Category: 1999 / 01

Kamenné Cuzco, mocné a vznešené, nechal vybudovat teprve devátý inka Pačakuti Jupanki, nejslavnější ze všech, poté co dal srovnat se zemí původní hliněné stavby. A tak se v jednom údolí andských velehor ve výšce bezmála 3500 metrů nad hladinou moře, mezi říčkami Huatanaya a Tullumayo, v polovině 15. století zrodilo velkolepé město. Úžasnou a dosud ne zcela objasněnou technologií, bez znalosti kola, kladky či železných nástrojů vybudovali Inkové své hlavní město a snad právem a s patřičnou pýchou je nazvali „pupkem světa“.

ZEMĚ ČTYŘ ČÁSTÍ

Pro svou říši měli dokonce i úřední název Tahuantinsuyu, což doslova znamená „země čtyř částí“. Bylo to pojmenování symbolické i administrativní, neboť obývané území bylo uspořádáno právě kolem Cuzca ve čtyřech obrovitých výsecích, orientovaných podle světových stran. Ačkoliv Cuzco i dnes skrývá mnoho z historie Inků i Evropanů a naštěstí uniklo šíleným architektům skleněných velkoměst, nese všechny rysy moderního turistického centra. Cuzco ale dokáže svým návštěvníkům nabídnout i tichá zákoutí, odl ehlé uličky pro ty, kteří chtějí uniknout přeplněným tržištím v okolí hlavního náměstí, i pro ty, kteří sem právě odtud zabloudili.

CO VYPRÁVĚLA STARÁ DÝNĚ

V jedné z těchto odlehlých uliček, už ani nevím přesně, kde to bylo, seděla na zemi stařena v pestrobarevném vlněném kroji s jupičkou patřičně podkasanou, s černým kloboukem spíše pánského střihu, bez něhož však není šat nikdy úplný, vedle sebe měla uzlík utkaný z téže látky. Tady na okraji města, stejně jako na venkově, jsou tyto tradiční kroje stále jediným oděvem. Z měst zaplavených džínami a kšiltovkami se bohužel pomalu vytrácejí. „Buenos días, seňora…“ pozdravila mne, aniž by to zde bylo mez i cizími lidmi zvykem. „Něco pro vás mám,“ pokračovala lámanou španělštinou, vsunujíc ruku do uzlíku. „Je to ruční práce, děláme to už odpradávna. Jsou na nich příběhy a legendy, které si vyprávíme. Naši dědové nám a my zase našim vnukům.“ Docela malá vyschlá dýně, na níž byly vyryty obrázky a malinkými, sotva čitelnými písmenky cosi napsáno. Podobné tykve, snad ne tak jemné a úhledné, jsme viděli na oněch tržištích v centru města, ale tahle byla přece jen trochu zvláštní. Možná díky stařence, která se dala do vyprávění o životě svém i své rodiny. Text není nikterak složitý a náročný čtenář Shakespearových dramat by jistě mohl leccos namítat. Je však třeba mít na paměti, že tato „lidová tradice“ přetrvává v Peru po staletí a její tvůrci pocházejí většinou z řad prostých, nevzdělaných domorodců. Vyprávění je strohé, leč výstižné a vyznívá z něj ona poetická atmosféra života v horách. Tykve sloužily už nejstarším obyvatelům nejen ve zdejším kraji, v jeho „předkeramickém období“, ale stejně tak i na mnohých místech světa, jako nádoby. Potomci Inků však, zřejmě v úctě ke svým předkům, na ně dosud pečlivě zaznamenávají výjevy z jejich života, legendy i každodenní starosti současných venkovanů.

Category: 1999 / 01

Lanovka z městečka Méridy na nejvyšší horu Venezuely Pico Bolívar (5007 m n. m.) je světovou raritou a je také zapsaná v Guinnessově knize rekordů. Je totiž nejvyšší na světě, dlouhá 12,5 km a překonává výškový rozdíl 3000 m.

VZHŮRU DO OBLAK

Ráno kupuji vstupenku na lanovku. Usměvavá sympatická seňorita mi poskytuje podrobné informace. Lístek stojí 7500 bolívarů (16 až 17 dolarů). Lanovka byla postavena v letech 1957-60, vyjíždí z nadmořské výšky 1577 m, končí ve výšce 4765 m. Je dlouhá 12,5 km, s jednou nástupní a třemi přestupními stanicemi.
Z poslední stanice, při dostatku času a základního vybavení, lze vystoupit na nejvyšší vrchol Venezuely, zasněžený Pico Bolívar, kde je umístěna jeden a půl metru vysoká hlava jednoho z nejznámějších mužů Jižní Ameriky Simona Bolívara. Vyjíždíme ze stanice Barinitas – 1577 m n. m. Pod námi se objevuje velice hluboký kaňon řeky Chama. Čím víc stoupáme, tím hezčí je panorama města Méridy. Dominuje obraz čtyřtisícovek naproti za městem. Pod námi se objevují menší banánové plantáže. Okolní flóra se mění každým okamžikem. Plantáže banánů vystřídaly tropické rudě červené stromy mísící se s bambusovými a jinými exotickými rostlinami. Zastavujeme ve výšce 2442 m n. m. a připravujeme se k prvnímu přestupu. Cesta trvala patnáct minut.

PŘESTUPY

Ve stanici La Montan~a je restaurace s posledním možným pohledem na Méridu. Město z této výšky je tak maličké, že stěží připomíná pověstné mraveniště. Při dalším výstupu lanovkou do oblak se opět mění ráz krajiny. Tropickou flóru střídají listnaté a jehličnaté stromy. Napravo je panorama severního pohoří národního parku Sierry Nevady.

Další stanice Loma Redonda je už ve výšce 4045 m n. m. Cítím, jak při dalším výstupu je okolní vzduch řidší a ostřejší. Zima mi vniká pod slabou džínovou bundu. Stromy pod naší kabinou vystřídaly tentokrát kosodřevina, keře, různé rostliny podobné kaktusům, trávy a kameny. Výškový rozdíl je „pouhých“ 294 metrů. Na levoboku se vynořila grandiózní hora Pico Bolívar, která doposud nebyla vidět. Zatím jsem ji pozoroval pouze z Méridy. Dělám totéž. Nebe je azurově modré bez mráčků a Pico Bolívar je ozáře n sluncem. Jeho zasněžený vrchol vrhá takový třpyt, až jsem nucen nasadit si sluneční brýle. Pod námi se objevila kaskáda malé prudké říčky. Po sedmnácti minutách znovu přestupujeme.

Mnohem hůř se mi dýchá, cítím tlukot ve spáncích a vrávorám jako opilý. Ostrá, ale příjemná zima se mi dostává na kůži. Flóra je tu tvořena pouze z trav, malých červených, fialových a žlutých květů a z rostlin připomínajících „sametové kaktusy“. Vystupujeme po čtrnácti minutách na stanici Pico Espejo, sousedící s Virgen de Las Nieves (Sněžná panna). Cesta bez přestupu trvala celkově padesát osm minut. Pico Bolívar máme postaven majestátně před sebou. Jeho zasněžený vrcholek svítí jako maják. Za pěkn ého počasí lze vidět ještě vyšší horu Sierra del Cocuy vysokou 5493 metrů, vzdálenou asi dvě stě až dvě stě padesát kilometrů vzdušnou čarou. Ta se nachází však již v Kolumbii.

Category: 1999 / 01

Navzdory lidové moudrosti, která praví, že „kožichy nosí krásná zvířata a oškliví lidé“, představuje kvalitní kožešina pro všechny savce smrtelné nebezpečí. Kůže činčil je považována za nejcennější. Z kůže je stahovali již Inkové, v té době bylo možné spatřit za den až tisíc činčil. Později se jejich kůže začaly masově dovážet do Evropy. Lov většinou skončil teprve tehdy, když stavy činčil natolik poklesly, že se již nevyplácel. Na většině míst byly však vyhubeny úplně. Přestože dnes zbytky divokých činčil chrání zákony, ilegální lov stále pokračuje. Ve světě je však vypracován dokonalý faremní chov a jejich kůže jsou prodávány na několika světových burzách.


Chinchilla laniger
Činčila vlnatá

Rozšíření:
pohoří Andy od severního Chile

Velikost:
hlava a tělo 225-380 mm, ocas 75-150 mm, samice 800 g, samci 500 g

Biotop:
žije ve skalách v doupatech pod kameny, ve výšce 3000 až 5000 m n. m.

Biologie:
žije v koloniích o počtu asi 100 jedinců, aktivní jsou za soumraku a v noci

Potrava:
různé byliny

Stav v přírodě:
asi 10 000 zvířat

Stav v péči člověka:
chována na farmách

Příčiny ohrožení:
lov

Stupeň ohrožení:
VU – zranitelný

Category: 1999 / 01

Předkové těchto koní připluli na Island asi před tisíci lety s Vikingy. Od té doby nebyli žádní další KONĚ na ostrov v severním Atlantiku dopraveni.

„Vypadali jako sbírka poníků pouličního prodavače. Mezi nimi byla jedna z nejošklivějších zvířat, která jsem kdy spatřil. Pomyslel jsem si však, že by to snad mohli být jen mezci na tahání našich zavazadel, a proto jsem požádal o skutečné koně určené na ježdění. Když mně ukázali na ta samá zvířata, byl jsem zděšen… Vyjádřil jsem nahlas pochybnosti svému islandskému průvodci, který se mým obavám pouze smál a řekl, že jsou to opravdu dobří koně schopní unést muže daleko těžšího, než jsem já. A musím přiznat, měl vcelku pravdu. Ve skutečnosti jsem si nemohl přát lepšího koně pro brodění řek a přechody nebezpečných míst než to malé ošklivé zvíře,“ zhodnotil islandské koně na konci minulého století anglický návštěvník Islandu John Coles, když se zpočátku zhrozil pohledem na zvířata, která ho měla přepravovat po dobu jeho pobytu na ostrově.

PŘIZPŮSOBIVOST A INSTINKT

Když asi před tisíci lety přišli poprvé na Island Vikingové, přivezli s sebou i své koně. Od té doby nebyli žádní další na ostrov v severním Atlantiku dopraveni. Ingólfur Arnarson, první islandský usedlík, se vydal z Norska na své vikinské lodi směrem na Island pouze s tím, co on a jeho společníci nezbytně potřebovali na přežití v jejich nové domovině. Snad nejdůležitější částí nákladu bylo několik kusů plemene malého, ale statně rostlého koně. Tato zvířata se brzy ukázala přímo jako zrozená pro ext rémní přírodní podmínky nehostinného Islandu. Koně mohli zůstávat venku dokonce i během krutých polárních zim. Jsou totiž skvěle přizpůsobiví. Délka jejich hřívy se mění podle ročního období – v létě je krátká a na zimu naroste. Islandský kůň, kterého si lidé pro malý vzrůst často pletou s poníkem, je silný, odolný, výkonný a vybavený instinktivní schopností najít tu správnou cestu v obtížném terénu vnitrozemí ostrova. Díky jeho skvělým orientačním schopnostem si může jeho majitel v klidu zajet na n ávštěvu do sousední vesnice, kde se bez obav zpije místním likérem brennivínem a pokud je ještě schopný vylézt na hřbet svého čtyřnohého přítele a udržet se ve třmenech, jeho kůň ho odnese v pořádku zpět domů.

PĚT ZPŮSOBŮ CHŮZE

„Islandští koně jsou mimořádní ve svých pěti odlišných způsobech chůze,“ píší ve své objemné knize „Iceland – from past to present“ manželé Rosenbladovi. Koně volí podle povahy terénu jeden z následujících způsobů pohybu: chůze, drobný klus, cval, mimochod a nepřeložitelný tölt. To je zvláštní krok ve čtyřčtvrtečním taktu se stejnými intervaly a s krokem zadní levá, přední levá a zadní pravá, přední pravá. Jezdec přitom sedí zcela klidně a pohodlně v sedle.

Archeologické vykopávky hrobů z vikinské doby dokazují, že islandský kůň patří ke starodávné rase. Ta vymřela v jiných částech Evropy, ale v izolaci vzdáleného ostrova přežila. Když se tvrdě bojovalo během třicetileté války, byl v Evropě kůň vzácností a jízda na něm privilegiem vojevůdců a zámožných lidí. Na vzdáleném Islandu však lidé stále jezdili na koních jako na běžném dopravním prostředku, který měl doma ve stáji snad každý farmář. Pro něj byl také kůň jediný dopravní prostředek, protože ještě donedávna nebyly na Islandu žádné silnice.

Rychlá výstavba asfaltových komunikací a dostupnost terénních automobilů s pohonem všech čtyř kol umožňují nyní dopravu daleko pohodlnějším a rychlejším způsobem než za starých časů. To ovšem neznamená, že by Islanďané na své koně zapomněli. V poslední době je spíše naopak nově objevují.

ŽIVOTNÍ STYL

„Přes týden řídím autobus pro jednu cestovní kancelář z Reykjavíku. O víkendu ovšem pravidelně s ženou vyrážím na projížďku po krásné islandské přírodě. A když mám dovolenou, vydáváme se společně na delší dobu do panenského vnitrozemí, kde podnikneme expedici po lávových polích mezi mohutnými ledovci. Pro mě a manželku jsou koně velkou životní vášní,“ usmívá se devětašedesátiletý Pétur Bjarnasson. Koně se stále více stávají součástí životního stylu mnoha Islanďanů. Krásná čtyřnohá zvířata pobíhají n a venkově snad za každou farmou. Jízdu na koni podnikají ovšem i lidé z islandské metropole. Hned na okraji Reykjavíku jsou obrovské stáje, kam přijíždějí po práci, aby zapomněli na zmodernizovaný svět a vyrazili v sedle svého koně na toulku do přírody.

ZÁJEM CELÉHO SVĚTA

Obliba islandských koní neroste pouze v jejich domovině, ale i ve světě. Ročně putují asi tři tisíce islandských koní do sedmnácti zemí světa – nejvíce do Německa, skandinávských zemí a Severní Ameriky. V zahraničí žije dnes asi šedesát tisíc těchto koní, což je stejně jako na rodném ostrově.Ne každý si ovšem může dovolit koně, jehož cena se na dražbách vyšplhá často výše než u jiných plemen. Milovníci těchto zvířat proto alespoň přijíždějí na Island, aby si na chvíli vychutnali tu krásnou jízdu. Přitom se orientují podle zvláštních map původních vikinských stezek, které se zachovaly do současnosti. Společně s kvalifikovanými průvodci se vydávají na jedno až třicetidenní výpravy po zvláštních, lidskou nohou nedotčených koňských stezkách.

JISTÉ NOHY BEZPEČNĚ NESOU

Proč si vlastně lidé cení islandské koně často více než jiná plemena? Výborně to asi před dvěma sty lety vyjádřil skotský cestovatel Sir George Steuart Mackenzie, s jehož charakteristikou se dodnes shodují názory většiny islandských i zahraničních obdivovatelů těchto koní: „Když kráčí přes močál, ví islandský kůň přesně, kam může bezpečně položit svou nohu, a kudy si nemůže dovolit projít. Pokud pochybuje, vyzkouší půdu kopytem, dříve než na nohu položí váhu celého těla. Když si myslí, že pokračován í vpřed by bylo nebezpečné, nepřesvědčí ho ani přemlouvání, ani rána bičíkem, aby se pohnul o jediný krok vpřed. Když je ponechán svému osudu, najde si sám cestu a donese náklad na svých zádech do bezpečí. Někdy se stane, ale jen velice zřídka, že se při přechodu rozsáhlého močálu propadne až po břicho. V tom případě se brzy dokáže vyprostit se zřejmou lehkostí.“

Category: 1999 / 01

V roce 2000 změní jedno z nejdůležitějších míst planety svého majitele. Podle dohody z roku 1977 mezi americkým prezidentem James Cartrem a panamským diktátorem generálem Omarem Torrijosem Herrerou přestane být po 31. prosinci 1999 průplav, dosud považovaný za technický zázrak století, majetkem Spojených států a převezme jej Panama. Ač malá velikostí i počtem obyvatel (méně než 3 miliony), není Panama díky nejstrategičtějšímu místu na světě jenom anonymní částí Střední Ameriky.

Zůstává paradoxem, že ačkoli průplav nikdy Panamě nepatřil, je základním zdrojem příjmů panamského lidu. Nápad postavit kanál mezi Atlantikem a Pacifikem se zrodil již v 16. století ve Španělsku. Aktuálním se však stal po severoamerické expanzi k pacifickému pobřeží, kdy Spojené státy pocítily potřebu zkrátit a zrychlit dopravu z východního pobřeží na západní. Spojnice mezi oběma Amerikami byla oficiálně přeťata 15. srpna 1914. Průplav z Karibského moře do Panamského zálivu postavily Spojené státy a také jej prostřednictvím federální agentury od roku 1914 provozují.

Zahájení vlastních zemních prací na průplavu předcházelo více než třicetileté úsilí. V roce 1880 se ujal tohoto náročného úkolu francouzský diplomat, inženýr Ferdinand de Lesseps, který řídil práce na Suezském průplavu. I když záměr pro finanční potíže po devíti letech ztroskotal, přesto socha Lessepse jako národního hrdiny stojí pyšně na jednom z náměstí Panama City, příznačně pojmenovaném Square of France.

Lessepsův projekt našel v roce 1903 pokračovatele ve Spojených státech. Podepsaly s Kolumbií smlouvu, podle níž se Kolumbie zavazovala poskytnout jim na 99 let pásmo v šířce 10 mil k vybudování mezioceánského průplavu za náhradu 10 milionů dolarů a roční nájemné 250 000 dolarů. Kolumbijský parlament však odmítl smlouvu ratifikovat s tím, že narušuje svrchovanost země. Aby prosadily svůj plán, rozhodly se Spojené státy napomoci k vytvoření samostatné Panamy.

AMERICKÁ PAST

Na kolumbijskou vojenskou základnu v provincii Panama přijel 3. listopadu 1903 nový generál. Na jeho počest uspořádali místní hodnostáři slavnostní oběd. Uniformovaným hostům se připíjelo tak nadšeně, že během krátkého času byli všichni v příjemném opojení. Na vrcholu veselí pozval hostitel Felipe Bunau-Varilla hosty k prohlídce malebné pevnosti. A než se podroušení důstojníci vzpamatovali, zavřela se za nimi těžká železná vrata a byli v pasti. Padesát tisíc amerických dolarů chytře rozdaných mezi d ůstojníky okolních posádek zajistilo, že vězňům nepřišel nikdo na pomoc. Potom se vylodilo několik desítek příslušníků americké námořní pěchoty, aby „zachovali klid a pořádek“. Druhý den ráno vyhlásili spiklenci nezávislost a nazvali nový stát Panamou. Během čtrnácti dnů dojednal Bunau-Varilla s Američany smlouvu o stavbě Panamského průplavu. Spojené státy získaly výlučné právo na využití budoucího kanálu, původně bez časového omezení, a zavázaly se udržovat desetimílové území na stavbu průplavu, kt eré dnes tvoří průplavní pásmo (Canal Zone). Panama měla dostat jednorázové odstupné ve výši deseti milionů dolarů a roční poplatek 250 000 dolarů počínaje devátým rokem po ratifikaci smlouvy. Ta vstoupila v platnost 26. února 1904.

DÍLO STOLETÍ

Práce na průplavu trvaly zhruba deset let, bylo při nich zaměstnáno 75 000 lidí a vyžádaly si životy 20 000 dělníků (včetně oněch tisíců Francouzů z minulého století), kteří podlehli tropickým nemocem a častým sesuvům půdy. Celkové náklady činily 387 milionů dolarů. Cesta 80 km dlouhým průplavem, jehož šíře dosahuje až tří set metrů, zabere včetně čekací doby celý den. Při cestě z přístavu Balboa na pacifickém pobřeží nedaleko hlavního města Panamy do přístavu Cristóbal na pobřeží Atlantiku prochází loď třemi obrovskými zdymadly – Miraflores, Pedro Miguel, Gatún – kde je zdvižena 85 stop nad mořskou hladinu. K proplutí zdymadly nepoužívají lodě vlastní pohon, ale jsou taženy rychlostí tří kilometrů za hodinu šesti tažnými lokomotivami umístěnými na pevnině. K označení průplavu za největší inženýrské dílo století přispělo i umělé jezero Gatún o rozloze 425 km2, s jehož výstavbou se začalo dva roky od zahájení stavby průplavu v roce 1906, a příkop Gaillard Cut, což je osm mil dlouhý kanál vyhlou bený ve skále a v břidlici.

POD VLAJKOU PANAMY

Definitivně byl průplav dokončen 12. června 1920. Od té doby tudy každoročně propluje asi 13 000 lodí, což představuje 5 % světového obchodu. Panama však poskytuje ještě mnohé další výhody. Když chce někdo zaregistrovat „plovoucí námořní katastrofu“, což je loď, která po sobě zanechá na hladině velkou ropnou skvrnu, je panamský lodní registr (Ship?s Register of Panama) jedním z pěti podobných míst, kde je to uskutečnitelné s nejmenším rizikem. Z tohoto důvodu se mnohé Onassisovy lodě plavily pod pan amskou vlajkou a pomáhaly mu zbohatnout. Postup byl jednoduchý. Vytvořila se společnost, která loď převzala, a vše se zaregistrovalo jako celek. Pokud se nepodaří nalézt zahraničního kapitána, který by byl ochoten plavit se s takovouto „smrtelnou pastí“, najde se vždy podplatitelný úředník z Panama City, který vystaví licenci kapitána obchodní lodi člověku, jehož zkušenosti mořeplavce spočívají v pouštění papírových lodiček ve vaně.

K činnosti v tomto státě není zapotřebí ani formální povolení k podnikání. Stačí nabídnout práci nejméně deseti lidem. To každého opravňuje zřídit si vlastní kancelář nebo výrobnu či si pronajmout existující objekty. V Panamě je možné založit papírovou společnost bez obav z jakéhokoli vměšování úřadů, ani se nemusí platit daň ze zisku. Kdo prokáže, že má dostatek svých vlastních finančních prostředků a je mu víc než 45 let, může podnikat v celosvětovém měřítku, a nebude podléhat dani ze zisku, pokud nevykáže žádné místní příjmy. Není však problémem přesvědčit pomocí malého úplatku kteréhokoli úředníka, aby žadateli poskytl preferenční režim. Svazeček dolarů stačí, a podnikatelovy příjmy se ztenčí na polovinu. Velmi výhodné je též podnikání ze zóny volného obchodu v Colónu, kde se poskytují daňové prázdniny pro firmy, jejichž zboží nikdy do země fyzicky nevstoupí. Devadesátiprocentní úleva na dani ze zisku platí pro reexportéry. Typickým příkladem jsou i u nás známé láhve s kečupem s nálepkou Del Monte. Do Colónu se dováží kečup v cisternách a reexportuje se v láhvích.

Lidé, kteří investují v Panamě svůj kapitál, mohou využívat prvotřídního zachovávání bankovního tajemství. Panamský bankovní ráj (135 bank) má i další velmi zajímavou výhodu. Podle zákona je panamskou měnou balboa. Používá se však jen pro depozitní účely a v oběhu nejsou bankovky, ale pouze mince. Tím je znemožněno, aby mohla banka vkladateli vyměnit uložené dolary za místní měnu, jako je tomu např. v Mexiku či Argentině, a tak legálně vyvlastnit vložené peníze. Stejně tak je nemožné, aby stát necha l natisknout další peníze, jestliže by nekompetentností jeho vlády došlo k vyprázdnění státní pokladny. Peníze mohou tisknout pouze Spojené státy, a to v poměru jeden balboa za jeden dolar.

GENERÁL SMUTNÉ POSTAVY

Prvním, kdo proti těmto praktikám protestoval, byl mestic, generál Manuel Noriega. Lidové masy ho milovaly, ale on skončil pro podíl na obchodě s drogami v americkém vězení. Pravou příčinou však údajně byla neposlušnost vůči strýčku Samovi. Ostatně Spojené státy usilovaly o svržení Manuela Noriegy od roku 1986. Organizovaly proti jeho vládě silné opoziční hnutí, jehož výsledkem bylo vítězství opozice v parlamentních a prezidentských volbách v roce 1989, které Noriega anuloval pro údajné násilnosti, jichž se prý opozice dopustila v průběhu hlasování. Noriega musel čelit několika pokusům o puč, vycházejícím z řad policejního sboru a dokonce i z armády.

Noriega Morena Manuel Antonio dokončil v roce 1962 vojenskou akademii v peruánském Chorrillos. Jeho kariéra měla raketový vzestup a byla spojena s těsnou spoluprací s americkou zpravodajskou službou CIA. V roce 1965 se zúčastňuje školení zpravodajských důstojníků ve Fort Gullicku. O dva roky později se stává absolventem kurzu psychologické války ve Fort Braggu. V osmdesátých letech se jeho dobré vztahy s USA zkomplikovaly. Noriega se v květnu 1989 prohlašuje hlavou státu, sbližuje se s kubánským vůd cem Fidelem Castrem, jehož metody vládnutí napodobuje, a pokračuje jeho neúnosné zaplétání se do obchodu s narkotiky. Z tohoto důvodu je také již v únoru 1988 obviněn dvěma federálními soudy USA z nezákonného obchodu s drogami.

Události dostávají rychlý spád. Po vystupňovaných útocích proti americkým vojákům dislokovaným v Panamě na ochranu průplavu nařizuje v prosinci 1989 prezident Bush výsadek dvanácti tisíc vojáků do Panamy s cílem nastolit v zemi demokratičtější režim a zatknout tamního diktátora. Po rozprášení panamské armády se Noriega ukryl na vatikánském velvyslanectví, ale 4. ledna 1990 se dobrovolně vzdává americkým invazním silám a tentýž den je oficiálně obžalován Federálním obvodním soudem v Miami z dvanácti obvinění, týkajících se jeho údajné účasti na obchodu s drogami a praní peněz z této činnosti.

FEDERÁLNÍM VĚZNĚM ČÍSLO 41586

Návrh právních zástupců na jeho dočasné propuštění na kauci je zamítnut. Obhájci Noriegy argumentují, že spojení představitelů zemí Latinské Ameriky s narkomafií je běžné, a poukazují na politický podtext celého případu. A tak 5. března 1990 je zahájen proces, v němž Noriegovi hrozí odnětí svobody až na 120 let. Soudní proces se táhl dva roky. Obhajoba požadovala, aby byl generál vydán do Panamy nebo do neutrální země vzhledem k tomu, že mu americká vláda přiznala status válečného zajatce. Soudce Wi lliam Hoeveler však rozhodl, že příslušná ustanovení Ženevské konvence nebrání Spojeným státům, aby jej soudily za činy, jichž se dopustil předtím, než se stal zajatcem. Bylo vyslechnuto několik set svědků nevalné pověsti. Byli mezi nimi bossové narkomafie věznění v USA, nájemní vrazi, agenti CIA i odborníci na boj s terorismem. Po zvážení všech výpovědí a bouřlivé, téměř týden trvající debatě shledala porota Noriegu vinným. Byl odsouzen ke 40 letům odnětí svobody. K dalším dvaceti letům ho o rok po zději odsoudil panamský soud za vraždu bývalého ministra zdravotnictví Huga Spadofory.

Přesto causa Noriega neskončila. Nejen proto, že bývalého generála čekaly další procesy ve floridské Tampě i v Panamě, ale i vzhledem k tomu, že pro americkou justici zbývá vyřešit, zda je, či není válečným zajatcem, na kterého se vztahují Ženevské konvence. Stejně tak zbývá posoudit, zda váhy spravedlnosti nepoškodily výpovědi již odsouzených pašeráků drog, kteří výměnou za podstatné snížení trestu svědčili proti Noriegovi. Jeho obhájci podali v prosinci roku 1996 odvolání a žádají nový proces s po ukazem na to, že Noriega byl v osmdesátých letech informátorem CIA, za což inkasoval deset milionů dolarů.

SMLOUVA PĚSTITELE BURÁKŮ

Podpisu smlouvy mezi USA a Panamou o suverenitě průplavu v roce 1977 předcházelo mnoho let vzájemně napjatých vztahů. Tlak Panamy na navrácení průplavu zesílil počátkem šedesátých let, zejména po krvavém potlačení studentských bouří počátkem roku 1964. Po deseti letech vyjednávání se demokratickému prezidentovi Jimmy Cartrovi, původnímu pěstiteli burských oříšků, podařilo překonat silnou domácí opozici a 7. září 1977 byla podepsána smlouva o Panamském průplavu. Carter si za to vysloužil doma titul “ ustupující politik“. Dohoda, která vstoupila v platnost o dva roky později, zrušila průplavové pásmo jako americkou koloniální enklávu, činnost amerických správních orgánů a Společnost Panamského průplavu. Po letošním silvestru bude také formálně ukončena vojenská přítomnost USA v Panamě. Podle neoficiálních jednání mezi oběma vládami však bude přítomnost vojáků USA na panamském území pokračovat, protože Spojené státy poskytnou jednotky pro Mezinárodní protidrogové centrum, které má být v Panamě zří zeno z dosavadní americké Howardovy základny.

Předání průplavu Panamě vyvolává i jisté obavy. Podle některých panamských ekonomů ztratí země odchodem Američanů 16 000 pracovních míst a 330 milionů dolarů ročně, které tito zaměstnanci dostávají za práci v pásmu průplavu. Ti samozřejmě nejsou odchodem Američanů nadšeni. Zanedbatelná není ani částka 80 000 dolarů ročního poplatku za užívání průplavu, který USA vyplácejí Panamě podle smlouvy z roku 1977. Vláda se bude muset také vypořádat nejen s údržbou průplavu, ale i se 147 000 hektary vojenskýc h základen, z nichž mnohé se již nepoužívají, ubytovacích zařízení, nemocnic, škol a dalších objektů, což bude pro „chudou“ Panamu dost obtížné. V průběhu Všeobecného kongresu o Panamském průplavu v září 1997 sice prezident Balladares ujišťoval mezinárodní společenství, že jeho země je připravena průplav spravovat, ale budoucnost teprve ukáže, do jaké míry se jeho slova shodují se skutečností.

PANAMA

Z celkové rozlohy 77 082 km2 je 1432 km2 součástí průplavního pásma. Tři čtvrtiny panamského území pokrývá panenský prales. I když svět považuje Panamu za součást Střední Ameriky, necelé tři miliony Panamců se prohlašují za obyvatele Jižní Ameriky. To má svůj původ v dřívějším připojení k jihoamerické Kolumbii. Šedesát dva procent obyvatelstva tvoří mestici, mulati 5 %, černoši 14 %, indiáni 6 %, Asijci 2 % a běloši 10 %. Negramotností obyvatelstva (19 %) zaujímá Panama po Kostarice druhé místo v Latinské Americe.

Země vykazuje po Venezuele nejvyšší příjem na hlavu v daném regionu. Bohatství je však soustředěno především v rukách bělošské vyšší vrstvy společnosti.

Category: 1999 / 01

Guinea-Bissau je sice malá země, ale není zase tak zanedbatelná, aby se nedokázala čas od času dostat do zpráv tiskových agentur. Žel, jak už to v Africe bývá, jenom zřídka jsou ony zprávy, které profiltrují do světových médií, zrovna potěšující.

Takový byl i případ zvýšeného zájmu o západoafrickou zemičku v letních měsících tohoto roku – vlastně už od 7. června 1998. Toho dne se v hlavním městě Bissau vzbouřila vojenská posádka a vznikla patová situace, kdy stávajícího prezidenta uhájila v jeho sídle prezidentská garda a později se síly na obou stranách vyrovnaly zásluhou přivolané pomoci ze spojeneckého Senegalu. Počet mrtvých šel do stovek i výš. Hlavní město se zcela vylidnilo. Ještě několik měsíců po pokusu o puč, v době, kdy vznikal tento článek, nebylo jasné, jestli bude v Bissau nadále vládnout prezident Joa~o Bernardo Vieira, anebo vystřídá-li ho někdo jiný – například revoltující exšéf hlavního štábu armády Ansumana Mane. Co je jasné už nyní, je to, že na tomto mocenském boji nevydělá ani stát, ani jeho obyvatelé. Ostatně, kdy vydělal prostý člověk na tom, že mu vojáci zbořili dům a vyhnali ho z jeho pole?

POBŘEŽÍ ZNÁMÉ PŮL TISÍCE LET

Zní to trochu cynicky, ale je to fakt: starší občané Guineje Bissau jsou na takové věci, jako jsou ztráta střechy nad hlavou a boj o záchranu holého života, docela zvyklí. Zažili totiž nekonečných 10 let války (1963-1973), kterou na omezené ploše tehdejší Portugalské Guineje vedli bojovníci za samostatnost proti kolonialistům.

Jak plyne z někdejšího jména, kolonialisty byli Portugalci, a to oficiálně od roku 1879, v němž rozdělili své državy v atlantsko-africkém prostoru na sever od rovníku na část pevninskou (Guinea-Bissau) a oceánskou (Kapverdské ostrovy). Z hlediska koloniální logiky měli na tato území větší právo než kdokoli jiný včetně soupeřících Francouzů a Britů. Byli to kdysi právě portugalští plavci, kteří objevili jak tehdy pusté Kapverdy (1460), tak obydlené guinejské pobřeží západní Afriky (1446).

Soužití Portugalců a černých domorodců nikdy nebylo idylické. V době před vznikem kolonie mělo však do jisté míry charakter obchodu, který vedly portugalské pobřežní obchodní stanice s regionálními černošskými celky. Nejvlivnější z nich byl vnitrozemský stát etnika Mandinků, jehož jméno znělo Gabu. V době kolonie tyto celky včetně Gabu zanikly a Portugalci ovládli území dnešní Guineje Bissau se vším všudy.

Tvrdí se, že jako koloniální páni byli Portugalci ve vysávání bohatství podřízené země bezohlednější než Francouzi a Angličané. Na druhé straně se však daleko méně trápili s rasovými předsudky, což se projevilo tím, že se bez zábran mísili s místní populací. Výsledkem portugalské rasové tolerance je to, že Guinea-Bissau a Kapverdy jsou dnes z hlediska barvy pleti populace podstatně světlejší než jejich afričtí sousedé. U Guineje Bissau to platí až na výjimky jen o hlavním městě, zatímco Kapverdy jso u typickou míšeneckou zemí i na venkově.

VÁLKA A IDEOLOGIE

Zmiňovat se při pohledu do nedávné minulosti Guineje Bissau současně o Kapverdách je nutné, protože zásluhou portugalského vlivu se historie obou zemí dlouho prolínala. Důkazem toho je i fakt, že obě země mají stejného národního hrdinu. Jmenoval se Amilcar Cabral a byl rodákem z Bafaty v Guineji Bissau, ale z kapverdských rodičů. Do školy proto chodil na Kapverdách a vysokoškolského vzdělání (v oboru agronomie) dosáhl v Portugalsku. V roce 1956 založil Africkou stranu pro nezávislost Guineje Bissau a Kapverd (PAIGC), a protože Portugalci na rozdíl od Francouzů a Angličanů se svých kolonií nechtěli za žádnou cenu vzdát, rozhodl se docílit nezávislosti bojem. Ten byl, jak je psáno výše, předlouhý, ale nakonec skončil vítězstvím.

Triumfu se však ten, kdo se o něj nejvíc zasloužil, nedočkal. V lednu 1973 – pouhý rok předtím, než z Guineje Bissau odešel poslední portugalský voják – byl Ingeniero, jak byl Amilcar Cabral svými lidmi oslovován, za dosud ne zcela vyjasněných okolností zavražděn. (Bissauská verze tvrdí, že vrah byl zaplacen Portugalci, to se však nikdy nepotvrdilo.)

Postu prezidenta samostatného státu se ujal Amilcarův bratr Luis Cabral a pod jeho vedením si Guinea-Bissau jako ideální státní zřízení vytýčila socialismus sovětského a kubánského typu. Současně se prohlásila za nepřítele imperialismu, který pro ni ztělesňovala západní Evropa s Amerikou.

Tato ideologická doktrína, podporovaná – žel, spíše vojensky než ekonomicky – Sovětským svazem a jeho spojenci, vydržela Guineji Bissau nejméně patnáct let a přežila i střídání režimů, k němuž došlo po puči vedeném v roce 1980 plukovníkem Vieirou. Za tu dobu se země ponořila do hospodářského marasmu, jaký snad neměl obdoby na celém světě.

PROBLÉMY CESTY K SOCIALISMU

Měl jsem to poněkud pochybné štěstí, že jsem nahlédl, byť jen na jediný den, do Guineje Bissau začátku osmdesátých let. Z okresního města Kolda na jihu Senegalu jsme tenkrát, v roce 1983, cestovali na jih s dvěma dánskými kolegy a gambijským šoférem (jeho tlumočnické služby byly neocenitelné, protože mluvil jazykem Mandinků i Djolů, tedy dvou etnik, typických pro sever Guineje Bissau) do městečka Farim. Naše měření nás tam poněkud zdržela a chtěli jsme si koupit něco k jídlu. K mání však nebylo vůbe c nic, chléb a ovoce nevyjímaje: prázdná byla vesnická tržiště i dva krámky ve Farimu. Přijeli jsme sem ze Senegalu vybaveni doslova štosy guinejsko-bissauských tisícipesových bankovek, ty však na venkově neměly žádnou cenu. Náš šofér zkoušel ve vesnicích koupit aspoň banány a kuře, ale odpovědí mu byly nechápavé pohledy vesničanů: copak se mohli zbavit své nejcennější potravy za balíček papírků?

Stavební podnikatel Jean-Pierre Franzetti, který se mi o deset let později stal hlavním průvodcem po Guineji Bissau, mi o tamním socialismu několikrát vyprávěl.

„Nedovedeš si představit, jaká tady byla bída. V hlavním městě se dostal aspoň chleba a při vzácném štěstí ruské rybí konzervy, ale ve vnitrozemí byl každý odkázán jen na sebe. To znamená, že domorodci žili ze svých políček, ale neměli žádné přebytky, takže cizinec mohl počítat jenom s tím, co si přivezl nebo nechal dopravit. To se týkalo i třeba léků. V celé zemi jsi nedostal ani aspirin.“

Paradoxně byla tehdejší Guinea-Bissau pro Jean-Pierra, jehož otec měl velkou stavební firmu v senegalském hlavním městě Dakaru, ideálním místem pro podnikání. Strádající země se stala cílem mnoha „záchranných“ projektů financovaných mezinárodními organizacemi.

„Měl jsem neskutečné potíže s otevřením pobočky firmy v Bissau, protože to bylo chápáno jako pronikání kapitalismu. V té době na tebe z každé zdi v Bissau koukal z plakátu Marx nebo Che Guevara, takže nebylo divu. Do toho všeho si táta vzpomněl, že když už si stavíme v Bissau barák, musíme mít na zahradě bazén.“

U toho bazénu jsme zrovna seděli. Psal se rok 1993 a Guinea-Bissau už byla čtvrtý rok na cestě ke kapitalismu. Pod stejným prezidentem Vieirou, jehož režim odstraňoval třídní rozdíly a soukromé vlastnictví v osmdesátých letech, se v devadesátých letech vrhla země do privatizace a do bratření s bývalými imperialistickými nepřáteli včetně Portugalska. Nic jiného jí nezbývalo.

„Hlavní architektkou města Bissau vydávající stavební povolení byla Jugoslávka, která se sem přivdala a získala občanství. Byla kovanější marxistka než Marx. Když viděla projekt domu s bazénem, mohla se zbláznit. Mít v socialismu soukromý bazén, to prostě nemohla překousnout.“

„Ale bazén je tu…“

„Táta si postavil hlavu a dostal se s tím až k samotnému Ninovi.“ (Nino je v Guineji Bissau zcela oficiální přezdívka prezidenta Vieiry.)

„Dneska, když se s tou ženskou potkám, hlásí se ke mně, jako bychom byli vždycky kamarádi. Dočista se přerodila a mám dojem, že dokonce podniká.“

ZELENÁ ZEMĚMěl jsem sídlo v gambijském hlavním městě Banjulu. I Jean-Pierre tam měl jednu ze svých západoafrických kanceláří, a tak jsem mohl využívat jeho pohostinnosti a občas s ním zaletět v jeho staré Cessně 206 do Bissau, kde mi poskytoval i ubytování. V Bissau jsem měl co dělat z titulu konzultanta pro vodohospodářský plán, ale země mě lákala i jinak.

Letíte-li nad západní Afrikou z Dakaru přes Gambii a senegalskou provincii Casamance do Bissau, terén pod vámi neustále tmavne do sytější a sytější zeleně. Způsobuje to samozřejmě vegetace, zavlažovaná tím větší porcí dešťů, čím dál jste k jihu. Pod sebou také vidíte stále více řek a potoků. Portugalci ostatně původně říkali bissauskému pobřeží Rios de Guiné – Guinejské řeky. Tečou rovnoběžně od východu k západu, a ač to nejsou žádné veletoky, při svém vtoku do Atlantiku vesměs mohutnějí v širokých hrdlech, jimiž se moře tlačí v době vysokého přílivu hluboko do pevniny.

Pobřeží Guineje Bissau je tedy pořádně „vykousané“, a protože ústí řek jsou zarostlá mangrovovou vegetací, je také překvapivě chudé na pláže. Například z hlavního města Bissau, které leží v ústí řeky Geba a má poměrně dobrý přístav, se jezdí za slušným vykoupáním čtyřicet kilometrů.


Směrem do vnitrozemí Guineje Bissau
vystřídají arašídy rýži. Chlapci etnika Mandinka
na arašídovém poli u Farimu.

Poněkud hlouběji do vnitrozemí – až za zónu vlivu slané mořské vody – musí pro změnu zajet ten, kdo chce vidět rýžová pole, která jsou dodavatelem nejdůležitější potraviny země. Ještě dále na východ, v zázemí druhého největšího města Bafaty, pak leží sušší zóna s méně úrodnou půdou, která je nicméně vhodná pro dobytkářství a pěstování arašídů.

Přičteme-li k zemědělskému potenciálu ještě potenciály další, například netěžená ložiska fosfátů a bauxitu a také to, že guinejské vody jsou bohatými lovišti ryb, vychází nám obraz země, která by zdaleka nemusela zaujímat v tabulkách národního produktu zemí světa stálé místo v té nejchudší desítce. Ale efektivita hospodářství socialistické Guineje Bissau byla taková, že se musely dovážet i ty ryby. Po roce 1990 došlo k dost výraznému zlepšení, avšak to, kdy se země vzpamatuje z letošního šoku – puče , přerůstajícího v občanskou válku, ví snad jen bůh.

Ve světle současných událostí se zdá skoro nepatřičné rozepisovat se o dalším potenciálu Guineje Bissau, jímž je turistika. V ní byla tato země i ve svých lepších letech daleko za svými sousedy Senegalem a Gambií, i když nabízí přinejmenším dvě atrakce, jakými se může pochlubit málokterá jiná africká země. Zatímco jedna z oněch atrakcí – karneval – je jednorázová a je charakteru spíše folklorního, druhá je magnetem a výzvou pro amatérské i profesionální přírodovědce, etnografy a dobrodruhy. Také vša k pro milovníky vodních sportů a opuštěných pláží, protože se jedná o souostroví v Atlantiku, jehož některé části jsou takřka panenské. Jeho jméno je Bijagos.

PROBUZENÍ OSPALÉHO MĚSTA

Bissauský karneval jsem zažil v únoru 1993. Rok předtím pozvalo nově zřízené francouzské kulturní středisko v Bissau do země filmaře, kteří natočili dokument o karnevalu ,92. Ředitel střediska pan Szalay, Francouz maďarského původu, mi o něm řekl:

„Nevěřil byste, jaký měl ten film ohlas. V Evropě se pochopitelně ví, že v Bissau žije tradice karnevalu, ale tohle? Tři dny spontánní radosti a veselí v zemi, jejíž existenci civilizovaný svět sotva bere na vědomí…“

Ten ohlas se zřejmě ještě neprojevil ve zvýšeném zájmu turistů. S Jean-Pierrem jsme přistáli v předvečer karnevalu na zcela pustém letišti, na němž kromě šoféra, čekajícího na nás, doslova nebyla ani noha. To se týkalo i personálu, celníků a policistů. Něco takového se mi na mezinárodním letišti nikdy nestalo a asi už nikdy nestane.

Město však bylo mnohem živější než při mých předchozích návštěvách. V jakémsi tréninku na zítřejší karnevalový pochod se po ulicích pohybovaly skupinky mladých lidí obou pohlaví. Někteří mladíci měli na hlavě obrovské papírové masky. Zatím se však skupiny nikde nesoustřeďovaly a nebyly ani nějak přehnaně hlučné.

Zdůraznění „živosti“ města je namístě, protože za normálních okolností je Bissau i přes to, že má skoro dvě stě tisíc obyvatel, asi jedním z nejklidnějších hlavních měst na světě. Tomu dojmu napomáhá nízký počet aut, z nichž ještě dost podstatná část patří mezinárodním organizacím. Nebyl jsem v Guineji Bissau v posledních třech letech, ale nepředpokládám, že se od té doby nějak zvedl počet benzinových pump. Svým způsobem toto číslo patří do Guinnessovy knihy rekordů, protože ten počet pro celou zem i, která je přibližně velká jako půlka České republiky a má přes milion obyvatel, je 2 – slovy dvě.

Bissau, město v rovině a bez stavebních dominant, neskýtá žádnou velkou nabídku ani milovníkům historie, ani obdivovatelům malebných scenerií. Fotografové pamětihodností se musí spokojit záběry několika koloniálních domů s verandami, postavených Portugalci, nevýraznou „katedrálou“ a potom prastarými děly před nefotogenickou ponurou pevností Amura, sloužící už několik set let vojákům – původně koloniálním a potom republikovým.

UTAJENÝ NEJVĚTŠÍ KARNEVAL V AFRICE

Karnevalový průvod, který se vydal ulicemi oné únorové neděle roku ,93, byl pro mě skutečným šokem. Vycházel až v pět odpoledne, ale už dlouhé hodiny předtím byla široká Avenida Francisco Joa~o Mendes nabita k umačkání doslova celým Bissau. Dominovali muži a ženy s maskami, ale byly tu i alegorické vozy, tancující folklorní skupiny a uniformované čety hudebníků, hasičů a vojenských vysloužilců. Všechny masky byly obrovskými karikaturami obličejů. Některé z nich byly díly takřka uměleckými a v každé m případě svědčily o velké zručnosti a fantazii tvůrců.

Co však zaujalo ještě víc než masky, byla spontánní radost. Kdekdo tančil, zpíval, povykoval, každý se zdravil s každým. „Latinská“ záliba v okázalosti a v procesích sem bezpochyby přišla s Portugalci – vždyť v sousedních zemích, kolonizovaných kdysi Francouzi a Angličany, žijí stejní Mandinkové, Fulbové či Djolové, ale žádnou podobnou tradici nepěstují.

A tenhle výbuch radosti se zmocní Bissau každým rokem – pokud se zrovna neválčí. Celé tři dny trvají reje, než je zakončí nový triumfální pochod a vyhlášení nejlepší masky. Pak se město rychle propadne do své letargie všedních dnů.

TAJEMNÉ SOUOSTROVÍ

Ani o ostrovech Bijagos se toho ve světě kupodivu moc neví. Občas se o nich něco napíše, paradoxně jim však zatím největší světovou publicitu získal skandál, při němž vyšlo najevo, že na největší a nejpustší z ostrovů jménem Orango chtěla jakási švýcarsko-italská společnost vyvážet z Evropy chemický odpad. Až po krk byl v tom špinavém obchodu namočený prezident Vieira, měl však tu smůlu, že světové ekologické hnutí bylo v polovině osmdesátých let už příliš informované na to, aby se podobná záležito st mohla utajit.

Bijagos jsou jiné než ostatní souostroví východního Atlantiku, která jsou vesměs vulkanického původu. Z geologického hlediska „zbyly“ Bijagos v moři jako útržky sedimentárního pláště, kdysi spojeného s africkým kontinentem. Moře oddělující je od pevniny je poměrně mělké, ale díky vysokému přílivu, přemísťujícím se mělčinám a nepravidelnému proudění velice nebezpečné pro plavbu. Celková plocha osmnácti větších ostrovů je 1625 km2, což znamená, že jsou větší než některé samostatné ostrovní státy rozt roušené kolem Afriky, jako např. Seychely, Comory nebo Sao Tomé a Principe.

Nejznámějším ostrovem – alespoň pro historiky – je ten, který je nejblíž k pevnině. Jmenuje se Bolama a stejné jméno má i jeho jediné větší sídliště (o dvou tisících stálých obyvatelích). To se chlubí tím, že bylo prvním hlavním městem celé Portugalské Guineje. Mohlo však být také základním kamenem britské kolonizace, neboť v roce 1792 tam přistály dvě lodi s anglickými kolonisty. Expedice byla pro většinu z nich tragická: ti z nich, kteří nezemřeli cestou, podlehli malárii a jiným chorobám během p rvního roku na Bolamě. Z dvou set sedmdesáti čtyř jich nakonec zbylo pět včetně vedoucího expedice Beavera, který se pak vrátil do Anglie a sepsal návod – jistě pramálo důvěryhodný – jak Bolamu a přilehlé území kolonizovat.

Kolonistické pokusy Portugalců byly přece jenom úspěšnější, a tak když se spor o Bolamu (kterou Britové formálně připojili k poněkud vzdálené kolonii Sierra Leone) dostal v roce 1870 k posouzení komise, vedené Spojenými státy, rozhodl prezident Ulysses S. Grant pro Portugalce. Postavili mu za to v Bolamě pomník, což paradoxně není jediný místní památník: další, velmi ohavný, tu nechal vztyčit Mussolini na počest italských pilotů hydroplánu, kteří se zabili, když testovali v roce 1931 Bolamu jako me zipřistání na trase Řím – Rio de Janeiro.

Směrem od pevniny do oceánu s Bolamou sousedí Ilha das Galinhas (Slepičí ostrov), sloužící už od dob kolonie jako vězení, a potom přijde „král bissauské turistiky“ Bubaque, ostrov s pustnoucím hotelem a letištěm, na něž směřoval donedávna z Bissau dvakrát týdně let dvacetimístného Twin Otteru společnosti Air Bissau.

Tím končí výčet relativně civilizovaných míst na souostroví. Pro zbytek, tedy pro čtyři pětiny ostrovů, zcela platí věta, jíž je charakterizuje anglický průvodce po západní Africe ze známé série Rough Guide: „Visiting the other islands is very much a trip into unknown.“

CESTY DO NEZNÁMA

Žádný průvodce vám neporadí, jak se na kterýkoli z ostatních ostrovů dostat, protože letiště tam nejsou (s výjimkou turisticky využívaného Bubaque a přistávací pisty na nejsevernějším z ostrovů Caravele) a pravidelné lodní spojení neexistuje. Během suché (rozuměj méně deštivé) sezony se však u bissauských břehů objeví alespoň jedna větší loď s pasažéry mezinárodní, převážně francouzskou klientelou, kterou dodávají agentury pracující v Paříži, Dakaru a Bissau. S tou pak lze absolvovat buď týdenní, nebo víkendový výlet.

Jednotná geologická stavba ostrovů z nezvrásněných sedimentů se projevuje v jejich morfologii a v důsledku toho i v tom, že v pohledu z moře lze jen těžko odlišit jeden od druhého. Nemají kopce, a tak připlouváte vždy k jakémusi tmavozelenému pruhu v moři, jehož spodní linka je však často oslnivě bílá nebo nažloutlá. To znamená, že na těchto místech vystřídala věčné mangrovy – dominantní prvek celého pobřeží Guineje Bissau – krásná písčitá pláž.

Ona tmavozelená barva ostrovů je způsobena souvislým lesním porostem, který činí z Bijagos autentický tropický ráj. Většina návštěvníků tropů je zvyklá na palmové háje u pobřeží, ale na Bijagos jsou běžné i husté palmové lesy ve vnitrozemí. Rostou tu pochopitelně i jiné stromy a rostliny, a to v množství přímo gargantuovském, přičemž botanická prozkoumanost archipelagu není dosud daleko za úrovní základního průzkumu.

Ani pro zoology nejsou Bijagos přehlédnutelné, a to nejen díky hojnosti hmyzu, plazů a ptáků. Jsou tu i tak velká zvířata jako hroši, a to ještě ve formě, která je světovou raritou. Žijí na ostrově Ilha Roxa a na rozdíl od svých kontinentálních příbuzných se tu přizpůsobili životu ve slané vodě.

SVÉRÁZNÉ ETNIKUM

Ještě zajímavější než pro přírodovědce mohou však být Bijagos pro etnology, protože jsou obývány neobyčejným a po všech stránkách svérázným etnikem Bijagů.

Pro množství Bijagů se udávají rozdílná čísla, ale lze věřit spíše těm nižším, nepřekračujícím 20 tisíc. Nežijí nikde jinde než na ostrovech, a přestože nejsou velcí plavci – jejich hlavní obživa, pocházející z olejových palem, neroste na pobřeží, ale ve vnitrozemí – jednotnost jejich kultury svědčí o bohaté komunikaci mezi ostrovy.

První věc, kterou vám každý spěchá říci, ptáte-li se na Bijagy v hlavním městě, je to, že jim vládnou ženy. Rodová posloupnost se odvozuje od žen a při uzavírání sňatku si druhého nevybírá muž, ale žena. Nemá to však nijak jednoduché, protože život Bijagů je řízen celou škálou obřadů, různých tabu a iniciací. Vyvolený musí na několik měsíců zmizet v lese a držet se stranou vesnic (na menších ostrůvcích to může být problém, vždyť takový Unhocomo měří jen pět krát sedm kilometrů) a kromě sháňky potra vy tam ještě vyrábět ze dřeva sošku nadai, jejímž předáním si pak svou ženu vykoupí (nikoliv od rodiny, nýbrž od božstev).

To je samozřejmě jen jedna malá kapitola z dnes už etnograficky slušně zdokumentovaného života Bijagů. To, co na první pohled překvapí, je nevídaná panenskost. V žádné ze tří vesnic ostrova Ilha Roxa, který jsem měl příležitost projít během dvou dnů křížem krážem, jsem neviděl jedinou střechu z vlnitého plechu, jediný tranzistorový přijímač a kupodivu ani jednu cigaretu v ústech domorodce. Muži byli sice oblečeni většinou v šortkách evropského typu, ale mladší ženy bez výjimky měly na sobě pouze mi nisukýnku z obarvených palmových vláken. Když jsem nabídl jedné z dívek pětitisícovku (zhruba dolar), bez rozpaku si sukýnku sundala a podala mi ji. Pod ní měla ještě z téhož materiálu jakousi spodničku.

Dorozumívat jsem se ovšem mohl pouze posunky, protože Bijagové mají svůj vlastní jazyk a na „divokém“ ostrově jako Ilha Roxa se nemluví ani portugalsky, ani crioulo (poafričtělá portugalština) jako v Bissau.

Psát dále o Ilha Roxa, zeleném ostrovu, který se jmenuje také Canhabaque a na němž žije na pět set lidí, kteří mají své kněžky a své krále (jakkoli je to v matriarchátu podivné), by narušilo proporce článku. Ten chtěl něco říci o celé Guineji Bissau. Jako člověk, který se díky deseti letům pobytu na černém kontinentu trochu vyzná v afrických reáliích, si však nemůžu odpustit doporučení našim cestujícím dobrodruhům: v černé Africe nejsou jenom Masajové, Dogoni, Pygmejové a Bušmeni. Bijagové jsou pon ěkud mimo hlavní trasy, ale navštívit je v nádherném odloučení jejich ostrovů, na něž dohromady nic nejezdí, stojí za námahu.

JAK DLOUHÝ BUDE NÁVRAT?

V určitém smyslu to platí o celé zemi, která je sice malá a zapomenutá, ale v budoucnu se o ní může mluvit, protože není vyloučeno, že podél severní části pobřeží se rozkládá těžitelné ložisko ropy. Společnosti, které tu vrtaly, si zatím drží zprávy v trezorech, ale to nijak nebrání tomu, že se Guinea-Bissau a Senegal už pustily do pře, kudy vlastně vede mořská hranice.

V guinejsko-bissauských „rudých letech“, která nebyla nijak krátká, navštívil západoafrickou zemičku nejeden Čech (pokud vím, nebyli to jen inženýři, ale i policajti), aby pomohl svým technickým umem nebo předal své znalosti místním adeptům. Nebyla to pro ně zrovna příjemná zahraniční štace. V té době tu cestoval také nekorunovaný král stopařů, můj spolužák a kamarád Jiří Svoboda (ten, co prodává svá knižní dílka na Václaváku). Listuji si v jeho foneticky žargonových zápiscích z raných let osmdesát ých: [„pánové řeknu vám že to hlavňí mňesto bisau bilo apsolutňe a nevivraťitelňe višisovaní. jeďiní potravini kerí ste tam mohli sehnat bili slatkí brambori…“]

Poznával jsem Guineu Bissau hlavně v době poněkud pozdější, kdy už se tam dalo dýchat a žít. Po roce 1990 se vrátili do hlavního města portugalští majitelé restaurací, dva supermarkety a dva velké hotely pomalu dostávaly mezinárodní standard a na trzích v Bissau i na venkově se dostalo ovoce a čerstvé ryby.

Na jak dlouho je tomu všemu konec? Nezbývá než doufat, že to nebude patnáct let. Tak dlouho se Guinea-Bissau ekonomicky i morálně dostávala z následků své minulé války. A byla to válka osvobozenecká, při níž prostí lidé přinejmenším věděli, o co jde – a nikoliv válka dvou skupin o moc, jako je tomu teď.

NEBEZPEČÍ NA KANÁLECH

„Kanály“, jak nazvali Portugalci průlivy mezi pevninou a ostrovy a mezi jednotlivými ostrovy Bijagos, patří díky proudům a mělčinám k nejnebezpečnějším vodám omývajícím Afriku. To je ostatně také důvod, proč jsou ostrovy tak dobře izolované a z etnologického hlediska „zakonzervované“, ačkoliv i ty nejvzdálenější nejsou dále než 100 kilometrů od pevniny.

Peter Winroth, učitel ze školy při švédské ambasádě v Bissau (Švédsko je po Holandsku největším poskytovatelem zahraniční pomoci Guineji Bissau), mi na palubě lodi Africa Queen, směřující k Bijagos, vyprávěl horor. Účinkovali v něm jeho žáci a nejbližší přátelé, pracující v Bissau.

„V březnu 1992 se při víkendové plavbě na Bijagos potopil katamarán, na jehož palubě bylo dvanáct Skandinávců, z toho půlka dětí. Stalo se to v proudu o síle sedmi uzlů a ve špatném počasí někde u ostrova Ilha das Galinhas. Trosečníci zůstali v moři, držíce se jakéhosi molitanového plátu. Dvě malé děti ležely na plátu. Po deseti hodinách zemřel dánský doktor na podchlazení kombinované s malárií. Po patnácti hodinách dva hoši (15 a 16 let) začali v záchvatu šílenství pít mořskou vodu a pustili se plá tu, aniž jim v tom rodiče mohli zabránit. Nikdo už je neviděl, stejně jako dva dospělé, kteří se pustili po 31 hodinách a pokusili se plavat ve směru ostrova Bubaque. Po 32 hodinách bylo zbylých sedm zachráněno náhodně projíždějící lodí.“

ZÁHADNÉ JMÉNO

V Guineji Bissau žije desítka hlavních a několik vedlejších etnik, přičemž nejpočetnější jsou Balantové, o nichž lze také napsat, že jsou „nejvíce bissauští“, protože jen málo jich žije v okolních státech. Naopak nejvíce kosmopolitní jsou Fulbové, které potkáme ve všech zemích černé Afriky mezi rovníkem a Saharou. Každé etnikum má svůj jazyk, ale v žádném z nich ani v portugalštině se nevyskytuje slovo bissau. Žádný výklad podivného názvu hlavního města zatím nebyl dostatečně pravděpodobný na to, aby se stal aspoň trochu oficiální. Bissau je prostě abstraktní slovo.

To na slovo guinea se přece jenom nějaké vysvětlení najde. V tomto případě se nabízí ke studiu nejméně stovka jazyků, protože počet etnik kolem Guinejského zálivu je mimořádně vysoký. Přesto jde jeden z výkladů až do berberštiny, která tu domovské právo nemá. Výraz akal-n-iguinauen znamená „země černých lidí“ a byl prý používán Libyjci ještě dlouho před příchodem Evropanů do černé Afriky.

Skutečně autochtonní je jiná verze, která využívá slovo djiné, které v jazyce etnika Susu, typického pro stát Guinea (jemuž se někdy říká Guinea Conakry, aby se odlišil od Guineje Bissau), znamená „ženy“. První portugalští plavci se prý na guinejském pobřeží pokoušeli o konverzaci s domorodými ženami, které jim při ukázání na sebe neřekly jméno kmene, ale označení svého pohlaví.

Pak tu je ještě město Djenné na veletoku Nigeru v dnešním Mali, od středověku známé svými trhy. Bylo prý tak významné, že mohlo dát docela dobře jméno celé oblasti. V tom případě jsme však pro změnu u arabštiny, protože djenna v ní neoznačuje nic menšího, nežli je „ráj“…

SENEGALŠTÍ SEPARATISTÉ

Severní hranice Guineje Bissau se Senegalem je jednou z afrických „horkých“ hranic. Senegalská strana je totiž tvořena provincií Casamance, která je svým způsobem státem pro sebe, neboť je od zbytku Senegalu oddělena enklávou bývalé britské kolonie Gambie. Casamanské separatistické hnutí je živené i tím, že nejdůležitější část Casamance s hlavním městem Ziguinchorem je etnicky jednotným územím Djolů, kteří vyčítají dakarské vládě „wollofizaci“, tj. obsazování důležitých funkcí většinovým etnikem ok olí Dakaru – Wollofy. Už patnáct let dávají o sobě casamanští separatisté vědět přepady vojenských posádek, policejních stanic a vesnic a také únosy, jejichž oběťmi se už dvakrát stali i Evropané. Dakarská vláda podezírá Guineu Bissau z pomoci separatistům, kteří na území sousedního státu hledají úkryt po svých nátlakových akcích. Na guinejské straně hranice totiž žijí lidé stejného etnika, tedy titíž Djolové, a jejich pomoc soukmenovcům je evidentní.

V minulosti měla Casamance s Guineou Bissau společné i koloniální pány, protože než připadla Francouzům, byla dlouho portugalská. V Ziguinchoru o tom svědčí i třeba taková věc, jako je telefonní seznam: dvě nejfrekventovanější jména jsou tu Carvalho a Silva. Na pobřeží Casamance přímo u hranice s Guineou Bissau má svou největší africkou pláž známý francouzský Club Méditerranée, v posledních letech těžce prodělávající právě vinou separatistického hnutí.

Category: 1999 / 01

Některé z nich se staly známými atrakcemi Las Vegas, obraz tanečnice Aki zdobí letadlo společnosti Western Pacific. Aki účinkuje ve hvězdné show nazvané „Into the Night“ (Do noci) a bývá svými promotéry označovaná jako „tanečnice 21. století“. Představení „Into the Night“ nabízí hotel Stardust, jeden z velkých lasvegaských hotelů, v jejichž klubech se zpravidla tanečnice na zakázku objevují.

DO NOCI

Proslulý díky tanečnicím je také Little Darlings Club, jehož specialitou jsou sprchové scény. Královnou těchto scén je Chelsea, jejíž číslo označily místní noviny Las Vegas Review-Journal jako nejlepší zábavu ve městě.

Zatímco některé kluby se snaží alespoň vzbudit zdání počestnosti, jiné jsou mezi tanečnicemi neblaze proslulé. Patří k nim třeba klub Cheetah?s. Dívky tu sice nejsou úplně nahé – musejí nosit miniplavky se šňůrkou vzadu – mohou ale sedat mužům na klín, čímž svým slušnějším kolegyním tvoří nevítanou konkurenci.

Nejsmutnější a nejnižší kategorii lasvegaských tanečnic tvoří dívky, které si tancem nedokážou vydělat. Za úplatu pak poskytují v klubových kabinkách orální sex, což se sice oficiálně nepovoluje, nicméně toleruje.

Tanečnice však k nočnímu Las Vegas patří a většina z nich si svou práci velice považuje. A ne vždy je k ní motivuje snaha vydělat si. Třeba Saphire pochází z poměrně dobře situované rodiny střední vrstvy, ovšem ráda se věnuje dvakrát týdně svým exhibicionistickým fantaziím. Pro vlastní potěšení a samozřejmě pro ty zelené papírky, které je doprovázejí jako symbol tohoto pouštního města s radovánkami noci, hernami, světly a erotickými sny…

Tanečnice Aki, přezdívaná „tanečnice 21. století“, je zobrazena na letadle společnosti Western Pacific. Aki začínala tančit ve známém podniku Crazy Horse v Paříži, potom odstartovala svou hvězdnou kariéru v Las Vegas. Místní noviny o ní píší: „Je 37 stop vysoká, dobře stavěná tanečnice vznášející se na obloze…“

Tami Boom tančí sprchový tanec v Little Darlings. Dívky se svléknou, odejdou do sprchy, namydlí se tekutým mýdlem, šamponem a holicím krémem. Hosté je potom hadicí s vodou umývají. Někdy tanečnice absolvuje až dvacet sprch za noční směnu. V zákulisí si pak musí ošetřit pokožku pleťovým mlékem, aby jim účinkem mýdla nadměrně nevysychala.

V klubu Cheetah’s tančí Saphire ve stínu velké televizní obrazovky, na které muži sledují americký fotbal. jejich oči těkají z dívek na hřiště. Saphire pochází ze středních vrstev a peníze vlastně nepotřebuje. Její matka je masérka, otec obchodní poradce. Celá rodina žije v krásném domě a všichni jezdí pěknými auty. Saphire je exhibicionistka, která nepohrdne penězi navíc. Její matka není jejím počínáním nijak nadšena, ale ani dívku nezavrhuje.

Lauren v zákulisí počítá své peníze. Klub dívky za tanec neplatí, to ony musejí klubu zaplatit poplatek za vstup. Po vystoupení odevzdávají klubu určitá procenta ze svého spropitného. Rodina Lauren ví o jejím striptýzovém počínání. Sama Lauren s pobavením zjistila, že všechny ženy v její rodině včetně babičky se někdy věnovaly striptýzu.

Category: 1999 / 01

V roli českého rabína ho zná každý. Málokdo si už pamatuje, že ve dvaceti napsal odvážnou autobiografii o rozervaném dětství. Ve druhé knize odhalil milostné vztahy plné komplexů a nepovedené manželství s první ženou. Studoval scenáristiku a spolupracoval na filmech Juraje Jakubiska. Byl novinářem v Literárních novinách, disidentem i dělníkem. Karol Sidon vedl rozháraný život. Několikrát se rozvedl, objevil v sobě boha a nakonec vystudoval židovství, které ho předurčilo do role rabína.


Karol Sidon

Co vše vás potkalo mezitím, pane rabíne?

Prošel jsem křesťanstvím, existencionalismem i marxismem. Prokousal jsem se duchovními proudy Evropě vzdálenými, jako je taoismus a buddhismus. Doufám, že i z mých prvních knih je patrné, že nejde jen o literaturu a soukromé zážitky, ale hlavně o hledání pravdy a správného postoje k životu. Má židovská cesta není odbočkou – judaismus je úžasně dobrá literatura! Než si najdete k židovství cestu, šíleně dlouho to trvá. Mně – půl života, ale to se nedá nic dělat.

Tušil jste při psaní prvních knih, že směřujete k židovství?

To víte že ne! Byl bych to hned udělal. Šlo mi jen o to být globální, poctivý, a židovství bylo naopak mým traumatem.

Knihy jsou hodnoceny jako nesmírně otevřené zpovědi odhalující nejintimnější a někdy velice temné zážitky z vašeho mládí. Jak si lidé srovnávají vaše první knihy a rozervaný život s rabínskou přítomností?

Šedesátá léta nahrávala takové literatuře. Určitě jsem nebyl první Žid, který odhalil svůj intimní život.

Hodně lidí vám to vyčítá?

Milovníci literatury mi spíše vyčítají, že jsem přestal sloužit české kultuře. Nevím ale, proč bych měl psát, když se mi nechce. Moc lidí píše literaturu. Nedovedou si představit, že by dělali něco jiného. Je to ale poměrně zbytečná práce. Na světě je ohromné množství knih, a jen zlomek z nich stojí za čtení. Vážím si slova. Čím více si ho vážím, tím obtížnější pro mne je vypustit je na papír.

Máte rád své první knihy?

To by člověk musel mít rád sám sebe. (smích) S určitou mírou sebeúcty – snad ano.

Vyřešily knihy vaše komplexy a frustrace z mládí?

To víte že ne! Problémy se řeší úplně jinak. Řeší je život a čas, nikoli napsání knih. Podobné zážitky má v dětství a mládí kdekdo. Myslím, že přinejmenším roli psychoterapeutickou mohly u čtenářů sehrát.

Máte čtyři děti z různých manželství. Jak to je u vás se sexem?

A jak u vás? Nechci se o tom bavit. V tom směru jsem udělal hodně chyb, tak to sem nezatahujte.

Alespoň obecně. Říkal jste, že muž je hlavou rodiny, ale krkem je žena a ta si často hlavou kroutí, jak chce. Je pro Žida přijatelné žít jako kdysi vy – rozvádět se…?Rozvod je řešením vztahu dvou lidí, kteří spolu z nějakých důvodů už nemohou kvalitně žít. Muž a žena jsou dvě různé bytosti tvořící jednotu, a když se rozpadne, není lepšího řešení, než si to přiznat a udělat tomu konec. Problémy soužití dvou manželů jsou mnohem větší než například u dvou mužů, kteří uzavřeli přátelství nebo studují tóru. Zasahují si tak hluboko do intimity, že je naopak div a zázrak, že jsou schopni spolu žít. Proto nemá být sexualita samoúčelná. U Židů je sex tabu, když má žena neplodné období. Po menstruaci se rituálně očistí v mikvi a v době, kdy uzrává její vajíčko, by se měla milovat. Všude ve světě má sexualita podobný řád, jenom v Evropě ne.

Jak se díváte na používání prezervativu?

Antikoncepce je přípustná, když by těhotenství ohrozilo zdraví ženy. Ve chvíli, kdy je zdravá, má mléko a čas, měla by rodit. Za války šlo šest milionů Židů do luftu, tak máme ještě dlouho co dělat…

Jak si užíváte prázdnin? Ze začátku jste mi vyprávěl o své dovolené na ostrově Džerba u Tuniska. V nadsázce jste říkal, že pitomější komunitu jste nikdy neviděl.

Ale to jste si špatně zapamatoval. Ve 12. století se tak o nich vyjádřil Maimonides, který cestoval z Maroka do Egypta. Tehdy se tam setkal s Židy, jejichž tradice se rozcházela s učením ústní tradice. Je tam krásná a zachovalá židovská komunita, která ale žila izolovaně od ostatního židovského světa. Proto se jejich tradice vyvíjela odlišně a ostatním připadá, že jsou zastaralí. Dám vám příklad: o šabatu se nesmí pracovat. Takže je problém s rozsvícením světla. My jsme to vyřešili automatickým spín ačem. Oni žijí ještě potmě! Jsou hrozně fajn a dovolenou si tam každý Žid užije.

Chtěl bych vědět, jak vypadá pracovní týden rabína?

Žádný striktní režim nemám. Ráno vykonám bohoslužbu, někdy i v poledne, když dám dohromady dvacet mužských. Večerní bohoslužba je privátní. Mnoho času věnuji školství a výchově. Momentálně připravuji dětský tábor. Účastním se pohřbů, svateb, jsem mohelem – obřezávám. Další aktivity se točí kolem kašrutu. Starám se o to, aby byl přísun košer potravin. Zrovna včera jsem uděloval certifikát košer potravin pivovaru Gambrinus.

Je Gambrinus košer?

Ještě nevím. (smích)

Jak se pozná, jestli je pivo košer?

Sleduji jeho složení a proces výroby. Musí odpovídat podmínkám kašrutu. U Gambrinusu mám pochybnosti. Problém by mohly být páry, které teoreticky mohou procházet i jinými provozy a ohřívat třeba konzervy s masem. V tom případě by byla pára nekošer, a pivo by se znehodnotilo.

Nedokážu si představit, jak studuje rabín?

Já jsem byl v nevýhodě – začal jsem židovství vstřebávat až jako starý chlap. Jiní žijí v židovské komunitě od narození a nasávají do sebe náboženství. Po základní škole pokračují dál – studují ješivu a talmud. Studium prakticky nikdy nekončí. Pokud po střední škole člověk cítí, že má nadání, jde dál. Studium probíhá ve dvojici s chabrutem. S ním probíráte talmud a snažíte se jej pochopit. K lepší orientaci je k dispozici komentář a učitel – rabín ješivy. Studium jde od rána do večera, den za dnem, s nesmírnou intenzitou.

Opravdu je studium tak náročné?

Studenti ješivy si samozřejmě zahrají i „basket“, studium judaismu je nepřetržitý proces. A děti studium baví. Jsou zabrané do tematiky, která je JEJICH záležitostí. Židovská pedagogika je úžasně tvůrčí. Tóra, mišna a talmud jsou pojmy znamenající v různých odstínech totéž: učení, studium. A Bible je učení a učení je umění se ptát. My se zabýváme rébusem s tisíci možnými výklady. Při jeho řešení dochází k obrovskému jiskření intelektu.

Nacházíte jednoznačná řešení rébusů?

Jde o umění klást otázky a k odpovědi dojít sám nebo ve spolupráci s chabrutem. Každý člověk promítá do učení svůj pohled, přitom se musí s druhou stranou nějak dohodnout. Když se to povede, je to JEJICH – úžasná pravda! Nejde o získávání vědomostí, ale o oživování slova v sobě. Výsledek výuky je mnohem trvalejší než v systému klasických přednášek. Na ty člověk brzy zapomene. Ješiva se stává součástí vaší osobnosti.

A když se ti dva nedoberou uspokojivého řešení?

Tak zůstanou v půli cesty a jednoho dne cestu dokončí. Studují pořád dokola, a najednou si řeknou: „Ha, mám to, teď to sedlo!“ Některých pravd a poznání se proto člověk dobere až jako hodně starý.

Co po studiu čeká budoucího rabína?

Hlavně si člověk musí dobře promyslet, jestli chce rabínem být. Je to velmi vysilující zaměstnání. Když budu ševcem, najdu mnohem více času na studium, než když jsem rabín. Proto není časté, že by se zbožný Žid chtěl stát rabínem.

Kdy ve vás dozrálo rozhodnutí být rabínem?

Studoval jsem v Německu šest let, ještě za komunismu. Po revoluci mě židovská obec v Praze potřebovala a obrátila se na mne s prosbou, jestli nechci studium dotáhnout na rabína. Vzal jsem to a vystudoval na rabínském semináři v Jeruzalému za dva roky. Bylo by lepší, kdybych studoval déle, ale v Praze už mne potřebovali. Také musím doznat, že se mi v mém věku již nedostávalo sil. Rabínské studium se zabývá halachou – židovským právem – je to hrozná otrava. (smích) Pro mě to bylo hodně těžké. Byl jsem starší a neměl jsem takové základy ješivy, jak bývá zvykem.

Budete mít nějaké rabínské pomocníky, třeba vašeho syna, který právě studuje v Izraeli?

Syn Eliáš studuje mnohem volněji, než aby z něj byl rabín. Studuje na post šocheta. To je ten, který rituálně zabíjí dobytek. V rámci židovské komunity je šochet moc důležitý a momentálně ho postrádáme víc než rabína.

O své následníky si nedělám starosti. Až budou, budou, a nebudou-li, je na světě dost rabínů, kteří mne v budoucnu mohou nahradit. Se všemi nedostatky, které mám, jsem vhodným rabínem právě v tuto chvíli.

Napadá mě, jak moc jsou důležité pro Židy rituály?

Vztah ke světu je nám dán určitými povinnostmi. Nemůžeme jíst vše a za každých okolností. Živé zvíře není možné zakousnout! Proto musí být vyškolen člověk, který zbaví zvíře života slušně a bezbolestně. Srovnejte typ našeho člověka, který studuje talmud a poráží dobytek, s člověkem na českých jatkách. Je v tom velký rozdíl.

Důležitost rituálů potvrdili komunisté. Ti chtěli naše rituály zrušit a snažili se je nahradit svými – neživými rituály bez tradic, vytrženými z reality. Proto neměly velkou životnost. Rituály, které mají dlouhý život, se váží ke vztahům člověka k člověku, přírodě a bohu. Nikdo už se neptá proč. Tak to dělal otec i děd, je to způsob života. Musím říci, že žít s rituály je velmi zdravé.

Je to zdravější než volnomyšlenkářství?

Život s rituály má rytmus. Bez nich žijete v bezčasí, kde téměř není rozdílu mezi dnem a nocí. S rituály je čas strukturovaný a člověk má pocit, že je vše v pořádku. Dává mu to schopnost vyrovnat se s životem lépe. Ve světě, kde se vše důležité děje mimo rituály, je člověk zmatený. Život, umírání, smrt i zrození. Vše se děje v institucích – mimo běžný život. Jen je někdo maličko nemocen, už je v nemocnici. Vypadne z výrobního procesu a je mimo. Kdyby se to dělo doma, je zapotřebí rituálů.Nebo rození dětí. Zapomnělo se, že sex je tu od toho, aby se rodily děti. Že to není jen otázka slasti a neslasti. Současný život je méně individuální a o to více je třeba určitých principů. Jestli někdo zpochybňuje rituály, je hlupák.

O některých rituálech již nevíme, proč se dějí. Odpověď zní: Pán Bůh řekl, a my to tak děláme. Kdybych přišel na to, proč, mohl bych ztratit hlavní důvod – Boha.

Některá židovská přikázání se prý mohou porušit – například při ohrožení života. Kdy přesně může Žid porušit šabat?

Ne například, ale jedině. Šabat je hrozně důležitý, ale ve chvíli, kdy je člověk v ohrožení života, má povinnost ho porušit. Musím uvařit nemocnému polévku, aby se uzdravil. Uvařím ji jako hlava rodiny s vědomím, že šabat znesvěcuje. Rodina samozřejmě polévku nejí. Jsou jen tři přikázání, která je zakázáno porušit i v ohrožení života: zákaz modloslužby, incestu a prolévání krve. Kdyby mě někdo nutil něco z toho udělat, musím se nechat třeba zabít.

Jaké rituály máte nejraději?

Nemám je rád, nebo nerad. Rituály tu jsou. Je to jako čistit si zuby.

Židovství jako by bylo více spjato s životem a volnější než například křesťanství?

Je více spojeno s praktickým životem. Víra není otázkou citů nebo zážitků. Židům se proto velmi obtížně hovoří o víře. Víra je život. V křesťanství je to jinak a podle mě úplně špatně. Je abstraktní. Židovství jsou skutky. Myslím, že judaismus je přijatelný proto, že striktní zákony je možné porušit. Rozumem se doberu k tomu, že halachu (židovský právní kodex, pozn. red.) poruším. Žid si pořád s něčím láme hlavu…

Je dobré neustále konfrontovat židovství s jiným náboženstvím?

Je to skoro zbytečné. Každé náboženství má svůj náboj a odpovídá mentalitě lidí, kteří ho provozují. Jakékoli pokusy ozřejmovat si praktiky jiné víry vedou k tomu, že si uvědomím svou odlišnost. Každý má svou pravdu a výsledek konfrontace bývá takový, že si řeknu: „Aha, seš blbej, ale jinak docela slušnej člověk, můžeme spolu žít v míru.“ To je lepší případ. V horším případě se popereme.

Židovství se od ostatních náboženství liší tím, že nestaví na mudrci. Celá obec je v kontaktu s jediným bohem a ten jim dal zákon. Samozřejmě obsah je podobný jiným náboženstvím a blízký tomu, co vymyslí lidé, protože je pro lidi. Představa o tom, že se Pán Bůh snáší na nějakém přístroji z oblaků jako UFO, je pitomost. Pán Bůh vychází z vnitřku člověka. Jen proto, aby se to dalo lépe vyprávět, přichází Pán Bůh z vnějšku.

Čím je Ježíš pro Židy?

V rámci judaismu židovský sektář, v rámci křesťanství modla jako jiné modly.

Říkal jste, že člověk je nadpřirozené zvíře. Jak jste to myslel?

Ne „nad“, ale nepřirozené a nemám to ze sebe, ale od jednoho francouzského spisovatele. Je nepřirozeným, protože řeší věci rozumem. A záleží na tom, kdo si koho osedlá. Jestli člověk zvíře, nebo zvíře člověka. Židovství je pokus osedlat si – se vší úctou a láskou k němu – lidské zvíře.

Asi nejste rád, když je židovství propagováno i v pop-music?

To je mi jedno. Tím, že léta letoucí bylo židovství potlačováno, dnes je spojeno s romantikou. Jako všechny tajemné věci. Lidé mají plné právo půl roku Židy milovat a pak je zase nechat být na pokoji.

Jak vnímáte náš národ – Čechy – z hlediska statečnosti?

Český národ není statečný. Je velmi přizpůsobivý, ale na tom není nic špatného. Sám nevím, kdo je lepší. Hrdina, který padne za vlast a zničí si zemi, nebo zbabělec, který se přizpůsobí situaci, dělá hnusné věci, ale zemi zachová. Ať to soudí někdo jiný. Vadí mi, že český národ je vychováván v iluzích, které nejsou pravdivé. I Havel tohle na začátku politické kariéry udělal. Čili, český zbabělec si myslí, že je statečný. Správné je říci si: „OK – já jsem zbabělec!“ Nejhorší jsou iluze, na nichž člov ěk ztrácí čas a procitnutí z nich jsou tvrdá. Češi udělali v minulosti plno paseky. Husitské války, třicetiletá válka… Není divu, že nás umlátili čepicemi.

Vyhovuje vám, že Židé dvacátého století ztratili onu vyhraněnost? Vlastně poprvé v dějinách žijí bez výrazného útlaku – nechybí vám to?

Byli jsme po celá staletí jen tolerováni. Byli jsme královi otroci. Mělo to své výhody i nevýhody. Nyní prožíváme úžasnou věc. Máme vlastní stát a v žádné zemi nejsme utlačováni. Navíc se setkáváme s projevy sympatií, to je velmi zvláštní.

Kam to ale vede?

Svoboda nám paradoxně nesmírně ztěžuje život. Dříve byl náš život vázán ghettem a rituály. Nedalo se z toho vymanit. Teď jsme svobodní a pociťujeme, že nám něco chybí. Schází nám vlastní vůle vrátit se k sobě a být Židy. Procesu, který prožíváme, se říká asimilace a je to ohromný tlak. Asimilace existovala za bolševika – z Romů dělali Čechy, jenže s nimi je těžší pořízení než s námi. Princip je stejný – já ti dám svobodu za určitých podmínek. Naučíš se moji řeč, budeš nosit stejné šaty jako já. To je obchod, kterým Žid nesmírně prodělává. Ztrácí sám sebe, svou úžasnou tradici a vazbu na Pána Boha. To je škoda, protože já, Žid, jsem ve svých dějinách doma. Jsou pro mě něčím velmi osobním, v čem se pohybuji a stále nacházím blízké věci. Kdybych byl jenom Čech, vůbec netuším, odkud pocházím. Máme legendu o praotci Čechovi na Řípu, kterou nikdo moc vážně nebere. Nevíme přesně, odkud české kmeny přišly. České řeky mají keltská jména. Žijeme v zemi a historii, která není naše. Za to mohou křesťané, kteří zlikvidovali slovanské kmeny. Naopak – Žid ví, proč je tady. Je sice hloupé být v koncentráku, ale i tam věděl, proč je. Opačný stav je dnešní svoboda, která mě omezuje v tom nejdůležitějším, to jest v identitě. Vidím v tom opět velkou výzvu – jít do sebe a chtít zachránit židovství.

Category: 1999 / 01

Plukovník Castries, kterého Stanley Karnow líčí ve své knize o historii Vietnamu jako „…pro ženy neodolatelný, neohrožený pilot, jezdecký šampion zadlužený v hazardních hrách, ale odvážný velitel, jehož tělo pokrývají jizvy po zranění v Indočíně i z druhé světové války…“ buď neměl dost zpravodajských informací, nebo svého protivníka, který ho počtem vojáků pětinásobně převyšoval, fatálně podcenil. V každém případě však považoval své pozice stále za nedobytné a začal budovat sérii opevnění, jimž dával jména svých milenek: Anne Marie, Francoise, Beatrice, Isabelle.

Osada Dien-Bien-Phu byla od nepaměti zastávkou pro karavany putující z Barmy do Číny a Severního Vietnamu. Toto místo, ležící v širokém, devatenáct kilometrů dlouhém údolí, obklopeném strmými kopci, si v roce 1953 vybrali francouzští stratégové za ideální místo pro zřízení důležité vojenské základny. Během několika listopadových týdnů tam přesunuli 12 praporů vojska. Z údolí, považovaného za neprůchodné, chtěli podnikat útoky na základny stále úspěšnějšího Viet-Minhu a bránit přístup do Laosu. Strat egické rozhodnutí Francouzů se ukázalo být chybné.

Místo aby Castries dostal do pasti vojska Viet-Minhu, dostaly se jeho oddíly pod nemilosrdnou palbu dělostřelectva generála Giapa. Ten za pomoci 200 000 nosičů přesunul skrz nepřístupnou džungli dělostřelectvo a rozmístil ho na příkrých svazích. Spolu s dělostřelectvem se do oblasti přemístilo i 33 praporů pěchoty. Dělostřelecká palba začala v polovině března 1954. V krátkém čase padla Anne Marie a Beatrice. Francouzské velení posílilo své pozice šesti prapory výsadkářů, jelikož jediný přístup k ope vněním mohl být uskutečněn pouze letecky. Po silných ústupových bojích se Francouzi stáhli až k přistávací dráze, která byla uprostřed pevnůstek. Pro nepříznivé povětrnostní podmínky však nemohla letadla přistávat a Vietnamci toho využili k vlnovým útokům pěchoty, jimiž se snažili srazit obránce na kolena.

Závěrečný útok nastal prvního května 1954 dělostřeleckou palbou. Trval pět dní. Poslední noc byla pro Francouze strašná. Obklíčeným, bez naděje na pomoc jim Vietnamci pouštěli na jejich vlastní rádiové frekvenci partyzánské písně. Konec byl rychlý. Velitelský bunkr plukovníka Castriese padl 7. května a s ním se vzdalo i 9500 obránců. Oddíl výsadkářů v pevnůstce Isabelle vzdoroval ještě jeden den.

Dien-Bien-Phu bylo poslední kapkou devítileté války. Na mezinárodní konferenci v Ženevě se 20. července 1954 bojující strany dohodly na zastavení bojů. Vietnam byl 17. rovnoběžkou rozdělen na kapitalistický jih a komunistický sever.

Categories: 1999 / 01, 1999 / 02

Tady nemůžete parkovat, pane,“ upozornila mě dvojice policistů, když jsem zastavil přímo před turistickou informační kanceláří na náměstí Praca dos Restauradores v Lisabonu. Z náměstí je v současné době staveniště, obehnané z větší části vysokým vlnitým plechem, snažícím se před zraky dotěrných turistů zakrýt stavební stroje a hluboké díry v místě, kde se opravuje stanice metra. Se svým vypůjčeným, brčálově zeleným Seatem Arosou jsem se vklínil mezi plot a velkou hromadu písku, a zablokoval jsem výj ezd dvěma automobilům.

„Potřebuji jen pár informací, za chvíli jsem zpátky,“ říkám prosebně a z mého hlasu je asi cítit zoufalství. Jsem si vědom toho, že jestli pojedu dál, tak se z těch jednosměrných ulic jen tak lehce nevymotám. Policistům se mě asi zželelo a jen mávli rukou. „Tak jděte, ale pospěšte si,“ dodali a přestali se o mě zajímat.

Zbývaly mi poslední čtyři dny v Portugalsku a především v Lisabonu, který jsem zvolil s ohledem na datum svého odletu na závěr svého putování.

VINAŘSKÁ VĚDA

Porto, třísettisícové přístavní město, kde jsme přistáli, nás přivítalo poměrně chladným a větrným počasím. Rozbouřené vlny přivály do ulic vůni mořského západu slunce i zápach rybiny. Poslední rybáři roztahovali na plážích své promočené sítě, ve kterých se ještě tu a tam zatřepala malá zapomenutá rybka nebo mořský korýš. Společně naplánovaná večeře začala namísto v šest hodin večer několik minut před půlnocí a protáhla se až do pozdních ranních hodin. Na prostřeném stole se střídal jeden chod za dr uhým. Po úvodních krevetách následovaly smažené chobotničky, po nich porce smažených sardinek, o něco větších, než známe z našich plechovkových zkušeností. Smažené sardinky jsou zde velice oblíbené a často tvoří hlavní jídlo večera. My jsme po nich ještě obdrželi velké porce mořských ryb upravených jako steaky. Na závěr pak defilovali krabi a langusty. To vše se zapíjelo výborným portugalským vínem.

MĚSTO VÍNA

Porto, kolébka portského vína, se rozkládá při ústí řeky Douro, která zde končí svou dlouhou pouť do Atlantského oceánu. Město vlastně tvoří dvě části, a to Porta, která dala vínu jméno, a Vila Nova de Gaia, kde je většina sklepů, v nichž víno dozrává a stáčí se. Obě části spojuje most, tyčící se vysoko nad řekou Douro, který zkonstruoval slavný Francouz Gustave Eiffel. Podle starých zákonů musí lahodné víno pocházet pouze z Vila Nova de Gaia, protože jenom zde v podzemních sklepích a věkem poznamen aných obrovitých sudech dozrává pravé portské víno. Všichni výrobci podléhají vinařské komoře v Regni, která je přísná, ale spravedlivá. Ta také rozhoduje o tom, kolik každému výrobci přidělí „agurdente“, kořalky, která se míchá do vinného kvasu ve sklepě vinaře a pak po stáčení ve sklepích Vila Nova de Gaia. Důležitější z těchto etap je ta první, která zásadním způsobem ovlivní proces kvašení a rozhodne o druhu portského vína, které potom může nést světoznámou značku „Vinho de Porto“.

Pro rodilého Portugalce není nic jednoduššího, snazšího a samozřejmějšího, než se zastavit na slůvko se sousedem a při družném hovoru popít deci nebo dvě lahodného moku, který rozproudí krev, oblaží srdce a potěší duši. Hospůdek a kavárniček, často velkých jako dlaň, je v každém městě nepřeberné množství.

Město žije vínem a víno je pro ně počátek i konec veškerých hovorů, obchodních jednání i znaleckých úsudků. Desítky hospůdek, malebných obchůdků i kiosků lemují ulice a nábřeží. Podél řeky Douro se nachází mnoho sklepů, kde se víno po uzrání stáčí do kouzelných láhví nevšedních tvarů. Pro rodilého Portugalce není nic snazšího, jednoduššího a samozřejmějšího, než se zastavit na slůvko se sousedem a při družném hovoru popít deci nebo dvě lahodného moku, který rozproudí krev, oblaží srdce a potěší duši Dalším kvalitním vínem je „Vinho verde“, víno zelené, které se však váže k oblasti kolem města Branca kousek na sever od Porta. Zelené víno se v této oblasti pěstuje na vinicích, které se šplhají vysoko vzhůru po kamenitých svazích. Víno je lisováno z ještě nedozrálých zelených hroznů. Přestože tento druh vysoce kvalitního vína zdomácněl na tabulích královských hostin, zůstalo toto víno nápojem lidovým. Můžete si ho koupit nejen v přepychových obchodech a drahých restauracích, ale i na tržnicích, ne bo si ho objednat k obědu v malebných zastrčených hospůdkách.

NEVINNÝ POUTNÍK

Tuto oblast proslavila také pověst o poutníkovi, který kráčel ke hrobu sv. Jakuba v Santiago de Compostela. Jednou v noci ho na jeho pouti vytáhli z postele a obvinili z vraždy. Poutník se sice zapřísahal, že je nevinen, ale soudce ho odsoudil k trestu smrti garotou. Jelikož v Portugalském království existovalo poslední přání odsouzeného, bylo mu dopřáno, aby mohl znovu předstoupit před soudce, který ho odsoudil k smrti. Soudce se zrovna chystal k večeři a na stole před sebou měl v pekáči upečeného kohouta. Poutník, který byl v úzkých, prohlásil, že až ho nevinného budou škrtit, kohout zakokrhá. Odsouzence tedy odvedli na popraviště i s upečeným kohoutem. Když se smyčka garoty dotkla hrdla odsouzeného poutníka, stal se zázrak. Kohout vyskočil z pekáče a začal kokrhat. Od té doby má Portugalsko kromě portského a zeleného vína další symbol – kohouta. V dnešní době je to ovšem i výhodný vývozní a kulinářský artikl, který se ve vybraných restauracích připravuje na desatero způsobů.

KRAJINA KORKOVÝCH DUBŮ

Projíždím údolím kolem řeky Tejo, která se před Lisabonem rozevře na desítku kilometrů, aby se jako unavená vládkyně spojila s mořem. Vymanil jsem se z hlučného Lisabonu, opustil skupinku přátel, kteří se vrátili domů, a osaměl jsem. Využívám nabyté svobody a volnosti. Záměrně se vyhýbám dálnici, po které bych do cíle své dnešní cesty, Santarému, bez problému dorazil za necelou hodinu. Courám se po úzkých okresních silnicích. Občas sjíždím doprava až těsně k řece anebo si zajedu desítku kilometrů do vesniček s lákavými a nevšedními názvy. Překvapuje mě počet městeček a vesnic začínajících písmenem A. Arruda dos Vinhos, Alverca do Ribatejo, Alenquer, Azambuja, Almeirim a nejméně desítka dalších, které jsem nestihl navštívit. Řeka tady v mnohých místech připomíná Vltavu, a jen kaktusy a palmy na jejích březích mi dokazují, že tomu tak není.

Nový most VASCO DA GAMA se stal výraznou dominantou Lisabonu. Na nedávném staveništi je nyní už zaseto a dělníky vystřídali zemědělci.

Úchvatná, mírně zvlněná krajina mi učarovala. Převládá žlutá s fialovou. Ty se pak mísí se zelenou a sem tam se objeví ostrůvek červené. Ve svazích rostou korkové duby a v jejich stínu lze zahlédnout znaveného rolníka nebo pastevce. Čas se zastavil a nikdo nikam nepospíchá. Každou chvíli zastavuji auto, vybíhám s fotoaparátem, brouzdám se po kolena vysokou tvrdou trávou a hledám výhodné stanoviště nebo čekám dlouhé minuty na slunce, které se snad smiluje, probleskne alespoň na několik sekund na paseku a osvítí jinak šedivou plochu.

SANTARÉMŠTÍ SEDLÁCI

Přijel jsem v době konání zemědělské výstavy. Santarém je kouzelné městečko s tak úzkými uličkami, že kolikrát bylo nutné najet do odbočky, potom couvnout a případně to ještě jednou zopakovat, než se odbočení podařilo. O víkendu byl Santarém zaplaven stovkami prostých lidí, zemědělců, rolníků i pěstitelů, kteří se zajímali o novinky zemědělské techniky, ale i o šlechtění dobytčích plemen nebo nových odrůd rostlin.

Mnoho z nich přijíždělo v krásných a nablýskaných autech, ale když vystoupili, nezapřeli v sobě sedláky. Malí a robustní s krátkými mohutnými krky, širokými rameny a s černými na ježka ostříhanými hlavami, sem tam pokrytými placatou kšiltovkou. Oblečení byli v kostkovaných košilích, které byly zasunuty ve volných kalhotách nebo džínách zavěšených na širokých, pohodlných kšandách.

Doprovázely je malé baculaté ženy, tuctové domácí putičky. Žádná z nich mě neoslnila oblečením nebo vzezřením. Později jsem spatřil v pevných železných ohradách místní vyšlechtěné býky, kteří jako by vypadli z oka svým majitelům. Pevná těla, velká jako vagony, obrovité, masivní šíje a v očích lesk uvězněného monstra.

KACHLE ZVANÉ AZULEJOS

Nic typičtějšího, než jsou malované kachle zvané azulejos (čte se azulešuš), už snad v Portugalsku nenajdete. Nelze je nespatřit, nelze je minout. Jsou všude. Na veřejných budovách, na kostelích i zámcích. Zdobí radnice i hasičárny, domy boháčů i prostá obydlí chudých lidí. Mnohé interiéry městských budov mají stěny pokryty kachli s namalovanými obrazy města i okolí.

Jejich název je převzat z arabštiny, kde znamená malý broušený kámen. Portugalci převzali tento dekorativní prvek od Maurů, kteří dosáhli při výrobě azulejos dokonalosti. Počátek používání azulejos při výzdobě paláců a kostelů se nedá přesně určit, ale pravděpodobně to byla první desetiletí 15. století, která signalizují počátek námořní expanze. V prvním období se na azulejos malovaly pouze dekorativní vzory a teprve později se staly oblíbenými také historické události, pohledy měst i scény z běžnéh o života. Na velkých plochách našly uplatnění tzv. tapetové azulejos, kde se zobrazovaly významné bitvy. V minulosti byla malba na azulejos uměleckým řemeslem, což se nedá říci o současnosti, kdy už jsou vyráběny sériově.

ALGARVE

Dva dny mi trvalo, než jsem projel polovinu Portugalska ze Santarému na jih. Při velikosti Portugalska to ovšem nebyl žádný nadlidský výkon. Jenom ležérní popojíždění a kochání se nádherou přírody i kouzlem osad rozsypaných na cestě jako perly náhrdelníku. Coruche, Montemor-o-Novo nebo Évora navždy utkvěly v mé paměti. Prokličkoval jsem náhorními plošinami, kde se silničky točily v nekonečných serpentinách a kde se rozhlasové vlny ztrácely jako v černé díře nekonečného vesmíru.


Nejtrvději pracují na pobřeží Algarve rybáři.
Každý den vyplouvají na širé moře stovky bárek.

Algarve je nejjižnější provincií Portugalska. Algarve je ovšem mnohem víc. Je to symbol, status i pýcha Portugalska. Toto území ležící na jihu země při Alantském oceánu, dlouhé jen asi 150 km, je poseto desítkami mnohakilometrových pláží bílého, hebkého písku a na jeho pobřeží jsou stovky hotelů a ubytovacích zařízení. Jejich Evropou ještě neobjevená zákoutí jsou jako útulné skrýše dětství, kde lze strávit den nebo celou dovolenou, aniž někomu šlapete po hlavě. Místní lidé jsou buď hoteliéři, restau ratéři, nebo obchodníci s upomínkovými předměty a s iluzemi. Mezi ty, co pracují nejtvrději a zahajují den často ještě za tmy, patří ovšem rybáři. Jsou to chlapi tvrdí, ošlehaní bouřemi. Jejich pokožka je vrásčitá od palčivého slunce a rozleptaná mořskou vodou. Každého rána vyráží stovky bárek, loděk, plachetnic i velkých rybářských škunerů na širé moře. Po návratu zaplní stovky rybářů nepřeberné kvantum pobřežních hospůdek a krčem, kde se příliš nehledí na etiku stolování, snobské ubrusy a vyumělkovanou mluvu. Popíjejí pivo i nejlacinější kořalku a sem tam proplesknou po zadku ženu nebo přítelkyni.

První město, do kterého jsem se v Algarve dostal, bylo Vila Real de Santo Antonio. Název dlouhý, městečko střízlivě urovnané, postavené do šachovnicového půdorysu. V roce 1774 je nechal postavit markýz Pombal na místě původní rybářské vesnice, která byla v 17. století zničena obrovskou přílivovou vlnou. K místnímu koloritu a zábavě patří sbírání mušliček, které po odlivu zůstávají ležet v písku. Desítky lidí, většinou ve dvojicích, se vrhnou na pláž, obsadí známá strategická místa a systematicky pro hrabávají vodou nasáklý písek. Sáčky z umělé hmoty, kyblíky nebo plastové láhve se plní drobnými živočichy, aby si pak při večeři pochutnala celá rodina. Portugalci jich dokáží zkonzumovat pořádné množství.

V mysli mi také utkvěla Tavira se svou pláží. Byla neděle a v pozdním odpoledni tu na náměstí vyhrávala kapela. Lidé se promenádovali po nábřeží, na terasách hospůdek pojídali všelijaké mořské potvory a na stolech se blýskaly láhve červeného nebo bílého vína.

Jedno z měst, která se mi nelíbila, bylo Vilamoura. Původně rybářská vesnice a dnes středisko milionářů, postavené ve snobském, grandiózním stylu. Ohromné vzdálenosti, ohromné prosklené hotely a před nimi v docích ohromné, vyfešákované jachty. Mezi tou vyumělkovaností se ztrácelo několik rybářských bárek i asi tucet rybářů nabízejících za pakatel své úlovky.

NA SEVER

Týden odkvačil jako voda a cesta se začala krátit. V dálce na západě je už vidět mys sv. Vincenta, který je nejjihozápadnějším bodem Evropy. Je tu konec Evropy, ale místy se zdá, že je tu konec světa. Prudký nárazový vítr se mnou cloumá jako s nějakou loutkou a často je velice obtížné se vůbec udržet na nohou. Na vysokých skalnatých stěnách je to až životu nebezpečné, a tak se k okrajům dostávám spíše v podřepu a přidržuji se kdejakého vystouplého kamene. Několik kilometrů za Vila do Bispo spatřím v ětrnou elektrárnu a je mi jasné, proč ji tady, na té větrné hůrce, postavili. Kmeny stromů jsou silou větru ohnuté na východ a některé jsou vyvrácené z kořenů.

Řídce osídlené západní pobřeží se nedá srovnat s turistickým ruchem Algarve. Dojel jsem do Setúbalu, který je třetím nejdůležitějším přístavem země. Vítr už tady není a kamenné ulice města jsou zaplněné pulzujícím vedrem a rybářskou vůní. Je z něj už cítit velkoměsto i blízkost Lisabonu.

LISABON

Před vjezdem na most 25. dubna přes řeku Tejo byla pěkná dopravní zácpa. Most se původně jmenoval Salazarův, ale na počest karafiátové revoluce (obdoba naší sametové), která v roce 1974 vrátila Portugalsko po mnoha desetiletích opět k demokracii, byl most přejmenován. Po mé pravici, vysoko nad okolním terénem, rozpínal své ruce Ježíš Kristus a pozoroval to bláznivé lidské hemžení. Socha byla inspirována podobnou sochou v Riu de Janeiru. Zdejší Ježíš je jen o něco menší a o něco méně monumentální.

Vozovka se zužovala a poskakovali jsme krokem. Trvalo asi půl hodiny, než jsem se dostal na druhou stranu. Z mostu jsem viděl pod sebou město jako na dlani. Založili ho Foiničané při ústí řeky Tejo do moře. V době římského impéria byl Lisabon druhým největším městem provincie Lusitania. Hlavním městem se stal v roce 1260. V 16. století – v době námořní expanze – se stal Lisabon nejdůležitějším obchodním centrem tehdejšího světa. V roce 1755 byl Lisabon z velké části zničen ohromným zemětřesením, při kterém zahynulo 50 000 jeho obyvatel. Město pak bylo přestavěno a jeho centrální část tvoří čtvrť Baixa, postavená v šachovnicovém stylu.

Nejstarší částí Lisabonu je ovšem Alfama, i přes svou chudobu hojně navštěvovaná. Je to čtvrť prostých lidí a rybářů a jsou pro ni typické úzké, klikaté uličky, malinká náměstíčka a levné, útulné hospůdky. Na západ od středu města se rozkládá čtvrť Belém, která je proslulá klášterem sv. Jeronýma. Klášter je pod patronací UNESCO a v jeho prostorách jsou pohřbeni mnozí portugalští králové.

Proslulá je také Avenida da Liberdade. Je to 90 metrů široká a 1300 metrů dlouhá třída, kterou mnozí přirovnávají k Champs-Elysées.

TRAMVAJÍ DO STARÝCH ČASŮ

Autobusy jezdí v Lisabonu spolehlivě, ale je nutné najít v té pavučině linek nějaký systém. Metro je rychlé, pohodlné, s častými intervaly, a vlaky metra zejí prázdnotou. To mě v době konání Expa poněkud zaráželo. Nejvíce lidí jezdí podle mých zkušeností tramvají. Na delších linkách jezdí moderní rychlé tramvaje s klimatizací a s kouřovými okny. Na linkách ve středu města, který vypadá se svými prudkými stoupáními a klikatými ulicemi podobně jako San Francisco, jezdí mnoho desítek let staré tramvaje Další zajímavostí jsou lanovky ve středu města. Jsou to vlastně jakési velké výtahy, které vás vyvezou o několik pater výše do horního města, neboli jiné čtvrti. Jedním z takových výtahů je Elevator Santa Justa, který spojuje ulici Rua do Ouro v Baixe s Bairo Alto, kde je stanice v horním městě vedle kostela Carmo. Nahoře na terase je nádherný výhled na město. V restauraci jsem si objednal sklenici vína a kochal se pohledem do okolí. Do uší mi zněla podmanivá melodie fada – typické portugalské hudeb ní formy. Za doprovodu kytary zpívají pěvci tklivé a smutné příběhy, které vyjadřují zhrzenou lásku, zklamání nebo bolest.

HLEMÝŽDI

Večer jsem zašel na malou slavnost na náměstí Largo do Camoes. Kolem náměstíčka se tísnil asi tucet stánků, kde se točilo pivo do plastikových kelímků a prodávalo se horké i studené víno. Stánkaři zvučnými hlasy nabízeli klobásy, hamburgry a ryby. Na každém stánku měli na cedulce napsáno, že mají na prodej i hlemýždě. Odhodlal jsem se a objednal si jednu porci. Dostal jsem vrchovatý talíř, muselo na něm být alespoň dvě stě těch potvůrek. Byly velké jen asi jako poslední článek prstu. Vzal jsem první ho šnečka. Dloubal jsem do něho chvilku párátkem, dostal jsem je místo příboru, než jsem zjistil, že má prázdnou ulitu. Další už měl půlku těla venku z ulity. Stiskl jsem jeho malou hlavičku mezi zuby, zatáhl, a už byl ve mně. Chutnalo to slaně a slizce, ale ošklivý pocit jsem z toho neměl. Šneci se dali polykat bez rozkousávání a žvýkání. Měl jsem k nim chleba, který jsem přikusoval a zapíjel pivem.

Mezitím jsem sledoval cvrkot na náměstí. Na velkém pódiu se střídalo několik kapel a hudba se měnila od pomalých ploužáků až po rychlou a hlučnou muziku. Tančících bylo zpočátku velice málo a mnohé ženy se producírovaly samy. S přibývajícím večerem se náměstí zaplnilo tančícími páry, které se podle mého úsudku navzájem neznaly. Často vyzývaly ženy své partnery k tanci tak, že přišly za mužem a zatahaly ho za rukáv. Muž většinou bez jediného slovního projevu nebo gesta souhlasil. Pár se pak zamotal d o sebe a vytvořil jedno tělo, které se kýváním a podupáváním roztočilo po náměstí. Mezi tančícími poskakovaly ve svém nenapodobitelném rytmu i velice malé děti. Skupinka lidí vytvořila hada a proplétala se rozdováděně mezi tančícími. Jeden starý dědula si tam tancoval jen tak sám pro sebe. Ze všeho byla cítit taková milá, přátelská atmosféra a nespoutaná radost ze života.

ZÁMOŘSKÉ OBJEVY

Portugalsko je zemí mořeplavců a objevitelů. První průzkumné námořní cesty byly podnikány na popud prince Pedra a jeho bratra Jindřicha, zvaného Mořeplavec. V roce 1415 se jim podařilo dobýt marocké město Ceuta. Výpravy se zúčastnil i Jindřich. Ten potom po úspěšné výpravě založil někdy kolem roku 1418 nedaleko mysu sv. Vincenta poblíž města Sagres námořní akademii, ve které shromáždil význačné geografy, hvězdáře a stavitele lodí. Z této akademie později vzešli mnozí věhlasní objevitelé jako například Vasco da Gama. Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Tady, na jižním cípu Evropy, započala námořní expanze, která udělala z této malé země na několik století jednu z největších námořních velmocí. V roce 1428 objevili Portugalci Azorské ostrovy. V roce 1434 obeplul Gil Eannes mys Bojador na západě Maroka. V té době to bylo obávané území, neboť se věřilo, že tam končí svět.

Postupně se Portugalci odvažovali stále více na jih a dostávali se do zemí, o kterých v tehdejší Evropě nikdo nevěděl. V roce 1471 byly objeveny ostrovy sv. Tomáše a byl překonán rovník.

V roce 1483 objevili Kongo a v roce 1488 nastal historický okamžik. Bartolomeo Diaz obeplul mys Dobré naděje. V roce 1498 připlul Vasco da Gama do Indie. Roku 1500 objevil Pedro Álvares Cabral Brazílii. V roce 1522 uskutečnil Fernando Magallanes první námořní cestu kolem světa. Obeplul při ní i nejjižnější cíp Jižní Ameriky a dostal se až na Filipíny. Úspěšného návratu svých lodí se nedočkal. Byl zabit domorodci na ostrově Mactan. V roce 1511 připluly portugalské lodě do Číny a v roce 1543 se Portug alci dostali až do Japonska.

Nadvláda nad všemi obsazenými územími, především na africkém kontinentě a na námořní cestě do Indie, byla Portugalsku stanovena papežskou bulou z roku 1456. Dohoda z roku 1529 stanovila hranice na východ. V té době se portugalské impérium rozkládalo po celém západním pobřeží Afriky, na východě pak od Mosambiku po Indii. Dále pak od Cejlonu až k Borneu, k Čínskému moři a až na hranice s Japonskem. Na západě pak až k Brazílii. Malá země velikosti České republiky ovládala polovinu tehdy známého světa. Obchod se zlatem, s kořením i s otroky se stal pro obchodníky i pro krále velice výnosným a přinesl celé zemi nesmírné bohatství. Lisabon se stal nejdůležitějším obchodním centrem světa. V době expanzí ovšem došlo i k nebývalému rozkvětu kultury. Přispěl k tomu především přímý kontakt s kulturami objevených zemí. Projevilo se to zejména v architektuře, ve které jsou z této doby znatelné prvky africké, asijské i americké.

Celé období námořní expanze je nazýváno „Século de Ouro“ neboli zlaté století a dodnes hraje svou roli v národním sebevědomí Portugalců, i když z ohromného impéria nezbylo vůbec nic. Zůstal jen pomník objevitelů, postavený roku 1960 u příležitosti pětistého výročí úmrtí Jindřicha Mořeplavce v západní časti Lisabonu ve čtvrti Belém a pod ním ohromná růžice kompasu s mapou (na fotografii), na níž jsou vyznačeny všechny významné objevy připomínající slavné, zašlé časy.

PORTUGALSKO

Oficiální název: República Portuguesa
Rozloha: 92 389 km2, včetně Madeiry a Azorských ostrovů
Počet obyvatel: 9 808 000 (1996)
Hustota: 107 obyvatel na km2
Hlavní město: Lisabon (Lisboa) 800 000 obyvatel
Úřední jazyk: portugalština
Náboženství: 94 % římští katolíci, menšiny – protestanté, muslimové, židé
Administrativní dělení: 14 provincií
Politický systém: republika, parlamentní demokracie
Státní svátek: 5. říjen – Den republiky
Měna: portugalské escudo, 1 USD = asi 180 escudos

Category: 1999 / 01

Víme o něm málo. Objeví se asi dvakrát za deset let a pořádně zamíchá zemskou atmosférou. Tam, kde je obvykle sucho a teplo, se z nebe valí přívaly deště a voda zaplavuje rozsáhlá území. Kde zas má být vlhko, měsíce nezaprší a panují tropická vedra. Hlavní kuchař extrémních výkyvů počasí na celé planetě může zřejmě za všechno. Od pádu asijských měn až po rozvodovost ve Spojených státech. Dokonce prý prodloužil den na Zemi, protože zpomalil její rotaci… Všechno však na něj svádět nemůžeme.

Mnohé země, převážně rozvojové, postihla díky ničivým záplavám nebo dlouhým obdobím sucha katastrofální neúroda. Klimatické změny zde jen násobí místní problémy. Vzrostly ceny na světových trzích, snížily se příjmy státních rozpočtů, obchodní bilance mnoha států prošla vážnými otřesy. V některých zemích se skomírajícím hospodářstvím bylo působení El Nin~a tak silné, že málem způsobilo sociální nepokoje. Zmírněním těchto dopadů se zabývají agentury OSN.

El Nin~o má vážné důsledky nejen v zemědělství, v průmyslu a energetice, ale následně i na lidi, zemskou faunu a flóru. Mnozí živočichové se musí stěhovat do nových lovišť, nebo zemřít. Nejsilnější El Nin~o za posledních sto padesát let navíc umocnilo katastrofy způsobené člověkem. Například požáry vyvolané farmáři loni a předloni v Indonésii zničily neobvykle vyschlé lesy v této oblasti a zahalily velkou část jihovýchodní Asie do hustých mraků kouře. Letošní rok byl dokonce kvůli El Nin~u zřejmě nejteplejším za několik století.

VIRY ÚTOČÍ


Záplavy v Bangladéši ze srpna loňského roku si vyžádaly
360 lidských životů. Lidé nestačili zachraňovat majetek a
bojovali o holé životy.

Nezvykle horký rok a záplavy poodhalily, na co lidé budou stonat, bude-li jednou opravdu teplejší klima. Světová zdravotnická organizace zaznamenala celosvětové rozšíření malárie i dalších chorob. Desetitisíce Keňanů a Somálců loni po silných deštích postihla epidemie zvláštní horečnaté nemoci, která si vyžádala na dvě stě obětí. V jiných částech Afriky, ale i v Latinské Americe po deštích a záplavách nezvykle silně řádila cholera. Na jihozápadě USA se díky teplému a suchému počasí přemnožily myši p řenášející na člověka smrtelný hantavirus. Nemoc, jindy vzácná, již postihla řadu lidí a vyžádala si první oběti. Díky lijákům a povodním se zhoršuje kvalita vody. Již letošní povodně v USA přinesly častější epidemie hepatitidy, E. coli a rozšíření nemocí zažívacího traktu způsobených viry, bakteriemi a parazity. V souvislosti s častějšími požáry registrují v Hondurasu nárůst počtu onemocnění tropickou horečkou dengue a také malárií. Díky změnám počasí se do Malajsie paradoxně vrací už jednou potlač ené nemoci: malárie, cholera, tyfus, tropická horečka a další, a to díky přemnoženým komárům, kteří nemoci přenášejí. V Hongkongu se objevila ptačí chřipka, v Kambodži cholera a v Indonésii tropická horečka.

OTEPLOVÁNÍ A FRANCOUZSKÁ REVOLUCE

Loni se E. N. vydávalo za jeden z klíčových důkazů globálního oteplování. Richard Grove z Australské národní univerzity však tvrdí, že teplé proudění vnášelo chaos do obvyklého počasí dávno předtím, než vědci odhalili možný vliv skleníkových plynů. Podobné ohřátí pacifické oblasti se stejnými účinky se objevilo již před rokem 1880. Podle Grova byla všechna sucha na Indickém poloostrově, přinejmenším mezi roky 1526 a 1900, spojena s následnými projevy El Nin~a ve východním Tichomoří. Tento klimatický jev je prý také odpovědný za všechny velké epidemie malárie, které se kdy přehnaly přes jižní Asii. V sedmnáctém století zde údajně zavinil obrovský pokles populace (na Jávě dokonce padesátiprocentní). Na konferenci o krizích a historii El Nin~a na australské státní univerzitě v Canbeře zazněly dokonce názory, že podobně tomu je i s morovými a chřipkovými epidemiemi ve středověku. Podle Grova přispěl úder El Nin~a v letech 1787-1788 i k vypuknutí francouzské revoluce, neboť zapříčinil katastrofální neúrodu obilí.

POD HLADINOU

El Nin~o století přidělává vrásky rovněž rybářům a ekologům. Už za jeho řádění před šestnácti lety vymizely mnohé druhy ryb podél tichomořského pobřeží USA, a to díky oteplení, které zamezuje vzlínání mořských proudů ode dna oceánů, následkem čehož přicházejí rybí populace o důležité složky potravy i chladivé spodní proudy. Masivní srážky navíc snižují salinit u pobřežních vod, zvyšuje se průtok řek přinášejících množství sedimentů a likviduje se mořský plankton. Rybí hejna pak většinou na tyto nena dálé změny reagují migrací do studenějších oblastí oceánu, přičemž některé druhy vůbec nepřežijí. Ryby nezachrání ani přesun do studenějších oblastí, kde postrádají stabilizující účinek povrchových vodních vrstev.

Katastrofální dopad má El Nin~o také na korálové útesy. Ty potřebují nezbytně ke svému růstu schránky drobných živočichů. Po jejich vypuzení z pobřežních bariér se růst korálů zastaví. Ještě celá desetiletí se bude příroda, poté co El Nin~o odezní, s těmito škodami vyrovnávat.

VŠECHNO ZLÉ JE K NĚČEMU DOBRÉ.

Ačkoli se do světa dostanou spíše zprávy o ničivých důsledcích El Nin~a, má tento fenomén i svou přívětivou tvář. Zmírňuje hurikány, obnovuje zásoby pitné vody nebo úrodnost půdy, snižuje výdaje na energii, zvyšuje stav ryb a někde napomáhá lepší úrodě.

Na El Nin~o si loni například nemuseli stěžovat obyvatelé karibské oblasti. Zatímco před třemi lety pustošilo oblast Mexického zálivu devatenáct ničivých hurikánů, loni jich přišlo pouze šest, tedy nejmenší počet za poslední desetiletí. El Nin~o přesunulo ničivé bouře do západních oblastí Mexika. A lidé na atlantickém pobřeží si loňský rok nemohli vynachválit. Stále ještě mají v paměti řádění uragánu Andrew před šesti lety, který způsobil škody za třicet miliard dolarů. Odborníci se domnívají, že za sníženým počtem tropických bouří v Karibiku stojí hlavně rušivý vliv silného a chladného východního vzduchového proudění, které během několika hodin dokázalo rozptýlit vznikající hurikány. V srpnu a září, obvykle nejbouřlivějších měsících, v Karibiku zaznamenali jen jednu jedinou bouři.

Na severu a středozápadě Spojených států stálo lidi vytápění, díky teplotním rekordům, až o patnáct procent méně. Zlevnil také benzin, jehož cena po letech klesla pod hranici jednoho dolaru za galon (4,5 litru). Obchodníci s oděvy sice kvůli mírné zimě tratili při prodeji zimního oblečení, vše jim však vynahradil brzký příchod jarní sezony.

A BYZNYS SE TOČÍ…

Předpovědí více mokrých dní na atlantické pobřeží USA, které přináší El Nin~o a globální oteplování, využil světový výrobce pneumatik Goodyear zaměřením se na výrobu gum na „mokré časy“. Zvýraznil vzorky mokrých pneumatik, a protože se zde pohybuje nejvíce automobilistů, zdvojnásobil obrat v USA na 20 milionů kusů ročně. Pětinásobný zisk z prodeje měla zase kalifornská společnost vyrábějící přístroj The Sandbagger, který dokáže naplnit pytle s pískem až čtyřicetkrát rychleji než člověk. Rovněž kalif ornští pokrývači vděčí El Nin~u za zakázky. Lidé si údajně nechávají spravit i ty nejmenší trhliny a díry ve střechách, protože tuší, co by potom E. N. mohlo napáchat. Mezi firmy, které na El Nin~u vydělávají peníze, patří prakticky všechny pojišťovny.

Poslední El Nin~o způsobilo podstatně menší ztráty než v letech 1982/83, konstatuje zpráva Švýcarské zajišťovací pojišťovny se sídlem v Curychu. Ztráty amerických pojišťoven byly výjimečně nízké, neboť žádná větší bouře nezasáhla hustě zalidněné východní pobřeží USA. Na druhé straně asijský kontinent, i když se ztrátami na životech v roce 1997 podílel téměř třemi čtvrtinami, pojišťovny příliš nezatížil.

Měsíční zničující vlna veder v Texasu měla vliv i na změnu chování lidí: minulý rok navštívilo střediska (klimatizované obchodní komplexy, domy, restaurace, kina, posilovny) dvaapůlkrát více lidí než obvykle. Lidé dokonce raději volili umělé opalování v soláriích.

JEZULÁTKO V POLITICE

El Nin~o se také stalo propagandistickou zbraní politiků. Těm v Latinské Americe bylo mnohdy zazlíváno, že během katastrof nic zásadního neudělali a nanejvýš se vznášeli ve vrtulnících nad postiženými oblastmi. Jen co se přiblížily volby, sestoupili z výšin mezi lidi. Neúspěšný kandidát na prezidenta v Ekvádoru a banánový multimilionář Alvaro Noboa dokonce v postižených oblastech rozdával šeky a sliby, jak se vše po jeho případném zvolení v dobré obrátí. Existují mezi nimi i čestné výjimky. Napříkla d peruánský prezident Alberto Fujimori, který se sice chce v roce 2000 ucházet o znovuzvolení, se nicméně sám záchranných prací zúčastnil. Tím jeho popularita u lidí okamžitě stoupla.

Z ČESKÝCH LUHŮ A HÁJŮ

Ačkoli se působení El Nin~a projevuje především v tropech, ovlivnil tento „enfant terrible“ atmosféry a oceánu rovněž podnebí na severní polokouli. Teplý vzduch vál severním směrem, kde teploty v únoru převyšovaly normál jak v Severní Americe, tak v Evropě i na východě Asie. U nás byla loni nejteplejší zima za posledních dvě stě let. Podle Světové meteorologické organizace zatím nebyla prokázána ani potvrzena přímá souvislost mezi E. N. a počasím v Evropě, ale je to pravděpodobné. Někteří odborníci soudí, že důsledky tohoto klimatického jevu zasáhly i Českou republiku. El Nin~o, společně s předloňskými povodněmi a kongresem ODS, bylo dokonce jedním českým publicistou prohlášeno za pohromu roku 1997.

PRŮBĚH EL NIN~A 1997-1998

Klimatický jev se opět objevil v roce 1997. Extrémně bouřlivé počasí panovalo u jihoamerického pobřeží už v létě. Pršelo v Severní a Jižní Americe, nad Mexikem se přeháněly hurikány a Kalifornii bičovaly ničivé přívaly vody. Sever Austrálie a jihovýchodní Asie byly zase bez srážek, protože se opozdily pravidelné deště. Na podzim roku 1997 postihovaly prudké deště i velkou část východní Afriky. Do konce roku se El Nin~o dotklo již 37 zemí světa. Nepřízeň počasí poznamenala hlavně úrodu plodin v oblas ti Střední Ameriky a Karibského moře. Potravinami se rozhodla tuto oblast zásobovat Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO).

Jihovýchodní Asie zaznamenala jeden z nejsušších únorů, zatímco břehy Severní a Jižní Ameriky byly hojně zavlažovány. Kalifornii zasáhly silné bouře, Austrálii velká sucha a Texas a další státy kolem Mexického zálivu zažily velice chladnou a mokrou zimu. Loňské teplé počasí ovládlo celé území od Tichomoří po Atlantik a od hranic USA až po arktické oblasti. Na jaře oblast s největšími průměrnými srážkami Havaj trpěla suchem, stejně tak severovýchod Brazílie.

Od března do konce května se plocha abnormálně teplé vody způsobující klimatické výkyvy snižovala, k normálu se navrátila v létě mezi červnem a srpnem. Méně výraznými se stávaly všechny čtyři základní klimatické podmínky, které E. N. doprovázejí: oteplování ve východním Pacifiku, přesun srážek ze západního do východního Tichomoří, zpomalení pasátů a změny v hladině moří. Proto v Indonésii, na severu Jižní Ameriky a v jižní Africe bylo více sucha, než je obvyklé. A zatímco Peruánci sčítali ztráty, ry báři na severu vytahovali z moře plné sítě. Satelitní snímky sice ukázaly již počátkem července, že „Hošík“ či „Jezulátko“ již vychladl, jeho úplné působení ale přestalo až na konci roku.

POVEDENÁ SESTŘIČKA

Ještě než stačilo odeznít El Nin~o, rozběhla se na podzim sestra obávaného proudění La Nin~a – „Děvčátko“, pravý opak svého bratra. Tato chladná souputnice představuje mírné ochlazení povrchových vod u rovníkových břehů Jižní Ameriky, čímž má způsobit oproti normálnímu stavu teplejší zimu na jihu, a naopak studenější na severu. Vyznačuje se řetězcem klimatických poruch – nízkými teplotami a lijáky, které zasáhnou země v Tichém oceánu a v jihovýchodní Asii. Zatímco sucho je hlavně v Jižní Americe, al e i na Filipínách a v Indonésii, sever Laosu, severovýchod Vietnamu, východ Sumatry a jihovýchodní Čínu čekají silné deště a záplavy. V Africe se tradičně střídají záplavy se suchem. La Nin~a měla například na svědomí spoušť po hurikánech a tajfunech počátkem listopadu 1998 nad středoamerickou pevninou, stejně jako záplavy v Číně. Jenom při řádění hurikánu Mitch zahynulo v přívalech vod a pod sesuvy půdy na třicet tisíc Středoameričanů.

SEVERNÍ AMERIKA

– USA – Dlouhotrvající sucho v Texasu a mokré a studené léto v Kalifornii byly příčinou snížení loňské úrody bavlny o celou čtvrtinu. USA musely část spotřeby dovážet, následkem čehož došlo ke zvýšení cen. Ve státě Texas teploty devětadvacet dní po sobě překročily pro Američany magickou hranici sto stupňů Fahrenheita (38 stupňů Celsia). Vedro zabilo přes sto lidí a způsobilo závratné škody tamním zemědělcům.

– Už počátkem února se nad severní Kalifornií přehnala již třetí série bouří doprovázených prudkými dešti, která si vyžádala čtyři lidské životy. Kromě deště bičovaly západní pobřeží USA vzedmuté mořské vlny a silný vítr o rychlosti 200 km/h, který vyvracel stromy v cestě. Na řadě míst bylo v rozmezí pouhé půl hodiny přerušeno elektrické vedení.

– Koncem února zpustošily Kalifornii nejprudší bouřkové lijáky letošní zimy, které si vyžádaly nejméně sedm lidských životů. Celková intenzita srážek za měsíc únor tak dosáhla rekordních hodnot od roku 1877. Osmnáctihodinová průtrž mračen vylila z břehů některé řeky, podemílala ulice, působila sesuvy půdy a ničila četná obydlí.

– Nad centrální částí jihovýchodního státu USA Florida se koncem února přehnala smrtící tornáda rychlostí až 340 km/h. Zasáhla velké oblasti napříč Floridou od města Daytona Beach na atlantickém pobřeží až po Tampu Bay v Mexickém zálivu. Postižen byl i sousední stát Georgia. Ničivé přírodní živly zde připravily o život 39 lidí. Bouře vyvolané nezvykle teplými mořskými proudy v Tichomoří odnášely na Floridě vzduchem například automobilové přívěsy. Podobná tornáda se nad Floridou prohnala již v období Vánoc roku 1997, naštěstí bez smrtelných následků.

– V dubnu se nad státy USA Alabamou, Georgií a Mississippi přehnala série tornád, označovaná za největší katastrofu posledních patnácti let. Přitom paradoxně měl být počet i síla hurikánů a tornád menší. Hurikány se však v době svého největšího výskytu prakticky neobjevily.

– El Nin~o zavinilo také stěhování zabijáckých včel do oblasti Las Vegas a sněhové bouře na jihozápadě USA. Jeho efekt byl stejně ničivý jako v USA v letech 1982-83.

– Kanada zažila nejteplejší zimu za posledních padesát let. V lednu však postihla pět východních provincií sněhová bouře. Deset lidí zahynulo, byla přerušena letecká doprava.

LATINSKÁ A JIŽNÍ AMERIKA VČETNĚ KARIBIKU

– Následky posledního El Nin~a jsou v této oblasti považovány za vůbec nejničivější v posledním století. Přímé hospodářské rány (zaplavené domy, zničená úroda, silnice či mosty) jsou odhadovány nejméně na dvacet miliard dolarů.

– Katastrofální sucho zasáhlo severovýchodní Brazílii, od počátku listopadu 1997 přes půl roku nepršelo. Takové sucho zde nebylo zaznamenáno od roku 1926. Postiženo bylo devět států, kde žije 45 milionů lidí, hlad hrozil deseti milionům obyvatel. Lidé jedli kaktusy, listí, utíkali do města, kde plenili sklady potravin. Škody za 4,2 miliard dolarů, zkáza 57 procent zemědělské výroby. Paradoxně nejvyšší výnosy za poslední desetiletí vykázali, ač se předpovídala spíše neúroda, pěstitelé kávy.

– Sucha panovala také v Salvadoru a Hondurasu.

– Kouř ze stovek lesních požárů způsobil dýchací potíže sedmdesáti tisícům lidí v Hondurasu a Guatemale, o celou čtvrtinu více než v loňském roce.

– Od ledna do března zachvátily Amazonii požáry, největší v dějinách. Shořelo území o rozloze třiceti tisíc kilometrů čtverečních, většinou savan a zemědělské půdy (která je každoročně v období sucha vypalována), ale i deštného pralesa, který je normálně příliš vlhký a nehoří. Teď se změnil hluboký amazonský prales v měsíční krajinu s popelem a pahýly stromů. Plameny zničily více než tři procenta státu Roriama na severu Brazílie, a to na obrovské ploše 600 000 hektarů. Požáry založili zejména majite lé plantáží. Vláda přemlouvá zemědělce, aby nevypalovali půdu, ale to je jediná zemědělská technika, která je místním lidem známá. Místní ekologové se domnívají, že regenerace amazonské flóry v postižené oblasti bude trvat tři staletí!!!

– Povodně řádily v Paraguayi a Uruguayi a na jihovýchodě Peru (tři sta mrtvých, sto tisíc postižených, 7300 kilometrů poničených silnic, 87 stržených mostů, obrovské škody ve všech ekonomických sektorech). V jihoperuánské poušti způsobily prudké deště sesuvy půdy, které poškodily několik ze světoznámých obrazců někdejší předkolumbovské kultury Nazca. Kresby vytvořené Indiány kultury Nazca v pouštním písku v období let 300 až 600 našeho letopočtu patří k největším turistickým atrakcím Peru.

– Povodně století postihly Argentinu. Deštěm nasycené toky řek Paraná, Rio Negro a Paraguay zaplavily v severní části země území o rozloze dvakrát větší než Česká republika. Voda odplavila z plantáží všechno výživné a úrodné, zanechala tam naopak jen soli. Zničena byla polovina úrody bavlny, zahynula tisícihlavá stáda dobytka. Škody dosáhly miliard dolarů (odhad na tři mld.).

– Ekvádor – škody po povodních na pobřeží za dvě a půl miliardy dolarů, třetina dopravy paralyzována, devastace na půl milionu hektarů zemědělské půdy. Deště změnily poušť na severu ve veliká jezera, která se postupem času změnila v bažinu. Paradoxně by to mohlo vést k až o čtvrtinu vyšší úrodě.

– Správa Panamského průplavu byla v době dlouhodobého sucha, majícího za následek mimo jiné i vysychání jezer, jež jsou součástí průplavu, nucena omezit ponor lodí, které chtěly průplavem proplout.

– Abnormální sucho a vysoké teploty měly vliv na nižší sklizeň kávy v Kolumbii.

– Rybáři v Chile měli zato takříkajíc žně, neboť vylovili spousty sardinek a dalších druhů ryb žijících u peruánských břehů a více na severu.

– Východní část Kuby postihlo v létě 1998 katastrofální sucho, údajně nejhorší za posledních 40 let.

ASIE

– Indonésie – fenomén El Nin~o zde zničil zemědělskou produkci za dva roky a jeho vliv na nebývalé sucho byl jednou z příčin zdejších rozsáhlých požárů. Bylo poškozeno na milion hektarů lesů. První požáry propukly už v červenci ?97 na ostrovech Sumatra a Borneo. Loni smogový oblak zakryl oblast jihovýchodní Asie od srpna do listopadu. Tato smogová katastrofa nad částí Bruneje, Malajsie, Singapuru, jižního Thajska a Filipín způsobila pokles regionálního obchodu a turistiky i zvýšení práceneschopnosti v důsledku rozšíření nemocí dýchacího ústrojí. Kvůli smogu například havarovalo i civilní dopravní letadlo a zahynulo přes dvě stě lidí.

– Ve Východním Kalimantanu, indonéské části ostrova Borneo, v dubnu zuřilo přes tisíc ničivých požárů, které zasáhly i Národní park Kutai se vzácnými orangutany. Indonésie, zmítaná hlubokou ekonomickou krizí, neměla dost prostředků na boj s ničivým živlem. Lidé hasili požáry mačetami, větvemi a palmovými listy, sotva totiž seženou vodu na pití, natož na hašení. Ekologové tvrdí, že jediným původcem všeho zla není jen klimatický jev El Nin~o bránící příchodu monzunů, ale hlavně lehkomyslné kácení dešt ných pralesů dřevařskými společnostmi a majiteli plantáží, snažícími se tímto způsobem rozšířit plochu pro pěstování olejových palem.

– Celková škoda způsobená požáry lesů a následným smogem v Indonésii a okolních zemích byla vyčíslena na 500 milionů dolarů. Shořelo na čtyři sta tisíc hektarů lesa.

– El Nin~o nad Sibiří přerušilo tvorbu tlakových výší, které počátkem roku obvykle vyvolávají hojné sněhové srážky od Sibiře po Japonské moře, zatímco na východě Japonska zůstávají obvykle bez sněhu. V Tokiu panovalo nezvykle bouřlivé počasí s hustým sněžením, jehož výsledkem byli tři mrtví, čtyři sta raněných, půl druhého tisíce dopravních nehod a vykolejený vlak.

– El Nin~o má mít na svědomí i lednové přemnožení komárů v Thajsku a březnové požáry v severním Thajsku, kde oheň zničil více než tři tisíce hektarů lesa. Mnoho nechybělo, a došlo ke stěhování populárních slonů do některého bezpečnějšího parku na jihu země.

– V červenci 1997 spadlo v Indii o deset procent méně srážek, než je dlouhodobý průměr. Vznikly ztráty na kokosových plantážích.

AFRIKA

– Povodně na východě a sucho na jihu.

– Od října 97 do února 98 sužovaly východní Afriku prudké deště, které způsobily největší záplavy posledních desetiletí a zavinily kromě těžkých hospodářských ztrát také rozšíření epidemií nebezpečných chorob. V Keni se voda vylila z koryt řek a strhla důležité pobřežní komunikace. V bilanci obětí záplav, která jde již do tisíců, je i sedm set osob, které zemřely na záhadné horečnaté onemocnění z údolí Rift. Povodně přitom pomáhají nákazu šířit, neboť vytvářejí vhodné prostředí pro moskyty, kteří přenášejí virus.

– V sousední Ugandě velká voda zase rozšířila epidemii cholery, na niž během prvních třech neděl roku 1998 zemřelo nejméně 340 lidí. Cholera se šíří zejména kontaminovanou vodou a vinou nedostatečné hygieny a nakazilo se jí na deset tisíc lidí.

– V Tanzanii se kvůli záplavám (spadlo zde pětkrát více srážek než obvykle) přemnožili hlodavci, sarančata ničila úrodu, země žádala okolní státy o pomoc. V prosinci 1997 zde při povodních zahynulo sedmnáct lidí.

– Postižena byla i Etiopie, která v osmdesátých letech trpěla vražedným suchem, v roce 1997 však sklidila poprvé po desítkách let nadprůměrnou úrodu. To se už nedalo říci o roku 1998, kdy vláda žádala o potravinovou pomoc. Příčinou byla neúroda kávy, hlavního vývozního produktu země. Statisíce lidí přišly o střechu nad hlavou, ve vlnách se utopila celá stáda dobytka. Lidé z míst, kde vždy velebili déšť jako požehnání, byli zdrceni jeho náporem.

– Při záplavách roku 1997 zahynulo nejméně 1600 Somálců z jihu země. Byly to nejsilnější deště za poslední půlstoletí. Příval vody zatopil celé vesnice a na čtvrt milionu lidí vyhnal z jejich domovů.

– V červenci se projevila neúroda v Zimbabwe a Zambii, vzrostly ceny kakaa, kávy i sójových bobů, zvýšila se také inflace.

– V Keni se neurodila káva, dařilo se zato ořechům.

– Jižní Afrika zažila opět sucho, po tragickém suchu v letech 1991-92, které zničilo asi polovinu úrody v JAR. Sucho postihlo jižní Zambii, jižní Malawi a střední a jižní Mosambik.

AUSTRÁLIE A OCEÁNIE

– Podzim 1997 přinesl nebývalou vlnu mrazů na Papuu-Novou Guineu.

– Jedovatý smog z rozsáhlých indonéských požárů ohrožoval ke konci roku 1997 také obyvatele severní Austrálie. Požáry postihly i samotný jihovýchod Austrálie, zato se však v zemi v nebývalé míře urodily hrozny.

Category: 1999 / 01

Mezi poutníky je často možno spatřit i rodiny s nejmenšími dětmi. Stává se, že se otec v modlitbách zaváže vykonat SE SVOU RODINOU pouť k jeskyni Amarnath, pakliže mu bůh Šiva daruje potomka.“Tohle nejsou žádní svatí muži, ale prachobyčejní vyžírkové a krkouni,“ nevzrušeným hlasem utrousí Sítarám. Moc toho dneska nesnědl, a tak není divu, že nemá zrovna dvakrát dobrou náladu. Sedíme spolu u vchodu do posvátné jeskyně Amarnath v Kašmíru. Sítarám je Francouz a své pravé jméno mi neprozradil. Se svou minulostí nechce mít nic společného. V Indii žije už pátým rokem a jako správný sádhu se živí pouze žebráním.Ostatní svatí muži jsou na tom lépe. Jsou rozděleni do několika band, které obsazují strategická místa u vchodu a východu do jeskyně. Zde jsou poutníci nejštědřejší. Chudák Sítarám je v hindštině prosí o kus kokosu z posvěcené obětiny (prasád), ale bez úspěchu. Je to opravdu pech, že si umínil jíst jenom ovoce. Jinak je tu totiž jídla a pití, co hrdlo ráčí, a všechno úplně zadarmo.

ZLATO A PLODNOST


Ani sádhuové nezapomínají na svůj
zevnějšek. Po očistné koupeli v ledové
horské bystřině si potřou těla blátem
či popelem jako výraz přísné askeze.

Jeskyně Amarnath leží v Kašmírském údolí asi 140 km východně od Šrínagaru. Legenda tvrdí, že tu před mnoha lety potkal muslimský pasáček ovcí Buta Malik svatého muže, který mu daroval pytel uhlí. Když přišel Buta domů, s překvapením zjistil, že v pytli je místo uhlí zlato. Celý dojatý běžel zpět, aby poděkoval štědrému dárci, ale po něm jako by se zem slehla. Na místě, kde se s ním předtím setkal, objevil jeskyni s obrovským ledovým krápníkem ve tvaru lingamu – posvátného symbolu plodnosti boha Šivy. Buta okamžitě pochopil, s kým měl tu čest se potkat, a pověst o jeskyni se rychle rozšířila. Každý rok během měsíce sávan (23. červenec-22. srpen) k ní proudí desetitisíce věřících. I dnes je část peněz, které poutníci darují během návštěvy svatého místa, věnována potomkům pastýře Malika.

Hinduisté věří, že právě v této jeskyni vyjevil bůh Šiva své manželce Párvatí tajemství zrození. To je důvod, proč lze mezi poutníky často potkat i nejmenší děti. Stává se totiž, že se otec v modlitbách zaváže, že vykoná se svou rodinou pouť k jeskyni Amarnath, pakliže mu bůh Šiva daruje potomka.

KAŠMÍŘANÉ MAJÍ VZTEK

Ibrahim posedává u cesty a chladným pohledem sleduje skupinky poutníků.

„Džus, mangový džus,“ křikne na ně občas.

Je horko, slunce pálí, ale poutníci ho netečně míjejí. Ibrahim na ně volá spíše ze zvyku. Ví totiž moc dobře, že nic neprodá. Kdo by taky vyhazoval deset rupií za krabičku džusu, když ji může mít o kus dál úplně zadarmo?

Ibrahim neskrývá rozhořčení. „Chtějí nás úplně odrovnat. Když se jim to nedaří takhle…,“ máchne rukou ke skupině indických vojáků, „…tak to zkoušejí jinak,“ vylévá si zlost. „Loni jsem tu měl pět stanů, každý pro deset lidí. Za jednu noc jsem vybíral od každého sto rupií a celou dobu jsem měl narváno. Teď mám stany tři a jeden nabízím za stovku. Rozumíš, celý stan za sto rupií, a stejně to nikoho nezajímá!“

V duchu počítám – musím přiznat, že přijít o pět tisíc rupií za den je opravdu k vzteku. Vztek ale nemá jenom Ibrahim. Situace v Kašmíru je vyhrocená. Naprostá většina muslimských obyvatel má pocit, že je Indové (rozuměj hinduisté) odírají, jak jen mohou. Indické vojáky považují za okupanty. A jejich názor na únos pěti turistů militantní skupinou usilující o nezávislost Kašmíru?

(Pozn. V létě roku 1995 unesla militantní skupina al-Faran pět zahraničních turistů. Únosci požadovali propuštění svých druhů z vězení. Jejich požadavkům ale indická vláda nevyhověla. Asi o měsíc později byla nalezena mrtvola jednoho z unesených – Nora Hanse Christiana Ostroa. Na těle zavražděného byl vyryt nápis „al-Faran“. Ostatní cizinci jsou nadále nezvěstní, s největší pravděpodobností mrtví.)

Muslim by prý nikdy něčeho takového nebyl schopen, nikdy by neznetvořil tělo oběti podobným způsobem jako v případě Hanse Ostroa. Všeobecně zde převládá názor, že celý únos byl jenom trik fingovaný indickou vládou, která tím chtěla vypudit z Kašmíru zahraniční turisty, a tím přiškrtit zdroj peněz, kterými jsou financovány guerilly usilující o nezávislost Kašmíru.

Ibrahim tvrdí, že to je přesně stejný důvod, proč je trasa pouti k jeskyni Amarnath lemována stanovými přístřešky, kde se každý může najíst a napít, co hrdlo ráčí. Navíc téměř každý poutník využívá možnosti předplatit si levné ubytování ve stanech postavených indickou vládou. To všechno je samozřejmě trnem v oku místním horalům.

HINDUISTÉ SE BOJÍ

Názor hinduistických poutníků je poněkud jiný.

„Je to trochu složitější,“ vysvětluje Prakáš Sítápati. „Loni během pouti se náhle změnilo počasí a zčistajasna přišla sněhová vichřice. A co myslíš, že udělali naši muslimští přátelíčkové? Okamžitě zvedli ceny stanů, a když nemáš prachy, tak si třeba zmrzni. Lidi se v těch pár stanech mačkali jako dobytek. Nikdo přesně neví, kolik poutníků tu zůstalo ležet navěky, ale odhaduje se, že skoro tři sta. Vojáci později odklidili spoustu mrtvol – hlavně starší, nemohoucí lidi, co se nechávají vyvézt k jesk yni na koních pronajímaných od místních muslimů. Hodně zlé krve vzbudilo, že se nenašly zdechliny koní. Znamená to, že když se blížila bouře, poručili jim, aby sesedli, a sami pádili na svých koních do bezpečí. Divíš se, že se po celé Indii pořádaly peněžní sbírky, aby se něco takového letos neopakovalo? Stotisícové dary nebyly žádnou zvláštností. Jen se podívej, co tu všeho je, a nemusíš platit ani rupii.“ Pohostinnost opravdu nezná mezí. Odmítnout je kolikrát značně obtížné, protože vlídní hostite lé neváhají použít i mírného násilí, aby přivlekli hosty do stanu s proviantem. Oproti předchozímu roku přišlo asi o 60 000 poutníků méně, a tak se strávníci musí činit. Navíc pouť za několik dní vrcholí a Kašmírské údolí se na rok zase uzavře. Je to v současné době v podstatě jediná příležitost, kdy je možné spatřit tolik opěvovanou krásu zdejší přírody. Zahraniční návštěvníci mají do Kašmírského údolí přístup pouze se speciálním povolením. I to je však vydáváno pouze na dobu pouti. Nehledě na to, že po zmíněném únosu pěti cizinců je zájem o toto povolení minimální. Hinduisté jsou na tom ještě hůř, ti se zde moho u cítit bezpečni pouze pod ochranou těžkých kulometů své armády, které lemují cestu k jeskyni.

ÓM NAMAH ŠIVÁJA

Duch pouti je opravdu fascinující. Skupiny lidí jsou roztroušené celé kilometry po himálajských úbočích. Trasa se pohybuje ve výškách kolem 4000 metrů s nejvyšším průsmykem ještě o pět set metrů výše.

Přestože cesta k jeskyni a zpět trvá přibližně pět dní, je možno mezi poutníky vidět stařičké kmety s osmi křížky na hřbetě i nejmenší kojence. Při pohledu na výkony věřících je nutno smeknout. Starci, které by i ti nejotrlejší z nás ochotně pustili sednout v tramvaji, se ztěžka opírají o hůl a opatrnými kroky zvolna postupují vpřed. Některé ženy nesou malá nemluvňata, pohled mají upřený do dálky a ztěžka oddechují. Zdatnější chodci zvesela vykřikují halasné pozdravy a hesla. V některých věřících je tichá pokora, v jiných hrdá odhodlanost.

Mnozí z poutníků kráčí bosi či jen v lehounkých žabkách. Pouze na krátkém ledovcovém úseku těsně před jeskyní si nasazují na nohy igelitové pytlíky. S takovou „obuví“ dozajista riskují život. Ledovec na sluníčku přes den nataje a noční teploty pod bodem mrazu z něj udělají nevyzpytatelnou skluzavku.Starci a stařenky s obětavou pomocí ostatních poutníků podávají fantastické výkony a přes několik hrozivých uklouznutí se před nimi konečně otvírá pohled na posvátnou jeskyni. „Óm namah Šivája,“ neubrání se mnozí z nich dojetí a s očima upřenýma k nebi děkují pánu veškerenstva, mocnému Šivovi, že se dočkali této chvíle.

Category: 1999 / 01

Jedna z terásek na Hlavním nádraží v Praze je pěkně vypolstrovaná, do červena laděná, útulná a trošku bordelová. Blikají, hýkají, řinčí a kvílejí tam hrací automaty. U nich sedí mladí kluci. Automaty neprohrávají, kluci ano. Konstruktéři automatů nejsou blbci. Kdyby jediná mašinka začala prohrávat, jde okamžitě do šrotu. Kluci jdou do šrotu taky, ale trvá to trochu déle. Dole pod tou bordelovou teráskou postávají strejci s naditými peněženkami a mlsně vyhlížejí mladé masíčko. Kluk prohraje, sestoupí po těch pár schůdcích dolů, nedělá fóry, strejc něco pustí z peněženky, a kluk se vrací k automatům. Aby to všechno vydržel, tak si občas šlehne, a aby dokázal, jak těma „zasranejma buzerantama pohrdá“, vyspí se se svojí holkou…

Tahle story by se nás nemusela týkat, nebýt těch čtyř děsivých písmen A I D S. Je to neřízená nukleární reakce, pyramida smrti. Jeden muž vyrazil do boje. Jmenuje se László a jeho povolání je STREETWORKER.


Když dojdou peníze a není kam jít, nezbývá než se někomu
nabídnout… A pak si třeba šlehnout dávku… Nebo dospat noc
v křesle střeleckého simulátoru.

HLAVNÍ NÁDRAŽÍ

„Přijďte kdykoliv po čtvrté odpoledne, je tu vždycky někdo, kdyžtak na mě počkejte…“ řekl mi tenkrát, když jsem se s ním viděl poprvé. Přišel jsem za dva dny a László byl ještě „v terénu“ – buď na Hlavním nádraží, nebo v některém z homosexuálních klubů. Nevadilo mi to. V centru projektu Šance seděli tři kluci a dvě holky. Nebýt toho, že tam bylo nahuleno, byla by tam atmosféra jak ve skautské klubovně. Jedna holka právě přinesla krabice džusů a nalila.

„Jak dlouho tohle centrum funguje?“
„Asi čtyři měsíce. Je to poradenské centrum pro homoprostituty, takový záchytný bod pro lidi s rizikovým chováním? a koordinátorem tohoto projektu je právě László.“
Odpověděl mi Mirek, jeho zástupce. Mirek je na první pohled inteligentní kluk, tak jsem mu skočil do řeči: „Kluci, řekněte mi, kdo z vás je gay?“
Mirek se přihlásil k bisexualitě, za Petra odpovědělo to, že právě popadal dech po dlouhém polibku s dívkou, která seděla vedle něj, a Pepa, který seděl vedle mě, je pro změnu bisexuál. Bum, a máme to – pyramida z úvodu jak vyšitá. Obrátil jsem se na Jarku, která chodí s Petrem.
„Jak ty se díváš na to, co tvůj přítel dělá?“
„Normálně…“
„Dovedeš si představit, že bys dělala to, co on?“
„Dovedu, já to občas dělám…“
„Pepo, ty máš taky stálou přítelkyni?“
„Ne, zatím ne.“
„Až si ji najdeš, řekneš jí, čím se živíš?“
„Určitě jo.“
„Když ti dá na vybranou – buď já, nebo Hlavní nádraží – co si vybereš?“
„Asi ji.“

Tři bisexuálové, kteří šlapou chodník, jejich přítelkyně, které o tom vědí, rodiče, kteří je buď vyhodili z bytu, nebo o tom, co kluci dělají, nemají ani páru, a Centrum, které jim pod vedením novodobého Dona Quijota dává šanci na návrat do normální společnosti. Do „normální“?

NECHCI TADY PSY A BUZERANTY

„Tenhle nápis někdo nastříkal sprejem na vaše dveře. Jak se na vás dívají tady v domě?“

„Hrozně, to si ani neumíš představit. Přitom tady je čisto, zametáme chodník před vchodem, nejsme hluční, neděláme tady nějaké mejdany… nic. Lidem prostě vadíme, vadí jim to, že vůbec existujeme. Jsou z toho ty počmárané dveře, hřebíky v zámku a tak.“

„Stojí to všechno za to?“

Mirek se chvilku zamyslí: „My si vyděláme asi tak dvakrát tolik, než je plat průměrného dělníka v Praze. Má to i jiné souvislosti – hodně kluků je na drogách a na automatech. To je kolotoč vydělávání a utrácení peněz. Drogy potřebuješ pořád víc, nezbývá ti než šlapat nebo riskovat v automatech. No a na to zase potřebuješ peníze…“

„Říkáš ̧hodně kluků? – ty drogy nebereš?“

„Já jsem byl dva roky na heroinu, pak na pervitinu a dostal jsem se z toho díky slušnejm lidem, který byli kolem mě. Tahle práce je hrozně ubíjející, riziková – a teď nemluvím o Aidě, ale třeba i o tom, že občas nějaké kluky klient napadne, zmlátí nebo okrade. Snaž se pochopit, že drogy jsou východiskem, aspoň na chvilku.“

NÁM JDE O ŽIVOT

„Jak by sis představoval nějakou ochranu?“

„Často se mluví o tom, že homoprostituce je organizovaná. To je naprostá blbost. Asi před třemi, čtyřmi roky fungovali pasáci, a měl jsi aspoň nějaké záruky. Teď jede každej na vlastní pěst a je to na houby. Jednak se nedrží ceny a někteří kluci jdou vyloženě pod svoji hodnotu, jednak riziko vzrostlo.“

„Proč nejsou pasáci?“

„Protože je zavřeli a nikdo už nemá chuť to dělat.“

„Existuje uričté vrstvení, nějaké ̧cenové skupiny??“

„Nejvýš – i platově – jsou kluci z klubů, pak z bordelů a na tom nádraží to je už někdy opravdu hodně pod cenou…“

LÁSZLÓ JE TÁTA-MÁMA

„Kdykoliv padne jeho jméno, mám pocit, že zaznělo jméno boží. V čem je vlastně tak výjimečný?“

„Pochop, že to je jedinej člověk, za kterým můžeme jít, když máme problém. Jedno jakej. Může jít o léčení, práci, ubytování – o nějaké zázemí nebo třeba o HIV testy.“

„Není přece jediný, je třeba Naděje…“

„Tam, jakmile zjistí, že kluci šlapou chodník, tak se s nima dál nebavěj.“

Vešel László. Vyzařoval z něj klid a pohoda, jako by se právě vrátil z nějakého příjemného výletu. Přitom se denně brodí v bahně.

MĚ LÁSZLÓ DÁ NA LÉČENÍ

„Když jsem se tady s vašimi přáteli bavil, řekl jeden z nich, samostatný, inteligentní kluk, právě tuhle větu: ̧…kdyby bylo potřeba, tak mě László dá na léčení.? Uvědomujete si, jak moc pro ně znamenáte?“

„Když jdete do terénu, musíte se držet jedné zásady – nikdy od toho osloveného člověka nežádat víc, než čeho je schopen. Musíte počítat i s tím, že vás podrazí, oklame, nedodrží slib. Musíte s tím počítat, ale musíte VĚŘIT, že to neudělá. Myslím, že z té víry se dá načerpat hodně síly, kterou každý streetworker potřebuje. Jestli mi kluci a holky věří, jsem rád a žije se s tím krásně, protože mi to dává jistotu, že jdu správnou cestou.“

„Důvěra je něco, co se musí získat. Jak se vám tohle povedlo?“

„Po technické stránce tak, že jsem si nacpal do kapes kondomy, nějaké informační letáčky, a šel jsem mezi ně. Po duševní stránce tak, že jsem byl připraven POSLOUCHAT. Musíte poslouchat třeba i to, co si ten kluk vysní. Poslouchat a věřit. Nebránit se ani tomu, když vám někdo řekne ̧pojď k nám domů, máma o tobě někde četla nebo slyšela…? Jít tam, posedět, pobýt s rodiči. Podat pomocnou ruku.“

„Co vlastně má dobrý streetworker dělat?“

„Začnu tím, co dělat nemá. Pokud bych jenom chodil, rozdával kondomy, lubrikační gely a dělal slinné testy HIV, tak bych byl hodně ubohý streetworker. Snažím se kluky resocializovat, najít jim bydlení třeba v azylových domech, pomáhat hledat cesty zpátky k rodičům.“

PRAŽSKÁ MATKA TEREZA

„Děláte HIV testy. Co když zjistíte, že je někdo pozitivní?“

„Nejdřív je potřeba toho kluka najít, zařídit, aby vám neutekl. Reakce jsou různé. Stalo se, že mě jeden kluk chtěl zbít jenom proto, že jsem mu to řekl. Někdo propadne depresím, někdo je agresivní, objeví se i ta šílená věta: ̧mám to já, tak ať to mají všichni…? Naštěstí jsou i ti, kteří prostě na chvilku sklopí hlavu a srovnávají se s tím, že je potřeba žít dál. Pak mi řeknou své kontakty a vyhledáváme je, přemlouváme k testům, doporučujeme jim vyšetření, vracíme je do života. S onemocněním AIDS život nekončí, jen se mění.“

„Jak se tahle hrozná zpráva říká?“

„Těžce. A hlavně se musí poznat, JAK ji komu říci. Někdy jsem s tím klukem třeba i čtyřiadvacet hodin, pomáhám v prvních minutách a hodinách. Jednou jsem jel s flaškou vína na Nuselák, když mi odtamtud volal kluk, že skočí. Vynadal jsem mu, že je to od něj sobecké umřít a ani se nerozloučit. Flašku jsme vypili a on žije dodnes. Smířil se s nemocí a žije život, který ho naplňuje. Jindy jsem prochodil s jiným klukem spoustu hodin po Žižkově, mluvili jsme o všem možném, až mi najednou řekl: tak proč m i už neřekneš, že mám Aidu?? Ne, neumím říci, jak tuhle zprávu sdělit. Prostě to cítím…“

Když jsem Lászlóovi během povídání řekl, že je pražská Matka Tereza, smál se. Já s ním, ale do smíchu mi nebylo.

Do článku se nedostalo to, že zařizuje i očkování proti žloutence, že dva roky bojoval o různé nebytové prostory, že Centrum sídlí v ulici Ve Smečkách 28, nedostalo se tam ani povídání s jedním klukem, který mi líčil, jak se ze všeho dostal, vyhrabal se z drog, vydělal dost peněz a za pár dní se vrací domů k rodičům, nedostalo se tam…

Category: 1999 / 01

Jeden ze sedmi starověkých mudrců Thalés z Mílétu byl tak zahloubán do pozorování oblohy, že přehlédl studnu či žumpu u svých nohou, a spadl do ní. Vysloužil si pouze posměch služky. Alespoň se to traduje o jednom z prvních řeckých filozofů, který už před více NEŽ dvěma a půl tisíci lety dokázal vypočíst zatmění Slunce…

Současné studium a výzkum kosmu je výsadou několika vládních a nevládních organizací sdružujících specializované vědecké pracovníky z celého světa. Českou republiku zde zastupuje především Astronomický ústav Akademie věd ČR. Na observatoř v Ondřejově, kde se dnes provádí hlavní astronomický výzkum, jsem se nevydal jen tak náhodou. Ondřejovská hvězdárna totiž nedávno oslavila prvních sto let své existence.

HLAVY VE HVĚZDÁCH

Představu astronoma, kterého neustále bolí za krkem, jak se dívá vzhůru do nebeských výšin, mi hned vyvrátil Jaroslav Klokočník, jeden z vědeckých pracovníků ondřejovské observatoře. „Hvězdář stráví většinu času u počítače tím, že odvozuje vzorečky, píše články, a pokud dostane nějakou podporu či grant, připravuje si referáty na konference. Řekl bych, že pozorovací čas představuje obvykle pět až deset procent jeho činnosti,“ říká Klokočník. Vlastní pozorování pak neprovádí ani astronom, ale většinou technik-pozorovatel, a to podle přesně stanovených instrukcí.

NÁHODY A SVĚTOVÁ PRVENSTVÍ

„Je to snad nejfamóznější snímek bolidu – meteoru jasnějšího než Venuše, v tomto případě asi jako Měsíc v úplňku,“ pěje zaměstnanec oddělení meziplanetární hmoty Pavel Spurný chválu na fotografické umění ondřejovských astronomů (jmenovitě Josefa Klepešty), kteří v roce 1923 shodou okolností vyfotografovali jeden z nejhezčích meteorů, jaký byl kdy vůbec zachycen. Výzkum meziplanetární hmoty, tradiční odvětví astronomie, je v Astronomickém ústavu v Ondřejově rozvíjen po řadu desetiletí. Pozorování met eorů má v českých zemích dlouhou tradici, systematické fotografování se v Ondřejově provádí již od roku 1951.

Vůbec první fotografii meteoru pořídil profesor L. Weinek v roce 1885 z německé části Karlovy univerzity v Praze. Nejznámější snímek nejjasnějšího meteoru na světě pochází také z Ondřejova a jeho pořízení koncem roku 1974 bylo zčásti dílem náhody. Shodou okolností to bylo poprvé, kdy se zde testoval nový typ objektivu (rybí oko). „Byla to vůbec první noc, kdy si doktor Zdeněk Ceplecha přinesl z dílny sestavenou kameru, která ještě neměla ani vytápění. Jenom ji postavil ven a odskočil si na záchod. V rátil se, aniž by tušil, že před chvílí letící bolid vyfotografoval,“ vzpomíná Spurný. Štěstí také bylo, že bolid Šumava (jméno dostal podle oblasti, nad kterou prolétal) letěl v okamžiku, kdy byl objektiv kamery již orosen. „Orosení udělalo takovou dobrou clonu, jinak by byl snímek celý černý,“ dodává Spurný.

Tento bolid byl zachycen ještě dvěma dalšími, avšak méně jasnými kamerami na našem území. Od doby Příbramských meteoritů se žádný takový meteorit nalézt nepodařilo. Fotografování však prodělalo obrovský skok dopředu. „Přímý praktický význam není žádný, protože chleba lacinější nebude,“ říká na rovinu Pavel Spurný. „Prostor, ve kterém se pohybuje Země, však není prázdný – od nejjemnějších zrnek prachu až po pořádné balvany do velikosti komet a planetek. Určitě je pro lidskou civilizaci docela dobré v ědět, čím je tento prostor vyplněn, s čím se Země může potkat a co nám někdy může spadnout na hlavu,“ dodává vzápětí. Mimochodem, v dubnu roku 1990 jeden takový meteorit prorazil střechu domu v Holandsku a v říjnu 1992 spadl další na auto v New Yorku…

ARMAGEDON

Pravděpodobná zásobárna těles, která mohou mít velmi zajímavé dráhy, je Oortovo mračno komet. Nachází se za hranicemi sluneční soustavy a je zřejmě nevyčerpatelné. Odtud mohou pocházet tělesa, která by mohla být pro nás nebezpečná. „Film Armagedon není úplná fantazie. Skutečně existují situace, kdy se těleso z původně v podstatě ̧klidné? kruhové dráhy vymkne a začne obíhat po dráze eliptické, která může protnout Zemi,“ tvrdí Jaroslav Klokočník. Chaosem ve sluneční soustavě, pohybem těles přirozených (planety, měsíce planet, asteroidy) i umělých (družice), vývojem galaxií a vznikem hvězd z meziplanetární hmoty, ale i rotací Země a nepravidelnostmi s tím spojenými se v Ondřejově zabývá oddělení dynamické astronomie.

„Znalost přesné polohy rotace zemské osy ve vesmírném prostoru je důležitá pro vypočítání drah pohybu mezikontinentálních střel nebo sledování milimetrových průhybů přehrad. Na to dnes existuje celá věda, založená na znalosti drah družic GPS systému,“ uvedl praktické využití astronomie ředitel ondřejovské observatoře Jan Palouš. Tento systém prý umožňuje stanovit polohu na Zemi s přesností jednoho metru! Tedy něco pro vojáky, bohaté turisty či řidiče dálkových kamionů. Přesnou navigací zasahuje astr onomie také do geodézie, geofyziky nebo třeba meteorologie – studiem klimatických změn a předpovídáním počasí a třeba úrody na delší dobu.

PRAVDĚPODOBNOST GLOBÁLNÍ KATASTROFY

„Nemusíme se obávat pádu těles menších než dvě stě metrů v průměru,“ uklidnil mě Petr Pravec, zabývající se výzkumem blízkozemních planetek. Ty by podle něj při pádu způsobily jen škody lokálního charakteru: „Zničilo by to jen malou oblast, řádově tak tisíce kilometrů čtverečních, což je vzhledem k povrchu Země nepatrné. Pravděpodobnost dopadu například na New York je malá, takže pádu těles menších než dvě stě metrů se nebojíme. Při zásahu průměrně obydlené oblasti by to zahubilo jen málo lidí.“

Obavy vědce však vzbuzují zejména tělesa větší než pět set metrů, jejichž pád na matičku Zemi by způsobil katastrofu globálního charakteru. Představte si to: vlny tsunami zaplaví pobřežní oblasti a zahubí mnoho lidí na pobřeží. Do atmosféry se dostane velké množství par a prachu, což způsobí jev nazývaný jaderná zima. Na zem nedopadá sluneční záření, teplota klesne o deset až třicet stupňů Celsia. Při předpokladu, že by to trvalo rok nebo dva, by se během těchto let nic neurodilo. Nejprve by zemřeli býložravci, následně masožravci, lidem by docházely potraviny… Žádná slast. Naštěstí pravděpodobnost dopadu není veliká.

Nejen vědci z Ondřejova si myslí, že jejich studium vlastností těles přibližujících se k Zemi má svůj smysl. „Kdyby se na nás něco řítilo, museli bychom tyto vlastnosti znát, abychom nalezli nejlepší řešení, jak zabránit katastrofě.“

JAKÉ BUDE ZÍTRA VESMÍRNÉ POČASÍ?

Ve slunečním oddělení mají zase v případě silných protuberancí a erupcí na Slunci tak dva až tři dny na varování lidstva. Taková gigantická erupce prý dokáže zamořit meziplanetární prostor proudem částic, a pokud tyto narazí na zemskou magnetosféru, způsobí často geomagnetickou bouři. S jakými následky? Narušení radiokomunikací – piloti a kapitáni lodí bez spojení, kumulace proudů na dálkových energetických vedeních (i ropovody a plynovody) – vyřazení z provozu celých přenosových celků, polární záře Na ondřejovské observatoři letos v červnu také zaznamenali pozemními dalekohledy část největší eruptivní protuberance na Slunci, jaká kdy vůbec byla v Ondřejově pozorována. Její chladný (10 000 K) „vír“ plazmy byl vyvržen až do vzdálenosti asi jednoho milionu kilometrů od Slunce (necelý jeden sluneční průměr), tedy zhruba desetkrát dále, než při běžné protuberanci. Koronograf LASCO na družici SOHO (ESA/NASA) dokonce zaznamenal teplejší plazmu (řádově milion stupňů K) této protuberance, a to až ve vz dálenostech třiceti milionů kilometrů!

HLEDÁNÍ ŘÁDU A VZNIK VESMÍRU

Ve světě, kde je vše „plovoucí“, kde se vše pohybuje, hledá astronomie, stejně jako starověcí myslitelé, nějaký pevný bod, řád, co možná nejpřesnější souřadnou soustavu. Na otázky, jako je vznik vesmíru, však ještě nemá jednoznačnou doktrínu. A má vesmír nějaký řád, nebo je to jenom chaos? „Zdá se, že je astronomie před jakousi revolucí, v situaci těsně před objevením Ameriky,“ říká ředitel ondřejovské hvězdárny a oči se mu rozzáří. Tento stav srovnává se situací v dobách Koperníkových. „Za několik málo let budou k dispozici přístroje, díky nimž bude možno zmapovat podstatné části vesmíru. Stejně jako bylo dříve na středověkých mapách na neznámém území (terra incognita) napsáno: ̧Tam jsou lvi?, tak i v astronomii máme doposud nezmapované oblasti mezi tím, co měří satelit COBE, a tím, co se ještě vidí Hubblovým dalekohledem. Je to oblast, kde vznikají galaxie, která se bude moci zmapovat přístroji nové generace. Na to je potřeba se připravit, zatím tu tyto podstatné informace schází.“ Všichni a stronomové se už teď těší na objasnění vzniku vesmíru…

HVĚZDÁRNA ONDŘEJOV

Původně soukromou hvězdárnu založil Josef Jan Frič (syn Josefa Václava Friče, známého revolucionáře z pražských barikád), a to v roce 1898 v Ondřejově, 35 kilometrů jihovýchodně od Prahy. Fričova žena věnovala hvězdárnu k desátému výročí vzniku Československa v roce 1928 státu. Po druhé světové válce byla hvězdárna spojena se Státní hvězdárnou v Praze a po založení Československé akademie věd v roce 1953 se stala její součástí. V roce 1993 byla pražská část ústavu přemístěna z Vinohrad do budovy Geo fyzikálního ústavu AV ČR v Praze na Spořilově.

Ondřejovská observatoř je svým uspořádáním v podstatě nezávislým celkem se svým vlastním vodovodem, kanalizací, teplárnou a také s obytnými budovami pro čtyřicet rodin zaměstnanců a pokoji pro zahraniční návštěvníky. Součástí komplexu je zhruba padesát budov (některé pocházejí už z počátku století), nacházejících se v parkovém areálu připomínajícím botanickou zahradu. Některé stromy jsou sto let staré a jejich hlavní smysl je v omezení proudění vzduchu v nejnižší přízemní vrstvě a snížení rušivých v livů (jako teplotních kontrastů) při astronomickém pozorování. Překrásný komplex doplňují sochy pěti českých výtvarníků ze sympozia Kameny a hvězdy. V Západní kopuli, postavené v letech 1907-8, se nachází jedinečné muzeum astronomie. K vidění je zde řada přístrojů, specializovaných hlavně na měření poloh hvězd, i první dalekohled z autorské dílny Fričů, který v roce 1883 vyrobili pro profesora Šafaříka.


Víceexpozice západu slunce nad Ondřejovem v polovině
května 1998. V pozadí město Praha.

V Ondřejově dnes působí čtyřicet vědeckých pracovníků, stejný počet tvoří technický personál. V Astronomickém ústavu AV ČR se provádějí astronomické a astrofyzikální výzkumy Slunce, meziplanetární hmoty, malých těles sluneční soustavy, hvězd a galaxií, a také pohybů umělých družic Země.

ČEKÁNÍ NA MIMOSU

Ondřejovští hvězdáři dostali od NASA certifikát, že jimi zkonstruovaný přístroj mikroakcelerometr, měřící malinká zrychlení (řádově deset na minus devátou m/s2 a ještě menší), může létat na raketoplánech do kosmu. Pyšní jsou na ně proto všichni čeští astronomové, mikroakcelerometr se totiž již dvakrát do kosmu dostal (v roce 1994 na ruské družici Resurs-F1 a v roce 1996 na americkém raketoplánu Discovery). Díky němu bude možné zpřesňovat stávající modely hustoty atmosféry a matematický popis tlaku slunečního záření. „Na velkém zařízení, jako je raketoplán, který nese další zařízení, není možné eliminovat veškerá další parazitní zrychlení. Aby se splnil vědecký účel, připravuje se projekt vlastní speciální malé družice jen pro mikroakcelerometr – MIMOSA,“ nastínil připravovanou konstrukci družice v Ondřejově Radek Peřestý z oddělení fyziky okolí Země, kde se zabývají působením vysoké atmosféry a gravitačního pole Země na pohyb umělých družic Země.

Podle statistických údajů OECD z letošní konference Evropské astronomické společnosti konané v Praze má naše republika poloviční množství výzkumných pracovníků, než jaké by odpovídalo úrovni Evropské unie. Může za to jak čtvrtinová produktivita naší národní ekonomiky ve srovnání s EU, tak skutečnost, že naše vlády doposud na vědu a výzkum vydávaly třetinu až pětinu finančních prostředků než EU. Při porovnání vědecké produktivity jsou naši vědci schopni pracovat stejnou rychlostí jako průměrný pracovník EU. A to při univerzálních cenách přístrojů a s jednou dvanáctinou financí pracovníků EU!

Category: 1999 / 01

Projevil se „Hošík“, jev El Nin~o, nějakým způsobem na severní polokouli? Pocítili jsme i my díky El Nin~u výraznější změny v počasí?

Myslím si, že ano, protože v současných dvou, třech letech máme podstatně větší srážky, než na jaké jsme byli zvyklí. Třeba loňské a letošní povodně.


Pohled z vrtulníků na zatopenou Olomouc, 10. 7. 1997.

Změny počasí nastaly. Zůstává otázka, zda byly způsobené El Nin~em.

Je jasné, že El Nin~o ovlivňuje počasí na obou amerických kontinentech, a protože atmosféra už dávno zná to, co dnešní filozofové nazývají globalizací, tak všechno, co se děje u břehů Amerik, se skutečně může odrazit i v počasí na evropském kontinentu.

Takže závěr: není vyloučeno, že změna rázu počasí v posledních letech v Evropě byla způsobena efektem El Nin~o, ale pokud nastala, tak to bylo působení pouze nepřímé a velmi obtížně dokazatelné.

Co když jsou ale tyto změny velké a byly by docela dobře měřitelné, a tedy prokazatelné, kdyby speciálně v Evropě nebyly dávány do jednoho pytle s vlivy lidské činnosti na atmosféru?

Já bych si vypomohl příkladem. Mám bazén, do kterého ze dvou neznámých zdrojů přitéká teplejší voda. Jak mám poznat, který přítok se podílí víc a o kolik na vzrůstu teploty vody v bazénu? Pokud neznám přesně přítok z každého zdroje, tak to zjistit nemohu, a úplně stejné je to v atmosféře. Víme, že se otepluje asi o 0,5 stupňů Celsia za posledních sto let. Je zde ale otázkou, kolik z toho je způsobeno lidskou činností.

Stejně těžké je oddělit vliv El Nin~a na dynamiku atmosféry od změn vyvolaných člověkem. A pořád nevíme, jestli to jednou vůbec půjde úplně prozkoumat a vysvětlit.

Sotva vychladlo El Nin~o, už se začalo hovořit o studené souputnici hošíka – děvčátku La Nin~i. Dokáže i ta ovlivnit počasí u nás?

To by byly jen velké spekulace. Vůbec, tady se teprve jedná o předpovědi, jestli La Nin~a skutečně přijde. Samozřejmě pokud by přišla, tak její vliv na Evropu by byl opět pouze zprostředkovaný. Navíc má La Nin~a menší projevy v konkrétním počasí i na americkém kontinentě a… a jsme opět na poli pouhých dohadů.

Když ne El Nin~o a La Nin~a, tak jakých změn bychom se my Evropané měli obávat?

Změny směrů mořských proudů, protože pokud by k tomu došlo, tak by se evropské počasí opravdu výrazně změnilo. Dnes už se objevují odborné spekulace o tom, proč a jak ke změně Golfského proudu může dojít, a některé teorie uvádějí, že se tak může stát právě v důsledku globálních změn v atmosféře.

RNDr. Milan Šálek, * 1964, Český hydrometeorologický ústav, pobočka Brno, zabývá se aplikacemi numerických modelů v krátkodobých předpovědích počasí a detekcí a předpovědí srážek.

Category: 1999 / 01

Lidské orgány, těla i jejich části… ohavnost, krása, poučení i znechucení. Mrtvá těla jako nástroj k umělecké tvorbě či umělecká tvorba sama, v níž je nakonec největším umělcem příroda. Maso, kosti a orgány na výstavě „Svět lidského těla“ pořádně zacloumaly laickým publikem i odbornými kritiky.

ŠOKUJÍCÍ SOCHAŘ

Günter von Hagens, profesor anatomie, rodák z bývalé NDR a originální sochař, si dal zcela neobvyklé rande se smrtí vloni na jaře v německém Mannheimu. V místním státním muzeu technologie instaloval svou výstavu více než dvou set lidských orgánů, těl i jejich částí. Výstavě vévodilo několik kompletních kusů lidských těl. Sochy z tkání, masa a kostí zesnulých osob, trojrozměrné studie, vytvořené v poměru 1:1, zobrazující člověka během každodenní činnosti se všemi jeho přirozenými i během života nabytými zvláštnostmi – těla stižená infarktem, těla žen nebo těla zachvácená rakovinou… To je krátký výčet toho nejzajímavějšího, co bylo možné v Mannheimu vidět. Smysl svého konání komentoval von Hagens slovy:

„Výstavou chci ukázat, že i ve virtuálním věku počítačů, kdy technický pokrok diktuje zákony našeho světa, zůstává lidské tělo stále nejdokonalejším výtvorem přírody. Nenapodobitelným originálem.“

Ostatky dobrovolných dárců, které von Hagens „oživuje“, se ve stejné podobě jako v Mannheimu představily v minulosti také v Japonsku, kde výstava sklidila mimořádný úspěch. Na rozdíl od Japonska v rodném Německu byly von Hagensovy anatomické instalace podrobeny ostré kritice vědeckých a především náboženských kruhů.

„Jde o plivnutí do tváře samotnému majestátu smrti,“ zaznívaly kritické hlasy z řad církve.

„Naopak! Mé modely připomenou každému jeho příslušnost k lidskému rodu. Člověk si začne vážit toho, že je člověkem,“ vysvětluje von Hagens.

Velkolepý projekt by se jen stěží uskutečnil, nebýt autorových mimořádných znalostí a zkušeností v anatomii. Profesor von Hagens se v této oblasti řadí mezi evropskou špičku. Výrazným způsobem se podepsal na přípravách vývoje jedinečné konzervační technologie zvané „plastination“, která – nahradí-li se voda v buňkách preparovaných vzorků syntetickým roztokem – umožňuje zachovávat jednotlivé orgány i celá těla v nezměněném stavu po libovolnou dobu. Toho von Hagens využil i na své výstavě. Exponáty „s e tvářily“ čerstvě, i když většina z nich byla stvořena někdy i z několika generací.

Netradiční expozice si na nezájem veřejnosti rozhodně stěžovat nemohla. Stovky návštěvníků se denně tlačily u vchodu, aby pohlédli do útrob sebe samých a poznali fascinující mechanismus řídící koloběh života.

Category: 1999 / 01

„Na počátku byl Inyan, který neměl žádný počátek, protože tu byl i tehdy, když tu nebyl nikdo jiný, jen Hanhepi, neboli Temnota. Inyan byl měkký a beztvarý, ale byl všude a ovládal všechny síly. Tyto síly byly v jeho krvi a jeho krev byla modrá. Jeho duch byl Wakan-Tanka.“

První setkání s prérií je jako pohled na oceán. Pro prérijní Indiány, lovící na svých nádherných koních bizony, je tou nejkrásnější zemí. „Milujeme svou zemi, protože je krásná a protože jsme se tady narodili,“ vypraví černonožský šaman mladému indiánskému lovci s ohyzdnou jizvou na tváři. „Cizinci nám ji budou závidět a jednoho dne se nám ji pokusí vzít. To je tak jisté, jako že zítra vyjde slunce.“ Mladík nespustil ze šamana oči, bezděčně si přitom přejel dlaní po ráně na obličeji, kvůli které dos tal jméno Zjizvená tvář. „Ale proč, vždyť Starý muž Napi ji stvořil pro nás,“ odvážil se přeci jen ještě jedné otázky. „Ano, Starý muž Napi ji uhnětl z kousku bláta. Kdysi dávno, když na světě nebylo nic než voda, seděl Napi spolu se čtyřmi zvířaty na kmeni stromu a uvažoval o tom, zda pod tou vodou ještě něco je. Promluvil o tom se zvířaty a přemluvil je, aby se potopila, vodu prozkoumala a přinesla mu, co objeví. První tři zvířata neuspěla. Až poslední, posvátné ondatře, se to podařilo. Přinesla s sebou ze dna kus bláta. Napi se usmál, vzal bláto do svých rukou a počal je hníst. A jaký div, bláto mu v rukou rychle přibývalo, a než je mohl Napi upustit zpátky do vody, nabylo takových rozměrů, že se na ně mohl postavit. Tehdy Napi vyzval vlka, aby běhal po usychajícím blátě. Tam, kde vlk zanechal hluboký otisk, vzniklo údolí. Vlk ale běhal dál a vytvořil pohoří a prérie, a voda, která natekla do některých prohlubní, dala vzniknout jezerům a řekám. Ale cizinci nemají úctu k našim mýtům, hochu.“ Mladý indiánský lovec zvaný Zjizvená tvář se vážně zadíval na šamana. Ten však jen klidně pokýval hlavou. Pak vstal, opíraje se o svou hůl, a pomalu odcházel. Měl ještě spoustu starostí s přípravou dnešní Slavnosti slunečního tance, neboli slavnosti za obnovení světa.

Indiáni, maskovaní za zvířata, kterým vděčili za stvoření rodné prérie, tančili v magickém kole slunce. Bubny sametově protínaly noc. Oheň ozařoval masky tančících mužů a žen a zahříval jejich šlachovitá těla. Uprostřed všeho mysteria stála kouzelnice Losí žena a řídila všechen ten pohyb. Dnes, třetí den slavnosti, vloží šaman do hnízda Ducha hromu zlomený šíp, bizoní maso, provaz a figurku z vydělané kůže. Slavnost vrcholí.

Zjizvená tvář byl napjatý jako tětiva luku. Právě teď, po skončení obřadu, teď a nikdy jindy se musí odvážit. On, chudý mladík s ohyzdným šrámem na tváři, požádá svou milovanou, dceru náčelníka Černonožců, aby se stala jeho ženou. Jaké zklamání mu však připravila jeho láska. Prý si jej vezme, jedině když najde způsob, jak se zbavit své jizvy na tváři. Jedině pak vstoupí do jeho týpí coby jeho manželka a vybere mu nové jméno.

Zoufalý mládenec se rozhodl požádat o pomoc duchy prérie. Odešel hledat posvátnou Sluneční zemi.Nebyla to snadná pouť. Musel překonat mnohé nástrahy a nebezpečí, setkal se dokonce i s Jitřenkou, hlavním vůdcem stvoření vesmíru, ale nejtěžší boj jej čekal na konci jeho cesty. Musel zabít sedm velkých bílých hus a sedm divokých jestřábů. Teprve pak k němu velké Slunce obrátilo svou tvář:

„Tvá odvaha a tvé hrdinské činy na mě udělaly velký dojem, ty, jemuž říkají Zjizvená tvář. Věz, že statečnost a velké srdce jsou více než hladká tvář. Přijmi ode mě tento dar a věř, že tvá vyvolená se stane tvou ženou.“ K mladíkovým nohám se snesl nádherný oblek ozdobený lasiččími kožešinami. Košile měla na prsou a na zádech kruh vyšívaný dikobrazími ostny, který symbolicky znázorňoval Slunce, a na rukávech sedm černých namalovaných pruhů, které představovaly sedm zabitých ptáků, druhých sedm ptáků symbolizovalo sedm pásů na kamaších.

Stalo se, jak Slunce řeklo, Zjizvená tvář se nakonec s náčelníkovou dcerou oženil a stal se z něj jeden z nejúspěšnějších obřadníků kmene Černonožců.

(Podle mýtů prérijních Indiánů, jejichž země se rozkládá od řeky North Saskatchewan v dnešní Albertě a Saskatchewanu směrem na jih až téměř k Rio Grande v Novém Mexiku a Texasu.)

Category: 1999 / 01

Jakýma očima se díval pravěký lovec na krajinu, kterou dneska pozorujeme? Co víme o představách, pověrách a mýtech prehistorického člověka? Především to, že byly úzce spjaty se životem jeho společnosti. Reagoval na roční období, pohyby slunce, měsíce a hvězd, záhádných jako bůh. Zajímalo jej vše, co se dělo kolem něj, především zákonitosti přírody, tajemství života, svět zvířat. Díky pravěkým kresbám, které byly objeveny především v jeskyních, si můžeme udělat představu i o tom, jak svět tehdy vypadal. Například tam, kde je teď holý a skalnatý ostrov Levanzo, žili v době kamenné podle jeskynních maleb jeleni, skot a jiná velká zvířata, která by tu dnes neměla šanci přežít.

UMĚLECKÝ SVĚT PRAČLOVĚKA

Od nejstarších dob provázejí lidská sídliště i zlomky přírodních barviv, s kterými si člověk hrál. Tvořil. Zpočátku zřejmě na vlastním těle. To pokrýval různými ornamenty a přikládal jim význam, který dneska můžeme jenom odhadovat. Ale teprve člověk takzvaného moderního typu rozvinul skutečné výtvarné umění – obrazy zvířat i lidí v neobyčejně dokonalém provedení a ve velkém bohatství tvarů. Nejnovější technika datování pomocí radioizotopu uhlíku ukázala, že pravěké, můžeme říci realistické, umění po chází z rozmezí 30. – 10. tisíciletí před naším letopočtem. Do období 15. – 10. tisíciletí pak spadá velké jeskynní umění všech proslulých nalezišť.

Na počátku mladší doby kamenné se dostávají pravěcí umělci podle většiny vědců do tvůrčí exploze. Bylo to v době, kdy vzrůstal počet obyvatel Země, zvyšovala se hustota osídlení v Evropě, osídlovaly se i nové světadíly, rychle se měnila výrobní technika. Jak je vidět, všechno souvisí se vším.

KAŽDÉ DOBRÉ UMĚNÍ ODRÁŽÍ I SVOU DOBU

Hlavním tématem loveckého umění byla pochopitelně zvířata. Obraz zvířete dokázal pravěký umělec vyjádřit plasticky v kosti nebo kameni a na ploše rytinou i malbou.

Před 15 000 až 10 000 lety vrcholilo především v západní Evropě umění nástěnných maleb a rytin v jeskyních, které byly dějištěm obřadů. K nejkrásnějším patří Sál býků v jeskyni Lascaux ve Francii. V některých jeskyních se našly i rytiny nadpřirozených bytostí, například ve známé Altamiře. Na zemi lze rozeznat otisky bosých nohou, na stěnách barevné otisky rukou. Jeskyně bývala zřejmě osvětlena ohni.

Vytvořil však pravěký umělec rytiny a malby pro jediný obřad, nebo sloužily účelu dlouhodobě? Ve vyzdobených částech jeskyní se totiž dlouhodobě nesídlilo. A navíc archeologové na mnoha místech objevili, že jedna kresba překrývá jinou, starší. To by svědčilo spíš o tom, že obraz posloužil jen jednou a tím byla jeho magická síla vyčerpána. Je možné, že šaman nebo lovec obřadně zničil kresbu či sošku zvířete a věřil, že to přinese štěstí v lovu. Jiné kresby mohly zajistit rozmnožení zvěře nebo přivola t příchod stáda. Připusťme možnost, že kresby mohly vznikat i z tvůrčí radosti nebo ve snaze doprovodit nějaké vyprávění obrazem či vyjádřit pohled člověka na svět zvířat.

Lovná zvěř je sice nejčastějším námětem umění, ale neplatí, že zvířata nejčastěji lovená by musela být i nejčastěji vyobrazována. Když archeologové spočítali zastoupení zvířat zobrazovaných a zvířat doložených skutečnými nálezy kostí, nezřídka dospěli k dost odlišným výsledkům. Zvířata žijící ve stádech, jako například sob, nebo drobná zvířata, jako zajíc nebo ptáci, přestože tvořila podstatnou část potravy, zaujala umělce méně než mamut, kůň nebo bizon. A to nemluvím o šelmách, jako je vlk nebo lev Kresbou zvířecího těla bylo dílo dovršeno. Umělec necítil, až na malé výjimky, potřebu zasadit postavu do skupiny nebo krajiny a zachytit tak celý výjev.

Vedle kreseb zvířat a lidí kreslil pravěký lovec znaky. Body, šipky, obdélníky i složité obrazce, jejichž význam si někdy dokážeme odvodit, ale často zůstává neznámý. V těch znacích je zašifrováno jednoduché sdělení. Kdybychom je dokázali přečíst, kdoví co bychom se dozvěděli o filozofickém světě našich pravěkých předků.

PRAVĚKÁ ITÁLIE

Jelikož obrázky, které obklopují tento text, pocházejí z jeskyně Grotta del Genovese na ostrově Levanzo u italských břehů, povězme si něco o italských dějinách doby kamenné.

První doklady o přítomnosti člověka v Itálii pocházejí z druhého meziledového období, z takzvaného staršího paleolitu.

V mladším paleolitu, který bývá v Itálii kladen do období od 20 000 do 12 000 let před naším letopočtem, se v zemi objevuje člověk typu Homo sapiens. Jeho výskyt v Itálii spadá do doby, kdy Evropa procházela poslední dobou ledovou.

Lidé typu Homo sapiens už zdokonalili techniku lovu, neboť již znali luk a šíp. Žili na otevřených prostranstvích nebo v jeskyních a budovali si i chýše pravoúhlého půdorysu. Z mladšího paleolitu se dochovaly i první umělecké výtvory na italské půdě. Patří k nim kresby zvířat na stěnách jeskyní, například jeskyně Romanelli v provincii Lecce v Puglii, u Levanza na Egadských ostrovech, u sicilského Palerma, a sošky tzv. Venuší ze Savignana poblíž Modeny a z Chiozzy u Reggio dell?Emilia.

GROTTA DEL GENOVESE

Představa, že umění realistického zobrazování zvířat zaniklo kolem roku 10 000 př. n. l., není správná, Umění spjaté s loveckou základnou se stěhovalo do oblastí často velmi vzdálených, kde tento druh hospodářství přetrvával, a zaniklo vlastně jen na frankohispanském území. Malby v jeskyních východní části Španělska, středomořského světa, od Tarentského zálivu k Sicílii, i umění afrického světa – všechny tyto pozdější projevy navazují na starší, realisticky zaměřené umění a často je rozvíjejí. To dokládají i jeskynní kresby v Grotta del Genovese. Nejstarší z nich se dat ují do období mladšího paleolitu, ale jeskyně nabízí jak paleolitické kresby savců vyryté do skály, tak i malby divokých zvířat, ryb a lidí z pozdějšího neolitického období, asi 8000 let před Kristem.

Jsou to údajně nejimpozantnější jeskynní kresby v Itálii a patří k nejvýznamnějším svého druhu na světě. „Nutno ovšem doplnit,“ dodává PhDr. Popelka z katedry pravěkých dějin filozofické fakulty UK, „že mají význam především jako kulturní dědictví právě Itálie, protože skutečně světově nejproslulejší jsou jeskynní kresby nalezené na území Francie a Španělska.“

I laika na první pohled zaujme skutečnost, že v jeskyních jsou zobrazena velká zvířata, jako skot a jeleni, která by dnes na holých skaliscích ostrova nemohla rozhodně přežít.

Velmi dobře zachované kresby objevil v padesátých letech tohoto století, kdy se ještě Itálie ničím takovým pochlubit nemohla, florentský student Franca Minellono. Jeskyně se nachází na ostrově Levanzo, který je součástí Egadských ostrovů v Středozemním moři u severozápadního pobřeží Sicílie.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This