Category: 1998 / 07 – 08

Jen málokdo tušil, kdy, kde a v jaké podobě sjede z oblohy první ničivý blesk. Svědků nahlas vyslovených Hitlerových přání, úmyslů a rozhodnutí se v celé éře nacismu nedá najít mnoho a postupem času jich ještě ubývalo. Mnohé však vůdce nacistické strany vyslovil ještě dřív, než se dostal k moci. Začteme-li se do jeho knihy „Mein Kampf“, užasneme sice nad otevřeností, s jakou odhalil světu své pozdější požadavky, avšak také víme, že jeho slova málokdo bral vážně. „Německá říše má jako stát pojmout vš echny Němce, a splnit tak nejen úkol shromáždit a zachovat nejcennější rasové prvky národa, ale také je pomalu a jistě přivést k rozhodujícímu a vládnoucímu postavení,“ zformuloval tu vůdce své poslání.

SCHYLOVALO SE K BOUŘI

V lednu třiatřicátého roku převzali nacisté moc v Německu.

A jen tři dny poté při setkání s veliteli armády nový říšský kancléř Adolf Hitler prohlásil: „Dnes se ještě nedá říci, jak se má využít získaná politická síla, možná k získání exportních možností, možná – a ještě lépe – k dobytí prostorů na východě a k jejich bezohledné germanizaci…“ Tehdy ještě „nevěděli“. Ale již za rok v tajném dokumentu vysvětloval pohlavár německých branných sil von Blomberg: „Záměrem říšského kancléře je zabezpečit mír na řadu let, aby se mohla uskutečnit přestavba říše a vý stavba Wehrmachtu. Jakmile pak bude říše připravena, zasáhne do velké politiky…“

Tato doba nastala – zdá se – na přelomu let l937 a 1938.

Pátého listopadu 1937 nastínil vůdce Německa nejbližší milníky expanze: „Cílem… německé politiky je zabezpečit si a udržet masy lidí a jejich množství zvětšit. Jde tedy o problém prostoru.“ Prohlásil, že v případě Rakouska a Československa se mu nejedná o pouhé „korektury hranic“, ale o úmysl „osvobodit deset milionů Němců žijících na těchto územích“.

Brzy splnil první polovinu svých slov.

S pomocí páté kolony, jež tu působila již řadu let, padlo v březnu 1938 nacistům do náručí führerovo rodné Rakousko. Triumfální cesta pokořenou zemí rozhodně nepřispěla k zmírnění jejich bojechtivosti. Takže už 28. května 1938, při důvěrné rozpravě se všemi význačnými členy ministerstva zahraničí, armády a vedoucími nejvyšších nacistických úřadů, vykřikl Hitler v zimní zahradě říšského kancléřství: „Chci, aby Československo zmizelo z mapy.“

Většina přítomných považovala tato slova za „předpověď počasí“ do budoucna. Pouze hrstka vyvolených znala zatím nejpřísněji utajenou směrnici o akcích proti Československu, označenou jako „Strategické soustředění Grün“. Fall Grün – plán „Zelený“. V jejím záhlaví stála později mnohokrát citovaná věta: „Je mým nezaměnitelným rozhodnutím v dohledné době zničit Československo vojenskou akcí.“ Další dokument určil dokonce i nejkrajnější lhůtu: vojenské akce měly začít nejpozději prvního říjnového dne rok u 1938.

Mnoho času tedy nezbývalo.

Rozdrcení demokratického Československa představovalo trvalý nacistický cíl, na nějž se chystali po řadu let. Nyní mělo dojít k rozhodnutí. Vedle vojenských příprav se nacisté snažili zatlačit Československo do politické izolace, využít k tomu farizejského postoje nejen některých západních politiků, ale i Stalinovy říše na východě, podněcovat vnitřní potíže republiky a stupňovat je. Hluboko ve stínu jednání diplomatů, politiků a vojáků začaly plnit své povinnosti i tajné služby říše. Každá na půdě j í vlastní. Zato však podle shodných směrnic. Konečným cílem se mělo stát vytvoření takové situace, která by ospravedlňovala útok.
Jinými slovy: nacistická specialita – incident.

Překvapivý strategický úder jen tak z čistého nebe a bez možnosti jej řádně ospravedlnit byl z taktických důvodů zamítnut. „Nemám v úmyslu v blízké budoucnosti zničit Československo bez provokace, pouhou vojenskou akcí. Proto musí rozhodnutí vynutit nezbytný politický vývoj uvnitř Československa, nebo politické události v Evropě vytvořit zvlášť vhodnou příležitost, která se pak již nikdy nevrátí,“ zapsal generál Keitel Hitlerův výrok přímo do invazních směrnic…
Kdo ale poskytne záminku?

Každá špinavost se jim zdála dost čistou. Vítěze se přece nikdo nezeptá na okolnosti počátků jeho boje… Zpočátku zřejmě váhali mezi dvěma možnostmi provokace: individuální teroristickou akcí – a hromadnou operací „utlačovaných“ sudetských Němců. Pokud se zpočátku přikláněli k první variantě, zůstávají podrobnosti dodnes bílým místem historie. Uvažovalo se o atentátu na německého vyslance v Praze Eisenlohra, či chargé d?affaires Andora Henckeho. Později padl dokonce i návrh na zavraždění britského zprostředkovatele v československé věci lorda Runcimana, či někoho z jeho doprovodu. V podstatě jednoduchý recept: spáchat zločin, a před tváří světa z něj obvinit Čechy.

Nakonec se však v Berlíně rozhodli jinak.
Úlohu strůjce incidentu, jímž se mělo Německo „nesnesitelně vyprovokovat k válce“, převzala Sudetoněmecká strana, v jejímž čele stál někdejší učitel tělocviku Konrad Henlein. V Čechách a na Moravě žily tři miliony občanů německé národnosti. V roce 1938 se jich devět z deseti – ať již z jakýchkoli důvodů či pocitu nadějí – hlásilo k Henleinovi. A téhle síly bylo třeba využít.

„TROJSKÝ KŮŇ“ SE JMENOVAL SDP

První máj 1938. Na jednom z veřejných shromáždění promluvil henleinovský poslanec Wollner: „Z taktických důvodů nemohli jsme se dříve hlásit k nacionálnímu socialismu. Dnes již nepotřebujeme ukazovat dvojí tvář. Nad námi drží ruku pětasedmdesátimilionový německý národ a říšský kancléř Hitler. Sudetští Němci dovedou velmi dobře rozlišovat mezi státem a vládou, mezi věrností k národu a ke státu. Je-li Beneš představitel státu, pak je Hitler představitel národa.“

A 26. května 1938 – týden po částečné mobilizaci, kterou v reakci na německé provokace vyhlásila československá vláda – uveřejnil žurnalista Ward Price v britském listě Daily Mail rozhovor s Henleinem, který v jedné z odpovědí použil výhružná slova: „Do podzimu se musí najít řešení sudetské otázky!“
Věta, jíž nelze upřít jasnozřivost.

K sudetoněmeckým občanům republiky se pochopitelně obracela také pozornost obou hlavních nacistických tajných služeb: vojenského Abwehru i esesáckého Sicherheitsdienstu (SD) a jejich služeben, rozložených podél německo-československých hranic. Centrály sídlily ve Vratislavi, Drážďanech, Mnichově, Norimberku a Vídni – a dost snadno získávaly stoupence Konrada Henleina a turnery pro plnění svých záměrů. Zcela v duchu poslání, které vůdcům německých národnostních menšin určil sám Adolf Hitler: „Vy na nejpřednější frontě našeho bojového hnutí… nám umožníte, abychom uskutečnili svůj vzestup a zahájili bojové akce… Daleko před frontou připravíte jisté akce, a zastřete naše vlastní přípravy k útoku. Dívejte se na své poslání tak, jako byste byli ve válce. Pro vás platí válečné právo. Jste snad nejdůležitější součástí německého národa. Já i celý národ vám poděkujeme za oběti, které jste přinesli pro budoucí říši…“

Nyní ovšem již nešlo získávat jen jednotlivce nebo menší uzavřené skupiny v městech a obcích. Požadavek „incidentu“ předpokládal zorganizovaný henleinovský předvoj, ochotný a odhodlaný „jít do toho“. První podobné oddíly začaly vznikat na přelomu let 1937 a 1938 v pohraničních oblastech severních a severovýchodních Čech a také severní Moravy. Jejich úkol? V prvních okamžicích války ovládnout místní opevnění. Do té doby plnily oddíly nejrůznější zpravodajské úkoly.

Od března 1938 – po anšlusu Rakouska – došlo k výraznému posunu i v činnosti Sudetoněmecké strany. Z pohraničních ředitelství policie přicházela hlášení, že ozbrojení ordneři obdrželi v rámci strany zvláštní postavení, jež zdaleka neodpovídalo úředně povolenému úkolu udržovat pořádek při schůzích strany. Na legitimacích ordnerů se na rozdíl od běžných stranických průkazů ocitly fotografie. Ordneři začali svolávat důvěrné schůze, kterých se ostatní členové strany nesměli zúčastnit. Pořádali noční cvi čení v terénu, využívalo se jich jako kurýrů a závažná stranická korespondence se k doručení svěřovala právě ordnerům. Jejich pochodová cvičení se děla přesně podle armádního vzoru a pozorovací službu vykonávali s přísnou vojenskou kázní. Vedle ordnerů existovali ještě turneři. A o jejich výcviku se dalo říci v podstatě totéž…

Pod mateřským dohledem říšskoněmeckých agentů se tak v našem pohraničí vytvářela armáda cvičených záškodníků, odhodlaných ke všemu: v pravém slova smyslu to byl nepřítel uvnitř hradeb. Během času – s přibližujícím se střetnutím – se výcvik těchto oddílů stále víc přesouval na bezpečné německé území. Přípravy měly však zůstat co nejdéle utajeny. Stále větší počet sudetských Němců odcházel proto „za prací“ do Německa. „Zprostředkování práce“ organizovaly sekretariáty SdP a na druhé straně hranic se vy braní jedinci hlásili v kontrolních střediscích umístěných často přímo v úřadovnách SD a Abwehru. Odtud, po kádrovém prověření, odcházeli tito dobrovolníci do tajných výcvikových táborů.

U Canarisova Abwehru se těmto úkolům věnovala I. skupina, vedená zpočátku jako oddělení národnostních menšin. „Kontaktovali jsme především německé menšiny té které země, jejíž dobytí se plánovalo,“ vysvětloval po válce zajatý německý zpravodaj Rudolf Tarbuk. „Získané osoby z menšin se dopravily do Německa nebo obsazeného Rakouska – a tam je na různých místech cvičili ve zbrani a používání třaskavin. Zatím se do dotyčné země pašovaly také zbraně a předávaly se důvěrníkům k úschově. V případě válečnéh o konfliktu měli důvěrníci za úkol rozdělit zbraně členům a vyvolávat u nepřítele nepokoj a nejistotu. Především sabotážemi na válečně důležitých objektech a různými přepady…“

SOUBOJ STÍNŮ

Třetího června 1938 přijel Konrad Henlein do Berlína. Spěšně a tajně – jak se již stalo jeho zvykem. První bod programu: návštěva Volksdeutsche Mittelstelle (VoMi). Tato organizace se měla původně zabývat kulturními, právními a hospodářskými problémy německých menšin ve východní Evropě a jejich reemigrací do Německa. Časem se však pod vedením důstojníků SS vzdalovala svému poslání a stávala se odnoží Sicherheitsdienstu. Henlein nyní navštívil šéfa VoMi, SS-obergruppenführera Lorenze. Předmětem jejich rozhovoru – jak prokazuje přísně důvěrný záznam – se stala zejména otázka spojení…

Henlein: „Bylo by nejlepší, aby vaše pokyny přicházely přímo do Bad Elsteru, kde již nyní vytvoříme středisko našich důvěrníků ze všech krajů… Každý náš kraj se dotýká státních hranic a přechody hranic máme všude zajištěny. V nejkratší době vybudujeme na druhé straně střediska našich důvěrníků z toho kterého kraje. Odtud pak povede přímé spojení po německé straně do Bad Elsteru a zpět zase do krajů u nás. Spojení bude rychlé, bezpečné a veškerý styk se povede jen ústně.“
Lorenz se zamyslel a potom souhlasil. Zdálo se, že navržený plán nic nemůže ohrozit…

Ani u nás však nezaháleli lidé, kteří si své povolání nepíší na vizitky. Mnoho z příprav neušlo pozornosti naší vojenské zpravodajské služby. Varovali agenti nasazení v Německu, a plody přinášela i vlastní průzkumná práce, protože většina důstojníků „dvojky“ se neustále pohybovala v pohraničním terénu. „Poznali jsme například,“ vyprávěl o tom nedlouho před smrtí při osobním setkání plukovník v. z. Emil Strankmüller, někdejší šéf našeho ofenzivního zpravodajství, „že mírovou organizaci Abwehru nahrad ila válečná. Pomohly nám zkušenosti z doby obsazení Rakouska. Takzvané hundertschafty, setniny, se těsně před obsazením Rakouska – jak jsme si zjistili – shromažďovaly a radiotelegrafickými kanály vysílaly různé výcvikové povely. Na počátku období, kterému se říká sudetská krize, se podobné úkazy opakovaly. Dali jsme příkaz k odposlouchávání. Jejich spojaři hovořili otevřenou řečí a my vše zapisovali a dělali podrobné grafy. Podle tras, jimiž oddíly postupovaly, jsme pak usuzovali, kudy by mohl v budoucnu přijít útok, kde dochází ke koncentraci sil, kudy vedou informační a spojovací kanály.“

Zpravodajové získali informaci i o tom, že se nápadně zvýšil stav německých celníků na hranicích – a také si ověřili, že tyto „posily“ svému řemeslu zjevně nerozumějí. Není divu: vždyť to byli muži v celní službě neškolení – příslušníci německé armády, zpravodajští specialisté. Přijeli pracovat proti Československu přímo z prvních pozic. Tato nová organizace dostala označení „zesílená pohraniční dozorčí služba“ a pravidelná cvičení udržovala její akceschopnost.

V pracovnách 2. oddělení čs. hlavního štábu vznikla zhruba v téže době, kdy se Henlein radil s Lorenzem, řada studií namířených proti předpokládaným akcím Sudetoněmecké strany, a to především pro případ válečného konfliktu či povstání henleinovců. Důstojníci špionáže i kontrašpionáže na základě posledních zpráv, a především svých dlouholetých protiněmeckých zkušeností očekávali, že středisky eventuálního puče nebo jiného masového protistátního vystoupení Henleinových lidí se stanou okresní a krajské sekretariáty SdP.
V tomto předpokladu se nemýlili.

Cíl našich navrhovaných opatření? Po vypuknutí krize přerušit kontakty mezi sekretariáty, znemožnit kurýrní spojení – anebo je alespoň oslabit. Vojenští zpravodajové vypracovali systém „rušících tras“, který se potom osvědčil v září 1938. Henleinův spojovací plán se přece jen v té podobě a v onom rozsahu, jak jej zamýšlel, neuskutečnil.

RECEPT K VOLNÉMU POUŽITÍ

Po posledních poradách v Berlíně bil Henlein počátkem léta 1938 na poplach. Sudetoněmecká strana mobilizovala členstvo. Kromě SD a Abwehru přispěchala sudetským Němcům na pomoc i další tajná zbraň – propaganda. Léta neskrývaných antipatií vyústila do otevřené protičeskoslovenské kampaně, v níž se prezentovalo Československo jako země vzniklá „versailleským omylem“, jejíž samotná existence je ohrožením politické bezpečnosti a míru v celé Evropě. Mírumilovné Německo nemůže prý v zájmu vyšších cílů tak ovému stavu nečinně přihlížet…

V Chebu, hlavním stanu henleinovského hnutí, vznikl v téže době plán na úplnou pohotovost příslušníků strany ve všech místech republiky obývaných Němci. Měly se uskutečnit náhlé srazy aktivistů a na mnoha místech se plánovala jakási zvláštní cvičení, při nichž se zdůrazňovala především zpravodajská pohotovost těch členů SdP, kteří vlastnili motocykly, automobily a jízdní kola. Na důvěrné schůzi asi šedesáti vybraných henleinovců v Liberci nabádal sudetoněmecký poslanec Oberlik přítomné funkcionáře, aby si připravili zbraně k povstání, které prý vypukne někdy mezi 28. zářím a 1. říjnem 1938…
Termíny hozené jen tak do vzduchu? Či již tehdy aspoň někteří vedoucí činitelé henleinovců věděli o stejném termínu Hitlerově?

Pečlivě naplánovali nacisté svou cestu do Československa. Předáci sudetských Němců byli připraveni převzít v rámci říšského scénáře jakoukoliv roli. Otevřenou, či skrytou. Roli protagonistů i komparzu. O jejich smýšlení se Henlein později – v březnu 1941 ve Vídni – vysloví zcela bez obalu: „Abychom se uchránili českého vměšování, byli jsme nuceni popírat svou věrnost nacionálně socialistické věci. Raději bychom se k nacionálnímu socialismu otevřeně přiznali. Je však otázkou, zda bychom potom byli sc hopni vykonat svůj úkol: zničit Československo.“ Zatím tedy museli své záměry a city trochu tajit. Ovšem v téže době sám Henlein při zájezdu do Anglie prohlásil, že „nelze zabránit radikálnímu postupu sudetských Němců a odvrátit nepokoje, z nichž by mohla vzniknout občanská válka jako ve Španělsku“. Dr. Janowski to vyjádřil v Natalu v Jižní Africe ještě stručněji: „Nedostanou-li sudetští Němci autonomii, stane se z Československa druhé Španělsko.“
Později se už nejen mluvilo, ale věci příští se i připravovaly.

V Henleinově politické kanceláři se po válce našel přísně tajný dokument, který je zřejmě shrnutím pracovní snaživosti všech zúčastněných složek. Nazývá se „Základní plánování O. A.“ a do detailů rozpracovává představu „incidentu“ vyvolaného henleinovci. „Vůdce sudetských Němců,“ naznačuje se tu ve stylu sci-fi možnost budoucího postupu, „vyčerpal všechny možnosti mírového řešení sudetoněmecké otázky. Už dávno předtím byla celému světu předložena otázka Československa jako nejakutnějšího nebezpečí p ro skutečný a trvalý mír. Vůdce Sudetoněmecké strany požádá ještě o provedení plebiscitu… Lze počítat s tím, že Češi tento požadavek odmítnou. Pak se po dohodě s führerem usoudí, že již nastal okamžik, aby vůdce Sudetoněmecké strany podnikl rozhodující revoluční krok: prohlásí nezávaznost zákonů československého státu a požádá o pomoc vlády evropských velmocí…, anebo pouze Německé říše. Lze počítat s tím, že Češi v krajním případě odpovědí na tento krok násilným opatřením. Tím spíše získá vůdce Sudetoněmecké strany veškerou svobodu jednání. Nutně tím vzniká pro Německou říši na základě národnostních svazků právo a povinnost zakročit v Československu.“
„Incident“ jako z čítanky.

Na dokumentu není uvedeno datum. Vznikl však pravděpodobně na rozhraní jara a léta 1938. Vše, co se dělo v následujících předmnichovských týdnech, představuje už jen rozpracování detailů, generální zkoušky – a vlastní úder…

Category: 1998 / 07 – 08

Mezi jihoamerickými zeměmi je dobrou tradicí vést územní spory. Na celém kontinentě se nenajde stát, který by neměl skryté či oficiální požadavky vůči alespoň jednomu ze svých sousedů. Ekvádor není výjimkou. Na všech ekvádorských mapách je ekvádorské území znázorněno v hranicích podle dohod s Peru z roku 1830. V roce 1941 však Peru ve válce na Ekvádoru získalo podstatnou část jeho amazonského území. Tato ztráta byla následující rok stvrzena smlouvou uzavřenou na mezinárodní konferenci v Rio de Janei ru. Smlouva je mezinárodně uznávána, ale Ekvádor si přesto činí nárok na území, jehož získáním by se rozloha země téměř zdvojnásobila. Oblast s potenciálními nalezišti ropy je tak neustálým předmětem sporu mezi oběma zeměmi, který občas přeroste i ve válečné střety, jako naposledy před třemi lety.

. . . . .

V patnáctém století se hornatá oblast dnešního Ekvádoru stala součástí říše Inků, jejímž centrem bylo Cusco v dnešním jižním Peru. I po dobytí španělskými conquistadory v roce 1533 bylo území spravováno z Limy. V roce 1740 byl Ekvádor přeřazen do místokrálovství Nová Granada. Nezávislost získala země 24. 5. 1822. Simón Bolívar, vedoucí postava v úsilí o samostatnost celého bloku zemí od Venezuely až po Peru, snil o vytvoření sjednocené Jižní Ameriky. Prvním krokem měla být federativní Velká Kolumbie (Gran Colombia), která byla tvořena Venezuelou, Kolumbií (jejíž součástí tehdy ještě byla Panama) a Ekvádorem. Existence tohoto útvaru trvala však pouhých osm let, a v roce 1830 se Ekvádor stal plně nezávislým státem.

Celé území pevninského Ekvádoru se člení do tří oblastí. Páteří země je Andský masiv (Sierra), který rozděluje zemi na západní pobřežní nížiny (Costa) a východní amazonskou džungli (Oriente). Překonáním vzdálenosti dvou set kilometrů se lze dostat od oceánského pobřeží na zasněžené vrcholky šestitisícových hor.

Vzhledem ke geografické rozmanitosti je v Ekvádoru možno pozorovat velké množství živočišných a rostlinných druhů. V zemi se vyskytuje více jak 20 000 druhů rostlin, přibližně 1500 druhů ptáků a například i více než 100 druhů netopýrů. Rostliny, které se u nás snažíme úpěnlivě pěstovat v relativně miniaturních rozměrech, dorůstají v Ekvádoru bez lásky a péče do gigantických rozměrů. Na trhu jsme mohli nakoupit spoustu druhů ovoce, které jsme nikdy dříve neviděli – jeho jména, jako uchuva, chiramoya, tamarindo, guanábana, curuba, jsme nikdy neslyšeli a mnohdy jsme ani neměli tušení, jak ho jíst.

TŘI PREZIDENTI

Současná politická scéna v Ekvádoru nepostrádá prvky komičnosti. Loni v červenci byl v lidovém hlasování zvolen prezidentem země Abdalá Bucaram, jehož volební program se skládal ze slibů všeho všem a jenž stavěl na své popularitě jako moderátor zábavních televizních pořadů. Místo své práci se však nově zvolený prezident věnoval spíše vystupování na různých estrádách. Když se ještě navíc zjistilo, že během půl roku ve funkci stačil zpronevěřit podstatnou část státního rozpočtu, prohlásil parlament Bu carama za psychicky nezpůsobilého zastávat úřad hlavy státu a zvolil nového dočasného prezidenta. Zároveň se však s odvoláním na ústavu země prohlásila za novou prezidentku i dosavadní Bucaramova viceprezidentka. Bucaram, který stačil mezitím utéct i s penězi do Panamy, vše odmítl a trval na tom, že je stále platnou hlavou státu. V tu chvíli tak měl Ekvádor tři prezidenty zároveň.

CO INSPIROVALO DARWINA

Tisíc kilometrů na západ od pevniny, přímo na rovníku, leží souostroví Galapágy, které inspirovalo Darwina při jeho návštěvě v roce 1835 k teorii o vývoji druhů. Jedinečná fauna, kterou na ostrovech představují například leguáni, obrovské želvy, kormoráni, tuleni, mroži, tučňáci, je výsledkem jednak mírného klimatu, které způsobuje studený Humboldtův proud, a také naprosté izolovanosti souostroví. Když Španělé Galapágy v roce 1535 objevili, byly ostrovy neobydlené. I v současné době je zde osídlení přísně regulované a vyhrazené pouze pro určité lokality.

Galapágy jsou hlavním turistickým lákadlem Ekvádoru a jako takové poskytují zemi velké příjmy. Celé souostroví je národním parkem a za vstup platí cizinci 80 dolarů. Kromě toho musí návštěvníci zaplatit i poplatek 30 dolarů za vstup do měst Puerto Ayora a Puerto Baquerizo, jimž se při návštěvě Galapág nelze vyhnout. Letecká přeprava na ostrovy je plně kontrolována státními aeroliniemi a cena letenky pro zahraniční návštěvníky (377 dolarů za zpáteční lístek) ostře kontrastuje s jinak nízkými cenami v nitrostátních letů na pevnině. Zahraniční turisté tak za pětidenní výlet na Galapágy zaplatí stejnou sumu jako za měsíční pobyt v kontinentálním Ekvádoru.

NEZAPOMENUTELNÝ TRH V OTAVALU


Otavalo – dvacetitisícové městečko
vyhlášené svými trhy.

Ekvádorské Andy jsou tvořeny dvěma pásy hor, z nichž mnohé jsou vlastně sopkami. Mezi nimi se rozkládá hustě obydlené údolí, ve kterém žije téměř polovina obyvatel země. V této sníženině leží v nadmořské výšce 2850 m Quito, které je po bolivijském La Pazu druhým nejvýše položeným hlavním městem na světě. I když je střed města vzdálen jen 22 km od rovníku, klima je zde díky vysoké nadmořské výšce mírné. Během celého roku dosahuje maximální denní teplota 20 až 22 oC. Pro Quito, stejně jako pro naprost ou většinu latinskoamerických velkoměst, je charakteristická paralelní existence dvou center. Přestože je staré koloniální město od roku 1978 součástí programu UNESCO Světové kulturní dědictví, postihuje ho pozvolné chátrání spojené s vylidňováním a nárůstem zločinnosti. Dva kilometry severně od starého města za parkem El Ejido vyrostlo nové moderní obchodní centrum s budovami bank a leteckých společností, nákupními středisky a ambasádami.

Centrem starého města je Plaza de la Independencia, na kterém najdete prezidentský palác (Palacio de Gobierno). Jižní straně náměstí vévodí Katedrála postavená v roce 1562, která je tak nejstarším koloniálním kostelem na kontinentě. V kostele je pohřben generál Sucre, polní maršál Bolívarova vojska a hlavní postava boje za nezávislost na Španělsku. Pamětní deska za oltářem označuje místo, kde v roce 1875 zemřel ekvádorský prezident García Moreno, který byl postřelen před prezidentským palácem a umír ající přenesen do Katedrály.

Nedaleko hlavního náměstí je La Compa~nía, nejzdobnější ekvádorský kostel. K jeho výzdobě bylo použito sedm tun zlata. Podobně jako u mnohých jiných koloniálních staveb v Jižní Americe je na kostele patrný vliv maurské architektury, jejíž stopy byly ještě v šestnáctém století výrazně patrné ve španělském stavebním stylu.

„Nejbarevnějším“ zážitkem z cesty po Ekvádoru je pro většinu cizinců návštěva trhu v Otavalu, dvacetitisícovém městečku necelých sto kilometrů severně od Quita. I když je sobotní otavalský trh v současné době orientován spíše na prodej suvenýrů turistům, zůstává jeho atmosféra neopakovatelná. Centrem je tržiště na Poncho Plaza, prodejní stánky se však rozlézají i po okolních uličkách. Jak název náměstí napovídá, v minulosti byl trh orientován především na prodej ponč, tradičního oblečení jihoamerick ých Indiánů. Dnes lze na trhu nakoupit i pestrobarevné koberce, houpací sítě, panamské klobouky, trička, kalhoty i papoušky vyřezávané z balzy, velmi lehkého dřeva, které roste v pralesích ve východní části Ekvádoru. Museli jsme moc litovat, že jsme teprve na počátku několikaměsíční cesty, a že tak nemáme v batozích dost místa.

RYCHLOSTÍ ASTMATICKÉHO MRAVENCE

Panamerická silnice protíná, s krátkou výjimkou v oblasti Darién v panamské džungli, celý americký kontinent od severní Kanady až po Ushuaiu, nejjižnější město světa v argentinské Ohňové zemi. Cesta z Quita do malého městečka Ba~nos slibuje, při pohledu na východ od Panamericany, spektakulární podívanou na nejvyšší činný vulkán světa Cotopaxi (5897 m n. m.). Ne všichni však mají to štěstí. V mlžném oparu jsme mohli vrchol nejnavštěvovanějšího pevninského národního parku v Ekvádoru jen tušit.

Díky nadmořské výšce 1800 m má Ba~nos téměř ideální klima, a stalo se tak se svými termálními prameny oblíbeným mezi domácími i zahraničními turisty. Městečko je navíc i bránou do některých oblastí džungle na východě země. Krátce za městem cesta prudce klesá a před cestujícími se naskytne ohromující pohled na amazonskou pánev. Silnice se stává čím dál tím méně sjízdnou. Za chvíli autobus zastaví a řidič požádá cestující, aby vystoupili a šli se všemi svými zavazadly asi dva kilometry pěšky, kde čeká další spoj, který zajistí další část přepravy.

V oblasti Oriente je patrné napětí způsobené územními spory se sousedním Peru. Cizinci nacházející se v oblasti se musí pravidelně registrovat na vojenských kontrolních stanovištích. Nejen při těchto kontrolách zjišťujeme, že rozdělení naší země se v Jižní Americe ignoruje. Za čtyři měsíce cestování po kontinentě jsme narazili pouze na dva Jihoameričany, kteří věděli, že se naše země rozdělila na dva samostatné státy. A to se nás ještě jeden z nich zeptal, jestli už ta válka skončila. Vojáci a celní úředníci vždy nevěřícně převraceli náš pas v rukou a vytrvale přeškrtávali Českou republiku v námi vyplněných formulářích a nahrazovali ji Československem.

V přístupné části ekvádorské džungle najdete několik nepříliš vábně vypadajících měst a městeček, která se nacházejí poblíž nalezišť surovin, jako například ropy nebo zlata. Vysoká těžební aktivita způsobila, že zachováno zůstává jen málo primárního deštného pralesa. Většina divokých zvířat přesídlila hlouběji do vnitrozemí a příroda, kterou lze v džungli spatřit, zahrnuje především pestrobarevné papoušky, motýly a tropické rostlinstvo. V džungli žijí poslední skupiny původních Indiánů, převážně z k mene Huaorani, v jejichž životním stylu se za několik posledních staletí mnoho nezměnilo.

Město Riobamba by samo o sobě nebylo příliš zajímavé, nebýt nádherné scenerie v jeho okolí. Vyhlídková plošina v parku 21. dubna v centru města nabízí úchvatný pohled na některé z nejvyšších hor země. Tou úplně nejvyšší je Chimborazo (6310 m n. m.). Sjízdnost cesty k Chimborazu končí ve výšce asi 4800 m. Horolezecký přístřešek, od kterého začínají vrcholové výstupy, je 200 výškových metrů nad námi. Již po pár krocích zjišťujeme, že chůze v takovéto nadmořské výšce není bez patřičné aklimatizace tak snadná. K chatě jsme docházeli rychlostí astmatického mravence s těžkým nákupem.

Historická Cuenca je třetím největším ekvádorským městem, ale mnozí ji považují za město nejhezčí. Centrum oplývá kostely a koloniálními stavbami z 16. a 17. století. Ubytování v hotelu přímo na hlavním tržišti nám umožnilo sledovat rušný pouliční život již od brzkých ranních hodin. Nebyli jsme ochuzeni ani o rušný noční život. Ve dvě hodiny v noci nás vzbudila hlasitá reprodukovaná hudba v populárním latinskoamerickém rytmu merengue. Na ulici pod našimi okny zastavil takzvaný „discomobil“. Speciáln ě upravený otevřený pickup byl vybaven vysoce výkonnou reprosoustavou. Hudbu z kazety doprovázela skupina mladíků zpěvem a hrou na další hudební nástroje. Discomobily zřejmě v moderní době nahrazují noční serenády pod okny. Přestože hudba byla dostatečně hlasitá, aby vzbudila každého obyvatele v okruhu několika desítek metrů, nenašel se nikdo, kdo by si stěžoval. Po několika minutách naopak začali ze vchodů vycházet další lidé, kteří se k všeobecnému veselí přidávali.

V ÚDOLÍ DLOUHOVĚKOSTI

Vesnička Vilcabamba leží v „Údolí dlouhověkosti“. Údajně se zde mnoho lidí dožívá věku přes 100 let. Pokud je to pravda, pak klíčem k dlouhému životu je klid, bezstarostnost a celkově pomalé životní tempo. Nejoblíbenější zábavou je vysedávat na zápraží domu nebo v obchodě s licencí k prodeji likérů a hovořit se sousedy. Cizinec by v celém Ekvádoru těžko hledal příjemnější místo k relaxaci.

Návštěva restaurace má vždy nevyhnutelně stejný scénář. Hosta uvítá malé dítě, které přinese jídelní lístek nebo něco, co jej alespoň vzdáleně připomíná. Pak odejde do horního patra pro jednoho z rodičů, který rozvážně vysvětlí, co je ochoten připravit, a přijme objednávku. Po chvíli jedno z dětí rychle vyběhne z restaurace s hrstí bankovek. Za několik minut se vrací se surovinami nezbytnými pro přípravu objednaného jídla. Zdá se, že příprava jídla pro cizince je pro místní jediným důvodem k pohybu rychlejšímu než důstojná chůze.

BANÁNOVÉ MĚSTO

Obyvatelé Machaly, čtvrtého největšího ekvádorského města a centra provincie El Oro, rádi nazývají své město „Banánové hlavní město světa“. Když přijíždíte do Machaly autobusem, dlouhé desítky kilometrů není po obou stranách vidět nic jiného než nekonečné banánové plantáže. Cestu lemují štíty firem, jejichž loga jsou shodná s těmi, která lze vidět na nálepkách na banánech u nás v obchodech. Země je jedním z největších světových vývozců banánů. Až do sedmdesátých let, kdy byla v Ekvádoru objevena rop a, byly banány nejdůležitějším exportním artiklem. Dnes se podílejí na ekvádorském vývozu 22 %.

Při hledání ubytování pokládáme osvědčenou sérii otázek. Na otázku, zda je alespoň po část dne k dispozici teplá voda, se nám místo odpovědi dostává od majitele hotelu nevěřícného výrazu v obličeji a otázky: „Na co potřebujete teplou vodu?“ Tato vymoženost ještě na pobřeží Ekvádoru nedorazila. Vždyť je celý rok teplo, tak nač teplou vodu…?

V restauraci, kde večeříme, hraje španělská verze televizního kanálu MTV. Většina vysílacího času je věnována španělsky zpívajícím interpretům, program však bývá zpestřen i o světovou pop-music. Když se nám nedaří vzbudit číšníkovu pozornost, tak se rozhlédneme a zjistíme, že oči celého personálu jsou přišpendleny na obrazovku, kde právě hrají Rolling Stones. Výraz v číšníkově tváři prozrazuje něco mezi pobaveností a nevěřícným údivem. Zvláštní tanec Micka Jaggera doplněný o záběry na jeho přes celo u obrazovku rozevřená ústa jsou pro místní zřetelně zvláštním zážitkem. „A to vy jste všichni takoví?“ ptá se nás číšník, když nám přináší jídlo. Průměrný Ekvádorec nikdy nebude mít dostatek prostředků na to, aby mohl cestovat do vzdáleného zahraničí, a tak si představy o naší kultuře vytváří na základě sledování hudebních videoklipů a amerických seriálů v televizi.

VŠUDYPŘÍTOMNÁ KORUPCE

Sportem číslo jedna je pro Ekvádorce, stejně jako v ostatních jihoamerických zemích, fotbal. Televizním přenosům nelze uniknout. V případě i sebeméně důležitého zápasu vynesou Ekvádorci své přístroje na ulici a v jejich okolí se shlukne celé mužské obyvatelstvo z nejbližšího okolí. Sledování utkání doprovází hlasitým pokřikováním a skandováním, jako kdyby byli přímo na stadionu. I u nás v televizi pro zpestření sportovního zpravodajství občas ukazují záběry z jihoamerického fotbalu, při kterých kome ntátoři oslavují vstřelené góly dlouhotrvajícím výkřikem. Několik zhlédnutých místních televizních přenosů každého přesvědčí, že se nejedná o pečlivě vybrané ukázky komentátorské radosti, ale o naprosto běžnou záležitost. Překvapivé bylo jen to, že není až tak důležité, které z mužstev branku vstřelí. V zápase ekvádorského národního týmu s Brazilci góly střílel jen soupeř, komentátor však křičel „Góóóóóól“ se stejnou intenzitou jako kdykoliv jindy.

Se všudypřítomnou korupcí na všech úrovních jsme se setkávali na každém kroku. Ani návštěva ligového zápasu populárního guayaquilského fotbalového klubu Emelec nás neušetřila ukázky fungování černého trhu. Přístup pokladních k prodeji lístků byl velmi laxní, a tak se před pokladnami tvořily dlouhé fronty, ve kterých čekající postupovali dopředu jen pomalu. Prodavači vstupenek jsou totiž domluveni s překupníky. Ti v hojném množství prodávají lístky hned vedle pokladen s mírnou přirážkou podstatně bry sknějším tempem.

Guayaquil je největším ekvádorským městem. Existence dvou velkoměst v jedné zemi vede k přirozené rivalitě. Guayaquile~nos, obyvatelé Guayaquilu, mají tendenci označovat lidi z hlavního města za přinejmenším méně chápavé. Quite~nos zase naopak používají pro obyvatele největšího ekvádorského přístavního města přezdívku monos neboli opice. Tato rivalita již od počátku samostatné existence Ekvádoru ovlivňovala i politiku. V obdobích, kdy vládní moc právě nekontrolovala armáda, mezi sebou vždy soupeřil y dvě hlavní politické skupiny: především zájmy obchodníků reprezentující liberálové, jejichž baštou byl Guayaquil, a církví podporovaní konzervativci, kteří zastupovali zájmy vlastníků půdy z okolí Quita. Toto soupeření často přerostlo v krvavé násilí, jako například v roce 1912, kdy byl davem občanů Quita zaživa upálen liberální prezident Eloy Alfaro.

LETIŠTĚ V CENTRU MĚSTA

Pokud přiletíte do Guayaquilu letadlem, čeká vás ihned seznámení s místní specialitou – mezinárodním letištěm uprostřed městské zástavby. Letiště je dokonce z centra města blíž než autobusové nádraží. Procházíte-li se ulicemi Guayaquilu, pak se vám každou chvíli naskytne téměř neuvěřitelný pohled (doplněný i patřičným zvukovým zážitkem) na letadla přistávající mezi mrakodrapy.

Může se to zdát morbidní, ale hlavní turistickou zajímavostí Guayaquilu je hřbitov. V Jižní Americe jsou hřbitovy tvořeny obrovskými bílými kvádrovými stavbami, které jsou rozděleny na pravidelné kóje, do kterých se vkládají rakve. Ty se pak přehradí náhrobní deskou. Ciudad Blanca Cementerio (Hřbitov Bílé město) je považován za nejhezčí na celém kontinentě. Impozantnosti mu dodává jeho velikost i poloha ve svahu kopce, z kterého lze přehlédnout celý centrální Guayaquil. Na první pohled z dálky tento hřbitov vypadá jako naše panelákové sídliště. Nebo nevypadají naše sídliště trochu jako ten hřbitov?

Při prohlídce hřbitova jsme narazili i na smuteční obřad. Ekvádorci však k některým záležitostem přistupují jinak než my. Za rakví nešel zástup truchlících v černých šatech. Zesnulého vyprovázeli lidé oblečení v džínách a tričku, kteří na sebe hlasitě pokřikovali a vzájemně se fotografovali s rakví.

Centrem města je Plaza de San Francisco. Toto náměstí je klasickým příkladem typické jihoamerické architektonické anarchie. Hned vedle kostela sv. Františka a několika dalších koloniálních staveb se tyčí moderní mrakodrapy. Tři bloky od náměstí je Parque Bolívar, kde se nachází guayaquilská katedrála.

Když jsem přicházel ke katedrále, měl jsem najednou pocit, jako kdyby se přede mnou pohnula zem. Zastavil jsem se, podíval se pod nohy a zjistil, že jsem právě málem šlápl na metrového, pravěce vypadajícího leguána. Díky svému zabarvení splýval s dlažbou. Letmý pohled kolem stačil ke zjištění, že se jich po parku plazí desítky. Tak jsme se posadili na lavičku a jen škodolibě pozorovali další lekající se chodce.

Guayaquilská kancelář na podporu turismu doporučuje návštěvu starobylé koloniální čtvrti Las Pe~nas, zvláště pak uličky Pompillo Llona. Vyzbrojeni pokusem o mapu z dílny ministerstva turismu se vydáváme na prohlídku. Na kraji doporučované oblasti zamíříme po schodech mezi dostatečně starobyle vypadající domy. Z absence skleněných výplní v oknech usuzujeme, že se nejedná o luxusní čtvrť. Po pár krocích registrujeme dva místní obyvatele, kteří na nás nezávisle na sobě dělají podobná gesta: kývají ze s trany na stranu prstem a rukama kolem krku naznačují něco o škrcení. Podle těchto gest se domníváme, že jsme atraktivní koloniální uličku minuli, a otočíme se na cestu zpět. Pod schody nás zastaví policista a laskavě nám vysvětlí, že tam nahoru nemůžeme, protože by nás tam okradli a nejspíš i zabili.

EKVÁDORSKÁ REPUBLIKA
ROZLOHA: 283 561 km2
POČET OBYVATEL: 11 698 000 (1996)
HLAVNÍ MĚSTO: QUITO
ÚŘEDNÍ JAZYK: ŠPANĚLŠTINA
NÁBOŽENSTVÍ: KATOLICKÉ
MĚNA: SUCRE=100 CENTAVŮ

Category: 1998 / 07 – 08

Prakticky uprostřed kapkovitého ostrova Srí Lanka se na osamocené vysoké skále rozhodl zbudovat své sídlo král. Před patnácti stoletími pokryl její horní část vznosný palác Sigiriya a stal se nedobytnou pevností, ze které mohl panovník vládnout celé zemi. Doba byla ale značně nestálá. Srí Lanka byla neustále dobývána a osvobozována, takže ani Sigiriya v celé své slávě nepřežila déle než pouhých osmnáct let.

Sigiriya vznikla spojením dvou slov – sinha, což znamená lev, a giriya, tedy tlama. Návštěvníci se na vrchol skály mohli od samého počátku dostat jen jedinou cestou, procházející obrovskou lví hlavou. Dnes bohužel zbyly jen rozložité lví tlapy, hlava nevydržela staletí válečných vřav a bojů. Skála byla mezi domorodci známa od pradávných časů. Asi jako první na ní na počátku našeho věku sídlili buddhističtí mniši. V poslední čtvrtině pátého století si skálu vybral poněkud šílený génius král Kasyapa, který v neustávajícím paranoidním strachu hledal pro sebe místo, kam by se nikdo nezvaný nedostal.

Kasyapa byl synem krále Dhatusena z Anuradhapury, sídelního města v severní části ostrova. Neustále se obával, že ho o dědičný post, na který jako nejstarší syn měl podle zvyklostí právo, chce připravit jeho nevlastní bratr Mogallan. Kasyapa se proto ještě před svým právoplatným zvolením králem zmocnil trůnu silou, svého otce uvěznil a zabil a bratra vyhnal do Indie. Šílenost, arogance a pocit božství přivedly Kasyapu k plánu postavit svůj palác na Lví skále. Sedm let po dosazení na trůn (v roce 484 n. l.) se stěhoval do nového paláce na vrcholku skály. O dalších jedenáct let později ze skály slezl a vydal se v čele vojska naproti svému bratru Mogallanovi, vracejícímu se z Indie s armádou sinhálských a cholských vojáků. Střetli se v bitvě u města Habarana na zrádných bažinatých planinách. Když byla bitva v nejlepším, Kasyapův slon cítící ukryté močály se vyděsil, obrátil se a vydal zpět. Armáda plna strachu následovala vojevůdce, král byl poražen.

Králův konec byl prý – ostatně jako celý jeho život – značně neobvyklý. Před vojáky vytáhl dýku a prořízl si hrdlo. A zatímco jeho krev stříkala vysoko do vzduchu, uklidil si dýku do pochvy a teprve poté padl k zemi.Ačkoliv Mogallan záhy po svém vítězství vrátil sídelní město zpět do Anuradhapury, Sigiriya nezůstala zapomenuta. Na její vrchol se vraceli mniši i prostí lidé, aby se na svět podívali královskýma očima. Nikdy se tu ale znovu neusídlil žádný panovník. Téměř pět set let po Kasyapově smrti kdosi do skalní kapsy ve stěně pod vrcholem nakreslil nejstarší dochované srílanské graffiti.Ze skalního ochozu stoupá vzhůru k převisu točité schodiště, pod kterým se na tři metry vysoké stěně skrývá jedno z největších místních tajemství – dochované fresky. Prý jich tu bylo pět set, dnes jich zbylo osmnáct. Nikdo dodnes nedokázal věrohodně vysvětlit, co vlastně fresky představují. Podle někoho božské nymfy, podle jiného jen dívky, odpočívající na své cestě do kláštera na vrcholu skály. V současné době v rámci programu UNESCO pracují na freskách restaurátoři a chrání je před světlem plátěný m krytem. Stěna s freskami se odedávna nazývá Zrcadlová, protože i dnes odráží světlo jako sklo.Samotný vrchol skály tvoří poměrně rozsáhlá stupňovitá plošina, na které se zachovaly jen zbytky původních královských paláců. Velký bazén je i dnes plný vody – král se prý rád koupal ve společnosti dívek, jichž měl kolem sebe bezpočet. Kousek nad bazénem se zachoval královský trůn, ze kterého nejenže vládl, ale měl jen pár kroků k osvěžující lázni.Sigiriya není jen skála se zbytky paláců na vrcholu. Král Kasyapa se nespokojil s tak malým prostorem, ten sloužil jen jako bezpečný úkryt. Dny obyčejně trávil pod skalním masivem v rozsáhlém panství, které ke skále patřilo.Napsal a vyfotografoval Martin Smrček

Category: 1998 / 07 – 08

Z tajemných oblak se vynořuje postava. Nemá rohy ani kopyto, není to ďábel ani čert. Má vietnamky, zaprášené džíny a pod propocenou roztrhanou košilí jsou vidět mohutné zádové svaly. Vzápětí se objeví další – ztrhané nohy s křečovými žilami, krvavé puchýře na ramenou, sípavý dech. Opatrně pokládají svůj zářící zlatavý náklad na předem připravené podpěry tak, aby ho nemuseli později příliš zdvihat vzhůru. Zdravíme je sami, jim už na pozdrav nezbývá síla, čas a možná ani chuť: „Mister, máš cigaretu ?!“ Proč by si vlastně měli šetřit zdraví, když práce v primitivních sirných dolech v kráteru sopky Ijen je už sama o sobě pomalou přípravou na smrt.

. . . . .

Nejen Jáva by se mohla zcela výstižně jmenovat Sopečný ostrov. Celé Indonésii patří nejedno vulkanické „nej“: nejznámější výbuch – sopka Krakatau ležící mezi Jávou a Sumatrou, největší výbuch – roku 1815 sopka Tambora na ostrově Sumbawa. A východ Jávy? Zatímco na ostrově nejvyšší sopka (gunung) Semeru (3676 m) vybuchuje zcela nepravidelně, gunung Bromo kouří pokojně a je jednou z turisticky nejsnáze přístupných aktivních sopek. A gunung Ijen, po jejíž návštěvě nám mnohé neřešitelné problémy a starosti budou připadat naprosto malicherné, je právě před námi…

Hlava se točí, točí se i pusté skalní srázy okolo. Hlavně neupadnout a nesedat si. Kolem se valí nažloutlé mraky a někde pod námi přerývaně syčí žhavá zem. Tělo odmítá dýchat štiplavé sirné výpary. Pomalu, krok za krokem, se snažím vrátit vzhůru k životu a k modré obloze. Nechci skončit jako osmačtyřicetiletý Francouz, kterého před dvěma týdny ukládali nahoře rovnou do cínové rakve.

I když se tmí před očima a motáme se jako opilí, nakonec dokážeme vyšplhat zpět na okraj kráteru. Ano, teď už máme trochu představu, jak by mohlo vypadat peklo a jak hrozné by muselo být v něm pracovat. Plíce se konečně vzpamatovaly po sirném „chemickém čištění,“ a v klidu a bezpečí se znovu očarovaně zadíváme na ďábelsky úchvatné divadlo v hloubce pod námi. Na hladině mléčně zeleného jezera v kráteru (kawah) sopky Ijen se líně převalují drobné vlnky. Je to kyselina sírová, nebo ne? Co by se s talo, kdybychom tam spadli? Ptáme se sami sebe bez šance dostat odpověď.

Šedé, nažloutlé a zelenkavé skály bez jediné známky vegetace pokrývá na návětrné straně kráteru povlak síry. Dole u jezera se lesknou bílé krystalky nám neznámé horniny. Jsou také jedovaté…? Podivně působí malá přehradní hráz, kterou lidé postavili na vzdáleném břehu jezera, aby zadržela případný nápor jezerních vod. Říčka, která z kráteru vytéká, obsahuje mimo jiné i síru, která jí dodává nahořklou chuť – odtud i jméno říčky Banyu Pahit (Hořká voda).

Je téměř neuvěřitelné, že stačí udělat pár kroků, sejít o pár metrů níž na vnější stranu kráteru, a objeví se první buxusovité keře a zvláštní, borovici připomínající stromy – Casuarina junghuhmana. Krajina u vrcholu však stále ještě nemá nic společného s hlubokým tropickým pralesem, který v nepříliš širokém pásu lemuje úpatí této 2386 metrů vysoké sopky na samém východě indonéského ostrova Jáva.

NEJSILNĚJŠÍ MUŽI

Vítr se otočil a znovu nám vmetl do tváře smrduté páry. Muži se zlatavým smrtícím nákladem odpočívají. Zkoušíme nadzdvihnout jejich náklad. Nic. „Každý sto kilo, mister.“ Típnou cigaretu a sopečný prach na cestě brzy ztlumí skřípění bambusové tyče a košíků. Jejich práce nikdy neskončí, vždyť každý den se ukládá na dně kráteru deset tun tolik žádané čisté síry. Sopka má energii nejen na to. Je stále aktivní a v průběhu 19. a 20. století pětkrát explodovala. A jako by ani to nestačilo, kromě “ užitečných“ výparů uniknou čas od času ze dna jezera skutečně jedovaté plyny. Naposledy zabily v roce 1989 dvacet pět dělníků.

Ráno s rozbřeskem začínají horníci stoupat z 1800 metrů, z místa, kde se váží donesená síra, na okraj kráteru do 2200 metrů. Celkem jich tu pracuje ke dvěma stům. Po kamenném chodníčku, který místy svou šířkou a strmostí připomíná spíš žebřík, pak sestupují o dvě stě padesát metrů níž, aby ze dna vynesli svou první várku síry a nadýchali se své první dávky sirných plynů.

Jen někdo z nich má alespoň holínky, jen pár z nich má helmu, a nikdo nemá dýchací přístroj. Místo kyslíkové masky nebo alespoň roušky si v případě nejvyšší nouze zamotají hlavu do sarongu (všestranně užitečný pruh látky 150 x 250 cm, většinou sešitý do roury – nejčastěji se nosí jako sukně). Ochranu před působením jedovatých plynů jim poskytuje také velké množství vypité vody, která prý pomáhá minimalizovat závratě apod.

Ocelovými tyčemi odsekávají a odlupují velké pláty síry a plní jimi bambusové koše, drobnější drť se dává do pytlů. Bambusová tyč přes rameno, na ní dva košíky a v každém k padesáti kilům těžkého nákladu. Pomalu, co noha nohu mine, vystupují jako přízraky vzhůru kráterem. Léta praxe je naučila zvláštní houpavé chůzi, jejíž rytmus určuje pohupování bambusové tyče se stokilovým nákladem. Nahoře si jen vydechnou, přehodí speciálním pohybem přes záda tyč na druhé rameno a drobnými kroky se téměř r ozběhnou čtyři kilometry dolů k váze. Tam shodí svůj náklad na zem a konečně se mohou alespoň na chvilku, než přijede náklaďák, svalit do stínu a zapálit si.

Dřív museli snášet svůj náklad o tisíc výškových metrů níž, a za den zvládli tuto cestu jen jednou. Před dvěma roky bylo dokončeno dalších osm kilometrů silnice, váha se posunula podstatně výš na její konec, a cesta dolů se výrazně zkrátila.

Dělníků je teď dvakrát víc, za den zvládnou i tři cesty a cena síry se snížila ze 125 na 110 rupií (tj. koruna za deset kilo!). Muži si tak mohou teoreticky vydělat až tři sta našich korun za den, což je na indonéské poměry úžasný plat. Jen jsem neměla odvahu ptát se těch na pohled vyhlížejících starců, jak dlouho pracují na kawah Ijen a kolik jim je vlastně let…

Staleté zásoby síry se při takovém tempu těžby pomalu vyčerpávají a jen zřídka má síra čas ztuhnout do obdivuhodných surrealistických oranžových skulptur. Ty si šťastný nálezce vždy dá navrch košíku, možná je po cestě k váze výhodně prodá nějakému bělochovi.

ZE SOPKY DO CISTERNY

Až na konci 18. století objevili lidé u jezera v kráteru sopky obrovské zásoby čisté síry. Po staletí tady ze skalních štěrbin pod tlakem tryská žhavý plyn nasycený minerály – jeho teplota dosahuje až pěti set stupňů Celsia. Síra v něm obsažená brzy chladne a kondenzuje v oranžově žlutý bublající roztok, který vzápětí tuhne a vytváří téměř nevyčerpatelné, neustále doplňované zásoby stoprocentně čistého materiálu.

Po druhé světové válce instalovali Holanďané v kráteru potrubí, kterým usměrňují fumaroly (výrony žhavých plynů). Jiné investice nebylo třeba, veškerou nebezpečnou práci a obtížnou dopravu na několika prvních kilometrech zajišťuje lidská pracovní síla z okolních vesnic, nevyčerpatelná a pravidelně doplňovaná zrovna tak jako síra na dně kawah Ijen.

Do sedmnáct kilometrů vzdálené vesnice Jambu dovezou pak horninu malé silné náklaďáky. V této první vesnici síru nahrubo zpracovává místní indonéská továrna a ještě tady se nad krajem vznáší s ničím nezaměnitelný jemný zápach sopečného plynu, připomínající zkažená vajíčka. Ve vzdáleném průmyslovém přístavu Surabaya čeká na síru holandská firma vyrábějící chemikálie, a mezi vařící se tekutou sírou v kráteru a plnými cisternami kyseliny sírové v přístavu je lidská práce, která se nedá nazvat jina k než – příšerná.

A CO NA TO TURISTÉ?

Prašnou cestou, kterou za desetiletí vyšlapaly bosé nohy horníků a nosičů v jedné osobě, teď prohlubují pohorky turistů. Podél cesty, na níž se z mužů, kteří mají pověst nejsilnějších v Indonésii, postupně stávají živoucí trosky, vyrůstají růžově natřené vyřezávané altánky pro odpočinek bílých výletníků. Ti většinou jen opatrně nahlédnou dolů z okraje kráteru, zacpou si nos a vyslechnou si varování od svých bíle oblečených manželek: „nechoď tak blízko, darling“. Vyčerpaní čtyřkilometrovým výstup em v prachu a sopečné škváře neohrabaně kloužou zpět dolů, tam, kde na ně vedle vážního místa na parkovišti u domku strážců národního parku Ijen čeká pohodlný klimatizovaný autobus a v termosce důkladně vychlazené pivo (park byl založen roku 1962, z hlediska údržby parku spíše symbolické vstupné vyjde na deset našich korun).

Práce zůstala těžká jako před lety, ani mužské svaly se nezměnily, ale chlapi začínají uvažovat trochu jinak. Běží z kopce, chrchlají, někteří stěží zvedají nohy a… „Foto?“ Ani nepostřehnu, jak dokážou natáhnout ruku: „Dej rupie nebo aspoň cigaretu!“

Category: 1998 / 07 – 08

Spisovatel Jules Verne si představoval, že cesta do nitra Země začíná v kráteru sopky Snaefellsnes na Islandu. Když jsem byl malý kluk, putoval jsem se zatajeným dechem po řádcích jeho strhujících románů. Pak jsem trochu povyrostl a rozhodl se ověřit si jejich pravdivost na vlastní kůži. Dvacet tisíc mil pod mořem jsem zatím odložil na neurčito a raději dal přednost výpravě do nitra naší planety.

. . . . .

Na cestu se vydávám na přelomu jara a léta, kdy jsou na severu nejdelší dny, a noci jsou tak krátké, jako by nebyly. Po několika hodinách letu napříč severním Atlantikem spatřím na obzoru ostrov. Celý ho obklopuje prstenec krvavě rudé záře. Vypadá jako jediná obrovská sopka, kterou jsem právě zastihl při erupci žhavé lávy. Už za malou chvíli však procitám ze svého „verneovského“ fantazírování. Na obloze se totiž opět objevilo slunce, které si jen na malou chvíli okolo půlnoci zdřímlo za obzorem a př itom zbarvilo do červena mraky nad pevninou. Letadlo se nakloní a začne klesat. Připadám si jako Armstrong, když přistával na Měsíci. Island z ptačí perspektivy totiž vypadá jako úplně jiná, neobydlená planeta. Všude je jenom samá láva, pouze v tuhém stavu. Ranvej je tak nenápadná, že jsem si do poslední chvíle myslel, že přistaneme do některého z kráterů.

VYROSTL JAKO SOPKA Z OCEÁNU

„Podívej, jednou nohou stojím v Eurasii a druhou v Americe,“ rozkročila se zeširoka moje islandská průvodkyně Almi nad trhlinou, která více či méně zřetelně protíná Island od jihu na sever. Stáli jsme na místě středoatlantského zlomu, kde se potkávají dvě velké litosférické desky – americká a eurasijská. Obě se stále pohybují – za jeden rok se trhlina mezi nimi rozšíří o dva centimetry – a způsobují tak někdy i zemětřesení. Island vlastně vznikl právě díky své poloze na jakémsi švu v zemské kůře s m noha puklinami, jimiž vystupuje žhavé magma vzhůru k povrchu. Je to nejmladší pevnina v Evropě. Před dvaceti miliony let se zrodila díky vulkanické činnosti několika sopek. Těch je dnes na Islandu přibližně 140, z toho je asi čtvrtina dosud činných. K větší erupci dochází v průměru každých pět let.

ŽIVOT NA ÚPATÍ AKTIVNÍHO VULKÁNU

„Ten večer, než se sopka v noci probudila, jsem šel normálně spát. Krátce před jednou v noci mě najednou z hlubokého spánku probudila moje žena. Vylekaně ukazovala na kopec za naším městečkem. Tam se udělala trhlina, ze které proudila vroucí láva – měla prý teplotu osm set stupňů. Naštěstí zpočátku směřovala láva mimo město. Ještě tu samou noc jsme ovšem museli spolu se všemi pěti tisíci zdejšími lidmi ostrov evakuovat,“ živě vypráví o mohutné erupci sopky v roce 1973 na Heimaey, jednom z islandskýc h ostrovů, Čech Beno Jůza. Ten už dlouhá léta žije na Vestmannaeyjarských ostrovech, ležících v severním Atlantiku na jih od Islandu, a s radostí se svému krajanovi pochlubí: „Ještě ten samý den jsem se spolu s dalšími dobrovolníky na ostrov vrátil a zachraňoval městečko před valící se lávou.“ Jiný aktivní člen záchranářských týmů pan Pétur Ólafsson popisuje tuto legendární erupci před čtvrtstoletím tak, jako by se stala včera: „Celkem tři sta dobrovolníků se okamžitě vydalo na postižený ostrov bojo vat s hrozivým přírodním živlem. Tehdy se už obrátil vítr a začal přinášet sopečný popel přímo na jediné město na Heimaey. Popel padal velice intenzivně a v takovém množství, že někde pokryl vše až do výšky několika metrů. Domy se hroutily pod jeho tíhou. My jsme rychle zachraňovali osobní věci lidí, kteří při spěšné evakuaci nechali na ostrově všechen svůj majetek. Z domů nejblíž sopce jsme vynášeli nábytek, ledničky, pračky a spolu s auty a traktory je odváželi loděmi do bezpečí na pevnině. Hasiči zatím sváděli s pomocí Američanů z vojenské základny v islandském Keflavíku boj s proudící lávou. Polévali ji studenou mořskou vodou. Tím část lávy rychle ochladili do tuhého stavu. Tato láva pak působila jako přehrada, která usměrnila tok hlavního žhavého proudu částečně mimo město. Tento způsob boje se sopečným živlem, uplatněný v roce 1973 na Vestmannaeyjarských ostrovech, byl použit vůbec poprvé na světě,“ hrdě poznamenává pan Ólafsson. Když už se zdálo, že je vše pod kontrolou, začala náhle po dvou měsících od první erupce láva proudit na okraj města a rychle pohřbila přes dvě stě obytných domů. Jen zázrakem nepřišel o život nikdo kromě jediného koně. Brzy nato se sešli lidé na mši v místním kostele Landakirkja. Společně se modlili, aby se láva konečně zastavila. Zázraky se dějí! Láva se brzy zastavila jen několik metrů od kostela. Jak poznamenala jedna Islanďanka: „Víra je důležitá pro ty, kdo věří. Má takovou sílu, že může horami hýbat.“

BOJ O PŘEŽITÍ

Ještě několik měsíců po skončení erupce odklízeli obyvatelé Heimaey nánosy lávového popela. Podle pamětníků byl například místní hřbitov zasypán až po věžičku márnice. Ostrov se přitom erupcí zvětšil o celou pětinu, což představuje více než dva kilometry čtvereční nové pevniny. Už od začátku hrozivého výbuchu sopky byla většina obyvatel rozhodnuta vrátit se do svých domovů. Téměř všichni už slavili další Vánoce opět na svém rodném ostrově. Postavili si tam nové domy ze společného fondu, do kterého p řispívají všichni Islanďané malou částí svých daní. Tento fond slouží na kompenzaci ztrát soukromého majetku, včetně domů, pro všechny postižené rozmary přírody.

Celé Vestmannaeyjarské ostrovy jsou vlastně malými sopkami. Vždyť ten nejmladší – Surtsey – vyrostl z moře v letech 1963-1967. Na jediném obydleném ostrově Heimaey je dodnes jen několik centimetrů pod povrchem láva stále horká více než sto stupňů Celsia. Zdejší lidé – stejně jako všichni ostatní Islanďané – se naučili přežít všechny pohromy, které je hojně postihovaly. Heimaey byl několik set let cílem pirátských nájezdů. Maročtí dobyvatelé v 17. století pobili řadu lidí a mnoho jich odvezli do otro ctví. Přežilo jen několik místních, kterým se podařilo před piráty ukrýt. Po odjezdu loupeživých nájezdníků postihly ostrov zase kurděje a úplavice. Zdejší lidé jsou proto obzvlášť hrdí na to, že nikdy neopustili své domovy, i když žijí stále s vědomím, že se třeba sousední sopka může kdykoliv znovu probudit a začít chrlit žhavou lávu.

BOHATÍ ISLANĎANÉ?

„Jéé, máma už přilétá z práce,“ vykřiknou radostně Stefán s Kristjánem, vezmou za ruku mladší sestru a rozběhnou se k letišti, které je hned vedle hřiště, kde dosud hráli fotbal. Je jedenáct hodin večer a stále tolik světla, že by se dalo číst. Malá čtyřmístná Cessna dosedne na přistávací dráhu z udusaného lávového štěrku mezi mořem a horami s nedalekou podřimující sopkou jménem Hekla. Když se letadlo zastaví u malého hangáru a otevřou se dvířka jeho kabiny, vrhnou se děti s upřímnou radostí své mám ě okolo krku. „Právě jsem měla schůzku s klientem na severu Islandu, a protože jsou silnice ve vnitrozemí stále zapadané sněhem a bahnem z tajících ledovců, musela jsem tam doletět. Pracuji pro pojišťovací firmu a takto pozdě večer se vracím z jednání celkem často,“ říká máma tří dětí, která se mi představila jako paní Elína. Řekla mi pouze svoje křestní jméno, protože si na Islandu všichni tykají. Příjmením neosloví nikdo dokonce ani pana prezidenta. „Ano, je sice pravda, že máme jeden z nejvyšších příjmů na hlavu na světě. Mnoho lidí však neví, že tvrdě pracujeme a držíme prvenství v počtu přesčasových hodin,“ zdůrazňuje paní Elína.

DOKONALÝ SOCIÁLNÍ STÁT

Systém sociálního zabezpečení na Islandu je jeden velký luxus, na který obyvatelé odvádějí na daních téměř polovinu svých příjmů. Stát za to poskytuje bezplatné školství a zdravotnictví. Kromě řady dalších sociálních jistot hradí i část „zotavovacích“ zimních pobytů na slunných plážích americké Floridy. Když se projíždím čtvrtí sociálních bytů v Reykjavíku, připadám si spíše jako na exkurzi ve vzorovém satelitním městě budoucnosti poblíž některého z evropských velkoměst. Pán v důchodovém věku mně vy světluje: „Islanďané považují za svůj životní neúspěch, pokud nemají vlastní dům, a tak je považován za sociální případ každý, kdo nevlastní rodinnou vilku.“ Na Islandu je asi jen patnáct procent lidí považováno za ztroskotance – pouze tolik lidí totiž nežije ve vlastním domě. I tito lidé „na okraji společnosti“ obvykle mají vlastní automobil, který v průměru připadne úplně na každého Islanďana. V minulém desetiletí se Island dostal na první místo na světě v poměru množství rodinných domků k počtu o byvatel, v metrech čtverečních obytné plochy na jednoho občana a v počtu nově postavených vil na člověka. Průměrná islandská rodina žije v šesti pokojích o celkové rozloze tři sta metrů čtverečních.

ISLANDSKÁ NEJ…

„Islanďané spolu s Japonci mají nejdelší průměrnou délku života na světě. Muži se dožívají 76 a ženy 81 let,“ chlubí se při večeři moje průvodkyně Almi a s chutí se zakousne do libového lososa. Ryby jsou vlastně takovým evergreenem islandských jídelníčků, a není se proto co divit, že při tak zdravé stravě žijí Islanďané velmi dlouho. Jsou přitom v natolik dobré kondici, že zde muži odcházejí do důchodu až v 67 letech. Loni se v zemi s 250 tisíci obyvateli dožilo pětadvacet staříků a stařenek věku sta let, což je světový rekord.

V žádné jiné zemi není tolik žen v nejvyšších státních funkcích jako na Islandu. Posledních šestnáct let, až do léta 1996, měla republika prezidentku – velice oblíbenou paní Vigdís Finnbogadóttirovou, která se přátelí také s naším prezidentem Havlem. I když je nyní hlavou státu muž, ženy předsedají parlamentu a nejvyššímu soudu. Emancipované ženy nejsou ovšem na Islandu žádnou novotou posledního století. V souladu se severskými tradicemi měly islandské ženy od pradávna významné postavení jak v rodině, tak i ve společnosti. Když muži vyjížděli lovit na moře, staraly se o domácnost a celé hospodářství.

Islandské dívky se svými typicky nordickými rysy – vyšší štíhlou postavou, delší úzkou hlavou, světlou pletí, blonďatými vlasy a modrýma očima – jistě patří k nejpůvabnějším něžným stvořením na zemi. Během jednoho desetiletí získaly dvě první místa a jedno třetí v soutěži o nejkrásnější ženu na světě.

VÍRA VE SKŘÍTKY

„Víra se na Islandu bere velmi tolerantně. Oficiálně se zde hlásí k státní evangelicko-luteránské církvi něco přes devadesát procent obyvatel, ale do kostela chodí pravidelně pouze jejich zlomek. Ostatní přijdou jen mimořádně, a chápou účast na mši spíše jako společenskou záležitost,“ vysvětluje postarší pán Haffi a dodává, „kostely ovšem zdaleka neslouží jen bohoslužbám – pro svoji kvalitní akustiku jsou místem konání velmi populárních koncertů. Jeden kostel dokonce lidé pomalovali, dali k němu hou pačky, prolézačky, pískoviště, a dnes slouží dětem z blízké vesnice jako mateřská školka.“

Jen s malou nadsázkou se dá říci, že Islanďané vyznávají polyteismus. Tradičně totiž věřili v Boha a četli Bibli, zároveň také věří na skřítky. I když to mnozí Islanďané nahlas nepřiznají, jsou i ti vzdělaní přesvědčeni, že v sopečných kráterech a v jeskyních se skrývají neviditelní skřítci – trollové nebo elfové. Ti ve dne spí a v noci chodí. Dobrým lidem pomáhají, ale těm zlým dokáží pěkně škodit. Někteří Islanďané jsou velice pověrčiví. Přestože, oficiálně přijali křesťanství, dávají v soukromí ve zcela pohanském duchu skřítkům za okno jídlo, aby si je naklonili.

DLOUHÉ ZIMY A ALKOHOLISMUS

Na Islandu sice není prohibice jako v některých jiných skandinávských zemích, ale ceny alkoholu v restauracích jsou tak vysoké, že jej činí téměř nedostupným. „Na každou páteční a sobotní ̧pařbu? se doma nejdříve kvalitně připravíme. Abychom se nezruinovali, zlijeme se jako dogy už doma a teprve potom vyrazíme do barů. Tam si dáme jen jedno pivo nebo panáka, a přitom se skvěle pobavíme a ani to tolik nestojí,“ vysvětluje hrdě můj islandský kamarád Mágnus Jónasson z Reykjavíku. Co také mají Islanďané během nekonečných zimních nocí dělat. Buď čtou – Island je první na světě v počtu vydaných knih na hlavu – nebo hodně pijí. Ti první patří k nejchytřejším lidem naší planety. Z dlouhé chvíle se farmáři na odlehlých usedlostech naučí mnoho jazyků. Nedaleko Víku na jihu Islandu žije jeden, který ovládá kromě řady světových jazyků i latinu a esperanto. Alkoholici tráví svůj čas zase ve zvláštních léčebnách, kde se učí odvyknout svojí závislosti.

REYKJAVÍK

Je to velice zvláštní hlavní město. Se svými nízkými staveními a domácím prostředím vypadá spíše jako větší vesnice, ve které navíc žije většina obyvatel země. Ve všech ohledech je centrem celého Islandu – jako jediné islandské město má například kino.

Kromě popíjení islandského ostrého alkoholu z brambor a kmínu „brennivínu“ v mnoha nočních podnicích v centru města jsou v Reykjavíku zvlášť populární návštěvy koupališť s geotermální vodou. Je to velká společenská událost. Známí a přátelé si sednou a klábosí v tzv. horkých hrncích, což jsou malé bazénky oválného tvaru s teplotou vody od 30 do 45 stupňů Celsia. Sem lidé chodí téměř každý den a debatují o tom, jací budou letos lososi. To je na Islandu stejně populární téma, jako je v Británii zasvěce ná rozprava na téma počasí.

K jisté kuriozitě Reykjavíku patří i úřady státní správy. Například islandský „Hrad“ je bývalá věznice, a nyní v tomto malém jednopodlažním domku o několika kancelářích sídlí úřad prezidenta i premiéra dohromady. Na Islandu nenajdete člověka, který by si stěžoval na přebujelou byrokracii…V Reykjavíku je rozhodně radost žít. Město je velice bezpečné a má asi nejméně početný policejní sbor na světě. Kromě pacifikace několika opilých výtržníků nemají islandští policisté prakticky nic na práci. Kriminalita je na Islandu téměř neznámé slovo, tedy zatím. Domy a automobily začali Islanďané zamykat teprve velice nedávno, a to jen kvůli cizincům. Snad největší plus Reykjavíku je jeho ovzduší. To je asi desetkrát čistší než v Kodani a ve zdejším vzduchu je asi stokrát méně exhalací než v Praz e. Reykjavík je pravděpodobně nejčistší metropole na světě.

ČEŠI NA ISLANDU

„Na Islandu jsou čtyři nebo pět trvale žijících Čechů,“ říká Thorir Gunnarsson, islandský honorární konzul v České republice, a dodává, „jeden z nich je kněz – nějaký pan Valur Valsson, který přišel na Island po válce, roku 1947, a nikdy se už do Čech nevrátil. Žije na nějakém ostrově na severu a tam má také vlastní kostel. Už možná nežije.“ Další Čech na ostrově je Miroslav Mikulčák ze Zlína, kterému přezdívají „Miki-čeky“. Ten dělal u Bati a byl služebně poslán do Ameriky, zůstal ale na Islandu, k de časem získal i státní občanství. Zároveň musel podle zákona přijmout nové islandské jméno – a to křestní i příjmení. Vybral si tak, aby si alespoň zachoval počáteční písmena toho původního českého. Až Čecha Miroslava Mikulčáka budete na Islandu hledat v telefonním seznamu, najdete ho pod jménem Magnus Magnusson.

„Vždy chvíli trvá, než si na vás Islanďan zvykne, ale pak vás bere jako člena své rodiny,“ vysvětluje Jan Pikous, který na Islandu několik let působil jako obchodní zástupce. Pro cestu na Island dává pan Pikous jednu dobrou radu: „Na Islandu se nedoporučuje nikoho pomlouvat. Žije tam totiž tak málo lidí, že se skoro všichni znají. Vždyť druhé největší město Akureyri má pouze jedenáct tisíc obyvatel. A tak se vám může snadno stát, že řeknete: ̧Co to tam jde za nemožně oblečenou ženskou?? a váš soused vám uraženě vysvětlí, že je to jeho sestřenice.“

Za našeho starého režimu přijel na Island jen nějaký ten obchodník, muzikant nebo sportovec – tak maximálně dvacet Čechů za rok. V poslední době se situace rychle mění. Na Island přijíždějí české hudební skupiny, hrají tam naši hráči házené a na Vestmannaeyjarských ostrovech byl jeden fotbalový trenér. Měl se tam prý docela dobře. Se svým týmem trénoval tak jednou týdně. Zůstal tam tři roky. Jen loni přijelo na ostrov celkem téměř tisíc Čechů. Naši vlast zase navštívily asi dva tisíce Islanďanů. Těc h u nás žije necelá dvacítka. Jsou to hlavně podnikatelé a studenti.

V poslední době se množí počet Čechů, kteří se chtějí odstěhovat na Island – hlavním důvodem není jen vidina vyššího příjmu, ale často i možnost bydlet v čistším životním prostředí.

. . . . .

Je frišné nedělní ráno a já se jdu projít liduprázdnými ulicemi Reykjavíku. Všichni stále vyspávají po sobotní bujaré noci. Na zastávce potkám jednoho člověka v podnapilém stavu, který se mě – bez společenských zábran typických pro střízlivé Seveřany – zeptá: „Proč jsi vlastně na Island přijel? Vždyť tady není vůbec nic kromě těch všech gejzírů, vodopádů, sopek a lávy. Tady přece nenajdeš nic kromě tý pitomý přírody.“ „No právě proto tu jsem,“ odpovídám.

GEOTERMÁLNÍ ENERGIE

„Pozor, dál už nechoď,“ křikne na mě moje islandská průvodkyně Almi. Podívám se pod nohy a zjistím, že jsem v zápalu fotografování došel nebezpečně blízko teplému vřídlu. „Minulý rok to tady jednomu uklouzlo, a sjel právě do tohoto horkého pramene. Už mu nebylo pomoci. Probořil se do zrádné měkké půdy a za dvě minuty se uvařil,“ vysvětluje Almi a táhne mě do bezpečné vzdálenosti od hrozivě bublajícího vřídla. Jen málo chybělo, abych se na vlastní kůži přesvědčil, jakou sílu má na Islandu geotermální energie…

VŘÍDLO POD MANŽELSKOU POSTELÍ

Island je po celém světě známý díky svým aktivním sopkám, gejzírům a teplým pramenům. Již méně lidí ví, jak obdivuhodně dokáží Islanďané na svém ostrově „ohně a ledu“ využít geotermální energii. A co to vlastně přesně je? Jednoduše řečeno, geotermální energie je tepelná energie uschovaná v zemské kůře nebo v samotném nitru Země. Právě tam proniká při častých srážkách voda, která se v hloubce zahřívá a pod tlakem stoupá k zemskému povrchu v podobě páry. Obrovský energetický potenciál naší planety je na dosah ruky po celém Islandu, stejně jako například ropa v zemích Perského zálivu. Zatímco Kuvajťanovi stačí kopnout do země, a najde tam ropné pole, Islanďan se ani nemusí namáhat, a vroucí pramen mu náhle vytryskne sám a často na takovém místě a v takovém okamžiku, kdy by to vůbec nečekal. Ve městečku Hveragerdhi se traduje, že kdysi jedny místní manžele probudila horká pára, která náhle začala stoupat zpod jejich manželské postele, kde se přes noc vytvořilo nové vřídlo.

HORKÁ VANA PANA STURLUSONA

Už od dávných dob si Islanďané dokázali geotermální energií zpříjemnit svůj tvrdý život. Tak například Snorri Sturluson, jeden z největších islandských historiků a autorů ság, si už ve 13. století prohříval za tuhých zim své kosti v otevřeném bazénu s teplou vodou… Od doby, kdy Island přijal ve středověku křesťanství, nechávali se pohané pokřtít právě v teplých pramenech, které současně využívali i na vaření vajec, pečení žitného chleba nebo barvení vlny. Zatímco se lidé v Evropě usazovali předevš ím podél řek a v úrodných nížinách, příchozí na Island zakládali svá sídliště kolem horkých vřídel. Podle nich dostávaly také nové osady své názvy, které jim zůstaly dodnes. Například Hveragerdhi znamená Horké pole. V Reykjavíku, neboli Kouřové zátoce, bylo od pradávna horké vřídlo, u kterého ženy praly prádlo. A právě zde byl před sedmdesáti lety proveden první vrt pro zásobování města horkou geotermální vodou. Ta už po dvou letech vytápěla prvních sedmdesát domů, což nemělo nikde na světě obdoby.

GEOTERMÁLNÍ REVOLUCE

Od začátku století se na Islandu píší převratné dějiny revoluce zvané „využití geotermální energie“. V současné době tento alternativní zdroj vytápí už 85 % domácností. Východně od Reykjavíku jsou vůbec největší geotermální pole na světě. Ta vytápějí hlavní město a okolí. Tamní pára má teplotu asi 350 ?C. Je příliš horká, a nemůže být tedy přímo používána do vytápěcího systému. Protože má pára vysoký tlak, použije se nejdříve k pohonu turbín na výrobu elektrické energie. Pak se s ní ohřeje studená v oda čerpaná ze studní. Když dosáhne voda teploty 83 stupňů, je hnána do potrubí vedoucího do Reykjavíku. Vzdálenost 27 km do islandské metropole urazí za šest hodin. Potrubí o průměru devadesáti centimetrů je tak dobře izolované, že horká voda se cestou ochladí pouze o dva stupně Celsia, což není ani 2,5 % její původní teploty!

Na celém Islandu je více než třicet geotermálních stanic. Potrubí s horkou vodou vede snad do každé domácnosti kromě izolovaných farem, ležících příliš daleko od teplého pramene. Vytápění geotermální energií je velice ekologické. Právě díky jeho širokému využití má Island jedno z nejčistších ovzduší na světě. Navíc geotermální vytápění přijde na necelou třetinu nákladů ve srovnání s naftovým nebo olejovým. Island tak není závislý na ropných krizích, protože je energeticky ve velké míře soběstačný. Z pohledu Islanďanů má geotermální horká voda několik „vad na kráse“. Kromě toho, že drobně zapáchá sírou, nedoporučují lékaři čistit si v ní zuby, především zlaté. Voda je tak horká, že si každý musí dát také pozor, aby se neopařil.

V mnoha ohledech si Island, což doslova znamená Ledová země, nezaslouží své chladné jméno. Všichni si mohou užívat tepla, jak se jim zlíbí. Jednotlivé obce zřídily po celém ostrově už asi sto venkovních geotermálně ohřívaných bazénů, kam lidé chodí po celý rok. V Reykjavíku se městské zastupitelstvo dokonce rozhodlo, že bude vytápět všechny chodníky v centru. V zimě tak v hlavním městě nikdo nezná, co to je neodklizený sníh, protože každá vločka, která dopadne na zem, na vyhřátém parkovišti nebo cho dníku okamžitě roztaje.

ISLANDSKÉ BANÁNY

Banánům, grepům, fíkům, pomerančům a dalším tropickým plodům se nedaleko severního polárního kruhu dobře daří. Vlastní malou tropickou zahradu má u svého domu snad každý trochu zámožnější Islanďan. Ovšem zvlášť působivá je návštěva městečka Hveragerdhi, kde je více skleníků než obytných budov. Na 75 tisících metrech čtverečních vyhřívaných skleníků se zde pěstují rajčata, okurky, špenát a řada dalších druhů zeleniny. Kromě tropického ovoce zde roste mnoho druhů okrasných květin, jako růže nebo ibišky. Některé skleníky jsou tak velké, že se návštěvník v té džungli palem a kaktusů málem ztratí…

NEVYČERPATELNÉ ZÁSOBY

Odborníci poukazují na to, že na Islandu je stále využíván pouze zlomek veškeré geotermální energie ostrova. Kromě průmyslového a energetického využití jsou nezanedbatelné také léčivé účinky termálních pramenů.

Ovšem Island není pochopitelně jedinou zemí s potenciálem geotermální energie. Řada států po celém světě se zajímá o využití tohoto levného a ekologického energetického zdroje. Islanďané mají ovšem s jejím využitím největší zkušenosti, a tak jsou jako odborníci zváni do zemí celého světa od Kamčatky přes Keňu až po Chile. Už několik let pracují i na Slovensku, kde bude Galanta první geotermálně vytápěné město našeho východního souseda.

ISLANDSKÉ SÁGY

Během dlouhých islandských zim se scházely rodiny do jedné místnosti na večerní posezení zvané kvöldvaka. Zatímco muži dělali provazy z koňských žíní a ženy předly nebo pletly, jeden z členů rodiny jim všem četl jednu z islandských ság – dramatických historických románů napsaných někdy od 12. do 14. století. Tradiční kvöldvaka se z islandských domácností časem vytratila, ale ságy Islanďané čtou se zájmem dál.

STÁLE ŽIVÉ POVÍDKY

Mnoho set let staré ságy jsou stále atraktivní, protože si je každý může přečíst v původním jazyce. Islandština je v psané formě stejná dnes jako ve 12. století. Větné vazby a gramatika se téměř nezměnily a v abecedě jsou i některé runové symboly. Snahy o zachování čistoty jazyka došly tak daleko, že se do islandštiny nedostala téměř žádná moderní mezinárodní slova. Telefonu se neřekne jinak než simi, což znamená vlákno, a televizi se zase říká sjónvarp – doslova obrazová vlna atd. Jak píše Jiří Zem an ve své knize Island – země lidí a skřítků: „…během mnoha let převzali Islanďané jen tři slova: benzin, motor a hotel.“

NÁRODNÍ POKLAD

Ságy vždy byly a jsou nesmírně populární. Jen málokterý jiný evropský národ má tak hluboké znalosti své staré literatury. Islandské děti umí nazpaměť celé dlouhé úseky staletí starých povídek a příběhů. Ze ság čerpají hrdost na svůj národ. Islanďané mají ke svým literárním památkám hluboký citový vztah. Když v roce 1971 konečně dánská vláda vrátila první ságy, které v době svého panování nad Islandem odvezli dánští králové, měly děti volno a tisíce lidí přišly do přístavu, kde se sundanými pokrývkam i hlavy sledovaly, jak se jejich drahocenné ságy vrátily na lodi z Dánska zpět domů.

O GUNNLAUGOVI HADÍM JAZYKU

S islandskými ságami je to podobné jako s našimi starými pověstmi. Neví se přesně, proč byly vlastně psány, zda jde o skutečné příběhy a kdo je jejich autorem. Svojí kvalitou si ovšem v ničem nezadají s díly klasiků kontinentální Evropy. V ságách je většinou určitá nostalgie po hrdinných mužích, kteří se bili o svoji čest nebo pro krásu nějaké ženy či dívky, a nikoli o moc. Několik ság bylo přeloženo i do češtiny. Svou zásluhu na tom má i Emil Walter, který například roku 1919 z islandštiny přeložil ságu O Gunnlaugovi hadím jazyku. Jako většina jiných islandských ság je i tato drsná, až brutální, a zároveň lidská a strhující. Hlavní myšlenkou příběhu je, že osudu se nedá uniknout. Jednomu islandskému muži Thorstainovi se zdál sen, že se mu narodí velice krásná dcera, o jejíž ruku budou žádat „dva znamenití muži, kteří k ní pojmou velmi velikou lásku a zápasiti budou o ni a oba za to život položí. A potom o ni požádá třetí muž a za něho se vdá.“ Jistě stojí za to podívat se za znepřátelenými ná padníky krásné Helgy – Gunnlaugem a Hrafnem – právě ve chvíli, kdy se jejich soubojem strašný sen naplňuje: „Hrafn a Gunnlaug prudkými ranami a neohroženými výpady, a bez ustání útočili zběsile na sebe. Gunnlaug měl tehda meč, který mu daroval král Adalrád, a byla to znamenitá zbraň. Gunnlaug se rozmáchl posléze na Hrafna mocnou ranou a uťal mu nohu. Nicméně však Hrafn nepadl, ale odskočil k jakémus pařezu a opřel se o něj. Tu pravil Gunnlaug: ̧Nejsi už schopen boje, a nechci dále zápasiti s tebou, zmrzačeným mužem.? Hrafn odpoví: ̧Je pravda,? dí, ̧jsem velice zle zveden, ale přece bych se zotavil, kdybych se trochu napil.? Gunnlaug odpoví: ̧Nezradíš mne, když ti přinesu vodu v přilbě?? Hrafn odpoví: ̧Nezradím tebe,? dí. Pak odejde Gunnlaug k potoku, nabere vody do přilby a přinese jí Hrafnovi. Avšak zatímco vztahoval Hrafn levou ruku po vodě, ťal pravou rukou mečem Gunnlaugovi do hlavy a způsobil mu těžké poranění. Tu pravil Gunnlaug: ̧Mrzce jsi mě podvedl a hanebně jsi se zachoval, když jsem ti věřil.? Hrafn odpoví: ̧Připouštím,? dí, ̧ale učinil jsem tak proto, že ti nepřeji, aby tě Helga Krásná ještě někdy objala.?“ (Sága o Gunnlaugovi hadím jazyku, ze staré islandštiny přeložil Emil Walter, vydal Ludvík Bradáč na Královských Vinohradech 1919, str. 10, 60-61) Oba nápadníci Krásné Helgy v souboji zemřeli. Helga si vzala někoho jiného, se kterým nebyla nikdy šťastná, a brzy zemřela na těžkou nemoc. Sen jejího otce se vyplnil do puntíku – nikdo neušel svému osudu.

SÁGY PSANÉ ŽIVOTEM

Islandské ságy jsou příběhy lásky, závisti, nenávisti, odplaty a odpuštění, které píše sám život stejným způsobem ve středověku i v době moderní. Zub času tak nic neubral na jejich aktuálnosti. Jejich příběhy žijí dodnes. Tak například hrdina jedné staré ságy, skvělý plavec Grettir, je dodnes mezi Islanďany populární. Někteří v létě plavou asi šest kilometrů v jeho stopách v ledově studených vodách severního Atlantiku z ostrova Dragey na Island, tak jako údajně on před mnoha sty léty.

Jen velice nedávno napsal sám život zatím poslední kapitolu ságy o velkých islandských plavcích. Na jaře 1984 se náhle uprostřed noci potopila malá rybářská loď se čtyřmi členy posádky na palubě. Tři z nich se utopili. Přežil jediný – dvacetiletý námořník. Ten plaval ve vodě o teplotě pouhých pět (!) stupňů Celsia celých šest hodin proti odlivu směrem k islandskému ostrovu Heimaey. Když lékaři později prohlédli jeho tělo, konstatovali, že si zachránil život jen díky neuvěřitelné kombinaci fyzické a duševní síly. Mladý muž se stal živou legendou. Natočili o něm film a možná si o něm Islanďané za několik set let budou číst ságy stejně, jako dnes hltají příběhy o hrdinném plavci Grettirovi z 12. století.

KULTURNÍ DĚDICTVÍ

Islandské ságy hrají klíčovou úlohu v historii celého ostrova. Společně se starými básněmi dávaly Islanďanům potřebnou duchovní sílu, tolik důležitou pro fyzické přežití. Během téměř sedmi století cizí nadvlády Norů a Dánů četli lidé ságy, které jim nedaly zapomenout na jejich nezávislou minulost. Význam islandských ság pro identitu národa, po více jak pět století spravovaného z Kodaně, zvlášť zdůrazňoval držitel Nobelovy ceny za literaturu Islanďan Halldór Laxness slovy: „Bez živého dědictví našich starodávných ság by Island byl jen jedním z ostrovů Dánska.“

ISLANDOficiální název: Islandská republika
Rozloha: 102 829 km2
Hlavní město: Reykjavík
Počet obyvatel: 271 000 (1996)
Obyvatelstvo: Islanďané 93,9 %, Dánové 1,3 %, dále Američané, Švédové, Němci
Náboženství: evangelíci-luteráni 93 %, katolíci 1 %
Úřední jazyk: islandština
Měna: islandská koruna
Současný kurz: 1 Ikr = asi 0,5 Kč
Orientační ceny: Island je jednou z nejdražších zemí na světě (sendvič 250 Kč, jídlo v restauraci od 500 Kč, hotel od 100 USD – volné táboření ale není zakázané).
Zdravotní rizika: žádná
Hrubý národní produkt: 23 620 USD na obyvatele
Inflace: 1,7 % (rok 1994)
Hlavní produkty: páteří ekonomiky je rybolov
Historie: V roce 795 byl Island objeven irskými mnichy, ale vzhledem k místním nehostinným přírodním podmínkám byl objev opět zapomenut. Od konce 9. století začali ostrov kolonizovat převážně norští osadníci. V roce 930 byl na Islandu vytvořen Althing, nejstarší parlament na světě, který s výjimkou období let 1800-1843 působí dodnes. Až do poloviny 13. století existovala na Islandu nezávislá republika, která se roku 1264 dostala pod norskou svrchovanost, a roku 1380 byl Island včleněn do Dánského kr álovství. Teprve roku 1903 získal ostrov autonomii, v roce 1918 byl na ostrově vyhlášen nezávislý stát spojený personální unií s Dánskem. V referendu v roce 1944 se Island prohlásil samostatnou republikou. Od roku 1949 je členem NATO.Napsal David Walter

Category: 1998 / 07 – 08

Velký holubovitý pták, vyniká nádhernou korunkou. Žije skrytě v nedostupných oblastech. V posledních deseti letech se stal předmětem obchodu a mnoho těchto ptáků bylo exportováno do Asie a Evropy. Další úbytky způsobuje postupné osidlování. Tito ptáci jsou loveni pro maso, a proto jsou v okolí vesnic vyhubeni. V noci hřaduje na stromech. Staví velká hnízda, do nichž snáší jedno velké bílé vejce, na kterém sedí 28-29 dnů oba rodiče. Mládě se začíná opeřovat 30.-36. den, do 41 dnů se na noc vrací na h nízdo, krmí jej oba rodiče. Ptáci dospívají po jednom roce, první vejce snášejí ve stáří 15 měsíců.

Rozšíření:
Indonésie – ostrovy, Batanta, západní Irian Jaya, Misool, Salawati a Waigeo, severozápadní Papua-Nová Guinea

Velikost:
660-750 milimetrů, hmotnost 1800-2400 gramů

Biotop:
nížinný deštný les, mangrove, bažiny a zaplavovaná území

Biologie:
žije v malých hejnech 2-10 ptáků

Potrava:
zrna, bobule, spadlé ovoce, larvy hmyzu a hmyz

Stav v přírodě:
není znám, ale populace klesá

Stav v péči člověka:
chován poměrně hojně, rozmnožování však uvádí pouze 12 světových ZOO

Příčiny ohrožení:
ztráta biotopu, lov na potravu, export do jihovýchodní Asie a Evropy

Stupeň ohrožení:
VU – zranitelný

Category: 1998 / 07 – 08

Následující rozhovor nevznikal vůbec hladce. Ne snad kvůli neochotě Karla Lopraise, nýbrž pro jeho časovou zaneprázdněnost. Být úspěšným závodníkem v dnešní době totiž není jen tak. Nejde pouze o tiskové konference a autogramiády, ale především o účast na všemožných prezentačních akcích mecenášů tatrováckého týmu v nejrůznějších koutech republiky. Inu, každá doba si holt žádá své. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a na několikerý pokus setkání přece jen vyšlo. S „Králem Dakaru“ se již nějaký ten p átek známe, a tak jsem si dovolil mu tykat i na stránkách našeho magazínu. Začali jsme pěkně od podlahy. A hlavně v dobré náladě.

. . . . .

Proč vlastně závodíš?

Proč? Protože mě to baví.

Takže už bys nechtěl v životě dělat cokoliv jiného?

No, nevím, jestli by v mém věku bylo rozumné začínat s něčím novým. Auta mě zajímají od mládí a jezdit rallye mne vždy bavilo, baví a myslím ještě chvilku bavit bude.

Pamatuješ si ještě, kdy jsi poprvé v životě usedl za volant a otočil klíčkem?

Ve dvanácti letech.

Kolik jsi od té doby přibližně najezdil kilometrů?

Těžko spočítat, ale v průměru mi to vychází na sto tisíc ročně, a to jezdím pětatřicet let.

Říká se, že není dobrý řidič, který se alespoň jednou v životě nenaboural. Boural jsi tedy někdy?

Boural.

Letos jste Dakar vyhráli počtvrté. Minulý ročník naopak pro technické problémy musely odstoupit všechny tři Tatry, a slavnostní dojezd jsi poprvé prožíval v roli diváka. Cítil jsi letošní vítězství jako určitou satisfakci?

Každý závod je zcela jiný a pokaždé můžeš jak vyhrát, tak úplně vybouchnout. S tím se musí počítat každý rok. Možná už si lidé zvykli, že Tatry jsou vždy na stupni vítězů, ale samozřejmost to v žádném případě není.

Které vítězství bylo pro tebe euforičtější, to úplně první, nebo letošní? Či jsou snad pocity vítěze vždy stejné.

Stejné to není nikdy. Dneska už máme svou taktiku. Velmi dobře víme, že cíl je až v Dakaru. O prvenství jsme už přišli i pouhých třicet kilometrů od cíle. Letošní ročník byl složen z vůbec nejtěžších etap, které jsme za ty roky absolvovali. Obrovské hory písku nepřekonalo mnoho účastníků ve všech kategoriích.

Chtěl jsi s tím někdy „seknout“?

Ne. Já jsem v podstatě klidný člověk.

Jako svůj vůbec nejhorší zážitek uvádíš letošní ozbrojené přepadení tvých kolegů. Co by se muselo stát, abys závodění nechal?

To, co se letos stalo, bylo velmi nepříjemné, i když naší posádky se to přímo netýkalo. Byla to ale podle mého názoru ojedinělá akce a přepaden může být dneska kdokoliv kdekoliv.

Máš sám pro sebe stanovenou mez rizika, za kterou bys nešel?

Zdraví. Pokud zdraví je, tak se dá dělat všechno. Zdraví ničím nenahradíš.

Zakladatel Dakaru, legendární Therie Sabine, před prvním ročníkem prohlásil: „Chci zorganizovat takovou soutěž, která nadchne všechny účastníky a vyděsí ty, kteří zůstali doma.“ Platí to dodnes?

Myslím, že právě letošní ročník byl úplným naplněním tohoto výroku. Jak už jsem se zmínil, pro nás to byl jeden z vůbec nejtěžších závodů, včetně zmíněného přepadení, a navíc doma, kam zpočátku přicházely dosti nepřesné informace, se o nás všichni báli…

O ukradený závodní vůz jste již asi navždy přišli. Na kolik přijde takové „autíčko“?

Přibližně na pět milionů. Škodu nám ale uhradí Česká pojišťovna.

V průměru každý ročník si vyžádá život závodníka. Jak vnímáš permanentní blízkost smrti?

Musíš s tím počítat. Poslední obětí byl na minulém ročníku motocyklista, kterého jsme ani pořádně neznali. V kategorii kamionů nebezpečí není tak bezprostřední.

Na rallye Paříž – Peking jste se ale přece také převrátili s kamionem na bok…

To bylo ale v malé rychlosti při projíždění velmi prašné zatáčky.

Na letošním ročníku se velmi diskutovalo o úrovni organizátorů.

Zmatky jsou vždycky, ale přepisování výsledků by se stávat nemělo. Navíc si pořadatelé vzali velké sousto v podobě náročných písečných etap, a nezvládli ho. Tyto etapy byly opravdu extrémně náročné a vyžádaly si množství odpadlíků, především motocyklistů, kteří pak i několik dnů museli sami čekat v poušti bez jídla a bez vody, než je pořadatelé vysvobodí.

Kolegové novináři shodně tvrdí, že pro organizátory nefrancouzští žurnalisté neexistují. Setkal jsi se osobně s podobným přístupem?

Tento pocit potvrdit ani vyvrátit nemůžu, protože jsme nikdy problém neměli. Je ale pravda, že kolem Francouzů se točí všechno. Například pokud jejich posádka na Mitsubishi v kategorii kamionů vedla, tak byli neustále na titulních stranách… Je to jen otázka peněz, peněz a ještě jednou peněz. Můžeš Dakar vyhrát desetkrát, ale nemusíš se dostat na titulní stranu evropských motoristických časopisů.

Například v roce 1995 jsme vyhráli my, ale na titulních stránkách byl Kamaz.

Naopak jste si všichni po letošním ročníku shodně pochvalovali výrazné zlepšení vnitřní organizace týmu.

To nepochybně ano. Organizace Total Tatra marathon týmu pod vedením Honzy Čermáka byla opravdu super.

Jan Čermák byl současně hlavním manažerem i navigátorem, což byla do této doby naprosto nevídaná věc. Osvědčil se jako navigátor?

Kdyby byl špatný, tak bychom asi nevyhráli. Do své role se vžil velmi brzy.

Zvyšuješ někdy v kabině hlas?

Tím se nic nevyřeší.

Maratonské závody jsou velmi náročné po stránce technické, fyzické i psychické. Jak vlastně vypadá příprava na nejtěžší rallye na světě?

Připravujeme se po celý rok, ale každý na své parketě. Já mám s Honzou Čermákem za úkol zajišťování peněz, prezentační akce a podobně. Nikdo nepřijde dát ti peníze a říct: „tu máš, a až budeš mít nějakou fotku, tak přijď“. Nějaké soustředění před vlastním závodem nepřipadá v úvahu. To vždy až po návratu trávíme příjemný týden a léčíme si svoje rány ve středisku Relax v Rožnově pod Radhoštěm.

Takže za volant závodního kamionu si na ostro sedneš pouze na startu?

Většinou v rámci různých předváděcích akcí, ale jiné závody zatím nejezdíme.

Motorismus je obecně považován za sport. Považuješ se za sportovce?

Když je motorismus součástí sportu, tak asi jo…

V čem spočívá tajemství opakovaných vítězství Karla Lopraise?

To je, jak se dnes říká, „nou hau“ a to se přece nikomu neříká… Ale vážně, je to kombinace více věcí. Rozhodně to není tak, že řeknu: „vyhrajeme Dakar“, tak ho taky automaticky vyhrajeme. Naše síla je především v našem kolektivu a dobře připraveném vozidle.

Co je na Dakaru nejobtížnější?

Hluboký písek. Pokud do něj bezhlavě vletíš, tak je konec. Pro kamion jsou taktéž náročné průjezdy bažinami.

Jaká je spotřeba paliva při projíždění těžkých terénů s pedálem sešlápnutým na podlahu?

V těžkých podmínkách se spotřeba pohybuje přes sto litrů.

Když útočíš na čelo pelotonu – říkáš si – jedu za sebe, tým, republiku… Koho vlastně reprezentuješ?

V prvé řadě tým, ale samozřejmě náš tým je český, takže reprezentujeme současně naši zem.

Letos jste poprvé jeli na speciálu, pro Tatru zcela netradičně vodou chlazený motor. Není to tak trošku svatokrádež?

Za prvé bych to nenazýval speciálem. Tato kategorie byla na Dakaru zakázána v roce 1989. Náš vůz vychází ze sériového provedení. Ale zmíněný motor KHD Deutz je lehčí i výkonnější než tatrovácký vzduchem chlazený, a navíc je sériově montován do vozů směřujících do Spojených arabských emirátů.

Pro Tatru jsi v posledních letech spoluvybojoval řadu úspěchů na mezinárodní scéně. Stávající ekonomická situace firmy tomu však neodpovídá. Nemrzí tě to někdy?

Tatra je vůz stavěný do extrémních terénních i klimatických podmínek. Jedna věc je ovšem vyhrávat závody, a druhá umět Tatru prodávat. Už jsem říkal několikrát: to ale není naše parketa.

Dostal jsi nějaké nabídky od jiných stájí?

Různé nabídky jsem dostal, pro mne ale stále má Tatra před ostatními navrch.

V čem?

V kvalitě vozů a týmu

.Říkáš, že rodina se o tebe bála. Máš v ní pevné zázemí?

Bez zázemí se nedá dělat dneska vůbec nic. Já mám to štěstí, že tomu tak je. Někdy mě mrzí, že mi uteklo mládí mých dvou kluků.

Byl bys rád, kdyby šli ve tvých stopách?

Byl bych rád.

Málo známá je skutečnost, že jsi vášnivým sběratelem veteránů…

Veteráni jsou mým hobby už dlouhá léta. První, na jehož renovaci jsem se podílel, byla Tatra 17. Naposledy jsme společně s firmou mého bratra Milana dali dohromady cestovatelskou Tatru 805 pana inženýra Hanzelky, a teď se chystáme na prezidentskou Tatru 70.

Takže vzniká cosi jako Muzeum tatrováckých veteránů Karla Lopraise?

Původně jsem to chtěl, ale finanční podmínky to nedovolují.

Na závěr bych se ještě vrátil k zakladateli Dakaru – Therie Sabinovi. Ten svého času v rozhovoru pro rádio prohlásil: „V životě bych chtěl dokázat ještě dvě věci. Ukázat Afriku své dceři a zemřít někde v poušti.“ To druhé se mu bohužel „splnilo“ za pouhé dva dny. Nechci být v žádném případě špatným prorokem, ale máš také svá skrytá přání?

Afriku bych z jiného pohledu viděl strašně, ale strašně moc rád. My ji vždy jen doslova proletíme a ničeho krásného si nestačíme všimnout. A chtěl bych ji ukázat i svým blízkým.

Jak dlouho ještě chceš závodit?

Dokud mi to zdraví dovolí.

Nechtěl bys přece jen jednou vyzkoušet kategorii automobilů?

Ne.

A motocyklů?

To už vůbec ne.

Proč?

To je přesně ono – proč. Všechno chce svoje. Já mám svoje místo a nebudu zkoušet něco jiného. Lidí, schopných závodit v několika kategoriích je strašně málo. A mě to navíc neláká.

A co formule jedna?

Ve formuli už jsem seděl, ale na okruh jsem nevyjel. Co by mne lákalo, jsou závody na čtyři hodiny, šest hodin… Zkrátka závody blížící se maratonům.

Tví známí říkají, že jako civilní řidič jezdíš velmi střídmě, což by možná leckdo nečekal.

Já se rád projedu rychle, pokud to ovšem jde, a na našich silnicích je situace čím dál horší. Řidičům především schází ohleduplnost.

Platil jsi někdy pokutu?

Ale platil, platil.

Řídí někdy váš rodinný vůz tvá manželka?

Řídí. Ale málo.

Karel Loprais se narodil 4. března 1949 v Ostravě. Po absolvování učiliště ve Frenštátu pod Radhoštěm nastoupil do Tatry Kopřivnice, kde od roku 1970 působil jako zkušební řidič. V roce 1987 jel poprvé nejtěžší rallye světa Paříž – Dakar a hned v následujícím ročníku obsadil v kategorii kamionů druhé místo. „Dakar“ vyhrál celkem čtyřikrát, a to v letech 1988, 1994, 1995 a 1998.

Category: 1998 / 07 – 08

V malajštině orang je muž a utan znamená lesní. K nerozeznání od sumaterského orangutana je jeho bratr, orangutan bornejský (Pongo pygmaeus pygmaeus). Jeho domovem je Kalimantan, třetí největší ostrov světa. Na ploše 700 000 km2 je ohromné přírodní bohatství, roste zde 11 000 druhů rostlin, 5000 druhů stromů, 800 druhů orchidejí. Na jednom hektaru je až 150 druhů stromů.

Samice orangutana mají hmotnost 30-50 kg, samci 50-90 kg. Teritorium samice je 0,65 km2, samce 2-6 km2, a překrývá teritoria samic. Samice mívá mládě jedenkrát za 4 až 8 let, za život má pouze 3-4 mláďata. Narozené mládě má hmotnost 1,5 až 1,9 kg, samečci bývají těžší. Na matku je plně vázáno do 2,5 roku, ve 3,5 letech se osamostatňuje a přechází na potravu dospělých. Samci dospívají v 7-10 letech, dalších 15 let však mohou zůstat subadultní. Jakmile se v teritoriu uvolní místo po dominantním samci, nahradí jeho místo a v poměrně krátké době mohou dosáhnout hmotnosti až 100 kg.
SETKÁNÍ PRVNÍ – SEPILOK

Pokračující devastace primárních deštných lesů zatlačila poslední orangutany do národních parků. Malajský Sepilok je asi nejznámější reintrodukční stanice bornejských orangutanů. Leží na severozápadě Kalimantanu. Na rozloze 40 km2 tam žije asi 200 orangutanů. Z nedalekého Sandakanu sem proudí denně stovky turistů, aby zhlédli malé orangutany na krmném platu. Mimo dosah návštěvníků je ještě další krmné plato, kam přichází pro potravu především kojící samice a orangutani, kteří se ještě úplně neadapto vali na přírodní prostředí. Zcela záměrně jsme porušili nařízení o odložení všech osobních předmětů do bezpečnostních skříněk. Bez vody bychom daleko nedošli a já bez fotoaparátů nechodím nikam

BLÍZCÍ PŘÍBUZNÍ

Nakrmení orangutani se rozběhli po deštném lese, asi je bude těžké objevit. Ale vtom již něco šramotí nedaleko za terénní vlnou. Pomalu se tam kradu, a nevěřím svým očím. Dvě orangutaní samice se šourají v podrostu. Je to mé první přímé setkání s těmito pány pralesa. Jak se zachovají, neutečou, než udělám pár obrázků? Pro tmu to bez blesku nepůjde!

Polokrotcí orangutani ve mně asi poznali blízkého příbuzného. Radostně zamávali dlouhýma rukama a namířili přímo ke mně. To jsem nečekal. Vzpomněl jsem si na bohatou výstavku ve vstupní hale, kde bylo množství předmětů, o které připravili orangutani neopatrné turisty.

Dal jsem se na ústup. To orangutany zjevně zarmoutilo, zastavili se a v malých očkách bylo vidět jejich zklamání. Nabyl jsem sebedůvěru, nasadil blesk a postoupil o několik kroků dopředu. Orangutani si to vysvětlili po svém a radostně mi vyrazili v ústrety. Opět jsem zacouval, a orangutany opět zarmoutil. To se opakovalo ještě několikrát, než to orangutany omrzelo. Přece jen jsem stačil několikrát exponovat, ale nebylo to ono. Obvykle se takovým snímkům říká „černoši v tunelu“.SETKÁNÍ DRUHÉ – KUTAI

Téměř na rovníku, nedaleko městečka Bontang, je nejméně známý národní park Kutai. Díky laskavosti pana Varsita, ředitele indonéských národních parků na Kalimantanu, jsme získali pozvání k pobytu. Kutai byl založen v roce 1971, rozprostírá se na ploše 2000 km2, nejvyšší nadmořská výška je 397 m n. m. Ročně zde spadne 2000 mm srážek, přičemž období dešťů je tu od listopadu do března. Teploty se pohybují od 26-31 oC, vzdušná vlhkost je 80-100 %.

KONEČNĚ V RÁJI

Pan ředitel nás upozorňoval, že najdeme pouze prostou chatu, ale čekalo nás něco podobného kůlně. Stan posloužil jako moskytiéra, jako podestýlku jsem mačetou nasekal sloní trávu. Strážci se nestačili divit.

Na rovníku se stmívá rychle, dvanáctihodinový den s neúprosnou pravidelností střídá dvanáctihodinová noc. Do nádherného rána nás budí známý hlas vzácných gibonů Müllerových, kteří nocovali na nedalekém stromě. Deštný les je přece jen pro nás trochu nezvyklé prostředí, a tak vyrážíme se strážcem a jeho mačetou. Jakou máme naději, že objevíme orangutany? Komunikace se strážci je nulová, jazyková bariéra je absolutní. Náš strážce si každou chvíli povídá pomocí krátkovlnné vysílačky s kolegy, náhle je z intonace hlasu zřejmé, že se událo něco mimořádného. Vybízí nás k pochodu.

Pod stromem stojí dva strážci a dívají se dalekohledem do výšky. Nevěříme svým očím, ve větvích se krmí orangutaní samice a na břiše má asi roční mládě. O pár metrů dál je asi pětiletý sameček, nepochybně její předchozí mládě. Nečekal jsem, že divocí orangutani budou mít tak malou útěkovou vzdálenost. Na naši přítomnost téměř nereagují. Fotím jako blázen, ale vzdálenost je značná a světelné podmínky mizerné. Nezachránil to ani výkonný blesk, ani značně citlivý film. Mladému samci se mé blýskání nelí bí, hrozí posuňky rukou a následně se mne snaží pomočit.

Pro nás i strážce nastává perná práce, začíná každodenní dvanáctihodinové pozorování, při kterém strážcům pomáháme.

ORANGUTANÍ DEN

Směna končí před šestou večer, jakmile samice dokončí stavbu hnízda. Začíná opět před šestou ráno, kdy se probouzí. Nezbytnou pomůckou kromě bloku a tužky jsou zapálené knoty, které pomáhají zapudit roje komárů. Ale pozorování skrývala i jiná nebezpečí, asi metr ode mne se zabodla do země silná suchá větev, která se pod váhou orangutana ulomila. Ani zbytky potravy a výkalů, které padají shora, nejsou příjemné. Pohyb pralesem zde není nijak obtížný, pouze křovinaté a bylinné patro a nebezpečné liány rattanů nám kladou překážky. Samice se přemisťuje zvolna, a není příliš obtížné ji sledovat. Bez mačety to ovšem nejde. Za den urazí ve větvích 260 až 335 metrů. Dle literatury to je dolní hranice, podle výzkumu urazí orangutan za den 200 až 1000 metrů.

Samec následuje matku vždy tak, aby byla na dohled, ale pouze dvakrát se krmí na jednom velkém stromě. Nikdy jsme je však neviděli v přímém kontaktu, ani jinak spolu obě zvířata nekomunikují. Pohybují se ve výšce 5 až 25 metrů, mnohdy se zdá, že samice musí slézt na zem, že na další vzdálený strom nedosáhne. Ale orangutan vyleze do koruny tenčího stromu, který se pod jeho váhou silně nakloní. Rukou a nohou se pak zachytí větve sousedního stromu. V tomto období pijí pouze dešťovou vodu, i když na něk olika místech jsou tůně s poměrně znečištěnou vodou. Každodenní tropický liják samice přečkává schoulená ve větvích. Ruce má spojené na hlavě nebo si utrhne velký list jako deštník. Mládě je ukryté na hrudi jako pod střechou.

Populační hustota se počítá podle počtu orangutaních hnízd. Strážci pravděpodobně znají všechna hnízda v okolí, většinou jsou však stará. Velikostí se výrazně liší hnízda velkých samců. Zvláště mladší orangutani využívají k nocování stará hnízda, která si pouze upravují. Podle velikosti hnízd bylo zřejmé, že se v tomto areálu pohybuje také dospělý samec.

Největším překvapením pro mne je potravní spektrum orangutanů. V této době přijímají pouze tři druhy potravy. Je to naprosto nesrovnatelné s bohatou a různorodou každodenní krmnou dávkou orangutanů v zoologických zahradách. Pravděpodobně to je ovlivněno sezonností. V průběhu roku rozkvétají a plodí další dřeviny, a tak se potravní spektrum mění. Orangutani přijímají asi 50 druhů plodů, 13 druhů listí a 7 druhů kůry.

Základ potravy našich orangutanů tvořila kůra stromu kulit. Orangutan ji špičáky narušil a pak odtrhl. Sežvýkal vnitřní dužnatou část a v chuchvalcích vyplivával tuhá vlákna. Bobule stromů tintan vypadají jako malé zelené citrony, vyrůstají přímo na kmeni. Tento jev se nazývá kauliflorie. Bobule stromu butah tintan jsou menší a podélně rozdělené na pět schránek. Oboje jsem ochutnal, ale rozhodně jsem v nich zalíbení nenašel. Chutnají téměř stejně, hořko-kysele, natrpkle.

Celou oblast postihl v roce 1983 požár, jemuž podlehly tisíce hektarů, a tak je část porostu poměrně mladá. S požáry se však tropický deštný prales vyrovnává mnohem snadněji než s devastacemi, které působí člověk.

Ve výzkumné stanici v Samboji jsme si teprve uvědomili, jaké jsme měli štěstí. Někteří zahraniční výzkumní pracovníci, se kterými jsme mluvili, neviděli divoké orangutany ani po několika letech práce na stanici.

POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ

Indonésané mají zakázáno držení orangutanů v domácnostech. Většinou však trvá značně dlouho, než se mláďata dostanou od místních lidí do péče odborníků, a pak je již pozdě na vrácení do přírody. Řada těchto mláďat končí v žalostných provizorních klíckách zoologických zahrad, neboť velké volné orangutaní výběhy, které většina indonéských ZOO má, jsou již plné. V současné době je v Indonésii asi 120 orangutanů, pro něž není umístění, a návrat do volné přírody již není možný. Jistě neradostné zjištění.

V národním parku Kutai jsme zažili ty nejkrásnější chvíle našeho dvouměsíčního pobytu. Dostali jsme se do jiných dimenzí, prohloubili svoji pokoru k přírodě a pobyt alespoň na čas upravil naši duševní rovnováhu. Bez potíží jsme se obešli bez všech doma nezbytných civilizačních vymožeností. Mnoho zvířat jsme neviděli, to ale je pro primární deštný les typické. Kromě orangutanů jsme pozorovali poměrně hojné makaky jávské a langury, které jsem druhově pro velkou vzdálenost neurčil. Mihl se nám binturon g a malajský medvěd nám vynadal, že jsme jej vyrušili. Ještě nás však čeká přejezd na jih ostrova. Zde je již silnice, pokud ji ovšem nevzaly vody tropických dešťů.

Na závěr musíme bohužel konstatovat, že divoká populace orangutanů bornejských nemá, tak jako většina divokých zvířat, příliš růžovou budoucnost. Původní populace čítala dle odhadů asi půl milionu zvířat, dnes jich je asi 4000. Největší hrozbou pro ně je kácení primárních deštných lesů. V indonéské části Kalimantanu je situace deštných lesů o něco lepší než na malajském západě. I zde se začíná kácet i v nedotknutých oblastech. Hrozbou je vládou subvencovaný tlak přistěhovalců z přelidněné Jávy a Sum atry, lidé potřebují nové plantáže, další plochy pro svá obydlí. Přicházejí z relativně civilizovaných oblastí a chybí jim cit pro soužití s přírodou, který mají původní obyvatelé – Dajákové.

Vše vystihl jeden venkovský učitel, s nímž jsme hovořili. „Indonésie má spoustu místa na tisících ostrovech, je třeba, aby rodiny měly více dětí, abychom je mohli osídlit. Již se nám to daří!“

Category: 1998 / 07 – 08

Nasiové jsou národnostní menšina žijící asi v tom nejzapadlejším koutu vnitřní Číny. Tento velmi starobylý národ, příbuzný Tibeťanům, opustil už před začátkem našeho letopočtu svůj kočovný způsob života a usadil se v místech, kde hraničí dnešní čínská provincie Jün-nan s tibetskou oblastí Kham a severní Barmou. Od mocných vladařů Říše středu, sídlících na východě země, odděluje Nasie velká vzdálenost, umocněná hradbou horských masivů a roklí, z nichž je rokle Skákajícího tygra patrně vůbec nejhlubší na světě. Geografické faktory tak vždy znesnadňovaly čínskou kontrolu nad celým územím. Díky své původnosti patří Nasiové k jednomu z nejzajímavějších etnik žijících na území Číny. Uchovali si totiž i po posledním bouřlivém půlstoletí historie ČLR velkou část svých unikátních tradic, kultury i náboženství. Jsou jednou z posledních společností na světě žijících v matriarchátu, tedy v takové organizaci rodové společnosti, ve které má vedoucí postavení žena.

ŽENY VE VŮDČÍM POSTAVENÍ

„Já i moje žena žijeme v domech svých rodičů, kde se zdržujeme celý den. Až na noc přicházím za svou družkou a dětmi, abych se ráno opět vrátil zpět. To odloučení mi nevadí. O co méně se vídáme, o to více jsme si vzácní a lépe spolu vycházíme,“ říká muž nedaleko centra oblasti obývané Nasii, městečka Li-ťiangu. Rodinné svazky jsou mezi Nasii poměrně volné. Takzvaný přátelský systém umožňuje dvojici stát se milenci, aniž by oba spolu žili v jedné domácnosti. Partneři žijí stále ve svých rodných domec h. Muži u svých družek pouze přespí. Pak pomáhají přes den v domácnosti své matce a otci. Stráví také hodně času hraním karet nebo šachů se svými přáteli. Ženy se zatím starají o hospodářství – pracují na poli, krmí zvířata, vaří a poklízejí. Jako matky zároveň pečují o děti. Jakýkoli potomek, který se páru narodí, patří totiž ženě. Ta je pak zodpovědná za jeho výchovu. Otec má rodinu živit, ale když se s partnerkou rozejde, přestane ji i děti podporovat. Ženy tradičně vlastní všechen majetek a příp adné rozpory v komunitě řeší skupina stařešinů něžného pohlaví. I dědění se uskutečňuje po přeslici – buď z matky na děti, nebo na neteře a synovce z matčiny strany. Rodokmeny se kreslí zásadně z pohledu žen, matek, manželek, které vždy byly ústředními postavami i vládkyněmi svých rodin. Matriarchální uspořádání společnosti se promítlo i do jazyka Nasiů. Jména zesilují podstatně svůj význam, když je k nim přidáno slovo „žena“, a naopak připojením slova „muž“ k podstatnému jménu jeho význam poklesne. Tak například vazba „kámen“ a „žena“ znamená balvan. Když se naopak dají dohromady slova „kámen“ a „muž“, vyjde z toho oblázek, kamínek.

LAMAISTÉ A ŠAMANISTÉ

Jako národ příbuzný Tibeťanům, se kterými dodnes sousedí, vyznávají mnozí Nasiové lamaismus. Tibetský buddhismus je mezi lidmi rozšířen vedle vlastního šamanského polyteistického náboženství tungpa. Nasiové uctívají vítr, oheň, hory, vodu a další přírodní jevy a objekty jako své bohy. Už před více než tisíci lety vyvinuli vlastní psaný jazyk, při kterém používají piktogramy, obrázkové znaky označující názorně jednotlivé pojmy. Nejslavnější dílo napsané Nasii je Tungpa. Toto dílo o pěti stech svazcíc h napsali nasijští šamani (zvaní právě tungpa), kteří udržovali při životě psaný hieroglyfický jazyk a zároveň plnili funkci zprostředkovatelů mezi Nasii a světem duchů.

OSUD JEDNOHO NÁRODA

V současnosti žije v Číně asi čtvrt milionu Nasiů. O jejich existenci se zmiňuje ve svých zápisech už historik S?-ma Čchien v 1. století př. n. l. Předkové Nasiů se v 7. století podíleli na organizaci státu Nan-čao, který měl velký vliv v jihozápadní Číně až do poloviny 13. století, kdy byl poražen legendárními mongolskými hordami Kublaj-chána. Ten si po úspěšném podrobení mocipánů založil na území Číny vlastní dynastii Jüan. Od té doby byli Nasiové daleko více spojeni politicky, hospodářsky i kultu rně s děním ve vnitřní Číně. Jejich další osudy významně ovlivnil postoj Chanů (etnických Číňanů) k národnostním menšinám na jejich území. Už dávno předtím, než Mongolové překročili Velkou čínskou zeď, vznikly zárodky učení o výlučnosti čínské říše a o její převaze nad jinými zeměmi a národy. Staří Číňané si představovali, že země je čtvercová, zatímco nebe nad ní kruhové, a jejich vlast je uprostřed země (proto ji také nazývali Říše středu). Ta další území v rozích zemského čtverce, nad kterými už není kruhové nebe, jsou neuspořádaná a všechno je tam horší. Výjimkou nejsou ani tamější obyvatelé, které Číňané nazývali barbary a odpovídajícím způsobem se k nim také chovali.

Když se po skončení občanské války roku 1949 dostali v Číně k moci komunisté, slíbili národnostním menšinám právo na autonomii a pomoc při udržování jejich jazykové a kulturní identity. V souladu s tradičními čínskými představami o „barbarech“ však v ČLR brzy zvítězila koncepce Číny jako jednotného státu s národnostními oblastmi tvořícími jeho neoddělitelnou část s pouhou územní národnostní autonomií. Od konce 50. let a především za tzv. kulturní revoluce se píše smutná éra vzrůstajícího velkochansk ého (čínského) šovinismu. Peking usiluje o počínštění národnostních menšin – potlačuje jejich osobitou kulturu a jazyky. Po úmrtí Mao Ce-tunga a s nástupem nového vedení v KS Číny nezačíná pouze éra ekonomických reforem, ale zároveň se hovoří o novém přístupu k národnostem, které si mají být všechny rovné. I přes jisté uvolnění v tvrdé politice k menšinám se odborníci shodují na tom, že, volně řečeno, jsou si všechny národy v Číně rovné, a jeden ještě rovnější. V centru oblasti obývané Nasii Li-ťian gu vznikla celá moderní čtvrť obývaná Číňany, kteří zastávají většinu míst na úřadech, v bankách i ve školách. Čínština se mezi Nasii mladšího i středního věku stává běžným komunikačním prostředkem. Odborníci v této souvislosti hovoří o nedostatku vlastní etnické inteligence a chybějící možnosti národnostního vzdělávání. Mnoho rodin opouští dříve tradiční matriarchální systém. Tisíc let používané hieroglyfické písmo se pomalu vytrácí. K vidění je snad jen na vývěsních štítech označujících krámky ve staré části města. Tradiční piktogramy však pouze doplňují mnohem větší nápis na poutači v čínských znacích. Jsou snad uvedené změny dokladem „plného politického zrovnoprávnění a práva na sebeurčení“ a řady dalších pozitiv, kterým se podle oficiálních čínských materiálů Nasiům dostalo po „osvobození“ čínskými komunisty roku 1949? Přestože Nasiové převzali mnoho čínských zvyků, sinologové soudí, že na rozdíl od jiných čínských menšin nebyli Číňany asimilováni a dodneška si uchovali ve velké míře svoj i kulturu.

LI-ŤIANG

Ostré paprsky ranního slunce osvítí zasněžené vrcholky pětitisícových jadeitových Dračích hor tvořících působivou kulisu městečka Li-ťiangu. Jeho několik set let stará čtvrť, asi vůbec nejpoetičtější městská část v celé Číně, se právě probouzí k životu. Po ulicích kráčejí stařenky oblečené do tradičních krojů, které tvoří kalhoty se zástěrami nebo sukněmi, kazajky a modré pokrývky hlavy, které symbolizují nebesa. Dříve ženy nosily ještě peleríny z ovčí kůže. Na nich měly vyšité hvězdy, slunce a měsíc. To znázorňovalo velmi časné vstávání nasijských žen, když na obloze ještě svítí hvězdy, a jejich pozdní návrat z práce na poli v době, kdy již září měsíc. Výšivky však údajně už vyšly z módy. Ve stínu stromu vychutnávají krásné jitro staříci, kteří přitom klábosí, hrají karty nebo čekají, až budou moci někomu předpovědět budoucnost. Přitom mají u sebe v malých klecích své ptáčky – oblíbené domácí mazlíčky, které berou všude s sebou. Nejrušnější je cvrkot na trhu. Zde s velkým proutěným košíkem nakupuje asi pětatřicetiletá Američanka zeleninu a koření: „Již mnoho let učím na středních školách po celé Číně angličtinu. Zde jsem teprve několik měsíců a líbí se mi tady vůbec nejvíce ze všech míst, kde jsem zatím pobývala.“ Starý Li-ťiang tvoří rozsáhlý labyrint křivolakých uliček lemovaných dřevěnými staveními. V těchto končinách, 2400 metrů nad mořem, rozkvetlo město do dnešních rozměrů především díky své poloze. Li-ťiang byl totiž tradiční křižovatkou obchodu mezi Indií, Tibetem a čínským vnitrozemím. V architektuře jeho stavení se promítá kromě tradičního stylu Nasiů i vliv čínský a tibetský. U malého potůčku máchá muž ve středních letech prádlo se zručností zkušené pradlenky. Nasij dělá činnost v tradičně patriarchální Číně téměř nevídanou. S jistým uspokojením, že Nasiové stále v určitých ohledech odolávají pokusům o jejich počínštění, zaplatím čínské dívce v recepci hotelu, vyměním si peníze v bance s výhradně čínským personálem a nasednu do autobusu s čínským řidičem. S velkou chutí se zakousnu do opečené brambory poválené v pálivém koření od nasijské stařenky na rohu ulice se sochou Mao Ce-tunga v nadživotní ve likosti…

LETLAMPA NA PRASEČÍ OCÁSKY

Jak opouštím město, uvědomuji si, že jsou vlastně Li-ťiangy dva. Jeden moderní – čínský, a druhý obývaný Nasii, přezdívaný Stará čtvrť, jehož starodávný poklidný chod se změnil jen málo. S radostí jsem našel v zapadlém koutě tržiště Nasie, kteří se živí, stejně jako při mojí loňské návštěvě Li-ťiangu, grilováním vepřového. Oni jsou jakýmsi symbolem míšení původních tradic s civilizačními vymoženostmi – tolik typickým pro poslední dobu. Místo pomalého opékání na ohni si dnes jednoduše zákazník vybere část vepře a kuchař mu vybrané kopýtko, hlavu nebo prasečí ocásek za několik minut opeče. S nasazením moderní techniky – benzinové letlampy – je práce „kuchaře“ mnohem efektivnější. Přestože plameny ošlehají vepřové spíše dočerna než dozlatova, jde ogrilovaný čuník rychle na odbyt. Není proto divu, že místní lidé považují moderní nástroje, jako je letlampa, spíše za nově nabytý blahobyt než ztrátu své identity.

ROKLE SKÁKAJÍCÍHO TYGRA

Již dvakrát s odstupem jednoho roku jsem se pokusil projít roklí Skákajícího tygra, ležící v oblasti obývané Nasii a Tibeťany asi tři hodiny autobusem severně od města Li-ťiangu. Je údajně snad vůbec nejhlubší na světě. Na dně rokle se hrozivě valí řeka Ťiang-ša-ťiang – horní tok legendárního Jang-c?-ťiangu. Hladinu dělí od vrcholů okolních hor téměř kolmé skály s převýšením 3900 metrů. Kdo by nechtěl na vlastní oči vidět tak vysokou stěnu? Když jsem poprvé vyrazil do rokle, nevěděl jsem, co od ní m ohu očekávat. Asi po dvou hodinách chůze jsem narazil na dělníky pracující na stavbě cesty skrz rokli. S primitivními nástroji vypadali vcelku neškodně a všichni se usmívali. Jen co jsem zmizel za první zatáčkou cesty, ozvala se za mnou mohutná detonace. Odstřelili kus skály, aby udělali místo pro budoucí cestu. Brzy poté jsem s mrazením v zádech přišel na místo, kde cesta končila. Pouze na skále v dáli byl vidět úzký chodníček, vytesaný vysoko nad hlubokou roklí. Uprostřed prudkého srázu běhaly spo usty čínských dělníků se sbíječkami a motyčkami. Bez sebemenšího zajištění pracovali na samém kraji propasti. Do rokle shazovali kameny a suť. Všichni mi svorně radili, abych bez obav pokračoval dál. Než jsem se stačil posilnit svačinou, vylétla do vzduchu celá skála, přes kterou mě před chvílí posílali. Mohutná exploze zní v mých uších ještě dodnes. Ti lidé nemají soudnost – vůbec neznají pojem bezpečnosti práce! Obrátím se a mažu rychle zpět, abych se sem za rok opět vrátil. V městečku na začátku rokle sedím v místní restauraci s Australankou Daisy, která si našla partnera přímo uprostřed rokle: „Žiju tady nějaký čas a nic mi nechybí. Je tu krásně. Nevadí mi, že náš skromný domek je vzdálený šest hodin rychlé chůze roklí od nejbližšího autobusu,“ usmívá se a spiklenecky radí, „cestu dodělali až na místo, kde se rokle zužuje. Minibusy sem vozí čínské turisty, kteří si udělají snímek a odjedou. Na cestě je závora, a vybírají peníze za vstup do rokle. Když ale vyrazíš brzy ráno, nebudeš platit nic.“ Nazítří leje jako z konve. Překonávám několik sesuvů s nebezpečným pískem několik set metrů nad dnem rokle. Promočený na kůži jsem však v dobré psychické kondici. Projdu okolo beden schovaných pouze pod zelenou plachtou. Široko daleko nikdo. Když celtu pozvednu, objevím sklad s třaskavinami. Po mnoha hodinách chůze naberu tempo čerstvě odpočinutého vrcholového sportovce. Najednou se za mnou ozve pronikavé volání. Odkudsi ze skály se objevili dva Číňané, kteří energicky mávají a něco nesrozumit elně artikulují. Buší mi srdce. Tuším, že to někde řachne. Nejhorší na tom je, že nevím, jestli mám zůstat stát na místě, běžet zpět k nim, nebo rychle pokračovat dopředu. Jako blesk z čistého nebe se ozve strašlivá ohlušující rána. Celý sklad s dynamitem nadskočí. Ozvěna stokrát zopakuje hrůzostrašný koncert. Než se stačí usadit oblaka prachu, přibíhají ke mně „ostřílení“ Číňané a pochechtávají se mému pobledlému výrazu v obličeji. Rychle se s nimi loučím a ještě s třesoucími se koleny beru roha. Po necelé hodince nakonec dorazím do srdce rokle. Pohled, který se mi zde naskytne, rozhodně stojí za celé dnešní čtyřiadvacetikilometrové trmácení. Přestane pršet. Na chvilku se rozplynou mraky nad roklí. V tichém úžasu pozoruji téměř čtyřkilometrový kolmý sráz, vypínající se od řeky do nebe. V místě, kde žije Australanka Daisy, potkám jednoho Brita. Aniž by mi věnoval jediný pohled, nepřítomně praví: „Už skoro týden tady sedím a pozoruji támhletu stěnu. Vždycky si večer řeknu, že ráno sbalím svoje hadry a už odejdu. Pokaždé, když se pak další den probudím a vidím ten výtvor přírody, rozhodnu se zůstat alespoň jeden den a obdivovat tu krásu…“

Napsal a vyfotografoval David Walterčervenec – srpen 1998

Category: 1998 / 07 – 08

Josef Sekal, který je členem Asociace profesionálních fotografů, si začal s fotografováním již v patnácti letech a ze začátku fotografoval téměř všechno. Největší školou pro něho byla práce ve fotooddělení Ústředního domu armády. Přelom nastal v roce 1965, kdy získal za žánrový snímek ze Slapské přehrady 3. místo ve světové soutěži „Člověk naší doby“ a jako cenu obdržel velkoformátový fotoaparát LINHOF, se kterým pracuje dodnes.

Od roku 1970 je na volné noze, což v dobách hluboké totality nebyla jednoduchá záležitost. V roce 1983 začal spolupracovat jako specialista na krajinu a historické stavební památky s německou Centrální agenturou barevné fotografie a za jejími zakázkami cestoval téměř po celém světě.

V současné době jeho archiv obsahuje asi šest set tisíc převážně velkoformátových diapozitivů.Sedím u něho v bytě a společně se prohrabujeme hromadami fotografií. Z výborného fotografa se na několik hodin stává vypravěč…

Procestoval jsem s fotoaparátem mnoho zemí světa, ale sever Evropy mi prostě učaroval. Norsko, Švédsko a Finsko jsou fotograficky nádherné země. Na jejich území jsou tisíce průzračně čistých jezer a většina jejich plochy je pokryta hustými lesy. V létě se na dalekém severu dá fotografovat dvacet čtyři hodin a blankytně modrá, smogem nenarušená obloha je pro fotografa krajiny prostě něco fantastického.

Najezdil jsem tam se svou obytnou Avií tisíce kilometrů. Koupil jsem ji v roce 1969 jako prototyp a už má najeto přes osm set tisíc kilometrů.

Když jste na cestách, často i několik měsíců, vyvoláváte si své filmy?

Nikoliv. Vozím je zpět domů. Po dobu cesty je uchovávám v plynové ledničce švédské výroby a nedám na ni dopustit. Ale dříve jsem často fotografoval na hradech a zámcích. Mnohokrát jsem pobýval na jednom místě i čtrnáct dní, a tam jsem bral s sebou vyvolávací automat. Zpracování filmů tam mělo svůj význam. Fotil jsem dost náročné interiéry, které jsem si sám nasvěcoval, a vyvolané filmy byly zpětná kontrola. V případě nějakého nedostatku se to dalo ještě na místě přefotit. Leckdy mně to i pomáhalo u kastelánů, protože i přes souhlas památkového úřadu jsem pociťoval z jejich strany určitou averzi. Tím, že jsem jim mohl druhý den ukázat, co jsem nafotil, jsem získával k těm lidem velice dobrý vztah.

Fotíte na diapozitivy, nebo na negativní filmy?

Ještě pořád dělám asi 90 % své produkce na diapozitivy, ale dnešní negativní filmy jsou už tak kvalitní, že pravděpodobně zvětším procento práce, kterou na ně budu dělat.

Jaké vybavení používáte na svých cestách?

Já pracuji téměř výhradně na střední a velký formát, ale na cesty je třeba brát výbavu s rozmyslem, a to nejen kvůli váze. Jsou země, jako třeba Island, kam si můžu vzít snad všechno, co mám. Do jiných oblastí je lepší vzít jen to nejnutnější. Například při cestě do Mexika jsem vzal velkoformátový fotoaparát Silvestri s objektivem 47 mm, což je při rozměru negativu 6×9 cm velice širokoúhlý objektiv. Mimoto jsem vzal kinofilmový Canon EOS 50 s objektivem 75-300 mm, který má zabudovaný image stabilizér, což je jakési gyroskopické zařízení, které umožňuje fotit i poměrně dlouhé časy z ruky. Já s ním pohodlně udržím 1/30 s ve 300 mm, což se zdá téměř k neuvěření.

Vy jste sjezdil skoro celý svět. Je ještě na zemi nějaké místo, kam byste se rád podíval?

Ještě jsem nebyl v Austrálii a letos je to v podstatě jediná cesta, kterou jsem si naplánoval. Chtěl bych tam být tak tři měsíce. V Mexiku jsem se seznámil se dvěma Australany, a tak s nimi možná podniknu nějakou delší výpravu.

Dozvěděl jsem se o vás, že si sám navrhujete různé fotopříslušenství a mechanik vám to potom podle vašich plánů vyrobí?

Vymyslel jsem si spoustu věcí. Třeba v době, kdy u nás nebyly dostupné panoramatické přístroje, jsem si sám navrhl několik velkoformátových panoramatických aparátů o rozměrech 6×12, 6×16 a 6×14 cm. Ten poslední prototyp mám doposud. Říkám mu kafemlejnek. Všude, kdekoliv jsem s tím fotografoval, to vzbuzovalo nesmírnou pozornost. Pan mechanik Sušič mně musel přesně na setiny milimetrů vysoustružit tělo na efektivní ohniskovou vzdálenost. Já si na něm můžu sklopit optickou osu tak, že mám snímek ostrý od blízkého popředí až do nekonečna. Mohu s tím také šiftovat (korigovat kácející se linie, např. při focení architektury, pozn. aut.), a navíc tam mám štěrbiny rozdílných velikostí, které mi pomáhají správně exponovat třeba tmavé popředí oproti světlé obloze. Funguje to na principu válečku, který je rozříznut do rozdílné šířky. Tyhle prvky nemá ani nejmodernější velkoformátový panoramatický fotoaparát Noblex.

Když jsem si s vámi ujednával schůzku, odkazoval jste mě na den, kdy bude špatné počasí. Dnešek se moc nevydařil. Je pod mrakem, ale slunce už začíná probleskovat mezi mraky. Vidím na vás, že jste jako na trní. Jak prožíváte den bez fotografování?

Když nemůžu jít z jakýchkoliv důvodů fotit, bývám dost nevrlý. Manželka mně říká: „Běž ven a štukni si.“ To je takový její výraz. Když je dlouhodobě špatné počasí, tak si třeba doma naaranžuju zátiší s ovocem, a hned je mi líp.

Category: 1998 / 07 – 08

Pražákům, těm je tu hej, ty nikam nezablouděj,“ zpíval příznačně už legendární Kocábův Výběr, a čas toto tvrzení jen dobarvil. O to bylo pro mě jako mimopražského těžší jít po stopách fotografií pražských dominant starých více než století, abychom mohli ze stejného místa i úhlu pohledu zaznamenat, jak ta místa vypadají dnes. A když už se jednou vydáte po stopách starých daguerrotypistů, napadá vás při bloudění pražskými uličkami spousta věcí, které se vlastně netýkají jenom Prahy.

PRAHA JE VŠECH ČECHŮ RÁJ

A také: „My Prahu nedáme, radši ji zbouráme.“ To jsou asi dvě nejznámější písničky svědčící o oblíbenosti našeho hlavního města. Je to však jenom velmi skromný prolog rozbujelé pražské bibliografie, která je každým rokem bohatší o nové a nové průvodce, dnes už i na CD-ROMu. Ku Praze každý velikán, který v ní aspoň pár týdnů bydlil, cítil potřebu se vyjádřit.

Někde se tu pořád ozývá Smetanova hudba (a jakýsi Mozart do toho říká, že jeho Pražané mu rozumějí). Stačí, když odbočíte z hlavní turistické trasy, a rázem vás zajmou Kafkovy podivně smutné křivolaké uličky. Jdete spláchnout pouliční prach a z hospodského hovoru občas zřetelně zaslechnete Hrabalovy nebo Haškovy průpovídky. Večer vzdáte nad elektrickými lampami hold Edisonovi jako Vítězslav Nezval, ale přitom vám trochu schází to magično Gustava Meyrinka, rozpustilé reportáže Egona Erwina Kische ane bo Kondelíkové a Vejvarové Ignáta Herrmanna.

Po celou dobu vás provázejí Šemík s Horymírem, vznáší se nad vámi ne Damoklův, ale Václavův meč, který si jednou vyzvednou blaničtí rytíři, pokud nám nepomůže ani NATO. Dívá se na vás kněžna Libuše, která uměla natolik věštit, aby si přivedla svého oráče. To všechno je kus nejen pražské, ale i naší venkovské české historie.

Jedině v Praze, českém Hollywoodu, můžete být svědkem toho, jak herec Vyskočil okukuje ojetá auta v autobazaru, přistihnete Lucii Bílou, jak si v metru vybírá peníze z bankomatu, uslyšíte herečku Švandovou a herce Lábuse, jak se nadšeně baví o filmu Zahrada, anebo se potkáte ve stylové hospodě pod Hradem s romskou delegací, která vyřizuje stížnosti svému poslanci.

MĚSTO, KTERÉ NELEŽÍ

Možná jste už procestovali hodně měst, ale pořád se vám zdá, že Praha je nějak jiná. Třeba jde o to, co kdysi řekl architekt Le Corbusier: „Zatímco ostatní města v krajině leží, je Praha jediným městem, které stojí.“

A druhý den se s průvodcem v ruce můžete ptát, kdo asi bydlel v domě U tří hořících srdcí nebo U zelené žáby? Na dům U dvou slunců se ptát nebudete, protože víte, že tam od roku 1845 bydlel Jan Neruda. Není tak těžké si to zapamatovat, zvlášť když se ta ulice jmenuje Nerudova, podle toho Nerudy, který v jednom ze svých fejetonů napsal: „Jako má Paříž v Boius d?Boulogne svůj první květen a jako má Petrohrad na Něvském prospektu svůj den prvního sněhu, má Praha svůj květen šestnáctý… V tu dobu žije venkovan v nejslibnějších nadějích svých a má čas i chuť podívat se na Prahu. V tu dobu také Pražan se stává člověkem, shodil svoji zimní městskou uzavřenost a touží ven k přírodě, po splynutí s venkovem.“

MY V PRAZE

Praha je všech Čechů ráj, hlavní město všech Čechů, ale bydlí jich tam jen desetina. A co nás zbývajících devět milionů, kteří do „stověžaté“ víceméně pravidelně dojíždíme? Čím je jiný pocit venkovana při pohledu na rozkvetlý Petřín, když v zácpě na nábřeží uvízne s vozem, jehož značka nezačíná písmenem A, zatímco v autorádiu mu na RDS běží zpráva o tom, na kterých místech měří policie dodržování povolené rychlosti?

Důvodů, které mohou vést k cestování venkovanů do Prahy, je více:

a) vyřizování na úřadech,
b) návštěva Matějské pouti, ZOO nebo Pražského hradu,
c) přestup na delší trase napříč republikou,
d) návštěva rodinných příslušníků (neboť snad každý Čech má v rodině někoho z Prahy),
e) studia, případně pobyt na koleji (u mladších venkovanů).

Stylem pohybu městem se venkované spíše podobají cizincům než Pražanům. Ukazují si prstem na koňská spřežení, jedí na ulici vafle se šlehačkou, sedají na schodech u Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí a čekají, až začne odbíjet orloj, a dělají ještě tisíc dalších věcí, podle kterých je každý rodilý Pražák bezpečně pozná.

TENKRÁT V ROCE 1898

Svět nevypadal roku 1898 zdaleka tak černobíle, jak by se mohlo ze starých fotografií zdát. Pro některé lidi, jako například S. K. Neumanna, jsou to přímo nejkrásnější léta života: „Ta léta devadesátá zdají se něčím tak krásným pro mne a tak skvělým pro národ,“ říká, „že mne opouští radost života, kdykoli události nebo osoby připomenou mi onu dobu.“

Stará Praha z té doby, jak ji zachytily první fotografie, se do světového kontextu změnila jen málo. Pořád je to město evropského západu, vysokých a vzdušných loubí, pravidelné dispozice prostorů ulic a náměstí, ve všem, nebo skoro ve všem úhledné a zdobné. Dokonce má koncem devadesátých let ty samé problémy, které shrnuli již před stoletím: „Na periferii Evropy je velkoměsto Praha v roli maloměsta, žije hospodářsky skromným životem, malé poměry a malé prostředky veřejné i soukromé omezují technický rozvoj, udržují špatné dláždění a kanalizaci…“

Přece se ale za těch sto let něco změnilo. Netečou splašky po ulicích a žumpy se nevyvážejí v bečkách. Nečerpá se voda z uličních kašen a studní a pověstná slanečková bouda na Karlově náměstí taky dosloužila. Dávno už nejezdí povozy ledařů s ledovými kostkami a kdysi slavný národ vorařů Podskaláků a rybářů z Petrské čtvrti také vyhynul.

ZE ŽIVOTA DAGUERROTYPISTŮ

A kdo byl vlastně autorem těch podivných černobílých snímků, které si s trochou představivosti můžete splést s rytinou? Snad první daguerrotypový snímek Prahy pochází z roku 1848 a jeho autorem by měl být jakýsi záhadný Trajc, možná tehdejší student medicíny Wilhelm Treitz. Z dalších prvních fotografů to byl pozdější profesor architektury Josef Schulz, jehož snímky se zachovaly v pozůstalosti po básníku J. V. Sládkovi, a dr. Vojtěch Šafařík. Potom počet amatérů rychle stoupá a roku 1882 je založen p rvní Český fotografický spolek. Takzvaná „živnostenská“ fotografie, neboli profesionální, začíná v Praze kolem roku 1855. A už v roce 1856 tu bylo sedm daguerrotypistů a jeden fotograf, v roce 1858 již třináct ateliérů. Po vydání živnostenského řádu roku 1859 byli fotografové postaveni mimo společenstva a až v roce 1864 prohlášeni za členy svobodných živností. Teprve v roce 1885 byli fotografové v Praze sloučeni do samostatného společenstva. Za řemeslo byla fotografie prohlášena v oboru podobizny v roce 1911 a v ostatních oborech v roce 1926.

PRAHA PODBÍZIVÁ

Styl fotografování se za těch sto let změnil stejně bláznivě jako fotografovaný objekt. Jakpak by to asi vypadalo fotografovat aparátem s měchem a na třech vratkých nožkách tančící dům, hospody ve „sklepáckém“ duchu anebo reje pogující mládeže na koncertech undergroundových kapel? Ale i na barevné zástupy turistů, reklamní bilboardy lemující po obou stranách výpadovky, pouliční maskoty a reklamní akce prováděné živými lidmi se jaksi víc hodí autofokus a jednooká zrcadlovka s vestavěným bleskem. Ale když srovná fotografie dominant Prahy, zjistí i venkovan, že za oněch sto let se Praha zase tak moc nezměnila. Výsledek tisíciletého úsilí našich předků nelze překrýt za pár let budování tržní společnosti, i když se někdo hodně snaží.

PRAHA MÉHO STÁŘÍ

A jaká bude Praha budoucnosti, neboli Praha mého stáří? Najde se tu ode všeho jako v Londýně, bude marnivá jako Paříž, monstrózní jako Berlín, až se do něj přesunou sídelné organizace SRN? Odstěhují se firmy z centra a budou se po pěší zóně promenovat bohatí měšťané na koních, jako tomu je ve Stockholmu? Dočkáme se toho, že budou gangsteři zabíjet staré osamělé lidi, aby získali jejich byt, jako se to děje v Moskvě? Doufejme, že si od každé jiné světové metropole Praha vezme jen to dobré, ale pořád zůstane svá. Zvykneme si na ruštinu v metru, čínskou, vietnamskou i bůhvíjakou čtvrť, panelákový Bronx na předměstí, ale nezvykli bychom si, kdyby se nám Praha prostě vypařila před očima. Aby se to nestalo, to mohou hlídat lidé, kteří dojíždí jen občas, možná lépe než roduvěrní Pražáci.

Category: 1998 / 07 – 08

Obrazce na povrchu pampy u města Nazca v Peru přitahují od svého objevení, tedy od doby, kdy mezi Limou a Arequipou začala civilní letecká doprava, pozornost odborníků i laiků. Ví se, kdo, jak a zhruba kdy obrazce nakreslil, ale neví se proč.

POMALOVANÁ PAMPA

Odborně mluvíme o geoglyfech a petroglyfech. Pampa je pak místní název pro náhorní pouštní planinu.Geoglyfy lze rozdělit na obrazce zvířat, většinou majících vztah k vodě a k zemědělství, na obrazce dalších objektů, stromů či rukou, na geometrické linie, protáhlé i stovky metrů dlouhé trojúhelníky, čtyřúhelníky, spirály, cikcaky a jejich různé kombinace, na paprsky a paprskové linie, úzké, někdy zdvojené čáry, táhnoucí se řadu kilometrů přes kopce a údolí jako jakási geodetická síť, a na paprsková centra, kopce či návrší, kde se paprsky sbíhají.

Geoglyfy byly vytvořeny odklizením horních 10-20 cm tmavého vulkanického materiálu, pouštního nátěru. Tím byl odkryt světlý pískovcový či vápencový podklad.

Petroglyfy jsou obrazce vytvořené na svazích či skalách. Zobrazují lidské postavy. Podle způsobu provedení jsou asi starší než geoglyfy. Největší je figura nazývaná astronaut, měří asi 30 m od hlavy v kukle k holínkám. Prý není v oblasti sám, v zastrčených údolích mimo hlavní oblast pampy se snad nacházejí další. Ostatní petroglyfy ukazují šamany s jakousi svatozáří či blesky kolem hlavy. Jeden z nich drží v ruce bič, na rameni mu sedí zvíře, asi sova.

Do terénu pampy mezi geoglyfy je vstup zakázán, neboť každý otisk pneumatiky, stopy koně nebo boty je znát a obrázky ničí. Dobře si lze některé obrazce prohlédnout z přilehlých návrší. Pro turisty je asi 20 km před městem Nazca směrem od Limy přímo u silnice postavena věž Marie Reicheové. Z věže je vidět obrazec znázorňující ruce, část stromu a obří čtyřúhelník, široký jak fotbalový stadion, přetnutý Panamerickou dálnicí.

Obrazce a linie jsou nejlépe vidět z letadla za třicetiminutového vyhlídkového letu. Turisté tak zhlédnou 10-15 obrazců, řadu geometrických linií a lidské postavičky, zaletí až k údolí Ingenio, kterým planina Nazca končí zhruba na severu, a přiblíží se k tmavě fialovým horám na východě. Při návratu sledují trasu Panamerické dálnice. To vše za 30-50 USD, podle toho, kdo, kdy a komu prodává.

PROČ?

Dosud nevíme, proč byly geoglyfy a petroglyfy vytvořeny. Ani nevíme, zdali se to někdy dozvíme, protože kulturní vzdálenost mezi námi a staviteli je možná už nepřekonatelná. Navíc časové rozpětí, které pro tvorbu čar a obrazců připadá v úvahu, je nejméně 500 let, nejspíše však 1000. Dobu, do které spadá kultura Nazca, nelze přesně určit. V odborných pramenech jsou uvedeny dva údaje – období 100 až 800 n. l., nebo 350 př. n. l. až 500 n. l. Za dobu jejího trvání se motivace, náboženské představy a rituální potřeby tamní společnosti mohly velmi změnit. Proto jedno jediné, to „pravé“ vysvětlení, podané navíc reprezentantem technicky posedlé současné civilizace, sotva vystihne skutečnost.

Peruánský archeolog T. Xespe v roce 1927 zkoumal geoglyfy jako první. Jasné závěry neformuloval. Američan P. Kosok přijel do Peru studovat monumentální zavlažovací systémy a s geoglyfy se v roce 1939 seznámil mimoděk. Na jednom z návrší, paprskovém centru, pořádal piknik. Náhoda mu pomohla. Psal se 21. prosinec, den slunovratu, a slunce zapadalo ve směru jedné úzké linie, paprsku, vycházejícího z návrší. To Kosoka přimělo k důkladnějšímu studiu. Takto astronomicky orientovaných směrů nalezl více, a dospěl k závěru, že pampa je vlastně obrovský astronomický kalendář.

Kosokovy názory převzala Němka Marie Reicheová. Přijela před druhou světovou válkou do Limy, seznámila se s Kosokovými pracemi, odjela do města Nazca, a už tam zůstala. Věnovala svůj život zmapování a astronomickému výkladu geoglyfů. Má nesporné zásluhy o záchranu obrazců před zničujícími návaly turistů. Za svou práci byla jako devadesátiletá již velmi nemocná stařenka jmenována peruánskou občankou a v roce 1994 dostala nejvyšší peruánské vyznamenání, Řád slunce. Reicheová se pokoušela ztotožnit něk terá souhvězdí nebo jejich části s obrazci na pampě, ale příliš přesvědčivě to nevyznělo. G. Hawkins, astronom zkoumající Stonehenge, se pampě také věnoval a systematicky zde pomocí fotogrammetrie z letadla měřil a testoval hypotézu o astronomickém významu geoglyfů. Zjistil, že jen malá část čar je ve význačné dny astronomicky orientována k východu či západu Slunce, popř. Měsíce. Další badatelé ztotožňovali směry paprskových linií, kterých identifikovali přes pět set ze šedesáti paprskových center, s východy a západy různých paprskových objektů, jasných hvězd, hvězdokup, částí souhvězdí, a objevili perfektní shodu. Téměř vždy se našel nějaký hvězdný cíl k některému směru na pampě. Znamená to potvrzení hypotézy Kosoka a Reicheové? Bohužel ne. Potvrdili, že jen malá část čar je orientována ke Slunci. Zatímco například při jeho západu jsou linie vidět, stojíte-li správně nasměrováni, v noci je totální tma, geoglyfy vidět nejsou, takže nemohou k ničemu sloužit.

Vytvářet kalendář lze jinak a snáze, bez složité spleti čar na pampě. Vzpomeňte na Stonehenge a Machu Picchu. Řekněme, že observačním centrem je kámen Intiwatana, nejposvátnější vrcholová partie. Význačné směry definují například vrcholy a sedla okolních hor. K nim se vztahují východy a západy Slunce a dalších objektů. Podle toho lze pak definovat čas a kalendář potřebný k zemědělství, oslavám i k rituálům. Torreón, chrám Slunce ve spodní části historického areálu Machu Picchu, má také astronomickou orientaci. O letním slunovratu vychází Slunce tak, že oknem v chrámu osvětluje polovinu snad obětního oltáře uvnitř chrámu. Zcela unikátně vytvořili kalendář zemědělci v odlehlých horských vesnicích u Cuzca. Definovali souhvězdí nikoli podle seskupení hvězd, ale podle temných míst Mléčné dráhy, neosvětlených oblak mezihvězdného plynu naší galaxie. Věřili a věří na propojení Mléčné dráhy, která je chápána jako nebeská řeka, s vodami na Zemi. Voda se přelévá sem a tam. V létě jsou souhvězdí mající vz tah k vodě pod obzorem, nebeská zvířata pijí z kosmického moře. Na podzim postupně vystupují na oblohu a zvěstují čas pro setbu a sklizeň jednotlivých plodin.

Astronomický výklad geoglyfů jsme tedy zpochybnili a ukázali, že kalendář lze podle periodicky se opakujících jevů na obloze sestavit jinak a snáze.

Jaké jsou další hypotézy? Co Däniken? Podle něj jsou linie u města Nazca přistávacími drahami pro mimozemšťany. Nebyl první, kdo s tímto nápadem v roce 1968 přišel, v roce 1954 též H. Wikins a v roce 1960 G. Williamson, ale dosáhl s ním obrovské popularity. Peru, a nejen ono, mu jistě vděčí za intenzivnější turistický ruch na řadě míst, ale v případě pampy je to spíše neštěstí. Reicheová komentovala jeho hypotézu v tom smyslu, že povrch pampy je měkký, a kosmonauti by se při přistání zabořili. Navíc není důvod, proč nepřistávat vertikálně, a pak jsou naváděcí pruhy k ničemu. Däniken má ovšem pravdu v tom, že geoglyfy jsou jakýmsi sdělením pro někoho nahoře. Musí to být však nutně mimozemšťané? Nestačí přírodní božstva, která pradávné obyvatele trápila zemětřesením, tektonickými pohyby, El Ni~nem a s tím souvisejícími občasnými záplavami nebo výpadky rybolovu? Bohům bylo třeba se klanět, obětovat jim a usmiřovat si je. Bohové jsou nepochybně jedním z motivů tvorby geoglyfů a petroglyfů. Ještě d nes přinášejí tamní obyvatelé dary v podobě nádob a mušlí například Vulkánu vody. To je veliká písečná duna – Cerro Blanco – v blízkosti města Nazca, vyzdvižená tektonickými pohyby po střetu litosférického bloku Nazca, pacifické kry, s jihoamerickou tektonickou deskou.

Existuje řada hypotéz o náboženském a rituálním smyslu geoglyfů. E. Hadingham se v roce 1988 obrací k šamanismu a k užívání halucinogenních látek. Pod vlivem některých drog se člověku zdá, že létá nebo se mění v nějaké zvíře. Geoglyfy mají představovat výtvory k uctívání takového fantazií vytvořeného tvora, napůl člověka, napůl zvířete. Jiná verze praví, že vesničané se mohli u obrazců scházet, nejlépe na paprskových centrech, chodit podél čar jako při procesí a pod vlivem drog se ztotožňovat s duch em zvířete, které obrazec představoval. Mohla to být i procesí prosící o vodu, které zde byl vždy nedostatek. Zdá se, že postupem doby nebo v určitých obdobích to byl nedostatek kritický pro přežití. Připomeňme, že většina obrazců je provedena jedním tahem, takže je po delším pochodu možné, podobně jako v bludišti, dojít zpět na začátek. Řada obrazců je propojena nebo přetnuta geometrickými liniemi, do obrazce lze na spojích vstoupit či z nich vystoupit. Představa zfetovaných procesí zdolávajících z načné terénní překážky při cestách přes paprsková centra je dosti zvláštní. Navíc někdo by o podupané obrazce musel pečovat a udržovat je. Úlomky nádob se na paprskových centrech opravdu našly, takže zde k oslavám a rituálům asi opravdu docházelo. Zjištěny jsou i vyšlapané, mírně křivolaké pěšinky podél linií a i zde byly nalezeny úlomky běžných užitkových nádob.

Přijatelnější než procesí ovlivněné drogami nám připadá představa společné umělecké činnosti rodin a celých vesnic, které obrazce vytvářely a udržovaly v rámci utužování mírových vztahů. Kopce a návrší jsou přirozeným místem k uctívání předků, bohů hor, vod… Podle archeologa J. Lancha se geometrické obrazce malovaly k uctívání boha podzemních vod. Vulkán vody má prý obrovský rezervoár podzemní vody, jezero, a pověst praví, že pod horou je podzemní město. Hora se prý občas otevírá a zavírá. Zásobuj e prý Cantalloc (v řeči kečua Místo tkalců). Skutečně zde v Cantallocu je jeden z několika podzemních přivaděčů vody (puqui) oblasti Nazca. V údolí zdejší řeky jsou studny napojené na podzemní tok z Cerro Blanco propojené štolami. Od nich se voda vede pozemním akvaduktem k městu. Pohyb litosférických bloků, ačkoli je původně horizontální, vyvolává druhotně vertikální pohyb, zdvih, vyvrásňování And. Současně tektonické pohyby „potrhají“ pevninskou litosféru řadou zlomů, které mohou udržovat a vést vo du. Na rozdíl od vysychajících řek jsou pak trvalým zdrojem pitné vody. Pověst tedy v podstatě nelže, ale zapadá velmi dobře do dnešních znalostí globální tokové tektoniky včetně toho, že se hora občas „otevírá“ a „zavírá“, což by mohlo obrazně znamenat zemětřesení. Ta jsou na styku litosférických bloků, kde jeden podklouzává pod druhý, běžnou věcí, božstvem, které pokoj nedalo a nedá.

NOVÁ HYPOTÉZA

Vztah geometrických linií, paprsků a paprskových center k podzemní vodě zkoumal David Johnson z New Yorku. Své terénní práce prováděl v okolí Nazca v letech 1996 a 1997. Vybaven byl družicovou mapou Peru, na které jsou tektonické zlomy dobře vidět, znalostmi hydrologa a archeologa, a proutkem (což vědce jistě nenadchne, ale co dělat, když zatím není dost finančních prostředků na pořádný hydrologický průzkum). Johnson formuloval novou hypotézu, proč Nazkané a jejich následníci geoglyfy malovali.

Podle Johnsona jsou prvořadé geometrické linie, ne obrazce zvířat. Protáhlé trojúhelníky – pointery – ukazují místa k prameni vody, respektive k tektonickým zlomům s vodou. Čtyřúhelníky vyznačují místa, pod kterými je prý voda tak mělko, že ji šlo i tehdejšími prostředky zužitkovat, spirály mají označovat změnu směru toku podzemní vody a cikcaky místa, kde ve směru z nejbližšího paprskového centra voda není. Johnson tvrdí, že plocha pampy zmapovaná Reicheovou tvoří jen 5 až 10 % plochy všech oblastí , různých údolí s geometrickými liniemi kolem Nazca, které prozkoumal a zmapoval on a ve kterých našel podzemní vodu. Tvrdí, že starodávní obyvatelé vodu hledali proutkem stejně jako on. Skepsi nad proutkem nesdílí, naopak je úspěšným hledačem vody pro místní farmáře, čímž získává na vážnosti.

Johnsonova hypotéza vlastně potvrzuje, že paprskové linie jsou jakási vodítka spojující přes kopce jednotlivá údolí s cílem dovést uživatele na konkrétní paprskové centrum s lokálním systémem obrazců informujících o stavu podzemní vody. Jeho hypotéza si nijak neprotiřečí s globální blokovou tektonikou, naopak staví na ní, ani není v rozporu s případným dalším využitím čar, třeba rituálním… Kresby zvířat se mimo hlavní pampu nevyskytují. Na vlastní pampě mohou kresby, převážně objektů majících vzta h k vodě a zemědělství, ve spojení s tamními geometrickými liniemi ukazovat do odlehlých údolí k místním paprskovým centrům. Tento moment Johnsonovy hypotézy moc přesvědčivý není. Je klidně možné, že obrazce a akvadukty vznikly v různých dobách, akvadukty jsou patrně mladší. Pak by motivy k tvorbě obrazců vzniklých ve století kolem narození Krista a motivy k tvorbě linií vztahujících se k podzemní vodě a vytvořených v l0. století n. l. byly přirozeně odlišné.

Stále sice nevíme, proč geoglyfy vznikly, ale nyní již tušíme, že příčin bylo asi vícero, časem se také akcent mohl přesouvat z jedněch na druhé. Co však kresby lidských bytostí? Ty jaksi nezapadají nikam…

JÁ NEJSEM ASTRONAUT, JÁ JSEM…

Petroglyfy v oblasti pampy byly vytvořeny částečně odkrytím vrchní tmavé vrstvy, částečně hromaděním kamenů k vyobrazení očí, úst apod. Soustředili jsme se na monumentální postavu astronauta. Promítáme si znovu a znovu políčko po políčku videozáznam z přeletu pampy. Kukla, nebo snad opravdu skafandr? Kosmonaut, či potápěč? To bychom si moc nepomohli! Velké oči, žádné uši, pravá ruka vztyčená nad hlavou, levá zasunutá do kabátce. Jasně vyznačený obrys bot či holínek. Co to má u úst? A na zádech? Že b y kosmonaut s dýchací trubicí od skafandru a zásobou pro něj dýchatelného plynu? Vycházejme z toho, že dávní tvůrci zobrazili to, co vskutku viděli. Astronauta vidět mohli, ale není to nejpravděpodobnější!

Podívejme se na obrázek astronauta společně. Vidíte také tu rybku, její oko, tlamu a šupiny? Najdete ji u pravé astronautovy holínky. Ocásek rybě chybí, odplavila ho asi velká voda, která občas opláchne pampu. Od vztyčené ruky vedou k rybě dvě linie viditelné pouze při určitém úhlu osvětlení. Směrem od shora dolů se rozbíhají, nad rybou vytvářejí elipsu. Je to síť! Rybářská síť, vezírek. Je tedy možné, že se díváme na obrázek rybáře, který se snaží síť s rybou, možná vrhací síť či kuklu, vytáhnout z vody a přitom zdvíhá pravou ruku. Možná že rybu ulovil do přiklápěcího koše a snaží se s ním manipulovat(?). Na zádech má tlumok(?) s rybářským náčiním nebo tornu s úlovky(?).

Pan astronaut je tedy rybář, něčím výjimečný, takže stál za vyportrétování. Moře je odtud asi 50 km. Mezi přímořskou a horskou oblastí byla čilá vertikální obchodní výměna. Rybář se sem docela dobře hodí, rozhodně je přirozenější než astronaut. Právě tak jako sem patří ptáci a další tvorové mající vztah k vodě. Máme-li náhodou pravdu a sebrali jsme tím někomu jednu z milovaných záhad, omlouváme se. Záhad je ještě spousta a na všechny se určitě nedostane.

V Ondřejově 26. 2. 1998
Děkujeme Mgr. Monice Baďurové z Náprstkova muzea v Praze za zapůjčení studijních materiálů a za konzultaci před cestou do Peru. JK je vděčen Dr. Davidu Johnsonovi z New Yorku za to, že ho při jejich náhodném setkání v městě Nazca zasvětil do své hypotézy, vzal do terénu a poskytl různý písemný materiál a svolení publikovat obrazový materiál. Doc. Dr. Ivanu Havlovi a jeho kolegům z CTS Praha JK děkuje za možnost přednášet v CTS a za řadu inspirujících podnětů, Dr. Václavu Cílkovi z GÚ AV ČR děkuje za konzultaci z oboru geologie, pracovníkům VÚV v Praze za diskusní příspěvky a Ing. Václavu Šrámkovi ze Střední rybářské školy ve Vodňanech za konzultaci k postavě astronauta – rybáře.

Německá matematička Maria Reicheová zemřela 8. 6.1998 ve věku 95 let na rakovinu. Jejím přáním bylo být pohřbena v oblasti kreseb, jimž zasvětila celý život. Její smrt vyvolala v mnohých Peruáncích obavy nad dalším osudem kreseb z Nazky, na jejichž ochranu Reicheová přispívala vlastními finančními prostředky.

Category: 1998 / 07 – 08

Jen těžko lze přesvědčovat někoho, kdo nezažil několikahodinové přemýšlení nad čtyřiašedesáti černobílými políčky o nejlepší odpovědi na soupeřův tah, že šachy jsou hrou královskou. Můžeme se přít, zda šachy jsou víc sportem, či uměním, ale asi má pravdu jeden z velmistrů šachové hry, který prohlásil, že „kdybychom šachy neměli, museli bychom si je vymyslet“.

. . . . .

Za své jméno vděčí tato jedna z nejstarších a nejrozšířenějších deskových her arabskému označení šach pro nejdůležitější figuru – krále. A dodnes používané úsloví „šach mat“, znamenající smrt králi, má stejný původ. Došlo k tomu v polovině 7. století. Tehdy se hra ještě nazývala šatrandž. To už ji hráli pouze dva hráči a vrh kostkami nerozhodoval o tom, kterým kamenem se má táhnout. Ještě předtím se za účasti čtyř hráčů posunovaly kameny různého chodu s cílem zajmout soupeřovy figury. Každý hráč měl čtyři druhy figur: slony, koně, válečné vozy a pěchotu. Dámě se říkalo vezír a byla nejslabší figurou hry, která se nazývala čaturanga a vznikla pravděpodobně v 5. století v Indii. Hrála se v buddhistických klášterech a o výsledku nerozhodoval důvtip, ale náhodný vrh kostkou.

Ke vzniku této hry se váže několik pověstí. Podle jedné vymyslel šachy učenec pro perského šáha. Tomu se hra líbila a chtěl učence odměnit. „Pane!“ řekl učenec. „Nechci nic víc, než abys na první políčko položil zrnko obilí a na každé další násobek jeho násobku.“ Šáh se smíchem slíbil splnit jeho přání. Ale smích ho přešel, když ještě před dokončením prvních osmi políček přesahoval počet zrn téměř miliardu.

Pravidla šachu procházela dlouhou cestou vývoje stejně jako rozšíření této hry po celém světě. Z Persie se šachy dostaly do Číny, obchodními cestami do Ruska, s maurskými výboji do Španělska a odtud do západní Evropy. Šachy se hrály na dvorech králů, v klášterech i v domech měšťanů. Není bez zajímavosti, že hra byla ve středověku v mnoha křesťanských zemích zakázána. Proti šachům brojila církev, protože se hry někdy zneužívalo k hazardu. V Rusku zrušil zákaz car Petr I., který hrál šachy od dětství až do své smrti a byl velkým podporovatelem této hry. Zřejmě už v té době byl položen základ pozdějších vynikajících úspěchů ruských a sovětských šachistů.

Součané podobě se pravidla šachu přiblížila až v 15. století, kdy byl zaveden jeden z nejzákladnějších obranných prvků – rošáda – umožňující přesunout krále za věž, a tak ho ochránit před napadením. Ale až při turnaji v Miláně v roce 1881 byla přijata dnešní pravidla o braní pěšcem tahem do strany a o proměně pěšce v libovolnou figuru při dosažení osmé nebo první řady. Přesto se však ještě dlouho rozhodovalo vrhem kostkou o tom, kdo zahájí partii. A překročení času na rozmyšlenou se trestalo pokutou . Současné šachové hodiny, které jsou vlastně dvojicí vzájemně propojených stopek, byly poprvé použity ve Španělsku v roce 1887. Zastavují se tlačítkem po uskutečnění tahu, a počítají tak každému z hráčů spotřebovaný čas k přemýšlení. Podle současných pravidel má každý šachista dvě hodiny na čtyřicet tahů.

Chtít vyhrát je samozřejmě přáním velmistrů stejně jako šachisty s tou nejnižší výkonnostní třídou. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že to není vůbec snadné. Hned od prvního tahu na šachovnici to vyžaduje maximální soustředění, důkladnou znalost zvoleného zahájení a především schopnost správně odhadnout vzniklé rozestavení figur a vyvodit z toho ten nejefektivnější postup, vyplývající ze skrytého významu tahu. Není třeba dodávat, že jen šachoví velmistři jsou stoprocentně schopni vést v tomto duc hu partii. My ostatní – a jsou nás statisíce – kteří se o to pokoušíme s větším či menším úspěchem, trávíme nad šachovnicí nezapomenutelné chvíle napětí. Šachová partie je soubojem dvou osobností, jejichž fantazie se prolíná s logickým propočtem při řešení nespočitatelných kombinací.

Dnes tyto „nespočitatelné“ kombinace hravě zvládne počítač. Během několika sekund prověří řádově tisíce možných kombinací a vyhodnotí z nich nejlepší odpověď. Jenomže krása šachu nespočívá ve strojově přesném propočtu možných kombinací, ale v tvůrčí fantazii lidského mozku. Ten dovede zvrátit strojově přesný propočet tím, že skrytá povaha vymyšleného tahu, vzhledem k momentální hodnotě jednotlivých figur, zásadně změní postavení na šachovnici, k němuž by nedošlo, kdyby se postupovalo jen podle logic kého propočtu. Pokud by tomu tak nebylo, musel by počítač v zápolení s člověkem pokaždé zvítězit. Úspěchy současného mistra světa Garri Kasparova při střetnutích s počítačem Deep Blue (v roce 1996 zvítězil Kasparov 4:2) však potvrzují, že výkon vrcholových šachistů lze přirovnat k umění. Vždyť tento superpočítač je schopen vyřešit miliony šachových pozic, a i když v loňském opakovaném střetnutí s vylepšeným Deep Blue Kasparov neuspěl, nebylo v souboji člověka s počítačem řečeno poslední slovo.

V Čechách se šachy objevily v 11. století. Pravděpodobně se k nám dostaly z Itálie, odkud je přivezli čeští kupci. Brzy se tato hra těšila velké popularitě. Slovanský kněz Guncelin, uvězněný v roce 1068 ve věži vesnice Strobeck, učil hrát šachy své věznitele. Šachy hrávala princezna Dagmar, dcera Přemysla Otakara I., a v husitských leženích zpestřovaly šachy chvíle odpočinku mezi následným tažením. „Knížka o hře šachové“ – tak nazval svou umně napsanou moralitu husitský současník a jeden ze zakladatelů českého písemnictví Tomáš ze Štítného.

Novodobou historii šachu však zahajuje francouzský hudebník André-Francois-Danican Philidore (1726-1795). Již ve čtrnácti letech sklízel úspěchy ve známé pařížské kavárně Café de la Régence, kde se scházeli šachisté z celého světa. Ve svých dvaadvaceti letech píše Philidor učebnici „Analýza šachu“, která se stává „biblí“ několika dalších šachových generací.

O století později zazářil na šachovém nebi geniální Američan Paul Morphy (1837-1884), jenž bez problémů porážel nejsilnější hráče Ameriky i Evropy. Učil kráse kombinací a subtilnosti strategie. Brzy ale opouští šachovou scénu pro psychickou depresi.

Šachová hra se rychle zdokonalovala a lidská přirozenost vyniknout nad ostatními zákonitě vedla k prvnímu zápasu o titul mistra světa v šachu. Střetl se v něm pražský rodák Wilhelm Steinitz na turnaji v Londýně (1866) s Adolfem Anderssenem, profesorem matematiky z Vratislavi, do té doby považovaným za nejlepšího hráče světa. Hrálo se na osm vítězných partií a Steinitz vyhrál 8:6. Vítěz získal dva tisíce marek, a šachy se stávají pro mnohé zdrojem obživy. V té době je tvůrčí osobností českého šachové ho života Jan Dobruský (1853-1907), skladatel šachových úloh a silný hráč praktického šachu. Byl po něm pojmenován první šachový klub u nás – Šachovní klub Dobrusky Praha – založený v roce 1902. Tehdy už měly Čechy šachistu světové úrovně – velmistra Oldřicha Durase (1882-1957), který až do první světové války porážel nejsilnější hráče světa. Ačkoli byl známý svou houževnatostí (jeho partie s H. Wolfem v Karlových Varech měla 168 tahů) a vynikal kombinačními schopnostmi (byl odměňován cenami za krás u partie), vzdal se po válce aktivní činnosti a věnoval se rozvoji šachové hry v Čechách.

To už se na šachové scéně objevuje další velikán – velmistr Richard Réti (1881-1929). Patřil k nejsilnějším hráčům světa, ale nikdy nenastoupil k zápasu o šachový trůn. Promyšleností svých kombinací často šokoval soupeře. Na turnaji v New Yorku v roce 1924 porazil úřadujícího mistra světa Capablancu a poté budoucího mistra Aljechina. S druhým mistrem světa všech dob Steinitzem na témže turnaji remizoval. Ve strhujících partiích, při nichž při zahájení uplatnil svou teoretickou novinku (Rétiho zaháje ní), projevil svou originalitu a hloubku šachového myšlení. Povýšil hru šachy na umění a zasadil se o vyvrácení teorie o „remizové smrti šachu“. Někdy se ale při uskutečňování svých hypermodernistických idejí dopouštěl taktických chyb, což neodpovídalo síle jeho talentu. Svými myšlenkami však obohatil všechna stadia šachové hry. Za svůj krátký život sehrál 967 partií, z nichž 455 vyhrál a ve 273 partiích remizoval.

Třetím z velikánů československého šachu byl před druhou světovou válkou Salomon Flohr (1908-1983). „Salo“ měl znamenitou techniku hry, dobrý postřeh a cit pro bezpečnost svého postavení. O jeho kvalitách svědčí skutečnost, že po mnoho let figuroval na předních místech výsledkových listin mezinárodních turnajů. V roce 1936 na turnaji v Poděbradech obsadil první místo před „šachovým králem“ Aljechinem. Dva roky poté byla podepsána smlouva s Aljechinem na zápas o titul mistra světa. Střetnutí se neuskutečnilo vzhledem k napjaté mezinárodní situaci. Pamětníc i říkají, že „Salo“ Flohr by vyhrál. Ten potom emigroval do SSSR, kde ještě i po válce sklízel turnajové úspěchy. Vracel se i do Prahy a sehrál zde řadu simultánek (sám proti několika soupeřům najednou). Ve svém životě sehrál celkem 30 000 simultánních partií. U příležitosti jeho nedožitých devadesátin bude letos z iniciativy jeho mateřského klubu Makabi Steinitz Praha uspořádáno několik šachových turnajů v rámci „Roku Salo Flohra“.

Také poválečné období má své šachové velikány. Z nich vynikají především dosud žijící velmistři Luděk Pachman a Vlastimil Hort. Oba jsou vítězi mnoha mezinárodních turnajů. Pachman je navíc významným šachovým teoretikem a publicistou. Z nastupující generace stojí za zmínku třináctiletý David Navara z Prahy. Loni získal bronzovou medaili na mistrovství světa mládeže v Cannes a je velkým příslibem českého šachu.

rošády na šachovém trůnu

Listinu oficiálních mistrů světa zahajuje v roce 1886 Wilhelm Steinitz (1836-1900). Získaný titul obhajoval v pěti střetnutích. V posledním, uskutečněném v roce 1894, prohrává s Emanuelem Laskerem (1868-1941). Lasker si podržel žezlo šachového krále 27 let, což se zatím nepodařilo nikomu překonat, a udržoval směr šachového dění do dvacátých let našeho století. O titul ho připravil v roce 1921 Kubánec José Raoul Capablanca (1888-1942). Jeho hra se vyznačovala téměř encyklopedickou znalostí teorie a p atřil k zastáncům „remizové smrti šachu“. Tu definitivně vyvrací až geniální Rus Alexandr Aljechin (1892-1946), který Capablancu porazil v roce 1927. Aljechin prokázal, že šachy jsou otevřenou oblastí tvůrčí činnosti, jejíž výsledky závisí na osobních vlastnostech. Titul si udržuje až do své smrti s výjimkou let 1935 a 1937, kdy ho na trůnu vystřídal skvělý holandský šachista Max Euwe. Aljechin prohrává díky fyzickému i psychickému vyčerpání, neboť jeho životospráva neodpovídala potřebám vrcholového šachisty (nadměrně pil). Titul však pokaždé po roce získává zpět.

Po dvouletém bezvládí se na šachový trůn dostává sovětský velmistr Michal Botvinik (1911-1996), když v náročném turnaji kandidátů zvítězil nad pěti velmistry. S Botvinikem se na dlouhou dobu usídlují na šachovém trůnu sovětští šachisté. Sám Botvinik byl jako inženýr vycházející z železné logiky a matematické přesnosti geniálním představitelem spojení teorie s praxí. Přesto se musel během svého „kralování“ třikrát sklonit před uměním Vasilije Smyslova, Michaila Tala a Tigrana Petrosjana. Zatímco Smys lov (1929-1983) vynikal originalitou nápadů, promyšlenou strategií a virtuozitou v koncovkách, patřil Tal (1936-1992) k typu útočného šachisty střídajícího vynikající partie se slabšími. Teprve „železný“ Tigran Petrosjan (1929-1984) zbavuje Botvinika v roce 1963 titulu šachového krále. Ten udržel žezlo šest let. V roce 1969 ho na druhý pokus porazil Boris Spasskij (1937), když v roce 1966 svou příležitost nevyužil. Spasskij je univerzální šachista, pověstný svým „rozumným riskováním“. A jestli se na trůnu udržel pouze tři roky, byl to důsledek toho, že mu chyběla vůle jeho přemožitele Boby Fischera a pracovitost Botvinika.

V červnu 1972 dochází v Reykjavíku k „zápasu století“ mezi Spasským a Američanem Robertem Fischerem (1943) – enfant terrible světového šachu. „Boby“ poráží Spasského 12,5:8,5. Tím byla přerušena více než třicetiletá hegemonie sovětských šachistů. K velkému překvapení se však Fischer nezúčastnil žádného dalšího turnaje, na výzvu Anatolije Karpova k zápasu o titul předkládá takové podmínky, které šachová federace (FIDE) odmítá, a zbavuje Fischera titulu mistra světa (1975). Ten na protest odchází ze š achové scény. Nastává tříleté bezvládí, po němž se ujímá žezla opět sovětský šachista Anatolij Karpov (1951). Sesazuje ho v roce 1985 až Garri Kasparov (1963), nejmladší mistr světa všech dob.

Category: 1998 / 07 – 08

Langston Hughes Afričtí vyznavači vúdú na Haiti, znalci botaniky, jejichž předky přivezly otrokářské lodi z Beninu, vyhlásili kdysi kolonizátorům „jedovou válku“ a trávili jim dobytek. Vúdúistický kněz Boukman sloužil prý v roce 1791 v Kajmaním lese na Haiti před shromážděním otroků tak sugestivní obřad, že věřící rozpoutali prostřednictvím transového tance bouři, jaká dosud na ostrově neměla obdoby…

. . . . .

Víc než 350 let mezi 16.-19. stoletím trvalo pokořování a vraždění původních Afričanů, na kterém se podílely a z něhož bohatly téměř všechny tehdejší evropské námořní a koloniální mocnosti. Obchod s otroky byl zákonem zakázán v Americe v roce 1798, v Brazílii teprve roku 1850. Svět zůstal obtěžkán neomluvitelným hříchem minulosti, ke všemu páchaným „ve jménu Božím“. S nejkrutějším obchodem v lidských dějinách začali Portugalci v Africe a Španělé v Jižní Americe. Ti si nejdřív podrobili tamní domorod ce, a pak využili možnosti dovozu afrických otroků, způsobilejších fyzickou kondicí k těžké práci. Ironií osudu stál u zrodu myšlenky velký humanista páter Bartolomé de las Casas, zamýšlející importem pracovních sil z Afriky chránit jihoamerické indiány. Požehnání k obchodu dali ovšem roku 1501 španělští vládci Ferdinand a Isabela.

Odhaduje se, že od počátku 16. století zhruba do poloviny 19. století bylo z Afriky násilně odvlečeno 10-12 milionů mužů, žen a dětí, nemluvě o těch, kteří drsné podmínky přepravy nepřežili. Snad nejvíc Afričanů – Ašantů, Dogonů a dalších neméně výjimečných kmenů z povodí Volty – odplouvalo po internaci v okovech ze smutně proslulých pevností, jako je známá a dosud navštěvovaná Elmína na „Zlatonosném pobřeží“ (Ghana), a z „Otročího pobřeží“ (Benin), odkud pocházejí v Americe četní Jorubové. Frekvent ovaným otrokářským „nástupištěm“ bývalo i pobřeží Konga.

Otrokáři měli černochy za primitivy, a proto jim vnucovali svoji kulturu. Netušili přitom, že otroci byli mnohdy rodem z míst, kde už staletí před příchodem bělochů existovala mocná království s vlastní původní kulturou i náboženstvím. Afričané, kteří přežili transport do Nového světa, se často snažili už v přístavu utéct. Pro úspěšné zběhy se dokonce vžilo pojmenování cimarronas, jehož původní význam v jihoamerické španělštině je divoký, nepoddajný. Cimarronas prchali do neprostupných džunglí a hor . Za útočiště jim sloužily quilombos (opevněné vsi). Tak vznikaly uprostřed Latinské Ameriky nejprve malé africké ostrůvky, kde uprchlíci žili podle afrických tradic a které měly a dodnes mají nemalý vliv na kulturu kontinentu. Po celém jihoamerickém území pak začaly spontánně vyrůstat černošské pevnosti, města i ilegální státy. Nejznámějším z nich se stala v letech 1630-1697 Palmarská republika (Malá Angola) na brazilském území, sdružující asi 20 tisíc uprchlých otroků a pod vedením legendárního vů dce Zumbího dlouho odolávající Portugalcům.

V takových společenstvích Afričané uskutečňovali své náboženské představy. Oficiálně nemohli – většinou byli totiž donuceni přijmout křest a své obřady konat tajně. Tím ale zpětně ovlivňovali původní indiány i křesťany. Postupně se v Jižní Americe a v Karibiku rozšířilo množství sekt, v nichž se mísí vliv afrických animistických náboženství věřících v nadpřirozené síly, duchy a duše převtělující se do přírodnin i do předmětů tvořících náš svět, s ideami katolicismu. Většina z oněch sekt si zároveň v ytvářela vlastní ikonografii – různorodé a pro nás těžko pochopitelné motivy, alegorie a symboly. Vrcholem vizuální podoby této zajímavé duchovní kultury jsou její oltáře.

OLTÁŘE, JAK JE NEZNÁME

Vúdúistická kněžka Mambo Angélá, žijící v New Yorku, nemá dnes, dvě stě let po svém haitském předchůdci Boukmanovi, žádnou potřebu rozpoutávat bouři na Manhattanu, trávit dobytek, či dokonce propichovat pletací jehlicí srdce vycpaného panáčka zosobňujícího nepřítele. Spíš než kult vúdú by to ostatně byla jeho hollywoodská karikatura. Anebo černá magie, kterou ovšem vúdúisté popravdě často ovládají. Zato si kněžka postavila doma „sedmidenní oltář“ na oslavu svého osmiletého kněžství. Oltář – s trocho u nadsázky – připomíná vícepatrový „švédský stůl“ s hojností obětin: medem, cukrovím, koláčky, dorty, ovocem, šampaňským, květinami. Později během obřadu budou obětiny nabízeny věřícím stoupencům. Americký historik umění Robert Thompson charakterizuje vúdú jako „jednu z příznačných aktivit lidí afrického původu na západní polokouli, rezonující, vybroušenou syntézu tradičních náboženství oblastí Dahome, Jorubska a Konga s příměsí katolicismu…“

Pro Evropana je afroamerický oltář něčím naprosto bizarním a neuchopitelným. Mívá totiž zcela jiné funkce a podoby než oltář křesťanský. Různorodost a odlišnost přitom souvisí s tím, kde se uchytila ta či ona z četných podob afrických kultů a jak se proměňovala. Nezvyklé jsou pro nás samozřejmě i rituály a obřady, bez nichž oltář zůstává vlastně mrtvý. Neodmyslitelnou součástí jeho podoby bývají totiž velmi vypjaté ceremonie, extatické modlitby, rytmická hudba, transový tanec, příprava i konzumace r ozmanitých pokrmů. To vše často zahaleno zvířeným prachem a dýmem z ohně…

Estetický vzhled oltáře je důležitý stejně jako použité materiály. Tvůrci využívají efektů blyštivých a barevných povrchů, pracují s květy, stuhami, korálky, perlami, střepy zrcadel, mušlemi i peřím či kůžemi leopardů. Dosud není jasné, proč je součástí oltářů i množství předmětů běžné masové produkce, zatímco se tvůrci vyhýbají dřevořezbě, tak typické pro umění Afriky. Konečně je podoba oltáře odvislá od dynamiky tance, který se u něj odehrává: vyjadřuje náboženský prožitek a usiluje o zachycení vlastností boží duše. Prostředníky jsou právě tanečníci dosahující extáze, do nichž se vtělují duchové.

Tvůrci vycházejí při sestavování oltářů z vlastních náboženských tradic a jejich ikonografických znaků. Nijak jim to ale nebrání v experimentu, takže lze dokonce uvažovat o uměleckém záměru autorů. Někteří z nich se skutečně za umělce považují. Například Kubánec Jose Bedila, představitel konžské tradice Nkisi (božského učení a medicíny Konga), zacházel se svým dílem dosti volně. Experimentoval s malbou, seskupováním předmětů i s modelováním figur. A podřizoval oltář dokonce změnám svého skromného by dliště: v Havaně ho instaloval v prádelně, v New Yorku na WC, jinde zase ve spižírně. Jediným nábožensky motivovaným požadavkem, který kladl na prostor, byla jeho absolutní uzavřenost. Oltář zasvěcený duši bůžka Sarabandy je zaplněn peřím, jež vynáší duše do vzduchu, zatímco rohy zvířat chrání věštce a věštění a zrcátka zahánějí zlo.

Konžská tradice má v Latinské Americe silné zastoupení: 40 % otroků pocházelo právě odtud. Některé z konžských kmenů stavěly působivé oltáře z uschlých stromů udržujících naživu duchy předků pro lepší život živých. Strom má totiž schopnost dostat se kořeny až do podsvětí a navázat kontakt se zemřelými. Oltáře Saa Maka bývaly ověšeny pestrobarevnými talíři lákajícími na efektní povrch zlé duchy a věznící je podobně, jako masožravé květy vězní hmyz. Další „stromové oltáře“ mohou být vybaveny například plastovými láhvemi od coca-coly naplněnými barvou připomínající krev. Ta prý působí na zlé duchy stejně jako pestré barvy talířů. V Jižní Americe plnily však tyto oltáře jinou funkci. Kdokoli chtěl proniknout do míst obývaných Afričany, mohl najít vzkaz: „Jestliže jsi přišel, abys nám ublížil, potkáš jen mrtvé stromy. Ale přišel-li jsi v dobré víře, bude tvoje duše posílena světlem jejich ducha!“

Zvláštním typem osobního oltáře, umísťovaného obvykle na vnější zeď blízko dveří, je oltář Gyp Packnett. Tvoří ho dvě dětské panenky ověšené řetězy a pistolí. Předměty chrání majitele před živými i mrtvými. Součástí oltáře bývá často plot z barevných kanystrů, uvnitř nichž září svíčky jako v lampionech. Svítící zdi mají odlákat divoké psy a zlé duchy. Za symbol plynutí času a trvání duše slouží někdy rotující předměty – pneumatiky, letecké a ventilátorové vrtule.

V konžské oltářní tradici je obvyklé používat nejrůznější medikamenty proti zlým duchům nemocí. Příkladem může být oltář Omolu v přístavním městě Salvadoru brazilského státu Bahia postavený k ochraně obyvatel před AIDS. Oltář je zasvěcen jorubskému bohu moru Obaluaiye (jedno z jmen boha Omolu). Podle Afričanů využívá Obaluaiye nemocí k prohloubení sociálního vědomí lidí. První část oltáře tvoří keramické urny věnované lidem postiženým AIDS. Jsou-li potřísněné skvrnami, pak skvrny symbolizují bolest a horečku. Nádoby k oltáři přinášejí pravděpodobně blízcí příbuzní obětí a touto ceremonií zdůrazňují soucit a podporu nemocným. Druhou částí oltáře jsou schody, na které se pokládají talíře se zvláštní ingrediencí. Ve směsi jsou umístěna železná žezílka představující ptáka – symbol boha uzdravování Osanyina. Tato část oltáře vyjadřuje naději a pomáhá nemocným nalézt vůli k pokračování v životě. Proto se zde věřící modlí za nalezení léku proti AIDS.

ORÍŠOVÉ – KOMPETENČNÍ BOHOVÉ

Prostředí obou Amerik patrně nejvíc ovlivnili afričtí Jorubové, dědicové říše vzniklé už ve 12. století. Jejich náboženství se odedávna vyznačovalo početným panteonem bohů. Nejvyšším byl Olorun, majitel nebes – nesmrtelný, všemocný a vševědoucí udržovatel prapůvodní harmonie. K němu se věřící směli obracet jen prostřednictvím oríšů – bohů s jasně vymezenou kompetencí, kterým Afričané staví samostatné oltáře a svatyně. Zřejmě nejdůležitějším z oríšů je Obatala – bůh stvoření. O stupeň níž v boží hierarchii stojí duchové velkých předků, kteří se stali bohy, např. Šango – bůh hromu.

A na posledním stupni jsou duchové spojení s konkrétními místy (řekami, stromy, horami…).

Součástí každého jorubského obřadu je rituální tanec znamenající pro Afričana obraz jeho vlastní duše. Tanečník vstupuje do stavu extáze, v němž se nakonec stává tím oríšou, kterému je zasvěcen. Aby se tělo naplnilo duchem boha co nejrychleji, tanečník na sebe bere i jeho podobu – masku a převlek se symboly příslušného oríši. Tyto jorubské náboženské praktiky působí v Latinské Americe velice silně. Jednou z oblastí, kde dopadly na úrodnou půdu, byla Brazílie. Zde také žije největší počet obyvatel af rického původu (odhadem téměř 70 milionů, tedy skoro polovina brazilské populace). Kněz Antonio Viveira napsal už v 17. století, že „Brazílie má americké tělo a africkou duši“.

Protože Afričané dlouho nesměli vyznávat jinou víru než katolickou, náboženství se na jihoamerickém kontinentu a zvlášť v Brazílii takřka od počátků prolínala. Bozi Afričanů tu často vystupovali pod křesťanskými jmény. Asi nejpříznačnější typ oltáře, na němž biblické postavy zastupují jorubské bohy, představuje Umbandá: v jeho horní části je ústřední postavou Kristus černé pleti Oxalás. Vedle stojí sv. Lazar ztotožňovaný s bohem nemocí Obaluaiyem a dolní části oltáře dominuje Panna Maria – jorubská bohyně vod a patronka žen Yemanyá, obklopená mořskými sítěmi a lasturami, oblečená vždy v modrém.

Její svátek je dnem rituální očisty. Obřady proto často probíhají u moře, kde se věřící umývají a kam dívky přinášejí jako oběti bílé květy. Na proslulých plážích Rio de Janeira se dodnes na Silvestra rozsvěcuje „nekonečný oltář“: tisíce lidí hloubí v písku jamky, v nichž pálí svíčky a obětují Yemanyá ovoce a bílé růže (symbol čistoty). Při obřadu teče proudem šampaňské, jehož pěna se mísí s pěnou moře – tak jako se tu po staletí mísila krev dvou kontinentů, jejich kultur a víry.

Děkuji Anně Jacobi, kurátorce výstavy „Tváře bohů“ v Domě kultur národů v Berlíně, za poskytnutí některých informací.

Category: 1998 / 07 – 08

Sedmdesátým letům ve Venezuele se hned tak nějaké nové období nevyrovná,“ říkají pamětníci, k nimž patřím. A všichni jsme schopni odpovědět proč. Protože se na světovém trhu platilo za ropu víc než dneska. A průměrný Venezolano dodá: „protože politici nestačili tenkrát rozkrást tolik co teď“. Pozice Venezuely jako relativně nejbohatšího státu a nejstabilnější demokracie jihoamerického subkontinentu se až do začátku osmdesátých let zdála být neotřesitelná. Volené režimy se tu střídaly pravidelně po pěti letech od roku 1958, bolívar byl uznávaným platidlem a hrubý národní produkt vztažený na hlavu přesahoval dvojnásobně, a většinou ještě mnohem více, všechny ostatní jihoamerické země. Kdekdo se hrnul do Venezuely: zahraniční investoři, podnikatelé, lidé z chudších okolních zemí i dobrodru zi z celého světa.

Venezuelci jsou zvyklí na občasná zemětřesení, ale otřes, který přišel o „černém pátku“ 18. února 1983, je zastihl zcela nepřipravené. Nezřítila se při něm žádná budova. Zřítila se jedna obrovská iluze, živená po léta přílivem petrodolarů a idealizací Venezuely jako země s nevyčerpatelným přírodním bohatstvím. Kurz bolívaru spadl v jediném dni o dvě stě procent. A byl to jen začátek pádu.Fakta, která jsem si přivezl z posledního pobytu, podávají svědectví o Venezuele let devadesátých. Zkuste je srovnat s tím, co se píše o pár řádků výše!

Nejstabilnější demokracie? Bouřlivé nepokoje v roce 1989, dva pokusy o vojenský převrat v roce 1992 a sesazení zvoleného prezidenta v roce 1993 skoro rok před koncem volebního období (byť parlamentární cestou) jsou přinejmenším varovným mementem.

Uznávané platidlo? Kdeže loňské sněhy jsou: v bance zaplatíte v půli roku 1998 za dolar 530 bolívarů. V roce 1994 vám na to stačila pětina, a před oním otřesem v roce 1983 méně než setina z tohoto množství. Dokonce i sousedé Kolumbijci, kteří se dříve mohli po bolívaru uhonit, nad ním dnes mávnou rukou; jejich peso je jistější.

Hrubý národní produkt na hlavu? Rok od roku klesá, takže v Jižní Americe už je Venezuela za Chile, Argentinou, Brazílií, a co nevidět může být i za Peru a Kolumbií, zeměmi, které byly před dvaceti lety proti Venezuele ekonomickými popelkami.

A zahraniční investice? Dneska si je každý rozmyslí. Ledaže by chtěl vydělávat jenom v bolívarech a riskovat, že při třeskuté inflaci přijde každý rok o desítky procent výdělku. Zoufalá opatření vlády navíc po dlouhou dobu drasticky omezila možnost vývozu „tvrdých“ platidel ze země.

CARACAS – KONTROVERZNÍ DOMOV ČTYŘ MILIONŮ

První dojmy z procházky Caracasem v ničem nepotvrzují, že jste v hlavním městě země zmítající se v nejhlubší krizi. Ulice jsou stále plné amerických aut, ačkoliv některá jsou evidentně starších ročníků. I když si Caracasané už zvykli na metro (od roku 1982), automobil zůstává bezkonkurenčně jejich božstvem. Benzin totiž zůstal přes všechny hospodářské trable relativně dostupný, i když už dávno nepatří k nejlevnějším na světě, jako dřív.

Za co se tu staví, říkají-li všechny ukazatele, že na to v současné Venezuele nikdo nemá? S údivem se dívám na nové mnohaposchoďové budovy, každou jinou architektonicky i co do použitých materiálů – zcela v tradici tohoto města, kde místo urbanistického plánu vládne po léta chaotický zákon „každý pes jiná ves“. Snad jenom Caracasu může architektonická anarchie prospívat: z odstupu některé z caracaských vyhlídek je ten domov čtyř milionů lidí v údolí říčky Guaire stále krásnější.

Ávila a La Silla (tak se jmenují dva vrcholy pohoří nad Caracasem) nejenom dodávají městu fascinující kulisu, ale podílejí se i na pozoruhodném klimatu „věčného jara“, které je pro Evropana spíš věčným létem, protože odchylky od průměrné teploty 21 oC nejsou nikdy přehnaně velké. Pasát, který protahuje údolím, je pro obyvatele největším darem přírody, protože výfuky milionu aut, která se posunují dnem i nocí po všech caracaských ulicích, by z města udělaly, nebýt stálého větříku, nedýchatelné peklo. Na rozdíl od jiných metropolí se tu však ještě můžete nadechnout, aniž to odstůněte, a skoro každý den se můžete kochat modrým nebem nad La Sillou.

Samozřejmě jsou tu i vady na kráse, a to pořádné. Jako v jiných velkých jihoamerických městech i v Caracasu přecházejí výstavné čtvrti města poznenáhlu do čtvrtí chudých, nazývaných barrios. Charakteristickým domkům, jež je naplňují – obydlím z prken, lepenice, vlnitého plechu a v lepších případech z hrubých betonových tvárnic – se tu neřekne jinak než ranchitos. V rančitech nenajdete jiné rodiny než početné: více než polovina obyvatel města žije v těchto příbytcích, vystavěných bez stavebního povol ení a často postrádajících elektřinu, vodu a kanalizaci. Ať se o to snažil kterýkoliv venezuelský režim, žádnému se nepodařilo problém rančit vyřešit. Jako nežádoucí plíseň se hrozny malých krabicovitých domečků rozlézají po caracaských strmých stráních. Každý liják pro ně znamená hrozbu sesuvu půdy.

VLNA ZLOČINU

Žel, hrozbou ještě tragičtější než sesuvy pro lidi z barrios jsou někteří obyvatelé těchto čtvrtí pro ostatní Caracasany. Kriminalita je v posledních letech noční můrou Venezuelců.

Ne že by se tu dříve nekradlo, ale bylo to jaksi ve světové normě. A po Caracasu se člověk mohl pohybovat i po půlnoci. Teď je to pro pěšáka riskantní hned po setmění a pro řidiče vlastně kdykoliv, protože o své auto a peníze může přijít při každém zastavení na červenou: tenhle způsob loupeže, zdá se, se stává caracaskou specialitou. A kdyby se jenom loupilo! Třicet vražd jenom v hlavním městě je spodní hranicí víkendové normy. Krádeže už se ani nevyšetřují – stěží se byť jen registrují.

Většina násilí pochází od mladých mužů, spíš ještě chlapců, žijících v barrios. Mnozí otci chlapců, o nichž je řeč, se vydali do Caracasu z venkova ve dnech ropného boomu let sedmdesátých. Tenkrát, jak říká místní lidové úsloví, „život byl snazší než mango visící na dosah ruky“. Dnes je všechno jinak. Jak šla dolů ekonomika, štědrá ruka státu se zavírala a zavírala… Benzin zůstal laciný, ale co je to platné, není-li na jídlo a na bydlení?

Pár dní po příjezdu sedím ve vilce Honzy G. (44), který je v Caracasu od roku ?68 a dnes je úspěšným podnikatelem.

„Vidíš tu jizvu?“ rozhrnuje Honza vlasy. „Mám ji od ničemy, který mě přepadl, když jsem se vracel z banky do auta, na podzemním parkovišti. Můžu mluvit o štěstí, protože jsem se začal bránit, a on nevystřelil, jen mě vzal pistolí přes hlavu. Ani se neptej, kolik jsem měl v aktovce, co mi sebral.“

Podobné historky dnes v Caracasu každý sype z rukávu. Za pár dní jsem jich slyšel od starých známých tolik, že by naplnily samostatný článek.

POŽEHNANÝ POVRCH I PODZEMÍ

Nad schopností venezuelských politiků dovést jednu z nejbohatších zemí západní polokoule tam, kde je dnes, vrtí mnoho zasvěcených lidí hlavou. Asi nikoliv bezdůvodně.

Dvacet dva milionů Venezuelců žije na území o rozloze blízké milionu čtverečních kilometrů. I když značná část půdy je neobdělávatelná nebo využitelná pouze omezeně, nikdo nepochybuje, že zemědělský a dobytkářský potenciál je dostatečný nejen k obživě vlastních obyvatel, ale i k vývozu produktů, jako jsou káva, kakao nebo hovězí maso. S patřičnou dávkou opatrnosti je využitelná i část lesů, pokrývajících dosud na čtyřicet procent území. Venezuelská loviště ryb patří k nejlepším v Karibském moři. Na pobřeží je několik dobrých přístavů a námořní lodi můžou plout i hluboko do vnitrozemí po veletoku Orinoku a po Maracaibském jezeru.

To všechno už samo o sobě stačí k tomu, aby Venezuela nebyla chudou zemí. Co ji však dělá bohatou, či spíše mimořádně bohatou, neleží na zemském povrchu ani ve vodě, ale pod zemí.

Prokázané zásoby ropy a zemního plynu jsou z největších na západní polokouli. Ve špičkovém roce 1971 těžila Venezuela každý den 530 000 tun ropy. Dnes těží okolo 300 000 tun denně. Kromě zásob „normální“ ropy nerušeně spí ve Venezuele dosud takřka nedotčené obrovské zásoby „těžké“ ropy, správněji těžkých uhlovodíků. Na sever od dolního toku Orinoka je podle střízlivých odhadů uloženo v pásu dlouhém 600 kilometrů více než 700 miliard barelů této suroviny – tedy čtyřicetkrát víc, než je odhad zásob kl asické ropy v těžených polích.

Venezuela by mohla být velmocí i v produkci uhlí. Těžitelné zásoby ložisek poblíž kolumbijských hranic přesahují miliardu tun. Dosud se z nich nevytěžila ani tisícina.

Zato v železu má Venezuela pověst světového producenta. Na několika místech na jih od Orinoka se tyčí skutečné železné hory, celé tvořené nejkvalitnější železnou rudou.

Doly v El Callao byly kdysi nejbohatším zdrojem zlata na světě: ve špičkovém roce 1885 daly 8200 kilogramů čistého kovu. Těží se v nich dál, stejně jako se nadále rýžuje zlato v náplavech několika přítoků Orinoka.

Pro dobrodruhy hledající štěstí v pustých krajích na jih od tohoto veletoku jsou však ještě lákavější než zlato třpytivá zrnka diamantů, která dodnes vyvolávají pravé diamantové horečky. Tisíce hledačů se v nich přesunují takřka přes noc na nově objevená naleziště; vznikají osady v pralese, které nemají v prvních fázích existence absolutně žádné zázemí a spojení se světem je pro ně zajišťováno jen odvážnými piloty malých letadel a později neméně odvážnými šoféry terénních vozů. Podle oficiálních pra menů se každoročně vytěží ve Venezuele diamanty v hodnotě kolem jednoho milionu karátů.

PŘITAŽLIVOST ZTRACENÉHO SVĚTA

Nezmínil-li jsem se dosud o turistice jako o zdroji příjmů pro státní pokladnu, neznamená to, že chciignorovat další z mnoha venezuelských potenciálů. Venezuela má dva tisíce kilometrů karibského pobřeží a navíc takovou nabídku atrakcí ve vnitrozemí, o jaké se nemůže žádnému z karibských ostrovů ani snít. Faktem je, že turisté do Venezuely jezdí, ale na rozdíl od nedalekých karibských ostrovů jich zdaleka nejsou mraky. Důvodů k tomuto stavu je víc – kromě nerovnoměrně rozložené infrastruktury například i ta zmíněná kriminalita. Na druhé straně je docela příjemné, že na místech bezpochyby velice atr aktivních se dosud nemusíte tlačit zástupem lidí.

Vezměme si jako příklad venezuelskou Guayanu. Tenhle pojem znamená při troše zjednodušení všechno, co je ve Venezuele na jih od Orinoka, a to představuje 45 % celkové plochy země. Obyvatel však tam žije méně než 10 %, a to ještě hlavně zásluhou dvou velkých měst na dolním Orinoku. Zemědělsky i dobytkářsky je totiž Guayana jalová a hledání a těžba guayanských nerostů nepodmiňuje – s výjimkou železné rudy – vznik větších sídlišť.

Pro cestovatele a dobrodruhy je Guayana zaslíbenou zemí. Na rozdíl od severní půlky země, geologicky dosud nestabilní, a proto vystavené zemětřesením, ji vytváří jedna z nejvíce konsolidovaných horninových formací na zeměkouli, po miliony let odolávající všem vnějším silám. Nebylo tedy tak od věci, umístil-li sem – na pískovcové stolové hory, jejichž kolmé stěny se tyčí až 1500 metrů vysoko nad okolní krajinu, a jejichž povrch je proto od této krajiny zcela izolovaný a klimaticky odlišný – anglický romanopisec Arthur Conan Doyle svůj „Ztracený svět“, v němž přežívají druhohorní dinosauři a jeskynní lidé. (Ti na nich sice evidentně nežijí, ale přesto patří k dobrému zvyku všech vědeckých výprav na vrcholy stolových hor objev nějaké neznámé žáby nebo mravence, nemluvě o endemických rostlinách.)

V celém Ztraceném světě existuje dosud jediné skutečně turistické středisko s potřebnou infrastrukturou – rajská laguna s vodopády na řece Carrao, která se jmenuje podle Velkého ducha indiánů Pemonů Canaima. Není odtud daleko k majestátním stěnám nejrozlehlejší guayanské mesety (španělský výraz pro stolovou horu) Auyan-tepui, z jedné z nichž padá do hloubky 979 metrů nejvyšší vodopád světa Salto Angel. Plavbou v domorodé piroze, opatřené motorem, a pak pochodem v pralese je z Canaimy s dobrými průvo dci dosažitelný za den, v malém letadle startujícím z Canaimy jej lze přeletět po necelé půlhodině letu.

Poměrně snadno se lze dnes dostat i k další známé mesetě – hraniční hoře tří zemí (kromě Venezuely ještě Brazílie a republiky Guyana) jménem Roraima, kam lze vystoupat po dvoudenní túře z jedné osady u Santa Eleny de Uairen s indiánským průvodcem. To však vláda nedávno zakázala a zdá se, že k tomu měla dobrý důvod. Do Santa Eleny, osady poblíž hranice s Brazílií, se totiž dřív cestovalo velice dobrodružně po cestách, jejichž sjízdnost byla vždycky na hranici možností sebelepšího terénního vozu. Posl edních třináct let je tomu úplně jinak, krkolomnou cestu nahradila asfaltka, a z panenského území Gran Sabany (tak se jmenuje ta část Guayany, již přetíná silnice) se stává skladiště odpadků: správný Venezolano se totiž nerozpakuje odhodit kdekoliv cokoliv, ať je to plechovka od piva nebo vrak automobilu.

HORSTVA, PLÁŽE, HORKÉ NÍŽINY

Severní část Venezuely může připravit turistovi cestujícímu po zemi nemilé překvapení v podobě dlouhých kilometrů, na nichž není mezi městy a vesnicemi vidět nic než pusté pláně porostlé křovím chaparro. Ve východní části llanos, rozlehlých nížinných stepí mezi pobřežními horstvy na severu a Orinokem na jihu, neroste často ani to křoví. (Přesto to bylo právě v llanos, kde vznikl nejpůvodnější venezuelský folklor: snad měli llaneros na samotách svých dobytkářských farem víc času na hudbu a verše. Nár odní tanec joropo s doprovodem harfy, kytary a chrastítek maracas je typický produkt llanos a není náhodou, že píseň, jež se stala jakousi neoficiální lidovou hymnou, se jmenuje Alma llanera, Llanerova duše.)

Kdo není zoologický fanda, jehož uvede v nadšení nějaká ta skupinka kapybar, hejno ibisů šarlatových nebo vyhřívající se krokodýl, neměl by do llanos, které pokrývají čtvrtinu Venezuely, z pobřežních horstev vůbec sjíždět. Samotná Cordillera de la Costa (Pobřežní Kordillera), v níž leží Caracas, je k cestovateli přívětivější: kromě krásných horských scenerií mu nabídne několik známých turistických atrakcí, jako jsou třeba sto padesát let stará vesnice německých vystěhovalců Colonia Tovar, městečko S an Francisco de Yare s proslaveným rejem masek rudých ďáblů o svátku Božího těla nebo jeskyně Guácharo, zvěčněná kdysi v díle barona Humboldta.

Za vysloveně horskou turistikou je nutno jet ve Venezuele na západ – do Venezuelských And, které tu dosahují horou Pico Bolívar výšky až 5007 m n. m. Na sousední vrcholek Pico Espejo (4765 m n. m.) nechal megalomanský diktátor Pérez Jiménez v padesátých letech postavit z města Méridy nejdelší a nejvyšší lanovku na světě. Ale i bez lanovky jsou andská stoupání fantastická: vyšplhat třeba autem z llanos (100 m n. m.) za dvě hodiny krkolomnými serpentinami do andského průsmyku Mucubají (4000 m n. m.) j e za hezkého počasí jeden z nejnádhernějších zážitků, jaké si turista může přát.

A pak jsou tu ještě pláže rozeseté po předlouhém pobřeží Karibského moře a na ostrovech Margaritě a Los Roques. Největší jejich koncentrace je na caracaském Litoralu, což je aglomerace přímořských měst a městeček, do nichž se sjede z Caracasu za půl hodiny po silnici, prorážející masiv Pobřežní Kordillery třemi tunely. Přímo v zázemí těchto pláží, na něž se během víkendů navíc přemísťuje půlka Caracasu, žije na dvě stě tisíc lidí, a tak čistota není jejich silnou stránkou.

PŘÍPITEK NA LEPŠÍ ČASY

Tentokrát jsem se loučil s Venezuelou v poslední den pobytu na schůzce s Manuelem Garridem (55), pilotem, v jehož malém Piperu jsme si před lety dopřávali slasti přistávat v pralesních průsecích v Guayanské vysočině. Párkrát jsme si sedali do vysoké trávy, která nás obklopila tak, že nebylo vidět do stran ani dopředu. Udržování těchto „letišť“ bylo výsadou indiánů Makiritare, známých plavců po guayanských řekách, plných peřejí a vodopádů. Sami nikdy v letadle nepřistávali, takže jim vysoká tráva nev adila.

To, že se Manuel, původem Španěl, dožil svého věku, bylo dokladem jeho spolehlivosti i mimořádného štěstí. I nejslavnější bush-pilots venezuelského nebe, jako například objevitel nejvyššího vodopádu Jimmy Angel nebo zakladatel Canaimy Charles Baughan, se zabili ve svých letadlech.

„Proboha, proč jsi tak drahý,“ ptal jsem se ho, když mi ukázal svůj ceník cest do Ztraceného světa, v němž žádná z dvoudenních až čtyřdenních výprav nestála méně než tisíc dolarů.

„Za roční nájem hangáru na Carlotě teď zaplatíš jako za půlku nového letadla.“

Seděli jsme u baru právě na Carlotě, caracaském letišti pro malá letadla, které leží uprostřed města – přes snahy některých radních o přemístění, jež by bylo vhodné už jenom proto, že občas nějaké letadlo spadne při přistávání do obydlených čtvrtí.

„Co tě vlastně drží ve Venezuele?“

„Vlastně ani nevím. Pro peníze se teď do Venezuely nejezdí… Ale ono se to tu určitě zvedne. Copak je možné, aby takhle bohatá země na tom byla tak mizerně?“

Nepochybuji o tom, že tuhle otázku si klade každý průměrný Venezuelan, a je jich přes dvacet milionů.Nechali jsme si nalít výtečný venezuelský rum Pampero a ťukli jsme si – na setkání, na další šťastná přistání, a hlavně na venezuelské lepší časy.

VENEZUELSKÁ REPUBLIKA
PLOCHA: 912 050 km2
POČET OBYVATEL: 22 170 000 (1996)
HLAVNÍ MĚSTO: CARACAS
ÚŘEDNÍ JAZYK: ŠPANĚLŠTINA
MĚNA: BOLÍVAR

RORAIMA – MATKA VŠECH VOD
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL David Černický

Roraima je jednou z nejvyšších a nejrozsáhlejších stolových hor venezuelské Guayany. Plocha vrcholu čítá asi 2700 m2 a nejvyšší bod je 2772 m. Je to také první pokořená stolová hora, na kterou vystoupil člověk už v roce 1884. Byl to britský botanik Everard Im Thurn. Právě jeho poutavá přednáška o krajině prehistorických hor inspirovala „otce“ Sherlocka Holmese Arthura Conana Doyla k novele „Ztracený svět“ (1912), kde v autorových představách přežívají po miliony let v izolaci a beze změn prehistoric ké rostliny a zvířata. Bezpochyby někde poblíž Roraimy zazněla klasická věta, kterou známe v mnoha obměnách z Doylových detektivek: „Nikoli pták, ale dinosaurus, drahý Roxtone! Žádný jiný tvor by nemohl zanechat takovou stopu!“ Okouzlený Doyle, považující krajinu stolových hor za nejbohatší, nejnádhernější a nejtajemnější kout naší planety, položil ve „Ztraceném světě“ otázku, která dodnes zůstává výzvou pro vědu: „Proč by se cosi nového a krásného nemohlo skrývat právě zde? A proč bychom to nemohli objevit právě my…?“

. . . . .

Starý příběh indiánů Taulipanga z brazilské Guayany vypráví o obrovském ovocném stromu a pěti bratrech, kteří se jmenovali Akuli, Makunaíma, Kali, Manape a Anzikilan. Na stromě rostlo nepřeberné množství papájí, pomerančů a banánů. Bratři ustavičně trpěli hladem. Strom objevil Akuli, ale trvalo dlouho, než bratrům prozradil zdroj hojné potravy. Nakonec všichni přece jen sladké plody okusili. Manapeho napadlo strom pokácet a ovoce otrhat. Akuli však bratry varoval, že udělají-li to, přijde potopa. Ma nape nedbal a strom skácel. Opravdu vytryskla spousta vody a způsobila potopu. Na místě, kam dopadla koruna stromu, je dnes množství banánovníků. A pařezu, který po obrovském stromě zbyl, se říká Roraima – Matka všech vod. Téměř 1300 kilometrů od Caracasu na území La Gran Sabana leží největší venezuelský národní park Canaima (30 000 km2), vyhlášený v roce 1962. V jeho jihovýchodním cípu je můj cíl – Roraima. Po pěti stech kilometrech autobusem a dalších stovkách autostopem mi k úpatí Matky vod zbývá necelých padesát kilometrů. Z nízkého kopce se přede mnou otevírá nádherné panorama: hradba stolových hor – tepuis – s vrcholky zahalenými v mlze, dosahujícími nadmořské výšky přes 2500 metrů. Tepui je indiánský výraz pro zdejší zvláštní skalní útvary s příkrými stěnami a plochými vrcholy, porostlými endemickou (lokálně omezenou) pestrou flórou. Stolové hory staré stamiliony let tvoří barevný pískovec, křemen a vulkanické vyvřeliny. Vytvářejí specifické ekosystémy, které lákají botaniky z celého s věta. Krajina téměř stovky tepuí (v národním parku Canaima je jich dobrá dvacítka) předvádí geologické dějiny Země jako otevřená kniha. Snad proto si vysloužila literární název „Ostrovy v čase“.

Nocuji v osamělé indiánské vesničce Paratepui, a po nočním lijáku vstávám do slunného rána. Hranatý masiv Roraimy vystupuje z mlh a připomíná mohutnou příď zaoceánské lodi. Nalevo od něj se tyčí neméně krásná Kukenán-tepui, za ní zhruba stejně velká Guadaca-tepui a mezi nimi se nesměle krčí Yuruaní-tepui. V dálce na severu jsou znát v mlze ponořené obrysy Ilú-tepui. Tato hradba stolových hor odděluje Venezuelu od Guyany a Brazílie.

Balím stan a jdu se poohlédnout po průvodci. Ve vesnici žije asi 270 indiánů kmene Pemónů. Většina z nich zná ze školy španělštinu. Před jednou z chatrčí mě vítá indiánka a nabízí mi domácí chléb casabe. Přicházejí muži a děti. Z velké nádoby ve tvaru obří hrušky – dutého plodu tapara rostoucího na stromech, který indiáni používají ke skladování tekutin – mi nalévají husté červené cachire, alkoholický nápoj z juky. Ptám se, kde najdu průvodce k výstupu na Roraimu. „V naší vesnici je průvodcem každý, “ říká jeden z mužů. „Je důležité ho mít. Na vrcholu tepui je skalní město, hotový labyrint. Kdo to nezná, snadno zabloudí. Dřív se smělo nahoru bez průvodce, ale před rokem tam zmizeli tři cizinci. Teď je to zakázáno.“ Nemyslím, že mě chce strašit – tuhle příhodu jsem slyšel už v Caracasu. Za chvíli jsou tedy podmínky výstupu dojednány.

K úpatí hory máme dva dny cesty. Co chvíli se přežene déšť, takže cesta je bahnitá a kluzká. Po sedmi hodinách úmorného pochodu se brodíme přes balvanité rápidos (peřeje) řeky Tek a na druhém břehu rozbíjíme první tábor. Blíží se bouřka. Ráno je nebe znovu jako vymetené a já se nestačím divit při pohledu na Kukenán-tepui. Z hrany skalního masivu padá do údolí 600 metrů vysoký vodopád, který tam ještě včera nebyl. Průvodce Francisco mi vysvětluje, že vždycky po dešti padá z vrcholů stolových hor spou sta „dočasných“ vodopádů. Voda, která naprší nahoře, jinudy dolů nemůže. Nedaleký nejvyšší vodopád světa Salto Angel (979 m) vzniká však z řeky pramenící na Auyan-tepui, a je na rozdíl od dešťových stálý. Vyčerpáni z dlouhého stoupání přicházíme zvečera konečně k úpatí Roraimy. Následující den nás čeká výstup na vrchol. Silný déšť, který trval celou noc, ještě neustal. Máme před sebou 600 metrů vysokou skalní stěnu, na níž se objevily dva nové dešťové vodopády. Prodíráme se hustou džunglí, pokrývají cí příkrý sráz přivrácený ke stěně. Pak se traverzem drápeme vzhůru. Musíme jít skrze vodopády – kamenitá stezka je tak úzká, že padající vodu nelze obejít. Pohyb na okraji srázu je čím dál nebezpečnější.

Konečně jsme na vrcholu, celí promáčení a unavení. Před námi se rozevírá rozlehlá skalní plošina bez stromů a na první pohled bez života.

Táboříme u ohně pod skalním převisem. Francisco mi vypráví legendy stolových hor. První je o Kukenán-tepui, což prý znamená Špinavá voda. Řeka pramenící na vrcholu má stejné jméno a hnědočervenou barvu. Indiáni však přezdívají Kukenán také Hora smrti. Její bohové jsou zlí a nemají rádi, když na horu někdo leze. Kdysi tu prý žil mírumilovný indiánský kmen, který však napadli indiánští válečníci z brazilské Amazonie. Obyvatelé vrcholu neměli zbraně a nemohli se bránit. Než aby se nechali pobít, raději seskákali dolů do propasti… Druhá legenda je o Roraimě – Matce všech vod. Tento název koresponduje s úvodním příběhem. Vypráví se však i jiný: o dvou kmenech, které kdysi žily pospolu na vrcholu Roraimy. Mluvily sice rozdílnými jazyky, ale rozuměly si. Jeden z kmenů však byl zlý. Stalo se, že mladík ze zlého kmene se v rozepři o dívku nepohodl s mladíkem z dobrého kmene a usekl mu hlavu mačetou. Bůh hory se rozhněval, dobrý kmen poslal daleko od hory, a ten špatný nechal na vrcholu zkamenět. Prot o je dnes nahoře tolik skal připomínajících lidi i zvířata. Od těch dob nemají indiáni rádi, když lidé házejí z vrcholu kamení. Velké kameny jsou totiž matky a malé jejich děti. Lidé tak vlastně odhazují dítě od matky, a ona pak pláče…

Ráno, sotva se počasí trochu umoudřilo, vyrážíme na prohlídku vrcholu Roraimy. Všiml jsem si, že v loužích bují život. Obývají je především výrazně černožluté žabičky Sapitos Minero. Objevuje se před námi růžový Valle de los crystales (Záliv krystalů). Jedinečný přírodní úkaz! Celá zdánlivě písečná plošina je pokryta malými, křišťálově průzračnými krystaly křemene. Připadám si, jako bych chodil po střepech stovek roztříštěných křišťálových lustrů. Jeden bílý krystal si strkám na památku do kapsy a říkám si, že mi to nikdo neuvěří…

Dostat se na opačnou stranu hory nás stojí spoustu sil. Ocitáme se na samotném ostrém okraji a pod námi se otevírá 700 metrů hluboká propast, navazující na hory a tropické lesy Guayany. Snad právě sem měla spadnout koruna legendárního stromu. Prý tam jsou opravdu rozsáhlé banánové plantáže.Po kluzkých kamenech míříme zpět ke středu plošiny, kde mě upoutávají záhadné skalní útvary vyvolávající dojem lidských postav… Zkamenělý indiánský kmen… Jako hrdé mohyly tu tito svědkové minulosti stojí v krémovité mlze a nedávají zapomenout na staré příběhy. Uprostřed plošiny pramení řeka, která poté, jakmile se prodere ostrým skalnatým povrchem, dorazí k okraji a padá dolů. Její koryto je vlastně spíše neuvěřitelně propleteným bludištěm ve zvětralém a vymletém kamenném masivu. Stáří Roraimy s e odhaduje na 300 milionů let. Kdysi bývala dnem rozsáhlé oblasti říčních delt a jezer – proto ty hmatatelné známky vodní eroze, spousta tůní a miniaturních jeskyní, vedoucích do neznáma. Nemůžu odolat, svlékám se a skáču do jedné větší tůně. Stojím v ledové vodě a průzračnou vodou pozoruji své bosé nohy, přešlapující po dně pokrytém bílým křišťálem.

Francisco mě vytrhuje z rozjímání a varuje před přicházející nocí. Je opět deštivá, vystřídaná dalším slunečným ránem. Na protilehlé Kukenán-tepui se zase objevily dva dešťové vodopády, v jejichž bílé vřavě se na okamžik rozzářily barvy duhy. Pod slunečními paprsky hora rozkvetla a zkrásněla. Přicházíme znovu na okraj, kde se před námi prostírá fascinující, dosud zdaleka ne prozkoumaná krajina stolových hor, skrývající tolik překvapení.

V ÚSTÍ RIO OCUMARE
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL Jan Ševčík

Rio Ocumare je jednou z mnoha řek pramenících pod divokými hřebeny venezuelských Kordiller a vtékajících po několika desítkách kilometrů do Karibského moře. Nahoře, ve strmých roklích porostlých nádherným deštným pralesem, má zprvu podobu stovek pramenů a potoků, či spíše balvanitých vodopádů. Ty se postupně spojují do několika říček, aby konečně, asi deset kilometrů od ústí do moře, vytvořily Rio Ocumare. Posledních pár kilometrů od pobřeží ztrácí řeka charakter balvanitého toku a meandruje v písči tohlinitých náplavech.

. . . . .

Navzdory rozptýlenému osídlení plochého údolí a malému přístavu pro rybářské čluny přímo v ústí řeky je celá oblast ideálním místem pro pozorování a fotografování celé řady živočichů. Je to dáno tím, že je zde na malé ploše soustředěno mnoho velmi rozdílných biotopů bezprostředně navazujících na sebe. Mořské pobřeží okolo ústí řeky s hromadami naplaveného dřeva střídají za úzkou pláží břehové porosty s bujnou tropickou vegetací, přecházející v bažinaté, periodicky zaplavované porosty mangrove. O „pa tro“ výš je mangrove vystřídáno jiným typem zaplavovaného lesa, dále navazuje křovinatá buš a menší úseky vysokého lesa. A konečně kamenité svahy nad nimi hostí už jen neprůchodné houštiny kaktusů a jiných suchomilných rostlin.

A všude se dají pozorovat nejrůznější druhy zvěře, radost pohledět je na pestré obyvatele ptačí říše.

Category: 1998 / 07 – 08

Plemenu hérens se běžně říká „černé“. Krávy tohoto plemene jsou čistokrevná zvířata, mají pevné a svalnaté tělo s nádhernou robustní hlavou a něžnýma inteligentníma očima. Vynikají bojovností a používá se jich při jedné z nejkrásnějších tradic ve švýcarském kantonu Valais, k „zápasům královen“.

INALPE

Královny jsou chloubou farmářů z Valais. K lidem mají přátelský vztah a jsou vděčné za pohlazení či poplácání. Ale když jde o postavení ve stádu, stávají se z nich nemilosrdné bojovnice. Pastevci bývají na horských loukách svědky nádherných zápasů, a to nejen mezi krávami jednoho stáda, ale i mezi kusy pasoucími se na stejné louce. Snad tady se zrodila myšlenka potěšit i ostatní pohledem na zápasící zvířata. Příležitostí k zápasům se najde vždy dost, jednou z nich je pak

inalpe, což je vyhánění skotu na horské pastviny, a vůbec celá doba pobytu zvířat v horách. První den horské pastvy se všechny krávy vypustí na zelenou louku. Chovatelé se shromáždí kolem a sledují zápasy. Krávy identifikují jedna druhou čichem a podle zvuku zvonce. Proto má každá stále stejný zvonec. Některé se natolik dobře znají, že se vědomě vyhýbají zápasu s královnou z minulého roku. Období inalpe trvá zhruba sto dnů. Znamená to, že když kráva ztratí svůj titul, má sto dnů na to, aby jej získala zpět. Královna takového období alpské pastvy má hodnotu kolem třiceti tisíc franků.

Při boji je slyšet dech zvířat, cinkání zvonců a nárazy rohů. Muži zvířata nepovzbuzují hlasem, ale dávají jim chleba a chlácholí je. Někdy dojde k poranění, ale šrámy jsou obvykle jen povrchní. Nárazy do těla zvířata necítí, zranění může způsobit vlastně jen náraz rohů do hlavy či tlamy.Jasná obloha a chladnější počasí jsou pro zápasy ideální. V horkém počasí se krávy rychle unaví. Jsou citlivé na podnebí i na úplněk, to vše ovlivňuje výkon při zápasech. Když prohrávají, jsou smutné, stáhnou se do ústraní a truchlí.

PRAVIDLA ZÁPOLENÍ

Začíná se tím, že se krávy shromáždí do houfu – zápasiště je kruh o průměru nejméně 30 metrů – honáci je přivedou k sobě, a ty krávy, které uhnou jako první, jsou vyřazeny. Honáků, kteří plní funkci rozhodčích, se obvykle najímá pět na zápas s nejméně 15 kravami, které jdou společně do prvního vylučovacího kola. K zápasům patří ještě úřední osoba pověřená vážením krav a veterinář, který provádí antidopingové testy. Pokud se u zvířete prokáže přítomnost dopingu, je jeho chovatel vyloučen ze závo dů a zvíře ztratí titul, pokud jej získalo. K zápasům také nejsou připuštěny krávy, které jeví známky nymfomanie nebo se u nich projevuje silná říje. Zápasit nesmí ani zvířata nemocná.

Organizované zápasy plní také roli trhu – zájem je pochopitelně o nejlepší zvířata. Zápasy jsou příležitostí k předvedení dobytka, k jeho posouzení, k prodeji nebo nákupu. Ceny nejlepších zápasnic však stoupají a klesají v závislosti na chování zvířat – to je nakonec daleko důležitější než jakákoli cena získaná v zápasech organizovaných lidmi.

Category: 1998 / 07 – 08

Plemenu hérens se běžně říká „černé“. Krávy tohoto plemene jsou čistokrevná zvířata, mají pevné a svalnaté tělo s nádhernou robustní hlavou a něžnýma inteligentníma očima. Vynikají bojovností a používá se jich při jedné z nejkrásnějších tradic ve švýcarském kantonu Valais, k „zápasům královen“.

INALPE

Královny jsou chloubou farmářů z Valais. K lidem mají přátelský vztah a jsou vděčné za pohlazení či poplácání. Ale když jde o postavení ve stádu, stávají se z nich nemilosrdné bojovnice. Pastevci bývají na horských loukách svědky nádherných zápasů, a to nejen mezi krávami jednoho stáda, ale i mezi kusy pasoucími se na stejné louce. Snad tady se zrodila myšlenka potěšit i ostatní pohledem na zápasící zvířata. Příležitostí k zápasům se najde vždy dost, jednou z nich je pak

inalpe, což je vyhánění skotu na horské pastviny, a vůbec celá doba pobytu zvířat v horách. První den horské pastvy se všechny krávy vypustí na zelenou louku. Chovatelé se shromáždí kolem a sledují zápasy. Krávy identifikují jedna druhou čichem a podle zvuku zvonce. Proto má každá stále stejný zvonec. Některé se natolik dobře znají, že se vědomě vyhýbají zápasu s královnou z minulého roku. Období inalpe trvá zhruba sto dnů. Znamená to, že když kráva ztratí svůj titul, má sto dnů na to, aby jej získala zpět. Královna takového období alpské pastvy má hodnotu kolem třiceti tisíc franků.

Při boji je slyšet dech zvířat, cinkání zvonců a nárazy rohů. Muži zvířata nepovzbuzují hlasem, ale dávají jim chleba a chlácholí je. Někdy dojde k poranění, ale šrámy jsou obvykle jen povrchní. Nárazy do těla zvířata necítí, zranění může způsobit vlastně jen náraz rohů do hlavy či tlamy.Jasná obloha a chladnější počasí jsou pro zápasy ideální. V horkém počasí se krávy rychle unaví. Jsou citlivé na podnebí i na úplněk, to vše ovlivňuje výkon při zápasech. Když prohrávají, jsou smutné, stáhnou se do ústraní a truchlí.

PRAVIDLA ZÁPOLENÍ

Začíná se tím, že se krávy shromáždí do houfu – zápasiště je kruh o průměru nejméně 30 metrů – honáci je přivedou k sobě, a ty krávy, které uhnou jako první, jsou vyřazeny. Honáků, kteří plní funkci rozhodčích, se obvykle najímá pět na zápas s nejméně 15 kravami, které jdou společně do prvního vylučovacího kola. K zápasům patří ještě úřední osoba pověřená vážením krav a veterinář, který provádí antidopingové testy. Pokud se u zvířete prokáže přítomnost dopingu, je jeho chovatel vyloučen ze závo dů a zvíře ztratí titul, pokud jej získalo. K zápasům také nejsou připuštěny krávy, které jeví známky nymfomanie nebo se u nich projevuje silná říje. Zápasit nesmí ani zvířata nemocná.

Organizované zápasy plní také roli trhu – zájem je pochopitelně o nejlepší zvířata. Zápasy jsou příležitostí k předvedení dobytka, k jeho posouzení, k prodeji nebo nákupu. Ceny nejlepších zápasnic však stoupají a klesají v závislosti na chování zvířat – to je nakonec daleko důležitější než jakákoli cena získaná v zápasech organizovaných lidmi.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This