Category: 1999 / 05

V zemi vycházejícího slunce je dnes kolem čtyřiceti činných vulkánů. Dalších asi sto padesát se pokládá za vyhaslé. Některé se však čas od času probouzejí k životu a chrlí lávu i žhavý popel do širokého okolí. Řetěz japonských ostrovů natažených od severu k jihu v délce přes tři tisíce kilometrů leží v tektonicky neklidném pásmu mladého vrásnění, které je stále ve stadiu vývoje. Svědčí o tom nejenom sopečná činnost, ale i překvapující počet horkých pramenů a častá zemětřesení. Proto se činné sopky vyskytují na všech japonských ostrovech.

SOPKA PANA POŠTMISTRA

Ačkoliv Hokkaidó leží na severu Japonska, i tady je půda pořádně horká a sopek, gejzírů a jiných vulkanických jevů se tady najde víc než dost. Je tady i nejmladší japonská sopka Šówa Šinzan, která roku 1944 nečekaně „vypučela“ do výše 100 metrů ze zeleninových plantáží místního poštmistra. Její zrod císařská vláda dlouho utajovala, protože byl považován za neblahé znamení nebes, jež by mohlo podlomit vojenskou morálku. Když jsem si sopku prohlížel z protější, značně vyšší hory Uso, nijak mě neuchvátila. Připomínala pořádně kouřící haldu strusky u Ostravy.

Tenkrát jsem ovšem netušil, že stojím na další, dosud dřímající sopce. V roce 1977 Uso vybuchla, do hlubin se propadla horní stanice lanovky a v okolí napadalo sopečného popela nad kolena. Obyvatelé byli včas evakuováni, a ke ztrátám na životech nedošlo.

NEVYPOČITATELNÁ ASAMA

Sopky jsou nesmírně fotogenické hory. Nejen pro svůj zajímavý, většinou kuželovitý tvar, ale i pro zvláštní tajuplnou atmosféru dotvořenou barevnou škálou kouřových signálů, jimiž k potěše fotografa oživují jednotvárnou šeď svých svahů. Na několik japonských vulkánů jsem vylezl. Výstup na poklidně dýmající Meakan na ostrově Hokkaidó u jezera Akan nebyl nijak složitý, ale když se se mnou na okraji kráteru propadla zdánlivě pevná půda, od myšlenky prozkoumat dno kráteru jsem raději upustil.

Přístupové cesty k sopce Asama na středním Honšú u lázní Karuizawa jsou posety nápisy zakazujícími turistům výstup, protože tato rozložitá, dva tisíce pět set čtyřicet metrů vysoká hora se spolu se sopkou Aso na Kjúšú pokládá za nejnebezpečnější místo v Japonsku. Dovede se rozbouřit během několika hodin. Protože japonsky umím pouze mluvit, a nikoliv číst, a navíc jsem zvědavý, na horu jsem za čtyři hodiny vyšplhal. Kráter měřil v obvodu jeden kilometr a nejzajímavější byly jeho stěny – úplně kolmé. Na dno jsem pro unikající štiplavé dýmy nedohlédl. Činnost této sopky je pro vulkanology záhadou. Tak třeba v jednom roce bylo registrováno 70 výbuchů, jindy Asama mlčela půl století. K největší erupci, při níž bylo zničeno padesát vesnic a zahynulo 1200 lidí, došlo v květnu 1783. Láva prorvala stěnu kráteru a utvořila řeku dlouhou šedesát kilometrů. Obrovské skalní bloky byly vrženy na velkou vzdálenost. Ten největší vážil dvacet tun.

Podobnou katastrofu způsobil nedaleký vulkán Bandai v roce 1888. Všeobecně se myslelo, že jde o vyhaslou sopku, ale po několika nepříliš silných otřesech náhle explodoval vrchol hory. Kamení, popel a hlína pokryly široké okolí a zasypaly několik, už tlakem vzduchu pobořených vesnic. Zahynulo sedmdesát lidí. Balvany vyvržené sopkou přehradily dvě blízké řeky, vytvořila se nová jezera a celé území je nyní, po sto letech, vyhlášenou rekreační oblastí. Do dalšího výbuchu…

KRÁTER SEBEVRAHŮ

Svoji sopku má i Tokio. Leží na malém ostrově Óšima, šest hodin plavby z Tokijského zálivu, administrativně zahrnutém do hranic hlavního města. Sopka Mihara s vrcholem sedm set padesát osm metrů nad hladinou moře dýmá téměř neustále. Je přírodním majákem pro lodě mířící do Tokia. V určité době se stala módním místem pro sebevrahy, nejčastěji mladé milence, kteří skokem do kráteru řešili své osobní problémy. Jen v roce 1933 jich bylo napočítáno dvě stě. Místní policie nakonec dala umístit těsně pod okraj kráteru záchranné sítě.

V padesátých letech se sopka Mihara stala svědkem překonání rekordu jistého italského seismologa, který sestoupil dvě stě padesát metrů do hlubin sicilské sopky Stromboli. Dva odvážlivci se nechali spustit do kráteru v ocelové gondole zavěšené na laně. Až do hloubky sto padesát metrů byl vzduch poměrně čistý, v hloubce dvě stě třicet metrů spatřili na skalním výstupku kostru jednoho ze sebevrahů. Když gondola dosáhla hloubky čtyři sta dvacet metrů, dali muži signál k vytažení. Důvodem nebyla vzrůstající teplota, ale stále silnější kývání gondoly, jíž hrozilo rozbití o stěny kráteru.

HLUČNÉ VÝBUCHY „HODNÉ“ SOPKY

I další ostrovy pod Óšimou jsou vulkanické, stejně tak japonská souostroví ztracená v dálavách Tichého oceánu: Kazan a Ogasawara. V jejich okolí se občas za mohutného bublání, rachocení a dýmání vynoří nové ostrovy.

Také na Kjúšú je mnoho sopek. Působivou dominantu třísettisícového velkoměsta Kagošima tvoří kužel Sakuradžimy (1118 m), která bouří velmi často. Její výbuchy jsou naštěstí spíše hlučné, než nebezpečné. Město od sopky odděluje záliv, ale i tak občas dopadá do ulic sopečný popel. Nejhorší výbuch nastal v roce 1914, kdy Sakuradžima vychrlila neuvěřitelné množství tří tisíc milionů tun lávy, zalila část mořské úžiny a vytvořila přírodní most, takže ostrov se stal poloostrovem. Obyvatelstvo bylo předem varováno, takže zahynulo „jen“ třicet pět lidí. Při jiném výbuchu Sakuradžimy, v roce 1955, byl slyšet hluk na třísetkilometrovou vzdálenost a celé okolí tonulo po několik hodin v temnotách. Přesto i těsně pod sopkou žijí lidé. Zvětralá láva je nesmírně úrodná, a rolníci se mohou pochlubit rekordními výnosy. Ředkvičky tu mají velikost melounků!

STUDENÝ OBR

Jednou z nejzajímavějších japonských sopek je Aso. Její kráter je největší na světě – po obvodu měří 128 kilometrů. Tento obrovský kotel už dávno vychladl, zhruba před 130 tisíci lety, ale jeho stěny jsou v krajině dosud patrné. Pozůstatkem po někdejší rozsáhlé činnosti je hluboký kráter Nakadake, k němuž se dá dojet lanovkou anebo po silnici. Výbuchy této sopky jsou velmi prudké a nečekané. Po roce 1958, kdy zde zahynulo dvanáct turistů, bylo na okraji kráteru zbudováno několik betonových bunkrů. Občas jsou erupce tak silné, že poškodí lanovku, poničí její horní stanici, popelem zasypou parkoviště. V době, kdy nehrozí bezprostřední nebezpečí, lidé k sopce houfně putují, nakukují do kráteru a procházejí se po jeho obvodu. Relativní pocit nebezpečí zajišťuje návštěvnickou prosperitu, neboť i Japonci si rádi nechávají polechtat nervy.

Když jsem byl na Aso poprvé, neznal jsem její špatnou pověst a klidně přespal ve spacím pytli na okraji kráteru Nakadake, abych se ráno mohl pokochat pohledem do kráteru. Při další návštěvě o osm let později už jsem si to netroufl. Mezitím sopka několikrát prudce vybuchla a kráter změnil svoji tvář. Zmizely sirné fumaroly na stěnách, zato na dně kráteru modře svítilo malé jezírko, a kouř z hlubokého jícnu se valil daleko intenzivněji.

PEKELNĚ KRÁSNÉ DIVADLO


Výbuch sopky Komatagake v rocce 1970. Sopka
vybuchla nečekaně po osmatřisetileté nečinnosti.

Výbuch sopky jsem zažil v Japonsku jen jedenkrát. Bylo to hned při mé první tamější návštěvě. Na severu ostrova Honšú, v pohoří Hačimantai, vybuchla nečekaně sopka Komagatake, dřímající nečinně posledních 38 let. S kamarády jsme do oblasti sopky dojeli autostopem během několika hodin poté, co jsme se dozvěděli o prvních erupcích, pak už nás čekal jen čtyřhodinový horský výstup. Blátivá stezka nás přivedla na hřeben hor, vysoko nad sopku, na kterou jsme se dívali ze vzdálenosti sotva osmi set metrů.

Úžasná, vzrušující podívaná! Každých pět nebo deset minut vyrazí z kráteru vysoký sloup dýmu, prachu a kamení doprovázený ďábelským rachotem. Svah hory obrácený na západ je už spálený a zalitý postupující lávou. Drobné ohně plápolají i na ostatních svazích hory. V jícnu sopky ve chvílích klidu pulzuje žhavé magma a přelévá se přes okraj. Při některém výbuchu se nám třese půda pod nohama. S blížícím se večerem vítr zesiluje a profukuje tenké větrovky. Zapadající slunce vykukuje v úzké štěrbině šarlatových mraků a rozpoutává neuvěřitelný ohňostroj barev. V dálce se leskne hladina jezera Tazawako. V šeru působí vulkán ještě hrozivěji a děsivěji. Někdy se z jícnu vyvalí se syčením jen tenký sloupec bílého dýmu. Jindy se ozve děsivý výbuch a žhavé sopečné pumy vyletí vysoko nad nás. Ve chvílích klidu slyšíme jemné odfukování sopečných plynů, praskot ohně, poryvy větru, skřehotání ptáků. Soumrak zakrývá svým hávem do dáli ubíhající hřebeny opuštěných hor a zůstává tu jen ohnivý vulkán…

Category: 1999 / 05

Nohy se boří do hlubokého černého písku. Pot mi stéká po brýlích a další hejno drobných písečných mušek na mne podniká nálet. Karibské moře nesnesitelně hučí. Je půlnoc. Kolem dokola tma, nikde ani světýlko. Měsíc prý vyjde až po třetí hodině. Tak začíná má první noční služba na kostarické pláži Gandoca, nedaleko panamské hranice. Mezinárodní společnost ANAI tu již od roku 1990 uskutečňuje projekt na záchranu kožatek velkých – největších žijících želv naší planety.

DON MATUTE A JEHO HOTEL POD KOKOSÁKY

„Jste první Češi, kteří sem přijeli,“ přivítal nás hubený šedovlasý starý pán. Alespoň tedy v té době vypadal staře. Když se krátce před naším odjezdem oholil, rázem o mnoho let omládl. Nikdo mu tady neřekne jinak než don Matute.

Jedna z kokosových palem na pláži nese oprýskanou dřevěnou ceduli s vypáleným nápisem CAMPAMENTO DON MATUTE, Tábořiště dona Matuteho. Protože je to nejlevnější možnost zdejšího ubytování (vedle dražších variant spaní ve velkých stanech či v obydlích domorodců), stane se na další týden naším dočasným domovem. Písčitá „podlaha“, střecha z palmového listí, voda ze studny (prý pitná – raději si nevšímám dobytka, který se okolo studny nejen pase), koupelna – toť půlka kokosového ořechu a sud s vodou. Ve zdejších podmínkách dokonalý komfort.

Jak jsme později zjistili, spát pod střechou bylo velmi rozumné. Ne že by tolik pršelo, shůry ale hojně padaly zralé kokosové ořechy. A dostat takovým dvoukilovým ořechem padajícím z osmimetrové výšky, to by člověku mohlo zkazit celé odpoledne. Don Matute a jeho pomocníci z nedaleké vesničky o několika dřevěných domcích zvané Gandoca sice občas preventivně dlouhými tyčemi oklepávali vrcholky palem, přesto jsme co chvíli slyšeli dunivé žuchnutí. Voda z kokosových ořechů však pro nás byla vítaným osvěžením, zejména při šestihodinových službách v líhništích. Don Matute nám také každé ráno přinášel čerstvě nadojené mléko od zebu. Až na několik málo základních potravin, které jsme mohli nakoupit u jedné vesničanky, jsme si veškeré jídlo museli přivézt s sebou z vnitrozemí.

Tábořiště dona Matuteho leží přibližně v polovině táhlého, pět kilometrů dlouhého zálivu. Jižní stranu zálivu tvoří hranice s Panamou a řeka Sixaola. Na severu trčí do Karibského moře výběžek, který jako by ukazoval na ostrůvek, či spíše jen osamocenou skálu v moři zvanou Monkey Point. Poměrně silný příboj útočí neustále na pláž z černého písku, ta přechází směrem do vnitrozemí v palmový háj a posléze v tropický les.

ZAŠKOLENÍ

O možnosti zúčastnit se projektu na záchranu mořských želv jsme se dozvěděli pod sopkou Arenal. Tady, ve vesnici Fortuna, jsme si všimli plakátů, které ANAI rozvěsil, aby získal další dobrovolníky. Za dva dny jsme už absolvovali půldenní školení v sídle společnosti na okraji San José. „Jsme rádi, že tu jste,“ přivítal nás koordinátor Stephen Cansell, „v této době je o dobrovolníky nouze, a my musíme mít v Gandoce alespoň dvacet lidí, aby projekt vůbec fungoval.“

V miniaturní místnosti jsme se usadili na vše, co trochu připomínalo židle, na stůl Stephen postavil třílitrovou láhev s novorozenými želvičkami konzervovanými v lihu, rozevřel objemné album fotografií a započal svůj hodinový monolog.

„Na kostarickém pobřeží Karibiku jsou pouze tři pláže, kam vylézají mořské želvy snést vejce. Gandoca je jednou z nich. Je to jedno z nejhůře přístupných míst v celé zemi. Dlouho tu byly problémy s místními obyvateli, kteří ve velkém sbírali želví vejce. Myslí si o nich, že jejich pojídání má pro muže povzbuzující účinky.“

Sami jsme o pár dní později v Limónu zjistili, že to ještě není úplná minulost. I nám totiž dvakrát nabízeli ke koupi želví vejce (samozřejmě potají, neboť je to zde dnes nezákonné).

Stephen pokračuje: „…A to není zdaleka jediné nebezpečí, které zdejším želvám hrozí. Kácení lesů za účelem rozvoje banánovníkových plantáží přineslo další problém. Pobřeží je zanášeno velkým množstvím kmenů, které jsou splavovány říčkami a brání pak želvám ve vylézání na břeh. A plastikové sáčky sloužící původně na ochranu zrajících banánů lákají želvy k pozření. To ale může mít smrtelné následky.“

PROJEKT

V roce 1985 bylo založeno chráněné území Gandoca/Manzanillo National Wildlife Refuge, které zahrnuje pobřeží od řeky Cocles až po panamskou hranici. Důvodem byla právě ochrana dosud málo dotčeného koutu Kostariky. Na 4436 hektarech najdeme tři typy pobřežních společenstev. Jsou to hlavně bažiny a laguny s porosty mangrove, dále pro želvy důležité tzv. „podmořské travnaté louky“ a konečně korálové útesy. Ty posledně jmenované byly při zemětřesení v roce 1991 značně poškozeny.

Osamělé pláže z černého písku však stále slouží jako významná kladiště čtyřem druhům mořských želv – karetě obrovské (Chelonia mydas), karetě pravé (Eretmochelys imbricata), karetě obecné (Caretta caretta) a kožatce velké (Dermochelys coriacea). Posledně jmenovanou lze při kladení zastihnout nejčastěji v období března až července. A vlastně právě kvůli ní vznikl záchranný projekt.

Místní obyvatelé jí říkají baula. Než byl projekt zahájen, téměř 100 % jejích vajec přišlo vniveč. Důvodem byl nejen sběr vajec domorodci, ale také erozní procesy na pobřeží Gandocy. Ústící říčky tu často změní při odlivu svou polohu, a stávalo se, že celá snůška vajec byla zasažena spodními vodami či jednoduše spláchnuta do moře.

Dobrovolníci jsou zaměstnáni ve dvou druzích služeb. Prvním jsou šestihodinové hlídky ve dvou líhništích. To jsou jakési ohrady na pobřeží, vysoko nad hranicí přílivu i příboje a daleko od potoků a říček. Oplocený prostor je rozdělen pomocí provazů na čtverce označené podobně jako pole v křížovce. Co čtverec, to místo pro snůšku. Po šesti hodinách se měří teplota v hloubce metr pod zemí. Pravidelně se musejí vybírat krabi, kteří se dostanou do líhniště. Mohli by totiž napadnout vejce. A samozřejmě hlídat líhniště před domorodci, aby se nestalo velkou samoobslužnou jídelnou.

NOČNÍ SLUŽBA

Jak jsme se dozvěděli už v San José, dobrovolníků není v Gandoce nikdy dost, a tak již několik hodin po příjezdu jsme se objevili na rozpisu služeb. S našimi českými jmény si tu moc nevěděli rady a na formuláři jsme se našli jako George, Charles, Zdanjek a Milosh. A hned jsme byli zařazeni do tří ze šesti nočních patrol. Celá pláž je totiž rozdělena na tři půldruhakilometrové úseky. A doba, kdy je potřeba hlídat, tedy od 20. hodiny do 4. hodiny ranní, je rozpůlena. Čtyři hodiny chodí patrola po svém úseku sem a tam a hledá samice kožatek, které vylézají nejčastěji kolem půlnoci snášet vejce. Díky černému písku a nemožnosti použít svítilen (abyste nevyplašili želvy a neupozornili na místo snůšky pytláky) toho moc nevidíte a klopýtáte přes množství kořenů a kmenů vyhozených na břeh. Když máte štěstí, poslouží vám svit měsíce, ale při úplňku vylézá jen velmi málo želv. Asi si uvědomují, že jsou vidět.

Vycházíme po krátké poradě v hlavním stanu krátce před půlnocí. Na začátku úseku se střídáme s předchozí patrolou, získáváme základní údaje o tom, co se tuto noc dělo. A pak už po prvních sto metrech vidíme matně siluetu první želvy. Jako ohromný kolos se pomalu sune z příboje na břeh, zanechávajíc za sebou typickou stopu. Moře burácí, a tak namáhavé želví funění slyšíme, až když přijdeme blíž. Šéf naší hlídky Dan nás upozorňuje, abychom nechodili před želvu. Mohla by se zaleknout a vrátit do moře, aniž by se vykladla. Sedám si tedy opodál, zatímco Dan s Karlem jdou dál.

Netrvá to dlouho, a želva začíná hrabat díru. Nejdříve odhází suchý písek na povrchu a pak začne střídavě levou a pravou zadní ploutví pomalu nabírat vlhký písek podobně, jako když my bereme písek do hrsti. Jakýkoli pohyb na souši představuje pro želvu velkou námahu – veškeré její svalstvo a vnitřnosti jsou zvyklé na nadnášení vodou.

Když je asi po patnácti minutách díra hotová, želva jen několik sekund odpočívá a pak začne snášet vejce. Ta padají do díry po dvou až čtyřech kusech. Jsou těžká, velká skoro jako tenisáky a mají měkký kožovitý obal. Vajec snese asi 70 a díru pak stejně opatrně zahrabe – nejdříve pomaloučku klade na vejce „hrstičky“ vlhkého písku, později jej tam již shrnuje z okolí. Celé kladiště pak želva zahází suchým pískem, aby je zamaskovala. V tu chvíli je dobré být dostatečně daleko, neboť písek lítá všemi směry až do vzdálenosti pěti, šesti metrů. Neuvěřitelné je, že želva vše dělá zadními končetinami, nikdy nemohla vidět jinou želvu, nemohla si nikde přečíst, jak to dělat, a přesto to zvládá naprosto bravurně a s přehledem.

Mezitím se vrátil Dan, zkontroloval identifikační značky na zadních ploutvích (podle nich se dá kdekoliv na světě přesně poznat daný jedinec), společně jsme změřili šířku a délku krunýře a podle očíslovaných kůlů na břehu zaznamenali polohu kladiště. Než jsme vše potřebné zapsali do formuláře, sloužícího pak pro další výzkum, mizela už „naše“ želva opět ve vlnách Karibiku.

Klopýtáme dál v černém písku, který se za námi mysticky rozsvěcí. Ne, nemáme mžitky před očima ani nejsme svědky nějaké nadpřirozené události. To jen drobné mikroorganismy zvané obrněnky, vyplavené z moře, reagují na naše kroky světélkováním. Příroda je úžasná.

O tři sta metrů dál čeká Karel u další želvy. Ta se právě chystá klást na místě ohroženém spodními vodami z nedaleké říčky Cocles. Špatně si to holka vybrala. Kdybychom teď nepomohli, přišla by vejce vniveč. Dan vytahuje z batůžku s pohotovostí igelitový pytel. Má jen tři sekundy (pauza mezi hrabáním a kladením) na to, aby zasunul pytel pod ocas želvy. Povedlo se. Vejce s mlaskáním padají do pytle. Když je namlaskáno těch několik desítek vajec, má Dan opět jen tři sekundy na vyjmutí pytle. Jinak si koleduje o průplesk zadními ploutvemi, neboť nic netušící želva začne zahrabávat snůšku.

Dan mi podává těžký plný pytel a já odcházím zahrabat snůšku opodál. Rychle si vybavuji instrukce z úvodního praktického školení. Bylo kromě jiného i o tom, jak správně vyhrabat díru. Hlavně se do ní nesmí dostat suchý písek, vejcím by to uškodilo. Brzy přicházím na to, že první místo jsem si vybral špatně. Všude je samý kořen. Opodál mám větší štěstí.


Hloubení náhradní jámy. Náhradní jáma
pro vejce musí svými rozměry odpovídat
té původní.

Hloubka díry musí být stejná jako u té původní a šířka se řídí šířkou zadní ploutve želvy. Nejdříve kladu do díry opatrně velká oplozená vejce. Kloužou mi v rukou, které jsou až po ramena obalené černým pískem. Poté, co odeženu pár muchniček a komárů z obličeje, vypadám jako Indián na válečné stezce. V duchu vejce počítám. Když jsem u čísla 52, docházejí velká vejce. Začínám na snůšku klást neoplozená vejce. Některá jsou malá jako hrášek. I ta se musejí spočítat. Na povrchu snůšky slouží jako ochrana před predátory a mají i příznivý vliv na mikroklima.

OBŘI MEZI ŽELVAMI

Kožatka velká se může honosit hned několika NEJ. Předně je největším žijícím druhem želvy. Předčí i známé suchozemské želvy obrovské a sloní. Její krunýř může dosáhnout délky až přes 2,5 metru. Stejná může být i hodnota udávající rozpětí předních ploutvovitých nohou. Neuvěřitelná je i hmotnost. Běžně dosahuje půl tuny, ale největší jedinci mohou vážit skoro dvakrát tolik!

Kožatky jsou nejrychlejšími želvami, dokáží plavat rychlostí 35 km/h. Také vzdálenosti míst, kam kladou svá vejce, jsou úctyhodné. Obvykle želva klade v jedné sezoně vejce třikrát na různé pláže. Mohou být od sebou vzdálené i několik set kilometrů. Během roku pak želvy překonávají obrovské vzdálenosti, jedna kožatka byla viděna na dvou místech vzdálených od sebe 6800 km. Při velikosti a hmotnosti kožatky nepřekvapí, že jsou také želvami, které se dokáží nejhlouběji potopit. Potápějí se až do hloubky 1500 metrů, aby tu lovily medúzy.

Společně se želvou sloní má kožatka největší vejce. Mají v průměru asi 5-6 cm. Má však ještě jednu smutnou výsadu. Patří totiž mezi nejohroženější druhy želv.

SPOLUDOBROVOLNÍCI

Kromě nás čtyř Čechů je tu dalších osmnáct lidí, vesměs Američanů, Kostaričanů, najde se i jeden Australan. Někteří tu pracují i mnoho měsíců v rámci stipendia. Třeba Dara Danielsová z USA: „Jsem dobrovolnice, jíž bylo uděleno stipendium. To znamená, že kromě práce, kterou vykonávám stejně jako ostatní dobrovolníci, mám ještě úkoly navíc. Musím dohlížet na chod líhní a zasvěcovat nové dobrovolníky do jejich povinností.“ Byla to právě Dara, která nás učila, jak správně vyhrabat díru pro vejce a na co je potřeba dávat pozor při službě v líhništi. Cathrin nás zase zasvětila do praktických činností při nočních patrolách. Kristina s Bobem tu pracují již půl roku. Někteří si takhle vyplňují přestávku ve studiu a všechny baví práce v terénu. A jak jsme se dozvěděli, bude mít zkušenost z tohoto záchranného projektu velký vliv na jejich další život. Ať už ve výběru povolání, nebo v přístupu k tomu obrovskému zázraku zvanému příroda.

MRŇAVÉ OBLUDY

Já jsem to štěstí neměl. Ale kolegovi Milošovi se povedlo být u toho. U čeho? U líhnutí mláďat, které je završením práce dobrovolníků v Gandoce. Inkubace vajec trvá asi dva měsíce. Je zajímavé, jak příroda své děti ochraňuje a dává jim šanci. Mláďata se totiž líhnou pod rouškou noci, většinou kolem čtvrté hodiny ranní. Mají tak na své překotné pouti do moře šanci uniknout predátorům.

Mláďata vypadají jako roztomilé okřídlené gumové hračky. Abnormálně velké přední ploutve mají právě proto, aby na souši i v moři dokázala překonat velké vzdálenosti. Než se opět vrátí na tuto pláž, uplyne mnoho vody v mořských proudech. Díky projektu na kostarické pláži Gandoca mají kožatky velkou naději, že i příští roky budou mít kam klást vejce.


MOŘSKÉ ŽELVY

V teplých mořích a oceánech celého světa žije osm druhů mořských želv. KARETA OBROVSKÁ
(Chelonia mydas)
Rozšíření: ve všech teplých mořích světa
Délka krunýře: 70-153 cm
CITES I.

KARETA ČERNÁ
(Chelonia agassizi)
Rozšíření: americké pobřeží tichého oceánu (od Chile po Aljašku)
Délka krunýře: do 90 cm
CITES I.

KARETA OBECNÁ
(Caretta caretta)
Rozšíření: ve všech teplých mořích světa
Délka krunýře: do 110 cm
CITES I.

KARETA PRAVÁ
(Eretmochelys imbricata)
Rozšíření: ve všech teplých mořích světa
Délka krunýře: do 90 cm
CITES I.

KARETA ZELENAVÁ
(Lepidochelys olivacea)
Rozšíření: ve všech teplých mořích světa (kromě Středozemního, výjimečně Karibik)
Délka krunýře: do 74 cm
CITES I.

KARETA MENŠÍ
(Lepidochelys kempi)
Rozšíření: hlavně Mexický záliv, dále Karibik, vzácně Atlantik
Délka krunýře: do 70 cm
CITES I.

KARETA AUSTRALSKÁ
(Narator depresus)
Rozšíření: severní pobřeží Austrálie
Délka krunýře: 90-120 cm
CITES I.

KOŽATKA VELKÁ
(Dermochelys coriacea)
Rozšíření: ve všech teplých mořích světa
Délka krunýře: běžně 140-180 cm
CITES I.


JAK SE ZÚČASTNIT PROJEKTU? Zúčastnit projektu ANAI na záchranu mořských želv se může každý, kdo splňuje základní zdravotní podmínky. Minimální doba pobytu je jeden týden, a tak pokud budete trávit v jarních a letních měsících delší čas v Kostarice, máte šanci zažít zajímavé dny, získat poznatky a pomoci přírodě. Dobrovolníků není nikdy dost a vaše pomoc bude vítána. Předem se musíte ohlásit na adrese: Asociation ANAI, Apdo. 17-2070, Sabanilla, Costa Rica (tel.: 00506 2243570, fax: 00506 2537524). V sídle společnosti ANAI nedaleko San José pak kromě absolvování zaškolení zaplatíte 3 USD za den za účast na projektu a další minimálně 3 USD musíte počítat za každý den ubytování (toto je nejlevnější, ve vlastních moskytiérách, hamakách či stanech na pozemku dona Matuteho). Částka za ubytování se platí přímo místním obyvatelům, což má i výchovný dopad. Zjišťují tak totiž, že nejen pytláctví, ale i ochrana želv může přinést obživu. Jídlo na celou dobu pobytu si musíte přivézt vlastní.

Category: 1999 / 05

Stalo se to už před dlouhou dobou. Chystal jsem se na cestu do Afriky a na ostrovy Indického oceánu. Odjel jsem tedy do Itálie, abych – tak jsem si to alespoň plánoval – nasedl v Janově na vhodnou loď a odplul do některého východoafrického přístavu. Při potulce městem jsem prošel kolem výlohy jedné renomované letecké společnosti. Celý výklad zdobilo až kýčovitě krásné vyobrazení krajiny, jíž vévodily vysoké palmy a pod nimi mořské pobřeží, tak nádherné, že snad ani nemohlo být z tohoto světa. A nad obrazem nápis SEYCHELY a text: „Nasedněte do našeho letadla a za osm hodin budete na Seychelách – na nejkrásnější pláži světa.“

A příští den jsem už opravdu seděl v letadle. A za slíbených osm hodin se skutečně v jásavé modři Indického oceánu ukázaly tisíc metrů vysoké žulové hroty hlavního seychelského ostrova Mahé. Sotva jsem se ubytoval, vydal jsem se – poslušen onoho imperativního vyzvání – na pláž Beau Vallon, která leží jen pár kilometrů od nevelkého hlavního města Seychel – Victorie.

Pláž – a pláže jsou tu opravdu jedinečné. Samozřejmě palmy, lehké šumění moře a písek jako pudr. Když jsem ale došel na konec Beau Vallon, náhle jsem uviděl úplně jinou – tu pravou – tvář Seychel: nikoli jemná zrnka písku, ale obrovité, hrubé bloky a balvany nejčistší žuly. A takové jsem pak poznával Seychely i všude jinde na jejich hlavním ostrově Mahé i na všech ostatních sousedních zemičkách souostroví – Praslinu, La Digue, Ptačím ostrově, ostrově svaté Anny, Silhouette a dalších.

Seychely nejsou jen zemí přiznaného půvabu, ale i zemí zastřených tajemství, mnoha tajemství. A za nimi jsem se na Seychely později častokrát vracel.


Foto: CONTRAST

V NEJSTARŠÍ ZEMI SVĚTA

Když jsem ve svém prvním seychelském dnu pochodoval po pláži Beau Vallon, narazil jsem u Bel Ombre na spleť oněch obrovitých žulových balvanů. A stejné žulové balvany lemují pobřeží celého ostrova i sousedních seychelských zemiček. Obrovitá granitová skaliska se vypínají i ve vnitrozemí ostrova Mahé. (Nejvyšší zdejší hora Morne Seychellois dosahuje 905 metrů.) Tvář Seychel, alespoň jejich zhruba padesáti centrálních ostrovů včetně všech obývaných, je tedy výrazně odlišná od obrazu korálových ostrůvků, jak jej známe z turistických filmů.

A toto je prvé tajemství Seychel: Seychely jsou – svým způsobem – vlastně nejstarší zemí světa. Alespoň z geologického hlediska. Jsou zbytkem dávného prakontinentu, který pokrýval značnou část jižní polokoule, a později se rozdělil na Afriku, Indii, Austrálii, Antarktidu a Jižní Ameriku.

Jak se postupně pohybovaly pevninské kry, začaly se jednotlivé části tohoto pradávného světadílu (geologové mu říkají Gondwana) před zhruba 650 miliony let od sebe oddělovat. Ale při roztržení dosud jednolité masy tu zůstalo v oceánu několik zbytečků, které vyhlížejí a mají geologickou stavbu přesně takovou, jakou měly skoro před miliardou roků.

Poslední drobečky roztrhané Gondwany – dnes Seychelská republika – leží v Indickém oceánu. Protože si mladý stát vyhlásil dvousetmílové pobřežní pásmo, vyplňují Seychely na mapě světa celých 1 000 000 km2. Ve skutečnosti však více než 99 % této plochy tvoří modravé vody oceánu. Země je tu všeho všudy 455 km2.

Z této plochy ještě značná část připadá na hlavní ostrov Mahé. Vedle Mahé patří k onomu žulovému jádru souostroví ještě více než čtyřicet dalších ostrovů, které sedí na společném podstavci, na takzvané „mahéské mělčině“, ukryté nehluboko pod hladinou moře.

Ostatní ostrovy, tzv. vnější ostrovy Seychel, které jsou vzdálenější a takřka všechny lidmi neobývané, jsou korálového původu a opravdu se téměř ve všem podobají oněm proslulým atolům Malediv.


Foto: CONTRAST

ZA OTYLOU ESMERALDOU

Seychelané svou vlast považují za součást Afriky. I když v té části Afriky, která je Seychelám nejbližší (Etiopii a sousedních zemích) žili asi vůbec první lidé planety, na Seychelách až do časů objevitelských plaveb lidé prokazatelně nikdy nežili.

Byl to nádherně nedotčený svět živočichů a rostlin. Těžko vypočítat všechny druhy zvířat, které tu žijí. Jeden ale nesmím opomenout. Nikde jinde na světě jsem snad nespatřil tolik obrovitých želv! Želvy, nikoliv zlato či drahé kamení, byly mimochodem vůbec prvním bohatstvím, které tu první skuteční kolonizátoři získali. Roku 1742 přistála na ostrově Mahé francouzská expedice Lazara Picaulta a ulovila zde 300 velkých želv. Se svým živým nákladem pak Picaultovi lidé souostroví opustili. Jejich 300 želv skončilo v polévkových hrncích francouzské aristokracie.

Želv jsem ale viděl a potkal na Seychelách velice mnoho. Vůbec největší slávě se těší ta, která – tak jako místní žula – láme všechny rekordy dlouhověkosti. Je jí nesporně více než 150 roků. Seychelané jí říkají Esmeralda (na Seychelách dostávají želvy často jména). Obdivují ji nejen pro její metuzalémský věk, ale i pro její neuvěřitelnou „otylost“. Při mé poslední návštěvě na Seychelách vážila Esmeralda přesně 298 kg a 10 dkg. Protože ale od té doby už opět uplynulo několik týdnů, předpokládám, že želví prababička jistě pár kilo přibrala a dokázala překročit fantastickou hranici 3 metráků.

PROMĚNY

Seychelské ostrovy obývali nejrůznější živočichové, jenom lidé tu nikdy nežili. Až v 8. století snad ostrovy spatřili arabští mořeplavci – možná i onen proslulý tulák Ibn Battúta. Na počátku 16. století sem při hledání Indie přišli Portugalci. Vasco da Gama zanesl Seychely poprvé do námořních map. Portugalci ale toužili po Indii, po drahých kamenech a po koření. A to na Seychelách nenalezli. A nebyli tu ani domorodci, které by bylo možné konvertovat na křesťanskou víru. A tak tyto krásné divoké země nejprve využívali jen piráti jako úkryty pro své naloupené poklady. O jednom z nich, divokém La Buseovi, budu ještě vyprávět.

Teprve v polovině 18. století sem přicházejí Francouzi. Onen Lazare Picault, který tu lovil želvy, ostrovy trochu poznává a dává jim nové jméno – Iles d’Abondance (Ostrovy nadbytku). Do té doby se jim říkalo portugalským názvem As Sete Irmas (Sedm sestřiček).

Několik let po Picaultovi připlouvá další Francii sloužící kapitán – Ir Corneille Morphy a na Mahé zdvihne takzvaný Kámen vlastnictví (Pierre de Possesion), jímž oficiálně zabírá a odevzdává Seychely do vlastnictví francouzského krále Ludvíka XV. Aby se zavděčil svému králi, hodlal zároveň přičinlivý Ir ostrovy opět nově pojmenovat – samozřejmě panovníkovým jménem. Protože ho ale už mnozí předběhli a pojmenovali po Ludvíkovi celou řadu jiných zemí a měst, rozhodl se dát ostrovům jméno toho, kdo zase jemu dával peníze – tehdejšího ministra financí Jeana Moreaua de Sechelles.

Po pravdě řečeno, křtitel ostrovů Sechelles na svou zemi nikdy nevkročil, možná ani přesně nevěděl, kde vůbec leží. O několik let později (v roce 1770) přistála však na Seychelách první skutečná kolonizační výprava. Na ostrůvku svaté Anny, ležícím přímo před východním pobřežím Mahé, se vylodilo 14 francouzských odvážlivců. Těchto „čtrnáct statečných“ tak dalo základ dnešnímu seychelskému národu.

Francouzi pak začali na svoje první zemědělské podniky dovážet černochy z východní Afriky a Malgaše z Madagaskaru. Lidé se tu vesele mísili a k této černobílé směsi přidali své i Indové, Číňané, Arabové z Ománu a i další lidské skupiny. A tak vznikl přátelský koktejl jménem seychelský národ.

Úřady Seychelské republiky ovšem tak jako tak nerozlišují obyvatele svého státu podle barvy pleti. Ostatně bylo by to krajně obtížné. Naopak velice důsledně místní úřady evidují, zdali se ten či onen občan státu narodil „z lože manželského“, či „nemanželského“. Matriky hovoří zcela přesvědčivě: 76 % všech obyvatel Seychelské republiky se narodilo mimo manželství – svobodným či opuštěným matkám či párům, které žily neoddány v dočasném partnerském vztahu.

Nemanželské děti nečeká ale na Seychelách úděl „parchantů“ – páriů.


Kreolské děti jsou opravdu děti ráje. Nejen
díky romantickým kulisám ostrovů, na kte-
rých žijí, ale i díky pohodové výchově.

Místní společnost se na ně dívá jako na všechny jiné děti, jako na zcela rovnoprávné členy této komunity. Tomu odpovídá i fakt, že oficiálně uzavřená manželství nejsou na tomto souostroví ani zdaleka považována za „něco lepšího“, „něco výhodnějšího“.

Všichni ti černí, bílí, žlutí i jinak barevní obyvatelé ostrovů se však museli mezi sebou nějak dohovořit. Jazykem prvních osadníků byla francouzština. Z ní a za přispění četných slov přejatých z afrických jazyků, z malgaštiny, ale i z angličtiny, vznikl jazyk, kterému tu říkají kryol (kreolský jazyk).

Ovšem oficiálním „prvním“ jazykem Seychelské republiky je dnes přirozeně angličtina, poněvadž ostrovy byly od roku 1810 až donedávna součástí britského impéria.

SKOŘICE A PRAPORY

Francouzi, přesně řečeno Pierre Poivre (jak případné jméno – Poivre znamená francouzsky pepř, koření), tu zavádějí v roce 1772 pěstování skořicovníku. Ostrovy se tak na dlouhý čas stávají zemí skořice.

Právem jsem v samém srdci hlavního města Victorie nalezl pomníček zasvěcený právě tomuto otci seychelské skořice. Ceněnou skořicí najednou ostrovy získávají ještě více na významu. Původně bylo jejich hlavní předností v očích evropských mocností to, že „tak šikovně ležely na trase námořních cest vedoucích Indickým oceánem“.

A tak zatímco dříve například Portugalcům ani nestálo za to formálně ostrovy zabrat, teď začínají o Seychely náhle zápasit dva velice mocní soupeři: Francie, jíž Seychely náleží, a Anglie, která by si je velice přála získat. Boj o Seychely trval celých patnáct roků. Jeho svérázným hrdinou byl francouzský správce souostroví, rytíř Quénan de Quinssy. Když se anglická flotila objevila před ostrovem Mahé, sám dobrovolně složil zbraně, vzdal se Angličanům, a dokonce sám sepsal písemnou kapitulaci. A hned také vyvěsil anglický prapor.

Sotva však Angličané odpluli, Quinssy znovu vyvěsil francouzskou vlajku a velice důrazně se prohlásil za věrného představitele Francie, za opravdového francouzského vlastence. Zanedlouho připluli Britové znovu. A hra se přesně opakovala. Velitel francouzských jednotek Quinssy opět bez boje kapituloval, opět se přidal k Angličanům, a jakmile noví páni odpluli, opět se změnil ve Francouze.

Tak se to – věřte nevěřte – opakovalo celkem sedmkrát. Nakonec ale Angličané zůstali natrvalo. A správce ostrovů – rytíř Quinssy? Ten se definitivně stal věrným stoupencem anglické koruny a stoprocentním, roduvěrným Angličanem. A navíc učinil už jen jediné: své francouzské příjmení Quinssy si změnil na angličtější Quincey.

Od roku 1810 až do vyhlášení Seychelské republiky, k němuž došlo v roce 1976, zůstaly pak už ostrovy v britských rukách. Jen přetavená francouzština – ona „kreolština“ – přežívá v řeči Seychelanů až dodnes.

KRALEVIC, NEBO ŠVEC?

I když Francie později ztratila Seychely ve prospěch Británie, přesto tu prý i pod britskou vlajkou žil jeden tuze významný Francouz. Po pádu Bastily jak známo revoluční lid popravil krále Ludvíka XVI. i jeho manželku Marii Antoinettu. Jejich syn Ludvík XVII. dauphin, v čase revoluce desetiletý, však jakobínské zabíjení přežil. A právě o jeho dalších dramatických životních osudech mi na Seychelách vyprávěl snad každý člověk (a to přesto, že se ve skutečnosti jedná o historiky neověřený příběh).

Mladého dauphina prý přijal za svého pařížský švec jménem Poirée, po němž si následník trůnu změnil jméno. Když chlapec modré krve dorostl, odešel – opět prý – na Seychelské ostrovy. Oženil se tu s místní černoškou a ta synu popraveného krále postupně povila sedm dětí. Všem sedmi pak také mezi jejich první jméno vložil kralevic jméno Ludvík či Marie.

Ludvík Poirée na ostrově Mahé v polovině 18. století zemřel. V jeho pozůstalosti byl objeven nádherně opracovaný stříbrný erb Bourbonů a také obrazy jeho údajného otce Ludvíka XVI. a nešťastné Marie Antoinetty. Ani to ale ještě nic jednoznačně nedokazuje. Konec konců podle jiné historické verze Ludvík XVII. podlehl již v r. 1795 při svém věznění v pařížském Templu infekci.

Rodina Poirée skutečně na Seychelách žije i dnes. A to, zdali byl jejím předkem francouzský švec, nebo francouzský král, je nyní už úplně jedno.

Toto – jedno z oněch mimo ostrovy málo známých seychelských tajemství – je i nyní velice živé. A to v nejrůznějších podobách. Přímo v hlavním městě Victorii jsem se například velice dobře naobědval v hotelu, který nese jméno – „Auberge Louis XVII.“.

PO OSTROVĚ MAHÉ

Tak jako záhadný syn popraveného krále, tak jako skoro každý jiný jsem i já vkročil na Seychely právě na ostrově Mahé. Branou pro mých deset návštěv Seychel mi vždycky bylo buď letiště, nebo přístav ve městě Victorii.

Victoria – tato metropole Seychel, pojmenovaná po veleslavné britské královně – o sobě s pýchou tvrdí, že je „nejmenším hlavním městem světa“. Já jsem, pravda, viděl ještě menší metropole jiných států, v každém případě je ale Victoria skutečně nevelká. A platí o ní, „co je malé, to je hezké“.

V několika hlavních ulicích Victorie by dokázal zabloudit jen úplný trouba. Žádné velké atrakce toto město ovšem nenabízí. Na křižovatce dvou místních hlavních ulic – třídy 5. června a třídy Nezávislosti – stojí líbezně mnohokrát zmenšená kopie londýnského Big Benu, kdysi darovaná Brity obyvatelům jejich odlehlé kolonie v Indickém oceáně. Trochu dále se zdvíhá výstavná katolická katedrála Neposkvrněného početí (Seychelané jsou z 95 %, alespoň oficiálně, římští katolíci). A pak jsou tu i další památníky: jeden, velice moderní, představuje Evropu, Afriku a Asii – tři kontinenty, z nichž přišli na Seychely jejich nynější obyvatelé. Nedaleko pak stojí další socha Zonm Lib, což znamená něco jako „osvobozený otrok“. Socha skutečně představuje bývalého otroka, který trhá své okovy. Velice důležitou částí města ležícího daleko ve vodách Indického oceánu je samozřejmě místní – značně rozlehlý přístav.

Hlavní zajímavosti ostrova Mahé ovšem na mě – etnologa – čekají na seychelském venkově. Ostrov je hornatý, hustě pokrytý leckde jen těžko proniknutelným tropickým lesem.

Vůbec nejraději tu pobývám v místě, kam návštěvníci turistických rájů zpravidla nesměřují – ve „fabrice“. V závodě, ležícím nedaleko vrcholu Morne Seychellois, který zpracovává úrodu místního velice kvalitního čaje. Z malé vyhlídkové terasy patřící k továrně se mi tu při číšce zdejšího čaje otevírá nádherný pohled na východní svahy žulových mahéských hor, na vzdálený ostrov Conception a na azur Indického oceánu.

V izolovaných vesnicích a samotách venkovanů ležících ještě dále na jih v kopcovitém vnitrozemí jsem pak nalézal to, co jsem na Seychelách skutečně hledal. Podobu vlastní kultury tohoto ojedinělého národa míšenců, žijícího uprostřed nekonečného oceánu. V lidové kultuře Seychelanů hrají pak nesporně zcela přednostní roli africké, černošské tradice…

SLAVNOST POD HOROU BRULÉE

Nikdy nezapomenu, jak jsem byl před dvaceti roky pozván obyvateli samoty ležící nedaleko pod vrcholem jihomahéské hory Brulée na celonoční slavnost, spíš skoro obřad.

Nejprve, dlouho před zahájením slavnosti, místní lidé postavili hranici (dřeva je tu přece všude dost) a rozdělali oheň. A potom, když nastala tropická noc, přišli i účastníci slavnosti.

Tuhle seychelskou „fiestu“ jako by nikdo neorganizoval. Místní venkovany totiž nikdo nemusí nutit, aby se veselili. Radost je v nich. Mají ji v žilách.

Kromě mě tu tehdy nebyli žádní cizinci, žádní „čistě bílí“ lidé. Kdosi mi hned zvečera nabídl kalíšek a pak ještě další kalíšky toddy. Toddy je víno získávané kvašením mízy seychelské palmy. Ne každé, ale jen určitého druhu palem. A protože toddy hraje v životě Seychelanů důležitou roli, jsou dokonce tyto „alkohol skýtající“ palmy úředně registrovány a jejich majitelé musí, nebo alespoň museli z opojného vlastnictví republice dokonce platit zvláštní daň.

Bez ohledu na daně teklo ale tehdy pod horou Brulée palmové víno proudem. A když už jsem měl skoro dost, „dorazili“ mě hostitelé druhou místní kořalkou – říká se jí bacca. Baccu získávají venkované kvašením cukrové třtiny. V některých seychelských osadách dokonce existují zvláštní, úřady povolené „bacca-domy“, kde se podává výlučně jen tento nápoj…

TANČIT SEGU, TANČIT MUTIU

S baccou a palmovým vínem v krvi jsem byl ochoten a připraven zúčastnit se i toho, co jsem od své návštěvy venkovské slavnosti pod horou Brulée původně vůbec neočekával: tance.

Nejprve se tu tančila sega. Sega je – tak jako ono opojné palmové víno – také výrazem seychelské identity. Je jistě nejvlastnějším národním tancem souostroví. Je asi tím, čím je třeba polka pro Čechy, čardáš pro Slováky a Maďary či mazurka pro Poláky.

Po ještě dalších sklenkách toddy přišla na řadu i mutia. Tak jako sega, má i mutia výrazně africký charakter. Je však mnohem erotičtější. Pohyby mužů i žen tančících mutiu jsou nadmíru senzuální. Jejich smyslnost je tak očividná, že církev, která má na Seychelách stále mimořádně silný vliv, mutiu důrazně zavrhuje.

Tady, při světle hořícího dřeva, však nikdo nikomu nic nezakazoval. Páry, kterým se zachtělo, odešly jen pár metrů hlouběji do lesa. A – když žádost pominula, vrátily se s naprostou samozřejmostí k ohni, k dalšímu tanci a k další skleničce palmového vína.

Já jsem nikým odveden nebyl. Zato jsem mohl s úžasem naslouchat zvláštní hudbě, která tento nadmíru smyslný tanec doprovází. Venkované hráli na bubny potažené zvířecími kůžemi a také na seychelskou „kytaru“, či spíše snad citeru, kterou tu nazývají africkým slovem mulumpa.

MÉ GRI-GRI Z TAKAMAKY

Ještě dál na jih od oné hory Brulée, v sousedství seychelské osady Takamaka, jsem zanedlouho mohl poznat i to, co mě ze všech tajemství těchto ostrovů zajímalo vůbec nejvíce: seychelské gri-gri.

Vlastně všechno, co má co dělat s černošskou magií, s tradičními předkřesťanskými náboženskými představami, označují Seychelané souborným názvem gri-gri. (I když vlastní gri-gri jsou jen amulety tvořené místními kouzelníky.) Gri-gri je něco podobného jako proslulé „medicíny“ severoamerických Indiánů. Tedy kouzelníkem sestavený balíček obsahující nejrůznější předměty a substance.

Pravé seychelské gri-gri jsem si samozřejmě velice přál získat, vlastnit. Gri-gri mně ovšem může připravit právě jen seychelský „kouzelník“, jak tu někdy říkají – „gri-gri-man“.

Tak jako čarodějové v jiných částech světa, provozují gri-gri-mani hlavně bílou magii – tedy vyrábějí takové čarodějné prostředky, které mají jejich „zákazníkům pacientům“ přinést užitek: zdraví, rozmnožení majetku, úspěch v životě.

Kde však je bílá magie, tam existuje zákonitě i magie černá. A tak i seychelští kouzelníci prý ovládají (nebo alespoň ovládali) též čarodějné umění někomu uškodit nebo někoho čarodějným způsobem i usmrtit. K těmto čarodějným úkonům škodícím lidem používali tu prý kouzelníci například kosti a celé části těl zemřelých, jež tajně vyjímali z hrobů. A znali prý i ještě drastičtější metody.

Dnes už se Seychelané – a to jen v odlehlých místech těchto ostrovů – obracejí na poslední kouzelníky, kteří tu ještě působí, výlučně jen s prosbami o bílou magii.

Když jsem tehdy prostřednictvím svých seychelských přátel získal možnost navštívit nedaleko vesnice Takamaka tamějšího kouzelníka, musel jsem si samozřejmě vymyslet důvod, který mě k němu přivádí, záležitost, v níž by mně mohlo čarodějné gri-gri pomoci. A protože jsem se s nikým nesoudil, mé zdraví bylo také v pořádku a po žádném majetku jsem nebažil, zdůvodnil jsem svou návštěvu u něj tím, že se mi – a to byla žel pravda – nikdy nevedlo a nevede získávat náklonnost osob opačného pohlaví.

V doprovodu takamackého muže jsem navštívil zcela osaměle stojící chýši, vlastně dům tamějšího kouzelníka. Dům měl jako správné „zdravotnické zařízení“ dvě místnosti: „čekárnu“, kde seděli a s překvapením si mě – bílého „pacienta“ – prohlíželi kouzelníkovi zákazníci. Druhou místností byla kouzelníkova „ordinace“ – prostě zařízený pokoj plný nejrůznějších lahviček a nádob s tekutinami a prášky prapodivného původu.

Kouzelník se otázal, co mi chybí. A já uvedl, že si neumím získat přízeň žen. Čaroděj se zamyslel, pak se na mě s neskrývaným despektem podíval, přitom jeho oči jasně říkaly: „oh hochu, tobě těžko něco pomůže“. Přesto mi ale velkoryse sestavil, vlastně smíchal z několika substancí – bylo mezi nimi i trochu suché kopry (jádra kokosového ořechu) – „medicínu“, vše uložil do váčku, přikázal mi, abych toto jeho zaručeně spolehlivé gri-gri nosil stále u sebe, a pak – pak budu mít u žen úspěchy, které by mi záviděl i Casanova.

Zaplatil jsem své gri-gri několika rupiemi a rozloučil se. Mé úspěchy na tomto poli byly i nadále stejně nulové jako před návštěvou takamackého kouzelníka. Přesto jsem nevykonal tuto návštěvu nadarmo. I když jsem nezískal přízeň dam, získal jsem ojedinělé poučení o podobě dožívajícího seychelského kouzelnictví a o tom, jak zdejší mistři bílé magie připravují svá gri-gri dnes.

POKLAD NA PLÁŽI BEAU VALLON

Ještě jednou jsem se vrátil na nejvyhlášenější pláž Beau Vallon, která ostrov Mahé tak proslavila. Znovu jsem došel až do oblasti Bel Ombre. Tady někde, snad přímo pod pískem pláže anebo možná v bludišti balvanů či v jakýchsi pobřežních kanálech, které se ale odkrývají jen v čase odlivu, uložil francouzský pirát Olivier Lavasseuer, zvaný La Buse, všechny své „úlovky“.

A to je další vzrušující tajemství Seychel. La Buse byl jakýmsi „pirátem Morganem Indického oceánu“. Podobně jako Morgan v Karibském moři, řádil Olivier Lavasseuer v oceánu mezi Afrikou a Indií, zmocňoval se a vylupoval desítky lodí. Jeho nejmilejšími oběťmi byly portugalské plachetnice, které pluly z indické Góy k mysu Dobré naděje a dál do Lisabonu.

La Buse se navíc – a to nebývalo u pirátů vždycky zvykem – spojoval ke svým loupeživým podnikům s nizozemskými a zejména britskými piráty.

Lavasseuerovi se absolutní superlup podařil ve 20. letech 18. století, kdy se spojil s anglickým bukanýrem Taylorem. Jejich lodě společně přepadly velikou portugalskou plachetnici Vierge du Cap, jež vezla do Lisabonu mnohé z toho, co získal portugalský místokrál a katolický arcibiskup v indické Góe. Do rukou francouzsko-britského spolku námořních lupičů padla tehdy dozajista největší kořist, jaké se kdy piráti v Indickém oceánu dokázali zmocnit. Výsledek tohoto internacionálního přepadení byl skutečně fantastický: každému členu posádky své lodi vydělil La Buse z lupu 5000 guineí, každý jeho námořník také dostal 42 briliantů. Mnohem větší část kořisti si ale Lavasseuer ponechal sám pro sebe. A tuto část skutečně ukryl někde na Seychelách. Velice pravděpodobně zde v oblasti Beau Vallon.

V roce 1730 se osud k pirátovi náhle obrátil zády. Lavasseuer byl na ostrově Réunion zajat a na místě bez odkladu popraven. Těsně předtím, než byl oběšen, hodil pirát do davu přihlížejících mapu s vyznačením místa na Beau Vallon při Bel Ombre, kde prý jeho poklad spočívá. A ještě stačil zavolat: „Hledej na Seychelách každý, kdo můžeš…“ Potom už dostal oprátku na krk.

Z Réunionu však bylo v těch časech na Seychely velice daleko, také mapka se během času někde ztratila. Nezmizela ale víra, že Lavasseuerův poklad bude jednou na Beau Vallon nalezen. Po druhé světové válce pátralo po Lavasseuerově pokladu v oblasti nejslavnější mahéské pláže postupně několik hledačů. Jeden z nich – penzionovaný britský koloniální úředník – tu strávil celých 25 roků. Vytrvalý Angličan dokonce založil akciovou společnost na vyzvednutí pirátova zlata. Akcie šly velice dobře na odbyt, takže hledač pokladu k penězům nakonec opravdu přišel. Ovšem Lavasseuerův poklad tady někde na svého objevitele stále ještě čeká.

ČESKÉ KRÁVY A SEYCHELSKÝ OŘECH

Na palubě trajektu jsem se vydal na Praslin – „Ostrov ořechů“. Seychelské „ořechové putování“ jsem vlastně zahájil už před mnoha lety. To když jsem kdysi četl vyprávění o tom, kterak císař Rudolf II. shromažďoval na Pražském hradě umělecká díla i kuriozity do své velkolepé sbírky. S překvapením jsem se tehdy dozvěděl, že panovník velice bažil nejenom například po Dürerových obrazech, ale i po jednom ořechu. Onen ořech byl tehdy v této publikaci i vyobrazen. Měl velice neobvyklý tvar: takřka přesně kopíroval podobu dolní části ženského těla – hýždí, stehen, lůna. Tento prazvláštní ořech, snad největší na světě, plodí palma, která roste výlučně jen na seychelském souostroví.

To pražský panovník samozřejmě nevěděl. Věděl jen, že ořech této palmy je tou „nejvzácnější vzácností“. A věřil také (a nejenom on), že velice „ženský“ tvar ořechu zaručuje svému majiteli úspěch v milostných záležitostech a že z takovéhoto ořechu se dá připravit velice účinné afrodiziakum.

Exemplářů zázračného ořechu bylo v oné době známo jen velice málo. Jeden získal nizozemský admirál Hermassen od jistého malajského sultána. Císař, který si velice přál tímto orientálním pokladem obohatit svou pražskou sbírku, nabídl za ořech admirálovi neuvěřitelných 4000 zlatých dukátů. To bylo – jak zaznamenaly tehdejší prameny – tolik, kolik tehdy v Čechách stálo 500 dojnic. Císař ovšem nepotřeboval krávy, císař chtěl ořech.

Ořech zcela jistě pocházel ze Seychel. Na pobřeží malajského poloostrova ho zřejmě zanesly vlny oceánu. Podivuhodný ořech je plodem takzvané Seychelské palmy, které tu místní lidé říkají coco-de-mer (čili mořský kokos). Botanici mu sice latinsky říkají „maledivský“, poněvadž prvé mořské kokosy poznali Evropané na Maledivách, ale i tam je jen zanesly proudy oceánu.

Na Maledivách ovšem nesměl vlastnit vyplavené ořechy nikdo jiný než sám svrchovaný vládce souostroví – maledivský sultán. Za nedovolené držení vyplavených coco-de-mer hrozil jejich nálezcům, kteří ořech panovníkovi neodevzdali, trest smrti.

JAK SE MILUJÍ PALMY

Mořský kokos roste výlučně v Seychelské republice. A početněji vlastně už jen na ostrově Praslin, kam teď mířím. Loď přistává u mola v zátoce Grande Anse. A odtud, podél říčky Nouvelle Decouvérte, už jedu po úzké silničce mahagonovníkovými a blahovičníkovými lesy do vnitrozemského praslinského Národního parku Vallée de Mai.

Konečně jsem za branou. Mám pocit, jako bych vstupoval do amazonského pralesa. Je tu temno a dusno. Porost je velice hustý, místy zcela neprostupný. Všude liány, epifyty. Občas zaslechnu i křaplavý hlas zdejšího černého papouška. A potkávám tu i četné ještěřičky.

První palmy jsem spatřil hned na okraji Vallée de Mai. Jsou vysoké, zvláštní, jako je zvláštní jejich obrovité semeno. Palmy coco-de-mer jsou vlastně dvojdomé rostliny. Stojí tu stromy ženské a stromy mužské, stromy samčí a stromy samičí. Ořech plodí palmy ženské.

Mužské a ženské stromy tu rostou zpravidla těsně vedle sebe. To kvůli opylování, jak mi vysvětlil botanik, který mě praslinským parkem provázel. Místní venkované vidí ovšem všechno jinak: mužské a ženské palmy tu stojí tak blízko vedle sebe proto, že se v noci milují. Jen takto – z jejich milostného styku – tvrdili mi, se může ořech narodit. „Soulož palem“ ovšem nikdo z nich nikdy neviděl. Ani nesmí. Tento „pohlavní styk stromů“ je pro lidské oči tabu. A kdo by toto tabu porušil, ten by samozřejmě zemřel.

„Výsledkem“ palmového milování jsou ořechy. Dozrávají velice dlouho. Prý 6 až 8 roků. Také sama palma žije velice dlouho. Často i 700, 800 roků. Mužské stromy jsou podstatně vyšší než palmy ženské. Často dosahují i výšky více než 30 metrů. Ženské palmy jsou menší a jakoby bachratější.

Praslin je poslední oázou těchto zázračných palem na celém souostroví. Jinde dožívají už jen poslední osamělé exempláře. Dnes jsou ořechy z Praslinu vyhledávaným suvenýrem pro bohaté turisty. I dnes totiž mnozí návštěvníci i místní lidé přisuzují „mořskému kokosu“ někdy až zázračné účinky.

Tímto tajemstvím Seychel se Evropané zabývali vlastně ještě dříve, než vůbec tyto ostrovy osídlili. V Holandsku vyšla například kniha, která na základě ořechů získaných nizozemskými námořníky na Maledivách detailně popisovala, co všechno dokáže coco-de-mer léčit.

V minulém – už osvíceném století vstoupil pak seychelský ořech i do studia Bible: tehdy totiž přišel na Praslin britský námořní důstojník Charles Gordon, který hledal v biblických příbězích racionální jádro. Chtěl mimo jiné zjistit, v které části zeměkoule se nacházel biblický ráj. A nyní spatřil na Praslinu Vallée de Mai a uviděl jeho neuvěřitelnou cocco-de-mer. A nepochyboval: ano, to je ten pravý, jediný biblický ráj. A zdejší palma, to je onen biblický strom poznání, jehož zakázaný plod Adam a Eva okusili. Což právě tento ořech svým tvarem nepokouší?

VŮL A JÁ

Na dalším ze seychelských ostrovů La Digue jsem se setkal s voly. Také La Digue má jen maličké přístaviště vybudované v sousedství zdejší veliké plantáže kokosovníků. Hned u mola jsem ladigueské voly uviděl. Zatímco na Mahé už jezdí spousta automobilů a i po palmovém Praslinu jsem cestoval terénním vozem, dopravu na celém La Digue obstarávají výlučně jen volské povozy. Pyšní se označením „taxi“.

Rovnou z přístavu jsem se jedním volím taxíkem nechal zavést k žulovým skalám v pobřežní oblasti Pointe Source d‘ Argent a k pláži Anse La Source de Jean. Zdejší neuvěřitelná konstelace nejbělejšího písku a barevných žulových balvanů je doslova snem každého kameramana. (Také já jsem tu pořizoval četné filmové záběry.) Obraz, který tady příroda sestavila, nemá asi na světě vůbec obdoby. Alespoň jeden důkaz: když největší karibská firma produkující nejznámější tamější rum hledala pro své reklamní spoty krajinu, která by půvab Karibiku dokumentovala nejlépe, nenalezla na všech karibských ostrovech jediné místo, které by bylo svými půvaby schopno konkurovat této části pobřeží La Digue. A tak byl za „zaručeně pravou“ karibskou krajinu zvolen tento ostrov, vzdálený od Karibiku patnáct tisíc kilometrů.

OSTROVY NEJKRÁSNĚJŠÍCH, OSTROVY NEJKRÁSNĚJŠÍ

Má jedna volská síla mě dovezla ke kokosovníkové plantáži Union Estate. Je-li z hlediska zemědělské produkce Mahé ostrovem kukuřice a Praslin ostrovem vanilky, pak La Digue je ostrovem kokosových ořechů. Právě sušené jádro kokosového ořechu – kopra – bylo velice dlouhý čas hlavním exportním produktem Seychelských ostrovů. A i dnes je Union Estate největším podnikem na ostrově. Na kokosovníkové plantáži a v přidružených provozech tu pracuje každý druhý zaměstnaný obyvatel ostrova.

Turisté ovšem dnes nepřicházejí na Union Estate ani tak kvůli kokosům, jako kvůli elegantní budově, která stojí v prostoru plantáže. Právě zde byl totiž natočen jeden z dílů velice proslulého soft-erotického seriálu Emanuelle.

Já jsem svou poslední návštěvu Seychel uskutečnil jen několik týdnů poté, co se tu – a to zcela výjimečně již podruhé za sebou – konala volba Miss World.

Vítězka i ostatní superkrasavice už Seychely opustily. Ale krása na těchto ostrovech zůstala. Kdybych byl Seychelany pověřen, abych vymyslel reklamní slogan propagující jejich vlast, zněl by asi takto: „Ostrovy nejkrásnějších, ostrovy nejkrásnější.“

SEYCHELY

V roce 1810 definitivně získala Seychelské ostrovy Británie. Anglickou kolonií pak bylo toto souostroví až do roku 1976, kdy byla vyhlášena nezávislá Seychelská republika. Jejím prvním prezidentem se stal James Mancham – mladý právník z movité místní rodiny, zakladatel a vůdce Seychelské demokratické strany, ustavené v roce 1964.

Zatím druhým mužem v zemi, ministerským předsedou, byl zvolen levicověji orientovaný Albert René, vůdce druhého místního politického seskupení – Seychelské sjednocené lidové strany.

Už pouhý rok po vyhlášení nezávislého Seychelského státu byl, v době, kdy sám pobýval na státní návštěvě v zahraničí, svržen prezident Mancham a jeho místo v čele mladé republiky zaujal Albert René. V dalších prezidentských volbách byl pak už René jediným kandidátem a i při posledních volbách (v roce 1993), kdy už měl protikandidáta – opět onoho Jamese Manchama, získal René většinu voličských hlasů.

O málokteré africké zemi lze tedy říci to, co o Seychelách: že totiž v jejich politickém životě hrály a hrají již 35 roků hlavní a vlastně jedinou roli dva stále stejní muži a dvě stále stejné strany. Občas se ovšem zablýskalo i zvenčí. Kuriózní, ale i dramatický byl zejména nájezd skupinky 44 bílých dobrodruhů, kteří přestrojeni za členy vymyšleného rugbyového klubu přistáli ve svazijském letadle na letišti ve Victorii se záměrem zmocnit se nečekaným přepadením tohoto hlavního města, celého souostroví a vlády nad ním. Celníci však při rutinní prohlídce zavazadel objevili u „hráčů rugby“ četné zbraně. Prozrazení nájezdníci začali střílet. Dokázali ovládnout letiště a zmocnit se indického letadla, jehož posádku donutili, aby je odvezla zpět do Afriky.

Category: 1999 / 05

Počátkem března měl jsem 100 000 orchidejí zabedněných. Jen druhu Odontoglossum Cervantesi měl jsem 22 000 kusů, jichž poslední tisíc za dva zlaté jsem koupil. Na štěstí jsou cibule této orchideje velmi malé, tak, že na jeden krychlový metr 3000 se jich směstná.“ To napsal velký sběratel, cestovatel a obchodník Benedikt Roezl do svého časopisu Flora roku 1884. Orchideje byly jeho celoživotní vášní. Vnímavost a trpělivost při jejich pěstění v něm probudily i hluboký zájem o jejich původní domovinu, kam se v druhé polovině minulého století vypravil. Objevil desítky nových rostlin, a nejen to. Dokázal je pěstovat tak, aby našly svou novou domovinu v Evropě. Ty, které neuměl sám přesně popsat a určit, posílal předním evropským botanikům. Jeho firma se stala nejvýznamnějším dovozcem známých i neznámých tropických rostlin z Ameriky.

VELKÝ ZAHRADNÍK


Nejen že si splnil svůj mladistvý sen a
navštívil původní domov své životní lásky –
orchidejí, ale objevil i mnoho dalších exo-
tických druhů této květiny.

Jen někomu se splní jeho sny, ale přání pěstitele tropických rostlin Benedikta Roezla podívat se do Ameriky, původní vlasti rostlin, které znal, se víc než splnilo.

Jeho otec pracoval jako zahradník na panství kláštera premonstrátů ve vesnici Horoměřice nedaleko od Prahy, kde se Bedenedikt Roezl 13. srpna 1824 narodil. Netrvalo ale dlouho, přesně pět let, a rodina se přestěhovala do Pátku nad Ohří na Lounsku.

Otec učil svého syna tradičnímu rodinnému řemeslu – zahradničení, a když Benedikt vychodil obecnou školu, vstoupil do učení v zahradách hraběte F. A. Thuna v Děčíně. Po tři roky zde pracoval a je pravděpodobné, že se tady poprvé setkal s orchidejemi, které se mu staly láskou na celý život.

Roku 1846 přijal místo v obchodním zahradnictví Louise van Houtteho v belgickém Gentu, kde se později stal vrchním zahradníkem tropických skleníků.

CESTA DO AMERIKY

Práce s dovezenými rostlinami však mladého Benedikta neuspokojovala. Prvního března 1854 vše opustil a odplul z holandského přístavu Vlissingen do New Orleansu a odtud do Mexika. Nejdříve se zastavil ve městě Córdoba, kde poprvé na americkém kontinentě sbíral rostliny a celou zásilku poslal do Gentu.

Benedikt Roezl ovšem do Ameriky nepřijel s prázdnou. Přivezl s sebou sazenice rostlin, jejichž pěstováním a prodejem chtěl financovat své výpravy. Dlouhou cestu ve špatném počasí však bohužel přežila jen jediná – ramie – která podivným způsobem ovlivnila celý další zahradníkův život. Podařilo se mu totiž ramii nejen pěstovat, ale zkonstruoval též stroj na její zpracování. To už bylo v době, kdy se stal majitelem plantáží v Sontekomapánu, celníkem a také velitelem místního přístavu. Když pak roku 1868 předváděl svůj stroj v Havaně, byl požádán o pokus zpracovat také list rostliny Agave americana. Bohužel, společně s listem byla do stroje vtažena i jeho levá ruka. Zranění bylo tak velké, že mu musela být celá paže amputována. Tato nešťastná událost jej vedla ke šťastnému rozhodnutí věnovat se nadále pouze sběru rostlin. Své hospodářství v Sontekomapánu přenechal příbuzným a vydal se na cesty.

SBĚRAČ DOBRODRUH

Od té doby až do roku 1875, kdy se natrvalo vrátil do Čech, procestoval značnou část Severní i Jižní Ameriky. Své expedice podnikal vždy na vlastní náklady a sebrané rostliny, semena a sazenice prodával různým firmám a zahradnictvím tak, jak uznal za vhodné. Na konci roku 1871 však přijal smlouvu od majitele zahradnictví v Gentu a Bruselu Jeana Lindena, která ho zavazovala sbírat půl roku v Kolumbii. Nashromáždil tehdy tak velké množství rostlin, orchidejí, kaktusů i jehličnanů, že je odvážel na osmdesáti mezcích.

Po vypršení smlouvy navštívil ještě Peru a pak odplul na tři měsíce do Evropy. Do Nového světa se vrátil doprovázen svým synovcem Františkem Klabochem.

Střídavě s oběma synovci Klabochovými, Františkem i Eduardem, který na ně čekal v Mexiku, sbírali rostliny v Denveru, v Kalifornii, Mexiku, Panamě, Venezuele, Kubě, Chile, Bolívii, Ekvádoru, v Peru… Nasbírali na 10 000 pahlíz orchidejí.

Domorodé obyvatelstvo středoamerických států nevzbuzovalo v Roezlovi ani mimořádnou náklonnost, ani nelásku. Byl zvyklý spoléhat sám na sebe a případné pomocníky si uvážlivě vybíral. Indiáni z hor ho považovali za kouzelníka, který sbírá rostliny k výrobě léků. Obyvatelé osad v nížinách a ve městech k němu přistupovali realisticky, jako ke kupci či obchodníkovi. Zvláštní vztah k němu měli tuláci a místní lapkové. Na svých cestách byl Roezl tolikrát okraden, že si v roce 1884 dovolil napsat: „S těmito Mexikány, kteří se zvláštní láskou tomuto šlechetnému řemeslu se oddávají, není co žertovati, dokud mají za to, že ještě nějaké peníze neb skvosty při sobě chováte. Něžně a laskavě při odírání si též nepočínají, na obranu nelze jednotlivci ani mysliti, proto je nejlépe bez zdráhání peníze jim vydati, neboť ku pověšení na strom nedělají velké okolky, an způsob tento u loupežníků Mexika je velmi oblíben.“

Před dalšími výpravami si Benedikt Roezl odskočil opět odpočinout domů, kde mimo jiné navštívil zámek v Libochovicích a věnoval do jeho sbírek tropických rostlin několik svých orchidejí.

Naposledy se vrátil do Ameriky s dalším svým synovcem, Bohumilem Houdou.

BUDITEL

Když se roku 1875 rozhodl Benedikt Roezl natrvalo usídlit v Praze, neznamenalo to automaticky, že na svou lásku, orchideje, zapomněl. Jeho synovci pro něj v Americe dál sbírali rostliny a on je z Prahy distribuoval po celé Evropě.

Jméno Roezl je také spojeno se založením a financováním prvního českého odborného zahradnického spolku Flora. Ten vydával i odborný časopis stejného jména, v němž Roezl uveřejnil své jediné česky psané cestopisné črty.

Na sklonku života se mu také dostalo uznání za jeho celoživotní snažení v podobě Řádu svatého Stanislava, který mu udělil ruský car.

Zemřel v Praze 14. října 1885, pohřben byl do hrobu svého otce v Panenském Týnci.

PŘÍBĚH POMNÍKOVÝ

S vyprávěním o Benediktu Roezlovi, českém králi orchidejí, je spojen také příběh o postavení jeho pomníku v Praze. Na konci století se čeští přírodovědci usnesli, že postaví v Praze sochu přírodopisce a buditele Jana Svatopluka Presla. O pomoc na propagaci tohoto nápadu byl požádán jeden tehdejší pražský deník, v němž se čtenáři mohli dočíst dík tiskové chybě, že v Praze bude postaven pomník vynálezci lodního šroubu Josefu Resslovi. A to nebyl konec. Při hledání vhodného místa došlo k další nesrovnalosti, a úředníci městského magistrátu rozhodli umístit pomník tentokrát pro změnu Benediktu Roezlovi na Karlovo náměstí. Vytvořil jej mladý sochař Augustin Zoula s prostým nápisem: „Benediktu Roezlovi, slavnému botaniku a cestovateli, věnují jeho ctitelé.“ A dodnes Karlovo náměstí skutečně zdobí.

Za pokračovatele své práce si Roezl zvolil Eduarda a Františka Klabochovy, syny své sestry Anny. Oba bratři podnikli mnoho sběračských cest, avšak František poměrně záhy zemřel v Mexiku na žlutou zimnici. Eduard nasbíral mnoho orchidejí v Panamě, Peru a Kostarice. Domohl se obchodem s nimi určitého majetku, usadil se v Praze a svůj život dožil bez mimořádných událostí.


3. 8. 1872

Benedikt Roezl odcestoval se svým synovcem Františkem Klabochem, nadějným sběratelem, který později zemřel na žlutou zimnici, do New Yorku a odtud železnicí přes St. Louis do Denveru.

6. 9. 1872 Denver

Několik dní sbíral v okolí města. Nasbíral zde například šest beden juky Yucca angustifolia a tisíc cibulí pěknosemenců Calochortus. Byl zde také okraden o celou hotovost. Po krádeži odjel za sběrem do Nového Mexika, odkud se po čtrnácti dnech vrátil, aby se dozvěděl, že pachatel loupeže nebyl dopaden. Půjčil si tedy peníze a jeho další cesta vedla Pacifickou dráhou do Kalifornie. Na jednotlivých zastávkách podnikal výlety do okolí.

31. 10. 1872 San Francisco

Odplul společně s Františkem Klabochem parolodí do Acapulca. Odtud se vydal do hor za sběrem. V horách Sierra Madre, ve výšce okolo 2400 metrů nad mořem nasbíral přes 2000 kusů orchidejí. Za orchidejí Oncidium tigrinum se vyšplhal až do výše 3000 metrů nad mořem.

10. 2. 1873 Caracas

Z Mexika pak odcestovali do Venezuely. Zde, v okolí města Caracasu, hledali neznámou orchidej domorodci nazývanou flor de mayo. Podařilo se jim nasbírat osm beden. Z Venezuely se pak přes Havanu vrátil do Mexika.

březen 1873 Santecomapan

Zastavil se zde, aby si vyzvedl svého dalšího synovce Eduarda Klabocha.

srpen 1873 Peru

Z Mexika odplul nejprve do Havany a posléze do New Yorku. Odtud se vydal lodí do Peru. Železnicí z Limy vystoupal až do výše 5000 metrů nad mořem. Z této expedice přivezl zpět do Limy 10 000 pahlíz orchidejí. Další cesta vedla do jižního Peru. Navštívil jezero Titicaca, město La Paz a odtud přes horu Illimani prošel na území Yungas. I z této cesty přivezl mnoho rostlin a zvláště orchidejí. Povzbuzen předešlými sběry ještě jednou vystoupal do peruánských And. Pak následoval Ekvádor, kde vystoupil na horu Chimborazo a ve výšce 6000 metrů objevil novou orchidej Pescatorea roezlii.

duben 1874 Londýn


SEZNAM ROSTLIN OBJEVENÝCH BENEDIKTEM ROEZLEMAGAVACEAE:Beschormeria tubiflora Kunth
AMARYLLIDACEAE:Amaryllis roezli Rgl.
ARACEAE:Anthurium roezlii Rgl.
Curmeria picturata Lind. et André
Curmeria roezlii Masters
Dieffenbachia lanceifolia Lind. et André
Philodendron melanochrysum Lind. et André
ASTERACEAE:Dahlia gracilis Ortgies
Dahlia imperialis Roezl
Gaillardia roezlii Rgl.
Zinnia haageana Rgl.
BEGONIACEAE:Begonia froebelii A. DC.
Begonia roezlii Rgl.
BROMELIACAE:Pitcairnia lepidota Rgl.
Schlumbergeria roezlii Morr.
Tillandsia roezlii Morr.
CACTACEAE:Seticereus roezlii (Hge jr.) Backberg
CAMPANULACEAE:Campanula roezlii Rgl.
COMMELINACEAE:Tradescantia navicularis Ortgies
CYCADACEAE:Zamia roezlii Rgl.
GESNERIACEAE:Centrosolenia aenea Lind. et André
Tydaea pardina Lind. et André
GROSSULARIACEAE:Ribes roezlii Rgl.
HYDROPHYLLACEAE:Eutoca ortigiesiana Heer
LILIACEAE:Calochortus krelagie Kellog
Calochortus leichtlinii Kellog
Lilium humboldtii Roezl et. Leichtl.
Lilium parvum Kellog
Lilium washingtonianum Kellog
MAGNOLIACEAE:Magnolia mexicana Roezl
MELASTOMACEAE:Roezlia granadensis Rgl.
NYMPHAEACEAE:Nymphaea roezlii Rgl.
ORCHIDACEAE:Masdevallia chimaera Rchb.
Masdevallia polysticta Rchb. fil.
Masdevallia trochillus Lind. et André
Odontoglossum citrosmum Lindl.
Odontoglossum insleayi var. leopardinum Roezl
Odontoglossum madrense Rchb. fil.
Odontoglossum pulchellum Batem.
Odontoglossum roezlii Rchb. fil.
Odontoglossum vexillarium Benth.
Oxalis ortgiesii Rgl.
Pescatorea dayana Rchb. fil.
Pescatorea roezlii Rchb. fil.
Pleurothallis roezlii Rchb.
Selenipedium roezlii Rchb. fil.
Stanhopea bucephala var. roezlii Rgl.
Stanhopea reichenbachiana Roezl
ARECACEAE:Brahea roezlii Linden
PINACEAE:Abies concolor var. violacea Roezl
Pinus ayacahuite var. veitchii (Roezl) Schaw
Tsuga roezlii Carr.
ROSACEAE:Rubus roezlii Rgl.
RUBIACEAE:Bouvardia humboldtii Roezl
SCROPHULARIACEAE:Pentstemon roezlii Rgl.
SOLANACEAE:Browallia roezlii Benary

Category: 1999 / 05

Daubentonia madagascariensis

Ksukol je nepochybně jednou z nejvzácnějších poloopic a také patří k nejpodivuhodnějším zvířatům. Když v roce 1870 přinesli domorodci prvního ksukola francouzskému cestovateli Sonneratovi, vykřikovali jeho průvodci údivem „aye-aye“, a toto jméno již zůstalo. Pouze v češtině máme nic neříkajícího ksukola.

Je to skutečně bizarní zvíře, s jehož systematickým zařazením měli vědci potíže. Podivná hlava s velkýma očima a ušima, zvláštní chrup připomínající řezáky hlodavců, huňatý ocas a především utváření končetin vedly k tomu, že byl ksukol jeden čas řazen dokonce k veverkám. Aye-aye se pohybuje pomalu ve větvích a naslouchá, zda larvy hmyzu nehlodají dřevo. Poklepáváním prsty zjišťuje dutiny. Potom dlátovitými zuby vykouše otvor a dlouhým prstem larvy vytáhne. Když objeví ptačí vejce, opatrně ukousne špičku a namáčením nejdelšího, prostředního prstu, rychlým kmitáním a olizováním vyprázdní obsah. Aktivní je v noci.

Největší úspěchy v rozmnožování zaznamenali v Duke University Primate Centre v Durhamu v USA, odchov se také podařil ve spolupráci pařížské ZOO a ZOO Jersey.


Daubentonia madagascariensis
Ksukol

Rozšíření
– východní, severní a severozápadní Madagaskar

Velikost
– 360-440 mm, ocas 500-600 mm, hmotnost 2 kg

Biotop
– deštný a opadavý les

Biologie
– žije samotářsky, aktivní je v noci

Potrava
– sladké plody, ptačí vejce, larvy hmyzu

Stav v přírodě
– stav v ostrůvkovitých populacích klesá

Stav v péči člověka
– pouze čtyři ZOO chovají 24 zvířat, rozmnožuje se velmi vzácně

Příčiny ohrožení
– velkoplošná devastace biotopu

Stupeň ohrožení
– EN – ohrožený

Category: 1999 / 05

Součástí pět milionů let staré syrsko-africké příkopové propadliny je i osmdesát pět kilometrů dlouhé a až sedmnáct kilometrů široké vnitrozemní moře, zvané Mrtvé. Leží v nejnižším místě údolí řeky Jordán, vzdálené asi hodinu jízdy od Jeruzaléma. Jeho hladina se nachází čtyři sta metrů pod úrovní ostatních moří. Klimatické podmínky této nejnižší oblasti na světě jsou jako stvořené pro léčbu některých onemocnění. Pro postižené lupénkou pak Mrtvé moře bývá tou úplně poslední nadějí.

Nadmořská výška oblasti, tady spíše hloubka, má vliv na složení vzduchu, ve kterém je procentuálně více zastoupen kyslík. Voda zde obsahuje až třicet procent solí a minerálů, což je nejvyšší přírodní koncentrace na zemi, asi desetkrát vyšší než v normální mořské vodě. Slunce zde pálí více jak tři sta dní v roce, denně se z mořské hladiny odpaří několik milionů litrů vody. Proto se nad mořem stále vznáší lehký mlžný opar. Brom obsažený ve výparech působí jako přirozený filtr proti UV paprskům. Lidé, kteří se zde opalují, si proto nespálí pokožku, ani když je tu v létě padesát stupňů Celsia nad nulou, a nepoužívají žádné opalovací krémy.

Voda v Mrtvém moři je díky solím, minerálům (magnezium, brom, draslík, fosfáty aj.) a klimatu jakoby olejovitá a je teplá asi jako doma ve vaně.


Voda je olejovitá, teplá a hustá tak,
že se v ní nelze utopit.

Je také tak hustá, že se zde člověk ani nemůže utopit. Nelze zde ani moc plavat, spíš se jen tak cachtat a nechat se nadnášet. Pro svou jedinečnost je vyhledávaným cílem turistů, ale od šedesátých let i lidí postižených kožními chorobami a nemocemi kloubů, kteří se zde léčí v několika léčebných a lázeňských hotelových zařízeních. „Nejúspěšněji se zde lidé z bavují lupénky (psoriasis), onemocnění psychosomatického původu, které se zatím nikomu jinde nepodařilo vyléčit,“ říká Ernst Richter, židovský turistický průvodce slovenského původu. „Tím, že jsou zde lidé spolu na jednom místě, mohou se volně a beze studu bavit o své nemoci. Výsledky jsou natolik blahodárné, že pacienti mají po léčebné kúře dva až tři roky naprosto čistou pokožku. Což se s léky nebo ozařováním v soláriích nikdy nepodaří,“ dodává.

Podle dermatologů je optimální strávit u Mrtvého moře tři až čtyři neděle. Několik dní totiž trvá, než se kůže očistí od lupů, a za nějakou dobu se také zregeneruje. Přidají-li se k zdejším klimatickým podmínkám a léčivé vodě ještě další lázeňské kúry (koupání v termálních pramenech a proslulé bahenní zábaly) a krémy od lékařů, nemůže se léčba neurodermatidy, lupénky či těžké akné nepodařit. Pro mnohé pacienty z celého světa je právě oblast Mrtvého moře jejich poslední nadějí. Léčivé účinky Mrtvého moře využívá také kosmetický průmysl. Archeologové zde dokonce objevili pozůstatky výrobny kosmetiky z dob Kleopatry, která si zde sama údajně nechala „zkrášlovadla“ vyrábět a posílat do Egypta. Kosmetika s látkami od Mrtvého moře je dodnes, i přes poněkud vyšší cenu, velmi vyhledávaná.

Category: 1999 / 05

Jsou bojovní a hrdí. Udržují své krvavé rituály, vedou ale většinou mírumilovný život chovatelů krav. Zpola nomádi a zpola usazení vesničané, obživu si obstarávají chovem zvířat, rybolovem a pěstováním prosa.
Dasanečové žijí v okolí jezera Turkana mezi Etiopií a Keňou, v místech, kde prokazatelně žil již pračlověk Homo erectus. K dávné minulosti jako by odkazoval i současný život tohoto lidu, k němuž ještě stále patří válečné nájezdy mladých bojovníků. Jizvy jsou jim ozdobou a krev nepřátel přináší plodnost.

V DELTĚ ŘEKY OMO

Voda nám sahá až k pasu, tlačíme loď a boříme se přitom až po pás do bahna. Všichni v obavách očekáváme sebemenší zvíření vody, které může ohlašovat krokodýla. Těmi se to zde jen hemží. Poznáváme nehostinný jih Etiopie: mouchy, útočící včely, škorpiony. Již několik dní sedíme v sedlech koní a brázdíme oblast ležící na pomezí Keni a Etiopie. V bažinaté deltě hledáme hlavní tok řeky Omo, která se vlévá do gigantického jezera Turkana. Obrovské jezero slané vody se rozprostírá na protáhlé ploše 8600 km2 ze severu na jih. Průvodce nás opouští poté, co našel vodní tok. My jsme nic nezpozorovali: pouze úzký kanál, který se proplétá trávou. Brzy ale zesílí a vylije se jako spleť vlásečnic na ohromnou rovinu. Na obzoru je vidět pouze nebe a zem. Zde, v této pusté krajině, musíme najít národ Dasanečů, neboli deset tisíc duší, které tvoří osm klanů u jezera Turkana.

VESNICE HRBATÝCH KRAV

Vysoké siluety nás upřeně pozorují.

Motor vrčí na hluboké vodě, po stranách pomalu ubíhají břehy. Už je to tak, jsme objeveni! Tmavé štíhlé siluety se vynořují tam a zase tady, jako by si hrály ve vysoké trávě na schovávanou. Jsou to dasanečtí pastevci. Zvědavě si nás prohlížejí. Okolo pasu mají kožený pásek, v ruce drží kopí nebo kalašnikov, mezi nohama schovávají přirození. Přibližujeme se: přibíhají! Toto jsou morani, mladí svobodní válečníci. Běží podél břehu a sledují nás. Nejmladší z nich nás předbíhají, jsou to rychlí běžci s dlouhýma útlýma nohama. Přistáváme. Obklopují nás, aby si mohli osahat, ohmatat nebo pohladit návštěvníky z jiného světa.

Ve vesnici Manyattas, vzdálené kilometr od řeky, stojí jejich chatrče, rozmístěné bez viditelného pořádku na malém území pusté pláně. Všechny jsou si podobné, postavené ze slámy prosa a kůží. Když chcete vejít, musíte se sehnout. Z vesnice vyčnívají pouze sýpky na proso, které nad ní trčí jako velká ptačí hnízda na ohnutých kolících ve výšce tří nebo čtyř metrů. Kopí zabodnuté před jednou z chatrčí značí, že stařec v ní očekává smrt. Vedle hraje skupina mužů awélé. Přemisťují zrnka ve dřívku, do něhož jsou vydlabány dvě paralelní řady dvanácti důlků. Vítězí ten, kdo své poslední zrnko umístí do řady protivníka.

Opodál pár chlapců hlídá stádo hrbatých krav, které svými vystouplými žebry připomínají svaté krávy z Indie. Ale maso těchto krav se jí, zejména v období sucha, a jejich mléko se pije smíchané s krví. Nedaleká delta sice umožňuje obohatit jídelníček o ryby chycené ve spleti větví, které vyrůstají v bažině, ale rybí maso je pro svou bílou barvu Dasaneči pramálo ceněno.

Kvůli nám se narychlo připravuje slavnost. Dasanečové tančí, v zástupu poskakují jeden za druhým. Někteří po chvíli usedají, protože jsou unaveni, ale ihned jsou nahrazeni dalšími. Mladé dívky s obnaženou hrudí se kývavě pohybují sem a tam za cinkotu rolniček a kovových přívěsků, které získaly náhodou a připevnily si je na své opasky, aby tak upoutaly mladé muže. Vdané ženy se pohybují tiše, každá má na sobě jedinou sukni, kterou nosí celý život. Je vyrobena z jednoho kusu hovězí kůže.

„TEN, KDO BYDLÍ V NEBI“

V Nakabale jsme našli anglicky mluvícího Dasaneče. Vysvětluje nám jejich víru. Bůh má jediné jméno: „Ten, kdo bydlí v nebi“. V zemi se naopak skrývají duchové předků a ty je třeba si předcházet. Pokud je to nutné, musí se jim obětovat kus dobytka. Koneckonců přízeň boha se projevuje i v počtu dětí: polygamie dovoluje mít tři manželky, z nichž každá průměrně porodí asi sedm až osm dětí.

O sňatku žen v dasanečské populaci rozhodují muži. Otec se jako budoucí dárce manželky v době, kdy jeho dcera dospívá, dostává do záviděníhodného postavení vážené osoby. Tehdy také začíná bitva mezi otcem a jeho syny o vliv při výběru budoucího manžela. Otec většinou hledá ženicha v generaci starší, než je jeho dcera, aby si tím upevnil postavení a vliv. Největší bohatství, po kterém Dasanečové prahnou a kterého se dosahuje velmi pomalu, totiž spočívá v síti vztahů. Ty znamenají moc.

Vyhledávat „dobré vztahy“ je cílem všech pastevců. Na nich vše závisí: sňatky, výměnný obchod i průběh konfliktů… Svazky přinášejí výhody. Svatba otvírá dveře novému dobytku, je sňatkovým majetkovým vyrovnáním ve prospěch otce. Ale i nejváženější a nejvlivnější starci se před svým skonem ocitají ve stejné situaci, jako když přišli na svět – nemají nic.

KRVAVÉ VÍTĚZNÉ NÁJEZDY

Mladí muži upřednostňují rychlejší a riskantnější způsob získávání majetku: nájezdy. Odjíždí ozbrojeni a sami daleko od vesnice. Odcházejí v tajnosti, jinak by jim v tom starší, obávajíce se hlubšího konfliktu, bránili. Po návratu se morani, někdy zranění, stávají opravdovými hrdiny. Svou kořist – dobytek nebo mladé ženy – rozdělí rodinným příslušníkům nebo je vymění za zbraně. Po obřadu znovupřipojení ke kmeni válečníci okázale staví na odiv jizvy na svém těle. Od této chvíle je ostatní mají v úctě, jednají s nimi s respektem a ženy až s bázlivým obdivem. Krev nepřátel má přinést do rodiny i do stáda plodnost.

PTAČÍ ÚČESY

Mladí muži, kteří dosáhli věku sedmnácti let, přestávají nosit své chlapecké účesy a čeká je obřad. Rituál česání mohou podstoupit poté, co obdrželi povolení starších. Obřadem opouštějí dětství a nigen (dítě) vstupuje do stavu hakana (dospělý). Vlasy si pokrývají směsí hlíny a okrových a žlutých pigmentů, splétají je do jednoho nebo dvou pruhů, někdy účes doplňují ptačími péry či kouskem dřeva. Každý se snaží vytvořit osobitý, co nejkrásnější tvar. Vrcholem elegance je pak účes připomínající exotického tokajícího ptáka.

Kolem třicátého roku čeká příslušníky mužského pokolení další obřad – obřízka. Obřízkou se potvrzuje přijetí nové generace do kmene. Obřezaní jsou potom jako ženy: chodí dlouhým krokem a nesmějí lovit. Tímto obřadem končí válečné expedice mladíků. Proto před obřízkou morani ještě honem násobí bojovné nájezdy.

PIJÁCI KRVE

Rytmus střídání období sucha a deště určuje do značné míry společenské zvyklosti kmene, jenž je na přírodních výkyvech životně závislý.

Kromě chovu bílých a vyzáblých hrbatých krav se Dasanečové živí obděláváním půdy u řeky Omo. Při poklesu vody se v nánosech naplavené hlíny u břehů a v mokřinách pěstuje proso, které je základem potravy v období dešťů. V dubnu a květnu dávají krávy maximum mléka a sýpky přetékají obilím. Ženy v tom čase pořádají hostiny o několika chodech. Základem jsou obilniny a mléčné výrobky. Při těchto velkých hostinách se schází celé příbuzenstvo.

V období sucha, které trvá od července do září, je společenský život hlavně mužskou záležitostí. Porážejí dobytek, aby zamezili nadměrnému spásání trávy a připravili zásoby. Nastává změna jídelníčku, jí se pečené nebo vařené maso, v malém množství se pije mléko smíchané s krví. Nyní vaří muži, kteří se shromažďují při rituálních hostinách, zatímco manželky s dětmi je pozorují z uctivé vzdálenosti. Gurmánské divadlo posiluje vzájemnou solidaritu mužů.

„BÝK“ POSVĚCUJE MLADÉ DÍVKY

Dasanečský nomádský způsob života je dán kyvadlovým pohybem mezi pastvinami v období sucha a pastvinami na východě od řeky Omo v období dešťů. Stáda při tom hlídají mladí chlapci, kteří musejí být zasvěceni během okázalého obřadu. Mladí Dasanečové jsou na své poslání velmi hrdí.

Ten, kdo má největší odpovědnost za zvířata, se jmenuje „Býk“. Tento muž, tak trochu guru a čaroděj, je volen do svého úřadu společenstvím. Má nejen moc žehnat či uvalovat kletbu, ale v jeho moci je také ovlivnit plodnost kmene. Proto „Býci“ žehnají mladým předpubertálním dívkám.

„Býk“ také musí dát svolení k oddělení býčka od stáda nebo ke kastraci slábnoucího býka. Žádný býk nesmí zemřít nebo být zabit. Pokud dojde k náhlé smrti, „Býk“ ihned pečlivě vyšetří, zda se nejednalo o okultní zlomyslnost. V takovém případě musí chovatel jako záruku důvěryhodnosti poskytnout náhradní oběť a zrnka kávy. „Býk“ pak odřízne varlata mrtvého zvířete a magicky z nich vyvolává nového býka.

OZDRAVNÝ RITUÁL

Domácí zvířata pomáhají léčit i nemoci. Nedaleko stáda se připravuje další zvláštní obřad. Muži drží krávu za rohy tak, aby měla natažený krk, zatímco jeden bojovník ji z bezprostřední blízkosti střelí šípem do krční tepny. Tryskající krev je zachycována do rukou. Každý se jí vydatně potírá. Zdá se, že krvavě rudé děti neoceňují tuto činnost tak vysoce jako jejich matky, které je do ní nutí. Dasanečové přisuzují krvi očistné, až posvátné vlastnosti. Prý zahání nemoci.

Tepna zvířete-dárce je po obřadu zatlačena palcem a zvíře se může vrátit zpět ke stádu. Pokud se zvíře náhodou zraní, dospělí vypálí jeho ránu žhavým železem tak, jak se to dělá po tisíciletí. Ostatně, v této na první pohled zaostalé oblasti můžeme možná hledat kořeny celého lidského rodu.


SOUČÁSTÍ TOHOTO ČLÁNKU JE CD „Tance od řeky Omo“ Z EDICE „ZVUKY PLANETY ZEMĚ“, KTERÝ OBDRŽEL ZDARMA KAŽDÝ ABONENT SPECIÁLNÍHO PŘEDPLATNÉHO.květen 1999

Category: 1999 / 05

Jsou bojovní a hrdí. Udržují své krvavé rituály, vedou ale většinou mírumilovný život chovatelů krav. Zpola nomádi a zpola usazení vesničané, obživu si obstarávají chovem zvířat, rybolovem a pěstováním prosa.
Dasanečové žijí v okolí jezera Turkana mezi Etiopií a Keňou, v místech, kde prokazatelně žil již pračlověk Homo erectus. K dávné minulosti jako by odkazoval i současný život tohoto lidu, k němuž ještě stále patří válečné nájezdy mladých bojovníků. Jizvy jsou jim ozdobou a krev nepřátel přináší plodnost.


Dasanečský bojovník okázale staví na
odiv jizvy na svém těle, které symbolizují
počet obětí jeho krvavých nájezdů. Je to
svým způsobem hrdina, protože přivádí
do vesnice dobytek, zbraně a mladé
zajatkyně…

V DELTĚ ŘEKY OMO

Voda nám sahá až k pasu, tlačíme loď a boříme se přitom až po pás do bahna. Všichni v obavách očekáváme sebemenší zvíření vody, které může ohlašovat krokodýla. Těmi se to zde jen hemží. Poznáváme nehostinný jih Etiopie: mouchy, útočící včely, škorpiony. Již několik dní sedíme v sedlech koní a brázdíme oblast ležící na pomezí Keni a Etiopie. V bažinaté deltě hledáme hlavní tok řeky Omo, která se vlévá do gigantického jezera Turkana. Obrovské jezero slané vody se rozprostírá na protáhlé ploše 8600 km2 ze severu na jih. Průvodce nás opouští poté, co našel vodní tok. My jsme nic nezpozorovali: pouze úzký kanál, který se proplétá trávou. Brzy ale zesílí a vylije se jako spleť vlásečnic na ohromnou rovinu. Na obzoru je vidět pouze nebe a zem. Zde, v této pusté krajině, musíme najít národ Dasanečů, neboli deset tisíc duší, které tvoří osm klanů u jezera Turkana.

VESNICE HRBATÝCH KRAV

Vysoké siluety nás upřeně pozorují.

Motor vrčí na hluboké vodě, po stranách pomalu ubíhají břehy. Už je to tak, jsme objeveni! Tmavé štíhlé siluety se vynořují tam a zase tady, jako by si hrály ve vysoké trávě na schovávanou. Jsou to dasanečtí pastevci. Zvědavě si nás prohlížejí. Okolo pasu mají kožený pásek, v ruce drží kopí nebo kalašnikov, mezi nohama schovávají přirození. Přibližujeme se: přibíhají! Toto jsou morani, mladí svobodní válečníci. Běží podél břehu a sledují nás. Nejmladší z nich nás předbíhají, jsou to rychlí běžci s dlouhýma útlýma nohama. Přistáváme. Obklopují nás, aby si mohli osahat, ohmatat nebo pohladit návštěvníky z jiného světa.

Ve vesnici Manyattas, vzdálené kilometr od řeky, stojí jejich chatrče, rozmístěné bez viditelného pořádku na malém území pusté pláně. Všechny jsou si podobné, postavené ze slámy prosa a kůží. Když chcete vejít, musíte se sehnout. Z vesnice vyčnívají pouze sýpky na proso, které nad ní trčí jako velká ptačí hnízda na ohnutých kolících ve výšce tří nebo čtyř metrů. Kopí zabodnuté před jednou z chatrčí značí, že stařec v ní očekává smrt. Vedle hraje skupina mužů awélé. Přemisťují zrnka ve dřívku, do něhož jsou vydlabány dvě paralelní řady dvanácti důlků. Vítězí ten, kdo své poslední zrnko umístí do řady protivníka.

Opodál pár chlapců hlídá stádo hrbatých krav, které svými vystouplými žebry připomínají svaté krávy z Indie. Ale maso těchto krav se jí, zejména v období sucha, a jejich mléko se pije smíchané s krví. Nedaleká delta sice umožňuje obohatit jídelníček o ryby chycené ve spleti větví, které vyrůstají v bažině, ale rybí maso je pro svou bílou barvu Dasaneči pramálo ceněno.

Kvůli nám se narychlo připravuje slavnost. Dasanečové tančí, v zástupu poskakují jeden za druhým. Někteří po chvíli usedají, protože jsou unaveni, ale ihned jsou nahrazeni dalšími. Mladé dívky s obnaženou hrudí se kývavě pohybují sem a tam za cinkotu rolniček a kovových přívěsků, které získaly náhodou a připevnily si je na své opasky, aby tak upoutaly mladé muže. Vdané ženy se pohybují tiše, každá má na sobě jedinou sukni, kterou nosí celý život. Je vyrobena z jednoho kusu hovězí kůže.

„TEN, KDO BYDLÍ V NEBI“

V Nakabale jsme našli anglicky mluvícího Dasaneče. Vysvětluje nám jejich víru. Bůh má jediné jméno: „Ten, kdo bydlí v nebi“. V zemi se naopak skrývají duchové předků a ty je třeba si předcházet. Pokud je to nutné, musí se jim obětovat kus dobytka. Koneckonců přízeň boha se projevuje i v počtu dětí: polygamie dovoluje mít tři manželky, z nichž každá průměrně porodí asi sedm až osm dětí.

O sňatku žen v dasanečské populaci rozhodují muži. Otec se jako budoucí dárce manželky v době, kdy jeho dcera dospívá, dostává do záviděníhodného postavení vážené osoby. Tehdy také začíná bitva mezi otcem a jeho syny o vliv při výběru budoucího manžela. Otec většinou hledá ženicha v generaci starší, než je jeho dcera, aby si tím upevnil postavení a vliv. Největší bohatství, po kterém Dasanečové prahnou a kterého se dosahuje velmi pomalu, totiž spočívá v síti vztahů. Ty znamenají moc.

Vyhledávat „dobré vztahy“ je cílem všech pastevců. Na nich vše závisí: sňatky, výměnný obchod i průběh konfliktů… Svazky přinášejí výhody. Svatba otvírá dveře novému dobytku, je sňatkovým majetkovým vyrovnáním ve prospěch otce. Ale i nejváženější a nejvlivnější starci se před svým skonem ocitají ve stejné situaci, jako když přišli na svět – nemají nic.

KRVAVÉ VÍTĚZNÉ NÁJEZDY

Mladí muži upřednostňují rychlejší a riskantnější způsob získávání majetku: nájezdy. Odjíždí ozbrojeni a sami daleko od vesnice. Odcházejí v tajnosti, jinak by jim v tom starší, obávajíce se hlubšího konfliktu, bránili. Po návratu se morani, někdy zranění, stávají opravdovými hrdiny. Svou kořist – dobytek nebo mladé ženy – rozdělí rodinným příslušníkům nebo je vymění za zbraně. Po obřadu znovupřipojení ke kmeni válečníci okázale staví na odiv jizvy na svém těle. Od této chvíle je ostatní mají v úctě, jednají s nimi s respektem a ženy až s bázlivým obdivem. Krev nepřátel má přinést do rodiny i do stáda plodnost.

PTAČÍ ÚČESY

Mladí muži, kteří dosáhli věku sedmnácti let, přestávají nosit své chlapecké účesy a čeká je obřad. Rituál česání mohou podstoupit poté, co obdrželi povolení starších. Obřadem opouštějí dětství a nigen (dítě) vstupuje do stavu hakana (dospělý). Vlasy si pokrývají směsí hlíny a okrových a žlutých pigmentů, splétají je do jednoho nebo dvou pruhů, někdy účes doplňují ptačími péry či kouskem dřeva. Každý se snaží vytvořit osobitý, co nejkrásnější tvar. Vrcholem elegance je pak účes připomínající exotického tokajícího ptáka.

Kolem třicátého roku čeká příslušníky mužského pokolení další obřad – obřízka. Obřízkou se potvrzuje přijetí nové generace do kmene. Obřezaní jsou potom jako ženy: chodí dlouhým krokem a nesmějí lovit. Tímto obřadem končí válečné expedice mladíků. Proto před obřízkou morani ještě honem násobí bojovné nájezdy.

PIJÁCI KRVE

Rytmus střídání období sucha a deště určuje do značné míry společenské zvyklosti kmene, jenž je na přírodních výkyvech životně závislý.

Kromě chovu bílých a vyzáblých hrbatých krav se Dasanečové živí obděláváním půdy u řeky Omo. Při poklesu vody se v nánosech naplavené hlíny u břehů a v mokřinách pěstuje proso, které je základem potravy v období dešťů. V dubnu a květnu dávají krávy maximum mléka a sýpky přetékají obilím. Ženy v tom čase pořádají hostiny o několika chodech. Základem jsou obilniny a mléčné výrobky. Při těchto velkých hostinách se schází celé příbuzenstvo.

V období sucha, které trvá od července do září, je společenský život hlavně mužskou záležitostí. Porážejí dobytek, aby zamezili nadměrnému spásání trávy a připravili zásoby. Nastává změna jídelníčku, jí se pečené nebo vařené maso, v malém množství se pije mléko smíchané s krví. Nyní vaří muži, kteří se shromažďují při rituálních hostinách, zatímco manželky s dětmi je pozorují z uctivé vzdálenosti. Gurmánské divadlo posiluje vzájemnou solidaritu mužů.

„BÝK“ POSVĚCUJE MLADÉ DÍVKY

Dasanečský nomádský způsob života je dán kyvadlovým pohybem mezi pastvinami v období sucha a pastvinami na východě od řeky Omo v období dešťů. Stáda při tom hlídají mladí chlapci, kteří musejí být zasvěceni během okázalého obřadu. Mladí Dasanečové jsou na své poslání velmi hrdí.

Ten, kdo má největší odpovědnost za zvířata, se jmenuje „Býk“. Tento muž, tak trochu guru a čaroděj, je volen do svého úřadu společenstvím. Má nejen moc žehnat či uvalovat kletbu, ale v jeho moci je také ovlivnit plodnost kmene. Proto „Býci“ žehnají mladým předpubertálním dívkám.

„Býk“ také musí dát svolení k oddělení býčka od stáda nebo ke kastraci slábnoucího býka. Žádný býk nesmí zemřít nebo být zabit. Pokud dojde k náhlé smrti, „Býk“ ihned pečlivě vyšetří, zda se nejednalo o okultní zlomyslnost. V takovém případě musí chovatel jako záruku důvěryhodnosti poskytnout náhradní oběť a zrnka kávy. „Býk“ pak odřízne varlata mrtvého zvířete a magicky z nich vyvolává nového býka.

OZDRAVNÝ RITUÁL

Domácí zvířata pomáhají léčit i nemoci. Nedaleko stáda se připravuje další zvláštní obřad. Muži drží krávu za rohy tak, aby měla natažený krk, zatímco jeden bojovník ji z bezprostřední blízkosti střelí šípem do krční tepny. Tryskající krev je zachycována do rukou. Každý se jí vydatně potírá. Zdá se, že krvavě rudé děti neoceňují tuto činnost tak vysoce jako jejich matky, které je do ní nutí. Dasanečové přisuzují krvi očistné, až posvátné vlastnosti. Prý zahání nemoci.

Tepna zvířete-dárce je po obřadu zatlačena palcem a zvíře se může vrátit zpět ke stádu. Pokud se zvíře náhodou zraní, dospělí vypálí jeho ránu žhavým železem tak, jak se to dělá po tisíciletí. Ostatně, v této na první pohled zaostalé oblasti můžeme možná hledat kořeny celého lidského rodu.


SOUČÁSTÍ TOHOTO ČLÁNKU JE CD „Tance od řeky Omo“ Z EDICE „ZVUKY PLANETY ZEMĚ“, KTERÝ OBDRŽEL ZDARMA KAŽDÝ ABONENT SPECIÁLNÍHO PŘEDPLATNÉHO.

Category: 1999 / 05

Nigerijský kmen Ibibiů, jako téměř všechny kmeny v této oblasti, uctívá falický symbol v podobě nepůvabného hliněného pilíře uprostřed hospodářství. Na tom není v této části planety nic zajímavého. Mnohem pikantnější je mýtus o ženské kráse. Ibibiové, a podobně i další nigerijský kmen Ibové, věří, že žena je nejkrásnější, jen je-li pořádně vypasená, nebo lépe řečeno tlustá. Vykrmování nevěst před svatbou pod dohledem tajné ženské společnosti je společným kulturním rysem tamních lidí. Před sňatkem jsou totiž dívky drženy ve speciálně vyčleněné chatrči, musí do sebe ládovat co největší množství potravy a navíc se nesmí pohybovat, aby nedejbože nezhubly. Mobilnost je jim stěžována například mnoha těžkými bronzovými kruhy navlečenými na nohách.

O tom, že tato tradice je skutečně původní, svědčí i mýtus, nebo v tomto případě spíš pohádka o olejové ženě.

Do jisté vesnice kdesi na východním břehu řeky Niger se sjížděli denně nejudatnější mužové z celé Afriky, možná i z celého světa. Měli k tomu stejný důvod jako křesťanští rytíři v našich pohádkách. Toužili po nejkrásnější ženě na světě. Po ženě tak půvabné, že se o ní šířily pověsti lákavější a lákavější. Byla neobyčejně nádherná, neboť byla ze všech nejtlustší. Byla totiž udělána z oleje.

Nápadníci se předháněli v lichotkách a v nabízených darech, přinášeli rodičům tak velké věno, že si to nikdo z vesnice nedokázal ani představit. Dívčina matka však odmítala jednoho za druhým a vždycky jim říkala: „Moje dcera se nemůže za tebe provdat, protože by jistě musela pracovat na poli, a horké africké slunce by ji rozpustilo.“

Až jednou přišel do vesnice muž z velmi vzdáleného kraje, který ani nejstarší z nich neznal, a když spatřil překrásnou olejovou ženu, šíleně se do ní zamiloval a požádal její matku o dívčinu ruku. Nabídl desetkrát větší věno než jeho sokové a navíc přislíbil, že bude svou nádhernou olejovou nevěstu držet stále ve stínu. Matka tedy nakonec souhlasila a cizinec si olejovou ženu spolu s její malou sestrou odvedl.

Celou cestu dbal na to, aby nepřišla jeho nevěsta ani na chviličku na slunce, a chránil ji, jak mohl. Když konečně dorazili k němu domů, pyšně jí ukazoval své hospodářství. Seznámil ji také se svou první ženou, která ovšem byla mnohem hubenější, takže se vedle olejové krasavice cítila méněcenná. A jak už to tak bývá, začala se den co den užírat žárlivostí.

Nejhorší bylo, že jí olejová sokyně s ničím v domácnosti nepomohla. Když bylo třeba donést dřevo nebo vodu nebo udělat cokoliv jiného, olejová kráska nehnula ani prstem z obavy, aby se nerozpustila. Možná také proto, aby nezhubla a neztratila tak na své kráse. První ženu to štvalo čím dál víc. Nenechala olejovou krásku ani chvíli na pokoji. Tu utrousila zlomyslnost, tu ucedila mezi zuby něco jedovatého, tu na ni plivla nějakou nadávku.

Jednou, když jejich muž nebyl doma, potupila olejovou ženu tak zdrcujícím způsobem, že nakonec svolila jít toho dne na pole, aby jí už konečně první žena dala pokoj. „Nikam nechoď, sestřičko,“ zapřísahala ji její sestra, „pamatuj na matčina slova, že se na slunci rozpustíš.“ Ale olejová si nedala říci.

Celou cestu na pole se jí dařilo držet se ve stínu stromů, na poli však horké slunce pálilo ostře a řežavě. Olejová žena se schoulila do stínu jediného stromu, který tu byl, a nešťastně přemýšlela, co si počít. Jak to spatřila první manželka, znovu se do ní pustila s takovou vervou a rýpala do ní tak intenzivně, že nešťastnice přes opětovné varování své sestry vystoupila z blahodárného stínu a vydala se na milost i nemilost slunečním paprskům. Byl to jen okamžik, a už se začala rozpouštět.

Nakonec z olejové ženy zbyl jen jediný palec, který byl přikrytý listem. Její sestra palec sebrala, zabalila do zelených listů bylin a pečlivě uložila na dno košíku. Pak se vydala do domu svého švagra. Tam jej uložila do hliněného hrnce, který naplnila vodou a zamazala jílem.

Když se navečer muž vrátil domů, hned se ptal po své líbezné krasavici, a švagrová mu s pláčem vyprávěla, kterak její sestru přinutila žárlivá první manželka vyjít na slunce. „Co budu dělat,“ naříkal muž a děvenka mu odpověděla konejšivým hlasem: „Nic se neboj, moje sestřička za tři měsíce znovu obživne. Ale musíš zapudit žárlivou první ženu, aby nevznikly další mrzutosti, jinak vezmu hrnec domů, a až sestřička obživne, zůstane navždy se svou matkou.“ Manžel tedy poslal žárlivou ženu zpátky k jejím rodičům, kteří ji prodali jako otrokyni a muži vrátili věno, jež za ni zaplatil. Po třech měsících sestřička otevřela hrnec a olejová žena vyskočila stejně tlustá a krásná jako dřív. Její muž z toho měl takovou radost, že uspořádal pro všechny přátele a sousedy nevídaně bohatou hostinu.(podle nigerijských mýtů a pohádek)

Category: 1999 / 05

Ono úterý 15. října 1844 byl sál Domayerova kasina vyprodán. Celá Vídeň si povídala o snahách otce Strausse zabránit synovi Johannovi uskutečnit jeho první koncert.

Když se na pódium vyšvihl muž s houslemi, s ohnivým pohledem a kučeravými vlasy rozdělenými pěšinkou, přivítal ho potlesk. Po počátečních nejistých pohybech, vždyť šlo o celou jeho budoucnost, získal s prvními tóny potřebnou jistotu. Program zahájila předehra k Němé z Portici. Druhým číslem byla skladba mladého kapelníka Gunswerber (Uchazeč o přízeň), která se musela čtyřikrát opakovat. Když koncert po půlnoci končil a lidé stále tleskali, stoupl si Johann opět k dirigentskému pultíku a sálem zazněl nejnádhernější valčík Hlasy rýnské Lorelai, jímž se otec Strauss stal před rokem pravým básníkem tónů.


Reprofoto: Philippe Benet

Po smrti otce Strausse (1849) nastal největší rozvoj valčíkové hudby. Vídeň žila ve víru tance a radovánek. Johann Strauss šel od úspěchu k úspěchu doma i v zahraničí, stal se králem valčíků.

Skutečnou perlou v koruně krále valčíků je skladba Na krásném modrém Dunaji. Počáteční téma tří stoupajících not D-dur akordu zajistilo Straussovi nesmrtelnou popularitu na celém světě. Valčík byl složen pro slavnost Vídeňského mužského pěveckého sboru a při svém prvním uvedení 13. února 1867 v sále Dianiných lázní příliš neuspěl. Teprve po několika měsících, při slavnostním plese, který uspořádala manželka rakouského velvyslance u dvora císaře Napoleona III. Pavlína Metternichová okouzlil valčík Paříž a nastoupil vítěznou cestu světem.

Strauss si uvědomoval, že valčíkové opojení nemůže trvat věčně. Sám také později naznačil, že to byl Offenbach, kdo ho přivedl k operetě. Ačkoli Strauss složil 16 operet, hraje se dnes Cikánský baron, Netopýr, Noc v Benátkách a Vídeňská krev. Když 3. června 1899 Johann Strauss zemřel, koncertoval v Lidové zahradě jeho orchestr s dirigentem Kremserem. Náhle, uprostřed skladby, dirigent odklepal a po chvilce začal orchestr pianissimo hrát valčík Na krásném modrém Dunaji.

Category: 1999 / 05

Vědcům z Oxfordu se podařil husarský kousek. Podle zubu z pravěké kostry vystopovali na základě DNA jednoho z potomků „cheddarského muže“. Tento člověk zemřel před 9000 lety.

Z HLUBIN PRAVĚKU

V době, kdy „cheddarský muž“ žil, byla Velká Británie ještě spojena s kontinentem. Země právě prošla zaledněním a postupně se oteplovala. Podle paleontologa Chrise Stringera z londýnského Muzea historie přírody a kurátora pověřeného péčí o výjimečně zachovalou kostru, nalezenou v roce 1903 na dně jeskyně, byl „cheddarský muž“ asi dvacetiletý. Vápenec, z něhož je jeskyně vytvořena, přispěl k zakonzervování minerálů v kostech nálezu. Oblast Somersetu, kde žil, byla zalesněná a bylo tam víc medvědů, je lenů a mamutů než lidí. V závislosti na ročním období se tento člověk pohyboval v okruhu 120 km. V letním období se zdržoval poblíž pobřeží v jeskyních a byl schopen zhotovit si přístřešek. Živil se lovem nebo sběrem. Příčina jeho smrti není známa. Mohla to být nemoc či důsledek zranění.

Výzkumníkům na univerzitě v Manchestru se podařilo zrekonstruovat jeho tvář. Tělo „cheddarského muže“ bylo umístěno před vchodem do cheddarské jeskyně.

GENETICKÝ OTISK

Když producent televizních dokumentaristických pořadů Philip Priestley zahájil v lednu 1997 pátrání po potomcích „cheddarského muže“, netušil učitel historie na Cheddar University, Adrian Targett, že by mohl mít něco společného se zrekonstruovanou kostrou uloženou u vchodu do cheddarské jeskyně, kterou jako dítě dvakrát navštívil. Targett se s Priestleyem seznámil při archeologické práci v Somersetu. Tehdy vznikl nápad najít prapravnuka „cheddarského muže“. Priestley vycházel z předpokladu, že při troše štěstí by se mohl najít rod, který by s ním mohl být v příbuzenském vztahu.

V první fázi šlo o získání genetického „otisku prstu“ z kostry „cheddarského muže“, která je uložena v Muzeu historie přírody v Londýně. Úkolem byl pověřen Brian Sykes z Oxford Institute of Medicine, který byl úspěšný při stopování DNA ledového muže z období před 3000 lety. Priestley ho požádal, aby se pokusil najít stopy DNA v kostech. Sykes se snažil objevit zbytky mitochondrií (drobná tělíska v buněčné cytoplazmě) na prstech dolních končetin kostry, ale byl neúspěšný. Zaměřil se proto na dolní čelist, v níž byly téměř nedotčené zuby ve zjevně velmi dobrém stavu. Podařilo se mu najít několik buněk na jedné ze stoliček. Ani tak neuvěřitelně dlouhá doba nestačila úplně vymazat všechny stopy DNA.

Jakmile byl stanoven genetický „otisk prstu“ kostry, mohlo se začít s hledáním možných potomků. Priestley navrhl Targettovi, aby kontaktoval žáky své třídy, jejichž prarodiče měli své praprarodiče z oblasti Cheddaru. Na žádost reagovalo kladně patnáct žáků a pět dospělých. „Dali nám kartáček na zuby a požádali nás, abychom si třeli dásně. Tým profesora Sykese od nás potom kartáčky zase vybral, dali je do sáčků a odvezli je k analýze do Oxfordu,“ vypráví Targett.

BYL TO ZÁZRAK!

Dva měsíce před oznámením výsledků zavolal Pristley Targettovi a žertem se ho zeptal: „Co kdybyste to byl vy?“ Targett se rozesmál, přesvědčen, že je to naprosto nemožné. Všech 21 testovaných osob se vypravilo 7. března 1997 s Priestleyem do Oxfordu. Sykes si vzal producenta stranou a zašeptal mu do ucha: „Máme jeden pozitivní výsledek.“ Priestley byl ohromen. Test ukázal, že Adrian Targett je oním potomkem, po němž pátrali. „Šance, že najdeme potomka po 9000 letech, byla mizivá,“ prohlásil Sykes. Targett byl ohromen stejně jako Priestley.

Ať se to zdá jakkoli zázračné, o hodnověrnosti výsledků nemůže být pochyb. „Z 300 znaků, které tvoří genetický otisk, bylo 299 identických u obou mužů,“ říká Sykes a vysvětluje, že testy vděčí za svůj úspěch výjimečně zachovalému stavu kostry při jejím nálezu.

Targett se objevil na titulních stranách všech anglických novin. Časopisy na celém světě mu věnovaly celé stránky. List Sun mu dokonce nabídl 2000 liber za jeho fotografii bez oděvu, jen se zástěrkou ze zvířecích kůží. On to však kategoricky odmítl: „Po zveřejnění takové fotografie bych se asi nemohl objevit ve třídě, kde učím historii.“ Když se Targettova třiaosmdesátiletá matka dozvěděla, že je příbuznou „cheddarského muže“, prohlásila s typickým anglickým humorem: „Děsí mě, že mým předkem byl někdo, kdo bydlel v jeskyni.“

Category: 1999 / 05

Gustavu Vigelandovi bylo třicet sedm let, když v roce 1906 předložil radním Osla maketu své představy o sochařské výzdobě Frogner parku. Nejen rozměr, ale i nekonvenční pojetí celého díla vyvolaly vášnivé diskuse o tom, zda dát umělci prostor a materiál k uskutečnění velké myšlenky – vtělit do tvrdé žuly a pevného bronzu příběh lidského bytí v jeho radostech i strastech, jež nás provázejí od okamžiku zrození až do jeho konce.


Šest set padesát postav ztvárněných ve sto devadesáti dvou
plastikách zobrazuje koloběh lidského života v jedinečné
přírodní galerii.

Trvalo celých čtrnáct let, než tento Rodinův žák mohl začít s realizací díla. Ale ani potom diskuse neskončily a táhly se téměř půl století. Za příslib, že se jeho dílo po dokončení stane majetkem města, dostal konečně v roce 1921 Vigeland možnost ztvárnit své velkorysé představy i svůj životní sen v trvalé a jedinečné dílo. Na práci, ve které zobrazil koloběh lidského života, proměny vztahů mezi mužem a ženou i v rodině, strávil plných dvacet let. Když roku 1941 dílo dokončil, bylo tu šest set padesát postav ztvárněných ve sto devadesáti dvou plastikách, nabízejících každému možnost nalézt sebe sama v nejrůznějších okamžicích života. Zdánlivá jednoduchost, a přitom obrovská životnost soch vtělená do neuvěřitelné hmotnosti i odolnosti použitých materiálů, navíc v kontextu téměř neskutečných rozměrů této obrovské přírodní galerie, o níž se někdy říká, že je „Sixtinskou kaplí volného prostranství“, uchvátí snad každého, i toho nejnezaujatějšího diváka. Je nemožné chtít vybrat mezi množstvím plastik vrcholné dílo. Není jím ani vysoký monolit složený z desítek navzájem propletených postav, ani proslulá postava vztekajícího se chlapečka. Ty, podobně jako všechny ostatní plastiky, v jednotlivostech stejně klasické jako ve své celkové koncepci nekonvenční, jsou jen nedílnou součástí monumentálního vyjádření něčeho tak pestrobarevného, čím je lidský život. A stejně tak, jak zde někteří z návštěvníků hledají filozofickou hloubku Vigelandova díla, tu jiní nacházejí odpočinek a zábavu. A jsou to především děti, které se stávají živou součástí této nestárnoucí lidské rodiny a jejichž bezstarostné hry dávají zapomenout na chladnost tvrdého kamene. Jsou tím, co vedle uměleckého zpracování i velikosti myšlenky vdechuje Vigelandovu dílu život.

Category: 1999 / 05

AMERICKÝ PŘÍBĚH

David pochází z Detroitu, a když v roce 1963 absolvoval střední školu, rozhodl se hledat štěstí a úspěch v daleké Kalifornii. Spolu se svým přítelem zakoupili ojetý sportovní vůz, do něhož naložili všechen svůj skromný majetek, a vydali se do neznáma. V Chicagu se „nalodili“ na ROUTE 66. Neměli práci, neměli peníze, jenom svůj sen, který je hnal na západ k Tichému oceánu.

Řídili dnem i nocí. Když jim únavou padal volant z rukou, zastavili a spali u silnice zkrouceni ve svém malém autě. A když jejich únava byla už příliš veliká, obětovali své omezené prostředky na ubytování v tom nejlevnějším a nejšpinavějším motelu, který si jen lze představit. Přestože nebylo v jejich možnostech užívat si všech radovánek, jež dálnice nabízela, atmosféra cestování 60. let v jejich srdcích navždy zůstala.

Z Davida se stal v Kalifornii úspěšný muž. Stal se podílníkem v prosperující firmě a zdálo se, že jeho životní sen byl naplněn.

Když v roce 1994 zemřel v Detroitu Davidův otec, odletěl se svou ženou Mary Lou do rodného města, aby vypořádal pozůstalost. V Detroitu zakoupili nový vůz a rozhodli se, že domů nebudou příliš spěchat a že si po letech oživí dávnou vzpomínku na starou „šestašedesátku“.

Po příjezdu do Chicaga velmi brzy zjistili, jak se vše za těch 30 let změnilo. Nenašli hrdou „highway“ spojující studený Východ s rajským Západem.


U většiny starých benzinových
pump už těžko doplníte
pohonné hmoty. Některé navždy
zarůstají travou, jiné jsou však
udržovány a ošetřovány s velkou
péčí.

Nenašli prosperující motely, malebné benzinové pumpy či malá prosperující městečka. Všechen ruch se odstěhoval o kus dál na moderní mnohaproudové dálnice, a ROUTE 66 zůstala rozdrobena na desítky úseků, přejmenována desítkami místních názvů, klidná, tichá a opuštěná.

Davidův výlet se protáhl na delší dobu. S pomocí své ženy se okamžitě pustil do fotografování a mapování toho, co zbylo. Kontaktoval se s lidmi, kterým osud Matky cest též nebyl lhostejný.

Po návratu do Los Angeles byl David již pevně rozhodnut. Ihned prodal svoje podíly ve firmě a celý svůj další život obětoval záchraně – jak on sám říká – rychle se ztrácejícího kusu Ameriky. Díky jeho přičinění vznikla Národní federace historické ROUTE 66, nezisková organizace, která připravuje návrh zákona o financování obnovy ROUTE 66 a o jejím zařazení mezi národní kulturní památky USA. Federace vydává čtvrtletní magazín, pořádá setkání příznivců, získává sponzorské dary.

„Je škoda, že naše federace nevznikla už před deseti lety, mohli jsme toho udělat mnohem víc, ale nikdy není úplně pozdě,“ říká David Knudson.

LIDÉ NA ROUTE 66

Přestože jsem bral vždy s rezervou tradiční komunistické báchorky o zločinnosti a násilí, které prorůstá celou americkou společností, hlavou se mi honily nejrůznější představy.

Jakmile jsem tedy dorazil do Chicaga, obrátil jsem se na svého přítele, amerického cyklistu Lona Haldemana, který mě v prvních dvou etapách doprovázel. Na můj dotaz, jak pevný si mám koupit zámek na kolo, kroutil nechápavě hlavou. „Zámek? A k čemu bys ho potřeboval? Tvoje kolo a tvoje věci nikdo nevezme. Problém bys mohl mít jedině snad u nás v Chicagu nebo v L. A., ale jinak – nesmysl!“

Za zámek jsem tedy ušetřil. V prvních dnech jsem sice s trochou nedůvěry opouštěl svůj cestovní majetek při různých občerstvovacích přestávkách, ale brzy mi došlo, že Amerika podél ROUTE 66 netouží ani po mých věcech, ani po mém životě. Amerika však touží po informacích. Osamělý cyklista působí v motorizované zemi dost neobvyklým dojmem, a když má navíc na svém dresu znak „uctívané a milované“ ROUTE 66, je o atrakci postaráno. Denně jsem desetkrát, dvacetkrát či stokrát odpovídal na zvědavé otázky, jejichž obsah by se dal shrnout do následujícího modelového rozhovoru:

„Ahoj, jak to jde?“

„Díky. Dobrý. A ty?“

„Jo, taky dobrý. A odkud seš?“

„Z Český republiky… To je v Evropě… Dříve to bylo Československo.“

„Aha, Československo! Váš prezident se přátelí s Clintonem, že jo?“

„Hm.“

„A kam jedeš na tom kole?“

„Jedu po ROUTE 66 – z Chicaga do L. A.!“

„Oh, God! Z Chicaga do L. A.? Po ROUTE 66? Vážně? A sám?“

„Jo, sám.“

„Wonderful! (případně Wow!, Amazing!, nebo Unbelievable!) To je řádnej kus práce! A to máš holiday, nebo ti to platí sponzoři?“

„Něco sponzoři, ale hlavně mám holiday.“

„Hele, a jak se ti líbí u nás ve Státech? Je tu pěkná příroda, že jo? A co lidi, jsou na tebe hodný?“

„Jo, lidi jsou skvělý, fakt všude.“

„To rád slyším. Tak se měj. Je fajn, že sis vybral právě ROUTE 66. Jeď opatrně.“

Američané mají rádi cizince a skutečnost, že jste si pro poznávání Ameriky zvolili variantu R 66, znamená veliké plus.

Na svoji Ameriku jsou hrdi všichni. Běloši, černoši, Číňané i dokonce Indiáni, o kterých bych si myslel, že mohou mít oprávněný pocit, že jim „bílá Amerika“ něco dluží. V indiánských rezervacích však hojně vlají vlajky s pruhy a hvězdami a v indiánských nákupních centrech koupíte vedle tradičních mokasínů, kalumetů či tomahavků bez problémů třeba přívěsky s nápisem I love U. S. A.

Samostatnou kapitolou jsou lidé nějakým způsobem spjatí se starou dálnicí. Jsou to nadšenci, kteří se dobrovolně starají o záchranu ROUTE 66, anebo lidé, již zde mají svůj byznys – restauratéři, hoteliéři či obchodníci se „šedesátšestkovou“ literaturou a upomínkovými předměty. Pro ty je cizí turista vždy velmi milým zákazníkem.

Ve většině obchůdků a podniků najdete pečlivě vedené návštěvní knihy, v nichž se cestovatelé vyznávají ze svého nadšení a okouzlení. Ozdobou každé takovéto knihy jsou zejména zápisy turistů z exotických krajin. Naše země k nim patří.

Mezi jednotlivými turistickými centry existuje velmi dobrá komunikace, ne nepodobná tiché poště. O pohybu jednotlivých výprav či zajímavých jednotlivcích se všichni navzájem informují. Často se mi stalo, že po příjezdu do dalšího místa mě do té doby neznámí lidé halasně oslovovali: „Říkal mi Bob (například), že z Chicaga jede nějaký cyklista odkudsi z Evropy – to jsi ty?“ Nebo: „Byli tady včera nějaký Němci na harlejích a říkali, že v horách potkali osamělýho cyklistu, tak jsme rádi, že jsi v pořádku dorazil.“

FILM, HUDBA, LITERATURA A ROUTE 66

Americká kultura je mladá. Stejně jako celá americká společnost. ROUTE 66, přestože je označována za starou dálnici, nemá ani 75 let. ROUTE 66 reprezentuje kus historie Spojených států. Má mnoho svých historických postav a významných míst. Hrdinové dálnice však nejsou ani válečníci, ani politici. Jsou většinou filmové a televizní hvězdy, režiséři, literární postavy, astronauti či hudebníci, z nichž většina je stále naživu.

Springfield ve státě Illinois je nejen rodištěm amerického prezidenta Abrahama Lincolna, ale i domovem bláznivé rodiny Simpsonových z populárního kresleného seriálu. Osobně jsem je tam nepotkal, ale jejich stopy jsou všude: například „Cukrárna Homera Simpsona“ nebo „Bartovy hamburgery“ jsou toho jasným důkazem.

Pro Oklahomu má ROUTE 66 mimořádný význam. Odsud pochází Tom Joad a jeho rodina. Tom je hrdinou slavného románu Johna Steinbecka Hrozny hněvu. Byl jedním z oklahomských farmářů, které postihly ve 30. letech dvě pohromy: velká hospodářská krize a období velkého sucha. Na tři sta tisíc jich opustilo své domovy a s auty naloženými celým majetkem začalo na ROUTE 66 svůj exodus na západ.

S pojmem ROUTE 66 je úzce spojeno též jméno slavného herce, novináře a kovboje Willa Rogerse, po němž se v Claremore jmenuje snad úplně všechno: hotely, restaurace i velký úsek samotné staré dálnice.

Ve městě Yukon se zase narodila současná superstar country music, zpěvák Garth Brooks. Ten zde má dokonce svůj bulvár.

Jen o kousek dál, v El Renu, donedávna existoval BIG 8 MOTEL, který proslavil toto městečko po celých Státech. Ptáte se proč? No přece v tomto motelu přespali Tom Cruise a Dustin Hoffmann ve filmu Rain Man! To je Amerika! Majitel před nedávnem název dobře prodal jednomu velkému motelovému řetězci, a tak původní motel sice pořád stojí, ale jeho jméno je již zcela bezvýznamné.

Poutním místem novomexické části ROUTE 66 je Gallup, který je též nazýván „hlavním indiánským městem světa“ nebo „městem opilců“. Město leží uprostřed rezervace Navajů, největší v Americe. V Gallupu se nalézá další významná kulturně filmová památka – hotel EL RANCHO. Stojí zde od roku 1937 a pro svoji atraktivní polohu se stal dočasným domovem mnoha známých hollywoodských hvězd. Desítky filmů zde natočily osobnosti jako Ronald Reagan, Humphrey Bogart, Spencer Tracy či Katherine Hepburnová, prostě samá klasika.

Kalifornská MOJAVE DESERT není příliš dobrým místem pro život. Horko a nedostatek vody znepříjemňují průjezd posledním státem ROUTE 66. Zvláště pro cyklisty, kteří na poušti stráví celé dva dny, je to skutečně zkouška ohněm. O to víc přijde vhod návštěva BAGDAD CAFE v osadě Newberry Springs. Právě tady byl v roce 1988 natočen výborný stejnojmenný německý film, v Evropě promítaný též pod názvem Out of Rosenheim. Atmosféra této pouštní „oázy“ je fantastická. Majitelka je na svůj podnik náležitě pyšná a každému novému hostu dává k nahlédnutí tlustou návštěvní knihu.

Poušť Mojave připomíná často měsíční krajinu, a proto si ji pro své filmy vybrali i jiní tvůrci. Točily se zde například Hvězdné války nebo gangsterský příběh Čínská čtvrť s famózním Jackem Nicholsonem.

Film se o slávu „Hlavní ulice Ameriky“ zasloužil výraznou měrou. Možná je to i proto, že ROUTE 66 ve své závěrečné fázi prochází srdcem Hollywoodu a luxusních Beverly Hills. A právě blízká spřízněnost se světem pohyblivých obrázků pomáhá oživit americkou legendu a rozšířit její pověst po všech koutech světa.

JAK SE JEZDÍ PO ROUTE 66

Rozhodnete-li se projet si celou trasu ROUTE 66, nemohu vám než poblahopřát. ROUTE 66 je totiž dokonalým průřezem Spojených států amerických. Při průjezdu osmi státy, které na trase leží, poznáte prakticky vše, co lze během jednoho výletu vidět a zažít.

Obrovské Chicago s ještě většími mrakodrapy, St. Louis s parníky na Mississippi nebo betonová džungle zvaná L. A. se střídají s osamělými kouty, kde se čas dávno zastavil a kde se potkáte nanejvýš tak s chřestýšem nebo se stádem dobytka.

Cestujete-li od východu, zdá se vám, že klimatické a přírodní podmínky jsou podobné těm našim. S přibývajícími mílemi však přibývá i teplo a sucho, mění se tvář krajiny, flóra i fauna. Borovice v horách Nového Mexika se prolínají s kaktusy v Arizoně.

Srdce milovníků dobrodružných příběhů zaplesá při přechodu Llana Estacada, Velkých plání či při návštěvě muzea slavného desperáda Jesse Jamese. Na své cestě překročíte Rio Pecos, Rio Grande, případně si to můžete šinout „ztichlým Kolorédem“ jako by nic. Cestou potkáte stovky Indiánů – Kiowů, Komančů, Navajů i dalších kmenů. Musíte se však smířit s myšlenkou, že současný Indián již není takovým, jakým býval. Nejezdí na koni, na hlavě nenosí péra, mluví anglicky a místo lovu se živí obchodem.

Cestování po ROUTE 66 není zcela jednoduché a vyžaduje určitou přípravu. Silnici číslo 66 totiž na žádné běžné automapě nenajdete. Ne že by byla tak bezvýznamná, ona prostě oficiálně neexistuje. Po jejím vyřazení z celoamerického systému dálnic byla dána na pospas jednotlivým státům a ty ji pojmenovaly podle svých potřeb.

Některé části Route jsou uzavřeny a vy musíte zvolit nejbližší „nepůvodní“ alternativu. Někdy je zase cesta vedena až k „mrtvému konci“, což je něco jako naše slepá ulice. Občas se setkáte s více šestašedesátkami v jednom místě, které podle doby jejich vzniku a zániku můžeme dělit na „highway 66“, „old highway 66“ nebo i na „old old highway 66“.

Povrch silnice se mění jako počasí. Pokud máte pocit, že jedete po celkem kvalitní okresní silnici, možná že za chvíli budete cvakat zuby na hlubokých výmolech či na puklinách vypálených neúprosným sluncem. A jestliže jste se rozhodli přespat v nejbližším zřetelném místě na mapě, je docela pravděpodobné, že najdete pouze osamělou benzinovou pumpu se dvěma baráky v sousedství, případně polorozpadlé město duchů.

Správně se orientovat na staré cestě však lze. Existují specializované mapy všech osmi států. Ty však nepostihují všechny nuance a slouží spíše jako doplněk. Tabule, jež na některých úsecích instalovali členové asociací, jsou také užitečné. Bohužel nejsou všude a je téměř pravidlem, že právě na těch nejkomplikovanějších místech chybí.

Ideálním průvodcem je proto podrobný itinerář, který popisuje trať míli po míli. Těchto itinerářů existuje několik a není jednoduché je získat. Já jsem jeden dostal darem od člověka, který zná ROUTE 66 jako své boty. Americký mistr dálkových tratí, několikanásobný vítěz legendárního Závodu napříč Amerikou, cyklista Lon Haldeman, projel celou trať asi desetkrát. Při všech svých cestách pečlivě měřil a zapisoval a vytvořil tak něco, co vám dovolí projet „Hlavní silnicí Ameriky“ téměř poslepu.

Lon je typický Američan a miluje ROUTE 66. Má rád všechny, kdo se rozhodli projet Ameriku „v pomalém pruhu“. Věřím, že se tam s ním potkáte. Tož – Get Your Kicks on Route 66!

ROUTE 66 vznikla ve 20. letech díky nutnosti rozšíření stávající dopravní sítě. Zejména na západě existovala do té doby jen nepřehledná změť archaických cest, tratí, stezek a pěšin, vytvořených Indiány a bílými dobyvateli. Tyto dopravní spojnice však zcela nevyhovovaly rychle se rozvíjející automobilové dopravě. Přestože v Americe existovaly na počátku 20. let téměř 3 miliony mil cest, pouze setinu bylo možno považovat za schopnou celoročního provozu. Žádná z nich navíc nespojovala kontinuálně východ se západem.

Automobil se v té době díky Fordově sériové výrobě stává dostupným širokým vrstvám americké společnosti a zvyšující se počet vozů a nových řidičů vytváří silný tlak na státní i federální úřady. Nutnost postavit moderní zpevněnou transkontinentální dálnici vyústila roku 1921 v přijetí federálního zákona o dálnicích. A 26. listopadu 1926 pak byla otevřena cesta, která dostala název U.S. ROUTE 66.

ROUTE 66 se rychle stala americkou cestou číslo 1. To, že spojovala východ se západem, přesně odpovídalo dávným touhám prvních osadníků putovat do neznámých končin Nového světa za lepším životem a za novou příležitostí. Říká se, že prakticky každý Američan alespoň jednou za svůj život cestoval po ROUTE 66.

Žádná z cest nedostala za dobu své existence tolik různých jmen jako Route 66. John Steinbeck ji nazval Matkou cest (Mother Road), pro jiné byla Hlavní ulicí Ameriky (Main Street of America) nebo Cestou slávy (Glory Road). Svá jména mají i některé úseky: například Will Rogers Highway, Pontiac Trail, Ozark Trail, Grand Canyon Trail, Postal Highway, National Old Trails Highway atd. ROUTE 66 se stala námětem mnoha knih, filmů, televizních seriálů a písní, a byla tak už v době svého „aktivního“ života součástí amerického způsobu života, kultury i moderní historie.

„Šestašedesátka“ byla v době svého vzniku tím nejprogresivnějším, co si tehdejší motoristé mohli představit. Další překotný vývoj automobilismu však způsobil, že ROUTE 66 začala praskat ve švech. Přetížená úzká silnice protínající středy měst se stávala stále pomalejší a nebezpečnější. V roce 1956 vydala vláda Spojených států zákon o novém silničním systému počítajícím s vytvořením nové sítě mezistátních dálnic (Interstates), které by nahradily silnice staré, mezi nimi i ROUTE 66. Po 28 letech byl uveden do provozu poslední úsek dálnice I-40 a k cestě z Chicaga k Tichému oceánu již nebylo nutné použít ani kousek staré cesty. Nostalgie po časech zašlé slávy však nedala této americké legendě zahynout. V každém z osmi států, kterými ROUTE 66 prochází, vznikly místní asociace, jejichž dobrovolní členové vyvíjejí velkou aktivitu pro záchranu toho, co zbylo. Lobbuje se na úřadech, v kongresu, ve vládě, zakládají se specializované ozdravné programy, jsou oslovováni sponzoři. Publikační činnost těchto asociací, vydávání knih, videofilmů, velká produkce upomínkových předmětů a samozřejmě také role ROUTE 66 v americké literatuře či kinematografii způsobují nový zájem o pomalejší, ale o to krásnější cestování po silnici, kde čas není vaším pánem. Znovu ožívají útulná restaurační místa, obnovuje se historické dopravní značení a tradiční reklamní tabule. Fenomén ROUTE 66 se opět probouzí nejen v Američanech, ale v lidech z celého světa, kteří chtějí objevit Ameriku takovou, jaká doopravdy je.

ROUTE 66 ve zkratce:

  • ROUTE 66 začíná v Grant parku v Chicagu a končí v Santa Monice na břehu Tichého oceánu
  • ROUTE 66 měří 2448 mil
  • ROUTE 66 prochází 8 státy USA – Illinois, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, Nové Mexiko, Arizona a Kalifornie
  • nejkratší úsek ROUTE 66 leží v Kansasu (pouhých 12 mil), nejdelší v Novém Mexiku (500 mil)
  • ROUTE 66 prochází přes 3 časová pásma
  • ROUTE 66 byla nahrazena pěti novými mezistátními dálnicemi – I-55, I-44, I-40, I-15 a I-10
  • ROUTE 66 protíná mnohá velká americká města: jsou to např. Chicago, Springfield, St. Louis, Oklahoma City, Amarillo, Albuquerque, Los Angeles…
  • ROUTE 66 vede přes několik indiánských území – největší z nich je rezervace Navajů v Novém Mexiku
  • ROUTE 66 prochází přes kalifornskou poušť Mojave
  • neoficiální hymnou ROUTE 66 je píseň Bobbyho Troupa Route 66, kterou nahrálo více než 100 interpretů; u nás ji známe především v podání Rolling Stones (je to první píseň na jejich prvním albu)
  • hlavním sloganem je „Get Your Kicks on Route 66“ z výše uvedené písně – česky to znamená asi „Pořádně se vodvaž na Route 66“

(pozn.: 1 míle = 1,6 kilometru)
květen 1999

Jsem český turista, který poprvé navštívil Spojené státy a na cestovním kole projel celou trasu ROUTE 66. David Knudson je výkonným ředitelem Národní federace historické ROUTE 66. Seznámili jsme se díky Internetu a vyměnili jsme si několik mailů. Domluvili jsme si schůzku v kalifornské Pasadeně, pár mil před cílem mé cesty na pláži v Santa Monice. David, profesionální bojovník za záchranu historického pokladu jménem ROUTE 66,

měl opravdovou radost z toho, že po „jeho“ cestě se vydal někdo ze středu Evropy, kdo je připraven „šestašedesátkovou nákazu“ přenášet dál. On sám je dokonalým bacilonosičem, jehož životní příběh je čítankovým příkladem toho, čemu my Češi říkáme „ta pravá Amerika“.

Category: 1999 / 05

CELÝ ŽIVOT SE ZABÝVÁM MYŠLENKOU, CO BYCH DĚLAL, POKUD BYCH NEBYL FOTOGRAFEM

Fotograf Oldřich Karásek má za sebou tisíce fotografií, desítky fotografických kalendářů a knih vysoké profesionální úrovně, mnohá ocenění na domácím i mezinárodním poli.

Narodil se v roce 1939 v Praze. Jeho otec, vyspělý fotoamatér, mu ukázal kouzlo temné komory, které mu učarovalo. Vystudoval fotografii na Průmyslové škole grafické a téměř dvacet let působil jako fotoreportér v různých novinách a časopisech. V červenci 1969 poprvé navštívil USA, aby zachytil start astronautů Apolla 11 na Měsíc. V té době pracoval v Londýně pro agenturu Vita Press, kde vznikly jeho unikátní snímky Beatles a dalších známých osobností.

Významná je jeho kalendářová tvorba, ale pro něj osobně jsou daleko důležitější a prestižnější jeho fotografické publikace o Praze („Praha v proměnách světla“ a „Symfonie pro sto věží“). V posledních letech fotografuje především pro agentury Tony Stone v Londýně a Peter Arnold v New Yorku.

Pane Karásku, vy jste chtěl být od mládí fotograf. Proč?

Já jsem asi na nic jiného nebyl šikovný. Ale když mi bylo šest, tak jsem řekl, že chci být hvězdářem nebo motocyklistou. Vyvolalo to obrovské veselí, protože tenkrát jsem nevěděl, že motocyklista není povolání. A ve dvanácti jsem chtěl fotografovat. Táta fotografoval pro zábavu, a tak jsem nevěděl, jestli se mi nebudou zase smát, že chci být fotografem. Když jsem se dozvěděl, že to povolání je, byl jsem rád a přál jsem si na tu školu jít.

Já vás typuji na fotografa, který dlouho chodí kolem námětu, než to zmáčkne, a neplýtvá materiálem.

K tomu jsem se dopracoval věkem. Do pětatřiceti jsem byl výhradně novinovým fotoreportérem. Kinofilmová Laica, žurnalistický styl. Vzpomínám na to v dobrém, ale dnes už na to nemám nervy. Mému věku přísluší víc styl, jakým dělám nyní.

Vyhrál jste také nějaké mezinárodní soutěže, získal čestné uznání ve World Press Photo. Jste soutěživý fotograf?

Já jsem nikdy neobesílal amatérské salony. Ale účast v profesionálních soutěžích, to pro mne byl pocit jakéhosi zadostiučinění. Tehdy to byla také jedna z mála možností, jak se dostat do světa. Například když jsem vyhrál v Cannes v roce 1967, dostal jsem jako první cenu návštěvu Francie a ještě mi k tomu tenkrát zapůjčili nové auto Renault 16. V roce 1968 už bylo úplně snadné dostat se ven, to jsem vyjel na rok. Zajímá vás to?

Já jsem tehdy vyjel na dovolenou a zafotit si do Anglie k novináři, který měl v Londýně fotoagenturu Vita Press. Přišel srpen 68 a já si s redakcí telefonem domluvil takovou roční dovolenou. Vlastně se to mohlo prezentovat jako stáž. Věděl jsem, že se jednou vrátím. Chtěl jsem hrát fér, měl jsem totiž redakční aparáty. Sice mne strašila představa, že to za rok budu muset řešit znovu, ale ten roční pobyt venku jsem si užíval. Byl to můj první dlouhodobý pobyt mimo domov a moc mě to bavilo.

Letos je vám 60 let. V tomto věku se lidé ohlížejí zpět. Bilancujete?

S tím stále čekám, protože „dokavad jsem zdravej a mladej“, jezdím co možná nejdál do světa. Až budu „starej a nemocnej“, tak budu jezdit blíž. Přestože v Evropě už jsem byl všude, s výjimkou Finska. Tahle země se mi, bůhví proč, vyhýbá.

Vy jste proslul také svými kalendáři. Je pro vás kniha možností využít snímky, které nevtěsnáte do kalendářů, nebo je pro vás vyšší metou?

Nejspíš satisfakcí… Kalendáře mají krátkou životnost, po roce zapadnou a nezanechají sebemenší stopu. Udělal jsem snad na padesát kalendářů, ale příliš o nich nemluvím. Ale knihy vám už zůstanou přišité. Jsou trvalejší. Řekl bych, že v knize je nejprestižnější užití fotografií, kterého se fotografovi může dostat. V obou případech však jde o systematickou práci. A to je dnes to, co mne baví.

Na knihu si už musíte udělat scénář. Kniha „USA českýma očima“ vznikala tak, že asi po čtvrté návštěvě Států jsem měl v hlavě projekt a začal ho nabízet. A teprve když jsem věděl, že kniha bude, tak to začalo stát za to. Prostě jsem tam jel dodělat knihu. Věděl jsem, že v knize budou rozkládací panoramatické snímky, takže jsem je tak komponoval. To bylo krásné, to bylo ono. Proto trvám na tom, že pokud děláte na konkrétním projektu knihy, tak vás práce opravdu těší.

Proč je v názvu vaší nové knihy „českýma očima“? Mají Češi tak specifický pohled na svět, že se promítá i do obrázků?

Důvod takového názvu je jinde. V kostce se dá říci, že jako vznikala moje kniha Praha v proměnách světla, tak nyní pracuji v intencích „svět v proměnách světla“. Takže v názvu knihy jsem chtěl zdůraznit, že je to autorská kniha a že fotograf je Čech. Víte, dnes vycházejí knihy složené z fotografií různých autorů. To nemám rád.

Já si nemyslím (a pokud ano, zajímalo by mne to), že české oči vidí nějak jinak. Ale já dnes všude ve světě fotografuji a používám to, co jsem se naučil na Praze. To není fráze, já skutečně ve všech městech hledám takové ty reflexy, průhledy na věže – nebo minarety, hodně používám teleobjektivy.

V tomto století zaniklo mnoho profesí, jiné zase vznikly. Jak na tom budou v příštím tisíciletí fotografové?

Bojím se, že fotografů bude čím dál tím méně. Fotky z Prahy od pražských fotografů se dostanou pomocí agentur do celého světa, a nebude potřeba, aby japonský fotograf jel fotografovat Prahu vlastníma očima nebo naopak. Agentury budou jako obchodní domy, které zahrnou svět lacinými fotkami a budou je distribuovat po celém světě. Tenhle trend bude pokračovat a určitě to profesi fotografů poznamená.

Také mám strach o to, že fotografie jako autorské dílo zanikne. Já jsem celý život musel čekat, až ten jelen přijde k tomu stromu. A když teď vidím, jak si to na obrazovce složí… Sledoval jsem východy a západy slunce a měsíce, měl jsem na to tabulky, na hvězdárně jsem si kupoval ročenky… I když složenou fotku odborník vždycky odhalí, vidí, že ten jelen má přece jen jiné světlo, obloha nějak nesedí… Ale 80 % trhu to bude vyhovovat.

Co vám fotografování dalo, a co vám vzalo?

Jsem jedním z mála šťastných lidí, kteří se živí svým koníčkem. Nepoznal jsem nic, co by mě bavilo víc než moje profese. Nikdy v životě jsem nebyl v situaci, že bych si přál, aby bylo víc hodin, než kolik právě je. Naopak, čas mi ubíhal rychleji, než bych si přál, protože jsem měl další úkoly a cíle před sebou. To je obrovský dar.

Jaká byla podle vás úloha fotografie v tomto století? Nemyslíte, že svět rozhýbala? Víc než film nebo televize? Tohle století asi poznamenala hlavně televize. Už jen to, jak lidi dřepí doma. Zdá se mi, že čím vyspělejší země, tím prázdnější ulice, jen okna modře blikají.

Category: 1999 / 05

„Vídeňské ulice jsou dlážděny kulturou, zatímco v jiných městech asfaltem.“ – Karl Kraus

Máte chuť kráčet po stopách okázalé minulosti? Navštivte Vídeň v jejím „pátém ročním období“, v době, kdy je nejkrásnější – v době bálů. Od prosince do května tu pořádají přes 200 plesů: císařský bál, ples v opeře, ples advokátů, lékařů, chemiků, ples tisku, dětí, Afričanů, a dokonce naháčů… Každý si najde ples, který by mu byl po chuti: existují plesy pro každý věk a každý styl. Na ples lovců (a těch je v Rakousku hodně) je nutné přijít v loveckém obleku: muži nosí tradiční zelený nebo tmavě hnědý oblek s klopou a s kravatou, ženy si vezmou dirndl.

ULICE DLÁŽDĚNÉ KULTUROU

Vídeň si ponechala atributy hlavního města obrovské habsburské říše, která do roku 1918 čítala 50 milionů obyvatel různých národností. Byla známým střediskem hudby, a to hlavně od první třetiny XVIII. století do první poloviny XX. století, od doby Haydna po Webera. Byla neuvěřitelnou galerií tvůrců, působících v rakouském hlavním městě – Gluck, Haydn, Mozart, Beethoven, Schubert, Bruckner, Brahms, Mahler, Wolf, Strauss, Schönberg, Berg, Weber a mnoho dalších méně známých.

I dnes ve světle křišťálových lustrů září v barokních palácích naleštěné parkety, fraky a večerní šaty z pavučiny. Sissi a František Josef, kteří kdysi mívali ve zvyku otvírat velké bály, jsou v srdcích Vídeňáků, když tančí podle taktu krále valčíků Johanna Strausse, jenž odložil svou taktovku před sto lety. Ve Vídni se chodí na plesy se stejnou samozřejmostí jako do kaváren. Patří to k témuž životnímu stylu. Celé hodiny vydrží Vídeňáci strávit čtením časopisů nad šálkem café melange a večer se nastrojí do gala a jdou do divadla nebo na ples. Není to přehnané, je to pouze rafinované.

Do tanečních škol se hrnou hlavně mladí. Scházejí se jednou nebo dvakrát týdně a všichni opakují donekonečna taneční figury se stejnou ambicí – být vybrán mezi ty nejlepší, kteří budou mít tu nesmírnou čest otevřít jeden z nejreprezentativnějších vídeňských plesů…

CÍSAŘSKÝ BÁL

V plesové sezoně Vídeň znovu nachází svou někdejší slávu. Poslední den v roce začíná císařský bál plesovou sezonu a předává novému roku patinu minulosti. Tři tisíce privilegovaných zaplní noc před novým rokem salony císařského paláce Hofburg. O půlnoci po úchvatné večeři popřejí dva herci v kostýmech Franze Josefa a Sissi v pěti jazycích šťastný nový rok. Je to signál, po němž orchestr spustí „Na krásném modrém Dunaji“. Tanečníci ve fraku a v dlouhých šatech se proplétají a klouzají po parketách.

Císařského bálu se účastní hodně cizinců. Vídeňáci raději tráví konec roku v rodinném kruhu, popíjejí tradiční „bowli“, která se podobá „sangríe“. O půlnoci se sejdou s přáteli před katedrálou na náměstí svatého Štěpána, aby se objali a společně si poslechli „Pummerin“, jak s něhou nazývají chrámový zvon.

OPERA JE DUŠÍ VÍDNĚ


ples v opeře

Nejvelkolepější ples je ples v opeře, i když si někteří zasvěcení myslí, že mu bál filharmonie v budově Musikvereinu nemá co závidět.

Mají tu schůzku všechny velké šlechtické rodiny z Rakouska a z celé Evropy. Příprava plesu trvá celý rok, tanečníci a organizátoři zkouší plné tři dny a sál je vyzdoben 20 000 karafiáty. Televizní společnosti na celém světě přenášejí tuto světovou a mondénní událost. Kritikové mají oči a uši nastražené, aby prověřili každý detail. Vstupenka stojí 2400 šilinků a lóže pro čtyři osoby od 80 000 do 160 000… Pro takovou tradici není žádná cena přehnaná.

Říká se, že Dvorní opera, kterou inauguroval Franz Josef v roce 1869, je duší Vídně. Přesto, když byla stavba dokončena, řekl císař rozzlobeně: „To je strašné, vypadá jako želva.“ Ples, který se tu koná nejčastěji v polovině února, je apotheosou nejlepších žáků tanečních škol. Sto osmdesát šest párů převážně z Vídně a několik mladých cizinců opakuje dlouze polonézu, tradiční tanec, který byl poprvé uveden na císařský dvůr v XVII. století. Důstojně postupují, proplétají se a nakonec tančí valčík doprava na ledově se lesknoucích parketách. Jakmile je vyslovena rituální věta „Alles walzen“ (Všichni tančí valčík), zaplaví sál všichni hosté večera.

LÉČBA VALČÍKEM

Už téměř dvě století je ve Vídni valčík pevně zakotven v tradici a v kultuře. Slovo samo pochází z poloviny XVIII. století. Valčík se vyvinul z tříčtvrtečního tance „ländler“. Je mnohem souvislejší než menuet a nejprve si ho oblíbila aristokracie a teprve potom buržoazie. Díky Vídeňskému kongresu v roce 1814 zaplavilo valčíkové nadšení a obliba Johanna Strausse Evropu. Dnes je valčík vídeňskou institucí a nesporně jedním z fenoménů přitahujících turisty.

Vídeňáci navštěvují taneční školy od útlého věku. Nejlepší reputaci má věhlasná škola Thomase Elmayera, nejelegantnějšího a bezesporu nejsympatičtějšího Vídeňáka. Školu založil jeho dědeček, poručík Willy Elmayer, profesor jezdectví regimentu dragounů císaře Františka I. Nachází se jen „dva taneční kroky“ od císařského paláce. Mládež se tam schází v neděli. Chlapci si obléknou bílé rukavice a těší se, až sevřou v náručí své tanečnice. Všichni se podřizují příkazům tanečního mistra a valčík napravo a nalevo unáší sál.

Ovšem žádné sektářství: učí se i rock a paso doble. „Nejlepší tanečníci musí pravidelně trénovat tři roky, aby měli naději otevřít velký bál,“ svěřuje se Thomas Elmayer, autor knihy o dobrém chování, který mezi tanečními hodinami navštěvuje vězení, kde učí vězně dobrým manýrům a chuti do spořádaného života. Vrozený mistr ceremonií stále odmítá tančit se svými žákyněmi nebo jejich matkami, aby se vyhnul žárlivosti. Ve Vídni otvírá valčík i dveře do dobré společnosti. Právě v taneční škole Elmayer navázal kancléř Franz Vranitzky, syn řidiče tramvaje, potřebné známosti a vstoupil do světa aristokracie. Tanec má i terapeutické vlastnosti, Maria a Heinz Mundsteinovi by o nich mohli dlouze vyprávět. Řídí taneční školu pro psychicky a fyzicky postižené, kteří čekají netrpělivě vždy celý týden na cennou taneční hodinu uvolnění. Lékaři jsou nadšeni. Tanec léčí.

Category: 1999 / 05

Osmého listopadu loňského roku se rozletěla z Cannes do celého světa smutná zpráva. V ranních hodinách zemřel v místní nemocnici jeden z největších francouzských umělců tohoto století – Jean Marais. Když jsem tuto zprávu slyšel v rádiu, vzpomněl jsem si na jeden prosluněný jarní den, kdy jsme se štábem České televize natáčeli v provensálském městečku Vallauris filmový portrét Jeana Maraise, a zároveň jsem si připomněl slova, která mi o něm později řekl jiný velký francouzský herec, Pierre Richard: “ Vážím si ho pro spoustu věcí. Jako herce. Pro jeho velký kumštýřský talent. Ale především jako člověka.“

Byli jsme první televizní štáb, který pustil do svého vallauriského soukromí, a zároveň poslední, jenž vytvořil jeho filmový portrét. Krátce po našem natáčení se zhroutil na jevišti pařížského divadla Eldorado a ke své práci se už nikdy nevrátil. Poslední měsíce prožil jen v kruhu svých blízkých a zemřel krátce před nedožitými pětaosmdesátými narozeninami. Film, který jsme tehdy natočili, byl omezený časem, takže se do něj všechno nedostalo. Ale vy teď takové omezení nemáte, takže si můžete přečíst o všem, o čem jsem onen jarní den rozmlouval s hercem, režisérem, malířem, sochařem, keramikem i spisovatelem Jeanem Maraisem.

Narodil jste se v Cherbourgu. Jaký je váš vztah k rodnému městu?

Cherbourg je jedno z francouzských měst, které neznám moc dobře.

Jak to?

Protože moje matka odtamtud se mnou a s bratrem odešla, když mi bylo pět let, takže si na Cherbourg moc nevzpomínám. Samozřejmě jsem v Cherbourgu byl po mnoha letech pracovně. A setkal jsem se tam rovněž se svým otcem. Zrovna jsem hrál v jednom pařížském divadle, když jsem se dozvěděl, že je vážně nemocný. Měl rakovinu prostaty. Sedl jsem na vlak a jel ho navštívit. Tehdy jsem ho viděl poprvé. Bylo mi pětačtyřicet. Řekl jsem mu: „Vůbec se mi nepodobáš.“ A on odpověděl: „Ne, protože ty jsi na rozdíl ode mne stvořený pro lásku.“

Svou matku jste miloval, viďte?

Ano. Matku jsem zbožňoval. Ale v závěru jejího života jsem jí řekl, že už ji rád nemám.

Opravdu? A proč?

Protože byla hrozně sobecká a měla mě ráda až příliš. (smích)

Kromě matky měl na váš život rozhodující vliv Jean Cocteau. Platí to i v případě vaší herecké kariéry?

Samozřejmě. Je sice krásné chtít být hercem, ale když člověk nedostane dobré role, nedokáže nic. A já jsem mohl dokázat, co umím, jen proto, že Cocteau pro mě napsal výjimečné role.

Napsal mi roli ve Strašných rodičích, napsal Psací stroj, Dvojhlavého orla, napsal i hry, v nichž jsem původně nehrál. Vždycky jsem mu říkal: „Měj na paměti, kolik mi je let, a nepiš pro mě příliš mladé postavy.“ To byl třeba příklad role Bakcha, kterou jsem hrál až mnohem později.

Cocteau byl také velký režisér.

Ano, on byl opravdu velký režisér. Ale já jsem s ním vždycky velmi bojoval. Choval jsem se k němu hrozně. Když se chystal inscenovat Strašné rodiče, řekl jsem mu: „Budu hrát roli Michela jenom tehdy, když ty tu hru nebudeš režírovat.“ A tak první uvedení Strašných rodičů Cocteau nerežíroval.

V roce 1937 jsem totiž hrál v jedné jeho hře, která se jmenovala Rytíři kulatého stolu. Připadal jsem si v ní hrozný a vinil jsem z toho Cocteaua a jeho režii. Proto jsem pak nechtěl, aby mě režíroval. Teprve mnohem později jsem mu řekl, že jsem už na jeho režii dostatečně připravený.

Ale on vás režíroval i ve filmu.

Ano, ale to bylo až v roce 1954.

V případě filmové režie to bylo jiné?

Film Kráska a zvíře byl jiný. Ale nemohu říci, že bych byl se svým výkonem v tomhle filmu nějak zvlášť spokojený. Líbil se mi film jako takový, byl jsem moc rád, že v něm mohu hrát, ale sám sobě jsem se v něm nelíbil. Jean Cocteau měl zvláštní dar. Dokázal velmi dobře pracovat se staršími lidmi a s ženami, ale v případě mladých herců mu to už tak dobře nešlo.

Cocteau řekl, že je zázrak žít životem dvou lidí, a přitom být jen jedním. Byl tohle jeden z důvodů, proč jste si vybral herectví za svou profesi?

Ne. Herectví je pro mě vášní vycházející odkudsi z mého nitra, z mé duše. Nevím, proč je tomu tak. Je to, jako když někdo bere drogy, taky nedokáže dost dobře vysvětlit, proč je bere.

Herectví je pro vás droga?

Ano, je to pro mě něco jako droga. Je to vášeň, neřest.

Tu vášeň jste cítil už jako dítě?

Ano, ale ani v dospělosti, když už jsem hercem byl, nevyhasla.

V divadle jste hrál spoustu velkých rolí. Která z nich byla pro vás nejdůležitější?

Nepočítám-li Cocteauovy hry, za nejdůležitější pro sebe jako pro herce považuji krále Leara a Cyrana z Bergeraku.

A která filmová role pro vás nejvíce znamenala?

Hodně pro mě znamenala role Césara de Bazan v Ruy Blasovi. Dostal jsem ji v době, kdy si mě film moc nevšímal. A po téhle roli jsem zase začal hodně točit, takže jsem si všechno vynahradil. Téhle roli za mnohé vděčím.

Pamatujete si na svou první divadelní roli?

Nejenže si pamatuji na svou první divadelní roli, ale já si pamatuji i její text. Bylo to v Shakespearově Caesarovi. Říkal jsem: „Když vyvrhli a rozebrali oběť, nemohli najít srdce ve zvířeti.“

A dál?

To bylo celé! (smích)

Byl jste členem Comédie Francaise, viďte?

Ano. Dokonce dvakrát. Ale poprvé jsem si vůbec nezahrál. Jak k tomu došlo? Požádal jsem Jeana Cocteaua, aby mi napsal hru ve verších. A on řekl, že mi ji napíše, až se stanu členem Comédie Francaise. A mě náhodou v té době oslovila Marie Bellová, to byla vynikající herečka z Comédie Francaise, protože hledala herce pro roli Hippolyta ve Faidře. A já řekl ano. Udělal jsem to hlavně proto, aby pro mě Jean Cocteau napsal tu hru. A on ji také napsal. Jenže v tu dobu jsem podepsal smlouvu na jeden film s režisérem Marcelem Carném, a protože jsem věděl, že herec, který v Comédii Francaise zkouší, nemůže dostat volno, šel jsem za administrátorem a řekl mu: „Já jsem vás upozorňoval, že jsem podepsal smlouvu s Marcelem Carném.“ A on mi odpověděl: „Já vás pustit nemohu. Podejte výpověď, a až natáčení skončíte, zase vás přijmu zpátky.“ Takže jsem dal výpověď a okamžitě z toho byl v novinách skandál, protože jsem odešel, aniž bych vůbec hrál. Byl to tak velký skandál, že mě zpátky už nevzali a do Comédie Francaise jsem se vrátil až mnohem později.

Změnilo se divadlo během vaší herecké kariéry?

Ano, protože je čím dál méně dobrých autorů. Ale mou životní láskou je klasika. Poslední hra, ve které jsem hrál, byla Arlesanka Alphonse Daudeta. Premiéru měla letos v únoru. To je taky klasika. Hudbu k ní napsal Bizet.

Změnil se v divadle zkušební proces?

Dnes se víc pracuje. Já jsem zkoušel maximálně tři hodiny denně. A dnes se zkouší sedm až osm hodin.

Chodí do francouzských divadel hodně diváků?

Ano.

U nás se ještě nedávno mluvilo o divácké krizi.

O divácké krizi ve Francii slyším mluvit od chvíle, co jsem se narodil. Ale já o žádné nevím.

Řekl jste: „Už mám dost všech těch králů, princů a vévodů. Sním o tom, že budu hrát tuláka.“

Ano. Proto jsem hrál krále Leara. On je přece taky tak trochu tulák. A pastýř v Arlesance rovněž. A taky jsem hrál v jednom filmu, jmenoval se Rodinné pouto, ve kterém jsem měl roli takového přitroublého venkovana. Hrozně jsem se tím bavil, protože předtím jsem nic takového nehrál.

V divadle jste hrál mnohem vážnější a dramatičtější role než ve filmu. Na vině jsou režiséři?

Ne. Role jsem si vždycky vybíral sám. Mám rád tragédii, ale jsem velmi pyšný na to, když se mi podaří někoho rozesmát. Jsem šťastný, když dostanu roli, která přináší lidem smích.

Nechával jste se v nebezpečných scénách nahrazovat dublérem?

Ne. Dokonce jsem to měl ve smlouvě jako podmínku. Když mi André Hunebelle zavolal, že chce, abych v jeho Hrbáčovi hrál roli Lagardèra, odpověděl jsem mu, že moc rád, ale jen za podmínky, že nebudu mít dubléra. „To se mi hodí,“ řekl. „Včera jsem vás viděl v Zimním cirkusu v galapředstavení artistů, kde jste předváděl číslo na osmnáct metrů vysoké ocelové tyči. Proto vám volám, aspoň nebudeme potřebovat kaskadéra.“

Víte, že tenhle film i vy jako herec jste u nás velmi oblíbení?

Něco vím, protože jsem z Československa vždycky dostával spoustu dopisů.

Byl jste někdy v Československu?

Bohužel ne. Ale myslím, že Praha je jedno z nejkrásnějších měst na světě. Mám o ní spoustu knih.

Na jevišti a před kamerou stojíte víc než šedesát let. Co vám ta léta přinesla?

Štěstí.

A peníze?

Peníze? Ano, peníze samozřejmě taky. Ale je to trochu nespravedlivé. Dělal jsem přece jen to, co mám rád, a vždycky jsem za to byl dobře placený. To je zvláštní. Mohl jsem hrát, co jsem chtěl, a ještě mě za to platili! (smích) Vždycky jsem peníze považoval jen za jakési kapesné. A měl jsem pravdu, protože mnohem líp se utrácí, když je člověk mladý. Když je starý, už nemá tolik tužeb, tolik potřeb.

Hrál jste se spoustou slavných kolegů. Na které z nich vzpomínáte nejvíc?

Na Yvonne de Bray. To je podle mě největší herečka, s jakou jsem se kdy sešel. Je u vás známá? Ne? Ani se nedivím, protože ani ve Francii už ji dnes moc lidí nezná. Hrál jsem se spoustou výtečných herců. S Annie Girardotovou, Jeanne Moreauovou, Marinou Vladyovou, Catherine Deneuveovou, Bourvilem…

Řadu filmů jste natočil s Louisem de Funèsem.

Ano, Fantomase, Kapitána Fracasse. Ještě předtím, než se stal velkou hvězdou, hrál v mých filmech malé role. Myslím, že to byl velký talent, ale založený na zlém humoru. A já zlý humor nemám rád.

Byl talentovaný herec, ale měl dost nepříjemnou povahu. Provázel mě celou kariérou, ale jako kolegu jsem ho rád neměl.

A na jakého režiséra nejvíc vzpomínáte?

Na Luchina Viscontiho. Přesto že jsem v jeho filmu nehrál velkou roli. Jednalo se o Dostojevského Bílé noci. S Viscontim jsem se přátelil ještě předtím, než začal točit filmy. A jednou mi takhle zatelefonoval, a já se ho zeptal: „Co děláš v Paříži?“ A on odpověděl: „Hledám tu herce.“ A já na to: „Jakého herce?“ A on se mě zeptal, jestli jsem četl Dostojevského Bílé noci. Řekl jsem, že ano. „Takže víš, že je tam jedna postava, která se objeví jen na začátku a na konci. Je to velmi malá role, ale je důležitá pro celý film.“ Vyjmenoval jsem mu tedy řadu herců, a on mi pořád odpovídal ne, ne, ne. Tak jsem se ho zeptal, kterou filmovou hvězdu by chtěl v té roli mít. A on mi odpověděl: „Tebe!“ Tak mu říkám: „Proč mě tedy nepožádáš, abych ji hrál?“ „Protože je to malá role, pro tebe by to znamenalo dělat stafáž.“ „Ale já tě hrozně obdivuju a klidně ti tu stafáž udělám.“ A tak jsem ten film natočil. A pak, když jsem se chystal hrát ve hře Dva na houpačce Williama Gibsona, ptali se mě, koho bych chtěl jako režiséra. Řekl jsem, že Luchina Viscontiho. Všichni mi říkali: „Ty jsi blázen! Blázen! Ten by to nikdy nevzal!“ Ale já jsem se ho přesto zeptal, a protože jsem hrál tenkrát tu malou roli v jeho filmu, souhlasil, že mě bude režírovat v divadle. Byl to nejpozoruhodnější režisér, jakého jsem kdy potkal.

Kolik filmů jste natočil?

Myslím, že sedmdesát pět.

Sedmdesát pět? To je hodně.

Ne, to není moc. Například Tony Curtis, se kterým jsem se setkal před třemi dny, mi říkal, že natočil dvě stě padesát filmů. (smích) Tak vidíte!

Proč jste tedy natočil jen sedmdesát pět filmů? Proč jste jich nenatočil…

Dvě stě padesát? Protože jsem hrál divadlo. Podívejte, když chtěli, abych podepsal smlouvu s Hollywoodem na sedm let, řekl jsem ne, protože mám rád divadlo, a zůstat sedm let bez divadla pro mě nepřipadalo v úvahu. (smích) Chtěl jsem být v životě šťastný, a tak jsem se vždycky choval tak, abych šťastný byl.

Hrál jste v řadě romantických filmů. Máte rád Alexandra Dumase?

Já Alexandra Dumase miluji, ale on vyprávěl smyšlené příběhy, a já si myslím, že se víc radoval ze skutečného života. (smích)

Víte, když jsem se poznal s Cocteauem, byl jsem velmi nevzdělaný. A tak jsem ho poprosil, aby mi doporučil knihy, které bych měl číst. A on mi napsal seznam dvaceti knih. Mistrovských děl. Napsal mi tam například Dostojevského Idiota, já ho přečetl a pak jsem pokračoval a přečetl Dostojevského celého. Bylo to od Cocteaua hrozně chytré napsat mi od každého spisovatele jen jeden titul. Vzbudil mou pozornost.

Jste herec, ale zároveň i známý malíř. Malování je pro vás odpočinek?

Malování je pro mě především akt lásky, protože na plátně se snažím vždycky zachytit milovanou věc nebo bytost.

Malujete hlavně portréty?

Maluju portréty, ale taky krajiny a zátiší. Jenomže já maluju hrozně pomalu, takže moc obrazů nenamaluju. Podívejte se na ten strom. Někdy bych ho chtěl namalovat. Chtěl bych udělat jeho portrét. (smích) Je to olivovník a tak velký olivovník je velmi vzácný.

Kdo je váš nejoblíbenější malíř?

Vermeer. Obdivuji se samozřejmě Picassovi, kterého jsem dobře znal. Picasso měl ateliér nedaleko mého pařížského bytu. Slavný Bateau Lavoir. Po požáru to tam celé zrekonstruovali. Byl jsem se tam podívat, ale už to ani zdaleka není ono.

Picassa jste tedy velmi dobře znal.

Ano, ano, velmi dobře. Picassa a Cocteaua jsem sice dobře znal, ale nemaloval jsem podle jejich vzoru. Začal jsem malovat, už když mi bylo deset. A když jsem díky Cocteauovi poznal svět, který mě úplně změnil, přestal jsem malovat, protože jsem se za svoje obrazy styděl. Ale jednoho dne jsem si řekl, vem to čert, ať do dopadne, jak chce, budu malovat, protože jsem to potřeboval. Potřeboval jsem se vyjadřovat tímto způsobem. A tak jsem zase začal malovat. Odjel jsem na venkov, kde jsem maloval v plen éru. A Jean Cocteau mě prosil, abych mu ukázal, co jsem namaloval. Řekl jsem: „Kdepak, ne, ne, ne, je to strašné, je to jako pohlednice, tobě se to líbit nebude.“ Dělal si ze mě legraci, takže jsem mu nakonec řekl: „Tak se podívej, jestli chceš.“ A jednu krajinku jsem mu ukázal. Jako zázrakem, aniž bych to věděl, jsem namaloval místo, kde kdysi trávil spoustu času s přítelem Radiguetem. A když ten obraz uviděl – Jean Cocteau byl v mém případě vždycky shovívavý a vždycky se mu líbilo všechno, co jsem udělal, i když to nebyla pravda – řekl mi: „Ty maluješ tak, jak by si přáli malovat všichni malíři, ale nikdy to nedokážou. Musíš mi ten obraz dát.“ A já jsem samozřejmě řekl ano. A on si ten obraz pověsil ve svém bytě na náměstí Madelaine… Tenhle velice realistický obraz působil jako šok uprostřed všech těch výstředních věcí, které tam měl. A pokaždé, když k Jeanu Cocteauovi někdo přišel poprvé, hned se ptal, kdo to maloval. (smích) A Jean Cocteau pyšně odpovídal: „Jean Marais!“ Jednoho dne přišel Picasso, a když spatřil ten obraz, zeptal se jako všichni ostatní: „Kdo to maloval?“ (smích) A Jean Cocteau odpověděl jako obvykle: „Jean Marais!“ Byl jsem u toho a srdce mi spadlo do kalhot. A Picasso řekl: „Kdybych ten obraz viděl někde v obchodě, tak si ho koupím.“ (smích) Později jsem si říkal, že se mu nemohl vůbec líbit, protože byl velmi realistický, úplný opak toho, co dělal on. Že to možná řekl jen proto, aby si ze mě vystřelil. Ale tehdy jsem mu věřil.

Prodáváte svoje obrazy?

Ne. Ale asi tak před patnácti lety jsem byl velmi pyšný, když mě jedna galerie požádala, abych v ní uspořádal výstavu. Jenomže člověk by neměl nikdy zapomínat, že sláva a pýcha mají i svůj rub. Já na to zapomněl, a stihl mě za to trest. Do té galerie jsem dal všechno, co jsem až do té doby namaloval. Myslel jsem si, že se nic neprodá, a navíc jsem neměl ani ponětí o cenách obrazů, protože nejsem malíř. A ono se prodalo všechno. Zůstal jsem bez obrazů a vlastně i bez peněz. (smích) Od té doby jsem přestal vystavovat.

O svých obrazech jste řekl: „Pracuju rukama, které vede spíš srdce než hlava.“ Malíř má štětec a plátno. A co herec? Ten má jen své tělo.

Ano. Ale velmi důležité je jeho srdce.

Myslíte, že srdce je pro herce důležité?

Všechno, v divadle, malířství, sochařství, všechno vychází ze srdce.

A v životě?

To taky.

Proč jste si za své bydliště vybral Vallauris?

Já vždycky všechno dělám z přátelství. A protože tady mám skvělé přátele, manžele Pasqualiovy, kteří bydlí hned vedle, žiju tu s nimi.

Ale máte rád tenhle kraj?

Mám ho moc rád. Jenomže já se cítím šťastný všude. Když jsem v Paříži, jsem šťastný, když jsem tady, tak jsem taky šťastný, já jsem šťastný všude. Umím být šťastný. Umím si štěstí vybojovat.

Provence, to je tradice. Hodně umělců tady tvořilo i žilo, Picasso, Daudet, Pagnol. Ale co znamená Provence pro vás?

Provence je pro mě slunce. Slunce a krása. Mořské pobřeží je tu krásné, ale vnitrozemí také. Jsou tu skutečně půvabná místa, jako třeba Mons nebo Castellane. Není tam tolik turistů a díky tomu je tam mnohem větší klid.

S Jeanem Cocteauem jste také jezdívali do Saint-Tropez, že?

Ano. Právě díky Cocteauovi jsem poznal jih Francie. Ale nejdřív jsem poznal Toulon a Marseille a teprve pak jsme začali jezdit do Saint-Tropez. Tam jsme trávili prázdniny těsně před válkou. A tam nás také zastihlo vyhlášení mobilizace.

Jak jste si zvykl na venkově?

Já si zvyknu všude. Jsem šťastný všude.

Ale žil jste přece skoro celý život v Paříži?

To není tak úplně pravda. Dlouho jsem žil v Marnes-la-Coquette, což je asi deset kilometrů od Paříže. A jako kluk jsem žil ve Vésinet na pařížském předměstí.

Jste hvězda, všichni vás znají. Procházíte se tady normálně po ulicích?

(smích) Já se vždycky snažím chovat tak, jako by mě nikdo neznal. A po ulicích se tady normálně procházím. Jenomže Vallauris je vesnice, tady se všichni známe.

Žijete sám. Není to pro vás těžké?

Já mám rád samotu. A pak, jak bych si mohl na samotu stěžovat, když pomyslím na štěstí, které mi v životě přálo? Samozřejmě, že bych si přál podělit se o svůj život s nějakým milovaným člověkem. Osud tomu nechtěl. Ale vzhledem k milosti, jíž se mi dostalo, musím za ni nějakou cenu zaplatit – třeba tím, že budu žít osaměle.

Adoptoval jste přece syna.

Ano. Jmenuje se Serge Ayala. Se souhlasem jeho matky jsem ho přijal za svého a z právního hlediska je můj syn.

Žije v Paříži?

U Paříže. Má velkou rodinu a já jsem šťastný, že mohu být dědečkem.

Věříte v Boha?

Věřím v Boha, ale nejsem ortodoxní věřící. Každý den se modlím, ale dělám to jen proto, abych vyjádřil svou vděčnost. Když byla v roce 1938 válka na spadnutí, došlo k částečné mobilizaci. A já jsem měl v té době hrát v Cocteauových Strašných rodičích. Ve hře, kterou jsem miloval. Roli, po níž jsem toužil. Dostal jsem strach, že ji nebudu kvůli válce moci hrát. Začal jsem se modlit. Nemodlil jsem se od prvního přijímání. A říkal jsem: Pane Bože, chci od tebe jen, abys tu válku odložil. (smích) A válka skutečně začala později. Samozřejmě, že to nezpůsobila moje modlitba. Ale já pak cítil povinnost modlit se dál. Modlil jsem se celý život. A modlím se doposud.

Vystavěl jste kolem sebe zeď? Proti nemocnému světu, který nás obklopuje?

Já mám zvláštní schopnost. Dokážu být fyzicky přítomný, a přitom jsem duchem jinde. Z míst, která se mi nelíbí, prostě odjedu, nejsem tam. Tedy fyzicky tam jsem, ale v duchu tam nejsem.

Myslíte si, že se vztahy mezi lidmi zhoršily?

Myslím, že ano. Aspoň podle toho, co vidíme v televizi, slyšíme v rádiu nebo čteme v novinách. Já sice noviny zásadně nečtu, ale myslím, že vztahy jsou opravdu horší. Ale ani v minulosti to nebyl žádný med. Kdysi jsem četl knihu, která se jmenovala Napoleonův tajný deník. To byla také hrozná doba. Pořád se vraždilo a válčilo. Ani tenkrát to lidé neměli jednoduché.

Jste slavný člověk. Jste filmová hvězda. Co vám přinesla sláva?

Sláva? Tak za prvé, co je to vlastně sláva? Mně sláva umožnila dělat to, co jsem chtěl, věci, které mě v životě nejvíc vzrušovaly. To, že jsem slavný, mi umožnilo dělat takové divadlo, po jakém jsem toužil. V civilním životě jsem se ale vždycky snažil chovat jako normální člověk.

Co je podle vás nejdůležitější v mládí?

Milovat. Milovat umění, přírodu, moře… Prostě milovat.

A ve stáří?

Stáří je privilegium. Znamená to, že člověk neumřel mladý. Za stáří by se mělo děkovat Bohu.

Během života se člověk mění. Říká se, že stáří je zralejší, moudřejší. Změnil jste se i vy?

Nevím. Já jsem se snažil být moudrý a rozumný už jako mladý. Proč by to mělo být jenom výsadou stáří?

Vidíte věci jasněji?

Vždycky jsem se snažil dívat se na věci zpříma. Naopak, já mám pocit, že jsem se ve vývoji opozdil. Víte, já jsem tak trochu demeuré. Demeuré znamená ve francouzštině nepříliš inteligentní, zaostalý. Zůstal jsem dítětem. Je mi čtyřiaosmdesát, ale mám reakce dítěte. Je to moudré?

Kde je zdroj vašeho umění?

Ale já jen dělám to, co umím. To, co smím. Nic víc.

Je ten zdroj ve vašem srdci?

Bezpochyby ano. A v mé vášni.

A co se týče života?

Já jsem v životě velmi šťastný. Každý z nás prožil v životě nějakou tragédii, ale mně se podařilo žít šťastně. Přes všechny překážky, bariéry, přes všechno.

Co je pro vás krása?

Krása? Michelangelo, Vermeer, Leonardo da Vinci, Jean Cocteau, Picasso… Krása je pro mě umění.

Kdy jste nejvíc cítil plnost života?

Když jsem byl mladý.

A teď?

I teď samozřejmě. Jen už nejsem zamilovaný. Zůstala mi jen láska k umění. Ale za umělce se nepovažuju. Já jsem jen člověk, který se baví. To je vše.


Jean Marais
(11. 12. 1913-8. 11. 1998)

Narodil se v Cherbourgu a původně se jmenoval Jean Alfred Villain. Jeho matka se živila prostitucí a na konci svého života dokonce popřela otcovství zvěrolékaře Villaina. Marais začínal jako retušér v pařížském fotoateliéru. V roce 1933 debutoval bezvýznamnými rolemi ve filmu i na divadle, aby zakrátko zazářil na filmovém a divadelním nebi jako meteor. Do myslí a srdcí milionů filmových diváků vstoupil svými postavami ve filmech Ruy Blas, Kráska a zvíře, Kapitán Fracasse, Železná maska a řadě dalších, v nichž představoval kladné i záporné hrdiny, především však romantické milence. Účinkoval v 80 filmech. Svou kariéru ukončil poslední velkou rolí v Demyho snímku Oslí kůže z roku 1970. Zemřel na celkovou tělesnou slabost měsíc před svými pětaosmdesátinami.

Category: 1999 / 05

Řemeslo je zlatý náramek,“ říkávají obyvatelé Tuniska, jako by chtěli vyjádřit svůj vřelý vztah k řemeslům. Ten je ostatně zřejmý každému, kdo kdy vkročil na tuniská tržiště – súky. Arabský duch na takovém místě zaútočí na všechny smysly. Je slyšet tlukot kladívek kovotepců, kteří před svými krámky vyrábějí mosazné talíře a vázy. Je možné přejet dlaní přes chladnou glazuru keramických výrobků a ucítit přitom vůni mátového čaje, linoucí se z otevřených dveří dílny. A konečně pro oči je tu nepřeberná galerie barev a tvarů koberců, výrobků z kůže, zlatých náramků a tkaných přehozů. V úzkých a klikatých uličkách, kde většinou tržnice bývají, tomu všemu vévodí vzrušené hlasy prodávajících a kupujících.

LÉTAJÍCÍ KOBERCE

Létající koberce se tu sice neprodávají a asi ani nevyrábějí, ovšem jinak se tuniské koberce pyšní krásou přímo pohádkovou. A také prodej koberců bývá epizodou z Tisíce a jedné noci. Šikovný obchodník před zákazníkem rozvíjí jeden koberec za druhým, přičemž vybrat si není jednoduché. Zvlášť když potenciální kupec sedí v místnosti doslova obalené koberci, v příjemném chládku popíjí přeslazený mátový čaj a poslouchá plynulý proud chvály, jenž na své koberce mistr pěje. A podaří-li se někomu nakonec ten svůj koberec vybrat, nemůže se vyhnout následnému smlouvání o cenu, bezpodmínečné součásti arabského obchodování.

Přestože jsou dnes hitem číslo jedna koberce vázané, původně se na území Tuniska pouze tkaly. Byly většinou obdélníkového tvaru a výrazným prvkem byly pruhy. Podle středověké muslimské tradice se v příčných pruzích často objevovaly geometrické vzory se symbolikou čísel 0, 3, 4 a 5. Až když v devatenáctém století propukla v Evropě móda orientálních koberců, přizpůsobili se jí tuniští obchodníci a pokusili se napodobit tehdy velmi žádané vázané koberce z Anatólie. Pokus to byl více než úspěšný, a nová tradice byla na světě.

Nejproslulejším střediskem výroby koberců je svaté město Kajruván. Prosperuje zde celá řada manufaktur, které se zabývají výrobou obou druhů koberců, přičemž tkané koberce dodnes používají místní lidé v domácnosti – nejen jako podlahové krytiny, ale také jako přehozy či doplněk k velbloudímu sedlu. Vázané koberce jsou určené na prodej turistům či na export.

Tam, kde se koberce vyrábějí, se také většinou prodávají. A tak není obtížné spatřit ženy a dívky – neboť jde o výlučně ženskou práci – sedící u rámů s napjatými osnovami. Na osnovu se váže jeden uzlík za druhým, řádky uzlíků se pak železným hřebenem přirážejí k hotové části. Uzle se váží ve stejném směru a vlněná vlákna se většinou odstřihávají ve výšce 16 mm. Podle počtu uzlíků se určuje hodnota koberce – čím více, tím dražší je výsledné dílo. Na čtvereční metr se zpravidla vejde 100-200 tisíc uzlů, u luxusních koberců z jemné příze jich může být až půl milionu. Tyto koberce jsou ale tak drahé, že jsou prakticky neprodejné.

Koberce hýří barvami, ale převládá, stejně jako u keramiky nebo omítky, modrá barva v kombinaci s béžovou, kontrastuje jim zelená a červená. Koberce se ovšem nerozlišují jen podle barev. Mergúm je tkaný koberec dodatečně vyšívaný jemnými vzory, který pochází většinou z okolí Kajruvánu a Džemu. Kelím je tradiční tuniský tkaný koberec s pestrými pruhy s geometrickými či figurálními vzory. Nejrozšířenější typ koberce je zerbíja – vázaný koberec z Kajruvánu.

NAD HRNČÍŘSKÝM KRUHEM

Mluví-li se v souvislosti s Tuniskem o hrnčířství, padnou jistě názvy dvou míst – Nábel a Džerba. Hrnčířství tu bylo proslulé už v antické době, dnes se obě střediska vydala trochu odlišnými směry.

Na Džerbě se vyrábějí nádoby bez glazury, amfory a jiné „hrnce“ určené převážně na skladování potravin. Povrch těchto nádob se zdobí vrypy, vlnovkami, žlábky či otisky prstů. Tradiční výrobní postup se zachovává dodnes jen s nepatrnými odchylkami. Hrnčířský jíl se rozloží na zem, zalije mořskou vodou a nechá odpočívat. Když zmizí voda, jíl se rozšlapáváním zpracuje na mazlavou hmotu a teprve pak je možné začít s vytáčením nádoby. Malým obřadem je i vypalování – v hrnčířské peci se zapálí olivové větve a polena, pak se přidá palmové dřevo. Vypalování trvá kolem pěti dní.

Zatímco na Džerbě vznikají výrobky podobné těm, které dodnes archeologové nacházejí na místech antických vykopávek, řemeslníci v Nábelu se zaměřili na keramické výrobky s glazurou. Podstatou glazury je jemná kašovitá hmota z křemene, kaolinu a vápence, smíchaná s kovovým tavivem. Tak vzniká mléčně bílá glazura, základní barva talířů, misek či džbánů. Zářivých barev se dosáhne přidáním oxidů kobaltu, mědi, železa či manganu. Takové barvy se vypalují ve vysokém žáru, v elektrických pecích o teplotách kolem 1000 stupňů Celsia.

Ještě dokonalejší jsou díla ručně malovaná. Na tuniské keramice se objevují tradiční arabesky, kaligrafické arabské nápisy, geometrické ornamenty, květiny, ptáci a velmi často ryby. Ty byly v antických dobách symbolem křesťanství a podle některých etnografů je tento motiv na místní keramice starý téměř dva tisíce let.

Z hrnčířského jílu se v Tunisku vyrábí ještě darbúka – bubínek s kůží z břicha skopce. Na darbúku hrají podle tradice ženy a dnes je snad nejrozšířenějším suvenýrem – neznám žádného návštěvníka Tuniska, který by si alespoň malou darbúku nepřivezl.

V RYTMU KOVOTEPCOVA KLADÍVKA

Jsou nepřehlédnutelní. Mladí i staří, krásní i obyčejní – muži, kteří sedí mezi svým vystaveným zbožím a kladívkem a dlátkem zdobí další talíř. Pod jejich rukama se objevují elegantní ornamenty či ozdobné arabské nápisy. Dnes tvoří nedílnou součást každé tržnice, každého města. Nebylo tomu tak ale vždy.

Talíře, vázy a ostatní mosazné předměty totiž nepatří mezi tradiční domácí výrobky. Jde o napodobeniny marockých, egyptských, iráckých a indických předmětů, i když dnes už s nepřehlédnutelným „tuniským přízvukem“. Výrobky jsou určeny hlavně pro turisty – ostatně právě oni svým zájmem přispěli podstatnou měrou k rozkvětu tohoto řemesla.

Zcela určitě však mají tuniský původ výrobky ze zlata a ze stříbra. Jejich výrobou jsou proslulá tři města – Tunis, Sús a Sfax. Pověstné jsou tuniské šperky ze stříbra se svými filigránsky zpracovanými ornamentálními vzory. Šperky mohou mít i magickou moc, tak jako známá Fatmina ruka, amulet proti uhranutí.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This