Category: 1997 / 12

Kráter nás přitahuje. Již jsme se s ním spřátelili. Už několikrát jsme stáli na jeho okraji, a když jsme ho „portrétovali“ do chystané knihy o Sicílii a Liparských ostrovech, zažili jsme i několik „hodně horkých chvilek“. Tentokrát jsme se rozhodli sestoupit dolů – až na samé dno plivajícího kotle. Snad nám to Stromboli za těch několik let naší známosti a vzájemných zkušeností dovolí. Plánujeme něco, za co někteří naši kolegové zaplatili životem. Chceme totiž strávit den a noc v nitru vulkánu a pozorovat a fotografovat hrdlo chrlící lávu z bezprostřední blízkosti. Doufám, že budeme mít štěstí a podaří se nám ulovit záběry, které dosud nikdo nenasnímal.


výbuch sopky

. . . . .

Sedm Liparských ostrovů: Stromboli, Panarea, Lipari, Vulcano, Salina, Filicudi a Alicudi tvoří severovýchodně od Sicílie typický ostrovní pás ne nepodobný mohutným archipelagům Japonska, Indonésie nebo Aleut. Liparské souostroví sice zdaleka nedosahuje takových rozměrů, jako ostrovní útvary v Pacifiku, přesto se vynikajícím způsobem hodí ke studiu celé řady fenoménů vulkanické činnosti a z hlediska přírodních krás patří k nejkrásnějším oblastem Středomoří.

Řekové ostrovy znali již v pátém století před Kristem. Stromboli sloužil antickým mořeplavcům díky svým nočním výlevům lávy jako přirozený maják a proto ho také tak pojmenovali – Pochodeň. Ostrov Vulcano (antická Hiera) uctívali staří Řekové jako „svatý ostrov boha Hefaista“, boha ohně a kovářského řemesla. Podle pověstí se jeho božská kovárna nacházela pravě v nitru tohoto ostrovního vulkánu. Jiná starší legenda traduje, že celá tato skupina ostrovů nazývaná také Eolskými ostrovy, je říší řeckého boha větrů Aiola. Zde měl také na strmé skále stát jeho palác, který navštívil i Odysseus. Není vyloučeno, že tomu tak bylo na největším z Eolských ostrovů – Lipari, kde se dodnes nachází v hojném množství přírodní vulkanické sklo – obsidián a odkud pochází největší kus pemzy na světě. Ovšem nejzajímavějším ostrovem z celé skupiny a vlastně nejsvéráznějším ostrovem světa je právě Stromboli – ostrov protikladů. Dole jen dvě bílé vesničky a romantické pobřeží poseté nádhernými poklidnými zákoutími, nahoře nad nimi běsnící ohňová hora. Místní obyvatelé žijí doslova a do písmene na vulkánu, neboť celý ostrov je jen vrcholkem obrovité sopky, která vyvřela z mořských hlubin. Ostrované však vprostřed každodenních starostí nechtějí na nebezpečí myslet. Dunění hory je doprovází od kolébky ke hrobu a již si na ně zvykli. To už patří k osudu jejich vesnice, že se musí čas od času vyrovnávat se zničující katastrofou. K největšímu zaznamenanému výbuchu v historii Stromboli došlo 11. září 1930. Tehdy se na vesnici Ginostra zřítily třicetitunové skalní bloky, přívaly lávy proměnily celý ostrov v jediné žárovistě a lidé, které nerozdrtily bloky kamene, se buď udusili žárem nebo uvařili a utopili ve vřícím moři. Přesto i poté se život pod sopkou opět normalizoval, navzdory tomu, že na vrcholku jejich domácí hory duní – tak jako předtím a vlastně od pradávna – sopka.

V DÍLNĚ BOHA HEFAISTA

Časně ráno jsme vystoupali na vrchol vulkánu. Napravo od nás vede až k moři strmý sráz, proslulá „sciara del fuoco“ – odtokové řečiště vyvržené lávy. Vrcholek sopky je zahalen namodralým oparem jedovatých výparů. Sledujeme směr proudění nejhustších výparů a rozhlížíme se, jak zvolit co nejvhodnější další cestu, aby nás sopečné plyny neohrozily. Pod Cima dello Stromboli opouštíme hřebenovou cestu a vydáváme se napříč svahem pokrytým popelem. Při každém kroku se pod námi drolí stará láva. Dostali jsme se do bezprostřední blízkosti kráteru. Stojíme teď ve zvlněné prohlubni mezi ním a Cimou a před námi se zdvíhá nakupený val, který ohraničuje hlubinu kráteru. Za tímto valem už jenom bouří samotný vulkán. Již při překonávání lávového pole musíme tišit své vzrušení a neustále počítat s tím, že nám sopka ukáže i svoji nebezpečnou tvář. Je třeba být připraven. Pečlivě pozorujeme erupce a nejvíce „ostřelované“ zóny. Poté už, jištěni na lanech sestupujeme do dunící propasti. Kráterem zatřásla mohutná exploze. Vzduchem prolétají kusy žhavé lávy a dopadají zpět. Zřetelně slyšíme šplouchavé plácnutí na svahu za námi. Zasypává nás déšt popela. S očima plnýma vulkanického písku dosahujeme nejnižšího bodu. Jsme na dně kráteru! Napravo i nalevo od nás vulkanická hrdla. Vzduchem neustále proletují kusy lávy. Nervy jsou napjaty k prasknutí.

Každé hrdlo má svůj explozní trychtýř s mocně bombardovanými stěnami. Z rozžhavené půdy pod námi vystupují jako z komína dusivé chuchvalce. Čas od času se zachvívá celé dno kráteru. Některá vulkanická hrdla nepravidelně explodují ve zhruba minutových intervalech.

Lída chtěla pozorovat vřící lávu přímo ve vulkanickém hrdle. „Jištěna Klausem sestupuji na laně s bušícím srdcem přímo do explozního trychtýře. Země pod nohama se chvěje a je tak žhavá, že cítím spálenou gumu svých podrážek. Z vulkanického hrdla pod sebou slyším bublat žhavou lávu. Chtěla bych lávové jezírko vyfotit, ale pode mnou jen chuchvalce dýmu. Náhle jakoby zahřmělo. Mohutný otřes. Zasahuje mne vlna tlaku a žáru. Výbuch doslova ohlušuje. Obloha je zacloněna žhavou lávou. Nad hlavou mi sviští bomby. Byl to tak otřesný a na druhou stranu strhující zážitek, že se odhodlávám sestoupit do hrdla ještě jednou. Třeba se mi přeci jen podaří navzdory všemu dýmu nádherné lávové jezírko zblejsknout… konečně, závan větru roztrhal dým a odhalil mi pohled na dno trychtýře. Dole pode mnou obrovitý kotel plný rudé, vřící a do všech stran odstřikující lávy – jeden z nejkrásnějších zážitků v nitru vulkánu.

Pode mnou znovu zahřmělo. Země se otřásla tak, že mě to téměř srazilo na kolena. V hrdle to zlověstně zasyčelo. Zdá se, že mne zastihla další erupce. Jsem v trychtýři nebezpečně hluboko. Rychle nahoru! Výbuch nabývá na intenzitě. Sálavá vlna škube mojí kombinézou. Cítím obrovské nebezpečí. Lávové pumy vystřelují snad úplně odevšad. Jedna mne zasáhla. Bleskově ten žhavý předmět na zádech setřásám. Honem, honem pryč! Klaus mi pomáhá. Konečně jsem z trychtýře venku! Potřebuji si chvíli odpočinout, pokud je to tady na dně kráteru vůbec možné. Můj kontakt se žhavou lávou byl naštěstí jen velice kratičký. Odnesla to jen kombinéza. Je úplně propálená….“

Krátká chvíle odpočinku mezi třemi otvory, kde bomby dopadají poměrně zřídka, a pak vyrážíme prozkoumat další hrdla. Je nutno střelhbitě překonat nebezpečnou zónu na dně kráteru u kraje vulkanického trychtýře. Další mohutná exploze. Kolem nás vzhůru vylétají kusy lávy velké asi jako stůl a bombardují celý kráter. Chvilka k vydechnutí a je tu další nebezpečí. Explozi následuje mohutný oblak dýmu. Zasáhl nás zcela nepřipravené. Ihned si nasazujeme pro tyto případy připravené pruhy gázy, abychom vůbec mohli dýchat. Koncentrované výpary nám přesto připravují tu nejotřesnější chvíli na dně kráteru. Po několika nekonečných vteřinách a téměř na pokraji udušení konečně lapáme po čerstvém vzduchu. Tohle bylo daleko horší než padající lávové pumy. Ještě několik hodin poté nás bude bolet hlava a v ústech budeme cítit odpornou pachuť sopečných plynů.

NOC OHNIVÉ FONTÁNY

Denní část našeho pozorování je u konce. Do setmění zbývá ještě několik hodin. Odpočíváme na klidnějším místě pod vrcholkem sopky a sledujeme jednotlivé erupce. Čeká nás ještě noční sestup.

Ve chvíli, kdy se slunce sklonilo k obzoru, stojíme opět na okraji kráteru. Dno kotle nabylo tajemného vzezření. Nyní s nastupující nocí zanechávají za sebou letící kusy lávy žluté, oranžové a rudé světelné stopy. Oblaka dýmu jsou ve tmě nerozeznatelná, o to intenzivněji se prosazují balistické křivky vulkanických bomb. Dole v kráteru exploduje fantastická ohnivá fontána.

Ještě jednou sestupujeme na dno vyfotit ohnivé výbuchy v Hefaistově kovárně. To, že se nám i v noci podařilo být takřka na dosah dunících vulkanických hrdel, zachvívající se rozžhavené půdy a padajících bloků lávy, nás naplňuje nadšením. Hodně jsme riskovali, ale hodně jsme také získali – možnost pozorovat úchvatnou krásu přírody z bezprostřední blízkosti… Noc se chýlí k rozednění a my opouštíme kráter Stromboli, na jehož dně jsme strávili jeden den a jednu noc. Poslední ohlédnutí na hřebeni sopky – ohlédnutí za dalším nádherným dobrodružstvím…


Má prosvětlovací stůl přímo před velkým oknem. Když od něj vzhlédnete, vidíte louku plnou barevných květů a hustý, přímo šumavský les, ovšem s rakouskou příchutí, neboť jsme pár kilometrů za českými hranicemi. Dům fotografa Tomáše Míčka je symbiózou impozantní knihovny a exotických upomínek z cest. Shakespeare v kompletním vydání v kůži a obří šiška. Ottův slovník naučný a perské, íránské, afghánské koberečky. Dvacet vlastních fotografických knih a balkánský dřevěný stolek na krátkých nožkách. Své fotografie publikuje mimo svých knih i v kalendářích a v zahraničních magazínech.

. . . . .

Můj otec fotografoval, byl to jeho veliký koníček, organizoval amatérské výstavy. Naučil mě fotografovat – nejdřív samozřejmě černobíle. Už hodně brzy jsem si uvědomoval, že chci cestovat po světě, dobrodružství v tom hrálo velikou roli, ale i potřeba tvorby. Moje maminka malovala, měl jsem po ní takovou tu snahu něco tvořit, tak jsem si představoval, že by se to dalo spojit s cestami po světě a mým velkým příkladem byl A. V. Frič, cestovatel, který se nikdy nesnažil žít pod penzí, radši chtěl život gurmánsky prožít a hodně poznat svět. Já hned začal myslet na to, že bych chtěl dělat fotografické knížky ze světa, proto jsem vystudoval geografii na univerzitě v Brně, pak jsem udělal diplomku a mezitím se vždycky snažil o prázdninách hodně jezdit a fotografovat, hlavně přírodu. Maminka vyučovala biologii a zeměpis, tatínek češtinu, a tak jsme měli všichni prázdniny. A ty jsem projezdil. Horolezectví bylo také můj velký koníček, ale jak jsem začal víc fotografovat, tak jsem ubíral horolezectví, poněvadž ty dvě věci se nedají obě dělat naplno.

ODVÁŽNÉMU ŠTĚSTĺ PŘEJE

Tehdy jsem se pokoušel postavit ten ideál na pevnější nohy, abych z fotografování mohl žít. Nejdřív jsem se pokusil cestovat a zůstat doma v Čechách. To se nedalo uskutečnit, protože jsem nedostal ani cestovní pas – bez udání důvodu. Tak jsem se tehdy rozhodl se svou přítelkyní ilegálně odejít přes tehdejší Jugoslávii do Rakouska. Ale už v Čechách jsem si ověřil, že bych z fotografování mohl žít, asi tak 200 fotografií a menších reportáží jsem publikoval v různých časopisech a novinách. To mi bylo asi dvacet osm let. Řekl jsem si: „Máš nejvyšší čas, jestli chceš začít novou existenci.“ Podle hesla odvážnému štěstí přeje jsme to riskli. První léta byla velice těžká, hlavně psychicky. Když jsem odcházel, v Rakousku platil zákon, že za čtyři roky cizinec dostane rakouské státní občanství. Ale za několik měsíců jsem se dozvěděl, že lhůta byla prodloužena na deset let, a to byl pro mě pád do černé díry. Tehdy jsme půl roku pracovali, pak jsme dali výpověď a cestovali stopem. Měli jsme velice málo peněz – asi tak dvacet šilinků na den – koupili jsme si chleba a mazací sýry, občas nějaká játra nebo kuře, ale velice nám to chutnalo a nepřipadali jsme si, že nám něco chybí… a jeli jsme stopem třeba na Stromboli.

STROMBOLI

Byl to můj velký sen, četl jsem, že vrchol soptí, a jsou tu vesničky oddělené svahem hory, kudy se lávové bomby kutálí do moře, takže se lidé nemohou setkat jinak než po moři bárkou. Pro mě je Stromboli nejkrásnější ostrov na světě. Byli jsme tam pak mnohokrát a už jsme ji dobře poznali – kde je nebezpečná a kde je relativně bezpečná. Kam padají bomby. Fotografovali jsme výbuchy sopky ve dne v noci, bylo to velice napínavé, dobrodružné. Odtud jsme jeli na blízkou Etnu a to všechno jsme opakovali několik let, vždy autostopem. Italové z nás měli velikou legraci, protože jsme měli spoustu báglů, ale do malého Ciquecenta všechno nakonec naskládali. Asi za pět let jsme se dostali tak daleko, že jsme si koupili malé ojeté auto, Wolkswagena broučka, takže poslední dva roky práce na mé první knize jsme jezdili autem. Trvalo mi čtyři roky, než jsem našel nakladatele a i později jsem vždycky chtěl, aby každé moje fotografické téma bylo zpracováno tak dobře, jak to je jen možné. Zkoušel jsem to v Itálii, Rakousku, Švýcarsku, ale zpočátku mi všichni říkali: „Dobrý, ale přijďte jindy.“ Já jsem pořád zlepšoval, každá další návštěva na vulkánech ti dá nový dobrý fotky, až jeden z nakladatelů chtěl, abych téma vulkánů rozšířil na celou Sicílii a celé Liparské ostrovy. Tak mi v roce 1973 vyšla první kniha. Důležité vždycky bylo, aby se nakladatelům materiál líbil, pak už jsme byli v pohybu a bylo to dobré. Dál jsem dělal knihu o pralesech Alp, to byla velmi pěkná práce, která spočívala vlastně v chození po pralesích a byl to ustavičný relax. Dostatek času a několik cest. To je princip, který se mi vyplatil. Už několikrát mi nakladatel říkal – to je dobrý, dejte mi fotografie, já to vydám, ale já jsem řekl ne, až po příští fotografické cestě. Jedině autor ví co téma ještě chce anebo co by ještě mohlo dát.

KŮŇ JAKO AKT

Později mě napadlo udělat knihu o divokých koních Camarque. Ostatně koně jsou velice nosné fotografické téma, dají se fotografovat i jako akty. Nebo když kůň běží, mohou z fotografií vzniknout obrazy, které vyjadřují divokost, nespoutanost, temperament, sílu a svobodu, a konečně i přírodu. Kůň je pro mě snad jediné zvíře, které dokáže symbolizovat tyto pojmy.

TALENT JAKO VYSAVAČ

Nejdůležitější je mít nadání. Pak člověk nemusí nic studovat, moc znát, nemusí mít vůbec žádné zázemí a dělá přitom ohromné věci. I když ve fotografii jsi vázaný na realitu a nevystačíš si jen se štětcem a fantazií jako například v malířství. Ale myslím si, že mnoho lidí celý život ani nezjistí, že talent má. Například moje žena měla talent, ale dlouho o tom nevěděla, vadila jí všechna ta technika okolo fotografování. Když jsem jí všechno vysvětlil, tak dělala nádherné fotky. Důležité také je, když má člověk smysl pro umění, hlad po tvorbě. Na mě ohromně působí i hudba a sochařství – a hlavně takové abstraktnější, když myšlenky nejsou vyjádřeny jen popisně, realisticky. To platí i v literatuře, malířství… já myslím, že když někdo dělá fotografii a má trochu smysl pro estetično, tak ho to vtahuje jako vysavač. Vyprávění Tomáše Míčka zpracoval LIBOR MICHALEC

Category: 1997 / 12

Pryč se zženštělými mladíky,“ řekli si v Hollywoodu, „tenhle plnokrevný Španěl vás dostane na kolena.“ A měli pravdu. Za flirt s Banderasem by nyní daly duši miliony žen, muži obdivují jeho chlapské vystupování. Svět potřeboval nový idol, má ho mít! Kariéra Antonia Banderase začala dvaceti rolemi v evropském filmu, poté byl angažován Hollywoodem ve snímku „Královna mamba“, jako melancholický hudebník. Další, už velkou rolí, byla postava homosexuála v oscarové „Philadelphii“, kde hrál partnera Toma Hankse. Následuje „Dům duchů“, ve kterém byli spolu s křehkou Winonou Ryderovou označeni za nejkrásnější pár roku. I z vedlejší role v „Interview s upírem“ vytěžil maximum. Kritika ho označila za nejlepší postavu filmu. Hvězdná kariéra pokračuje komedií „Rapsodie v Miami“, přes akční „Assonsis“ až k velkofilmu „Desperado“. „Ve Španělsku jsou na mne hrdí, protože mě berou jako fotbalovou hvězdu. Vykřikují na mne: Antonio, nevzdávej to.“ Antonio to bere vážně a s vervou se pouští do velkého muzikálu „Evita“, kde ve volném ztvárnění představuje legendárního Che Guevaru a vytvořil v něm jižanský protipól chladné Madonny. A to zdaleka není vše, protože nyní se kalkuluje s tím, že by si ho mohl Steven Spilberg vybrat pro filmovou roli „Zorra“.Zpracoval TOMÁŠ PETR


Antonio Banderas – latinský milovník

. . . . .

Když zvážíte všechny těžkosti při natáčení Evity, jste nyní spokojen s výsledkem?

Jako herec musím někdy bojovat sám se sebou, abych moc nepřemýšlel o výsledku, ale spíše o celkovém procesu. Natáčení Evity bylo nádherné, zažili jsme pár pěkných chvil, ale některé z nich dost napjaté. Celou dobu jsem musel dodržovat určitá pravidla, a to na mě působilo klaustrofobicky. Jsem herec, který rád improvizuje na scéně, mění směry, konverzuje s ostatními herci a režisérem. To, že jsme nejprve museli nahrát album a pak se ho po celou dobu držet, bylo jako stavět dům od střechy dolů, a to mě zpočátku děsilo. Ve skutečnosti nás Alan Parker jako herce řídil víc, když jsme nahrávali album v Londýně, než v době natáčení samotného filmu. Potom vše probíhalo dobře, ale zpočátku jsem měl strach, protože jsem věděl, že nebudeme nahrávat žádné album rock and rollu, ale operu. V opeře musíte ztvárnit charakter a chování postavy, a proto bylo důležité jak to provedu po dramatické stránce, abych neovlivnil samotný film. Snažili jsme se jen zpívat a potlačit opravdovou dramatičnost děje, abychom ji mohli později ztvárnit ve filmu.

Jak bylo obtížné udržet charakter postavy, když jste se musel objevovat na různých místech a v různých kostýmech?

Někdy to bylo velmi těžké. Che je vypravěč, ale ne normální vypravěč, který vykládá příběh chronologicky. Ten chlápek má svůj názor a kriticky se dívá na postavu Evy Duarte. Je cynický, někdy zábavný, ale většinou naštvaný. Tento muž celou dobu poukazuje na postavu Evy Duarte, šťourá se v jejím životě, ale ve skutečnosti ho velmi přitahuje. Ovšem ne tolik jako žena, ale spíše jako to, co reprezentuje, a tak v něm vzniká vnitřní boj. Právě tento rozpor způsobuje, že je naštvaný až mrzutý, ne na fakt, že mluví o této ženě. To je pro mne klíčová otázka, která není zodpovězena, protože ona sama na jeho otázky neodpovídá. Zvláště ve scéně, kde spolu tancují valčík. Když čtete text, naleznete v něm spoustu otázek typu: „Proč jsi udělala tohle? Proč jsi neudělala tamto?“ Celý film je otázkou bez odpovědi, protože jde o vztah mezi silou a davem. Tento příběh by se mohl odehrávat kdykoliv, i dnes.

Mohli bychom mluvit o Fidelu Castrovi, J. F. Kennedym nebo o komkoli jiném. V podstatě je ten film o rozporech, ne o dobrých nebo špatných lidech, ale o lidských bytostech.

Madonna je legendou sama o sobě, ale v jejím životě došlo k mnoha rozporům podobně jako v životě Evy Peronové. Jak jste očekával, že ztvární roli ženy s takovou pověstí?

Kdyby mi před šesti lety někdo řekl, aniž bych ji znal, že Madonna ztělesní postavu Evy Duarte, asi bych odpověděl: „To nepůjde.“ Ale když jsem ji poznal, potom co přijala tuto roli, myslím, že tento film potřebovala jako nějakou terapii. To je ale můj subjektivní názor, ona to může popřít. Ten film je pro ni jako zápisník, je to způsob jak sdělit své pocity, které možná prožila. Místo toho aby šla do televize nebo se svěřovala v rádiu, vzala tento film a hrála Evu Duarte. Mají některé rysy společné, možná jich je spousta, možná.

Také jste se ztotožnil s postavou Che Guevary?

Ne, ačkoli pár věcí, které hraji ve filmu, jsem zažil i v osobním životě. Hrál jsem divadlo od čtrnácti let, ještě když Španělsko bylo pod diktaturou Franka, takže my jsme vlastně hráli divadlo proti politickému režimu. Franko byl můj nepřítel, náš nepřítel. Byl nepřítelem každého, kdo tenkrát studoval na univerzitě dramatická umění nebo cokoli jiného. Vzpomínám si, že když zemřel, úplně ve mně zamrazilo, najednou mi začaly téct slzy a já nechápal, co se se mnou děje, bál jsem se, že zrazuji sám sebe. Později jsem si uvědomil, že to bylo proto, že s ním zemřel kus historie mé země. Utlačoval nás čtyřicet let, ale v tu chvíli nebylo důležité, jestli byl dobrý nebo špatný, jestli zničil zemi nebo ne. Když zemřel, umírala historie, a to je zvláštní okamžik. Já se domnívám, že Che cítí ve filmu něco podobného, proto ji na konci políbí. Můžu být proti ní v celém filmu, nikdy mi neodpověděla, nikdy se na mě nepodívala. Já jsem tam jako duch, hraju sám sebe, jsem jako ostrov. V tom filmu mám vztah jedině s kamerou, která zastupuje diváky, ale když zemře, je to přesně tenhle pocit. Nevadí, kdo jsi, ale jsi kus historie mé země a já tě za to líbám.

Jak Vám osobně byl blízký muzikál Evita, ještě dříve než jste natočil tento film?

Ano, vzpomínám si, že v roce 1976 jsem pár týdnů šetřil, abych si mohl desku koupit. Takže od té doby jsem tu nahrávku slyšel mnohokrát a více méně jsem o této postavě věděl. Pro mne byla veliká čest ztvárnit roli Che Guevary. Jsem už léta fanouškem Andrew Loyd Webera a zvláště jeho muzikálu Jesus Christ Superstar. To byla ve skutečnosti jedna z věcí, která mě přiměla, abych se stal hercem. Víte, když jsem poprvé viděl Jesus Christ Superstar, bylo to něco úplně jiného. Říkal jsem si: „To není nudný muzikál, je to velmi vzrušující. Je to o mladých lidech, kteří zpívají, bylo to úplně nové pojetí.“

Od té doby co se stal Jesus Christ známý, uplynulo mnoho let a já se na to nyní dívám z jiného pohledu.

Ale ano, když jsem ten scénář dostal do rukou, věděl jsem o co jde, ale samozřejmě jsem se na tu roli musel připravovat, bral jsem hodiny zpěvu. Víte, tohle není že někam přijdete a něco zazpíváte, tohle je opera.

Proč jste se stal takový obdivovatelem hudby Andrew Loyd Webera?

Chytilo mě to už na začátku, hlavně poté, co jsem poprvé viděl Jesus Christ Superstar. To bylo v roce 1973, kdy ještě Španělsko bylo pod diktaturou Franka. Vzpomínám si, že se to lidem tenkrát nelíbilo kvůli náboženské otázce. Když jsem na to šel poprvé, lidé stáli u dveří, modlili se se svíčkama v rukách a házeli inkoust na scénu, ale mě se to strašně líbilo (směje se). Líbilo se mi takhle revoltovat, ale to bylo před 23 lety, od té doby se poměry změnily. Skutečností ovšem zůstává, že jsem se stal hercem kvůli Andrew Loyd Weberovi. Nyní to vypadá, že tomu filmu dělám reklamu, ale je to pravda.

Jak jste se připravoval na roli Che v Evitě?

Pro mne bylo nejdůležitější se naprosto vžít do charakteru postavy. Tento příběh je koloběh, najednou něco končí a něco začíná. Já nejprve zpívám o smrti Evy Duerte a pak vyprávím její příběh. Myslím, že to tak udělali Andrew Loyd Weber a Tim Rice záměrně, snaží se nám říci: „Tento příběh se bude vždy opakovat. Tady v Argentině s jiným vůdcem, v Americe, Asii, Africe. Je to příběh lásky a nenávisti mezi davy a vůdci.“ Připravovali jsme ho z mnoha pohledů a aspektů, nakonec jsme dosáhli určitého výsledku. Já si netroufnu říci, jestli ten film je dobrý nebo špatný, jestli se bude lidem líbit nebo ne. Možná někdo řekne: „Hm, ale ten film je trochu intelektuální.“ Já si myslím, že muzikály se nedají nijak hodnotit. Podle jakého měřítka byste to chtěl udělat? Je to těžké, ale je to jen pokus. Nazýval bych ten film experimentem a my jsme do něj zahrnuti.

Můžete mluvit o potížích při práci na muzikálu?

Ano, potýkali jsme se s několika problémy. První z nich byl, že tradice muzikálů v Hollywoodu byla již ztracena. Poslední veliký muzikál, který odsud vyšel, bylo West Side Story. K dalším slavným patří Jesus Christ Superstar, Grease, Pennies From Heaven, ale muzikály nejsou žádnou tradicí, vždy se jedná o experiment. Pracovali jsme na muzikálu, který má velmi kontroverzní politické pozadí. Kromě toho jsme neměli jistotu, jestli publikum, zvláště mladé publikum, pochopí herce, kteří nemluví, ale zpívají.

Bylo velmi těžké spojit všechny tyto prvky dohromady, zvláště pro mě, protože Madonna se pohybovala v prostředí, které jí bylo blízké. Natočila mnoho videoklipů a ví, co to znamená pracovat s playbackem, pro mě to byla úplně nová zkušenost. Když jsem poprvé přišel do nahrávacího studia, první věc o kterou jsem se pokoušel, nebylo ani tak krásně zpívat, ale spíše přidat určitý dramatický prvek do celé věci. Musíte si uvědomit, že natáčet takový film bylo velmi zvláštní. Je to jako dabovat film ještě předtím, než máte nějakou představu o co v něm půjde. My jsme celou dobu byli závislí na tom, co jsme nahráli v Londýně.

Jakým způsobem Alan Parker režíroval herce?

V tu dobu byl můj vztah s Alanem Parkerem napjatý, a to v tom smyslu, že nás začal režijně vést už v nahrávacím studiu v Londýně. Mnoho lidí by si mohlo myslet, že při takové práci mají hlavní slovo zpěváci a muzikanti, ale pro nás byl nejdůležitější názor Alana Parkera. V tu dobu jsme také začali točit film, takže jsme si museli nechat otevřené dveře, abychom pak neměli problémy před kamerou, protože jsme se nemohli odchýlit od toho, co jsme v Londýně nahráli. Tato myšlenka mě úplně ničila, říkal jsem si: „Co když budu chtít na scéně improvizovat?“ Tady nemůžete udělat něco podobného, musíte být závislý na tom, co jste udělal předtím. Měl jsem větší kontakt s Alanem Parkerem v nahrávacím studiu v Londýně, než při natáčení samotného filmu.

Chtěl byste po zkušenosti s tímto muzikálem zkusit nějaký další?

Rozhodně ano. Velmi by mne zajímalo jaké to je, hrát muzikál v divadle, jaké to je, být v kontaktu s publikem každý den. Hrozně rád bych natočil nějaký další. Na Broadway, v Madridu, kdekoli. Hudba je abstraktní pocit. Slova jsou někdy velmi opojná a divadlo je diskursivní umění. Film je vizuální umění, a tady máte obojí a ještě k tomu ve stejný okamžik přidáte hudbu. Hudba vás často odnese do úplně jiného světa, co se pocitů týče a mnohem rychleji než slovo. V tomto směru je práce na muzikálu velmi emocionální záležitost. Pokud se mě týče, miluji hudbu, miluji klasickou hudbu a hrozně rád bych natočil další muzikál.

Bylo to velmi příjemné překvapení, slyšet v Evitě, jak dobře umíte zpívat. Jaké je vaše hudební zázemí?

Po profesionální stránce žádné. Jediná věc, kterou jsem dělal profesně, byla, že jsem písničku, kterou jsem zpíval ve filmu Mambo Kings-Beautiful Maria Of My Soul, nahrál na desku. Potom ve filmu Desperado zpívám jako Mariachi na začátku filmu. Obě dvě tyto písničky patří k postavám, které jsem v tom daném filmu ztvárnil. Myslím si, že můžete být například vynikající operní zpěvák, ale špatný zpěvák bolera nebo dobrý zpěvák bolera, ale špatný zpěvák coridy. Víte, to jsou rozdílné styly. Já jsem zpíval tyto písničky, protože patřily k postavám, které jsem hrál. Evita je něco jiného, je mi mnohem bližší. Možná že to zní divně, protože lidé si asi řeknou, že mám blíže k latinským kořenům, ale mambo, rumba, salsa už nejsou ve Španělsku tak žhavou otázkou.

Uvažujete o hudební kariéře?

Hraji na klavír a na kytaru, ale nikdy jsem to nedělal profesionálně. Mám studio, tady ve svém domě v Los Angeles. Je to malé studio, poloprofesionální. Nyní připravuji desku, jmenuje se Look At The Ocean (Podívej se na oceán) a veškeré zisky budou věnovány UNICEF. Pracuji s touto organizací již dlouhou dobu, byl jsem s nimi v Somálsku a spolupracovali jsme při mnoha různých akcích. Snažím se díky tomuto projektu získat další hudební zkušenost a peníze pro dobrý účel. Nevím, co se stane v budoucnu, možná že oslovím nějaké hudební producenty, ale zatím co se hudby týče, přemýšlím jako herec. To je také důvod, proč bych rád točil muzikály. Nejsem si jist, zda bych se chtěl stát popstar nebo něčím podobným. Nevím, jak bych to měl shrnout. Víte, to je způsob, jak se na vás lidé dívají: „Hm, udělal Evitu, byl docela dobrej a hned se snaží na tom vydělat. Natočí nějakou desku a prodá to do celýho světa.“ Jestli v budoucnu něco takového udělám, budu velmi opatrný, aby se jednalo o poctivý projekt. Když to bude proti mým zásadám, neudělám to.

Jak se díváte na svou kariéru, potom co jste natočil takový film jako Evita? Zdá se Vám to jako sen, kam až jste se dostal?

Ano, když srovnám svou pozici nyní a před 20 lety, samozřejmě. Bylo by to jako sen, ale i jako noční můra. Podle mého názoru jsem všechno dělal postupně, jako mravenec, jako dělník v této profesi. Nikdy jsem se nepovažoval za hvězdu a asi se jí nikdy nestanu. Když jsem poprvé přišel do Ameriky, udělal jsem z výjimky pravidlo. Hrál jsem hlavní roli ve filmu, aniž bych uměl slovo anglicky. To byl film Mambo Kings, potom jsem musel ustoupit do menších rolí. Následoval film Philadelphia, House Of The Spirits a potom má role ve filmu Interview With The Vampire, která byla již trochu důležitější, v Miami Rhapsody ještě důležitější a tak to postupovalo. Měl jsem štěstí, že jsem potkal správné lidi ve správný okamžik a to udělalo mou kariéru. Je mnoho lidí na světě, herců jako já, kteří tvrdě pracují, hrají divadlo v malých vesnicích, jako já před lety, ale nikdy neměli tu možnost, jakou jsem měl já. Vím, že jediná věc, která mě může zachránit, a to není tvrzení ale fakt, je, že musím tvrdě pracovat. Nechci, až mi bude sedmdesát, jestli se toho dožiju, podívat se zpátky a říct si: „Neudělal jsem vše, co jsem mohl.“ Můžete mít více nebo méně talentu, ale když pracujete ze všech sil, můžete se tomu vyhnout a říct si: „Udělal jsem vše, co jsem mohl.“

Nyní, když jste tak úspěšný v Americe, znamená to, že vás evropští filmaři navždy ztratili?

Ne, rozhodně ne. Toto je určitý úsek mého života a jsem strašně rád, že tu mohu pracovat. Tato země mě od počátku přijala s otevřenou náručí a nyní mám ještě dceru, která je z části Američanka a z části Španělka. Já nechci ztratit tu možnost, abych mohl pokračovat v práci ve Španělsku nebo v Itálii, kde jsem dříve působil. Nyní dávám dohromady projekt o životě Nicola Paganiniho, který bude financován Evropany a v Evropě by se také měl natáčet. Nedávno jsem mluvil s režisérem Almodovarem o naší blízké spolupráci. Takže vidíte, že nepřemýšlím o tom, že bych hrál jen v USA. Já nechci zavřít dveře, jako Hernando Cortés, který spálil lodě, aby se již nemohl vrátit do Španělska a pronesl: „Toto je místo, kde musím zůstat.“ Já nespálím lodě, chtěl bych se postupně vracet do Evropy a mít takový svůj most.

Víte, posledních pár let jsem tvrdě pracoval a bylo to pro mě velice těžké. Hollywood je těžký, ale i sladký. Je to proces, při kterém se stále učíte. Udělal jsem pár chyb, v roce 1995 jsem příliš pracoval, a to není dobré hlavně ze dvou důvodů. První z nich je, že jste úplně vyčerpaný a potom lidé začnou říkat: „Ten chlápek je úplně všude.“

I když by ty filmy byly trháky, není to dobré. Druhý důvod je, že nemáte čas připravit se na ten film tak, jak byste měl. V tom musíte být poctivý. Jestliže ze sebe chcete vydat sto procent a zvláště ve filmu jakým je Evita, potřebujete nejméně čtyři až pět měsíců předem, abyste měl čas přemýšlet o své roli. V roce 1995, když jsem natáčel film Two Much, vzpomínám si, že jsem letěl do Seattlu a druhý den jsem natáčel jiný film. Musím přiznat své chyby, ale už se to nebude opakovat, něco jsem se naučil.

Latinská komunita měla námitky k filmům, jako byl House Of The Spirits (Dům duchů), což je příběh natočený podle chilské novely Isabell Allendové, protože v něm účinkovali angličtí herci, jako Jeremy Irons, Meryl Streep. I Glenn Close souhlasila, že to nebylo nejlepší řešení. Co si o tom myslíte Vy v souvislosti s Evitou?

Ano, myslím si, že Glenn Close má pravdu, možná by film House Of The Spirits byl mnohem lepší, kdyby v něm hráli od začátku do konce jen španělští herci. Ale když mluvíme o Evitě, mluvíme o britském muzikálu a to je něco jiného. Jedná se o pohled britskýma očima na příběh této ženy. Myslím si, že bychom v tomto směru neměli být tak upjatí. Například ve filmu Gone With The Wind (Sever Proti Jihu) ztělesnila hlavní postavu Scarlet Angličanka, nebo když Anthonny Quinn hrál římského papeže. Myslím si, že když se vtělíte do duše a kořenů dané postavy, neměli bychom se podobných kritérií držet. Nevím, jestli by ten film byl lepší se španělskými herci, to je záhada, kterou již nikdo nezodpoví, ale rozhodně bychom se toho neměli držet.

Jednou jste plánoval hrát roli Dona Juana, co se stalo s tímto projektem?

Byli lidé, kteří mě předběhli, a tak vzniklo mnoho Don Juanů po celém světě. Já jsem chtěl hrát tuto roli podle španělské předlohy. Nyní existuje mnoho podob tohoto díla, od Don Juana De Marca s Johny Deppem v hlavní roli, až po toho od Moliéra a další se nyní natáčí ve Španělsku. Takže nevím, co se stane s tímto projektem v budoucnu, uvidíme.

Máte pověst latinského milovníka s půvabným španělským akcentem. Budete se snažit do svých budoucích filmů přidat trochu anglické image?

Ten půvabný akcent je náhoda, nemohu se tomu vyhnout. Hrozně rád bych mluvil perfektní angličtinou, pracuji na tom, ale rozhodně se nebudu snažit poangličtit. Jsem hrdý na své kořeny a na svou krev. Právě jsme koupili dům ve Španělsku a jestli budeme moci, chceme tam trávit velkou část roku. Ne, nikdy se svých kořenů nevzdám, nikdy. Někdy se mě herci, ale zvláště novináři ptají: „Antonio, kdy budeš hrát nějakou anglickou postavu?“ Asi nikdy, proč bych měl? Bylo by směšné, kdybych hrál kluka z Wyomingu. Jsem velmi hrdý na to, že mohu hrát latinské postavy právě ve Spojených státech, kde 30 až 35 milionů obyvatelstva tvoří španělská komunita.

Je to pro mne čest reprezentovat své vlastní lidi, ale jediný kdo může rozhodnout zda je mohu reprezentovat je španělská komunita. Když uděláte něco špatného, budou proti vám, když se vám něco povede, budou na vás pyšní.

To je logické, lidské a normální. Věc, kterou opravdu miluji na této zemi je ta směsice různých ras a etnik. To si lidé, kteří se zde narodili moc neuvědomují, ale vy to vnímáte jako Evropan jinak, protože právě v Evropě je velikým problémem nacionalismus. To, co se děje tady v USA, že lidé různých ras a náboženství mohou žít společně v míru, by nám mělo být příkladem. Já nepůjdu někam do ghetta a neřeknu: „Toto je má komunita a já odsud nikdy nevyjdu.“ Ne, ne, já miluji kontakt s lidmi, s Afroameričany, Asiaty. Je to velmi krásné a my bychom měli tuto myšlenku spíš podporovat než hledat nějaké rozpory.

Můžete mluvit o vás a Melanii Grifith? Co vám přinesl váš vzájemný vztah? Můžu říct, že štěstí, je to jako vánek, který se dotkne vašeho obličeje. Oba dva máme za sebou poněkud bouřlivé vztahy, naše setkání mi dalo radost do života a cítím se nádherně. Musím ale přiznat pár věcí z mého profesionálního života. Vím, že jsem udělal chyby, ale tady v Hollywoodu se herec jako já stále učí. Když jsem přišel do USA, neměl jsem žádná doporučení, abych si tu mohl vybudovat kariéru. V letech 1994·95 jsem pracoval až k úplnému vyčerpání. V té době začal můj vztah s Melanií a mohli jste se o tom dočíst všude. Já byl velmi naivní a mluvil jsem o našem vztahu. Nebylo to stejné jako mluvit s vámi, vy jste novinář a já mluvil s paparazzi. Byl jsem zmatený, dříve než jsem o tom stihl přemýšlet, ocitl jsem se uprostřed bouře. Z této situace již nebyla cesta zpět. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo sednout si, spolknout všechnu tu špínu, co na nás házeli, a čekat na lepší časy. Zredukoval jsem počet filmových nabídek, již nechci tolik pracovat ze dvou důvodů. Jedním z nich je vyčerpání. Když chcete být poctivý, nemůžete se připravovat na více filmů najednou, výsledkem pak je přepracování. Potřeboval jsem čas, abych mohl ztvárnit roli v Evitě. Nyní se stejně důkladně připravuji na svůj nový film Zorro. Již nikdy nedopustím, aby se mi něco podobného stalo. Bylo to, jako bych dostal ránu pěstí, ale poučil jsem se z toho.  

Category: 1997 / 12

Před více než třiceti lety zemřel opomíjený světový průkopník kinetického umění Zdeněk Pešánek. Patřil společně s Josefem Šímou a Karlem Teigem ke generaci české meziválečné avantgardy. Nedávno se jeho jméno objevilo na fasádě pražského Veletržního paláce (sídlo sbírky moderního a současného umění Národní galerie), kde měl velkou retrospektivní výstavu, na níž se dlouho čekalo. Podobně jako byla za perestrojky objevena hvězda ruského avantgardního malíře Filonova, vidíme něco obdobného na naší umělecké scéně, bohužel až osm let po sametové revoluci.


mužské a ženské torzo (1936)
ze sbírky BENEDIKTA REJTY v LOUNECH

. . . . .

Ty jsi výstavu Zdeňka Pešánka připravoval – můžeš říct, proč se s díly tohoto umělce setkáváme tak pozdě?

Myslím, že v tom není podstatný rozdíl mezi Zdeňkem Pešánkem a ostatními umělci české meziválečné avantgardy. Možnost svobodné, respektive normální prezentace jejich tvorby se vytvořila až na konci osmdesátých let. Od té doby byl Pešánek spolu s ostatní avantgardou pravidelně vystavován na reprezentativních tematických výstavách doma i v zahraničí a jeho díla se stala součástí stálé expozice českého umění dvacátého století v Národní galerii v Praze. Spatřujeme-li v něm však dnes jednoho z našich předních umělců, pak ve své době byl pokládán spíše za okrajovou postavu zdejší umělecké scény. Souviselo to s tím, že svou tvorbou, svým zvláštním hybridním uměleckých jazykem, v němž spojoval avantgardní estetiku s tradicí, poněkud vybočoval z rámce proklamovaných avantgardních programů.

Proč tedy chtěl být avantgardní, co pro něj avantgarda znamenala? Víru v budoucnost, v pokrok? Vizi lepších zítřků, v nichž umění a věda budou schopny dát člověku lepší podmínky pro život ve společnosti?

Ano, usiloval o účast v avantgardním hnutí z podobných příčin jako všichni ostatní umělci jeho generace, kteří se na něm podíleli. Ostatně jeho dílo a projekty · dvě varianty spektrofonů (barevných klavírů), projekt světelně-kinetického Pomníku letcům pro Prahu a jeho skvělá světelně-kinetická plastika na Edisonově transformační stanici · o tom názorně vypovídají. Otřes první světové války, kterým Pešánkova generace procházela právě v letech svého vstupu do života, vyvolal následnou vlnu civilizačního optimismu, která v umění vyústila v sociálně motivovaný koncept tvorby lidského štěstí, tvorby zcela nového života, jenž by byl zbaven rozporů světa starého. Tento koncept měl přirozeně často utopický až sociálně mesianistický ráz a výraznou roli v něm zaujaly technika a věda, víra v to, že přetvoří svět ke kráse a štěstí ještě většímu. Zde má své zdroje Pešánkův kinetismus a kosmismus. Z tohoto hlediska chápal svou roli umělce jako roli tvůrce a budovatele nového světa, roli výzkumníka, vynálezce a vědce, proroka nových cest. Přesto však Pešánek ve svém zaujetí pro novou vizi budoucnosti neodmítal tradici jako přežitek, ale kontinuálně na ni navazoval. Zůstával stále silně zakotven v klasickém chápání umění a jeho estetiky.

Co je pro práci Zdeňka Pešánka typické? Velice mě zaujala jeho vize světelného města jako barevné hudby řízené klaviaturou…

Je třeba nejprve připomenout to, o čem jsem se již zmínil, totiž Pešánkův ambivalentní (rozporný) způsob myšlení, spočívající ve spojování protikladů modernosti a tradice, který se pak v jeho tvorbě promítal v řadě dalších aspektů. Jako umělec-kinetista byl zakotven v konceptu tradičního monumentalistického sochařství a silně na něj zapůsobila původní barokní tradice barevné hudby (barevných klavírů), mající svého patrona v jezuitském opatovi Castelovi. K tomu se navíc připojilo bezprostřední poznávání varhanářské tradice jeho předků Mölzerů z Kutné Hory, z nichž po své matce pocházel.

Základní charakteristiky jeho kinetismu jsou následující: Ve své tvorbě dával přednost modulacím barevného světla, respektive barevně-světelných kvant (objemů) v kinetických plastikách, světelných reklamách, ohňostrojích, fontánách a jejich přímému impulzivnímu programování z klávesnice. Celý koncept jeho kinetického umění se přitom završoval v představě „světelného urbanismu“, v myšlence utváření, komponování a ovládání všech světelných dějů nočního velkoměsta. Spojení obou těchto principů nám ukazuje spojitost Pešánkova kinetismu s dneškem, jeho aktuálnost v tom, jak chápal celek městského prostředí jako interaktivně ovladatelný „artefakt“. Jako jeden z prvních umělců dokázal originálně využít podnětu světelné reklamy pro svou tvorbu a na druhé straně chtěl samotnou světelnou reklamu povznést na úroveň soustavné, experimentální a esteticky kultivující výtvarné práce.

Šlo mu tedy o to, aby lidi upoutal, o kontakt s nimi. Jak to prováděl, jak se mu to dařilo? Jak lidé v jeho době reagovali na tyto experimenty?

Ano, to je určitě velice zajímavé. Dělal například ankety, v nichž si ověřoval, jak lidé vnímají kinetické umění. Snažil se jimi dokázat, že tento nový druh svou podstatou abstraktního umění lidi zajímá, že mu přirozeně rozumějí. Chtěl, aby kinetické umění (umění barevné hudby) bylo ve společnosti tak obecně rozšířeným jako je rozšířena hudba sama. Svůj spektrofon (barevný klavír) zamýšlel vyvinout ve standardní typ nástroje, který by byl vyráběn ve velkých sériích, tak jak jsou běžně vyráběny hudební nástroje. V této souvislosti se například domníval, že by hra na barevný klavír mohla neslyšícím nahradit, respektive přes vizuální vjemy zprostředkovat, zážitek hudby. Proto také asi rok poměrně intenzivně komunikoval s několika ústavy hluchoněmých v Praze a Brně (zachovaly se záznamy písemných rozhovorů).

Živý zájem o Pešánkův experiment s barevným klavírem byl zejména ze strany německé odborné veřejnosti, a to už od roku 1926; ten pak vyústil v jeho účast na I. mezinárodní konferenci o barvě a tónu na univerzitě v Hamburku v roce 1930. Veřejně předvedl Pešánek svůj barevný klavír poprvé 13. dubna 1928 na koncertě ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Ač bylo toto vystoupení přijato spíše kriticky, šlo o významnou událost. Skutečným úspěchem byla až jeho obdivovaná světelně-kinetická plastika na Edisonově transformační stanici v Praze (1929·1930), která mu alespoň na domácí umělecké scéně zajistila potřebné renomé. První větší ohlas na jeho práci přišel až s výstavou jeho kinetických plastik Sto let elektřiny v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze v roce 1936, kterou většina kritiků hodnotila pozitivně.

Mohl bys říci něco bližšího o Pešánkově světelně-kinetické plastice z Edisonovy transformační stanice?

Je to podle mě Pešánkovo vůbec nejvýznamnější dílo. Koncepce této pozoruhodné plastiky krystalizovala od roku 1926 do roku 1929. Jde o jednu z ikon českého poetismu, o první veřejnou kinetickou plastiku na světě. Tematizovala rozvoj světelného city Prahy přelomu dvacátých a třicátých let a globální a kosmickou komunikaci, která se stává v naší době již realitou. Že ohlas na ni nebyl ve své době plně adekvátní její ojedinělosti a jejímu významu, souviselo na domácí umělecké scéně s příklonem tehdejší avantgardy k surrealismu, a také s tím, že byla chápána spíše v rámci reklamy než volného umění a neobjevila se v tehdejších uměleckých časopisech. Přesto jde o dílo, které společně se Světelnou rekvizitou Lázsló Moholy-Nagyho z téže doby představuje podle mě nejvýznamnější inkunábuli světelně-kinetického sochařství tohoto století. Proto jsem se také rozhodl plastiku rekonstruovat. Výsledek mohou diváci spatřit ve Veletržním paláci.

Jedním z nejzávažnějších poznatků, které tvoje bádání přineslo, a které dokumentovala Pešánkova výstava ve Veletržním paláci, je ten, že jeho tvorba souvisela s tradicí. V tom je Pešánkův odkaz pro nás dnes podobně aktuální jako odkaz Masarykova architekta pražského hradu Plečnika, který se rovněž před nedávnem vynořil ze zapomnění. Sepětí s tradicí se jejich progresivním současníkům jevilo jako zpátečnické, dnes se nám naopak jejich „rozvaha“, v případě Pešánka ústupek v rámci modernismu tradici, jeví atraktivnější a možná i modernější. Svůj díl na této změně myšlení má možná postmodernismus. Ukazuje se, že přímočarý pohled vpřed nestačí. Asi je dobré být ho schopen, není však dobré minulost popírat, je přece možné se jí inspirovat. Touto schopností nás dnes Plečnik i Pešánek živě oslovují.

Ano, v souvislosti s Plečnikem je vhodné · a ty na to svou otázkou narážíš · připomenout Pešánkův vztah k architektuře, respektive k urbanistickému kontextu města Prahy. Je každopádně zajímavé, že své novátorské světelně-kinetické projekty · jako projekt Pomníku letcům · neuvažoval umístit do nově utvořeného moderního urbánního prostředí, jak bychom u avantgardního umělce nejspíše předpokládali, ale situoval je naopak do historického jádra Prahy. Také některé své reklamy umísťoval na historické budovy a spolupracoval i s architekty tradičnějšího, spíše klasického zaměření (jako například s architektem Františkem Roithem, jenž byl svým vztahem ke klasické tradici Josipu Plečnikovi v něčem blízký).

Měl Pešánek za svého života úspěch?

Částečných nebo relativních uměleckých úspěchů lze u něj za jeho života zaznamenat více. Patří mezi ně nepochybně Edisonka, účast na mezinárodní konferenci o barvě a tónu v Hamburku, kde se konfrontoval s významnými umělci své doby (O. Fischingerem, L. Hierschfel-dem-Mackem), první samostatná výstava cyklu kinetických plastik Sto let elektřiny v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a následné zastoupení těmito a dalšími jeho díly na Mezinárodní výstavě umění a techniky o rok později (1937) v Paříži, kde obdržel dvě zlaté medaile. Ovšem úspěchu, jenž by umělci umožnil prolomit bariéru izolace v jeho generaci a přinesl by mu uznání jeho díla doma i za hranicemi, se za svého života, podobně jako jiní umělci, nedočkal.

Jak obtížné bylo připravit Pešánkovu výstavu?

Jako každou velkou retrospektivní výstavu. Šlo o první Pešánkovu výstavu tohoto typu. Z toho plyne, že materiál k ní, s výjimkou bádání předčasně zesnulého Vítka Čapka, nebyl přepracován. O to byla práce možná těžší, ale na druhou stranu také zajímavější, protože s ní bylo spojeno dobrodružství objevování. Problematická byla finanční stránka zajištění celého projektu včetně katalogu, který v důsledku toho nemohl vyjít včas. Jsem rád, že se nám podařilo zrealizovat rekonstrukce některých Pešánkových modelů, a především rekonstrukci jeho Edisonky, včetně počítačových simulací jeho nerealizovaných projektů.

Jakou měla výstava odezvu a jaký máš z ní pocit? Přes finanční i časové problémy, které její přípravu provázely, jsem s konečným výsledkem spokojen. Podařilo se nám v obtížném prostoru Veletržního paláce vytvořit instalaci, do níž návštěvníci, a to i ti, kterým Pešánkovo umění nebylo příliš blízké, rádi chodili. Recenzenti vyzvedli to, že jde u nás o první výstavu, která se prostředky moderních technologií pokouší přiblížit divákům uměleckou tvorbu, tedy její v určitém smyslu spektakulární, edukativní, na komunikaci zaměřenou rovinu. Potěšilo mě, že recenze o ní vyšly i v německém, maďarském, a dokonce i americkém odborném tisku. Zájem o její reprízování projevila i některá muzea v zahraničí.  

Category: 1997 / 12

Kentucky leží na jihu Spojených států, na západ od úpatí Appalačských hor. Sousedí s dalšími sedmi státy. Dravá řeka Ohio odděluje Kentucky od Illinois, Indiany a státu Ohio. Vytváří tak přirozenou severní hranici. Také další známá americká řeka Mississippi se právě dotýká Kentucky a odděluje stát bourbonu od západu. Nesčetné množství dalších řek, říček a potoků s křišťálově čistou vápencovou vodou předurčuje Kentucky k výrobě zlatavého bourbonu.

. . . . .

Svou nezastupitelnou roli, především při „zrání“ bourbonu, hraje také podnebí. To je považováno za mírné, s dlouhým létem a krátkou zimou. Sníh je v Kentucky poměrně vzácným jevem, i když letní počasí není nesnesitelně horké.

Stát Kentucky má celkem šest zeměpisných oblastí. Připomínám jen malebné lesy Appalačských hor ve východní části nebo rovinu spočívající na vápencovém podloží · oblast Bluegrass (modrá tráva). Toto romantické pojmenování má na svědomí druh zdejší trávy, která po odkvětu vytváří velké plochy rostlinek s temně modrými semeny. Díky této oblasti má celý stát zažit přídomek „Stát modré trávy“.

Všechny tyto komparativní výhody (úrodná pole, čistá vápencová voda, mírné podnebí) dohromady vytvářejí kompozici, jakou nenajdete jinde na světě. Snad právě proto se stát Kentucky stal pravlastí tradičního kentuckého bourbonu · jediné původní americké lihoviny.

DEFINICE

To, že bourbon je obdoba evropské whisky, tuší asi většina z nás. Každá whisky však není bourbon zrovna tak, jako každá pálenka není whisky. Podívejme se ale co musí whisky splňovat, aby se mohla nazývat bourbonem. Bourbon se stal prohlášením amerického kongresu v roce 1964 „původním americkým nápojem“, a jako takový musí přesně splňovat několik základních kritérií. Federální nařízení dnes přesně vymezuje podmínky, za kterých je možné whisky označit bourbonem.

Bourbon musí být vyroben na území Spojených států, musí vzniknout kvašením obilné směsi, která musí obsahovat nejméně 51 % kukuřice (nejvíše však 79 %), na konci výrobního procesu nesmí mít větší než 80% podíl alkoholu. Bourbon musí dozrávat jedině v nových sudech vyrobených z bílého dubu. Do lahví nesmí být plněn s větším než 62,5% podílem alkoholu. A konečně nesmí být prodán mladší dvou let bez označení stáří na etiketě.

Přestože federální nařízení stanoví tyto mantinely, dává ještě dostatek prostoru k diferenciaci mezi jednotlivými palírnami nebo dokonce značkami z jedné palírny. Ke kukuřici se obvykle přidává žito, ječmen a v některých speciálních případech také pšenice. Doba zrání se od značky ke značce mění. Nikde jsem však nezaznamenal dvouletý bourbon. Obvyklý je čtyř a více letý. Milovníci řízného moku dokonce tvrdí, že přílišné stáří bourbonu se nijak pozitivně neodrazí na kvalitě · spíše naopak. Avšak přesvědčil jsem se, že i zde se stářím roste cena.

Tak například lahev třiadvacetiletého bourbonu vás vyjde až na čtyři sta dolarů. S jedním takovým klenotem nás osobně seznámil Max L. Shapira, prezident a syn jednoho ze zakladatelů palírny Heaven Hill. Upozornil, že se jedná o unikát neprodejný ani na území Spojených států a dodal, že kdybychom přece jen měli zájem o jeho koupi, museli bychom až do Země vycházejícího slunce. Jedině v Japonsku je totiž k dostání.

ZPĚT DO MINULOSTI

S příchodem prvních kolonizátorů přišla na americký kontinent také „ohnivá voda“ · pálenka vyráběná z toho, co bylo zrovna po ruce. Kromě neblahého vlivu na původní indiánské osídlení, sehrála roli ve vývoji bourbonu · americké legendy. Trvalo však ještě dlouho než se zrodil pravý bourbon.

A jak tomu bývá, i náhoda přispěla k poznání jantarového nápoje. Za prvního výrobce neopakovatelného bourbonu je považován ctihodný pan Elijah Craig. Babtistický kazatel Craig založil palírnu whisky před více než dvěma sty lety. Ve své palírně vyráběl kukuřičnou whisky, která nebyla ničím zvláštní. Byla prý hořká a výrazně silná. Až do chvíle, kdy Elijah nedopatřením „připálil“ několik sudů, ve kterých nechal zrát svoji pálenku. A výsledek? Whisky ztratila příliš ostrý říz a naopak získala vůni, jantarovou barvu a jemnou chuť. Brzy na to si Craigova whisky získala věhlas po celém severoamerickém kotinentu. Přibližně ve čtyřicátých letech minulého století ji začali obchodníci nazývat bourbon podle tehdešího názvu okresu ve státě Kentucky, místa, kde Elijah Craig postavil svou první palírnu. Jen pro zajímavost, oblast Bourbon byla nazvána podle vládnoucí francouzké rodiny, která pomáhala Americe během americké revoluce.

Craigův bourbon si získal takovou popularitu, že ještě dnes se na jeho počest vyrábí v palírně Heaven Hill bourbon, který prodávají pod značkou „Elijah Craig“.

Podobně jako Craig doznal uznání v tomto oboru i Evan Williams. Byl jedním z raných osadníků budoucího státu Kentucky, původem z Virginie. Svou první palírnu založil v Louisville. Později byl celý provoz přestěhován do Bardstownu, kde se věhlasný bourbon, nesoucí jméno Evana Williamse, vyrábí dodnes.

Palírna, kde se vyrábí, nese jméno Heaven Hill. Ta také bdí nad dodržováním tradice a receptury staré více něž dvě stě let. A právě na návštěvě palírny Heaven Hill jsem se seznámil s panem Craigem Beamem. Ano, tušíte správně byl to „pravý“ Beam.

DYNASTIE BEAMŮ

Bavíme-li se o bourbonu, není vůbec myslitelné opomenout klan Beamů. Psal se rok 1788, kdy se farmář Jacob Beam vydal spolu se svou rodinou na západ přes Cumberland Gap. Usadil se, kde jinde, než v Kentucky. O sedm let později byla založena Beamova palírna. Jacobův vnuk James (domácky Jim) Beam se brzy začal od svého děda učit. Angažoval se v provozu firmy a brzy na to propůjčil i své jméno (Jim Beam) jejich rodinnému výrobku. Ten se později stal synonymem pro kentucký bourbon.

Dnes se palírna nesoucí jeho jméno nachází ve městečku Clermont a ročně vyrábí asi čtyři miliony beden bourbonu.

Ti, kteří se o historii bourbonu nebo přímo o historii Beamovy rodiny zvláště zajímají, mají možnost navštívit nejen Beamovu „továrnu na alkohol“, ale i Jimův dům.

Bělostný Beamův domek stojí v těsné blízkosti palírny. Stojí tu od roku 1911, a jako takový je zapsán mezi kulturní památky státu Kentucky. Milovníci značky Jim Beam se zde mají možnost dozvědět mnoho zajímavého ze života jedné rodiny s tradicí a uměním pálit jeden z nejznámějších bourbonů na světě.

STAROŽITNÁ PALÍRNA

Nedaleko od Heaven Hillu, v maličkém Lorettu, se nachází nejunikátnější ze všech kentuckých palíren. Už z dálky jsou vidět veliké sklady natřené hnědou barvou, jen vstupní vrata a okenice jsou sytě červené. Červené okenice s vyřezanou siluetou značkové lahve Maker?s Mark připomínají slávu čtverhranné lahve s uzávěrem zalitým v červeném vosku. Ve stejných barevných odstínech je i samotná palírna bourbonu Maker?s Mark. Kolem palírny se line vůně ne nepodobná té, jež je cítit v těsné blízkosti českých pivovarů.

Od nepaměti se o chod palírny stará rodina Samuelsů. Říká se, že v žilách rodu Samuelsů koluje místo krve bourbon. V roce 1953 se Bill Samuels senior rozhodl, že bude vyrábět velmi unikátní lihovinu, takovou, která by se vyráběla ze sta procent přírodní cestou, to znamená bez použití chemických přísad. V době přípravy jedinečné receptury zjistil, že pšenice ve směsi s tradiční kukuřicí vytváří daleko jemnější chuť než žito. Vsadil na novou recepturu a „vyhrál“.

Dokonce ani jméno není žádným promyšleným reklamním tahákem (Maker?s Mark = značka výrobce), byl to nápad Billovy matky, která měla sbírku cínového nádobí a všimla si, že zruční řemeslníci značili jen nejlepší a prvotřídní kusy, které vzešly z jejich rukou. A aby podtrhla dokonalost rodinného bourbonu, přišla i s nápadem máčet uzávěry naplněných lahví v červeném vosku na důkaz originality a nezaměnitelnosti obsahu.

Toto zátkování je dodnes prováděno ručně, čímž se celý proces plnění výrazně zpomalí. U Maker?s Mark takto naplní jen třicet lahví za minutu. (Pro srovnání, v ostatních lihovarech je to až čtyři sta lahví za minutu.)

Lihovar této značky byl postaven už v roce 1840 a v současné době je to jakýsi funkční lihovarnický skanzen, doslova národní technická památka, kde se ještě dnes používá prastará technologie.

PROCES VÝROBY

Proces výroby začíná už při pečlivém výběru obilných surovin. Při výběru kukuřice, žita nebo pšenice věnují výrobci pozornost kvalitě, zralosti a stupni vlhkosti. Zrní se mele na hrubou drť, která se mísí s vodou z kentuckých řek. Ta se pak vaří, čímž se přetváří na takzvaný rmut a vylučuje se škrob, který se dalším vařením mění v maltózu (sladový cukr).

Do rmutu se později přidávají kvasinky, které způsobí fermentaci (kvašení). Při tomto procesu se cukr přeměňuje v alkohol. Kmeny kvasinek použité při výrobě bourbonu patří mezi nejostřeji střežené výrobní tajemství každého lihovaru. Použité kvasinky totiž ovlivňují konzistenci, aroma i chuť jantarového moku ve stejné míře jako samotný proces zrání.

Kvašení probíhá v obrovských kádích, znichž některé mají obsah až 190 tisíc litrů. Původní kádě byly vyráběny z cypřišového dřeva, dnes jsou ve většině případů nahrazovány káděmi z nerezové oceli. Snad jen v palírně Maker?s Mark dodnes ctí tradici cypřišových fermentačních nádrží.

Palírníci nazývají rmut po třech až čtyřech dnech fermentace pivem (anglicky beer). Právě tehdy je připraven a přečerpán k destilaci.

Destilací se rozumí proces oddělení lihu z „piva“, jehož podstatou je zahřátí kvasné směsi na bod varu a zachycení vznikajících par, které obsahují alkohol i chuťové elementy.

Čirá tekutina značné síly je nyní připravena ke zrání. Plní se do nových sudů ze dřeva bílého dubu. Vnitřní strana sudů musí být do znažné míry ožehnuta plamenem už při výrobě sudu. Během několikaletého zrání vedou změny teplot k roztahování a stahování tekutiny uvnitř sudu čímž je tekutina nucena prostupovat karamelizovanou vrstvou ožehnutého dřeva. To způsobuje nejen barvu jantaru, ale i vůni a jemnou chuť.

Vzhledem k tom, že každý sud je vystaven zcela jedinečnému působení teplot, dochází k jemným nuancím v obsahu alkoholu a charakteru obsahu. Většina výrobců proto mísí bourbon z různých sudů tak, aby dosáhli maximální uniformity výrobku. To však není pravidlo.

MULTIFUNKČNÍ BOURBON

Nejobvyklejším způsobem vychutnávání bourbonu je jeho pití s velkým množstvím ledu, s vodou (nikoliv sodou) nebo „jen tak“. Je pravdou, že bourbon se však výborně hodí i k přípravě nejrůznějších míchaných nápojů.

Jeden z nich je úzce spjat s historií Kentucky Derby, nejprestižnějšího koňského dostihu Státu. Již během prvních let výroby americké whisky, byly barely bourbonu vyměňovány za různé zboží, mimo jiné i za ušlechtilé koně. Léta plynula, ale tradice spojení koní a bourbonu zůstala. Dodnes nemůžete navštívit Kentucky Derby, aniž byste neochutnali alespoň jednu skleničku mátového julepu (čti džúlepu).

Julep, původně podávaný v chlazených, rytinou zdobených pohárech z mincovního stříbra (dnes stříbro nahradila hliníková slitina), zůstal sezoním nápojem, neboť čerstvá máta je k dispozici jen v době jarního dostihu. Některé palírny si dokonce pěstují mátu na svých vlastních polích. Recept na pravý mátový julep je předmětem sporů mezi jednotlivými místními experty již několik generací. Někteří tvrdí, že mátové listy musí být rozetřeny a jejich šťáva vytlačena do nápoje, zatímco jiní dávají přednost variantě s celými mladými lístky máty, které tvoří svěží ozdobu poháru.

Category: 1997 / 12

Horko až dusno, k večeru obvykle sprchne. Dlouhé fronty aut, čadících autobusů a kamionů. Obchůdky a pouliční stánky s nejrůznějším sortimentem, ale především „věhlasným“ zbožím typu „Made in China“. Oblečení, boty a všemožné cetky rozložené přímo na chodnících, u zdí prosklených výškových budov, bank, pojišťoven či jiných velkých společností. Ulice plné prodávajích a všemi směry prodírajících se kupujících. Ulice plné nepředstavitelného zmatku a shonu, zvuků řvoucích motorů a troubení klaksonů. Tak vypadá předvánoční Caracas · hlavní město Venezuely a se svými v průměru 40 vraždami týdně (jedna vražda každé čtyři hodiny) jedno z nejnebezpečnějších měst jihoamerického kontinentu. . . . . .

Druhá polovina prosince přitom patří ke klidnějším obdobím roku, protože ve většině podniků se již nepracuje a kdo může, hektické prostředí velkoměsta opouští. Vánoční volno trvá ve většině venezuelských podniků od počátku prosince do půlky ledna. Lidé sice spěchají do centra své metropole horečně nakupovat, ale potom na vlastní svátky odjíždějí do chladnějších hor, či spíše na oblíbené karibské pláže. Přesto se v centru Caracasu, který je chaosem proslulý, tvoří na vyhlášených místech po celý den dopravní zácpy. Ty v podvečer prorůstají celým rozlehlým centrem pětimilionového města a zcela jej paralyzují.

Vánoční atmosféru v ulicích vytvářejí nejen barevné žárovky a lesklé girlandy rozvěšené na pouličním osvětlení či stromech, ale především modely betlémů rozmístěné na všech veřejných prostranstvích. V Caracasu má ale Ježíšek vydatného pomocníka v podobě oblíbeného Santa Clause. Jeho podobizny zdobí výlohy nejednoho obchůdku, je možné koupit typickou červenou čepici nebo bílé vousy. Postava dvanáctimetrového Santa Clause s obrovským vakem na zádech šplhá k radosti nejmenších obyvatel města po zdi vysokého nákupního střediska, zatímco nad jiným supermarketem se večer rozzáří monumentální ze žárovek složená silueta Santa Clause na saních tažených obrovským sobím spřežením. A někdy vykukují hlavičky třeba i několika Santa Clausů najednou v betlémcích · v bezprostřední blízkosti zatím prázdné Ježíškovy kolébky.

Lidé ve vzdušném letním oblečení tedy nakupují a těší se na vlastní svátky, kdy budou s velkou slávou pokládat sošku jezulátka do připravených jesliček. Rodiny se při této příležitosti sejdou u společné večeře a o půlnoci se odeberou na slavnostní půlnoční mši. Na leckterých místech se ale také budou tancovat místní temperamentní tance jako například pověstná salsa a ulice se zaplní lidmi lačnými uctít památku Ježíšova narození rytmickou hudbou a výstřely petard. Inu, jiný kraj jiný mrav.

Betlémy pro sváteční události jsou již připraveny po celém městě · v domácnostech i v kostelech, pod palmami na náměstích, na tržištích, ale třeba i ve stanici metra nebo na policejní stanici. Venezuelané jsou z drtivé většiny katolíci, ctí staré tradice, jak se patří, a věří jim s důvěrou pro našince až dětinskou. Štěstí a přízeň osudu si například snaží zajistit hromadami drobných bankovek a mincí, které leží v betlémech pod naivními sádrovými figurínami biblických postaviček. S betlémy je v Caracasu možné se setkat opravdu úplně všude. Třeba i na ministerstvu vnitra. A v caracasské radnici, kde jsou tři králové provedeni v lidské velikosti, trčí štosy bankovek přímo z jejich prstů a ze všech záhybů oděvů. Takže šťastné a veselé…


HISTORIE CARACASU – MĚSTA ČERVENÝCH STŘECH

Údolí Caracasu leží ve výši zhruba 800 metrů nad mořem, od kterého je město odděleno zalesněným horským pásmem s několika tří tisícovými vrcholy. Jižní stranu údolí směrem do vnitrozemí lemují nižší pahorky. Několik kilometrů dlouhé údolí je plné vysokých staveb, moderních budov nejrůznějších obchodních a finančních společností nebo až dvacetipatrových poněkud zašlých činžáků. Mezi betonovými kolosy se při zemi krčí jedno- až dvouposchoďové domky starého koloniálního Caracasu, které mu kdysi vysloužily přízvisko Město červených střech.

„Nesmrtelný“ Caracas byl poprvé založen roku 1560 jako San Francisco. Indiáni z kmene Toromaima osadu zničili. O rok později je osídlení Villa de San Francisco obnoveno a až do roku 1567, kdy bylo konečně podmaněno celé údolí, musí o svou existenci svádět s domorodci tuhé boje. Dostává nové jméno: Santiago de León de Caracas. Santiago v názvu mělo městu zajistit přízeň oblíbeného španělského patrona, zatímco Caracas kolonizátoři vybrali na paměť pobřežních indianů, se kterými měli podstatně méně práce než s Toromaimy. Roku 1577 se město stalo administravtivním centrem pro Provincii Venezuela. Caracas pro změnu začali ohrožovat piráti, kteří jej v roce 1595 zcela srovnali se zemí. Jen co se město postavilo na nohy, tak ho v roce 1641 zničilo silné zemětřesení. Nikoho tenkrát nenapadlo spojovat katastrofu s Bohem (rozhněvaným nad vyhlazováním domorodého obyvatelstva). Na boží hněv ale upozorňovali klerikálové v roce 1812, kdy údolí postihla stejná katastrofa, která zanechala 10 000 mrtvých. Prý je to odplata za odmítnutí poslušnoti španělskému králi, ke kterému došlo otevřeně poprvé o dva roky dříve. Příchodu nezávislosti v roce 1821 to ale nijak nezabránilo. A hospodářský rozvoj města neohrozilo ani další zatím poslední zemětřesení v roce 1900. Ve 20. století dostalo město ropnou injekci, která sem přilákala na čtyři miliony obyvatel z venkovských oblastí, kteří se těšili poměrně snadnému životu. Navykli si na relativně vysoký životní standard, a když svět zažil v 70. letech ropnou krizi, nikdo zprvu nechápal, jak se mohou z rozlehlých předměstkých čtvrtí stát tak rychle slumy. Tam se dnes mnohdy neodváží ani místní policie.  

Category: 1997 / 12

Bilance je otřesná. Devatenáct mrtvých Romů, kteří zemřeli jako oběti rasisticky motivovaných útoků. Jeden mrtvý příslušník hnutí, které jim vyhlásilo neoficiální válku. Je načase položit si otázku, jestli jsme to nebyli my všichni, kdo svým mlčenlivým souhlasem zabíjeli.. . . . .

Nejsou tu ale jenom mrtví, jsou tu živí, díky nimž dostoupila dnes situace vrcholu. Část z odhadovaného počtu dvou až tří set tisíc českých Romů z naší země utíká. Vláda se chytá za hlavu a zbytek národa zrozpačitěl. Kdo to vlastně jsou Romové? A kdo jsme my? Mohou za to dějiny, naši současní politici nebo sami Romové? Chyby a příčiny se hledají v kdečem, ale zásadní otázka zní: Jsme RASISTÉ?

Nejsme jediní, na jejichž území jistě problémová komunita žije. Masový exodus Romů probíhá ale právě a jedině z České republiky. Vyprovokovala jej skutečná diskriminace, nebo jeden žurnalista svou reportáží? Pojďme se porozhlédnout, jak žijí Romové jinde na světě, a jak cizina hodnotí život Romů u nás. Pojďme si ujasnit, jak jsou u nás uplatňovány zákony · máme opravdu na všechny stejný metr, nebo se dopouštíme křivd?

Odstup, který od Romů většina ostatního obyvatelstva má, není nijak nový. Romové jsou na našem území již šest století a již šest století tu žijí jako vyděděnci. Je vůbec možné, že za tu dobu se změnilo tak málo v našem pohledu na člověka? Začněme tím, že si přiznáme, že některé vraždy byly spíš lynčem. Pokusme se zodpovědět všechny ostatní otázky, v tom by vám měl být následující materiál průvodcem. Pak si asi přiznáme, že slovo RASISMUS do naší společnosti konce tisíciletí naneštěstí patří.


HOREČKA Z JEDNÉ REPORTÁŽE
zpracoval Jaroslav Haidler

Je úterý, 5. srpna večer. V 21.45 začíná pořad televize NOVA Na vlastní oči. Reportér TV NOVA a náš spolupracovník Josef Klíma uvádí pořad o spokojeném životě romských vystěhovalců v Kanadě. Pro tisíce Romů se reportáž stává výzvou k hromadnému odchodu z České republiky do země zaslíbené – do Kanady. V následujících dnech se před domy v romských čtvrtích shlukují celé rozvětvené rodinné klany, horlivě diskutují a celé hodiny probírají vysněný odlet za velkou louži. „Nemáme co ztratit, je tu rasismus, chceme pryč!“ Jen Ostravu chce opustit na pět tisíc Romů. Cestovní kanceláře potvrzují rezervaci letenek do Toronta a Montrealu na měsíce dopředu. Zlí jazykové tvrdí, že co se nepodařilo republikánům za sedm let, to dokázala televize NOVA za dvacet minut.

ÚTERÝ, 12. srpna – Myšlenka senátora a starosty Klausnera z Prahy 4 dostat nepřizpůsobivé Romy z města získává konkrétní podobu. Starostové v Ostravě-Mariánských horách a v Klatovech zvažují, že Romům, kteří se rozhodnou vycestovat do Kanady, přispějí na letenky. Úředníci vydávají formuláře se žádostí o jednorázový příspěvek na vycestování do Kanady. Tato iniciativa je v následujících dnech podrobena kritice.

STŘEDA, 13. srpna – Propast mezi Romy a bílou většinou se nezmenšuje, varuje zpráva Rady pro národnostní otázky: 70 % Romů nepracuje, 20-30 % výdělečně činných Romů si zajišťuje prostředky k živobytí trestnou činností, prostitucí či překupnictvím. Muži vydělávají v průměru 6000 korun, ženy 2500. Na tiskové konferenci varoval premiér romské spoluobčany, aby si nevytvářeli falešné naděje a zdůraznil, že ČR je svobodným státem, ze kterého není třeba odcházet a není oprávněné hledat azyl.

ČTVRTEK, 14. srpna – Vrací se první šestice Romů, kteří se v Torontu marně pokoušeli získat azyl. Na společném zasedání představitelů romských organizací s premiérem vyjadřuje předseda Romské občanské iniciativy Emil Ščuka názor, že problém nelze řešit odchodem, ale ve spolupráci s vládou.

PÁTEK, 15. srpna – Hysterie povoluje. První ohlasy z cesty „za svobodou“ nejsou pro Romy nijak příznivé. Kanada, ale ani Británie, kam směřovali někteří ve snaze získat statut emigranta, nejsou přílivem emigrantů nadšeny. Romové mají sice v pasech potvrzeno přijetí žádosti o azyl, ale veškeré tiskopisy jsou v angličtině. Vyřízení jejich žádostí je v nedohlednu, jelikož Británie má nejtvrdší azylové a imigrační zákony z celé Evropské unie. Dostávají však sociální příspěvek ve výši 69 liber (asi 3800 korun) na týden, což většině bohatě stačí. Po případném zamítnutí žádosti chtějí zkusit štěstí v Kanadě.

SOBOTA, 16. srpna – Příliv Romů do Kanady pokračuje. Velvyslanec České republiky v Kanadě považuje reportáž NOVY za jednostrannou, vzbuzující iluze, které neodpovídají skutečnosti.

NEDĚLE, 17. srpna – V nedělní Debatě na ČT 1 vyslovuje tajemník Romského demokratického kongresu Ivan Veselý názor, že pokud stát s problémem Romů nepohne, vyroste zde během 10 až 15 let nový Martin Luther King.

PONDĚLÍ, 18. srpna – ODS odsuzuje protiromské výroky a distancuje se od všech prohlášení, která je možno považovat za rasově motivovaná.

STŘEDA, 27. srpna – Romští obyvatelé mosteckého sídliště Chanov si stěžovali dvěma vyslancům Parlamentního shromáždění Rady Evropy na špatné životní podmínky a „bílý rasismus“. Jeden z obyvatelů ukazoval na vytlučená okna, byty bez kuchyňských linek a vinil za tento stav „bílé“, kteří to rozkradli a svádějí to na Romy.

ČTVRTEK, 28. srpna – Příliv Romů do Kanady stále pokračuje. Velvyslanectví ČR v Ottawě sděluje, že od minulého čtvrtka přicestovalo sto dvacet Romů.

PÁTEK, 29. srpna – Jeden z prvních, kteří prodali byt a vypravili se do Kanady, se nyní toulá bez peněz po Ostravě, Miroslav Urik. Byl vrácen před třemi týdny, když se zjistilo, že nelegálně obchodoval s cigaretami. „V Kanadě se musí pracovat dvanáct hodin denně se čtyřicetiminutovou přestávkou. Při práci se nesmí kouřit, a když nemakáte, tak vás vyhoděj…,“ postěžuje si Urik.

PONDĚLÍ, 22. září – O statut uprchlíka požadalo letos v Kanadě téměř 1100 občanů ČR. Většina z nich tak učinila po odvysílání reportáže televize NOVA.

PONDĚLÍ, 6. října – Vzhledem k nárůstu žadatelů o uprchlický statut, zavádí kanadská vláda vízovou povinnost pro občany České republiky.

PÁTEK, 17. října – Do Doveru přijelo dalších 113 Romů, z nichž jich bylo 36 obratem posláno zpět.

NEDĚLE, 19. října – Během víkendu poslaly britské úřady zpět třicet devět českých a slovenských Romů. Dobrovolně se jich rohodlo vrátit dvacet osm. V oblasti Doveru je asi 600 Romů umístěných ve speciálním středisku.

PONDĚLÍ, 27. října – Britové zpřísňují azylové řízení. Žadatelé mají místo původních 28 dnů pouze pět dnů na to, aby prokázali, že byli ve své zemi skutečně diskriminovaní.

STŘEDA, 29. října – Vláda a prezident vyzvali Romy, aby neodcházeli. K odchodu Romů dosud liknavá vláda slibuje, že udělá vše, aby nemusel nikdo emigrovat. Zpráva romské komunity kritizuje vládu za to, že dosud neučinila nic zásadního, čím by překlenula prohlubující se propast mezi Romy a bílou většinou. Jako jeden z konkrétních kroků navrhují změnit sociální systém, který Romy nemotivuje k práci, ale naopak jim zaručuje vyšší příjem ze sociálních dávek.

ČTVRTEK, 30. října – Romové, kteří se nedostali do Británie, zůstávají v nezáviděníhodné situaci v přístavním terminálu ve francouzském Calais. Český konzulát ve spolupráci se společností Eurolines vysílá pro skupinu 40 Romů autobus.

PÁTEK, 31. října – Z Calais se vracejí pouze dva mladí Romové ze Sokolovska. Ostatní si kladli pro návrat nehorázné podmínky. Požadovali, aby za nimi přijel prezident republiky, a přidělení bytu v první kategorii. Nikdo z nich dosud nepožádal o azyl. Jejich nejzákladnější životní podmínky jsou zajištěny.

ÚTERÝ, 4. listopadu – Francouzská policie se pokusila vytlačit z terminálu v Calais skupinu asi 40 Romů.

PONDĚLÍ, 10. listopadu – Čeští Romové, kteří se pohybují v prostoru trajektových terminálů francouzského přístavního města Calais uvažují, že se pěšky vydají do sousední Belgie. Belgická hranice je od Calais necelých 50 kilometrů. Pěší přesun však nic nevyřeší, jelikož i Belgie podepsala dublinskou dohodu, která zemím Evropské unie zakazuje přijmout uprchlíky, jež odmítl jiný členský stát Unie.

ÚTERÝ, 2. prosince – Odpověď na otázku v titulu tohoto článku možná ukázala reportáž v pořadu TV NOVA Na vlastní oči z Českého Krumlova. V tomto „vzorném“ městě jsou vztahy mezi Romy a ostatními obyvateli příkladné. Romové tu mají svou restauraci, podnikají, pracují v galerii. Tato situace trvá již několik let jako důkaz, že i zdánlivě neřešitelný poblém má své řešení.


SKINHEADS, ČESKÝ KU-KLUX-KLAN?
zpracoval Jaroslav Haidler

Počet rasově motivovaných útoků v ČR neustále roste. Vražda čtyřiadvacetiletého studenta Abdelradiho Hasana Elamina je po roce 1989 již několikátým rasově motivovaným útokem, při němž přišel příslušník jiného etnika o život. Sdělovacími prostředky proběhla zpráva, že útokům ze strany skinheadů podlehlo 28 Romů. Toto číslo však není doložitelné na základě konkrétních faktů. Skutečností však zůstává, že těch „křížů“ se jmény Romů je požehnaně.

. . . . .

V únoru 1991 napadla skupina skinheadů obydlí romských rodin v Klatovech a útok vyvrcholil smrtí Emila Bendíka. V témže roce 10. srpna zemřel v Hradci Králové Josef Sztojka, zraněný v klubu Romské iniciativy neznámým pachatelem. O jedenáct dní později uškrtil kabelem příslušník hnutí skinhead v Jičiněvsi na Jičínsku šestnáctiletého romského chlapce Radka Rudolfa. V polovině října pak zbili tři útočnici v Čerčanech na Benešovsku otce pěti dětí Juraje Šarkoziho a ten po několika hodinách v křoví zemřel. Dva z útočníků byli skinheadi.

V srpnu 1993 napadlo několik útočníků před diskotékou Sázava v Jílovém u Prahy Roma Karla Baloga. Ten na následky pobodání umírá. V září téhož roku umírá sedmnáctiletá Jitka Chánová na následky zranění po seskoku z jedoucí plzeňské tramvaje, v níž skinheadi napadli mladé Romy.

24. září 1993 – Na městském ostrově v Písku napadla skupina skinů tři romské občany. Tibor Danihel utonul v řece Otavě.

12. října 1993 – V restauraci v Hrádku nad Nisou na Liberecku je zastřelen Rom Milan Holub.

7. října 1995 – Na autobusové zastávce v Břeclavi napadli skinheadové obušky a baseballovými pálkami pár manželů Polákových. Polák utrpěl otřes mozku a přišel o jedno oko. V témže roce je svém bytě ve Žďáru nad Sázavou přepaden skupinou čtyř skinheadů Tibor Berki, který na následky zhmoždění mozku umírá.

To jsou nejotřesnější známé rasově motivované případy. Avšak rasově motivovaných trestných činů, při nichž nedošlo ke ztrátě života, registrují občanské iniciativy v ČR za posledních sedm let více než osm set.


EXODUS JSEM NEZPŮSOBIL – názor Josefa Klímy – reportéra TV NOVA a magazínu KOKTEJL
napsal Josef Klíma

Když jsem natáčel reportáž o emigraci Romů do Velké Británie, ptal jsem se: „Proč nezkusíte třeba Skandinávii?“ Řekl mi s úsměvem jeden z nich: „Už jste viděl, pane Klíma, Cikána, kterej by šel do zimy?“

Považuju tuhle větu za klíčovou v celé té velké a bouřlivé diskusi, která se rozpoutala po masivní vlně romských exulantů do Kanady a posléze i na britské ostrovy.

Když se k nám do NOVY začali hrnout po první reportáži o Kanadě tuzemští i zahraniční novináři, kladli především dvě otázky: za 1. zda si nemyslím, že jsem to zavinil a za 2. zda naši Romové jsou doma opravdu perzekuováni.

. . . . .

Dnes jsem si jistý, že jsem opravdu nic nezavinil. Romové emigrovali houfně do Kanady už několik měsíců před mou reportáží (co bych ostatně jinak točil?), a když jsem o pár týdnů později natáčel pokračování v Anglii, dal jsem si zatracený pozor, aby v ní bylo co nejvíc záporných stránek tohoto jevu. Přesto byl efekt – až na zavedení víz – naprosto stejný. I s následnou invazí tentokrát britských médií.

Co se týče druhé otázky (kladli mi ji posléze i britští novináři), dodnes na ni neumím odpovědět. Začal jsem se romskou problematikou zabývat už před dvaadvaceti lety, prošel jsem postupně všemi obdobími – od vztahu ryze romantického, kdy jsem se učil romsky, sbíral romské písničky a měl Romy rád, až po film „Nahota na prodej“, kdy jsem byl rozezlen, kolik zla páchají a měl jsem vůči nim averzi. Dnes upřímně přiznávám, že nevím, zda jsou u nás diskriminováni. Přesněji: nevím, kteří z nich jsou opravdu diskriminováni, a kteří to jen tvrdí. Rodiny, které programově žijí z podpor a přitom si pro ně jezdí v mercedesech, asi moc diskriminované nejsou. Ani ty, které „vybydlí“ byty a jdou žadonit o nové. Stejně tak existují rodiny, které evidentně diskriminované jsou. Znám sedm bratrů Ferencových z Karviné, kteří sice vyrostli z negramotných rodičů, ale dnes všichni poctivě podnikají, jsou bez trestního záznamu a mají své vlastní rodiny. Jenže – jak jim je, když je odmítnou vpustit do restaurace, ačkoli sami v Karviné dvě restaurace vlastní? Jak mi řekl jeden z nich: „Nejdříve se vám zatmí před očima, nejradši byste se rozčílil, ale pak si řeknete: ‚To jim jen potvrdím, že s Romy jsou problémy.‘ Takže to ponížení spolknu a jdu pryč. Jak je dalším stovkám Romů, kteří žijí jako my – a přitom jejich děti ohrožují skinové? Ti se zcela nepochybně v tomto státě diskriminováni cítí…“

A to jsou jen extrémní příklady. Co když skini zmlátí dítě Romů, kteří se sice na nás programově přiživují, ale jinak se ničeho špatného nedopustili. Měla by zasáhnout policie, dát skinům jasně najevo, že toto samozvané pojetí práva je v civilizované společnosti prachsprostým zločinem. Ale kolikrát to opravdu a důsledně udělala? Nebo jiný příklad: Co když poctivý romský dříč chce opravdu za lepším živobytím kamsi za moře a poukazuje na případy, které se staly jiným Romům? Jak odlišit, co je pravda, co subjektivní pocit a co jen báchorka?

Jistá je jediná věc: Romové tu jsou s námi už několik století, zůstanou tu dál a při jejich plodnosti jich bude přibývat. Pokud se nebudeme snažit najít způsob, jak s nimi žít a pokud si oni sami budou hrát na oběti, aniž by tento způsob rovněž hledali, bude společenské pnutí narůstat. Kanadská a britská zkušenost nám dala najevo, že na toto pnutí nedoplatí jen oni – jak si doposud mnozí extremisté potměšile mysleli – ale my všichni. Mezinárodní ostudou i novými bariérami, které nám do cesty budou stavět země, jež vůči nám už bariéry zbořily.

Má to bohužel jeden háček, nic se nemůže začít zlepšovat, dokud nezačne pořádně fungovat státní správa. Kdyby pracovala opravdu poctivě, zůstali by na svobodě jen Romové, kteří nic špatného neprovedli. Kdyby pracovala opravdu důkladně, postihovala by i extremisty, kteří tzv. berou zákon do svých rukou za tichého souhlasu veřejnosti. Společnost by se pročistila po věcné stránce – aby byl vůbec předpoklad začít čistit emoce.

Proč považuju úvodní větu téhle malé úvahy za klíčovou? Když se cítím opravdu ohrožen na životě, chci uniknout kamkoli. Třeba i do země s nepříznivým klimatem, ale o to lepším klimatem společenským. Proto si myslím, že s tou proklamovanou romskou diskriminací to stále ještě není tak tragické, jak se to Romové z Čech a Moravy snaží na cizích hranicích vysvětlovat.


CIZINCI VE VLASTNÍ ZEMI
z materiálu nazvaného „Cizinci ve vlastní zemi“ vybral Libor Michalec

„…Cikáni by měli být trestně odpovědni už od narození, protože prakticky to už je jejich největší zločin.“

Miroslav Sládek na schůzi Poslanecké sněmovny dne 25. 7. 1996 cituje „nejmenované občany“.

„Jsem absolutně šokován, absolutně ohromen a děsím se ze skinheadského hnutí.“

Václav Klaus 9. listopadu 1997 v reakci na smrt súdánského studenta.

„Policie nejen skiny toleruje, ale dokonce je i podporuje. Ne otevřeně, protože vědí, že by to nebylo legální…“

Petr Uhl, bývalý disident a zakládající člen hnutí HOST.

„Role státu při řešení tohoto problému je důležitá a nenahraditelná…vláda této republiky bezpochyby udělala vše, co je v jejich silách, pro to, aby slovo rasismus zmizelo z každodenního slovníku.“

Jiří Novák, tehdy ministr spravedlosti

„Vždycky se něco stane až když někdo umře. Existuje ale tolik problémů, kterým se tu vůbec nevěnuje pozornost…“

Ondrej Gina, ředitel romské organizace Fond naděje a porozumění, bývalý pracovník Úřadu vlády pro národnosti.

„Z důvodů opakovaných krádeží je vstup osobám romského původu zakázán.“

Vyvěsil si na svůj hotel v Břeclavi kandidát na poslanecký post Rudolf Baránek.

ROMSKÉ OHLASY
zpracoval Libor Michalec

Každoroční zpráva amerického ministerstva zahraničí, kterou od roku 1977 vypracovává pro americký Kongres, a ve které se zabývá dodržováním lidských práv ve 193 zemích světa, věnovala od roku 1993 pozornost postavení romské menšiny v České republice:

1993

„Ačkoliv západní demokracie a mezinárodní isnstituce vnímají s obdivem rozkvět demokracie v České republice po pádu komunismu, upozorňují na odvrácenou tvář nové svobody, kterou je rasismus.“

1994

„…nejznámějším příkladem diskriminace Romů je zákon o českém občanství, který k získání občanství požaduje takové podmínky, které byly pro téměř všechny Romy pocházející ze Slovenska a žijící v České republice nesplnitelné.“

Premiér Klaus tuto zprávu označil za zkreslenou a zjednodušující, prý měl k dispozici jen xeroxový výstřižek z uvedeného materiálu: „Nevěřím svým očím, co je tam napsáno.“

1995

„O tom, že jsou Spojené státy diskriminací Romů v České republice opravdu znepokojeny, svědčí fakt, že Romové získávají ve Spojených státech, Kanadě i Austrálii politický azyl.“

1997

Na diskriminaci Romů upozornila v květnu velvyslankyně Spojených států Jennone Walkerová. Ministr bez portfeje Pavel Bratinka reagoval na její prohlášení a jako první z členů vlády poprvé oficiálně připustil, že rasismus a netolerance k národnostním menšinám se promítají i do postojů práce policistů, státních úředníků a zaměstnavatelů.

Aféru rozpoutal článek starosty Prahy 4 Zdeňka Klausnera v místních novinách Tučnák, který podle názoru odborníků v podstatě navrhuje vystěhovat Romy za město. Právnička Klára Samková-Veselá, známá obhájkyně Romů na to reagovala v MF Dnes dne 3. 7. 1997: “ Pan Klausner neví co mluví, on tu situaci v Nuslích dlouhodobě nezvládá. Po preventivní stránce neudělala radnice Prahy 4 pro Romy vůbec, ale vůbec nic… On zapomíná také na to, že v Nuslích jde o olašskou komunitu. S nimi není žádná sranda – to jsou lidi, co dělají i do zbraní a drog…“

Kongresový výbor pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zveřejnil 23. srpna ve Washingtonu dopis pro Václava Klause, v němž žádá českého premiéra, aby usiloval o zrušení některých výjimečných prvků českého zákona o občanství.

Václav Klaus: „Ten dopis používá stejné argumenty, kterým tato vláda čelí čtvrtý nebo pátý rok a já mám pocit, že vláda bude používat stejné argumenty ve vysvětlování.“


NECHCI TU SVOJI ČERNOU KŮŽI
napsal Tomáš Petr


ilustrační foto

Když se mladí manželé před osmi lety dozvěděli, že vlastní děti mít nebudou, rozhodli se pro adopci. Při té příležitosti zjistili, že v českých ústavech existují dva základní typy dětí určených k adopci. Na první typ se čeká dlouho, druhé jsou k mání ihned. Manželé se rozhodli pro variantu hned, tedy pro děti původu romského. Vzali si rovnou dvě – kluka a holku. A protože byli spokojeni, za pár let si pořídili ještě jednoho chlapečka – taky Roma.

. . . . .

Jdu za bílou rodinou, která adoptovala tři cikánské děti. Odlišují se takto vychovávané děti nějak od bílých? Na periferii malého severočeského města na první pohled poznávám jejich domek podle dětských maleb na oknech. Otevírá mi vysokoškolačka středního věku, a hned mě prosí, abych o nich neuváděl konkrétní údaje a nefotografoval, protože se bojí netolerance okolí. Uvnitř na mě z postele mává desetiletá holčička – Romka jak poleno. Má chřipku. Bílý táta je v práci a desetiletý romský kluk ve škole. Pomalu se dostáváme k otázkám výchovy, problémům. To, že jsou děti adoptované, vědí od samého začátku. Nejdřív jim to rodiče servírovali jako pohádku, teď už o adopci mluví otevřeně, jako dospělí. Horší je to s barvou pleti. Holka je nejtmavší, jednou přišla ze školky, štípala se do ruky a říkala: „Nechci už tu svoji černou kůži.“ Pohádali se o hračky a tak jí to hned nějaký bílý prcek natřel – je černá. Jejich rodiče z toho ale nedělají velký problém, děti žijí v kompaktní rodině, chodí spolu do jedné třídy, takže narážkám mohou lépe čelit. Schází se s podobnými rodinami na poradních akcích, které pořádá severočeské sdružení R-KRUH. To dodává servis od odborníků a pomoc skupinám osob zainteresovaných v romských otázkách. Od okolí jsou předsudky neustále cítit, a tak se to rodiče snaží dětem filozoficky vysvětlit. Je hloupé, že se k tomu musí člověk pořád vracet. „Kdejaký bílý si zvyšuje sebevědomí tím, že ukáže na někoho, s jinou barvou pleti. To je asi typické pro naši českou, frustrovanou, ve skutečnosti ale indoevropskou společnost. Kdyby si dal kdejaký naturalizovaný Čech práci s hledáním svého rodokmenu, asi by zíral, odkud pochází. Možná ze stejné země, jako cikáni“. Kdyby si ti, co povrchně soudí, dali trochu práce s poznáním téhle konkrétní cikánečky, možná by jim, jako mně, zahrála na piáno, ukázala žákajdu s jedničkama. Také jsme si povídali o lyžování, skautingu, zvířatech… Prostě úplně normální dítě s malým stigmatem v podobě barvy kůže. A mně, že jsem si udělal čas, namalovala koně, jak cválá krajinou – volný jako pták, jako správný Cikán.


MEZI ROMY NA OSTROVĚ
napsal Jan Škvára

„Mía, mía!“ křičí děti a strkají se jedno přes druhé. Efekt se dostavil, bariéry jsou prolomeny. Jen v míře poněkud vrchovaté. Včera jsem se tu pohyboval jako vetřelec, evidentně mne tu neviděli rádi. A nevěřili mi. Otáčeli se zády. Dnes jsem přivezl z města fotografie, pořízené včera a ROZDAL je. Dnes se nemohu po táboře hnout, aniž by se za mnou netáhl chumel pokřikujících a někdy až agresivních dětí. Dnes, kdykoliv přiložím oko k hledáčku, vždy se jich několik neomylně postaví před fotoaparát. Měl jsem to čekat. Národnost se někdy prozradí v maličkostech.

. . . . .

Ale je to tak. Také na řeckém ostrově Kréta žijí Romové – a to už stovky let. Ostatně o tom, že Romové jistý čas pobývali na území dnešního Řecka, nemůže být pochyb. Svědčí o tom mnohá řecká slova, nacházející se v romštině. Dnes je však na Krétě, stejně jako jinde, pestrá směsice Romů, pocházejících snad ze všech koutů Evropy.

Dovedou mne k Nastie. Říká, že se narodila v Rusku. Ruská slova ale moc nechytá, jen se směje, ukazuje kolem sebe na děti a říká, že tenhle je „taliáno“, ten zas „grece“ a tamten „albaňa“. Ženské na ní něco pokřikují, rukou zažene ty smějící se vosy a zavře za sebou dveře, na nichž je napsáno číslo. Každá chatrč má své číslo popisné, jsou jich tu asi dvě stovky. Ležení je vzdáleno necelé dva kilometry od centra Heraklionu – hlavního města Kréty a sotva pět set metrů od mezinárodního letiště. Docela by mne zajímalo, jestli cestující tuší, že tuhle kolonii obývá romská komunita.

Z výšky vypadá tábor jako bungalovový motel, nebo ještě spíš víkendový kemp amerických farmářů. Nízké baráky, vedle každého stojí pick-up. Tyto malé náklaďáčky jsou dnes pro krétské Romy stejně cenným majetkem, jako pro jejich předky byli koníci, táhnoucí plachtové vozíky. Ale tady, na ostrově velikém jako Česká republika, jsou symbolem něčeho jiného. Jsou znakem, že Romové se zde dokázali integrovat do společnosti. Přesto, že žijí tradičně odloučení od ostatní společnosti a jiným životním stylem, dokázali nabídnout a provozovat služby, které jsou pro obyvatele ostrova prospěšné. Jejich náklaďáčky totiž křižují ostrovem, naloženy různým zbožím, které nabízejí po vesnicích a usedlostech. Romská komunita tak supluje služby pojízdného supermarketu obyvatelům těžko dostupných horských vesniček Kréty. Zbohatnout se na tom zřejmě nedá, ale na obživu rodiny to stačí.

SETKÁNÍ S ANGELIM

Divoký mladík s kudrnatými pačesy, naléhavě ukazuje na mou motorku a na sebe. Chce, abych ho vyfotografoval. Než stačím něco namítnout, už sedí v mé helmě na motorce a jako přidává plyn. Připadá mi to trochu komické. Když po něm chci, aby napsal své jméno, po třetím písmenu to s odevzdaným úsměvem vzdává. Tužku jistě často v ruce nedrží.

Zato umí velmi zručně vyplétat židle. Jeho prsty rychle proplétají drsný sisál kostrou židle, zubí se na mne od práce a sotva postřehnutelným grifem provaz utahuje. Při téhle činnosti ale fotografovat nechce, nejspíš to není pro muže důstojná práce. Angeli je totiž čerstvým živitelem rodiny, má krásnou, mladou ženu, má svůj domek, ale nemá auto. O odbyt jeho produkce se stará Georgi. Jak jsem si později všiml, sisálové židle jsou snad ve všech tradičních kafeneiích, a ty jsou snad na každé usedlosti, která má více jak pět stavení.

Kromě Angeliho romští muži přes den v táboře příliš vidět nejsou. Ráno jsou na přístavním trhu, kde skupují zeleninu, ryby, ponožky, ubrusy nebo cokoli, a se svými dodávkami potom objíždějí skalnaté vnitrozemí ostrova, aby prodali. Žádné dodávce nechybí amplión, z něhož již z dálky k vesnici vyvolávají zboží, které je dnes u nich k mání. Večer se sjíždějí do tábora, vykouří spolu cigaretu, nastartují malé benzinové elektrocentrály a pustí si řeckou televizi.

ŽENY

zde nepracují. Tedy ne ve smyslu slova být zaměstnán, živit se něčím. To je úlohou mužů.

Úlohou romských žen na Krétě je postarat se o děti a o domácí krb – vyprat, umýt nádobí, uvařit a udržovat v čistotě obydlí. Tahle práce je v osadě, kde není kanalizace ani vodovodní řád, na první pohled nemožná. Přesto je vidět, jak dvě děvčata drhnou vybetonované prostranství před chýškou košťaty. Obě mají mokré vlasy. Voda se musí zužitkovat – nejdřív se umyjí vlasy, potom podlaha. A tak poprvé v životě vidím mýt podlahu šamponem na vlasy. Ale příbytky jsou čisté a ženám většinou zbývá čas na podvečerní klábosení, než přijdou muži. Zkouším se začlenit do hloučku žen v černém, ale Sophia mne táhne do svého domku – chce fotografovat.

Stavení je to prajednoduše vystavěné. Kostra je z dřevěných trámků, zevnitř sololit a z venku igelit. Podlaha a nejbližší okolí příbytku do tří metrů je vybetonované a natřené růžovou barvou. Ta je tu ostatně velmi populární, růžovou totiž najdete na každém obydlí, když ne zvenku, tak docela jistě vevnitř.

Uprostřed jediné místnosti stojí kamínka, je tu až k zalknutí vedro. Kolem se batolí dvě děti. Sophia věří v Ježíše, jako většina žen tady, ale do kostela moc nechodí. Jednu celou stěnu zabírají nesčetné ikonky a obrázky svatých, skoro jako domácí oltář. Právě před tou stěnou chce zvěčnit se svými ratolestmi. Ona, Ježíš a její děti. Ani mně nevadí, že na stolku pod ikonami vedle zapálené svíce stojí lak na nehty a kojenecká lahev.

. . . . .

„Jani, Jani!“ volají na mne venku děti a mají hroznou legraci, když se na to oslovení otočím. Po táboře se už dávno rozneslo jméno gadža na motorce.

Trochu doufám, že se mne někdo optá, kde že to budu spát, já pokrčím rameny a oni mne pozvou, abych tedy přespal u nich. Nic z tohoto vymyšleného scénáře se nestane. Rameny pokrčí oni, otočí se a jdou za svými. Sbalím fotoaparát, nastartuji motorku a vyjíždím z tábora nedotknutelných, abych si rozložil spacák o několik kilometrů dál. Nejspíš je ani nenapadlo, že by cizí gadžo jednou chtěl spát mezi nimi.

MARIE OD MOŘE
napsal Jakub Svěrák

Poslední víkend v květnu se na jihofrancouzském pobřeží poblíž Marseille ve vesničce Saintes Maries de la Mer, která leží v nejjižnějším cípu kraje Camargue, konal tradiční rituál evropských Cikánů. Šlo o zajímavou směs katolictví a temperamentních obyčejů mnoha cikánských rodin, které měly možnost alespoň po tuto krátkou dobu nabýt dojmu vlastní státnosti.

PUTOVÁNÍ SVATÝCH MARIÍ

Marie Jacobé a Marie Salomé, blízké příbuzné Ježíše a Marie, byly podle legendy v období perzekucí spolu s Máří Magdalenou a Lazarem vypuzeni z Judey. Jejich nucené strastiplné putování bylo ukončeno v místě, jež se nyní nazývá Les Saintes Marie de la Mer. Zatímco apoštolové, potomci či učedníci svatých Marií pronikali s křesťanskou misií směrem na sever do vnitrozemí, svatá Marie Jacobé a svatá Marie Salomé zůstaly v Les Saintes Maries de la Mer a šířily křesťanské myšlenky mezi Římany a snad mezi Cikány, kteří tvrdí, že tuto jihofrancouzskou pobřežní oblast již v této době obývali. Skutečnost je nejspíš jiná, jelikož hromadný exodus z Indie spadá do období až kolem roku 900 našeho letopočtu, to však nicméně neubírá právoplatnosti Cikánů na jejich mytologický příběh, jež má sám o sobě mnoho formálních variací.

CIKÁNSKÁ MŠE

Den před samotnými oslavami dochází k slavnostnímu rituálu spouštění posvátné schránky s ostatky Marií, mající tvar archy, ze stropní části kostela do středu presbytáře, kam má později každý možnost přijít, dotknout se a vyslovit svou modlitbu. Katolická mše, která je obvykle spojena se křtem nových oveček, probíhá velmi vzrušeně. Kněžiště je plné dětí, na bočních stolicích sedí Gypsy kings, jednotlivá kázání jsou prokládána zpěvy a provoláváním slávy Sáře, cikánské patronce, a oběma Mariím. Děti mávají barevnými fáborky, v lavicích i mimo ně se lidé překřikují. Na stěnách visí ikony Černé Madony a nalevo v menším výklenku jsou vystaveny sochy Marií. Pod babtistériem se nachází krypta Svaté Sáry. Teplota převyšuje 50 stupňů Celsia. Všude je plno svíček ozařujících spousty ikon.

V předvečer hlavní slavnosti je cítit ve vzduchu stále větší napětí. Kostel je otevřený a přístupný každému celou noc, v prostorách kolem něj se tvoří kroužky, v nichž se tančí, na každém rohu a v každé hospodě či restauraci znějí housle a cikánské rytmické kytary. V uličkách, kde se mísí svěží mořský vzduch s vůněmi nejrozličnějších nejen rybích specialit, jsou však také takzvaní malí „mušličkové“, kteří vám nutí sesbírané mušličky a hned poté nastavují své dlaně a křičí „…mony, mony,“ z těch se postupně zřejmě rekrutovali věštkyně budouctnosti, které sice nemají mušličky, nicméně vás chytají za ruku a okamžitě odtahují kamsi za roh, kde vám velmi vážně sdělí, že vás čeká dlouhá cesta, zpříma vám pohlédnou do očí a většinou se velmi chraplivě dožadují své odměny.

PROCESÍ

Tábory, jak na západní tak i na východní straně pláže, kempy i vyhrazená parkoviště praskají ve švech pod náporem cikánských karavanů, které sem přijely především samozřejmě z Francie, Belgie, Holandska, Španělska a Itálie, spojit své rodiny, zúčastnit se rituálu, připomenout si své tradice a ukázat celému světu, že pobřežní vesnička Saintes Maries de la Mer je teď, a v této chvíli jejich státem. S úctou a hrdostí vstupují jednotlivé rodiny do kostela na ranní mši předcházející odpolednímu procesí.

Ve čtyři hodiny odpoledne je vše připraveno na procesí, které cestou od kostela obkrouží v doprovodu tradičně oděných camargských jezdců střed města a poté směřuje na východní pláž.

V čele tří tisícového davu vyčnívá černá hlavička svaté Sáry, jediná odhalená část sochy, která je jinak celá zahalena do bílého šatu. Hned za Sárou jde jeden z cikáských králů, který pozvedává bibli a vyslovuje modlitbu. Socha se dostává do popředí a po několika málo okamžicích vše končí a celé procesí se vrací zpět ke kostelu. Muzikanti doprovázející procesí suší své nástroje, někteří účastníci se rozprchnou, někteří se koupou.

První procesí svaté Sáry má zpřítomnit dobu, kdy svatá Sára podle legendy přivítala svaté a požádala je o křest, nejen pro sebe, ale i pro celou svou rodinu. Určila tedy budoucí cestu svému pokolení, která se měla odehrávat plně v duchu křesťanských ideí. Což se povedlo zhruba tak napůl a vznikla podivná společnost lidí sice křesťanská pravidla respektující, nicméně společnost, která nikdy neopustila tradiční zvyky a zákony svých předků.

Procesí následujícího dne probíhalo o poznání méně bouřlivě. Místo svaté Sáry hrály hlavní úlohu svatá Marie Jacobé a svatá Marie Salomé. Sochy nesené v bárce symbolizující jejich dávný příjezd, v doprovodu tradičně oděných Gardiánů a Arleánů na koňských hřbetech, byly opět obklopeny množstvím nejen cikánských poutníků. Rituál se na první pohled lišil pouze přítomností tradiční rybářské lodi, ze které biskup požehnal moři, zemi, poutníkům a všem Cikánům. Procesí se za dunění zvonů vrátilo zpět do kostela a sochy byly umístěny na jejich původní místo v malé svatyni u stropu nad kněžištěm.

. . . . .

Evropští Romové svůj problém do jisté míry zvládli, vyměnili koňské povozy za karavany a kočují tři čtvrtiny roku tak, jak je jim přirozené, alespoň většině z nich. Faktem však stále zůstává, že některá francouzská města nepustí cikánské karavany za brány města a cikánské rodiny tráví zimy na předměstích na vyhrazených parkovištích. Ale i přesto mají jakýsi vlastní a svobodný prostor, ve kterém se orientují a identifikují, mají možnost se rozvíjet.


Původ a historie Romů
NEDOTKNUTELNÍ

napsal Jan Škvára

Národ, který se ve středověku začal objevovat po Evropě, Balkánu, později také na Kavkaze a v Rusku, ale i v Anglii a Skotsku, a jehož původ je dodnes trochu zahalen tajemstvím. Národ, který dnes zaměstnává stránky novin a v minulosti – a bohužel často i dnes – je opovrhován a nenáviděn především pro to, že má jiné zvyky a chování (tak odlišné od evropského), a které si s sebou nese po staletí na své pouti světem, přesto že donedávna neměl písemnou kulturu.

KEJKLÍŘI NEBO KŘESŤANÉ?

Středověcí učenci si kladli otázku, kdo Romové jsou a odkud pocházejí. Po dlouhá léta si Evropa na tuto otázku neuměla odpovědět. V dobových kronikách ze 14. až 18. století existuje mnoho zmínek o putujících kejklířích, o tanečnicích v zářivých barvách, oblíbených u panských dvorů a nenáviděných „zbožnými“ a „počestnými“ občany. Kronikáři tak popisují jejich vzezření a přirovnávají je k Tatarům. Středověká Evropa má ještě v paměti zkušenosti s nájezdy snědých hord, a tak Romové, dobře si vědomi tohoto handicapu, se představovali jako křesťané, putující od Božího hrobu. Středověký člověk, lpící na půdě, chápal putování také jako určitou formu pokání nebo trestu. Romové začali tyto domněnky okamžitě podporovat přehnanou „katoličností“ (patrnou dodnes) a vlastními legendami. Snažili se obyvatele středověkých měst přesvědčit, že musí svým putováním činit pokání za hříchy svých otců, kteří odmítli přijmout Pannu Marii s Ježíšem, když utíkali před Herodesem do Egypta. Další takovou legendou bylo ospravedlnění kočovného života jako trest za to, že zapřeli křesťanství, a musí si tuto zradu odpykávat neustálým putováním z místa na místo.

ZAPOMENUTĺ PŘĺBUZNĺ

Prvním krokem ke zjištění skutečné totožnosti Romů učinil jistý Štefan Váli, který v roce 1763 studoval v Holandsku teologii. Náhodou se tam setkal s několika Indy – Malabary, kteří tam studovali medicínu. Valiho zaujala jejich podobnost s Romy, které dobře znal ze svého maďarského rodiště. Zapsal si více než tisíc malabarských slov spolu s jejich významem. Když se vrátil do vlasti, začal u maďarských Romů zkoušet malabarská slova. Byl překvapen velikou podobností obou jazyků.

Na tento začátek navázala celá řada lingvistů, historiků, etnologů a indický původ Romů je dnes mimo pochybnost.

O tom, že původ Romů je třeba hledat v Indii, svědčí nejen lingvistické studie, ale překvapivá je podobnost některých zvyků, podobná společenská struktura a výběr povolání.

Dohady o tom, do jaké vrstvy (kasty) v Indii Romové patřili, vedou historikové dodnes. Indickou společnost tehdy rozdělovala přísná hierarchie čtyřech stavů a mnoha kast. Nejvyšším stavem byli kněží bráhmani, následovali vládci a bojovníci kšátriové. Pod nimi byli řemeslníci, rolníci a obchodníci vajšjové, následovali sluhové a pomocné síly šúdrové. Každý z těchto stavů měl ještě mnohočetné dělení na kasty a podkasty, ale mimo tyto stavy stáli „nedotknutelní“, příslušníci takzvaných „nečistých“ povolání, jako například metaři, nebo příslušníci kmenů, kteří nebyli zařazeni do struktury tehdejšího systému. Domnělá příslušnost k „nedotknutelným“ by snad naznačila i motivy, proč začali Romové v 8. století Indii opouštět. Je možné, že se snažili vymanit z přísné kastovní společnosti, která nedovolovala sňatky mezi „nedotknutelnými“, šúdry či snad dokonce vajšjiskými řemeslníky. Snad si odchodem z rozkastované Indie hledali Romové nová odbytiště pro své služby a výrobky. Snad k tomu i přispěla častá sucha a s nimi spojený nedostatek potravy, kterou si „nedotknutelní“ opatřovali žebráním, činností v Indii nijak neopovrhovanou. Snad všechno dohromady.

Dnes už je jisté, že dnešní Romové začali opouštět Indii již od 8. století. Svědčí o tom opět především jejich jazyk, v němž nejsou obsaženy změny, které postihly příbuzné indické jazyky později. Romskou historii jednotlivých skupin mohli vůbec nejpřesněji určit právě lingvisté. Nejvýstižněji to řekl jazykovědec Martin Block: „Počet cizích, vypůjčených slov v romštině koresponduje s délkou pobytu v různých zemích.“

JAZYK JAKO KRONIKA

Podle lingvistů Romové postupovali z Indie přes Mezopotámii na Blízký východ, do asijské části Turecka. Tam se velká část Romů zastavila a setrvala asi tři století. Tato doba jim pomohla v první orientaci v jiné kultuře a ulehčila pozdější postup Evropou. V souvislosti s expanzí islámského světa pokračovali přes Malou Asii a Balkán. Nějakou dobu si také pobyli v Řecku, o čemž svědčí velké množství řeckých slov v romštině. Přesto, že romská řeč vstřebala velké množství cizích slov, samotní Romové zůstávali stále svébytným národem se svými kulturními normami.

Když se kolem 14. století začali objevovat Gitanos ve Španělsku, Gypsies v Anglii, Gitanes ve Francii, Zingarové v Itálii, Zigeuner v Německu a Cigáni ve slovanských zemích, budili především zvědavost pro své exotické vzezření, a také pro dosud nevídané schopnosti a dovednosti, které si s sebou přinášeli. Muži byli výborní muzikanti, ženy nadané tanečnice. Ovládali věštění z dlaně nebo karet, krotili medvědy a kovali koně. Romové zůstali nedotknuti asimilačním tlakem okolního obyvatelstva. Nedotknuti a Nedotknutelní během staletí objevovali jednu zemi za druhou, aby koncem 15. století byli rozptýleni již po celé Evropě, Skandinávii nevyjímaje.

Ovšem v evropském prostředí jejich společenské normy nebyly v souladu s hodnotovým systémem většinového obyvatelstva, a tak vždy žili v skupinách, uzavřených cizím gadžům. S neznalostí Romů souvisel i odstup, který mezi Romy a evropským obyvatelstvem vznikl, a který přetrvává dodnes. V Evropě měly předsudky většinového obyvatelstva takový vliv, že se Romové začali bez rozpaků chovat ke gadžům jako k cizím, které není ostuda všelijak podvádět, okrádat o koně a vůbec všelijak zkoušet.

JAK SE TAJNĚ DOROZUMĺVAJĺ CIKÁNI
(Rozkvět 1911)

Cikáni mají svá určitá znamení cinky, jež upevňují na domech, plotech, stromech, a jimiž si vzájemně podávají zprávy, zdali obyvatelé jsou štědrými neb nejsou, a zdali policie resp. četnictvo Cikány stíhá. Zvláštní druh tvoří putovní znamení kočovných skupin, jež nemají nikde domova. Jest to zvláštní řeč znameními, jíž podobná se vyskytuje mezi jednotlivými kmeny indiánskými a mezi jinými polocivilizovanými národy. O těchto putovních znameních Cikánů je poměrně málo známo, jen tu a tam podaří se některému cestovateli neb badateli vniknouti do tajů těchto zvláštních signálů neklidných kočovníků. Každý kmen má své zvláštní znamení, jež si osvojují všechny rodiny jeho… Je dobře, zapamatují-li si je venkované zvláště. Na zdích, dveřích a plotech bývají křídou neb úhlem načrtnuty neumělé kresby, jež však velmi srozumitelně sdělují různé zkušenosti cikánských tlup.

Category: 1997 / 12

Vrchol hory Mt. Keňa, vysoký 5199 metrů, je prý sídlem kikujského boha Ngai. Kikujové, kteří žijí v okolí horstva, umístili do hor Mt. Keni celou svou mytologii. Není se co divit. Majestátní hora se často halí do neprostupné mlhy a není z rozpálené savany vůbec vidět. Kdo ví, zda Kikujové tušili, že nejvyšší vrcholky masivu pokrývají ledovce, v Africe tak vzácné? Určitě ale tušili, že horstvo se brání člověku. Právě jemu staví do cesty nejrůznější překážky · spalující vedro na počátku výstupu, divoká zvířata, déšť a mlhu, s přibývajícími metry nadmořské výšky noční mráz, sníh a řídký vzduch.


horské jezero ve výšce cca 4000 m nad mořem

CHOGORIJŠTÍ HORALÉ

Vesnička Chogoria na severozápadním úpatí pohoří je turisty dotčena zatím jenom málo, protože většina výstupů se uskutečňuje z opačné strany pohoří. Ale i tady se dají najmout nosiči či průvodci.

Když se tu objeví naše auto, jsme okamžitě středem zájmu. Především mladí muži se snaží živit jako nosiči a mnohým se to daří. Vybíráme si na cestu tři průvodce, kteří prozatím nesou jenom svůj náklad a teprve se uvidí, jestli budeme později potřebovat jejich nosičské služby. Tahle stránka věci ale vypadá dost tristně, protože nám oznamují, že: „Smíme nosit jenom šestnáct kilo!“ A tak začíná zkušební dohadování, které během dalších dní nebude mít konce. Především jde o to, aby se jich na naší výpravě přiživilo co nejvíce, ale nakonec · kdo by jim to mohl zazlívat? Padá tu kosa na kámen, tak jako na mnoha jiných místech zeměkoule, kam se civilizace začala svými chtivými prsty natahovat teprve nedávno: turista, kterého sem nikdo nezval, a domorodec, který se snaží z turisty vytřískat co nejvíce.

Zatímco se dohadujeme, místní střední škola skončí vyučování a po jediné prašné silnici se trousí nekonečný zástup mladíků v uniformě. Nejprve na nás nesměle mávají, a pak zkoušejí užít právě probíranou angličtinu. Ostatní obyvatelé vesničky ale tolik přátelští nejsou a pokusy vyfotografovat si jejich nuzné tržiště odrážejí nadávkami, hrozením pěstmi a odvracením tváří. Nakonec se kolem nás mlčky utvoří pevná hradba ze silných těl místních mladíků a výmluvně nás vyprovodí až k autu. Dobře nám tak.

BAMBUSOVÉ UTRPENÍ

Cestou od dolní brány na nás pradávné božstvo sesílá první zkoušku. Je to vedro, prach, vedro a zase prach. Na „druhou bránu“ je to úmorných dvacet kilometrů, během nichž se nám před očima kromě mžitků míhají také vegetační pásma. Prach na cestě, kterou se plahočíme vzhůru, je nejprve jasně červený, stejný, jakým jsou pokryty všechny domy a rostliny vesniček v údolí. Kolem nás se tyčí neprostupné hradby listnatého pralesa, odkud občas zaskřehotá opice či zazpívá pták. Občas nějaký strom-velikán zaskřípe svým stářím a nosiči jsou ve svých chatrných keckách daleko před námi.

Kolem poledne se začíná měnit barva prachu na cestě a potažmo i na nás na béžovou. Také tmavozelená barva pralesa ustupuje, stejně jako vysoké stromy, nabízející alespoň iluzi stínu. Jsme v pásmu arundinarie neboli horského bambusu. Z dálky prý vypadá jako bledý, mdle zelený pás nad tmavým lesem a pod vřesovišti. Nevím. Zblízka vypadá jako nekonečný prostor posetý desetimetrovými dutými stonky, které ve větru chřestí, hvízdají a pískají, zkrátka se starají vydávat co nejstrašidelnější zvuky. Bambus je vlastně vysoká tráva, která pod sebou znemožňuje růst všech ostatních rostlin. Povrch země pod bambusem je pokryt jen mrtvým listím, drobnými kapradinami, řídkou travičkou a mechem. Bambus roste několik let, pak se vysemení a zůstává stát jako les mrtvých, hnijících stonků. Ty rozvrtává hmyz a proděravělými stonky se pak prohání vítr, který na ně hraje jako na flétnu. Na pořádně rozladěnou flétnu. Kromě slonů a na okraji žijících antilop bongo v bambusu nežijí žádná zvířata, umlká i ptačí zpěv. Zbývá jen kvílení bambusů a nekonečný kopec.

Zdaleka ještě nejsme u cíle, ale nepřátelské bambusy ustupují velkým paloukům porostlým prosovníkem a kontryhelem, které jsou stíněny vysokými stromy · hageniemi. Do nohou se vlévá jakási zapomenutá síla, protože oči se nemohou nabažit toho, co najednou vidí · v dálce se tyčí skalnaté vrcholky hor, podobné si všude na světě. Nedaleko horní brány je turistická lodže, kde se dá dokonce koupit pivo! Mimochodem, keňské pivo není žádná břečka a pyšní se snad nejhezčí etiketou na světě · obrázkem slona před zasněženým vrcholkem hory Mt. Keňa.

HORSKÁ NEMOC

Palouky se střídají s obrovským vřesovcem, který roste do výše až dvaceti metrů a vytváří celé řídké lesy s travnatým podrostem, kde se mohou dobře pást zvířata. Jejich největší zástupce nám kříží cestu. Slon-tulák se houpavým těžkým krokem prochází pár metrů od nás a sem tam oždibne kus větve. Na těch pustých pláních a tváří v tvář vypadá nesrovnatelně větší než v parcích a zoologických zahradách.

Šlapeme výš a spolu se vzduchem ubývá vřesovce. Nahrazují jej skály, hluboké strže a to nejkrásnější, co lze v afrických horách nalézt · senecie a lobelie. Senecie neboli starčeky dorůstají až do výše deseti metrů a připomínají gigantickou kapustu naraženou na drsný svíčkovitý kmen. Růžice listů těchto „kapust“ jsou pokryty jemnými stříbrnými chloupky, které zachycují vlhkost, izolují rostlinu v noci a chrání ji před nebezpečným ultrafialovým zářením.

A to je tu skutečně vydatné. Krémem neošetřená místa jako třeba uši se během jednoho dne spálí, zčervenají a sloupou. Ovšem to není jediný problém, který začíná naši výpravu deptat. Tím hlavním je nadmořská výška, která na „Templu“, kde spíme, činí kolem 4000 m n. m. Někteří z nás začínají pociťovat příznaky horské nemoci, a tak se v noci ze dvou stanů ozývá chrchlání, sípění, zvuky dávení a vůbec všechny příjemnosti, které dokáže tato nebezpečná nemoc způsobit.

Tábořiště leží u tří horských ples, obklopených seneciemi, což v podvečerním sluníčku vytváří neopakovatelně jímavé obrázky. Také tu je plechová bouda, ve které spí další černoští průvodci a nosiči. Je jich tu kolem deseti a všichni nám nakonec nabízejí své služby. Jsem poměrně překvapená jejich slušnou výbavou, bonekanovými bundami počínaje a trekovými pohorkami konče. Zneklidněni těžkým dechem našich dvou nemocných nás naléhavě přesvědčují, že postižení musí okamžitě sestoupit. Váhu svého názoru umocňují sdělením, že před měsícem v těchto místech zemřel německý turista.

Jenomže na sestup je trochu pozdě, protože se na růžově ozářené skalní vrcholky hor náhle snese noc a teplota klesá na minus pět stupňů Celsia. Jsme téměř na rovníku.

LEDOVEC NA ROVNÍKU

Ráno se dělíme na skupinu nemocných, která sestupuje, a na skupinu těch, kteří se pokusí o zdolání vrcholu Lenana.

Mt. Keňa má dva hlavní vrcholy Batian a Nelion (oba téměř 5200 metrů vysoké) a vedlejší vrchol Lenanu (4970 m). Na Batian jako první vylezl v roce 1899 Halford Mackinder a jeho mužstvo se domorodým územím pod horou prodíralo jen s těžkostmi. Až o třicet roků později byl zdolán Nelion dalším Angličanem Ericem Shiptonem. Lenanu zlezl už roku 1899 Campbell Hausburg. V následujících letech dobylo vrchol Lenany mnoho horolezců, ale žádný výstup nebyl tak pozoruhodný, jako výstup tří Italů v období druhé světové války. Tři italští vojáci, internovaní v roce 1943 v britském zajateckém táboře asi 80 km od Mt. Keni, se rozhodli vystoupit na horu. Felice Benuzzi a Givan Balleto byli horolezci-amatéři a třetí ze skupiny Enzo Barsotti byl úplný nováček. Jedinými zdroji poznatků o hoře pro ně byly kusé zprávy z knih z táborové knihovny a pohled na vzdálené horstvo. Šest měsíců shromaždovali proviant a součástky výzbroje · třeba mačky vyrobili z blatníků havarovaného nákladního auta. Jedné noci pak utekli z tábora a navzdory nedostačující výbavě a těžkým podmínkám Lenanu zdolali. Po výstupu se vrátili zpět do tábora a vzdali se. Několik týdnů samovazby, kterou dostali za trest, pak prý snášeli s blaženým vědomím podařeného výstupu.

My nyní stoupáme do pásma skal a prachu, kde slunce pálí obvzlášť nemilosrdně. Na Austrian Hut, nejvýše položené plechové boudě v pohoří, odpočíváme tak dlouho, až se nakonec rozhodneme na vrcholek Lenany, vzdálený sotva půlhodinu výstupu, nejít. Velkou měrou k tomu přispívají nosiči, které si někteří zaplatili. Minutu od minuty zvedají cenu za nesení batohu a diskuse s nimi se podobá jízdě na kolotoči. Dalším sporným bodem je otázka, zdali spěcháme či ne. Nosiči zkouší další trik · prý strašně pospíchají, protože z meteorologické stanice, kam sestupujeme, se musejí ještě týž den vrátit přes horská sedla domů. Přes zjevnou nesmyslnost tohoto plánu se úprkem ženou dolů a ti z nás, kterým nesou batoh, se ženou v obavě o svá zavazadla za nimi. Já mohu zůstat, a ještě chvíli se kochat pohledem na ledovec Lenany. Pouze tři horstva v Africe mají na vrcholcích věčný sníh a led · Keňa, Kilimandžáro a Ruwenzori. A i když slunce praží tak, jak dokáže pražit jenom na rovníku, dívám se na opravdický led a sníh, trochu ušpiněný všudypřítomným prachem.

MINIATURNÍ SLONI

Nekonečným sestupem mezi seneciemi se klopýtavě dokodrcáme k plechové boudě Mackinderova campu. Tady na naše zásoby zaútočí damani. Jsou to zvířátka velká asi jako králík a na první pohled stejně roztomilá. Mají hnědý kožíšek, malé uši a jsou bez ocasu. Jejich tělíčko je zavalité a mají krátké prsty, čtyři na přední a tři na zadní noze. Damani se dělí do tří rodů a všechny jejich druhy kromě jednoho, který zasahuje do Asie, jsou africké. Tvoří samostatný řád, blízký řádu Proboscidea. To znamená, že sloni a tito malí damani, ačkoli jsou si tak nepodobní, jak je to jen možné, jsou pravděpodobně nejbližšími žijícími příbuznými. Damani jsou také údajně jediná zvířata, která dokáží zírat do slunce.

Protože v této chvíli je už obloha beznadějně zatažená a připravená chrstnout na nás něco vody, tuto damanskou vlastnost nemůžeme zkontrolovat. Zato je jisté, že do batohů damani nahlížejí bez skrupulí. V několika minutách se to kolem nás hemží hnědými kožíšky, které zvědavě sledují každý náš pohyb. Jenomže nás čeká ještě mnoho a mnoho výškových metrů sestupu, a tak se nádherným a širokým údolím, které rozřízl potok na dvě části, vydáváme dolů. Senecie a lobelie opět střídá vřesovec a tentokrát i vysoká zelená tráva. A mnoho metrů níž i listnatý les a nakonec příjemné budovy meteorologické stanice. Tam si stavíme stany a v teplém africkém stmívání vzpomínáme na mráz, který vládne v příbytku boha Ngai.  

Category: 1997 / 12

Listuji svými deníky, stránky jsou příjemně zažloutlé, inkoust zhusta rozpitý. S údivem zjišťuji, že za těch šest či sedm let, co pravidelně navštěvuji Jižní Ameriku, jsem již popsal stovky stránek a také namaloval desítky skic, náčrtků a kreseb. Zápisky snad již ani nemusím číst, mám totiž pocit, že jejich obsah dovedu vnímat dotykem, stačí pouhý pohled a dostávám se do jakéhosi „jihoamerického stavu vědomí“. A teprve nyní, doma, mi dochází význam dobře míněného posměšku přítele Eichnera v Ekvádoru: „Ty to máš spočítaný, jseš jasnej Latino a toho se už nezbavíš…“ Zbývá snad jen dodat „maňana a Amen.“

JIHOAMERICKÝ STAV VĚDOMÍ

Jsem jedním ze tří stálých účastníků projektu Moravského zemského muzea, jmenovitě zoologického oddělení této velevážené a starobylé instituce, jehož cíl je patřičně neskromný a ambiciózní: dokumentace vybraných přirozených ekosystémů především v oblasti horního Orinoka. Autem, letadlem, lodí, ale i pěšky s „těžkou polní“ na hřbetě, jsme již zdolali tisíce kilometrů, naše útroby přežily řadu měsíců v Amazonii, nekonečných savanách, močálech plných kajmanů, ale také jsme lapali po dechu ve výškách nad čtyři tisíce metrů mezi andskými sopkami. Stručně shrnuto, je to fantastické, divoké a dnes je za námi také kus dobré práce.

Bývalí přátelé se odsud vrací jako největší nepřátelé, jindy zase jako spojenci na život a na smrt, nic mezi tím… Já mám to štěstí, že se zoology dr. Mirkem Šaldou a dr. Tondou Prouzou patříme mezi ty druhé, a navíc nás posiluje takřka fanatická vášeň a láska k přírodě. Zatímco Mirek s Antoniem systematicky dokumentují např. výskyt ryb v povodí Orinoka, objevují stále nové zástupce místní ichtyofauny, ale také jejich parazitů, já zpravidla dlouhé hodiny vysedávám v pralesním šeru na břehu či v našem bongu (štíhlá, až patnáct metrů dlouhá loď vydlabaná z jediného kmene obřího stromu) a propadám beznaději nad stále vlhkými papíry ve skicáku a rozmočenými tužkami a · snažím se malovat.

MALOVÁNÍ V PŘÍRODĚ

Malování v přírodě má svoje kouzlo, těžko popsatelnou atmosféru, zkrátka je to něco úplně jiného než práce v ateliéru. Zkuste jen udržet v pořádku malířské vybavení, které čítá několik desítek položek (papíry, sady barevných tužek, tužky měkké speciální, barvy různých druhů stejně jako běloby, skalpely, savé hadříky, gumy a spoustu dalších nesmyslů, bez kterých se ovšem při práci neobejdete) v lodi ne širší než jeden metr, ve které několik týdnů žijete se dvěma bordeláři jako jsou moji přátelé, dalšími nejméně dvěma lodníky a indiánským průvodcem (ten je ovšem pořádkumilovný, ví totiž proč!). Zpravidla najdu třeba ponožku, kterou jsem marně hledal již předevčírem a · doprčic · vždyť ta mačeta je tady taky! Nebo: dávej pozor na ty foťáky, mravenečníka, pivo, sáčky s hady a ptáky, na rozsypané špagety, mokrý toaletní papír, mravence… a já jsem to říkal, že ty papoušky nemáme brát, úplně rozcupovali poslední chléb atd. atd. Zkrátka, občas něco najdu, popatlám si obličej smrdutým repelentem, klobouk si narazím až na uši, a také nesmím zapomenout zapnout rukávy košile co nejtěsněji kolem zápěstí, stejně tak kalhoty pečlivě stáhnout do vysokých bot. Teprve potom mají soustředěně útočící roje muchniček smůlu a já se konečně mohu pustit do práce. Když sebou pak hodím a zrovna nenastane průtrž mračen, stihnu za pár hodin třeba kolibříky, jak víří kolem rudého květu helikonie. I když to není zrovna nejlepší příklad, kolibřík má v každém úhlu světla naprosto jiné zbarvení a abych aspoň povrchně zachytil jejich podobu, musel bych každého ptáčka malovat několikrát!

Jsem malířem z povolání a již dvacet let ilustruji knihy o přírodě, zejména zvířatech. Mnohé z těchto knih vyšly u nás, ale také v Británii, Německu, Francii, Holandsku, Polsku a jinde. Pokud však chci svému řemeslu poctivě dostát, je pro mne práce v terénu nezbytností, stejně jako kontakt se živými tvory v jejich přirozeném prostředí. Znáte-li pouze „tvar“ zvířete, znáte málo. Každý živý tvor žije svůj život s delikátně propracovaným systémem instinktů a zvyků, proto sedí třeba právě na této větvi a ne jinde, vychází na pralesní mýtinu pouze v určitou hodinu. Jenom v přírodě se naučíte rozeznávat její hlasy a vůně, na dálku rozpoznat kvákání „němých“ krokodýlů, nebo že právě tudy před chvílí prošla značkující šelma. Toto všechno a ještě mnohem více je živý tvor, a každý malíř mého oboru, byť sebelepší, se vysedáváním u svého pracovního stolu pasuje na pouhého salonního kreslíře, a když se aspoň trochu umíte pohybovat v přírodě, poznáte to hned a na první na pohled!

LLANOS

Zdá se mi, že jednou z předností malování v přírodě je také zvýšená vnímavost k okolnímu prostředí. Často totiž sedím s tužkou v ruce, když se přistihnu, že již drahnou dobu jen tak civím kolem sebe a objevuji stále nové věci. Krajina, ale také jednotlivosti se mi tak doslova zaryjí pod kůži a někdy se stává, že jejích obraz nosím v hlavě celé roky. V mých představách se pak libovolně mohu vracet a dokonce i nyní objevovat další souvislosti, které dříve unikly mé pozornosti. Nebráním se ani subjektivním soudům a jsou místa, která jednoduše mám raději než jiná a ani nepotřebuji vědět proč…

Neděle 9. února 92 …ráno jsme nedočkavě vyrazili přes vyprahlou savanu do pralesa severně od farmy Las Mercedes. Měli jsme totiž v úmyslu dojít až k řece Suripa, která by podle naší chabé mapy neměla být dále než 1,5·2 km. Bohužel lesní porost byl tak neprostupný, že ani s mačetou jsme neměli šanci. Věnovali jsme se proto pozorování ptáků a lovu motýlů. Objevili jsme také pořádného sklípkana a obrovitou jedovatou stonožku Scolopendru. Teprve polední žár nás zahnal zpět do milosrdného stínu naší provizorní laboratoře na farmě. Mám zde proti oknu dokonce stůl jenom pro sebe, hned vedle je pracovní pult se dřezem pro laboratorní práce, Tonda s sebou na zádech dokonce přitáhl bednu s mikroskopem! Působí to velmi zasvěceně a vědecky, místní vaqueros nás očumují oknem a zdá se, že jejich vytržení nad tou exotikou nezná mezí. To tu tedy ještě nebylo!

Po třetí odpoledne jsme na korbě náklaďáku dokodrcali k bažině asi sedm kilometrů na jih. To, co jsme zde zažili, nás úplně zničilo! Všude plno kajmanů, z nichž někteří měli ke třem metrům, od laguny směrem k lesu prchalo několik metr padesát dlouhých leguánů a všude kolem stovky ptáků, včetně pověstných hoacinů. Je to naprosté šílenství, připadám si jak na jiné planetě. Jsem silně rozrušený a mám pocit, že jsem svědkem něčeho naprosto neopakovatelného a zvláštního…

Teprve večer byl čas probrat naše zážitky. Jsme zde vlastně první den a nebýt piva a trochy rumu z našich zásob, asi bychom ani neusnuli. Mimochodem, v hamace se spí překvapivě příjemně a pohodlně!

Pro to vše, ale i pro svou nepopsatelnou divokost, jsem naprosto propadl kouzlu venezuelských llanos a nedovedu si představit, že bych se sem při návštěvě této země znovu a znovu nevracel. Spolu se svými přáteli jsem měl vzácnou příležitost strávit několik týdnů na farmách Las Mercedes a Santa Marta jižně od Barinas při řece Apure a o pár let později v Campo Alegre na řece Quanare poblíž městečka Quanarito. Oblast nedozírných savan je snad ještě méně přístupná než samotná Amazonie, a snad právě proto zůstává stranou zájmu a pro většinu obyvatel Severní Ameriky či Evropy je teritoriem takřka neznámým. Je to jedno z posledních míst, kde snad ani není možné nepotkat velkou anakondu, a kde jaguár je dosud zvíře zcela běžné! Početností fauny llanos jasně vedou nad naprostou většinou ostatních jihoamerických ekosystémů a například amazonský prales, kde při troše štěstí za celý den kolem řeky zahlédnete tukana a pár papoušků, je v tomto ohledu nesrovnatelně chudý. Divoká však zde není jen příroda, ale také svérázní lidé, a tak se zde bez ozbrojené ochrany bohužel nelze volně pohybovat. Až legračně pak působil náš příjezd do Quanarita, neboť v hotelu Gran Colombia nás recepční ještě před setměním zamkl za vysokou zdí a zoufale zapřísahal, abychom se nepokoušeli vystrčit ven ani nos! Také klima je zde velmi náročné, podobná vedra jsem zažil snad jen v centrální Sahaře, ale zkušení cestovatelé a dobrodruzi vědí, že tam, kde je to nejkrásnější, je to také nejstrašnější…

Ve své knize „Tam, kde loví jaguár“ popisuji autentické zážitky z pobytu na řece Orinoko, od pramenů až po ústí do Atlantického oceánu, přičemž llanos vlastně tvoří střední část povodí řeky. Ostatně není náhodou, že právě llanos zde vedle Amazonie věnuji nejrozsáhlejší kapitolu a mohu proto některá fakta ocitovat přímo z této knihy:

Llanos ve Venezuele tvoří centrální nížinu, na severu ohraničenou řetězem And a na jihu Guayanskou vysočinu. Z geomorfologického hlediska lze tuto oblast charakterizovat jako aluviální pláň, která se počala formovat asi před jedním milionem let, a je tedy spolu s deltou řeky Orinoko geologicky nejmladším územím Venezuely. Je to ovšem při své obrovské rozloze oblast velmi rozmanitá a můžeme proto rozlišit zhruba čtyři odlišné llanos. Na západě, směrem k hranicím s Kolumbií, se rozprostírají takzvané západní llanos (51 000 km2), které veletok Apure dělí od llanos jižních (74 000 km2). Centrální a východní llanos (113 000 km2) se táhnou podél Orinoka směrem k atlantickému pobřeží.

Camilo v Apure, jsou skutečně nádherné a jejich návštěva patří k těm nejúchvatnějším zážitkům. Již sama existence matas a jiných, tu a tam roztroušených lesů a houštin napovídá, že llanos netvoří uniformní ekosystém. Naopak, pestrost krajiny protkané řekami, bažinami a lagunami je spolu s přítomností člověka ohromující.

Navštívili jsme zde několik lokalit a například v mělké vodě rozlehlé vysychající laguny poblíž ranče Campo Alegre jsme pozorovali tisíce brodivých i jiných ptáků, mezi kterými se nejvíce vyjímali bílí čápi maguarí, kterých jsme napočítali na šest set. Hojně je zde zastoupen také zoboun černý. Odhadujeme počet lovících či odpočívajících ptáků tohoto druhu na osm set. Do stovek jdou také počty volavek bílých, ibisů lesních či nádherných a majestátných čápů jabiru. Kanál kolem laguny je plný kajmanů, v husté vegetaci kolem se pasou skupinky kapybar. Podle domorodců však jejich počet v posledních letech silně poklesl, což je údajně příčinou decimování dobytka jaguáry, pro které jsou tito hlodavci důležitou součástí potravy. Šelmy zde ročně strhnou přes sto býků a farmáři jim proto vyhlásili nemilosrdný boj. Štvou je se psy do korun stromů, kde jsou pak snadnou kořistí střelců. A mám-li věřit tvrzení Juana Lopeze de Ceballos, syna majitele ranče, jenom za posledních asi pět měsíců jich on sám skolil sedm…

Již při práci na citované knize jsem sváděl bolestný vnitřní boj, kolik zvířat vlastně mohu zmínit, a která vynechat. V opačném případě by se totiž text o savaně změnil na sáhodlouhý a stejně neúplný seznam živočichů, a proto případné zájemce odkazuji na odbornou literaturu… Jeden druh však opomenout nemohu, poněvadž nepozemsky působící rudě zbarvený ibis nachový · domorodci mu říkají Corocoro Eldorado · se nám stal neoficiálním symbolem Jižní Ameriky. Početná hejna těchto ptáků, spolu s bělostnými volavkami i z té nejzapadlejší bažiny vytvoří pohled nepopsatelné krásy.

Naše zoologické výzkumy v llanos přinesly zajímavé výsledky a také v mém malířském bloku utěšeně přibývaly kresby mnoha místních, zejména ptačích obyvatel. Právě tyto skicy a kresby mi pak byly neocenitelným zdrojem inspirace při práci na knize „Jaguár“. Malování v terénu je činností docela vzrušující, často jsem však právě v llanos propadal zuřivosti, neboť ve vražedném únorovém žáru mi barva na štětci zasychala ještě dříve, než jsem ji stačil nanést na papír. Vzpomínám si také, že při první návštěvě na ranči Las Mercedes jsem se marně pokoušel „ulovit“ krásného tyranovce purpurového. Asi po deseti dnech marného snažení si párek těchto milých ptáčků zvolil větvičku přímo před mým oknem za jedno z míst pravidelného odpočinku na okružní cestě po svém teritoriu. Nachystal jsem si papír i barvy a vždy, když se objevili, jsem rychle udělal pár tahů štětcem, takže je nakonec ve svém bloku mám také.

Jak jsem již naznačil, život v llanos je svérázný, může být i nebezpečný, a pokud toužíte po dobrodružství, jste zde na správné adrese. Zajímaví, někdy poněkud divoce vyhlížející obyvatelé savany sice neoplývají nejlepší pověstí, ale pokud si je získáte na svou stranu, máte vyhráno! Dovedou se pohybovat tiše, někdy působí jako převtělení šelmy. Zjeví se náhle v záři večerního ohně, často bosí a v otrhaných šatech, s neopakovatelně uhrančivým pohledem si na chvíli dřepnou vedle vás, ve vyhublých pažích svírají pušku s mohutnou hlavní, aby stejně znenadání opět jako duchové splynuli s temnou savanou. Mnohé z nich už známe a jsme opravdu rádi, že nás považují za své přátele… Ostatně obezřetnost se zde vyplatí doslova na každém kroku. Koncentrace smrtelně jedovatých chřestýšů, křovináčů či pestrých korálovců je skutečným mementem a jednou z nejčastějších příčin úmrtí (ostatně přirozenou smrtí zde prý zemře jen málokterý muž a ženy zde téměř nežijí). Dosud hojné a často obrovité anakondy naopak působí poměrně neškodně, i když nám také, zvláště zpočátku, naháněly strach. Jednou jsme se klacky pokoušeli z bahna vypíchat menší kajmany pro filmování a nevědomky jsme napíchli asi sedmimetrového hada. Zprvu jsme vůbec nechápali, co se to vlastně stalo, avšak mohutné erupce bahna spolu se zmateně pobíhajícími kajmany nás zahnaly na útěk. Teprve z uctivé vzdálenosti jsme s úžasem sledovali tělo mohutné anakondy, která se pomalu odplazila do úkrytu. O podobně humorné zážitky zde vůbec není nouze. Při své poslední návštěvě llanos jsem spolu s přáteli pobýval na zmíněné farmě Campo Alegre. Vybavení usedlosti bylo velmi prosté, bez elektřiny, pouze holé zdi a k jídlu dnes a denně černé fazole a sušená flákota hovězího. Kvůli bezpečí jsme na noc zůstávali uvnitř stavení spolu s vaqueros, avšak jejich bojoví kohouti řvali tak příšerně, že jsem se rozhodl raději obětovat život a svou hamaku si uvázal mezi palmy asi sto kroků dále. S mačetou a svítilnou v lůžku a třemi menšími anakondami v pytlích pod ním, jsem nemohl usnout. Navíc jsem slyšel, že jeden z hadů se prokousal ven. Neměl jsem odvahu lovit ho potmě, chtěl jsem se pouze s baterkou přesvědčit, kterým směrem se plazí, abych ho případně mohl ráno s Mirkem vystopovat. Vyskočil jsem z lůžka jen v teniskách a trenýrkách a neušel snad ani tři kroky, když se kolem mne prohnal nějaký velký tvor. Náležitě vyděšen jsem v kuželu světla svítilny zahlédl snad dva a půl metru dlouhého mravenečníka. Zvíře se zastavilo a pak zvědavě vykročilo směrem ke mně. Zírali jsme jeden na druhého z bezprostřední blízkosti, mravenečník vyluzoval mlaskavé zvuky a šlehal dlouhým hadovitým jazykem. Přestože jsme byli před těmito tvory · a zvláště před jejich mohutnými pařáty · varováni, neodolal jsem pokušení a chvíli s ním klusal savanou, docela zvolna, neboť můj nový přítel se mě bál pramálo. K mému překvapení se k mé hamace vracel každou noc. Byl jsem už ovšem připraven, a tak jsme vyrazili… Když si na ty noční běhy vzpomenu, musím se smát. Takového kumpána jsem tedy ještě neměl!

Čtvrtek 20. února 1992 …Suripa je lemována neprostupnou galerií pralesa. Na strmých březích i ve větvích nad vodou se vyhřívají doslova stovky leguánů. Meandrující řeka místy tvoří písečné pláže, na kterých se sluní odhadem dvě až tři stovky kondorů havranovitých a v černém moři jejich těl září bílý šat ojedinělých kondorů královských. Kolem loďky „vzdychá“ sedm sladkovodních delfínů, inií amazonských, ale naši pozornost upoutali kamišové růžkatí, kteří na břehu předvádí své svatební tance. Nádherní jsou také zobouni černí, z nichž někteří brázdí svou spodní kýlovitou čelistí hladinu řeky a loví ryby. Nad hlavami nám krouží mraky hlasitě hvízdajících kachen podzimních, ale také volavky, kormoráni, ledňáčci, modré vlaštovky a mnoho dalších opeřenců. Asi po hodině jízdy proti proudu se řeka rozdvojuje. Míříme doprava, do úzkého ramene Suripaita. Prales kolem nás je nyní opravdu divukrásný a svěží bujná zeleň přímo exploduje v gejzírech nejbizarnějších tvarů.

Cestou zpět náš lodník stačil vyplenit další želví hnízda, a některá vajíčka vysrkl syrová. Želvy tereky jsou ostatně všude kolem, zejména na kmenech stromů padlých do vody. Jsou šedohnědé a dost velké (30·40 cm).

Tu a tam míjíme osamělá přístřeší domorodců. U jednoho z nich, na malebném ostrůvku, jsme na chvíli zakotvili. V chatrči, vlastně jen stříšce z palmového listí, jako poustevník přebývá menší podsaditý muž. Má zde jen pár kotlíků, jednoduché ohniště a nic víc. Teprve po chvíli si uvědomuji, že mu v zápěstí chybí pravá ruka.

Řeka Suripa protéká také podél okraje již zmíněného pralesa Ticoporo, jehož návštěva bezesporu patřila k vrcholným zážitkům našeho pobytu v llanos. Korunami stromů se neslo bučení vřešťanů, zahlédli jsme také tlupu malp plačtivých. Odnášíme si odsud také neodbytný suvenýr v podobě nesčetných klíšťat a roztočů. Je jich tolik, že je z těla oškrabujeme nožem. Jako lék přinášející aspoň dočasnou úlevu se osvědčila obyčejná jodová tinktura.

MÁME SBALENO

Po stole mám rozloženy poslední kresby, ještě kontroluji detaily a znovu zrakem spočinu na velké malbě hoacina, prazvláštního ptáka, kterého jsem do různých knih maloval již několikrát, ale až teď jsem se s ním setkal „in natura“. V duchu se omlouvám všem čtenářům, neboť teprve nyní vidím, kolika chyb a nepřesností jsem se dopustil…

Neděle 21. dubna 1996 …máme sbaleno a čekáme na přílet letadla. Dlouhou chvíli si krátíme zevlováním u bahnitého napajedla. Carlos skutečně splnil svůj slib a přiletěl přesně, a to vše za jedinou kresbu! Pomalu si toho svého čmrkání začnu považovat… Letadýlko jsme k prasknutí naládovali svými zavazadly, zbylá dvě místečka jsme obsadili spolu s Mirkem a po troše poskakování mezi kravami jsme se konečně vznesli až do oblak. Ovšem ne zas tak vysoko, aby ještě nad námi elegantně nekroužil statný jabiru. Let trval neuvěřitelných pouhých sedmdesát minut, a my měli jedinečnou příležitost zhlédnout široké llanos z ptačího pohledu. Početné polovyschlé řeky se ve smyčkách kroutí v očekávání prvních kapek deště, aby se jako anakondy probudily do své obvyklé mohutnosti a vrátily život vyprahlému kraji. Čtyřicet kilometrů z letiště do Caracasu jsme Carlosovým luxusním bourákem prosvištěli v několika minutách. Teprve u vrat naší vily na mne plnou silou dolehl balvan devastujícího kontrastu mezi rozlehlou divokostí llanos a marnivým přepychem čtvrti Country Club. Nemohu se zbavit sílící úzkosti, připadám si jako vetřelec, který omylem přiletěl z jiné planety. Teplá a čistá voda ve sprše (sprcha!) mi stéká po hlavě, ale uvnitř se to mele a hrozí výbuchem. Nemůžu si jaksi srovnat, že ještě před dvěma hodinami jsem bosý a špinavý počítal s Mirkem kajmany v napajedle (mimochodem, bylo jich sto čtyřicet osm na ploše nějakých třiceti metrů čtverečních) asi tisíc kilometrů odsud. Kdosi volá, jestli si dáme jídlo hned nebo až potom. Je to jako pitomá kocovina… Pane Bože, co tady vlastně dělám?  

Category: 1997 / 12

Tolik legend během jediného roku, to se nepodařilo od Presleyho časů snad nikomu. Andrea Bocelli je ani nemusí vymýšlet · rodí se sami. Slepý zpěvák s hlasem operního tenora a schopností zpívat pop hity, to už je ideální story pro titulní stránky.

Třeba to, jak byl objeven. Slavná italská rocková legenda Zucchero, proslulá obrovským hitem Una Donna z roku 1991, hledala někoho pro nový duet, který pro ni napsal sám Bono z U2. Mezi desítkami demosnímků úplně zazářil právě hlas Bocelliho. Zucchero ale mířil výše · chtěl, aby s ním píseň nazpíval sám velký Luciano Pavarotti. Aby ho přesvědčil, poslal mu kazetu s Bocelliho verzí. Pavarotti se ozval vzápětí: „Nemá smysl, abych to zpíval já. Ten neznámý mladík je geniální.“ Nakonec Pavarotti podlehl přemlouvání a skladbu Miserere se Zuccherem natočil. Ale ani Bocelli nepřišel zkrátka · Pavarotti a Zucchero se stali jeho patrony a pomohli mu s prvními kroky v hudebním byznysu. Na jednom z koncertů, které pořádá každoročně božský Luciano v Modeně, mohl tehdy ještě málo známý Bocelli vystoupit po boku takových osobností jako zpěvák Bryan Adams nebo slavný harfeník Andreas Wollenweider.

Když byl objeven, psal se rok 1993, a tehdy čtyřiatřicetiletý slepý Bocelli, doktor práv z univerzity v Pise, působil už rok jako obhájce. Když pak dostal s podporou svých patronů první nabídku k profesionální pěvecké kariéře, nezaváhal prý ani minutu. Hudba byla již od dětství celým jeho životem.

Většina posluchačů se domnívá, že proslulost získal Bocelli až po listopadu 1996, kdy zazpíval s muzikálovou divou Sarah Brightmanovou proslulou píseň Time To Say Goodbye (Con Te Partiro) na posledním zápase německé boxerské legendy Henry Maskeho. Jenže v té době už měl za sebou tři alba, úspěšná nejen v rodné Itálii, ale i v Beneluxu a středomořských zemích. Zvláště to třetí, které bylo věnováno nejkrásnějším italským písním, s nimiž odcházeli jeho rodáci na začátku století do americké emigrace, získalo velký respekt i u kritiky. Samozřejmě, že účast na tak velké a sdělovacími prostředky ostře sledované akci jako je poslední zápas nejslavnějšího německého sportovce devadesátých let, který sledovalo v televizi 20 milionů německých diváků, měla velký význam. Pomohla upozornit na talentovaného pěvce největší kontinentální hudební trh. Píseň sama ale existuje o něco déle. Bocelli ji natočil už na své druhé album a v Itálii byla velkým hitem. Sarah Brightmanová ji prý v této verzi slyšela v restauraci, kde byla s přáteli na obědě. „Všichni jsme tehdy ztuhli. Tak úžasné spojení krásné písně s krásným hlasem slyší člověk jen párkrát v životě,“ vyprávěla po vystoupení a její příběh je možno potvrdit z českých zkušeností. Když Frekvence 1 jako první u nás zařadila skladbu v lednu roku 1997 do vysílání, několik hodin se netrhly telefony s dotazy, co to bylo. A do konce letošního roku se prodalo přes sto tisíc nosičů jeho alba Romanza, což je v našich podmínkách množství, které se podaří prodat zahraničnímu umělci jen výjimečně.  

Category: 1997 / 12

Pražskou Jungmannovu ulici zná snad každý. Ale zřejmě málokdo by tu hledal místo, kde se vyrábějí housle. A to ne housle ledajaké, nýbrž soudobá světová špička. Už při vstupu do rodinného ateliéru vás nadchne atmosféra tvořená vůní dřeva, tichem přerušovaným jen tikáním hodin, jaksi „nepatřičná“ v této části Prahy… Přemysl Otakar Špidlen tu se svým synem pracuje již mnoho let. V Praze měli dílnu v Křížovnické ulici, potom rodina koupila dům v Jungmannové, kde Špidlenovi tvoří své nástroje od konce války dodnes.

ÚSPĚCHY

Nejprestižnější houslařská soutěž se koná každé čtyři roky v německém Mittenwaldu. Do té letošní bylo přihlášeno 165 houslí, které posuzovali renomovaní odborníci z celého světa. Zvítězil Jan Špidlen, který se soutěže účastnil již podruhé.

„V soutěži si získáte jméno a zároveň je soutěž důkazem kvalitní práce,“ říká. A letos na podzim se chystá pokořit italskou Cremonu!

HISTORIE

„Rodinná houslařská tradice sahá až do minulého století,“ vypráví Jan Špidlen. „My jako rodina pocházíme z takzvané krkonošské větve, přesněji z krkonošské houslařské školy, kterou založil Věnceslav Metelka. To bylo v kraji ,zapadlých vlastenců?, jak je popisuje Rais. Vesměs tu byli tkalci a zemědělci. Školní učitel Metelka se tam poprvé začal zabývat houslemi. Nejdříve je opravoval a později se pustil do jejich výroby. Jeho potomci ho následovali, a tak založil místní houslařskou tradici. Mezi tím bylo několik generací, z nichž pochází i můj pradědeček František Špidlen, který se narodil ve Sklenařicích v Podkrkonoší. Pradědeček František potom odjel do Moskvy, kde se dostal na světovou houslařskou špičku. Vyhrál konkurz do carské konzervatoře a stal se houslařem carského dvora. Při tom všem měl ještě svůj obchod. Když se vrátil do Čech, byl už pan Někdo. Firmu po něm převzal synovec, jehož někteří potomci žijí v Moskvě dodnes. Svého syna Otakara, mého otce, vyučil v Praze a založil tu také svou pražskou firmu, v níž my pokračujeme jakožto čtvrtá generace.“

Pro Jana Špidlena nebylo lehké stát se houslařem. Po ukončení základní školy se musel rozhodnout, jakým směrem pokračovat ve studiích. Houslařská škola u nás nebyla, existovalo pouze houslařské učiliště, které spadalo pod továrnu, v níž se sériově vyráběly housle. Rodiče nakonec dali Jana na střední umělecko průmyslovou školu, kde studoval obor řezbář. Tam byl dva roky, potom přerušil studium a odjel na roční studijní stáž do Německa. „Naši tehdy v době komunismu vydupali přes různé konexe možnost ročního pobytu v německém Mittenwaldu, kde jsem chodil do školy. Potom jsem dodělal SUPŠ a již při škole jsem pracoval s tátou. V Německu jsem získal základy a otec mě pak mohl učit své vlastní fígle. V roce 1987 jsem odmaturoval a v roce 1989 jsem odjel téměř na rok do Londýna k jedné obchodnické a restaurátorské firmě, která opravuje ty nejlepší nástroje, jako například stradivárky. Ze zkušeností odtamtud čerpám dodnes. Měl jsem tam možnost půjčit si po práci z trezoru housle Gurneriho (pojmenované Vieuxtemps z roku 1741), patřící mezi nejvzácnější kusy na světě. Udělal jsem tenkrát jejich kopii · dnes na ni hraje Josef Suk…“

Špidlenovi vyrábějí v ateliéru hlavně housle a violu. Čelo vyrobil Jan zatím jen jedno. Basy nedělají, už kvůli velikosti. „Ještě před Anglií jsem udělal zkoušky do klubu umělců houslařů, což je takový spolek v Čechách, který vznikl v padesátých letech, kdy se potírala všechna soukromá umělecká řemesla. Proto, aby houslaři mohli soukromě pokračovat, se takto sdružili a byli zařazeni pod ministerstvo kultury,“ vypráví Jan Špidlen. „Jinak bych tehdy musel pracovat v nějakém podniku nebo nedělat tento obor vůbec. Klub má dnes okolo pětapadesáti členů. Být v něm je něco jako mít titul Mistra.“

V současné době může housle vyrábět každý, proto se členové klubu umělců houslařů snaží vytvořit instituci, která by garantovala kvalitu.

VÝROBA

Dodnes vyrobil Jan Špidlen již osmadvacet houslí a o všech si vede přesný záznam. Pracuje pouze na zakázku · poptávka je vyšší, než může sám pokrýt · a již dnes má zakázky na tři roky dopředu. Za rok je schopen vyrobit troje až čtvery housle.

Dřevo na výrobu houslí se dědí · v tom mají výhodu houslařské rodiny. Jan Špidlen má nějaké dřevo ještě po pradědovi a větší část · nakupovanou někdy po válce · po dědovi. Po nákupu se dřevo skladuje, zraje a čeká. S výrobou se pak začíná od boku nástroje. Spodní deska se dělá z javoru a vršek ze smrku. Jednotlivé díly, které se ohýbají za pomoci forem, musí být všude stejně silné. Na závěr se housle lakují, což je nejdůležitější operace. Struny se kupují, kolíčky a podbradky také.

„Já vyrobím tělo s krkem, kolíčky se potom upraví a napasují do houslí,“ vysvětluje Jan.

Houslí je prý možné za rok udělat třeba i dvacet, podle toho ale vypadají. Jan tvoří s maximální pečlivostí, a jak sám říká, je možná až přehnaný perfekcionalista. S nářadím na výrobu je to podobné jako s dřevem · dědí se. Například dláta má Jan po houslaři Mrkvičkovi, který již zemřel. Janův otec má pracovní stůl ještě po pradědovi. „Když dědeček přijel z Moskvy roku 1909, nechal vyrobit tenhle ponk, který stál nejdříve v Křížovnické ulici a po přestěhování tady v Jungmannce, kde byl dřív společně s dílnou i obchod s hudebninami. Komunisti nám barák sebrali a tátovi tenkrát nechali jenom jednu místnost, kde vlastně po celý život pracoval. Místo dnešní dílny bylo tenkrát kadeřnictví,“ vzpomíná houslař Špidlen starší.

Konkurenci Jan nepociťuje, s kolegy houslaři vychází dobře a zákazníky si navzájem nepřetahují. On sám má většinu zákazníků ze zahraničí, kteří sem jezdí už za jménem.

„Otec dělal housle pro Yehudiho, za první republiky byli našimi zákazníky Kubelík nebo Váša Příhoda. Z poslední doby třeba Josef Suk, který má housle ode mne i od táty. Ivan Ženatý má jedny od táty. Já jich v Čechách moc nemám, většina se prodala do zahraničí,“ říká.

SOUTĚŽE

Houslařských soutěží se Jan účastní stejně aktivně jako jeho otec. Hodnotí se práce a zvuk. Zvuk se dál dělí na ozev, nosnost a charakter. Soutěže jsou anonymní, to znamená, že se neví, kdo které housle vyrobil · každé dostanou číslo, pod kterým soutěží. Většinou probíhají tři kola, mezi nimiž se pro zachování maximální objektivity housle přečíslovávají. U nás v Náchodě se poprvé zkoušel systém nový, kdy porotci znají jména výrobců a tento způsob se podle Jana také velice osvědčil: „Soutěž trvala celý týden a moc se mi to líbilo · už z toho hlediska, že bylo možné s porotci diskutovat o jednotlivých houslích. Soutěž je pak taková živější.“

CENA

Cena houslí bývá různá. Záleží na výrobci. Nejlevnější housle jsou ty tovární a nejdražší jsou staré italské. Cenové rozpětí mezi nimi je obrovské. „Ty nejobyčejnější stojí pár tisícovek a ty nejdražší milion dolarů. Lidé, kteří se zajímají o jejich ceny, sledují zároveň aukce, a to je již samostatný obor · obchod s houslemi.“

TVARY

Housle se dnes dají považovat za něco dokonalého, protože jejich tvar se tři sta let nezměnil. Existují různé modely, lišící se pouze detaily. Možná v budoucnu proniknou do masové výroby nové materiály, jako třeba uhlíková vlákna, se kterými se již dnes dělají různé zkoušky. Má to určitě své výhody, ale dřevo je dřevo. Svět muzikantů je dost konzervativní a jen těžko si lze představit, jak někdo hraje na karbonové housle.

Jan Špidlen sám také hraje. Učil se v „lidušce“, ale se žádnou kariérou houslisty nepočítá. Hraje především pro vlastní potěšení a potřebu. Mimo houslí se hodně věnuje sportu · říká, že jde asi o vášeň po rodičích: „Máma jezdila na kajaku, táta na lyžích, a já jezdím na horském kole, na surfu a také na snowboardu. Na surfu byl můj největší úspěch titul mistra republiky v roce 1988·89. Většina mých kamarádů jsou sportovci, a je to takový můj druhý svět. Největším kontrastem k houslařskému světu jsou pro mne snowboardové závody.“ V houslařském ateliéru Špidlenů vznikají další housle, které budou hotovy tak za dva měsíce. Na chvíli ale Jan práci odloží, aby přivítal manželku s nedávno narozeným synem Františkem. Zdá se, že houslařské dřevo rodu Špidlenů má dalšího dědice…  

Category: 1997 / 12

Je chladné sychravé podzimní ráno. Netrpělivě přešlapujeme před červenobílou závorou, která odděluje letiště Aeroklubu Praha · Letňany od okolního světa. Na to, že právě odtud byl plánován odlet vzducholodě, zde byl podezřelý klid a prázdno. Zapochybovali jsme. Vtíravé vlhko znepříjemňuje čekání. „Nejste ti pánové z Koktejlu?“ volá na nás mladá žena v teplé zimní bundě. Sláva oddechli jsme si. . . . . .

Zpráva, kterou nám sympatická žena tlumočila, však nebyla nijak potěšující. Odlet má být kvůli nepřízni počasí ještě asi o hodinu odložen. Inu, nic nenaděláme, mlha byla tak hustá, že by se dala „krájet“. Ani druhý pokus nebyl úspěšný. Praha je přikryta mlžným oparem.

Nakonec jsme se přece jen oba dočkali. Dva piloti, kteří se později vrátili ze zkušebního letu potvrdili, že počasí splňuje podmínky pro absolvování vyhlídkového letu.

Vzducholoď, kterou měli Pražané i návštěvníci matky měst obdivovat na obloze, vznikla pod rukama konstruktérů firmy American Blimp Corporation (ABC) ve státě Oregon. Mimochodem slovíčko „blimp“ napovídá, že firma se zabývá výrobou neztužených vzducholodí. To znamená, že na rozdíl od Zeppelin Luftschifftechnik GmbH, nevyrábí nosné balony z tuhých materiálů.

Stojím před největším „doutníkem“ jaký jsem dosud viděl. Na obou bocích má obrovité nápisy „Ballantine?s“ na modrém pozadí. Pod nosným balonem je zavěšena bělostná gondola. Interiér tvoří kromě přístrojové desky ještě pět sedadel.

Firma ABC vznikla teprve v osmdesátých letech. Tehdy, byla založena dvěma fandy vzducholodí, kteří kolem sebe shromáždili další spolupracovníky. Již od vzniku firmy bylo krédem společnosti stavět lehké vzducholodě, které by se daly kompletovat přímo na zelené louce. Sloužit by potom měly především k reklamním účelům.

STARTUJE ABC

Devátého dubna roku 1988 vzlétl první model z konstrukční dílny American Blimp Corporation A-50. Ten byl stejně jako následující nenáročný na údržbu, avšak schopen dlouhých přeletů napříč kontinentem. Na produkci všech vzducholodí společnosti ABC se nemalou měrou podílí i firma Raven Industries, která dodává materiál a výrobu nosných obalů. Ty jsou zhotoveny ze speciálního zpevněného materiálu (uretanu).

Vnitřní balonet, který je plněn vzduchem a slouží pro udržení přetlaku nosného plynu v obalu, je vyroben z klasického uretanu. Materiál je zvlášť silný v přední a ocasní části. Bez zajímavostí není, že životnost takto složitého obalu je pouhé tři roky.

Následoval typ A-60, z jehož většího „brášky“ A-60+ jsme měli možnost vidět Prahu z ptačí perspektivy. Kinetickou energii tomuto „létátku“ dodávají dva čtyřválcové motory s dřevěnými vrtulemi. Stejné motory používají ultra lehká letadla. Motory dokáží přinutit „monstrum“ letět rychlostí až 100 kilometrů za hodinu. Běžná cestovní rychlost je však pouze 65 kilometrů za hodinu. Zásoba paliva umožňuje stroji lehčímu než vzduch strávit ve vzduchu až 15 hodin.

Ovládání výšky a směru vzducholodi má „na svědomí“ lankové řízení ze sedadla pilota. Směrová kormidla se ovládají pedály nožního řízení, výškové kormidlo kolem umístěným mezi sedadly. Levou rukou pilot ovládá motory stejným rumpálem napravo. Ve skutečnosti to vypadá, jako když muž na předním sedadle ustavičně „šlape zelí“ a jede na invalidním vozíku. Celosvětově jsou piloti vzducholodí „ohroženým druhem“, je jich dokonce méně než kosmonautů. Jen jedna jediná noha podvozku osazená dvojicí kol slouží k hladkému přistání.

VZDUCHOLOĎ V PRAZE

Vzducholoď Ballantine?s přiletěla do našeho hlavního města letos již podruhé. Bez zajímavosti přitom rozhodně není ani fakt, že přiletěla z Londýna „po vlastní ose“. Totiž let Londýn · Praha trval celé dlouhé čtyři dny s mezipřistáním v Německu, Francii a rovněž také Anglii. Spolu se vzducholodí přiletětla i posádka složená z velitele a pilota, který prováděl následující vyhlídkové lety.

Překvapující pro mne bylo zjištění, že velitel vzducholodě zajišťuje především pozemní operace. Myslím tím pozemní manipulace, zvláště při přistání, od zachycení lodě přes její vedení až po její ukotvení. Celá operace je dosti náročná na organizaci a koordinaci jednotlivých členů týmu. Bylo velice zajímavé sledovat souhru několika párů zkušených rukou.

S posádkou vzdušného korábu na místo určení dorazila i početná skupina techniků. Ti však dojeli po pevné zemi, aby předem na letišti v Praze · Letňanech rozbili dočasný stan. Kromě nezbytného kotevního stožáru s sebou přivezli i zásobu paliva, menší sklad náhradních dílů a další vybavení.

NAD PRAHOU

Mlha se rozplynula. Usedám na tmavě modré sedadlo k okénku za pilota po jeho pravici. Se zájmem sleduji práci pozemního týmu při navádění tělesa na start. Zanedlouho už přítažná lana „bezvládně“ visí ve vzduchu. Pilot přidává plyn, nabíráme rychlost i výšku. Hluk motorů nedovoluje ústní kontakt s pilotem ani s ostatními cestujícími. Musíme využít instalovaného systému sluchátek s malými mikrofony, stejných jaké používají piloti letadel.

Vzducholoď je obdivuhodně stabilní, neklepe se, nevibruje jen plynule stoupá. Netrvalo dlouho a travnatá letištní plocha se ztrácí z dohledu. Pod námi zůstávají prosecké paneláky, Libeň a po několika minutách už kroužíme nad Prašnou bránou a Staroměstským náměstím. Vše vidíme dobře jako „na dlani“.

Odhaduji, že jsme ve výšce asi sto metrů. Z této výšky je ještě patrný mlžný opar, ale doufám, že mi nezkazí zážitek. A opravdu, slunce již bylo vysoko a onen opar dodával Praze zvláštní atmosféru. Tak trochu tajemnou.

Pilot nenápadně velkým obloukem vrací vzducholoď zpět. Vracíme se. Znovu vidím památník na vrchu Vítkov a v dáli plochu kbelského letiště. Po nízkém přeletu nad letištěm dosedáme na místo odkud jsme se před třiceti minutami vznesli. Ke slovu se opět dostala přítažná lana a zkušený personál. Nezbývá než poděkovat posádce za neobvyklý a jistě nezapomenutelný zážitek. Neskromně jsem si posteskl, že let nad osvětlenou noční Prahou by byl výjimečný.  

Category: 1997 / 12

Moře je neklidné. Pozlacené se vzdouvá pod zapadajícím sluncem. Silný vítr strhává z hřebenů vln prozářenou vodní tříšť. Rudý kotouč těsně nad obzorem mění tvar a vypadá jako obrovský plovoucí ragbyový míč. Pak se náhle s překvapující rychlostí potopí. Moře rázem ztmavlo a stalo se nepřívětivým. Ochladilo se. Rozhlížím se kolem sebe a stále silněji si uvědomuji, že jsem tu úplně sám. Mám hlad a lahev na vodu je prázdná. Bolest v levé noze zesiluje, nemohu se na ni postavit. Nad Egejským mořem se rychle stmívá. Na rozsvíceném displeji svého satelitního GPS přijímače vidím, že od tureckého pobřeží mne dělí něco přes osm mil. Sedím na surfu a zvažuji co dál…

Do této nezáviděníhodné situace jsem se dostal 23. července mezi řeckým ostrovem Lesbos a tureckým mysem Karaburun. Spolu se dvěma přáteli jsme v rámci sportovní expedice Detur chtěli postupně obeplout jihozápadní pobřeží Turecka. Problémy spojené s navigací jsem vyřešili jednoduše, každý z nás měl svůj GPS přijímač · zvolili jsme MAGELLAN 3000 XL. Já měl ještě navíc malou vysílačku, kamarádi na břehu druhou…

Naše plavba byla závislá na pravidelném termickém větru Melterni, který se v létě Egejským mořem prohání s přesností japonských rychlovlaků. Jenže počasí bylo letos v Evropě tak bláznivé, že i tento jindy tak přesný větrný expres nejel a nejel. Na startu první etapy z Bademli (39?40?00??N, 026?28?30??E) do Karaburun (38?40?00??N, 026?28?30??E) jsme na něj čekali celý týden, a když konečně Melterni zafoukal tím správným směrem, ihned jsme vypluli. Předpokládali jsme, že trasu dlouhou 26 mil (necelých 50 km) urazíme za tři až čtyři hodiny. Jenže naše výpočty vůbec nevyšly.

Již po hodině plavby jsem si uvědomil, a GPS přijímač to jasně potvrdil, že plujeme pomaleji, než plánujeme. Způsobily to stále se zvětšující vlny, které se na nás valily z otevřeného moře. Zpočátku nás před nimi částečně chránil ostrov Lesbos, ale když jsme ho minuli, vychutnávali jsme si je plnými a slanými doušky. Také vítr změnil směr a velmi nám tím ztížil další plavbu. Jeli jsme na plovácích P2 XANTOS 310, na kterých se udržet v zadobočním kurzu ve slabším větru a velkých vlnách bylo stále obtížnější. Během dne jsme se každou celou hodinu ve vodě sešli , dohodli další kurz a pak zase hodinu pluli k cíli. Teď, asi hodinu před západem slunce, jsme byli všichni tři značně vyčerpáni, odometr na GPS ukazoval, že jsme již upluli 38 mil (70 km) a břeh je ještě daleko…

Zvedáme plachty a vyrážíme na poslední část plavby, která se však mohla stát pro kohokoli z nás tou opravdu poslední. První startuje Petr, dostává ve větrném poryvu plovák do skluzu a za chvíli ho už nevidím. Já mám ale smůlu, při startu mě shodila velká vlna, levá noha se mi zasekla v poutku na plováku a jeden z prstů ten tlak nevydržel, pěkně v něm křuplo. Teď na něj hledím a pozoruji, jak rychle mění barvu i objem, už je velký jako palec. Ani Honza není „v pohodě“, má poměrně silné brýle na dálku, jenže si na cestu vzal ty hodně tmavé a teď „vidí, že už dlouho dobře nevidí“, zkrátka musí rychle ke břehu. Dává mi jednu tyčinku Müsli a odjíždí. Máváme si, já ale zůstávám sedět na surfu. Honza neví, že také já mám problém… Zkouším zvednout plachtu, ale nedaří se to. Balancování na plováku ve vlnách se zlomeným prstem není nic příjemného, opět padám do vody. Když se vydrápu na plovák, zjišťuji, že mi je docela pěkná zima. Mokré triko totiž moc nehřeje, a už ho asi jen tak neusuším, slunce právě zapadlo. „Tak a máš to,“ slyším škodolibý vnitřní hlas, „teď jsem zvědavý, jak si poradíš.“

Vyždímal jsem tričko a vlhké je oblékl. Na prsa jsem si navlékl ještě baťůžek a ruce zkřížil přes břicho tak, abych se co nejvíce chránil před ochlazujícími účinky silného větru. Asi hodinu jsem takhle seděl a zpíval, někde jsem totiž četl, že zpěv pomáhá zahřát organismus. Zraněnou nohu jsem však naopak léčil ve vodě. Nad vzdálenou pevninou vyšel měsíc, moře je teď stříbrné a méně nevlídné. Konečně jsem se přestal třást zimou a začal se opět věnovat navigaci. Porovnáním poloh uložených v paměti GPS jsem zjistil, že se díky větru přibližuji ke břehu, a že tu snad není silný proud, který by mě snášel za mys Karaburun k poměrmě vzdálenému řeckému ostrovu Chíos. Ještě jednou jsem porovnával údaje na rozsvíceném displeji mého Magellana, ale když jsem zvedl hlavu, měl jsem rázem jiné starosti…

S temným hukotem dieselových motorů se ke mně blížilo několik lodí, podle jejich pozičních světel to bylo naprosto jasné. Představa srážky surfaře s velkou lodí mě donutila k rychlému startu, a pokusu dostat se z dráhy blížících se plavidel. Noha bolí, ale se zaťatými zuby kloužu po vlnách. Jenže lodí je asi šest a jsou podezřele pravidelně seskupeny. „Rybáři,“ blesklo mi hlavou a dostal jsem opravdu strach, za pár minut byli u mě. Všechny lodě měly pracovní paluby na zádi silně osvětleny a bylo jasně vidět, že vlečou sítě. „Jestli se do některé zamotáš, je s tebou konec,“ slyším opět ten škodolibý hlas. S potápěčským nožem v zubech jsem ale připraven se ze sítí vysvobodit. Snažím se plout přesně mezi dvě lodě, snad tam je síť nejvíce ponořena. Náhle to pár metrů přede mnou zašumí, vidím, jak napnuté lano řeže vodu. Jenže Neptun si zřejmě nepřál, aby turečtí rybáři ulovili českého surfaře a poslal mi na pomoc velkou vlnu, která mě přes sítě přenesla… Povzbuzen božskou přízní, pluji dál ke břehu. Pohled na hodinky mi říká, že už jsem na cestě přes dvanáct hodin, právě skončila hodina duchů. Asi dvě míle od břehu to ve vysílačce zapraská, a jak rád slyším „brejk, brejk, Vláďo! Vláďo! brejk, brejk, ozvi se, přepínám.“ Za chvíli již mají naši kluci moji přesnou polohu 38?40?23??N, 026?24?51??E. Domlouváme se, že pro mě přijedou na vodu, protože přede mnou je jen temné a pusté pobřeží a divoké útesy. Jenže jsem už příliš blízko a vítr, který mezitím zesílil mě nemilosrdně žene ke břehu. Proti mně se v měsíčním protisvětle zdvihá vysoká temná stěna útesu, slyším dunění narážejících vln umocněné ozvěnou skal. Nervy mám napnuté k prasknutí, jedu do tmy a nevím, co mě čeká. Strmá skalní stěna bez možnosti přistání či alespoň malá plošinka, na které zachráním holý život? Zdá se mi, že vpravo ode mne je zvuk příboje slabší. Přehazuji plachtu a jedu doprava. Ve stínu útesu se náhle ještě kousek dál vpravo otevřela úzká průrva, propustila měsíční paprsky až k hladině a já jsem zajásal. Vlny tam dojížděly k malé pláži široké sice jen několik metrů, ale bylo tam možné bezpečně přistát. Za malou chvíli jsem stál na pevné zemi, do paměti svého Magellana jsem uložil pozici 38°40´45″N, 026°24´46″E pod heslo „zachra“. Neptune, děkuji!  

Category: 1997 / 12

Špičkový běžec, paraglidista, kajakář a cyklista · čtyři vynikající sportovci, jako jedno tělo, se budou snažit, každý ve své disciplíně, pokořit nástrahy Dolomitů. Boj o titul nejlepšího Dolomitenmanna je považován za nejtvrdší závod svého druhu v Evropě. Je to závod, který pojí čtyři individuální sportovce v jeden tým, svázaný obrovskou odpovědností. Každý kolaps, i pouhé zaváhání jediného z řetězce znamená propad do hloubky závodního pole. Dokud poslední ze štafety · cyklista, neprojede cílem, nemůže být ani řeč o úspěchu. . . . . .

Závod probíhá v překrásném prostředí rakouských Dolomitů v okolí městečka Lienz. Příroda tu vytvořila ideální podmínky pro nadlidský závod. Pro běžce kamzičí horské stezky, paraglidisté seskočí z ostrých vrcholů skal, proplachtí jiskrným vzduchem kaňonů. Kajakářům patří tyrkysové peřeje řeky Drávy a cyklisté budou vyjíždět a sjíždět velmi strmé lyžařské sjezdovky… Nikdo ze závodníků se ale z krás přírody příliš radovat nestihne.

TĚSNĚ PŘED STARTEM

V příštích vteřinách začne ohromné vypětí pro čtyřicet čtyři štafetových družstev, celkem třista dvacet sportovců z mnoha zemí. Vypětí příštích několika hodin, minut, vteřin, které některým budou možná připadat jako věčnost. Budou se propadat až na dno · fyzicky i psychicky. Většina sportovců tuší, co je čeká, ale nedávají na sobě nic znát. Zůstává jen koncentrace na děj příštích událostí, na rozvržení sil pro bezchybný chod těla, ve strojovém rytmu, v tranzu, který jim umožní nemožné, absolvovat hrozný závod, situovaný až na hranice lidských možností. V první fázi štafety extrémních sportů jsou přichystáni ke startu běžci. Jejich start je první a poslední fází štafety, kdy jsou všichni ještě pohromadě. Od této chvíle se bude skupina dělit na nejlepší či momentálně disponovanější, časové rozdíly mezi prvním a posledním se budou prohlubovat a v poslední fázi štafety se ztráty mezi vítězem a poraženým budou počítat na dlouhé hodiny.

BĚH

Je odstartováno. Lehkonozí maratonci dupou v nezvyklém terénu. Kamenný štěrk je bodá do pat a vrací pohyby zpět, pot z nich lije. Zatím netuší, že je na trase čeká devatenáct žebříků, po kterých musí vyšplhat do kolmých dolomitských stěn. Musí zdolávat terén, se kterým se jako maratonci nikdy nesetkali. Nikdo z nich nedokáže celou trasu běžet, někteří se plazí a „plivou krev“. Teprve až překonají převýšení 1600 metrů, odstartují plácnutím ruky svého kolegu na paraglidu.

PARAGLIDING

Roztáhnout padák, pár kroků do neznáma a děj se vůle boží. Pilot tahá za šňůry padáku, na kterých „visí“ průběh letu i jeho život. Let je ovlivněn faktory, které se dají jen přibližně předvídat. Vítr, stoupavé proudy, zvolit nejkratší, nejrychlejší letovou trasu… Snaha o co nejrychlejší plachtění se může stát osudnou i velmi zkušeným pilotům. Když se přenesou přes vrcholky skal, proletí kaňony Dolomitů, zbývá už jenom najít cíl, vykroužit jednou, dvakrát, ladně „sto osmdesát stupňů“ a přistát. V rychlosti, s nedobaleným padákem jako Marťané s nadutými křídly běží odstartovat svého spolubojovníka oděného v neoprenu, aby na atypickém kajaku pokořil peřeje řeky Drávy.

KAJAK

Borci vyhlížející jako „žabí muži“ vyráží jeden po druhém a vrhají se do peřejí. Pořadatelé připravili kajakářům malé osmělení · nejprve přebrodit, překraulovat, na druhý břeh, kde mají připravené lodě. (Jednoho nešťastníka peřeje odnášejí daleko od lodí, ztrácí cenné vteřiny a vysiluje se sápáním na břeh skrz křoví a kopřivy.) Pak rychle pro kajak, na rampu, přetáhnout „špricku“, zatajit dech a vrhnout se s kajakem z výšky osmi metrů do hlubin Drávy. Prásk! Kajak rozráží přídí hladinu, voda se zavře a vzápětí vybuchuje jak granát. Vzduch v kajaku vymršťuje loď na hladinu · všechno v pořádku, nezlomila se. Pár záběrů pádlem a (aby nebyla nuda), pravidla hry přikazují eskymácký obrat. Dokonale promočení vodáci před sebou mají ještě celou trať · nekonečné peřeje, branky. Na konci poslední „eskymák“, doplazit se na břeh, předat štafetu, a to je vysvobození z vodního utrpení.

BICYKL Cyklisté přebírají poslední štafetu. Na svém hřbetu nesou poslední čtvrtinu zodpovědnosti, mohou potvrdit vedení družstva nebo ho zmařit, mohou překvapit a zvrátit postavení ve svůj prospěch nebo také přebrat už předem prohranou štafetu a závod dokončit několik hodin po vítězi. Nevzdává nikdo, takové typy sem nejezdí. Šplhají na svých strojích do krkolomných dolomitských sjezdovek dlouhých 14 kilometrů. Všichni jsou nahoře úplně zničení a čeká je vražedný devítikilometrový sjezd až do cíle, do města Lienz. První dojíždí relativně v pohodě · profesionálové. Pak to přijde: pozvracení, zdecimovaní, borci s poškozenýmy koly. Dá se dojet i na píchlém kole, poslední přijíždí dokonce bez šlapky (jako na koloběžce), publikum aplauduje, poražení hrdinové se v Rakousku neodepisují. A to je definitivní konec. Na náměstí se chystají oslavy, jako by se nechumelilo a žádný extrémní závod tu ani neproběhl. Sportovci se rychle regenerují a slaví. Naši získali desáté a jedenácté místo. Ze 44 zúčastněných štafet je to slušný výkon!  

Category: 1997 / 12

Teď objednávám klienty na tři měsíce dopředu. Těch, kteří chtějí pomoci, je moc. Někteří do té doby umřou,“ svěřil se mi psychotronik Stanislav Brázda ve své pracovně. Působí přesvědčivě, ale může dráždit svou suverenitou. Marně u něho hned hledáte nějaké pronikavé duchovno: často mluví o penězích a přitom se zabývá tím, na co peníze nestačí. Kritici mu vyčítají přílišnou komercionalizaci. Není divu, jezdí v posledním modelu mercedesa a navštěvuje ho klientela z celého světa. Ničeho nelituje. Ani toho, že je několikrát rozvedený. Jeho kyvadélko zná odpověď snad na všechno co u vás bylo, je a bude. Chcete mu věřit, ale zdá se vám to příliš nadnesené. Šokuje vás tvrzením, že Elvis Presley žije: díky své mentální poruše byl prý kvůli byznysu schován do ústraní. První setkání jsem s panem Brázdou měl jako jeho klient. Pokud to mohu posoudit, měl pravdu na devadesát procent. A pomohl mi. Divil jsem se, že „ordinuje“ v paneláku, kde příliš pozitivní energie, kterou ke své práci potřebuje, nevyzařuje.

Samozřejmě, že bych raději bydlel, kde jsou stromy a voda. Dobíjím se alespoň ve sprše. Teď jsem tady měl osmnáctiletou dívku, kterou výjimečně léčím svou energií: má roztroušenou sklerózu, tak ji alespoň na chvíli pomůžu od bolení hlavy. Léčit ji svou energií budu do té doby, než bude mít v mozku všechny potřebné minerály, vitaminy a energii, které se do ní dostanou přirozeným způsobem = po akupresuře. Vynaložená energie mi pak chybí, a tak musím do sprchy.

Lidé se dobíjejí též pomocí různých kamínků a amuletů…

Dobíjet se můžeme pouze ze živých věcí: z vody, stromů, lidí a zvířat. Kamínky slouží k něčemu jinému. Lidé se mylně domnívají, že kamínky je dobíjejí; sami si to vsugerují a tím se dostanou do nižší hladiny vědomí: aniž si to uvědomí, přijímají kosmickou energii intenzivněji než běžným způsobem.

Pamatujete si na situaci, kdy jste zjistil, že máte psychotronické schopnosti?

Začalo to tragédií: věděl jsem, že se zabije můj bratr. Intuitivně jsem to cítil, pořád jsem za ním jezdil a říkal mu, aby byl opatrný. Jezdil na motorce a neustále na ní boural. Koupil jsem mu auto a on se v tom autě s celou rodinou zabil. Řídila jeho žena.

Prožíval jste pocity viny?

Prožíval. V té době jsem nevěděl, jestli jsem náhodou nezhmotnil nějakou špatnou myšlenku, anebo jestli jsem znal budoucnost. Je to problém, který mě provází a bude provázet pořád. Nikdy vlastně nevíte: nejistota je a bude, a proto tvrdím, že by lidé měli myslet pozitivně, aby nemuseli tyto výčitky svědomí mít.

Jak jste ze svým „psychoměřictvím“ začal?

Kyvadélko jsem vzal poprvé do ruky asi před patnácti lety. Náhodně jsem viděl v televizi pořad, jak někdo virgulí hledá vodu a geopatogenní zóny. Ohnul jsem si kus drátu a zkoušel hledat negativní zóny. V hledání negativních a pozitivních zón jsem se dostal, myslím, nejdál jak to lze: jsem schopen namalovat tvar zóny, zjistit kde jde, jak je silná, odkud kam se přesouvá a jak se pohybuje. U mnoha lidí trpících duševní poruchou jsem zjistil, že psychické problémy mají z psychosomatických zón v bytě, kde někdo zemřel nepřirozenou nebo tragickou smrtí. Pak jsem to zkoušel s klíčem. Dozvěděl jsem se, že někdo pomocí zlatého prstýnku na niti dokázal nad břichem těhotné ženy určit pohlaví dítěte. Říkal jsem si, když to někomu ukazuje něco, proč by to neukazovalo mně a všechno. Tuhle metodu jsem vypracoval do detailů, až vznikla kniha ŠKOLA PSYCHOTRONIKY. Pochopil jsem, že lze opravdu zjišťovat úplně všechno, ale že to může být nebezpečné.

V čem?

Pořád pracuji v nižší hladině vědomí a napojuji se na cizí psychiky. Plno lidí to nezvládne. I já začínám mít zdravotní potíže psychického rázu.

Kdy jste za svou práci začal brát peníze?

Intenzivně po revoluci. Hned jsem měl realitní kancelář: byl jsem schopen přesně zjistit, za kolikkdoco koupí, za kolik kdo co prodá, kdo krade a jaké má vlastnosti. Prakticky jsem tyto poznatky využil a vydělal tolik peněz, že si teď mohu „hrát“. Jednomu klientovi jsem takto vydělal sto milionů korun. Pak jsem vybudoval seznamovací agenturu: dokázal jsem určit, na kolik procent se partneři k sobě hodí.

Tímto způsobem jsem začal propracovávat partnerské vztahy. Jeden z párů, kterému mápředpověď vyšla, se mě zeptal, jestli bych také dokázal určit, proč má manžel cukrovku. Zjistil jsem, proč ji má, co by měl dělat a on se vyléčil. Poslal za mnou další lidi, a tak se nabalila ta obrovská klientela, kterou mám teď.

Ten systém a tabulky, podle kterých určujete diagnózu, jste si už vymyslel sám?

Ano. Myslím, že systém mých odpovědí je jasný a přehledný. Pohyb kyvadélka způsobují moje oči: jde o informaci z mozku přenesenou do energie, která se očima dál přenáší na kyvadlo. Nejdřív jsem si odpovídal „ano“ a „ne“. Jenže to není přesné. Pokud vás někdo miluje na padesát pět procent nebo na devadesát, je v tom velký rozdíl, a přitom obě odpovědi zní „ano“. Procenta jsou nejvýstižnější odpovědí.

Vy transformujete můj signál, který očima vysílám?

Ne, napojuji se svým kyvadlem · anténou · na informace zakódované ve vašem mozku.

Změnil se váš přístup k lidem?

(chvíle zaváhání) No, nezměnil. Lidé se domnívají, že když jsem schopen o komkoli zjistit cokoliv, že to dělám na potkání, a někteří se mě bojí. Ale to bych se musel při každém kontaktu uvést do nižší hladiny vědomí, a já toho mám dost za svou pracovní dobu. Problémy, týkající se mne a blízkého okolí, ihned „cítím a vnímám“, ale problémy týkající se náhodných lidí ne. Pouze když se na ulici zamyslím, čímž se uvedu do hladiny nižšího vědomí, a náhodně se střetnu s nějakým pohledem, tak vím, že ten člověk má třeba rakovinu a že by s tím měl něco dělat, nebo brzo umře.

Měl jsem na mysli, jestli se u vás změnil přístup k lidem jako k takovým?

Teoreticky ne. Ale tím, jak mám obrovskou klientelu a tedy obrovskou zátěž, ztratil jsem soukromí. Lidí za mnou chodí mnoho, telefonují ve dne v noci. Samozřejmě tu funguje i závist. Víme, že úspěch se nepromíjí.

Jste vůči závisti odolný?

Myslím, že ano. Pokud bych se jí měl zatěžovat, tak bych se zbláznil. Dříve mě trápilo, když mě někdo neměl rád = nemám rád konflikty = ale dnes je mi to jedno. Mimochodem závist považuji za nevhodnou formu vybití sexuální energie.

Neuvědomil jste si tím víc krizi lidských vztahů?

Ano. Osmdesát procent lidí je na tom zdravotně nebo psychicky špatně. Tím, jak jsem do té obrovské masy lidí pronikl, zjistil jsem, že proces přeměny na jiný politický systém, který tady proběhl bez nějakého postupného přechodu, nadělal strašné škody na psychice a zdraví lidí. A ještě nadělá, protože důsledky psychické zátěže se většinou projeví o dost později než vlastní stres.

Ale to asi není chyba systému. Nebo to šlo udělat jinak?

Nešlo. Lidé ale nevědí, že jde o obrovský stres, proti kterému je třeba a možnost se bránit. Chybí tu odborníci, kteří by lidem měli říct, co mají dělat. A stát je přitom za to platí. Já to všem svým klientům radím v osobním kontaktu, na přednáškách ve svých knížkách… Vím, co to udělá, když se „zablokuje“ organismus a funguje pouze půlka těla na jakýsi nouzový provoz. Lidé nemají vitaminy B3, B6, B12 a tak dále. Změna systému změnila a narušila devadesát procent partnerských vztahů.

Je to česká specifika?

Není, týká se všech postkomunistických států.

Konec století, jak se dnes často připomíná, v tom nehraje podle vás roli?

Ne, na konec světa nevěřím.

Lidé se návštěvě psychotronika někdy vyhýbají: bojí se, aby se toho o sobě příliš nedozvěděli, aby nad sebou neměli přílišnou kontrolu. Sebekontrola často bere člověku to, co je na něm nejvíc lidské: chyby, překvapení, zklamání, štěstí…

Dost lidí takových je. Já osobně chci vědět všechno: mohu ovlivňovat · bojovat · jen s tím, o čem vím. Navštívilo mě mnoho lidí, jejichž příbuzní zemřeli za nevysvětlitelných okolností a oni chtěli znát příčinu. Vysvětlil jsem jim ji a mnohdy se přišlo na to, že šlo tragédii zabránit. Ve většině případů všechno, co se stane nebo má se stát, je pouze předpoklad, který je dán zhruba na padesát procent. Druhých padesát procent můžeme ovlivnit sami. Většina lidí se nechává vláčet osudem, a to je chyba. Objevil jsem plno lidí, kteří mohli být slavní a bohatí, ale nevyužili toho předpokladu. Někdo na to přijde sám, někomu osud žádné překážky do cesty neklade a bude slavný, ať se děje, co se děje. Většina lidí tohle štěstí však nemá.

Všiml jsem si, že vůči svým klientům zaujímáte na pohled chladný až sterilní postoj. Je to úmyslné?

Možná je to úmyslné, ale většinou nad tím nestačím přemýšlet. Trpím s většinou z nich. Mám tady třeba tříleté dítě, které mělo jít na operaci srdce, hlídám jeho zdravotní stav, a přestože to vypadá, že jsem chladný, tak nejsem. Rád bych všem pomohl, ale to samozřejmě nejde.

Je vaše maska obranný mechanismus?

Ano, ale ve skutečnosti jsem citlivý romantik.

Berete též za svou práci peníze s vědomím, že pokud lidé nezaplatí, neváží si energie, kterou léčitel na nich vypotřeboval a dál hřeší?

V tomhle máte pravdu, i když mnoha lidem pomáhám zadarmo. Jakmile lidé nezaplatí za moje rady, neřídí se jimi a nevěří mi. Druhá zkušenost, proč peníze beru, je ta, že mohu rozlišit, jak důležitý je pro klienta jeho problém. Za třetí se něčím živit musím. Mé služby ale drahé nejsou. Zahraniční klientela mi za patnáctiminutovou konzultaci platí tři sta dolarů a tuzemská čtyři sta korun. Navíc platí vysoké smluvní částky za vyléčení. Někdy až desítky tisíc dolarů. Ale to je práce mého manažéra. Takový klient, který má rakovinu nebo AIDS, nepřemýšlí kolik zaplatí. Tady bych to po nikom nechtěl. Otázka zní: za co nám stojí náš život? Za benzin zaplatíme stejnou částku jako v zahraničí a nikoho to neudivuje. Přitom plná nádrž stojí dvakrát tolik než má rada, jak se uzdravit.

Jsou psychotronici, léčitelé, kteří léčí zadarmo. Vychází z toho, že pokud by vzali peníze, jejich pozitivní energie je jimi narušená. S jedním takovým jsem se o vás bavil a ten mi řekl, je dobrý, ale není v kategorii „svatých lidí“…

Já ale o sobě netvrdím, že jsem léčitel. Jsem diagnostik a obchodník. A za své schopnosti si nechávám zaplatit, protože si věřím. Kdo si nenechá zaplatit za svou práci, nevěří si a nevěří své práci.

Jste věřící?

Věřím hlavně sobě. Jsem strašně nedůvěřivý člověk. Věřím pouze tomu, o čem se přesvědčím. Pokud věštím budoucnost, minulé životy, věštby v podnikání, tak to dělám zadarmo: nedá se to dokázat, a když, tak za dlouho.

Vy dokonce máte i své vykládací karty, což hodně zavání už komercializací, která s léčitelstvím nemá nic společného…

Karty jsem udělal lidem pro zábavu · ne k léčení a zjistil jsem, že si lidé s kartami rozumějí a že jim skutečně odpovídají na otázky, na které chtějí znát odpověď.

Jaký je společný princip vašeho kyvadélka, virgulí a karet?

Je to intuice a podvědomí, které jsou dány schopnostmi každého jedince. Někdo má schopnosti očima rozkývat kyvadélko, druhému jdou lépe třeba karty. Podvědomí a intuici používají kartářky, léčitelé, ale i skladatelé, malíři, špičkoví lékaři, dobří podnikatelé… Problém je pouze v tom, že ne všichni to umí dobře a ne na všechny. Pokud mám magické schopnosti na devadesát pět procent a psychicky silný jsem taky na devadesát pět procent, mohu diagnostikovat všechny, kteří jsou stejně silní nebo slabší než já. Lze se proti tomu i bránit: jsou lidé silnější, u kterých jsem nic nezjistil a nezjistím. Současně všem radím, jak se bránit, aby nešlo nic zjistit na ty, kteří nechtějí.

Překvapilo mě, že svou knihou ŠKOLA PSYCHOTRONIKY necháte nahlédnout do své kuchyně. Pak jsem si říkal, že asi moc dobře víte, že i když má každý předpoklady pro psychotroniku, jen mizivé procento toho využije?

Tady vidíte, že nechci dělat záhadného a nechci být jediný. Myslím, že mě nikdo zatím nemůže konkurovat: může maximálně opakovat to, co jsem už jednou řekl, ale nemůže přijít na nic nového, i když to každému přeji. Nacházet něco nového, v tom je gro mého já. Daří se mi „léčit“ roztroušenou sklerózu, HIV, cukrovku, rakoviny, ale já chci jít dál: najít na to léky. Zatím umím některé nevyléčitelné nemoci jenom zastavit.

Zaráží mě vaše sebevědomí…

Vycházím jenom z praxe. U množství klientů jsem se přesvědčil, že jsou vyléčeni, že to funguje. Výrazné úspěchy mám u žen, které nemohly přijít do jiného stavu.

Tvrdíte, že jste první, který objevil, co se v těle stane, když trpí nedostatkem minerálů a vitaminů, nebo když dojde ke stresu: zablokuje se vůči přijímání i vydávání energie. Jak jste na to přišel?

Prostě mě to díky podvědomí napadlo. A spoluprací s lékařem · přístrojem LEDI 034 · pro elektroakupunkturu se to dokázalo. Potom jsem přišel i na to, co člověk potřebuje k tomu, aby se vyléčil. Mým snem je vyléčit všechny lidi na světě, ale to bych nikdy fyzicky nezvládl. Proto svoje zkušenosti dávám do knih a potěšilo mě, když mě lidé navštívili s tím, že se díky radám z mých knih sami vyléčili z rakoviny.

Nepřeceňujete svou metodu? Vy dokonce pracujete na experimentu, kdy se tlačením na akupresurní místo pokoušíte odstranit závislost na alkoholu, drogách, vlastně na čemkoliv.

Mně se závislost na drogách už podařilo vyléčit, ale ne jen pomocí klasické akupresury, ale pomocí odblokování, zjištění příčiny a její odstranění.

Mně u vás zaráží ještě jedna věc: rychlost. Mluvíte stejně rychle jako diagnostikujete. Dokonce jsem viděl, jak jste po telefonu během deseti vteřin určil, jestli se partneři k sobě hodí nebo ne…

Je to praxí: dělám to šest hodin denně.

Půjdete pracovat do zahraničí?

Nabídky mám. Jako správný obchodník toho využiju a využívám.

Vy nemáte vlastenecké pocity?

Ty jsem ztratil za komunismu. Ani dnes nemám důvod k optimismu. Připadá mi, že stále mají „zelenou“ podvodníci. Nežijeme v právním státě. Asi bych nemohl trvale žít v zahraničí, ale pracovat ano.

Jaký vztah máte ke klasické medicíně?

Velice špatný. Chtěl jsem spolupracovat s lékaři – na základě jejich nabídek – ale byl jsem podveden.

Do jaké míry – procentuálně – funguje podle vás v klasické medicíně byznys? Mám na mysli výrobu léků, zařízení nemocnic, pojištění, platy lékařů…

Na sto procent je to byznys a všichni to považují za normální. Tvrdím, že osmdesát procent lidí bere zbytečně léky. Zablokovaný organismus je stejně nepřijme, respektive se z krve nedostanou do oslabených orgánů. Lékaři se chovají tak, jak se to naučili ve škole a jen malé procento lékařů, má vrozené léčitelské schopnosti. A ti léčí dobře: zajímají se o příčinu a léčí též „duši“. Tvrdím, že ke všem nemocem máme dispozice, které se projeví za nepříznivých okolností: stres, nevhodná strava, úraz, atd. Nejdříve je nutné zjistit příčinu nemoci, tu odstranit a teprve potom léčit.

Vy se též zabýváte partnerskými vztahy. Svým kyvadélkem dokážete během pár vteřin určit, na kolik procent se partneři k sobě hodí. Dokonce i po telefonu. To u některých vzbuzuje úsměv…

Je to opět jenom podvědomí a intuice. Dokážu se „dostat“ do mozku klienta, zjistit předpoklad k partnerství a s určitou pravděpodobností i perspektivu vztahu. Podrobně tu problematiku popisuji v knize MAGIE, LÁSKA A SEX.

Jedno z vašich témat je plnění „partnerského úkolu“. Pokud není naplněn, dochází podle vás i ke vraždám. Už jste nějakou předurčil?

Ano. Doktorovi Edovi Křížkovi jsem řekl, aby si dal pozor na svou ženu, protože pokud od ní odejde, tak ho zabije. Potřebovala se před rozvodem nejdřív vyléčit. Neposlechl, rozvedl se a ona zastřelila jeho i sebe. Neměla svůj „partnerský úkol“ splněný, a on ji v tom, že odešel, bránil. Já jsem začal právě od těch vražd, když jsem zjišťoval jejich příčiny.

Vy vlastně kyvadélkem určujete takřka všechno… Jakou máte úspěšnost?

Nedělám si statistiku, ale z reakce lidí si myslím, že u nemocí mám úspěšnost asi osmdesát procent, u věštění budoucnosti sedmdesát procent a u partnerských vztahu, tak sedmdesát pět procent.

Co kyvadélkem nelze určit?

Jaká čísla vyjdou ve sportce. Myslím si, že určit lze všechno, co se týká něčeho živého. Pro mne je každé lidské tělo vysílací a přijímací anténa. Takže lze zjistit, kdy máme sportku podat, abychom měli šanci na výhru, kdy se nemáme například ženit, rozvádět, dělat závažná rozhodnutí, atd. Proto se mi daří „léčit“ také zvířata; naposledy dostihového koně.

Mohu namítnout, že kdyby to všechno bylo tak jednoduché, neděly by se s člověkem věci, které se dějí… Proč se tedy dějí?

Protože lidé nevyužívají své intuice a neovlivňují svůj život: jsou líní.

Budou ji někdy více využívat?

Ti, co si koupili mou knížku jsou jedni z těch, kteří ji chtějí lépe využívat.

Jsou nás tady miliardy a zatím to příliš nevypadá, že by člověk z varování přírody něco vyvozoval. Myslíte si, že se to změní nějakou podobně „jednoduchou“ cestou?

V jednoduchosti je krása! Vše, co se zdálo být složité, bylo nakonec jednoduše vyřešeno. Vždycky se najde pár lidí, kterým intuice velí, že například s přírodou je potřeba něco dělat. Sám vidíte, že pokud to tak není, vyústí to v takovou katastrofu, jaká byla na severní Moravě.

Berete katastrofy jako logický důsledek nějakého nepořádku v myšlení lidí?

Přesně tak. Je to varování.

Jste „doma“ v partnerských vztazích; jak byste definoval lásku, která je do určité míry určuje?

Láska je ten nejvyšší cit, kterého jsme schopni a kterým hlavně dáváme. Bohužel si toho citu ne vždy vážíme. Láska vznikne vysláním určitého signálu k člověku a ten ho buď násilně nebo většinou dobrovolně přijme. Je to určitý chemický i energetický proces. Jde o určitý kmitočet v mozku, který vyvolává pocity, které nazýváme láskou.

V lásce hrají velkou roli oči, které vysílají a přijímají nějaký signál. Lze to nějak vědecky dokázat?

Určitě by se nějaká cesta našla, jak tuto energii měřit. Zatím se nenašla, proto je problém měřit energii léčitelů. Současné přístroje se mi zdají být neobjektivní.

Vy dokonce mluvíte o tom, že jste schopen vyrobit amulety, které takové signály ruší nebo zesilují. To už zavání šarlatánstvím…

To je stejné šarlatánství jako woodoo a podobná kouzla. Já jsem tomu nevěřil, dokud jsem se nepřesvědčil na svých klientech: nosili vhodný tvar amuletu namalovaný mým kyvadélkem, to působilo. Například holka, která se před kluky styděla, neodpovídala jim na pozdrav, červenala se, nyní kluky sama vyhledává.

A to díky amuletu?

Díky i ostatním radám: musela se „odblokovat“, dát se psychicky do pořádku a zbavit se nesebedůvěry. Na takové jednoduché zázraky nevěřím ani já. Stejně jako kyvadélko, tak i amulet je anténka, která umožňuje se napojit na určité signály, například na signály psychicky silnějších lidí. Lidé si neuvědomují, že i uzavřené kroužky v uších, prsteny, řetízky jsou antény: jak vysílací tak přijímací. Zjistil jsem, že plno lidí mělo a má kvůli nim zdravotní problémy.

Jak se stavíte k ostatním léčitelům?

Před chvíli jsem svou pacientku s roztroušenou sklerózou zbavil bolesti hlavy. Dodal jsem jí svou energií to, co v mozku chybělo. Vydrželo to dva dny. Proto hledám způsoby odblokování, a dostání minerálů a vitaminů do mozku, aby tam zůstaly trvale. Někteří léčitelé sice umí „dohonit“ pacientům to, co tam chybí, ale za hodinu nebo za týden to tam zase není. Proto metody léčitelů nepovažuji za cestu k trvalému vyléčení, ale mohou existovat výjimky.

Vy tvrdíte, že vše je v sexu, a kdo nemá zájem o sex, nemá zájem o tvořivou práci, možná o žádnou práci?

Je to můj názor, který jsem si v praxi ověřil.

Vycházíte z Freuda?

Přiznám se, že jsem Freuda bohužel nečetl. Všichni mi tvrdí, že mám podobné názory a že bych měl v jeho díle pokračovat. (úsměv) Musím tuhle mezeru dohonit.

Vy oproti odborníkům například naznačujete, že homosexualita není úchylka, nemoc, ale že je vrozená… Dokonce ji odvozujete z minulých životů…

Je to pro mě jediné možné vysvětlení, i když na bývalé životy nevěřím: nelze je dokázat.

A přesto to tak vysvětlujete?

Mnoho mých klientů chtělo něco vědět o minulých životech. Domnívám se, že našich předešlých životů, bylo hodně, a to od buňky až po člověka. Celkové množství životů vychází na dvě stě až pět set životů z toho pět až třicet v lidské podobě. Vypozoroval jsem, že heterosexuálně zaměřený muž, má předpoklad být v budoucím životě · pokud bude opět muž = opět heterosexuálním. Pokud ovšem bude ženou, pak bude mít s největší pravděpodobností lesbické sklony. Pokud jako žena v dalším životě bude opět ženou, pak bude ženou bisexuálně zaměřenou a pokud potřetí bude ženou, pak již heterosexuálně. Stejně to bude i s opačným pohlavím. Takto si myslím vzniká sexuální orientace na opačné pohlaví.

Většina lidí sexuální orientaci ke stejnému pohlaví tají, což se odráží v psychice a následně ve větší nemocnosti. A nejen u nich, ale v celé jejich rodině.

Proto jste pro legalizaci homosexuálních sňatků?

Ano. Z praxe vím, že některé vztahy musí být „osvěceny“ sňatkem, aby vztah vydržel, některé naopak nemohou, protože určití partneři by mohli zneužít ztvrzení partnerského vztahu. Tuto šanci lidé sexuálně orientovaní na stejné pohlaví nemají, proto bych jim doporučoval, aby se alespoň zasnubovali či náhradním způsobem posvětili svůj vztah.

Je nutné se takovou legalizací zabývat?

Tento problém se týká téměř poloviny populace. Nejen proto bych byl za sňatky mezi partnery stejného pohlaví. Nepovolování těchto sňatků považuji za omezování. Život je taková zvláštní hra, ve které mlčící většina rozhodla o správnosti sexuální orientace. Většina populace tedy přistupuje na pravidla hry, které NĚKDO kdysi vymyslel a není síla, která by to změnila.

Bude podle vás markantně stoupat lidský věk?

Tvrdím, že lidé většinou zemřou na nedostatek energie, vitaminů a minerálů než na sešlost věkem. Pokud udělají pro svůj život maximum, stoupat bude. Proto lidem zjišťuji, jaká je minimální hranice a maximální hranice jejich věku. A tam je rozdíl až třicet let. U kuřáků je to až čtyřicet let.

Psychotronika a víra v Boha jsou podle vás neslučitelné pojmy…

Psychotronika je intuice a já tvrdím, že psychotronikem je každý, ať věří či nevěří v Boha. Léčitelskou schopnost má padesát procent lidí a skoro sto procent má diagnostickou. Všichni nejsou schopni vytvořit něco nového, ale mohou se orientovat v tom, co je. Někdo má dobrou intuici · talent na obchod a někdo na léčitelství.

Vy nepatříte mezi „svaté“ léčitele. Často mluvíte o tom, co je pro vás výhodnější. Nebojíte se, že se to jednou obrátí proti vám, tedy i proti vašim schopnostem?

Ne. Jediné čeho se bojím, je, že z přepracování se oslabí můj organismus a dostanu nemoce od těch, co léčím. Tvrdím, že i rakovina je nakažlivá. Vím, že to existuje: mám klienty, kteří nakazili rakovinou svého partnera, psa, nebo to lze i opačně. Že bych o své schopnosti přišel, se nebojím: je to talent a intuice, o který se nepřichází, i když například hudební skladatel nemusí do smrti skládat melodie.

Tíží vás někdy svědomí?

(udiveně) Netíží. Pokud někdo mé schopnosti považuje za dar od Boha, které mám dávat bez nároku na finanční odměnu, je dobré se zeptat, proč totéž nikdo nechce od špičkových lékařů, výjimečných malířů, sochařů, zpěváků?… A přitom všichni víme, že za výjimečné schopnosti se výjimečně platí. Tak proč dělat výjimky?

Narušily se nějak vaše přátelské vazby?

Narušily. Moji přátelé mě začali využívat. Hlavně finančně. Lidé si začínají bezostyšně říkat o peníze a o mé služby zdarma. Malíř své obrazy také nerozdává všem přátelům.

Mě zajímalo, jestli neutrpěl váš pocit k přátelům na intenzitě?

Vůči opravdovým přátelům ne. Ale těch zůstalo málo.

Rodinné soužití tím bylo též poznamenáno?

Strašně. Bylo, je a bude. Ale to se týká všech úspěšných podnikatelů. V horoskopu, bohužel, mám, že nemám šanci na dobrý vztah a není pro mě ani důležitý, podstatná je pro mě práce. Mám tvořit a meditovat.

A co žít?

To je největší umění. Málokdo to umí. Lidé zdůrazňují to špatné a neumí odpouštět. Já lidem radím, když nevědí co mají dělat, ať nedělají nic: pak nic nezkazí. Mám pocit, že žít umím, i vím, z čeho bych se měl radovat a také se raduji, ale neprožívám to tak, jak bych mohl a měl. Chci stihnout vše. Největší radost prožívám ze své práce a ze svých dvou dětí, na které si vždycky udělám čas.

Neberete té práce na sebe příliš? Moc prostoru k meditaci asi nemáte…?

Já jsem do revoluce nemohl tvořit a nuceně jsem musel „meditovat“. Dvacet let jsem promrhal, a teď to musím dohánět. Abych se cítil naplněn, musím splnit svůj úkol, který cítím v tom, co dělám. Do principů a příčin nemocí jsem už pronikl, ale to je jen A, a nyní je potřeba říct B. To mě bude trápit delší dobu, je to nekonečná práce, protože se budou objevovat nové a nové civilizační choroby.

Přiznal jste mi, že jste v posledních letech měl více partnerek a s žádnou vám to nevyšlo. Půjdete do vztahu, kdy vám kyvadélko bude ukazovat: Ne! Bohužel, půjdu. (smích) Mně kyvadélko nikdy neukáže NE!  

Category: 1997 / 12

Ti lidé museli být šílení. Kdo jiný by se odvážil přeletět nejvyšší horu světa motorovým rogalem? Pravda, bylo to speciálně zkonstruované rogalo, mělo za sebou stoupání do 9000 metrů, a ti lidé na rogalu mimochodem také jako první na světě přeletěli Beringovu úžinu z Ruska do Ameriky. Že blázni jsou se ale potvrdilo, když se speciální rogalo porouchalo, a tak náhradním přeletěli nad posvátnou horou Šerpů Ama Dablamem. Pilot Pavel Križan vytvořil světový rekord ve výšce 7150 metrů. Byl na vrcholu všech sil, kterými jen může chlap disponovat. A Himálaje, to byl ten pravý cíl, který mohl ukojit jeho ctižádost. Cítil se volný jako pták, Himálaj pod ním vypadal úžasně. Ještě netušil, že osud z jeho života odkrajuje poslední roky. Dvacátého osmého března 1996 odstartoval ke svému poslednímu letu. Jako bájný Ikarus si spálil křídla o absolutno. Letošní nepálskou expedici K EVERESTU S TREKKING CAMEROU pořádali Križanovi kamarádi a byla to vlastně MODLITBA ZA PAVLA KRIŽANA.


nepálský hudebník

MĚSTO TŘPYTU

Tady všechny expedice začínají. Legenda praví, že na místě káthmádského údolí bývalo obrovské jezero. Žili v něm uctívaní hadi · polobozi v čele s hadím králem. Moudrý světec Višpati rozsel do hlubokých vod semena lotosu a uprostřed temně modré hladiny vyrašil lotosový květ, který přilákal poutníky. Zavítal i bódhisattva Maňdžůrší, který se zřekl nirvány a kouzelným ohnivým mečem rozťal neprostupné řetězy hor a rozevřel cestu vodnímu proudu.

Jiná, pragmatičtější historka vypráví, že kdysi tu bylo jezero. Pastevci žili v okolních horách až přišel potulný mnich a poradil horalům, aby vodu z jezera odvedli. Ať prokopají ve skále na jihu otvor, voda začne odtékat a koryto si sama zvětší. Jisté je, že název hlavního města Nepálu Káthmándú je odvozen z názvu dřeva stromu káth. Dříve se jmenovalo Kantipur, Město třpytu, Zářící město.

RUŠNÉ PŮLSTOLETÍ

Ještě v padesátých letech našeho století nemělo Káthmándú silniční spojení s okolním světem. Obyvatelé sice znali letadlo, ale nevěděli, jak vypadá automobil. Šest set tisíc obyvatel káthmándského údolí tehdy žilo z toho, co se přineslo na hřbetech mezků a nosičů, anebo přistálo letadlem.

Do roku 1928 vstoupilo do Káthmándú asi stodvacet Angličanů a deset dalších bělochů, a ještě ve čtyřicátých letech našeho století byla návštěva Nepálu možná jen na osobní pozvání ministerského předsedy. Přes sto let byl Nepál držitelem světové rarity · dynastie dědičných ministerských předsedů. Až počátkem děvatačtyřicátého roku se objevila v Káthmándú záhadná žena · Němka Erika Leuchtagová. První Evropanka, která vstoupila do královského paláce. Z Indie si ji pozvala královna jako zkušenou masérku. Erika si získala důvěru královny i krále, později vydala paměti „Erika a král“, „S králem v oblacích“. Možná také ona v království pod Everestem odstartovala ty velké změny našeho století. Ale určitě to udělal velký syn své země, Šerpa Tenzing, když v roce 1953 vylezl s Hillarym na nejvyšší horu světa. Země jenom o málo větší než bylo Československo, dala lidstvu ještě jednu velkou osobnost · Buddhu, který se tady narodil blízko indických hranic. Přesné místo bylo v Lumbini, ospalé a zaprášené vesnici na jihozápadě země, objeveno v únoru 1996. Ale až letos se nepálští a japonští archeologové dohodli na oficiální zprávě o nálezu a také na tom, že ještě nejsou stoprocentně přesvědčeni.

HLAVNÍ MĚSTO TURISMU

Dnes jsou Nepál, a speciálně Káthmándú, jednou z nejturističtějších oblastí světa. Lidé jsou tu neagresivní a exotičtí a krásy přírody i architektury koncentrovány na tak malém prostoru. Protože náboženství tu má v úctě lidský život, nepřepadává se, ani nezabíjí, dlouho se tady dokonce ani nekradlo. A protože podnebí tomu napomáhá, je tady sezona po celý rok. Turistická zóna se vyznačuje tím, že na každém kroku je stánek s pohledy a knihkupectví přetéká literaturou o oblasti, ve které se nacházíte. Jenom prolistovat všechno o světu pod Everestem by zabralo víc času než si lidé obyčejně vymezují na dovolenou, během které chtějí hlavně vidět všechno na vlastní oči. A tak se nákupy omezují aspoň na průvodce s nímž v ruce vylezou na pagodu a prstem si ukazují po okolí na jiné pagody, která je která, a pak si hned najdou v průvodci její historii. Dozví se, že strach a děs budí plastika černého Bhairavy, boha násilí a hrůzy, takzvaný detektor lži, anebo proč jsou tu všichni ti ležící býci, chechtající se lvi, obrovští ptáci garudové s obojky z hadů, šestirucí a osmirucí bohové, sloni s vyleštěnými choboty, jak je viděly už miliony turistů a jak je miliony ještě uvidí.

FOTOGENICKÁ ZEMĚ

Nepál je také fotogenická země. Tím myslím to, že i když knihkupectví v Káthmándú praská obrazovými publikacemi a v titulcích se pořád dokola opakuje pár těch magických slov EVEREST, NEPÁL, HIMÁLAJE, HINDUISMUS, TIBET a BUDDHISMUS, stejně si můžeme každý další přijít a objevit svůj Nepál. Nepál je fotogenický svou podstatou a nikoliv výsledkem. Pro každého je tu pořád stejně panenské prostředí, pokud se estetična týče. Když uvážím, že touhle zemí projde ročně při střízlivém odhadu 300 000 turistů a každý má nějaký fotoaparát, někdo víc, jsou to ročně plné vagony umělých hmot, vypouklého skla, elektronických součástek a ušlechtilých kovů. Do celuloidového pásku s nasnímanými obrázky by se nejspíš dala zabalit celá zeměkoule jako do prezervativu.

NOVÉ MOŽNOSTI SMYSLOVÉHO VNÍMÁNÍ

Nejkrásnější na tomhle exotickém městě ovšem je, když vám po čase začne připadat normální. To je ten okamžik, kdy ve vás zatrne. Jak to, že vím, že to troubení za mnou je taxík? Jak to, že podle toho, jestli za mnou troubí intezivně a jakým tónem poznám, jestli je třeba zpomalit, udělat krok do strany, nebo v panické hrůze uskočit? Stejně, jako lovec v džungli pozná nosorožce šestým smyslem, a dokonce rozezná starého flegmatika od hysterické samice s mláďaty, pozná káthmándský chodec dopravní prostředky v zádech. A protože například v noci motorky nesvítí, ohlašují vjezd do zatáčky troubením. To znamená, že se musíte naučit vnímat i šíření zvuků prostorem. Čím jste tu déle, tím to je větší zážitek, který rozšiřuje doslova možnosti smyslového vnímání. A přitom nejde o nic jiného než o proces splývání s domorodým obyvatelstvem, o kterém je obecně známo, že bez porady s astrologem neudělá žádný důležitý krok. Platí to i o občanu všech občanů, vtělení samotného Višnua, kterým není nikdo menší než král Biréndra Bír Bikram Šáh Déva.

VTEŘINOVÁ LEKCE

Náboženství se tu prolíná vším · mniši stojí na vrcholu společenské pyramidy, stejně jako svého času husaři v Evropě, ovšem narozdíl od Evropy, v Nepálu se změny nevedou. Jednoho takového mnicha obestřeného nimbem autority jsem potkal zvečera cestou ze Svajambunáthu, „opičího chrámu“. Ukázal jsem na fotoaparát a zeptal se, jestli to můžu zmáčknout. Přikývl takovým způsobem, že zároveň vyplázl jazyk, ukázal biceps kulturisty a to všechno v šaškovském povyskočení. Trvalo to tak krátce, že jsem nestačil ani zmáčknout spoušť, a pak už se tvářil vážně. Během sekundy mi dal malé školení Buddhova učení. Ukázal mi svou převahu fyzickou, morální, že z toho má legraci, ví co chci, dá mi šanci, ale já jí stejně nevyužiju. Celý večer jsem přemýšlel o gestu, které mu trvalo necelou sekundu.

CUDNÍ LIDÉ

„Lidé jsou tu zdrženliví, skromní, téměř plaší,“ napsali svého času Hanzelka a Zikmund. „Ve srovnání s jinými národnostmi ze stejného časoprostoru se chovají téměř cudně.“ Asi jsem opravdu původně odjížděl s touto představou, vždyť se říká, že Nepál je ideální místo pro začínající turisty. Ovšem žijeme tři roky před koncem druhého tisíciletí. Obchodníci půjdou za vámi třeba půl kilometru a po celou tu dobu každou sekundu stoupá jejich šance, že od nich něco koupíte. Poradíte si s nimi, když se na ně umíte smát. Jsou alergičtí na hrubiány, ještě snesou, když se tváříte, že je nevidíte, a jdete v takovém tom nerozkoukaném bílém strachu prvního dne. Nejvíce se mi osvědčilo se smíchem plácnout největší hloupost, která mě právě napadla. Zasmějou se a jsou v trapu.

VYPRÁSKÁNI BIČEM

Nakonec ale všichni z Káthmándú míří do hor a to převážně k Everestu. Nikdo z nich nemůže minout buddhistický klášter Tengboche. Stojí ve výšce asi 3800 metrů a místní „architekti“ měli originální problém, protože místo krajiny jsou kolem velehory.

Již zvenku tušíte neskutečnou středověkou přísnost a morálku. Vnitřek chrámové místnosti pro modlitby tvoří čtyři prosté lavice, které první dojem potvrdí a prohloubí.

Vpravo od vstupu seděl nejstarší, brýlatý chrámový pomocník, ve dvou středních lavicích mniši s bubny, pak mladí lamové, kteří měli vedle o zem opřenou troubu. Sedadlo hlavního lamy uprostřed v čele zůstávalo prázdné. V klášteře byla zima a tma, víra přímo bubnovala. Mnichům se dělaly obláčky páry před pusou, a podlaha mrazila. Protože dovnitř se musí naboso, vzal jsem si pod ponožky vložky do bot. Jirka Černý, ten který s pilotem Jiřím Zítkou rogalem přeletěl Beringovu úžinu, si stejným způsobem podobné vložky vyřízl z papírové krabice. Od jednoho mnicha si cestou půjčil bambusový prut a na něj namotal drátek s mikrofonem na konci.

Natáčet rituální zpěvy buddhistických mnichů nebyl žádný med. Mniši seděli zpočátku nehnutě a děda-lama, který slíbil, že nám nahrávání vyjedná, se tvářil, že nás nezná. Spíš než lama to byl takový nepálský Fany, chodil sem do kláštera posluhovat a při bohoslužbách seděl skromně stranou. Stoupl jsem si z levé strany, odkud dopadalo slunce a zmáčkl pár políček filmu, zatímco Jirka mnichům nad hlavou čaroval s bambusovou tyčkou. Po každém blesku se víc a víc ošívali. Nějaký lama, mladík s vyholenou hlavou, se zvedl a chtěl něco říct Jirkovi. Ten se k němu naklonil spiklenecky, jak už má ve zvyku a začal mu něco šeptat. Vypadalo to kouzelně a mně nezbývalo nic jiného než je vyfotografovat. Co následovalo jsem nečekal. Náš děda lama vyběhnul a rozzlobeně nás bičem hnal z kláštera. Další mnich za chvíli přinesl naši termosku s čajem. Dva kluci před klášterem se nám šklebili. Nedokázal jsem se na ně zlobit, ono asi není jednoduché zůstat tu sám sebou, když tudy ročně protáhne sto tisíc turistických kobylek.

SVĚTSKÉ ŽERTY SVATÝCH MUŽŮ

Ale nahrávku jsme potřebovali, a tak jsem se vydali za samotným Rinpochem, nejvyšším pánem na Tengpoche. Prošli jsme pár křivolakých uliček až do míst, kam se nesmí. Připomínalo to tady staré evropské kláštery a asi to nebyla náhoda. Rinpoche nám šel naproti jako kdyby věděl, že přijdeme, takže, ani nevím, odkud vyšel. Měl na sobě oranžový svetr a na krku překvapivě masitou tvář, dost odlišnou od asketických propadlých lícních kostí, jak je známe od dalajlamy. Jirka mu ukázal svou péřovku se znakem expedice Himalya 93 Rogallo a vyprávěl, jak letěli nad Ama Dablamem a dostali se až do výšky přes 7100 metrů.

„Your look?“ zeptal se nakonec šerpskou angličtinou. Rinpoche přikývnul, že to viděl, a zavedl nás zpátky do kláštera. Řekl několik strohých povelů a nechal nás znovu natáčet, i když s fotografováním byly pořád problémy. Ke konci jeden z těch mladých nevycválaných mnichů svatými modlitebními texty plácnul Jirkovi přes mikrofon. Protože měl na uších sluchátka, trhl s sebou, že málem ohluchnul. Měli z toho svatí mužové náramnou legraci.

Z HLUBIN VESMÍRU

Daleko lépe jsem buddhistickou modlitbu pochopil, když jsem náhodou objevil takovou rodinnou buňku mnichů nedaleko v Deboche. Mniši tady byli o poznání příjemnější, i když jejich chrám připomínal spíš podkroví rodinného domku. Rozdíl mezi tím vnímat tuto hudbu přímo na místě, anebo reprodukovaně, je obrovský, jde o víc než jen kolísavé mručení, vonné tyčinky, občasné zatroubení, cinknutí zvonečků anebo obrácení očí v sloup. Najednou jsem tomu propadl a vnímal nekonečnost vesmíru a hned vedle toho nějaký zážitek z dětství, pomíjivost života a chuť pečené kůrky z kuřete, co chcete, jak chcete a kolik chcete. Zvuky těchto nástrojů totiž nemají „vyrábět hudbu“, ale vyvolávat asociace a rytmy, které vyjadřují kosmickou podstatu světa a předstírat, že přicházejí z hlubin vesmíru. Hlasy jsou pečlivě cvičeny, aby měly co nejhlubší rozsah, protože tak jsou nejvíce odhmotněné, přibližující se božskému tónu. Mantry (magická rituální zaříkávadla) jsou doprovázeny zvonky (tilwu) a bubny ve tvaru přesýpacích hodin (daru). Při frázování monotónně odříkávaných textů lze zaslechnout malé rohy (kangling) zdobené stříbrem nebo zlatem, tak jako trouby (radong) ze slitiny stříbra a mědi, jejichž zvuk „svým hromovým hlukem ničí utrpení pocházející z nesčetných pekel“. Jsou zde také hoboje (jaling), činely (buchen nebo komo) a velké bubny (nga) s paličkami.

A do toho všeho si hrálo usoplené děcko, lezlo v botech po jejich svatyni, hrálo se mnou na schovávanou, a když se trochu osmělilo, tak na mě plivlo.

VZPOMÍNKY ODVÁŽNÉHO AMBASADORA

A to už jsme zase v Káthmándú. Paní Zdena Karki bydlí v Pátanu, v ambasadorské čtvrti přímo naproti Severokorejské ambasádě. Není divu, když její manžel je konzulem Slovenské republiky v Nepálu. Ambasador Karki už je v penzi, pochází z malé horské vísky pod Everestem, jeho otec měl tři ženy a celkem deset dětí. Sedm bratrů a tři sestry. Budoucí ambasador byl ze všech nejmladší, odjel studovat do Čech, a tady se seznámil se Zdenou. Když pak v nepálském roce 2011 zrušili kastovní systém, byl to velký krok k tomu, aby se jednou mohli vzít. On patří do druhé nejvyšší kasty · čátrijů, je na to hrdý a ví o čem mluví, i když kastovní systém oficiálně neexistuje.

„Pokud bychom brali kastovnictví vážně, nesměli byste ani ke mně na návštěvu,“ vysvětloval, „dokonce i ministr zahraničí měl pro zahraniční návštěvy jakousi místnost, která ale nebyla součástí jeho bytu.“

Vyprávěl nám, že rozdíly mezi kastami dřív šly tak daleko, že si vyvolení bráhmani nechávali šít košile podle starých, aby na jejich svaté tělesné schránky šúdrové krejčíci nesahali, anebo že muž z nižší vrstvy nemohl spát s bráhmankou, protože by se mu rozpadnul penis.

„To máte jako v křesťanství, když byl katolicismus moc přísný a striktní, vyvinul se z něj protestantismus. Stejně tak se z hinduismu vyvinul buddhismus s tím rozdílem, že hinduismus je tu už pět tisíc let a ne dva tisíce jako křesťanství.“

Když se tedy student Karki v Čechách zamiloval do Češky, choval se vlastně protistátně.

VSTUPENKA DO ORIENTU

Bylo to příjemné po dlouhé době vypadnout z kolotoče turistické mlýnice a sedět jen tak, aniž by někdo něco říkal zištně, nebo cílevědomě. Pan Karki vyprávěl o svém světě s evropským vzděláním z pražské univerzity a asijským životním osudem a zkušeností. Bylo to fascinující spojení starého s novým, asijského s evropským, moderního s konzervativním. Vykládal mnoho věcí skrytých pod povrchem, takže pak už bizarnosti nevypadaly divně. Čím více jsem se dostával hlouběji pod povrch toho kusu země zvaného Orient, tím silněji mě to fascinovalo. Bylo to opravdu jako z pohádek Tisíce a jedné noci a přitom to, nad čím, jsem dřív jenom nechápavě kroutil hlavou, do sebe najednou logicky zapadalo. Například jednou ze zvláštností hinduismu je, že dcera se provdá ještě předtím, než dostane první menzes. Má to svůj zajímavý původ ve válkách s muslimy · tenkrát musulmani plenili a znásilňovali, ale Alláh jim zapovídal znásilňovat vdané ženy. Tímhle praktickým způsobem předčasného sňatku se pojistili Indové proti holocaustu při případné invazi. Mělo to i své špatné stránky, jako třeba že sedmiletá vdova se už nesměla celý život provdat a dřív je dokonce upalovali. Ale jako kdyby demokracie neměla své stinné stránky, že?

„Potíž je v tom,“ pokračoval pak pan Karki současnou hospodářskou situací, „že vláda chce, aby se lidé stěhovali z Káthmándú na venkov, do hor a přitom právě v Káthmándú je nejlevněji z celého Nepálu. Sami víte, že když jdete do hor, ceny stoupají na každém výškovém kilometru.“

To jsme mohli potvrdit, obyčejná minerálka v údolí za dvacet rupií tam nahoře může být také za dvěstě.

„A další problém je, že kromě turistického byznysu a zemědělství tam nahoře vlastně není žádná pracovní příležitost.“

NESAMOZŘEJMÉ SAMOZŘEJMOSTI

To už jsme se loučili na silnici před Karkiho domem. Byla tma a jen občas projel kolem nějaký motorový rikša.

„Nepál je mazací olej mezi Čínou a Indií,“ říkal sebevědomě pan Karki něco, co my Češi nemůžeme. „Byli jsme vlastně vždycky nezávislí, nedobyla nás Indie ani Británie,“ Britský král prý jim dokonce nabídl za pomoc ve válce území směrem k Bangladéši, ale oni ho nechtěli, protože čím větší území, tím víc problémů.

Jak tak šel, vyrovnaný a šťastný, zkřížil mu cestu Máčendranáth, bůh monzunu. Nejdříve ho udělají ze slámy a pak máčejí v mléce až ztvrdne jako kámen. Potom se nosí na obrovském voze na lešení z klád a při slavnosti monzunu se prý vždycky velký Máčendranáth zřítí někam, kde zrovna stojí lidi. Festival tohohle boha, také známý jako „festival roucha“, se koná každoročně v Pátanu v době určené astrology těsně před obdobím letních monzunových deštů. Slaví ho hinduisté i buddhisté. V ten šťastný den přichází i nepálský král a královna spolu s nejvyššími představiteli vlády a tisíci stoupenců.

Pan Karki to říkal jako další samozřejmou nesamozřejmost. Celkově vypadá hinduistické božstvo jako jeho životní osud a jako celý Nepál. Příjemně rozmanité a svou starobylostí vlastně moderní. Pan Karki nám zastavil úplně obyčejné auto, protože nějak vytušil, že si jeho řidič rád přivydělá jako taxikář. Dohodl s ním cenu nepálskou a nikoliv turistickou, což je diametrální rozdíl.

HIMALÁJŠTÍ LETCI

Byl to bouřlivé setkání, kterému ještě něco předcházelo. Nastupovali jsme do ruských vrtulníků Everest Air a Jirka zvědavě nakukoval do kabiny tak dlouho, až ho pilot pozval dál, ať se podívá.

„Ty neznáješ náhodou Sášu?“ zeptal se Jirka a ruský šofér vrtulníku, co vypadal v černých brýlích a s tváří plnou ostrých jasně čitelných rysů tak trochu jako mafián, vybuchnul: „Kaknět! Eto naš šef!!!! Má pod palcem všechny vrtulníky v nepálském Himálaji!“

Saša byl Jirkův starý dobrý známý z Beringovy úžiny. Rusové jim ho přidělili jako dozor na tu slavnou cestu z Východu na Západ. Čepičku s logem téhle akce měl Jirka na hlavě, a tak se rychle a snadno domluvili, že Sašovi zavolá, a když tak si s jejich vrtulníkem někam zaletíme. Protože nefungoval telefon v hotelu, zatelefonoval mu z faxovací budky na rohu naší ulice u skvělého káthmándského hotelu Ganes Himal.

„Saša, kak ty živjóš?“

Domluvili jsme se, že se staví u nás v hotelu mezi jedenáctou a dvanáctou a čekali na Sašu, mimochodem mistra sportu v parašutismu, na zahradě hotelu pod barevným slunečníkem.

Piloti přišli celkem čtyři a dva nesli těžké černé kožené kufříky se zámkem na číselný kód. Měli všichni černé brýle, a bezvadné naparfémované ohozy. Doslova do tohohle prostředí spadli z nebe. Když jsme s nimi šli do banky, celý ten káthmándský středověk rikšů a nosičů se před nimi rozestupoval úctou. To jsme ještě netušili, že tři ruští piloti a jejich mladý manažer do té banky jdou vyměnit tři miliony rupií na dolary. V bance neměli tolik peněz, tak jsme šli na pivo, než je připraví. Zeptal jsem se manažera, jestli ho také nechají létat a on mi řekl: „Na co bych lítal, já vydělávam prachy jednodušeji.“ Byl naprosto přirozený, sebevědomý a uvolněný, až se zdálo, že není nic jednoduššího než vydělávat velké prachy. Piloti narozdíl od něj prošli životní praxí záchranných letců v Pamíru, dokonce se tam setkali před nějakými dvaceti lety i s Jirkou (svět je tak malý), když tam objevil nějaké zapadlé turisty, které oni potom zachraňovali. Také piloti himálajských helikoptér zářili spokojeností a pohodou. K létání v nejvyšších horách světa prý člověk potřebuje nejvíc ze všeho zkušenosti.

Když se řekne létání, každého z počítačových her napadne „zapnu autopilota“, ale autopilot funguje jenom při pěkném počasí. Himalájští letci musí předvídat počasí, směr větru, umět létat naslepo v mlze. Nemají rádi monzun, ale kdo by ho měl rád. Jednou jim prý poslali vadné GPS navigační přístroje a neměli se v mlze podle čeho orientovat, ale přesto přežili.

Pracují tu vlastně jako letečtí instruktoři mladých Nepálců. Když jsem se ptal, jací jsou to piloti, říkali: „Mají málo zkušeností.“ Manažer se tomu smál: „Podle nich kdo nelítá dvacet let, má málo zkušeností.“

Za chvíli Saša odešel do banky a přinesl plný kufr peněz. Manažer ho zavřený potěžkal, spokojeně postavil zpátky na zem a nohou zašoupnul pod stůl. To už jsme pili asi páté pivo a v tom sluníčku a po tak dlouhé abstinenci to bylo pěkně cítit. Piloti vyprávěli, že před několika dny dva lidi z čínské strany Himálaje zemřeli na horskou nemoc proto, že nikdo nedal včas povolení k záchrannému letu · na druhé straně hor až za „čínskou zdí“.

„Ošklivá záležitost,“ řekl Saša, „měli by se v tomhle případě vlády nějak dohodnout, to tam napište.“

OKŘÍDLENÍ BLÁZNI

Pak si odsedl s Jirkou k vedlejšímu stolu a předháněli se ve vyprávění svých životních osudů za poslední dva roky co se neviděli.

„Já tě hledal v Magadanu celou hodinu,“ vysvětloval Jirka.

„A já uže něbyl v Magadanu,“ smál se Saša, „já byl v Gimálaji“.

Oběma je letos padesát a jsou to stejní blázni.

„A myslíš, že náš rekord už někdo překonal?“

„Nikakój drugoj durak nět!“ rozchechtal se Saša.

Manažer zaplatil útratu za všechny, uvážlivě vstal a odešel s kufříkem. Chvíli po něm dopili piloti a rozdovádění jako malí kluci odešli taky. Domluvili jsme se, že když budou mít nějaký zajímavý let, který samozřejmě někdo zaplatí, Saša zavolá a vezmou nás s sebou. Vzduchem se ještě chvěl jejich smích, a stoupal vzhůru, ale já jsem ho nevnímal. Před očima se mi odvíjelo pár posledních záběrů z filmu, kvůli kterému jsme do Nepálu jeli. Viděl jsem konečně svět očima toho třetího blázna, co už nežije… Všude pod vámi jen bílo a modro, jsou to velehory, nejvyšší hory světa. Mrazivý vzduch má minus šestnáct stupňů a nedá se dýchat, tak si přidáte víc kyslíku, asi tak dva litry, a vidíte svět z pohledu Pavla Križana, člověka který posunul hranice lidských možností.Také proto je na letišti v Lukle, bráně do srdce Himálaje, na místě odkud se připravoval pilot Križan na svůj nejúžasnější let, pamětní deska pro věčné časy. Hrdina nepálského nebe se tak zařadil do širokého panteonu buddhistických bohů, kteří mají na věčné časy tuto oblast pod patronátem. Když budete mít někdy cestu k Everestu, můžete se tam stavit. Prosinec 1997

Category: 1997 / 12

Když se letos v dubnu čerstvě vzniklý tým dramaturga, scénáristů a moderátorů pouštěl do přípravy nového pořadu s názvem Áčko, měl poměrně konkrétní představu o tom, jak by měl vypadat: talk show, čtyřikrát týdně živě vysílaná, kdy každý den bude mít svého stálého moderátora a vlastní téma, k němuž se budou vázat osudy, příběhy a zážitky pozvaných hostů.

Talk show je typ pořadu, který lze jen těžko zcela přesně vymezit a beze zbytku definovat, a pokusů o ně se na obrazovkách českých televizních stanic objevila celá řada. Áčko se od svých více či méně úspěšných předchůdců lišilo už v samotném záměru. Tvůrci se je rozhodli postavit na neobyčejných příbězích obyčejných lidí.

„Áčko je pořad o normálních, obyčejných lidech, jako jste vy nebo já. Shodli jsme se na tom, že všem už musí lézt krkem pořád číst nebo poslouchat o tom, proč si Bartoška lepí brejle na čelo. Bojím se, že otevřu schránku a vyskočí na mě Lucie Bílá. Příběhy hvězd postrádají rozměr skutečnosti. V našem pořadu jde o to, jak se žije běžným lidem. Těm, co se o ně nestarají kadeřníci a kteří nejsou denně napudrovaní. Protože taková je většina národa. Ne VIP,“ vyjádřila pregnantně za všechny moderátorka Pavlína Wolfová.

Áčko dostalo název podle studia „A“, odkud se vysílá. Za zmínku jistě stojí, a pro áčkaře je to tak trochu symbolické, že právě odtud začala v roce 1953 poprvé vysílat Československá televize. Pro Pavlínu Wolfovou, která jako první ze čtveřice moderátorů odstartovala v pondělí pátého května nový pořad, má jistě také nemalý význam, že prvním hercem, který v tomto studiu vystupoval, byl její dědeček František Filipovský.

PONDĚLÍ, REPORTÉRKA PAVLÍNA

Pavlínu Wolfovou nabídka dělat Áčko překvapila. V Nově dělala pořad Na vlastní oči, který dělá dodnes a stále se považuje především za reportéra. „Ze zkušenosti v Očích vím, že diváky táhne příběh. Tím spíš, když to je příběh, který se může přihodit každému z nás. V tomto směru považuji za téměř geniální nápad postavit talk show na lidech, z nichž se skládá drtivá většina národa,“ řekla Pavlína v dubnu. Když má dnes, po sedmi měsících a stovce odvysílaných Áček konfrontovat své představy se skutečností, přiznává, že nevěřila, že bude mít Áčko dlouhou trvanlivost a že se najde dostatek lidí ochotných vyprávět o svých zážitcích v televizi. Zároveň z ní mluví nabytá zkušenost. „Zpočátku jsem netušila, že by se ve mně mohla probudit ambice být moderátorem. A ona jo. I když, pokud mám být přesná, myslím, že dnes je ta ambice opět nulová. Moderovat totiž můžu třeba ples nebo módní přehlídku, ale ne talk show. To by měl dělat talk master a to je někdo, kdo je z mého hlediska o patro výš než moderátor. Dneska bych možná mohla říct, že jsem moderátor, což jsem na začátku nebyla. Ale já, kromě toho, že chci být dál reportérem, se chci stát respektovaným talk masterem.“

ÚTERÝ, MUŽ MNOHA AKTIVIT HONZA

Honza Musil cestu k médiu nejmocnějšímu · televizi · hledal přes vařečky (je vyučený kuchař a číšník), loutkové divadlo a rozhlas. Talk show ho zlákala, pohltila a našel si tu svou parketu. Za neocenitelnou školu života pro ni považuje svou kariéru barmana v Brně. „Scházeli se tu zajímaví lidé, umělci, herci, zpěváci, baleťáci. Hodně mě to ovlivnilo a já zatoužil dělat něco takového. Netoužil jsem po herectví, protože to je jenom stylizování se do nějaké postavy a není to o člověku jako takovém.“ Zároveň to byla pro Honzu zkušenost o setkávání se s běžnými lidmi a umění komunikace. „Trošku se zdráhám tvrdit, že hosty Áčka jsou obyčejní lidé. To slovo obyčejný není úplně správné, protože každý člověk je vlastně jedinečný. Tady je to míněno tak, že hosty nejsou populární hvězdy, s nimiž dělat talk show je něco jiného a o kterých nikdy nevíte, jestli vám říkají pravdu, nebo jestli hrají.“ V začátcích pořadu si Honza zvolil svou taktiku · nechtít za každou cenu vypadat jako chytrák, který všechno ví a všechno zná. Nechat hosta vyprávět příběh a dát mu možnost dostat se na samé jádro, opravdově a sám. Vývoj mezi prvním a posledním Áčkem vidí velmi zřetelně. „Je už jenom v tom, že jsem prošel určitým časem. Mohu si zformovat zkušenosti a poskládat si je do nějakého úhlu, který je pro mě teď schůdnější, než byl na začátku. Navíc jsem se hodně naučil jako člověk.“

STŘEDA, PRO RADOST STUDUJÍCÍ GÁBINA

Vyjmenovat činnosti Gábiny Bártíkové by trvalo dlouho. S Honzou dělala Snídani, mihla se i v Občanském judu, své studium na filozofické fakultě považuje za koníčka. I ona však při svém širokém záběru usoudila, že měla na začátku velké oči a opustila Snídani. „Když jsme začínali, představovali jsme si, že to bude takové povídání o problémech, které nebudeme řešit. Teď už se celé Áčko posunulo do stadia, kdy se určité řešení nebo pomoc pro některé lidi hledá,“ říká.

„Jednou jsem ležela úplně vyřízená ve vaně a zavolal pán kvůli Áčku a slušně se představil. Zeptala jsem se ho: Jste vegetarián, satanista nebo jste viděl UFO? Trochu se zarazil a pak odpověděl, že se zajímá o magii. Někdy, když se toho sejde hodně, se mi stane, že si honem neuvědomím, které jméno patří ke kterému tématu.“

ČTVRTEK, MÁLEM PSYCHOLOŽKA ŠÁRKA

Šárka přišla do Novy z ranního vysílání České televize. Kdyby ji býval v rozhodujícím okamžiku nezlákal rozhlas, šla by studovat psychologii. Dnes se jí zájem o tento obor hodí, protože každý z moderátorů Áčka musí být také tak trochu psychologem. „Představovala jsem si, že to bude fuška,“ vzpomíná na dobu před sedmi měsíci Šárka. „Je to čtyřicet minut v jednom tahu, kdy se člověk musí spoléhat jenom sám na sebe. Teď už vím zcela jistě, že talk show je pro moderátora ta nejtěžší disciplína. Fakt je, že postupem času si uvědomuju, že teď už bych si nedovolila to, co jsem si z nezkušenosti dovolila na začátku. Příprava, kterou teď pořadu věnuju, je daleko hlubší, nikdo totiž nestojí o to, aby si o něm diváci mysleli, že je hloupý moderátor. Pro mě Áčko představuje mimo jiné také dobré sebevzdělávání. Pokud mám téma, jako jsou skinheads, jejichž historie je strašně dlouhá, nebo náboženské sekty, musím se o tom něco dozvědět.“

DRAMATURGIE, UMĚNÍ SPOJIT SÍLY CELÉHO TÝMU

Ve středu šestého listopadu se Áčku podařilo překročit Rubikon · sledovanost dosáhla l0 % dospělých diváků z celkové populace, což je pro odpolední pořad publicistického typu nezvykle dobrý výsledek. Šéfredaktora Radka Johna stál tento úspěch bednu šampaňského, ale plánované odpočívání na vavřínech nenásledovalo. Nová laťka má výšku třináct. Dramaturgyně Věra Krincvajová, která vzala do svých rukou Áčko v polovině října, skromně odmítá tvrzení svých spolupracovníků, že úspěch se dostavil s novou dramaturgií. Věra Krincvajová, která přijala nabídku Radka Johna podílet se na Áčku, má za sebou řadu zkušeností na prestižních místech. Zakládala Studenstké listy, spolupracovala se Svobodnou Evropou, podílela se na zpravodajství v České televizi, pracovala jako tisková mluvčí v protidrogové komisi a učí na fakultě sociálních věd.

Věra Krincvajová cítí Áčko nejen jako talk show, které má přinést své poselství divákům, ale zároveň jako určitou televizní „psychoterapii“ pro ty, kteří se svou výpovědí do studia přišli, a navíc jako neocenitelný přínos a vnitřní obohacení pro všechny, kteří se na jeho tvorbě podílejí. „Áčko je pro naše hosty mnohdy důležité tím, že se dokázali o něco podělit, mluvit o velmi citlivých věcech otevřeně a překročit svá vnitřní tabu. Ta tabu máme v sobě všichni a jsou okruhy, kde se projevuje naše intolerance často jenom proto, že nemáme dostatek informací a zkušeností s určitou konkrétní záležitostí. Já věřím, že pokud budeme o těchto věcech mluvit důstojně, mohlo by to pomoci. Netvrdím, že je v našich silách dosáhnout toho, aby byl celý národ nesmírně tolerantní a liberální. Ale jsem přesvědčená, že informovanost, a nejenom v oblasti faktů, ale především informovanost o pocitech, zvyšování empatie, tedy vcítění se do druhého, je strašně důležité. Nemusím souhlasit s tím, co druhý dělá, ale měl bych se snažit vcítit do jeho pohnutek. Pak se i mně mnohé usnadní, protože budu vědět, jak na toho člověka reagovat a co od něj můžu čekat. A to je podle mého názoru jedno z poslání Áčka.“  

Category: 1997 / 12

Patnáctého října 1997 v osm hodin a tři minuty Greenwichského času zažehla na mysu Caneveral své motory nosná vojenská raketa TITAN IV. Jejím cílem bylo vynést a úspěšně vyslat jeden z největších, nejtěžších a nejsložitějších strojů jaké kdy lidstvo vyrobilo k průzkumu planety. Stroj, který se vydává na sedmiletou pouť k Saturnu a jeho největšímu měsíci Titanu. Meziplanetární sondu Cassini.

SATURN

Když v roce 1610 pozoroval Galileo Galilei Saturn, nazval jej planetou „s ušima“. Jeho nedokonalý dalekohled nedokázal dostatečně rozlišit ty správné tvary a fantazie byla Galileovi málo platná, neboť to, co po něm měli možnost vidět astronomové s kvalitnějšími teleskopy, bylo pro ně tak úžasné, že (a to by se mnou Galileo určitě souhlasil) by ho to ani nenapadlo. Ano, výrazné prstence jsou chloubou Saturnovou. Větší dalekohledy na hvězdárnách mohou ukázat i další zvláštnosti a zajímavosti. Saturnův povrch je, podobně jako Jupiterův, členěn různobarevnými pruhy. V pásech se vyskytují odstíny hnědé a žluté, občas se v nich na pár dnů objeví bílá skvrna.

Prstence jsou zcela jistě tím nejvýraznějším objektem Saturnovy soustavy. Nejsou jednolitým tělesem, nýbrž jsou složeny z mnoha drobných částic, všehovšudy od mikroskopických velikostí, až po velikost běžného rodiného domku. Zatím co jejich tloušťku tedy můžeme počítat řádově v centimetrech, vdálenost od jednoho okraje na druhý je dobře 270 000 km. Stejně jako atmosféra planety, i prstence jsou barevně členěny. A nejen barevně. Celý prstenec je vlastně složen z tisíců tenkých prstýnků. Ze země jsme schopni vidět jednoznačně dvě části celého prstence, vnitřní a vnější, a mezera, která je mezi nimi, je nazývána Cassiniho mezerou.

Stejně jako mnoho dalších objektů, mají i Saturnovy prstence svá mnohá tajemství. Jedním z nejzajímavějších jsou temné, paprsčité šmouhy, viditelné z obou jejich stran. Rotují spolu s prstenci, avšak jsou proměnné. Tvar těchto šmouh jako by znázorňoval jakési odlétavající tmavé částice. Jediné, co víme, je, že tyto úkazy, mají co do činění s magnetickým polem Saturnu.

Saturn je druhou největší planetou sluneční soustavy a posledním ze satelitů Slunce, jenž je vidět pouhým okem. Od naší společné hvězdy je vzdálen desetkrát více než naše Země. Obíhá kolem Slunce na šestém pořadí na 1,5 miliardy km daleko. Saturn je také nejméně hustým tělesem v soustavě, a kdybychom měli dostatečně velkou nádrž s vodou, Saturn by plaval.

Saturn však drží prvenství i v počtu vlastních přirozených družic. Dnes s jistotou známe na 20 jeho měsíců, jichž 18 je pojmenováno vlastním jménem. Některé jsou opravdovými obry, kteří by mohli kandidovat na samostatnou planetu nebýt Saturnu. Jiné jsou spíše ledovými koulemi než měsíci, nebo nepravidalnými balvany velikosti řádově desítek kilometrů.

Mise Cassini bude celkově trvat čtyři roky a cílem projektu je studovat atmosféru Saturnu, jeho magnetické pole, prstence a některé měsíce. Těmi nejexponovanějšími měsíci budou Enceladus, Japetus a především Titan.

Enceladus je jedním z příkladů „ledových satelitů“. Jeho složení je poměrně jednotvárné · jedná se o prostou špinavou ledovou kouli, ne však zrovna kulovitého tvaru. Jeho hustota je pouhých 1,24 g.cm·3 a je poset nemnoha krátery. Cassini bude zjišťovat, zda Enceladus generuje nějaké teplo jako výsledek gravitačního působení Saturnu. Bude také hledat stopy po gejzírech, či jiném projevu aktivity měsíce, jež by mohla vytvářet část prstence F, v jehož blízkosti obíhá.

Japetus je dalším předmětem studia sondy Cassini, a to pro jeho unikátní povrch. Polovina měsíce je přikryta velmi dobře reflektujícím materiálem · vodním ledem, zatímco druhá polovina je pokryta temným asfaltově černým nánosem, snad organickým materiálem, což dělá výzkum této sondy o to lákavějším. Prioritou ve výzkumu satelitů má však Titan.

TITAN

Je největším Saturnovým měsícem a ve sluneční soustavě se řadí na druhé místo za Jupiterův měsíc Ganymedes. Titan je charakteristický svým oranžovým zabarvením atmosféry, která je neobyčejně hustá, mnohem hustější než zemská, přičemž sahá až do výšky 1000 km nad jeho povrch. A právě děje, které se na něm díky atmosféře odehrávají, tolik lákají nejen vědce, ale i laiky, pro něž je to jedno obrovské exotické divadlo. Jeho atmosféra se skládá převážně z dusíku, teplota se stabilně pohybuje na hranici ·178?C, a jelikož dusík se při této teplotě nachází v kapalném stavu, jsou na Titanu dusíkové deště běžnou záležitostí. Jakmile dusík dopadne na Titanův povrch, který má teplotu nad jeho bodem varu, vypaří se. Další nedílnou součástí jeho atmosféry je metan a jiné nižší nasycené uhlovodíky. Vědci se domnívali, že metan hraje na Titanově povrchu stejnou roli jako vodní pára na Zemi, a tudíž se zde budou vyskytovat metanová jezera, ne-li moře. Avšak na základě dalších podrobnějších měření se ukázalo, že se metan díky působení UV záření přeměňuje na etylen, acetylen a (ve spojení s dusíkem) kyanovodík. Důležitá je právě poslední molekula, neboť kyanovodík je základní stavební jednotkou nukleových kyselin! Děje, které se nyní odehrávají na jeho povrchu, velmi blízce připomínají prvotní fáze vývoje naší Země v době, než se na ní objevil kyslík. Proto je výzkum Titanu tolik žádán.

Titan ale nebude navštíven poprvé. V roce 1980 se mu při průletu věnovaly samotné sondy Voyager 1 a Pioneer 10. Naneštěstí právě díky jeho tolik zajímavé atmosféře se sondám nepodařilo vyfotografovat nic jiného než stále stejně oranžovou barvu atmosféry, a tak závoj tajemství stále zahaluje tolik zajímavý a neobvyklý povrch Titanův.

Částečně se pod Titanova oblaka podařilo nahlédnout Peteru H. Smithovi z Arizonské univerzity a jeho týmu z Ústavu výzkumu planet a měsíců. To, co zjistili, však pomohlo jen pramálo k vysvětlení některých nejasných faktů, ba naopak, jen rozšířilo okruh otázek, které se nad Titanovým povrchem vznášejí. Díky kameře WF/PC2 (Wide Field/Planetary Camera 2) s rozlišením 220 kilometrů snímající obrazy vlnové délky blízké infračervenému spektru, se jim podařilo oběvit při rozlišení asi 220 km jakési světlé a tmavé útvary, a tak vyvstává další z mnoha otázek. Jedná se o kontinenty, moře, impaktní či vulkanické krátery, nebo jsou horami a kopci? Takovýchto otázek by se jistě našly stovky a právě na ně by měla nalézt odpovědi sonda Cassini, která bude při více než třiceti přiblíženích mapovat Titanův povrch přístroji stejnými jako při mapování Venuše sondou Magellan. Lahůdkou mise bude drobný dáreček v podobě modulu, který bude zkoumat Titanovu atmosféru při pádu na jeho povrch, Titan-Huygensova modulu.

CASSINI A HUYGENSŮV MODUL

Sonda se tedy skládá ze dvou částí. Družice, která bude obíhat a zkoumat Saturn, a lunárního modulu, který přistane a bude operovat na Titanově povrchu. Celý komplex (i s hnací jednotkou), pro úspěšné dosažení Saturnovy soustavy, bude vážit přes 5600 kg. Samotný orbiter Cassini po odpojení Huygensova modulu 2150 kg, Huygensův modul 350 kg a samotná pohonná jednotka 3132 kilogramů. Celkovou váhu tohoto stroje předčil pouze Rusy k Marsu vyslaný Phobos. Orbiter Cassini je vysoký 6,8 m a široký 4 m. Obsahuje 1630 obvodů, 22 000 drátěných spojů a přes 14 kilometrů kabeláže!

Cesta k Saturnu bude sondě trvat sedm let. Bude urychlena díky gravitaci Venuše a Země, ke které se ještě jednou přiblíží. Po té se již rychlostí 19,1 km.s·1 vydá přímo ke svému velkolepému cíli.

Po započetí výzkumu bude schopna denně zaslat přes 4 000 000 000 bitů. Spočítejte si tedy kolik to bude informací za čtyři roky, tedy za dobu, na kterou je plánována celá mise. Přičemž není samozřejmě vyloučeno, že bude fungovat mnohem déle. Sonda je opravdu skvostem techniky a dokonalé lidské práce. Kupříkladu je natolik stabilní, že se za sto sekund pohne o pouhých 107 mikroradiánů (0,22 stupně za hodinu).

Úkolem orbiteru Cassini bude převážně studování Saturnovy atmosféry, jeho prstenců, „ledových satelitů“ a Saturnovy magnetosféry.

Huygensův modul je dílem a projektem ESA (European Space Agency) a jeho cílem je studium měsíce Titan, především jeho atmosféry. Je pojmenován po nizozemském astronomovi Christiaanu Huygensovi (1629·95), jenž objevil na přelomu roku 1655·56 saturnův prstenec a největší jeho měsíc Titan. Mimo jiné také zdokonalil kyvadlové hodiny a jako první sestrojil hodiny pružinové. Byl bezesporu hlavním článkem v počínající vědecké revoluci.

Stejně jako byly převratným vynálezem mnohem skladnější pružinové hodiny, tak je špičkou i tento lunární modul. Nebude to mít totiž lehké. Při sestupu bude muset odolávat skutečně extrémním podmínkám a změnám teploty. Posuďte sami.

Od sondy se odpoutá 6. listopadu 2004 a bude odeslán k Titanovu povrchu na „denní stranu“. Přistání je plánováno na 27. listopadu 2004, kdy vstoupí do atmosféry rychlostí 6,1 m.s·1. Tato vstupní fáze bude trvat asi 3 minuty, během níž zpomalí na 400 m.s-1. K celému sestupu bude užito tří padáků. Ten první se otevře právě v této popisované fázi (2 m v průměru). Díky němu po dalších třiceti sekundách zpomalí na 0,6 Machu. Otevírá se další padák (8,3 m v průměru). S ním klesá sonda za velmi intenzivní práce přístrojů zkoumající atmosféru a metanové mraky. Následuje otevření třetího padáku (3 m v průměru), sestupová rychlost je s ním větší a na povrch dopadne po dvou a půl hodinách rychlostí asi 7 m.s·1.

Když vstoupí sonda do atmosféry, zažije doslova tepelný šok. Teplota při tomto tření přesáhne 12 000?C (to odpovídá dvojnásobné hodnotě na povrchu Slunce), čemuž bude vzdorovat speciální štít. Přetížení bude sonda vystavena hodnotě 16 g. Vysoká teplota a tlak nesmí ohrozit funkčnost sondy, čemuž byla věnována patřičná pozornost, a tudíž je Huygensův modul opravdu „kamarádem do nepohody“. Skořápce sondy však nestačí pouhá ochrana proti vysoké teplotě a přetížení. Je nutné se taky chránit proti extrémnímu chladu, který na povrchu dosahuje téměř ·200?C! Právě na tuto a jiné záležitosti dohlížejí palubní subsystémy kontroly tepla, počítače a obvodů, komunikace nebo zdroje energie · ten garantuje životnost na povrchu 22 dní a zařizuje ohřívání sondy plutoniovými články.

POZOR, NEBEZPEČÍ RADIOAKTIVNÍHO ZAMOŘENÍ!

Tyto, a nejen tyto, ohlasy zaznívají z řad některých ekologů. Otázkou však je, zda jsou odůvodněné.

Mise Cassini používá jako energetický a tepelný zdroj baterií, jejichž hlavní složkou je radioaktivní plutonium 236. Tato látka je nejtoxičtější, jakou známe, a je nebezpečná tím, že emituje do okolí UV-alfa záření, jež je příčinou rakovinného bujení. Toto záření z plutonia sice působí jen na vzdálenost několika desítek centimetrů a bezpečně jej zastaví i pouhý papír, oděv nebo sklo. Problém však nastane při kontaktu s vaším tělem, a to jak požitím, nadýcháním, tak i kontaktem s pokožkou. Radioaktivní materiály však nepocházejí jen z lidských zdrojů. Setkáváme se s nimi na každém kroku. Jsou obsaženy v jídle, v lécích, v kamenech a soli, konfrontuje nás na rentgenových vyšetřeních, napadá nás z kosmu, nemalé množství máme v těle, a potom je tu taky radon, přírodní radioaktivní materiál. Toho je kolem nás nejvíce. Jednotkou pro množství radiace je milirem.

Nyní víme něco o látce a jejich účincích. Zamysleme se tedy nad hrozícím nebezpečím a následcích při případné katastrofě.

Konstrukce, stavba a bezpečnostní opatření mají již za sebou více než 27 let praxe. Tyto topící a elektřinu generující jednotky se používají již od roku 1965 a kvalita jejich zabezpečení se plně osvědčila při dvou haváriích (r. 1968 NIMBUS B satelitu a v r. 1970 APOLLA 13). RTG jednotky již byly použity při 24 misích (Voyager, Pioneer, Apollo, Galileo…).

Pouzdro RTG jednotek je zhotoveno z keramiky a při případné havárii je schopné odolat i pádu do moře, nebo do nějakého měkčího materiálu. Vzhledem k tomu, že starty těchto misí se odehrávají na pobřeží a celá fáze letu (minimálně až na nízkou oběžnou dráhu) se děje nad mořem je možnost porušení schránky minimální. Kdyby i přesto došlo k havárii a rozptylu oxidu plutonia 236 do atmosféry, byla by jeho koncentrace tak minimální, že by to bylo sotva měřitelné. Za padesát let by člověk absorboval pouhý 1 milirem radiace pocházející z havárie. Porovnáme-li to s množstvím, jež absorbujeme přirozenou cestou (15 000 miliremů za padesát let), je to víceméně směšné. Sondu Cassini nyní čeká sedmiletá cesta ke svému cíli. Do oblastí tajemna, záhad a vesmírného mrazu. Doufejme že bude úspěšná.  

Category: 1997 / 12

Nevím, koho tenkrát napadlo, že vápenec je sice hornina houževnatá, ale poměrně měkká. Měl by se tedy dát brousit obyčejnou rašplí. Málokdo si umí představit pilování vápence v prostůrce široké 40 cm. Byla to úmorná dřina a každý milimetr odhlodané skály byl tvrdě vykoupen. Psal se rok 1973 a průnikem do neznámých prostor v Albeřické jeskyni byla odstartována série objevů jeskyní ve východních Krkonoších, v což tehdy nikdo z odborníků moc nevěřil.


Albeřická jeskyně

. . . . .

„Asi to nepůjde, je to moc úzký,“ vrací se Standa s hekáním zpátky. „Musí to jít,“ rezolutně odporuji a chystám se na druhý pokus. Lehám si do lepkavého jílu, dávám ruce před sebe, abych zmenšil průřez ramen, pravou nohu zapírám do díry ve stropě a snažím se vsoukat do otvoru. „Nejde to, viď,“ pošklebuje se kolega. Má pravdu. Místo je opravdu těsné a plné drobných výstupků. Přilba, kombinéza a svetr musí dolů. Snažím se jen tak ve spodním prádle. Průlez do neznáma zatím vítězí. Plni škrábanců se vzdáváme a přemýšlíme o další taktice.

Při povídání o jeskyních se každému nejspíše vybaví Moravský kras, Macocha, Punkevní jeskyně a někdo si snad vzpomene na Koněpruské jeskyně u Berouna. Jen málokdo však ví, že v malé horské osadě Albeřice se nalézá Albeřická jeskyně · nejdelší jeskyně Krkonošského národního parku. S délkou 250 metrů je to ve srovnání s mnohakilometrovými systémy Moravského krasu pouhý trpaslík, ale přesto má svá dosud neobjasněná tajemství.

Velká krasová území mají své charakteristické geomorfologické rysy: do vápencových plošin se zařezávají hluboké skalnaté kaňony, údolí jsou velmi často suchá, potoky mizí v ponorech a opět vytékají ve vyvěračkách na povrch a krajina je plná různých děr a závrtů. Mohli bychom hovořit dále o propastech, mohutných jeskynních portálech, polích a dalších typických jevech krasových území. Ale tohle všechno díky malé rozloze vápenců v Krkonoších chybí. Jeskyně dosahují relativně malých rozměrů a jejich existenci zde dříve nikdo nepředpokládal.

První doložený sestup do Albeřické jeskyně učinil již v roce 1887 neznámý dělník při těžbě kamene. V lomu, kde se jeskyně nachází, se při jednom odstřelu otevřel tajemný otvor a pod ním propast. Můžeme se jen dohadovat, kam tehdy odvážlivec sestoupil. Popisoval rozsáhlou jeskyni s podzemním jezerem. Asi tehdy prolezl střední patro jeskyně s velkými zřícenými bloky a mnoha odbočkami a komíny. Do nich se neodvážil a ani nemohl, protože byly neprůlezné. Též nemohl sestoupit do spodního patra jeskyně, protože ústí spojující šachty bylo kryto velkou vápencovou deskou, kterou jeskyňáři odvalili téměř až o sto let později.

CESTY KOMÍNEM

Po prvním úspěšném objevu v roce 1973 se jako další možná cesta za dobrodružstvím nabízely komíny vedoucí vzhůru ze středního patra. Prvních pár metrů byl výstup svislou prostorou snadný, ale pak to začalo. Komín se zúžil z jednoho metru na pouhých 25 cm a ze stěn navíc vystupovaly ostré křemenné břity. Kladivo a majzlík pracoval na plné obrátky a vzhůru jsme se soukali jen po centimetrech. Nevylezli jsme snad ani deset metrů, když se z komínovité prostory stala vodorovná zajílovaná plazivka. Naše radost, že je vyhráno, a že se brzy otevře vrchní patro jeskyně byla předčasná. Tak náhle jak úzká chodbička začala, tak zase skončila malou svislou prostůrkou.

V zorném poli kuželu světla jsme pozorovali, že v prostůrce na dně je otvor mířící kamsi pod nás. Problém byl ale ten, že se do otvoru nedaly spustit nohy, leda že by člověk uměl ohnout kolena na druhou stranu. Nezbylo než se sem nasoukat po hlavě, tam složitě udělat kotrmelec a nasměrovat nohy do otvoru. V úžinách jsme se několikrát přetočili a otočili a vůbec jsme neměli pojetí o směru postupu. Stále jsme jen věřili, že se dostaneme do větší prostory.

Pomalu se spouštím s rukama nad hlavou. Jinak se do úzkého vykrouženého kanálu nevejdu a rychlost kontroluji pouhým nádechem a výdechem. Takhle podivně se pohybuji do hloubky asi pěti metrů, když se ideální průměr na tělo začal rozšiřovat. Marně šmátrám nohama v prázdnu a nedaří se mi nalézt žádnou oporu. Nejhorší je, že ruce mám stále nad hlavou a pod sebe je neprotáhnu.

„Standóó, potřebuju lano.“

„Jo, hned.“

Hned ovšem trvá několik minut, než se Standovi v kapličce, kam se sotva sám vejde, podaří lano rozmotat a konec mi spustit dolů. Ujišťuji se, že mě Standa jistí a omotávám si smyčku okolo zápěstí. Moc podle pravidel to není, ale jinak to nejde. Zvolna opouštím relativní bezpečí úzké šachtičky a snažím se moc nepřemýšlet o cestě zpět. Hlavně neuváznout. Odsud by záchrany nebylo. Konečně nohy dosedly mezi balvany. Přepínám světlo na větší výkon a prohlížím prostoru. Nevěřím svým očím. Jsme ve stejném dómu, z kterého jsme před dvěma hodinami začali stoupat komínem vzhůru. Jenom o deset metrů dál!

I výstupy do dalších komínů byly trochu zklamáním. Jen jeden, směřující k povrchu, je dosud trochu záhadný. Jeho nejvyšší část je přepažena poloshnilými prkny a nad nimi jsou vidět kamenné desky. Co je nad nimi nikdo neví. Kolují i pověsti o Göringově archivu. Průzkum komínů zatím tedy nepřinesl žádné velké objevy, jiná situace však nastala objevem spodního patra s podzemními jezery.

POTÁPĚNÍ

Mnohokrát v minulosti jeskyňáři svítili do modrozelené hloubky a přemýšleli co počít. Zájem o rozřešení problému umocnila událost, kdy se při extrémně nízkém vodním stavu otevřel těsně nad hladinou otvor a podařilo se prolézt do suché prostory s bohatou krápníkovou výzdobou. Průzkum nebylo možné z časových důvodů dokončit, a za týden voda opět stoupla a otvor uzavřela. Od té doby již nikdy neklesla hladina na takovou úroveň, aby se otvor opět objevil nad vodu.

Na čerpání vody nebyla technika ani peníze a nejjednodušší a nejméně nákladný se začal rýsovat potápěčský průzkum. První pokus skončil neúspěchem. Potápěč neměl s průzkumem zatopených podzemních prostor žádné zkušenosti a malá nehoda způsobila, že musel být tak jak byl, zablácen v neoprénu, dopraven do nemocnice.

Uplynulo opět pár let a Česká speleologická společnost vycvičila své vlastní potápěče, kteří nejen že jsou vybaveni speciální technikou pro extrémně náročné podzemní ponory, ale jsou velmi dobrými jeskyňáři. První pokus byl učiněn u jezírka na konci jeskyně a druhý na dně široké Mramorové propasti. Oba ponory odhalily mnohé problémy, které budou při průzkumu následovat.

Ukázalo se, že křišťálově čistá voda se rychle zakalí zvířeným jílem usazeným na stěnách a při cestě do hloubky vidí před sebe jenom první potápěč. Druhý musí následovat svého kolegu v neprůhledné vodě jen po hmatu a kontrola hloubkoměru a dalších přístrojů bude pracná. Cesta zpět bude možná jen podle vodící šňůry, kterou budou potápěči za sebou odmotávat a vyvazovat na různé výstupky. Bez ní by byl návrat na hladinu nemožný. První, s napětím očekávané potápěčské sondy též odhalily, a to bylo nejdůležitější, že jezera jsou pod hladinou značně komplikovaná.

Kluci už měli zkušenosti z minula, že sestup musí být rychlý, a že nesmí dosednout na dno, aby nezvířili ohromné množství kalu. Zdánlivě celistvou skalní stěnu se daří proplavat malým okýnkem a za ním se otvírá labyrint nízkých širokých prostor. Světlo ozařuje bílé stěny, od stropu visí pohádkové útvary korodované tisíciletým působením vody a do všech stran se rozbíhají chodby vedoucí kamsi do tmy. Sem nevkročila lidská noha, potápěči jsou první, kdo porušují věčné ticho podvodní jeskyně.

Hloubkoměr ukazuje ·17 m a hodinky neúprosně hlásí, že je čas k návratu. Zaměřit pár azimutů a nahoru. Ruka sleduje vodící šňůru, viditelnost je již díky kalu nulová. Ale šňůra najednou vede do úzké pukliny, protáhnout se nelze. Tady mělo být někde okno k hladině! Teď zachovat pevné nervy, po šňůře se zacvaklou karabinkou vycouvat zpět a šmátrat okolo sebe rukama. Druhý pokus, opět neprůlezná úžina. Tep na sto čtyřiceti, mozek pracuje na plné obrátky. Vodící šňůra jasně říká, že cesta musí být správná. Ale kudy, když není vidět ani na vlastní ruce? Až na třetí pokus se daří šťastně proplout oknem a vynořit se na hladině podzemního jezera. Vysvětlení je prosté, špatně vyvázaná vodící šňůra se svezla z průlezného profilu do úžiny. Kdo to však ve zcela zakalené vodě mohl rozeznat. Příště se musí dát větší pozor a pro jistotu umisťovat před úzká místa náhradní lahve se vzduchem. Takovéhle chyby se někdy platí příliš draze.

Na více než rok albeřická podzemní voda osiřela, ale nezapomnělo se. Nad náčrty a plány se rozvíjely různé fantastické teorie, doplňovaly geologické znalosti a hlavně se připravovalo na období, až voda klesne na minimum. Koncem ledna se hladina podzemního jezera ustálila na vodoměrce u čísla ·250 cm, tedy o 2,5 m níže než je běžným průměrem a dále klesat nehodlala. Odstartovala se dosud největší akce v historii krkonošského potápění.

SPOJENÉ NÁDOBY

Je únorová sobota a z oblohy se sypou velké bílé vločky. V Albeřicích před restaurací se kupí neoprény, transportní pytle, lahve se vzduchem, ploutve, speciální akumulátory a spousta jiných věcí. Tentokrát již každý ví, co ho čeká a do výzbroje navíc přibyla silná halogenová světla na prosvícení zkalené vody. Z obou podzemních jezírek byl pod vodou prozkoumán labyrint zatopených chodeb, ale spojení se nikdy nepodařilo prokázat. Z několikaletého pozorování oscilace vodní hladiny jsme věděli, že obě jezírka fungují jako spojené nádoby, a že propojení musí být. Ale kde?

Rozhodli jsme se všechno vsadit na jednu kartu. Potápěč se protáhne úžinou v koncovém jezírku, kde pochopitelně zvíří kal. Ale nevrátí se jako obvykle a nebude čekat až se kal usadí. Poplave „naslepo“, potáhne za sebou vodící šňůru a pokusí se někde v labyrintu narazit na vodící šňůru taženou z jezírka v Mramorové propasti a tudy vyplavat. Pokud se to nepovede, vrátí se po své vodící šňůře a přes úzké místo mu pomůže záložní potápěč.

Volba padá na Jirku a jeho světlo rychle mizí v modrozelené hlubině. Jde sám, ale záložní potápěč je připraven zasáhnout. My ostatní se přesouváme na dno Mramorové propasti, kde by se měl Jirka po dvaceti minutách vynořit, pokud se mu ovšem podaří nalézt spojení.

Zhasínáme světla a čekáme v naprosté tmě. Jen na okamžik někdo krátce posvítí na hodinky. Snažíme se zachytit i nepatrné záblesky světla kdesi hluboko ve vodě. Marně. Je to nekonečné. Po deseti minutách jsme jako na trní a po patnácti narůstá nervozita. Již nesedíme v úplné tmě a Vláďa tlumeným světlem sleduje běh vteřinové ručičky. Po osmnácti minutách nasazuje masku a kontroluje automatiku. Za dvě minuty bude muset Jirkovi na pomoc.

CHODBA VEDE K POLSKU

Jirka ví, že má k proplavání dvacet minut a vzduch téměř na dvojnásobek. Ví také, že dohodnutý čas musí dodržet. Nám je zase jasné, že v sedmistupňové vodě se nebude chtít zbytečně dlouho zdržovat, a že čas se bude snažit zkrátit na minimum. Proto se nás před vypršením určeného času zmocňuje neklid. Navzájem se sice ujišťujeme, že zbývá ještě minuta, ale není to moc platné.

Počítáme vteřiny, Vláďa je připraven skočit do vody, třetí potápěč se chystá do pohotovosti. Přesně 10 sekund před vypršením limitu se kdesi ve vodě mihne odlesk světla a vzápětí vystoupí roj bublin. Jak v dobrodružném filmu. Potom už vidíme záři zdvojených reflektorů, jak z hloubky 19 m prosvěcují modrozelenou vodu. Jirka už nespěchá. Musí prodělat dekompresi a chápe, že díky světlu a bublinám o něm víme. Pozvolna se vznáší k hladině a obdivuje bizarní tvary Mramorové propasti. Obdivujeme s ním, vždyť poprvé někdo plave propastí vzhůru ve vodě bez zvířeného kalu. Ten nechal daleko za sebou na dně pod místem zanoření. Průstup ze Závěrového jezírka na konci Albeřické jeskyně do Mramorové propasti se podařil, ale průzkum nekončí. Zatopené chodby v hloubce 17·19 m vedou severním směrem někam k Polsku. Ve vzdálenosti 60 m od místa zanoření jsou však závaly, které nepůjdou potápěčsky zdolat. A tak se opět vracíme k myšlence ohromnou masu vody vyčerpat. Peníze na tak náročnou akci zatím nejsou a jedno z tajemstvích krkonošského krasu zůstává zatím nevyřešeno…  

Category: 1997 / 12

Pane bože, už zase filmaři,“ obrátila babka Kubčová oči v sloup, když nás viděla, jak vytahujeme kameru a stativ z auta. Od doby, co byla tato malá slovenská vesnička zapsána do Seznamu světového dědictví UNESCO, tu přibylo nejen turistů, ale také fotografů, filmařů a novinářů. . . . . .


generace po generaci zúrodňovaly kamenité svahy…

Posledních pár zdejších obyvatel nese takové vpády okolního světa nelibě. Žili si svým nevzrušeným tempem a jeden telefonní přístroj ve vesnici, až dosud jediný prvek civilizace, tu mnoho vzruchu nenadělal. Osudem Vlkolínce je stále voda, vítr, slunce, hory a čas. Vesničku plnou dřevěnic najdete nedaleko Ružomberka na stráních jednoho z východních výběžků Velké Fatry. Tady, v bočním údolí doliny říčky Revúca, stojí vesnice na jihozápadním svahu vrchu Sidorovo. Vznikla v druhé polovině 14. století v nadmořské výšce něco málo nad 700 metrů a první písemná zmínka o ní pochází z roku 1376. Už tehdy tady dávaly ne lišky, ale vlci dobrou noc, o čemž nakonec svědčí i název vesnice.

Nikdy se tu nežilo lehce. Každá domácnost jednoho z nejchudších míst Slovenska musela vrchnosti odvádět ročně 90 florenů, na Vánoce odevzdat jedno tele, dva velké koláče a sto vajec. Každá salaš ročně odevzdávala jednoho krahujce. Čas jako by se zde zastavil a není třeba ani mnoho fantazie, aby si člověk představil ty doby, kdy se o vesnici vrchnost zajímala, jen když měla dostat zaplaceno.

Osou unikátní vesničky je stále potok, který je také jediným zdejším zdrojem užitkové vody. Kolem něj vede hlavní a jediná ulice. Tady také potkáte během dne všechny obyvatele Vlkolínce. Je jich kolem třiceti a žijí stále v tradičních srubových domech na kamenné podezdívce, postavených kolmo k centrální ulici. Dlouhé dvory oddělují dům od domu, ale více než polovina z nich je postavena podle stejného schématu. Za sebou jsou řazeny pokoj, pitvor (což je název jakési černé kuchyně) a pak následuje ještě komora. Existují ovšem i domy jen se dvěma místnostmi nebo také dvojdomy se společným pitvorem, ale těch je menšina.

Hlavním stavebním materiálem tu bylo dřevo. Spáry mezi kládami se vymazávaly barvenou hlínou. Domy mají sedlové střechy se štíty otočenými k potoku do hlavní ulice. Původní krytinou pak byl tradiční štípaný šindel. Obyvatele živily lesy, pastviny a malá políčka. Zima si tu podává ruku přímo s létem a léto zase se zimou. Jaro a podzim, jak ho znáte z nížiny, zde nepotkáte. Přesto se tu ale desetiletí po desetiletí, staletí po staletí na terasovitých políčkách pěstovaly brambory, zelí, něco zeleniny, na loukách se pásly ovce. Muži odcházeli za prací a úroda byla jako málokde jinde závislá především na rukách, nohách a zádech žen. Kolik jejich generací motykou zúrodňovalo kamenité svahy hor?

„Dneska už tu má každý jen malý kousek pole nebo zahradu, vždyť jsme tu zůstaly většinou jen staré ženské,“ rozpovídala se teta Kubčová.

„Kravku tu už nemá nikdo, mléko se sem nahoru vozí. Obchod funguje dvě hodiny týdně. V každém domě zůstalo pár slepic, koček, psů, někdy ještě ovečky, a to je všecko.“

Babička vystřižená jak z pohádky je ráda, že si má s kým popovídat. „Já tu z hospodářství už nemám vlastně skoro nic. Přes zimu jsem u synů v Bratislavě, a tak by se tu o zvířata neměl kdo starat. Jakmile ale začne jaro, tak se hned stěhuju sem do chalupy.“

Ruch a světla kolem natáčení přilákala obyvatele vesnice. Na návštěvu přišla paní Emílie Bobalová i další sousedky. Bez okolků nám ukázaly, jak se přede len, jak se topilo v pitvoru a na co je „bába“, magická dřevěná postavička, která spojovala generace žijící v jednom domě. Pro děti to byla panenka, pro rodinu bůžek ochraňující dům. „Bábu“ prý mají stále v každém domě, a tak se vlastně nemůže nic stát. Čas se tu nezastavil, jen teče jiným tempem. Tradice tu zrovna tak jako prameny vlkolínského potoka nevyschly, zato se staly velkou vzácností a ozdobou Slovenska.  

Category: 1997 / 12

Zásluhou několika dobrodružných románů a senzačních zvěstí z druhé ruky se Šuárové stali v očích světa nejnebezpečnějším a nejkrvelačnějším indiánským kmenem celé Jižní Ameriky. Autorům, kteří z celkem pochopitelné touhy po senzaci zneužili podstaty starého šuárského zvyku zmenšovat lidské hlavy, nešlo zdaleka o vysvětlení pravé skutečnosti.

Vytvořily se tak představy o krutých lovcích lebek, o krvežíznivých šelmách a záludných zabijácích, kteří na potkání vraždí člověka jedovatými šípy, oštěpy a pastmi. Podivný zvyk odříznout zabitému nepříteli hlavu a zmenšit ji na velikost sevřené pěsti se změnil ve zvířecky zvrhlou sběratelskou vášeň, která prý končí tím, že každé šuárské obydlí je obklopeno kůly s nabodanými hlavami nepřátel.

ZAČAROVANÝ KRUH SMRTI

Odhaduje se, že Šuárů, pověstných lovců lebek, nežije už dnes v horním povodí Amazonky víc než 25 000. A den ode dne jich ubývá. Jednou nastane okamžik, kdy vyhynou stejně jako celé desítky jiných indiánských kmenů.

Kromě vnějších příčin, jež vedly k postupnému vymírání Indiánů, staly se stejně zhoubným činitelem i vlastní zvyky Šuárů a jejich způsob života. Krevní msta spolu se zvykem zmenšovat hlavy nepřátel hraje mezi nimi stěžejní úlohu. Obojí vyvolává vlnu odvetných výprav, jimiž se uzavírá začarovaný kruh věčného, nekonečného vraždění.

Hnací silou tohoto uzavřeného kruhu je moc kouzelníků spolu s pověrami a strachem z duchů. Šuárové nevěří v přirozenou smrt. Ať zemře člověk nebo zahyne domácí zvíře, vždycky způsobil smrt nepřátelský kouzelník, a to buď z vlastního popudu, nebo na přání příslušníka rodu. Také těžká onemocnění, náhodná zranění, neúroda, bezdětnost nebo lovecké neúspěchy zavinil zlý duch, jehož přivolal nepřátelský kouzelník.

ZBROJAŘI A PŮST

Čím déle jsme žili mezi Šuáry a čím častěji jsme je pozorovali při střelbě foukačkou, tím víc jsme se museli obdivovat jejich fantastické zručnosti a přesnosti střelby. Nejednou jsme je viděli střílet po letících ptácích a téměř nikdy se nestalo, že by se minuli cílem. Počínali si s neuvěřitelnou sebejistotou, klidem a záviděníhodnou rozvahou. Sami však své střelecké úspěchy nepřisuzují vlastní zručnosti nebo vynikajícímu zraku. Podle jejich pověr spočívají v nadpřirozených vlastnostech zbraní.

Všechny šuárské zbraně jsou vyrobeny z jediného materiálu: z dřeva démonického stromu, palmy čonty. Nejpracnější a nejdůležitější je výroba ume, foukačky.

Ať už Šuára vyrábí jakoukoli zbraň, musí se po celou dobu jejího zhotovování podřizovat přísným pravidlům půstu, nesmí se stýkat se ženou, ba nesmí s nikým promluvit ani slůvko.

Před lovem zvěře, na kterou Šuára nestačí obvyklými zbraněmi, zavěsí si k toulci ještě malou nádobku s prudkým rostlinným jedem tsesa. Těsně před výstřelem napiluje ostrým krabím klepetem šipku nedaleko hrotu, na opačný konec namotá těsnící ucpávku z vláken ceiba, aby vzduch kolem šípu nemohl unikat a neubíral tak na jeho počáteční rychlosti a průraznosti. Ponoří pak napilovaný konec do jedu a opatrně zasune do ume.

O Šuárech kolovaly dlouho pověsti, že otrávených šípů používají i v boji proti svým nepřátelům. Je to výmysl. Šuárové nepoužijí svých ume proti člověku ani v největším nebezpečí. Brání jim v tom opět jejich pověry. Věří totiž, že v takové chvíli by jejich zbraň jednou provždy ztratila svou kouzelnou moc a že už by s ní nikdy nic neulovili.

V boji proti nepříteli slouží Šuárům jen oštěpy a důmyslné pasti. Obojí jsou v jejich rukou stejně hroznou zbraní jako ume.

DÍRA SMRTI

Šuárové používají v podstatě dvou druhů pastí, z nichž oba jsou stejně záludné jako jednoduché. V době zvýšeného nebezpečí je umisťují na všech přístupových stezkách v okolí héje (obydlí). Jednodušší z nich je mesértyňu huá, doslova díra smrti. Je to hluboká jáma zakrytá lehkou vrstvou větví, lian a listí. Na jejím dně jsou nastraženy asi půlmetrové kůly z tvrdého čontového dřeva, obrácené ostrými hroty vzhůru. Šuárové dovedou takovou past zamaskovat tak mistrně, že ji neodhalí ani zkušený bojovník zvyklý na život v divočnině.

Mnohem nebezpečnější je druhá past, tambúnčí. Šuárové osekají větve mladého pružného stromku u cesty · obvykle v jejím ohybu · a ve výši břicha a hrudi dospělého muže upevní na něm tři nebo čtyři dřevěné bodce, asi čtvrt metru dlouhé. Stromek pak ohnou a lehce upevní tenkými lianami, jejichž konce zavedou na pěšinu a větvemi i listy živých rostlin je zakryjí tak důmyslně, že nic netušící nepřítel na ně musí šlápnout. Zranění způsobená vymrštěným hřebenem bývají obvykle smrtelná.

Rozhodnou-li se Šuárové na radu kouzelníka k útoku, podnikají válečnou výpravu vždycky v noci. Útočí jen nepočetná skupina válečníků ozbrojených oštěpy, štíty, mačetami nebo ostrými noži z obroušeného bambusu. Pravidelně je vede nejzkušenější příslušník rodu. Celá skupina se neslyšně plíží pralesem. Za celou cestu nesmí padnout ani jediné slůvko dorozumívání. Bojovníci se drží za ruce a pokyny vůdce výpravy si sdělují stiskem, pohybem nebo pouhým záchvěvem ruky. Úspěch takové preventivní válečné výpravy závisí téměř vždycky na momentu překvapení. Podařilo-li se bojovníkům dostat se bezpečně přes všechny nástrahy a překážky až do bezprostřední blízkosti nepřátelské héje, čekají trpělivě celé hodiny na nejvhodnější příležitost k útoku. Protože všichni Šuárové pijí velké množství nyhámánči, bývá nejpříhodnějším okamžikem, kdy si některý z obyvatelů héje vyjde ulevit. Bojovníci využijí jednak rozespalosti, jednak toho, že vchod héje zůstal v takové chvíli zevnitř nezajištěn. Přepad se odehraje často tak neslyšně, že obyvatelé héje nemají ani tušení, že jeden z nich zatím padl do rukou nepřátel.

Zabitím tohoto jediného nepřítele a ukořistěním jeho hlavy bylo splněno poslání výpravy, bojovníci se co nejrychleji stahují, aby se vyhnuli otevřenému boji, při němž by mohli sami utrpět ztráty, nebo při němž by přepadení mohli poznat útočníka.

Tím ovšem všechno nebezpečí neminulo. Duch zabitého je podle Šuárů daleko mocnější nepřítel, než byl dokud ještě žil. Teprve po návratu z takové výpravy nastává vítězi, který si odnáší trofej, nejtěžší úkol. Jeho naplnění trvá někdy řadu let. Jsou to složité obřady podrobení a zotročení nepřítelova ducha.

ŠELMY V LIDSKÉ PODOBĚ

Žili jsme mezi těmito „šelmami“ s podivným zvykem odříznout zabitému nepříteli hlavu a zmenšit ji na velikost sevřené pěsti řadu týdnů. A vlastníma očima jsme se mohli přesvědčit, že Šuárové jsou laskaví a pohostinní jako většina indiánských kmenů nepokažených vlivem pseudocivilizace. Sžili jsme se s nimi a podařilo se nám stát se nejen pozorovateli jejich všedního mírového života, ale ověřit si i řadu známých skutečností, spojených se záhadnými tajuplnými obřady válečnickými. A měli jsme bezpočet příležitostí přesvědčit se, že Šuárové, nepodléhají-li strachu a pověrám, nedovedou ublížit ani domácímu zvířeti, že neuhodí psa, natož pak dítě.

Zmocní-li se však Šuára hlavy svého domnělého nepřítele, jeho smrtelný strach tím zdaleka nekončí. Právě naopak. Bojí se, že kdyby si pomocí složitých obřadů nepodrobil ducha sídlícícho v nepřítelově hlavě, zemřel by a s ním všichni jeho příbuzní. Může-li se proto vyhnout přepadení protivníka tím, že proti vůli kouzelníka ustoupí mimo dosah nepřítelovy moci, obětuje raději svou héu, stěhuje se s celou rodinou, pracně kácí a mýtí prales, zakládá nová pole a o hladu si staví novou héu jenom proto, aby nemusel zabíjet člověka, a aby proti sobě nepopouzel jeho ducha i duchy ostatních příslušníků nepřátelského rodu, zemřelých už dávno předtím.

Zabije-li přesto, je to jen na naléhání kouzelníka. Všechno, co je pak spojeno s usmířením ducha zabitého, provádí v neustálem strachu o svůj život. Jeho vítězství je poznamenáno poraženectvím.

O tom, jak zmenšují Šuárové hlavy svých nepřátel, kolovala řada nejrůznějších pověstí a dohadů. Ještě začátkem našeho století šla víra v magické čáry indiánských kouzelníků a jejich tajuplných bylin tak daleko, že se obecně věřilo v jakýsi záhadný proces, který umožňuje zmenšovat lidskou hlavu i s lebkou.

Etnografové se dostali o krůček dopředu, když podle prvních získaných tsants zjistili, že jde jen o zmenšenou kůži. Zůstávala však nezodpověděnou otázkou, jak se takový proces provádí. Ani v největších jihoamerických muzeích, jež jsme navštívili, jsme nenašli jednotné a dostatečně přesné vysvětlení. Ani doktor Rafael Karsten, profesor univerzity v Helsinkách a autor obsáhlé monografie o Šuárech, nikdy vlastníma očima tento proces nespatřil, třebaže žil mezi nimi několik let.

TSANTSA – ZMENŠENÁ HLAVA

Od příslušníků Ambúšovy héje jsme se kousek po kousku dověděli řadu podrobností svědčících, že i oni se nejednou účastnili válečných výprav a že obřad zmenšování hlavy dobře znají.

Po skončení válečné výpravy odřízne šuárský válečník nepříteli hlavu, a to co nejblíže k trupu. Od týlu rozřízne kůži přes temeno ke kořenům vlasů nad čelem a stahuje ji opatrně dopředu, směrem k tváři. Zejména tomuto úkonu věnuje nesmírnou péči, protože věří, že by zemřel, kdyby svou neobratností zavinil proděravění nebo jiné poškození kůže. Řez znovu sešije, rovněž zašije rty a oční víčka a temenem pak prostrčí lianu zevnitř uvázanou na hlazený kolíček, který zabraňuje vyvléknutí. Lebku · od tohoto okamžiku nečistý předmět · odhodí v pralese, daleko od héje i od všech přístupových stezek.

Kůži takto připravenou ponoří do obyčejné říční vody a nechá ji vařit tak dlouho, až se odstraní všechen tuk i drobné zbytky masa. Nato ji vytáhne, nechá ve stínu oschnout a přehrne kůži na krčním řezu kolem tenkého proutku stočeného do kruhu tak, aby otvor dutiny zůstal pevný. Po této přípravě začne vlastní vysušování a tím prudké smršťování kůže. Válečník vsypává do hlavy nejdříve drobné oblázky rozpálené na ohni a postupně jemnější a jemnější písek tak, aby vnikl do všech záhybů. Horké kamínky odstraní zbytky svalstva a tuku a způsobí, že kůže ztvrdne. Obřad je velmi zdlouhavý a vyžaduje neustále pozornosti a zručnosti válečníka, který v jeho průběhu ztvárňuje prsty obličej zabitého, aby uchoval jeho přesnou podobu.

Celý tento proces musí být zhruba dokončen, než válečník dorazí se svými průvodci z válečné výpravy k domovu. Mezi jednotlivými obřady, jež následují a jež trvají velmi dlouhou dobu, je potom tsantsa zavěšena nad ohništěm, kde se postupně konzervuje kouřem. Dostává se jí přitom i typické tmavohnědé, někdy až černé barvy.

Je pochopitelné, že vousy i vlasy mrtvého zůstanou v původní, nezmenšené velikosti, tím se stává, že tsantsa působí obvykle dojmem, jako by hlava byla jen filigránským přívěškem na prameni vlasů, dlouhém často celý metr.

Vlastní výroba tsantsy však není cílem šuárského válečníka. Je jenom průvodním zjevem složitých obřadů, jež Šuárové považují za události rozhodující o jejich bytí a nebytí.


NESMRTELNÝ ARCHIV H+Z
napsal Petr Vavrouška

„My už jsme si s Jirkou užili díky našim sbírkám své,“ říká cestovatel a publicista ing. Miroslav Zikmund.

„V době okupace v roce 1968 dal Jiří Hanzelka z místa, kde se tehdy skrýval, pokyn ke zničení velké části korespondence. Ta mohla totiž spoustu lidí, jejichž jména se v ní vyskytovala, ohrozit. Já, když jsem viděl, jak kolem nás jezdí tanky a obával se domovních prohlídek, našel jsem ve Zlíně pár dobrých přátel, u kterých jsem svůj archiv ukryl. Riskovali, že pokud se u nich najde, půjdou do vězení nebo se s nimi stane ještě něco horšího. Ty kamarády jmenovat nebudu, i když by si to teď zasloužili.“

Pánové Hanzelka a Zikmund budou mít kromě vlastního muzea také společný archiv. Odemykáme poslední překážku a vcházíme do malé pracovny, která je předsíní celého archivu. „Tak, tady to je,“ ukazuje pan Zikmund na dvě řady regálů a skříní.

„Jste první novináři, kteří mají možnost se na to podívat. Zatím je sem převezena část sbírky Jirky Hanzelky a postupně se tady objeví vše, co jsme doposud uskladňovali doma. V roce 1995 jsme se s Jirkou rozhodli věnovat naše archivy Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, aby náhodou vše, co jsme společně vytvořili, neskončilo někde na skládce nebo ve sběrně. Byla založena Nadace odkaz H+Z, která bude archiv spravovat. Vše má pod vedením současný ředitel Nadace H+Z PhDr. Karel Pavlištík. Ten totiž s nápadem vytvoření archivu přišel.“

„Co tady vlastně bude?“ Pan Zikmund přejede očima zatím poloprázné poličky.

„Všechno, a to nepřeháním. Korespondence, smlouvy, rukopisy našich knih, deníky, 120 000 negativů a diapozitivů, filmy, výstřižky z tisku, statistiky, evidence suvenýry z jednotlivých zemí, mapy, tiskové a rozhlasové reportáže atd.“

„Podívejte se třeba na tohle,“ volá mě k jednomu z regálů pan Zikmund. „To jsou mapy Sovětského svazu. Když jsme je tenkrát vytáhli v letadle při letu nad Sibiří, považovali nás za špiony. Ptali se nás, jak jsme k mapám přišli, protože ani samotný pilot neměl tak podrobné údaje jako my. My jsme je přitom koupili v obyčejném knihupectví v Londýně.“

O archivy obou cestovatelů se zajímalo Náprstkovo muzeum a Památník písemnictví. Ten chtěl například získat rukopisy knih. Nabízel dokonce slušnou sumu, ale pánové tuto lákavou nabídku odmítli. Náprstkovo muzeum se zase pokoušelo o archiv negativů a diapozitivů. Taky bez úspěchu. Podle slov pana Zikmunda o zamítavé odpovědi rozhodla také exkurze do depozitářů obou institucí. Materiály by se tak mohly dostat do vlhkých prostor, které rozhodně podobným dokumentům nesvědčí.

„Něco je stále nezpracované,“ doplňuje výčet pan Zikmund. „Vím například o dokumentu, který natočila nejprestižnější japonská televize NHK. Když jsme přijeli do Tokia, byli jsme pozváni do studia této televize a pořad s námi sledovalo několik milionů diváků. Ti měli na základě různých indicií a nápovědy uhodnout, kteří dva pánové zrovna ve studiu sedí. Tento snímek doposud u nás nikdo neviděl.“

Při prohlídce archivu mě fascinuje, co všechno se za tu dobu nashromáždilo a zároveň si uvědomuji, jak pravdivé je klišé: „Jednou se to bude hodit, tak to nevyhazuj.“

„To, že jsme s Jirkou tak pečlivě vedli archiv a evidenci, se nyní ukázalo jako dobrá myšlenka. Pokud náš archiv v budoucnu navštíví třeba motoristický fanda a bude chtít vidět technický deník naší tatrovky, najde zde údaje, které nikde jinde nejsou. Nebo ekonomové, politologové, novináři, pro ty všechny bude archiv studnicí vzácných informací.“

Podle střízlivých odhadů Karla Pavlištíka, před kterým nyní stojí neskutečný úkol roztřídění materiálů a základní zaevidování, by mohl být archiv zpřístupněn odborné veřejnosti do tří let. Nikdy se však nikdo nedozví, kdo je autorem té které fotografie, reportáže či příběhu v knížce. Pod vším jsou podepsaní společně H+Z.

„Před námi byli dva cestovatelé. Dr. Jiří Baum a sochař F. V. Foit. Ti podnikli v roce 1931 s Tatrou 12 expedici do Afriky. Každý z nich potom vydal vlastní knihu a začali se přít o to, kdo kdy stiskl spoušť. My jsme si na základě jejich zkušenosti s Jirkou řekli, že něčeho podobného se nesmíme dopustit. Fotili jsme, filmovali a psali v týmu. Jen my dva víme, kdo je čeho autorem. Měli jsme i společný účet u Státní spořitelny. Veškeré honoráře, které docházely od tisku, rozhlasu, filmu a nakladatelů, jsme si dělili fifty fifty.“

Možná, že současní cestovatelé mohou H+Z závidět, že v době, kdy oni křižovali světem, existovala na mapách bílá místa. Tak jako se H+Z vydali v Africe po stopách dr. Emila Holuba, navazují na spirálu historie další badatelé, kteří srovnávají nynější svět se světem, jaký ve svých reportážích popsali právě H+Z.

„Já bych si přál, aby budoucí adepti cestování za sto dvě stě let nahlédli do našeho archivu, čerpali z něj a doplňovali ho o nové poznatky a neuzavřeli tak knihu, kterou jsme s Jiřím začali psát.“

Při prohlížení svých fotografií, rukopisů, článků nepociťuje pan Zikmund žádnou zvláštní nostalgii. Samozřejmě, že se mu vybavují konkrétní zážitky a situace, ale raději se dívá do budoucnosti. Jak říká: „Čo bolo, bolo.“ Jednou se zařekl, že se nevrátí do míst, která už jednou navštívil. Přece jenom toto předsevzetí porušil a možná toho lituje.

„Po 38 letech jsem byl znovu v Turecku. Na místech, kde jsme byli kdysi s Jirkou jedinými turisty, není teď k hnutí. Konkrétně v Efesu, Miletu, Pamukkale, Didime. Má to za následek neuvěřitelnou devastaci. Každý má svaté právo cestovat, ale měl by se také naučit k naší modré planetě šetrně chovat. Četl jsem například, že je módou českých podnikatelů, jet si odpočinout na 14 dní do Nepálu. Na chvíli opustit své mobilní telefony a rychlá auta, v kterých s těmi mobily telefonují. Opravdoví cestovatelé budoucnosti mají před sebou obrovskou paletu možností. Nechť se ale zaměří na mezilidské vztahy, co se mění v lidské kultuře a uvažování. Je potřeba jít do hloubky. Ne vytvářet jen nějakou dojmologii. Snad to zní smutně, ale já to vidím jako možné východisko z postupné zkázy Země.“

Čas se chýlí ke konci. Začínáme balit. Při odchodu si ještě všímám zářící žluté stěny z časopisů National Geographic.

„Myslím si, že má sbírka je jedna z největších v republice. Ve své knihovně mám NG počínaje rokem 1929, chyběla jen čísla, která po únoru 1948 zabavila komunistická cenzura. Když jsem se o tom později zmínil jednomu z ředitelů ústředí ve Washingtonu, nechtěl věřit. Než mne provedl jednotlivými odděleními, ležely chybějící výtisky na jeho pracovním stole: With compliments, Mr. Zikmund a jen na okraj: tenhle skvělý zeměpisný magazín se dostává do rukou víc než deseti milionům předplatitelů po celém světě – měsíc co měsíc.“

Snad to s naší planetou nedopadne tak katastrofálně, že cestovat budeme moci jen v takových archivech, jakým je ten ve Lhotce u Tečovic. Ještě než se s panem Zikmundem rozloučíme, poprosí mě. „Vy jste si všechno nahrával na diktafon, že? Mohl bych vás požádat o kopii?“

„Samozřejmě.“ „Ta kazeta dostane své evidenční číslo a bude součástí archivu.“