Category: 1999 / 03

Navštívil jsem ho v ještě nezařízeném bytě, v domě jeho pradědečka: vůbec jsem z něho cítil, že silná propojenost na rodinu je mu dána osudem. Mně osobně se Viewegh jeví jako obdivuhodně vymezený autor, kterému sudičky přály, ale právě proto by mohl být opatrnější: dát si čas na poděkování a jakési meditování. Ale člověk by měl být opatrný především ve svých soudech. Spisovatelovu adresu jsem si zjišťoval na Obci spisovatelů. „Viewegh není náš,“ dočkal jsem se odpovědi. březen 1999

Proč nejste v Obci spisovatelů?

Nebaví mě schůzovat, někam organizovaně jezdit, vyplývaly z toho samé povinnosti, a žádný velký užitek. Jsem v Pen klubu, což je čestná funkce a ta se neodmítá. Tímto členstvím jsem polichocen. Občas mezi ně chodím, je to tam milé, jsem mimochodem nejmladší, protože Jáchym Topol tam nechodí.

Stýkáte se se současnými literáty a literárními kritiky, nebo jste sólisti?

Spíše sólisti. Občas se vidím s Martinem Pluháčkem (nakladatel a spisovatel, pozn. red.) nebo s Jirkou Peňasem (literární kritik, pozn. red.). Ne že bych byl velký příznivec spolkového literárního života, ale je mi docela líto, že tu neexistuje nějaký bližší kontakt. Právě s Martinem, Jirkou a Jáchymem Topolem jsme před třemi lety byli na takové minidovolené, jezdili jsme po Čechách. Při té pánské jízdě jsem si uvědomil, jak je užitečné – i když jsme se většinou bavili o ženských – mluvit o literatuře, leccos jsem si srovnal v hlavě. Znáte to, člověk si při těch rozhovorech něco uloží a za čtrnáct dní se to objeví a inspiruje ho to. V každém případě by bylo užitečné bavit se s lidmi o psaní. Myslím si, že je to jako s volejbalem – když máte dobré spoluhráče, váš výkon se zlepšuje. Aby vznikl literární pohyb, musí tu být nějaký kvas. Ten tady není.

Spisovatelé… To je zvláštní skupina lidí. Najdou se v ní amorální jedinci, nesnesitelní egocentrici, ale též lidé s hlubokou morálkou a „svatým“ posláním. Nebo to jsou jen zruční či méně zruční řemeslníci?

Netroufám si generalizovat, ale bezpochyby se dá říci, že spisovatelé jsou problémová skupina. Vaculík říká: „Normální lidé nepíší.“ Určitě jsme všichni více sebestřední. Teď jsem například podle svého posledního románu psal scénář s Václavem Šaškem a uvědomil jsem si, že vůbec nejsem člověk pro týmovou práci, že mě strašně irituje, když mi někdo říká, jak mají moje postavy mluvit. Je v tom nepochybně má domýšlivost, ale domýšlivost je jediným zdrojem autorské sebejistoty. Nebo jiný příklad: autoři si pro sebe sobecky nárokují kvanta času, což patrně znáte z manželství: když jsem v obýváku psal, musela rodina chodit kolem mne po špičkách. Bez tohoto sobectví by ale nic nevzniklo.

Je spravedlivé dívat se na spisovatele jako na nositele morálky, nebo bude spravedlivější je odglorifikovat a uvědomit si, že jsou to lidé, kteří žijí, jak umějí, a kromě toho umí psát? Buďto dobře, nebo špatně.

Je to, myslím, stejný případ jako třeba s učiteli. Mnozí z nás žijí v zajetí setrvačné představy, že učitel má být vzorem morálních ctností. Ale proč?… Je člověk jako každý jiný a já myslím, že je poctivé to přiznat. Psal jsem diplomku, která se jmenovala Obraz učitele ve světle české a světové prózy, a v ní jsem na bezpočtu příkladů připomínal, že učitel má také své vášně, své perverze, své slabiny jako každý jiný. Tím, že je přizná, sestoupí z domnělého piedestalu a přiblíží se svým žákům, bude jim paradoxně bližší.

Nejen americké studenty zaráží pohled našich studentů na učitele. Zdá se jim příliš devótní, irituje je, jak je přehnaně respektují. Představují si rovnocennou komunikaci.

V Americe jsem žádné školy nenavštívil, takže nevím. Studoval jsem ale na filozofické fakultě češtinu a pedagogiku, to byla kombinace, kam se dalo v té době nejsnáze dostat. Jak říkala paní doktorka Janáčková: „Přijímací komise bude přihlížet k pohlaví.“ Ze čtyřiceti dívek přijali dvanáct, ze tří kluků vzali tři. Měli jsme i srovnávací pedagogiku – různé západní pedagogické směry. Když se s tím trochu blíže seznámíte, uvědomíte si, že škola a učení mohou vypadat i jinak. Existují studie, že tu částečně přežívá duch školství z dob Marie Terezie: metody biflování, všechno to vstávání, když přijde učitel do třídy… My jsme v tom vyrůstali, tak nám to připadá normální, ale já si teprve s odstupem času uvědomil, jaké zrůdnosti se někdy na škole dějí. Bezděky jsem přijímal kantory stojící na dozorech o přestávkách, kantory ve školních jídelnách nutící dojíst oběd… Bereme, že to tak je, ale možná bychom si měli položit otázku, jestli to tak má být.

Vy jdete za chvíli učit. Jaké studenty?

To je trochu něco jiného. Jsem externistou na Vyšší odborné škole tvůrčího psaní, je při gymnáziu Josefa Škvoreckého v Legerově ulici. Chodím tam docela rád, učím zde právě tvůrčí psaní. Nedělám to kvůli penězům, šel jsem tam spíše ze zvědavosti, jestli to budu umět a kdo tam bude chodit.

Znám jednoho vašeho kolegu, který byl velmi uzavřený, ale jakmile se poprvé objevil mezi vysokoškolskými studenty jako přednášející, byl ve svém živlu…

Tomu rozumím. Když jsem studoval pedagogiku, měli jsme na fakultě sympatickou učitelku, doktorku Kasíkovou, a jednou jsme se jí ptali, proč se vůbec na pedagogiku dala. Vysvětlovala nám, že postupem času zjišťovala, jak se coby introvert ve svém životě čím dál víc uzavírá do sebe, a doslova řekla: „Tohle povolání mě nutí vystupovat ze sebe.“ Což je také jeden z motivů, proč teď učím. Říkal jsem si: jsem na volný noze, celý dny neustále zavřenej doma, nebude teda snad neužitečný, když budu mít dvakrát týdně nějakou povinnost. Člověk má různé splíny, ale když stojí před studenty, musí na ně okamžitě zapomenout a snažit se, aby vyučování k něčemu bylo. Má to určitý psychohygienický efekt.

Pavel Kohout mi na otázku, kdy se začal cítit spisovatelem, odpověděl: „Když jsem se tím začal živit.“ Co vy?

Nespojuji to s penězi. U mě to byla vždycky spíš záležitost prestiže. Musím říct, že stále převažuje doba, kdy jsem se necítil být spisovatelem. Psal jsem už od počátku osmdesátých let, publikoval povídky v magazínech, napsal dvě novely, které nevyšly. Už někdy v roce 1983 mně Petr Bílek, nyní šéfredaktor Reflexu, slíbil, že to vydají, a já jsem všem oznámil, že do roka budu spisovatelem, ale ještě dalších sedm let jsem jím nebyl. Jakési vnitřní přijetí slova spisovatel u mě nastalo až po BÁJEČNÝCH LETECH, kdy vyšlo šestnáct kladných recenzí a žádná záporná, kdy jsem o sobě pořád četl „mladý úspěšný spisovatel“. Člověk to klišé přijme za své a řekne si: nemá cenu se vůči tomu spisovateli šprajcovat, tak halt to tak je, živím se tím, jsem překládaný, jaký jiný termín bych měl použít. Kdybychom se ale bavili o pocitech, je mi bližší slovo „vypravěč“. Když jsem u doktorky a sestra se ptá na povolání, je mi nepříjemné říkat „spisovatel“. Okamžitě to vyvolá řadu otázek: co jste napsal, co chystáte, a já už nemám chuť se do toho po sto padesáté pouštět, jsem pak sám sobě protivnej.

Napadne vás někdy před studenty, do jaké míry jste jim myšlenkově vzdálený, v čem jste stejný, co jim můžete vlastně nabídnout?…

Dlouho jsem si myslel, že jsem celkem „in“. Když vyšla například VÝCHOVA DÍVEK V ČECHÁCH, publikum při čteních dokonce většinou tvořily sedmnáctileté holky, které si v tom zjevně cosi nacházely. Se svými studenty si taky docela rozumím, ale pochopitelně vím, že tohle porozumění má svoje limity. Oni mi nebudou rozumět, když jim budu vyprávět o samotě člověka v manželství a tak dále. A naopak – teď jsme v rámci stylistického cvičení napodobovali povídku Tennessee Williamse, kde si mladá dívka v univerzitním městečku vyjde do letní noci… Uvědomil jsem si, že jim to napodobování jde líp, já bych to už neuměl: provokovalo by mě to k parodii. Na druhou stranu mi nedělá potíže s nimi vtipkovat o bezvýznamných, tedy zdánlivě bezvýznamných, věcech, protože keců o postmodernismu a o vyvrženosti do světa mám v literárním provozu, ve kterém žiju, dost. Docela vděčně to přijímám a na chvíli s nimi omládnu. Jsem trochu taková Čachtická paní, musím se, s prominutím, přisírat k mladým, abych z nich nasál energii a optimismus.

Mění se u vás pohled na lásku, nebo spíše na zamilovanost? Je to nemoc, kterou si každý musíme prodělat, nebo ji s postupem času vnímáte spíše jako dar?

Příliš jsem o tom nepřemýšlel. Když píšu o lásce, o mezilidských vztazích, vycházím z konkrétního námětu, nechávám se vést příběhem, ale že bych při tom formuloval hotové teze, které bych teď vysypal z rukávu…? Já lásku vnímám snad pořád jako dar, byť s dovětkem, že ten dar je někdy danajský. Je to občas nebezpečné, protože člověk má nějaké plány a jistoty, a ten takzvaný dar všechno rozbourá. Je otázka, jak to budu hodnotit v šedesáti, jestli budu rád, že se mně to stalo, že tím můj život byl bohatší, i když pochopitelně bolestnější, anebo jestli si budu říkat, kdybych já blbec na to rande tenkrát nešel.

Věříte v osud, věříte, že vám jsou lidé do cesty postaveni?

Nevěřím příliš na vyvolenou bytost. Funguje to spíše jako ruleta. Dejme tomu, že v Praze je milion lidí, z toho půl milionu chlapů a z toho je pro Marii Novákovou třeba padesát tisíc chlapů teoreticky možných. A z těch padesáti tisíc tady není pouhý jeden vyvolený, ale řekněme pět set. A teď je jenom věc náhody, rulety, jestli ona potká někoho právě z této skupiny.

To, že se potkají, nemusí být náhoda…?

Nemusí, souhlasím. Ale je dobré vědět, že ta idealizovaná bytost, se kterou chodíte, není nutně jediná. To by ostatně byla i jakási nedůvěra v lidi. Například ve filmu SRDCOVÁ SEDMA hrdinka vstoupí do metra a zažije nějaký příběh, anebo jí vlak ujede, a zažije něco úplně jiného. A to je o tom.

Máte sklon si všechno pragmaticky vysvětlit?

Snažím se na to jít, jak říká můj tatínek, selským rozumem; snažím se věci racionalizovat, ale připouštím, že existují skutečnosti, které jsou raciem neuchopitelné.

Uděláte si někdy čas na poezii? Myslím na čtení poezie.

Poezie je můj dlouholetý dluh. Není to tím, že bych nějak vystřízlivěl, ale proto, že jsem se snažil být prozaik, a tudíž jsem se snažil číst prózu. Sbírku kamarádů přečtu, nebo když například Bogdan Trojak dostal Ortenovu cenu, pokouším se s tím aspoň seznámit.

Mimochodem Trojakova poezie je na jeho věk až překvapivě vyzrálá…

Dal jsem si předsevzetí, že bych o poezii neměl mluvit, zvlášť když jsem právě řekl, že ji patnáct let nečtu – neměl bych si hrát na odborníka.

Ale nějaké pocity máte…?

Mně hodně ze současné české poezie přijde trochu jako podvod, ale říkám s dovětkem, že tomu třeba nerozumím.

Nedávno jsem v jednom televizním pořadu od básníka Josefa Hiršala slyšel: „Lidé víc píší poezii než čtou…“

To souvisí s tou sebestředností. Kundera o tom píše v jednom románu: „Všichni, ať jsme taxikáři, prodavači, doktoři, chceme vykřičet své příběhy do světa, všichni jsme potencionální spisovatelé…“ A poezie je v tomto smyslu snazší: je jednodušší zapsat během jednoho exaltovaného večera pár veršů než během šedesáti večerů napsat román.

Přineslo vám psaní i dokonalejší dokreslení povahy ženy, nebo je to naopak?

Upřímná odpověď by musela znít, že díky statutu známého spisovatele se mi spíš rozšířily možnosti ženu poznat. (úsměv) K nějaké změně došlo, nemá cenu to zapírat. Jinak psaní jako takové je samozřejmě účinný způsob, jak poznávat lidskou povahu – a život vůbec.

Jak se mění vaše pocity při kontaktu s dětmi. Netoužíte někdy získat jejich stav mysli, zbavit se toho marasmu dospělosti, aby člověk mohl napsat alespoň jednu „čistou“ větu?

Začínám být už starej morous a moc malé děti mě už iritují. V příbuzenstvu mám zrovna teď dvě děti, a když jsem s nimi déle jak den, zjišťuji, že před nimi spíš prchám. Moje švagrová to dobře ví. Pokud připustím, že osmnáctiletí jsou také ještě děti, tak u jejich iracionálního veselí, u jejich elánu rád jsem, jak už jsem říkal. Jedné věci je mi líto: že jsem si ve svých dvaceti letech svoje otcovství neužil. Je známé, že jinak tlačíte kočárek ve dvaceti, a jinak v pětatřiceti. Vzpomínám si, že mi tchyně vždycky dávala na kočárek takové ty krajky a já se pak celou dobu na procházce věnoval spíše tomu, jestli je to hodně kompromitující, když jedu s těmi nařasenými motýlky, a vůbec jsem nereflektoval, že jsem právě stvořil malou lidskou bytost. Nevím, jestli budu mít ještě děti, ale pokud ne, pak o tohle jsem navždy přišel.

Dáváte si to za vinu, nebo to berete, „jak život plyne“?

Člověk je přísně vzato odpovědný za všechno (úsměv), ale tehdy se ve dvaceti brali všichni, neměl jsem pocit, že dělám něco výjimečného… Ano, přinesl to život, ale zároveň nemůžu říct, že bych za to nemohl.

Vzpomínáte často na dětství?

Docela rád. Rozdělil bych ale dětství a pubertu. Do puberty bylo moje dětství dost šťastné, pak nastaly obvyklé pubertální tragikomické trable. Ale že bych na dětství vzpomínal často, to ne. Spíše účelově: třeba když jsem psal BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA. Shodou okolností tady byla před dvěma dny maminka a prohlíželi jsme si fotky; když jsem viděl maminku jako hezkou čtrnáctiletou holku, říkal jsem si v duchu: „Teda to je pěkná depka.“ Proti mně seděla šestapadesátiletá žena a bylo trochu deprimující vidět, jak ten život spíš bere než dává.

Jak byste se jako autor uvedl před společností, která vás nezná, ale chce poznat? Dejme tomu deseti větami.

Asi bych hledal něco sebeironického. Řekl bych možná: malinko zamindrákovaný brýlatý kluk z malého města, který v pubertě jako houba nasával vše, s čím přišel do styku, aniž to byl schopen nějak roztřídit, reflektovat; dnes mi zůstává pouze dojem jakési tupé setrvačnosti. Teprve v Praze, když jsem začal studovat, jsem se z těch dvaceti let na malém městě postupně vzpamatovával. Na vlastní nohy jsem se trochu postavil až jako učitel na základní škole: měl jsem svůj byt, práci, hrál jsem s dětmi divadlo, psal jsem… Pak se dostavil onen takzvaný úspěch, kterému člověk zprvu rád podlehne. Časem jsem ale pochopil, že je nutné to brát s rezervou.

Co myslíte, spočívá spisovatelství v umění něco předstírat, nebo právě nic nepředstírat a postupně plátek po plátku jít na dřeň svého já?

Slovo předstírat zní pejorativně, ale podstata spisovatelství je skutečně jisté „předstírání“. Jde o to vytvořit takovou fikci, aby vypadala přesvědčivě. Nemám ale pocit, že bych předstíral, protože já onu fiktivnost, literárnost vědomě přiznávám.

Jde mi o to, zda ono „já“ není vyšším zdrojem poznání, než si vymýšlet figury, které pak používáme k nějakému sdělení?

Já vycházím převážně ze svých osobních zkušeností, které pak různým způsobem dotvářím, kombinuji, klonuji se svou představivostí nebo třeba se zkušenostmi kamarádů. Samozřejmě že to musí vycházet především z nás. Kde jinde bychom to brali?

Mnoho našich recenzentů je teď alergických na autory, kteří píší o sobě, o svých pocitech. Nemám tím na mysli například deníky, jde mi o skutečnou beletrii. Víte, o čem mluvím?

O kriticích, bohužel, nesmím mluvit, to už mám zakázané.

Například i Vladimír Macura uvádí, že GUVERNANTKU, vlastenecké dílo mapující 19. století, vnímá (i když trochu nadneseně) především jako autobiografickou práci…

Jistě, čí jinou zkušenost by to mělo odrážet? A vůbec, ta námitka, že autor píše pouze o sobě, asi příliš neobstojí, když si jeho knihu koupí třeba osmdesát tisíc lidí. Asi ty jeho údajně pouze privátní problémy jsou zajímavé i pro někoho jiného. Nadosobní asi přece jen nemůže vzniknout jinak, než beletrizací toho osobního. Například Chaunův deník není beletrie: chybí tam ten základní literární znak a to je tvorba. Chaun skutečnost nepřetváří, on ji „pouze“ popisuje (což neznamená, že je nezajímavý). Něco jiného je Vaculík, který svůj „deník“ přetaví do osobitého literárního tvaru. Na jednu stranu ale kritikům rozumím: vycházejí teď občas prózy, při jejichž čtení máte pocit, že jsou důležité jen pro jejich autora. Ale to se přece vždycky pozná.

Morálka. To je téma, které ve spojení s umělcem získává zvláštní vyzývavost. Řešil jste jej, nebo jej řešíte, či se na něj chystáte?

Většinou vycházím z nějakého námětu, konkrétní situace, nevolím si tezi, problém. Kafka říkal, že jeho povídky začínají pohledem z okna. Tak například píšu povídky o manželství a sexu. Vycházím z konkrétních příběhů, ale v druhém plánu se to morálky samozřejmě bezprostředně týká.

Měl jsem na mysli vaši osobní morálku. Existuje například filmař, který je vůči ženám despota, tyran, a točí vynikající filmy o nedotknutelnosti svobody… Ptám se: je důležitá pro umělce morálka?

To, jestli je ten filmař děvkař nebo bůhví co ještě, nemusí ovlivnit kvalitu jeho filmu. Příkladů je víc – Picasso, Strindberg, Chaplin, Knut Hamsun… Nedělali možná vždy správné věci, ale na jejich dílo to nemá dopad. Já sám… ostatně taky někdy líp píšu než žiju. Přísně vzato člověk dělá věci, které z hlediska morálky nejsou úplně košer, ale… Řeknu to takto. Nová povídková sbírka bude mít motto z Vaculíka: Napiš pokud možno dobře, co jsi udělal špatně, a dostane se ti rozhřešení. Chtěl bych tím říct, že můj soukromý život a dílo nejsou až tak úplně v rozporu. Sám sobě jsem prvním kritikem a leckterá svá morální selhání v těch povídkách dost poctivě reflektuji. V jistém smyslu jsem vlastně upřímnější než ostatní, já to na sebe, byť zakamuflovaně, vždycky prásknu.

Člověk tedy nemusí morálně žít, aby mohl psát dobře?

Asi ne. Přečtěte si INTELEKTUÁLY od Paula Johnsona: Rousseau píše patetické traktáty o svobodě dětí, a sám svých pět dětí či kolik pošle do sirotčince.

Co myslíte, nevyžaduje dnešní doba víc morálky u autorit, jako jsou třeba spisovatelé, než dřív, nebo tomu je naopak?

Možná v určitých konkrétních věcech ano – být spisovatelem znamená totiž přijmout určitou morálku vyplývající z tohoto postavení. V praxi to například znamená neúčastnit se Body-guarda na Nově nebo nepropagovat prací prášek… V těchto intencích bych byl schopen uvažovat, abych zůstal sám sebou.

Jak na vás působí Vladimír Páral, který se účastní večírků, kde vy byste se asi neobjevil? Ztratil pro vás důvěryhodnost?

Když se Pavla Kohouta ptají, jak mohl v prvomájových průvodech ve svazácké košili recitovat verše na Stalina, říká: „Bylo to intelektuální selhání, ne morální. My jsme to nerozpoznali.“ Chci věřit, že u Párala je to v jistém smyslu ztráta taktéž řekněme soudnosti, nechci říct přímo intelektuální selhání. Ale jestliže v každém druhém NEI-reportu je na fotce s dvěma nahými ženskými po boku…? Horší ale je, že tahle ztráta soudnosti je bohužel vidět i v jeho poslední tvorbě.

A co morálka kritiků?

(nešťastný výraz) Já jsem si to opravdu zakázal. Přátelé mě na to upozornili…

Jde mi o obecnou rovinu. Já u nich nerozumím jedné věci. Všichni známe i kritiky, kteří vědomě ubližují. Takže tito lidé mají postavený svůj život, svou práci na rozsévání něčeho negativního. Nedělají obrázek o české literatuře, ale o sobě. Bohužel, rozhovor s nimi by asi nikdo nečetl, takže se musím ptát vás, který je znáte. O co jim jde?

Já je neznám. Rád bych věřil, že nechtějí ubližovat. Znám Jiřího Peňase a věřím, že třeba on má ušlechtilejší pohnutky. Být kritikem – jak řekl kritik Josef Vohryzek – prostě znamená potkávat lidi se psem a říkat: „Pane, vy máte ošklivého psa.“ To je to strašný na tom povolání. Já ale věřím, že literární kritika má smysl, že kritici nejsou parazité na umění. Jiná věc je, jak to teď s kritikou vypadá u nás, ale o tom vážně nechci mluvit.

Kritika je svatá, ale v žádném řemesle se nemůžete léčit ponižováním druhého, to se vám vrátí. Můžete poukazovat na chyby, na ošklivost, na nemorálnost, primitivnost, ale ne nemorálně, chybně a primitivně, pak je to nevěrohodné.

Člověk může ublížit i z pouhého nezájmu. Recenzent má třeba velmi vyhraněnou představu, jak má literatura vypadat, a co se mu do téhle jeho představy nevejde, šmahem popraví. A může tak strašlivým způsobem ublížit.

Vy často zdůrazňujete srozumitelnost vašeho díla. Tedy šíři sdělení. Asi jste se někdy zabýval tím, kdy je vaše psaní „pouze“ populární psaní, a kdy jde o umění…?

Mám ambice psát dobrou literaturu. Sám bych asi neřekl, že dělám umění, to je na mě příliš patetické, ale samozřejmě bych chtěl být řazen do „umělecké literatury“. Psát srozumitelně přece neznamená nepsat uměleckou literaturu a naopak. Čapek, Poláček nebo Hašek psali bezpochyby srozumitelně. Ostatně, tehdy Poláčkovi taky občas upírali, že je umělec – a dnes jsou o něm celé literární konference. I dobrý čtivý humoristický román je umělecká literatura, přestože někomu slovo „humoristický“ může znít bezmála pejorativně. Někdo by ale mohl možná namítnout, že bych si tu laťku měl posunout výš a pokusit se o něco méně vtipného, jaksi hlubšího…

Říká vám to někdo?

Samozřejmě.

Říkáte to někdy sám sobě?

Když jsem psal poslední román, tak jsem tohle dilema trochu řešil. Měl jsem velmi osobní poznámky o vztahu k dceři, ale protože jsem se bál ignorovat onu vlastnoručně vytvořenou autorskou značku, přesvědčil jsem sám sebe, že to nemůže být lyrická šedesátistránková věcička, ale že by to zase měl být dvousetstránkový zábavný čtivý román, zajímavý i pro lidi, kteří žádnou dceru nemají. Připouštím ale, že mám někdy chuť si napsat něco s větším ohledem na sebe a s menším ohledem na čtenáře.

Uvedl jste, že už znáte svoje limity, že začínáte tušit, že nebudete největší český spisovatel dvacátého století, že už znáte svůj strop. Až jsem vám toto uvědomění si sebe sama záviděl. Někdo na to přijde v šedesáti…

Je mi šestatřicet, někteří autoři byli už po smrti… Když vidím u některých spisovatelů ten obrovský rozsah, to, jak psaní všechno obětovali, uvědomuju si zároveň vlastní lenost, nechuť dál se vzdělávat a musím si přiznat, že nejsem schopen obětovat všechno.

Jak často usedáte k psacímu stolu?

Píšu dva, tři měsíce v roce. Každý den, nevysadím ani o víkendu. Zbytek roku jsou „prostoje“, kdy jen čtu a dělám si poznámky.

Jste dnes nejčtenější současný český autor, asi i nejvíce překládaný. Po tom jste určitě strašně toužil. V čem je největší zklamání?

Asi v míře neporozumění u některých lidí.

Největší přínos?

Úspěch je něco jako psychiatr zdarma. Každý člověk potřebuje zpětnou vazbu od lidí, potřebuje vidět, že ho někdo respektuje, a to úspěch poskytuje. Člověk si začne sám sebe trochu vážit, nechť to nezní narcistně, ale my, kluci z malého města, to potřebujeme.

Michal Viewegh patří dnes k nejčtenějším českým spisovatelům, vzděláním je pedagog. Napsal NÁZORY NA VRAŽDU (1990), BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA (1992), NÁPADY LASKAVÉHO ČTENÁŘE (1993), VÝCHOVA DÍVEK V ČECHÁCH (1994), ÚČASTNÍCI ZÁJEZDU (1996), ZAPISOVATELÉ OTCOVSKÉ LÁSKY (1997) a nyní mu vychází soubor povídek. V roce 1993 obdržel cenu Jiřího Ortena. Podle jeho předloh byly natočeny už dva filmy, třetí se chystá.

Category: 1999 / 03

Pohled na La Paz v několika patrech nad sebou. Tyto domy tvoří celé ulice a čtvrtě svých mrtvých obyvatel. Stejně jako ve městě živých, platí i pro mrtvé sociální rozdíly. Jsou tu čtvrtě chudých, pohřbených v jednoduchých „činžácích“, i čtvrtě pro bohaté. To je ale jediné srovnání, které obě „města“ snesou. Neuvěřitelná pečlivost, s jakou je tady udržována čistota a pořádek oproti živému La Pazu, bije do očí. Místo všudypřítomného pachu fekálií a splašků tu voní květiny, vadnoucí i v nejvyšších patrech mrtvých činžáků, kam je stařeny vynášejí po vysokých žebřících.

ACHACACHI

Cestu z La Pazu do Achacachi lemují nejvyšší hřebeny bolivijských And. Jejich vrcholy se třpytí na obzoru jako gigantický náhrdelník ze zářivě bílých zubů.

Achacachi leží na pusté planině a navíc v nadmořské výšce 3800 metrů. Ovšem najít ubytování tu není nijak snadné. V jedné z nevábných uliček u hlavního náměstí objevujeme stavení s omšelým nápisem „Alojamiento Hoyotano“ a téměř násilím si vynucujeme ubytování. Získáváme dva pokoje v kamenném přístavku, což je na zdejší poměry slušný standard. Asi patnáct Bolivijců obývá společnou místnost bez okna. Spí na zemi zabalení do pestrobarevných přikrývek.

SORATA

Uličky v Soratě jsou úzké a křivolaké, mnohde jsou v prudkém kopci jen schody. Toto město neustále osidlují lidé z Altiplana, kteří sem přicházejí za snazším živobytím. Tržiště je přecpáno trhovkyněmi – je jich tu víc než kupujících. Všechno zboží mají rozloženo po zemi: maso, ovoce, zeleninu, sýry, sušené ryby, živé slepice, klobouky, hromady obnošeného oblečení, mýdla, láhve coca-coly… U báby kupujeme tradiční café a api – sladký, horký a hustý nápoj z kukuřice. Na náměstí právě probíhá kampaň za odstranění negramotnosti, která je v Bolívii katastrofální. V altánku v parku jsou shromážděni představitelé města a oblastní funkcionáři. Pateticky předvádějí okolostojícímu davu své umění číst. Svoji znalost písma demonstrují také žáci místních škol. Stojí seřazeni ve školních uniformách, s vlajkami a transparenty. Indiánky na tržišti se však o projevy příliš nezajímají – některé umějí stěží španělsky. Nejrozšířenějším jazykem je tu kečuánština nebo aymarština.

Category: 1999 / 03

Podivný osud stihl sovětský torpédoborec No 356, postavený v roce 1984 a umístěný na kubánské základně. Tehdy nikdo nepředpokládal, že se z něho jednou stane podvodní domov pro mořské živočichy a rostliny.

Osud torpédoborce se naplnil o něco později než osud sovětského impéria. V roce 1996 byl na Kajmanských ostrovech jižně od Kuby potopen do hloubky 25 metrů, aby se stal mezinárodní atrakcí i místem seriózních výzkumů.

Operace byla provedena pod záštitou ministerstva pro turistiku Kajmanských ostrovů. Místo na písčitém dnu bylo vybráno s ohledem na ideální podmínky k potápění. Sto metrů dlouhou loď zakoupila vláda Kajmanských ostrovů a do jejího vyčištění investovala 310 tisíc dolarů.

Potopení torpédoborce nafilmoval Jean-Michel Cousteau šesti kamerami, které byly přimontovány na loď. Jeho dokument umožní sledovat vývoj podmořského života v okolí potopené lodi, která může sloužit nejen jako útočiště spoustě živočichů, ale i jako základ budoucího korálového útesu.

Category: 1999 / 03

„Na mapách je tam pásmo Kordiller zakresleno jako ostrý hřeben. A zatím jsem našel rozsáhlou plošinu, po níž jsem kráčel celé dva dny, a ještě jsem konce neviděl,“ shrnuje geograf d’Orbigny v knize Zeměpis světa (Paříž, 1930) své pocity z náhorní planiny rozprostírající se převážně v Bolívii.


Po vydatnějších jarních deštích se krajina
v okolí jezera Titicaca na krátké období krásně zazelená.
Foto: Martin Mykiska

Jezero Querococha, PERUÁNSKÉ ANDY.
Foto: Virginia Ferrero, Michael Photobank

Zatímco okolí jezera Titicaca, které vodními masami zmírňuje tamní klima, je poměrně intenzivně zemědělsky využíváno, směrem k jihu s rychle ubývajícími srážkami hustota obyvatel rapidně klesá. Jihozápad Bolívie patří k nejméně osídleným částem Jižní Ameriky. Pusté planiny oživují kromě rozptýlených stád domestikovaných lam či ovcí jen popásající se divoké vikuni, řidčeji jihoameričtí divocí pštrosi nandu.


Pohled na vrcholky ARGENTINSKÝCH AND.
Foto: Isifa Image Service

Přestože jižní část Altiplana (velikostí srovnatelného s Čechami) není odvodňována, po většinu roku – a to zejména během jihoamerické zimy (červen, červenec a srpen) – zde panují takřka pouštní podmínky. Ve dne svítí ostré slunce, zřejmě právě zdejší obloha vysloužila Bolívii přízvisko „země s nejjasnějším nebem na Zemi“, ale horko je, pouze když nefouká pronikavý vítr. V noci, ale také při západu a východu slunce, nastává suchá třeskutá zima. Rozdíl teplot 40 stupňů během pouhých 24 hodin nebývá zvláštností.

Naopak, v jihoamerickém létě (prosinec, leden, únor, březen), jež obyvatelé Altiplana nazývají „bolivijskou zimou“, se celá bezodtoková rovina podmáčí následkem intenzivních srážek. Na velkých rozlohách se dočasně vytvoří mělká jezera (s hloubkou vody třeba jen několik centimetrů) a ta spolu s rozvodněnými říčkami paralyzují dopravu v kraji často na celé týdny. Mosty zde prakticky neexistují, asfaltový povrch rovněž ne…

Category: 1999 / 03

Člověk se někdy dostane do prekérní situace. Mrazivým ránem spěchá autem do Prahy. Dorazí na parkoviště a s úmyslem přečíst si parkovací podmínky nechá běžet motor, klíček s imobilizérem samozřejmě v zapalování. Roztržitě vystoupí a zabouchne dveře vozu. Klap. Servomotorky imobilizéru zřejmě vinou mrazu selhaly, motor tiše přede, ale vůz je beznadějně zamčený. Co teď? Telefon! Spásné číslo firmy zabývající se otevíráním zamčených vozů. Servisman se prokazuje firemní průkazkou a policejní licencí ke specifické činnosti, která je doménou zlodějů aut. „Otočte se na chvíli zády, prosím vás. Tenhle typ jsem ještě neotvíral.“ Pár minut a hotovo! Nekonečná vděčnost (včetně poplatku) je na místě. Trochu to připomíná idylické doby čapkovských kasařů, které si policie zvala k odmykání nedobytných trezorů…


Zaparkovaná auta na nočních
ulicích bez zvláštního zajiště-
ní (alarm, zámky převodovek
či uzamčené volanty) vybízejí
k tomu, aby se o ně začali
zajímat jak drobní zlodějíčci,
tak organizované gangy.

JAK DOVNITŘ?

Množící se krádeže aut na českém území jsou méně idylické. Bohužel, o to vynalézavější a častější. Za loňský rok bylo v České republice nahlášeno 9766 krádeží aut, objasněno bylo ale pouze 582 krádeží, což činí smutných 5,96 %. Čísla zatím tedy hovoří ve prospěch zlodějů, jejichž metody se pokusím objasnit.

Nejprostším, ale zároveň „mistrů řemesla“ nehodným způsobem vniknutí zůstává vyražení bočního okénka nebo vpáčení pod kliku u zámku. Čistší a elegantnější je u starších vozů, hlavně u škodovek, vyháčkování zahnutým drátem vsunutým do dutiny dveří po vytažení těsnicí lišty. Tato metoda však na modernější typy neplatí. Vystřídalo ji dnes patrně nejrozšířenější „kladivo“. Ocelovou tyčí, která má na jednom konci závaží a rukojeť a na druhém samořezný šroub, se jediným škubnutím vytáhne celý neporušený zámek na straně spolujezdce, u víčka nádrže, případně kufru. Podle zámečku jsou lupiči schopni během pár desítek minut vypilovat přesný klíč. Vytrhávání zámku na straně spolujezdce má svoji logiku. Přijde-li řidič k autu dřív, než je hotov nový klíč, často si chybějícího zámku na opačné straně vozu nevšimne. Lupiči pak auto sledují a čekají na příští vhodnou chvíli, kdy operaci dokončí.

Většinou si vybírají auta nevybavená alarmem či imobilizérem. Jenže vyspělé gangy si obvykle poradí i s těmito nástrahami. Je-li volant uzamčen speciální tyčí, zloději ho přeříznou a tyč svléknou. Kvalitnější zábranu překonají zmrazením kovu tyče tekutým dusíkem. Tyč vlivem vysokého mrazu zkřehne a dá se lehce rozlomit.

Způsobem, který u nás zavedly převážně polské gangy, je otevření vozu „lámacím klíčem“. Bývá to zpravidla šestihran z vysoce pevného materiálu s vypilovanou siluetou klíče příslušného typu vozu na konci. Falešný klíč se zarazí do zámku a pomocí ráčny se zámkem otočí. V zámku se rozlomí stavítka a auto lze otevřít jakýmkoli plochým nástavcem. Postup u zámku zapalování je stejný a celá operace netrvá déle než tři minuty.

Viděl jsem vyřazení důmyslného systému firmy Mercedes, který při rozlomení zámků zapíná imobilizér, během několika sekund pomocí měděného drátu. Ale musím se jen smát filmům, v nichž záporný hrdina vsedne do auta, vytrhne pár drátů, spojí je a škubnutím volantu zlomí závorník uzamykající jeho tyč. Sledoval jsem mechanika odstraňujícího nesmírně tuhý závorník při zablokování zámku zapalování u Mercedesu. Operace mu zabrala dobrou hodinu a musel demontovat řízení vozu prakticky už pod sedadlem řidiče. Zlomit závorník nonšalantním trhnutím volantu jde zkrátka jen ve filmu…

ZMĚNA RODOKMENU

Zdá se, že vynalézavost zlodějů je bezmezná. Profesionálně odvedená práce dobře vybavených a zorganizovaných gangů policii často znemožní auto identifikovat.

První obvyklou metodou zlodějů bylo „překlepání“. V sedmnáctimístném kódu karoserie vybrali číslo nebo skupinu čísel. Překlepli je raznicí nebo zakytovali a přelakováním umazali některé části kódu. Tento primitivní způsob ale policie jednoduchou zkouškou hravě odhalila. Působila tak gangům finanční ztráty, a proto lupiči časem začali měnit celé části karoserie s vyraženým původním číslem. Vyrazit nové-falešné číslo do nové části už nebyl problém. Měl-li vůz navíc perfektně zhotovené výrobní štítky, pocházející většinou z Polska, policie mohla obvykle jen konstatovat pravděpodobnou manipulaci s výrobním číslem. Nenašla-li ale jiný identifikační znak, musela vůz vrátit…

Také tato metoda měla své trhliny. Výrobní kódy se sice zdlouhavě, ale přece daly ověřit u výrobce. Tak se třeba prokázalo, že vůz s určitým kódem exportovaný výrobcem kupříkladu do Afriky se nemůže objevit s falešnou nákupní fakturou z Belgie na českých silnicích. Český chytrák tedy vymýšlel dál. Zhruba od roku 1993, hlavně na základě zájmu o určité typy vozidel na Ukrajině, v Rusku, Bulharsku a Rumunsku, začaly české gangy produkovat „dvojčata“. Systém byl prostý. Nejdříve koupě auta či dokonce celé skupiny aut stejné typové řady, oblíbené v uvedených zemích. Jediná podmínka: koupě musí být zcela legální a vůz vybaven všemi oficiálními doklady. Zatímco legální vůz odpočíval v zajištěné garáži, lupiči ukradli identické dvojče. Změnili výrobní kódy karoserie, všechny štítky a nálepky, aby shoda s legálním autem byla úplná. Doplnili pravou „espézetku“ a s pravými doklady vyvezli dvojče do země zákazníka.

I „dvojčata“ však díky zpřísnění kontroly evidence vozidel ve všech státech utrpěla vady na kráse. Nahradila je přestavba na auta „s původem“, používaná dodnes. Po Evropě se rozjedou vyhledávači nakupující havarovaná auta oblíbených značek. Vozy řádně proclí a přihlásí k provozu na našem území. Další členové gangu k havarovanému autu ukradnou vůz typově, motorově i barevně identický. Z původního vraku odborně sejmou všechny identifikační znaky. Auto řádně projde technickou kontrolou, získá TP i poznávací značku. SRN se v poslední době brání označením silně poškozených aut za „totálně havarovaná“. Ta mohou být prodána jen na náhradní díly. Použijí-li zloději „totálku“ za základ pro přestavbu na ukradené vozidlo, hrozí jim, že při výjezdu do zemí EU a policejní kontrole bude podvod odhalen.

ZNAČKY V OHROŽENÍ

Máte-li lahvově zelený Audi, ne starší než tři roky, s interiérem vykládaným dřevem a koženými sedačkami, jste v pořadníku zlodějů na předním místě.

V minulém roce se do popředí zájmu dostaly škodovky, od starých typů přes Favority po Felicie. Je to divné, ale zisk není malý. Náklady na krádež, předělání a prodej kradeného auta jsou nízké. Způsob zabezpečení i snadnost změny identifikačních znaků nevyžadují žádnou větší specializaci. Zřejmým faktem hovořícím pro škodovky je jejich rozšíření a cenová dostupnost.

Ze zahraničních vozů drží prim všechny typy Audi a Volkswagenu. Oblíbené jsou i Mercedesy, vyhledávané, tak jako Audi, zejména ruskými zákazníky. U Audi zvyšuje oblibu paradox. Firma známá dokonalou propracovaností všech technických detailů má vozy velmi slabě zabezpečené proti krádeži a starou konstrukci zámku. Skoro se tu vtírá myšlenka, jako by bylo pamatováno na zloděje vzhledem k systému pojištění v západní Evropě… Pokusím se to dokázat na konkrétním příkladu: občanu SRN je v České republice odcizen vůz Audi, obvykle ne starší než dva roky. Po změně identifikačních znaků putuje vůz do země, kam firma Audi oficiálně nevyváží. Občan SRN je v plné výši odškodněn pojišťovnou a za získané peníze si koupí nové Audi. Plní se sen automobilky, aby každý její zákazník v intervalu 2-3 let obměňoval svůj vozový park… Na odhalování takové trestné činnosti se podílejí i soukromé firmy, kterým však výrobce Audi jen velmi neochotně poskytuje informace o výrobních číslech součástek, podle nichž lze vozidlo určit. Oříškem pro lupiče zůstávají vozy BMW, už z výroby znamenitě zajištěné, podobně jako Fordy. Naopak lahůdkou je značka Renault, oblíbená ani ne tak pro kvalitu, jako pro snadnou změnu identifikačních znaků. Malý zájem mají zloději o japonské vozy s výjimkou terénních a o auta jihokorejská.

ČESKÝ BALKÁN

Zjistil jsem, že Balkán nezačíná, jak jsem si myslel, někde za Maďarskem. Svůj malý „Balkán“ máme takřka na každém hraničním přechodu. Je až děsivé, s jakou samozřejmostí se na hranicích dávají a berou úplatky.

Naše policie má právo zajistit podezřelé vozidlo na omezenou dobu k přezkoumání. Pokud však objeví jen manipulaci s identifikačními znaky, ale nikoli pravý původ vozidla, musí ho vrátit. Setkal jsem se s řadou zajímavých příkladů. První z nich svědčí o děravosti našich zákonů a zároveň o drzosti pachatele. Policisté zkoumali Fiat Uno vyrobený údajně roku 1988 a deklarovaný při dovozu jako modrý. Po bližším ohledání zjistili, že vůz nebyl nikdy modrý a všechny jeho součástky jsou datovány po roce 1993. Uvnitř byl motor Fiat Uno Logo, uvedený do výroby rovněž až v devadesátých letech. Při pečlivé prohlídce se pod kloboukem tlumiče, kde má Fiat výrobní číslo, objevil další klobouk s výrobním číslem zničeným rozbrušovačkou. Původní číslo se nepodařilo identifikovat. Pachatel zjevného trestného činu dostal vůz zpátky. Dokonce podal na policisty stížnost pro poškození klobouku tlumiče.

Dalším pozoruhodným případem byla krádež jednoho z nejluxusnějších typů Mercedesu německému turistovi. Vůz po změně identifikačních znaků zajistila policie na Ostravsku u bohaté podnikatelky. Vzhledem k diletantskému způsobu přečíslování se ho podařilo snadno identifikovat. O svá práva se přihlásil německý majitel, zastupovaný pojišťovnou. Podle názoru naší justice však vůz patří podnikatelce, protože ho koupila „v dobré víře“…

Setkal jsem se s mnoha kriminalisty, prodejci ojetých aut i pracovníky odtahových služeb. Zúčastnil jsem se několika jízd pro auta do SRN. Na hranicích jsem byl zděšen. Uvádí se, že pokud jde o některé policisty, taxa za projetí hranice s jakýmkoli nákladem se pohybuje od 500 korun přes velkou láhev whisky až ke 2000 korun. Pokud jde o celníky, mluví se o 3000 korun za stanovení výhodného cla na dovážené vozidlo. Bylo mi těžko u srdce, když jsem viděl, jak precizně pracují policisté a celní úředníci na německé straně a jaký „Balkán“ máme doma. Pokud se to nezmění a nezlepší se komunikace policie, a to i v mezinárodním měřítku, pokvete u nás obchod s kradenými auty ještě dlouho. A vyplatí se všem zúčastněným.

Category: 1999 / 03

Kilifi na keňském pobřeží patří k turisty nejméně navštěvovaným městům. Rozprostírá se podél zátoky, asi tak na půl cesty mezi Mombasou a Malindi. Po minulá staletí zůstalo toto území nedotčené. „Pokrok“ se ale zastavit nedá.

Slunce vycházelo přímo z ústí zátoky. Na východě se v jeho paprscích třpytil Indický oceán, zatímco na západě ozařovaly paprsky linii mangrovníků lemujících celou velkou zelenou zátoku. Nepravidelná křivka pobřeží byla v blízkosti mostu přerušena starými přístavními plošinami – pozůstatky trajektu z doby, kdy ještě neexistoval most. Na molu panoval rušný život a žlutě zbarvená pláž byla poseta změtí štíhlých dlabaných oplachtěných pirog s pomocnými vahadly a vysokou trojúhelníkovou latinskou plachtou.

Je-li příznivý vítr, desítky těchto plavidel míří na otevřené moře. Toho rána však pirogy ležely nemotorné na břehu, plachty sklesle pleskající ve větru. Několik mladých mužů opravovalo stará lana a roztrhané plachty, další jen tak nečinně polehávali. Když jsem se k nim blížil, vítaly mě jejich přátelské úsměvy. „Mluvíte italsky?“ ozvali se v italštině. Zavrtěl jsem hlavou. Možnost vydělat si nějaké peníze (a také jejich překvapující přirozená schopnost učit se cizí jazyky) je vedla k tomu, že se v krátké době naučili čtyři nebo pět různých jazyků. „Německy, francouzsky, anglicky?“ Zavrtěl jsem hlavou a trochu jsem je překvapil, když jsem na ně promluvil svahilsky. Zvědavě se mě vyptávali. Odmítl jsem jejich nabídku na projížďku lodí či hrst marihuany. Příležitostní turisté je naučili, že všichni bílí mají peníze a peníze jsou více než vítané pro zpestření skromného života rybáře.

Po chvíli uvolněného tlachání jsem se zvedl a pokračoval po pláži za svým původním cílem. Zatímco jsem se proplétal mezi malými dřevěnými bárkami různých typů, ucítil jsem náhle pronikavý pach. Vycházel ze staré bárky, která byla obklopena změtí sítí, bójí, kanystrů a několika otrhanými muži zcela ponořenými do oprav sítí.

Byli to lovci žraloků a v Kilifi přistáli náhodou, aby po mnoha dnech na moři opravili sítě. Jejich plavidlo vypadalo spíš jako plovoucí chatrč, bylo cítit krví a slizem úlovků. Pozorně sledovali, jak pořizuji snímky, a smáli se, když jeden z přihlížejících poznamenal, že jejich tváře brzy budou na pohlednicích. Jeho přítel byl totiž velmi překvapen, když objevil, že se jeho fotografie prodává ve stánku se suvenýry v Mombase. Pro lidi, jejichž život je na hony vzdálen od moderního světa, je fotografie stále ještě tajemstvím.

NEZODPOVĚZENÉ OTÁZKY

Pokud není za odlivu moře dost nízko, je obtížné po pobřeží Kilifi projít. Tam, kde není pláž, rostou mangrovníky a jejich propletené kořeny tvoří takřka neprostupnou hráz. Čím dál postupujete podél pobřeží zátoky do vnitrozemí, tím je porost mangrovníků hustší. Nejlepší dopravní prostředek je tudíž loď. Tyto dlabané lodě dnem i nocí pátrají po tajemstvích každé prohlubně a dutiny.

Moře a vzduch dovedou být tak tiché, že zpěv je slyšet jasně i zdáli. Nepamatuji si jediný den, kdy by zdejší lodě nebyly takové jako dnes. Jeden den slunce pálí na lesklá černá ramena rybářů,


Oprava poškozených sítí je poněkud nudná,
ale nezbytná. Po několika dnech na moři
může být tato činnost i příjemnou změnou.
Sítě mají často menší oka, než je povoleno
zákonem.

zatímco jindy jejich plavidla zaplavuje déšť a oni spěšně vylévají vodu malými nádobami.

Vzpomněl jsem si, jak jsem se pravidelně potápěl u severního pobřeží Kilifi v době, kdy korálové útesy kypěly životem. Nyní zde sotva nejdete korál, který by byl na živu. Jsou tu jen rozsáhlá pole chaluh a mrtvých skalisek. Tyto útesy se asi již nikdy neobnoví. I přes odpor ke změnám si totiž ti, kteří mají nějaké peníze, osvojují účinnější metody rybolovu. Nejdříve někteří rybáři objevili důvtipnou, ale destruktivní metodu. Na korál vystupující z vody umístili výbušninu, která po odpálení omráčila nebo zabila ryby v okruhu zasaženém rázovou vlnou. Ty se potom sebraly jako ovoce spadlé ze stromu. Naštěstí byl tento způsob lovu nakonec zakázán, ovšem škody na korálových útesech podél severního pobřeží Kilifi jsou již nevratné.

Ještě stále je možné vidět rybáře za odlivu, jak pročesávají útesy ve vzdálenosti asi míle do moře podél linie vln. Někdy štíhlá tmavá postava najednou zmizí z dohledu. Takový člověk patrně našel jezírko vody a pátrá holí v jeho prohlubních a zákoutích. Je-li úspěšný, vynoří se jakoby odnikud, oddělí se od svých společníků a zamíří k nejbližším lidem na pláži. Patrně se mu podařilo ulovit chobotnici nebo nabodnout rybu a na pláži se pokusí úlovek prodat.

Moře zatím poskytuje rybářům dostatek úlovků, ačkoliv způsob lovu je mnohem intenzivnější než dřív. Rybáři se spojují do skupin, zatahují velké kruhové sítě a vytahují je na břeh s takovým množstvím ryb, jaké jen jsou schopni za den ulovit. Roky neregulovaného lovu s používáním těchto sítí, které mají často otvory menší, než povoluje zákon, mají podíl na vyčerpávání lovišť. V Keni je situace taková, že pokud se jeden zdroj obživy vyčerpá, najde se jiný, a to bez ohledu na následky.

POKULHÁVAJÍCÍ POKROK

Bílí obyvatelé Keni – spisovatelé, umělci a cestovatelé z celého světa, vlastní pozemky kolem zálivu. Většinou jsou to již důchodci, potomci britských obyvatel z dob britské nadvlády. Kilifi si vybrali se znalostí věci pro jeho tichou krásu. Některé z jejich velkých a s fantazií postavených domů je možné vidět na pobřeží zátoky, každý s výhledem na moře a vlastní pláží. Částečně dík těmto obyvatelům a jejich neochotě se rozloučit se svými nemovitostmi byl rozvoj větší části Kilifi a okolí dosud tak pomalý. Nicméně pokrok pozvolna proniká i sem.

Připozdívalo se. Slunce zežloutlo a bylo téměř nad obzorem. Můj známý Antony mi navrhl, že mě vezme domů na svém člunu. Klouzali jsme po zelené klidné vodní hladině. Před pěti lety bývalo Kilifi malé městečko s jedním indickým obchodem se smíšeným zbožím, tržištěm, několika úřady a kostelem. Postavením mostu se rozvoj urychlil, a dnes je Kilifi čilé, špinavé a neorganizované místo. Míří sem a odsud odjíždějí řvoucí autobusy z jiných přístavních měst, vznikly zde nové podniky. Na tak malé město tu žije značná populace chudobou sužovaného obyvatelstva. Podíval jsem se na útes, podle něhož jsme zahýbali, směrem k několika střechám, které upozorňovaly na existenci města. Naskytl se mi však i daleko horší pohled: vršící se hromady odpadků zasahující až do moře.

Ačkoli se nezdá, že by stále rostoucí populace Girjama a svahilsky mluvícího obyvatelstva hladověla, jsou jejich životní podmínky ubohé. Nedostatek služeb, jako je řádná kanalizace a svoz komunálního odpadu, má za následek velice nehygienické prostředí. Díky vlhkému tropickému podnebí se zde vyskytuje řada nemocí. Velmi rozšířené jsou AIDS a malárie. Navíc přístup vlády je notoricky laxní a zatížený korupcí, a tak není naděje na jakoukoli změnu. Vyhlídky malého města existujícího v těchto podmínkách nejsou, pokud jde o budoucnost, příliš růžové. Nedávné zprávy o nepokojích v Mombase (50 km na jih od Kilifi) obletěly celý svět. Vláda vydala zprávu o 70 obětech, přičemž všechny byly ubity v průběhu řady hrůzostrašných útoků. Násilnosti, které se sporadicky rozšířily i do ostatních měst na pobřeží, a to včetně Kilifi, jsou příznakem nelidských životních podmínek domorodých kmenů Midžikenda (Nyika – pozn. překl.).

PŮDA, BEZ PŮDY, S PŮDOU…

Všechny tyto kmeny byly v průběhu historie vytlačovány ze svých území, která však považují za dědictví po svých předcích. Arabští obyvatelé žili na pobřeží okolo Zanzibaru po celá staletí, avšak nebrali v úvahu systém vlastnictví půdy původního obyvatelstva. Britové, kteří na začátku dvacátého století Araby na pobřeží vystřídali, v této praxi pokračovali. A tak dnes mají tyto kmeny nejen pocit, že jim jsou upírána stejná práva ve vztahu k vlastnictví půdy, ale i k vzdělání a zaměstnání.

Nové keňské vládě, která se dostala k moci v r. 1963, se rovněž nepodařilo tyto problémy vyřešit. Místo toho podporovala rozvoj turistického ruchu s velkými hotely postavenými zahraničními investory na pozemcích původních vlastníků.

Vznikající pracovní místa, zejména ta vedoucí, připadla vzdělanějším obyvatelům z vnitrozemí. Růst na pobřeží byl sice pozoruhodný, ale nedotkl se původních majitelů pozemků. Pozemky kolem Kilifi, dnes patřící většinou bílým Keňanům, zůstávají tedy záviděným vlastnictvím a jsou jen dalším příkladem toho, jak je velká část země v držení několika málo bohatých.

Základní problém, kolem něhož se vše točí, spočívá v tom, kdo může s půdou disponovat. Potlačovaní a odstrkovaní lidé jsou schopni tolerovat spoustu věcí, avšak jen do té doby, než nebudou mít co ztratit a uchýlí se k násilí. Jako prostředník při vytváření vyrovnanějšího spektra vlastnictví půdy, podle mne, zklamala současná vláda na celé čáře. Její nezájem a neochota potlačovat korupci a často překvapující zabírání pozemků těmi, jimž je vláda nakloněna, nakonec povede k násilnostem. Zájmy všech lidí bydlících na pobřeží, ať bohatých, či chudých, jsou pevně určeny. V Keni je dialog přepychem, jedině on však skýtá naději.

PŘEPYCH PRIVILEGIA

S Antonym jsme minuli hromady odpadků a vpluli pod most. Propluli jsme kolem starého přístaviště trajektu a pronikli hlouběji do rozšiřující se zátoky. Slunce již téměř zapadlo a rudě se zrcadlilo v moři, když jsme obeplouvali ostrov mangrovníků a člun se vřítil do stranou ležícího zálivu. Antony navedl člun na obvyklé kotviště.

Rozloučili jsme se a já se vydal k domovu. Domů, do jedinečného domu svých předků stojícího na pobřeží Kilifi. Kéž by Kilifi zůstalo tím, čím bývalo! Uvědomoval jsem si, že i já jsem svým dílem odpovědný za celý ten „pokrok“. Uznávám, že změny jsou nevyhnutelné, že mnohé z nich mají užitek a že jsou svým způsobem přirozeným vývojem k nevyhnutelnému. Nemohu si ale pomoci a cítím se sklíčen, když vidím malé odlehlé plážičky, které jsem tak často navštěvoval s pocitem jakéhosi privilegia, vědom si jejich jemného půvabu. Dnes jsou zanášeny papíry, plasty a odpadky. Jsem z toho smutný, a dnešní čas s jeho změnami se mi zdá být nepřátelský, ale možná jsem jenom velký skeptik.

Category: 1999 / 03

Jsme na konci světa, na prahu obrovské, nedozírné pustiny. Nechce se věřit, že by za obzorem mohla téci řeka, růst stromy a květiny, pobíhat zvířata a cvrlikat ptáci. Tady, ve výšce bezmála pěti tisíc metrů nad hladinou oceánu, mezi zaledněnými vrcholky peruánských And, jako by se život zastavil, či spíše tu nikdy žádný neexistoval. Jen prořídlá nažloutlá tráva mezi kameny dokazuje alespoň jakousi formu života.

Kráčíme drsnou monotónní krajinou navzdory silnému mrazivému větru, jenž brzdí naše kroky. V hlavě buší, kyslíku citelně ubylo, a tak doslova lapáme po dechu. Cítíme se opuštění a příliš bezmocní v té prázdnotě uprostřed mohutných velehor. A najednou v dálce před námi jako by se rýsovala kamenná ohrada. Jdeme blíž a poznáváme, že jsou to chatrče, jednoduché příbytky z kamenů poskládaných bez pojiva na sebe, zastřešené uschlou trávou. Stavení nejsou opuštěná. Žijí zde lidé.

DO ZEMĚ LAM

Je slunečné, horké červencové ráno a my v přeplněné kamionetě, jak se v Jižní Americe říká minibusu, vyrážíme z Arequipy, krásného města, vybudovaného Španěly na úpatí And. Je postaveno z bílého vulkanického kamene a bývá proto příhodně nazýváno La Ciudad Blanca (Bílé město). Prašná cesta začíná, sotva opouštíme jeho brány, a zanedlouho se už klikatí ve svazích okrajových kopců. Po nebezpečných uzounkých serpentinách zdoláváme první výškové metry a po několika hodinách opouštíme oblast Quechua. Ta lemuje pobřežní pásmo a zasahuje až do výšky 2000 metrů. Je charakteristická řídkou, převážně suchomilnou vegetací, jako jsou agáve a kaktusy nejrůznějších tvarů a velikostí. To už míjíme dolní tok řeky Colca a údolí Rio Blanco, abychom stále stoupali až k Nevado Coropuna. Tento 6613 metrů vysoký vyhaslý vulkán stojí v pořadí hned za peruánským velikánem Nevado de Huascarán, nechvalně známým mohutným zemětřesením v roce 1970. Na náhorních plošinách celé této oblasti středních And převládá travnatá step beze stromů – puna.

Malá kamioneta drncá po kamenité cestě pod Nevado Coropunou. Mohutný vulkán dává tušit, jak silná byla jistojistě jeho aktivita v době rozsáhlé sopečné činnosti před více než milionem let. Silný ledovec, který zakrývá horu až k jejímu úpatí, dokazuje tak dlouholetý klid, nás, možná jen zdánlivě, uklidňuje. Snad už od ní dnes žádné nebezpečí nehrozí.

V dobách existence slavné incké civilizace byla celá horská oblast And nejhustěji zalidněným regionem. Dnes je „La Sierra“ téměř vylidněna. Život se zde však ještě zcela nezastavil a domorodci tu v přetěžkých podmínkách žijí, dodržují po staletí takřka neměnný způsob života, své tradice. Při našem dlouhém putování po nejvyšších částech Altiplana jsme potkali a viděli jen několik jeho obyvatel a obydlí.

Přicházíme k jedné z kamenných staveb, abychom se přesvědčili, jak tito lidé žijí a pracují, co je přimělo zůstat, když většina tu své domovy opustila a odešla za snazším a pohodlnějším životem dolů, do měst.

Všechna tamba, jak jsou obecně označovány usedlosti v odlehlých končinách nejen tady v Peru, ale prakticky v celé andské oblasti od Kolumbie až po Chile, vypadají stejně. Jsou to na sebe navrstvené kameny, neboť jiný stavební materiál se tu nenabízí, zvenku ucpané hlínou či malými trsy trávy.


Zatímco města poznamenána vlivem vyspělé
části světa postupně mění svou tvář, tady
v horách lidé stále dodržují způsob života, své
zvyklosti. Patří k nimm i odívání do tradičních
vlněných krojů.

Ženy sedí na zemi a na jednoduchém stavu tkají pončo, typickou a tady vskutku nepostradatelnou součást jinak velmi skromného oděvu. Ovce a lamy poskytují vedle masa a kůže právě tolik potřebnou vlnu. Zatímco starost o tato zvířata je mužskou záležitostí, ženy tkají látky, pečují o děti a vaří. I když nutno dodat, že strava těchto horalů je více než strohá a jednotvárná. Nedostatek důležitých látek a vitaminů jim způsobuje i mnohé zdravotní problémy, přestože na první pohled vypadají statně a zdravě. Vědecké studie ovšem naznačují, že zvláštní rysy jejich anatomie a fyziologie zvyšují příjem kyslíku (pozoruhodně je vyvinut hrudník) a následně jeho průchod krví, což je cenná adaptace na těžkou práci v těchto velkých nadmořských výškách.

Malá chatrč má kruhový půdorys o průměru sotva tři metry. Stařena sedí na zemi a velkým oválným kamenem drtí kukuřici na jemný bílý prášek. V ten okamžik si připadáme jako před mnoha tisíci lety, snad kdesi v době kamenné. Otevřené ohniště už sice bylo nahrazeno primitivní kamennou pecí, ta však představuje vedle pohozených kusů látky a kožešin jediné vybavení chýše. Kouř prochází volně střechou z uschlé trávy, aniž by shořelo jediné stéblo. „Buenos días,“ snažíme se zdvořile začít konverzaci. „Como estan ustedes?“ Namísto odpovědi se ženy i děti plaše usmívají. Není divu, bílé gringos, kameru či fotoaparát dost možná nikdy neviděly. „Kde jsou vaši muži?“ pokračujeme, ale znovu na nás jen vystrašeně cení zuby a šuškají si cosi mezi sebou. Teprve teď chápeme. Nerozumí španělsky a kečuánsky nikdo z nás nehovoří. Po chvíli naštěstí přijíždí na koni mladík ze vzdálené osady. Ti, kteří jezdí obchodovat do níže položených vesnic či měst, rozumí i hovoří španělsky. Ochotně se proto ujímá role tlumočníka. Tito houževnatí a neuvěřitelně skromní lidé si jiné místo na světě ani jiný způsob života nedokáží, a snad ani nechtějí představit. Neznají rádio, telefon ani televizi, k domům jim nevede vodovod ani kanalizace. Horští indiáni po vzoru svých předků splynuli s okolní, byť velmi nehostinnou přírodou, naučili se dokonale využít i to málo, co se jim tu, uprostřed velehor, k životu nabízí. Jedinými a nepostradatelnými pomocníky jsou pro ně ovce a lamy. Tato velbloudovitá zvířata se chovají ve velkých kamenných ohradách a často bývají na uších označena barevnými stužkami. Zatímco lidských příbytků je tu skutečně jen velmi málo, kamenné zídky ve tvaru čtverce či oválu pro početná stáda jsou už z dálky vidět na mnohých místech celého Altiplana. Žije jich tu zkrátka více než domorodců, je to totiž „země lam“.

MRTVÁ DCERA SLUNCE

Není to tak dávno, co tiskem i televizí proběhla zpráva o objevení mumie mladé dívky v peruánských horách. Celá část středních And je z historického hlediska spojována se slavnou civilizací Inků. Inkové, synové Slunce, však obývali nejen horské Altiplano, ale podmanili si i mnohé pobřežní kultury. Celé jejich mocné impérium se v době největšího rozmachu rozkládalo na ploše milionu čtverečních kilometrů a zasahovalo až na území dnešní Kolumbie a svou jižní hranicí do severní části Chile. Podařilo se jim vybudovat říši, která se právem řadí k nejvyspělejším civilizacím nejen na americkém kontinentě, ale ve světě vůbec. Inkové ovšem, jako ostatně všechny kultury s výjimkou některých středoamerických civilizací na území Nového světa, neznali písmo, a tak se o jejich minulosti a životě dozvídáme z per kronikářů a pamětí prvních španělských dobyvatelů. Historie v podobě mýtů a legend se přenášela z generace na generaci pouze v ústní podobě, proto se pochopitelně musí počítat i s jistou dávkou zkreslení a s fantazií vypravěčů. Dávní Inkové k nám však promlouvají i svými slavnými architektonickými skvosty a mnohými stavebními díly. Zdá se ale, a poslední objevy a výzkumy to dokazují, že Inkové odhalují svá další tajemství.

V roce 1995 na úpatí Nevado Ampato, v samém srdci andských velehor, byl učiněn objev, který okamžitě upoutal pozornost archeologů, historiků i světové veřejnosti. Americký archeolog nalezl hrob se zmrzlým tělem čtrnáctileté dívky, jež ukončila svůj mladý život asi před pěti sty lety, tedy v době vlády Inků. Johan Reinhard spolu se svým společníkem museli vylézt až k vrcholu sopky vysoké přes 6 tisíc metrů, aby tuto mumii našli a bezpečně převezli dolů na Katolickou Univerzitu do Arequipy, a odtud pak se souhlasem peruánské vlády do USA na podrobnější výzkum. Incká dívka tak absolvovala další neuvěřitelnou cestu, aby současným lidem přinesla nové poznání o životě a rituálech dávných obyvatel Altiplana.

Ve speciálním kontejneru byla přepravena do Hopkinsonovy nemocnice v Baltimoru. Teprve tady za přispění nejmodernější techniky vydává svědectví o příčinách své smrti. Patologové odebrali vzorky tkáně z různých částí těla, radiologové provedli přesnou tomografii. CT scanner ukázal zřetelnou zlomeninu pravé spánkové kosti oběti, což znamená, že zemřela následkem silné rány do hlavy. Přestože důvody, které vedly ke smrti, ani výsledky všech vyšetření nejsou dosud známé, jisté je, že Inkové za oběť svým bohům vybrali naprosto zdravou dívku, která netrpěla žádnou nemocí ani podvýživou.

Dosud se však neví, proč byl mladý lidský život obětován. Inkové totiž na rozdíl od Aztéků, známých svými krvavými rituály s lidskými oběťmi, byli v tomto směru poněkud humánnější a omezili se „pouze“ na usmrcování zvířat jako výraz pokory a oddanosti svým bohům.

Věřme tedy, že v dohledné budoucnosti pokračující studie, další lékařské testy i budoucí vykopávky a nálezy poodhalí roušku tajemství, jíž jsou život, tradice i rituály Inků dosud zahaleny, a že zodpoví řadu otázek, které ampatská mumie stálé skrývá.

AGUAS CALIENTES

Luis, náš řidič, znavený vyčerpávající mnohadenní cestou, neboť vozí turisty zpravidla jen na malý okruh okolo města Arequipy, natolik naléhal, že jsme podlehli jeho prosbám a cestou zpět navštívili Chivajské prameny. Nutno přiznat, že nikdo z nás později nelitoval a koupání v teplých vodách (aguas calientes) se pro nás stalo tím pravým odpočinkem a relaxací po tolika dnech a ušlých kilometrech na Altiplanu.

Dny jsou tady na Altiplanu pro našince až příliš krátké. Snad proto, aby každému, kdo sem zavítá, nabízelo svou nevšední tvář – krásnou, tajemnou, bohatou a pustou zároveň – pěkně pomalu, po kapkách, aby přinutilo cizince pobývat zde déle a prožívat vzácné chvíle pečlivě, nikoliv ve spěchu, jak jsou v posledních letech v moderním světě zvyklí. Zatímco však v minulých dnech tato skutečnost zasahovala a mnohdy i značně komplikovala plánovaný program, tady v Chivaji to všichni poprvé s povděkem ocenili. Nezvykle teplý večer a jižní obloha posetá bezpočtem zářících hvězd nám, skupince nahých Čechů ráchajících se v páchnoucí, leč osvěžující sirovodíkové lázni, dovolily dlouho vychutnávat neopakovatelnou atmosféru, okořeněnou zážitky z předešlých dní.

Tak tedy poslední mrazivá noc na Altiplanu. Teplota opět hluboko pod nulou. „Určitě je minus deset.“ „Ne, nejméně patnáct,“ slyším, jak se před stanem přou mí kolegové. Zatímco já se teď zachumlávám do svého teploučkého spacáku až po uši, jen několik kilometrů odtud uléhají ke spánku všichni ti, kterým osud určil, že právě Altiplano bude jejich domovem. Ve studeném kamenném přístřeší není jistě tepleji než venku. Nemají postel ani karimatku a zcela určitě se nepřikrývají peřinami…

Category: 1999 / 03

Taxco bylo odedávna místem, kde se dolovalo stříbro. Jeho původní název je Tlachco, což v domorodé řeči nahuatl znamená „místo míčových her“, ale spíše než míčové hry se stalo osudem tohoto místa stříbro.

Již aztécký vládce Montezuma II., pán největší středoamerické říše, zde měl své stříbrotepce. Ti z místního nerostného bohatství kovali a odlévali krásné stříbrné šperky, vykládané tyrkysem a jadeitem.

Když u břehů této říše přistál Cortés, aztécká civilizace právě zažívala svůj největší rozkvět. Montezuma dal na starou legendu, která tvrdila, že jednou přijde plavovlasý a vousatý bůh Quetzalcoatl (Opeřený had) v roce cukrové třtiny. Rok Jedné třtiny (Ce Acatl) se v aztéckém kalendáři opakoval každých 52 let, a rok 1519 byl právě tímto rokem. Není proto divu, že Montezuma věřil, že Quetzalcoatl přišel žádat o svou zemi. Cortés a jeho muži se vydali do Tenochtitlánu, hlavního města Aztéků na jezeře Texcoco. Když pochodovali k městu silnicí kolem hráze, krása okolní krajiny jim brala dech.

„Naskytla se nám podívaná tak úžasná, že jsme nevěděli, co říci ani zda to, co vidíme, je skutečnost,“ řekl později Bernal Díaz, jeden z Cortésových conquistadorů, při vzpomínkách na Tenochtitlán. Montezuma, který si stále nebyl jist, zda má před sebou boha, nebo člověka, Španěly přivítal a věnoval jim vzácné dary, mezi nimiž nechyběly ani stříbrné šperky z Taxca. Cortés obdaroval Montezumu perlovým náhrdelníkem a zrcátkem omočeným v pižmu.

Všechny Španěly ubytoval v královském paláci a to se mu stalo osudným. Když si Cortés všiml při prohlídce chrámu stop po lidských obětech, uvědomil si, že se ocitl se svými 400 muži uprostřed sto tisíců Aztéků. Z obavy před léčkou se rozhodl jednat a zajal Montezumu jako rukojmí. Tento stav trval mnoho měsíců, avšak při jedné z aztéckých slavností pobili Cortésovi muži v jeho nepřítomnosti asi 600 domorodců v obavě, že dojde k povstání. Tímto činem však povstání skutečně vyprovokovali, a i když Cortés přiměl Montezumu k vystoupení na balkoně, rozhněvaný lid se uklidnit nepodařilo. Montezuma byl smrtelně zasažen kamenem a Cortés musel se svými muži z královského města prchnout. Podařilo se to však jen čtvrtině mužů, včetně Cortése. Později (v r. 1520) se do Tenochtitlánu vrátil, provázen tisícovkami bojovníků kmene Tlaxcala, tradičními nepřáteli Aztéků, a po 80 dnech královské město bez krále dobyl.

Ihned po dobytí Mexika poslal vítězný Cortés do stříbrných a zlatých nalezišť dělníky, takže stříbrné Taxco patřilo mezi první naleziště, odkud se rozlévala stříbrná záplava po Evropě. Bohužel mnoho stříbrných či zlatých šperků bylo kvůli přepravě a evidenci roztaveno do prutů a cihel, proto umění aztéckých stříbro a zlatotepců vzalo téměř za své.

Avšak jedním z pozůstatků španělské nadvlády zůstalo rasové mísení Španělů s domorodci a tradice se dědily z pokolení na pokolení. Tak se stalo, že tradice výroby stříbrných skvostů, která má své kořeny ještě v předkolumbovské éře, zůstala ve stříbrném Taxcu dodnes.

V dnešním Mexiku však také není jiné místo, které by nabízelo návštěvníkům tak bohatou barokní architekturu. Panoráma města je zvýrazňováno katedrálou Santa Prisca. Vystavěl ji José de Borda z vděčnosti za nesmírné bohatství, jež pocházelo ze stříbrných dolů. Někdy je také Taxco nazýváno Florencií Mexika.

Tento ojedinělý barokní celek se mohl zachovat i proto, že byl dlouhou dobu izolován od okolního světa hradbou hor. Teprve stavba silnice z Acapulca v roce 1928 „znovuobjevila“ toto město.

Je skutečným požitkem přehlížet z teras labyrint červených střech a procházet se uličkami, ve kterých najdete více jak 300 dílen, kde lidoví umělci kouzlí originální jemnou stříbrnou krásu. Současnost Mexika se zde snoubí jak s kamennou minulostí španělského středověku, tak se stříbrnou slávou kdysi veliké Montezumovy aztécké říše.

Soutěžní otázka (do 15. dubna 1999) – Slovo calpulli znamenalo v říši Aztéků:
a) stříbrný šperk, který se nosil kolem krku a měl většinou podobu dvouhlavého hada
b) míčovou hru, v níž si dvě soupeřící družstva navzájem snažila ukořistit míč pomocí jakýchsi sítěk
c) základní jednotku sociální organizace, jinými slovy rodovou příslušnost k půdě
d) válečného zajatce, který měl být obětován bohům

Category: 1999 / 03

Olgoj Chorchoj v Čechách není přízrak ani báj. Není ani ničím všedním. Po vzoru nadpřirozeného mongolského tvora dělá podivuhodné věci. Olgoj Chorchoj se zmocňuje předmětů a prostorů. Neexistuje materiál, se kterým by se nechtěl vypořádat. Není interiér, kterému by neuměl vdechnout svou typickou lehkost. Olgoj Chorchoj je nebezpečný nakažlivým minimalismem, strohostí i dokonalostí.

Olgoj Chorchoj znamená dokonalý český design. Pod touto značkou se skrývají Michal Froněk a Jan Němeček, zakladatelé dílny. Ovlivněni studiem Vysoké školy uměleckoprůmyslové a pobytem v ateliéru Bořka Šípka založili v roce 1990 své studio designu. Během devítileté existence se zabývali tvorbou užitkových předmětů – nábytku, skla, šperků. Pracují s překližkou, nerezovým plechem, litinou, hliníkem, titanem, sklem, porcelánem, využívají nejmodernější technologie, jako je laser. Inspirací dokonale provedených předmětů je design padesátých a šedesátých let postavený tak trochu naruby, s vtipem a puncem české dokonalosti.


‚Matrjoška‘. Policový systém
z frézované lepené překližky.
Design Olgoj Chorchoj (1997).

Sexy servírka z přelomu tisíciletí, na triku s logem „D“ jako „vyšitým“ ze sedmdesátých let, vás obsluhuje ve vašem interiéru. Je hezký pocit, pane Froňku, pozorovat, jak se lidé v hospodě, kterou jste stvořili, zabydlují?

Na pražské restauraci Dynamo jsme spolupracovali s výtvarníkem Alešem Najbrtem. Mnoha lidem se strohost sedmdesátých let nelíbí, ale my jsme spokojeni, že je to tak trochu „hnusné“ – v dobrém slova smyslu. Kdyby bylo vše, co vymyslíme, normální, tak se nikdy dál nedostaneme. Přirozenou cestou zkoušíme technologické postupy, kombinace stylů a také investorovu kapsu. Hospoda se mi líbí a navíc tu moc dobře vaří.

Dělat design je vlastně touha přetvářet předměty k obrazu svému, kdy jste začal být designérem?

Vždycky jsem dělal jen to, co mě baví. Ne ze sobectví, ale proto, abych si šetřil mozek pro věci, ke kterým mám talent. Kreslení a vyjádření myšlenek nebyl nikdy problém. Od malička se mi hrozně líbily spotřební věci a já je zkoušel předělat.

Ovlivňují člověka věci, jimiž se obklopuje?

Pracujeme v ateliéru, který byl postaven pro Štursu. Takové prostředí nemůže člověka nechat netečným. Neustále sbíráme staré krámy, i v přírodě hledám inspiraci, protože koukat se na věci je pro designéra hrozně důležité.

Zajímají mě možnosti v použití materiálů a technologií. Jaké vy preferujete a v čem vidíte největší budoucnost?

Modely nábytku se dnes dají dělat celé v počítači. Digitální trojrozměrný tvar se přenese do stereolitografu, což je vana naplněná želatinovým monomerem. V prostoru, kde se protnou laserové paprsky, dojde k polymerické reakci a želatina vytvrdne. Předností je, že se tak dá vystavět složitá struktura uvnitř tvaru. Zatím nejprogresivnější technologie, masově zavedená, je vstřikování plastů do kovové formy. Současné plasty jsou recyklovatelné, krásně barevné a dají se kombinovat i s přírodními materiály.

V současnosti se velké oblibě těší rustikální interiéry s přiznanou strukturou dřeva, trámy se používají i tam, kde nejsou funkční. Vy jdete asi programově proti tomuto trendu. Uprostřed jakých materiálů by podle vás měli lidé žít?

Zákazníci v Čechách mají naštěstí relativní vkus. Nic nejde zlomit najednou, a tak k tomu musí každý z nás pomalu dojít. Není možné, aby člověk ze dne na den začal žít například v nerezu. Na druhou stranu si myslím, že je strašně nepřirozené vytvářet okolo sebe teplé, pseudoromantické interiéry ve stylu irských hospod. Obklopovat se dřevem a trámy bylo logické, když byly vrcholem technologie. Dnes je přece převratný litý beton, průhledné materiály, schované topení, senzorové vypínače a svítidla, která není vidět. Pro mě, abych byl upřímný, znamená strop z palubek skoro kýč.

Vždyť celá Skandinávie pracuje dodnes se dřevem?

Oni začali po válce s ohýbáním dřeva a bylo to geniální. Jenže po nástupu laminátů a plastů se celý vývoj ohýbání dřeva zastavil. Až v posledních třech letech se stará technologie zase vrací. Dám vám příklad: židle, na které právě sedím, se už dávno používala pro útulky a domovy důchodců. My ji začlenili do veřejného interiéru. Je to ohýbaná překližka – znovunalezený design ze severu.

Žijí ještě některé z vašich designérských prvotin?

Některé ano. Dělali jsme plechovou skříň, ta se vyrábí dodnes. Různě se mění materiály, velikost, a jednou se možná bude dělat i plastová. Některé ze starých nápadů opakujeme, protože tehdy je nebylo možné vyrobit technologicky. Design je hrozně ovlivněn módou, a protože jsme po deseti letech práce o moc chytřejší, pracujeme stále cíleněji.

Co znamená pojem „postindustriální“ design?

Beton. A přetváření věcí již hotových. Nejznámější výtvor je asi gramofon z betonu od Rona Arada z osmdesátých let. Někdo dělal všechno z plechu, Stiletto z Berlína udělal skleničku, která měla stopku z „husího krku“ od sprchy – dala se zkroutit i narovnat. Pro mě je přetváření hotových věcí slepou cestou. Také máme na kontě pár věcí z něčeho přetvořených. Většinou se to dělá z nedostatku materiálu, protože originál je velmi nákladný. Továrna Vulkán, kde se vyrábějí prezervativy, dělá ze stejné gumy vázy. Je to podobné jako postindustriál. Nebo geniální skládací kalíšek na vodu byl snad vymyšlen už na začátku století.Baví vás, jak se lidé šatí?

Móda je hrozně paradoxní. V jejích mekách Milánu, Paříži a Londýně chodí lidé krásně oblečení, ale všichni stejně. Nosí Prada botičky, Gucci taštičky a mladí zase prošívané bundičky a k tomu japonské batůžky. Všichni jsou krásní, ale jeden je jako druhý. A o to nám nejde.

Zaspali jsme v Čechách hodně?

No, zaspali… Mohlo to být ještě horší. Bylo by ale dobré mít více továren, ve kterých by se hezké věci vyráběly.

Do jakých oborů zasahujete?

Pracujeme se sklem, foukaným, taveným i plochým. Spolupracujeme s kvalitními truhlářskými dílnami, s kováři. Začínáme se pouštět do laminátů a produktů z uhlíkových vláken. Uhlík je fantastický materiál budoucnosti. Ještě nedávno jej evidovali jako strategický materiál, a byl zapovězen. Dnes se k nám dováží uhlík z Japonska i Ameriky a ruský uhlík je takový krásně hnusný. Je pevný, lehký, s nepravidelnou strukturou.

O co je lepší uhlík než dřevo?

Kdybychom udělali ten samý stůl z laminátu, musím ho povrchově upravit barvou. Uhlík je krásný sám o sobě. Příjemné je, že síla i váha materiálu je menší, než kdyby byl vyroben z laminátu.

Nedokážu si představit, jak se z uhlíku může postavit stůl.

Stejně jako se dělá loď z laminátu. Základem je dokonale vyhlazená negativní forma, do ní se vylaminuje uhlíková textilie.

Kdo za takovým ojedinělým stolem sedí?

První byl určen pro ředitelství velkého českého podniku, další má šejk v Arábii, třetí je v Rusku. Stůl se vyrábí v malé sérii. Další jdou na výstavu do Ameriky, Itálie a Anglie.

Jaká je cena uhlíkového stolu?

Dá se říci, že to je běžná cena renomovaných výrobců. Z malých sérií nikdo nezbohatne, je to jen radost, že někde stojí.

Je těžké vcítit se do zákazníkova vkusu a ušít věci na míru?

Spíš bych řekl, dotlačit ho tam, kam chceme. A musí to být velice nenásilné a nepostřehnutelné. Musí nabýt dojmu, že to vlastně vymyslel sám. Což vůbec nemyslím zle. Zákazníky jsou ekonomové, lékaři a mým úkolem je vysvětlit jim svůj záměr. Většinou to pochopí, protože jsou inteligentní.

Podílíte se i fyzicky na výrobě, nebo jste spíš mozek a manager, jenž sleduje módní trendy?

Jsou různí designéři, někteří si dělají modely a potom teprve dílo vypustí dál. Já ho naskicuji a modely dělají výrobci – modeláři.

Mluvili jsme hodně o minimalismu, dokonce jste řekl, že člověk je v interiéru jakoby navíc.

To bylo řečeno samozřejmě v nadsázce. Člověk je přeci ten, kdo do interiéru život přináší a celý prostor tím dotváří.

I komunistické paneláky by mohly zapadat do minimalismu?

Jsou minimalistické, jenže minimalismus klade velký důraz na detail a kvalitu materiálu. Styl se jeví velmi nenápadně a čistě, ale detaily jsou precizní a drahé. Vlastně nejdražší. Paneláky mají dobře vyřešené vnitřní dispozice, ale uvnitř jsou hrozně malé.

Jaký je váš největší designérský sen?

Dělat pro úplně nejlepší firmy na světě. Jinak se ani nedají dokonalé věci vyrobit. Pak teprve bychom si mohli v designu dovolit úplně cokoli. Nejtěžší designérský úkol by asi byl vytvořit zcela nový a převratný systém prachobyčejné židle.

Category: 1999 / 03

Filmové zpracování slavného románu Henryho Charriera Motýlek viděl svého času snad každý zletilý návštěvník kina. Mnohé scény si již vůbec nevybavujeme, některé lovíme z šedé kůry mozkové velmi lopotně, ale na setkání hlavního hrdiny s malomocnými si jistě pamatujeme všichni. V mnohých tropických zemích světa není tento zážitek bohužel žádnou vzácností ani v současné době… Různé epochy vývoje lidstva s sebou nesly i různé choroby, které v dané době sužovaly člověka „víc než bylo zdrávo“. Mor, tuberkulóza, tyfus, v tropech pak například malárie, spavá nemoc, žlutá zimnice a také lepra. Lepra neboli malomocenství asi nikdy neměla projev klasické epidemie, ale dějinami se táhne jako „černá“ nit, která zamotala, zauzlovala a nakonec zpřetrhala osudy a životy milionů lidí. O její nechvalné proslulosti svědčí i to, že mezinárodní zdravotnická organizace (WHO – World Health Organization) vyhlásila celosvětovou kampaň k omezení výskytu lepry.

STÁLE EXISTUJE?!

Nahlížet na lepru jako na problém dávné minulosti jasně svědčí o prakticky nulových informacích pronikajících o této závažné chorobě dneška na veřejnost. V roce 1993 se pohyboval odhad počtu leprou nakažených okolo 3,1 milionu lidí, ale ještě před deseti lety byl počet případů lepry celosvětově odhadován na 10-12 milionů. Obrovské snížení onemocnění leprou během několika posledních let se připisuje účinné léčbě, kterou se snaží experti WHO zavádět jak v jednotlivých leprosáriích, tak i v běžné praxi lékařů. Jedná se vlastně o trojkombinaci antibiotik, slangově nazývanou „koktejl“. Pravidelným podáváním dapsonu, rifampicinu a clofazinu během léčebné kúry dochází takřka ke stoprocentní úspěšnosti léčby. Odborníci proto věří, že je pouze otázkou času, kdy bude nemoc ještě výrazněji omezena, ne-li téměř zlikvidována.

Původce lepry (Mycobacterium leprae) bývá také někdy označován po svém objeviteli jako Hansenův bacil. Tato tyčinkovitá bakterie je velmi podobná bakterii způsobující tuberkulózu (Mycobacterium tuberculosis). I když o nakažlivosti lepry kolují mezi lidmi ty nejčernější zvěsti a představy, skutečnost je jiná. Nakazit se touto bakterií předpokládá delší kontakt s nemocným, sdílení společných věcí a prostor nebo výrazné oslabení organismu. Faktem však zůstává, že lepra vytváří dva odlišné typy, přičemž lepromatózní je více nakažlivý než typ tuberkuloidní.

Klinickým obrazem prvního typu jsou známé kožní léze, tzv. lepromy, končící bez léčení znetvořením orgánu. Velmi nepříjemné je, pokud lepromy zasáhnou končetiny nebo obličejovou část. Pacienti s tímto postižením ztrácejí zcela své původní rysy a lékaři je označují jako lidi mající lví tvář – facies leontina. Tuberkuloidní typ je nakažlivý o mnoho méně a projevuje se ložisky se ztrátou citlivosti, způsobenou postižením nervů. V případě zasažení očních nervů může vést tuberkuloidní typ až k úplné ztrátě zraku.

LEPRA VŠUDE?!

Před mnoha sty lety byly i naše země zasaženy leprou, kterou však později „vytlačila“ její blízká příbuzná – tuberkulóza. Ta pak zasáhla Evropu daleko citelněji než lepra tropické oblasti. V Evropě jsou dodnes ojedinělé případy lepry každoročně zjištěny ve Španělsku, v bývalém Sovětském svazu v okolí Astrachaně a v Karakalpacké autonomní republice. Vzhledem k počtu obyvatel je nejvíce postižených v Indii a nejvíce zamořeny jsou zase africké státy Gabon a Středoafrická republika, které udávají více než 5 případů prokázané lepry na 1000 obyvatel. Ve světě se lze setkat s leprou prakticky všude. Každý rok dokonce vykazuje přibližně 120 zemí světa více než 100 registrovaných případů malomocenství.

POMOC ODJINUD


Ve společné kuchyni se připravuje
jídlo pro celé leprosárium.

Sloužit jako řádová sestra, lékař nebo jako misionář v některém leprosáriu byla v minulosti nezáviděníhodná služba. Situace současných center malomocných je diametrálně odlišná od té, která panovala třeba před padesáti, neřku-li sto lety. K celkovému zlepšení přispěly nejen moderní léky, fundovaný zdravotnický personál, ale také řada funkčních dobrovolných občanských iniciativ. Jejich zastřešující organizace má zkratku ILEP (volně přeloženo – Mezinárodní asociace pro pomoc malomocným). V západní Evropě fungují tato občanská sdružení při četných farnostech. Obzvláště v Německu existuje řada spolků s charitativním zaměřením pro nemocné leprou, ale asi nejaktivnější organizací v celosvětovém měřítku je DAHW (Deutsche Aussätziegen Hilfwerk – Německá pomoc malomocným) se sídlem ve Würzburgu. Známá německá misionářka Dr. Ruth Pfau pracuje mezi malomocnými v Pákistánu již více než 35 let. Navzdory vysokému věku slouží dodnes neúnavně v odlehlých končinách od Karáčí až po Himálaj. Podobných příkladů bychom našli stovky. Za všemi se skrývají lidé, které oslovil Bůh a zavedl je do některého řádu, kongregace či přímo misie. Z ostatních evropských zemí vyniká velikou misionářskou aktivitou na poli léčby malomocných především Polsko.

I u nás existuje teprve před sedmi lety založené, přesto však velmi aktivní občanské sdružení, označované zkratkou LL – Likvidace lepry. LL spolupracuje především s nejrůznějšími řády v postižených oblastech, kterým posílá peníze na nákup léků proti malárii. Finanční dary pro nákup léků získává LL především mezi věřícími nejrůznějších církví působících na našem území.

MARANA

Leprosárium, jak už to tak bývá, neleží ani v centru či na periferii města. Většinou je situováno v dostatečné vzdálenosti od lidí. Dříve byla centra pro malomocné nejčastěji budována v odlehlých oblastech, hlavně kvůli obavám ze šíření infekce. V současnosti se vzdálenosti leprosárií od lidských sídel zmenšily jaksi samovolně z prostých demografických důvodů, ale také znalosti moderní medicíny vylučují hrozbu lavinovité nákazy, a tak zmenšují strach z této nemoci. Přesto jsou leprosária v relativní vzdálenosti od lidí, především z důvodů etických a také kvůli klidu pro pacienty. Jedním z takových je i misie Marana u města Fianarantsoa pečující o malomocné z centrálních oblastí Madagaskaru.

Za oficiálního zakladatele nemocnice pro léčení malomocných je považován až roku 1902 otec Beyzym – původem Polák, který stavěl „své“ leprosárium více než osm let, aby ho v roce 1911 slavnostně otevřel. Před Jeanem Beyzymem však toto místo vybral otec Bardon. Sem přesunul útulek pro malomocné, jelikož přibývalo stížností na stávající leprosárium ve Fianarantsoi, které bylo prý situováno příliš blízko pramenů zásobujících město pitnou vodou.

Rok a půl po otevření nemocnice v Maraně otec Beyzym zemřel a od té doby se v čele misijního leprosária vystřídala řada lidí. V současné době pečují o Maranu řeholní sestry řádu St. Joseph de Cluny. Matka představená Marie Dominique Rakatozafy a spolu s ní sedm dalších sester se stará o 110 pacientů. Pomáhá jim ještě pět dobrovolných spolupracovníků. Leprosárium také pravidelně navštěvuje leprolog a k plánovaným operacím dojíždějí až čtyři chirurgové, anesteziolog a několikrát týdně je k dispozici dermatolog.

Obrovskou předností Marany je i fungující vesnička pro příbuzné a škola pro děti pacientů. Obě tato zařízení leží v těsné blízkosti leprosária a ulehčují pacientům, ale i rodinným příslušníkům již tak složitou životní situaci.

Pobyt v Maraně je pro zasažené leprou určitým vysvobozením. Dostává se jim zde komfortu, o jakém se valné většině v běžném životě ani nesní. Ať už je to pravidelná strava, tekoucí voda, elektrický proud nebo i obyčejná postel.

VYHLÍDKY NA LEPŠÍ BUDOUCNOST

Současné znalosti medicíny dávají naději, že lepra by se mohla brzy stát v podstatě neznámou chorobou. Z výsledků posledního zasedání WHO, které se problematiky lepry také úzce dotýkalo, se dokonce předpokládá, že by v roce 2015 mohlo dojít k eradikaci lepry podobně, jako tomu bylo u pravých neštovic. Tato prognóza je však plně závislá na dodržování postupů a časového harmonogramu stanoveného Světovou zdravotnickou organizací. Příliš optimistickému výhledu však brání především úroveň zdravotní péče v zemích nejvíce postižených leprou. Zakořeněné představy a neinformovanost ostatních lidí o této chorobě jsou dalším faktorem, který výrazně ztěžuje podchycení pravdivého obrazu o počtu nakažených touto bakterií. Nemocní jsou dodnes vyháněni z vesnic a namísto vyhledání lékařské pomoci se ukrývají v co nejopuštěnějších koutech přírody, kde na ně dříve nebo později čeká smrt. Té uniknou pouze v případě, že jsou dopraveni do některého leprosária. Dnes se snaží lékaři aktivně vyhledávat raná stadia nemoci přímo v odlehlých vesnicích, v oblastech s vysokou pravděpodobností výskytu lepry. Do jaké míry se podaří snížit alarmující čísla, záleží na mnoha faktorech, ale lékaři se vzácně shodují, že zřejmě hlavní roli bude v tomto nerovném boji s leprou hrát zdravotní osvěta mezi domorodým obyvatelstvem. To tvoří poslední, bohužel, nejpočetnější, nejohroženější, a tím pádem i nejdůležitější článek spletité soustavy.

Category: 1999 / 03

V jižní části Altiplana se nachází jedno z nejpodivuhodnějších míst na naší planetě. Nepopsatelně krásná, na první pohled však velice drsná neobydlená divočina je lemována vulkány typických kuželových tvarů. Obrovská poušť, která se rozkládá pod úpatím tohoto sopečného pohoří, ostře až palčivě září od paprsků poledního slunce. Pláň je totiž pokryta silnou vrstvou sněhobílé soli.

V barevně pomalovanému vraku zn. Dodge přijíždím do Uyuni. Tato neveselá provinční vesnice, jejíž prostinké uličky jsou vyprahlé od zdejších silných a chladných větrů, se nachází v bezprostřední blízkosti salar – solných plání. Je jakýmsi hlavním městem tohoto chudého, polomrtvého kraje, nebo lépe řečeno pouštní oázou. Samozřejmě tu nejsou ani žádné palmy, ani čilý obchodní ruch či trhy plné lidí a hlučných trhovců. Je to však široko daleko jediné místo, kde lze najít střechu nad hlavou a kde lze sehnat nějaké potraviny. Význam této vesnice spočívá také v tom, že tudy vede železniční trať. Počet železničních tratí lze totiž v Bolívii spočítat na prstech jedné ruky. Trať je střežena armádou a opravdu po ní občas projede vlak, tažený neskutečně prorezavělou parní lokomotivou.

Na zdejším skromném ranním trhu potkávám skupinu lidí, kteří mají namířeno stejným směrem jako já. Společně si najímáme průvodce s džípem, téměř jedinou možnou dopravu po poušti.

Domorodci z vesničky Colchani, za níž se už třpytí nekonečná solná pláň, jsou živi právě ze soli. Na dvorku každého domku naleznete velkou, až 3 metry vysokou hromadu jemné soli. Lidé čekají, až se sůl vysuší, aby ji pak mohli dát do pytlů a rozvézt do všech koutů země.

Za vesnicí zastavujeme. Musíme využít poslední možnosti natrhat trávu, než vjedeme na pláň. Trávou se musí ucpat všechny otvory a netěsnosti motorového prostoru, aby se solná břečka nedostala dovnitř na elektrické části motoru.

Zanedlouho už kola našeho džípu rozstřikují do daleka solnou břečku a my uháníme napříč sněhově bílou solnou plání nazvanou Salar de Uyuni. Sůl krystalizuje na povrchu a vytváří nepřebernou škálu reliéfů a mozaik, které získávají na ostrém slunečním světle až nadpozemský vzhled. Pod touto přibližně 15 cm silnou vrstvou solné skořepiny je už jen bahno.

PODIVNÁ ORBA

Náš džíp se brodí přes skoro půl metru hluboký solný potok a my se rázem ocitáme v prazvláštní krajině, plné geometrických útvarů. Do tvrdého solného povrchu tu jsou vyryté velké obrazce ve tvaru obdélníků s pravidelným řádkováním. Celé to připomíná jakási „políčka na sůl“. Kolem nich postávají velké bílé kužele, tu seřazené do pravidelných zástupů, tu osamělé. Tady domorodci získávají sůl. Vystupuji z vozu a mířím si to rovnou k muži, který opodál pracuje. Do obličeje mi fouká ostrý mrazivý vítr. Zem křupe pod nohama a nechce se věřit, že ta nekonečná pláň není pokryta prachovým sněhem, ale jemnou solí.

Muž je zahalen do několika vlněných dek tak, že mu není vůbec vidět do tváře. V ruce drží dlouhou dřevěnou hůl, zakončenou ostrým kovovým hrotem. Pozoruje mne skrz tmavá skla svých brýlí. „Buenos días,“ oslovuji muže a na důkaz přátelství mu podávám cigaretu. Chlapík okamžitě pookřívá a natahuje ruku. Po krátké zdvořilostní konverzaci se ho ptám na práci. Stahuje si přikrývku z úst a oslňuje mne svými stříbrnými zuby. Výmluvnými gesty si stěžuje na silně agresivní prostředí. Má problémy s botami, které mu moc dlouho nevydrží, a musí je proto často měnit. „Tvrdá skořepina se musí nejprve narušit touhle tyčí, aby se sůl rozdrolila. Je to těžká práce, protože povrch je velmi tvrdý. Pak se nadrolená sůl shrne doprostřed a udělá se z ní hromada v podobě kužele. Tak se docílí toho, že přebytečná voda, kterou sůl obsahuje, proteče na zem. Sůl se vysuší a může se odvézt náklaďákem do vesnice, kde se pytluje,“ vysvětluje mi muž svůj úděl.

Opouštíme solné homole a uháníme dál do nitra pouště, dokud nás neupoutá zvláštní probleskování mezi solnými krami. Skrz popraskanou solnou skořepinu tu probublávají a za hlasitého syčení vyprskují vařící vodu dvě termální zřídla. Solí nasycená voda se na povrchu zpěňuje a rozlévá se do krajiny. Země tu dává jasně najevo, že nespí. Zřídlům se tu říká Los Ojos (oči) a teplota vody v nich dosahuje hodnoty přibližně 80°C.

SLANÝ DŮM

Již půl dne jsme sami v drsné divočině, široko daleko žádná známka života, a náhle se před námi vynořuje zvláštní přízemní stavba. Pedro u ní zastavuje a sděluje nám, že je to něco jako penzion a na solných pláních jediná možnost k přenocování. Je to velmi podivná stavba. Opět nabízí analogie s planinou pokrytou věčným sněhem, na které si Eskymáci staví svá obydlí z kusů ledu. Tenhle dům je totiž celý postaven ze soli, z malých solných kvádrů. Zdi, stoly, židle, postele, vše je ze soli. Slaný dům

Pak se na pestré solné mozaice objevila voda. Na hladině se odráží modré nebe a vypadá to, jako když jedeme po hladině nějakého jezera. Slaná voda pod koly džípu stříká do daleka a sůl se usazuje na kapotě i sklech. Během chvilky se na povrchu vytváří silná vrstva soli a úplně znemožňuje výhled z auta. Nejsou zde ani cesty, ani směrovky. Pedro mi vypráví, jak tady již řada expedic zabloudila, jako kdysi expedice z La Pazu. Měli s sebou řidiče, který to tu neznal, myslel si však, že se může orientovat podle map. Samozřejmě že brzy zabloudili. Jezdili pořád dokola. Než je našli, trvalo to celou věčnost. Povrch pouště se neustále mění. Malá jezírka se přesouvají, vznikají a zanikají a některá jsou tak hluboká, že jsou neprůjezdná.

KAKTUSOVÝ OSTROV

Po několika dlouhých hodinách jízdy se na obzoru objevuje kopec, vlastně ostrov Isla de Pescadores – Ostrov rybářů. Jak se k ostrovu přibližujeme, začínám rozpoznávat až 4 m vysoké kaktusy, které odtud majestátně vyhlíží do krajiny. Pod převisem obrovského balvanu se krčí malý dřevěný srub. Jeho dveře se s hlasitým skřípotem otevřou a ze stavení vyběhne malý černý psík. Za ním vychází shrbený stařík a vykřikuje: „Kapitáno, Kapitáno, vrať se.“ Je naší návštěvou zjevně mile překvapen. Jmenuje se don Pablo. Žije tu sám už 35 let. Je to jediný obyvatel ostrova a vypadá jako pohádková bytost. V ústech má dlouhou fajfku, v ruce hůl, dlouhý kabát a na hlavě svou pýchu – klobouk vlastní výroby ve tvaru vulkánu. Špička klobouku je natřená bílou barvou, aby imitace sněhu byla dokonalá, a na čele je vyšité jméno onoho vulkánu – Tunupa. Vulkán je z ostrova krásně vidět. Tyčí se na obzoru na sever odtud a dosahuje výšky 5432 m. Je krásný a já se nedivím, že se do něj zamiloval. Pablo tady žije téměř v úplné izolaci. Pitnou vodu, potraviny a jiné životně důležité věci mu vozí velký nákladní džíp, který kolem jednou týdně projíždí a vozí lidi a zásoby do vesnice Llica daleko na severozápad za jezerem.

Ostrov dona Pabla je celý pokryt ostrými kamennými útvary vulkanického původu a malými ostnatými keříky. Pomalu vystupuji až na vrchol, odkud je nejlepší rozhled. Překrásné mohutné kaktusy se majestátně tyčí do velké výšky, tu jako obrovské sloupy, tu zase jako masivní trojzubce. Z druhé strany ostrova je vidět dlouhá kaktusová pláž, jejíž břeh je dnes olizován už jen solí.


SALAR DE UYUNI
napsal Martin Mykiska
Salar de Uyuni je světovým unikátem: obrovským vyschlým solným jezerem.

Vlastní salar tvoří neporušená solná pláň s povrchem tvrdým jako beton, jednolitá bělostná rovina o rozměrech přibližně 90 krát 180 kilometrů – s celkovou rozlohou 12 106 kilometrů čtverečních – v nadmořské výšce 3600 metrů!

Salar de Uyuni obsahuje odhadem na 19 000 000 000 000 tun soli (19 bilionů). Bílá masa skrývá například 50 000 000 tun lithia, o jehož těžbu projevily v posledních letech zájem i velké americké společnosti. Místní lidé to ale odmítli z obav před změnami a zásahy do jejich tradičního života, kterým by po vstupu nadnárodního gigantu a zahraničních investic nemohli nijak zabránit. A tak dál tvrdošíjně po svém dobývají sůl prostředky, jakým jsou přivyklí. Většinou se jedná o ruční těžbu. A život tu díky tomu může nerušeně běžet pozvolným tempem, které jim vyhovuje. Například ve vesničce Colchani, která je největším místním solným producentem, ročně vytěží kolem 19 700 tun soli (matně se mi vybavila čísla z nedalekého měděného dolu Chuquicamata v Chile: 150 000 tun vytěžené zeminy denně…). Takto získaná sůl slouží pouze pro národní účely, z 90 procent pro lidskou spotřebu a z 10 procent pro dobytek.

V dávné geologické minulosti bylo celé Altiplano pokryto jednolitou vodní masou, jejíž hladina ale postupem času klesala. Zhruba před 40 000 až 25 000 lety byla jižní část Altiplana pod hladinou jižního Laga Minchín, zbytku většího původního jezera. Minchín se ale také vypařil a teprve později, před 14 000 lety, vzniklo další, o mnoho menší jezero Tauca. To existovalo asi 1000 let. Z jeho zániku se pak současně zrodila slaná jezera Poopó a Uru Uru a dvě obrovská soliska Salar de Uyuni a Salar de Coipasa.

Category: 1999 / 03

Sokolnictví neodmyslitelně patří k arabské společnosti. Jeho kořeny sahají hluboko do dávné minulosti. Dokonce je zmiňováno už v koránu, kde se o něm hovoří jako o umění rozvíjejícím se v harmonii s náboženstvím a představujícím pro věřícího nejsnazší způsob spojení s přírodou i s bohem.

Dnes už však sokolnictví není nutností, na níž by závisely životy lidí nebo celých kmenů. Stalo se sportem a zábavou zámožných lidí. Vlastnit sokola, podobně jako vlastnit naftová pole, je ve Spojených arabských emirátech znakem sociálního postavení. Sokolnictví přitom vyvolává nostalgické vzpomínky na kočovný život v pouštích a na téměř vymizelé zvyky. Dnes už se však málokdo vydává na lov do nekonečných pouští na hřbetech velbloudů. Většina lovců jezdí do písečných dun v silných terénních autech.

Změna životního stylu ovlivnila ovšem i křehké životní prostředí pouště. Kvůli hrozbě jeho zničení vydal prezident, šejk Zajd, sám vášnivý sokolník, příkaz k vymezení lovu pomocí létajících dravců jen do určitých oblastí. Zkrátila se lovecká sezona a některé druhy ohrožených živočichů požívají ochrany alespoň po dobu, než se jejich stavy obnoví. Aby se sokolnictví mohlo dál rozvíjet, založil šejk Zajd v roce 1987 středisko pro chov sokolů ležící mezi Al Aimem a Abú Zabí. Ve středisku je o ptáky velice dobře postaráno po stránce chovu, odborné výživy i tréninku. Ten probíhá vždy pozdě odpoledne, kdy teplota vzduchu přeci jen trochu klesá. Středisko je vybaveno dokonce veterinární nemocnicí, v níž je denně ošetřeno průměrně padesát ptáků. Na chirurgickém oddělení bylo po různých úrazech operováno už na tři tisíce létajících dravců. Některé z operací jsou přitom velmi náročné a vyžadují důslednou rehabilitaci, během níž si ptáci především znovu osvojují své dřívější lovecké instinkty.

Počet sokolů chovaných a trénovaných pro lov se na Arabském poloostrově odhaduje na osm tisíc a není to laciná záležitost: ceny trénovaných sokolů se řádově pohybují v desítkách tisíc dolarů a ti nejlepší lovci se prodávají i za stotisícové částky.březen 1999

Category: 1999 / 03

Přesně před 40 lety, 10. března 1959, začalo ve Lhase povstání. Marně dalajlama v obavě před čínskou reakcí vyzýval své spoluobčany ke klidu. Bylo již příliš pozdě. Týden po začátku povstání začaly na Lhasu dopadat první dělostřelecké granáty a sám dalajlama v převleku za řadového vojáka uprchl do indického exilu. Čína tak konečně dosáhla svého cíle – stala se jediným a neomezeným vládcem Tibetu. Odhaduje se, že již při potlačování lhaského povstání čínská armáda za pouhé tři dny zabila 10 000 až 15 000 Tibeťanů.


Potala – jedna z posledních připomínek Tibetu
ve Lhase.

Popravy se konaly bez soudu a způsobem, který měl ponížit lidskou důstojnost odsouzených a jejich rodin. Odsouzení obvykle museli před shromážděnou obcí veřejně vypočítat svá provinění a poté byli kamenováni, mučeni a nakonec usmrceni svými příslušníky a blízkými přáteli, ti tak konali pod hrozbou stejného trestu. Děti byly nuceny zabíjet své vlastní rodiče, rodiče byli nuceni tleskat pověšení svých dětí a ještě zaplatit popravčí. Než aby podstoupily takovou proceduru, páchaly mnohé rodiny raději hromadnou sebevraždu.

Jména vězeňských komplexů, jako Drapči, Minyak a Sining, jsou známa po celém Tibetu a vyvolávají v tamějších lidech hrůzu jako jména Osvětim či Dachau v Evropě.

Ničivou se ukázala také čínská zemědělská politika. Namísto tradiční tibetské obilniny – vysokohorského ječmene – Číňané prosadili základní potravinu své kuchyně – pšenici. Bez ohledu na přírodní podmínky pak nahradili dosavadní ekologické zemědělství agresivní velkovýrobou. Důsledkem toho byl drastický pokles úrodnosti, a v Tibetu zavládla epidemie hladomoru, které podlehlo přes 300 000 lidí a z níž se tibetský venkov vzpamatovával až do nedávné minulosti.

Category: 1999 / 03

Čižba = lapání ptactva rozmanitým náčiním. Čižba byla již u starých Římanů známa a v Čechách před časy (hlavně ve středověku) velmi rozšířena a oblíbena. Obyčejně se lapá ptactvo na čihadle, což bývá nejvydatnější v jeseni, kdy ptactvo je v tahu. Na čihadle bývá strom na povýšeném místě vyrostlý, vhodně proklestěný. Na ten zavěsí čižbař v klíckách různé volavé (čižebné) ptactvo. Na dlouhou tyčku nastrčí rohatinu (rozvětvený vrcholek stromový), do které nastrká lepem pomazané proutky (vějičky). Nedaleko má ptáčník vhodně postavenou boudu, obyčejně v zemi, s okénkem na čihadlo, aby táhnoucí ptactvo dobře pozorovati mohl. Když přivábené ptactvo na vějičky usedne, ptáčník lapené opatrně sejme a do klícky uzavře. Před časy byla v Čechách čižba hojně provozována, nyní jen velmi málo, ba skoro nic, hlavně proto, že jest lapání zpěvného ptactva zákonem zakázáno.“ (Ottův slovník naučný, 1892).

SÍTĚ S KAPIČKAMI ROSY

Zvoní budík. Novodobý čižbař, ptáčník, který sám sebe v současné řeči prozaicky nazývá ornitolog – kroužkovatel, vstává. Je půl páté ráno a ptáci venku již hodinu zpívají naplno. Je unaven. Krátký spánek již několikátou noc za sebou nedává tělu odpočinout. Obléká nepromokavý oděv a v rychlosti usrkává zbytek studeného kafe. Ve vysokých rybářských holínkách vstupuje na mokrou louku zahalenou mlhou. Začíná další den, ve kterém se bude snažit polapit co nejvíce opeřenců a navléknout jim na nohu očíslovaný kroužek. Po čerstvě vychozené pěšince obchází několik osamělých keřů a u každého pečlivě prohlíží napnutou síťovinu, obalenou kapičkami ranní rosy.


Sojka obecná
(Garrulus glandarius)

Již pátý den tu čižbař má u keřů nastražené sítě na ptáky. Téměř v každé z černých sítí je alespoň jeden chycený úlovek, převažují drobní pěvci. V jedné ze sítí uvázla celá rodinka sýkor koňader – rodiče s teprve nejistě létajícími mláďaty. V jiné síti je sojka, křičí a snaží se vyprostit ze zajetí.

Ornitologické tzv. „nárazové“ sítě jsou velmi podobné rybářským. Liší se hlavně svým materiálem a velikostí ok. Celá síť je obvykle 2 metry vysoká a nejméně 4-6 metrů dlouhá. Síť po pečlivém napnutí mezi dvěma rovnými tyčemi zabodnutými do země vytvoří jakési kapsy. Ornitologické sítě jsou vyrobeny z velmi tenkých a pevných vláken nylonu, která jsou spletena do ok o průměru 15-18 mm. Ptačí oko jemný materiál vláken nedokáže rozeznat, takže pták v letu narazí a zůstane lapen v již zmiňované kapse. Sítě na větší ptáky, dravce a bahňáky jsou pochopitelně pevnější a mají také větší oka.

Čižbař začíná vyprošťovat ptáka ze sítě – je třeba vymotávat z té strany, ze které do sítě vlétl. Uchopí ptáka za patní klouby a nejprve vyprostí nožky. Úlovek se po svém chycení snaží postavit na něco pevného, proto ptačí prsty bývají zcela omotány síťovinou. Vymotávání pokračuje křídly a vrcholí osvobozujícím vyproštěním hlavičky protažené okem sítě. Někteří ptáci bývají zamotáni tak, že jejich vysvobození je pro ornitologa zkouškou trpělivosti. Odchyt, kroužkování a zejména vymotávání ptáků ze sítí se tak stává každoroční školou čižbařovy trpělivosti.

PTAČÍ BOJOVNÍCI

Každý ptačí druh má jinou povahu. Některý je bojovník, ranař, snaží se ze sítě za každou cenu sám vyprostit, a přitom se zamotává víc a víc, až je zcela obklopen propletenou a zamotanou síťovinou. Takové jsou kupříkladu sojky, drozdi a všechny sýkory – bojovnice, z nich snad nejvíce malé modřinky. Nejeden čižbař při jejich vyprošťování „nemluví spisovně“. Postavit si sítě tam, kde sýkory vyvádějí mladé nebo se krajinou potulují jejich hejna, je opravdový očistec. Někteří čižbaři se ovšem při kroužkování specializují na sýkory a chytají je kupříkladu v zimě u krmítka. Takovéto sítě potom musí velmi často kontrolovat, aby nedali ptačím bojovníkům příliš času se do sítě zamotat.

Jiní ptáci jsou flegmatici – chyceni v síti apaticky čekají, co se bude dít. Nebojují a svěřují lehce svůj život osudu. Takové druhy se ze sítí vyprošťují velmi snadno a s radostí. Naštěstí jich není málo, kupříkladu ledňáček, konipasi, rákosníci, strnadi, červenka, pěvuška, vlaštovka… Podobně se chová i hýl obecný – zavalitý pěnkavovitý pták s kuželovitým zobákem a rudě zbarveným bříškem. Je to na první pohled ranař, ale ve skutečnosti zbabělec a ťunťa – mouchy snězte si mě. Při vyndávání ze sítí a následném kroužkování hýlů musí být čižbař opatrný. Tento pták má takový strach, že nervové vypětí často nevydrží a může čižbaři zkolabovat v ruce.

Ptačí druhy, které bojují, také zpravidla na ptáčníka, jenž je vyprošťuje ze sítí nebo drží v ruce a kroužkuje, útočí zobákem. On to samozřejmě není útok v pravém smyslu slova, spíše obrana, každopádně ale bolí. A někdy i teče čižbařova krev. Takový dlask, který zobákem běžně louská třešňové pecky a živí se jejich jádry, ten když stiskne… Také ťuhýci mají velmi ostré zobáky, nebo sojky – kapitola sama pro sebe. Je nesmírně vzrušující (a bolestivé) vyndávat sojky ze sítí a nemít kožené rukavice. Sojky si vyberou takové místo na rukou, kde to zaručeně nejvíc bolí. Tam stisknou zobákem, drží a nepustí.

Uvázne-li v sítích dravec či sova, jsou kožené rukavice téměř nevyhnutelné. Poranit mohou ptáčníka nikoli svým zobákem (ten jim slouží k trhání kořisti), ale pařáty. Dravci a sovy mají v prstech nečekaně velkou sílu – svou kořist loví a usmrcují dlouhými a ostrými drápy na nohách. Nečiní jim tedy velkou potíž svými pařáty sevřít dlaň ptáčníka a lehce nechat své drápy rukou projet. Není divu, že ptáčníci, kteří loví dravé ptáky a sovy (stejně jako třeba sokolníci), se bez kožených rukavic neobejdou.

Ptáci, kteří se ptáčníku nemohou bránit zobákem, používají o mnoho hanebnější zbraň – své výkaly. Ruce ptáčníkovy jsou tedy nejen „oklované“, ale i potřísněné různobarevným ptačím trusem. Když se po kroužkovací akci čižbaři sejdou v ornitologické hospůdce a ptají se, jaké ptáky kdo z nich chytil, stačí ukázat ruce – znalcům je vše jasné. Stopy po sevření zobákem, drobné ranky i barevná potřísnění ptačím trusem vypovídají o svých původcích.

PTAČÍ OBČANKA

Pták je ze sítě vyproštěn a ocitá se v plátěném sáčku. Než ráno čižbař obejde všechny sítě, je zcela ověšen sáčky, v nichž se třepotají úlovky. Vymrzlý se vrací na základnu. Po jednom vyndá ptáky z plátěného pytlíku, každého uchopí do levé ruky a na nohu mu nasadí hliníkový kroužek. Malými kleštěmi kroužek dokonale dovře a upraví tak, aby ptáku ani v nejmenším nepřekážel. Potom čižbař prohlédne opeření ocasu, roztáhne křídlo, fouknutím rozhrne opeření na břiše: to vše proto, aby zjistil pohlaví a stáří kroužkovaného ptáka. Veškeré údaje zapisuje. Je to důležité, vždyť kroužek je vlastně takovým ptačím „občanským průkazem“ (ve smyslu jedinečného a nezaměnitelného označení), kde má opeřenec zapsáno své číslo, bydliště, stáří a pohlaví.

Čižbařův den je zdánlivě jednotvárný: každé dvě hodiny obejít sítě, vymotat ulovené ptáky, vrátit se s nimi na základnu, okroužkovat je a vypustit, vést podrobně veškerou evidenci a mezitím, doslova v poklusu, něco sníst. Po poslední kontrole sítí do půlnoci mnoho neschází. Než čižbař usne, musí téměř každodenně odhánět vtíravé myšlenky – stojí ta námaha vůbec za to, k čemu veškeré trýzně, spánkový deficit a bolavé ruce?

Na otázky mu ve spánku odpovídá čižbařský bůh stručně: „pro vědu a pro radost“. Chytnou-li mnou okroužkovaného ptáka kupříkladu v Itálii nebo až v Jihoafrické republice, vím, kde tráví zimu, kudy, jak rychle a kdy na zimoviště odtáhl. Jedině kroužkováním mohu také zjistit, zda se pták vrací hnízdit na stejné místo, na kterém byl sám rodiči vychován, jakého věku se v přírodě dožívá, jak se během života mění jeho opeření a tělesná hmotnost, zda žijí partneři v trvalém svazku. Kromě vědeckého přínosu, vedle rozšíření lidského poznání, je tu ještě něco více, co žene ptáčníka k roztahování sítí. Je to chuť po jakémsi dobrodružství, odvěká touha a neklid člověka – lovce, nejistota, napětí a náhlé rozuzlení, víra ve vyšší moc, ale také krása přírody, přání vidět nespoutaného ptačího krasavce z blízka, sáhnout si na něj, vzít mu na chvíli jeho svobodu a vlastní rukou mu ji opět vrátit. Je v tom jistě i dávná touha po ovládnutí a podmanění si přírody. Označkování volných opeřenců zavání trochu i odpornou lidskou systematičností: označit, spočítat, zaevidovat…

Johan Colerus již roku 1612 trefně vystihl, co vlastně dělá ptáčník – tedy ten, kdo líčí na ptáky: „Člověk sedí při sítích, docela tichounce, doufá a čeká jen, co milý Bůh ráčí dáti. To si pak přisvojí a užívá ke chvále boží a k užitku svému. Čihařství – jemné, líbezné a užitečné umění.“

Category: 1999 / 03

V hinduistickém panteonu žijí dvě rodiny bohů – védská a bráhmanská, která je z první odvozena. Védští bohové pocházejí z nejstaršího období a objevují se jako živelné síly. Jedním z nich je Agastja, z pozdější mytologie známý jako mudrc a znalec kouzel a magie. Poslyšte příběh jeho božského putování:

Když vznešení Mitra a Varuna se zalíbením hleděli na krásnou nebeskou nymfu Urvaší, uronili božské sémě do džbánu. Z něho byl zrozen Agastja, velký védský mudrc.

Jednoho dne se sešel se svými kolegy v Himálaji, aby společně přemýšleli a mudrovali. Země však neunesla takovou tíhu učenosti a začala se pomalu propadat. Mudrci se ulekli této změny a po krátké poradě vyzvali nejchytřejšího ze svého středu, Agastju, aby se vydal na jih a uvedl tak svět do původní rovnováhy. Mudrc jejich žádosti vyhověl a jako první přinesl jižním Drávidům vědění a literaturu. Dodnes je v těchto krajích Agastjovo jméno ve veliké vážnosti.

Nebyl by to však pravý mytologický příběh, kdyby se mudrcova cesta ze severu na jih odbyla jen tak lehce bez hrdinských činů, přetěžkých úkolů a nečekaných překážek. Agastja dostal úkol zkrotit pýchu Vindhijských hor, které v té době již přerostly Himálaj a hrozily, že přehradí dráhu samotnému Slunci. Předstoupil tedy náš hrdina před tyto zpupné štíty a přikázal: „Skloňte své vrcholy k zemi a setrvejte tak, dokud se ze své jižní pouti nenavrátím zpět.“ K tomu však již nikdy nedošlo, a tak cesta ze severu na jih zůstala otevřená.

Učitelské povolání si však Agastja nezvolil doživotně. Jakmile usoudil, že své poslání splnil, uchýlil se na nepřístupný vrchol hory Podijil a sepisoval zde učená pojednání o lékařství, astrologii a čarodějnictví. Když se tak toulal tamními hlubokými lesy a přemítal o dalších kapitolách svého vědeckého díla, došel až k hluboké propasti. Jaké bylo jeho zděšení, když zjistil, že lidé, kteří na jejím okraji visí za konečky prstů u nohou, jsou jeho předci. Chtěl jim pomoci, položil se břichem k zemi a podával jim ochotně ruce. Ale oni jen zavrtěli hlavami a řekli mu, že zachránit je může jedině, když zplodí syna.

Navrátil se tedy Agastja do svého příbytku a přemýšlel: „Stvořím si ženu, která mi bude hodna porodit syna. Ať má oči laně a ladnost pantera, nechť je štíhlá jako palma a vonná jako čampakový květ. Ať je hebká jako peříčko na krku labutě!“ Tak se stalo. Mladá Agastjova manželka měla sice vzezření zcela podle jeho představ, ale její povaha se mu jaksi vymkla z rukou. Nejenom že byla paličatá, byla také marnivá. Žádala víc a víc, nakonec chtěla šperky, jaké mají jen bohové. „Co dělat,“ pokrčil mudrc Agastja smutně rameny a vydal se do světa, aby získal potřebné peníze na žádané skvosty. Bloudil světem bez valného úspěchu, byl přeci vědec, a ne kramář, až dorazil do paláce démonského krále Ilvaly, zapřisáhlého nepřítele bráhmanů. Vymyslil si na ně nechutnou lest. Kdykoliv do jeho paláce zavítal nějaký bráhman, proměnil se králův mladší bratr Vátápi v kozla a hostitel z něj návštěvě připravil chutné skopové. Pak Ilval tleskl rukama a zavolal svého mladšího bratra jménem. V tu ránu se Vátápi prodral z útrob hostů ven, a každého tak krutě zahubil. Agastja však pokrm strávil dřív, než překvapený démon stačil bratra vyvolat, takže jedinou odpovědí na jeho slova byl mohutný pšouk. Pokořenému Ilvalovi pak nezbylo, než hosta obdařit nejrůznějšími poklady.

Agastja bývá zpodobován jako vousatý stařík malé postavy s vypouklým břichem, oděný do tygří kůže. V levé ruce často svírá růženec, pravou má zpravidla vztyčenou v „kazatelském“ gestu – dlaní dopředu, palec a ukazováček spojeny, zatímco ostatní prsty směřují vzhůru. Jeho sídlem je Canopus, nejjasnější hvězda jižní oblohy, jejíž odraz na hladině prý dokáže vyčistit i tu nejzakalenější řeku či vodní plochu.

Category: 1999 / 03

Byly tři ráno. Klimatizovaný mikrobus s námi prosvištěl po bulvárech, rušných i v tuto nezvyklou hodinu, zakroužil mezi desítkami rozmařile nasvícených mrakodrapů a po necelých šedesáti minutách nás vyklopil před hotelem Jumeira Beach, připomínajícím svou osobitou architekturou přílivovou vlnu. Chladnou a osvěžující vodní vlnu na sklonku noci v Dubaji, kde tři čtvrtě roku nespadne z nebe skoro ani kapka.

DUBAJ

Když jsem viděl ve zlatnické uličce za výlohou koňskou hlavu velikosti velké mužské pěsti, celou ze zlata, nedalo mi to a vešel jsem dovnitř.


Převoz z jedné části Dubaje na druhou obstarávají
přes záliv Dubaj creek malé motorové čluny.

„Rád bych věděl, na kolik přijde ten parádní kousek,“ říkám zlatníkovi a ukazuji na podobnou hlavu za jeho zády. Změřil si mě od hlavy k patě, a jelikož jsem nezapadal do jeho představy movitých zákazníků, snažil se mě odbýt: „To pro vás není, pane, kupte si tady ten prstýnek nebo nějaký náramek. Mám tu velký výběr.“ A už vytahoval jeden nádherný kousek za druhým. „Tenhle prstýnek stojí jenom sto dolarů.“

Nepřistoupil jsem na jeho hru, až nakonec ledabyle utrousil: „Ta hlava ve výloze je za 25 tisíc dolarů.“

Ještě před padesáti lety byl Dubaj poměrně malé obchodní centrum, ve kterém hrál jednu z nejvýznamnějších rolí poklidný přístav v přirozeném chráněném zálivu. Život v poušti přinášel vždy strádání a byl v každé době velice obtížný. Přesto se archeologům podařilo objevit stopy po dávné civilizaci a lidském osídlení právě v místě současného Dubaje. Našli tu zbytky keramiky, zbraní i mince. Nálezy potvrzují zdejší čilý obchod už před více než 4000 lety.

Moderní historie počíná až kolem roku 1830, odkdy se datují první písemné zprávy o této oblasti. Tehdy ležela při ústí zálivu jen malá rybářská vesnice. Kočovní beduíni se svými stády velbloudů putovali pouštěmi za obchodem. Pastevci koz a ovcí žili na kamenitých svazích kopců a pěstitelé datlových palem sídlili v místech, kde bylo alespoň trochu vody. Hlavním obchodním artiklem na přelomu století se staly především perly, které se ve velkém lovily v mělkých vodách zálivu. Později zaplavili ulice rozvíjejícího se obchodního centra řemeslníci, především výrobci různých potřeb pro domácnost. Ale brzy začali mít hlavní slovo šperkaři a zlatotepci. Dnešní Dubaj je přeplněn stovkami obchůdků se zlatem a chlubí se pověstí, že tu koupíte zlato za nejlacinější peníz na světě.

Dubaj je ovšem pyšný i na své architektonické skvosty, které tu po sobě zanechávají vesměs světoznámí architekti. Město svou zvláštní neotřelostí a nakažlivou nenuceností působí skutečně až pohádkovým dojmem. Každá čtvrť má také své mešity. Je jich tu jako hub po dešti, i když tohle přirovnání silně pokulhává, protože právě déšť je tady učiněnou vzácností. Mešity jsou však vyhrazeny jen muslimům, kdežto ostatní do nich nemají přístup, jak je zvykem v některých jiných muslimských zemích, například v Turecku nebo v Indii, kde bosí můžete mešitu navštívit. Jednou z nejznámějších je nádherná mešita Jumeira.

POHÁDKA O ROPĚ

Také Abú Zabí, dnešní hlavní město ležící na ostrově a zároveň největší emirát, bylo před půlstoletím malou, ospalou a chudou osadou. Mezi několika málo domy, postavenými z mořských korálů, stály roztroušené chatrče z palmového dřeva. Městečko, připomínající svým životním rytmem a stylem středověk, obklopovaly stovky stanů potulných beduínů.

Dnes je Abú Zabí pulzující velkoměsto se širokými bulváry, po kterých se ve dne i v noci prohánějí moderní automobily. Pobřeží lemují mrakodrapy firemních komplexů, střed města je plný parků a zahrad s desítkami zurčících fontán. Jako by někdo mávl kouzelným proutkem.

Objev ropných nalezišť se váže k roku 1958. První krok k pohádkovému bohatství této malé země! Než ale mohly připlout první tankery, musely vzniknout mohutné ropné plošiny na moři, přečerpávací stanice, zásobníky ropy a stovky kilometrů potrubí. Emiráty odolaly počátečnímu pokušení okamžitě začít vyvážet a postavily na svém území celé petrochemické komplexy. Těžba pokračovala a o čtyři roky později už putovaly na export první barely ropy. Dnes mají Emiráty naleziště, která se rovnají desetině celosvětových ropných zásob. Denně se těží přes 2 miliony barelů a při současném tempu se předpokládá, že by zásoby ropy měly vydržet nejméně dalších sto padesát let!

S rozkvětem ropného průmyslu začalo v 60. letech rozsáhlé budování celé země. Stovky kilometrů silnic a dálnic. Obytné domy, školy a nemocnice. Rozšiřování kapacity přístavů, nová velkolepá letiště. Rozsáhlé zalesňování a s ním i potřeba stále většího množství vody. Tak přišly na řadu dokonce továrny na vodu…

V roce 1971 opustila Velká Británie Perský záliv jako sféru svého vlivu a šejkové z Abú Zabí a Dubaje se rozhodli kvůli větší bezpečnosti spojit ve federaci. Připojily se k nim ještě okolní malé emiráty Šardžá, Adžmán, Umm al-Kuvajn, Fudžajra a Rás al-Chajma. Vznikl federativní stát – Spojené arabské emiráty. Zůstávají dodnes jedním velkým, nekonečným staveništěm. Dálnice se rozšiřují do čtyř pruhů v obou směrech. Rostou další a další továrny, obchodní centra a bez ustání se zalesňuje.

TOVÁRNA NA VODU

Zní to podivně, jako ze sci-fi, ale je to tak. V Emirátech je velmi málo přirozených zdrojů pitné vody a pro současnou spotřebu naprosto nestačí. Jedna z takových továren se nachází asi třicet kilometrů od Dubaje. Pitnou vodu tu vyrábějí z mořské procesem odsolování. Mořská voda se destiluje a dále upravuje přidáváním minerálů, protože destilovaná voda je pro člověka zrovna tak nevhodná jako slaná mořská. Pitná voda je poté systémem vodovodů dopravována do měst. Do některých odlehlých míst nebo na přilehlé ostrovy (na jednom z nich leží i hlavní město Abú Zabí, spojené s pevninou mostem) dopravují vodu mohutné tankery. V celé zemi probíhá velkolepá výsadba stromů a keřů. Za posledních několik let jich prý vysázeli na 130 milionů! Pokládají se rozsáhlé plochy trávníků. Zeleň osvěžuje oči i duši v nekonečných prostorách pouští. Ve městech vznikají prostorné parky, podél dálnic široké zelené pruhy. To všechno v zemi, kde tři čtvrtě roku neprší…

Vodní srážky jsou v suchém období značeny nulou nebo se měří v desetinách až tisícinách milimetrů. Jen v zimě, od ledna do března, naprší v průměru jeden až dva centimetry vody za měsíc. Zeleň, vydobytá na pouštích, však potřebuje ohromné množství sladké vody, protože slanou mořskou se zalévat nedá. Emiráty převzaly tzv. izraelský systém zavodňování. Celá země je protkána tisíci kilometry pryžových hadic a u každého stromu nebo keře najdete malý otvor, ze kterého neustále odkapává voda.

Spotřeba pitné vody je obrovská. Jen pro zavlažování trávníku golfového hřiště v Dubaji se jí denně spotřebují čtyři miliony litrů!

PŘISTĚHOVALCI

Jsou zvláštním fenoménem Emirátů. Počet obyvatel této malé arabské země je asi 2,5 milionu, ale z toho představují téměř 80 % právě přistěhovalci. Emiráty jsou nesmírně bohatým státem a není divu, že díky své politice přitahují zájemce z celého světa. Nejvíc jich přichází z Indie, Pákistánu a Filipín. Pracují většinou jako stavební dělníci, řidiči taxíků a náklaďáků nebo jako pomocné síly ve stovkách hotelů a restaurací. Ve srovnání se zeměmi svého původu ovšem vydělávají mnohonásobně víc. Do Emirátů však přicházejí i kvalifikovaní odborníci z vyspělých západoevropských zemí, jako například z Německa či Velké Británie. Jsou to vesměs lékaři, manažeři velkých firem nebo odborníci z bankovní sféry. Láká je především tamní „daňový ráj“, protože v Emirátech se daně neplatí. Život a práce tu však mají i svá úskalí. Cizinec ani po desetiletích práce nezíská státní občanství. Nedostanou ho ani děti cizinců, které se už v Emirátech narodily. Cizinec také nemá právo vlastnit jakýkoli nemovitý majetek. Ani jako úspěšný podnikatel si nemůže založit vlastní firmu, koupit půdu nebo dům. Další nevýhodou cizince je to, že svým dětem musí hradit i povinnou školní docházku, a školné je tu poměrně vysoké, kdežto pro místní obyvatele je vzdělání bezplatné. Cizinci si také platí zdravotní pojištění, které mají místní rovněž zdarma. A nakonec – po dovršení padesáti let musí cizinec zem opustit, protože žádná firma s ním už neuzavře pracovní smlouvu. Při odchodu však každý dostane důchod v hotovosti, vyplácený podle odpracovaných let. Velká většina přistěhovalců je na sklonku své kariéry, jak se u nás říká, „za vodou“. Našetří si totiž obvykle sumy, které v jejich domovských zemích představují milionové hodnoty, a domů se vracejí jako zabezpečení lidé. Snad jediným, byť možná závažným stínem jejich návratu bývá to, že se mnohdy vracejí do země, kde se sice narodili a kde prožili své mládí, ale ke které už nemají skoro žádný vztah.

Spojené arabské emiráty tak docílily toho, že mají dostatek pracovních sil, a přitom žádnou nezaměstnanost – přistěhovalec, který ztratil práci, musí opustit zemi – a že jim průmysl nerozkoupily nadnárodní monopoly.

MILIONÁŘŠTÍ ČEKATELÉ

Místní obyvatelstvo, to znamená všichni ti, co se v Emirátech narodili a mají státní občanství této země, patří do jakési elitní skupiny, která se o běžnou práci příliš nezajímá. Jsou to jacísi milionářští čekatelé, stát jim dopřeje co nejkvalitnější vzdělání a pak je pro začátek podpoří třeba tím, že po studiích dostanou byty, v nichž nemusí platit ani nájem, ani ostatní poplatky.

Žít ovšem, jak bychom u nás řekli, „na podpoře“ je nečestné a neslučuje se to s veřejnou morálkou. Každý se proto snaží co nejdřív někde dobře zakotvit. Jednou z nejlepších „kotev“ je sponzorování zahraničních firem, přicházejících také kvůli „daňovému ráji“. Podle místních zákonů potřebují partnera, sponzora, který jim umožní vstup do země. Sponzor se pak, více či méně, stává „papírovým“ šéfem firmy, protože musí ze zákona vlastnit minimálně 51 % akcií. Když se jím stane, koupí si pořádný dům, pokud možno s velkou zahradou, velký bourák, a může se věnovat své rodině nebo nákladným koníčkům, mezi něž patří závody velbloudů (dobrý závodní velbloud má cenu milionů dolarů), závody motorových lodí, golf či letecká akrobacie.

LIDÉ A ZVYKY

Při setkání se Arabové formálně zeptají na zdraví a rodinu, na to, co je nového, a potřesou si rukama. Pozdrav může doprovázet polibek na tvář a u starších lidí a šejků také polibek na nos. Zvykem beduínů bývalo i poskytnutí potravy a přístřeší poutníkům v poušti. Tenhle zvyk přetrval až do současnosti. Dodržuje se především při obřadném pití kávy. Při obchodním jednání nabízejí Arabové jeden šálek kávy za druhým, nalévané z kovového džbánu dallah. Jestliže host už o další kávu nemá zájem, musí se svým šálkem kývat ze strany na stranu.

Muži se oblékají do tradičního bílého oblečení – dišpaji, kdežto ženy se halí od hlavy až k patě do černého oděvu, kterému se říká abája.

Náboženství je v zemi samozřejmostí a všichni místní jsou hluboce oddaní islámu, především sunnitští a šíitští muslimové. Hlavní hodnoty islámu spočívají v zachování rodiny a respektování druhých. Projevuje se to i vůči přistěhovalcům, z nichž mnozí jsou jiného vyznání a z jiných kulturních oblastí. V zemi stojí stovky mešit a každý rok se staví další. Muslimové mají povinnost modlit se pětkrát denně. Nemusí se vždy uchylovat do mešity, ale zato vždycky tváří k Mekce přeříkávat předepsané modlitby. Nejdůležitější modlitba probíhá v mešitě v pátek. Ten je pro muslimy svátkem, kdy se nepracuje, zatímco naše neděle je dnem pracovním.

Lidové tance a písně jsou součástí mnoha oslav, nejčastěji svatebních. Velmi důležitá je také oslava ramadánu – muslimského svátku měsíčního půstu, během něhož se nesmí na veřejnosti jíst, pít ani kouřit v denních hodinách. Úřední hodiny jsou během ramadánu často omezené a v jeho závěru probíhá třídenní svátek Eid al-Fitr, provázený velkými hostinami, zpěvem a tancem.

Beduínské ženy jsou tradičně dobrými tkadlenami a jejich rohožky z datlových vláken si můžete koupit v městských tržnicích. Známé jsou i jejich bavlněné pokrývky a především nádherné ručně tkané oděvy. Muži se specializují na výrobky z kovů – ručně tepané džbány na vodu i kávu, překrásné dýky a šavle.

Kriminalita je v Emirátech téměř neznámým pojmem. Traduje se, že je nejmenší na celém světě. Fotografie pachatelů trestných činů jsou totiž zveřejňovány v denním tisku i s plným jménem a adresou a působí ostudu celé, obvykle rozvětvené rodině.

CESTA NA SEVER

Čekala mě dlouhá cesta až na ostrov Sir Banyas.

Frčeli jsme po dálnici, ručička tachometru pořád kmitala mezi čísly 140 a 150. Přitom maximální povolená rychlost je na dálnicích Emirátů 100 km/hod. Odněkud se neustále ozývalo monotónní bzz, bzz, bzz…

„Co je to za bzučení?“ nedalo mi to. Řidiči se zablýsklo v očích, tvář rozzářil úsměv.

„Zabezpečovací systém, který upozorňuje, že byla překročena rychlost 120 km v hodině.“

Teď jsem se pro změnu zašklebil já, protože ten zvuk zněl celou cestu. Asi po hodině jízdy jsme sjeli přes příkop z dálnice a zastavili u malé čajovny.

„Jdem se trochu osvěžit, dáme si čaj,“ vybídl mě řidič Abdul. „Tu brašnu si nech tady.“

Nechal jsem batoh se svým kompletním fotografickým vybavením na přední sedačce. Ale když Abdul nechal klíček v zapalování a ani nezamkl auto, nebylo mi zrovna do smíchu. Vešli jsme do malé místnosti s několika kulatými stolky a malými kovovými židličkami. Za pultem prodavač, za ním regál s cigaretami, na podlaze navršené hromady zelených přepravek od limonád. Pivo nečepovali. Abdul objednal čaj a nějaké pečivo, které jsme si namáčeli do sladko-pálivé omáčky. Sedl jsem si čelem k východu a po očku pozoroval naše auto. Nic se samozřejmě nestalo.

Po další hodině jsme zastavili u malého přístavu. Tam mi představili mého průvodce. Byl oblečen evropsky jako já, v kraťasech. Jmenoval se Khan a byl to zvěrolékař, který se staral na ostrově o zvířata. Měl s sebou dva asi čtyřleté kluky, dvojčata Mohameda a Ahmeda. Po dvaceti minutách rychlé plavby v malém motorovém člunu jsme přistáli na ostrově.

OSTROV SIR BANYAS

Je soukromým majetkem Jeho Veličenstva šejka Zajda bin Sultána al Nahajána, který se tolik zasloužil o rozkvět své země. Leží asi 200 kilometrů na sever od Abú Zabí, tedy nějakých 450 kilometrů od Dubaje. „Náš prezident tady dneska není, ale občas sem jezdí na lov nebo odpočívat. Máme tu plno divoké zvěře,“ naznačil mi Khan.

Projeli jsme kolem vcelku skromně vypadajícího paláce, obklopeného velkou zahradou, a zamířili do centra ostrova. Na obzoru se objevily špičaté kopce. Působily impozantním dojmem. Ale zdání klame.

„Naše hory,“ řekl Khan a ledabyle mávl rukou směrem ke kopcům. „Po obědě se tam pojedeme podívat. Bude se vám tam líbit. Z té nejvyšší je vidět téměř celý ostrov.“

„Jak jsou vysoké?“ zeptal jsem se spíš ze slušnosti.

„Skoro všechny mají přes sto metrů. A ta nejvyšší měří sto padesát!“ odpověděl Khan a z jeho hlasu zazněla potlačovaná pýcha.

Dojeli jsme ke všednímu hotelovému komplexu, ne nepodobnému bývalým rekreačním objektům ROH. Ostatně – sloužil prý podobnému účelu. Ostrov sice vlastní prezident, ale přijet se podívat a rekreovat může každý. Však taky všichni o prezidentovi Zajdovi mluvili s respektem a z jejich úst byla slyšet jen chvála. K obědu mi dali porci smažené ryby, kterou správce objektu před hodinkou vylovil z moře. Khanovi synové dostali také plný talíř, ale moc jim to nejelo a za chvíli měli kolem sebe nastláno plno hranolků a zeleniny. Khan ale ani v nejmenším nezdvihl hlas, jak je zvykem u nás, v klidu oba krmil, povídal si s nimi a stačil odpovídat na mé otázky.

Posilněni jsme vyrazili do divočiny. První, co Khan pokládal za vhodné mi ukázat, bylo umělé jezírko, na jehož hladině plavaly desítky hus a kachen. Voda se do jezírka dopravuje ohromnými tankery. Pak jsme narazili na stádo antilop, přivezených z Afriky. Khan chtěl, abych všechno fotografoval, ale mně bylo jasné, že během několika krátkých okamžiků neudělám žádnou pořádnou fotku. Abych ho nezklamal, ustavičně jsem vybíhal a předstíral, že fotím. Khan s kluky zatím nevytáhli paty z klimatizovaného auta. Slunce stálo pořád vysoko na obloze a venku bylo k zalknutí.

Navštívili jsme i prezidentský palác. Zajeli jsme až na nádvoří a já se po něm volně procházel a vystoupil až na verandu ve druhém patře. Nikde žádný plot, žádné hlídky, jen dveře do místností byly zamčené. Nakonec jsme dospěli až na tu slibovanou nejvyšší horu. Na jedné straně moře, kopce a zase moře. Celý ten písčitý, vyschlý a horkem popraskaný terén byl posázen desítkami tisíc svěže zelených stromů a keřů. Slunce se zvolna barvilo do ruda a klouzalo k mořské hladině. Jeho poslední paprsky ozářily tanker, přivážející životodárnou pitnou vodu.

SPOJENÉ ARABSKÉ EMIRÁTY

Rozloha: 83 600 km2
Počet obyvatel: 2 650 000
Hustota na km2: 31,7
Hlavní město: Abú Zabí
Politický systém: federativní stát v čele s prezidentem a Nejvyšší radou
Měna: 1 dirham = 100 filů
Jazyky: arabština (úřední), angličtina (obchodní), hindština, urdština, perština
Náboženství: muslimové 96 %, křesťané, hinduisté a ostatní 4 %
Podnebí: pouštní na pobřeží, s vysokou vlhkostí; průměrná teplota od 18°C v lednu do 34°C v srpnu
Využití půdy: pastviny 2 %, ostatní, převážně poušť, 98 %
Zemědělství: kozy, ovce, velbloudi, skot, ovoce, zelenina, ryby a korýši
Těžené suroviny: ropa a zemní plyn
Hlavní hospodářská odvětví: těžba ropy, zkapalňování zemního plynu, ocelářství, výroba cementu a hliníku, rybolov a zpracování ryb
Vývoz: ropa, zemní plyn, krevety, garnáty, výrobky z ryb
Roční příjem na hlavu: 20 634 USD
Nárůst POPULACE na tisíc obyvatel za rok: 27
Průměrná délka života: muži 70 let, ženy 74 let
Spojené arabské emiráty jsou federací 7 emirátů, která se utvořila v letech 1971-1972, když oblast opustili Britové. Federaci tvoří: Abú Zabí, Dubaj, Šardžá, Rás al-Chajma, Fudžarja, Umm al-Kuvajn a Adžmán. Pobřeží emirátů bylo doménou pirátů. Ještě počátkem 19. století mělo město Rás al-Chajma flotilu 880 lodí a 10 000 námořníků. Od roku 1853 patřilo území Britům jako smluvní protektorát Omán. Země dosahuje neslýchaného bohatství od roku 1962, kdy začala těžba ropy.

Category: 1999 / 03

Proč a jak se mohlo stát, že se civilizovaní lidé v mezní situaci přestali chovat jako lidé? Vraťme se do roku 1972 a podívejme se na letecké neštěstí, při němž strašná touha žít donutila lidi ke kanibalismu.

S podobnými tématy, jako je toto, je to složité. Nejsou nedotknutelná, ale pro mnohé leží jaksi mimo sféru lidství. I text tak základní, jako je Bible, se jich dotýká nanejvýš opatrně. Příkladem může být to, že v desateru najdeme sice příkaz Nezabiješ, ale další stupeň už se do něj nevešel. Jeho formulace by byla prostá: NESNÍŠ.

NEŠTĚSTÍ LETADLA FAIRCHILD F 227

Připomínka biblického textu není náhodná. Protagonisty příběhu, dokumentovaného několika fotografiemi, totiž byli a jsou vesměs hluboce věřící lidé, kteří prošli proslulou katolickou školou. Ona proslulost platila sice jen v hranicích malé Uruguaye, jihoamerické republiky se třemi miliony obyvatel, ale škola tím není méně pozoruhodná. Instituce Stella Maris, založená v hlavním městě Montevideu v roce 1955 katolickými „křesťanskými bratry“, pozvanými až z dalekého Irska, se totiž během několika let stala jednou z nejvyhledávanějších škol Uruguaye, kam posílaly své děti nejbohatší a nejvýznamnější rodiny.

V sedmdesátých letech byla Uruguay ve světě známá hlavně chovem dobytka a pak ještě tím, že má dobré fotbalisty. Irové však s sebou přivezli jiný sport – ragby, a ten se brzy stal v Montevideu populární. Chovanci a odchovanci školy nazvali svůj klub anglicky – vzhledem k svému mládí paradoxně – Old Christians (Staří křesťané) a stali se několikrát mistry země. V roce 1971 byli na prvním zahraničním zájezdu v Chile tak úspěšní, že se rozhodli svou účast opakovat i v roce 1972.

„Staří křesťané“ ve věku od osmnácti do šestadvaceti let si najali čtyřicetimístné letadlo Fairchild F 227, které však zaplnili jen zhruba z poloviny, a proto s sebou vzali příbuzné a známé. Odstartovali 12. října, tedy ve sváteční den Jižní Ameriky (výročí objevení Ameriky Kolumbem). Když doletěli po třech hodinách přes argentinské roviny k Andám, rozhodli se piloti Ferradas a Lagurara přistát ve městě Mendoza, protože ve velehorách vládlo špatné počasí. Ubytovali se v městském hotelu a mnozí strávili příjemný večer v tanečním baru. Příští den vypadal lépe, ale přesto Fairchild vzlétl až odpoledne po druhé hodině. Přestávku piloti využili k nákupu bedny argentinského vína. Rovněž několik starších cestujících z doprovodu ragbistů nakoupilo věci jako čokoládu, kávu nebo whisky, protože v Argentině byly levnější.

Ferradas byl zkušený pilot, který měl za sebou 29 přeletů And. Tyto velehory dosahují v okolí Santiaga de Chile značných výšek a letadlo jako Fairchild – s maximální doporučenou výškou letu necelých 7000 metrů – musí využít k jejich přeletu průsmyků. Ferradas si ze čtyř průsmyků, které přicházely v úvahu, vybral nejjižnější a údajně nejbezpečnější se jménem Paso de Planchón.

Zhruba hodinu po startu z Mendozy se letadlo dostalo do mraků a vzdušných vírů. Nad Andami to nikoho nepřekvapilo, všichni se připoutali a vyslechli sdělení pilota, že vše je v pořádku, právě přeletěli město Curicó a brzy začnou přistávat. Na palubě trvala výborná nálada.

Pak se však po náhlém propadu pod mrak otevřel výhled. Zděšení pasažéři na pravém boku spatřili konec křídla vzdálený jen několik metrů od příkré skály. Pro piloty to asi bylo stejně děsivé překvapení, protože se pokusili o maximální zvednutí předku letadla, ale už bylo pozdě.

Nejdříve se ulomilo po nárazu pravé křídlo, po něm levé a nakonec zůstal jenom holý trup bez ocasu, který se oddělil, když už trup brázdil zemi. Ta byla naštěstí pokryta sněhem, což ztlumilo nárazy.

NA SNĚHU A V MRAZU VELEHOR

Hrůzu a beznaděj mladých Uruguayců v mezní situaci na pokraji smrti se už pokusilo vylíčit několik knih a filmů. Zde se omezme na přehled známých faktů.

Nejzvláštnější je snad ten, že několik jich pád přežilo takřka bez škrábnutí. Na druhé straně však bylo nejméně deset okamžitých obětí. Patřil k nim pilot Ferradas a ti, kdo seděli zcela vpředu a zcela vzadu. Kopilot Lagurara zemřel po hrozném utrpení, ale ještě předtím stačil zopakovat zdravým pasažérům, že přeletěli Curicó. Byli i další těžce zranění. Jakousi zvláštní náhodou mrtví a těžce zranění patřili až na výjimky k okruhu doprovázejících, nikoli hráčů.

Ve vysokohorské oblasti v místě dopadu letadla nebylo známek života. Ve všech směrech se tyčily zasněžené hory, vzduch byl ostrý a řídký. Mrzlo. Terén okolo byl příkrý a na jeho povrchu ležela silná vrstva sněhu, která bránila chůzi. Nikdo z těch, kteří přežili, neměl zimní oblečení. Prostor v trupu, zaplněný zprohýbanými, ale napevno připevněnými křesly, nestačil ani na uložení těžce zraněných.

Palubní rádio bylo rozbité a neschopné vysílání. Teprve později se podařilo trosečníkům spravit je do té míry, že mohli zachytit zprávy ze Santiaga. Právě včas, aby se dověděli, že pátrání po nich bylo zastaveno. Letadla, která přelétala v prvních dnech, patřila bezpochyby k pátrací flotile, ale byla vysoko a Fairchild, bílý jako sníh, byl pro ně neviditelný.

Naštěstí v prvních dnech po havárii svítilo slunce. Noci byly zlé, ale s několika dekami a strženými povlaky ze sedadel se daly přežít. Sníh, rozprostřený na plechu, tál pod teplem slunečních paprsků a vzniklá voda se zachycovala do láhví. Kupodivu totiž zůstal zachován skleněný obsah bedny, zakoupené piloty. Víno, stejně jako whisky a čokoláda z Mendozy, byly jedinými zdroji kalorií pro trosečníky v prvních dnech po katastrofě.

Po kopilotovi však umřeli další těžce zranění. V obou případech šlo o ženy. Jednou z nich byla Susane, sestra hlavního strůjce pozdější záchrany Fernanda Parrada, zvaného „Nando“. Jejich matka patřila k obětem, které byly zabity nárazem okamžitě při pádu.

Ze zbylých šestadvaceti trosečníků měli jenom tři skutečně těžká, život ohrožující zranění. Všechny však mučil strašný hlad.

NEJTĚŽŠÍ ROZHODNUTÍ

Susane Parradová zemřela osmého dne po katastrofě a den nato, 22. října 1972, se její bratr a Roberto Canessa, dva nejaktivnější členové skupiny, odhodlali jít ostatním příkladem. Už několik dní všichni věděli, že jediná cesta, jak se udrží při životě, vede doslova přes mrtvoly.

„Mysleme si, že je to tělo Ježíšovo a jeho krev. Bůh nám dává tuto potravu, protože chce, abychom žili.“

Tato myšlenka, pronesená kapitánem ragbyového týmu Marcelo Pérezem, dodala údajně trosečníkům odvahu. Není těžké uvěřit, že to byla právě víra těchto žáků vzorové křesťanské školy, která jim ulehčila strašné rozhodování.

Po Canessovi a Parradovi se odvážili i další, ale byli takoví, kteří hladověli dál. I když uznávali nutnost zoufalého činu, nemohli se přinutit spolknout lidské maso. Patřila k nim i jediná přeživší žena Liliana Metholová, švagrová jednoho z hráčů. Bylo jí přes třicet a v Montevideu nechala čtyři děti. Společně s manželem byli nejstarší mezi zachráněnými. Nikdo se nestaral o zraněné a nikdo neutěšoval ty, kteří si zoufali tak, jako ona. V prvních dnech byla asi nejplatnější osobností ze všech účastníků dramatu.

Celá záležitost měla i technické problémy. Těla zesnulých byla zmrzlá a trosečníci neměli jiné nástroje než ty, které si vyrobili ze střepů vraku letadla. Otevření těl i porcování byla namáhavá práce, a když už se podařila, přicházel problém s úpravou. Canessa, student druhého ročníku medicíny, doporučoval syrové maso jako nejvýživnější, ale část skupiny nebyla schopna je pozřít. Zpočátku proto rozdělávali oheň. Zápalky jim nescházely, zato však dřevo nebylo široko daleko. Když spálili, co se dalo, museli se přinutit k pozření syrového masa. To společně s počátečním hladověním způsobilo neuvěřitelné zablokování střev strávníků: několik z nich muselo přestát totální zácpu trvající přes třicet dní.

Proč se zdraví trosečníci nepokusili sestoupit z hor a najít nejbližší lidská sídla? Nebylo to jednoduché. Mysleli si, že jsou na chilské půdě – přeletěli přece chilské město Curicó – ale v západním směru, v němž měly Andy spadat do pobřežních nížin při Pacifiku, před nimi stála hradba nejvyšších hor. Na všechny ostatní strany to nebylo o moc lepší. Chůze v hlubokém sněhu byla kromě toho nesmírně namáhavá, až nemožná.

Tři zdraví – jejich příjmení byla Zerbino, Turcatti a Maspons – se přesto pokusili o výstup v západním směru. Stalo se tak desátý den, poté co se z rádia dověděli, že už se po nich nepátrá. Vyrobili si z materiálu nalezeného ve vraku primitivní sněžnice. Druhý den se vrátili s omrzlýma nohama a se zanícenýma očima. Jediným výsledkem jejich mise bylo nalezení křídel letadla a těl čtyř mrtvých spolucestujících.

Sedmnáctý den, 30. říjen, byl vedle vlastního pádu letadla nejnešťastnějším ze všech. Zpočátku byl jako všechny ostatní, dokonce snad díky slunci jeden z těch příjemnějších. Po západu se všichni uložili ke spánku. Ti, kdo ještě neusnuli, pak zaslechli hukot a vzápětí cítili, jak jsou smýkáni a zaplavováni studenou hmotou.

Lavina, která se uvolnila někde ve svahu nad vrakem, zavalila trup až po strop. Nebylo jediného nocležníka, který by jí unikl, ale pouze dva docílili toho, že zůstali sice zasypáni, ale s hlavou a rukama nad sněhem. Jakmile se vyhrabali, pustili se do záchrany ostatních. Byli dost rychlí, aby zachránili většinu svých přátel, ale v sedmi případech přišli pozdě. Mezi oběťmi byl i kapitán mužstva Marcelo Pérez a Liliana Metholová.

POSLEDNÍ ZOUFALÝ POKUS

Většina hochů z klubu Old Christians byli synové z poměrně bohatých rodin. Když se jejich letadlo ztratilo ve velehorách, odmítli se někteří z rodičů smířit s myšlenkou, že už nikdy neuvidí své děti živé. Více než dvacet příbuzných odletělo ihned z Montevidea do Santiaga, aby tu strávili několik prvních dní, během nichž vylétávalo z letiště chilského hlavního města jedno záchranné letadlo za druhým. Všechna se vracela s nepořízenou.

Několik rodičů, vedených umělcem Páezem Villaró, nepodlehlo beznaději ani po odvolání pátrání a vynutili si na uruguayské vládě zapůjčení armádního letounu C 47 i s posádkou. Hledání tak pokračovalo nejen v listopadu, ale dokonce i v prosinci, osm týdnů po katastrofě. I když se to trosečníci dověděli z opraveného rádia, nemohli si dělat iluze: ačkoliv trup letadla poněkud odhrabali, byl teď ještě méně viditelný než dříve.

V první půlce listopadu navíc vydatně sněžilo, což zcela vyloučilo jakýkoli další pokus o pochod za záchranou. Až 17. listopadu, poté co se konečně vyjasnilo, se vydala trojice Canessa, Parrado a Vizintín tentokrát na opačnou stranu než jejich kolegové při prvním pokusu – na severovýchod. Objevili ulomený ocas letadla a u něj několik zavazadel patřících mrtvým spolucestujícím. Našli v nich čokoládu, sušenky a dokonce i části oblečení. Byla tam i fungující baterie, která jim později pomohla oživit rádio k poslechu. V jedné chvíli Canessa přesvědčoval sebe i ostatní, že v dálce vidí něco jako pěšinu. Během jedné jasné noci však málem zmrzli, a protože nenašli východisko z kruhu hor, po čtyřech dnech se vrátili zpět.

Ještě třem trosečníkům nebylo souzeno dočkat se záchrany, přestože přežili lavinu. Dva z nich patřili k těžce zraněným při pádu letadla, kdežto třetí, Numa Turcatti, zpočátku k těm nejsilnějším. Ostatním se zdálo, že zcela ztratil touhu po životě. Zemřel v padesátý osmý den, 10. prosince. Naopak, jakoby jenom silou vůle se držel stále při životě poslední těžce zraněný Coche Inciarte.

Tři nejsilnější z šestnáctky živých – Parrado, Canessa a Vizintín – vyprovokovala Numova smrt k zoufalému pokusu překonat západní horský hřeben, který je odděloval, jak pevně doufali, od obydlených chilských údolí. Čekal je výstup, za nějž by se nestyděl trénovaný a dokonale vybavený horolezec. Ve zledovatělém sněhu si chvílemi museli kutat stupínky, aby nesjeli zpátky. Ještě třetího dne nebyli na vrcholu a Canessa s Vizintínem byli morálně na dně.

Nando Parrado se však nevzdával. Měli zásobu masa na deset dní. Bude-li jejich postup takhle pomalý, může se protáhnout na delší dobu. Nando proto požádal Vizintína, aby se vrátil k ostatním a nechal jemu a Canessovi svou porci. Ten s úlevou souhlasil. Vrátit se zpět chtěl sice i Canessa, ale nakonec se nechal přesvědčit. Tentýž den se oba konečně vyškrábali na vrchol hřebene.

Jejich zklamání bylo dokonalé. Místo zelených údolí viděli v západním směru znova jenom hory, hory, hory. Sestup z hřebene byl stejně těžký jako výstup, protože tu trčela skaliska s příkrými stěnami. Místy byla holá a zrádná, protože se z nich uvolňovalo zvětralé kamení. „Bože, můžeš nám to dělat těžké, jenom nám to neudělej nemožné,“ modlil se Canessa. Nakonec se přece dostali k pozvolnějšímu svahu, na němž se udržel sníh. Tady dokonce mohli použít své polštářky jako saně.

Byli už šestý den na cestě, když se konečně ocitli ve schůdnějším údolí. Po více než devíti týdnech poprvé viděli trávu, keříky, ptáky. Pokračovali plní naděje, ale ještě neměli vyhráno. Minul sedmý, osmý, devátý den cesty, známek života přibývalo, ale po lidech ani památka.

Utábořili se nedaleko divoké horské říčky a spali jako zabití. Do desátého dne, sedmdesátého od ztroskotání, se vzbudili už za světla. Byl 21. prosinec 1972. Na protějším břehu spatřili ohýnek a u něj stojícího muže. Běželi ke břehu. Jejich volání zaniklo v hukotu řeky, muž je však přece zaregistroval. Vytáhl z kapsy papír, napsal na něj něco, zabalil do něj kámen a přehodil přes říčku.

„Řekněte mi, co chcete,“ četli hoši.

Neměli čím psát. Muž zavázal svou tužku do kapesníku a hodil ji přes řeku.

„Jsme Uruguayci. Naše letadlo ztroskotalo v horách. Jdeme od něj deset dní. U letadla je čtrnáct našich přátel. Nemáme co jíst. Jsme slabí. Pomozte nám, prosím.“

To napsal Nando, kapesníkem upevnil papír znova na kámen a všechnu zbylou sílu vložil do hodu přes říčku.

ZÁCHRANA

Chilané jsou andský národ par excellence, velehory a jejich předhůří se táhnou po celé bizarní délce státu a jejich obyvatelé je dobře znají. Jakmile se alespoň zhruba vědělo, v kterém úseku hor leží trosky Fairchildu, byla jejich pomoc rychlá a účinná. Cesta informace, vedoucí od nalezených trosečníků přes pastevce, kterého kontaktovali, na policii v nejbližším větším sídle Los Maitenes, však zabrala celý den. Teprve ráno 22. prosince mohl proto vyspaný a najedený Nando Parrado nasednout do helikoptéry, přivolané ze Santiaga.

„Kam teď?“ zeptal se pilot Nanda, který překonal svůj strach z letu a z velehor jen díky vzpomínce na své přátele, z nichž nejméně jeden byl v kritickém stavu. Helikoptéra už vystoupala do výšky hodně přes dva tisíce metrů.

„Támhle,“ ukázal Nando na hřeben, který se před nimi zvedal jako obrovská bílá stěna.

„Tam nahoru?“ podíval se na něj pilot nevěřícně. „Ale tohle jste přece nemohli přelézt!“

„Co jsme měli dělat,“ řekl Nando.

Počasí v horách nedovolilo záchranu všech trosečníků najednou, a tak se všech šestnáct setkalo až nazítří, den před Štědrým dnem 1972. Shromáždili je v nemocnici města San Fernando, ležícího jižně od chilského hlavního města. Tam také dorazil jako první z rodičů Páez Villaró, otec nejmladšího trosečníka, jemuž všichni říkali Carlitos – Karlíček. Tou dobou už byl Páez Villaró známou postavou v celém Santiagu pro svou tvrdošíjnou víru v synovu záchranu. Po pravdě ho většina zasvěcených pokládala za „toho uruguayského blázna“. Copak může někdo přežít deset týdnů někde v mrazu a řídkém vzduchu nepřístupných velehor, i kdyby nakrásně nezahynul už při katastrofě?

Martyrium zázračně znovuzrozených trosečníků nebylo, žel, zdaleka u konce. Celá jejich bída se soustředila do jediné odpovědi, kterou museli dát na přirozenou otázku: čím jste se živili tam nahoře?

Všichni okolo to tušili, ale přesto ono téma v prvních hodinách po záchraně zůstalo tabu. Teprve když se ošetřující lékař zeptal zraněného Coche Inciarte, jemuž zapojoval umělou výživu, co bylo jeho poslední jídlo, řekl mu Coche bezelstně:
„Lidské maso.“

MORÁLNÍ PRÁVO NA „TAKOVOU VĚC“

V určitých situacích myslí celá Latinská Amerika jako jeden celek – mluví zde přece všichni stejnou španělštinou a každý zdejší národ vznikl podobným promíšením ras. Jako autor rekapitulace 27 let staré historie, k níž jsem byl vyzván redakcí, nemohu nevzpomenout, jakou odezvu měla tato historie ještě dobrý rok po šťastném návratu trosečníků do života.

Přijel jsem do Venezuely (kde jsem pak zůstal šest let) v době, kdy se diskuse o morálním právu na čin uruguayských mladíků zdála být na svém vrcholu. Objevily se totiž první pokusy o literární zpracování a zakrátko se začal natáčet i první film (nebyl ani hollywoodský, ani uruguaysko-chilský, ale mexický). Současně se množily zprávy o tom, jak těžce se zachránění začleňují do života. Někteří z nich si měli změnit jména, jiní prý museli vyhledat azyl psychiatrické léčebny, a všichni dohromady čelili – a to už nebyla žádná novinářská kachna, ale realita – temnému obvinění, že jejich kamarády nezabila lavina, ale oni sami, aby měli co jíst.

Samozřejmě že nešlo jenom o to, jak se vyrovnají s nedávnou minulostí ti, kdo přežili. Byli tu ještě rodiče a příbuzní těch, kteří v Andách našli smrt. Smířit se s myšlenkou, že jejich milovaní synové, dcery a sourozenci se stali potravou svých kamarádů, které navíc tito příbuzní dobře znali – těžší úkol jim snad žádný osud nemohl uložit.

Pomoc přišla nečekaně zvenčí. V roce 1973 se spojil anglický katolický spisovatel Piers Paul Read s některými z postižených a získal si jejich důvěru. (Přívlastek „katolický“ je tu důležitý vzhledem k náboženské orientaci účastníků neštěstí. U britského spisovatele jde ostatně o jistou výjimečnost, která se běžně zdůrazňuje – vzpomeňme na Grahama Greena.) Read dokázal nejen faktograficky rekonstruovat celou událost naprosto přesvědčivě takřka hodinu po hodině, ale vyrovnal se s choulostivým tématem i filozoficky.

Kniha Alive (Naživu) vyšla poprvé v roce 1974 a od té doby se dočkala mnoha dalších vydání v angličtině, španělštině a mnoha dalších jazycích. Read napsal od té doby nejméně dvanáct dalších knih – románů i literatury faktu (například o Černobylu), ale Alive zůstane bezpochyby jeho životním úspěchem. Trosečníkům z Fairchildu se dostalo nejlepší možné obhajoby. Snad všichni do jednoho se po Alive zapojili do života jako zcela normální lidé, přijímaní nakonec i příbuznými svých nešťastných přátel.

Je trochu zvláštní, že zrovna Angličan sehrál v tomto příběhu tak pozitivní roli. Právě Velká Británie se totiž jeden a půl století stavěla do role „mrtvého brouka“ v případě do značné míry podobném.

Jednalo se o tragickou výpravu lodí Erebus a Terror, vedených Sirem Johnem Franklinem v roce 1845, které hledaly severozápadní průliv v moři mezi americkou pevninou a ostrovy patřícími dnes Kanadě. Lodě ani posádku už nikdo neviděl, ale podařilo se rekonstruovat jejich osud. Lodě zamrzly v ledu a jejich posádky je v dubnu 1848 opustily a vydaly se k jihu, aby se pokusily najít lidská sídla. V roce 1854 se na ostrov krále Williama, kde skončila jejich stopa, dostal jistý Dr. John Rae a přivezl svědectví o tom, že všech 105 námořníků zemřelo, ale předtím se ti, kdo žili déle, živili masem z těl mrtvých. Dověděl se to od místních Eskymáků.

„Britští námořníci by nikdy neudělali takovou věc,“ znělo tenkrát oficiální stanovisko admirality. Až v roce 1993 našla speciální výprava Franklin Recovery Expedition na ostrově na tři sta lidských kostí včetně lebek. Na všech byly stopy a zářezy od nožů a jiných nástrojů, které nemohly vzniknout jinak než při pokusu dostat z nich maso a morek.

ŽIVOT NORMÁLNÍCH LIDÍ

Ještě však k osudům členů ragbyového klubu Old Christians a jejich přátel. Kdyby byl mezi nimi někdo s dobrou znalostí chilské geografie, neuvěřil by nikdy, že se nalézají v prostoru mezi městem Curicó a Santiagem de Chile. Curicó totiž leží v předhůří a proto by nemohli být při ztroskotání obklopeni vysokými štíty. Šlo prostě o fatální chybu pilotů, kteří se v mraku odhodlali k přistávacímu manévru o sto kilometrů dříve, než to bylo možné. Podle čeho si oba mysleli, že přeletěli Curicó, se už nikdo nedoví.

Vyšlo také najevo, že kdyby Parrado, Canessa a Vizintín pokračovali ve svém pokusu jít na východ (bylo to 17. listopadu, kdy objevili ocas letadla) ještě dva či tři dny, došli by – k vysokohorskému hotelu. Stojí pouhých osm kilometrů přímou čarou od místa ztroskotání, a přestože naplno funguje pouze v teplém období (na jižní polokouli od prosince do dubna), našli by v jeho skladišti bohaté zásoby konzerv.

Oněch sedmdesát příšerných dní v horách stmelilo mladé muže víc, než to dokázala škola a společně pěstovaný sport. Říkají si prostě Tribu (což znamená „kmen“ v etnologickém smyslu) a rok co rok se scházejí společně s příbuznými zesnulých v den výročí záchrany – 22. prosince. Canessa je dětským lékařem, Parrado produkčním v uruguayské televizi, Coche Inciarte farmářem, Carlitos Páez obchodníkem… Všichni to prostě někam dotáhli nebo pokračují v rodinné tradici. A jsou teď vesměs ve věku, jemuž se říká „nejlepší léta“.

Hollywood se k jejich příběhu vrátil v roce 1992. Ve filmu Alive režiséra Franka Marshalla se sice mihl hvězdný John Malkovich, ale jinak film sloužil hlavně k úspěšnému startu kariéry některých mladých, dosud málo známých herců, především Ethana Hawkea v roli Nanda.

V jistém směru je zajímavější další film, který vznikl také v roce 1992. Natočila ho Američanka Jill Fullerton-Smithová a jmenuje se Alive 20 years later (Naživu po dvaceti letech). Dokumentuje jejich současné osudy včetně každoroční schůzky.

Ze všech katastrof dvacátého století zaviněných lidským faktorem se dostalo pádu Fairchildu a následnému přežití šestnácti chlapců a mladých mužů snad největší publicity hned po Titaniku. Nebyla to vždy publicita příjemná. To, že se s ní všichni zúčastnění nakonec dokázali vyrovnat a zařadit se do normálního života, je skoro stejný div jako jejich vlastní přežití v zasněžených výškách.

Category: 1999 / 03

Vězte, křesťané, hřešíce urážíte Boha! Chraňte se hříchů! Podívejte se, jak pýcha zakalila tato srdce! Za takový hřích se umírá v pekelných propastech! Tak kde jsi, Pýcho?!“ hřmí dutý, jakoby nadpřirozený hlas nad hlavami napětím strnulého lidu. Před davem ladně a energicky přebíhá archanděl Miguel, rozmachuje se mečem a čeká na svého nepřítele.

„Tady máte Pýchu! Ó, archanděli Migueli! Proč mě sem tak naléhavě voláš?“ rozléhá se prostranstvím odněkud shůry stejně zpitvořený hlas a z davu na plac vyskakuje divoká postava, představující Pýchu.

„Nevíš, že přijdu z temných hlubin předložit účet za své hříchy? Abys věděl, že pýchu, motiv mých hříchů, zrodila marnivost mé vlastní lásky, která mně dala uvěřit, že jsem nejlepší ze všech. Byla jsem snadnou kořistí hněvu a nezastavila jsem se před urážkou, abych nakonec uspokojila chuť pramenící z deseti neřestí. Z nich vychloubačnost, domýšlivost a ctižádost byly mou zkázou, stvrdily mou smyšlenou nadřazenost a vysloužily mi boží prokletí. Tak jsem se zřítila až na dno pekla. Ó, já… ó, já… vezmi mě zpět, poraženou svou mocí! Aj… aj… aj!“

KARNEVAL ĎÁBLA

Archanděl Miguel honí jednotlivé ďábly a po symbolickém boji pokračuje rozhovor, jenž svým nepřirozeným původem – vychází z vysoko umístěných reproduktorů – dotváří mystickou scénu, která se před námi odehrává. Právě vrcholí největší bolivijská fiesta, orurský karneval La Diablada. Během následujících padesáti minut představí archanděl lidem sedm biblických hříchů, personifikovaných ďábly, a demonstruje na nich, jak se za hříchy pyká. Nakonec dobro – alespoň symbolicky – zvítězí nad zlem, minimálně do příštího roku, kdy se exemplární pokoření zla bude při dalším karnevalu opakovat.

Na tři dny v roce se stává Oruro, jinak spíše ospalé hornické městečko bolivijského Altiplana v nadmořské výšce 3700 m, středem života celé země. Země, která je díky své poloze a nízkému počtu obyvatel dodnes ušetřena uspěchaného životního tempa okolního světa. Klid a pohoda, tolik typická pro Oruro (přestože se jedná o stopadesátitisícovou aglomeraci, čtvrtou největší v zemi), se v době karnevalu rázem mění ve všeobecné veselí, křepčení, tančení, rošťačení a pití. Za své současné výjimečné postavení vděčí Oruro mimo jiné i ambicióznímu projektu, který v roce 1963 iniciovaly sjednocené folklorní soubory (A. C. F. O.). Jejich cílem bylo vyhlášení Orura hlavním městem bolivijského folkloru. Usilovné snažení a propagace městu už v roce 1965 zajistily přiznání titulu – Oruro, oficiální sídlo lidového karnevalu v Bolívii. Během karnevalu v roce 1970 je město se vší pompou, na kterou si Jihoameričané tolik potrpí, vládním dekretem č. 09088 skutečně vyhlášeno hlavním městem bolivijského folkloru. Toto přízvisko je v roce 1984 Oruru, opět se vší slávou, bolivijským parlamentem přiřknuto dokonce zákonem č. 602. Od roku 1989 pracuje A. C. F. O. na dalším cíli – označení orurského karnevalu za světové folklorní dědictví lidstva v rámci organizace UNESCO. V únoru roku 1994 pro změnu vláda prezidenta Gonzala Sáncheze de Lozada deklaruje nejsvatější Pannu z dolu v Oruru č. 1532 patronkou národního folkloru. A. C. F. O. také připravuje projekt povýšení kostela Svatyně Panny z dolu na baziliku Panny z dolu. Zajímavé je, že toto usilovné snažení shora jde ruku v ruce se stále rostoucí popularitou mezi obyčejnými lidmi, aniž by zatím festival trpěl výraznější ztrátou autenticity.

A tak zatímco pro zahraniční návštěvníky, kterých každým rokem přibývá, nejčastěji ze sousední Argentiny a Chile, je karneval především příležitostí dobré zábavy, pro místní obyvatele má fiesta význam daleko hlubší. Její konání je důležitou součástí zdejšího společenského života, nedílnou částí tradiční kultury a vyjádřením pohledu na svět vůbec. A to přesto, že se dnes specificky bolivijský svátek během staletí vyvíjel, přijímal a vstřebával nové a nové vlivy. Současná podoba karnevalu je opravdu neuvěřitelnou směsicí, ve které se bez sebemenšího uzardění střetávají dávné andské mýty s římskými legionáři, křesťanské ideály s pohanskou mytologií, či pověrčivost s vytříbeným smyslem pro parodii a satiru, s níž indiáni Ajmarové exemplárně účtují se svými dávnými utlačovateli. Smysl pro bizarnost, pro racionální Evropany až nepřijatelně volný přístup k výkladům tradic a mýtů a míchání toho všeho do jednoho pytle zde přerůstá až ve schopnost vše neskutečně zpitvořit.

OSLAVA STŘEDOVĚKÉHO ZJEVENÍ

V současnosti je hlavním motivem celého karnevalu oslava středověkého zjevení Panny kandelárské, známé zde spíše pod přízviskem Panna z dolu, Virgen del Socavon. Podle zhruba čtyři sta let staré legendy škodil horníkům pracujícím v orurských dolech jakýsi podzemní skřet, přezdívaný Chiru-chiru. Bral jim cenné nástroje, či je přes noc ničil. Jednomu horníkovi se podařilo v dolu jménem Kohoutí noha přistihnout skřeta při činu a zabít ho. Při boji byl ale zraněn a z dolu ho vyvedla právě zjevivší se Panna kandelárská. Horník druhý den sice zemřel, ale všichni se stačili o zázraku dozvědět a Kohoutí nohu překřtili na důl Svaté Panny. Od toho roku horníci každoročně na počátku února slaví pomoc Panny kandelárské při zničení zlého skřeta. Existují sice ještě další verze tohoto příběhu, ale těžko se dnes dovíme, k čemu tenkrát vlastně došlo. Zajímavé – a z hlediska křesťanské víry povinně zaváděné Španěly až podezřelé – je zejména to, že ve stejné době, kdy došlo ke zjevení, slavili místní obyvatelé událost daleko staršího data, vítězství jakési nadpřirozené bytosti Ňusty nad polobohem andské mytologie, zlým Huarim. Ten, rozzuřen, když se mu nepodařilo svést dceru hvězdného krále Auroru, obrátil svůj hněv proti Uruům, indiánskému kmeni sídlícímu nedaleko Orura. Zajímavé také je, že tento kmen, známý spíše jako Chipaya, žije dodnes nedaleko Orura v polopouštní krajině v naprosté izolaci od okolního světa a mluví vlastním jazykem, který není příbuzný žádnému jinému v Andách. Ňusta (pod vlivem křesťanství je dnes nazývána Andělskou bytostí) Urue před Huarim uchránila za pomoci čtyř spojenců: obrovského hada, kterého postavila na jihu, velké žáby umístěné na severu, ještěra hlídajícího na západě a hladových mravenců na východě. Po vítězství se Ňusta přeměnila v ochránkyni lidu, který proto dodnes zmíněné symboly, hada, žábu, ještěra a mravence, uctívá. Když v Oruru taneční část karnevalu končí, jdou lidé v noci na místa, která v podobě zvláštních kamenů (pro žábu, hada, ale také v mytologii uctívaného kondora) nebo v podobě písečných dun (symbolizujících mravence) představují dávné modly. Před nimi provádějí tradiční oběť zvanou challa – se svými bohy se dělí o konzumovaný alkohol (viz. nápisy „Alcohol Especial para Challa“ na fotografii v Koktejlu – říjen 1998, str. 58), listy koky a cigarety, kterými místní bůžci samozřejmě nikdy nepohrdnou. Pro zdejší lidi není alkoholové opojení samoúčelné, nýbrž má význam navazování kontaktu se světem předků. Tyto pod pláštíkem noci skryté rituály jsou nedílnou součástí karnevalu, který je jinak místní obdobou českého masopustu nebo šibřinek. Během něho tanečníci převlečení za ďábly vstupují po náročném tanečním programu do kostela a účastní se slavnostní mše včetně svatého přijímání!

Přípravy na karneval začínají již několik měsíců před vlastní fiestou, na začátku listopadu. Tehdy se sejdou vybrané taneční soubory a jejich členové slibují v kostele Santuario del Socavon, že budou na karnevalu tančit po tři roky za sebou. Taková účast má pro tanečníky náboženský význam. Tančení mohou zasvětit nějakému tajnému přání, například něčímu uzdravení, úspěchu v životě nebo třeba v byznysu. Ve svérázném bolivijském pojetí ovšem tato prosba není směřována jen k Panence kandelárské, nýbrž zároveň i k El Tíovi, představiteli zla (tedy personofikovanému ďáblu!) a pánu podsvětí, kterého je dobré si udržovat v přízni. Po slavnostním slibu v kostele je pořádána oslavná hostina.

Následující období se tanečníci pravidelně scházejí na konci týdne a nacvičují tance. Je třeba nejen zvládnout kroky, ale zejména získat fyzickou výdrž na mnohahodinový tanec, který musí absolvovat v oblecích a maskách vážících dohromady někdy i přes dvě desítky kilogramů! Účast na Diabladě znamená pro tanečníky kromě prestiže také značnou finanční zátěž. Třídenní křepčení je vyjde až na několik set dolarů, které si musí během roku sami naspořit. Platí učitele, muzikanty (jeden den kapely třeba i s šedesáti muzikanty vyjde při karnevalu až na 1500 dolarů), ale také drahé obleky a masky, pokud nejsou z půjčovny. Tanečníci během karnevalu vypadají jako v extázi, na vrcholu štěstí, za které jim patrně vysoká investice stojí. Během přípravného období skupiny vylepšují a propracovávají choreografii svého vystoupení s cílem každý rok přinést něco nového, něčím upoutat, vyniknout před ostatními soubory. I proto jsou masky rok od roku barevnější a bizarnější. Na to, aby se nové nápady nedostaly mimo rámec daný tradicemi, údajně dohlíží karnevalová komise.

DÁMA ROKU

Blížícím se karnevalem žijí nejen tanečníci, nýbrž celé Oruro rozvíjí společenské aktivity. V období před karnevalem se volí Dáma roku – žena s největšími zásluhami na poli veřejné dobročinnosti, je vybrána Oblíbená přítelkyně orurského folkloru – něco jako Miss Orura, slaví se výročí prvního požadavku bolivijské samostatnosti (z roku 1781) a je pořádána slavnost pro mládež.

S přibývajícími návštěvníky prudce stoupají ceny všeho, zboží i služeb. Například autobusové dopravní společnosti zvyšují tarify o sto procent. V minulých letech si stálé ceny udržely jen bolivijské železnice. Jenže přetížená železniční doprava pak během karnevalu často kolabovala, proto železničáři přijali svérázné, typicky bolivijské opatření. Během celého týdne se nebude jezdit vůbec. A tak kromě vyloučení eventuálních problémů v dopravě se mohou zaměstnanci drah zapojit do karnevalové vřavy.

V pátek již je město plné návštěvníků. Některé odhady hovoří až o půl milionu diváků z Bolívie i zahraničí. Nálada je více než uvolněná, zejména dospívající mládež užívá předkarnevalového mumraje ke vzájemnému polévání. Vzduchem létají nafukovací balonky, pro tento účel naplněné vodou. Co chvíli se rozplácnou nějaké nic netušící oběti za krkem. Balonků je dost, skoro na každém rohu sedí indiánka v buřince a speciální stříkačkou plní malé vodní bomby z kbelíků. Exoticky vyhlížející turista je vždy vítaným zpestřením této zábavy. Na konci fiesty vrhají přiopilí mladíci balonky značnou silou, a tak studené sprše někdy předchází nečekaná herda do zátylku nebo třeba do tváře. Méně nebezpeční bývají menší klučíci pobíhající v ulicích města s archaickými plechovými stříkačkami s několikametrovým dostřelem. Mezi nimi vynikal jeden s moderní plastikovou stříkačkou, jejíž nádrže si nesl na zádech po způsobu kyslíkových bomb. Kromě toho byl hošík celý zahalen v zářivě oranžové pláštěnce. Asi nejvíce legrace se ale užilo se spreji vypouštějícími neškodnou pěnu. Zásah vypadá hrozivě, oběť často chvíli nic nevidí, než bublinky během několika minut popraskají. Z mohutných konstrukcí nad ulicemi na tohle všechno shlíží několik nadpřirozeně velikých, třímetrových obličejů – masek s potměšilým výrazem. Po další tři dny pod nimi bude procházet na pětapadesát tanečních skupin, čítajících dohromady přes 16 tisíc tanečníků.


Na všechen rej shlíží nadpřirozeně
velké masky s potměšilými výrazy ve tvářích.

BAREVNÁ MASA TĚL

Taneční trasa napříč městem měří tři kilometry a všichni ji musí absolvovat ve značném tempu. Bez ohledu na nadmořskou výšku nebo rozmary počasí, které v době bolivijské zimy osciluje od horka ve chvílích svitu ostrého vysokohorského slunka přes časté poryvy ledového větru až po přeháňku krup či intenzivní dešťovou spršku. V karnevalovou sobotu, neděli a pondělí tak městem proudí barevná masa těl, podupávajících za zvuku doprovodných dechovek, rytmického hvizdu píšťal či dunivého zvuku bubnů. Od samého rána prochází takřka nekonečný zástup tanečníků. Jedna skupina střídá druhou, ještě neutichne pronikavý zvuk doprovodné bolivijské dechovky, a už se do uší dere břinkot další kapely. Křepčící postavičky, zcela ponořené do tance, hýří všemi barvami, jejichž pestrost přesahuje jakoukoliv fantazii. Průvodu se účastní nejlepší soubory z celé Bolívie, a tak vedle masek typických pro Oruro či ostatní Altiplano můžeme vidět třeba i indiány z bolivijské Amazonie, pestře oděné a ozdobené dlouhými barevnými brky papoušků nebo chundelatými pštrosími pery, tančící rituální divoké tance: tobas z oblasti bolivijského Chaca, nebo suri sicuri stylizující pohyb pštrosa. V čele jedné skupiny tobas kráčí tajemný šaman ověšený všemi atributy svého postavení: zvířecími i lidskými lebkami, zuby, kůžemi, ptačími křídly, jelením parožím, vycpaným dvoumetrovým hadem, různými talismany a fetiši. Pralesní indiáni, dnes zcela civilizovaní obyvatelé bolivijských tropů, většinou nosí zle vyhlížející masky pomalované válečnými barvami. Jejich podobnost s maskami severoamerických indiánů je prý čistě náhodná.

Andští tanečníci, spíše v prostých vesnických krojích, alegoricky předvádějí činnost na pastvě (antawara) nebo třeba při nošení vody (awatiris), zampo~néros svůj tanec doprovázejí hrou na Panovy flétny (zampo~na je tradiční andská píšťala, kterou indiáni komunikovali s větrem a oblaky). Tanečnice llamerady (od slova llama, česky lama) představují dávný zvyk, kdy poddaní říše Inků každoročně Inkovi odváděli lamy.

Respekt budí další pomalu a mlčenlivě postupující skupina představující inckou epochu. V jejím čele důstojně kráčí sám velký Inka a v jeho průvodu můžeme zahlédnout Francisca Pizarra a Diega de Almagra. Část tance bude symbolizovat jejich pokoření. Velmi speciálním tancem je pujllay z městečka Tarabuco, který má připomínat účast indiánů v bojích za nezávislost na počátku minulého století. Tanečníci mají na hlavách kožené imitace přileb poražených španělských vojáků a na nohou bizarní ostruhy, jimiž při tanci chřestí do rytmu. Zvukový doprovod vytváří hluboké troubivé zvuky, vyluzované na nástroje vzdáleně připomínající obrovité fujary a ukončené troubou z kravího rohu.

Z ŠATNÍKU ŠPANĚLŮ

Ovšem největšímu zájmu se těší tradiční tance Altiplana, reprezentované velmi početnými skupinami. Kromě klasické diablady mezi ně patří například los caporales (kaprálové), la morenada (černí), los negritos (černoušci), los tinkus či los doctoritos (doktůrci). Většina z nich se rozvinula zřejmě s rozpadem španělské kolonie. Tehdy asi indiáni získali množství obleků po vyhnaných španělských aristokratech a jejich posluhovačích. Tyto obleky navlékli na sebe a tančili vítězné tance tupící poražené. Proto v dnes předváděném stylu pozorujeme převládající prvky španělské koloniální módy. Tanečníci představují těžkopádně se pohybující hodnostáře, španělské úředníky či doktory v cylindrech a s holemi, zlem čišící dráby či načinčané flirtující slečinky.

Nejbizarnějšími monstry jsou tanečníci caporales a morenady. Morenada představuje černé otroky, které k indiánskému údivu dovlekli na kontinent Španělé, původně aby jim v orurských a potosíjských dolech nahradili domorodé obyvatelstvo. Tanec, stejně jako caporales, zobrazuje nehumánnost otroctví. Nezvyklé oděvy při caporales parodují módu vrchnosti. Původ nadměrně zvětšených tužených límců, nadpřirozeně vyztužených ramen a z nich visících pestře zdobených plášťů, nezvykle nařasených rukávů nebo vysokých bot s ostruhami je bez znalosti staré koloniální módy naprosto nepochopitelný. Převleky jsou zdobeny indiánskými motivy, představujícími symboly dobra, zla, ale i dobré zábavy. Bizarní masky tanečníků, pomalování „černochů“ či celková vizáž drábů vždy vyzařuje zlobu, hněv či zesměšnění představovaných bytostí. Naopak nohaté tanečnice v krátkých sukních, bílých halenkách, někdy se slunečníky v ruce a vždy s píšťalkou, symbolem drábů, působí vedle zlých monster lehce, až koketně. Jimi předváděné tance mají základ v evropském baroku.

Vrcholem všeho je několik skupin orurských ďáblů, z nichž největší mají až tři sta pekelných tanečníků. V dávných dobách vzniku diablady ji tančili pouze horníci. Dnes jsou tanečníci příslušníky všech sociálních vrstev. Tanec la diablada se skládá z osmi formací: pozdravu, stezky ďáblů, klubka, řetězu, hvězdy a tří typů útoků. Všechny formace se v průběhu přesunu městem neustále cyklicky opakují tak, aby diváci na tribunách podél celé trasy viděli pokud možno všechny fáze tance. Fascinující podívanou na několik set podupávajících mlčenlivých ďáblů, jejichž tanec je vrcholnou ukázkou andské symbiózy křesťanství a pohanství, umocňuje sugestivní zvuková kulisa. Ďábelské tanečníky doprovází jednoduchá neustále se opakující pochodová melodie často desítek dechových nástrojů najednou. Kapelám se zde říká la banda a jejich zvuk je naprosto nezaměnitelný: něco mezi českou dechovkou a americkým dixielandem. Co asi zní hudebníkům v uších noc poté, co celý den pořád dokola opakují několik jednoduchých, ale řádně halasných motivů? Pekelnou atmosféru, která během pochodu ďáblů zachvacuje celé město, dotvářejí barevné dýmovnice, z nichž některé zřejmě patří k choreografii jednotlivých tanečních fází, a petardy, odpalované nahodile a dost často místní rozjařenou mládeží.

SEDM BIBLICKÝCH HŘÍCHŮ

Velmi komplikovaný oděv ďáblů, jemuž dominuje sádrová, několik kilogramů těžká maska, v sobě skrývá někdy i nesnadno vysvětlitelné symboliky, mísící všechny možné i nemožné vlivy dohromady. Při pátrání po významech těchto masek jsem se setkal s několika různými výklady. Postava ďábla každopádně představuje zlo. Jednak zlo dávných andských mytologických sil, ale také to, které pro místní obyvatele po dlouhá staletí ztělesňovali Španělé. Jedna teorie o původu podoby masek vychází z raně křesťanské představy nebeského vojska. Bývalo ztvárněno ve stylu římských legií. A proto má archanděl, kromě křídel na zádech a inkvizitorského zlatého kříže na hrudi, krátkou suknici, dlouhý plášť, vysoké boty a stylizované brnění, přilbu s chocholem a v rukou meč a štít a navíc v ústech píšťalku – symbol drábů. Ďáblům v oblecích s podobnými prvky, s vypouklýma zlýma očima a barevnými rohy, sedí na hlavách různé příšerky: hadi, ještěři, žáby. Podle jednoho vysvětlení mají tyto indiánské modly během pochodu městem dohlížet nad zlými silami sídlícími v ďáblech. Podle jiného jsou ďáblové přímo převtělením strašného Huariho a to, jak je archanděl potupně vede městem, má připomínat dávné vítězství Ňusty. Podle jiných symbolizuje celkový vzhled ďábelských hlav s vypouklýma očima a vztyčujícími se příšerkami zlo ukryté v hlavách španělských conquistadorů. A dřívějšímu katolickému představenstvu možná takováto zrůdná podoba ďábla vyhovovala jako ukázka něčeho obzvlášť odpudivého, a tedy příkladně odstrašujícího pekla. Ďáblové jsou tedy představiteli křesťanského pekla stejně jako zlých duchů z dávných mýtů domorodých obyvatel nebo krutých Španělů.

Každá skupina ďáblů je vedena svým archandělem Miguelem, který má pekelníky pod svou kontrolou. Ve skupině také tancuje kondor a bílí medvědi, důležití představitelé andské indiánské mytologie. Samotná produkce ďáblů vrcholí scénou souboje archanděla Miguela s vybranými ďábly – představiteli sedmi biblických hříchů. Střet se odehrává na Plaza del Folklore nedaleko kostela Santuario del Socavon. Náměstí se již s předstihem plní lidmi, lačnými spatřit souboj, jehož hlavním významem je symbolický boj dobra se zlem. Konkrétní podoba se ale mění podle improvizačních schopností účastníků. Například při naší návštěvě Orura byli na scéně z nevysvětlitelných důvodů andělé dva. Nebo snad dvojjediný anděl Miguel? Anebo mu na pomoc přispěchal archanděl Gabriel? Při jejich iracionálním přístupu k řešení problémů by mě to vůbec nepřekvapovalo. I samotní Bolivijci, kterým jsem později ukazoval pořízené fotografie, jen kroutili hlavami a vysvětlení neznali.

Oruro se nachází v oblasti bolivijského Altiplana, o kterém píšeme v tomto čísle magazínu Koktejl na stránkách 64-89.

Category: 1999 / 03

Tiahuanacká kultura nese jméno podle trosek nalezených v Tiahuanacu (též Tivanacu), jež leží v dnešní Bolívii, asi 20 km jihovýchodně od jezera Titicaca. Dodnes není jasné, proč Tiahuanaco vzniklo, zda bylo hlavním městem nějaké rozsáhlejší říše, či jen náboženským a obchodním centrem hustě osídlené oblasti kolem jezera Titicaca. Největší rozkvět tiahuanacké kultury spadá do období 600-1200 n. l., zánik se tedy datuje ještě do doby před nástupem Inků.

Okolní území, známé jako Altiplano, je pustá, nezalesněná náhorní rovina. Je to však největší oblast rovné zemědělské půdy v Andách a lidé zde žili po tisíce let. Byly tu vhodné podmínky i pro pastvu stád lam a alpak.

Většina obrovských kamenných staveb v Tiahuanacu sloužila zřejmě k náboženským účelům. K nejpozoruhodnějším stavbám patří Akapana – velká stupňovitá pyramida – a trosky velkého chrámu nazývaného Kalasasaya. V severovýchodní části tohoto chrámu se nachází patrně nejproslulejší tiahuanacká památka, přes tři metry vysoká Brána slunce, vytesaná z jediného kamenného bloku. Na vrcholu tesaného reliéfu Brány slunce je umístěna záhadná, čelně stojící postava. Její obličej obklopují paprsky. Je možné, že se jedná o prototyp božstva, později nazývaného Viracoča a uctívaného v celé andské oblasti. Tuto bytost na Bráně slunce doprovázejí tři řady menších okřídlených postav zobrazených z profilu.

Bohužel řada dalších kamenných památek z Tiahuanaca je navždy ztracena. Kamenné sochy byly ničeny španělskými kolonizátory coby pohanské modly a celé zdi byly rozebrány na stavební kámen jak pro okolní domy, tak pro stavbu nedaleké železnice.

Category: 1999 / 03

Začátkem devadesátých let se v americkém státě Colorado ve Skalistých horách zavřel jeden z nadšenců Internetu do srubové chaty a vsadil se, že měsíc vydrží žít, aniž by potřeboval reálný styk s civilizací. K zásobování jídlem, k práci a zábavě si vystačil připojením k celosvětové počítačové síti Internet.

NOVODOBÍ UPRCHLÍCI

Nebyl sám, kdo tehdy opouštěl místo v kanceláři, zanevřel na rušné ulice amerických velkoměst, na sklobetonové hradby, a dal přednost vůni lesa, křišťálové vodě a romantické krajině. Novodobí uprchlíci z měst neopustili civilizaci jako takovou. Naopak, vzali s sebou do horských samot její nejnovější vymoženosti, jako jsou mobilní telefony, faxy, satelitní televize, počítače. Zejména nezapomněli na výkonné modemy pro připojení k počítačovým sítím. V Americe se těmto moderním nomádům říká „Lonely Eagles“ (Osamělí orli) a jde o poslední výkřik konce dvacátého století.

Vlna „Lonely Eagles“ postihla a stále postihuje v USA nové a nové profese. Počítačoví odborníci, překladatelé, spisovatelé či obchodníci přicházejí na to, že není třeba „sedět v kanceláři“ a dojíždět do zaměstnání. Studie Washingtonské univerzity již v pětadevadesátém roce uvádí, že mezi 78 500 domácnostmi bylo objeveno 2600 „orlů“. Oblasti, kam „orli“ přesidlují, se rozšiřují a pochopitelně jde o kraje veskrze malebné, v amerických horách nebo na pobřeží Pacifiku.

KOLEKTIVNÍ ROZUM

Nejde jen o profesi. Vzniká nový druh lidí! „Všechen život je procesem digitálně-informační transformace,“ tvrdí Richard Dawkins, britský evoluční badatel, profesor Oxfordské univerzity. Jeho názory se staly pilířem pro novodobou filozofii hledající rámec pro naše konání, jehož prazáklad je opět viděn, jako ve starověkém Řecku, v čísle. K tomu se přiřazuje pojem „kyber“, slovo dnes běžně vnímané anglicky jako „cyber“, což je odvozeno ze starořeckého „kybernao“ (řídit loď). Dnešní generace ve svém řízení, brouzdání, surfování počítačovými sítěmi již nevnímá dvojkovou soustavu (nula a jednička), na jejímž základě se odvíjejí současné dějiny. Důležitější je pro ni alternativní kultura, jako je cyberpunk nebo nově vznikající literatura, která si bere za základ nekonečné možnosti začátku a konce algoritmu tzv. „hypertextu“.

Ještě předtím, v osmdesátých letech, i u nás vznikaly tzv. BBS – bulletin boardy, kdy modemy na mnohé hodiny (tehdy za levnou minci) umlčely telefony. Nová generace vypravěčů na počítači přepsala a zakódovala do čísel svůj příběh, aby se na druhé straně telefonního kabelu před počítačem rozzářila něčí tvář. Čísly a písmenky malovaným obrazům a psaným příběhům chyběl už jen kouzelný „šém“, který by dodal počítačům zapřaženým v síti obrázky skutečné, fotografie, video, mluvené slovo a hudbu. Díky technologii „šému“, vybudované pro změnu v Evropě ve švýcarském institutu fyziky CERN, mohla ve světě vzniknout jedna velká pavučina počítačů zvaná „World Wide Web“ (zkracováno WWW). Nastala epocha, kterou předvídal před mnoha desítkami let francouzský jezuita Pierre Teilhard de Chardin, že evoluce povede k bodu, ve kterém se všechno vědomí na světě spojí do jednoho kolektivního rozumu. Navíc „kolektivní rozum“ – Internet – nepatří nikomu, a přitom patří všem.

TAZ je v kyberkultuře zóna, se kterou přichází další cyberpunkový autor Hakim Bey ve své kontroverzní a mnohými odsuzované knize „T.A.Z., the Temporary Autonomous Zone, Ontological Anarchy, Poetic Terrorism (New Autonomy Series)“. Navazuje na myšlenku neexistence hranic v Internetu a dovádí pojem „terra incognita“ přes povstání a partyzánský boj k rozpadu politických systémů a vyloučení manipulujících masových médií. Ocitáme se v jakémsi „ráji“ čisté duševní komunikace.

VIRTUÁLNÍ MEDICÍNA

„Hmota se virtualizuje,“ zní postulát dneška. V pavučině Internetu uložené noviny čte hlasový syntetizátor a stává se očima slepců. První oblastí, kde virtualita přebírá roucho těla, je právě lidská invalidita, nemohoucnost a nedokonalost. V Británii vznikají první roboty, které umožňují ochrnutým pacientům se najíst, oholit nebo se nalíčit. Program ViaVoice, jenž diktováním píše na obrazovce dopisy, je dnes běžně k mání za 50 dolarů a počítač, který mluví, se bude brzo prodávat za 1000 dolarů. Počítačoví vynálezci dnes spolupracují s neurology a dokazují, že lze implantovat do lidské hlavy čipy, a člověk může svými myšlenkami rozhýbat „stroj“.

To vše se ve spojení s Internetem dostává do sféry, kde dosud panovala pouze naše fantazie.

ČEŠTÍ KYBORGOVÉ

I v Čechách máme cybermany, kyborgy. Jsou zde, a to díky tradici osmibitových íqéček, ZX spekter, počítačům Atari, nebo šestsetdvojkovému editoru. Také jejich podhoubí vzniklo díky komunistickým molochům, které svými rozvětvenými chapadly primitivních počítačových sítí protokolu X-25 sčítaly své poddané od Aše až po Čiernou pri Čope.

Naskakující pohyblivé obrázky v Internetu a další aplikace, tzv. java applety pod systémem Microsoftu, by mohly mít visačku Czech made, díky našemu programátorovi Petru Kukolovi, kterého si cení i sám velký Bill Gates. Cyber bohém Ondřej Neff, spolu s dalšími – mnohem mladšími bohémy Internetu, dokázal nedávno rozpálit hlavy ministrů v kauze Telecom. Jsme jednou z prvních zemí Východu, kde se experimentuje s internetovskou televizí. Ojedinělou postavou Internetu je česká podnikatelka Juráňová, která výtěžek z restitucí namísto do klidného života investovala do internetového publikování a služeb s tím spojených. Také u nás, například ve vojenské nemocnici, se odehrála ojedinělá operace za pomoci počítačové sítě, kdy se kamera na skalpelu chirurga dostávala k ledvinám pacienta. Přihlížející školící se lékaři se netísnili na sále, kde by za zády operatéra nic neviděli, ale pohodlně seděli v křeslech. Navíc během operace se mohli operujícího chirurga na cokoliv ptát. Vše bylo propojeno do počítačové sítě a obraz mohl být sledován kdekoliv, třeba i na Měsíci.

Category: 1999 / 03

Představovat jednoho z nejznámějších českých fotografů JANA ŠIBÍKA je asi zbytečné. (Přečíst jste si o něm mohli v magazínu Koktejl 1/97.) Jeho dílo v mnohých vyvolává představu násilí, utrpení, bolesti a nebezpečných situací. Je totiž mužem, který se – většinou – vyskytuje všude tam, kde se něco děje. Bolavá místa našeho světa zachycuje na citlivý fotografický materiál, mnohdy citlivější než my, lidé.


Zair 1994
V obrovském stanu umírali černí pacienti na choleru
a úplavici. Lékař Červeného kříže, Švéd, který měl
všechna myslitelná očkování, tvrdil, že spoustě lidí
pomůže, ale hodně jich nezachrání. Denně ve sta-
nu zemřelo dvacet lidí ze sta.

Jan Šibík je držitelem mnoha ocenění, v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo se pravidelně umisťuje na předních místech. Na svém kontě má také třináct výstav nejen v Čechách, ale i v zahraničí.

Snímky Jana Šibíka neukazují devadesátá léta zrovna v růžových barvách. Pětatřicetiletý fotograf „má v sobě“ Moskvu, Jugoslávii, Albánii, africká běsnění… Kolik lidskosti se po tom všem ukrývá v jeho obrázcích, můžete posoudit sami.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This