Category: 1998 / 01

Fero Fenič mi nejdříve ukázal své studio v Růžové ulici. Bylo zřejmé, že je na něj hrdý. Vlastně to nijak neskrýval, jako většinou neskrývá žádný svůj cit. Mluví rychle: máte dojem, že má obavu, abyste opravdu pochopil to, co se vám snaží vysvětlit. Než jsme usedli ke stolu, dozvěděl jsem se o přípravě dalšího ročníku Febio festu. Vzpomněl jsem si, jak se mi před rokem svěřil, jak mu zavolali z Telecomu, že by rádi celý filmový festival sponzorovali. Neuvěřitelné… Asi dělá bohulibou činnost, napadlo mě tenkrát. Když při promítání cyklu Hity totality kombinoval MAJORA ZEMANA s ŽENOU ZA PULTEM, publikum se chechtalo i na schodech, ale někteří důchodci dojetím plakali: „rukopis“ jedné ze stránek naší současnosti… Fero Fenič ji umí podat nejen ve svých filmech. . . . . .


Fero Fenič

Pane Feniči, vy děláte znělky ke všem dokumentům, které Febio vyrábí. Znamená to, že každé dílko považujete tak trochu za své dítě?

Každý cyklus považuji za své dítě. Já jsem autorem nápadu GENU, GENUSU, VIP a vůbec všech cyklů mého studia. Vypracuji první dramaturgickou koncepci a většinou připravím i první náměty. Například v cyklu JAK SE ŽIJE jsem dodal dvě stě námětů a Českou televizi pak přesvědčuji o jejich životaschopnosti. Ve výsledku jsem autorem mnoha námětů odvysílaných pořadů Febia, i když je to vždy připsáno režisérovi, protože ne každý z režisérů přichází s vlastním nápadem: často ke mně tvůrci chodí s tím, jestli pro ně nemám něco nového. Protože u nás dělají především renomovaní tvůci, dramaturgie u nás spočívá hlavně ve správném vytipování tvůrce pro dané téma.

Řekl bych, že víc než výroba znělek vás vytěžují organizační práce. Jak znělky děláte?

Trochu študáckým způsobem. Například GEN jsme dělali na prostěradle, na které jsme nasypali pár kilo písku a z toho jsme s kameramanem Jaroslavem Brabcem vytvořili měsíční krajinu. Odražená noha na ní je má noha, protože ostatní přítomní měli nohy ploché; takže do svých pořadů vstupuju daleko víc, než se to na první pohled zdá. (úsměv)

Pane Feniči, několikrát jsme rozhovor museli odsunout. Příčinou byla vaše nemoc, či zaneprázdnění, v lepším případě dovolená. Nemohu se nezeptat: Jak se dnes cítíte?

Mám stádia, kdy se mi chce a kdy ne. Někdy jsem půl dne v euforii a půl dne v depresi. Nebo naopak. Ale vy snad máte každé ráno chuť vstát?

Já většinou nemusím…

Ano, vy máte výhodu, že v posteli můžete zůstat ležet. Já jsem takto žil čtyřicet let, ale vznikem Febia se mé soukromí razantně změnilo. Představa, co mě v ten den čeká, je pro mě někdy strašná… Téměř každý den mám schůzku. A ty nemohu ovlivnit, jsou dohodnuté dva týdny dopředu. Jak lidem vysvětlovat, že jsem nemocný, nebo že se mi nechce…? Nejen, že je to neseriózní, ale já je nemohu zklamat, přestože vím, že padesát procent těchto schůzek je nesmyslných. Často se scházím s lidmi, kteří svůj problém mohou vyřešit s někým jiným, ale oni mají pocit, že pokud jej vyřeší se mnou, bude to mít větší váhu. Lidé si ještě nezvykli, že si svůj osud drží ve svých rukou · stále si myslí, že zodpovědnost za sebe, za své myšlenky, nápady, ideály a ambice přenesou na někoho jiného. A často to jsou lidé, kteří mi · při vší své neskromnosti · nesahají ani po pás.

Nejste z toho všeho už unavený či dokonce vyčerpaný?

Jsou situace, kdy mě to strašně pohlcuje · vydávám přes den příliš energie, z níž večer nemám vždy pocit, že jsem ji vypustil smysluplně. Ale to je trvalý stav, ne momentální.

Kdy jste naposledy prožíval eufórii z práce?

(smích) Přiznám se, že už nebyla dlouho.

Slyšel jsem od vás, jak byste rád Febio předal do jiných rukou, ale nikoho takového neznáte. Je dnes nedostatek zodpovědných inteligentních lidí, nebo máte Febio už příliš pod kůží?

Vznik Febia provázel můj egoismus: nevstupoval jsem do toho, abych něco táhl, ale abych si vytvořil pro sebe prostor, který mi nikdo jiný v té době nevytvářel. Od začátku jsem Febio koncipoval jako malé studio a spíše pro sebe. Když se ukázalo, že k tomu budu potřebovat místnost, počítač, telefon, spolupracovníky, zcela pragmaticky jsem vymyslel GEN. Pak tahle myšlenka nabobtnala a najednou dostala jiný charakter.

Dneska by mi bylo líto tuto práci s mávnutím ruky opustit. Jsem tu už pět let a má zodpovědnost stále narůstá. Mnozí autoři jsou na Febiu už závislí. Vytvořil jsem určitou platformu, kterou bych už neuměl znovu postavit, kdybych ji opustil. Přestal by pro mě existovat prostor, o jehož potřebnosti a užitečnosti nepochybuju. Protože tu není náhradní řešení, svým odchodem bych likvidoval něco, co už dnes není lehké zlikvidovat: mám jakousi morální zodpovědnost vůči ostatním lidem. V tom je můj problém.

Za ta léta spolupráce s filmovými tvůrci jste se stal dobrým psychologem. Změnil se váš pohled na filmaře nebo na lidi vůbec?

Musím se přiznat, že jsem nejednou ztratil iluze. Do té doby jsem mnoho lidi z filmu vnímal přes jejich konečný výsledek. Nikdy jsem nevěděl, na jaké charakterové a intelektuální výši se pohybují; jak se třeba dopracovávají ke konečnému výsledku. Bylo pro mě obrovské zklamání, že charakter nemusí patřit k talentu a naopak, a že mnoho výsledků vzniká nahodile, se štěstím nebo s dobrým okruhem spolupracovníků, kteří mají někdy větší ambice než sám autor · víc ho posouvají než on sám sebe. Též jsem zjistil, že v dokumentu se projevy autenticity někdy dosahují bezohlednými a drsnými způsoby. Vnitřní svět je u některých autorů často ne tak zajímavý, jak by se mohlo zdát z jejich tvorby.

Obecně se u vás změnil pohled na lidi?

Obecně nemám o této společnosti větší nebo menší iluze než o sobě. K velkému zklámání tedy nedošlo. Že je tahle společnost chamtivá, závistivá, rasistická a nepřející, to jsem vždycky věděl a mnohé z toho i nějakým způsobem na vlastní kůži pociťoval.

Řekl jste, že když se díváte na filmy svých kolegů, dozvídáte se o nich věci, o nichž sami netuší…

Každý má svůj konkrétní osobní život, umělecký život, myšlenkový svět a já díky spolupráci a dennímu kontaku s tvůrci narozdíl od běžného diváka vím, jací jsou ve skutečnosti, ne jak se stylizují na veřejnosti. A co od nich nevím, to se dokážu dozvědět z jejich filmů. Tam mi to dopoví. Jsem přesvědčený, že u většiny našich tvůrců z jejich filmů vycítím například i věci velmi intimní. Je to zcela přirozené: každý čerpáme ze sebe sama, ze svých zkušeností, ze svého podvědomí. Když jako režisér hraného filmu režíruju scénu s matkou · vesnickou ženou, tak kde čerpám…? U své matky. Ve filmu neexistuje daný prototyp vesnické ženy. Když budu točit scénu v posteli, obdobně se tam musí odrážet má zkušenost, či nezkušenost, můj chlad nebo vášeň.

Máte schopnost introspekce: pokud se díváte na své předešlé filmy, vidíte u autora třeba to, v čem byl naivní anebo o co ke své škodě už přišel?

Já se na své staré věci nedívám. Svůj poslední film ZVLÁŠTNÍ BYTOSTI jsem si nikdy nepustil. A přesto ho mám na kazetě. Minulý týden jsem byl na festivalu v Jihlavě, kde promítali kolekci mých dokumentů a já na ně nešel. Právě se bojím, co se tam všechno na sebe dozvím. To zklamání ze sebe samého by mě mohlo natolik ranit, že se toho nechci na sobě dopustit. Pro takovou konfrontaci není objektivní důvod. Byl jsem, jaký jsem byl a mé svědomí je čisté, všechno jsem dělal s plným nasazením.

Když se nedíváte na své filmy, sledujete třeba svou tvář. Ta po určitém věku o nás mnoho vypovídá?

Ne. Ničím fyzickým co se mne týká, se raději nezabývám. To je ta poloha, která mě pak dostává do depresí. Pokud zaregistruju v tisku svou tvář, většinou trpím. Mám strašný pocit. Necítím se fotogenický, cítím v tom určitou ošklivost a cítím v tom…

Ne tu kultivovanost jakou byste si představoval?

Samozřejmě, každý si sebe sama představuje lépe, než jaký je. A tak věci, které není v mých silách a možnostech vyřešit, nechávám být. Snažím se jim vyhýbat, abych se jimi netrápil. Chci si zachovat zdravou mysl, čistou hlavu, nezahlcovat se negativní energií. V dnešním světě, ve kterém žijeme, je kolem nás v sobě dost negativní energie. Kdybych si ji připouštěl, asi bych dávno spáchal sebevraždu. Svět je přes media tak koncipován, že hrdinou prvních stránek a televizních zpráv je vrah, zloděj, sexuální maniak. Čím brutálnější tím lépe. Abych se v takovém světě neutopil, musím ho od sebe oddalovat a víc pečovat o svou duši. Do důsledku to jde až k tomu, že se nezabývám svou tváří.

Co myslíte, byl váš dosavadní život lehký?

Žádný život není lehký. Můj život byl a je takový, jaký jsem si zasloužil.

Jste z pěti dětí, tři sourozenci vám umřeli tragickou smrtí, někteří příbuzní se z toho pomátli a vyrůstal jste za drsných podmínek…

Vyrůstal jsem za stejných podmínek, jako vyrůstaly všechny děti v prostředí, ve kterém jsem žil. Slovo drsnost jsem nikdy nechápal. Když zpětně hodnotím své dětství, tak mám pocit, že to bylo jedno z nejpozitivnějších období mého života. Všechno, co je ve mně dobré, mi dalo dětství, všechno co je ve mně zlé, jsem nabyl později.

Mě zarazilo něco jiného. Vy jste řekl, že pro filmové zpracování je váš život kýč…

Vím, jak je těžké, najít ve filmu pro autentické věci správný umělecký výraz · docílit, aby divák měl stejný pocit jako ten, kdo ho prožíval. Já jsem se do určité doby styděl mluvit o svém životě. To trvalo až do vysoké školy. Ve chvíli, kdy jsem začal sám sobě dokazovat, že nejsem na tomhle světě zbytečný, a že dokonce můžu vědět víc než ti, které jejich sociální prostředí vybavilo lépe, poprvé jsem také našel odvahu mluvit o věcech tak, jaké byly. Dnes jsem se dostal do třetího stádia · nechci to ani zatajovat, ani o tom mluvit. Časem by to mohlo vypadat, že něco vystavuji na odiv.

Často vidím va vašich očích zvláštní smutek… Rezignoval jste na něco? Trápí vás, že se lidé kolem nás nechovají podle vašich představ, že je člověk něčím prokletý…?

(úsměv) Každý jsme něčím prokletý. Už v té chvíli kdy se ocitneme na tomto světě. Od chvíle, kdy se narodíme, spějeme k zániku. Jiný cíl než smrt nemáme.

To je logické, ale každý to jinak intenzivně prožíváme…

Já se snažím na to nemyslet. Proto nechodím ani k lékaři. Nebyl jsem u doktora asi deset let. A i tehdy to bylo jenom kvůli neschopence. Možná se nechci konfrontovat s tím, že mám rakovinu, AIDS nebo co. Nebo možná si nedovedu představit, jak bych se zachoval.

Cítíte se osamělý?

Trvale, celoživotně osamělý. (úsměv) V této chvíli ne. Ale byl jsem osamělý větší část svého dosavadního života, a takový bude asi i jeho konec.

Co podle vás lidem chybí k tomu, aby spolu srozumitelněji a přirozeněji komunikovali, aby nebyli tak sami?

Nevím, jestli tolerance nebo srdce.

Není to projevení citu?

Určitě. Ale i zklamání z něho.

Sám jste mě jednou překvapil svým otevřeně projeveným smutkem a lítostí. A nebylo za co se stydět.

Nikdy jsem se nestyděl za cit. Dodneška se dokážu rozplakat v kině. Nemohu za to, co bylo prostřednictvím mých rodičů do mě vloženo, a i přes svou dnešní rafinovanost to nedokážu zbourat. Ale stejně intenzivně se dokážu rozesmát. Na FAMU mě ve druhém ročníku vyhodil ze semináře, protože jsem dostal srdečný záchvat smíchu, který jsem ani za hodinu nedokázal zastavit. Už v první třídě byl s mou spontánností problém. Bydlel jsem na návsi vedle školy. Měli jsme společnou zahradu, takže já na lavici na dvorku koukal přes otevřené okno školy do třídy a naučil se tak číst. Jako pětileté dítě jsem se nudil. Když jsem nastoupil do první třídy, nedokázali mě přinutit, abych v ní zůstal. Chvíli jsem seděl a když mě to přestalo bavit · všechno jsem už věděl · vyskočil jsem z okna a byl jsem doma na dvorku. Ve druhé třídě mně dali dokonce dvojku z chování. Chtěli rodiče přinutit, že musím v lavici sedět pětačtyřicet minut za každých okolností, přestože mně to nic nedává. Tím začalo moje „kultivování“ a skončila moje svoboda…

A od té doby jste měl ve tváři smutek…

(smích) Když to okno zavřeli, došlo mi, co mě po zbytek života čeká.

Zkuste mi ve zkratce popsat vaše „kýčovité“ dětství.

Vyrůstal jsem ve vesnici mezi školou, kostelem a hřbitovem, který na konci šedesátých letech zlikvidovali. Moji rodiče byli středně velcí zemědělci. Když se v padesátých letech zakládala JZD, byl otec považován za kulaka. Protože rodiče byli po generace srostlí se svou zemí, znamenalo to pro ně tragédii. Otec se od té doby stal alkoholikem. Měl krásnou smrt: přišel do hospody, dal si borovičku, klesnul na kolena a zemřel. V ten samý večer jsem právě odcestoval vlakem do Bratislavy a jako čerstvý student filozofické fakulty se přišel ubytovat na kolej. Čekal mě tam telegram, že se mám ihned vrátit. Tak vlastně, tam ve vrátnici, mé dětství skončilo.

V dětství se o mě starala hlavně babička. Osmdesátiletá moudrá žena, která se však neuměla podepsat. Byl to velice osvícený člověk, měla v sobě přirozenou inteligenci, reprezentovala mnohé ctnosti · sama vychovala pět dětí, protože manžel dělal v Americe v dolech. Pokud z vedlejší vesnice přišlo dítě o rodiče, vychovávala ho ona. Celá vesnice za ní chodila pro rady. Jednou ji děda poslal z Ameriky šátek zabalený v novinách a ona s úžasem zjistila, že jsou někde krásné zděné domy s velkými francouzskými okny. A tak babička na základě obrázku postavila ve vesnici první zděný dům. Když jej stavěla, celé okolí se scházelo a nechápalo proč není hliněný a proč bude mít dům tolik dveří · okénka byla tehdy malá. Jakmile lidé zjistili, že jde o okna, považovali to za namyšlenost a rozbíjeli je… K jejímu neuvěřitelnému životu jsem zapomněl říct, že její nejstarší syn, můj strýc, vystudoval · možná jako první Slovák · práva na Pařížské Sorboně. Pochopitelně po roce 1948 dopadl v maloměstském prostředí jako představitel elity tragicky.

Vaše babička byla negramotná, a přesto byla nejmoudřejší ženou na vesnici. V čem podle vás spočívá moudrost a co dnešní „moudrosti“ chybí?

Jejich moudrost vycházela z přirozeného vývoje, z odkazů předků. Jejich moudrost nebyla načtena, nebyla získaná umělým předáním z knih nebo televize, byla to moudrost prožitá a vyzkoušená generacemi. Nevím, zda by tato babiččina moudrost fungovala v jiném prostředí.

Jak vás limitovalo prostředí?

Vzpomínám si na velké lidové slavnosti, procesí, dožínky… To jsou moje nejhezčí vzpomínky. U nás na dvoře za dlouhými stoly sedělo sto ženců a obědvalo. Voněla polévka, zpívalo se… Písnička byla absolutně součástí života. Svou matku jsem viděl plakat až ve svém pozdějším věku. I když byl smutek, překonával se jinak. Když jsem se bál bouřky, říkávala mi matka: „Zpívej!“ nebo „Modli se…“

Vy jste z bigotní katolistické rodiny. Vaše maminka dokonce poskytla váš dům církvi, když chtěl komunistický režim vzít vaší vesnici faráře…

Ano, od roku 1976 je v našem domě farní úřad. Vedle kostela byl klášter, ze kterého v padesátých letech mnichy vypudili. V jedné místnosti mohl pak přežívat farář. Když ale pak vesnici hrozilo, že nebude mít farní úřad, matka brala jako svou povinnost poskytnout náš dům na náměstí. A to její zeť byl ctižádostivým komunistou.

Mělo to na vás podstatný vliv, nebo jste se naopak snažil jít za svými idejemi?

Křesťanský život určoval v naší vesnici rytmus života: Vánoce, půst, Velikonoce, posvěcování obilí, jarmark, Dušičky… každý měsíc byla nějaká slavnost. Jsem pokřtěný, do patnácti jsem ministroval · ještě na gymnáziu jsem každé ráno v šet hodin chodil před školou do kostela… Samozřejmě v jiném prostředí začal striktně dodržovaný křesťanský způsob života mé pubertální rozevlátosti a svobodomyslnosti překážet. Ale biřmován jsem byl až v osmnácti letech, než jsem odešel na vysokou školu. Ve vesnici to bylo první biřmování asi po pětadvaceti letech. Tím můj křesťanský život patrně vyvrcholil. Ovšem místní farář byl pro mě vždy symbol nejvzdělanějšího člověka.

On vám vlastně poskytl první kontakt s filmem…

Po hodinách náboženství jsme ve třídě měli malé kino. Byl vášnivý kinoamatér, natáčel všechny místní lidové slavnosti a ty nám pak promítal. Pro nás, děti, to byl za zimních večerů velký zážitek. Zasáhlo mě to dost silně, ale od osmnácti let jsem ze svého prostředí pryč a člověk se dál vyvíjí… Ale vždy, když jsem měl slabou chvíli, zašel jsem do kostela. A zajdu tam i dnes, protože tam mohu meditovat. To prostředí ve mně zanechalo své zásady · nepokradeš, nezabiješ, neposkvrníš… Nikdy bych si nedovolil na své rodiče zvýšit hlas, nebo jim říct ošklivé slovo.

Dodnes mamince vykáte. Je to zvyk nebo projev úcty?

Nevím, asi zvyk. Tak jsem byl vychován.

Vykají děti rodičům z Nižné Šebastové dodnes?

Myslím, že už velmi málo.

Maminka vaši práci dodnes patřičně neuznala. Fyzická práce se jí zdá patrně užitečnější. Nepodléháte někdy pocitu, že má pravdu, že dnešní „zaměstnání“ jsou převážně scestná, jaksi mimo podstatu a potřebu lidské duše?

Určitě. To je vývojem společnosti. Vytvořila povolání, která lidstvo nepoznalo a nikdy nepotřebovalo. Osobně jsem také nahlodán tím, jestli točení filmu je smysluplná práce. Proto se do něj dnes tolik nehrnu. Hodně současných českých filmů chápu jako psychoteraupetická cvičení autorů, kteří totéž mohli realizovat v dobrém sanatoriu za mnohem menších finančních prostředků. To znamená, že zpochybňuji to samé, co bylo mým snem, dokud jsem se ho nedotknul.

Praha si vás podmanila. Považujete ji i za svou konečnou stanici. Je to tím, řečeno Mozartem: Pražané mi rozumí.

To, co bylo přirozené u nás, tady překvapilo. Moje prostředí mě nikdy nepochválilo, že jsem v deseti letech napsal povídku, že jsem ve třinácti letech vyhrál mezinárodní literární soutěž a že v dvaadvaceti jsem natočil svůj první film, i když jsem nikdy předtím neviděl kameru. Zatímco na Slovensku jsem marně usiloval o nějakou šanci u filmu, na Barrandově mně nabídli celovečerní autorský debut… Praha byla nejšťastnější zastávkou na mé životní cestě.

Pociťujete někdy smutek nad tím, že vaše rodina, rodáci vaši práci nedokáží ocenit?

Ne. Zní to možná neuvěřitelně, ale já jsem nikdy netoužil po úspěchu. Rodiče o to nikdy nestáli a ve vesnici to nikoho nezajímalo, netýkalo se jich to. Nebyl jsem zvyklý na chválu. To, co jsem dělal nebo dokázal dobrého, se považovalo za samozřejmé. Jako křesťan jsem byl jenom kárán. I dnes se mě ve vesnici ptají, jestli mi nebylo doma líp. Mají za mě strach z toho, čeho se sami bojí. Asi jsem více po otci, který byl bonviván. Když se vracel z hospody domů, zpíval a většinou ho doprovázeli cikáni a hudba. Vytvářel si svět lepší a krásnější, než v jakém mu bylo dopřáno žít. Já v tom pokračuji tím, že už v něm žiju.

Vaše dětství i to, co následovalo, je podle mého názoru dobrý námět na film. Cítím tam vize i atmosféru Pasoliniho, Bergmana, Vláčila… Myslíte, že toto téma už nikoho nezajímá?

Mám pocit, že žijeme v době akčních nebo lehčích nezávazných témat… A já jsem zatím nikdy svůj život z tohoto hlediska nehodnotil. Napadá to občas novináře: vytáhnou ze mě věci, na které jsem zapomněl, a přitom jim znějí neuvěřitelně. Takových fascinujích historek mám spoustu. Možná je tomu skutečně tak, že nepotřebuji hledat příběh, že už ho dávno mám. Otázkou je, jestli by to někoho jiného zajímalo, a proč za to utratit tolik peněz, kolik dnes stojí film.

Vzpomeňte si na nějakou krátkou příhodu.

(ošívá se) Když nás přišli přesvědčovat do JZD, otec nás vzbudil, a tam už seděli nějací tři chlapi. Když jsem se ze školy vrátil, stále tam seděli, povídali a rodiče si jich nevšímali · matka vařila a otec něco dělal. Pak mi otec přinesl stoličku a řekl, abych četl. Chodil jsem tenkrát do druhé třídy. Vzal jsem knížku a četl. Otec po každé větě vážně pokýval hlavou, matka vařila a chlapi stále mluvili své naučené poučky. Četl jsem asi dvě hodiny. Pak už jsem začal brečet. Matka si klekla do kouta a modlila se. Plakaje jsem stále četl. Byl jsem vlastně první nasazená rušička agitátorů JZD. Pamatuji si též na chvíli, kdy jsem svého otce viděl jedinkrát plakat. Bylo to ve chvíli, kdy otcovi zestátnili a odváděli posledního koně · jeho kus života… Ale nedovedu si představit, jak bych tento pro mne silný vjem natočil…? Ani vám to přesně neumím popsat.

Opravdu neplánujete něco takového natočit?

Nic neplánuju, ale nic nevylučuju. Možná jak stárnu, tak potlačené dětství ve mně kypí… V určitých chvílích života jsou vzpomínky na dětství velkou oporou a v každé těžší životní situaci se mi tlačí na povrch…

Přesto všechno, co jste mi řekl, je váš soukromý život pro mnohé tabu. Je to tím, že si ho pečlivě chráníte, nebo vám na něj nezbývá moc času?

Předvádět svůj soukromý život můžeme vyžadovat jedině od těch, kteří si to dobrovolně zvolili · třeba od politiků. Ti se musejí vydávat všanc, také proto si je volíme. Mě si nikdo nezvolil. Mě si zvolili pouze moji rodiče, z jejichž lásky nebo potřeby jsem se narodil, a tedy jedině jim může být něco do mého soukromého života. Myslím si, že každý člověk by si měl zachovat svou tajnou třináctou komnatu, nebo věřit, že ji má. Moji rodiče nikdy o těch nejsoukromějších věcech před námi dětmi dokonce ani v dospělosti nemluvili. Když si otec v padesáti letech našel milenku, věděla to celá vesnice, ale moje matka to za celou dobu ani jednou nekomentovala. Nikdy mu neztropila scénu, ona trpělivě a tiše vyčkala, až to pomine. A také to pominulo. Byla si vědoma své síly, své hodnoty a práva na takový „úlet“, protože otec již byl těžce nemocný. A možná přesto, že jsem tak explozivní a otevřený, jsem i já v něčem uzavřený.

Máte někdy čas se posadit do té třinácté komnaty?

Samozřejmě. (úsměv) Jsou to mé nejkrásnější chvíle.

Nejste více veřejným majetkem?

Nejsem. Stále se chovám svobodně. Nic nedělám mimo zrak veřejnosti, ale také nic nevystavuju. Proto jsem také režisér a ne herec, producent a ne politik.

Vracíte se na Slovensko kvůli dobývání energie?

Vracím, ale už ne tak často. Jednou, dvakrát do roka.

Není to málo?

Je to málo, ale já už nenacházím energii ani tam. Většina mých příbuzných jsou nezaměstnaní, táta už nežije, maminka už potřebuje trvalou péči, a tak bydlí u sestry v paneláku v Košicích. Svět mého dětství a mých podnětů už neexistuje. Proto raději jezdím do světa. Nedávno jsem byl v Jižní Americe, na Velikonočních ostrovech a v Polynésii na ostrově Huku Hiva, kde je pohřbený Gauguin…

Partnerský vztah vašich rodičů byl velmi silný. Určitě nebyli ve vaší vesnici výjimkou. Vnímáte, jak je dnes vztah mezi partnery stále víc komplikovanější a deformovanější?

Jen málokdo z přátel, které mám, vyrostl v kompletní normální rodině, v rodině, kde jsem zažil tu spolupatřičnost, věrnost, silné a vroucné rodinné vztahy… A tohle mi dnes chybí. Dnes se lidé dávají do boje víc za sebe než za někoho, víc za peníze než za ideál. Dnes jsem si v tisku přečetl, že přibývá pohřbů bez rozloučení. Když u nás někdo zemřel, byla na jeho pohřbu celá vesnice. V ten den se nešlo do práce. S tím člověkem prožili kus života, on k nim prostě patřil. Nemohl odejít z jejich života jen tak.

Jakou pozici na tomto světě přisuzujete vy svému životu?

Můj životní pocit je pocit outsidera. Nemyslím si, že když dnes má práce někoho zajímá, že tomu bude tak vždy. A proto se nebojím, že když jsem se jako outsider narodil, že stejně tak mohu skončit. Dnes je v mém životě jediná hodnota, o kterou nepokrytě usiluji, které se nedovedu nabažit, kvůli které se klidně zesměšním, a pro kterou bych to všechno, kvůli čemu jsem vám asi stál za rozhovor, dovedl opustit. A to je láska.

Category: 1998 / 01

Amsterodam · barevné město, ulice hemžící se excentriky nikoho nepohoršují.Slyším názory, nad kterými se český liberál lehce rdí. Maloměšťák musí být z toho chaosu abenevolence upřímně zděšen. Mluví se o všem. O demokracii, s cizími dívkami o prvním milování, orgasmech, drogách… . . . . .


Amsterodam

Zajímá mě, jak se Holanďané dopracovali k specificky moudrému a silně liberálnímu způsobu života. Včetně rozumného postoje k lehkým drogám. A Holanďané na mé údivy ohledně drogové politiky jen lakonicky odpovídají: „…represe stojí spoustu peněz, přece nejsme hloupí…“ I to je holandská tolerance.

Osud mi přihrává do cesty bývalého českého psychiatra Doc. MUDr. Drs. J. Michala Nerada, který od roku 1989 žije a pracuje v Nizozemí jako vedoucí lékař Kliniky pro léčbu obětí organizovaného násilí.

Neubráním se klasické otázce, jak funguje liberalizace drog v Holandsku. Zajímá mě hlavně porovnání postoje k drogám v Čechách a v Nizozemí.

V Čechách jsem pracoval u Apolináře, a tam se razil systém založený na pravidlech a moci, která určil personál. Klienti měli dvě možnosti: buďto to vzít (alespoň naoko) anebo odejít. Během prvních tří měsíců čtyřicet procent lidí odpadlo, protože systém byl pro ně nepřijatelný. Pro ty ostatní je řešením jiný, třeba holandský způsob. Dogmatický přístup k feťákům většinou fungovat nebude. Systém byl dobrý jen pro toho, kdo se mohl ztotožnit s vůdčím samcem.

Co přijatelnějšího nabízí Holandsko feťákům?

Tady je strašně silná demokratická tradice, každý má nárok na vlastní názor. Základní otázka, kterou klademe pacientům, je: Co chceš ty a jak to chceš ty? Nikdy neříkám: Já chci… nebo: myslím si, že tak je to pro tebe nejlepší · to lidi drží v závislostech. Represivní model je morální a politický, kdežto nerepresivní respektuje osobnost a minimalizuje škody.

Coffee shops. Připadají mi jako velice milé a neškodné hospůdky…

Holandský stát je chytrý a myslí na daně. Říká si, nač platit policajty, soudce, udavače, kteří musí dostat feťáky a dealery do lapáku? Proč podporovat kriminálníky s nezdaněnými zisky · když uzákoníme coffee shops, musí všechny odvádět daně.

Každý coffee shop musí mít své dodavatele, a to už legální není.

To je právě ta absurdita. Ta „mařena“ musí spadnout z nebe a oni tomu hezky říkají: že „lehký drogy jsou trpěný“. Protože když máš dva a půl tisíce coffee shops, a ty platí daně, neprodává se tam alkohol, ani tvrdé drogy, tak to jsou přece oázy klidu.

Švýcaři šli ještě dál a substituci dělají heroinem, Angličané od dvacátých let tohoto století předepisují tvrdé drogy. Psychiatr Marks z Liverpoolu poskytoval narkomanům heroin i kokain. Ve srovnatelných regionech, kde se používala represe, byla patnáctkrát větší kriminalita. Policajti ho milovali, ale politici s tím měli problémy

V Holandsku je prý menší počet závislých na tvrdých drogách než v zemích s represí. Je to tím, že drogy jsou tu volně, nebo tím, že Holanďan cítí velkou zodpovědnost sám za sebe?

Ten kdo vtom lítá, ztrácí zodpovědnost, ale okolí mu pomáhá. Ne represí. V Holandsku je velmi těžké něco zakázat. Já žiji ve svobodné zemi, mám svou profesionální zodpovědnost, nemůže mi nikdo nic zakazovat nebo přikazovat. Musím mít ale argumenty a zabudované vnitřní svědomí, abych nezneužil moci, kterou mám.

Holandská tolerance – to je pojem. Je to tím, že je tu tolik přistěhovalců, tolik variant pojetí života?

Myslím že opačně. Nejdřív byla tolerance, a proto se sem stěhovali lidé ze všech zemí.

Nizozemí uvádí velmi malé procento úmrtí v souvislosti s tvrdými drogami. Není to nadnesené?

Nizozemci si heroin nepíchají, ale obvykle inhalují (říká se tomu „honit draka“ · je to způsob přejatý z Číny), tím odpadá nebezpečí infekce. Umírají hlavně cizinci, ale pitvy nepotvrdily, že se jedná o předávkování. Mně se nejvíc líbí teorie, že když bereš drogy, žiješ v určitém prostředí, které je ti známé a v němž se cítíš bezpečně. Když feťák přijede do ciziny, tělo reaguje úplně jinak, nevzniká kompenzační reakce a dávka působí mnohem silněji. Velký počet mrtvých závislých je mýtus · v Holandsku je to čtyřicet až dvěstě padesát lidí do roka. Vezměme si zdejších 25 tisíc závislých na tvrdých drogách, polovina z toho za deset let bude abstinovat, třetina bude občas brát, sedm procent bude po smrti a deset v tom bude lítat (pro mně platí, že ze všech stadií závislosti se člověk může vrátit do fáze předchozí). V Čechách asi stále funguje mýtus, že tvrdé drogy se nedají brát rekreačně. Já tvrdím, že experimentovat se dá se všemi drogami, aniž by se stal člověk závislým. Devastace alkoholem je mnohem horší. V Amsterodamu je sedm tisíc heroinistů, jen dvěstě padesát z nich vypadá zdevastovaně · to je tvrdé jádro. Zbývající vyhlíží vcelku normálně, pracují, mají rodinu, děti… Nejsou to trosky · tak vypadají alkoholici.

V Čechách není zcela zřejmé, k jakému trendu se v drogové politice přikloníme. Možná nás čeká přechod od „trpění drog“ směrem k represi, hon na čarodejnice. Mohl by se například holandský systém přenést do Čech?

To by bylo dogma. To není přenosné. Celý národ (feťáci léčitelé, policajti, politici, justice, pojišťovny i běžní občané) se musí sám k nějakému systému ve vzájemné interakci dopracovat. Z počátku jsem říkal, že nejhorší, co můžeš v Holandsku udělat, je ukončit s někým kontakt. Myslím, že nejlepší by bylo mít kontakt úplně se všemi feťáky, pak nikde nezůstanou subkultury, které jsou naprosto izolovány od společnosti. Silou holandského přístupu je obrovská nabídka a kontakt s feťáky (je kontaktováno 85 % narkomanů). Po ulicích chodí vedle dealerů lidé (street workeři), kteří pracují s narkomany přímo v jejich prostředí, vyměňují jim stříkačky, jsou s nimi v neustálém kontaktu…, vypadají sice úplně stejně jako dealeři, ale dělají osvětu, a když vidí nějaký průšvih, mohou hned pomoci.

Holandským systémem se jezdí inspirovat nebo se nechají odradit mnozí drogoví experti z ciziny. Jak reagují na tak vyhraněné názory?

Hezké bylo, když sem přijeli na seminář psychologové z Ruska a slyšeli od některých odborníků, že jsou pro naprostou legalizaci všech drog, tak oni úplně vypnuli. Oni dělali, že to neslyší. To bylo úplně rozkošné. My, abychom se jich zbavili, jsme je nakonec dostali na hazard: rozdali jsme jim pytlíky s guldeny, najednou z nich byli jiní lidé · úplně tomu propadli. Zatímco tito kolegové, zabývající se léčbou závislostí, jsou v zajetí alkoholu (pijí jak duhy) a jsou obluzeni mocí peněz a mají pověrčivou hrůzu před měkkými drogami, zaskočí si někteří čeští a nizozemští kolegové raději do coffee shops, kde si · velmi relaxovaně · užívají splynutí duší. A na rozdíl od skupiny první, nemají druhý den kocovinu. U Rusů se razí model: já jsem doktor a já ti řeknu, co je pro tebe dobré. Jak je vidět, takový model nefunguje nikde, ani v Rusku ne, přemýšlím a periferním pohledem zachycuji nevšední obrázek: policajti · okolo mě projedou obrovskou rychlostí · na kolečkových bruslích! Není v liberálním Holandsku fajn…? . . . . .

Holandsko je jednou z nejhustěji obydlených urbanizovaných zemí na světě. Populaci tvoří patnáct a půl milionu obyvatel na rozloze území pouhých 41 526 km2. Vyznačuje se dlouhou historií přepravní země (Rotterdam je největší přístav na světě). Hluboce zakořeněna je tu víra ve svobodu jedince s tím, že vláda hraje pouze podpůrnou roli v řešení otázek církevních a morálních.

Základní principy opiového zákona:

Striktně se rozlišuje mezi tvrdými drogami, jako jsou třeba heroin a kokain, které jsou nepřijatelné. Měkké drogy, jako například hašiš a marihuana, nejsou vnímány jako vážný prohřešek. Vlastnictví drog je sice porušením zákona, ale pokud jde o měkké drogy pro vlastní použití, je to malý přestupek.

Žalovatelné trestné činy a postihy:

– za vývoz a dovoz tvrdých drog je maximálně dvanáctileté uvěznění s pokutou 100 000 guldenů.

– za přechovávání drog pro vlastní potřebu je maximální trest uvěznění na jeden rok a pokutě 10 000 guldenů.

– recidivisté podléhají maximálnímu postihu šestnáctiletého uvěznění a pokutě 1 000 000 guldenů.

Opatření při prodeji cannabisu:

Prodej malého množství měkkých drog je situován do oficiálních coffee shops (neprodává se tu alkohol). Ty teoreticky jsou porušením práva, ale postih je pouze v případech, kdy majitel shopu nesplňuje následující kriteria:

– při jednotlivé transakci se neprodá více jak 5 gramů na osobu

– zákaz prodeje tvrdých drog

– zákaz drogové reklamy

– coffee shops nesmí způsobit jakékoli obtěžování okolí

– žádné drogy se nesmí prodávat mladistvím do osmnácti let

– starosta může kdykoli nařídit uzavření coffee shop

Výsledky drogové politiky:

V Holandsku v roce 1995 zemřeli 2,4 lidé na jeden milion obyvatel smrtí vztahující se k drogám (pro srovnání ve Francii · 9,5, v Německu · 20, ve Švédsku · 23,5 obyvatel).

Počet všech závislých se v Holandsku stabilizoval na 25 000. Procentuálně vyjádřeno na počet obyvatel je to stejný výsledek jako v Německu, Švédsku a Belgii. V Holandsku je málo závislých na heroinu, díky politice rozdělení trhu pro měkké a tvrdé drogy.

Category: 1998 / 01

S Peterem Vršanským jsem se seznámil v říjnu loňského roku na každoročním Mezinárodním setkánípřátel turistiky a cestování v Prosiměřicích. Během jeho vyprávění panovalo v sále naprosté tichoa návštěvníci se po vypršení limitu dožadovali přídavku. Jak jsem se dále v kuloárech dozvěděl, se stejným zaujetím mu naslouchají i učení páni profesoři z Oxfordu a stejně si prý získal i respekt ussurijských tygrů.. . . . .


Za svou krátkou vědeckou dráhu jsi stihl už tolik, že by se za to nemusel stydět leckterý kolega těsně před penzí. O výsledky tvé práce má zájem mimo jiné Ruská akedemie věd, Britské muzeum, podporuje ji UNESCO… Chtě nechtě musím na začátek položit obligátní otázku: Jak to všechno začalo?

Jak to začalo? Tomu by jsi nevěřil, ale na počátku byl sen. Měl jsem ho už hodně dávno a od něj se to všechno odvíjí. Mohl bych ho dokonale popsat, ale je to věc, se kterou se nerad svěřuji. Pomohla mi pochopit mnoho věcí o přírodě. Zkrátka jsem si řekl, že to je to pravé, pro co chci žít.

Své sny o životě má každý. U mnohých však až do smrti zůstanou pouhopouhými sny. Jak jsi ten tvůj začal uskutečňovat ty?

Sedli jsme s kamarády na vlak a řekli si, že pojedem tam, kam nás koleje zavedou. Vydali jsme se na východ a dojeli na Ussuri. Obklopila nás ještě nedotčená, panenská příroda. Pochopil jsem, že to je asi ta má krajina snů. Od té doby jsem tam strávil sedmdesát pět týdnů a v březnu tam na devět měsíců odlétám znova. Aby si však někdo nemyslel · rozhodně to není vůbec nějaké vhodné místo pro rekreaci. Jednak je tam nebezpečno kvůli pytlákům, a za druhé jsem tolik bodavého hmyzu neviděl ani v žádném muzeu.

Když ses poprvé vydal na Dálný východ, to už jsi studoval biologii?

Ano. Dlouho jsem se rozmýšlel, jesli budu studovat, anebo se aktivně věnovat ochraně přírody. Došlo mi, že abych se mohl důkladně věnovat přírodě, musím ji nejdříve co nejlépe poznat, a tak jsem šel na studia.

Vaše první expedice, nebo spíše výlet, na Ussuri se uskutečnila v roce 1994. O rok později jste se tam vrátili. Jeli jste tam už s určitým konkrétním cílem?

Přípravě na druhou expedici jsme věnovali skoro všechen náš volný čas, založili jsme si dokonce mezinárodní studentskou organizaci LENS. Byl to obrovský kolotoč… Zkusili jsme kontaktovat mimo jiné prezidium Ruské akademie věd, abychom je seznámili s našimi záměry. Vyšlo to a od té doby se datuje naše spolupráce. Záštitu nám poskytlo také UNESCO.

Jesti dobře počítám, tak ti tehdy bylo čerstvých devatenáct let. Jak se sotva po maturitě domlouvá spolupráce s tak renomovanými institucemi?

Dodneška jsem vlastně ani nepochochopil, jak se to mohlo stát. Asi to bude tím, že všechno co děláme, neděláme pro sebe, ale pro přírodu.

S jakým cílem jste se tedy na Ussuri vydali podruhé?

Okolí řeky Ussuri je fantastické mimo jiné tím, že s tam vyskytují zbytky třetihorních pralesů. Je to jedinečná příležitost, jak být najednou v dávné minulosti i přítomnosti. Já osobně za vůbec nejzajímavější věc na tomto světě považuji studium evoluce živočichů, a právě tomuhle oboru se chci věnovat.

Podařilo se vám splnit cíle expedice Ussuri „95“

Hlavně jsme se v tomto regionu dobře zorientovali. Zjistili jsme, které oblasti dosud nebyly probádané, zdokumentovali velké množství živočichů… Co se týká vědecké práce, prozkoumávali jsme naleziště fosilního hmyzu a vzorky nyní společně vyhodnocujeme s profesorem Alexandrem Pavlovičem Rasnicynovem, který je v oboru evoluce živočichů světovou jedničkou. Podařilo se nám mimo jiné popsat zatím zcela neznámou živočišnou čeleď.

Jakou?

Jedná se o prastarou skupinu živočichů, která nemá ani slovenské, ani české jméno. Vědecký název této čeledi je Tunguskapteridae. Jde o sto čtyřicet milionů let staré jedince. Celý rok 1996 jsem proseděl nad mikroskopem, bylo to úmorné, ale jak říkám, život není pieřičko. Čirou náhodou jsem se jednou podíval na tento hmyz pod elektronovým mikroskopem a zjistil naprosto fascinující skutečnost. Exemplář byl tak dobře zachovaný, že paradoxně je možné ho zkoumat lépe, než kdyby žil! To je věc, která se dosud nepovedla nikomu jinému na světě.

Proč?

Protože už neobsahují živou organickou hmotu, která se jinak musí pracně odstraňovat. Našli jsme například malinkatou mušku, s křídly o velikosti dvou milimetrů. V každém křídle se nachází ješte osm drobounkých žilek, vyživující křídélka tohoto tvorečka před 143 miliony let. Provedl jsem průřez žilkou, na kterém je velmi dobře pozorovatelných několik desítek mikrostruktur, kupříkladu senzily sloužící k vnímání proudění vzduchu nad křídlem. Pro názornost · jeden takový senzil je velký asi jeden mikrometr. Takovýchto unikátních nálezů je však zatím asi pouze dvacet na celém světě. Tři se našly v Brazílii a zbytek my na Baisse. Je to něco opravdu bombastického. Naše naleziště však oznámíme až po vyhlášení rezervace. Zatím mohu jen říci, že se nachází někde na Sibiři…

Co jsi po tomto zjištění podnikl?

Výsledky jsme předali Britskému muzeu v Londýně a Imperial College v Ascotu. Učené pány v těchto institucích uvedené poznatky natolik zaujaly, že už za týden jsem bez jakéhokoliv vysvětlování dostal letenku do Londýna a grant na studium mikrostruktur, což v přepočtu dělalo asi půl milionu korun.

Mohl by jsi ještě laicky vysvětlit v čem jsou tvé objevy tak „bombastické“?

Zachovalé mikrostruktury jsou natolik jemné, že dosud nikdo v podstatě ani nevěděl, k čemu sloužily. Tímto se nám otevírá úplně nový svět. Už si umíme představit, že takováto stvoření žila ve společnosti zvířat známých z Jurského parku. Došli jsme k závěru, že některé receptory staré sto čtyřicet milionů let jsou velmi podobné těm u dnešních živočichů, například švábům. Leckdo by řekl, že šváb je tvor minimálně nesympatický a vůbec takový divný. Proč se potom ale vyskytuje téměř všude? Čím více přírodu studujeme, tím více se blížíme k názoru, že ti nejdokonalejší živočichové jsou právě ti nejjednodušší. Nejedná se o žádná vzácná zvířata, ale naopak o ty nejobyčejnější, jež můžeme najít takřka všude. Struktury, které momentálně studujeme, jsou velmi podobné těm, které mají právě švábi. Receptory schopné zaregistrovat změnu polohy o deset miliontin milimetru!

Hovořili jsme, jak se ti podařilo navázal kontakt s Ruskou akademií věd. Docela by mne také zajímalo, jaké bylo například tvé přijetí u vědeckých kapacit z Britského muzea.

V Britském muzeu mne odkázali na profesora Quicka a abych prý na něj počkal v expozici. Stoupl jsem si pod největšího zachovalého dinosaura a čekal. Za chvíli přišel takový mladý chalan, asi něco přes třicet a čekal taky. Po nějaké době ke mně přistoupil a zeptal se: „Vy jste profesor Vršanský?“

Jeden z tvých projektů se jmenuje Eurus. Abych se přiznal, tento název ve mně evokuje různé významy…

Neznamená to Evropa a Rusko dohromady, jak by se snad mohlo zdát. Je slovní přesmyčka Ussuri, a Eurus latinsky znamená východní vítr. Ussuri je mé srdce, můj život, zkrátka úplně všechno.

Pojďme se ještě chvíli bavit o tom, co jsi nejenom na Ussuri, ale celkově na Sibiři dosud zkoumal. Nešlo přece jen o fosilní hmyz.

Například jsme prozkoumali celý unikátní geologický odkryv, jehož nejstarší vrstva je stará sto čtyřicet čtyři milionů let a nejmladší je o pět set tisíc roků mladší. Je tak možné porovnávat život na zemi v těchto obdobích. Objevili jsme tam zcela nový druh létajícího ještěra. Je to takové velmi legrační zvířátko s rozpětím křídel asi čtyřiceti centimetrů. Výskyt takovéhoto tvora byl již dříve předpokládán, a to na základě nálezu blechy v tamních sedimentech. Profesor usoudil, že pokud tam žil parazit, musel existovat i jeho hostitel. No a my jsme ho objevili.

Místo vašeho bádání se nachází v srdci Sibiře, pro běžného člověka je naprosto nedostupné, nedá se najít ani na mapě. Jak to tam vypadá s ochranou přírody?

Je smutné, že lidé, kteří na Sibiři žijí, si vůbec neuvědomují, proč by svou úchvatnou přírodu měli chránit. Zastřelit zvíře je pro ně něco naprosto běžného. Myslí si, že jich mohou pozabíjet, kolik chtějí, protože oni nevidí jejich úbytek. Takhle žijí od pradávna. Vysvětlovali jsme jim, že i u nás jsme měli kdysi takovou přírodu, a jak je dneska zničená. Ale na druhou stranu musím říci, že už si toto nebezpečí pomalu začínají uvědomovat. Hodně dobrého v tomto směru vykonávají mezinárodní organizace. Například Američané tam financují ekologická centra pro děti. To je strašně důležité.

Jaký je tedy dnešní stav přírody v oblasti Ussuri a blízkém okolí?

Na pováženou. Ochrana přírody je naším hlavním cílem.

A co pytláci? Není přece žádným tajemstvím, že Rusko patří k hlavním nelegálním „exportérům“ nejrůznějších kůží šelem, ptačích vajec… Jen v loňském roce bylo na moskevském letišti Šeremetěvo zadrženo „zboží“ tohoto druhu za bezmála 200 000 dolarů.

Je to obrovský problém a těžko se proti němu bojuje. Ochranou se mimo jiné zabývají celé týmy, které ve dne v noci pročesávají Tajgu a pytláky hledají. Někdy se tam i střílí. I my jsme jednou na pytláka narazili.

Co jste udělali?

Vystřelili. Nesmí se to, ale jinak by střelil první on, a možná by nás zabil. Tam se jinak žije. Oblast, kde pobýváme, je navíc jedinou oblastí, kde roste bájný žen-šen, což je také velmi vyhledávaný a ceněný artikl. Toho pytláka jsme samozřejmně nezastřelili, ale taky už se tam podle našich informací neukázal.

Jaký je vztah ruských správců přírodních parků k ochraně přírody?

Znám strážce, kteří do této práce dávají celé své sdrce, zkrátka úplně všechno. Záleží jim jen a jen na přírodě. Na druhou stranu tam lidé mají hlad a jedna kůže z tygra představuje celou roční výplatu. Někdy nemají na vybranou. V loňském roce se stal smutný případ, kdy se amurský leopard, asi najvzácnější kočkovitá šelma na světě, chytil do pasti, pytlák ho zabil a stáhnul. Byl však dopaden, spoután a přivázán ke stromu. Mlčky k němu přistoupil ředitel rezervace, vytasil nůž a řekl: „Tak a teď ti uřežu tvoje koule, to je tvůj trest“. Nakonce to ale neudělal.

Před časem vyvolalo obrovské vzrušení klonování ovce Dolly. Zastánci klonování, například někteří čínští vědci, tvrdí, že by se tímto postupem daly zachránit ohrožené druhy živočichů. Jako příklad tehdy uváděli pandy. Myslíš si, že by se klonování dalo použít k záchraně ussurijského tygra nebo amurského leoparda?

Tyto šelmy se klonovat nedají. Není to tak jednoduché. I kdyby to šlo, tak by to řešení podle mne nebylo, protože zvířata se velmi těžce vracejí zpátky do volné přírody. Šelmy ztrácejí přirozený strach z člověka, a to jim může být osudné. V okolí Ussuri se traduje mnoho hrůzostrašných příběhů o útocích tygra proti lidem. Když tě chce, tak tě prostě sežere. V této části světa člověk není pánem. Opravdu. Je to, jako by jsi vcházel k někomu jinému do jeho domu. Jediným pánem je tam tygr. Je to nejúžasnější zvíře. Když jsem ho poprvé uviděl, tak jsem to všechno, co jsem dosud znal jen z vyprávění, pochopil. Je nepopsatelný pocit slyšet jeho hlas uprostřed tajgy.

Řve?

Řve. I na nás si jednou zakřičel. Je carem tajgy a tajga je jeho chrám. Bůh nepotřebuje kostely, jediným chrámem a oltářem zároveň je celá příroda.

Co jste carovi tajgy provedli, že na vás zařval?

Jednou jsme narazili na jeho místo, kolem se válely nejrůznější kosti a všude bylo plno stop. Pochopili jsme, že by jsme asi měli co nejrychleji odejít, ale rozhodli se zůstat. Taková příležitost by se už jen tak nemusela naskytnout. První výstrahou byl ten řev a fakt, že mezi kostrami se nacházely i zbytky himalájského medvěda. Řekli jsme si, že pokud bude chtít, tak někoho z nás sežere tak jako tak. Pak se strhla strašná bouře a v ní jsme spatřili pána tajgy. Podíval se mi do očí a bez nejmenších známek strachu pokračoval ve své cestě. Ladným skokem přeskočil pětimetrovou řeku a ztrácel se v tajze, pohybujíc se stále směrem ke mně. Zůstal jsem ochromený, neschopen jakéhokoli pohybu. Necítil jsem strach, jen obrovskou bázeň a úctu k tomuto nejkrásnějšímu zvířeti na Zemi.

Pak už jsi cara nepotkal?

On mne ano, ale já jeho ne.

Tomu nerozumím.

Někteří tygři mají na svém těle umístěnou vysílačku, aby ochranáři znali jejich polohu. My jsme s sebou měli přijímač, signalizující v jaké vzdálenosti od nás se některý z tygrů právě nachází. Takto vím jistě o třiceti případech, kdy nás pozoroval a z toho šestkrát ze vzdálenosti menší než patnáct metrů a jednou dokonce z pouhých osmi metrů! Znali jsme sice směr, kde by asi mohl být, ale nikdo z nás ho nezahlédl. Všude bylo naprosté ticho, ani tráva se nehnula. Hold v tomhle směru bude mít lepší statistiku asi vždycky on.

V březnu odlétáš na Dálný východ znova. Jaké si kladeš cíle pro nadcházejících devět pracovních měsíců v ussurijské divočině?

Je toho víc, tak jen ve stručnosti. Náš mezinárodní, slovensko-rusko-anglický program nese název AMBA, což znamená tygr v řeči původních obyvatel této části Sibiře, Nanajců. Chceme objevit úplně nová naleziště fosilního hmyzu a důkladněji prozkoumat ty objevené v roce 1961. Byla totiž prozkoumána jen velice zběžně a je velmi reálné, že objevíme další velmi zajímavé nálezy. Dále budeme pracovat na rezšiřování rozervace, na jejímž území žije amurský leopard, protože ve volné přírodě žijí už pouze dvacet čtyři jedinci této nádherné šelmy. Dále budeme usilovat o záchranu jedinečných sladkovodních tuleňů, žijících pouze na jediném místě na světě, a to na ostrově uprostřed jezera Bajkal. Jejich záchranu a výzkum podpořil také jistý český magazín. Ako sa len volá…?

Koktejl?

Hej, Koktejl.

Povídali jsme si již drahnou dobu, přesto bych se tě na závěr zeptal ještě na jednu věc. O co ti vlastně jde? Proč to všechno děláš?

Proč… Na jedné straně mi jde o divokost a nepoznanost. Příroda je pro mne zdrojem veškerého světla. Vystupuje z temna hmoty a je neprojevená. Zároveň je poznáním, předmětem poznání i cílem poznání, nacházící se v srdci každé živé bytosti. Chtěl bych žít tak, abych jednou nejenom mohl svým vnukům říci, že jsem viděl ussurijského tygra, ale abych jim ho mohl živého v přírodě ukázat. Ne, aby mi řekli: „Dobře, dědo, ty jsi sice ussurijského tygra viděl, ale poslední byl zastřelený před dvaceti lety.“ Toho bych se teda opravdu dožít nechtěl.

Rozhovor jsme začali tvým snem. Měl jsi do té doby ještě nějaký další? Nejdřív bych chtěl dovést do konce tento. Bude to třeba trvat celý život a možná si s ním vystačím. leden 1998

Category: 1998 / 01

Mnozí z vás už jistě viděli člověka s takovou divnou věcí. Držel ji pevně v ruce a záda měl obtěžkána batohem. Snowboard. Ať už jel na hory nebo se z hor vracel, byl to prostě snowborďák, prkýnkář nebo floutek s prknem, vyberte si. Jedno je jisté, byl to určitě mladý člověk, který se rozhodl dělat nový a stále rychleji se rozvíjející sport. Má své myšlení, svůj sport a vlastní životní styl. Neubližujte mu proto!

LYŽOVÁNÍ UŽ JEN PRO STRÝČKY

Snowboarding vzniká na počátku šedesátých let ve Spojených státech, kde se objevuje jako nový sport, který se podobá surfingu skateboardingu a vzdáleně lyžování. Jeho průkopníky byli hlavně surfeři, hledající tak možnost zimního tréninku. Jedním z prvních průkopníků této nové atrakce se stal Američan Sherman Poppen, který si doma vyrobil 120 cm dlouhou desku ve špici zahnutou, na které se stálo šikmo ke směru jízdy, a aby se po povrchu desky nesmekal, přidělal si na ni dvě zarážky, ty mu měly boty držet a mohl tak snadněji zatáčet. Poppen se pokoušel najít firmu, která by jeho, tenkrát ještě Snurfer vyráběla. Jednu malou firmu nakonec objevil, a tak se tento nový sport pomalu dostával k mladým lidem, které již jízda na lyžích nebavila a stávala se tak nudnou zábavou pro jejich rodiče a strýčky. Ale pravým otcem snowboardingu se stal až mladý Američan, Jake Burton, který si svůj první snurfer zakoupil jako dětskou hračku. Brzy však snurferu propadl úplně. Nejezdil jenom po upravených sjezdovkách, ale časem zjistil, že mnohem větší kouzlo nového sportu najde při jízdě v prašanu a v nedotčených terénech mezi skalami amerických hor. Snowboarding se již od začátku natolik lišil od ostatních sportů, byl stále více atraktivní a bláznivý, že se stal symbolem mladých lidí toužících po nových zážitcích a dobrodružství.

Dnes se snowboarding zařadil mezi ostatní sporty a nemine ho proto ani zimní olympiáda v japonském Naganu. Pořídit si dnes snowboardové vybavení není vůbec problém a záleží jen na množství peněz, které hodláte do tohoto sportu investovat. Kdo by se chtěl do snowboardingu pustit naplno, bude potřebovat minimálně deset tisíc korun, které mu umožní zakoupení nového prkna s vázáním, a to se bude pohybovat v těch nejnižších cenových relacích. K tomu je také dobré, pořídit si boty na snowbič a solidní nepromokavé ošacení. Zkrátka a dobře, dvacet Smetanů to spraví. Kdo prkénku úplně propadne, tráví většinu volného času na horách s kamarády a samozřejmě jezdí na prkně. Pokud nejezdí, sedí v hospodě nebo v některém z oblastních klubů a kalí · užívá omamné látky, popíjí nápoje s větším obsahem chemických látek, poslouchá punkrock, rage, hip-hop, haus. Floutek, jeremen, prkýnkář nebo snowborďák jezdí na prkně buď po sjezdovce, to ale často poukazuje na prkýnkáře spíše začínajícího, ten pokročilý vyjíždí mimo sjezdovku do volnějších terénů, kde si najde ten pravý terén, který je pokud možno zasypán prašanem. Na prkně provádí triky, jsou to skoky s chycením prkna rukou na některé z jeho hran a jiné…

TRIKY

Triky se na prkně můžete naučit různé. Zpočátku je ale mnohem lepší zvládnout jízdu na snowboardu, aby se na to vaše kroucení dalo alespoň dívat. Potom můžete vyskakovat a pořádně při tom vychytávat ty nejhustší triky. Zpočátku se naučíte jenom Ollie, to je výskok s prknem, při němž se využívá jeho pružnosti, a po správné koordinaci pohybů, vyskočíte s prknem i na rovině. Obtížnější jsou potom triky točivé, kdy se otáčíte okolo vertikální osy těla o 360, 540 nebo 720 stupňů a více. Prostě si děláte to, co vás napadne a při čem máte skvělý pocit.

Snowboardisté se často odlišují od lyžařů nejen jedním prknem, ale také barevností a druhem oblékání. Na prkně se totiž velice dobře jezdí spíše ve volném oblečení, které musí být teplé a chránit před vniknutím sněhu. Kalhoty s podšitými koleny a se silnělší nepromokavou vrstvou na zadku jsou nezbytností. Bunda je dobrá spíše lehčího druhu, tedy pokud možno ne péřová. Na prkně potřebujete mít pocit volnosti, a k tomu stačí bunda s teplejší podšívkou a se svetrem nebo mikinou pod ní. Čepici si také nandejte, ale tu bez různých střapců, rolniček a jiných „blbin“, to už dneska neletí, kupte si buď značkovou nebo neznačkovou „zlodějku“. Ten, kdo na prkně jezdí již delší dobu a je často obdivován těmi dvouprkýnkáři nebo začínajícími snowboardery, nosí často módní brýle, pod nimiž je těžko identifikovatelný a tudíž lehounce odpoutaný od okolí.

SLALOMÁŘI A FREESTAILISTÉ

Kdo se rozhodne pro jízdu na sněžném prkně, nastane pro něj několik zásadních problémů. Jaký to bude pocit, když budu mít obě nohy přidělány k prknu a při pádu budu mít prkno stále na nohou? Pocit to bude skvělý, musíte se ale sžít s prknem a mít pocit jednoty. To znamená s prknem tak trochu srůst. „Na prkně budu stát bokem, s tím už jsem se smířil, ale jak se budu bokem natáčet, vlevo nebo vpravo?“ Způsobů zjištění, jak na prkně stát, je mnoho. Pro příklad jeden z nich. Tu nohu, kterou používáte na koloběžce k odrazu, budete mít na snowboardu vzadu. Tak zvaná zadní noha, odborně postavení Goofy (levá noha vpředu). Příklad druhý. Tu nohu, kterou máte při klouzání po zamrzlé louži před barákem vpředu, budete mít i na snowboardu vpředu. Bude to noha přední a postavení Regular (pravá noha vpředu). Úrazů se tolik nebojte. Záleží samozřejmě i na vašem talentu, který spíše uplatníte na snowboardech s měkkým vázáním, kde je menší pravděpodobnost zranění kotníků, kolen, nebo pozdějšího pádu a následovnému zlomení klíční kosti. Snowboardisté se tak trochu dělí i mezi sebou.

A to na snowboardery slalomáře a freestailisty (od slova freestyle · volný styl). Ti prvně jmenovaní jezdí na prkně ve skeletových botách, jen trochu odlišných od bot lyžařských a své tratě míří téměř výhradně po sjezdovkách a provádějí velké oblouky s extrémním přilehnutím k sněhu. Slalomové snowboardy jsou podobné lyži. Mají zvedlou jen přední špičku. Ti druzí, a těch je většina, jezdí na prknech freestailových. Prkna to jsou široká a dost odlišná od tvaru a velikosti lyží. Mají zvednuté obě špičky, jak přední tak i zadní. Jezdí se s nimi hlavně ve volném terénu nebo v Halfpipe

(U-rampa). Dlouhé koryto ve tvaru vany postavené na svahu. Na jeho bocích můžete na prkně provádět mnoho výskoků. Freestailisté mají boty dosti podobné sněhulím, vyztužené vnitřní botičkou, a pokud se v těchto botkách vydají pěšky do jakýchkoli společenských zařízení, je to pohoda.

PÍSEK

Na prkně se dá jezdit i na písku, a proto se každým rokem koná snowboardové mistrovství světa v jízdě na pískové hoře Mt. Kaolino v německém Hirschau. Je to zajímavý zážitek, jezdit v letních měsících v kraťasech na prkně a hned potom se jít spláchnout do bazénu, nebo se mezi tím pařit na slunci. Způsob jízdy je to o něco málo jiný než-li na sněhu, ne však příliš. Písečný svah má dostatečný sklon a prkýnko se z něho dokáže pěkně rozjet. Horší jsou pády do písku. V tu chvíli máte písek nejenom v ústech, ale také v uších, botách, no skoro všude.

JÍZDA Ano, na snowboardu to je někdy jízda. Po ročním ježdění se můžete pustit i na start některého ze závodů. Závody na prkýnku se jezdí jak mezi tyčkami, tak i v již zmiňované Halfpipe (půl trubky). Tyčky, neboli slalom, obří slalom a paralelní slalom je pro ty rychlé typy, co dost spěchají, jelikož nemají času nazbyt. Ti druzí na freestailech si dávají jízdu ve vaně a vychutnávají pocity vysokých a točivých triků. Pokud se vám nezalíbí ani jedna z těchto disciplín, můžete se věnovat freeridingu v neposkvrněném prašánku nebo se zajet podívat na některý z Air contestů, což jsou závody s rozjezdem a následovným odrazem na menším můstku, na což následuje polet vzduchem s provedením toho nejhrubšího triku.

Category: 1998 / 01

Byli obávanými válečníky a na počátku 19. století svými výboji pořádně zamíchali s etnickou mapou celé jižní Afriky. O jejich životě z období před jejich mohutným nástupem na počátku minulého století toho mnoho nevíme. Něco přece: Že jedli střední části čela a obočí nepřítele, protože věřili, že tak získají sílu neochvějně hledět na protivníka. Že známý zuluský náčelník Matuana vypil žluč třiceti náčelníků, jejichž lid vyhladil, protože věřil, že jej to učiní silným. Že když zuluský kraal postihla nějaká nemoc, vzal medicinman kost z velmi starého psa, ze staré krávy, býka či jiného velice starého zvířete a rozdělil ji mezi zdravé i nemocné, aby se dožili stejně vysokého stáří, jako zvíře, jehož kost pozřeli. Že měli ve zvyku usmrtit krále, jakmile se mu objevily vrásky a vlasy mu začaly šedivět.

Dlouhou dobu budili hrůzu a respekt, čas válek už ale v Jihoafrické republice pominul. Téměř 8 milionů Zuluů dnes žije v provincii Natal a čím dál více jich přijímá evropský způsob života. Někteří Zuluové dosud lpí na svých tradicích, většina z nich se ale stala křesťany, kteří ovšem neváhají do své víry umně vplétat prvky animistického náboženství.

Pojďme se ale na chvíli vrátit do časů slavného náčelníka Čaky · do období, které mělo pro kmen Zulu zcela zásadní význam.

NEŽ SE ZAČALO VÁLČIT

Území, které dnes obývají Zuluové, osídlili jejich předkové bezmála před tisíci lety. Byli to zemědělci a pastevci krví i duší, chov dobytka u nich zaujímal výsadní postavení. Bohatství se vyjadřovalo jedině počtem kusů, dobytkem se platilo i výkupné za nevěstu · lobolo. Dobytku byl podřízen i způsob bydlení · středem jejich sídliště byl kraal, což je ohrada pro dobytek obehnaná trnitým plotem, kolem níž byly soustředěny chýše. V kraalu žila jedna velká rodina, která měla práci pečlivě rozdělenu. Mužům příslušela výhradně péče o dobytek, který byl chován především na mléko a mléčné výrobky. Byl totiž symbolem bohatství, a tak se porážely jednotlivé kusy jen při slavnostních příležitostech. Snaha získat dobytek bývala také hlavním důvodem mezikmenových válek. Zemědělství se věnovaly ženy. Jejich jediným nástrojem byla železná motyka, proto byla políčka velmi malá. Přesto se na nich dařilo kukuřici či prosu.

Několik století se prakticky nic neměnilo, neúprosně se ale blížila doba, kdy do Afriky doplul bílý muž a s ním nutnost přesidlování a · válek.

NEZKROTNÝ ČAKO

Ovšem nebyli to jenom bílí osadníci, kdo zavinil první velké přesuny celých kmenů. Roku 1787 se náčelníkovi Zulů narodil syn Čako, pozdější sjednotitel Zuluů. Na území Natalu žilo v té době mnoho ngunských kmenů a náčelník jednoho z nich · Dingiswayo · začel kmeny sjednocovat. Jeho nejschopnějším pomocníkem byl právě jeho syn Čako, který se po jeho smrti ujal vlády nad celým kmenovým svazem. S velkým štítem a krátkým oštěpem asagajem postupoval černý bojovník v čele sevřených řad svých bojovníků. Štít i krátký oštěp byly vlastní Čakovy vynálezy a nový způsob boje byl neobyčejně úspěšný. Během deseti let (1818·1828) si Čaka podrobil skoro celé území dnešního Natalu. V hrůze před jeho vojsky prchaly celé kmeny a klany, jiné se mu podrobovaly a proti některým musel bojovat. Kudy Čaka táhnul, tam získával nová stáda a nové bojovníky. Čaka byl na vrcholu moci · měl největší stáda, nejvíce půdy, byl vládcem i nejvyšším kouzelníkem.

Jako vojevůdce a organizátor armády byl zuluský vládce neobyčejně schopný. Vojsko bylo rozčleněno do čtyř tříd podle věkových stupňů. Nejnižší třídu · macece · tvořila mládež od 18 do 20 let. Ti procházeli vojenským výcvikem a vykonávali pomocné práce. Kolem 20 let všichni přešli do další třídy · mačača · která tvořila hlavní jádro armády a byla nejpočetnější. Všichni její příslušníci byli trvale v poli nebo ve vojenských kraalech. Jestliže se jednotlivec nebo celý pluk vyznamenal v boji, bylo mu dovoleno se oženit a přecházel do další třídy · mantoto, vlastně do gardového vojska. Tito bojovníci už mohli žít ve vlastních domech a byli povoláváni jen při větších taženích. Na nejvyšším stupni pak stáli indunové, z nichž nejvýznamnější byli obvykle příbuzní vládce · inkosi. Systém fungoval, díky četným vítězstvím neustále přibývali noví bojovníci z poražených kmenů a začala se tak pomalu vytvářet zuluská národnost. Zulština se stala oficiálním jazykem celého Čakova státu.

Čím neomezenějším a krutějším vládcem se Čaka stával, tím tvrdší pád se mu chystal. Závist a také stín mrtvých, který se za Čakou táhl, mu chystaly smrt. V roce 1928 byl zákeřně zabit svými bratry. Jeden z nich, Dingaan, zaujal jeho místo jako vládce Zuluského státu. Dějiny mu ale chystaly podobný osud, jako Čakovi · slávu a smrt.

KRVAVÁ ŘEKA

Na scénu totiž s konečnou platností přichází bílý muž. Evropské osídlení jižní Afriky sice začalo už v roce 1652, kdy se úředník Holandské východoindické společnosti Jan van Riebeck vylodil s 90 muži na místě dnešního Kapského města, ovšem napětí na černý kontinent s sebou přivezli Angličané. Ti se snažili podrobit si celé území včetně Búrů, jak se bílému holandskému obyvatelstvu říkalo (Búr znamená holandsky sedlák). Právě před Brity ustupovali Búrové do úrodného Natalu s bohatými pastvinami. Už se zdálo, že se Búrové v míru usadí vedle Zuluů, neboť Dingaan uzavřel s vůdcem Búrů Pietem Retiefem smlouvu. Pak se ale stalo něco, co není dodnes dostatečně objasněno. O žádné jiné události jihoafrických dějin nebylo popsáno tolik papíru jako o možných motivem Dingaana, který dal Retiefa s celou družinou zabít. Cesta pro další krvavé události byla otevřena.

Dingaan rozbil búrské ležení a chystal se k vyhnání všech přesídlenců. Ti však dostali posily a proti Zuluům vytáhla i část anglických kolonistů. Anglická skupina byla na hlavu poražena a Dingaan se naposledy těšil z vítězství a slávy. Zdrcující porážku utrpěl 16. prosince 1838 u řeky Inkhome, která se od té doby nazývá Blood River · Krvavá řeka. Výroční den bitvy je dodnes státním svátkem Jihoafrické republiky.

Potupa Dingaana byla o to horší, že jej nakonec zradil vlastní bratr Mpande, který se přidal na stranu Búrů a byl jimi uznán jako král Zuluska pod búrským protektorátem. Dingaan s družinou věrných ustupoval na sever a jedna šarvátka ho nakonec v roce 1840 stála život.

S Dingaanem odešla i doba největší slávy Zuluů a dějiny od té doby byly diktovány bílými osadníky. Dosah Dingaanovy vraždy Retiefa, který byl na dlouhou dobu posledním bílým přistěhovalcem, jenž se chtěl s domorodým obyvatelstvem dohodnout, je možná větší, než na první pohled vypadá. Někteří Afrikánci (tak se nazývají bílí starousedlíci) totiž tvrdí, že právě tato tragická zkušenost s domorodci vnukla Búrům myšlenku žít odděleně od Afričanů. Co to v druhé polovině dvacátého století znamenalo, vysvětluje jediné slovo · apartheid.

BÍLÝ ZULU

Zuluové naštěstí přežili celé období apartheidu a řada jejich tradic přežila s nimi. Jen vztah k bílým Afrikáncům se nyní trochu změnil. Alespoň na venkově. Dokládá to příběh třiadvacetiletého Afrikánce Schalka du Plessise, přezdívaného „bílý Zulu“. Jeho rodina se usadila už před 200 lety v údolí Squwebezi v provincii Natal, kam přišli jako jedni z mnoha francouzských, pro svou víru pronásledovaných, hugenotů. Údolí, v němž Plessisova rodina farmaří, leží nedaleko Ngome · královského města Kwa Zulu, kde má zuluský král jeden ze svých kraalů. Celá rodina mluví plynně jazykem Zulu a všichni mají jména, která jim dali jejich černí dělníci a sousedé. Schalkovi říkají Maxuma · skokan. Skokan vyrostl společně se zuluskými dětmi a už od dětství se učil jazyku i umění boje s holemi. Obléká se do tradičního zuluského koženého oděvu, kterému se říká peshwas, a který se vyrábí z hovězích kůží a oháněk a z kožešiny divoké kočky. Kolem krku nosí dikobrazí ostny, kravské oháňky má kolem nohou a rukou. Nosí tradiční oštěp asagai a několik dalších bojových holí, které jsou pomalovány zuluskými barvami · červenou, bílou a zelenou. Schalk je dokonce tak šikovný, že hole zdobí i pro ostatní příslušníky kmene Zulu.

Umění boje s holemi a lovu Schalka naučil jeho zuluský otec, Valemanns. Díky němu se také může Schalk zúčastnit výlučně zuluské události · Impee. Každý rok povolává král Zulů skupinu mladých mužů, aby prokázali svou statečnost a bojovali v jeho kraalu s býkem. Úkolem mladých mužů je zlomit býkovi vaz a král potom posoudí, jak statečně si počínali.

Nejen Zuluové předávají své dovednosti a znalosti. Schalkova rodina je hluboce nábožensky založená a toto cítění zprostředkovává i svým zuluským dělníkům · každé ráno čte Schalkův otec dělníkům žalm z bible.Soužití takřka ideální, bez nutných berliček politických stran. Jediné, co je tabu a na čem se shodne Schalk i všichni Zuluové, je nepřípustné míšení krve. Zuluové si důrazně nepřejí, aby se bílý Schalk oženil s dívkou z jejich kmene. Snad tato důslednost zachová etnicky čisté Zuluy i do budoucnosti.leden 1998

Category: 1998 / 01

Údolí Sinakara je po většinu roku tiché, osamělé místo. Pusté, ledem lemované hory shlížejína opuštěnou svatyni nacházející se ve výšce 4500 m nad mořem. Jedinými obyvateli jsou lamy,alpaky a občas nějaký pastýř. Ne tak dnes. Dnes je úplňek před svátkem Božího těla. V okolí se tísní dav možná třiceti tisíc lidí. Kolem svatyně to vře a na okolních svazích se vlní řady tanečníků. Vzduch je naplněn ohlušujícím duněním, hvízdáním a kvílením mnoha skupin hudebníků, znějících v nepolevující disharmonii řídkým horským vzduchem. Výbuchy petard doznívají v oblacích dýmu stoupajících ze skal nad loukou. Dnes je v jižních peruánských Andách Qoyllur Rit?i · Svátek sněhové hvězdy. . . . . .


Společně s tisíci poutníků jsme vyšplhali po devítikilometrové stezce z vesnice Mawayani, která leží na prašné nezpevněné silnici, asi šest hodin jízdy z vysokohorského města Cusco. Na místo jsme dorazili uprostřed chumelenice. Přístupy k poutnímu místu jsou lemovány dýmajícími stánky, kde se prodávají teplé pokrmy či kadidlo, hračky a náboženské tretky. Na vodou nasáklé louce na dně údolí, z níž se postupem let stalo turistické tábořiště, jsou roztroušeny pestrobarevné nylonové stany. Jsou zde asi dvě nebo tři stovky cizích a domácích turistů. Všichni ostatní jsou poutníci, kteří tu jsou proto, aby se modlili za své zdraví, za plodnost svého dobytka, za dobrý prospěch na univerzitě nebo za peníze na nový náklaďák.

Mohou tu však být i proto, aby tancem prošli očištěním, nebo prosili za božský zásah ve věci nějaké osobní nespravedlnosti, a někteří jsou zde jednoduše proto, aby oslavili boží milost. Svátek sněhové hvězdy je kult, který je v poslední době na vzestupu. Ještě před dvaceti pěti lety tento festival patřil výlučně jen zemědělcům z oblasti Cusca. Mnozí z dnešních poutníků jsou však již obyvatelé měst z celého jižního Peru. Přesto nikdo neví, jak je tato slavnost skutečně stará. Oficiální církevní historie říká, že začala po roce 1780, kdy se domorodý chlapec jménem Mariano Mayta na tomto místě spřátelil s mladým mesticem, což je napůl běloch, jak rasově tak kulturně, který jak se ukázalo, nebyl nikdo jiný než Ježíš Kristus. To je příběh, kterému většina lidí uvěřila. Ovšem etnologové zabývající se touto hádankou odkryli významy mnohem starší než dvěstě let. Povšimli si totiž také několika jiných poutnických legend z peruánských And, které se této velice podobají a jsou rovněž datovány kolem roku 1780. Tajemství se začíná odhalovat.

UKRADENÁ TRADICE

Rok 1780 byl rokem rozsáhlého povstání domorodců proti Španělům i proti církvi. Při potlačování rebelie a jí doprovázejících obrozených původních náboženství, si úřady přisvojily i domorodá rituální místa, vyhradily si je pro katolické zázraky.

Avšak při odstupu si uvědomíme, že církev tuto bitvu o srdce a mysl lidí tak docela nevyhrála. Obraz Krista, asi sto let starý, je umístěn na skále. Avšak skály lidé v Andách uctívají již tisíce let. Sněhová hvězda · to je také podivný název pro křesťanskou slavnost. Ale o jakou hvězdu skutečně jde? Podle některých etnologů jde o Plejády, které se v době svátku na noční obloze objevují po sedmatřicetidenní nepřítomnosti. Podle starých Inků byl tento čas považován za nebezpečné nestálé období chaosu a nemocí. Objevení Plejád by bylo tedy důvodem k oslavě.

Také andští campesinos z této oblasti popisují nejvyšší horu v blízkém horském hřebenu jako „doktora“. Jak říkají, je to ten, který pečuje o zdraví lidí. Ledová voda z hory je lékem. Takže se tato slavnost ukončující dobu nemocí konala ve stínu „velkého doktora“ a může být tak stará jako historie Inků nebo možná ještě starší.

A navíc, zasněžené vrcholky hor v této oblasti jsou prvotním zdrojem jak tající vody, tak dešťů pro zemědělství v údolích. Slavnost je tedy zároveň i oslavou plodnosti a díkůvzdáním za minulou úrodu. Je tak nemožné mluvit o významu Qoyllur Rit?i jednoduše. Má mnoho různých významů.

HRA NA PŘÁNÍ

Mezitím na stráních v okolí svatyně muži postrkují modely autobusů a náklaďáků po miniaturních cestách. Mnozí lidé věří, že když si své touhy a sny zobrazí v podobě hry při Qoyllur Rit?i, se jim splní. Lidé si proto od obchodníků kupují kopie „pozemkových listin“, „univerzitní diplomy“, „oddací listy“ a „pasy“ nebo mění napodobeniny amerických dolarů za kusy skály o ploše asi 1 m2 v okolí svatyně a smlouvají o jeho ceně s někým, kdo ji jakoby prodává. Volné hromady kamení symbolizují předměstské rezidence a malé kameny představují vozy Toyota. Nikdo toto kouzlo neporuší a nikdo se při takových obchodech nezasměje.

Nedaleko klečí ženy před kusem skály, ztělesňujícím ducha Panny Marie z Fatimy. Je patronkou ženských prací, zejména tkaní. Ještě docela nedávno bylo běžným zvykem, že ženy utkaly malý kousek jemné látky a spálily jej, čímž prosily Panu Marii o větší zručnost při tkaní. Také ony ovšem dnes spalují univerzitní diplomy, zakoupené od obchodníků.

SPONZOŘI A KLAUNI „NACIONES“

Qoyllur Rit´i trvá tři dny. Během této doby tanečníci velmi málo spí, ustávají v tanci jen na dobu krátkého odpočinku předtím, než budou pokračovat ve svých hypnotických kolech. Mnozí z nich šli celé dny, aby se do Sinakary dostali. Jsou nevyspalí a vyčerpaní, v tanci však pokračují. Většina z nich se sdružuje do tzv. naciones. Jsou to skupinky poutníků společně se svým finančním sponzorem, svým rituálním vůdcem, s tanečníky a s netančícím doprovodem, který tvoří hlavně ženy, neboť pro ty je k dispozici jen velmi málo tanečních partů. Každá nación sebou má svůj vlastní obraz Pána de Qoyllur Rit?i, který přinášejí, aby byl požehnán a nasál do sebe milost těchto okamžiků.

Jsou zde tisíce tanečníků, ale ne všichni poutníci patří k naciones. Většina z nich jsou Qollas nebo Chunchos, přičemž ti první reprezentují aymarsky mluvící pastevce lam a obchodníky z vysočiny z jihu, ti druzí jsou potomky kečuánsky mluvících usedlíků z oblasti Cusca. Chunchové jsou spojováni s džunglí, mají na hlavách ozdoby z peří a nosí kopí. Qollové otáčejí vřetenem s vlnou, na zádech nosí vikuní kůže, symbol vysoko položených pastvin. Většina naciones má také figuru klauna nazývanou maqt?a.

Slavnost probíhá všude kolem s ohlušujícím hlukem, bez pevného tvaru, beze spánku, bez rozdílu mezi dnem a nocí. Smysly se ztrácejí, rozum je rozptýlen. Sevřeme naše obrázky Krista a Panny Marie a snažíme se dostat do chrámu, kde se tlačí vyděšení a potící se lidé, a zatímco jim na ruce kape horký vosk z hořících svíček, postrkují se a soupeří o to, aby se dostali do budovy dychtíce uvidět obraz Krista. U vchodu předvádějí páry Qollů a Ukuků taneční rituály, při nichž se točí snažíce se švihnout jeden druhého přes nohy.

TANČÍCÍ MEDVĚDI

Na okraji obou skupin se pohybuje skutečný archetyp Qoyllur Rit?i, a sice Ukuku · medvědí tanečník s vlněnou maskou a s chundelatou suknicí. Pozor na Ukuku. Je to mezní bytost, stvoření východu a západu slunce, pohybující se v obtížně definovatelném prostoru mezi dvěma světy. Je to klaun, šprýmař · a policajt. Pokud si při procesí zapomenete sundat čepici nebo klobouk, srazí vám je z hlavy a pokárá vás svou mužsko-dětskou fistulí. Jste-li opilý nebo jste-li zloděj, zbije vás. Je to ovšem také bytost napůl lidská, divoká a nápadně silná, vzešlá ze svazku medvěda se ženou. Na této slavnosti chaosu je pánem.

Avšak je to právě Ukuku, jenž nás ostatní chrání před nebezpečím „condenados“ · zatracených duší bloudících v noci po ledovcích, které jsou hrozbou pro vše živé. A je to on, kdo přináší dolů uzdravující vodu hory Apu, a to ve formě ledu z ledovce.

ULOMIT SI ŽIVOU VODU

Poslední ráno svátku je krásné a jasné. Ukukové jsou shromážděni téměř tisíc metrů nad ospalými turisty, kteří vylézají ze svých stanů. Drželi stráž v mrazivé noci na kraji ledu, a když se úsvit za zasněženým Qollkepunku zbarví do oranžova, vyšplhají ještě výš, až do nitra ledovců, zapálí svíčky, modlí se a sbírají kříže, které tam dali na začátku slavnosti. Čas od času se stane, že tanečník spadne do trhliny nebo zemře chladem.

Na závěr této nebezpečné zkoušky Ukukové odlomí kusy z čela ledovce a nesou je těm, kteří čekají dole. Voda z ledu bude uchována a bude se používat pro uzdravování nemocí. Sestupují ve vlnících se zástupech jako středověké vojsko, nesou vlajky, prapory a rampouchy. V půli cesty se setkávají se svými bratry z dalších tanečních skupin a společně sestupují po strmých svazích. Zatímco jdou, Ukukové foukají do svých malých lékových lahviček · symbolů jejich uzdravující síly · a zároveň mohutní tajemný sborový zpěv, jenž přechází do crescenda jakoby z jiného světa s tím, jak tisíce Ukuků sestupují na dno údolí.

Dopoledne tlampače z chrámu ohlašují závěrečnou a hlavní mši slavnosti. Každý smekne klobouk, ale už je po vyvrcholení. Mnozí již nespořádaně odcházejí po svazích hor, a také většina ostatních si balí věci. Ukukové slavnost již do vrcholu dovedli.

Tu noc se koná další rituální pouť, které se zúčastní jen několik turistů a jen malá část poutníků. Když vyjde měsíc, vyrazí tanečníci na obtížný celonoční pochod přes hory, po němž dorazí na vysoký hřeben, odkud je vyhlídka na vesnici Tayankani. Při východu slunce se konečně kapely spojí v unisono a všechny hrají poprvé stejnou melodii alawary, kterou doprovázejí tanečníky, kteří poskakujíce sestupují po úbočích hor ve vzájemně se proplétajících a vlnících se zástupech. Pořádek byl obnoven, zdraví zajištěno a chaos udržen v mezích na další rok.

DAŇ SOUČASNOSTI

Ale mnozí lidé v Cuscu se ptají, zda dnešní nové síly chaosu jsou skutečně drženy v příslušných mezích. S rozšiřováním slavnosti jsou absorbovány nové vlivy různého druhu. Horečný obchod se vším od hraček po náboženské obrazy se rozmáhá každým rokem víc a víc. Roste počet turistů a jejich přítomnost svátek přetváří. Cestovní kanceláře považují tuto pouť za pouhé divadlo a nikdo neinformuje turisty, jak se mají chovat. Loňský rok přijel japonský populární zpěvák s celým doprovodem a mohutným zvukovým a filmovým zařízením · zamýšlel použít Qoyllur Rit?i jako podklad pro svůj videoklip. Letos zde natáčel reklamu pivovar.

Někteří lidé tvrdí, že příchod dechových orchestrů z Puno před dvaceti lety změnil Qoyllur Rit?i navždy. Dnes již není možné slyšet tajemný zvuk fléten, který kdysi ke svátku neodmyslitelně patřil.

Bratrstvo Qoyllur Rit?i · organizace, která slavnost řídí · plánuje vedle svatyně postavit obrovské betonové amfiteátry. Je požadavkem doby udržet krok a předčit Seňor de Huanca · což je spíše mestická a konkurenční slavnost probíhající poblíž Cusca.

S koncem závěrečné mše zamíří kolony poutníků ke svým domovům, naplní se jimi stezky vedoucí do Mawayani, které čeká velký dopravní kolaps. Mnozí z nich pocházejí z měst a po návratu domů budou v televizi sledovat další pokračování seriálu „Pobřežní hlídka“.

SKUTEČNÍ DĚDICOVÉ Na svahu údolí naproti svatyni sedí lidé z kmene Q?ero · čekající bez známky vzrušení na svůj okamžik. Pocházejí z odlehlého kouta hor s dávnými tradicemi a považují se proto za nejčistší potomky Inků. Nosí výrazné tkaniny s kosočtvercovým vzorem a většina z nich mluví jen kečuánským jazykem. Představují na této slavnosti nade vší pochybnost ten nejpůvodnější kulturní prvek. Slavnosti se sice účastní, ale sehrávají zde pramalou úlohu, a to až do úterka, kdy většina jiných již místo opouští. Potom mají svůj vlastní starobylý obřad. Ne však v kapli, nebo betonovém amfiteátru. Lidé Q?ero shromáždí své věci a vydají se na své místo na chladných svazích Apu Qollkepunku, kde, jak sami věří, spočívá skutečný duch Qoyllur Rit?i.

Category: 1998 / 01

Ačkoli vypadá jako železná pavučina, určitě přetrvá věky,“ napsal o prvním železném mostu na světě dramatik a skladatel Charles Dibdin. A měl pravdu. Most přetrval do dneška a stále je zdrojem obdivu i údivu, tak jako ve chvíli, kdy byl dokončen.

Most překročil nejen vody řeky Severn, ale také ze staré do nové doby.

Vždyť právě na březích tohoto nejdelšího toku západního pobřeží Anglie se zrodila v 18. století průmyslová revoluce, která obrátila svět naruby. Zdejší revoluce, na rozdíl od jiných, proběhla bez jediného výstřelu především v hlavách, technologiích a v organizaci práce.

Kraj kolem řeky Severn tehdy živily především první vysoké pece postavené v Coalbrookdale. Po řece se pak přepravovalo uhlí, ruda i výrobky. V jejím údolí začínal onen kolotoč · vytěžit, vyrobit, naložit, převézt a prodat. Voda a koleje, lodě a vozíky, přístavy a nádraží, vše muselo navazovat na sebe a bezchybně fungovat. Asi kilometr nad mostem proti proudu řeky leží údolí Coalbrookdale. Železo se tu pravděpodobně vyrábělo již od poloviny 17. století. Ale pak si zde jistý Abraham Darby z Bristolu najal starou huť, opravil ji a roku 1709 v ní vyrobil první železo · ovšem nikoli pomocí dřevěného uhlí, jak bylo do té doby obvyklé, ale s použitím koksu.

Aby získal koks, zpracovával v údolí místní uhlí. Železo odléval do nových forem, v nichž dělal litinové kuchyňské hrnce a vyráběl kotle s mnohem tenčími stěnami, než bylo do té doby vůbec možné. Odtud také pocházely první železné kolejnice i vozy na železných kolech, jež po nich jezdily.

Huť se stále zdokonalovala. Měchy, které vháněly do vysoké pece vzduch, byly poháněny vodním kolem. Pro případ sucha byl v roce 1743 postaven parní stroj, který měl čerpat použitou vodu zpět do nádrže.

Když Abraham Darby I. začal používat ve vysokých pecích koks místo dřevěného uhlí, byl to vynález doslova převratný. První pec ovšem pracovala dobře jen při pečlivém výběru rudy i koksu, ale syn Abrahama Darbyho celý proces zdokonalil a v roce 1755 začal ve zcela nové peci vyrábět již velmi kvalitní litinu.

Jeho syn, v pořadí třetí Abraham v dynastii Darbyů, pak použil tento materiál pro stavbu prvního kovového mostu na světě.

S nápadem na stavbu mostu přišel architekt Thomas Pritchard ve snaze nahradit místní přívoz. Na jaře roku 1776 schválil stavbu parlament a ve svém vyjádření doslovně uvedl, že most může být postaven z „litiny, kamene, cihel nebo dřeva“. Proč byla vybrána ke stavbě právě litina, se dnes již dá pouze tušit. Tento materiál pravděpodobně prosadil Abraham Darby, který měl ve společnosti založené pro stavbu mostu největší kapitálový podíl. Darby byl vybrán také jako hlavní stavitel. Vše svědčí o tom, že stavbu mostu pojal jako důkaz možností nových materiálů, nových technologií a nových myšlenek lidí. Byla to výzva pro architekta i stavitele.

První návrhy mostu počítaly s jednoobloukovým mostem dlouhým 36,5 metru, v další fázi byl návrh pozměněn a most zkrácen na 27 metrů, aby byl konečně v poslední etapě návrhů opět prodloužen na 30 metrů. Bylo odhadnuto, že ke stavbě mostu bude zapotřebí více než 300 tun litiny a že stavba přijde na 3200 liber.

Těsně před Vánoci roku 1777, kdy práce na mostu sotva začaly, Pritchard zemřel a výstavba zůstala pouze na Darbym. Ten musel řešit jak do té doby nevídané technologické problémy, tak i skutečnost, že stavba mostu byla mnohem dražší, než se předpokládalo.

Největšími odlitky na konstrukci mostu je pět hlavních žeber, z nichž každé váží 5,75 tuny. Vysoké pece v Coalbrookdale ale v té době byly schopny vyrobit denně jen něco málo přes dvě tuny železa. Nebylo tedy možné odlévat mostní žebra přímo z vysoké pece.

O stavbě mostu se dochovalo až překvapivě málo informací. Můžeme se tedy jen domnívat, že na břehu řeky byly postaveny tavicí pece a velké mostní díly byly odlévány do pískových forem přímo na místě. Odpadla by tak i přeprava křehkých odlitků z Caolbrookdale. Konstrukce mostu je navržena tak, že na žebra působí především tlakové síly. Celý most je značně předimenzovaný, pravděpodobně proto, že v té době nebyly vlastnosti litiny ještě dostatečně známy. I když je litina na tlak velmi pevná, je křehká a při stavbě samotné se muselo se štíhlými mostními oblouky zacházet více než opatrně, aby se nezlomily.

Samotná konstrukce mostu připomíná tak trochu dětskou skládanku. Zcela evidentně vychází z principů tesařského řemesla, využívá rybinové spoje a čepování bez použití jediného šroubu nebo nýtu · šrouby, které jsou dnes na konstrukci vidět, byly přidány později. Pět polokruhových žeber spočívá na zděných pilířích a je doplněno o dvě sady dalších žeber navzájem propojených železnými pláty, ozdobnými kruhy a do tvaru kýlu prohnutými výztuhami. Jednotlivé spoje jistily klíny. Celý most udivuje velmi přesnou slévačskou prací, kdy jednotlivé prvky bezchybně zapadají jeden do druhého.

Z účetních záznamů je patrno, že v srpnu 1779 se na stavbě mostu slavilo. Útrata šesti liber za pivo pravděpodobně uzavřela dokončení žebrové konstrukce mostu. V prosinci téhož roku bylo odstraněno lešení a předpokládá se, že most byl tehdy dokončen.

Jeho stavba podle dobových záznamů stála nejméně 5250 liber a Darby nejspíše zaplatil 2000 liber rozdílu proti původnímu rozpočtu z vlastní kapsy a značně se zadlužil.

První most postavený z litiny a kamene dlouhý 30 metrů a 62 centimetrů však stál. Jeho 384 tun železa vydrželo i nápor velkých záplav na řece Severn v roce 1795, kdy bylo pobořeno mnoho jiných mostů, a tak vzrostla jeho sláva a popularita. Jeho dokončení zahájilo epochu výstavby mostů z litiny a svářkové oceli, která trvala celé století.

Dynastie Darbyů dnes odpočívá na místním hřbitově. Na to, jakou roli sehrála v dějinách techniky, poměrně skromně. Abraham, Edmund, Samuel, manželky · všichni pod mramorovým náhrobkem a vedle svých zaměstnanců. Ti nemají náhrobky z mramoru, ale ze železa. Z materiálu, který téměř dvě století formoval zdejší život. Všichni společně by se asi velmi divili, jakých přeměn se jejich údolí dočkalo v běhu času.

Železný most a Coalbrookdale byla vůbec první místa spojená s rozvojem průmyslu, která se stala turistickou atrakcí. Navštěvovala je řada zajímavých osobností, zvěčněna byla na mnoha obrazech, mincích, džbánech, talířích, krbových mřížích a dalších předmětech denní potřeby nebo určených na památku. A je tomu stejně dodnes. V délce téměř pět kilometrů podél zákrutů řeky Severn se rozkládá pět muzeí: pod střechou i pod širým nebem, přímo na břehu a zčásti na strmých návrších nad řekou. Jsou tu dochovány ukázky z počátků moderního průmyslu.

V Coalbrookdale je muzeum železa, nedaleko mostu v bývalém skladišti pak expozice muzea řeky Severn, v Coalportu stojí muzeum porcelánu, v Jackfieldu je zase představena výroba dlaždic a skanzen Blits Hill je zaplněn nejen stavbami z 19. století, ale také barvitými figurkami skutečných řemeslníků. Snadno zde proto potkáte umouněného kominíka, který táhne svou káru, nebo se vám dostane zasvěceného výkladu od svíčkaře. S ještě teplou svíčkou v dlaních můžete zajít na kus řeči do stolárny, podívat se na představení potulných herců nebo zajít k řezníkovi či pekaři.

V Blits Hill se dodnes točí kolo těžní věže, dýmá parní stroj, v tiskárně se sází postaru a vlastně to není ani muzeum, ale stále žijící městečko s původními domy, dílnami a hospodářstvími. Za své přežití vděčí všechny ty stavby, předměty a nakonec i železný most přes řeku Severn paradoxně skutečnosti, že poté, co odtud zasvítilo světlo ukazující směr průmyslové revoluci, samotné údolí zůstalo stranou všeho dění. Průmysl se přestěhoval do Manchesteru, Glasgowa, Newcastlu a dalších měst. Kdyby byl po kračoval průmyslový rozvoj údolí, zcela jistě by byl most nahrazen nějakým větším, modernějším a staré dílny a domy by byly přestavěny. To vše se ale nestalo, a tak je toto údolí v západní části Anglie v okolí Telfordu unikátní vzpomínkou na dobu dávno minulou a Iron Bridge, železný most, je jeho chloubou.

Category: 1998 / 01

S hmyzem se setkáváme denně a doslova na každém kroku. Půda po níž chodíme představujeútočiště pro miliony živočichů, kteří ke svému životu nezbytně nepotřebují sluneční paprsky.Druhová pestrost těchto organismů je ohromná a primát zde mají osminozí roztoči a šestinohý hmyz. Na jednom hektaru pastviny bychom napočítali kolem jedné miliardy exemplářů bezkřídlých šestinohých chvostoskoků. Avšak nejen počet, nýbrž také rozmanitost druhových forem přesahuje naši představivost.. . . . .

V každém okamžiku žije na Zemi počet hmyzích jedinců vyjádřitelný číslem o osmnácti nulách, t. j. miliarda miliard. Doposud známe více, než milion popsaných živočišných druhů, přičemž hmyz z nich tvoří asi čtyři pětiny. Důvodů, proč je hmyz v dosavadní evoluci živočišné říše tak úspěšný, je řada a k těm zásadním patří účelně malé rozměry. Nejmenším hmyzem jsou 0,2 mm velké, parazitické vosičky čeledi Mymaridae, jejichž larvy se vyvíjejí ve vajíčkách jiných druhů hmyzu. Největší jsou naopak až 30 cm dlouhé pakobylky, avšak k vyhlášeným „obrům“ patří rovněž brazilský tesařík největší (Titanus giganteus), či zlatohlávek goliáš (Goliathus giganteus) z rovníkové Afriky, jejichž zasklené mrtvolky coby pochybné dekorace se stávají, spolu s velkými pavouky · sklípkany, stále častěji předmětem obchodu.

Malé a střední formy však u hmyzu převažují a v evoluci byly nejúspěšnější. K tomu, aby absolvovaly celý vývoj mnohdy stačí skromné množství potravy, např. jedno malé semínko, nepatrné vajíčko jiného hmyzu či obsah několika rostlinných buněk v listech. Úžasné jsou naopak výkony, kterých jsou tito drobní tvorové schopni v porovnání s měřitelnými výkony člověka. Kdybychom přepočítali dosažené skokanské výkony blech nebo sarančat na rozměry a hmotnost atletů, pak by člověk musel vyskočit 300 m do výšky nebo 500 m do dálky, aby dosáhl srovnatelného výkonu. Některé hematofágní ploštice jsou schopné nasát najednou tolik krve, že zdesetinásobí svou vlastní váhu, a pokud by i v tomto případě měl člověk podat srovnatelný výkon, musel by vypít naráz deset hektolitrů tekutin. Vysvětlení těchto mimořádných výkonů „trpaslíků“ je jednoduché, protože příčinou je geometrický vztah mezi povrchem a objemem těla. Není třeba příliš velkých matematických znalostí k tomu, abychom pochopili, proč jsou na tom „trpaslíci“ lépe: Roste-li těleso, stoupá jeho povrch s druhou, avšak objem se třetí mocninou jeho velikosti. Výkon svalu odpovídá ploše jeho průřezu, zatímco hmota, kterou sval uvádí do pohybu, je úměrná objemu.

Dalším důvodem evoluční úspěšnosti hmyzu je až neuvěřitelná plodnost, kterou nám občas názorně předvedou mšice, lýkožrouti, bekyně, obaleči nebo mandelinka bramborová. Dlužno ovšem dodat, že všem těmto škůdcům vytváří člověk sám, svou neuváženou činností a porušováním v přírodě ustálené přirozené rovnováhy, pro přemnožení podmínky. Ve stavu neporušené, přirozené rovnováhy, však nikdy nepřibývají jedni na úkor druhých, a tak z jakkoliv početného potomstva jednoho páru hmyzu přežívají zpravidla opět pouze dva jedinci. O ostatní se postarají predátoři, z nichž mnozí svého reprodukčního potenciálu příliš nevyužívají.

TRAPIČI

Ještě dlouhou řadou tisíců českých, případně latinských odborných názvů bychom mohli pokračovat ve snaze provést výčet čeledí, rodů, či druhů, patřících k početnému hmyzímu řádu zvanému Diptera, česky dvoukřídlí, nebo také zjednodušeně mouchy. Až do současnosti bylo popsáno kolem 80 000 druhů dipter, z nichž přibližně 5000 žije na našem území. Mnoho druhů má lékařsko-hygienický význam především proto, že jejich samičky snášejí vajíčka, nebo přímo larvy do hnijících látek živočišného i rostlinného původu a řada druhů parazituje buď příležitostně nebo trvale v těle jiného hmyzu i obratlovců, včetně člověka.

Ovádi, bodalky a muchničky patří k tzv. trapičům dobytka na pastvinách. Tento hmyz může být příčinou malých hmotnostních přírůstků dobytka i snížení dojivosti krav. Agresívní roje miliard i u nás nechvalně známých muchniček jsou jedním z hlavních důvodů, proč nejsou člověkem trvale osidlovány některé subarktické oblasti Severní Ameriky a Asie.

Mouchy mohou také přenášet původce nebezpečných chorob, na které dodnes umírají ročně miliony lidí. Takovým známým příkladem je krev sající bodalka tse-tse Glossina palpalis, která přenáší prvoky-trypanosomy způsobující spavou nemoc. Bodalky jsou výbornými letci, útočí za slunného počasí a při hledání hostitele se řídí především zrakem. Moucha tse-tse je zajímavá také svým zoogeografickým rozšířením, neboť žije v Africe do l5 stupňů zeměpisné šířky po obou stranách rovníku. Není specializovaná jen na člověka, nýbrž napadá všechna dostupná zvířata včetně krokodýlů a varanů.

K nejhorším trapičům zvířat a lidí v masové podobě patří nepochybně komáři. Z celého světa jich známe více než 2500 druhů a největší druhové pestrosti samozřejmě dosáhli v tropickém pásmu. V naší fauně jsou komáři zastoupeni přibližně 50 druhy. Nejen z hlediska humánní, ale také veterinární medicíny jsou komáři patrně nejvýznamnější hmyzí skupinou. Prvovci rodu Plasmodium způsobující malárii jsou komáry rodu Anopheles nejen přenášeni, nýbrž uskutečnují v jejich těle také část svého životního cyklu včetně pohlavního rozmnožování. Nebezpečná, často epidemická virová onemocnění jakými jsou žlutá zimnice, dengue, japonská B encefalitida a mnoho dalších se také šíří a přenáší zásluhou komárů.

Skutečně rafinovaný je ovšem přenos larev hlístů vlasovce mízního (Wuchereria bancrofti). Tento 5·9 cm dlouhý „červ“ způsobuje u člověka tzv. sloní nemoc, která se projevuje obrovským zbytněním některých orgánů, vyvolaným ucpáním lymfatických cév, hromaděním mízy a zduřením cévních stěn. Samice vlasovců produkují obrovské množství asi 0,3 mm dlouhých larev, kterým se říká „noční mikrofilárie“, poněvadž se objevují v periferní krvi jen v noci, za největší aktivity komárů, zatímco ve dne se stáhnou do plicních cév, do srdce i do ledvin. Komáři se infikují při večerním, či nočním sání krve nakažených lidí. Larvy se dostanou do jejich žaludku a dalších orgánů, kde rostou a hromadí se poblíž bodacího ústního ústrojí, skrze které při jeho zabodnutí do kůže proniknou aktivně do lidského těla. Také žlutou zimnici · nebezpečnou virózu napadající hlavně jaterní, ledvinové a slezinné buňky přenášejí tropičtí komáři rodu Aedes, především druh Aedes aegypti. V tropické Africe jsou stálým rezervoárem viru žluté zimnice populace opic, mezi nimiž je nákaza přenášena komárem Aedes africanus. V dřívějších letech dokázali údajně domorodci předvídat epidemii žluté zimnice právě podle nálezů většího počtu mrtvých a nemocných opic.

MASAŘKY OBÁVANÉ I UŽITEČNÉ

Pro mnohé z nás jsou obecně hojné 3·20 mm velké, šedočerné a chlupaté masařky z čeledi Sarcophagidae typickým představitelem much. V Čechách jich žije asi ll0 druhů. Oplozené samičky masařek snášejí nikoliv vajíčka, ale přímo larvy do hnijících látek. Některé druhy parazitují a vzácně může být jejich hostitelem rovněž člověk. Masařka obecná (Sarcophaga carnaria) je synantropem, tedy živočichem, který se adaptoval k životu v lidských příbytcích, kde její larvy dokáží hygienicky znehodnotit zásoby masa.

Zvláštní parazitický vztah si však tato moucha vytvořila k dešťovkám. Své larvy totiž s oblibou klade do ústí jejich zemních chodeb a ty pak pronikají do těla děšťovky skrze zduřelé místo nazývané opasek. Larev je samozřejmě velké množství a svého hostitele pozvolna zahubí. Masařka obávaná (Wohlfahrtia meigeni) si počíná ještě hůře, snáší své larvy většinou do otevřených ran žab, výjimečně však také do nosu a uší člověka. Na území našeho státu se v současné době pravděpodobně nevyskytuje. Nicméně i mezi masařkami je druh, který jejich pošramocenou pověst alespoň zčásti napravuje. Je jím masařka mnišková (Kramerea schuetzei), jejíž larvy parazitují v tělech takových škůdců lesních i ovocných stromů, jakými jsou bekyně mniška a bekyně velkohlavá.

NEJRYCHLEJŠÍ MOUCHY

Na lesních mýtinách, listech i kamenech můžeme při troše štěstí vidět posedávat l0·l8 mm velké huňaté mouchy, trochu podobné čmelákům. Nazývají se střečkové (Oestridae) a v letu je zahlédneme jen stěží, neboť jsou patrně nejrychlejšími živočichy vůbec. Některé druhy jsou údajně schopné vyvinout při letu neuvěřitelnou rychlost okolo l000 (!) km/hod. Trápí různé savce včetně jelenů, myší, ovcí i hovězího dobytka. Samičky za letu vstřikují larvy většinou do nozder hostitele, nebo také, jako je tomu u střečka hovězího, na zadní část těla a spodní části zadního páru nohou. Zmíněný střeček hovězí vzácně napadá také člověka, u kterého však nedokončí vývoj. Za neskonalého utrpení postižených zvířat se larvy vyvíjejí většinou v čelních, nebo nosních dutinách, případně pod kůží či v žaludku. Před zakuklením jsou larvy nemocnými zvířaty vykašlávány, mohou se ale také provrtat ven z těla kůží anebo jsou vylučovány společně s výkaly.

PIRÁTI

Evoluční úspěšnost, měřitelná m. j. druhovou četností a rozmanitostí druhových forem se u much projevila také vznikem a vývojem specializovaných druhů, které svou potravu získávají strategií útoku, silou a obratností. Velmi nápadnými mouchami, které v létě poletují, nebo odpočívají téměř výhradně na lesních pasekách jsou různé druhy roupců (Asilidae). Roupci jsou až 50 mm dlouhé, velmi chlupaté, někdy sice zavalité, ale většinou štíhlé mouchy. Jakmile spatří jiný, letící hmyz, okamžitě na něj zaútočí a v letu jej uchvátí silnými nohami. Poté usedají na pařezy, kameny, nebo keře a pozvolna, někdy i několik hodin svou kořist vysávají. Predátorskou, aktivní strategii lovu používají také larvy roupců. Jejich obětí se stávají zpravidla larvy jiných druhů hmyzu, zejména příbuzných much a brouků.

NEJPESTŘEJŠÍ MOUCHY

Na závěr se zastavme u much barevně nejnápadnějších a z pohledu člověka nejužitečnějších. Nazývají se pestřenky (Syrphidae) a zbarvením i tvarem těla natolik napodobují včely, vosy a čmeláky, že si jich vůbec nevšímají například ptáci. Pestřenka trubcová se tak podobá včele, že se i entomolog musí dobře podívat, zda jde o pestřenku či včelu. Zato život larev obou druhů se podstatně liší. Místo úlu s péčí včelích dělnic zvolily pestřenky trubcové pro vývoj vajíček a larev prostředí méně honosné · bahno a močůvku. Vosám se nejvíce podobají petřenky z rodů Chrysotoxum a Syrphus, jejichž užitečnost těžko dokážeme docenit. Larvy těchto pestřenek se živí mšicemi a jediná larva jich dokáže sežrat několik set. Posedávající dospělé pestřenky zastihneme většinou na květech různých rostlin. Snadno je však poznáme také za letu, jehož způsob je nezaměnitelný. Vznášejí se ve vzduchu, pak náhle popolétnou a po několika metrech se opět ve vzduchu zastaví. Typický vysoký bzukot vydávaný rychlým kmitáním křídel patří neodmyslitelně k atmosféře letního lesa.

Category: 1998 / 01

aše hnědá škodovka se pomalu šinula po namrzlé silnici směrem vzhůru. Tady, na česko-polské hranici, se začaly před necelými šedesáti lety psát jedny z nejpohnutějších okamžiků československé historie. Tady byli vojáci připraveni bránit svou vlast z mohutné betonové pevnosti, tady ji před devětapadesáti lety museli potupně opustit a vydat napospas nepříteli. Stojí tu teď jako němí svědek, z jehož chladných betonových zdí lze těžko vyčíst tehdejší pocity vlastenců…

PLÁNOVÁNÍ OBRANY STÁTU

O výstavbě české „Maginotovy linie“, jejíž měla být Hanička součástí, se rozhodlo prakticky už na počátku roku 1933, kdy se v sousedním Německu dostal k moci Adolf Hitler. Krátce poté, kdy už bylo jasné, že vyhrocující se středoevropská krize se neobejde bez vojenského řešení, rozhodla československá vláda o výstavbě pohraničního opevnění na všech ohrožených hranicích. Z původně plánovaných patnácti tvrzí na severní hranici bylo v září 1938 hotových pět · mezi nimi i Hanička, skrývající se na těžko přístupném vrchu poblíž osady, po které dostala své jméno.

VÝSTAVBA HANIČKY

Do sestavy dělostřelecké tvrze Hanička bylo naplánováno šest těžkých objektů a několik desítek lehkých, roztroušených po okolí, které měly být v září 1938 připraveny nést tíhu boje. Šlo o pěchotní sruby R-S77 „Pozorovatelna“, R-S76 „Lom“, R-S80 „Potůček“, objekt pro výsuvnou otočnou dělostřeleckou věž R-S78 „Na pasece“, dělostřelecký srub R-S79 „Na mýtině“ a vchodový srub R-S79a „U silnice“, které byly geniálně projektovány tak, že nepřítel šel jejich zbraním takřka „do rány“. Tyto objekty měly být propojeny podzemním systémem chodeb. S jednotlivými sruby je měl spojovat systém chodeb s množstvím odboček do skladů střeliva, výtahů s velkou nosností, i vlastních přístupových šachet, jimiž vedla schodiště přímo do srubů. Po rozhodnutí o výstavbě této pevnosti se pořádalo tajné konkurzní řízení, které vyhrála firma Ing. Bedřich Hlava · stavitel, Praha II, Riegrovo nábř. 14. Ta pak měla Haničku postavit za 22 571 403,24 Kč, přesně do dvou let od počátku stavby (tedy do 1. září 1938). Avšak vzhledem k dodatečným požadavkům zadavatele byla lhůta dostavby prodloužena do 1. prosince 1938 a náklady zvýšeny o částku

3 080 792,80 Kč. Pro potřeby tvrze vystavěla jiná firma spojovací silnici do Horní Rokytnice. V září 1938, v době, kdy byla Hanička nejvíc potřebná k obraně hranice, byly všechny její sruby hotové a vybavené. Ne tak Hanička, které chybělo nejen vnitřní vybavení, ale především těžká pevnostní výzbroj. To by sice vážně narušilo obranu severní hranice, nicméně neohrozilo bojeschopnost již beztak dokončených lehkých a těžkých bojových objektů. Ty byly vyzbrojeny lehkými a těžkými kulomety pro obranu bezprostředního okolí tvrze i strategicky významných spojení s okolními vesnicemi, ručními granáty a granátovými skluzy. Celkový prostor oblasti dostřelu potenciálních zbraní Haničky měřil 480 kilometrů čtverečních, tzn. kruh o poloměru větším než dvanáct kilometrů. Ač sama nikdy nezapříčinila smrt jediného vojáka, který by proti jejím betonovým stěnám namířil zbraň, stavbě padli za oběť tři lidé: 18. 2. 1937 tesař Jan Tecl, který vypadl z výtahového koše a nalezl smrt na dně šachty, 13. 5. 1937 se při skládání dovezeného materiálu smrtelně zranil dělník Václav Spinar a 29. 8. 1938 spadl z lešení v lomu firmy dělník František Franc, který po převozu do nemocnice zemřel.

Obsazením Haničky pověřilo ministerstvo národní obrany zvláštním výnosem „Zvláštní útvar H“, součást 19. hraničářského pluku. Velitelem se měl stát zkušený důstojník mjr. pěch. Jaroslav M. Novák. Cílový početní stav tohoto útvaru měl čítat 426 mužů, avšak do léta 1938 se do něj podařilo začlenit pouhých 169 vojáků. Podle počtu lůžek na ubikacích v celé pevnosti se počítalo se třemi vojáky na jedno lůžko. Jeden by vykonával „pevnosti prospěšné činy“, druhý hlídal se zbraní v ruce a třetí spal.

HANIČKA ZA OKUPACE

Posádka Haničky začala s vyklízením pevnosti 1. října a skončila bleskovým tempem

7. října. Desátého ráno Haničku definitivně opustila. Němci sem ihned po příjezdu dotáhli největší houfnici a z bezprostřední blízkosti stříleli do Haničky. Jak se ukázalo, dělostřeleckému srubu R-S79 několik metrů hluboké trychtýře prakticky neubraly na bojeschopnosti, a co se týče podzemí, tam prý nebylo ostřelování ani znatelné (o účincích střelby na zbylé dva objekty se můžeme jen dohadovat, neboť stopy byly při úpravách v 80. letech zahlazeny). Rok na to nacisté pevnost otevřeli veřejnosti jako „důkaz německé neomezenosti a moci“. Údajně ji navštívil i sám Adolf Hitler.

OBDOBÍ TOTALITY

Od konce války až do roku 1948 byla Hanička ponechána svému osudu. Poté se vrátila do vojenského užívání. Další z pohnutých okamžiků v historii této pozoruhodné pevnosti nastal v roce 1958, kdy národní podnik Kovošrot bez jakéhokoli povolení vytrhal čtrnáct pancéřových zvonů (sedm z nich tu nakonec zbylo) a kopuli Haničky. Od té doby ležela Hanička ladem a nezajímal se o ni nikdo vyjma exkurzí jednotlivých zvědavců (které však o to víc přiváděla k úžasu). Myšlenka na její opětovné zpřístupnění přichází krátce před srpnovou okupací sovětskými vojsky, a již koncem 60. a počátkem 70. let začínají do Haničky proudit první davy turistů a pevnost postupně získává na popularitě, takže v roce 1972 je tu i natočen film režiséra Otakara Vávry „Dny zrady“. Pak přichází další zlomový rok v dějinách Haničky · 1975. Nesmyslné státní zájmy vítězí nad zájmy obce, která by ráda z pevnosti učinila turistickou atrakci na úrovni, a Hanička musí být 27. října uzavřena. Tentokrát na dlouhá dvě desetiletí. Co se tu dělo oněch dvacet let, můžeme usuzovat pouze z razantních stavebních úprav: těžký objekt R-S80 „Potůček“ byl zalit vrstvou betonu a zavezen zeminou. Významných úprav se dočkaly i objekty, na nichž Němci „zkoušeli“ své zbraně. Podzemní prostory byly maximálně zmodernizovány, byla vytvořena počítačová centrála celé pevnosti (dnes po ní zbylo jen velké množství elektrických zásuvek), byl zaveden nový systém čerpání a filtrace pitné vody atd. Zajímavé je, že vodovodní trubky přesložitého systému (o němž není asi jisté, zda by nakonec čerpal vodu tak, jak by vojáci potřebovali) nikdy nepoznaly, co to voda vůbec je. Údajně však byl schopen filtrovat i radioaktivní vodu. Co se jeví téměř jisté je to, že s celou pevností se počítalo jako s jakýmsi úkrytem pro vyvolené soudruhy, například v případě atomové války. Svědčí o tom i fakt, že celý objekt je rozdělen na tzv. čisté a nečisté části. V případě zamoření by „čisté“ části zůstaly netknuty, neboť byly od „nečistých“ odděleny mohutnými vraty. Pokud by byly zamořením zasaženy nějaké osoby, prošly by složitým systémem místností a byly chemicky očištěny.

Celý objekt byl od roku 1975 obehnán patnáctihektarovým ochranným pásmem a chodil sem hlídkovat příslušník VB. Celkově přišla pevnost Hanička daňové poplatníky na přibližně dvě (!) miliardy korun, přičemž vlastně nebyla nikdy k ničemu využita.

PŘÍTOMNOST Roku 1995 byla Hanička potřetí · a doufejme, že už to tak zůstane · zpřístupněna veřejnosti. Prohlídková trasa začíná v bojovém objektu R-S79a, k němuž se za totality přistavovala správní budova. Návštěvníci pak Haničku opouští z bojového objektu R-S76 „Lom“. Ačkoli nebyla pevnost Hanička nikdy za dobu své šedesátileté existence bojově činná, je pro dnešního člověka jistým symbolem.

Category: 1998 / 01

„Odhodil jsem kožich a uchopil jednu z pistolí. Branicki vzal druhou a pravil mi,že ručí ctí za zbraň, kterou jsem zvolil. Vyzkouším ji, pravil jsem, na vaší hlavě.Zbledl, hodil svůj meč jednomu ze svých sloužících a ukázal mi obnaženou hruď. Byl jsem donucen, učinit totéž a ustoupil jsem pět nebo šest kroků zpátky. Podstolí Branicki učinil totéž, dále jsme nemohli. Sňal jsem levicí klobouk a žádal ho, aby mi prokázal čest a střílel první. Místo, aby zvedl pistoli a vystřelil ztratil Branicki dvě nebo tři sekundy tím, že mířil. Nedokázal jsem čekat, zdvihl svou pistoli a střelil v témž okamžiku jako on na mne. Cítil jsem, že jsem poraněn na levé ruce a strčil jsem ji do kapsy. Když jsem ale viděl, že můj sok padá, odhodil jsem pistoli a spěchal k němu…“


Tak popisuje pistolový souboj ve svých „Pamětech“ proslulý dobrodruh a spisovatel Giacomo Casanova. Souboj se odehrál ve Varšavě roku 1766.

DĚDICTVÍ HRDLOŘEZŮ

Pistolové souboje vznikly ve druhé polovině 16. století jako vojenský útočný manévr jízdy. Čtvercová jízdní eskadrona se přiblížila na dostřel pěchotě, vyzbrojené většinou píkami a halapartnami. První řada jezdců obrátila koně bokem a vypálila z jezdeckých pistolí salvu, potom eskadronu objela a postavila se za poslední řadu, kde jezdci znovu nabili. Přitom střílela další řada. Po vyzbrojení pěchoty přesnějšími mušketami se tento manévr změnil: Jezdci se tryskem přiblížili k nepříteli, z těsné blízkosti vypálili do jeho řad a poté se vrhli na ohlušeného nepřítele mečem.

Ovšem hugenotské války ve Francii (1562·1598) a třicetiletá válka (1618·1648) způsobily veliké pustnutí mravů. Evropou se převalila císařská vojska, aby potlačila protestantské hnutí, potom vojska dánského krále Kristiána proti císařským a nakonec také švédský král Gustav II. měl ve střední Evropě nějaké ty zájmy. Do všech těchto vojsk byli verbováni dobrodruzi, kterým se platily peníze · žold. Často sloužili v cizích armádách, také čeští šlechtici byli tenkrát vyhledávaní rváči a nezřídka se dali do služeb kohokoli. A právě v tomto období si ze všech koutů světa naverbovaní vojáci začali mezi sebou vyřizovat účty, a to bojem, který ovládali, a ke kterému byli vycvičeni. Takový typický zápas je vylíčen v klasickém románu ze 17. století „Dobrodružný Simplicissimus“. Hrdina románu je mušketýr, který se dostane do sporu s dragounem · mezi jezdci a pěšími panovala odvěká řevnivost. Hádka končí vyzváním na souboj stejnými zbraněmi, jako v poli. Jezdec na koni je vyzbrojen dvěma pistolemi a šavlí, pěšák Simplicissimus pouze mušketou. Mušketýr si však pečlivě dopředu připraví mušketu, a použije trik · na pánvičku nasype dvě dávky zápalného prachu. Potom se soupeři k sobě přibližují. Když jsou si protivníci tak blízko, že si vidí bělmo očí, pěšák zamíří a stiskne spoušť muškety. Falešný prach na víčku muškety vzplane a jezdec usoudí, že rána selhala. Jist si svou převahou se tedy rozjede s pistolemi v ruce k pěšákovi, mušketýr teprve teď otevře víčko pánvičky, mušketu podruhé zalící, vypálí a jezdec se zřítí z koně. To mohl být vymyšlený příběh, ale skutečnost v té době byla spíše ještě tvrdší a divočejší.

HARANT PROTI KOLOWRATOVI

Charakteristickým znakem té doby je touha po rvačkách a spory a hádky vznikaly často na pitkách, různých hostinách a hazardních hrách. Hrdost, vzrušení a krev, tak by se dal charakterizovat morální kodex vojenského důstojníka té doby. Od druhé poloviny 17. století se tvořily stálé absolutistické armády a v nich privilegovaná vrstva důstojníků, pocházejících z chudších šlechtických vrstev. Věc „cti“ se pro ně stala otázkou života a smrti. Žádný důstojnický sbor by mezi sebou nestrpěl důstojníka, jenž by odmítl vyzvání k souboji.

Jan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic popisuje ve svých pamětech pistolový souboj dvou českých důstojníků v císařských službách · Kryštofa Viléma Haranta a Rudolfa z Kolowrat, který se odehrál 4. června 1641 na předměstí Plzně. Spor vznikl na společném obědě důstojníků u Rudolfa z Kolowrat. Nejprve se žertovalo, ale později si Kolowrat z Haranta utahoval a po stupňujících se strkanicích tedy vyzval Harant Kolowrata na souboj pistolemi.

Za městem bylo shromážděno mnoho důstojníků z obou pluků, Kolowratovi se zřejmě moc do boje nechtělo, ale tu se náhle proti Harantovi rozjel rytmistr Pering. Zajímavé je, že Pering byl kmotrem Haranta, a že si nikdy ani slovem neublížili. Nyní však, v nervózní a rozdychtěné náladě na souboj, útočil se zdviženou pistolí na Haranta.

Vystřelil, ale kulka uvízla v novém kapesníku (!) Harantově. Výstřelem pistole z druhé ruky Haranta zase minul. Harant opětoval výstřel, ale i on Peringa minul. Potom dostihl na koni Peringa, nasadil mu pistoli na záda a prostřelil ho. Pering jen zavolal „Jesus“, a skonal. Když Harant vypálil obě pistole, odhodil je a vytáhl kord. Chtěl ještě Peringa probodnout kordem, ale to už vyrazil z hloučku důstojníků Kolowrat s pistolí v ruce, namířil na hlavu, ale chybil; ihned obrátil koně na útěk k městu. Sloužící Harantovi podal nabitou pistoli, a ten se hned dal do stíhání Kolowrata a podařilo se mu ho střelit do zad. Potom vytasil opět kord, ale Kolowrata zachránila před rozdivočelým Harantem městská brána, do které ho vpustili. Přesto ještě ten den zemřel na střelné zranění. Harant se uchýlil do azylu františkánského kláštera.

KLIDNÝ ŠVÝCAR

Minulo sedmnácté století, námořní mocnosti svádějí

boj o nadvládu nad námořním obchodem, souboje jednotlivců se zvrhly v jakousi krvavou „kratochvíli“ nejen

důstojníků, ale kdejakých šlechtických dobrodruhů. Casanova (1725 až 1798) ve svých pamětech líčí ještě jeden pistolový souboj, jehož byl svědkem.

V Cáchách se dostal do sporu při kulečníku o 20 louisdorů švýcarský důstojník ve švédských službách Schmidt s francouzským důstojníkem ďAché. Souboj se konal brzy ráno v jedné zahradě nedaleko města. Schmidt se postavil mezi dva stromy vzdálené od sebe asi deset kroků, vyndal dvě soubojové pistole a řekl Francouzi: „Můžete se postavit na vzdálenost deseti kroků a střílet první. Já se budu procházet mezi těmito dvěma stromy. Chcete-li, můžete se také procházet, až budu střílet já,“ a začal se procházet, aniž by na protivníka pohlédl. Francouz vystřelil, ale minul. Schmidt se k němu obrátil a pravil: „Minul jste, pane! Byl jsem si jistý. Střílejte ještě jednou!“

D´Aché tedy vypálil ještě jednou, ale opět minul. Schmidt se zastavil, beze slova vypálil jednu ránu do vzduchu, druhou pistoli zamířil a zasáhl svého soka doprostřed čela, takže padl mrtev k zemi. Schmidt pak zastrčil pistole do kapsy a odešel, jakoby pokračoval v ranní procházce. Tolik praví Casanovy „Paměti“. Příběh, tak jak je vypravován, je jistě hodný zaznamenání, ale nedozvíme se z něho, jak byli na tom s obsahem alkoholu v krvi. Souboj se totiž konal „časně ráno“ po incidentu.

Avšak žádná armáda si ani tehdy nemohla dovolit, aby si jednotliví vojáci (a tím spíš důstojníci) vyřizovali své spory sami, a tak souboje byly vždy potírány a trestány, což samozřejmě vedlo paradoxně k jejich velké oblibě. Zvláště přísné a tvrdé postihy byly v případech, kdy vyzval na souboj podřízený svého nadřízeného. Ve Francii zakázal souboje Jindřich IV. pod trestem smrti, podobně tak jeho nástupci Ludvík XIII. a Ludvík XIV. Pruský král Kurfiřt Bedřich Vilém zase nařídil, aby mrtvola šlechtice, který zemře v souboji, byla zahrabána na nečestném místě a mrtvola nešlechtice měla být pro výstrahu pověšena. Trestáni bývali i sekundanti. Přesto se souboje „z důvodů cti“ postupně rozšiřovaly, dokonce i mezi měšťanstvo. A přednost se začalo dávat především pistolovým soubojům, protože dávaly „stejné vyhlídky“ i starším a v boji šavlí necvičeným kohoutkům.

MARKÝZ CHULIGÁNEM

Ve Francii padla Bastila, padlo také mnoho hlav a nakonec padlo i Napoleonovo císařství (1804·1814). Světem zavál nový duch sociálního povědomí · národní. S privilegovanými vrstvami (šlechtou) to šlo rychle s kopce a souboje se stávaly zvláště svévolnými a sveřepými. Ve Francii, která nejprve pořádně zahýbala sama sebou a potom i Evropou včetně Ruska, došlo k záplavě soubojů mezi důstojníky, kteří byli z armády vyřazeni a mladými, ještě se neproslavivšími důstojníky. Nadevše ale vyniká a mravy dokresluje jakýsi markýz Lignan, který dlouho jako „prostý občan“ terorizoval Bordeaux. Jednou se postavil mladé manželské dvojici a oznámil jim, že se vsadil, že paní políbí a pánovi uštědří políček. Co řekl, udělal. Mladému nezbylo než vyzvat na souboj, ve kterém byl zabit. Jiný příklad: nastavil procházejícímu se důstojníkovi hůlku se slovy: „Ať pán přeskočí, nebo ho udeřím!“ Udeřil ale důstojník, a to chuligánského markýze šavlí naplocho. Druhý den byl důstojník nebožtíkem.

V této první polovině 19. století, se souboje začaly nebývalou měrou rozmáhat

i mezi obyčejnými občany. Po červencové revoluci 1830 vypukla mezi pařížskými novináři různých politických směrů hotová soubojová epidemie a „v redakcích byly vyloženy kromě záznamů předplatitelů také záznamy vyzvání na souboj“. Během čtyř let prý došlo k 180 soubojům novinářů. Bili se ovšem mezi sebou i příslušníci zbohatlé vrstvy měšťanstva, jak vypráví historka o jednom souboji, která nepostrádá humor. Duelanty byli statkář s bankéřem. Střela bankéřova minula cíl, avšak kulka statkáře se zavrtala do bankéřovy peněženky, nabité zlatem a dále nepronikla. Vypráví se, že pohotový statkář ihned zvolal: „Pane, činím vám poklonu, dovedete své peníze znamenitě umístit!“

Ať už je tato sedmilhářská historka pravdivá nebo ne, je faktem, že ne všechny pistolové souboje končily smrtí. Například Souboj Casanovy a královského podstolího z úvodu tohoto článku nebyl tragický. Oba sokové dokonce dostali od polského krále milost, ač souboje byly tehdy zakázány pod trestem smrti.

SOUBOJE KNĚZE A BÁSNÍKA

Ne vždy bylo cílem souboje ublížit, často oba soupeři hledali takovou možnost, aby se nikomu nic nestalo a cti bylo učiněno zadost. Například lehkovážný hrabě de Tilly se dostal do nesnází s jistým abbém · světským duchovním. Požádal o radu generála hraběte ďEgmonta, zkušeného starého muže. „Věc,“ pravil generál, „došla tak daleko, že se musíte bít. Nezapomeňte však, že by bylo velmi potupné, kdybyste zabil duchovního, a velmi směšné, kdybyste jím byl zabit.“ Souboj byl nakonec sekundantem inscenován tak, že oba soupeři šli domů zavěšeni jako staří přátelé. K takovému závěru souboje ovšem bylo třeba vůle obou soků. A takovou vůli neměl soupeř jednoho z velkých ruských básníků, Michaila Jurieviče Lermontova (1814·1841).

V lázeňském městečku Pjatigorsku se Lermontov dostal do sporu se svým bývalým spolužákem z vojenské školy Martynovem. Lermontov sice bývalého přítele odprosil, ale ten trval na zadostiučinění zbraněmi. Souboj se konal 27. července 1841.

Lermontov vypálil do vzduchu. Martynov pak přikročil až k Lermontovi a střelil ho přímo do prsou. Smrt nastala okamžitě. Lermontovi bylo 27 let.

HOŘKÝ KONEC IDEALISTY

Koncem minulého století se ale tragicky končící pistolové souboje vyskytovaly stále řidčeji, jen v roce 1864 vzbudila značný rozruch zpráva o smrti socialisty Ferdinanda Lassalla ve Švýcarsku. Jeho příběh, stejně jako mnoho jiných soubojů, nese prvky tragické frašky.

Lassalle byl totiž sám odpůrcem soubojů, považoval je za „bezzásadové a zbabělé“. Ale roku 1864 odjel do Švýcarska na lázeňské léčení, a zamiloval se tam do Heleny Dönnigesové, dcery bavorského diplomata, a chtěl se s ní oženit. Dönniges však nechtěl do aristokratické rodiny přijmout několikrát vězněného socialistu. Heleně našli ženicha, rumunského šlechtice Janka Rakovicu. Všechny Lassallovy zoufalé pokusy nakonec vyústily v urážející a ponižující chování ze strany Dönnigese a posléze i jeho dcery Heleny vůči Lassallovi. Ponížený a zoufalý nápadník porušil své zásady a napsal diplomatovi vyzvání na souboj tohoto znění:

„Vysokoblahorodému panu Dönnigesovi.

Protože jsem vyrozuměl, že Vaše dcera je padlá děvka, zanechal jsem úmyslu zneuctít se svatbou s ní a odkládat satisfakci za Vaše různé vydírání a urážky, a vyzývám Vás proto, abyste sjednal patřičné ujednání.“

Aby účastníky připravovaného klání ochránil před soudním stíháním, napsal na lístek: „Z určitých příčin ukončil jsem svůj život ranou z pistole.“ Dönniges však diplomaticky neodpověděl a svěřil hájení rodinné cti nastávajícímu zeti Rakovicovi. Lassalle mohl souboj s Rakovicou odmítnout a trvat na duelu s otcem, neučinil to však. Dokonce odmítl i cvičnou střelbu, přestože Rakovica vypálil na střelnici nácvikem 150 ran. Při souboji nazítří ráno padl po první Rakovicově ráně a po dvou dnech bolestí zemřel.

KUKUK A RUSKÁ RULETA

Tak, jak procházely souboje ze století do století, jak se měnily společenské konvence, mravy a technické parametry samotných pistolí, tak byla dohadována, psána, dodržována a měněna pravidla pro různé druhy soubojů. Všeobecně v nich ale platil smysl pro rovnou hru a jejich vypracování bylo mnohdy pečlivější, než leckterý právnický dokument.

Snad nejkurióznějším typem souboje byl takzvaný KUKUK. Souboj se prováděl v temné místnosti, se zutými botami. Poté, co jeden zakukal, druhý po něm po zvuku střílel. Pokud dotyčný nebyl po první ráně zasažen, role se vyměnily. V Evropě se také tradoval tzv. americký souboj. Byla to vlastně smlouva dvou soupeřů, kteří losovali o život dvěma koulemi. Kdo vytáhl černou, měl se do stanovené lhůty zastřelit. Lhůta byla často stanovena na rok. Velmi to připomíná další, velmi známý hazard se smrtí, který je přisuzován carským důstojníkům, a který je znám jako ruská ruleta. Vyzyvatel roztočí bubínek revolveru nabitého jediným nábojem, přiloží si ho ke spánku a stiskne spoušť. Šance, že přežije, je 1:5. Pokud přežije, podá revolver soku, který má již šanci 1:4. Ale tyto způsoby již snad ani nejsou soubojem, nýbrž čistým hazardem v jeho nejhrubší podobě. A to je jiná kapitola.

Category: 1998 / 01

V roce 2 n. l. byly Pompeje postiženy strašlivým zemětřesením, které mělo za následek značnépoškození městských budov. Opravy byly pozastaveny v roce 62 n. l., kdy se země otřásla podruhé.Před dalším dokončením rekonstrukcí přišla osudová pohroma. Dne 24. srpna 79 n. l. se probudil Vesuv, který byl v té době pokládán za dávno vyhaslou sopku a horu s plochým pahorkem. Pompeje byly tímto překvapivým a silným výbuchem zcela pohřbeny.. . . . .


Náhlá erupce Vesuvu vymazala z povrchu zemského kromě Pompejí také Herculaneum.Pompeje byly zahaleny čtyřmetrovou pokrývkou sopečného písku, popelu a kamení.


Pompeje

Takto zůstaly utajeny do roku 1594. Při kopání zavlažovacího kanálu na pozemcích hraběte Muzzia Tuttavilly byly objeveny první dochovalé základy domů. Teprve až v roce 1637 identifikoval Pompeje Němec Holstenius a započaly archeologické práce. Ty trvají dodnes. Do Pompejí přijíždějí studenti archeologie, kteří velmi jemně odebírají písek a sopečný popel, zakrývající dosud neodkryté domy a ulice. Některé dříve nalezené umělecké předměty se rozdaly jako diplomatické dary, další skončily v Muzeu archeologie v Neapoli. Pokud navštívíte Pompeje, neměli byste zmíněné muzeum v Neapoli vynechat. Vystavené exponáty z Pompejí vám tak ucelí představu o kulturní a umělecké vyspělosti tohoto města. Nejvzácnější jsou fresky a mozaiky. Zajímavé jsou také v popelu uvězněné tvary lidských těl. Italský archeolog Giuseppe Fiorelli zjistil, že když do prázdného prostoru nalije sádru, zachytí tak podobu mrtvého člověka. Tímto způsobem se v Pompejích podařilo „obživit“ 13 těl. Říká se, že Pompeje nebyly zničeny náhodně. Byl to trest za zhýralý život, jaký vedli místní lidé. K prostopášné zábavě sloužilo mužům celkem dvacet pět veřejných domů a erotické služby byly nabízeny i v krčmách a zájezdních hostincích. Stavitelé se předháněli, kdo vybuduje honosnější a velkolepější dům. Ulice však byly plné špíny a odpadků. Vesuv je nyní ve fázi klidu, na kterou ale navazuje nové erupční období. Podle zvyku Vesuvu by měla další činnost přijít někdy ve třetím tisíciletí. Možná také dřív.

Category: 1998 / 01

Na podzim a zjara tady bejvaj takový inverze, že když si v zahradě stoupnu na jedno místo, tak svý tělo od pasu dolu nevidím. Bolavý nohy zakrejvá šedivá mlha, ale do tváře mi pěkně září sluníčko. To si hned připadám o pár let mladší, kdyby ještě ve vzduchu nebyl ten proklatej smrad, tak by mi tu na starý kolena bylo úplně hej,“ vypráví bývalý horník žijící dnes v malé vísce Radenov na úpatí Krušných hor. Povídali jsme si na závěr čtyřdenního pochodu naším pohraničním pohořím v místní Občerstvovně. „No, jestli chcete, můžete spát u mě, zatopíme v krbu, mám tam čerstvý pstruhy…,“ sděluje nečekanou nabídku a hází do sebe další vodku. Odoláváme a vyrážíme směrem k Chomutovu hledat příhodné místo ke spánku. Je pěkná, hvězdná noc.

VZHŮRU DO HOR

V druhé polovině loňského roku se v médiích začaly objevovat poplašné zprávy o dalším vyhrocení ekologické situace v Krušných horách. Další ránu už tak nejzdevastovanějšímu území v Evropě tentokrát zasadilo hromadné odumírání bříz. Bříza bývá obecně označována za jeden z vůbec nejodolnějších stromů. Skutečnost, že už ani ona místní podmínky nesnese, podporovala teorie o blížící se totální ekologické katastrofě v této kdysi tak romantické krajině. Neváhali jsme a koncem října vyrazili.

Za výchozí bod si vybíráme Litvínov, kam z Ústí nad Labem míříme vlakem přes Teplice, kdysi věhlasné lázeňské město, dnes známé především dusivými zimními smogy. Návštěvník neznalý místních poměrů by zde očekával maximální ekologickou obezřetnost. Místo toho přímo před nádražím kolem tabule Pozor smog klidně projíždí jeden čoudící autobus městské dopravy za druhým.

Do Litvínova dorážíme motorovým vláčkem v pozdním odpoledni, a hned kráčíme k prvnímu cíli, Nové Vsi v Horách. Za chvíli začínám kašlat a z očí se mi derou hromádky slz. Vzpomínám si na slova hokejisty místního extraligového celku Jana Alinče po návratu ze zahraničního angažmá: „První dny jsem se vůbec nemohl nadechnout.“

Za městem jako louče září do tmy benzinová pumpa. U plastového stolku sedí starší manželé, popíjejí kávu a u nohou jim dřímá starý pes. „Jak vás tak poslouchám, tak už vás škrábe v krku, co? To každýho, kdo tu na to není zvyklej,“ pokyvuje hlavou žena. „Po listopadu sem všichni jezdili, naslibovali, že nás žít na smetišti Evropy nenechají, a nakonec se na nás vys?,“ dodává muž.

V kopci za Mariánským Údolím nám sám od sebe zastavuje mladý řidič postarší škodovky. „Jdete nahoru? Já vás svezu, to by jste si pěkně mákli.“

Nová Ves nás vítá opuštěnou, spoře osvětlenou návsí. Je zde citelně chladněji než v Litvínově, fouká ostrý vítr a pod nohoma křupe zmrzlý sníh. Z dálky láká vývěsní štít restaurace. Grog by rozhodně neuškodil a navíc se chci seznámit s někým místním. Ve výčepu však usrkuje pivo jediný muž, a tak jdeme zkusit štěstí ke konkurenci.

Na hlavní ulici obce, ve které před válkou bylo šestnáct hospod a čtyři hotely, nepotkáváme o půl osmé večer ani živáčka. Zuřivým štěkotem nás registrují pouze místní psi. V další hospodě jsme úspěšnější. Hostů napočítáme celkem pět, tedy včetně nás.

„Víte, já když se sem vrátil v polovině šedesátejch let z vojny, tak mi připadalo, jako bych přišel do úplně jinýho okresu. Lesy byly hrozně vymydlený. Nechtělo se mi tu žít, utekla mi ale buchta, a tak jsem tu zůstal,“ začíná vyprávění bývalý zaměstnanec litvínovské chemičky. „Skoro všichni tady dříve dělali na šachtách, anebo ve staliňáku. Dneska dojíždění sem nahoru přijde měsíčně na dvaapůl tisíce, a tak hlavně mladí zůstavaj dole a nás starejch je tu čím dál míň.“

V šedesátých letech měla Nová Ves v Horách takřka tisíc obyvatel, dnes pouhých dvěstě šedesát se stále se zvyšujícím věkovým průměrem. „Zůstáváme tu jenom my staří kozáci, kteří sem přišli po válce osidlovat pohraničí po Němcích. Mladý sem nikdo nedostane. Víte, jak dřív bývalo krásně? Krásný hory, lesy, louky, políčka ječmene… A dneska? Všechno chcípá a nás to čeká taky.“

Hlavně kvůli dětem se z celé oblasti vystěhovala řada rodin, například na Šumavu či Krkonoš. Některé však ani ne za rok byly zpátky. Důvod? Výrazné zhoršení zdravotního stavu jejich ratolestí. „Jo, jo, mysleli si, že když budou žít na čistým vzduchu na Šumavě, takže jim bude fajn. Za půl roku tekla děckám z uší a nosu krev. Otrava kyslíkem asi, nebo co. Tak se vrátili,“ dodá starousedlík, dopíjí pivo a odchází k domovu.

Podnikat v pohostinství není v tomto kraji zrovna nejlepší recept na zbohatnutí. Po deváté hodině večerní zejí lokály přes týden prázdnotou. Zpestřením jsou pouze víkendy, kdy se na místní diskotéku sjíždí omladina ze širokého okolí.

Druhého dne navštěvujeme obecní úřad. V kanceláři zrovna úřaduje zástupce starosty Jaroslav Smetana. Jeho funkce na rozdíl od starosty není takzvaně uvolněná, a tak „v civilu“ je strojvedoucím a do Nové Vsi dojíždí dvakrát, třikrát týdně z Mostu. „Jak se u náš žije? Těžce,“ odpoví místostarosta a podívá se z okna. Podává mi tlustou obecní kronikou. Listuji a pátrám po prvních zmínkách o odumírání lesa. Nedá mi to příliš práce, zprávu nalézám na počátku.

„V okolí Nové Vsi do výše 700 metrů převládají listnaté stromy, výše pak smrk, jinak obvyklý modřín a na úpatí borovice. Ojediněle jsou zde jedle, které od roku 1845 zanikají v celých Krušných horách, ačkoliv zde jedle byla spolu s bukem předchůdcem dnešních lesů… Jinovatka a ledovka se v posledních letech opakovaly, a také rozmachem industrializace dostává se lesům ohromných škod. V roce 1947 se objevilo odumírání porostů v Mariánském Údolí a v Mikulovicích lesy též postupně usychají…“ vepsal pečlivým písmem do obecní kroniky na První svátek vánoční roku 1950 místní učitel a obecní kronikář Jaroslav Hadáček.

Místostarosta velmi ochotně zodpovídá další otázky a ukazuje nejrůznější dokumenty. „Každý měsíc dostáváme zprávu o naměřených imisích. Je pravda, že kysličník siřičitý za poslední roky hodně klesl. Ve vzduchu je toho ale mnohem víc,“ předkládá mi na důkaz „Výsledky měření imisí stopových prvků za měsíc srpen 1997“. Měření je orientováno na polétavý prach, beryllium, kadmium, chrom, vanad, olovo, železo a arzen. „Je to tady všechno pěkně barevně vymalovaný, ale vůbec k ničemu nám to není. Nikdo mi totiž neřekl, a už jsem o to třikrát žádal, co ty hodnoty vlastně znamenají. Jaké množství třeba chromu je pro člověka nebezpečné,“ máchne Jaroslav Smetana bezmocně rukama.

Se zprávou jsem se později obrátil na Krajskou hygienickou stanici v Ústí nad Labem a samotnou firmu ORGREZ, která ji vydává s prosbou o výklad měřených koncentrací. K velkému překvapení jsem pochodil pouze částečně. Hodnoty pro zdraví člověka škodlivé jsou zákonně stanoveny pouze u tuhého aerosolu, neboli polétavého prachu, a olova. U ostatních měřených prvků nikoliv, takže obce v postižených oblastech sice pravidelně dostávají aktuální hodnoty výše uvedených prvků, ale o vlastní škodlivosti se pak mohou pouze dohadovat. Přesto je na nadmořskou výšku přes sedmset metrů týdenní koncentrace polétavého prachu 74 mikrogramů na kubík vzduchu úctyhodná. Nejvyšší hygienicky přípustná hranice je totiž 50 mikrogramů.

Místostarosta mi ukazuje další dokument s názvem „Metodika objektizace pachové zátěže obyvatel pomocí dotazníků“. Od loňského září do letošního dubna probíhá na české i německé straně Krušných hor dotazníková akce, při které obyvatelé do rozdaných kalendáříků křížkují dny se zápachem a zaznamenávají své pocity vyvolané zapáchajícími látkami. Pro případ velmi intenzivního zápachu nafasovali speciální stříbrné kanystry, které mají být otevřeny a takto získaný vzorek je následně hygienickou stanicí analyzován. Ve zdůvodnění mimo jiné stojí: „Vaše spolupráce bude nesmírně cenná, protože zapáchající látky většinou nelze jinak, například měřením, zjistit. Analytická technika může být dost často necitlivá.“

V době naší návštěvy byla celá akce v rozběhu, takže nikdo své zkušenosti s nepříjemnými pocity vyvolanými zapáchajícími látkami nebyl schopen sdělit.

Při odchodu se ve dveřích srážíme se starostou Antonínem Blažkem. Starostuje zde již drahně let a dodnes je členem KSČM. „Asi vám už všechno řekli. Nežije se nám tady opravdu lehce. Dřív to bylo jednoznačně lepší, měli jsme tu všechno, kino, holiče, doktora… Dneska tu není nic. Ruka trhu všechno zlikvidovala. Naštěstí tu máme výbornou paní doktorku, která sem dojíždí. Nevím, co by jinak dělali hlavně starší lidé, kdyby si pro každý prášek měli jezdit dolů do města… Už to opravdu není, co to bývalo.“

Přímo pod obcí procházíme bývalým březovým hájem. Koruny v půli přelomených stromů se bezmocně sklánějí k zemi, trpně čekajíce na další osud.

ČESKÁ MLHA

Po státní hranici docházíme do Hory Svaté Kateřiny. Na náměstí je bývalá samoobsluha potravin předělaná na dnešní restauraci. Uvnitř se nabízí úplně stejný obrázek jako v Nové Vsi · poloprázdný výčep a úslužný vrchní.

V údolí pod městem má farmu známý ekologický aktivista Petr Pakosta. „Neustále nám tvrdí, že se životní prostředí zlepšuje. Zlepšování je ovšem dáno zprůměrováním hodnot z celé republiky. Je otázkou, ke které hodnotě a lokalitě je zlepšení životního prostředí vykazováno. Údaje bych bral, kdyby tam měřící stanice byly před pěti, nebo dvaceti lety. Proč, když je tady lépe, tak smrk uhynul pouze zde a ne někde jinde, když zima byla všude stejná?“

V bohatém archivu Petra Pakosty jsem nalezl článek pojednávající o „české mlze“. V Německu tak nazývají krušnohorské inverze. V roce 1995 byla na stanovišti Měděnec naměřena hodnota 3180 mikrogramů kysličníku siřičitého na metr krychlový. Norma, která stanovuje maximální přípustnou hranici 150 mikrogramů, tak byla překočena více než jednadvacetkrát! O rok později bylo naměřeno „pouze“ 2542 mikrogramů SO2. Jedná se ovšem nikoliv o dlouhodobé, ale krátkodobé limity. Petr Pakosta má ale trefné přirovnání: „To máte jako s člověkem a sprchováním. Bez následků se můžete sprchovat ještě čtyřicetistupňovou vodou. Pokud vás ale někdo jen jedinkrát celého polije vodou vařící, tak už vám nepomůže ani doživotní koupání v heřmánku. Můžeme samozřejmně omezit výsadbu smrku ztepilého a nahradit ho umělými stromky, obdobně jako jsme v hospodách pověsili umělé květiny. Časem tak ale v Krušných horách vysadíme i umělé lidi?“

V průběhu putování se dostáváme na žlutou značku vedoucí z vesnice Kalek do Jirkova. Pamětníci si možná vzpomenou, že v Kalku se svého času natáčel známý film Uloupená hranice. Dnes by tato turistická trasa mohla úspěšně posloužit jako exteriéry pro stejně dramatický film s názvem Uloupená příroda. Stovky dávno uschlých smrků, hrobové ticho přerušují pouze havrani usedající na vyvrácené kořeny. Řada mysliveckých posedů, která si svou hustotou nezadá se sítí předválečných opevnění…

KRUŠNOHORSKÁ HISTORIE

První signály, že s krušnohorskými lesy není něco v pořádku se objevily již na přelomu dvacátých a třicátých let. Druhá světová válka tento problém zcela odsunula, a tak se počátkem let padesátých bití na poplach ozvalo znova. O deset let později se na hřebenech objevují první souvislé holiny.

První velká rána přišla v polovině sedmdesátých let. V důsledku enormního nárůstu emisí došlo k odumření stromů a jejich následnému velkoplošnému smýcení na třiceti tisících hektarech z celkové plochy šedesát pět tisíc hektarů lesa. Imisní těžba a znovuzalesňování se zvyšovaly až do počátku devadesátých let, kdy se poprvé blýsklo na lepší časy. V novinách začaly výcházet optimisticky laděné články s názvy „Krušné hory budou opět zelené“, „Krušné hory nabírají druhý dech“ a podobně. Pro doplnění: znovuzalesnění jediného hektaru přišlo v tehdejších cenách na sto tisíc korun československých.

Optimismus ještě více posílil počátkem devadesátých let, kdy se díky všeobecnému poklesu emisí zdálo, že lesy mají nejhorší za sebou a konečně se vzpamatují. Doufali všichni. Lesáci, vědci a hlavně obyvatelé krušnohorských obcí.

Dvě morové rány posledních let takřka úplně rozdrtily poslední naděje. Když po dlouhé a velmi chladné zimě roku 1995 konečně roztál sníh, naskytla se všem hrůzostrašná podívaná. Lesy byly katastrofálně poničené tak, jako nikdy předtím. Za své vzalo dílo celé jedné generace lesníků. A nejen to. Poprvé se poškození imisemi objevilo i na německé straně hranic. „Dosud jsme takovou škodu nezaznamenali. Po zimě máme poškozených 20 000 hektarů lesa,“ komentoval tehdy kalamitu Josef Bálek z ministerstva zemědělství. Nejsmutnější bylo, že odumřely též smrky úspěšně přeživší imisní kalamity sedmdesátých a osmdesátých let.

Přišla loňská zima a spolu s ní další neočekávaný problém, kterým novodobá krušnohorská apokalypsa vyvrcholila · hromadné odumření jinak velmi otužilé břízy. Silně poškozených bylo 577 hektarů a poškozených 1472 hektarů břízy. Všichni si dnes kladou jedinou otázku. Proč?

PŘÍBĚH TAKŘKA DETEKTIVNÍ

Původně jsem se domníval, že zjištění příčin loňského úhynu bříz bude otázkou několika telefonátů a schůzek. Již první den telefonování mne však tvrdě vyvedl z omylu. Nejprve jsem se obrátil na severočeské ochránce přírody, což ovšem nevedlo vůbec k ničemu a já rozmýšlel, co dál. Úplnou náhodou jsem se zmínil před svým známým, geologem, který mne navedl na takzvanou teorii hliníku. První stopa byla na světě.

Vydal jsem se do sídla České geologické společnosti v Praze na Barrandově. „Víte, ten problém opravdu není tak jednoduchý,“ říká doktor Jakub Hruška, „navíc ho někteří lesáci bagatelizují a vliv kyselých dešťů snižují. V sedmdesátých letech pro extrémní kyselost shrnuli vrchní půdní horizonty a do nižších půdních vrstev pak zasadili nové stromky. Mysleli si, že takto problém vyřeší, což je ovšem nesmysl. Kyselá půda je následkem, nikoliv příčinou, která musí býti odstraněna. Pokud v Krušných horách kyselé deště nepřestanou, tak stromky budou umírat pořád dokola.“

Navíc, což jsem, přiznám se, nevěděl, smrkové porosty působí na ekosystém samy o sobě autodestruktivně. Smrk se původně vyskytoval na horní hranici lesa, kde měl dostatek srážek a chladno. Rychle roste a navíc poskytuje pevné, rovné, lehké dřevo, a proto byl v minulém století po německém vzoru taktéž u nás zaváděn do oblastí, ve kterých nikdy dříve nerostl. Na nových stanovištích však smrky začaly měnit složení půdy. Kořeny odebíraly důležité minerální látky, a protože se na rozdíl od opadaného listí jehličí rozkládá pomalu, důležité živiny se do půdy nevracely nazpátek. Z lesa tak zmizely mnohé druhy bylin, dříve půdu kypřící a převrstvující. Kořeny smrků se pro nedostatek vápníku a hořčíku začaly přesunovat více k povrchu a staly se tak citlivé na sucho a mráz. Tento sebevražedný mechanismus smrků byl tedy nastartován ještě bez přispění škodlivých emisí.

Ještě zajímavější je již zmíněná teorie hliníku. Podotýkám, že se jedná pouze o jednu z hlavních teorií vysvětlující současné hromadné umíraní stromů v Krušných horách.

„Za poslední interglaciál navětrala z hornin spousta bazických kationtů, z nichž nejdůležitější je vápník. Je to pro stromy velmi důležitá živina a taktéž udržuje kyselost půdy v udržitelné mezi,“ vysvětluje Jakub Hruška. Kyselé deště tyto bazické kationty a zejména vápník z vrchních půd vymývají. „Vápník reaguje s kyselinou sírovou, čímž vzniká rozpustný síran vápenatý a ten pak s dalšími a dalšími kyselými dešti klesá postupně z povrchu dolů. Ve chvíli, kdy takhle vápník zmizí, je půda najednou hrozně kyselá. Za normálních podmínek má kyselost kolem pH 4,5 ale nyní 3,5 až 3. A nastává problém s hliníkem.“

Hliník sice tvoří významnou část zemské kůry, avšak při kyselosti od pěti dolů se začíná rozpouštět a stává se přístupným pro rostliny.

„Zatím není zcela jasně fyziologicky objasněno, že by takto uvolněný hliník přímo stromy zabíjel. Jisté ale je, že stromy začínají umírat v době, kdy je v půdě porušen poměr mezi vápníkem a hliníkem. Pokud je tento poměr větší než jedna, tak se pro právě smrk ztepilý jedná o silně toxické podmínky,“ dodává Jakub Hruška.

Dále podle jeho názoru došlo v Krušných horách k naprosté změně geologických podmínek. Zásoba bazických kationtů vytvořená zvětráváním za posledních deset tisíc let byla nevratně vyčerpána během uplynulého století. „Lesáci vůbec neberou na zřetel geochemické vlastnosti půdy a celá akce s novuvysazováním se s obrovskou neúspěšností opakuje pořád dokola. Příroda, jaká byla v Krušných horách v XVIII. století, tam minimálně dalších dvěstě let prostě nebude. Kyselé deště změnily přírodní podmínky nevratně na několik století dopředu. Co šlo předtím, nyní už nepůjde.“

V tisku se průběžně objevovaly informace, že poslední hromadný úhyn stromů v Krušných horách byl mimo jiné způsoben otočením směru větru. Pátrání tak pokračovalo na pracovišti Českého hydrometeorologického ústavu v Ústí nad Labem-Kočkově. Jak mi zde sdělili, v dané oblasti převládají větry severozápadní a jihovýchodní. Aby došlo k přímému zasažení lesů emisemi z chemiček a elektráren v podhůří, musel by vát vítr jihojihovýchodní, avšak ten byl v inkriminovaném období zcela nevýrazný. Expertiza „Poškození lesních porostů v Krušných horách po zimě 1995/96“ se na základě oficiálních dat hydrometeorologického ústavu naopak jednoznačně dokazuje, že od prosince ?95 do března ?96 převládalo právě jihovýchodní až jihojihovýchodní proudění, které mělo na poškození smrkových porostů bezprostřední vliv.

Za obě zimy ale velmi výrazně oproti minulým letům přibylo dnů s námrazou, což podle odborníků má vliv především na poškozování smrkových porostů. Silně toxická jinovatka obalí smrkové jehlice na řadu dní a průnik škodlivin je tak mnohem snazší a intenzivnější.

Do třetice jsem se rozjel do Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti v Jílovišti-Strnadech. Doktor Bohumír Lomský se mimo jiné intenzivně zabývá úhynem břízy.

„To máte složité. Předloni v únoru byla strašně silná inverze. V podkrušnohoří se lidé dusili, ale nahoře svítilo sluníčko a teploty se tam pohybovaly kolem dvaceti stupňů! Bříza velmi brzy raší, takže možná na oteplení zareagovala, a pak náhle přišel teplotní propad o patnáct stupňů dolů… Navíc díky teplu roztál sníh a mráz pak asi poškodil kořeny, což je rovněž velký problém, se kterým jsme se dosud nikdy nesetkali. Není nám zatím jasné, proč se to stalo,“ Bohumír Lomský se na moment odmlčuje a dodává, „silná námraza byla po celé republice, ovšem pouze tady stromy odumíraly.“

Na přímo položenou otázku, co způsobilo hromadný úhyn smrků a bříz v nedávné době, mi nikdo z dotázaných při sebelepší vůli neodpověděl. Ještě komplikovanější je dobrat se odpovědi na otázku mnohem aktuálnější. Co Krušné hory v brzké době čeká a nemine.

CO BUDE DÁL?

Již bylo řečeno, že Krušné hory jsou nejzdevastovanějším územím v Evropě. Ani jinde ve světě není možné se v řešení naší ekologické katastrofy inspirovat, protože v tomto ohledu se srovnatelný precedent těžko hledá i v celosvětovém měřítku.

„Na jedné straně bych počkal, až emise klesnou, ale tím se taky vše nevyřeší,“ míní Jakub Hruška, „pokud někdo říká, že až budou všechny elektrárny odsířeny na devadesát devět procent tak problém zmizí, nemá pravdu. Emisí přesto ve vzduchu zůstane ještě hrozně moc, takže…“

„Takže jaké by jste navrhoval řešení?“

„Na to nemám odpověď.“

Do debaty se přidává kolega z Českého geologického ústavu Jiří Černý: „Nikdo opravdu neví, proč ten problém nastal, navíc se tak nestalo poprvé a už nejde jen o Krušné hory.“

„Je tento stav za bodem nevratnosti?“

„Vrátit se to dá, ale strašně dlouho by to trvalo. V prvé řadě ovšem musí být razantně snížena kyselá depozice. Bazické kationty z podloží znovu navětrají, ale nejdříve za sto let.

Jakub Hruška se pokusil abstrahovat a dosadil parametry z lokality Lysina ležící deset kilometrů od elektrárny Tisová do amerického programu MAGIC, což je střednědobý komplexní matematický model simulující průběh okyselování půd.

Za vstupní data zvolil nejoptimističtější prognózy ohledně emisí do blízké budoucnosti. Pokud by byly tyto velmi optimistické předpoklady striktně dodrženy, tak ještě v roce 2020 se bude kyselost půdy pohybovat kolem hodnoty 4,2 a koncentrace hliníku bude pro většinu organismu nadále příliš vysoká.

Kardinální otázka tedy zní · má význam do tak toxické půdy vysazovat další a další nové stromky?

LES MUSÍME UDRŽET STŮJ CO STŮJ

„Podle zákona musíme odumřelé stromy porazit a plochu do dvou let znova zalesnit,“ vysvětluje Stanislav Eigler z oblastního inspektorátu Lesů České republiky v Teplicích, „je otázkou, co budeme vysazovat, především se asi vrátíme k smrku pichlavému a některým listnáčům. Bude to ale hodně těžké a složité.“

„Vy tedy zastáváte názor, že znovuvysazování má ještě cenu?“

„Stromy jsou sice na tom špatně, k poškození dojde asi znova, ale nesmíme si připouštět variantu, že bychom dělali zbytečnou práci. Je potřeba změnit chemismus půdy, dodat jí živiny, především vápník a hořčík. Je nutné spojit síly úplně všech,“ vyzývá Stanislav Eigler.

„Myslím, že stále je reálné, aby tam stromy rostly. Pouhé zatravňování je totiž nesmysl. Pokud jednou lesovitý povrch ztratíme, tak ho budeme těžko vracet. Les má řadu funkcí, kdyby na zatravněné Krušné hory zapršelo jako vloni na Jeseníky, tak by dole byla katastrofa. Tráva by zadržela minimální množství vody,“ reaguje Bohumír Lomský.

S otázkou: Co bude dál jsem se rovněž obrátil na ministerstva zemědělství a životního prostředí. Kompetentní státní úředníci se stejně tak vyslovili pro další zalesňování smrkem pichlavým, který zatím vše přečkal a dalšími listnatými dřevinami. „Les v Krušných horách musíme udržet stůj co stůj. Netrval bych ovšem za každou cenu na zalesnění všech ploch. Orientoval bych se spíše na místa s nejvyšší šancí na přežití,“ vyslovil poněkud odlišný názor Vlastibor Ryšánek z Ministerstva životního prostředí.

„Jestliže člověk dokázal v ekonomickém zájmu Krušné hory zničit, tak by nyní měl zpátky peníze investovat do pokusů o záchranu. Musíme se pokusit pomoci přírodě, napravit, co jsme sami zničili,“ uzavírá doktor Lomský, „rozhodující bude tato zima, je třeba vyčkat do jara. Teoreticky se bříza ještě může vzpamatovat, kdyby na jaře nevyrašila, případně by uhynul smrk pichlavý, tak to by už bylo hodně, hodně zlé.“

LOUČENÍ Do Chomutova sestupujeme za krásného, prosluněného rána. Těsně nad městem kráčíme po silnici lemované vzrostlými buky a javory. Jako bychom ani nebyli v Krušných horách. První ulice jsou však již ponořeny do inverzní mlhy. Nasedáme na rychlík směr Praha. Za okny ubíhá mrtvá krajina a obrovité chladící věže elektráren na obzoru splývají s šedivým smogovým oparem. V hlavě se mi mísí slavný výrok Alexandra Solženicyna: „Všichni máme na svých rukou krev“ s článkem „Daň za energetický blahobyt“. Většina cestujících mlčky hledí kamsi do neznáma, někteří mají na klíně položeny květiny a věnce. Je neděle druhého listopadu. Svátek zesnulých.

Category: 1998 / 01

Vidíš toho kluka, co sedí na mopedu a čte si noviny?“ upozorňuje mě Luigi, můj anglicky mluvící průvodce Neapolí.


Neapol

„Vidím a co? Normální puberťák.“

„Možná pro tebe, ale víš, co tady dělá?“

„Kromě toho, že si čte noviny, tak ještě sedí na motorce,“ nenacházím na něm nic zvláštního.

„Hlídá. Je to informátor. Má na starosti tuto ulici. Pokud bude chtít jít jeho šéf z domu, gesty mu naznačí, zda-li je čistý vzduch. Má za úkol sledovat nejenom policii, ale taky všechny ostatní. Hlavně jestli se v jeho teritoriu nevyskytují členové jiných gangů.“. . . . .

Zašli jsme za roh a najednou jakobychom překročili hranici dvou rozdílných světů. Před námi se táhla ulice dlouhá asi 150 metrů z obou stran sevřená řadou pětipatrových domů. I přesto, že ulička nebyla širší, než jeden jízdní pruh klasické silnice, vešli se na ni chodci, cyklisté, řidiči aut a mopedů. Nástrojem společné řeči téměř všech obyvatel je klakson. Kdo netroubí, jakoby neexistoval. Míjíme první obchod a Luigi začíná s vyprávěním.

„Téměř nikde v Evropě nenajdeš takovou kombinaci jako v historickém centru Neapole. Ti nejchudší lidé totiž bydlí v samotné blízkosti kulturních památek. V těchto čtvrtích je nejnižší nájem a zároveň nejvyšší počet trestných činů v celém městě. Pojď, dáme si ranní kávu.“

Luigi jde objednat k barovému pultu dvě kapučína. Na to, kolik je už hodin, běhá po ulici spousta dětí. V Itálii musí být přece školní docházka také povinná? I muži pracují asi jen v noci. Většina jich stojí před vchody domů, vždy tak po pěti v jednom hloučku a velmi živě spolu o něčem diskutují. Luigi se vrací zpět k našemu stolu a pokračuje.

„Pokusím se ti vysvětlit, jak tady funguje život. Mentalita místních obyvatel je ovlivněna historií. Prostý lid v Neapoli byl vždy na okraji zájmu těch, co rozhodovali. Možná právě proto vznikla na počátku 19. století tajná organizace, která se pojmenovala podle španělského slova camorra, značícího zápas či boj. Camorra je pro místní lid nepostradatelná i dnes. Nedovedeš si vůbec představit, jakou má moc.“

„Jak takového člena Camorry poznám?“

Luigiho má dětská otázka vyloženě pobavila.

„Teď už je to jinak, ale dědeček mi vyprávěl jak to vypadalo v Neapoli, když byl mladý. Lidem, o kterých ostatní věděli, že jsou vysoce postavení v organizaci, se říkalo il capo. Možná, že ti není tento termín neznámý?“

„Není, u nás se taky říká, ten je kápo, pokračuj dál.“

„Capo byl něco jako vyslanec Camorry v určité městské čtvrti. Obchodníkům zprostředkovával zakázky, sepisoval smlouvy, půjčoval lidem peníze, ale na druhé straně vybíral poplatky. Dnes se tomu říká výpalné, oni to nazývali honosněji. Cena za ochranu. Capo obvykle chodil v tmavém dvouřadovém obleku s širokými klopami a zdobil ho kapesník výrazné barvy. Typická byla košile s velkým límečkem a vyleštěné boty. Samozřejmě, že nesměl chybět černý plstěný klobouk. Lidé svého capo ctili a byl jednou z nejváženějších osob. Pojem mafie se teď přiřazuje každému tajnému seskupení zločinců, ale původně to byla jen jedna organizace. Ta sídlí v sicilském Palermu a postupně ovládla celý ostrov. Mafie fungovala lépe než neapolská Camorra. Víš, co to znamená mafie? To slovo pochází z arabštiny a znamená krásu a vznešenost.“

Platíme za kávu a znovu se zařazujeme do proudu ulice L. O. Mancini. Po pravé straně jsou dveře vedoucí na dvorek domu č. 23, kde se nalézá jeden ze vstupů do neapolského podzemního města. V širokém okolí Neapole, a také pod městem samotným, byla nalezena rozsáhlá síť tunelů a prostor s rozličným využitím. Většina turistů ani netuší, že na místech, kde se klidně procházejí, se pár metrů pod podrážkami jejich bot rozprostírá další město s kostely, garážemi, byty, kasárnami či vodovody.

Bylo prokázáno, že vytvořené podzemní prostory jsou staré i několik tisíc let, ale život v nich za tu dobu již vymizel.

Jsme asi v polovině ulice. Lidem vidíte až do obývacích pokojů. Zrovna míjíme otevřené okno. O parapet se opírá starší žena oblečená celá v černém. Díváme se na sebe a cítím, že bych měl pozdravit. Když už jsme dva kroky za jejím pohledem upřeným stále před sebe, Luigi se ke mně nakloní.

„Někdo blízký ji umřel. Nechala otevřené okno, aby ji mohli ostatní projevit soustrast. Lidé tady hodně drží spolu. Pokud dojde k nějaké rvačce či přestřelce snaží se to místní utajit. Většinou jde o spory mezi gangy a do toho policie nevidí a nemá co mluvit.“

Procházíme kolem specializovaného obchodu s fotbalovým zbožím. Ze všech koutů se usmívá slavný Diego Maradona. I když za Neapol už nekope, dres s jeho jménem koupíte i v potravinách.

„Zvu tě na pravou pizzu,“ chytá mě za ruku Luigi a táhne do malého krámu.

„V Neapoli se dělá ta nejchutnější a nejlevnější pizza z celé Itálie. Základem jsou jen rajčata a hovězí sýr mozzarella. Nic víc.“

Opět jsme se alespoň na chvíli vymanili ze sevření ulice. Luigi navazuje na naše téma.

„Lidé z této čtvrti, pokud chtějí najít práci, nejdou na pracovní úřad. Obrátí se na Camorru. Potřebuješ peníze na otevření obchodu, na koupi bytu? Nejjednodušší je oslovit mafii. Jestliže se už ale jednou takto rozhodneš, máš malou šanci, že z toho kruhu nalezneš cestu ven.“

Jen za devět měsíců roku 1997 zemřelo v Neapoli kvůli vyřizování si účtů mezi jednotlivými gangy přibližně sto lidí. K takovému jednání jsou od mala vychovávány i děti, které se narodí členům. Zvláštní pozornost je věnována zejména bystrým a zpupným jedincům. Ti jsou vystavováni různým zkouškám, které mají prokázat, zda-li jsou vhodnými adepty pro práci mafiána. Jedním z úkolů je například zastřelení zvířete.

Jsme znovu na ulici. Zbývá ujít pár kroků a uličku pohltí hlavní třída. Stojíme před kostelem St. Gennara.

„Svatý Januario je patron Neapole,“ říká Luigi. „Každoročně se v tomtom kostele koná církevní slavnost, která je pro věřící neapolitánce životně důležitá. Ve skleněné ampuli je ztuhlá krev světce. Pokud zkapalní je všechno v pořádku, stane-li se opak, čeká Neapol ničivá katastrofa. Místní tomu věří. Ve dvacátém století se už jednou krev svatého Januaria nezachovala tak, jak měla a přišlo silné zamětřesení.“

Doufám, že v příštích letech bude patron Neapole ke svému lidu shovívavý. Neapol je totiž město s nepopsatelným duchem. Kdo řekl „Vidět Neapol a zemřít“ se mýlil. Trefnější by bylo · Vidět Neapol a vrátit se.

MAFIE

Původ a význam slova mafie je nejasný. Existuje spousta možných vysvětlení. Tady jsou některá z nich.

Podle jedné z teorií pochází slovo mafie z arabského muafá, vyjadřující vznešenost, ušlechtilost a odvahu. Jiní odborníci zase tvrdí, že mafie vznikla z francouzkého mauvais za doby vlády Anjouvců. Mafia může být také zkratkou počátečních písmen hesla, které se objevilo ve 13. století při bojích na Sicílii a znamená: Morte ai Francesi Italia anela (Smrt Francouzům, Itálie vydechni). Z posledního údobí vlády Bourbonů je známa stejná zkratka, která v sobě skrývala větu · Mazzini autoriza furti, incendi, avvelenamenti (Mazzini povoluje krádeže, žhářství, travičství).

Věrohodněji působí vysvětlení původu slova mafie pomocí homonym. Výrazem Mafia se dříve označovaly ženy provozující černou magii.

Slovo mafie, které je nyní spojováno s organizovaným zločinem se v tomto významu poprvé prezentovalo v divadelní hře G. Rizzotta „I mafiusi della Vicaria“ (Mafiosové z Vikárky). V prvním vydání slovníku sicilského dialektu z roku 1868 se slovo mafia objevuje jako zcela nový výraz. Oblast původu je připisována Toskánsku, kde je maffia synonymem pro bídu a chudobu.

Další kořeny je možno hledat v díle velkého znalce sicilského folkloru G. Pitré, který tvrdí, že mafia pochází z argotu občanů Palerma a vyjadřuje krásu a pýchu. Příslušníci klanů mafie mezi sebou slova mafia výhradně nepoužívají, a když už, tak se hájí tím, že tento pojem slouží pouze k vyjádření cti a ostatních kladných vlastností, není to výraz pro organizovaný zločin, či něco podobného. Mafiosové své jednotlivé klany označují slovem famiglia (rodina). Sicilská mafie byla vždy mezi členy nazývána jen jako la cosa (věc). Mafie v USA složená ze sicilských emigrantů si od roku 1931 říká Cosa nostra (naše věc).. . . . .

Přijatí noví členové mafie se stávají součástí Věci. Taktéž při představování dvou mafiánů za účasti třetího se užívá výrazu Stessa cosa · stejná věc. Základní povinností příslušníka mafie je zákon omertá, tedy mlčenlivosti za každou cenu. To platí samozřejmě jen pro muže, protože ženy nemohou být zasvěcenými členy mafie. Mafioso také nesmí prozradit své ženě, dceři nebo příbuzné ani malou část z činnosti či struktury mafie. Omertá je základním rozlišovacím znakem mezi sicilskou mafií a neapolskou Camorrou.

Členové sicilské mafie jsou narozdíl od svých neapolských kolegů střídmí ve svém projevu. Zbytečně neužívají velkých slov a přehnané gestikulace. Také dialog mezi nimi musí být zcela formální. Záležitosti týkající se mafie na veřejnost nepatří. Ten, kdo mluví až moc, je podezřelý a je hlídán, aby v budoucnosti nic nevyzradil.

Proto, aby mafiosové mezi sebou příliš nehovořili, užívají několik zavedených gest. Slabé trhnutí hlavou a zavřené oči znamená ne. Pokud se mafioso nakloní trupem mírně doprava, naznačuje svým kolegům, že je sledován. Stejný pohyb do leva symbolizuje · za chvíli tě skontaktuji.

Dům, ve kterém žije kápo rodiny je baliu. Časy se mění a mění se také způsob zabíjení mafií. Dříve používali mafiosové pušku zvanou lupara, jejíž hlaveň byla seříznuta na čtyřicet čtyři centimetrů. Zbraň se dala snadno ukrýt pod dlouhý kabát a byla určena jen ke střílení z blízka. Policisté také rychle poznali, kterou zavražděnou osobu má na svědomí mafie. Mrtvola, která měla v ústech kámen, porušila zákon mlčení. Vypíchlé oči znamenaly, že oběť viděla to, co neměla. Za klopu saka zasunutý list plochého kaktusu naznačoval, že zavražděný si chtěl připsat na svůj účet peníze nebo majetek mafie.

Ať se to tvrzení zdá být jakkoli naivní, zločinnost není pro mafii tím základním. Nejdůležitější je hájit zájmy a majetek rodiny. Zločin je pouze formou obrany chránící spravedlnost.

NEJVĚTŠÍ ZLOČINECKÉ ORGANIZACE NA SVĚTĚ

ČÍNSKÉ

V regionu působí šest velkých triád. V Honkongu to je Sun Jie On, 14K a Federace Wo. Na Tchaj-wanu Spojený bambus a Skupina čtyř moří. V Číně Velký kruh. Tyto triády jsou největší zločineckou organizací na světě. Více než sto tisíc zasvěcenců, z toho polovina v Honkongu podléhající triádě Sun Jie On. Pro triády pracují výhradně Čínané a muži. Kriminální aktivity: pašování omamných látek, zbraní a nelegálních čínských imigrantů. Krádeže automobilů, audiovizuální pirátství, vydírání, lichva, prostituce a pornografie. Mezinárodní působnost: oblast Asie a Tichomoří až po Austrálii, etablované sítě v Severní Americe a vznikající v Evropě.

JAPONSKÉ

Šedesát tisíc příslušníků Yakuzy (jap. mafie) je začleněno do 3500 klanů rozdělených do zločineckých organizací. Tři nejdůležitější jsou · Jamguči Gumi, Inagava Kai a Sumijoši Kai, které sdružují dvě třetiny těchto klanů. Nelegální aktivity: pašování amfetaminů, zbraní, lichva a vydírání.

RUSKÉ

Na sto organizací, které mají asi 800 řídících pracovníků a na třicet tisíc mužů, má dobré mezinárodní styky. V Rusku působí 3000 až 5000 skupin všeho druhu. Významnou roli hrají kavkazské organizace (z Arménie, Ázerbájdžánu, Dagestánu, Gruzie, Čečenska…). Kriminální aktivity: černý trh, vykrádání státních skladů, pašování omamných látek (heroin a kokain), pašování zbraní (Kavkaz, Alžírsko). Ruským mafiím se připisuje odpovědnost za polovinu trestných činů spáchaných v Rusku.

TURECKÉ

V Turecku působí desítka velkých kurdských klanů (Ajanoglu, Bajbasin, Cakili, Hejbetli, Karaduman, Ulucan…), v jejichž čele stojí mocní šéfové. Většinu z nich tvoří oficiálně rejdaři, jejichž řemeslo vzkvétalo již za Osmanské říše. Kriminální aktivity: intenzivní pašování heroinu mezi Střední Asií a Evropou. Pašování elektroniky, padělání oficiálních dokumentů, vydírání, prostituce a pirátství na státních trzích. Mezinárodní působnost: Německo, Nizozemsko, Španělsko a Švýcarsko.

MEXICKÉ

V Mexiku má sídlo šest velkých kartelů (Culiacan, Guadalajara, Juarez, Matomoros, Sonora a Tijuana). Sdružují asi stovku zločineckých skupin a dělí se o 3200 km dlouhou hranici se Spojenými státy. Kriminální aktivity: pašování omamných látek do USA, a to jak domácí provenience (marihuana, heroin), tak i kolumbijské (kokain). Organizace rovněž zabezpečují ilegální migraci Číňanů ve spolupráci s čínskými mafiemi. Mexické kartely úspěšně pronikají do veřejné správy a snaží se ji korumpovat.

KOLUMBIJSKÉ

Medellínský kartel a kartel Cali mají asi tisíc předáků, jimž je podřízeno třicet tisíc mužů a dva tisíce základních zločineckých organizací. Kriminální aktivity: oba kartely kontrolují 70·80 procent světové produkce kokainu. Specializované skupiny těchto organizací operují v zemědělství, v chemii, v dopravě a v prodeji kokainu a heroinu.

ITALSKO-AMERICKÉ

Mají celkem 25 rodin, které vzešly z italské mafie Cosa nostra. Obhospodařují především New York, Chicago, Novou Anglii, Floridu, Las Vegas a Atlantic City a mají celkem 1300 zasvěcenců. Od roku 1931 se o New York dělí celkem pět rodin: Genovese, Gambino, Colombo, Lucchese, Bonanno (tato org. byla oslabena velkým počtem zrad a procesů vedených proti ní). Kriminální aktivity: pašování omamných látek, vydírání průmyslových odvětví (například odklízení odpadků v New Yorku), zakázané hry, lichva a pirátství při konkurzech.

ITALSKÉ

Cosa nostra působí na Sicílii. Je to jakási mafiánská armáda, kterou tvoří na 40 000 až 50 000 osob. Je sdružena kolem výše postavených osob organizace-kádrů a zasvěcených mafiánů a jejich vlastních a přidružených rodin. Známo je 130 rodin. Ndrangheta okupuje Kalábrii, čítá 150 rodin a 5500 aktivistů. Camorra operuje v Neapoli, v Kampánii a má 110 rodin a 7000 zasvěcenců. Sacra Corona Unita má 32 rodin a 2500 aktivistů. Kriminální aktivity: pašování drog a všechny další formy trestné činnosti. Mezinárodní působnost: italské mafie fungují nejméně v 42 zemích světa. Cosa nostra je z nich nejaktivnější (Severní a Jižní Amerika, Thajsko, Turecko. Camorra má významné vztahy na jihu Francie).

Category: 1998 / 01

Příroda zde není pouhým doplňkem souboru staveb. Zdá se, že jednotlivé stavby k přírodě zcelaorganicky patří – ať již vyrůstají přímo z terénu či jsou pod ním skryté a dají se vytušit jen zprosvětlovacích kopulí jako hřiby rozseté po krajině. K prosvětlení slouží i pod úrovní terénu umístěné dvorky. Ty umožňují přímý osvit do podzemí umístěných obytných prostor okny různých barev a tvarů. Z okolní krajiny oble vystupují fasády dokončených staveb. Jejich zvlněnost je znásobena vypouklými partiemi obloženými mozaikami z rozbitých střešních tašek připomínajících kůru stromů. V střešní části pak plynule přecházejí v živý strom či keř. Vše na sebe navazuje a prostupuje se navzájem. Jako by se zde stavělo od střechy k základům. Ale střecha vlastně střechou není, je to louka, nyní trochu zšedlá, ale slibující jasnou jarní zeleň.


UMĚLECKÁ EKOLOGIE

V květnu loňského roku byla slavnostně dokončena první etapa výstavby lázní Rogner Bad Blumau v rakouském Štýrsku. Jde o dosud největší realizaci architekta Friedensreicha Hundertwassera v Evropě. Dílo Lázně Bad Blumau, předznamenává i v evropském regionu takzvanou podzemní architekturu, je jedním slovem průkopnické.

Z kopcovité krajiny vystupují fasády jednotlivých hotelů, jež obklopují systém několika nádvoří připomínajících pískové hrady. První nádvoří je vstupní. Zde auta zmizí v podzemí a člověk bude moci splynout s přírodou a architekturou, která se důsledně vyhýbá rovným liniím, jak je ostatně pro díla F. Hundertwassera příznačné. Druhé nádvoří, obklopené galerií vrávorajících pestrých hundertwasserovských sloupů, má ve svém středu umístěny bazény s různě teplou klidnou či pohybující se vodou.

Celý tento snový objekt využívá termálních vod tří navrtaných pramenů. Nejteplejší je Kašpar, jeho 110 ?C teplá voda přichází z hloubky 2840 metrů. Baltazar je chladnější, pouhých 55 ?C teplá voda je tažena z hloubky jen 1200 metrů. Třetí pramen pochází sice rovněž z hlubšího horizontu (2900 metrů), ale jeho teplota dosahuje jen 95 ?C. Geotermální energie je využito i pro vlastní vytápění objektů, kde dochází k předání tepla, a tak je možné prameny již méně ředit a chladit.

Většina odpadních vod je svedena do biotopu, kde vodní vegetace subtropického charakteru tyto vody vyčistí. Se silně znečištěnou vodou z WC a z restauračních provozů si bude nucena poradit podzemní biologická čistírna.

DÍLO PRO TĚLO A DUCHA

Otevřené nádvoří plynule přechází do uzavřených prostor, prosvětlených oblými kopulemi, kde budou vedle sebe parní lázně v římském stylu, turecké lázně i finská sauna spolu s celou plejádou novodobých rehabilitačních technik. Ostatně celý komplex je už nyní, ještě před úplným dokončením, nazýván největším evropským novodobým stavebním uměleckým dílem pro tělo i ducha.

Stavbyvedoucí ing. Cuk, který stavěl i pražský burzovní palác, při našem rozhovoru o technických zajímavostech neopomněl zdůraznit, že stavbě předcházely důkladné průzkumy geomagnetických poměrů. Vždyť jen meditačních ploch pro metody hai-chi, jógu nebo qi-gong je zde 8000 metrů čtverečních. Tyto plochy, označené přírodními balvany, jsou často přímo na střechách nebo se k nim přistupuje po zvlněných cestičkách do otevřené krajiny. Již nyní, ačkoli není celý komplex dohotoven, má svou atmosféru, ovlivňující i dělníky na stavbě, pro které se stavění stává hrou. Není přece obvyklé, že by vás dělník při fotografování upozornil na to, že část stavby, kterou fotografujete, bude ještě jednou barevně přetřena.

FILOZOFIE ARCHITEKTURY

Způsob výstavby celého areálu je výjimečný. Neexistují celkové plány, k dispozici je zde pouze celkový model. Jednotlivé stavby se rozpracovávají samostatně, v návaznosti na předcházející dokončenou. Neexistují ani kladečské plány dláždění a kachlíčkových mozaik, které jsou pro Hundertwassera tak typické. Záměr umělce je po relativně řídkých návštěvách tvůrce rozpracováván samotnými dělníky. Vnitřní komunikační plochy jsou například nově řešeny tak, že bordury jsou obloženy úlomky režných dlaždic a středy svažitých chodeb jsou vyasfaltovány tak, že vše připomíná jakési mokré a lesknoucí se louže. Lacinými materiály či úlomky recyklovaných stavebních materiálů se dosahuje ohromného uměleckého efektu. U Hundertwassera se ale nejedná o experiment, ale o cílevědomé uplatňování filozofických a ekologických přístupů ověřených již na stavbách ve Vídni. Není jistě náhodou, že realizované stavby tohoto architekta směřují k jihu · myšleno geograficky: Vídeň, motorest na dálnici Wiener Neustadt a konečně Rogner Bad Blumau, rozsáhlý komplex, kde dům již není hranatou škatulí, nýbrž šnekem, který se pomalu plazí krajinou k vodní hladině. V počítačové současnosti, plné úseček či nanejvýše přesně vykroužených oblouků, je vlašťovčí přístup fascinující a příkladný.

V lázních je vše provázané, oblé, rozevláté, zvlněné, zkadeřené, vypouklé. To platí i pro dominanty, které jsou tak nutné pro lidské chápání celku · jsou zde různé v mědi provedené kopule a věže, lesknoucí se ve slunečních paprscích, až po koule a kouličky ukončující fasádu či jednoduchá zábradlíčka. Není jistě náhodné, že poblíž areálu lázní vzniká největší golfové hřiště v Evropě se 45 jamkami. Zdá se, že stavba takto pojatá je ryze praktická. Tak jako je praktické, že Hundertwasser nosí na každé noze jinou ponožku,

ŽIVOT V PODZEMÍ Lázně Bad Blumau předznamenávají v evropském regionu podzemní architekturu. Novodobé obytné stavby se tak vracejí k původním kořenům. Příbytky našich předků · jeskyně, pozemnice a jiné, dovolily lidem přežít kruté zimy či horka v nehostinných oblastech. Hledání úspor energie vede i novodobé experimentátory v zahraničí k staronové myšlence umístit obytné prostory pod zem. A to buď zcela nebo z několika nejvíce ochlazovaných stran. Prvním počinem v tomto směru jsou stavby kryté ze střešní strany zeminou. Síla vrstvy substrátu je určujícím faktorem pro charakter zeleně, která zde roste. I zde je cílem hlavně ochrana materiálů a výrazný zateplovací efekt. Jedna z dalších metod úspor energie využívá tepelnou akumulační schopnost půdy · větrání zcela uzavřených podzemních nebo i nadzemních obytných celků je vedeno zhruba metr pod zemí, tedy přes jakýsi půdní výměník, kde teplota neklesne pod 10 ?C. Přihřátí vzduchu o dalších 10 stupňů není již pak velkým problémem. Není to nic zcela nového. Úžasnou akumulační schopnost půdy, respektive skalních masivů, využívali ve svých pueblech zcela běžně indiáni.

Category: 1998 / 01

Jste jedni z mála kurátorů u nás, kteří se snaží realizovat projekty v oblasti vizuálního uměnía pokoušejí se mapovat současný stav a atmosféru ve společnosti. V minulosti jste udělali -převážně s mladými umělci · několik důležitých výstav, které vždy otevřely nový pohled na realitu. Byly hodně diskutované, možná radikální, ale především živé. Kladli jste důraz na sociální aspekt a širší světový kontext. V zimě chystáte další velkou výstavu v Mánesu. Právě nyní pracujete na její koncepci. Co vás nejvíce v této souvislosti zajímá?


KNIHA, Tomáš Hlavina INSTALACE, 1997

Jana: Zajímá nás pocit celku. I když bude na výstavě spousta umělců, mělo by mezi nimi být určité pnutí. Ti lidé jsou samozřejmě osobnosti, ale nás zajímá energie nebo pocit, který mezi nimi vibruje.

Máte nějaká kritéria při volbě umělců?

Jana: Kritéria? To je něco, co je uvnitř. Něco takovýho chlupatýho v nás, co se sami pokoušíme pojmenovat. Nechceme pořád pracovat jen se stejnými lidmi, nechceme něco, co se zavíčkuje, a pak to bude platit pořád jako kvalita. Zajímají nás věci, které se snaží tyto kvality rozrušit a najít jiný klíč.

Jiří: U všech našich výstav vycházíme z vlastního životního pocitu a pokoušíme se najít lidi, kteří mají podobné vidění. Na naší práci bývá nejvíc vzrušující, ale i riskantní to, že se snažíme poprvé formulovat věci, které ještě formulovány nebyly. Důležité je, aby naše práce neustrnula a zaznamenávala neustálé změny, a aby se je také pokoušela pojmenovat. Nechceme prosazovat žádnou skupinu umělců, kteří by byli tvůrci nějakých stálých hodnot. Zajímá nás proces vzniku a aktuální stav.

Tak se můžete velice jednoduše dostat do konfliktu s lidmi, kteří jsou přesvědčeni o tom, že má umění vytvářet stálé nadčasové hodnoty.

Jiří: No jistě. To se nám stává dost často. Zvláště v konfrontaci s našimi vrstevníky a s umělci starší a střední generace. Snažíme se proto vyvolat uvnitř české umělecké scény diskusi.

Diskusi o čem?

Jiří: Těch otázek je celá řada. Od šedesátých let sledujeme naši scénu a od let sedmdesátých jsme se účastnili většiny neoficiálních akcí. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se nám zdálo, že se někteří umělci dostávali do určitého schématu, do limitů, které jsou dány uzavřenou společností. Pokoušeli jsme se tehdy otevřít tyto otázky, vést dialog a hledat alternativu. Ukázalo se, že ten dialog je mnohdy velmi bolestný.

Dialog mezi generacemi?

Jiří: Mezi generacemi, ale i mezi názorovými polohami.

Vyzývali jste i některé starší umělce?

Jiří: Samozřejmě. Na našich výstavách se třeba objevoval Karel Malich, Stanislav Kolíbal, Jitka a Květa Válovy, protože jsou to kompaktní a silné figury, které snesou velice rozmanitý kontext.

V souvislosti s vámi se mluví o tom, že jste uvedli do českého umění postmodernismus. Ve spojení s ním se mluví o epochálních změnách v pohledu na svět konce tisíciletí. Končí epocha modernismu a nastává epocha nová, po modernismu. Jaké o ní máte představy? Pokusili byste se vyjádřit důvody této proměny?

Jiří: P-m přinesl v první fázi úlevu, únik z depresivní atmosféry a uvolnění od přespříliš intelektuálního a abstraktního modelu moderního umění. Přinesl naději na změnu, udělal si prostor pro nový příběh a pro jakýsi nový pseudomýtus. To vyhovovalo mladé generaci, která nebyla vázána ke společenským konvencím ani k oficialitě, ani k neoficialitě. Brzy se i postmoderna samozřejmě vyprázdnila, stala se inflačním stylem a dodnes leckteří umělci straší v romantických kostýmech a v historických kulisách. To nic nemění na tom, že bez postmoderny by nebyla možná ta základní velká změna, že vedle sebe mohou paralelně existovat různé názory a projevy. Pluralita myšlení a postojů je dnes stejná v politickém světě jako v umění. Na výstavách vedle sebe vidíme například feministické práce vedle umění třetího světa a vedle vysokého umění evroamerických center, a není třeba se ptát, jak spolu souvisí. Nemůžeme je vylučovat a musíme připustit, že jsou paralelní výpovědí vyslovovanou jen v jiných kontextech.

Vy chcete, aby byla vaše výstava srozumitelná v našem prostředí, ale máte zároveň i snahu dostat ji do širšího, nejen českého kontextu.

Jiří: Ovšem. Tato snaha je zcela přirozená, jelikož máme zcela přirozené vztahy k lidem, kteří vyslovují stejné pocity za hranicemi jako tady. Některé naše výstavy proto mohly mít venku úspěch. Mohly být srozumitelné proto, že byla překročena řeč naší uzavřené společnosti.

Mluvili jste o tom, že se řídíte pocitem. Zkuste ho popsat.

Jana: Na rozdíl od té minulé výstavy v Mánesu, která se jmenovala „Zkušební provoz“ a byla více či méně o osobních pocitech umělců a o jejich identitě (byla tudíž daleko intimnější), chceme se teď otevřít víc veřejnému prostoru. Pokoušíme se vyvolat diskusi o veřejných otázkách.

Jiří: Myslíme, že na umění je právě nejdůležitější to, že odpovídá na situaci člověka v nějakém širším kontextu. Chceme dát důraz na to, že umění reflektuje i sociální a potažmo politické otázky.

Domníváte se, že umění může něco změnit?

Jiří: Jak se to vezme. Možná je jeho povinností spíš zaujmout k dané situaci postoj. Žijeme v době (ostatně tomu tak bylo vždycky), kdy jsou postoje umělců stejně důležité a někdy dokonce i důležitější než jejich díla. Umění dokáže velmi citlivě a hlavně včas pojmenovat problémy ve společnosti (vzpomeňme třeba feministické umění v Americe), protože má na to velice jemný senzor. Často se i stává, že sociologové, politici, filozofové, formují své názory až v závěsu za umělci. Takže v tomto slova smyslu se může i umění na změnách ve společnosti podílet.

V jaké situaci se teď vlastně světové umění nachází? Jaké problémy reflektuje?

Jiří: Já myslím, že celé hnutí poslední doby je ovlivněno pocitem krize z oficiálních uměleckých institucí. Pocitem z toho, že je umění uzavřeno · jak se říká · v bílejch kostkách, v muzeích. Na Západě se investují neuvěřitelné peníze do výstavby muzeí, kam se vsazuje i to nejsoučasnější umění. Tímto způsobem ale vznikají uzavřené cykly, které mají málo společného s tím, co se děje ve společnosti. Lidé se chodí na umění dívat jako na nějaký speciální produkt.

Vy spolupracujete s naší první porevoluční soukromou galerií MXM. Co je úkolem galeristy?

Jiří: Zajímají nás galeristé, kteří pracují dlouhodobě se současným uměním a dokážou s rizikem podporovat mladé umělce, dát jim důvěru a někam to s nimi dotáhnout. Funkcí dobrého galeristy je nejenom prodávat umění, ale i mít jaksi schopnost podílet se na profilování domácí scény.

Zapomněl jsem se zeptat, jaké jméno má vlastně vaše prosincová výstava v Mánesu? Jiří: SNÍŽENÝ ROZPOČET.

Category: 1998 / 01

Formosa je původní název ostrova a znamená „Překrásná“. Díky Portugalcům se již v 16. století Evropa dovídá o existenci ostrova v západním Pacifiku. Na jeho sličnosti mu nic neubralo ani další jméno Taiwan, neboli „Terasová zátoka“. Teplé oceánské proudy spoluvytvářejí na ostrově příjemné podnebí, ovšem jeho dějiny byly dramatické. Klid nemá „překrásná terasová zátoka“ ani dnes.

Taiwan má tvar tabákového listu a nyní tu razantně bojují proti kouření. Taiwan je veliký jako polovina České republiky, ale má dvakrát tolik obyvatel.

Většinu těchto obyvatel tvoří Číňané, kteří v několika vlnách emigrovali na ostrov, mladí lidé ale dnes hledají své kořeny v domorodé kultuře. Taiwan je třetí země na světě co se týče devizových rezerv, diplomatický styk má však jen se dvěma desítkami asijských a afrických zemí a v Evropě pouze s Vatikánem. Taiwan je také druhou nejhustěji osídlenou zemí. Taiwanci jsou hrdí na svůj demokratický systém, strach z „velkého bratra“ však nezapírají. Na Taiwanu činí hrubý národní produkt na hlavu 11 450 dolarů a bezdomovcem se tu člověk může stát jen pokud vyvine dostatečné úsilí – přesto se tu skloňují v souvislosti s domorodci slova nezaměstnanost, alkoholismus a kriminalita. Nejvyšší hora Taiwanu se tyčí do výše 3997 metrů, ale většina obyvatel žije při pobřeží s nadmořskou výškou 100 až 500 metrů. Taiwanci navzdory modernizaci a na rozdíl od pevninských Číňanů používají tradiční, nezjednodušené čínské písmo. Bohaté kulturní dědictví Číny se na Taiwanu mísí s pestrou směsicí kultur původních obyvatel, nejoblíbenější zábavou dnešních Taiwanců je ovšem zpívání před televizí, tzv. karaoka.

Taiwan kráčí se sympatickou zarputilostí svou vlastní cestou k blahobytu a demokracii. Jeho vztah k pevninské Číně nelze nesrovnat se vztahem bývalého Československa k „velkému Rusku“. Nejen proto bychom měli Taiwancům držet palce. . . . . .


Taiwan

Nad hlavním městem Taipei se nestmívá, obloha tam zšedne a ulice se rozzáří. Hvězdy vidět nejsou, ale každou minutu noční oblohu rozčísne světlo letadla, přistávajícího na jedno ze tří taipeiských letišť. Dvě letiště byla postavena v posledním desetiletí a jsou v centru velkoměsta. Letiště mezinárodní je kousek za městem a veze nás z něj bratr fotografky Su-chin. Proplétáme se nekonečným proudem aut a motocyklů, projíždíme řadou mimoúrovňových křižovatek a konstatujeme, že přes úžasné množství vozidel jsou všichni řidiči klidní a slušní. Zajíždíme do klidnější čtvrti a přesto, že do půlnoci nezbývá mnoho času, jdeme nakupovat do obchodu.

Su-chin je pyšná: „Jistě, že jsou obchody otevřené. Podívej, kolik druhů zeleniny tu máme, i tu vaši evropskou. A tady si koupím mražené maso, na jakýkoli druh si pomyslím,“ tahá mě k regálu s mořskými potvůrkami, rybami, hovězím, vepřovým, klokaním… U pokladny platí jednou ze svých kreditních karet.

Su-chin je pětatřicetiletá fotografka a naše „průvodkyně“. Žije s rodiči. Podle vlastních slov patří do „střední třídy“. Rodiče jsou už v důchodu a Su-chin má co dělat, aby jim přilepšila. Do jejich třípokojového bytu ve třetím patře se vlečeme uzounkým schodištěm, které lemují v tradičním čínském slohu zdobené dveře. Za nimi se skrývá ještě užší balkon. Přes vlající pověšené prádlo z něj vidíme na podobné balkonky, se stejnými krabicemi klimatizací. Péči, kterou Středoevropan věnuje topení, zde věnují ochlazování. Obývací pokoj není chudý, ale velmi prostý. Koupelna podobná našim venkovským koupelnám před třiceti lety.

Su-chin má pokojík dvakrát tři metry, bez oken a bez postele – spí na zemi. Dojem finančního nedostatku kazí jenom „drahé“ přístroje – mikrovlnka, překapávač, hifi souprava, televizor s šedesáti programy a mobilní telefon.

Ovšem jako všude, kde je po celý rok teplo, není na Taiwanu byt tak důležitý. Společenský život se zhusta odehrává na ulicích a dlouho do noci. V bytě se přespává. V Taipei a dalších velkých městech to platí dvojnásob, protože lidé tu nepracují, ale dřou. Nezaměstnanost je sice poměrně nízká, ovšem každý si svého zaměstnání velmi váží a snaží se do roztrhání těla.

„Spousta lidí má dvě nebo i tři zaměstnání a stejně se pořád obávají, že ztratí práci,“ zasvěcuje nás Su-chin. Skutečně se zdá, že po skončení každého normálního pracovního dne začíná řadě lidí druhá směna. Prodávají na nočních tržištích, pomáhají v barech, uklízejí. Teprve od ledna tohoto roku poznají Taiwanci, co je to víkend, protože dosud se pracovalo i v sobotu.

MOTORIZOVANÝ SVĚT

„Náš největší problém? No, myslím, že doprava.“ Zachmuří se drobná Su-chin, jako pokaždé, když nás musí upozornit na něco, co není perfektní.

Město je nemocné dopravou a jí je také do značné míry přizpůsobena architektura – hlavní tahy jsou nad úrovní města a značný prostor zabírají mimoúrovňové křižovatky, přičemž tři až čtyři „poschodí“ nejsou výjimkou. Jenom veřejná doprava je tu popelkou a několika málo autobusovými linkami mnoho lidí nejezdí. Ačkoli městěm projíždí obrovské množství aut, hitem číslo jedna jsou motocykly a především skútry. Počet motocyklů se blíží k milionu a uvědomíme-li si, že v Taipei žijí necelé tři miliony lidí, není třeba pochybovat o tom, čemu dávají obyvatelé metropole přednost. Dopravní špička podle našich měřítek je takřka po celý den, ovšem ráno a večer taipeiské křižovatky nabízejí pohled vskutku futurologický. Stovky motocyklů při dojezdu ke křižovatce předjedou automobily a pokud chtějí odbočovat, systémem kruhového objezdu se spolu s chodci přesunou do kýženého směru. Bankovní úředníci v kravatách, mladá ocvočkovaná děvčata, dělníci v montérkách, ženy ve večerních róbách, ti všichni sedí na svém skútru a na hlavě se jim bimbá přilba. Výstroj je často doplněna o roušku – hodinka jízdy mezi výfukovými zplodinami ve městě, které je neustále sužováno dusivou smogovou pokličkou, jistě není životadárná. Stačí si přimyslet plynové masky s dlouhými choboty a strašidelná vize příštího tisíciletí je tu.

Znečištěné ovzduší je skutečně jedním z obrovských problémů celé země a teprve v roce 1996 byl Taiwan vyškrtnut ze seznamu zemí, které nevěnují dostatečnou pozornost ochraně životního prostředí. Za znečištěné ovzduší mohou nejen obrovské koncentrace továren – podle údajů z roku 1995 na každý čtverečný kilometr Taiwanu připadaly tři továrny, ale především výfukové zplodiny. V zemi jezdí přes čtrnáct milionů vozidel a například v Taipei se podílejí na znečištěném ovzduší celými 95 %!

ČANKAJŠKOVO DĚDICTVÍ

Nejznámnějším a snad nejdůležitějším místem v Taipei je Čankajškovo náměstí. V jeho blízkosti se nacházejí vládní budovy a většina ostatních důležitých institucí. Když se demonstruje, demonstruje se tady, když se slaví, slaví se tady.

Na náměstí se vchází impozantní bránou ve stylu dynastie Ming a hned za ní stojí dvě budovy v klasickém čínském stylu – Národní divadlo a Národní koncertní síň. Nádherné stavby se poněkud skromně krčí ve stínu okolních věžáků a sklobetonových mladších sourozenců. Uprostřed náměstí se pyšně usadila Čankajškova mohyla.

Po páté ráno vbíhá na náměstí jednou ze čtyř bran menší vojenská jednotka, před divadlem se vojáci procvičí a poklusem vpřed mizí. Teplota je nyní z celého dne nejpříjemnější, a proto na vysoké schody Čankajškova památníku vybíhá čím dál víc lidí ve sportovních tričkách a kraťasech, barvy většinou stejně sněhobílé, jako památník ve světle vycházejícího slunce. Začíná ranní sportovní hodinka a parky a volná prostranství Taipei se zaplňují lidmi, kteří zahajují nový den tělesným cvičením. Většinou jsou to důchodci a školní mládež, která má cvičení organizované a povinné. Důchodci se organizují sami. Pod památníkem jedné skupině předcvičuje jen o něco málo mladší muž a patřičnou atmosféru dotváří hudba z přineseného magnetofonu. Pomalá, klidná, relaxační. Cvičenci jsou rozestavěni na pomyslných značkách, pomalu mávnou jednou, druhou rukou, úkrokem vpřed naznačí taneční variaci a důkladně protřepou konečky prstů. Důchodci se točí za sluncem jako křehké květiny, které z něho chtějí čerpat sílu. Ke skupině se přidávají další sportovci, ale zdá se, že jednotlivé skupiny mají svou hodinu mlčky dohodnutou. Jeden z cvičitelů s pýchou ukazuje na člena své skupiny a sděluje mi jeho věk. Myslím, že špatně slyším, ale on pomalou a zřetelnou angličtinou opakuje: „Ano, ten muž je devadesát šest let starý!“

Od zdi obepínající náměstí je slyšet zvláštní zpěv. Tříčlenná parta, která věkem přesně zapadá na ranní náměstí, hraje baladu o třech královstvích. Dva muži hrají na tradiční hudební nástroj huchien a slečna Chang S – L zpívá. Chiceng umí anglicky.

„Všichni jsme se narodili v pevninské Číně a sem jsme utekli před rokem 1949. To, že tady hrajeme, vnímáme jako projev svobodného života,“ říká se šťastným úsměvem. Hudebníci se znají už dlouho a na Čankajškovo náměstí chodí hrát každý den kromě neděle.

„Hrajeme spíš sobě pro potěšení než pro lidi,“ vysvětluje mi, když poukazuji na to, že jejich koncertování nikdo neposlouchá.

Čím hlouběji se nořím do parku, tím rychleji roste věkový průměr těch křepkých postaviček, vzdávajích hold svému tělu a životu. Tady totiž rostou stromy, o které se mohou staroušci opřít. Na lavičkách mezitím vybalí své pomůcky – masti, oleje, ručníky a bylinky – pouliční maséři a léčitelé. Přijíždějí chromí na svých vozících a nechávají si namasírovat spánkem ztuhlé tělo. Park je plný hudby a pohybu, když do něj kolem půl osmé dravě vtrhne mládí. Chlapci ze středních škol ve stejnobarevných trenýrkách a tílkách dostávají od svých učitelů zabrat. Důchodci pomalu odcházejí a zanedlouho, až se i mládež vrátí do školy, přikryje celou Taipei každodenní smogová poklička, pod níž se teplota bezpečně vyšplhá nad třicet stupňů.

TRADICE V OBKLÍČENÍ

Taiwanci mají rádi tradice a váží si historických památek, ale mnoho jich nemají. Zvlášť v hlavním městě je několik málo památek, které jsou doslova v obklíčení moderních budov. Vůbec nejstarší stavbou v Taipei je buddhistický chrám Lung-shan, Chrám Dračí hory. Pochází z roku 1738 a měl chránit imigranty z Číny. Ovšem od té doby byl několikrát přestavěn, naposledy na počátku 20. století.

„Chrám je smíšený, taoistický a buddhistický dohromady,“ vysvětluje mi paní Alice Wang. Nechápu.

„Během japonské okupace ostrova bylo zakázáno mít taoistické bohy doma, proto je lidé přinášeli do buddhistických chrámů jako je tento.“ V Chrámu Dračí hory je dnes více než sto taoistických bohů.

Lidé přicházejí do chrámu v kteroukoli hodinu a většinou se se svými bohy radí. Rituál, díky kterému věřící nakonec získá odpověď na své otázky, je velice složitý. Každý se musí především bohům představit, říci své jméno, adresu a narozeniny. Pak se ptá. Odpověď, která v nejjednodušších případech zní „ano“ či „ne“, získají pomocí dvou červených dřevěných nebo plastikových půlměsíčků. Po vyslovení otázky věřící hodí oba půlmesíčky na zem a pokud vytvoří kolo, zní odpověď „ano“.

Pokud ovšem věřící přichází do chrámu se složitějším problémem, je i rituál složitější. Nejprve si člověk vybere z kontejneru hůlku, na níž je číslo. Pak opět hází a jestliže měsíčky dají kladnou odpověď, ví, že hůlka je ta pravá. Pokud ne, opakuje pokus s jinými hůlkami tak dlouho, dokud nenajde tu svou. Podle čísla hůlky si věřící vyhledá opověď v knize, což je vlastně veliký registr, v němž jsou podle čísel lístečky s odpověďmi boha. V chrámu Lungshan je takových lístečků sto a „chrámoví experti“ je pomáhají vyluštit.

Celý ceremoniál doprovází modlení s vonnými tyčinkami, které se zapichují do velké popelnice, kde dohoří. Řada lidí prý popel z vonných tyčinek jí, protože věří, že je to zdravé.

Pestrou směs lidí a lidiček, které se po celý den zdržují v chrámu, doplňují žebráci a místní, kteří stinná místa využívají k poklábosení a odpočinku. Chrám je totiž místem k společenskému setkávání, dá se tu kouřit a jíst a jsou tu zdarma jediné veřejné záchody ve městě. Prý se tu konají i místní politická shromáždění.

Na Taiwanu jsou nejsilnějšími náboženstvími taoismus a buddhismus. Původně čínské náboženství taoismus dnes mohou asi 3,3 miliony věřících praktikovat ve zhruba osmi tisících chrámech, zatímco téměř pět milionů buddhistů má k dispozici pouhé čtyři tisíce chrámů. Většina lidí ovšem vyznává směsici lidového náboženství, takzvaný „svatý pokr“. Jde o různé formy čínského lidového náboženství, tedy náboženství, jehož teologie, obřady a duchovenstvo jsou roztroušeny v ostatních náboženských a společenských organizacích. Toto lidové náboženství přijala většina čínských imigrantů, kteří si z pevniny přinesli svou představu bohů.

VĚŽ ŽIVOTA

Vzhlédne-li člověk skrze dým vonných tyčinek vzhůru, neuvidí nekonečnost vesmíru, nýbrž nejvyšší taipeiskou věž – Shin Kong Life Tower. Věž života byla dokončena v roce 1993 a je vysoká 244 metrů. Má 51 nadzemních, 7 podzemních poschodí a na vyhlídkovou plošinu ve 46. poschodí zaveze rychlovýtah návštěvníky za třicet sekund. Poprosit svého boha o radu trvá nekonečně déle.

Nejvyššími budovami nejen v Taipei, ale i na celém Taiwanu, jsou většinou hotely. Zvenku nepojmenovatelného stylu, uvnitř hýřící pohodlným luxusem. Turistů je v nich ovšem málo, nejčastěji je využívají Taiwanci při svých služebních cestách. V jednom hotelovém parku potkávám řadu bosých lidí. „Masírují si nohy chůzí po chodníčku osázeném kamennými valouny, je to ohromně zdravé. Zkus to taky,“ zouvá mi boty Su-chin. Stejně jako na ranní cvičení, na tyto drobné a zdraví prospěšné činnosti si většina upracovaných lidí čas najde.

Čím je pro Taiwance jeho zaměstnání se snadno pozná z nově vzniklého uvítacího rituálu. Talismanem moderní doby je totiž vizitka. Podává se ještě dříve než ruka a rozdává se při oficiálnějších příležitostech po desítkách. Taiwanci si uvědomují handicap znakového písma. Proto jsou vizitky dvoustranné, přičemž na anglicky psané straně má většina Taiwanců křestní jméno anglické. Je to zvláštní, ale po Taiwanu běhá spousta Peterů, Johnů, Eugenií, potkáváme Larryho, Rosu, Alici a dokonce Elvise.

Betty Yeh žije v Tainanu na západním pobřeží. Je to mladá a nesmírně elegantní žena, obývající neméně elegantní byt v osmnáctém patře věžáku. Při tradičním čaji se dozvídám, že jí patří dvacet obchodů s luxusním oblečením. Při čaji mi také představuje své dcery, šestnáctiletou Lally a patnáctiletou Rose.

„Jaké je tvoje jméno?“ ptám se průbojnější Rose.

„Jmenuji se Rose Pan, ale všichni mi říkají Rose.“

„Dobře, ale kdo ti dal to anglické jméno?“

„Náš učitel na angličtinu nám všem dal jména, ale mohla bych si prostě jméno jenom vybrat, jako třeba máma, která angličtinu neměla.“ A je po tajemství anglických jmen na Taiwanu, lidé si je většinou prostě zvolí a začnou si tak říkat. Rose mi pak vypráví o své prázdninové cestě po Státech. S baťůžkem a kreditní kartou. Mladí a bohatí mají dveře do světa otevřené dokořán.

NA VÝCHOD OD RÁJE

Jestliže sever ostrova je vlastně hlavní město a výkladní skříň Taiwanu, pak západní pobřeží je zázemím této skříně a žije si stejně dobře. Na západě se hory pomalu svažují do široké roviny, kde se rozlévají řeky z hory do řady ramen, klikatí se a pomalu tečou k oceánu, kde tvoří široké naplavené delty. Na západě je řada velkých měst a průmysl tu kvete.

Trochu jinak je to s východním pobřežím. Divoký Tichý oceán tu naráží na úzký pruh kamenité země a na dohled od břehu se zvedají strmé srázy hor, pokryté „pralesem“ plným divokých zvířat, pavouků a hadů. Někde vysoko v horách jsou vesnice původních obyvatel Taiwanu. Mnoho jich však sešlo do údolí a zkusilo žít modernějším a pohodlnějším životem. Jejich domy byly ale malé a špinavé, na rozdíl od čínských. Kamenitá země také mnoho způsobů obživy nenabízela, dodnes jsou na východním pobřeží jediným průmyslem továrny na zpracování kamene. Všimnu si, že Su-chin mi chce něco říci, a že se jí do toho moc nechce. V téhle mladé ženě, která rozhodně nežije v blahobytu, se už zase pere pocit povinnosti říci i smutné pravdy s chutí leccos zamlčet.

„Domorodci chtěli mít také hezké a čisté domy jako my. Ale nic neměli, a tak prodávali to jediné, co bylo na prodej – vlastní děti.“

„Děti?“ Nerozumím.

„Děvčátka. Od deseti do dvaceti,“ smutně přiznává Su-chin a jedním dechem dodává:

„Teď už mají i svou vlastní policii, která to hlídá. Před deseti lety to bylo nejhorší. Teď už se to nedělá.“ Možná je to tím, že taiwanští domorodci už své domy většinou mají.

Jedním ze dvou velkých měst na východním pobřeží je Hualien. Je tu letiště (kromě dvou mezinárodních je na Taiwanu ještě čtrnáct vnitrostátních letišť), přístav, pláž a na ní několik hotelů.

Nedaleko od našeho hotelu stojí něco jako slum. Vesnice poskládaná z dřevěných domků na muřích nohách, špinavých a zchátralých. Mezi nimi shrbené postavy, které pálí ohně, a ušmudlané děti. Výrostci na pobřeží popíjejí kořalku a napodobují hrdiny z akčních seriálů – donekonečna opakovanými rvačkami, které mají do asijských bojových umění asi tak daleko, jako střílení prakem.

„Ne, nejsou to domorodci. Jsou to velmi staří čínští vojáci, kteří přišli na ostrov těsně před Čankajškem. Většinou si vzali domorodé ženy, ale zůstali velice chudí. Nikdy neměli práci, nezmohli se na žádný majetek. Oni pracovat nikdy nechtěli, protože nevěřili tomu, že na Taiwanu zůstanou,“ snaží se nám vysvětlit náš řidič něco, co sám dobře nechápe. Tihle lidé snad až dodnes věří tomu – jako jediní v celé zemi – že se jednou vrátí zpět do vlasti, do velké Číny. Taiwanská vláda jim nyní vyplácí podporu a jejich děti platí jenom poloviční školné, zdá se ale, že na jejich život to nemá sebemenší vliv.

OMÝVÁNI VLNAMI PACIFIKU

Přítomnost moře, jeho dary i hrozby nejvíce pociťují obyvatelé východu země. Zatímco západní stranou je ostrov obrácen k Taiwanské úžině, jeho východní pobřeží je vystaveno silným – a dlužno říci teplým – proudům silného, mocného a neúprosného Pacifiku. Oč je tu život těžší, o to je tu krásnější příroda. Strmé útesy, úzké pláže, hluboko zaříznuté delty horských řek. Krásné i hrozivé. Loňský tajfun byl obzvláště ničivý v Hualienu a v blízkém národním parku Taroko. Vzal s sebou domy, silnice, mosty, koleje, životy. Dnes ale není takřka žádné škody vidět. Taiwanci byli na katastrofu dobře připraveni a ihned začali likvidovat škody. Důležité komunikace jsou již obnoveny, na ostatních dnem i nocí pracují buldozery, rypadla i obyčejné lopaty.

Každý den je moře poseto černými tečkami rybářských bárek, které ač jsou často vybaveny prvotřídním motorem, zachovávají si svůj tradiční vzhled. Snad proto vypadají tak křehce. Ovšem být soukromým rybářem na ostrově je čím dál těžší. Vláda se snaží řadu starých člunů vyřadit z provozu, neustále roste význam „velkého“ rybolovu a rybích farem. V roce 1995 Taiwan ulovil 1,3 mil. tun ryb a na tomto čísle se drobní rybáři podíleli pouhými sedmnácti procenty. A ačkoli bude rybářů rok od roku ubývat, snad ještě dlouho budou přístavy plné bárek s krásně vyřezávanými palubami. Snad ještě dlouho budou cídit paluby ošlehaní a vrásčití muži v širokých slamácích, snad ještě chvíli budou malá přístavní města cítit dusným rybím pachem.

Jinou kapitolou jsou sportovní rybáři, kteří s oblibou vyhledávají místa opatřená varovnými cedulemi: „Místo pro rybolov nebezpečné“. To je ten pravý rybářský ráj, na útesech, o které se tříští obrovské vlny! Občas je některá vlna větší než ostatní, to se pak musí rychle uskočit. Vlny jsou totiž úžasně silné, a kdo je smeten do moře, zpravidla nemá nejmenší šanci. Každoročně Pacifik spolkne několik rybářských životů, přesto rybáři dál stojí na útesech a tahají jednu barevnou rybku za druhou.

Ještě něco patří do pobřežních vod Taiwanu – vojenské námořnictvo. Zranitelný ostrov je hlídán ze všech stran a velká vojenská plavidla ani malé hlídkové čluny nelze přehlédnout. Pobřeží je poseto malými vojenskými základničkami a pobřeží objíždějí vojáci s dalekohledy. To má svůj zvláštní důvod, který souvisí s rozporuplnými vztahy s velkou Čínou. Číňané totiž mohou Taiwan navštívit jenom s organizovanou skupinou, třeba cestovní kanceláří. Řada lidí se tedy pokouší z Číny emigrovat přes moře a na malých člunech se pokoušejí doplout na ostrov svobody.

SVÁTEK MĚSÍCE

„Kupte nějaké pivo, já koupím jako dárek kávu. Nebojte se, bude tam spousta lidí a všichni se na vás těší,“ připravuje nás Su-chin na svátek Středu podzimu, který strávíme v rodině jejích přátel.

Taiwanský kalendář, stejně jako čínský, je plný svátků. Slaví se tradiční čínské svátky, moderní čínské svátky (ovšem ty o mnoho tišeji), náboženské svátky a svátky původních obyvatel. Svátek Středu podzimu neboli Svátek Měsíce oslavuje poslední úplněk před podzimní rovnodenností a podle příruček by se měl vyznačovat pozorováním Měsíce v úplňku a pojídáním kořeněného pečiva, známého jako „měsíční koláčky“.

V rodině pana Tseng Shu Mei ovšem není po koláčcích ani stopa. Zato jsou k dispozici plné kádě rozličných ryb, mořských potvůrek, několika druhů masa a uzenin. Na podzimní svátek se do domu rodičů sjela celá rodina, a tak je před domkem, kde se masa rožní, opravdu plno. Pan Tseng má totiž tři dcery a tři syny a už teď dvanáct vnoučat. Všechny Tsengovy děti přijíždějí v hezkých a drahých autech a s chutí se přejídají nabízených dobrot. Rodiny jeho dcer farmaří v horách, synové prý obchodují.

„Chtěl bych jim všem postavit pořádný dům,“ svěřuje se pan Tseng po páté sklenici vína, které kvůli nám otevřel. Taiwanci pijí alkohol jenom zřídka a snad kromě piva i neradi, takže svátky se odbývají zhusta za střízliva.

Zvláštností tohoto svátku je, že jej Taiwanci tráví v rodinné pospolitosti, na rozdíl od většiny ostatních svátků, které mají veřejný ráz. Okolo jedenácté hodiny jsou ulice měst plné rodin, které před svými domy podobně jako Tsengova rodina rožní či opékají na dřevěném uhlí. Přes světla pouličních lamp a lampionů sice není Měsíc vůbec vidět, zato moderní pyrotechnika dělá kolem půlnoci na obloze divy.

KONEC STARÉHO UMĚNÍ?

Je normální rušné odpoledne všedního dne, ale v ulicích města Lotung se něco děje. Jdeme za skřípavými zvuky tradičních čínských hudebních nástrojů, už slyšíme i zpěvavě vyprávěný příběh. Dřevěné a smyčcové hudební nástroje spolu s bubny a činelami doprovází herce, kteří mají kostýmy odpovídajících zhruba módě panující za vlády dynastie Ming, tedy asi před čtyřmi stoletími. Muži i ženy se střídají na jevišti, své repliky v závěru pro nás nepřirozeně protahují a zpěvavě zvedají do vysokých tónů. Diváci se uprostřed živé čtvrti, kde divadlo Hen Yang pod širým nebem hraje, na chvíli zastaví, pobaví se a jdou za svými starostmi. Jiní zůstávají celé hodiny.

Jsme svědky pouličního vystoupení jedné z tisíce amatérských skupin, které se věnují taiwanské opeře.

Ta je pochopitelně velmi podobná opeře Pekingské a z jejich tradic také vychází. Toto umění je snad nejtradičnější z tradičních a je nesmírně náročné se mu naučit. V Národní akademii dramatických umění Fu Shing v Taipei se tradičnímu hereckému umění nyní učí okolo 380 žáků. Život hereckého učně je velmi tvrdý. Děti od 10 do 18 let ve škole většinou bydlí a své rodiny navštěvují jen o víkendech. Vstávají kolem páté hodiny ranní, a hned začíná ten nejtvrdší trénink zaměřený na fyzickou kondici. Během dne se pak učí „normálním“ předmětům a trénují. Od akrobatistických kousků – na chodbě kolem nás prohučí kluk, který stojí na svém kole na rukou – přes práci s tradičními zbraněmi až po jemné nuance dramatického výstupu. Sledujeme hodinu, kde se chlapci a dívky učí „tančit“ s dlouhou tyčí. V sále s mnoha zrcadly donekonečna opakují jednotlivé variace, k jednomu kroku přidají druhý, pak ruce, hlavu, tyč, úsměv. Dívka, která má zlomenou ruku a nemůže trénovat, sedí celou dobu v dokonalé roznožce, chce využít čas, kdy nemůže cvičit.

Tai Shi je sedmnáct let a za rok tu skončí studia. Chce potom jít studovat univerzitu podobného zaměření, a pak konečně bude moci hrát v taiwanské opeře, nejlépe v národní. Nebojí se, že by nenašla práci. Co se jí tu nejvíc líbí?

„Jako dítě jsem se ráda dívala v kině a v televizi na čínskou operu, a teď to sama můžu dělat, to je jednoduchá odpověď.“

S Tai Shi sleduji představení školní skupiny, složené ze studentů a učitelů. Je totiž den, kdy je dopoledne věnováno skutečné opeře. Na jevišti se střídají někteří ze čtyřiceti herců skupiny, pestré oděvy podtrhují výrazně namalované tváře. Herec se prý před představením maluje skoro půl hodiny včetně oblékání pak příprava na představení trvá déle než hodinu.

Zatímco na akademii mladí dřou do úmoru, většina národa holduje úplně jiné zábavě. Jmenuje se karaoke a přišlo z Japonska. A všichni TO milují. Ve větších městech stojí na každém rohu domy označené neonově zářivými písmeny K.T.V. Uvnitř domu je řada místností – „music boxů“ – vybavených velkými televizními obrazovkami, mikrofony a kvalitní hifi-soupravou. Podstatou téhle zábavy je možnost zazpívat si oblíbené hity s originálním doprovodem. Zatímco na obrazovce běží příslušný klip a slova písně a z reproduktorů se line hudba, vy držíte mikrofon a pějete.

Do jedné z devíti K.T.V. v centru Taipei okolo desáté večer vcházíme. V desetipatrové budově je 99 boxů, přesto je u recepce tlačenice a pokud nejste dopředu objednáni, počkáte si na volný pokoj třeba dvě hodiny. Zatímco personál vysílačkou koordinuje návštěvníky, vyzvídám na dvou středoškolácích, jak často na karaoke chodí.

„Asi tak každé dva měsíce, ale kdo ví, možná přijdeme už zítra.“

S námi to vypadá beznadějně, ale nakonec mě poznává rodina, kterou jsem za večerního stmívání fotografovala na jedné křižovatce a zve nás do svého boxu. Jsme uvedeni do místnosti s kulatou lavicí a stolkem s popelníkem. Manželka spouští počítač a z dlouhého seznamu vybírá hity, které si bude chtít postupně zazpívat. Malé děvčátko zkouší mikrofon a je jím učarováno. Hlava rodiny objednává pivo, zapaluje si cigaretu a čeká, až nám s pivem přinesou mentolové pastilky, prý na zlepšení hlasu. Pak TO vypuká. Dospělí si půjčují mikrofon, napodobují zpěváky a procítěně zpívají. Děvčátko do mikrofonu vříská, a vříská také, když mu je mikrofon odebrán. Asi všichni v té ztemnělé místnosti na chvíli zapomínají, že jsou jenom bankovními úředníky.

KREV A MLÉKO

Na nočním tržišti v Taipei je živo jako v poledne, nejvíce se ale lidé houfují u stánku, který je opatřen mnoha cedulemi s nápisem NO TAKING PICTURES! – nefotografujte. Další cedule ujišťuje, že „tito hadi nejsou chráněná divoká zvířata“. Nedočkavý dav ví přesně, na co čeká. Děti stojí vpředu.

Zrzavý číňan konečně začne mluvit do mikrofonku, připnutého do klopy pláště. Plášť je bílý, ale se spoustou krvavých skvrn. V teráriu se kroutí velký had, menšího hada tahá Bílý plášť z kapsy u kalhot. Drží ho pevně za hlavičkou, kterou mu sepne kovovou sponou. Na chvíli ho pověsí na háček a přestane si ho všímat. Obrací svou pozornost ke dvěma rozpáraným hadům, kteří visí na stěně za ním. Myslím si, že jsou mrtví, ale když jednomu nůžkami ustřihne kus ocasu, začne sebou podélně rozříznuté tělo hada bezmocně a zoufale mrskat. Ze zbytku ocasu mu pomalu odkapává krev. Jeho souputník v utrpení, velký had vedle, se probudil z agonie a kroutí svým velkým tělem. Čerstvá rána se mu rozchlipuje a obnažuje se tlukoucí srdce. Lidé jsou vzrušení, sledují prastarý rituál získávání životní síly.

Bílý plášť se vrátil ke své oběti. Znovu si podrží hada v jedné ruce a nůžkami na nehty mu pomalu rozstříhává kůži na hrudi. Konečně se dostává k hlavní tepně. Nadšení dostupuje vrcholu a smrad také. Přeřízne tepnu a tekoucí krev zachytí do skleničky. Nabízí divákům, ale dnešní Taiwanci už nemají tolik víry v životadárnost tekutiny, takže se většinou odvracejí. Dnes už jsou jen diváky. Bílý plášť pije a krev se mu zachytává na zrzavých fousech. Polomrtvému hadu ještě vyřízne pohlavní orgány a pak ho pověsí k ostatním. Tam, na háčcích před restaurací a na očích všem může pomalu umírat.

Na nočním tržišti je jedna hadí restaurace vedle druhé a všechny své hosty lákají touto podívanou. Úředně je to sice zakázané, ale ví o tom každý obyvatel velkoměsta. Nepochybně i příslušné orgány. Jde o jednu z tradic, kterou se nedaří vykořenit a zřejmě není ani zájem. „Je to tradiční součást čínské medicíny. To nikdo nebere tak, že by ti hadi trpěli,“ rozhodně mi vyvrací mé vnímání jindy útlocitná Su-chin. Dobrá, nemusím všemu porozumět. I Su-chin si ale raději než hadí krev dá mléko, pro které zamíříme do nedalekého McDonaldu.

ZEMĚ, KTERÁ MYSLÍ VÝŠ

Téma vztahu Taiwanu s Čínou, jíž je země formálně součástí, je zvláště pro cizince tabu. Ani Taiwanci se o tom mezi sebou moc nebaví. Není koneckonců o čem – nikomu se do „velké Číny“ nechce, každý doopravdy lpí na taiwanské demokracii. A každý přiznává, že i taková demokracie má své stinné stránky. Třeba ve vztahu k ženám, které dodnes – ať už jsou na jakémkoli postu v jakémkoli zaměstnání – berou menší plat než muži. Třeba ve vztahu k původním obyvatelům ostrova, kteří se sice dnes těší mimořádnému zájmu vlády, nicméně jsou skupinou, jíž se v moderním světě nedaří. A v neposlední řadě ve vztahu k ochraně životního prostředí, které tu je v plenkách.

Ale mnohé se podařilo. Před několika desetiletími znali Taiwanci strach z lágrů. Před několika desetiletími nemohli cestovat. Před několika desetiletími nemohli pracovat a podnikat podle svých schopností a chuti.

Dnes mají strach z jediného – že se ocitnou v náručí „velkého bratra“. Všechno ostatní zvládnou vlastními silami. Každý bohatší Taiwanec po chvíli váhání přizná, že si zřizuje konto v zahraničí. O nic méně ovšem nepracuje doma. V zemi, která myslí výš, a která se s neuvěřitelným elánem dere do budoucnosti. V zemi, kde se rozvíjí vše a kde pracují všichni – nikdo nečeká, až mu vysoká životní úroveň „rozvinutého“ kapitalismu spadne sama od sebe do klína.


TAIWAN – R. O. C.
součást Číny pod kontrolou tzv. Národní rady Kuomintagu, dříve Formosa.

napsal Jan Škvára

Ostrov u jihovýchodního pobřeží Číny byl osidlován z pevniny již od 12. století. Čínští přistěhovalci postupně zatlačovali původní, malajsko-polynéské obyvatelstvo do hor. V letech 1590-1662 se na ostrově objevili nejprve portugalští mořeplavci, později Španělé a Holanďané. Dali ostrovu název Formosa. Roku 1661 je však vyhnal generál Coxinga (Čeng Čcheng-kung), který vedl protimandžuský odboj, a který chtěl z Taiwanu dobýt Čínu. Roku 1683 obsadili Taiwan císařové čínské dynastie Čching, a čínský byl Taiwan až do konce 19. století. V letech 1894 napadlo Čínu Japonsko a zabralo Koreu, Port Arthur a Formosu. V době čínsko-japonské války byl 23. 5. 1895 na Taiwanu vyhlášen Taiwanský demokratický stát, první republika v Asii. Na základě šimoseckého míru připadl Taiwan Japoncům, Taiwanský demokratický stát byl po jedenácti dnech smeten japonskou armádou (i když ozbrojený odpor trval ještě dalších 7 let) a Taiwan zůstal v držení Japonců až do konce druhé světové války.

Na pevnině zatím byl v roce 1911 nucen abdikovat poslední čínský císař a vznikla Čínská republika. Na základě Versailleské smlouvy (1919) četná německá území na pevnině měla připadnout Japoncům. Pekingští studenti zahájili 4. května odboj proti Japoncům, v němž hrály hlavní úlohu dvě síly – Kuomintang, národní strana pod vedením generála Čankajška a nově vzniklá komunistická strana, jejímž spoluzakladatelem byl Mao Ce-tung. Čankajšek neznal venkov a nezajímal se o něj. Proto byl pro něj ideálním partnerem Mao, za kterým šli dělníci, a který vynikal radikálním nacionalismem.

Mao spolupracoval s Čankajškem už dřív a byl ochoten to opakovat, jen jeho podmínky byly náročnější po Velkém pochodu, který mu zajistil vedoucí úlohu v komunistickém hnutí. V lednu 1941 však Čankajškovy kuomintangské jednotky pobily jižně od Žluté řeky 9000 Maových vojáků. Pak obě čínské skupiny vedly proti Japoncům každá svou válku, často proti sobě.

V roce 1946 byla přijata ústava Čínské republiky, jejíž kontinuita pokračuje dnes na Taiwanu. Na ostrově také vzniklo povstání původních Taiwanců proti kuomintangské nadvládě, bylo ale 28. 2. 1947 brutálně potlačeno.

Ovšem v posledních měsících roku 1948 došlo na pevnině k řadě nesporných vítězství komunistů. V lednu 1949 se vzdal Peking. Ještě v této době, ačkoli se Čankajšek už chystal přesunout na Taiwan, radil Stalin Maovi, aby dohodl dělení Číny na komunistický sever a kuomintangský jih. Ale Čangajšek Maovy návrhy na kompromis odmítl, a v dubnu 1949 Mao překročil Jang-c?-tiang a ještě tentýž měsíc obsadil Nanking. V říjnu již ovládal celou čínskou pevninu. Ústřední národní vláda Čínské republiky s Čankajškem jako předsedou vlády se přesunula na Taiwan, kde vyhlásila výjimečný stav a prozatímním hlavním městem Čínské republiky se stalo Taipei.

V době studené války dostával Čankajšek rozsáhlou pomoc od USA, napětí mezi oběma Čínami dosáhlo kulminačního bodu válkou v srpnu-září 1958. Avšak Čankajškova stále více nacionalistická politika vedla v červenci 1965 k oficiálnímu zastavení americké pomoci.

Přesto se díky stabilní politické situaci, také díky agrární reformě, kterou v té době zahraničí pokládalo za příkladnou, stával Taiwan významným hospodářským faktorem v Asii.

V dubnu 1975 zemřel Čankajšek, který byl do té doby pravidelně volen prezidentem. Po něm převzal moc jeho syn Čiang Čching-kuo, čímž se zachovala politická orientace, ale pevnou rukou držená politická situace s „rudým bratrem“ za zády postupně dostávala R. O. C. do mezinárodní izolace. Již roku 1971 byl Taiwan vyloučen z OSN a byla přijata Čínská lidová republika. V roce 1972 navázalo Japonsko diplomatické styky s komunistickou Čínou a přerušilo je s taipeiskou vládou. Totéž se událo s USA v roce 1978. Výjimečný stav, vyhlášený na Taiwanu v roce 1949, trval plných 38 let a skončil teprve v prosinci 1987, kdy byla propuštěna z vězení řada disidentů.

Po smrti Čiang Čhing-kua byla povolena také činnost opozičních stran, do čela státu se poprvé dostal rodilý Taiwanec Li Teng-chuej. V květnu 1990 navrhl Čínské lidové republice skoncovat s nepřátelstvím, avšak neúspěšně, protože ČLR navrhuje koncepci „Jedna země, dva systémy“.

V dubnu 1991 vyhlásil Li Teng-chuej první demokratické dodatky k ústavě a v prosinci 1991 se na Taiwanu konaly první svobodné volby Národního shromáždění. V listopadu 1992 byla také zrušena vojenská správa Kinmenu a Matsu, dvou ostrůvků nedaleko pobřeží pevninské Číny, které jsou pod jurisdikcí taiwanské vlády.

V dubnu 1993 Taiwan zahájil také intenzivní kampaň za návrat do OSN, žádost ale naráží na zásadní nesouhlas „Velkého bratra“ a opatrné manévrování ostatních velmocí. Zároveň byla znovu potvrzena suverenita ČLR nad ostrovy a ostrůvky v Jihočínském moři.

Dvacátého července 1995 byl schválen zákon o přímé volbě prezidenta R. O. C. lidem. Rozdíly v programech kandidátů se týkaly především další politiky k pevninské Číně. Tuto debatu v předvolební kampani také ostře vyhrotily rozsáhlé vojenské manévry ČLR v blízkosti Taiwanu na počátku roku 1996.

Prezident Li Teng-chuej prosazoval jednotu Číny v duchu tradic Kuomintangu s eventuálním cílem – sjednocení s pevninou na principech demokracie a svobody. Ovšem po zahájení manévrů vyzval pekingský režim, aby se vzdal své hegemonistické politiky a nadřazeného přístupu v jednání s Taiwanem.

Protikandidát opoziční Strany demokratického pokroku Pcheng Mig-min, bývalý disident, však kritizoval tento postoj a argumentoval tím, že nynější ústava zahrnuje do svého území i pevninskou Čínu a tím provokuje Peking. Jeho programem je vyhlášení nezávislosti Taiwanu jako nejlepší cesta k vyřešení napjaté situace s pevninou.

Jiný, nezávislý kandidát na prezidenta, Chen Li-an, zase zdůrazňoval nezávislost již existující, protože Čínská republika byla vyhlášena dříve než ČLR. Druhý nezávislý kandidát Lin Yan-kang také vystupoval proti nezávislosti Taiwanu a navrhuje myšlenku „čínského Commonwealthu“ jako možnou cestu ke sjednocení s kontinentální Čínou.

Opětovné zvolení Li Teng-chueje vyjádřilo touhu Taiwanců po pokračování politických, ekonomických a sociálních reforem a potvrdilo popularitu jeho dosavadního osmiletého působení ve funkci prezidenta. Bezprostředně po svém znovuzvolení také vyzval Peking k vypsání všečínských demokratických voleb do čtyř let.

Rozpolcenost a hledání sebeurčení obyvatel Taiwanu trochu humorně dokresluje vznik nevýznamné strany, jejímž jediným bodem politického programu je připojení Taiwanu jako 51. státu USA.


K pravopisnému znění názvu ostrova TAIWAN – Tchaj-wan: podle Pravidel českého pravopisu z roku 1993 je správné použití Tchaj-wan, podle pravidla, že pokud je obtížný přepis z nelatinského jazyka, používá se přepis foneticky nejblíže. Ovšem v tomto materiálu dáváme v rozporu s pravidly přednost označení Taiwan, protože jednak opravdu je toto označení foneticky blíže, a za druhé sami Taiwanci transponují název ostrova ze svého znakového písma do latinské podoby TAIWAN. Od toho se odvíjí i námi používané odvozeniny – taiwanský a podobně.


FOKUANGSHAN
REPORTÁŽ Z NEJVĚTŠĺHO BUDDHISTICKÉHO KLÁŠTERA NA TAIWANU

„Nechť Buddha a bódhisattvové žehnají všem živým bytostem tak, aby se každý mohl radovat z osvícení z dharmy, nechť sklízejí nekonečnou moudrost a rozvíjejí mír své mysli,“ pravil 16. května 1996 ctihodný Hsin Ting, opat kláštera Fokuangshan. Bylo to třicet let poté, co jeho předchůdce Hsing Yun založil buddhistický řád a klášter stejného jména – Fokuangshan. Ještě o rok později vcházíme do vrat rozlehlého areálu my a ve Velké síni hrdinů posloucháme a nahráváme monotónní, ale strhující zpěv mnichů – noviců. Opěvují nebeského buddhu – Amitábhu. Jeho obrovská socha ze dřeva spolu se sochami Šákjamuniho a Bhajsadži vévodí Síni hrdinů a ve své velikosti blahosklonně shlíží na stovku mužů v hnědých hábitech. Střevíce nechali před vchodem, a tak teď jejich bosá chodidla jemně šustí na mramorové podlaze, jak mniši chodí dokola síní a věnují se zpěvu – modlitbě. Jejich počínání sleduje i 14 800 malých soch Šákjamuniho, které lemují obvodové zdi.

. . . . .


Nádvoří před hlavním chrámem kláštera Fokuangshan.
Před třiceti lety tu byl bambusový les plný pavouků a hadů.
Zakladatel kláštera Hsing Yun jej změnil na „čistou zem“,
což je v buddhismu chápáno především jako stav vědomí.

Zakladatel řádu Hsin Yun opustil v roce 1949 Čínu a odešel na Taiwan, kde se rozhodl šířit buddhismus podle čínské tradice. Dnes patří řádu 120 domácích i zahraničních klášterů a chrámů, 4 univerzity, 13 buddhistických kolejí, 20 knihoven a bezplatné pojízdné kliniky. Taiwanský klášter Fokuangshan, jehož bezmála dvacet budov se rozkládá poblíž Kaohsiungu na jihozápadním pobřeží, je největším klášterem na ostrově. Vévodí mu obrovská socha Amitábhy, vysoká téměř čtyřicet metrů. Zlatě se lesknoucí Buddha je obklopen 480 malými sochami. Součástí kláštera je i velké buddhistické muzeum a mnoho budov je určeno k ubytování poutníků, k seminářům, konferencím, vyučování, jsou tu meditační centra. Ačkoli je celý klášter poměrně nový, všechny stavby jsou v klasickém čínském stylu. Pozoruhodný je Hřbitov nesmrtelných, který je inspirován myšlenkou zakladatele řádu o „životě započatém a skončeném ve Fokuangshanu“. Hřbitov je v překrásné zahradě a nedávno k němu byl přistavěn sedmipodlažní palác. V prvním poschodí jsou čtyři pohřební obřadní síně pro smuteční a vzpomínkové obřady, ve druhém poschodí je šest moderních hospiců, kde mohou nevyléčitelně nemocní umírat v kruhu rodiny. Ve zbývajících pěti podlažích je více než 50 000 výklenků pro uložení uren.

Zaslechnou-li zvuk úderu na dřevěnou desku, všichni mniši, mnišky i laičtí návštěvníci či poutníci ve Fokuangshanu vstávají. Je půl páté ráno. Nejprve se všichni shromáždí v hlavní svatyni, aby recitovali sútry nebo mantry či meditovali v meditační síni. Po ranních zpěvech odcházejí studenti do tříd na buddhistické přednášky. Ostatní mniši a mnišky pracují po samostudiu pro klášter – slouží v Buddhově síni, editují sútry v kulturním oddělení, káží Buddhovo učení nebo pracují ve správě kláštera. Studium v klášteře zahrnuje kromě výuky i „mimoškolní“ činnosti – vyučují se zde bojová umění, aranžování květin, krajinářské úpravy či zahradnictví.

Fokuangshan je moderní komplex, kde buddhismus žije a rozvíjí se. Mnichů má tento poměrně nový řád okolo 2000 a ti působí po celém světě jako učitelé. Naopak na taiwanský Fokuangshan přijíždějí ze světa poutníci, zvědavci, tápající i nalézající, aby v prostředí zasvěceném Buddhovi nalezli klid, vědomosti, porozumění…

V prostředí zaplněném množstvím soch a sošek Buddhy a jeho následovníků. V prostředí, které má ducha vznešenosti, víry a nesmrtelnosti tisíců a tisíců bosých chodidel, které v chrámech po staletí šustí po podlaze. Není těžké nechat se okouzlit zaníceným zpěvem mnichů – noviců ve Fokuangshanském klášteře. Tuto možnost máte nyní i vy – ve dveřích Síně hrdinů pro vás reportéři magazínu Koktejl nahráli zpěvy zasvěcené Amitábhovi. Vzývání Amitábhy zní čínsky takto: „Na-mo A-mi-tchuo-fo“, což přibližně znamená „Utíkám se k bohovi Amitábhovi“. Nahrávka byla pořízena v září roku 1997, jednoho deštivého všedního dne na Taiwanu.

Category: 1998 / 01

Panthera tigris altaica

Největší kočkovitá šelma. Stojí na vrcholu potravního řetězce, a proto je stále více ohrožována jediným nepřítelem, kterým je člověk. Od roku 1993 bylo upytlačeno 150 až 200 ussurijských tygrů.Příčinou je především lov pro tradiční asijskou medicínu. Za kosti a kůži se platí 5000 až 10 000 USD.Mladí tygři jsou stříleni také proto, že občas loví domácí skot. V historii chovu bylo v péči člověka registrováno 4199 ussurijských tygrů. Z tohoto počtu bylo pouze 129 tygrů odchyceno v přírodě (100 z nich se rozmnožovalo). V péči člověka se dosud narodilo 4070 ussurijských tygrů.V současné době však musí být rozmnožování v zoologických zahradách omezováno. Mláďata totiž není kam umístit a návrat do volné přírody není zatím reálný. Je vypracován program záchrany tohoto druhu v přírodě.


Panthera tigris altaica
Tygr ussurijský

Rozšĺřenĺ:
východní Rusko, severovýchodní Čína

Velikost:
délka – samec 2700 až 3300 mm, samice 2400 až 2500 mm
hmotnost – samec 180 až 306 kg, samice 100 až 167 kg

Biotop:
tajga, tundra

Biologie:
žije samotářsky

Potrava:
divoká prasata, vysoká zvěř

Stav v přĺrodě:
asi 50 tygrů v Číně a 150 až 250 tygrů v Rusku

Stav v péči člověka:
553 tygrů, dobře se rozmnožuje (každý rok se narodí přibližně 50 mláďat)

Přĺčiny ohroženĺ:
ilegální lov, devastace biotopuStupeň ohroženĺ:
E- ohrožen CITES – I.

Category: 1998 / 01

Na východním svahu Černé hory v nadmořské výšce 1162 m pramení naše nejznámější a snad inejkrásnější řeka Vltava. Zdrojem vody pro budoucí velkou řeku je však celá pramenitá oblast.Malá bystřina se zakrátko díky desítkám drobných přítoků rozroste v potok, který se bude nazývat Černý. Pod tímto jménem se potok prodírá drsnou krajinou Šumavy. Po několika kilometrech míjí obec Kvildu, aby za osadou Borová Lada vytvořil soutokem s Malou Vltavou říčku Teplá Vltava. Teprve za Mrtvým Luhem, kde se Teplá Vltava spojuje se Studenou Vltavou, teče řeka už se jménem Vltava. Šumavské pláně jsou mírně zvlněný a zaoblený terén v nadmořské výšce přes tisíc metrů, který se však zřídka kdy přehoupne přes hranici 1300 m. . . . . .


V Týnu nad Vltavou se řeka roztáhne do šíře. V minulých stoletích sloužilo město jako významné říční překladiště soli a dřeva.

Šumava je nejstarší z našich horstev a byla vytvořena v prahorách a prvohorách. Kdysi v pradávných dobách se Vltava vlévala do Dunaje. Ve třetihorách však byla celá oblast zdvižena a rozlámána do dnešní podoby. Tok řeky byl pod Čertovou stěnou u Vyššího Brodu přehrazen a řeka změnila svůj směr prudce k severu. Současná mírnost a vyrovnanost celého pohoří symbolizuje jeho stáří. Podnebí Šumavy je chladné a zachovává si svou drsnou krásu i v období krátkého léta. Zimy jsou poměrně dlouhé a bohaté na sníh. Tomu všemu Šumava vděčí za to, že je ještě relativně dobře zachován neporušený ráz krajiny s původní divokou zvířenou. V okolí pramene roste horská smrčina, a některé stromy dosahují úctyhodného věku až 300 let. Stále je tu možné potkat jelena, dá se zaslechnout houkání sovy, nebo spatřit tetřeva.

PRAMEN

Když jsem po deseti dnech a téměř tisíci kilometrech putování po zapadlých silničkách, polních a lesních cestách dorazil do Kvildy, dělilo mě od pramene Vltavy a začátku mé reportáže pouhých šest kilometrů, které jsem však musel absolvovat pěšmo. Začal jsem vlastně od konce od Mělníka a postupně jsem zdolával celý tok Vltavy proti proudu. Teď už mě čekala jen hodinka rychlé chůze s batohem plným fotografického vybavení a stativem přehozeným přes rameno. Horská osada Kvilda byla už začátkem září poloprázdná a konec sezony na sebe nenechal dlouho čekat. Vydal jsem se k prameni naší nejdelší, čistě české řeky, dlouhé, na naše poměry, úctyhodných 425 km.

Slunce hřeje jen symbolicky a mně po zádech teče studený pot. Voda vytéká z malé tůňky jako čůrek ve dřevěném korýtku. Nedá mi to. Sepnu dlaně, nechám je naplnit a zhluboka se napiji čisté, chladné a průzračné vody.

VLTAVA HISTORICKÁ


Vltava protéká svým korytem po miliony let, ale první písemná zmínka o řece se objevuje teprve v 11. století. A to v listině vyšehradské kapituly z roku 1088, ze které se dovídáme, že se pod Vyšehradem vybíralo mýto z vorů. Ale skutečné konkrétní údaje pocházejí až ze století čtrnáctého, a to z nejstarší zachované listiny Archivu hl. města Prahy, kterou vydal Jan Lucemburský v roce 1316. Praví se v ní, že veškeré dřevo dopravené po Vltavě musí být nejprve nabídnuto ke koupi staroměstským a teprve potom ostatním zájemcům. Výnosem Karla IV. z roku 1366 se silně zredukoval počet mýt, které poškozovaly plavbu i obchod, a stanovila se i jejich výše. Podle tohoto privilegia se mohlo clo vybírat pouze pod Hlubokou, v Újezdu, Bráníku a pod Vyšehradem. Navíc pro zlepšení plavby nařizuje Karel IV. lodní a vorovné propusti v pevných jezech. V té době se na vorech převáželo především pivo, medovina, sýr, chmel, víno a dokonce i vápenec. Tyto obchody pak napomáhaly k zakládání nových osad, rozšiřování zemědělské půdy, zakládání vinic a rybníků, podporovaly rozvoj pivovarnictví, dolování, hutí a hamrů. To vše se neobešlo bez přepravy nákladů, především dřeva. Za vlády Ferdinanda I. se věnovala velká pozornost splavnění vltavské vodní cesty, aby se tak omezil dovoz soli do Čech ze Saska. V roce 1547 povolal Ferdinand I. do Čech rakouské řemeslníky mající zkušenosti z regulace řeky Travna. Již roku 1550 byla po vorech splavena první sůl do Prahy.

Od roku 1640 vynakládal strahovský opat Kryšpín Fuka po dvanáct let mnoho sil a prostředků na splavnění Vltavy, především velmi nebezpečného úseku známého později pod jménem Svatojánské proudy. Hospodářské změny, ke kterým docházelo v 18. století v celém světě, způsobily v pokročilých zemích Evropy oživení zájmu o využívání vodních cest.

V roce 1764 byla ustanovena navigační komise. V jejím čele stanul Ferdinand Schor, podle jehož návrhů byly již v letech 1726·1729 vybudovány první plavební komory v Čechách u Županic pod Kamýkem a poblíž Modřan. Hned od počátku začal Schor pracovat důkladně a systematicky. Pro usnadnění plavby se začaly likvidovat mnohé jezy, došlo k prohlubování mělčin, k odstřelování skalnatých prahů a ke zřizování potahových stezek pro vlečení plavidel koňmi. To vše se samozřejmě neobešlo bez těžkostí a především mlynáři kladli silný odpor, protože bourání jezů ohrožovalo jejich existenci. Roku 1777 vydala císařovna Marie Terezie navigační patent, podle něhož mohl být stíhán každý mlynář, který by úpravami probouraného jezu činil plavbě potíže. (Že byl plavební provoz v té době na Vltavě velice rušný, dozvídáme se z přípisu z roku 1716, ve kterém starší plavci sdělují hejtmanovi novoměstskému, že jen z řek Sázavy a Berounky bylo splaveno kolem tisíce vorů ročně.) V roce 1773 byla zavedena svoboda vlastní plavby vorů, a to pro každého, kdo k ní prokázal způsobilost. Dvorským dekretem z 26. února 1787 bylo zrušeno výsadní právo plaveckého cechu a obchodovat dřevem mohl od té doby kdokoliv.

Opravdový rozmach plavby a s tím souvisejícího lodního stavitelství však přineslo až 19. století. Lodě se stavěly stále větší a už nebylo v silách venkovských tesařů dělat je ve svých malých dílnách. V roce 1832 zakoupil loděnici v Českých Budějovicích podnikatel Vojtěch Lanna a dovedl stavbu lodí na vysoký kvalitativní stupeň. Později se v jeho loděnicích stavělo až 350 lodí ročně. Lanna spolu s anglickým kapitánem Johnem Andrewsem a jeho společníkem Rustonem spolupracovali i na stavbě prvního českého parníku BOHEMIA, který byl spuštěn na vodu 1. 5. 1841 v loděnici na Rohanském ostrově. Z rozvojem lodní dopravy bylo nutné přikročit i ke kanalizování Vltavy. Na přelomu 19. a 20. století byly budovány plavební stupně na dolní Vltavě, a to v Klecanech 1898, Libčicích 1900, Troji 1902, Miřejovicích 1903 a Vraňanech 1905.

Rozvoj železnice v 19. století vodní dopravu nijak vážně neohrozil. Teprve počátkem 20. století lze pozorovat tendence nahradit voroplavbu jinými dopravními prostředky. Po první světové válce však už dochází ke stagnaci a množství splavovaného dřeva kleslo na desetinu. K určitému oživení došlo ještě v průběhu druhé světové války, ale už počátkem padesátých let, kdy se začalo s výstavbou vltavské kaskády, voroplavba jako nejstarší plavecké řemeslo zaniká.

VLTAVA A POVODNĚ


Až do výstavby Vltavské kaskády v padesátých letech byly povodně běžnou záležitostí, s kterou se v blízkosti řeky muselo počítat. Každoroční lámání ledu, kterému se říkalo dřenice, případně i další velké vody po deštivých dnech, brali lidé jako samozřejmost a málokdo se jich obával. Hrozbou byly potopy, které přinášely stoletou vodu, a které ničily vše, co jim přišlo do cesty. Jeden z nejstarších údajů se dochoval v Kronice České z roku 1118 a Václav Hájek z Libočan přirovnává tuto povodeň k potopě světa. Objevují se i sporadické zprávy z dalších století. Teprve v devatenáctém století se dozvídáme o hrůzách a škodách, které povodně páchaly. Jedna z největších povodní byla v březnu roku 1845, kdy byl naměřen vůbec největší průtok Vltavy · 4500 m3 za sekundu. Velké povodně se opakovaly v intervalech 20 až 30 let a často se tvořily už na horním toku od Českých Budějovic a Týna nad Vltavou. Ve 20. století byla nejděsivější povodeň v roce 1929, kdy po zimě století ledová zácpa u obce Těchnice vytvořila přehradu. Voda stoupla šest metrů nad normál a obyvatelé urychleně opouštěli své domy. Teprve přivolaní dělostřelci, kteří do ledu vypálili z kanonů, prolomili ledový masiv. Jedna z posledních povodní byla v roce 1940 ve Štěchovicích. Hladina řeky stoupla o více než devět metrů a vytopila téměř celé město. K této události přispěla i lidská nedbalost, neboť Vranská přehrada, která byla již čtyři roky v provozu, zůstala i přesto, že byla hlášena povodeň, plně napuštěna. Po dokončení Slapská přehrady v padesátých letech již k ničivým povodním nedochází.

VLTAVA A UMĚNÍ

Mnohé řeky našly své obdivovatele i v řadách umělců. Naše Vltava není výjimkou. Symfonická báseň Vltava ze Smetanova cyklu Má vlast je jistě nejznámějším dílem o naší nejkrásnější řece. Snad proto, že zanechává v duších nesmazatelnou stopu češství.

Krásy Vltavy opěvovali ovšem i další skladatelé. Jejich díla však upadla v zapomenutí, nebo nedosahují brilantnosti Bedřicha Smetany. Skladatel Vítězslav Novák oslavil svým dílem Hrad Zvíkov, který leží na soutoku Vltavy a Otavy. Jako předloha mu posloužila hra Ladislava Stroupežnického Zvíkovský rarášek. Novákův žák, pozdější dirigent opery Národního divadla František Škvor, složil o Zvíkově symfonickou báseň Na Starém hradě.

Nezůstalo však jen u skladatelů. Téma Vltavy bylo hojně rozšířené i v literatuře. Báseň o hradu Orlík zpracoval v ještě nevyzrálé prvotině Karel Hynek Mácha. Na Zvíkov vzpomíná také Alois Jirásek v knížce Z mých pamětí. Jedno velké nakladatelství vydalo dílo Čechy. Na jeho druhé části, nazvané Vltava, se podíleli literáti Adolf Hejduk, básník Otakar Mokrý a spisovatel Václav Řezníček. O Vltavě píše i Marie Majerová v románu Přehrada a ve svém díle se o ní zmiňuje i Jan Drda.

Pokud se týče malířského a grafického zpracování tématu Vltavy, vydal by jenom výčet děl známých autorů na samostatný článek, a tak uvedeme jen ty nejznámější. Antonín Mánes namaloval hrad Orlík a jeho akvarely jsou dnes ve sbírkách Národní galerie. Téma Orlíku zpracoval i slavný Alois Kosárek. Hrad Zvíkov se těšil zájmu našeho významného krajináře Julia Mařáka. Totéž téma zpracoval ve svých kresbách i Mikoláš Aleš. Vltavu maloval Václav Špála a mnoho dalších. Cyril Bouda vyzdobil knihu Leontiny Mašínové Staré pověsti a legendy nádhernými litografiemi. Jiří Herčík vytvořil poštovní známku pro světovou výstavu v japonské Osace roku 1970 a předlohou mu byla mědirytina V. A. Bergera, kterého zase inspirovala kresba učitele kreslení Františka Karla Wolfa z konce osmnáctého století.

PROMĚNY JMÉNA I TOKU

Za svého života jsem už viděl hodně řek. Z převážné většiny byly větší a delší. Jiné zase bouřlivější, prudší a drsnější. Žádná z nich však neprotékala tak krásnou a malebnou krajinou jako Vltava.

Poté, co řeka opouští Borovou Ladu už pod jménem Teplá Vltava, se její tok zrychluje a získává na síle. Na tomto úseku také poprvé pocítíme umělé zásahy člověka do přírody. Do cesty dravě se deroucí říčky se tu staví první, i když ještě velmi malé jezy. Přesto je říčka ještě poměrně divoká a nezkrocená se spoustou peřejí i rychle tekoucích úseků. Teplá Vltava je za určitých podmínek splavná už z Borové Lady, i když na úseku asi 11 km od Borové Lady do Horní Vltavice řeka klesne o více než 100 m. Za osadou Horní Vltavice se ráz řeky mění, a ta vytváří meandry v hustě porostlém a bažinatém terénu. Řeka je zde už dobře splavná ale rozbujelá vegetace brání v plynulé plavbě. Městečko Lenora je oblíbeným výchozím místem splouvání této části řeky a plavba je už téměř bezproblémová. Po vyplutí z osady podplouváme dřevěný zastřešený most, kterému se říká rechle. Dříve sloužil k usměrňování a vytahování dřeva, které se po Vltavě plavilo. Z Lenory prochází řeka dalšími zajímavými místy jako je Soumarský most, kudy kdysi vedla obchodní cesta z německého Pasova zvaná „Zlatá stezka“. Řeka se potom neustále kroutí v nekonečných meandrech, protéká Mrtvým a posléze Vltavským luhem, které jsou součástí 1. zóny Národního parku Šumava. Za Mrtvým luhem se Teplá Vltava spojuje se Studenou Vltavou a od jejich soutoku už pokračuje pod jménem Vltava. Je zde již cítit blízkost Lipenské přehrady, řeka se neustále zpomaluje a požitek ze splouvání mizí v nenávratnu.

VLTAVSKÁ KASKÁDA

V průběhu padesátých let byla na Vltavě vybudována řada přehradních nádrží a člověk tak zapojil řeku do svých služeb. Nebudu se zmiňovat o tom, jaký užitek to lidem přináší, a proč je to dobré nebo špatné. Tři největší přehradní nádrže, Lipno, Orlík a Slapy velmi podstatně změnily ráz původní krajiny a Vltava jako taková prakticky zmizela. Vltava už tu nemá nic společného s prudce tekoucí a peřejovitou řeku, kterou nahradila nekonečná a stojatá jezerní hladina. Lidé si už přivykli na změnu a pobyt u rozlehlých hladin má jistě svůj nový, ale podstatně jiný půvab. Vory a kanoe nahradily plachetnice, motorové čluny a parníky. Nemám nic proti tomuto způsobu odpočinku, i když mi není blízký. Vltava tu však ztrácí ráz půvabné řeky.

Z LIPNA DO BUDĚJOVIC

Z Lipenské přehrady vytéká Vltava vlastně jen tak, jak jí to člověk dovolí. Po většinu roku jen jako malá stružka proplétající se mezi mohutnými balvany a hledající si cestu do údolí. Voda je totiž odváděna do vyrovnávací nádrže odtokovým tunelem. Balvanovité řečiště mezi přehradními nádržemi Lipno I a Lipno II před Vyšším Brodem je totiž až na výjimky téměř po celý rok bez vody. Jen občas, když se pod přehradní nádrží sejdou desítky vodáků a pořádají svá klání, povolí člověk stavidla a řeka slaví svůj veliký svátek. Stružka se promění v několika krátkých minutách na nespoutanou a bouřlivou horskou řeku, která se s dunivým rachotem, řítí ohromnou rychlostí mezi balvany. Po její bláznivě nevyzpytatelné a veselé hladině pak elegantně proplouvají ti, kteří to umí, a na které je radost se dívat. Skutečná a opravdová Vltava tak vlastně začíná až ve Vyšším Brodu, ráji vodáků, kteří z převážné většiny začínají svá vodní putování právě zde.

Po projetí jezu u Bílého mlýna začínají z plochého koryta řeky vystupovat ostrůvky a mělčiny. V místě zvaném U Veverek se Vltava ostrým ohybem stáčí k severu. Před Rožmberkem se údolí řeky ještě více rozšiřuje a již z dálky můžeme spatřit na vysokém ostrohu nad Vltavou hrad, který byl založen už před rokem 1250 Rožmberky. Za Rožmberkem protéká řeka téměř neporušenou přírodou. Míjí strmé, zalesněné stráně, ustupující místy loukám. Potom protéká městečkem Větřní, jehož papírny až do nedávna silně znečisťovaly řeku.

Po několika dalších kilometrech se řeka dostává do Českého Krumlova, který je jedním z našich architektonických pokladů a od roku 1992 Městskou památkovou rezervací zařazenou do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Český Krumlov mě překvapil svou honosností a drahotou. Turistický ruch je zaměřený na solventní německé, rakouské, holandské a americké turisty.

Z BUDĚJOVIC NA ZVÍKOV

Z Českých Budějovic už je Vltava z valné části zkanalizovaná a upravená pro lodní dopravu. Ti vodáci, kteří se neobávají dlouhých úseků pádlování na stojaté vodě, pokračují do Hluboké. Tam končí téměř bez výjimky všichni a jen ti nejvytrvalejší a nejotrlejší se vydají až do Týna nad Vltavou. Několik kilometrů za Týnem, u obce Neznašov, se Vltava setkává s Lužnicí a na jejich soutoku se řeka rozlévá široko do krajiny a připomíná veletok Amazonky. Hladina Vltavy vytváří dojem mohutné, líné řeky, a ten se nemění po desítky kilometrů až do soutoku Vltavy s Otavou pod Hradem Zvíkov. Tam už dlouhé zelené řasy ve stojaté vodě naznačují, že přehradní nádrž Orlík je velice blízko.

Teď se přeneseme přes dálavy nekonečných, jezerních hladin Orlické přehrady, přehradní nádrže u Kamýku nad Vltavou, Slapské přehrady a přehradní nádrže u Štěchovic, které vytvořily z původní divoké a nezkrocené řeky jednolitou vodní hladinu, a vynoříme se až kousek pod Prahou na soutoku Vltavy a Sázavy u Davle.

Z DAVLE PŘES PRAHU AŽ DO MĚLNÍKA


Praha

Vltava se u Davle spojuje s kalnými vodami Sázavy a po několik set metrů tečou vody obou řek nepromíchány. Vltava potom pokračuje pomalým tempem, nádhernou kopcovitou krajinou porostlou hustými lesy k první přehradní nádrži vltavské kaskády u Vraného nad Vltavou. Po spojení s vodami Berounky kousek od Prahy se Vltava pod Vyšehradem už jako kultivovaná a spoutaná řeka valí mocným tokem do našeho hlavního města. Až u Mělníka, na obtížném místě skrytém zvědavým zrakům náhodných poutníků, se bez pompy a slávy vlévá do Labe. Nespojena s jeho vodami ještě po několik set metrů proteče pod mělnickým zámkem, kolem svahu plného vinné révy. Za mostem přes řeku pak všechno končí. Zůstává jen vzpomínka. Není však tak obtížné opět se vrátit až na samý počátek. Bude nás to lákat stále znovu a znovu.

leden 1998

Category: 1998 / 01

Nechci se pouštět do variací na téma Pohádek tisíce a jedné noci. I když je pravda, že bruneiský sultán a jeho země trochu do říše pohádek patří.

Sultanát Brunei je jedním z nejbohatších států na světě. Jeho bohatství však není založeno na píli obyvatel · ostatně necelých 280 000 lidí by je nevytvořilo, ani kdyby pracovali i o víkendech… Hlavní roli tu hraje, podobně jako v případě několika západoasijských států, ropa. Sama o sobě však ropa nestačí · vezměme příklad Iráku, jehož jistě bohatá ropná ložiska zdaleka nezajišťují obyvatelstvu blahobyt. Záleží totiž na vedení. A to je v Brunei (alespoň podle představ pravověrných muslimů) jistě naprosto vzorové.

Současný sultán, Jeho výsost Haji Hassanal Bolkiah (předkládám jen výběr ze jmen a titulů, kterých je dohromady asi třiadvacet) vládne zemi pevnou, ale moudrou rukou už od roku 1967. Jeho rod, panující již od roku 1363, patří k nejdéle vládnoucím dynastiím na světě.


NEJBOHATŠÍ ČLOVĚK NA SVĚTĚ

Sultán Bolkiah je pravým vzorem osvíceného panovníka. I přes skutečnost, že je jedním z nejbohatších lidí na světě, ne-li úplně nejbohatší, zachovává si střízlivé uvažování a zemi vládne ku prospěchu všech obyvatel. Narodil se v roce 1946 v Bandar Brunei (tak se dříve nazývalo hlavní město) jako nejstarší syn sultána Haji Omara Aliho Saifuddiena. Byl vzděláván nejprve v Brunei a posléze navštěvoval Royal Military Academy v britském Sandhurstu. V roce 1961 byl jmenován korunním princem a ve svých jednadvaceti letech nastoupil na trůn, který mu dobrovolně podstoupil otec. O rok později se konala slavná korunovace. Sultán „v důchodu“ však údajně zasvěcoval mladého panovníka do tajů vlády až do své smrti roku 1986. V šedesátém pátém roce se sultán poprvé oženil (islám dovoluje až čtyři manželství). Podruhé vstoupil do svazku manželského v roce 1981 · tehdy ho okouzlila mladá letuška. Zřejmě usoudil, že dvě ženy je až dost a u dvou žen už zůstal. Má celkem deset dětí · čtyři prince a šest princezen. Obě sultánovy ženy se aktivně podílejí na veřejném životě země a dokonale tak plní roli manželek hlavy státu. Sultán je charakterizován jako plachý člověk, který na veřejnosti příliš nemluví.

SLAVNÉ PADESÁTINY

Samostatnou kapitolou je sultánův nový palác Istana Nurui Iman, jehož veliká kopule, obložená dvaadvacetikarátovým zlatem, se odráží na hladině řeky Brunei. Palác, stojící na vyvýšenině za městem, je údajně největším obývaným palácem na světě. Sultán může používat 1788 pokojů, 5 plaveckých bazénů, 257 toalet, 18 výtahů a 44 schodišť. V jídelně pro 4000 lidí visí 564 lustrů s více než padesáti tisíci žárovkami. Na údržbu žárovek je zde zvláštní sluha, jehož celou pracovní dobu vyplňuje výměna žárovek · prý jich mění až dvě stě za den. Celkové náklady na výstavbu paláce přesáhly 400 milionů dolarů. Každoročně ve druhý den svátku Hari Raya, svátku následujícím po ramadánu a přikazujícím otevřít svůj dům a pozvat do něj kohokoli, kdo o to projeví zájem, otevírá svůj palác i sultán. Tehdy se mnoho obyvatel země shromáždí před jeho branou a po absolvování dlouhé fronty si osobně potřese rukou s panovníkem a členy jeho rodiny. Malým dětem prý sultán dává dárky.

Sultán Bolkiah má vůbec rád oslavy. Den jeho narozenin se vždy rovná státnímu svátku. Ty loňské byly obzvláště významné, protože „vážený monarcha“, jak je někdy svým národem nazýván, slavil padesátiny. Pro takovéto významné příležitosti, jimž se vyrovná jen výročí korunovace a svatby, má sultán několik zvláštních nosítek s koly, pozlacených a asi dvacet metrů dlouhých. V nich potom, sedě na zlatém trůnu, je polonesen · polovezen městem, za obrovského zájmu a jásotu svých poddaných. Nosítka jsou tažena vojáky jeho osobní stráže. K jejich „pohonu“ je údajně zapotřebí padesáti lidí. Na veřejném koncertě, který byl pro všechny obyvatele pochopitelně zdarma, prý vystoupil Michael Jackson. Celá oslava obvykle trvá asi čtrnáct dní a je doprovázena jakýmisi večerními lidovými trhy a nezbytným ohňostrojem.

ZLATO A STŘÍBRO

Tohle všechno a ještě mnohem víc o bruneiské monarchii se lze dozvědět v Royal Regalia Building, tedy v jakési Budově královských korunovačních klenotů. Velkolepě pojatá moderní stavba s bílou kopulí, v samém srdci nevelkého Bandar Seri Begawanu, vznikla v roce 1992 u příležitosti „Stříbrného výročí nastoupení Jeho výsosti na trůn“. Obuv je třeba zanechat před vchodem, stejně jako v nedaleké mešitě. Člověka z Čech hned napadne: aby mi to tu tak někdo ukradl… Ale žádný strach, v Brunei se nekrade · nikdo to tu totiž nemá zapotřebí. V době naší návštěvy byla budova prázdná. Byl tu pouze jeden filipínský generál se svým doprovodem, kterého předešlý večer ukazovali v televizi při audienci u sultána.

Kromě bohatě zdobených korun, užívaných při korunovaci, je v muzeu k vidění například replika trůnu, který sultán používá při svých denních povinnostech, a zlatem a stříbrem zdobené obřadní zbraně. Ve velkém sále pod kopulí stojí již zmíněná nosítka. Jsou důkazem toho, že si sultán na okázalost opravdu potrpí. Model o rozměrech asi 1 x 2 metry se snaží přiblížit nádheru největší místnosti v královském paláci · zdobené sloupoví, lustry, židle, vše dokonale odpovídá popisu. Staré i novější fotografie ukazují sultána Bolkiaha, stejně jako jeho otce a dědečka, při setkání s nejrůznějšími státníky. Je zde například indonéský prezident Sukarno, ale i Alžběta II s princem Filipem. Jiná místnost je věnována dějinám Bruneiského státu, rozsáhlé prostory jsou plné ukázek nejskvostnějších darů, které sultán obdržel.

ROPA A MOUDROST ROVNÁ SE ÚSPĚCH

Sultánův celkový majetek se odhaduje na 25 miliard dolarů. Vlastní hotely v Singapuru, Los Angeles, Londýně i jinde. Součástí jeho osobního leteckého parku je i letadlo typu Airbus. Jeden z jeho londýnských domů má prý nejrozlehlejší zahradu ve městě · ovšem hned po zahradě Buckinghamského paláce.

Největší příjmy mu však plynou z ropy. S její těžbou se začalo v pobřežních vodách již ve dvacátých letech. Bývalý zdroj příjmů · kaučukové plantáže · tak postupně upadl v zapomnění. Těžba je dnes plně v rukou společnosti Brunei Shell Petroleum, takže zemi se občas přezdívá „Shellfare State“. Až do posledního poklesu světových cen ropy Brunei ročně užila pouze polovinu svých příjmů. Investice Brunejců v zahraničí · jak ukazuje i příklad jejich vládce · činí řádově miliardy dolarů. Před několika lety nechala právě společnost Brunei Shell postavit Pomník miliontého barelu (rozuměj vytěženého) na pobřeží nedaleko prvních vrtů, uskutečněných před šedesáti lety.

Ropa, ale v neposlední řadě i postava osvíceného vládce, umožňuje většině Brunejců žít doslova nad poměry. Bezplatné školství a zdravotnictví je samozřejmostí. Vláda (kterou vlastně tvoří sultán a několik členů jeho rodiny) realizuje rozsáhlý bytový program, takže na okraji Bandar Seri Begawanu vyrůstají moderní víceposchoďové domy (silně nepodobné našim sídlištím) a malé vilové čtvrti. Někdy prý sultán sám předává novým vlastníkům klíče od státem vybudovaných bytů, aby tak vyjádřil svůj osobní zájem na celé věci. Přímé daně jsou v zemi neznámé, benzin více než levný. Není proto výjimkou spatřit drobnou zahalenou ženu, která se se svým obrovským terénním vozem prohání po těch několika málo silnicích hlavního města. Mimochodem, Britové tu po sobě zanechali nepřehlédnutelnou památku · jízdu vlevo. Rovněž za elektřinu se mnoho neplatí, o ceně plynu ani nemluvě.

V ZEMI, KDE VLÁDNE DOBRÝ SULTÁN…

K rozhodování opravňují sultána rozsáhlé pravomoci, které mu přísluší na základě mnoha titulů. Kromě toho, že je vrchním velitelem armády (což ovšem není tak neobvyklé), je i ministerským předsedou a ministrem obrany. Velmi si dává záležet na tom, aby působil dojmem vůdce, který je stále ve styku s obyčejnými lidmi a zná jejich potřeby a přání. I když to vlastně · měřeno očima evropské politiky · nemá zapotřebí. Není totiž politikem závislým na přízni svých voličů… Přesto · nebo právě proto · je jeho osoba v mysli Brunejců neodmyslitelně spojena s rozvojem a prosperitou země.

Jeho jméno je v Brunei cítit všude a za vším. Aby zajistil své zemi dostatek hovězího masa, zakoupil před několika lety v Austrálii ranč, jehož rozloha je údajně větší než rozloha samotné Bruneie. Zatímco nádhernou mešitu uprostřed města, stojící na břehu umělého jezírka, nechal postavit v roce 1958 Bolkiahův otec Omar Ali Saifuddien, jeho syn za ním nechtěl zůstat v ničem pozadu. U příležitosti pětadvacátého výročí svého nástupu na trůn nechal vybudovat největší a nejmonumentálnější mešitu v Brunei. Uvnitř mramorem vykládaná stavba, plná těžkých lustrů, se pyšní pěti vysokými minarety s pozlaceným kopulovitým zakončením, které obklopují velkou prostřední kopuli, rovněž pozlacenou. Nad schodištěm vlevo se vchází do klimatizované modlitebny poseté stovkami malých koberečků, v jejichž čele je jeden větší a zdobenější · zjevně pro sultána. Protější dveře vedou do části pro ženy, rovněž klimatizované. Vpředu uprostřed stojí obrovská obrazovka, na níž mohou ženy během obřadu sledovat jeho průběh v mužské části. Na chodbě jsou umístěny speciální zařízení se zásobníky chladné pitné vody. Mešita stojí uprostřed zahrad a rozlehlých parkovišť. Ta se vždy v pátek naplní luxusními limuzínami věřících.

SULTÁNOVY PROJEKTY

Přímo uprostřed hlavního města (je rozhodně menší než třeba Kladno), hned vedle nádherné mešity Aliho Saifuddiena, v níž se v 60. a 70. letech konaly například závody ve čtení koránu, postavil sultán Bolkiah velkolepé obchodní středisko nesoucí · jak jinak · jeho jméno. Komplex, dokončený v roce 1996, má svými příjmy financovat sultánovu nadaci určenou ke zlepšení sociálních podmínek obyvatel. Skládá se ze dvou bloků dvoupatrových budov, jejichž architektura umně navazuje na zdejší malajské tradice. V podzemních patrech jsou garáže a velký supermarket. Většina potravin pochází ze sousední Malajsie. Nadzemní patra jsou uspořádána jako galerie a své zastoupení tu mají přední londýnské, pařížské i americké firmy. Kino je však ve městě jen jedno a promítané filmy musí ladit s islámskou vírou…

Další sultánův projekt se právě staví. Několik kilometrů za městem, vedle Národního stadionu Hassanala Bolkiaha, se budují nová sportovní zařízení · atletická vesnička, squash centrum, hokejové centrum a krytý stadion pro šest tisíc diváků, to vše v rámci Šestého národního rozvojového plánu Brunei Darussalam, zřejmě obdoby našich někdejších pětiletek… Sportu je v Brunei vůbec věnována velká pozornost. Například jeden z hlavních místních deníků Borneo Nulletin vyšel v době našeho pobytu s celostránkovým inzerátem gratulujícím brunejskému národnímu fotbalovému týmu k úspěšné kvalifikaci do Malajského poháru. Na třech posledních sportovních stránkách jsou zaznamenány čerstvé výsledky francouzské, italské, španělské, ruské a německé fotbalové ligy. Podle všeho musí být obzvláště úspěšný především bruneiský badmintonový tým…

Sultán je i velkým milovníkem hudby. Má však své vlastní představy o jejím dokonalém poslechu. Ani ta nejskvělejší hi-fi souprava totiž nenahradí živé vystoupení zpěváka. A protože sultán na nějaký ten dolar nehledí, prostě občas požádá svou oblíbenou zpěvačku Tinu Turner a ta, jak jinak, přiletí. Za sedmimístné dolarové honoráře pak i několik hodin zpívá v sultánových soukromých komnatách.

„STÁT JSEM JÁ“

Poddaní mu však takové výstřelky rádi tolerují. Koneckonců, z jejich daní se to neplatí, a když na to sultán má… I nejbohatší muž na světě má však své starosti. I když, pravda, poněkud odlišné od těch našich. Jako nejvyšší ve státě rozhoduje o mnoha důležitých věcech a rozhodně se nemůže jen svobodně oddávat rozkoším, které mu jeho neuvěřitelné jmění nabízí. Nemusí se však obávat, že by upadl do nepřízně voličů a nebyl znovu zvolen, ani že by se mu pro určitý projekt prostě nedostávalo peněz v důsledku omezení výše státních výdajů, resp. rozpočtových příjmů. Ani atentátu se zřejmě v zemi plné spokojených poddaných obávat nemusí. V jeho případě totiž stoprocentně platí známá historická proklamace: „Stát jsem já“.