Category: 1998 / 05

Tibeťan ve středních letech skrývá svou zkrvavenou tvář v dlouhém kabátu z ovčí kůže. Tváří se apaticky, jako by se ho náklaďák zabořený vedle něj do kamenného srázu nijak netýkal. Muž má zřejmě přeražený nos a asi i nějaká vnitřní zranění. Těžko říci, když se téměř nehýbe a s nikým nekomunikuje. Jsem v pohoří Min Šan – severovýchodním výběžku horského masivu Himálaje, někde na hranici čínských provincií S-čchuan a Kan-su v nadmořské výšce dobrých 3500 metrů. . . . . .

Oblast byla do 18. století součástí tzv. Velkého Tibetu pod názvem Amdo. Pak ji do sousedních administrativních jednotek Číny včlenila dynastie Čching. Hranice se sice posunuly, ale Tibeťané zůstali. Žijí zde na okraji zájmu světa, který si pod Tibetem představuje především Lhasu a okolí. Pro Amdo je to štěstí. Díky tomu, že sem ještě turistický průmysl téměř nedorazil, je oblast jednou z nejzachovalejších z celého tibetského světa.


Okolo zraněného se pomalu vytváří početný kruh čumilů z našeho autobusu. S úšklebky spekulují, jak asi muž z rozbitého předního skla vyletěl. Samotnou oběť havárie nikdo neosloví, jako by byla pouhou součástí té strašlivé scény, a nikoli živou bytostí. Většina si myslí asi toto: „Jestli usnul za volantem, tak je to jeho problém. Kdybych mu pomohl, ještě by z toho mohly plynout nějaké oplétačky s úřady. Pro cizího riskovat nebudu!“ Převržený náklaďák zatarasil cestu, že se nedá projet. Asi po dvou ho dinách přijede starý jeep vyrobený v licenci ČLR a z něho rozvážně vyjdou dva čínští policisté. Podle předpisů obhlédnou místo nehody a zapíší si o ní patřičné technické údaje. Po půl hodině důležitého přecházení se nakonec chopí zraněného Tibeťana, odvedou ho do vozu a odjedou. Na místě je lidí, že by dokázali pohnout i s domem v základech, nikoho však nenapadne postrčit převrácené auto pryč z cesty. Zřejmě se bojí úřadů, nebo jim spíš chybí veškerá fantazie. Řidič našeho autobusu s jedním kolem na samém kraji srázu nakonec náklaďák objíždí a všichni si znuděně nastoupí dovnitř jako po běžné přestávce na čurání. Odjíždíme, déšť ze silnice pomalu smývá kapky krve a nikdo se už ani neohlédne. V této zemi, kde žije přes miliardu lidí, má lidský život jen malý význam. Navíc zde, v drsné hornaté oblasti, od nepaměti přežívali jen ti nejsilnější a za chyby se vždy tvrdě platilo.

OKRÁST, JAK SE DÁ

„Líša, Líša,“ křičí z autobusu cílové místo cesty čínský mladík a snaží se mě nahnat dovnitř. Na ruku mi napíše dvanáctku. Já mu kývnu, že za cenu dvanácti jüanů se nechám odvézt, a nalezu do plechové rachotiny. Jsou zde samí bradatí muslimové s bílými kulatými čepicemi a usmívají se na mě svou galerií zlatých zubů. Většinou jsou to potomci obchodníků, kteří přitáhli po hedvábné stezce vedoucí napříč touto oblastí. V autobuse je asi patnáct cestujících, jeden řidič, já, moje evropská kamarádka a tři výběrčí jízdného. Ti postupně inkasují od staříků pravděpodobně směšné částky a stahují se ke mně. Po hodině cesty jsme vyjeli už docela vysoko do vyprahlých liduprázdných hor a právě v momentu, když jsme nejvíce vzdáleni od lidských stavení, na mě jeden z těch slizkých mladíků vypálí: „Chci 120 jüanů za každého.“ Zaraženě namítnu, že mně přeci původně jasně řekl částku desetkrát nižší. Všichni tři výběrčí se dopálí a s vidinou velkého zisku na mne začnou vyvíjet psychický nátlak. Stále se přibližu jí, berou mi batoh a snaží se ho vyhodit z autobusu ven do zpustlé krajiny. Jsou v přesile. „Stoupni si, ať vidí, že jsi větší,“ křikne na mě kamarádka a já už vší silou držím jednoho z nich pod krkem, cloumám s ním a řvu na něj pěkně česky: „Tady máš za každého 20 jüanů, a víc ze mě nedostaneš. Opovaž se mě vyhodit a já ti zakroutím krkem! “ Po mém fyzickém zákroku a dávce ostrých českých slov se výběrčí stáhnou a se svými čtyřiceti jistými jüany v kapse kují, jak mě a moji spolucestovatelku ještě v íce ožebračit. Po chvíli se jeden z nich s mlsným výrazem v obličeji přikrade k mé kamarádce (žena s bílou pletí je v Asii všeobecně považovaná za velmi sexy) a začne ji tahat za ruku a dožaduje se dalších peněz. Za pozornosti všech – převážně muslimských – pasažérů se uchýlím k poslední možnosti, jak uchránit svou i její čest. Vytáhnu nůž, který jsem měl původně připravený na divoké psy, a s bijícím srdcem zařvu: „Jestli ji nenecháš, tak ti natrhnu zadek! “ Číňan se očividně lekne. Stáhne se. S líto stí už definitivně rezignuje na možné zbohatnutí. Kdyby nás totiž okradl dohromady o 200 jüanů (tj. asi 800 Kč), jak plánoval, přilepšil by si možná i stoprocentní prémií ke svému měsíčnímu platu.

U STOLU S MARCO POLEM

Jedeme už skoro tři hodiny a kamarádce se z psychického vypětí začne akutně chtít na WC. Chlapíci z výběrčí party však nejeví nejmenší vůli za tímto účelem autobus zastavit. V kritické chvíli nakonec při krátké zastávce na vystoupení cestujících vystrčíme jednoho z výběrčích ven z té ruiny na čtyřech kolech, a zatímco já hlídám vchod, ona udělá loužičku uprostřed návsi a skočí během vteřiny zpět dovnitř. Pobavený řidič opět šlape na plyn s radostí, že mu zatím nechcípl motor, a nám v prachu mizí ves nice se zkoprnělými Mohamedovými přívrženci, kteří zde jistě ještě Evropanku čurající na veřejnosti neviděli. Musíme si přesednout, protože před námi už pěknou chvíli obrací obsah svého žaludku jedna pobledlá muslimka, a část jejích zvratků na nás lítá zpět naším oknem, které nejde zavřít. Její manžel o ni nejeví nejmenší zájem a znuděně se baví se sousedem. Za tři a půl hodiny s úlevou opouštíme v Líše náš autobus. Končí první den našeho putování a my zapadneme do nedaleké muslimské restaurace, kde donedávna odpočívaly podobně vyčerpané karavany, putující přes Líšu po známé hedvábné stezce. Po ní ostatně nepřišel do severní Číny jen islám z oblasti Blízkého východu. Již mnohem dříve se tudy přitrmáceli misionáři s Buddhovým učením z Indie. Labužnicky se zakusujeme do křupavého arabského chleba a představujeme si, že třeba právě u našeho stolu večeřel i benátský cestovatel Marco Polo, když se po stezce spojující Východ se Západem ubíral ve 13. století směrem na Peking.

K ZEMI!

Hned ráno potkáme důvěrně známé čínské výběrčí, kteří nás s úsměvem zvou, ať se necháme svézt zpátky do Lan-čou. Šklebí se na nás, jako bychom se včera vůbec nepoprali. Číňané dokáží udělat tlustou čáru mezi obchodem a běžnými mezilidskými vztahy. Když jednou dojednají podmínky kontraktu, a to často za velmi dramatických okolností, ihned zapomenou na dřívější neshody a chovají se k dotyčnému opět jako dobří přátelé. Podle plánu nasedneme do chatrného mikrobusu, který má namířeno na tibetský klášter Labrang u vesnice Šáhe. Vozidlo je téměř prázdné, a tak ještě přes hodinu kroužíme čistě muslimským městečkem, než výběrčí nacpe autobus lidmi k prasknutí, a cesta se stane maximálně rentabilní. Celou dobu jízdy sledují výběrčí s řidičem silnici vepředu i vzadu a pokaždé, když spatří policejní jeep, dají povel, aby si stojící lidé rychle lehli k zemi. Pod hrozbou vysoké pokuty je totiž zakázáno brát cestující k stání. V krajině hlubokých údolí a průzračných bystřin se objevujíprvní bílé stúpy s kulisou temně modré oblohy. Celou tibetskou idylu narušují pouze časté zastávky na doplnění vody do chladiče motoru mikrobusu, který se při prudkém stoupání stále zavařuje.

Jdu si ulevit na čínské veřejné záchody. Ve velké temné místnosti je pouze mnoho děr v podlaze a pod nimi páchnoucí žumpa. Vedle sebe spořádaně sedí na bobku několik Číňanů a klábosí. Většina lidí zde patrně nikdy neviděla splachovací záchod. Na co by jim také byl, když septik pravidelně vybírají na hnojení svých kamenitých políček, kde pěstují velmi nenáročný ječmen, který roste až do nadmořské výšky 4500 metrů. Svázané obilí pak pečlivě rovnají na vysoké sušáky u svých hliněných domů. Vše vypadá v elmi idylicky, ale vydobýt úrodu z okolních svahů vyžaduje jistě mnoho potu a dřiny.

Nakonec se ubytujeme v místnosti s dalšími deseti lidmi u Tibeťanky, bydlící přímo na okraji poutní stezky. Ta vede okolo velikého komplexu mnoha budov kláštera Labrangu.

LABRANG

Klášter Labrang je druhý největší v Tibetu hned po majestátním dalajlamovském paláci Potala ve Lhase. Labrang je významné náboženské centrum celé oblasti. Jako vyhlášený institut vyššího vzdělání přitahuje zájem studentů z širokého okolí. V Tibetu je stále sedmdesát procent populace negramotné. O to větší význam mají kláštery, jako je například Labrang, do kterého posílají své ratolesti rodiče i ze sousední provincie Čching-chaj. Absolvování všech nabízených učebních kurzů zde může studentům trvat a ž patnáct let. Od založení kláštera roku 1709 navštěvovaly jeho šest fakult v průměru tři až čtyři tisíce mnichů. Za Kulturní revoluce komunisté násilně omezili jejich počet na pět set. Od té doby počet mnichů pomalu vzrůstal na dnešních sedmnáct set. V rozporu se zprávami, že byl celý Labrang zničen řáděním Rudých gard v šedesátých letech, odborníci soudí, že bohatě zdobené interiéry byly v Labrangu dobře zachovány. To je zřejmě díky tomu, že lidé v Amdu nebyli tak odbojní vůči centrální vládě jako v jiných částech Tibetské náhorní plošiny. V jižněji položeném Khamu byli Tibeťané po povstáních na konci padesátých let zcela odzbrojeni. Zato obyvatelé Amda mohou stále s hrdostí nosit své tradiční zbraně – mečíky, pušky a dýky.

POUTNÍ STEZKA

„Óm mani padme húm,“ – „Zdráv buď, klenote, květe lotosu,“ odříkávají čarodějné průpovědi tibetští věřící, pomalu se sunoucí po poutní stezce. Mystický význam těchto veršů je hlubokým tajemstvím. Ten, kdo jej zná, jak zdejší lidé věří, zná vykoupení. Už samotné opakování tajemné formule má magické účinky a zahání duchy. Modlitbě je připisován tím větší čarodějný účinek, čím častěji je opakována. Vydám se s poutníky na jejich každodenní výlet. Začínám u krásné bílé stúpy, která je zbudována z kamene a má svůj tradiční čtvercový půdorys přecházející v kopuli. Stúpy slouží jako schránky tělesných ostatků významných převtělenců nebo obětních a uctívaných předmětů. Budují se také ve volné přírodě na oslavu buddhistického učení. Za to jejich stavitelé získají zásluhy pro příští převtělení. Problém je v tom, že buddhistické učení nehovoří o zásluhách za opravu stúp. Pragmaticky uvažující věřící je proto nerekonstruují, a stúpy často chátrají. Najednou si všimnu, jak stúpu, postavenou v záhybu poutní stezky, neúnavně opisuje délkou vlastního těla několik laických Buddhových stoupenců. Jeden muž má na krku zavěšenou dlouhou koženou zástěru a na rukou dřevěné chrániče, aby se neodřel do krve. Těžce dýchá a jen s maximálním úsilím si znovu a znovu lehá na zem a opět se o délku svého těla dále zvedá. Tento rituál vykonávají buddhisté lamaistické větve i několik hodin denně téměř do vyčerpání. Věří totiž, že pokud udělají těchto „cviků“ jistý astronomický počet – asi něco přes sto tisíc – tak mají vě tší šanci dosáhnout vysvobození z tohoto světa a znovu se nenarodit (nejvyšší cíl každého buddhisty). Atmosféru místa dotváří i stařík, který s nepřítomným výrazem otáčí zprava doleva modlitebním mlýnkem, jehož měděné pouzdro je popsané posvátnou formulí Óm mani padme húm. Neustálým otáčením mlýnku modlitbu automaticky opakuje. Při tom v ruce drží růženec zhotovený z kulatých pecek. Jejich počet je přesně dán magickým číslem 108.

Pokračuji po poutní stezce dál okolo velkých modlitebních válců, které jsou postaveny za sebou v dlouhých řadách, a jak věřící prochází okolo, tak každým otočí. Od rána do večera potkávám mnoho mnichů i laiků. Po stezce si vykračují stařenky s krásnými dlouhými černými vlasy spletenými z magického počtu sto osmi copánků. Protože jsou zde noci velmi chladné, nechávám si ušít u místních lidí kabát z ovčí kůže. Zručný krejčí mi vezme míry a asi za tři hodiny je teplý kabát i s pěkným tibetským vzorem h otov. Takto vybaven přečkám noc a hned ve čtyři hodiny ráno, ještě za tmy, vyrazím na první ranní rozjímání.

LAMAISTICKÝ CHRÁM

Je šero. Blížím se k hlavní modlitebně Labrangu. Do ní se postupně trousí mniši, svolávaní troubením ze střechy chrámu k ranní pobožnosti. Několik se jich už na klášterních schodech klátí dopředu a dozadu, v jakémsi vytržení rozcvičují svůj hlas a přitom vydávají chrčivé tóny. Zuji si boty a nepozorovaně vstoupím postranními dveřmi dovnitř. Postupně se všichni v temné místnosti usadí v mnoha řadách na zvýšené dřevěné podlaze, pokryté hrubou látkou. Pak začne ten nejpůsobivější koncert, jaký jsem kdy slyšel. V hlubokých tónech se nese nábožný zpěv, doprovázený hudbou bubnů a zvoněním zvonků. Starý mnich, patrně opat kláštera, předříkává posvátné texty a ostatní je po něm opakují. „Buď veleben Buddha, buď veleben Svatý Zákon, buď velebena obec mnichů! Nechť všichni tvorové, které ctím jako matku svou, požívají klidu na světě…“ odříkávají mnichové.

Všude doutnají kadidelní tyčinky a jejich dým odnáší krásnou modlitbu k nebesům. Olejové lampičky poodhalí v šeru mizící stěny, pomalované výjevy z Buddhova života, tibetskými světci a strašidelnými postavami, které mají zahnat zlé duchy. Ze stropu visí mohutné barevné prapory s třásněmi a nápisy velebícími Buddhu. V chrámu pochopitelně ve předu nechybí socha Vznešeného v lotosovém meditačním posedu. Jak výzdoba interiéru naznačuje, je tibetský buddhismus směsicí šamanismu původních obyvatel a buddh istického mysticismu dovezeného z Bengálska. Jedna část stěny je v chrámu zakryta plátnem. „Tam je patrně ukrytá nějaká tantrická malba s mystickými formulemi. Je přístupná pouze okruhu zasvěcenců, a proto ji mniši raději před nepovolanýma očima zahalili,“ vysvětluje německý profesor sinologie a dodává: „zdejší víra má velmi ezoterický charakter. V lamaismu je vše velmi tajemné…“

ČÍNSKÁ PŘÍTOMNOST

Měl velké černé brýle hranatého tvaru, čepici s čínským znakem a na rudých výložkách měl označenou hodnost. Byl to čínský policista. „Strážce pořádku“ dohlížel na prostranství před hlavním chrámem Labrangu patrně na plnění slibů, které dali komunisté, když přišli roku 1949 k moci. Tehdy hovořili o značné míře autonomie pro národnostní menšiny a o potřebě pomoci v udržování jejich jazykové a kulturní identity. V praxi to dnes znamená, že policista dohlíží na chod stánku se vstupenkami, který zde Číňa né zřídili s vidinou zisku z cestovního ruchu. „My nikdy nechtěli peníze za to, že se můžeme s návštěvníky podělit o své kulturní dědictví. To oni (Číňané, pozn. aut.) sem přišli a začali vybírat peníze, ze kterých klášter nevidí téměř nic. Na svoji činnost si vydělává z provozu tiskárny, “ říká tibetská žena, která si přeje zůstat v anonymitě, a spiklenecky na rozloučenou dodává: „pokud přijdeš brzy ráno, když Číňané ještě spí, jistě se o tebe některý z mnichů postará.“ Když jsem hned další den za ú svitu procházel okolo mnišských cel, pozval mě mnich ve středních letech k sobě na snídani. Ve skromném dřevěném domě s ním vyrůstaly jeho dvě děti. „Za Kulturní revoluce mnichy z Labrangu přinutili opustit celibát a zakládat rodiny,“ vysvětluje lama a dodává: „na začátku století žil každý čtvrtý muž jako mnich v klášteře. Pochopitelně nezakládali rodiny a počet Tibeťanů se zmenšil až na necelý milion tři sta tisíc v padesátých letech. Výrazný pokles počtu mnichů znamenal od šedesátých let stálý pop ulační růst.“

ČERTI

„Dovezeš nás do Langmusi?“ ptám se řidiče autobusu a ten hned mocně přikyvuje. Po sedmi hodinách jízdy zaskřípají náhle brzdy a řidič zastaví na křižovatce dvou prašných cest, uprostřed nedozírné náhorní plošiny, mizící za obzorem jako hladina oceánu. Mávne kamsi stranou, a jak mně vyhazuje batohy z autobusu, prohodí: „Langmusi je už jen padesát kilometrů tímto směrem, není ale na trase, tak sbohem, “ zabouchne dveře a odfrčí. Celý zkoprnělý se octnu uprostřed té pustiny a cítím se chvíli zcela bezra dný. Na rozcestí stojí malý domek a z něho se navíc vynoří čínský policista: „Chci tě upozornit, že je zde zakázáno stopovat. Náklaďáky nesmí vzít pod hrozbou pokuty nikoho (natož cizince!) a já na to dohlédnu.“ Asi hodinu se snažím zastavit nějaký z těch mála dopravních prostředků, které občas okolo projedou. Neúspěšně. Z domku se k nám přicourá jiný Číňan, tentokrát bez uniformy: „Rád tě do Langmusi svezu, tedy za 150 jüanů,“ nabízí ochotně. Zdvořile odmítnu a raději seberu svůj batoh a za hodinu chůze po rovné planině úspěšně mizím za obzorem.

Z příkopu proti mně jako blesk z čistého nebe vystoupí čtyři tibetští nomádi. Mají temnou pleť a husté černé rozježené vlasy. Jsou oblečeni do čhup, tradičních těžkých kabátů z ovčí kůže, sahajících až po kotníky a s rukávy až někam po kolena. Za širokými opasky se jim blyští dlouhé tibetské nože v kovových zdobených pochvách. Kočovníci mně připomínají se svým snědým, ošlehaným obličejem a černýma očima čerty. Pro mě jsou úplným zjevením, a já pro ně zřejmě také. Po chvíli „seznamování“ si vyměníme několik úsměvů. Tibeťané na mě dokonce vypláznou jazyk a v úrovni pasu ukáží otevřené dlaně. Těmito bodrými gesty vyjadřují přátelskou náklonnost při prvním setkání. Otevřené dlaně znamenají, že dotyčný člověk neskrývá žádnou zbraň, a tudíž nezamýšlí nikomu ublížit. Ukázání jazyka se zase váže ke staré pověře, že člověk škodící cizím má černý jazyk.

Pak začneme zuřivě stopovat po tibetsku. Když se k nám blíží náklaďák plně naložený cihlami, neprodyšně zatarasíme cestu hradbou lidských těl a neustoupíme i přesto, že hlasitě troubí. Nakonec rachotina těsně před námi zastaví a její řidič nás neochotně pustí na korbu. Veřejná doprava zde prakticky neexistuje, a lidé proto nemají při přemísťování jinou možnost, než používat tento nebezpečný, zato jediný účinný způsob stopování. Na cestě spatříme náklaďák vrchovatě naložený kládami a na té nejsvrchně jší sedí dvě tibetské stařenky. Jedna z nich mávne, a když se vůz zastaví, obě vesele z té výšky seskočí, jako by jim bylo o třicet let méně. Většina zdejších lidí je ve skvělé fyzické kondici. Průměrná délka života je ovšem díky extrémním klimatickým podmínkám a způsobu života pouhých padesát let, což je o dvacet let nižší, než je celostátní průměr v ČLR.

NA KONCI SVĚTA

Langmusi je jeden z mála vzácných ostrůvků původního nezkaženého světa Tibeťanů. Ve vesnici je jen několik stavení, kde žijí buddhisté laici společně s několika muslimy. Buddhisté laici se zde usadili, aby mohli sloužit lamaistickým mnichům. Vedle malé mešity na dně údolí jsou totiž přilehlé svahy poseté budovami dvou velkých klášterů, každý asi s šesti sty mnichy. Stráně v okolí jsou pokryty bílými papírky s modlitbami, které věřící pouští po větru. Na kopcích nad městem jsou hromady kamenů ozdoben ých modlitebními praporky. Ty jsou budovány na počest duchů, strážců těchto míst. Na vrcholcích hor se každé léto koná rituál zvaný „stavění šípů“. Ten Tibeťané pořádají, aby si naklonili boha hor, který je má ochraňovat. Zvolený den za soumraku vezme každá rodina na vrchol kopce dlouhou tyč ozdobenou modlitebními praporky. Tu posvětí kouřem z ohně, který spaluje obětní předměty, jako je jačí máslo a sušený ječmen. Na daný signál pak muži vsadí tyče s praporky do malé dřevěné ohrady, kde zůstanou do dalšího roku.

MASO Z JAKA

Hlady už skoro nevidím, a tak se od sympatické Tibeťanky nechám pozvat na večeři. Požádám o jačí maso s přílohou a jogurt od téhož zvířete. Žena zatopí v kamnech a – evidentně nepřipravena na mou návštěvu – odběhne k sousedům podojit jaka a sehnat nějaké to maso a zeleninu. Tibetská kuchyně je velmi jednoduchá. V tuhé zimě zde lidé vaří téměř pouze masitá jídla – čím více tuku, tím lépe. Buddhismus je obecně proti zabíjení živých bytostí, a Tibeťané proto rádi přenechají porážku zvířete někomu jiném u. V některých oblastech, kam se Mistrovo učení rozšířilo, došel soucit se zvířaty dokonce tak daleko, že si někteří mniši cedí vodu, aby nepolkli živého tvora. Naštěstí v Langmusi žije několik muslimů, kteří jsou místními Buddhovými následovníky velmi ceněni jako řezníci, kuchaři i obchodníci a prostředníci při jednání s Číňany. Přestože muslimové přišli do těchto oblastí Tibetu již před mnoha staletími, vedly čas od času náboženské rozdíly mezi nimi a buddhistickými Tibeťany k jisté nedůvěře. Tibe ťané nikdy neomezovali pobyt muslimů ve své zemi, ti by ovšem nikdy nevstoupili do kláštera. Žádný z Tibeťanů by zase nikdy nevkročil na půdu mešity. Věří totiž, že muslimové zakopali jejich svaté knihy pod prahy vstupních dveří svých mešit, a proto by chozením v areálu mešity hřešili. Soužití obou komunit se proto dá nazvat spíše kohabitací, jakýmsi manželstvím z rozumu bez lásky, zato plným vzájemného respektu. Ve většině oblastí Tibetu však Mohamedovi přívrženci nežijí. Buddhisté zde musí zabíjet zvířata sami, a pak prosit o odpuštění a modlit se za lepší příští životy.

Asi po dvou hodinách žena konečně ve vesnici sežene všechny ingredience a začne vařit. Zatímco přikládá do ohně kusy sušeného trusu, svěřuje se s těžkým životním osudem: „Jsem sama a mám dvě děti. Manžel zahynul. Musím všechny práce zvládnout bez pomoci mužské ruky. V krutých podmínkách je to často obtížné, ale již jsem si zvykla a beru věci, jak přijdou,“ říká s pevným hlasem a podává na stůl skvělé jídlo.

ODPOR K MYTÍ

Hygiena je v těchto oblastech neznámé slovo. Místní lidé mají k čistotným praktikám značný odpor. Kromě náboženských důvodů jsou tou nejpádnější příčinou i praktické aspekty. Lesy zde, ve výšce přes 3000 metrů, nerostou a „polínka“ ze sušeného trusu stačí sotva k ohřátí jídla. Uhlí se sem dováží nepravidelně a velmi zřídka. Navíc je dost drahé. Proto se všichni musí mýt v ledových horských potocích a toto utrpení podstupují místní s velkou nelibostí tak maximálně párkrát do roka. Zdá se, že si mnoho Tibeťanů přímo zakládá na špinavých kabátech z ovčí kůže. Někteří je zřejmě hrdě nosí celý život bez jediného vyprání. A tak i já se nakonec nepříčím místním zvyklostem a osobní hygienu odkládám na neurčito.

SEKTA ŽLUTÝCH ČEPIC

Je sedm hodin ráno a k hlavní modlitebně se belhá starý mnich s velkou oranžovožlutou čepicí. Ta má mnoho třásní. Je úzká, protáhlá a špičatá. Mnich tedy patří k sektě žlutých čepic. Ta je, na rozdíl od starší a volnější červené sekty, na své stoupence přísnější. Sekta žlutých čepic Gelugpa (tj. ti, co se chovají ctnostně) je už několik set let vedoucí duchovní silou v Tibetu. Z jejích řad pocházel také první lama, který dostal před čtyřmi sty lety od vlivného mongolského chána čestný doplněk dal ai , což znamená v mongolštině moře. Žlutočepičáci v Langmusi si dopřávají o hodinu více spánku než například ti z Labrangu. Jejich ranní rozjímání začíná tedy až krátce po úsvitu. Vnořím se do temna modlitební místnosti a pozoruji, jak se rozverní novicové honí mezi velkými dřevěnými sloupy. Starší lamové se rozvážně usazují. Po mnoha letech cvičení dokáží dokonale ovládat každý pohyb svého těla. Každé jejich gesto, pohyb rukou a zvláštní držení prstů jsou velmi symbolické a mají jim napomoci zapojit se do kosmických sil a užít jich tak, aby snáze a jistě dosáhli svého cíle (tj. aby se vymanili z nekonečného řetězce životů, plných utrpení, a už se znovu nenarodili).

Jeden z představených kláštera pacifikuje hochy tak, že jim zadá práci. Chlapci poslušně roznášejí čaj s máslem a se solí společně s čtverhrannými kusy něčeho, co vypadá jako bílý sýr nebo tvaroh. Opat po chvíli rozhodne, že je čas na odříkávání starých textů, a všichni musí jídlo sklidit. Ti, kteří se nestačili najíst, mohou to dohnat ještě před polednem. Od té doby až do dalšího rána už není zvykem požívat další stravu. A zatímco si starší lamové poblíž oltáře rozcvičují své bručivé hlasy, opat mn ě zdvořile, ale autoritativně dá najevo, že se následujícího obřadu nemohu zúčastnit. Zase ta vše prostupující tibetská tajemnost…

NOMÁDI

Ve výšce dobrých čtyř tisíc metrů mě zastihl prudký liják. Blesky hrozivě sjížděly do okolních mohutných hor všude okolo. Na úpatí svahu jsem spatřil tři stany tibetských kočovníků. Pozvali mě dovnitř, usadili k ohništi na lože z jačích kůží. Do misky nalili horkou vodu a strunou uřízli pěkně velký kus jačího másla z hroudy, uschované v dřevěné bedně. Máslo jsem si hodil do horké vody a zasypal campou, upraženou a umletou ječnou moukou. Rukou, špinavou od sušeného jačího trusu, kterým jsem před chví lí přiložil do ohně, jsem v misce mouku smíchal s máslem a uhnětl si nahnědlou hroudu. Snad nejtypičtější jídlo prostých Tibeťanů bylo hotové.

Nomádi jsou velmi pohostinní lidé – s návštěvníkem se rozdělí i o to málo, co sami mají. Uřízli mi dokonce kus syrového jačího masa, které udili v nejvyšším bodě stanu při otvoru pro kouř. Odmítnutí nabízeného jídla by znamenalo, že není dost dobré. Abych se choval jako slušný host, ukusuji z uhnětené hroudy a s maximálním úsilím rozžvýkávám gumové maso. Myslím přitom na to, že dole v údolí teče průzračný potok, ve kterém se jistě prohání mnoho výborných ryb. Ty však Tibeťané nejedí. V různých částe ch Tibetu pro to mají odlišná vysvětlení. Například zde, na hranicích provincií Kan-su a S-čchuan, tvrdí, že jelikož nemá ryba žádný jazyk, nemůže ani klevetit. Protože pro Tibeťany je klevetění nejhorším hříchem, odměňují se takto rybám za jejich ctnost.

Dnes patří tibetští nomádi mezi jednu z posledních kočujících společností na světě. Jejich tvrdý způsob života se od pradávna téměř vůbec nezměnil. Jsou to lidé žijící trvale ve vůbec nejvyšší nadmořské výšce na naší planetě. Jak ukazují výzkumy, v nadmořské výšce přes pět tisíc metrů se ve srovnání s nížinou do našich plic dostane jen polovina kyslíku. Tibetští kočovníci mají oproti lidem žijícím v níže položených zemských oblastech v krvi asi o pětinu více červeného krevního barviva, které zprost ředkovává přenos kyslíku. Díky tomuto přizpůsobení mají kočovníci stejně kyslíku jako třeba my.

POHŘEBIŠTĚ

Po několikahodinovém stoupání údolím až do výšky hodně přes tři tisíce metrů, jsem zcela náhodou našel místo, kde Tibeťané spalují své zesnulé předky. Blížím se k zákoutí plnému barevných kamenů s vytesanými mantrami. Nedaleko stojí menší les z vlajících barevných praporků hustě popsaných krásným tibetským písmem. Modlitby za zesnulé roznáší vítr do celého vesmíru. Na zemi je stále více sluncem vybělených lidských kostí a objevují se i lebky, často tak drobné, že musely patřit velmi malým dětem. Jej ich úmrtnost je zde jedna z nejvyšších na světě. Asi třetina novorozeňat umře během prvního roku života. Dorazím k hlavnímu spáleništi, kde leží několik ohořelých nebožtíků, na jejichž kremaci neměly jejich rodiny asi dost dřeva. Ohořely jim tedy pouze šaty a kůže se seškvařila. Dravci je ještě nestačili oklovat. V kraji, kam se musí dovážet dřevo z velké dálky, je kremace velmi nákladnou záležitostí. Tzv. pohřbívání ohněm je dostupné pouze zámožným Tibeťanům.

K umírajícímu člověku povolá jeho rodina lamu. Ten má v pravý čas pomoci magickým kouzlem jeho duchu, aby mohl vyjít z těla, a to pravou cestou, tj. hlavou. Lama nesmí dopustit, aby umírající usnul. U smrtelného lože je proto vždy velký hluk a křik. Z umírajícího těla se zatím vysvobozuje jakési druhé „já“. Duch zemřelého se po nějaký čas volně pohybuje a pak se vtělí v nového tvora.

Na centrálním pohřebišti je umístěné tělo mladšího muže v klečící pozici. Je nahý. Kůži má po celém těle podélně i příčně rozsekanou sekyrkou na desítky čtverečků. V jedné části jeho rozpůlené lebky je proražena díra, kterou je protažený provaz uvázaný na druhém konci ke kůlu zaraženému hluboko do země. Smráká se, a celý otřesen místo kvapně opouštím. Po dvanácti hodinách se opět vracím. Již zdálky jsou vidět obrovští supové o velikosti menších ovcí. Když se přiblížím, roztáhnou svá obrovitá křídla a odletí do bezpečí na nedalekou skálu. Tělo muže je už od včerejšího večera dokonale oklované, takže z něj zbyly jen čisté kosti. Kostra leží asi o dva metry dále než před několika hodinami. Kdyby nebyl pohřbený přivázán, jistě by ho supi dávno odnesli kdoví kam. Dotyčný zřejmě pocházel z chudé rodiny. Ta si ho nemohla dovolit spálit, a tak jej z praktických i náboženských důvodů alespoň obřadně nasekala sekerou, aby mohli supové tělo snadno a rychle oklovat. Tomuto typu pohřbu říkají Tibeťané nebe ský pohřeb. Věří, že když supi dojedí a vzlétnou, nesou s sebou ducha zemřelého směrem do nebes.

MEZI NEBEM A ZEMÍ Po hodině prudkého stoupání z hlubokého údolí se někde ve výšce 4000 metrů přehoupneme přes horské sedlo. Za ním se rozprostírá zcela jiný svět – nekonečně dlouhá pláň na okrajích lemovaná kopci, mizícími v nízkých oblacích. Náhorní plošina je tak vysoko, že se téměř dotýká nebe a na obzoru se s ním přímo spojuje. Po plošině pobíhají stáda krásných svobodných koní. Ti nejlepší v Tibetu pocházejí právě z těchto míst. Tibeťané říkají: „Nejlepší náboženství je v oblasti středního Tibetu, nejlepší muži pocházejí z Khamu (jihovýchodní Tibet) a nejlepší koně se rodí v Amdu.“ Když zmizí krásní divocí hřebci, klisny a hříbata za obzorem, objeví se zase veliká stáda mohutných pasoucích se jaků. Jsou to zvířata, bez kterých by byl život místních lidí téměř nemyslitelný. Tito velmi odolní, silní a nenároční sudokopytníci skvěle snáší řídký vzduch, snadno lezou po skalách i po ledu. Tibeťané je používají jako nákladní a jízdní zvířata. Nakonec využijí jejich maso, kůži, trus, a dokonce lebky, které popisu jí modlitbami. Na vysoké planině nežije téměř nikdo, až na několik nomádů a mnichů v odlehlých klášterech. Je to pohádkové království klidu a svobody. Nad ním pomalu krouží mohutní orli.   OSTŘE SLEDOVANÍ CIZINCI   „Buch, buch, buch, tady policie, chceme vidět vaše pasy, “ probudí nás tlukot na dveře mého pokoje jen chvíli poté, co jsem dorazil do vesnice na konci planiny a ubytoval se. Čínské policii rozhodně neušla přítomnost cizince ve městě. Muži pořádku si okamžitě přišli zaznamenat naši totožnost. Ostatně na každém novém místě, které pro přespání najdu, musím, stejně jako všichni cizinci, vyplnit podrobný lístek s mnoha osobními údaji. Ten je majitel ubytovacího zařízení povinen předat policii. Aby neměli problémy s čínskými úřady, tak si vedou návštěvní knihu i Tibeťané v zapadlém Langmusi. Asi rok před mou první návštěvou tam byl zapsán i nějaký člověk z Čech.

Category: 1998 / 05

Stalo se to asi před 170 lety v pevnostním městě Josefově, typická nešťastná láska. Mladičká Kátinka Betsagová se zamilovala do italského poručíka Famagolliho, a protože svatba nebyla ze stavovských důvodů možná, rozhodli se milenci skoncovat se svými životy. První si vzala jed Katrin, oficír tak blízko smrti ztratil odvahu, zřekl se lásky i odhodlání a utekl. Josefovský farář Dolling nařídil, aby tělo Kátinky bylo bez obřadu zahrabáno v aleji vedle hřbitova. U kříže postaveného na její památku si d ávají milenci dostaveníčka dodnes. Příběh vešel do povědomí jako Balada o Kátince.

Srdcervoucí historky už tak nějak k Josefovu patří. . . . . .

Život v té podivné, na město přeměněné pevnosti by dokonale zapadl do fotografií Bohdana Holomíčka. Jednou jsem se ho zeptal, jestli tam už někdy byl. Prý ano, před mnoha lety si v josefovských kasárnách kroutil svých „730“. Ovšem tehdejší Josefov – starodávné lampy, dřevěné výkladní skříně, činžáky ve stylu třicátých let a lidé, kteří se v prvorepublikovém stylu chovali – to vše bylo ještě docela normální. Jenže od let šedesátých, dob Bohdanova vojančení, se tu vůbec nic nezměnilo, město postupem č asu zchátralo. Většina obyvatel se přestěhovala do sousední Jaroměře a do uvolněných bytů přicházeli lidé, kteří už opravdu neměli příliš možností na výběr. Po okolí se začaly rozšiřovat historky o „východočeském Bronxu“.

HODNÍ A ZLOBIVÍ

„Víš, vole, že zejtra bude ve šneku rvačka?“ sděluje mi Dan (13), místní playboy. Za sebou má pár vykradených garáží a před sebou pobyt v pasťáku, snaží se tedy alespoň užít si poslední chvíle svobody. Tvářím se nechápavě, a tak Dan vysvětluje: „No přece berou podporu, a to se pak rvou vždycky. Kolem desátý to začne, přiď to vobhlídnout, uvidíš ten pravej Josefov. V noci tady bejvá husto.“ On sám se těch akcí zatím neúčastní, prý je to záležitost starších.

Rekord zatím drží snack bar kousek od náměstí, kde prý „lítají nože“ celkem pravidelně. Paní N., dáma středních let s rázným hlasem a rukama, které umějí vlepit pořádnou facku, tu pracuje jako barmanka. „Rvou se černý, někdy třeba přijede banda z Pardubic, aby vypráskala místní, ale, jak říkám, většinou jsou to zdejší mezi sebou a jde o úplný blbosti. Když se napijou, jsou naštvaný na všechno a na každýho, nejvíc na to příšerný město, ve kterým musej žít.“

Josefov nemá své originální postavičky, místní lze skoro jako podle šablony rozdělit do dvou základních skupin – na hodné a zlobivé. Ti první jsou zcela normálně uniformní a žijí si své tuctové životy, druzí střídají pobyt v Josefově s kriminálem (prý mezi tím není až tak veliký rozdíl), a když jsou na svobodě, snaží se ji alespoň pořádně okořenit. Všichni svorně tvrdí, že zlobiví jsou v převaze.

OD MAJESTÁTU K RUSKÝM KASÁRNÁM

Podíváte-li se na Josefov z výšky, připomíná veliký kosočtverec se změtí menších obdélníků – červených střech. Kolem dokola jsou patrné zbytky hradeb, na třech místech se do nich povedlo probourat silnici. Když císař Josef II. pevnost zakládal, netušil, kam až povede technický pokrok.

Nápad založit nad soutokem Labe a Metuje pevnost se zrodil ještě za Marie Terezie, tehdy napjaté rakouské vztahy s Pruskem si vyžadovaly dobře krytou severní hranici. V roce 1764 začal tým hraběte Querlonde du Hamel s vyměřováním a po třiadvaceti letech byla pevnost prakticky hotová. Tři čtvrtě století čekalo monumentální dílo na příležitost předvést se v opravdové válce. Když v červnu 1866 vtrhli do východních Čech Prusové, ukázalo se, že vedení boje doznalo již značných změn, bitvy se neodehrávají před branami pevností, a už vůbec nemá smysl zdržovat se jejich nekonečným obléháním. Pevnosti odzvonilo, Josefov se stal normálním garnizonním neboli posádkovým městem.

Posádka pevnosti, něco kolem sedmi tisíc mužů, potřebovala ke své existenci civilní obyvatelstvo. Hned po dostavění tedy vydal císař osídlovací patent, kde sliboval příštím usedlíkům úlevy na daních – ovšem jen pokud si postaví vlastní dům, a tak se sem lidé moc nehrnuli. Nakonec možná pomohl čerstvý statut královského svobodného města, který Josefov získal v roce 1790, a obyvatel pomalu přibývalo. Koncem minulého století už to bylo přibližně půl na půl s vojáky.

Těsně před první světovou válkou byl v Josefově velký zajatecký tábor s několika stovkami Turků, zajatců z potyček na Balkáně. Jako do zoologické zahrady se sem prý jezdili dívat lidé ze širokého okolí. Tábor vydržel ještě několik let, jen Turky vystřídali Rusové, Ukrajinci, Srbové a Francouzi, přibyla velká vojenská nemocnice, kde se léčili ranění z různých front obou světových válek. Přítomnost vojáků zanechala své následky i na místních děvčatech… Josefov se tak stal národnostně pestrým městem. Za první republiky převzala kasárna nově vzniklá Československá armáda, za války německý Wehrmacht a poté Československá lidová armáda, až donedávna zůstal Josefov především jednou velkou vojenskou posádkou. Bohužel i v okamžiku, kdy do Čech přišla Sovětská armáda, která pak zabrala a k obrazu svému přeměnila velkou část kasáren.

Jestliže ještě v šedesátých letech byl Josefov čistý a dalo se tu celkem v pohodě bydlet, příchodem „velkých bratří“ jako by se zdejšími ulicemi přehnal uragán. Kdo mohl, odstěhoval se pryč, a přicházely povětšinou jen společností vyvržené existence (výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo). Pro obyvatele Jaroměře se vystěhování do Josefova stalo trestem za neplacení nájemného. Zůstalo tu pár „skalních“ Josefováků, kteří jen rezignovaně sledovali, jak jim město doslova chátrá před očima. Na druhou str anu zde nebyly stavěny všelijaké hrůzné novostavby, a tak se zašlý c. k. majestát udržel v celé své kráse.

PATRIOTI A JINÍ PŘÁTELÉ

„Do Josefova jsem se stěhovala před pěti lety, a všichni mí známí si mysleli, že mně snad přeskočilo,“ říká Jiřina Jelínková, dnes místostarostka Jaroměře, pod kterou Josefov patří jako městská čtvrť. Paní místostarostka je zároveň i předsedkyní Klubu přátel Josefova, tedy spolku skalních patriotů, kteří se neomezují jenom na vykecávání po hospodách, ale skutečně se snaží něco pro své město udělat. Na začátku byla sametová euforie devadesátého roku a v něčí hlavě se zrodila myšlenka uspořádat v Josefově sjezd rodáků. Vydařil se, Josefováci se tedy rozhodli uspořádat příští rok další slavnost, tentokrát už jenom na počest založení města. Z přípravného výboru a několika dalších skupin vznikl postupně Klub. První velkou akcí byla obnova bývalého posádkového kina, místnost v dezolátním stavu se jim povedlo přeměnit v reprezentativní taneční sál. Následovaly menší opravy domů a městské brány, pomník Josefa II. i třeba takové zdánlivě nevýznamné věci jako obnova sedmačtyřiceti křížků na hřbitově – z ásluha snad největšího z nadšenců, pana Václava Nováka.

„Celou tu dobu, co tu jsme, se snažíme vytvářet ovzduší pro dobré myšlenky. Kulturní akce, srazy Josefováků, plesy, prodloužené – prostě se nám tady líbí a bojujeme proti předsudkům svého okolí.“ Členové se rádi chlubí, že nechali ve městě troubit večerku – vždy v devět hodin znějí z kostelní věže fanfáry, které si před spaním troubili rakousko-uherští a později i českoslovenští vojáci. O dalších akcích však raději mlčí, třeba o tom, jak před lety ozdobili uprostřed města na Vánoce stromeček, a hned první den jim někdo ukradl všechny vánoční ozdoby. Nepoučili se. Koupili nové elektrické svíčky, následující rok ozdobili stromeček opět, a skončilo to úplně stejně…

BÍLÍ A ČERNÍ

Náměstí: proti obrovskému kostelu budova kasáren, po stranách obchody – večerka, dva butiky, trafika, dva „sekáče“, lékárna a zastavárna. Nic nevypovídá o městě více než skladba obchodů na náměstí.

Jednou za týden se v obrovském místním kostele konají bohoslužby. Sejde se vždy asi dvacet lidí a ti, kteří přijeli na kole, nosí si své kovové miláčky (často herky, které mají poločas rozpadu už dávno za sebou) dovitř do kostela, zloděje prý neodradí ani pořádný řetěz. Když se jich zeptáte, kdo že tady krade, jen mávnou rukou po okolí s nejasnou odpovědí: „No, prostě tihleti všichni – ty černý.“

Romů je tu možná víc než jedna třetina všech obyvatel. Když se ve městě něco ztratí, jsou vždy prvními podezřelými – jako již tradičně se jim trochu křivdí. Ne všichni totiž patří jen k těm zlobivým, mnozí tu žijí jen proto, že nemohli sehnat jiný byt a úředníci postupovali systémem – „seš Cikán, mazej do Josefova“. Je to všude stejné, Romové, ghetta a žádné programy, které by jim či jejich dětem opravdu pomohly.

Tragikomickou figurkou je skinhead X., byla by škoda se o něm nezmínit. Ačkoli se hlásí k ideologii čisté rasy, bydlí v domě plném Romů a musí s nimi kamarádit, nic jiného mu prostě nezbývá. Už samo o sobě je odvážné, že chodí v černém bombru i po ulicích Josefova. Skinheadským výpravám se ale spíše vyhýbá, má strach, aby ho, čistě náhodou, někdo nepoznal…

MRTVÉ MĚSTO

Všeobecně o zlobivých Josefovácích platí, že berou jakousi podporu, případně cosi občas ukradnou, jinak ale celý den sedí doma. Když jsou peníze, jdou do hospody a tam je postupně přemění na tekutiny svého hrdla. Pak se porvou, a pokud je neodvezou na záchytku nebo do cely (zvlášť městská policie si tu prý ráda hraje na šerify z Divokého západu), dolezou po čtyřech domů a celý týden odpočívají. Protože hodní Josefováci jsou zase většinou celý den v práci, a když přijdou domů, zapadnou k televizi či do hospody, jsou ulice Josefova nezvykle prázdné, dá se říci až mrtvé.

Jediným oživením jsou děti. Je jich tu hodně a mají nesmírné množství energie, jen díky nim nepůsobí město vyloženě depresivně. Třináctiletá Lenka, oficiální miss zdejší základní školy, snad bude mít štěstí, někdo si jí všimne a odveze pryč. Pokud to nebude podvodník či pasák, má naději, že na své rodné město bude už jenom vzpomínat – a vzpomínky jsou vždycky příjemnější než syrová skutečnost.

NADĚJE?

V sejfech jaroměřské radnice už existuje plán, jak polomrtvé město oživit, chybí to, co nakonec chybí vždycky – peníze. Armáda totiž převádí na město tři velké kasárenské baráky, ve kterých by mohlo být až několik stovek nových bytů. Zatím se prý počítá se sto novými byty, sedmnáct jich má být dokončeno příští rok. Celkové náklady činí 900 tisíc korun, z toho na třetinu připadá státní dotace. Nepříliš velkou solventnost mladých rodin pak radní řeší tím, že je lákají na výhodné podmínky – byty nabíze jí po 150 tisících coby nájem na několik let dopředu či přidělí byt v dezolátním stavu tomu, kdo je ochoten si ho pod dohledem města opravit.

PŘIJDOU NOVÍ JOSEFOVÁCI

Obavy, že se Josefovu každý raději velkým obloukem vyhne, se ukázaly jako liché a v krátké době měli na radnici hned dvojnásobný počet žádostí. Snad tedy mezi zlobivé a hodné Josefováky přibudou další, neutrální. Město oživne, na náměstí se objeví nové obchody a v hospodách noví lidé…

S novými fasádami a činžáky v duchu panelových sídlišť se vytratí kouzlo starého, oprýskaného a zašlou slávu připomínajícího Josefova. Stačí pár let, a „klasičtí“ Josefováci pomalu zapadnou do nového prostředí. Ty nejdivočejší zatím vystěhuje městská policie do psího útulku za městem – počítá se tam totiž s novými holobyty. Zmizelý starý Josefov by pak měl být cosi jako daň, kterou je nutno zaplatit za tuto změnu. Je to vlastně až nepřístojné, že vydržel, byť v drsné podobě, až do dnešních dnů.

Category: 1998 / 05

Dogoni

A právě vznik tohoto rozpínavé ho státu, provázený následnou islamizací, donutil některé kmeny, které se nehodlaly vzdát své víry a identity, k odchodu. Jedním z těchto vyštvaných kmenů byli i Dogoni. Tajemný kmen hledal útočiště na místě, kde by mohl být uchráněn před nájezdy všeho druhu. K tomuto účelu se ideálně hodila stolová hora Bandiagara. Dogoni zde začali budovat svá obydlí. Nejdříve ve skalních štěrbinách a jeskyních, později stavěli vesnice pod skalními převisy, které jsou dnes považované za nejpozoruhodnější v Africe. Toto jsou ale jen teorie historiků, tápajících v minulosti civilizace, která svou historii uchovávala pouze v ústní tradici v podobě mýtů. Tyto mýty jsou však natolik bohaté, zvláštní a fascinující, že mnozí experti začali mluvit o dogonské mytologii jako o mytologii typicky africké.

Dogoni mají bezesporu jednu z nejpropracovanějších tradic a mytologií v Africe, která ve své obdivuhodné celistvosti dává smysl úplně všemu, s čím se každý Dogon v životě setká. Všechno tu má své místo, svůj důvod i svůj čas. Proto jsem měl pocit, že je jejich život jedním velkým rituálem. Zásluhu na zpřístupnění dogonských mýtů, ve kterých je zachyceno komplexní filozofické a duchovní pojetí světa Dogonů, má Francouz Marcel Griaule. Tomuto muži se podařilo vzbudit důvěru Dogonů, mimo jiné i proto, že financoval stavbu přehrady v jejich hlavním městě Sangha. Při dlouhodobém soužití s nimi si M. Griaule získal sympatie tzv. Společenství masek (společenství, které má za úkol uctívání kultu mrtvých). Bylo mu dokonce dovoleno účastnit se i rozhovorů s patriarchy (rada starších v čele s hogonem). Mohl přímo u zdroje studovat tajemné příběhy, o kterých smí vědět pouze zasvěcení. Všechny informace, které získal, později zpracoval s týmem spolupracovníků. Výsledkem jejich práce byla jedinečná kniha „O bledé lišce“, která má zásadní význam pro poznání života Afričanů. Jde o jakousi „bibli“ Dogonů, ve které je důmyslným způsobem zachycen příběh o procesu a smyslu stvoření života, završeného smrtí. Díky knize „O bledé lišce“ je tu jistá šance alespoň částečně porozumět některým zdánlivě iracionálním jevům v chování Afričanů. Kniha objasňuje i některé nejasnosti a nepochopitelnosti, se kterými se Evropané mohou v Africe setkat. Tato kniha je o vztahu černocha k vesmíru a přírodě, ale i o člověku jak o takovém, o smyslu a struktuře společnosti. Obsahuje informace z oblasti biologie, anatomie, fyziologie, a dokonce genetiky. Rovněž pak z oblasti zoologie, geologie, ale především neuvěřitelné znalosti z astronomie. Vše je sice popsáno obrazně, symbolicky, o to však názorněji.

AMA

Jako absolutní, člověku nepředstavitelné božstvo a tvůrce všehomíra je pro Dogony Ama (do sebe sevřený). V knize „O bledé lišce“ tvoří Ama svět tak, že vstupuje do vejce, které sám stvořil, aby vznikl život. Vejce bylo stvořeno ze čtyř sevřených klíčků na způsob semínka. Když se klíčky rozevřely, vznikl čtyřrozměrný prostor se čtyřmi světovými stranami a úhly. V té chvíli vznikly i čtyři živly (oheň, voda, vzduch, země), se kterými začal Ama hníst hmotu ze svého masa, špíny a slin. Tak stvořil zrníč ko stromu, první prarostliny Sene. Co zbylo mezi prsty, stalo se kořeny. Při vší té práci si Ama občas odkašlal, aby uvolnil z hrdla prach. Tak vznikla hlína a země. Funěl, a rozproudil se vítr. Odplivl si, a rozlila se voda. Nadechl se, vzplanul oheň. Kniha je psaná velice důmyslně a mnohoznačně. Po komplikovaném procesu stvoření vznikají rostliny, zvířata i člověk. Vše tu má stejnou důležitost. Vše je ve své závislosti a propojenosti harmonické. Ještě předtím, než vznikl člověk, poslal však Ama na Zem jakési mýtické polobohy. Byli to předkové lidstva. Měli podobu šesti dvojic, či jakýchsi dvojbytostí, z nichž každá měla svůj mužský i ženský aspekt.

OGO

Rozhodující úlohu v tomto příběhu hraje Ogo, jedna z těchto božských postav. Jelikož je plný netrpělivosti (nemůže se dočkat, až Ama stvoří jeho druhou polovičku), vzbouří se a začíná jednat sám. Ve své touze po osobní svobodě se chce zmocnit světa svého stvořitele a ve své nevědomosti ho začne ničit. Za to ho Ama potrestal tím, že ho zbavil dokonalosti a proměnil ho v bledou lišku. Ogův osud mi v něčem připomíná i osud lucifera. Je tu však také jedna odlišnost. Dogoni nevnímají Oga jako ztělesněné zlo, nedívají se na jeho jednání černobíle. Oceňují totiž jeho odvahu, se kterou získal nezávislost, i když si tím zkomplikoval život. Liška je činorodá a cílevědomá. Její cíle jsou však nicotné a krátkozraké. Je svobodným, osamělým štvancem, který se vzpírá světu. Jelikož se světa bojí, nehodlá se mu pokořit a uchyluje se k lstivosti a anarchii. Do světa vnáší chaos. Pro Dogony je však i chaos součástí přírody. Dokonce má i svůj produktivní význam. Proto by lišku nikdy nezatratili. Do života Dogonů přináší liška určitá znamení. Její stopy protínají osudy lidí. Prý se z nich dá vyčíst i budoucnost. Proto stojí v některých vesnicích liščí věštírny. Kolik lidskosti je v počínání Oga? Nebo „ega“? Je to individuum se všemi nedokonalostmi. Jako takový je mi však Ogo i sympatický. Připomíná mi Adama. Chápu ho a je mi ho líto pro jeho nešťastnou povahu.

NOMO

Opakem Oga, tedy ideálem, je další mytická postava – Nomo. Chce zabránit zmatku, který zapříčinil jeho bratr. Ama mu ale nařizuje, aby Oga potrestal. Nomovi je svého bratra líto, a díky svému milosrdenství porušuje svou poslušnost stejně jako Ogo. I on tudíž musí být potrestán. Proto z něho Ama udělal oběť. Roztrhal ho na kusy, oddělil od sebe obě jeho duše, mužskou i ženskou, zbavil ho obou pohlaví a každou nepatrnou částečku jeho těla naplnil novým významem, který je v mytologii vyjádřem symbolem. Všechny ty symboly tvoří dohromady komplikovaný a důmyslný celek, nastiňující obraz světa, přírody a člověka. Toto je tedy oběť, kterou Nomo musel zaplatit za své milosrdenství. Tak očistil svět od hříchu. Tímto způsobem vznikl člověk v dnešní podobě muže a ženy. Po této oběti shromáždil Ama všechny síly z Nomova těla, spojil je dohromady a naplnil jimi svět. Proto Dogoni věří, že Nomovy díly jsou ve všem, co na světě existuje. Je energií času, života a plození. Nomo je ve všem. V rostlinách, zvířa tech i lidech. Nomo je Amův posel, který učí člověka žít na Zemi. Je skutečnou modlou Dogonů. Má v sobě hodně z Ježíše Krista. Byl poslán proto, aby lidem zprostředkoval zákon.

LIDÉ Z HVĚZD?

Je těžké vyznat se v podobenstvích a symbolech dogonských legend. Mnoho lidí je interpretuje po svém. Protože jsou v nich už po tisíciletí uchovány neuvěřitelné znalosti o vesmíru, spekulují někteří badatelé s tím, že by sami Dogoni mohli být potomky vesmířanů. Údajně to i domorodci o sobě tvrdí a mají pro to řadu důkazů. Jelikož jsou však důkazy tajné, nikdo je nemůže ověřit. Kdo byl onen bájný Nomo? Archanděl? Či snad biblický Noe, který ve své arše, o které se rovněž domorodci ve svých legendách zmiňují, přistál na Bandiagaře, aby se svými syny a dcerami obnovil život na Zemi? Někteří fantasté v Nomovi vidí dokonce vesmírnou bytost z hvězdyPo-tolo (Orion B), která je souputníkem Siria. Odtud prý kdysi ve své kosmické arše ve tvaru létajícího talíře dopravil na Zemi lidi se vším, co pro svůj vývoj potřebují. V tomto případě jsou tedy Dogoni potomky bytostí z hvězdy (Bílého trpaslíka), jejíž hustota je prý podle nedávných výzkumů 50 tun na cm3. Údajně i to vše Dogoni ve svých mýtech popisují. O vesmíru mají prý tak detailní znalosti, že tím vědce doslova šokovali. Mají je skutečně od Noma? Nebo jim je podsunuli misionáři? Proč by to děl ali? Nevím. Myslím však, že jde v knize „O bledé lišce“ spíš o snahu popsat a názorně vyjádřit metafyzické představy odpozorované z přírody výjimečně talentovanými a duchovními lidmi. Všechny ty pokusy o interpretace, podle mého názoru, mýtus ničí a ubírají mu na univerzalitě. Samozřejmě, dogonské masky mohou připomínat masky kosmonautů. Stačí si však zajít do Náprstkova muzea a přesvědčit se o tom, že se dá tvrdit totéž o každé druhé masce, která kdy byla Afričany vytvořena. Nechci nikomu brát jeho domněnky. Je vzrušující sestavovat si nejrůznější scénáře o minulosti a budoucnosti. Je ale problematické psát o domněnkách jako o faktech, a proto vám radím, abyste brali mé informace s rezervou. Ani já se totiž nedokážu zbavit svého evropanství. Jelikož nejsem zasvěcen, uvádím tyto informace spíš pro zajímavost. Dělám to proto, abych vás přesvědčil o tom, že je pojem afrického primitiva relativní, že v sobě africká společenství při vší své chudobě skrývají vysoký stupeň kulturnosti a civilizovano sti. Jak dokonale je v životě Dogonů propojena technika se spiritualitou. Každý úkon má hluboký význam, i když si to někteří Dogoni ani sami neuvědomují. Tito lidé mají své posvátné stromy, jejichž dřevo má určité vlastnosti a síly. Proto dělají z určitých druhů dřev specifické druhy nábytku, koryta na vodu, dveře, ceremoniální artefakty, fetiše a masky. Vše má svůj přesný funkční tvar, inspirovaný legendami. Jedním z nejposvátnějších stromů je baobab. Vypadá, jako by měl nad zemí spíš své kořeny ne ž korunu. Má neuvěřitelně tlustý kmen. Z jeho listí a plodů Dogoni dokonce připravují kaši. Jiné speciální rostliny jsou určené k pletení košíků ve tvaru Nomovy archy. Dogoni jsou obdivuhodní zemědělci. V neúrodné poušti dokáží vypěstovat rýži, boby, kukuřici a různé druhy zeleniny. Zvláštní význam má pro Dogony proso. Když leží prosná pole úhorem, pěstují na nich po, což je drobounká odrůda prosa. Po zná pouze Ama. Jeho úprava má rituální charakter. Uvnitř každého člověka je totiž uloženo osm semín ek, která vyjadřují uspořádání celého vesmíru. Člověk je tedy obrazem světa Amy, stejně tak jako je každé dítě obrazem svých rodičů. Podle seřazení semínek má každý člověk své místo na světě i ve společnosti. Konstituce semínek je dědičná, a proto existují různé kasty. Každá kasta má své zákony, práva a povinnosti. Jejich příslušníci žijí ve speciálních čtvrtích a mohou se pohybovat jen po určitých územích a ulicích. Příslušníci kast většinou nepracují na poli, protože se musí věnovat řemeslu, které je vzhledem k jejich postavení dědičné. Děti kováře mohou být pouze kováři a nesmí chodit po stezkách jiných kast. Jejich výsadou je vyrábět obřadní náčiní, ale také například motyky k obdělávání půdy. Při mých úvahách mne mnohokrát napadlo, že svým způsobem je tento pro nás tak notoricky užitý nástroj pro Dogony nástrojem rituálním. Jak chcete obdělávat svatou půdu, ze které budou klíčit posvátná semena a růst posvátné rostliny, bez lásky? Bez zvláštního napětí v srdci, které vyvolává představa to ho, že je v tom všem posvátném Nomova síla a energie? Podle mého názoru není mezi motykou a maskou velký rozdíl. I maska slouží svému účelu. Vyrobí se pro určitou speciální příležitost a po svém využití se může klidně zničit nebo prodat turistům. Maska není umělecký předmět, ale rituální nástroj k dosažení přesných cílů. Pro znalce afrického umění jsou dogonské masky (kanaga, sirige) originální tím, že mají nad částí, která zakrývá obličej, nástavec ve tvaru jakýchsi křížů připomínajících antény. Je den z křížů symbolizuje boha stvořitele, nebe a zemi, druhý kříž rotační pohyb boha, symbolizující rovněž tvořícího člověka. Jsou to masky tzv. totemické neboli nástavcové, které se používají pouze v oblastech povodí Horní Volty. Některé jiné druhy masek připomínají jakési geometrické přilby se zaječíma ušima. Musím se přiznat, že bych se nedivil, kdybych našel v některé z chýší sekerou vysekaný stůl v podobě počítače. Je toho mnoho, co o Dogonech nevíme. A ještě dlouho vědět nebudeme.

KRÁLOVSTVÍ Z HLINĚNÝCH DOMEČKŮ

Vracím se myšlenkami do Bankasu, malého městečka na úpatí Bandiagary. O půlnoci vystupuji z korby náklaďáku. Zatím si mě nikdo nevšiml. To je skvělé, musím toho využít. Strkám si ruce za triko a přes tvář si stahuji kapuci. Procházím městem, abych si mohl v poušti nikým nepozorován rozbalit moskytiéru a ulehnout. Nemají zde elektřinu, a proto po všech ulicích svítí pouze svíčky a petrolejové lampy. Kolem mihotavých světel sedí černoši. Je jim vidět jen bělmo očí, tváře mají zahalené bílými šálami. Ráno mám štěstí. Seznámil jsem se s výborným černochem z univerzity v Bamaku. Dává mi potřebné informace, nechávám si u něho všechny své věci. On mi půjčuje ukrajinu a já se mohu s kanystrem vody a bagetou na zadním nosiči vydat k Dogonům. Jízda na kole po písečných dunách není ideální, takže se začínám vztekat. Kdyby to kolo bylo moje, mrsknul bych s ním bez milosti do písku a šel dál po svých. Po sedmi kilometrech se konečně na obzoru objevuje stolová hora. Nabírám dech, házím kolo na záda a v polo běhu se pokouším vpíjet zrak do skalních převisů. Fantazie. Po dalších několika stech metrech začínám už rozlišovat desítky malinkých obdélníčků, nalepených na stěnách skal jako ptačí hnízda. Je to fantastická architektura. Každá sýpka mi připomíná pravěký lunochod. Chýše vypadají jako ledničky na nohách. Samozřejmě všechny ty tvary jsou funkční. Chýše, kurníky a sýpky uprostřed pouště stojí na kůlech proto, že když tu párkrát za rok zaprší, tak pořádně. Podle mých informací dali Dogoni této vesnici jméno Teli. Naproti mi běží černoušek. Přivádí mě k náčelníkovi, který mě s překvapivě rozzářeným úsměvem vítá. A hned mi ukazuje své království – minipalác z hliněných domečků. Jsou vyztužené vyřezávanými kůly. Dveře i všechen nábytek jsou z vyřezávaného dřeva. Vše je typicky dogonské, jak jsem to znal z knížek, kromě mrazáku. Tohle je teda síla. Od náčelníka dostávám kus ledu a za měděnou minci i jeho syna k dispozici. Nejvíce mě zajímá horní část věznice. Evidentně je nejstarší. Je postavena pod skalním převisem, který na ni vrhá stín. Je to už dávno, co ji Dogoni opustili. Můj dychtící zrak ulpívá na každé maličkosti. Ve skalních štěrbinách a kolem nich je nalepena spousta mrňavých hliněných kukaní. Nechápu, jak se do nich vešel člověk, natožpak jak v nich mohl bydlet. Později jsem zjistil, že to bývaly příbytky totemů – malých trpaslíků, podobných Pygmejům, kteří postupně asimilovali s Dogony. Všude se povaluje spousta žebříků, nádobí a nábytku, jako by tu ještě včera byli lidé. V nejvýš e položené části vesnice je hliněný domek. Na několika místech je ještě dnes vidět, že byl kdysi pestrobarevně pomalovaný. Všude kolem něj jsou na skále hlínou přilepeny lebky nejrůznějších zvířat. Možná je to místní chýše hovorů? Uvnitř není nic, jenom bílá nástavcová maska, která má prý doposud svého majitele. Za chýší jsou schody. Chystám se po nich vystoupit nahoru, ale syn náčelníka mi to zakazuje. Vedou do jeskyně, kterou Dogoni používají k pohřbívání svých mrtvých. Využívám příležitosti k tom u, abych se chlapce zeptal, jestli je možné dostat se do nejposvátnější dogonské jeskyně vysoko ve skalách, kde údajně kněží hlídají své nejcennější relikvie. Z této jeskyně je prý jako z jediného místa na naší planetě vidět hvězda Po-tolo pouhým okem. Uchovávají v ní snad některé předměty, svěřené jim samotným Nomem. Kdo ví? Černoušek mi odpovídá, že neví, kde jeskyně je. A neví to prý nikdo kromě zasvěcených.

ŽIVOT VE SKALÁCH Zmíním se už jen o jedné z vesnic. Tou je vesnice Kanicombole. Domorodci mi řekli, že byla jeden čas dokonce hlavním městem Dogonů místo Sanghy. Stejně jako Teli se i ona skládá ze dvou částí. Ta starší se táhne několik kilometrů, doslova vpresovaná do skalních štěrbin. Je neuvěřitelné, kde všude mohli lidé bydlet. V minulosti, když jim prý došla voda, museli si postavit vesnici druhou – pod skalním masivem. Uprostřed této druhé vesnice stojí mešita, uplácaná z hlíny, která je nanesena na skelet z k lacků. Její tvar je inspirován středověkými súdánskými mešitami. O kus dál stojí prazvláštní stavba, podobná obrovské hromadě bahna postavené na kůlech. Je to jistojistě chýše hovorů. V chladném stínu, který bezesporu tato střecha poskytuje, se válí deset znuděných černochů, pravděpodobně stařešinů. Někteří hrají jamky, jiní metličkami odhánějí hmyz ze svého líného těla, popřípadě spí. Je to něco jako radnice. Shromáždiště starých mužů, kde se řeší naprosto vše, co se týká obyvatel vesnice. Samozřej mě, že se klaním a usmívám. Jsem příjemně přivítán. Rozkládám své kosti na velkých pokroucených prknech a nechávám napojit svou kůži božským stínem. Ochutnávám hořký, kořeněný a hustý kefír. Poté je mi nabídnuto prosné pivo místní výroby a ražniči s gumovým masem (spíš očouzeným než opečeným). S díky přijímám a po krátké siestě se vydávám prozkoumat kastovní čtvrť. Při práci tu však nacházím pouze kováře. Jeho nářadí je velice primitivní, on sám mne však překvapuje neobvyklou zručností. No, mám před sebou ještě spoustu času. Než se vydám prozkoumat další dogonské vesnice, natáhnu se na chvíli pod jedním z nedalekých baobabů a budu pozorovat, jak dogonské ženy dřou na poli. Drazí čtenáři, kdybyste jen tušili, jak je tady pod Bandiagarou krásně.

Category: 1998 / 05

El Ni~no (Dítě, Ježíšek, Jezulátko) je jméno pro teplý mořský proud, který se jednou za dva až deset let objevuje při západním pobřeží Jižní Ameriky – hlavně Peru. Tak, jako se zemětřesením, žijí Peruánci odpradávna i s Jezulátkem. Vědci mají nepřímé důkazy o existenci tohoto jevu nejméně v posledních pěti tisících letech. Namísto Humboldtova studeného proudu, který od jihu formuje počasí v pobřežní oblasti Peru, přichází občas proud velmi teplé vody od severu, z rovníkových oblastí Tichého oceánu. Několikastupňový teplotní rozdíl vody představuje ohromné množství energie. Díky jevu El Ni~no se oslabí pasáty nesoucí vláhu z východu na západ Tichého oceánu. Tento jev se dostaví do oblasti Peru kolem Vánoc (odtud jméno).

Pokud se vše za několik měsíců vrátí k normálu, nic se neděje. Jestliže však příliv teplé vody od severu trvá až do jara či léta příštího roku, je zle. Teplá voda je chudá na živiny, a zcela změní život v moři i na přilehlé pevnině, má nepříznivý vliv na rybolov. Poušť sice prožívá úrodný rok, protože hodně prší, ale mohou přijít devastující záplavy. Dopad Jezulátka však není jenom místní. Anomálie v rozdělení tepla mezi atmosférou a oceánem může postihnout rovníkový pás Tichého oceánu a odtud se ší řit do Austrálie, Indonésie, Indie, západní Afriky, přes Peru, Ekvádor a Chile do Brazílie, ale také do větších zeměpisných šířek, na sever i na jih, takže anomální počasí mohou mít v Mexiku, Kalifornii i v Kanadě. Jezulátko je přímo zodpovědné za pozdní nástup monzunů a za přesměrování vláhy nesené pasáty přes Tichý oceán na místa, kam nepatří.

ÚČET ZA NAPÁCHANÉ ŠKODY

Nejvýraznější epizody El Ni~na v tomto století byly zaznamenány v roce 1925 a v letech 1982-1983. Účet za spáchané škody v letech 1982-1983 je úctyhodný. Záplavy, tajfuny, sucha, požáry: celková škoda 8 110 000 000 dolarů. Oceánografové a meteorologové sledovali dozvuky Jezulátka i v mimorovníkové oblasti celých deset let. Výsledky jejich pozorování pomocí umělých družic naznačují, že příchod Jezulátka je možné předpovědět a škodám částečně zabránit. Nelze se proto divit, že nové varování vědců z ro ku 1997 berou politici v Peru, Mexiku či Kalifornii vážně, jelikož se dá předpokládat, že „účet“ letošního Jezulátka předčí svého předchůdce před patnácti lety.

DIALOG MOŘE A VĚTRU

Stejně jako na rybníku, ovlivňují síla a směr větrů výšku hladiny i na moři. Začněme sledovat vzájemné ovlivňování atmosféry a oceánu od okamžiku, kdy z dosud nejasných důvodů se oslabí pasáty vanoucí od východu na západ přes rovníkovou oblast Tichého oceánu. Pasáty nesou spoustu vláhy a tepla, které mají odevzdat na „správných místech“ (jako je např. Indie) ve formě monzunových dešťů. Za normální situace je značný rozdíl tlaku vzduchu při hladině mezi východní a západní částí oceánu, takže větry va nou. Pokud se rozdíl zmenší, větry také, a vláha bez užitku částečně spadne do oceánu a částečně je abnormálně nasměrována do mimorovníkových oblastí.

Běžně bývá u Indonésie hladina Tichého oceánu o několik decimetrů až o jeden metr vyšší než na západě oceánu, protože větry vanou k Indonésii. Pokud však v abnormálním případě fouká ze západu na východ, hladina poklesne u Indonésie a Austrálie a naroste u Jižní Ameriky. Vítr ovlivňuje proudění vody. Je-li chladná voda u povrchu v některé části oceánu, zvyšuje se teplotní rozdíl proti jiné části, což se vyrovnává právě prouděním větru. Normální stav předpokladá, že na východě Pacifiku je studená voda (pod 20 ?C) hluboko pod povrchem, zatímco u Austrálie je povrchová teplota vody podstatně vyšší a studená voda je hluboko, sto metrů i více. Opadnou-li pasáty, vyrovná se teplotní rozdíl mezi povrchem oceánu západní i východní části. Vlny teplé vody začnou proudit ve směru rotace od západu na východ, začne se kumulovat teplo a kladná anomálie topografie moří ve východní části Pacifiku. Pak začnou rybáři v Peru bědovat, protože mísení vody ovlivňuje příděl živin z hlubších, studenějších vrstev, a „r ozjede“ se Jezulátko v pravém slova smyslu. Proto je důležité mít dostatečně přesný, rychlý a celosvětový sledovací prostředek, který průběžně zaznamenává všechny uvedené změny. Takovým globálním sledovacím prostředkem jsou umělé družice Země se speciální výbavou.

POHLEDEM DRUŽICE

Některé družice mají na palubě radiolokační výškoměr. Ten je nasměrován z paluby kolmo k mořské hladině. Každou sekundu vyšle kratičký signál k hladině, který se odrazí a část energie se vrátí zpět na palubu. Podle času, který potřebuje signál k letu tam a zpět, se určí hrubá výška letu, která po řadě korekcí ze šíření signálu atmosférou a podle stavu hladiny dá výslednou výšku. Jak družice letí kolem Země, „vyboduje“ si profily oceánu podél směru letu. Dráha družice je volena tak, aby se po určitém počtu obletů opakovala nad týmž místem oceánu. Tímto opakovaným měřením lze podchytit změnu výšky mořské hladiny a tyto změny analyzovat. Je však třeba znát dráhu družice s výškoměrem ve směru měření („nahoru dolů“) s přesností větší, než je velikost zkoumaného jevu v tomto směru. To byl donedávna největší problém. Dnes je překonán a průběžně se zpracovávají měření z francouzsko-americké družice TOPEX-Poseidon a evropské mise ERS 2 ES.

Družicový výškoměr měří změny topografie povrchu moří. Jedním z důvodů těchto změn je oceánské proudění. Jezulátko není nic jiného než nepravidelnost změn topografie. Efekt Jezulátka na mořskou hladinu si lze představit jako „velmi placatou a rozsáhlou bouli“ o výšce do 20 cm přesouvající se postupně přes oceán. Tvar a přesuny této „boule“ měříme. Pochopíme-li zákonitosti zkoumaného jevu na základě dlouhé a spolehlivé série měření, máme reálnou šanci předpovědět chování Jezulátka do budoucna. Spoleh livá série měření je teprve od roku 1992, takže se zásadními závěry nelze spěchat. Výsledky pozorování jmenovaných družic na jaře a v létě 1997 naznačovaly rychle se rozvíjející anomálie, které se postupem sezony nezklidňovaly. Proto bylo na zimu 1997-8 předpovězeno Jezulátko se vším, co k němu patří, a zprávy z denního tisku potvrzují, že předpověď nelhala. Dnes chápeme, že Jezulátko má globální rozsah a dosah. Brzy se naučíme předpovídat jednotlivé epizody snad na rok dopředu a varovat ohrožené.

Category: 1998 / 05

Chrám je dům boží vystavěný pro účely modliteb, rituálního uctívání, služeb bohům a přinášení obětí. Na úplném začátku to byly jen oltáře pod širým nebem, obvykle pod posvátnými stromy anebo v přírodních jeskyních. Pak se začaly k nebi tyčit stavby nejprve ze dřeva a stále častěji i z cihel a kamene, až po dnešní železobetonové skulptury. Vždycky měly společné znaky – lidé se svými pozemskými silami snažili dotknout nebes a napodobit svými prostředky pocit velebnosti, který v nich víra v uctívané božstvo vyvolávala. Ať už to jsou důkladné románské kostely, které měly dominovat místnímu obyvatelstvu, ale také občas posloužit jako pevnost vzdušné gotické budovy, které se pokoušejí dosáhnout oblohy, nebo éterické moderní stavby, které jako kdyby měly zpochybnit zákony přitažlivosti zemské. Na stavbách evropských katedrál a kostelů, stejně jako svatostánků hinduistických, muslimských, buddhistických a všech dalších, se nešetřilo penězi a nejlepší architekti své doby svými projekty posouvali dál hranice lidského ducha. Za tisíciletí vývoje absorbovala chrámová architektura bezpočet uměleckých myšlenek a snah. Jen stručný výčet těch nejznámějších by zaplnil celou knihovnu, proto jsme se pokusili o nový úhel pohledu a výběr ovlivněný několika faktory. Jednak samozřejmě archivem reportérů tohoto magazínu a potom tím, aby každý snímek obsahoval nejen cosi nějakým způsobem zajímavého a výjimečného, ale zároveň přispěl k výslednému puzzle SVATYNÍ SVĚTA. Kromě jiného nás zajímalo, jak se na náboženských stavbách odrážely a odrážejí světské dobové trendy, nálady obyvatel anebo třeba také reliéf krajiny.

Category: 1998 / 05

Byl pozdní večer, první máj…“ Prvního května jsem překročila hranice Skotska. Jaro není obvyklou dobou k návštěvě této země, ale cestování sivě zelenou krajinou, osvěžovanou občasnými deštíky, má v tuto roční dobu své nostalgické kouzlo.

Poeticky založený cestovatel je při cestování jarním Skotskem, plným středověkých zřícenin, kopců zahalených do mlžného oparu a temných jezer, provázen duchem Karla Hynka Máchy na každém kroku. Táhlé kopce skotských Highlands, porostlé májovou květenou, lákají k romantickým procházkám spolu s Máchovým skotským protějškem Robertem Burnsem. Tento předchůdce našeho Karla Hynka (žil ve druhé polovině 18. století), vlastenecký „selský“ básník a bard skotského lidu, je stejně jako Mácha jedním ze zakladat elů národní poezie své země.

Karel Hynek Mácha, který se nám každé jaro připomíná májovou baladou tragické lásky, hledal inspiraci při toulkách kolem hradů české pahorkatiny a vázal verše v objevené kráse malebně osvícenské češtiny. Robert Burns strávil celý život prací na svém statku v jihozápadní části Skotska, jehož krajina i řeč se odráží v jeho milostných i národoveckých básních stejně jako v tklivé písni opěvující staré dobré časy ve Skotsku, Auld Lang Syne, u nás zdomácnělé jako Píseň loučení. Oba poetové, které kromě um ěleckých kvalit poezie romantismu a lásky národa spojuje také osud krátkého a bouřlivého života, jako by se zde, daleko od Čech v romantické krajině Skotska, spolu setkávali.

Poezie slova i obrazu citlivé duši návštěvníka Skotska neunikne. Tato krajina by měla být vyhlášena hájemstvím básníků a fotografů. V drsné kráse této země, kde lidé hovoří melodicky nesrozumitelným skotským nářečím, jako by hranice mezi těmito zdánlivě tak odlišnými oblastmi umění splývaly. Pod hradní zříceninou u poklidné indigové hladiny jezera Loch Ness, ukrytého v zalesněných kopcích Skotské vysočiny, se český básník neoddává představám bájné dlouhokrké příšery, ale vytanou mu na mysli verše z Máje: „Jezero hladké v křovích stinných… zvučelo temně tajný bol… břeh je objímal kol a kol…“

Skotská krajina je také rájem fotografů. Nic nevystavuje na odiv, je cudně krásná ve své prostotě. Táhlá úbočí hor, dotýkajících se nízko letících mraků, a zamžené útesy při pobřeží se přímo nabízejí k poetickému zobrazení. Putovali jsme touto částí Británie před začátkem léta, ale přesto nás většinou provázel pocit nostalgického bezčasí. Hrady na vyvýšeninách kopců, tmavé hlubiny jezer, hluboká vřesoviště a větrem bičované mořské břehy, to vše vyvolává pocit jakési majestátní odvěkosti. Nejúchvatně jší je tato scenerie při západním pobřeží Skotska na souostroví zvaném Hebrides s ostrovy Skye, Harris a Lewis.

Poloostrov Skye odděluje od pojmenování ostrovem jediný most spojující jej s pevninou. Působivá krajina je zde jako stvořená pro zachycení na černobílou fotografii. Je to kraj hor, zvedajících se nad mořem, útesů, olizovaných chladným příbojem, mlžných oparů v hlubokých údolích vnitrozemí a šedavých letmých stínů, vrhaných na zem z cárů bílých mraků na neklidné obloze.

Ostrov Lewis tvoří mírně zvlněné pahorky, v jejichž středu se nachází jedna ze skotských obdob Stonehenge: před tisíci lety založené posvátné místo, kruh vztyčených kamenů, kterých se můžete dotýkat a, jak mnozí věří, načerpat do sebe dlaněmi jejich magickou energii. Ostrov Harris je menší, spojený s Lewisem úzkou šíjí. Přesto je však jeho krajina docela jiná. Obrovská síla dávných věků stlačila žulové plochy na ostrově do fantastických tvarů, prolákliny mezi skalními masivy vyplnila azurově modrá j ezírka. Krásná měsíční krajina je protkána sítí vlnících se silniček.

Návrat zpět na pevninu přes Cuillin Hills na ostrově Skye nás náhodnou odbočkou zavedl na opuštěný hřbitov na mořském pobřeží. Nebyli na něm však pohřbeni žádní lidé. Jednalo se o rekvizitu z natáčení nedávno dokončeného filmu Prolomit vlny (Breaking the Waves), kterou zde zanechali filmaři snad proto, že hřbitov vypadá, jako by na toto teskné místo na okraji útesu nad mořem od věků patřil. Byl chladný květnový podvečer, mezi dřevěnými kříži a kamennými náhrobky se proháněl vítr, těsně za kácejícím se hřbitovním plůtkem spadal útes do ohlušujícího příboje za křiku racků. Na poslední výspě pevniny mezi hranicí hřbitova a propastí vln zela otevřená rána vykopaného hrobu. Do něj měla být ve filmu pohřbena hlavní hrdinka, která tragickou obětí své lásky vykoupila život svého milého… Vítr vrhal do tváří drobné kapičky slané vody, jako by moře ronilo slzy nad všemi nešťastnými láskami a zmařenými lidskými osudy. Byl máj ve Skotsku… a na okamžik jako by se na temném útesu vynořila postava v širák u a ve vlajícím černém plášti, hledící za tmavnoucí mořský obzor: „Byl pozdní večer, první máj…“

Category: 1998 / 05

Sopky jsou svědectvím o dynamické podstatě Země. Většina vulkanické aktivity se objevuje podél okraje zemských ker, kde sopky vytvářejí „Kruh ohně“. Série sopek, která zahrnuje např. Mount St. Helens ve státě Washington, aljašskou Katmai, japonskou Fuji a filipínskou Pinatubo, charakterizuje okraje pacifické kry. Ale proč jsou sopky také na Havajských ostrovech, přímo ve středu pacifické kry?


Žhavé magma je vytlačováno z „horkého místa“ ležícího hluboko uvnitř pláště. Roztavená hornina obohacená plyny si razí cestu směrem k povrchu. Vytváří podmořské hory a po několika statisících let a nespočetných erupcích se konečně objeví nad mořskou hladinou nový ostrov. Sopka pokračuje ve svém růstu tak dlouho, dokud pohyb zemské kry neposune ostrov mimo „horké místo“. Minimálně během posledních 70 milionů let pacifická zemská kra fungovala jako transportní pás – přestěhovala ostrovy severozápadně od „horkého místa“ rychlostí přibližně 10 cm za rok. Dodnes aktivní sopky Mauna Loa a Kilauea pokračují dosud v tvorbě největšího z Havajských ostrovů – Hawaii. . . . . .

Tento proces formoval více jak 5600 km dlouhé podmořské Císařské pohoří – Havajský ostrovní řetěz a ještě není ukončen. Podmořská hora Lo?ihi jihovýchodně od ostrova Hawaii stoupá směrem k mořské hladině a za několik statisíců let se objeví nad mořskými vlnami.

Zahaleny hustou vegetací se majestátně tyčí z rozlehlé modři Pacifiku. Havajské ostrovy tvoří celkem osm větších ostrovů a 124 ostrůvků.

Havajské ostrovy jsou vlastně vulkanickým pohořím. Pokud by moře zázrakem vyschlo, byly by nejvyšším horstvem na Zemi, rostoucím více jak 9000 metrů z mořského dna. Vzhledem k tomu, že se pacifická zemská kra posunuje severozápadním směrem od „horkého místa“, vulkanická aktivita ustává. Síly větru, deště a mořské vlny způsobují erozi, až jednou ostrovy opět zmizí pod mořskou hladinou. Proces pak začne znovu.

Havajské vulkány nemají typický kuželovitý tvar sopky ani nezačínají soptit náhle. Jejich občasné erupce jsou však velkolepou podívanou. Přírodní ohňostroj může dosáhnout výšky až 600 m.

Produkty vulkanické činnosti – potoky rozžhavené lávy z nitra Země – jsou složeny převážně ze silikátů a kysličníků obsahujících vodní páru a různé plyny. Havajské názvy „pahoe-hoe“ a „?a?a“ jsou všeobecně používané geologické termíny pro dva typy lávy, které se zde vyskytují. Pahoe-hoe má vyšší teplotu, je hladší a obsahuje více plynů. Povrch ?a?a je drsnější a struktura je hustší. Materiál obou typů je zdánlivě stejný, rozdíl je v jejich složení, obsahu plynů a teplotě.

DŮM VĚČNÉHO OHNĚ

K poslední velké erupci sopky Kilauea došlo v roce 1960, ale jak demonstrovala sopka Mount St. Helens ve státě Washington na jaře roku 1980, i zdánlivě dormantní sopka může vyvinout ničivou aktivitu v okamžiku nejméně očekávaném. Zvyšující se tlak v podzemí bývá obvykle doprovázen malými otřesy a zaznamenatelnými zvuky, což by mělo být dostatečným varováním. Mauna Kea (Bílá hora), dormantní vulkán severně od národního parku, se tyčí 4205 m nad mořskou hladinu. Pod mořskou hladinou se ukrývá dalších 5486 m, takže tato hora je vlastně nejvyšší horou světa, pokud jde o absolutní výšku. V zimě bývají vrcholové svahy často pokryté sněhem.

Roku 1967 se na vrcholku započalo s výstavbou observatoře. Jedním z důvodů pro stavbu na tomto místě bylo minimum rušivých záření z umělých zdrojů. Observatoř disponuje největším optickým teleskopem na světě.

Mauna Loa je největší aktivní vulkán na světě. Měří 4169 m a svým objemem přibližně 75 000 km3 je i jedním z největších světových masivů. Soptí průměrně jednou za tři a půl roku, láva vytéká jak z centrálního kráteru, tak i z trhlin (fisur) po stranách sopky. Láva z této sopky pokrývá přibližně 50 % ostrova Hawaii.

Sopka Kilauea v jihovýchodním svahu sopky Mauna Loa dosahuje výšky 1111 m a kráter rozlohy 10 km2. Vnitřní kráter Halemaumau znamená v překladu Dům věčného ohně a je dosud vulkanicky aktivní. Východní trhlina Pu?u ?Ó ?o soptí nepřetržitě už 10 let.

POTÍŽE V RÁJI

Havajský národní park byl vyhlášen americkým kongresem v srpnu 1916 a zahrnoval celkem tři sopky – Mauna Loa a Kilauea na ostrově Hawaii a dormantní Haleakala na ostrově Maui. Dva nejrozsáhlejší a nejaktivnější vulkány na Zemi jsou součástí jedinečného ekosystému – park totiž zahrnuje také poušť Kau, háje obřích kapradin, deštný prales a exotické rostliny a živočichy. Navíc je park místem, kde návštěvníci mohou jako málokde na světě nahlédnout do nitra aktivního vulkánu.

Havajské souostroví bylo kdysi oslavováno jako ostrovy evoluce, nyní je na pokraji zkázy. Příchod lidí na ostrovy změnil navždy podmínky, které byly příznivé pro původní rozmanitost života. Lesy zmizely, jak lidé připravovali půdu pro pěstování plodin a zakládali sídla.

Polynésané a ostatní usedlíci s sebou přinesli četné cizí živočichy a rostliny, některým se začalo v novém prostředí až příliš dobře dařit a bez problémů se začali množit. Jejich vliv začal být katastrofální. Divoká prasata podrývají porosty kapradin a původního deštného lesa. Jejich bahnitá kaliště jsou ideálním prostředím pro rozmnožování moskytů, kteří přenášejí ptačí malárii a ptačí neštovice. Mungové, kočky a krysy požírají místní ptáky a jejich vejce. Cizí rostliny, např. banánovník poka, vytl ačují původní havajské deštné lesy. Nápor introdukovaných rostlin a živočichů způsobil vyhynutí mnoha původních druhů a pokračuje v ohrožování unikátních forem života na Havajských ostrovech.

ŽIVOT PŘICHÁZÍ NA NOVOU ZEM

Před několika miliony let kdesi v jihovýchodní Asii vynesl vítr spory kapradin až do výše dvanácti kilometrů a větrné proudy je nesly východním směrem. Nakonec klesly na holá lávová pole uprostřed Pacifického oceánu. Tímto jedním z několika způsobů se na Havajských ostrovech objevil život. Hmyz, semena a pavouci dosáhli ostrovů prostřednictvím vzdušných proudů, ale byly i jiné způsoby cesty. Migrující nebo bouřemi unášení ptáci přenesli semena v trávicím traktu nebo ve svém peří. Proudy Pacifiku tra nsportovaly soli odolná semena a přinesly hmyz, rostliny a plže na plovoucích troskách. Obojživelníci, plazi, sladkovodní ryby a většina savců nebyla schopna dostat se přes nesmírné vodní plochy – pouze jeden druh ploutvonožce a netopýra byl úspěšný. Z milionů organismů se pouze některým podařilo po dlouhé riskantní cestě přistát právě zde a z nich přežily jen některé. Tyto druhy se postupně v průběhu času vyvíjely do nových forem, jež se lépe adaptovaly pro život na ostrově. Díky absenci predátorů a konkurentů, kterým musely čelit ve své domovině, jejich přežití přestalo záviset na vyvinutých obranných mechanismech. Tyto vlastnosti, které je původně chránily, se ukázaly postradatelné a nakonec zanikly. Protikladné vztahy jsou charakteristické pro nové životní formy. Kopřivy, které nežahají, máta, jež neobsahuje typické silice, ptáci postrádající schopnost létat, střevlíci neschopní vystřikovat obrannou tekutinu. Přes 90 % havajské původní flóry a fauny je endemické – nalézá se pouze zde a nikde jinde na Zemi. To vše se snaží zachránit správa národního parku. Je otázka blízké budoucnosti, zda se jí to podaří.

Category: 1998 / 05

Magická struna vyluzující čáry, tajemství a fantazii se rozezvučela. Sny, nejen Benátčanů, nabírají na intenzitě – stávají se skutečností. Začíná oficiální Benátský karneval.

„O Benátkách stačí napsat pouze jednu jedinou větu,větu, kterou si můžeme přečíst v každém průvodci:Benátky jsou fantastický sen.“
Miroslav Horníček


Je únor devadesátého osmého roku, přesně jedenáct dní před Popeleční středou. Jihoitalské Benátky se probouzejí na tuto roční dobu nezvykle brzy. Na nádraží, kde ještě před týdnem vystoupily z právě přijíždějícího vlaku pouze dvě starší ženy a skupinka houmlesáků – využívající teplo ve vlaku k příjemnému prospání, je dnes rušněji daleko více než v plné turistické sezoně. Z vlaku se valí neuvěřitelné davy rozjásaných lidí, Italů, ale i cizinců, a dobrá polovina v nejrůznějším přestrojení. Začínají ne konečné dny a noci plné jídla, radovánek a oslavného pití. Karneval – pochází z italského slova carnevale, v překladu „rozloučení s masem“, jehož se katolíci vzdávají během týdnů půstu před Velikonocemi. Půst však neznamená pouze rozloučení se s masem a přetrpění doby bez „pořádného žvance“ do Velikonoc, ale hlavně jakýsi čas zamyšlení a zamýšlení se nad věcmi života.

Historie Benátského karnevalu sahá až do století dvanáctého, dnešní podoba oslav v maskách pochází z roku 1436. Výrobci masek utvořili oficiální cech a otevřeli jejich první prodejny a půjčovny. Nošení masek a přestrojení dosáhlo svého vrcholu v 18. století, Benátčané různých sociálních vrstev využívali karneval k zatajení své pravé identity, a v některých případech i ke změně sexuální orientace beze strachu před prozrazením a potrestáním.

Po porážce Benátské republiky v roce 1797 tato tradice téměř vymizela. Velkolepého znovuzrození se jí dostalo až roku 1978, kdy skupinka studentů otevřela první novodobý obchod a půjčovnu masek. Od té doby karneval každým rokem roste a mohutní.

Město se vynořuje z ranní mlhy. Vycházející slunce se zrcadlí ve všudypřítomné vodě, odráží se od pestrých masek. Vzduch je prosycen pachem mořské vody, česneku, oregana a kávy z romantických kaváren, pizzerií… Vysoký příliv pleská o gondoly přivázané u mola nedaleko chrámu sv. Marka. Skupinky masek se za všeobecného veselí proplétají pověstnými benátskými uličkami, lidé vyklonění z oken a pouliční prodavači vykřikují Brava, bravo, oceňujíce tak ty nejlepší z nejlepších. Různobarevné konfety létaj í vzduchem. Všichni se smějí, všichni se radují. Výrobci masek posedávají ve svých vyzdobených obchůdcích a nabízejí ty největší hity letošní zimy. Fotografové mačkají spouště a snaží se zachytit nenapodobitelnou atmosféru okamžiku.

„Benátky? Nic na světě není srovnatelnés mystikou a krásou skutečnosti -ta předčí i ten nejvelkolepější sen.“
Charles Dickens

Tempo karnevalu narůstá. Centrum všeho dění, náměstí sv. Marka, je s postupujícím časem plnější a plnější. Rozdíl mezi realitou a iluzí, mezi historií a současností neexistuje.

V období karnevalu je v Benátkách možné vše. Středověká princezna s bohatou výšivkou na růžovém saténu může být krásná mladá dívka, stejně tak hezký mladý muž nebo kdokoli jiný. Staří, mladí, černí, bílí, žlutí, všichni se radují. Masky dodávají pocit nesmrtelnosti, nekonečné svobody. „SOLO I MORTI SONO VECCHI.“ – „Jen mrtví jsou staří,“ říká odhadem osmdesátiletý stařík.

Znavení pozorovatelé karnevalu využívají pověstných příjemně vytopených italských kaváren. Usedají do měkkých plyšových křesílek, popíjejí pravou italskou kávu a pozorují procházející rej masek skrze okno.

S večerem přichází tma, chlad a vlezlé vlhko, nevadí to však mladým Benátčanům scházejícím se na náměstí Campo San Bartolomeo; přinášejí kytary, nejrůznější přehrávače a slaví do brzkých ranních hodin. Domorodci, podobní našim pavlačovým drbnám, překrásně uvádějí vše na pravou míru: „Celou noc jenom řvou a chlastaj.“

„QUE DOLCE MESTIER DI NON FAR NIENTE!“ –

„Jak sladké to řemeslo, toto nicnedělání!“
Carlo Goldoni

Na chrámu sv. Marka odbíjí obrovský zvon, oznamuje ukončení karnevalu a zahájení předvelikonočního půstu. Lidé odcházejí, dobíhají poslední noční vlak. Velkolepá show končí. Do prázdných ulic, pokrytých množstvím konfet a papírů, vstupují bezdomovci v oranžovo-zelených vestách s košťaty a vozíky. Vypadají jako z jiného světa. Začíná úklid.Čas půstu je tu. „Co tak těžko snášel,ba co se mu chvílemi zdálo nesnesitelné, bylo zřejmě pomyšlení,že již Benátky nespatří,že je to rozloučení navždy.“
Thomas Mann: Smrt v Benátkách

Category: 1998 / 05

Irbis je nádherná, velmi plachá vysokohorská šelma. Je také nazýván sněžným levhartem. Žije skrytě ve skalnatých údolích, rododendronových porostech, na alpínských loukách i na holých skalách na hranici věčného ledu. Jeho zbarvení dokonale splývá s terénem. Tlapy bohatě pokryté chlupovými polštářky umožňují snadný pohyb po sněhu. Na vyvýšeném místě dokáže hodiny bez pohnutí číhat na kořist. Potravu loví podle ročních období, ve vysokém sněhu snadněji loví velká zvířata. Svůj areál kontroluje každých 7 až 10 dnů. Samice rodí po 90-103 dnech březosti 2 až 4 mláďata.


Uncia uncia
Irbis, sněžný levhart

Rozšíření:
Afghánistán, Bhútán, Čína, Indie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Mongolsko, Nepál, Pákistán, Rusko, Tádžikistán, Uzbekistán (celkový areál má rozlohu 1 835 000 km2)

Velikost:
tělo 1000-1300 mm, ocas 800-1000 mm, hmotnost 25-75 kg

Biotop:
alpínské louky, skalní biotop do výšky 2700-6000 m n. m.

Biologie:
v zimě sestupuje do lesů do výšky 1800 m n. m., aktivní je ráno a v podvečer, žije samotářsky

Potrava:
kozorožci, argali, gorali, nahuři, jeleni, prasata, jaci, svišti, ptáci a domácí skot

Stav v přírodě:
podle výzkumu je největší populace v Číně (2000 až 2500 ks), 800-1400 jich je v Kyrgyzstánu, 350-500 v Nepálu, 120-300 v Tádžikistánu, 180-200 v Kazachstánu

Stav v péči člověka:
světová populace činí 590 zvířat ve 122 ZOO, v posledních letech se daří rozmnožování a populace vzrůstá

Příčiny ohrožení:
lov pro kožešinu, devastace biotopu

Stupeň ohrožení:
E – ohrožen

CITES – I.

Category: 1998 / 05

Druhý den sedím v podzemním kibucnickém bunkru a nesmím vystrčit nos. Jsem jedním z hostů, kterým je zakázáno opouštět úkryt, pokud hrozí další ostřelování okolí kibucu v blízkosti libanonských hranic, pod Golanskými výšinami. Arabští vojáci se „nechávají slyšet“ často. S Izraelci, mezi nimiž žiji už druhý měsíc, čekám na zrušení poplachu. Z jejich chování je cítit pouze lehká nervozita, protože děti zůstaly přes noc ve školním bunkru asi deset kilometrů od kibucu, ale jinak rutinně přijali stísněný prostor za svůj přechodný domov. Také já tady spím na kavalci, jím konzervy, chodím na toaletu, a to vše v jedné místnosti, poslouchajíc trýznivě pravidelný metronom kapající vody.


Kibuc

KIBUC

Kibuc je společenství lidí žijící v osadě na izraelském venkově se společným vlastnictvím veškerého majetku. Společně pracují a rozhodují o sobě samých. Většinou jsou kibucy ekonomicky nezávislé, mají svou zemědělskou produkci díky určité ploše vlastních pozemků a současně i průmyslovou výrobu v jedné či více továrnách.

Podle země, odkud lidé do osad imigrovali, se tam dnes domluvíte vedle hebrejštiny i rusky, německy, maďarsky, dokonce i česky! Na jihu v poušti pěstují na uměle zavlažovaných oázách květiny, zeleninu, melouny, chovají ryby, ve středu země banány a grepy, na severu spíše jablka a avokádo. U Mrtvého moře slouží turistům a vyrábějí speciální kosmetiku, jinde televize, sluneční baterie, všechno, nač si vzpomenete. Některé osady jsou přísně religiózní, řídí se talmudem a dodržují sabat, jiné kibucy přip omínají náš venkov a částečně trpí komplexem méněcennosti vůči městu. Většina zaměstnává volunteery (dobrovolníky) z celého světa, kteří za kapesné a příslib poznání života v zemi izraelitů udržují často kibucnické hospodářství ekonomicky nad vodou, zejména v době sklizně. KFAR SZODL Kfar znamená v hebrejštině vesnice, Kfar Szold je jméno kibucu. Má přes 400 obyvatel a leží 5 km od libanonských hranic, těsně pod golanskými vrchy. Ze strachu před arabskou intervencí obehnali celou osadu ostnatým drátem. Uvnitř je všechno pro přežití. Domovy osadníků, společenská budova s jídelnou, místností pro schůzování, klavírem, fotokomorou a ústřednou pro komunikaci se světem, dále poliklinika, obchod, domov důchodců, školka (do školy v sousedství jezdí děti vlastním autobusem), bazén i hřbi tov, bungalovy pro nově příchozí se školou hebrejštiny (program výuky hebrejštiny se nazývá ULPAN) a válečné bunkry.

Život v kibucu má již od svého založení v roce 1947 svůj pevný řád. V čele je správní rada a každý kibucník je měřen podle původních pravidel stejným metrem. Ať paseš ovce, pereš prádlo nebo jsi učitel či lékař, náleží ti stejná mzda závislá pouze na počtu dětí v rodině a momentální prosperitě osady. Nikdo tu neudělá kariéru ani nezbohatne. To snáz projde velbloud uchem jehly. Ale na druhé straně ani neumře hlady. Nikoho tu také nedrží násilím.

RUŠTÍ PŘISTĚHOVALCI

Maximum nových členů kibuců tvoří přistěhovalci z Ruska a Ukrajiny. Za poslední roky imigrovali do Izraele statisíce lidí, z nichž část hledá svůj nový domov právě mezi osadníky na venkově. Bohužel zdaleka ne všichni přijíždějí s vírou za svým vyvoleným národem, často mají pouze to štěstí, že prokáží židovský původ z matčiny strany a vystěhováním z Ruska utečou před chudobou. Na svou původní profesi tady jen s povzdechem vzpomínají. Na venkově se uchytí lidé s řemeslem nebo nižším vzděláním, avšak l ékaři, inženýři, učitelé a vědci jsou na tom podstatně hůř. Jedni se svého povolání vzdají a pokorně přijmou úděl přivandrovalce třeba s lopatou v ruce, jiní se pokoušejí své vzdělání uhájit.

Jeden ruský chirurg, doma samostatný operatér, se musel nechat „plácat“ přes prsty řadovým asistentem na operačním sále, držet háky, aby po roční praxi dostal doporučení a mohl složit vyrovnávací zkoušky. Mnozí to vzdají předem, a tak potkáte profesorku literatury s hadrem na koštěti, psychiatra jako ošetřovatele v útulku pro přestárlé, lesní inženýr pracuje jako popelář.

Svůj způsob zábavy si ale Rusové vzít nenechali. Při oslavách konce roku dokázali mladí změnit charakter celé noci během půl hodiny. Když několik ukrajinských Šuriků považovalo silvestrovskou zábavu za zcela osobní svátek, na který nemá věřící Žid se svou roš hašanou nárok (roš hašana – nový rok dle hebrejského kalendáře; připadá na září, v synagoze se troubí na beraní roh a věřící se deset dní kají, aby urovnali své svědomí a život před Bohem, jenž jim dá potom rozhřešení), tančili kozáčka a topili se v stakánech vodky a izraelském nepochopení. ŽIDEM V RUSKU A RUSEM V IZRAELI Shimon je strojař z Moskvy, který před třemi roky přicestoval za svou dcerou, a přestože doma vedl výrobu v automobilce, tady pracuje jako řidič autobusu. „Je možné žít v Rusku a milovat Izrael,“ říká, „ale není možné žít v Izraeli, aniž by ho člověk neobdivoval.“ V Rusku byl Židem, tady je Rusem. Místní jim příliš nevěří, mají je za „flákače“, kteří chtějí, nejlépe podvodem, rychle zbohatnout. Skoro všichni pak spadnou do jednoho pytle. Navíc na trhu práce konkurují Arabům. Peklo. Ale Shimon už by se nevrátil. Koupil si auto a získal od vlády byt, na který by v Moskvě šetřil třicet let. Obětoval svůj domov za finanční jistotu pro sebe a své blízké. Jeho vnučka tu už vyroste jako Izraelka, ale on je přesazený. STAŘI LIDÉ V KIBUCU Paní Zahava, Židovka ze Slovenska, přijela do Izraele v roce 1948, když jí bylo 22 let. Ve válce jí zabili až na její sestru všechny příbuzné a sama po několika letech v koncentráku snila o zemi, kde bude mít její život nějakou hodnotu. Připlula lodí do izraelské Haify. Lákal ji nově založený židovský stát, který díky nim mohl osidlovat nehostinná místa pouště, zúrodňovat kámen a dát lidem životní naplnění.

Zahava čekala s ostatními v ohromných halách s igelitovou střechou několik dní na umístěnku. Spala na písku, z jídla odháněla mouchy a pod igelitem snášela nezvyklé vedro. Když na ni přišla řada, přistoupila k polnímu stolku, za nímž seděli „verbíři“ z nedávno založených kibuců a lákali nové členy. Pro pocit rozhodování o svém vlastním osudu mohla volit mezi dvěma alternativami: „Na sever, nebo na jih? “ ptají se. „Kde jsou hezčí muži?“ vrací jim slečna. „Na severu? Tak na sever!“ A bylo rozhodnuto. Na celý život. Muže za stolkem si nakonec vzala, ačkoliv na stará kolena přiznává, že ho nikdy nemilovala. Dřela na poli, porodila dvě děti. Mluví slovensky, německy, hebrejsky, maďarsky a anglicky. Syna má v Americe, dceru v Maďarsku. Země zaslíbená.

Původní zakládající členové zestárli. Z úcty k jejich práci jim ti mladší pořídili elektrická vozítka, platí jim vlastního lékaře a kibucem se měsíc od měsíce pohybuje více shrbených siluet, reagujících pouze na povel Oběd! Satisfakcí za rentu, kterou mnoho let pobírají, je alespoň dvouhodinová pracovní doba třeba i v 84 letech, pokud to zdravotní stav dovolí. MLÁDEŽ Mladí odcházejí do měst. Nebaví je čekat na milost správní rady, která jim uhradí z obecních peněz základní vzdělání a potom už jenom specializaci pro kibuc potřebnou – převážně zemědělskou. Navíc polovinu prázdnin musí odpracovat na veřejných pracích jako dík za kibucnické gesto, že je jim dovoleno studovat.

Patnáctiletá Ora se opila. Na záchodě si střídavě nahýbala z láhve vodky a nanášela další a další vrstvu mejkapu na svou trudovitou pleť. Popel z cigarety klepala s gustem do naleštěného umyvadla, plivala na zem a můj příchod ani nezaznamenala. Cosi vyrážela na přítelkyni a k souvislému dialogu se přiměla až po mé výzvě. „Šéf nedal tátovi peníze na moje malování. Idiot. Ale táta si to s ním vyřídil! “ spláchla slova alkoholem a odpotácela se do tmy. STŘEDNÍ VĚK Čtyřicátníci jsou většinou bez vyhraněných názorů, ale vesměs velice milí a pohostinní lidé, kteří chrání své hosty před nebezpečím. Zvali nás do svých domovů, nabízeli ze svých zásob a chlubili se tím, co mají. Schová se mezi ně každý průměrný jedinec, který nemá potřebu vynikat.

Všichni jsou si rovni, někteří bohužel „rovnější“. Jednou večer, když jsme pomáhali v kanceláři, přišla za skladníkem žena s velkou taškou a potají, aby je nikdo neviděl, plnili společně zavazadlo lukrativním sýrem, kakaem a salámem. Jídlem se neuvěřitelně plýtvá. V obavách, aby na někoho nezbylo méně kvalitní sousto (například natržený krajíc chleba nebo kuřecí křídlo místo stehna), se všechno takto neestetické vyhazuje. U nás by zbytky sežrala prasata, ale Židé přece jedí košer! (Jíst košer znamen á například vystříhat se vepřového.) Uklidníte se ve chvíli, když spatříte několik set metrů za osadou stádečko vepřů, skryté zrakům veřejnosti, krmené odpadky z kuchyně.

Galina si chtěla udělat kurz pedikúry. Protože by kurz pedikúry ubral peníze ze společného rozpočtu, investici musí schválit celý kibuc. Dva dny proto stojí v jídelně schránka s nápisem „Pedikúra pro Galinu“ a všichni hlasují, zda ano, nebo ne.

ZAMĚSTNÁNÍ

Práce je rozdělena. Ještě před několika lety dokonce jakási kibucnická „máma“ vychovávala všechny děti, což prakticky znamenalo, že vlastní rodiče je měli u sebe pouze 2-3 hodiny odpoledne a potom je odváděli do společné ložnice, aby sami mohli nerušeně relaxovat a nabírat síly do další práce. Všichni jsou vytíženi. Učitelka klavíru musí dvakrát týdně vytírat chatičky po hostech, lékař přebírá kuřata, když přijdou do skladu. Ženy tu neumějí příliš vařit, neboť za ně po celý život vařil od snídaně po večeři vyvolený kuchař. Momentálně vaří Mosche. Přišel z Ruska, studoval ve Francii, tady ztloustl, chová se přívětivě a vaří jako bůh. Jenomže ženy neumějí ani prát. Jenom pytlují prádlo do vaků s rodinným číslem, vynesou je před dům a za dva dny je vypráno. Hostům taky vyperou. Bohužel prádlo má univerzální nepříjemně šedivou barvu bez vůně. SLÁVA KIBUCU Sláva Kibucu je pryč. Mozoly na rukou zakládajících členů se zahojily a původní optimismus nadšených komsomolců už není čím oprášit. Nebýt dobrovolných pomocníků z cizích zemí, neměl by tam chvílemi ani kdo pracovat. Memento komunismu nám podezřele připomíná cosi z vlastní minulosti, protože víme, že pod rouškou sebechvály je třeba hledat trochu ohnilou pravdu.

Za cestou do nekonečna také třeba přistanete v izraelském kibucu. Budete se zprvu prodírat křovím odcizení bičováni vlastními limity, potom si zvyknete, přijmou vás k sobě, abyste pokorně na závěr připustili, že jste jiní, že na horu díkůvzdání nevylezete, a pouze popíšete, jak boží mlýny melou lidské osudy, neoddělujíce zrno od plev.

KIBUC – FUNGUJÍCÍ KOMUNISMUS napsala Gabriela Himlová

Má přítelkyně sem přišla před pěti měsíci, předtím rok pracovala nedaleko Jeruzaléma, kdy se ještě mnohokrát znásobila její láska k židovskému národu. Již tehdy se definitivně rozhodla odejít do kibucu. Nyní jako nečlen a tzv. ulpan student tu tři dny v týdnu pracuje a tři dny v týdnu studuje v místní škole hebrejštinu. Snažím se vyzvědět, jestli jí zdejší způsob života vyhovuje. Markéta bez váhání a s naprosto jasnou myslí odpovídá: „Nemůžu být nikde jinde spokojenější než tady, chci se stát kibucn íkem a udělat si kurz na zdravotní sestru, protože těch je tu potřeba, nemám ani touhu tady odtud vycházet, je tu všechno. No, nepřipadá ti to jako ráj na Zemi?“ Kibuc Hnutí kibucu začalo v Rusku na přelomu století a bylo inspirováno filozofií Marxe, Engelse a později Ruskou revolucí. První kibuc na území Palestiny byl založen v roce 1910 nedaleko Galilejského moře. Zpočátku byly tyto komunity hlavně zemědělsky založené a až do roku 1984 tvořilo jejich zemědělství 40 % veškeré národní produkce. Avšak tzv. „kibucnická průmyslová revoluce“ v 60. letech způsobila výrazné změny v životním stylu a ekonomických aktivitách, kdy se značná část z nich přeorientovala na prů myslovou výrobu. Těm, které zůstaly věrné zemědělské výrobě, nastávají nyní stejně jako v jiných zemích těžké časy a problémy se zadlužeností, která prý celkově dosahuje výše 4 miliard dolarů.

V současné době je v Izraeli kolem 300 kibuců, které mají od 100 až do 2000 členů a žije zde na 180 tisíc Židů.Členem kibucu se automaticky stává ten, kdo se tu narodí a ve věku dospělosti se rozhodne zůstat, anebo ten, kdo vstoupí ve svazek manželský s místním kibucníkem. Zpočátku byli kibucníci převážně Židé přicházející ze střední a východní Evropy, nyní tvoří většinu Izraelci.

Pro toho, kdo se tu nenarodil, je cesta ke členství mnohem obtížnější a vyžaduje si oběti. Nejdříve se příchozí podrobí jakési počáteční „selekci“, kdy kibuc určí, zda bude pro něj tento člověk přínosem, a dále zde musí dva roky strávit jako nečlen a dobrovolně pracovat bez jakýchkoli výhod. Poté se může přičlenit – to znamená, že je oprávněn využívat všech výhod členství, avšak také že všechen majetek, který kdy nabyl, musí věnovat kibucu. Nečlenové například na rozdíl od kibucníků obývají velmi sk romné domky, které mohou připomínat maringotky, a pobírají jen základní kapesné.

Kultura vzdělávání

Kibucy mají svůj vlastní vzdělávací systém založený na struktuře ministerstva školství. Všechny děti stejného věku se vzdělávají, ale i bydlí společně. To však neznamená, že od svých tří let, kdy začnou navštěvovat školku, jsou úplně izolovány od rodičů. Scházejí se s nimi při jídle ve společné jídelně a soboty tráví doma.

Své vzdělání ukončí v 18 letech střední školou, kdy odcházejí do armády. Vojenská povinnost platí jak pro chlapce, tak i pro dívky. Muži slouží tři roky, ženy jeden a půl. Mnozí z nich však zůstávají déle, protože i nadále chtějí sloužit své vlasti. V těchto případech jsou pak za svou službu finančně odměňováni.Po návratu je jim přidělen již vlastní menší domek nebo byt a poté, co se ožení nebo vdají, stěhují se do velkých moderních rodinných domů nebo prostorných bytů.Pokud se po návratu z vojny členové rozhodnou dále ve studiu pokračovat, kibuc jim hradí (většinou poměrně vysoké) školné na univerzitách v celé zemi.

Zdá se, že tento způsob života, který je mimo každodenní starosti běžných lidí, silně ovlivňuje i kulturní vývoj místních obyvatel. Kibucy mají orchestry, známé po celém světě, divadelní či taneční skupiny, rodí se tu mnoho nadaných spisovatelů, básníků, skladatelů nebo zpěváků. Jsou zde dvě nejvýznamnější izraelská nakladatelství a přes sedmdesát muzeí, převážně s archeologickými nálezy.Pokud se chtějí kibucníci věnovat své profesionální činnosti, je jim to umožněno v jejich volném čase, to znamená, že každý musí odvést denně práci, která je mu uložena, pak si může dělat, co uzná za vhodné. Platí však, že všechny peníze, které si členové vydělají mimo, musí odevzdávat. Jestliže s těmito podmínkami nesouhlasí, mohou odejít.

Sabat – den odpočinku

Pracovat šest dní v týdnu je povinné, v sobotu, v den sabatu, se odpočívá – to platí pro všechny Židy. Je to svátek, který začíná a končí se západem slunce, tedy již v pátek večer.

Pro návštěvníka Izraele se stává nešťastným rozhodnutím chtít se někam přepravit v době místního „klidu“. Pokud se zde odpočívá, odpočívají úplně všichni, a to doslova. Proto spoléhat se, že nějaký autobus snad pojede, obchod, směnárna či restaurace bude otevřená, je velmi zásadní chyba.V kibucu, stejně jako všude v židovských domácnostech, se v pátek přichází ve společenském oděvu ke svátečně prostřenému stolu. Pokud je kibuc nábožensky založený, předčítají se verše z Bible o stvoření a o sabatním odpočinku a poté se pohárem vína požehná ve jménu božím.V pátek jsou také většinou pořádány diskotéky pro mládež, které však začínají až kolem jedné hodiny ranní. Alkohol je zde možno kupovat za zvláštní karty, které dostávají kibucníci přiděleny společně s kapesným. Z toho lze lehce odvodit, že následující sobotní dopoledne tráví všichni na lůžku. Na sobotní oběd a večeři rodiny většinou nechodí do společné jídelny, ale pojídají v kruhu rodinném. Zbytek dne tradičně odpočívají, vyjíždějí na výlety nebo sportují, domácí práce se odsouvají na dny pracovní

Funguje kibuc?

Dá se říci, že se zde opravdu podařilo uskutečnit to, co u nás nefungovalo a nabralo úplně jiný směr?Zpočátku mě nejvíce zarážel klid a pohoda, která zde vládne, naprosto vyrovnaní lidé spokojení se svým osudem, kteří se nikam nehoní, nepropadají stresům. Bouřila jsem se proti odpolednímu nicnedělání, kdy se většinou všichni uchylují ke spánku, a děsila mě představa, že se tu promarní spousta času. Avšak po nějaké době jsem zjistila, že vlastně jejich přístup k životu je ideální a tady by se měli učit ti, kteří hledají duševní rovnováhu. Moje přítelkyně říká, že je tu šťastná, a ostatní se tváří stejně. Svou snahu přesvědčit se o tom, že to tak není, jsem vzdala.

Category: 1998 / 05

Tak to totiž bylo vždycky. Ráno přišel člověk do práce a dozvěděl se, že Koktejl bude vydávat jako přílohy cédéčka. Praktický důsledek tohoto nápadu je ten, že reportéři vyrážejí na cesty nejen s fotoaparáty, ale také s šikovným malým přístrojem na nahrávání · a po cestě sbírají kromě obrázků také zvuky. Není to nijak jednoduché, tam, kde nadšený cestovatel slyší rajské zvuky domorodé písně, bezcitný přístroj leckdy zaznamená chaotický šum přerušený sem tam neartikulovanými výkřiky. Přesto jste si už mohli poslechnout zpěvy amazonských Indiánů, zvuky velryb, buddhistické mantry, písně ostrova lidojedů… . . . . .

Když už byl Koktejl obohacen o zvuky, plný slov a obrázků, začal mu chybět pohyb. A tak na podzim vyšel Koktejl se svou první videokazetou. Byla na ní Indonésie se vším všudy a následovala Jihoafrická republika… Na cesty se zkrátka vyráží s dalším přístrojem, s kamerou. Koktejl už nyní nepatří jen do knihovničky, ale může vám vytvořit fonotéku i videotéku, vše v edici, jejíž název „Planeta Země“ přesně vystihuje, o co nám jde · zprostředkovat vám v co nejširší paletě záběrů modrou planetu, která je domovem nás všech.

Snad proto Koktejl ani nemohl ustrnout jenom na časopise, který ovšem je pořád naším „nejmilejším dítětem“. Snad proto je hlava šéfredaktorova pořád plná nápadů · protože s objevováním Země nemůžeme být nikdy hotovi, protože se nikdy nevyčerpají možnosti, jak vám přiblížit to, co nás nesmírně fascinuje · náš svět.

Protože to tak bylo vždycky, i tentokrát nebylo od nápadu zas tak daleko k činu a jednoho rána jsme se dozvěděli, že KOKTEJL BUDE MÍT BRÁCHU! Od této chvíle bude vycházet nový, český a původní magazín ŘÍŠE DIVŮ. Malý brácha Koktejlu pro malé bráchy našich čtenářů · nebo pro jejich děti. A co to znamená pro nás?

Od této chvíle bude každý cestovatel slídit po tom, jak si hrají „cizokrajné“ děti.

Od této chvíle bude každý kolega · rodič vyzvídat, co by jeho potomek rád četl.

Od této chvíle bude každý reportér magazínu Koktejl hodný na děti. . . . . .

Rozhovor s šéfredaktorem a vydavatelem Josefem Formánkem, duchovním otcem Říše divů:

Kdy a proč tě napadlo stvořit a vydávat časopis pro děti?

Jednou jsem jel s rodinou za naší pratetou a chtěl jsem u pumpy pro dceru koupit nějaký dětský časopis. Možná jsem zdeformovaný tím, že časopis sám vydávám, ale žádný se mi nelíbil. Tak jsem zjistil, že mimo ABC, které je už pro starší děti, tady nic podobného dětskému Koktejlu není. A bylo mi líto, že své dceři můžu koupit maximálně nějaké komerční masové tituly, z nichž se nic o světě okolo sebe nedovědí. Rodiče si kupují Koktejl, protože mají zájem o dobrodružství, poznání, nové horizonty · a určitě by rádi rozšířili horizonty i svým dětem nebo vnukům, jenže ono tu nic takového není. Řekl jsem si, že udělám dětský časopis.

Proč zrovna „Říše divů“?

Chtěl jsem nějaký dětský název, který by byl trochu pohádkový a trochu reálný. Pak jsem si vzpomněl na „Alenku v říši divů“. Ten název je pohádkový, ale taky strašně pravdivý. Protože zeměkoule je neuvěřitelně krásná říše divů · hýří barvami, tak, jak o tom vypráví motto magazínu Koktejl.

Do jaké míry to bude skutečný mladší brácha Koktejlu?

Do té míry, do jaké si to děti vyprofilují svými čtenářskými odezvami. Samozřejmě tam existují vazby, proto je ten časopis vyráběn ve spolupráci s magazínem Koktejl, ale nemůže to být čistě obdoba Koktejlu. Děti mají trochu jiné zájmy, než je jenom příroda a cizí země…, proto tam budou články i o hudbě, sportu či technice…

Jak dlouhá byla cesta od nápadu k realizaci?

Začalo to v listopadu onou cestou za pratetou Andou a časopis by měl vyjít prvního července.

Je to dárek tvé dceři?

V tom máš trochu pravdu. V tom časopise je kreslený příběh a tam jsem si vpašoval postavu vypravěče, který říká: „A jedna malá Karolínka mě poprosila, abych jí vyprávěl…“ A to je ona. Jednou, až bude větší a bude mi třeba nadávat, že jsem se jí tolik nevěnoval, bude snad vědět, že jsem na ni taky myslel, i když jsem nebyl s ní a pracoval.

Podle čeho jsi tvořil časopis?

Podle toho, jak bych si takový časopis představoval já jako dítě. Abych si v něm mohl číst, ukazovat, ale abych si s ním mohl i hrát, pracovat, přemýšlet nad ním…, aby to nebyl jen „takový časopis“. Nechceme v něm mentorovat, na to děti kašlou. Chceme, aby se bavily. Chceme jim pomoci rozvést jejich fantazii a právě největší fantazie, aspoň si to myslím, je svět kolem nás. V tomhle časopise musí být přitažlivá témata, musí to být barevné, musí tam být vše, co děti zajímá. Myslím, že je třeba zajímají dramatické věci – tak jim tam dáme dramatické věci, třeba létající mnichy z kláštera Šaolin, protože je to akční a zároveň je to o jiné kultuře. Dáme jim tam články, které je budou inspirovat k tomu, aby něco dokázaly. Vzpomněl jsem si na knížku ze svého dětství o Meresjevovi nebo na neuvěřitelný příběh Cortéze, slavného dobyvatele, který zvítězil i proti velké přesile. Tyhle příběhy mě strašně moc dali a dávají i dnes v dospělosti. Z nich plyne – když něco chceš, tak to dokážeš. Jenom to chce zkusit. Chci, aby děti věděly, že to fakt funguje, že to není jenom ve filmech.

Jak se z reportéra, vydavatele, obchodníka a šéfredaktora v hlavě „přecvakneš“ na dítě?

Četl jsem před pár lety rozhovor s Klausem a on v něm zhruba říká jednu věc: „Když pracuju, tak pracuju, když odpočívám, tak odpočívám.“ To mi vyhovuje, protože já jsem taky takový extremista. Nemám rád nic napůl. Když obchoduju, tak se snažím být chladný obchodník nad věcí, když jsem táta, tak jsem táta, a když jsem šéfredaktor dětského časopisu, tak jím jsem naplno. Taky jsem obrovský hračička, takže mě bavilo vymýšlet a kreslit si na prázdný papír budoucí rubriky budoucího skvělého časopisu. Já vím, že to bude úspěšný projekt, jak čtenářsky, tak komerčně. Ale pro mě nebude většího vyznamenání, než když to bude šílenství. Když budou děti obklopovat stánky, řvát z toho časáku nadšením… Původně jsem k tomu přistupoval víc jako vydavatel, ale časem jsem si ten časopis zamiloval, protože je v něm slunce. Je krásný a mám ho prostě rád. . . . . .

Rozhovor s redaktorkou Tamarou Wölfelovou a grafičkou Lucií Šanovskou, „matkami“ Říše divů: Jak se dělá dětský časopis?   Tamara: Předcházejí tomu měsíce příprav, studií, četby…, ale stejně se nakonec učíš za pochodu. Nikdy jsem nevěřila, kolik práce dá napsat deseti řádkami o jedovatých hadech v džungli. Nikdy jsem nevěřila, jak je těžké podat téma tak, aby tomu rozumělo osmileté dítě, desetileté to zaujalo, dvanáctileté nenudilo a dospělý si o tom nemyslel, že je to blbost.   Jak víš, že to, co napíšeš, děti pochopí?   Tamara: Zkouším si představit, že jsem dítě, a přemýšlím, nakolik by mě to zaujalo. Ale protože samozřejmě jsem už dávno dospělá, tak to zkouším na dětech. Mám třeba zajímavé téma, a když jdu s dětmi na procházku, lehce nadhodím: „Hele, představ si, že jsou děti, daleko odsud…“ a začnu vyprávět příběh indiánského chlapce Pabla z Mexika. Když se děti zastaví a ptají se mě, je to dobré – zaujalo je to. Ale mockrát se mi stalo, že řekly: „Hm.“ Také jsme samozřejmě prováděli průzkumy na několika školách, kde nám makety časopisu komentovalo více než dvě stě padesát dětí.   Máš už tedy zásady, jak psát texty pro děti?   Tamara: Zásadu mám jednu jedinou – učím se na svět dívat dětskýma očima. A pro dospělého je to strašně těžké. Pro mě je skutečně jednodušší napsat reportáž o ekologické katastrofě nebo narkomanech než reportáž pro děti tak, aby je to donutilo nevynechat ani řádku.   Texty pro děti musí být samozřejmě maximálně konkrétní, nesmí v nich být zkratky ani cizí slova.   Lucie, jak jsi vytvářela podobu časopisu?   Lucie: Fantazií. Musela jsem se vcítit do dětského světa pestrosti, barviček, oprostit se od civilizace.   Předtím jsi dělala i grafiku Koktejlu. Jaký je v tom rozdíl – pro děti by měla být jednodušší?   Lucie: Spíš naopak. To, co je v Koktejlu, je pro děti strohé. Rozdíl je ve všem, v písmu, ve vzhledu stránky · dítě se musí ve stránce orientovat. Nesmí to být přeplácané, ale natolik pestré, aby ho to zaujalo. Nechci, aby to byl kýč, který děti obklopuje na každém kroku. Kdyby to ale bylo „střízlivé“ podle našich představ, děti to nezaujme. To je na tom to nejtěžší.   Tamaro, jaká je tematická skladba časopisu?   Tamara: Hlavní reportáž bývá maximálně na čtyři strany, většinou je zahraniční. Dále máme rubriku, ve které chceme postupně představit děti z celého světa. Jak žijí, co jedí, jak tráví volný čas, jak si hrají…, vždy je u toho návod, jak si vyrobit jejich hračku – třeba japonské origami. Celý náš časopis je velice pozitivně laděný, je postavený na výzvě: „Podívej, co dokázal v tomhle příběhu tenhle člověk. Ale to neznamená, že ty to jednou nedokážeš také. I malý úspěch je úspěch.“ Děti v textu oslovujeme – ukazujeme jim, co by si samy mohli udělat. Řada dětí je nadaných, jen to nikdo neobjeví, a je to jen na nich. Tenhle časopis by jim měl pomoci najít sebe sama, své vlohy, schopnosti a odstranit zábrany, naučit je, aby si víc věřily. Chceme dětem ukázat, že svět je nádherný a má spoustu neomezených možností.   Lucie: Je to jeden z mála časopisů, který je dělaný tady a je pro české dítě.   V současné době počítačů a spěchu je to takové zastavení. Zastavení pro dítě, které se v dnešním světě leckdy nevyzná, neví, co si má vybrat a kam se zařadit…

Category: 1998 / 05

Koncem třetihor a počátkem čtvrtohor došlo ke katastrofě. Tající vrcholy ledovců způsobily vzdutí mořské hladiny i kontinentálního vodstva a bouřící vody řek Rh^ony a Durance na své pouti smetly do náruče moře všechno, co jim stálo v cestě. Byla to potopa, která způsobila nejdramatičtější změny v historii kraje jménem Camargue, a díky ničivé síle vod dostalo deltovité ústí řeky Rh^ony svou dnešní podobu. . . . . .


Den po dni, měsíc po měsíci, rok po roku přinášela voda částice jemných naplavenin, které se usazovaly v deltovitém ústí řeky. Brakická voda, unikátní rostlinstvo i živočišné druhy, krajina plná bažin, a přesto v létě rozpálená do bělavého žáru, sužovaná mistralem a obtěžkaná solí, taková je Camargue, tajemná a zcela jedinečná. Podobna marnivé ženě měnila rok po roce svou tvář tak, jak si voda právě zamanula.

Díky badatelům a dějepiscům víme, že před třemi stoletími měla Rh^ona sedm větví a neustálé přibývání bahenních nánosů mnohokráte způsobilo změnu původního toku. Teprve systém kanálů zkrotil činnost vrtošivé řeky a dal krajině dnešní podobu. Střežena tokem Velké a Malé Rh^ony, čarovná, tajemná a zrádná je dnes Camargue, domovina „bílých mořských koní“ a černých stád rohatého skotu, ukrytá před světem pod nachovými křídly plameňáků.

Jih laguny poblíž Bois de Rieges uchovává poslední pozůstatky hustých porostů pralesního typu, které v dávnověku pokrývaly většinu celé delty, zatímco sever patří zemědělské půdě s hustým osídlením. Šest a půl tisíce hektarů vodní plochy má jméno Vaccar`es. Jeho břehy dodnes zůstávají nedotčeny lidskou nohou. Přírodní rezervace, vstup přísně zakázán.

Tvář země, která dala vzniknout „bílým koním z moře“, nebyla vždy stejná. Vše, co zbylo z původních hustých pralesů pokrývajících oblast Camargue, je jen trocha podrostu a pár místních názvů. Byl to člověk, kdo přišel se sekerou, aby zničil domovinu bílých topolů, tamaryšků, jalovců a dubů. Byl to člověk, díky němuž je dnes Camargue zemí slanobýlu, bojujícího o přežití v zaplavené půdě plné soli, zemí fialkové mořské levandule. Kde se půda nezměnila v pole, rozkvétají každoročně vodní kosatce, pomně nky a orchideje. Břehy kanálů a bažin kryje rákos, sloužící gardianům k výrobě došků na pokrytí střechy a ptákům jako útočiště.

ZROZENI Z MOŘSKÉ PĚNY

Dávná pověst vypráví o zrodu bílých koní na severu země. V místech, kde se rozprostírá hornatá a žírná Provence. V té době vládl všude klid a početná stáda koní se na pastvinách stále rozrůstala. Avšak i koňský ráj má svůj začátek a konec. Rozsáhlý požár lesů na úbočích hor hnal stáda dnem i nocí stále na jih a spálená země žíznivě pila koňský pot i krev. I ptáci s křikem splynuli s hradbou mraků a nebylo nikoho, kdo by hodoval na tělech zvířat padlých vysílením. Hořící vítr, mračna kouře a vyděšený chrapot koní cválajících bez oddychu rozžhavenou zemí se nakonec slil s šumem vody. Zběsilé staccato koňských kopyt pohltila země, mokrá jako mořská houba. Ty, kteří s hořícím obzorem v zádech s posledním zbytkem sil dorazili k vodě, stáhlo bahno. Mnoho koní se už pod hladinou nenadechlo, mnoho jich zůstalo ležet vysílením, s kopyty navždy uvízlými v blátě. Nehybná zrcadla temných tůní dnes už neprozradí, kde naposledy vlály bílé hřívy. A stopy kopyt smyly první mořské vlny…

Jen chabé zbytky zubožených zvířat unikly pasti, kterou jim voda nastražila. Pár klisen a dorostlých hříbat, vedených hřebcem, který stádu razil cestu. I jemu plameny pročesaly hřívu, ale nevzdal svůj boj s běsnícími živly. Podoben živé pochodni se vnořil do vln, aby našel pro své stádo pevnou zemi, místo pro přežití.

Bažinatá Camargue se stala novým domovem pro vystrašené koně, sužované záplavami, hejny hmyzu, nedostatkem pastvy na rozpraskané půdě plné soli. Jejich bílá barva odráží sluneční paprsky, široké kopyto poskytuje dostatečnou oporu při pohybu bažinami a tvrdý boj o přežití posílil skromnost, odolnost a vytrvalost zvířat. Údolí Rh^ony dodnes skrývá kosti předků dnešních koní, kteří patří k zemi soli, rákosu a bažin stejně jako černí býci. A kdesi hluboko v duších místních obyvatel se zrodila legenda o hřebci s hořící hřívou…

V SEDLE MOŘSKÝCH KONÍ

V dávných dobách byla Camargue téměř nepřístupná. Prvořadým úkolem bílých koní v zemědělsky využívaných oblastech bylo zatlačování zrna do půdy, teprve později se našlo využití k tahu. Nejdůležitější je však sedlo. I dnes, kdy je značná část Camargue odvodněna a pěstuje se na ní rýže a víno, jsou koně stále ještě nepostradatelnými pomocníky chovatelů býků. V zimě jsou navíc i jedinými dopravními prostředky, umožňujícími překonání dlouhých vzdáleností rozmáčenou zemí. Ohromná plocha laguny Etang de V accar`es je nyní vyhlášena přírodní rezervací a turistický průmysl našel nový způsob využití Camargue – projížďky v sedlech „mořských koní“.

BEZ SEDLA A UZDY

Území, kde koně z Camargue žijí, není travnaté, ale plné močálů a bažin, které horké léto vysušuje na troud. Na věčně slané půdě roste rákos, pýřavka a slanobýl a stáda koní musí denně projít řadu kilometrů, aby se uživila. Díky těmto tvrdým životním podmínkám však camargský kůň dosahuje mimořádné odolnosti, a protože žije celoročně pod širým nebem, dokáže vzdorovat hladu, ledovému větru v zimě i tropickým horkům v létě. Za bouře nebo v husté chumelenici stojí bílí koně se skloněnou hlavou, zádí nat očení proti větru, nehybně a tiše, a když vítr ztichne, vydají se svými kopyty roztloukat led, aby utišili žízeň. Sálající slunce v létě mění krajinu vod v nehostinnou poušť s mračny bodavého hmyzu, ale camargský kůň přesto přežívá.

Jedinou starostí chovatele je najít vhodného hřebce, který zůstává se stádem po celý rok. Bílý strážce stáda však nesnáší konkurenci, a tak je nutné včas oddělit od stáda všechny dospívající hřebečky, aby se předešlo zbytečnému krveprolití. Ačkoli se běžně tvrdí, že souboje divokých zvířat jenom zřídka končívají smrtí, následky střetů bílých rh^onských hřebců bývají často tragické.

KOŇSKÉ MILOVÁNÍ

Průměrná farma zabývající se chovem skotu a koní mívá kolem tisíce hektarů pozemků. V Camargue vždy platí, že pro jednoho koně je nutné počítat minimálně s jedním hektarem pastevní plochy. Pokud má chovatel možnost, odváží své koně na léto do hor.

Stejně, jako pláně Camargue nespoutává žádná ohrada, ani koňské milování nevyžaduje zásah člověka. Navzdory dřívějším výhradám chovatelů pětasedmdesátiprocentní natalita dokazuje úspěšnost volné plemenitby. Jedinci, kteří vzejdou z těchto krutých, ale přirozených zkoušek, jsou vždy zdraví, silní a životaschopní, tak jak si to přeje sama příroda. Hříbata se rodí od dubna do července a porod probíhá zcela ve volnosti. Pouze na počátku jara, kdy jsou pastviny zatopené vodou, zahánějí někteří chovatelé budoucí matky do velkých výběhů, kde hříběti nehrozí smrt utopením.

Když přichází čas, klisna odchází do ústraní, aby v klidu divočiny přivedla na svět svoje hříbě. Je maličké a roztřesené, s tmavou mokrou srstí, v očích ještě údiv. Přesto se hned snaží postavit na vratké nožky, aby posilněno prvními doušky mleziva mohlo následovat matku. Hlas přírody je neoblomný.

Na rozdíl od svých bílých matek mají hříbata srst černou nebo tmavošedou, často s bílým svislým proužkem na čele (mezi místními chovateli označovaným jako „lístek“). Jen pár hodin stačí k tomu, aby se klisna znovu připojila ke stádu a hříbata začala skotačit se svými vrstevníky. Život je plný svobody a ržání, větru v rozevlátých hřívách.

Svoboda hříbat chutná sladce, ale trvá jenom chvíli. V šesti až sedmi měsících přichází odstavení a s ním také změna srsti, zakončená v pěti až sedmi letech stáří šedobílým odstínem, typickým pro koně z Camargue. Protože camargští koně žijí volně a není možné odstavená hříbata izolovat mimo stádo, řeší chovatelé tento problém po svém – dalšímu sání zabraňuje tzv. salabre, dřevěný proužek s ostny nasazený na hříběcí hlavě. Po odčervení a případné vakcinaci se hříbata navracejí na pastviny.

Teprve roček poprvé poznává sílu člověka. Tehdy se mu smyčka lasa poprvé zadrhává kolem krku a rozžhavené železo mu navždy zanechá otisk v hebké srsti. Člověk se pak znovu vrací po třech letech, tentokrát už s uzdečkou a sedlem v ruce. Nastává čas, kdy kůň začne sloužit svému pánu.

ŘÍKAJÍ SI GARDIANI

To, čím jsou na severu Ameriky kovbojové a na jihu vaquaeros, tím jsou v Camargue gardiani. Jezdci, kteří se už v sedle narodili a mají pro strach uděláno. V době největších slavností jsou oblečeni v bílých kalhotách s černými lampasy, bílé košili s černou vázankou a černém velurovém saku, oblek doplňuje černý nebo krémově zbarvený klobouk. Camargský kostým je pro všechny stejný, vesnice se odlišují pouze využitím šperků.

Počátkem století žili gardiani tvrdý, osamělý život mezi koňmi a černými býky v chýši postavené z dostupného materiálu. Typická cabane měla stěny uplácané z bláta, střechu s dřevěnými trámy kryly rákosové došky. Aby bylo stavení chráněno před větry, neustále vanoucími z moře na pevninu, bylo vždy natočeno severozápadním, nebo jihovýchodním směrem.

Cabany se dodnes udržují, i když slouží pouze jako chaty lovců nebo turistické atrakce, a jejich prostý, ale milý vzhled dává krajině Camargue nezaměnitelnou atmosféru.

„Confrérie des gardians“ – spolek gardianů, založený v roce 1512, a „Nacioun gardiano“, založený v období let 1920-1930 markýzem Baroncellim, umožňují nejen zachování dávných tradic, ale především seznamují veřejnost s tvrdým životem jihofrancouzských pastevců dobytka. Tyto organizace se také zasloužily o udržení tradičních soutěží, které by již dávno zapadly do hlubiny zapomnění.

Čtyřiadvacátého dubna, v den sv. Jiří, který je patronem všech gardianů, nebo v nejbližší neděli po tomto datu se všichni jezdci shromažďují v Arles před kostelem Notre Dame la Major. Místní mše je sloužena provensálsky po celou dobu, co jsou gardiani přítomni bohoslužbě.

Další slavnostní událostí, i když tentokráte těsněji spjatou s vlastním chovem skotu, je ferrade, podle tradic určená na nedělní ráno. Gardiani, mistrně ovládající své koně, pomocí trojzubce povalí běžícího ročního býčka na zem, kde získává výžeh svého majitele. Kromě toho bývá dobytče označeno také specifickým zářezem v uchu, běžně známým jako escoussure. Bylo dávným zvykem, že za stády na pastvinách putovali v tuto dobu ženy vozem a muži v sedle, zatímco dnes řada jezdkyň plně stačí konkurenci mužů.

Vzrušující podívanou je i bandido nebo abrivado – zahánění býka těsně sevřeného koňmi gardianů ulicemi do arény a navečer zpátky za hranice města. Tato tradice, stará jako souboj sám, nikdy nezevšední. Přítomnost býka, kterému se v přírodě vyhne velkým obloukem, ani davy lidí tísnící se v městských uličkách, nesmějí koně vyvést z míry. Absolutní klid a poslušnost za všech okolností patří k nejdůležitějším vlastnostem koně z Camargue. Kdo jednou viděl jeho prudké obraty a lehká zastavení, schopnost r eagovat na myšlenku svého jezdce, pochopí účelnost přísného výcviku, který zvíře roky podstupuje. Hodnota vycvičeného koně proto není měřitelná penězi a gardian jej nikdy neprodává.

Koně jsou využíváni při značkování dobytka, oddělování kusů od stáda a během léta se v jejich sedle setkávají gardiani při oslavách různých svátků. Stejně jako práce s černými býky kladou i jezdecké hry gardianů vysoké nároky na souhru při jízdě, obratnost a tvrdost zvířat, avšak s večerem se koně navracejí bez sedla a uzdy na pastviny, aby načerpali novou sílu. . . . . .

Součástí všech lidových tradic, slavností a zvyků Camargue je nyní bílý kůň, mírný jako úsvit nad lagunou a houževnatý jako země, z níž se zrodil.

Je nerozlučný partner gardianů a žádný z chovatelů dobytka se bez něj při pohybu rozlehlými bažinami neobejde.

Kůň, to není jenom bájné zvíře z camargských legend, pověstí a bájí, je to především živý společník člověka, s nímž je často spjatý v životě i smrti.

Přidává se k člověku už s rozedněním, aby ještě při západu slunce cítil na svých bocích dotek ostruh. Dává jezdci svou vytrvalost, obratnost a sílu a jeho jistý krok ho nezradí ani v místech plných vody, křovisek a bahna. Skromný a sebejistý, tvrdý k sobě i jezdci na svém hřbetě je kůň z rhonské delty, dobře známý z pohlednic a filmů.

Ne nadarmo jsou zdejší obyvatelé hrdí na svou domovinu, kterou nazývají „nejvznešenějším krajem, který člověk dobyl“, stejně jako romanticky opěvují své „bílé koně z moře“. Tvrdí, že jsou to právě oni, kteří spolu s divokými černými býky, chovanými pro koridu, zůstávají solí Camargue.

BÍLÍ KONĚ

Původ „bílých koní“, jak gardiani prastaré plemeno svých koní nazývají, je už navždy zahalen rouškou tajemství. Známý hipolog profesor P. Dechambre soudí – a k jeho hypotéze se přiklání i řada dalších odborníků – že kůň ze Solutré, jehož cenné pozůstatky byly nalezeny při Saoně a Loiře, v močálovitých oblastech na březích čtvrtohorního moře, je původní rasou Camargue. Nasvědčuje tomu stejná stavba kostry, těžká hlava, široká kopyta a robustní klouby, a to i navzdory skutečnosti, že je od současných koní dělí doba delší než padesát tisíc roků.

Toto plemeno putovalo ze své „kolébky“ až do rh^onské delty, kudy ve starověku, krátce před nebo po přelomu letopočtu, procházely četné národy včetně Vandalů a Ostrogótů, kteří s asijskými, nebo dokonce i mongolskými koňmi zahájili invazi do Evropy.

O sedm až osm set roků později se v chovu místních koní projevil silný vliv berbera, který se na Iberský poloostrov dostal s maurskými dobyvateli. Tuto skutečnost dokazuje také tvar postrojů a sedel, stejně jako způsob ovládání koní, který používají francouzští jízdní pastevci – gardiani. Mnohé ze sedel, především klecovité třmeny, se zcela shodují s typy vytvořenými ve Španělsku a Portugalsku v době maorské nadvlády. Předpokládá se však, že v případě Maorů sloužili jako jízdní zvířata pouze valaši, zatímco klisny byly určeny jen k zachování rodu. Pokud tedy došlo ke křížení, přimísení cizí krve koně z Camargue příliš nepoznamenalo. Mluví se též o vlivu hřebců z bažin Poitou, kteří však nebyli arabského původu. Přesto si camargský kůň ve svém způsobu života dokázal uchovat onu charakteristickou eleganci, díky níž je tolik vyhledávaným zvířetem pro jezdce i fotografy. Foto Tomáš Míček, Jaroslav Vogeltanz

Category: 1998 / 05

Říkali jí Královna banditů, Překrásná vražedkyně, Květinová bohyně. Jmenuje se Phúlan Deví. Ještě jí nebylo 26 let, když byla na její hlavu vypsána odměna 10 400 dolarů. Za sebou měla sérii vražd, více než třicítku únosů a přepadení. Jen v tom nejznámějším případě, který se zapsal do dějin Indie jako Masakr svatého Valentina, zavraždila 22 mužů. Za každého muže, kterého zabila, prý se dvěma spala. Policejnímu inspektorovi řekla, že občas se s někým vyspala a potom ho odstřelila. Národ v ní viděl své ho Robina Hooda. Nikdy nebyl nikdo tak populární jako krásná Deví. Přežila deset let ve vězení, natočili o ní film, který byl dobře přijat v Cannes, a stala se dokonce poslankyní indického parlamentu. Něco takového je možné jen v Indii, kde se proplétají středověk i 21. století. Dokáže si snad někdo představit neuvěřitelnější osud?


OPRAVDOVÁ INDIE

Narodila se v Mirzapuru, nehostinné vesnici v indickém státě Uttarpradéš, jako dcera negramotného rybáře. Od začátku to je symbolický příběh. V celé Indii je půl milionu takových vesniček, ve kterých se zastavil čas pro neuvěřitelně mnoho lidí – víc než půl miliardy. Pro někoho je to svrchovaně nezajímavý svět, pro jiné zase „ta pravá Indie“, kam podnikavé cestovní kanceláře organizují výlety, kterým se říká „village safari – vesnické safari“. Malá Phúlan věřila, že jako 70 % indických žen se ve své vesnici narodí i umře a nikdy se nedostane za její hranice. Obvykle jsou v Indii ženy už od narození nechtěná obtíž, protože na ně musí rodiče šetřit věno. Kdyby tak byla synem, to by bylo něco jiného… Indická žena z nejnižší kasty, žijící na vesnici, je snad nejméně svéprávný tvor pod sluncem. Nikdy necestuje, kasta jí přikazuje, co může jíst, délku sárí, kde může čerpat vodu ze studny, kterými dveřmi, a jestli vůbec, smí do svatyně.

SKOČ DO STUDNY

Phúlan byla třetí ze čtyř dětí, její otec pomáhal při sklizních. Když jí bylo deset, ošidili je příbuzní o 15 akrů půdy, a tenkrát začala svou soukromou válku. Vynadala svému bratranci. Možná se to Evropanovi na sklonku druhého milénia zdá příliš nicotné, ale vztah k půdě v „opravdové Indii“ je snad ještě vřelejší než k posvátné krávě. Země je feudálním klíčem, pro který lidé bojují, zabíjejí a umírají.

Za svůj první rebelský čin dostala Phúlan náležitou odměnu – bratranec ji zmlátil. V jedenácti malou Phúlan provdali za vdovce třikrát staršího než ona výměnou za krávu a bicykl. Muž s ní souložil a často ji bil. Vydržela to celý rok, než ve dvanácti letech utekla zpátky domů.

Když se přes kus země, velký jako celý Texas, vrátila do rodné vesnice, rodiče chtěli, aby se zabila skokem do studny. Utéct od manžela je totiž v Indii pro ženu na vesnici horší než smrt. Dvanáctiletá Phúlan o sebevraždě skutečně přemýšlela, ale touha žít byla silnější.

Příštích deset let bylo krušných. Zatímco vrstevnice v Evropě se připravovaly do tanečních, Phúlan žila stranou za rodnou vesnicí. Živila se jako prostitutka – a pořád pokračovala ve své válce o půdu. V roce 1979, když jí bylo 21 let, byla zatčena, že vyloupila bratrancův dům. Strávila měsíc ve vězení, kde byla bita a znásilňována jako mnoho jiných indických žen. Mnozí z těch mužů, kteří ji znásilnili, byli přátelé jejího bratrance, a tak nikde nenašla zastání.

UNESENA

Festivaly jsou hindská specialita. Skoro na každý den v roce se nějaký vztahuje. Jednou takhle začátkem července zaslechla Phúlan na festivalu, že ve vesnici je gang dakoitů, jak se v Indii říká banditům, vedený babu Gujarem. Měl se utábořit na břehu svaté řeky Jamuny a prý se chystal Phúlan unést a přitom jí uříznout nos – což není nijak neobvyklý trest pro ženy jejího ražení. Několik minut po půlnoci zaslechla Phúlan dusot bot, viděla muže s pochodněmi a jejich siluety promítnuté na zdi.

To je tak všechno, o čem můžeme s jistotou tvrdit, že se opravdu stalo. Co následovalo, nevíme, ale jisté je, že Deví odešla z domu. Možná byla opravdu unesena, ale každopádně tím pro ni skončil život ženy z „opravdové Indie“ a začalo divoké dobrodružství, jakému není na světě rovno.

ŽIVOT MEZI LOUPEŽNÍKY

Rozhraní států Uttarpradéš a Madhjapradéš celá staletí patří loupeživým bandám. Desítky nejrůznějších gangů s tichou podporou veřejnosti ovládají krajinu severní Indie stejně jako dřív desperáti na Divokém západě. Obyvatelé vesnic „opravdové Indie“ je obdivují. Jsou to lidoví hrdinové, odvážní rebelové s příčinou. Celých osm století jsou součástí indické společnosti jako kdysi u nás lapkové. Každá vesnice touží, aby aspoň jeden její obyvatel byl členem gangu. To je nejlepší pojistka. Jestliže je muž dost požehnaný a má tři syny, první půjde k armádě nebo policii, druhý zůstane hospodařit doma a ten třetí se stane zbojníkem. V tomto pořadí to pro rodinu znamená: 1. legální autoritu, 2. jistotu, že země bude rodit, 3. záruku sociální prestiže rodiny.

MILENKA VIKRAMA MALLAHA

První tři dny ve spárech náčelníka loupežníků babu Gujara byly pro Phúlan Deví těžké. Ale pak přišlo vysvobození. Zástupce náčelníka Vikram Mallah, který se do dívky zamiloval, svého babu Gujara (babu znamená volně přeloženo vážená osoba) zabil a převzal vedení gangu. Zpráva se roznesla po celém loupežnickém údolí a všichni věděli, že Vikram převzal nejen vedení nad gangem, ale má novou milenku. Skládali se o nich písně a Phúlan si dokonce nechala udělat gumové razítko: MILENKA VIKRAMA MALLAHA, CÍSAŘOVNA REBELŮ

ZABIJ DVACET LIDÍ

Její čest byla tímto obnovena a ona se svým gangem mohla začít vykonávat i svou spravedlnost. Vikram ji naučil všechno, co sám uměl. Byl to silný chlapík, vysoký, a úplně uchvácený svou milenkou. Naučil ji střílet a bojovat všemi zbraněmi za všech situací. Prozradil jí i základy banditské filozofie, kterou vyjadřují i písně a balady z té doby: „Jestliže chceš zabít, zabij dvacet lidí, ne jenom jednoho. Když zabiješ dvacet, tvoje sláva se rozšíří, když zabiješ jednoho, pověsí tě jako vraha.“

Celý rok vedl Vikram svůj gang přes rokle a džungle na území nikoho. V okruhu asi 8000 čtverečných mil přepadávali vlaky, okrádali vyšší kasty v domech i na cestách, zabíjeli a unášeli. Když se Phúlan později ptali, jestli poznala strach, přiznávala to bez obalu: „Každý den jsem žila ve strachu. Jednou v džungli jsem seděla u ohně a cítila něco na stehně. Uvědomila jsem si, že to je had. Rychle jsem ho chytila a hodila stranou, ale věděla jsem, že to je zlé znamení, tak jsme sebrali zbraně a utekli. Za deset minut se v táboře objevila světla a silně ozbrojená vojenská jednotka. Bůh mě varoval.“

HAVRAN NOSÍ SMRT

Snad nejdůležitější zlé znamení přichází v létě 1980 po festivalu Sawan Dvi, během monzunu. Deví spatřila havrana sedícího na vetchém stromě na kraji tábora a rázem věděla, že se něco nekalého děje. Prosila Vikrama, aby odešli. Tentokrát nebyl milenec nakloněn ženské mysterióznosti, neposlechl, a všechno dopadlo špatně. Za chvíli se spustil hlasitý rámus a bylo slyšet výstřely.

„Obklíčila nás policie,“ vykřikl Vikram a sáhl po zbrani, ale ta záhadně zmizela. Potom Vikram padl jako podťatý a další rána, která ho zasáhla, byla smrtelná.

Vikram se mýlil, uvažovala Deví, zatímco držela jeho hlavu v klíně, nepřepadli nás vojáci ani policie, ale dva bratři z našeho gangu. Sri Ram a Rara Ram se přidali k bandě teprve před několika dny, poté co je pustili z vězení.

Zabili Vikrama, aby se pomstili za smrt bývalého šéfa Gujara, a také proto, že Vikram Mallah, obtížný hmyz z nízké sekty, převzal vedení gangu, a oni, příslušníci vyšší sekty, jej měli poslouchat. Osud v životě Phúlan se opět ozval jemným, a přitom brutálním zvukem sitárů.

TŘIADVACET DNÍ, KTERÉ ZMĚNILY PHÚLAN

Deví se pak už nikdy nevzpamatovala z Vikramovy smrti. Podle několika svědků prý měla být té noci spoutána a omráčena chloroformem. Pak ji bratři Ramové hodili do lodi, se kterou se plavili po řece až do neblaze proslulé vesničky Behmai. Žije tu asi 50 rodin patřících do kasty Thákurů, válečníků a vlastníků půdy, nejvyšších v bráhmanském řádu. Kontrolují politiku ve státě, ale přesto do vesnice nevede žádná silnice, dá se tam dojet pouze po řece anebo dojít pěšky. Tady ji zavřeli do špinavé, tmavé c hatrče, kde ji drželi tři týdny. Každý večer krátce po půlnoci vešly dovnitř tmavé nečitelné siluety mužů a každý den ji ty siluety znásilňovaly dokud neztratila vědomí.

Třiadvacátý den zajetí ji vytáhli z chatrče. Vypadala zuboženě. Modřiny a krevní podlitiny pokrývaly celé tělo, oči měla vyhaslé a vlasy špinavé. Sri Ram jí poručil, aby mu přinesla vodu z místní studny. Kolem studny se mezitím shromáždili všichni mužové z vesnice a křičeli na své ženy, aby se šly podívat na náves.

Když Phúlan odmítla, Sri Ram ji nakopl, strhl z ní deku, a Phúlan nezbývalo než se nahá dobelhat ke studni. Muži udělali kolem ní uličku hanby, smáli se a plivali na ni. Netušili, jak hořký konec si v tu chvíli sami pro sebe připravují.

MASAKR SVATÉHO VALENTINA

Večer bratři Ramové odešli do rokle a opět se tu objevil mladík, kterému Phúlan učarovala. Jmenoval se Santosh Pandit, a když v noci tiše vstoupil do chatrče, kde už zase ležela svázaná, považovala ho za další ze stínů. Nechtělo se jí věřit, že ji skutečně odváží na svobodu. Ale bylo tomu tak. Čas pomsty nadešel. Phúlan brzy svolala zpět rozprášený Vikramův gang a logicky nebylo jiné řešení, než aby se sama stala náčelnicí loupežnické tlupy. Vytvořila vlastní gang a ten řídila tak sveřepě, že o sedm náct měsíců později vešel do dějin moderní Indie.

Dcera negramotného rybáře z nízké kasty se vrátila do místa svého ponížení, vesničky Behmai na březích svaté řeky Jamuny, v roce 1981. Nikdo tenkrát nevěnoval pozornost skupině asi dvaceti lidí v uniformách, když se pomalu brodili řekou. Snad bylo trochu nezvyklé, že celou skupinu vede mladá dívka, která má šikmo přes prsa nábojnicový pás. Podle novinových zpráv měla krvavě rudou stuhu na čele. Ta dívka nesla megafon, a když do něj začala křičet, vesničané se shromažďovali na břehu řeky a pozorovali , jak se muži přibližují k modlitebně kolem boha Šivy. Skupinka se tu pomodlila, pak muži zablokovali ústupové cesty, zatímco dívka vyskočila na obrubník studny a zapnula megafon: „Jestli je vám život milý, dejte nám všechny své peníze, stříbro a zlato! A poslouchejte, vím, že Sri Ram a Rara Ram se tu skrývají. Jestli mi je nevydáte, roztrhám vás na kusy! To vám říkám já, Phúlan Deví!“

Zatímco muži z gangu prohledávali vesnici, dívka se procházela po ochozu studny a pozorovala vesnici. Po hodině se muži vrátili bez bratrů Ramů. Prý je nikde neviděli.

„Lžete,“ křičela Deví, „já vás naučím mluvit pravdu!“

Nařídila všem mladým mužům aby se shromáždili okolo studny, plivala na ně a řvala: „Když mi neřeknete, kde jsou, upeču vás zaživa!“

Zajatci stáli v řadě před ní, a jak procházela kolem nich, strhávala jim turbany z hlavy a pažbou pušky je bila do genitálií. Pak si zajatci museli kleknout na břehu řeky Jamuny a tvář položit k zemi. Následovala salva výstřelů, a těla třiceti mužů se lámala k zemi. Dvacet mrtvých na místě, další dva podlehli následkům zranění, zranění ostatních byla velmi těžká. Byl zrovna únorový den, který se jinde na světě slaví jako svátek zamilovaných. Den svatého Valentina.

ROBIN HOOD V SÁRÍ

Od té doby se Královna banditů pohybovala po kraji jako přízrak. Chudým dávala, co bohatým vzala a začalo se jí říkat „Robin Hood v sárí“. Zprávy o zabíjení se rychle šířily po celé Indii. Jeden z největších masakrů od založení moderní Indie šokoval především tím, že jeho strůjcem byla žena z nízké kasty, a oběťmi „urození“ z vyšší kasty.

Moc Thákurů nebyla snad nikdy po celých pět tisíc let víc ohrožena. Nový cyklus pomsty a vraždění se zdál být na spadnutí. Ani samotná Indíra Gándhíová si tehdy nemohla dovolit další násilí mezi kastami, nebo snad dokonce válku. A tak začala s Královnou banditů jednat o podmínkách, za kterých se vzdá, samotná indická vláda.

PODMÍNKY KAPITULACE

Phúlan se vzdala vládě za výhodných podmínek. Zřejmě smlouvala dlouho a neúprosně, jak je v Indii zvykem. Možná z ní měla nejlidnatější demokracie světa opravdový strach.“Členové mého gangu měli zaručeno, že nebudou pověšeni, měli jsme být propuštěni po osmi letech, měli jsme žít ve vězení společně a bez pout,“ vzpomínala Phúlan později. Slíbili, že je nevydají do státu Uttarpradéš, kde se stal masakr, že budou souzeni speciálním soudem, že Phúlan bude vrácena země ukradená jejímu otci, její bratr dostane práci od vlády a rodina od vlády v Madhjapradéši půdu, kozu a ovce.

Udělat s vládou takovýto obchod, na to musí člověk být dost inteligentní, i když je negramotný.

Trvalo to dva roky od masakru, až jednou zvečera roku 1983 Královna banditů Phúlan Deví se skupinou dvanácti mužů vystoupila z hustého křoví a vzdala se vládě.

Měla pistoli ráže patnáct milimetrů, dlouhé vlasy a divoký pohled. Občas se ohlédla na policistu z distriktu Bhind. Nebyl sice ozbrojen, ale uniforma mu nescházela. Byl to on, kdo víc než rok vyjednával pro celou její loupežnickou bandu podmínky, za kterých bude ochotná se vzdát. Jenom on a ministr Madhjapradéše věděli, že Královna banditů Phúlan Deví právě tuhle noc vystoupí z úkrytu právě zde. Malá armáda tří stovek policistů na ni čekala o šest mil dál na opačném konci údolí marně.

LEGENDA ZAČÍNÁ

Když se nejslavnější indická banditka všech dob vzdala, byl z toho veřejný tábor lidu. Téměř všichni žurnalisté v Dillí, světové televizní stanice, feministky a mnozí další pospíchali do vesnice Bhind podívat se na dívku s nejbizarnějším osudem, jaký toto století mohlo člověku připravit.

Celé desetiletí se o Phúlan vyprávěly historky a skládaly písně, ale až do toho dne ji nikdo neviděl, policie neměla ani její fotografii.

Následujícího rána Phúlan se svou rodinou vystoupala po dřevěných schodech na balkon v barvách červené, zelené a žluté – indické národní vlajky. Deví byla v khaki uniformě, s červenou šálou. V kapse stejnokroje nesla malou figurku bohyně Durgy – bohyně síly a odolnosti. Nejdřív se poklonila portrétu Gándhího a dotkla chodidel předsedy vlády Madhjapradéše Arjuna Singha. Chvíli zaváhala, pak se otočila k zástupu a zvedla pušku nad hlavu.

Zdálo se jim poněkud nepatřičné, že Královna banditů, postrach širokého okolí, je drobounká dívka, která měří sotva 150 centimetrů. S rovnými a vysokými lícními kostmi, plným placatým nosem a úzkýma očima vypadala spíš jako nepálský chlapec. Všude kolem panoval pocit, že legenda se chýlí ke konci, ale snad nikoho nenapadlo, že nová legenda naopak začíná. Není snad takováto legenda geniální start pro politickou kariéru?

Z KRIMINÁLU DO PARLAMENTU

V očekávání rozsudku za loupeže, únosy a vraždy strávila Phúlan ve vězení dlouhých jedenáct let, aniž byla kdy postavena před soud. Proti všem předpokladům přežila ve vězení nemoc, která měla být rakovinou, a mnoho pokusů o atentát, zatímco mnohé z jejího gangu zabili ve vězení daleko dřív než za vládou slibovaných osm let.

Až v únoru 1994 byla propuštěna z vězení na kauci 1600 dolarů. Pomohl v tom i nový ministr státu Uttarpradéš Mulajam Singh Jaday, který zrušil žalobu a dal Phúlan milost. Změnila se doba a i politici na nejvyšších místech pocházeli z nejnižších kast. Propuštění bylo zadostiučiněním pro všechny chudé lidi z nízkých kast.

Když se Phúlan ptali, co teď očekává od života, trochu překvapivě řekla: „Co já umím kromě střílení a kosení trávy?“ Přesto si své místo našla poměrně rychle. V nadcházejících volbách nejnižší kasty poprvé v dějinách dosáhly velikou politickou moc v celonárodním měřítku. Phúlan Deví, žena, která vzala spravedlnost do svých rukou, se stala jejich symbolem. Nebyl to už jen její příběh. Květinová bohyně své působení v lupičském gangu vždy prezentovala jako boj za sociální spravedlnost pro vrstvy, které jsou v Indii tradičně znevýhodněné.

„Lidé v Mirzapuru mě znají,“ říkala Phúlan a měla pravdu. Dokonce ji měli rádi za rozhodnost, s jakou odmítá indický kastovní systém. Květinová bohyně se o politickou kariéru pokoušela hned při prvních parlamentních volbách. Tehdy byla neúspěšná, ale od té doby se její popularita zvýšila. Každopádně se Phúlan objevila na kandidátce opoziční Socialistické strany a nakonec obsadila jedno z 545 míst ve Sněmovně lidu. Jako poslankyně dolní komory parlamentu bojuje za práva žen z nižších kast a svou minu lost odůvodňuje nutností boje proti svévoli vyšších kast. V souboji s příslušníkem vysoké kasty, zastupujícím nacionalistickou Indickou lidovou stranu, vyhrála s rozdílem 37 000 hlasů.

PŘÍBĚH NEKONČÍ Tím příběh nekončí. Šestatřicetiletá Phúlan Deví byla, už jako poslankyně, povolána k soudu, kde se má zodpovídat ze svých zločinů. Soud odmítl její žádost, aby bylo 54 obvinění z vražd, loupeží, vydírání a únosů probíráno u soudu v sousedním státě Madhjapradéši kvůli větší objektivitě, avšak Phúlan ve vězení neskončila. Namísto toho její legenda překročila hranice Indického poloostrova a vyrazila do světa, hlavně díky několika knihám a filmu, který její životní příběh ztvárnil pod názvem Královna b anditů a byl dobře přijat na festivalech v Cannes a Torontu. Film byl sice v Indii nějakou dobu zakázán, protože v něm byly scény s nahými ženami a brutálním znásilňováním, ale mnohem víc Phúlan vadilo, že si režisér a producenti přivlastnili její život, a s ní se o tom vůbec nebavili. Uvažovala dokonce o tom, že na ně podá žalobu. Možná je trochu zaskočena tím, jak události dostávají v našem globálním světě spád. Anonymní „ženu z opravdové Indie“ znají dnes řízením osudu lidé z celého světa, všude, kde se čtou noviny a sleduje televizní zpravodajství. V Indii právě skončily volby, a o Phúlan bylo opět slyšet. I když to bylo jen tím, že protestovala proti nelegálnímu průběhu voleb, ve kterých její strana nezískala takový úspěch, jaký očekávala.

Category: 1998 / 05

Nejdříve vás autobus dopraví do Anganguea, Ocampe či Zitacuara · malebných městeček ve státě Michoacán v západním Mexiku. Odtud již trochu méně pohodlně, na korbě náklaďáčku, pokračujete do hor, protože to, za čím sem jezdí návštěvníci, se nachází hlouběji v lesích. . . . . .

Pár kroků za parkovištěm začíná na mýtince sněžit. Ale tyhle vločky nejsou bílé, nýbrž oranžovočervené, a na podkladu blankytně modré oblohy jim to moc sluší. Nepadají k zemi, ale mihotavě se vznášejí vzduchem. Vítají vás první motýli zvaní monarcha.


Obrovské království motýlů

Krouží ladně kolem hlavy, usedají na ramena a je slyšet šum jejich křidélek. Dále už les ztrácí svou původní zelenou barvu. Obrovské roje motýlů tu odpočívají na větvích keřů a stromů jako husté oranžové závěje. Pod tíhou shluku milionů malinkých tělíček se často zlomí i větev statné borovice.

Motýl monarcha (Danaus plexippus) náleží k řádu Lepidoptera. Je o něco větší než běžné naše druhy motýlů. Má dva páry křídel oranžovočervené barvy s černým žilkováním a na černých okrajích bílé skvrnky, takže se zdá, že je jeho pláštík lemovaný krajkou. Původně pochází ze severních oblastí USA a jižní Kanady, přezimovat však odlétá jinam.

Dlouho se předpokládalo, že monarchové tráví zimu kdesi v tropech či subtropech, ale něvědělo se přesně kde. Až v roce 1975 bylo po dlouhém hledání jejich zimoviště nalezeno v údolích Sierry Madre s průměrnou nadmořskou výškou přes tři tisíce metrů, kde se teplota pohybuje kolem nuly.

Koncem října přilétají monarchové do lesů mezi Angangueem, Ocampem a Zitacuarem a v polovině dubna se vracejí na sever USA a jih Kanady.

Na cestě tam a zpět, dlouhé přes čtyři tisíce kilometrů, se převážně živí rostlinou Asclepias z čeledi klejichovitých, podobnou naší voskovce. Tato rostlina obsahuje alkaloid pro ostatní hmyz jedovatý, ale monarchy naopak chrání a vyživuje. Mají pro něj však uzpůsobené trávicí ústrojí. Právě jejich úloze opylovačů sbírajících během své dlouhé cesty pyl na rozlehlém území vděčí Michoacán za rozmanitost druhů okrasných i užitkových rostlin.

Důvod jeho migrace souvisí se sexuálním zráním. Motýl se rozmnožuje při mírných jarních teplotách. Proto přezimuje v místech, kde ho teplota udržuje pohrouženého do spánku, a tak se stačí rozmnožit poměrně rychle předtím, než podnikne zpáteční cestu. V zimovišti se jedni rodí, druzí umírají. Životní cyklus se uzavírá. Monarcha má dlouhý život. Běžné druhy motýlů končí svůj život po čtyřiadvaceti dnech, zatímco monarchové se dožívají až devíti měsíců. V zimovišti kladou samičky vajíčka přímo na rostlinu z rodu Asclepias a na konci období, od čtyř do dvanácti dnů, se vyvíjí housenka. Ta se během svého vzrůstu pětkrát svléká, a již plně vyvinutá se zakuklí do jemného kokonu a po dvanácti dnech metamorfózy se promění v krásného monarchu. Napsala a vyfotografovala JANA CHOMÁTOVÁ

Category: 1998 / 05

Největší ostrov Baleárských ostrovů Mallorca je starý přibližně patnáct milionů let. Od Iberského poloostrova ho vytěsnil africký kontinent, který se přibližoval k Evropě. Ostrov Mallorca, umístěný ve středu západního Středomoří, přitahuje v současnosti zejména turisty, ale dříve lákal spíše dobyvatele, osadníky a piráty, kteří zanechali své stopy nejen v kultuře a dějinách země, ale především v charakteru a vzhledu dnešních Mallorčanů.


Mallorca

Féničanům a Řekům vděčí za milostný vztah k penězům. Římané při nesli věnem olivy, vinnou révu a latinu. Stavěli města, tržiště, silnice a většina z nich se dochovala dodnes. Arabové římské novinky zdokonalili ještě o stupeň a přidali k nim ty své. Arabské číslice, astronomii, medicínu a zahradnictví. Na důležitou součást svého věna ovšem jednotlivé národy, které na Mallorcu zavítaly, zapomněly. Na palmu. Ta se na ostrově objevila až v polovině 19. století, když se zakládaly promenády a postupně se začal rozvíjet turistický ruch. Vykořisťovatele a nezvané návště vníky postupně vystřídali malíři, spisovatalé a intelektuálové a na malý kousek pevniny ve Středomoří se obrátil svět. Mallorčané si zanedlouho uvědomili, že nově příchozím mohou nabídnout rozměrný fond svých pláží. V roce 1923 ale podléhalo slunění na vyhřátém písku přísným zásadám. Pláž byla rozdělena na mužskou, dámskou, a dokonce zvířecí část. Teprve odvážné Angličanky a Američanky toto dnes již směšné pravidlo bojkotovaly a společné opalování se stalo zcela běžným. Mallorca dnes nabízí kolem dvou stovek pláží, zátoky, lemované útesy, a malé fjordy s bílým pískem. Kdy je nejpříhodnější Mallorcu navštívit? Kdo touží polehávat na plážích a užívat si moře, měl by přijet v době letních prázdnin. Ten, kdo oželí vodní hrátky a pohledy na spoře oděné turistky, a dá přednost spíše poznání ostrova za hranicí turistických vyhledávaných míst, může přicestovat kdykoliv. Fakt, že Mallorca leží v příznivém podnebním pásmu, zaručuje až 3000 hodin slunečního svitu ročně. Sportovního a kulturního vyžití na bízí ostrov nespočet, ale jediný typ za všechny. S ponorkou Nemo můžete klesnout 20 metrů pod hladinu moře, a při obeplouvání ostrova Illa del Sec tak pozorovat podmořský život, potápěče krmící ryby či vrak dánské rybářské lodi. Po 45minutové plavbě, pokud se vynoříte, obdržíte diplom s údajem o hloubce ponoření apod. A několik rad na závěr. Nepropadejte falešné naději na zisk většího počtu peněz při hře trile, u nás známé jako skořápky, stejně nevyhrajete. V případě, že se rozhodnete pro návštěvu baru či restaurace, nikdy si nesedejte ke stolu, kde už někdo sedí, i kdyby tam bylo třeba pět volných míst. Místní jsou na tuto troufalost obzvlášť hákliví.

Category: 1998 / 05

Vesnice v okolí bosenského města Brčka vypadají zdánlivě mírumilovně.Nově vystavěné cihlové domy s taškami na střechách vzbuzují dojem právě vznikajícího evropského předměstí pro střední třídu. Několik původních obydlí však vyčnívá jako varovně vztyčený prst. Zbyly z nich většinou jen stěny poďobané sprchou střel a začerněné kouřem válečných požárů.

Tyto domy patřily muslimům z Brčka, kteří se pod ochranou Daytonské mírové smlouvy začínají vracet do svých bývalých domovů. Křehký konec tři a půl roku trvajícího běsnění, kdy srbští vojáci proměňovali jejich domovy v trosky, se pro ně stal nadějí na lepší život. S mezinárodní pomocí si budují nové příbytky.

Brčko na řece Sávě bylo před válkou poklidné město s třiceti tisíci převážně muslimskými obyvateli. Do sousedního Chorvatska je to co by kamenem dohodil. Brčko je jedním z nejvíce problematických území v celé poválečné Bosně, jelikož leží v úzkém a strategicky významném proužku země zvaném Posovina, který spojuje západní a východní část Republiky Srbsko, části Bosny a Hercegoviny pod srbskou nadvládou. Prvního května 1992 srbské jednotky napadly muslimské čtvrti za pomoci tanků a dělostřelectva a zahnaly muslimy na útěk.

Kontrolu nad městem Daytonská smlouva nevyřešila. Dnešní Brčko je téměř celé srbské, v jeho středu jsou nápisy v azbuce, staví se ortodoxní pravoslavný kostel a nápisy podél hlavní cesty oznamují, že „Brčko je srbské a vždycky srbské bude“.

Opětovné usídlování muslimů se neobešlo bez problémů. Když do města dorazili první muslimové, davy rozvášněných Srbů je zahnaly zpět. Teprve díky vyjednávání zprostředkovanému Američany se přeci jen prvním muslimům podařilo znovu obsadit domy v okolních předměstích a pomalu se navracejí i další rodiny. Nejdříve musí vyklidit rumiště ze svých rozpadlých domů, a teprve potom jim stavební společnosti postaví nová obydlí. Často se v sutinách objeví minometný granát či nášlapná mina. Ty jsou všudypřítomnou zákeřnou hrozbou. Nepřetržité patroly Američanů jsou zatím nepostradatelné. Jedině tak lze zabránit střetu znepřátelených etnik a srbskému plenění. Srbové za jedinou noc dokázali vyhodit do povětří celou řadu nově postavených muslimských domů. Patrola také zadržela autobus plný Srbů mířících do Brčka. Byli vyzbrojeni noži a baseballovými pálkami. Muharem Busevac byl jedním z těch, kteří museli prchnout, a nyní se vrátil. Stojí před ním nesnadný úkol. Vyklidit zbořený dům a dohlížet na jeho znovuvybudování. Hrnec bublajícího guláše, láhve piva a rakije spolu se zvuky harmoniky dodávají Muharemovu návratu vítězný pocit, i když připouští, že se nestěhuje nastálo. V Americe, kam před lety odešel, má malou pokrývačskou firmu a vyměnit ji za nejistý život v Brčku nemá v úmyslu. Nikdo neví, jak dlouho Američané zůstanou. Vydrží potom mír? Muharem se rozhlíží po zbořených domech a s pokrčením ramen váhavě dodává: „Nevím.“

Category: 1998 / 05

Vynález kola je přesvědčivým důkazem, že hnací silou pokroku je lenost. Parní automobil (tedy komplikovaný vehikl) zkonstruoval Francouz Nicolas Joseph Cugnot již v roce 1771, zatímco stroj nesrovnatelně jednodušší, sestavený z několika kousků dřeva, šroubů a obručí, spatřil světlo světa až v roce 1817, tedy 46 let po parovozu. Aby ne. Místo v sedačce seděl jezdec obkročmo na dřevěném ráhnu a odrážel se od země nohama. Byla to kolonožka, jíž se na paměť vynálezce, Karla Friedricha Draise, svobodného pána von Sauerbron, říká Draisine. Když se konečně velociped objevil, stal se jedinečnou příležitostí pro zástupy konstruktérů, kteří ho vylepšovali, aby jízda byla pohodlnější a zároveň rychlejší. Tak se stalo, že všechno tu bylo ještě před koncem 19. století: dnešní tvar rámu, disková kola, měniče převodů, galusky, čelisťové brzdy i počítače ujeté vzdálenosti. A co víc – tenkrát vznikaly stroje, o nichž se nám už ani nezdá: rámy z bambusu, pohon zadního kola kardanem, táhly, rohatkami, dráty, ba i klikami od řídítek, jimiž jezdec kýval, jako kdyby pumpoval vodu. Objevily se velocipedy se zadním řídícím kolem, tricykly s diferenciálem, triplet kvadricykl, tedy třímužný stroj na čtyřech kolech. A co teprve titánské výkony, proti nimž je i Tour de France rajskou projížďkou… Nevíte? Račte se s námi vrátit o sto let zpátky.


1200 KM NON STOP

Rájem cyklistiky se na sklonku minulého století stala Francie. Koneckonců se tam roku 1869 konal první velký závod. A pokud se závodů týká, vůbec nejstrašnější se konal v roce 1891, pochopitelně také ve Francii. Pierre Giffard, vydavatel Petit Journalu, vypsal závod na trase Paříž – Brest – Paříž non stop. Ani pohled do mapy neodradil 575 odvážných, kteří se na těch 1200 kilometrů přihlásili. Ke startu jich nastoupilo 206, mezi nimi dva horcí favorité a dávní rivalové, Jiel-Laval a Charles Terront. Závodní kola vážila něco kolem 22 kilogramů a pneumatiky, vynález starý teprve tři roky, dokázaly svou zranitelností připravit o rozum i srdnaté borce. Jiel-Laval měl štěstí. Jel a jel, zatímco Terront opravoval a opravoval defekty chatrných plášťů. Když už dotahoval a doslova dýchal Jiel-Lavalovi na záda, znovu píchl. Ale nevzdal se, i když postupně ztrácel několik hodin. Tehdy se Jiel-Laval rozhodl krátce si zdřímnout. A zatímco spal, Terront se přehnal pod okny jeho hotelu. Karta se obrátila. Terront dojel do Paříže jako vítěz za 71 hodin, Jiel-Laval se zpožděním 7,5 hodiny, třetího Coulliboeufa uvítali až na druhý den. Taková vrahovina se pak opakovala už jen dvakrát, vždy po deseti letech. Georget v roce 1911 zajel čas 50 h 13 min.

110 LET STARÝ REKORD

Některé světové rekordy jsou dodnes platné, protože od dob jejich ustavení je nikdo nedokázal překonat. V prosinci roku 1888 se trojice anglických jezdců S. G. Whittacker, E. Oxborrow a J. Lee rozjela na kvadricykl-tripletu Rudge a dosáhla na 1 míli času 2 min 29 s, čímž rychlost 38,875 km/h překonala všechny tehdy platné rekordy. A mohlo to být ještě lepší, nebýt mrazivého počasí a nerovné zledovatělé dráhy.

Roku 1987 se trojice profesionálů holandského týmu Panasonic rozhodla překonat rekord s identickým strojem na tartanové dráze atletického stadionu v Nijmegenu. Ač mezičasy slibovaly skvělé výkony, na rekord nedošlo. Ve třetím kole v zatáčce před cílovou rovinkou se vinou odstředivé síly a velké přilnavosti pryžových obručí k povrchu dráhy zalomila všechna čtyři kola stroje do pravého úhlu a Rudge se i se závodníky vydal po tečně mimo ovál do živého plotu, který se zavřel jak velká voda. Kustod vystříhával pokusníky z hloží i s tripletem dobře půl hodiny, v příslušné kolonce tabulky rekordů nedošlo k žádné změně.

VELKÉ CESTY VELKÝCH MUŽŮ

Velociped se stal nejen hračkou a sportovním nářadím, ale také dopravním prostředkem, součástí armádní výzbroje i užitným vozidlem. Objevovali se odvážní muži na vysokých kolech, kteří ohromovali svět. První mezi všemi Angličan Thomas Stevens, žijící v Americe. Na podzim roku 1883 se ze San Francisca vydal na cestu kolem světa na Columbia Expertu. Své zážitky popsal v dvoudílné knize „Kolem světa na kole“, vydané v letech 1886-1887. Ku podivu nejhorší to prý bylo při cestě napříč Spojenými státy, zvláště při jízdě po pražcích mezi kolejemi, mnohde jediné sjízdné stezce.

Ani v Čechách nebyla o hrdiny nouze. Roku 1885 podnikl smíchovský Josef Kohout na svém vysokém kole cestu z Prahy do Londýna, přičemž cestou vytvořil kontinentální rekord na 24 hodin; během nich ujel rovných 400 kilometrů, byl vyzbrojen jen revolverem a čutorou s čajem. V Londýně pak vystavili jeho stroj v Crystal Palace s cedulí: „Ať to někdo po něm udělá, může-li.“ Něco takového mohl ovšem udělat málokdo. Naše století nepřineslo v oboru jízdních kol kromě nových materiálů a technologií nic zásadně nového ve srovnání s tím, co nabídlo století minulé. S jedinou výjimkou: až roku 1977 přelétl Angličan Bryan Allen kanál La Manche silou svých svalů. Podařilo se mu to na okřídleném velocipedu s vrtulí, poháněnou šlapáním. Byl to čin epochální. Dokonce i na Měsíci přistál Neil Armstrong o osm let dříve. Že by i tady hrála roli lenost? Že by představa roztáčení vrtule vlastníma nohama byla méně motivující než tah raketového motoru? Rozhodněte to sami.

ZIMNÍ SRŠŇOVÉ
napsal Tomáš Petr

Je minus sedm. První letošní prašan zahalil hory. Bikeři na svých profesionálních kolech jsou v terénu. Pružná, šlachovitá těla v elastických žlutočervených kombinézách rytmicky šlapou a lehce oddechují. Do jiskrného mrazu vyfukují obláčky páry a kondenzovaný pot jim maluje na přiléhavých kombinézách námrazky. Pohybují se jako podivní zimní sršni – tiše. . . . . .

Sníh je zpestření, jezdci cross country zvládnou každé počasí, každý terén. Střídají silnice, lesní cesty, aby se nečekaně vynořili na sjezdovce mezi vyděšenými lyžaři. Neprobádaný terén, stoupání, sjezdy, smyky a skoky… Prašan stříká od drsného dezénu tlustých pneumatik. Po skoku do neznáma jezdci jen tuší, jak v panenském sněhu přistanou. O kolize není nouze, ale ustlat si do třiceti centimetrů prašanu je skoro jako skočit do peřin. Bikeři využívají měkkého podloží a dokazují, jak se dá na biku řádit. Jako kluci – z kopce, pak „hodit šmíra“, skok a… prásk… Tak vypadá volný trénink týmu pěti profesionálních bikerů v Harrachově. Každý den najezdí asi 70 kilometrů. Trasy nejsou pevné, v Harrachově se každý den improvizuje.

KONSTRUKCE COUNTRY BIKŮ

Country biky (někdy se uvádí pojmenování country cross) mají poněkud subtilnější stavbu než kola sjezdová. Přední vidlice je odpružena na šest centimetrů, zadní kolo je pevné. Váha kola se pohybuje od deseti kilogramů výše, přičemž by se dala vyrobit i lehčí kola, jenže v těžkém terénu při extrémních námahách by to bylo na úkor bezpečnosti. Kvalitní kolo je sice důležité, ale většina sportovního úspěchu je přece jen v ocelově vytrénovaných nohách závodníka. Mnoho nových technických fint už se vymyslet nedá.

COUNTRY BIKY V ČECHÁCH

Dnes se jezdí Český pohár country biku ve všech kategoriích. Od dětí až po veterány. Vzhledem k obrovskému boomu v prodeji horských kol je pravděpodobné, že se technická jízda v terénu stane masovou záležitostí. Ve srovnání se silniční cyklistikou je country bike pestřejší, založený na dobrém zvládnutí všemožných terénů. Převážně lesní a polní tratě připravují jezdcům nečekaná překvapení, při závodě je nutné improvizovat. Bláto, voda, sníh, prach, štěrk, nekonečná stoupání i ďábelské sjezdy. To jsou speciality country bikerů. Trať je koncipována tak, aby se dala pokud možno celá vyjet i sjet. Tím se odlišuje od cyklokrosu. Jezdí se okruhy pěti i vícekilometrové a jejich počet se odhaduje před závodem tak, aby celý závod trval průměrně dvě a čtvrt hodiny. Při velkém závodu startuje okolo sto třiceti bikerů. Závodníci se staví do lajn podle výkonnosti. Elita je na startu první, ale i tak bývá na trati pěkná tlačenice. „Když za mnou jede závodník stejné „kubatury“, musí si najít místo, jak mě technicky předjet. Neuhýbám, tím bych se zdržel,“ říká Honza Slavíček o svých letitých zkušenostech ze závodů cross country. „Pravidla striktně nařizují, že nám během závodu nesmí nikdo pomáhat. Proto preferujeme spolehlivost kol. Zažil jsem závod ve Francii, bylo tam tak kvalitní bláto, že nám definitivně zalepilo kola a my nemohli jet ani z kopce. Čistili jsme to klacky, ale po sto metrech se kola zase přestala točit. Nakonec jsme biky snesli dolů pěšky.“ Závod je poměrně dlouhý a někdy se stane, že závodníkům dochází dech, protože energii není z čeho brát. Proto je nutné přijímat potravu během jízdy. Už se nebaští tatranky jako kdysi, ale gelové energetické bomby, které závodník během jízdy vysrkne jako ústřici. „Vzhledem k vydané energii máme ohromnou spotřebu jídla, hlavně k večeři. V Čechách je to v pohodě, ale když jedeme do zahraničí, musíme vybírat hotely se švédským stolem. Jinak bychom umřeli hlady.“ Rozdíl oproti silniční cyklistice je i v tom, že do cíle nepřijede celá skupina. Závod je tak pestrý, že se peloton dokonale roztrhá. Mezi prvním a druhým jsou třeba tři minuty rozdílu a poslední může mít ztrátu tři čtvrtě hodiny. Špičkových profíků je v české reprezentaci okolo dvaceti. Mají za sebou renomovanou cyklistickou firmu. Mají za sebou také každodenní šestihodinové tréninky. „Jsem smířený s tím, že v zimě mi bude zima, v létě vedro,“ říká Honza Slavíček. „Každý výpadek v tréninku by byl znát při závodech.“

To bys pak „jel podlahu“, jak říkáte vy, bajkeři?

„Jo, jedeš na doraz – podlahu.“ A jak se mladý sport prosazuje mezi diváky? Je to jako se vším, co začíná. Diváci se pomalu učí novou disciplínu vnímat a nacházet v ní zalíbení. Vizuálně je sport dramatický i technický, je v něm prostor pro fantazii. Navíc propojení s laickou veřejností je ohromné. Skoro každý v Čechách má přece horské nebo trekové kolo. Proto je možné předpokládat i velký divácký ohlas v budoucnosti. Charakteristika českého diváka, který je zaměřen jednoznačně na nejlepší umístění,žádné technické disciplíně moc nepřeje. V cizině je běžně povzbuzován i sportovec, kterému se momentálně nedaří, diváci jsou schopni vyhecovat své oblíbence k neuvěřitelným výkonům. A nejsou tak orientovaní jenom na své závodníky. Vehementně povzbuzují i ty, kteří jedou poslední. „Čech na posledního tak akorát plivne.“ Dráhy pro country biky jsou lahůdkou. Mohou být konstruovány s velkou fantazií, nadjezdy, podjezdy i nepřízeň počasí zvyšují diváckou atraktivitu. Trhákem mohou být třeba netradiční jízdy bikerů na sněhovém povrchu. A tak si pro extrémní trénink bikeři vybrali těžký terén okolí Harrachova. Aby byli dobře připraveni na sezonu, na závody v Dolomitech….

PRVNÍ BIKY

Parta nadšenců z okolí Los Angeles se řítí na těžkých kolech s tlustými pneumatikami stokilometrovou rychlostí z prudkých svahů hor. K absolvování sjezdu je potřeba jediné: nahoře vypnout mozek, pustit brzdy a za ohromného rachotu ukočírovat svůj stroj do cíle. Sjíždění Losangeleských svahů byl typický volný americký sport, blízký spíš filozofii hippies než klasickému sportovnímu drilu. Přece jen se ale začíná rýsovat nová sportovní disciplína, éra horských kol, éra sportu zvaného „country bike“. Na předchůdcích horských kol se dalo jen řítit z kopce dolů. Pro ostatní pohyb byly příliš těžké a neohrabané. Postupným odlehčováním a vylepšováním jízdních vlastností vzniklo z těžkého stroje první kolo horské, podobné těm dnešním. Píší se osmdesátá léta a horská kola pronikají do Evropy. Začíná se jezdit více hlavou, vyvíjí se technika jízdy. Mizí duch volných myšlenek a vznikají pevná pravidla. Mění se i konstrukce kol. Na nových horských bicyklech už se dá jezdit i do kopce, takže bikeři jsou soběstačnými pány těžkých terénů. A tak vzniká zcela nová odnož vrcholového sportu se vším co k tomu patří. Od stále zdokonalovaných strojů je jen krůček k prvnímu mistrovství světa. Jede se bez předchozích soutěží v roce 1990 v Coloradu. Od roku 1991 se jezdí oficiální Světový pohár ve sjezdu. Ze sjezdů se definitivně odlučuje nová techničtější disciplína. Cros country je na světě a od roku 1992 se oficiálně jezdí i u nás. V posledních letech dokonce začínají country biky co do popularity šlapat ostatním cyklistickým disciplínám na paty.

Category: 1998 / 05

Lambaréné procitá do nového dne. Vesničanky pospíchají k řece pro vodu. Ve svěžím ranním vzduchu se mísí pach kouře s vůní čerstvě ulovených ryb. Pozoruji východ slunce pln očekávání, co nového přinese, a povznesen romantickými představami odcházím do nemocnice. Smutná zpráva hned na začátek tak krásného dne. Domorodý lovec, kterého před několika dny ošklivě potrhal levhart, v noci nečekaně zemřel. Jeho druhové ho nesli do nemocnice téměř celý den a celou noc. Samotná operace byla vyčerpávající a tr vala dlouhých osm hodin. Ranní euforie se tak rázem mění v tvrdou realitu všedního afrického dne. . . . . .

Na kostelní věži v alsaském městečku Kaysersburgu se rozezněly zvony. Duchovnímu správci zdejšího evangelického sboru Ludwigu Schweitzerovi se právě narodil syn Albert. Šťastný otec si do kalendáře poznamenal významné datum – 14. ledna 1875.

Krátce po této události se i s celou rodinou přestěhoval na venkov do Günsbachu. V překrásném údolí řeky Münsteru prožil Albert se svými sourozenci první léta svého života. Když mu bylo pět, odvezl ho otec k dědečkovi, pastorovi Schilingerovi, aby se u něho naučil hrát na fortepiano. Albert si hudbu velmi zamiloval. Od svých vrstevníků se však Albert přes tuto lásku nijak nelišil. Uchvátilo ho moře a snil o cestování, dalekých krajích, dlouhých plavbách a odvaze námořníků. Velmi proto obdivoval pomník francouzského admirála Brüa, který stál v jednom parčíku v blízkém Colmaru. Dlouho měl oči jen pro bohatýrskou admirálovu sochu, ale brzy zjistil, že postava černocha ležícího pod admirálovýma nohama ho přitahuje mnohem víc. Takový silák, porobený a sražený k zemi. Nemohl to pochopit a často o osudu černocha přemýšlel. Od té doby Schweitzer svého kamenného přítele pravidelně navštěvoval. V jednom ze svých memoárů o tom napsal: „Bylo to volání Afriky, kterému jsem musel dříve či později podlehnout“. . . . . .

Přicházejí nemocní. Je mezi nimi malé, sotva pětileté děvčátko s typickými příznaky lepry. Bohužel, mohu pomoci jen částečně, nemocnice je už zaplněná a další volná lůžka prozatím nemám. Dávám matce zásobu chaulmogrového oleje na deset dní. Předem však vím, že lék prodá nebo jej smění za jinou nepotřebnou věc. Vedle léčby malomocenství a spavé nemoci mi nejvíce času zabírá léčení vředů. Z nových léků se začíná osvědčovat Storvasol. Je však velmi drahý. Rozhlašuji proto, že Storvasolem léčím jen za p almové tašky, ale mnohokrát za den musím ze svého rozhodnutí ustoupit. Kolik je tu chudých matek, které si nemohou opatřit tašky z listí, abych mohl ošetřit jejich nemocné děti. Přesto se mi tak podařilo pokrýt již několik čtverečních metrů střechy. . . . . .

Na podzim roku 1895 odešel mladý Schweitzer na gymnázium. Často se svými profesory diskutoval a pokládal jim otázky, na které nedokázali odpovědět. Po maturitě se rozhodl studovat teologii a filozofii na univerzitě ve Štrasburku. Ani při náročném studiu nezapomněl na hudbu a pilně cvičil hru na varhany. Oblíbil si Bacha a v jeho interpretaci se stal doslova virtuozem. Dokonce se mu dostalo uznání od francouzského skladatele Charlese Widora, s nímž se setkal při prázdninovém pobytu v Paříži. Přátelst ví mezi oběma vydrželo ještě mnoho dalších let a byl to právě Widor, který později Schweitzera přesvědčil, aby napsal svou slavnou monografii o fenomenálním Bachovi. Úspěch u Widora inspiroval Alberta k ještě většímu zájmu o hudbu. Náročné studium filozofie a teologie, studium hebrejštiny a francouzštiny, varhanní cvičení a koncerty, stovky hodin v univerzitní knihovně – přátelé nedokázali pochopit, jak to může všechno zvládnout.

V roce 1899 úspěšně obhájil svou dizertační práci a na žádost svých profesorů napsal svou první knihu „Náboženská filozofie Kantova“. Bylo mu nabídnuto místo soukromého docenta, ale Albert odmítl. Podle vzoru svého otce chtěl pomáhat chudým a stal se vikářem v kostele sv. Mikuláše ve Štrasburku. Zde se setkal s Helenou Bresslauovou, osudovou ženou svého života.

Jednoho dne našel ve francouzském deníku zajímavý článek vyzývající čtenáře, aby přijeli pracovat do rovníkové Afriky. Pisatel si stěžoval, že misie v Gabunu má nedostatek lékařů. Schweitzer si o tom později poznamenal: „Byl jsem na konci hledání smyslu mého života. Definitivně jsem se rozhodl vypravit do rovníkové Afriky.“ Ve třiceti letech se doktor filozofie, docent teologie a uznávaný varhaník rozhodl studovat medicínu. Za svůj čin je přáteli kritizován. Nemohou pochopit, že tak obdivovaný filoz of a hudebník odchází pohřbít svůj talent někam do pralesa. Studium medicíny však úspěšně dokončil a okamžitě nabídl misijní společnosti v Paříži, že bude zdarma pracovat jako lékař v Gabunu. . . . . .

Zástup nemocných nebere konce. Vždy mne udivuje, z jaké dálky sem ti ubožáci přicházejí. Kolik trápení je musí stát cesta a kolik víra, že za svou námahu budou uzdraveni. Snažím se ze všech sil, abych je nezklamal. Po obědě přibíhá Josef ze stavby a rozčileně oznamuje, že dělníci přestali pracovat a nezačnou, dokud okamžitě nepřijdu. Kolikrát jsem byl varován před pracovní morálkou domorodců a kolik sil mne stálo, abych je přiměl k práci. Unavený přibíhám na stavbu a zjišťuji, že domorodý předák utekl a ostatní stávkují, protože prý nevědí, jak mají pracovat dál. Beru do ruky sekeru a předvádím jim, jak mají vypadat otesané střešní trámy. Chvilku mne udiveně pozorují, jak se lopotím, a nakonec se dávají sami do práce. Dokud není střecha hotova, trávím každý den neustálým přebíháním mezi stavbou a operačním stolem, často mám tak roztřesené ruce, že sotva udržím skalpel. Naštěstí mi brzy pomohl jeden z mých přátel v misii a poslal mi jednoho ze svých černých tesařů, který si zjednal mezi dělníky respekt. Konečně se tak mohu opět věnovat svému původnímu poslání. . . . . .

Dne 26. 3. 1913 stojí doktor Schweitzer na palubě lodi jménem Europe a se svou ženou Helenou mávají hrstce věrných přátel, kteří se s nimi přišli rozloučit. Po dlouhé a vyčerpávající plavbě dorazili šťastně do cíle své cesty – do misijní stanice Lambaréné v Gabunu. Byli však nemile překvapeni, když zjistili, že nemocnice ještě nestojí. Nedali se odradit a začali ordinovat pod širým nebem. Pralesem duněly bubny a oznamovaly, že do Lambaréné přijel bílý doktor, kouzelník – Oganga. Zanedlouho byl nával nemocných tak obrovský, že už za týden Schweitzer vyčerpal zásobu léků, kterou si přivezl. V Evropě zatím zuřila válka. Ačkoli tím Schweitzer trpěl, válka mu nepřímo pomohla se stavbou nemocnice. Obchod se dřevem vázl a afričtí obchodníci začali propouštět své dělníky. Schweitzer neváhal a ihned je zaměstnal. Zakrátko se tak mohli přestěhovat do nových nemocničních budov. Ale situace v Evropě je stále napjatější. Schweitzer musí přerušit veškeré kontakty s přáteli. Do Lambaréné nechodí pošta, není možné opatřit léky. Provoz nemocnice musí být radikálně omezen. Na podzim 1917 přichází rána největší. Schweitzerovi jsou jako civilní váleční zajatci deportováni do Evropy a umístěni do francouzského internačního tábora. V několika okamžicích se tak hroutí dílo, jemuž věnoval léta života. Propuštění přichází až se samotným koncem války. Manželé se vyčerpáni na těle i na duši vrací do rodného Alsaska. Z Alberta Schweitzera se stal slavný muž a jeho přátelé mu nedopřejí odpočinku. Nekonečné cesty, př ednášky a intenzivní literární činnost ho přinutily, aby odsunul svůj návrat do Afriky. Nezapomíná však na své milované varhany a koncertuje téměř po celé Evropě. Zastavil se i v Praze. Všude ho očekávají plné sály, všichni chtějí vidět doktora, který léčil černochy. V únoru 1924 opouští Schweitzer vlast a vrací se do Lambaréné. Po příjezdu se ihned dává do práce. Nemocniční budovy jsou téměř zničené, podlahy prorostlé kořeny stromů. Musí začít nanovo. V Evropě zatím rozpoutali Schweitzerovi přátelé bouřlivou kampaň. Sbírali příspěvky pro nemocnici, vydávali materiály o její činnosti, získávali dobrovolníky pro práci v Africe. Brzy přijíždějí do Lambaréné první lékaři a zdravotní sestry. Během dvou let se nemocnice stěhuje výš po proudu řeky Ogooué a Schweitzer tam zakládá moderní nemocniční městečko. . . . . .

Kdo chce v Africe přežít, musí mít duševní práci. Hodina mezi obědem a odpolední směnou v nemocnici je věnována hudbě, stejně jako každé nedělní odpoledne. Jak prostě a vroucně zní v srdci pralesa Bachova hudba. Není-li den příliš únavný, mohu po večeři pracovat na své knize o etice a kultuře v dějinách lidského myšlení. Jak zvláštní je to práce. Za okny šumí tiše palmy, z pralesa se ozývají strašidelné zvuky, u mých sousedů odpočívá malá trpasličí antilopa. V této samotě mohu formulovat myšlenky, o nichž uvažuji již od svých studentských let. Pokud jsem prací příliš unaven, beru do rukou knihu. Při čtení vážného díla přestávám být někým, kdo se potýká s nemocemi a nespolehlivostí domorodců, stávám se zase člověkem. Noviny jsou tu nesnesitelné. Jejich každodenní pomíjivost se tady v Africe, kde se zastavil čas, stává absurdní. Všichni jsme tu pod dojmem každodenního poznání, že příroda je vším a člověk ničím. . . . . .

Na jaře 1928 přijíždí Schweitzer znovu do Evropy, zmítané hospodářskou krizí. V Německu se dostávají k moci fašisté, hrozba nacistické agrese roste. Schweitzer ve svých článcích a dopisech vyzývá představitele světových mocností, aby společným úsilím zamezili vzniku nové války, ale jeho slova vyznívají naprázdno. Nepochopen a znechucen se vrací zpět do Afriky. Na podzim roku 1939 obsazuje Hitler Polsko a i největší Schweitzerovi oponenti mu dávají za pravdu. Vypuknuvší válka nevynechá ani Afriku. Dě lové čluny dokonce ostřelují Lambaréné. Situace v nemocnici není dobrá. Chybí léky, základní potraviny, spojení se světem nefunguje. Pak ale přicházejí z Evropy povzbudivé zprávy. Hitler utrpěl první porážku a od té chvíle začíná být jasné, že válku nevyhraje. S koncem války oslavuje Schweitzer své sedmdesátiny. Válka skončila, ale v srpnu 1945 přichází do Lambaréné hrozná zpráva o svržení atomové bomby na japonská města. Přes sto tisíc lidí uhořelo. Schweitzer je prvním, kdo pozvedá hlas proti použ ití atomové zbraně. Jako lékař pochopil, že ničivou není jen síla v okamžiku výbuchu, ale hlavně následky radioaktivního záření, jež mohou negativně ovlivnit další generace. Za slova lambarénského doktora se postavila stovka světoznámých vědců a myslitelů. V roce 1952 je Schweitzerovi udělena Nobelova cena za mír. Za získané peníze staví v Lambaréné moderní nemocnici pro malomocné. O dva roky později umírá náhle Schweitzerova manželka Helena. Smrt milované ženy zasahuje Schweitzera velmi těžce. Aby překonal bolest, pouští se s ještě větším úsilím do práce. Rozhoduje se napsat knihu o dosažení míru a zabránění jaderné válce. Studená válka však rozděluje svět na dva tábory a Schweitzer znovu naléhá a vysvětluje důležitost a potřebu míru. Spolu s ostatním světem odsuzuje nesmyslnou válku ve Vietnamu, jejíhož konce se však nedožil. Zemřel v Lambaréné 5. 9. 1965 ve věku devadesáti let. Na vlastní přání byl pochován vedle své ženy na břehu řeky Ogooué a na jeho hrob byl postaven prostý dřevěný kříž. Schweitzerova smrt zanechala v srdcích lidí hluboké stopy. Po celém světě byly založeny další nemocnice, které dodnes kráčejí v jeho stopách a nezištně pomáhají chudým a trpícím.

Category: 1998 / 05

Na rudě potažené posteli ve stísněné komnatě jsem vtažen do polosnu, do barevného strašidelného děje. Z vyřezávané pelesti na mě vyskakuje rozchechtaný „zloveselý“ démon. Nad ním polehávají dvě kubistické masky. Se skepsí v mrtvolně bílém pohledu cvakají růžovými čelistmi. Je to sen, nebo halucinace…? Za pelestí obrazy pokračují. Na protější zdi se promítá výjev z džungle. Tygr se ukrutně šklebí na šimpanze, asi proto, že drží v ruce plod z rajské zahrady. Zvěř je prorostlá liánami, rostliny se mi mění před očima v pestrobarevné ornamenty…


Romantická krajina. Anděl strážný.

PŘÍBĚH SVĚTA

Sním v jedné z místností litomyšlského Portmonea. V domě, kerý kolem roku 1920 opatřil freskami a malovaným vyřezávaným nábytkem univerzální umělec, spisovatel a tiskař Josef Váchal. Nechce se mi přerušovat magii působení fresek, nechce se mi z neobvyklého příběhu zpět do reality. Trhnu sebou, protože cítím, jak mě za zády hypnotizují červené obličeje noci z druhé pelesti. Mezi obličeji prosvítá hluboká, temně modrá tma, měsíc a hvězdy. Na zdi, za noční oblohou, se rozednívá v romantické krajině s M áchovsky laděnou zříceninou. Shovívavě, se založenýma rukama, nahlíží do mé duše anděl strážný. Chrání moji černou duši před čertíkem, co se po mně sápe oknem.

Jak vlastně vzniklo jedinečné dílo, které nemá v Čechách obdoby? Mystik, malíř, grafik, spisovatel, řezbář i filozof Josef Váchal se přátelil s litomyšlským tiskařem Josefem Portmanem. Portman obdivuje a sbírá Váchalovo dílo a jako jeden z mála objevuje ve Váchalovi geniálního tvůrce. V jeho duši zraje velký plán, při kterém Portman trochu využije Váchalovy chudoby, a přichází v roce 1920 s nabídkou. Chce za peníze vymalovat freskami svůj malý domek. Už tehdy Portman sní o otevření muzea opomíjenému umělci. „Jedinou mou radostí by bylo míti Vaše všechny práce – míti pro ně místnost – to by byl ráj, který ovšem se nikdy neuskuteční…“ píše Portman Váchalovi. Tematicky nechává Váchalovi volnou ruku a on nabídku přijímá. Až později Váchal zjistí, že mu peníze stačí tak na barvy a jídlo. Nehledě na umělcovy strasti, vzniká obrovské, sugestivní dílo. Napohled nesourodá směs námětů a malířských stylů má ve skutečnosti logiku i vnitřní příběh. Fresky hýří fantazijními příběhy, dramatickými i parodickými prvky. Dešifrovat Váchalovo dílo je bez znalosti jeho osobního života dost složité. Pojďme se projít dalšími zobrazovanými příběhy. Strop posetý astrologickými znameními ústí u lustru k vyjádření nekonečna. Okno vrhá do místnosti mdlé světlo. V jeho svitu je barvami zhmotněn Romantický sen venkovského chlapce, kterému se zdá o svatbě loupežného rytíře. Kus napravo se téma zase mění. Je noc. Na šibeničním vrchu se odehrává ponurá scéna z Krvavého románu (Váchalův známý literární počin). Na další ploše se Váchal sám zpodobnil jako krysař promlouvající s ďábly, skřítky, strašidly a jinými obludami, které stylem připomínají dnešní komiksové postavičky. Je toho hodně na to, že jsme prošli jen jednou místností!

BIBLICKÁ KUCHYNĚ Druhá místnůstka byla Portmanovou kuchyní. Skýtala Váchalovi členitý prostor, výklenky a vestavěné skříňky probudily v tvůrci další fantazie pro čarovné malby. Hned u kuchyňských zárubní nás přivítá biblický Adam s Evou, vedle anděl posledního soudu s expresivními hlavami souzených. Pod oknem nahá postava, již opouští duše – Pomíjivost lidské marnivosti. Syrově pojednaná náboženská tematika, mystika, ukřižování, muzicírující andílci ve stylu novobarokního kýče. Úvahy o křesťanství uzavírá nebeská idylka ve stylu futurismu. To všechno se zrodilo ve Váchalově geniálním mozku a díky prozíravému Portmanovi můžeme neobvyklou hru fantazie obdivovat i my.   RENOVACE   Kdyby ale nebylo pana Jaroslava Horáčka, žádné fresky bychom dnes neviděli. Knižní nakladatel Horáček nejprve vydal ve svém nakladatelství Paseka Váchalův Krvavý román. Pak vypátral, že Portmoneum je zdevastované a na jeho renovaci nejsou prostředky. Proto se s Národní galerií domlouvá a domek kupuje. S partou nadšených profesionálních restaurátorů se pouští do dlouhodobé práce obnovy fresek. Malba je značně poškozena. Restaurátoři se uchylují k radikálnímu sejmutí maleb technikou transferu. Znamená to, že se malby sejmou se zdi pomocí pryskyřicí. Vyzdí se nové kvalitní omítky a na ty se malba opět osadí. Po dvou letech mravenčí práce bylo restaurování hotovo. Práce zachránily Portmoneum a restaurátorům se ve městě nakonec tak zalíbilo, že tu založili restaurátorskou školu. . . . . .   Josef Váchal se narodil jako nemanželské dítě 23. 9. 1884 v Milavčích u Domažlic, otcem nemanželského dítěte byl Josef Šimon Aleš, který pocházel ze stejného rodu jako Mikoláš Aleš, známý český malíř. Alšova rodina si vzala dítě na výchovu do města Písku. Děda Aleš byl velmi přísný a jeho vojenská výchova se podílela i na budoucí umělecké inspiraci. Po vyučení knihařem pracuje Váchal jako knihařský dělník, ale touha po umění ho nutí opustit zaměstnání a vydat se na cestu umělce na volné noze. V roce 1904 studuje výtvarné umění u svérázného Aloise Kalvody. V roce 1913 se Josef Váchal žení. Svatební oznámení je originálním Váchalovým dřevorytem, na jehož textu se tituluje jako akademický malíř! V té době už je vyzrálým tvůrcem. Střídavě pak žije v Praze, nebo na Jičínsku, kde 10. 5. 1969 umírá. V jeho tvorbě převažuje grafika, především vícebarevný dřevoryt. Vedle malby závěsné a nástěnné dělá i figuru a řezbářské práce. Zdobením keramiky, malířskou a řezbářskou výzdobou nábytku pronikl do sféry užitého umění. Mimořádnou složkou jeho díla byly knihy. Váchal je sám autorem textu, autorem ilustrací, tvůrcem písma, sazečem. Své knihy si vázal sám. Výtvarně se pohybuje od secesního symbolismu, severského expresionismu a futurismu až po specifický váchalovský styl. Myšlenkově se nachází mezi barokní knižní produkcí, kramářskou písní a lidovým „krvavým“ románem 19. století. Živě se zajímá o orientální filozofii, démonologii a jiné myšlenkové proudy české moderny. Podstatnou složkou jeho života je svérázný humor a ironie. Za svého života se valného ocenění nedočkal.

Category: 1998 / 05

V telefonu zněl jeho hlas jaksi smutně. Za dva dny mě ale usadil v Karlínském divadle, kde soubor Semaforu toho času hrál VÍKEND S KRAUSOVOU. Únava nikde. Během chůze na jeviště popíjel malé pivo. Bylo zřejmé, že se mu nedostává času. Za další dva dny jsem ho navštívil v jeho nezvykle zařízeném bytě. Posadil jsem se do křesla v pokoji, jehož stěny byly natřené tmavě fialovou barvou. Pokoj připomínal jeviště slibné hry. Takže jsem si mohl připadat tak trochu jako herec. . . . . .

Pane Suchý, ještě jsem u nikoho v pokoji neviděl tak tmavé stěny. Vadí vám světlo?

Na práci mám světlo rád, ale na odpočinek ne… Tady v pokoji se dívám na video, poslouchám muziku… Příšeří, to já mám rád. Barové příšeří…

Bary vás svou atmosférou přitahují?

Jak se to vezme. Mě přitahujou spíše přes toho Nezvala, Apollinaira… Byl jsem vyznavač poetismu a z něj jsem vyčetl, jak tím prostředím byli okouzleni. Samozřejmě že tehdejší bary mají pro nás úplně jinou atmosféru než ty současný. Občas se v baru objevím, když chci jít po představení na večeři. Pro mě dneska už nejsou tak přívětivý: jsou tam ty decibely a ty já k večeři nepotřebuju. Bary v době mého útlého mládí, kdy hrál u klavíru třeba Jiří Verberger, fantastická jazzová veličina, dnes už zapomenutá… to bylo nádherný.

Když jsem s vámi mluvil po telefonu, vnesl jste do mě zvláštní smutek. A to nejen proto, že vás zrovna otravovala chřipka. Je vám smutek v poslední době blízký a je třeba pro vás tím tvůrčím podhoubím?

Víte, von někdy ten smutek, kterej vyzařuju, je záležitost pohodlnosti. Moje paní sekretářka to na mně někdy taky vidí. To se pak nabudím, řeknu svou větu ještě jednou a je to úplně jiný. Jak se tady člověk plouží po tom bytě, tak najednou to řekne unaveným hlasem… Je to pohodlí.

Nezpůsobují to ty tmavé stěny?

I to je možný… Je to stejné jako s chůzí. Když na ni nemyslíte, člověk se lehce hroutí a začínají se mu ohejbat záda, ale nemusí to být.

Vaši známí mně na vás prozradili, že rád vedete pohřební řeči. Je to obrana a víte vůči čemu?

Pohřební řeči, ty vede pan Brodský. To si mě asi spletli s ním. Ten se opírá o ústřední topení a tvrdí, že si zvyká na kremaci. To já ne. Dělám si srandu z toho, že jsem starej, poněvadž si to musím stále připomínat; jinak bych na to zapomněl a mohl bych být i směšnej. Kdykoliv se mě někdo zeptá, kolik mi je, nevím proč, ale mám chuť odpovědět: „třicet devět“. V tomhle věku jsem nějak ustrnul.

Co se ve vašich devětatřiceti odehrálo?

(přemýšlí) To se psal dvaasedumdesátej rok… Nic mimořádnýho. Kolem tý čtyřicítky jsem měl vůbec takovej nejspokojenější pocit… Člověk má najednou ty mladistvý blbosti za sebou, už začíná něco vědět, ještě je svěží… Mezi čtyřiceti a padesáti to byl nejkrásnější věk. Ale já si nestěžuju ani teď. Těch devětatřicet nemá žádnej racionální podtext, stejně jako nemá racionální podtext moje přesvědčení, že budu živ do devadesáti šesti let. Já mám pocit, že odjakživa si všechno plánuju do devadesáti pěti: ten poslední rok už nebude za moc stát.

Máte pocit, že jste strůjcem svého osudu, nebo věříte na jakési předurčení?

Tahleta oblast mě sice velice zajímá, ale já nemám důvod ani v to věřit, ani v to nevěřit. Hledám nitky, které by mě přivedly k tomu nebo onomu názoru, ale poněvadž nechci být v ničem fundamentalista nebo fanatik, tak to jen posuzuju… Dneska co Čech, to astrolog, jogín nebo psychotronik; nechci tomu propadnout, ale nejsem skeptickej. Myslím, že asi něco na tom bude, ale moje vědomosti jsou chabé. Znám ale případy ze svýho života, kdy se mi udály věci, který jsou naprosto nevysvětlitelný.

Můžete si na nějaké vzpomenout?

Je jich celá řada. Třeba v době, kdy má žena byla velice nemocná, dokázal jsem jí odhlazovat bolest rukama tak účinně, že stačily dva pohyby rukou a bolest ustala. Dělal jsem to i kamarádům. Režisér Vladimír Sís se například nemohl postavit na nohy a já mu rukou potíž odstranil; celý den jsme točili, přestože ráno chtěl kvůli bolestem odpískat natáčení. Jitka Molavcová, která měla ústřel – nemohla hnout hlavou – po mém dotyku odehrála představení úplně normálně. Pomohl jsem takhle celé řadě lidí, ale jakmile manželka zemřela, tak jsem tuto schopnost ztratil. Dělal jsem to dál, ale nezabíralo to. Mé zkušenosti s páterem Ferdou si také neumím vysvětlit. Nevím, jak astrologie… I když i tam jsem se přesvědčil. Jeden astrolog mi předpověděl, že v určitém roce nějakej můj blízkej příbuznej, mužskej, bude mít až smrtelnej problém v břišní dutině, ale že by se tomu dalo i předejít. Za pět měsíců odvezli bratra Ondřeje s perforací slepýho střeva a měl na kahánku. Něco na tom asi určitě bude. Ale co, to se asi nedovím, protože mé poslání na tomhle světě je dělat něco úplně jinýho.

Uměl byste rozlišit vaši dnešní a tehdejší tvůrčí inspiraci?

Jediná moje inspirace je, že divadlo potřebuje novou hru. Třeba teď musím napsat hru stůj co stůj. Tak si sednu a vysedím to.

To je rozumová úvaha, nikoli inspirace. Ale mě zajímá, když si sednete, kde „berete“?

Jakmile dostanu tenhle impulz, tak si sednu a nechávám si projít všechny možný situace, který bych chtěl na jevišti prožít nebo s kým bych chtěl hrát a za co bych chtěl být oblečenej. Tím to začne. Třeba scénář k filmu KDYBY TISÍC KLARINETŮ jsem si napsal jenom proto, že jsem si chtěl jednou zahrát parašutistu. Hrozně rád bych si někdy zahrál nějakýho nacistickýho generála nebo důstojníka SS. Trochu jsem si to splnil v jednom svým filmečku; nebyla to vlastně žádná role: seděl jsem jen ve vlaku v černé uniformě SS, s červenou páskou a s brigadýrkou na hlavě. Ale to byla jen epizodka: chtěl bych si tuto roli zahrát ve velkém, samozřejmě komickou…

Tušíte proč? Máte potřebu zlo zesměšnit?

Ani vám ne. Tyhlety hlubší důvody mě k tomu nevedou. Člověk má v sobě morální hodnoty zakódovaný, takže tyhle ušlechtilosti jako „zvadlý tulipán a bitva u Lipan“ vycházejí samy, i když jsem myslel hlavně na rým.

Já nemluvím o ušlechtilosti, ale o vaší povaze. Někdo se zlu brání tím, že proti němu bojuje, druhý je okázale patetický, třetí je ironický…

V povaze mám, že zlo zesměšňuju, ale já se hlavně vidím v tý uniformě a jsem zvědavej, jak to bude působit na lidi…

To vlastně znamená, že vaše inspirace je stejná: stále si hrajete se svými představami…?

Ano, tak bych to řekl.

Stýská se vám po šedesátých letech? Já se na to ptám skoro každého pamětníka: mně ta léta svou atmosférou připadají unikátní a neopakovatelná. Vlastně takový malý zázrak: totalitní systém, a přitom nesmírná tvůrčí potence. Máte na to nějaké vysvětlení?

Já jsem o tom s odstupem přemejšlel a dospěl jsem k závěru, že to bylo zvláštní, ale nám to tak tenkrát nepřipadalo. Štvali nás komunisti, pořád se nějak brojilo, ale vznikaly tady zajímavé věci: například rozmach hnutí malých divadel, který se po Semaforu rozpoutal. V tomhle jsem trošku nekritickej a nechtěl bych vynášet soudy. Písničky, které jsme se Šlitrem dělali, mě bavily, protože vycházely z toho, co cejtím, ale já to svým způsobem dneska, byť opožděně, cejtím pořád. Dnešní populární hudba mi opravdu nic neříká, ale přitom vím, že má právo být taková, jaká je.

Díváte se na televizní seriál Bigbít?

Viděl jsem jenom dva díly. Myslím, že je to znamenitej a záslužnej počin.

Co to ve vás vyvolává?

Ono když se všechno dobrý, co vzniklo v šedesátých letech, shrne na jednu hromadu, tak to vypadá, jako by ta doba byla fantastická. Ale jedné dobré věci předcházelo padesát špatných. Takže v té době to bylo jaksi rozředěný. Myslím ale, že dodneška nejsme dostatečně vděčný Chruščovovi, kterej jinak samozřejmě dělal i strašný kraviny, za to, jak od poloviny šedesátých let, kdy zlikvidoval Stalina, se tady najednou začalo dejchat. Proto mohla vzniknout třeba česká nová vlna ve filmu. Udělal vlastně i osmašedesátý rok.

Byl to vlastně předchůdce Gorbačova.

Ano, Chruščov i Gorbačov měli společný rysy. Byli to komunisti, a přesto jsme na ně zírali pomalu jak na tatíčky osvoboditele. Jak začal Chruščov, už jsem neměl potíže, už si na nás netroufli, najednou nás vyslali za hranice. Z ministerstva kultury nám zavolali, abysme jeli do Paříže, že nám zaplatí takovou stáž. Oni se najednou ti hodnostáři chtěli předvést. Do té doby někteří poslušně vykonávali, co se po nich chtělo, ale ono je to taky štvalo: oni by byli raději hodní. V okamžiku, když nemuseli být zlí, nám to dávali najevo.

Jaký máte vztah k big beatu té doby?

Já jsem big beat původně neznal. Přivedl mě k němu Jirka Šlitr. On oproti mně hodně cestoval – vždycky mi říkal „pecivál“. Byl i v Albánii, v Sýrii… Já jsem tenkrát odmítl jet na Světovou výstavu do Montrealu, říkal jsem si: „někdo musí být tady“.

Co myslíte, velela vám to lenost? Musel byste jinak myslet?

Nebyla to lenost, protože jsem tu byl nesmírně pilnej: musel jsem hrát daleko víc, když byl Šlitr pryč. Neprahnul jsem po cestování. Dneska cestuju nesmírně rád. Pořád někam jezdím… V polovině šedesátých let se Jirka vrátil z Polska a říkal: „Tam, člověče, dělaj úplně jinou muziku a je to taky socialistickej stát. Mají elektrický kytary, aparaturu…“ A hned, jak mi to vylíčil, začal psát v tomhle stylu. Třeba ŽIVOT JE PES pro Pavla Sedláčka. Napsal několik písniček, ale po půl roce to z něj vyprchalo, tak jsme se shodli, že to je muzika mladejch lidí a že představa, jak přešlapujeme u elektrických kytar, je nám cizí. Šlitrovi bylo už přes čtyřicet a mně asi šestatřicet. Poslední rána nás teprve čekala. Tenkrát jsme pro hitparádu Mladého světa „Dvanáct na houpačce“ napsali písničku KRAJINA POSEDLÁ TMOU a ta se tam držela devět měsíců. Když už byla dole, tak jsme udělali takovu beatovou vypalovačku MODRÉ DŽÍNSY. Napoprvé byla na posledním místě a napodruhé vypadla. Tak nám došlo, že musíme psát tak, jak nám to nejlíp jde: pro divadlo.

Jak je možné, že naše nejznámější bigbeatová skupina Olympik a s ní i naši nejznámější zpěváci začali právě u vás?

To byla zásluha Jirky Šlitra. Já byl přes literaturu a on přes muziku? (náš rozhovor je často přerušován zvoněním telefonu)

Pane Suchý, poznáte při vašich zkušenostech už z telefonu, s kým že máte tu čest?

Někdy je to evidentní, ale také může nastat veliké překvapení. Jsou lidé, kteří se díky rozpakům vyjadřují do telefonu jinak, než když se sejdeme a hodinu spolu mluvíme. Určitý instinkt mám, ale nechtěl bych na základě instinktu kádrovat, raději se přesvědčím.

Vy jste asi hodně vstřícný, když vás lidé někam zvou??

(úsměv) Bohužel, tohle je má nevýhoda. Hodně mě to rozptyluje, ale já nerad odříkávám.

Nadáváte si pak?

Furt. Hlavně když to má pak přijít, říkám si: „já vůl“!

Vy jste dokonce výrazně ovlivnil i zpěváka country music Michala Tučného. A VZPOMÍNKY, TY NEMŮŽEŠ SI ZOUT zní titul knihy, ve které o vás mluví. Znáte takové vzpomínky, nebo se bez ohledu na vzpomínky dobře aklimatizujete?

Řekl bych, že obojí. Já se poměrně dobře aklimatizuju, ale jsou životní momenty, ze kterých se zout nemůžu. Vždycky se snažím bejt racionální. Co je pro mou práci, pro mé poslání nevýhodný, to se snažím setřást.

Máte někdy pocit, že už jste své poslání naplnil, nebo vás to stále žene dál?

Pořád mám pocit, že jsem neudělal skoro vůbec nic. Pořád si myslím, že to nejlepší bych teprve mohl udělat.

Vy žijete poměrně hekticky, tedy nezdravě – nemáte čas na jídlo, projedete třeba jedenáct hodin za den v autě…

Je pravda, že vedu dost uštvanej život. Je to hlavně tím, že slibuju víc, než můžu stačit.

Miroslav Horníček mi vysvětloval, že ve dvojici musí být ten jeden tahoun. V případě dvojice Suchý – Šlitr řekl: „Šlitr nutil toho Bohem posvěceného, ale trochu lajdáckého Jirku k aktivitě?“

Šlitr byl systematičtější: věděl přesněji, co chce. Já nebyl lenivej a neaktivní, byl jsem roztěkanej: všechno mě bavilo, do všeho jsem se pouštěl… Jirka mě v tomhle ohledu usměrňoval.

Byl Jiří Šlitr smutný člověk?

Já jsem s ním tuhle zkušenost neměl. Vždycky se s ním odehrávaly ukrutný srandy.

V tomhle případě neplatí, že komici často propadají depresím?

Depresím určitě ne. Ani on, ani já ne. Fakt je, že mnoho lidí jsme zklamali, protože čekali, že s námi bude větší sranda. Když jsme se ocitli ve společnosti, která nebyla přesně naladěná na naši vlnu, zklamali jsme: koukali na nás jako na dva divný patrony. Například Kaiser. Co on dokáže za šílenosti… To kvantum nápadů! To není náš případ. Šlitr byl introvertnější a moje nynější partnerka Jitka Molavcová, to je absolutní introvert. Ta když odejde ze scény, je to úplně jinej člověk. Ona taky říká, že žije dva životy. V jádru je nesmírně plachá, když na to nepřijde, nemluví. Na jevišti jede jako tank, ale v životě ne. Před kamerou a na jevišti dokáže všechno. My jsme spolu procestovali skoro celý svět a někdy jsem vycítil, že musím po ránu říct: „A sejdeme se odpoledne.“

Vaše spojení je vůbec unikátní. Momentálně si nemohu vzpomenout na žádné herecké partnerství mezi mužem a ženou, zvláště když trvá skoro třicet let…

I když to není pevné a čistě herecké partnerství, ale mě se vybavuje Vladimír Dvořák s Jiřinou Bohdalovou.

Váš pevný vztah možná stále trvá z důvodu, že paní Molavcová není příliš zmítána typickými ženskými emocemi?

Máme oba podobné povahy v tom, že kdyby mělo dojít k nějakýmu střetu, tak se stáhneme. Znal jsem ženy, u kterých jsem to byl já, který ustoupil. Se Šlitrem jsme pracovali deset let a s Jitkou to bude už devětadvacet let, a ani jednou jsme se za tu dobu nepohádali. Nikdo z nás nezvýšil hlas.

Přemýšlel jste někdy o tom, proč tomu tak je?

I spolu jsme se o tom bavili. Jsme prostě povahy, které nesnášejí konflikty. Když vznikne nějaký důvod k hádce, tak se snažím rychle odejít a docela ochotně sehraji roli poraženého; jenom za to, že budu mít svůj klid. S námi je těžké se hádat.

Zažil jste Melicharovou v civilu někdy rozčilenou?

Ne. Ona mě jo. Nedávno mně připomněla, že byla na jedné zkoušce, kde jedna herečka dostala hysterickej šok; já jsem zkoušku přerušil a řekl, ať si to režíruje sama, a odešel. A to jsem silně zvýšil hlas. Za celých čtyřicet let v Semaforu jsem to udělal dvakrát. Jednou to bylo v případě muzikanta a teď v případě téhle dámy.

Ten muzikant vás zlobil už za Šlitra?

To bylo začátkem osmdesátých let a kvůli penězům. Já tomu nerozumím: dělám tohle či ono hlavně proto, že mě to baví, kdežto některý lidi jsou ochotni dělat cokoliv podle toho, kolik to vynese.

Vy jste hodně své fanoušky překvapil svou účastí v reklamě na prací prášek. Jste jejich reakcí zklamaný, nebo jste k nim shovívavý.

Nemrzí mě to. Vždycky si říkám: „chtěl bych mít jejich starosti“. Někteří mě nadobro odepsali, někteří se mnou skoncovali třeba i kvůli kníru. Dostal jsem dopisy, že mě měli dřív rádi, ale že už to nejsem já a že se mnou končí.

Když už o tom kníru mluvíte, proč ho teď nosíte?

(pokrčí rameny) Tak mě to prostě napadlo…

V podstatě se dá říct, že si stále hrajete?

Dá. Baví mě i ty reakce. Dostávám dopisy jednak proti kníru, a pro knír. V okamžiku, kdy mi někdo tvrdí, že byl můj fanda a teď kvůli reklamě nebo kníru už není, tak si říkám: „to nebyl žádnej můj fanda“. Chápal bych, kdyby si jen pro sebe řekl: „tak to jsem od něho nečekal“.

Nabízí se otázka – jakou roli dříve hrály ve vašem osobním životě peníze a jakou hrají nyní?

V osobním životě se vůbec nic nezměnilo, ale tím, že jsem začal točit filmečky, začal jsem se dostávat i do situace, kdy jsem dlužil kameramanovi, střihačovi… Dostal jsem se do situace, kdy mě ty peníze musí zajímat.

Víte, že to vaše točení videofilmů nechápu? Zdá se mi, že své fanoušky tak nemůžete příliš oslovit. Co vás k tomu vede?

Na celovečerní film jsem neměl.

Troufl byste si na celovečerní film?

No, abych řekl pravdu, netroufl. Teď chystáme s Jiřím Menzlem naši starou hru POSLEDNÍ ŠTACE. Sám jako režisér se stále učím. Já jsem učedník. Neměl jsem žádnou Famu, na co jsem si nepřišel sám, to mě nikdo nenaučil. Taky si nemyslím, že to, co jsem zatím vyrobil, bylo nějak vynikající.

Ve vašich videofilmech i v hrách je hojně přítomna erotika. Připadá mi, jako byste si ji ze zdravotních důvodů do svých děl úmyslně ordinoval…

Mě to s tou erotikou, s tím dotekem ženskosti víc baví. Ona je skoro ve všem. Ve hře VETEŠNÍK je scéna, kdy dívka v negližé ráno otevírá okno a říká: „Dobré ráno, sluníčko.“ V ten okamžik jí spadne podprsenka: odehraje se asi dvouvteřinový striptýz. To je hranice, za kterou už nepůjdu. Erotika se projevuje i v mých kresbách: zátiší s melounem nebo krajina z Posázaví by mě tak netěšily.

Hrál a hraje sex ve vašem životě podstatnou roli? Existuje teorie, že sexuálně aktivní člověk je velice tvořivý…

Je to určitě motor. Nedovedu si představit, že bych jako Cimrmani hrál jenom v pánském obsazení. To bych byl otrávenej, že musím večer do divadla. Já to nechápu, že to dokážou.

Vladimír Just v knize PROMĚNY MALÝCH SCÉN píše o hypertrofii dívek v Semaforu. Jako by naznačoval, že to trochu přeháníte…?

Ty dívky mně vlastně odsouhlasil kdysi Jan Werich. Říkal: „Líbí se mi, že tam máte hezký holky. To patří k divadlu. Nemusí toho ani moc umět, protože samo mládí je vlastně jistá hodnota.“

Máte s tím zkušenosti teď, řekl bych – ke stáru?

Někdy žasnu: dnešní mladí se mi jeví oproti mému mládí mnohem vyzrálejší. Mládí je obdivuhodné…

To jste asi tenkrát nevěděl…? A tedy s tím nekalkuloval?

Ne. Žánru, kterej děláme, tenhle přístup vyhovuje. On je to v podstatě povýšený bulvár. Být první mezi bulvárními divadly mě vždycky lákalo víc, než být někde ztracenej mezi avantgardními scénami.

Opravdu vždycky, nebo spíše v posledních letech?

Od samého začátku. V jeden čas jsem ale trochu zaváhal. Když jsme vypukli, tak kritici a teoretici nás povýšili na avantgardu a mně to pochopitelně lichotilo. Tak jsem napsal hru SEKTA, která byla velmi progresivní. Říkal jsem si: „teď jim ukážu, že umím víc než ty písničky“. Hra propadla a mě to správně vrátilo zpátky. Pamatuji si, jak Werich ve hře BALADA Z HADRŮ má klauniádu, kdy ponocný nemůže dosáhnout na roh, aby zatroubil. Je to hravý, naprostá lidovka. I oni dokázali v tomto intelektuálně orientovaném divadle být sdělní a lidoví. Na tyhle momenty si vždycky vzpomenu. Jediný úkol, před kterým stojím, když začnu psát, je rozesmát lidi. V poslední době je to spojeno s určitým strachem. Já si vůbec nedělám nějaké iluze, že bych předváděl nějaké převratné moderní divadlo. Mě to ani moc nezajímá a já bych to ani neuměl.

Líbilo by se vám, kdybyste v Týtý dostal první cenu v kategorii bavič? Neponižovalo by vás to?

Neponižovalo. Já bych to ale neuměl tak, jak se to dneska žádá. Mám posunutej smysl pro humor jinam a v některých případech, třeba u aktivit pana Mládka…? Přitom si jeho nápadů nesmírně vážím, poněvadž žasnu, na co on dokáže příjít; závidím mu jeho fantazii, ale faktem je, že je tam celá řada věcí hluboce pod lať. Je to laciný způsob, jak lidi rozesmát. Já sprostá slova taky používám, dokonce skoro v každé hře, ale velmi si je hlídám. Vždycky dávám příklad z KYTICE, když přijde král ve Zlatém kolovratu a matka mu nabízí svou dceru slovy: „Její niť, toť hedváb.“ A král jí říká: „Seru na hedváb, babice!“ To je podle mého takový klenůtek: „hedváb“ mi to tvrdší slovo jaksi ospravedlňuje. Kdyby jí řekl: „Jdi do prdele, bábo!“ lidi by se smáli stejně, ale já bych se za to strašně styděl.

Rozesmějí vás dnešní baviči, nebo je vám z nich smutno? Například letošním vítězem byl Martin Dejdar.

Smutno mi z nich není, ale nepobaví mě. Pana Dejdara obdivuju: je naprostý profesionál, ví, co chce, některým fórům se i zasměju, ale duchem to není šálek mého čaje. Ale bylo by smutné, kdyby to nová generace dělala jako její tatínkové.

Vy se dnes nepovažujete za takzvanou „moudrou hlavu“, která je přičítána třeba i Zdeňku Svěrákovi. Vy k tomu dokoce říkáte: „Byl jsem v tomhle směru omyl, poněvadž já, se čtyřma měšťankama… V duchu jsem se smál a říkal si Tak to zase jednou zbodli.“ Myslel jste to vážně?

Myslel jsem to vážně. Já už jsem to říkal, že moudrejch lidí, jako jsem já, jsou mezi námi desetitisíce. (Při autorizaci chtěl Jiří Suchý změnit desetitisíce na statisíce, ale vymluvil jsem mu to. Pozn. red.) Nemyslím si, že bych byl blbej: dívám se na to všechno selským rozumem a ono to funguje.

Přesvědčil vás osobní život – vaše úspěchy, chyby i prohry – že spějete k tomu být moudrý, nebo je moudré o své moudrosti raději nepřemýšlet?

Musím připomenout slova pana Sokrata, kterej dospěl k tomu, že ví, že nic neví. Ona je to svatá pravda. Dřív jsem to bral jako bonmot, ale čím víc se mně rozšiřujou vědomosti, tím víc dohledávám tam, kde jaksi už nedosáhnu.

Mládí v sobě nese i prvky netolerantnosti. Připadáte si dnes víc tolerantní, když je dnes u nás obnažená neslušnost, hloupost, závist…?

Nedokážu být tolerantní k netolerantním, jinak si myslím, že moje tolerance je bezmezná.

Jste tolerantní i vůči svým chybám?

Víte, že chyby, které jsem dělal v minulosti, v době, kdy jsem si je ani neuvědomoval, tak ty mě dneska štvou? Na Suchýho z let čtyřicátých a padesátých mám velice kritický pohled.

Ve vaší divadelní hře VÍKEND S KRAUSOVOU máte hezkou přednášku o pouzdrech. Vše má své pouzdro: tužka má penál, meč pochvu, mumie sarkofág, duše tělo… Jak chrání vaše pouzdro vaši duši?

Své pouzdro trošičku zanedbávám, říkám si, že už ve svým věku bych měl dojít k systematičtější stravě, a cvičit že bych měl. Teď jsem byl nějaký čas v Americe a tam jsem každé ráno plaval. To bylo něco fantastického: měl jsem bazén přede dveřma. Ale jezdit denně z Ořechovky do Podolí??

A jinak je vaše duše dostatečně chráněná?

Category: 1998 / 05

Labužnické doutníky, mohutná pole cukrové třtiny, stylové bary i drinky, šťavnaté ženy, vedro většinou k zalknutí a všudypřítomný charizmatický Fidel: to je Kuba v hrubých rysech. Začátkem naší cesty se k těmto utkvělým představám přidružil ještě box – ne v naleštěné podobě stadionových oficialit, ale jako součást běžného kubánského života, ulitá na zaplivaných pláccích v útrobách periferie.

Kubánští domorodci si příliš nenechají rušit své – léty bolševismem zažrané – kruhy. Nedůvěra a (jak nám došlo později) vědomé zakrývání očí před vším polooficiálním či neschváleným visí ve vzduchu, krom finančního užitku není ani pár dalších důvodů pouštět si k tělu cizince, navíc ještě s foťákem, a tak nás všichni odkazovali jen na obludný stadion, jako by to byl jediný boxerský stánek v Santiagu de Cuba.

Zaplaťpánbu za Plaza de Dolores, město ve městě, magnet pro kurvičky a útočiště nejdivnějších místních týpků. Tady jsme s kolegou Davidem Neffem potkali našeho známého s rastamanskými copánky a kámošem s obstojnou znalostí angličtiny (ta příjemnost nebývá ve Fidelově kraji zvykem), který nám začmáral v mapě vysněné místo: notný kus od centra a jeho sportovních oddílů, v úzkých přístavních uličkách.

NA VLASTNÍ PĚSTI

Vypravili jsme se tam hned druhý den. Bylo to jako ve filmu: s brašnami jsme procházeli okolo skladišť, nádraží a frajírků flákajících se u zdí baráků nebo očumujících ve vchodových dveřích. Zapomenuté špinavoučké místo, kde se zastavil čas. V průchodu spící ženská rozvalující se v křesle. Vzbudili jsme ji a sotva nám řekla, že máme počkat, že brzy přijdou, usnula znovu. Seděli jsme v průchodu asi půl hodiny, když se ozval ostrý hvizd a objevil se maličký vyschlý chlapík, přes rameno brašničku, na k rku píšťalku, pod sebou kolo model Ukrajina, zánovní šaty, vyčištěné boty. Po chvíli se k němu přidal chlap jako hora, přes metr osmdesát masa, naboso v trepkách, vytahaných teplácích, ošuntělé čapce a jediném díratém tričku amerického mančaftu. Dva důležití pánové – trenéři Manuel Rodriquez a Diego Sanchez. Trochu nás oťukávali, vyprávěli o Španělovi, kterého před pár dny kvůli foťáku poslali pryč. I přes jazykovou bariéru jsme pochopili – ačkoliv do té doby nám vůbec nepřišlo na mysl, že by mohlo jít o černotu, najednou jsme věděli, že oba pánové skutečně podnikají jenom na vlastní pěsti.

PROBLÉM TŘINÁCTÉ ŽIDLE

Fidelův režim v poslední době popustil opratě. Ale jen odtud-potud – soukromničení v kubánském pojetí je stejně neuvěřitelné jako vůdcovy sedmihodinové projevy. Prvním předpokladem je dvojkombinace peníze – povolení. Pakliže je dostatek movitých příbuzných ve Spojených státech anebo v Evropě, dají se peníze (rozuměj americké dolary) poslat. A i když se s nimi údajně nesmí platit, otevírají dveře úřadů. Když jsou peníze i povolení, může se začít – třeba s restaurací. V ní smí být pouze do dvanácti ži dlí, to znamená, že třináctá už zavání problémem. Navíc přidělená licence neznamená každoměsíční výdělek pro majitele, ale především zaručený paušál pro bezednou úřední kapsu. Když majitel penzionu nemá stálý přísun klientů a v hubeném měsíci jej pronajme na jediný týden, odevzdá stržený peníz jako poplatek za licenci.

A ještě jedna ze života: k penězům na koupi auta je nutná i oficiální poukázka, na další papír má majitel nárok až ve chvíli, kdy se mu kára úplně rozpadne. Žádné bazary a prodej přes Annonci – auto se totiž nesmí ani prodat, protože poukázka je přece udělována konkrétní osobě, a nikomu jinému! Jakákoliv černota je zkrátka problémem, a proto si ji dovolí jen ti nejotrlejší. Jak je to s provozováním malých boxerských škol, jsme bohužel nezjistili, ani nevíme, kolik se jich v Santiagu skrývá. Ale vzhl edem k tomu, že jsme se o pár dní později ocitli až na prahu mrňavé suterénní posilovny, jistě tam podobných podniků bude více.

NA DVOŘE, ALE PO EVROPSKU

Manuel Rodriquez a Diego Sanchez nás odkázali na další den. A situace se znovu opakovala: lelkující frajírci, spící ženská, dlouhé čekání, ostrý hvizd a nakonec hoši ze sousedství a místní školy. Průchod ústil do dvora, vchodová stěna sloužila jako podpěra pro nejvyšší řadu očesaných sedaček, proti vchodu čistá zeď, ze dvou zbývajících stran stěny domů s okny do dvora. Celková rozloha zhruba 20 na 30 metrů, ale užitná plocha jen tak tak na ring, ohraničený bytelnou zrezlou konstrukcí, hromadami hara mpádí, výkopem a malinkým kamrlíkem na erární rukavice, trenérské lapačky a boxovací pytel. Samotný trénink působil ze začátku dost chaoticky, až po chvíli pozorování šlo vystopovat jeho pevný řád: hošíci (nejmladší sotva šestiletí, nejstarší zhruba osmnáctiletí, většina tak okolo dvanácti) běhali, a protože plácek byl příliš malý, pobíhali po okolních ulicích, namísto činek zvedali betonový kvádr a přitahovali se na zrezivělých tyčích a špinavých provazech a nakonec v ringu pilovali boxerské údery. Manuel Rodriquez a Diego Sanchez všechno obdivuhodně stíhali – zatímco jeden v ringu hlídal smečku, druhý z ní postupně vytahoval po svěřenci a trénoval individuálně. Měli respekt a schopnost srovnat všechny do latě, ať už za flákání anebo jakoukoliv hloupost. Jejich role byly stanovené vcelku přesně: zatímco hromotluk Diego Sanchez šel rovnou k věci a seřval hošíka na tři doby, Manuel Rodriquez, uvyklý coby muší váha strategii, volil psychologický tlak – ukazoval, hleděl upřeně zblízka do očí, mlu vil a mluvil, až i největšímu lotrovi poklesla ramínka. I přes neutěšenost celého prostředí tedy žádný amatérismus: však taky oba trenéři, jak jsme se později dozvěděli, byli ve své váze jak kubánskými, tak panamerickými šampiony. Zatímco Diegova profesionální dráha skončila poté, co si při utkání poranil ruku a dodnes mu v ní při pohybech hrají všechny kosti, ze závodníka Manuela se stal evropský trenér – nejdřív vedl sovětskou „sbornou“, pak pokračoval v NDR. Když se to tam zvrtlo s režimem, odlif rovali ho zpátky domů.

FOTKY ZA TENISKY

Na dvoře jsme byli celkem třikrát. Prošli jsme si několika fázemi – od naprosté nedůvěry šampionů až k přátelskému poťukávání pěstí na hruď, od kradmých pohledů svěřenců až k přirozeným pozdravům při posledním loučení, od placení trenérům za zkouknutí prvního tréninku až k prosbám o tenisky či sportovní soupravy, po nichž na stará kolena ještě touží a které už asi nikdy neseženou. I když totiž hoši za každý trénink svým učitelům platí, nedá se říci, že by taková „soukromá škola“ byla zrovna bohatým výdělkem a doménou movitých. Možná spíš synové plní nerealizované sny svých otců – přerůst svým uměním ušpiněný dvůr, stát se Manuelem nebo Diegem a napodobit jejich kariéru. Dost možná, že jsme tam viděli alespoň jednoho budoucího kubánského šampiona, který nakonec bude mít víc štěstí než jeho vzor a neskončí na předměstí se špatně srostlou rukou a jedněmi roztrhanými tepláky.PS: V zájmu zachování anonymity obou hlavních hrdinů příběhu byla změněna jména i reálie.

Category: 1998 / 05

ak jako k poušti patří velbloudi, tak jsou s jižním cípem afrického kontinentu neodmyslitelněspojeni pštrosi. Jenže doba je dnes jiná a i možnosti jsou nevídané, a tak se pštrosi prohánějítaké po zasněžených pláních východních Čech. . . . . .

Nebýt veliké plechové cedule hned u cesty s tučným nápisem OSTRICH FARM – CHOV A PRODEJ PŠTROSŮ, asi bychom projeli bez povšimnutí. Přes dřevěnou ohradu se vypínají dlouhé štíhlé krky krásných opeřenců. Pokukují po neznámých cizincích, nohy zabořené ve sněhu tak samozřejmě, jako by běhali po rozpáleném písku či stepi kdesi na jihu Černého kontinentu.


Jejich majitelem je pan Ladislav Jezbera, který ochotně o své práci a celé historii farmy vypráví.

Ačkoli sám pochází ze statku v sousední vesnici a k „hroudě hlíny“, jak s úsměvem vzpomíná, měl vřelý vztah už od dětství, o chovu pštrosů nic nevěděl a ani netušil, že by ho mohl někdy v budoucnu zajímat. Koně, krávy, kozy, práce na poli – to vše patřilo ke každodennímu tvrdému životu sedláků na venkově, jakými jeho děd, otec a zprvu i on sám byli. Později se rozhodl studovat chemii, ale láska k přírodě a jistá kanadská příručka o zdravé výživě budoucnosti, která se mu na počátku devadesátých let d ostala náhodně do rukou, ho vrátily přece jen zpátky k zemědělství.

V knize, věnované racionální stravě a perspektivám, které ji čekají, se totiž dočetl, že právě pštrosí maso má všechny předpoklady stát se důležitou součástí nejen našeho, ale zejména jídelníčku příštích generací. A tak dlouho neváhal. Ačkoli to byl pro něj krok do neznáma, neboť zkušenosti s chovem pštrosů u nás doposud nebyly, rozhodl se stát prvním průkopníkem v Čechách.

PTÁK S DVĚMA PRSTY

V roce 1994 získal koupí od restituentů tři sta let starou zemědělskou usedlost. Nechal si přivézt z Jižní Afriky prvních patnáct domestikovaných pštrosů a malá farma byla na světě. Dnes tady můžete vidět pštrosa afrického, struthio camelus var domesticus. Podle kmenového zařazení patří do nadřádu běžců a je v současné době jediným žijícím ptákem na Zemi, který má dva prsty. Lze tak hovořit o jakési přírodní anomálii. Se svými 2,5 m výšky a 150 kg váhy patří k největším ptákům na světě. Nelétá, ale má velmi silně vyvinuté nohy a v běhu může dosáhnout rychlosti 50 – 70 km/h, což přimělo některé farmáře, zejména v Africe, k pořádání pštrosích dostihů. Domestikovaní jedinci se dožívají 50 – 70 let a jejich reprodukční schopnost trvá až do věku třiceti let, což je mezi hospodářskými zvířaty jev naprosto ojedinělý. I další porovnání zasluhují pozornost. Zatímco hovězí pár má během jednoho roku zpravidla jedno mládě, pštrosí samice snese v průměru 50 vajíček během 6 – 7 měsíců. Období snášky začíná vždy s příchodem jara a inkubační doba bývá 42 – 45 dnů. Vzhledem k tomu, že reprodukce je u tohoto druhu úspěšná přibližně z 50-60 %, pštrosí pár se během dvanácti měsíců rozroste o dalších bezmála 30 kusů. Množství pštrosího masa získaného za stejné období jednoho roku tak činí až šestinásobek hovězího produktu, přitom náklady na krmení jsou mnohem nižší. To vše tedy zcela jednoznačně poukazuje na značnou ekonomickou výhodnost tohoto chovu.

Hejno určené k rozmnožování mívá kolem 20 jedinců, přičemž v každém z nich je vždy dominantní jeden samec i samice. Podobně jako u drůbeže žijí tito ptáci v polygamii, i když, jak pan Jezbera zdůrazňuje, jejich inteligence je vyšší, ba co víc, někteří prý slyší na jména. Skutečnost, že ve volné přírodě pštrosí kohout sedí na vejcích, a dokonce se po vylíhnutí stará o malá kuřátka, činí tyto samce v živočišné říši vzorem hodným následování pro všechny ostatní.

Dospělosti dosahuje pštros již ve třech letech. Ti, kteří nejsou určeni pro další reprodukci a jsou předem odsouzeni k porážce, se jí však nedožijí, neboť jateční věk bývá ve dvanáctém až patnáctém měsíci. Při extenzivním chovu, tedy výhradně na pastvě, na rozdíl od intenzivního a polointenzivního režimu, kdy je potrava tvořena především pící v čerstvém nebo suchém stavu s přídavkem granulovaného krmiva, se jejich život prodlužuje o dva měsíce. Oblíbenou pochoutkou, kterou pštros nikdy neodmítne, je oves, a tak se neubráníte porovnání s chovem koní. Právě kůň s obdobným životním rytmem se s těmito ptáky velmi dobře snáší a i na farmě u pana Jezbery je už zanedlouho budeme moci vidět ve společné ohradě.

ŽIVOT S PŠTROSY

Při pohledu na pštrosy, jak si vykračují po zasněžené louce, se neubráním otázce, zda jim naše zima nevadí, jak rychle se u nás dokáží aklimatizovat?

To není tak neobvyklé. Mají totiž značnou adaptační schopnost, jejich termoregulační mechanismus jim umožňuje žít i v pásmech s velkými teplotními výkyvy.

Takže jim sníh nevadí?

Určitě ne, vždyť se úspěšně chovají i ve Finsku u polárního kruhu. Pštrosi se velmi dobře aklimatizují až do -30 °C. V našich klimatických podmínkách je vhodné, vzhledem k možnému výskytu mrznoucích dešťů, jim umožnit úkryt v jednoduché stáji.

Dokázal by tedy pštros přežít v Čechách ve volné přírodě?

Domnívám se, že ano. Procházíme se v těsné blízkosti kolem ohrady, aniž bychom zaznamenali sebemenší projev agresivity. Ba naopak, roztomilá zvířátka s nezvykle velkýma očima opatrně natahují své dlouhé krky a bedlivě si nás prohlížejí. V okamžiku, kdy najdou cosi třpytivého, jde však plachost stranou. Jsou ochotni klovat tak dlouho, dokud si lesklou věc nepřivlastní. Pštrosi mají dva žaludky a jeden z nich bývá příhodně označován už od dob prvních afrických farmářů jako „diamantový měšec“. Jižní část Afriky, pověstná v ýskytem diamantů, nabízela pštrosům hojnost této „pochoutky“. Byl to však i důvod k jejich zabíjení a rozřezání žaludků, aby tak vydali vzácné drahokamy.

MASO PRO PŘÍŠTÍ TISÍCILETÍ

Zatímco v minulosti to byla především paní móda, která rozpoutala široký zájem o chov pštrosů, neboť jejich krásná péra byla nezbytnou součástí klobouků a nejrůznějších pokrývek hlav či boa šálů, dnes je to zejména maso, které určuje jejich produkci.

Je to skutečně maso, které hraje při chovu pštrosů rozhodující úlohu?

Ano, a je to dáno dobou. Až tři čtvrtiny současné populace bez rozdílu věku má obrovské problémy s cholesterolem. Zhruba před třiceti lety se postupně začalo přicházet na to, že červené pštrosí maso je velmi racionální. Obsahuje minimum cholesterolu, minimum tuku, a je tedy i nízkokalorické. Ve všech základních ukazatelích, které určují zdravou výživu, je na tom lépe než ostatní konzumovaná masa. Je to ideální živočišná bílkovina pro tolik žádanou racionální výživu. . . . . .

Na ploše přibližně 3 ha chová pan Jezbera dnes kolem stovky kusů pštrosích kohoutů a slepic, ale do budoucna předpokládá, že se jeho hejna rozrostou až na 3000 kusů. Má totiž všechny předpoklady svého cíle dosáhnout. Nejen zásluhou své houževnatosti, pracovitosti a do značné míry i obětavosti, ale též díky poptávce na trhu, která do budoucna s největší pravděpodobností poroste a ohrozí dominantní postavení vepřového, hovězího i kuřecího masa. Hovoří se dokonce o 20 %, jež během následujících 20 – 25 l et zaujmou na masném trhu pštrosí „stehýnka a prsíčka“. V kuchyni má však tento druh masa takřka neomezené použití pro přípravu nejrůznějších jídel. . . . . .

Bude pštrosí maso dostupné pro všechny?

V nejbližší době určitě ne, i když bychom rádi, aby toto maso nebylo jen pro „horních deset tisíc“. To ostatně nebylo a není naším cílem. Myslím si, že bude reálné dosáhnout v příštích dvaceti letech toho, aby se staly naše masné produkty dostupné alespoň pro 30 % obyvatel. Nemalý zájem však už zaznamenáváme dnes, a to nejen u velkoodběratelů, jako jsou restaurační zařízení, ale překvapivě též u jednotlivých individuálních zákazníků. Stačíme tak naši současnou produkci beze zbytku rozprodat.

Kolik tedy u vás zaplatíme za kilo masa?

Je to různé. Cena se pohybuje od 200 do 600 Kč za kilogram masa. Dáte-li si menu v restauraci, bude vás to stát od 120 až do 800 Kč, samozřejmě v závislosti na druhu pokrmu a kvalitě zařízení, ve kterém si jídlo objednáte. I když ceny v budoucnu půjdou pravděpodobně dolů, stále budou pštrosí produkty mít proti jiným druhům určitou exkluzivitu.

Prodáváte také pštrosí vejce?

Ne, především proto, že je to nevýhodné. Každé vejce pro mě představuje potencionální přírůstek. Samice nám snáší vejce do pískoviště ve výběhu a odtud je přeneseme do umělé líhně. Jen výjimečně ho věnuji přátelům nebo svým zaměstnancům. Ale pozor, jedno pštrosí vejce vydá za 25 slepičích, takže na smaženici potřebujete pořádnou pánev a hodně velký hlad.

Pštrosí kůže má dnes také nějaké uplatnění?

Pštrosí kůže je velmi kvalitní. Je vysoce ceněná, někdy dokonce více než krokodýlí, a její využití je značné. Díky svým vlastnostem nachází široké uplatnění v obuvnictví, zejména pro svou vysokou odolnost proti vodě, při výrobě kabelek, kufříků a dalších výrobků kožené galanterie, a pro svou jemnost i v oděvnickém průmyslu.

Ačkoli o peří dnes není zdaleka takový zájem jako v minulosti, kdy si jím mušketýři v ludvíkovské Francii zdobili své klobouky, nachází stále své uplatnění. Je velmi žádané například k výrobě stíračů prachu v elektronickém průmyslu. . . . . . Je pozdní odpoledne a pštrosi se s elegancí sobě vlastní pomalým klusem sbíhají do hejna a čekají, až je pan Václav nažene do stáje. Jen co roztaje poslední sníh a země se malinko prohřeje, budou až do podzimu pod hvězdami. Tady, v Černíně u Hořic v Podkrkonoší, se jim daří stejně dobře jako v daleké Africe.

Category: 1998 / 05

Dlouhou dobu v minulosti sloužily Liparské ostrovy jako trestanecká kolonie. Byly místem, kde žili psanci a vyhnanci. Dnes je Sicilané nazývají Pozemským rájem v Tyrhénském moři. . . . . .Sicílie je svět zcela nepodobný Evropě. Je to hornatá, bezlesá země se suchým podnebím. Zemědělské usedlosti jsou tu roztroušeny po strmých svazích. Vesnice v našem smyslu neexistují. Na architektuře staveb je stále možno sledovat vliv Řecka a Říma, patrný ostatně v celém Středomoří. Sicilané jsou etnicky obtížně zařaditelný národ. Vystřídali se zde Řekové, Římané, Vandalové, Ostrogóti, Byzantinci, Arabové a je zde vidět i světlovlasé potomky Normanů. Mluví dialektem, který je odlišný od spisovné it alštiny, a Italové ze severu, kteří na Sicílii nikdy nebyli, mu nerozumí. Pozemský ráj v Tyrhénském moři se nachází několik desítek kilometrů severně od Sicílie. Z hlubin moře vystupuje několik větších a desítky malých vrcholků hor sopečného původu v neobyčejně atraktivní a pozoruhodné podobě s příhodným mírným podnebím. Své jméno získaly po řeckém bohu větrů Aiolovi – Aiolské ostrovy.

Všechny ostrovy jsou vrcholky mohutného vyzdvižení vulkanického původu o celkové ploše 117 km2 a vznikly před mnoha milony let. Tři z nich, od jihu k severu, jsou Vulcano, Lipari a Salina. Západně se nachází Filicudi a Alicudi, severovýchodně leží Panarea a Stromboli. Ostrovy jsou mnohdy šest měsíců bez deště, neboť obdobím dešťů je podzim a zima. Tento malý kousek světa se svými jeskyněmi, útesy a vulkány byl v dávných dobách předmětem mnoha legend. Ostrovy byly obydleny již v době prehistorické, o čemž svědčí řada cenných artefaktů nalezených především na Panarea, Lipari, Filicudi, Salina a Stromboli. Řečtí kolonisté osídlují ostrovy v pátém, století př. Kr. a o století později byly ostrovy zpustošeny nájezdníky z moře. Poté následuje nadvláda Říma, ti jsou vystřídáni Saracény, přicházejí Normané a ostrovy musí čelit i obléhání a pustošení tureckými loděmi. Od XVII. století se Liparské ostrovy stávají součástí Království obojí Sicílie.

Ostrov Vulcano byl znám Řekům pod jménem Hieva již v V. století př. Kr., ale teprve římští spisovatelé jej poprvé pojmenovali Vulcania. Přestože jižní skupina sopek nebyla aktivní již od doby kamenné, na straně severní docházelo k častým výbuchům. Poslední erupce centrálního kráteru nastala v letech 1866 a 1890. Od té doby je kráter charakteristický unikáním horkých vodních par a síry.

Procházíme mezi četnými vkusně upravenými apartmány, hotely a restauranty, lemovanými pestrobarevnými zahradami s nádhernou květenou, složenou z opuncií, ibišků a dalších druhů typických pro toto podnebí. Po chvilce chůze přicházíme k jezírku žlutošedavé barvy se stoupající párou a s hladinou pokrytou vykukujícími hlavami turistů. Tolik atraktivní mělké termální jezírko se nachází nedaleko přístavu. Jezírko neustále probublává sirnými plyny, oxidem uhličitým, horkou vodní párou a nabízí koupání s po tíráním léčivým bahýnkem i v zimních měsících.

Samotné jezírko je slané, ačkoli není přímo spojené s mořem. Při bolestech zad je možné nahřát se v jednom z mnoha otvorů v blízké tufové kupě, jimiž unikají suché horké plyny. Teplé vývěry pokračují i do moře, kde je ukotvena plachetnice připomínající zašlé doby. Pomalu se seznamujeme s Porto di Levante. Míjíme podivnou stavbu tvořenou kopulí, ve které je umístěna moderní observatoř. Ta nabízí laikům i odborníkům údaje o aktuálním stavu vulkanické činnosti na ostrově, jež je pod neustálým vědeckým dohledem. Z reklamních letáčků se dozvídáme o nedalekém ranči, odkud je možné podniknout vyhlídkovou cestu na koni po okolních svazích ostrova.

V odpoledních hodinách, kdy slunce již tolik nepálí, podnikáme výstup k centrálnímu kráteru Cratere della Fossa. Po nepříliš namáhavém výstupu se ocitáme na vrcholku (391 m n. m.). Pohled do samotného kráteru, jehož západní okraj je narušen dlouhými trhlinami, z nichž se neustále valí dým, je úchvatný. Okraje trhlin jsou lemovány jehličkami jasně žluté síry a z nitra země se ozývá temné dunění.

Po několika hodinách se vracíme do osvětleného přístavu Porto di Ponente. Prohlížíme si umně osvětlené jeskyně nad přístavem, ale do jejich tajemně vyhlížejících útrob se nám nechce vstoupit. Přivábeni hlasitým smíchem vcházíme na zahradní terasu jednoho z restaurantů v blízkosti moře. Neznalí místní kuchyně tápeme nad jídelníčkem a objednáváme si pivo. Naštěstí se v taverně objevuje Salvatore, vlastník několika kempů, náš známý z dnešního odpoledne. Vypadáme poněkud hladově, a tak po krátkém pohovo ru s majitelem taverny nám sděluje, že ochutnáme pravé sicilské menu. Ochutnáváme výborné olivy, škeble ve skvělé bylinkové omáčce, těstoviny s rybím masem a samozřejmě „plody moře“. Nakonec si připíjíme skleničkou lahodné Malvasie, do níž se podle místních zvyků namáčí tradiční liparské pečivo připomínající chutí náš perník. Malvasie je tradiční nápoj, vyráběný jen několika místními obyvateli, čemuž odpovídá i cena.

Další den využíváme služeb ranče Silverado. V sedle koní, z nichž jednoho si majitel přivezl z Ameriky, kde žil několik let v rezervaci s Indiány, se vydáváme po horské stezce na escursioni po okolí. Cestou nám majitel vysvětluje základy westernového ježdění. Zastavujeme se na místech, odkud je vidět na vzdálené ostrovy Salina, Lipari, Filicudi a Alcudi. Ostrov je porostlý bujnou středomořskou vegetací a jediným, silně přemnoženým zástupcem místní fauny je králík, jemuž sekunduje několik málo druhů ptáků.

Třetí den nás očekává plavba na ostrov Panarea. Je nejmenším a údajně nejhezčím ostrovem archipelu. Architektura je typicky středomořská: bílé domky, šmolkově modré nátěry oken a dveří. Každý domek má své označení, některá jsou humorná a nezapírají pirátskou minulost ostrůvku. Domky nejsou vytápěné, zato mají nezbytný systém ventilace.

Na strmém útesu se nachází prehistorická osada z doby bronzové. Jednalo se zřejmě o hradiště, jehož účelem bylo kontrolovat pohyb lodí a člunů v okolním moři. To vypadá při pohledu z útesu až kýčovitě.

Vyvrcholením výpravy je výstup na Stromboli – jediný vulkán charakteristický nepřerušovanou erupcí. Na celé zeměkouli je jich pouze pět. Výška nejvyššího bodu vulkánu Vancori je 924 m n. m. Tvoří téměř dokonalou pyramidu hnědočerné barvy, skoro až bronzové. Hloubka okolního moře dosahuje dvou kilometrů, velikost sopky je tedy mnohem větší. Ráno pak čekáme na loď a pozorujeme okolní život. Pracovní proces, pokud je to tak možné nazvat, začíná zhruba od deseti hodin. Od poledne do šestnácti je siesta a po ní jsou krámky otevřeny do nočních hodin. Večer ostrované ožívají a zaplňují četné taverny a hospůdky, které mají otevřeno, dokud poslední host neodejde.

Category: 1998 / 05

Čtyři sta padesát kilometrů jihozápadně od Alice Springs, jediného města ležícího v blízkosti zeměpisného středu Austrálie, se tyčí rudohnědá plošina obrovské skály Ayers Rock. Největší monolit na světě. Od úpatí k vrcholu 348 metrů, obvod skoro 10 kilometrů. Pískovcová hora s žilnatými stěnami, připomínající obrovský hrb na zádech roviny. Zbyla tu jako jediný pozůstatek pradávného masivu, který čas a přírodní živly zaoblily a jehož vrchol přiblížily k zemi. Ve stěnách hory zejí vchody do jeskyní – tady domorodci z dávných dob zanechali jeskynní malby. Podle jejich tradic „stvořili“ Uluru (domorodý název pro Ayers Rock) v období stvoření světa dva chlapci, kteří si tu po silném lijáku hráli s blátem. Geologové odhadují, že se tak stalo někdy před 600 miliony let. Pro turisty z celého světa je Ayers Rock zajímavým fotografickým motivem, jehož barvy se mění podle denní doby a panujícího počasí. Podlehl jsem hře barev jako každý, kdo se k Ayers Rocku přiblíží s kamerou. Za rozbřesku je tmavý povrch pomalu osvětlován vycházejícím sluncem do světle fialova a jemně kontrastuje s bledě modrým nebem v pozadí. Sotva slunce dosáhne horizontu, skála se zahalí do zlatorudého odstínu, postupně konturovaného stíny v bočních puklinách. V poledne je oranžovočervený Uluru zcela pod vlivem pouště, ale z dálky se jeví purpurový s nádechem modré. Konečně na sklonku dne připomíná žhavý uhlík ve vyhaslém ohništi, zářící do okolí intenzivními paprsky. Stíny objevující se znovu na bocích hory vytvářejí dojem obrovského plujícího korábu. Nejvýraznější rozdíly lze pozorovat za deště s hustými mraky na obloze, kdy se barva změní do černa. Ale to chce trpělivost. Někdy tu nezaprší celé měsíce a za rok napadne asi 100-150 mm srážek, většinou v krátkém období. Pak nastane znovu sucho. Ayers Rock totiž leží mezi čtyřmi pouštěmi-Tanami, Simpson, Victoria a Gibson. Na začátku odstavce vás dvěma nesrozumitelnými řádky oslovily dva domorodé kmeny, Yankukunytjatjara a Pitjantjatjara, dosud žijící v okolí Uluru. Překlad zní: „Vítáme vás na domorodém území.“

OBJEVOVÁNÍ A DOBA SNŮ

Když William Gosse, zástupce hlavního zeměměřiče, zkoumal v roce 1873 vyprahlé oblasti australského severního území, objevil na jih od Alice Springs řadu kopulovitých skalních pahorků. Nejpůsobivější byl velký červený monolit, kterému dal jméno Ayersova skála po australském premiérovi Siru Henrym Ayersovi. Gosse ovšem nevěděl, že skálu s jejími živými barvami východu a západu slunce už pokřtili domorodci: Uluru. Je to křižovatka stezek předků-stvořitelů z Doby snů (Dreamtime). Každá puklina, prohl ubeň, pahrbek či žlábek měly pro domorodce svůj význam. Vodní skvrna na jedné straně byla krví lidu jedovatého hada poraženého v jedné z bitev Dreamtimu. Díry v jednom balvanu byly očima dávno zemřelého nepřítele. Hrbol na druhé straně byl nosem spícího předka. Každá jeskyně kolem základny skály měla v obřadech domorodců jistou funkci. Uluru je vzdáleným milníkem na trasách Doby snů, tvořících po celém kontinentu spletité obrazce. Byl to snový domov kmene Pitjantjatjara, lidu malého klokana wallabi, který žije na severní straně, a kmene Yankukunytjatjara, lidu jedovatého hada, obývajícího stranu jižní. V blízkosti Uluru se odehrály dvě velké bitvy a ty přetrvávají v písních a slavnostech domorodců dodnes. Z jihu přišel divoký lid jedovatého hada. Ale Bulari, matka Země a hrdinka jedovatých hadů, zastavila útočníky smrtícím oblakem nemocí a skonu. Některá z těl lidu jedovatého hada jsou uzamčena ve skále Uluru. Také lid malého klokana wallabi na severní straně se musel vypořádat s nepřítelem, d ěsivým ďáblem Dingem. Netvora stvořil zpěvem nepřátelský kmen a naplnil ho krutou zlomyslností.Klokani wallabi unikli jen pomocí svých fantastických skokanských schopností. Stopy jejich zběsilého ústupu lze dosud spatřit v řadě jeskyní podél základny Uluru. Nakonec se zachránili, když ďáblovi vyrvali z tlamy totem, zdroj jeho síly. Rezavě zbarvená skála je složena z usazeného pískovce, který se drolí štěpením, jako když had svléká kůži. Proto si neustále udržuje svůj výrazný tvar. Všechny geofyzikální značky na povrchu Uluru si uchovávají své významy, o nichž vypravují příběhy, bajky či písně V přečnívajících záhybech skály spatřují domorodci ještěrku Kandžu, která sem přišla hledat ztracený bumerang. Na severní stěně jsou zase slavné „lebky“-protože uspořádání prohlubní připomíná lidskou hlavu.

OČIMA GEOLOGA

Ayers Rock příkře vystupuje z křovinaté muldy australských akácií v nadmořské výšce 867 metrů. Je to kraj dalekých obzorů. Suchý, průzračný vzduch dovoluje dohlédnout z vrcholu skály přes ponuré pláně až ke kopcům vzdáleným 160 kilometrů. Průzračnost vzduchu jako by sbližovala výrazné krajinné tvary a zdánlivě zmenšovala obrovské prostory australského vnitrozemí. Ayersova skála je nejslavnější a nejpůsobivější ze tří izolovaných hor vyčnívajících z ploché země jižně od Alice Springs. Asi 40 kilometr ů západně od ní leží skalnatý výchoz Mount Olga, který vypadá jako hromada obřích vajec, 80 kilometrů východně je tabulová hora Mount Conner. Všechno jsou to vzácné pozůstatky, které odolaly nekonečné erozi, odbourávající staré geologické útvary kontinentu.Evokuje to zajímavý protiklad: Australané, jeden z nejmladších národů na světě (samozřejmě s výjimkou původních aboriginů), žijí na nejstarší pevnině. To ale neznamená, že by se Austrálie vytvořila dříve než ostatní kontinenty. Její dějiny provázely zdvihy zemské kůry, během nichž se vrásnila pohoří nebo se z moře vynořovala plochá dna. Eroze postupně obrušovala a srovnávala ty nejmohutnější hory a nejtvrdší horniny až do úplné roviny, tak nízké a ploché, že líné řeky přestaly odnášet k moři další u sazeniny. Poslední horotvorné výbuchy se na australském kontinentu udály tak dávno, že většina země je dnes velmi plochá a postrádá horské štíty vystupující nad čáru věčného sněhu. Kdysi leželo území kolem Ayersovy skály pod hladinou moře. Oddělovalo vysokou hornatou zemi jménem Yilgarnia, ležící na jihu, od země nazvané Stuartiana, která se rozkládala severně. Severní pobřeží Yilgarnie lemovalo mohutné pohoří Musgrave Mountains. Jeho materiál byl postupem času odnesen do moře a z těchto usazenin vz nikla v kambriu, před 560 miliony let, hornina tvořící dnes Ayersovu skálu a podobné skalní výchozy. Když pak moře vyschla, vrstvy hornin se naklonily nebo zvrásnily. Proto i vrstvy Ayersovy skály nyní stojí svisle. Nadále byla tato oblast vystavena nepřetržité erozi a jedině Ayersova skála zůstala trčet jako náhodný zbytek tvrdších hornin. Dlouhé věky eroze zanechaly však stopy i na samotné Ayersově skále. Z dálky vypadá jako příkrá a pravidelná kopule se sráznými svahy, zvedajícími se k zakulacené mu vrcholu. Bližší pohled prozradí, že její úbočí jsou rozbrázděna ostře zaříznutými rýhami. Tyto brázdy jsou dílem nespočetných lijáků, jejichž vody vymlely kanály v nejměkčích vrstvách pískovce. Dnes je ročních dešťových srážek kolem l20 mm, ale někdy tu nezaprší i několik let. Jen ve zcela výjimečných případech, jako v roce l974, napadne najednou 926 mm srážek. Ayers Rock pak připomíná doby dávno minulé, kdy byl ostrovem uprostřed moře. Snese-li se na Ayersovu skálu průtrž mračen, změní se brázdy na příkrých svazích ve velkolepé vodopády. Konce brázd při stinném úpatí skal porůstá navzdory suchému podnebí bujná vegetace. Na třech místech jsou trvalá jezírka s čirou vodou – vzácný a vítaný úkaz uprostřed drsného kontinentu.

TURISTICKÁ INVAZE Ayers Rock znají bílí Australané jako „Mrtvé srdce“. Stává se stále navštěvovanější turistickou atrakcí se všemi průvodními problémy. Mnoho lidí vylézá po bílé čáře namalované na úbočí skály, aby si nafilmovali pozoruhodný rozhled shora. Dvacet kilometrů od Uluru stojí turistický komplex Yulara. Byl otevřen v roce l984 a stál 260 milionů australských dolarů. Najde se tu ubytování v různých cenových kategoriích, obchůdky, informační centra i supermarket. Podle statistik navštívilo Uluru v letech 1931 – l946 jen 22 lidí, v roce l969 už 23 tisíce, v roce l970 65 tisíc a teď přijíždí k Uluru ročně půl milionu návštěvníků. Výstup na Ayers Rock se však nedoporučuje osobám s vysokým krevním tlakem, slabým srdcem, anginou pectoris, astmatem či závratěmi. Lézt se rovněž nedoporučuje, překročí-li teplota 38 stupňů Celsia, což se v létě často stává už kolem deváté hodiny ráno. Od roku l962, kdy se začaly datovat záznamy na tomto nejposvátnějším místě aboriginů, tu zahynulo několik desítek návštěvníků-vět šinou na srdeční selhání. Vždyť slunce dokáže rozpálit kamennou horu na vražedných 60 – 70 stupňů Celsia! Přesto, že je Uluru vzdálena tisíce kilometrů od velkých měst, turistický ruch se tu bude i nadále zvyšovat. Například návštěvníkům ze Sydney se doporučuje zvolit letecké spojení, protože cesta autem tam a zpět je dlouhá 5500 kilometrů. Výstup na Uluru se zdá, nehledě na částečné jištění pomocí upevněných řetězů, mnohem snazší z dálky, než jaký je ve skutečnosti. I při vší své turistické atraktivi tě však skála Uluru zůstane především horou domorodců, kteří se považují za strážce krajiny-odkazu předků z Doby snů.

Category: 1998 / 05

Obyvatelé údolí řeky Santy byli neobvykle stateční a bojovali s takovým zápalem, že si zjednali respekt i u svých odpůrců. Jejich vladař, Velký Chimú, byl tak hrdě sebejistý a spoléhal na úspěch, až uvěřil, že princ Jupanki bude jistě první, koho krutá válka unaví, a že zatouží po návratu k pohodlnému životu královského dvora. A tak odmítal popřát sluchu jakýmkoli mírovým návrhům, třebaže mu je Inkové i nadále předkládali. Naopak verboval čerstvé oddíly v dalších údolích své říše, a válka se stávala stále nelítostnější. Žádná strana neviděla jiné východisko než vlastní vítězství. Na obou stranách bylo množství padlých?“

Tak vypráví slavný kronikář Garcilaso de la Vega, potomek princezny Inků a španělského důstojníka, o krvavém střetu svých předků a mocné říše Chimú, jenž se udál 70 let před příchodem prvních Evropanů.  Inkové, kteří právě v polovině 15. století zaznamenali za vlády Inky Pachacuteca a jeho syna Tupaca Yupangiho největší expanzi a rozkvět svého impéria, si podrobili četné říše a kmeny obývající úpatí a údolí andských velehor i říční oázy na pobřeží od Kolumbie až do střední části Chile především díky svérázné vojenské taktice a bezmezné oddanosti všech nejvyššímu Inkovi. Ačkoliv podmanění chimuánského národa si vyžádalo mnohem více obětí a zásob než kterékoliv jiné válečné tažení, znamenalo pro Inky obohacení nejen královské pokladnice, ale i vědomostí v oboru stavitelství, zemědělství, kovotepectví nebo hrnčířství. Mocná říše Chimú tu na pobřeží vzkvétala již od 8. století, kdy navázala na tradice a kultury slavné civilizace zvané Moche nebo též Mochica podle stejnojmenné řeky, která jejich územím protékala.

Celým peruánským pobřežím Tichého oceánu se v délce bezmála 3000 kilometrů táhne vyprahlá písečná poušť. Pás široký maximálně 150 kilometrů zasahuje až do severní části Chile, kde se rozkládá vůbec nejsušší světová poušť Atacama. Zdálo by se tedy, že v této „mrtvé“ zemi nemohla nikdy vzniknout žádná forma života, a také tu první dobyvatelé ze starého kontinentu Indiány ani zlato nehledali. A přesto právě tady, uprostřed písečných dun, v místě sužovaném pálivými slunečními paprsky a bičovaném pravide lnými pobřežními větry se vyvinuly kultury, jež v mnohém předčily nejen slavnou civilizaci obyvatel hor Inků, ale nezadají si ani s vyspělými národy střední Ameriky či staré Evropy a Asie.

Teprve mnohem později po objevení Nového světa přicházely na královský dvůr signály o údajné existenci dávných obyvatel pouště, a především o zlatě, které tu noví osadníci nacházeli.

Ve druhé polovině 18. století španělský král Karel III. vysílá do místokrálovství Peru badatele, jež měli dokumentovat ztracená města a hmotné pozůstatky indiánských říší. Ti pak dopravili vedle skvělých děl Mayů a Aztéků do soukromé sbírky svého panovníka právě předměty Mochiců a Chimuánců. První důležitá událost při objevu těchto dvou civilizací tak může být stanovena zcela přesně na 17. 6. 1771. Tímto datem totiž bylo označeno několik beden s tělesnými pozůstatky indiánského „kolegy“ Karla III., vládce Mochiců, a tak se v pamětech na tento den můžeme dočíst: „?maso jako kus pergamenu dosud lnulo ke kostem, zuby, ruce, nehty, ba i účes byly neporušené. Zbytky péřového oděvu mumie naznačovaly nádheru pohřbu. Vějíř z per a jemně propracované zlaté náušnice ve tvaru kotouče, překrásně provedené portrétní nádoby, které živě znázorňovaly život národa, jemuž tento muž kdysi vládl?“

Poté pak král, který byl zásilkou velmi nadšen, pověřil trujillského biskupa, doktora kanonického práva Baltazara Jaimeho Martíneze de Compaňona, aby ve své diecézi shromažďoval vše, co v bývalé zemi Mochiců zbylo. Nutno říci, že španělský učenec nelenil a sesbíral více než 500 exemplářů skvělé keramiky, otvíral hroby, jež kreslíři pečlivě zaznamenávali, pořídil plán chimuánské metropole Chan-Chanu.

Sběratelskou vášeň prokázal i následovník Karla, v pořadí IV., který vyslal přírodovědce a humanistu Alexandra von Humboldta, aby vědecky zpracoval archeologické objevy. Tento badatel německého původu, podle něhož se dnes označuje jeden z hlavních mořských proudů omývajících břehy jihoamerického kontinentu, byl vskutku člověkem všestranného zájmu a vědění. Vedle přírodovědných oborů, jako jsou botanika, zoologie, geologie, se věnoval též lékařství nebo právě archeologii. I když bylo nemalé množství mochických artefaktů díky těmto dobrodruhům přepraveno na starý kontinent, nejrozsáhlejší sbírka se v současné době nachází v peruánské metropoli. Monumentální kolekci začal budovat v polovině dvacátých let našeho století don Rafael Larco Herrera a po něm jeho syn Rafael Larco Hoyle. Na 60 000 kusů hliněných výrobků tak tvoří zlatý fond muzea v Limě, jež nese jméno svého zakladatele.

NELEHKÝ ŽIVOT V POUŠTI

Mochicové neznali písmo, a tak jen tato hliněná dílka, velkolepé stavby a němé mumie, nalezené v četných hrobech, nám jako jediné vydávají svědectví. Svědectví o době, kdy na vyprahlém pouštním pobřeží žila kultura, jež dokázala nehostinnou a pustou krajinu, v níž by bez lidského umu jen stěží vznikl život, přeměnit v oázu plodnosti, v úrodné teritorium se záviděníhodným přebytkem. Kdy a proč však tento národ vybudoval svou říši právě na severoperuánském pobřeží Pacifiku, jen několik kilometrů od rovníku? Vždyť nedaleko odtud, doslova jen co by kamenem dohodil, za hřebeny Kordiller, se rozprostírá obrovská Amazonská nížina, porostlá hustým pralesem. Zdálo by se tedy, že tyto zeměpisné šířky i tady zaručují výskyt bujné vegetace, nadbytek srážek nezbytných pro pěstování čehokoli, hojnost plodů tropického ovoce a bezpočet zvířat skýtajících potřebné maso. Právě však andské vrcholy, přesahující často hranici 6000 metrů, tvoří jakousi neprostupnou bariéru zabraňující průniku vlhkých vzdušných hmot vanoucích z Atlantiku. Způsobují, že tady vražedné sluneční paprsky, dost silné na to, aby člověku připálily mozek, nabízí k životu jen nekonečné písečné pláně a modré nebe, které jen po část roku zakryje mlha. Ta vzniká v důsledku působení Humboldtova studeného proudu, avšak potřebnou vláhu zpravidla nepřináší. A tak jen moře, odkud vanou nad pevninu osvěžující větry, může zmírnit nesnesitelná vedra. Všudypřítomný písek, tu a tam poznamenán stopami malých šedých ještěrek, bývá zanášen často do výš ky 1000 metrů, kde se písečné duny usazují u skalnatých úpatí And. Zkrátka, kde ustává písek, začínají skály. Byl to tedy oceán, který určitě sehrál nezanedbatelnou roli v životě Mochiců a spolurozhodoval při výstavbě sídel i menších osad. Tak jako všude jinde ve světě i tady hledali dávní předkové pro svůj život říční údolí. Řek, které by dokázaly dovést vodu až k oceánu, však bylo zde, v pouštním pásu, vskutku pramálo.

Snad proto k nim Mochicové, stejně jako jejich současníci na jihu, i ti, kteří přišli po nich, přistupovali s patřičnou úctou a dokázali jejich životodárnou tekutinu do poslední kapky náležitě využít. Voda, ženoucí se z andských hřebenů, vzdálených jen několik desítek kilometrů, je tady v nížině rozváděna zavlažovacími kanály a přiváděna ke kořenům každé rostliny. Dnes, stejně jako před staletími, za vlády mochických panovníků. Řada z nich je totiž díky propracovanosti a důmyslu, s jakým byly vybudo vány, používána dodnes v téměř nezměněné podobě. Přitom Yungové, jak jim Španělé často říkali, neznali kolo ani vahadlo, jimiž by mohli zvedat vodu z jedné úrovně do druhé. Přesto budovali velkolepé terasy a zahrady, na které přenášeli zeminu i hnojivo. Ať už byly důvody, pro které se Mochicové a Chimuánci rozhodli žít právě tady, jakékoliv, jisté je, že stopy, které po sobě zanechali, odolávají času a jsou stálým lákadlem pro mnohé archeology a historiky.

ODKUD SE VZALI?

Původ Mochiců je spojován s legendou o králi Ňaymlapovi, který připlul na balzovém voru ze severu se svou ženou Seterni, svým harémem a dvořanstvem. Historické prameny naproti tomu uvádí, že se tento národ vyvinul z pobřežních kultur, a jejich počátek se datuje někdy do druhého století př. Kr. Centrem bylo údolí řeky Chicamy přibližně ve střední části říše Mochiců. Právě v něm lidé ještě dávno před jejich nástupem (některé zdroje uvádí období kolem roku 3000 př. Kr.) pěstovali tykve, fazole, chilský pepř, yuku, dokonce i brambory a kukuřici. O 2000 let později už znali bavlnu, tkali a položili základy kmenového zřízení. Mochicové pak zemědělství svých předchůdců zdokonalili až na úroveň intenzivního hospodaření s využitím přírodního hnojiva guána, a zejména pak výstavbou závlahových systémů v celé říši. Nejdůležitější plodinu – kukuřici – sklízeli dokonce dvakrát i třikrát do roka. Chovali krocany, kachny, morčata, domestikovali i lamy, na keramice jsou velmi časté výjevy z honů na jeleny. Sna d ještě větší význam mělo pro pobřežní obyvatele rybářství. Jednomístné čluny z rákosu, nápadně podobné těm, které dodnes brázdí vody jezera Titicaca, označovali podle podivného způsobu veslování „rákosový koník“. José Acosta ve svých pamětech vzpomíná: „Peruánští Indiáni dělají cosi jako otýpky z rákosí nebo dobře svázané suché třtiny. Donesou je na ramenou k moři, hodí na hladinu a hned se sami na ně posadí. Pak zamíří na hlubinu, veslujíce na obou stranách malými rákosovými pádly. Bylo moc roztom ilé vidět je tak rybařit v Callau u Limy, to množství, a jak každý, sedě rozkročmo jako na koni, protínal mořské vlny, jež byly právě v místě lovu veliké a bouřlivé.“ Šlo nepochybně o stejný typ plavidel, jaká používali Mochicové, neboť jsou věrně zobrazeny na keramických nádobách.

Mochicové a jejich pokračovatelé Chimuánci vytvořili během své více než tisícileté existence silnou teokratickou společnost, v níž mělo náboženství a uctívání bohů určující vliv na život. Zatímco Inkové sami sebe označovali za syny Slunce a této hvězdě podřizovali veškeré své konání, Mochicové i Chimuánci uctívali Měsíc. Důvody jsou nasnadě, a není proto nutné nad nimi příliš hloubat či je hledat ve filozofii a mysticismu primitivních národů. Chladná andská údolí, jež tvořila centrum říše Inků, slun ce oteplovalo, zahřívalo a zmírňovalo jinak velmi drsné klimatické podmínky. Naproti tomu pro pobřežní Indiány teprve se západem slunce, které považovali v rozpálené poušti za tyrana na nebi, nastalo toužebné ochlazení a vysvobození z úmorného vedra, a tak uctívali menšího boha Lunu.

TAJEMSTVÍ PYRAMID

Máme-li hovořit o architektuře těchto národů, o velkolepých stavbách, chrámech, opevněních, pyramidách a obranných valech, měli bychom hned v úvodu uvést, že výhradním a téměř jediným stavebním materiálem byly adobe – tedy nepálené, na slunci sušené hliněné cihly. Možná s ještě větším obdivem pak na tyto pomníky budeme pohlížet dnes, po více než 1000 letech, a snad i více oceníme estetické cítění a fyzickou sílu jejich tvůrců.

Mochicové sice na rozdíl od svých následovníků Chimuánců nikdy nezaložili velkolepé hlavní město, vybudovali však impozantní náboženskou metropoli v údolí řeky Moche. Jádro centra, vzdáleného jen několik kilometrů od pobřežního města Trujilla, tvoří dvě monumentální pyramidy spolu s přilehlými stavbami a hřbitovy. Menší z nich, pyramida Měsíce (Huaca de la Luna), byla sídlem vládce a nejvyšších hodnostářů, válečníků a kněží. Stavba je vysoká 21 metrů a vyzdobená množstvím fresek, z nichž nejkrásnější zobrazuje vzpouru a válku věcí proti lidem. Sluneční chrám (Huaca del Sol), vysoký bezmála 50 metrů, byl podle odhadu vybudován asi z padesáti milionů hliněných cihel a je současně největší stavbou na peruánském pobřeží. Tato huaca, jak dříve obyvatelé označovali vše, co mělo zvlášť posvátný význam, původně dlouhá 228 metrů, byla patrně střediskem náboženského kultu. Mochicové podobně jako Aztékové ve starém Mexiku odevzdávali svým bohům lidské oběti, zpravidla pak válečné zajatce. I to byl důvod častých vojenských ataků.

S dobýváním svatyně Slunce začali už první Španělé krátce po příchodu na nový kontinent. Conquistadoři, pověstní svou neutuchající touhou po zlatě, neprojevovali těmto obdivuhodným dílům sebemenší úctu, zaslepeni leskem žlutého kovu a vidinou bohatství ve své vlasti drancovali vše, co jim přišlo pod ruku. A tak ani Huaca del Sol nezůstala nepovšimnuta. Plenění už v 16. století vedl Španěl Montalva, který dokonce neváhal změnit koryto řeky Moche a obrátil její tok přímo proti pyramidě. Voda tak prora zila jednu ze stěn a umožnila vetřelcům vstup dovnitř. Páter Calancha zaznamenával průběh vyloupení a uvádí, že zde byly nalezeny předměty v ceně 800 000 dukátů, zlaté a stříbrné nádoby, ba i socha indiánského velekněze v životní velikosti z ryzího zlata.

HLINĚNÝ JAZYK

Žádná z jihoamerických civilizací neznala před příchodem dobyvatelů z Evropy písmo. Alespoň ne v té podobě, v jaké dnes „psanou řeč“ chápeme. To však neznamená, že by nám žádný odkaz, žádné dědictví nezanechaly. Vedle důmyslných kanálů rozvádějících vodu tekoucí z vrcholů andských velehor, zachovalých zbytků budov, silnic, chrámů i městských komplexů to byly zejména hrnčířské výrobky, které tolik proslavily národy Mochiců a Chimuánců. Jeden z badatelů, Američan Ephraim Squier, kdysi prohlásil, že pr ávě mochická keramika byla svou výmluvností a rozsahem jejich „řečí“. Řečí, kterou ovšem promlouvají i k současnému „čtenáři“. Za to, že o této kultuře dnes tolik víme, vděčíme právě jejich „hliněnému jazyku“. Keramika tohoto národa se totiž zachovala nejlépe ze všech předinckých kultur. Hrnčířské výrobky z dílen mochických mistrů vedle své užitkové funkce, pro kterou byly především zhotovovány, plní úlohu jakýchsi piktogramů. Jako by chtěly sdělit současným generacím vše o svém životě. Zaznamenávaj í všední dny i slavnosti, práci i odpočinek, zábavu, zvěčnily rituální scény, mytologii i válečnictví, nechybí výjevy z oblasti medicíny, trestání provinilců. Mnohé dokonce věrohodně zachycovaly duševní stavy kreslených postav, smích, radost, a naopak bolest či smutek.

MILOVÁNÍ PO MOCHICKU

Mistři hrnčířského řemesla zobrazovali tedy už před mnoha staletími na svých nádobách nejrůznějších tvarů i velikostí všední život Indiánů. Prostředí, ve kterém žili, pracovali a také se milovali. Ano, i tuto neodmyslitelnou součást života nijak ve svých dílech neopomíjeli. Otevřenost, s jakou „hovoří“ o milostném soužití mužů a žen, vzbuzuje i dnes v mnohých lidech stud i rozhořčení, a někteří ředitelé muzeí se dokonce zdráhají díla vystavovat. Tuto část umění starých Mochiců považují totiž za porn ografii. Ačkoli by se mohlo zdát, že Mochicové byli neuvěřitelní prostopášníci, kteří se tak často oddávali zvrhlým erotickým hrátkám, neprobíhal jejich sexuální život neomezeně a nekontrolovaně. Ba naopak, porušení pevně stanovených a neměnných pravidel se velmi přísně trestalo. Tak například pohlavní styky mezi svobodnými nikoho nepohoršovaly, cizoložství však mělo katastrofální důsledky. Muži byli zaživa upáleni nebo zavedeni na sráz La Horca poblíž pevnosti Paramonga a svrženi do moře. Smrt hroz ila též každému, kdo jen zkřížil cestu měsíčním pannám.

TKALCI A ZNAMENITÍ METALURGOVÉ

Pravděpodobně starší historii, než je hrnčířská výroba, mělo v Peru tkaní. K nejstarším zachovalým textiliím na světě (2500 př. Kr.) patří výrobky ze severního pobřeží Peru, ze samého srdce kraje, který se měl jednou stát kmenovou zemí Mochiců a Chimuánců. Většinu textilií však zničil čas, a proto jen scény na keramice a některé části nalezené v hrobech dokazují, že se i tomuto řemeslu věnovali. Zato však velké množství dochovalých předmětů dokazuje, že byli mistrnými kovotepci, právem považovanými za nejlepší před nástupem Inků. Pracovali se zlatem, stříbrem i mědí. Zpracovávali je zejména kováním, tepáním, rytím a též vykládáním drahokamy.

„PÁN ZE SIPÁNU“

Není to tak dávno, co moderní prospekty a nejrůznější průvodce začaly vybízet k návštěvě „Sipánu“, či přesněji lokality označované „Lord of Sipan“ čili „Pán ze Sipánu“. „Napůl bůh, napůl člověk, pán pánů, pán ze Sipánu, který byl světu odhalen teprve v posledních letech dvacátého století. Krásné údolí v poušti a tamní království, království Sipánu s bohatstvím, jež může být představováno jen v příbězích o velkých dobrodružstvích, krásných pannách sloužících svému králi. Otroci, kurtizány a všechna nádhera obklopující krále, ne takového, jaké známe ze starého světa, ale poněkud velmi zvláštního krále, přítele svých lidí, myslitele, který dokázal, že je nutné uchovat jejich kulturu pro svět, který příjde. Panovník, jenž nařídil vybudovat skvělé chrámy a pyramidy, to byl pán ze Sipánu, a dnes jsme překvapeni, že vše, co jej obklopovalo, je předvedeno naší generaci?“ Tak takto prozaicky píše jedna anglická příručka o tomto pozoruhodném objevu hrobky dávného vladaře. Velké množství nalezených zlatý ch předmětů, stovky kusů vzácné keramiky, ale především nevyčíslitelná kulturní hodnota hrobky představuje nejvýznamnější odkaz mochické kultury. Stala se zároveň nejbohatším nálezem na americkém kontinentě, jenž bývá často srovnáván s hrobkou samotného egyptského faraona Tutanchamóna.

„Údolí pyramid“, jak bývá tato archeologická oblast Sipánu mnohde označována, i celé historicky bohaté údolí stejnojmenné řeky Lambayeque bývá ovšem středem zájmů nejen turistů a archeologů, ale i stále početnější skupiny vykradačů hrobů. Huaqueros, jak bývají všeobecně nazýváni, představují velké nebezpečí. Paradoxně ovšem díky právě těmto lidem, kteří, nutno přiznat, často odvádějí mravenčí práci, když důkladně pročesávají metr po metru, centimetr po centimetru místa, kde by mohlo být „ukryto“ něc o, co by jim pomohlo z bídy, se hrobka pána ze Sipánu dostala po více než 1500 letech na světlo světa.

Doktor Walter Alva, přední peruánský archeolog a ředitel archeologického muzea v Lambayeque, vzpomíná na jeden únorový den na sklonku osmdesátých let, kdy byl pozván na policejní stanici, aby jako odborník posoudil zadržené uloupené předměty. Dr. Alva, nadšený vzácným „úlovkem“, dlouho neváhal a začal se systematickým prohledáváním místa, kde byly předměty nalezeny. Přestože intenzivní práce trvaly bezmála rok, výsledek stál za to a Alva jen zázrakem unikl pozornosti huaqueros, kteří zde plenili ned louho před ním. Už v průběhu vykopávek byly průběžně objevovány pozůstatky lidských koster, řada zlatých, stříbrných a měděných předmětů, šperků, bezpočet keramiky a hrnčířských nádob s dokonalou ikonografií, zdobených textilií, které zemřelé doprovázely na jejich poslední cestě. Ten největší poklad však jako by chtěl zůstat navždy utajen. Možná jen napínal své objevitele, aby pak onen okamžik odhalení učinil pro ně ještě více překvapivým a vzrušujícím. Objevit královskou hrobku se podařilo díky nal ezeným dřevěným trámům. Ty nutně musely podpírat strop starší „komnaty“, a proto se archeologové vydali ještě níže. Přibližně v šesti metrech narazili na kostru mladíka s bronzovou přilbicí a štítem. Amputovaná noha symbolizuje patrně post bdělosti a ostražitosti. S největší pravděpodobností šlo o hlídače. Ovšem pak se nabízí otázka, koho měl tento muž hlídat?

Kdo mohl mít ve společnosti tak výsadní postavení, aby ho i po smrti někdo doprovázel a střežil? Všichni už tušili, že tento kus země vydá další poklady a že náročná práce s odstraňováním mnoha tun zeminy nebude marná. O půl metru níže opět narazili na stopy dřevěných trámů, které musely zastřešovat další místnost. Radiokarbonové testy později ukázaly na stáří kolem roku 290 po Kr. Uvnitř prostoru byla uložena zapečetěná rakev. Byl to nález, který patrně nikdo nečekal, neboť dosud objevení rakve žád ný archeolog v Peru neoznámil. Nebylo pochyb, že šlo o hrobku královskou. Začalo se s pečlivým odkrýváním koster a všech pohřebních předmětů.

Vlastní královský hrob byl uspořádán tak, že uprostřed ležel vládce a po jeho boku dva asi čtyřicetiletí muži. U jednoho z nich byl pohřben pes, který zřejmě sloužil králi za jeho života. Podél hlavy a nohou byly umístěny ostatky dvou mladých žen, které zemřely zhruba ve dvaceti letech a mohly být konkubínami nebo manželkami svého pána. Toto postavení mělo být pro všechny věčné, a aby snad z něj nehodlali odejít, byly jednomu muži a jedné dívce useknuty levé nohy. Samotný vládce spočíval na dně truh ly oděn do slavnostního šatu a doprovázen četnými předměty. V pravé ruce držel vojenské žezlo, které ho identifikuje zároveň jako válečníka. Do rukou vladařů byla vkládána moc světská i duchovní. Byl tedy králem, veleknězem i bojovníkem současně. Nádhera, s jakou byl tento panovník pohřben, dokazuje jeho výjimečnou vznešenost a poctu, jež mu jeho poddaní vzdali i po smrti.

POHŘEBIŠTĚ UPROSTŘED TŘTINOVÝCH POLÍ

Provincie Lambayeque je dnes důležitou zemědělskou oblastí. Cukrová třtina, jejíž pěstování, sklizeň a zpracování živí většinu zdejších obyvatel, vévodí celému kraji, a tak nebýt věhlasného Sipánu, jistě by třtinová pole vedla i tímto „mauzoleem“ Mochiců. Opar, který tu často zahaluje široké okolí, nepustil sluneční paprsky ani při naší návštěvě. Doufali jsme, že tak ještě více bude toto mystické místo, významné pro dávné obyvatele, nasáknuto atmosférou tajemna. Skutečnost však byla k našemu zklamán í poněkud jiná. Kdo by snad stejně jako my čekal opuštěné místo daleko od lidí, kde jen otevřené hrobky, pohozené kusy keramiky a kovových předmětů dokazují, že se tu kdysi odehrávaly slavnostní rituály, bude možná zaskočen. Celý objekt je dnes bedlivě hlídán policisty. Samopal ležící na stole hned u vchodu před jedním z hlídačů a další na ramenou ostatních jsou připravené k okamžitému použití a varují každého, kdo by sem přišel s nekalými úmysly.

Archeologická oblast Sipán zahrnuje dvě kolosální hliněné pyramidy, z nichž pouze ta vyšší patří lidu Moche. Menší a mladší stavělo už odlišné obyvatelstvo po roce 700. Ve spodní části bylo dříve královské mauzoleum, pohřebiště elity mochického národa. Před pyramidou je vybudována umělá náhorní plošina, nad níž stojí ještě další základna pro chrámovou stavbu. Právě na ní bylo objeveno pohřebiště místního krále. Dnes je místo původního hrobu ohraničeno zábradlím a střeženo dalším ozbrojeným vojákem. Ovšem to, co dnes můžeme na místě objevu vidět, jsou jen dokonalé napodobeniny. Všechny originály tělesných pozůstatků, jakož i veškeré doprovodné pohřební předměty, jsou dnes uloženy v archeologickém muzeu ve městě Lambayeque.

CO BYLO NALEZENO A CO POUŠŤ JEŠTĚ UKRÝVÁ?

Těžko si asi umíme představit nepopsatelné vzrušení, s jakým archeologové na tomto místě před pár lety začínali odstraňovat první hroudy hlíny, kdy začínali odkrývat minulost, nahlížet do doby tolik vzdálené, jíž se alespoň na chvíli stávali součástí. Zvláště pak, jde-li o nález tak naprosto výjimečný, jakým hrobka „pána ze Sipánu“ bezesporu je. Posuďte sami. Tělesné ostatky mochického vladaře byly doprovázeny množstvím zlata a pohřebních předmětů, které dokládaly jeho urozenost a naprosto výjimečné postavení. Obličej mumie byl ozdoben zlatou maskou, zdobenou dvěma ornamenty, a hlava jakousi korunou ve tvaru půlměsíce se dvěma čepci ze třtinového vlákna, zlaté „ušní ornamenty“ byly též nezbytnou součástí slavnostního oděvu pohřbeného. Měděné kusy, formované do mozaiky zobrazující jelena, kachny a bojovníky, přikrývaly královo tělo, na nohou měl obuty měděné sandály a oděn ceremoniální šat z pozlacených plátků. Šestnáct zlatých disků, velkých jako stříbrné dolary, a stovky drobných a tyrkysovýc h korálků v náramcích, tisíce bílých a červených korálků, desítky pohřebních nádob, to vše tvořilo součást truhly zemřelého krále. Jako vojenskému vůdci mu nechyběly ani válečné insignie, nejcennější je dlouhé válečné žezlo s měděnou rukojetí. Zatímco smysl některých předmětů byl jasný, jiné byly pro pohřební účely zhotoveny v miniaturních velikostech, jako štít a zašpičatělý kyj, o dalších se vědci domnívají, že šlo o ozdoby. Neví se ovšem, zda nemají ještě další význam. Královská hrobka v Sipánu byla nalezena neporušena a stala se proto nejbohatším nálezem nejen co do množství zlata a ostatních předmětů, ale zejména co do kulturní hodnoty. Ta se totiž penězi dá jen těžko vyjádřit. Pán ze Sipánu poskytl archeologům a historikům mimořádnou příležitost znovu nahlédnout do života jeho národa a pomohl dostat se alespoň o krůček dál k poznání lidí, kteří tu žili před více než patnácti stoletími a o nichž toho stále víme velmi málo. Snad to tedy budou příští objevy a nová odhalení dalších pokladů, které tato poušť, jež byla domovem tak mocných a bohatých říší, nepochybně stále ukrývá.

Category: 1998 / 05

Obyvatelé údolí řeky Santy byli neobvykle stateční a bojovali s takovým zápalem, že si zjednali respekt i u svých odpůrců. Jejich vladař, Velký Chimú, byl tak hrdě sebejistý a spoléhal na úspěch, až uvěřil, že princ Jupanki bude jistě první, koho krutá válka unaví, a že zatouží po návratu k pohodlnému životu královského dvora. A tak odmítal popřát sluchu jakýmkoli mírovým návrhům, třebaže mu je Inkové i nadále předkládali. Naopak verboval čerstvé oddíly v dalších údolích své říše, a válka se stávala stále nelítostnější. Žádná strana neviděla jiné východisko než vlastní vítězství. Na obou stranách bylo množství padlých?“

Tak vypráví slavný kronikář Garcilaso de la Vega, potomek princezny Inků a španělského důstojníka, o krvavém střetu svých předků a mocné říše Chimú, jenž se udál 70 let před příchodem prvních Evropanů. Inkové, kteří právě v polovině 15. století zaznamenali za vlády Inky Pachacuteca a jeho syna Tupaca Yupangiho největší expanzi a rozkvět svého impéria, si podrobili četné říše a kmeny obývající úpatí a údolí andských velehor i říční oázy na pobřeží od Kolumbie až do střední části Chile především díky svérázné vojenské taktice a bezmezné oddanosti všech nejvyššímu Inkovi. Ačkoliv podmanění chimuánského národa si vyžádalo mnohem více obětí a zásob než kterékoliv jiné válečné tažení, znamenalo pro Inky obohacení nejen královské pokladnice, ale i vědomostí v oboru stavitelství, zemědělství, kovotepectví nebo hrnčířství. Mocná říše Chimú tu na pobřeží vzkvétala již od 8. století, kdy navázala na tradice a kultury slavné civilizace zvané Moche nebo též Mochica podle stejnojmenné řeky, která jejich územím protékala.

Celým peruánským pobřežím Tichého oceánu se v délce bezmála 3000 kilometrů táhne vyprahlá písečná poušť. Pás široký maximálně 150 kilometrů zasahuje až do severní části Chile, kde se rozkládá vůbec nejsušší světová poušť Atacama. Zdálo by se tedy, že v této „mrtvé“ zemi nemohla nikdy vzniknout žádná forma života, a také tu první dobyvatelé ze starého kontinentu Indiány ani zlato nehledali. A přesto právě tady, uprostřed písečných dun, v místě sužovaném pálivými slunečními paprsky a bičovaném pravide lnými pobřežními větry se vyvinuly kultury, jež v mnohém předčily nejen slavnou civilizaci obyvatel hor Inků, ale nezadají si ani s vyspělými národy střední Ameriky či staré Evropy a Asie.

Teprve mnohem později po objevení Nového světa přicházely na královský dvůr signály o údajné existenci dávných obyvatel pouště, a především o zlatě, které tu noví osadníci nacházeli.

Ve druhé polovině 18. století španělský král Karel III. vysílá do místokrálovství Peru badatele, jež měli dokumentovat ztracená města a hmotné pozůstatky indiánských říší. Ti pak dopravili vedle skvělých děl Mayů a Aztéků do soukromé sbírky svého panovníka právě předměty Mochiců a Chimuánců. První důležitá událost při objevu těchto dvou civilizací tak může být stanovena zcela přesně na 17. 6. 1771. Tímto datem totiž bylo označeno několik beden s tělesnými pozůstatky indiánského „kolegy“ Karla III., vládce Mochiců, a tak se v pamětech na tento den můžeme dočíst: „?maso jako kus pergamenu dosud lnulo ke kostem, zuby, ruce, nehty, ba i účes byly neporušené. Zbytky péřového oděvu mumie naznačovaly nádheru pohřbu. Vějíř z per a jemně propracované zlaté náušnice ve tvaru kotouče, překrásně provedené portrétní nádoby, které živě znázorňovaly život národa, jemuž tento muž kdysi vládl?“

Poté pak král, který byl zásilkou velmi nadšen, pověřil trujillského biskupa, doktora kanonického práva Baltazara Jaimeho Martíneze de Compaňona, aby ve své diecézi shromažďoval vše, co v bývalé zemi Mochiců zbylo. Nutno říci, že španělský učenec nelenil a sesbíral více než 500 exemplářů skvělé keramiky, otvíral hroby, jež kreslíři pečlivě zaznamenávali, pořídil plán chimuánské metropole Chan-Chanu.

Sběratelskou vášeň prokázal i následovník Karla, v pořadí IV., který vyslal přírodovědce a humanistu Alexandra von Humboldta, aby vědecky zpracoval archeologické objevy. Tento badatel německého původu, podle něhož se dnes označuje jeden z hlavních mořských proudů omývajících břehy jihoamerického kontinentu, byl vskutku člověkem všestranného zájmu a vědění. Vedle přírodovědných oborů, jako jsou botanika, zoologie, geologie, se věnoval též lékařství nebo právě archeologii. I když bylo nemalé množství mochických artefaktů díky těmto dobrodruhům přepraveno na starý kontinent, nejrozsáhlejší sbírka se v současné době nachází v peruánské metropoli. Monumentální kolekci začal budovat v polovině dvacátých let našeho století don Rafael Larco Herrera a po něm jeho syn Rafael Larco Hoyle. Na 60 000 kusů hliněných výrobků tak tvoří zlatý fond muzea v Limě, jež nese jméno svého zakladatele.

NELEHKÝ ŽIVOT V POUŠTI

Mochicové neznali písmo, a tak jen tato hliněná dílka, velkolepé stavby a němé mumie, nalezené v četných hrobech, nám jako jediné vydávají svědectví. Svědectví o době, kdy na vyprahlém pouštním pobřeží žila kultura, jež dokázala nehostinnou a pustou krajinu, v níž by bez lidského umu jen stěží vznikl život, přeměnit v oázu plodnosti, v úrodné teritorium se záviděníhodným přebytkem. Kdy a proč však tento národ vybudoval svou říši právě na severoperuánském pobřeží Pacifiku, jen několik kilometrů od rovníku? Vždyť nedaleko odtud, doslova jen co by kamenem dohodil, za hřebeny Kordiller, se rozprostírá obrovská Amazonská nížina, porostlá hustým pralesem. Zdálo by se tedy, že tyto zeměpisné šířky i tady zaručují výskyt bujné vegetace, nadbytek srážek nezbytných pro pěstování čehokoli, hojnost plodů tropického ovoce a bezpočet zvířat skýtajících potřebné maso. Právě však andské vrcholy, přesahující často hranici 6000 metrů, tvoří jakousi neprostupnou bariéru zabraňující průniku vlhkých vzdušných hmot vanoucích z Atlantiku. Způsobují, že tady vražedné sluneční paprsky, dost silné na to, aby člověku připálily mozek, nabízí k životu jen nekonečné písečné pláně a modré nebe, které jen po část roku zakryje mlha. Ta vzniká v důsledku působení Humboldtova studeného proudu, avšak potřebnou vláhu zpravidla nepřináší. A tak jen moře, odkud vanou nad pevninu osvěžující větry, může zmírnit nesnesitelná vedra. Všudypřítomný písek, tu a tam poznamenán stopami malých šedých ještěrek, bývá zanášen často do výš ky 1000 metrů, kde se písečné duny usazují u skalnatých úpatí And. Zkrátka, kde ustává písek, začínají skály. Byl to tedy oceán, který určitě sehrál nezanedbatelnou roli v životě Mochiců a spolurozhodoval při výstavbě sídel i menších osad. Tak jako všude jinde ve světě i tady hledali dávní předkové pro svůj život říční údolí. Řek, které by dokázaly dovést vodu až k oceánu, však bylo zde, v pouštním pásu, vskutku pramálo.

Snad proto k nim Mochicové, stejně jako jejich současníci na jihu, i ti, kteří přišli po nich, přistupovali s patřičnou úctou a dokázali jejich životodárnou tekutinu do poslední kapky náležitě využít. Voda, ženoucí se z andských hřebenů, vzdálených jen několik desítek kilometrů, je tady v nížině rozváděna zavlažovacími kanály a přiváděna ke kořenům každé rostliny. Dnes, stejně jako před staletími, za vlády mochických panovníků. Řada z nich je totiž díky propracovanosti a důmyslu, s jakým byly vybudo vány, používána dodnes v téměř nezměněné podobě. Přitom Yungové, jak jim Španělé často říkali, neznali kolo ani vahadlo, jimiž by mohli zvedat vodu z jedné úrovně do druhé. Přesto budovali velkolepé terasy a zahrady, na které přenášeli zeminu i hnojivo. Ať už byly důvody, pro které se Mochicové a Chimuánci rozhodli žít právě tady, jakékoliv, jisté je, že stopy, které po sobě zanechali, odolávají času a jsou stálým lákadlem pro mnohé archeology a historiky.

ODKUD SE VZALI?

Původ Mochiců je spojován s legendou o králi Ňaymlapovi, který připlul na balzovém voru ze severu se svou ženou Seterni, svým harémem a dvořanstvem. Historické prameny naproti tomu uvádí, že se tento národ vyvinul z pobřežních kultur, a jejich počátek se datuje někdy do druhého století př. Kr. Centrem bylo údolí řeky Chicamy přibližně ve střední části říše Mochiců. Právě v něm lidé ještě dávno před jejich nástupem (některé zdroje uvádí období kolem roku 3000 př. Kr.) pěstovali tykve, fazole, chilský pepř, yuku, dokonce i brambory a kukuřici. O 2000 let později už znali bavlnu, tkali a položili základy kmenového zřízení. Mochicové pak zemědělství svých předchůdců zdokonalili až na úroveň intenzivního hospodaření s využitím přírodního hnojiva guána, a zejména pak výstavbou závlahových systémů v celé říši. Nejdůležitější plodinu – kukuřici – sklízeli dokonce dvakrát i třikrát do roka. Chovali krocany, kachny, morčata, domestikovali i lamy, na keramice jsou velmi časté výjevy z honů na jeleny. Sna d ještě větší význam mělo pro pobřežní obyvatele rybářství. Jednomístné čluny z rákosu, nápadně podobné těm, které dodnes brázdí vody jezera Titicaca, označovali podle podivného způsobu veslování „rákosový koník“. José Acosta ve svých pamětech vzpomíná: „Peruánští Indiáni dělají cosi jako otýpky z rákosí nebo dobře svázané suché třtiny. Donesou je na ramenou k moři, hodí na hladinu a hned se sami na ně posadí. Pak zamíří na hlubinu, veslujíce na obou stranách malými rákosovými pádly. Bylo moc roztom ilé vidět je tak rybařit v Callau u Limy, to množství, a jak každý, sedě rozkročmo jako na koni, protínal mořské vlny, jež byly právě v místě lovu veliké a bouřlivé.“ Šlo nepochybně o stejný typ plavidel, jaká používali Mochicové, neboť jsou věrně zobrazeny na keramických nádobách.

Mochicové a jejich pokračovatelé Chimuánci vytvořili během své více než tisícileté existence silnou teokratickou společnost, v níž mělo náboženství a uctívání bohů určující vliv na život. Zatímco Inkové sami sebe označovali za syny Slunce a této hvězdě podřizovali veškeré své konání, Mochicové i Chimuánci uctívali Měsíc. Důvody jsou nasnadě, a není proto nutné nad nimi příliš hloubat či je hledat ve filozofii a mysticismu primitivních národů. Chladná andská údolí, jež tvořila centrum říše Inků, slun ce oteplovalo, zahřívalo a zmírňovalo jinak velmi drsné klimatické podmínky. Naproti tomu pro pobřežní Indiány teprve se západem slunce, které považovali v rozpálené poušti za tyrana na nebi, nastalo toužebné ochlazení a vysvobození z úmorného vedra, a tak uctívali menšího boha Lunu.

TAJEMSTVÍ PYRAMID

Máme-li hovořit o architektuře těchto národů, o velkolepých stavbách, chrámech, opevněních, pyramidách a obranných valech, měli bychom hned v úvodu uvést, že výhradním a téměř jediným stavebním materiálem byly adobe – tedy nepálené, na slunci sušené hliněné cihly. Možná s ještě větším obdivem pak na tyto pomníky budeme pohlížet dnes, po více než 1000 letech, a snad i více oceníme estetické cítění a fyzickou sílu jejich tvůrců.

Mochicové sice na rozdíl od svých následovníků Chimuánců nikdy nezaložili velkolepé hlavní město, vybudovali však impozantní náboženskou metropoli v údolí řeky Moche. Jádro centra, vzdáleného jen několik kilometrů od pobřežního města Trujilla, tvoří dvě monumentální pyramidy spolu s přilehlými stavbami a hřbitovy. Menší z nich, pyramida Měsíce (Huaca de la Luna), byla sídlem vládce a nejvyšších hodnostářů, válečníků a kněží. Stavba je vysoká 21 metrů a vyzdobená množstvím fresek, z nichž nejkrásnější zobrazuje vzpouru a válku věcí proti lidem. Sluneční chrám (Huaca del Sol), vysoký bezmála 50 metrů, byl podle odhadu vybudován asi z padesáti milionů hliněných cihel a je současně největší stavbou na peruánském pobřeží. Tato huaca, jak dříve obyvatelé označovali vše, co mělo zvlášť posvátný význam, původně dlouhá 228 metrů, byla patrně střediskem náboženského kultu. Mochicové podobně jako Aztékové ve starém Mexiku odevzdávali svým bohům lidské oběti, zpravidla pak válečné zajatce. I to byl důvod častých vojenských ataků.

S dobýváním svatyně Slunce začali už první Španělé krátce po příchodu na nový kontinent. Conquistadoři, pověstní svou neutuchající touhou po zlatě, neprojevovali těmto obdivuhodným dílům sebemenší úctu, zaslepeni leskem žlutého kovu a vidinou bohatství ve své vlasti drancovali vše, co jim přišlo pod ruku. A tak ani Huaca del Sol nezůstala nepovšimnuta. Plenění už v 16. století vedl Španěl Montalva, který dokonce neváhal změnit koryto řeky Moche a obrátil její tok přímo proti pyramidě. Voda tak prora zila jednu ze stěn a umožnila vetřelcům vstup dovnitř. Páter Calancha zaznamenával průběh vyloupení a uvádí, že zde byly nalezeny předměty v ceně 800 000 dukátů, zlaté a stříbrné nádoby, ba i socha indiánského velekněze v životní velikosti z ryzího zlata.

HLINĚNÝ JAZYK

Žádná z jihoamerických civilizací neznala před příchodem dobyvatelů z Evropy písmo. Alespoň ne v té podobě, v jaké dnes „psanou řeč“ chápeme. To však neznamená, že by nám žádný odkaz, žádné dědictví nezanechaly. Vedle důmyslných kanálů rozvádějících vodu tekoucí z vrcholů andských velehor, zachovalých zbytků budov, silnic, chrámů i městských komplexů to byly zejména hrnčířské výrobky, které tolik proslavily národy Mochiců a Chimuánců. Jeden z badatelů, Američan Ephraim Squier, kdysi prohlásil, že pr ávě mochická keramika byla svou výmluvností a rozsahem jejich „řečí“. Řečí, kterou ovšem promlouvají i k současnému „čtenáři“. Za to, že o této kultuře dnes tolik víme, vděčíme právě jejich „hliněnému jazyku“. Keramika tohoto národa se totiž zachovala nejlépe ze všech předinckých kultur. Hrnčířské výrobky z dílen mochických mistrů vedle své užitkové funkce, pro kterou byly především zhotovovány, plní úlohu jakýchsi piktogramů. Jako by chtěly sdělit současným generacím vše o svém životě. Zaznamenávaj í všední dny i slavnosti, práci i odpočinek, zábavu, zvěčnily rituální scény, mytologii i válečnictví, nechybí výjevy z oblasti medicíny, trestání provinilců. Mnohé dokonce věrohodně zachycovaly duševní stavy kreslených postav, smích, radost, a naopak bolest či smutek.

MILOVÁNÍ PO MOCHICKU

Mistři hrnčířského řemesla zobrazovali tedy už před mnoha staletími na svých nádobách nejrůznějších tvarů i velikostí všední život Indiánů. Prostředí, ve kterém žili, pracovali a také se milovali. Ano, i tuto neodmyslitelnou součást života nijak ve svých dílech neopomíjeli. Otevřenost, s jakou „hovoří“ o milostném soužití mužů a žen, vzbuzuje i dnes v mnohých lidech stud i rozhořčení, a někteří ředitelé muzeí se dokonce zdráhají díla vystavovat. Tuto část umění starých Mochiců považují totiž za porn ografii. Ačkoli by se mohlo zdát, že Mochicové byli neuvěřitelní prostopášníci, kteří se tak často oddávali zvrhlým erotickým hrátkám, neprobíhal jejich sexuální život neomezeně a nekontrolovaně. Ba naopak, porušení pevně stanovených a neměnných pravidel se velmi přísně trestalo. Tak například pohlavní styky mezi svobodnými nikoho nepohoršovaly, cizoložství však mělo katastrofální důsledky. Muži byli zaživa upáleni nebo zavedeni na sráz La Horca poblíž pevnosti Paramonga a svrženi do moře. Smrt hroz ila též každému, kdo jen zkřížil cestu měsíčním pannám.

TKALCI A ZNAMENITÍ METALURGOVÉ

Pravděpodobně starší historii, než je hrnčířská výroba, mělo v Peru tkaní. K nejstarším zachovalým textiliím na světě (2500 př. Kr.) patří výrobky ze severního pobřeží Peru, ze samého srdce kraje, který se měl jednou stát kmenovou zemí Mochiců a Chimuánců. Většinu textilií však zničil čas, a proto jen scény na keramice a některé části nalezené v hrobech dokazují, že se i tomuto řemeslu věnovali. Zato však velké množství dochovalých předmětů dokazuje, že byli mistrnými kovotepci, právem považovanými za nejlepší před nástupem Inků. Pracovali se zlatem, stříbrem i mědí. Zpracovávali je zejména kováním, tepáním, rytím a též vykládáním drahokamy.

„PÁN ZE SIPÁNU“

Není to tak dávno, co moderní prospekty a nejrůznější průvodce začaly vybízet k návštěvě „Sipánu“, či přesněji lokality označované „Lord of Sipan“ čili „Pán ze Sipánu“. „Napůl bůh, napůl člověk, pán pánů, pán ze Sipánu, který byl světu odhalen teprve v posledních letech dvacátého století. Krásné údolí v poušti a tamní království, království Sipánu s bohatstvím, jež může být představováno jen v příbězích o velkých dobrodružstvích, krásných pannách sloužících svému králi. Otroci, kurtizány a všechna nádhera obklopující krále, ne takového, jaké známe ze starého světa, ale poněkud velmi zvláštního krále, přítele svých lidí, myslitele, který dokázal, že je nutné uchovat jejich kulturu pro svět, který příjde. Panovník, jenž nařídil vybudovat skvělé chrámy a pyramidy, to byl pán ze Sipánu, a dnes jsme překvapeni, že vše, co jej obklopovalo, je předvedeno naší generaci?“ Tak takto prozaicky píše jedna anglická příručka o tomto pozoruhodném objevu hrobky dávného vladaře. Velké množství nalezených zlatý ch předmětů, stovky kusů vzácné keramiky, ale především nevyčíslitelná kulturní hodnota hrobky představuje nejvýznamnější odkaz mochické kultury. Stala se zároveň nejbohatším nálezem na americkém kontinentě, jenž bývá často srovnáván s hrobkou samotného egyptského faraona Tutanchamóna.

„Údolí pyramid“, jak bývá tato archeologická oblast Sipánu mnohde označována, i celé historicky bohaté údolí stejnojmenné řeky Lambayeque bývá ovšem středem zájmů nejen turistů a archeologů, ale i stále početnější skupiny vykradačů hrobů. Huaqueros, jak bývají všeobecně nazýváni, představují velké nebezpečí. Paradoxně ovšem díky právě těmto lidem, kteří, nutno přiznat, často odvádějí mravenčí práci, když důkladně pročesávají metr po metru, centimetr po centimetru místa, kde by mohlo být „ukryto“ něc o, co by jim pomohlo z bídy, se hrobka pána ze Sipánu dostala po více než 1500 letech na světlo světa.

Doktor Walter Alva, přední peruánský archeolog a ředitel archeologického muzea v Lambayeque, vzpomíná na jeden únorový den na sklonku osmdesátých let, kdy byl pozván na policejní stanici, aby jako odborník posoudil zadržené uloupené předměty. Dr. Alva, nadšený vzácným „úlovkem“, dlouho neváhal a začal se systematickým prohledáváním místa, kde byly předměty nalezeny. Přestože intenzivní práce trvaly bezmála rok, výsledek stál za to a Alva jen zázrakem unikl pozornosti huaqueros, kteří zde plenili ned louho před ním. Už v průběhu vykopávek byly průběžně objevovány pozůstatky lidských koster, řada zlatých, stříbrných a měděných předmětů, šperků, bezpočet keramiky a hrnčířských nádob s dokonalou ikonografií, zdobených textilií, které zemřelé doprovázely na jejich poslední cestě. Ten největší poklad však jako by chtěl zůstat navždy utajen. Možná jen napínal své objevitele, aby pak onen okamžik odhalení učinil pro ně ještě více překvapivým a vzrušujícím. Objevit královskou hrobku se podařilo díky nal ezeným dřevěným trámům. Ty nutně musely podpírat strop starší „komnaty“, a proto se archeologové vydali ještě níže. Přibližně v šesti metrech narazili na kostru mladíka s bronzovou přilbicí a štítem. Amputovaná noha symbolizuje patrně post bdělosti a ostražitosti. S největší pravděpodobností šlo o hlídače. Ovšem pak se nabízí otázka, koho měl tento muž hlídat?

Kdo mohl mít ve společnosti tak výsadní postavení, aby ho i po smrti někdo doprovázel a střežil? Všichni už tušili, že tento kus země vydá další poklady a že náročná práce s odstraňováním mnoha tun zeminy nebude marná. O půl metru níže opět narazili na stopy dřevěných trámů, které musely zastřešovat další místnost. Radiokarbonové testy později ukázaly na stáří kolem roku 290 po Kr. Uvnitř prostoru byla uložena zapečetěná rakev. Byl to nález, který patrně nikdo nečekal, neboť dosud objevení rakve žád ný archeolog v Peru neoznámil. Nebylo pochyb, že šlo o hrobku královskou. Začalo se s pečlivým odkrýváním koster a všech pohřebních předmětů.

Vlastní královský hrob byl uspořádán tak, že uprostřed ležel vládce a po jeho boku dva asi čtyřicetiletí muži. U jednoho z nich byl pohřben pes, který zřejmě sloužil králi za jeho života. Podél hlavy a nohou byly umístěny ostatky dvou mladých žen, které zemřely zhruba ve dvaceti letech a mohly být konkubínami nebo manželkami svého pána. Toto postavení mělo být pro všechny věčné, a aby snad z něj nehodlali odejít, byly jednomu muži a jedné dívce useknuty levé nohy. Samotný vládce spočíval na dně truh ly oděn do slavnostního šatu a doprovázen četnými předměty. V pravé ruce držel vojenské žezlo, které ho identifikuje zároveň jako válečníka. Do rukou vladařů byla vkládána moc světská i duchovní. Byl tedy králem, veleknězem i bojovníkem současně. Nádhera, s jakou byl tento panovník pohřben, dokazuje jeho výjimečnou vznešenost a poctu, jež mu jeho poddaní vzdali i po smrti.

POHŘEBIŠTĚ UPROSTŘED TŘTINOVÝCH POLÍ

Provincie Lambayeque je dnes důležitou zemědělskou oblastí. Cukrová třtina, jejíž pěstování, sklizeň a zpracování živí většinu zdejších obyvatel, vévodí celému kraji, a tak nebýt věhlasného Sipánu, jistě by třtinová pole vedla i tímto „mauzoleem“ Mochiců. Opar, který tu často zahaluje široké okolí, nepustil sluneční paprsky ani při naší návštěvě. Doufali jsme, že tak ještě více bude toto mystické místo, významné pro dávné obyvatele, nasáknuto atmosférou tajemna. Skutečnost však byla k našemu zklamán í poněkud jiná. Kdo by snad stejně jako my čekal opuštěné místo daleko od lidí, kde jen otevřené hrobky, pohozené kusy keramiky a kovových předmětů dokazují, že se tu kdysi odehrávaly slavnostní rituály, bude možná zaskočen. Celý objekt je dnes bedlivě hlídán policisty. Samopal ležící na stole hned u vchodu před jedním z hlídačů a další na ramenou ostatních jsou připravené k okamžitému použití a varují každého, kdo by sem přišel s nekalými úmysly.

Archeologická oblast Sipán zahrnuje dvě kolosální hliněné pyramidy, z nichž pouze ta vyšší patří lidu Moche. Menší a mladší stavělo už odlišné obyvatelstvo po roce 700. Ve spodní části bylo dříve královské mauzoleum, pohřebiště elity mochického národa. Před pyramidou je vybudována umělá náhorní plošina, nad níž stojí ještě další základna pro chrámovou stavbu. Právě na ní bylo objeveno pohřebiště místního krále. Dnes je místo původního hrobu ohraničeno zábradlím a střeženo dalším ozbrojeným vojákem. Ovšem to, co dnes můžeme na místě objevu vidět, jsou jen dokonalé napodobeniny. Všechny originály tělesných pozůstatků, jakož i veškeré doprovodné pohřební předměty, jsou dnes uloženy v archeologickém muzeu ve městě Lambayeque.

CO BYLO NALEZENO A CO POUŠŤ JEŠTĚ UKRÝVÁ?

Těžko si asi umíme představit nepopsatelné vzrušení, s jakým archeologové na tomto místě před pár lety začínali odstraňovat první hroudy hlíny, kdy začínali odkrývat minulost, nahlížet do doby tolik vzdálené, jíž se alespoň na chvíli stávali součástí. Zvláště pak, jde-li o nález tak naprosto výjimečný, jakým hrobka „pána ze Sipánu“ bezesporu je. Posuďte sami. Tělesné ostatky mochického vladaře byly doprovázeny množstvím zlata a pohřebních předmětů, které dokládaly jeho urozenost a naprosto výjimečné postavení. Obličej mumie byl ozdoben zlatou maskou, zdobenou dvěma ornamenty, a hlava jakousi korunou ve tvaru půlměsíce se dvěma čepci ze třtinového vlákna, zlaté „ušní ornamenty“ byly též nezbytnou součástí slavnostního oděvu pohřbeného. Měděné kusy, formované do mozaiky zobrazující jelena, kachny a bojovníky, přikrývaly královo tělo, na nohou měl obuty měděné sandály a oděn ceremoniální šat z pozlacených plátků. Šestnáct zlatých disků, velkých jako stříbrné dolary, a stovky drobných a tyrkysovýc h korálků v náramcích, tisíce bílých a červených korálků, desítky pohřebních nádob, to vše tvořilo součást truhly zemřelého krále. Jako vojenskému vůdci mu nechyběly ani válečné insignie, nejcennější je dlouhé válečné žezlo s měděnou rukojetí. Zatímco smysl některých předmětů byl jasný, jiné byly pro pohřební účely zhotoveny v miniaturních velikostech, jako štít a zašpičatělý kyj, o dalších se vědci domnívají, že šlo o ozdoby. Neví se ovšem, zda nemají ještě další význam.Královská hrobka v Sipánu byla nalezena neporušena a stala se proto nejbohatším nálezem nejen co do množství zlata a ostatních předmětů, ale zejména co do kulturní hodnoty. Ta se totiž penězi dá jen těžko vyjádřit. Pán ze Sipánu poskytl archeologům a historikům mimořádnou příležitost znovu nahlédnout do života jeho národa a pomohl dostat se alespoň o krůček dál k poznání lidí, kteří tu žili před více než patnácti stoletími a o nichž toho stále víme velmi málo. Snad to tedy budou příští objevy a nová odhalení dalších pokladů, které tato poušť, jež byla domovem tak mocných a bohatých říší, nepochybně stále ukrývá.květen 1998

Category: 1998 / 05

najednou procválat, a po obou stranách jsou řady překrásných domů, postavených podle jejich zvyku s balkony, podloubím a rovnou střechou“ – takto unesen byl zase po svém příjezdu do Vijaynagaru roku 1520 portugalský cestovatel Domingo Peas.

Vijaynagar – hlavní město stejnojmenné říše, ovládající v té době území téměř celé jižní části indického poloostrova, stál na vrcholu své slávy. Městská populace čítala bezmála půl milionu lidí, bazary přetékaly orientálním bohatstvím, výstavba nových chrámů a paláců byla v plném proudu. O padesát let později již Vidžajanagar neexistoval. Hordy islámských bojovníků ho téměř vymazaly z povrchu země.

Historie Vidžajanagaru, nebo též Hampi, jak je v současnosti častěji nazýván, se datuje od roku 1336, kdy město založili dva hinduističtí princové Hukka a Bukka. Vybrali si místo přímo k tomu stvořené. Proud řeky Tungabhadry chránil město ze severu, pás žulových kopců z ostatních tří stran. Také skutečnost, že některé z nejdramatičtějších scén slavného hinduistického eposu Rámájana se odehrávaly právě v těchto místech, byla založení města příznivě nakloněna.

Prvním vládcem Vidžajanagaru se stal Hukku, nazývaný Harrihara. Již za jeho panování se město vyvinulo ve významné obchodní a kulturní centrum a celá říše začala pozvolna vzkvétat. Hlavní část bohatství proudila z kontroly obchodu s kořením a bavlnou mezi jihem a severem indického poloostrova.

Uznaným náboženstvím byl hinduismus s tradičním uctíváním Šivy, Višny a také Hanumana, krále opic, který kdysi, podle Rámájany, vládl opičímu království, předchůdci současné říše. Jeho vyobrazení jako opice s dlouhým ocasem v červené barvě se objevuje na různých místech až doposud. Kněží – bráhmani – byli privilegovaní, chrámová prostituce byla běžná. Zvláštní pozornosti se těšil obřad satí – upálení vdovy na posmrtné hranici zemřelého manžela. Ženy odcházely na smrt hrdě a dobrovolně, bylo pro ně c tí následovat svého manžela. Hojně navštěvovaný rituál se konal na vymezeném místě za městem. Obřad smrti hrál v životě všech obyvatel velkou roli. Během konání velkých festivalů se někteří sami vrhali pod kola těžkých vozů nebo se nechali věšet zaživa na železné háky. Věřili ve vykoupení u svých bohů.

KRIŠNA DÉVA RÁJA

Vrcholu dosáhla říše za panování Krišny Dévy Rája (1509 – 1529). Jak se dozvídáme ze zápisů Dominga Pease, byl to muž atletické postavy, výborné kondice, který často stál v bitvách v čele svého vojska. Na druhou stranu byl skvělým básníkem a patronem umění. Všichni poddaní mu byli oddáni pro jeho statečnost, moudrost a spravedlivé vládnutí… Jeho vojsko o síle téměř milionu mužů nejen úspěšně odolávalo neustálým nájezdům muslimských mohamedánů ze severu, ale samo dobylo i mnoho nových území. Říše se rozkládala na celém jihu Indie a její hranice se postupně rozpínala až na východ k místům současné Kalkaty. Významně se také zasloužil o rozvoj a rozrůstání Vidžajanagaru. Nechal postavit tolik nových chrámů a paláců jako žádný z jeho předchůdců. Přikázal vybudovat pro město velmi dokonalý a důmyslný zavlažovací systém. Voda z několika rezervoárů, postavených na úpatích nejvyšších kopců, byla rozvedena kamenným vodovodem do všech budov. Síť rozvětvených kanálů zavlažovala velké plochy rýžových polí a zahrad. Zvláštní pozornost věnoval král oslavám důležitých festivalů a vojenských vítězství. Usazen na zlatém trůnu na nádvoří svého paláce přihlížel po několik dní umění tisíců hudebníků a tanečnic, procesím zlatem ozdobených slonů a těch nejkrásnějších koní. Přijímal hold od všech správců, vojevůdců a kněží. Poklonit se mu přišlo i jeho šestatřicet manželek, oblečených jen ve zlatě a drahých kamenech. Všude byly spousty květů a vůní. Na závěr pak samozřejmě nechybělo ani obětování stovek buvolů, ovcí a koz. Krále by ani ve snu nenapadlo, že za pár let budou na stejném nádvoří defilovat vojska jeho úhlavního nepřítele a z královského paláce budou jen trosky. Roku 1565 za panování Rámaráje bylo město dobyto mohamedány, říše zanikla a na jih Indie se začal šířit islám.

SOUČASNOST

Přestože mohamedáni zničili a vydrancovali město jistě s náležitou pečlivostí, dají se v krajině stále objevit spousty důkazů o jeho existenci. Několik polorozbořených chrámů, bazarů a jiných budov, trosky opevnění, vodní nádrže, zbytky soch božstev, to všechno připomíná staré časy. Ruiny rozeseté mezi kopci žulových balvanů a ostrovy tropické vegetace působí velmi romantickým, až magickým dojmem. Každoročně je přijíždí navštívit statisíce hinduistických poutníků z celé Indie a v posledních letech, kdy se Vijaynagar dostává více do světového povědomí, přibývá také běžných turistů a cestovatelů. Prohlídku začíná většina z nich na slavném Hampi bazaru, který jako jediný ze všech původních dvanácti bazarů stále slouží svému účelu. Kupce s bavlnou a kořením pouze vystřídali prodavači pohledů, stánky s občerstvením a zástupy nabízejících se průvodců. Na západní straně bazaru se tyčí do výšky 52 metrů vstupní brána Pampati Templu. Je to nejstarší, nejsvětější a také nejzachovalejší chrám celého Vija ynagaru. Jeho útroby, rozčleněné do několika nádvoří, svatyní a sloupových hal, jsou vždy plné poutníků, kteří zde uctívají své hinduistické bohy stejně tak, jako to kdysi dávno dělali jejich slavní předchůdci.

Dalším ze zachovalých chrámů hodných zmínky je Venkatéšvara. Nebudí svou konstrukcí a výzdobou určitě takový dojem jako chrámy ostatní, ale zato je úžasně situovaný. Rozkládající se na vrcholku hory Tirumalai, obklopený bujnou tropickou vegetací, vzbuzuje při západu slunce jeho červený nádech představu o drahém kameni zasazeném do ryzího zlata.

Asi největším zachovalým klenotem stavitelského umění dávnověkých budovatelů je pak Vitala Templ. V jeho hlavní hale se tyčí 56 monolitických žulových sloupů. Ruce zručných sochařů otesaly tvrdou žulu do takových forem a tvarů, až se zdá, jako by kámen změnil svou strukturu a stal se plastickým. Vytesaným motivům vévodí spousty postaviček králových bojovníků, skupiny tanečnic a různá zvířata neurčitého původu. Každý z těchto úžasných sloupů po úderu vydává zvuk jiného bicícho nástroje. Hudební vysto upení se tu však po zákazu památkářů již nekonají. Minimálně stejnou pozornost jako sloupy v hlavní hale si zaslouží také na nádvoří stojící kamenný vůz, jehož obří kola působí, jako by se pohybovala.

Poněkud stranou vzpomínaných chrámů leží areál královského dvora. Na rozlehlé ploše jsou roztroušeny trosky paláce, královniných lázní, podzemního chrámu a hlavně dva překrásné pavilony Lotus Mahal a Elephant Stables. První z nich dostal své jméno podle střešních kopulí vytesaných do tvaru lotosových poupat. Druhý je pak obří budovou o jedenácti stájích pro královské slony. Zvláštností obou pavilonů je, že byly postaveny splynutím hinduistického a islámského stylu architektury. Na závěr vyčerpávající procházky historií zapomenutého emporia nezbývá než se zastavit u gigantické sochy Narasinhy. Ačkoliv byla značně poškozena barbarskými útočníky, budí tento devítimetrový obr, sedící pod baldachýnem ze sedmera brejlovců, až strnulý úžas každého návštěvníka. Je tím pravým symbolem krásy a velikosti staré hinduistické říše.

Category: 1998 / 05

Pohybujeme se v oblasti Four Corners, to jest Čtyři rohy.Tak se nazývá místo, kde se stýkají hranice čtyř amerických států · Utahu, Colorada, Nového Mexika a Arizony.Na ohromných náhorních planinách se v těchto místech nacházejí jedny z nejvýznamnějších archeologických nalezišť na světě. Místa se jmény Aztec, Mesa Verde, Canyon de Chelly a další se už dávno dostala na povinný seznam všech, kteří putují za pamětihodnostmi dochovanými po původních obyvatelích Ameriky.

Zdejší vykopávky dokazují existenci velkolepé staré civilizace, dodnes opředené množstvím neobjasněných záhad a nevysvětlených otázek. Anasaziové, což v řeči Navajů znamená Prastaří či Starý národ, byli lidé, kteří žili v těchto nehostinných krajích střední části povodí řeky San Juan přibližně před tisíci lety. Jedny z nejzajímavějších pozůstatků jejich civilizace se pak nacházejí v kaňonu Chaco. . . . . .

Šipka s číslem silnice 57 nás nasměrovala z asfaltové vozovky do pouště. Hranice Národního parku Chaco se naštěstí nedá přehlédnout: jako když utne, končí tu pouštní pista a začíná sice úzká, ale asfaltová silnice. Národní park je financován z federálního rozpočtu a z něj byla zaplacena i stavba silnice, Visitor Center neboli informační centrum pro návštěvníky, několik domů pro zaměstnance parku a také sociální zařízení v malém kempu na okraji národního parku. Jediným zdrojem pitné vody je kohoutek u informačního centra. Obchod, a dokonce ani benzinovou pumpu tu nenajdete.

Konečně jsme tedy v místech, kde v přibližně dvacetikilometrovém pásu kaňonu Chaco a jeho okolí leží desítky záhadných starých památek. Právě zde v poušti se nachází množství stop vedoucích k dějinám Anasaziů.

KOŠÍKÁŘI

„Na začátku lidé žili v jiném, Třetím světě, kde byl život těžký. Byly tam nemoci, málo jídla, byla tam zima a tma. Jednou stařešinové slyšeli kroky na střeše svého světa, a rozhodli se zjistit, jestli i tam existuje život. Zasadili jedli, která vyrostla tak vysoko, že se téměř dotýkala střechy jejich světa. Pak postavili z rákosu žebřík, opřeli ho o strom, vyšplhali po něm a ostrou tyčí udělali do střechy díru. Tou vypustili vodního ptáka, aby zjistil, jaký je tento nový svět. Když se pták vrátil, zpíval o krásných řekách, jezerech, horách, pouštích, o jiných ptácích, rostlinách a zvířatech.

Stařešinové shromáždili lidi a pupeční šňůrou Země je dovedli do nového, Čtvrtého světa. Když se vynořili, vystoupili na Duhovou stezku. Uviděli vycházející slunce a zapadající měsíc. Poté se rozdělili do čtyř skupin a vedeni svými vůdci vyrazili do čtyř stran, aby si našli nový život. Lidé cestovali a usadili se na mnoha místech. Na každém z nich si určili střed, který symbolizoval pupek Země.“

Poslouchali jsme tuto starou legendu o příchodu člověka na Zemi, sedíce na prahu Velké kivy v pueblu Aztec, a tajil se nám dech. Aztec leží na půl cesty mezi dvěma centry indiánů Anasazi, to jest mezi kaňonem Chaco a náhorní planinou Mesa Verde. První osadníci přišli do Aztecu kolem roku 700 n. l. a byli silně ovlivněni kulturou z Chaca. Po roce 1100 sem přicházeli lidé ze severu a přinesli techniky typické pro skalní obydlí na Mesa Verde. O další půlstoletí později i oni odešli a zanechali po sobě domy, ale také mnoho otazníků.

Anasaziové kdysi obývali území větší než současná Kalifornie. To se rozprostíralo od řeky Rio Grande na západ do Nevady a do střední části Nového Mexika a Arizony. Na severu zasahovalo až po Colorado a Utah. Původně kočovníci, živící se lovem zvěře a sběrem plodů, se na počátku našeho letopočtu začali usazovat a měnit v zemědělce, kteří pěstovali hlavně kukuřici.

Archeologové zjistili, že obyvatelé prvních primitivních obydlí neměli hliněné nádobí, a používali nádoby z jemného košíkářského pletiva. Některé byly zhotoveny tak umně, že se v nich dokonce dala udržet i voda. Proto se prvním Anasaziům říká „košíkáři“.

KAŇON ZÁHAD Po roce 500 n. l. začali vyrábět hliněné nádobí, používat luk, šípy a sekery a vzrostl význam zemědělství. Během poměrně krátké doby se v boji se suchou a neúrodnou půdou pozvedli obyvatelé těchto pustin na úroveň, jaké do té doby na území severně od Mexika nedosáhli žádní jiní obyvatelé Ameriky. Brzy po roce 700 n. l. začali Anasaziové žít ve větších obydlích, objevily se první kivy · jakési obřadní síně a svatyně · a poznenáhlu začalo období zvané „pueblo“, které vlastně pokračuje až k dnešním pueblanům.   Se svými stavbami ovšem zanechali Anasaziové do dnešních dnů množství nezodpovězených otázek. Především kaňon Chaco, nazývaný kaňonem záhad, je pokládán za jeden z ústředních bodů, odkud se odvíjí příběh tajemného lidu, příběh kdysi rozvinuté civilizace. Přestože Anasaziové neznali kolo a nepoužívali tažná zvířata, vybudovali ve své zemi stovky kilometrů širokých silnic, které směřovaly k jednomu místu. Na leteckých záběrech je zřejmá dokonalá struktura rovných silnic, dlouhých až 600 kilometrů a spojujících přes 75 míst, z nichž některá jsou značně odlehlá. Od svého objevení v sedmdesátých letech připravily tyto silnice vědcům mnoho horkých chvilek · užívaly se snad k přepravě potravin a dalšího zboží do osad? Ale Anasaziové neznali vozy ani koně. Byly to tedy slavnostní cesty používané k rituálům? V pueblu Alto byly nalezeny zbytky keramiky často spojované s pohřebním rituálem. Avšak ani moderní věda nepřinesla žádný důkaz o této teorii, nic se neví jistě. Jisté ovšem je, že právě rituální slavnosti hrály v životě Anasaziů významnou úlohu, že měli rituálů mnoho, že připadají dnešnímu člověku záhadné, až nepochopitelné, ale pro dávného člověka byly nepostradatelné.   PUEBLO BONITO   Zapadající slunce obarvilo skalní útesy a my měli pocit, jako by vyvolalo dávného ducha kaňonu. Ten pocit je asi nejintenzivnější při návštěvě puebla Bonito. Má půdorys ve tvaru půlkruhu a složitou strukturu chodeb a obřadních místností, zvaných kivy. Řada průchodů v místech bývalých dveří umožní jakoby cestovat pozpátku v čase.   V roce 919 se muži z kaňonu Chaco pustili do kácení stromů pro střešní trámy nového puebla. Bylo to sídliště, které se pod jménem pueblo Bonito stalo pravděpodobně nejvýraznějším projevem severoamerické indiánské architektury. Jde o nejznámější a nejlépe prozkoumané pueblo v kaňonu Chaco, které patřilo k takzvaným „velkým domům“ postaveným v období mezi roky 900·1115 n. l. Rozkládá se v podnoží stolové hory, jejíž skalní stěny se zvedají tři sta metrů nad pueblo. Půdorys se podobá velkému písmenu „D“ a zaujímá plochu asi 1,2 hektaru. Z horních pater se nedochovalo nic, zůstalo pouze několik zdí ze čtvrtého a pátého poschodí, a přesto je dodnes na první pohled zřejmé, o jak grandiózní stavbu šlo. Vždyť na konci 12. století, kdy bylo pueblo Bonito zcela dokončeno, v něm bylo více než 650 místností a bylo největší ze všech „velkých domů“.   Anasaziové stavěli pro společné bydlení velkého počtu rodin tak ohromné domy, že se jim co do velikosti ve Spojených státech až do roku 1870 nic nevyrovnalo. Současně s tím, jak se rozrůstala velká puebla, vznikala na celém území obývaném Anasazii řada podobných, ale menších osad. Postavit je znamenalo obrovské množství práce. Odhaduje se, že pouze pro stavby v kaňonu Chaco přitáhli Anasaziové na 100 000 trámů, určených pro zastřešení svých sídlišť. Některé odhady mluví až o 215 000 kmenech, potřebných pro střechy a podlahy domů v Chacu. Většinu z těchto kmenů museli přinést z horských pralesů, které byly od kaňonu vzdáleny padesát až osmdesát kilometrů. Jak takové množství dřeva, vše bez jakékoli mechanizace a bez znalosti kola, dopravili do kaňonu, zůstává záhadou.   Pueblo Bonito i další „velké domy“ jsou postaveny z těsně k sobě kladených bloků pískovce. Složitý systém zdiva je nejen důkazem vyspělé stavitelské techniky, ale i skvělým prostředkem pro určení stáří těchto objektů. V pueblu Bonito se nachází několik typů zdiva. Jednak je to tzv. první typ z 9. století, jehož zdi mají tloušťku jednoho kamene. Z takového zdiva se dá postavit maximálně dvoupatrová budova, vyšší by se zřítila, protože stěny nebyly dostatečně pevné, aby udržely další podlaží. Typ druhý a třetí pochází z poloviny 11. století. Jsou tu zřetelné velké kameny a vedle naskládané kameny menší, stěny jsou tlustší, a proto mohly být také vyšší. Poslední, čtvrtý typ je nejrafinovanější. Malé kameny tu zdivu dodávaly určitou pružnost, a stěny jsou tři, čtyři, i pět pater vysoké.   Architektura ale obsahuje i vodítka pro určení stáří vykopávek. Jako nosníky používali Anasaziové kmeny stromů. Archeologové zjistí, z jakého období pochází dřevo, kdy byl strom poražen, a tak se dá usoudit, kdy byl také použit ke stavbě. Pomocí radiokarbonové metody a metody založené na počítání letokruhů lze určit stáří objektů velmi přesně. Ví se proto, že místnosti z nejstaršího období pocházejí přibližně z roku 1040 n. l., jak svědčí kmen použitý při stavbě. S ohledem na stáří těchto staveb je zvláště pozoruhodné přesné geometrické uspořádání místností i kruhových prostor, určených k rituálům. Všechny místnosti jsou jakoby rozloženy na souřadnicové síti, dokonce i dveřní otvory a ventilační šachty ve stěnách všech poschodí dodržují pravidelné vzdálenosti. Takového přesného rozmístění různých složitých prvků prakticky nelze dosáhnout bez architektonických plánů.   SLUNEČNÍ DÝKA   Fajada Butte je pozoruhodná stolová hora, osaměle čnící proti obzoru. Přes sto metrů vysoké skalní stěny a tvar i mohutnost této vyvýšeniny, zvedající se ze dna kaňonu, mají bezesporu hlavní vliv na to, jak je tento vrchol nápadný. Se svou výškou 2019 metrů nad mořem nijak nepřevyšuje okolní skalní srázy, přesto je to ale kopec, na který se nezapomíná.   Celí užaslí jsme hleděli na kouzelné divadlo slunečních paprsků a stínů. V jednom jediném okamžiku nám bylo jasné, proč se tomuto vrcholu říká odedávna Sluneční dýka. Už staří Anasaziové si na této hoře zřídili jakousi observatoř. Na střed spirály vytesané do kamene dopadal paprsek slunečního světla, který pronikl skalní štěrbinou vždy přesně v den slunovratu, a rovnodennosti.   Slunce tu odjakživa spalovalo vyprahlou zem, a přesto lidé v kaňonu Chaco obdělávali půdu. Bylo to možné jen pomocí promyšleného zavlažovacího systému příkopů a přehrad. Důmyslná zavlažovací zařízení sloužila dokonce většímu počtu obyvatel, než kolik jich v těchto částech Koloradské plošiny žije dnes. Anasaziové tu tehdy vytvořili jakousi zemědělskou oázu a slunce v ní samozřejmě hrálo ústřední roli. Astronomické souvislosti lze vysledovat v celé řadě staveb Anasaziů. Je to například jedna z největších kiv v kaňonu Chaco, Casa Rinconada. Ta doslova provokuje astronomické otázky. I moderní indiáni zde ještě poměrně nedávno pořádali velkolepé náboženské slavnosti. Známá je také archeologická lokalita Chimney Rock, ležící na sever od Chaca. Hrála tedy při stavbě budov roli astronomie? A jakou? A potom, ve 13. století, Anasaziové všechno, co pracně vybudovali, náhle z nejasných důvodů opustili, a připravili tak soudobým badatelům další hádanku.   Stavby v kaňonu Chaco našli američtí vojáci při plnění úkolu na území Navajů v roce 1849. Od té doby kaňon provokuje svým nejasným posláním a záhadnými obyvateli.

Category: 1998 / 05

Jihovýchodní Aljašce se všeobecně přezdívá Panhandle · neboli „Držadlo pánve“. Stát Aljaška totiž svým tvarem připomíná smažicí pánev, součást základní výbavy někdejších pionýrů severu. V této oblasti se rozkládá přírodní výtvor · Inside Passage. Pobřeží Pacifiku je zde lemováno pásmem ostrovů, útesů, úžin a fjordů, místy širokým až sto kilometrů. Kontinent tu lemují vrcholy pobřežních Kordiller, zde nazývaných Coast Mountains. Sahají až do výše 4000 metrů a z jejich sedel se do údolí plazí modravé pásy věčného ledu. Inside Passage je zároveň místem, v němž našly své poslední útočiště vymírající druhy zvířat, jako jsou mořské vydry, lvouni, keporkaci a další druhy mořských savců. Okolní lesy na kontinentu, a zejména na ostrovech Admiralty a Kupreanof, prosluly výskytem medvěda grizzlyho. Díky odlehlosti a nepřístupnosti zůstává Inside Passage ušetřen náporu moderního turismu a putování zdejším krajem připomíná objevování „ztraceného světa“.

Spojené státy jsou si vědomy výjimečnosti této části Aljašky, a celá lokalita je dnes zahrnuta do rezervace Tongass National Monument. Přístup do Inside Passage je možný jak letecky, tak lodí. Leží tam také hlavní město Aljašky · Juneau. My jsme na své průzkumné výpravě zvolili prastarou přístupovou cestu z nitra kontinentu po řece Stikine.

Řeka Stikine je jednou z historických spojovacích cest mezi pobřežím Pacifiku a vnitrozemím. Vedle horských průsmyků Chilcoot a Chilkat tvořila spolu s řekou Yukon bránu do zlatonosných oblastí severozápadní Kanady. V době zlaté horečky se zde plavily tisíce dobrodruhů, které vidina zlata vedla proti proudu Stikine a pak na sever po takzvané „telegrafní cestě“ až k jezerům Atlin a Tagish. Po skončení zlatého šílenství stezky zlatokopů zanikly, a dnes je Stikine obklopena stejně pustou divočinou jako před prvními zlatými nálezy.

GRAND CANYON STIKINE

Řeku na jejím horním toku přetíná Cassiar Highway, a tudíž je poměrně snadno dosažitelná. Její horní tok se zarývá do lávových příkrovů Mt. Edziza a teče Grand Canyonem Stikine, který dostal své jméno oprávněně. Místy přes 300 metrů hluboký kaňon s kolmými bazaltovými stěnami a mocná řeka na jeho dně jsou věrnou kopií Grand Canyonu v Coloradu.

Nasedáme ve spodní části kaňonu, na soutoku s řekou Tahltan. Rádi bychom propluli celý kaňon, oba jsme bývalí reprezentanti ve sjezdu na divoké vodě, ale na konci horní partie kaňonu je několik kilometrů nesjízdných úseků. Řeka o průtoku kolem 1000 m3/s se prodírá jen několik metrů širokými průskoky s množstvím sifonů a podvodních jeskyň. Nakládáme do expediční kánoe materiál a proviant a vyrážíme.

Ačkoli se nám řeka nezdála moc divoká, dává nám zabrat. Hladina vody pulzuje až o metr a po okrajích proudu se tvoří víry a karfiol až šest metrů v průměru. Oba jsme toho sjeli už dost, ale rozměry vodních útvarů na Stikine nám berou dech.

Druhý den míjíme osadu Telegraph Creek. Kdysi výchozí bod pro „telegrafní cestu“, dnes osada ztracená uprostřed ničeho. Dřevěné sruby, dřevěný kostel, na břehu řeky obchod se vším potřebným. Většina lidí se tu živí lovem lososů. Nespěchají, tady není kam. Na mapě je pod Telegraph Creek vyznačeno několik peřejí. Jejich jména Bad Rapids (Zlé peřeje), Grand Rapids (Velké peřeje) nebo Three Sisters (Tři sestry) vzbuzují obavy. Kdysi představovaly vážnou překážku pro kolesové parníky vezoucí zlatokopy s jejich výbavou. Pro českého vodáka na kánoi jsou jen příjemným pohoupáním.

ŘEKA STIKINE

Do oblasti Inside Passage zbývá z Telegraph Creek po řece do Pacifiku ještě 250 km. Řeka se prodírá bariérou Coast Mountains a je občas sevřena do skalnatého kaňonu, vzápětí se zase větví do mnoha ramen. Svým meandrujícím proudem tu podemílá břehy a strhává obrovské kmeny do proudu, aby z nich o několik kilometrů dál navršila obrovské hráze. Na jiném místě zase tvoří z unášeného materiálu nové ostrovy. Uvědomuji si, že je to v tomto okamžiku originál, který se už nikdy nebude opakovat. Za rok už budou břehy jinde, vyrostou tu nové ostrovy.

NÁČELNÍKOVY HORKÉ PRAMENY

Téměř u ústí Stikine do moře, pod horou, pojmenovanou Indiány podle svého slavného náčelníka Chief Shakese, vyvěrají z hlubin země na povrch horké prameny. Lesní správa tu vybudovala jakousi káď a do ní svedla pramen. Okamžitě se vrháme do horké lázně. Po deseti dnech strávených na řece si připadáme jako v pohádce.

INSIDE PASSAGE


Třpytící se ledovec Le Conte

Stikine ústí do moře širokou deltou. Obrovské množství materiálu, který řeka přinese, vytváří mezi ostrovy Inside Passage jakousi rozlehlou lavici a ta v době odlivu zasahuje několik kilometrů do moře. Navíc musíme neustále kličkovat, abychom neuvázli na mělčině. Ostrovy, kterých je tu velké množství, jsou vlastně bývalé vrcholky hor. Člověku se maně vynořuje asociace biblické potopy světa.

Jako nejpřístupnější část Aljašky byla Inside Passage kolonizována nejdříve. Prvními kolonizátory tu byli Rusové, ti založili obchodní stanici Sitka a v ústí řeky Stikine pak pevnost Fort Dionysius. Dodnes nese většina ostrovů jména, která jim dali ruští vojáci a obchodníci, jsou jen foneticky přepsána do angličtiny (Liesnoi, Mitkof apod.). Hlavním artiklem obchodu s domorodci byly kožešiny. Kolonizace probíhala dost brutálním způsobem. Celé vesnice byly často drženy jako rukojmí, a lovcům nezbývalo než nalovit dostatek kožešin.

NÁLEZ ZLATA

Když přešla Aljaška a s ní i Inside Passage pod správu Spojených států, bylo zde záhy objeveno zlato. Pozdvižení způsobily nálezy v okolí dnešního hlavního města Aljašky · Juneau. Zasloužili se o to Indiáni z pobřežních kmenů, kteří k nalezištím doslova odvlekli lenivého nájemného prospektora jménem Joe Juneau.

Na své pouti pokračujeme podél pobřeží a mezi ostrovy Inside Passage. Doplouváme do úzkého fjordu Le Conte, na jehož konci se plazí k mořské hladině majestátní ledovec Le Conte. Je jedním z nejstrmějších a nejrychleji se pohybujících ledovců na Aljašce. S železnou pravidelností se z něho odlupují ledové bloky velikosti našich paneláků a s hromovým hukotem se řítí do moře.

Samotný fjord je zaplněn ledovými krami, úlomky a tříští, takže musíme odrážet kry od špičky našeho člunu a metr po metru se prodíráme jen ztěžka kupředu. Cesta k ledovci nám trvá celý den. Prší a od ledovce vane studený vítr. Zahřívá nás jen pádlování. Pak překonáme poslední zákrut fjordu, a otevírá se nám pohled na modrou stěnu ledovce, třpytící se jako drahokam. Nad ním se tyčí Castle Mountain · hora Hrad. Pozorujeme hru světel a ledu, útrapy cesty jsou zapomenuty.

Od ledovce Le Conte plujeme do rybářské osady Petersburg a potom k ostrovu Wrangell. V Inside Passage je vysoký příliv, dosahuje až šesti metrů, a v místech s mělčinami se tvoří silné mořské proudy. Za Petersburgem jich využíváme, i když to znamená noční plavbu. Projíždíme úzkým průlivem mezi ostrovy Mitkof a Kupreanof a na cestu nám svítí vzdálené majáky. Je bezvětří a mořská hladina je jako zrcadlo. Při každém ponoření pádla se kolem rozběhnou zářivě zelené kruhy. Na mořské hladině se nashromáždil i jednobuněční živočichové, jakési mořské světlušky, a ti zazáří při každém pohybu hladiny.

Ve Wrangellu je proslulá petroglyfová pláž, kde rytinami do pobřežních skal vyjadřovala svůj náhled na svět jakási záhadná civilizace, obývající ostrovy dávno před Indiány. Pokoušíme se vycítit, co dávní rytci sdělovali pobřežním útesům. Osamělost? Běh věcí, jež nemohou změnit? O půlnoci nastupujeme na zaoceánský parník a naše cesta pokračuje na sever do Skagway, někdejšího výchozího bodu zlatokopů pro cestu přes Whiteův průsmyk, a dál po Yukonu na sever ke zlatým polím Klondiku a Bonzany.