Category: 1998 / 06

Tradice tady samozřejmě byla a vznikala v českých podmínkách.Formovala osudy lidí, vytvořila cosi, co má nezaměnitelný český prvek.A tak si kromě českých hokejistů a českého piva udržují světovou pověst také české sklo a porcelán. Věhlasné firmy v místech výskytu nejkvalitnějšího kaolinu v Evropě se logicky musí zabývat porcelánem, který se z kaolinu, křemene a živce vyrábí. A když odečteme kaolin, můžeme vyrobit stejně věhlasné sklo. Dva hmatatelné výsledky lidské touhy po nejvyšší jemnosti a čistotě pochází z Čech. Nejednou jsme v minulosti stáli v čele evropského i světového sklářského a porcelánového dění. Nezapomínejme ale, že tato odvětví průmyslu k nám přišla z Německa. Dodnes jsou porcelánky i sklárny u nás a v Německu naproti sobě, prakticky přes kopec. V tomto článku nás ani tak nezajímá, jak si dnes stojí, spíš nakolik je to již řemeslo a nakolik ještě umění.

CHVÁLA ŘEMESLA

Pátrání po tvořivosti můžeme začít u firmy Thun · Karlovarský porcelán, která se pyšní Thunským servisem, vzniklým v jedné z nejstarších porcelánek v Klášterci nad Ohří jako jeden z nejznámějších, nejdokonalejších a nejslavnějších. Rekonstruovat dvě století staré vzory, jež patří do zlatého fondu českého porcelánu, to je vizitka THUN STUDIA v Lesově, které se pod ochranným křídlem Karlovarského porcelánu, a. s. zabývá právě tvořivou prací. Nyní se na Thunském servisu začala rekonstruovat čajová souprava, loni měla premiéru kávová souprava, která byla dokonale zrekonstruována podle fotografií a podle vzorů z depozitáře. S tímto studiem spolupracuje i akademický sochař Jiří Laštovička, o kterém se více dozvíte na jiném místě tohoto čísla.

„Porcelán má mnoho krásných vlastností, se kterými válčíme,“ přiznává legenda studia, konstruktér pan Aleš Trpkoš. „Kdybychom měli možnost v tom žáru vzít hmotu do ruky, tak ji proboříme. Navíc se materiál při výpalu smršťuje zhruba o 14 %, takže konstruktéři musí už na začátku vstupovat do návrhů výtvarníka a na základě svých znalostí předvídat a vše zvětšovat. Hlavním materiálem je pro nás sádra, kterou lze opracovat s přesností až na desetinu milimetru, ale i sochařská hlína…“

Pan Trpkoš je člověk, ze kterého přímo čiší tradiční řemeslná hrdost na svou práci, jež je víc než pouhým řemeslem. Jev, který se už běžně nevidí, ale s nímž se v porcelánu i skle bohudík setkáte přece jen často.

„Jak to má být, našel si Aleš Trpkoš mezi mladými modeláři na keramické škole své nástupce,“ doplňuje vedoucí PR Karlovarského porcelánu, a. s. Thun, PhDr. Hana Čechová. „Ti od něj postupně přebírají znalosti a svým způsobem i odpovědnost za věhlas českého porcelánu ve světě.“

„Je to nádherné povolání,“ říká pan Trpkoš, „vyžaduje to technické koumáky, lidi, kteří si umějí představit, co se s materiálem bude dít. Říkali nám, že dřívější modeláři uměli udělat víc než my. Já na to odpověděl, že my umíme to, co oni dřív nemohli, ale když je třeba, dokážeme se vrátit k historii a napodobit cokoliv z toho, co se dřív vyrábělo. Když se to řemeslo umí, tak se dá vyrobit všechno.“

ŠÁLKY PRO HVĚZDY

Spousta českých výtvarníků vytváří originál, ale ve vrcholném porcelánovém odvětví se vytváří limitované série, které mají mít kvalitu originálu. Takové dary pak, kromě toho že jsou na prodej pro znalce a fajnšmekry, dostávají významní hosté Karlových Varů. Například Gina Lollobrigida jako první dostala Thunský servis, zároveň se jím může pochlubit Gregory Peck. „Já se vždycky bavím tím, že zjistím, co kdo má rád, a podle toho vyberu porcelán,“ říká Hana Čechová. „Takže například Mia Farrow, Whoopi Goldberg, Alan Alda mají servis ,Franz Kafka?, když bychom zůstali v domácích luzích a hájích, tak také pan prezident má Kafku, a dokonce i norská královna. Kromě toho jsme loni na filmovém festivalu v Karlových Varech odstartovali tradici síně slávy v Grandhotelu Pupp.“

Do kaolinu, což je hmota typická nejen pro výrobu porcelánu, ale i pro zdejší karlovarskou oblast, otiskují své dlaně významné světové osobnosti a dávají tam své autogramy. Pak se hmota zaveze do továrny vypálit a doplní fotografiemi. První otiskl své ruce pan Klaus.

PRAVÝ LEPT

Snad nejsložitější, nejkrásnější a také nejprestižnější porcelánový dekor je ten vytvořený technikou pravého leptu ve zlatě. Výrobní proces je dlouhý a pracný, ale výsledky stojí za to. Jednoduše řečeno se na talíř nanese černá vrstva kyselinovzdorného asfaltu v podobě žádaných motivů. Ponořením výrobku do kyseliny fluorovodíkové se vyleptají místa, která po následujícím zlacení a vypálení vytvoří zvýrazněnou kombinaci matných a lesklých ploch. Talíře a servis z této dílny můžete najít na stolech Borise Jelcina, na zahraničních velvyslanectvích v Čechách a všude, kde se jedná na nejvyšší úrovni. Provoz, kde talíře vznikají, je tak tajný, že jsme jej mohli zhlédnout až s povolením ředitele. Není divu, když se zde pracuje se zlatem, kterého tu jsou v pevném i tekutém stavu na talířích i ve skleničkách snad celé kilogramy.

MOSER – ZNÁMÉ JMÉNO

V průmyslovém světě je mnoho jmen, která nejen zasvěcení vyslovují s úctou a respektem. Je naší chloubou, že mnohá z těchto jmen mají své kořeny v Českých zemích. Patří mezi ně například: Baťa, Mattoni, Becher nebo Moser.

Roku 1855 se po letech vandrování vrátil Ludwig Moser do Karlových Varů a od A. H. Mattoniho si pronajal krámek na břehu řeky Teplé. Bylo známou skutečností, že z vyhlášených lázní si mnoho hostů toužilo přivézt domů drahocenný suvenýr.

Roku 1857, po dvouletém prověřování vlastních schopností, dospěl ke konečnému rozhodnutí založit vlastní živnost. Zřídil ryteckou dílnu, obchod se sklem, a ve svých čtyřiadvaceti letech položil základ výroby dnes světově proslulého skla.

Nejenom, že vytvořil prosperující a pevně postavený obchod, ale vsadil i na nové stylové tendence a zaměřil se na rozšíření luxusního broušeného a rytého dekorativního skla. Věděl také, že k obchodu patří i náležitá prezentace. Soustředil proto svou energii také do účasti na různých výstavách, zejména v hlavním městě mocnářství Vídni. Jeho úsilí bylo korunováno ziskem Medaile za zásluhy na Světové výstavě pořádané ve Vídni roku 1873 a téhož roku mu byl udělen titul c. k. dvorního dodavatele. Kromě toho vyvážel také do Anglie, Francie, Rumunska, Egypta, Ameriky a Austrálie.

Roku 1892 uskutečnil Ludwig Moser svou myšlenku postavit vlastní sklářskou huť v nedalekých Dvorech. Huť byla po technické stránce moderně vybavená, ovšem z obavy města, že dojde k znečištění ovzduší lázeňského regionu, směla být v provozu vždy jen jedna ze dvou pecí. Působili tu velmi zkušení sklářští mistři, které přilákaly Moserem nabízené sociální výhody včetně nově postavených bytů. Ludwig Moser se i se svou novou sklárnou snažil pronikat do světového povědomí. Z hutě ve Dvorech udělal atrakci pro lázeňské hosty, s úspěchem se prezentoval na výstavách v Chicagu, Antverpách, San Franciscu, Káhiře, Bombaji a dalších světových městech. Zlom ve snaze zajistit a zvýšit odbyt přinesl rok 1897, kdy se konala Světová výstava v Bruselu, které se Ludwig Moser zúčastnil nejen jako vystavující, ale i v prestižní funkci viceprezidenta jury pro hodnocení skleněných výrobků. V souvislosti s tímto úspěchem bylo rozhodnuto o zřízení skladu a obchodu v Paříži.

Období prvých deseti let nového, tedy našeho století bylo jedním z vůbec nejúspěšnějších v historii. Moserovi nejen včas zareagovali na tolik oblíbený styl secese, ale dokonce tento proud sami obohatili vlastními nápady. Za to sklízeli skvělé odezvy nejen obchodní, ale získali i četná ocenění. Na epochální výstavě roku 1900 v Paříži, proslavené zejména Eiffelovou věží, získali stříbrnou medaili. Svými nejnovějšími výrobky, zejména sklem s rytým florálním dekorem, poté sklárna obeslala všechny z význačných zahraničních i domácích výstav.

O reprezentativní soupravy Moserovy sklárny jevily zájem také přední politické osobnosti světa a příslušníci šlechtických a panovnických rodin. Za to se Moserovi dostalo četných vyznamenání. Snad nejexotičtějším je řád Slunce a lva 3. třídy od perského šacha Musaffera. Moser se stal také exkluzivním dodavatelem perského dvora, podobně jako v případě královského dvora anglického, norského, bulharského či španělského.

Když Ludwig Moser v roce 1913 oslavil své osmdesáté narozeniny, prakticky už vedl pět let jeho sklárnu syn Leo. Díky svému vzdělání ve sklářském oboru a výraznému estetickému cítění se stal skutečně důstojným pokračovatelem otcova díla, leč historické okolnosti mu bohužel nebyly příliš nakloněny. Za první světové války, kdy byly lázně opuštěny a mnoho pracovníků muselo narukovat na frontu, jen těžko zajišťovala sklárna alespoň nejnutnější odbyt.

Podílet se na poválečném hledání nové orientace sklárny však již nebylo souzeno zakladateli a tvůrci světoznámé pověsti sklárny. Ludwig Moser, pod jehož vedením se podnik téměř šest desetiletí vyvíjel od malé rytecké dílny až po moderní sklářskou huť, zemřel 27. září 1916 ve věku 83 let.

JDU ZA PŘEDSTAVOU

Výtvarník Karel Bečvář se narodil v Praze roku 1955. Absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v oborech drobná plastika, sklo v architektuře, šperk a medaile. Krátce po absolutoriu nastoupil ve firmě Moser, kde byl sklářským výtvarníkem a věnoval se především rytinám. S Moserem průběžně spolupracuje dodnes, přestože už delší dobu žije a tvoří v Malmö v jižním Švédsku. Po celou dobu realizace nového projektu úzce spolupracuje s Milanem Holubkem · mistrem rytcem, který do detailu přenáší Bečvářovy představy na sklo. Spojení ruky zkušeného řemeslníka s tvůrčím potenciálem výtvarníka funguje u Mosera stoprocentně už dlouhou dobu.

Nejnovějším dílem výtvarníka Karla Bečváře bude Egejská váza. Zastihl jsem ho ve studiu Moser (pracovišti, kde vznikají nové výrobky), kam přijel na „vzorování“ svého zatím posledního „kousku“, aby si s Milanem Holubkem definitivně ujasnili detaily.

Karel Bečvář vypráví o tom, co všechno se musí stát, než sklo získá podobu uměleckého díla.

„Každý výtvarník začíná práci na svém díle jinak. Já si například svoji představu napřed vymodeluji ze sádry. Musím mít přesnou představu o tom, jak bude výsledek vypadat v prostoru, a to také proto, že neumím kreslit. Většina kolegů postupuje zcela obráceně · od nejrůznějších papírových nákresů a skic k modelu. Při práci na sádrovém modelu často něco dílčího předělávám a neustále něco vylepšuji. Model mi pomáhá pochopit, co vlastně chci vytvořit. Při práci se sádrou si přesně uvědomím, jaké barvy budu potřebovat, jakou tloušťku skla a mnoho dalších detailů. Teprve když jsem stoprocentně spokojen, pokouším se přenést model na papír.

Pro skláře připravím technický výkres. Není to nic složitého · stačí znát základy rýsování ze základní školy. Zachytím půdorys, bokorys i řez. V řezu sklář pozná barvu skla, jak má být barva hluboko i zda je barva na křišťálu, nebo obráceně. Motiv rytiny je zachycen pouze schematicky. Na základě tohoto výkresu na huti vyrobí základní tvar.

Zvlášť překreslím motiv rytiny. Ve sklárně se potom motiv pomocí ‚pauzy‘ přenese na sklo. Pauza je obyčejný průsvitný papír, který je na hlavních liniích motivu propíchán jehlou. S rytím se začíná na místech, kde je potřeba odrýt nejvíce skleněné hmoty. K těmto všem materiálům · sádrovému modelu, technickému výkresu a návrhu rytiny · přibalím ještě podrobný dopis a to všechno posílám do sklárny. Většinou osobně dohlížím jen na vlastní ‚vzorování‘. Ve sklárně Moser pracují zkušení skláři, lidé, kterým mohu důvěřovat. Proto nestojím například na huti, každý z nich sklu a technologii výroby rozumí daleko lépe než já.“

PORCELÁNOVÁ SYMPOZIA

Nic na světě není statické, vše neustále plyne a mění se. Je naším úkolem, abychom se postarali o změny jen pozitivní. Není to jen otázka filozofická, ale i praktická a lze na ni hledat odpověď každým dnem při používání i těch nejobyčejnějších věcí. I to, z čeho jíme či pijeme, do čeho si naaranžujeme květiny nebo nasypeme buráky, je důkazem naší kulturní úrovně a smyslu pro krásno.

Vědí to i výrobci porcelánu, a proto se nás snaží stále zahrnovat novými tvary či dekory. Jejich fantazie ovšem není, a ani nemůže být bezbřehá. A právě proto vznikla myšlenka sympozií, na kterých se scházejí malíři, kreslíři a sochaři, ve společných dílnách vymýšlejí a tvoří nové typy a dekory. Z každého takového sympozia vzejdou typy, které se později zhodnotí také v sériové výrobě.

Nejen na Karlovarsku mají sympozia dlouholetou tradici. Po několika ročnících pořádaných dalovickou porcelánkou Epiag převzala štafetu před šesti lety porcelánka Leander 1946 · Loučky, vedená panem Leanderem Ostenyi. Byl to on, kdo si přál navázat na tradici karlovarských sympozií, ale zároveň si uvědomoval, že je nutné myslet i komerčně: „Znamená to především vědět, kde takové zboží vystavit a prodávat, protože to se v běžném obchodě s porcelánem prodávat nedá. Musí to mít určitou formu, musí k tomu být certifikáty, musí k tomu být vysvětlení, kdo je autor a co už dokázal.“

Během trvání sympozií se už v Karlových Varech osvědčilo a prezentovalo několik výtvarných individualit uměleckého světa od nás i ze zahraničí. Například Vladimír Novák, Eliška Konopiská, Dáša Jelínková, Jiří Šorm, Jan Souček nebo profesor Rimas Visgirda z univerzity v Illinois, Billy Jean z Clevelandu a mnoho dalších.

Každým rokem se také mění téma sympozia. Úspěch mělo například téma Pocta talíři, které umožnilo prezentovat své umění také karlovarskému sochaři Jiřímu Kožíškovi. Před dvěma lety si zase na téma Váza a malíř zasoutěžili s význačnými umělci i přizvaní mladí výtvarníci; záštitu nad sympoziem převzal Český olympijský výbor a součástí zadání bylo vytvoření tří váz pro nejúspěšnější olympioniky z Atlanty · Štěpánku Hilgertovou, Jana Železného a Martina Doktora · v duchu tradice antických olympijských her, kdy vítězové byli odměňováni krásnými vázami naplněnými drahými oleji. Loňský ročník korespondoval s úspěšnou pražskou výstavou a byl nazván Pocta Rudolfovi II., ale hlavně s oslavami devadesátého výročí založení porcelánky v Loučkách. A byly to narozeniny vskutku majestátní. Vždyť nad nimi vlastně symbolicky převzal záštitu císař, který tolik umělcům a řemeslníkům přál.

PAPEŽŮV NEPOMUK

Porcelánka v Horním Slavkově je historicky nejstarší v Českých zemích a je nepřetržitě v provozu od svého vzniku až do současnosti. V roce 1867 se ujali jejího vedení pánové Jiří Haas a Jan Czjzek a jejich jména vtiskla továrně světovou proslulost po celou dobu její existence až do současnosti. Měla štěstí na šikovné lidi a zručné umělce a kromě již zmiňované techniky pravého leptu se proslavila také svými napodobeninami starých unikátů.

Váza Louise Sophie a koflík Johann (pochází z roku 1820) jsou velmi vzácné a ceněné repliky. Vzor vázy byl vyroben v době druhého rokoka a vzor koflíku pochází z let empírových. Jelikož se forma nedochovala a přežil pouze originál, který byl odlévaný ze staré formy, vypůjčili si jej. Ale to k vytvoření nového výrobku nestačilo, a tak si zahráli modeláři firmy na jakési umělecké detektivy · objevili kdesi v archivech starou knihu, ve které byly perem nakreslené tvary starých výrobků továrny. Vybrali tyto dva, znovu je vymodelovali a zrekonstruovali formu. Modelovali podle starých nákresů i skutečného výrobku a jejich úspěšnost můžete posoudit sami. Buď pouze na obrázku, anebo si objednat některý z unikátů. Vyrábějí se na zakázku, původní tvar je čistě bílý a na něj vám jsou schopni vyplnit každé přání, na tvar dokáží ruční malbou přenést například i fotografie. A to tak, že malbu od originálu jen stěží rozeznáte. Bez zajímavosti určitě není to, že váza jako celek je dohromady spojena z osmi kusů, na které se používá osm různých forem, jež se odlévají zvlášť, spojují a vypalují. Váza Louise Sophie s vyobrazením sv. Jana Nepomuckého byla darována papeži při návštěvě České republiky. Mezi významné odběratele porcelánu Haas a Czjzek patří i královna Alžběta II., dodnes v porcelánce mají talíř ze servisu, určeného do její stolní výbavy.

V Horním Slavkově si zakládají na tvarech, které nestárnou.

HISTORIE KLADÍVEK

Nezbytnou součástí světa porcelánu jsou výrobní značky. Takový životopis značek kromě jiného odráží i filozofii firmy a vývoj designu. Jako příklad je možné uvést vývoj tovární značky Pirkenhammer, manufaktury z Březové. Období jejího vzniku od roku 1803 do roku 1810 bývá připisována prostá značka H K, která údajně uváděla počáteční písmena zakladatele a prvního majitele továrny (Höcke-Karlsbad). Tady se ovšem názory odborníků rozcházejí, a podle jiných verzí patří značka H K výrobkům kláštereckým.

Jisté je, že od roku 1811 se pak objevují na výrobcích továrny Březová vytlačované značky v různých velikostech a často málo zřetelné, ovšem vždy nesou zkratky jmen majitelů továrny. Od roku 1873 se stávají tovární značkou zkřížená hornická kladívka, v roce 1887 se objevuje heraldika a nápis Pirkenhammer, od roku 1890 hornická kladívka s korunou a pentlemi, vždy převážně v zelené barvě pod glazurou, heraldika i v barvě červené. V letech 1918 až 1945, kdy byla porcelánka součástí koncernu OEPIAG, se používaly značky v provedení pod i na glazuru. Po roce 1945 se až dodnes používá značek provedených převážně na glazuru sítotiskem v různých obměnách, ovšem nikdy tam nescházejí kladívka.

CIBULÁK BEZ CIBULE

Porcelán s modrým vzorem, lidově zvaný „cibulák“, je díky svému vzoru vyhledávaným cílem sběratelů už přes dvě stě let. Dnes Českým porcelánem v Dubí na Teplicku vyráběná kompletní sbírka čítá již přes 370 kusů, je však každý rok rozšiřována o přibližně deset nových modelů, a to jak v rámci sběratelských edicí, tak v podobě nových užitkových a ozdobných tvarů. Počátky tohoto způsobu dekorace spadají do německé Míšně do let 1720-1739, kde se po vzoru čínských výrobců postupně podařilo vniknout do tajemství malby kobaltem pod glazuru. Spojením tvaru a vzoru vznikl porcelán, který nejvíce odpovídal evropskému slohovému cítění. Sám cibulový vzor je příkladem tvůrčího přístupu v dekorování porcelánu. Název „cibulák“ je však v podstatě mylný, jeden ze zobrazených motivů · granátové jablko · je totiž cibuli vzdáleně podobný. V této úsměvné záměně je tedy možné nalézt dnešní lidový název tohoto jedinečného světoznámého porcelánu. Jeho vzor tvoří důmyslné seskupení již zmiňovaného granátového jablka, japonské broskve a stylizovaných květů pivoněk a aster ovíjejících bambusový kmen. Rostliny, ačkoli zřejmě asijského původu, jsou pojaty výrazně evropsky.

Zobrazení si však ponechalo východoasijskou symboliku, bambus ztělesňuje sociální horní vrstvu, kytice z aster čas, granátové jablko je symbolem plodnosti, pivoňka zastupuje symbol bohatství a vznešenosti, broskev symbolizuje nesmrtelnost.

Dnes snad v každé domácnosti, po celém světě · třeba jen v jednotlivých kusech – můžeme najít generacemi oblíbený porcelán označený ze spodní strany korunkou a velkým písmenem D.

HRNEK NA DRUHOU

Od roku 1989 pořádá Český porcelán v Dubí u Teplic ve dvouletém intervalu sympozia, kde hlavní roli hrají hrnky v desítkách tvarů a dekorů. Hrnky, které byly náplní již pěti mezinárodních sympozií, mají v Dubí velmi dlouhou historii. Přesto, že i zde působí móda na rychlejší obnovu tvarů a dekorů, nalezneme zde hrnky, které byly vyráběné před sedmdesáti lety a mají své zákazníky dodnes. Na hrnkových sympoziích, kterých se zúčastnili například Jiří Kožíšek, Pavel Berger, Václav Šerák, Lenka Holíková,

Miroslav Oliva, Masamichi Yoshikawa, Ežbieta Grosseová a mnoho dalších, vznikly hrnky, ze kterých se v současné době prodává v podnikových prodejnách deset různých tvarů.

Mezinárodní hrnková sympozia střídají v Dubí sympozia „Tradice a možnosti“, malba kobaltem na porcelán. Dekorace kobaltem se na porcelánu objevuje již od počátku 14. století. Způsob dekorace se v průběhu staletí měnil. Obliba podglazurové dekorace je obrovská. A zde nabízí své uplatnění porcelán, který otevírá nevyčerpatelné možnosti pro malbu. Akciová společnost Český porcelán pořádá v letošním roce od 21.·26. 6. 1998 již IV. Mezinárodní sympozium Tradice a možnosti, do kterého bylo vybráno dvacet výtvarníků z Litvy, Slovenska, Německa, Belgie a České republiky. Tvůrci z různých zemí s různými zkušenostmi a znalostmi v tomto oboru se pokusí vyjádřit své myšlení právě na svých autorských malbách kobaltem na porcelán. Tisíciletá tradice kobaltové podglazurové malby tak ukazuje svou proměnlivou tvář.

VYNÁLEZCE ČERVENÉ LAZURY

Kutil, alchymista, výtvarník, rafinér, malíř skla, obratný obchodník, vážený občan, nejvýznamnější hutní chemik a sklářský technolog období biedermeieru · není to na jednoho člověka až moc? A přesto Friedrich Egermann, člověk, kterého obdivoval sám císař, jehož nejznámějším vynálezem byla červená lazura, vyrostl z chudých poměrů a začínal jako chudý samouk. Když se vyučil u svého strýce sklářem a malířem skla, vydal se jako brusič nožů a dráteník do světa. Během cesty se pozorně díval místním saským umělcům pod prsty a po návratu přišel v roce 1790 s prvním vynálezem · přenesl jemnou malířskou techniku míšeňského porcelánu na sklo. Svědčí to nejen o propojení skla s porcelánem, ale i o tom, že průmyslová špionáž se vyplácí jen v případě, kdy její výsledek použijete za základ nového výrobku. Sňatkem s dcerou obchodníka se sklem se Friedrich dostal mezi sklářskou aristokracii Nového Boru, který se tehdy ještě jmenoval Hajda. Pak postupovaly Egermannovy objevy i obchodní úspěchy ráz na ráz. Nová malířská technika matování mléčného skla · achátování 1809, vynález žluté lazury 1820, vynález biskvitového a perleťového emailu 1824, vynález lithyalinu 1829, vynález převrstvování a irizace lithyalinu 1829 až po proslulou červenou lazuru v roce 1832. Jeho vynálezy kopírovaly světové módní trendy, sbíral medaile na průmyslových výstavách. Své pokusy prováděl v dílně v Polevsku, kde měl postavenou malířskou muflovou vypalovací pec na přímý otop dřevem nebo uhlím. Při pokusech se stříbrem se mu stal v roce 1814 vážný úraz na temeni hlavy, takže až do konce svého života nosil typickou černou čepičku. Tak ho vidíme i na kresbě Jana Zachariáše Quasta z roku 1858.

PROSTÁ KRÁSA

V Železném Brodě se zabývají kromě jiného také výrobou skleněných těžítek. Na první pohled by se mohlo zdát, že těžítka nijak zvlášť nezapadají k dovedně broušenému křišťálu nebo k bohatě zdobenému porcelánu. Je sice tvarově chudé, protože obvykle má tvar koule, ale přesto dává vyniknout mistrovství českých sklářů. Tvar koule jako by odrážel tvar planet, Země, plodů, ale i Slunce. Je to symbol, který lidstvo zná už od nepaměti. Skleněná kulička o průměru sotva pár centimetrů je nepřebernou přehlídkou všech sklářských dekoračních technik. Ve skleněné hmotě jsou mistrovsky vytvořeny vzduchové bubliny, nejrůznější barevné závoje, jsou tam zataveny šupinky kovů, slída a v neposlední řadě barevné střípky. Uvniř skleněného těžítka se často odehrávají celé příběhy · sklář může dát volný průchod své fantazii. Setkáváme se s výrobky na motivy květů, motýlů, ryb i dalších zvířat · motivy, které člověku imponují už tisíce let. Nejen funkčnost · zatížení lehkých předmětů, ale i prostá krása dává tomuto úzkému oboru sklářské výroby její místo na slunci.

JEMNOSTI GIGANTŮ

Akciová společnost CRYSTALEX Nový Bor se svými odštěpnými závody zůstává i po privatizaci některých skláren největším výrobcem užitkového a dekorativního skla v České republice a jedním z největších v Evropě. Jeho výroba navazuje na nejlepší sklářské tradice, které se datují již od 11. století, a ve výrobním sortimentu je ruční i automatická výroba nápojového a dekorativního skla, broušený olovnatý křišťál, speciální křišťál a celá řada dekoračních technik, jako například vysoký smalt, přejímané sklo, leptání, pantograf a guilloche, broušení, rytí, malování, diaryt a pískování. Exportuje do sta zemí pěti kontinentů zhruba dvě třetiny své produkce a pyšní se plně automatizovanými výrobními procesy, kde se skla prakticky nedotkne lidská ruka. Skrývá vůbec takový gigant možnost osobitého českého přístupu?

„Nejnáročnější mi připadá práce pro automatickou výrobu,“ říká výtvarnice Crystalexu Eva Švestková. „Předpokládá velkou ukázněnost, preciznost provedení, doslova pevné nervy a vytrvalost. Je zde potřeba nejvíc uvést do souladu výtvarné představy a technické možnosti, zejména aby ,ústupky? technickým možnostem nebyly na úkor dobrému výsledku a záměru autora designu.“ Také Antonín Langhamer, bývalý ředitel jabloneckého Muzea skla a bižuterie, tvrdí, že sklo vytvarované i povrchově zušlechtěné na plně nebo poloautomatických linkách jsme příliš rychle přijali za samozřejmost. Přitom je prý možná ještě větší chválou našich schopností a možností než sklo vyráběné ručně.

BYZNYS A UMĚNÍ

V podstatě je svazek masové produkce porcelánu a skla s uměleckým tvůrčím přístupem také odraz „sňatku z rozumu“ dvou prazákladních světů · byznysu a umění. A výsledkem může být jen konsensus, „umění možného“. Dnes máme v Čechách silné a velké firmy i v evropských proporcích, stejně jako malé „rodinné“ manufaktury. Víme samozřejmě, že bez inovace nemůže nic existovat na zelené louce. A jelikož svět, o kterém se bavíme, není vzdušný zámek, ale složitý proces, kde se propojují hlavně progresivní technologie, a především ekonomika, není pochyb o prioritách. „Vyrobit se dá prakticky cokoliv, ale pokud to neprodáte, je to, jako kdybyste nic nevyrobili,“ neříká výrobní ředitel, ale akademický sochař Jiří Laštovička. „Když pro výrobek nemáte trh, můžete ho dát maximálně do muzea. Právě v porcelánu je vývoj designu dost dlouhý a finančně náročný, a tak je to cosi jako velký luxus. Samozřejmě že to je žádoucí luxus a je nutné nový design dělat, ale také je nutné předem si na něj vydělat.“

Category: 1998 / 06

Egypt je zemí, jejíž velkou část pokrývá poušť.Úrodná půda, tolik potřebná k životu, se nachází prakticky pouze podél Nilu.Při plavbě po řece je úžasné sledovat, jak v některých místech tvoří jen uzounký pruh, široký mnohdy pouhých několik metrů, který rychle přechází v poušť. A přechod mezi úrodnou zemí a nehostinnou pouští je zde okamžitý, nikoli pozvolný. Podle úrodné půdy nazývali staří Egypťané svou vlast Kemet, což znamená Černá zem. Jednalo se vlastně o naplavené bahno z Nilu, na kterém se odpradávna usazovali lidé. Poušť rozkládající se po obou stranách Nilu označovali původní obyvatelé slovem Dešeret, neboli Červená zem. Její charakter je však trošku jiný než u klasické pouště typu Sahary, alespoň co se týče části mezi východním břehem a Rudým mořem. Ta se nazývá Východní či Arabská a je převážně hornatá. Písčitá je poušť Západní neboli Libyjská, která blíže k libyjské hranici tvoří východní okraj Sahary. V ní se ve vzdálenosti asi dvou set kilometrů od Nilu nacházejí mělké prolákliny · oázy. K nejznámějším patří Bah ríja a Dachla.

Kdyby nebylo Nilu, nikdy by v Egyptě nevznikla jedna z nejvyspělejších civilizací starověkého světa. Již od dávných dob se k jeho břehům stahovali lidé, kteří na úzkém pruhu země získávali vše nezbytné pro svou obživu. Nil pro ně znamenal opravdu vše a jejich životní rytmus se plně podřizoval rozsáhlým záplavám zúrodňujícím pole i sady.

Období achet, peret a šem, tedy rozvodnění, sázení a sklizně, rozdělovala rok na hlavní sezony a určovala rozdělení prací. Záplavy ale nebyly vždycky pravidelné, což způsobovalo při pěstování většiny plodin velké problémy. Proto už ve starověku vznikaly přehrady a byly budovány systémy zavodňovacích kanálů, jejichž používání a primitivní obsluhavání, k níž patřila sákíja · vodní kolo na zvířecí pohon, a šadúf · vahadlo poháněné lidskou silou, se ve velké míře zachovaly dodnes.

Z nezbytnosti zkrotit někdy až ničivý vodní živel byla nedaleko města Asuánu na horním toku postavena za pomoci Sovětského svazu obrovská přehrada. Velká Asuánská přehrada, jak se nazývá, je největší sypanou hrází na světě. Je dlouhá téměř čtyři kilometry a její šířka u úpatí je skoro tisíc metrů! Pojmenována byla podle svého stavitele, prvního prezidenta Egyptské republiky Násira.

Více než šest tisíc kilometrů dlouhý Nil, na jehož březích vznikala města i vesnice a stavěly se chrámy i pohřebiště, však neznamenal jen zdroj obživy, ale také prakticky jediný možný komunikační a dopravní prostředek. Díky svému hlavnímu toku, síti kanálů a říčních ramen téměř stoprocentně nahrazoval pozemní cesty, což dokazuje i to, že ve starověku nebyla v Egyptě postavena jediná silnice. Řeka neumožňovala pouze dopravní spojení uvnitř státu, ale spojovala i vzdálené kultury a národy mezi rovníkovou Afrikou a Středozemím. Nil se svou rozvinutou říční komunikací tak byl rozhodujícím faktorem při utváření jednotného a pevného státu a zároveň i nepřímo výborným obranným prvkem. Neexistence pozemních komunikací totiž znesnadňovala vnějším útočníkům průnik na egyptské území. Jeho klíčovou úlohu zhodnotil již řecký historik Hérodotos, který řekl, že „Egypt je vlastně darem Nilu“.

BOHOVÉ A LIDÉ

Svou vizi světa, na jejímž základě si vytvořili náboženskou víru, postavili staří Egypťané na pozorování přírody. Toto vidění bylo spojováno s osami vesmíru: zemskou osou sever – jih, kterou představovala řeka Nil, a nebeskou osou východ – západ vycházející z každodenního pohybu slunce.

Staroegyptské náboženství bylo polyteistické, uctíván byl tedy větší počet bohů. Nejvyšším se postupně stal bůh slunce Amon, známý také pod jménem Ré. Slunce bylo významným prvkem · znamenalo obrovskou sílu, která mohla vysušit a sežehnout zemi, a tím zničit úrodu, ale současně také dávalo život, světlo a teplo. Je zajímavé, že Nil, jenž byl zdrojem obživy, nebyl nikdy zbožštěn. S různými božstvy byly spojovány až různé účinky této řeky. Záplavy a s nimi spojený pojem hojnosti lidé připisovali bohu Hopejovi, energii vod zúrodňující půdu a pojící se s mýtem vzkříšení zase Usirovi.

K významným bohům patřila bohyně země Nut, bůh měsíce a tvůrce písma Thovt, který je často zobrazován s hlavou posvátného ptáka ibise, bůh nebes a ochránce faraona Hor s hlavou sokola či jestřába a Ptah, bůh tvůrčí síly. Jejich postavení a význam byl v období tří egyptských říší i v jednotlivých částech země různý. Podle místních zvyků byla uctívána i zvířata, jak tomu bylo např. u krokodýla a krokodýlího boha Sobka.

Bohům a bohyním se zasvěcovaly obrovské chrámové komplexy a na jejich počest se konaly rozličné slavnosti. K nejnádhernějším a nejokázalejším patřily každoroční „Nádherné slavnosti harému · Opet“, které se odehrávaly v hlavním městě Vésetu (neboli Thébách). Při nich vyplouvala posvátná bárka se sochou Amonovou do nedalekého Luxoru · zdejší chrám byl označován jako „Jižní harém“. Tímto způsobem oslavil bůh své manželství s královnou, čímž zajistil božský původ královské moci a jejího obrození. V prostorách luxorského chrámu tak docházelo k oslavě božského zrození faraona, Amonova syna, a tím k potvrzení jeho pozemské moci.

PŘEMÍSTĚNÉ CHRÁMY

Skutečným záchranářským zázrakem je zachování čtrnácti chrámů z oblasti Núbie jižně od Asuánu. Všechny totiž původně stály v místě dnešní Asuánské přehrady, a hrozilo jim úplné zatopení. Za jejich záchranu se na začátku šedesátých let rozvinula mohutná mezinárodní kampaň pod vedením UNESCO. Díky ní a vydatné pomoci mnoha států celého světa se podařilo chrámy přemístit na místa, kde jim nehrozilo zničení.

Menší stavby byly věnovány zemím podílejícím se na této unikátní akci. Staroegyptské chrámy tak můžete spatřit i v evropských městech, kde byly znovu postaveny · například v Turíně, Madridu či nizozemském Leydenu. Ty velké byly postupně rozebrány a znovu sestaveny na různých místech, zpravidla podél přehradou vytvořeného jezera.

K nejznámějším a nejnavštěvovanějším, hlavně díky své přístupnosti, patří Ptolemaiův chrám, zasvěcený bohyni Esetě, na ostrově Philae a impozantní skalní komplex v Abú Simbelu nedaleko súdánských hranic.

Původně stály oba chrámy na místě vzdáleném asi dvě stě metrů. V letech 1964 až 1968 však byly při záchranných pracích rozřezány na víc než tisíc kusů a přemístěny. Největší kvádr vážil téměř třiatřicet tun. Práce byly ukončeny posledními úpravami v roce 1972.

UREUS · KRÁLOVSKÁ UROZENOST

Každý faraon měl na svém čele umístěného posvátného hada · Urea. Tento ochranný symbol označoval královský stav. Královská kobra byla zasvěcena bohyni Vadžet a slunečnímu bohu (věřilo se, že je jeho okem). K nejkrásnějším patří Ureus na zlaté masce faraona Amenhotepa či na stříbrném sarkofágu Pasbachenniuta. Jeho sarkofág je vzácný i kovem, ze kterého je vyroben. Stříbro se totiž pokládalo za kosti bohů, a používalo se mnohem méně než zlato, považované za maso bohů, a jeho používání v pohřebních obřadech souviselo s potřebou dodat zemřelému nesmrtelnost.

Ke královským symbolům patřila samozřejmě i koruna. Její podoba byla trojí, podle toho, jakému území panovník vládl. Symbolem vlády na severu byla hedžet, tzv. bílá, a na jihu dešeret, červená koruna. Král sjednoceného Egypta pak nosil korunu dvojitou, pšent, symbolizující vládu v obou zemích.

Zvláštností bylo, že panovníci neměli vlasy ani vousy. Na hlavě nosili pruhovanou pokrývku nemes, která ji obklopovala a spadala po obou stranách obličeje. Slavnostní pokrývkou hlavy byla i cherepeš, vyrobená z kruhových kotoučů. Na bradě pak měli obřadní vous. Měly ho i královny, které se prohlásily za faraona, jako Thutmose I. Hatšepsut.

Královskými a zároveň božskými symboly byly i žezlo · heka a důtky · nechach. Oba symboly královského majestátu a autority byly spojovány s bohem Usirem. Jeho syn Hor, bůh nebes, pak samotného faraona chránil. Často je tak jeho sokolí podoba součástí soch panovníků, kteří byli jedinými zástupci tohoto boha na zemi.

PYRAMIDY, POSLEDNÍ DIV STAROVĚKU

Již od třetí dynastie, tedy téměř od samotného počátku historie staroegyptské říše, se hrobky faraonů staly symbolem jejich božství. Dokazovaly panovníkovu nebeskou moc, trvající i po smrti. Kult smrti byl důležitou částí kultury a Egypťané věřili, že duše člověka se může oddělit od těla a žít posmrtně. V tomto druhém světě však potřebovala předměty z pozemského světa. Proto jsou hrobky tak bohatě vybaveny.

Za první pohřební místa sloužily podzemní jeskyně. Z praktického i náboženského důvodu však začali být panovníci pohřbíváni v mastabách, což byly hrobky pravoúhlého půdorysu se svažitými stranami a plochou střechou. Vyvrcholením pohřební architektury se pak staly pyramidy. Ale i ty prošly vývojem.

První známou pyramidou v Egyptě je stupňovitá pyramida Džoserova. Je dílem zřejmě nejstaršího architekta na světě, kněze Imhotepa. Ten dal nejprve postavit velkou mastabu, kterou poté zvyšoval, až jí dodal konečný vzhled se šesti stupni. Pyramida tak představovala schodiště, po kterém mohl faraon vstoupit na nebe.

Dalším krokem ve vývoji je pyramida v Mejdúnu. Dal ji vybudovat jako stupňovitou panovník Hunej, nástupce Džosera. Jeho syn Snofru ji později zakryl obložením z vápencových desek. Tím získala stavba vzhled „pravé“ pyramidy. Vnější obložení ale nemělo pevnou oporu v základech, a tak se stěny sesmekly dolů a odkryly původní stupňovitou podobu. Tím pyramida nabyla svého současného vzhledu.

Zcela určitě nejmonumentálnější a nejnavštěvovanější jsou tři pyramidy v Gíze u Káhiry, které také představují poslední vývojový stupeň těchto staveb. Menkauréova, Rachefova a Chufuova pyramida jsou spojením kultu slunce s kultem faraona a staly se prostředkem, kterým vládcova duše vystoupila na nebe a připojila se ke slunečnímu bohu Reovi. Jsou tedy jakýmsi zhmotněním slunečních paprsků v kameni.

Největší z nich · Chufuova, známější pod jménem Cheopsova, dosahovala výšky přes sto čtyřicet metrů. Dnes je o několik metrů nižší, chybí jí totiž celý vnější plášť. Obrovské kvádry se většinou použily na stavbu pevnosti v Káhiře. Ústředním prostorem uvnitř pyramidy je velká galerie vedoucí do komory faraona. Je vysoká přes osm metrů, což kontrastuje s ostatními chodbami · někdy tak nízkými, že jimi musíte „jít“ pouze v pokleku.

Velikost těchto pyramid dokládá i výpočet francouzských učenců, doprovázejících Napoleona při jeho tažení do Egypta. Ti spočítali, že z použitého stavebního materiálu všech tří pyramid by se postavila zeď o výšce tři metry a šířce třicet centimetrů kolem celé Francie. Pyramidy v Gíze jsou skutečným divem starověku, a vlastně jediným ze sedmi, který se dochoval do moderní doby.

MUMIE

„Mé mrtvé tělo je věčné, v této zemi se nerozloží ani nebude zničeno.“ Tato formulka z „Knihy mrtvých“ nám říká, proč nechali panovníci balzamovat svá těla. Mumie je vlastně dehydrované tělo zemřelého, zabalené do úzkých pruhů plátna tvořících asi dvacet vrstev. Samotný výraz mumie pochází z perštiny a znamená asfalt, ve skutečnosti se ale asfaltu používalo při mumifikaci jen v římské době.

Bohem balzamování byl Anup či Anubis, zpodobňovaný se šakalí hlavou. Ten dohlížel na celý proces a doprovázel mrtvé do záhrobí. Proto ho často vidíme i v královských hrobkách. Základem mumifikace, trvající asi sedmdesát dní, bylo odebrání rychle se rozkládajících životních orgánů · jater, střev, plic a žaludku. Ty se vkládaly do zvláštních nádob zvaných kanopy, které měly podobu čtyř démonů · člověka, paviána, šakala a sokola. K nejvzácnějším dochovaným kanopám, jež jsou vlastně jakýmisi malými sarkofágy, patří kanopy faraona Tutanchamona. V každé mumii ale bylo zachováno srdce, které se ponechávalo pro soud na onom světě.

Mumifikováni nebyli jen členové královských rodů, ale i posvátná zvířata. Klasickou ukázkou je chrám v Kóm Ombo, zasvěcený bohům Harverovi a Sobkovi. Sobek byl znázorňován s krokodýlí hlavou a v jedné malé kapli se tu nacházejí stovky mumií posvátných krokodýlů.

Důležitou součástí každé mumifikace bylo vkládání amuletů zemřelým. Věřilo se, že mají schopnost ochránit je od všeho zlého. Vkládaly se i mezi jednotlivé vrstvy balzamovací látky a mnohdy jich taková mumie obsahovala několik set. K nejvýznamnějším amuletům patřilo Horovo oko · wedžat, což znamená „opět uzdravený“. Podle pověsti byl totiž bůh Hor v bitvě se zlem Sutechem zraněn do jednoho oka a později ho vyléčil bůh Thovt.

ANUBIS, SFINGA I GAFÍROVÉ

K nejčastěji zobrazovaným a sochaným ochráncům hrobek patřila postava boha Anubise. Tím největším je však sfinga · obrovská socha s tělem lva a hlavou zpravidla lidskou (popřípadě zvířecí, podle představovaného božstva).

Největší sfinga (v Gíze) se stala symbolem egyptské civilizace. Tento monument, který je projevem slunečního boha a zpodobením zbožštělého faraona, je opředen mnoha záhadnými příběhy. Arabští historici vyprávěli, že uvnitř existuje tajná dutina obsahující nezachytitelný pohár krále Šalomouna, syna Davidova. Nikdo jej však dosud nenašel.

Nalezena ale byla popsaná deska · stéla faraona Thutmose IV. mezi předními tlapami. Na ní je vypsán příběh mladého panovníka, který během lovu usnul ve stínu sfingy a ta s ním ve snu rozmlouvala a prosila ho, aby ji osvobodil z obrovských nánosů písku. O několik let později si král vzpomněl na svůj sen, a nechal písek odklidit. Stal se tak vlastně prvním „restaurátorem“ sfingy.

V novodobých dějinách zaujali místo starověkých ochránců lidé · gafírové. Hrobky faraonů i další objevené památky však hlídají ze zcela jiných důvodů než „jejich předchůdci“. Chrání je před vykradači hrobů a zloději, často doslova se zbraní v ruce. Bohužel jsou známy případy, kdy byli při své službě přepadeni a zabiti.

HIEROGLYFY A KARTUŠE

Texty „Knihy mrtvých“, ale i další literární památky jsou psány hieroglyfickým písmem. Hieroglyfy neboli „písmo bohů“ mají božskou podstatu, ale nebyly určeny jen k náboženským účelům. Nejstarší památky jimi psané pocházejí z třetího tisíciletí a až do konce římské nadvlády se téměř nezměnily. S dnešní podobou tohoto písma se setkáme v koptštině.

Hieroglyfy jsou prvním písmem zachycujícím mluvený jazyk. Egypťané jím tedy mohli vyjádřit všechno. Znalost čtení a psaní byla velkým privilegiem a znamenala i značnou moc. Písaři tak někdy dosahovali i moci faraona, který je zaměstnával · především tehdy, když mu stačilo, že je bohem, a odmítl se učit číst a psát. Učení hieroglyfům určitě nebylo snadné, trvalo od deseti let věku až do dospělosti, samozřejmě pokud dotyčný chtěl… Výsadou učitelů byly i tělesné tresty, a lajdáci mohli být potrestáni i vězením.

Bohem písma a jeho vynálezcem byl Thovt, proto byl také ochráncem písařů. Na rozdíl od ostatních druhů starověkého písma jsou hieroglyfy skutečným balzámem pro oči. Pokud je dokážeme rozluštit, můžeme je číst, ale také obdivovat pro jejich grafickou krásu. Bývají proto i význačným dekorativním prvkem především u chrámů.

Občas můžeme spatřit i několik hieroglyfů uvnitř jakéhosi oválku. Jedná se o kartuši, což je smyčka provazu s uzlem u základu, v jejímž vnitřku bylo napsáno jméno faraona. Každý faraon měl celkem pět jmen a v kartuši se psala dvě nejdůležitější. Použití kartuše symbolizovalo univerzální moc slunečního boha, a tím i faraona. Ve starověku byla kartuše jen výsadou panovníků, dnes si můžete při návštěvě Egypta nechat své jméno – samozřejmě za patřičný peníz – napsat hieroglyfy i vy.

KOPTOVÉ ANEB SOUŽITÍ KŘESŤANŮ S MUSLIMY

Důkazem soužití dvou zcela odlišných náboženství je právě Egypt. Křesťané tady tvoří jednu z nejpočetnějších komunit v arabském světě. Uvádí se, že jich v zemi žije něco mezi osmi až dvanácti miliony. Jejich hlavními středisky jsou města Káhira, Alexandrie a Ismáílíja.

Koptové jsou vlastně křesťanští potomci starých Egypťanů. Jejich jazyk · koptština, je posledním vývojovým stupněm egyptského jazyka. Dnes je však pouze jazykem liturgickým, v běžném životě se hovoří arabsky. Přesto právě za pomoci koptské inteligence existuje i současná moderní arabština.

Křesťané nepodléhají žádné jiné než egyptské organizaci, mají dokonce svého papeže · al bábu. Protože toto arabské slovo nerozeznává papeže římského a káhirského, musí být vždy spojováno s konkrétním jménem. Významnou křesťanskou postavou v moderní historii Egypta byla i manželka zavražděného druhého prezidenta Sadata.

Vedle jednotlivých komunit žijících ve městech jsou tu dodnes i křesťanské kláštery. Velkým klášterním střediskem je údolí Vádí Natrún mezi Káhirou a Alexandrií. Dnes tu fungují a jsou obývány čtyři kláštery. K nejznámějším ale patří klášter svaté Kateřiny na Sinaji, který stojí na úpatí Hory Mojžíšovy. Proslulá je i jeho knihovna s více než třemi a půl tisíci rukopisů. V areálu se vedle sebe nacházejí kostel i mešita, a také kaple Hořícího keře. Ta byla postavena v místě, kde podle tradice viděl Mojžíš jasně planoucí keř, který neshořel.

BEDUÍNI A VELBLOUDI, TRADICE A SOUČASNOST

Pyšní nomádi pouště ladně se pohybující na svém tradičním „dopravním prostředku“ – velbloudovi – jsou beduíni. Jejich jméno pochází ze slova bádija – step, místo, kde žijí svůj kočovný život. Žijí ale i v horských oblastech, a to na jihu Sinajského poloostrova či podél Rudého moře.

Tito kočovníci se dodnes snaží žít podle svých starých zvyků a tradic, ale rozvoj (zejména turistiky) výrazně mění i jejich způsob života. K „tradicím“ patří právě velbloud, který byl do Egypta dovezen Araby, takže staří Egypťané toto zvíře vůbec neznali. Dnes však postupně začíná být i u beduínů nahrazován stroji.

Jak se změnil životní styl dnešních beduínů, můžete vidět na vlastní oči. Prakticky každá cestovní kancelář či hotel na pobřeží Rudého moře nabízí výlet mezi tyto „obyvatele pouště“. Jejich tábory jsou pak plné džípů a desítky turistů se zde projíždí na velbloudech, aby se potom „znaveni“ občerstvili na připravené hostině. Přesto můžete zažít i zcela netradiční setkání s beduíny a s jejich způsobem života. Je vzrušující putovat téměř sám pouští ve stopách velbloudů a na vlastní oči vidět, jak se beduíni třeba „myjí“ nakuřováním či připravují večeři ve svých skromných příbytcích, mnohdy sbitých z několika desek.

Egypt je zemí plnou velkých kontrastů · přírodních, uměleckých, náboženských i lidských. Zemí faraonů i sultánů, bohů i prostých lidí. Mnohé se může zdát stejné jako kdekoli jinde na světě. Přesto je tato země v mnohém úplně jiná…

Autor je redaktorem ČRo 1 · Radiožurnálu.

MASAKR A TURISTIKA

Napsali a vyfotografovali Lucie Pařízková, Michal Němec

Po loňském masakru v Luxoru vznikla v Egyptě mimořádná situace. Dva čeští fotografové, kteří v Egyptě plnili objednávku místních firem, měli díky tomu možnost poznat současný Egypt jinýma očima než běžní turisté. Nejen proto, že mohli srovnat situaci v různých turistických centrech, ale že ji také mohli vnímat jak z pohledu návštěvníků těch nejluxusnějších hotelů, tak z pohledu turistů v malých hotýlcích v přímořských letoviscích.

SOUMRAK TURISTŮ

Nejmarkantnější změnou po masakru je viditelně nízký počet návštěvníků památek i turistů v hotelích. V Káhiře, kde jsou turisté a cizinci soustředěni v hotelích nebo rezidenčních čtvrtích, to nebije do očí tolik jako v takových turistických centrech, jakým je například Hurgáda, pět set kilometrů na jih od Káhiry. Tam jsou vlastně jen turistické komplexy a hotely a v nich obvykle „mraky“ turistů. Nyní tato místa vzbuzují dojem pustoty, stejně jako přímořská letoviska na Sinaji. Při večerním posezení v restauraci se na program sejde jen pár turistů a je znát, že hotely jsou téměř prázdné.

Do očí bije také zostřená ochrana všech turistických objektů a turistických letovisk, většinou je tam více vojáků než návštěvníků. Například u vchodů do areálu u pyramid stojí za neprůstřelným štítem hlídky kontrolující všem příchozím doklady a zavazadla. Další vojáci provádějí namátkové kontroly přímo v areálu a jízdní hlídky na velbloudech kontrolují, aby do něho nepronikl nikdo z pouště. Těch pár turistů, kteří se v komplexu nachází, je několikrát pečlivě prověřováno. Podobná opatření jsou v přímořských letoviscích a na Sinaji, kde však byla zvýšená ochrana i dříve, protože to je vojenská zóna. Nyní však vojáci střežili mosty i v Káhiře, a některé autobusy s turisty vedl džíp s vojáky zepředu a další jej zezadu doprovázel. Dříve takhle jezdily obvykle jen kolony do horního Egypta.

Obzvlášť klidná je pak například atmosféra v městečku Dahab, budícím dojem, že se tu zastavil čas. Dahab je přitom oblíben především u mladých západních turistů, „backpackers“, a to nejen pro své levnější, i když ne příliš noblesní hotýlky. Je to totiž jedno z mála míst v Egyptě, kde je veřejně prodáván alkohol a kde se poměrně lehce a lacino seženou i měkké drogy. Ale přestože je v této oáze klidu s pohodovou atmosférou poměrně více turistů než jinde, i zde je cítit prázdnota. Nejsilněji na pobřeží, lemovaném obvykle plnými restauracemi.

Ve všech turistických centrech je na každém kroku cítit, že současný stav je pro Egypťany naprosto neobvyklý. Vždyť koncem listopadu, kdy jsou v Egyptě obvykle statisíce turistů, bylo v celé zemi jen 1500 turistů. Egypťané si většinou uvědomují, že to je pro ně ekonomická pohroma, protože v rozsáhlých oblastech je naprostá většina obyvatel napojena na turistický ruch. Nejen hoteliéři, výrobci a prodejci suvenýrů, ale také zemědělci, prodávající restauracím své produkty. Pokud se současná situace brzy nezmění, hrozí katastrofa především drobným podnikatelům, které čeká bez velkých rezerv bankrot. V nejhorší situaci jsou ale samozřejmě pouliční prodavači žijící z „ruky do úst“, pro které denní výdělek znamená, že se mohou najíst. Ti nyní budou hladovět. A samozřejmě s nimi budou hladovět jejich rodiny, v nichž hodně dětí je spíše pravidlem než výjimkou.

MĚSTO ZEMITÉ ENERGIE

Přesto je v zemi, a zvláště v Káhiře, cítit zemitou energii Egypťanů. S údivem pozorujete lidi, kterým téměř tečou slzy, a přitom stále ještě žertují a snaží se zachovat humor a životní optimismus. Ve srovnání s Prahou, kde se lidé rozčilují při kdejaké blbosti, je jejich vyrovnanost obdivuhodná. Špatná situace však přiměla část pouličních prodavačů, aby své zboží nabízeli ještě neodbytněji a za mnohem nižší ceny. Někteří prodavači suvenýrů zase naopak byli naprosto apatičtí, odevzdaní osudu. Další dávali najevo, že si váží každého turisty, který se nyní odváží do jejich země, a nabízeli suvenýry zdarma jako výraz uznání odvahy, díky níž jste přijeli.

Díky dobrému vztahu místních obyvatel k cizincům nemá návštěvník sedmnáctimilionové Káhiry pocit stísněnosti ani v těch zapadlejších uličkách. Samozřejmě, čistě teoreticky může kdokoliv z nich být islámský terorista, ale přesto se dá chodit po ulicích beze strachu a bez pocitu stísněnosti.

Když se například na bazaru zajímáte o něco konkrétního, zavede vás pomocník prodavače na zadní dvorek a potom po rozvrzané, polorozpadlé pavlači do minimístnůstek, kde řemeslníci své výtvory tvoří. V jedné malé dílničce, která je zřejmě zároveň i bytem, je třeba kovotepec, vedle pracuje brašnář či foukač skla. V dalších malých místnůstkách jsou na zaprášených regálech uloženy jejich výrobky, které se již nevejdou na pult v krámku na bazaru. A i v těchto místech, kde se cizinec naprosto ztratí, kde je na náš vkus špína a zápach, i tam se návštěvník cítí bezpečně. Má přitom pocit, že všichni mají radost, že se o ně a jejich práci zajímá, že si ho váží a že by mu nedokázali ublížit.

Útoky islámských extremistů tak nejen narušují ekonomiku země, ale také ohrožují „imidž“ Egypťanů jako dobrosrdečných hostitelů. Proto také islamisty odsuzují nejen významní muslimští náboženští činitelé, ale i obyčejní lidé. Někteří ze spolubesedníků přitom vyslovují podezření, že na masakru měly podíl i národní povahové zvláštnosti, například zvyk „nehasit, co tě nepálí“, a možná také to, že za „bakšiš“ je možné leccos zařídit. Jen tak si mnozí vysvětlují, že masakr mohl trvat téměř hodinu a relativně nedaleko rozmístěná vojenská a policejní posádka včas nezasáhla. Pokud ovšem islamisté nějakou podporu mezi prostými lidmi měli, pak ji po tomto krvavém teroristickém útoku zřejmě ztratili.

TURISTICKÁ SAMOTA

Mimořádná situace vzniklá „bojkotem“ cestovních kanceláří však odhodlanému návštěvníkovi poskytuje obrovskou šanci, která se opět dlouho nebude opakovat, protože turisté se jistě vrátí. V muzeích a památkách nejsou žádné davy, jen ojedinělé skupinky, většinou školy nebo arabští turisté. Díky tomu je konečně možné si všechno v klidu prohlédnout, popřemýšlet a procítit všechny zážitky, udělat lepší fotografie. Obvyklé tisícové davy ale také neruší snahu splynout s atmosférou a monumentalitou prostředí. Díky tomu je například možné u pyramid zažít zvláštní pocit jakéhosi odhmotnění. Neustálý mírný větřík šumí, a najednou se člověk odosobní. Přestane sám sebe vnímat, přestane si sám sebe uvědomovat, své problémy, své tělo, váhu fotoaparátů. A přitom zároveň ví, že tam je. Právě proto, že ten pocit je tak výjimečný a netrvá moc dlouho, nedá se ani přesně definovat nebo slovně formulovat, a to ani zpětně. A přitom je to pocit obrovské svobody, duševní nepřipoutanosti.

Také moře lze nyní prožít jaksi „silněji“. Přímořská letoviska jsou totiž obvykle zaplněna tisícovkami turistů, pláže přeplněné, voda zkalená a mořští živočichové neviditelní. Nyní je možné si nezvykle čisté moře skutečně užít. V nezkalené vodě jsou vidět již pár metrů od břehu krásně barevné korály, mezi nimiž proplouvají barevné rybky, působící jako miniaturní šperky v obrovském moři vody. Kdo stojí na břehu moře nerušen, může cítit jeho nekonečnost a současně velkolepost.

Přitom je rozdíl mezi dojmy z rozlehlosti moře a rozlehlosti pouště, což je cítit například při jízdě z Káhiry na jih do Hurgády. Ze silnice je na jedné straně vidět poušť, a na druhé straně je moře. Obdobné je to, když se jede od Suezu k Šarm-aš-Šajchu na jihu Sinajské pouště. Silnice je jen úzký pásek mezi rozlehlou masou vody, v níž neviditelně kypí život, a mezi nepřehlednou dálkou, do níž se rozprostírá poušť, stejně tajemná jako neutěšená a nehostinná. Tato poušť nejsou jen písečné duny, ale spíše je to pustina, kamení a pár zakrslých keříčků. Na Sinaji jsou přitom pahorky díky svému geologickému složení velmi barevné. Jejich barevná rozmanitost je fantastická. Jeden kopec je žlutý s pruhy černými, druhý oranžový s pruhy okrovými, a každý další kopec je zase zcela jiný. Pro někoho může být tato poušť bližší než moře, a pro někoho je to moře, co je domáčtější. Oba zážitky spojuje pocit, pro který jsou výrazy monumentální či velkolepý příliš otřelé.

A do toho památky a historické stavby, které tam jaksi přirozeně zapadají právě proto, že jsou tak staré a že tam nejsou lidé, se kterými byly spojeny. V průběhu věků se například pyramidy staly spíše přirozenou součástí té monumentality. Ten lidský faktor na nich vlastně není znát. Přestože jsou samozřejmě vidět civilizační prvky, město v dálce, silnice a sloupy vedení, samotné pyramidy splývají s přírodou, jsou její součástí.

Na Sinaji se do pocitů monumentality míchají i další pocity. Uprostřed divoké přírody je tu a tam domeček, či spíše boudička, ve které žijí původní obyvatelé. Prakticky ve stejných podmínkách, jako bibličtí lidé před tisíciletími. A to, že i dnes lze někde žít stejně jako před mnoha lety, bez provokativních civilizačních prvků, ve spříznění s přírodou, toto vědomí působí velmi silně a příjemně.

Dalším silným zážitkem jsou obrovské sociální rozdíly, viditelné při pozorném pohledu člověka, který se nazajímá jen o památky a neomezuje se jen na luxusní hotely. Například v Káhiře je z jednoho mostu vidět na břehu špinavého Nilu stojící ubohé chatky místní chudiny, pak příkrý sráz, a hned za silnicí stojící luxusní hotel. Z určitého úhlu je to jako jedna velká budova, jejíž přízemí je vyhrazeno pro ty nejubožejší a nad nimi jsou obydlí těch nejbohatších.

Když si dáte všechno dohromady, vznikne velmi zvláštní směs. Na jedné straně monumentalita památek, na druhé straně kypící život v sedmnáctmilionové přeplněné Káhiře. Na jedné straně divoká a nezkažená příroda, na druhé straně všude pronikající odpad civilizace. Na jedné straně hrozba teroristů, na druhé dobrosrdečnost většiny Egypťanů. Vše je díky mimořádnosti situace ostřejší, jasnější. Prostě stojí to za prožití.

EGYPTSKÉ OÁZY

Napsala Pavla Jazairiová; vyfotografoval Jiří Hůla

Řidič autobusu (Luxor-Asijút) zastavil u obrněného transportéru, předal nás vojenské hlídce. Voják stopnul prvního taxikáře, pověděl jméno hotelu, nám řekl, že za svezení zaplatíme libru. Taxikář otevřel kufr, zapomněl, že tam má naložený elektrický bojler. Vpředu sedí desetiletý syn, vzadu leží bedýnky se zeleninou, i s krosnami jsme se vmáčkli na druhou půlku sedadla.

Obavy, kam nás řidič nakonec doveze, byly zbytečné. Jméno nesouhlasí, cena je třikrát vyšší, hotel značně zanedbaný, ale teče i teplá (špinavá) voda.

Kolem čtvrté ráno se ozve pronikavý nářek. Poblíž hotelu je mešita, muezzin zvoucí amplionem k modlitbě se rozhodl, že to nevěřícím nedaruje. Asijút je jenom přestupní stanice, prý velmi nebezpečné místo, každý den se tady něco děje. Říká se, že lidé z Asijútu jsou mstiví, neodpustí urážku, za ponížení jsou ochotní i zabít.

Doprava v Egyptě je to nejmenší. Není drahá, a překvapivě funguje. Důležité je jenom znát cílovou stanici. V každém městě jsou jednotlivá stanoviště, odkud vyjíždějí vozy, většinou miniautobusy, něco jako naše dvanáctsettrojky, na delší cesty. Na místní popojíždění, zhruba do 50 kilometrů, jsou vozy kryté jenom plachtou. Vůz do oázy Kharga vyjíždí v 9 hodin od železničního nádraží.

Jezdit kolektivními taxíky je zábavné, levné, a nepohodlné. Do vozu pro devět osob si nastoupilo šestnáct cestujících, řidič je sedmnáctý, dvanáctiletý kluk vybírající jízdné a přivazující na střechu krabice, ruksaky a koše se nepočítá. · Pravidlo plného auta odporuje sice zdravému rozumu, ale většinou platí: do plného vozu se pohodlně vejde libovolný počet dalších cestujících. · Silnice je po ránu zacpaná, jedeme krokem. Ve středním Egyptě vytlačila dvojjazyčné arabsko-anglické nápisy čistá arabština. Vpravo fontána, proud vody vyletí vysoko do výšky, cestou se roztrhá na jednotlivé kapky, ty se na vrcholku cesty na chvíli zastaví, zkropí okolí fontány. Voda se arabsky řekne maja. Maja znamená život. Do první oázy New Valley je to 230 kilometrů pouští.

Kharga je jméno „vnější“ oázy, Kharga je také sídelní město správních úřadů hraniční provincie Nové údolí. Tady se začal realizovat projekt na zúrodnění půdy využitím zásob podzemní vody. Brzy se ale objevily problémy · zasolení země, rovnováhu podzemních vod narušil nadměrný počet artéských studní. Také zájem zemědělců o přestěhování z Nilského údolí zůstal překvapivě malý.

Staré město, hliněné domy, první dveře s hlubokou reliéfní řezbou, méně agrese než v turistických oblastech, děti jsou ale i tady stejně zvědavé. Brzy je jich kolem asi dvacet, a všechny se ve škole učí anglicky. První egyptská lekce angličtiny začíná: „What is your name?“

Do města Mut, tedy do hlavního střediska oázy Dakhilah, je ale pouhých 190 kilometrů, hned odpoledne můžeme pokračovat dál. Kousek za městem první návěj písku, dlouhé písečné duny, jazyky naváté přes silnici, rostoucí kopce písku. Slunce · bílá díra do rozpálené pece. Na rovné silnici se přímo před autem objeví špičatý kopec, je jako věž kostela postavená u nás na tereziánské cestě.

Řidič se baví s cestujícími, pouští volant, otáčí se dozadu, oběma rukama přepočítává peníze, a protože už není moc vidět, čas od času na chvíli zapíná světla.

Noc v poušti. Sloupy podél silnice, tma probouzí fantazii. Venku za zaprášeným okénkem vidím polní cestu. Tam, kde se cesty sbíhají, stojí kaplička, rostou nízké keře a kvetou ovocné stromy, je tam můstek přes potok, hráz rybníka, vodní hladina, až na ty palmy skoro jako doma. A velká křižovatka a opravdové paneláky.

Vnitřní oáza Dakhilah (asi 60 000 obyvatel) je největší a nejkrásnější oázou Nového údolí. Podle faraonských mramorových lomů se jí říká Růžová oáza. Šest set pramenů na ploše několika set čtverečních kilometrů. Jsou zde severozápadně od města sirné prameny, pískovcový chrám Deir al Hagar, římský hřbitov a několik hrobek, ale památek už bylo dost, zajímavější jsou lidé.

Tři kluci, učitelé angličtiny. Cení si spisovatele Nadžíba Mahfúze, jak dokázal vymalovat obraz egyptského života. Je věřící, a přitom dokáže zlehčovat Korán, píše o prostitutkách, rozebírá vztahy mezi lidmi, vztahy v rodině, otevírá i další, víceméně skrytá a zakázaná témata. Jeden z mládenců je básník, moderní autory (Baudelaire, Rimbaud, Verlaine) nezná, ctí starou anglickou poezii, píše o lásce, bídě a sociální nerovnosti. Teroristé jsou prý všude, říkají napůl ustrašeně a napůl obdivně. Násilnými činy možná nic nezmění, alespoň tak upozorní na bídu, korupci a nespravedlnost. Před popravou je prý policisté ještě mučí.

Místní autobus, místo rychlostní páky kus pořádného železa, utržené a znovu přivařené dveře, chybí kus podlahy, pod vozem zpět uhání prašná silnice. Na zastávce řidič přibrzdí, naskakují děti s kelímky smetanových krémů a ženy se slepicemi. Nesou je živé · dvě, tři · každou za jednu nohu.

El-Kasr, labyrint úzkých uliček, středověké městečko postavené z vepřovic, tedy z hliněných a na slunci usušených cihel. Nejstarší vyřezávané dveře jsou datované rokem 1518. Mešita uplácaná z hlíny, 21 metrů vysoký ježatý minaret, madrasa (radnice s pranýřem). Staré knihy se uchovávaly ve výklencích v hliněných zdech. Živá řemesla · kováři, košíkáři, hrnčíři.

Faraonští hrnčíři. V dílně je tma. Točíři při práci napůl sedí a napůl stojí v hlubokých jámách vykopaných do písčité země. Kruh nemají, jako u nás, mezi nohama, ale vlevo vedle sebe. I největší kusy točí najednou z vysokého válce prohnětené hlíny, mohutné nádoby ovazují provazem, aby se váhou nezbortily. Venku, zabořené do horkého písku, schne čerstvě vytočené zboží, v přilehlém svahu sedm pecí, všude hromady roští. Výrobky z nízce pálené hlíny se za tisíciletí typově nezměnily, tlustý, pórovitý střep propouští vodu, odpařování vody ochlazuje obsah nádoby.

Vodní dýmka. Na nevábný mokrý žmolek tabáku se nasypou žhavé kousky dřevěného uhlí. Z jedné strany terasy zelenobílá mešita, hlas muezzina zvoucí k modlitbě, z druhé televize, reklama na plenky Pampers. Jak jsou báječně suché.

Hoteliér Hamdy se vyučil zedníkem, prsty má hranaté a drsné, vytvarované jako kamenné kvádříky. Sílu získal na vojně, tři roky sloužil v poušti nedaleko Asijútu. · „Nemusíš mít rád vojnu, stačí, když má vojna ráda tebe.“ Hamdy ctí tradici, nový dům si postavil z kamene a hliněných cihel. V plném létě je zde až 50 stupňů, nepálené cihly udržují rovnoměrnou teplotu, v zimě jsou teplé, v létě chladí.

Ubytování přímo na křižovatce, vstup do hotelu se nezamyká, nezamykají se ani dveře do pokoje. Skříň · díra do zdi, nahá žárovka. Chlapík v turistické kanceláři věří, že je možné turistiku řídit, ukočírovat, že to tady nějak zvládne. Do Nového údolí zatím turisté příliš nejezdí, ale děti jsou učenlivé: „Give me a pen. Give me a money.“

Těsně před odjezdem nastoupí do autobusu maličký mužík v oranžovém turbanu, vypadá jako postavička z Pohádek tisíce a jedné noci. Na zádech tašku s natrhanými novinami, ze kterých zručně stáčí kornouty, na rameni velkou hliníkovou mísu, bebebebe, je němý, bebebebe, nabízí žlutozelené boby naložené ve slané vodě. Chutnají hořce.

Naposledy tady prý pršelo za časů faraona, a potom v lednu 1994. Stoupla hladina spodní vody, narušila kanalizaci, stoky a kanály, staré město se rozpadá. Zákony sice ochraňují islámské a faraonské monumenty, ale ne běžnou architekturu. Vláda se sice pokouší přesvědčit majitele, aby staré stavby uchovali, ale hliněné budovy opravit nelze, zbývá je postavit znova. Většinou z kamene a betonu.

Děvčátka jdou do školy. Zabalená ve školních uniformách vypadají jako mumie, jako malé jeptišky. Kluci a holky si hrají o přestávce zvlášť, ale vyučování ve třídách je společné.

Nikdy jsem neviděl krásnější pomeranče, byly příšerně kyselé. A ty nevábně špinavé, chutnaly dobře.

Faráfira · chudá, izolovaná, klidná a mírumilovná · je nejmenší ze západních oáz, na ploše 2500 km2 žije asi 2000 obyvatel. Mladým lidem tady stát dává půdu, středoškolákům 4 hektary, ostatním 2,5, ale do pouště se nikdo příliš nehrne.

Mezi Faráfirou a oázou Síva zmizela před dvěma a půl tisíci lety armáda perského krále Kambýse II. Padesát tisíc mužů pohřbila pouštní bouře. Archeologové tvrdí, že je to docela dobře možné, při vykopávkách zjistili, že za hodinu může přibýt více než metr navátého písku.

Mohamed Raufat Abdelmomen vypadá jako mafián. Chlap v plné síle, 44 let, vystudoval zemědělství a ekonomiku, President of Faráfira. Má svou silnou vizi, kterou naplňuje · milion lidí by tady mohlo zdravě, spokojeně a příjemně žít. Buduje silnice, telefony, studny a vodovodní přípojky, školy a nemocnici. Elektřinu zatím vyrábí dieselovými agregáty, ale uvažuje o vysokém vedení od Nilu. V kanceláři kovový nábytek, koženkové lavice a křesla, územní plán, vyvedený z barevných kamínků a písků. Stačí zmáčknout tlačítko, na strukturálně pojednaném obraze se rozsvítí důležitá místa, zajímavé nebo perspektivní oblasti.

Badr je místní umělec, za vysokou zdí si zřídil Badr Museum a Badr Art Gallery. Kreslí a maluje, modeluje lidi z Faráfiry. Dům postavil podle vlastního návrhu. Narodil se tady, ví, proč chce tradici místa uchovat, ve svých dílech rád staví starý způsob života proti novému životnímu stylu, ale sám se tradicemi neřídí. Jezdí na silné motorce, v poslední době hodně cestuje. Ilustruje texty Koránu, modeluje lidové zvyky, hry a obyčeje, dívky ve starých krojích, figurky z nepálené a malované hlíny navazují jedna na druhou, tvoří velkou rodinu, připomínají lidový Betlém. Maluje i volné věci, obrazy ovlivněné špatně pochopeným surrealismem. Nemá výtvarné vzdělání, ale to k obchodu nepotřebuje, Němci jsou ze svérázného mistra nadšení.

Bílá poušť, White Desert, hlavní atrakce Faráfiry, vlastně celého Nového údolí. Vápencová krajina s miliony zkamenělin. Eroze a vítr dál modelují neskutečné tvary. Některé přírodní plastiky se podobají známým věcem · lidem, rostlinám, krajinám, zvířatům, kopulovitým obydlím. Popraskané stěny mohutných hřibů jsou jakoby vyskládané z bílých nepálených cihel. Pocit sněžné záplavy zvyšuje oslepující přímé i odražené světlo slunce. Přírodní útvary jako kdyby napodobovaly výtvory člověka. Nebo to bylo naopak? Staly se prvotní inspirací? Kopce špičaté jako pyramidy, vápencové skály coby mlčenlivé sfingy, skaliska jako brány a vrata do staroegyptských chrámů, stolové hory · základy příštích monumentálních staveb. Západ slunce a noc v poušti jsou doporučené atrakce, den končí jídlem, ohýnkem a zpěvem doprovázeným tlučením do malého bubnu.

Skálu podobnou koňské hlavě, obrovský kámen připomínající ležícího psa anebo tenhle zvláštně za- špičatělý útvar si jistě zapamatuji. Omyl, ani náhodou. Stačí několik desítek metrů poodejít, pár minut počkat, než se slunce posune po obloze. Se změnou úhlu pohledu a směru nasvícení je všechno hned jiné, kameny a skály se podobají jenom samy sobě.

Hot spring, Horké prameny. Omamně vonící květy, trsy dužinatých stříbrných rostlin. Místní ženy nesmí za dveřmi domu ukázat ani obličej, a tady se společně s muži koupou polonahé cizinky. Starosta, President of Faráfira, sem jezdí denně, stačí deset minut v horké vodě, a člověk omládne. Prý o pět let. Noc, odložený skrojek měsíce, železosiřičitá voda plná bublinek, svět se na malou chvilku možná přestal otáčet.

Cesta je podobenstvím života, jako vše živé směřuje ke svému konci. Díky uplynulému času, překonané vzdálenosti, fyzické námaze a odříkání se poutník blíží k poznání, možná k bohu, jistě k sobě. Na konci každé cesty je cíl · domov, Mekka, smrt. A každý konec je nevratný jako bodnutí nožem. Cesty v poušti mohou být stejně milé a důvěrně známé jako stezky vyšlapané u nás mezi poli. Proč starosta náhle otočil volantem a prudce odbočil doprava?

Každý pravověrný muslim by měl alespoň jednou v životě vykonat pouť do Mekky. Kdo svaté místo navštíví, získá ke svému jménu titul hadždž. Domy poutníků mívají nad vchodem tři zděné sloupky, bílé stěny pomalované barevnými výjevy · velká mešita v Mekce, svatý černý kámen na jejím nádvoří, prorok Mohamed jedoucí na létajícím koni, dopravní prostředky, kterými se hadždž do Mekky dostal · velbloudi, auta, lodě… Na letadle namalovaném na stěně domu v oáze Faráfira je něco podivného, malíř, zřejmě nech těně vytvořil nový druh reverzibilního obrazu. Hlavní křídla jsou zobrazená z nadhledu, zadní křidélka z podhledu. Když člověk přijme první možný výklad (tedy pohled z nadhledu), tak druhá možnost neplatí · a naopak. Skutečnost je asi stejně neuchopitelná.

Category: 1998 / 06

Pomalu ubíhající rovinatá krajinka připomíná úrodné Dánsko či země Beneluxu. Tento na pohled spořádaný kus země se „kupodivu“ nenachází v Evropě, nýbrž na pomezí Amazonie, paraguayského Chaca a bažinatého brazilského Pantanalu. Tenký temný proužek při obzoru je jihoamerický prales a okolní domorodci znají lokalitu pod jménem Colonia 42, Kolonie 42. Jsme v divoké východní Bolívii, v jedné z nejméně civilizovaných oblastí této trochu zapomenuté země Jižní Ameriky. Obyvatelé Kolonie 42 nazývají svou odlehlou domovinu Nueva Esperanza, Nová naděje. Možná, že lépe by se hodil název Poslední naděje.

GUTTEN TAG

Když dnes v Kolonii 42 cizinec pozdraví někoho německým: „Gutten Tag,“ bude následovat podobně znějící odpověď a pohled doprovázený udiveným úsměvem. Mennonité dodnes mluví starým holandským dialektem zvaným aleman bajo, lidovou němčinou, která vyšla z německého nářečí Plattdeutsch. Z Evropy si ještě přivezli znalosti zemědělských prací a svou pevnou protestantskou víru. Tím jejich svazky se starým domovem, stejně jako s okolním světem, zpravidla končí. Díky izolovanému způsobu života dodnes nevědí, že se voda vaří při 100 ?C, že je vše kolem nás složeno z atomů nebo že Země letí vesmírem… Výdobytky moderního světa, jakými jsou například spalovací motory nebo elektrická energie, mohou používat pouze k pracovním účelům. Využít těchto sil pro jakékoliv zábavné aktivity je – ze strachu před upadnutím do hříchu – přísně zakázáno. Proto je na poli možno spatřit třeba traktor, ale žádný z pravověrných mennonitů nevlastní osobní automobil, v žádném domě neuslyšíte hrát kazeťák anebo třeba rozhlasový přijímač. Elektřina se nepoužívá ani na svícení, sporé osvětlení zajišťují petrolejky. Od možných hříšných vlivů zvenčí je třeba uchránit se za každou cenu. Život je rozdělen mezi práci, náboženské povinnosti a · zábavu jen v nejnutnější možné míře. Například za účelem vzájemného seznamování mladých lidí. V modlitebnách sedí muži a ženy zvlášť, mladí se stýkají pod přísným dohledem dospělých jen na zpívání v neděli odpoledne. Muzika se nehraje, tanec neznají. Povoleno mají jen kolem čtyřiceti vybraných písní.

ZVLÁŠTNÍ SPOLEČENSTVÍ

„Kdo vás posílá? Proč jste sem přišli?“ zeptal se nevýrazným hlasem asi padesátiletý muž, který seděl za pohledným domem u verpánku a silonovým vlascem sešíval kožené popruhy postroje. Učil sedlářskému řemeslu svého osmnáctiletého syna, který se zaujetím přihlížel… Pokynul, ať usedneme na lavici, a přitom vyzvídal, jestli jsme katolíci a zda nepatříme k nějaké církevní organizaci. Zřejmě se občas někdo zvenčí snaží přivést „ztracené ovečky“ zpátky do stáda…

Vyprávěl, že tu žije se svými deseti dětmi v ústraní, aby je svět neovlivnil svou zkažeností. Jenom práce může člověka ochránit od hříchu. Během celého setkání zachovával jakousi rezervovanost či odstup, jako by se bál nechat si nahlédnout do nitra, či nahlédnout hlouběji do nitra našeho. Proč cestujeme (že za poznáním), si nechtěl nechat vysvětlit, nechtěl pochopit. Během rozmluvy přišla poslouchat jeho žena, ale celou dobu tiše seděla, měla ve tváři zasmušilý výraz. Zpoza rohu po nás také pokukovala dcera, nebo žena toho mladíka, který se hovoru též vůbec neúčastnil.

Kolem dvoupatrového dřevěného domku bylo dokonale uklizeno, pod širokým podloubím seřazeny vozíky a bryčka, vše vynikalo perfektním stavem. Působilo to skoro jako rekvizity připravené k natáčení filmu o Divokém západě.

U vedlejšího stavení, kde jsem požádal o vodu, bylo přijetí o řád vlídnější. Sedlák Cornelius Bueckert Hildebrandt nás pozval do domu na svačinu · ke chlebu tady pojídali paštiku s marmeládou. Hospodář se nám celkem věnoval, povídal si s námi, zatímco ostatní členové jeho rodiny jen pokukovali.

KOLONIE NOVÁ NADĚJE

Má přes 2500 obyvatel a měří asi 15 krát 30 kilometrů. Je rozčleněna na 38 campos a ze všech stran obklopena panenskými pralesy. Každé campo tvoří vždy deset jednotlivých hospodářství na jedné straně cesty a deset na druhé. Cesty tvoří převážně pravoúhlou síť, oddělující stejnoměrně rozdělenou půdu jednotlivých rodin. Často jsou domy čtyř farem umístěny pohromadě v rozích sousedících polí, tzv. čaker. Žádná vesnička či jiné centrum tu neexistuje. Na každém campu je jedna škola, jedna modlitebna. V celé kolonii existují asi tři obchody ve stylu smíšeného zboží se zaměřením na potřeby zemědělců. Učitele ve školách mají vlastní, stejně jako osnovy pro svých šest tříd. Výuka je založena na základech psaní, čtení, počítání, historii mennonitů a studiu Bible. Školní rok se skládá ze dvou čtyřměsíčních „semestrů“ a dvojích čtyřměsíčních „prázdnin“ (na poli či v hospodářství s rodiči). Víc nikdo k celoživotnímu údělu na polích nepotřebuje. Další vzdělání je prostě zakázáno. Hned po „základce“ se mladí naplno zapojují do prací v hospodářství… Snad jediné období života, kdy si mohou užít více volna, je „zásnubní“ cesta. Když si dva mladí na nedělním zpívání (lépe řečeno přezpívání některých ze čtyřiceti povolených písní) padnou do oka, vyrazí na týdenní cestu po kolonii. S vozíkem zvolna jezdí na návštěvy od hospodářství k hospodářství, hlavně po svém rozvětveném příbuzenstvu, které zároveň dohlíží na zachování jejich neposkvrněnosti. Když si i na této cestě rozumí a moc se nehádají, následuje svatba. Pak, když jsou oba zdraví, přichází na svět v průměru jedno dítě do roka.

VEČER NA FARMĚ

Slunce už skoro zapadlo, když jsme u jednoho stavení požádali o vodu právě přijíždějícího muže s dvěma syny na svém vozíku. Neobvykle tlustý muž nám celkem bez předsudků, až srdečně nabídl, že můžeme nocovat u jeho stavení. Nabídl i místnost, my ho ale nechtěli zneužívat, a dali přednost stanu. Ten jsme postavili v jakési stodole, plné potřebných strojů. Pozvání k večeři jsme ale neodmítli. Mennonité nejprve dojili krávy, mají jich tu asi dvacet. Kromě krav vlastní stádečko koní, čtyřicet prasat, slepice, tři traktory a v té stodole mlátičku, motorem poháněnou brusku, pilu na železo, soustruh, válcovačku na plechy či dráty, svářečku a spoustu další kovodělné výzbroje. Kolem krav se motali všichni čtyři mladí · dva kluci (18 a 20 let) a dvě děvčata, obě typicky oblečená v dlouhých „westernových“ šatech · a s brýlemi. Většina žen má totiž oči oslabené od věčného šití za nedokonalého osvětlení… Podle arzenálu nářadí ve stodole patřil tento farmář k zámožnějším · možná i proto, že má jen čtyři děti?! Zatímco kluci s námi prohodili pár slov, a občas se i usmáli, děvčata zachovávala rezervovaný odstup. Ženám je předepsáno přísně cudné chování, a tedy jakýkoliv kontakt s hříšnými cizinci zcela zapovězen. Obstarání kravek trvalo až do tmy.

Při večeři jsme se dostali do prostorné místnosti. U zdi kamna s bytelným komínem, uprostřed dřevěný stůl minimálně pro osm lidí. Ticho rušily dvoje nástěnné hodiny, světlo zajišťovaly · jak jinak · petrolejové lucerničky. Na stole ležely mísy s chlebem, sýrem, máslem, paštikou, vejci, mlékem a čajem. Před jídlem tichá modlitba, po jídle také. Během jídla se moc nemluví, šero zdůrazňuje pro nás nezvyklou, až ponurou atmosféru života v kolonii. Po jídle povídáme v houpací sedačce za domem. Její nepatrný pohyb je skvělou ochranou před dotěrnými moskyty. Když šel hospodář spát, ještě dlouho jsme si povídali s kluky, srovnáváme ČR a Bolívii, hlavně zemědělství a klima. Jiná témata se špatně otvírají – kluci mluví španělsky omezeně, naučili se to při krátkých obchodních návštěvách nedalekého městečka San José – a tak, když se ptám na něco choulostivějšího, nerozumí. Nebo rozumět nechtějí.

Před spaním se myjeme v geniální sprše · kyblík na kladce má u dna zamontovaný kohoutek. Spustí se na zem, naleje se voda, vytáhne ke stropu, a očista může začít.

ŽIVOT ŘÍDÍ STARŠÍ

V čele každé mennonitské kolonie stojí náboženský vůdce zvaný starší. Spolu s ním se na rozhodování podílí dalších v průměru deset ministrů (vykonávají funkci kněží či kazatelů). Všichni jsou voleni na doživotí, starší má právo veta při jakémkoliv verdiktu. Starší například rozhoduje, zda se v kolonii může, a na co, používat elektrická energie. Nad ostatními osadníky má prakticky neomezenou moc, protože ti jsou drženi v nevědomosti – mimo zmiňovaný zákaz vzdělání mají například zakázánu i výuku cizích jazyků. První půdu dostali mennonité od bolivijské vlády zdarma za slib, že ji zúrodní. Další pozemky mají možnost dokupovat za velmi výhodnou cenu. Rozdělení pozemků v kolonii má ale v rukách také starší. Přiděluje ji jednotlivým rodinám podle počtu dětí, rodiny za ni ale musí platit. Když na to nemají, mohou ji splácet. Díky izolovanosti a omezenému kontaktu s okolím se splátky i při úspěšném hospodaření protahují na celou řadu let. Majetkové rozdíly panují i mezi jednotlivými osadníky, kdo tu je déle, zpravidla si již vydobyl jistý majetek, na rozdíl od pozdějších příchozích, či mladých. Ti – při vysokém počtu sourozenců – musí začínat prakticky od píky. Rodiče nejsou nikdy schopni koupit nový pozemek pro všechny potomky. Mladí dostanou půdu na okraji kolonie a prales na ní musí vymýtit vlastními silami. Tak mají zajištěn program na celou řadu let a nemají moc času přemýšlet třeba o tom, že by bylo možné něco změnit… O přidělení pozemku může nový adept požádat až poté, co je pokřtěn. Křest se přijímá až v dospělosti.

NEJMLADŠÍ FARMÁŘ
Farmář se svým synemOd pěti hodin ráno kokrhají kohouti, slunce zinscenovalo krásný červený východ. Jeden ze synů a zbývající dcera nás beze slova obsloužili u snídaně · chléb s marmeládou, vejce, vařená kukuřice, mléko. Na jakékoliv pokusy zapříst hovor a navázat na včerejší nit nereagují · asi je teď čas pracovat, a ne si povídat. Tak jsme se najedli a vyrazili. Asi po dvou hodinách chůze nás míjela bryčka, tažená dvěma koňmi, a s ní jsme se dostali na campo 36 na samém okraji kolonie. Do svého prostého domu nás sedmatřicetiletý hospodář Abran Günter pozval okamžitě, když pochopil, že za naší touhou poznat zdejší život se neskrývá nic špatného. Z prken sbitá stavbička vypadala zvenčí spíš malá, uvnitř byla překvapivě prostorná. Byla domovem Abranovi, jeho ženě a jejich deseti dětem ve věku od jednoho do deseti let. Abran všechny uživí z toho, co sám vypěstuje. Nejstarší dva chlapci již začínají otci pomáhat, menší děcka se motají kolem matky doma. Chvíli sedíme před domem na voze a povídáme · vedli jsme překvapivě otevřený dialog. Abran je jedním z nejmladších samostatných farmářů v kolonii. Doposud vymýtil asi polovinu svého pozemku o celkové rozloze 70 ha. Nevymýcená země je desetkrát levnější než „vyčištěná“ (která je pořád v průměru asi třináctkrát levnější než nejlevnější pozemky v ČR…). Pracuje pomalu, tolik, na kolik stačí a kolik potřebuje. Atmosféra v rodině, která působila nejstřídměji ze všech, které jsme viděli, byla ale daleko nejuvolněnější. Holčičky nás zvědavě pozorují bez jakýchkoliv okolků, na úsměv odpovídají úsměvem. Jinde před námi děvčátka spíše ustrašeně utíkala. Společně i obědváme, pak si jde Abran odpočinout. Rozbolela ho hlava. Říkal, že je strašně unavený. Ale taky asi potřeboval strávit některé naše informace, jako třeba že Evropa je kontinent, a nikoliv země, jak je učili jejich učitelé ve škole. CENTRUM MENNONITŮ Mennonité mají v provinčním hlavním městě Santa Cruz i své „mennonitské centrum“. Financují ho kanadští a američtí příslušníci mennonitského hnutí a zde získané informace nám vnesly na kolonii Nová naděje úplně nové světlo. V celém departementu Santa Cruz existuje celkem 28 navzájem nezávislých kolonií, ve kterých žije na 30 000 lidí. V každé z nich panuje jiný stupeň otevřenosti vůči okolnímu světu. Tak například v Campo Leon mají ženy povoleny kromě normálního oblečení (tedy nikoliv předepsaného) dokonce i šortky. V jiných koloniích jsou povoleny pračky, někde i televizory či rozhlasové přijímače. Přesto většina jihoamerických mennonitů si dodnes myslí, že být mennonitou znamená žít v koloniích zavedeným tradičním způsobem. A právě to považují lidé ze santacruzského „Centro Menno“ za jejich největší omyl. Mennonité, kteří zůstali v Kanadě či USA, se dnes zcela včlenili do společnosti. Žijí tam vedle katolíků, jiných protestantů či nevěřících zcela obyčejným civilním životem, vykonávají civilní povolání, provozují plánované rodičovství. Podle nich být mennonitou znamená hlavně upřímně věřit v Krista, být pokřtěn ve věku, kdy z toho má křtěný rozum, a být zatvrzelým pacifistou. Existence centra je pro představené z Nové naděje trnem v oku. Narušuje jim po staletí zavedený řád, ničí jejich konzervatismus. Jenže: tito ministři z Nové naděje svým lidem tvrdí, že nesmí používat stroje či auta, protože to · stejně jako fakt, že budou pracovat pouze v zemědělství · slíbili bolivijské vládě, aby tu mohli zůstat. Jenže je to jen manipulace, kterou se snaží brzdit ekonomický rozvoj svých lidí. Jen tak si totiž nad nimi mohou udržet své výsadní postavení. S bolivijskou vládou žádná dohoda o nepoužívání čehokoliv neexistuje. V santacruzském centru jsou také nešťastní ze vzdělávacího systému v konzervativních koloniích. Co asi může své žáky učit dvacetiletý učitel, který má šest tříd, a pak osmiletou pracovní přestávku? Samozřejmě otázkou zůstává, do jaké míry tím starší sledují cíle svého náboženského fanatismu, a do jaké míry své osobní mocenské ambice. Pravda zřejmě leží někde uprostřed.červen 1998

Category: 1998 / 06

MILOVANÝ ZATRACOVANÝ, NEPOUČITELNÝ

Taková slova je možné si přečíst nebo slyšet mezi lidmi o bývalém premiérovi. Zajímalo nás, jaký je Václav Klaus ve skutečnosti. Rozhovor s předsedou ODS se uskutečnil den po jeho vystoupení v „pavlačovém“ diskusním pořadu „KOTEL“ televize NOVA, a to v jeho pracovně v sídle ODS ve Sněmovní ulici. Byl stanoven na třináctou hodinu, ale kvůli „rozhlasákům“ se všechno protáhlo. Postěžoval si, že ještě neobědval, ale naše pozvání odmítl. „Měl bych být v Parlamentu, aby mi nevyčítali, že nehlasuji,“ rozhodil rukama na uvítanou. K pracovníkovi tiskového oddělení zasmušile prohodil, že mu připravil tak našlapaný program. Překvapilo nás strohé vybavení jeho pracovny, což je ve srovnání se zařízením jeho premiérské kanceláře ve „Strakovce“ něco jako nebe a dudy.

Dalším překvapením bylo, že Václav Klaus – na rozdíl od mnohých jiných – nepožadoval autorizaci rozhovoru. . . . . .


Milovaný, zatracovaný, nepoučitelný

Do vysoké politiky vás uvedl váš starší syn, když po návratu z listopadové studentské demonstrace řekl: „Teď je řada na vás, na tatíncích.“ Zapochyboval jste někdy o správnosti svého kroku?

Zda mé vkročení do politiky bylo správné, či nikoli? Ne, takové zapochybování jsem neudělal. Samozřejmě byly chvíle, kdy člověk vrtěl hlavou, jestli má tohle všechno zapotřebí.

A co vás tedy na politice přitahuje?

Na politice mě přitahuje možnost do něčeho mluvit, něco ovlivnit, a právě tato jedinečnost přechodu z komunismu do svobodné společnosti je chvílí, kdy se toho dá udělat hodně. Nevím, zda by mě bavilo působit v systému, kde o nic nejde. To by asi začaly vítězit mé akademické sklony.

Po vstupu do Laterny magiky jste se stal členem koordinačního centra OF. Byl jste už tehdy rozhodnut založit vlastní stranu?

V té chvíli byla situace tak překotná, že uvažování o založení nějaké strany nepřicházelo v úvahu. Na druhé straně pro mě žádné třetí cesty nikdy nebyly alternativou. Fóra, hnutí či podobné instituce mě nikdy nelákaly. Věděl jsem, že chci ekonomiku tržní na základě soukromého vlastnictví a v politice parlamentní demokracii na základě standardních politických stran.

Působíte jako anglický gentleman, ale skoro všechny své soky při veřejných diskusích nenecháte ležet po první ráně. Doslova je dorazíte, zesměšníte, zatlučete do země. Myslíte si, že všichni vaši soupeři byli tak špatní a že si to zasloužili? Hodí se vůbec, aby takto vysoce postavený politik diskutoval agresivně se zdviženým ukazováčkem a s takovým sarkasmem?   Nevím, jestli jsem si já bral méně servítky, než si brali jiní politikové vůči mně. Že mám někdy sklon v intelektuální diskusi dohnat věc do krajnosti a vybrat si z ní jádro a na tom jádru donutit oponenta říci ano, nebo ne, místo abych šolichal věci kolem, to je asi pravda. Ale s tím zadupáním do země? To si nejsem opravdu jist. Na druhé straně připouštím, že někdy by bylo možné v rámci polemiky mezi oponenty více vybírat a někoho spíše převést na svou stranu, než ho za každou cenu postrčit na stranu druhou. Když jsem večer diskutoval doma o včerejším Kotli (rozhovor se uskutečnil 14. května), tak padla úvaha, že na toho pána, který hovořil o důchodech, bylo možné zareagovat vstřícněji. Ale to je v situaci, kdy na vás řve několik desítek lidí a nemáte nadbytek času na rozhodování, dost složité. Když mi to žena a syn vytýkali, replikoval jsem tím, že jsem chtěl pokračovat a říci, že vím, že to důchodci zase tak snadné a jednoduché nemají, ale na tu větu už nedošlo. Nebyla to však moje vina.   Když na vás ten důchodce křičel, nebo když na vás na mítincích hrozí pěstmi a vykřikují, co vám v té chvíli probíhá hlavou?   Tak za prvé já neznám, že by mě někdo na mítinku ohrožoval, to není pravda. Ten Kotel byl, myslím, překvapením pro každého, kdo ho viděl, a můj pocit z toho byl také jiný. Já jsem před dvěma měsíci přijal pozvání televize NOVA do nového diskusního pořadu. Po středě, kdy tam vystoupil pan Lux, jsme pochopili, že jsme naletěli. Včerejší Kotel byl pro mne standardním politickým cvičením, ani vteřinu jsem neměl pocit neklidu či uraženosti.   Ani když se ten starý pán tak sugestivně nakláněl přes zábradlí?   To všechno je součást politické praxe. Na rozdíl od jiných politiků jsem určitě absolvoval daleko větší počet „kotlů“ než kterýkoli jiný politik. Snad jen pan Sládek může se mnou v tomto směru soutěžit. A odpovídání na dotazy o důchodech je něco úplně tradičního. Nevýhodou televizního Kotle je skutečnost, že nemáte mikrofon tak dlouho, jak potřebujute, zatímco na mítinku můžete větu doříci.   Do funkce ministra financí v Čalfově vládě národního porozumění vás jmenoval tehdejší prezident Husák. Co jste si v tu chvíli představoval?   Spíš jsem se usmíval. Byla to formální hříčka. Vědělo se, že po jmenování podá demisi. Na druhé straně bych řekl, že on své poslední vystoupení zvládl s jistým nadhledem a profesionalitou. Předvedl, že dokáže být nad věcí a nezneužít toho k ničemu.   Připravujete vydání knihy Portrét, která má být vzpomínáním na váš osobní život i profesionální činnost. Není to příliš troufalý záměr, chtít hodnotit sám sebe?   Nevím, zda máte přesné informace. Myšlenka Portrétu nebyla mým nápadem. Je to nápad Nadace Masarykovy univerzity v Brně, konkrétně profesora Maliny, který má v rámci své knižnice jednu edici nazvanou Osobnosti. Já jsem v této věci byl pasivním článkem. Místo abych přijal nabídku na rozhovor o svém životě, napsal jsem sám asi 25stránkovou zkratku, kterou jsem nazval Místo autobiografie. Má to být první kapitola té knihy, o které nevím, kdy vyjde.   Mohl byste definovat ješitnost?   Nevím, nevím. Já spíš musím pořád někomu vysvětlovat, co je to arogance. Tak nevím, zda zrovna ješitnost je hlavním tématem této chvíle. (po chvilkovém zamyšlení) Jsem člověk, který až moc ostře diskutuje, až moc ostře dává najevo svůj názor, a když mě někdo považuje za hlupáka, tak mu to dávám moc zřetelně najevo. Jestli to lze nazývat ješitností, no, nevím?   V rozhovoru pro časopis Reflex jste se o Benešovi a Masarykovi vyjádřil, že jste z nich rozum nečerpal, jelikož představovali samorostlý pokus dělat něco nového, na co budoucnost nenavázala. Není vaše snažení také „samorostlým“ pokusem, který nenalezne pochopení?   Nechtěl bych tuto věc zploštit. To je na esej, a ne na několikařádkovou odpověď při rozhovoru. Měl jsem tím na mysli, že já a celá řada mých vrstevníků ve společenských vědách v žádném případě nenavázala na české společensko-vědní myšlení dvacátých a třicátých let.   My, když jsme v šedesátých letech brali rozum, tak jsme výslovně a vědomě navázali na společensko-vědní uvažování západního typu let šedesátých. Čili já jsem rozum nejen ekonomický, ale i politologický a sociologický bral z čtení světových autorů čtyřicátých až šedesátých let, a nikoliv z dočítání si našich dějepisů a z myšlení konce minulého a začátku tohoto století. Daleko přísnější je však soud o tom, proč nemám pocit, že toto české myšlení bylo v hlavním proudu světového společensko-vědního myšlení meziválečného období.   Mohl byste to upřesnit?   Masaryk byl svůj a šel jinudy než anglosaská větev, které já jsem přívržencem. Zrovna tak v té ekonomické oblasti Englišové šli také jinak. Takže já jsem se od nich nepoučoval. Masaryk i Beneš pro mne vždycky byli v minulosti i dnes spíš pragmatickými politiky, tak či onak úspěšnými, než teoretickými mysliteli, z nichž bych si dělal výpisky.   Dá se to vysvětlit ztrátou kontinuity od německé okupace až po konec totality?   To jsme v oblasti „kdyby“… V každém případě zde žádná zprostředkující generace nebyla, respektive nebyla pro mne dostupná. Tím nechci říci, že nebyli Václavové Černí, kteří, kdyby mohli být mými profesory, určitě mohli ovlivnit moje myšlení. Ale nebylo tomu tak.   A co Patočka?   Ten rozhodně ne. Patočka je pro mne stejná slepá větev.   Mohl byste v krátkosti vysvětlit, co vás od počátku vaší politické kariéry motivovalo?   Celoživotně mě trápil režim, ve kterém jsem žil, a snil jsem o tom, že bude jiný. K tomu také směřovalo veškeré mé úsilí. V době před Listopadem jsem přeci ani na vteřinku nemohl předpokládat, že bych se stal politikem a mohl začít některé věci realizovat. Tážete-li se však na to, zda člověka hnala i vnější stránka té motivace, pak nepochybně pocit, že jsou statisíce lidí, kteří vám velmi věří, kteří si myslí, že jste zárukou něčeho, tak ten vás samozřejmě také motivuje a nutí pokračovat dál.   Jak chutná moc?   Neumím na tuto otázku odpovědět. Nerozumím tomu, co je to moc, nemám pocit, že jsem někdy nějakou moc měl. Měl jsem možná něco, co bych nazval úplně jinak, a sice vliv. Má rozhodnutí měla váhu, ale obsah slova moc je z jiného typu politického systému. Jestli má u nás někdo moc, tak jsou to média, ale žádný politik u nás moc nemá.   A jak jste se cítil po Sarajevu?   Kdybych nedostával po Sarajevu stohy dopisů, faxů, telegramů vyjadřujících podporu a přání, abych vydržel, nevzdával se, pak bych tady neseděl a rozhovor by se nekonal.   Podle Miloše Zemana nebylo rozdělení Československa osudově nevyhnutelné. Vy sám jste ještě před volbami v roce 1992 byl pro „racionální federaci“. Co vás přimělo k rozhodnutí vzít na sebe odpovědnost za rozdělení společného státu bez vypsání referenda?   O žádné referendum nemohlo v tu chvíli jít, protože nebylo koho se ptát. Referendum by mohlo být možná na Slovensku. Bylo možné se ptát Slováků, zda chtějí setrvat ve federaci. Ale já si nedovedu v žádném případě představit, jak by i hypoteticky mohla vypadat otázka v České republice. Vždyť rozbití Československa nebylo záměrem české strany, byť tady určité politické strany, některé velmi silné, hrály českou kartu. Mám tím na mysli ODA a pana Kalvodu, ale jinak neznám nikoho jiného, kdo by chtěl rozbít federaci. Možná snad pan Pithart díky své neobratnosti. Nevím, jestli také některé formulace pana prezidenta nepřispěly na Slovensku k těmto úvahám. Jinak jsem přesvědčen, že rozdělení Československa bylo v zájmu slovenské strany. Moje role v tom byla opravdu marginální. Když už jsem viděl nemožnost pokračování federace, pak bylo v zájmu všech toto trápení ukončit a rozdělit federaci rychle, bezbolestně, přátelsky.   Neustále připomínáte obavy z tzv. „třetí cesty“. Jenomže celé lidské dějiny jsou hledáním třetí cesty mezi krajnostmi. Není vaše osobní úsilí, korunované větou „operace skončila a pacient se nachází ve fázi rekonvalescence“ týkající se ukončení základních reformních kroků, právě takovou krajností?   Já myslím, že nikoli. Vždycky musíme vědět, co porovnáváme. To není o tom, zda se mezi krajnostmi mají hledat rozumné pragmatické kompromisy. Debata o třetí cestě je o našich poměrech. Myslí se tím pokus o hybrid něčeho, co je neslučitelné. U nás to má souvislost s rokem 1968 a pokusem spojovat kapitalismus se socialismem. Toto je nespojitelná kombinace. Je to terminus technicus přesně dobově vymezený.   Za dobu svého působení jste vystřídal několik tiskových mluvčích. Proč nevydrželi?   Považuji roli tiskového mluvčího za velmi složitou a nevděčnou. Závisí na typu politika. Politik, který je nedůrazný ve svých projevech, ten je rád, že za něho říká mluvčí zprávy příjemné, a hlavně nepříjemné. Avšak politik, který má pocit, že věci se mají říkat srozumitelně a nezakrytě, ten většinou těžko hledá mluvčího, protože by musel být jeho věrnou kopií a posazovat slova přesně do těch ostrostí, kde je chce politik mít. Já jsem nepochybně politikem druhého typu. A proto je evidentní, že tiskový mluvčí byl více servismanem než tvůrcem formulací a konceptů.   Několikrát jste upozorňoval na „levicovou hrozbu“. Máme tomu rozumět tak, že neuznáváte roli sociální demokracie jako legitimní opozice, a považujete ji za stranu protireformní?   Já bych tyto dvě věci neinterpretoval jako rozporné. Považuji sociální demokracii za levicovou opozici, považuji ji za protireformní stranu, ale já ji respektuji jako přirozenou legitimní opozici. Jestli jste si všimli, já se sociální demokracií a Milošem Zemanem sice zásadně polemizuji, ale netvářím se · jako někteří jiní · že by neměli vyhrát volby, být požádáni sestavit vládu. Já si myslím, že by to byla pro českou zemi špatná věc, ale dopadnou-li tak volby, tak si to zasloužíme. Právě teď vyšla knížka Jak pravil Václav Klaus, a jedna kapitola tam má název Než jelcinizace, to raději Zeman. A teď řeknu s trochou ješitnosti, že pro mě je prohra s Milošem Zemanem přijatelná. Já si nepřeji, aby tady převládla nepolitická politika, aby ve vládě bylo najednou šest ministrů za stranu lidovou, která získala osm procent v minulých volbách, pět ministrů za US, která nezískala hlas žádný, aby tam byli nepolitičtí předsedové vlády. Já mám strach, že některé jevy nás tlačí strašně na východ, a to je něco, co si já osobně nepřeji. A úvahy pana Peheho, že když se pan Zeman nepolepší, tak ho nepověříme sestavováním vlády, jsou pro mne jelcinizací naší země.   Kdybyste uvázl ve výtahu s Milošem Zemanem, o čem byste si s ním povídal?   Já Miloše Zemana znám asi třicet let a na rozdíl od jiných si s ním tykám. Takže bych dovedl být zavřený ve výtahu spíš s ním než s Ivanem Pilipem nebo Josefem Luxem. To říkám zcela bezostyšně. Jsem přesvědčen, že to také každý ví. Zeman je můj názorový protipól a názorově jsme se lišili po celých třicet let, co se známe. Naše diskuse byly velice ostré, nicméně já bych mu neubíral elementární politické cítění. Jemu se podařilo sjednotit pro nás velmi nepříjemnou a silnou sociální demokracii. Je to nesmírně úspěšný výkon politika zvaného Miloš Zeman.   Mnozí kritikové vám vytýkají autoritativní postoj k právu. Je známý váš výrok: „Negativní stanovisko legislativní rady je pro mne nejlepším doporučením zákona.“   Myslím, že na můj vztah k právu vzniká strašná spousta zjednodušujících tezí, které se snažím léta trpělivě vysvětlovat. Každý krok ekonomické transformace probíhal právními akty. Nic z toho se nedělo mimo právní akty. Jinou věcí je, zda právníci převedli všechny reálné společenské procesy do jazyka práva způsobem adekvátním, kvalitním, zda se na něco nezapomnělo anebo se něco nevynechalo. Je ale naprostou mystifikací se domnívat, že mohlo dojít k předběžné přípravě veškeré legislativy a pak do této předem připravené legislativy pustit reálné společenské procesy. Společenský pohyb se od Listopadu 1989 valil a šance ministerského předsedy zastavit ho byla nulová. Myšlenka, že by se mohla ta valící řeka zastavit, přizvat nejlepší právníky z celého světa, sepsat všechny možné i nemožné zákony a 1. ledna 2017 do těch předem připravených legislativních dokumentů vpustit realitu, to je totální nepochopení transformačního procesu. Nemohu proto souhlasit s tvrzením o arogantním přístupu k právu.   Zapochyboval jste někdy o sobě? A co je obsahem případných pochyb?   Každý člověk se probouzí a děsí se toho, co se stalo, jak se to stalo, zda se to mohlo stát jinak, jak jsem mohl lépe odpovědět těm či oněm novinářům. Samozřejmě takto člověk pochybuje. Na straně druhé jsem člověkem, který má v sobě dost pevný kompas, člověkem, který do sebe za ta desetiletí dost nainvestoval. Mám tedy na čem stavět. A proto mám v sobě poschováván dostatek návodů, jak se v různých situacích zachovat.   Své rozhodnutí podat demisi na post premiéra jste zdůvodnil slovy: „Považuji to za vynucený tah, který však nebylo možné neudělat.“ Měl jste tím „vynuceným tahem“ na mysli aktivitu Hradu, anebo „podraz“ pánů Rumla a Pilipa?   Myslím, že to byl široký proud, v té chvíli se zcela implicitně sjednotivší. Neříkám, že zasedli do jedné místnosti a tam se za staženými žaluziemi dohodli, že to tak bude. Byla to ale shoda Hradu, koaličních partnerů, části ODS a politické opozice v čele s Milošem Zemanem. V tomto byla naprostá jednota.   Vznik Unie svobody jste komentoval poměrně sarkasticky, ale nárůst jejích příznivců měl raketový vzestup. Nyní jste vyzval k vytvoření pravicové koalice. Neobáváte se, že neshody, které byly příčinou pádu vaší vlády, budou přetrvávat?   Určitě budou přetrvávat. Ale myslím, že tak jemně a v rukavičkách mluvit o skupině lidí, která nás tak poškodila a snažila se vyvléci ze společné odpovědnosti za problémy ODS a potažmo celé vlády a celé naší země, jako jsem mluvil já, na to by se v historii nenašel příklad. Že bychom měli jásat nad vznikem US, že bychom jí měli přát mimořádný úspěch, to by snad ani největší obdivovatel US od nás nemohl chtít ani v nejbujnější fantazii. Trvám na tom, že jsme se k těmto lidem chovali daleko decentněji, než se oni chovali k nám.   Máte nějaký nesplněný sen?   Nepochybně bych považoval za strašlivou tragédii, kdybych opouštěl politiku v České republice v dnešní fázi pošlapávání všeho dobrého, čeho se od konce éry komunismu dosáhlo, a proto si myslím, že je třeba pokračovat dál. Ten sen nemá žádnou hmatatelnou podobu toho či onoho politického postu. Je to spíš vidina toho, aby tato země pokračovala v nastoupené cestě.   Pokud zvítězí, pane předsedo, opozice, umíte si představit život v opozici?   Řekl bych, že si umím představit život v opozici, zvítězí-li levice. Já si neumím představit život v opozici vůči takové podivínské vládě, jako je vláda pana Tošovského. To je takové neznámo, nedefinovatelno, že nevím, vůči čemu bych měl být v opozici. Nepochybně proti panu Zemanovi a Důchodcům za životní jistoty bych v opozici být mohl, protože by bylo definovatelné, vůči čemu. To, co si myslí o světě pan Stropnický nebo pan Sokol, paní Roithová, paní Parkanová, nebo pan Kühnl, to si neumím představit ani v nejbujnější fantazii.   Klepala se vám někdy kolena?   Člověk přeci cítí pokus o totální politický zvrat, o kriminalizaci politiky, to přeci nemůže být v žádném případě příjemné.   Může vás takováto situace dostat do zkratu?   Já ze sebe nedělám žádného hrdinu, který by se hodil do nějakého akčního amerického velkofilmu. Takovou iluzi o sobě mít nemohu. To se dá posoudit z mých jednání a mého politického chování.

Category: 1998 / 06

První „pozdravpánbůh“ pronesené češtinou s plzeňským přízvukem je vám odměnou za tisíc kilometrů úmorné jízdy přes troje hranice směrem na Balkán. Za poslední, maďarsko-rumunskou hranicí vede cesta přes Temešvár k Dunaji, a odtud se auto na jedničku šplhá hodinu a půl po blátivé cestě do vesnice Girnic.


Pohled z návrší

V pondělí zela girnická škola prázdnotou. Veselka se protáhla jako vždycky od sobotního večera do pondělního rána. Vesnice odpočívala, včetně dětí a pedagogického sboru. Učitel Pavel Sumec doháněl aspoň dopoledne dvě noci hudebního maratonu. Absolvent ostravské PgF, v Čechách džezmen, v Girnicu právoplatný člen místní muziky (saxofon a klarinet), si odpoledne přivstal, aby stihl přípravy na další den. A taky na hodinu ranní hudebky. Z Čech si přivezl flétny, a ráno před vyučováním učí doma děti pískat.

„Tento týden bude dobrý, masopust začíná až v neděli,“ prohlížel rozvrh hodin za sklem kredence. Třicet devět hodin každý týden. Čeština · krajanský jazyk, hudební a výtvarná výchova, masopustní divadlo. „Nacvičujeme Naše furianty,“ usměje se. „Doufám, že to přijmou. Je to o nich.“

Pavel bydlí v pronajatém domku, jehož majitelé odešli do Čech. Natrvalo. Podobných stavení v českých vesnicích přibývá.

Pan učitel topí v kamnech dřevem, myje se na dvorku ve studené vodě, kadibudku má na zahradě. Na večeře dochází k pošťákům, snídaně si nosí s sebou. Dodržuje místní „prací“ dny. Dopisy i Český dialog mu chodí s mírným zpožděním, knihy si půjčuje od souseda, knihovníka Josefa. Televizi nemá, kytara a rádio s kazeťákem mu stačí. „Objednám si Lidovky, ať jsem trochu v obraze, protože Radiožurnál pokaždé nechytím.“ Ptám se na samotu. „Je dobrá k tomu, aby člověk zjistil, co je důležité doma,“ říká.

ŠKOLY A DĚTI

Školní stavení jsou si v českých vesnicích podobná, až na detaily. V Girnicu občas teče ve třídě topení. „Když jdu k tabuli, potřebuju gumáky,“ směje se Pavel. Jednotřídka v Rovensku je přívětivá už svou velikostí, v Eibenthalu mají školy dvě, jednu přímo v dědině, další v Ujbányi, která k ní patří.

Ve všech třídách zelené škamny, vysoké hnědé kachláky, plechová umyvadla v podstavcích. Na stojanech visí mapy Rumunska, Čech a Moravy, periodická tabulka prvků. Z obrazů shlíží někde Učitel národů, jinde prezident Havel, popřípadě oblíbený ministr rumunského školství (byť před 30 lety zesnulý). V Rovensku zase opatrují památnou fotografii z návštěvy bývalého ministra zahraničí Josefa Zielence. Školy našich dědečků. Sborovny a kabinety jsou zaměnitelné. Hodiny si učitelé hlídají sami, v Girnicu se zvoní ručně. Známkuje se „po rumunsku“, desítka je nejlepší, jednička se raději ani nedává. Na prvním stupni se kromě Eibenthalu učí jen v češtině, od páté třídy v rumunštině. Menší děti chodí do školy dopoledne, páťáci až osmáci mají odpolední. Ze dvou důvodů · všichni by se do školy nevešli a starší dopoledne pomáhají s dobytkem a na poli. Školní rok se rozděluje na trimestry, po každém mají školáci čtrnáct dní volno. Velké prázdniny začínají v polovině června, končí v polovině září.

Do girnické školy chodí jedenaosmdesát dětí, dvaadvacet z nich neumí číst. Pavel je sjednotil do jedné třídy, začínal s abecedou. „Učím je na každém textu, každé páté slovo jim vysvětluji. Fantazii probouzím tři dny. Ale nechci zavádět žádné novoty. Proč taky. Můžu jim ukázat jiný pohled na svět, ale nemám morální právo jim nutit vlastní.“ Měsíc jeho práce je vidět a slyšet. Pavel čte z Vančurova Kubuly a Kuby Kubikuly, děti poslouchají. Všechny jsou neobyčejně muzikální, písničky se naučí za chvilku. A i malí kluci umí výborně tančit. „Krajanské děti jsou jiné. Puberta je přeskočila. Skončí školu, zůstanou doma v hospodářství. Jsou brzy dospělí,“ říká Pavel.

JEMINE, DOMINE, MASOPUST POMINE

Z Girnicu do Rovenska je to přes hory a lesy asi patnáct kilometrů. Po banátských cestách musíte počítat se čtyřmi hodinami jízdy. Autem. Když má člověk štěstí na počasí, dorazí do cíle s kompletním vozidlem a bez blátivého obalu. Ne vzdálenosti, ale cesty sužují krajany z Banátu.

Vilmu Anýžovou jsme zastihli těsně po kojení. Pětiměsíční Marijánka byla uložena do postýlky, dvouletý Dominik dokončoval práci na nočníku. Vilma se chystala do školy na odpolední češtinu. Během vyučování se o její děti starají babička a děda Šubrtovi · krajané, k nimž se učitelka z Prahy „adoptovala“. Její manžel, novinář, za rodinou dojíždí podle možností.

Vilma studovala zahraniční češtinu na filozofické fakultě v Praze. Bigerská čeština (Biger je jedna z českých vesnic v Banátu · pozn. red.) bylo téma její diplomové práce. V rámci diplomky pobývala nejen v Bigeru, ale projezdila ostatní české vesnice. Letos v lednu se do Banátu vrátila. Vilma v místní školičce učí češtinu a hudební výchovu, dopoledne i v odpoledních kurzech. Navíc nacvičuje s dětmi divadelní pohádku o Kalupince. Na masopust. „Loni jsme už masopust neslavili tak jako předtím. Někteří muzikanti odešli do Čech,“ vzpomíná pan Šubrt. Také on a jeho žena jsou na odchodu. „Už mám do Čech převedený důchod, v létě se odstěhujeme za synem do Podkrkonoší. Natrvalo,“ dodává.

„Dětí je v Rovensku málo. Kromě toho si někteří rodiče odjíždějí do Čech vyřídit trvalý pobyt a zajistit práci. Děti zatím nechávají s prarodiči a hospodářstvím doma. Mají tady těžký život,“ popisuje současný stav učitelka.

Pavel jel do Rovenska s námi. Na návštěvu, „na inspekci“. Odpolední češtinu odučil s Vilmou. „Děcka, znáte tuhle girnickou?“ Zazpíval s kytarou: „Jemine, domine, masopust pomine.“ Rovenské děti ji neznaly. Než stačila Vilma napsat její slova na tabuli, zpívaly už s Pavlem. Čistě, a všechny.

ŘEDITEL MÁ NEJMENŠÍ PLAT

Poměr Čechů a Rumunů v pedagogických sborech v základních školách se liší. V Girnicu řediteluje Rumun. Má nejnižší plat ze všech učitelů. V Rovensku je řídícím Václav Holeček. „Pan starosta moravského Rovenska, které nám pomáhá, se jmenuje Doleček. Jsme téměř příbuzní,“ podotýká pan řídící.

Krajanští učitelé jsou lidé různí. John (vlastním jménem Karel) z Girnicu píše básně. Otiskují mu je v novinách. Jinak učí matematiku. Mudra zase fyziku. Pan ředitel Holeček založil školní knihovnu. Rovenské děti potom chodí s knížkami pást dobytek. „Aspoň jim ten čas rychleji uteče,“ dodává. Všichni krajanští učitelé mají maturitu, téměř nikdo vysokoškolské vzdělání. Diplomem se mohou ohánět jen učitelé z Čech.

ŠPION Z NADLAKU

„Jaroslav Svoboda, 21. února 1998,“ zakončil podpisem v mém bloku učitel z Eibenthalu seznam učebnic, které potřebuje dovézt. „Když seženete ještě předrevoluční, nevadí. Ty Leniny můžu vynechat,“ dodal prakticky. Jarda Svoboda, pedagog a kastelán z jižních Čech, patří Banátu. Před deseti roky poprvé obešel všechny české vesnice, pendloval z místa na místo, každé prázdniny a dovolenou se sem vracel. Eibenthal mu přirostl k srdci nejvíc. Učitelskou dráhu v Rumunsku zahájil před čtyřmi roky na lyceu v Nadlaku, v sekci pro české děti z jižního Banátu. „V Nadlaku jsem byl tři a půl roku vedený jako špion,“ směje se. Loni v listopadu tam skončil cyklus, v polovině ledna nastoupil do školy v Eibenthalu. „Byla to jediná česká vesnice, kde se už dlouho učilo jenom v rumunštině. Teď učím češtinu děcka z prvního stupně společně, od páté do osmé třídy chodí ještě na odpolední kurzy. Jednu hodinu za týden přednáším ve školce,“ popisuje rozvrh hodin. Kromě toho si soboty zpříjemňuje dojížděním do Oršavy, kde učí ve třech kurzech · děti od 1. třídy až po šedesátileté babičky.

„Ty mi to čteš už i německy,“ upozorňuje učitel Svoboda Raula na odpolední „směně“ ve škole v Ujbányi. „Děvčata, přeložte mu to.“ Spolužačky Raulovi briskně a ochotně překládají text z rumunštiny do češtiny. Dy, ty, ny a hlavně tvrdé a měkké i dělají nejen eibenthalským dětem problémy. Ypsilon rumunština nepoužívá. Jarda vysvětluje dětem celou hodinu záludnosti češtiny hlubokým, pomalým hlasem. Spisovně. Stejným způsobem mluví s námi a se sousedy v hospodě. I s místním bossem panem Lisým. „Rumunsky neumím, jsem bohemista a jsem mezi Čechy, tak proč mám mluvit rumunsky?“

KDO TAM BUDE CHODIT?

Na Svaté Heleně učitele z Čech nemají. Zato vedle přízemní staré školy vyrostla nová. Stavbu financuje česká vláda ve spolupráci s nadací Člověk v tísni. Podle posledních místních informací její rozpočet povýšil na dvě miliardy čtyři sta milionů lei (zhruba 9 640 000 Kč · pozn. red.). Budova je to jednopatrová s vysokou půdou, prostorná, světlá. Helenští jsou však z její rozměrnosti trochu rozpačití: kde se najde tolik dětí, když další rodiny odcházejí do Čech? I místní paní učitelka, která nás pozvala na kávu, krčí rameny. Velvyslanec Jaromír Plíšek vysvětluje: „V době, kdy se projekt připravoval, tedy před třemi roky, byla kapacita školy v pořádku. Na Heleně bylo nejvíce dětí, proto se tenkrát vybrala právě tato vesnice. Nikdo netušil, že se tam tak rychle bude měnit situace a že se tolik lidí odstěhuje do Čech.“

ZUBAŘKA A SESTRY

Kromě pedagogů působí v krajanských vesnicích zubní lékařka Yveta Melíšková (naposledy v Eibenthalu) a dvě řádové sestry Michaela a Damiána z Kroměříže. Ty sdílejí třetím rokem osud krajanů v Girnicu. Michaela učí ve škole náboženství, Damiána, původním povoláním zdravotní sestra, obstarává veškerou zdravotní, někdy i lékařskou péči ve vsi. Kromě toho žijí svůj řádový život.

Yveta během naší návštěvy Eibenthalu balila. Vybavení ordinace, dřevěné křeslo, léky, svoje věci. Vrací se do Čech. Po dvou letech zubařské praxe v Banátu. Příliš se nevyptávám, není už čas, ani nálada. Její Paris, psí uprchlík ze Srbska, se jí motá pod nohama. Čekají na něj noví páni. Do Čech ho vzít nemůže.

S Yvetou jsme byli v kontaktu celý týden, od ní jsme se dozvěděli snad nejvíc. Žila v Banátu dva roky, stěhovala se z vesnice do vesnice. S celou ordinací. Spravovala zuby, šila rány, ošetřovala úrazy. Sama, bez sestry, bez laboranta. „Už na fakultě jsem zjistila, že Albert Schweitzer zřejmě nejsem. Tak jsem využila možnosti pracovat u krajanů v Banátu. Myslím, že jsem tady odvedla kus práce. Je to dobrá zkušenost do života. Když ve svém věku potkám dvacet dobrých lidí čistého srdce, je to… neumím to říct.“ „Kde ti bylo nejlépe?“ ptám se. „Patřím Girnicu.“

HLUBOKÉ STOPY UČITELSKÉ

Působení učitelů z Čech v českých vesnicích v Banátu má svou tradici. Jejich opětovné vyslání byl jeden ze základních požadavků krajanské komunity už na přelomu 80. a 90. let. „Učitelé z Čech byli vždycky významným prvkem v komunitě, zvlášť v meziválečném období. Psali kroniky, hráli divadlo. ‚Dělali‘ kulturu. Zanechali v komunitách silnou stopu. Ti současní také z části nahradí své krajanské kolegy, kteří se odstěhovali do Čech,“ říká velvyslanec Jaromír Plíšek. „Jsem rád, že se do Banátu dostali právě ti, kteří tam jsou. Vilma s Jardou komunitu dobře znají. Mají výborné pedagogické vlohy a zkušenosti a mohou je tam uplatnit. Znají duši tamních lidí a mají je rádi. Pavla jsem poznal teprve nedávno v Praze, když učil ve Škole hrou. Je to mimořádně dobrý učitel a vnímavý člověk. Chystám se za všemi do Banátu v dubnu. Jsem docela zvědavý, co budou povídat.“

České vesnice v Banátu · Girnic, Rovensko, Eibenthal, Svatá Helena, Biger, Šumice jsou odříznuty od rumunského světa drsnou, téměř nedotčenou krajinou, a hlavně cestami · blátivými, prašnými a plnými kamení. Čas se tady zastavil a člověk si jen může říci: „tak nějak to vypadalo u nás před šedesáti lety“. I lidé jsou jiní; udření celodenní prací na polích a v dole vás zvou aspoň na krátkou návštěvu. Jen proto, že jste „krajané“. Jejich předkové připluli na vorech po Dunaji do Banátu před 170 lety. Z okolí Plzně, Klatov a Českých Budějovic odcházeli tenkrát s nadějí, že dostanou vlastní půdu a najdou druhý domov. Jejich potomci, dnes pátá, šestá generace, v sobě stále nosí hrdost na příslušnost k národu, která je nám domácím cizí. Lpí na jazyku, víře, tradicích. Je to obrana proti vlivu majoritní společnosti, a současně snaha udržet kontakt se starou domovinou. Od poloviny letošního ledna působí na základních školách v Girnicu, Rovensku a Eibenthalu Pavel Sumec, Vilma Anýžová a Jaroslav Svoboda. Tři učitelé z Čech. Učí český jazyk, hudební a výtvarnou výchovu, hrají s dětmi divadlo, v odpoledních kurzech pomáhají dospělým zvládat záludnosti gramatiky. Na žádost krajanské menšiny a s požehnáním rumunské vlády je do Banátu vyslala naše vláda. Garantem zatím pololetního projektu je Velvyslanectví ČR v Bukurešti, resp. velvyslanec Jaromír Plíšek.

Category: 1998 / 06

Na úpatí Rýchor, ve východní části Krkonoš, leží městečko Svoboda nad Úpou. Poblíž se nacházela vesnička Sklenářovice se zajímavým osudem. Podle pověsti vznikla již v 11. století jako hornická osada, protože se v její blízkosti našlo zlato. To se zprvu rýžovalo z náplavů zdejšího potoka, později se začalo dobývat i ze zlatonosných žil v blízkém okolí. Lidé tak vytvořili mnoho kutacích rýh, štol, a dokonce i několik hlubinných šachet, z nichž jedna, připomínaná v roce 1579, podobně jako jiná šachta ve stříbrných dolech poblíž Kutné Hory, se jmenovala Trenčín. Patrně proto, že na Trenčínském hradě byla v té době hluboká studna, které se obě šachty podobaly.

Obyvatelé Sklenářovic se vedle těžby věnovali i výrobě skla, ke které využívali křemenný odpad po těžbě. Tak vznikl i název obce.

Kolik zlata se ve Sklenářovicích vytěžilo, se nedá přesně zjistit, protože se do roku 1580 odvádělo do císařské mincovny pouze stříbro. Zlato se mohlo prodávat kdekoliv na trhu i mimo království, a tak díky zvláštnímu složení sklenářovického zlata (obsahuje totiž značné množství rtuti) se nacházejí některé předměty vyrobené z tohoto zlata pouze v nynějším Polsku. Mnoho zlata se patrně pod Rýchorami nevytěžilo, protože městečko Svoboda zaměstnávalo v 17. století ve zdejších dolech pouze jednoho až tři horníky se zjevným prodělkem.

Přesto ale bylo dolování příčinou jistých privilegií, udělených městečku Svoboda císařem Ferdinandem I., později potvrzených a rozšířených císařem Rudolfem II. Patřil k nim vlastní erb, pořádání trhů častěji než jinde, ale také velké úlevy na daních. Celkově se tedy nevýděleční horníci asi vyplatili.

Na přelomu 16. a 17. století byla nevýnosná těžba zlata ve Sklenářovicích přeci jen přerušena a v poslední třetině 18. století po několika neúspěšných pokusech o obnovení zanikla úplně.

Obyvatelé Sklenářovic byli tedy poté odkázáni na chov dobytka a luční hospodářství. Na přelomu našeho století měly Sklenářovice dvě stě čtyřicet stálých obyvatel, pět různých řemeslníků, školu, a dokonce i vlastní vodovod. Po druhé světové válce byla obec vysídlena (až na jednoho Žida byli všichni Němci) a údajně prohlášena za hnízdo pašeráků (která obec ostatně v té době nějakého pašeráka neměla). Poté byla rozebrána a po železnici odvezena na Slovensko. Poslední hřebík do pomyslné rakve Sklenářovic zarazilo ženijní vojsko naší armády, které zbytky zlikvidovalo téměř úplně.

Poslední památkou na Sklenářovice je kamenný klenutý most z 16. století, který přežil hlodání zubu času, nájezdy armády, později těžké kolové techniky lesáků, a je k vidění dodnes.

Napsal a vyfotografoval Michal Skalka

Category: 1998 / 06

Obecně je všechno, co tvořím, ve dvou polohách,“ říká akademický sochař Jiří Laštovička. „V jedné je to, co dělám jako povolání, a potom se vedle vine to, co dělám jako volnou tvorbu, která je pro mě taková víceméně relaxace od designu. Má to pro mě ohromnou výhodu v tom, že dělám, co mě baví, nejsem ve volné tvorbě nijak existenčně vázán.

Co se týče designu, i tam jsou dvě základní polohy. Jednak jsou to návrhy pro masovou tvorbu, kde se musí ctít především ekonomičnost, technologie, použitelnost, aby ta věc šla vyrábět celkem bez problémů, bylo možno na ni aplikovat různé dekory. Tvar je nějakým způsobem zařazený, přijatelný pro nejširší okruh spotřebitelů.

Pak je druhá poloha, to jsou věci, které nejsou určeny pro masovou spotřebu. Dá se tam nějakým způsobem experimentovat s tvarem, a jestli návrh není komerčně úspěšný, tak to není taková tragédie.“

DOKONALÁ HMOTA

Porcelán je nejušlechtilejší keramická hmota, dá se říci, že to je vlastně první umělá hmota. Můžeme ho přirovnat ke sklu a složení je vlastně velmi podobné. Křemen a živec, v porcelánu je ale navíc kaolin. Ideálem skla je čirá hmota, průhledná jako voda. Porcelán je výsledkem stejné snahy o nejdokonalejší a nejjemnější hmotu. Skláři svou hmotu nejprve roztaví a pak ji zformují do tvaru, ve kterém ztuhne. U porcelánu je to trochu jinak, definitivní podobu dostává výrobek teprve v peci. Zmenší se a vlastně se deformuje vlastní vahou. Proto jediná šance k úspěchu v designu porcelánu vede cestou dlouholeté praxe a zkušeností.

KAFKA

„Vlastně někdy před rokem ?89 jsem něco na toto téma začal nosit v hlavě,“ vzpomíná Jiří Laštovička. „I když dnes to zní paradoxně, v té době bylo mnoho důvodů, proč porcelánový servis Kafka nemohl spatřit světlo světa. Tenkrát mohl být například velký problém, že na šálku je německý text, a ještě od Kafky… Děly se neuvěřitelné věci, například jsem navrhoval dětský dekor · žába seděla na lodičce složené z novin · ‚A co to je za noviny? Z kterých jsi to vystříhl?‘ říkal mi příslušný činitel.“

Jak vás napadl ten zvláštní tvar, který opravdu připomíná náladu z povídek Franze Kafky?

Je to věc pocitová, co si budeme povídat. Vyrůstal jsem v místech, kde on žil, Josefov a okolí Maiselovy ulice je vysloveně židovské, má svou atmosféru. Když je člověku osmnáct, tak se mu navíc strašně líbí, že tomu textu rozumí, a zároveň vlastně nerozumí. V osmašedesátém se Kafka u nás teprve začal objevovat. On i Kafka je sám o sobě démonický, byla to do jisté míry opravdu personifikace.

Takže existují pravidla, jak určitou náladu převést do tvaru?

V designu žádná pravidla neexistují. Je to každého věc, jak přistupuje k tématu. V první řadě jde o to, vytvořit funkční výrobek. A pak je tu určitá nadstavba, která se dostává do oblasti individuální tvorby. Dejme tomu, že v tomto případě funkčnost může být trochu potlačena, tyto luxusní věci, vyráběné v limitovaných sériích, potřebují jemnější, šetrnější zacházení, což vede jejich majitele k tomu, aby se nějakým způsobem zklidnili. Donutí je to k obřadnosti, což je do jisté míry záměr. Japonský obřad pití čaje je úžasný rituál, stanoví přesně krok po kroku, jak se co musí. Je to více duchovní záležitost než úkon k uhašení žízně.

Po Kafkovi letos přišel Beethoven….

Po Kafkovi jsem si řekl, že by bylo zajímavé vytvořit určitou linii, která by sledovala personifikace osobností. A tak vznikl Beethoven. Mezitím ještě Obelisk, kde je na podstavci kulička, která by měla být hold řemeslu. Kdo se porcelánem zabývá, ocení složitý tvar, k jehož dosažení se musí dodržet složitý výrobní postup.

TŘETÍ ROZMĚR

Jak se vypořádáváte s třetím rozměrem?

Opět to je hlavně zkušenost. Když se návrh nakreslí, modeláři ho vytvoří ze sádry, a zjistí se, že se některé proporce výrazně změní, něco se musí změnit. Jen pro ilustraci · když budu mít šálek, který má naprosto rovné stěny a na bokorysu bude čtvereček, tak ve skutečnosti po vypálení to bude válec. Pokud chcete vyrobit šálek, který má stejnou výšku i šířku, musí být polotovar širší zhruba tak o 7 %. V praxi to znamená, že se udělá sádrová maketa, na které se dělají konečné úpravy (mimochodem větší o 14 %, o které se zmenší porcelánový výrobek po výpalu), a pak se zjistí, kde dochází k navýšení, model se rozšíří tam, kde by to mohlo být vratké. Výhoda je, že děláme s modeláři z Thun studia Karlovarského porcelánu, kteří jsou opravdoví fachmani.

Jaký to je pocit, když vaše modely dostávají státníci a filmové hvězdy?

V podstatě je to příjemný pocit, hlavně ze začátku. To asi znáte, když vám třeba vyšel první článek.

Promítají se nápady, které zkoušíte ve volné tvorbě, do užitkového designu?

Vždy je člověk poznamenaný tím, co dělá. Je jediná osobnost, tak to co z něj vychází, nějakým způsobem musí být ve všem, co tvoří. V našem oboru se to hůře stopuje, ale když se v té branži pohybujete dlouho, poznáte to. V designu se musí někdy člověk ukáznit, až je to téměř neúnosné, tak se potom vybije na něčem volném.

Můžete nějak charakterizovat svůj rukopis?

Já jsem vždycky trochu tíhnul k surrealismu, který v tom dvacátém století nějakým způsobem prosákl do všeho. V našem českém prostředí bych řekl, že je lyričtější. Myslím si, že i Kafka je toho dokladem. K tomu mám poměrně dost blízko.

A mouchy jsou taky součást surrealismu?

Je to zase o tom porcelánu, přenáším sem své zkušenosti s tím, co všechno se s tím materiálem může. Oproti uvedenému ideálu dokonalé čistoty schválně používám barvítka, která jdou jenom na vysoký žár · železo, kobalt a chromoxid. V jiném případě například využívám staré techniky „krajkování“. Na porcelánových „kamenech“ je namotaná nit, která je máčená, a tím se dosahuje zvláštního efektu.

Připravujete po Kafkovi a Beethovenovi nějakou další personifikaci?

Samozřejmě, určitě. Ale nevím, kdo to bude, protože mě zatím nic výrazně neoslovilo. To musí přijít nějaký impulz a musí u té osobnosti hrát řada okolností dohromady, abych si vnitřně zdůvodnil tvarování. Máme tu ale také přelom tisíciletí, což se podaří zažít málokomu, a to by mohlo být zajímavé téma.

Jak by taková souprava pro příští tisíciletí měla vypadat? To se mě moc ptáte.

Category: 1998 / 06

PREMIÉŘE TLESKAL LUDVÍK XVI.

První balon (montgolfiera) byl zkonstruován v červnu roku 1783 bratry Montgolfiery, papírníky z Annonay. Byla to obrovská naolejovaná papírová koule nafouknutá horkým vzduchem. Prvními pasažéry jsou kachna, kohout a beran a „letu do nebe“, jak byl pokus přezdíván, přihlížel z nádvoří zámku ve Versailles Ludvík XVI. V davu přihlížejících byl i devětadvacetiletý Lotrinčan Jean-Francois Pilatre de Rosier. Ten si přísahá, že uskuteční Ikarův sen. S podporou markýze d?Arlandes získává královo povolení k dobytí oblohy. A již 21. listopadu 1783 uskutečňuje de Rosier se svým ochráncem první let člověka v historii létání. Rosier se také stává první obětí, když 15. července 1785 při pokusu o překonání kanálu La Manche s aero-montgolfierou, ve které byl využit teplý vzduch s plynem, se jeho balon poblíž Boulogne-sur-Mer vznítil a spadl na zem.

Půl roku před tragickým pokusem de Rosiera přeletěli kanál La Manche Blanchard s Jeffriesem, což vedlo k zavedení první letecké pošty ve Francii. Ve vojenství byl poprvé použit upoutaný plynový balon 26. června 1794 francouzským kapitánem Coutellem. Od devatenáctého století až do roku 1930 předstihoval plynový balon horkovzdušný. Přednost plynového, i přes nevýhodu dlouhého nafukování, spočívala v nezávislosti na trvání a vzdálenosti letu. Teprve využití propanového hořáku umožnilo horkovzdušnému balonu, aby převzal své vedoucí místo.

KAŽDÝ MODEL UNIKÁTEM

Každý model je jedinečný a tvoří sám o sobě samostatnou kategorii. Rozdíly jsou pouze v kubatuře od 700 až do 15 000 m3. Plášť neboli „kůže“ je z nylonu napuštěného polyuretanem a skládá se ze 24 segmentů. Jeho spodní část v blízkosti hořáku je z nomexu, který je odolný vůči vysokým teplotám. Využívaná teplota se pohybuje mezi 80 až 120 stupni C a je zajišťována sondou. Vrchní část pláště, „padák“, slouží jako vypouštěcí ventil a při přistávání se jím vypouští teplý vzduch. Nosná konstrukce zajišťuje tři funkce. Nese hořák, zabezpečuje spojení koše s pláštěm a přebírá namáhání při kolísání balonu způsobené plášťovými lanky. Propanový hořák nahradil staré petrolejové hořáky a starobylé spalování slámy. Při ohřívání v plášti hoří plyn modrým plamenem, který zaručuje rychlé ohřátí a je konstantní, čímž se snižuje riziko propálení pláště při náhlém poryvu větru. Tři až šest metrů dlouhý plamen má teplotu okolo 2000 stupňů C. Koš je většinou sestaven z vrbového proutí, kůže a rákosu, aby se dosáhlo kompromisu mezi bezpečností, tradicí a pohodlím. Vertikální spoje jsou z rákosu, vnější úprava z vrbového proutí. Části, s nimiž přijdou do styku pasažéři, jsou obaleny pěnovou gumou a jsou potaženy kůží. Trubková kostra je z hliníku a podlaha již tradičně ze dřeva. V koši jsou umístěny láhve s propanem a nástroje potřebné k letu. Jelikož je propan udržován v kapalném stavu, jsou láhve v zimě nasyceny dusíkem. Výroba zůstává stále řemeslnou, ale počítačová technika ušetřila spoustu času a námahy při překreslování modelu. „Šablona“ vzniká na rýsovacím prkně. Její části jsou potom rozstříhány a sešity k sobě. Jednotlivé segmenty mají při natažení délku 22 metrů a celková délka látky je zhruba 1,2 km při ploše 1800 m2. Na plášti, jehož celková hmotnost se přibližuje 80 kilogramům, jsou 4 kilometry švů.

Vynález letadla (srpen 1901) a vzducholodi (červenec 1900) oslabil postavení a využití balonu až do druhé poloviny našeho století. Na rozdíl od horkovzdušného balonu nedokázal plynový balon převzít své vedoucí postavení. Nákladnost a větší pasivita při letu mu v tom zabránily. Rozdíly mezi vzduchem a plynem vyplývají z koncepce jednotlivých balonů. U plynového je plášť uzavřený a pokrytý sítí z konopí, která je připojena k nosné konstrukci. Plášť je nafouknut heliem nebo vodíkem a není tam žádný ohřívací systém. Nafouknutí trvá okolo čtyř hodin a pilot při nafukování zatěžuje balon pískem, aby se zajistila rovnováha. Při startu se zátěž vyhazuje a přistávání se uskutečňuje vypouštěním plynu.

OBNOVENÁ TRADICE Francie znovu obnovuje tento sport v sedmdesátých letech našeho století a Maurice Chaize a Robert Noirclerc se stávají výrobou prvního balonu zakladateli francouzského vzduchoplaveckého průmyslu. V roce 1983 se u příležitosti dvoustého výročí prvního vzletu člověka pořádá v Lotrinsku první ročník závodu o putovní cenu Pilatra de Rosiera, jehož iniciátorem je potomek prvního vzduchoplavce Philippe Buron Pilatre. Osmdesátá léta jsou ve Francii poznamenána velkým nadšením pro tuto disciplínu, a to dalo vznik prvnímu ročníku Světového bienále vzduchoplavectví Bratrství ?89. Zatím se uskutečnily další čtyři bienále, z nichž poslední proběhlo loni od 25. července do 3. srpna na letišti v Chambley pod názvem Světové bienále vzduchoplavectví Lotrinsko ?97. Chambley je výcviková základna francouzské armády, a bienále se pokaždé zúčastňují statisíce diváků.

Category: 1998 / 06

Před padesáti miliony let se za velkého třeskotu rozlomila kamenná deska pokrývající střed Evropy. Kus země se vzedmul a k nebi se vztyčily dnešní Krušné hory. O dvacet, třicet milionů let později vytlačily sopky vysoké homole Českého středohoří. Mezi Krušnými horami a Českým středohořím se plnily močály, ve kterých bujely přesličky a plavuně jako o závod. Postupem doby se tu nakupila ohromná vrstva organické hmoty. Pak se klima změnilo a přívaly deště přikryly rostliny nepropustnou vrstvou horniny.

Bývalá rašeliniště a pralesy byly lisovány pokračující horotvornou činností. Působením velkého tepla a tlaku začal chemický proces karbonizace. Pod škraloupem zemského povrchu se rodí uhlí! . . . . .

První zmínka o uhlí v Čechách se datuje k období vlády Václava IV. z roku 1403. V té době se uhlí používá jen k odlehčení zemědělské půdy nebo ke hnojení popelem. Teprve o sto padesát let později se začíná výjimečně uvažovat o uhlí jako o topivu, když se v kraji projevila nouze o dříví. A v roce 1613 je mosteckým měšťanům uděleno privilegium – mohli těžit a používat uhlí jako topivo.

Význam uhlí stoupá hlavně díky nedostatku dřeva, a roku 1800 propuká na Ústecku pravá uhelná horečka. Kdo vlastnil jen kousek půdy, začal hrabat v zemi. Začátkem devatenáctého století vstupuje do těžby kapitál, těží se kvalitnější uhlí z větší hloubky. V roce 1839 bylo na Ústecku čtyřiačtyřicet důlních podniků, do roku 1857 jich mezi Ústím a Teplicemi vyrostlo na tři sta. Uhlí se začalo vyvážet i do Německa. Deset dní trvalo trmácení koňského spřežení do německého Freiburgu. Proto přišla logicky ke slovu lodní doprava po Labi. Díky výnosnému obchodu s uhlím vyrostl v Ústí nad Labem největší suchozemský přístav Rakouska-Uherska, který byl větší než přístav v Terstu. Ani tyto cesty však nestačily, a tak se zásluhou „černého zlata“ vybudovala v této oblasti také železnice. Není bez zajímavosti, že právě kvůli železniční trati musela uhnout kousek stranou řeka Bílina a hotel se musel přeškolit na nádraží.

UHLOBARONI

Uhlí se stalo výnosnou záležitostí, a tak mnoho lidí plebejského původu rychle zbohatlo. Z jejich řad se rekrutovali novodobí „uhlobaroni“. Nové možnosti solidního výdělku lákají do severních Čech přistěhovalce, kteří proměnili vesnice v mnohatisícové osady postrádající klasickou strukturu města.

To však netrvalo dlouho. Doba pionýrů musela s postupujícím vývojem ustoupit éře pustošící industrializace severu. Díky uhlí se nejen zničila krajina, ale zbořily i celé vesnice.

PLYN, OHEŇ A VODA

Technologie dolování nebyly v minulosti příliš dokonalé, na bezpečnost práce se moc nedbalo, a tak si severočeské dolování na přelomu dvacátého století připisovalo každý rok kolem šedesáti mrtvých horníků. Typickým nebezpečím byl nahromaděný oxid uhličitý. Přítomnost plynů nebylo tehdy možné přesně indikovat, rozpoznávala se jen ztlumením nebo zhasnutím plamene v kahanu. Před oxidem uhličitým se havíř spasil jedině útěkem. Ještě nebezpečnější byl třaskavý plyn · metan, který mohl navíc způsobit v dole požár. Požáry byly nepředvídatelné a nedalo se jim zabránit, protože často vznikaly v důsledku oxidace uhlí.

Dalším nebezpečím byly tekuté písky. Ohromné vrstvy jemného písku smíšeného s vodou se provalovaly do šachet a nesmírnou rychlostí zalévaly sta metrů chodeb. Zvláštní kapitolou v dějinách katastrof bylo propadání půdy v poddolovaných částech měst. Podle vyprávění se ve městě Mostě jednoho dne odehrála scéna až apokalyptická. Otevřela se zem a z obytných domů čněly nad zem jen střechy. Polonahé postavy prchaly s peřinami v rukách do bezpečí v centru města.

Ani dnes, v době, kdy je většina dolů zastavena, není pohled na severočeskou krajinu příliš povzbudivý. Možná v budoucnu severní Čechy zkrásní, z měsíční krajiny se rekultivují obrovská jezera, vzniknou rekreační plochy… Možná!?

PŘÍPAD JEDNOHO DOLU

Staré hornické městečko Chabařovice leží kousek od Ústí nad Labem směrem na Teplice. Od počátků uhelné horečky tu kutaly desítky samostatných horníků. Když se doly rozrostly a spojily, vznikl jeden ohromný povrchový důl, který pomalu požíral vesničky a krajinu. To se před dvaceti lety poněkud změnilo. Začalo se plánovat, rekultivovat. Při povrchovém dolování se na jednom konci těží a druhý konec je automaticky zasypáván, vzniká tím proces přirozené rekultivace. Jak ale rekultivovat městečko, které stojí v cestě? Bylo tedy rozhodnuto, že se uhlí dotěží a rekultivace se uhradí ze zisků za uhlí. Město Chabařovice sice padne, ale budou postaveny Nové Chabařovice, urbanisticky propracované městečko s klasickými domy. Toto rozhodnutí bralo v potaz především kvalitu uhlí a finanční rentabilitu projektu. Z rozborů Českého geologického ústavu je zřejmé, že v lomu Chabařovice se nalézá uhlí ve srovnání s ostatními revíry České republiky bezkonkurenčně nejlepší co do obsahu síry, arzenu i stopových prvků.


Měsíční krajina

Při sociologickém průzkumu mínění obyvatelstva Chabařovic byla většina pro. (Sociologický průzkum provedla Univerzita Karlova · dotázána byla nadpoloviční většina Chabařovických.) Jen pět procent Chabařovických bylo proti. Reálný projekt garantoval slušné příjmy městu i zaměstnanost obyvatel. Místo toho ale přišla pro důl smrtelná rána!

LIKVIDACE DOLU

Nastupující porevoluční garnitura se začátkem devadesátých let bravurně chopila své šance. A začali hrát na strunu, na kterou Severočeši slyší nejlépe · na ekologickou. To by nebylo samo o sobě zlé, kdyby se pečlivě a odborně projektovalo. Místo toho byla na mapě diletantsky namalována čára. Tady důl skončí · řeklo se. Uprostřed ložiska, uprostřed nejhlubší jámy, uprostřed práce dvouapůltisícového týmu odborníků. Rozhodnutí bylo odklepnuto. Důl s nejkvalitnějším uhlím v Čechách byl po roce 1996 pro dolování uzavřen. Uhlí s nejmenšími obsahy škodlivin, „ekologické uhlí“, zůstane navždy pod zemí.

Severočeši byli spokojeni, ústečtí radní také. Namátkou se ukázalo na viníka špatného životního prostředí a ten byl zlikvidován. Že šlo o populismus nejtěžšího kalibru, se ukazuje až dnes. Rekultivace Chabařovického dolu se budou provádět v nejhlubších místech. Nebudou dotovány uhelnou společností, ale daňovými poplatníky. Nejkvalitnější české uhlí zůstane pod zemí a je pravděpodobné, že ho jednou stejně někdo začne těžit. Proto ani o pozemky stojící na uhlí nebude zájem. (Budou se o ně zajímat jen potenciální těžaři.) Nejistý je osud dnes chudnoucího města Chabařovic. Do neodsířených elektráren a fabrik na Ústecku se dnes musí fedrovat uhlí s dvacetinásobnou koncentrací škodlivin z jiných lokalit. K jejich odbourání se používají statisíce tun nejkvalitnějšího vápence dolovaného v chráněné oblasti Berouna. Chabařovické uhlí přitom vyhovovalo hygienickým parametrům i bez odsiřování! Selský rozum velí zavřít lomy s nekvalitním uhlím. Tehdejší radní ale rozhodli bez odborné studie, která by se za bývala následky radikálního řešení.

POHŘBÍVÁNÍ ZAŽIVA

Napsala Adéla Knapová, foto Tomáš Petr, Zdeněk Kompert

Chladný, ale slunečný jarní den rozehřívá zmrzlou zem a ta se mění v mazlavou hmotu. Boty zapadají hluboko do poničené země dolu Koblov. Několik mužů v zelených vaťácích dokončuje svou práci · u nohou jim v blátě leží mrtvá těžební věž. „Je mi z toho smutno,“ říká vedoucí likvidační čety pan Kubík a začernalou rukou si upravuje brýle v obličeji zaneseném černým prachem. „Zítra nás čeká Zárubek.“ . . . . .

Ostrava. Město, které vyrostlo z malé osady jen díky uhlí. Za uhlím, a tedy za prací, se do města na severu Moravy stěhovaly desetitisíce hornických rodin. Dnes není v Ostravě v provozu ani jeden důl. Horníci tak mohou buď odejít jinam, třeba do Karviné, nebo se rekvalifikovat a dělat jinou práci. Že to není řešení pro všechny, ukazuje i růst nezaměstnanosti.

ZŮSTAL JEN STARÝ VRÁTNÝ

Na kraji Ostravy směrem k Bohumínu je důl Koblov, který se dříve ohlašoval těžební věží, dominantou patrnou v okruhu několika kilometrů. Dnes přijedete k chátrající čtyřpatrové budově, ve které není ani funkční toaleta či sprchy. Z okna v přízemí pozoruje příjezdovou cestu starý vrátný. Stačí ujít pár metrů od brány, a oči padnou na modrý kolos. Blankytnou barvou natřená ocelová konstrukce věže se válí v blátě, jako by jí právě podrazili nohy. Odštípnuté kousky barvy a skla se modrají v kalužích.

Pan Kubík podlézá červeno-bílou pásku s nápisem Zákaz vstupu a od holínek mu odstřikuje bláto. „To bylo slávy, když jsme ji dávali dolů. I televize přijely. Novinářů víc než nás,“ ušklebuje se bývalý horník Kubík. „Napsali dokonce, že jsem brečel. Takový nesmysl. Já a brečet,“ dívá se na muže, kteří odřezávají kousky oceli. Odvrací oči: „Ale veselo mi z toho nebylo.“

TEČKA ZA HORNICKOU HISTORIÍ

Pár kilometrů od Ostravy, v Karviné, je všechno úplně jinak. Karvinské doly horníky potřebují stále. Parkoviště před OKD je plné, místní autobusy chrlí na zastávku u vrátnice davy lidí. Proč v Karviné, a ne i v Ostravě? V karvinských dolech je možné používat k těžbě výkonnější techniku, a tak i množství vytěženého uhlí na hlavu je nepoměrně vyšší než právě v Ostravě, kde náklady na vytěžení jedné tuny daleko převyšují její cenu na trhu. Tak skončila Ostrava. Skončí s ní i hornictví?

„Stavovská čest, ta už se ztratila. K nám dnes přijde málo chlapů, kteří by vydrželi a chtěli se horničinou živit,“ zapaluje si cigaretu vedoucí úseku přípravy na dole Doubrava. „Stará garda, to je něco jiného. Ta už je ale na odchodu, a ti, co přicházejí po nich… Začnou pracovat, ale pak si vezmou nemocenskou. Peníze z ní jim stačí, zvlášť když ještě pracují někde jinde.“ Horníci z uzavřených dolů v Ostravě přešli zčásti do Karviné. Nejnovější várka je z dolu Fučík, který byl právě před několika dny uzavřen úplně. Jeho konec udělal tečku za hornickou historií Ostravy.

POHŘBÍVAJÍ SVOU PRÁCI

Včera svítilo slunce, dnes se lidé choulí do kabátů a snaží se odolávat ostrým nárazům větru, který metá do obličeje sníh. Za bránou ostravského dolu Zárubek okupuje cestu mohutná a hluboká kaluž. Kdo se přebrodí, stane před čtyřicet dva metry vysokou bílou těžební věží. Ve své funkční ohavnosti je až krásná. Připomíná Eiffelovu věž. Čtyři mohutné nohy ocelové konstrukce obstupují začernalou cihlovou budovu, jež se choulí pod ochranou stále ještě pyšně stojící věže.

Dole na zemi se ve stínu věže pohybují nepatrné, o to však osudovější postavy. Pan Kubík a jeho chlapi, demoliční četa. Muži začernalí od popílku a ošlehaní ledovým větrem. Bývalí horníci, kteří dnes pohřbívají svou práci a vzpomínky a kteří se stali demoliční četou jen proto, aby něco dělali, aby měli práci a neseděli doma s částečným invalidním důchodem.

„Vždy říkám, že jsem nebyl horník, ale že jsem jen pracoval u horníků. Byl jsem v dole, nerubal jsem však. Měl jsem na starost mechanizaci, stroje, jejich opravy a údržbu,“ zakusuje se do chleba pan Kubík. Sedí na špinavé židli v šatně na Zárubku. Kolem mlčky postávají prázdné kovové skříňky. Žluté kachlíčky na stěnách jsou zaneseny černým prachem. „Nevadí mi tato práce. Je mnohdy velmi smutná, ale i bourání může být zajímavé. Každý důl je jiný, každý se likviduje jinak,“ krčí rameny muž, který pod zemí strávil přes dvacet let svého života.

HAVÍŘINA MÁ SVÉ KOUZLO

Bílé vlasy a obličej červený zimou, mohutná postava v zeleném vatovaném kabátu. Pan Kratochvíl, bývalý horník, táhne ze všech sil za řetěz, na kterém je upevněna traverza. S ostatními ji připevňuje na lžíci bagru a ten jí přehrazuje napříč těžební jámu. Z traverz je již vytvořená síť, která má zachytit padající těžké předměty. Než se štoly a jáma zalijí popílkem, je nutno zabezpečit je provizorně, hrozí porušení potrubí s metanem.

Pan Kratochvíl, jenž byl podle slov svých kolegů dříve jedním z politicky nejmocnějších lidí na dole Vítězný únor, pracoval v dolech jako střelec. „Můj táta byl horník a děda taky. Když otec slyšel, že chci dělat horničinu, jednoduše mi to zakázal. A tak jsem se musel do dolu dostat oklikou,“ vysvětluje svou cestu s pomocí strany. „Vždy jsem chtěl být horník, nevím proč. Havířina má své velké kouzlo,“ potutelně se usmívá. „Ale má žena o tom nechtěla ani slyšet. Měla otce taky horníkem, a zapřisáhla se, že se za havíře nikdy neprovdá, i kdyby měla zůstat starou pannou. A tak jsem jí lhal. Pro ni a pro tchána jsem havíř nebyl.“ Okamžik pravdy nastal při svatebním obřadu. „Matrikářka se ptala: ,Josef Kratochvíl, horník?? A má žena na ni zůstala vyděšeně hledět a ani nic neřekla. Tak si mě vzala. Černotu hornickou,“ směje se pan Kratochvíl.

Josef Kratochvíl má částečný invalidní důchod, daň hornickému povolání, mohl by tedy brát rentu a sedět v kukani jako hlídač. Raději pracuje v demoliční četě. „Bolí mě z toho srdce, takhle to všechno nesmyslně ničit. Proč?“ rozčiluje se bývalý důlní střelec.

Tak, jako pan Kratochvíl, se pozastavuje nad likvidací dolů mnoho lidí. Útlum je nezbytný a neděje se pouze v České republice, jen v Německu bylo v loňském roce zavřeno více než sedmnáct dolů. Ale nikde nejsou doly zasypávány a strhávány věže. Většinou se ukončí práce a důl se pouze zapečetí, zvlášť pokud je nevytěžený, a to mnohé doly v Ostravě jsou.

„Nevím, proč po sobě všechno tak ničíme. Naším úkolem je demolovat doly tak, že na jejich místě zůstane fotbalové hřiště. Jenže se zánikem dolů zaniká i havířina,“ uhlazuje si pan Kratochvíl vlasy, jež mu pocuchal vítr. „Dřív měli horníci perspektivu, byty, dobré peníze, lékařskou službu na úrovni. Dnes se pod zem nikdo nehrne.“ Josef Kratochvíl si nasazuje rukavice a jde zpět k těžební jámě. Muž, který celý svůj život zasvětil uhlí a dolům, jde upravit ještě živou jámu tak, aby mohla být zasypána a oseta trávou.

Stejný osud jako Koblov a Zárubek čeká i ostatní ostravské doly. Stát zůstanou pouze některé těžební věže, jako historická vzpomínka, chráněná památka. Čeká stejný osud i hornické povolání? Otázka, kterou si kladou snad jen staří havíři a jejich rodiny a kterou zodpoví pouze čas. Dnes provází likvidaci ostravských dolů smutek, rozhořčení, a mnohdy i nenávist. „Proč to ničíte? Já jsem tu osmnáct let pracoval!“ volá přes plot starý pán s nákupní taškou. Rukama se opírá o pletivo, pozoruje sněhově bílou věž Zárubku a povídá a vzpomíná na štoly, na kamarády, na práci.

Přestalo sněžit, slunce proklouzlo skrz mraky a ozářilo začernalý sníh.

KOSTEL NA KOLEČKÁCH

Zpracoval Jaroslav Haidler, foto Zdeněk Kompert

Září roku 1975 se ocitlo právě v polovině, když byl poprvé zapojen programovatelný kalkulátor a byl vydán povel · zvedat. Opatrnou manipulací za použití hydraulických lisů, jimiž se upravovala poloha styčných bodů výztužné ocelové konstrukce do projektovaného tvaru transportní roviny, a při soustavném tenzometrickém měření se podařilo bez komplikací naložit kostel na transportní zařízení. Den poté · 16. září 1975 · byl zahájen unikátní přesun mosteckého děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie z jeho původního místa po trase dlouhé 841,1 m.

CENTIMETR PO CENTIMETRU

Z písemných pramenů vyplývá, že kostel byl dominantní součástí středověkého královského města Mostu již před rokem 1258. Tato raně gotická bazilika podlehla ničivému požáru města v březnu roku 1515. Na zbytcích původního kostela, včetně dodnes zachované osmiboké krypty, byl postaven nový chrám. Ten musel ustoupit těžbě uhlí. Rozhodlo se o tom v roce 1962 v souvislosti s likvidací staré části Mostu, pod nímž byly uloženy mohutné zásoby uhlí. Původně se uvažovalo, že kostel bude rozebrán kámen po kameni a postaven na jiném místě. Nakonec bylo po dlouhých diskuzích v roce 1969 rozhodnuto realizovat záměr Transfery Praha spočívající v přesunu kostela na transportní kolové jednotce o nosnosti 500 tun, vybavené hydraulickými lisy pro vyrovnávání deformací dráhy.

Napětí všech zúčastněných dostoupilo vrcholu. Kostel, sevřený ocelovou konstrukcí, se dává do pohybu, a vyvrací tak obavy jednoho předního odborníka, adresované tehdejšímu ministru kultury ČSSR, že nejsou provedena postačující opatření proti dynamickým vlivům. Centimetr po centimetru se v dvouminutových intervalech dává kolos do pohybu. Startu přihlíží delegace vedená ministrem stavebnictví. A jak už to obvykle bývá, porouchala se automatická regulace. Posun, trvající asi hodinu, byl řízen ručně řadou uřícených techniků, kteří museli sledovat odchylky od transportní roviny na 53 bodech a uvádět do chodu dle potřeby jednotlivé hydraulické válce z řídicího panelu v ústředním velíně, v jedoucím kostele. Z přítomné delegace však nikdo nic nepostřehl.

V ŽELEZOBETONOVÉM SEVŘENÍ

Než se vydal kostel na svůj téměř kilometrový přesun, došlo k vystěhování mobiliáře, demontáži barokního oltáře a obojích varhan. Muselo se uskutečnit přichycení kamenných žeber klenby a vyztužení rubu kleneb železobetonovou skořepinou. Štíhlé kamenné vnitřní sloupy byly obloženy ocelovou konstrukcí a sepnuty ocelovými pásy. Zpevnění sloužilo při podchycení sloupů. Po nadzvednutí hydraulickými lisy byla totiž spodní část sloupů bez zatížení, osová síla byla třením přenesena do trubkové konstrukce a železobetonovými manžetami do pomocných patek mimo vlastní základy sloupů. Spodní část sloupů byla ubourána a nahrazena železobetonem s vloženými ocelovými profily, které umožnily naložení sloupů pro transport. Několikasettunové pilíře byly postupně podchyceny příčným sepnutím speciálními dráty. Podchyceno bylo i mezilehlé zdivo a pod celým obvodem kostela byl vytvořen železobetonový pás, oddělený od původních základů dvojicí plechů. Zároveň byla demontována věž a nahrazena železobetonovým skeletem a speciální konstrukcí, která podpírala hlavní klenby a klenby empor v blízkosti odbourané věže.

Poslední zářijový den roku 1975 zažila obsluha přesunu ještě jednou horké chvíle. Způsobila je porucha dvou brzdicích válců v okamžiku, kdy další dva byly mimo provoz po dokončení zdvihu a přestavbě do základní polohy. Nebrzděný objekt se dostal do samovolného pohybu, a jen s velkým nasazením se podařilo brzdicí funkci obnovit a objekt zastavit.

Přesun na dnešní stanoviště kostela byl ukončen 27. října 1975 a trval 646 hodin.

Tím však horké chvíle přesunutého kostela neminuly. Začátkem devadesátých let se objevily průsaky vody do spodní části kostela, a hrozilo, že se tato unikátní památka zřítí. Pokusy s odčerpáváním vody pomocí osmi vrtů se ukázaly být nedostačující. Průsaky pokračovaly se zvětšenou intenzitou. Nakonec pomohla injektáž polyuretanové pryskyřice do základů. Podle slov kastelánky Ludmily Klimplové je dnes v kostele sucho.

METAMORFÓZY MĚSÍČNÍ KRAJINY

Napsal Stanislav Štýs, foto Tomáš Petr

Ještě před několika desítkami let byly pusté haldy neopominutelným synonymem každé těžební krajiny. Nikoho ani nepobuřovalo, že byly pusté, že byly obtížnou a nevyužívanou pustinou. A dodnes nejen laická veřejnost, ale i málo informovaní odborníci nevěří, že je v lidských silách vrátit k obrazu našemu život kráterům povrchových dolů a měsíční krajině výsypek · a to za situace, kdy česká škola rekultivací bude zanedlouho slavit padesáté výročí, kdy již bylo v rámci uhelných revírů v České republice dokončeno přes třináct tisíc hektarů rekultivací a nově rozpracováno dalších deset tisíc hektarů těžbou exploatovaných území. . . . . .

Žádná z činností člověka se nevyznačuje tak rozsáhlým atakem na prostor krajiny jako těžba nerostných surovin. Původně byla organizována hlubinnými metodami. K výrazně odlišné situaci dochází tam, kde je možné těžbu organizovat povrchovým způsobem, což bylo usnadněno rozvojem mechanizace zemních prací.

Toho si byla vědoma skupina nadšenců, která se rekultivační problematikou u nás začala soustavně zabývat již v padesátých letech, a tak pokládala první kameny do základů české školy rekultivací.

Těžební resort se postupně vybavoval i rekultivačními specialisty. Jejich prvním velkým úkolem bylo zpracování prvního generelu rekultivací, a to již v letech 1958·1960, který byl v té době ekologického temna nejen u nás, ale i ve světě unikátem.

Je samozřejmé, že z počátku se jednalo hlavně o rekultivační tvorbu nových lesů či polí, a teprve v pozdějším období se rekultivace orientovaly stále více směrem k tvorbě ekosystémů a velkých územních celků.

Výrazným specifikem české rekultivační školy je její úzká vazba k problematice sociálně-ekonomických aspektů v krajině. Nejlepším příkladem je řešení rekultivací v okolí Mostu, kde byly na výsypkách za aktivní spoluúčasti rekultivátorů vybudovány např.: známý mostecký autodrom, několik zahrádkářských osad, fotbalová hřiště, tenisové kurty, dětská dopravní hřiště, koupaliště, dostihový areál, ovocné plantáže, vinice, a dokonce i letiště.

Civilizační úroveň každé společnosti by měla být hodnocena nejen podle míry služeb přítomné generaci, ale hlavně podle toho, co zanechává svým vnukům, a to nejen ve sféře hmotných statků a kulturních hodnot, ale i v kvalitativní struktuře krajiny jako dominantní sféry životního prostředí. Tomu napomáhá i prověřený systém rekultivací těžbou postižených území, který je příkladem úspěšné ekologizace průmyslové činnosti. Napsal Stanislav Štýs

Category: 1998 / 06

I když poloostrov Baja California není držitelem žádného nej, patří k nejpůvabnějším koutům země a každého upoutá svou lidmi nezkaženou krásou. Táhne se od severu k jihu při západním pobřeží Mexika a od pevniny ho dělí teplé, tyrkysově modré vody Kalifornského zálivu. Poloostrov spojuje s pevninou relativně úzký pás země, kde hranici s USA tvoří známá města, jako např. Tijuana či Tecate.

Příroda v těchto částech světa šetří vodou. Snad jen Sahara a pár dalších pouští je na tom ještě o něco hůř. Zato slunce rozdává paprsků víc než dost, rtuť teploměru se mnohokrát v roce vyšplhá nad rysku 40 oC. Díky tomu však vznikla na Baja California unikátní a nesmírně vzácná rostlinná společenstva, tvořená druhy, které si i s tímto problémem elegantně poradily.

ROSTLINY, A KAKTUSY OBZVLÁŠŤ

Na celém poloostrově je možné napočítat téměř 2500 rostlinných druhů, z nichž velká většina patří mezi tzv. xerofyty · rostliny schopné vegetovat na suchých stanovištích. Způsobů, jak přežít a zachovat potomstvo v těchto polopouštních oblastech, existuje několik. Velmi často je životní cyklus zkrácen třeba do dvou relativně nejvlhčích měsíců, a za tu dobu musí daný druh vyklíčit, vyrůst, vykvést a přinést semena, která přečkají nepříznivé období. V příštím roce s prvními dešti vyklíčí, a celý příběh se opakuje. Asi nejzajímavější jsou změny ve vnitřní a vnější stavbě rostlinného stonku. Učebnicovým příkladem jsou třeba kaktusy, kdysi listnaté, „standardně“ vyhlížející rostliny. Díky speciální stavbě má jejich stonek zvláštní schopnost poutat velké množství vody a tu uvolňovat během nepříznivého období.

Nepřekvapuje nás proto, že také domorodci jsou schopni využít maximum z toho, co jim skoupá příroda v těchto oblastech nabízí. Původní obyvatelé znali velmi dobře léčebné vlastnosti mnohých kaktusů, suchomilných keřů či letniček. Dodnes jsou k dostání receptury na výrobu přírodních léčiv a o blahodárném působení jednoho z nich jsem měl možnost se osobně přesvědčit, když mě rozbolel zub. Současní Mexičané používají mnohých keřů jako materiálu k jednoduchým stavbám, suché skelety stonků nejrůznějších kaktusů slouží jako otop, zatímco plody dalších se prodávají coby chutné ovoce a z měkkých stonků velkých druhů se vyrábí cukrem proslazené kandované špalíčky. Zkrátka nepřijdou ani domácí zvířata, kterým vesničané zpestřují jejich jednotvárný jídelníček šťavnatými stonky kaktusů. Divoká zvěř využívá hustých porostů kaktusů ke stavbě svých doupat a hnízd, neboť není lepší ochrana před nepřítelem než trnité tělo kaktusu. Květy některých kaktusů, otevírající se v noci, většinou příjemně voní, čímž lákají k hostině netopýry a noční motýly, kteří při sání nektaru květy zároveň opylí. Chutné plody nevyužívají pouze lidé, ale slouží jako potrava pro řadu ptáků, kteří vyzobávají samotná semena, mravenci pak do svých mravenišť odnesou sladké oplodí.

ENDEMISMUS A IDRIE

Každá takto výjimečná oblast, kterou bezesporu Baja California je, má i svá specifika ve výskytu živočišných a rostlinných druhů. Jasným dokladem o vzácnosti a jedinečnosti zdejší flóry je množství endemických druhů, tedy rostlin, které se vyskytují pouze a jen na malém ohraničeném území, a nikde jinde na světě je v přirozených rostlinných společenstvech nenajdeme. Z oněch 2500 druhů rostoucích na poloostrově jich je téměř čtvrtina endemických. Zcela exoticky působí krajina v okolí osady Cataviňa. Některé partie připomínají spíše výjev z jiné planety, na níž rozházela ruka obra gigantické kameny, které ledabyle dopadly a porostly rostlinami nesmyslných tvarů. Snad nejzajímavějším druhem z pohledu „pozemského červa“, který nikdy nenavštívil jinou planetu, ale pouze poloostrov Baja California, je zřejmě Idria columnaris. Rostlina, podobná telegrafnímu sloupu, dorůstající výšky až 18 metrů, vyhání v mládí do stran dlouhé otrněné větvičky chránící její stonek stejně, jako chrání žahavá chapadla tělo mořské sasanky. Když doroste vyšší velikosti, tvoří se větévky na nejmladší části, která je nejvíc zranitelná, a tudíž potřebuje největší ochranu.

Rostlin podobných tvarů nenajdete na světě mnoho. Zcela unikátní tvar jejího stonku jen dokresluje exotický ráz krajiny. Stále přemýšlím, čím je mi tato rostlina povědomá. Není přece možné, aby rostla ještě někde jinde. Náhle mi hlavou proběhla vzpomínka na suchý jihozápad ostrova Madagaskaru, kde jsem stejně žasl nad rostlinami rodu Alluaudia. Ano, stejné sloupy, podobné listy, shodné prostředí. Vybavují se mi přednášky z ekologie, a teprve nyní dostává pojem „konvergentní vývoj“ reálné rozměry. Opravdu, na dvou stanovištích vzdálených půl světa vznikly přičiněním přírody rostliny podobné si jako vejce vejci, ale přesto zcela nepříbuzné. Pro lepší pochopení mě napadá podobnost například tuňáka a delfína. Dva druhy živočichů žijících prakticky ve stejných podmínkách, jejichž těla jsou vodnímu živlu velmi dobře přizpůsobena, ale příbuzní si zdaleka nejsou.

TORTILLA JE PŮL TACOS

Celá Baja California je řídce osídlena a největší města jsou přirozeně při pobřeží. Ne snad kvůli tomu, že by se lidé živili výhradně rybolovem, ale proto, že turistický ruch je přece jen „o něco“ lukrativnější, a bohužel dolehl až sem. Nejchudší, a tím pádem i nejméně lidnaté jsou centrální části poloostrova. Lidé v těchto oblastech se živí především chovem skotu a koz. V místech o trošku bohatších na vláhu pěstují základní plodiny pro svou kuchyni, jako je kukuřice či fazole, modlíce se, aby nejmocnější bůh Moctezuma seslal alespoň pár kapek vody na usychající rostliny.

Dlouhé úseky velmi kvalitních silnic často neprotínají žádné město. Když se po několikahodinové jízdě dostanete do „města“, vyznačeného i na málo podrobné automapě, zjistíte k velkému překvapení, že se vlastně jedná o pár stavení, z nichž alespoň dvě jsou restaurace. Výhodou vesnických pohostinství v Mexiku obecně je jejich neomezená pracovní doba. Svítí-li se večer, je jasné, že je otevřeno. K radosti hladového a žíznivého poutníka se svítí prakticky neustále. Určitou stinnou stránkou věci je úzký, respektive žádný výběr jídel. Buď si můžete dát míchaná vajíčka, pravda, na několik způsobů, anebo maso upravované jako biftek. Tato skutečnost se vás začne dotýkat až po delším pobytu na venkově, protože situace ve městech je zcela odlišná. Na Baja California vám restaurace nabízejí velký výběr rybích jídel, mořských specialit, častá jsou jídla z kuřat a večer je možné se občerstvit u některého z mnoha stánků vynikajícími tacos. Jedná se vlastně o pšeničnou či kukuřičnou placku, které se v Mexiku říká tortilla, naplněnou buď rozsekaným, dobře propečeným masem, nebo speciální klobáskou, fazolemi či zeleninou. K volnému užití ad libitum (dle libosti) je u každého prodavače tacos miska s pikantní salsou, což je více, či ještě více pálivá „omáčka“ vyrobená z pálivých papriček chile. Kromě salsy je na pultě hromada opečených bílých cibulek a miska pikantních papriček jalape~nos ve sladkokyselém nálevu. Když jsem navštívil Mexiko poprvé, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, pozoruje u stánku sotva pětileté děti, jak si do každého tacosu nakládají řádnou porci pálivé salsy. Nemohl jsem pochopit, jak je možné, že malé dítě bez mrknutí oka polyká jídlo, po kterém by vyhrkly slzy nejednomu našemu gurmánovi. Časem jsem pochopil, že trénink je trénink.

Chudý a vylidněný střed poloostrova ostře kontrastuje se superluxusními výletními a rekreačními centry na jihu Baja California. Bohatí Američané (což jsou vzhledem k mexickým, ale i našim poměrům de facto všichni) jezdí trávit podzimní a zimní dovolené právě do letovisek Cabo San Lucas či San José del Cabo. Ve zmiňovaných městech a v jejich okolí se výrazně mění nejen architektura, kuchyně a ceny, ale také lidé. Vše nám jasně naznačuje, že je třeba opět do přírody a mezi prostý lid.

SAN PEDRO MARTIR A MELLING RANCH

V severní části poloostrova se rozprostírá pohoří San Pedro Martir. Hory, vzdáleně připomínající naše Krkonoše, jsou jakoby vyčarované z pohádky. Z hlavní silnice vinoucí se rovinatým krajem při pobřeží stačí odbočit směrem do vnitrozemí. Auto rázem odmítá čtvrtý rychlostní stupeň a jízda do táhlého kopce záhy přechází ve slušné stoupání, do kterého má i dvojka plné ozubené kolo práce. Automobil šplhá do hor a ty za každou zatáčkou mění svou tvář. Jednou se před námi otevře spasená horská louka a jen zaschlé produkty metabolismu dávají tušit přítomnost hovězího dobytka. Další kopec je kompletně porostlý borovicemi a pláním o kousek dál vévodí nízké, bíle kvetoucí keře. Vjíždíme do údolí, sevřeného ze všech stran mohutnými kopci, a jedinou známkou civilizace je dřevěná, umně zhotovená šipka s vypáleným nápisem Melling Ranch. Dostáváme se až k samotnému ranči a za masivní závorou se objevuje další div světa. Pustou, vyprahlou krajinou znenadání protéká studený horský potok, okolí dřevěných chatek je porostlé nakrátko střiženým „mexickým“ trávníkem, který je co chvíli zavlažován. Překrásně zařízená stylová restaurace, nikde žádný host, zato sympatická obsluha a dobré pivo. Usedáme, abychom uhasili žízeň po dlouhém trmácení v autě, a k ruce si bereme knihy o přírodě poloostrova, které jsou vyrovnány na poličce u vchodu. Každý podle svého zaměření. Během minutky přichází noblesní dáma · svěží sedmdesátnice s krátkým cigárkem v jedné a sklenkou bílého v druhé ruce. „Jmenuji se Aida Melling a jsem velice poctěna vaší návštěvou, věřím, že se vám u mě líbí,“ odpovídá na pozdrav a na lichotky o ranči. Její otec koupil okolní pozemky téměř před stoletím, a ranč kromě hospodaření zajišťuje zázemí výletníkům z celého světa. Při odchodu nás madam Melling poprosí, abychom i my označili špendlíkem s barevnou hlavičkou zemi, odkud přicházíme. Husto je především v USA, západní Evropa má také pěkných pár vpichů. Země střední a východní Evropy jsou takřka bez zásahu. Jen jedni Poláci, a teď už i Češi vylepšují celkovou bilanci. Ve chvatu listuji nádherně zpracovanou knihou o rostlinách poloostrova a paní Melling se mě ptá, jestli mě kniha opravdu tolik zaujala. Po mém přitakání slibuje, že se s tím pokusí něco udělat.

Nocujeme ve výšce asi 2800 metrů nad mořem. O poznání řidčí vzduch nám dělá starosti nejen při prosté chůzi, ale i během spánku se probouzíme a cosi nás nutí se několikrát zhluboka nadechnout. Nejvyšší hora Picacho del Diablo je nejnavštěvovanějším místem pohoří, a to ne kvůli svým 3096 metrům, ale jistě díky observatoři, která patří univerzitě z hlavního města · UNAM (Universidad Nacional Autónoma de México).

Těsně po příletu do Čech dostávám od naší doručovatelky balíček s knihou, kterou jsem tolik obdivoval. Zakoupili ji v USA přátelé paní Melling a poslali mi ji jako dárek a vzpomínku na Melling Ranch. Dobří lidé ještě nevymřeli. Díky, paní Melling.

Od severu k jihu měří poloostrov sice téměř 1300 kilometrů, ale dá se přejet za víkend. Tohle víme od řidičů kamionů, kteří se s námi plavili na počátku cesty z pevniny do přístavu La Paz. My tři a náš mikrobus jsme brázdili čarokrásným poloostrovem bezmála čtrnáct dnů. Článek vznikl také díky níže uvedeným firmám, které biologickou expedici México Asombroso ?96 finančně podpořily: Magazín KOKTEJL; Investiční a poštovní banka, a. s. · pobočka Ústí nad Labem; Mostecká uhelná společnost, a. s.; SETUZA, a. s.; RENAULT Autoslužby Vodrážka.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This