Category: 1998 / 12

Pátá hodina ranní: Tmou problikávají slabé žárovky, okolo silnice hoří kamínka na dřevěné uhlí a na mrňavých židlích se krčí lidé sledující televizory. Mladý rikša se zavrtí ve své hamace, spustí nohy do sandálů a jde shánět teplou polévku. Objevují se bílé a bleděmodré nymfy. Okravatovaní úředníci si na mopedu přidržují diplomatky a děti v pionýrských krojích na chodníku snídají. Slunce ještě nestačilo rozpálit saigonské ulice, a my trochu pateticky a trochu z legrace křičíme: Vietnam – na Prvního máje se ve větru třepotají srpy a kladiva na červeném látkovém podkladu. Strnulá tvář mrtvého Ho Či Mina se usmívá z plakátků. V chudinské čtvrti se děti koupou ve vodě olejovitě černé řeky Saigon. Velkolepé hotely stíní jedinou mešitu ve městě, buddhističtí mniši lákají do svých leckdy ošuntělých pagod. Zpocení američtí turisté bloumají v Muzeu války. Desítky tisíc rolníků, vládou přesídlených z přelidněného severu do úrodného středního Vietnamu, se spokojeně usmívají. Jejich sousedé, původní obyvatelé vietnamských hor, mají smutné oči. Voda má ve Vietnamu širokou náruč – lidé z ní žijí, žijí na ní, plaví se v lodích i obyčejných neckách, pěstují si vodní zahrádky.

Na své cestě potkáme mnoho jihovietnamských veteránů. Budeme se potýkat s neochotnými úředníky a přeochotnými „helpmíky“. Ustrneme nad fotografiemi z vietnamské války a budeme odhánět kapsáře. Rozdáme několik sáčků levných bonbonů a utratíme stovky dolarů.Ujedeme přes tisíc kilometrů na mopedu, abychom poznali zemi, která bývala samostatným Jižním Vietnamem.

Popisek obrázku:
Zátoka Halong se svými tisíci ostrůvky je obývána především na vodní hladině. Celoročně je mezi zdejšími strmými a neobyvatelnými ostrovy mnoho rybářských lodí, které spolu loví a odpočívají – sdružují se tak do komunit, vytvářejících plovoucí vesnice.

RIKŠOU NEJEZDÍ JENOM BĚLOŠI

„Cykló, cykló, go!“

Řidič jednoho z těchto vozítek nás zmerčí na hlavní saigonské třídě, naskočí na svůj vehikl a skoro kilometr nás pronásleduje vtíravým voláním. Jmenuje se Ton a poznávací značka jeho „cyklo“ je 307QA. Umí pár slov anglicky, nejlépe mu jdou číslovky. Má čistou bílou košili a na nohou ťapky – vietnamky. Ton nám ukazuje kartičku, na které je seznam „turisticky zajímavých míst“. Později, až bude chtít za své služby připlatit, ukáže nám ještě notýsek plný cizojazyčných doporučení. V jiném notýsku má nale pené i fotky své rodiny, a zatímco listujeme, Ton zdůrazňuje, že je „velmi, velmi chudý“.

„Zas tak chudý nejsi, když máš takový pěkný domek,“ oponujeme mu. Jak je z fotek zřejmé, vrací se večer do svého bytu, zatímco většina rikšů spí přímo na ulici, zkrouceni na sedadle, na kterém se přes den vozí zákazníci.

„Ale žije nás v něm osm lidí, já, moje žena, čtyři děti a rodiče!“ začíná se vztekat Ton a prudce zavírá notýsek.

Z Tonovy nabídky si vybíráme k jeho nelibosti poměrně vzdálenou čtvrť Cholon – čínskou čtvrť. Nežijí zde samozřejmě jenom Číňané. Spleti úzkých uliček narvaných zbožím – každá se specializuje na jeden druh – vévodí tržnice Binh Tay. Hlavní, zastřešená budova překypuje textilním, elektronickým i plastikovým zbožím a potravinami. Tmavé chodby prosvětlují růžové volány dětských šatiček a řvavé barvy umělohmotných nádob. Je poledne a prodavači uprostřed svého království zasedají k obědu. Okolí hlavní bu dovy je labyrintem uliček, zastřešených plechy, hadry a rohožemi. Na velkých dřevěných pultech ženy nadrobno krájejí chilli papričky – z jejich nožů jde hrůza. Ještě větší nože mají řezníci a řeznice, maso se nám v poledním horku nechce prohlížet. V téhle části tržnice smrdí, o kousek dál už vypadá lákavě – podávají se tu obědy a je těžké si představit, že ty voňavé směsi dozlatova opečeného masa a zeleniny jsou stejného původu jako zapáchající žvance o kousek dál.

Ton a jeho přítel, na jehož „cyklo“ se veze Honza, zatím pospávají ve stínu, který nad sedadlem vytváří malá stříška. Stříška je v případě deště také deštníkem a „cyklo“ v případě, že jej použije někdo z místních, malým náklaďákem. Zatímco turisté platí nehorázné ceny za projížďku městem, pro místní se jedná o jednu z nejlevnějších možností, jak přepravit sebe, a případně celý krámek z místa na místo. Na průměrné „cyklo“ se vejdou tři pasažéři, není výjimkou, že jeden rikša veze celou rodinu včetně psa.

„Pojďte se podívat na zvířecí trh, to je zajímavé,“ láká nás Ton. V příslušné ulici procházíme mezi psy, opicemi, hady, ptáky a rybami. I když je horko, vypadají spokojeně.

„Ta zvířata se jedí?“ – Asi jsme Tona, který se s námi už smířil, znovu naštvali

.“To jsou domácí miláčkové, lidi si je kupují pro radost.“

Cesta zpět do distriktu1 je nekonečná, až mě hluk ulice nakonec ukolébá a já usínám uprostřed davu jedoucích, troubících a kličkujících samohybů. A Ton šlape a šlape… zatímco na chodnících už voní večerní polévka plná kousků kuřete, předlouhých nudlí, lístků a salátů nejrozličnějších chutí.

STRAŠIDELNÝ, ŽIVELNÝ, NEUKÁZNĚNÝ – SAIGON

V rozbité telefonní budce jsou vtěsnaní tři kluci, ten nejmenší sedí na místě telefonu a brečí. Starší a větší uličníci ho nechtějí pustit dolů. Stojíme na vnitřní ploše kruhové křižovatky, jíž vévodí socha Nguyen Hai. Je tu plno a všichni poslouchají troubení, kvílení a cinkání nekončícího proudu vozítek. Ačkoli je večer, je vedro k zalknutí, sedáme si tedy na lavičku. Přišourá se k nám ženská neurčitého věku ve žlutém kostýmu s barevnými puntíky – vypadá, jako by byla navlečená v pyžamu – a nabízí nám losy. Zjevně jí vůbec nevadí, že si nerozumíme.

K večerní ulici ale především patří jídlo vonící mastnotou a kořením. Volná místa na chodnících zabírají malé židličky a stolky, na kterých stojí misky s jídlem a sklenice s ledovým zeleným čajem. Mezi nimi parkují motorky. Kromě lamp osvětlují saigonské ulice světla z kahanů, nad kterými se vaří polévky i ohřívají záplaty na duše. Na duše od kol, na ty člověčí se používá křeslo otočené do ulice, z kterého lze krásně pozorovat lidské hemžení. Hra na sledování kolemjdoucích…

Širokým bulvárem Ham Nghi se šouráme k řece a míjíme honosné budovy vládních úřadů, bank a hotelů. Nábřeží připomíná koloniální atmosféru tak, jak ji znám jenom z knih. Před očima mi ožijí francouzští správní úředníci, kteří vyvedli své ženy na večeři na parník, aby se jim odvděčili za život v téhle pustině, plné malarických komárů a příliš krásných místních žen… Dnes je parník pohupující se na temné hladině také slavnostně osvětlen a na jeho palubě sedí snad vybraná společnost – cizinci napůl s bohatšími Vietnamci. Na palubě vietnamská hudební skupina tklivě pěje americké hity a na nábřeží stojí dav, který ve večerním chládku zadarmo poslouchá tóny a úryvky písní, které jim vítr přinese.

V nedalekém nábřežním občerstvení, ze kterého je výhled na most, řeším problém, kam jít na záchod? Místní žádné rozpaky nepociťují a ulevují si přímo pod mostem. Stačí přelézt zábradlí.

I most se jako toaleta dá použít. Do tmy náhle zasvítí holá zadnice mladíka, který si z dvacetimetrové výšky ulevuje rovnou do řeky. Zanedlouho se k němu přidá další kolemjdoucí, trochu poklábosí a pak se rozejdou? Za týden pod stejným mostem budeme projíždět a budeme míjet rodinu, která v těchto místech na své loďce-domku bydlí.

Večerní ulice smývá rozdíly mezi chudými a bohatými. Na chodníku jsou v těchto hodinách stejně tak ti, kteří si zanedlouho pověsí hamaku mezi dva sloupy veřejného osvětlení, jako ti, jejichž těsné byty plynule přecházejí v chodník. Udivuje mě, s jakou bezelstností dávají všichni nahlédnout do soukromí nejsoukromějšího – do spánku.

Kolem desáté hodiny se stolky i židle složí, železnou mříží se oddělí byty od chodníků a Saigon – alespoň jeho větší část – se uloží ke spánku.

Popisek obrázku:
Od časného rána do pozdních nočních hodin lze na ulici koupit jídlo i pití. Jakýmsi asijským prototypem „fastfood“ je například ledový čaj – v mikrotenovém sáčku opravdový čaj s opravdovým ledem.
PAGODA NA KONCI ULICE

Zaprášená ulička je lemována chudými domy. Náhle, schovaná za náhrobky v zarostlé zahradě, se objevuje pagoda Giac Vien. Zvenku vypadá trochu oprýskaně, tak váháme, zda vkročit, ale postarší mnich nás zve přeuctivě dál. Je tu šero, až v zadní místnosti funguje elektřina tak, jak má – problikávají žárovky v elektrických svících a v očích největšího Buddhy.

„Dřevo, dřevo,“ ťuká mnich na sloupy a je pyšný na svůj svatostánek. Draci a sochy jsou tu sice trošku oprýskaní, ale všechna božstva požívají náležité úcty. Mnich nám pantomimicky nabízí zelený čaj a rád si s námi z ušmudlaných hrnečků dá. Chce naše vizitky a ukládá je pod skleněnou desku na svém stole – má jich tam několik stovek ze všech koutů světa.

Buddhismus je nejrozšířenějším vietnamským náboženstvím, a sice buddhismus mahájánský. Zeptáte-li se náhodného známého, jaké náboženství vyznává, téměř vždy odpoví: „Jsem samozřejmě buddhistou,“ ale úplná pravda to nebude. Aniž by o tom věřící příliš přemýšleli, do jejich víry se často připletou prvky konfuciánství a taoismu. Náboženství cao dai, které vyznává velká skupina lidí v oblasti severně od Saigonu, k těmto prvkům přimíchalo ještě křesťanství, a je tak jedním z nejoriginálnějších vyznání na světě. (O tomto náboženství a jeho obřadech budeme v Koktejlu psát samostatně – pozn. red.) Dnes se buddhismus pomalu vrací na místo, odkud byl po roce 1975 násilně vytlačen. Tehdy – v souladu s novou, revoluční ideologií – bylo mnoho mnichů posláno do převýchovných táborů. Chrámy byly zavřeny a bylo zakázáno vzdělávat mladé mnichy. Teprve před několika lety vláda povolila v protináboženském tlaku, a pagody znovu ožily.

KDYŽ NIC NEJDE

V zábavním parku na úpatí hory Černé dámy je podle mapy i průvodce možnost přespání. I v nedalekém městě Tay Ninh všichni souhlasně kývají hlavami: „Ano, jsou tam bungalovy, nambr van.“ Necháme se tedy na mopedu dovézt až k bráně parku, kde se u pokladní znovu ujišťujeme o správnosti našich informací. Zaplatíme vstupné do pustého parku, a abychom bungalovy snadno našli, posílá s námi pokladní zřízence v parádní uniformě. Šlape s námi pár metrů a najednou se horlivě omlouvá: „Prosím, já jsem velmi za městnaný, běžte sami, je to dvě stě metrů odsud, najdete to snadno, já se musím vrátit.“

Nikde není ani živáčka, správce bungalovů se válí v hamace a na naši žádost jenom zvedne ruku a odmítavě s ní zakroutí. Když začneme dorážet otázkami, otočí se k nám ve svém visutém lůžku zády. Nezapomene se na nás usmát. Mladý stánkař, vládnoucí angličtinou, se nám opodál snaží pomoci: „Samozřejmě, že tu můžete přespat, počkejte tu na mě, zařídím to.“ Když se vrací, jeho výraz je výmluvný. Jeho angličtina se za těch několik minut výrazně zhorší.

„Nemůžete tu spát.“

„Proč?“

„Protože policajt,“ ukončí konverzaci, stydlivě se usměje a odejde.

Tato příhoda je jednou z mnoha, jenom nás utvrzuje v přesvědčení, že v zemi stále vládne tajemné ministerstvo strachu. I když se v Jižním Vietnamu v posledních letech mnohé změnilo – například už zde není velkým problémem podnikat na jakékoli úrovni – obyčejní Vietnamci mají stále z úřadů až panický strach. A nejvíce se to projevuje právě ve vztahu k cizincům, jimž se místní obávají jakkoli výrazněji pomoci. Ačkoli se za to strašně stydí – pohledy stranou, stydlivé úsměvy a neurčité mávání rukama ná s budou provázet celým Vietnamem.

Do země nadšeně budující socialismus má ale dnešní Vietnam také daleko. S napětím očekáváme první květnové dny, které jsou ve Vietnamu několikerým svátkem – kromě Prvního máje se v tuto dobu slaví také Den vítězství, vážící se k roku 1973, kdy skončila vietnamsko-americká válka. Těšíme se, že se po několika letech zase zúčastníme nějakého průvodu, folklorních oslav či projevů na náměstích. Již několik dní jsou saigonské ulice vyzdobeny velkými rudými vlajkami se žlutými hvězdami, z většiny balkonů a oken vlají stejné, jen o něco menší prapory. Ho Či Minova tvář zdobí všechna nároží, vykukuje mezi reklamními plakáty nadnárodních společností. Jinak je ovšem Den vítězství pozdně socialistický – lid dostane tři dny volna a spokojenost vládne na všech stranách. Ve slavnostních městech však kvete byznys jako každý jiný den, jen státní instituce jsou zavřené.

Nejkrásnější podívanou skýtá venkov. Vlaječky a vlajky zdobí vesnické domky stejně jako polozhroucené chatrče. Červená barva svítí i na střechách rybářských domků na přehradě Tri An. Zkrátka slavnostně je oděno vše, co lze ze silnic spatřit. Ovšem jenom z těch hlavních.

PLYNULE PROPLOUT PROUDEM

„Dálnice č. 1“ je jedinou ve Vietnamu a vede ze Saigonu až do Hanoje. Skoro každou hodinu vyjíždí z obou cílových míst autobusy na mnohahodinovou pouť. My jsme si osedlali zapůjčený moped, naložili na něj jeden batoh a vydali se na tři sta kilometrů dlouhou cestu do Dalatu – města uprostřed centrální vysočiny.

Zatímco při výjezdu ze Saigonu silnice připomíná skutečnou dálnici, o pár kilometrů dál, za městem Bien Hoa, není po dvou proudech ani památka a zůstává jen množství aut, která vytlačují mopedisty za pomyslnou krajnici, a ještě dál.

Metodu, jakou se lze na vietnamských silnicích poměrně bezpečně pohybovat, jsme pojmenovali „plynule proplout proudem“. Zásadní pravidlo je jet pomalu (na mimoměstských tazích trochu rychleji), plynule a hlídat si vozidla, bicykly a chodce před sebou. Když nastane ta správná špička, na silnici bývá tlačenice jako v metru – člověk dýchá druhému na záda, občas si mohou dva mopedisté při jízdě popovídat. Podél silnice č. 1 jsou místo motorestů „hamakové“ háje, což se ukazuje jako balzám na zadky bolavé z poskakujícího mopedu. Je samozřejmě možné posadit se na normální křesílko, ale proč se ve žhavém poledni nepohoupat v hamace, zavěšené na kmenech kaučukovníků. Obvykle se jako občerstvení podává cukrová třtina – nazelenalá a velmi sladká šťáva je kromě zeleného čaje, který se dokonce k jídlu podává zdarma, nejlevnějším pitím. Šťávu prodavači přímo před námi lisují na podivném mlýnku na kolečkách, ještě předtím ale musí třtinu mačetou zbavit kůry. Mlýnky bývají rejdištěm vos, po nějaké době si jich stejně jako místní přestáváme všímat.

Kaučukové háje začínají kousek za Bien Hoa a pokračují až k přehradě Tri An. V nekonečných pravidelných řadách rostou úzké kmeny, na každém z nich je přivázaná miska, do které kape syrový, nažloutlý a gumou páchnoucí kaučuk. Zkusím jeden sloupnout, a ze zářezu v kůře se mi podaří vydolovat slušnou gumu rozměrů na zavařovací sklenici.

PÍSEŇ V DEŠTI

Přehrada Tri An má málo vody. Tak málo, že ta zbývající je nahnědlá a připomíná moře bahna. Je období sucha, a hladina dramaticky poklesla. Rybáři žijící ve svých plovoucích domcích přímo na hladině mohou s trochou nadsázky dojít domů suchou nohou. Obrovské betonové piloty, nesoucí sloupy s elektrickým vedením, trčí vysoko nad hladinu. Dráty s vysokým napětím překlenují plovoucí chajdy, stojící ve dvou spořádaných řadách. Elektřinu ve svých nuzných domácnostech rybáři zavedenu nemají, přesto tu k nebi trčí mnoho televizních antén. Vesnice jede na baterie.

Přehrada byla vystavěna na počátku osmdesátých let s vydatnou sovětskou pomocí. Obrovská elektrárna, jejíž návštěvu nesmí oficiální hosté Vietnamu vynechat, má dnes lví podíl na zásobování Saigonu elektřinou. Naopak běžný turista musí mít speciální povolení k tomu, aby se okolo elektrárny mohl alespoň ochomýtat.

Za přehradou se začíná krajina výrazně měnit. Jsme v sopečné oblasti, ukrojené homole bývalých vulkánů jsou většinou obdělané, nebo alespoň porostlé palmovými háji.

Obloha kovově zešedla a zvedá se vítr, který naším mopedkem cloumá ze strany na stranu. Míjíme políčka se ztuhlou lávou, jsou cihlově červená, zatímco láva je černá a palmy ostře zelené. Barevná kombinace v okolí zaprášeného Saigonu nevídaná. Na zem plesknou první velké kapky, právě když vjíždíme do vesnické – váhám s názvem – cukrotřtinárny.

Domek na křižovatce je plechem a děravou igelitovou plachtou prodloužen, poutníkům nabízí dva dřevěné stolky a lavice, k pití cukrovou třtinu. Nejsme sami, kdo hledá úkryt před vodopádem, který se hrne z nebes. Venku se rychle tvoří načervenalé kaluže a bublající a šumící svět od nás odděluje průsvitná stěna z vody, stékající z igelitu. Paní domu nevzrušeně strká do svého mlýnku jeden klacek třtiny za druhým, motoristé, jimž kape z kšiltovek, tiše sedí. Děvčátka ze sousedství skáčou gumu. Z nitra do mku se ozývá hudba a podivný zpěv. Jdeme se podívat a nevěříme – pod doškovou střechou televize a hifi souprava, hospodář svírá v ruce mikrofon a zpívá. Pak jej půjčuje svému synovi.

„Karaoke, karaoke,“ vyřkne ono kouzelné slůvko paní domu a směje se. Karaoke – věrný společník všech vrstev obyvatel. Karaoke – zábava lepší karet či fotbalu. Karaoke – továrna na sny malého chlapečka, který bosý a polonahý přešlapuje na špinavé zemi, a zatímco ho do očí štípe kouř z otevřeného ohniště, zpívá slova písně o lásce na mořském pobřeží.

HORALÉ, ČAJ A KÝČ

Stoupáme, vyhýbáme se pirátům vietnamských silnic – řidičům náklaďáků, odpočíváme u soch Buddhy v nebezpečných zatáčkách a konečně se náš udýchaný mopedek zastaví v nejvyšším sedle. Nesjíždíme ale dolů, nýbrž pokračujeme po náhorní plošině stále dál. Jsme v kraji horalů a čajových a kávových plantáží, největšími městy tu jsou Bao Loc a Di Linh, proslulý svou čajovou produkcí. Domky jsou zkroucené v nekonečných plantážích, jen zářící plechové střechy připomínají chaloupku strýčka Toma.

Žijí zde hlavně „horalé“, tedy nikoli etničtí Vietnamci, ale příslušníci různých horských kmenů, jimž dali Francouzi souborný název „montagnards“. Většinou jsou tmavší a mají hrubší rysy než Vietové. Na tržnicích větších měst jsou lehce k poznání – ženy nosí děti v šátku na zádech nebo na boku, k místním oděvním zvyklostem patří barevné pletené kloboučky. Tím, co každému musí padnout do oka, jsou propastné sociální rozdíly mezi menšinovými etniky a Viety, a to navzdory oficiálním proklamacím.

Státotvorná pětaosmdesátiprocentní skupina Vietů se snaží tato etnika asimilovat a jako všude na světě to přináší nemalé problémy. Už jednotné písmo a jazyk – vietnamština – znamená pro minority obtížnější přístup ke vzdělání, které je jednou ze základních podmínek úspěšné asimilace. A původním způsobem života, většinou kočovným, jim vláda zabraňuje žít.

Pro ilustraci uvádím stanoviska vietnamské vlády ke zvykům „malých národů“, tak jak je formulovala zhruba před deseti lety:

1. Zvyky užitečné, které budou rozvíjeny (vzájemná pomoc, přijímání hostů a podobně).
2. Neškodné budou ponechány (např. nošení kroje).
3. Reakční, které budou potlačovány (náboženství, pověry): bude zavedena současná kultura, dojde k likvidaci „velkých rodin“, nutností je zavedení disciplíny formou začlenění do družstevní výroby.

Dnes je situace horských národů, alespoň v Jižním Vietnamu, dosti rozporuplná. Samozřejmě se nepodařilo beze zbytku naplnit uvedené proklamace, a řada kmenů žije alespoň částečně tak, jak byla zvyklá. Vláda také zjistila, že „původní a nezkažené“ vesnice jsou velkým lákadlem pro turisty, a tak nejprve dané oblasti zavřela, aby do nich posléze zájemce pouštěla za horentní poplatky. A i ve Vietnamu se projevuje celosvětový zájem o „žijící minulost“, takže u vodopádů a jiných turistických zajímavostí m ají návštěvníci možnost nechat se vyfotografovat na památku v kroji horalů. Zažili jsme takové fotografování u vodopádů Datanla i Dambri a Vietnamka navlečená do takového kroje nám připomínala spíš Nšoči.

Vietnamská vláda je dodnes přecitlivělá a velice opatrná na vše, co se týká horalů a centrální vysočiny. Tato přecitlivělost má původ v nedávné minulosti – tato oblast byla vždy strategicky velmi významná, vietnamsko-americkou válku nevyjímaje. Právě horalé tvořili jádro protivládních guerill, takzvaných FULRO, které byly organizovány nejprve Francouzi, posléze Amerikou, Thajskem a Čínou. Již v polovině osmdesátých let byla však většina členů těchto band mrtvá, v zahraničí, anebo se vzdali. Přesto byla celá oblast s výjimkou Dalatu až do roku 1992 pro cizince uzavřená a dodnes je třeba ke vstupu do centrálních hor povolení. Nemalou, i když nepřiznanou roli v této izolaci jistě hraje fakt, že v oblasti se také nacházely tzv. „převýchovné tábory“.

SLEPIČÍ VESNICE

Kdysi dívka z kmene K?ho zahořela láskou k chlapci z kmene Chiĺl. Chlapec lásku opětoval, ale jeho rodina jí nebyla příliš nadšená, neboť kmeny mezi sebou byly znepřáteleny. Proto si od dívky jako svatební dar vyžádali devítiprstou slepici, jakou nikdy nikdo neviděl. Dívka si řekla, že taková slepice může žít jedině v horách, a protože její láska byla veliká, statečně se do džungle vydala. Po několikadenním bloudění zahynula, stejně jako chlapec, který se ji vydal hledat. Díky tragické smrti obou mladých lidí se kmeny smířily a dodnes žijí společně.

Ve vesnici s podivným jménem „Chicken Village“ – slepičí vesnice – žijí tato dvě etnika dodnes. Své jméno nezískala vesnice ani tak z dávného příběhu, jako spíše díky podivné soše, která vévodí celé vesnici – obrovské slepici s devíti ostruhami, kterou horalům darovala vietnamská vláda. „Původně jim chtěli dát pomník vítězství, ale oni chtěli tuhle slepici,“ tvrdí Young.

Lidé kmene Chiĺl a K?ho jsou jedni z nejchudších, na jaké jsme ve Vietnamu narazili. Náš průvodce zatím zakoupil balíček cucavých bonbonů. Kolem nás se hned utvoří hlouček malých, do hadrů oblečených a velmi špinavých dětí. S nudlí u nosu loudí koupená cukrátka. Procházíme se mezi domky a zahradami, na kterých nám Mr. Young – náš průvodce – ukazuje čajovníky, kávovníky, manga, avokáda, kukuřici? plodiny, které horalům dala vietnamská vláda poté, co je vyhnala z hor.

Navštěvujeme osmičlennou rodinu, která odpočívá před svým domkem. Zanedbané, ale usměvavé děti natahují ruce po bonbonech (když je při fotografování nechám ležet několik sekund na lavičce, zmizí), dospělým Mr. Young strká několik drobných bankovek. Oni se za to neustále usmívají do našich objektivů a dovolují nám prohlédnout si jejich domek zevnitř. V jediné místnosti ale není vůbec nic kromě dvou dřevěných paland bez matrací a otevřeného ohniště.

„Oni jsou velmi chudí, ale velmi šťastní. Nic nepotřebují než trochu jídla a o budoucnost si starosti nedělají,“ s trochou unavené závisti říká Mr. Young. „Vláda tu postavila školu, ale oni jsou líní a většinou tam nechodí,“ dodává. Pak nám ale s úctou a obdivem vypráví o celodenním zaměstnání zdejších mužů:

„Hodně brzy ráno, už v půl šesté, odcházejí do hor lovit. Loví úplně celý den až do setmění, někdy v džungli zůstávají i přes noc.“ Výkon jistě úctyhodný, zvláště když jim vláda sebrala pušky.

Mr. Young má na to své vysvětlení: „Když se opili, stříleli po sobě…“

Nyní tedy muži loví luky a šípy, někdy do pastí. Maso z ulovené zvěře většinou prodávají, stejně jako produkci svých zahrádek.

„Kam se svým zbožím jezdí?“ ptám se Younga, o kterém vím, že je čistokrevným Vietem.

„Ráno sem přijíždějí vietnamští obchodníci a zboží skupují, aby to prodali ve městě na trhu. Tihle lidé nemají rádi město, hluk? rádi zůstávají tady.“

Ráda bych sympatickému Youngovi věřila, ale problém bude spíš v tom, že horalé nemají žádná vozítka, na nichž by sebe a své zboží do města dopravili.

VIETNAMSKÁ PAŘÍŽ

Mr. Young se nejmenuje Young, nýbrž Nhon. Jelikož je ale výslovnost tohoto jména anglickému „young“ velmi blízká a Nhon chytrý, představuje se zásadně takhle, aby si jej cizinci dobře zapamatovali. Young nás bude provázet krajem věčného jara, jak se Dalatu a jeho okolí říká, krajem, v němž je doma, a přesto není šťastný.

Vietnamská Paříž – Dalat – se pyšní malou Eiffelovkou, malým Notre Damem, velkou tržnicí a ošklivou betonovou budovou v centru, známou jako Rap 3/4 Cinema. Právě tu probíhá výstava černobílých fotografií oslavující dvě vietnamská vítězství – v roce 1945 nad Francouzi a v roce 1973 nad Američany. Výstavní síň zeje prázdnotou, ulice jsou plné rekreujících se Vietnamců – na prázdniny či na dovolenou jezdí do tohoto horského města s neuvěřitelně příjemným počasím (teploty se tu stále pohybují mezi 15 a 24 stupni) snad půl Vietnamu.

Popisek obrázku:
Náhorní plošina Dalat je ve Vietnamu považována za oázu klidu. Zdejší mírné klima, které se celý rok pohybuje kolem 20 stupňů Celsia, přispívá k pocitu klidu a nerušeného soukromí, v Asii jinak vzácného. Dokonce i typicky vietnamská stavba lodí je podřízena čistě výletnímu účelu.
Dalatu se také přezdívá horský Disneyland – jsou tu jezera, vodopády, parky, zahrady a věčně zelené lesy. Lesy jsou k našemu nemalému překvapení borovicové, což je dílem Francouzů, kteří je zde vysázeli. Podle Younga si tu chtěli vybudovat malý ráj na zemi (čemuž věřím), kam by jezdila odpočívat celá Francie (čemuž nevěřím). Ať tak či onak, v podobě nekonečných borovicových hájů, které nahradily neprostupnou džungli, tu bývalí kolonisté zanechali voňavé a příjemné dědictví.

Dalat byl „objeven“ roku 1897 doktorem Alexandrem Yersinem a město jako takové bylo založeno roku 1912. Během americké války byl Dalat s tichým souhlasem všech zúčastněných stran ušetřen válečných hrůz. Zatímco totiž vojenské kádry jihovietnamské armády trávily dny volna ve svých dalatských vilách a na zdejší vojenské akademii cvičili své vojáky, vietkongští oficíři dělali to samé ve svých dalatských nemovitostech. Dalat se pak 3. dubna 1975 vzdal bez boje.

Město má mnoho přízvisek – jedním z nich je i „město vzdělanosti“ – je tu vysoká škola, vojenská vysoká škola a Pasteurův ústav. Nedaleko vysoké školy usedáme do pouliční hospůdky, jejíž majitelka je pravou horalkou s drsnými rysy. Pod igelitovou plachtou bublají hrnce s jídlem, ochutnáváme rýžovou polévku, která se vaří právě jenom v horských oblastech. Hustá polévka s masem a chilli papričkami je velmi ostrá, ale jen na první ochutnání. Zbytek misky dojíme s velkým potěšením. Pravý účel hospůdky a le není stravovací, nýbrž napájecí. Rýžová kořalka se tu prodává v láhvích od piva, kam se přelévá z velkých umělohmotných kanystrů. Kořalku si muži – ženy sem zřejmě nechodí – někdy „ředí“ nálevem, v němž plavou hadi a nejroztodivnější kořínky. Slavnější než dalatská kořalka jsou ale dalatské marmelády a sirupy, hlavně jahodová marmeláda. Všichni výletníci – odhaduje se, že ročně Dalat navštíví 300 000 domácích turistů – jsou marmeládou posedlí, a tak si také jednu kupujeme. Je příšerně sladká, kon zistence někde uprostřed cesty od medu ke kandovanému ovoci.

S Youngem vyrážíme k nedalekému jezeru, k němuž se váže patřičně morbidní legenda o nešťastné lásce a utopené dívce. Zajímají nás ale spíš živí – všude vidíme políčka se zeleninou, ovocné zahrady a plahočící se rolníky. Řada z nich sem byla vládou přesídlena z přelidněné delty Rudé řeky, ale málokdo z nich si stěžuje. V úrodném kraji s dostatkem srážek není těžké se uživit. K jezeru jezdí výletníci na pikniky a rybaření.

SMUTNÝ MR. YOUNG

I Young sem jezdí na ryby: „Když rybařím, zapomenu na všechno,“ říká bývalý pilot jihovietnamské armády. S Američany strávil dnes prošedivělý Young sedm let a jeho snem je podívat se do Ameriky.“To se mi ale splní až v příštím životě,“ žertuje smutně, protože jeho hlavní starostí je uživit rodinu. Jeho syn studuje počítače na univerzitě a Younga to stojí 15 dolarů měsíčně. Za školu desetileté dcerky platí 10 dolarů.

Veškeré vzdělání se ve Vietnamu platí a to je také příčinou negramotnosti asi 20 % populace.“Když má rodina více dětí, většinou pošle do školy jen některé. Ty ostatní musí pracovat s rodiči. A když nejsou vzdělané, těžko pak hledají dobrou práci…“ vysvětluje Young, který ale vietnamskou vládu přesto chválí: „Vietnam jde sice velmi pomalu, ale stále nahoru. Jiné státy v Asii, které měly rychlý vzestup, teď stejně rychle upadají, což je třeba případ Singapuru.“

Young také chválí současnou vládu za to, že vztahy mezi Severním a Jižním Vietnamem už nejsou tak napjaté jako dřív. Překvapuje nás to od člověka, který proti současnému režimu kdysi bojoval a prohrál, od leteckého specialisty se znalostí několika řečí, který dnes pracuje jako zedník.

Na své cestě Jižním Vietnamem jsme potkali mnoho veteránů, kteří bojovali na „nesprávné“ straně. Většinou nemají dobrou práci, jeden z nich prodával u pusté silnice čaj. Poznávali jsme je podle výborné angličtiny, smutných očí a rozsáhlých zeměpisných znalostí – u ostatních lidí je představa světa dosti podivná, kromě Vietnamu a nejbližších sousedů zná většina Vietnamců jen Ameriku a Francii. Obě země jsou „daleko“. Veteráni nejen že znali Čechy, ale také často věděli, že náš stát byl rozdělen. Vypa dá to, že velmi pečlivě sledují politické dění ve světě, před námi o současném zřízení ale nemluvili jinak než pochvalně. A ještě jednu věc bývalí vojáci dobře znali – československé samopaly, jejichž hlavně na ně často mířily.

PÍSEČNÝ SVĚT

Z hor sjíždíme k moři, míjíme vysoké kokosové palmy i rýžová políčka. Protivítr je čím dál teplejší, až je z něj před městem Phan Rang horký fén, který vysouší půdu tak, že je leckdy obnažená až na kámen. Poušť pokračuje i za Phan Rang, kde se napojujeme na pobřežní dálnici č. 1. Silnice vede přes rozpálenou půdu, po níž se honí mračna písku a prachu. Sem tam nízký zelený keřík či kaktus trochu oživují tento svět, jehož hlavní barvou je žlutočervená. Za vysokými dunami a nízkými kopci tušíme moře. J ízda na mopedu je čím dál namáhavější, silný vítr námi smýká ze strany na stranu, občas na nás náklaďák či autobus dýchnou horký vzduch. Domky v téhle pustině jsou chatrné, postavené z bambusů či palmových rohoží. Vyhublé krávy líně žvýkají tuhé listy křoví. Hlavní – a často jedinou – plodinou, kterou lidé, zavátí pískem, pěstují, je dračí ovoce, jež vzniká z květu kaktusu. Ten se v přírodě ovíjí kolem vzrostlých kmenů, tady mu lidé ulehčují růst, sázejí jej k dutým kládám, které si pak kaktus obydlí. Vypadá jako podivná květina v obrovské váze.

Na městské pláži v Phan Thiet se rázem ocitáme uprostřed písečné bouře. Silný vítr od moře proti nám žene miliony písečných zrníček, které se bolestivě zadírají do kůže, hlavně tam, kde je spálená. Pláž je skoro prázdná, jen pár dětí dovádí v pobřežních vlnách. Sedám si k moři do vlhkého písku – na jediné místo, kde nemá vítr co brát, aby mi to metal do obličeje. Za chvíli si ke mně přisednou tři sedmnáctileté holky. Nezbytné: „Helou, helou,“ úsměvy, a tak rády by si se mnou povídaly – jen kdybych u měla vietnamsky. Len se jmenuje slečna v růžové halence, ta, která sem své kamarádky donutila jít. Umí trochu anglicky, ale naše výslovnost si je vzdálená o půl světa. A tak do písku kreslíme slovíčka JOB a pak DOCTOR a TEACHER. To jsou sny odvážné slečny, o které se přišla se mnou podělit.

DĚTI RÁJE

Mui Né je rybářská vesnice, o níž naštěstí noha cizincova ještě nezakopla. Dvaadvacet kilometrů, které ji dělí od Phan Thiet, je dvaadvacet kilometrů ráje. Za městem projíždíme polozavřenou závorou, nejsme si pak celou dobu jistí, zda sem vůbec smíme. Nejdříve míjíme příměstská soliska, přejedeme dva narudlé hřebeny s roztroušenými hroby a nakonec se noříme do bílých písečných dun, osázených kokosovými palmami. Mezi písečnými oblinami a v prosluněném stínu palem se krčí bambusové a dřevěné domky. Je jich obyvatelé právě přerovnávají hromady kokosových ořechů.

Z Mui Né, vesnice, která je přilepená na vysoké písečné návěji, pozorujeme zátoku plnou barevných lodí, připravených k nočnímu rybaření. Zanedlouho je tmavá obloha od stejně tmavého moře oddělena půlprstýnkem světel z rybářských člunů, které jsou jako korále rozprostřeny po obzoru. Vítr neustává a ohýbá vysoké kokosové palmy, jejichž plody jsou kromě rybaření jediným zdrojem peněz zdejších tvrdě pracujících dětí ráje. Na pláži spatříme loďku osvětlenou petrolejkou. Jdeme blíž a nachomýtneme se k fi nále prvního nočního výlovu. Dvě rybářské rodiny tahají z vody desítky metrů sítí a na bílý písek z nich sypou drobné i středně velké rybky, medúzy, kraby a jednoho mečouna, jemuž rybář opatrně odlamuje osten. Ženy třídí ryby podle druhů do ošatek, sítě se vyperou a začíná druhé kolo: žena hupsne do velkého koše, v němž je místo pro ni a pro načechrané sítě, muž si koš zahákne za loďku a za chvíli už jsou oba stovky metrů od břehu. Na stráži zůstává starý rybář, který zapálenou lampičkou ukazuje ces tu malé loďce a koši, pohupujícímu se ve vlnách. Pověsíme si hamaky a chceme vyčkat návratu rybářů. Dříve ale při šumění moře a hukotu slaného větru usínáme.

Za svítání už jsme zase na pláži, stejně jako naši rybáři. Do písku padají další lesklá těla rybek, které sebou několikrát mrsknou, a je po nich. Rybáři mají k pasům přivázané provazy od sítí a pomalu táhnou těžký náklad ke břehu. Nohy se jim boří do písku a ve tvářích mají únavu. Už se na nás nesmějí jako zvečera, vůbec nás nevnímají. Je třeba ještě vyprat a složit sítě, roztřídit úlovek a teprve potom je čas na odpočinek.

V DELTĚ MEKONGU

Řeka Mekong pramení vysoko v tibetských horách a své vody žene čtyři a půl tisíce kilometrů dlouhou cestou přes Čínu, Laos, podél laosko-thajských hranic, přes Kambodžu a Vietnam, aby se jako devítiocasý drak vlila do vln Jihočínského moře. V Phnompenhu se dělí do dvou hlavních ramen, ve své deltě – jedné z největších na světě – pak do mnoha dalších. Řeky, říčky, kanály i slepá ramena Mekongu, které tvoří obrovskou deltu, ospravedlňují vietnamský název pro Mekong – Song Cuu Long, Řeka devíti draků.

Delta Mekongu je nejjižnějším regionem Vietnamu, a také tradičně nejbohatším. Byla vytvořena naplaveninami přinesenými vodami Mekongu a tento proces pokračuje dodnes. Naplaveniny prodlužují pobřežní linii u ústí řeky o 79 metrů za rok. Delta Mekongu bývá nazývána také „obilnicí Vietnamu“, i když přesnější název by byl spíše „rýžovým polem“. Díky této oblasti se stal Vietnam třetím největším exportérem rýže na světě. Nebylo tomu ale tak vždy. Po sjednocení v roce 1975 produkce rýže výrazně poklesla, a to díky poněkud násilné kolektivizaci půdy. Vedlo to k rozkvětu černého trhu a zmatená situace skončila až v roce 1985.

Kromě rýže se zde pěstuje kokosový ořech, cukrová třtina a spousta druhů ovoce. Své bohatství vydává i řeka samotná a ryb je tu více než dostatek. Z výšky vypadá delta Mekongu jako obrovská zelená placka protkaná modrými nitěmi kanálů i širších vodních toků.Říká se, že kdo viděl město Mytho, viděl deltu Mekongu.

VIETNAMSKÁ SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA
Rozloha: 332 800 km2
Počet obyvatel: 67,6 mil
.Hlavní město: Hanoj
Náboženství: převážně buddhistické, katolické (5,5 %)
Státní zřízení: komunistická lidová republika
Měna: dong

První historicky dokázanou říší na území dnešního Vietnamu byl r. 257 př. Kr. stát Au-lac, založený při ústí Červené řeky v okolí Hanoje. Později byla říše začleněna do čínského císařství, pod jehož správou byla až do desátého století. Po vyhnání Číňanů byl buddhismus povýšen na určující náboženství v zemi.

Od 16. století pronikali do země holandští, portugalští a francouzští obchodníci a misionáři, největší vliv měli francouzští jezuité. V r. 1858 vniklo francouzské vojsko do Jižního Vietnamu a dobylo Saigon. V r. 1887 byly nakonec Kambodža a francouzské kolonie (Kočinčína) sloučeny do Indočínské unie. V r. 1945 vyhlásil Ho Či Min Vietnamskou demokratickou republiku (VDR). Po kapitulaci Japonska však Saigon znovu obsadily francouzské jednotky. I přes smlouvu mezi Francií a VDR z r. 1946, která garanto vala zemi statut svobodného státu v rámci Indočínské unie, začala Francie rekolonizační válku. V dohodě o příměří mezi VDR a Francií byl Vietnam podél 17. rovnoběžky provizorně rozdělen. Severní Vietnam se pod Ho Či Minovou vládou stabilizoval jako komunistický stát, katolický vůdce Ngo-dinh-Diem proklamoval v Jižním Vietnamu roku 1955 republiku a diktátorsky vládl pomocí USA a katolíků. V r. 1960 se sjednotily protivládní síly Jižního Vietnamu a vytvořily Frontu národního osvobození Jižního Vietnam u (FNO). Frontu vedli komunisté, proto byli označováni i jako Vietkong (Viet Nam Cong San). Ngo-dinh-Diema v r. 1963 ve vojenském puči zabili a do r. 1965 se vystřídalo několik vojenských režimů. V r. 1965 se hlavou státu stal generál Nguyen-van-Thieu. Ostřelování dvou amerických torpédoborců v Tonkinském zálivu severovietnamskými vojenskými loděmi bylo pro USA záminkou k vojenskému zásahu. Následovaly intenzivní americké bombové útoky na Severní Vietnam. Spojená ofenziva Vietkongu a severovietnamských jednotek však v r. 1968 způsobila začátek konce americké vojenské angažovanosti ve Vietnamu V r. 1976 vznikl formálním sloučením Severního a Jižního Vietnamu jednotný vietnamský stát, který byl o dva roky později přijat do OSN.

V následujících letech se Vietnam angažoval v Kambodži, kde v r. 1979 dobytím Phnompenhu sesadil vládu Rudých Khmerů.

Category: 1998 / 12

Napsat, že závody tahačů jsou ujeté, je velmi svůdné. Tento soud je obdobně samoúčelný, jako tvrdit totéž o dvacátém století. I když jako by tomu vše nasvědčovalo. Proč se tyhle ropožravé kolosy (spotřeba až 150 l/100 km) na tratích formulí 1 prohánějí? Odpověď je jednoduchá: peníze. Velké peníze. Člověk si to tak zařídil, že bez peněz nedokáže žít. A utrácí je za chléb a hry. A hra těchto monster na honěnou je skutečně velkolepá show. Lobování, jež s sebou nezbytně nese, zahání olympijského ducha d o kouta jak spráskaného psa. Vyhrávají pouze „vlčáci“. A lid se baví. Je to ujeté.


Závody jsou velká show a všichni sponzoři se předhání ve velikosti reklam.

DIVÁCI

Vypadá to, že závody tahačů si získávají přízeň diváků víc, než normální člověk tuší. Nejvíce oblíbené jsou v Německu, kde návštěvnost dosahuje monstrózních rozměrů: dorazí až 250 000 (!) fandů, u nichž máte dojem, že nežijí pro nic jiného. Tahle „magorie“ se netýká jen truckerů. „Potkávám rodiny, které s námi cestují po celé Evropě, absolvují s námi celý seriál. Oblékají se do našich triček, dělají si naše vlajky a jsou šťastní, když mohou být s námi v depu,“ říká dvojnásobný mistr Evropy Martin Ko loc. Tahače „žerou“ i ve Španělsku: do Jaramy přijde až 100 000 nadšenců, kteří šílí při každém průjezdu auta. Jde o poslední závod sezony, a tak jezdci po jeho skončení předvedou kousky jako vylezení na kapotu, házení přilby mezi diváky… V Marseille se sejde až 70 000, ve Finsku a v Anglii přes 20 000, u nás v Mostu kolem 50 000 diváků. Mezi diváky nejsou jen fanoušci, jejichž IQ je na podobné úrovni jako mašinky, které obdivují; v Anglii, v Donington Parku, jsem viděl mladé zamilované páry, stud enty, ale i celé rodiny – od dědečka, až po vnučku – které to nutí, aby na proslulé trati vysedávali na trávě celý den. Pro děti jsou připravené pouťové atrakce, takže si přijdou na své i peněženky jejich tatínků. Závody tahačů svým způsobem demonstrují ne nepodstatnou stránku konce tohoto století. Tenhle kolotoč utrácení a vydělávání je lidský život v té nejmasovější formě, jak jej známe. Tedy ten nejnormálnější. A přesto ujetý.

JAK A PROČ

Asi před patnácti lety si jeden americký režisér vzpomněl, že by ve svém akčním filmu natočil hezkou honičku náklaďáků, a tak udělal konkurz. Zájem předvést se ve svých motorových miláčcích byl obrovský, a tak vlastně vznikl první závod. V Americe a v Kanadě však módní vlna truckerismu před sedmi lety opadla (dnes jsou v zajetí závodů pickupů) a přesunula se mimo jejich teritorium. Dnes se jezdí mistrovství Evropy, Austrálie a Nového Zélandu. První mistrovství Evropy tahačů ETRA (European Truck Raci ng Association) se jelo v r. 1985. V té době byly rozděleny do tří tříd podle výkonu sériového motoru a pravidla povolovala pouze minimální technické úpravy. Mistrem Evropy se tehdy stal Rodney Chapman na Fordu Cargo. Například v r. 1987 se na stejný trůn postavil Švéd Slim Borgudd, bubeník skupiny ABBA a jezdec formule 1. Už v roce 1988 se na tratích objevili Češi Jiří Moskal a František Vojtíšek. Evropa atraktivní honičky pojímá praktičtěji: oproti lehce upraveným sériovým typům se na tratích obje vují méně kouřící vozy s nejnovějšími materiály i technologií. Technika jde dál, peníze jdou dál, naše schopnosti i naše hry jdou dál, takže po roce 2000 budou tito ropožraví mastodonti soupeřit i o titul mistra světa. Ale logiku to má: závody simulují extrémní podmínky, takže inženýři mají z čeho vycházet a velkou rychlostí pracují na zvyšování účinnosti spalovacích motorů. Jde vlastně o dobře zaplacený vývoj, o externí „laboratoře“, které ušetří miliardy litrů pohonných hmot na sériových vozech.

Dvojnásobný mistr Evropy Martin Koloc k tomu říká: „Naše závodění poskytuje víc technických a komerčních informací než třeba závody formule 1, kde je to víc svět sám pro sebe.“ Ještě před třemi lety se kamiony napájely padesáti litry, dnes se jejich spotřeba pohybuje kolem třiceti litrů. To není ujeté.

ZÁVODY

Závody se jezdí v sobotu a v neděli. Začínají zahřívacím kolem, pak je měřený trénink, podle něhož se určí pořadí na roštu v kvalifikačním tréninku. Ten je na deset kol. Vítěz získává 10 bodů. Samotný závod je na 15 kol, vítěz si zapisuje 20 bodů. Za poražení kuželů, překročení rychlosti či jiné prohřešky se připočítávají vteřiny. I když jezdec skončí první, nikdy neví, jak ho budou porotci penalizovat. Tahače se prohánějí na legendárních tratích, jejich popularita tak roste, že Bernie Ecclestone (m ajitel závodů formulí 1) chtěl dokonce tahače koupit jako předzávod. Ale zatím nepochodil. V každém soutěžení, kde jde ve finále o peníze, se lobování nelze vyhnout. Může se projevit v tolerování překročení maximální rychlosti, která je tu stanovená na 160 km/h. Tu mají obě třídy Truck Racing a Supertrucks stejnou. U vyšší třídy Supertrucks je některým tolerováno až 170 km/h. Vozy nižší třídy jsou ovládány pětistupňovou převodovkou s pěti mezistupni, supertruckové už soupeří s automatem. Jen pro zaj ímavost: tyhle vozy by mohly dosáhnout rychlosti blížící se k hranici 300 km v hodině. Ale už při dvousetkilometrové rychlosti není možné je ubrzdit – na kinetickou energii je technika krátká. (Koloc vyzkoušel 215 km/h.) „Všichni chápeme, proč chtějí rychlost zpomalit, ale dá se to regulovat jinak. Například zpomalovacími šikanami: udělat více zatáček. Pak by prospělo prodloužení závodu a zastavování v boxech jako ve formuli 1. Teď je to sprint, při delších tratích by byl prostor pro taktiku,“ uvádí Martin Koloc. Zrušení rychlosti by si kvůli atraktivitě přáli pořadatelé, ale majitelé okruhů nechtějí platit za bezpečnostní opatření. Organizace jezdců (INTRO) by též ráda neomezenou rychlost zrušila: odpadlo by lobování, zvýšila by se popularita závodů, přitáhlo by se více diváků, tedy více peněz. Diváci se o samotný závod většinou příliš nezajímají: šílí z každého smyku a když dojde ke střetu… Stačí si vybavit římský lid, který se dívá na gladiátory trhající si kusy masa. Je to ujeté?…

JEZDCI

Jezdec nejen jezdí, ale též svou jízdu večer kousek po kousku „preparuje“. V autě jsou desítky čidel, která zpracovávají data od činnosti tlumičů, brzd až po řazení. Po každém závodě jezdec na komputeru metr po metru sleduje graf, který znázorňuje činnost jednotlivých komponentů vozu. Zpracovaná data faxuje inženýrům do laboratoří, kteří je přes noc vyhodnotí a dávají návrh na další úpravy. Ovšem 90 procent rozhodnutí úprav je na jezdci. Ale jsou dva druhy pilotů: ti, co vidí i do motorů, a ti, co v idí pouze trať. Martin Koloc patří k prvnímu typu jezdců: slyší i cítí nemoce svého tahače a nejezdí jen pro peníze (těch má jako bývalý úspěšný podnikatel dost). Cílem je mu radost týmu. A jak jsem sledoval, ten by za něj dal „život“. Tohle rodinné uspořádání má pro jezdce jednu nevýhodu: v případě neúspěchu se zodpovídá všem – marketingové firmě, majiteli stáje (Power Tech Europe Ltd) a sponzorům.

Kolocův závodní tým je vlastně největším rivalem dalšího českého týmu ŠKODA. V tak malé zemi se dvě stáje, které čerpají peníze z tak malého prostoru, nemohou mít moc v oblibě. Vojtíšek během své dlouhé kariéry dvakrát získal titul vicemistra (1989, 1990) a jednou byl třetí (1993). Martin Koloc vstoupil do závodů kolosálním způsobem. Rok 1994 by se dal nazvat rokem nástupu Kolocovy éry. Změnila se pravidla a zamíchalo se pořadí. Doposud neznámému jezdci unikl titul o vlásek a následující dva roky (1 995, 1996) už bezpečně vítězil. Loni byl druhý, letos ho pronásledovala smůla. Ovšem mezi závodníky a porotci si svou dravostí oblibu nezískal. Mezi jezdci jsou ovšem i nadšenci, kteří jezdí pouze pro zábavu a závody si platí sami. Naprostou pohodu ze sebe vyzařuje Brian Garnet zvaný „Haďas“. Spatřit ho můžete většinou s doutníkem v puse. Ten mu občas asi při jízdě vypadne, ale věřím, že jej v cílové rovince vždy pod volantem našmátrá. Ten je krásně ujetý.

KDO ZA TÍM STOJÍ

Financování se účastní výrobci pneumatik – BRIDGESTONE, CONTINENTAL, výrobce tachografů KIENZLE a petrolejářské společnosti SCHELL, TOTAL, ELF, CEPSA, ESSO a další. Hlavními sponzory jsou automobilky MERCEDES, DAF a MAN. Pak jsou tu speciální hybridy kvůli závodění jako CATERPILLAR nebo SISU. Za SISU jezdí Martin Koloc, David Vršecký a Finka Minna Kuopapalová. Kolocova stáj pohltí přes sto milionů: potřebuje velký přísun peněz, protože žádná automobilka za ní de facto nestojí. Jen pro zajímavost: SI SU je finský závod na vojenskou a lesní techniku, patří pod francouzský RENAULT, přičemž motory jsou americký výrobek firmy CUMINNS (vydrží až 1 500 000 km). SISU jezdci používají jenom k homologaci pro účast na závodech. Nemají tudíž neplacené vstupy, které mají jiné automobilky. Ale jednu komerční vazbu Kolocova stáj má: v současné době pracuje na verzi lodních motorů. Laikovi se to může zdát ujeté.

Category: 1998 / 12

Vesnické etiopské hospody jsou jako sešlé perníkové chaloupky. Okenice a vrata se kymácejí, podlaha je z udusané hlíny. Tohle je hospoda v Jince. Chlapi tu byli od začátku vstřícní, a když jsem jim dal krabičku českých Marsek, byl jsem jejich. Vždyť už měl každý vypitou nějakou tu láhev ostře oranžového tače! Nápoj vypadá jako džus, ve skutečnosti ale jde o slabě alkoholický nápoj vyrobený kvašením kukuřice a medu. Chutí připomíná tač český burčák.
Napsal a vyfotografoval TOMÁŠ PETR

Improvizovanou hospodu lze udělat kdekoliv na ulici. K tomuto počinu stačí stín, rohož, karty a chuť družit se. A ta nikde v Asii nechybí. Zvláště když je polední přestávka, jako právě zde, v saigonském přístavu. To nepracuje opravdu nikdo, kdo nemusí.
Napsal a vyfotografoval JAN ŠKVÁRA

Pokud náhodou zavítáte do kterékoliv země Asie, nejspíš vás překvapí velké množství stolků a stolečků, umístěných přímo na chodníku. Ano, i to jsou restaurace, i když trochu jinak zaměřené než u nás. Místo studeného piva se tu pije především teplý zelený čaj. V tomto klimatu to opravdu osvěží nejlépe.
Napsal a vyfotografoval JAN ŠKVÁRA

V Rumunsku ležící dunajská delta se pyšní neopakovatelnou atmosférou čehosi, čemu se dá trochu s nadsázkou říkat „rybářské hospůdky“. Leží podél Svatojiřského ramene Dunaje, nejvíce obývaného rybáři. Na koňské povozy jako z minulého století se díváte od umakartových stolků a z toho, co vypadá jako láhev od piva, se ve skutečnosti pije laciná a zředěná vodka, která však chutná spíšjako líh.
Napsal a vyfotografoval LIBOR MICHALEC

Být na Malých Antilách a neokusit zdejší langusty by byl hřích. Kreolové se rádi veselí, a tak hned po setmění se v malé pobřežní knajpě v Deshaies na ostrově Guadeloupe ozvou bubny. Ty jsou jakýmsi magnetem pro místní obyvatele, za chvilku je v hospůdce plno, všichni mají pusu od ucha k uchu, tleskají a křepčí. Jídlo a pití také patří k radostem života, a tak se na stůl kromě langust nosí i kuřecí stehýnka, akry, ti-punch či planteur.
Napsal a vyfotografoval JIŘÍ BÁLEK

Mobilní hospoda projíždí Podkarpatskou Rusí. Protože velká země potřebuje hodně piva, čepuje se rovnou z cisterny. Pípa, jídelní lístek i hořák na přihřátí jídla jsou v útrobách kovové skříňky. Sličná servírka Nataša vám vždycky natočí plnou míru.
Napsal a vyfotografoval PETR JAHODA

Restaurace v Tunisku jsou vlastně spíše čajovny a kavárny. Kypí svou ojedinělou atmosférou, ale alkohol vám v nich nenalejí. Ještě si tak kromě čaje a kávy můžete objednat vodu nebo nikde nechybějící Coca-Colu. V oblasti Sahary jsou mnohé z nich vytesané do skal. Mají tu výhodu, že je v nich příjemný chládek, a projíždějící turisté do nich rádi zavítají.
Napsal a vyfotografoval JOSEF SLOUP

Tenhle stánek s občerstvením má jednu obrovskou výhodu – když nasytí lidi na jednom místě, nemusí čekat, až tito zase dostanou hlad, ale jednoduše odjede za hladovými jinam. V indonéské Yogyakartě takových stánků potkáte nepočítaně. Jejich řidiči a kuchaři v jedné osobě prodávají ledacos – od polévky zvané soté, přes několik dní uvařené těstoviny až po sladkosti pochybných chutí a barev.
Napsal a vyfotografoval JIŘÍ BÁLEK

Hospůdka v kostarickém Palmar Norte je často vyhledávaná jak místními dělníky z banánových plantáží, tak i řidiči tiráků směřujících ze San José na jih do Panamy. Na jídlo se sem nechodí, zato pít se tu dá do němoty. Ke každému pivu ale dostanete takzvané bocas – miniaturní mističky s miniaturním kuřecím křidélkem či několika lžícemi fazolové polévky. Je pak velmi individuální, zda se opijete, či nasytíte.
Napsal a vyfotografoval JIŘÍ BÁLEK

Exteriér africké hospody u parku Samburu. Vesele pomalované fasády lákají k návštěvě místní obyvatele i projíždějící cestovatele. Několik hodin jsme polykali prach při jízdě „trakem“. Vzpomínám, že „studené“ pivo mělo třicet stupňů, ale přesto chutnalo skvěle. V etiopských hospodách mají navíc výborné placky s omáčkou – říkají jim indžera, vypadají jako starý hadr na nádobí, ale jsou fakt výborné.
Napsal a vyfotografoval TOMÁŠ PETR

Hospoda v holandském univerzitním městě Utrecht měla ekologický ráz. Před vchodem byli v ohrádce pašíci – ne, nebyli určeni k snědení. Naopak. Cedule u jejich chlívku žádala slušný život pro zvířata. Podlaha hospody byla stejně jako chlívek vystlána slámou. Souvislost prasete s člověkem v hospodě by se mohla jevit velmi zřetelně, ale nejsem si tím jist. Jisté je, že na stolech rostla a voněla opravdová tráva. Do toho všeho se míchal hospodský hluk a hudba techno.
Napsal a vyfotografoval TOMÁŠ PETR

V dubnu bývají ve Vietnamu teploty ke čtyřicítce. Nedá se dělat vůbec nic. Poledne je přímo vražedné. Tato restaurace v přístavním doku stojí vlastně na kůlech ve vodě. Přední stěnu do ulice stavba nemá, zavíračku také ne. Její obyvatelé tu vlastně bydlí. Je právě poledne, vzduch se ani nehne. Jediné, co se tu pohybuje, je hostinská v zavěšeném hamaku a její dítě.
Napsal a vyfotografoval JAN ŠKVÁRA

Hojnost ostrova Bali je patrná i na tomto snímku. Mám samozřejmě na mysli ovoce. Kromě u nás známých banánů, ananasu či grepů tady koupíte i pro našince neznámé ovoce, jakým jsou anona, rambutan či mangostan.
Napsal a vyfotografoval JIŘÍ BÁLEK

Pouliční občerstvení po malgašsku. Velká chudoba na Madagaskaru nutí rodiny, aby i malé děti zaměstnávaly prodejem na ulici. Místo školy či lenošení v kolébce tak prodávají třeba vařenou kukuřici.
Napsal a vyfotografoval JIŘÍ BÁLEK

V celé evropské kultuře mají hospody své nezastupitelné místo. Literární záznamy o místech, kde se pije, hoduje a slaví, známe už ze středověké literatury. Třeba takový Francois Villon – básník, pijan a buřič – strávil nejednu chvíli v krčmě při džbánku vína nebo žejdlíku piva. Českou hospodskou literaturou se zase proslavil Jaroslav Hašek. Jeho „Dobrý voják Švejk“ se stal symbolem části české populace. O pár let později vytěžil z hospodské tematiky maximum i spisovatel Bohumil Hrabal. U žejdlíku v pražských hospodách poslouchal pivní řeči a přetvořil je v geniální texty s jedinečnou atmosférou. Hospody jsou místa, kde se odehrává spousta důležitých debat a rozhodnutí. Relaxuje se tu, i uzavírají obchody. Do zemitých hospod – „pajzlů, putyk nebo čtyřek“ – chodí jenom chlapi. Zato do nóbl hospody – restaurace – můžete pozvat dámu nebo obchodního partnera.

Asi každý Čech poznal kouzlo hospodské atmosféry. V zakouřeném lokále s dobrým pivem dostávají život a problémy jiný rozměr. Člověk získává nadhled hlavně díky alkoholu – droze, která je v evropském měřítku tolerována. Jenže každá země má svou „kulturní drogu“. Proto i místa, ve kterých se konzumuje, mají odlišný charakter. Pokaždé, když jsem za hranicemi, mě zajímá, jak vypadá místní hospoda. Mnohdy se od našich natolik liší, že už nemůže být o hospodě ani řeč. No řekněte: co je to za hospodu, když vám nalijí pivo sběračkou? Je teplé a bez pěny! Jenomže místní si na něm pošmáknou – takže to je hospoda. Tam, kde se konzumuje jen marihuana nebo hašiš, je atmosféra úplně jiná. Přesto jsou po celém světě zařízení, která mají něco společného. Člověk se tu dostává do „stavu rozšířeného vědomí“. Do stavu, ve kterém relaxuje, a v rámci zaběhlých rituálů řeší problémy, které se jinde neventilují. Je zajímavé tato místa poznat a porovnat, protože i tak lze vysledovat charakter a náladu země. Nehledě na to, že se tam dozvíte i to, co byste jinak z lidí nevypáčili ani heverem. Říkejte si proto takovým místům, jak chcete, a porovnejte sami, jak vypadají v úhlu pohledu fotoreportérů magazínu Koktejl. Nasávejte – atmosféru hospod světa!
Napsal TOMÁŠ PETR

Na trakových trasách v nepálském podhůří Himálaje narazíte na lodže během denního pochodu několikrát. Kromě noclehu a jídla vám tu nabídnou místní pivo zvané čang, které vzniká z kvašeného ječmene a má pokaždé jinak nakyslou chuť. Šerpové popíjejí čang s velikou oblibou a ti nejzdatnější pijáci si ho objednávají po celých termoskách.
Napsal a vyfotografoval LIBOR MICHALEC

Hospoda v keňské obci Loiyangalani. Kromě fantastických naivních fresek bylo nad rozpraskanými dřevěnými lavicemi zvláštní tablo. Každý štamgast tu má svůj portrét. Snad aby věděl, jak vypadá střízlivý, když jde domů zřízený „pod obraz“. Žena nebyla na nástěnce ani jedna…
Napsal a vyfotografoval TOMÁŠ PETR

Hospoda „U vystřelenýho voka“ v Praze na Žižkově je jednou z nejoriginálnějších v naší zemi. Pod pípou se v akváriu prohánějí rybky, ve výklenku jsou husitské rekvizity s prezidentem. Obrázky i univerzální kalendáře zdobí stěny lokálu. Na klozet vás navede freska s dřepící postavičkou a nad pisoáry jsou pohodlné opěrky na hlavu. Z jídelního lístku si vyberete třeba „obalovaný mák“ nebo „smažený hýr“. Veselou výzdobou vdechl hospodě duši známý parealistický malíř Martin Velíšek.
Napsal a vyfotografoval TOMÁŠ PETR

V Ugandě, ve městě Namalu se na ulici vaří všude. Tohle je hlavní a jediná ulice města. U Alimy – majitelky hotelu, která na obrázku kojí dítě – jsem posnídal výborné čapáty a čaj s mlékem.
Napsal a vyfotografoval PETR JAHODA

Category: 1998 / 12

Vyprávění o „tááákhle velikých rybách“ na Labi musí být samozřejmě rybářská povídačka. V řece, která je synonymem stoky, nemohou žít metroví kapři!

Teď valím oči a jako uhranutý tisknu patnáctikilového krasavce k hrudi. Hladím jeho studené slizké, skoro metrové tělo poseté penízky šupin a mám pocit, jako bych choval malé dítě. Ve skutečnosti je kaprovi takových dvacet let. Rybáři polévají kapra vodou, ošetřují malou ranku po háčku kapří medicínou, měří ho, váží, s láskou se s ním fotografují. Obr má patnáct kilo a osmdesát devět centimetrů. Je to asi poslední úlovek sezony – zbývá jen dát mu jméno, pusu na rozloučenou a? potom ho pomalu vrátit zpátky do studené labské vody.

PŘÍBĚH Z LOVU

Kapr kupodivu vůbec nepospíchá na svobodu, zamává ploutvemi, párkrát hýbne tlamou, jako by říkal – tak díky a užijte si Vánoce beze mě. Potom teprve mávne ocasní ploutví a je v trapu.

„Šla z něj řepka!“ Hodnotí chlapi, co dnes kaprům chutná. „Nandáme jim tam další.“ Rybáři chvatně berou kýbl s nabobtnalou řepkou a na loďce vyrážejí doprostřed řeky naservírovat kaprům další pochoutku. První úlovek jim zjitřil rybářský adrenalin v krvi. Je chladné říjnové dopoledne. „Také jsme nemuseli chytit nic, kapři se pomalu chystají k zimnímu odpočinku,“ vysvětlují chlapi dlouhé čekání na první úlovek.

„Nejvíc berou zjara a na podzim, kdy se snaží co nejvíc nafutrovat. Když jsou hladoví a jedou v hejnu, není problém jich třicet za den chytit. Je to hrozná makačka. Taháš jednoho za druhým, nestačíš ani skákat po prutech. A v noci, když to začne! Hlásič zavříská, lekneš se, div neroztrhneš spacák, vyskočíš ve slipech a jdeš po něm. Ráno jsi promočený, utahaný jako kůň, ale šťastný. Náš čtyřčlenný tým má rekord, během čtyř dnů jsme nalovili sto třicet kaprů! Od pěti do jedenadvaceti kilogramů. Jo a t oho největšího jsme chytili během roku potřetí. Má jméno Douglas, mám pocit, že už si na nás zvykl a čas od času se nechá jen tak chytit,“ vypravují chlapi z ústeckého Carp Teamu a oči jim září prožitky minulých lovů.

CARP TEAM

Co je to vlastně za sdružení zvláštních rybářů? Carp Team je prostě „kapr tým“. Jeden z jeho zakladatelů, Angličan Rod Hatschinson, si uvědomil cenu obrovských sladkovodních kaprů. Za vědecké spolupráce vyvinuli převratné krmivo – boilies. Pevné pruty, na kterých je využito kosmických technologií, a superpevné háčky. Vzniklo náčiní, na které se dají chytit ohromní kapři, o kterých se lidem dosud nesnilo. Jako první přišli i na to, že s takovým vybavením je možné vylovit za pár týdnů celý rybník. Ang ličané se s novou situací vypořádali rozumně. Vyhlásili, že ohromné staré kapry nebude nikdo zabíjet. Mohou se lovit, změřit, zvážit, vyfotografovat, ale musí se vrátit vodě. Motto „chyť a pusť“ vzniklo v Anglii.

BOILIES

Pod tímto názvem se skrývá nově vyvinutá návnada a krmivo pro kapry. Bylo vymyšleno pro sportovní rybolov. Jeho základní složky jsou vejce, bílkoviny, uhlohydráty, tuky, minerály a vitaminy. Pestrobarevné, až čtyřcentimetrové kuličky voní intenzivně po banánu, čokoládě, krabím masu, škeblích nebo jahodě. Obsahují proteiny, rybí moučku a příchutě. Zkoušelo se prý, jestli rybám chutnají více sladkovodní, nebo mořské škeble, a podle toho se určilo ideální složení. Počítá se i s tím, že kapr má pokaždé jiné chutě – výběr návnady je pestrý i pro velmi zmlsané kapry. Ovšem v rukou pytláků nebo lidí, kteří chytají kapry na maso a ve velkém, je boilies smrtící zbraní.

TECHNIKA LOVU

Na břehu řeky vyrostou stany, přístřešky a lehátka. Rybáři z Carp Teamu jsou vybaveni pruty z grafitu a kevralu, spolehlivými navijáky s brzdou a hlásičem záběru, který zvukově i opticky oznámí tah na vlasci. Vlasec je velmi tenký, někdy se používají jemné splétané šňůry. Na konci vlasce je přivázán titěrný háček bez zpětného trnu, který by mohl kapra zbytečně poranit. Návnada – zázračné boilies – se zavěsí asi centimetr pod háček. Tak se zamezí zbytečnému poranění kapří tlamy. Olůvko, zhruba patnác tidekagramové, je nad boilies a zapříčiní, že se ryba chytí prakticky sama. Nezbytný je velký podběrák, do kterého se musí vejít metrová ryba. Na rozdíl od normálních rybářů – „masařů“ – používají lovci z Carp Teamu místo paličky na zabití jen matrace na dočasné uložení ryby. V pytli z jemné síťoviny je možné rybu uchovat několik hodin, aniž by utrpěla jakoukoli újmu. Proto ji mohou rybáři přesně změřit, zvážit, nafotografovat ji do archivu, popřípadě uchovat pro oči dalších rybářů nebo při soutěžíc h pro posouzení rozhodčích. Pro úspěšný lov je dobré znát kvalitu a hloubku dna, není-li tam mnoho překážek, do nichž by se mohl vlasec zacuchat. Ke čtení vody se používá sonar s monitorem, na kterém se zobrazí struktura a hloubka dna. Na dražších přístrojích si radiolokátorem rybáři vyhledávají i samotné ryby.

Návnada sestává ze zmiňovaného boilies a materiálu, kterým se zakrmuje ve vodě několik dní před lovem. Je jím tak zvané částečkové krmivo – kukuřice, pšenice nebo semínka řepky.

KAPR OBECNÝ

Kapr jen výjimečně přesahuje délkou jeden metr a váží více než 32 kilogramů. Největší stáří se uvádí kolem čtyřiceti sedmi let. (Dříve se nepřesně uvádělo 100-200 let.) Stáří kapra lze poměrně spolehlivě určit podle lamel na šupinách, podobně jako stáří stromů pomocí letokruhů.

ROZŠÍŘENÍ: Objevuje se v celé Evropě kromě Norska.

TERITORIUM: Žije v mírně tekoucích a stojatých vodách s mělkým dnem zarostlým vegetací. Nejlépe se mu daří v prosluněných vodách.

CHOVÁNÍ: Kapr se sdružuje v hejnech a ani staří jedinci nejsou samotáři. Hejno kapřího plůdku často krouží v rybníce a přitom loví potravu. Za teplých, slunných dnů plavou s oblibou pod hladinou až do mělčin. Za pošmourného počasí se naopak zdržují v hloubce u dna. Je aktivní při setmění a v noci, ve dne je aktivita kapra menší. Nejaktivnější je za stmívání a při úsvitu. Kapra lze naučit na příjem potravy v určitou hodinu nebo po zvukovém signálu. Aktivita kapra je závislá na teplotě vody. Při deseti stupních Celsia aktivita téměř ustává a při čtyřech stupních se stahují ve velkém počtu na hlubší místa a bez pohybu tam setrvávají. Opírají se o sebe a někteří leží na boku.

POTRAVA: Kapři neloví rychle se pohybující živočichy, ale jen nasávají potravu ze vzdálenosti asi patnácti centimetrů. Ze dna, porostu i volné vody. Nepotřebné části vypudí z úst zpětným proudem vody.

ROZMNOŽOVÁNÍ: Samice dospívají ve 4.-5. roce a samci ve 3.-4. roce. Výtěr u nás probíhá na jaře od května do června. Kapři vyplouvají na mělká místa porostlá vegetací. Na trdlišti bývá více jedinců. Výtěr je hromadný a bouřlivý. Samci krouží kolem samic. Přitom se často dotýkají ústy prsních ploutví a pohlavního otvoru samice. Když konečně samice klesne ke dnu, postaví se šikmo hlavou vzhůru. Samci kolem krouží ve vrcholném vzrušení. Nakonec se samice postaví do normální polohy nade dnem, samec vedl e ní. Při křečovitých pohybech vytlačují jikry a mlíčí. Akt tření trvá několik hodin a mnohokrát se opakuje. Množství jiker se pohybuje od 200 000 do 1,5 milionu. Vývoj zárodku v jikře trvá 3-5 dní. Dospělosti se ale dočká jen nepatrný zlomek z nich.

Category: 1998 / 12

Řekli jsme si, že by byla škoda neuložit pionýrské období prvních šesti let magazínu Koktejl do elektronické paměti písmen a fotografií.

Již delší dobu jsme cítili potřebu mít všechny články, fotografie, obrazové přílohy i videokazety přehledně uspořádány na jednom místě. Přestože se s redakčním materiálem neustále pracovalo, neexistovala dosud žádná podobná databáze. Stejně tak jsme si uvědomovali i přání skalních čtenářů magazínu Koktejl, kteří si jednotlivá čísla poctivě archivují, zmenšit svůj rozsáhlý „papírový“ archiv na skladný elektronický nosič. Odtud už byl jenom krůček k samotné realizaci.

NELEHKÝ ÚKOL

Že to nebyl krůček, ale sedmimílový krok, jsme si uvědomili až mnohem později. Za šest let jsme vydali celkem 75 čísel magazínu Koktejl o celkovém nákladu více než tři miliony výtisků, natočili 9 zvukových CD, 3 videokazety, zúčastnili se ve více než 150 televizních a rozhlasových pořadech, připravili stovky internetových stránek, uskutečnili více než 60 besed – setkání autorů se čtenáři, připravili 15 fotografických výstav a zorganizovali či sponzorovali 23 expedic. Veškerý nashromážděný materiál b ylo nutné vtěsnat na nejrozšířenější paměťové médium – CD-ROM.

Problém nám pomohla vyřešit chrudimská firma Astol studio, která už delší dobu působí v oblasti výroby multimediálních prezentací a elektronických katalogů vydávaných na CD-ROMech. Tehdy už měla za sebou řadu úspěšných titulů a jeden dokonce vyráběla i pro náš magazín Koktejl. Nebyl však určen pro širokou veřejnost, ale pouze pro pracovníky reklamních agentur. Obsahoval jen letmý průřez naší tvorbou, obchodně technické a marketingové informace o magazínu Koktejl. Spolupráce tenkrát dopadla na výborn ou, a tak se firma Astol studio stala i spolutvůrcem projektu, který nemá v České republice obdoby. Multimediální aplikace na CD-ROMech o planetě Zemi očima, objektivy i kamerami lidí z magazínu Koktejl ve všech jejích barvách a vůních. Vypravil jsem se do Chrudimi právě v době, kdy výroba CD-ROMů vrcholila.

Popisek obrázku:
Tým Astol studia musel při projektu multimediálního magazínu Koktejl vyřešit množství technických problémů, které v Čechách ještě nikdo neřešil. Myslí si však, že se jim to podařilo a projekt byl pro ně cennou školou.
Celé dva měsíce trvala příprava projektu a od května 1998 se „rozjela“ vlastní realizace. Naneštěstí neexistovala žádná elektronická záloha starších čísel. Až do září roku 1996 jsme totiž jednotlivá čísla magazínu Koktejl žádným způsobem nezálohovali. Jediným řešením tedy bylo přeskenovat všechny fotografie přímo z archivních výtisků a samozřejmě znovu přepsat všechny články a reportáže. Přepsáno bylo více než 4500 normostran textu a téměř 10 000 fotografií bylo znovu položeno na skleněnou desku ske neru. Tento „surový“ materiál vytvářely tři desítky externistů, většinou z řad studentů. Opakovala se i sazba stránky po stránce.

Později se ke slovu dostaly i naše novodobé elektronické zálohy. Pozdější čísla pro příští generace uchováváme na kompaktních discích. Ovšem, jak už to bývá, standardem pro profesionální sazbu je platforma Macintosh. V Astol studiu si však hravě poradili s převedením „applovských“ souborů do formátů použitelných na běžných PC.

MULTIMEDIÁLNÍ ZNAMENÁ…

Multimediální počítač dokáže zobrazovat text, barevné fotografie, přehrávat zvuky a digitální videosekvence. Multimediální aplikace v sobě spojuje všechny nebo většinu z výše jmenovaných „nosičů“ informací. První ze tří nových CD-ROMů je právě takovou multimediální aplikací, která v sobě zahrnuje vše, co si jen lidská fantazie dokáže představit. Dálkami a exotikou protkané ukázky z našich videokazet a televizních pořadů, úsměvné záběry ze zákulisí redakce magazínu Koktejl. Nechybějí ani ukázky z naš ich zvukových cédéček, které byly pořízeny našimi reportéry v divočině tisíce kilometrů vzdálené od „rodné hroudy“. Pochopitelně nescházejí barevné fotografie, které doplňují texty a leccos z nich vysvětlují. Aby toto všechno mohlo správně fungovat, muselo být navrženo také softwarové řešení.

„Pro multimediální část (CD č. 1) jsme použili prostředí Macromedia Directoru, který umožňuje vytvořit prezentaci ̧s přívětivou a elegantní tváří?. V Čechách se tento produkt používá jen ojediněle, proto zde nejsou dostupné žádné manuály ani školení. Narážel jsem na jeden ̧neřešitelný? problém za druhým. Veškeré informace, které jsem k práci potřeboval, jsem čerpal z Internetu. Strávil jsem na síti několik desítek hodin a vypil hektolitry ,enerdžidrinků?,“ vzpomíná na úskalí své práce Pavel Bobek, s pecialista na multimédia z Astol studia.

JEDEME DÁL…

Když se konečně podařilo dostat všechen potřebný materiál do použitelné podoby, začalo vlastní programování. Nashromáždily se podklady o neuvěřitelném objemu: 30 GB (gigabajtů) dat. S předpokládaným záměrem umístit vše, co magazín Koktejl za šest let svého působení vydal či natočil, na dva CD-ROMy jsme se tak mohli rozloučit. Při použití veškerých dostupných kompresí dat se nám to po přidání další „desky“ nakonec podařilo.

Dalším krokem bylo převedení stránek do univerzálního prohlížeče Adobe Acrobat Reader a naprogramování externí databáze článků, která by byla schopna spolupracovat s Acrobatem, propojení prvního CD s ostatními dvěma, kde je obsah šesti let magazínu Koktejl fyzicky umístěn. „Po naprogramování databáze mi další tři neděle trvalo, než jsem doplnil jména autorů, názvy a další podrobnosti o jednotlivých článcích. Za šest let do magazínu Koktejl přispívaly stovky autorů, dnes mám alespoň přehled, kdo co n apsal,“ pousmál se Matěj Pilař z Astolu.

Uživatel má možnost vyhledávat články podle mnoha kritérií: podle zemí, kontinentů, podle jmen autorů článků nebo fotografií, podle ročníků nebo čísel. Bude si moci vytisknout libovolnou tiskovou sestavu k danému tématu, což tuto multimediální aplikaci přímo předurčuje, aby se stala cennou pomůcku do hodin zeměpisu nebo encyklopedií pro milovníky cestování. Magazín Koktejl po celou dobu své existence shromažďuje materiál a zkušenosti lidí z těch nejexotičtějších zemí. Z těch zemí, o kterých se u nás příliš mnoho nepíše.

Po dokončení nezbytných ovládacích prvků – tlačítek a lišt – vznikl ucelený soubor informací a zkušeností ze všech koutů světa.

CESTY REPORTÉRŮ

Na multimediální části trojdílného CD-ROMu najde uživatel kromě již zmíněných audio a video sekvencí z produkce magazínu Koktejl mnohem víc. Připomenu jen část nazvanou „Cesty reportérů“ s interaktivní mapou světa. Tady si po kliknutí na jednotlivé kontinenty můžete přečíst všechny články, které byly napsány o zemích příslušných částí světa. Najdete zde mluvené slovo i další video. Celá tato část je podbarvena originální hudbou s motivy jednotlivých světadílů, kterou si Astol studio nechalo speciálně pro tento účel zkomponovat.

Při návštěvě v Astol studiu jsem slyšel o mnohých úskalích realizace tohoto projektu. Zeptal jsem se pana Jana Doudy, jednoho ze zakladatelů Astol studia, zda by podobný „megaprojekt“ ještě někdy přijal, protože jsem věděl, že termín dokončení „hořel“. Nepřekvapila mě kladná odpověď, protože to podle pana Doudy byla cenná škola. „Museli jsme se dovybavit, vyřešit technické problémy, které v Čechách ještě nikdo neřešil, a myslím, že se nám to podařilo,“ dodal Jan Douda.

Sekvence písmen „CD-ROM“, kterými jsme si zvykli blýskavé disky označovat, pochází z anglických slov Compact Disc Read Only Memory. Je to ve skutečnosti velkokapacitní paměťové médium, jehož kapacita dosahuje až 680 MB (megabajtů). Pro srovnání velikosti objemu dat, která mohou být na CD-ROM zapsána, připomínám, že na běžnou tři a půl palcovou disketu se „vejde“ pouze 1,44 MB. Už tím se nám dostává odpovědi na otázku, proč si CD-ROM rychle získal takovou oblibu. Má však i další přednosti. Jakmile jsou data do kompaktního disku jednou vypálena, tak není možné je jakkoli změnit. To je patrné už ze samotného názvu: Read Only Memory, čili paměť jen ke čtení. Disk vydrží uchovávat informace prakticky neomezeně dlouho. Uschovaná data jsou na CD mnohem bezpečnější než na pevném disku nebo disketě. Celý disk je zalit do průhledného, ale velmi pevného polykarbonátu, což brání jeho mechanickému poškození. Vlastní data jsou zaznamenána mechanicky, proto jim nemůže uškodit například ani silné magnetické p ole, které pro data uložená na elektromagnetickém médiu (pevném disku, disketě) znamená zkázu. Je více než pravděpodobné, že rychleji budou „morálně“ stárnout zaznamenané informace než fyzický záznam.

Původ CD-ROMů je odvozen z klasických kompaktních disků zaznamenávajících pouze zvuk. V každém případě jsou data nebo zvuk na disku zaznamenány digitálně (číslicově) v binárním kódu.CD-ROMy se dnes s úspěchem používají k distribuci velkého objemu dat, jednoduché instalaci aplikačních programů nebo operačních systémů. Běžně jsou dnes k dostání počítačové hry, encyklopedie, soubory fotografií na CD-ROMu.

Jakýkoli CD-ROM je konstrukčně velmi podobný gramofonové desce. Data jsou stejně tak uložena ve spirále. Gramofonovou přenosku však nahrazuje velice přesný laserový paprsek, který je zaostřen do záznamové stopy. Čtení binárních dat se provádí indikací, došlo-li k zpětnému odrazu laseru od povrchu desky. Pokud ano, pak je informace indikována jako 1, pokud ne, tak je indikována jako 0.Data jsou na CD zapisována pomocí laserového paprsku, který prakticky vypálí do vysoce reflexního leštěného povrchu značku, která indikuje 1, nebo 0. Užití technologie laseru zaručuje mnohem vyšší hustotu záznamu dat než klasický elektromagnetický záznam na pevný disk.

Představte si, že na jeden CD o průměru 120 mm je vypálena spirála s 20 000 závity, což je 25krát více než u gramofonové desky. Délka celé spirály tak vychází na více než 5 km. Šířka záznamové stopy je 0,5 mikrometru a vzdálenost (stoupání) dvou vedle sebe ležících stop je 0,65 mikrometru. Protože tok dat z CD (nebo také rychlost snímání) musí být stále stejný, mění se rychlost otáčení disku podle toho, kde se právě laserový paprsek nachází. Pokud jsou čtena data po obvodu disku, tak se rychlost otá čení pohybuje okolo 200 otáček za sekundu. Jestliže laser čte data při středu disku, pak se jeho otáčky zvýší až na 550 otáček za sekundu.

Technologie dnes umožňuje také výrobu oboustranných optických disků s kapacitou několika GB (gigabajtů). Disky by měly v brzké době umožňovat záznam až 210 minut živého videa v normě MPEG a na počítačovém trhu by se mohly objevit za jeden až dva roky. Možná se dočkáme tvrdého konkurenčního boje podobně, jako tomu bylo ve videotechnice mezi standardy Beta a VHS. Každopádně se máme na co těšit.

Category: 1998 / 12

Léto je špatný čas pro lyžování…“ tak soudí Saamové (česky známější pod tradičním jménem Laponci), protože podle jejich jenom mírně přehnaného výroku trvá v jejich kraji zima deset měsíců a léto jenom dva! Jejich kraj – to jsou pusté a jen řídce obydlené končiny na dalekém severu Norska, Švédska a Finska, zčásti také na poloostrově Kola v Rusku. Oblast je známa jako Laponsko.


NAPŘED ČLOVĚK, POTOM SAAMI

Saamové se na „střechu Evropy“ přistěhovali přes Finsko před více než 3000 lety. Mohou se tak nazývat praobyvateli těchto končin, neboť předchůdci dnešních Norů, Švédů, Finů a Rusů přišli teprve mnohem později.

Proto se Saamové považují za „domorodé obyvatelstvo“ (anglicky indigenous people). Takový status mají například indiáni v USA a Kanadě anebo domorodé obyvatelstvo Austrálie a Nového Zélandu.

Po vzniku státních útvarů na evropském Severu byli Saamové prakticky bezprávní. Cizinci tu vybírali daně, postupně obsadili pozemky a pronásledovali laponskou řeč a tradice. Saamové byli degradováni na osoby „druhé kategorie“ a vysmíváni – staré norské přísloví praví: „Napřed člověk, potom Saami!“ Dokonce i vzdělanci dlouho věřili na teorii „sociálního darwinismu“, podle níž se nejenom zvířata a rostliny, ale i lidé a jejich kultury vyvíjejí tak, že „vyvinutější“ formy vítězí nad „primitivními“. Čím dál tím více laponských rodičů proto přestávalo předávat jazyk dětem. V 60. letech našeho století již hrozila konečná asimilace… Avšak téměř na konci své národní existence v sobě Saamové našli energii a sílu ke změně.

„ŘEKA BUDE ŽÍT!“

V regionálním muzeu v severonorském pobřežním městě Alta, známém dávnými skalními kresbami na pobřeží, spatříte v jedné části vystavovaných exponátů plakáty a fotografie s heslem: „Řeka bude žít!“

Jde o upomínku na vlnu velkých ekologicko-národních protestních akcí z let 1979-81. Tehdy se norská vláda pokusila prosadit tzv. projekt ALTA – plán výstavby obrovské údolní přehrady na řece Altě. Jeho realizace by neznamenala jenom zatopení unikátní přírody, pod vodou by zůstala i ryze laponská vesnice Masi, zvaná „srdce Laponska“. Tehdy vznikl Výbor pro práva Saamů. Když se nepodařilo projekt odvrátit jednáním, začalo se s netradičními formami protestů. K nim patřily demonstrace, blokáda cest pro stavební stroje, demonstrativní hladovka před parlamentem v Oslu…

Na břehu Alty vyrostl tábor, do něhož se sjížděli přívrženci akce z celé Evropy. Mnozí z nich tu také stanovali i v kruté zimě za polárním kruhem! Protesty ze všech stran pod heslem „Řeka bude žít!“ pokračovaly.

Pod tlakem lidové iniciativy a také pod vlivem zveřejnění dokumentu dokazujícího, že byla zanedbána zákonná registrace laponských památek v okolí Alty, se otevřela cesta ke kompromisu. Část údolí Alty byla přece jen zatopena – projekt je ale mnohem menší a promyšlenější, vesnice Masi zůstala na svém místě. Saamové tak mohou hovořit o velkém vítězství!

CHOVATELÉ SOBŮ A SVĚTOVÁ POLITIKA

Boje v souvislosti s projektem ALTA měly pro laponskou populaci obrovské důsledky. Za prvé obrátily pozornost širší norské, ale i světové veřejnosti k Saamům. Ti byli do té doby známi pouze jako chovatelé sobů, žijící ve zvláštních stanech lavvo, podobných indiánským týpí, a oblékající se do exotických pestrých oděvů.

Před parlamentem v norském hlavním městě Oslo (vzdáleném od Alty 1500 kilometrů) demonstrovaly denně skupinky Saamů. Norové si tak poznenáhlu – i když ne vždy s nadšením – zvykli na fakt, že v Norsku žije i jiný národ, že zde existuje jazyková a kulturní alternativa.

V 80. letech se podařilo prosadit a také uzákonit nikdy předtím nedosažená práva. Laponština se zavedla jako vyučovací jazyk i předmět do škol. V roce 1990 pak byla na území šesti obecních okrsků vedle norštiny schválena laponština jako úřední jazyk.

Mimořádným úspěchem bylo také založení tzv. „Saami-parlamentů“ ve Finsku (1972), Norsku (1989) a ve Švédsku (1993). Jde o volená zastupitelstva, která se pravidelně scházejí a hájí zájmy Saamů. Tyto „parlamenty“ mají pouze poradní funkci – jejich představitelé jsou však „velkými“ státními parlamenty uznáváni jako partneři v jednání. Důkazem významu těchto institucí je na příklad skutečnost, že slavnostní, historicky první zasedání norského „Saami-parlamentu“ zahájil dokonce král Olaf V.

V roce 1988 byl také do norské ústavy připsán následující dodatek kodifikující povinnosti státu k Saamům: „Stát nese odpovědnost za zajištění vzniku příhodných podmínek umožňujících Saamům uchovat a rozvíjet vlastní jazyk, kulturu a společenské struktury.“ V roce 1990 Norsko podepsalo také mezinárodní Konvenci č. 169 ILO (International Labour Organisation) týkající se práv „domorodého obyvatelstva“.

Právě v této souvislosti vstoupili Saamové do hnutí domorodých etnik celého světa – a dnes jsou dokonce v jeho čele! Zvláště těsné kontakty udržují s národy Arktidy, žijícími v blízkosti severního pólu. V Sápmi, jak Saamové svou vlast bez ohledu na státní hranice nazývají, se tak například uskutečnilo setkání chovatelů sobů z celého světa… Ale nejenom to: hostem norských Saamů byl i z Tibetu vypuzený dalajlama.

Něco takového by ještě před dvaceti lety považoval zcela jistě i ten nejzanícenější laponský vlastenec za ryzí utopii!

OD SOBÍCH POTAHŮ KE SNĚŽNÝM SKÚTRŮM

Saamové byli odedávna známi jako vynikající lovci. Své daně – za které ovšem náhradou nic nedostávali – museli v minulosti platit v kožešinách nebo mrožích klech.

Nejdůležitějším zvířetem Laponců je odedávna sob. Užíváno bylo jeho maso, kůže, mléko; sob se naučil tahat saně i nosit náklady. Teprve zhruba od roku 1600 však začali Saamové s kočovným chovem celých stád. Ačkoli se tento způsob obživy považuje často za „typicky laponský“, platí to dnes již jen pro méně než 10 % Saamů. Právě majitelé sobů jsou však často v čele laponského hnutí. Jsou si nejvíce vědomi národní identity, jsou sebevědomí, mají důležité kontakty a mnohdy i peníze.

Chov sobů se každoročně vyznačuje stejným koloběhem. V dubnu a květnu se statisícová stáda ženou do pobřežních končin. Důvodem jsou tamní pastviny, na kterých se tradičně rodí sobí telata, a také obrovské množství hmyzu (především komárů) ve vnitrozemí. Trasa takovéhoto putování může být až 300 kilometrů dlouhá. Protože je v této době dost světla, trvá celá cesta jenom 1-2 týdny.

Dříve putovaly pohromadě celé rodiny. Jejich jedinou ochranou před nepohodou byly stany lavvo, za lůžka sloužily sobí kůže položené na březových větvičkách. Typické lavvo se používá ještě i dnes; mnohdy je ale nahrazeno dřevěnými (mobilními i pevnými) chatkami. V současnosti již se stády putují jenom muži – ženy a děti zůstávají v trvalých sídlech anebo následují stádo auty. Mimořádně významnou novinkou posledních třiceti let jsou také sněžné skútry, které vytlačily tradiční saně tažené soby. Zatímc o dříve musela stáda přes fjordy plavat, dnes jsou převážena na transportních lodích, vypůjčených od armády…

V polovině září, uprostřed laponské zimy, se pak stáda a jejich pastevci vydají na zpáteční cestu na zimní pastviny. Temné dny a noci ale umožňují pouze krátké pochody – většina sobů se vrátí až v listopadu či prosinci.

KULTURNÍ TRADICE POD POLÁRNÍM SVĚTLEM

Saamové byli známi i díky svým šamanům. Ti, stejně jako u indiánů či sibiřských národů, byli strážci duchovních tradic, kouzelníky a lékaři. Aby se při svých obřadech dostali do tranzu, užívali rituální bubínky, pomalované figurami lidí a zvířat. Křesťanští kněží pohanské rituály a šamany pronásledovali; bubínky byly páleny. Dnes je tato tradice prakticky zapomenuta. Bubínky naleznete především v zahraničních muzeích; teprve v současnosti vznikají i nové.

Co však navzdory zákazům přetrvalo, je jojk. Jedná se o monotónní, pro nás nezvyklý zpěv, ve kterém se hovoří o přírodě, lidech, zvířatech… Nezpívá se pro zábavu, spíše jde o spontánní výraz pocitů a vzpomínek. Jojk může být magický, ale i lyrický – vyjadřuje všední zážitky, vztahy k milému či milé apod… Je zajímavé, že Saamové mají často i osobní melodii jojku.

Jojk se stal jedním ze symbolů Laponců. Dnes jej – po desetiletích zákazů – opět častěji zaslechnete v hostinci či při divadelním představení. Tradici jojku udržují dále moderní formou i nejrůznější hudební skupiny a zpěváci. Nejznámější z nich je bezpochyby Mari Boine – zpěvačka, která na svých turné „etnické hudby“ dokázala vyprodat i prestižní sály západní Evropy.

LAPONCI A NOROVÉ – VZTAHY S PROBLÉMY

Jih a sever Norska jsou velmi rozdílné. Nejen díky velké vzdálenosti, klimatu a přírodním podmínkám, ale i v souvislosti s mentalitou a chováním lidí. Severní Norové platí mnohdy „tam dole“ za jednoduché, ne právě nejchytřejší chlapíky. To nemají postižení pochopitelně v lásce. Snad proto si i oni našli skupinu, o které sami hovořili jako o zaostalých primitivech. Samozřejmě – jde o Laponce. Tím spíše pak dnes v nejsevernějších norských provinciích Finnmark a Troms stále ještě mnoho lidí vyjadřuje p ostoje namířené proti laponským požadavkům. Vývoj posledních dvaceti let se jim nelíbí – mají za to, že Saamové jsou přespříliš zvýhodňováni. O staletí trvajícím utlačování nechtějí slyšet. Konflikty se vyostřují zejména v souvislosti s právem na užívání půdy a vody. I návštěva laponsky hovořící mládeže na diskotéce v pobřežních, spíše již norských městečkách se může vyvinout v konflikt. I když je možné najít i Nory dívající se na laponské hnutí se sympatiemi, není možno přetrvávající antilaponský postoj velké části Norů přejít mlčením…

PARLAMENT BEZ STÁTU

Z šesti „obecních okrsků“, které se v r. 1990 po diskusích prohlásily za dvojjazyčné, jsou nejvýznamnější dva: Kautokeino (laponsky Guovdageiadnu) a Karasjok (Kárášjohka). Každý z nich má zhruba 3000 obyvatel. Obě obce jsou, navzdory úzké spolupráci především v posledních letech, do velké míry rivaly – usilují totiž o to stát se neoficiálním „hlavním městem“ Laponců. Toto soupeření je doposud víceméně vyrovnané.

Karasjok. Toto městečko leží asi 75 km od pobřeží, blízko finské hranice. Hned blízko centrální křižovatky padne návštěvníkovi do oka neobvyklá budova. Z nízkých domků se zvedá vysoká střecha podobná klobouku. Pokud se na ni zahledíme, přijde nám na mysl silueta stanu lavvo. Právě takový byl architektonický záměr při stavbě budovy, ve které sídlí norský „Saami-parlament“.

Zástupce do „Saami-parlamentu“ může volit každý, kdo je starší 18 let, cítí se být Laponcem a je laponského původu – má alespoň jednoho laponsky hovořícího rodiče, prarodiče či praprarodiče. Fakt, že při posledních volbách do „Saami-parlamentu“ (1997) se do volebního registru dalo zapsat pouze 7500 lidí, ukazuje, že v národním hnutí stále ještě existují značné rezervy.

Parlament pracuje ve čtyřech sekcích. Rada pro kulturu podporuje třeba vydávání knih v laponštině, malířské, hudební či divadelní aktivity. Stará se také o spisovatele a umělce. Náplní činnosti Rady pro laponské dědictví je chránit archeologické a další památky, zejména v souvislosti s místními a regionálními plány rozvoje.

Rada pro jazyk odpovídá za zachování a další rozvoj řeči.

V centru pozornosti Rady pro pracovní aktivity je ekonomická a společenská úroveň, včetně tradičního způsobu života. Pozoruhodný je postoj ohledně eventuálního začlenění Norska do EU: zástupci Saamů jsou důrazně proti! Argumentují tím, že nechtějí již známou „vrchnost“ v Oslu vyměnit za novou v Bruselu. Na druhé straně je ovšem možné, že celoevropské orgány by mohly být nakloněny místním osobitostem spíše nežli ony státní…

Je mimořádně důležité, že parlament pracuje v prvé řadě v laponštině. Naráží to ovšem na vážnou překážku: pouze asi polovina „poslanců“ plně ovládá laponštinu. Řešením ale není užívání norštiny, kterou zná každý a která má i vyvinutější a zažitější terminologii. Ne – v zasedacím sále jsou kabiny pro tlumočníky: ti překládají proslovy v norštině do laponštiny.

ŠKOLY, ŠKOLY ROZHODNOU…

I když je Karasjok významným, převážně laponským centrem, zhruba 130 km vzdálené městečko Kautokeino, ležící uprostřed pusté náhorní plošiny Finnmark, jej, pokud jde o „laponskou atmosféru“, ještě předčí. Do této odlehlé končiny byla silnice vybudována teprve v roce 1976 a dlouhodobá izolace je ve zdejší atmosféře stále ještě znát, a to navzdory autům a moderním domkům – ty tradiční spálila německá armáda za ústupu v letech 1944-45.

Teritorium spravované touto obcí je snad největší v celé Evropě – na 9687 km2 tu sídlí pouze 3000 lidí. Jazykem běžného styku je takřka bez výjimky laponština. To platí i pro obecní úřad – protože však starosta a druzí úředníci neumějí psát laponsky bez chyb, platí obec speciální „jazykové poradce“.

Za největší úspěch laponských kulturně-politických snah posledních dvaceti let je bezpochyby možné považovat vznik laponského školství. Teprve od začátku 90. let je možné dostávat plné základní a střední vzdělání v laponštině.

Kromě šesti laponských obcí s laponštinou jako vyučovacím jazykem se jazyk vyučuje pouze jako předmět. Ovšem všude v Norsku – ať již na severu nebo v Oslu – mají laponské děti právo na výuku rodného jazyka, pokud se ve škole najdou alespoň tři děti. Laponci dokonce usilují o to, aby se tento zákon vztahoval již i na jediné dítě. Takové doposud dostává peníze na soukromou výuku jazyka…Vedle základních a třech středních škol mají dnes Laponci také malou (195 žáků) college – nižší vysokou školu, na které se vyučuje laponsky. Škola, sídlící v Kautokeinu, je silně zaměřena na laponskou kulturu a tradice.

O vydávání učebnic a dalších učebních pomůcek se stará Laponské vzdělávací centrum. Unikátem v jejich produkci je dětská kniha se stranami v Braillově písmu, do níž jsou vlepeny kousky sobí kožešiny a další laponské reálie.

CESTA DO 21. STOLETÍ

Laponcům se v uplynulých letech podařilo nalézt své místo ve struktuře národů světa a úspěšně čelit etnické a jazykové asimilaci. To však neznamená, že je vše vyhráno a že již neexistuje nebezpečí zániku etnika. Ne každý Laponec se přiklonil k národnímu hnutí: řada z nich nadále vědomě sleduje linii plné asimilace anebo není rozhodnuta. Počet laponsky hovořících se stále ještě zmenšuje. Na druhé straně již stoupá počet osob schopných v laponštině číst a psát.

Ovšem velká část Saamů překonala komplex méněcennosti a dokázala vykročit na novou cestu. K tomu samozřejmě patří i symboly: národní vlajka, hymna (od roku 1986) či Národní den Saamů, který se od roku 1993 slaví vždy 6. února. K národním symbolům patří i další, jen zdánlivě nedůležité či zbytečné prvky. Vznikl první celovečerní film v laponštině Ofelaš (1988), který byl pod názvem Pathfinder nominován dokonce na Oscara (pod názvem Stopař byl vysílán i na ČT). Laponské titulky se objevily u americkéh o filmu Tashunga. V norských telefonních seznamech jsou v abecedním registru obcí ty dvojjazyčné uvedeny pod laponským názvem. Stále častější je také užití laponských forem jmen.

Příští století bude zřejmě časem zániku velké části dnes dosud živých jazyků světa. Zdá se, že Saamům se v současnosti podařilo odvrátit bezprostřední nebezpečí takovéhoto vývoje. Jedno je však jisté už dnes: statečný boj malého národa o přetrvání musí nutně vzbuzovat obdiv.

saamové – laponci

Tvoří jenom malou kapku v moři etnik, která je obklopují a prostupují. Jazykově a původem jsou sice příbuzní s Finy nebo Estonci (společná jazyková ugrofinská rodina) – laponština je však i těmto „pokrevním bratrům“ nesrozumitelná. Kolik Saamů žije celkově na evropském Severu, je otázkou, neboť mnozí obyvatelé laponského původu už jazyk předků neovládají. (Území výskytu Laponců je na mapě vyznačeno zeleně.) Nejpočetnější jsou bezpochyby v Norsku, kde lze hovořit o 30-40 tisících Saamů. Čísla udávaná pro Švédsko činí 15-20 tisíc, pro Finsko kolem 5000 a pro Rusko 2000. Celkově zhruba 60-70 tisíc osob. Ovšem ne každý z nich se cítí být Laponcem; jenom zhruba polovina umí hovořit laponsky.

Při tak malém počtu uživatelů řeči je problémem, že laponština se dále dělí do devíti dialektových variant. Tyto dialekty bychom však měli spíše nazývat jazyky, protože jsou navzájem značně odlišné – zhruba jako slovanské jazyky navzájem. Počet uživatelů jednotlivých dialektů se značně liší. Nejsilnějším z nich, severní laponštinou, hovoří asi 30 000 osob. Další dialekty (sahající hluboko do středního Norska a Švédska, např. lule či jižní laponština, v severním Finsku inari, skolt či v Rusku kildin) ovládají již jen stovky či pouze desítky osob. Navíc se u Laponců vyvinulo celkově šest norem spisovného jazyka. I zde však platí výše řečené: jediná opravdu významná a rozšířená písemná varianta je severní laponština, užívaná v Norsku a také na velké části Saamy obývaného teritoria Švédska a Finska. Je pozoruhodné, že písemná laponština (na rozdíl od ostatních skandinávských jazyků) užívá také háčky a čárky – ty byly v 19. století převzaty podle českého vzoru!

Category: 1998 / 12

Kotheri byla ještě nedávno moc nemocná a rodiče si se svojí čtyřletou holčičkou nevěděli rady. Pořád měla teplotu a byla apatická. V nemocnici nic nezjistili. Pak přišel kouzelník a uvázal jí kolem bříška kouzlo gri-gri. Provázek s kovovým klíčkem a zvonečkem. A byla zdravá. Tak nám to říkali ve vesnici Roumsiki.

KAMERUN

„Kouzelník, no to je ohromný. Zase kouzelník! Jak já je nemám ráda, jak jsme proti nim bezmocní.“ Elisabeth doposlouchala historku, a teď blýská očima, ruce jí létají kolem těla v teatrálních gestech. Na sobě má bílý plášť, zelený klobouček a trekové boty. Když je rozrušena, divadelnicky rozhazuje rukama. Uskakujeme jí z cesty a ona nás provádí svým královstvím.

Je diplomovanou dětskou zdravotní sestrou ve foumbanské protestantské nemocnici Njisse. Foumban je centrem středního Kamerunu. Nemocnice Njisse, to je komplex osmi přízemních budov, ukrytých v zeleném kopci nad městem. Má pouze oddělení interních a přenosných chorob a malou laboratoř. Celková kapacita je 200 lůžek.


Kamerun – máma je zde povinná ošetřovatelka.

Potkáme zde i dvě „studentky“. Farida je sedmadvacetiletá Alžířanka žijící ve Francii, o čtyři roky mladší Anne-Marie je Francouzka od Lyonu. Studují desetiměsíční zdravotní školu s duchovním zaměřením. Je ukončena jakousi diplomovou prací a zkouškou. Absolventka pak může pracovat v misijních nemocnicích na celém světě. „Jo, je to tady dobrý,“ odpovídají s tou zvláštní směsicí pokory a víry, na kterou jsme zvyklí u těch, kdo se rozhodli konat dobro bližním a navždy sloužit Jemu a jenom Jemu. Pouze k dyž přijde řeč na finance, pokrčí rameny a říkají, že nevědí, jak to všechno zaplatí, protože si pobyt hradí samy nebo částkou, kterou seženou od sponzorů. Na polovinu cesty jim půjčil francouzský Červený kříž, ale po absolvování musí peníze vrátit.

V celé oblasti jsou pouze dva dětští lékaři. Jeden je zrovna v terénu, druhý má dovolenou, a tak ranní vizitu zvládá Elisabeth jen s námi. Šest osmilůžkových pokojů, každé lůžko obsazeno malým pacientem a příbuznými. Nejčastěji je to matka nebo matka s babičkou, ale najdeme tu i starajícího se otce. Musí se starat, protože rodiče tady přebírají veškerou základní péči o dítě podle pokynů sester. Shánějí jídlo – všichni společně vaří ve velké místnosti na otevřeném ohni – před budovami se pere prádlo a do oken pokojů neustále nahlížejí ostatní příbuzní a sourozenci.

Jsou tu děti od novorozeneckého věku až po pubescenty. Kojenci s batolaty výrazně převládají. Nejčastější příčiny, proč jsou zde, se jmenují malárie, chudokrevnost a podvýživa.

Malárii, kterou tu má většina dětí, léčí k našemu překvapení stále ještě chininem a jen u těžších případů ho kombinují s chlorochinem, proti kterému už jsou sice zdejší druhy malárie odolné, ale v této kombinaci to podle Elisabeth zabírá. Zajímavé je, že tu neplatí, co jsme se učili ve škole, že malárii jen obtížně dostane člověk s poškozenými červenými krvinkami – anémií.

„Tady,“ šermuje Elisabeth rukama po místnosti, „už není rozdíl mezi malarickými dětmi se zdravou krví a těmi, co mají srpkovitou anémii.“

„Problémy? Metlou našeho zdravotnictví je nedostatečná osvěta. Všechno kolem jsou děti, které přišly pozdě. Obvyklý postup rodičů je nejdříve s dítětem ke kouzelníkovi, a když to nezabírá, sloužíme jako poslední instance. Přitom kouzelníci tady léčí hlavně naříznutím kůže na spáncích a hrudníku,“ ukazuje Elisabeth na spícího asi osmiletého chlapce, jehož spánky a hrudník skutečně pokrývá soustava nehlubokých jizev. „Mnohdy matka nedokáže dítě rozumně odstavit. Prostě jednoho dne přestane kojit a mís to mléka ho začne živit jen zeleninovými výtažky. Výsledek se dostaví rychle,“ hladí po hlavě sedmiměsíční Yaodu. „Vážila pouhých pět kilogramů. Měla štěstí, že jsem ji při jedné vyjížďce do okolí objevila.“

„A do toho všudypřítomný problém peněz. I protestantské nemocnice sice mají v Kamerunu státní dotace, ale ty zdaleka nestačí. Za námi je teprve polovina roku, a některé léky už začínají docházet.“ Projdeme všech šest dětských pokojů. Všude je to stejné. Klid, jen pátravé pohledy dětí a neskutečně vystrašené oči matek. Při loučení se Elisabeth jen tak mezi řečí zmíní, jak jim minulý týden zemřelo šest dětí na malárii a na podvýživu dvě. Osm z čtyřiceti osmi…

STŘEDOAFRICKÁ REPUBLIKA

Doktoru Timothé Mobimovi se na tmavém čele perlí kapky potu. Je deset hodin dopoledne a městečko Mbaiki se rozpustilo v tropickém vedru. Operační sál v podlouhlém přízemním baráčku připomíná solidní skleník. Někde za zdí blafá dieselagregát. Na stole leží jen v epidurálním umrtvení (na celkovou narkózu nejsou přístroje) starší pacientka a doktor se jí snaží vyoperovat nádor malé pánve i s dělohou. Žena nás se zájmem sleduje a něco si povídá s asistentem. Doktorův pohled je ze začátku plný soustředěn í a jen občas něco prohodí k asistujícím, ale jak operace postupně spěje k závěru, začíná vyprávět o sobě a o své nemocnici. Tvrdošíjně říká „moje“ a není se čemu divit. Je tu jediný lékař. „Jeho“ nemocnici založili v roce 1930 francouzští kolonizátoři. Do roku 1978 se zde vystřídalo 22 ředitelů-lékařů. To si můžeme později přečíst na velké tabuli v Mobimově pracovně. Od roku 1978 jsou tam už jen africká jména. Čtvrté a zatím poslední patří jemu. „Mám zde sto lůžek, personál – ošetřovatelky, ošetřov atele a pár diplomovaných sester. Můj obvod? Spíš bych ho nazval spádovou oblastí. Je typicky africká a počítám, že v ní žije asi 10 000 lidí. Přesně to nikdy nikdo nespočítá. Navíc tu mám kočovníky pralesa – Pygmeje. A ti mi migrují. Vláda se je teď snaží nějak usadit. Chce, aby žili v jakýchsi kempech, ale tam Pygmejové většinou nechají jen ženy a děti. Muži se dál přesouvají pralesem za zvěří, jak chtějí, a jen občas se vracejí. Někdy zkouším dostat se za nimi sám, ale prales je velký a chytejte vítr…“

„AIDS? Ano, máme,“ odpovídá úslužným tónem prodavače, „ale tady to kupodivu ještě není na africké poměry tak strašné. Podle mých průzkumů je tu HIV pozitivních asi 10 % populace. Nejvíc lidí mi tu stále umírá na malárii.“

Zmlkne. Udělá pár posledních stehů a pokyne asistentům, ať se postarají o zbytek. Rukavice letí do lavoru s desinfekcí, jde se převléct a závěr rozhovoru se odehrává v jeho pracovně. Mezitím ještě stíhá ordinovat, a protože dnes dorazila přes UNESCO zásilka zdravotnického materiálu, mají ti, kteří jsou objednáni na dnešek, štěstí. Všichni dostávají léky.

Dr. Mobima rozdává, předepisuje a upřesňuje používání. „Já vím, že bych měl mít nějaké zásoby, ale copak to tady jde?“ rozhodí rukama a na chvíli to vypadá, jako by jej pod maskou vyrovnanosti stravovala beznaděj. Rychle se ovládne a zamluví to. „Teď už se dá studovat na lékaře i u nás v hlavním městě, v Bangui. Trvá to sedm roků. Mně je třicet a absolvoval jsem tam před třemi lety. Můj plat? Dělá to kolem 175 000 středoafrických franků (CFA), což je dnes přibližně 11 500 Kč. Jeden den hospitalizace u nás stojí 200 CFA (asi 12 Kč) a operace, kterou jste viděli, 5000 CFA (300 Kč). A to mám patnáct operací týdně. Kýly, apendixy, tumory, císařské řezy… Hele, jestli o mně budete někde psát, můžete tam dát mou adresu? Přijmu jakoukoliv pomoc…“ Podruhé vypadne z role a už to ničím nemaskuje. Jeho Eskulapovu hůl už dávno někdo přelomil na dva kusy. Ještě ji sice stále drží v ruce, ale neví, jak dál.

KONŽSKÁ DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA

Hledat v obrovských, zdánlivě nekonečných prostorách pokrytých tropickým pralesem lékařskou pomoc nebo aspoň zdravotnické ošetření je cesta za štěstím. Jedinou šancí je pokusit se narazit na misii. Ať už katolickou, nebo protestantskou. Dnes jsou to ostrůvky stability v rozbouřeném okolním moři, které se po pádu dvaatřicet let trvajícího režimu Mobuta Sese Seka hned tak neuklidní. Jsou vzpomínkami na minulost a jakousi zárukou budoucnosti. Ve městě nebo vesnici stojí většinou na tom nejlepším místě a se světem je spojují vysílačky.

Belgická protestantská misie v Titule (nejméně šest tisíc obyvatel) není výjimkou. Založená v roce 1929, velký cihlový kostel z roku 1937, rozsáhlé hospodářské budovy, škola, truhlářské dílny, stáje a lékárna. Čtyři mniši a čtyři řádové sestry zabývající se výrobou léků pro místní zdravotnické středisko, na které je odkázána celá oblast.

Pětašedesátiletý kněz Xavier de Ruijyer líčí stručně svůj příběh. Při překotně vyhlášené samostatnosti v roce 1960 ho místní odvlekli k soudu do Kisangani a chtěli zastřelit, protože si mysleli, že je belgický voják. Nakonec je přesvědčil, že je kněz, a mohl se vrátit. „Za tři roky se navždy rozloučím s Afrikou,“ těší se na závěr života v Evropě. Zároveň se ale bojí o další osud misie. „Pokud sem přijde domácí kněz, je misie odepsaná. Místní k tomu nemají žádný vztah.“ Zatím ale ještě má kdo učit ve škole. Ještě fungují truhlářské dílny, ještě tu někdo umí opravit dieselagregát a ještě má kdo vydávat léky.

Úzkokolejka uprostřed pralesa na severu Konga překvapí. Z mapy se dá pouze vyčíst, že kdysi spojovala města Bumba, Bondo a Mungbere. To je vše. Vlak po ní naposledy projel těsně před rychlým odchodem Belgičanů. Potom už nebyl nikdo, kdo by řídil lokomotivy, udržoval nádraží a vysekával prales. Zbyly jen koleje vedoucí přes dvorky chýší odnikud nikam, telegrafní sloupy se zbytky drátů a vyprávění o vlaku, který už nikdy nepřijede.

Běloch tu byl vždycky jen hostem. Někdy trpěným, jindy žádaným, ale většinou potřebným. Tak si to myslel a podle toho jednal. V Kongu si to návštěvník uvědomí mnohem intenzivněji než jinde v Africe. Opuštěná zděná stavení, benzinové pumpy bez litru čehokoliv, co by alespoň hořelo. Na dvorech obrovských cihlových domů vyrůstají chatrče. Vypadá to, jako by se místní pomalu přibližovali, ale zároveň jako by ještě měli obavy, že se domácí může vrátit. Určitě nebude tak naštvaný, když najde můj dům na sv ém dvoře, než kdyby mě našel ve své ložnici…

Jenže majitel nepřichází. Tak si dodávají odvahy. Nebudují, vybydlují, přizpůsobují věci kolem svému odvěkému životnímu stylu. Nepotřebují kamenný dům se žaluziemi v oknech. K čemu je tady plechová střecha a zastřižený živý plot?

Buta leží na křižovatce dvou obchodních tras. Zdravotnická ošetřovna – pěti tisícům obyvatel slouží tři zdravotníci, jedna sestřička a žádný doktor. Slyšíme stesky: „Rozbil se nám mikroskop, ale to je vlastně jedno, protože už stejně nemáme barvivo na krevní vzorky a bez něj se těžko odhalí, jestli má vyšetřovaný skutečně malárii. Všem podezřelým pícháme antimalarika a vitamin B. Dokud máme.“ Za ošetřovnou malý domeček. Skoro celou místnost vyplňuje gynekologické lehátko. „Žena tu pod dozorem odrodí a odchází domů, co by tady taky dál dělala…“

I centrum Buty najdeme opuštěné a mrtvé. Uprostřed náměstí opět zbytek něčeho, co bylo čerpací stanicí. Rezavá cedule Shell statečně odolává větru i času.

Vzpomínky na bílého muže, který se objevil a zase odešel.

Category: 1998 / 12

Lemuři jsou velmi pozoruhodné poloopice, žijí téměř výhradně na Madagaskaru. Lemuři rudočelí jsou aktivní částečně ve dne i v noci. Dospívají ve dvou letech. Koncem dubna rodí samice po 120 dnech březosti jedno až dvě mláďata. Sameček se rozezná již po narození podle rudé čelenky. Zpočátku samice drží mláďata na hrudi, později je nosí na zádech. Obě pohlaví se v dospělosti značně liší, samičky jsou hnědé, samci šedí. Samci mají značně dlouhé vyčnívající horní špičáky, při vzájemných zápasech si jimi mohou způsobit řezné rány na jemné kůži. Vydávají štěkavé zvuky, všechny druhy lemurů jsou známé svým naříkavým hlasem, který ještě dnes, zvláště v noci, děsí pověrčivé Malgaše.


Eulemur fulvus rufus
Lemur rudočelý

Rozšíření:
středozápadní a jihovýchodní pobřeží Madagaskaru

Velikost:
tělo 400 mm, ocas 550 mm, hmotnost 2700 g

Biotop:
lesy

Biologie:
žije ve skupinách 4 až 18 zvířat, průměrně 7 až 8 zvířat. Skupina obývá malé teritorium asi 1 ha.

Potrava:
plody, listy, větvičky, kůra, občas hmyz

Stav v přírodě:
není znám, ale klesá.

Stav v péči člověka:
asi 100 lemurů je chováno ve 22 ZOO. V Evropě je chováno 18 zvířat, nejúspěšnější je ZOO Jihlava, která chová deset rudočelých lemurů.

Příčiny ohrožení:
devastace biotopu, odlesňování pro vývoz dřeva, zakládání plantáží

Stupeň ohrožení:
LR1c, nižší riziko, nejmenší obavy

Category: 1998 / 12

K ránu se v kabině citelně ochlazuje – plavíme se tmou s otevřenými okny. Vjeli jsme totiž do dalšího obtížného úseku, některá skaliska míjí loď v těsné blízkosti. Pedro dřepí na přídi s ručním reflektorem, kuželem světla neustále přejíždí nedaleké břehy. Máváním a blikáním pak udává směr jízdy, ukazuje volnou vodu či průjezd zvlášť nebezpečným místem. Francisco za kormidlem občas něco vykřikne do otevřeného okna, jindy z něj vystrčí svou rozčepýřenou hlavu, aby viděl jasněji. Na předních oknech se totiž sráží pára bránící lepšímu výhledu… Je spuštěn hloubkoměr, občas ukazuje pouhých sedm metrů. Stát se nám nesmí nic – od přístavu jsme vzdáleni 12 hodin plavby a těžko by nás tady někdo hledal, pokud by se sem v dohledné době vůbec dostal. Směřujeme na konec tři kilometry dlouhé zátoky, kde kotví flotila 20 rybářských člunů, botes. Jakmile se nám ve světle té halogenky ukázaly, napětí na lodi polevilo. Pionera začala do tmy pronikavě troubit a Pedro tou svítilnou šajnil na paluby kotvících bá rek. Bylo třeba všem oznámit, že jsme tady, bylo třeba všechny vzbudit.

MOŘŠTÍ NOMÁDI

Jižní Chile tvoří nekonečné bludiště kanálů, fjordů, průplavů, zrádných skalisek a ostrůvků. Vnitřní část blíže kontinentu tvoří spleť kanálů a slepých ramen, vnějším pásmem mohou menší loďky křižovat mezi tisíci samostatnými ostrovy. Není třeba mnoho fantazie, aby si člověk představil oceánem zatopené hory. Opravdu – zjednodušeně řečeno Pacifik zde kdysi zaplavil část andského hřebene. Několik set kilometrů dlouhá oblast je díky drsnému klimatu, příkrým skalnatým břehům a husté pralesní vegetaci pr o současného člověka neobyvatelná. Přesto i zde lidé našli něco, pro co se jim sem vyplatí jezdit a kvůli čemu jsou dokonce schopni ve svérázných podmínkách dočasně žít. Předmětem lidského zájmu jsou mořští ježci, erizos, kteří obývají mělčiny prakticky nekonečného pobřeží členitých ostrovů. Lidem, kterým jsou mořští ježci hlavním zdrojem příjmů, říkají ostatní Chilané prostě: pescadores, tedy rybáři. Jenže tito „rybáři“ pracují ve skupinkách na svých malých bárkách daleko od civilizace po dlouhé tý dny, až měsíce a žijí životem jakýchsi novodobých mořských nomádů. Jejich výbavou jsou jen potápěčské brýle, neoprenový oblek, háček na sběr ježků a obdivuhodná nátura.

ČLUNY A ŠKUNERY

Brzy po ránu naše siréna budí rybáře v dlouhé zátoce ostrova Isla Esmeralda. Opatrně jsme vmanévrovali k boku jejich bárek a přirazili. Paluba se zaplnila debatujícími muži – hned se častují drsnými vtipy, jejich hovor vypadá jako nějaká hádka. Jen plamínky v očích prozrazují, že se jedná o staré kámoše, jejichž vztah zocelil tvrdý život na moři. Někdo nám donesl krabí klepeta, která jsme hned spořádali jako ranní dezert.

Posádka Pionery se po noční šichtě lehce posilňuje a za chvíli všichni vyrážíme na nové loviště, vzdálené asi dvě hodinky plavby. V závěsu táhneme tři čluny, ostatní jedou na vlastní pohon nebo jsou tažené druhou přítomnou lanchou Poderosou. Venku je od rozednění úplně zataženo, chvílemi mrholí. Přejíždíme obrovské „jezero“ – vodní plochu ze všech stran lemovanou ostrovy. Naším cílem je lokalita na nejzazší hranici jihochilského labyrintu a Tichého oceánu.

Zdejší rybáři žijí 24 hodin denně na vodě, vlastně na palubě svých sedmi až desetimetrových botes – loděk schopných samostatné příbřežní plavby. Těchto člunů bývá v jedné flotile kolem dvaceti. Přes den křižují pobřežní mělčiny, na večer se shromažďují kolem mateřského škuneru – lanchy. Ke každé flotile náleží zpravidla tři lanchy. Jedna vytváří člunům při lovu mobilní základnu, druhá je na cestě do přístavu s úlovkem a třetí čeká v přístavu na rádiový povel k vyplutí do kanálů. Očekávaný povel přic hází, když je jasné, že se lancha v kanálech úspěšně plní úlovkem a bude se muset brzy vydat na cestu domů. Její naplnění trvá někdy dva dny, jindy – v důsledku nepříznivého počasí, které rybářům znemožňuje pracovat – třeba tři týdny. Se čluny zůstává v kanálech vždy nejméně jedna „mateřská“ lancha.

Po dvou hodinách plavby vytvářejí obě přítomné lanchy dočasnou základnu v jedné bezejmenné zátoce ostrova Condor. Pionera a Poderosa společně kotví kousek od břehu a přes den na jejich palubách vládne klid. Jen po příjezdu je na chvíli obklopují skoro všechy botes a jejich posádky fasují z Pionery zásilky potravin, dopisy z domova nebo nový materiál, například opravený motor. Pak hned začínají jednotlivé bárky rejdit kolem, čistí se paluby či provádějí jiné úklidové a údržbářské práce. Později se ro zprchnou široko daleko podél členitých břehů Condoru a několika sousedních ostrůvků. To už se na každém člunu objeví jedna až dvě postavy oděné v neoprenu a nasazující si potápěčské brýle. Dvou až tříčlennou posádku každého bote doplňuje muž, který obsluhuje motor a obstarává žabí muže.

ŽABÍ MUŽI


Potápěč bývá často ve vodě i dvě hodiny s výjimkou
jediné přestávky na cigaretu.

…Pionera nám zmizela z dohledu, jakmile jsme s bote vyjeli ze zátoky, objeli malý poloostrov a zamířili do sousední zátočiny. Hned na jejím okraji začínají muži zkoušet, jak je to tady s ježky, a já konečně chápu, o co se jedná. Muž v neoprenu hupsne do vody a ode dna začne ručně jakýmsi háčkem odloupávat jednotlivé ježky. Když naplní vak, zhotovený ze sítě, podá ho na loď, jeho společník mu mezitím hodí do vody prázdný… Funkce jsou rozděleny zřejmě jednou provždy – jeden se celé dny potápí, druhý pracuje na lodi. První vak byl plný za deset minut. Později, na horších místech, trvá jeho naplnění až půl hodiny. Popojíždíme podél břehu sem tam, kde se to zdá dobré, potápěč jde dolů. Moře je průzračné, dno smaragdově zelené, ve vodě se jen místy vznáší chuchvalce mořských rostlin. Když najdeme na ježky obzvlášť bohaté místo, potápěč je v ledové vodě tak dvě až tři hodiny bez přerušení, s výjimkou jediné přestávky na cigaretku! Vždy deset až dvacet minut pod vodou, pak výměna sítě, pár nádechů nad hladinou, a zpátky dolů… Oba muži vědí, kde budou ježky sbírat v následujících chvílích, ten nahoře popojíždí se člunem tak, aby se potápěči nemotal vzduchovodný kabel do rozvětvených šlahounů mořských řas.

Chvíli před obědem zapaluje „motorář“ v kabince člunu na prázdno plynový sporák, takže je tam ve srovnání s vnějškem podstatně tepleji. K jídlu se usmažily placky z předpřipraveného vykynutého těsta, konzumují je tu s marmeládou, k pití nescafé a mléko z prášku.

NEJLEPŠÍ JEŽCI

Ve vodách kolem nás loví další loďky. Když se míjejí cestou na nové loviště, chlapi na sebe mávají, dělají různé grimasy a posunky. Někdy si ukazují, kam jet, jindy – na obzvlášť bohatých lokalitách – ale druhé posílají pryč nebo si v dobrém hrozí. Zatím je tu místa dost pro všechny. Tak nás na naší pouti podél pobřeží předjela loďka Flesh, překřížila naši loveckou trasu – to bylo hned povyku. Zajeli jsme významně před ně a oba potápěči sbírají ježky těsně vedle sebe, až se jim motají vzduchovodné k abely do sebe. Kormidelníci na sebe pokřikují a vyzývají se vzájemně k pěstnímu souboji.

Bárky s vrčením křižují zátokou nad mělčinami, ježci se na palubě vrší. Počasí je stálé po celý den, téměř bezvětří, střídavě polojasno až jasno. V podvečer se během jedné přeháňky proti již ztemnělému břehu utvořila překrásně sytá duha.

Pracuje se, dokud je vidět – tedy dokud je vidět na dně. Přes den je voda průzračná tak do hloubky 50 metrů. Potápěči se ale mohou potopit jenom do třicetimetrové hloubky a ježci se vyskytují jenom do hloubky dvaceti metrů. A ti nejkvalitnější – tedy největší – bývají kolem šesti metrů hloubky.Obzor zrudl, ostrovy ztemněly – vydáváme se na zpáteční plavbu. Loďka přiráží k řadě ostatních člunů kotvících po boku Poderosy a čekajících na vykládku. Až bude vše na palubě, vyjede Poderosa do noci směrem na Puerto Natales. Botes se přesunou ke druhému břehu, obklopí Pioneru a lodníci se oddají večerním činnostem.

O hodinu později se již táborem novodobých mořských nomádů rozléhají zvučné hlasy, rozsvícené kajuty se odrážejí ve zcela nehybné mořské hladině. Někde svítí žárovky, v jiných plovoucích domovech jenom svíčky. Vzduchem se line vůně čerstvě pečeného chleba, který si soběstační chlapíci připravují na zítřek.

Do naší kabiny se trousí na kus řeči další rybáři, probírají, jak jde lov či kdy se u koho pracovalo dobře. Dozvídám se, že zítra se nebude pracovat, čeká se na zprávu z Punta Arenas ohledně kvality dnes nasbíraných ježků. Jsou-li špatní, nákupčí strhává lidem procenta. Těm se v takovém případě nevyplatí pracovat, a raději hledají výnosnější lokalitu… Proto se bude čekat, dokud Poderosa nedopluje do Puerta Natales (12-16 hodin), ježci nebudou přeloženi do kamionu a převezeni do 200 km vzdáleného Punta Arenas (4-6 hodin) a nákupčí úlovek neohodnotí (další 2-3 hodiny).

Následující den se tedy nepracuje. Počasí je jako za odměnu, pro zdejší kraj dost netypické. Nebe bez mráčku, ani nefoukne. Kapitán ho označuje za „mediotropico“ a dodává, že takových dnů je tady do roka méně než prstů na jedné ruce.

Category: 1998 / 12

S jeho někdy kontroverzními názory a myšlenkami se na stránkách Magazínu Koktejl setkáváte již několik let. Připravuje pro vás profily jemu blízkých umělců, rozhovory s význačnými výtvarnými teoretiky, a také originální reportáže z vlastních cest. Sám je rovněž známým a úspěšným výtvarníkem. Bylo na čase představit i jeho tvorbu.

Nadarmo se vyplýtvat pak přijde nic – vyčerpat a zhasnout jako se v chrámu vylévá voda – alespoň na chvíli zazářit a pak umřít.

To jsou zlomky vět nalezených mezi liniemi přípravné kresby pro Černického sochu „Foto Flash“, která získala v roce 1996 na II. bienále mladého umění v Praze výroční cenu Sorosova centra současného umění. Představte si levitující objekt tvaru stylizovaného blesku. V hlavici tvořené skleněným válcem vyplněným tajuplnou bublající tekutinou cosi vzniká a pravděpodobně dál putuje dutým, na omak gumově hladkým, ani teplým, ani studeným tělem, aby to na opačném konci zářícím fosforeskujícími barvami vyvěr alo v podobě chemicky neživotné pěny. Čelní část svítí bílým reflektorem. Světlo oslňuje i vaše tělo, když stojíte poblíž a prohlížíte si skrumáž postaviček i předmětů vyhřezlých ze zelenavě aseptického povrchu této laskavé stvůry. Vše kolem vás je podivné, hybridní, ale také důvěrně známé, jakoby šeptající ze zasutých zákoutí splývavého dětství.

. . . . .


DŽIN VE SLUŽBÁCH HISBALÁHU
(POLYURETAN, SILIKON, MIX MEDIA) 1997

To není avantgarda, to je novinka – velký planý efekt a nic – budeš zdecimován jasem – dekor od srdce…

Jsou lidé, pro které je Jiří Černický mnohovrstevnou, neskutečně složitou osobností, která vstřebává skrytou energii okolního světa a svými díly ji předává dál. Pro jiné jsou jeho postoje překombinovanými pózami rádoby spasitelského srdce. Pro další je tvorba tohoto autora geniálně prostá a žhavě současná. Pravdou je, že mezi odbornou veřejností je Jiří Černický vážným kandidátem na získání prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 1998. Toto ocenění je každoročně udíleno nejvýraznějšímu mladému výtvarníkovi z České republiky.

Při prožití obecné bolesti dotekem s kapalinou zaleje vás rudá vlna, která je součástí architektury stratosféry, jejíž archeologie podává důkaz o městě s organickými stíny.

V osmdesátých letech Jiří Černický studoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Krátce pracoval na jednom ze severočeských hnědouhelných dolů, aby po této zkušenosti vystřídal obě pražské vysoké umělecké školy. Studia dokončil na Akademii výtvarných umění v ateliéru Jiřího Davida. Než se tak stalo, stačil ještě uskutečnit svůj sen o předání „Slz postiženým třetího světa“. V roce 1993 nainstaloval v galerii Emila Filly v Ústí nad Labem skleněné nádrže se sběrnými kanálky, kter é diváci mohli naplnit vlastními slzami. Autor po skončení výstavy tuto tekutinu slil do speciálně upravené nádobky a v etiopském klášteře Lalibela ji obřadně předal místním obyvatelům. Poté se pěšky vydal napříč africkým kontinentem. (O své zážitky z tohoto putování se prostřednictvím několika reportáží podělil se čtenáři Koktejlu.)

Kdo se stydí za své city na veřejnosti, může přinést své slzy kdykoli přímo do galerie.

Možná není vždy jednoduché plně dešifrovat kód, ze kterého Jiří Černický splétá své výpovědi. Na závěr tedy přikládáme možný návod k pochopení jeho poselství: Mějme oči i mysl rozjasněné a nebojme se nechat tyto bizarní i fanaticky utopické vize na sebe zlehka působit.

V LEDNU A ÚNORU 1999 SE V GALERII HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY – STAROMĚSTSKÁ RADNICE USKUTEČNÍ VÝSTAVA JIŘÍHO ČERNICKÉHO „BaROCK“.

Category: 1998 / 12

Perly, jejichž tajuplný lesk se zrodil v tmavých hlubinách moří a spatřil světlo světa za cenu lidských životů, byly od pravěku uctívány jako projev nadpřirozených sil. Lidé antiky říkali, že jsou to slzy bohyně. Indové si je zase představovali jako rosné kapky mangovníku, které v ranním světle spadly do vody a tam ztuhly. Věřilo se, a v některých zemích se dosud věří, že rozpuštěné v octě mají omlazující účinky a že lesk jejich povrchu věští zdraví, nebo nemoc nositele. Ale především odnepaměti zdů razňovaly krásu žen a zámožnost bohatých.

TOUHA PO PERLÁCH

Cena perel byla vždy nesmírná a jejich nošení vyhrazeno jen příslušníkům nejvyšších vrstev. Už římský císař Julius Caesar vydal nařízení, podle něhož je směli nosit jen vysocí hodnostáři. Perly patřily mezi oblíbené skvosty všech královen, ale nepřinášely jim jen štěstí. Nejlepším příkladem z mnohých životních příběhů je Marie Stuartovna.

Příroda vytváří tento skvost na dně moří a řek. Pravé přírodní perly se vyskytují zvláště v Perském zálivu, u břehů a v řekách Srí Lanky, Mexika a Venezuely, kde pověstní lovci perel riskují životy pro ojedinělý, náhodný nález.


Život sběračů není jednoduchý, většinu dne
tráví pod hladinou.

Dlouho nezodpovězenou otázku, jakým způsobem a za jakých podmínek perly vznikají, se podařilo objasnit začátkem našeho století. Perly se nacházejí na vnitřní straně skořápek některých mořských i sladkovodních mlžů a jejich vznik je podmíněn zvláštními okolnostmi. Základní podmínkou jsou tělíska, která vnikla do perlotvorky či perlorodky. Může to být třeba zrnko písku. Kolem něj se potom jako kolem jádra začnou ukládat perleťové vrstvičky.

Když se spolehlivě zjistily příčiny vzniku perel, začaly pokusy s umělým chovem mlžů. V Číně se tyto pokusy dělaly již ve 13. století. Dodnes zde na jaře sbírají mlže, vkládají do nich různá drobná tělíska (kostěná, dřevěná nebo kovová) a ponechávají je tam několik roků. Umělé perly pak přicházejí do obchodů.

FALEŠNÉ PERLY

Neúnavný japonský badatel Kakichu Mikimoto chtěl také stůj co stůj získat „pravé falešné perly“. Musel vynaložit mnoho úsilí, než byly jeho pokusy v roce 1913 konečně korunovány úspěchem. Do těla mlže voperoval cizí tělísko, proti kterému se měkkýš bránil tím, že okolo něj vytvářel perlu. Po dlouhých úvahách a zkouškách (zkoušely se všemožné materiály, od stříbrného zrnka až po plastikovou kuličku) objevil nejvhodnější materiál pro jádro umělé perly. Byl jím drobný úlomek skořápky jednoho mlže z Mississippi, který po zabroušení sloužil jako „cizí tělísko“.

Aby práce byla úspěšná, musel mít Mikimoto především dostatečné množství vhodných živočichů a dobré podmínky pro jejich život a rozmnožování. V nevelkých zátokách Ago a Gokasko spojených s otevřeným mořem, ale chráněných před silnými větry a mořským vlnobitím vybudoval rozsáhlé zařízení. Na dně těchto zátok nechal umístit velké kameny, kolem nichž se mlži rádi shromažďují.

SEDM LET PRO PERLU

Japonské potápěčky „amy“, nazývané podle bájné bohyně moře jménem Ama, se ponořují do tří až pětimetrových hloubek. Během tříminutového ponoření sbírají mladé perlotvorky a ukládají je do košíku. Potápějí se bez skafandrů, s úlovkem se vynoří jen na několik sekund, jen co jej vysypou jejich pomocníci do loďky, a znovu mizí pod hladinou. Amy jsou mnohem odolnější proti chladu než muži, jejich exotikou opředené, avšak velmi tvrdé řemeslo se dědí z pokolení na pokolení.

Mlži, jejichž úlohou je dodat perly, se vkládají do velkých drátěných klícek. V každé z nich jich bývá 100 až 140. Po označení se klícky po 60 kusech zavěsí na trámce a spustí do vody. Jednotlivé trámce se spojují do skupin po dvanácti – nesou tedy asi 70 tisíc mlžů. Dvakrát za rok se vytahují z vody, čistí a prohlížejí. Měří se i teplota vody, rychlost a směr jejího proudění. Přemísťováním a ponořováním klícek do větších hloubek se mlžům vytvářejí co nejpříznivější podmínky pro jejich život. Zůstávají ve vodě sedm roků, a potom se z nich vybírají perly.

Tyto kultivované perly se od pravých liší jen jádrem, ale již to stačí k tomu, že je nelze zaměnit. Přesto mohou být mimořádně krásné, někdy dokonce krásnější a cennější než pravé.

Toto kuriózní umění výroby perel se stalo v Japonsku doslova průmyslem a jeho rozsah je obdivuhodný. Země vycházejícího slunce však nevyváží jen perly, ale i zkušené a laciné potápěčky „amy“.

V Torresově úžině se vyskytuje druh mlžů větších, než jsou japonští. Mají ve svých útrobách větší a drahocennější perly. Jsou to perlotvorky Pinetada maxima a svým tvarem připomínají fantastické létající talíře. Australské úřady udělují dočasné povolení japonským lovkyním, které jsou ochotné je se svými sítěmi lovit, třebaže jim zde hrozí nebezpečí v podobě jedovatých ryb a dravých žraloků.

KULATÝ ZNAMENÁ DOKONALÝ

Dokonalý kulatý tvar je prvním měřítkem hodnoty perly. Proto se po „sklizni úrody“ provádí přísný výběr. Zkoušku dělá každý chovatel podle vlastní metody. Zvláště cenným nálezem jsou perlová dvojčata, která je možno získat i umělým chovem. Jsou však poměrně vzácná. Podřadné perly se ničí, neboť zisk z nich by byl nevalný. Šintoističtí farmáři se jich zbavují tím, že je během zvláštního náboženského obřadu, kterého se zúčastňují všichni zaměstnanci firmy, házejí do hlubin moře.

Uprostřed japonské perlové produkční oblasti leží městečko Toba, atrakce pro zahraniční turisty. Všechno tam připomíná perly: přívěsky na hodinky, suvenýry, náhrdelníky, miniaturní rybářské košíky atd. Necelých dvě stě metrů před městem leží malý ostrov, na kterém zakladatel tohoto výnosného „průmyslu“ Mikimoto přeměnil svoji první farmu na muzeum „Pearl Island“. Kolem jeho pomníku projdou ročně tisíce turistů z celého světa, kteří se sem jezdí podívat, jak se „dělají“ perly.

Skeptik snad pokrčí rameny nad malicherností lidského počínání: vždyť jde jen o trochu uhličitanu vápenatého – aragonitu a trochu organické látky – conchiolitu. Ale pohlédne-li na ženu ozdobenou perlovým náhrdelníkem…

Category: 1998 / 12

Vstup na ostrov je snem o průmyslové turistice. Snem, pohádkou, podívanou hodnou fotografie na přebal turistické příručky. Airbusy z Japonska přilétají v půlhodinovém rytmu. Tokio, Ósaka, Sapporo, Kjóto. „Vyloďování“ japonských turistů se odehrává za asistence dispečerek, které vzpažováním dirigují dav, rozdělují ho do trojstupů, klestí cestu, přivolávají nosiče zavazadel a sledují čas. Ten je zvlášť důležitý. Během jedné půlhodiny se musí odbavit jedno letadlo, aby nedošlo ke skrumážím. Je to něco mezi obřadem k uctění obětin a shromážděním k nostrifikaci. Fronta postupuje dle pokynů dispečerek a turisté obdrží na krk věnce z orchidejí zvané lais.

ZTRACENÝ RÁJ

Na letišti v Honolulu jsem si na hodinkách nařídil havajsko-aleutský čas, který se od našeho liší přesně o dvanáct hodin. Stát na prahu hlavního města šesti havajských ostrovů jako turistický odpadlík je zcela zvláštní pocit. K ozdobeným Japoncům přistupují dívky v tradičních suknicích a navyklým gestem je odvádějí k fotografování. Každá skupinka má vyčleněny své divochy – muže i ženy. Fotograf je v civilu, dva domorodci s vyřezávanými kyji a péřovými čelenkami dělají fotografickou stafáž. Japonci s e tváří mírumilovně a trochu upjatě, zatímco divoši poskakují a vydávají veselý ryk. Stane se, že najdou u rodiny unavený výraz. Je-li v ní dítě, poštipují je po tvářích a ukazují, že vyletí ptáček – všechny děti v této situaci tleskají ručičkama. Není-li dítě, přitočí se divoch k otci rodiny, cosi s ním konzultuje, a ten se začne tvářit účastně. Vyfotografovaní turisté pochodují k plynule přistavovaným autokarům.

Pomocníci vynášejí ze skladů bedny lais. Stane se, že věnce dojdou. Dispečerka zamává počítačovými archy, vzpaží, turisté se zastaví, fotografové strnou, zástupy oněmí, autokary cuknou a dívka-průvodkyně v modrožlutém havajském kroji pílí k dívce-divošce, která pokyne kolegovi-divochovi, ten shodí krojovanou slupku a v šortkách a triku letí do skladu. Vzápětí vyběhnou pomocníci s bednami orchidejí, rozprostře se vůně, dispečerky začnou přidělovat plynoucím davům divochy, vzpaží, zástupy se pohnou, r ozdělí do skupin, z nichž každá obdrží volné průvodce, divochy i fotografy? Made in Hawaii.

O pauzách mezi letadly a zástupy před letištní halou uprostřed sta čtverečních metrů kufrů tiše odpočívají hlavní aktéři tohoto reje. Shazují ze sebe domorodé oděvy, sedají si do proluky za zavazadly, pijí kolu a jedí hrášek z alobalu. Jsou to většinou havajští studenti, kteří vědí, že jakákoli turistická show se ostře dělí na bavící a bavené. Domorodé suknice mají schované za bednami s orchidejemi. Jakmile se objeví noví návštěvníci, přestrojí se a vyrážejí na určená místa. Kolotoč pokračuje.

NIKDY NEKONČÍCÍ PRÁZDNINY

Na Havaji se mládne. A nakupuje. Společenský imperativ velí tvářit se šťastně a odpočatě. A nosit šortky. Havaj je turisticky vděčná směs americké way of life a zbytků národní kultury. „Go mauka,“ čtou si turisté v bedekrech ostrova Oahu. Mauka znamená k horám, které leží na severu, celé spojení lze pak přeložit jako jet na sever. Ve vypůjčených limuzínách se tedy vydávají určeným směrem. K oblíbeným zábavám havajských turistů patří také půjčování sporťáků a veteránů, zejména těch, které hrály v ame rických televizních seriálech, nákupy starých tesáků a masek, květovaných šortek a výlety autokary tu a tam majícími tvar staré Křižíkovy tramvaje. V hotelích obdrží slevové kupony na večeře při západu slunce, na představení Othella, na sedmimílový motokárový okruh v parku Waimea, na nákup květin, košil a oříšků, na výlet člunem se skleněným dnem, na zlaté náramky královny Liliuokalani, na večeři v baru Karaoke, kde je možné nejen pojíst, ale nahrát si i vlastní zpěv a jezdit v trenažérech. Na vysto upení kouzelníka provozujícího polynéskou magii, na vyfotografování se s havajskou opicí v klobouku, na juchání tropických extravagantních tanečníků, na nákup pitné vody. Na komplex leteckých cest po ostatních ostrovech se zrychleným výkladem průvodce, na políbení s delfínem, na sadu havajských slamáků made in China a na kýčovitý obrázek v kruhovém rámu. Turistů, jako je starý vietnamský veterán, který rok co rok jezdí do hotelu Honolulu Prince na Waikiki a chodí si po svém, je málo. Na většinu turi stů platí konzumní psychóza tvořená mořem, obchodem a bedekry, vydávanými zdarma a všem. Zvláště vděční za podobné turistické programy jsou Asiaté. Koupou se zásadně jen v hotelovém bazénu a v deset dopoledne vyrazí autobusem s nápisem Polynéská dobrodružství na pláž Waimanalo. Vyběhnou z vozidla se slunečníky a videokamerami, vzájemně se natáčejí a někteří se šplouchají. Jemně, do vody nevkročí nikdo. Po deseti minutách nasedají do autobusu, jedou na oběd a za dalšími nákupy. Večer vyzvedají peníze v automatech.

Nákupní centrum Ala Moana je vystavěno nad obrovským parkovištěm. Obchody lemují terasy, z nichž lze shlížet na pódium v přízemí a obdivovat tančící děti. Nakupují se staré poštovní známky, brilianty, vídeňská káva z automatů a zrnková káva Mauka. Mezi nakupujícími vesele drnkají housličkáři, v betonovém korytu zurčí potok a vlévá se pak do nádržky s řasami, kameny a rybičkami. Ala Moana je nejvyšší generace konzumního života…

Když turisté odloží objemné tašky a povečeří, vycházejí do ulic Waikiki, kde probíhá Aloha Week nebo jiný estrádně nákupní festival. Stánky s bavorskými uzenkami a filipínským zlatem, pódia s rohujícími boxery a řečníky v akci, s dětskými tanečníky. Lidé podléhají rytmu a trhají sebou v bocích. Ryčno, ale bezpečno.

Kdoví, je-li to všechno film, nebo skutečnost. Havaj je především výrobní podnik a turisté pracovníci mamutí manufaktury. V okolí jsou stovky kýčovitě krásných plážiček se skalami, piniemi, palmami a azurově průzračným mořem. Nikdo na nich ale není. A jestli tam leží jeden nebo dva lidé, jsou široko daleko sami. Přijde-li třetí, pozdraví.

Na Havaji se rozprostírají stovky polí kávovníků, banánovníků, kokosových a datlových palem. Tady je už nikdo neobdivuje. Za posledními přímořskými domky s obchody se smíšeným zbožím a s vraky aut a dílnami začínají skály a buš. Pokud není cesta zatarasena kvůli U.S. vojsku nebo bohatým, lze jít kamkoli. Nikoho to však neláká. Davy jezdí organizovaně do ovocnářského muzea firmy Dole, kde se za tučný obnos dívají na totéž. Ale možná bude toto muzeum jedinou památkou na datle. Shora je na ostrovech vi dět spousty načervenalých čtverců. „Jsou to opuštěná pole,“ vysvětluje mi Havajanka Barbara. „Zemědělství už skoro nemáme, pole s cukrovou třtinou už léta nikdo neobdělal, ananasů je také méně. Zemědělství se nevyplácí. Zato máme průmysl turistický.“ Barbara má na ruce vytetovaného dráčka a na rtech červenou růž.

Celý ostrov Oahu objedete za dva dolary městským autobusem. Na věšák mezi předními reflektory si můžete odložit horské kolo a jet dvacet, třicet kilometrů do míst, kde Američané uprchlí z kontinentu pěstují za dřevěnými haciendami slepice, nebo do rybářské vsi v zálivu Hanauma.

POLYNÉSKÉ KULTURNÍ CENTRUM

Kategorický imperativ zní – nenudit se a nechat dospělé hrát si. Polynéské kulturní centrum na Oahu je zábavní muzeum s umělým průplavem, kinem IMAX a zmenšeninami původních vesniček sedmi polynéských souostroví. Soudě podle nabízeného programu panoval na všech ostrovech ráj a žili tu šťastní lidé. Přesně podle představ evropských romantiků oslavujících divochy, skaliska a nepřístupné tvrze. Centrum v roce l963 založili misionáři jako učební středisko Havajské univerzity. Postupně zde byly zřízeny a trakce od otevřených scén až po restaurační provozy. Ve správě, službách a uměleckých spektáklech tu pracuje 1100 lidí, z toho tři čtvrtiny studentů, zpravidla místních, ale vypomáhají i mladí z Kalifornie. Program je v režii skupiny hollywoodských scenáristů a režisérů. Správu má v rukou neprofitní organizace mormonů a Církev Ježíše Krista ze Salt Lake City. Centrum se rozkládá na třech akrech a ročně sem zavítá jeden milion turistů. Základní vstupné je padesát dolarů, což je víc než na exkurzi hol lywoodským studiem Universal.

Prožitky jsou přísně kolektivní. Ti, kteří se rozhodli prohlédnout si centrum z voru plovoucího po umělém kanále s umělými vodopády, jsou rozděleni na anglicky mluvící a Japonce. Japonský vor napravo, anglický nalevo. Voraři – studenti v domorodém oděvu – odpichují, fotografují, baví turisty a lije se z nich pot. Stmelování davu, průvodce to nazývá demonstrováním a vyzařováním ducha lásky a služby, probíhá ve stylu my všichni jsme účastníci jedné velké show. Vor provolává sborové aloha, mám tě rád, maorský pozdrav haere mai nebo tonžský malo aupito, díky. S radostným úsměvem se učí vyslovovat makahawa, válečnická kánoe. Návštěvníci si pak zatleskají a odeberou se do jedné z domorodých vesnic.Na Fidži je dominantní homole kláštera, čím vyšší, tím blíže k bohu. Tahiti se vyznačuje rákosovými chýšemi. Každá vesnice má své muzeum s relikviemi a obrázky. Hlavní jsou však domorodé produkce s účinnou snahou zapojit dobrovolníky z publika.


Ve vesnici Tonga znějí bubny ostošest. Zběsilé rytmy
strhují všechny k trhavým pohybům boků.

Domorodý showbyznys panuje i ve vesnici Tonga. Bubnuje se tu ostošest a divoši infikují zběsilým rykem narychlo převlečené amatéry z publika. Dřeváky a tenisky poskakují vedle sebe. Před koncem produkce se už ozývají bubny odvedle. Ve vísce Samos jsou zvláště zruční šplhači. Někomu z publika seberou čepici a utečou s ní do vrcholku palmy. V novozélandské vesnici se hraje divadlo. Účinkující z řad publika hrají v melodramatu o otci, který nepřál lásce syna a dívky ze sousedství, láska však přesto roz kvetla. Obecenstvo tleská a objímá se navzájem. Následují produkce ve vodě. V půlhodinovém rytmu vyjíždějí z domorodých vísek vory s divochy a kopími, na které čekají zavilí nepřátelé z buše. Samojský příběh vypráví o dívce Sině, která se zamilovala do polobožského úhoře sídlícího v blízkém jezeře. Rodiče vztahu nepřejí a jezero vypustí. Ještě než úhoř zahyne, žádá Sinu, aby mu uřízla hlavu a pohřbila ji. Nad hrobem pak vyroste kokosovník jako dar lásky.

Cirkulace kádrů je přísná. Ti, co dohráli v jedné vesnici, se přesunují do druhé, kde se převléknou a účinkují v dalším programu. Mezitím mají pět minut času na hot dog. Tahiťanka, která pekla chléb, přechází do vesnice Tonga plést rohože. Katrin z Utahu, která dolaďovala časomíru u tonžských bubnů, se přesunuje na Markýzy, kde učí plést čelenky z rákosu. Přitom sleduje tahitskou vzpouru divochů. Pořád se usmívá.

Kombinace domorodého umění a MTV se líbí všem. Import amerického showbyznysu činí z domorodých reálií srozumitelnou zábavu. „Aloha,“ říkají si návštěvníci a kupují suvenýry. Turisté jsou tu v oblibě.Mimo hlavní směr davu běží osamělá paní a oslovuje americkou hostesku. „Slečno, ztratila jsem peněženku,“ říká. „Paní, oni vám ji vrátí, možná jen vyberou peníze.“ Turistka se zatváří šťastně a snaží se dohnat hlavní proud. Z Markýz znějí údery bubnu a směsice kultur a národností se vydává na další půlhodinový pochod.

ČÍNSKÉ MĚSTO

V obchodní čtvrti Honolulu sedí pod stromem Japonec a na přívěsku ke klíčům hraje videohry. Hraje soustředěně a vytrvale. Dobrovolná segregace od reality. Není ale honolulská Waikiki s replikami starých cestovních kánoí a obrázky bohů v restauracích s kuřetem na oříšcích něčím podobným?V místech, kde dříve propukaly nákazy lepry, je nyní arboretum s ibišky. Krása ve skupenství pevném i tekutém. Odešly nákazy, odešla řemesla, odešlo zemědělství. Zbyly mrakodrapy a ozdobná drbátka. K americké way of life patří i výroba snů. Díky adopci amerických zvyklostí není možné dívat se na poště druhému přes rameno, a poštovní úředník každému ochotně poradí. Trvá to dlouho, ale každý ve frontě se usmívá. Díky adopci Ameriky se cukrovar ve Waihavě stal turistickou show, stejně jako tradice.

Na Havaji vládnou tři slova – mládí, legrace, servis. Kdoví jestli by havajskou cestu následovaly jiné asijské země, kdyby Američané vyhráli válku ve Vietnamu…?

Čínské město v Honolulu se adopci vzpírá. Je to smutný pohled. Na trzích vadnou kopce zeleniny a pár čínských prostitutek čeká na bobku na pick up. Ani autobusy tu moc nestaví. Některé restaurace jsou kvůli nedostatku zákazníků otevřeny jen přes poledne a v sobotu. „Všichni jsou na Waikiki,“ vysvětluje mi paní v čínském automatu, patrně nejlevnějším na světě. Mají tu i svou pekárničku, ale nikdo tu nenakupuje ani bagety, ani plněné rohlíky. Prodejce havajských lais se tváří nerudně. Dolar za umělý, Made in China, sedm dolarů za pravý, z havajských orchidejí. „Málo nás,“ pokyvuje hlavou. Zatímco na Waikiki nerušeně tančí v půl páté ráno cestou do hotelu polonahý černoch, v čínském městě se potloukají zloději a opilci. I těch je ale málo.

Na Waikiki se Bill Angelo z obchodu s květovanými šortkami a hedvábnými košilemi těší na další sezonu. „Hlavně aby byla dost rušná,“ přeje si a vyhlíží návštěvníky, kteří by si u něj mohli zakoupit šortky.

Havajské ostrovy patří státní správou do Spojených států amerických. Životním stylem mezi Japonsko, Filipíny a Evropu. V zemi květin a kreditních karet je jedinou možností kosmopolitismus. Transhavajská dálnice je vroubená americkými silničními značkami, a ještě než se ponoří do světel Pearl Harboru, vypadá, jako by vedla tři tisíce mil přes celý kontinent. Je to ale jen sen.

HAVAJSKÉ OSTROVY (HAWAII)

Jeden ze států USA na 132 ostrovech v Tichém oceánu okolo obratníku Raka o rozloze 16 705 km2. V letech 500 až 900 n. l. byly ostrovy osídleny Polynésany původem z jihovýchodní Asie. Anglický mořeplavec James Cook tam přistál roku 1778 a nazval je Sandwichovy ostrovy. Po celé devatenácté století zůstaly ostrovy nezávislým královstvím. V roce 1900 se na vlastní žádost staly 50. státem USA. Populace se skládá především z Japonců a Evropanů. Podíl Polynésanů poklesl na 20 %. Hlavním městem je Honolulu na ostrově Oahu. Jsou vyhledávaným turistickým místem pro své subtropické klima. Ostrovy jsou korálové nebo sopečného původu a jen 14 z nich je obydleno. Je na nich mnoho sopek, z nichž nejvyšší je Maunua Kea (4205 m) na ostrově Hawaii. Hlavními zemědělskými plodinami jsou cukrová třtina, ananas a káva.

Category: 1998 / 12

Jaká jsi, Ukrajino, sedm let po odtržení od bývalého SSSR? Obilnice Evropy s výstavními městy a bohatstvím kulturních památek, tak jsme se to učili ve škole a ti šťastnější to viděli na vlastní oči z okna vlaku Družby. Jak se žije více než padesáti milionům lidí tohoto houževnatého a pracovitého národa v době již dvouleté hospodářské krize? Co všechno asi uvidím v časech, kdy se nemusím podřizovat soudruhy naplánované trase pobytu?“ honilo se mi hlavou, čím východněji jsme se vzdalovali od rodného s tředohoří. Naším cílem bylo přístavní město u Černého moře – Oděsa.

ZDRÁVSTVUJ, UKRAJINA!

Ukrajinská celnice v Užhorodu nás vrátila nejméně o deset let zpátky. Komplex ošklivě monumentálních betonových budov byl v noci osvícen několika vysokými lampami, vjezd do země oddělovaly mohutné závory. A protože to bylo jediné místo, kudy se dalo na Ukrajinu (a dříve do Sovětského svazu) ze Slovenska dostat, byla celnice podél hranice obehnána dvojitým drátěným plotem. Jako koncentrační tábor. Po tříhodinovém čekání, až se místní celníci dodívají na finále letošního mistrovství světa ve fotbale, a zaplacení několika nestandardních poplatků jsme za naprosté tmy vyjeli směrem na Vysočinu, jak se nazývalo rozsáhlé území na severu země.

Bum! Prásk! Rozhoupal se do rytmu rozbité silnice celý autobus. Díky za přivítání, „daragája daróga“! Asi šedesátkou jsme se plahočili cestou necestou podél Užhorodu. Kousek za jeho hranicemi nás předjel žigulik. Banditi, nebo milicionáři? Čekali jsme s napětím. „Odkud jste? Kam jedete? Kolik vás je? Co tam budete dělat?“ ptali se místní strážci zákona. „Teď nikam nejezděte, není tu bezpečno. Minulý měsíc tady bandité přepadli a vyloupili jeden italský autobus. Následujte nás, my vám najdeme bezpečnější místo k přespání. Cesta dál – neexistuje,“ nekompromisně nás vzali do vleku. Přenocovali jsme na trávníku u benzinové pumpy. Ráno nám asi čtyřicetiletý pumpař barvitě vyprávěl, kolik vlaků už bylo za hranicemi vyloupeno organizovanými bandity. „Za staví vlak mezi stanicemi, vlítnou do vagonů a chtějí dolary. Když nedáte, podříznou vás. Takhle sprovodili ze světa jednoho cizince, který jim tvrdil, že žádné nemá. Vítám vás na Ukrajině! Ať se vám tady líbí!“

NA BŘEHU MOŘE

Do Oděsy jsme se vzhledem k nočním uzavřeným hranicím města nemohli dostat. Dojeli jsme alespoň na jednu z pláží za městem. Mořské vlny naštěstí rychle spláchly naše rozladění. Nešli jsme vůbec spát a s dětskou radostí pozorovali východ slunce. Jeho paprsky nám posvítily na vedle spící turisty snad ze všech koutů Ukrajiny a Ruska. Někteří se kroutili ve stařičkých oprýskaných autech, jiní leželi na zemi přikrytí vyšívanými dekami, další spali ve starých stanech. Všude se povalovaly odpadky, okolní c esty byly posety lidskými a psími lejny, ve vzduchu smrděly „záchody“ – díry do země o průměru patnáct centimetrů. Nic pro naše západoslovanské cítění. Sbalili jsme si proto saky paky a obsadili jinou pláž poblíž centra města, těsně u léčebných sanatorií a nočních podniků.

NOVÝ ČERNOBYL

„Chcete nějaká děvčata?“ zeptal se nás mladý ukrajinský barman na jedné z největších diskoték u hotelu Arkadia. „Padesát dolarů na jednu noc. Máme tady černé, bílé i rusovlasé. Samé krasavice,“ dodal, ještě než jsme si stačili objednat. Nechali jsme si aspoň natočit český Gambrinus, který tu přišel na tři dolary. Za to bychom si v normálním obchodě koupili celou láhev vodky.

Na osmi tanečních parketech s tobogany a bazény tu noc tancovala spousta krásných holek. Místní zbohatlíci, plejbojové, kteří přijeli v nejnovějších mercedesech, do nich nalévali panáky a dívky se pak polonahé vrhaly do vyhřátých bazénků. Někteří z naší výpravy tvrdili, že tolik krásných stvoření pohromadě ještě nikdy v životě neviděli. Že je každá druhá prostitutka, netušili, a kolik z nich je nakaženo virem HIV už vůbec ne.

Šíření epidemie AIDS v přístavním městě Oděsa označují zástupci OSN za nový Černobyl. Bohužel, ještě s většími následky pro lidi. Předpokládají, že se tu tímto smrtelně nebezpečným virem nakazí více než pět set lidí měsíčně. Jestliže do roku 1994 bylo známo 65 případů nakažení v celé jižní oblasti Ukrajiny, nyní jich může být na deset tisíc. V Oděse se šíří HIV infekce nejrychleji ze všech měst východní i západní Evropy. Žije tu totiž kolem čtyřiceti tisíc narkomanů a tisíce prostitutek. Ukrajina je také na špici co do vývozu sexuálních pracovnic do světa. Jen za posledních sedm let jich opustilo zemi více než pět set tisíc. Proti moru konce dvacátého století tady nedokáží bojovat.

SILNICE PRO HAZARDÉRY

Autem se v Oděse musí jezdit velmi opatrně. Bez znalostí místních poměrů se řízení může stát malým hazardem. Silnice sice na první pohled vypadají jako kterékoli jiné v evropských městech, ale s trochou více cyklistů, opilců a autovraků. Přednost v jízdě tu mají autobusy a tramvaje městské hromadné dopravy, ostatní se řídí pravidlem silnějšího a většího automobilu.

Přestože je Ukrajina zemí, která netoleruje alkohol v krvi řidiče, mnozí klidně usedají za volant přiopilí. Riskují, že budou lapeni dopravní policií a patřičně potrestáni. Zajímavé je, že ukrajinští policisté nepoužívají žádné skleněné trubičky nebo jiné „luxusní“ metody dechových zkoušek. Když se jim zdá někdo přiopilý, řeknou jen: „Dýchněte na mne!“ Dopraváci tak mohou řidiče zadržet jen na základě toho, že cítili z jeho úst alkohol.

BIGBÍT S OBUŠKY

Kulikovo pole, velké jako Staroměstské náměstí, je místem, kde se každý víkend scházejí mladí Oděsané. Na jedné straně pravoslavný kostel, uprostřed socha Lenina v nadživotní velikosti a na dalším konci nevelké pódium. Každý víkend tu hrají ukrajinské nezávislé kapely. „Na všechny koncerty je vstup zdarma. Blíží se totiž volby hlavy města – nového guvernéra, a tak si všichni najednou vzpomněli na mládež. Jediné, oč jim jde, jsou samozřejmě jejich hlasy. Ale aspoň se tu něco děje a je nějaká legrace, “ řekla mi potetovaná krasavice s motorkářským šátkem a černými brýlemi na očích, držící v náručí tříleté děcko.

Pobavit se na Kulikovo pole přijde o víkendu každý večer asi tři sta až pět set výrostků. Od žáků základních škol, přes náctileté punkery a skinheady, až po starší máničky. Všichni pijí pivo, víno, vodku a samohonku. „Nechcete koupit marihuanu? Krabičku od sirek za deset dolarů,“ nabízí mi asi sedmnáctiletý skin. „Nemáte LSD? Vyměním za konopí,“ snaží se. A proč bych vůbec trávu kupoval, když tu všude roste? Na hranicích u celnice, i v samotném centru Oděsy!

Od sedmi večer s úžasem zírám na produkce kapel. Za čtyři hodiny se jich vystřídalo na pódiu šest. Během svých setů zahráli na první pohled drsní rockeři alespoň tři „ploužáky“. Prý je tam musí zařadit, jestli vůbec chtějí vystupovat. Jak v zlaté éře socialismu. Asi půl hodiny před jedenáctou večer dohraje poslední kapela, diskžokej Sergej pustí několik postarších hitů, dokud neudeří jedenáctá… V tu ránu se z okolních křovin vynoří oddíl milicionářů, asi stejně starých kluků jako ti, co ještě před chvílí na Kulikově poli hráli a tancovali. „Idítě damój,“ rozhánějí opozdilce. Těm, kterým se příliš nechce, přidají pár ran obuškem. Cizince nebijí. „Češskije bratja, gou houm!“ Nadmíru jasné rozloučení. „Proč jste ty lidi vyháněli obušky?“ nedá mi to se nezeptat. „Dostali jsme rozkaz, který jsme uposlechli.“ Bigbít mu prý nevadil. S ukrajinsko-českou partou holek a kluků odcházím na pláž.

ZAVOLEJ MI

Ta holka se jmenovala Nataša, bylo jí asi osmnáct let a byla docela hezká. Žádná stopa po líčidlech, na sobě rifle a svetr, studentka umění, se kterou byla radost si celou noc povídat. O městě, zemi, lidech, prostě o životě. K ránu mi dala telefon, ať jí brnknu do práce, mohla by mě provést po městě.Druhý den jsem se vydal hledat telefonní automaty. Našel jsem jich celou řadu, ale z patnácti jich jen dva byly na místní hovory. Ze zbylých přístrojů šlo volat jen meziměsto. Nechtělo se mi kupovat kvůli jednomu hovoru kartu, tak jsem si šel rozměnit papírové hrivny na kopijky. Zašel jsem do „magazínu“ zjistit, kolik stojí místní hovor. „Čtyřicet kopijek.“ Koupil jsem si pistolku na vodu a vrátil se k automatu. Drobné, jak jsem pozdě zjistil, tam vůbec do telefonů nepoužívali. Musím si prý pořídit žetony. Sehnal jsem je po patnácti minutách ve vrátnici nedalekého hotelu. Čtyři slitinové kusy plechu naštěstí ležely přímo u vchodu na podšálkovém talířku. Koupil jsem je hned všechny a šel se učit telefonovat.

Vložit žeton do otvoru, přidržet jej, vytočit číslo, a když se někdo ozve, tak ho pustit. Ani napočtvrté se mi nepodařilo tímto způsobem se dovolat. Byl jsem o čtyři kusy plechu lehčí. Nakonec mi musel pomoci místní mladík, který mi v hotelovém automatu vytočil číslo, v pravou chvíli vhodil žeton, a světe div se, na druhém konci byla Nataša!

VODA JE ŽIVOT

Vyslovíte-li pozpátku Odessa, zní to foneticky jako ve francouzštině dostatek vody. Nataša tvrdí, že tato slovní hříčka znamená, že je město dokola obklopeno mořskou vodou. V Oděse, která měla být krásnější než Paříž, je dnes voda vzácností. „Od jara do podzimu nám zavírají teplou, studená teče přes léto jen od dvanácti do šesti večer a od půlnoci do šesti ráno,“ říká zřejmě otužilá Nataša, která se ráda denně koupe. Toto opatření se nevyhne ani nejluxusnějším hotelům ve městě. V hotelu Londonskaja, kde jedna noc přijde bratru na sto čtyřicet dva dolarů (sedminásobek průměrného ukrajinského důchodu), také v době naší návštěvy netekla.

PRIVOZ MARKET

Oděský Privoz je jedno z největších tržišť na světě, srovnatelné snad jen s tržišti v Istanbulu nebo Mexico City. Říká se, že se tu dá sehnat úplně všechno, včetně součástek na výrobu jaderných pum. Stovky uliček s tisíci stánky a deseti tisíci prodavači. Vše je podřízeno jedinému cíli – prodat za každou cenu zboží. Prodejci se proto snaží upoutat na sebe za každou cenu pozornost. Za pulty stánků, na korbě gruzaviků nebo jen tak na zemi pokřikují, gestikulují, zvláště když ve vás vycítí dolarového t uristu. „Odkud jste? Pojďte sem! Odkud jste? Pojďte si k nám vybrat,“ halekají prodavači sýrů v hangáru velikém jako zimní stadion. Ve druhém takovém se nabízejí salámy a domácí klobásky, také další potraviny, zelenina, ovoce, mořské ryby, raci a místní fast food speciality, jako pirohy s desítkami náplní, šašliky, pelmeně a boršč. Nesmí tam samozřejmě chybět vodka. V místě, kde se prodává všechno, a koupí se toho mimo potravin ve skutečnosti velmi málo, je alkohol jediným tutově odbytovým zbožím.

NÁRODNÍ DROGA

Čím dále se člověk vzdaluje Západu, tím méně lidé pijí víno a pivo. O to více si však dopřávají destilátů. Na Ukrajině patří mezi nejoblíbenější vodka, koňak a samohonka, kterou místní lidé dokáží vypálit snad úplně ze všeho. Vodka se pije z velkých sklenic a odlévá se po gramech do velikých stakanů, podobných duritkám. Dá se koupit skoro všude. V typických obchodech s potravinami a smíšeným zbožím slouží třetina prodejny jako nálevna. Barový pult bez stoliček, u kterého se v nikdy nekončící frontě střídají zákazníci. Sto gramů vodky a trochu džusu na zapití. Zaplatit, kopnout to do sebe a jít si po svých. Pijí mladí i staří, ženy i muži.

Nikdo to ale nesmí přehnat. Opilce, který se klátí ze strany na stranu, podpíraje se přitom o okolní zdi a sloupy, policajti neseberou. Jdou jak stín pomalu za ním. Běda mu však, když to neustojí a upadne na zem. V tu ránu se na něj sesypou jako vosy, dají mu nakládačku a odvezou ho pryč.

„Když jim stát sebere peníze přičemž nejlevnější ,jídlo? je vodka, stanou se z nich prasata,“ řekl mi Saša na dotaz, co s lidmi moře vypité vodky dělá. „Ještě před deseti lety byla Oděsa krásné čisté město. Na zemi se neválel jediný papírek, přestože město bylo plné lidí dlouho po setmění. Tančilo se tu a hrálo až do rána. Dnes tu zbyly jen kurvy, podělaný záchody a cholera. To už není město humoru jako kdysi,“ dodal. Ukrajinec, žijící již několik let v Čechách, vidí věci, které normální turista na první pohled nevidí. Faktem je, že za poslední léta krize rapidně vzrostla kriminalita a agresivita, ve městě se před rokem nakazilo pár lidí cholerou a na náš vkus ani zdejší pitná voda není příliš pitná.

ZÁSTUPY NAKAŽENÝCH

„Až se nás po návratu zeptají, co jsme si přivezli z Ukrajiny, tak odpovíme: choleru,“ vtipkovali jsme před odjezdem domů. A to už si asi dvacet z nás prodělalo očistec endiaronovou dietou. Většinu totiž střevní problémy postihly po požití vody nebo bůhvíjakých domácích, někdo tvrdil psích, salámů a klobásek. Ani voda vydávaná za pitnou nemusí být úplně nezávadná. Stejně jako se nedoporučuje pít alkohol z neokolkovaných láhví, tak by zahraniční (rozuměj Ukrajině západní) návštěvníci měli pít pouze v odu z obchodů prodávanou v uzavřených plastikových láhvích. Ostatní voda by se minimálně deset minut před požitím měla převařit, a zbavit tak bakterií. Pozor na to, že například teplé nápoje v restauracích mohou být připraveny z kontaminované vody.

„V Oděse je třicetitisícové sídliště s lidmi nakaženými cholerou. Od okolního světa je odříznuto armádou, která brání styku s normálním světem. Oficiálně jsou tito lidé léčeni, ale ve skutečnosti…“ Nikdo nevěděl, zda má této informaci věřit. Bylo to takové „jedna paní povídala“. Jak bychom se jinak dostali do města? To vloni, když se tu pár lidí v moři cholerou nakazilo, tak se hned před turisty uzavřely pláže i město. Další povedený vtip obyvatele z města smíchu. Zatím jsme nic nechytli.

ČERNÍ TAXIKÁŘI

To už je snadnější stopnout si večer ve městě auto. Potřebovali jsme se jednou k ránu dostat na pláž, místo našeho pobytu v Oděse, a věděli jsme, že jsme od ní vzdáleni asi hodinu pěšky. Zbytečně jsme si s tím lámali hlavu. Nataša s kamarádkou vběhly do silnice a stopovaly projíždějící auta. Zastavil nám hned druhý řidič. „Hodíte nás na Francouzský bulvár?“ „Za čtyři hrivny,“ řekl chlapík za volantem. „To jste se snad zbláznil, dáme vám tak dvě,“ začala diskuse o ceně. Domluvili jsme se na třech a v cuku letu byli doma.

V Oděse dosud takto jezdí takzvaní černí taxikáři. Řidiči, kteří mají místo v autě, nabírají stopaře jedoucí stejným směrem. Na ceně se dohodnou, samozřejmostí je smlouvání. Ve dne je možné jezdit po městě tramvají, minibusy a autobusy. Tramvajová doprava je městem dotovaná, jízdné se neplatí. Tento ekologický komunismus si samozřejmě všichni pochvalují.

UŽ ZASE ZASADILI BRAMBORY

Ukrajinci zakoušejí v posledních letech také odvrácenou tvář samostatnosti. Oslavy svobody s láhví vodky skončily, rychle přišlo vystřízlivění. Místní obyvatelé říkají, že taková krize, jaká je zde dnes, nebyla v žádné zemi po rozpadu SSSR.

„Žít zde je velmi těžké. Můj muž bral důchod sto čtyřicet dva rublů, teď má brát jen čtyřicet sedm. To už je rozdíl. Já mám dostávat osmatřicet, ale už půl roku jsme žádné peníze neviděli. Celý život jsme pracovali, teď máme právo si odpočinout, ale musíme se o sebe sami postarat,“ vypráví sedmdesátiletá žena, pasoucí za městem dvě krávy. Ty prý starouškům stačí. Prodávají mléko, něco si vypěstují na zahrádce. „Dříve byla práce, brambory stály osm kopijek a nikdo je nesázel. Teď, když stojí od třice ti do padesáti, je zase všichni pěstují. Dnes je lepší žít na vesnici, protože tam je alespoň chléb a zrno,“ dodává.

Jediné dobré, co si lidé z krize vzali, je, že se naučili starat sami o sebe. Oděské obchody a krámy mají otevřeno celou sobotu, pouliční prodavači prodávají pro nás neprodejné zboží s úsměvem. Mnohdy ovšem kradené nebo pašované. Tento způsob prodeje tvoří jen špičku ledovce bandity a zkorumpovanými úředníky ovládaného obchodu. Chcete nejnovější nahrávky světových skupin týden před oficiálním uvedením na světový trh? Na Ukrajině je seženete za čtvrtinovou cenu! Starost o sebe si mnozí vyložili po svém: v zemi řádí bandité, roste kriminalita, prostituce, počet žebráků.

PROMIŇTE MI


Za sovětské éry by na ulici neležel jediný papírek,
natož pak žebrák. Viděli jsme žebrat muže s dětmi
v náručí, válečné veterány, staré ženy i malé děti…

„Promiňte mi! Jsem hluchý člověk. Žít ve světě zvuků – je štěstí. Já ho nemám. Neznám, co to je hudba nebo hlas rodičů, milujících lidí a přátel. Neslyším, nemám hlas, nemluvím. Vy, dobrý člověče, kupte si tuto azbuku hluchých a suvenýr pouze za tři hrivny. Děkuji vám.“ S malým kusem potištěného papírku, do kterého byla propiskou dopsaná cena, k nám přistoupila mladá dívka. Zrovna jsme si pochutnávali na šašliku v jedné z lepších oděských restaurací. Přestože náš průvodce tvrdil, že mnoho lidí vůbec hluchoněmých není a jen útočí na city, neodolali jsme a umělohmotný přívěsek na klíče si koupili. Viděli jsme žebrat muže s dítětem v náručí, válečné veterány, staré ženy i malé děti. Když si chcete žebrajícího vyfotografovat, počítejte s tím, že si řekne o pěknou sumu peněz. Samozřejmě v dolarech.

JEDNOU BUDE LÍP

Nejběžnějším lékem proti krizi je tradičně vodka a náboženství. Na Ukrajině se pilo vždycky, své kořeny tu ještě před komunistickou ideologií měla víra v Boha. Nejsilnější je zde ortodoxní pravoslavná církev, ke které se znovu obrací zraky staré i mladé generace. Působí tu římskokatolická a řeckokatolická církev, mládež s oblibou vzývá satana. Hodně lidí stále věří v komunismus nebo jsou ateisté. Nejnovějším a nejrozšířenějším „náboženstvím“ je však víra v peníze. Nejde něco zařídit? Máš-li dolary, možné je všechno. Vedle pravoslavných chrámů dnes lidé s nábožnou úctou vzhlížejí k budově bank a městských směnáren.

Kdo vyvede tuto zemi z marasmu a krize? Současná vláda? Političtí představitelé země? Ti jsou dnes asi jedinými, komu obyčejný člověk vůbec nevěří.

„Lidé jsou tu pracovití, ale není práce. A naše vláda se o prostého občana nezajímá. Na jedné straně je tu pár milionářů, kteří si v posledních letech nahrabali. Ti už ale na normálního člověka dávno zapomněli,“ říká prodavač starých šroubků, těsnění a matiček na privozském tržišti. „Jednou snad bude lépe, ne za téhle, ani za příští vlády,“ nepřestává však doufat.

ODĚSA

Je hlavním městem Oděské oblasti Ukrajinské republiky a zároveň nejdůležitějším námořním přístavem severozápadního pobřeží Černého moře, ležícím 32 kilometrů od ústí řeky Dněstr. V současnosti zde žije přes 1 100 700 obyvatel. Název města je odvozen od starodávné sousední řecké kolonie, známé jako Odessos. Oděsa je kosmopolitním městem, ve kterém společně žijí Ukrajinci, etničtí Rusové, Židé a další národnosti.

Rozkládá se na terasovitých pahorcích, tyčících se nad Oděským zálivem, zátokou Černého moře, ideálním přírodním přístavem. Z centrální části města se k němu svažuje monumentální schodiště, proslavené sovětským filmem Křižník Potěmkin režiséra Sergeje Ejzenštejna o námořní vzpouře za revoluce roku 1905.

V okolí je poměrně teplé a suché klima. Průměrné lednové teploty jsou -2 stupně Celsia, červnové 22 stupňů. Každoročně zde spadne 351 mm srážek. Mírné podnebí a pobřežní laguny byly příhodným prostředím pro vznik přímořských sanatorií, slavných lázeňských domů, ve kterých se ročně léčí půl milionu pacientů.

Město bylo založeno v roce 1794 na místě tureckých osadníků, poté co armády Kateřiny II. získaly nad Turky kontrolu černomořského pobřeží. Oděsa rychle rostla, obzvláště v druhé polovině devatenáctého století, kdy z ní stavba železnice na jižní Ukrajině udělala pro Rusko hlavní přístav pro vývoz obilí. Po Říjnové revoluci se národní ekonomika uzavřela, a Oděsa stagnovala. Její vývoj zabrzdila také druhá světová válka, kdy padla do rukou německých a rumunských vojsk. Obyvatelé Oděsy kladli v roce 194 1 nepřátelům odpor celých šedesát devět dní. Schovávali se tehdy v podzemí v čtyřsetkilometrové síti katakomb. Ve skladech na pobřeží zahynulo po pádu města dvacet pět tisíc Ukrajinců a Židů. Okupanti nahnali zajatce do skladů a naházeli na ně granáty. Ti, které neusmrtily střepiny, byli odsouzeni k pomalému umírání. Po válce získala Oděsa označení „město hrdina“. Růst se znovu obnovil v šedesátých letech, kdy SSSR zvýšil význam zahraničního obchodu. Během sovětské éry se Oděsa stala jedním z předn ích zahraničně obchodních přístavů SSSR, dopravujících zboží do zemí Středozemí, Afriky, Dálného východu a Asie. Od roku 1991 je město předním mořským přístavem nezávislé Ukrajiny.

V Oděse se vyrábí široká škála strojů a zařízení včetně obráběcích strojů, zemědělských strojů, zařízení výtahů a zdviží, chladniček i chemikálií. Důležité pro zdejší ekonomiku jsou loděnice a nevelká ropná rafinerie. Potravinářská výroba s mlýny na mouku, ohradami pro dobytek, konzervárnami a rafineriemi na výrobu cukru je situována na okraj města blízko ukrajinským zemědělským podnikům.Oděsa je známá pro své kulturní tradice a překrásnou architekturu. Staré město se skládá z až dvě stě let starých výstavních domů, pravoslavných chrámů a kostelů. Žili zde mnozí velikáni evropské a světové vědy a kultury, například Isaak Babel, Nikolaj Gogol, Vasilij Kandinskij, Vladimír Majakovskij, Alexandr Puškin nebo Dmitrij Mendělejev. V tomto významném centru vzdělanosti sídlí Oděská státní univerzita (1865), Oděská polytechnická univerzita (1918) a Ukrajinský experimentální institut pro oční choroby a léčbu tkání.

Ve městě je řada muzeí (západního a orientálního umění, sovětského vojenského námořnictva, krásného umění, archeologie a další…), výstavních síní, vlastní opera (Oděské divadlo opery a baletu), činoherní divadlo.

Pro místní obyvatele je největším svátkem první duben, kdy všichni vyjdou do ulic a veselí se, tančí, zpívají a dělají mnoho legrace. Oděsa je proto také nazývána městem humoru.

Category: 1998 / 12

Podle smlouvy s karmelitány z italského Arenzana nás čekalo šest měsíců na misijní stanici v středoafrickém městečku Bozoum. Let z Prahy do hlavního města Středoafrické republiky Bangui byl velmi příjemný. Na rozdíl od něj mi cesta z Bangui do Bozoumu připadala dlouhá a únavná. Bylo kolem 30°C. Právě končilo období dešťů. Asfalt kryl silnici 120 kilometrů, zbývajících 260 mělo hliněný povrch.

. . . . .

Ze všeho nejdřív jsme si museli zvykat na odlišný rytmus dne. Kromě toho, že je ve Středoafrické republice celoročně zaveden jeden čas, svítá a stmívá se téměř přesně po 12 hodinách. Ale příčinou nejradikálnější časové změny byla elektřina. Místní elektrárna totiž začínala s dodávkou denně v 18 hodin a končila ve 22 hodin. Jen v sobotu město svítilo až do půlnoci – misie však z úsporných důvodů dodržovala všednodenní režim. Chodívali jsme spát brzy a časné vstávání se dalo vydržet. Ostatně kromě nějakých deseti domácností v celém Bozoumu nikde jinde elektřinu neměli. I škola dětem začínala v sedm, ale mívaly už předtím různá dobrovolná cvičení.

Osazenstvo bozoumské misijní stanice tvořili v době našeho pobytu italští kněží otec Renato a Marcello, indický otec Kurian a italští manželé Oskar a Laura Strazzi – laici, které jsme měli částečně nahradit po jejich prosincovém odjezdu na prázdniny. Kromě nás, mundžú (v místním jazyce sango označení pro bělocha), má misie ještě zaměstnance v truhlářské a opravárenské dílně, učitele a dva řidiče. Pár jich pracovalo příležitostně, třeba na stavbě kostela sv. Terezie nebo na opravě mostu. Právě v souvislosti s ním se mi vybavuje vzpomínka: potok u mostu vytváří malý rybníček, se kterým byly ustavičné potíže. Domorodci skálopevně věří ve strašidla, víly a přízraky objevující se po setmění právě u vody. Proto žádného z nich nepřesvědčíte, aby v noci zůstal sám u jakékoli louže. A my k tomu nutili našeho nočního hlídače! Vydržel jednu noc, ale zrána tolik bědoval, že jsme museli jeho provizorní přístřešek posunout o dobrých padesát metrů dál od vody. Až to ho uklidnilo.

PRACOVNÍ DEN V MISII

Začínal o šesté mší a končil v poledne, šest dní v týdnu. Čtyři měsíce jsem do Renatova notebooku zaznamenávala data z matriky, od počátků misie vedená na papírových kartičkách s osobními daty pokřtěného a církevními záznamy. Zadní strana oproštěná od strohého dotazníkového slohu byla čtivější. Tak jsem se na jedné z kartiček dočetla třeba: „žije jako pohan“. Jen málo pokřtěných z celkem pěti a půl tisíce uvádělo den a měsíc narození. I zvyky spojené s pojmenováním jsou jiné než u nás. Jméno dává dítěti zásadně otec třetí den po narození. Spousta pokřtěných se také jmenovala po některém dni v týdnu – a to včetně příjmení. Proto mají děti v mnoha rodinách příjmení odlišná. Křestní jména bývají francouzská, příjmení africká. Ale viděla jsem i kartičku se jménem Poncius Pilát junior. Kolegyně Marie se seznámila s mladíkem, který se v únoru dočkal druhé dcery – a jako výraz sympatie k české misionářce ji pojmenoval Maruška.

BEZPLATNÁ AMBULANCE?

Druhá kolegyně Klára pracovala v dispenzáři – nejdostupnějším zdravotnickém zařízení pro Afričany. Jeho zřizovatelem bývá stát, misie nebo humanitární organizace a vedením je často pověřena odborně vybavená zdravotní sestra. Bozoumský dispenzář postavila a zajišťovala italská nadace Gianpiera Strazzi. Fungoval tři dny v týdnu, přednostně pro nemocné s leprou, epileptiky a chudé. Jeho specialitou byly rehabilitace dětí po chorobách kostí a kloubů (včetně tuberkulózy). Ošetření tu ale nacházeli i pacienti s lehčími nemocemi a úrazy. Za poplatek 100 středoafrických franků (1 francouzský frank = 100 středoafrických franků, pro představu – plat zaměstnance misie je 20 tisíc CFA měsíčně) pacient získal „kartu zdraví“ a dostalo se mu ošetření a přídělu léků. Ale jen na dva až tři dny dopředu, v malých papírových kornoutcích. Když nás navštívila ministryně zdravotnictví a školství v bozoumském dispenzáři, dala nám jasně najevo, co si o nás myslí – na rovinu si řekla o krabici paralenu a nivaquinu. Paní ministryně tím vlastně nechtíc potvrdila původní význam slova dispenzář, znamenající bezplatnou lékařskou poradnu…

KDYŽ ČERNOUŠCI PLÁČOU…

Maruška, po které se jmenuje jedna malá Afričanka, pracovala v místě pro misionáře asi nejtypičtějším – v nemocnici. Když jsem se dozvěděla, že v Bozoumu nemocnici mají, měla jsem radost. Poté, co jsem ji poznala blíž, zapsala jsem si do deníku: „Sestra Christian nás provedla po odděleních. Kromě dětského jsou všechna ostatní ve velké stodole. Nad hlavou plechová střecha s trámy. Když prší venku, prší i tady… Všude plno postelí s nemocnými, plno příbuzných, plno špíny…“

Teprve časem se můj původní hrozný zážitek změnil v úctu a obdiv k lidem, kteří se uprostřed Afriky o něco dobrého snaží. Díky dlouholeté neúnavné práci francouzské sestry Christian je nejlepším oddělením nemocnice pediatrie. Příbuzní a přátelé z Francie posílají do Bozoumu léky i peníze, jejichž pomocí si dětské oddělení drží svůj dobrý standard. Nemocnice je sice státní, ale stát do ní nijak neinvestuje. Rozsáhlé opravy provádí a financuje pod hlavičkou projektu DROP skupina Němců a Italů, která obstarala dokonce rentgen, vodovod ve městě, jatka i školy a dispenzáře v sousedních vesnicích. Marie pomáhala sestře Christian s ordinacemi, rozdělováním léků a jejich ochranou před rozkrádáním, které má na svědomí špatně placený zdravotní personál.

Když zdejší malí černouškové pláčou, je to o to smutnější, že je člověk neutěší pamlskem či hračkou, protože žádné nejsou k mání. Příčiny dětských slz na pediatrii byly různé – malárie a s ní spojená anémie, bronchitida, parazité, úrazy, ale i meningitida, která se objevila v silné vlně právě v létě roku 1997.

STŘEDOAFRICKÁ REPUBLIKA

Středoafrická republika (République Centrafricaine – RCA) má rozlohu 623 tisíc km2 a více než 3 miliony obyvatel. Úředními jazyky jsou francouzština a sango. Administrativně je země rozdělena na 16 krajů (prefektur). Bozoum je správním městem prefektury Ouham-Pendé se sídlem prefekta. Údajně má 18 tisíc obyvatel, poslední fungující gymnázium v republice, tři státní základní školy a jednu církevní, nemocnici, letiště, jatka, trh, čerpací stanici, několik kostelů a hřbitov.

První misionáři se do oblasti dnešní RCA přeplavili v roce 1894 z tehdejšího Belgického Konga přes řeku Oubangui, na jejímž břehu založili první kostel sv. Pavla. Do Bozoumu přišli první misionáři – františkáni – v roce 1927 a v roce 1971 je vystřídali bosí karmelitáni. Jde původně o církevní řád žebravých mnichů, nazývajících se podle palestinského pohoří Karmel. Původní řehole vznikla v Palestině roku 1208, do Evropy se rozšířila po r. 1240 a v českých zemích působí od 14. století. Reformovanou, přísnější větví řádu vzniklou ve Španělsku (1567) se stali bosí karmelitáni, kteří začali v Čechách působit od 18. století.

Category: 1998 / 12

To, co provedli tito lidé, je nezákonné. Vyšplhali se na telekomunikační věž zahalenou v mlze a z výšky 400 metrů skočili dolů. A aby si vychutnali volný pád, otevřeli padáky až v posledních sekundách před dopadem na zem. Base-jumping je v současné době považován za nejnebezpečnější sport všech dob. Pokud jste milovníkem velkého vzrušení, nenajdete nic lepšího. I přesto, že v tomto sportu došlo v poslední době k mnohým nehodám, samozřejmě smrtelným.

. . . . .


Když se člověk ponoří do tohoto prázdna
bez konce a skočí do husté mlhy, musí
doufat, že se vyhne kabelům a lanům,
kterými je věž zajištěna. Padák se otevírá
až v poslední chvíli.

Nedávno se vydala hrstka „ztřeštěných bláznů“ na seskok z naprosto zakázaného místa, z Black Hole Tower. Telekomunikační věž uprostřed Floridy je veřejnosti nepřístupná a podle toho je samozřejmě také patřičně uzavřená…

Je vysoká 400 metrů, ale většinou lze spatřit pouze její nejnižší část, zbytek se ztrácí v oblacích.Tihle adrenalinoví šílenci vstali ve dvě hodiny ráno, aby si mohli skočit a odejít dřív, než přijde obsluha věže do práce.

Po příchodu k plotu věže je třeba vypáčit visací zámky, kterými jsou uzamčena velká drátěná vrata. První přestoupení zákona… Potom nákladním výtahem (trvá to 16 minut) na vrchol. Již ve výšce 300 metrů mraky ustupují a všichni se ocitají pod blankytně modrou oblohou?

Poslední je na řadě Bob. Brebentí a nepřestává žertovat, dokonce ani když vestoje vyrovnává rovnováhu na zábradlí. Jump! Skok střemhlav do prázdna, ohromný skok volným pádem o rychlosti 400 kilometrů v hodině, který trvá devět a půl sekundy, až do té chvíle, než skokan (přesně jednu sekundu před dopadem ve výšce 60 metrů nad zemí) otevře svůj padák… Bez komentáře. Je to šílenost, bez které by se nedokázal obejít a která je smyslem jeho života… Ostatně, skáče ještě podruhé.

V osm hodin ráno se padáky opět složí (dělníci přichází pracovat na věž od 8.30). Slíbí si, že to znovu co nejdřív zopakují. Bláznivé, nezákonné, ale skvělé a skutečně možné…

Category: 1998 / 12

Přestože Rod Steiger pobýval v Karlových Varech na letošním filmovém festivalu, sešli jsme se v Praze v hotelu Intercontinental. Byl jsem opravdu rád, že s tímto velkým hercem mluvím, byla to moje jediná „kořist“ z festivalu, aniž bych musel projít potupujícím procesem. Překvapila mě jeho ochota: špatně se mu chodilo a i řeč ho unavovala. Viděl jsem na něm, jak se humorem brání podlehnout svému věku, cítil jsem z něho, že tu ještě nechce jenom dožívat. I když by si právo na odpočinek už nemusel odpí rat. Chce se mi říct, že je to člověk, který herectví obětoval vše, ale výstižněji bude asi znít: člověk, který díky tomu, že herectví bral vážně, pochopil i to ostatní mimo něj.

. . . . .


Rod Steiger

Pane Steigere, řekl jste, že je rozdíl mezi chtít, nebo potřebovat být hercem. Pamatujete si, jaké to bylo u vás?

Co se mě týče, když jsem chtěl být hercem, v podstatě to znamenalo, že jsem chtěl být slavným a mít peníze. Kdo by nechtěl být známý jako Picasso nebo Beethoven – ale je potřeba vědět, že sláva nestačí: musíte mít na mysli celek, aby se z vás stala kompletní bytost. Ale co jsem tím rozdílem myslel… Ve druhé světové válce jsem sloužil u námořnictva, a když jsem odcházel, měl jsem pouze jeden rok střední školy, takže jsem neměl žádné vzdělání: neměl jsem tedy co nabídnout společnosti. Má generace po važovala za nutné, aby člověk byl soběstačný: aby si našel místo, kde bude spát a kde bude jíst. Pak jsem byl přijat do vládních služeb na oddělení, které se zabývalo válečnými veterány. A když jsem tam sloužil, byly všechny hezké holky každý večer ve čtvrtek vytížené prací. Nevěděli jsme proč, bylo to divné. A pak jsme na to přišli: děvčata dala dohromady svou hereckou skupinu a začala si hrát své divadlo. Naštěstí v té skupině nebyli žádní muži, a když je začali hledat, okamžitě jsme se nabídli. Nebylo o čem přemýšlet – chtěli jsme ty holky blíže poznat.

Takže zájem o ženy rozhodl o vašem herectví?

Ženy rozhodly o mnohém v mém životě, ale nevím, zda o mé herecké kariéře. Ale pravdou je, že když jsem se přidal k té dívčí skupině a hrál jsem v jedné nebo ve dvou hrách, jedna z dívek mi docela vážně naznačila, že bych se herectví měl věnovat opravdověji. Říkal jsem jí, že si musí dělat legraci, protože tenkrát se mi lidé od filmu jevili jako nějací „zlatí lidé“. Radila mi, abych šel studovat, ale já jí vysvětloval, že nemám peníze. Pak mi připomněla něco, co bylo velmi důležité: v naší zemi fungo val zákon, že pokud jsem strávil v armádě víc než tři roky, mohl jsem jít studovat na univerzitu. Takže jsem se rozhodl pro herectví a dostával osmdesát dolarů měsíčně. Během dvou měsíců jsem se do toho zamiloval. A tak jsem se stal hercem. Bylo to lepší než práce. Herectví se pro mě stalo skoro paranoiou. Splňovalo to moji potřebu vyjadřovat se ke světu. Byla to nejlepší „nehoda“, která mě kdy potkala. To je ten rozdíl mezi chtít, nebo potřebovat být hercem.

Též jste řekl, že herectví a život nejde rozdělit. Mám přátele herce a ti mi tvrdí, že je naopak smutné, když se herec nedokáže oprostit od své práce…

Když jste mladý, děláte jednu velkou chybu – myslíte si, že vaše profese vám může všechno nahradit. Na světě neexistuje zaměstnání, které by vám to umožnilo. Trvá to dlouho, než se tomu člověk naučí. Mnoho mladých umělců má úzký náhled právě proto, že si myslí, že jejich profese je jim vším. Abyste se od takového myšlení oprostili, potřebujete intenzivně cítit přítomnost jiného člověka, než jste vy sám. Možná to vysvětlí taková malá básnička, kterou jsem napsal v jedné své básnické sbírce ze svého mládí: Já jsem z tebe, tak jako ty jsi ze mě. Pak se stáváme více než jeden. Naše vášně jsou naplněny a to z nás dělá celek. Celek nás.

Máte velmi dobrou paměť.

Doufám. Napsal jsem to, když mi bylo sedmnáct let… Mám rád poezii.

Píšete poezii i dnes?

Ano, píšu. Asi od svých deseti let. Pouze v ní jsem mohl odkrývat své emoce.

Publikujete své básně?

Zatím jsem se nepokusil nic vydat, ale tento rok možná něco vyjde.

Ještě k té odtrženosti povolání herce od skutečnosti. Jak jsou na tom dnešní mladí herci, kteří třeba už od osmnácti let hrají v dlouhých, většinou stupidních seriálech? Přijdou vůbec s realitou života do styku? Mají co hrát?

Tito lidé jsou herci právě proto, aby byli slavní a bohatí, nezáleží jim na tom, aby je herectví nějak formovalo, a když se podíváte do statistik, vidíte, že je tři sta tisíc herců. Takže vybíráte-li zaměstnání, herectví je ta špatná volba. Ale když mluvíme o herectví v televizi, hlavním problémem v mé zemi je, že se při natáčení nedává hercům dostatek času na zkoušky. Herec tak nevědomě upadá do klišé, neví, co vlastně hraje. A o tom herectví není. Podle mě herectví jako takové prozkoumává život, a to hlavně před obecenstvem.

V čem hlavně se odlišuje vaše herecká generace od té dnešní?

V podstatě nejde o generační problém, jde o to, co vám dá přirozený talent. Za mě byla jen malá hrstka lidí, kteří byli tvořiví. Jak jsem předtím řekl, umělec musí najít ve své práci něco, co ho dělá ucelenější, kompletnější bytostí. Máme takový výraz: divadlo je jako plení na zahradě. Divadlo si samo vybere: špatní, tedy plevel, sami odplavou. Je to opravdu těžká profese. Ti, co nemají opravdu potřebu být herci, to sami vzdají.

Myslím, že herec musí získávat své zkušenosti hlavně mimo kameru a jeviště. Tam je jen zúročí. Uvedu příklad Roberta de Nira, Jacka Nicholsona, Marlona Branda… Ale dnes tu jsou Tom Cruise, Leonardo diCaprio…

Je to individuální. Já jsem nevěděl, že budu hercem, sloužil jsem roky u námořnictva, cestoval jsem po světě, na své cestě jsem potkal asi dvě stě osmdesát různých lidí: setkal jsem se s různými kulturami, s různými zeměmi, s rozdílnými pocity…

Právě proto se ptám třeba na diCapria. Na jeho budoucnost.

Mezi mladými herci jsou samozřejmě i ti nadaní, a jestliže poberou více zkušeností, mohou se stát dobrými kompletními herci. A on talentovaný je. Jenom doufám, že peníze, které vydělává na svých filmech, ho nezkazí.

Co myslíte, líbil by se vaší generaci tak mladý a nemužný herec v takových rolích, jaké hraje?

Nedokážu to posoudit. To, co se stalo s mou generací v padesátých a šedesátých letech, změnilo herectví na celém světě. Tím myslím, že nám bylo řečeno, že vše, co máme hrát, se nám musí objevit ve tváři: jako by se to stalo nám. Když jsem předvedl nějakou krásnou scénu, učitel mi řekl: „To jste udělal hezky, ale teď chci vidět, jak byste to udělal vy sám.“ Byla to část Stanislavského výuky. Jako mladý jsem to nechápal a říkal jsem: „To jsem přece byl já!?“ A on: „Byl jste to, co si myslíte, že jste. Co byste rád byl. Ale ne vy.“ Vzal mě stranou a řekl, že by slyšel rád můj hlas. Nerozuměl jsem. Mladý herec se chová tak, jako když je na party a každému chce udělat radost. A ve skutečnosti se skrývá za cizím hlasem (Rod Steiger to hned hluboko položeným hlasem následující větou předvede: „I?m glad to see you. Wonderful, to see you again.“) To není můj hlas. Až do jedné své zkoušky jsem tomu nerozuměl. Mluvil jsem tímhle stylizovaným hlasem a najednou jsem slyšel svůj hlas. Trvalo mi dva roky, ne ž jsem se toho zbavil a začal mluvit přirozeně, bez stylizace. Jsou lidé, kteří mají horší a lepší hlas, ale ve skutečnosti je jenom jeden hlas: ten, který patří vám. Právě tímhle naším zosobněním prošla naše generace. Když vám na jevišti umírá matka, musíte cítit, že právě vám umírá vaše matka.

Herectví je rizikové povolání v tom, že někteří herci, kteří se neustále do někoho stylizují, mají potíž s hledáním vlastní identity…

Umění předpokládá, že se stanete jeho součástí. Pak je velmi těžké být sám sebou. Trvá to dlouhou dobu, než se naučíte používat sám sebe.

Takovým smutným případem je herec Peter Sellers. Ten člověk vlastní identitu nikdy nenašel. Sám říkal, že mu nejbližší byla role ve filmu BYL JSEM PŘI TOM, kde hraje dementního zahradníka, který je pouze loutkou, za jejíž nitky tahá někdo jiný: vše mu vychází, ale on to není schopný vnímat, natož se z toho radovat…

Sellers je případ člověka, který se zamiloval do své slávy. Byl extrémně talentovaný. Dovolte, abych řekl toto: čím větší je váš talent, tím více problémů budete mít po zbytek vašeho života. Ať se vám to líbí, nebo ne. Nikdo přesně neví, co to vlastně znamená. V žádné formě života. Všechno, co máme, je ve skutečnosti jenom ideál. Ale když jednoho dne dojde k tomu, že to život s vámi myslí jinak než vy, nastává problém a vy jste smutný. Jsou talentovaní lidé, kteří se jenom díky instinktu mohou stát skvělými herci, ale pak záleží na tom, k čemu sami sebe vyzvou, aby tuto kariéru zvládli. Neznám Sellersův osobní život. Je pro mě obtížné to říkat, ale doufám, že mě pochopíte: věřím, že lidé, kteří jsou velmi nadaní, jsou po celý zbytek života velmi osamělí. Já nevím proč, ale pokud budu vzpomínat na největší talenty v mé zemi… Je těžké si myslet, že velmi dobrý herec přichází z velmi dobrých rodin. Všichni dobří herci přišli z prostředí, kde museli nějak bojovat, jejichž rodiny žily špatným emočním životem, kde prožívali citový handicap. Tento problém dokáže vyřešit jen nějaký druh umění.

Týkalo se to i vás?

Já pocházím z rodiny, která byla zničena alkoholem. Brával jsem svoji matku ven z továren, děti sousedů říkávaly o matce strašné věci, smály se mi. A když jsem se stal náhodou hercem a lidé se mě ptali, co na mě nejvíc v mém životě zapůsobil, uvědomil jsem si, že mé dětství. Od té doby se snažím, aby mé jméno mělo respekt – je to takový psychologický tah – chci, aby se sousedi přestali smát. A tak se sousedé stali mými diváky. Jedna z věcí, která mě hnala dopředu, byla touha být respektován – postrá dal jsem to jako dítě. To mi pravděpodobně dávalo energii, abych hledal lepší práci. To je přece paradoxní.

Svět filmu má přece další svou specifickou stránku života. Jeho pravidlo zní: dokud jsi slavný, máš přátele. Vnímáte nějak jeho odtrženost třeba právě kvůli hodnotě přátelství?

Jestliže země má jenom deset procent lidí, kteří jsou nadaní, je to šťastná země. Talent si hledá další talent, to je věc instinktu a nezáleží to jenom na síle peněz, to je jako když na starém Západě jeden dobrý střelec poznal druhého dobrého střelce. Poznal ho okamžitě: instinktem. A stali se z nich dobří přátelé.

Přesto si myslím, že mnoho těchto přátelství je limitováno úspěchem. Pokud není, přátelství mizí…

Já jsem mluvil o hercích, kteří znají dvě strany života a mohou vás obohatit i o další rozměr, o další hodnotu… Možná, že jich jsou jenom stovky na světě; ti jiní herci jsou už jiná kapitola.

Ale vy mně nechcete rozumět, já mluvím o jiných pravidlech komunikace mezi herci než mezi těmi, kteří neměří svůj úspěch slávou. Herci bývají otroky své slávy.

Lidé, o kterých já mluvím, se nikdy nestrarali o to, zda jsou jejich přátelé slavní. Ale ano, jestli myslíte, že dnes je stále méně skutečného přátelství, tak máte pravdu. Protože talentovaná osoba nebude respektovat někoho, kdo předstírá, že je talentovaný. Nebude s ním ztrácet čas.

Řekl jste o sobě, že jste byl vždy potížista. S čím nebo s kým máte největší potíže?

Když máte dar – jste něčím nadaný, někdy je ta cena hrozná: vaše představivost nejde dohromady s realitou. Máte svůj vnitřní svět, a když přijde okamžik – může to být láska, učiníte objev nebo se dostaví sláva – vy si řeknete: „Ano, to je dobré, ale kde je ta poezie??“ To se obvykle stává, když vaše fantazie přijde do střetu s tím, co si třeba i sama nějak vysnívala. A to je to, na co se mě vlastně ptáte: to jsou ti talentovaní lidé, kteří trpěli a kteří si své utrpení nesou celým svým životem. Jako když se malé dítě rozhodne, že si postaví svůj vlastní svět. Když hrajete, vytváříte si svůj vlastní svět. Jste respektován, cítíte se živý…

A nastávají potíže s okolním světem a stáváte se tím potížistou?

To se děje dvěma různými způsoby. Je to velmi těžké v osobním vztahu, například se ženou. A také pro ženu s mužem. Umělec je v podstatě děcko: téměř nikdy není spokojený, je dětinský. A pak dělá pochopitelně problémy, stává se tím potížistou. Ale většina lidí na celém světě není spokojená. A talentovaný člověk se snaží najít v umění tu krásu, kterou jako dítě hledal v pohádkách… Ale tohle je tragédie, protože v realitě pohádky nejsou.

Jaké potíže měl třeba Marlon Brando (svou pohádku hledal na opuštěném ostrově)? Pokuste se ho nějak charakterizovat. Já mu stále nerozumím. Jako by v sobě něco strašně důležitého prohrál, jako by promarnil příležitost…

Hrál jsem ve filmu jeho bratra. O jeho osobním životě moc nevím, ale též si nemyslím, že by byl příliš šťastný. Nakonec teď váží asi sto liber. Ale teď má místo ráje na ostrově hotel. (smích)

Měl jste tři manželky. Je obtížné žít s ženami, nebo je obtížnější žít bez nich?

Měl jsem čtyři manželky, před nedávnem jsem se rozvedl. První manželství trvalo asi třináct měsíců, neměli jsme se nikdy brát, takže to ani za manželství nepovažuji. Byla herečka. V druhém manželství jsem byl ženat se známou herečkou, která pracovala s Charliem Chaplinem. Moje další žena byla velmi krásná bytost, nebyla to herečka: trénovala koně pro dostihy. Moje poslední žena též nebyla herečka. A na vaši otázku vám mohu zase citovat tu svou básničku, ve které říkám, že není možné, aby člověk byl ve svém životě šťastný bez dalšího člověka. Můžete bez žen žít, ale pak jste blázen, když se budete cítit šťastný. Jste šťastný, když vás někdo opravdu miluje, a ne proto, že něco jste. Nedávno se mnou v Anglii dělali rozhovor právě do knihy, která pojednávala o tom, co je úspěch. Odpověděl jsem: „Není nic horšího, než když jste fyzicky nebo mentálně nemocný, proti tomu sláva a vysoké konto nic neznamená. Podle mne je úspěšný člověk ten, který pracuje na něčem, co má rád a co mu poskytuje základní p otřeby života: dostatek jídla a slušné místo pro život. Nikdy se mu to nesplní na sto procent, ale pokud je to na šedesát procent, je úspěšný. Byl jsem šťastný, když jsem se stal hercem a že jsem z toho mohl žít. Lidé se mě ptají, proč stále tolik tvrdě pracuji, odpovídám jim, že pokud tři měsíce pracuji, zbývajících devět měsíců mohu jíst, co chci, mohu spát, jak chci, mohu jezdit, kam chci, a mluvit, s kým chci. A tahle část života je nejdůležitější. Ale abyste byl šťastný, nemusíte být tak úplně bohatý a slavný.

Jak je to dlouho, co jste tyto pravdy uchopil a mohl se jimi řídit?

Poznal jsem to asi tak před čtyřiceti lety. Nikdy mě nezajímaly peníze, pouze herectví, a proto se mnou peníze nikdy nic neudělaly. Od toho mám člověka, který se o mé finance stará. Nechci se tím zabývat.

Mluvil jste též o promarnění šancí. Lze vůbec o promarnění šancí uvažovat? Nehraje zvláště v herectví největší roli osud?

Já nevím, myslím, že nejdřív musíte věřit v osud. Měl jsem zdravotní problémy, měl jsem den, kdy jsem málem umřel, takže nemám čas se obávat osudu. Nemůžu se tím zabývat, žiju dnes. Možná, že zítra budu mrtvý. Nemám rád, když se věci plánují příliš dopředu. Život je jako řeka, můžete do ní vplout a plavat, ale nemůžete plavat věčně, kdežto řeka ano. Takže já se snažím, jak je to jen možné, vychutnávat to plavání. Když budete žít jen sám v sobě, budete špatný plavec. Vůbec nepoznáte vlny života. Když se ocitnete v nějaké situaci, kdy se budete snažit dělat, že jste něco jiného, než jste, než situace vyžaduje, možná že se toho už nikdy nezbavíte: ztratil jste opravdovou zkušenost.

Každý známý herec nebo režisér má svůj názor na Hollywood. Dokonce se mluví o tom, že je to vlastně už stát. Jaký je váš názor?

Je to velká ulice, která někdy svět baví, a někdy jej v podstatě obtěžuje, a já si jen přeji, aby svět věděl, že se od něj už nemá nikdy nechat ovlivňovat. Když diváci nezaplatí, nebude žádný Hollywood; z toho vyplývá, že diváci jsou zodpovědní za to, co vidí.

Vy jste se na festivalu ve Varech svěřil, že byste rád umřel před kamerou…

(velmi živě) Ano. Často o tom přemýšlím… Ale vlastně se mi nelíbí myšlenka smrti… Zase se jí tolik nebojím, spíše mám velký strach z utrpení. Z nemocnice a z těch trubiček… Spíše mě zajímá způsob, jakým zemřu, než smrt samotná.

Představujete si nějak tu „poslední scénu“ před kamerou? Víte, jak by měla vypadat, jaké věty by měly při ní padnout?

Představit si to mohu, ale stejně mě to překvapí v situaci, kdy to nebudu čekat. Ale když zapomeneme na tu kameru, tak já bych chtěl zemřít v momentě, kdy se miluji. V tom vzrušujícím momentě.

Ten je ale skutečně blízko smrti…?

(smích) Záleží na tom, s kým jste. Ke skutečně hlubokým emocím dochází tehdy, když se intelekt člověka a jeho instinkt nějak dotknou, spojí se, což je síla života, která pokračuje navždy, ale vám je to dovoleno jen na pár sekund. Na takové momenty vzpomínáte, ale nikdy je neumíte přesně vyjádřit. A tak je to i v herectví. Při natáčení se něco zvláštního přihodí a někdo řekne: „Co to bylo?“ Já nevím, tak rychle řeknu: „Nechte to tak. Bylo to krásné.“

Rod Steiger (14. 4.1925) vyrůstal jako jedináček, pracoval v továrně na zpracování kůže, jako zmrzlinář a řidič náklaďáku. V šestnácti odešel k námořnictvu a po válce se uchytil jako úředník pro demobilizované vojáky. Začal studovat herectví a v r. 1951 debutoval na Broadwayi rolí pětapadesátiletého detektiva. Vytvořil řadu úspěšných rolí, zkušenosti sbíral i v televizi. Do mezinárodního povědomí vešel v r. 1954, kdy byl nominován na Oscara za roli zkorumpovaného úředníka v sociálním dramatu E. Kaza na V PŘÍSTAVU. O svých kvalitách přesvědčil i ve snímku VELKÝ NŮŽ. Svými fyziognomickými předpoklady byl přímo předurčen pro ztělesnění psychicky postižených, frustrovaných a charakterově záporných mužů (např. KŘIČ HRŮZOU, RUCE NAD MĚSTEM, LHOSTEJNÍ, ZPÁTKY Z VĚČNOSTI, AL CAPONE). Další nominace na Oscara ho čekala v r. 1965 – ZASTAVÁRNÍK. Za dva roky ho už Oscar neminul za roli rasisticky smýšlejícího šerifa ve filmu V ŽÁRU NOCI. Z dalších filmů: SERŽANT, WATERLOO, JEŽÍŠ NAZARETSKÝ, MUSSOLINI: POSLEDNÍ DĚJSTVÍ, LEV POUŠTĚ, HRÁČ, SPECIALISTA.

Category: 1998 / 12

Stojíme před otevřenými vraty. Chodba za nimi jako by vedla někam do hlubin Země. Sestupujeme po vlhkých schodech do podzemních sálů krasových jeskyní za zimujícími netopýry. Čeká nás perná práce, přes osm hodin v podzemí, v temnotě a chladu. Ještě zadýchaní od rychlého výstupu k jeskyni vcházíme do prvního dómu. Rozsvěcujeme halogenové svítilny a dáváme se do práce. Takových dómů o rozloze mnoha stovek metrů čtverečních je tu několik. Je třeba prohlédnout každý kousek stropu, prosvítit každou štěrb inu na stěně. Kamarád nachází vysoko na stropě prvního netopýra. Chvilku se bezvýsledně dohadujeme o druhu. Teprve poté, co mne vysazuje na ramena, jsem schopen ho určit.

Po čtyřech hodinách nás již slušně bolí za krkem. Chceme ještě zkontrolovat tzv. Velký dóm Nových jeskyní. Kamarád mizí v úzké plazivce. Upravuji si baterku a lezu za ním. Přes hodinu se doslova procpáváme úzkými puklinami a plazíme se v mazlavém jeskynním jílu. Po inkasování četných odřenin a boulí prolézáme těsným otvorem do velkého sálu. Ohromeni si prohlížíme strop s velkým množstvím klastrů, nahloučených jedinců netopýrů. Teprve po chvíli začínáme se sčítáním, odhadujeme počty jedinců v jednotl ivých hroznech živých tělíček přezimujících letounů.

NETOPÝŘÍ DOMOVY

Netopýři patří do samostatného řádu letouni – Chiroptera. Jsou to jediní aktivně létající savci. Do tohoto řádu patří kaloni (Megachiroptera) a netopýři (Microchiroptera). Na území České republiky se vyskytují pouze zástupci podřádu netopýři. Ti patří do dvou čeledí – netopýrovitých a vrápencovitých.Netopýři se jako značně mobilní savci objevují na celém území naší republiky. Ve většině případů však ostrůvkovitě, nebo je naše území jen okrajovou částí jejich výskytu (netopýr severní a východní), či se jedná pouze o nahodilé zálety (vrápenec velký). O některých druzích nebylo dlouho známo, zda vůbec na našem území rodí mláďata, nebo jsou pouze, a to i přes relativně častý výskyt, tažní. Jak bylo již řečeno, pro některé druhy je naše republika či její část pouze okrajem výskytu. Z východu k nám n apříklad zasahuje západní cíp areálu netopýra východního (Myotis blythi), který je nejčastěji registrován na jihu Moravy.

Určité ostrůvkovité rozšíření netopýrů a vrápenců je podmíněno geomorfologickou členitostí terénu, kde hraje roli biotop, nadmořská výška a s ní i odpovídající klima. V našem pásmu nejsou klimatické rozdíly sice tak značné, přesto se roční teplotní průměry různých oblastí liší. I to ovlivnilo místa výskytu jednotlivých druhů. Například vrápenec malý je spíše „usedlý“. Jsou známé případy, kdy právě vrápenci rodí svá mláďata pod střechou ve hřebeni budovy a zimují ve sklepě téhož domu. Takováto koloni e pak loví v okruhu třiceti kilometrů.

LÉTÁNÍ PODLE UŠÍ

Létat mohou netopýři díky létací bláně napjaté mezi přední končetinou, jejími čtyřmi prsty (pátý zůstává volný a slouží k přichycování a šplhání), a zadní končetinou. Další blána je mezi zadními končetinami, ocasem a případně ostruhami – speciálně uzpůsobenými kostmi sloužícími k napínání létací blány na patách zadních končetin. Létací blánu tvoří pevná, ale přitom elastická kožní řasa hojně inervovaná a prokrvená. Let je sice pro netopýry energeticky náročný, ovšem tím, že se netopýři přizpůsobili nočnímu vzdušnému lovu, mohou lovit na místech, která jsou přes den obsazena hmyzožravými ptáky.

Ušní boltce se liší v závislosti na druhu. Obecně lze říci, že jsou opatřeny tragem – ušní záklopkou, která u vrápencovitých chybí. Morfologie boltců je hodnocena jako významný určující znak. Citlivost netopýřího sluchu je obdivuhodná.

Netopýři mají také schopnost echolokace pomocí přírodního sonaru, pracujícího na základě příjmu odražených vysokofrekvenčních zvukových signálů. To jim umožňuje spolehlivou orientaci v prostoru. Většina signálů je pro člověka neslyšitelná. Tyto zvuky vznikají u netopýrovitých rezonancí hlasivek a jsou vydávány tlamou, u vrápencovitých pak nosem s blanitými výrůstky, které jim umožňují vysílat daleko přesnější zvukový kužel. O to více však musí otáčet hlavu, aby pokryli větší část prostoru před sebou 200 signálů, což mu zaručuje bezpečnou orientaci v prostoru a značnou úspěšnost při lovu. Vysokofrekvenční signály se odrážejí od předmětu a vlny, které se vrací ve změněné podobě zpět, jsou přijímány sluchovým aparátem. Tak je netopýr schopen přesně zjistit polohu překážky či kořisti. Letí-li netopýr volným prostorem, vysílá signály „zřídka“, asi 5-10 za sekundu. Oproti očekávání mají netopýři i přes malou velikost očí poměrně dobře vyvinutý zrak, který slouží pouze pro orientaci ve známém prostoru nebo ke zjištění intenzity světla. Vidí však černobíle.

LOVECKÁ STRATEGIE

Popisek obrázku:
Za výškového letce je považován netopýr rezavý (NYCTALUS NOCTULA), který loví ve volném prostoru nad střechami domů. Jeho echolokační signály se rozléhají do značných vzdáleností a jsou slyšitelné pouhým uchem.
Z potravního hlediska se všichni naši netopýři živí hmyzem, nepohrdnou však ani dalšími členovci, například pavouky. Hmyz chytají přímo do tlamy nebo si pomáhají létací blánou křídel nebo blánou mezi zadníma nohama a ocasem, do které členovce chytí jako do síťky a mnohdy ještě za letu pozřou. S větší kořistí se zavěsí na bezpečné místo, kde ji v klidu rozporcují a sežerou. Tato místa lze najít ve sklepích nebo na půdách podle hromádek hmyzích křídel. Nejmarkantnější bývají hromádky motýlích křídel, které prozrazují hodovní stůl jednoho ze dvou druhů rodu Plecotus. Lovecká strategie se liší v závislosti na druhu. Ve vyšších vzdušných vrstvách loví létající hmyz netopýr rezavý. Ač patří k našim největším druhům, spokojí se často jen s drobným hmyzem, který sem byl vynesen teplými vzdušnými proudy. Naproti tomu netopýr vodní hmyz doslova sbírá z hladiny. Netopýr velký je schopen lovit ze země větší brouky, např. střevlíky. Některé druhy uchvacují kořist sedící přímo na listech. Většina pak loví p ozvolným kroužením nebo přelety s různě častými propady za kořistí, a to někdy až těsně nad zem nebo vodní hladinu.

Obecně pak lze říci, že letová aktivita netopýrů je nejvýraznější v době od západu slunce až do půlnoci, pak prudce opadá. Netopýři odpočívají a tráví kořist. Na další lov vylétají asi hodinu před rozedněním. V průběhu noci mění dle výskytu hmyzu netopýři i místa lovu, v závislosti na ročním období a počasí. Výrazně snížená letová aktivita nastává při teplotě pod 6 ?C, dále při silnějším dešti a větru. Za těchto podmínek hmyz téměř nelétá. Déšt a vítr také pravděpodobně netopýrům znesnadňují echolokaci.

NETOPÝŘÍ ROK

Zjara netopýři hledají „přechodné úkryty“, které někdy mohou mít samci i samice úplně jiné. Samice od května do poloviny srpna přelétají do letních úkrytů, kde tvoří mateřské kolonie. Poslouží jim půdy kostelů, starých budov, hradů či škol. Zalézají do štěrbin a za trámoví, jiné do dutin stromů, vrápenci i do teplých podzemních prostor. Do letních kolonií se mohou shlukovat i samci. Častým vlezem nebo vletem bývá štěrbina mezi omítkou a vazbou či obložením. Vlez do úkrytu musí být široký pouze tak, aby jím prošla hlava netopýra, tedy jen o něco více než jeden centimetr.

V závislosti na počasí se často ve velkých úkrytech přesouvají z teplých míst do chladnějších a naopak nebo se shlukují z důvodu udržení vyšší tělesné teploty, nutné pro vývoj embryí nebo novorozeňat.

K páření dochází již na podzim, kdy samice vyhledávají samce. Samice je schopna v pohlavních žlázách uchovat sperma až do doby klimaticky vhodné k vývoji zárodku, až do jara příštího roku. Takovému jevu říkáme zpožděné oplození. Pokud i během vývoje embrya dojde ke zhoršení vývojových podmínek, třeba z důvodu ochlazení, může samice zpomalit i růst zárodku nebo ho i zcela zastavit a vyčkat na vhodnější dobu. Potom mluvíme o utajené březosti. Přesto při větších teplotních výkyvech může dojít k masovým úhynům již narozených mláďat. Doba březosti trvá v našem klimatickém pásmu podle druhu 2 až 3 měsíce.

Samice obyčejně mívá jen jedno mládě, které se rodí už značně veliké a vyvinuté. Porod trvá až 1 hodinu. Narozené mládě je zachyceno ocasní částí létací blány, avšak k prsním bradavkám se musí vyškrábat samo. Samičky vrápenců mají ještě u pohlavního otvoru pár příchytných bradavek, kde se mládě přidržuje při změně polohy matky. Ještě 4 až 6 týdnů je mládě plně na matce závislé, přibližně prvních deset dní je nosí všude s sebou, i na noční lov. Později mládě zůstává v úkrytu a samice se k němu vrací v čase kojení, a to i několikrát za noc. Některé kolonie čítají i statisíce jedinců, samice je schopna díky pachovým a především individuálním zvukovým signálům poznat spolehlivě právě to své mládě. U některých druhů však samice prostě nakojí první mládě, které projeví zájem o její péči. Mladí netopýři našich druhů dospívají po čtyřech měsících, k páření může tedy dojít ještě před hibernací. Samice doprovázeny mláďaty mohou vyhledávat úkryty samců, kde dochází k páření. Koncem léta se kolonie rozpad ají. Netopýři odlétají do přechodných podzimních úkrytů nebo mladí jedinci vyhledávají neobvyklá místa. V desítkách až stovkách kusů se objevují za okny škol, nemocnic nebo úřadů, na jejich chodbách za obrazy či za obložením. Často pak nemohou najít cestu ven a umírají žízní nebo rukou člověka. Pro zimování také vyhledávají štoly, jeskyně, skalní štěrbiny či dutiny stromů, zalézají do spár a puklin. Netopýři k hibernaci na rozdíl od vrápenců, kteří se balí do létacích blan a volně se zavěšují, zaléz ají do spár a puklin. Netopýři skutečně vládnou precizní prostorovou pamětí, neboť jsou schopni i v rozsáhlém podzemním systému vyhledat právě to své místo, a to i s přesností na centimetry. Proces strnulosti během zimování je hormonálně regulován a bývá způsoben nedostatkem potravy, nikoli chladem. Netopýr celou zimu neprospí, budí se v pravidelných intervalech a své stanoviště mění v závislosti na teplotě. Vlastní probuzení je značně energeticky náročné, proto rušení netopýrů na zimovišti může vés t i k jejich smrti.

Raritou je i dlouhověkost netopýrů. Průměrně se dožívají až desetkrát vyššího věku než velikostně podobní hlodavci. Zástupce americké chiropterofauny žil dokonce 32 let.

ODKUD HROZÍ NEBEZPEČÍ

V průběhu padesátých a šedesátých let došlo na většině dosud známých lokalit k rapidnímu poklesu početnosti netopýrů a dodnes jejich stavy nedosáhly původních hodnot. Úbytek je způsoben především zhoršením životních podmínek netopýrů, přirozených nepřátel totiž mnoho nemají. Ubývá souvislých lesních porostů, regulují se toky. V zemědělství užívané pesticidy ovlivňují potravní nabídku a mohou se hromadit v tělech netopýrů a způsobovat mutace u mláďat či jejich úmrtnost. Dalším faktorem je úbytek vhod ných úkrytů, především dutinových stromů. Jejich znepřístupněním či zničením dochází k obtížnějšímu kontaktu mezi jedinci příslušného druhu a do rozmnožovacího cyklu se zapojuje stále méně jedinců. Rovněž používání chemikálií jako ochrany starých dřevěných konstrukcí má vliv na plodnost samic a na úmrtnost mláďat. Při časově chybné aplikaci může dojít k vysokým ztrátám v celé porodní kolonii. Na druhé straně však člověk poskytl řadě druhů alternativní úkryty a i u samotných netopýrů dochází k posunů m ve výběru úkrytů. Například netopýr velký, který je u nás sezonně vázán na úkryty v budovách, je východněji především jeskynním druhem – například na Slovensku.

Do praktické ochrany netopýrů patří vyvěšování netopýřích budek, zabezpečování zimovišť průletnými uzávěry nebo používání větracích střešních tašek.

Právně je v České republice chráněno l3 druhů letounů kategoriemi – kriticky ohrožený (vrápenec malý), silně ohrožený (netopýr černý, pobřežní, stromový, velký, východní, velkouchý), ohrožený (netopýr Brandtův, brvitý, dlouhouchý, pestrý).

Studiem a ochranou netopýrů se v České republice zabývá řada organizací – správy chráněných krajinných oblastí, střediska Agentury ochrany přírody, Národní muzeum, katedry zoologie na přírodovědeckých fakultách v Praze a Brně. V neposlední řadě je to Česká společnost pro ochranu netopýrů, která na základě zájmu o tento obor soustředila nejen odborníky, ale i laiky. Jako nevládní organizace existuje pod Ministerstvem životního prostředí ČR již od roku 1991. Její členové pořádají každoroční sčítání na zimovištích, detektorovací setkání, odchytové akce, kroužkovací projekty. Letos byla pod ČESONem připravena 2. netopýří noc, která ve stejném datu probíhala po celé Evropě. Během ní se mohli občané pod vedením místních odborných skupin mnohé o těchto zvláštních savcích dozvědět.

DRUHY NETOPÝROVITÝCH

V Čechách se vyskytuje 19 druhů – netopýr velký, vodní, vousatý, řasnatý, brvitý, Brandtův, východní, pobřežní, severní, večerní, stromový, rezavý, pestrý, velkouchý, černý, hvízdavý, parkový, ušatý, dlouhouchý. Vrápencovitých pak pouze 2 druhy – malý a velký.

Netopýrovití (Vespertilionidae) s 350 druhy 43 rodů jsou rozšířeni po celém světě (s výjimkou polárních oblastí a některých oceánských ostrovů).

Zahrnují všechny velikostní kategorie, délka těla je 32 až 105 mm, předloktí 24 až 80 mm. Nemají žádné nosní výrůstky, avšak některé druhy mají pod nozdrami příčnou lištu. Tvar boltců a tragů je dosti proměnlivý.

Ocasní blána je většinou prostorná, ocas v ní probíhá v celé délce. Několik druhů má na bázi palce nebo na chodidlech přísavné polštářky.

Zbarvení je většinou hnědé, šedavé nebo černavé, i když některé druhy jsou zbarveny dosti pestře, s bílými skvrnami či pruhy.

Příslušníci této čeledi osídlují široké spektrum stanovišť – od polopouští po tropické pralesy, a takřka všechny myslitelné úkryty, včetně lidských staveb.Druhy mírného pásu přes zimu hibernují a některé táhnou na jih. Většina druhů je hmyzožravá, několik se živí také rybami.

Vrápencovití (Rhinolophidae), zastoupení v dnešní fauně zhruba 63 druhy jediného rodu, jsou rozšířeni v tropech, subtropech i v mírném pásu Starého světa. Jsou menší až střední velikosti (délka těla 35 až 110 mm, předloktí 30 až 75 mm). Mají velmi členité nosní výrůstky zcela charakteristické stavby. Spodní část, podkova, obklopující nozdry, je směrem nahoru rozšířena o jazýčkovité ploché sedlo a členitou trojúhelníkovitou, tupě ukončenou lancetu. Boltce jsou poměrně velké, avšak bez tragů. Ocas je v celé délce začleněn do ocasní blány, zbarvení je většinou hnědé až rudohnědé. Vrápenci jsou především obyvateli tropů a subtropů, několik druhů žije i v mírném pásu, kde přes zimu hibernuje v podzemních úkrytech. Vrápenci jsou lovci hmyzu ve spleti vegetace, ukrývají se v jeskyních, štolách, prostorných stromových dutinách, popř. i v budovách.

S DETEKTOREM NA NETOPÝRY

Zjišťování netopýrů je poměrně složité, proto jsou i naše informace o jejich rozšíření u nás omezené. Základní metodou, užívanou ke sledování netopýrů během léta, je odchyt do nárazových sítí a kroužkování. Sítě se rozvěšují přímo v místech, kde netopýři loví – na hranici různých biotopů, podél řek a rybníků nebo před vlety do letních či zimních úkrytů. Na těchto místech vysílají signály s menší frekvencí, a proto vhodně umístěnou síť zaregistrují až pozdě. I u nás jsou ale druhy, které lze do sítí chytit jen zřídka, nebo vůbec (např. vrápenci). Kroužky s identifikačním číslem se netopýrům upevňují na předloktí přední končetiny. Kroužkování poskytuje množství informací o přeletech, stáří nebo preferenci úkrytů. V zimě se však sčítání provádí jen vizuálně, nekroužkuje se, aby se netopýři nerušili.

Další metodou výzkumu je užití ultrazvukových detektorů při sledování netopýrů. Tyto přístroje umožňují převod netopýřích signálů na úroveň slyšitelnou pro člověka. Na displeji je pozorovatelná frekvence, ve které netopýr vysílá, a liší se také druh od druhu. Ke zpracování echolokačních signálů se používají počítačové analyzátory, které vyhodnotí druh netopýra.

Ve studiu letové aktivity se také uplatnily metody radiotelemetrie. Na odchycené netopýry jsou upevňovány miniaturní vysílače, jejichž signály lze přijímat dvěma na sobě nezávislými anténami, a tak lokalizovat letícího netopýra. Též se uplatnilo upevňování ampulí s chemoluminiscenční látkou, která po příslušné reakci s peroxidem zviditelňuje netopýra sice na značné vzdálenosti, ale pouze na omezenou dobu.

Výzkumné trendy se dnes ubírají cestou nejmenšího rušení netopýrů, proto jsou i odchytové akce redukovány na minimum, a to pod koordinací České společnosti pro ochranu netopýrů (ČESON).

KOLIK JE NETOPÝRŮ?

Jelikož netopýři jsou značně mobilní živočichové, je zjištění jejich přesného počtu na určitém území velmi obtížné. Vhodnou metodou ke stanovení početnosti se prozatím jeví sčítání hibernujících jedinců na hromadných zimovištích. Problém je ovšem v tom, že netopýři mohou na zimoviště přilétat z dalekého okolí a že mimo období hibernace je hustota kolem úkrytů výrazně nižší. Rovněž zjišťování přesného počtu jedinců na těžko přístupných místech je složité. Naopak jedince vrápence malého lze počítat ce lkem přesně, neboť zimuje volně zavěšen na stěnách a stropech. V minulých desetiletích jeho stavy výrazně poklesly, ale v poslední době na některých lokalitách dochází k mírnému růstu počtu jedinců (Javoříčské jeskyně, Moravský kras). Obdobný vývojový trend zaznamenal netopýr velký, jehož stavy klesaly až do začátku osmdesátých let, dnes početnost tohoto druhu mírně vzrůstá. Přibývá počet jedinců netopýra vodního, vousatého a řasnatého. Nárůst populací těchto druhů souvisí pravděpodobně se zvýšenou eutrofizací vod a s větší adaptabilitou na ráz krajiny změněné člověkem. Pokud se týká určitého zvýšení stavů některých druhů, mohlo to být zásluhou zvýšené ochrany netopýrů. Nelze však opomenout fakt, že se může jednat pouze o momentální výkyv, ale reálná nebezpečí jejich úhynu stále přetrvávají.

Category: 1998 / 12

Chladnou januárovou nocou, keď od mrazu praskajú stromy a aj najprudšie bystriny zastavuje mráz, sa po lesnej cestičke túlajú dve hladné tigríčatá. Ledva sa im vyplnilo päť mesiacov a už veľmi dávno nejedli. Tigríčatá hľadali svoju mať, ktorá odišla za potravou a viac sa ku nim nevrátila. Dlho čakali v tej rokline, kde im mať prikázala čakať. No hlad ich prinútil odísť a hľadať matku. Teraz sa motajú po chodníčku, sami nevediac kam. Je veľmi krutá a smutná sibírska zima. Ani nie dvadsať kilometrov od toho miesta sa odohráva rovnaká dráma. Prešlo ešte zopár dní tak mrazivých, že len niektorým sobom nebolo zima, a osud oba páry malinkých tigrov spojil.

Neprešiel ďalší týždeň a zo štyroch tigrov ostali dva, krutým osudom spojení naveky. Kučer a Ňurka. O nich rozpráva tento mystický príbeh, ktorý končí skutočnosťou?

. . . . .

Je leto v hlbokom ussurijskom lese, v ríši, nad ktorou visia mraky a myšlienky. Poznanie naplňuje jediné slovo, ktoré starý Udege, muž hôr, vyslovuje. Amba. To slovo je rovnako staré ako korene jeho predkov, a bol to tiger, ktorého odveky označovalo. Nad troma pútnikmi divočinou sa rozprestrela koruna ohromného korkovníka a tam, hlboko pod ňou, v húštine čertovho koreňa, ležia pútnici, unavení mesiacmi poznávania.

Starec chvíľu váha a potom do ohňa horiaceho už takmer celú noc hádže zväzok neurčitej hmoty. Spolu s rytmickou predstavou dravca sa odohráva každodenná dráma prežitia: motýľ je lovený sovou, leopard loví srncov medzi dňom a nocou. Potom ten starec, zahalený vo vlastnom tieni, rozpráva príbeh, a aj keď nerozumieme ani slovo, obaja chápeme, o čom rozpráva. Rozpráva príbeh nášho poznávania, príbeh, ktorý sa začal takto, mrazivo.

Tajga svedomito dohliadala, ako sa jej vyslabnuté deti menia na krásnych a silných tigrov. Tešila ju predstava, že v nej môžu žiť po mnoho rokov, ak si to zaslúžia.

Už po pár mesiacoch sa Kučer so svojou váhou 230 kilogramov skutočne nemusí báť nijakého stvorenia v lese, zaujíma sa o všetky tvory, ktoré by ho mohli zaujať. Ňurka si zachováva svoje mačacie navyky a nerobí ani jeden zbytočný pohyb, pričom ale nikdy nestráca ostražitosť.

Jej zrak je mimoriadny, môže pozorovať zvieratá až na tristo metrov a taktiež odhadnúť, čo zviera robí. To je dôležité, najmä ak sa zviera, napríklad jeleň, zmení na korisť.

Teraz však oddychuje, a to robí veľkú časť dňa, od 18 do 20 hodín. Aj tak sa ale oddych často strieda s neveľkými premiestneniami z miesta na miesto alebo otáčaním sa z boku na bok. Veľmi rada spí na chrbte ako Kučer. Ten obyčajne leží na chrbte a jednou alebo oboma labami sa opiera o strom, kvôli zachovaniu rovnováhy. Takúto polohu vytvára nezávisle od ročného obdobia. Hlavne aby bol tiger dobre najedený. Keď sú podmienky tigra komfortné, je spokojný a lenivý. Keď je hladný, jeho aktivita rastie.

Všeobecne sú tigre dostatočne spoločenské a láskavé. Pri stretnutí sa obtierajú papulami a potichu pradú a to je znak mierovej nálady. Ak zasipia, blízko sa nepribližujú. Je to signál nepristupovať ku kontaktu.

Akonáhle sa tigre dostali do kontaktu s novým prostredím, začali ho aktívne pozorovať a zanechávať pachové a vizuálne značky. V novom lese sa vyfarbil hlavne Kučer. Hneď na začiatku nahrnul kopu lístia, a zanechal na nej svoj trus. Hneď potom však vstal a obdral kôru vo výške 2 metre 20 centimetrov, čo vyznelo oveľa dôstojnejšie ako predošlé aktivity. Po určitom čase u tigrov vznikol skutočný revír, na ktorom označovali vždy určité stromy. Vybrané stromy polievali akoby rozprašovačom exkrementom pri análnej žľazy. Po určitom čase sa na stromoch objavili tmavé mastné fľaky dobre viditeľné z diaľky, pričom samec označuje teritórium oveľa častejšie ako samica. Takisto si tigre vytvorili vlastné chodníčky, predovšetkým využívajúc cestičky zvere.

Keď tigre dorástli do troch rokov, prešiel u nich prvý raz rozmnožovací cyklus.

Iniciatíva k páreniu vzišla od samičky. Trie sa o Kučera ústami a láskavo sa mu prihovára. Milujú sa ale 10 sekúnd. Potom samica s revom vyskakuje na samca, ktorý sa rýchlo vzďaľuje. Ňurka sa blažene hrá na zemi a oddychuje. Toto sa môže opakovať aj osemkrát do hodiny. Po dvoch hodinách samec spí ako zabitý, zatiaľčo samička sa oblizuje a hrá sa so snehom. Aj tak boli tigre priveľmi mladé, a párenie sa ukázalo byť neproduktívnym. Opakované párenie prešlo až v ďalšom roku a opakovalo sa ešte raz v ma rci toho istého roku. Posledné párenie sa ukázalo byť úspešným a 13. júla Ňurka porodila dve tigríčata. Tigre sa rodili slabé a mať ich nemohla kŕmiť svojim mliekom, keďže ho nemala. Ňurka takmer nejavila záujem o tigriat, pričom materinský inštinkt u nej zjavne chýbal. Odráža sa tu ťažké detstvo, alebo je Ňurka ešte mladá?

Obyčajne samička oblizuje bradavky, aby ich mláďatá ľahšie mohli nájsť, ale u Ňurky sú bradavky ešte nepripravené a mliečne žľazy nevyvinuté. Po dvoch dňoch začali tygríky kričať, privolávajúc matku. Na štvrtý deň vyliezli z hniezda. Tigre však boli pre matku cudzími. Tieto prvorodené nemajú v prírode miesto, a umierajú.

Už o rok neskôr, presne 20. 7. 1996, sa však opäť narodili mláďatá, tri tigríky. Už v prvých dňoch sme trochu s obavami sledovali, ako sa samec zaujíma o mláďatá. Veď vraví sa, že samec mláďatá zabíja. Ňurka sa pri jeho priblížení stavala do cesty, akoby ochraňujúc mladé. Kučer ale nijakú agresivitu neprejavoval. Ňurka kojila mláďatá svojim mliekom, a všetku starostlivosť vzala na seba. My sme sa príliš báli pozorovať prvé štádia rozvitia tigriat, veď dodnes s najväčšou horkosťou spomíname, ako dopa dli prvé mláďatá. A tak sme sa o detaile, ktorý je samček, a kto je samička, dozvedeli až po mnohých mesiacoch.

Prvý týždeň sa Ňurka takmer od mláďat nevzďaľovala. Jej novonarodený syn je beťár a ona sa neustále obzerá, zdvíhajúc hlavu. Kučer, otec, spí tvrdo, periodicky buď dvíha hlavu a obzerá sa, alebo jednoducho otvára oči a pozerá, neobracajúc hlavu. Tigre rastú rýchlo a vyrastajú z nich malí divoši. Už po ôsmych dňoch sa začali ukazovať z hniezda. Trochu neskôr začínajú všade nasledovať matku, učia sa v lesu. Už v prvých sekundách sa mladé tigre diabolsky skrývajú, využívajúc najmenšie nerovnosti lesa, najmenšiu haluz alebo veľký kameň. Zbadať ich je vecou šťastia. Jedine matka nám ukazovala, kde sa tiger skrýva.

S príchodom jesene listy zožltli a na tomto pozadí objaviť tigrov sa stalo úplne nemožným, pokiaľ sa nezačali hrať.

Zima priniesla tigrom veľké problémy. Mäso okamžite zamŕza, a tak ho bolo potrebné hneď po ukoristení matkou zožrať. Matka to robila veľmi rafinovane. Vzala mäso a na pol ceste ku mláďatám ho vyložila na zem, tichúčko mniavkajúc. Tigriatá smelo pribiehali a odoberali svoj diel. Treba povedať, že samec toleroval mláďatá a dokonca im dovolil hrať sa s jeho ohromným chvostom a žuvať uši.

Zvieratá mali pravidelne postarané o krm, obyčajne lovili jeleňov sika alebo srny. Dospeláci už púšťali detí ku potrave, kde sa mláďatá kŕmili samé. Čím bolo zviera väčšie, tým spokojnejšie boli tigrence okolo neho, nemuseli sa báť, že by na nich nezvýšilo.

Medzičasom napadol sneh a prišiel čas naučiť sa loviť samostatne. Nedýchajúc, ostražito sa mláďatá približujú k mladému diviakovi, nevediac čo robiť ďalej. Toto napätie trvá až nepochopiteľne dlho. Mať všetko pozoruje opodiaľ a veľmi sa obáva. Potom v nulovom čase akoby prelietla vzdialenosť, ktorá ju oddeľovala od diviačka, hypnotizujúc tým pohybom nielen korisť, ale aj mladé tigre s napätím vyčkávajúce, čo sa bude diať.

Potom opatrne pridávila jednou labou sviňu, a hneď ju pustila. Ňurka takto ukázala deťom, čo majú robiť. Potom tigrence začali tiež napádať na sviňu, ale síl majú ešte málo. Ňurka stále stála blízko a dávala pozor, aby sa mláďatám nič nestalo. Tigratá si nakoniec so sviňou poradili, a hneď sa aj začali vadiť, komu patrí, ťahajúc korisť každý na svoju stranu. Nakoniec ustali a spokojne sa najedli. Ňurka sa im do vecí nestarala a až neskôr, keď sa mláďatá unavené ťažkou prácou nepozerajú, dojedla zvyš ky potravy.

Takto prešla prvá zima. Tigrence rástli. Už z obtiažou ich bolo možné rozoznať od matere.

Presne na prvé narodeniny si prvorodený chlapec už sám ulovil korisť, dospelého jeleňa siku. To je dôležitý moment v jeho živote. Dorástol na dospelého tigra, ktorý je schopný postarať sa sám o seba.

O niekoľko dní sme boli svedkami neuveriteľnej príhody. Cez les beží jeleň a nevšíma si na zemi ležiace mláďa. Keď jeleň zbadal tigra, bolo už neskoro. Predsa sa však ešte pokúsil o útek, a vo vysokánskom skoku preskakuje tigra. Ten sa v okamihu, lepšie povedané v jeho zlomku, vymršťuje kolmo nahor, a lov je ukončený. Lov je krásny, tichý a rýchly, bez krvi. Tiger je súcitný voči svojej koristi. Každý, kto mal možnosť pozorovať lov tigra, aj keď nás nie je mnoho, nám dá za pravdu, že človek pritom n ecíti žiaľ ani podobné ľudské emócie s lovenou korisťou. Akoby sa sám stáva súčasťou toho hazardu, a niekedy z toho môže odísť aj živý. V nijakom prípade však výsledok tejto večnej hry lesa nemôže ovplyvniť.

Tiger môže zjesť ohromné množstvo mäsa, v extrémnych prípadoch aj 50 kilogramov za deň. Po takomto výkone sa však ani nesnaží byť aktívnym. Počas ďalšieho týždňa môže uloviť nanajvýš ak korisť, ktorá sa sama objaví v jeho blízkosti. Obyčajne však v priemere zje asi 5 kilogramov, a nikdy nezabíja zviera, ak nie je hladný.

Tiger je pomaly a akurátne, takmer nenechávajúc stopy krvi. Po jedle dôkladne čistí svoju srsť jazykom, najmä samička. Jazyk má až neuveriteľne drsný, veď s ním môže očistiť kosť od mäsa. Preto je srsť samičky po čistení vždy až striebristo čistá, prekrásna. Samci nie vždy vyzerajú tak čisto, najmä ak ležia mŕtvo ako brvná, neschopní akéhokoľvek pohybu, a na tvári krv. Niekedy priam na nich vidno, ako po takom jedle rozmýšľajú, či vôbec otočiť hlavu a popiť vody.

Obyčajne sú ale tigre zvieratami, ktoré sa ľúbia kúpať. Dlho sa máčajú, aj keď na hladine pláva ľad. Kučer je najradšej ponorený až po uši, a vtedy mu skutočne vidno len tvár a chvost, ktorého vrch pláva na vode ako plaváčik. Niekedy sa ponára úplne. Aj štvormesačné mláďatá sa radi kúpu a hrajú sa so svojimi odrazmi vo vode. A to aj vtedy, keď mrzne.

Zima je pre amurského tigra príjemnejšia ako leto, aj mláďatá celkom dobre znášajú mráz a radi sa hrajú v snehu. Hlboký sneh ale našim tigrom prekáža v chodení, a tak kladú nohy do obrovských stôp jednu do druhej.

Naše tigre zatiaľ dosiahli 22 mesiacov. Ešte majú detský výraz tváre a sú trochu svetlejšie, ale rozmermi už prevyšujú matku. S matkou ostávajú dva roky. Teraz sa postupne tigre osamostatňujú a mladé tigre začínajú svoju vlastnú cestu. Po niekoľkých mesiacoch sa samica opäť rozmnožuje a objavuje sa nové pokolenie tigrov. Rozmnožovanie prebieha v prítomnosti prvých mláďat. Stretnutia otca so synmi nebolo, aj keď mláďatá sa pokúšali páriť s matkou, za čo boli kruto trestaní. Tieto prejavy sú zrejme ve ľmi dôležité, aby sa zvieratá na vlastnej koži naučili, že súrodencov a blízkych príbuzných sa nemajú dotýkať. Takisto rodičia odháňali mladú dcéru, k čomu mali rovnaké dôvody. Tigre sú už schopné reálneho rozmnožovania, aj keď iba neproduktívneho. Takými sa stávajú až na tretí rok svojho života.

Samcov je viac ako samíc, a páry sa vyhľadávajú pomocou zvukových a čuchových procesov. Okrem toho naše tigre ukázali schopnosť žiť v rodine, čo je veľmi prekvapujúcim zistením.

Tiger nerobí ani jeden pohyb bez dôkladného hodnotenia situácie.

Len poľovníkom je potrebná krvilačnosť tigra, pretože tiger loví tie isté zvieratá ako oni. Niekedy tigra strieľajú, len aby odstránili konkurenta. Niekedy sa poľovník ani nepriblíži k zabitému zvieraťu, aby nezanechal svoje stopy. Obyčajne sa ale ranený tiger svojmu lovcovi pomstí. Vtedy sa mŕtvy poľovník stáva hrdinom, a tiger krvilačnou šelmou.

Naše mnohoročné pozorovania ukázali, že medzi zdravými sibírskymi tigrami nie sú ľudožrúti, len vážne ranený tiger môže napadnúť človeka. A kto môže v ussurijskej tajge raniť tigra, ak nie človek? Veď neraz sme naďabili na stretnutie tigra s medveďom, ale vždy sme našli len zbytky toho, čo bol kedysi medveď. Niekedy len lebka so šrámami, niekedy celá kostra s dolámanými stehnami, a tiger bez zranení.

Takto poľovníci preháňajú nielen stretnutia s tigrom, ale aj ich počty. To ale napokon robia aj niektorí vedci, aby potvrdili účinnosť svojich ochranárskych projektov. Takto sa môžete dočítať, že tigrov je od 150 do 450. Toľko ich však už dávno nebolo. Podľa našich odhadov, a v tom nám dávajú za pravdu aj ostatní najväčší odborníci, ich počet sa pohybuje okolo 180-220, čo je strašne málo, keď si uvedomíme, že reč ide o najkrajšom zvierati planéty.

O napadnutiach medveďom sa však píše oveľa zriedkavejšie, aj keď napadnutia sa skutočne stávajú, čo môžeme obaja potvrdiť na vlastnej koži. Medveď je ale užitočné zviera aj pre poľovníka, lebo ho možno zastreliť a zjesť. Vzniká tu uzavretý kruh, a ak sa aj naďalej budú opisovať zabitia raneného tigra ako hrdinské činy, budúcnosť šelmy je v ohrození. Veď pri dnešnej technike je každá poľovačka obyčajnou vraždou, ničím iným.

My pozorujeme tigrov a oni pozorujú nás. Je to ako hra, ktorú deti zbožňujú, ako hra, ktorej sa môžu dotknúť. A tiger je pre nás všetkých symbolom sily a radosti. Rovnako ako deti, ako deti, ktorým dovolíme skrášľovať a vytvárať našu modrú a radostnú planétu.

Veď pre deti je tiger viac ako zviera, a niekedy viac ako celý les, a keď sa náhodou odhalia biele tesáky starého samca, deti ani nedýchajú, aby sa ten okamžik nerozplynul, ako mnoho, mnoho druhov zvierat na zemi. Takto to musia uvidieť aj ich vnuci a zachrániť tigrov, to znamená predovšetkým zachrániť jeho les a jeho potravu. Potrebujeme ale pomoc všetkých.

TYGR USSURIJSKÝ Panthera tigris altaica
Rozšíření: vých. Rusko, severových. Čína
délka: samec 2700-3300 mm, samice 2400 až 2500 mm
hmotnost: samec 180 až 380 kg, samice 100 až 200 kg
Biotop: mandžuský les, ussurijská tajga
Biologie: většinou žije samotářsky
Potrava: divoká prasata, vysoká zvěř, ptáci

Největší kočkovitá šelma, jejímž největším nepřítelem je člověk. Příčinou je především lov pro tradiční asijskou medicínu. Za kosti a kůži se platí až 10 000 dolarů. Současný stav tygrů v přírodě je asi 180-240 kusů. V péči člověka žije 553 exemplářů. Dobře se rozmnožují a pokus o návrat mláďat do volné přírody je jednou z náplní projektu AMBA.

Category: 1998 / 12

Nejstarší korán byl napsán před 1400 lety a svými rozměry je také největším koránem na světě. Prastaré dílo, které má 1400 stran, je uloženo v mešitě El-Hussein v Káhiře. Prošlo náročnou restaurací, na níž se podílel Mohamed Seif el-Shazli. Práci považoval za svou povinnost zbožného muslima, proto za ni nepožadoval žádnou odměnu.

. . . . .

Pravost svaté knihy prokázala káhirská univerzita s použitím metody měření obsahu radioaktivního uhlíku. Svatá kniha je 70 cm dlouhá, 60 cm široká, 40 cm tlustá a její hmotnost se odhaduje na 10 kg. Je tedy také největším koránem na světě. Napsal ji žák proroka Mohameda Osman Ibn el-Affan a její zvláštností je, že byla napsána arabsky bez interpunkce a přízvuků. Z tohoto důvodu ji mohou číst bez větších potíží jen ti, kteří znají jednotlivé súry nazpaměť. Súr, či kapitol, je 114 a každá má 3 až 186 veršů.

Jedná se o sbírku božích zjevení k proroku Mohamedovi. V oněch dnech prorok Mohamed mluvil ke svým učedníkům, kteří si dělali poznámky na listy stromů, zvířecí kůže či na kameny. Poznámky po prorokově smrti sebral jeho žák Abu Bakr a předal Osmanovi Ibn el-Affanovi, který z nich sestavil knihu – korán. Tuto verzi přijali muslimové po celém světě. Podle této knihy vznikly později všechny kopie koránu.Další pokračovatelé vytvořili tři kompilace koránu a ty se rozšířily po arabském světě. Až do minulého století se nejstarší korán nacházel v Saudské Arábii. Potom byl odeslán do Egypta, kde nakonec skončil v mešitě El-Hussein v Káhiře. Prostředí, ve kterém se kniha nacházela, a v neposlední řadě také hmyz přispěly k jejímu značnému poškození.

V roce 1991 požádala fakulta starověkých památek káhirské univerzity Mohameda Seifa el-Shazli, aby se ujal restaurování knihy. Původně byla napsána na gazelí kůži s použitím přírodního inkoustu. El-Shazli prozkoumal jeden list po druhém, odstranil z nich červy a hnízda hmyzu, vysušil je, skalpelem odstranil poškozená místa a otvory nahradil papírem, jehož složení je el-Shazliovým tajemstvím. Písma se ale nedotýkal, a pokud zmizelo, nenahrazoval ho. Proto cizinci již nemohou některým súrám porozumět. Jako celek byla kniha ošetřena přípravkem proti hmyzu a desky nahrazeny novými, zhotovenými z přírodní kůže. Původně byl korán opatřen jakýmsi obalem z kůže a dřeva, vyrobeným asi před 500 lety. I ten musel být ošetřen.

Když restaurátorské práce skončily, byla první kniha islámu uložena do skleněné vitríny v mešitě El-Hussein. Zblízka ji mohou spatřit jen oficiální hosté. Věřící, modlící se ve velkém sále mešity, ji vidí za skleněnými dveřmi…