Category: 1998 / 10

Ty se zabýváš uměním dost naplno. Dáváš mu všechen svůj čas a navíc se jako jeden z mála současných umělců pouštíš do opravdu monumentálních projektů. Z toho tudíž určitě plynou problémy s místem a financováním. Co tě vede k tomu, že v současné situaci, kdy na nic nejsou peníze, děláš zrovna něco tak absolutně na první pohled „nerentabilního“? Myslím tím to, že vytváříš nákladné projekty, přestože nejsou zdrojem tvých příjmů…

. . . . .

Myslím si, že se pod vlivem nejrůznějších technologických vizuálních médií změnilo naše vnímání reality, přesněji řečeno prostoru. Moje věci jsou monumentální, aby svou působivostí prostor odmedializovaly a zeskutečnily.

Dobře, je tady skutečný prostor. To je v sochařství fatální věc. Ty jsi žákem prof. Kolíbala, a to je podle mého názoru opravdový mistr v práci s prostorem. Člověk se ale u něho ještě příliš v prostoru neocitá, spíš ho vnímá jako model. V tvém případě se nacházím v prostoru s velice konkrétním obsahem. Nejde o prostor mezi plochami, ale třeba mezi stěnami bazénu, pod hladinou vody?, to mi připadá docela vzrušující.

Pan Kolíbal pracuje s geometrickým abstraktním prostorem v objektové podobě, což může být někdy také dost vzrušující. Mě zajímá prostor samotný. Ve svých posledních pracích se snažím dostat i jaksi za něj. V těchto případech se sama galerie stává sochou nebo určitým objektem, do kterého divák vstupuje.

Jde ti tedy o to, abys zvýraznil konkrétní stávající prostor kolem sebe?

Jistě, on sám se stává objektem, předmětem mého zájmu.

V podstatě mi nejde o nic jiného než o to dostat účastníka mých prostorů do takového rozpoložení, kdy se zamyslí nad tím, zda je naše vnímání skutečnosti stejné, jako bylo za našich dědečků, a popřípadě jak se změnila jeho kvalita.

Myslíš, že lidé nežijou v reálném plastickém prostoru?

Fyzicky žijí v reálné skutečnosti, psychicky nevím jak ještě moc. Vždyť většinu svého času trávíme zíráním do plochých obrazů televize, počítačů, časopisů… Bohužel, nebo naštěstí, přijde však doba, kdy se ploché obrazy stanou prostorové.

Je možné, že dnes chápeme prostor do značné míry iluzivně.

Určitě. Skutečný prostor je i tam, kam lidský zrak – objektiv kamery nemůže.

Tvoje téma je příroda. Například voda, která je absolutním symbolem živosti až živelnosti. Je v tom něco paradoxního vybrat si živel za sochu, která ho totálně umrtví.
Není voda samotná lepší než socha vody?

Je. Mě ale bavilo dělat prostorové to, co na ploše dělá fotografie, film a video s naší skutečností. Paradoxnost mého počínání, kdy se pokouším umrtvit vodní hladinu jako „magmatickou hmotu“, je nakonec velmi blízká tomu, co se snažím vyjadřovat svojí prací vcelku.

A co například obrovské hlavy orlů, které jsi vystavil v Martin-Gropius-Bau v Berlíně?

Tam mě zase zajímalo modelovat něco, co je možné zahlédnout ve výšce 250 m na jednom z nejsymboličtějších art-decových mrakodrapů v New Yorku, aniž by bylo možné se toho dotknout a změřit si to. Ze všech možných tiskových materiálů jsem se snažil tyto architektonické detaily orlích hlav zde v Praze zrekonstruovat do jejich životní velikosti a snést je na podlahu galerie.

Dostal ses někdy k těm orlím hlavám třeba i později?

Nedostal. Ale když jsem minulý rok na podzim v New Yorku šel po čtyřech letech znova okolo, tak jsem měl takový podivný pocit, že tam v těch 250 metrech výšky něco znám velmi intimně.

Svoji poslední velkou věc pro galerii Nová síň v Praze jsi dělal ve spolupráci s legendou světové experimentální hudby Brianem Enem. Je fantastické, že jsi s ním mohl pracovat na jednom projektu.

Je to skvělý člověk. I když je tak významnou uměleckou osobností, nikam mne netlačil a komunikoval se mnou normálně. Původně jsme přemýšleli nad úplně jiným řešením, než jaké bylo ve finále vystaveno. On měl rozpracovanou skladbu, už když přijel. Tři dny jsme řešili prostor v galerii a Brian postupně svou skladbu předělával. Dalo by se říct, že to, co vzniklo tady v Praze, je něco naprosto nového.

Vloni jsi dostal cenu Jindřicha Chalupeckého. Máš tudíž namířeno do Headlands v Kalifornii, kde budeš mít k dispozici ateliér na břehu oceánu. Máš už v hlavě něco, na čem budeš pracovat? Vrátíš se k velrybám, nebo si s chutí zarelaxuješ?

Pokusím se uvidět skutečné velryby, abych se už více nemusel trápit tím, jak je ta naše středoevropská realita skutečná, nebo neskutečná, a omrknu tam ty filmové exteriéry, ve kterých se natáčí reálné příběhy, kterými zde v televizi žijeme.

JIŘÍ PŘÍHODA – Narozen v Jihlavě v roce 1966. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér prof. S. Kolíbala, A. Veselého).

Zabývá se prací s prostorem a instalací. Jako jeden z mála současných mladých umělců vystavuje své projekty i v zahraničí.
LAITERIE EN FRICHE, EUROPE EN CHANTIER, La Laiterie Strasbourg.
EUROPE 94, Young art of EUROPE, M. O. C. München.
DER RISS IM RAUM, Martin-Gropius-Bau Berlin, National Gallery of Contemporary Art Zacheta, Warsaw.
URBANE LEGENDEN – PRAG, Staatliche Kunsthalle Baden-Baden.

Category: 1998 / 10

ALBEROBELLOJednu z unikátních podob italského venkova je možno spatřit v Puglii. Nedaleko přístavu Bari se nachází oblast Zona dei Trulli, která je spojena se zvláštním typem architektury, diametrálně odlišným od všeho kolem. Návštěvník si připadá, jako by se ocitl někde v Africe nebo ve světě Tolkienových příběhů.

. . . . .

Hned při vstupu do této zóny upoutá každého bizarní malebnost červených políček osázených povětšině olivovníky. Každé políčko je korunováno nádhernou kamennou nebo čistě bílou kuželovitou střechou, zakončenou lucernou. Tyto zvláštní stavbičky vznikly za starých časů a staví se v nezměněné podobě dodnes. Jelikož příroda nikdy místním domorodcům neposkytovala dostatek kvalitního dřeva ke stavbě jejich příbytků, museli se spokojit pouze s kamením. Dokázali však tohoto nedostatku mistrně a vtipně využít . Naučili se konstruovat kopuli, kterou sestavovali z velkého množství plochých kamenů, vykopaných na poli. Kamení bylo hodně, a tak si mohli obyvatelé dovolit tlusté zdi i střechy, což uchovává v této sluncem rozpálené krajině tolik potřebný chlad v místnostech. Většina příbytků se skládá z několika místností, takže většina domků má několik cylindrických střech. Stejnou konstrukci má i kostel v hlavním městě oblasti Alberobello.
Tento živý skanzen stojí za zhlédnutí.

Category: 1998 / 10

Stále ještě není přesně známo, kde se nacházelo legendami opředené magické Eldorado. Desítky mužů umíraly, draze tak platíce svoji touhu a nepřekonatelnou vášeň hledat a najít ono místo s úžasnými poklady, zlatem a drahokamy.

Jedním z adeptů na toto místo – Eldorado – je jezero Guatavita. Leží v Kolumbii, asi padesát kilometrů na severovýchod od hlavního města Bogoty. Když do těchto míst začali v 16. století pronikat Španělé, setkali se s indiány – Muisky, mimo jiné znamenitými zlatníky, kteří pamatovali velkolepé slavnosti u jezera. Každý nový panovník musel prý vykonat u jezera obřad. Z rákosí byl postaven vor a na něj byly naloženy zlaté poklady. Za přihlížení davů a za zvuku hudby se náčelník či nový král na břehu jezera svlékl do naha, byl natřen pryskyřicí a pomazán a posypán zlatým prachem. Poté vstoupil Eldorado (ze španělského El Dorado – Zlatý muž) na vor. S ním prý čtyři další „pozlacení“ hodnostáři s poklady. Na voru dopluli doprostřed jezera. Hudba ztichla a oni učinili oběť. Do temné hlubiny vhodili zlaté předměty a vykoupali – omyli v ní svá těla.

KRÁL ELDORADO

Tímto obřadem se stával Eldorado uznaným králem. Proč docházelo právě k této oběti, se vysvětluje různým způsobem. Snad obětoval bohu, podle některých verzí démonu, kterého Muiskové uctívali, snad duchu ženy dřívějšího náčelníka, která podle pověstí žije na dně jezera. Jedna pikantní pověst vypráví tuto příhodu. Manželka náčelníka se zamilovala do jiného muže. Tento vztah nezůstal králi utajen. Rozkázal, aby byl onen muž usmrcen a žena pak musela sníst nejhříšnější části jeho těla. Uposlechla, ale poté se v zoufalství vrhla (prý i s malou dcerkou) do jezera. Tam žije dodnes.

Ať je to tak nebo tak, je jisté, že Guatavita lákala. Už sama přírodní dekorace je fantastická a naznačuje, že se muselo jednat o významné obřadní místo. Nejdříve netušíte, ať sem vystupujete z kterékoliv strany, jaký dojem na vás učiní. Nejbližší okolí připomíná naši krajinu, pahorky, lesy, pastviny. Člověk si ani neuvědomuje, kam stoupá. Ale najednou jste na vrcholu a zatají se dech. Před vámi se otevře pohled do kráteru zaplněného tmavě zelenou hladinou jezera. K jezeru se dá sestoupit po poměrně příkrých pěšinkách. Je tu dobře znatelná jizva po kanálu, který se snažil vykopat v 80. letech 16. století s pomocí osmi tisíc indiánských dělníků Antonio de Sepulveda, kupec z Bogoty. Hladina jezera tehdy poklesla o dvacet metrů, pak ale došlo ke katastrofě, část stěny kanálu se zřítila a zabila mnoho dělníků. Navíc odkryté bahno na dně začalo rychle tvrdnout a k pokladům se nedalo proniknout. Práce byly zastaveny. Přesto se našlo mnoho zlatých předmětů. Část pokladu, také smaragd o velikosti slepičího vejce, byla poslána španělskému králi.

POKLADY ZA SKLEM

Dnes jen velice působivé prostředí jezera Guatavita a emotivně upravený sál v Museo del Oro v Bogotě dávají tušit, jaké poklady skrývá jezero. Vstupujeme do jednoho sálu muzea, kde je naprostá tma. Začíná hrát hudba připomínající bublání vody. Jsme na dně jezera. Postupně se kolem nás objevují osvětlené, nádherné zlaté šperky. Je jich víc a víc. Ve vitrínách okolo se jich nachází několik desítek tisíc. Skoro nás oslňují zářivým jasem. Opravdu skvostná práce. V muzeu zlata v Bogotě je také možné vidět mnoho předmětů znázorňujících Eldorada na zlatém voru spolu s poklady, všechny jsou samozřejmě z ryzího zlata.

A co zbývá z legendy dnes? Místní lidé věří v Eldorado – Guatavitu, i když se tu žádné obřady ani slavnosti nekonají. Místo samo není zavaleno turisty, nejsou tu hotely, parkoviště a zábavní parky. Nás doprovázel jen zatoulaný pes, dramatické mraky a z polí nám kynuli na pozdrav usměvaví lidé. Některá místa na světě lákají. Člověk se za nimi vydá do dalekých krajů, aby pak zjistil, že je všechno jinak. Guatavita – Eldorado k nim ale nepatří. Stále si zachovává své magické tajemno.

Category: 1998 / 10

U států jihovýchodní Asie je téměř pravidlem, že věhlas jejich pohnuté současnosti soutěží s velkolepou minulostí. S Barmou to není jinak. Nejdříve ji zadupaly do prachu Kublaj-chánovy hordy, a když se po pár stech letech opět vzmohla, stala se obětí rozpínavého anglického kolonialismu. Ani po odchodu Britů si však neužila svobody, neboť ji rázem ovládla vojenská junta, která uzurpuje obyvatele Barmy dodnes. Jako vzpomínka na doby, kdy Barma byla suverénní velmocí jihovýchodní Asie, se při řece Irav adi tyčí tisíce ohromných i menších pagod vystavěných na oslavu Buddhy Šákjamuniho.

TRADICE A LIDÉ

Rudyard Kipling kdysi napsal: „To je Barma a vždy bude docela jiná než jakákoliv země, kterou znáš.“ Upřímně řečeno, první dny jsem na Barmě nic zvláštního neviděl. Snad za to mohla angína, kterou jsem si uhnal od příliš výkonné klimatizace, snad skutečnost, že památky hlavního města Yankounu (dříve známého jako Rangún) v konkurenci ostatních zemí jihovýchodní Asie příliš nevynikají. O to víc jsem si však všímal lidí, kteří Barmu v mých očích zachránili.

Hned na letišti mou pozornost upoutali muži, kteří namísto kalhot oblékali dlouhé barevné sukně s komplikovanými vzory upevněné v pase uzlem. Považoval jsem je za turisty z nějaké okolní tradicionalisticky založené země, ale můj omyl vyšel záhy najevo. Sukně se nazývají londží a pro barmské muže to není národní kroj, ale zcela běžný oděv. O nevýhodách této módy mi později vyprávěl jeden Barmánec; prý kdysi šel kolem skupiny děvčat, když se mu najednou londží uvolnila a spadla na zem. Od té doby radě ji nosí kalhoty…

Lpění na národních tradicích je jasným důsledkem národnostní rozervanosti země. Už od počátku nezávislosti se datují četné separatistické konflikty, a není se tedy co divit, že Barmánci i mnohamilionové menšiny karenských, šanských či kačinských kmenů čerpají ze svých tradic životní energii ke své identifikaci. Podstatnou roli sehrála i poválečná izolace vyvolaná nástupem chunty, která na pevných základech (jako opsaných z Orwellovy knihy „1984“) vybudovala komunistickou diktaturu, jíž ještě dlouho žádná revoluce neotřese.

POLITIKA A LIDÉ V BARMĚ

Když před lety Rudyard Kipling napsal báseň „Road to Mandalay“, bůhví jestli nějaká silnice z Yankounu do Mandalaje vůbec vedla. Kipling totiž do Mandalaje nikdy nedorazil, a i kdyby, plul by tam po řece. Pokud však v zemi silnice mezi těmito dvěma největšími městy existovala, určitě se od těch dob příliš nezměnila. Je úzká, hrbolatá a asfaltem pokrytá, jen tak aby se neřeklo. A my jsme teď po ní jeli v rozhrkaném mikrobusu a proklínali se, že nejedeme vlakem. Naštěstí s námi kromě schopného řidiče Tihy jel ještě mladý průvodce a student fyziky Lin, který se ukázal být zábavným společníkem.

„Hej, Line,“ zahalekal jsem na celý mikrobus, „proč jsou tady kmeny stromů namalovaný na bílo?“ „Kvůli teroristům,“ odpověděl Lin. „Jakže?“ vykulil jsem oči. „Kvůli teroristům,“ opakoval. „Nemůžou se tam pak schovávat, protože by je bylo vidět.“ Když jsem dál nevěřícně mrkal, Lin dodal: „Říkal jsem, že s naší vládou to není tak úplně v pořádku. Tohle je prostě jejich další bláznivina,“ zasmál se.

Nicméně jsem s ním musel souhlasit. O tom, že Barmu ovládají cvoci, jsem nabyl přesvědčení, když jsem se setkal s místními bankovkami s hodnotou 45 a 90 kyatů. Ty jsou produktem choré mysli generála U Nei Wina, šedé eminence barmské politiky, který je znám svou zálibou v numerologii (odtud hodnoty bankovek) a horoskopech (se kterými se radí při všech státnických rozhodováních). Jako neméně bláznivý podnik se jeví i uspořádání svobodných voleb v roce 1990, ke kterým chunta přistoupila zřejmě jen prot o, aby následně (po své zdrcující prohře) mohla internovat, znemožnit a vyhnat všechny opoziční předáky a poslance. Ještě neuvěřitelnější se zdá, že se takové věci v Barmě daří.

„Line,“ povídám, „na to, že vaše vláda je tak bláznivá, drží se už u moci pěkně dlouho, co?“

„To kvůli nezaměstnanosti,“ odpoví Lin a pokračuje. „Mladí lidé mají strašně málo uplatnění, takže buď vstoupí do kláštera, anebo do armády. A být voják je velmi výhodné.“

Vojáci jsou v Barmě skutečně k vidění na každém kroku a nabité samopaly přes rameno napovídají, že si nevyšli na procházku. Dalším důvodem pevné pozice barmské vlády je však i rozvětvená síť agentů tajné policie a donašečství, které se nezastavuje před ničím. Děti donášejí na své rodiče, přátelé na přátele, sousedi na sousedy. Není se co divit, že Barmánci jsou ve společenském styku většinou rezervovaní a jen zřídka projevují emoce. Když mluví o barmské vládě, tváří se, jako by se jich nijak nedotýk ala, a když přece jen projeví kritický názor, nervózně se rozhlížejí, jestli někdo nenaslouchá. V celé zemi panuje skepse. Když je řeč o budoucnosti, zdá se, jako by výsměch byl jediný způsob boje proti chuntě. Nikdo už nepochybuje o zavrženíhodnosti vojenské vlády, ale každý ji bere jako něco nezměnitelného.

Aby však nedošlo k pomýlení a nikdo si nemohl myslet, že Barmánci jsou národ zbabělců, jsem dlužen napsat, že v jejich skepsi a výsměchu je skrytá hrdost a zatvrzelá touha po svobodě. Vláda chunty už byla několikrát před zhroucením díky odvaze barmského lidu, který se nebál i přes hrozbu samopalů chrlících smrt vyrazit do ulic a demonstrovat svůj názor. Jenže špatné konce nutně vyvolávají skepsi.

Dalším podstatným rysem formujícím povahu Barmánců je silná buddhistická tradice. Zásady buddhistického chování – slušnost, rezervovanost a tolerance – zde pronikly tak hluboko, že nejsou považovány za náboženské, ale za národní hodnoty a nazývají se Bámahasan Čin neboli „barmánskost“. Od každého obyvatele Barmy se očekává, že nejméně dvakrát v životě vstoupí na pár měsíců do kláštera jako mnich. Nejprve v dětském věku (do dvaceti let), aby v budoucím život věděl, jak směřovat k „nirváně“, a později ještě jednou ve středních letech, aby mohl provést dosavadní bilanci svých činů a pokud možno se vrátit na Buddhovu cestu. To vysvětluje veskrze pokojnou povahu tohoto národa. Vojenská chunta měla dost soudnosti, aby buddhismus v Barmě všemožně podporovala, protože kdyby se pokoušela toto tradiční náboženství vykořenit (jako tomu bylo v mnoha maoistických diktaturách), nepomohly by jí asi ani miliony kulometů.

DOUTNÍKY, ČAJ, BETEL A OBRÁZKY

Po dvou dnech strastiplné cesty mikrobusem jsme dorazili do Mandalaje, starého sídla barmských králů. Navečer po příjezdu jsem seděl s Linem v jedné čajovně dál od centra, povídali jsme si o všem možném, hlavně jsem ho však zahrnoval dotěrnými otázkami. „Line, proč u vás mají všechny pěkný holky na tvářích napatlanou tu hustou vrstvu pudru?“ „To není pudr,“ zasmál se Lin. „To je balzám z kůry stromu thanakha – je po něm jemná a hladká pleť.“ „A k čemu jim to je, když to mají pořád napatlaný na tváři ?“ provokoval jsem. „Než to smejou, jsou z nich už starý babizny.“ „Naše ženy jsou velmi krásné!“ zaškvířil se Lin. Já ho uklidňoval: „Klid kamaráde, jasně že jsou krásné.“ Natáhl jsem kouř z barmského doutníku, který se vyznačoval nasládle hutnou ovocnou chutí.

Barmský doutník, to je kapitola sama pro sebe. Aby bylo jasno, není to havana, ale má vlastní specifika. Tabák se prokládá ovocem, od kterého získá svěží vůni. Není v něm ani stopa po štiplavosti a výborně se doplňuje se zeleným barmským čajem. Čaj se v Barmě také těší velké oblibě, sice se v žádném případě nemůže vyrovnat produkci sousedícího Yunnanu v Číně, ale přesto svou barbarskou chutí (mírně ulongovou) je přímo stvořený k večernímu pokuřování. Černý čaj zase vyniká trpkostí a Barmánci ho podá vají v deckových skleničkách. Nepřipravenému člověku takový čaj svou trpkostí ochromí chuťové buňky a sevře žaludek, protože Barmánci jej rozhodně nešidí. Čajovna v Barmě znamená podnik s několika dřevěnými stolečky a štokrlaty rozestavenými při kraji ulice, mezi kterými neustále pobíhají sotva desetiletí chlapci a neúnavně roznášejí oprýskané hliníkové konvice.

„Line,“ napadá mě další otázka, „proč se tady na ulici všude povalují ty krvavě červený plivance?“ „To je betel,“ odpovídá Lin a nenápadně mi ukazuje na chlapíka sedícího o dva stoly dál. „Vidíš, jak má zkažený zuby?“ ptá se. „To je od žvýkání betelu.“ O betelu jsem přirozeně slyšel. Tato přírodní droga je v Barmě zcela běžnou součástí denního života. Žvýkací směs je vyrobena z rozemletého arekového ořechu a dalších přísad. Obvykle se betel používá jako „zákusek“ po slavnostním jídle. Účinné alkaloi dy, které arekový ořech obsahuje, způsobují rozjařený pocit veselí a dobré pohody. Navíc je to velmi účinný protispánkový stimulant, takže je oblíben i u těžce pracujících lidí. Jeho další pozitivní účinek je likvidace parazitů (pro tyto účely je arekový ořech používán i v západní medicíně), to vše je však vykoupeno rudnutím a vypadáváním zubů, silnou závislostí a rizikem rakoviny.“Žvýkal jsi to někdy?“ ptám se Lina. „Jo, párkrát,“ odpoví Lin a mračí se. „Ale nemám to rád.“ Zajímalo mě proč a Lin odpověděl: „Jak by ses cítil, kdybys šel po ulici a někdo na tebe betel vyplivnul z auťáku?“

Zatímco jsme se bavili, zešeřilo se. Jenže v Barmě jako ve všech zemích jihovýchodní Asie večer znamená nejživější část dne. Obyvatelé Mandalaje vyrazili nakupovat na noční tržiště. Lin se rozhodl, že mi jedno takové ukáže, tak jsme se ponořili do temných uliček plných tajemných postav, působících v té tmě jako přízraky.

Na nočních tržištích se prodávají úplně jiné věci než ve dne, především proto, že ty denní jsou pro turisty, ale noc je vyhrazena místním. Zboží tvoří hlavně věci běžné potřeby, jako oblečení, kuchyňské náčiní a podobně. Zastavili jsme u stánku se svatými obrázky. Začal jsem si prohlížet vyobrazení Buddhů, dobrých duchů a různých mudrců, mezi buddhistickými výjevy nechybí ani křesťanské motivy, jako třeba Ježíš na kříži. Ke svému údivu objevuji v mozaice svatých i americké retuše pornohvězd, filmový ch hereček a populárních hudebníků. „Co to sakra znamená?“ ptám se Lina. „Obrázky,“ pokrčí rameny. „Prostě obchod s obrázky.“ Odcházeli jsme z tržiště a já přemýšlel, co se mi na tom zdá špatně. Viděl jsem vrchol náboženské a kulturní tolerance, která pomalu hraničí s ignorováním. Nevím, co to znamená, ale je jisté, že v Barmě může existovat buddhismus, křesťanství a pop-kultura těsně vedle sebe, aniž by to někoho pohoršovalo. Klobouk dolů.

UMĚNÍ V POUTECH

V Mandalaji jsme strávili čtyři dny, což je naprosto nevhodný čas – pro turistiku hodně, a pro hlubší poznání života místních lidí málo. Rozhodně to však nebyl čas strávený zbytečně. Na druhý den jsme byli pozváni na večeři do restaurace našeho thajského známého Pena, který krátce pobýval i v České republice jako garant výstavy známého thajského umělce. Pen byl zábavný chlapík a večeři pojal ve velkém stylu. Podávaly se čtyři chody, mezi nimi i proslulá polévka tom-yum, která někomu chutná jako božs ká mana, jinému jako bahno s citronem. Celé menu se skládalo pouze z thajských pokrmů, což jsme uvítali, protože lojovitá a nedbalá kuchyně barmská si nás nijak nezískala. Večeře jsem se účastnil já, můj otec (který pro tyto účely dokonce odložil fotobrašnu a poněkud obnošenou vestu – odznaky své profese) a společný kamarád Josef Dufek, grafik a výtvarník, který v Čechách onu thajskou výstavu pomáhal připravit.

Pen nám představil své dva manažery, kteří vypadali tak mezi osmnáctkou a dvacítkou a rozhodně se nezdáli být vedoucími osobnostmi sítě thajských restaurací v Barmě; spíše na mě zapůsobili dojmem farmářských předáků. Když náš apetit konečně podlehl přívalům jídla, začalo příjemné tlachání o předem ztracených plánech na cesty: kdy se zase Pen objeví v Čechách, kdy my v Thajsku.

Nakonec Josef obdaroval Pena pěknou grafikou, která nesla titul „Oběť draku FU“, což, jak nám vysvětlil, znamenalo finanční úřad. Josef mě poprosil, ať tu slovní hříčku Penovi vyložím, pustil jsem se tedy do toho. „A tribute to dragon TO,“ řekl jsem, „as a tax office.“ A zasmál jsem se, aby bylo jasné, že se jedná o vtip. Pen si však stále grafiku prohlížel a s vážným výrazem přikyvoval. Humorná pointa mu evidentně unikala. „Tý Ou – tax office,“ nepřestával jsem se snažit, ale Pen stále nechápal. Ch víli jsem si myslel, že nepochopil pojem finanční úřad, ale ukázalo se, že mi rozuměl promptně. Po několika minutách vysvětlování jsem se konečně zeptal: „Pene, jak vysoké platíš daně?“ A Pen bez mrknutí oka odpověděl: „Čtyři procenta.“ Vybuchli jsme v úlevném smíchu.

Je to opravdu podivný princip, když v zemi, kde občan má všechny důvody opovrhovat a zesměšňovat státní instituce, ten nejvíce nenáviděný úřad západního světa je zde zřejmě jediným státním orgánem, na který si stěžovat nelze. Ve většině států Asie nepoužívají progresivní daň a právě v nízkém daňovém zatížení tkví velká část tajemství raketového startu většiny států, které nazýváme „asijskými tygry“.

Pen nabídl, že nám půjde ukázat svou „soukromou galerii“.

Vedl nás tmavými ulicemi mezi živými i umělými ploty. Šel jsem poslední, kouřil jsem a vychutnával téměř evropskou atmosféru pozdního večera na předměstí. Ve vzduchu bylo cítit pižmový pach orientu, který se mísil s příjemnou vůní dřeva. Bezmračnou, téměř horskou oblohu zdobil jasný měsíc doprovázený suitou mně neznámých souhvězdí. Zatímco jsem se coural, ostatní došli k osvětlenému vjezdu do garáže. U vchodu mě s hurónským chechotem přivítal drobný seschlý stařík (mohlo mu být tak osmdesát): „Á, da lší mladý umělec! Jen račte dál!“ Tak jsem tedy vstoupil do garážového ateliéru a galerie pana Khainga, kterou Pen svými výdělky z restaurace podporoval. „Dívejte se! Jen se dívejte,“ vykřikoval děda mezi výbuchy svého bouřlivého smíchu a my jsme němě zírali na nehostinné betonové zdi obložené plejádou obrazů všech možných malířských stylů. Za garáží se nacházelo ještě několik místností, ve kterých malířská plátna číhala na každém kroku, a to nejenom na zdech, ale ležela i poskládána na zemi, protož e už je nebylo kam pověsit. Khaingovy dvě mladé žákyně obrazy vybíraly z hromad, zatímco on s nadšením vlastním jen umělcům se téměř zalykal při povídání o autorech těch podivuhodně věrných, a přitom pohádkově nereálných obrazů.

Rozhovor se brzy omezil na Khainga a Josefa. „Uděláme v Čechách výstavu,“ rozhodl Khaing s tak sveřepou jistotou, že by se mu ani největší skeptik neodvážil odporovat. „Potřebujeme jen zvací dopis a patnáct set dolarů na režii,“ zasmál se svým burácivým chechotem, který jaksi nekorespondoval s jeho chatrnou tělesnou schránkou. Josef, který byl doopravdy schopen zařídit u nás galerii a možná i sponzory, o tom začal vážně diskutovat. „Já můžu zařídit českou výstavu tady!“ prohlásil Khaing sebejistě. “ To je totiž přesně to, co tahle země potřebuje – komunikaci! A jazyk umění je esperanto, kterému chunta nerozumí a skrze které dokážeme promluvit o svobodě a ukázat její hodnotu.“ Zasmál se. „Zažil jsem Angličany a už tu nejsou, Japonci taktéž, jednou musí odejít i chunta!“ A ačkoliv jsem věděl, že ten starý, leč vitální malíř jen čárá do oblak své vzdušné zámky, musel jsem mu dát za pravdu. Komunikace je to jediné, co může zachránit tu nebohou izolovanou kulturu, ve které je každý vliv zvenčí odmítán.

Kdykoli si na Khainga vzpomenu, nic si nepřeji tak, aby jednou skutečně mohl výstavu v mezinárodním měřítku uspořádat.

NEJVĚTŠÍ KNIHA NA SVĚTĚ

Den nato jsem se s Linem poflakoval po městě. V jednu chvíli jsme procházeli na tržišti kolem stánku s betelem, jehož majitel měl zapnuté malé přenosné rádio. Z reproduktoru vycházely libozvuky připomínající mečení kozy natahované na skřipec, doprovázené cinkáním hrací skříňky pro děti. „Tohle tady posloucháte?“ ptám se Lina. „Moc ne, ale poušťej nám to pořád,“ odpověděl Lin s úsměvem. „Zase tak špatné to ale není – lepší než nic.“ Zdržel jsem se komentáře. „To vám v rádiu nepouštějí ani žádný zahra niční pop-hity?“ ptám se a Lin odpovídá, „je to zakázané, smí se hrát jen barmská hudba. Dokonce ani cizojazyčné texty nejsou dovoleny.“ Podivil jsem se, že v Barmě nemají žádné vlastní popíky, rockery nebo metaláky. Lin se ušklíbl. „Nějaké kapely tu jsou, ale není to ono.“ Ptal jsem se tedy, co jim chybí. „Vlasy,“ sdělil mi. Nechápal jsem. A Lin se na mě podíval s šibalským úsměvem. „Nikdo v Barmě nesmí nosit vlasy pod ramena, je na to zákon. Copak dobrý rock může existovat bez dlouhých vlasů?“ Vyp rskl jsem smíchy. „Že to ta vaše vláda má ale vymyšlené!“ „My ale taky nejsme pitomci,“ říkal Lin vesele. „Hledáme pro rock vlastní alternativu. Členové jedné kapely už dva měsíce vystupují v ženských parukách! Policie je proti nim úplně bezmocná!“ Oba dva jsme se na ulici řehnili, až se na nás rezervovaní Barmánci podezřívavě otáčeli. „Co když zakážou paruky?“ ptám se a Lin na to, „to si nedovolí. Mnoho klášterů by zkrachovalo!“ „Proč?“ vyzvídám. „Je to ekonomická záležitost,“ povídá výsměšně. „Par uky jsou velký byznys pro mnichy. Co myslíš, že se dělá s vlasy noviců, když jim je oholí? Ne, vláda paruky nezakáže, tahle země je na nich ekonomicky závislá!“

Tak jsme se smáli, až nás bolela hlava. Pak jsme konečně usedli na trávník a chvíli mlčeli, abychom zapomněli na tu do nebe volající absurditu, s níž se sice dá humorem bojovat, ne však zvítězit.

„A jak je to tu s knížkami?“ ptám se po chvíli. „Stejná mizérie,“ řekl Lin. „Vychází toho plno, nic nestojí za to, beletrie je brak, jinak se píše hlavně o umění a historii. Vše je buď tendenční, nebo neškodné. Film zrovna tak. Ze sta filmů do roka stojí za vidění jeden.“ Kouřím a poslouchám. V Evropě se mluví o budování demokracie i demokratizaci světa, ale co se pro to skutečně dělá? Barmská disidentka Do Aun Schan Su Ťij dostala v roce 1991 na doporučení našeho prezidenta Václava Havla Nobelovu c enu míru. K čemu to, když už osm let musí žít v izolaci v domácím vězení? Dánský diplomat, který ji několik měsíců před mým příletem do Barmy navštívil, byl uvězněn a během týdne v barmském lágru onemocněl a zemřel. K čemu jsou ceny míru, když mír a svoboda jsou jen pojmy vhodné tak pro politiku?

„S literaturou je to u nás jako s každým uměním,“ pokračoval Lin v rozhovoru. „Žijeme z minulosti a z tradic, ty jsou naštěstí dost hluboké, abychom z nich mohli ještě dlouho čerpat.“ „Opravdu?“ ptám se. „Nikdy jsem neslyšel o žádném velkém barmském spisovateli.“ Lin se usmál. „Nemáme velkého spisovatele, ale máme největší knihu na světě, a to přímo tady, v Mandalaji.“Tak mně Lin šel ukázat ten div. Netrvalo dlouho, a stáli jsme před pozlacenou pagodou, jakých jsem už při svých cestách po jihovýchodní Asii viděl stovky. Kolem ní byl rozsáhlý komplex pravidelně rozmístěných menších (asi tři metry vysokých) bílých pagod. „Jsme tady,“ řekl Lin s jakousi vítězoslavnou obřadností; snad to byla národní hrdost. Díval jsem se na něj podezřívavě. „Pěkná pagoda,“ řekl jsem. „Ale kde je to vaše veledílo?“ A rozhlížel jsem se po obzoru, jestli snad na nějakém vyvýšeném místě neuvidím gargantuovský svazek velikosti domu. „Je to tady!“ řekl Lin a netrpělivě mě dovedl k jedné z menších pagod. Zblízka jsem už viděl, že spíš než pagoda je to jakási malá svatyňka, ve které se obvykle skrývá soška nějakého méně významného ducha nebo bódhisattvy, ale zde stála jen asi metr vysoká a půl metru široká mramorová deska hustě popsaná klikyháky, respektive sanskrtem. Byl jsem z toho trochu zklamán. „To je všechno?“ ptám se. Lin se zatvářil uraženě a ukázal na další pagodku, tak mi to konečně došlo. „Aha!“ usmál jsem se. Když jsem se podíval okolo, kam jsem dohlédl, viděl jsem tak na sto pagod. „Kolik jich tu je?“ ptám se. A Lin s úlevným výrazem, že jsem to nakonec pochopil, řekl: „Sedm set třicet.“ Rozhlédl jsem se okolo a musel jsem údivně hvízdnout. Ty pagody byly všude, největší kniha na světě má půl čtverečního kilometru.

Lin se tvářil příliš vítězoslavně, tak jsem se rozhodl ho pozlobit. „Nechceš mi z toho něco přeložit?“ ptám se a Lin zamrká očima. „Jsem snad mnich, abych uměl sanskrt?“ „Vždyť je to skoro stejné jako ty vaše klikyháky,“ povídám a směji se. Lin pozvedne oči v sloup a zřejmě si něco pomyslí o inteligenci Evropanů. „Je to Tripitaka,“ říká pomalu a jaksi výhružně, „kanonický text buddhismu. Když byl v minulém století Pátý buddhistický synod, dal náš král číst kompletní text knihy. A na dva tisíce mnich ů ho četlo nepřetržitě ve dne v noci po dobu šesti měsíců! Vyšla i papírová podoba knihy o třiceti osmi svazcích, každý po čtyřech stech stranách. Jestli ti to nepřipadá úchvatné, tak asi uvěřím propagandě, že vy ze Západu postrádáte kulturní cítění a toužíte jen do Barmy přijít a vysát ji jako mlíko z kokosu.“ „Ale to není pravda,“ zasmál jsem se. „Jde jen o to, že tuhle knihu bych si těžko vzal do postele.“ Lin udiveně zavrtěl hlavou: „Co?“ A já na to: „V tom je rozdíl mezi našimi kulturami. My už od antického Řecka čteme v posteli, a tak jsme vymysleli knihtisk a novinovou službu!“ Lin zmateně zamrkal. „Možná bychom měli najít nějaký kompromis, abychom se vaší kultuře přiblížili,“ řekl nejistě. A jak jsme procházeli mezi pagodami s textem knihy, došli jsme až k stromku, v jehož stínu na lavičce pospávala jakási starší žena. „Možná jste ten kompromis už našli,“ povídám. „Berete si postele do knihy!“

MĚSTO TISÍCE PAGOD

Z Mandalaje jsme odjížděli lodí ráno, ještě za tmy. Lodě plavící se na řece Iravadi k ruinám města Pagan bývají komfortní, uzpůsobené pro turistické účely, i když mimo cestovatelů ze Západu vozí i různé zboží do vesnic při řece. Takové zastávky turisté obvykle vítají, neboť je považují za ideální možnost nahlédnout do života barmských vesničanů. Abych řekl pravdu, já z toho měl dojem safari. Padesát turistů se mačká na palubě lodi, naklání se přes zábradlí a fotografuje flegmatické nosiče a řidiče n áklaďáků, ale i skupinky dětí a dalších vesničanů, kteří si zase přišli prohlédnout je – muže ze Západu. Neubránil jsem se myšlence, jak mohou tito špatně informovaní a izolovaní lidé uvažovat o západní civilizaci, když veškerý jejich kontakt s ní se omezuje právě na tu ležérně oblečenou tlupu zběsile cvakající svými kompaktními fotoaparáty. Někdy se nedivím nedostatečné vůli obyvatel rozvojových zemí přibližovat se západnímu světu, když na něj hledí skrze televizi, masovou turistiku a konzum, ta nu tná zla naší společnosti. Vzpomněl jsem si na starého Khainga, který tak věřil v sílu komunikace. Doufám, že v budoucnu se náš styk s Barmou rozšíří i na lepší stránky naší kultury.

Trvalo kolem osmi hodin, než loď s častými zastávkami dorazila k Paganu, nejdůležitější turistické atrakci Barmy vůbec. Byl jsem unaven dotěrným horkem a vzdušnou vlhkostí, která zde, na řece, byla ještě horší než jinde, a tak jsem se ztěžka vypotácel na palubu. Řeka zde byla široká několik kilometrů a my jsme jeli při levém břehu, na kterém měly starobylé ruiny ležet. Skutečně jsem na obzoru mezi křovinami viděl čouhat několik bělostných pagod. Jak jsme pluli dál, přibývalo jich, ale vzhledem ke vz dálenosti nebylo možné odhadnout jejich rozměry. Tak nenápadný byl příjezd do Paganu, který je dnes zván městem tisíce pagod, v dobových textech však bývá označován i jako město drtiče nepřátel. Obojí je pravda a jedno bez druhého je nesmysl.

Původně se na území Barmy rozkládala východní část Monské říše, takzvané „Zlaté země“, která sahala až k dnešní Kambodži. Mony však v průběhu druhé poloviny prvního milenia začaly vytlačovat kmeny Barmánců, jejichž král koncem devátého století založil své sídelní město Pagan. Podobně jako Řím ve svých počátcích, ani Pagan nebyl ničím jiným než špinavou dírou, která se v žádném případě nemohla rovnat monským městům, jako Ayuthaia, nebo kambodžskému Angkor Thomu. Král Anawratha, který usedl na pagansk ý trůn v polovině jedenáctého století, se zřejmě rozhodl zkulturnit své poddané, doposud vyznávající hinduismus a mahajánový buddhismus, a požádal monského krále Manhua, aby mu zaslal Tripitaku, kanonickou knihu theravádového buddhismu. Když Manhua odmítl, sebral Anawratha své hordy a došel si pro ni sám. Z válečného tažení proti Monům si nepřivezl jen Tripitaku, válečný lup a samotného Manhua, ale i celý jeho dvůr plný vynikajících umělců a stavitelů. V Paganu doslova vypukla stavební horečka, pagody, chrámy a svatyně vyrostly ze země jako houby po dešti a nebyly to žádné žampionky, ale umělecká díla dosud nevídaných rozměrů a architektonické nápaditosti. Během Anawrathovy vlády vznikly nejvýznamnější paganské stavby, ale i po něm se od velkolepého programu neupustilo a až do konce třináctého století zde na rozměrech čtyřiceti čtverečních kilometrů vzniklo skoro pět tisíc (!) staveb oslavujících Buddhu. Sláva Paganu však pohasla stejně rychle, jako se vzňala. Nejdříve vlivem války s kmeny Šanů. Dílo zkázy pak dokončil vpád hord Kublaj-chána, který na příštích dvě stě let uvrhl Barmu do chaosu.

Do dneška se dochovalo kolem dvou a půl tisíce staveb a většina z nich je v relativně slušném stavu. Jen hustá vrstva zlata už nezdobí mohutná nebetyčná těla starobylých pagod. A vesničky, které se rozkládají ve stínu těchto staveb, jsou směšné ve srovnání s ohromným městem, jež zde na začátku tisíciletí stálo. Zbyly po něm pouze zavlažovací kanály a rozvaliny hradeb, protože středověká buddhistická tradice dovolila lidem jen dřevěné příbytky. Zato Buddha měl právo na věčnost kamene.Když se mi na hrbolaté prašné cestě rozpadalo vypůjčené kolo pod nohama, skutečně by mě nenapadlo, že se v místě, kudy jedu, rozkládala metropole, v níž žily tisíce lidí. O to víc, čím byla křovinatá vyschlá krajina kolem mě pustší, působily pagody i ohromné chrámy, které jsem viděl, tajemnějším dojmem. Na většině z nich se čas podepsal jen určitou patinou, která dodávala jejich prapodivnému vzhledu punc starobylosti. Některé stavby byly zrestaurovány, ale spíše mě zklamaly, neboť jako by se najedno u ztratila ta tajemná, až zlověstná aura, ten genius loci, který sídlí v paganských stavbách a žárlivě střeží tajemství časů dávno minulých.

Bylo časné ráno a slunce zatím ještě nezačalo se svou každodenní trýznivou saunou, ze země stoupal mírný opar a vše kolem mě působilo až mrtvě klidným dojmem. Zatím jsem se nezastavil na prohlídku žádného z desítek chrámů, kolem kterých jsem projížděl, neboť jsem si chtěl nejdříve vytvořit celkový dojem a ten se začal skládat z bezútěšné samoty, jež prostupovala celým krajem. Projel jsem dvěma vesnicemi, děti při svých hrách nevýskaly, byly nepřirozeně tiché, stejně jako jejich rodiče, kteří jen flegmaticky bez úsměvu či jiné emoce postávali nebo vykonávali nějakou práci tempem spících. Okolní chrámy a pagody vypadaly, že spí svůj staletý spánek a sní o nirváně; snad právě ony měly vliv na chudé vesničany žijící v dřevěných chatrčích, jako by jim říkaly: „Byly jsme zde dávno předtím, než jste se narodili, a budeme zde ještě dlouho po vás. Jste jen stín lidí, kteří nás postavili, a v tom stínu zemřete.“ Skoro jsem těm lidem přál, aby už brzy Pagan zahltily přívaly turistů, kteří jim přinesou ne jen výdělky z prodeje bezcenných cetek, ale po kouskách si odvezou i tíživé kouzlo chrámů a pagod, až tu zbudou jen odhalené ruiny, jež už nebudou lidem tížit hlavy drtivou vahou svého stáří.

Pozdě odpoledne jsem dorazil k Manhuově pagodě. Ve svém denním itineráři jsem si ji nechával na posledním místě zcela plánovitě, je to totiž chrám, na jehož stavbu dohlížel sám Manhua, monský král, který byl v Paganu držen v zajetí. Sotva jsem před robustní stavbou opřel kolo, už se ke mně šinul místní manekýn, tedy stará osoba, pokud možno co nejvíce prolezlá nemocemi, nejlépe bezzubá, která se vždy ráda zmocní osamoceného cizince, provede ho po celém objektu s plynulým výkladem v barmštině, a když fotografuje, ochotně mu vleze do každého zajímavého záběru. A za to vše si ještě nechá zaplatit. Aby však nevznikla mýlka a nikdo si nemohl myslet, že Barmánci jsou dotěrní lidé, musím připomenout, že jsou to lidé nadmíru dobří a slušní, bohužel však také velmi chudí.

Protože jsem se už s manekýny setkal, zaplatil jsem ihned výkupné a jal se v klidu prohlížet svatostánek. Vzhledově se lišil od těch, které jsem už viděl. Nesnažil se tyčit do výšky jako většina ostatních staveb v Paganu, ale spíš se krčil a rozkládal do šířky, jako by se skrze to Manhua snažil projevit svou porobu a ponížení. V nitru stavby se nacházely čtyři sochy Buddhy, které se sotva vešly do stísněných prostor. V jejich výrazu však bylo něco nepatřičného: kromě sochy ležícího Buddhy všem chyběl vyrovnaný a laskavý úsměv, na který jsem si u soch Buddhy zvykl. Nebyl to výraz člověka, který ze sebe smývá všechnu špatnost světa, ale chudáka, kterého krutý život dohnal na samou mez utrpení a pro kterého už není jiného řešení než smrt.

Zatímco jsem sledoval ten znepokojivý výraz ve tváři největší sochy, vstoupil vchodem za mnou jakýsi Barmánec. Podle oblečení to nebyl vesničan, možná to byl učitel, lékař anebo také turista z města. „Tohle je symbol našeho prokletí,“ pronesl. „Naši králové vystavěli Pagan z lidské krve a utrpení, zneužili buddhismus k válečným hrám a mysleli si, že jim to projde, pošetilci.“ Podíval se ještě jednou do tváře smutného Buddhy, ale jako by pohled plný výčitek nemohl vydržet, hned se odvrátil. „Od té do by se stalo utrpení smyslem našich dějin,“ smutně se pousmál. „Celá Barma je jako Manhua a my všichni jsme takoví smutní Buddhové.“
STUDENTSKÉ BOUŘE

O týden později jsme jeli v Yankounu taxíkem z letiště, kam jsme přiletěli kvůli nedostatku času přímo z Paganu. Věděl jsem, že předevčírem vypukla studentská stávka a demonstrace v centru Yankounu, ale vzhledem k naprosté nedůvěryhodnosti místního tisku jsem jen rámcově odhadoval, jak vážná je ve skutečnosti situace. Zítra jsme měli odlétat a měl jsem trochu strach, aby Barmánci vytoužená revoluce nenastala právě teď. Z okna klimatizovaného automobilu jsem sledoval všudypřítomné billboardy s hesly chunty: Pouze s disciplínou dosáhneme úspěchů! anebo Síla národa tkví pouze v jeho nitru! a také Tamtadaw (označení chunty) nikdy nezradí národní zájmy! „Se Sovětským svazem na věčnost,“ zamumlal jsem si. Billboardy byly napsány jak v barmštině, tak v angličtině; chunta zřejmě chtěla přesvědčit o své pravdě i cizince, anebo se rozhodla vybudovat turistickou zajímavost země právě na tom, že je jednou z posledních přežívajících diktatur starého typu na světě.

Jestli tomu bylo skutečně tak, cítil jsem satisfakci, že od té doby, co barmská vláda zlepšila podmínky pro získání víz, nedorazila ani polovina předpokládaného množství turistů. Nejspíš jí takto vypálila rybník kampaň barmských exulantů proti cestování do této země. Na druhé straně jsem si říkal, že právě příval turistů, na jedné straně přinášející chuntě výdělky, může být nakonec tou jiskrou, která vznítí revoluci.

Během dne jsem se snažil proniknout k univerzitě, ale byla beznadějně obklíčená armádou. Večeřeli jsme v čínské restauraci, kterou jsme znali už od svého příjezdu. Její majitel, sympatický mladý Číňan a mimo jiné i student Yankounské univerzity, nás vzal do separé místnosti, kde se k nám posadil a povídal nám o současné situaci. „Vypadá to špatně,“ hihňal se jaksi nemístně. „Zdá se, že univerzitu zavřou.“ Vyptával jsem se, co je na tom zábavného. „Chunta je teď příliš silná,“ usmíval se zas od ucha k uchu. „Nedá se proti ní nic dělat. A nakonec, já příští rok jedu studovat do Japonska.“ Jenže Barmánec nikam odjet nemůže, to jen cizincům je hej. Považoval jsem za štěstí, že vojáci do studentů nezačali střílet, snad aspoň z toho už chunta vyrostla.

Druhý den jsme odletěli. Na letišti jsem se ještě loučil s Linem. Ptal se mě, jak dlouho si myslím, že se junta ještě udrží. Jeden den? Deset let? Opět mě přemohl stud, že svoboda na světě ještě pořád není právo, ale výsada. Doufám, že Barmánec, se kterým jsem mluvil v Manhuově pagodě, se mýlil. Snad pro Barmu ještě existuje řešení a na tváři všech těch padesáti milionů smutných Buddhů se jednou rozehraje upřímný úsměv dřív než na smrtelné posteli.

MYANMAR – BARMA
Oficiální název: Unie Myanmar (známá však pod názvem Barma)
Rozloha: 676 552 km2
Populace: 46 milionů lidí (odhad z roku 1995), 1/3 národnostních menšin
Historie:Barmánské kmeny, které na území dnešní Barmy přitáhly ze severu, založily v devátém století království s hlavním městem Pagan. Pod vládou krále Anawrathy dosáhly vítězství nad Monskou říší a získaly tak rozsáhlá úrodná území v deltách řeky Iravadi. Pod vlivem monské kultury začaly vyznávat theravadový buddhismus. Po pádu Paganu v roce 1287 n. l. byla země rozdrobena a spojila ji až barmská dynastie Tangu v šestnáctém století. Během osmnáctého století se Barmáncům podařilo potlačit vzmáhající se Mony a rozšířit svou moc. Nakonec se však osudem Barmy stalo připojení k Britské Indii ve třech anglo-barmských válkách (1824-26, 1852, 1885). Během druhé světové války a japonské okupace se rozmohlo národně osvobozenecké hnutí, které následně v roce 1948 dosáhlo nezávislosti. Ekonomický chaos, povstání menšin a další problémy nakonec zemi skoro rozvrátily, až nakonec v roce 1962 generál U Nei Win provedl úspěšný puč. Nová ústava, která z Barmy udělala socialistickou republiku s jednou vládnoucí stranou, byla přijata až v roce 1974. U Nei Winova vláda, která trvala až do roku 1981, dokázala učinit z dobře prosperující země jeden z nejchudších států jihovýchodní Asie. V roce 1988 armáda brutálně potlačila prodemokratické demonstrace a s příslibem svobodných voleb převzala přímo kontrolu nad zemí, která se opět utápěla v chaosu. Volby se v roce 1990 uskutečnily a s osmdesátiprocentní přesilou zvítězila Národní liga za demokracii vedená populární političkou Do Aun Schan Su Ťij (později oceněnou Nobelovou cenou míru). Vojenská vláda však odmítla předat moc, rozpustila parlament a počala stíhat op oziční předáky.

Barmská vojenská chunta má v současnosti situaci pod kontrolou, přesto však musí stále čelit jak ozbrojeným konfliktům s národnostními menšinami, tak pokojným studentským demonstracím a diplomatickému tlaku okolního světa.

Category: 1998 / 10

Několik řad prázdných židlí. Vzadu v místnosti sedí skupina lidí, bez zájmu a znaveně naslouchají. V popředí leží neforemné tělo. Zavražděná figurína – školení první pomoci. Jakékoli školení… Obnošené sako přednášejícího, zbytečná slova, zbytečná těla, vydýchaný vzduch. Absurdní nuda. Československá socialistická republika, sedmdesátá léta.

Pro tuto a podobné fotografie popisující realitu sedmdesátých let v podhůří Jeseníků, která byla denně všem na očích, se dostal Jindřich Štreit, občanským povoláním učitel na základní škole, do konfliktu se státní mocí. Po propuštění z vězení nesměl vykonávat svou dosavadní práci a měl zakázáno pokračovat v trestné činnosti fotografování. V dějinách fotografie je tento případ ohrožení diktatury fotografickým dokumentem pravděpodobně unikátní.

. . . . .


Jindřich Štreit

Ve fotografiích z vesnice se vám podařilo vyjádřit to, o co se mnoho dokumentaristů marně snaží – totiž že i přes všechnu mizérii je život krásný. Je to proto, že se nám, „měšťákům“, jeví život na vsi jako méně zkažený, bližší přírodě, opravdovější v mezilidských vztazích?

Fotografuji vesnického člověka právě z tohoto důvodu. Myslím, že je daleko upřímnější, nekalkuluje, má přirozenější povahu. Řekl bych, že lidé žijící na venkově nejsou tak rafinovaní, městsky „protřelí“, zkrátka jsou méně zkažení civilizací. Samozřejmě, že městský člověk může mít vztah k přírodě stejně silný jako obyvatel venkova. Znám spoustu lidí, kteří žijí ve městě, a přesto jsou schopni přírodu daleko více procítit, i když se do ní dostanou jen o sobotách a nedělích, než venkovan, který krásu k olem sebe mnohdy ani nevnímá.

Pokud jde o vyznění mých fotografií, nikdy nebylo mým cílem zobrazovat nějaký „krásný život“. Tématu venkova se věnuji s malými odbočkami už přes 30 let a vždy mi šlo o zachycení doby a pocitu, který ve mně vyvolávala. To, jak je fotografie vnímána jako celek, záleží na divákovi více než na mně.

Vaše fotografie jsou unikátním záznamem o českém člověku. Věříte v cosi jako český národní charakter?

Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost poznat různé národy, řekl bych, že existují některé vlastnosti charakteristické pro jednotlivé země. Byl bych rád, kdyby tyto rozdíly co nejdéle zůstaly. Každý národ by si měl svou identitu a kulturu velmi dobře střežit, aby mohl obohacovat kultury ostatní. Nejsem vůbec proti sjednocení Evropy, ale byl bych proti tomu, aby všude byli stejní lidé. To by přece byla hrozná nuda…

Nejen socialismus může pustošit duši. Zaostřil jste na to objektiv svého fotoaparátu, když jste pracoval „na Západě“?

Kdekoli fotografuji, dostávám se nějakým způsobem do problému. Ať už je to ve Francii nebo v Japonsku, vždy narážím na to, že moje fotografie odkrývají vrstvy, které oficiální struktura nechce vidět. Ve Francii jsem dokumentoval problematiku bezprizorních dětí trávících čas po hospodách či jinou odvrácenou tvář francouzského systému – byrokracii na úřadech. Obzvlášť v Japonsku oficiální vrstva nepřijímá vše, co byť jen maličko odkrývá tu méně příznivou tvář života země. Setkal jsem se několikrát i s cenzurou, kdy bylo zakázáno zveřejnit některé mé fotografie. Takže s problémy, které jsem měl u nás před revolucí, se v jiné podobě potýkám neustále.

Jste fotograf, pracujete tedy hlavně okem – dáte u ostatních hodně na jejich lidský exteriér?

Když se na člověka dívám, nejdříve mě zaujmou jeho oči – a je pro mě velice důležité, co v nich přečtu. Čím je exteriér zajímavější, tím více mě člověk přitáhne. Mám rád lidi, kteří jsou něčím výjimeční – tlustí či zarostlí, chudí, s bradavicí nebo bezzubí – když jsou osobití, když nejsou ploší. Své fotografie stavím částečně na výběru typu – vybírám si typ člověka podle myšlenky, kterou chci vyjádřit.

Když jsem vás jednou viděla, jak se přátelsky bavíte s fotografem Tono Stanem, napadlo mě, že jste přímo fotografické protipóly. Tono většinou fotografuje to hladké a krásné (ženské akty), vy obvykle to drsné a „nepřitažlivé“ (např. váš cyklus fotografií z ženské věznice). Nechtěl byste si to někdy vyměnit?

Když vidím krásnou ženu, nemám touhu ji fotografovat. Žena je ve své kráse dokonalá, a já mám pocit, že tím, že ji vyfotografuji, ji nemohu učinit krásnější. Rád fotografuji věci nejednoznačné, věci, které mohu nějakým způsobem interpretovat. Chci nacházet krásu ve věcech, které se krásné být nezdají.

Život mě vždy znovu a znovu fascinuje svou překvapivostí a nekonečností odstínů, v nichž je možno krásu hledat. Vladimír Boudník byl inspirován oprýskanými zdmi domů, a jak nádherné grafiky vytvořil. Neexistuje nic ošklivého. Jen záleží na úhlu pohledu, z něhož se díváme.

Patříte k umělcům, kteří se prosadili v zahraničí, vystavujete v prestižních galeriích, vydáváte knihy. Je umění byznys? Anebo je i byznys umění? Nebo, jak tvrdí americký fotograf Helmut Newton, se hranice mezi uměním a principem nabídky a poptávky už definitivně setřely?

Myslím si, že umění není a nemůže být byznys. Může ale být výrazem jakési společenské objednávky. Fotografie Helmuta Newtona (zobrazuje například exkluzivní nahé ženy v exkluzivním prostředí) jsou technicky dokonalé, krásné, ale – jaksi studené. Pro mne se fotografování nikdy nestalo v pravém slova smyslu zdrojem obživy, natož byznysem. Na to mám fotografii příliš rád a chápal bych to jako zneuctění, kdybych musel fotit hlavně pro peníze. Vůbec tím ale nechci odsuzovat reklamní fotografii, kterou by ch sám dělat neuměl. Jsem schopen dělat jen to, co mě baví. Zadavatele projektů vždy předem varuji, že pro svou práci potřebuji mít pocit naprosté svobody. Musím mít k fotografování dostatek času a prostoru, takže jsem asi jako fotograf velmi drahý. Neumím fotit člověka, aniž bych tak říkajíc neviděl i jeho postel. Vždy se potřebuji nejdřív seznámit s tím, koho fotím a jak ten člověk žije – jinak bych se bál, že můj pohled na něj bude naprosto povrchní.

Jak tohle řešíte, když fotografujete v zahraničí – třeba v Japonsku?

Na japonském venkově jsem pobýval celé tři měsíce, takže i když jsem si tam s lidmi příliš nepopovídal, žil jsem s nimi, a měl jsem možnost se s nimi sblížit na jiné úrovni.

Jaký je smysl dokumentární fotografie? Nestává se zastaralou disciplínou v době, kdy už má kdekdo vlastní videokameru, jak to tvrdí například tvůrci videoartu?

Tuto otázku si lidé kladli i v době, kdy se objevila televize. Mnozí předpokládali, že tím zanikne film. A přesto lidé stále rádi chodí do kina. Fotografie vždy bude mít svoje kouzlo v zastaveném čase. To nejdůležitější u dokumentární fotografie je selekce. Dvě hodiny záznamu na videu mohou nahradit třeba jen dvě fotografie. Tyto dva obrazy s největší vypovídací i uměleckou hodnotou musí však fotograf umět zachytit a vybrat.

Kde je u dokumentární fotografie hranice mezi uměním a pouhým „mačkáním spouště“? V dobrém úmyslu, anebo pouze v kvalitním výsledku? Může být ne zcela kvalitní výsledek ospravedlněn dobrým úmyslem – a naopak?

Dobrá fotografie nemůže nikdy být „jen“ popisem reality. Jak už jsem řekl, nikdy nefotografuji lidi nebo prostředí, které vůbec neznám. Takže za tím jedním zmáčknutím spouště stojí vždy doba poznávání a čekání na vhodný moment, situaci. Velmi důležitá je pro mě kompozice obrazu. I když jsou moje fotografie dokumentární, chci, aby byly také krásné a vyvážené, aby nejen cosi sdělovaly, ale působily i esteticky.

Fotografování může být velmi lukrativní povolání. Nelákalo vás to někdy?

Moje žena mi naštěstí toleruje práci, která naší rodině umožňuje normální životní standard. Myslím si, že život je příliš krásný a příliš krátký na to, aby si člověk dělal nějaké násilí – za jakoukoliv cenu. V době komunismu jsem raději pracoval na statku, než bych se kompromitoval tím, dělat něco proti svému přesvědčení. Takže tuto otázku vůbec neřeším – že bych dělal to, co chci a co umím, a snažím se to dělat co nejlépe.

Pracujete jako vyučující oboru dokumentární fotografie na pražské FAMU a na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě. Dá se fotografování naučit? Anebo musí být člověk fotografem „od boha“?

Já jsem nikdy neučil své studenty fotografovat – učil jsem je dívat se na svět a komunikovat s lidmi. Studium v mém semináři na FAMU je jiné v tom, že se studentům věnuji individuálně. Zvu si je většinou po dvou na týden na Sovinec a tam spolu intenzivně pracujeme. Vybereme určité téma, k němuž má student nějaký vztah. Mám tyto „dílny“ moc rád. Každý student má jiný pohled a oba se společnou prací obohacujeme.

Vaše fotografie často odkrývají odvrácenou tvář lidské existence. Věříte, že lidé jsou v zásadě dobří? A že svět spěje k lepšímu? A je svět spravedlivý – k obyčejným smrtelníkům a k fotografům zvlášť?

Pokud jde o lidský rod, jsem nekonečný optimista a idealista. Někdy mám obavy, jestli to nehraničí až s naivitou. Svět je takový, jaký si ho fotografové i smrtelníci zaslouží. Nic nedostanou zadarmo a nic není prominuto, ale také nic není naschvál. To život neumí. Vždy jde jen o zkoušku – zda člověk vydrží, nebo prohraje.

Působíte dojmem vyrovnaného a silného člověka. Z čeho čerpáte sílu a optimismus?

Věřím, že život je krásný – možná i to mi dodává sílu. Optimismus čerpám z práce, která je mi největší zábavou. Myslím, že seberealizace ve své profesi je ne úplně hlavní, ale jednou z podmínek spokojeného života.

Herman Hesse ve své knize „Hra se skleněnými perlami“ tvrdí, že jedině hudba může zachránit úpadek naší civilizace. Věříte v léčebné účinky fotografie? Může v dnešní době fotograf pomoci změnit svět k lepšímu, jak to vyjadřuje filozofie agentury Magnum, světové organizace fotografů?

Léčebné účinky fotografie na vlastnosti, které mi připadají nejhorší, jako je lhostejnost a závist, si nedokážu dost dobře představit. Nemyslím si, že fotografie může změnit svět. Může k tomu ale napomoci, umí nám ukázat věci z jiného úhlu.

Pamatujete se na svůj první fotografický zážitek? Čím jste chtěl být jako dítě?

U mě to bylo jasné – můj tatínek byl učitel na národní škole a já jsem vždycky chtěl být učitelem – nikdy jsem na nic jiného nepomýšlel.

Otec fotografoval hodně, zvlášť když jsme ještě bydleli na Valašsku. Chodil po kotárech a fotil portréty starých lidí a krajinu. A potom třeba v sobotu se zatemnila ložnice, otec tam roztáhl zvětšovák, který mu máti koupila – ta ho ve fotografování vždy podporovala – a protože jsme neměli vodovod, pamatuji se, jak chodil ke studni s kbelíkem prát fotky.

Zajímavé bylo, že tatínek, ačkoliv byl učitel, se mi nikdy nesnažil vysvětlit, jak se fotografuje, takže jsem to objevoval později sám až na vysoké škole pedagogické.

Podobali se vaši rodiče lidem, které většinou fotografujete?

Myslím, že se jim spíš nepodobali. Otec byl učitel a máti pochází z Prahy, byla na vesnici spíš rušivým elementem. Nikdy jsem neměl pocit, že se s vesnicí úplně sžila – a tím pro mě byla velice zajímavá.

Kolem krku nosíte zvláštní dřevěnou skulpturku, a vůbec celkově upoutáváte svým zjevem. Je v tom částečně profesionální „záměr“?

Já v tom žádný záměr nehledám, ale pravdou je, že různá dřevíčka a malé plastiky nosím už mnoho let. Dělá je pro mě můj přítel sochař z Olomouce. Často se mi stává, že jsou předmětem první komunikace. Neexistuje člověk, který by na ně nezareagoval – od malého dítěte až po babičku či cizince. Také si rád hraji, v kapsách nosím různé hračky, hmatky, kamínky, už sedm let nosím po kapsách krejčovský metr. Rád nosím panáka, kterého mám kolem krku, protože s ním si mohu hrát veřejně.

Zajímá vás křesťanství, anebo je podle vás už překonanou „disciplínou“?

Myslím, že na světě je mnoho náboženství, nejen křesťanství, a každé z nich má právo na život. Každé má svou filozofii a důležité je, aby náboženství člověka zušlechťovalo, dělalo ho lepším a pomáhalo mu žít. Pak je jedno, zda se jmenuje buddhismus nebo křesťanství či jakkoli jinak. Má právo na existenci a myslím si, že by se jedno náboženství nemělo upřednostňovat před druhými.

Má ale náboženství co říci všem lidem, anebo je to jen relikvie pro několik málo skutečně věřících?

Jsou období a situace, kdy víra člověku pomáhá, přesto existují lidé, kteří mají na věci svůj názor a bez náboženské víry se obejdou. Každé poznání obohacuje. Jakékoli dogma však považuji za špatné – ať politické nebo náboženské. Každé vede k násilí.

Chtěl byste být prezidentem?

Každý jsme sám sobě prezidentem.

S FOTOGRAFIEMI JINDŘICHA ŠTREITA SE MŮŽETE SEZNÁMIT V PORTFOLIU, KTERÉ JE NA STRANĚ 168 TOHOTO ČÍSLA MAGAZÍNU KOKTEJL.

Jindřich Štreit

Od počátků, kdy fotografoval „do šuplíku“, až do současnosti, kdy dostává granty na fotografování od Francie až po Sibiř (minulé léto fotografoval život na Bajkalu), se Jindřich Štreit věnuje především tematice venkova. Mezi jeho nejznámější díla patří soubor fotografií z dob předrevolučních „Vesnice je svět“. Následovala kolekce fotografií vesnice po roce 1989 „Lidé olomouckého okresu“ a z nedávné doby například publikace fotografií z Japonska „Lidé z Akagi“. Věnuje se také fotografickým dokumentům se sociální tematikou. Jeho fotografie jsou zastoupeny v mnoha prestižních fotografických sbírkách a galeriích po celém světě.

Jindřich Štreit donedávna vedl v osmdesátých letech založenou galerii ve svém domě na Sovinci, kde představuje díla světových umělců i nová jména. Po tříleté veřejné činnosti se stal v roce 1994 samostatným fotografem, vyučuje dokumentární fotografii na FAMU v Praze a na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě.

Category: 1998 / 10

„Čaj prosím,“ říkám prodavačce skrývající se za pultíkem s typickým ruským samovarem. Do kavárny s výlohou plnou naaranžovaných šálků s kouřícím čajem umně vyřezaným z polystyrenu jsem vešel s nadějí, že ve městě proslaveném čajovými karavanami se bude čaj podávat zvlášť vybraným způsobem. Jsem v Kjachtě, sibiřském městě, kterým kdysi v období sezony prošlo neuvěřitelné množství 200 000 balíků čaje, což představuje na 10 000 tun sušených lístků tohoto nápoje.“Čája nět, toľko kófe,“ odvětila prodavačka zjevně hrdá na to, že až sem, do burjatských písků, dorazil symbol štěstí evropského konzumenta, i když jen v podobě chemického koncentrátu zabaleného do pytlíku s čínskými nápisy. Kávu odmítám a odcházím zkusit štěstí ke konkurenci. „Čaj, kófe,“ hlásají nápisy na několika kavárnách v kjachtských ulicích. Ale všude podávají pouze kávu nebo pivo v plechovkách, z nákladů těch mnoha set čajových karavan, které v minulosti do Kjachty přivážely tisíce tun čínsk ého čaje denně, snad nezbyla ani jediná cihla. Domy bohatých kupců, celnice a čajová tržnice sice dosud stojí, ale čaj do Ruska i Evropy již dávno proudí jinudy.

BRÁNA DO ČÍNY OTEVŘENA

Počátkem 17. století se Rusko při svých výbojích na východ dostalo do přímého kontaktu s Čínou. Ruský postup se dlouhou dobu nesetkával s odporem, protože mandžuská dynastie měla dost starostí s upevňováním trůnu, a nemohla věnovat dostatečnou pozornost ruským mocenským ambicím. Teprve ruské pronikání k Amuru se v Pekingu setkalo s nevraživostí, a tak byla v roce 1689 za účelem konečného stanovení hranic ruského a čínského vlivu vyslána do Číny delegace ruských diplomatů. Výsledkem jednání byla tzv. Něrčinská smlouva o společné hranici a rovněž i přátelské poselství čínského císaře Khang-hi ruskému carovi Petru I., ve kterém se praví: „Naše země jsou tak obrovské a navzájem tak odlišné, že i kdybychom jeden druhého porazili, nebyl by z takovéto války žádný užitek. Navíc však je v obou státech země nadbytek.“

Když byla stanovena hranice, přišel čas zabývat se přepravou zboží přes ni. Ruským kupcům byl proto smlouvou umožněn přístup do Urgy (tehdejší název dnešního Ulánbátaru) a Pekingu. V roce 1719 pak byla podepsána smlouva o obchodní výměně a o vzájemné ochraně společných hranic, které se z velké části nacházely na území neklidných mongolských kmenů.

Právě neustálé nepokoje mezi pohraničními Mongoly vedly k mnoha stížnostem na porušování smlouvy, a konečně i k vypovězení ruských kupců z Urgy. Císař Khang-hi navíc zemřel a obchodní kontakty byly přerušeny.

Jung-čing, nový císař na mandžuském trůnu, se nejdříve snažil přesně určit pevnou hranici a zajistit její spolehlivou obranu, aby se zabránilo kontaktům jemu podléhajících Mongolů s Mongoly, kteří byli poddanými ruského cara. Pro vyřešení všech sporných otázek bylo rozhodnuto svolat pohraniční jednání na řece Buře, která tenkrát tvořila hranici mezi čínskými a ruskými Mongoly. Zplnomocněným vyslancem Ruska na tomto jednání se stal hrabě Savva Lukič Vladislavič-Raguzinský. Koncem roku 1725 vyjíždí te nto zkušený diplomat a obchodník na dalekou cestu z Moskvy na východní hranici ruského impéria a již na konci roku 1727 je podle jeho projektu postavena Novotrojická pevnost na místě, kde odedávna zimovali ruští a čínští kupci.

Rozhovory s čínskou stranou se protahovaly, Číňané žádali i území na jih od Bajkalu, hrabě Raguzinský byl však neústupný a nakonec dosáhl uzavření výhodné smlouvy, která přesně a na dlouhé období bez větších změn vymezovala společnou hranici dvou největších mocností v Asii. Podepsané protokoly byly partnerským delegacím slavnostně předány na břehu řeky Kjachty a den poté, 15. června 1728, položil Raguzinský tři versty od hradeb Novotrojické pevnosti, přesně tak, jak bylo v nové smlouvě stanoveno, zá kladní kámen budoucího centra vzájemného obchodu (rusky nazvaného Svoboda), které později obdrželo statut svobodného handlovního města. V září 1728 se do Kjachty z Pekingu vrátila ruská karavana se zbytky sibiřských kožešin, které se nepodařilo prodat na pekingském trhu, aby je zde nabídla čínským obchodníkům. Tím byl položen základní kámen kjachtského obchodování, které mělo prakticky monopolní postavení v rusko-čínské obchodní výměně.

KJACHTA

„Kjachta leží u říčky Kjachty 660 verst od Irkutska,“ popisuje město v roce 1819 malíř A. J. Martynov. „Má půdorys čtyřúhelníku, uprostřed kterého je postaveno dřevěné tržiště s kamennou kaplí. Na východ od tržiště se nachází Ruský chrám, na jih kasárna, hlavní strážnice a dům velitele. Ostatní prostranství je zaplněno domy kupců. Vně města jsou příbytky kozáků s rodinami, kteří ochraňují hranici. Místo není vůbec vhodné k nějakému hospodaření, často je zde nouze o vodu. Město je však hezky vystavěn o, ulice jsou prostranné, domy sice dřevěné, ale čisté a pěkné. Obyvatelstvo je složeno z mnoha národností, žijí zde kupci moskevští, kazaňští, kurští a jiní, z národů Sibiřští Tataři, Bucharci, Mongolové, Tunguzové a mnozí další, které sem přilákal obchod. U severozápadních vrat je předměstí pro kupce, kteří dnem i nocí neustále přijíždějí a odjíždějí, hlavně pro Mongoly, kteří přihánějí dobytek na prodej.“


Čajová manufaktura

Prakticky současně s Kjachtou vybudovali Číňané ve vzdálenosti 20 verst od ní čínskou obchodní základnu pod názvem Majmajčen (místo prodeje a nákupu). „Čínský Majmajčen má, podobně jako ruská Svoboda, čtvercový půdorys a je celý obehnán vysokou zdí. Na straně obrácené ke Kjachtě je před každými z trojích vrat umístěna vysoká palisáda bránící Rusům vidět, co se děje uvnitř města. Na ní je čínské písmeno Fu, znak pro štěstí,“ vzpomíná na vzhled města německý orientalista G. Klaprot v roce 1816. „Číňan é jsou přesvědčeni, že tyto palisády je ochrání před zhoubnými vlivy a zlovolnými přáními Rusů. Toto přesvědčení je součástí učení Feng-šuej. Pro pěstování zeleniny, bez které Číňané žít nemohou, je všude spousta zahrad. Na ulicích a ve dvorech je patrná veliká čistota, jakou lze najít jen v holandských městech. A vůbec se Číňané odlišují od všech národů žijících v Kjachtě pořádkem, svědomitostí, vkusem a důvtipem. Přitom jsou chytří a jsou lepšími obchodníky než Židé nebo Arméni. Místní čínští kupc i většinou pocházejí z provincie Shansi a za povolení k obchodování platí státu pevnou daň. Všichni jsou svobodní, protože čínské zákony zakazují Číňankám stěhovat se do cizích zemí a pohraničních oblastí. Bohatí kupci si vydržují mongolské milenky, které však nežijí ve městě, nýbrž v jurtách za městem. Skoro všichni dobře mluví mongolsky, někteří i rusky, zatímco ruští kupci se čínsky nikdy neučí.“

Rusové žili s Číňany velice družně, často se vzájemně navštěvovali, v noci se však brány obou měst uzavíraly a každý z jejich obyvatel musel být doma.

Majmajčen se postupně stal centrem obchodu i pro Mongolsko, sem proudila stáda dobytka prodávaná dále do Ruska, sem přijížděly význačné osobnosti Mongolska nakoupit si různé čínské a ruské zboží, jinde nedostupné.

PÍSEČNÉ BENÁTKY

I když byla Kjachta co do počtu obyvatel jen jedním z mnoha sibiřských měst, díky obchodu se zde zcela mimořádně setkávalo několik kulturních vlivů: evropský, ruský, čínský a mongolský. A díky prostředkům, které obchod městu každoročně přinášel ve formě zvláštní daně placené do městské pokladny při vyvezení čaje z města, bylo možno z těchto vlivů bohatě čerpat. Proto současníci nazývali Kjachtu pro její bohatý kulturní život „písečnými Benátkami“.

Kjachtští kupci díky svým pokrokovým názorům vždy patřili k nejznamenitější části sibiřské inteligence. Měli bohaté styky s děkabristy, z nichž někteří pobývali v Kjachtě ve vyhnanství. Ve městě existovalo několik středních škol a později i gymnázium, knihovna a od roku 1890 i vlastivědné muzeum, které ve svých sbírkách chrání mnohé vzácné exponáty.

Kjachta se stala přirozenou základnou vědeckých expedic směřujících do centrální Asie. Tady působili zakladatelé ruské sinologie i slavní ruští cestovatelé, jako G. N. Potanin, N. M. Prževalskij, V. A. Obručev a P. K. Kozlov, kteří odsud vyjížděli na své objevné výpravy do Mongolska, Číny a Tibetu.

ČAJ MÍSTO PLATIDLA

Jakmile se hranice obou velmocí dostaly do přímého kontaktu, začali si pohraniční obyvatelé vyměňovat různé druhy zboží. Vedle toho však od počátku vzájemných kontaktů existoval ruský karavanní obchod, jehož cílem bylo v Pekingu prodat či za vhodné zboží vyměnit erární kožešiny vybrané od sibiřských národů formou daní. Tyto karavany jezdily do Pekingu pravidelně jednou za několik let a společně s nimi do Číny pronikali i sibiřští kupci. Číňané však jejich obchodování kladli všemožné překážky, a prot o byl karavanní obchod v roce 1762 zcela zastaven.

Na jeho základech vyrostl kjachtský obchod, který byl zpočátku zcela ve státních rukou a později byl státem do značné míry kontrolován prostřednictvím cel a nařízení. A to jak z ruské, tak z čínské strany.

Pro zahájení obchodu s Ruskem vyslala čínská vláda několik kupců, kterým dala monopolní právo obchodování a současně jim přikázala udržovat ruské obchodníky v závislosti a nesdělovat jim žádné informace o čínském obchodu ve vnitrozemí a o cenových relacích v Číně. Tato opatření umožňovala vládě požadovat co nejvyšší ceny za zboží dovezené do Kjachty. Většinu z tohoto zboží tvořil čaj pocházející z plantáží na dolním toku řeky Jang-c?-ťiang. Množství čaje určeného pro Rusko se každý rok měnilo v závi slosti na úrodě a na situaci v Číně a bylo Číňany pokládáno za strategickou informaci a před ruskými obchodníky přísně střeženo.

Ruští kupci čelili těmto podmínkám stanovováním společných jednotných cen za ruské zboží, které pak požadovali po Číňanech. Na dodržování této jejich dohody dohlížela volená rada kjachtských kupců.Číňané dopravovali zboží do Kjachty prostřednictvím mongolských velbloudích karavan. Jak uvádí slavný ruský cestovatel N. M. Prževalskij, uskutečňovala se doprava zboží jen na podzim, v zimě a brzy na jaře do dubna. V létě se všichni velbloudi posílali na zotavenou do stepi, kde jim bylo umožněno odpočívat a nabrat sil na další sezonu, která začínala již v září. Tehdy Mongolové vypravovali do Kalganu u čínské zdi dlouhé řady velbloudů, z nichž každý unesl 4 balíky čaje (asi 200 kg). Velbloudi byli od Mongolů najímáni buď přímo až do Kjachty, nebo jen do Urgy, podle počasí a množství sněhu na cestách. Z Urgy se čaj někdy dopravoval na dvoukolých vozících, do nichž byli zapřaženi voli. Cesta z Kalganu do Kjachty trvala 30 až 40 dnů a karavana ji za jednu sezonu absolvovala dvakrát. Přeprava balíku čaje (asi 50 kg) z čajových plantáží do Kjachty stála asi 6 rublů a tato částka zvedla cenu čaje na trojnásobek. Velbloud se mohl účastnit pochodů od svých pěti let a před nastoupením cesty absolvoval desetidenní půst. Z každého velblouda obdržel mongolský majitel za jednu cestu 50 rublů, což byl velice slušný výdělek. Důvěřivé Mongoly však o jejich peníze zpravidla připravili čínští obchodníci, takže majitel karavany odjížděl domů často zcela bez peněz.

Protože v Urze i v Kjachtě se čaj měnil přímo za zboží, fungovala čajová cihla jako ideální platidlo. Ovce stála v Urze 150 cihel, zatímco dýmka 5. „Od roku 1728 dodnes probíhá obchodování v Kjachtě podle zaběhnutých pravidel,“ vzpomíná A. J. Martynov. „Zboží se vyměňuje za zboží, bez peněz, bez směnných kurzů, bez dramatických zvratů, což vše v Evropě považují za nezbytnost při obchodování.“

Balíky čaje byly zabaleny do kožešinových přikrývek, v Kjachtě se balíky zašívaly do nevydělané kůže, aby jim po cestě neublížilo vlhko, a vydaly se na vozech, saních a lodích na dlouhou cestu do Ruska a dál do Evropy. V období sezony se do Kjachty denně dopravilo neuvěřitelné množství 200 000 balíků čaje, což představuje na 10 000 tun sušených lístků tohoto pro Rusy přímo kultovního nápoje.

Rusové zpočátku vyváželi do Číny pouze kožešiny, zlato a stříbro a celý obchod byl ve státních rukou. Rostoucí pašeráctví však přinutilo Kateřinu II. zrušit koncem 18. století státní monopol, což mělo za následek ohromný nárůst obchodu a rovněž i města. Sortiment zboží pro Čínu se rozšiřoval, začalo se vyvážet zboží pocházející z nově postavených továren v Prusku a Polsku a po rozmachu průmyslu v Rusku ho nahradily výrobky ruské. Na obchodování v Kjachtě byli závislí mnozí obyvatelé Sibiře, kteří se živili přepravou zboží pro bohaté kupce a výhodně jim prodávali sibiřské kožešiny a zemědělské přebytky. Jen za dopravu přes Sibiř zaplatili kupci kolem 4 milionů rublů ročně, často i více. Postupně se obchod dostal do rukou nejbohatších kupců, kteří se dělili na „moskevské“ a „kjachtské“, z nichž ti první disponovali větším kapitálem, a mohli tak získat kvalitnější čaj. V polovině 19. století byl roční obrat kjachtského obchodu na 30 milionů rublů, v roce 1862 žilo v Kjachtě na 5430 obyvatel a v p rovozu bylo 16 malých manufaktur, které vyráběly pro potřeby obyvatel i vývozu mýdlo, svíčky, cigarety a boty. Od roku 1840 do roku 1850 bylo v Kjachtě registrováno na 90 obchodních firem, některé z nich se etablovaly i v Americe či v Austrálii. Každoročně bylo do Číny vyvezeno zboží za 7 milionů rublů a státní pokladna obdržela na daních odvedených z čajové magistrály na 5 milionů rublů.

Zájem Číňanů o ruské zboží byl proměnlivý, bylo možno ho pouze odhadovat na základě různých náznaků. Z tohoto odhadu pak Rusové stanovovali prodejní ceny, které se snažili udržet. Byl-li zájem velký, podařilo se prodat všechno ruské zboží i za vyšší ceny, a výsledná cena čaje na evropském trhu pak byla nižší. Tak se úspěch či neúspěch obchodníků v daleké Kjachtě posléze projevil v čajových krámcích po celé Evropě.

Je zřejmé, že obchodníci v Kjachtě a v Majmajčenu byli pouze zprostředkovateli výměny zboží mezi dvěma velmocemi a podmínky této výměny byly určovány jejich vzájemnými politickými vztahy.

ČAJOVÁ VÁLKA

V průběhu 19. století byl kjachtský čajový obchod stále více ohrožován úspěšným pronikáním Angličanů do Číny a na čínský trh. Toto pronikání bylo o to nebezpečnější, že obchodování v Kjachtě bylo založeno na monopolizaci a na základech státní regulace. Rusové neměli možnost proniknout do Číny a studovat tam místní poptávku či nabídku, a celá obchodní výměna tak byla postavena především na čaji a ruském zboží pro čínské majetnější vrstvy.

Po anglo-čínské opiové válce získali Angličané v polovině 19. století přístup do pěti čínských přístavů a začali s Čínou čile obchodovat. Do Evropy se tak poprvé dostal levnější kantonský čaj, jehož přebytky proudily do Ruska přes Oděsu a západní Evropu. I když byl dovoz čaje na území Ruska jinou cestou než přes Kjachtu zakázán, do deseti let se pašeráctví rozmohlo natolik, že všichni obyvatelé západních gubernií a také velkých ruských měst kupovali pouze pašovaný čaj anglický, který se stal zdrojem příjmů všeho pohraničního obyvatelstva Ruska. Kantonský čaj byl sice méně kvalitní, ale jeho nízká cena měla za následek masové rozšíření tohoto nápoje v Evropě i v Rusku.

V polovině 19. století, po vlně povstání v Číně, stoupl zájem Číňanů o drahé kovy. Vývoz zlata a stříbra byl pro ruské obchodníky velice výhodný. Zatímco při výměně čaje za zboží činila výsledná cena jedné čajové cihly 120 rublů, při výměně za zlato či stříbro klesla až na 50 rublů. Ruská vláda se však vývozu drahých kovů bránila různými omezeními. V jednom období se například do Číny směly vyvážet pouze užitkové předměty zhotovené ze zlata či stříbra. Toto opatření pak vedlo ke kuriózním objednávká m kjachtských kupců, kteří si u moskevských zlatníků nechávali zhotovovat zlaté servisy ohromných rozměrů. Později byl obchod s drahými kovy opět povolen a obchodování opět ožilo. Číňané však již neměli zájem o ruské továrenské zboží, protože nakoupené zlato odvezli do jižních přístavů, kde si nakoupili zboží anglické.

Kjachtští kupci, společně s gubernátorem Východní Sibiře, si byli vědomi nebezpečí, které plynulo z přívalu levného kantonského čaje do země. Úpadek obchodu v Kjachtě by měl za následek úpadek domácího průmyslu i příjmů sibiřských obyvatel, znamenal by i konec ruského vlivu na dění v Číně. Proto společně žádali ruskou vládu o změnu celní politiky (clo uvalené na kjachtský čaj činilo 100 %) a o zavedení takových cel na dovoz čaje, která by umožňovala udržet při životě zaběhlý trh v Kjachtě. Opatření vlády však byla nedostatečná a představovala pouze pokus o zachování příjmů do státní pokladny. Pro obchodování v Kjachtě však znamenala katastrofu a úplný zánik, který definitivně nastal po otevření Suezského průplavu v roce 1869. Námořní cesta z Asie do Evropy se podstatně zkrátila, obchodní lodě jednou provždy nahradily velbloudy a jejich houpání na vlnách oceánu nahradilo houpání balíků čaje na hrbech „korábů pouště“ při vjezdu do bran Majmajčenu.

. . . . .

„Čaj budete?“ nabízí mi mongolská průvodčí sklenici kouřícího čaje v pohraničním vláčku Nauški-Suchbátar. Nemohu odmítnout, čaj je tady v Asii již nerozlučně spojen s cestováním a s vlakem, a smradlavá čínská káva mu naštěstí jeho postavení ještě neodcizila. Vařící voda se připravuje v samovaru na konci vagonu a hrnek s trochou čaje patří k výbavě i toho nejchudšího cestujícího. A tak opatrně upíjím ze své sklenice a umazaným oknem pozoruji po zuby ozbrojené ruské vojáky hlídající hraniční čáru. Pár kilometrů na východ od současného hraničního přechodu se uprostřed burjatských písků pozvolna rozpadají domy bohatých kjachtských kupců. Navždy ztichl hluk čajových tržišť, řvaní velbloudů a jejich pánů. I hranice vlivu dvou sousedících velmocí se za ta staletí občas posunuly. Ale čínský čaj přes ně putovat nepřestal. Alespoň teď putuje v mé sklenici společně se mnou směrem do Číny, do místa svého vzniku.

Category: 1998 / 10

Jsme za lávkou. U příslušníků kmene Mursi, kteří nedávno zabili dva Holanďany. Desítky černých paží nás vtahují do vesnice. Rvou mi korálky z krku a sbírají je z udusané hlíny. Strašidelně pomalovaní bělobou, s keramickými destičkami ve rtech.

„Foto, foto,“ řičí na mě domorodky Mursi. Tahají mě za ruce a chlupy v podpaží, sahají na penis, aby se přesvědčily, že jsem člověk. Přes keramické destičky ve rtu si odplivávají do prachu vesnice. „Foto, foto,“ dožadují se pozornosti a peněz za fotografování.

V jihozápadní části Etiopie u řeky Omo začíná druhá etapa expedice Turkana. Šest bělochů: dva organizátoři expedice prozkoumávají možné cesty pro své cestovní kanceláře – cesty pro odvážné – tři adrenalinoví turisté a já. Druhá část expedice je zaměřená na původní obyvatele Etiopie. V plánu je projet co nejdále, do nejzapadlejších míst Afriky, podél toku řeky Omo. Program je našponovaný, jsem připraven na sprint Etiopií. Uvidíme ještě domorodce, nebo už to bude skanzen? Máme skvělá auta i řidiče a b ezvadného osmnáctiletého průvodce Harryho. Vyrážíme za Mursii. Vršíme zásoby potravin a drahocenné vody.

Řidiči už tuší, že to myslíme s Mursii vážně, a vrhají na nás vystrašené pohledy. K obávanému kmeni je ale ještě daleko. Jedeme sytě zelenou hornatou krajinou na jihozápad od Addis Abeby. Pohybujeme se ve výšce kolem 2000 m nad mořem.

ZEMĚDĚLCI


Kmen Karo

Rozvinuté zemědělství, příjemné klima a v polích s úrodnou půdou pěstují domorodci obilniny a kukuřici. Lesy banánovníků, slunečnice a bavlna. Na polích se tyčí zvláštní křivolaké posedy. Na každém z nich stojí človíček zabalený do výrazného hábitu a pracuje. Hlídá zrno před ptáky, možná i před lidmi. Celý den je na posedu a dívá se – to je práce. „Dneska jsem se díval na kukuřičné pole lemované slunečnicemi,“ může říci udřený hlídač večer v chýši své manželce. Zlehčuji, samozřejmě. Domorodci musí p ole zrýt volským potahem, dřevěným rádlem jakoby z minulého století. Musí zasít, sklidit, umlít. Musí toho dost. Půda v této části Etiopie je prý velmi úrodná a kvalitou se vyrovná hlíně v Kalifornii. Jenže země je sužována obdobími sucha, rozvinuté zemědělství zpustošil komunistický režim. Dnes se lidé znova učí hospodařit se zemí. Učí se, ale s typickou černošskou laxností to jde pomalu. Přitom úroda dvakrát, třikrát za rok, to je přece sen.

Vesničané s bílými zuby a pusou dokořán na nás přenášejí africký klid. Na mohutných stromech podél silnice se kývají válcovité včelí úly – z medu dělají výtečnou medovinu. Používáme ji jako energetickou bombu. Umějí tam i dobrou pálenku nebo tač – med s kukuřicí se slabě alkoholickými účinky.

ZEMĚ ŽLUTÉHO BÝKA

Projíždíme rozsáhlým krajem Hamerů, největšího kmene v oblasti. Cestu k městu Demeka lemují obchodníci. Šinou si to na tržnici prodat, co unesou v ruce, na hlavě i v kalabase za pasem. Trs banánů, pár vajec, podivné rosolovité máslo, kalabasy naplněné mlékem a krví nebo kůži z kozla. Ženské oblečené v kožešinách sedí v prachu společně s krásnými chlapíky, kteří se naparují jako krocani. Jiní křižují tržnici s kopím v ruce, barevnou čelenkou a výrazným suknem přes prsa – krasavci. Na práci jsou tu ví c ženy. Slídím a potají na tržnici lovím fotografické modely. Vidím nádheru. Hamerka s kalabasou na hlavě (vypadá jako zednická přilba), s kůží omotanou kolem beder, kalabasy za pasem a nezbytné mušličky na krku. Na trhu bych mohl strávit třeba celý den. Najednou ke mně přijde krásná hamerská slečna a uplete mi ve vlasech cop. Dávám jí za to českou bižuterii. Je mi fajn. Ani si nepřipouštím, že zítra nebo pozítří nás čekají hrozní Mursiové.

PŘEDZVĚST DIVOČINY

Na noc dojíždíme do města Turmy. Harry, naše komunikační spojka s domorodci, nás zve do malé osady asi dva kilometry od města. Ve vsi Donbué Gurda se bude večer tančit. Dálková světla džípu vrhají ostré stíny. Po chvíli bloudění se v záři reflektorů objevují krásné úlovité chýše. Brutálně nasvícení divocí vesničané mají na těle kůže, těžké náramky midó se jim lesknou na pažích, hrdlech a kotnících. Barevné korálky, bělmo a zuby na nás vrhají prasátka. „Vypni ta světla, Gabrieli!“ křičíme na řidiče. Noříme se ve tmě do živelné atmosféry mezi černá těla. Musím dávat pozor, abych nešlápl na děti, které se všude válejí jako černé uzlíky. Zato já jsem asi vidět až moc. Jdeme s vesničany pro dřevo na oheň a jsme náhodnými svědky neplánovaného malého obřadu. Mladík, který se bude ženit, dostává mléko s krví a ostatní dívky ho zdobí cetkami. Zvláštní atmosféra je umocněna tím, že to nebyl obřad určený pro naše oči. Přinášíme dřevo, stařešina vsi Donbué Gurda rozdělává oheň. Třením hůlky ve dřevěném žlábku zapálí kus velbloudího trusu. Jiskry přeskočí na otep, oheň vzplane. Tance mohou začít. Muži v půlkruhu, dívky ve skupinkách naproti. Začínají písní, jako by se rozezpívávaly, dohadovaly. Podupávají, tleskají, občas je slyšet dívčí smích. Holky se pitvoří jako všude na světě. Rytmus písně a tance se prohlubuje, hrdelní výkřiky jsou stále intenzivnější. Výjev je lehce nasvícen oranžovým světlem ohně, hvězdy nad hlavou, země se chvěje pod nohama vesničanů, náramky midó křesají o sebe, dívčí hlasy se střídají s mužskými, vyrážejí proti sobě. Je v tom sex, síla, radost, trans. Jako by se vesnice spojila v jedno tělo a srostla se savanou. Každý se svým plamínkem v očích. Netápou, vědí, jak tančit, jak žít. Škoda, že to tak rychle končí. Pak je skoro trapné nastoupit do džípu, rozsvítit dálková světla a ve vteřině zrušit celé kouzlo. Co se dá dělat? Jedem spát, abychom zítra ukrojili co nejvíce kilometrů.

Brzy ráno mě budí kohouti, kteří si dodávají odvahy do nového dne. Navzájem se hecují a překřikují. Pomalu se prokousáváme džípem za kmenem Mursi. Za celý den se dostáváme asi pět kilometrů před vesnici Mursiů. Rychlý africký soumrak je na spadnutí. Zmocňuje se nás napětí, protože jít za tmy do takové vesnice by mohlo být osudné. Hrozně se těšíme na Mursie, ale rozhodujeme se pro poněkud bezpečnější variantu – spánek v buši. Nedočkavý Petr neunese tíhu čekání, odkládá veškerý svůj majetek a jde sám za tmy na průzkum. Loučíme se s ním neradi, ale respektujeme jeho rozhodnutí. Jde bez baterky, bez sirek, bez peněz na úplatu. Stát se mu může úplně cokoli. Petr nám mizí v buši a my rozděláváme oheň proti šelmám. Tlacháme o tom, co nás asi zítra čeká. Krátce před půlnocí slyšíme kroky. Když se ze tmy vynoří Petr živý, zdravý a bez doprovodu, spadne nám kámen ze srdce. Nastiňuje situaci ve vsi Mursiů jako poměrně pohodovou. Přijal ho stařešina, nabízel mu i nocleh za peníze, ale ty neměl, a tak šel zpátky. Vypadá to zatím dobře. Jak později zjistíme, situace se nevyhrotila proto, že Petr tam šel bez majetku. Kdyby nás chtěli v noci okrást, stačilo by, aby teď Petra stopovali. Usínáme příjemně rozrušeni a brzy ráno vstáváme se zvýšenou hladinou adrenalinu.

ZA LÁVKOU

Konečně uvidíme domorodce s keramickými tácky ve rtu. Brodíme se přítokem řeky Omo po pás ve vodě a doufáme, že v něm nejsou krokodýli. Proud vlažné řeky mě probouzí a kameny mi masírují nohy. Jsme na druhém břehu, v jiném světě. Nevíme přesně, co nás čeká. Jdeme pěšinkou a hned za první zatáčkou se srážíme s dvojicí naháčů. V černých rukách mají umělohmotné nádoby. Jdou pro vodu. Oni i my zkoprníme úžasem. „Salam,“ zdravíme je vstřícnými gesty. Nechávají vodu vodou a ujímají se hostitelské role. O dvádějí nás do vsi. Cestou se na nás nabalují další naháči. Jeden vybaluje z igelitky baterii z profesionální kamery a chce nám ji prodat. Chtěl bych se zeptat, jestli původní majitel ještě žije, ale schází slova, tady už se jen gestikuluje. Cestou se nám otevírá krásný pohled do deštného lesa. Pod obrovskými stromy je pole s dozrávajícím prosem. Cesta do vsi vede přes namoklou, slizkou lávku z kmene stromu. Musím si sundat boty, abych ji vůbec přešel. Jsem za potokem. Je to jako být za padacím mostem v cizím království. Dostaneme se vůbec odsud? Musíme do toho jít, přemlouvám sám sebe. Kráčíme po zvuku křiku do vesnice. Stromoví se rozevře, vidíme klasické chýše z rákosu a první obyvatele, kteří se už na nás vrhají. Jsou jako vosy. Děti, mladíci a dívky jsou u nás první. Z očí jim sálá pravěk! Mají na sobě kůže, anebo nic. Holé zadnice se mi míhají před očima. Středem pozornosti se okamžitě stává moje barevná bižuterie na krku. Chci ji uvážlivě někomu darovat, ale nedostávám vůbec žádnou šanci. Desítky černých rukou se mi sápou po krku a já si blahořečím, že jsem nekoupil silnější vlasec. Stovky korálků se rozkutálely do prachu vesnice. Kdo má ruce volné, zobe milimetrové korálky ze země jako slepice. Sunu se do ústraní a jsem rád, že jsem uchránil fotoaparáty. „Ferendž, ferendž, birr, birr,“ – běloch, běloch, peníze, peníze – chrčivě skandují domorodci. Při podrobnějším pohledu zjišťuji, že mi v tlačenici ukradli mikrofon. Ten se mi nakonec daří za pár birrů vykoupit zpět. Mezitím mám prošacované všechny kapsy v kraťasech. Toaletní papír nepotřebují, a tak mi ho hned vracejí, stejně jako kapesník. Jiné to je s baterkami a tužkami. Ty se jim hodí vždycky. Skončí jako poklady v kožených váčcích – kabelkách mladších dívek. Schovávají si v nich třeba patrony, kamínky nebo mušle.

KRÁSNÉ DÍVKY MURSI


Mursi

Jsme v neustálém kontaktu s několika pevnými ebenovými páry rukou. Když nás všechny prošacují, nastává zklidnění a já se konečně kochám pohledem na krasavice s keramickými talířky ve spodním, prořízlém rtu. Spodní řezáky mají ženy vytlučené, aby jim v mezeře po nich dobře seděly až dvanácticentimetrové těžké tácky. Jsou nádherné, živočišné. Děti jim cumlají za chůze prsy, hrají si s visícími rty žen a prostrkují skrz prořízlý otvor baculaté ručky. Staré ženy mají utržené rty a scvrklé prsy visící až po pás. Krasavice se předvádějí, kývají keramickými tácky a hryžou tyče cukrové třtiny, až jim sliny tečou po hliněných ozdobách. Trochu se orientuji ve vesnici. Je tu asi dvacet chýší, spousta žen, dětí, ale scházejí tu mladí bojovníci s puškami a samopaly. Střelné zbraně vidíme jen dvě nebo tři, což nás uklidňuje. Máme štěstí, válečníci jsou pryč. Hierarchii ve vesnici je těžké vysledovat. Není tu žádný náčelník. Je tu mnohoženství. Každá z žen má svou vlastní chýši. Jinak anarchie lidské smečky.

„Foto, foto,“ drmolí pyskatá a otvírá zip mé fotobrašny. Kroutím rezolutně hlavou, domluva výpravy je jasná, fotit budeme až na konci návštěvy, protože po fotografování přijdou zákonitě velké problémy – problémy s placením. Mé fotografické srdce puká žalem. Chtěl bych dostat do ruky toho, kdo první domorodcům zaplatil. „Foto, foto.“ Kroutím hlavou, že ne. Flus, odplivne si kráska obloukem přes keramickou destičku a zhnuseně odchází. Představa domorodců o naší návštěvě je jasná. Rychle se nechat nafotit, obrat nás o peníze a vyhnat z vesnice. Naše představa je úplně opačná. Okounět co nejdéle, zafixovat si jejich gesta, tetování a nesmírně hrdé pohledy žen, ze kterých lze vyčíst zvířecky jasný život s jednoduchými pravidly. Rodit, vařit, živit, stavět chýše. Nemít stres, opovrhovat bělochy, obrat je o peníze, o lesklé věci. Za peníze od jiných bělochů koupit zbraně, třeba kalašnikovy. Jsou rychlejší než oštěpy mužů sousedního kmene, který jim krade dobytek.

Lezu do jedné z chýší a pomáhám mlít kamenem o kámen proso. Domorodce to jde mnohem líp. Je jí asi sedmnáct a ještě nemá prořízlý ret. Za to, že mě nechala chvilku pracovat, chce peníze. „Birr, birr,“ chrčí na mě název etiopské měny. Sedám si v chýši na kůži a relaxuji. V třímetrovém slaměném obydlí jsou dvě kůže na spaní, věčně dýmající ohniště prosycuje vše skrz naskrz. Kouř je dobrý jako repelent proti komárům. Je tu pár kalabas – nádob na mléko smíšené se zvířecí krví. Jedna keramická nádoba na vaření, sekera, a to je prakticky všechno. Jsme ve vsi skoro tři hodiny, nervozita stoupá, musíme začít kšeftovat. Kupujeme poslintané keramické tácky vyndané přímo z pusy. Kupuji dívčí kabelku i s obsahem. Začínáme fotografovat: takhle se o mě ještě nikdy žádné modelky nepraly. Tahají mě za ruce, pitvoří se, pantomimicky napodobují focení. Jsou najednou směšné, bez hrdosti, ztrácejí u mě na ceně. Jen těžko se mi daří ulovit spontánní snímek. Krásné, téměř pravěké lidi nedávno navštívil běloch a předvedl jim pár našich triků. Taková kombinace může dopadnout jedině jako fraška. Teď se nám to vrací, vidíme v nich parodii sebe samých. Nechci je takhle vidět.

Situace ve vesnici se horší. Nesplnili jsme jejich finanční očekávání. Měli bychom přidat, dává najevo stařešina nabitou puškou. Nechce se nám, smlouváme, nakonec nás to stojí o pár babek navíc. Namířená puška, která nám bránila v odchodu, se smírně klopí k zemi. Odcházíme husím pochodem z vesnice, trochu ztrácím koncentraci, a už na mně visí tři, čtyři mladíci. Chtějí mi strhnout brašnu, nakonec to odnese jen oblíbený mikrofon. Už asi vědí, že si ho dost cením. A tak si dnes, již podruhé, svůj mikr ofon kupuji. Za lávkou si oddechnu. Bylo to silné a krásné. Brodíme se přes řeku a je to, jako bychom se časem vraceli do našeho tisíciletí k džípům. Řidiči i průvodce Harry jsou rádi, že ferendži (běloši) přežili.

Ujedeme sotva dva kilometry a potkáváme zástup bojovníků Mursi. Pušky, samopaly, odhalené penisy – to je kombinace! Nahatí, silní chlapi, kteří scházeli ve vesnici. Možná jsme měli štěstí. Mohli jsme mít velké problémy, a máme radost, že je potkáváme až teď.

Jedeme mlčky, po včerejším dešti se vyrojily stovky nebezpečných much tse-tse. Nalétávají do našeho džípu, když cítí krev. Máme na vybranou: buď hroznou saunu v autě, nebo tse-tse s možností nákazy spavou nemocí. Ani jedno se nedá vydržet dlouho. A tak zabíjíme čas zabíjením nebezpečných much, jejichž krev plní vnitřek džípu. Pak na chvíli volíme saunu. Kapky sražené páry nám kapou na hlavy.

BUME


Lidé Bume

Nejakčnější část expedice je zřejmě za námi. Blížíme se podél toku řeky Omo k hranicím Keni, do oblasti lidu Bume. Říká se jim také nanyatong – žluté pušky. Staré ženy drtí zrno kameny, jako by praly na valše. Přejíždíme motorovým přívozem řeku Omo do vesnice s krásně pokřivenými „kurníky“ na muřích nohách. Stavby stojí na křivých kůlech a připomínají rozevláté hlavy trpaslíků se špičatými čepičkami. Ve skutečnosti to jsou praktické sýpky na zrno. Vyvýšení chrání zrno před vlhkostí a hlodavci. Ani z a fotografování nechtějí moc peněz. Jsme hladoví! Vítáme nabízenou indžeru, národní, a vlastně jediné etiopské jídlo. Je to skoro půlmetrová placka, vypadá jako špinavý, hrubý hadr na podlahu. Na ni naloží, co dům dá: zeleninu, ostrou omáčku s masovou směsí. Indžeru připravují z nakvašené směsi mouky s vodou naléváním na ohromný kulatý tác. Nad ohništěm se peče. Tác je přikrytý poklicí, což je důležité pro tvorbu porézního povrchu placky. Jídlo jíme zásadně rukama. V pórech omáčka dobře ulpívá. Indž eru pojídají běžně tři, čtyři lidé dohromady. „How are you, my friend?“ ozve se nade mnou, a už se mi hrabe můj nový přítel černýma rukama v jídle. Černoch se směje a vysvětluje, že je hladový. To je běžná africká praxe. Kromě indžery jedí domorodci většinou jen povařené obilné šišky bez chuti. Jsou nastavené třeba otrubami nebo trávou, která zvětší objem potravy a zasytí. Ve městech se jí ještě ambaša (tlustá placka bez chuti) anebo výborná sambóza (šáteček s masovou nebo jinou pikantní náplní).

HŘEBÍK VE RTU

Čeká nás asi šedesát pět kilometrů ke kmeni Karó. Cestu dlouho nikdo neprojel. Jedeme panenskou přírodou, vysokou trávou, jízdu si zpestřujeme sezením na střeše auta. Člověk musí dávat pozor, aby nespadl z auta, musí uhýbat před větvemi akácií s pěticentimetrovými trny ostrými jak jehly. Land Cruiser se naklání a skáče jako koza. Větve nás šlehají po zádech. Řidiči každou chvíli vyskakují a čistí mřížku chladiče ucpanou travinami. První auto zapadá v hluboké erozní díře. Bereme lopaty, krumpáč. Kopá me, srovnáváme terén před džípem. Lanem vytahujeme auto, ale předevčírem dobité baterie opět vypovídají službu. Češi jsou naštěstí cvičení improvizátoři. Jirka čistí kontakty, zkouší, v čem to vězí. Naše montování začíná řidiče Gabriela bavit. Šroubuje závit chladiče, přičemž mu horká voda opaří obličej. Hraji si na felčara a ordinuji mu panthenol ve spreji, který ho rázem mění v bělocha. Gabriel je nadšen a bělí se panthenolem pětkrát denně. Baterie nakonec přehazujeme z auta do auta, abychom nasta rtovali – to je Afrika.

Už je zase tma a dvacet kilometrů ještě před námi. Rozhodujeme se pro spánek v buši plné dravých zvířat. Průvodce Harry zkušeně zapaluje kořeny křoviska a rozžíhá věčný oheň, který snad odežene hyeny od našich stanů. Kromě ohně nás od predátorů bude dělit jen tenké tropiko. V noci na nás bouřka sesílá hromobití a zvířata zůstávají naštěstí v pelechu. Druhý den přijíždíme ke kmeni Karó. Je to velká vesnice, lidé se hemží, ale neohrožují nás. Slibují nám tanec za peníze. Je to kmen poměrně odlišný od ostatních. Používají bílou krycí barvu ke zdobení tmavých těl. Zdobí se jednoduchými primitivními vzory. Někteří připomínají kostlivce. Muži mají v ruce nezbytnou dřevěnou stoličku, oštěp nebo pušku. Kromě sezení používají stoličku také při spaní k podepírání šíje, aby si nerozcuchali složité účesy. Vyskakují při tanci do výšky, prach jim pod nohama víří. Kromě používané běloby si Karóové propichují spodní ret kovovou tyčinkou nebo prozaickým hřebíkem. „Hele, von má v pysku normální sedmdesátku hřebík,“ říká Petr. Opravdu, mají ho zatnutý ve spodním rtu – rezavý hřebík. Parádníci. Časový limit představení je u konce a pokračovat se bude, jen pokud přidáme nějaké birry. Hra na chodící banku nás už unavuje. Peněženky jsou vyhublé, vykradené. Zkušeně rychle vyklízíme pole. Čím je odchod z vesnice svižnější, tím je pro nás méně bolestivý. Tak zní pravidlo pro návštěvníky kmenů.

Řidič Gabriel pomazaný bílou pěnou panthenolu zcela splývá s domorodci. Tance ho moc nezajímají, a tak se před autem stává domorodým holičem, obrovské nůžky v rukou mu cvakají. Vytváří krásné variace účesů. Gabriel má rodinu, špičkové zaměstnání řidiče a pivní pupek. Patří mezi vyšší vrstvy. Podle toho se i chová – blahosklonně. Jedinkrát jsme ho viděli rozrušeného, když uviděl ježka, normálního ježka stočeného do klubíčka. Byl fascinován a ještě večer se k zážitku vrátil: „Poprvé v životě jsem vidě l takové zvíře, žádné oči ani nos, ani pusu, jen ostny. To je nemožné,“ křičel vzrušeně. Hyeny, sloni, žirafy a podobné triviality ho po cestě nechávali zcela chladným.

KONSO

Kraj Konso, kterým projíždíme, je hodně kopcovitý a sytě zelený. Ve vzduchu je cítit vlhko jako na Šumavě. Jsme v úrodném kraji a Konsové jsou rodilí zemědělci. Jejich pole se kaskádovitě vrší na prudkých homolích kopců. Stupňovité terasy polí jsou metr a půl vysoké. Pěstují se na nich obilniny: sorgo, proso, pšenice a tef. Během roku stihnou Konsové dvě sklizně. Osady zemědělců jsou vidět až na samých vršcích kopců. Jak je kmen odlišný, je jasné při příchodu do vesnice, obehnané dřevěnou hradbou. V chody do dvorů jsou tak nízké, že se musíme poklonit. Nejzajímavější jsou Konsové svou zálibou v tesání dřevěných soch waga. Jsou to posmrtné figurální dřevořezby připomínající zemřelé předky, hlavně hrdiny kmene. Můžeme obdivovat asi metrové sochy těch, kteří zabili v boji nepřítele, šelmu, nebo vysoce postavených a vážených členů vsi. Figura z těžkého dřeva je ozdobena zbraněmi, štíty a výraznými pohlavními znaky, hlavně faly. Ženy v krátkých sukních a nepřátelé bez falů jsou vždy jen doplňkem soc hy ústřední. Pichlavě mystický výraz očí vyrobených ze skořápek pštrosích vajec a bílé zuby z kostí dávají sochám nádech strašidelnosti. Musím se jim pořád dívat přímo do očí. Nesmíme sochy koupit ani fotografovat. Kdyby je u nás našli, hrozí nám vězení. Vesničané za jejich pašování dostanou tři až čtyři roky žaláře, který je přímo ve městě.

Konso je totalitní město. Nesmí se tu vůbec nic, natož pak fotit. Na policejní stanici mají horu zabavených soch sto let starých. Vidím jednu nádhernou, primitivní, z těžkého dřeva, s falem na čele. Moc bych ji chtěl koupit, mít ji… Můj nápad ale vyplaší naši průvodkyni, jako bych mluvil o vraždě. Při odjezdu z města jedeme natankovat k pumpě. Ale průvodce Harry gestikuluje: „Bacha, teď jsou tam policajti, hlavně se neptejte na naftu.“ A kvůli čemu sem asi jedeme?

Harry se bojí před policií cokoli udělat, vloni ho tu zavřeli. Jedeme radši pryč. Jedeme nocí a svítíme do zelenožlutých očí uskakujících šakalů.

DASANEČOVÉ


Dasanečové

Dasanečům se hanlivě říká gelebové. Geleb znamená slupka kávového zrna. Dasanečové vaří z gelebů břečkovitou kávu, a tak jim to zůstalo. Jsou gelebové.

My směřujeme do Omorate, ale cesta se nám ve vádí řeky ztrácí. Tápeme nekonečnou buší, jsme sami. Najednou se z houští vynoří tři krasavci s oštěpy a kalašnikovem. Načesaní, jako kdyby byli právě u holiče. Studujeme se navzájem. Mladíci by od nás chtěli žiletky nebo jídlo. Ukazujeme na svá strniska a propadlá břicha. Přijíždíme do Omorate. „Gelebové“ prodávající kopy kávových slupek nepřekvapují. Překvapuje však obrovské parkoviště buldozerů, traktorů a jiné těžké techniky na předměstí. To je památk a na Korejce. Chtěli tu rozjet obchod, ale nějak to nevyšlo. Stroje tu od roku 1987 tiše rezavějí. V Africe se nepodniká snadno. Místní teď používají obludná pásová vozidla jako osobní vozy. Ve stínu dvacetimetrového pojízdného pásového mostu se chladí kozy. My se po dlouhé době chladíme oroseným pivem a pozorujeme kávový obřad. Když si na etiopském venkově objednáte kávu, je to akce zhruba na dvě hodiny. Žena, která nám ji připravuje, nejdříve rozsype na zem trávu. Na tácu má přichystané miniaturní keramické hrníčky. Chystá přenosné ohniště s dřevěným uhlím. Na kovovém tácu upraží zrnka kávy. Člověk vnímá vůni a těší se na nápoj. Po upražení se káva rozdrtí v dřevěném hmoždíři, v našem případě posloužila k drcení vodovodní trubka. Mezitím se v keramické karafě na ohništi hřeje voda. Hrníčky se obřadně vyplachují jeden druhým, posledním hrnkem se polije podestlaná tráva. Mezitím žena vhazuje na žhavé uhlí vonnou smůlu. Nádherné čichové vjemy působí omamně. Nacvičená hra rukou je pastvou pro oč i. A v Africe je času na koukání hodně. Když se voda začne vařit, nechá se káva poprvé zpěnit. Pak se troškou kávy vymyjí hrnky. Káva na ohništi se ještě dvakrát nechá přejít varem, pak se sejme z ohniště a srazí studenou vodou. Teprve potom se nalévá do hrnku. Jeden hrnek má obsah asi jedno deci, a tak pití kávy není v celém obřadu to nejdůležitější.

DLABANKY

Odpoledne chceme ještě jednou přes kalnou řeku Omo. Jsme asi pětadvacet kilometrů od ústí řeky do jezera Turkana, třicet kilometrů od keňských hranic. Omorate je policejní město. Potřebujeme se dostat na „dlabankách“ (loďky vydlabané z jednoho kusu dřeva) na druhý břeh. Jsou hrozně uzoučké, pokřivené a labilní. Sjednáváme převoz. Policisté nás nechtějí pustit, chápeme je, potřebují si vydělat. Využíváme jejich nepozornosti a presujeme se do lodiček. I s mou velmi subtilní postavou je to téměř nemožn é. Loď se kymácí, mám drahé foťáky, v řece jsou hladoví krokodýli, a do toho ještě policisté. Řvou na nás ze břehu, a tak jsme nuceni jednoho vzít s sebou. Náš převozník má dlouhé bidlo a balancuje na špičce čtyřicet centimetrů široké „dlabanky“. Loď se kymácí a jsme maximálně deset centimetrů nad hladinou. „Dejte si batohy na dno a buďte připraveni plavat,“ křičí na nás škodolibě policajt, který zůstal na břehu. Za pár minut se šťastně sápeme na druhý břeh. Nečekáme už nic nového, jen se chceme nap osled pokochat krásnými přírodními lidmi. Ve vsi vládne klid – klid před bouří. Smráká se a my pomalu chceme odejít, ale blíží se k nám stařec s magnetofonem v ruce. To tu ještě nebylo! Z absurdní kombinace nemůže vzejít nic dobrého. Vůbec mu nerozumíme, jen slyšíme, že má plnou hubu Etiopie. Nechce nás pustit pryč, okolo už je spousta pokřikujících domorodců. Na bolestivé odchody z vesnic, kdy je požadováno výkupné, jsme si už zvykli. Tady ale něco nehraje – chlapík chce naše pasy. „Bacha na něj, to je ňákej místní Fidel,“ varuje nás Petr. Má pravdu. Dědek vykládá a vykládá. Už je skoro tma a my chceme pryč. Naše policejní ochrana jako by se zavrtávala do země. „Jak mu dáte pasy, už vás nepustí,“ tvrdí polda. Jsme zoufalí. Nakonec vymýšlíme lest – podstrkujeme Fidelovi kus bezcenného českého tiskopisu. Formulář zázračně zabírá, jsme propuštěni, je tma jako v pytli. Prodíráme se pichlavou buší tři kilometry, bez baterky. Sjíždím po jílovém srázu k řece a modlím se, abych se trefil do loďky, kterou nevidím. Lezu po hmatu a tentokrát lehce vklouzávám do loďky, protože jsem obalen kluzkým jílem. Nedívám se na hladinu řeky, vidím jen siluetu převozníka proti jasným africkým hvězdám. Jedna hvězda padá, je tak ohromná, že stihnu dvě přání – jedno africké a druhé si schovávám na doma.

Zatímco jsme byli na druhém břehu, největší dobrodruzi expedice spřádají velký plán. Ráno si najdou loďky „dlabanky“ a pokusí se projet po řece Omo až do jezera Turkana a podél jeho břehů do nejbližšího městečka. Nádherná představa, oči jim svítí dobrodružstvím. Naši dva kolegové musí jen překonat pár afrických problémů. Na lodích se směrem ke Keni vůbec jezdit nesmí. Nesmí se tu bez povolení policie vlastně nic. Jirka s Filipem ráno opravdu přemluví místního převozníka k šílené akci. Evropské zadky dvoumetrových chlapů se do loděk nevejdou, a tak kluci musí vyrobit sedátka, na kterých budou dřepět a zvyšovat těžiště vratkých skořápek. Dva stokiloví chlapi na směšných plavidlech! Při ústí do jezera Turkana je čekají možná vlny, možná krokodýli, hroši…

NA DRUHÝ BŘEH

Jsme v „kolébce civilizace“ a na takových místech napadají lidi velké věci. Držíme klukům palce a věříme, že se s nimi nejpozději v letadle setkáme. Zbytek expedice má také svůj plán. Přemístit se s bagáží na protější břeh Omo a překročit hranice po neprobádané straně, přes „zelenou čáru“. Když to nevyjde, vrátíme se zpět, řidiči na nás počkají. Kluci už jsou na vodě, my vyjednáváme policejní povolení pro přejezd řeky. Vše se africky vleče. U hotelu zevlují divní hoši. Odpoledne se přiřítí policie, zatýká naše řidiče i s auty a odjíždí pryč. Nevíme, o co jde. Je pětačtyřicet stupňů ve stínu a my se sotva vlečeme. Asi po dvou hodinách se vracejí džípy i s Jiřím a Filipem, dobrodruhy z loděk. My jsme rádi, že žijí, oni jsou zklamáni. Ve městě se odjezd dvou bělochů dlouho neutajil, jenže policie neměla auta, aby je dohonila. Proto si zatkla naše řidiče i s auty. Chytré. Pak následovalo zatčení s odjištěnými samopaly skupiny na loďkách a dlouhé lynčování černochů najatých k plavbě. Dvacet minut j e tloukli klacky a pažbami – půjdou do vězení. U bílých je naštěstí ve zvyku dodržovat ústavu. Ambasáda by mohla dělat problémy. Ještě zkoušíme žádat o povolení k přeplutí řeky, ale vypadá to, že jakmile co nejdříve neodjedem klasickou cestou, zavřou nás taky. Etiopská půda je pro nás moc horká. Jedeme na hranice.

PŘES „ČÁRU“


Nechce se nám platit dolary za překročení hranic, a tak si děláme poslední etiopskou radost, malé noční „vzrůšo“. Půlnoční pokusný přechod absolvujeme s Jiřím. Na druhý pokus nám to vyjde. Vracíme se do hotelu k ostatním, ale dovnitř už to nejde. V Etiopii po dvanácté vypínají proud a vše zavírají na dva západy. Jako za války. Poskok z hotelu nás nakonec uslyší a pouští zadní branou dovnitř. Ve čtyři ráno se nám podaří vyhecovat celou expedici k ilegálnímu přechodu. V prudkém dešti kloužou podivné, plně naložené postavičky bahnem. Vypadáme jako pašeráci nejtěžšího kalibru. Podle svítícího osvětlení poznáváme, že jsme v Keni! Snídáme. Loučíme se s řidiči – i s průvodcem – Harry má slzy na krajíčku a já mu je věřím, protože cítím, jak taky trochu měknu.

Dynamická expedice byla završena. Viděli jsme zbytky původní etiopské civilizace. Načichli jsme Afrikou a pochopili zlomek toho, co Afrika je. Dovezli si střípky jedinečného poznání, prvky neevropského myšlení. Prožitky tak silné, že je mozek nikdy nezasune do šuplíku zapomnění. Byli jsme dynamičtí, proto i povrchní, a přispěli svým dílem ke „zkažení“ domorodců. Zdokumentovali jsme tvář dnešní Etiopie a lidí, kteří se řítí cestou z pravěku do našeho tisíciletí. Řítí se a my se s nimi na cestě potkal i. V časové úrovni, která je neopakovatelná.

Autor děkuje za odbornou konzultaci Dr. Pavlu Mikešovi.

KMENY

V jihozápadní části Etiopie, podél toku řeky Omo ústící do jezera Turkana, žije mnoho kmenů. Jejich příslušníci se od sebe liší vzhledem, zvyky, způsobem obživy. Někteří pasou dobytek, jiní pěstují zemědělské plodiny. Některé kmeny se vzájemně nenávidí a občas spolu bojují. Další spolupracují, navštěvují se, běžné je uzavírání mezikmenových sňatků. Funguje mnohoženství. Stane se, že muž z hamerské vesnice má tři ženy, každou z jiného kmene. Platí, že každá žena má svou chýši a v ní kolem šesti dětí. Dětská úmrtnost je veliká – kolem čtyřiceti procent. V kmenové vesnici se nedá vysledovat žádná přísná hierarchie, což ztěžuje kontakt a jakoukoli domluvu s domorodci. Ženské práce a povinnosti se točí kolem domácnosti. Žena se stará samozřejmě o děti, mele zrno a vaří obilné pochoutky. Staví chýši a udržuje neustále dýmající ohniště. Muži pasou dobytek nebo hospodaří na poli. Bojují o domácí zvířata, která si mezi kmeny pravidelně kradou. Stařešinové hlídají se střelnou zbraní vesnice, když jsou b ojovníci pryč. Nemají vyhraněnou moc, jako mají náčelníci. Jde spíš o přirozený respekt.

Kojenci jsou přenášeni v koženém či tkaném vaku na zádech nebo břiše matky. Ta s dítětem vykonává všechny práce, a proto musí malý kojenec od útlého věku spolupracovat a přidržovat se, aby ho matka neztratila. Když děti povyrostou, pomáhají při všech vesnických pracích. Hlídají pole a dobytek, vaří… Když se přiblíží čas svatby, proměňují se v krasavce a krasavice. Před svatbou se šlechtí obě pohlaví. Je obdivuhodné, s jakou fantazií. Mladíci s prazvláštními účesy, kvůli kterým spí s hlavou na stol ičce, aby se nerozcuchali. Zahaleni do pestrých suken. V ruce drží oštěp nebo střelnou zbraň – nesmějí před svatbou pracovat! Když procházejí důstojně vesnicí, vypadají jako pávi. Slečny na vdávání si naplétají do vlasů copánky ze sisalového vlákna a barví je červenou hlinkou rozpuštěnou v tuku. (Vdané ženy mají vlasy na černo.) Mívají velké množství těžkých kovových náramků midó na pažích a nohách. Obrovské množství bižuterie v nespočetných variacích, vážící i několik kilogramů, z nich činí opravdo vé klenoty. Každý kmen má trochu odlišné zdobení, ale jeho formy se prolínají. Teorie o funkcích mnohdy i drastického zkrášlování je více. Podle jedné jde o jakési značkování tlupy, součást soudržnosti jedné komunity. Další varianta hovoří o tom, že výrazně „zkrášlené“ ženy už se nemohou líbit sousednímu kmenu, což zabraňuje krádežím plodných domorodek. Jednoznačného vysvětlení se asi nedobereme. Další teorie mluví o nezanedbatelné sexuální funkci zdobení. Jednou z nejvýraznějších činností etiopskýc h kmenů jsou tance a obřady. Není jednoduché se jich účastnit, popřípadě zdokumentovat je. Všeobecná nechuť domorodců k fotografování a nahrávání zvuků se v intimních chvílích obřadů mění v těžkou averzi. Při porušení tabu není ani lynčování drzého bělocha výjimkou. Tance jsou nádherné. Hudebními nástroji se stávají křesající a chrastící náramky, tleskání rukou a dupot bosých nohou o udusanou zem, doplněné hrdelními hlasy mužů a ječivými odpověďmi žen. Při tancích je patrný sexuální podtext, v písní ch spolu komunikuje svět mužů a žen.

VESNICE


Hamerové

Základem etiopských vesnic je kruhová chýše o průměru tří metrů. Tvarem připomíná zašpičatělé iglú. Konstrukce z klacků je vypletena rákosem, proutím, kukuřičnými stvoly, bývá obložena kůží nebo látkou. Chýše je porézní, aby kouř věčného ohně měl kudy utéci. Vnitřek je vyuzený tak, že pálí oči, zato spolehlivě funguje jako ochrana před komáry. Vstupuje se malým otvorem – po čtyřech. Na ohni se vaří čaj v keramické konvici, vedle se na kameni mele zrní. Na stěnách visí kalabasy s mlékem, tykve – záso bárny na zrno. Pach kouře, tuku a pižma je téměř nesnesitelný. Podlahou je udupaná hlína, postelí dvě, tři kůže, na nichž spí přitulena celá početná rodina. Ve vsi najdeme vydupané prostranství pro obřady a tance, poradní místo pro muže. Zmenšeniny chýší nejsou domky pro děti, ale sýpky na zrno. Celá ves bývá obehnána plotem z klád a roští proti nebezpečným šelmám, stejný chrání i drahocenný dobytek. Obživa kmene spočívá v pastevectví a zemědělství. Vybavení se omezuje na prvky nezbytně potřebné k přežití a zbraně. Vedle holí, ručně vyráběných nožů a mačet jsou normální historické modely pušek a oblíbený ruský samopal Kalašnikov. Náboje mají velkou hodnotu, a jejich používání je proto (naštěstí) střídmé. V žádné z necivilizovaných vesnic jsem nezaznamenal kromě plastových kanystrů na vodu naprosto žádné nadstandardní vybavení.

LUCY

Naše praprababička možná pochází z Etiopie. V roce 1974 našli archeologové téměř úplnou kostru mladé samice primáta Australopithecus afarensis. Vykopali ji na středním toku etiopské řeky Avaš. V té době hráli v rádiu populární píseň od Beatles – Lucy in the Sky with Diamonds. A tak dostala poetické jméno Lucy. Chlupatá, shrbená metrová postavička, podobná více opici, než člověku. Etiopané překřtili vzácný nález po svém. Jmenuje se „Jsi úžasná“. Její stáří bylo určeno na 3,18 milionů let!

Příslušníci rodu Australopithecus žili na savanách jižní Afriky před čtyřmi až jedním milionem let. Asi před dvěma miliony let se z australopiteka odloučila větev Homo habilis, od něhož šla vývojová větev přes Homo erectus k Homo sapiens. Lucy lze považovat za chybějící článek Darwinovy vývojové teorie. Lucy je tvor na pomezí zvířete a člověka, je to „opice, která se postavila“. Měla dlouhou, nízkou lebku s mohutným týlním hřbetem a zbytnělými týlními svaly. „Lucka“ měla kapacitu mozku 415 ccm (jen nepatrně přesahovala kapacitu šimpanzů – 350 ccm). Nálezy australopiteků jsou velmi rozdílné. Kolísají od 100 do 170 centimetrů ve výšce těla a od 30 do 65 kilogramů. Vzpřímení tvora souviselo zřejmě s klimatickými změnami a změnou potravinových zdrojů. Uvolnění ruky nesloužilo v té době ještě k výrobě nástrojů, ale k přinášení nasbírané potravy samcem pro samici, která se o to intenzivněji mohla starat o mláďata.

Další velké naleziště archaických Homo sapiens je v údolí řeky Omo. Nálezy jsou až 130 000 let staré a podporují současnou módní teorii o africkém původu současného člověka. Kolébka civilizace je možná právě v Etiopii, což potvrzují i moderní molekulární výzkumy.

Poslední poznatky vztahující se k etiopskému území:

– nález T. D. Whitea, datovaný údajem 4,39 milionů let, je nejstarším nálezem pozůstatků hominida. Dnes se soudí, že je třeba mluvit o zcela novém druhu, zvaném Ardipithecus. Je to článek, který se opravdu již odděluje od šimpanzů;
– nedaleko od nálezu Lucy byly nalezeny staré kamenné nástroje. Podle radioizotopového testu je stáří vyhodnoceno na 2,5-2,6 milionů let. Jsou to tedy vůbec nejstarší nálezy nástrojů vyrobených člověkem;
– v oblasti Konso jsou objeveny vyspělé kamenné nástroje, pěstní klíny, které jsou rovněž nejstarší na světě;
– z molekulárně biologických genetických studií vyplývá, že dnešní lidstvo pochází z „pramatky“, žijící před 100-150 tisíci lety. A nálezy 130 tisíc let staré z oblasti řeky Omo naznačují, že původ člověka je možná opravdu v Etiopii.

ETIOPIE
Hlavní město: Addis Abeba
Rozloha: 1 130 139 km2
Obyvatelstvo: 58 506 000 (1996)
Úřední jazyk: amharština
HlAVNÍ NÁBOŽENSTVÍ:
etiopská ortodoxní církev 52,5 %
islám 31,4 %
animismus 11,4 %
křesťanství 4,5 %
Vládní forma: pluralitní demokracie s určitými omezeními
Měna: etiopský birr
Gramotnost: asi 35 %
Průměrná délka života: 47 let

DĚJINY ETIOPIE

Etiopie patří k nejchudším zemím světa. Je druhým nejlidnatějším státem subsaharské Afriky. Její přírodní a lidský potenciál je značný, a pokud by byl více a efektivněji využit, dává Etiopii šanci odpoutat se od skupiny nejméně rozvinutých zemí. V současné době se obdělává pouze patnáct až dvacet procent celkové plochy orné půdy a rovněž využití nerostného bohatství a energetických zdrojů je stále na nízké úrovni. Zemědělství přesto zůstává páteří etiopské ekonomiky

HISTORICKÝ VÝVOJ ETIOPIE

První zeměpisná informace o Etiopii, se kterou se naši předkové mohli seznámit, pochází z Bible. Ve druhé kapitole knihy Genesis se píše: „Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dále se rozděluje ve čtyři hlavní toky. …Jméno druhé řeky je Gíchon, ta obtéká celou zemi Kúš.“

Zemí Kúš je s největší pravděpodobností míněno území na jih od Egypta a řeka Gíchon je nejčastěji ztotožňována s Modrým Nilem. Zájem o africké křesťany nebyl motivován pouze nábožensky, ale i politicky a obchodně. Evropa v Etiopanech viděla potenciální spojence proti počínající turecké expanzi.

Už v 16. století působilo v Etiopii několik portugalských misionářů. K nim se později přidali další Evropané, včetně českých františkánů.

Ve druhé polovině 19. století se také Etiopie stává objektem objevitelské horečky. Zatímco severní část země je dobře známa už od dob antických, zůstal jih dnešní Etiopie neznámý téměř do konce 19. století. Rudolfovo jezero (dnes jezero Turkana) a jezero Štěpánčino byly objeveny Evropany jako jedno z posledních území v Africe.

DVACÁTÉ STOLETÍ

Charakter styků Evropy a Afriky se na počátku 20. století mění. Končí období velkých objevitelských výprav a do popředí se dostávají cesty obchodní, lovecké a turistické.
S přípravou a propuknutím italsko-etiopské války se styky Etiopie a Československa stávají intenzivnější.
Diplomatické styky mezi Československem a Etiopií byly navázány v roce 1942, v době, kdy Etiopie byla již osvobozena od italské okupace.

CÍSAŘ

Haile Selassie se narodil v roce 1892. Jeho otec byl bratrancem císaře Menelika II. a v jeho službách procestoval celou Evropu jako vyslanec. Zajistil svému synovi kvalitní studia a cestu na císařský trůn. Již v roce 1923 je Etiopie přijata do Společnosti národů. Ve třicátých letech Haile Selassie upevňuje císařskou moc a kontrolu nad etiopským územím. Směřoval k centralizaci rozdrobené říše, která byla v rukou bezpočtu feudálů s vlastními armádami. Císař podporoval šíření švédských misionářských šk ol, ovšem mimo území etiopské organizované církve. Usiloval o vybudování moderních vládních systémů a jednotné armády. Tyto snahy přerušila v roce 1936 italská agrese – císař je nucen opustit zemi. Po osvobození v roce 1941 pokračuje císař v započaté práci. Usiloval o znovuzískání provincie Eritreje a o přístup k Rudému moři, které historicky patřilo Etiopii. Proto bylo nutné znovu nastolit císařskou moc. Opozici císař zastrašil veřejnou exekucí v roce 1944. Během svého vyhnanství získal podporu USA , evropských zemí i Československa. Selassie vytvořil v zemi systém bankovnictví, soudnictví, parlament a leteckou dopravu.

Haile Selassie je hodnocen jako šikovný intrikán, který dbal o to, aby nová Etiopie, kterou vytvoří, odpovídala jeho vizím. Velkou zbraní mu byla výborná paměť, s jejíž pomocí intrikoval proti svým podřízeným. Při své křehké fyzické konstrukci měl neuvěřitelně silnou přirozenou autoritu. Díky velkému charismatu svolal třicet šéfů vlád Afriky a učinil z Addis Abeby hlavní město kontinentu a sídlo mezinárodních organizací. Aktivně se zúčastnil mírových řešení mezinárodních konfliktů.

KOMUNISMUS

Před vyhlášením komunistické revoluce v letech 1976 a 1977 patřila Etiopie mezi přední africké státy s mezinárodním uznáním, poměrně prosperujícím zemědělstvím a ekonomikou. Neúspěch císaře Haile Selassieho podle všeho nespočíval v jeho krutovládě, ale především v neschopnosti přizpůsobit svou autokratickou vládu novým společenským podmínkám. Samozvaný komunistický nástupce Mengistu nebyl schopen uvést v chod reformy ani měnit k lepšímu strukturu společnosti.

DEMOKRACIE

Počátkem roku 1991 svolala Etiopská revoluční fronta (EPRDF) konferenci pro zabezpečení míru v zemi. Byl svržen Mengistův režim a nahrazen dočasnou vládou z řad EPRDF. Předběžný termín dalších voleb byl určen na konec roku 1993. V prosinci 1994 se v Addis Abebě demonstrovalo za přijetí nové ústavy. Dokument byl přijat a vyslovil se pro parlamentní systém vlády, zaručoval svobodu a zákonnost. První všeobecné volby v květnu 1995 přinesly ohromující vítězství vládnoucí koalici. EPRDF výrazně zvítězila po celé zemi. Etiopie se stále potýkala s občanskými válkami s Eritreou a Somálskem.

Po sedmnáctileté totalitní vládě, která následovala po svržení císaře, se země zhroutila. Pod vedením plukovníka Mengistu Haile Mariama většina Etiopanů s nostalgií vzpomínala na císařskou vládu plnou perspektiv. Etiopie, kdysi slavná svou historií a tradicemi, se díky ambicím hrstky totalitních vládců dostala až k ekonomickému krachu. Dnes je považována za jednu z nejchudších zemí Afriky. Existuje tu minimální export, země není schopna se uživit z vlastních zdrojů, je závislá na humanitární pomoci.

POLITICKÉ ZMĚNY V AFRICE A ETIOPII

Od pádu koloniální nadvlády neprodělávala Afrika tak převratné změny jako nyní. Zvláště její subsaharská část prožívá v současné době velmi složitou situaci jak v politické, tak v ekonomické oblasti. V důsledku tíživého zadlužení a hospodářských potíží, ale i vnitřních konfliktů a problémů, jakož i opakujících se přírodních katastrof není většina těchto zemí schopna zastavit hospodářský úpadek a pokles životní úrovně a obnovit hospodářský růst, kterého dosáhla v minulých dekádách. Některé země nejso u s to se vymanit z jakoby uzavřeného kruhu válek, násilí, katastrof a hladu.Skutečnost, že řada subsaharských zemí není schopna krýt nejzákladnější materiální potřeby svých obyvatel, ztěžuje vytvoření nezbytných podmínek pro východ z krize a dosažení politické stability jako jednoho ze základních předpokladů pro řešení i ekonomických problémů.

Category: 1998 / 10

Divoká krása horské přírody, zaříznuté neprostupné kaňony, spěchající bystřiny, jarní tráva, z níž zářily ohnivou červení záplavy anemónek, takový jsem poprvé spatřil Kurdistán. Na hladině přehradního jezera nad městem Derbendychán se odrážela horská hradba Zagrosu, jehož vrcholky byly postříbřené bělostnou sněhovou čepicí. Za mnou, jen pár desítek metrů cesty temným tunelem, ležela vyprahlá, horká Mezopotámie, přede mnou byl Kurdistán. Stál jsem na vrcholku první vysoké vrásy horského hřebene, kter ý byl po staletí přirozenou hranicí mezi kurdským a arabským světem. Tehdy mne vůbec nenapadlo, že za pouhých dvacet let by tady již Kurdové být nemuseli. Bylo jaro roku 1976, necelé tři měsíce po potlačení kurdského povstání v Iráku.Ale z této na pohled divoké krajiny vyzařoval klid a mír. A přece se s téměř železnou pravidelností v posledním století objevují v médiích titulky a zprávy o stále se opakujících nepokojích v Kurdistánu a novém a novém exodu Kurdů hledajících lepší životní podmínky a svobodu. A protože v horách a především v zemích, kde Kurdové dosud žili, takové podmínky nenacházejí, směřují jejich kroky na jiný kontinent, do Evropy. Objevují se staronové otázky – jaký je Kurdistán a kdo jsou Kurdové? Kde leží jeji ch vlast? Jsou jí hory Předního východu?

KRÁSNÉ DÍVKY A UCHVATITEL

Za otázkou o původu Kurdů musíme hluboko do historie. Kurdové sami mají dvě pověsti o svém původu. První je z Íránu a vypráví o uchvatiteli jménem Zahhak, z jehož ramen vyrůstali dva hadi, z nichž každý požadoval denně po lidském mozku. Jeden had požadoval dívčí mozek, druhý had mozek chlapecký. Důmyslný ministr chtěl zachránit lidské pokolení, a tak přimíchával do potravy hadů mozky z telat a jehňat, čímž se mu podařilo zachránit po jednom chlapci a dívce, kteří se stali zakladateli národa Kurdů.

Druhá pověst je svázána s králem Šalomounem, který vládl i nadpřirozenému světu a jeho podivným bytostem nazývajícím se Jinni, Ifrit, Div a Pari. Jednou si povolal létající Div a přikázal jim přinést pět set krásných dívek až z daleké Evropy. Po svém návratu však Div nalezli krále mrtvého, a tak si dívky ponechali pro sebe a stali se předky Kurdů.

Skutečností je, že snad celá tisíciletí obývaly divoké horské indoevropské kmeny neméně divoká pohoří západního Íránu. Válečné výpravy proti loupeživým kmenům obývajícím severní a severovýchodní hory podnikaly již starověké říše Sumerů, Babyloňanů i Asyřanů více než dva tisíce let před naším letopočtem. Setkal se s nimi i Alexandr Veliký na svých válečných výpravách a ve své sedmnáctisvazkové Géografice o nich hovoří i řecký historik a zeměpisec Strabón jako o potomcích bojovných Kyrtů.

Ale teprve v 7. století našeho letopočtu se Kurdové objevují na scéně historie. Tehdy turecké hordy obsadily území arabských kmenů a Kurdové, kteří s nimi nežili v nejlepší shodě, se přidali na stranu vítězů a přijali jejich sunitskou víru.

V této době se Kurdové rozšířili ze západního Íránu po větší části turecké říše a jejich vlastí se stala území od východního Turecka po západní Írán. Kurdové byli vždy dobrými bojovníky a turečtí vládci jejich služeb často využívali, i když na ně nebývalo vždy spolehnutí a někdy namísto bitvě dali přednost snadnější loupeživé výpravě. Často zneužívali i jejich přirozené touhy po boji, a tak masakr mírumilovných Jezídů u bran Mosulu roku 1832 nebo Arménů koncem 19. století patří k černým skvrnám v ku rdské historii.

NESVORNOST

Seděl jsem uprostřed hromady balíků a čekal na příjezd náklaďáku. Stěhujeme se. Práce v okolí jsou již hotovy, a tak se musíme přemístit blíž k dalšímu terénu. Je začátek června, tráva na loukách v okolí již místy žloutne a teplota se dnes vyhoupla přes 40 oC. Jirka, který tu čeká se mnou, najednou říká: „Slyšíš to ticho?“ Opravdu, nejen že úmorné vedro zahnalo ovce, kozy i ptáky někam do stínu, ale utichlo i zurčení vody v malém potůčku, na jehož březích jsme si před více než měsícem rozbili svůj tábor. Hledíme s údivem na prázdné řečiště a mizející poslední pramínky vody v místech, kde bývaly drobné vodopádky i zurčící kaskády. Voda zůstává již jen v mělkých tůňkách a nám dochází, co se stalo. Přišli jsme neočekávaně a postavili tábor u vody, aby se bylo kde umýt, vyprat si, osvěžit se. S tou vodou někdo počítal, vždyť jsme v zemi, kde se každá kapka vyvažuje téměř zlatem a v místních komunitách se přiděluje voda na zavlažování zahrad a polí po několika hodinách týdně. Byli jsme tu navíc, al e místní znají cenu vody, a tak se s námi rozdělili, ponechali nám část té drahocenné tekutiny. Bez řečí.

I takoví jsou Kurdové. I přes svoji nesvornost a nespolehlivost hráli Kurdové po více než pět set let významnou roli v historii této oblasti a mnohá dynastie kurdských knížat se v minulosti proslavila. Asi nejslavnějším Kurdem v historii byl turecký sultán Saladín – legendární protivník Richarda Lví srdce. Byl zakladatelem dynastie Ajjúbovců, ale ani za tohoto sultána, ani předtím a ani později neměli Kurdové svůj vlastní stát. Důvodem k tomu nebyla ani tak jejich neschopnost uhájit svoje území, jak o roztříštěnost zájmů jednotlivých kmenových vládců – agů, kteří vždy preferovali vlastní zájmy nad zájmy kurdského národa. Přispívala k tomu i členitost území, které obývali, a tak i když mají Kurdové v zásadě jen dva jazyky – zaga a gorani, snad v každém údolí hovoří vlastním nářečím.

KONEC KURDISTÁNU

Navzdory centralizaci moci v turecké říši měli Kurdové zhruba před sto padesáti lety jakási zdánlivě samostatná autonomní území jak v Turecku – byly to provincie Bohtan, Hakári, Bahdian, Soran, Baban, tak v Persii – Mukri a Ardelan, který byl považován za původní domov Kurdů. Byly to velmi omezené autonomie, spíše jen příslib, ale až do poloviny minulého století to nikomu, ani Kurdům samotným, nevadilo. Ale v období mezi lety 1838-52 i tato jejich kvazi samostatnost prakticky zanikla a s ní i obecně užívaný název Kurdistán.

Proč tak najednou? Svět se měnil, hranice zemí dostávaly konečnou podobu a docházelo k upevňování centralizované státní moci jak v tureckém sultanátu, tak v Íránu.Území, jež Kurdové obývali, bylo vždy hornaté a chudé, a tak se sem v minulosti nikdy nikdo netlačil. Jejich hory jim byly poměrně přívětivým a bezpečným domovem. Kurdské kmeny neměly daleko k loupežné výpravě do bohatších a úrodnějších krajů pod horami nebo na některou z bohatých karavan, které putovaly podhorskými oblastmi na území arabských Šamárů. A tak byly hory i nedobytnou pevností, kam se vždy uchylovali, když jim státní moc chtěla ukázat svoji sílu. A to bývalo dosti často. K hlavním sídlům Kurdů patřilo i dlouho nedobytné horské orlí hnízdo ve východním Turecku – Diyarbakir, v iráckém Zagrosu podobně nepřístupný Ruwanduz. Kurdové bojovali často i mezi sebou, a zatímco jeden kurdský kmen pomáhal centrální vládě při válečné výpravě, jiný vyplenil jeho sídlo.

ŠPATNÁ POVĚST

Před více než sto lety vyšel u nás cestopis, v němž Amand, svobodný pán ze Schweiger-Lerchenfeldů, píše o Kurdech: „Jejich řemeslem jest loupež a plen,“ a pokračuje, „úřadové jsou vůči této ctihodné sběři naprosto malomocní.“ Je nutné po pravdě přiznat, že Kurdové nebyli nikdy v minulosti příliš vítanými sousedy, ale pokud se drželi svých hor, měli zde svoji vlast, svůj domov. A i když jde o hornaté území, patří do oblasti tzv. úrodného půlměsíce. Ostatně právě tady někde v okolí Šánidáru bylo objev eno sídliště prvního primitivního zemědělce a dodnes tu lze v přírodě nalézt první ze zemědělských plodin – divoký ječmen a pšenici dvouzrnku. Jaro sem přichází brzy, tedy alespoň podle našich měřítek. Ze zimního spánku osvobodí kurdští zemědělci své skrovné nářadí a s typickými dlouhými rýči vyrazí na malá políčka rozesetá v údolích i vysoko ve strmých stráních. Tam, kde je dostatek vody, najdete rýžová pole, záhony cibule, rajčat, okurek a melounů nebo i háje topolů – zásobárnu stavebního dřeva na konstrukce plochých střech jinak kamenných domů Kurdů. Ječmen se tady urodí i ve výškách kolem patnácti set metrů a vinice jsme při svých cestách nalézali často i nad dvoutisícimetrovou vrstevnicí.

Ani dvacáté století příliš nezměnilo tradiční způsoby obdělávání drobných políček, a tak se tu traktory objevovaly většinou jen v nižších přístupnějších částech hor. Vysoko v horách je nepostradatelným pomocníkem silná a skromná mula nebo trpělivý a vytrvalý osel. Obstarávají veškerou dopravu na strmých horských stezkách a bez jejich pomoci si tu lze život asi jen těžko představit. A tak Kurdové osévali svá drobná políčka ječmenem nebo pšenicí, sklízeli moruše nebo hrozny z vysoko položených vinic a honili do nebetyčných výšek svá nespočetná stáda ovcí a koz. Hory, které Kurdové obývají, dosahují místy výšek i přes čtyři tisíce metrů, a tak i když v níže položených údolích horké slunce spálí trávu do žluta, na vysoko položených pastvinách se vždy nalezne zelená pastva. Hlady národ nikdy netrpěl.

Proč tedy odcházejí? Pokud šlo jen o prostou obživu a mocenské zájmy agů v rámci jednoho nebo více údolí, byli Kurdové celkem spokojeni. Ale svět se v 19. století začal rychle rozvíjet. A tak jednou z příčin kurdské nespokojenosti i exodu je nejen postupné sebeuvědomování národní identity, ale i technická revoluce a především nové využití nafty a s tím spojený objev jedné z největších světových naftových struktur v okolí Kirkúku, ležícího na jihu kurdského území.

Kurdistán se tak dostal do sféry velmocenské politiky. Navíc v té době tradiční síla turecké říše zvolna slábla.

ROZDĚLENI

Konec první světové války byl i koncem obrovské turecké říše a začátkem tzv. Velkého Kurdistánu. Že by se konečně kurdskému národu blýsklo na lepší časy? Ne, šlo jen o vítězství britské diplomacie, která tak nejen vytvořila nárazník mezi nově vznikajícími arabskými státy – Sýrií, Libanonem, Jordánskem, Palestinou a Irákem na straně jedné, a Tureckem, Íránem a sovětským Ruskem na straně druhé, ale Velký Kurdistán, který měl i bohatá ropná naleziště, byl společně s územím budoucího Iráku přidělen jako mandátní území Velké Británii. Sen o samostatném Velkém Kurdistánu se brzy rozplynul. Vláda nově vzniklé Turecké republiky neuznala poválečný diktát a získala část území zpět – rozsáhlá hornatá území východního Turecka obývaná především Kurdy.

Ti nyní obývali území ne tří, ale pěti suverénních států. Kolem patnácti milionů Kurdů žilo na území Turecka, Iráku, Íránu a Sýrie a menší komunita ještě na sovětském Kavkaze, především v Gruzii. Tam se hlásilo ke kurdské národnosti asi jen šedesát tisíc obyvatel, zatímco v ostatních státech se Kurdové počítali na miliony. A nikde neměli na růžích ustláno. Snad jen široká, všeobjímající náruč sovětského Ruska nabídla kurdskému národu samostatnou autonomní republiku a ochotu přijmout jej do svého sva zku. S jedinou drobnou podmínkou, že kromě patnácti milionů Kurdů připadne Rusku i území, které obývají. A nešlo ani tak o ropu, jako o naplnění odvěkého snu carského Ruska – získání přístupu k teplým mořím.

SNY A KREV

I když byli Kurdové nejednotní a neschopní se mezi sebou sjednotit, propukala menší povstání v jednotlivých regionech. První velké novodobé povstání Kurdů za samostatnost v Iráku utopili v krvi Angličané již v roce 1922. Tehdy se poprvé objevila nad kurdskými vesnicemi v Zagrosu letadla a ukončila tak do té doby téměř nedobytnost horských sídel Kurdů. Iráčtí Kurdové patřili asi k nejodhodlanějším bojovníkům za samostatnost, a tak pešmergové, jak se kurdští bojovníci nazývali, povstali znovu v roce 1 930. Opět neúspěšně. Druhá světová válka a vývoj v celé oblasti přerušil boje Kurdů za samostatnost na dlouhých třicet let. A nejen v Iráku.

Ani nová doba nepřinesla Kurdům mnoho dobrého, spíše naopak. I když první povstání v roce 1946 v Kirkúku mělo spíše profesní charakter – byly to stávky naftových dělníků, většinou Kurdů – další nepokoje na sebe nedaly dlouho čekat. Vyvolaly je těžké životní podmínky, národnostní útlak a v neposlední řadě i představa unikajících zisků z ropy, prýštící podle kurdských představ na jejich území. To přivedlo mnoho Kurdů mezi příznivce levicově orientované Demokratické strany Kurdistánu a i Komunistická s trana Iráku nalezla mezi Kurdy silnou podporu. Obě strany byly i vedoucí silou tzv. Mahabátské republiky, kterou vyhlásili iráčtí a íránští Kurdové v šestačtyřicátém roce na íránském území, kde se zdála být vláda ke Kurdům tolerantnější. Vůdcem iráckých Kurdů, kteří do Íránu odešli, byl mladý a neohrožený bojovník Mustafa Barzání. Kurdové tu měli nejen autonomii, své školství, tisk, ale i parlament a prezidenta, jímž byl vůdce Kurdské demokratické strany Íránu Kázi Mohammed.

Zanedlouho ale došlo k násilné změně vlády, do Mahabátské republiky přijely tanky, vedoucí osobnosti Kurdů skončily ve věznicích, nebo dokonce na popravišti. V šedesátých letech se Mustafovi Barzánímu podařilo téměř nemožné – do značné míry sjednotil irácké Kurdy a brzy ovládal celý severovýchod země od Zakha až po Sulejmáníji.

KROK VPŘED

Mustafa Barzání patřil k legendárním vůdcům Demokratické strany Kurdistánu a po léta dokázal obratně manévrovat a přijímat pomoc střídavě od Západu i Sovětského svazu. Byly to především zbraně, ale i léčiva a potraviny. Řada Barzáního spolubojovníků vystudovala i na sovětských vojenských školách, a tak se v iráckém Kurdistánu i po létech dalo na mnoha místech domluvit také rusky. Stále se ale bojovalo. Až vojenské úspěchy Kurdů, především jejich velká ofenziva v roce 1963, přinutily vládu k uzavření příměří. Kurdům byla slíbena nejen autonomie, ale i značná část podílu ze zisků na těžbě ropy. Dostalo se jim dokonce i míst v parlamentu a ve státních službách. Manifestem z března 1970 dosáhli Kurdové nejen autonomie, ale i rovnoprávnosti kurdského jazyka s arabštinou v kurdských oblastech. Byla otevřena kurdská univerzita, v kurdštině vycházely i noviny a časopisy, více místa se jim dostalo i v televizi. Sever Iráku se začal slibně rozvíjet.

Svérázným způsobem se v Kurdistánu dělala elektrifikace. Obtížně přístupné zapadlé horské vesničky a osady neumožňovaly využití moderní techniky, a tak každý dospělý muž dostal přidělenu jednu jámu pro sloup elektrického vedení, kterou musel vykopat. V určený den je přebírala zvláštní vládní komise. Převzetí bylo jednoduché – každý muž si stoupl do své vykopané jámy a musel tam zmizet po pás. A tak jsem byl v jeden květnový den v okolí Said Sádiku svědkem nezvyklého divadla, kdy na polích v pravidel ných odstupech čněly ze země poloviční postavičky Kurdů a komise je objížděla v terénní toyotě.

Ale přes všechen pokrok, rozvoj oblasti a nesporné výhody, jichž se Kurdům dostalo, stojí pešmergové – horští bojovníci – v roce 1974 opět ve zbrani. Měli trochu jiný názor na autonomii oblasti než bagdádská vláda. Ústředním tématem tohoto boje byla opět ropa. Moře ropy, ze které plynula převážná část příjmů iráckého státu. Kurdové bojovali předem ztracený boj, neboť chtěli víc, než mohli v daném okamžiku dostat. Armáda nasadila těžké zbraně a letectvo a koncem roku 1975 měla území pod svou kontrolou.

Horská krajina po necelých třech měsících na první pohled ničím nepřipomínala prohranou válku. Rozbíhaly se jarní práce na polích, tržiště byla plná nakupujících, a tak jen nezvyklý počet vojenských táborů, stopy po bombardování v Tavele či Howaru a hlídky v obrněných transportérech na křižovatkách a strategických místech připomínaly nedávno ukončený konflikt. V horských vesnicích nejen nás, ale i náš vojenský doprovod přijímali přátelsky a s tradiční pohostinností a ani odložené ostře nabité kalašnikovy arabských vojáků nikoho nelákaly k hrdinským činům.

Zato podél asfaltky vedoucí k jedinému přechodu na íránskou stranu u Haji Omaru za Ruwanduzem bylo vidět vraky osobních vozů, ve kterých prchali do bezpečí vůdcové poraženého kurdského povstání. Nebyly to ale arabské zbraně, které je zničily, ale jejich kurdských odpůrců. Nejednotnost a věčný svár, to o Kurdech napsal již ve 13. století perský spisovatel Hamdaralach. A jeden z mých kurdských přátel mi vysvětloval filozofii přežití. Jeden z rodiny pracuje pro vládu, druhý je v odboji a třetí obchoduj e, aby rodinu uživil. Je to symbolické, i když ani to asi neplatí jako všeobecné pravidlo.

SADDÁM HUSAJN

Ještě chvíli, dva tři roky se zdálo, že omezená kurdská samostatnost bude pokračovat, ale to se již dostával k moci tvrdý muž a silný politik Předního východu Saddám Husajn a sen o samostatném Kurdistánu na území Iráku se rozplynul docela. V pojetí Husajnovy silné centralistické vlády neměli Kurdové jako destabilizující složka své místo a vše ještě dotvrdil vpád sovětských vojsk do Afghánistánu.

Levicově orientovaní Kurdové byli v této době nebezpečím nejen pro Irák, ale i pro všechny pravicově orientované vlády oblasti, a akce proti kurdskému obyvatelstvu začínaly dostávat likvidační charakter. Jak jinak nazvat stěhování horského národa do strategických vesnic stavěných v nížinách a v podhorských oblastech, tak aby odbojný národ byl pod snadnou kontrolou. Byli vyrváni z kořenů, národ vystěhovaný ze svých horských sídel do betonových sídlišť.

Ale ambiciózní politik Husajnova formátu nechtěl řešit jen kurdskou otázku ve vlastní zemi. Jeho cíle byly mnohem větší, a když mu Kurdové znovu zkřížili cestu, zasáhl proti horskému národu s neobvyklou tvrdostí. Bylo to za irácko-íránského konfliktu v roce 1988, kdy se Kurdové postavili na stranu Íránu, a otevřeli tak nepříteli jedinou přirozenou hradbu, kterou na severu území tvořily hřebeny Zagrosu. Iráku hrozila ztráta nejen horských území, ale íránským revolučním gardám se tak otevírala cesta a ž k Bagdádu.

OBĚTI I FANATICI

Ale ani v sousedních zemích na tom nebyli Kurdové lépe. V Íránu, jehož převážná část obyvatelstva je Kurdům jazykově i etnicky nejbližší, byl po krátké existenci kurdské Mahabátské republiky zdánlivý klid. Po svržení šáha Muhammada Rézi Páhlavího islámskou revolucí v roce 1979 požádali Kurdové o udělení autonomie za příslib loajality islámské revoluci. Řešení kurdského problému se ujal sám vrchní inkvizitor nové revoluční moci ajatolláh Sádek Chalchálí. Do Kurdy obývané oblasti vyslal nejprve oddíly paždaránů – fanatických „strážců revoluce“ – a za nimi následovaly jeho revoluční tribunály. Počty obětí této normalizační akce se asi nikdy nedozvíme.

Hornaté kraje východního Turecka patří k hospodářsky a sociálně nejzaostalejším a chudoba plodí nejen závist, ale i protesty a násilí. Dalším problémem byla i skutečnost, že po vládních zásazích proti Kurdům v Iráku a Íránu přicházely do země tisíce nových uprchlíků, kteří jenom prohlubovali sociální krizi v oblasti. Začaly zde operovat desítky ozbrojených skupin, jen některé však politicky motivované. To přispělo k celkové vnitropolitické nestabilitě Turecka a vedlo nakonec v roce 1980 k vojenskému převratu.

Kurdskou otázku vyřešila nová vláda, jako jinde a jako již mnohokrát, vojenským zásahem. Na sto padesát tisíc vojáků během několika měsíců nastolilo ve východních provinciích pořádek po svém. Mnoho desítek kurdských povstalců bylo popraveno a tisíce jich skončily v internačních táborech. Akce proti tureckým Kurdům neskončila na turecko iráckých hranicích, ale na základě dohody s Irákem podnikla turecká armáda i několik akcí hluboko v iráckém území, kam se poražené kurdské oddíly uchýlily.

EXODUS

Začalo období asi největší tragédie kurdského národa. Na celém území bývalého Velkého Kurdistánu všechny státní moci uplatňovaly tvrdé sankce proti jakémukoli náznaku protivládního odporu, nebo i jen snaze po vlastní národnostní identitě. A tak snad jenom ze syrského území nejsou slyšet žádné zprávy o kurdských povstáních. I když to není proto, že by tu byli Kurdové se svým osudem spokojeni. Ani tady nemají žádná velká práva, chybí jim vlastní školství, o autonomii ani nemluvě. Syrští Kurdové, alesp oň ta část, která nekolaboruje s vládou, vzhlížejí s obdivem na své bratry v Iráku, na odvahu, s jakou bojují za svá práva. Sami ale proti syrské vládě otevřeně nebojují, tady je to spíše pasivní rezistence. Jen občas se připojí k nějaké akci Kurdů na tureckém území, i když překročit přísně střežené hranice, které až na dráty připomínají ty naše z nedávné minulosti, není vždy jednoduché a nejbezpečnější.

Poslední epizodou v kurdských bojích za svobodu bylo povstání iráckých Kurdů za války v Zálivu. Jako obvykle využili kurdští bojovníci slabou chvíli vládní moci a pokusili se o zvrat ve svém postavení jako samostatného národního subjektu. Ani tady nedopadli lépe, neboť Saddámu Husajnovi i přes drtivou, ale do konce nedotaženou porážku zůstalo dost sil na potlačení odbojných skupin.

Povstání Kurdů, které se rozhořelo naplno během března, se po měsíci proměnilo v drtivou porážku, po níž následoval obrovský exodus Kurdů. Ruční zbraně pešmergů nemohly vzdorovat těžkým tankům a dělostřelectvu republikánských gard a helikoptéry proměnily vojenskou akci v hromadné zabíjení i bezbranných.

OTAZNÍKY

Neúspěch a kruté potlačení jak šíitského, tak i kurdského povstání otevírá i otázky, proč nebyla vojensky dotažena akce proti Saddámu Husajnovi a proč nebyla těmto povstáním poskytnuta jiná než verbální podpora. Odpovědí se nabízí víc. Mezi nimi i ta, že Saddám a jeho Irák představují v ortodoxním šíitském moři, jehož nejmocnějším představitelem je tradicionalistický Írán, i přes těžkou porážku silnou enklávu pragmatičtější islámské větve sunismu. Ten je u moci nejen v Iráku, ale i ve všech státech v okolí zálivu a Saudské Arábii. A tady všude je ropa a silné mezinárodní zájmy.A tak všechno asi závisí nakonec na Kurdech samotných, na jejich snaze se mezi sebou domluvit na jednotném postupu, na tom, jak rychle překonají sporné otázky a představí se světu jako jeden národ, etnikum, kterému jde o víc než obrovské příjmy z ropy – o zachování své existence.

IRÁCKÝ KURDISTÁN – NADĚJE I ZOUFALSTVÍ
Napsal Břetislav Tureček

PRÁVO

Stojím u mostu přes Velký Záb a pozoruji celní kontroly automobilů, které přes něj přejíždějí. Na okolních kopcích se ježí desítky dělových hlavní, jako by za korytem řeky – dnes ještě plným jarních vod – měla ležení armáda nepřátelského státu. Není tomu ale tak, nejbližší mezinárodní hranice se vine v horách několik desítek kilometrů odsud. Velký Záb v těchto místech jen dělí na dvě části mýty opředený a mnohými obávaný Irák.

Iráčtí vojáci bedlivě prohlížejí doklady lidí, kteří míří na území kurdské autonomie. Za zády jim přes „hraniční přechod“ probíhají malí kluci – Kurdové i Arabové – obtěžkaní dvěma až třemi desetilitrovými kanystry benzinu. Na „vládní“ straně linie příměří je nejprve vytáhli z kufrů aut. Na kurdské se za cennou látkou opět zavírají kapoty zavazadlových prostorů a taxíky ji rozvážejí po autonomním území.

V ZAJETÍ SANKCÍ

O šéfech dvou největších iráckých kurdských frakcí, Vlasteneckého svazu Kurdistánu (PUK) a Demokratické strany Kurdistánu (KDP), se často ve světovém tisku uvádí, že tyjí z ilegální přepravy ropy z mezinárodním embargem stíhaného Iráku přes svá území. Na Velkém Zábu je však tato stěžejní součást dnešního hospodářství iráckého Kurdistánu svou formou mnohem bližší obyčejným lidem než politickým vůdcům. Bagdád oficiálně brání vývozu benzinu do autonomie, a tak irácké hlídky nesmějí pouštět vozidla, kte rá jej vezou. Poplatky za přivření očí nejen „nepozorných“ Iráčanů, ale i desítek silničních hlídek kurdských stranických milicí se pochopitelně promítají do výsledné ceny ropných produktů, za niž jsou pak po kanystrech nabízeny podél silnic.

Jejich prodejcům proto vyrostla silná konkurence – obchodníci se dřevem. Ani toho ale ve vymýcených skalnatých horách není mnoho, a hromádka kořenů a nalámaných větví proto stojí 60 dinárů (necelé tři dolary). „Kerosin i dřevo jsou strašně drahé, kromě vaření se ještě musí hodně topit,“ vysvětluje mi na louce u Sejsajaku smysl svého počínání mladá žena se synem. Vytrhává přitom mrazem a větrem vysušené stonky polního plevele.

Krátce poté, co prezident Saddám Husajn po prohrané válce v Perském zálivu zlikvidoval na jaře 1991 kurdské povstání a sever Iráku odřízl od zbytku země, rozjela v iráckém Kurdistánu svoji činnost řada zahraničních humanitárních organizací a agentur OSN. Bylo potřeba pomoci statisícům lidí vyhnaným ze svých domovů a třem milionům zdejších obyvatel zajistit přísun potravin, léků a materiálu na obnovu domovů atd. Sankce, které OSN uvalila na Irák po jeho válečném tažení do Kuvajtu, i napjaté vztahy me zi Kurdy a Bagdádem přetrvávají i sedm let po válce. K hospodářské izolaci přispívá i nevraživost, již poměrně svobodný kurdský útvar vyvolává v sousedních zemích, zejména v Turecku. Právě jinde nevídaná koncentrace humanitárních pracovníků ze zahraničí asi nejlépe svědčí o přetrvávajících těžkostech iráckého Kurdistánu.

I díky přítomnosti cizích agentur a stovek jejich místních spolupracovníků dosahuje běžná mzda v autonomii 10 až 20 dolarů, tedy více než pětinásobku průměrných příjmů ve zbytku Iráku. „Ještě nedávno tu ale lidé byli ochotni vykopávat miny a výbušninu z nich prodávat, aby uživili rodinu,“ říká Kurd Avát Barzandží, který pracuje v koordinačním centru OSN v Arbílu. „Kurdové mají rádi své hory a řeky. Dříve odsud odcházeli jen z politických důvodů, dnes už je to vesměs za lepším životem,“ dodává Avát, který uznává, že o jeho platu od světové organizace si může drtivá většina zdejších lidí nechat jenom zdát.

„OSN nám sice dává potraviny, nesmí se ale zapomínat, že jsou nakoupené za naši, iráckou ropu,“ rozčiluje se student angličtiny Halmat nad podmínkami mezinárodních sankcí. Vydávat činnost světové organizace v iráckém Kurdistánu za čiré dobrodiní odmítá i vůdce PUK Džalál Tálabání. „OSN nám kvůli embargu uvalenému na Irák nepovolí ani dovoz cigaretových papírků, protože by tu sloužily k výrobě. Smíme v zahraničí nakupovat jedině hotové cigarety,“ říká mi ve svém pečlivě střeženém sídle v horské vesni čce Kalá Čuálán. Světové společenství tak podle řady znechucených Kurdů namísto podpory jejich vlastní ekonomiky zdejší hospodářství spíš dusí – aby pak mohlo předvádět své humanitární aktivity.

RÁJ ALTRUISTŮ A DOBRODRUHŮ

Osmadvacetiletá Angličanka Janet patří k několika desítkám cizinců, které na sever Iráku zavála chuť zdejším obyvatelům pomoci v barvách některé z 18 nevládních organizací, jež tu operují. Střídavě v Sulajmáníji a Dohúku učí jménem britské agentury MAG místní děti, jak se vyhnout smrtícímu kontaktu s nášlapnými minami. Přes zjevný humanitární charakter své práce se však Janet do Iráku vůbec nedostávala jednoduše. „Přejela jsem v noci člunem přes Tigris ze Sýrie,“ popisuje mi s nehraným klidem a plec hovkou koly v ruce, jak se dostala do země. „Všichni lidé, co tu pracují pro nevládní organizace, sem přijeli právě takhle,“ říká, „oficiálně se svolením Bagdádu jsou tu jen lidé od OSN.“ Irácké úřady však ve vstupu do země nebrání jen lidem z nevládních organizací, ale i jejich vybavení. Syrská vláda – která je ostatně s Bagdádem na kordy již dlouhá desetiletí – tak mlčky sleduje, jak na letišti v Damašku přistávají západní cizinci s turistickými vízy v pase a minohledačkami či lékařskými přístroji v kufrech, aby je pak iráčtí Kurdové v noci převáželi přes jinak ostře sledovanou hranici.

Západní nevládní organizace se v Iráku ani dnes nezabývají jen likvidováním protipěchotních min. I když ty patří k nejpalčivějším problémům – zejména po irácko-íránské válce v 80. letech jich tu v průsmycích, na polích i pastvinách zůstalo pět až deset milionů. Zákeřná munice pochází hlavně z Itálie, Izraele, Číny, Ruska, USA, a jak tvrdí pracovníci MAG, i z bývalého Československa. „Všechny země, co sem miny dodávaly, by se nyní měly podílet na stavbě nemocnic, ne nevládní organizace,“ říká mi v Sulajmáníji vyčítavě ministr pro humanitární záležitosti vlády PUK.

Místním úřadům však chybějí peníze i na obnovu škol a silnic, na péči o stovky tisíc lidí, kteří byli vyhnáni ze svých domovů – ať již bagdádským režimem, nebo v důsledku bojů mezi armádami samotných Kurdů. „Děláme tu víc než OSN, která jen šplhá po našich zádech,“ tvrdí Richard Copeland, jenž tu pracuje pro nizozemské sdružení Dutch Consortium. „Jsou u nich dobří lidé, mnohdy ale mají menší zkušenosti než jejich místní zaměstnanci,“ říká. Sám pracuje pro humanitární organizace v rozvojových zemích už 30 let.

Dutch Consortium je jednou z agentur, jež se tu vedle OSN podílejí na obnově některých ze zhruba 4000 vesnic, které irácká armáda v 80. letech srovnala se zemí během trestných výprav proti kurdskému hnutí odporu. Přes milion lidí z horských osad bylo dílem usazeno v jiných částech země, dílem v samotném Kurdistánu – v kolektivních městech, jak bylo oficiálními místy nazýváno to, čemu dnes Kurdové říkají koncentrační tábory. Toto plenění vesnic, které byly skutečnými i potenciálními útočišti kurdskýc h partyzánů, pešmergů (tj. těch, kteří čelí smrti), přitom probíhalo s vědomím amerických tajných služeb, jež je měly podchycené z družicových snímků. Západ však tehdy neměl v úmyslu kritizovat Bagdád, jenž vedl válku s náboženským Íránem, považovaným za vážnější „hrozbu“. A také samotný boj Kurdů za národní práva nacházel ve světě vždy více verbální než skutečné podpory.

Dnes jsou mementem těchto událostí trosky oněch kolektivních měst, které jsou roztroušeny v údolích. Rozvaliny teprve nedávno postavených domů působí na pozadí zelených pšeničných polí poněkud bizarně. „Jsou stejně zničené, jako ty vesnice,“ podotýká řidič taxíku, když uháníme po silnici do Halabdže. „Lidé odcházející zpět do hor z nich vzali veškerý použitelný materiál včetně střech, oken a cihel.“

STRACH ZE SADDÁMA NEZMIZEL

Ačkoliv v iráckém Kurdistánu není snad jediná rodina, v níž by si útlak bagdádské moci nevyžádal nějaké oběti, stále nemůžu najít nikoho, kdo by se hlásil k myšlence samostatného kurdského státu. I zdejší politické špičky, Tálabání a šéf KDP Masúd Barzání, hovoří o existenci Kurdistánu jako jedné z federálních částí demokratického Iráku. „Saddám je diktátor, ale pořád je to Iráčan,“ řekl mi v horách nad Ravandúzem hlídkující pešmerga s kalašnikovem, který si spolu se dvěma kolegy právě vařil čaj.

Přesto mezi lidmi vládne strach z možného návratu irácké armády, již dnes za hranicemi autonomie drží jen přítomnost OSN a amerických jednotek, které ani při nesouhlasu s děním uvnitř vlastního Iráku neváhají použít sílu. Když například na sklonku léta 1996 Saddámovy jednotky vyjely na pomoc bojovníkům KDP v jejich srážkách s PUK, Američané v roli „světových četníků“ odpověděli – raketovými útoky na jihu Iráku. „Kdyby se ale Saddám nebál, za pět minut by to tu obsadil,“ míní student Halmat.

Existují však i jiné názory. „Kurdistán je zničený, Saddám se sem vracet nechce. Musel by tu na hlídání hranice nechat celou armádu, takhle ji hlídají Kurdové za něho,“ tvrdí Kurd Muhammad, pracující pro jednu ze zahraničních agentur. „V Iráku se Kurdům žije dobře až do chvíle, kdy se začnou hlásit ke svému národu,“ dodává.

Jeho názor není výjimečný, a navíc se vztahuje na veškeré obyvatelstvo Iráku. Dokonce i za osmileté války s Íránem se vedení země snažilo před národem skrývat jakékoliv těžkosti – v Iráku naplno běžely sociální programy, o kterých se může většině lidí na Blízkém východě jenom zdát. Dodnes mají Iráčané v paměti přidělování bytů a domů zdarma, nákupy automobilů za symbolické ceny, mateřské dovolené… K tomu stačilo jediné – nedělat režimu problémy.

Pešmerga v kožené bundě s nablýskanou terénní toyotou, jehož jsem potkal na zasněženém hřebenu asi 20 kilometrů od turecké hranice, o tom nejspíš ví své. „Míval jsem pod sebou jako velitel 700 mužů, bral jsem i slušné peníze. Tak jsem si mohl dovolit i tohle,“ ukazuje pyšně na svou čtyřkolku. Jak dodává, dnes už je řadovým vojákem KDP, nevelí nikomu a plat má třetinový. Teprve později se dozvídám, že jeho klan Surčí patřil k prominentním dodavatelům bojovníků do kurdských oddílů džaš, které až do po vstání v roce 1991 válčily po boku vládních vojáků proti partyzánům v Kurdistánu. Většina z nich se pak během rebelie přidala na stranu pešmergů.

Jak ve své knize „A Modern History of The Kurds“ napsal britský odborník David McDowall, na tisíce někdejších džašů není možné nahlížet jako na zrádce vlastního národa. Cituje přitom jednoho z vůdců provládních oddílů, který po porážce povstání v říjnu 1991 rozhořčeně namítl vedení vzbouřenecké KDP: „Mé vesnice stojí, lidé se oblékají jako Kurdové, hovoří kurdsky a dobře se jim žije. A co vám přinesl nacionalismus? Vaše vesnice jsou zničené, lidé z nich byli násilně přesídleni, vy žijete v exilu a n ic vám nezůstalo. Proč mě nazýváte zrádcem?“

DEMOKRACIE PODLE PEŠMERGŮ

Dnes už si hrdým a romantickým přívlastkem pešmerga nechají v Kurdistánu říkat nejen skuteční bojovníci za svobodu a jejich někdejší probagdádští protivníci. Za pešmergu se teď považuje každý mladík, který se v ulicích severoiráckých měst potlouká se samopalem v ruce.

Kdykoliv jsem jel auty OSN, průjezd kontrolním stanovištěm, check-pointem pešmergů – ať patřili k PUK nebo KDP – byl pro mne hračkou. Stačilo zapnout blinkry a s úsměvem pokynout hlídce. Nemuseli jsme odevzdávat úplatky za to, že vezeme nějaké zboží, natož za to, že vůbec smíme pokračovat. Přesně tak ale musejí výpalné do stranických pokladen i kapes ozbrojenců každých pár kilometrů odevzdávat místní lidé.

Zdlouhavá cesta rozmláceným japonským minibusem z Arbílu do Sulajmáníje je proto zajímavou zkušeností. „Skuteční pešmergové už asi vymřeli,“ říká s despektem můj spolucestující, „ti, co jsou teď na check-pointech, budou za prachy dělat cokoliv pro kohokoliv, jen když mají v ruce kalašnikov.“ Kdysi hrdé bojovníky za národní svobodu tak v nových podmínkách v očích mnoha Kurdů zdiskreditovala jejich dnešní moc. Ta se teď před našima očima projevuje kontrolováním dokladů cestujících a horečným hledáním čehokoliv, co by bylo možné „zdanit“.

Necháváme za sebou poslední žluté praporky vlající po celém hájemství KDP a po silnici lemované minovými poli přijíždíme frontovou linií (a hranicí mezi oblastmi ovládanými zarytými rivaly Barzáním a Tálabáním) k prvnímu stanovišti PUK. Prapor nad ním vlaje zelený, tak jako nad celou východní polovinou autonomie. „Vojáci PUK si za povstání vedli daleko lépe než KDP, a tak vybrali i víc armádních skladů,“ vysvětlují mi jeden přes druhého mí sousedé, proč je kolem nás náhle tolik iráckých uniforem. Ir ácké armádě dříve patřila i většina samopalů, kulometů a minometů, které představují páteř bojové síly obou frakcí. „PUK má možná navíc tři, čtyři provozuschopné tanky, ale to je vše,“ doplnil mi později informace o arzenálech iráckých Kurdů pracovník OSN v Arbílu.

Nad Kurdistánem však nevlají pouze zelené a žluté prapory. „To jsou komunisté,“ vysvětluje mi tlumočník OSN Muhammad, proč se na hrázi strategické přehrady Dokan třepotají rudé vlaječky. Vedení PUK, které by mohlo podobné „výstřelky“ okrajových politických rivalů ukončit během několika minut, nechalo hlídání přehrady komunistickým pešmergům záměrně, stejně jako některé posty ve vládě. „Neodpovídá to sice našemu volebnímu vítězství, takhle ale mají aspoň pocit, že se podílejí na moci, a nedělají nám problémy,“ vysvětlil mi tuto strategii vysoký představitel PUK v Sulajmáníji.

Nedaleko Sejsajaku takto vládnou modří sociální demokraté, v Halabdže poblíž íránské hranice má baštu Islámské hnutí Kurdistánu podporované Teheránem a bohatými arabskými státy Perského zálivu. V tomto městě, kde kvůli své podpoře íránské armády zahynulo při chemickém útoku nařízeném Saddámem Husajnem během jediného březnového dne v roce 1988 na 5000 civilistů, dnes stojí jediná pohlednější stavba. Nad troskami budov a šedými přízemními domky, v nichž přežívají s těžkými zdravotními problémy stovky obětí chemického bombardování, září obrovská bělostná mešita, jako vystřižená z turistických prospektů ropných emirátů.

ÚTOČIŠTĚ K NEZAPLACENÍ

„V Íránu dnes není žádná opozice, tamní režim je tak tvrdý, že nám nedovolí ani hovořit vlastním jazykem.“ To mi řekl šéf tábora Džažnika, jenž patří Demokratické straně íránského Kurdistánu (KDPI) a leží nedaleko Arbílu. Velitel se mi představil jako Kamál. „Ani za Chátamího, o kterém se říká, že je umírněný, se nic nezměnilo. Poslal své lidi do Sulajmáníje, aby zabili pět členů naší strany,“ říká na adresu vloni zvoleného íránského prezidenta, do něhož vkládá naděje velká část Íránců nespokojených s vývojem ve své zemi.

V táboře Džažnika žije podle Kamálových slov tisíc lidí, z toho polovina jsou pešmergové. Rozlehlý areál tvořený několika shluky betonových domků a především stovkami metrů obranných zemních valů však působí ospalým dojmem. Na strážních věžích vidím pár mužů u protiletadlových děl, zato na volejbalovém hřišti jich je více než předepsaný tucet. „Zastavili jsme vojenské akce proti íránské vládě, budeme čekat, až se vyjasní situace tady, v Iráku. Nechceme být zdrojem problémů pro místní úřady,“ říká Ka mál, zatímco kolem nás projela trojice malých kluků na kolech. „Vojáci ale stále mají pravidelný výcvik,“ ujišťuje mě. „Náš cíl zůstává – dosáhnout v Íránu autonomie pro Kurdy a demokratické vlády pro celou zemi.“

I když přítomnost asi deseti táborů íránské opozice pro irácké Kurdy znamená také občasné výpady íránských vládních komand do jejich země, nesrovnatelně silnější obavy u nich vyvolává přenesení vnitroturecké povstalecké války na jejich území. Mocenského vakua v severním Iráku totiž využila turecká Strana kurdských pracujících (PKK), která odsud podniká výboje proti ankarskému režimu. Oddíly PKK operují především v horách, kam se lze dostat pouze pěšky nebo na koních. Jak mi v Arbílu řekl jeden z voj enských pozorovatelů OSN, někdy však scházejí do údolí a kradou například potraviny. Jinak se s nimi nese pověst nelítostných bojovníků, kteří nerespektují hranice států – celou oblast považují za nedělitelné území svého vysněného státu – Kurdistánu.

Mnohem více než PKK však Iráčany ohrožuje turecká armáda. Zatímco na základně v tureckém Incirliku jsou připravena americká a britská letadla vystartovat chránit v bezletové zóně na severu Iráku tamní civilisty před bagdádskou vládou, ve stejné oblasti bez jakéhokoliv znepokojení světového společenství operují turecké vzdušné síly. Při stíhání vlastních povstalců přitom příliš nešetří ani irácké obyvatelstvo – ke každoroční ofenzivě zaměřené na „konečné zúčtování“ s PKK Ankara nasazuje i několik des ítek tisíc vojáků, tanky a dělostřelectvo, za což platí životem desítky nevinných obyvatel iráckých hor. „Velkým obloukem se raději vyhýbáme tureckým jednotkám, stejně jako PKK. Při tureckých invazích všechno jen monitorujeme,“ řekl mi voják OSN, která v případě irácké invaze do Kuvajtu neváhala k zajištění mezinárodního práva použít sílu.

Turecká karta však rozděluje i samotné irácké Kurdy. Zatímco KDP a Turci otevřeně spolupracují, Džalál Tálabání neváhá bojovníkům PKK poskytovat útočiště. K režimu v Ankaře má vážné výhrady: „Turecká vláda je proti jakémukoliv typu kurdské národní identity. Turci se vyhýbají i slovům Kurd a Kurdistán. Náš experiment s demokracií chtějí ukončit za každou cenu. Nejlépe to jde tím, že podporují jednu kurdskou stranu proti té druhé,“ říká vůdce PUK.

VLASTNÍ DOMOV V NEDOHLEDNU

V centru Sulajmáníje se tyčí jedna z největších budov tohoto malebného podhorského města. „Ještě před sedmi lety to byl přepychový hotel srovnatelný se Sheratonem,“ říká mi se stopami odeznívající hrdosti v hlase místní Kurd Dana. Dnes v devítipodlažním objektu živoří necelá stovka kurdských rodin, které utekly nebo je irácké úřady v rámci arabizace vyhnaly z Kirkúku. Někdejší luxus pro majetné dnes připomíná spíše na smetišti vyrostlou věž hrůzy. Temné vlhké chodby, zápach špíny a vařících se pokrmů, sem tam čtyřicítka žárovka osvětlující očazené zdi a splašky pod mýma nohama.

V přízemí mne zve do jediné místnosti, již obývá spolu s malou dcerkou a svou matkou, mladá žena. Vaří na chodbě, hned za jutovým pytlem nahrazujícím dveře. Také pec na chleba, kterou si společně vybudovaly čtyři rodiny, je v místech, kde kdysi bývala hotelová recepce. „Přišli jsme sem v roce 1991. Pešmergové tehdy při povstání obsadili Kirkúk, Saddám je ale vyhnal a my jsme strachy utekli s nimi,“ říká mi čtyřiatřicetiletá Sabríja Omarová. Jak vzpomíná, dcera, která vedle nás sleduje rozladěnou čer nobílou televizi, se jí narodila krátce poté, co Sabríja spolu s dalšími tisíci běženců prchala do Íránu. „Tálabání nás ale tehdy vyzval, abychom tu zůstali, říkal, že mu prezident slíbil, že proti nám nic nepodnikne,“ vybavuje se jí doba krátce po válce v Zálivu.

„Podobných rodin jsou v celé autonomii desetitisíce,“ řekl mi Kevin Farrell, koordinátor humanitárních operací OSN pro severní Irák. „V této době Irák do autonomie násilně odsouvá i několik desítek rodin denně,“ tvrdí zaměstnanec jedné z nevládních organizací, které se snaží těmto vykořeněným lidem pomoci. Přesný počet vnitřně přesídlených osob, jak zní oficiální název běženců, kteří neopustili svou zemi, patrně ani nelze určit, pohybuje se v řádu statisíců. Asi 18 000 osob, které sem uprchly před v ládní perzekucí z Turecka a Íránu, navíc nespadá do Farrellovy kompetence, ale pod Úřad vysokého komisaře OSN pro upchlíky (UNHCR).

Ptám se Sabríji, jak je spokojená s tím, co jí po příchodu do Sulajmáníje poskytla OSN. „Dali nám deky, není to nic, ale co se dá dělat,“ říká. Z Kirkúku sice její rodina odjela s autem naloženým věcmi, aby se však uživila, museli postupně všechno prodat, včetně koberců. „V Kirkúku jsme si žili dobře, manžel byl u policie, já byla v domácnosti,“ vykládá o lepších stránkách svého života. Před sedmi měsíci se Sabríje konečně podařilo sehnat práci na tržišti. Může mluvit o štěstí, v mnoha případech zaj išťují veškerou obživu rodin čištěním bot a prodejem cigaret děti. Když se jí na závěr opatrně ptám na manžela, pohledná a upravená žena odevzdaně říká: „Před dvěma roky utekl do Dánska a už se neozval. Už asi nemohl takovýhle život vydržet.“

IRÁČTÍ KURDOVÉ

Kurdové ještě nikdy ve své historii nedosáhli svébytného mezinárodně uznávaného státního útvaru, a jsou proto často nazýváni největším národem bez vlastního státu na světě. Zejména události po válce v Zálivu v roce 1991 stočily pozornost světové veřejnosti k iráckým Kurdům a k jejich útlaku ze strany bagdádské vlády. Samotní Kurdové však uznávají, že v této arabské zemi se již desetiletí těší nejlepšímu postavení ze všech okolních států.

Iráčtí Kurdové se při puči v roce 1958 postavili na stranu republikánů, a tak je již první ústava Iráku, sepsaná po svržení monarchie, zmiňovala jako jeden ze dvou iráckých národů. V roce 1966 Bagdád uznal kurdštinu a zaručil proporcionální přístup Kurdů k postům ve státní službě.

Nebezpečí, jež pro Saddáma Husajna po převzetí moci v roce 1969 představoval přetrvávající kurdský odpor vedený Mustafou Barzáním (otcem dnešního šéfa KDP Masúda), jej v r. 1970 přimělo k navržení tzv. Březnového programu zaručujícího Kurdům zavedení rozsáhlé autonomie během čtyř let. Kurdská reprezentace však zanedlouho kvůli zjevné účelovosti dokumentu a územním sporům přestala s Bagdádem spolupracovat, a vláda proto v březnu 1974 okleštěnou autonomii zavedla jednostranně, což vedlo k dalšímu povstání.

Autonomní oblast zahrnovala tři guvernoráty: Dohúk, Arbíl a Sulajmáníja. Toto území představuje asi polovinu rozlohy původně požadované Kurdy a později i Turkmeny. Vláda navíc začala pomocí násilného přesídlování obyvatel arabizovat spornou ropnou oblast Kirkúku, aby tak nároky do té doby většinových Turkmenů a Kurdů ztratily opodstatnění.

Na konci irácko-íránské války, v níž se většina tamních Kurdů postavila proti bagdádské vládě, se sever Iráku stal dějištěm krvavých represí (opakovaně byly použity chemické zbraně), na jejichž konci bylo okolo 200 000 mrtvých.

Poté, co Irák v srpnu 1990 napadl Kuvajt a většina iráckých vojsk byla vázána na jihu země, se kurdskému vedení opět podařilo zformovat hnutí odporu. V březnu příštího roku – po skončení války v Zálivu – Kurdové, verbálně podporovaní Západem, zahájili spontánní lidové povstání proti Husajnově vládě. Revolta však byla během několika týdnů potlačena, což mělo za následek humanitární tragédii 1,5 milionu běženců snažících se uprchnout před represemi do zahraničí. Zatímco Írán přijal několik set tisíc u prchlíků, Turecko uzavřelo hranici a Západ byl donucen vojenskou hrozbou vůči Bagdádu vytvořit prostor pro jejich setrvání v zemi. Kromě dočasného rozmístění 16 000 zahraničních vojáků bylo v polovině dubna 1991 severně od 36. rovnoběžky vyhlášeno bezletové pásmo. Poté, co se Bagdádu nepodařilo pro odpor většiny stran koaliční Kurdistánské fronty prosadit novou, kompromisní dohodu o autonomii a politickém uspořádání v zemi, vláda v říjnu 1991 stáhla z Kurdistánu svoji armádu a před zimou zahájila je ho hospodářskou blokádu.

V květnu následujícího roku byly na autonomním území uspořádány historické volby. Povinnou sedmiprocentní hranici pro vstup do parlamentu v nich překročily pouze KDP a PUK, pro něž se téměř shodně vyslovilo po 45 % voličů. Ve stopětičlenném parlamentu obsadili po padesáti křeslech, zbývajících pět bylo předem vyhrazeno pro křesťanskou menšinu.Jak KDP, tak PUK prosazují setrvání iráckého Kurdistánu v rámci federativního Iráku a ani jeden z vůdců těchto stran proto nezasedl v žádném z nových orgánů. Tálabání a Barzání si tak ponechali naprostou volnost v zahraničních aktivitách. Nejen sousední země, ale i západní koalice, jež původně podporovala kurdské povstání, totiž odmítly kurdské instituce uznat z obavy, že by tento krok mohl Kurdy vést k vyhlášení nezávislosti.

Nepřítomnost šéfů PUK a KDP však na druhou stranu zcela paralyzovala rozhodování parlamentu i vlády, které bez požehnání vůdců nebyly s to dosáhnout žádné významnější shody. Iráčtí Kurdové tak zatím paradoxně nevyužili možnosti, které jim dávala demokraticky zvolená moc. Nepřekonatelné rozpory a zejména následné ozbrojené boje podporované v různé míře okolními státy i Bagdádem nakonec vyústily v rozdělení autonomie a vytvoření paralelních správních struktur v Arbílu (KDP) a v Sulajmáníji (PUK).

Category: 1998 / 10

Když jsem fotografoval v sedmdesátých a osmdesátých letech, chtěl jsem hlavně zachytit pocit strachu a úzkosti doby, absurditu a ironii věcí, které jsme denně zažívali,“ říká Jindřich Štreit.

. . . . .

Atmosféru oněch časů se mu podařilo zachytit minimálními prostředky a bez doslovných citací. Fotografie zřídkakdy zobrazují májové průvody či funkcionáře na tribunách. Jen zamlžený pohled přiopilého pantáty v montérkách u plotu před dávno rozestavěným barákem, smířlivé gesto oteplákovaných manželů ve vesnickém obýváku, rezignovaný výraz nevěsty na pozadí všudypřítomného světla televizní obrazovky. Obyčejné životy obyčejných lidí.

„Fotografování je pro mě způsobem interpretace světa,“ komentuje svou publikaci „Vesnice je svět“ Jindřich Štreit. „V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem se tak vyrovnával s pocitem strachu, který jsme všichni zažívali. Od něj se odvíjely další smutné vlastnosti – zbabělost vyplývající z obav o své bližní, kompromisy spojené třeba s možností studia dětí, či docela obyčejná závist. Pocit svobody je nenahraditelný – a její nedostatek nás všechny nějak poznamenal.“


Jindřich Štreit

Jak tyto újmy na duši léčit? „Myslím, že práce je jediným způsobem, jak se z toho dostat – práce na sobě, studium a komunikace.“

Časy se mění, ale Jindřich Štreit fotografuje dál. Reakce venkova na novou dobu obtěžkanou čtyřmi desítkami let kolektivního hospodaření – to je další fotografická výzva, která se zhmotnila v knize „Lidé olomouckého okresu“. Nové znamení doby se na porevolučních fotografiích jasně odráží: „Lidé se uvolnili, od čehosi se osvobodili, změnili se. Podívám-li se na svou knihu z bývalého období „Vesnice je svět“ a na tu novou, je tam ten rozdíl jasně cítit. Samozřejmě, že lidé v současnosti prožívají zase jiné starosti, hlavně ekonomického rázu, ale pocitu strachu a nesvobody se už prostě zbavili.

Tíha života je však ve tvářích Štreitových vesničanů vepsána i nadále: „Domnívám se, že – řečeno fotografickým názvoslovím – jsem fotograf ,pozitivní?. I když někdy fotografuji negativní věci, dívám se na ně spíše z kladného hlediska. V žádném případě nemám pocit, že bych člověka, kterého fotografuji, nějak ponižoval či zesměšňoval, naopak – vždy k němu cítím úctu a doufám, že moje fotografie to i vyjadřují. Vždy straním slabším.“

Category: 1998 / 10

Čtvrtý den plavby večer náhle jídelnou proběhla zpráva: „Ledoborec Palmer na dohled!“ Protože se to již přihodilo několikrát, nikdo ven nespěchal. Jenže tentokrát tam byl. Tmu prořezávaly jeho silné reflektory a vlastní loď – temná tajemná silueta ozdobená stovkami drobných světélek – stála tiše nečekaně blízko našeho pravoboku. Kromě několik desítek metrů nasvětleného ledu nás obklopovala naprostá temnota. Jakési vesmírné prázdno, uprostřed něhož docházelo k setkání dvou korábů… Jeřáb Fjodorova p rávě přenášel ve dřevěné přenosce na palubu amerického ledoborce ruské náčelnictvo na první oficiální návštěvu.

Každoroční zamrzání antarktických moří je nejrozsáhlejším sezonním jevem tohoto druhu na Zemi. Uprostřed antarktické zimy odpovídá velikost ledového krunýře jižních moří dvojnásobné rozloze Spojených států. Oproti severní Arktidě je ale led kolem Antarktidy o poznání tenčí – mimo jiné i díky každoročnímu zamrzání a rozmrzání. V oblasti Antarktidy dosahuje tloušťky přes jeden metr spíše řidčeji, v Arktidě to bývá ke třem metrům.

Do největšího antarktického moře jsem měl možnost se podívat na zpáteční cestě z ostrova Nelson v Jižních Shetlandách, kde jsem spolu se dvěma mými kamarády zimoval v letech 1991-2 na svérázné české základně (viz Koktejl – duben 1998). Loď Akaděmik Fjodorov ale nemířila rovnou do civilizace, nýbrž čekala ji „drobná“ zajížďka: kolem Antarktického poloostrova a pak na jih do Weddellova moře. Posláním ledoborce Akaděmik Fjodorov byla evakuace první rusko-americké driftující stanice Weddell-1. Spolu se svým spoluzimovníkem Karlem Weidingerem jsme se tak stali svědky unikátní operace v oblasti, kde je člověku umožněno existovat pouze za použití nejmodernější techniky a technologie. Kromě ruského Akaděmika Fjodorova do nitra Weddellova moře mířil i nejmodernější americký ledoborec Nathaniel B. Palmer. S tím bylo na moři na předem daných koordinátách domluveno dostaveníčko, ke kterému došlo za skoro dramatických okolností – pod pláštíkem polární noci přímo uprostřed ledové pláně.


Svítání ve Weddelově moři

SAUNA NA LEDOBORCI

Naše kajuta byla umístěna „v přízemí“, tedy přímo nad mořskou hladinou. Díky tomu jsme měli neustálou zvukovou informaci o kvalitě ledu kolem lodi. První dva dny to jen hrčelo a lehce praskalo, asi jako když se válí písek v poloprázdné míchačce. Lodní trup odhrnoval nekonečnou ledovou tříšť či se prodíral teprve nedávno zamrzlým, a tedy tenoučkým ledovým příkrovem. Zamrzlá moře obklopuje desítky až stovky kilometrů široký pruh rozlámaného ledu, tzv. ice-pack, který ledoborcům nezpůsobuje větší potíže. Tímto prostředím jsme bez problémů projeli prvních 900 kilometrů, než jsme narazili na první nepřerušované ledové plochy. Koncem května se zaledněná oblast Weddellova moře zvětšuje už poměrně rychle a lodi se kvůli úspoře paliva vyplatí jet zdlouhavější trasu ice-packem kolem Jižních Orknejí, než si razit nejkratší cestu zamrzlým mořem.

Čas na lodi ubíhal celkem v poklidu. Jednak jsme znali řadu Rusů z Jižních Shetland a jednak jsme byli jako noví příchozí příjemným zpestřením těm polárníkům, kteří na Fjodorovovi tráví již celé týdny, či spíše měsíce… Ruský polární program vlastní tři nebo čtyři podobné lodě, všechny během léta objedou většinu ruských stanic, kterým přivážejí jak nové zásoby, tak posádky na vystřídání. Vzhledem k nedostatku peněz na eventuální letenky jsou všichni polárníci převáženi výhradně těmito loděmi. Díky tučným valutovým dietám na lodi (na stanicích jakožto ruském území byl v r. 1992 plat v rublech) se mnozí několika měsícům nicnedělání na palubě nijak nebrání. Poznal jsem i takové, kteří kvůli dvěma měsícům práce v Antarktidě trávili na lodích dalších dvanáct měsíců…

Dlouhodobí pasažéři musí trochu dbát na svou fyzickou kondici, a tak je možné po večerech potkat na palubě zahalené chodící či poklusávající postavičky. Délka ledoborce je 140 metrů, z nichž je pro pohyb vhodných asi 40 metrů po každé straně, anebo kruhová plošinka helikoportu na zádi lodi. Fjodorov má také samozřejmě saunu a posilovnu. Pro pasivní odpočinek je ledoborec vybaven slušnou videotékou (doplňovanou po cestě ve světových přístavech), kvalita často i nejnovějších filmů silně trpí jak nekva litním kopírováním, tak příšerně monotónním dabingem v ruštině. Video běží dvakrát denně…

CELÝ DEN ČERVÁNKY

Do života na lodi jsme byli vtaženi hned první podvečer, kdy nás naši známí pozvali, či lépe řečeno nahnali do jedné kajuty za účelem představení jejich přátelům. Po usazení se na zemi těsné kajutky nám byly do rukou vraženy hrnky jakési samogónky (domácí alkohol, který si Rusové vyrábějí kdykoliv a kdekoliv, jakmile seženou trochu cukru a starého chleba či jiného zdroje kvasu, kvašení). Z poličky řval kazeťák a my se dozvěděli, že naši noví druzjá strávili v odloučení dlouhou dobu na izolované oáze Banzer (oáza je pevnina obklopená ledovci), oddělené od mořského břehu 200 kilometry mořského šelfu. Sedánek naštěstí přerušila pravidelná večeře. Později jsme se s polárníky z Banzera bavili za střízliva a dozvěděli se, že tam strávili čtyři měsíce v deskodomcích, které si sami postavili. Posádku tvořilo devět Rusů, kteří celou akci zajišťovali, a dva Američané, kteří se účastnili výzkumu. Kromě geomorfologie a paleogeologie zkoumali zejména životní podmínky řas ve věčně zamrzlých jezerech, která by mohla připomínat prostředí třeba na Marsu.

Jak jsme se dostávali na jih, prudce se zkracovala doba denního světla. Konec května je zde posledním obdobím před slunovratem. Svítalo kolem jedenácté a před čtrnáctou se slunce opět schovávalo. A po takovýto „den“ se válí jen nízko nad obzorem, takže za jasných dnů trvají červánky po celou dobu denního světla a člověk má pořád pocit východu nebo západu slunce. Třetího a čtvrtého dne se ocitáme konečně v zamrzlém moři. Postup je hned o poznání pomalejší, i když čas od času poposkočíme kupředu průje zdem několik kilometrů širokého pruhu ice-packu. Pak zase hodiny a hodiny zamrzlého moře. Ruští glaciologové mají s pohybem v takovém prostředí velké zkušenosti ze severních oblastí. Experti na vyhledávání nejprostupnější cesty mají nalétány hodiny a hodiny průzkumů v Arktidě, a tak jsou pohledem z vrtulníku schopni rozeznat stáří, strukturu i tloušťku ledu. Akaděmik Fjodorov má na palubě dokonce dvě helikoptéry. Denně jedna z nich vylétá na průzkum. Často uletí i několik set kilometrů a vytyčí nejv hodnější trasu na mnoho hodin dopředu. Startuje se i za značného větru. Mezi jednotlivými lety stojí vrtulník na palubě přivázán tlustými řetězy.

BOJ S LEDEM

Hodně času při plavbě jsem trávil pozorováním fantastického ledového prostředí z paluby. Průjezd lodí zamrzlým mořem je impozantní podívaná doprovázená neustálým plechovým zvukem ledových ker, které pod sebou loď drtí, převrací a potápí. Kry se jakoby zpomaleně vynořují zpět nad hladinu. Obvyklou jednolitost ledové pláně narušují jen občasné icebergy, plovoucí ledové hrady. Na rozdíl od ledu pokrývajícího moře vznikly desítky metrů vysoké icebergy odlomením z pevninského ledovce, respektive šelfového ledu. Každý iceberg nad hladinou je ovšem pouze pověstnou špičkou ledovce – dalších pět až šest sedmin ledové masy se skrývá pod hladinou. Jindy ruší monotónnost jízdy pruh úplně volné vody – zcela čerstvé trhliny. Tou se vždy rychle dostáváme o několik set metrů vpřed zcela bez námahy a neustálého drkotání, aby se potom příď opět zakousla do nekonečného ledu…

Když je led tak tlustý, že odolá lodním motorům, nastává tzv. probíjení. Loď nacouvá několik set metrů zpět a plnou parou se rozjede proti ledové mase. Příď lodi je šikmější než u normálních plavidel, a tak ledoborec svou setrvačností povyjede na led, který pak vlastní vahou drtí, a tím si razí cestu vpřed. Celé to doprovází pronikavý skřípot a úpění ledu spolu s pohupováním a otřesy celé lodě. Samozřejmě při tomto postupu je rychlost pohybu lodě několik kilometrů, jindy jen několik set metrů za hodinu…

Další dny jsme k jihu postupovali pomaleji a pomaleji, už ve dvou. Fjodorov většinou razil cestu, Palmer ho v uctivé vzdálenosti sledoval. Za oběma loděmi se táhla klikatice volné vody, ze které se valila mohutná oblaka páry, než povrch náhle otevřeného moře řádně zchladila venkovní teplota (mezi -20 oC až -30 oC). Krátké dny byly jasné, slunce zářilo průzračným vzduchem z lehce narůžovělé oblohy. Neskutečná bleděmodrá pláň ledu kolem připomínala spíše prostředí jiné planety. O to více fascinující b ylo setkání s několika pochodujícími tučňáky císařskými. Když byla na dohled nějaká trhlina či úsek ledové tříště, dalo se setkání ještě pochopit. Ale když jsme jeli třeba celý den neporušeným ledem, a metroví tučňáci přicházeli ze směru, kam jsme mířili, to se chápalo těžko.

Desátý a jedenáctý den jsme téměř nepostupovali vpřed, bojujíce neúspěšně s ledem a hledajíce nové a nové cesty, kudy prorazit. Lodí se rychle roznesla fáma, že jsme se dostali tak hluboko do tlustého ledu, že když teď přijde další ochlazení, zamrzneme tady na několik měsíců. Rusové, uvyklí ze svých polárních pobytů na nejrůznější komplikace, se začali odevzdaně chystat na nedobrovolné přezimování…

POLÁRNÍ MUŽI

Jindy jsem se při pozorování zápasu ledoborce s pozvolna ubíhající ledovou plání na palubě seznámil s technikem Sergejem. Vousatý muž, zahalený v tmavé kapuci svého vaťáku, mi začal vyprávět zážitky z Antarktidy. Ty nebyly ledajaké. Kromě zimování na stanici Novolazarevská se účastnil tzv. letního pochodu. Se dvěma pásáky projeli v šesti lidech ze stanice Mirnij na Vostok, vnitrozemskou základnu na antarktickém plató nedaleko pólu nedostupnosti, přes 3000 kilometrů dlouhou trasu. Po cestě zkontrolov ali zakonzervovanou ruskou stanici Komsomolskaja a přes 2000 metrů hluboký vrt do ledovce na stanici Vostok.

O životě nejizolovanější antarktické stanice Vostok jsem se zase dozvěděl od ruského doktora. Potvrdil mi zimní teploty kolem -80 oC (právě na Vostoku byla v červenci 1983 naměřena nejnižší teplota na zeměkouli: -89,2 oC). Když pak bylo v létě „jenom“ -20, všem se to zdálo velmi příjemné a byli schopni na chvíli vyjít ven jen v tričku… V zimě se polárníci nesmějí od stanice vzdálit více jak 400 metrů. Ostatně – v těch strašlivých mrazech je člověk schopen venku pracovat jen několik desítek minut. O drsnosti podmínek svědčí i to, že ačkoliv stanice leží v nadmořské výšce 3420 m n. m., na kyslík chudé ovzduší odpovídá výšce 5000 metrů… Stanice je na aklimatizaci dokonce vybavena vlastní barokomorou.

DRIFTUJÍCÍ STANICE

Poslední dva dny před dosažením cíle jsme už skoro nepostupovali. K driftující stanici zbývalo pouhých 40 kilometrů, podařilo se již navázat rádiové spojení. Oni nás prý v noci vidí na obzoru. Musíme vypadat jako dva vánoční stromečky. Jenže za noc jsme ujeli „závratných“ 20 kilometrů, a následující den pouhé čtyři. Místa tlustého ledu se teď již nedala objíždět lehčím terénem, je třeba přiblížit se k Weddell-1 co nejblíže. Takže loď celou dobu dře naplné obrátky, motory hučí z podpalubí, vše se neu stále chvěje a otřásá, jak se ocelový kolos pomaloučku probíjí ledovou bariérou. Ledy srdceryvně úpí a pod náporem praskají. Z rána následujícího dne jsme jen těsně minuli dva mohutné icebergy vysoké asi 40-50 metrů. K večeru byly stále jen kousek za námi. Jako bychom stáli celý den na místě. Ten pocit ještě umocňoval neměnný horizont – nejméně půlku zabíral tenký refrakční pruh, ve kterém se zrcadlil sníh. Vypadalo to, jako by po celém obzoru stála hradba neprostupných ledovců.

Ráno 4. června jsme od driftující stanice necelých 400 metrů. Konečná. Přiblížit se ještě více si již kapitán netroufá z bezpečnostních důvodů – aby náhodou nepraskla kra přímo mezi domky na ledu. Ty byly nepravidelně rozhozeny v pláni před námi a měly za sebou dlouhou cestu. Stanice byla zprovozněna 12. února, po předchozím průzkumu vybraného místa a osmidenní stavbě. Rusové, z jejichž iniciativy celý projekt vzešel, měli vhodnou kru vyhlídnutu již rok. Jednalo se o starý led o rozměrech 1,5 krát 1 kilometr a tloušťce 1,8 metru. Vznikl ve Weddellově moři, v oblasti, která nerozmrzá po celý rok. Jenže celé ledové pole nerozmrzající oblasti se pořád, i když pomalu pohybuje, v důsledku větrů a mořských proudů driftuje směrem k severu. Během tří měsíců tak urazila kra celkem 744 kilometrů dlouhou trasu, čímž se z původní polohy přesunula vzdušnou čarou o 560 kilometrů na sever. Pohybovala se při tom průměrnou rychlostí pět kilometrů za den. Dne 24. 5. vědci naměřili maximální rychlost pohybu kry 24,8 km za den.

Posádku tvořilo 32 lidí, 15 Rusů a 17 Američanů, kteří se ale během pobytu dvakrát částečně prostřídali. Ve vědeckém programu bylo kromě morfologie ledu (tloušťka, struktura, deformace, zamrzání, potápěčský průzkum spodní části) zejména počasí, resp. klima, které přímo na ledovém poli, daleko od břehů kontinentu a po delší dobu, dosud nikdo neměřil. Objektem pozorování byl i život na ledu, pod ním, ale hlavně v něm. Ledové kry totiž obývají některé druhy řas, jež na spodní straně ker přitahují kril a následně pak další členy potravního řetezce.

Pátý den po našem příjezdu byly při slavnostním nástupu sejmuty ruská a americká vlajka z posledního kontejneru, který pak na palubu Fjodorova dopravila nákladní helikoptéra. Operaci Weddell-1 čekala poslední etapa – plavba domů. Nejschůdnější cestou z ledových polí jsme se dostali do oblasti tříště za dva dny a za další čtyři dny jsme už na obzoru vyhlíželi uruguayský přístav Montevideo. Tváře nám ovíval nezvykle vlahý, 14 oC teplý vítr.

ANTARKTICKÝ LED

Na konci antarktické zimy (srpen) zaujímá povrch zamrzlých moří rozlohu kolem 18,2 milionů kilometrů čtverečních. Tato sezonní „poklička“ nejjižnějších moří produkuje většinu nejchladnějších a nejslanějších vod na světě – to když zamrzající led do svých krystalů váže čistou sladkou vodu. Takto vzniklé masy vod – chladnější a hustější – klesají k mořskému dnu, kde vznikají podmořské proudy směřující do tropických oblastí. Tím zamrzání v Antarktidě přispívá k mořskému proudění, které má zásadní význam pro světové klima. Vědci se obávají, že v případě přílišného zahřátí, resp. ochlazení planety by se tento cyklus přerušil, ať už by tomu předcházelo roztátí všeho ledu, resp. naopak jeho permanentní zmrznutí.

Led v Antarktidě vzniká v nejbouřlivějších vodách světa, tedy k jeho tvorbě nemůže dojít prostým zmrznutím povrchu hladiny. Ve vlnách se při silných mrazech tvoří nejprve ledové krystalky. S pokračující zimou se krystalky zvolna shlukují dohromady a vytvářejí na hladině jakési skvrny. Teprve později se tvoří ledové „lívance“, které dosahují až tří metrů v průměru. To je první makroskopická forma ledu. A ještě později se při silných mrazech vytváří jednolitá ledová plocha, čemuž napomáhá i to, že lív ance tlumí veškeré vlnění. Jak se lívance zvětšují, mačkají se na sebe a vzájemným stlačováním někdy zvyšují tloušťku ledového příkrovu. Tak vznikají mohutné ledové kry, které se buď spojí se širším okolím v kompaktní povrch, anebo samostatně plavou, kam je větry či proudy odnesou. Jejich povrch vyhlazují časté větry, sníh zanáší případné trhliny. Proces zamrzání začíná každoročně v březnu a dosahuje rychlosti až 57 km2 za minutu. Jarní říjnové tání dosahuje rychlosti až dvojnásobné.

Dodnes ale není tento proces zcela detailně prozkoumán, neví se například, proč se struktura, jakož i tloušťka ker mění místo od místa. Zkoumá se také kvalita, resp. izolační schopnost sněhu ležícího na ledu. Spolu s mořskými proudy a neustálým vlněním moří se právě sníh podílí na malé tloušťce antarktického ledu ve srovnání s Arktidou. Izoluje totiž led od vnějšího mrazivého ovzduší, zatímco mořská voda, až -1,6 oC „teplá“, ledovou vrstvu odspodu ohřívá. Mořská voda v Antarktidě právě díky své slan osti zamrzá až při teplotách nižších než -1,6 oC.

Category: 1998 / 10

Bolivijská silnička z La Pazu do Coroica působí na někoho jako katalyzátor příjemně vzrušivého vzedmutí hladiny adrenalinu v krvi, pro jiného je důvodem ke zpytování svědomí před očekávaným posledním soudem. Pro místní, kteří jsou nuceni užívat ji častěji, je její absolvování běžnou rutinou. Ale opravdu jen málokterý bolivijský řidič nevyjádří před odjezdem úctu horským božstvům, byť pouze tradičním přípitkem čistým alkoholem, o který se symbolickým ukápnutím s nadpřirozenými silami poctivě podělí.

. . . . .

Jenže cesta přes tropické Coroico je jedinou možností, jak se dostat do severních rychle se rozvíjejících provincií Bolívie. Těžba zlata, produkce tropických plodin, ale i zakázky na dřevo, to vše je příčinou stále rostoucího provozu na nejnebezpečnější silničce v Jižní Americe a možná i na světě.

Na prázdné korbě jednoho kamionu vyráží z La Pazu spolu se mnou dalších sedm pasažérů. Tři typické „buřinkové“ indiánky se svými vaky, dva dospělí muži a dva kluci kolem 18 let. Přechod z rušného centra velkoměsta do jeho okrajové části je velmi rychlý. Směrem, jímž z lapazského údolí stoupáme, lemují město velmi strmé svahy, které hustotu osídlení značně omezují. Silnička nás vede asi 20 minut do vysokohorského sedla La Cumbre, aby pak zahájila mnohahodinový velkolepý sestup napříč andským hřebenem . Během prvních dvou hodin cesta klesne na 100 kilometrech z nadmořské výšky 4700 metrů o dobré 3,5 kilometru. A vůbec nejhorší je úsek mezi kontrolním bodem Unduavi a Yolosou, kde cesta padá na pouhých 43 kilometrech o 2027 metrů! Během čtyř hodin jízdy vede cesta napříč všemi vegetačními pásy od chudých vysokohorských pastvin až po bujnou celoroční tropickou zeleň.

SKRZ MRAKY DO PRALESA

Hned za sedlem La Cumbre, respektive nad ním, se tyčí velkolepé velehorské štíty tvořené jen černými skalami a ledem. Silnice se pod nimi stáčí do svahu hlubokého údolí. Na jeho dně se válí cáry bílých mračen, do kterých za chvíli vjedeme. Horký vzduch z tropů tady naráží na chladnější masy, a všechna vlhkost se sráží. Srázy nad námi se začínají tyčit do úctyhodných výšin. Ale i údolí pod námi se neustále prohlubuje…

Zatímco na La Cumbre se každý halil, do čeho mohl, teď už by stačil jen kousek igelitu. Trojice indiánek s ústy nacpanými kokovými listy už dávno ulehla na své balíky, v hlubokém předklonu tureckého sedu s nimi vytvořily homogenní hmotu, splynuly. Já vyhlížím spolu se dvěma zvědavými kluky přes korbu. Projeli jsme krátkým tunelem, najednou to drnclo, a teď už to drncá pořád – skončil asfalt.

Noříme se hlouběji do té oblačnosti – mlha nás obklopuje ze všech stran – a mrholení se mění v drobounký déšť. Kolem přibývají nové druhy květeny a údolí nemá konce, jen mohutní. Srázy jsou stále strmější. A my se tím ženeme ne zrovna pomalu… Pak po ostrém hřebeni přejedeme nad sousední údolí – prudké srázy se přesunuly z pravé na levou stranu té chatrné vozovky. Na hřebeni je také křižovatka – jediná na desítkách kilometrů. Zatímco pravá cesta je jednou z mála přístupových cest do tropických krajů na východ od La Pazu, naše levá cesta umožňuje jediný přístup do oblasti zvané Yungas. Za touto křižovatkou se nám otevřel působivý výhled: nové údolí, ještě hlubší než předešlé. A srázy strmější. Je to vlastně celý systém údolí a bočních roklí, kterými se vine vozovka plná bahna a kluzkého kamení často v šíři jediného vozu. Co se tady označuje za krajnici, o tom by se dalo dlouho diskutovat. V některých úsecích jsou srázy skoro kolmé, cesta byla vysekána do skály. Pod námi několik desítek až stov ek metrů kolmá propast. Fascinován těmi pohledy nadskakuji s oběma kluky na korbě, z níž pohled dolů pod nás míří kamsi do prázdna… Až se svírá srdce, když občas zmizí sporadická krajnice a kolo se žene centimetry od prázdného prostoru. A přitom ničím nenarušená zelená hladina hluboko pod námi působí tak měkoučce…

Občas míjíme jiný náklaďák, řidiči se dopředu upozorňují troubením před každou nepřehlednou zatáčkou. Při takovém střetu se většinou couvá k nějakému rozšíření té neskutečné cesty. Ale je-li širší úsek, třeba jen sto metrů dlouhý, hned nás předjíždějí silnější vozy, jedoucí rychleji než my. Déšť ustal, údolí se projasnilo, je vidět daleko před nás. Míjíme náklaďák se zcela mokrou plachtou. Říkám si, že dole asi zase prší. Ze srázů stékají čurky potůčků, padající na cestu a občas i na nás. Pak nad se bou indiánky najednou roztáhnou velký kus igelitu a vzápětí projedeme vodopádem… Než se stačím vzpamatovat, mizí nám vodopád San Pedro z výhledu za dalším skalním převisem. Bláznivá cesta se plazí nesčetnými postranními roklemi, sledujíc tak hlavní údolí, jako by neměla konce. Přestože nenápadně sjíždíme níž, hloubka pod námi je stále úctyhodná. Ze zeleného stropu, který často zastřešuje silnici, na nás kape voda, ale nás to už nijak nevzrušuje. Velmi příjemně se otepluje a vlhkost nestudí.

Pak se údolí otevře, vrcholy několika nižších hřebenů jsou pokryty trávou, jinak vše pohlcují pralesy. Na kopci proti nám se objevuje městečko Coroico – skupina bílých domků svítí v občasných záblescích slunce. My ale městečko, ke kterému vede 12 kilometrů dlouhá odbočka, podjíždíme a pokračujeme po dně údolí hlouběji do Yungasu.

SMUTNÁ HISTORIE

V roce 1994 se podle oficiálních statistik zřítilo do strží a srázů celkem 26 vozidel (čerstvější údaje se mi nepodařilo nikde sehnat!). Tedy průměrně jeden pád každé dva týdny. Následujícího roku se cesta z La Pazu do Coroica opravdu objevila ve zprávě Americké rozvojové banky jako nejnebezpečnější silnice na světě.

Smutné prvenství si může připsat i nejhorší silniční nehodou v Bolívii. V roce 1983 spadl dolů náklaďák s více než 100 pasažéry na korbě. Zahynuli všichni. Cestu lemuje velké množství křížků. Cestující na korbách náklaďáků patří k nejchudší části populace. V případě nehody jejich příbuzní často nemají prostředky na vytahování nebožtíků z propasti. U cesty jen postaví křížek a těla nechají dole…

Ke zvláštnosti cesty, po níž v současnosti projede v průměru 120 vozů v jednom směru denně, patří značky s nápisem „Jezděte po levé straně“. Toto na pohled kontroverzní ustanovení bylo zavedeno z velmi praktického důvodu: dolů jedoucí řidiči mohou snáze kontrolovat stav krajnice pod levými koly… Za 60 let existence této hrozné cesty zkoušeli řidiči různé způsoby, jak ji absolvovat co nejbezpečněji. Například v 50. letech jezdili opatrnější jedinci zásadně v noci – kužely světel protijedoucích vozů byly proti kolizím daleko účinnější než všeobecně rozšířené houkání klaksonů před nepřehlednými zákrutami. Současné turistické průvodce označují za nejbezpečnější způsob jejího zdolání jízdu minibusem. Jenže při vyhýbání se s těžkými náklaďáky je to sporné…

Cesta do Coroica má nejen smutnou bilanci dopravních nehod, nýbrž lidské tragédie se k její historii váží od samého zrodu. Za svůj vznik v letech 1936 až 1940 vděčí tvrdé práci vězňů z války o Velké Chaco. Bolívie tehdy krvavý spor s Paraguayí prohrála (jako ostatně všechny další války či teritoriální tahanice se svými sousedy: s Argentinou r. 1898, s Brazílií r. 1899, s Chile r. 1884, s Peru r. 1909, s Paraguayí r. 1935). A tak o zacházení s mladíky ze znepřátelené země nikdo nemusí pochybovat. V r ukavičkách se s nimi jistě nejednalo. Později, v 60. letech za vlády prezidenta Villarruela, se zase na strmých srázech mezi La Cumbre a Yolosou – v místě zvaném Chuspipata – zbavila vládní garnitura nejméně 20 politických vězňů. Byli za živa svrženi do bezedné propasti…

Vzhledem k velmi obtížné udržovatelnosti této navzdory všemu stále frekventovanější tepny přistoupila vláda v listopadu 1994 k výstavbě nové cesty. Její trasa se vyhne alespoň nejhorším úsekům té současné. O grandióznosti připraveného projektu svědčí prostá fakta: na kritických 44 kilometrech, kde cesta klesá ze 3200 m n. m. na pouhých 970 metrů, bude vybudováno 28 mostů, 20 tunelů a navíc využity dva tunely přírodní… Se zprovozněním se počítá během tří až pěti let (2000-2002). Ale realističtí ces tovatelé, toužící po dobrodružství zvaném „cesta do Coroica“, se při pověstném jihoamerickém pracovním tempu nemusí obávat toho, že o tuto atrakci přijdou, jistě o několik let déle. Jakmile ale bude nová cesta zprovozněna, starou již nikdo udržovat nebude a nejspíš zanikne pod přívaly bláta a kamení už během prvního deštivého období…

Category: 1998 / 10

Osm sešitů hustě popsaných denními záznamy z let 1914 až 1920 bylo autorem, lékařem Bohuslavem Boučkem, za první světové války velitelem sanitárních vlaků, lazaretů a později nemocnice v Omsku, plukovníkem československých legií v Rusku a též účastníkem druhého odboje ukrýváno spolu s jeho rodinou až do doby, než mohlo být alespoň zčásti publikováno.“Náš 6. pluk zaňal Bachmač a 4. pluk Ičňu. Od západu se přibližovali Němci. Historický moment: poprvé po 300 letech Češi konají samostatný vojenský pochod a samostatně vstupují v boj s Němci, kteří za celou vojnu nikdy neuzavírali příměří. Poprvé nabízejí příměří Čechům!12. března se zdá, že jsme proklouzli Němcům. Příměří ukázalo se ilusorním, byly slabé boje, avšak přec jen byly. Byl den plný rozčílení, vlaky naše projížděly ne dost rychle za sebou. Dostali jsme sanitární pojezd č. 107, ve kterém se nalézám. Patrně už bez nepříjemností proklouzneme. Už abychom byli z Ruska venku…
Bachmač, jaro 1917.“

MOBILIZACE

Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a brzy nato vstoupilo do války Německo, Rusko, Francie i Velká Británie. „Poslal jsem posluhovačku, aby se podívala na vyhlášky, je-li mobilisován 36. pluk,“ píše dr. Bouček v den mobilizace, „vzpomněl jsem si, jak nám včera večer profesor Jedlička sděloval zprávu, že na saských hranicích stojí říšskoněmecké pluky připravené vtrhnout do Čech, kdyby tu vznikly nepokoje. Tedy se nás bojí jako rebelů, pomyslil jsem si.“

Osmadvacetiletý Bohuslav Bouček musel narukovat k rakouské armádě, a od okamžiku mobilizace až do návratu domů do Evropy s legiemi si vedl deník. Hustým písmem popsal osm sešitů osmerkového formátu, do jejichž desek vepisoval prosbu, aby laskavý nálezce odevzdal zápisník jeho ženě Míle, která mu krátce po jeho odjezdu na haličskou frontu porodila dceru Robertu. Nebyl si totiž jist, zda jeho odysea bude zakončena šťastným návratem. „Píšu tajně, obávaje se vojenské censury nebo denunciace,“ poznamenal si v Haliči a o pár dnů později, „chtěl jsem ještě Míle poslat lístek, ale pošta už je pryč! Jsme odříznuti od světa.“

Už na haličské frontě dr. Bouček vážně uvažoval, že se nechá zajmout Rusy: „Tehdy jsem nepoužil příležitosti k útěku z Jaroslavi jedině proto, že bych byl zůstal beze zpráv od Míly. Jinak bych byl ničeho neměl proti ruskému zajetí.“ Netrvalo to však dlouho, ruská armáda obsadila Halič a před Vánoci 1914 se dr. Bouček díky předstíranému zánětu slepého střeva do ruského zajetí dostal: „Kozáci vstoupili do naší světnice, kde jsem už napřed kázal vyrovnati na stůl zbraně, na vrch jsem položil svou šavli … Ruským vojákům jsem řekl, že jsem doktor, odevzdal jsem jim revolver a šavli, nabídl jim cigarety, a už se nikdo mých věcí ani nedotkl.“

V RUSKÉM ZAJETÍ

Centrální mocnosti chápaly válku jako boj mezi Germány a Slovany, Češi a další podrobení Slované se tím pádem dostali do tíživé situace. Mnozí z nich, stejně jako doktor Bouček, proto upírali své naděje k „bratrskému“ Rusku. Nutno ovšem poznamenat, že jejich představy byly přinejmenším naivní a mnozí z nich byli později nuceni prožít hořkost deziluze.

Ještě téhož roku 1914 se Bohuslav Bouček dostal do sibiřského Petropavlovsku, kde mu bylo umožněno pracovat v nemocnici jako lékař a později se i docela volně pohybovat po městě a navštěvovat místní rodiny, které k němu byly velmi přátelské. Boučkova touha postavit se na správnou stranu pak sklenula příběh dlouhý šest let. V sibiřském zajetí, kde se měl celkem dobře, nezůstal a nechal se najmout do Srbska. „V žádosti jsem se dovolal svých známostí z roku 1912, kdy jsem byl lékařem ve skupině prof. J edličky v Bělehradě… S Austrií jsem definitivně skončil, tam je pro mne jen – šibenice. To nevadí, ale jsem poctivý člověk a budu s nadšením pracovat, věren svým principům, pro šťastnější budoucnost Míly a svého dítěte.“

SRBOVÉ

V Srbsku pracoval dr. Bouček jako vojenský lékař srbské armády. Zpočátku měl o Srbech, stejně jako o Rusech, celou řadu iluzí, které musel během svého působení na jihu Evropy, ale pak i v Rusku, kde se původně české vojsko formovalo společně se srbským, poopravit. Připadali mu velmi hrdí, stateční a vlastenečtí, ale později o nich píše: „Už za útěku jsem bezpočtukrát pocítil sobeckost a bezohlednost Srbů, od okamžiku, kdy nás přestali potřebovat, začali s námi jednat bez rukaviček.“

Pak přišla bulharská ofenziva, ústup do Itálie a pobyt v Paříži. Zde se sblížil s českým odbojem, setkával se s Benešem, s malířem Kupkou, navštěvoval Masarykovy přednášky.

ČESKÁ OTÁZKA

Na přelomu let 1915-1916 se tedy dostal dr. Bouček do Paříže. Osamostatnění českých zemí a jejich spojení se Slovenskem prosazovali v tomto období pouze politici v zahraničí v čele s T. G. Masarykem. Bohuslav Bouček byl přímo v centru těchto snah zahraničního odboje: „Česká otázka se rozvíjí pěkně,“ poznamenal si, „všechno zásluhou Masaryka. Beneš se vyslovuje velmi opatrně. Pochopitelně, musí se dát pozor, vždyť nejde o nějaký spolek nebo Červený kříž…“ V té době také uvažoval dr. Bouček, že se v ymaní ze srbských služeb a vstoupí buď do francouzské, nebo ruské armády. V Paříži se však necítil být užitečným. Proto se rozhodl vrátit přes Anglii a Skandinávii do Ruska.

V RUSKÉM TÝLU

Pro carské Rusko byl vstup do války sebevraždou. Po počátečních úspěších se dostavilo totální ekonomické vyčerpání a vojenské zhroucení.

Na pozadí těchto zmatečných událostí jednal dr. Bouček za české vojáky od srbské divize o formování českého vojska nejen s Masarykem, ale i srbskými a ruskými veliteli. Zároveň se potýkal s byrokratičností a organizační neschopností tzv. Českého svazu, který vedl jednání o československé armádě s Ruskem. Vedl jej Dürich, neboť Masaryk byl pro tehdejší carské Rusko nepřijatelný. „Nemáme representace, kromě Masaryka,“ poznamenal si dr. Bouček, „dřív jsme tu měli Svaz osobně ctižádostivých ruských Čech ů, potom lumpů a dobrodruhů, a potom silně dementních figur. Při odjezdu z Oděsy mi sděluje Písecký, co seznal od Štefánika: Dürich nemá čisté ruce.“

MEZI SVÝMI

Ani svržení vlády lidovými živly v únoru 1917 neřešilo mizernou situaci vyčerpaného Ruska a sověty vedená země se i nadále zmítala v troskách, bídě a chaosu, jak dokazuje například podzimní Kornilovovo vojenské povstání. V těchto chvílích právě dr. Bouček blíže poznává Rusy a upouští od svých prvotních nadšených mínění o nich. „Protivní jsou Rusové svým pesimistickým filosofováním. Úžasná nevychovanost a nekulturnost, pověstná těžkopádnost a lenost… Sovět rabočich a soldatovskich deputátů terorisu je pravitělstvo. Načíná se anarchie. Perspektivy ovšem velmi smutné. Jest jasno, že Rusům chybí patriotické cítění. Dělá to dnes dojem masy neorganisované, ovcí bez beranů.“

Záležitosti českých dobrovolníků v Oděse se začaly na jaře 1917 konečně hýbat. „Dürich padl se starou vládou. On a jeho smečka byli v jejích službách. Psal jsem Štefánikovi, aby nám poslal bližší vysvětlení a pokyny.“ Byla vytvořena odbočka České národní rady v Rusku v čele s Čermákem, prof. Maxou a Klecandou, do Ruska přijel tajně Masaryk a vedl jednání. Časem padla i myšlenka formování českého vojska v Rusku společně se srbským a dr. Boučkovi se podařilo vyvázat se ze srbské armády, aby mohl vstou pit do formující se české.

LEGIONÁŘI

Už na počátku války se v Rusku zformovala Česká družina, která sice nebyla považována za bojový útvar, ale její členové se velmi osvědčili jako rozvědčíci. V roce 1916 vznikl československý střelecký pluk, později se rozrostl v brigádu, avšak carská vláda neměnila svůj negativní postoj ke vzniku československé armády v Rusku. Po únorové revoluci a vzniku pobočky Národní rady československé v Rusku přijel do Ruska, jak už jsem se zmínila, 16. května 1917 Masaryk. Své poznatky o situaci v Rusku tehdy shrnul do jediné věty: „Spojenci s vojenským Ruskem počítati nemohou a nemají.“ Uvažovalo se dokonce o rozpuštění československého vojska, ale na naléhání Západu, aby došlo k ruské ofenzivě, a v situaci, kdy vláda Kerenského neměla dost vojsk, souhlasil Kerenskij s účastí Čechoslováků v bojích. Hned v bitvě u Zborova v červnu 1917 jim byl svěřen samostatný úsek fronty a nutno říci, že se osvědčili. Zajali 62 důstojníků a 3000 vojáků – málem víc, než měli sami. Po tomto úspěchu, třebaže celá ofenziva na ruské frontě nakonec dopadla špatně, navštívil ministr Kerenskij v Cecové jednotku a slíbil neomezený nábor zajatců. Koncem roku 1917 už vznikl československý armádní sbor o síle více než 40 000 mužů. Zbývala otázka, kde sbor nasadit. Francouzi žádali jeho převedení na západní frontu, také se uvažovalo o jeho přesunu do Rumunska, ale s tím nesouhlasil Masaryk, neboť rumunská fronta byla před zhroucením. Nakonec se rozhodlo o převozu legií do Francie. V říjnu 1917 odplul z Archangelska první konvoj. Vyvézt legie ze země zmatků byl dobrý záměr, ale překazila ho bolševická revoluce.

„A zase jsem neobyčejně klidný, cítím se velice dobře uprostřed našich lidí,“ poznamenal si dr. Bouček v městečku Novoje Polonnoje v létě roku 1917. „Nyní, po tak dlouhém zmítání světem, začínám chápati v celém rozsahu a hloubce vyspělost a vzácné kvality našich lidí. Cítíš sílu, vidíš element spořádaný. Prostě oasa v nekonečné poušti. Jsem nyní úplně zaujat myšlenkami o organisaci zdravotní služby ve svém pluku. Chtěl bych ji mít ideální. Bude to trudná práce za nynějších ruských poměrů formovat pl uk. Naše důstojnictvo překvapuje nízkou úrovní, zato mužstvo slibuje vysoké hodnoty.“

NAPŘÍČ RUSKEM

Za bolševické revoluce byla situace značně nepřehledná, v době občanské války znamenalo téměř padesát tisíc vyzbrojených a organizovaných mužů velkou sílu. Je jasné, že všechny strany občanské války chtěly mít legie na své straně a jen těžko chápaly, že legie bojují za Československou republiku. „Z fronty jsou rozesílány oficiální zprávy o velmi ubohém stavu armády,“ zapsal si do deníku dr. Bouček, „která nemá co jíst a není oblečena. Až se ta masa hne a v nepořádku obrátí do země, chraň Bože všecko a každého… Naše pluky budou muset chránit své životy jednak před divokými hordami Rusů, jednak dolehne hlad a zima.“

Po brestlitevském míru již nebyla možnost bojovat proti Rakousku-Uhersku, zbývala pouze evakuace na frontu ještě bojující. V době revoluce byl československý sbor na Ukrajině, kde byla situace obzvlášť nepřehledná. Masaryk zakázal jakékoli vměšování do vnitřních záležitostí Ruska, a tak bylo nakonec rozhodnuto, že jediným východiskem je ústup z Ukrajiny a cesta přes Vladivostok do Francie.

Bolševici se obávali tak velké vojenské síly a chtěli československý sbor odzbrojit, ovšem vzhledem k nepředstavitelnému nepořádku a všudypřítomnému nebezpečí boje o přežití to českoslovenští legionáři nemohli dovolit. „Tatínek mi vyprávěl, že když se legionáři probojovávali magistrálou,“ vzpomíná dnes už čtyřiaosmdesátiletá dcera doktora Boučka paní Roberta Helfertová, „zastavili bolševici jednou vlak, kterému velel, vytáhli ho ven na koleje a řekli, že když u legionářů objeví třeba jen jednu zbraň , na místě ho zastřelí. Ale tatínek důvěřoval bystrosti našich vojáků a věděl, že zbraně důkladně schovají. A taky ano, bolševici nenašli nic.“

Tak dlouhou cestu bylo také těžké zabezpečit technicky, vlaků bylo málo a doprava vázla. „15. března stojíme před Kurskem. V noci a ráno byl silný mráz. Stojíme a nemůžeme kupředu. Kursk je přeplněn vlaky. Mám dojem, že se dělá s námi pasivní resistence. Bojím se, že tento nepořádek je uměle podporován.“

Život dr. Boučka a jeho souputníků narušovala také častá agitace bolševiků, a to ve vlastních řadách. „Průkopník, list českých socialistů-komunistů, střílí už z těžkých kusů, zcela dle manýry Lenina: pod praporem demokratických idejí volá do zbraně a do svých řad naše dobrovolce a zajatce, a zrazuje před zaprodanou cestou na pomoc francouzským kapitalistům…“ Nebylo jídlo, často se čekalo několik dní na jednom místě. „Na nás se všude dívají s úžasem. Dávno už neviděli vojsko jedoucí v jakémsi takovém pořádku, kde se vystavuje stráž a nese služba… Místa jsou pustá, divoká a špinavá, jako by nikdy zde nebylo nic jiného než ta tupá lůza. A tak je to se vším v Rusku – a proto hyne. Jak nadšeně jsem psával o Rusích na začátku války, ba ještě donedávna!“

Krize vyvrcholila při tzv. čeljabinském incidentu v květnu 1918, po kterém naši legionáři prakticky obsadili celou transsibiřskou magistrálu, kterou drželi až do ledna 1920. „V Čeljabinsku naši měli nádraží ve svých rukou za pár minut, a za dvě hodiny celé město. Sovětské vlády na některých místech padly. Situace využilo místní obyvatelstvo a způsobilo převrat… Naléháme na sovětskou vládu, aby nás dle možnosti poslala přes frontu do Vladivostoku. Vláda sama nevěděla, co s námi: zadržet nás jako ru kojmí, anebo se nás zbavit co nejrychleji?“

DLOUHÁ JE CESTA DOMŮ

Dne 28. října 1918 vznikl samostatný československý stát. Nicméně českoslovenští vojáci stále vězeli v těžkém ohrožení ze strany sovětů a vyvázaných německých a maďarských zajatců-internacionalistů. „Do Nového roku bude mír. Bude ale v Rusku? Bez zakročení spojeneckých vojsk nikoli. Národ je příliš netečný.“ Nakonec to byla spíše statečnost obyčejných vojáků, než vyjednavačská pozice Národní rady, co zajistilo úspěch československé anabáze. Dne 2. září 1920 byl naloděn poslední voják. Na dalekou ces tu kolem světa se údajně vydalo padesát šest tisíc československých vojáků. Hroby čtyř tisíc vojáků, kteří se nevrátili, jsou rozesety po celém Rusku.

NÁVRAT

„Já jsem se narodila těsně potom, co tatínek narukoval,“ vypráví dcera Roberta, „byla válka a děti neměly tatínky, takže byl pro ně něco jako Mikuláš. Živě si pamatuji, že jsem si ho představovala jako vysokého a silného muže, jak běží po dvorku u dědečka Boučka v Poděbradech a nese modrý hrnek s mlékem. Prostě taková dětská představa. Nevylil ani kapku, a když pak doběhl až ke mně, celý ten hrnek naráz vypil.

Během těch šesti let přišly několikrát zprávy, že je tatínek po smrti, i zfalšované, jednou dokonce i lístek, že padl na poli cti a slávy. Maminka ale nikdy nepochybovala o tom, že se vrátí. Protože byl tatínek pro Rakousko vlastizrádce a nemohl psát, tak vždycky přišel jen lístek, třeba s textem: ,Potkal jsem se s Bohuslavem a všechny pozdravuje.?

2. února 1920 slavil dědeček v Poděbradech sedmdesáté narozeniny a tehdy přišel telegram, vyzvedl ho strýc Láďa. Zněl: ,Je Arrivé Bientot Bohuslav,? což znamená: ,Brzy přijedu.? Ale strýc Láďa neuměl francouzsky a myslel, že to znamená, že je tatínek mrtvý, tak telegram raději zatajil. Ale naštěstí se to nedorozumění vyjasnilo a my věděli, že se tatínek vrací.

Jeli jsme mu naproti na hranice do Horního Dvořiště. Tatínek nás ale nečekal. Pamatuju se, jak tam stál na takovém tom otevřeném nástupišti do vagonu a maminka mi dala do ruky kytičku a řekla, že tohle je můj tatínek. Zatahala jsem toho pána za kabát a řekla mu: ,Tatínku, tady máš konvalinky.?“

OSUD HUMANISTY


Portrét Dr.Boučka z doby zajetí v Petropavlovsku

Zápisky Bohuslava Boučka jsou historicky přínosné, avšak vyprávění, někdy i dost dobrodružné, je svědectvím o autorovi, který neslevil ze své lidskosti. „Jestli neztratím rozum do konce vojny, tož bude to jasný důkaz, že mám silné nervy. Hrozná je doba – cítím celou její tíhu.“

Před válkou pracoval MUDr. Bohuslav Bouček jako asistent profesora Jedličky. Po válce odmítl slibnou vojenskou kariéru ve prospěch vědecké a pedagogické činnosti. Stal se farmakologem, a nakonec i profesorem a děkanem brněnské lékařské fakulty. Vystupoval rovněž proti narůstající fašistické hrozbě, za druhé světové války se aktivně účastnil druhého odboje a byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Od osvobození až do prosince roku 1945 zastával funkci děkana na nově otevřené Lékařsk é fakultě v Hradci Králové a v roce 1946 založil na Karlově univerzitě v Praze první deontologický ústav neboli ústav lékařské etiky. Zemřel 22. listopadu 1953.

Byl to člověk nesmírně statečný a morálně silný. Českobratrský evangelík a otec tří dcer. Jelikož doba komunistické vlády jeho práci neocenila, je třeba to s úctou učinit nyní. Výběr z jeho deníků zpracoval jeho vnuk Petr Payne do knihy s názvem „Prosím, aby zápisník byl odevzdán mé ženě jako pozůstalost“.

Category: 1998 / 10

Vlk je člověkem vnímán jako vtělené zlo. Snad má tato antipatie kořeny u pastevců, zatímco u severských národů či indiánů byl vlk považován za samozřejmou součást přírody. Přitom vlk doprovází člověka odedávna – už pračlověk si ochočoval mláďata vlků pro svou zábavu. Ostatně psí plemena vznikla z vlčí populace.

. . . . .


Vlk

Když se po mnoha letech objevili v Beskydech první vlci – poslední byl zastřelen v okolí Hrčavy roku 1914 – nenávist našla opět živnou půdu. Sdělovací prostředky se po řadu měsíců předstihovaly v dramatických zprávách o krvavém působení vlků a vlkopsů v oblasti. I rozumní lidé podléhali této psychóze, a dostal jsem několik telefonických dotazů, jaké nebezpečí hrozí chalupářům v Beskydech. Největší obavy měli obyvatelé samot, jejichž děti chodí do školy přes les. Očekávalo se, že je jen otázkou času, kdy se některá z „vlčích bestií“ vrhne na horaly. Našli se i starostlivci z řad místních obyvatel, kteří vylepovali do čekáren autobusů informační letáky s textem, že v březnu přepadl vlk osmiletého Jana Langra a sežral ho celého kromě hlavy a ramen. Totéž se mělo stát koncem července téhož roku.

Jak uvedl L. Kothera v časopise Myslivost 8/95, autor těchto zpráv se inspiroval záznamy kronikáře z roku 1642 z města Hofu v Krušnohoří.

V té době žilo obrovské množství vlků. V letech 1611 až 1655 zastřelil jeden z lovců sám 3872 vlků, jak zmíněná kronika uvádí. I když se podařilo vlky brzy vyhubit na celém území Čech a Moravy, obavy z nich zůstaly.

VLČÍ HYSTERIE

Když v roce 1975 utekla smečka jedenácti vlků z výběhu v bavorském národním parku, vypukla opět hysterie. Přitom nešlo o divoké vlky, ale o zvířata, která řadu let zkoumal známý znalec vlků Erich Zimmen, jenž v roce 1995 obdržel na ostravském Ekofilmu druhou cenu za film o vlcích. Tento výzkumník bral smečku vlků do přírody a sledoval jejich chování. Když se smečka dostala mimo park, nastala panika. Dva vlci byli zastřeleni, dalších devět se dostalo mezi děti na parkovišti, které si s vlky hrály, ne boť je považovaly za psy. Když jedno dítě zatahalo vlka za srst a ten mu tlapou způsobil malou ranku, nastalo zděšení. Ministr vnitra musel nasadit tři stovky vojáků, kteří společně s lovci vyrazili na hon vlků. Ti se ale mezitím přesunuli na českou stranu Šumavy. Vedení správy CHKO a ochranáři se marně pokoušeli o záchranu těchto šelem. Jeden vlk po druhém padl. Střelci argumentovali tím, že stříleli na pytlačícího vlčáka.

Na Šumavě byl zastřelen větší počet vlků, než sem přeběhl, což znamená, že se vlci stačili rozmnožit. Letos na jaře došlo opět k likvidaci vlka. Otázkou zůstává, jak se na Šumavu dostal.

NEBEZPEČNÁ ŠELMA?

Každého zajímá, jak může být vlk člověku nebezpečný. Mnohokrát jsem spal v místech, kde se vyskytovala vlčí smečka, ale napaden jsem nebyl. Dokázal jsem s nimi hlasově komunikovat. Přiblížili se na sto metrů a bylo zjevné, že mi žádné nebezpečí nehrozí. Člověk svým bezuzdným pronásledováním vypěstoval u vlka panický strach, takže když jsou vlčici odebírána mláďata z brlohu, ani je nebrání. Přitom dospělý vlk, vážící 50 až 60 kg, má velikou sílu. Nebezpečným se může stát, když je napaden vzteklinou. Neznám žádný případ za poslední roky, kdy by vlk usmrtil člověka.

Do oblasti Beskyd pronikli vlci v roce 1994 a je nepochybné, že sem přeběhli ze Slovenska, kde se v minulosti vyskytovalo několik smeček na východě země. Protože v celé oblasti Slovenska došlo k obsazení revírů, našli si mladí vlci nová teritoria v Beskydech. V roce 1994 bylo nalezeno několik kusů stržené vysoké zvěře a netrvalo dlouho, a vlci začali lovit nehlídané ovce v okolí Bílé a Starých Hamer. Více ovcí bylo strženo i v dřívějších letech a podíleli se na tom toulaví psi či zatoulaný hnědý medvěd.

O VLKU A BERÁNKU

Nové nálezy zabitých ovcí daly vzniknout fámě, že vlci usilují o likvidaci všech ovcí v Beskydech. Skutečnost však byla daleko prozaičtější. Po roce 1989 se stal chov ovcí prodělečným. Ovce chovali jen malochovatelé s výjimkou většího stáda, které patřilo zemědělskému družstvu ve Starých Hamrech. V létě 1995 došlo k útoku vlků na toto stádo čítající asi 130 ovcí. Sedmnáct ovcí bylo v okolí Těšinok nalezeno roztrhaných.

Ministerstvo životního prostředí tam vyslalo komisi odborníků. Bylo prokázáno, že stádo nebylo nejen zabezpečeno, ale ani hlídáno. Už před sto lety byla ochrana ovčích stád psy samozřejmostí. Ovce byly paseny volně, nebo byly v nízkých košárech bez trvalého dozoru. Psi, pokud se vyskytovali, nebyli vycvičeni k ochraně stád a v noci se ovce často nechávaly bez uzavření.

Vlk je jako ostatní živočišné druhy nedílnou součástí přírody. Z hor severní Moravy byl vytlačen lidskou rozpínavostí a nesnášenlivostí. Vyhubení vlka, ať už v Beskydech, či v jiných pohořích, neznamená, že by zde tato šelma neměla své místo a podmínky. Údaje o poškozeních lesních porostů způsobených spárkatou zvěří svědčí o deficitu účinné regulace býložravců. Vlk je chráněn podle zákona a je veden jako kriticky ohrožený druh.

Obyvatelé Starých Hamrů sepsali petici, v níž žádali o povolení k odstřelu vlků. Vlci prý usmrcují i za bílého dne. Určitou komplikací byla přítomnost vlka s mimořádně velkou stopou. Není vyloučeno, že mohlo jít o kanadského vlka, který jako jedenáctiměsíční mládě utekl chovateli ze Štramberka. Vlk byl zakoupen v brněnské ZOO. Taková šelma není dostatečně plachá, a jelikož není schopna samostatně lovit velké kopytníky, může se orientovat na lov nejsnazší kořisti – na ovce. V zimním období jsem často nacházel v blízkosti Travného čtrnácticentimetrové stopy.

NA LOVU

Na Slovensku jsem měl zjištěno, že vlci nadhánějí pronásledovanou spárkatou zvěř do říčního koryta, kde se zvíře brzy unaví a stává se snadnou kořistí. Usmrcená zvířata se však nacházela i na místech mimo vodní toky, a to především pokud napadlo hodně sněhu, čehož vlci využívali.

V Beskydech jsem nacházel většinou stopy 3-4 dospělých vlků. Tady však vlci nenaháněli kořist do strží. Stačilo, aby smečka proběhla v rojnici smrkovou houštinou a úlovek byl zajištěn. Nezkušenou srnčí zvěř strhli vlci už po několika desítkách metrů. Tak jako jiné šelmy, šetří i vlci energií, a když mají příležitost, loví kořist nejsnáze dostupnou. V zimě to byla srnčí zvěř, dále mladé kusy černé zvěře a jen výjimečně zvěř jelení. Ve vegetačním období se vlci orientovali na nehlídané ovce. Nedalo se však vždy přesně zjistit, kdo vlastně zvíře strhl, protože často byly nalezeny také stopy psů. Orientace na lov ovcí se ovšem musela stát vlkům dříve či později osudnou. Úspěšným šelmám narůstalo sebevědomí, a protože se v centrální části Beskyd již dostupná kořist nevyskytovala, zabíhali vlci i do míst hustě osídlených. Tak např. strhli několik ovcí v Komorní Lhotce, která sousedí s nížinou směrem k Třinci.

Vlci si vybírají přehledný terén. Jejich stopy vedou obvykle po hřebenech, rádi využívají různé svážnice a chodníčky a často běží „husím pochodem“ ve stopě, která zůstala po lyžích. Ve Slovenském rudohoří zanechávají vlci velký, nápadný trus na dobře viditelných místech jako optickou značku. V Beskydech tomu tak nebylo, což nasvědčovalo, že tu nejsou ještě usazení natrvalo a nemusejí si svá teritoria vymezovat proti konkurenčnímu tlaku jiných smeček.

Jelikož nebyl dořešen problém úhrady za stržené ovce, dalo se čekat, že vlci budou zlikvidováni nelegální cestou. Začalo se likvidací mláďat. I když se vlci v Beskydech rozmnožovali, nacházely se stopy jen dospělých zvířat. I přes velké úsilí ochranářů se však situace s vlky stále zhoršovala.

KONEC VLKŮ

Vydáním myslivecké vyhlášky (č. 134-96 Sb.), která povoluje odstřel vlka v případě souhlasu ministerstva životního prostředí, se ministerstvo zemědělství zbavilo odpovědnosti za škody způsobené vlky. Nyní nelze hradit škody napáchané velkými šelmami na hospodářském zvířectvu ze státních finančních prostředků. Připravuje se sice zákon o náhradách škod, ale než bude schválen, stane-li se tak vůbec, vlci na to doplatí.

Počátkem zimy roku 1997 došlo blízko česko-slovenské hranice k zastřelení tří dospělých vlků a jeden byl postřelen. Další dva vlci byli zastřeleni v okolí Horní Lomné. Existují jejich fotografie, ale nikdo nechce svědčit? Informace o likvidaci vlků se ukázaly jako pravdivé. Koncem letošní zimy se už nenašly stopy ani jednotlivých vlků.

Pracovníci CHKO Beskydy uvádějí, že bylo zastřeleno sedmnáct vlků, z nichž devět padlo na naší straně. Dokladem nepřítomnosti smečky vlků v Beskydech je skutečnost, že na místa jejich přechodů se vrátila spárkatá zvěř.

Pokud na Slovensku nedojde k podstatnému snížení stavu vlků, o čemž se uvažuje, mohli by se vlci do Beskyd vrátit. Avšak pokud nebude dořešena ochrana vlka speciálním programem založeným na seriózním zoologickém průzkumu, stanoven optimální stav vlků a vydána prováděcí vyhláška k náhradě škod způsobených vlky, pak bude osud vlků zpečetěn.

Vlci budou zlikvidováni nelegálním lovem, neboť nerespektují zákon, že na této planetě patří vše člověku.

vlk (Canis lupus)

Je největším příslušníkem čeledi psovitých. Obývá velkou část Evropy, Asii a Severní Ameriku. Vytváří mnoho zeměpisných ras, lišících se zbarvením i stavbou těla. Největší jedinci žijí v drsných oblastech Sibiře a Kanady. Dosahuje váhy až přes 50 kg. Obývá hluboké lesy, do blízkosti lidí přichází jen za tuhých zim.

Jsou to společenské šelmy žijící ve smečkách. Tu tvoří v létě pouze rodinní příslušníci, ale v zimě se několik rodin spojuje v jednu velkou smečku. Vůdcem smečky, v níž lze vypozorovat dokonale strukturovanou hierarchii, je nejsilnější samec. Stejně jako psi si i vlci značkují močí své teritorium.

Vlci jsou dobří a vytrvalí běžci. Zjistilo se, že v zimě uběhne smečka za jedinou noc 40 až 80 km.

Na zimní období, většinou na únor, spadá doba páření. Čtyři až osm mláďat se rodí za devět týdnů. Ve věku dvou až tří let dosahují pohlavní dospělosti.

Živí se většinou velkými savci, na Slovensku tvoří jejich potravu hlavně srnci, jeleni a divoká prasata. Příležitostně loví i zajíce a drobnější savce, výjimečně žerou i žáby, hmyz a ovoce.

Category: 1998 / 10

Ikona Šalenyj byla v 10. století nejcennější v celé Svanetii. Mezi horaly vypukl spor o to, kde ji umístit, kde pro ni postavit svatyni. „Ať rozhodne bůh!“ Položili ikonu na sáně, zapřáhli býky a nechali je volně jít. Druhý den ráno je našli spící na nejvyšším a nejnepřístupnějším vrchu. „Dílo boží?“ Býky obřadně zařezali a vystavěli zde chrám svaté Kvirike.Už v předvečer svátku svaté Kvirike se sjíždí do hornosvanetského sídla Kale množství poutníků. Na korbách náklaďáků, usmýkaní jízdou v hlubokých kolejích, ošlehaní od větví, před kterými se nestačili shýbnout.Kale je název pro několik vesniček umístěných ve svazích jižního Kavkazu v údolí řeky Ušgul. Z každého místa lze vidět chrám Kvirike – svanetsky nazývaný Lagurka.Rodiny v Kale jsou připraveny na příval poutníků, a protože zde s hostem přichází do domu bůh, čeká na ně i v těch nejtěžších dobách stůl plný jídla a vína na palec od vrchu pohárku.Přímo pod chrámem stojí několik pro Svanetii typických dvoupatrových domů. Starší muž v teplákové soupravě zdraví poutníky a zve je k odpočinku. Chléb je ještě teplý, sýr běloučký a gurmánsky hebký, to pro svatou Kvirike nebyla sebrána z mléka smetana. Na stěně visí svaté obrázky: Ježíš s trnovou korunou, Panenka Marie se sepnutýma rukama, a na třetím obrázku, jen o kousek níž, Silvestr Stallone se stejně pokorným výrazem v očích.

DVANÁCT APOŠTOLŮ

Na schodech před domem sedí dvanáct mladých mužů. „Jako apoštolů,“ směje se ten nejstarší. Jsou to restaurátoři z Tbilisi renovující fresky ve čtyřech chrámech v okolí Kale. Na počátku dvanáctého století je vytvořil malíř carského dvora – mistr Feodor. Jedná se o fresky v chrámu svaté Kvirike, v Ipari, v Makipari chrám svatého Jiří a chrám ve Svirmi.

Restaurátoři jsou jedni z mála, kterým je dovoleno spatřit vnitřní výzdobu chrámů: fresky, ikony, kříže… Předměty nedozírné hodnoty dochované právě jen v těžce přístupných svatyních Horní Svanetie. O ty se vždy starali jen místní obyvatelé, udržovali stavby, schraňovali vzácné ikony, bránili je před rabováním nájezdníků. I dnes je chrání. Kromě místních není dovolen vstup nikomu cizímu, do svatyně nejsou vpuštěni ani popi, což každým rokem působí nepříjemné roztržky. Pustí-li do chrámu ženu, musí být „čistá“.


Peníze, které vybereme, schováme pro
slavnost příštího roku, část půjde na
obnovu Lagurky, řekli nám místní

NA HRDINSTVÍ, NA ČEST, NA VLAST…

Apoštol – restaurátor Zaza odvádí poutníky vzhůru k chrámu. Údolím se nesou zvony. Poutníci padají na kolena, křižují se a tisknou čela k zemi. Pak těžce vstávají a jeden za druhým mlázím a maliním stoupají úzkou pěšinou. U svatyně je vítají chlapíci z nejváženějších rodů Horní Svanetie a hned zvou ke stolu – dvěma na trávě položeným prknům. Víno z umělohmotných kanystrů teče proudem do hliněných džbánků, z nich pak synové plní rohy u vyschlých úst. Roh je vyzdvižen nad hlavy ostatních, do ticha či souhlasného mručení se pronáší tosty – dlouhé a vzletné přípitky – na hrdinství, na čest, na vlast. Poslední tost patří zemřelým, pár kapek odlitého vína vpije země.

Opodál u kamenné zídky polehávají ve vysoké trávě kněží – černé hábity, černé dlouhé vousy i vlasy. Vykládají si se ženskými a pochechtávají se, jako by si vyprávěli lechtivé vtípky.

Slunce barví okolí do žlutooranžova. Mraky se zvedly a odkryly výhledy na zasněžené kavkazské hřbety.

BÝK

Znovu se ozvaly zvony. Všichni pospíchají před chrám, kde s očima upřenýma k nebi stojí mohutný býk – oběť božstvu. Přichází i starší z popů. S úsměvem sleduje snahu umístit hořící svíčku mezi rohy býka. Zády k chrámu jej posvětí, stejně jako nový kanystr vína.

O pár metrů dál je býk pevně svázán, povalen na zem a zařezán. Krev stříká všude kolem, zasychá a rychle tmavne. Panuje bujaré veselí. Šest mužů pracuje na svlékání kůže. Jejich ruce, ještě od krve, zvedají do výše rohy naplněné vínem. Ze dveří blízkého stavení se táhne štiplavý hustý kouř. Je tu rozdělán oheň a nad něj postaven kotel, maso je nahrubo děleno a vybrané kousky jdou přímo do kotle. Nad ohništěm není žádný otvor ve střeše, a tak se kouř tlačí ven každou skulinou, každou špatnou spárou.

PŮLNOČNÍ MŠE

I tento rok platí zákaz vstupu do svatyně. V přístěnku u chrámu začínají přípravy na bohoslužbu. V zástupu věřících přichází biskup, na kterého do poslední chvíle čekali dole ve vesnici. Chce vejít do chrámu, ale… Ve dveřích stojí hromotluk, odmítavě a trochu výhružně kroutí hlavou – zákaz se vztahuje i na samotného pana biskupa, byť je dnes nejvzácnějším hostem. Zůstává však klidný. Důstojně jen pokrčí rameny a vejde do přístěnku, odkud se již ozývá zpěv. Liturgie začala.

Před chrámem hoří oheň. Je chladno. Poutníci během bohoslužby odbíhají a aspoň na chvíli protahují prsty nad ohněm. Pak ruce sepnou a pokorně se vracejí do hloučku v přístěnku, rozsvítí tenkou svíčku z levného včelího vosku a pozvolna vpletou svůj hlas do proudu nekončící mnohohlasé písně.

Po vyčerpávajících sedmi hodinách bohoslužba skončila. V ohništi dohasínají poslední uhlíky. Popi svlékají sváteční šat, který ženy obřadně složí, než jej nacpou do batohu.

Na všechny čeká bohatá snídaně. U stolu voní šašlik z obětního býka a teplé chačapury – chlebové placky plněné sýrem. Popi jako první zvedají sklenky vodky a jeden po druhém pronášejí tosty. A znovu bijí zvony. Biskup se směje do vousů a dobírá si dětinské nadšení vesničanů. Ti se neúnavně střídají u lana zvonice. Po snídani odchází rozjařené kněžstvo se skupinkou nejvěrnějších dolů do vesnice. Pro ně svátek svaté Kvirike končí.

RÁNO DIVOČEJŠÍ VEČERA

Na půli pěšiny se míjejí s první rodinou. Ženou před sebou obětní kůzle, které neustále odbíhá. Rozzlobený otec je nakonec váže na motouz a na něm vytáhne až k chrámu. Dole ve vesnici je již cesta obležena auty a pěšina se plní funícími poutníky.

U chrámu se všichni zdraví – objímají, líbají na obě tváře. Poutníci vykonávají modlitbu u čelní zdi svatyně, za zemřelé zapálí tenké svíčky a připevní je stékajícím horkým voskem. Pak chytnou kůzle za nohy a mohutným obloukem si je hodí přes hlavu. S mečící kozou sestupují pod vrchol, na kterém je postavena svatyně. Tam jí bez dlouhých okolků podříznou hrdlo. Zkušeně uvážou zadní nohy do připravených provázků a ostrým nožíkem ji v mžiku svlečou z kůže, maso napíchnou na klacek a vrací se zpět ke sv atyni. V budově, kde se v noci vařilo maso z býka, jsou dnes rozdělány ohně, do kterých stéká omastek z pečeného masa kůzlat.

KDO JEŠTĚ NEDAL?

U zvonice stojí muž vybraný těmi z rodů nejváženějších. Jednou rukou přijímá peníze a strká je do igelitového pytle, druhou tahá za lano zvonu, přičemž odříkává modlitby. Posvětí maso, stále ještě napíchnuté na klacku, malé chlebové placky a vodku. Všechny boží dary drží při svěcení členové rodiny nad hlavou. Když je po všem, odnáší si je na nějaké klidnější místo, kde potom hodují.

S ubývající vodkou stejně ale splynou v jeden hýřící hodující dav rozechvělý tancem dlouhovlasých dívek.

Začíná sbírka. Výběrčí s igelitovým pytlem u nohou vykřikují: „Dejte více, kdo dal málo, dejte dvakrát, kdo ještě nedal!“ I v příštím roce bude nutné koupit býka, víno, chléb. Vybírají peníze, i když nevědí, jakou hodnotu budou mít v stále těžkých dobách této země.

KÁMEN, VODKA, ZPĚV

Mohutný křik ohlašuje začátek závodů. Velkou sumu peněz nabízí tomu, kdo dokáže zvednout kámen a přes rameno jej převalit vzad. Pro něžnější pohlaví je kámen jen o maličko menší. Mladí borci stojí v řadě na slávu, ale nikomu se kámen nepodaří dovalit dál než k vlastnímu pupku. Vypráví se příběh dívky, které při zvedání kamene povolil močový měchýř. Nedokázala překonat stud, raději s hlavou v dlaních skočila do propasti pod svatyní.

Dnes jsou ale ženy něžné a rozverné a raději tahají muže do tance, než by s nimi soupeřily o kámen. Když už se to některé podaří, hned jí ostatní udělají v kruhu prostor, nadšeně výskají a vytleskávají svižnou kavkazskou melodii.

Po polednách je plno lidí nejen v prostoru kolem svatyně. Místy se tvoří malé hloučky, pro lepší zvuk seřazené v kaskádách, a pějí složité mnohohlasé písně. Melodie se odrážejí od okolních strání a navzájem prolínají.

Ozývají se první hádky, do trávy padají první zpitá těla. Některé rodiny odjíždějí. Mnozí ale až do pozdních nočních hodin zůstanou směsicí tančících rukou, nohou a sladkého těžkého zpěvu.Takový je svátek svaté Kvirike.

Category: 1998 / 10

Smečka vyrazila se skloněnými hlavami na stádo velkých zeber. Lov se však proměnil v parodii. Lovci se stali pronásledovanými. Kdysi rozšíření po celém africkém kontinentě se psi hyenovití – známí spíš jako „divocí psi“ – stali vymírajícím druhem.

. . . . .

Několik zbývajících skupin přežívá v chráněných územích národních parků v Jihoafrické republice, Botswaně, Zimbabwe, Tanzanii a v Keni. Tyto šelmy loví obvykle v patnáctičlenných smečkách. Ve snaze opatřit si potravu mohou za den urazit až 40 km. Psi se často dostávají do styku s člověkem, a protože útočí na stáda dobytka, jsou považováni za nežádoucí a systematicky vybíjeni.

Z Namibie již divocí psi prakticky vymizeli. Někteří farmáři psy chytají a po krátkém zajetí je prodávají do národních parků.

Pracovníci národního parku Etoša v Namibii se pokusili tento ohrožený druh vrátit zpátky do jejich původního prostředí. Nakoupili skupinu deseti psů hyenovitých (7 psů a 3 feny), které vypustili do volné přírody. Předpokládali, že se smečka přizpůsobí životu v divočině a začne se rozmnožovat.

VESELÝ ZAČÁTEK

Vůdce smečky dostal na krk obojek s vysílačkou a skupina tří filmařů se rozhodla doprovázet zvířata po několik týdnů ve dne i v noci. V prvních dnech doprovázel skupinu veterinář a strážce parku. Pomáhali psy krmit, protože zvířata byla nesamostatná. Po několika dnech se ale museli vrátit, protože v severní části parku se vyskytli pytláci.

Pokus vyžadoval dále nezasahovat do života smečky. Když psi přestali být krmeni, pokoušeli se ulovit něco sami. Byly to velmi nesmělé pokusy. Poklusávali uprostřed stád zeber, pakoní či antilop, aniž by věděli, co mají udělat. Byli neohrabaní, ztratili lovecký instinkt. Měli však štěstí, že se jim vždy podařilo potravu sehnat. Po nesčetných pokusech ulovili mladou gazelu nebo zebru.

Psi v sobě pomalu objevovali touhu po krvi. Zuřivě se vrhali na svou kořist, zaživa ji rvali na kusy. Když se nasytili, hráli si spolu a projevovali si po celé hodiny přízeň. Za denního horka podřimovali ve stínu terénního vozu – jediném stinném místě na rozlehlých etošských pláních, kde stromy jsou vzácností.

HLAD

Jak šel čas, velká stáda se tenčila, až zmizela úplně, a mladá zvířata dospěla. Psi začali lovit na rozsáhlém území. Až do úplného vyčerpání se bezvýsledně hnali desítky kilometrů. Štěstí je opustilo. Vraceli se s prázdnou. Uléhali vedle sebe se smutnýma očima a prázdným žaludkem. Ukázalo se, že skupina není natolik velká, aby se mohla spojit a účinně se zorganizovat při lovu. Lovit mohlo jen několik samců, ostatní se jen přidávali a hubená mláďata se opožďovala za smečkou.

Nakonec ztratili sebedůvěru. Jedna fena onemocněla a jeden pes zemřel na následky zranění při lovu, druhého roztrhali v noci lvi. Zbytek smečky se hladově potuloval krajem. Někdy se jim podařilo ulovit králíka, kterého v několika okamžicích v šíleném chvatu sežrali. Se supy zápasili o zbytky mršin. V očích se jim zračilo šílenství a žízeň po krvi. V noci se pokoušeli hledat potravu i v zadní části auta.

Jednou odpoledne, když smečka odpočívala ve stínu ojedinělého velkého stromu, doprovodná skupina zjistila, že schází malá fena. Po několika hodinách bezvýsledného pátrání byla fena nalezena zcela vyčerpaná. Pohybovala se nejistým krokem. V marném úsilí najít smečku kráčela vstříc smrti. Když uslyšela džíp, zvedla hlavu a se zbytkem posledních sil se přiblížila. Byl to žalostný pohled. Fena dostala mléko a obsah konzervy. Víc s sebou nikdo neměl. Pomocí nahraného hlasu psů se ji snažili přinutit k následování. Pobízeli ji téměř metr po metru. Často bylo nutné zastavit a dát feně napít, když už nemohla dál. Každý krok byl pro ni bolestivý.

Trvalo několik hodin, než se přiblížili k místu, kde smečka spala. Když psi skupinu uslyšeli, vstali. Vítali fenu pronikavým, uši drásajícím vytím. Psi nebyli schopni učinit jakýkoli pohyb, byli příliš vyčerpaní. Malá fena se k nim pomalu blížila. Vydávala podivné zvuky – směsici radosti a utrpení.

SMUTNÝ KONEC

Po několika dnech za úsvitu psi zmizeli. Jejich stopy nebylo možné najít a na přijímači se jejich signály neozývaly. Smečku se podařilo najít až po deseti dnech. Zbyli jen čtyři psi. Vůdce smečky s vysílačkou v obojku mezi nimi nebyl. Nepřežila ani malá fena. Po třech měsících nezbyl v Etoše ani jeden divoký pes. Od té doby nebyl tento „pokus“ opakován.

Category: 1998 / 10

Když Ludvík II. z rodu Wittelsbachů objevil anglickou knihu o architektuře Konstantinopole, rozhodl se mít svůj vlastní „Palác tisíce a jedné noci“. Rok co rok, až do nešťastného, poněkud nejasného a zároveň vysvobozujícího utonutí v roce 1886, slavil narozeniny v kýčovité zhýralosti svých pitoreskních vedlejších rezidencí. Jednou, ve chvilce sdílné upřímnosti, napsal příteli: „Chci zůstat záhadou pro sebe sama i pro ostatní.“ Jen málo historických osobností inspirovalo tolik legend, jako tento bavorský král.

. . . . .


Zámek Linderhof se skrývá v hustých lesích

Po smrti svého otce Maxmiliána II. v roce 1864 si osmnáctiletý následník trůnu rychle získává lid svou „téměř nadpozemskou krásou, vysokou postavou a rozjímavýma modrýma očima“. Vkládají do něj velké naděje – současně se však už do samotných počátků jeho panování vkrádá stín pochybností. Princ von Hohenlohe píše královně Viktorii: „Je nadán výjimečnou osobností a kouzlem. Nechybí mu charakter ani inteligence. Doufám, že povinnosti, jež mu připadnou spolu s korunou, nebudou nad jeho síly…“

Třebaže Ludvíkovo královské vyučování bylo za života jeho otce zanedbáváno, opatrovníci ho podrobují přísnému režimu. Jediným paprskem světla v počáteční tuhé královské izolaci zůstávají příběhy o pompézním dvoře Ludvíka XIV. – krále Slunce – které mu vypráví francouzská vychovatelka. Nenasytný génius! Stará královská rezidence v Mnichově ani skromný hrad v Hohenschwangau nesnesou přece srovnání s leskem pařížského Louvru… V atmosféře legend, balad a románských fresek nymfy nahrazují draci, Siegfried a Lohengrin, renesance a ozvuky středověku. Ludvík II. se do své nové role vrhá s nadšením a zpočátku se zúčastňuje všech oficialit. Pak však stále častěji uniká před svými ministry a uzavírá se na zámku v Bergu, na březích jezera Starnberg. Nedostatek sebevědomí a strach, že nenajde sílu, aby se vzchopil, až bude třeba, působí ztrátu Ludvíkovy dychtivosti jednat s vládou přímo. Osvobození od každodenních povinností nachází v úniku do imaginárního světa, kde může pěstovat samotu blízkou svému srdci.

Po Ludvíkově hlubokém vztahu k Wagnerovi, nesoucím všechny znaky milostného poměru, následovala vynucená rozluka s tvůrcem „hudby budoucnosti“, kterého bavorský lid považoval za králova „zlého ducha“. Wagnerovi se přičítalo, že sváděl Ludvíka II. ke zhýralosti a marnotratnému vyprazdňování státní pokladny. Oznámení zásnub s příbuznou Sofií, sestrou Alžběty Rakouské, jež bylo lidu velkým příslibem, se nakonec ukázalo krátkou epizodou.

Ačkoli Ludvík II. strávil nejlepší léta svého života sám, plnily jeho dny četné krátké milostné avantýry. Přesto vytvořil „král-poustevník“ svou vlastní legendu. Byla to celá série dramatických scén hraných králem – pro krále. Všude kolem sebe Ludvík II. vystavěl scénické dekorace a jeho fantaskní zámky se staly divadlem iluzí a snů, grandiózním jevištěm, na němž vystupoval legendární hrdina – absolutní král.

Divadelní design zámku Neuschwanstein je dílem architekta Janka, autora dekorací Královské opery. Velké masy granitu kontrastují se skalnatým horizontem Alp. Novogotický zámek majestátně stojí na oblíbeném místě kultovního ptáka Ludvíka II. – labutě. Král odvrhl spoustu hvězd do bavorského šera, aby osvětlil své noci souhvězdím Bourbonů – králem Slunce, Ludvíkem XV., Ludvíkem XVI. a Marií Antoinettou. Do Francie nakrátko zavítal třikrát. Poprvé v roce 1867 na Všeobecnou pařížskou výstavu, na niž Nap oleon III. pozval všechny evropské prince. V letech 1874-75 pak podnikl další dvě cesty – do Paříže a Remeše. Jeho život změnila návštěva Versailles. Uchvátila ho zářící pompa bourbonské monarchie, a neprodleně začal přemýšlet, jak přenést podobnou okázalost do své domoviny.

Zámek Linderhof – „bavorský Trianon“, skromná rekonstrukce paláce ve francouzském stylu – stojí vyzývavě mezi skalními vrcholky a temnými vysokohorskými borovými lesy. Velikášská posedlost poznamenala Ludvíka II. už navždy. Versailles se staly největším snem jeho života. Stavba Herrenchiemsee byla pro královskou pokladnu katastrofou, protože Ludvík nechtěl zmenšenou kopii, ale svoje vlastní Versailles. Vybral působivé místo: ostrov uprostřed melancholického jezera Chiemsee. Rozměry stavby byly kolos ální: 103 metrů dlouhé průčelí s třiadvaceti monumentálními okny. Zrcadlová síň měřila 75 metrů a provokativně o několik stop přesahovala délku versailleského protějšku. Tento nezřízený rozmar ovšem znamenal počátek Ludvíkova pádu: po celém Německu a po všech evropských dvorech se šířily pověsti o tom, že chudé Bavorsko má na trůnu šílence (Ludvík II. v osmdesátých letech skutečně duševní chorobou trpěl). Nový rozlehlý palác neměl jiného užití než jako místo pro snění osamělého krále bez dvora, bez obdivovatelů, básníků a dam, kdežto Versailles měly obdiv všech, v dopisech i v umění, mezi šlechtou i buržoazií.

Devatenáctým stoletím se přehnala velká vlna zájmu o Orient. I Ludvíkovi se Orient stal nekonečným zdrojem inspirace a snění. Kupodivu přitom nenavštívil ani Turecko, Řecko či Egypt, protože dlouhé cesty neměl v oblibě. Daleko od pyramid i od Bosporu vytýčil však svou vlastní hranici mezi Orientem a Západem. V Bavorských Alpách, v nadmořské výšce 1800 metrů, veden svou láskou ke kontrastům, nechal na závratném místě v letech 1867-72 vybudovat Königshaus Schachen (Královskou rezidenci).

Podivná chata, královo poslední útočiště stojící v nejvyšším bodě severní strany Wettersteingebirge, vyjadřovala snahu misantropického panovníka uniknout světu a žít po nocích jako osamělý vlk. Časový odstup jeho chimér se neustále zkracoval. Zámek Schachen posloužil za scénu, na níž se odehrálo poslední dějství tragédie. Středověk měl svůj čas, tak jako éra Wagnerových trubadúrů. Hrdinové wagnerovského kultu se zabydleli v legendárních Ludvíkových zámcích. Chyběli však další andělé, další sfingy, d alší Sirény. Jeho Milost ztrácela trůn. Jako při pohledu do kaleidoskopu se králův život stával stále útržkovitější. Pouze ti, kdo navštívili královskou rezidenci Schachen, nejspíš porozumí mysticismu tajné pěšinky, která k rezidenci vede. Vzhledem k absenci jakýchkoli architektonických fines předvádí na první pohled prostá chata shlížející do údolí poněkud problematickou jednoduchost, kompenzovanou jen ornamenty balkonů a umělecky dotvořenými štíty. Přibližujete se s mučivou úzkostí a okouzlením zá roveň, jako k místu nesoucímu svědectví o dávné bolesti a šílenství. Samo uspořádání rezidence je jednoduché. Čtyři pokoje seskupené kolem hlavního salonu: královský pokoj, pracovna, pokoj pro hosty a sídlo služebnictva. Borovicové obložení stěn a podlah vyvolává dojem jantaru. Renesanční i gotické vlivy jsou zřetelně patrné na značně jednoduchém zařízení. Každý pokoj má několik židlí a stolů, královská postel neskrývá žádné tajemství. Alkovna je zamýšlena jako útulek pro mystická očekávání. Okna zd obí modré a bílé závěsy – barvy Bavorska. V každém pokoji stojí kamna z polévané kameniny – znamenitý zdroj tepla v končině, kde zima trvá déle než léto.

Král přikázal architektovi Jiřímu Dollingerovi, aby do designu každého poschodí promítl nádech orientální exotiky. První inspirace přišla z paláců Beylerby a Yildiz v Bosporu. Ale Ludvík II. objevil v anglické knize o architektuře Konstantinopole rytinu zobrazující pokoj v paláci Eyoub selimského sultána (1789-1807) a rozhodl se pro co nejvěrnější napodobeninu. Cestou po strmém schodišti návštěvník projde z pozdně románského světa do světa tlustých koberců a jiných orientálních krás v legendárním tu reckém pokoji.

V závěrečném dějství se z králova života stává opravdové drama, odehrávající se v oslepující záři ohňostroje barev. Harmonie zlaté, modré a červené vrhá nádherné odlesky ve světle propouštěném umělecky pojednanými okny ze skla a oceli, v němž vynikají drahocenné ruční práce, přepychové výšivky a sloupořadí ozvláštněné křiklavým pavím peřím a kadidelnicemi ve tvaru půlměsíce.

Vše, do nejmenších detailů, tu symbolizuje nepřekonatelnou touhu uniknout. Ludvík II. Bavorský se uchyluje do své soukromé alkovny, aby mohl – sám nepozorován – sledovat své hosty. Hosté oblečení podle panovníkova přání do splývavých orientálních rób leží na orientálních přikrývkách a polštářích, kouří a popíjejí. Kadidelnice šíří oblaka těžké vůně. Iluze je téměř dokonalá…

Ludvík II. přišel poprvé do Schachen oslavit své narozeniny. Ale opuštěnost sídla v horách ho přitahovala stále víc. I v nejdrsnějších zimních měsících, kdy byla rezidence takřka nepřístupná, vladař cestoval štiplavým nočním chladem v malých otevřených saních, zabalen do exotických kožešin. Doprovázelo ho nejvěrnější služebnictvo a vozkové, jejichž pochodně odrážely hustou sněhovou běl na pozadí temných lesů. Výjev jako z pohádky! Ale pohádka byla životem Ludvíka II. Bavorského.

Category: 1998 / 10

Nad rozpálenou toskánskou krajinou se tyčí mohutná socha ženy s obrovskými pomalovanými prsy. Mezi olivovníky a cypřiši působí jako fata morgána. Kdo za ní jde, ocitne se v oáze plné barev a odlesků, osvěžující vody a vůní jižních bylin. Je to Giardino dei Tarocchi, království francouzské sochařky Niki de Saint Phalle.

SEN O PARKU

Všechno začalo roku 1974 v sanatoriu ve Sv. Mořici, kde se Niki de Saint Phalle (nar. 1930) zotavovala po operaci plic. V té době už byla světově uznávanou sochařkou a měla za sebou pohnuté životní osudy – útěk z domova, daleké cesty, nervové zhroucení, rozvod i druhou svatbu, i avantgardní výstavy v Evropě a USA. Své sochy a objekty vyráběla z polyesterových laminátů, které jí způsobily těžkou plicní chorobu.

Vynucený odpočinek však měl jednu kladnou stránku. Niki de Saint Phalle se potkala s Marellou Caracciolo, dávnou přítelkyní z New Yorku. Vyprávěla jí o svém velkém životním snu vytvořit park s vlastním krajinně architektonickým řešením a s množstvím objektů a soch. Přítelkyně jí velkoryse nabídla rodinný pozemek v toskánské vísce Garavicchio nedaleko malebného středověkého městečka Cap`albio. Zvlněná krajina plná historických odkazů plně vyhovovala sochařčinu záměru, a Niki de Saint Phalle nabídku přijala.

BAREVNÉ ŽENY

Niki de Saint Phalle se proslavila především pestrobarevnými sochami žen (Nany). V její tvorbě je patrná fascinace primitivními kulturami, mýty a symboly, snaží se o uchopení různých ženských archetypů. K uskutečnění tak rozsáhlého projektu, jakým je Tarotová zahrada, ji inspirovalo dílo Antonia Gaudího a slavný zámek (Palais Idéal) „Listonoše“ Chevala ve francouzském Hauterives. Za téma tohoto velkolepého projektu si zvolila 22 karet Velké arkány Tarotu. Tarot je prastarý systém vykládání karet. Po stavy z tarotových karet v sobě nesou archetypální symboliku, která byla Niki de Saint Phalle vždy blízká a jejíž obrazy hledala a nacházela na svých cestách po Egyptě, Maroku, Indii, Mexiku či Řecku.

Přípravné práce začaly v roce 1978, ale teprve od roku 1979 trávila umělkyně většinu času v Toskánsku a zakládala zahradu. V roce 1980 vznikaly první dvě sochy – Kouzelník a Velekněžka. V roce 1981 si Niki de Saint Phalle pronajala domek nedaleko od pozemku a najala si za pomocníky okolní farmáře. Obrovskou oporou jí byl osobní asistent Ricardo Menon a její manžel, švýcarský sochař Jean Tinguely, který spolu se svými krajany, Seppem Imhofem a Ricem Weberem, svářel kovové konstrukce na sochy. Postupn ě se však začínaly krátit finance. V roce 1982 Niki de Saint Phalle dostala nečekanou nabídku, aby vytvořila vlastní parfém. Sklidila s ním obrovský komerční úspěch, který jí zajistil peníze na pokračování projektu.

SLUNEČNÍ BŮH

V následujících dvou letech Niki de Saint Phalle vytvořila dva nezapomenutelné objekty, jimiž se natrvalo zapsala do dějin moderního umění. Jedním z nich je věhlasná fontána před pařížským Centre Pompidou, kterou realizovala s Jeanem Tinguelym, a druhým je kultovní socha Slunečního boha, která vznikla pro kampus Univerzity v San Diegu. Avšak od roku 1984 se Niki de Saint Phalle věnuje výhradně svému projektu Tarotové zahrady. Sochu Vládkyně, která dominuje celému komplexu i okolní krajině, vytvořila ve tvaru sfingy, v jejímž nitru se skrývá sochařčin ateliér. Kromě zrcátek a skleněných střípků začíná využívat i keramiku, kterou podle jejích návrhů vyrábí Venera Finochiaro. Postupně vznikají další sochy – Blázen, Slunce, Luna atd. Jean Tinguely vytvořil mobilní objekt na sochu Věže. Po jeho smrti v roce 1991 vznikla v zahradě malá kaplička, která je zasvěcena jeho památce.

ČAROVNÁ ZAHRADA

Oproti bujnosti mozaiek a sochařských kompozic je architektonický plán zahrady velmi střídmý. Cesta od hlavní brány vede přímo k srdci zahrady, jímž je impozantní komplex soch a fontány, propojený s bizarním městečkem. Středem městečka je kruhové náměstí lemované podloubím, v jehož nitru se skrývají sedátka, zákoutí a bezpočet mozaiek a keramických obrazů. Detail je důmyslný a ornamentální, celkový záměr jednoduchý a razantní. Od hlavního komplexu vedou dvě cesty k dalším sochám, které jsou ukryty m ezi vegetací, nebo naopak dominují volným prostranstvím. Cestičky jsou úzké a chodci často zavadí o vonné byliny – levanduli, mátu či rozmarýnu. Vůně, barvy, blesky zrcátek, bublání vody, to vše vytváří atmosféru, která nás otevírá cestě Tarotu. Je to cesta do vlastního nitra a Niki de Saint Phalle je na ní moudrou průvodkyní.

Category: 1998 / 10

Věřím, že na nás všechny má hudba vliv, neboť všichni máme hudbu uvnitř sebe. Všechny věci včetně nás samých mají svou přirozenou vibraci. Vibrace je zvuk a zvuk je hudba. Naše orgány vibrují a jsou spojeny v určitém rytmu, a dokonce i naše řeč má rytmickou stavbu. Všechna stvoření vybavená sluchem, hlasem či údy jsou schopna podílet se nějak na světě hudby.

. . . . .

Využití hudby v duševní a fyzické terapii je považováno za relativně mladý obor, i když se hudba po celá staletí používala jako pomoc pro ty, kteří měli nějaké duševní nebo fyzické trápení. Například některé děti trpící autismem mohou být stimulovány pouze zvuky určité hudby. Šamani dodnes používají hudbu k vyvolání vyšších forem vědomí nebo k vyvolání transu. Dokonce i hypnotizéři využívají při hypnotizování svých pacientů rytmické pohyby.

Mnozí lidé zažívají změny stavu vědomí při tanci, hře nebo při pouhém poslechu hudby. V životě se mi často připomene nějaký člověk nebo událost při poslechu písně, která je s nimi spojená, přičemž se nevyvolá jen pouhá vzpomínka, ale i příslušný pocit. Různá hudba na nás působí různě. Hudba v nás může vyvolat pocity sahající od hněvu až k euforii.

Věřím, že existuje mnoho věcí týkajících se principů hudby a vibrací, kterým nemůžeme a patrně nikdy nebudeme schopni porozumět. Přesto však v hudbu věřím a respektuji ji.

Vibrace je jednou z podstat naší existence. Bez vibrace bychom nemohli ani mluvit, ani dýchat. Ovlivňujeme a jsme ovlivňováni všemi vibracemi, které nás obklopují, ať přirozenými, nebo člověkem záměrně vyvolanými. Vibrace sahající od těch, které vystupují ze zurčícího potoka, až k těm, které produkuje běžící lednička.

Hudba a vibrace jsou stejně tak předmětem vědeckého zkoumání, jako záležitostí spojenou s našimi vědomými a podvědomými pocity. Když na tabulku skla narazí příslušná silná vibrace, sklo se může roztříštit. Některé basové nástroje vydávající zvuky o nízkém kmitočtu mohou vyvolat podobné odpovídající tóny v našem těle. Vibrační vlny potom vstupují do našeho těla a procházejí jím – někdy to můžeme i fyzicky pociťovat. Vibrace způsobují, že se zrnka písku seskupují do květinových obrazců. Staré africké kmeny prý dokázaly pohnout velkými kameny tak, že lidé hráli na velké množství bubnů rozmístěných v určitých geometrických pozicích kolem balvanu.

SÍLA BUBNU

Bubny jsou nástroje schopné vyvolávat extrémní vibrace. Síla bubnů je zřejmá v hudbě každé kultury a budí respekt od dávnověku až do moderní doby. Bubny dodávaly vojákům odvahu při pochodu do bitvy a zároveň naháněly hrůzu nepřátelům. Na bubny se tlouklo na vikingských lodích a na kánoích domorodců při plavbě na moři. Naši evropští vojáci pochodovali a pochodují za zvuku bubnů, aby udrželi krok i bojového ducha. Bubny byly základním nástrojem komunikace mezi původními kmeny v Africe a v Severní Americe.

V průběhu věků bylo bubnů často zneužito a byly špatně chápány. Existovalo období, kdy anglikánská církev postavila buben mimo zákon jako nástroj ďábla. V devatenáctém století Britové zakázali používání ručních bubínků na Trinidadu, protože je místní obyvatelé používali jako prostředek dorozumívání. Zákaz vedl domorodce k tomu, že vyvinuli nové nástroje z kovového odpadu, a tak byly vynalezeny kovové bubny

Bubny také nesměli používat Afričané v dobách obchodu s otroky v Americe. Byly jim odpírány, protože evropští usedlíci věděli, k uvědomění jaké síly otroky bubny vedou. Bubny nejen že ztělesňovaly hudbu afrických obyvatel, ale také jejich kulturu, historii, komunikace a důvod bytí. Ovšem odebrání těchto nástrojů nezlomilo sílu a ducha Afričanů – přeměnili na bubny svá vědra a dál zpívali, tančili, pracovali a modlili se.

Tito afričtí otroci a jejich předkové ovlivnili styl téměř každé hudby, kterou dnes slyšíme. Bez tohoto vlivu by nejen naše hudba, ale celá naše kultura byly o mnohé ochuzeny. Stejně jako my sami jsme produktem toho, co bylo před námi, tak i naše hudba je představitelkou všeho, co se hrálo dříve.

INNER NATURE

Na kompaktním disku „Inner Nature“ (Uvnitř přírody) slyšíte mimo jiné africké, severoamerické, australské, evropské a jihoamerické nástroje. Hudba těchto kultur vznik tohoto CD inspirovala a objevuje se na něm. Ovšem věřím, že mnohé z rytmů nacházejících se na tomto CD již zněly v uších jiných lidí dlouho předtím, než jsem je já vytvořil.

Asi polovina z „Inner Nature“ byla napsána, ostatní skladby jsou improvizace. Zvu vás, abyste si tuto hudbu poslechli stejným způsobem, jako byste studovali obraz nebo vystoupení tanečníka. Nelekejte se zvuku bubnů, ale nechte se jimi unášet někam do svých vzdálených vzpomínek, do ohně planoucího v noční tmě či kamkoli jinam, kam vás hudba povede.

Rád bych popsal některé tradiční nástroje. Didžeridú je dechový nástroj prvních obyvatel Austrálie. Domorodci tento nástroj používali k meditaci a při slavnostních obřadech. Didžeridú se tradičně vyráběly z větve eukalyptu, jejíž vnitřek byl vyhlodán termity nebo červenými mravenci. Hraje se na něj tak, že se na jednom konci do této metr až metr a půl dlouhé trouby fouká, přičemž se dřevo rozeznívá svým přirozeným charakteristickým tónem. Při použití techniky nazývané „věčný dech“ může hráč foukat a zpívat do nástroje bez toho, že by dělal přestávky na nadechnutí. Historie nástroje didžeridú je opředena řadou zajímavých mýtů a pověstí.

Dalším nástrojem, který se na albu zhusta objevuje, je nigerijský dundun. Je to mluvící buben podobný svým určením, ale ne vzhledem, západoafrickým děleným nebo dlabaným bubnům. Dundun je nástroj svým tvarem připomínající přesýpací hodiny, potažený na každém konci zvířecí kůží. Po obvodu jsou z jednoho konce bubnu na druhý vertikálně nataženy tkané šňůry. Když hráč udeří na buben rukou nebo paličkou, šňůry se napínají či uvolňují rukou, pod níž buben v horizontální poloze proti tělu leží. Tím se buď napíná nebo uvolňuje kůže bubnu a podle přání hráče se mění jeho tóny. To je tedy řeč bubnu a skrze něj mluví hráč.

Na nahrávce uslyšíte hlasy a tóny pěti různých džemb (nebo džimb). Často mají podobu obrovských přesýpacích hodin a jsou opatřeny jednou kůží. Obvykle se připevňují k pasu či k ramenům a kůže se nachází asi v úrovni pasu. Zručný hráč je schopen vyloudit na tomto jediném bubnu řadu zvuků. Původem jsou ze západní Afriky a doprovázejí historické písně ze Senegalu a Gambie.

S výjimkou posledních dvou písní na CD „Inner Nature“ jsou všechny sjednocovány zvukem alespoň jednoho basového bubnu. Basové bubny, které jsem použil, vydávají tóny podobné těm, které používají Bantuové v Jižní Africe. Basové bubny jsou zdrojem nejnižších frekvencí a nejmasivnějších tónů na albu. Na tyto silné bubny se hraje paličkou drženou v každé ruce, a to na každé straně nástroje dvěma kůžemi. Být původcem tónů z takového nástroje je obrovský zážitek. Je to základní nástroj všech hudebních sty lů, od rokenrolu až k vojenským pochodům.

Na CD se vyskytuje ještě asi dvacet pět dalších nástrojů, z nichž asi polovina jsou nástroje původní konstrukce a k ostatním patří tibetské činely, evropské zobcové flétny, píšťaly, kravské zvonce, řehtačky, šejkry a mimo jiné i struny z koncertního křídla. Dva nástroje použité v jedenácté písni jsou mužské a ženské tělo bez použití hlasu.

Zvu vás, abyste nechali hudbu volně vplynout do svého každodenního života a prožili, nakolik je ona součástí vás a vy součástí hudby. Buďte opatrní ve výběru hudby, která je pro vás vhodná, a to nejen ve vztahu k tomu, kým jste, ale i kým chcete být a jak se chcete cítit.