením kalifa Uthmana. Muslimové věří, že Korán je neomylné slovo boží, seslané z nebes. Samotná jeho recitace zajišťuje muslimům milost (Baraka).

Učení o Bohu je, stejně jako u bible, ústředním motivem Koránu. Bůh je jediný a jedinečný, nemá žádného společníka a není nikoho, kdo by s ním snesl porovnání.

Na žebříčku důležitosti stojí ihned po učení o Bohu učení o Posledním soudu. V soudný den stanou všichni před Bohem a budou odsouzeni buď k uvržení do pekla, nebo posláni do ráje, podle toho, zda jejich skutky byly především dobré, nebo zlé.

ISLÁM

Islám je nejen náboženství, ale i návod, jak žít. Ortodoxní islám nezná kult svatých a orodovníků u boha a je mu cizí i funkce vykupitele, neboť každý věřící nese sám odpovědnost za své pozemské skutky. Islám fakticky nezná pojem „církev“ se složitou hierarchií duchovních. Duchovní nejsou prostředníky mezi bohem a věřícími, nemají výlučné právo vykonávat obřady a odpouštět hříchy. V tomto směru je islám méně závislý na aktivitě duchovenstva a tudíž je náboženstvím do značné míry lidovým. Prostí duchovní často ani nemají speciální náboženské vzdělání, jejich postavení není určováno jmenováním, ale spíše tím, jakou autoritu si získají a jakými znalci islámu jsou. Slovo „islám“ samo o sobě vyjadřuje oddanost a podrobení se bohu. Islám je tak, více jak jiná náboženství, dodnes spjat s celým životem muslimů a určuje jim pevný řád až do jednotlivých podrobností.

POUŤ DO MEKKY

Jednou z povinností věřících je alespoň jednou za život vykonat pouť (hadž) do svatého města Mekky. A tak každoročně navštěvují toto posvátné místo miliony věřících z celého světa. Kolem celého svatého města vyrůstají satelitní stanová městečka. Desítky kilometrů silnic a cest jsou v obležení nekonečných davů poutníků. Občas dochází i k tragickým událostem. Poslední z nich se stala letos v dubnu, kdy při požáru stanového městečka v údolí Mína a při něm vypuknuvším davovém šílenství zahynulo podle nejnovějších zpráv nejméně 343 osob. Saudské úřady sdělily, že oheň vznikl po explozi propanbutanové láhve a silný vítr ho roznesl na všechny strany. Nejsou důkazy o tom, že by požár někdo založil úmyslně. Podle vyjádření vlády to byla nešťastná náhoda a k tragickému rozsahu přispěl velkou měrou vítr a suché počasí.

Tato tragédie v oblasti Mekky není ojedinělá. Jenom za poslední desetiletí jich bylo v okolí svatého města několik. V roce 1987 při střetu mezi saudskými policisty a poutníky zahynulo 400 lidí. Rok 1990 byl jedním z nejhorších, když v tlačenici v přístupovém tunelu bylo ušlapáno 1426 poutníků. V roce 1994 zemřelo 270 lidí ve zmatcích při rituálu „kamenování satana“ a před dvěma lety si požár v Míně vyžádal tři oběti a na sto popálených osob.


V KULISÁCH MEKKY

Svaté město zasvěcené Muhammadovi. Město zakázané těm, kdo nejsou muslimy. Mekka – neobyčejná směs futurismu a starodávného Orientu. Opravdový šok. Pevnost, do níž se nelze dostat bez potíží.

Z města Džida k ní vede šestiproudá dálnice. Po jejích stranách probíhá před očima překvapivá podívaná: všude billboardy zasazené v dunách, vychvalující japonský průmysl. Z němých svědků historie, jimiž duny po staletí byly, se najednou stala výkladní skříň moderní reklamy. Důkaz faktu, že vedle svatých věcí existuje ještě jedna důležitá aktivita obyvatel Mekky – obchod.

Obvod posvátného území je vyznačen velkou obloukovou konstrukcí vyzdobenou reprodukcí koránu. Průchod pod obloukem je jako hraniční prohlídka, jíž se musí podrobit každý před tím, než jeho noha šlápne na svatou půdu muslimů. Aby se Sezam otevřel, je třeba znát správnou formuli. Tou je v tomto případě speciální vízum, vydávané na saudsko-arabských ambasádách. Je v něm potvrzena příslušnost k náboženství Proroka. Kdo se jím neprokáže, nemá právo vstoupit. Kdo ano, překonal první, ale zdaleka ne poslední překážku.

Prvním z důvodů k prohlídkám je fakt, že hlavní město islámu je exkluzivně monoteistické a tudíž zakázané pro lidi jiné víry. Američtí vojáci, jedoucí v autobuse do Mekky, pocházeli z Texasu a zúčastnili se operace „Pouštní bouře“ a rozhodli se konvertovat k islámu. Před návratem do Ameriky chtěli vykonat malou pouť muslimů zvanou Umra, která předchází velké pouti (hadž) a časově zapadá do Ramadánu, což je měsíc muslimského půstu.

Druhý důvod prohlídky je bezpečnostní. Saudská policie má, stejně jako všichni prostí občané, ještě v dobré paměti krvavé události, k nimž došlo v Mekce 31. července 1987 při velké pouti. ĺránští manifestanti se tenkrát násilně postavili saudským pořádkovým silám na třídě Haram, která vede do posvátné mešity. Při manifestaci zahynulo více než čtyři sta lidí. Co následovalo, byla opravdová psychóza strachu. Vyústila ve všudypřítomné harašení zbraněmi uvnitř svatého města. Vstup do něj připomíná nefalšovanou vojenskou přehlídku.

Na to vše neexistuje jiný recept než trpělivost. Zachovat ji však je náročné, zejména narazíte-li na obzvlášť bdělého strážce pořádku, který se ve více než čtyřicetistupňovém parnu nechce nechat přesvědčit, že ve vašem fotoaparátu není ukrytý kulomet. A to vás ještě čekají ve vnitru pevnosti agresivní vyzvídaví inkvizitořii z islámské milice, kteří hlídají každý váš krok. Moc, jíž tito mouttawas disponují, je veliká a stále stoupá.

Ti, kteří nemají to štěstí vyslechnout kázání a modlitby na místě jako dva miliony věrných, kteří sem každoročně putují, si stále ještě mohou vyladit Hlas Koránu, tedy tu ze dvou oficiálních saudskoarabských rozhlasových stanic, které sídlí v Mekce. Ti, kteří sice v místě jsou, ale nemohou se dostat do svaté mešity, protože je v ní plno, rozloží se v čase modlitby na ulici.

Kromě modlitby se poutníci věnují i druhému rituálu, jímž je obchod. Mekka je ve skutečnosti jedním z největších tržišť na světě. Ve zdejším bazaru se kupuje vše a vše se i prodává. Elektronický materiál, šperky, hodinky těch nejlepších značek, ale také výtisky Koránu a náboženské suvenýry. Korán se dostane dokonce v kapesním vydání. Prodávají ho na předměstí Západoafričané, členové nigerijské komunity.

Podle některých znalců lze v příštích letech spíše očekávat úbytek poutníků než jejich nárůst. Zásluhu na tom mají neshody v arabském světě po válce v Zálivu. Ale přece – pro každého muslima zůstává pouť do Mekky nejvyšším životním cílem. Pomalu, stoicky, obcházejí věrní ve čtyřicetistupňovém vedru Ka’bu – černý Muhammadův kámen, který má věřící spatřit, ale musí jej sedmkrát obejít a měl by ho políbit nebo se ho dotknout, třeba jen hůlkou. Teprve po tomto rituálu má poutník právo na titul Hádž.Podle materiálů agentury GAMMA zpracoval JAROSLAV HAIDLER Září 1997

Category: 1997 / 09

Nikdy bych nevěřil, že víno má co společného s biblí. Podle knihy Genesis se Noe po přežití potopy světa začal zabývat pěstováním vína. Jak známo, přistál Noe na hoře Ararat v oblasti dnešní Gruzie a není bez zajímavosti, že pojmenování tohoto moku pochází z gruzínského „gvino“.


Podíl biblického Noe na rozvoji vinařství se stal
předmětem uměleckého zpracování. Detail
mozaiky z XV. století zdobí vnitřek basiliky
Sv. Marka v Benátkách.

S vínem se ostatně setkáváme již v pradávné historii. Na území dnešního Íránu, Afganistanu, ale i ve výhodní Číně se pěstovala vinná réva před šesti tisíci lety. Kolem roku 3500 př. Kr. bylo již vinařství na vysoké úrovni v Asýrii, Babylonu či v Egyptě, kde podle hieroglyfických záznamů pěstovali faraonové až osm druhů vína.

Pravlastí ušlechtilé révy bylo okolí Kaspického moře, v místech dnešního Íránu a Iráku. Zdá se až neuvěřitelné, co dokázal člověk spolu s přírodou. Z původně malého hroznu a bobule lesní révy dokázal pomocí samoopylování a následného vhodného výběru zvětšovat velikost hroznu, tvar a barvu bobulí. Značnou měrou se na tom podílel islám, který zakazoval pití vína, a proto se pěstitelé snažili vyšlechtit jedince s vybarvenými bobulemi, které měly chrupkavou, sladkou aromatickou dužinu, aby se hrozny daly použít k jídlu. Keře vhodné svými plody k výrobě vína nechával islám vysekat.

Úplně jinak se vyvíjelo vinařství v okolí Černého moře. Rodina černomořských odrůd je typická svými vyhraněnými vlastnostmi, vhodnými pro výrobu vín, která v létě smíchaná s vodou hasí žízeň. V zimě pak bylo tříslovité víno vhodným doplňkem k horké skopové kýtě prosycené lojem… Pěstování moštových odrůd bylo v Gruzii také ochranou před šířením islámu.

SYMBOLIKA VÍNA

O významu vína ve starověku svědčí i to, že prvním zázrakem, který Kristus učinil, byla přeměna vody ve víno při svatbě Káni Galilejské. A podle řeckých básníků umožňuje „božské opojení duše vínem“ spolupodílet se, byť jen dočasně, na stavu bytí, jež přísluší Bohům.

Podle římských pověstí byl Bakchus, což je přejmenovaný řecký bůh Dionýsos, unesen Titánem a roztrhán. V podzemní říši došlo k jeho znovuzrození. Podle toho si představovali, že je bůh vína přítomen v hroznech révy a při jejich rozdrcení je roztrhán. K jeho znovuzrození dochází v přítmí vinného sklepa, kde se převtělí do moštu a potom do vína. Jeho vtělení do vína přinášelo lidem po mírném požití pocity blaha a po nadměrném požití rozpustilost a posléze divokost. V tom viděli dvojí projev Bakcha, a proto byl zobrazován jako bůh dvojí tváře. Z jara vyprchá Bakchus z mladého vína a znovu se převtělí ve vinné keře, které vyrazí novými letorosty. Římané, velcí milovníci vína, rozšířili jeho pěstování po celé své říši, a tak se pravděpodobně dostalo víno do našich zemí.

Také odrůda rodin západoevropské révy byla pod vlivem náboženství. Víno sloužilo k bohoslužebným účelům a podnět k zakládání vinic vycházel od církve. Vybírali se takoví jedinci, jejichž hrozny se hodily k výrobě jakostních vín. Tak vznikaly odrůdy tvořící dnes hlavní součást našich vinic. Burgundské bílé, šedé i modré, Svatovavřinecké, Ryzlink rýnský, Sylvánské, Veltlínské a řada dalších.

K nám se výhonky vinné révy dovážely z Uher, Rakouska, Německa, Francie, Itálie a Chorvatska. Pěstovaly se odrůdy ve směsi podle půdních podmínek a poloze vinice. Uplatnění jednotlivých odrůd při výrobě vína bylo ojedinělé. Nejvýrazněji se to projevovalo ve středních Čechách. V Praze a okolí i na Mělníce převažovala výsadba odrůdy Pinot noir dovezená Karlem IV. z Burgundska, dnes nevhodně nazývaná Rulandské modré. Ve staročeštině se nazývala Roučí modré. Na Litoměřicku byly větší výsadby Tramínu bílého, nazývaného Brynšt. Nejstarší soustavnější popis pěstovaných odrůd v Čechách pochází od pražského učitele Jana Hada z roku 1558. Zásadní převrat v odrůdové skladbě však způsobilo zničení vinic révokazem počátkem XX. století a následná rekonstrukce na vinice štěpované na podnože, odolné proti kořenové mšici.

VÍNO JAKO LÉK

Ve starověku bylo víno v zemích kolem Středozemního moře součástí denního stravování a pilo se zředěné vodou na uhašení žízně.

Ve středověku jsou známy desítky léčivých předpisů, v nichž se používalo víno jako rozpouštědlo při maceraci bylin i jako léčivý prostředek. Teprve novodobá farmakologie se svými syntetickými léčivy vytlačila víno z léčebného procesu. Přesto ale ještě v roce 1892 některé nemocenské pokladny vyjmenovávaly různé druhy vín, které mohli lékaři předepisovat jako lék hrazený pojišťovnou. Sílící protialkoholní hnutí počátkem tohoto století se postavilo zásadně proti alkoholickým nápojům včetně vína.

Názory pro víno či proti němu se střetávají v průsečíku, jímž je alkohol. Při pití vína hraje v první řadě roli vstřebávání alkoholu do krve, které je závislé na hmotnosti osoby. Při nesprávném pití, kdy v krátké době vypije osoba vážící 60 kg půl litru vína, se v krvi během hodiny objeví 1,2 promile alkoholu. U osoby s hmotností o dvacet kilogramů vyšší to bude jen 0,8 promile. U muže se alkohol odbourává rychleji než u ženy.

Vliv alkoholu na centrální nervovou soustavu prochází podobnými stadii jako u některých narkotik. Nejprve přichází uvolnění a příjemné pocity, které u vína, více než u jiných alkoholických nápojů, směřují ke konání dobra, k žádostivosti nechat vyniknout lepší strany svého já. Za tyto stavy není odpovědný jen alkohol, ale celá řada doprovodných, především aromatických látek, jež spolupůsobí na duševní prožitky člověka po mírném požití vína.

Dnes už je také známý tzv. „francouzský paradox“, poukazující na nejnižší výskyt infarktů u obyvatel ve věku 55 až 64 let ve Francii ve srovnání se zeměmi, kde se pije málo vína nebo žádné. Tato skutečnost se přičítá obsahu polyfenolů, zvláště v červených vínech. Ochranný účinek těchto látek na cévní systém se projevuje zejména při pravidelném užívání mírného množství vína, a to hlavně jako součásti jídla.

Dospělý člověk by měl vypít litr vína za týden, což představuje 1,5 dl vína k obědu. Tato dávka nevede k alkoholismu. Nežádoucí je však pití vína na lačný žaludek či před spaním. V noci dochází k hypoglykémii a zároveň se uvolňuje velké množství energie, která se nemůže ve spánku spotřebovat. Tím je pak namáháno srdce. Stejně tak by měl každý milovník vína vědět, že k vínu patří strava bohatá na vitamíny, hlavně vitamín C. Alkohol vyplavuje vitamíny z krve, a proto, kdo pije víno pravidelně, měl by jíst větší množství zeleniny a ovoce.

Zásadou při pití vína je harmonie jídla a vína. Jídlo a víno by se měly vzájemně doplňovat. K lehkým jídlům lehká vína. K vydatným jídlům plná či vyzrálá vína bílá nebo lehčí červená. Hosty můžeme přivítat sklenkou vína. Volíme bílé, suché šumivé víno, které je na etiketě označeno slovem brut nebo jen mírně nasládlé označené slovem sec. Ani polévky se nemusejí obejít bez doprovodu vínem. K zeleninovým se hodí Müller-Thurgau nebo víno růžové. K hovězí polévce je nejvhodnější ročník zralého Neuburského nebo jiné vyzrálé bílé víno. K hustším bílým polévkám je možno podávat kořenité Sylvánské, suché Rulandské bílé. K masitým polévkám, jako je boršč, patří zralé růžové víno nebo plnější vína červená. Víno se nehodí k jídlům okyseleným octem, víno se nesnáší se zmrzlinou, se zavařeninou, s čokoládovými polevami, není vhodné k vajíčkům a červené víno se nesnáší s pokrmy, v nichž zůstala slaná voda.

Velice důležitá je také správná teplota podávaného vína, která ovlivňuje jeho jakost. Šumivá vína se podávají zásadně chlazená mezi 7 až 12 stupni Celsia. Stejně jako šumivá vína, se musí chladit vína sladká. Vínům bílým přísluší teplota podle vyzrálosti od 7 do 12 stupňů Celsia. Vyzrálá vína červená pak nejlépe chutnají při teplotě 14 až 18 stupňů Celsia.

VINAŘSKÁ TRADICE V ČECHÁCH A NA MORAVĚ

Počátky vinařství na Moravě spadají do období velkého rozmachu pěstování vinné révy v Panonii za císaře Proba (276-278). Tehdy byly římské legie rozloženy na jižním Slovensku i na jižní Moravě. U někdejšího Mušova pod Pálavou byly nalezeny zbytky římské stanice X. legie z Vindobony, které kromě jiného ukrývaly i vinařský nůž dlouhý 28 cm s ostřím měřícím 18 cm. Na hřbetní straně měl trn o délce 10 cm.

K většímu rozšíření vinic dochází s příchodem křesťanství v období Velkomoravské říše. První písemná zmínka o vinicích na Moravě pochází z roku 1101 a je v zakládací listině benediktýnského kláštera v Třebíči, který byl obdarován několika vinicemi. Později napomáhaly šíření vinic na Moravě některé klášterní komunity, především cisterciáci, kteří se v roce 1202 usadili na Velehradě.

O počátcích vinařství v Čechách se dozvídáme prostřednictvím pověsti, která se váže k roku 892, kdy kníže Bořivoj slavil narození svého syna Spytihněva. Při této příležitosti byl obdarován moravským knížetem Svatoplukem sudem výborného moravského vína. Jeho ženě Ludmile víno tak zachutnalo, že se zasloužila o rozvoj vinařství. Na první vinici založené v Nedomicích u Mělníka se zaučoval tajům výroby vín i její vnuk sv. Václav. To pak bylo základem svatováclavské vinařské tradice a v pozdějších letech byl sv. Václav označován jako nejvyšší perkmistr hor viničních.

Intenzivnější rozvoj vinařství pak souvisí s rozvojem měst. Císař Karel IV. svými nařízeními o zakládání vinic z roku 1358 řešil nejpalčivější problémy své doby. Tehdejší Praha i další větší města trpěla nedostatkem pracovních příležitostí pro početnou a stále rostoucí městskou chudinu. A tak vinice, s velkou potřebou ruční práce, mohly zaměstnat značný počet nádeníků. Nařízení o zakládání vinic se neminula účinkem a už Karlův syn Václav IV. musel Litoměřické napomínat k střídmosti v pití a oslavách. Dne 28. července 1397 Václav IV. ustanovuje, že měšťané a obyvatelé Litoměřic smějí při svatbách strojit toliko dva stoly. Jeden pro muže a druhý pro ženy.

PRAHA

České vinařství patří k nejsevernějším výspám vinohradnictví v Evropě. Rozprostírá se kolem toků řek Vltavy, Labe, Berounky a Ohře a ve vyvřelinách Českého středohoří. Nejvyššího vrcholu dosáhla viniční plocha v Čechách za vlády Rudolfa II. Pak se postupně snižuje a dnes zbývá jen několik odvážných podnikatelů v tomto oboru. Patří k nim České vinařské závody a. s., které se snaží navázat na tradici negativně ovlivněnou Českými vinařskými závody Praha n. p. Od roku 1924 ve sklepích pod Strahovem vyráběné sekty byly v padesátých letech zastaveny. Na místo kvalitních surovin byla pak u ruských sektů používána nekvalitní sladká surovina, což značně ovlivnilo jejich chuť. Od roku 1994 byla výroba šumivých vín obnovena sektem Karlštejn. Pro výrobu sektu, stejně jako pro ostatní známková vína, se používají kvalitní jihomoravská vína.

ROUDNICE

Roudnická vinařská oblast nebyla nikdy rozsahem velká. V současné době k ní patří šest vinařských obcí. Roudnické víno má čtyřsetletou tradici a slogan o něm říká, že není žádným nováčkem mezi českými víny a není ani pro nováčky. Vyžaduje zralosti znalce a pochopení pro vzácná vína. Od roku 1603, kdy se původní majitelka vinic, paní Polyxena z Rožmberka, provdala za Zdeňka Vojtěcha, knížete z Lobkowicz, jsou vinice v rukou tohoto starého šlechtického rodu s výjimkou let komunistického panství. Rod Lobkowiczů získal svůj majetek zpět v roce 1993 a hospodaří na 70 ha vinic.

VELKÉ ŽERNOSEKY

Dle dochovaných písemností sahá historie vinařství v okolí obce Velké Žernoseky na Litoměřicku do XI. století. Darovací listina Spytihněva II. z roku 1057 hovoří o nadaci kolegiátnímu kostelu sv. Štěpána v Litoměřicích. Roku 1251 prodává Smil z Lichtenburku obec Žernoseky cisterciáckému klášteru v Altzelu u Míšně. Cisterciáci vystavěli v obci dřevěnou tvrz a do skály vytesali rozsáhlé sklepení pro uchování vína z vinic, založených na pravém břehu Labe při vstupu Labe do Českého středohoří mohutnou skalní průrvou zvanou Porta Bohemica. Litoměřice byly vinařským centrem severních Čech a jen v katastrálním území města bývalo kolem 400 ha vinic. Karel IV. věnoval tomuto královskému městu v roce 1359 rozsáhlé území pod horou Radobýl. Oblast vinic na čedičových půdách je velmi výhodná pro pěstování plných červených vín i atraktivních vín bílých. Dnes zabírá značnou část plochy odrůda Müller-Thurgau vzhledem k rannému zrání hroznů.

MOST

Také na Mostecku je rozvoj vinařství spojen s řádem cisterciáků. Mostečtí platili desátek z vína cisterciáckému klášteru v Oseku na Teplicku, který sám vlastnil vinici o rozloze čtyř hektarů. Hovoří o tom první zápisy z roku 1209. Z původních 53 vinařských obcí jich pro současnost zůstalo pouze šest. Ke zvláštnostem této oblasti patří výsadba vinné révy na výsypce lomu Hrabák v Čepirozích u Mostu, kde se na vinici Barbora osvědčila jako rekultivační plodina. Zásluhu na tom má Ing. Ivan Váňa, jehož 80 ha vinic patří k největším vinařským celkům v Čechách.

MĚSTO ČESKÉHO SEKTU

Tento přívlastek patří Starému Plzenci, kde se již padesát let vyrábí šumivé víno. Značka Bohemia sekt byla zařazena do protokolu Pražského hradu. Stačí vzpomenout návštěvu britské královny Alžběty II. a prince Filipa v Praze, kdy byla společnost Bohemia sekt dodavatelem šumivých vín Chateau Radyně a Louis Girardot, podávaná na recepci. Společnost Bohemia sekt má základnu pro svá vína na Moravě, kde podporuje výsadbu vinic v místech, která jsou známá víny chutnými a lahodnými.

OBLASTI MORAVY

Podle Encyklopedie českého a moravského vína (Melantrich,1997) dozrávají moravská vína pod střídavým vlivem přímořského a vnitrozemského klimatu, což zpomaluje zrání hroznů, ale přispívá k větší tvorbě aromatických a kořenných látek pod slupkou bobulí. To umožňuje pěstování významných jakostních odrůd s poměrně dlouhou vegetační dobou. Většina moravských vinic se nachází na návějích spraše, která se dá modelovat do terasových úprav mírnících erozivní účinky vody. Oba tyto faktory vtiskují moravským vínům nesmazatelný charakter.

ZNOJMO

Vinařským střediskem s věhlasnou tradicí je spletí mohutných vinných sklepů poddolované Znojmo. Již od dob Karla IV. je znojemské víno předmětem vývozu. V dnešní době pokračuje v této tradici akciová společnost Znovín Znojmo se sídlem v Šatově, která získává hrozny z nejkvalitnější a nejpůvabnější vinice v České republice – Šobes – umístěné v Národním parku Podyjí.

MIKULOV

Velikostí viniční plochy i jakostí vín se již od středověku vyznačuje oblast Mikulovska a Valtic. Velký rozsah vinic v okolí Valtic, od XV. století ve vlastnictví knížecího rodu Lichtenštejnů, si vyžádal výstavbu dvou unikátních sklepů, a to Zámeckého v roce 1430 s kapacitou 650 000 litrů a v roce 1640 Křížového sklepu, který je 120 metrů dlouhý a 100 metrů široký, s kapacitou přes milion litrů vína. Po roce 1945 vzniká z Lichtenštejnského majetku státní statek Valtice, který se orientoval na výsadbu vinic a výrobu kvalitních odrůdových vín. Vinice jsou vysázeny na nejlepších viničních tratích od Valtic, přes katastr Mikulova, Dolní Dunajovice až po Drholec. V roce 1992 byl statek privatizován s názvem Vinné sklepy Valtice a. s. V současné době zpracovává společnost 5000 tun vinných hroznů, z nichž se ročně naplní čtyři miliony lahví vínem. V nové výsadbě se společnost zaměřuje na odrůdy světového sortimentu, jako jsou Chardonnay, Cabernet Sauvignon a další.

VELKÉ PAVLOVICE

Nejstarším a největším střediskem zde byly Hustopeče. Od XV. století se v oblasti ujalo pěstování modrých odrůd révy vinné, jelikož z červeného vína se nemusel platit desátek, ale také pro jeho zvětšující se oblibu. Pěstovalo se tu především Rulandské modré, Frankovka a později Portugalské modré. Teprve v tomto století přibyly odrůdy Svatovavřinecké, Zweigeltrebe a André. Na nejlepších jižních plochách má výbornou jakost Veltlínské zelené, které zde dává víno s jemnou lipovou vůní. Výbornou kvalitou je známá odrůda Tramín z Hustopeče.

MUTĚNICE

Přechod mezi nejjižnějšími vinařskými oblastmi Moravy a mezi oblastmi ležícími na severní hranici pěstování révy tvoří menší mutěnická oblast se středisky v Čejkovicích a Mutěnicích. V Mutěnicích má dlouhou tradici venkovské vinařství s drobnou viniční držbou jak místních obyvatel, tak také měšťanů blízkého Hodonína. Po první světové válce tu vzniklo Slovácké vinařské družstvo, pomáhající drobným pěstitelům s odbytem hroznů i vína. V Čejkovicích hospodařilo Vinařské družstvo od roku 1936, kdy si pronajalo Templářské sklepy pocházející z dob templářských rytířů, kteří sem přišli z Francie roku 1232. Činnost družstva končí zestátněním v roce 1952. K obnovení činnosti družstva dochází až v roce 1994, a to úspěšně navázalo na předválečné tradice.

KYJOV

Vinařská tradice je v této oblasti starobylá, což dokazuje mnoho vzácných dřevěných lisů. Původní vinice se tu vysazovaly ve velmi hustém sponu. Později se postupně odumřelé keře nepodsazovaly ani se části keřů rostoucích nezadolovávaly pod zem, jak je tomu zvykem v jiných oblastech, ale vzrůstné keře se rozvětvovaly hvězdicovitě do stran několika rameny. Na konci každého ramene pak byl tvar samotné hlavy s řezem na čípky. Keře takto pěstované révy se podobaly keřům donských kozáků nazývaným číše.

BZENEC

Také zde založilo zpracovatelskou tradici jedno z nejstarších vinařských družstev. Do povědomí vešlo svou Bzeneckou lipkou, vyrobenou z hroznu Ryzlinku rýnského, a tradičním známkovým vínem Zlatý hrozen vyráběným ze směsí odrůdových vín Neuburské, Veltlínské červené a Sylvánské zelené.

UHERSKÉ HRADIŠTĚ

Obce kolem Uherského Hradiště patří k severním výběžkům moravského vinařského regionu. Zrání hroznů je pozvolné a vytvářejí se v nich aromatické látky zvláštních reduktivních tónů. Proto mají vína z této oblasti nezaměnitelný charakter. Jednou z hlavních odrůd je zde Müller-Thurgau. K výrobě bílých vín s aromatickými látkami se dobře uplatňuje Muškát moravský.

STRÁŽNICE

Na svazích Bílých Karpat byl zaznamenán největší rozvoj vinařství na přelomu XVI. a XVII. století, kdy toto území patřilo pánům ze Žerotína, podle nichž byl nazván i kopec. V současné době jsou strážničtí vinaři sdruženi v Českém zahrádkářském svazu a Vinařské unii a obhospodařují stovku hektarů vinic, o které se dělí jedenadvacet obcí.

BRNO

Také v nejbližším okolí Brna byly vinice od nepaměti. První zmínky o nich pocházejí z roku 1228. Brněnští občané však měli velké množství vinic po celé Moravě a měli vliv na rozvoj jihomoravského vinařství. V současnosti je v oblasti řada roztroušených lokalit s menšími či většími výsadbami vinic.


BETTINA

Odborníci tvrdí, že pěstování vinné révy v Čechách je záležitost jen pro odvážné nadšence. Jedním z nich je i Bettina Lobkowiczová na Mělníku. Rod Lobkowiczů je vlastníkem vinic při soutoku Labe s Vltavou již od XVII. století. Paní Bettina je po manželovi – Jiřím Lobkowiczovi – kněžnou, ale ona sama si na predikát nepotrpí. Je Švýcarkou, vystudovala ekonomii a politické vědy a naučila se obdivuhodně česky. Jako dobrá ekonomka pohlíží na perspektivu vinaření na Mělnicku kritickým okem. Jejím cílem je obnovit a omladit vinice a tím zlepšit jejich kvalitu. V posledních třech letech nechala vysázet 17 hektarů vinic, ale po letošní kruté zimě musela zlikvidovat 22 hektarů. „To je jediná cesta, jak přežít, neboť výnosy jsou nízké a letošní úroda nebude valná,“ říká paní Bettina. Na celkem 86 hektarech vinic chce pokračovat v pěstování tradičních odrůd, jejichž skladbu obohatila v roce 1995 výsadbou hektaru odrůdy Chardonnay. „Nejenže ráda piji tento druh vína, ale vycházela jsem i z toho, že se Chardonnay hodí i do sektu,“ svěřila se s úsměvem paní Bettina. V zámeckých sklepích, pocházejících ze XIV. století, je ročně uskladněno 20 000 lahví sektu Chateau Mělník Brut, což je vůbec první český sekt, který se podařilo vyrobit v roce 1896 sklepmistrovi knížete Lobkowicze. V souladu s tradicí se bude pokračovat i s výrobou oblíbené „Ludmilky“ v typických mělnických kalamářích, i když je to podle slov paní Bettiny proti současnému trendu. Konzument má prý raději štíhlé lahve, navíc výroba jednoho typického mělnického kalamáře přijde na deset korun. Překvapivou novinkou je nápad paní Bettiny, aby pro každý ročník prvotřídního známkového vína – Mělnický Barrique – vytvořil etiketu přední český výtvarník. Za pár let tak vznikne zajímavá „galerie“ výtvarných nápadů.  

Category: 1997 / 09

Fascinující svět pouští a polopouští přitahuje zraky nejen všech obdivovatelů divotvorné přírody, ale se zájmem ho sledují učenci a přírodozpytci celého světa. Vyjma Antarktidy si každý světadíl vytvořil větší či menší plochu, na které se s těmito unikátními ekosystémy setkáme. V mnohém jsou si podobné, ale přitom každá poušť či polopoušť je zcela specifická a nezaměnitelná. Severo a jihoamerické pouštní ekosystémy jsou charakteristické přítomností kaktusů – zcela zvláštních rostlin vzbuzujících obdiv mnoha lidí na celém světě pro svůj originální vzhled a způsob života, pro svou nenáročnost a pro své krásné květy.

Přírodní podmínky, ve kterých většina kaktusů roste, jsou příznačné nedostatkem vláhy, ale i nadbytkem slunce, které žhne takřka každý den od rána do večera. Je tedy zřejmé, že všechna zvířata a rostliny museli zvolit cestu přizpůsobení se za cenu řady kompromisů a „odříkání si“ oproti jejím blízkým příbuzným, kteří žijí a rostou v oblastech s příznivějšími podmínkami pro život. Kaktusy jsou v rostlinné říši slabikářovým příkladem dokonalosti přizpůsobení se k drsným podmínkám, které jim příroda připravila.

Dnešní systematická botanika rozlišuje přibližně 1500 druhů kaktusů. I když všechny patří do stejné čeledi Cactaceae a spojuje je řada společného, na obou polích pomyslné Gaussovy křivky najdeme velmi odlišné rostliny. Mezi kaktusové giganty ve všech směrech patří bezesporu Carnegiea gigantea – zajisté nejtypičtejší rostlina – stokrát ztvárňovaný symbol pouští jihozápadu USA.

SAGUARO, ROSTLINA INDIÁNŮ

Dávno před tím, než mohli první Evropané podat zprávu o těchto prapodivných rostlinách, podobajících se v západu slunce obří rozvětvené pastelce, indiáni různých kmenů využívali s posvátnou úctou darů, které jim karnégie poskytovaly. Saguaro, jak karnégii nazývali a nazývají dodnes, znamenala v jejich životě mytický symbol a rostliny byly nedotknutelnou součástí života indiánů Tusconské, Arizonské a Sonorské pouště. Dodnes je období sklizně saguarových plodů významným letním mezníkem indiánského roku. Šarlatově červená dužnina zralých bobulí se i dnes využívá jako tradiční rituální barvivo k výrobě sirupů, zavařenin, a také jako surovina pro přípravu nízkoalkoholického vína. Napůl z mystické a napůl z přírodní úcty k saguarům češou indiáni kmene Tohono O’odham jejich plody dodnes tradičním způsobem, který se narodil kdesi v americkém dávnověku – dlouhými bidly opatřenými na konci zahnutým zobanem. V jazyce Papagos se zralé plody nazývají maške, což znamená cosi jako „hojnost dobrého“. Pro dobu zrání a sklizně saguarových plodů užívají výrazu „hamaškat maške“, v překladu „doba vyplněná hojností dobrého“. Suchá statistická čísla udávají, že dodnes sklízí šest set indiánských rodin okolo 200 tun plodů, přičemž na litr saguarového moštu pro výrobu vína je potřeba 18 až 20 kilogramů plodů.

Jisté je, že původní obyvatelé pouští jihozápadu USA mají o saguarech jiné poznatky, než celý civilizovaný svět vědy, ale podívejme se na život saguara pohledem konzervativního Evropana. I ten však může být plný zajímavých zjištění a nevšedních skutečností.

ZE ŽIVOTA GIGANTŮ

Svůj souboj o přežití začíná saguaro semínkem o málo větším, než je tečka na této tiskové stránce. To, co semínku chybí na velikosti, nahrazuje mateřská rostlina počtem. Ročně jich totiž jediný exemplář vyprodukuje desítky tisíc, což za celý jeho život představuje přibližně 40 milionů semen. Vědci přitom předpokládají, že z tohoto obrovského počtu semen vyroste do dospělosti pouze jediné saguaro.

Růst a vývoj semenáčků je pak závislý především na dostatku vody v prvních měsících života. Je to období překotného růstu, kdy několik milimetrů vysoká rostlina musí narůst do takové velikosti, která jí zaručí přežití do dalších dešťů. Nejen nepřízeň počasí ohrožuje život mladých saguar. Velké množství dorostu padne za oběť drobným zemním hlodavcům, či larvám brouků, které se v nich vyvíjejí. V případě velikého štěstí je saguaro za rok asi tři centimetry vysoké, za 15 let doroste necelého půl metru a zhruba v pětasedmdesáti vytvoří svou první odnož. V této době i poprvé kvete a přináší semena.


Bělavé květy se objevují na pře-
lomu května a června.

Na rozkvetlou poušť, hýřící všemi barvami a tvary, je nepředstavitelně krásný pohled. Dominantní saguara kvetou od poloviny května přibližně třicet dní. Bílé květy s obrovským množstvím žlutého pylu vyrůstají na vrcholových partiích stonku. Otevírají se během noci a lákají řadu opylovačů. Kromě hmyzu je to především zvláštní druh netopýra – kaloň nosatý, který je pro saguara jakousi „noční včelou“. Nektar květů karnégie představuje pro kaloně vynikající lahůdku a je nejštědřejším posvícením během celého roku. Pro řadu jiných živočichů má Carnegiea gigantea nezastupitelný význam, například při jejich rozmnožování. Její obrovský stonek nahrazuje v amerických pouštích vlastně stromové patro, a tak se často stává hnízdním „stromem“ některých druhů ptáků. Pouštní datlík buduje pro svou snůšku vajec dutinu uvnitř stonku saguara, kterou po vylétnutí potomků opouští. Do prázdného „bytu“ se s oblibou stěhují drobní hlodavci, již zmiňovaní kaloňové, pavouci a nebo v něm nachází útočiště jedna z nejdrobnějších soviček tohoto světa – kulíšek kaktusový.

SAGUARO A DNEŠNÍ SVĚTABĚH

Na rozlehlých pouštích jihozápadu USA je karnégie opravdovou královnou. Někteří jedinci dorůstají až 30 metrů, váží více jak 7 tun; jsou uctívány původními obyvateli, věnuje se jim obrovská pozornost ze strany biologů… V těchto oblastech roste také řada jiných zajímavých rostlin, které si jistě zaslouží alespoň stejnou popularitu jakou má tato kaktusová „superstar“.

Bohužel, i přes všechnu přízeň a starost, jaké se karnégiím dostává, vědci neustále uvádějí klesající počty tohoto druhu. Příčiny úbytku těchto kaktusů jsou jen těžko vysvětlitelné. Snad mírná změna klimatu, jinak rozložené srážky, nové choroby. Jediný dobře diagnostikovatelný škůdce, podílející se asi nejvíc na drastickém úbytku saguar (a nejen jich), je člověk.

Podobně, jak v bývalém Sovětském svazu, tak i ve Spojených státech se najdou „moudré hlavy“ snící o přeměně pouští řadou závlahových systémů v nejúrodnější zemědělské oblasti. Kam se vytratil racionální pohled a snad i lidský pohled na poušť jako na úžasný, svébytný ekosystém, kde rostliny, zvířata, ale i moudří lidé citlivě využívají skromných darů velké Přírody?! Jak je možné se zaslepeně a urputně snažit přeměnit kus planety, na které má být člověk rozumným hospodářem a správcem, nikoli poručníkem a pánem. Řada pěstíren v Evropě, ale i jinde na světě, zcela běžně karnégie množí a prodává. Saguarům tak jistě nehrozí vyhubení jako jiným rostlinným či živočišným druhům. I na území několika národních parků, jakým je třeba Organ Pipe Cactus National Monument, svádí, stejně jako ostatní ohrožené druhy, pasivní boj o své místo na Zemi. Arogantní dvacáté století naštěstí končí. Snad to další přinese více moudrosti a tím pádem i naději, že Carnegiea gigantea – královna pouště – zůstane trvalou součástí čarokrásné přírody.  

Category: 1997 / 09

Místo zvonku se po mém zaklepání táhlým tónem ozval pták Loskuták. „Včera tu byl Karel,“ řekl mi s úsměvem pán domu než jsem se stačil posadit. Měl na mysli Karla Gotta (věděl, že jsem s ním napsal knihu), který se kvůli natáčení učil jezdit na Hapkově Harley Davidsonovi. Skladatel veleúspěšného alba CITOVÁ INVESTICE za sebou zanechává kromě svých nezaměnitelných melodií i estetický dojem. Pražák jistě často viděl prošedivělého dlouhána na „dvoukolém snu“ motorkářů nebo ve velkém černém džípu nebo po boku přitažlivé dívky. Vizáží šlechtic, trochu démonický, ale v duši až překvapivě „obyčejný“ a vstřícný. Hladím v jeho domě kartuziána – krásného velkého kocoura, kterého v minulém století francouzští mniši chovali proti potkanům. Poslouchám vyprávění o osmi kočkách, které se před loňskou krutou zimou schovaly v jeho sklepě. Do jara jim nosil misky s jídlem. Rozhlížím se. Obdivuji vyhraněný vkus, do kterého zapadá i mile chraptivý smích hostitele. Přišel jsem k Petru Hapkovi v půl šesté odpoledne. Rozhovor zpočátku vázl: přiznal se mi, že před chvílí vstával.


Petr Hapka

V kolik hodin chodíte spát?

V osm hodin ráno. Pokud se unavím na zahradě nebo v posteli, jsem schopen usnout ve čtyři nebo v pět hodin ráno.

Do osmi hodin ráno pracujete nebo třeba jen „utloukáváte čas“?

Když nepíšu, tak si čtu nebo něco kutím.

Co čtete?

Nejvíc faktologii. V beletrii – to je zvláštní, v tomhle to mám opačně než v životě = se raději vracím ke knihám, které mám rád, než abych objevoval nové.

Vydržíte sám se sebou do rána, když nepracujete?

Skutečně vydržím. Nevím, jak je to možné. Na svou obhajobu musím říct, že jsem jediný, kdo se mnou vydrží.

Dá se říct, že jste pracovitý?

Mám názor, že pokud člověka něco nenapadne, nechytí, neuhrane, nemá cenu pracovat. Takže dost často nejsem pracovitý. To Karel Gott pracovitý je.

Jak na vás tato živá legenda vlastně působí?

On se chová jako věřící člověk. Je neuvěřitelně pozitivní. Moje známá, která tvrdí, že vidí u člověka auru, byla Karlem šokovaná. Říkala, že zářit takovou auru ještě u nikoho neviděla.

Vy na takové jevy ale nevěříte…?

Já to neviděl.

Jste materialista?

Doufám.

Důsledný?

To ne. Jsem materialista z donucení: ze zkušeností. Nic mě nepřesvědčilo, že bych jím neměl být.

Je vám z toho smutno nebo jste rád?

Jsem rád. Mně je smutno jen z toho, co prošvihnu.

A prošvihl jste něco, čeho byste dodnes litoval?

Ani snad ne. Vlastně ještě jsem neměl (pověrčivě poklepe na stůl) žádný malér, který bych si hodně vyčítal.

Zaujalo mě, že když jste studoval violu, vrazil jste jednomu kantorovi facku…

Nevěděl jsem, že to je kantor. Četl jsem si detektivku, a on mě přirazil hlavu na lavici: přišel ze základní školy a byl zvyklý na normální žáky. Já jsem se otočil a dal jsem něčemu pěstí. Že to byl kantor, jsem si všiml poněkud pozdě. A tak jsem šel rovnou ze školy pryč.

Působíte velmi pohodově. Máte nutkání vrazit někomu facku i dnes?

Stane se to, ale pak mě to někdy mrzí; pokud dotyčného přeperu. Když se ale stane opak, mrzí mě to víc.

Jaký vztah máte k násilí, k rasismu, kterého je zejména u nás stále víc?

Budu-li bydlet ve společném domě s modrookým Švédem, který bude topit mými okny a parketami v kamnech, které mi ukradl, budu se bránit.

Nedávno jsem z úst jednoho doktora slyšel, že je škoda, jak se různé etnické skupiny míchají a nezachovávají si svůj původní specifický charakter. Souhlasil byste s tím?

U zvířat se nestane, aby lev měl s panterem mladé, kdežto u lidí se to stává, a tak se tomu podvědomě bráníme i tímto způsobem. Netvrdím, že pomíchané skupiny nejsou chytré. Jsou to vlastně oříšci a oříšek je často nejroztomilejší a nejchytřejší. Nejsem ale mezi lidmi pro oříškování, mezi psy se mi to líbí. Teoreticky je rasismus i to, když se šlechta žení pouze mezi sebou. Ale právě proto si tak dlouho zachovává své já.

Znal jsem jednoho starého šlechtice, který mi týden před skonáním, už jen ve zvláštním polospánku, říkal, že čeká jen na svou smrt. S naprostou samozřejmostí i spokojeností: věděl, že žil dobře a že i jeho děti budou také tak žít…

Tomu rozumím. Smrt je jenom psychologická záležitost. Mému kováři, kterému je přes devadesát let…

Vy máte kováře?

Ano, mám kováře. Nechávám si dělat mříže, nože, spoustu kovářských věcí… Při jeho devadesátých narozeninách jsem se ho zeptal, proč si nevezme učedníka. Odpověděl mi: „Už jsem o tom, pane Hapko, přemýšlel, ale já nevím, jestli už není pozdě. Jo, kdyby mi tak bylo sedmdesát.“ Pak dostal zákal a rok neviděl. Nevěděl, co má dělat, a tak začal vymýšlet dlouhé básně – takové morytáty – a protože neviděl, tak si je pamatoval. Když jsem za ním přišel do nemocnice, pětadvacet minut mi recitoval svůj morytát. Ptal jsem se ho, jak si to může zapamatovat a on: „To je jednoduché, když si to nemůžu napsat, musím si to zapamatovat.“ Úžasné. Na něm je vidět, že ještě nemůže umřít, ještě všechno neudělal. I když byl slepý, říkal: „Já vám musím dodělat ty nože, ale musíte chvíli počkat.“ Samozřejmě, že se ve svých dvaadevadesáti uzdravil. Možná ty nože teď dělá. Dva měsíce jsem za ním nebyl.

Smrt asi ještě není vaše téma?

Naučil jsem se o ní nepřemýšlet. Měl jsem období, kdy jsem na ni myslel. Bylo to někdy kolem mých dvaceti a třiceti let. Dnes ji beru jako součást života, která tady zatím není.

Jak jste se ve vašem věku dostal k jízdě na motorce?

(Úsměv) Z lakoty. Známý mi dlužil peníze a stále se vymlouval, že mi je vrátí, až prodá motorku – Yamahu. Navrhl jsem mu: „Tak ji neprodávej a dej mi ji. Abych to měl doma.“ On se na mě zkoumavě podíval, vyvezl Yamahu ven, zavřel dveře a zmizel. A já stál na ulici s Yamahou (smích). Chvíli jsem zjišťoval, kde je jednička, dvojka, a pomaloučku jsem odjel domů. Už po cestě mě to chytlo. Pak jsem si koupil druhou motorku a teď jsem si pořídil harleye. U něho zůstanu. Každá cesta na motocyklu je už zážitek sám o sobě.

Jak to šlo Karlovi?

Docela dobře. Na to, že na tom nikdy neseděl… Byl z toho docela odvázaný. Myslím, že na to má. Začal by ještě později než já. Já začal v devětačtyřiceti, on by mohl v sedmapadesáti. Má nejvyšší čas.

Předpokládám, že jezdíte pomalu…?

Jezdím tak, aby mi jízda byla příjemná, abych si u ní odpočinul a ne pracoval.

Vy jste už jako mladík měl hezká auta. Jezdil jste s nimi do klubu Junior, a přitom jste bydlel pár set metrů od něj. To vám to stálo za to, když jste se celý večer nemohl ani napít?

Nerad chodím pěšky a vlastně nerad piju. Pokud nemám auto, je už důvod, proč si s kamarády dám sklenku, ale druhý den mě bolí hlava. Já sám od sebe alkohol nepotřebuju, takže auto je má pojistka před ním.

Řekl jste mi, že vás teď Praha mučí, a proto jste raději na svém statku na venkově.

Mučí mě shonem, turisty, to už není Praha, co bývala. Pamatuji si, že v sobotu a v neděli byla vylidněná, a já jsem měl Prahu pro sebe. Dnes se už po ní nedá jezdit autem. Ale když se jen tak z legrace projíždím na svých motocyklech, tak stejně nejezdím po Praze.

Projíždění vás uklidňuje nebo jste zvědavý, co nového uvidíte?

Obojí. Jezdím po neznámých cestách k neznámým městům. V lese odbočím na nějakou silnici a vidím nádherné kusy architektury, různé trosky věží, které nejsou ani zaznamenány, nádherné plochy krajiny, věci, na které bych nikdy nepřišel. Jde tu hlavně o překvapení.

Už jste někdy zabloudil?

Jedu tak dlouho, až vybloudím.

Tady na venkově se usadíte?

Uvidím. Dům mi přináší větší pocit domova než byt. Netušil jsem, že člověk může mít tak majetnický vztah k půdě, ke hmotě; asi je to v nás. Pocit, že je něco moje, je překvapivě úžasný.

Když jsem dělal rozhovor s Michaelem Kocábem, nadšeně mi vyprávěl, jak tráví volný čas sázením mrkve na své zahrádce. Taky k tomu spějete?

Myslím, že ne. Jednou jsem pěstoval marihuanu a tu mi nějaký uličník posekal, zrovna když jsem se na ní chystal. Asi si jí vyhlížel (smích). Mně každá kytka zvadne: nestačím jí dát včas napít.

Jak vzpomínáte na sedmdesátá léta v Junioru?

Byla to strašně příjemná doba. Všechny vrstvy se tam stýkaly jako přátelé. Já jsem nikdy nebyl na vojně nebo na učilišti, kde se takové vztahy utvářejí, ale v Junioru se setkávali různí lidé, kteří spolu museli nějakou dobu žít, a tudíž se vztahy vytvořily samy. U lidí normálně nevznikají vztahy s každým. Svou kastu si mezi sebou udělají i zloději, nejen intelektuálové, ale Junior kastování naprosto porušil. Setkávali se tam sportovci, vexláci, zločinci, básníci, filmaři, muzikanti a všichni se měli rádi a nikdo nenechal na nikoho dopustit. Takže třeba zločinci nás umělce chránili a měli radost z našich úspěchů a my měli starost, když nám je zase zavřeli. Nechápu to. Už jsem to nikde nezažil.

Myslíte, že ještě může něco takového vzniknout v současnosti?

Myslím, že ano. To je náhoda. Stejně jako vztah mezi mužem a ženou.

Politické klima s tím nemá nic společného?

Politika nemá v podstatě s ničím nic společného.

Připadáte mi jako hodně apolitický člověk, který si hledí hlavně hezkých věcí a dobrých přátel. Myslím, že třeba oproti Michalu Horáčkovi dnes žijete obdobně jako v minulém režimu…?

Já si svou svobodu nosím v sobě. Vždy jsem si dělal, co jsem chtěl, vždy jsem měl svobodné povolání. Jediné, čím mě osobně postihli, je, že několik her, které jsem udělal, zakázali; takže jsem přišel jen o peníze. Nikdy na mě žádní policajti neútočili… Tato doba je v mnoha způsobech velice krásná, ale bohužel je to také doba, kdy všichni všechno zkouší a mnozí nic neumí. Přes to se musíme nějak přenést. I pradědečci šlechty byli lapkové, kteří někoho zabili, aby mu vzali první hrad, a teprve pak se rod začal šlechtit, kultivovat. Teď máme otevřenou dobu. Časem se ukáže, kdo byl jenom podvodník a kdo v sobě něco má. Hned to nebude.

Rozumíte světu, ve kterém se dnes pohybuje nejmladší generace?

Já myslím, že ano. Nevidím rozdíl mezi oni a my.

Mnoho slavných lidí tvrdí, že dříve měla jejich generace více citu.

Protože jejich cit byl něčím veden. Dnešní mladá generace nemá vzory. To, co je nám předkládáno za nějaké vzory, jsou lidé mnohdy s daleko většími chybami, než které máme my, co se na ně díváme. A mladá generace je obhospodařovaná už jenom tím, co kolem sebe vidí: televize, film a všechno, co je ze Západu už na vyhození. Postrádá vzory, a proto se musí znovu vypěstovat.

Setkal jsem se s názorem, že mladí lidé už nepotřebují komunikaci se starými lidmi, že jim překáží: zkušenosti starších je brzdí v jejich nové cestě…

Nastane doba, kdy je potřebovat bude, třeba jenom mrtvé. Jinak to nejde… Za bolševika sem ze Západu chodily sice přísně cenzurované filmy, ale většinou dobré. Bylo v tom také hodně českého. Kus vlastenectví se projevoval i v tom, že se nepřebíraly zahraniční pořady: běžely tu zdejší. Národ se mohl dívat, jak se vyvíjí někdo jiný z jeho národa. Teď jako bychom byli v cizině.

Nosíte v sobě vlastenecký pocit?

Obrovský. Proto jsem nikdy neemigroval.

Měl jste možnost emigrovat?

Samozřejmě. Měl jsem nabídky do Německa a Itálie. Myslím si, že člověk má venku vydělávat jenom peníze, ale chlubit se úspěchem má doma… I v písničkách se snažím být ryze český: to češství je jediné, co po mně může zůstat.

Máte pocit, že Horáčkovy texty jsou ryze české?

Mám. Horáček je kupodivu také velký vlastenec, přestože je světoběžník.

Je to jeden z důvodů, proč s ním děláte?

Já nemám důvod, my na všechno máme víceméně stejný názor. Je to můj nejbližší přítel. Je to jako ve vztahu. Má někdo důvod, proč žije s tou nebo s jinou ženou…? To se neví. My se oba od sebe učíme, naše setkání jsou pro nás přínosem; někdy si připadám až schizofrenně, jak stejně reagujeme na stejné věci.

A přitom jste každý úplně jiný...

Naprosto.

Vy jste jedna z neodmyslitelných postav na večírcích spisovatele Jiřího Muchy (syn Alfonse Muchy, pozn. red.) na Hradčanském náměstí. Zkuste zavzpomínat. Stýská se vám?

Stýská se mi především po Jiřím Muchovi. Večírky si člověk může udělat sám.

Ale Muchovy večírky měly velmi svérázný, těžko napodobitelný ráz…

V té době mi bylo dvacet, takže mi to bylo velice příjemné. Po Muchovi se mi stýská, protože mi svým způsobem dvacet let nahrazoval otce. O všem jsem se s ním radil, v mnoha věcech mě jako kluka vedl. Svému vkusu a svému náhledu na mnoho věcí vděčím Muchovi.

I požitkům?

Možná, že i požitkům.

Možná ovlivnil i váš vztah k ženám. Rozlišujete je, nebo pro vás znamenají stále totéž?

Velice je rozlišuju.

Rozumíte jim?

Nikdy jsem neměl pocit, že jim rozumím, ale už je umím právě rozlišit. Ale stejně mi to není nic platné, protože člověk dělá chyby stále. To se neodnaučí. Ale už alespoň vím, co mě čeká. (smích)

Vy máte poměrně mladé přítelkyně…?

Nikdy jsme s žádnou ženou spolu nevydrželi tak dlouho, aby vedle mě stačila pokojně zestárnout.

Takže teď vám tady dělá společnost hlavně váš pták Loskuták?

Mám rád jeho žvatlání po domě, když jsem sám. Kocour toho moc nenamluví. Loskuták občas používá moje nadávky, které náhodně zaslechne, nebo se mě naučil zlobit tím, že napodobuje eurotel, takže já běhám zvedat telefon. V podstatě to je, jako bych doma měl nějakou ženu. Ony také někdy mluví bez ladu a skladu jako ten pták.

Řekl jste, že vám Mucha nahrazoval otce. Váš otec s vámi nežil?

Táta byl vynikající malíř i táta, ale neustále žil na Moravě. Já ho v Praze, kdy jsem ho nejvíc potřeboval – v osmnácti, ve dvaceti – neměl. Otec miloval svoje Beskydy, které maloval, měl tam tisíce přátel, měl tam svůj dům… Maminka byla čistě městská. Tatínek byl měsíc v Praze a pak na dva měsíce utekl ke svému malování.

Vy jste měl vůbec štěstí na slavné lidi. Stýkal jste se s Jiřím Muchou, s Václavem Havlem nebo třeba se svérázným – způsobem života nenapodobitelným – malířem Josefem Vyleťalem.

To byl člověk s úžasným nábojem, penzum nejhorších i nejlepších protikladů. Stýkat se s ním bylo nebezpečné. Všechno s ním nějak podivně skončilo. Jednou jsem měl zlomenou nohu, podruhé jsem sletěl z lešení a jednou jsem se probudil ve skladu sáněk. Není nic strašnějšího, než když člověk najednou leží v hromadě sáněk – mohlo jich být tisíc – a neví, jak se tam mohl vyskytnout. A při každém pohybu na něho sáně padají. To bylo neuvěřitelné.

Propadl jste takovým osobnostem?

Já jsem Vyleťala naopak krotil. On mě vlastně k tomu potřeboval a možná jsme díky tomu měli k sobě daleko blíž.

Předpokládám, že se vaše múza neprobouzí v ranních hodinách…?

Po desáté hodině večer. To uléhají myšlenky lidí, které bloudí prostorem…

To není moc materialistická úvaha…?

Není, ale myslím, že to tak je. Prostorem bloudí i myšlenky, které někoho ruší, ale málokdo si to uvědomuje. Na práci by měl být klid, ačkoli je pravda, že pár písní, kterých si vážím, jsem napsal po kuchyních různých lokálů, kde kolem mě kuchaři tiše vařili, aby mě nerušili při práci.

Vím, že málo posloucháte hudbu…

Vůbec ji neposlouchám.

Je to tím, že se bojíte ovlivňování, nebo znáte příjemnější věci než poslouchat hudbu?

Nevím, chci být překvapený. Je to jako ty moje cesty nikam. Neumím si koupit lístek na koncert. Umím se zastavit u venkovského kostela, kde místní amatéři nacvičují vánoční zpěvy. Vejdu dovnitř a jsem pohlcen úžasnou atmosférou. Je to špatně zpívané, ale s takovou láskou. Je to jako když starožitník objeví na půdě úžasnou věc, o které by si nikdo nepomyslel, že by mohla mít nějakou cenu. Mám v sobě objevitelský pud.

Objevujete něco nového při skládání vlastní hudby?

Myslím, že hudba je v člověku jako taková; u skladatele je kusem jeho povahy. Pouze reflektuje mé cítění, a to se nedá změnit. Tady k překvapení nedochází. Když je někdo v levici a rok na to v pravici, tak ten člověk nereflektuje na sebe. To není hledání. To je v podstatě šváb, který přeběhl z jedné kuchyně do druhé kuchyně, poněvadž tam házejí víc odpadků.

Vidíte politickou scénu jako rojiště švábu?

Politiku by měli dělat lidé moudří, ale ti se nesdružují. A pokud se v politice takový objeví, místo aby si z něho vzali to nejlepší a pak ho teprve eventuálně ušlapali, tak si ho ušlapou napřed.

Když tady „pukaly ledy“, ani na chvilku vás nenapadlo, podílet se na tom?

(smích) To mě skutečně ani chvilinku nenapadlo.

Vy se rád mícháte do jiných oborů. Od šestnácti jste byl členem entomologického kroužku, měl jste období zeměměřičství, mineralogie, archeologie, restaurátorství…

Prakticky jsem dělal všechno. Fascinuje mě technika.

Uměl byste sestavit hodiny?

Ještě jsem to nedělal, ale myslím, že bych to uměl. Do šroubečku jsem dokázal rozebrat veterána, nechat všechno spravit a pomalu ho složit dohromady. Nerozumím motorům, ale mám absolutní obrazovou paměť.

Někdo by mohl říct, že je ztráta času zkoumat již vynalezené…

Myslím, že ztráta času je dělat cokoli jiného, než k čemu byl člověk takzvaně předurčený. Specializaci ale považuji za naprosto omezující, nesmyslnou a nedobrou. Takže si vyberte.

Co docela určitě neumíte?

Neuměl bych učit. Pokud se někdo něco naučí bez mého vědomí, třeba když mě vykrade (má na mysli hudbu, pozn. red.), je to velice příjemné. Vlastně mě to neuráží, nikdy bych takového člověka nežaloval. Moje myšlenka mu zazářila natolik, že ji musel vykrást. Muzikant nekrade vědomě.

Stalo by se něco, kdybyste zjistil, že vám už skládání hudby nejde?

Chtěl bych v podstatě dělat tolik věcí, jenže ta muzika mi v tom pořád zabraňuje. (smích)

Vy máte rád překvapení. Tím pro vás byla třeba LEVANDULOVÁ. Mrzí vás, že se skladby, které máte rád, nehrají tolik?

Tyhle věci mě nemrzí. Já jsem spíše překvapený dobrým vývojem, než že bych byl mrzutý z toho, na co není reakce, jakou bych si představoval. Já si vlastně nic dopředu nepředstavuju. Když se pro něco nadchnu, tak se do toho vrhnu po hlavě ze všech sil. Jinak to nemá cenu.

Takže vy se nerozhodujete o tom, kam citově investovat?

(smích) Ne. Citová investice je Horáčkův bonmot.

Vychováváte v tomto duchu svého syna?

Nechávám tomu volný průběh. Děti sami vědí, co je dobré nebo špatné. Vlastně nás napodobují. Pokud na synovi vidím chybu, zapátrám ve svém svědomí a zjistím, že jsem tu chybu před ním taky udělal. Pokud věnujete cit svému dítěti, hlavně do čtyř let, tak to dítě s sebou nese a nic už ho později nepokazí. Nedostatek lásky a všímavosti rodičů dokáže dítě totálně zničit.

Vy jste nešetřil chválou na adresu Daniela Landy, který byl obviněn též z rasismu…

Daneček je v podstatě stejně čistý jako Gott, což málokdo ví. V té době byl v partě, kde to tak přirozeně přišlo. On vůbec není rasista, on si vybírá lidi, kteří ho baví nebo nebaví. Umí být nesmírně přátelský… Nevím, já o něm nepřemýšlím, já na něho jenom reaguju. Pokud mám někoho rád, nikdy jsem se v tom člověku nezklamal. U mě probíhá jakási citová selekce. Nic si neodůvodňuji, čekám, jak budu reagovat. A to ti lidé mohou dělat strašlivé boty, a přesto vím, že jsou dobří. Zrovna tak mohou být uznávaní a můj cit mi říká, že mi něco vadí.

Je trochu paradox, že materialista takto uvažuje. Možná nejste materialistou, jak se domníváte.

Možná nejsem, ale celý život je paradox. Řídím se citem a rozum mi za to nadává.

Imponuje vám mužská síla?

Imponuje mi, když je jako u Landy daná jako určitá součást jeho osobnosti. U bodygardů mě neimponuje: síla tu je specializací. Pokud někdo umí poradit architektovi, jak vyřešit části jeho bytu, protože on je pouhým specialistou, pokud vyhraje hospodskou rvačku a potom obdivuje hudbu, tak síla, jako součást jeho osobnosti, se mi líbí. To je pak renesanční člověk, kterého mám rád.

Které architektonické období máte nejraději?

Kdybych si mohl vybrat, tak bych asi chtěl žít na začátku minulého století, někdy v empíru. Tam byl úžasný klid pro objevování nových věcí a v podstatě se tam nic převratného nedělo. Člověk si mohl všechno vychutnávat.

Tahle doba je poměrně neklidná právě tím, že je stále něco nového… Mně je úplně lhostejná. Já si žiju v empíru.