Category: 1998 / 11

Gorily mohou žít jen v jediném životním prostředí – uprostřed tropického deštného pralesa. Ve svém teritoriu mají privilegované postavení. Nejsou predátory, ale výhradními býložravci, kteří vynikají obrovskou silou. Proto kromě člověka a levharta nemají žádné přirozené nepřátele. Dnes je však ohroženo jejich teritorium.

. . . . .


Ničením pralesů se připravujeme o tvora člověku nejpodobnějšího a zároveň o největšího primáta naší planety – o gorilu. Dnes je všude chráněna, proto se již tolik nevraždí kvůli masu a nechytá pro zoologické zahrady. Gorilu nejvíce ničí ubývající pralesy a zemědělská rekultivace. Protože se její životní prostor neustále zmenšuje, mírumilovný obr se stává agresivním a častěji svádí boje i s jedinci svého druhu.

Když gorilí samci dospějí, jejich srst na hrudi olysá a na zádech změní barvu na šedobílou. Říká se jim „stříbrné hřbety“ a stávají se vůdci tlupy. Nejstarší „stříbrný hřbet“ se stará o klidný a soudržný život celé tlupy a brání ji před napadením. Když jde gorilí tlupa za potravou neznámým terénem, kontroluje nejstarší samec bezpečnost místa jako první. Je-li vše v pořádku, dává signál gesty a bručením, aby ho ostatní následovali.

Své nepředstavitelné síly užívá samec jen zřídka – je blahosklonným vládcem a není výjimečné, že mu samice svěřují svá mláďata na hlídání. V případě, že se setkají dvě cizí tlupy, má napětí mezi nimi ritualizovaný průběh. Proto málokdy dojde ke krvavému střetu. Rituální zastrašování má většinou pevný scénář a je zajímavé do něj nahlédnout.

Aby „stříbrný hřbet“ zastrašil konkurenci a naopak imponoval samicím, začne se předvádět v těchto fázích: vyráží výkřiky – trhá listy, které drží v tlamě – postaví se na zadní – trhá rostliny a hází je do vzduchu – buší se pěstmi v hruď a dupe – dá se na vzpřímený pochod – znovu trhá rostliny – nakonec buší dlaněmi do země.

Je navýsost jasné, že hrozivě vyhlížející rituál slouží jen k lepšímu dorozumění a vymezení rolí. Nikoli k destrukci goril či jiných živočišných druhů. Bylo by dobré, kdyby jejich „příbuzný“ – člověk – přijal jejich moudrou hru a začal se ke svým blízkým chovat podobně.

Category: 1998 / 11

Tomu, aby se neopakovaly tragické ekologické případy z jiných částí planety, pomáhá už druhý rok projekt českých lesníků „GIS pro Kamčatku“. Na bázi moderní počítačové technologie vzniká ucelený informační systém o kamčatské přírodě, aby bylo možno podniknout účinné kroky k její záchraně…


Letíme z Aljašky na Kamčatku. Jsme už dva dny na cestě, nevyspalí, unavení. Přesto vyhlížíme z kulatých okének: nejdřív vzdalující se aljašský Mt. Mc Kinley, potom kamčatské sopky, které by se měly brzy ukázat za Beringovým mořem. Přelétáme datovou hranici. Najednou je o den víc a pod Čukotským poloostrovem sledujeme pevninu na Anadyru. Krajina bez stromů, voda a zase voda, bažiny, jezera, řeky…

Nad Kamčatkou je však zataženo. Cyklon se svou oblačností všechno zakrývá. Jen dýmající vrcholek sopky Ključevskaja, nejvyššího asijského vulkánu, potvrzuje blížící se závěr cesty. Přistáváme na mezinárodním letišti Elizovo u Petropavlovska-Kamčatského.

Divný pocit! Za dob, kdy jsme byli s touto zemí svázáni mnohem víc, než bylo mnohým libo, bychom sem nesměli…

Měníme tvrdou měnu za měkčí a vyhlížíme hostitele. Proti původnímu plánu se jím stal Genadij, šéf kamčatské lesnické výzkumné stanice. Ubytoval nás v prostorách své kanceláře v chátrajícím panelovém bytě. Už na první pohled tušíme, že lesnický výzkum nemá dnes v Rusku ustláno na růžích. Karimatky a spacáky putují z batohů. Ukládáme se na podlahu, obklopeni regály s unikátní lesnickou literaturou. Jedinečná sbírka na Dálném východě Ruska!

Krajinu tajgy, tundry a vulkánů, odepřenou donedávna samotným Rusům a vojensky přísně střeženou, dnes může navštívit kdokoliv. Změna geopolitických podmínek přeje rozvoji turistického ruchu a podnikatelských aktivit. Hrozí ale, že tento boom a honba za rychlým ziskem zlikvidují na Kamčatce všechno dosud nedotčené – krásnou, ale křehkou přírodu, unikátní ekosystémy. Proto je nutné důkladně poznat kamčatskou divočinu s tisíci hektary bažin, stovkami divokých vodních toků, nedohlednými poli sopečného popela, ztuhlé lávy, a nad tím vším i miliardami komárů ztrpčujících život teplokrevným živočichům. Horké gejzíry, bahenní sopky, vývěry horké páry, teplé prameny a jezera – vše v nádherných barvách vysráženého gejzíritu.

Snad až v neděli budeme moci předvést náš vylepšený počítačový program TopoL a na něm výsledky loňské návštěvy. Jde o komplexní zpracování tří vybraných lokalit. Jedné v ochranných lesích, jedné v hospodářských a jedné v Kronocké biosférické rezervaci.

Vyrážíme na Centralnyj rynok, kde jsou k dostání vytoužení lososi, čerství a uzení. Celkem levně se tu pořídí vysněná kombinace kaviáru se šampaňským. Je jasné, co bude k večeři…

Na nedělní odpoledne nám náš hostitel připravil schůzku s lidmi od počítačů. Rusy velmi zajímá aplikace na operativní vyhodnocení stavu lesních porostů tak, aby rychle věděli, kde les je a kde není. Pro nás věc neslýchaná, na Kamčatce běžná! Obrovské prostory, nekontrolovatelné odlesňování, špatná hospodářská evidence. Jak ze začarovaného kruhu, když nejsou peníze a na některých úrovních řízení ani moc chuti? A přitom nepůjde jen o peníze, ale i o dostatek kvalifikovaných lidí! To je dneska na Kamčatce problém. Spousta jich odešla do zahraničí, jiní se po ztrátě platového zvýhodnění, které Kamčatka požívala, vrátili do evropské části Ruska nebo pracují pro cizí firmy.

První kamčatský víkend zakončujeme příjemnou koupelí v radonových lázních. V okolí Petropavlovska-Kamčatského je jich víc, s vodou příjemně teplou a s obsahem léčivých prvků. Ryze přírodní termální koupel nás však čeká teprve v kamčatské divočině.

KRONOCKÝ ZAPOVĚDNIK

Před odletem do největší biosférické rezervace Ruska, Kronockého zapovědniku, musíme prožít ve městě ještě pár dnů. Od vedení správy rezervace jsme se bohužel dočkali jen nezbytného zajištění letu do terénu. Všechno ostatní nám z vlastní iniciativy sdělil zoolog Nikanorov, který výzkumu zvěře v přírodní rezervaci věnoval už třiadvacet let. Díky němu se dozvídáme, kudy jít, kde přespávat, jak se zorientovat v pustině, když přijde mlha od oceánu, kde je největší koncentrace medvědů. Půjdeme sami – průvodce svou účast odřekl. Na třítýdenní cestu nám tak zůstává jen plamenomet s prošlou zárukou k plašení medvědů. Čeká nás asi 300 kilometrů cesty pustou tajgou a tundrou, bažinami i horskými pustinami. Během pochodu musíme zpřesnit lesnickou mapu a zaměřit body pro transformaci leteckých a kosmických snímků. K tomu slouží přístroj GPS (globální polohovací systém) firmy Silva. GPS technologie umožňuje přesné zaměření polohy pomocí satelitů. Jakmile najdeme cokoli unikátního, zaměříme přesnou polohu lokality, pořídíme fotografickou, zvukovou či video dokumentaci a to všechno zpracujeme v TopoLu.

Zásoby potravin doplníme v Dolině gejzírů, kam nám je dopraví vrtulník. Kromě proviantu neseme věci pro práci v terénu, přístroj GPS, mapy, letecké snímky, fotografickou a filmovou techniku a nezbytné vybavení pro přežití v divočině. Po několikeré selekci to vychází na 30 kg na muže.

KOMÁŘI A LOSOSI

Dne 16. srpna v podvečer nás vrtulník vysazuje u dřevěného domečku na břehu Kronockého jezera. Zůstáváme sami tři, obklopeni bažinami, pustou tundrou a špičatými vulkány. Okamžitě se seznamujeme s vládcem oblasti – komárem – který je naším společníkem téměř všude a téměř nepřetržitě. Jak nám prorokoval zoolog Nikanorov: „Listveničnaja, eto samoje komarnoje město v zapovědnike!“ Opravdu to bylo místo nejkomárovatější…

Ráno zavčas vyrážíme do uplakané a promočené tundry. Musíme co nejrychleji z dosahu pobřežní údolní bažiny, chceme najít nějakou stezku zvěře po úbočí horského masivu. Máme speciální mapu ruské armády v měřítku 1:100 000 a s pomocí družicového navigačního přístroje GPS měříme body, které lze lokalizovat v mapě či na leteckém snímku. Ten je ale bohužel dvacet let starý a za tu dobu se tu přece jen leccos změnilo. Věnujeme se lesnickému popisu a typologii, které tu říkají geobotanika.

Cestou se Richard snaží na malou udičku chytit něco k večeři. V řece táhne červený losos – něrka a žije tu i chutná pstruhovitá ryba galec. Pár kousků se na třpytku daří chytit, a tak máme poprvé čerstvou rybu z vlastního zdroje.

V kamčatských řekách táhne šest druhů pacifických lososů. Tah začíná v květnu a trvá až do konce října. Nejdřív „jde“ čavyča – královský losos. Je z pacifických lososů největší. Dosahuje délky až 150 cm a váhy přes 60 kg. Po něm něrka – červený losos, měnící v reprodukční fázi barvu na zářivě rudou. V květnu a červnu táhne sima a od července do října postupně kižuč – coho losos, keta – stříbrný losos a gorbuša – růžový nebo také psí losos. Jeho masem krmívali své psy Eskymáci a lovci.

Losos, kdysi tak hojný i v našich řekách, má zvláštní způsob života. Rodí se v řekách, ale většinu svých let prožije ve slané vodě oceánu. Podle druhu se pak ve věku 1,5-7 let vrací vytřít do řek, kde skončí svůj životní cyklus. Krátce po vytření ryby umírají a jejich maso se vrací přírodě. Do jara nezůstane po tisících mrtvých rybích těl ani stopa. Postarají se o ně lišky, rosomáci, vlci, kuny, medvědi i masožraví ptáci. Za zmínku stojí, že biologické procesy probíhající v rybě v době tření znemožňují od určitého okamžiku konzumaci rybího masa. Stává se nepoživatelné, má nevalnou chuť a blátivou konzistenci. Ale ryba na tahu a v plné síle je vynikající. Její maso se udí, nakládá a suší. Na Kamčatce se však losos loví hlavně pro kaviár – jikry, které pokládá celý svět za delikatesu. Na místním tržišti přijde kilo pochoutky v přepočtu na 1000 korun, u nás doma na 4500. Často se stává, že při velkém tahu kapacity zpracovatelů nestačí a ryby se po vyjmutí jiker zahazují buď hned na moři, nebo zaorávají na pevnině. Na nepříliš vzdálené Aljašce se prý naopak zpracovává jen maso z lososa, a ne kaviár.

ÚDOLÍ SMRTI A DOLINA GEJZÍRŮ

Obcházíme sopku Dugu. Orientace v husté mlze není právě snadná. Sedlem často stoupá vlhký vzduch od Pacifiku a zde, ve výšce kolem 800 m, kondenzuje v hustou mlhu. Volíme přímou cestu přes Údolí smrti do Doliny gejzírů. Čekají nás tam nejen zásoby, ale i pár dní odpočinku.

Údolí smrti je několik strží s pemzovými svahy pod masivem vulkánu Kichpinič. Pramení tu říčka Gejzernaja, vytvářející o něco dál světoznámý kaňon – Dolinu gejzírů. V Údolí smrti vyvěrá ze země oxid uhličitý a sirné plyny. Sloučeniny síry jsou cítit v širokém okolí. Za bezvětří a příznivého počasí se plyny hromadí u dna doliny a zabíjejí savce i ptáky. Našli tu prý i několik mrtvých hnědých medvědů. Traverz údolím radši urychlujeme. Možná i proto při přebrodění řeky málem přicházím o nohu i o fotoaparát. Noha okamžitě otéká a zlobí pak až do konce pochodu, kdežto zrcadlovka Nikon neuvěřitelný náraz o skálu vydržela a fotí dál.

Pokud je Kamčatka „perlou Dálného východu“ a Kronocká rezervace „perlou Kamčatky“, je Dolina gejzírů bezesporu „perlou zapovědniku“. V úseku asi 5 km protéká Gejzernaja kaňonem z pemzových skal a hlinitých erodovaných stěn. U jejich pat vyvěrají páry a plyny – pulzující gejzíry – nejzajímavější hydrotermální projev v přírodě. Díky teplé termální vodě má řeka Šumnaja na soutoku s Gejzernou teplotu 28-30 stupňů. Z několika desítek gejzírů a grifónů je největší Velikán. Z hrdla hlubokého tři metry se každé čtyři hodiny a dvacet minut zvedá sloup vařící vody. Gejzír je vysoký pětatřicet metrů a oblak páry stoupá až do výšky dvě stě padesát metrů! Okolí gejzíru je zbarveno nejen usazenými minerály, ale hlavně pestrými termofilními řasami.

Do doliny člověk pronikl poprvé až v roce 1941, kdy byl náhodou v úzké soutěsce od řeky Šumnaja spatřen chrlící gejzír Pervenec. K nejkrásnějším místům doliny patří gejzíritová stěna Vitráž či Malachitovyj grot, nádherně zeleně zbarvené závěsy gejzíritu se syčícími a kouřícími otvory.

Dolina gejzírů má své specifické mikroklima. V době, kdy je v okolí sníh a mráz, tu začíná rašit tráva. Za časného jara zde lze spatřit i několik desítek medvědů spásajících první jarní vitaminy. Unikátnost místa vábí turisty, kteří se sem dostanou i přes přísnou ochranu okolního zapovědniku vrtulníkem. Vesměs jde o soukromé aktivity a tato komerční turistika funguje naprosto živelně, bez jakékoli kontroly či ekologického zařízení.

Setkáváme se s výpravou korejských filmařů, kteří připravují dokument o kamčatské přírodě. Něco jako my, jen s nesrovnatelným vybavením. Korejci se přemísťují pouze vrtulníkem a na čtyři filmaře připadá čtyřčlenný podpůrný tým – úplný servis ruské soukromé společnosti. Tlumočník, lovec se zbraněmi, psem a americkými spreji proti medvědům, průvodce a kuchař…

Kamčatský hnědý medvěd je společně s medvědem kodjakem z Aljašky největší suchozemskou šelmou. Jen na území Kronockého zapovědniku jich žije asi 500. Jsou obezřetní a plaší a na člověka zaútočí jen tehdy, jsou-li podráždění. V době tahu lososů se stahují do údolí řek a potoků, kde se živí rybím masem. Obrovitý pobřežní medvěd z ostrova Kodiak míval prý 800-900 kg. Tito kapitální jedinci však byli na Aljašce vystříleni a honba za trofejemi snížila věkový i váhový průměr. Největší hnědí medvědi žijí teď tedy údajně v chráněných územích Kamčatky.

JEŠTĚ JEDEN HORKÝ UNIKÁT

Před několika sty tisíci lety vybuchl v takzvané uzonské depresi stratovulkán Uzon. Několik následných výbuchů ho zcela zničilo a na jeho místě vznikl obrovský kráter produkující lávu s kyselým magmatem. Na místě tektonických zlomů a depresí se vytvořily postvulkanické struktury s charakteristickými projevy: termální teplé prameny, vývěry horkých par – fumaroly, bahenní sopky, pulzující bahenní kotle a horká jezera. Kaldera Uzon se vyvinula asi před 40 tisíci lety a teplota vody tu dosahuje téměř stovky.

Celá oblast vyniká nádhernou barevností a krajinnou pestrostí. Na podzim se okolní tundra probarvuje, keříčky vlochyně jsou obsypané plody.

Ráno balíme a stoupáme do horského sedla, které je poslední překážkou mezi námi a Tichým oceánem. Tady, ve výšce asi 1000 metrů, už je podzim. Rudé borůvčí, občas svítivě žlutá zakrslá vrba, rododendrony s plody. Měníme baterie v GPS, zaměřujeme polohu. A teď už jen dolů a dolů. Klečovitá olše přechází níž do porostu břízy kamenné, která tvoří 60 procent kamčatských lesů a nese název podle šedé kůry, tvrdého dřeva a kamenitého terénu, na němž je schopna růst. Její svérázná křivolakost zatím nepřitáhla pozornost obchodníků s dřevem…

Závěrečnou lahůdkou je pro nás vycházka k lososímu trdlišti v jezírku na řece Semjačik. Za nádherného počasí pozorujeme lososí páry, kterým se pomalu naplňuje osud, tak jak tomu bylo po celá tisíciletí. Voda je neskutečně čistá, hladina klidná. Dál po proudu už leží desítky mrtvých těl ryb, jež splnily svou reprodukční úlohu a stávají se součástí koloběhu živin v kamčatské přírodě. Ještě nám zůstává na očích nezapomenutelné panorama pobřežních sopek s 80 kilometrů vzdálenou sopkou Kronockaja. Velmi, velmi dlouho ji vidíme z vrtulníku, který nás odnáší do Petropavlovska-Kamčatského, zpátky k civilizaci.

ČESKÝ NÁROD PRO KAMČATKU

Po přijetí naší země do Organizace pro mezinárodní spolupráci a rozvoj (OECD) jsme uspěli s kooperačním projektem „Geografický informační systém pro Kamčatku“, těžícím ze znalosti tamního prostředí a do velké míry i z osobních kontaktů. V roce 1996 se uskutečnila jeho první část. Už počátkem devadesátých let přivezla expedice z Kamčatky sadbový materiál, u kterého se v našich podmínkách zkoumá přirozená odolnost vůči sloučeninám síry, které se na Kamčatce vyskytují přirozeně. Pak se narodil souborný projekt „Forest revita“. Má přenést to dobré a pro tamní podmínky vhodné z našeho lesnictví na Dálný ruský východ. Využití našeho systému (GIS) TopoL na Kamčatce je jedním z kamínků mozaiky projektu „Forerst revita“. GIS je moderní počítačová technologie, kde jsou informace přímo svázány s příslušným místem na Zemi, resp. s digitální podobou mapy přímo v počítači. Podstatou projektu je seznámení tamních pracovníků ochrany přírody a lesního hospodářství s technologií GIS a s programy TopoL, Orbis a Mapper, pomocí nichž v ČR řešíme lesní hospodářské plány, a odzkoušení systému v konkrétním prostředí Kamčatky.

Místní odborníci výsledky naší práce akceptují. Letos proběhne jejich zaškolování, a budou-li peníze, má pokračovat spolupráce na dalším vývoji softwaru. Nepůjde jen o zpracování lesních hospodářských plánů, ale o celý systém ochrany přírody a informací o ní. Ochrana přírody je v nových společensko-politických podmínkách postavena před zcela novou situaci. Otevření se světu po roce 1990 přináší rizika. Unikátní přírodní ekosystémy se na Kamčatce zachovaly – kromě hospodářsky využitelných lesů – díky dřívější umělé politické izolaci. Teď, kdy je Kamčatka vděčná za každý dolar, hrozí nebezpečí exploatace zdejších bohatých přírodních zdrojů – lesů, nerostného a geotermálního bohatství, zvěře i ryb. Ostatně prvně jmenovaný zdroj je značně vydrancován už nyní. A stejně nebezpečný je i nekontrolovaný turistický ruch. V první řadě jde tedy o bezprostřední pomoc při uchránění jedinečnosti zdejší přírody a zachování vzácného genofondu příštím generacím. Česká strana (Evropa) by se při tom mohla zapojit do dalších ekologických aktivit, jako je například výstavba čističek odpadních vod. Podcenit nelze ani aspekt politický: angažování Ruska do globální spolupráce snižuje riziko nepřátelství a případných konfliktů ze strany této dosud nestabilní země.

Kamčatské lesy pokrývají 33 procent plochy poloostrova. Většina jich je opravdu neprostupných a plní z lidského pohledu ochrannou funkci – chrání půdu před erozí. Nejčastějšími dřevinami těchto ochranných lesů jsou bříza kamenná, klečovité formy olše a limby. Jen 6 procent rozlohy Kamčatky tvoří lesy hospodářsky využitelné a v nich kraluje modřín kurilský-kamčatský doplněný smrkem ajanským. V raných porostních stadiích se tu vyskytuje i druh břízy podobný naší bříze bělokoré, různé vrby a osika. Zhruba v šedesáti letech „plevelné“ dřeviny z porostů ustupují a jsou nahrazeny modřínem, někdy s příměsí smrku. Protože však dolina Kamčatky, kde se tyto lesy vyskytují, je narozdíl od mnoha dalších oblastí poloostrova dobře dostupná, 70 procent těchto lesů je dnes vytěženo a většina vytěžených ploch je ponechána svému osudu. Aby bylo možno něco chránit, je třeba mít k dispozici co nejbohatší informační materiál. Cesta vede jen přes počítačovou techniku, letecké a kosmické snímky a využití takových možností, které skýtá například náš ryze český, původně pro potřeby lesníků vyvinutý program TopoL. Proto je nutné všechny získané informace převést do počítačové řeči, do digitální podoby a pak s nimi lze neomezeně manipulovat. Bylo by vynikající, kdyby prvotní digitální zpracování vyhlášených kamčatských lokalit využilo právě českého programu.

Category: 1998 / 11

Velká cesta! Jaká může být větší než ta kolem světa. Koncem prosince 1934 ji nastoupil se svojí manželkou Jiří Baum. Jejich pojízdným domovem se na celý rok stala speciálně upravená šestikolová Tatra 72 se státní poznávací značkou P – 23744.

Den před Štědrým večerem roku 1934 se hlouček přátel přišel před budovu pražského Autoklubu rozloučit a popřát manželům Baumovým šťastnou cestu. Za chvíli již vzduchem chlazený čtyřválec příjemně předl a dvaasedmdesátka spěchala Vodičkovou ulicí vstříc světu.

RUDÝM MOŘEM NA CEJLON A DO AUSTRÁLIE

Jiřímu Baumovi běžely hlavou otázky. Bude i tato expedice úspěšná a půjde vše opět hladce? To už ale minuli Plzeň i haldy u Staňkova. Druhý den pokračovali přes hranice bez problémů až do Innsbrucku. Brennerský průsmyk, ač zasněžený, nebyl tak nebezpečný jako italské silnice. S mírným zdržením na hranicích, kdy museli sepisovat znova a znova všechny náhradní díly, i když je měli všechny uvedené v karnetu, dorazili do „svého“ přístavu – Janova. V určený den v pět hodin odpoledne se Tatra 72 se vším nákladem zdánlivě nebezpečně zahoupala na tenkém laně přístavního jeřábu, aby za malou chvíli spočinula v hlubokém skladišti lodi Romolo. Když loď konečně zvedla kotvy, byli již manželé Baumovi pohrouženi do hlubokého spánku. Nejenže nezaznamenali vlastní odjezd, ale prospali též příchod nového roku 1935. Přes Porto Mediceo, Neapol a Messinu se dopravili do Port Saidu, kde měli neobyčejnou příležitost pozorovat provoz v Suezském průplavu. Cesta Rudým mořem byla velmi klidná, a tak Dr. Baum mohl úspěšně pracovat na své knize o Malajsii. Branou slzí tvořenou Arabským poloostrovem a africkou pevninou pluli vstříc hlavnímu městu Cejlonu – Kolombu. Z čajového ostrova trvala cesta lodí do vysněné Austrálie – na kontinent, který chtěli Baumovi překonat ve vzduchem chlazené Tatře 72 od západu na východ – celých šest dní. Materiál i vůz byl vyložen v přístavu jménem Fremantle, předměstské části hlavního města západní Austrálie Perthu. Jednatel místního autoklubu se ujal imigračních problémů a zakrátko bylo možné začít doplňovat zásoby nutné na cestu do vnitrozemí.

U PROTINOŽCŮ

Než Baumovi nastoupili cestu na východ, rozhodli se vyzkoušet vůz i své schopnosti ve vnitrozemí na západě kontinentu. V automobilu při jízdě vystoupila teplota na 45 stupňů Celsia a jejich pojízdný domov se změnil ve výheň. I když byl vnitřek Tatry upraven jak pro odpočinek, tak pro laboratorní práci, nebylo možné důsledně pracovat na fotografické dokumentaci. Želatina obrázků se v příšerném vedru rozpustila vždy v několika okamžicích. Po dnech strávených v divočině dorazili ke skupině výstavních budov misijní stanice Nová Noricie – kousku Španělska na půdě Austrálie. V misii dvakrát nocovali a pak vyrazili znovu na severovýchod. Po cestách s vyježděnými kolejemi volili raději stopu po straně, aby nezapadli a nezůstali viset za spodek vozu. Při překonávání vyschlých koryt potoků s občasnými tůněmi se velmi osvědčily obě převodovky automobilu i dvě hnané nápravy. Cílem první okružní cesty bylo Austinovo jezero, které cestovatele poněkud zklamalo. Zcela opačné pocity však vyvolávala jízda „nerozbitným“ automobilem. Ve městě Geraldton se otočili zpět k Perthu, který jim teď, po několikatýdenním pobytu v pustině, připadal nějak výstavnější.

VYSCHLÝMI KORYTY POTOKŮ

Na západě Austrálie podrobili vůz důkladné prohlídce a po několika dnech příprav nastoupili další úsek cesty, teď už napříč australským kontinentem. Jejich trasa vedla zprvu podél vodovodu, který zásobuje zlatá pole ve vnitrozemí, až do města Coolgardie. Další „civilizace“ při pouti na jih byla vzdálená dobrých čtrnáct dní cesty divočinou, a tak museli znovu doplnit zásoby. V oddělení upraveném na střeše vozu uložili kromě jiného také zhruba 200 litrů benzinu v zaletovaných plechovkách. Několik kilo metrů za Calgoornie potkali osamělý vůz jedoucí opačným směrem, tedy z Melbourne. Řidič měl na podvozku starého amerického automobilu vyrobenou nástavbu, která připomínala cirkusovou maringotku. Z rozhovoru vyplynulo, že nejhorším úsekem cesty jsou madurské kamenné schody, které ze své strany nemohl motorista z Melbourne překonat, i když disponoval silným motorem o objemu 4 litrů. Při brzdění na druhé straně průsmyku pak ke vší smůle ještě zlomil ojnici. Nejvíce byl však smutný z faktu, že mu větve stromů rozbily okna u jeho nástavby, měl je vyrobené jako barevné obrázky ptáků. V místech, kde se setkali, končila australská silnice a začínala stezka měnící směr podle toho, kudy který automobilista jel.

TECHNICKÉ FÍGLE

Přesto bylo cestování příjemnější než po vyprahlé silnici, kde se zvedaly vlny dusivého prachu za každým vozidlem. Nejhůře se překonávala hluboká vyschlá koryta potoků. Jejich břehy byly hodně strmé. V okamžiku, kdy byl předek vozu na druhé straně, hrozilo nebezpečí uvíznutí za spodek automobilu o dno potoka. Aby k tomu nedošlo, měli na Tatře vzadu upevněna stará automobilová listová pera, která náraz vždy spolehlivě zachytila. Další cesta vedla po klikatých stezkách mezi stromy. Dr. Baum se podle zkušeností vyhýbal malým kalužinám, které většinou skrývaly hlubokou bažinku, jež hrozila převrácením vozu. Těsně před Madurským průsmykem potkali tři vozy jedoucí v protisměru. Informace o stavu cesty nebyly zrovna nejlepší. Vydali se proto rychle vpřed, aby měli kamenné schody co nejdříve za sebou. Po náhorní rovině se zvolna přiblížili ke korytu potoka, jímž bylo nutné sjet do nížiny. Drahá polovička dr. Bauma musela vystoupit a hledat nejschůdnější cestu. Koryto, kterým jeli, bylo tvořeno kamenný mi, někdy šikmými lavicemi o délce několika metrů končícími výrazným schodem. Řidič se snažil sjíždět terénní nerovnosti pokud možno na šikmo, tak aby nezachytil spodkem automobilu. Při těchto praktikách se opět velmi osvědčila pera, kterými byla vespod vyztužena karoserie. Místy se Tatra nakláněla do nemožného úhlu a cestovatelé jen tiše doufali, že se nepřevrátí. Všechno však jednou končí, stejně tak i Madurský průsmyk, a před posádkou a automobilem se otevřela nádherná rovina. Hranice Západní a Jižní Austrálie je přivítala kamenitou stezkou s ostrými hroty skal, které nedovolovaly jet vyšší rychlostí než krokem. Přesto přišla malá komplikace. Zvuk motoru se zdál být podivný. Dr. Baum nakonec odhalil příčinu, která rozjasnila tváře obou cestovatelů. Ve spoji výfukové roury vypadla část azbestové vložky a unikající výfukové plyny byly příčinou změny zvuku celého agregátu. Další cesta uběhla v pohodě přes Port Augustu až do jižního centra kontinentu – Adelaide. Druhá polovina cesty po Austrálii byla z hlediska automobilu zcela bez problému. Přes Victorii, Melbourne a Sydney dorazili až do Brisbane.

S JAPONSKOU POZNÁVACÍ ZNAČKOU

Dne 29. července 1935 odjeli Baumovi do vzdáleného přístavu a odstartovali dlouhý maraton oficialit při nakládání vozu na loď. Naštěstí samotný akt proběhl bez vzrušených chvil, nikoli jako ve Fremantle. Na začátku cesty po Austrálii totiž při vykládání Tatry došlo k rozhoupání zavěšeného vozu, který se potom se srdcedrásajícím zvukem otíral o bok lodi.

Přístavní dělníci v Brisbane pracovali spolehlivěji a japonská loď Atsuta Maru pozřela Tatru 72 zcela bez problémů. Posádka expedice i vůz se po moři přeplavily mezi indonéskými ostrovy, kolem Filipín a Hongkongu až do japonského Nagasaki. Po několika dnech Atsuta Maru znovu vyplula, tentokrát do Kóbe. Zde konečně přišel čas vyložení automobilu. Dne 22. srpna 1935 v ranních hodinách odbavil celník Tatru 72. Milostivě pominul fakt, že na voze chyběly některé doplňky. Přešel absenci nárazníku i bočních zástěrek kol, které byly v Japonsku předepsané. Po záruce zastupitelského úřadu přimontovali Baumovi na svůj automobil japonskou poznávací značku, kterou používali po celou dobu pobytu v říši vycházejícího slunce. Brzy byly konfrontováni se skutečností japonských cest neoplývajících přemírou šířky. Tato zvláštnost pronásledovala Baumovy po celou dobu cestování po japonské pevnině až do přístavu Kjóto.

V ZEMI SNŮ

V USA se vylodili ve „městě andělů“ – proslulé metropoli Kalifornie. Protože na dlouhé cestě kolem světa došlo k určitému zpoždění a lhůta pro přejezd Spojených států se blížila ke svému konci, rozhodl Dr. Baum, že do Evropy budou pokračovat lodí přímo z Los Angeles. Zbylou dobu věnovali cestě do kalifornského vnitrozemí k pohoří Sierra Nevada.

Na sever od Hollywoodu se dostali průsmykem Tejon do hor, do výše 1200 metrů nad mořem. I tady v divočině byla silnice stále výborná, široká, asfaltová. Podle mínění manželů zde však bylo mnoho reklamních tabulí, které zcela hyzdily krajinu. Přenocovali u samoty Lebec, nesoucí jméno kanadského lovce kožešin, kterého zabili Indiáni. Druhý den minuli zříceniny staré pevnůstky Tejonu a sjeli dolů do stepi, rovné jako stůl a sytě žluté barvy. Byla to prérie, pokrytá spálenou trávou, pustá, až na několik dřevěných věží nad ložisky nafty. Teprve blízko Bakersfieldu začaly malé bavlníkové plantáže. Pomalu se blížili k horám, svému cíli. Od Visalie až ke svahům Sierry Nevady byl krásný úrodný kraj s háji pomerančovníků, citroníků, olivovníků a hroznového vína. Ve vyšších polohách však již nebyla země obydlena a silnice vedla podél strání zarostlých řídkým lesem. Přijeli až k hranicím národního parku a zaplatili jeden dolar vstupného. Od místních se dozvěděli, že jsou prvními Čechoslováky, kteří přijel i autem do Sequoia National Park. Vysoko v horách, ve dvou tisících metrech, konečně našli to, co hledali. Dorazili k háji obrovských sekvojí. Na zpáteční cestě do Visalie zažili manželé nečekané zdržení. Jízdou v horách spotřeboval automobil více pohonných hmot, než původně předpokládali, a tak uvázli „na suchu“. Marně se pokušel Jiří Baum zastavit okolojedoucí vozidla. Již tehdy byla totiž bezpečnostní situace v nejdemokratičtější zemi světa tak špatná, že se téměř nikdo neodvážil zastavit, přesto že to bylo za bílého dne a na frekventované cestě. Konečně se našel statečnější řidič, který odvezl Bauma k benzinové stanici pro palivo. Zpět do Los Angeles dorazili přes Palm Springs, které cestovatele velmi zklamalo, San Bernardino, Moreno Grande a Riverside.

Dne 16. listopadu 1935 ráno dojeli manželé do přístavu. Jejich loď vyplula ze San Pedra, ještě celou dobrou hodinu plavby měli stále na očích celé lesy vysokých naftových věží.

KRUH SE UZAVÍRÁ

Čas ubíhal a kruh kolem světa se pomalu uzavíral. Na začátku prosince byli Baumovi s Tatrou vysazeni v londýnské City. Na parníku, kterým jeli do Rotterdamu, nebylo místo pro vůz, a tak jej museli svěřit křehké lodičce jménem Chřástal. Nechtělo se jim loučit se spolehlivým vozem a svěřit jej do opatrování lodi menší než ty, které brázdily Vltavu. Když však Tatru druhý den nalezli neporušenou na evropském přístavním molu, pocítili velkou úlevu. Přes drobné problémy s karnetem dorazili šťastně na bavorskou celnici. Na české straně již čekal hlouček přátel. Cesta do Prahy uběhla zcela bez problémů. Automobil spolehlivě dovezl posádku a množství dokumentace i etnografického materiálu až na konec cesty, která trvala celý rok. Baumovi byli s Tatrou 72 v cestovatelské úpravě velmi spokojeni.


Příprava k vylodění Tatry v Mosambiku v říjnu 1938,
při poslední cestě Dr. Jiřího Bauma. Po návratu do vlasti
zemřel v koncentračním táboře.

V roce 1938 podnikli svoji poslední velkou cestu, opět s obývacím vozem. Obepluli celý jeden světadíl a podnikli průzkumnou expedici z afrického Laurenzo Marquez až na poušť Kalahari.

Jiří Baum cestoval rád. Na dvou posledních cestách měl obývací Tatru, ve které se mohlo vařit i spát. Měl tam dokonce i temnou komoru. Byl totiž také výborným a obětavým fotografem. Neváhal nosit několik kilogramů těžkou fotografickou výstroj včetně speciální zrcadlovky, jen aby pořídil co nejzajímavější fotografie. Byl zcela oddaný vědě a své vlasti. Jeho cílem bylo, aby to, co namáhavě získal během svého profesionálního života, mohl odevzdat všem, kteří toužili po vzdělání. Byl rovněž jedním z prvních popularizátorů vědy v Československu. Napsal celou řadu knih. Cestopisných i odborných. Knihu o životě pavouků, o zvířatech, řadu vědeckých pojednání z různých přírodovědných oborů. V cizině přednášel ve vědeckých ústavech kromě jiného i o své vlasti a české vědě. Své posluchače vždy seznamoval poutavým způsobem se vším, co poznal v cizině. Jeho životní dílo však zůstalo nedokončené. Když se v březnu 1939 vrátil i s manželkou do Československa, mnozí z jeho přátel nemohli tento čin pochopit. On ale tvrdil, že poté, co strávil předcházející rok v cizině, nemohl jednak jinak.Dr. Jiří Baum, vynikající vědec a obětavý propagátor značky Tatra, skončil svoji životní pouť ve víru druhé světové války. Až do posledních dní zpříjemňoval život spoluvězňům v koncentračním táboře ve Varšavě vyprávěním příhod ze svých cest.

PODVAL

Honorární spolupracovník Národního muzea v Praze RNDr. Jiří Baum (na fotografii vlevo) byl především zoologem. Jeho práce jej postupně zavedla na všechny kontinenty světa. Narodil se v Praze 20. září 1900 a promoval na Karlově univerzitě. Od dětství podnikal dobrodružné cesty. Správně tušil, že klíčem k úspěšnosti ve světě je především znalost cizích jazyků. Pilně je studoval a nakonec jich dokonale ovládl jedenáct. První svoji velkou cestu směřoval do USA. Se svým přítelem Viktorem Mayerem zažádal o stipendium česko-americké společnosti v Chicagu. Již předem si slíbili, že pokud bude stipendium uděleno jenom jednomu, s druhým se o něj podělí. Nakonec stipendium dostal Baum, a oba mladí cestovatelé se vydali na roční pobyt do Spojených států. Cestovali pěšky a na kole. Několik měsíců žili mezi krajany na Floridě. Farmařili tam na vypůjčeném pozemku. Nejdříve však museli vymýtit pralesní porost, pak obdělali půdu a zasadili plodiny. Bohužel je čekalo zklamání. Toho roku byla tak silná úroda, že ceny prudce klesly. Výdělek oběma stačil tak tak na rozbitou fordku, kterou museli notně dlouhou dobu opravovat, aby vůbec jela. Své zážitky z putování po novém kontinentu vylíčil Baum v roce 1939 ve své knize pro mládež nazvané „Toulky po USA“.

Druhá cesta zavedla Jiřího do Jižní Ameriky, hlavně do Brazílie. Tam se na farmě své sestry setkal opět s přítelem Viktorem. Snažil se co nejlépe poznat život na brazilském venkově, pracoval jako dělník a později, před návratem do vlasti, i jako fotograf.

V roce 1927 odjel s kolegou Albertem Pilátem na cestu do západní Afriky. Bohužel tam velmi těžce onemocněl malárií a oba cestovatelé se museli předčasně vrátit. O několik měsíců později již Baum přemýšlel o další cestě, tentokráte do Malajsie. Jako pokaždé, když některý stát vzbudil jeho pozornost, začal se velmi pečlivě na výpravu připravovat. Studoval nejen tamní zvyky a geografické podmínky, ale též místní jazyk. Cestování po Malajsii bylo jedním z jeho nejmilejších. Putoval sám a získal mnoho sběrů pro Národní muzeum i pro své vlastní sbírky. Během ročního pobytu se velmi zdokonalil v malajštině a oblíbil si tamní obyvatelstvo pro jeho hrdost a nepodlézavost. Své znalosti malajštiny nakonec zúročil v překladech knih. Zúčastnil se zajímavé výpravy za malajskými trpaslíky do vnitrozemí. Z Malajsie odjel na Jávu, kde zastupoval Československo na mezinárodním kongresu pro výzkum Tichého oceánu. V rámci této práce navštívil i ostrov Krakatoa, který o několik let později zmizel navždy pod hladinou moře. Roku 1930 se zúčastnil vědecké expedice Národního muzea do Tunisu a Alžírska. V roce 1931 se spojil s akademickým sochařem F. V. Foitem, se kterým projeli jako první s automobilem značky Tatra 12 celou Afriku. Poté následovaly dvě menší cesty po Evropě. V roce 1933 do Finska a Laponska, až ke břehům Ledového moře, a v roce 1934 do Španělska a Maroka.

V roce 1934 podnikl se svou manželkou ve voze Tatra cestu kolem světa a v roce 1938 se vydal na poslední velkou cestu, při níž pronikl až na poušť Kalahari. Svůj život skončil v koncentračním táboře.

Category: 1998 / 11

Francouz Paul Lucas cestoval po turecké Anatólii z pověření krále. Když ale zakreslil do své knihy, která vyšla v Paříži v roce 1712, podivuhodné město pyramid a skalních hřibů, kde se domy podobaly cukrovým homolím, tak se Ludvík XIV. rozzlobil a odmítl mu poskytnout další prostředky.

Zprávě, kterou její pisatel obohatil o sfingy, obří mnichy, muže, kterým schází spodní polovina těla, pochodujícího nebožtíka a všemožné jiné divy, král Slunce neuvěřil. O to větší bylo monarchovo překvapení, když francouzský vyslanec u Vysoké porty potvrdil, že Turci odhadují počet těchto skalních pyramid zvaných minares na víc než dvě stě tisíc.

Ano, ty věže, homole a homolky, špičky, díry, jehlany, kužele a pyramidy si Paul Lucas nevymyslel. Ani by to snad nešlo. Tolik roztodivných tvarů, barev a orgií odstínů, to se vymyká lidské představivosti. Kam se hrabou chodící mrtvoly na tuto krajinu vytvořenou fantazií přírody.

OHROMNÝ KUŽEL

Nad rozpálenou zemí se chvěje vzduch. Je tu ticho. Kraj dračích zubů působí v letním dni pustě a nepřátelsky. Kontury rozplývající a tetelící se v poledním žáru zvyšují dojem, že jde o přelud a mámení smyslů. Káně nad vylidněnou vesnicí složilo křídla pod sebe a klouzalo bez hlesu dolů. Ani auto stojící u prvních skal nemůže zahnat pocit opuštěnosti. A přitom podle statistik je právě zde hustota obyvatel větší než jinde v Anatólii. Před vedrem se vše živé schovalo do chladivého stínu jeskynních domů. Horu s bílou zasněženou špičkou, vysokou 3916 metrů, je za jasného dne vidět široko daleko. Turecky se jmenuje Erciyes Daǧi. Má tvar pravidelného kužele s ohromnou základnou širokou více než třicet kilometrů. Právě tato sopka vyvrhla kdysi obrovské množství popela a lávy. Z té doby pocházejí až pět set metrů silné vulkanické usazeniny tufu, které pokrývají plochu asi tří set kilometrů čtverečních.

Od doby, kdy se povrch zeměkoule vařil ve výparech sopek jako krupičná kaše, uplynuly miliony let. Ze sopečného popela se postupem času vytvořila měkká, ale kompaktní hornina – tuf. Dešťová voda pronikla rozsedlinami a puklinami v tvrdém lávovém příkrovu, vyplavovala měkký tuf a za desítky a stovky tisíc let vznikly dnešní hluboké rokle a skalní věže. Déšť, slunce, vítr a sníh opracovaly skaliska do drsných ploch, místy svítících oslnivou bělobou, jinde zase smetanovou žlutí a o kus dál okrem. Najdeme tu bílou pemzu i tmavé kusy lávy, krystaly živce i destičky slídy. Zvětráváním pak z tufu vznikla úrodná zemědělská půda, bohatá na minerální živiny.

Místo stromů se zdvihají podél silnice vysoké skalní kužely. Z dálky vypadají jako shromáždění Ku-klux-klanu, ale zblízka je to vysloveně výtvarná záležitost. Všechno je uspořádáno tak rafinovaně, že omámený návštěvník tápe tímto rozsáhlým bludištěm a prohání fotoaparátem jeden film za druhým, neschopen odolat pokušení zachytit co nejvíce z té nádhery.

KOSTELY NA CELÝ ROK

Bílou roušku přes obličej a široké nabírané kalhoty měla žena kráčející proti nám se svým oslíkem. Ta postava, jakoby vystřižená z Pohádek tisíce a jedné noci, byla první známkou toho, že se polední vedro již mírní. Za chvíli se objevili i další obyvatelé a rozvážným krokem kráčeli ke svým políčkům. Ta svými rozměry připomínají spíše záhonky. Na zdejších draselných půdách se daří obilí i bramborám, v úzkých a stinných stržích rostou ořechy a moruše. Tam, kde je voda, byly založeny plantáže pomerančovníků, na suchých svazích zase roste víno.

V okolí vesnice Göreme si v měkkém tufu vyhrabávali své jeskyně už lovci mladší doby kamenné. Zanechali tu po sobě stopy Chetité, Asyřané, Frýgové a Lýdové, v roce 255 př. n. l. v těchto místech vzniklo království Kappadocké.

Dodnes není zcela jasné, kdy se zde objevila první křesťanská společenstva a jaký byl přesný chod dějin v tomto kouzelném koutu světa. Bylo to však mnohem dříve, než císař Konstantin učinil roku 330 z Byzance nový Řím. Po staletí zde křesťanství kvetlo a mniši tu vybudovali množství skalních klášterů, které byly po staletí vyhledávanými poutními místy. Bohabojní lidé se sem chodili modlit, byzantští velmožové se tu často uchylovali do klášterní samoty. Když se v 15. století z Konstantinopole stal Istanbul, hlavní město osmanské říše, i ty nejmladší chrámy v Göreme byly staré už tři sta let.

Turistické prospekty tvrdí, že tu můžete spatřit tři sta šedesát pět skalních chrámů a kaplí, spojených navzájem systémem chodeb s podzemními úkryty a pohřebišti – přesně tolik kostelů, jako je dnů v roce. A to vše v jediném údolí. Sedm z nich, datujících se do 10. až 13. století, je obzvláště ceněno pro své nástěnné malby.

BYDLENÍ V TERMITIŠTI

Ale nejen chrámy a kláštery se schovaly do skal. Za mnichy přicházeli rolníci a budovali si jeskynní obydlí. Stovky a tisíce skalních termitišť provrtaných skrz naskrz jsou všude v okolí Göreme. Každý kužel představoval jakýsi samostatný obytný celek. Dole chlívek, sklady, v patře obytné místnosti. Když přitáhl nepřítel, obyvatelé zalezli jako šnek do ulity. Vchod se zavalil kamením a ze skalního domu se stala téměř nedobytná pevnost. Kromě toho tu vzniklo asi dvacet podzemních měst, která měla pod povrchem až osm pater. Malé vstupní otvory a úzké chodby dovolovaly průchod pouze jedné osobě – jakýkoli nájezd tady byl nemožný. A tak jediné nebezpečí, které obyvatelům těchto měst hrozilo, bylo vyhladovění během dlouhého obléhání.

Dnes už je většina jeskynních obydlí prázdná. Z proděravělých tufových jehel se staly Peribacalarí – Věže víl. Všude se uhnízdili holubi a sovy. Jedno z posledních obydlených jeskynních sídlišť, vesnici Zelve, dala vyklidit vláda na počátku padesátých let, když se tam zřítila skála a při sesuvu zahynuli dva lidé. Poslední řecké obce, které na tomto území odolávaly tlaku muslimů, byly opuštěny v roce 1924 v rámci výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. Po Řecích tu zůstaly opuštěné křesťanské chrámy a vinohrady. Ale ani noví osadníci to tu nemají lehké.

Už před lety se zjistilo, že v některých obcích Kappadokie se nápadně často umírá na ojedinělou formu plicní rakoviny. Po čtyřech letech výzkumů se podařilo odhalit pravděpodobnou příčinu – zeolit, vulkanický silikát v podobě 0,2 mikrometru tenkých jehliček. Ty se našly v místních horninách i v plících obyvatel. Vláda tedy rozhodla o vyklizení vesnic Tuzköy a Karainu. Nic se ale neděje, lidé nechtějí domovy opustit, protože nemají prostředky, aby mohli začít nový život jinde.

MUZEUM

Od doby, kdy do Anatólie zavítal Paul Lucas, navštívili Göreme mnozí další cestovatelé, kteří zkorigovali poněkud strašidelný obraz tohoto kraje, a Kappadokie se stala cílem turistických kanceláří. Mnohé se změnilo, jedno však zůstalo stejné: národní park Göreme je jedním z nejpozoruhodnějších míst na Zemi.

Muzeum pod širým nebem v Göreme je otevřeno od půl deváté ráno do pěti odpoledne. Za těch osm a půl hodiny denně dokázal turistický ruch napáchat větší škody než zub času: zpustošené a počmárané byzantské malby, odlámané fresky, vyryté iniciály. Přidá-li se akutní nebezpečí eroze a možných sesuvů způsobených seizmickou činností, je jasné, proč komise UNESCO zahrnula skalní chrámy v Göreme mezi chráněné kulturní výtvory a podnítila tak jejich aktivní ochranu. Lidé, kteří je vytvořili, jsou dávno zapomenuti. Avšak jejich víra a umělecké schopnosti vytvořily něco tak unikátního, že novodobí návštěvníci se stále nechávají okouzlovat tímto světem tichých zázraků.

Category: 1998 / 11

„Nový kmen bakterií tuberkulózy odolný vůči antibiotikům se šíří hrozivým tempem.“ Tak zněl závěr epidemiologické zprávy přednesené ve Washingtonu 22. října 1997 u příležitosti konference konané z iniciativy Světové zdravotnické organizace (WHO). Hlavním zdrojem nové, velice nebezpečné tuberkulózy je Rusko a jeho věznice.

. . . . .

Ruská vězení nezaznamenala od pádu komunismu žádný pokrok. Jsou neustále přeplněna a vězni jsou vystavováni špatnému zacházení. Čekání na proces je mnohdy velice dlouhé. Po celou dobu vězňům hrozí nebezpečí nákazy tuberkulózou!

Ve vězení je téměř jedno procento ruské populace. Bezpečnostní orgány neustále ve velké míře zatýkají, v čemž je podporuje veřejné mínění požadující přísné tresty. Veřejnost tak reaguje na stoupající kriminalitu. Věznění osob také nahrává soudní systém, který umožňuje věznění zatčených až do doby konání procesu.

Přitom riziko, že se člověk dostane do styku s tuberkulózou, je ve vězení 40krát větší než na svobodě. Podle Moskevského střediska pro reformu vězeňství (MCRP) jí trpí 80 000 vězněných.


Přeplněné věznice, katastrofální hygienické
podmínky, špatná strava a nedostatek léčiv,
to jsou příčiny obrovského šíření smrtícího
viru tuberkulózy.

Už pouhým vdechováním je možné se nakazit bacilem tuberkulózy. Stačí, když nakažená osoba kýchá nebo kašle… Bacil přežívá ve vzduchu po celé měsíce, zejména v uzavřeném vězeňském ovzduší. A tak tuberkulóza řádí třeba ve vězeňské kolonii č. 33 v Marinsku, který leží mezi Novosibirskem a Krasnojarskem, asi 4000 km od Moskvy. Každý měsíc se tady tuberkulózou nakazí asi 80 lidí. Vězení je přeplněné – v zařízení postaveném pro 750 lidí je drženo 2000 osob, hygienické podmínky snesou výraz katastrofální a strava je více než špatná. Proto se uzdravování zdejších pacientů prodlužuje na celá léta. Situace je o to horší, že ze strany státu se nedostává podpory a léků je nedostatek.

V případě tuberkulózy je léčba účinná pouze tehdy, pokud se striktně dodržuje po dobu šesti měsíců. Pokud se léčebný režim nedodrží, bacil přežívá, stává se odolným vůči antibiotikům a šíří se v nové formě. A právě takové epidemie se vědci obávají. Podle ruských zdravotnických odborníků je šíření tuberkulózy za branami vězení zaviněno hlavně nedostatečně léčenými bývalými vězni, kteří cestují, vracejí se domů a nakazí své příbuzné.

Podle údajů WHO zahubila tuberkulóza v roce 1995 tři miliony lidí a každý rok přibývá osm milionů nových případů…

Category: 1998 / 11

Korkový dub, ze kterého se surovina zvaná korek získává a zpracovává, roste už více než 60 milionů let především v teplých oblastech Středomoří: na jihu Španělska, v severní části Maroka, ale hlavně na jihu a jihozápadě Portugalska. Lidé používají korek už dlouhá tisíciletí a první zmínky o něm se objevují již ve starém Egyptě, kde se tehdy korek používal především jako uzávěr do amfor na různé tekutiny a oleje.

KOREK A FILOZOFOVÉ

Ve starém Řecku se ho používalo i jako plováků na rybářských sítích, zátek nádob na víno a olivový olej, ale vyráběly se z něj i sandály. Rybáři také používali korek jako materiál pro záchranné vesty. Řecký filozof Theofrastos, který žil ve 4.-3. století př. Kr., objevil, že když byla z korkového dubu poprvé sloupnuta jeho panenská kůra, vyrostla na jejím místě kůra nová, která byla kvalitnější než kůra původní. Později se z korku vyráběly také včelí úly a korek byl pro svou nepropustnost používán i jako střešní krytina. Řecký lékař Dioscorides, žijící ve 2. st. n. l., doporučoval korek pro lékařské účely a na jednom z receptů radí rozetírat zuhelnatělý korek na olysalá místa hlavy. Po jeho aplikaci prý rostou hustější a tmavší vlasy.

Roku 1680 pozoroval francouzský mnich a univerzitní úředník Dom Pierre Pérignon z Abbey z Hauillers, poblíž Épernay, kraje proslulého šampaňským vínem, že zátky vyrobené ze dřeva a obalené konopím namočeným v olivovém oleji často vybuchují z kontejnerů, ve kterých zrálo šumivé víno. Dom Pierre Pérignon přišel s nápadem použít jako uzávěr korek a sám byl velice překvapen příznivým výsledkem. Zátky z korku se pak začaly používat ve stále větší míře. Napomohla tomu i stále se rozšiřující výroba skleněných láhví a tím rostoucí poptávka po tomto univerzálním materiálu.

ODUMŘELÁ KŮRA

Korek má tu výhodu, že jeho nepropustnost vůči tekutinám se nezmenšuje s přibývajícím stářím, a tak může být používán k dozrávání vína po dlouhé desítky let. Další výhodou je, že korek nehnije. Ze starých amfor potopených po staletí na dně moře byly odebrány vzorky korku, na kterých nebyl zaznamenán ani ten nejmenší náznak hniloby.

Korková kůra je vlastně odumřelá tkáň stromu, v jejíž buňkách je zachycen vzduch, a tím získává své specifické vlastnosti. Korek je extrémně lehký, protože každý jeho krychlový centimetr obsahuje asi 40 milionů buněk naplněných vzduchem. Tím se také vysvětluje jeho vynikající pružnost a ohebnost. Korek se neopotřebovává, je stálý ve své velikosti, je elastický a má nízkou teplotní i akustickou vodivost. Nejdůležitější ale je, že korek nezanechává téměř žádný odpad, roste prakticky bez přispění člověka, a je tudíž jedním z nejekologičtějších materiálů.

ZPRACOVÁNÍ

Portugalsko má 670 000 hektarů korkových lesů, což je 30 % světového množství, ale zpracovává více než polovinu světové produkce. Jen portugalská firma AMORIM, která byla založena roku 1922, se sama podílí asi 20 % na světové výrobě.

Korek se nyní používá v širokém spektru výrobků od zátek, ucpávek, těsnících podložek, plováků, koberců, podlahových krytin, obkladů zdí, stropních desek, lešticích bloků a podrážek obuvi až po různé umělecké a řemeslnické předměty.

Kůra z korkových dubů se poprvé odebírá po pětadvaceti letech. Stromu to prospívá, nepoškodí se a každé další odebrání v průměru po devíti letech zlepšuje kvalitu kůry.


Kůra se po svozu skladuje na otevřených prostranstvích.

Potom se korek navozí na otevřená skladiště, kde se nechává přírodně dozrát ještě předtím, než je průmyslově zpracován. Jedním z nejdůležitějších kroků je jeho speciální mytí, při kterém se zdůrazní jeho charakteristické vlastnosti. Když je mytí skončeno, je korek sušen sterilovaným vzduchem. Korek, který se dostane do styku s vínem, projde ještě dalším potravinářským zpracováním.

NEJZNÁMĚJŠÍ VÝROBEK

Výroba korkových zátek je úplná věda a vyrábí se jich několik druhů.

Mezi nejvíce žádané patří „Přírodní vinné zátky“, u nichž se oceňuje to, že jsou vyrobeny ze 100% čistého korku, a do styku s vínem se tak nedostane ani ten nejjemnější zápach jakýchkoliv přísad. Kvalita je v tomto případě to nejdůležitější.

Jiným druhem jsou zátky „Belcork“. Lepidlo, které je použito při jejich zpracování, dodává těmto zátkám vysokou přilnavost a tím zlepšenou těsnící schopnost.

Dalším zajímavým druhem zátky je „Bar Top“, která má čepičku vyrobenou z plastiku a která svým vroubkovaným povrchem umožňuje rychlé a snadné otevírání a opětné uzavírání láhví.

Vrcholem zátkovacího umění i kvality jsou ovšem zátky, které slouží k uzavírání šampaňských vín. Ty nesou označení „Spark“ anebo „Twin Top“ a jsou používány na různé druhy šumivých vín.

Dalším důležitým artiklem pro zpracování korku jsou podlahové krytiny. Jejich obliba neustále vzrůstá a jejich výroba zaujímá významné místo ve světovém zpracování korku. Podlahy existují ve dvou základních variantách. Jako „celoplošné lepené“ podlahy, kde jsou desky nebo dlaždice přilepené k podkladu, anebo tzv. „plovoucí“ podlahy, kde se prkna lepí pouze mezi sebou, a nikoliv k podkladu. Korkové podlahy se dají velice snadno instalovat a není k tomu potřeba žádných speciálních nástrojů. Navíc se vyrábějí i ve vzorovaných kolekcích a nabízejí nekonečné množství estetických řešení. Korkové podlahy mají tu výhodu, že absorbují tlaky a účinně snižují hlučnost prostředí. Jejich hedvábný antistatický povrch znamená, že se špína odstraňuje rychleji a podlaha nepřitahuje prach. Alergici mohou lépe dýchat a lidé trpící bolestmi zad mají příjemnější život.

CESTU REPORTÉRA ZAJISTILA FIRMA BANIMPEX.


KORKOVÝ AUTOMOBIL


korkový automobil

O tom, že je korek oblíbeným materiálem i pro umělce, svědčí tento poněkud netradiční automobil. Jan D. Elftmann jej vytvořil pro sanfranciskou galerii Somar z 10 000 vinných zátek z minnesotských restaurací. Zátky byly sbírány 13 let a samotná práce výtvarníkovi trvala téměř rok.

Category: 1998 / 11

Červený ostrov či ostrov-kontinent, to jsou přízviska, kterými bývá často označován čtvrtý největší ostrov na světě – Madagaskar. První pojmenování získal podle červené lateritové půdy a k tomu druhému přišel díky své rozmanitosti. Najdete tu vedle sebe nejrozličnější typy krajiny. Lidé si tu dodnes uchovali své zvyky a tradice. Mnoho míst na ostrově je těžko přístupných a jsou taková, na něž noha bělocha ještě nevkročila.

UNIKÁTNÍ ARCHA

Madagaskar se před 165 miliony let, během rozpadu prakontinentu Gondwana, oddělil od východní Afriky. I nyní se stále pohybuje rychlostí téměř dva centimetry za rok jihovýchodním směrem. Jeho dlouhodobá izolace z něj učinila v biologickém světě něco ojedinělého: 64 % zdejších ptáků, 98 % palem, 95 % plazů a téměř všechny druhy madagaskarských žab nenajdeme nikde jinde na světě. A to jsme uvedli jen malý příklad, vysoký stupeň endemismu se týká prakticky všech forem madagaskarské přírody.

Na ostrově o rozloze osminásobku České republiky se můžeme setkat s horským i nížinným deštným pralesem, se suchým opadavým lesem, chladnými horskými borovými háji, krajinou posetou rýžovými poli, s banánovými plantážemi, savanou s termitišti a baobaby, ale i s naprosto vyprahlou oblastí pokrytou tzv. trnitým bušem. Na samém jihu ostrova, u mysu sv. Marie, jsou i vysoké bílé písečné duny.


Madagaskar

Přestože je Madagaskar od Afriky oddělen jen 400 km širokým Mosambickým průlivem, má s Afrikou pramálo společného.


Madagaskar – odlesněné kopce
narušené erozí.
Foto: Frans Lanting / ISIFA

Nežijí na něm sloni, žirafy, antilopy, hroši, lidoopi ani velké dravé šelmy. Největší šelmou je tu fosa, cibetkovitá šelma jen o málo větší než kočka. Nejsou tu ani klasičtí jedovatí hadi, jako zmije či chřestýši, pouze některé zdejší užovky mají žlázu s nepříliš nebezpečným jedem. Díky všem těmto skutečnostem se na Madagaskaru mohla příroda opravdu vyřádit ve svých kreacích.

BOJ O MADAGASKAR

V květnu 1500 zavinila bouře, která vypukla nad oceánem, že se koráb portugalského kapitána Diego Diaze, plující s flotilou kolem mysu Dobré naděje, odpoutal od ostatních. O tři měsíce později, 10. srpna 1500, vplul do obrovské zátoky neznámého ostrova.

Prvním Evropanem, který stanul na Madagaskaru, byl zločinec. Portugalci totiž měli ve zvyku vozit s sebou na lodní výpravy trestance odsouzené k smrti. Pokud loď připlula k neznámému pobřeží, kapitán vždy jednoho z nich vyslal na pobřeží napospas neznámým divokým kmenům. V případě, že se mu nic nestalo, mohli se vylodit i ostatní námořníci.

Posel kapitána Diaze měl štěstí. Vrátil se živý, a navíc bohatě obdarovaný ovocem. Zpráva o velkém a pohostinném ostrově se brzy rozletěla do světa. Ještě mnoho Portugalců se pokoušelo podmanit si Madagaskar, ale protože volili hrubé metody (vypalovali vesnice a pobíjeli domorodce), nepodařilo se jim to.

Po marných snahách Holanďanů, kterým tamní podnebí tak vadilo, že mnohá zákoutí na pobřeží vešla do dějin jako „pohřebiště Holanďanů“, projevili největší vášeň pro Madagaskar Angličané. V první polovině 17. století se v Anglii staly doslova bestsellery tři knihy o Madagaskaru. Jedna z nich, psaná rukou lodního lékaře Waltera Hammonda, nesla dokonce název „Madagaskar, nejbohatší a nanejvýš plodonosný ostrov na světě“. Knihám uvěřil i král a celá Anglie, a tak se v roce 1655 vydalo na vysněný ostrov 1 40 vybraných kolonistů i s rodinami. V zálivu svatého Augustina, nedaleko místa, kde dnes leží město Toliara, se však setkali s divokým kmenem, nehostinným stejně jako tamní příroda. Pastevci Mahafalové, odchovaní tvrdým životem ve vyprahlé madagaskarské pustině, nebyli zrovna přátelsky naladěni vůči cizincům a kromě toho loupeže a vraždy nepovažovali za nic špatného. Malgašská kopí sagaje, nemoci a hlad způsobily, že ze všech kolonistů zbylo jen devět zubožených chudáků. Jeden z nich se pak chopil pera a sepsal nelítostnou kritiku knih oslavujících Madagaskar. Po mnoha bojích byli Angličané z pobřeží vyhnáni.

Nakonec přišli na řadu Francouzi. Psal se rok 1895, když jejich válečné tažení porazilo legendární armádu kmene Merina dobře vycvičenou anglickými důstojníky. O rok později byl již Madagaskar francouzskou kolonií. Tou zůstal (s krátkou přestávkou během druhé světové války, kdy ostrov obsadili Britové) až do roku 1960. Tehdy vyhlásila Malgašská republika nezávislost.

Bohatství ostrova však ve skutečnosti zdaleka nespočívá v zásobách zlata a jiných vzácných nerostů. Zlata bylo málo a brzy se vytěžilo, a tak nakonec musela zachraňovat malgašské hospodářství káva, byť horší jakosti. Také úspěšný vývoz kvalitní rýže, vanilky a hřebíčku patří dnes spíše minulosti. Hospodářsky je dnes Madagaskar jednou z nejchudších zemí světa. Z Německa, USA, Francie, Japonska a mnoha dalších zemí proudí na tento ostrov desítky milionů dolarů, ale Madagaskar je v tomto směru bezedný.

Ale pryč od ekonomiky, věnujme se opravdovému bohatství ostrova – přírodě.

DUCHOVÉ PRALESA


Před prodejnou smíšeného zboží

„Chcete-li něco vidět, kupte maso a banány,“ upozornili nás průvodci, když jsme se s nimi v novém národním parku Ranomafana domlouvali na noční výpravě do jižní části pralesa. Prales u vesnice Ranomafana získal na popularitě především díky jedenáct let starému objevu lemura zlatého Hapalemur aureus. Jeho fotografie oběhly světové agentury a dokázaly, že i v dnešní době je možné na Madagaskaru objevit tak velké zvíře, jakým je tato poloopice. A jak se později ukázalo, nebyl to zdaleka poslední objevený lemur.

Začíná se stmívat a my vyrážíme s průvodcem, masem a banány do pralesa. Cestou obdivujeme na keřích tzv. žirafí brouky, zejména jejich samečci vypadají díky své prodloužené hlavohrudi opravdu bizarně. V podrostu hlučně pobíhá místní obdoba našeho ježka – tenrek. Po padlém kmeni se nehlučně šine deseticentimetrový plž oblovka. Z jedné postranní stezky si nás chvíli prohlíží Galidia elegans, červená cibetkovitá šelmička. Celým pralesem se ozývají stovky žab, kterým konkuruje snad jen nedaleký vodopád na řece Namorona.

Po půlhodině přicházíme na planinku, místními nazývanou Belle Vue. Průvodce rozdělává oheň, a zatímco se opéká maso (určené k nalákání cibetek), rozmazává banány po větvích jednoho keře. Neuplyne ani pět minut, a z již úplné tmy se jako přízrak vynořují dvě kukadla. Patří jednomu z nejmenších lemurů – maki hnědému Microcebus rufus. Brzy se objevuje další jedinec, a tak po větvích poskakují jako dvě miniaturní éterická strašidýlka. Dychtivě lížou banán a nedůvěřivě se po nás ohlížejí.

Lemuři jsou typickými obyvateli Madagaskaru. Žijí jich tu dnes tři desítky druhů a většina z nich je ohrožena ničením jejich přirozeného působiště. Vypalování pralesů pro získání zemědělské půdy je na Madagaskaru závažným problémem. Od roku 1950 zbyla do dnešní doby jen pětina původní rozlohy lesů. Jsou to jen jakési ostrůvky v moři „zkulturněné“ krajiny. Odhaduje se, že pokud budou lesy ubývat tímto tempem, za dvacet let již na Madagaskaru žádné nebudou.

NOČNÍK MADAGASKARU

Většina vláhy přichází na Madagaskar z východu, od Indického oceánu. Pohoří Ankaratra, táhnoucí se od severu k jihu, způsobí, že nejvíce prší právě na východním pobřeží. Jednomu místu se zde dokonce přezdívá „Nočník Madagaskaru“. Spadne tu totiž ročně až 9000 mm srážek! V praxi to znamená, že prší téměř neustále, a pokud ne, tak alespoň mrholí. To místo se jmenuje záliv Antongil.

Přilétáme sem malým dvanáctimístným letadélkem. V době dešťů je to jediná možná doprava. Mosty na cestě po východním pobřeží jsou totiž strhané, ze severu je možno přijít jen několikadenním pěším pochodem a lodě sem už dávno žádné neplují. Přístav v Maroantsetře je po mnoho let zanesen bahnem z četných místních řek.

Naším cílem je malý ostrůvek vzdálený jen pět kilometrů od pobřeží. Nemá žádné stálé obyvatele, jen občas se na něm zastaví rybáři, aby si na břehu opekli rybu. Vstup na tento ostrov podléhá povolení z hlavního města. Nosy Mangabe je totiž od roku 1965 zařazen mezi tzv. speciální rezervace. První naše cesta tedy vede k úředníkovi v jedné zapadlé chýši v Maroantsetře. „Pomohu vám sehnat rybáře, kteří vás na ostrov odvezou. Domluvíte se s nimi, kdy pro vás mají zase přijet.“

Druhý den ráno nakládáme naši bagáž do vratké loďky, proplouváme deltou řeky Antanambalana a po dvou hodinách divoké plavby proti větru vyskakujeme na břeh vysněného ostrova. Loučíme se s rybáři a jen doufáme, že na nás nezapomenou a po čtyřech dnech pro nás opravdu přijedou.

Ostrov je sopečného původu, což dokládají strmé kopce šplhající prakticky už od moře do výšky až 332 m. Po jejich úbočích se primárním deštným pralesem řítí k moři desítky malých potůčků. Na své cestě tvoří řadu tůněk obývaných spoustou zajímavých živočichů. Kromě různých druhů krabů nás zaujal zvláštní druh ještěra – Amphiglossus astrolabi. Tento scink tráví většinu života ponořen pod vodou. Pohybuje se velice pomalu a teprve při vyrušení rychle odplave pod nejbližší kámen. Malgašové se ho bojí a považují jej za jedovatého tvora.

Nosy Mangabe proslul zejména jako útočiště jednoho z nejzvláštnějších tvorů, jaké tato planeta hostí. Aye-aye (Daubentonia madagascariensis) vypadá jako živočich z jiného světa. Před více než sto lety o něm psali: „Jaké je to podivné zvíře! Světla se štítí jako málokterý jiný tvor, takže teprve pozdě v noci při úplné tmě opouští svou temnou komoru, při tom se však ještě strachem na celém těle třese a nedůvěřivě kolem sebe pohlíží, zdali odněkud nějaký ten slabý kmit světla neproniká. Avšak ani zevnějšek zvířete není mnoho příjemný, jest to pravá nestvůra. Třesoucí se postava podoby dílem opičí, dílem veverčí se širokou hlavou, s velkýma ušima, s chvostnatým ocasem, s neobyčejně dlouhými prsty a s chrupem hlodavců na způsob zobáku papouščího. Kam náleží prapodivný savec tento?“ To byla otázka, která trápila vědce opravdu dlouho. Někteří řadili živočicha k hlodavcům, jiní k poloopicím. Dnes již víme, že patří mezi poloopice lemury. Na Nosy Mangabe však není původní. Byl sem vysazen z Madagaskaru teprve v roce 1966 a zjistilo se, že se mu tady náramně daří.

Po setmění jsme si uvědomili, že tento ostrov patří hlavně žábám. Tak pestrý koncert si lze jen těžko představit.

UNIKÁT S PICHLAVÝM JMÉNEM

Stejně jako existuje na světě pouze jedna Cheopsova pyramida v Egyptě nebo je pouze jediný originál Discobola, v přírodě se setkáte s jedinečným ekosystémem trnitého buše jen a jen na Madagaskaru. A i toto tvrzení je příliš zobecňující. Trnitý buš totiž roste pouze na Madagaskaru jižním, nebo snad úplně přesně jihozápadním. Nejkrásnější porosty se rozprostírají jižně od správního centra jihozápadního Madagaskaru – Toliary a pokrývají rozsáhlá území směrem k nejjižnějšímu cípu ostrova, téměř až po mě sto Taolanaro ležící na východním pobřeží. Trnitý buš, známý v literatuře pod anglickým označením thornbush nebo francouzským bush epineaux, je opravdový šperk přírody. Jeho jedinečnost a originalita spočívá v obrovské koncentraci zvláštních druhů endemických rostlin na relativně malém území. Tak odpoví erudovaný botanik, přičemž se o slovo hlásí i obyčejný milovník přírody, který ze sebe vychrlí: „Rostliny, které tvoří společenstvo trnitého buše, jsou neobyčejně bizarní, krásné a vynikají řadou perfektních přizpůsobení, kterými je obdařila matka příroda pro přežití v tak drsných podmínkách.“ Scvrknout ovšem povídání o takto jedinečném světě do několika málo řádků je zhola nemožné, a tak nezbývá než si udělat krátkou exkurzi…

MEZI TRNY A OSTNY

Začínat povídání školní otázkou: „Jaký je rozdíl mezi ostnem a trnem?“ je možná trošku troufalost, nicméně málokdo tuší, že růže má ostny (nikoliv trny, jak se častěji říká), a naopak kaktus je trnitý! Je-li pichlavá část utvořena z povrchových či podpovrchových buněk pokožky, jde o osten, a pakliže si rostlina přeměnila celý orgán v pichlavou část, jde o trn. Pravdou však zůstává, že pokud se prodíráte porostem trnitého buše, nemáte příliš náladu zkoumat, zda přívlastek trnitý je užíván po právu… Každá rostlina, ať již má trny, či ostny, znepříjemňuje, nebo přímo znemožňuje postup vegetací a ošacení se za krátký čas mění na fáborky ulpívající proti vaší vůli na okolních rostlinách.

Horko, jaké postihlo jihozápad Madagaskaru letošní rok, nemělo prý obdoby. I když maxima jsou udávána pro jihozápad okolo 40 stupňů Celsia, většinou jsou i v těchto oblastech vnímána jako nesnesitelné vedro trvající několik dní, nanejvýš pár týdnů v roce. Od počátku letošního roku až do konce března byly teploty nad čtyřicítkou běžným každodenním jevem! A ke všemu! V nejsušších oblastech jihozápadního Madagaskaru naprší ročně méně než 350 milimetrů srážek. Aby nebyl všem špatným zprávám konec, dlužno podotknout, že srážky naprší v několika málo prudkých nepravidelně rozdělených lijácích, přicházejících pouze v jarním období roku. Pak nastává nejkrušnější doba pro zvířata, rostliny, ale především pro člověka. Na jihozápadě však existují místa, kde některý rok nezaprší vůbec, ale kde slunce rozdává paprsků každý den dost a dost. I tady jsou schopna žít zvířata a rostliny, člověk už ale ne.

Rostliny tvořící základ společenstva trnitého buše jsou těmto nepříznivým klimatickým poměrům vcelku dobře přizpůsobeny. Příroda jim pomohla mnoha šikovnými „zlepšováky“, bez kterých by byl život pro rostliny v takto extrémních podmínkách takřka nemyslitelný. Prakticky všechny zde rostoucí druhy zbavila příroda velkých listů a u dřevin je nahradila tuhými lístky s chlupatým či voskovým povrchem. Proto je také naprostá většina tamních keřů či malých stromů na pohled velmi elegantní.

Asi nejzajímavější skupinu však tvoří sukulenty. Ty obdařila prozřetelná příroda všelijak velkým a v těle různě uloženým rezervoárem vody. U baobabů nebo pachypodií slouží jako zásobárna vody stonek, respektive kmen. Jak vyplývá z vědeckých měření, největší kmeny baobabů vyplněné měkkou dužninou jsou schopny nashromáždit najednou až přes dva tisíce litrů vody! Pachypodia mají sice stonek o poznání menší, ale i jim stačí uložená zásoba vody přežít nejsušší období roku. Dokonce jen deset centimetrů vysoké drobné rostlinky rodu Stapelianthus přežívají díky vodě uložené v dužnatých stoncích. Stejnou funkci zásobárny vody však mohou plnit i listy. Nejrůznější kalanchoe nebo vzdálený příbuzný nám známé okurky Xerosycios danguyi využívají s výhodou možnosti ukládat si vodu v listech. Ty jsou většinou tužší, dužnaté, na průřezu velmi silné, „masité“, a zřejmě proto má čeština pro tyto rostliny výstižný název – tučnolisté. Vodu však mohou některé druhy schraňovat i v kořenových hlízách, dosahujících často úctyhodných rozměrů. Obvykle jemné, liánovitě popínavé rostliny mají pod povrchem půdy mohutnou hlízu, ze které vyrazí v době dešťů několik metrů dlouhý stonek namotaný na blízké keře. Během velmi krátké doby vykvete, přinese semena a zasychá. O založení nové generace je postaráno a rostlina pak přežije nejnepříznivější období roku ukryta pod zemí.

Jakmile přijdou deště, které většinou spadnou na začátku roku, celá příroda se dá jakoby do pohybu a nejen rostliny, ale i zvířata dobře vědí, že období relativní hojnosti bude jen krátké. V této době se také většina zvířat páří a snaží si zlepšit tělesnou kondici. Travnaté plochy mezi keři se zazelenají a poskytují pastvu krásným želvám paprsčitým. Tento druh patří mezi nejpřísněji chráněná zvířata Madagaskaru a zdá se, že jeho počty v posledních letech neklesají. Dokonce existují optimistické prognózy o stoupající populaci těchto želv na některých lokalitách. My jsme se s nimi setkávali na jihozápadě prakticky každé ráno, kdy z houštin vyrazily na pastvu černožluté obrněné krunýře. Při ranní jízdě terénem jsme museli mnohokrát zastavovat a přenášet želvy křižující cestu našeho vozu. Vzhledem k téměř nulovému provozu jim prozatím nehrozí motoristické nebezpečí. I kdyby se v budoucnu počet aut v této oblasti zvýšil, stav cest je natolik katastrofální, že želvy paprsčité stejně nikdo rychlou jízdou neohrozí.

Trnitý buš obývá celá řada vzácných zvířat. Především plazi jsou hojně zastoupeni, a tak nás doprovázejí prakticky na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou drobné ještěrky Chalarodon madagascariensis, patřící mezi zemní leguánky. Během celého dne čile pobíhají a často v párech sedí i za největšího žáru na termitištích, přičemž nás nechají přiblížit se do minimální vzdálenosti. Vzduchem poletuje množství pestrobarevných motýlů, na květech jsou často k vidění nejrůznější další zástupci hmyzí říše a občas se zpod kůry stromu či ze škvíry pod kamenem ozve zvláštní zlověstný cvrkot. Být na americkém kontinentu, jsem přesvědčen, že v mé blízkosti je chřestýš. Tady na Madagaskaru se tímto hlasitým zvukem projevuje největší šváb světa Gromphadorhina. Obrovské, až dvanáct centimetrů dlouhé robustní tělo budí respekt, ale jinak je šváb neškodný. Kdo se v tropech bojí setkání s jedovatými živočichy, měl by jezdit na Madagaskar, jelikož tady nežije kromě štírů žádný jiný jedovatější druh. I když ve společenstvu trnitého buše žije méně hadů než v tropickém deštném lese, ani tady není kontakt s hady nijak vzácný.

Všichni si tady přijdeme na své. Entomolog Pavel Hošek, herpetolog Jirka Bálek a botanik Libor Kunte. Každý den nové objevy, pokaždé jiné místo a stále další a další zážitky. Tentokrát se přesouváme směrem na východní pobřeží k městu Taolanaro.

PODŘEZÁVAČI KRKŮ

Krajina se pomalu začíná halit do tmy a rtuť teploměru konečně sešplhala k rozumné cifře někde kolem třicítky. Ve vesničce Amboasary máváme rozdováděným dětem, které zažívají při průjezdu našeho terénního automobilu velkou, nezapomenutelnou událost, a po pár kilometrech se rozhlížíme po místě k bivakování. Ujeli jsme asi pět kilometrů, a vesnice není již dávno vidět. Všude v okolí roste mezi keři spasený trávník, a kam oko dohlédne, je pusto, liduprázdno. Vyndaváme z hloubi zavazadlového prostoru stany. Už skoro poslepu a jakoby mimoděk je stavíme. Hladové žaludky s blízkou vidinou jídla – nutno podotknout, že jediného za den – zpívají árie. Konečně! Plechovka teplých sardinek a zjevně unavená bageta se rozdělí na tři díly. Pidiporce spadnou do našich útrob bez větší odezvy. Čaje máme dost. A najednou! Odkudsi se začínají vynořovat tmavé siluety postav. Tři, pět, deset, dvanáct, patnáct. Z jejich gestikulace, hlasu i válečnické výbavy je jasné, že nepřišly jen tak na kus řeči. Atmosféra houstne, jelikož nikdo z nás není schopen reagovat na souvislý tok malgaštiny. Náš řidič Erik – Malgaš ovládající i francouzštinu a něco anglických slov – se snaží situaci řešit. Lesklá vypracovaná těla budí respekt sama o sobě, natož když nám dvacet centimetrů od obličeje vydává kudrnatá hlava posazená na svalnatém krku bojový ryk. Tušíme, že vyhrocenou situaci tlumí Erik. Náhle naskáče všech patnáct Malgašů do našeho Range Roveru a Erik je musí kamsi odvézt. Naprostá tma podtrhuje strašidelnou atmosféru .Všichni tři se asi poprvé na cestách bojíme. Žertovná poznámka typu: „Asi odjeli pro koření,“ nebo glosa mých hubenějších kolegů: „Snad vědí, z koho by byla nejlepší pečínka,“ mi v tomto momentě připadají neskutečně přiblblé. V naprostém tichu je snad slyšet i zrychlený tep našich srdcí. V dálce se ozval zvuk motoru. Kdo jiný by to tady byl než Erik! Reflektory prořízly tmu a polechtaly černou oblohu. S čím se asi vrací?

Erik se vrátil s úsměvem na tváři. Unaven si sedá na rozprostřenou plachtu, zapaluje si cigárko a vypráví… „Malgaši od malá vesnic auto vidět ne, slyšet ale. Podívat se, kdo. Když vidět vazaha, mít strach. Oni myslet, že vazaha vesnicové ženy hlavu uříznout! Proto tady a chtít udělat to s vámi!“ Skvělá představa. Snažíme se vyzvědět, jestli je tahle obava podložena nějakým hrůzným činem z minulé doby, nebo jde-li o nepopsatelný strach z bílého muže. Naštěstí se Erikovi podařilo přesvědčit domorodce, že jsme novináři, že pozorujeme přírodu, že nemáme žádné zlé úmysly a hlavně, že máme oficiální povolení k naší činnosti potvrzené ministerstvem z Antananariva. Řečí diplomatů se poslední informace nezakládala na pravdě, ale zřejmě strach prostého lidu před úřednickým šimlem přispěl k záchraně naší kůže. Erik odjel společně s rozdivočenými domorodci oznámit všechny skutečnosti náčelníkovi vesnice, který nám pak udělil osobní souhlas k přespání na jejich pozemku. Obvykle usínám s ještě nedopnutým látkovým spacákem, dnes nemohu zamhouřit oka a hlavou se mi honí spousta myšlenek.

HURIKÁN NEBO SARANČATA?

Cesta do Taolanara ubíhala lépe než která jiná. Pominu-li občasný průjezd neutěšenou, rádoby zemědělskou krajinou a asi stokilometrový úsek za Ampanihy, kdy i slušný terénní automobil má velké problémy, byla to asi nejzajímavější etapa naší výpravy. Trnitý buš nabývá trošku jiných podob než ten pod Toliarou, a tak je zase co obdivovat a pozorovat. I tady jsou k vidění zástupci asi nejbizarnější madagaskarské čeledi Didiereaceae. Z porostu ční k nebi sloupy aluaudií, které nás už provázejí řadu dní. Poprvé tady vidíme i kvetoucí pachypodia honosící se rozevřenými sněhově bílými květy.

Při vjezdu do města se nám zdá, že jsme opustili Madagaskar. Čistě oblečení lidé korzují po ulicích, na místním fotbalovém hřišti se právě odehrává zřejmě důležitý zápas, kterému přihlíží několik set mladých lidí, míjíme mnoho moderních aut řízených Indy…

Cíl naší cesty je na dosah ruky. Najít lokality s masožravými láčkovkami Nepenthes madagascariensis. Podle našich informací by to neměl být problém, což se nám potvrzuje hned druhý den, ale nepředstavitelná vzdušná vlhkost v kombinaci s vysokou teplotou činí z každého pohybu namáhavý výkon. Láčkovky rostou skoro u silnice a procházka mezi nimi je nezapomenutelný zážitek. Jejich konvice jsou plné napadaného hmyzu. Rozkladem hmyzích těl si rostlina vylepšuje příjem živin, kterých se v půdě nedostává.

Cestou zpět nám popřálo štěstí a dostáváme se do migrujícího mraku sarančat. Chápu, že ne každý by tuhle příležitost kvitoval s potěšením, ale pro přírodovědce je taková šance těžko opakovatelná. Domorodci tvrdí, že sarančata se přemnoží rok poté, kdy východní pobřeží Madagaskaru nezasáhnou hurikány přicházející skoro každoročně v měsíci dubnu. Hustota dospělých sarančat je v některých chvílích tak obrovská, že zakrývají horizont i pohled na nebe. Nikdo z nás nedokáže odhadnout, jestli můžeme hovořit o stovkách milionů, nebo snad o miliardách jedinců. Místo, na které migrující mrak dosedne, se během několika hodin mění v měsíční krajinu takřka bez jediné živé rostlinky. V případě nedostatku rostlinné potravy jsme pozorovali i kanibalistické projevy. Po průjezdu auta zůstávaly stovky mrtvých dospělců na zemi a jejich těla posloužila za potravu těm, kteří měli větší štěstí a automobil je neusmrtil. Vesničané nám dokonce vyprávěli, že sarančata zkonzumovala nemluvně ležící v trávě.

Všichni dobře vědí, že po sarančatech přijde doba bídy a půstu. Takže v době, kdy jich je nadbytek, je místní obyvatelé chytají a vylepšují si jimi svůj jídelníček. Tělo, od kterého předem oddělí nohy a hlavu, obalí v maniokové mouce a osmaží na oleji. Vznikne tak křupavá pochoutka, kterou mají všichni ve značné oblibě.

Život je tady na první pohled příliš drsný – buď ničivý hurikán, nebo nálet sarančat. I přesto by nikdo neměnil. Taolanaro i jeho okolí je příliš krásné na to, aby bylo možné ho na věky opustit.

TRADICE AŽ ZA HROB

Na nepříliš rozlehlém Madagaskaru žije vedle sebe osmnáct etnických skupin, které si podnes zachovávají své tradice a zvyky. Je to patrně způsobeno horšími komunikačními možnostmi. Cestování po ostrově vyžaduje hodně času a trpělivosti a pro domorodce je často finančně nedostupné. Jednotlivé oblasti tak zůstávají stále poměrně izolované. Určitě v tom hraje roli i velká chudoba prostých lidí.

Díky tomu, že předci dnešních Malgašů přišli před téměř dvěma tisíci lety z indomalajské oblasti a po mnohá staletí na ně měli vliv také Afričané, mají řadu rysů jak asijských, tak afrických. Každý Malgaš vypadá trochu jinak, určit typického Malgaše je nemožné. Dokonce lze dodnes pozorovat, že na lidech z východního pobřeží je vidět větší vliv Asie, na těch ze západu zase vliv Afriky.

Prim na Madagaskaru hráli často Merinové. Žijí na náhorní plošině, tam, kde se dnes rozkládá hlavní město. Z jejich středu se rekrutovali panovníci. Trochu jižněji žijí Betsileové, dřevořezbáři a zemědělci. Vezové při jihozápadním pobřeží se živí mořským rybolovem, Betsimisarakové na východním pobřeží jsou jejich sladkovodními protějšky.

Malgašové věří v posmrtný život, a tak se spousta jejich tradic točí kolem pohřbívání a uctívání zemřelých. Na první pohled upoutá propastný rozdíl mezi malými polorozpadlými jednoduchými chýšemi či v lepším případě domky z nepálených cihel, a na druhé straně velkými honosnými hrobkami z kvalitního betonu. Je to prý proto, že chýše jsou obydlím pouze dočasným, jen na dobu života, zatímco hrobka je napořád.

Asi nejzajímavější hroby mají Mahafalové. Narazili jsme na ně několikrát v trnitém buši, někdy i daleko od vesnic. Častěji je ale staví na kopci hned za vesnicí. Jsou to stavby asi metr vysoké, o rozloze většinou pět krát pět metrů. Obvod tvoří betonová či kamenná zeď. Vnitřek je pak vyložen kamením sesbíraným často z obrovské plochy. Na vrcholu hrobky jsou pak vztyčeny dřevěné kůly aloalo, které znázorňují výjevy vztahující se k životu zemřelého (podobné kůly Sakalavů mají často erotické motivy). Kolem jsou poskládány lebky či jen rohy zebu. Jejich počet značí movitost zemřelého.

Famadihana je pro Evropana snad nejzvláštnějším zvykem Malgašů. Je to v podstatě exhumace, často i několik let po smrti. Dochází k ní tehdy, když se některému z příbuzných zjeví duch zemřelého a postěžuje si, že se mu stýská a jeho pohřební roucho se již rozpadlo. Tehdy se sejde rodinná rada a stanoví datum obřadu. Před vlastním obřadem přijdou vyslanci příbuzenstva k hrobce a oznámí zemřelému, že se bude konat famadihana. Aby se ostatní zemřelí nerozzlobili, řeknou jim, že brzy dojde i na ně. Celou noc pak připravují jídlo pro slavnost – maso zebu, slepice a kuřata. Vše musí být jen vařené, cokoliv pečeného je zakázáno. Druhý den ráno sestoupí nejbližší příbuzní do hrobky, vyjmou ostatky a nad hlavami je vynesou ven. Obřadu přihlíží většinou celá vesnice a teď přichází okamžik, kdy všichni přítomní, jeden po druhém, zdraví zemřelého. Ten je pak odnesen do domu svých příbuzných, jeho ostatky jsou očištěny a zabaleny do nové, honosnější látky. Dbá se o to, aby nebožtík byl s obřadem spokojen. Všichni se mu celý den věnují, zpívají mu, tančí a vyprávějí příběhy. Pak s ním jeho nejbližší obejdou celou vesnici, místa, která znal, a také mu ukáží, co je nového. Nakonec s ním třikrát obejdou hrobku, aby zabránili smrti dostat se ven, a uloží ho zpět.

Tento až neuvěřitelný obřad je na Madagaskaru velmi rozšířen, a to i přesto, že úřady omezily, jeho pořádání na období sucha a také vydávají, pochopitelně za příslušný poplatek, povolení. Tradice je tak silná, že před časem začali bohatší domorodci využívat i leteckou dopravu, aby ukázali nebožtíkovi vzdálenější místa. Není divu, že se v leteckých pokynech objevil bod s následujícím zněním: „Je zakázáno cestovat se svými mrtvými.“

MĚSTO KRÁLŮ

Každý, kdo měl příležitost navštívit jakékoliv neevropské hlavní město, jistě potvrdí, že jde o zcela mimořádný zážitek. Jedinečnost všech těchto metropolí však bývá bipolární. Na jedné straně se zde většinou promítá kultura a historie daného národa spojená s řadou budov, památek, institucí. Najdeme zde honosná sídla a mnohdy služby či servis nefungující jinak v celé zemi. Bohužel, hlavní města také bývají obrázkem nepředstavitelné nuzoty a nedůstojného bytí tisíců a mnohdy milionů obyvatel, kteří nezvládli pravidla života v lidské džungli. Antananarivo – meka všech malgašských národností – je přímo učebnicovým příkladem výše popisovaného stavu.

Asi dvacet kilometrů od Tany, jak zkracují Malgaši krkolomné jméno své metropole, se nachází městečko Ambohimanga – původní sídlo krále Merinů a sjednotitele celého Madagaskaru. Palác zřejmě nejvýznamnější postavy dějin ostrova je skromný a dá se soudit, že on sám nežil v o mnoho větším „přepychu“ než prostý lid. Od lidu v podhradí se však lišil třeba délkou svého jména. Všichni mu říkali Andrianampoinimerina, což je silně zkrácená verze jeho pravého jména: Andrianampoinimerinandriantsimitoviaminand riampanjaka. Jeho palác je dodnes velmi navštěvovanou památkou a jeho osoba příkladem rovnosti a spravedlnosti.

Sídlo minulých králů – palác Rova v hlavním městě – lehl, minulý rok popelem a dnes z něj zbyly pouze obvodové zdi. Je až příliš symbolické, že se nad městem plným lidské bídy a příšerných poměrů tyčí ohořelá stavba kdysi vzkvétajícího království…

Lidé v Antananarivu nejsou běžní Malgaši, protože se snaží oprostit se od svých návyků zděděných po předcích a odcházejí do města, kde neumějí žít. Bohužel drtivá většina obyvatel hlavního města funguje stylem přeneseného způsobu života z vesnice, který se nedá ve stísněných podmínkách velkoměsta uplatnit. A proto je také Antananarivo takové, jaké je. Nefungující kanalizace, hromady tlejících odpadků, nepopsatelná špína, kouř z neseřízených motorů a do toho všeho žebrající děti, dospělí, starci, kapesní zloději, mumraj, hluk a odevšad doléhající bída. Zajímavé je, že Tana nemá žádnou luxusní čtvrť a honosné vily jsou často roztroušeny mezi chudinskými obydlími jen s tím, že okolo boháčova sídla je vysoký zděný plot.

Ovšem i v Taně jsou místa, kde se člověk cítí lépe a bez starostí. Pár zahrad soukromých hotelů, zoologická a botanická zahrada. Do odletu zbývá jen pár hodin a poslední tři dny v hlavním městě už jsou jen minulostí, na kterou snad brzy zapomeneme. Celý život však budeme vzpomínat na unikátní, fascinující přírodu a na krásné zážitky z čarokrásného ostrova Madagaskaru.

OCHRANA PŘÍRODY

Má vůbec Evropan morální právo vyjadřovat se k ochraně přírody kdekoliv v Africe či v jiných zemích, kam jeho prodloužená ruka zasáhla a výrazně ovlivnila další vývoj v oblasti? Madagaskar patří totiž mezi státy, kde se vliv Evropanů projevil víc než kde jinde. Jednotlivé koloniální vlády se pak zasadily o určitou změnu prostředí nejen těžbou přírodních zdrojů, ale také nepřímo zvýšením počtu obyvatelstva. To je zřejmě největší problém ostrova. Asi každému je již zřejmé, že madagaskarská příroda nemá srovnání co do počtu endemických druhů a čeledí, ale také to, že je nesmírně křehká a snadno zranitelná. Tropické deštné lesy zmenšily svou rozlohu o více než 75 %, a jak vyplývá z posledních průzkumů, celých padesát procent z celkové ztráty připadá na posledních čtyřicet let. Na devastaci mají jistě velký podíl některé cizí těžařské společnosti, ale samotní domorodci vyvíjejí na lesy tak velký tlak, že úbytek původních ploch je každoročně dobře zaznamenatelný. Dřevní hmotu přemění v milířích na dřevěné uhlí, které v domácnostech prakticky stoprocentně nahrazuje hnědé uhlí či zemní plyn. Odlesnění nejen že přímo ohrožuje osud některých druhů rostlin a živočichů, ale podílí se také negativně na změně klimatu lokality. Svahy bez rostlinného pokryvu podléhají účinkům vodní eroze, a tak není vzácností, že celé části kopců odnese voda do moře. Často se stává, že destrukci podlehne i asfaltová silnice a stržené úseky musíte objíždět i několik hodin po ještě méně kvalitních cestách.

Nedaleko biologicky velmi známého místa Perinetu existují sídla a sklady některých dřevařských firem. Osobně jsme navštívili vedení jedné francouzské společnosti a vzhledem k přísným pravidlům a nařízením malgašské vlády jsme dokonce nabyli dojmu, že takto sledované podniky napáchají menší škody než soustava vesnic, kde se organizovaně vyrábí dřevěné uhlí pro směnný obchod.

Tisíce hektarů původních ploch, ať již lesů, nebo trnitého buše, změnily svou tvář zcela k nepoznání. Tam, kde došlo k vykácení lesa, byl porost často nahrazen nepůvodními druhy blahovičníků (Eucalyptus), které potřebují dosti lidské péče do doby, než budou pokáceny. V aridních oblastech na jihu ostrova je situace s introdukovanými druhy daleko složitější. Šíří se totiž už bez kontroly člověka. Zřejmě Evropané si přivezli s sebou na ostrov možná jako okrasné či jako užitkové některé druhy kaktusů z amerického kontinentu. Opunciím i cereusům se v suchých podmínkách neobyčejně daří a ze záměrně osázených ploch se už „rozprchly“ do původních porostů, které na některých lokalitách dosti utlačují.

Většina ploch, které jsou doposud biologicky cenné, je dnes podchycena mezinárodními ochranářskými organizacemi. Asi největší vliv má v zemi Světový fond na ochranu divoké přírody (WWF) známý svým znakem s pandou velkou v trojúhelníku. Všichni už dobře vědí, že pracovat na záchraně jednoho druhu je sisyfovská práce končící většinou bez valného úspěchu. Směr a strategie dnešní ochranářské politiky na ostrově, ale i jinde ve světě, jsou jednoznačné. Zachránit přírodní prostředí, ve kterém druh žije, zachovat jeho původní lokalitu. Teprve tento model má význam v celosvětovém ochranářském úsilí. Madagaskarská příroda si zaslouží pozornost jako cenné světové dědictví.

CHAMELEONI

Centrem výskytu chameleonů je právě Madagaskar. Z více než 130 druhů jich zde žije přibližně polovina. Herpetologové je dnes rozlišují do dvou podčeledí: na pravé chameleony (Chamaeleoninae) a brokesie (Brookesiinae). Mezi pravé chameleony řadíme madagaskarské rody Calumma a Furcifer. Jsou to zvířata specializovaná na život na stromech. Najdeme mezi nimi jak malé druhy, tak i toho největšího – chameleona obrovského Furcifer oustaleti, dorůstajícího s ocasem délky kolem sedmdesáti centimetrů. Naproti tomu brokesie jsou drobní ještěři žijící na zemi v pralesní listovce. Brokesie nejmenší Brookesia minima dosahuje v dospělosti velikosti jen kolem tří centimetrů (i s ocáskem, který tvoří třetinu délky těla!).

MADAGASKAR
Oficiální název: Malgašská republika (Repoblikanii Madagasikara)
Rozloha: 587 041 km2
Počet obyvatel: více než 12 milionů
Obyvatelstvo: Malgaši (18-19 etnik); menší počty Číňanů, Indů a Pákistánců (hlavně v přístavních městech)
Úřední jazyk: malgaština a francouzština
Hlavní město: Antananarivo
Měna: malgašský frank (FMg; současný kurz přibližně 1 USD = 5400 FMg)
Čas: SEČ + 2 hodiny
Napětí: 220 V/50 Hz
Zdravotní rizika: žádné povinné očkování není vyžadováno (pouze pokud máte mezipřistání ve východní Africe, může být požadováno očkování proti žluté zimnici); doporučuje se prevence proti břišnímu tyfu, hepatitidě A a malárii
Vstupní formality: je nutné vízum (turistické vízum platné 90 dní vydává nejbližší ambasáda v Bonnu či ve Vídni)
Další cenné informace najdete na internetu na domovské stránce expedice LEMURIA http://vesmir.kav.cas.cz/madagaskar

Category: 1998 / 11

Po odchodu Sovětské armády v únoru roku 1989 zůstala mnohá místa pro zaminování nepřístupná. V Afghánistánu, kde se obdělávají i ty nejpříkřejší stráně, je půda ležící ladem nepředstavitelným přepychem. Místní lidé začali tedy sami čistit zemi od min. Velice primitivním způsobem – a mnoho z nich to zaplatilo životem. Až v roce 1991 byl spuštěn odminovávací program MCPA, financovaný OSN.

Pes Airan rejdí čenichem v trávě. Psovod ho vede po vytyčené trase, pět metrů vpřed, tři zpátky. Najednou začne Airan štěkat a zuřivě hrabat. „Zpátky, k noze!“ křičí psovod a snaží se ho odtáhnout pryč. „Něco tam je,“ suše prohodí jeden z mapérů a zapíná minohledačku.

Abdul Jamil Rahimi, přáteli přezdíván Doktor, pochází ze střední vrstvy afghánské společnosti. Ještě před invazí sovětských vojsk vystudoval na kábulské univerzitě medicínu. Za války přešel na stranu mudžahedínů. „Byli jsme skvělá skupina,“ vzpomíná Doktor, „při jedné akci jsme v šedesáti lidech dokázali zničit sto aut a pět tanků.“ V oddíle byl ceněn pro svou profesi, raněné bojovníky provizorně ošetřil, aby vydrželi transport na oslech až do základen na pákistánské hranici. Po válce se živil, jak se dalo, jeho výdělek z medicínské praxe sotva stačil na pár krabiček cigaret. A tak uvítal nabídku agentury MCPA (Mines Clearness Planning Agency), která prováděla na území Afghánistánu mapování a čištění minových polí. „Agentura hledala mezi Afghánci vysokoškolsky vzdělané lidi,“ vypráví slušnou angličtinou Doktor. „Nabízela měsíčně 200 dolarů a to už je u nás pěkná suma.“ Doktor odjel do sídla MCPA do pákistánského Péšávaru. Tam je zahraniční lektoři učili měsíc mapovat a dva měsíce likvidovat miny. Čerstvé mapéry pak rozeslali do všech afghánských provincií. Doktor s novými kolegy odjel až k tádžické hranici do severní provincie Badachšán.

MUDŽAHEDÍNI, PSI A MINY

Všech devět mapérů nyní žije ve velkém kamenném domě na okraji Faizábádu. Na stěnách i na zemi mají krásné koberce, u zdí jsou matrace a měkké polštáře jako opěrky pod záda. O všechny se stará stařičký sluha. Bača pro ně uklízí, vaří, pere.

V zahradě vedle psích kotců si udělali mapéři hřiště, natáhli provázek a po práci tu pinkají volejbal. „Jsme tu již šest týdnů,“ vysvětluje Doktor, „pak dva týdny k rodině a zas na novou štaci. Není to lehké…“

Pracovat se začíná hned po ranní modlitbě. Na bílé džípy s velkými znaky UN naloží bedny s minohledačkami, klece se psy, nosítka. Doktor bere do auta lékárničku. Toho dne plánují zmapovat minové pole, které leží pod horou Kalamunara pod bývalým vojenským postem. Odsud lze kontrolovat celé údolí i s letištěm a jedinou přístupovou cestou.

Auta zůstávají na úpatí hory. Veškeré vybavení nakládáme na záda a neseme vzhůru. Psi puštění z klecí se radují z nabyté svobody a pletou se nám při výstupu pod nohy. Airan byl vycvičen v Německu, Aiwan v Anglii. Jeden slyší na povely v němčině, druhý v angličtině. Ale když je pak psovodi chválí a drbou za ušima, rozumí i jazyku paštó.

Stoupáme až pod vrchol. „Všude okolo byli mudžahedíni,“ vysvětluje Doktor. „Tenhle post měl pro Rusy strategický význam, a tak jej kolem dokola zaminovali.“ Šéf mapérů rozděluje práci a sám hledá místo, kde by mohl označit začátek minového pole. Odsud pak začíná vlastní práce. Nejprve psi a potom mapéři s minohledačkami prověří, je-li asi čtyřmetrový pás vytyčené hranice čistý. Samu „hranici nebezpečí“ vyznačí červenými kameny, o dva metry dál směrem do čistého pásma dělají ještě jednu linii z bílých kamenů. Vše, na co v tomto pásmu minohledačka reaguje, mapéři ze země vytahují. Hranice minového pole se zakreslí do náčrtku, délky stran se měří pásmem, směry buzolou. V poledne je práce hotová. Vše sneseme zpět k autům, naskládáme do beden, psy zavřeme do klecí.

Ulice jsou už plné lidí. Za naším autem se rozběhla tlupa dětí a dráždí psy. Pro muslimy je pes nečisté zvíře, a tak jsou tito vlčáci ve Faizábádu spíš kuriozitou.

VÝBUŠNÁ POMSTA

Mapéři se ve svém domě převlečou z maskáčových uniforem do afghánských oblečků – širokých kalhot s rozkrokem u kolen zavázaných na šňůrku a do dlouhé košile. Bača už má připravený oběd, mezi matrace natáhne igelitový ubrus, přinese velkou mísu fazolí a každému misku rýže. Jíme rukama, z rýže se umačká hrudka a ta se pomocí chlebové placky dostane do úst.

Na odpolední čajovou siestu přicházejí hosté. Jsou to misionáři organizace OMAR – učí prosté Afghánce, jak se vyvarovat nebezpečí pozůstatků války. Není měsíc, aby ve Faizábádu někdo nezemřel nebo se nezranil při manipulaci s vojenským materiálem. „Děláme přednášky pro dospělé, chodíme do místní školy, snažíme se dostat i do vesnic v okolí,“ říká misionář Mohammad Akbar Sarvery, přitom na zemi vyrovnává učební materiál: sešity, letáčky, šátky. „Mnoho Afghánců neumí číst, psát ani počítat, nebezpečí jim musíme namalovat, vysvětlit příběhem. Bohužel si mnozí z hledání a zpracování válečných pozůstatků udělali živnost.“ Afghánci jsou velice zruční, vše se snaží zužitkovat, vše přepracovat. Bazary jsou plné výrobků z kvalitní mědi, tepané čajové konvice mají stejný průměr dna jako nábojnice z tankových kanonů. „Když Rusové odcházeli,“ pokračuje misionář, „mstili se, zaminovávali za sebou cesty, přístupy ke studnám, miny dávali do zbořenišť a k odstavené vojenské technice. Tyhle miny jsou už většinou pryč.“

Doktor přináší černobílé satelitní mapy v měřítku 1:100 000, které získali od Američanů. Červeně do nich zakreslují lokality minových polí. Na každé pole pak vyhotoví zvláštní mapu v měřítku 1:2000.“Mudžahedíni používali maličké čínské miny, ty jsou dnes velmi nebezpečné. Pokládali je jednotlivě a mapy samozřejmě nedělali,“ vysvětluje Doktor. „Rusové minovali v pásech a zpočátku vše důkladně mapovali. Žádali jsme ruskou vládu o tyto mapy, zkoušeli jsme to i přes OSN. Bylo to pro nás důležité a šlo o čas. Rusové je ale odmítli vydat. Zřejmě se jim vyplatí udržovat v naší zemi napětí.“

VÁLEČNÉ POMNÍKY

Odpoledne jedeme na velké minové pole u letiště. „My většinou jenom mapujeme,“ pokračuje Doktor. „Po nás přijede z pákistánského Šajsalimu čistící skupina, bývá jich kolem třiceti. Za hodinu jsou schopni vyčistit až sto čtverečních metrů. Ze země se bere všechno, na co reagují minohledačky, berou se střepiny i kulky. Půda je pak připravená na orbu.“ Blížíme se k letišti. Právě dosedá letadlo OSN, které den co den přiváží z Péšáváru humanitární pomoc. Rozjezdová plocha letiště (které na začátku války postavili Rusové) je kolem dokola chráněna pásem min položených ve třech řadách. Pravidelné důlky v zemi zarůstá nespásaná tráva, a tak je pruh minového pole dobře viditelný. „Před třemi dny tudy hnali ovce pastevci ze sousední provincie,“ vypráví jeden z mapérů, „o tomhle poli nevěděli, nahnali stádo přímo na miny. Pastevcům se nic nestalo, přišli ale o třicet ovcí.“ Souvislý pruh seschlé trávy je přerušen černými lavory, všude kolem se válejí tlející těla zvířat. O kus dál ční z umělého náspu tanková hlaveň a před ní jsou haldy zrezivělých plechovek. „Šuraví konzervy…“ sykne opovržlivě Doktor. Na cestě zpět k autu se vyhýbá nápadně propadlým plochám, tvrdí, že to jsou hromadné hroby. Až do večera vypráví o zvěrstvech, kterých se šuraví, sovětští okupanti, v jeho zemi dopouštěli.

V srdci Asie, v půvabné, ale prokleté afghánské zemi, leží ještě dnes kolem deseti milionů min. Jsou to pulzující pomníky dlouhé a nesmyslné války.

Category: 1998 / 11

S Janem Železným jsme měli domluvenou schůzku na poněkud neobvyklém místě – na ortopedickém oddělení motolské nemocnice. Zdejší lékaři právě rozhodovali o příštím sportovním osudu fenomenálního oštěpaře. Jan Železný, držitel světového rekordu, byl pozoruhodně klidný, ačkoli jej obklopovala smečka novinářů, které zajímalo vesměs jediné: bude pokračovat ve vrcholovém sportu? Odpověď na osudovou otázku tehdy neznal ani on sám.

. . . . .

Jak se cítíte v nemocnici a obklopen novináři?

Hloupě. Protože nevím, co si myslí ostatní lidé. Mají problémy a my tu děláme takový vzruch. Také nevím, jak na to reagují sestřičky. Stydím se.

To vám nařídil váš manažer, že musíte dnes dávat rozhovory?

To ne, on využívá chvíle, kdy jsem tady v Praze. Telefon domů nikomu nedávám. Když jedu do Prahy, udělám víc rozhovorů a pak je klid.

Dříve jste nerad mluvil o svých zdravotních problémech, nechtěl jste je ventilovat před veřejností. Dnes už je to jinak?

Není to jinak, ale tohle už člověk neskryje. Jde o dlouhodobou záležitost a lidé se to stejně dozvědí. Stále ale zastávám názor, že lidi až tak nezajímá, jaké má člověk problémy. Pokud je sportovec, zajímá je výkon.

Takže zatím nevíte, jak to s vámi bude dál?

Nevím, protože je to zatím tak padesát na padesát. Operace byla úspěšná. Jsem optimista jako vždycky. To je základ a čas ukáže.

Prvořadé pro mě je dát se do pořádku. Nejen kvůli sportu, ale celkově – kvůli životu. Rameno člověk potřebuje na hýbání rukou a hýbat rukou se musí i v normálním životě. A co bude dál? Já říkám, že práce je na světě dost. Nebojím se toho. I když je to tu samozřejmě jiné než na Západě – u nás když je sportovec úspěšný, to neznamená, že se po skončení kariéry o něj budou firmy prát.

Vytváříte si nějaký image?

Myslím, že už ho mám. Za ta léta lidé vědí, co ode mne mohou čekat. Spíš se nesmím změnit, hlavně pro sebe. Zůstat takový, jaký jsem byl. Nevím, jestli dobrý nebo špatný, to ať si říkají ostatní, ať to posoudí.

Uvědomujete si, že jste osobnost, která svými názory může ovlivnit veřejnost, a obzvlášť mládež? Myslíte na to, když odpovídáte novinářům?

Částečně ano. Ne že bych neřekl, co si myslím, ale neřeknu to třeba tak, jak to mám nejraději. Nemluvím vulgárně. Vím, že si nemůžu dovolit být úplně uvolněný. To nejde, a nebo to nechci.

Jaké vlastnosti navíc musí mít sportovec?

Když chce být úspěšný, musí tvrdě trénovat a třeba tomu podřídit celý svůj život. Sportovec jde vědomě za svým cílem, někdy víc než normální člověk.

Co myslíte – utváří vrcholový sport povahu, nebo se mu věnují lidé s určitými povahovými rysy?

To, co říkám, neplatí o všech sportovcích. Jen o určité části. Po světě běhá spousta talentů, kteří mohli být lepší než já, lepší než další. Ale nepocítili tu touhu.

Každý sport má jiný charakter. Třeba v kolektivním sportu se musíte umět prosadit. Mezi svými. I když třeba hrajete házenou – jako já – někdy nedat přihrávku, ale vystřelit. Dát co nejvíc gólů, třeba na úkor ostatních. Mně vyhovoval individuální sport, protože to dělám za sebe, víc mě to motivovalo.Každý sport má své. Někdo má rád klid, tak bude hrát golf a nebo střílet z pušky. Někdo bude hrát hokej, kde je agresivita…

Co je v oštěpu?

Oštěp je komplexní. Je výjimečný ve vrhačských disciplínách, protože se tam běhá i hází. Vrh i rychlost. Gymnastické prvky, nejen síla. Proto mi oštěp vyhovuje a proto jsem byl dobrý – ne proto, že jsem měl nejvíc talentu, ale protože jsem to všechno skloubil dohromady.

Jak jste se „potkal“ s oštěpem?

Já to měl jednoduché, protože rodiče byli také oštěpaři, stejně jako brácha. Začínal jsem s házenou a s hokejem, a až v patnácti jsem začal s atletikou. Táta mě pak trénoval až do vojny.

Jaký byl otec trenér?

Otec je vůbec nejlepší trenér pro mládež, jakého jsem poznal. Protože se mnou dělal hodně cvičení bez síly, naučil mě techniku. Techniku mám od mládí a to je strašně důležité. Dělal se mnou všechno možné, nejen oštěp – házel jsem koulí, skákal do výšky, běhal, byl jsem všestranný.

Potom přišli další trenéři, kteří mě naučili jiné věci, dali trochu jiné rady. Všechno na sebe navazovalo.

Připravovali vás v dětství na to, že budete nejlepší?

To ne. I když mi máma říkala, že jsem jednou jako dítě tvrdil, že vyhraju olympiádu. Ale byl jsem normální kluk, ze začátku jsem sport nebral zas tak vážně. Prožil jsem celý život – diskotéky, čundry, všechno. To bylo dobře, protože teď nemám čeho litovat. Nezaměřil jsem se jenom na jednu cestu. To nechci ani od svých dětí.

Takže položit vám otázku, co vám sport vzal, je zbytečné?

Nevzal mi nic, snad jen to, že jsem mohl být víc s dětmi. Své děti jsem v určitém období o kus sebe obral a to jediné mi vadí. Strašně rychle vyrostly a moc mi toho uteklo.

Mně osobně nevzal sport nic, protože jsem dělal to, co jsem chtěl dělat. A to málo lidí může. Být placen za to, co mě baví – co víc si můžu přát?

Co si myslíte o spojení sport a děti, zvlášť v případech, kdy děti velice záhy začínají těžce trénovat?

Myslím si, že je to blbost. Je sice pravda, že třeba v hokeji se musí začít velice brzy, ale hodně záleží na trenérech. Nesmí děti zatěžovat velkými dávkami, musí je naučit přemýšlet, techniku…Ale hlavně to záleží na dětech. Když mi holka řekne, že chce dělat gymnastiku a tvrdě sportovat, tak bude. Je to její život. A koneckonců budu děti ve sportu vždycky podporovat, protože je to docela dobrá věc. Pokud z nich vrcholoví sportovci nebudou, vůbec mi to vadit nebude. Možná by to pro ně bylo dokonce dobré – nikdo je nebude srovnávat s tátou.

Bojíte se, že se na vašich dětech odrazí vaše sláva?

Byl bych rád, kdyby jim to nikdo nepřipomínal. Otec je otec, a Honza je Honza, je to člověk sám za sebe. Chci být směrem k dětem jen dobrý otec, nic víc. Pro mě je moje sláva výhodou, někdo mi třeba rychleji pomůže, ale pro děti je to nevýhoda.

Jaké je největší úskalí slávy?

Žádné. Mně to nevadí. Vždycky, když něco děláte, musíte počítat s klady i zápory. Já jsem v pohodě. Ve sportu je lepší, když vás poznají na ulici, než když vás nikdo nezná.

Máte radost ze života?

No jasně. Vykloubil jsem si rameno, to není nic tragického, týká se to jenom sportovní části mého života.

Změnily se podmínky pro sport, zvláště pak pro masový sport či možnost začít se sportem?

Já přesně nevím. Všude se říká, že podmínky ve vrcholových střediscích se zhoršily, ale já v žádném takovém středisku nevyrůstal, tak to nemohu posoudit. Říkalo se, že ve střediscích byla řada parazitů, lidí, kteří se přiživovali, a tohle se prý bohužel nezměnilo. Je to škoda.

Je mi líto trenérů, kteří dělají s mládeží. Nemají žádné peníze, jsou to fanatici, blázni, doma jim za to třeba nadávají, nikdo si jejich práce neváží. Málokdo z těch, kteří přivedou své děcko na stadion, koupí mu maratonky a zaplatí nějaký směšný poplatek, si uvědomí, že pak se jim někdo o dítě dvakrát, třikrát týdně skutečně stará. Takové lidi já obdivuji. Myslím si, že v tomto ohledu stát cosi trochu zanedbal. Už staří Římané říkali: „dejte lidem zábavu a hry, pak budou spokojení,“ a ono to platí . Třeba při letošní olympiádě byli lidé týden spokojení, hrdí, že se něco povedlo. To by si měli páni nahoře uvědomit. Nestačí jen sehnat prachy na vlastní stranu, ale také podpořit nejen sport, ale i zdravotnictví. Teď jsem mluvil s primářem, říkal, že 120 lůžek zruší, budou posílat lidi domů, nebude se operovat. To je tragédie.

Kterých sportovců si vážíte?

To je těžká otázka. Mám rád Emila Zátopka. Jeho manželka je oštěpařka, takže já už je znám odmala. Oni jsou fenomén, který nebyl nikdy doceněn. Všude na světě byli mnohem víc populární…Mám rád sportovce, kteří něco dokázali a nezávidí.

Setkáváte se se závistí často?

Jasně. Kolikrát je skrytá. Ale přiměřená závist by mi nevadila. Pokud někdo závidí finance, je to logická věc. Ale jde o to, co pro to já udělám, abych se někam dostal. Když mi někdo závidí, že jsem se stal mistrem světa, tak si řeknu, ať koupí dětem maratonky a mastí s nimi na stadion, třeba z nich budou také mistři.

Vadí mi jedna věc – že nejvíc závidí lidé, kteří se mají dobře a životem proplouvají. Kdežto lidé, kteří jsou na tom hůř, jsou víc v pohodě. Proto také raději chodím do čtyřky restaurace než do jedničky.

Jakého okamžiku ve vašem životě si nejvíce vážíte?

Narození dětí, to je prvořadé. To ostatní je jenom součástí života. Sport miluji, žiji pro něj, je to pro mě téměř všechno, ale nezblázním se z toho.

Dříve člověk dobrou fyzickou kondici nutně potřeboval k přežití. Dnes, v době technických vymožeností, tomu, zdá se, tak není. Nač tedy sportem kultivovat tělo?

To není úplná pravda. Právě proto je tolik problémů, proto jsou napráskané nemocnice, protože lidé jsou totálně líní. Když je bolejí záda, nacpou do sebe spoustu prášků. Sedí v autě, v kanceláři, nepracují manuálně. Každý, kdo rekreačně sportuje, má šanci dožít se vyššího věku, i život je snadnější. Když si zatrénujete, přijdete domů plný síly… I sexuální život je lepší.

Trénujete, dřete, ale to všechno děláte vlastně jen pro sebe. Nepřemýšlel jste o tom, že byste to ohromné množství energie vložil do něčeho jiného?

To je jednoduché – jak už jsem říkal před chvílí, „dejte lidem chléb a hry“. Dávám divákům radost, chvíli euforie či odpočinku. Atletičtí fanoušci navíc svůj sport znají a nepanuje mezi nimi taková nevraživost, jako třeba mezi fotbalovými fanoušky. V atletice jde o výkony. Každý má sice svého favorita, ale když někdo jiný zaběhne světový rekord, tak jsou strašně spokojení, že to viděli.

Na mezinárodních závodech reprezentujete nejen sebe, ale také Českou republiku. Změnilo by se pro vás něco, kdybyste měl startovat za jiný stát?

Ne, protože v první řadě závodím sám za sebe. Nějaká extrémní hrdost je asi blbost. Já jsem rád, že jsem se tu narodil – máme spoustu chyb, ale i dobrých věcí. Ale přemýšlet o tom, že jedu na závod za ČR, by bylo asi špatné. Mohl bych se tím deprimovat a ohrozit výsledek.

Je to tak: je to krásný pocit, když zahrají hymnu a vy cítíte, že jste jediný. Že teď hrají pro vás a pro tu republičku, a ostatní se jenom dívají. Když lidé u nás doma vidí, že ve sportu lze porazit takové obry, jako jsou třeba Rusko nebo Spojené státy.

Jaký máte názor na anketu o nejlepšího sportovce?

Na těchto anketách mi vadí jedna věc – sportovci, kteří podle veřejnosti „nereprezentují“ Čechy. Třeba Hašek. Nyní, po olympiádě, je celý národ z Dominika hotový. Ale před rokem nejlepšího sportovce nevyhrál a to mě strašně urazilo a naštvalo. Slyšel jsem spoustu řečí, že on nereprezentoval republiku. Ale jak to, že ne!? Vždyť on hrál NHL, vyhrál všechno, co bylo možné, celý svět ho znal a on nereprezentoval? Na tohle my jsme hloupí.

Jak relaxujete?

Nejraději se válím doma.

Mám toho celý den extrémně moc, takže moc rád jenom sedím nebo ležím. V pohodě.

Jaké máte neřesti?

Mám jich spoustu, ale to nemůžu říci. Jedné neřesti jsem se zbavil – přestal jsem kouřit. Řekl jsem si, že už kouřím strašně dlouho a také děti mě pořád otravovaly. Takže na Vánoce jsem skončil s cigaretama. Občas si dovolím doutník, ale cigaretu už ne.

Sportovalo se vám lépe jako průměrnému sportovci, nebo jako favoritu?

Nejlepší to je, když člověk začíná. Když je mladý. Buď hodí, nebo nehodí. Ale má další roky před sebou. Favorit to má vždycky těžké, protože něco obhajuje a prvního chtějí všichni ostatní porazit. Tlak je mnohem větší. Když člověk jde ze zadní pozice, nemá co ztratit – může jenom získat. Sport je o psychice. Zvláště u velkých závodů bych řekl, že ze čtyřiceti procent to závisí na tom, jak je člověk fyzicky připravený, a ze šedesáti na jeho psychické připravenosti.

Vy jste naprosto vyrovnaný?

Jak kdy. Každý rok je jiný, všechno se mění. Nedá se říci, že bych byl neustále v psychické pohodě. Cítíte, že trénink nebyl ideální, nebo naopak, že forma přichází. Nebo vás někteří lidé „povzbudí“ tím, že vám neuznají světový rekord. To mě tehdy hrozně naštvalo, a proto jsem vyhrál olympiádu. Řekl jsem si, že to musím dokázat.

Když už o vás jednou někdo právem řekne: „Tohle je nejlepší oštěpař této planety,“ neztrácíte tím motivaci? Čeho by se dalo ještě dosáhnout?

Je spousta medailí, které se dají vyhrát. A motivace je vždycky. Chci to dokázat ještě jednou. Problém je v tom, že čím jsem starší, tím je pro mě těžší podřídit se znovu a znovu dřině při přípravě. Protože to je nejtěžší. Sedm dní v týdnu trénovat jako blázen. Nic jiného neexistuje a každý rok je horší a horší se podřídit. Protože je spousta věcí, které bych chtěl také dělat – třeba lyžovat, sebrat se a jet na ryby…

Máte ujasněné, co všechno chcete sportu ještě obětovat?

Za prvé nemohu říci obětovat, protože pro mě to nikdy nebyla oběť. Sport mi dal daleko víc, než jsem očekával.

Teď mi dělá starosti něco jiného – když nevyhraju, už si lidé budou říkat, že jsem starý. Ale budu to dělat, dokud mě to bude bavit, i když budu čtvrtý nebo pátý. Nevím, kdy skončím.

Pořád je to tak, že když vlezu na stadion, zvedne se mi tep. V tom to je. Euforie. Člověk se chce bít, chce zvítězit, chce něco dokázat. Ne získat medaile, to je jenom bonbonek nakonec.

Hraje se dnes, hlavně ve vrcholných soutěžích, fair play?

V individuálních sportech většinou ano. Nemluvím o dopingu – to záleží na každém sportovci. Já vezmu oštěp, nepřešlápnu, hodím, někdo to změří. A možnost podvodu je jedna ku deseti tisícům.

Ale v ostatních sportech, třeba ve fotbale, je to trošku horší, hráči jsou třeba naučení podvádět. Navíc hodně záleží na rozhodčích.

Ale celkově vzato člověk podvádí od té chvíle, kdy začal přemýšlet, protože každý by byl raději první než druhý. A jsou lidé, kteří toho docílí za každou cenu a jakýmikoliv prostředky.

Nemohu se vás nezeptat, jestli se vám objem peněz, které se točí ve sportu – samozřejmě v souvislosti s reklamou – nezdá nemravný? Třeba v porovnání s jinými profesemi?

Někdy ano, ale neodsuzuji to. Je to každopádně otázka poptávky a nabídky. Proč dávají firmy tolik peněz třeba na fotbal? Asi se jim to vrací. Prostě sport je největší byznys. Ano, je to extrémní, je to šílené. Ale chtěl bych vidět, jak někdo takové peníze odmítne s tím, že je to nemravné.

Vadilo by vám, kdyby měl rozhovor s vámi titulek „Sport je největší byznys“?

Nevadilo, prostě proto, že je to pravda. Navíc se peníze různě kumulují a otáčejí, takže například více lidí sportuje a tím je jich méně nemocných. Víc mladých lidí na hřišti znamená míň fetujících. A to je důležité. Alespoň pro mě.

Splývají vám životní prohry a výhry s těmi sportovními?

Zatím to jde hodně spolu. Ale ze sportovní prohry jsem se už naučil nedělat žádnou tragédii. Je totiž stoprocentně jisté, že ve sportu prohrajete, nedá se jenom vyhrávat. V tom je krása sportu – nic nemáte zadarmo. Jednou jste první a zítra můžete být třeba desátý. Takže vám nezbývá než se snažit být znovu první. Mělo by to platit ve všem.

Ale taková lidská, domácí prohra – třeba kdybych se rozešel se ženou – to by bylo něco úplně jiného, s osudovými následky. Ve sportu se oklepete a nebo řeknete, tak to nebudu dělat. Pohoda.

Kdybyste měl dělat interview sám se sebou, na co byste se zeptal?

Asi bych řekl, hele, vykašli se na to a pojď na pivo. Popovídáme si a nebo půjdem na ryby. Sebe bych se na sport nevyptával. Protože už jsem zdegenerovaný, o sportu se bavím dennodenně. Jsem rád, že mám sousedy, které sport moc nezajímá, a bavíme se tedy „normálně“.

Sebe bych se zeptal, jak se mám.

Jak se máte?

Teď nevím, jestli mám říci dobře, nebo špatně. Dobře říci nemůžu, protože to není úplná pravda, ale zase ne tak špatně, abych byl naštvaný. Vždyť je dneska hezky a to je taky důvod k radosti, ne?

JAN ŽELEZNÝ (nar. 16. 6. 1966)

Držitel světového rekordu v hodu oštěpem z roku 1996 v Jeně (98,48 m). Dvojnásobný olympijský vítěz – v roce 1992 v Atlantě a v roce 1996 v Barceloně. Dvojnásobný mistr světa, tituly získal v roce 1993 ve Stuttgartu a v roce 1995 v Göteborgu. Jeho zatím posledním sportovním kláním bylo MS v Aténách v srpnu 1997, kde nepostoupil do užšího finále a skončil devátý.

Navzdory chmurným předpovědím, které mu v důsledku úrazu ramene předvídaly sportovní konec, Jan Železný nic takového neohlásil. Nyní si rameno rehabilituje a po vynechání letošní sezony hodlá pokračovat ve vrcholovém soutěžení.

Jan Železný pochází z oštěpařské rodiny, jeho matka byla pětinásobná československá rekordmanka. Narodil se v Mladé Boleslavi, kde se také vyučil automechanikem. Sedm let závodil za Duklu Banská Bystrica, ze Slovenska si také přivedl manželku Martu, s níž má dvě děti – Jana a Katarínu. Dnes s nimi žije v rodinném domku v Kosmonosech.

Category: 1998 / 11

Už od pravěku člověk buduje a vylepšuje místa, která obývá. Hloubí jeskyně, zakrývá je stromy a maluje na stěny obrázky lovených zvířat. Jak získává zkušenosti, vylepšuje jeskyně zástěnami z kmenů stromů, nebo dokonce buduje primitivní chatrče. V době ledové se předkové vybičovali ke stavbám poněkud bytelnějším, dokonce s lokálním topením. Ohniště čadilo uprostřed okrouhlých chatrčí. Takové „bytečky“ vlastnili například lovci mamutů v Dolních Věstonicích. Nedostatek mamutů a přechod k zemědělství znamenal konec kočovného života a změnu obydlí na pravoúhlé chatrče z dřevěných kůlů proplétaných proutím.

CIHLA K CIHLE


Značková luxusní kuchyně „SIE MATIC“
s dlouholetou tradicí a propracovaným
designem. Firma Miele nabízí čtyři řady,
každou v několika tvarových, materiálových
i barevných úpravách.
Foto: archiv firmy Miele

Podle podnebí si člověk upravuje přístřeší a tím, jak nabývá stavitelských zkušeností, staví složitější a stabilnější architekturu. Postupem času se předkové dopracovali ke stavbě hradišť, tvrzí a celých sídel. Asi 2000 let př. n. l., v megalitu, se našim prapředkům podařil první krok, který se dá nazvat stavbou. Z dnešního pohledu nešlo o nic světoborného: dva menhiry a přes ně kamenný překlad – tak zvaný „kromlech“ byl na světě. A když se posadilo několik článků k sobě, zrodil se první „byt“. Mohl vypadat jako garáž nebo třeba kruhový stan se sloupem uprostřed a kamennými překlady, které se paprskovitě rozbíhaly ze středového menhiru.

Jenomže tou dobou je v Mezopotámii stavitelství mnohem dál než v Evropě. Kvůli nedostatku kamene vymyslí cihly. Nejprve jen sušené – „vepřovice“, později pálené, a dokonce i glazované. Z nového materiálu budují hotové paláce, vymýšlí, jak překlenout cihlami strop – a klenba je na světě. Místnosti mezopotamských domů byly bez oken, osvětleny pouze dveřmi a otvory ve stropu. Uprostřed obytného domu byl dvůr, na kterém se odehrávala valná část života rodiny. Dům měl oddělenou část hospodářskou a obytnou. Zajímavé je, že Mezopotamci už tehdy používali vyspělou kanalizaci.

V Egyptě jsou stavitelé odborníky na lámání kvádrů z pískovce, vápence i žuly. Kámen spojují suchými klínovými spoji – bez malty. Obytné domy Egypta se liší podle společenského postavení majitele. Dělníci, kteří stavějí pyramidy, se tísní jako sardinky v dvoupokojových kobkách. Jejich sídliště vypadá jako ležící panelák, kterému nechybí opevnění ani kanalizace. Vyšší vrstva obývá domy výrazně větší, s mnoha místnostmi. Městské byty jsou patrové se schodištěm a klimatizací – stavitelé chytře orientují okna pokojů na sever, většinou do zelené zahrady, odkud proudí svěží vánek a ochlazuje interiér.

O tom, jak vypadaly byty na Krétě, máme představu díky dochovaným obrázkům na slonovinových destičkách. Dokonce třípodlažní krétské domy měly trámovou konstrukci vyplněnou cihlovým zdivem. V interiéru se objevuje dosud neznámá předsíň, odkud se teprve vchází do síně. Obytné místnosti byly roztroušené kolem paláců ve velmi složitých schématech. Nejznámější je palác v Knóssu, nazývaný též Labyrint. Byty mají často dřevěný strop, nechybí ani hygienická zařízení jako vodovody, koupelny a kanalizace.

V Řecku jsou nejstarší stavby dřevěné a cihlové. Později přichází ke slovu kámen. Bloky jsou kladeny na sucho a spojovány dřevěnými čepy a kovovými skobami.

Římané staví domy ze smíšených materiálů. Vnější část je okázalejší – z tesaného kamene a cihel, vnitřní strana je z méně kvalitního lomového kamene. Obytné domy jsou odvráceny od ulice. Výšku římských domů omezuje jen městská vyhláška, podle které nesmí přesáhnout dvacet metrů. Domy jsou vybaveny dnes moderním atriem, zahradou a krásným vnitřním zdobením.

Z antické architektury přeskočíme do období románského v 10.-12. století. Kamenné domy si staví hlavně bohatí kupci pro ochranu svého zboží. Jedno až dvoupatrová stavení se pyšní klenutím a venkovním schodištěm. Vnitřky místností zdobí fresky. Zařízení bylo strohé a interiér působil poněkud chladně.

Od 12. století se Evropa začíná vzpínat gotickou architekturou. Měšťanské obytné domy jsou orientovány na náměstí. V přízemí jsou „chlebné a masné krámy“ nebo řemeslné dílny zvané „mázhauzy“. Z prostorů pracovních se dalo vstoupit do obytných místností, komor a vnitřního dvorku. Až za dvorkem stojí hospodářské prostory. Místnosti byly obvykle klenuty vznešenou klenbou.

Patnácté století je pro Evropu ve znamení návratu k světskému životu. Interiér proto přebírá znaky antiky. Novým prvkem je malta, omítky a sgrafita. Renesance uplatňuje v bytech symetrické tvary jako čtverec, obdélník, kruh… Renesanční strohost střídá v 17. a 18. století nabubřelé baroko. V této době dochází k velké změně v pojetí interiérů. I soukromé budovy září přepychem a množstvím dekorativních doplňků. Vzniká bydlení v dnešním slova smyslu. Barokní přeplácanost se umírňuje v rokoku. Interiér je hodně členitý, s všudypřítomnými zrcadly, vysokými dveřmi a protáhlými okny.

V 19. století se styly v architektuře střídají před očima. Rostou stavby, o kterých se nikomu ani nesnilo. Do popředí se dostávají stavební materiály jako železo, sklo a beton. Interiér je řešen převážně účelně a objevuje se průmyslově vyráběný nábytek. Na konci 19. století se veškerým zvyklostem vymyká španělský architekt – Gaudí. Interiér jeho obytného domu Casa Milá v Barceloně bourá všechny dosavadní zvyky. Gaudí odmítá stereotypní pravoúhlost, a inspiruje se přírodou. Stěny i podlahy pokojů se kroutí jako had a žádný z nájemníků nemá stejný byt jako soused. Uvnitř září barevné mozaikové vzory a bohatá kovářská práce. Protipólem Gaudího se stává počátkem 20. století hnutí moderny, která naopak hlásá přísnou účelnost staveb: „Pouze malá část architektury patří k umění – jen náhrobek a pomník!“

STOLETÍ BETONU

Dvacáté století je ve znamení hledání univerzální betonové architektury. To se povedlo několika architektům téměř dokonale. Le Corbusier říká, že „dům je stroj na bydlení“, a tak se v jeho projektech poprvé objevují vysoké obytné mrakodrapy uprostřed romantických parků.

Přelidnění a města poničená druhou světovou válkou dělají z architektů veledůležité osobnosti. Účelnost a úspora vnitřních prostor je nade vše. Kromě ojedinělých originálních projektů bydlí střední vrstva v unifikovaných bytech. Ve snaze o co největší praktičnost dochází někteří architekti k absurdním a odlidštěným stavbám podobným včelím plástvím.

V poslední době se upouští od prefabrikovaných bytů stírajících jakýkoli individuální rozmar. Trh s bytovými doplňky se natolik obohatil, že si ze sortimentu vybere i výstřední zákazník. A tak dnes může i unifikovaný byt vypadat originálně. Je to jednoduché – koupíte si třeba netradičně a krásně designérsky zpracovaný nábytek.

BAREVNÝ BYT

Každý má dům, byt, místnost, nebo alespoň svůj kout. Místo s nezaměnitelným charakterem vypadá přesně tak, jako jeho tvůrce a obyvatel. Vypovídá o vkusu, náladách, zálibách a o schopnosti tvořit. Z bytu vyčteme, na jakém společenském a finančním žebříčku se majitel nachází, kolik času tam tráví a co pro něj prostor znamená. Většina z nás bere své obydlí jako samozřejmost a zařizuje si ho více méně intuitivně. Ne každý ale ví, že si svůj prostor může „ušít“ přesně na míru. Může ho pomocí barev zvětšit i zmenšit. A hlavně – prostor si můžete zařídit tak, že vás bude psychicky vylaďovat, jak vy sami potřebujete. O důležitosti příjemně zařízeného bytu vědí své i psychologové: víte, že když se člověk přestěhuje, trvá mu až jeden rok, než nový byt přijme za své teritorium?

BAREVNÉ ZVYKY

Při malování a zařizování místnosti většinou intuitivně volíme postup, který vychází ze zákonů přírody. Podlaha je jako země – stabilní a měla by mít nejtmavší barvu. Stěny zase vnímáme jako pilíře, které nesou váhu stropu a slouží jako pozadí nábytku a obrazů. Proto mívají potlačenou a neutrální barevnost. Barevné sjednocení čtyř stěn vyvolává pocit pevného a bezpečného prostoru. Kdybychom naopak chtěli docílit pocitu neklidu, zvolíme výrazné vzory a barvy. Strop připomíná nebe, a proto bývá odlehčený bílou barvou, která také odráží nejvíc paprsků a celou místnost prosvětlí.

JAK ZVĚTŠIT BYT?

Jak tedy zvětšíme minigarsonku? Je to jednoduché. Když použijeme nejsvětlejší tóny barev, vyvoláme pocit vzdušnosti, neboli většího prostoru. Podobného efektu docílíme drobným a měkkým vzorkem v malbě. Nejlépe ale zvětšíme prostor, když ho pokryjeme velkými zrcadly – opticky se hned zdvojnásobí. Kdybyste měli náhodou opačný problém a potřebovali prostor zmenšit, musíte použít syté barvy a výrazné vzorování. Problémy mohou nastat s příliš vysokým, či nízkým stropem. I na to ale vyzrajeme optickým fíglem. Vysokou místnost snížíme tím, že pod stropem necháme třeba půlmetrový pruh v barvě stropu. Pak se nám zdá, jako by stěny končily o půl metru níž. Stejně si můžeme pohrát i s obrazy, výzdobou nebo nábytkem. Čím níž vytvoříme zařízením vodorovnou linku, tím nižší se nám místnost zdá. Nízké nebo podkrovní byty nafoukneme tím, že stěny i strop ponecháme ve stejné barvě. Pomůžeme si také svislým dělením místnosti. Když naše oko sleduje předměty odshora dolů nebo naopak, zdá se nám místnost hned o něco vyšší.

BARVY A NÁLADY


Kompletní vybavení ložnice moderně
řešeným dýhovaným nábytkem „SCALA“.
V nabídce je dále bohatá řada masiv-
ních lůžek z bukového dřeva s nasta-
vitelnou výškou roštů různých šířek.
Foto: archiv firmy Darre

Každý barevný předmět vnese do našeho bytu svou specifickou náladu a atmosféru. Ovlivní nás barvy stěn, koberce i nábytku. Ponořme se na chvíli do tajemného světa, ve kterém se dozvíme, jak na nás vlastně jednotlivé barvy působí…

Bílá: Někdy se o ní říká, že není barvou, protože veškeré paprsky barevného spektra odráží. V interiérech je ale nejpoužívanější ze všech. Rozšiřuje prostor, ale také oslňuje a unavuje oči, a proto je dobré doplnit ji jinými barevnými prvky, které na sebe upoutávají pozornost.

Červená: Udělá z našeho bytu velkolepý prostor s dráždivým charakterem, proto se nedoporučuje, aby v ní žili nervózní a vznětliví lidé. Červená barva nám zvýší pokojovou teplotu. Zajímavé je, že v chladu ji pociťujeme jako lehce namodralou, zatímco v teple má nažloutlý tón. Co se týče tlouštíků, neměli by jíst v červeném prostoru, protože barva podporuje chuť k jídlu. Červená dělá člověka hovorným, snaživým i vášnivým. Dodává mu aktivitu při nechuti k práci, a proto se doporučuje jako barva vhodná pro učení. V oblasti sexuality vyjadřuje čistě tělesné pudy. Z tohoto důvodu jsou také interiéry veřejných domů laděny do červena.

Oranžová: Radostná, dynamická, okázalá, dominantní a efektní barva.

Žlutá: Do prostoru vnáší slunce a radost. Barva má povzbuzující a pozitivní účinek na duši. Zlepšuje fyzické i duševní výkony. Žlutá je dobrým pomocníkem při nechuti k práci. Milovníci žluté jsou duchovně aktivní, bdělí a ochotní se neustále něčemu učit. Mají vyvinutou paměť, intelekt a neustále hledají něco nového. Lidé, kteří žlutou odmítají, to často dělají z pocitu ukřivdění. Někdy si myslí, že s někým musí vstoupit do konkurenčního boje.

Zelená: Uklidňuje nás, podporuje vitalitu a zotavení. Má regenerační účinky a doporučuje se do místnosti lidem, kteří hodně čtou a namáhají si oči. Barva působí stabilně, vzbuzuje důvěru a také podporuje chuť k jídlu. Značí velký temperament a vytrvalost spojenou s cílevědomostí. Zelená pomáhá nervózním a cholerickým lidem. Zlepšuje koncentraci a schopnost paměti a vzpomínání.

Modrá: Uklidní vás a uvolní. Hodí se do ložnice a do místností, ve kterých chce člověk vychutnávat klidnou atmosféru nebo meditovat. Je to barva nebe a duše, pocitu dálek a svobody. Barva symbolizuje zasněného idealistu, který je někdy až zneužíván. Lidé, kteří mají rádi modrou, jsou vyrovnaní, přizpůsobiví, senzitivní a věrní. Odmítání barvy může ukazovat na depresivní postoje a zklamání, které souvisí s izolací nebo odloučením.

Fialová: Barva, která se do interiéru příliš nehodí. Zatěžuje naši mysl a může vyvolat deprese. Je to barva dvou opačných pólů – červené a modré. Fialová je inspirace, mystika i magie. Milovníci barvy jsou neobyčejní, senzitivní individualisté, nebo i podivíni. Antipatie k fialové mohou signalizovat deprese, náladovost nebo zapletení se do milostných citů, ze kterých je snaha se vymanit.

Růžová: Barva vnáší rysy ženskosti a slavnostní nálady. Dává pocit povznesení, čistoty a přináší dobrou náladu. Silná obliba růžové značí velkou potřebu lásky a ochrany. Může znamenat narušený vztah k realitě a vážným věcem. O takových lidech se říká, že vidí život růžovými brýlemi. Kdo růžovou odmítá, možná postrádá něhu a dává najevo svou emancipaci, samostatnost a odmítá sentimentální city.

Hnědá: Barva země a dřeva. Zútulní prostor a navodí prostou venkovskou atmosféru. Někdy je dobré prosvětlit hnědou tóny žluté barvy. Znamená pocit bezpečí, tepla a útulnosti spojený s touhou po klidném životě spjatém s přírodou. Lidé, kteří mají rádi hnědou, stojí pevně na zemi, jsou spořiví a spjatí s domovem. Nehledají životní změny, nejraději by vše nechali, jak to stojí. Kdo hnědou odmítá, dává najevo, že je přesycen svazky, nátlakem a omezováním a chce se z nich vysvobodit.

Černá: Je protipólem bílé – všechno světlo pohlcuje, a proto není ani barvou. V bytových interiérech se uplatňuje jako doplněk, protože je to barva smutku, odumírání a vyhasínání.

Category: 1998 / 11

ORKNEJE

Krátké pohoupání, temné moře, bílé zábradlí, oranžové záchranné kruhy, tmavě modrá paluba, křik vodních ptáků. Z cárů mlhy se pozvolna vynořuje dětský sen. Zaharašení přístavních můstků. Pár kroků – oči přibité k zemi. Ještě ne… to je pořád jen beton mola… Hnědozelená tvrdá tráva, kamenité pobřeží, šedavé nebe a kus moře končícího v mlze. A za chvíli už si to klikatíme v teploučkém břiše linkového autobusu strohou placatou krajinou směrem ke Kirkwallu.

. . . . .

Souostroví je vzdálené jen šest mil od severního pobřeží Skotska. Známé svými dramatickými pobřežními sceneriemi – od 300 metrů vysokých útesů po bílé písečné pláže, oplývající mořskými ptáky. Dvacet z těchto zhruba sedmdesáti ostrovů je obydlených. Podnebí je mírnější, než by se vzhledem k zeměpisné šířce dalo očekávat. Při podrobnějším pohledu do mapy je jasné, že za to může Golfský proud, který sem přináší něco tepla jako pozdrav z rovníku.


Orkneje přitahují bird-watchers (pozorovatele ptáků). Koníček v Británii velice oblíbený a rozšířený. Na útesy přilétají každoročně hnízdit hejna různých druhů mořských ptáků. Mezi mnoha jinými se tu objevují i papuchalkové, symbol ostrovů. RSPB – Královská společnost pro ochranu ptáků – tu založila několik rezervací, na hnízdiště upozorňují cedule s nápisy „Nesting Area“. V průběhu května a začátku června se nedoporučuje na takto označená místa vstupovat. Rozezlení opeřenci, bránící svá hnízdečka, se prý chovají trochu jako z Hitchcockova scénáře.

Krajina je prakticky bez stromů, spíš úrodná a rovinatá než kopcovitá. Vzhledem k tomu, že zde vždy byl nedostatek dřeva, stal se už v dávných dobách materiálem číslo jedna kámen. Tím se vysvětluje zachovalá starověká domácí architektura. Na ostrovech bylo archeology identifikováno přes 1000 prehistorických míst. To je největší zjištěná koncentrace v Evropě. Mezi nejzajímavější patří 5000 let starý dům na Papa Westray, jen o málo mladší vesnice Scara Brae, mohylová hrobka Maes Howe nebo kruh stojících kamenů Ring of Brodgar, všechny na hlavním ostrově Mainlandu.

Neví se, kdo byli první obyvatelé Orknejí. Piktští vladaři byli v 9. století vystřídáni norskými knížaty. Norské osídlování bylo údajně klidným a postupným procesem. O době vlády skandinávských knížat, kteří byli svrchovanými panovníky, vypráví „The Orkneyinga Saga“. Norové vládli do poloviny 13. století, založili město Kirkwall, postavili velkolepou katedrálu St. Magnus…

Norské dědictví je to, co odlišuje Orkneje a Shetlandy od ostatního Skotska. Severská tradice je stále čitelná v místních jménech, v uměleckém designu, v literatuře ovlivněné ságami. Na Orknejích se až do 19. století mluvilo norse, jednou z forem norštiny, a ne gaelštinou jako ve Skotsku. Náznaky dávných skandinávských styků jsou prý dodnes patrné i ve zpěvavém akcentu, kterým obyvatelé Orknejí mluví anglicky. Nevím, naše uši, jimž dá pořádně zabrat i školní angličtina, byly možná schopné jen rozlišit poněkud jemnější „orknejštinu“ od drnčivé mluvy obyvatel Highlands, které jsme musely čelit při průjezdu Skotskem.

Pozdní středověk přinesl na Orkneje skotské zákony a ostrovy byly dány do zástavy jako věno Markétě Dánské, budoucí nevěstě anglického krále Jamese III. Tato doba je často spojována s bezprávím, ničením orknejské země skotskou vrchností a obzvlášť s tyranií orknejských Stewartovců.

V současnosti mají Orkneje spolu se Shetlandami a Západními ostrovy v rámci Velké Británie zvláštní status Ostrovní oblasti (Islands Area) se správou v Kirkwallu.

Category: 1998 / 11

Bylo pondělí dvacátého listopadu a prváci z Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem měli seminář z jazykovědy. Seděla jsem v druhé řadě a četla pod lavicí prohlášení studentů DAMU, které přinesl David Weber. Už jsem ten kus oxeroxovaného papíru chtěla poslat dál, když do místnosti vpadli druháci a zastínili přednášející doktorku Bílkovou. Předčítali nahlas prohlášení, které jsem stále ještě tajně svírala pod lavicí, a vyzvali nás tímto k solidaritě s Prahou. Zvedli jsme se. Stejně bychom už bývali museli jít, abychom stihli hodinu plavání na druhém konci města.

„Pěkně blafuje, je úplně mimo,“ prohlásila o hodinu později studentka Markéta na nádvoří fakulty, když se soudruh děkan snažil plamennými výhrůžkami donutit shromážděné posluchače k návratu do výuky.

„Za těmito událostmi stojí nepřátelé socialistického zřízení a zahraniční antikomunistická centra, která se zaměřují především na mladé lidi a snaží se zneužít jejich netrpělivosti, nespokojenosti a přirozené kritičnosti… Nedovolte provokatérům, aby k nám pod demagogickými hesly zavlékali stávky a demonstrace!“ prohlásilo téhož dne předsednictvo České národní rady.

Ale už bylo pozdě, manifestovalo se v Bratislavě, Olomouci, Ostravě, Brně a mnoha dalších městech. Na Václavském náměstí v Praze se sešel stopadesátitisícový dav, který se za skandování hesel vydal k budově ÚV KSČ. „Miloš Jakeš je přijal svérázným způsobem, rychle se zvedl a prchl zadním vchodem… Tenhle odchod jako by byl předzvěstí skutečného odchodu,“ napsala zpravodajka ČTK Táňa Tělecká v pondělí večer.

Tak skončil čtvrtý den takzvané sametové revoluce.

Category: 1998 / 11

V jihovýchodní Číně, izolována mezi provinciemi Jün-nan a S-čchuan, se rozkládá Kuej-čou – provincie hor hýřících všemi barvami, nedotčená časem. Etnické menšiny jako Miao, Gžia, Šui Jao a mnohé další, si zachovaly po celé roky existence v Číně svou kulturní identitu. S chudobou těchto rolníků se může srovnávat jen bohatost jejich tradic a nádhera slavnostních ženských šatů. Již od nepaměti ctí ženy Miao tradici nošení masivních stříbrných korunek, což je pokrývka hlavy, kterou by jim mohli závidět i nejmocnější monarchové.

. . . . .

Během téměř měsíčního putování, kdy jsem po jižní a jihovýchodní části provincie Kuej-čou urazil více než 4000 km, jsem nepotkal ani jednoho turistu. Kdo by se také odvážil do těchto plání, krásných, ale izolovaných od moderního světa, do vesnic, které nenajdete na mapě, do kterých nevede žádná cesta. Tajemství zdejších tradic jim propůjčuje až magickou přitažlivost. Jsou zde místa, kde je možné potkat „stříbrné princezny“.

LIDÉ, NA KTERÉ ZAPOMNĚL ČAS

V každé vesnici se kolem mne shromáždil velký dav dětí a dospělých. Jsou zvědaví a chtějí vidět bílého muže zblízka. Je to většinou poprvé, kdy se jim taková příležitost naskýtá. V provincii, tvořící osmnáctinu rozlohy Číny, jsou tři čtvrtiny obyvatelstva národnosti Han. Zbytek představuje směsice národnostních menšin, k nimž patří Miao, ale také Boujej, Dong Ji, Šui, Hui, Žuang, Bai a Gadeo. Osm milionů lidí zde žije pod oficiální hranicí chudoby.

Příslušníci etnika Miao jsou soustředěni zejména v jižní a jihovýchodní části provincie Kuej-čou, a to kolem střediska Kaili. Ve vesnicích postavených na svazích hor ze dřeva a hrubého kamene vedou lidé Miao „venkovský život“. Jejich zemědělské metody jsou více než archaické. Lidé Miao nic nevlastní a hromadění majetku ani není v jejich povaze, v jednoduchosti jejich životního stylu a bezprostřednosti nezměněné civilizace. I když má většina domů v Číně televizní přijímač a zavedenou elektrickou ener gii, lidu Miao se takové vymoženosti nedotkly. Nepotřebují tekoucí vodu, nepotřebují teplo, necítí potřebu mluvit mandarinskou čínštinou, kterou se vždy odmítali učit. Celá populace je živa z pěstování řepky, kukuřice a především rýže, která se pěstuje na polích zavlažovaných systémem využívajícím velká dřevěná kola.

A přesto je to země disponující bohatstvím žárlivě a urputně střeženým. Jednou z fascinujících tradic jsou složité výšivky zhotovované ženami Miao na slavnostních šatech, jež ženy nosí, kdykoli se naskytne příležitost. Zhotovení výšivek trvá celé roky. Muži, aby přispěli ke kráse svých žen, zhotovují nádherné korunky ze stříbra.

VYŠÍVANÉ RÓBY ZDOBENÉ STŘÍBREM


Mladá Ping je vystrojena na svatbu. Pro
tuto příležitost má na sobě svůj každičký
šperk. Od čepce až po monumentální
náhrdelník, včetně náušnic a nesčetných
náramků, váží její stříbrné šperky až 15 kg.
Pro některé příležitosti se zhotovují ozdoby
z hliníku, ale na svatbu musí být ze stříbra.

Svatba dcery je jednou z příležitostí, pro něž jsou šaty určeny. Stříbrné ozdoby, které jsou jedinou cenností rodiny, tvoří součást šatů.

Na podlaze velkých domů, postavených ze dřeva a kamene, hoří několik kousků dřevěného uhlí, sotva schopných udržet teplotu na snesitelné úrovni. (V březnu často 15 stupňů pod nulou!) Nad tím, v dalším poschodí, uchovává rodina šaty, stříbrné ozdoby hlavy, šperky a zásoby potravin. Podle možností rodiny váží takový kostým se svými doplňky něco mezi osmi až patnácti kilogramy. Poklad, který nosí ženy na sobě, představuje šest až osm měsíců pilné práce a zhruba čtyři tisíce dolarů, což je pro rolnickou rodinu, jejíž průměrný měsíční příjem se pohybuje kolem 70 dolarů, poklad opravdu královský. Naštěstí se šaty i s doplňky nosí poměrně často – ženy, mladé i staré, mají dovoleno brát si své stříbrné ozdoby a složitě vyšívané šaty na slavnosti čínského nového roku, na slavnost Kušeng či na slavnost příchodu jara. Lunární kalendář je vlastně řadou živých slavností, k nimž mimo jiné patří buvolí zápasy a koňské dostihy.

ŽIVOTNÍ ZVYKY LIDU MIAO

Mladé ženy Miao mají sexuální volnost. Uplatňuje se zde liberální filozofie konkubinátu. Mladá neprovdaná žena, která otěhotní, není ze společnosti vyvržena. Naopak. Komunita se kolem ní shromáždí a pyšní se její plodností. Mladé ženy, jejichž plachost je spíš hraná, nikdy neopomenou využít příležitosti pozvat mladého muže, aby s nimi strávil noc. Existuje jen málo národů, které rozvinuly umění flirtovat do takové míry, podobné milostným hrátkám ju fan lidu Miao. V každé vesnici je nějaké místo – pa rk, pole, alej stromů – které je vyhrazeno těm, kteří se nacházejí ve stavu plného ju fan.

Je však paradoxní, že v této velmi otevřené společnosti domlouvají předsvatební schůzky rodiče. V rozhodování mladého muže při námluvách hraje důležitou roli krása děvčete a nádhera šperků doplňujících její šaty. Rovněž kvalita výšivek na šatech mladé ženy je pro potencionálního ženicha znakem dovednosti té, která je nosí. Tyto vnější znaky napovídají o bohatství rodiny budoucí nevěsty. Cena nevěsty se domlouvá a vyjadřuje ve stříbře. Svatební obřad je příležitostí pro hosty, aby si dopřáli, co hrdl o ráčí. Nevěsta musí být velmi zběhlá v umění tradičních zpěvů. Slavnostně oblečenou nevěstu s velkou slávou doprovázejí do ženichova domu hosté. Role manžela je při celém svatebním obřadu omezena pouze na přijímání hostů. Po obřadní hostině se nevěsta vrací do domu své rodiny a manželství je podle zvyku věcně naplněno až následujícího jara.

Sexuální tolerance umožňuje, aby novomanželka měla mimomanželský pohlavní styk i krátce po svatbě. To také vysvětluje, proč v Číně v mnoha případech nemá prvorozený či prvorozená nárok na dědictví půdy po otci či po rodičích. Manžel obvykle požádá ženu, aby se k němu připojila v období setby. Avšak na konci zemědělské sezony se očekává, že se manželka vrátí do domácnosti své původní rodiny a zůstane tam až do období monzunu. Tato migrace trvá do té doby, dokud mladá žena neotěhotní. Jakmile vejde ve známost, že mladá žena čeká dítě, mohou se manželé usadit tam, kde to je podle jejich názoru nejvhodnější pro výchovu prvního potomka. I když bylo až do nedávna v Číně striktně vyžadováno dodržování pravidla z roku 1984 o tom, že manželský pár může mít jen jedno dítě, u národnostních menšin – jako je Miao – se povolují děti dvě.

Dnes se v provincii Kuej-čou, kde spolu žije mnoho odlišných etnických skupin, tolerují smíšená manželství, což bylo kdysi tabu ze všech nejpřísnější. Zejména v oblastech přilehlých k velkým městům jsou manželství mezi příslušníky národa Han a Miao stále častější, i když Han považují lidi Miao za méněcenné.

POVĚSTNÁ POHOSTINNOST

Vedle uzavírání manželství a nesčetných oficiálních obřadů, organizovaných místními činovníky, je příchod cizince další příležitostí, aby si ženy oblékly své nejskvostnější róby a šperky. Jejich pohostinnost je pověstná. Jakmile se cizinec objeví, místní ženy ho pozvou připít si silným rýžovým vínem na zdraví všech. Před každým domem stojí stůl obtěžkaný místními specialitami a různými destiláty a předpokládá se, že host ochutná od všeho trochu. Odmítnutí by bylo urážkou. Po vydatném jídle se dívky oblečené do svých nádherných rób a s ozdobami na hlavě procházejí po vsi. Tady se potom odehrává taneční veselice. Ozývá se zvuk činelu a „lušengu“, což je bambusový dechový nástroj dosahující až třímetrové výšky.

Neděle je dnem pořádání trhu a návštěvník může konečně spatřit rolnické ženy Miao. Mnohé z nich ušly několik kilometrů, aby na trh přinesly zboží ze svých skromných zahrádek. Návštěvník ze Západu na nich obdivuje vířící sukně a bolera s výšivkami ptáků a barevných draků. Nejvíce však upoutávají stříbrné ozdoby, jakoby se vznášející nad křehkými postavami žen.


Rozhovor s Ericem Pasquierem, autorem fotografií lidu Miao

FOTOGRAFOVO DOBRODRUŽSTVÍ

S jakými těžkostmi jste se setkal, když jste se pokoušel dostat do bedlivě sledovaných území obývaných etnickými menšinami?

Bylo třeba pěti let příprav, abych mohl fotografovat ženy v provincii Kuej-čou. Jednání s čínskými úřady byla dlouhá a složitá. Chcete-li se dostat na čínská území obývaná menšinami, od kterých se vláda snaží cizince držet na distanc, nemůžete se těmto jednáním vyhnout. Čínské úřady totiž raději světu ukazují jinou tvář své země – třeba moderní a dynamicky se rozvíjející města, jako je Šenzen nebo Šanghaj. Čínská turistická kancelář, představovaná na místní úrovni kanceláří Guizhou Overseas Travel, mi poskytla automobil, řidiče a tlumočníka/průvodce – zaplatit bylo ovšem nutno předem.

Jak obtížné bylo přiblížit se k lidem Miao?

Lidé v provincii Kuej-čou jsou velice přátelští. Vždy, když jsem přijel do nějaké vesnice, obklopili mě místní zvědavci. Na většině míst, kde jsem se octl, jsem byl prvním bělochem kavkazské rasy, jakého kdy místní obyvatelé viděli. V průběhu celého měsíce cestování provincií Kuej-čou jsem nepotkal jediného turistu. Moje bílá tvář a rezavé vlasy byly často příčinou toho, že přede mnou malé děti s křikem zděšeně utíkaly. Ještě dnes je v čínské vesnici příjezd cizince záminkou pro uspořádání oslavy. V ždy se při takové příležitosti podává kolem dokola láhev silného rýžového vína.

Povinnost zní: „Musíte vypít pohár v domě každé rodiny“. Odmítnutí se nepřipouští. Po třetí skleničce jsem přišel na to, jak víno nepozorovaně vyplivnout, abych byl vůbec schopen pořídit nějaké snímky.

Jak jste se vypořádal s jazykovou bariérou?

To byla skutečně největší překážka. Můj tlumočník Lee mluvil třemi dialekty. Ovšem příslušníci etnika Miao jich používají 20! Všechny mé otázky nejprve Lee překládal do mandarinské čínštiny a místní vesničan je potom z mandarinské čínštiny tlumočil do místního nářečí. Často se tedy stávalo, že po mé jednoduché otázce zda „ano či ne“ následovala desetiminutová diskuse, jejímž výsledkem bylo často také „možná“.

Jak jste vlastně dával dohromady svá provizorní studia a – což asi bylo těžší – jak jste přesvědčoval místní dívky, aby vám pózovaly?

Je sice pravda, že lidé Miao jsou velmi pohostinní, ovšem před kamerou jsou docela rezervovaní. Před každým snímkem jsem musel mluvit s představeným vesnice. S jeho pomocí jsem však dosáhl skoro všeho, co jsem potřeboval. Zakoupil jsem asi 20 metrů černého sukna na pozadí, abych mohl v každém domě upravit improvizované studio. Většina mladých děvčat byla ráda, že se toho mohou účastnit: ráda mi předváděla své úžasné slavnostní šaty a skvostné ozdoby hlavy. Dívky mi často pózovaly bez sebemenšího rep tání až 3 hodiny. Ženy Miao mají překvapující odvahu. Na rozdíl od jiných čínských žen jim nedělá žádný problém dívat se mužům zpříma do očí.

Byly vůbec podmínky cestování a životní podmínky nějak zvlášť obtížné?

V některých částech Číny je hygiena velmi pochybná. Na rozdíl od velkých měst jsou ale malé vesnice spíše čisté. Nejsou vidět žádné odpadky. Ovšem není zde teplá voda, koupelny a „záchody“ jako takové prostě neexistují. Pach sádla, smažených jídel a jiných potravin vznášející se u stropu hlavních obytných místností místních obydlí se mísí s pachem hnoje přicházejícím zdola, kde se chovají zvířata. Pokud jde o potravu, nikdy dost dobře nevíte, co máte na talíři. Je to vepřové, hovězí nebo psí maso? Nebo snad ještě něco horšího? Jí se skoro víc tuku než masa, což má základní význam pro udržení tělesného tepla. Miao také konzumují velké množství zelené zeleniny a hlávkového zelí. Jídlo pro celou rodinu se obvykle vaří v obrovském kovovém kotli zavěšeném nad žhnoucími uhlíky. Za měsíc svého pobytu jsem měl otravu z jídla jen jedinkrát. Příšerné kožní potíže, které se mi marně snažili vyléčit akupunkturou.

Nepříjemné byly také dlouhé pochody po strmých stezkách nad převisy se zátěží několika desítek kilogramů vybavení na cestách do nejodlehlejších vesnic lidí Miao.

Nejtěžší částí celého podniku však bylo chladno a déšť. Provincie Kuej-čou je totiž nejvlhčí z celé Číny. Za celý měsíc svého pobytu jsem zažil jen dva dny, kdy nepršelo. Abych zachytil tyto obyvatele v jejich slavnostním oděvu pro festival Lušeng, musel jsem cestu naplánovat tak, abych zde byl v měsíci březnu. Teplota se jen zřídka vyhoupla nad 15 oC! Uvnitř domů byla skoro taková zima jako venku, a to navzdory nepřetržitě hořícímu uhlí a rašelině v hlavní místnosti. Domy zde totiž nemají v oknech sklo. Místo něj používají rýžový papír nebo novinový papír napnutý na bambusových držácích. Ve vesnicích jsem nikdy nespal. Každý večer jsem se musel vydat zpět do nejbližšího města – dvě nebo tři hodiny cesty, abych se dostal do „hotelů“ určených pro zahraniční turisty. Ovšem ani v těchto hotelích není nikdy teplo ani teplá voda, což znamená, že musíte spát zcela oblečeni a nejméně pod pěti přikrývkami.

Jaké nejsilnější obrazy vám z cesty zůstaly v paměti?

V posledních šestnácti letech jsem pobýval v mnoha zemích a viděl jsem řadu nádherných krajin. Musím však říci, že hory a údolí v provincii Kuej-čou, koupající se v sytých barvách ode dna údolí až k vrcholkům hor, jsou jedinečné a velkolepé. Nikdy jsem neviděl nic, co bylo tak krásné, až vám to bere dech. Mám v paměti také úsměv jedné staré ženy. Stopovala a svezli jsme ji i s těžkými zavazadly do její vesnice. Nemohla pochopit, že za to nic nechceme. V provincii Kuej-čou každá věc, každá služba, vš echno má nějakou cenu, byť sebemenší. Nic není zadarmo.

Kromě fantastické krajiny je mým nejsilnějším zážitkem z celé provincie Kuej-čou krása žen Miao. Pravda, jsou to prosté rolnické ženy. Ovšem jakmile si na sebe vezmou své nádherné slavnostní šaty, krásně vyšívané a třpytící se stříbrem, okamžitě se promění v princezny. I poté, co jsem nafotografoval více než stovku těchto žen, byla pro mne každá další žena Miao znovu a znovu něco jako zjevení.

Co jste se od lidu Miao naučil?

Lásce k životu, jednoduchosti a harmonii s přírodou. Jejich život je těžký, to je fakt. Zejména ženy pracují velmi tvrdě. Můžete je vidět, jak po silnicích vláčejí neuvěřitelně těžká a rozměrná zavazadla, aniž by si stěžovaly. V době sklizně se vydávají na pole za rozbřesku a vracejí se po západu slunce. Musejí krmit dobytek, starat se o své rodiny, děti… Navzdory svému životnímu stylu, nebo právě proto, mají na tváři vždy odzbrojující milý úsměv. Být pro ostatní lidi krásnými, to je neoddělitelno u součástí jejich identity. Jejich vyšívané šaty a pokrývky hlavy zdobené stříbrem jsou jejich pýchou i radostí a ony to dávají najevo. Kromě těchto rodinných pokladů vyhrazených pro slavnostní příležitost nemají lidé Miao v podstatě nic. Se svým skromným životem jsou spokojeni. Jsou skutečně chudí. Ale to není důležité, neboť z nich velmi silně vyzařuje radost ze života. V tom je jejich nezměrné bohatství.

Ptala se Elisabeth De Kerhalic /Saola/Gamma

NEPOKOŘITELNÝ LID MIAO

Původ národa Miao zůstává nejasný. Různí experti situují jeho pravlast do Mongolska, Tibetu, nebo dokonce až do Laponska. Obecně je přijímáno, že lidé Miao žili v oblastech podél Chuang-che (Žluté řeky) již před 4,5 tisíci lety. Zdá se, že Miao začali pronikat do provincie Kuej-čou v několika po sobě jdoucích vlnách roku 200 př. n. l. a usadili se v podstatě v jihovýchodní části provincie. V období dynastie Ming (1368-1644) byli vystaveni vojenským represím ze strany národa Han. Aby vetřelcům unikli , uchýlily se některé skupiny do hor v provincii, zatímco jiní překročili hranice a zem opustili.

Mezi obdobím dynastie Ming a Čching (1644-1911) pronikali Miao do Vietnamu, Kambodže a do Thajska. Po válce ve Vietnamu (1954-1976) bylo národu Hmong, což je název, pod nímž je etnikum Miao ve světě dobře známo, dovoleno usídlit se v USA jako vyjádření díků za účast ve válce. Dnes žije 85 % těchto přesídlenců v Kalifornii, v Minnesotě a ve Wisconsinu. Některé skupiny emigrovaly do Francie a do Austrálie.

Lidé Miao žili od pradávna v malých venkovských komunitách. Jejich solidarita jim umožnila vzdorovat tlakům a vlivům okolního světa, zejména vlivům náboženským – Miao praktikují kult duchů. Duchové jejich zemřelých předků, ale také duchové oblohy, větru, vody a lesa jsou přítomni všude a stále. Miao uctívají buvola pro jeho neobyčejnou sílu, což do jisté míry vysvětluje stříbrné rohy, které ční ze stříbrných ozdob na ženských hlavách.

Zvířata, stromy, květiny a ptáci, to jsou prvky flóry a fauny, kterými se ozdoby hlavy inspirují. Každý vzor, každý tvar má svůj určitý význam. Tak například stylizovaná květina značí štěstí, drak, fénix a ryba představují dobrou budoucnost, buvol a kráva jsou symbolem síly a ptáci symbolem svobody. Pokud jde o tygry a lvy, zdá se, že mají moc odvrátit nemoci a úrazy.

Migrace a invaze národa Han nutila etnické menšiny po staletí ustupovat do nejodlehlejších, nehostinných oblastí Číny. Lidé Han se rovněž na tyto menšiny dívali jako na barbarské a primitivní. Až do vzniku lidové republiky měly názvy těchto menšin v sobě vždy zakomponováno slovo „pes“. Později byla tato část nahrazena výrazem „lidé“.

Cestujete-li provincií Kuej-čou, potkáte různé skupiny národa Miao, přičemž každá z nich má své vlastní zvyky, nářečí a šaty, které se region od regionu liší. Číňané národa Han z provinci Kuej-čou jim dali jména, která jsou obecně odvozena od slavnostních šatů jejich žen. Známe tedy černé, červené a bílé Miao, Miao dlouhých či krátkých sukní apod. Jsou také pojmenováni podle oblastí, z nichž pocházejí, např. Miao horští či Miao říční. Japonští a evropští etnologové napočítali 82 různých kategorií Mi ao. Ovšem jedno mají společné – vypracované stříbrné ozdoby hlavy, které nosí všechny ženy při slavnostních příležitostech. V provincii Kuej-čou je totiž mnoho stříbrných dolů, zejména v oblasti Ši Dong.

Jméno národa zní jako kočičí mňoukání, snad proto miao znamená v čínštině „kočka“.

Miao tvoří druhou největší etnickou skupinu v provincii Kuej-čou. Etnikum Miao čítá v dnešní Číně sedm milionů lidí, rozdělených do sedmi provincií. Miao z Kuej-čou jsou soustředěni na daném území a tvoří polovinu celé populace Miao. Etnikum Gežia bylo až do roku 1993 považováno za podskupinu Miao, dnes se na ně pohlíží jako na samostatný národ.

Menšiny v provincii Kuej-čou se dnes těší určitým privilegiím vzhledem k národu Han. Při státních zkouškách mají Miao například automaticky 20 bodů náskok. Na rozdíl od příslušníků národnosti Han, kteří jsou přísně penalizováni, mají-li v rodině více než jedno dítě, mohou mít Miao dvě děti. Odvádějí také státu menší daně a dostávají od státu subvence nebo potraviny.

Z lingvistického hlediska náleží etnikum Miao k větvi sino-tibetské skupiny Miao-Jao. Koncem devatenáctého století činili misionáři pokusy o pokřesťanštění národa Miao. Jejich vliv však byl slabý.

Category: 1998 / 11

Malta je zemí protikladů. Italský temperament, dědictví původních obyvatel, kteří přišli v době bronzové ze Sicílie, se tu střetá se severskou věcností vlivem staleté anglické koloniální nadvlády. Hrdost na tradice řádu maltézských rytířů a vlastní dějiny plné bojů o samostatnost se mísí se steskem, že Maltě až do poloviny tohoto století vládly cizí mocnosti. I maltská řeč je příkladem kulturních kontrastů: je semitského původu a laikovi zní jako arabština, píše se však latinkou.

. . . . .

Měla jsem to štěstí, že jsem za svého zářijového pobytu na Maltě navštívila poslední a největší z fest ve městě Zabbaru.

Na příjezdové silnici k centru města se už od rána začaly srocovat davy zvědavců. Nechápala jsem, proč tak brzy, a ještě navíc za městem, notný kus cesty od katedrály, kde měl obřad začít až odpoledne. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat – přivalila se v dýmech kouře a za ohlušujícího troubení klaksonů, zvonění zvonků a pronikavého ryku trumpetek. Motocyklisté, bicyklisté a vůbec majitelé čehokoliv, co jezdí na dvou kolech, se totiž sjeli na svých našňořených strojích z celé Malty, aby si před začátkem festy nechali od samotného církevního otce Zabbaru posvětit své motorky všech možných obsahů, kola, velocipedy a různé jiné samohyby.


Místní katedrála je zasvěcena
Panně Marii Zabbarské.

Panna Marie Zabbarská, patronka města, jíž je zasvěcena místní katedrála, totiž nad těmito účastníky silničního provozu drží už od nepaměti ochrannou ruku. I když se svěcení kol a motocyklů stalo pravidelnou součástí festy až v roce 1951. Kromě nebeského zajištění bezpečnosti na celý příští rok je to skvělá příležitost, jak se jednou za rok se svým železným ořem pořádně odvázat.

Spolu s davem nadšených diváků následujeme čmoudící a troubící procesí až na katedrální náměstí. Prodírám se stále houstnoucím davem motorkářů a kolařů a cítím se tu jen na svých dvou nohách trochu jako na cizím večírku. Majitelé strojů totiž jasně dávají najevo, že toto je jejich den. Vzájemně si hodnotí kvalitu i výzdobu svých vozítek, zpívají, hlaholí a vyluzují různé zvuky ze všech možných podomácku vyrobených houkátek – a mně z té dávky lidově-náboženské tvořivosti až oči přecházejí. Křížek za zrcátkem automobilu není nic neobvyklého, ale vozit si na řídítkách motorky připevněnou sochu Panenky Marie anebo mít svatými obrázky polepenou štangli u bicyklu, to se hned tak nevidí. Nejvíce mě zaujal pohledný mladík Joe, který se na dnešní náboženskou slavnost rozhodl přijmout podobu anděla – na cyklistickou helmu si nalepil docela slušivá křidýlka. „Není to jenom legrace,“ říká Joe. „Je jasné, že sem jedu hlavně proto, abych se pobavil s kamarády, ale na druhé straně,“ připouští, „jsem věřící a kněžské požehnání, pokud nezabrání karambolu, rozhodně neuškodí.“ Popřála jsem Joovi a jeho kamarádům bezpečnou jízdu a odebrala jsem se do prostoru pro pěšáky, kde jsem přihlížela procesu svěcení. Probíhalo doslova – kněz, který vyšel za ohlušujícího jásotu, vyzvánění, troubení a houkání z dýmem zahalené katedrály, postříkal svěcenou vodou několik nejbližších šťastlivců spolu s jejich svátečně upravenými stroji, a pak se dal celý motoristický dav do pohybu na triumfální jízdu městem, obklopen davem dětí, přátel, zvědavců, turistů.

Smogová situace před katedrálou sice několikanásobně překročila hranice maltského normálu, ale nejméně polovina maltských motorkářů a cyklistů si může být celý příští rok na silnici jistá ochranou zabbarské Panenky Marie.

CESTA FOTOGRAFKY NA MALTU BYLA UMOŽNĚNA DÍKY MALTSKÉMU NÁRODNÍMU ÚŘADU PRO CESTOVNÍ RUCH (NATIONAL TOURIST ORGANISATION – MALTA).

Category: 1998 / 11

Čtyři dny se na západním Floresu koňmo prodíral hustým porostem mohutných týkových a mahagonových stromů. Po třiceti letech spolu jedeme zase toutéž cestou, 120 km suché krajiny zarostlé travou a řídkými keři zabere autobusu i se zastávkou na oběd pět hodin.

Až se otec Stanislav vrátí na svou faru do Labuhanbaja, lidé se ho budou opět ptát: „Jakto že můžeme rýži sázet až v prosinci, když ještě před pár lety začínaly deště už v září a rýže se mohla sklízet i třikrát do roka?“ Kněz může jen pokrčit rameny a místo odpovědi se také otázat: „A proč jste si tedy vykáceli téměř všechny lesy?“ A nakonec vyzvídám já: „To opravdu není možné stromy znovu vysadit, aby opět přitáhly déšť?“

Na některé věci je ale pozdě, něco se už napravit nedá. Silná zdravá tráva a jasně žlutě kvetoucí „slunečnice“ jsou místy až dva metry vysoké. Malý stromek v nich nemá šanci. Není voda, nejsou peníze… O to víc je na indonéském venkově odvěkého bohatství chudých – dětí, o to víc se už zdejší mírní lidé smiřují se svým osudem a berou věci tak, jak je přináší život.

ALLÁH VERSUS ARAK

A život jim na počátku 20. století přinesl mimo jiné i křesťanské misionáře. Ti neměli nic z bojovnosti Cortézových dobyvatelů Jižní Ameriky. Pomáhali a radili, přinášeli katolický kříž a sami přijímali obdivuhodnou místní toleranci. Proto dnes na Floresu zdobí křesťanské hroby vedle křížů také láhve s kolou a cigarety, oběti duchu zemřelého.

Na pohřebních slavnostech Torajů na ostrově Sulawesi se Kristus vyšitý na gobelínu, jenž přikrývá rakev, dívá na useknutou hlavu obětovaného býka, který poveze nebožtíka do země mrtvých. A již několik generací křtění Torajové se sami sobě smějí: „Nedivte se, že jsme místo islámu přijali křesťanství. To nám nezakázalo ani vepřové, ani palmové víno tuak, a bez nich by se nedalo nic oslavit.“

Křesťané za přístavem Maumere na východě ostrova Flores nám sice o sobě nic podobného nevyprávějí, ale i jim pomáhá tuak a arak vnášet ještě větší klid a pohodu do jejich pořádně chudého, leč přesto pohodového života. Je to tak jednoduché. Když prší, sedí doma. Není žádoucí sbíranou šťávu dále ředit dešťovou vodou, míza lontarové palmy má v období dešťů stejně moc tekutiny a málo cukru. Když neleje, a to je minimálně osm měsíců v roce, každý večer někdo vyleze na palmu, odřízne ratolest a k místu řezu přidělá cokoli na jímání šťávy. Pak vše ponechají na starosti samotné tropické přírodě. Šťáva do rána zfermentuje a získá sedm až osm procent alkoholu. Pokud by se tuak nechal bez povšimnutí až do večera, zakalí se, objeví se v něm bublinky, a na světě je jakési desetiprocentní pivo. Toho se však tuak většinou nedožije. Hned ráno jej obyvatelé slijí do patnáctilitrového hliněného hrnce, rozdělají pod ním oheň a za hodinu začne z osm metrů dlouhé bambusové roury, jednoduchého destilačního přístroje, do kanystru odkapávat kořalka.

Hosté jsou vítáni, ochutnávky povoleny jen z plných dvoudecových skleniček, které zdejší dobrý mrav velí vypít do dna a na ex.


Ryby pod tropickým sluncem uschnou za
den, a kupodivu bez asistence much.

Kombinace čtyřicetiprocentního araku a čtyřiceti stupňů na slunci přinese bílému návštěvníkovi zážitky opravdu nezapomenutelné.

NEVYZPYTATELNÉ BOŽÍ CESTY

Na křesťanský ostrov Flores mě přilákala i možnost setkat se v terénu se skutečnými živými misionáři, kteří do těchto končin přijeli dávno před turisty a s nimiž by bylo možné popovídat si o něčem jiném než o tom, odkud jsme a kolik máme dětí, což je hlavní téma rozhovorů mezi vesničany a bílými turisty.

Klepeme na dveře, před nimiž stojí sanitka, bílý bytelný teréňák s červeným křížem. Vítá nás sestřička – svalnatý ošetřovatel s býčí šíjí, který by se v Evropě určitě dobře uplatnil jako body-guard. Zve nás dál a nabízí nejen oběd, ale i popovídání s indonéským páterem Sakchariasem, členem SVD, žákem slovenského kněze, který na Floresu pracoval 42 let. Oběd je výborný a teprve o dva dny později se dovídáme, že vynikající křupavé masíčko bylo psí. Inu, ten můj mi musí pro tentokrát prominout.

Odpoledne se ubytováváme na faře v pokoji, jenž kdysi patřil misionáři z Německa. Jednu stěnu kryje knihovna plná německých knih, jsou až k pláči zaprášené, kdo by je také po odchodu pátera četl? U druhé stěny stojí postel s moskytiérou, ta je zase k pláči špinavá. V životě jsem ve špinavější posteli nespala a doufám, že už ani nebudu. Nakonec páterovi se o domácnost, kterou tvoří kromě otce a jeho pomocníka i velký dům, obrovská zahrada, devět psů a nekonečné množství slepic, starají jen dva chudí kluci, kteří za to mohou chodit do zdejší církevní školy.

Navečer přichází pátera žádat o radu jedna z padesáti křesťanských vesnických rodin a za pomoc rozmnožují jeho beztak již početné hejno o dalšího statného kohouta. Co za dar chtějí? Nic menšího, než odpověď na otázku, kterou si pokládá téměř celý indonéský venkov: jak se vyrovnat s nástupem moderní doby? Jak svou angličtinu využije nejstarší syn, středoškolák, když přichází doba začít místo otce pracovat na poli?

Se setměním se vyrojí zvláštní jepice – mravenci. Sedíme na verandě a pozorujeme na nich hodující dvaceticentimetrové gekony s červenými tečkami. Za chvíli jsou přežraní k prasknutí, ale mravenců neubývá.

„Trpí tady také lidé rakovinou a umírají na infarkty?“ Poněkud hloupá otázka, což si uvědomíme v momentě, kdy otec Sakcharias vysvětluje, že hrozbou je tu malárie, obrna a tuberkulóza. „A hadi?“ „Zhruba pět vesničanů ročně kousnou. Ne, většinou neumřou, umí si nějak pomoci, i když tady není nouze ani o kobry.“ „Učíte i literaturu?“ Chvíli si vyjasňujeme, co to literatura jako předmět je, a odpověď nás opět trochu vrátí do reality zdejšího života. „Jsem rád, když si lidé mohou koupit a přečíst alespoň Bibli.“

Kostel a faru vybudoval německý předchůdce, zahradu a školu založil otec Sakcharias. Občas ubytovává turisty, naposledy před šesti lety dva Němce.

V devět pomalu usínáme. Je ke třiceti stupňům, rozbitou okenní tabulkou vlezl do pokoje gekon, občas pronikavě a hlavně nečekaně zaskřehotá. Na ovocný strom obsypaný velice chutnými balijskými švestkami se sneslo hejno kaloňů. Perou se, piští, hází na plechovou střechu fary pecky. Vedle v místnosti se tiše modlí a se svými žáky zpívá páterův pomocník. Mraky se roztrhly a měsíc osvítil hřbety opuštěných knih.

JÁ DOKONCE VÍM, JAK SE JMENUJETE

Cesta do Floresu se chýlí ke konci. Marně hledáme nějakého bílého kněze SVD. Slovák Jan Hudek před několika lety zemřel, Engels Alfons odjel do Surabayi a Němec Kurt Bart nebyl k nalezení, snad spal, snad někde sloužil mši. Ač jeho žáci pilně pobíhali po celém semináři, nikdo o něm nic nezjistil. „Co se dá dělat,“ povzdechla jsem si, „reportáž o misionářích nebude.“

Zbývá poslední část cesty, posledních 120 km autobusem. Úplně nacpaný konečně vyjíždí na závěrečnou okružní jízdu městečkem Ruteng, aby mohl dovnitř vtěsnat ještě pár pasažérů. „Odvezte mě domů pro zavazadla,“ staví si nás mohutný vitální šedovlasý muž. „Promiňte, nejste náhodou polský kněz?“ křičím na něj přes několik hlav, když autobus konečně vyjíždí z města. Pětašedesátiletý běloch se překvapeně otočí. „Pan jest Polak, Stanislaw Wyparlo,“ dokončuji seznámení jakousi variací na polštinu.Cestující kvůli nám přeskupují svá zavazadla, drůbež i krabice se posunují.

„Podívejte se, jaký je náš páter významný muž, všichni běloši ho znají“. Po několika hodinách jízdy už Stanislaw tak čile nevypadá, málokdo by také pod přívalem otázek v poskakujícím autobuse a pětatřicetistupňovém vedru a průvanu z otevřených oken a dveří vypadal lépe. I když na horko si kněz dávno zvykl a při návštěvě Evropy před třemi lety mu dokonce byla zima. Ale chladno mu bylo spíš ze studených, uzavřených lidí než z počasí. Zpátky by se už vrátit nechtěl.

O svých ovečkách z kmene Manggarai mluví trochu s nadhledem. Jako o bezstarostných dětech. „Vždycky se snaží uhádnout, co chcete slyšet. A tak se nikdy neptejte – je to daleko, bude pršet, jede tam autobus? Z anglických slov yes a no si složili svoje zvláštní jo a jeho skutečný význam si musíte domyslet. Je pravda, že podle měřítek bílé civilizace pracovití právě nejsou, ale proč by se honili? Angličané říkají, že čas jsou peníze, Němci mávnou rukou, že peníze pro ně nejsou problém, těch mají dost. Indonésan se posadí, čas pro něj není problém, toho má nadbytek.“

Měla jsem původně spoustu otázek začínajících obvyklým proč, jak, kdy, ale Indonésie už na mně zapracovala, a tak mi připadají zbytečné. Nechávám raději pátera ponořit se do vzpomínek. Před třiceti čtyřmi lety přijel v první, dvacetičlenné skupině misionářů ze socialistického Polska. Indonésie tehdy koketovala s komunismem, její velvyslanec v Polsku byl katolík, a proto se na tehdejší poměry podařila neuvěřitelná věc. Stát je delegoval, ač 87 % Indonésanů je muslimského vyznání.

Kněz ukazuje na bambusovou chýši, která se ničím neliší od ostatních domků na stráni: „To je moje první fara. Tady jsem žil deset let.“

NEZLOBTE SE NA NĚ

Druhý den se ocitáme před podobným stavením. Střechu má ze svazků suché trávy, stěny z palmových rohoží, na pohupující se podlahu v domě na kůlech použili naštípaný bambus, jinde stěny stojí přímo na pečlivě zametené hlíně. Na ananasech lemujících kukuřičná pole se suší prádlo, na zemi na kusu igelitu právě umyté nádobí. Míjíme školu, část dětí se vyřítí z vyučování a nadšeně předvádí, že umí anglicky: „Haló mistér, kam jdete?“

Když si o tři kilometry dál objednáváme v právě postavené restauraci kávu a na druhou hodinu oběd, tiše nás pozoruje šest dětí s nudlí u nosu. Oběd je chutný, dobrý pocit z něj kazí jen 41 dospělých a dětí. Stojí v kruhu okolo našeho stolu a dívají se, jestli nám opravdu chutná. „Nezlobte se na ně, jste první turisté, které vidí,“ prosí a zároveň vysvětluje majitel pohostinství. Zbytek osazenstva vesnice stojí u okna větší chýše a bez hnutí se dívá dovnitř. Naplno tam řve televize, jejich první krok ke konci bezstarostného života. Vysílání se nedá zachytit jinak než přes satelit a díky němu se do bambusových domečků dostane i australské vysílání. Kdo lidem vysvětlí supermoderní kreace na módních přehlídkách a růžové reálie amerických seriálů? Hodný, dobrý Sakcharias, který studoval v Římě, nebo energický Stanislaw, který už zapomněl, jak tvrdě a bezcitně dokáží bílí nositelé pokroku žít? A co ty, Pane, můžeš jim ještě ukázat cestu?

Category: 1998 / 11

„Stejně jako si národy váží určitých událostí své historie, klasických děl literatury a umění a dalších měřítek své velikosti, měly by se naučit chránit své jedinečné ekosystémy, svědectví historie zemského povrchu.“ E. O. Wilson

Primární deštné pralesy s původní biocenózou patří mezi největší bohatství naší planety. Jde o nádherná, velmi důmyslná a unikátní přírodní společenstva. Po korálových útesech jsou druhově nejbohatším ekosystémem na Zemi. I když zabírají pouze šest procent zemského povrchu, předpokládá se, že v nich žije více než polovina všech živočišných druhů. V tropických deštných lesích je uložena přibližně polovina veškeré organické hmoty na Zemi. Na jednom hektaru můžeme najít až sto druhů velkých stromů, což je více, než má Evropa a Severní Amerika.

Devastace tropických deštných pralesů je jeden z největších zločinů lidstva.

TROPICKÝ LES

Baldachýny korun pralesních velikánů dosahují výšky až pětasedmdesáti metrů. Většina pralesních stromů však dorůstá dvaceti pěti až padesáti metrů. Porost je rozložen v několika patrech. Pod korunami nejvyšších stromů jsou různě vysoké stromy střední velikosti, které přecházejí ve spodní stromové patro a křoviny. Po kmenech se vinou liány, popínavé a plazivé rostliny. Větve jsou pokryty epifytními orchidejemi, broméliemi a kapradinami. Ozdobou jsou vysoké stromové kapradiny. Všechny rostliny mají jediný cíl – prodrat se co nejvýše k blahodárným slunečním paprskům.

Pokud máte to štěstí a podaří se vám proniknout do nitra deštného pralesa, můžete být zklamáni, protože objevit zvířata a řadu rostlin není nijak jednoduché. Dole je vlhko a přítmí, rušnější život se odehrává až ve vyšších patrech.

Deštných pralesů je však mnoho typů a značně se od sebe odlišují.

Původní, nezničené plochy botanici označují jako primární deštný les. Na mnohých místech byl už tento porost částečně zničen – takové lesy se změněnou druhovou skladbou se nazývají sekundární deštný les.Deštný prales se mění také se stoupající nadmořskou výškou. Typický deštný les roste nejčastěji v nižších nadmořských výškách, okolo 400-800 m n. m. Můžeme jej však najít i přímo na pobřežích moří a oceánů.

Horský les se rozkládá od výšky 1800 do 3000 m n. m. a vyznačuje se nižšími teplotami a menší vlhkostí. Ve výšce nad 3000 m n. m. způsobují stoupající vlhkost a klesající teplota srážení do atmosférické mlhy. Mlžný les přijímá více vody z přímé kondenzace než z dešťů. Na větvích zde nacházíme husté závoje epifytních lišejníků, kapraďorostů a mechorostů.

SMUTNÉ REKORDY

Od roku 1981 do roku 1990 vykácel člověk ve jménu lidské civilizace a jejích potřeb 150 milionů hektarů tropických deštných pralesů. Ve stejném období bylo v tropickém pásmu nově zalesněno 43,8 milionu hektarů, pouze 30,7 milionu z nich však úspěšně. Sledování vykácených míst naznačuje, že obnova může trvat celá staletí. Nízká regenerační schopnost deštných pralesů je dána mimo jiné choulostivostí semen stromů – některá ztrácí klíčivost již po několika dnech. Největšími ztrátami lesních ploch se může „pochlubit“ Jižní Amerika (ročně 7,4 milionu hektarů), dále Afrika (4,1 mil. ha), Asie a Tichomoří (3,9 mil. ha). Například v Kolumbii padne tisíc stromů kvůli produkci jednoho kilogramu heroinu. Dvě stě dvacet tisíc kilometrů tropických deštných pralesů ve Vietnamu zničila americká armáda defolianty – látkami způsobujícími odlistění. Smutný rekord v odlesňování drží Brazílie (3,67 mil. ha ročně), následuje ji Indonésie (1,21 mil. ha). V roce 1987 bylo v oblasti brazilské Amazonie vykáceno a vypáleno za čtyři měsíce 50 000 km2 – armády rolníků najaté velkými vlastníky půdy zakládaly ohně, aby vyčistili půdu od poražených stromů a keřů. Obdobně se postupovalo i v dalších letech. Hustý dým se rozkládal nad územím několika milionů čtverečních kilometrů. Brazilské požáry uvolnily 500 milionů tun uhlíku, šest milionů tun sazí a milion tun oxidu dusíku a dalších znečišťujících látek. V povodí Amazonky je plánováno 80 vodních elektráren, které zaplaví 150 000 km2 lesů. Postupující vykořisťování a využívání amazonských lesů je dobře viditelné i z družicových záběrů.

V roce 1989 zbylo na světě osm milionů čtverečních kilometrů deštných pralesů, tedy o něco méně než polovina původní prehistorické plochy. V roce 1994 zmizelo ze světa každou minutu 40 hektarů tropického lesa a s tím ročně také 20 000 živočišných druhů. Tímto tempem přijde Země do roku 2020 o polovinu dnešní plochy a zároveň o 10 až 22 % živočišných druhů.

Spolu s pralesy nenávratně mizí složité ekosystémy. Víme například, že na tři tisíce druhů rostlin používají primitivní národy jako antikoncepční prostředky, čtrnáct set druhů rostlin má vlastnosti, u nichž lze předpokládat využití v boji proti rakovině. Nevíme, kolik rostlinných druhů, které nenávratně mizí, v sobě skrývá látky, které budou v budoucnu zásadní pro další existenci lidstva. Z celkového počtu 220 000 kvetoucích rostlin bylo prozkoumáno pouhých pět tisíc, přičemž ovšem vlastnosti mnohých už nebudeme mít možnost poznat. A to, jen pro příklad, přibližně čtvrtina léků je rostlinného původu, třináct procent pochází z mikroorganismů a tři procenta z živočichů…

CO ODKÁŽEME PŘÍŠTÍM GENERACÍM?

Deštný tropický prales vnímáme především jako království stromů a velkých obratlovců.


Deštný prales, neuvěřitelný svět tisí-
ců druhů rostlin, hmyzu a živočichů.

Ve skutečnosti zde vládne hmyz, houby a bakterie. Entomologové odhadují, že na jednom hektaru lesa žije více než 40 000 druhů hmyzu, pavouků a stonožek. Kdybychom zvážili celkovou hmotu všech živočichů – včetně velkých savců – žijících v deštném lese, zjistili bychom, že 10 % hmoty tvoří mravenci. Statisíce drobných tělíček, nepřetržitý potok pohybující se rychlostí dvacet metrů za hodinu a pohlcující vše, co stojí v cestě. Napadají nejen hmyz, ale i menší plazy i jiná větší zvířata, pokud se rychle neodklidí. Mravenčí řeka mizí pod zemí, kde je superorganismus mraveniště. V bornejském pralese jsem jejich útok zažil na vlastní kůži. Fotografoval jsem kácení. Postavil jsem se do koruny poraženého stromu a velcí mravenci, kteří ji obývali, se místo na lesní dělníky – kteří jejich katastrofu způsobili – vrhli na mne. Stovky kusadel se zakouslo do všech částí mého těla. Začal jsem tančit indiánský tanec, přiběhli dřevorubci a mravence na mně umlátili. Ale ještě po několika hodinách mi v hotelu manželka vytahovala z těla velká kusadla s hlavohrudí.

Ve špetce půdy je přibližně pět tisíc druhů bakterií, bez nichž je nemožné zajistit biologickou rovnováhu. Každý organismus je spojen potravním řetězcem pouze s několika sousedními druhy. Pokud vymizí jeden druh, jeho místo vyplní okamžitě další. Jakmile však vymizí více druhů, celý ekosystém se hroutí. Například hmyz a suchozemští členovci jsou natolik důležití, že kdyby zmizeli z povrchu zemského, lidstvo by nepřežilo déle než několik měsíců.

Dalším závažným momentem je neustálý koloběh vody. Vzdušná vlhkost deštných pralesů je 80 až 100 %. Vlivem slunečního záření se vzduch ohřeje a voda se odpaří. Tvoří se bouřkové mraky a ochlazené páry padají zpět v podobě deště. Nejméně polovina tropických lijáků je právě z odparů deštného pralesa. Dnes již bezpečně víme, že odlesněním velkých ploch se mění i klimatické podmínky ostatních kontinentů. Změna způsobí na jedné straně sucha, a jinde zvýšení srážek.

Na místě původních deštných lesů je buď otřesné dýmající spáleniště, nebo plantáže. Na některých místech je prales vykácen pouze pro těžbu vzácných dřev a tady zbývá pouze neúrodná zem rozrytá těžkými zemními stroji. Tropické deště dokonají dílo zkázy, spláchnou poslední zbytky slabé úrodné vrstvy země a krajinu poznamenají hlubokými jizvami.

ČLOVĚK A LES

Po staletí žil člověk s pralesem v symbióze. Sbíral jeho plody a lovil zvěř jen pro svou obživu. Ani první zemědělci nebyli zpočátku příliš na obtíž, následky mýcení lesů byly bezvýznamné. Člověk se totiž na vykácené plochy vracel za jednu či více generací. Během této doby se lesy navrátily na svá místa a ke své dřívější hustotě. Tento způsob zemědělství se někde provádí dodnes. V mnohem větší míře si však člověk v současnosti tuto divokou „džungli“ podmaňuje.

Dnes, kdy je lidí stále více a půdy stále méně, přicházejí do pralesa lidé hlavně z přelidněných měst, aby zde získali půdu a založili hospodářství. Vytrženi z městských kořenů však neumějí s pralesem žít, a často lesy jenom ničí. K získání půdy vykácí stromy a spálí zbylý porost. Pěstují pak nezbytné plodiny – hlavně obilí, tykve a melouny. Z odlesněného území smývá každý rok tropický déšť asi 185 tun úrodné půdy na hektar. Půda se tak rychle vyčerpává, území se stává nepoužitelným. Lidé se po třech letech musí stěhovat dál. A koloběh pustošení se opakuje. Lidé se vrací na stejné místo už za dva nebo tři roky. Půda nemá čas se zotavit mezi dvěma nájezdy člověka.

Kromě nároků střídavého a usedlého zemědělství jsou pralesy vystavené vzrůstajícímu tlaku dřevařského průmyslu. Těží se zde tvrdé kvalitní dřevo, velmi ceněné na světových trzích. Většina vzácných druhů stromů ale roste na stěží dosažitelných místech v hloubi pralesa. Právě tam se staví sítě cest a silnic napříč celým pralesem. Odhaduje se, že každou minutu zmizí asi 5,6 hektaru lesa. Velké společnosti přemění les na pastviny a vybudují dobytkářské farmy. Maso z takto chovaného dobytka je také velmi levné, snadno se prodává do zahraničí. Tyto způsoby využití prales navždy poškozují.Z ekonomického hlediska se přitom tradiční zacházení s tropickým deštným pralesem mnohonásobně

vyplatí. Ekonomové spočítali, že z jednoho hektaru nepoškozeného pralesa v Peru je možné získat ovoce a surový kaučuk v hodnotě asi 6820 dolarů. Výtěžek ze stejné plochy půdy pro chov dobytka činí pouhé 3184 dolarů. Cesty, jak využít bohatství pralesa, aniž by se přitom zničil, jsou tedy známy. Mnoho lidí se navíc sběrem kaučuku a plodů z ovocných stromů v těchto oblastech živí. Při tradičním sběru tekutého surového kaučuku není vůbec nutné stromy kácet.

V tropickém pralese se také nacházejí obrovské zdroje nerostných surovin, hlavně bauxitu, cínu a mědi. Těžba rud je dalším z důvodů rychlého ničení pralesa. V okolí dolů se místo stromů vrší výsypky hlušiny. Taková destrukční činnost má nedozírné následky. Poničená země zůstává nadlouho zcela nevhodná pro rostliny a živočichy.

Ničení tropických deštných pralesů vede navíc k erozi půdy, k záplavám a nepříznivým změnám podnebí. Pralesy často rostou na chudé, neúrodné půdě a po jejich odstranění zůstane jen neplodná poušť. Každý rok se zdevastuje nebo naruší 16,4 až 20,4 milionu hektarů území, což odpovídá dvojnásobné rozloze Rakouska. Při takovém tempu zničí některé země pralesy na svém území kolem roku 2035. Nejvážněji to platí pro Haiti, Guatemalu a ostatní středoamerické země, dále Srí Lanku, Thajsko, Paraguay, Kolumbii a Ekvádor. Nejvíce deštného pralesa dosud zbývá v Jižní Americe.

Známe fakta, píšeme petice a – kácíme dál. Podle fosilních nálezů žil kdysi každý biologický druh řádově miliony let. Za rok tedy vyhynul jeden druh z milionu. Činnost člověka zvýšila rychlost vymírání v deštném pralese tisíckrát až desetitisíckrát. Zatím známe pouze zlomek zákonitostí, které umožňují fungování tak složitého systému, jakým tropický prales je. Bezpečně však víme, že na jeho fungování, jsme existenčně závislí i my.

JIŽNÍ AMERIKA

Tropický deštný prales zaujímá více než polovinu rozlohy Jižní Ameriky. Ještě než se začalo s využíváním jeho přírodního bohatství, zaujímal prales kolem 600 milionů hektarů, což jsou asi dvě třetiny území Spojených států. Skrz lesy této pokladnice živé přírody protékají veliké řeky, z nichž největší je Amazonka. Jediné země, kde zůstal dosud tropický prales nedotčen, jsou Guyana, Francouzská Guyana a Surinam.

Za poslední tři roky došlo k odlesnění amazonských deštných pralesů ve stejné míře jako za celou dobu odlesňování Amazonie od roku 1500. V roce 1995 pak zlomilo všechny historické rekordy. V jediném roce zmizelo 2 905 900 hektarů lesa, dvakrát více, než je roční průměr v letech 1992-1994. Zároveň to je o 38 procent více než průměrný roční úhrn těžby v letech 1978-1988, období nazývaném dekádou zkázy. Za poslední tři roky bylo zničeno 60 128 čtverečních kilometrů lesa. Celková odlesněná plocha v Amazonii se tak zvýšila z 467 tisíc čtverečních kilometrů na 530 tisíc čtverečních kilometrů. To znamená, že plocha odlesněná v Amazonii za pouhé tři roky představuje 11,34 procenta celkové zkázy v Amazonii od té doby, kdy byla v roce 1500 Brazílie objevena.

Téměř nedotčeny jsou dosud i peruánské deštné pralesy. Celá oblast se rozkládá na svazích And v nadmořské výšce okolo 4500 metrů a zasahuje až do údolí řeky Manú v Amazonské nížině. V tomto na rostliny a živočichy pestrém kraji žije pravděpodobně největší množství papoušků na světě (hlavně papoušků maka). Nepropustná pralesní džungle je ochranou zbytků starověké civilizace Paititi.

STŘEDNÍ AMERIKA A KARIBSKÉ OSTROVY

Sedm malých středoamerických států se rozkládá na území tropického pralesa. Ten trpí jak občanskými válkami, tak intenzivní zemědělskou činností. Země zde dostává úplně jinou tvář. Tam, kde byl po tisíciletí prales, táhnou se dnes nekonečné lány cukrové třtiny, bavlny, kávy a tabáku. Na ostrově Barbados byl ve snaze vydělat co nejvíce peněz veškerý prales nahrazen poli cukrové třtiny. Pro ostrovy je prales nezbytný. Funguje jako houba, protože zadržuje všechnu dešťovou vodu. Díky tomu netrpí tyto oblasti nedostatkem vody. Nezodpovědný přístup k životnímu prostředí způsobil problémy v oblasti Panamského průplavu. Odstranění pralesa v okolí kanálu s sebou přineslo intenzivní půdní erozi. Aby mohly větší lodě proplouvat mezi Tichým a Atlantským oceánem, budou se muset vynaložit miliony dolarů na odstranění bahna ze dna kanálu.

JIHOVÝCHODNÍ ASIE

Již od konce šedesátých let se v jihovýchodní Asii těží ve velkém dřevo na vývoz. Dřevo z rozsáhlých území tropických lesů je v cizině velmi ceněno. Odlesňování má vliv na podnebí této oblasti. Například na severozápadě Malajského poloostrova se podstatně snížilo množství srážek, následkem čehož zde bylo omezeno pěstování rýže na bažinatých políčkách (paddy). Dvacet tisíc hektarů této půdy museli dokonce obyvatelé pro nedostatek vláhy opustit.

K odlesňování dochází prakticky ve všech oblastech jihovýchodní Asie. Stromy se kácí v Laosu, Kambodži, Thajsku, Malajsii, Indonésii i na Filipínách.

V Kambodži ještě před rokem 1970 pokrývaly deštné pralesy tři čtvrtiny rozlohy. V současnosti jsou už jen na méně než čtyřiceti procentech povrchu. Pokud bude kácení stromů pokračovat dosavadním tempem, zmizí tamní deštné pralesy do roku 2005.


Devastace pralesa na Kalimantanu.

Také většina ostrovů Indonésie již své bohatství lesů ztratila. Na přelidněné Jávě zbyly pouze v několika malých národních parcích. Stejná situace je na sousedních ostrovech Bali a Lombok. Pokračuje devastace tropických deštných lesů na třetím největším ostrově světa Kalimantanu. Sever, na kterém leží malajská provincie Sabah, je kromě nepatrných ploch národních parků odlesněn. Ale ani západní malajská provincie Sarawak již pralesy příliš neoplývá. Pouze centrální Kalimantan tvoří souvislá enkláva primárních deštných lesů. Jsou však poškozeny četnými požáry. Stopy posledního ničivého požáru na východním pobřeží z roku 1983, kterému podlehly tisíce hektarů, jsou patrné dodnes.S požáry se však tropický deštný prales vyrovnává mnohem snadněji, než s devastací způsobenou člověkem. Ohně, i když jsou děsivě ničivé, byly vždy součástí života v tamních ekosystémech.Kalimantan je jedním z posledních míst na Zemi, kde ještě žijí lidé téměř na úrovni doby kamenné. Ale i k roztroušeným dajáckým rodům pomalu proniká civilizace. Východní pobřeží ostrova není ještě spojeno silnicí, a tak jsou některá města dostupná pouze letecky nebo lodí, ale je pouze otázkou času a peněz, kdy tomu bude jinak. Bohužel, tropické pralesy nejsou jediným bohatstvím tohoto ostrova, jsou zde také naleziště ropy a značná nerostná bohatství včetně uhlí. Také jih Kalimantanu je již téměř odlesněn, na všech řekách plují vory složené z mohutných těl pralesních velikánů.

AUSTRÁLIE A NOVÝ ZÉLAND

Díky tlaku veřejnosti se zachránily unikátní pralesy na ostrově Tasmánie. Lesy, které nenajdeme nikde jinde na zeměkouli, měly být se souhlasem australské vlády počátkem 80. let vytěženy. Stovky demonstrantů však vlastními těly zabránily přístupu dřevorubcům. Vláda ustoupila a krásné pralesy byly později vyhlášeny územím Světového přírodního dědictví.

AFRIKA

Kácení tropických pralesů pro získání orné půdy a obživu je typické i pro oblasti střední a jižní Afriky. Všude se alespoň trochu kácí pro dřevo a aby se uvolnilo místo zemědělským kulturám, místy dokonce průmyslovým závodům. Nebezpečí zmizení lesů hrozí hlavně na Madagaskaru, v Zairu a Středoafrické republice. Zachránit jedinečné přírodní bohatství Madagaskaru pomáhá i Světová nadace pro ochranu přírody, která poskytuje peníze a odborné rady.

ZELENÉ KRÁLOVSTVÍ MADAGASKARU

Obecně se udává, že madagaskarské deštné lesy ztratily ze své původní rozlohy již 75 %. Alarmující rozměr tohoto čísla není jen v jeho velikosti. Daleko více zaráží rychlost, s jakou člověk stihl tak obrovské plochy vykácet. Nutno podotknout, že velké těžařské společnosti, známé především svým neblahým působením v Jižní Americe a Asii, nemají na Madagaskaru doposud velký význam! I přesto jsou odlesněné plochy varujícím mementem. Lidé totiž svou mravenčí, neutuchající „pílí“ zvládli za pomoci jednoduchého nářadí zlikvidovat během posledních přibližně padesáti let celou polovinu původní rozlohy tropického deštného lesa na tomto ostrově. Pokud uvážíme, že člověk obsadil ostrov prakticky jako poslední živočišný druh přibližně před 2500 lety, stihlo několik generací za poslední století zdevastovat tamní přírodu tak, jak se to jejich předkům nepodařilo za více než dvě tisíciletí.

V případě Madagaskaru jsou tato čísla o to smutnější, že s každou vykácenou plochou vymírají druhy rostlin a živočichů pro lidstvo doposud neznámé a nenahraditelné, jelikož rostou a žijí pouze tam. Díky řadě mezinárodních projektů, mezi nimiž vyniká především aktivita organizace WWF (World Wildlife Fund for Nature), se situace stabilizovala a podle vyjádření některých expertů je úbytek původních deštných lesů již zastaven. Domorodci pálí dřevěné uhlí z rychle rostoucích introdukovaných blahovičníků (Eucaliptus) a v mnohých oblastech zjistili, že zachovalý deštný les může přinést řadě obyvatel alespoň základní prostředky ke skromnému živobytí. Na většině ploch s původním porostem tropického deštného lesa vyhlásila totiž malgašská vláda přírodní rezervaci nebo národní park a tato státem chráněná území jsou pro biology tím nejzajímavějším, co lze ze zbytků divoké přírody vidět. Domorodci znalí místních poměrů a často slušně proškolení zahraničními odborníky jsou schopni vám podat velmi zajímavé informace a ukázat řadu vzácných druhů, kterých si netrénované oko přecivilizovaného Evropana ani nevšimne. Možná to je jediný racionální přístup, jak se vypořádat se stále tvrdším negativním vlivem člověka na přírodu – co ještě stojí za to, velmi přísně chránit a domorodce cílenou ekologickou výchovou přesvědčit o tom, že jeho relativně slušný život záleží na tom, bude-li mu za chalupou růst tropický deštný les, a nikoliv bědné políčko s kukuřicí.

Zpracovali Michal Novotný, Vladislav Jiroušek, Libor Kunte

CESTA PRALESEM

V srdci Malajského poloostrova, daleko od hlučných pulzujících měst dnešní rychle se rozvíjející Malajsie, leží přírodní poklad v ryzí, nedotčené podobě. Pravý tropický deštný prales. Neuvěřitelně živoucí tisíci druhy rostlin, hmyzu, živočichů – národní park Taman Negara. Nachází se zde údajně jedna z nejstarších forem deštného pralesa na Zemi.

Park leží asi 120 kilometrů severovýchodně od Kuala Lumpuru. Z vesničky Tembeling se musí lodí proti proudu stejnojmenné řeky a pak už jsme v místě zvaném Kuala Tahan, které je zároveň oficiální bránou do parku.

ZEM PLNÁ PIJAVIC

Zprvu nás trochu překvapila na náš vkus příliš civilizovaná chatová osada s hezkými dřevěnými bungalovy pro pohodlnější turisty na obou březích řeky. Naše počáteční zklamání ale brzy odeznívá, když se jen pár metrů za poslední budovou noříme úzkým chodníčkem do hustého pralesa.

Vybrali jsme si chodník směřující proti proudu řeky Sungai Tembeling po jejím pravém břehu až do osady Kuala Terengganu. Když jsme se ptali na cestu a na vzdálenost, odvětil nám jeden z domorodců: „Je to celých devět kilometrů. Už je poledne a to už do večera nestihnete. Je to celodenní záležitost.“ Jen jsme se pousmáli a směle se vydali na cestu. S dostatečnou zásobou pitné vody a jídla na dva dny.

Zpočátku snadný chodník začíná prudce klesat a zase stoupat s každým bočním přítokem do řeky v podobě třeba jen nepatrného potůčku. Další překážkou jsou velké kořeny stromů tvořící z chodníku překážkovou dráhu. Také spousta spadaných stromů rozhodně náš postup neurychluje. Ale ze všeho nejhorší je horko a obrovská vlhkost vzduchu, která až dusí. A tak při našem hlemýždím tempu brzy vzpomínáme na slova domorodce. Po několika kilometrech objevujeme v jednom z potůčků hlubokou tůň s čistou vodou. S povděkem a radostným mručením se noříme do chladivé lázně. Najednou se odněkud z protisměru našeho postupu zjevuje propocený turista, podle přízvuku Australan. Vyjeveně hledí ve svých dlouhých nohavicích a vysokých botách na dvě nahé cákající se postavičky. „Vy nemáte problémy s pijavicemi?“ zní jeho udivená otázka. Už máme nějakou tu zkušenost z tropických džunglí a víme, že pijavice hrozí především z listí spadaného na zem. Při odpovědi: „Ani ne. Jsou tady nějaké?“ si pro jistotu pokradmu prohlížíme naše bosé nohy obuté jen v sandálech. Žasnu, když mezi prsty objevuji hned dvě potvůrky, už řádně napité krví. Kamarád je na tom podobně a honem také s odporem strhává nezvané hosty. Pijavice sáním narušují ty nejjemnější cévy, a navíc do rány vpouští látku zamezující srážení krve. Rány potom krvácí v nepravidelných intervalech ještě několik hodin. Od této chvíle se už při chůzi neubráníme častým pohledům na naše nohy. Teprve teď na zemi vidíme desítky vztyčených pijavic nejrůznějších velikostí, které se na listech chodníku lačně kývají sem a tam jak ručička metronomu. Čekají na svou příležitost. Když se zastavíme, třeba jen na pár vteřin, jejich vyčkávání vystřídá píďalkovitý úprk ze všech stran směrem k našim nohám. Nechápu, jak se tady holky uživí při tak velkém počtu konkurentek a nepatrném množství masochistických turistů, jako jsme my.

TROPICKÁ BOUŘE

Po dlouhých hodinách trmácení zeleným vedrem ohlašuje visutý most přes větší přítok blízkost naší vesnice. Tam zjišťujeme, že ještě i odtud občas jezdí motorová loďka zpět dolů do našeho dnešního výchozího bodu. Je dobré mít únikovou cestu, protože naše nadšení z džungle poněkud ochladlo díky dotěrným moskytům.

Schyluje se k večeru a my nemáme stan. Je potřeba se poohlédnout po vhodném místě k přenocování. Původně jsme chtěli dorazit až k osm kilometrů vzdáleným vápencovým jeskyním a přenocovat tam, ale unaveni horkem a dlouhou chůzí se rychle rozhodujeme dojít do tmy alespoň k nedaleké dřevěné pozorovací věži a strávit noc na ní. Věž je zastřešená a určená právě nouzovým návštěvníkům a také k pozorování života v džungli.

Na věži potkáváme už zabydlené podobné nadšence, jako jsme my – skupinu čtyř mladých cestovatelů z Anglie, Skotska, Kanady a Nového Zélandu. Místa je však dost, a tak po večerní koupeli v potoce společně u ohně vykládáme o všem možném. Miluji takovéto večery v divoké přírodě s kulisou tajuplných zvuků z noční džungle, a nebýt přicházející bouřky, asi bychom besedovali ještě dlouho.

Je těžké popisovat tropickou bouřku uprostřed deštného pralesa někomu, kdo ji na vlastní kůži nezažil. Ale zkuste si alespoň představit desetkrát hustější déšť, než je nejsilnější možný slejvák u nás. A blesky a hromy tak silné a tak často po sobě, že je víc světlo než tma.

Tu noc se stala jedna z nejpodivnějších věcí, jakou jsem kdy zažil a pro niž těžko nacházím vysvětlení. Všichni už spali a dunící hromy vystřídal již ne tak hustý, zato vytrvalý, monotónní déšť. Ležím s očima otevřenýma do absolutní tmy a hlavou mi běží film vzpomínek a představ jako člověku, který je již dlouhou dobu daleko od svých blízkých. Stejnoměrný déšť bez jediného hromu už dlouho bubnuje na střechu naší věže. A najednou se to stalo. Zčistajasna vzduch proťala tak ohlušující nepředstavitelná rána, že nic tak intenzivního jsem doposud neslyšel. Byl to jeden jediný úder, při kterém celá konstrukce nadskočila a zakymácela se, jako by pukla země. Neobjevil se přitom žádný záblesk a ozvěna z okolních kopců vracela tuto ránu ještě hodně dlouho. Pak se rozprostřel znovu už ničím nepřerušovaný trvalý déšť.

JESKYNĚ

Ráno opouštíme ještě spící spolunocležníky a naše cesta vede k jeskyni Gua Kapayang Kecil. Jde se nám lépe než včera, protože batohy zůstaly skryté za námi v džungli. Přesto nám pouhých šest kilometrů pochodu trvá několik hodin. Jeskyně jsou velké členité prostory ve vápencové skále, děravé jako ementál. Pištění netopýrů z hlubin svědčí o dalších prostorách tam někde ve tmě. Shodujeme se, že jeskyně jsou skvělým místem k přespání. Přesto si s sebou příště vezmu stan. Noční rej moskytů totiž umožňuje spát pod širákem pouze pod hustě tkanou plátěnou plachtou, chránící před jejich lačnými sosáky. A ve zdejším vedru, které nepřestává ani v noci, je noc pod takovou plachtou útrpnou koupelí ve vlastním potu.

Category: 1998 / 11

Poslední dobou se snaží mnoho vědců zjistit a prokázat existenci planet u blízkých hvězd. Používají k tomu nejmodernější techniku, nejpřesnější měření a nejnovější poznatky. Přitom z poměrně jednoduché úvahy využívající klasickou středoškolskou fyziku a selský rozum vyplývá, že planety zřejmě budou skoro u každé osamělé hvězdy.

OSAMĚLÉ HVĚZDY A PLANETY

Ve všech galaxiích, tedy i v naší, jsou přítomny obrovské mlhoviny plynu a prachu. Plynoprachové mlhoviny jsou obvykle mnohem řidší než vakuum dosahované ve fyzikálních laboratořích, ale mnohem hustší než okolní vesmír. A v těchto mlhovinách se občas rodí hvězdy, většinou po celých skupinách – hvězdokupách.

Původní mlhoviny vzniklé po velkém třesku byly složeny prakticky jen z vodíku a helia, současné plynoprachové mlhoviny jsou „zašpiněny“ i těžšími prvky. Chemické prvky těžší než lithium vznikají téměř výhradně v nitrech hvězd při termonukleárních reakcích. Prvky těžší než železo mohou vznikat dokonce pouze při gigantických explozích supernov, kdy se na lehčí jádra prvků nalepují neutrony vyzářené při výbuchu. Dá se tedy bez nadsázky říci, že i naše smrtelné tělesné schránky jsou potomky dávných hvězd.

Plynoprachové mlhoviny se líně převalují vesmírem po miliony a třeba i miliardy let, a pokud nenastane nějaké místní zhuštění mlhoviny, nic významného se neděje. Podobně chaoticky se chovají mraky v pozemské atmosféře. Mlhoviny jsou natolik řídké, že se samy od sebe gravitačně nezhroutí.

Pokud v blízkosti mlhoviny exploduje supernova nebo proletí-li mlhovinou něco hmotného, například skupina hvězd, vzniknou místní zhuštěniny plynoprachové mlhoviny a proces tvorby hvězd je na světě. Narazí-li vlna záření ze supernovy na řídkou plynoprachovou mlhovinu, hrne před sebou plyn jako radlice buldozeru. Také hmotné mladé hvězdy stlačují tlakem záření mlhovinu kolem sebe. Tlakem záření vznikají v mlhovině oblasti, ve kterých je hustota místy o mnoho řádů větší než v původní plynoprachové mlho vině. Perfektně tyto útvary vyfotografoval již mnohokrát Hubblův teleskop. Také po průletu hvězdokupy plynoprachovou mlhovinou vznikají víry a místní zhuštěniny plynu.


Místní zhuštěniny jsou něco jako obrovité mraky o rozměrech zhruba tisíckrát větších, než je současná velikost sluneční soustavy. Hustota je již natolik velká, že gravitace vítězí nad chaotickým pohybem a nastává smršťování zhuštěniny. Smršťování se časem zrychluje, jak roste hmotnost středu zhuštěniny.

Ke smršťování zhuštěniny přispívá zpočátku i poněkud exotický jev. Okolní hvězdy tlačí svým hvězdným větrem na okraje zhuštěniny ze všech stran, a vzhledem k tomu, že zhuštěnina je již neprůhledná, probíhá tlak ze všech stran dovnitř mraku. Takto pomáhá tlak záření gravitaci ve smršťování.

Mraky plynoprachových zhuštěnin, malé částečky původní obří plynoprachové mlhoviny, se pomocí tlaku záření a vlastní gravitace hroutí pomalu do svého středu. Na snímku Orlí mlhoviny se v malých „prstíčcích“ na sloupech z molekulárního vodíku pravděpodobně rodí nové hvězdičky. Zpočátku má mrak tvar nepravidelný, pomalu chaoticky vířící. Jednotlivé víry mají své momenty hybnosti (zhruba něco jako setrvačnost kruhového pohybu), které se do značné míry vyruší. Je však velmi nepravděpodobné, že by se momenty hybnosti vyrušily zcela, to jest že by součet momentů hybností všech jednotlivých vírů byl roven právě nule.
Jak se mrak zahušťuje a zmenšuje, ustává chaoticky vířivý pohyb a převládá kruhový pohyb kolem středu mraku. Ovšem mrak se vlivem gravitace stále zmenšuje. A jak se mrak zmenšuje, musí se otáčet kolem svého středu stále rychleji, neboť setrvačnost jeho kruhového pohybu (moment hybnosti) musí zůstat zachována, mrak se svého momentu hybnosti nemá jak zbavit. Rotující mrak dostává čím dál plošší tvar disku s největší hustotou uprostřed. Fakt, že mrak plynoprachové zhuštěniny se poměrně rychle (za miliony let) zhroutí do rychle rotujícího disku, je obecně přijímán. Že to však nutně vede ke vzniku více než jednoho tělesa v soustavě, již často slyšet není.

Jakmile dosáhne odstředivá síla rotujících částeček disku hodnoty dostředivé síly gravitační, smršťování směrem ke středu se zastaví. Disk se však dále zplošťuje a pokračuje gravitační zahušťování centra disku, kde přeměnou gravitační a polohové energie vzniká mnoho tepla. Střed disku začíná zářit, nejprve tepelně, asi jako rozpálená kamna, později téměř jako hvězda. Nakonec se samý střed centrální zhuštěniny zahřeje a zahustí natolik, že vodíková jádra jsou vtlačena do sebe navzájem nebo do jader jiných prvků. Zapálí se termonukleární reakce, čímž vzniká skutečná hvězda.

Zatímco doposud vše řídila gravitace a hmota z původního plynoprachového mraku směřovala do jeho středu, zapálením termonukleární reakce vzniká gravitaci úspěšná konkurence. Produktem termonukleárních reakcí je obrovské množství tepla a záření, které směřuje ven z jádra hvězdy. Tlak záření a plynu o teplotě milionů stupňů definitivně zastaví gravitační smršťování mladé hvězdy.

Velmi brzy po zapálení termonukleárních reakcí začne povrch mladé hvězdy silně zářit, a to nejen světlem, ale i hvězdným větrem, což jsou povětšinou atomová jádra vodíku zbavená elektronů, neboli protony. Hvězdný vítr doslova vymete z okolí mladé hvězdy lehké prvky. Například v mlhovině NGC 604 vyfukují mladé hvězdy ve svém okolí obrovské dutiny. Dokonce i kdyby ještě před zapálením termonukleárních reakcí stačila vzniknout menší planetární tělesa blízko hvězdy (bylo by to něco podobného kometárním jádrům – špinavé sněhové koule), mohutný hvězdný vítr by je zcela odpařil a lehké prvky „vytlačil“ dále od hvězdy. Na těžké prvky hvězdný vítr nemá, neboť atomy těžkých prvků jsou mnohem těžší než „projektily“ hvězdného větru.

V určité vzdálenosti od hvězdy, kde se energie hvězdného větru zhruba vyrovná tepelnému pohybu atomů vodíku či helia, se nahromadí větší množství nejlehčích prvků. V této oblasti vznikly ve sluneční soustavě obří planety Jupiter a Saturn. Vzhledem k existenci hvězdného větru u všech hvězd je opodstatněné domnívat se, že u jiných hvězd tomu není jinak. Tato oblast nese po zbytek historie hvězdné soustavy lví podíl momentu hybnosti, zde je tedy zachována převážná část rotační setrvačnosti původního zhustku plynoprachové mlhoviny. Mezi obřími planetami a hvězdou vzniká různě široký pás téměř bez lehkých prvků.

PÁS ŽIVOTA

V rotujícím disku vznikají poměrně rychle větší tuhá tělesa – zárodky planet. Po pár stovkách milionů let se plynoprachový disk nutně změní v disk tvořený mnoha planetami, planetkami a kometárními jádry. U hvězdy vznikají kamenné a kovové planety, za nimi obří planety plynové a dále jakýsi zbytek těles, kde by mělo být zastoupení těžších prvků větší než u obřích planet. Malá ledová tělesa snadno mění dráhy vlivem přitažlivosti velkých planet, díky tomu komety zásobují lehkými prvky i kamenné planety u hvězdy.

V určité vzdálenosti od každé osamělé hvězdy určitě existuje poměrně stabilní „pás života“, kam hvězda dodává tepla „tak akorát“. Pokud se zde vyskytuje dostatečně velká kamenná planeta, aby si udržela atmosféru, je zaděláno na vznik života a případně i na vznik tvorů, kteří si budou lámat hlavu (nebo to, čím myslí), jak to všechno kolem nich vzniklo.

Díky nutnosti zachovat moment hybnosti rotující soustavy tedy velmi pravděpodobně vznikají u osamělých hvězd spolu s hvězdou též planety. Dokonce se dá předpokládat, že poblíž hvězdy budou planety kovovo-kamenné a dále od hvězdy planety velké a převážně plynné, což je velmi vhodná konstelace pro život.

Toto je tedy báječné dobrodružství vzniku planet, takto příroda nachystala plátno pro nejkrásnější umělecké dílo, jakým život bezesporu je.

DVOJHVĚZDY, TROJHVĚZDY A DALŠÍ

Jak se zlepšovaly dalekohledy, zjišťovali hvězdáři, že většina blízkých hvězd nežije osamoceně, ale má partnera, někdy dokonce hvězdy žijí ve velice složitých společenstvích. Co platí pro blízké hvězdy, kde máme šanci rozlišit blízké svítící body vedle sebe, to jistě platí i pro ostatní hvězdy. Někteří autoři tvrdí, že asi 80 % hvězd existuje v párech nebo vícenásobných pospolitostech.

Hvězdy obvykle nevznikají osaměle, ale najednou vzniká v obrovité plynoprachové mlhovině z tisíců plynoprachových mraků tisíce hvězd různých velikostí. Některé se narodí jako jedináčci, tam lze s velkou dávkou pravděpodobnosti očekávat planety, někdy ale místo planet vznikne hvězda nebo hvězdy.V rotujícím mraku plynu a prachu se zřejmě často nevyvine jen jedna centrální zhuštěnina, ale dvě zhuštěniny, které obíhají kolem společného těžiště. Takto lze zachovat původní moment hybnosti dokonce ještě elegantněji než „výrobou“ planet. Pokud jsou dost daleko od sebe, obě zhuštěniny se nadále vyvíjejí více méně nezávisle ve dvě různé hvězdy.

Někdy se hvězdy narodí poměrně blízko sebe. Fyzikové mají takzvané těsné dvojhvězdy velice rádi, dějí se zde věci nevídané, většinou vyplývající z faktu, že hmotnější hvězda svou gravitací vysává hmotu z hvězdy slabší. Vede to kromě jiného k periodickým termonukleárním výbuchům nahromaděného vodíku na povrchu hmotnější hvězdy, což pozorujeme jako vzplanutí novy. Je jasné, že v takovémto prostředí budou dráhy případných planet velmi nestabilní, kromě toho by byly planety periodicky vystaveny výbuchům novy.

Co se týče případných planet, i v případě vzdálenějších dvojhvězd bych byl velmi skeptický. Kolem vzájemně vzdálených členů dvojhvězdy sice mohou vzniknout planety, a možná vzniknout musí, aby převzaly místní část setrvačnosti rotačního pohybu. Je však pravděpodobné, že tak hmotné těleso, jakým je plnohodnotná hvězda, by za humny planetární soustavy nadělalo spoustu zmatku. Dráhy planet by byly v dlouhých časových údobích nestabilní a odhaduji, že po pár stovkách milionů let by všechny planety byly „sežrány“ oběma hvězdami. U těsných dvojhvězd si neumím ani vznik planet představit, není tam pro ně ani místo ani důvod vzniku.

Pokud z plynoprachového mraku vznikají tři a více nezávislých, ale gravitačně vázaných protohvězd, je situace ještě složitější a pro dlouhodobou existenci planet ještě méně příznivá. Nicméně u zbylých asi 20 % osamělých hvězd je dostatečná zásobárna planet.

Ale kde jsou tedy další civilizace, jakto že se galaxie nehemží hvězdolety různých potvor jako v pořádném sci-fi? Proč alespoň neslyšíme kakofonii mezihvězdných dialogů různých civilizací?

JSME SAMI?

Tuto otázku si kladou vědci, přemýšliví prostí lidé i šarlatáni, kteří v lidské zvědavosti a touze po tajemnu hledají obživu.

Otázka je však nepřesně položena. Ve velkých prostorových škálách je současnost trochu specifická. Například o současně vznikající civilizaci u hvězdy tisíc světelných let daleko se dozvíme, až k nám její rádiové vysílání po tisíci letech dorazí, a snadno se může stát, že naše případná odpověď již nenajde adresáta, neboť ona civilizace se mezitím stačí zlikvidovat, například v atomové válce. Takže můžeme říci, že sice „v současnosti“ asi existuje u miliard osamělých hvězd naší Galaxie život na planetách v pásmu života, ale civilizací bude asi podstatně méně.

Vycházejme z jediné známé skutečnosti Země. Země existuje jako planeta asi 4600 milionů let. Technická civilizace schopná dát o sobě zprávu, to jest vysílající dostatečně silné rádiové vlny, existuje 80 let, to jest asi 0,00002 promile trvání Země. Vydělíme-li očekávaný počet planet s životem poměrem existence civilizace ku stáří Země, dojdeme k odhadu existence několika desítek až stovek současných civilizací v Galaxii (z řádově miliard osamělých hvězd). Ale kde? Pokud nejsou náhodou u některé téměř sousední hvězdy, tak nemáme šanci na dialog. Případná civilizace nám může dnes odpovědět z maximální vzdálenosti pouhých 40 světelných let. Teprve 40 let letělo první rozhlasové vysílání ze Země, 40 let odpověď zpět, dohromady oněch 80 let od začátku rozhlasové éry.

Že se vám zdá, že je ještě dost času, že podobné úvahy budou mít smysl, až naše technická civilizace oslaví milenium? Že z okruhu 500 světelných let se již nějací zelení mužíčci ozvou? Ale komu?!Být druhá světová válka o deset let později, pravděpodobně by skončila jadernou katastrofou. A to je pouhých 50 let „atomového věku“!

Další věcí je životní prostředí. Naše civilizace stačila spotřebovat velký díl dostupných fosilních paliv, zdvojnásobila množství oxidu uhličitého v atmosféře. Města se topí v odpadcích a vše v ekonomice pracuje pro ještě větší spotřebu všeho. Zdecimovány jsou pralesy, znečištěním trpí i fytoplankton v oceánech, to jest základ celé biosféry. To vše asi za 200 let!

Erozí a změnou v pouště jsou zdevastovány obrovské plochy souše. Zde je nutno podotknout, že s erozí začali již naši dávní předci, příkladem mohou být dávní nomádi v severní Africe – výsledkem je nejmladší poušť světa Sahara.

Naše civilizace mi připomíná kvasinky v sudu. Tak dlouho se ládují cukrem a množí se jak kobylky, až se ubezduší ve vlastních exkrementech – alkoholu.

Jak dlouho ještě vydržíme, kolik nám ještě zbývá „cukru“ a jak nebezpečná je koncentrace našich produktů? Odpověď na tuto otázku je nutná nejen proto, abychom mohli odhadnout, zda se dožijeme kontaktu s někým zvenčí.

Ale fakt, že neslyšíme časté rozhovory cizích civilizací, může znamenat jedno: technické civilizace pravděpodobně poměrně rychle vyčerpají zdroje domovské planety a zanikají v podstatně kratší době, než byla doba nutná k jejich vývoji z neživé hmoty.

Šancí pro civilizaci by byla expanze na jiné neopotřebované světy, ale kosmické vzdálenosti a potřeba gigantických energií na transport větších hmot vesmírem více méně znemožňují zopakovat v kosmickém měřítku putování civilizací po matičce Zemi. Svědčí pro to ticho, které poslouchají vědci na několika milionech kanálů rádiových vln ve snaze zachytit vysílání mimozemšťanů.

Category: 1998 / 11

Americká tradice je relativně jednoduchá – budování a boj o život a půdu. Při pohledu zpátky vyvstává idol kovbojů, idol mužů, kteří dobyli Západ a chovem dobytka z něj učinili rozkvétající zemi. To vše dokázali ze sedel svých koní. Bez koně by nebyli ničím. Pěší kovboj je ubohá bytost – na koni je ale pánem prérie, bizonů a zkroceného dobytka. Do této role se Američané neděli co neděli vžívají na četných rodeích. Stále ještě je důležité přemoci býka, oddělit tele od stáda nebo obratně prokličkovat s koněm kolem barelů, jako by šlo o obrovské kaktusy. Dnešními aktéry ale už nejsou kovbojové, ale většinou profesionální jezdci. Rodeo ve městech na západě USA je vždy velkou událostí a stejně jako za časů dobývání a osídlování amerických planin vždy najde spousty nadšených diváků.

RODEO NA SEVERU ČECH

Téměř dokonalý obraz amerického rodea byl jednu srpnovou sobotu k vidění na Zeleném ranči v obci Zelená nedaleko Chomutova. Tentokrát nešlo o hraní si na kovboje či na Divoký západ, ale o regulérní sportovní klání připravené na naprosto profesionální úrovni. Iluze tak opravdová, že se až tajil dech. Hoši v kovbojském, pohybující se nenuceně mezi návštěvníky, koně následující je na krok jako věrní psi, stádo vzrušeného skotu tísnící se v rohu arény i všudypřítomní klauni.

Disciplíny rodea lze rozdělit na práci s dobytkem, imitující opravdovou práci na ranči, a na rychlostní disciplíny.

KONĚ A TELATA

Telata a jalovice tísnící se v ohradě jsou viditelně očíslované a jejich nasazení je ohraničeno přísnými pravidly. Jezdci si „svou“ krávu losují před soutěží a každé zvíře v aréně uvidíte jen jednou. Pak se vrátí ke stádu a má po zbytek dne volno. Zatímco i ten nejdivočejší kůň se po ztrátě jezdce snaží co nejrychleji zmizet, kravám se prý nedá věřit. Vyplašená jalovice je schopná obrátit se proti člověku, a proto se v aréně neustále pohybuje několik klaunů. Nevděčným úkolem mladých mužů s výbornou kondicí a legračním převlekem je odlákat pozornost zvířete od ohroženého jezdce a shánět zmatená telata do stáda.

KOŇSKÉ HVĚZDY

Pracovní kůň na ranči musí být rychlý a obratný, nebojácný, pozorný a vyrovnaný, a stejná kritéria musí splňovat i dobrý westernový a rodeový kůň. S vyplašeným uzlíčkem nervů, i seberychlejším, nemáte nejmenší šanci. Cílený chov dal vzniknout specializovaným rasám pro každodenní tvrdou práci mezi dobytkem. Králem mezi koňmi pro western a rodeo je americké plemeno quarter horse. Vzniklo v době kolonizace, kdy byli kříženi britští hřebci se španělskými klisnami. Koně měli sloužit jak k tahání těžkých povozů a kočárů, tak i k jezdeckému sportu. Pro závody nebyly budovány žádné speciální dráhy, osadníci prostě vymýtili v lese nebo křovinách plochu o délce čtvrt míle, a závodní dráha byla hotová. Na takto krátké dráze museli umět koně rychle vyrazit. Sílu jim k tomu dávala velice silná záď, která je dodnes charakteristickým rysem koně plemene quarter horse. Dalším příznačným rysem je jeho spolehlivost, silné nervy a již zmiňovaný cow sense.

Quarteři se chovají pouze v „jednobarevných“ variantách. Flekaté hříbě, i když z výborných rodičů, už není quarter horse, ale je zapsáno do plemenné knihy plemena paint horse. Paintové mají stejně skvělé vlastnosti jako quarteři, jde jen o veselejší barevnou variantu. Rozlišují se dva základní druhy podle fleků – tobiano (tmavé fleky na bílém podkladě) a overo (bílé fleky na tmavém podkladě), přičemž kresba overo se dědí recesivně a je relativně vzácná.

Slavnou trojici kovbojských plemen uzavírá snad nejatraktivnější appaloosa. Řečeno laicky, jsou tito koně puntíkatí – škála jejich zbarvení sahá od jakéhosi „zasněženého“ nebo „pocukrovaného“ zjevu až po puntíky nápadně připomínající zbarvení populárních dalmatinských psů. Nejde ale zdaleka jen o koně na okrasu, jeho původní chovatelé, indiáni kmene Nez Perce, mu dali do vínku také výborné jezdecké vlastnosti.

To zdaleka neznamená, že kůň pro western a rodeo musí být nějaký čistokrevný americký krasavec. Právě rodeo na Zeleném ranči dokázalo, že stejně dobře se dá vycvičit kůň jiného plemene. Pověstně spolehliví koně českého teplokrevného chovu zářili v mnoha disciplínách a plnokrevná společnost se postavila na start rychlostních soutěží. Drobní arabští plnokrevníci se obratně proplétali změtí slalomových tyčí a vyrovnané výkony anglických plnokrevníků, české společnosti nechvalně známých spíš jako nervóz ní dostihoví koně, doslova braly dech. Tito aristokrati mezi koňmi mají obzvláště při práci s dobytkem své hranice a zdá se, že přechod z lepší společnosti anglických lordů mezi honáky krav není ani pro koně jednoduchý…


Race – Jakési kovbojské dostihy.


RACE

Jezdci se ale nespokojí s pouhým měřením sil na rovné dráze, v závratné rychlosti kličkují mezi slalomovými tyčemi (pole bending) nebo objíždí barely postavené do trojúhelníku (barrel race). Koňský slalom má šest tyčí a shození tyče, stejně jako ztráta klobouku je penalizovaná trestnými sekundami. V barelovém dostihu jsou přesně vyměřené vzdálenosti mezi jednotlivými barely, vytyčená trasa, a nadšeně fandící diváky čas od času skropí sprška písku od koňských kopyt. Při fantastických otočkách je velmi důležitá rovnováha jezdce, který musí jít s pohybem koně. Jen malé chybné přenesení váhy má za následek okamžitý pád koně nebo zvrhnutí barelu, taktéž penalizované trestnými sekundami. Tyto disciplíny velmi namáhají koňské šlachy, a proto je důležitý povrch arény, měkká směs písku, pilin a spousty jiných přísad, jejichž přesné složení střeží každý provozovatel rodea jako rodinné tajemství.

Calf Roping – Kovboj bez lasa vypadá v našich představách skoro stejně uboze jako kovboj bez koně. V soutěži calf roping měří jezdci své síly právě v práci s lasem. Na jednom konci arény se otevřou vrata, vbíhá tele a co nejrychleji se žene ke svému stádu. Současně startuje jezdec s roztočeným lasem nad hlavou a snaží se uniklé dobytče polapit. Kůň přitom cválá v šíleném tempu a jezdec má povolený pouze jeden jediný hod lasem. Vše trvá velice krátce a v rozvířeném písku arény stojí zmatené tele s lasem na krku. Jediným pohybem jezdec uvolní laso a trochu udivené zvíře se vrací konečně k vytouženému stádu.

Working Cowhorse – Stejně jako cutting, i ostatní disciplíny s dobytkem jsou divácky velmi atraktivní a pro jezdce a koně velmi náročné. Hnát dobytče po určené trase není nic jednoduchého, zmatené tele bučí, kličkuje a mění směr. Rozhodně se nechce nechat zahnat do ohrady a má v hlavě jen svoje stádo. Vnáší tak do hry prvek neočekávaného a napětí až do samého konce.

Rescue Race – Rescue race je zvláštní dostih pro dva jezdce a jednoho koně. Rescue znamená záchrana. Vychází z reálných situací na ranči, kdy bylo životně důležité kovboje bez koně co nejdříve dostat do bezpečí, ať už ze středu zdivočelého stáda nebo z jiné nebezpečné situace. Jezdec co nejrychleji dojede k barelu na konci arény, kde na svou záchranu čeká „zoufalý“ kovboj bez koně. Ještě za jízdy naskakuje za jezdce na koně a společně „unikají“ do bezpečí. Zachránci se měří čas a zachráněný se nesmí dotknout země před cílem. Jenže naskočit na cválajícího koně není jen tak. Rozdováděný dav přihlížejících na Zeleném ranči doslova řval smíchy, když zachránce druhého jezdce po cestě ztratil, nebo zachraňovaný „vlál“ za koněm jako prapor.

Cutting – Uši přiložené k hlavě v koňské řeči znamenají hrozbu. Mohutný ryzák uprostřed arény uši dozadu má a hrozí. Očima fixuje tele, které předtím na povel jezdce oddělil od stáda. Tele se zoufale snaží dostat zpět do bezpečí stáda, ale valach mu to nedovolí. Zrcadlově kopíruje jeho pohyby, předníma nohama skáče hned vlevo, hned vpravo a vždy se octne přímo mezi teletem a stádem. Kůň přitom pracuje úplně sám, jezdec jen sedí v sedle a volně drží jednou rukou otěže. V této „královské“ disciplíně rodea, která se nazývá cutting, se za každé ovlivnění koně jezdcem strhávají body. Kůň, pokud má být úspěšný v této disciplíně, musí mít takzvaný cow sense – „smysl pro krávu“ (instinkt pro zacházení s dobytkem).

Category: 1998 / 11

Auto už dobrou půlhodinu šplhá úzkou asfaltkou vyhlodanou do skal a lesního porostu. Jedna ostrá zatáčka stíhá druhou. Přes skla doráží ostré a teplé slunce. Občas se jako duhová kulička objeví vesnice s kostelíkem. Oblaka jsou téměř na dosah, a přece se s každým metrem cesty vzhůru stávají nedostupnějšími. Na obzoru se předvádějí bílé Dolomity. Cesta končí a to dole a všude kolem, ta zelená nádhera s až kýčovitými jezery, ten nabízející se kraj, je Trentino – neitalsky se tvářící Itálie.

. . . . .

Italské Dolomity navštěvují každou zimní sezonu desetitisíce turistů nejen z Evropy. Tento ráj alpského lyžování uloupil srdce i mnoha českým milovníkům rychlých prkýnek. S prvními vločkami sněhu se zaplní hotýlky a penziony, kterých je nepočítaně, a osiří mnohdy až ke konci dubna. Pak kraj na několik měsíců utichne, zklidní se a zpomalí, aby byl znovu zajatcem shonu, zmatku a lidského křiku s příchodem léta. Zdá se to divné. Vždyť co může nabídnout lyžařský ráj v létě!? Množství cyklistů na horských kolech, horolezců, raftařů a nadšenců na paraglidu se ptá přesně naopak. Co může nabídnout takový sportovní ráj v zimě, kdy vládne jen jedna barva a jeden povrch?

Ležím na trávě na břehu řeky Adige. Všude kolem mě polehávají a posedávají stovky dalších lidí. Je jedenáct hodin večer, řeka i obloha jsou temné, vzduch neuvěřitelně teplý a tráva chladivě měkká. Tmu rozsekla rudá šmouha, která se mění v tisíce červených hvězd. Malá tmavovlasá holčička křičí radostí a tahá mě za rukáv. Ohňostroj začal. Pár metrů od břehu vede hlavní cesta Trentem, teď je beznadějně ucpaná. Řidiči fascinovaně zastavují a sledují oblohu. Barva střídá barvu, světelné gejzíry doprovází rachot a rány. Nebe a řeka na chvíli splývají.

Poslední noc v Trentinu. Ztratila jsem fotografa a on mě. Davy lidí okupují oba břehy řeky v délce minimálně dvou kilometrů, v očích se jim zrcadlí kouzelný ohňostroj. To není turistická atrakce, tak se radují a oslavují obyvatelé Trenta a okolí. Je to zvláštní mozaika: historie a současnost, turismus i život na samotách, nechutná komerce vedle živelné radosti. Divná všehochuť, ten trentinský kraj. Teď nebe oživila modrá. Modrá, divoká jako voda v olympijské řece.

SPORT A JEŠTĚ JEDNOU SPORT

Serpentiny mezi nekonečnými jabloňovými sady se svažují do údolí, kterým protéká řeka Noce. Údolí Valle di Solle, známá lyžařská oblast a místo proslavené řekou bílých peřejí. Ráj raftařů a bývalá olympijská vesnička. Každé jaro a léto je na řece skutečně hustý provoz – pokud se nekonají raftařské závody, slouží peřeje k tréninku. Voda je i uprostřed léta studená, a tak jsou nezbytností neoprenové obleky. Dokonce není možné potkat na řece někoho bez záchranné vesty a ochranné helmy. Občas řeka unáší osamělé pádlo – předzvěst blížícího se raftu.

Místní jsou živi hlavně z turistů, a tak nemusíte být zrovna přeborník, na vodu vás s raftem stejně pustí. Povinné školení, které sestává z uplavání přibližně deseti metrů naznak, je na celém raftování to nejnepříjemnější a nejtěžší. Pak už jen stačí nasednout na raft, samozřejmě s instruktorem, a avanti, avanti, stop. „Já jsem profesionál na raft. Tak tady dělám instruktora a občas jezdím se skupinkami okruhy na horském kole; tím si vydělávám hlavně přes prázdniny. Studuju totiž v Trentu univerzitu ,“ volá přes rameno Vittorio a zastavuje kolo na mostě. Pod ním právě projíždí osamělý raftař.

Nejen Valle di Solle, ale celý trentinský kraj je protkán stezkami pro horská kola. Místa, kam se pěší jen obtížně vyšplhají a kde trénují horolezci, jsou z opačné strany téměř vždy dostupná i na kole. A tak mnohdy udýchaný „pěšák“ nestačí uskakovat před rojem kolařů. Největší maniaci si s sebou kola přivážejí, civilnější povahy si je půjčují; v každé vesnici, obvykle i v každé horské boudě je půjčovna horských kol a podrobná mapa cyklistických cest, které na sebe systematicky navazují. Na kole se tak skutečně dostanete všude, a přitom nemusíte opustit lesy ani louky.

Pravda, je pár míst, kam vás ani kolo nevyveze. Jedním z nich jsou vrcholky hor, které opanovali Ikarovi potomci, milovníci paraglidů. Na jeden takový vrcholek nad Molvenem nás právě vyváží lanovka. Já, fotograf Zdeněk, Francesca a dva profesionální paraglidisti. Můj (a Lucův) padák je nebesky modrý, Zdeňkův září červeně. Navlečená do popruhů s přilbou na hlavě a s Lucou v zádech se rozebíhám z kopce a… je to neuvěřitelné, letíme. Co psát, co říct? Nic, chybí slova. Máváme na sebe s druhým padákem a letíme k sobě téměř na dosah. Stoupáme, klesáme, letíme, kam si jen přejeme. Spinujeme a teď zase prudce nahoru. Pod námi Molveno: lesy, hory, údolí a jezero, jako vystřižené z reklamy na zmrzlinu. Na malou louku vedle vody přistáváme. Na centimetr přesně. Luca je mistr Evropy v paraglidingu: „Nosíš štěstí,“ usmívá se na mě, „ta turbulence nad jezerem byla zlá, ale zvládli jsme to.“ Mrká na mě, balí padák a já mu v duchu děkuji, že mi to řekl až na zemi.

MALÉ ŠVÝCARSKO

Slunce, horko, rušno v ulicích, palmy, botanické zahrady, nahoře nad městem rozpadlý hrad a na konci dlouhé široké ulice přístavní molo, které je obsypáno plachetnicemi. Pohupují se osaměle na vlnkách. To není záběr z amerického filmu, to je jeden z přístavů na jezeru Garda, jen pár kilometrů vzdáleném nedostupným horám a lyžařským střediskům. Po neúspěšném pokusu sehnat někoho, kdo by se s námi potápěl na dno jezera, vyrážíme z malé přístavní kavárničky, ve které byli kromě nás jen dva štamgasti a jeden bílý pes, do další části města.

Městečko věrně kopíruje břehy jezera, ulice nejblíže plážím jsou obsypány obchůdky a restauracemi. Pozvolna vstupujeme na perfektně udržovaný trávník, míjíme ženy a muže, kteří se opalují a koupou. Míříme přímo ke škole – jachtařské. Mělké vody u kraje jsou okupovány postavami, jež marně zápasí s prknem a plachtou. Kolem jezera Garda je takových soukromých jachtařských klubů nepočítaně. Každou sezonu jsou všechny beznadějně plné, i když členství v nich není levnou záležitostí; stejně jako pobyt u tohoto jezera.

O MEDVĚDOVI, ODVÁŽNÉM KNĚZI A SEDMI KAPLÍCH

V celém Trentinu je nepočítaně hradů. Většinou jsou však v soukromém vlastnictví, a tedy veřejnosti nepřístupné. Jediné historicky cenné stavby, které je možné navštívit, jsou nádherné kostely, kaple a chrámy. Jeden kostel, dá-li se tak nazvat ona stavba, je však skutečným unikátem. Kostel sv. Romedia, který zvenku připomíná hrad. Tato stavba se pyšně předvádí na kopci nedaleko Valle di Non a je obehnána příkopem, jenž obývá medvědí rodinka. Stojíme před hlavní bránou a pozorujeme, jak se malé děti pokoušejí přilákat medvíďata k ohradě. Dovnitř kostela neustále proudí lidé, a to není žádný významný svátek.

Stavba slouží jako klášter i kostel. V budově hned za hlavní bránou sídlí několik mnichů, kteří se starají o medvědy i o vzácnou památku. Za prvním nádvořím začínají strmé schody vzhůru. Stará paní se opírá o hůl a jde statečně nahoru. Jejím cílem však není první kaple, ke které stačí vystoupat do čtyřiceti schodů. Ona jde až nahoru; v poslední, sedmé kapli se bude za chvíli sloužit mše.

Nikdy jsem neviděla nic podobného. Jdete neustále po jedněch schodech a míjíte jednu kapli za druhou; pod jednou střechou je jich nad sebou sedm. Stěny kolem ostrých schodů jsou obloženy obrazy a dary, které přinesli poutníci. Jsem vděčná za každou kapli, mohu si alespoň odpočinout a popadnout dech. Připadám si strašně, když vidím všechny ty stařečky a stařenky, mnohdy těžce nemocné, jak vycházejí schody podstatně rychleji než já. Konečně vstupuji do poslední kaple. Je zaplněna lidmi. Sedí tiše v lavicích, stojí podél stěn obráceni k oltáři. Šeru dávají přídech tajemna a zázraků jemné, štíhlé svíčky plápolající nejistě v silném průvanu. Jsou jich desítky. Desítky světélek, desítky duší. Nechci rušit, tak se vracím zpět dolů. Dívám se na medvědy, ke kterým se váže pozoruhodná legenda:

Je to již dávno, co přišli z Řecka kázat tři páteři víru do Sanzena, do vesnice neznabohů. Schylovalo se k podzimu, listí žloutlo a rezavělo, jablka dozrávala. Pak začaly listy ze stromů padat, a páteři byli zavražděni. Na místě, kde se jejich krev vpila do země, byl postaven kostelík. O této události se doslechl rakouský kněz o dobrých třináct století později. Přijel se proto pomodlit za jejich duše. Při cestě zpět chtěl pozdravit také biskupa v Trentu. Noc před odjezdem mu však divá zvěř, říká se, že medvědi, roztrhala a sežrala koně. Kněz se vydal hlubokými lesy pěšky. Najednou potkal medvěda. Bál se, již chtěl utéct, když vtom si vzpomněl na své nebohé koně a popadla jej zlost: „Když jsi mi snědl koně, sám budeš sloužit!“ S těmito slovy sedl na medvěda a pokračovali v cestě společně. V noci na ně padla únava, utábořili se proto na kopci. A protože se jim tam líbilo, kněz na místě založil kostel a klášter – dnešní San Romedio.

KRÁLOVSTVÍ HOR

Jedním z nejpopulárnějších dovolenkových sportů v Dolomitech je vysokohorská turistika. Cestičky vysypané velkými i malými bílými kameny se nebezpečně pohybují a navádějí nohy k uklouznutí. Když si vyšlápnete do trávy mimo cestu, můžete si být jisti, že právě dupete po nějaké šíleně vzácné rostlině. Některé byliny jsou osamocené, jiné září ve velkých a barevně výrazných trsech. Žlutá, modrá, bílá i fialová. Nad touto horskou zahradou drží stráže ledovce.

Scházíme do údolí a hledáme řeku, kterou je již hodnou chvíli slyšet. Konečně jsme u ní. No řeka; horská bystřinka, pramen, jenž začíná několik metrů od nás na úpatí ledovce. Teplota vzduchu okupuje sedmnáctý stupeň Celsia, fouká ostrý vítr a voda v bystřince je snad ze žiletek; svým chladem se zařezává do ruky. Jsme kousek pod vrcholkem hory, jež patří k oblasti San Martino di Castrozza, jsou vidět dvě nepatrné postavy horolezců. „Na ten vrcholek jsem poprvé vylezla, když mi bylo šest let. Pak jsem tam chodila každý rok. Byl to takový rituál, nevím, proč jsem ho přestala dodržovat,“ zaklání hlavu a cloní si oči Antonella, která pracuje v přírodním parku jako průvodkyně.

Jdeme vysokou trávou těsně kolem koryta bystřiny, jež se mezitím změnila v širokou a dravou řeku. Zem se pod nohama houpe, jak je napitá vodou. Najednou se ztrácí slunce a padají první kapky deště. Za pět minut už nás neochrání ani hustý les, z nebe padají šňůry vody a my jsme dokonale promočení. Ani si nestačím uvědomit vlezlou zimu, když zase vychází slunce a ze mě se odpařuje ten vlahý letní deštík. „To víte, tady na horách se počasí mění každou minutou,“ směje se mi majitel horské chaty, kde si měním oblečení. „Nechcete něco pro zahřátí?“

Stejně srdečný je i další domorodý horal. Malý, šlachovitý muž, jenž se dobrovolně uchýlil na svou salaš a stará se o krávy a kozy: pase je, dojí, ošetřuje a vyrábí sýr. Jsme v horách nad vesnicí Bezzecca. Cesta k salaši je svízelná. Pravda, autem přijedete téměř až k ní, ale doporučuji se při jízdě nedívat okýnky dolů z cesty. Thomasso přitahuje pozornost i místních obyvatel. Ač malý a nenápadný, rozhodl se žít přírodním životem. Protože jeho žena pracuje dole ve městě v domově důchodců jako sestra , žijí s ním v horách alespoň jejich malé děti, jež kolem nás neustále zvědavě krouží a všechno nám ukazují a vysvětlují. Salaš tvoří vlastně dvě budovy – hospodářská pro zvířata a dům, ve kterém Thomasso žije a vyrábí sýry.

Vcházím do první místnosti domu, místo podlahy je tu udusaná hlína, v rohu něco mezi ohništěm a krbem. Jediné, co připomíná reálný čas, je sporák a televize v kuchyni. „Televizi jsem si přinesl jen kvůli fotbalu, jinak ji nepotřebujeme,“ ukazuje mi Thomasso, jak vyřešil napájení televizního přístroje – připojil k němu autobaterii.

Pro horského muže, jak jsem si Thomassa pojmenovala, jsme vzácnou návštěvou, a tak přináší čerstvě vyrobený sýr. Dětem zasvítí oči, už sedí na lavicích kolem stolu a žadoní: „Nalej na to ještě olivový olej.“ Pak si namáčejí sněhově bílý tvarohový sýr v oleji a neuvěřitelně mlaskají. Ne bezdůvodně, je to skutečná pochoutka. Thomasso má evidentně radost, utírá si ruce do montérek, svého pracovního oděvu, a vede nás do vedlejší světnice. Je studená a tmavá. Podél zdí jsou dřevěné police obložené pyšně zrajícími sýry. Horalova chlouba.

BRÁNA DO SRDCE EVROPY

Zeměpisná poloha předurčila Trentino k tomu, aby se stalo důležitou křižovatkou mezi Itálií, Středomořím a ostatní Evropou. Údolí Valle dell Adige, jež tvoří souvislou osu mezi Alpami, pamatuje kroky již pravěkých cestovatelů proudících ze severu na jih a naopak. Staří Římané dobře o strategickém významu trentinského kraje věděli, a tak se jej snažili připojit ke své říši. Horské členění zaručovalo automatickou ochranu vnitřním údolím Trentina. Místní obyvatelé tak byli chráněni.

Umístění Trentina významně ovlivnilo i uměleckou činnost obyvatel. V největších a nejdůležitějších údolích se dokonale promísily kultury zemí severních a latinských. Dobou největšího rozmachu byla renesance, kdy byla biskupem Bernardem Clesiem podpořena výstavba hlavního města kraje – Trenta. Město poskytlo dokonce přístřeší koncilu, který započal protireformaci. Historické a umělecké památky jsou dnes nashromážděny asi ve dvaceti trentinských muzeích.

Rokem 1200 jsou datovány první pohostinské útulky v Trentinu zřízené mnichy na strategických místech hor. Byly to malé a skromné stavby určené k odpočinku pocestným. K prvním významným turistickým místům kraje patří Madonna di Campiglio a San Martino di Castrozza. Tuto dobu proslavily neuvěřitelné výstupy horolezců, kteří svými taženími proslavili Dolomity po celém světě.

Každé údolí a každá vesnice si dnes oživuje vlastní historii. V sezoně se každoročně pořádají oslavy vztahující se na lidové tradice, jež přežily staletí a nyní jsou přivolávány ukázkami krojů, tanců, obyčejů, kterých je nepočítaně, protože Trentino je krajem tří kultur: německé, benátské a lombardské.

To lze lehce odhalit nad plným talířem. Kuchař vám nabídne jak tradiční středoevropská jídla, třeba špenátové nočky se strouhankou (říká se, že to bylo nejoblíbenější jídlo prelátů scházejících se v 16. století na církevním sněmu v Trentu), polentu či maso s houbami, tak třeba špagety s bylinkami nebo rizoto s dary moře. Místním zvykem je zapíjet jídlo hojně vínem, jehož se v okolí Trenta pěstují desítky odrůd. Co však odlišuje jednotlivá údolí, jsou moučníky. V mnohých je základem jablko – koneckonců, kde neroste les, je jablečný sad – můžete tedy čekat jablečný závin na nekonečně mnoho způsobů. Pak už jen zbývá ochutnat místní kořalku grappu. Pálí se z vína a odborníci jí dodávají ojedinělou chuť a vůni přidáním lesních plodů a bylinek.

FESTE VIGILIANE

Je večer, slunce pomalu zachází a Trento zahaluje tma. Centrální náměstí je přeplněno lidmi; kolem jeho středu jsou postaveny do čtverce tribuny, ve středu takto vzniklého prostoru se tyčí zlaté slunce – znak sv. Vigilia, ochránce města, na jehož počest se každým rokem na konci června konají slavnosti. Prodírám se na místo na tribuně právě na poslední chvíli. Hudba začíná hrát a skrz dav lidí je vidět slavnostní průvod. Ženy, muži i děti v kostýmech z doby trentského koncilu děkují a oslavují patron a města.

Mladé dívky v bílých šatech nesou v náručí chléb, obilí, květiny, látky a vodu. Do tmavého náměstí kreslí barevná světla efektní obrazce. Přijíždějí kočáry. Na jednom jsou vážení občané, na dalším vojáci hlídají čarodějnice – v trentinském kraji se skutečně upalovalo ve velkém, a nejen ženy, stačilo se znelíbit vrchnosti. Malou scénu mezi tribunami zaplňují další a další postavy. Celá ceremonie už trvá dobře dvě hodiny, ale náměstí je stále plné. Lidé stojí, kde se dá, třeba i na kašně. Dívky zapalují svíčky, které tvoří kruh kolem středu náměstí. Najednou vzduch rozřízl hvízdot; zlaté slunce se otáčí a létají z něj barevné hvězdy. Zlaté, rudé, zelené, modré. Malý ohňostroj na dobrou noc.

Celé Feste Vigiliane trvají pět dnů. Každý den je na centrálním náměstí malý trh a večer historický průvod. Zvláštní, jak celé Trento a okolí svátkem žije. „Studuji v Trentu univerzitu a bydlím tady. Miluji svátky Vigilia, program nacvičujeme měsíce dopředu. Je to skvělé, včera jsem byla čarodějka a chtěli mě upálit, a dnes jsem bohatá měšťanka,“ usmívá se Maria. „Nemyslíte, že je úžasné nosit takové šaty?“ Podává mi chléb a sýr. Chloubu zdejších mistrů pekařů a mlékařů může ochutnat každý a v jakémkoli množství. Vše platí město. Od kostýmů přes pyrotechniky až po občerstvení.

Nejvýznamnější jsou prostřední dva dny svátků, většinou pátek a sobota. Každé ráno v sobotu se koná velká mše v nádherné trentské katedrále. Ani dnešek není výjimkou. V katedrále to šumí, místa v lavicích jsou beznadějně zaplněna, stejně tak je nemožné prodrat se do blízkosti hlavního oltáře. Dnešní mše je zvlášť výjimečná. „Budou jmenováni noví biskupové. Dokonce přijel sám kardinál,“ zvedá ruce nad hlavu řádová sestra. Když se ptám, jak se jmenuje, už mě nevnímá. Obřad právě začíná a chrámem se ne se silný a zapálený zpěv. Je to krásná a zajímavá podívaná, vytržení některých věřících je vyplněno jejich křikem a občas slzami v očích. Bohoslužba již trvá více než hodinu, ale nezdá se, že by byl kdokoli unaven. Snad kromě samotných duchovních, kterých je pod rudozlatým baldachýnem několik desítek. Kardinál sedí ve vyřezávaném křesle uprostřed. Kolem něj stojí v historickém stejnokroji jakási středověká ochranka – vojenská hlídka. Jsem unavena, a tak vycházím bočním vchodem na hlavní náměstí Duomo. Tam se na pódiu předvádějí děti v lidových krojích a hrají na tahací harmoniky. Náměstím se nesou dupáky a polky, připomínající Německo, v katedrále věřící přijímají hostie z rukou kardinála a za hodinu bude pravé poledne. Slunce se hlásí o slovo.

Jsem zvědavá. Za okamžik budeme svědky historického boje o město Trento. Opět se blíží večer, vzduch se pomalu ochlazuje a náměstí Duomo je jako každý den zalidněno. Podařilo se mi probojovat na tribunu, a dokonce na židli v sektoru VIP a Press. Hudba již chvíli hraje a za mnou na sebe křičí dvě starší paní. Nevím proč, jen mi řvou do uší. Přestaly právě včas a už vidím proč, na náměstí vbíhají mužové v oranžovočervených oblečcích. Úzké kalhoty, trikot, kukly a přes obličej škrabošky. Teď přibíhají jejich protivníci. Ti mají obleky v šedé barvě. Ani jim nechybí škrabošky. A do třetice přicházejí ženy – symbol Trenta – a nesou velký kotel. Rozdělávají oheň, zatímco bojovníci sedí způsobně na lavicích kolem náměstíčka mezi tribunami. Oheň hoří a ženy začínají vařit polentu, typické místní jídlo. Hlavní radní Trenta odstartoval soutěžení. Šedí jsou domácí a staví se do kruhu kolem svých žen a muže s korunou na hlavě. Kruh neprodyšně uzavírají a chytají se pevně navzájem za pásky. Přibíhají nepřátelé a pokoušejí se kruh roztrhnout. Hra se počítá na body. Když oranžovočervení protrhnou kruh a dostanou se dovnitř, mají bod. Domácí získají bod v okamžiku, kdy vtáhnou nepřítele do kruhu. Jeden „cizák“ teď přeskočil kruh, popadl ženu a utíká s ní na své území. Teď zase domácí vtahují cizí muže do kruhu. Diváci skandují, děti řvou, až jim nabíhají žíly na krku. Stav je nerozhodný osm – osm. Ženy dokončily polentu. Domácí první dosáhli počet bodů nutných k vítězství a zahánějí cizince. Šťastně ochutnávají polentu a poplácávají se po zádech. Město je zahaleno tmou. Kostel odbíjí jedenáctou hodinu.

Pomalu se s ostatními přesouvám k řece Adige a usedám na její břeh. Tráva hezky chladí, od vody jde vlhký vzduch. Všude kolem se tísní lidé. Není se o co opřít, a tak se přemísťuji na lepší místo a lehám si do trávy. Vedle mě si lehá celá rodinka: máma, táta, dvě dcery. Břeh řeky se zaplňuje, na cestě vázne doprava a k nebi právě vystříkl první barevný gejzír hodinového ohňostroje. Hra světel, která je na počest svatého Vigilia a obyvatel Trenta. Červená, fialová, modrá a žlutá. Zelená a oranžová. Růžová. Nebe a řeka na chvíli splývají.

TRENTINO

Roku 1972 vstoupily v platnost nové právní normy aktualizující italskou ústavu, a Trentino se stalo autonomní provincií. Dnes v ní trvale žije na 450 000 obyvatel přibližně na šesti tisících čtverečních kilometrů a v nadmořské výšce od 500 do 2000 metrech. Živou zelenou barvu tomuto kraji dodávají lesy, které tvoří vice než polovinu rozlohy území. Trentino je jedním z nejzalesněnějších krajů Evropy, srovnání snesou jen Rakousko a Švýcarsko. Dokonce více než 16 procent území provincie je chráněnou krajinnou oblastí.

Hlavním trumfem Trentina je tedy příroda. Na více než 1000 kilometrech čtverečních vládnou přírodní parky. Sousedí s nimi tři přírodní rezervace a asi tři sta biotopů. Jedle, smrky, modříny, buky, jedlé kaštany a široká paleta alpských rostlin a plantáže jablek – to by byla zelená. Další částí skládačky jsou nevinně bílé ledovce. Těch lze napočítat 177. A pak hlavně nezapomenout na modrou. Ostré a divoké horské řeky drze protkávají hory i údolí. To jezera, kterých je 297, bohémsky odpočívají a nechávají se dráždit surfaři a plavci.

Category: 1998 / 11

Pohled z ptačí perspektivy se nikdy neomrzí. Vidíte jaksi globálně. Kombajn ukusuje nekonečný lán pole, umělé zavlažování vytváří výseče mokré hlíny, žlutá políčka tvoří mozaiku, modře svítí bazény na domech. Posekaná tráva připomíná srst divokého zvířete, jako by planeta byla živý organismus. Vidíte stín vaší Cessny šinoucí se po zemi i stíny, které vrhají na krajinu mraky. Ale co je důležité, letecká archeologie umožní zasvěceným vidět neviditelné. Na polích jsou to jen málo patrné tmavší a světlejší fleky a obrazce. Ve skutečnosti objevujete tisíce let pohřbenou vlastní minulost.

PROJEKT EVROPSKÉHO FORMÁTU

„Teoreticky jsme začali s projektem leteckého průzkumu roku 1991,“ vzpomíná PhDr. Martin Gojda, vedoucí projektu letecké archeologie v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky. Čtenáři Koktejlu znají jeho letecké snímky „krajiny anglického dávnověku“ i významných českých nalezišť. Koncem srpna jsem se za ním konečně vypravil zjistit, jak se taková letecká archeologie dělá na vlastní kůži. „V roce 1994 jsem dostal tříletý grant. V rámci tohoto grantu jsme ročně nalétali v průměru zhruba třicet hodin. Občas takovým způsobem, že jsme létali pět hodin v kuse. Od loňského roku, kdy jsme získali takzvaný komplexní projektový grant Grantové agentury České republiky na roky 1997-2002, je všechno jinak. V rámci tohoto grantu máme prostředky na to, abychom si pořídili a provozovali naše vlastní průzkumné letadlo. Bez problémů můžeme nalétat, když vezmeme v úvahu veškeré náklady na údržbu letadla či benzin, kolem 150 i více hodin za rok. Takže já mám za letošek nalétáno to, co předtím za tři, čtyři roky. Do roku 2002, kdy bude projekt trvat, chceme prostředky na vlastní letecký průzkum pochopitelně co nejvíce využít. Teď, začátkem srpna, kdy už se plně rozjela sklizeň obilí, už nám sice končí sezona, v níž pohřbené objekty objevujeme pomocí vegetačních příznaků,“ povzdychl si archeolog, „ale začali jsme velice intenzivně létat v zimních podmínkách. Vzniká nám mimo jiné i úplně jiný typ dokumentace, archiv se obrovsky rozšiřuje.“

Jedním z důležitých kroků tohoto rozšiřování je i digitální kamera, kterou má tým letecké archeologie k dispozici. Umožňuje snímat objekty v dokonalém digitálním záznamu, splňujícím mimo jiné i například nároky na televizní projekci. Navíc v prakticky nezničitelné formě. Umožňuje natáčet ve špatných světelných podmínkách, které překračují hranice publikovatelnosti i na citlivý klasický fotomateriál.


PhDr. Martin Gojda předpokládá, že z mnohahodinových leteckých záznamů se vystříhají záběry pro filmový dokument o podobách pravěké, středověké i současné kulturní krajiny, a není důvod tomu nevěřit.

JAK VYUŽÍT ARMÁDU

Cessna již byla připravená na letňanském letišti, ale ještě před hodinou nebylo jisté, jestli dnes vůbec poletíme. Určující je totiž počasí. Ještě ráno se upřesňuje, jestli start bude, nebo ne, jestli nebude pod mrakem, kdy vzhledem k nedostatečnému osvětlení zemského povrchu jsou objekty archeologova zájmu obtížně rozpoznatelné.

„Jsou situace, kdy člověk přijede na letiště a teprve tady se rozhoduje, jestli se poletí. Pro mě tato skutečnost naštěstí nehraje významnou roli,“ pochvaluje si vědec, „jelikož bydlím deset minut autem od letiště v Letňanech. Je to obrovská výhoda, protože kolegové – nejen v Čechách a na Moravě, ale i jinde v Evropě – většinou jezdí na letiště tři čtvrtě hodiny i hodinu.“

Právě koncem loňského roku se v Praze konala velká konference o letecké archeologii. Potvrdilo se to, co bylo již dříve zřejmé. Nejmarkantnější nárůst nových informací v oboru je evidován v takzvaných nových spolkových zemích Německa, tedy bývalé NDR, kam svou aktivitu zaměřil Otto Braasch, živá legenda soudobé letecké archeologie. Bývalý špičkový pilot velkých letadel „na penzi“ si koupil vlastní Cessnu a tráví na výzkumných letech snad více času než na zemi. Za pouhé čtyři roky objevil a fotoletecky zdokumentoval 6288 lokalit. Hned za ním se patrně řadí ve střední Evropě právě Česká republika. A nejen ve střední Evropě. Vlastní letadlo určené k průzkumu historické krajiny a její fotodokumentaci z ptačí perspektivy má k dispozici jen proslulá britská univerzita Cambridge a ta je ještě na rozdíl od doktora Gojdy využívá převážně ke komerčním letům. Doktora Gojdu zajímá věda do té míry, že jen velmi zřídka mu učaruje krása krajiny, aby na velkoformátový Pentax anebo jeden ze dvou Nikonů, které létají „luftem“ s ním, obětoval políčko filmu bez vědecké a dokumentační hodnoty. I přesto získal v nedávné mezinárodní soutěži první místo za nejlepší „umělecký“ snímek krajiny z ptačí perspektivy. O své práci vypráví se zaujetím: „Efekty v půdě mohou být různého charakteru, člověk přímo ve vzduchu pozoruje a zároveň rozhoduje, co bude považovat za případný objev, a tudíž jej bude dokumentovat.“

Zajímalo mě, do jaké míry se využívá družicových snímků, které dnes například NASA nabízí po Internetu.

„Samozřejmě se určité aplikace provádějí, ale je to specifické v tom, že družice vám mohou komplexně zmapovat velkou plochu, zatímco my už máme vytipovány určité oblasti, které pak prohledáváme podrobně,“ vysvětluje doktor Gojda. „Průzkum se provádí hlavně podél středního a dolního toku Labe, dolní Ohře, a dolní Vltavy, kde jsou lehké písčité a štěrkové půdy, nejvhodnější prostředí pro tvorbu porostových příznaků. Navíc jsou to oblasti v Čechách odedávna nejhustěji osídlené.“

Dalším aspektem je samozřejmě vývoj počasí v jarních a letních měsících (čím větší sucho, tím lépe se pohřbené objekty identifikují), vegetační období, úhel pohledu, úhel dopadu slunečních paprsků. „Nalétáváme lokalitu třikrát, čtyřikrát, změnou úhlu se změní i vzhled objektu.“

Spíše než archivu NASA se využívá tuzemský vojenský archiv v Dobrušce. Mají tam kolekci kolmých vertikálních snímků z celých Čech. Tisíce negativů pro mapovací a vojenské účely. Když si objednáte nějaký úsek z republiky, zašlou vám zvětšeniny.

„V rámci projektu máme dva, tři makroregiony, které se vyplatí nechat nazvětšovat – i v různých fázích a obdobích. Jsou tu i snímky z období před kolektivizací, kdy krajina byla ještě rozčleněná mezemi a vypadala úplně jinak.“

JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI PILOTA

„Tomáš je pilot par excellence,“ obdivuje doktor Gojda muže v bílém, který tvoří druhou polovinu výzkumného týmu letecké archeologie. Nejde jen o to, že tráví na letišti i soboty, neděle, takže není žádný problém letět o víkendu. Zkušený pilot Tomáš Janíček už získal také určitou vědeckou zkušenost, a tak začínají být lety efektivnější. „Já sedím s fotoaparátem po pravé straně, hlídám jen pravou stranu a nemohu přes něj vidět,“ objasňuje PhDr. Martin Gojda. „Protože většinou se hledá podél vodních toků, museli bychom letět dvakrát po každé straně. Ale když umí hledat i pilot, můžeme letět středem a kontrolovat každý jeden břeh. Tím se ušetří spousta času, a tudíž i peněz.“

Pilot nezůstává v lichotkách nic dlužen: „Doktor je jeden z nejodolnějších lidí, které jsem měl vedle sebe v kabině za těch pětatřicet let, co létám. To co on, nevydrží nikdo. Průměr je okolo hodiny, pak se dělá špatně i některým vojenským pilotům, kteří jsou zvyklí na krátké lety. Doktor Gojda vydrží klidně pět hodin.“ A čím je pro pilota práce pro leteckou archeologii zvláštní? „Já jsem jednou z legrace říkal, že napíšu knihu ,Strávil jsem život v pravé zatáčce‘. Aby mohl doktor fotit, létá se neustále v pravé zatáčce. Nalétávám k objektu, buď se dohodneme, že se nám to líbí, před zatáčkou se vyhodnotí taková ta souvztažnost k místním orientačním bodům – jestli tam není vedení, dráty, a tak dále, při další zatáčce se soustředím už na průzkum, musím vlastně identifikovat krajinu, a teprve třeba na pátou zatáčku se začne fotografovat objekt. Ještě na další zatáčku se natáčí digitální kamerou. Když letíme čtyři hodiny krajem a já pořád kroužím doprava, tak říkám: ,Martine, prosím tě, můžu si udělat zatáčku doleva?’“

NENECHAT SE STRHNOUT

Přeletová rychlost je 90-100 mil pracovní 80-75 mil – „aby to bylo snesitelné,“ říká pilot. V kilometrech to znamená pracovní rychlost tak 100 až 110 km/hod a přeletovou asi 160 km/hod. To vše ve výšce zhruba 300 metrů nad terénem. V některých lokalitách, které je potřeba fotografovat, někdy pouze 150 metrů, ale níž ne.

„Je to dáno především bezpečností,“ vysvětluje pilot, „jinak by letecká archeologie ve střední Evropě utrpěla obrovskou ztrátu,“ dodává a nepřehání.Pro pilota je rozhodující zkušenost, která se dá shrnout také tak, že se pilot nenechá přemluvit fotografem k něčemu riskantnímu.

„Když mu řeknu, že bych chtěl něco vyfotit, a on namítne, že to nejde, tak prostě neriskujeme a nebudeme to dělat,“ vysvětluje doktor Gojda. „Nemá cenu udělat krásné fotky dvakrát za sebou a potřetí tam zůstat,“ dodává pilot.

„V LUFTU“

Odstartovali jsme hladce, daleko za námi a pod námi zůstaly letištní hangáry, domečky předměstských čtvrtí Prahy, Brandejs, zeleně kadeřavé lesy, stříbrné stužky řek, a konečně vidíme to, co je hodno archeologova pohledu. Pole s podivnými barevnými skvrnami. Tato metoda archeologického průzkumu se ne nadarmo nazývá PROSPEKCE. Nestačí se jen dívat. Musíte PÁTRAT a musíte VĚDĚT. Odměnou vám jsou informace o pohřbené krajině. Odborně řečeno, existuje několik způsobů přímé a nepřímé indikace – ať už je využíváno „půdního kontrastu“, anebo indikujete nepřímo, pomocí „vegetačních příznaků“. Vynecháváme nadějné skvrny, které ale mají na svědomí položené kabely anebo bývalé stožáry jakéhokoliv vedení. Vyloučíme zvláštnosti vzniklé geologicky (můžete například objevit zaniklé říční meandry) i ty, které jsou rovnoběžné se silnicemi a cestami, neboť jsou to pravděpodobně pozůstatky po stavbách mladšího věku.

Pozoruhodná jsou naopak místa, která svědčí o tom, že stavba stála šikmo k silnicím či polním cestám, anebo přímo přes cestu. Teď už toho moc nezbývá. Jen tisíce let staré památky na římské legionáře, slovanská hradiště, keltské oppidum, hrobky našich pravěkých předků. Co z toho doktor právě objevil? Kroužíme okolo nové lokality pětkrát v pravé zatáčce.

„Přinesl jste nám štěstí,“ říká povzbudivě pilot a všichni se společně díváme novýma očima na tisícileté pozůstatky v krajině. Vnímáme České středohoří, jaké bylo předtím, než lidé začali mýtit lesy, aby mohli pěstovat obilí.

Pátrání pokračuje směrem na Roudnici a dále k Řípu. Některá pole jsou už sklizena a znaky zmizely, na jiných se naopak právě dnes mohou objevit. Například přezrálý ječmen prozrazuje pohřbené památky světlejším zabarvením klasů, než jaké mají ostatní na stejném poli. Sklon horních částí klasů totiž odráží jinak sluneční paprsky.

Cessna je zdánlivě velmi pohodlný dopravní prostředek, jakýsi letecký taxík. Ale ne náhodou vás pilot kromě bezpečnostního pásu upozorní také na typický papírový pytlík s impregnovaným vnitřkem, kdyby se vám neudělalo dobře. Průměrný člověk vydrží prý hodinu. Já vydržel asi o pět minut déle. Podle pokynů jsem se díval na oblohu před sebou a trochu mě to uklidňovalo, ale jen do příští pravé zatáčky. Právě jsme proletěli okolo Řípu, asi ve stejné úrovni jako rotunda, a mířili v poměrně ostrém úhlu vpravo dolů.

„Podívejte, tady pod námi je obora s jeleny,“ ukázal mi pilot v dobré víře. Jelínci vypadali z té výšky jako nějaký hmyz. Pak už to šlo rychle. Naštěstí jsem stačil pytlík připravit včas.