Category: 1999 / 06

Dlouhotrvající spory o založení města Ústí nad Labem ukončil před čtyřiceti lety brněnský historik Jindřich Šebánek, když objevil darovací listinu krále Václava I., pečetěnou 7. února 1249 v Žatci. Král Václav v ní za věrné služby věnuje svému družiníku Erkenbertovi ze Starkenberka město Ústí nad Labem. Listina potvrzuje existenci Ústí jako města královského, neboť jinak by panovník nemohl toto město darovat. A proto mohli ústečtí radní v neděli 7. února 1999 v kostele sv. Vojtěcha při slavnostním zasedání, jehož jediným bodem byla aprobace historických listin, zahájit 750. výročí královského města Ústí nad Labem.

FALEŠNÉ A PRAVÉ LISTINY

To ovšem neznamená, že by Ústí jako královské město neexistovalo již dávno před uvedeným datem. Dá se předpokládat, že k tomu došlo v rozmezí let 1230 až 1249. Šebánek to dokazuje tím, že ve Václavově dokumentu je použito pro Ústí označení civitas, což ve středověké latině znamenalo společenství lidí rovných před zákonem.

Počátek města však lze podle archeologických nálezů datovat do 10. století. Tehdy vznikla při soutoku Bíliny s Labem slovanská trhová osada a celnice, kde kupci ze středu Čech na cestě do Míšně přepřahali koně a odpočívali. A právě s vybíráním cla souvisí i nejstarší zmínka o Ústí. Je totiž uvedeno mezi zbožím a příjmy, které daroval v roce 993 kníže Boleslav II. břevnovskému klášteru.

Jenomže listina se nedochovala v originále. To, co břevnovský klášter vlastní, je opis původní listiny zhotovený ve 13. století. Benediktini, vedeni snahou rozmnožit počet svých poplatníků, si k původní darovací listině několik jmen připsali. Že se jedná o zřejmé falzum, je prokázáno odborníky v oboru diplomatiky. Z tohoto důvodu byl také zamítnut pokus Ústečanů oslavovat v roce 1993 tisíc let od založení města.

ÚSTÍ NEBO VYHLÍDKA?

Skutečně prvním písemným dokladem o existenci Ústí je zakládací listina litoměřické kapituly z roku 1057, kde je uveden počet lokalit, které budou na kapitulu přispívat. Tam je Ústí označeno jako Ústie, což jasně potvrzuje jeho slovanský původ. Kapitula měla dostat osminu cla vybíraného při přechodu řeky u Ústí. V latinských textech z té doby se setkáváme s přepisem Uzk nebo dokonce Vzk. Při německé kolonizaci pohraničních hvozdů ve 14. století z latinského Uzk udělali Němci Aussig. Pozdější nacionalisticky založení němečtí historikové se snažili dokázat německý původ města tvrzením, že Aussig vzniklo z německého Aussicht (vyhlídka). To je ale holý nesmysl, protože Ústí leží v kotlině.

Ústecké hradiště bylo tehdy, jak ukazují archeologické průzkumy, poměrně rozsáhlé a reprezentativní. Nasvědčuje tomu skutečnost, že český kníže Bedřich se rozhodl v roce 1186 uskutečnit v kostele sv. Vojtěcha svatbu své dcery Žofie s míšeňským markrabětem Albrechtem. Základy kostela jsou také nejstarší historickou památkou města. Rozvoj Ústí počíná ve 13. století s přílivem kolonistů z Míšeňska, kteří budovali město jako středisko řemeslné výroby a obchodu. A již počátkem 60. let 13. století je město opět majetkem krále. Tehdy mu Přemysl Otakar II. uděluje významná privilegia.

DALŠÍ NEUSKUTEČNĚNÁ OSLAVA

Tento fakt se stal příčinou velké blamáže. Podle německé historiografie bylo Ústí povýšeno na královské město v roce 1272 právě Přemyslem Otakarem. Němci převzali tento údaj z listiny Jana Lucemburského z 22. dubna 1325, který se odvolává na privilegia udělená městu „skrze blahé paměti pana Otakara, krále českého…“. Této dezinformace se chytil ústecký normalizační ředitel Domu kultury Alois Hašek a chystal se zorganizovat velkolepé oslavy 700. výročí povýšení města na královské. Vypracoval proto politicko-organizační směrnici, podle níž se mělo oslav zúčastnit 200 těžkooděnců ze Znojma, ve vybraných ústeckých hospodách se mělo obsluhovat v dobovém oblečení a vařit středověká jídla. Perličkou směrnice byla pasáž, kde se oznamovalo, že z balkonu kavárny Sokol budou pozounéři divadla „troubit fanfáry z Vajnarova Tajnhousera“. Normalizační kulturní expert si popletl Richarda Wagnera s dirigentem divadla Františkem Vajnarem a k jeho přepisu opery Tannhäuser není třeba komentáře. Naštěstí ale tehdejší archivář Ivan Martinovský upozornil na problematičnost data 1272, zpochybněného profesorem Šebánkem, a oslavy se nekonaly.

CESTA KRÁLOVSKÉHO MĚSTA K SOUČASNOSTI

Samotné královské město se pak do poloviny minulého století rozvíjelo pomalým tempem. Nepatrný podíl na tom měla bitva Na Běhání (1426), kde husité porazili vojsko saského kurfiřta Fridricha, který dostal město jako zástavu od krále Zikmunda za slíbenou pomoc proti husitům. Ti po vítězné bitvě město zcela vypálili, takže po tři roky tady nikdo nežil. Hlavním důvodem opožděného rozvoje však byla skutečnost, že se Ústí vyhnula první vlna průmyslové revoluce. Teprve od 40. let minulého století začíná v souvislosti s výskytem hnědého uhlí prudký rozmach a město, ve kterém do té doby nepřesáhl počet obyvatel dva tisíce, se začíná zalidňovat. Přicházeli kolonisté z českého vnitrozemí a krušnohorští Němci. Koncem minulého století žilo v Ústí již 50 000 obyvatel.

Category: 1999 / 06

Byl listopad roku 1998. Stáli jsme před budovou pošty v kosovské vesnici Prilepo. Byla bez střechy, očouzená požárem, puklé stěny pomalované nacionalistickými hesly. TADY JE SRBSKO, vévodil všemu rudě vyvedený obří nápis. Pod ním však bíle svítil albánský dovětek, který uváděl věci na pravou míru: TADY JE POŠTA, IDIOTE…

O půl roku později před poštovní budovou v severoalbánském městě Kukës stojí zástup uprchlíků začínající u dvou budek s telefonními automaty. Fronta na chodníku je opravdu nekonečná. Lidé čekající dlouhé hodiny na telefon znuděně pozorují projíždějící auta albánské policie i humanitárních organizací a přemýšlejí, zda se dnes dozvědí něco o příbuzných, známých, milovaných, kteří se jim ve zmatku posledních dní ztratili… Pokračujeme dál a víme, že tohle ještě zdaleka nemá s obrazem skutečné apokalypsy nic společného.

Autem je to z Prahy do Ancony, přístavu na východním pobřeží Itálie, asi 15 hodin. Nedaleko leží jedna z vojenských leteckých základen, odkud startují letadla NATO k operacím nad jugoslávským územím. V zimě ‚94/’95 jsme odtud létali obřími Herculesy do obleženého Sarajeva. Dnes večer se tu nalodíme na trajekt a opět se vydáme směrem na východ…

Někdo mě budí ze spánku. Je krásná, jarně a mořsky vlahá noc a já ležím ve svém vojensky zeleném spacáku na přídi velké dopravní lodi plující do albánského přístavu Durrës. Mžourám na zarostlý obličej: „Co se děje?“ Ústa patřící hlavě s vojenskou čapkou na mě mluví neznámým jazykem, ruka v maskáčovém rukávu ukazuje ke schodům na vyšší palubu.

„I am sorry, myslel jsem podle toho pytle, že patříte k nám. Naši chlapci mají nahoře vyhrazenou zvláštní místnost…“ Pohledem na jeho ramenní nášivku se ujišťuji, že jsem pochopil dobře. KOSOVSKÁ OSVOBOZENECKÁ ARMÁDA (UCK)… Jako jeden z mnoha se stará po celé Evropě o rekrutování kosovsko-albánských dobrovolníků pro válku proti Srbům a nijak zvlášť se svým úkolem netají. Dívá se zasněně ke hvězdné obloze: „Taky je třeba co nejdřív zabít Miloševiče, good night, boy…“

Před pouhým půlrokem nebylo vojáků UCK zdaleka tolik jako teď. Tehdy také nebyl na útěku milion lidí… Ve městech ještě fungovaly bary. Ty srbské byly prázdné a měly otevřeno do rána, albánské narvané k prasknutí s policejní hodinou o půlnoci. Celkem přesné vyjádření poměrného zastoupení znepřátelených etnik i skutečného poměru sil… Před pouhým půlrokem jsme v Kosovu viděli tisíce utečenců, kteří váhavě uvěřili Miloševičovým slibům a vraceli se z horských útočišť zpátky do vesnic.

Ve skutečnosti měli na vybranou ze dvou zel: překonat těžkou zimu v horách, kam utekli před fatálním řáděním srbských paramilitantních bojůvek, nebo přežít ve spálených domech, jejichž stěny byly pomalovány srbskými hesly stejně jako pošta v Prilepu. Potřeba tepla a suchého místa pro postel byla většinou silnější než strach z opětovného vpádu maskovaných mužů, ostatně v horách by starci a kojenci zimu zcela jistě nepřežili. A na jaře se uvidí…

TIRANA, JARO 1999 – NA ÚTĚKU

„Netušili jsme, že budeme muset tak brzy utíkat znovu a definitivně,“ říká maminka asi desetiletého chlapce v baseballové čepici. Nese umělohmotný talíř plný polévky a v rozhovoru pokračuje za chůze po kraji hrací plochy největší sportovní haly v Tiraně. Syn ji sleduje s nakrájeným bochníkem světlého chleba a velkým kelímkem vody. Obratně se vyhýbají davu ostatních uprchlíků: „Když k nám do Mitrovice vtrhli v neděli 4. dubna maskovaní Srbové a vyhnali nás z bytu, strašně jsem se bála, ale to trvalo jen pár desítek minut. Vyplatili jsme se a naštěstí jsme to přestáli bez úhony. Netušila jsem, že to, co uvidím o pár dní později, bude tisíckrát horší…“ Docela hezká žena stoupá po schodech mezi sedadly hlediště až na první galerii, kde má její rodina rozložené matrace. „Nikdy jsem totiž neviděla tolik bídy soustředěné do jednoho místa jako v Kukësu, kterým jsme museli na cestě sem projít,“ říká tiše. Předává polévku starému pánovi na žíněnce a osvobozené ruce dokreslují pokračování příběhu: „Hranici jsme překračovali v Morině. Podařilo se mi naštěstí ukrýt trochu peněz před těmi srbskými vrahy,“ ukazuje s odzbrojující upřímností směrem k vlastnímu klínu, „takže jsme po noci strávené ve škole se sedmdesáti lidmi v jedné třídě mohli opustit tu apokalypsu na severu a vydat se sem, do Tirany. Chtěli jsme do italského tábora, ale ten už je beznadějně plný. Tak nám známí pomohli dostat se aspoň do basketbalové haly.“ Z nadhledu jsou dobře vidět přímo pod koši ležící desítky žíněnek a výdejní linky na vodu, polévku a chléb u střídaček soupeřů. Skupinky uprchlíků poslouchají zprávy s ušima přitisknutýma k malým tranzistoráčkům. Už týdny tu žije na 700 lidí.

PRIŠTINA, PODZIM 1998 – O CO ŠLO V KOSOVU

Kuštrim, kdysi dávno učitel, teď řidič humanitární Organizace Matky Terezy, nám v listopadu ukázal, o co v Kosovu jde. Zavedl nás do střední školy v Prištině, kde předtím učil: vytlučená okna, stržené knihovny, polámané stoly a židle poházené po chodbách. Na podlahách papír a zbytky střepů praskající pod nohama.

„Museli jsme si postupně vybudovat paralelní strukturu školství,“ vysvětloval, když jsme společně zaháněli vlezlou listopadovou zimu v albánském baru. „Postupně jsme totiž ztratili možnost normálně učit. Jednoduše přestaly přicházet peníze na výplaty. Přednášeli jsme zadarmo po bytech, měl jsem příjem okolo 100 marek za měsíc od rodičů studentů navštěvujících mé domácí kurzy… Totéž se týkalo třeba doktorů, kteří neměli možnost atestovat a byli vyházeni z velkých státních nemocnic… Teď se ale všechno radikálně změnilo,“ dodal Kuštrim, rozvážející humanitární pomoc, „moje místo je za volantem, to je momentálně daleko důležitější…“ Netušili jsme, že se nevidíme naposled.

KUKËS, JARO 1999 – PĚŠÍ DEN

Náš džíp s pohonem na všechna čtyři kola šplhá po rozbité silnici směrem na sever. Doprovázíme první náklad české humanitární pomoci vypravený v rámci kampaně SOS KOSOVO 1999 do oblasti severoalbánského města Kukës, kde je největší koncentrace kosovských uprchlíků. Dva náklaďáky jsou naloženy hlavně těstovinami, dětskými výživami a dekami. Prostor nahoře pod plachtou je do posledního místečka napěchován umělohmotnými kanystry na vodu. Neohrabané traky na obtížné albánské cestě zdržují. Přestože jsme vyjeli za úsvitu, dorážíme na místo až těsně před západem slunce. Zaznamenáváme první dojmy – všude kolem jsou davy lidí.

Etnické čištění, už vžitý způsob řešení národních mindráků a pomsty za minulost, dostoupilo na Balkáně nejgrandióznějších měřítek za posledních deset let. V dubnu 1999 je v albánském Kukësu 150 000 lidí, z toho 130 000 uprchlíků z Kosova, původní Albánci tvoří sotva šestinu současného osídlení. Na dlouhých vlnách posloucháme české rádio a musíme se smát prohlášením některých našich politiků, že za to může bombardování NATO.

Hledáme místo, kde budeme podle dohody skládat humanitární náklad z Čech. Je večer a náklaďáky albánské armády právě přivážejí na náměstí asi dvě stovky uprchlíků, ti na hranice dorazili po svých. Z hraničního přechodu Morina je do Kukësu 15 kilometrů, které by už byly nad jejich síly. Je totiž pěší den, do Albánie dnes neprojelo jediné kosovské auto či traktor. Ale přišlo deset tisíc lidí. Deset tisíc lidí za jediný den. Bezprostředně kolem nás jich je sotva dvě stě, ale i tohle množství působí hrozivým dojmem… Denní rekord tady bude dosažen zítra – Dvacet tři tisíc příchozích. Ale to bude až za dvacet čtyři hodin, kdy Srbové pustí traktory.

PRIŠTINA 1998 – MRAZENÍ V ZÁDECH

V parku před univerzitou v hlavním městě Prištině pochodovala pod jugoslávskou vlajkou skupinka na krátko ostříhaných mladíků. Když uviděli kameru, zastavili se a začali skandovat: „SERBIA DO TOKIA, SERBIA DO TOKIA…“ Překlad vyvolával mrazení v zádech i s vědomím, že představu Velkého Srbska táhnoucího se přes celou Asii brali sami křiklouni jako nadsázku. Zeptali se, odkud jsme, a po pár vzájemných pohledech nás akceptovali: „Češi? Dobrý národ, chytrý, dokázali jste se vždycky vyhnout zodpovědnosti. To my do toho jdeme natvrdo, po zimě už bude všechno jasné. Nezapomeňte, že jste Slované.“ A spustili znovu jako kolovrátek: „SERBIA DO TOKIA, SERBIA DO TOKIA…“

ALBÁNIE 1999 – VELKÁ TRAKTOROVÁ ODYSEA

Slunce zapadá a ženské znavené dlouhými kilometry pochodu usedají na trávník a na chodníky kolem náměstí. Těžce si zouvají boty a „staří“ uprchlíci jim polévají zbědovaná chodidla studenou vodou z plastových láhví. Děti spí a hlavičky se jim bezmocně klimbají, když je dospělí sundávají z náklaďáků a pokládají na zem vedle kufrů, batohů a ranečků s věcmi. Problém je se starými nepohyblivými lidmi. Nejsou schopni seskočit z korby, muži si je podávají a opatrně je skládají na zem vedle dětí. My se ukládáme na noc do stanů albánské katolické charity a děláme dobře, protože brzy ráno dotvoří obraz apokalypsy obrovský liják.

Neuvěřitelně silný déšť okamžitě proměňuje okolí města v podivuhodný svět bahna a igelitu. Srbská logika navíc určila, že dnes bude traktorový den, takže se silnice před i za hraničním přechodem Morina rychle zaplňuje šňůrou nejrůznějších povozů, traktorů, vlečených aut a dokonce i zahradních fréz. Proud se pohybuje a plahočí bez ohledu na počasí, na poloprázdné gumy či úplně holý ráfek, bezmocně se kroutící na zadní ose valníku. Igelitové plachty jsou naduté živými lidmi. Občas se objeví hlava, která už nemohla dýchat, a trochu nepatřičně a udiveně trčí zpod průhledné plachty.

Sucho je pouze pod střechou vlastního přechodu, v místě, kde jindy probíhá normální celní a pasové odbavení. Srbští milicionáři na druhé straně hranice lidem berou doklady, auta a traktory mají stržené poznávací značky. Albánští policisté stíhají evidenci příchozích s přehledem – každý traktor se stává samostatnou statistickou jednotkou, kterou tvoří velitel traktoru, většinou šofér, plus 14, 17, 25 nebožáků… podle toho, kolik se jich na povoz vešlo. Tak zní i údaj na kartičce, jež se na čas stává jediným dokladem dané skupiny uprchlíků: Novák + 14.

Z jednoho valníku sesedá starý muž a proti předpokladům nemíří k policistům, ale k nám. Postupně obejme všechny novináře, kteří jsou v dosahu, a stále opakuje: „Děkuji, děkuji vám, že tu jste, děkuji Bohu, že se o tom všem svět dozví…“ Šílenství dalšího dne je dovršeno.

KOSOVO 1998 – POZOROVATELÉ

V roce 1998 bylo na území Kosova rozmístěno 2000 pozorovatelů OBSE. Bývalý učitel Kuštrim nám několikrát opakoval: „Jejich oranžová auta jsou pro nás symbolem, zprávou, že se Západ na Kosovo úplně nevykašlal. Ale všichni si uvědomujeme, že dohoda, kterou teď v Bělehradě uzavřeli Miloševič s Richardem Holbrookem, neřeší skoro nic…“ Humanitární organizace dál zásobovaly paralyzovaná území potravinami a dál pomáhaly obnovovat spálené domy, ale Srbové zjevně nechtěli, aby svět Kosovanům pomohl – dostat vízum bylo stále složitější a na přelomu roku už nepomáhala ani ID karta vysokého představitele humanitární organizace. V ten večer, kdy jsme naposledy mluvili s albánským humanitárním řidičem Kuštrimem, se všichni diskutéři v baru shodovali: zdaleka ještě není konec.

ALBÁNIE 1999 – PLÁČ

„Když není co dělat, propukají psychické problémy,“ říká asi třicetiletý pohledný Albánec Naser. Jeho žena leží spolu se dvěma stařenkami pod plachtou, na které osychají poslední kapky deště, a pláče. Muž omluvně dodává: „Spočítala si, že už se 14 dní nemyla, a bojí se, že děti dostanou vši. Ale za chvíli to bude dobré, musí jít rozdělat oheň a to nebude po tom dešti nic snadného…“

Všude kolem jsou traktory a valníky. Tady zatím končí „Velká traktorová odysea“. Zaplněno je každé místečko v dohledu, mezi kabinami už jsou natažené šňůry na prádlo. Naser – byl inženýrem v továrně a poté, co ho Srbové vyhodili z práce, se živil jako farmář – usedá do kabiny traktoru, nahodí motor a trochu jej protúruje. „Musím ho udržovat v pohotovosti, aby byl v pořádku, až pojedeme domů. Bude to už brzo, Miloševič to bombardování nemůže vydržet,“ libuje si napůl pro sebe, napůl pro nás.

Večer už Nasera nenajdeme. Zmizel i s traktorem, ženou a dětmi. Sousedé nám říkají, že prý Řekové otevřeli národní kemp, kde bude zajištěna základní zdravotní péče jako ve všech táborech organizovaných vládami pomáhajících států. Naser s rodinou se prý okamžitě sbalil a odjel, protože jeho matce dochází zásoba inzulinu…

Jedeme zpátky na jih. V hospodě napůl cesty z Kukësu do Tirany potkáváme bývalého učitele Kuštrima, jak si dává do nosu s pracovníky OBSE, kteří jedou po měsících práce v Bajram Curri na dovolenou. Měl štěstí, že nezmizel jako většina těch, kdo spolupracovali s humanitárními organizacemi nebo s kýmkoli ze zahraničí. Srbové po nich šli s obzvlášť velkým gustem.

KONEC DUBNA 1999

Přístav Durrës nikdy nezažil takový nápor. Vypadá to, že všichni přijíždějí a zároveň odjíždějí. Humanitární pomoc se valí v rozměru stovek tun denně. Před pracovníky humanitárních organizací a před představiteli albánské vlády zůstává ten nejtěžší úkol – přesvědčit uprchlíky z Kosova, že jejich problém nebude vyřešen za pár týdnů a že je nutné, aby se znovu zvedli a vydali na cestu, tentokrát do středu či na jih Albánie, kde bude možné postarat se o dlouhodobě nemocné, o slabé, o ty, kteří by na divokém severu určitě nepřežili…


HUMANITÁRNÍ KATASTROFA

Všechno začalo smrtí maršála Tita (1892-1980), která jako červotoč začala rozdrobovat soudržnost národů Jugoslávie. Rozklad se datuje od devadesátých let, kdy s rozpadem komunistického bloku a mnohonárodnostních států nahradili jugoslávští politici starou ideologii nacionalismem a úzkými zájmy svých republik. Dnes, po devíti letech, se život na tomto území proměnil v peklo.

Jugoslávie byla prohlášena Federativní lidovou republikou v září 1945. Josip-Broz Tito – legenda protifašistického odboje – získává ve volbách do Svazového shromáždění 90,84 % hlasů a stává se předsedou vlády a ministrem zahraničí. Pokouší se najít vlastní cestu ke komunismu založenou na dělnických samosprávách, na tržně ekonomických tendencích a samostatné zahraniční politice. Titovy úspěchy jak v zahraniční politice (Jugoslávie vstupuje roku 1961 do pětadvacetičlenného seskupení nezúčastněných států), tak i při budování „socialismu“ (rozvinutý průmysl a poměrně vysoká životní úroveň) zapříčinily, že byl opomíjen Titův kult osobnosti. Teprve po jeho smrti se začalo poukazovat na jeho chyby.

První se osamostatnilo nejbohatší a ekonomicky nejvyspělejší Slovinsko. Po něm se ozvalo Chorvatsko. Tam situaci zkomplikovalo 300 000 Srbů, kteří nechtěli hrát v novém státě podřadnou úlohu. Srbové v Krajině, kde tvořili po staletí místní usídlenou většinu, vytvořili vlastní administrativu a zmocnili se i východní Slavonie. Samostatnost Chorvatska uznalo jako první v roce 1991 Německo, a to bez předběžné dohody s členy EHS. Tímto chybným tahem byl urychlen rozpad Jugoslávie na nacionálních principech.

Po Chorvatsku se přihlásila o nezávislost Bosna a Hercegovina. Nezávislost prosazovali především muslimští politikové s cílem vytvořit v Evropě muslimský stát. Výsledkem byla dlouhá bratrovražedná válka, v níž USA podporovaly muslimsko-chorvatskou vládu v Sarajevu a spolu s Německem umožnily Chorvatsku vyřešit i odtržení Krajiny. Chorvatská armáda porazila milice krajinských Srbů, aniž dbala na modré přilby OSN dohlížející tam na příměří. Zároveň probíhala masová etnická čistka, při níž bylo vyhnáno přes 200 000 Srbů.

Známé daytonské mírové dohody, podle nichž se Miloševič vzdal podpory krajinských a bosenských Srbů, sice formálně sjednotily Bosnu a Hercegovinu, ale vnitřně zůstala rozdělena na muslimsko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny včetně Sarajeva a na Republiku srbskou. USA i EU se potom vměšovaly do vnitřních záležitostí Republiky srbské, což vyvrcholilo tím, že evropský pověřenec EU sesadil prezidenta Poplašena. Nikdo se také nezajímal o osud 700 000 srbských uprchlíků z Chorvatska, Bosny a Hercegoviny žijících v Srbsku. To všechno vyvolalo nedůvěru Srbů k dohodám se státy NATO, jak o tom informoval pověřenec OSN pro Jugoslávii Jiří Dienstbier, a vytvořilo nepříznivou atmosféru pro jednání na zámku Rambouillet.

Počátky humanitární katastrofy ale spadají už do období těsně po daytonských dohodách, kdy dal Západ jasně najevo, že Kosovo je Miloševičovým písečkem. Miloševič tak mohl začít plnit svůj slib, který dal kosovským Srbům v roce 1987 jako čelný představitel srbské komunistické strany, když při řešení konfliktu mezi Srby a Albánci prohlásil: „Nikdo nebude mít právo vám ubližovat.“

Pro Srby je Kosovo jakýmsi „Jeruzalémem“, srdcem království, rozvráceného Turky po bitvě na Kosově poli (1389). Po nezdařeném protitureckém povstání v 17. století Srbové houfně Kosovo opouštěli a začala turecká kolonizace prostoru spřízněným albánským etnikem. Návrat Srbů do Kosova se datuje rokem 1918 po vzniku Jugoslávie. Soužití obou etnik přinášelo neustálé problémy nejen vzhledem k náboženským rozdílům, ale u Srbů především z obavy, že jejich stagnující porodnost umožní, aby je Albánci početně přečíslili. Ústřední vláda v Bělehradě se proto v roce 1989 rozhodla zbavit Kosovo autonomního statusu. Rok nato vyhlásilo 111 poslanců rozpuštěného parlamentu samostatnou republiku Kosovo v rámci Jugoslávie.

Začaly první nepokoje, demonstrace, jež srbská policie nevybíravým způsobem rozháněla. V roce 1996 se zorganizovala Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), docházelo k vzájemnému napadání, které postupně přecházelo k vyvražďování. Není jistě bez zajímavosti, že když se v roce 1996 objevily první zprávy o činnosti UCK, nevěnoval jim Miloševič pozornost. Potřeboval záminku, aby mohl začít s etnickými čistkami a splnit tak svůj dávno vyslovený slib. Spálená a vylidněná země na jedné straně a tragédie utečenců na straně druhé. Zničenou zemi může obnovit novodobý „Marshallův plán“, ale kdo pomůže těm, kteří přišli o své blízké a trpí traumatem prožitého utrpení, v nichž se usídlil pocit strachu, nenávisti či odplaty?

Category: 1999 / 06

.

Ve svém profesionálním životě měl několikrát velké štěstí, avšak nutno dodat, že štěstěna přeje pouze připraveným. Kromě mimořádného technického talentu měl i cit pro stroje. V roce 1948 potkal svého budoucího dlouholetého společníka Takeo Fudžisawu. S ním řídil svoji firmu až do roku 1973, kdy odešel na odpočinek. Fudžisawa nebyl technik, do společného podnikání však vnesl něco, co Hondovi scházelo – výbornou obchodní strategii.

Soichiro Honda byl znám v Japonsku i díky svým liberálním postojům. Ať to bylo v době, kdy jen málo Japonců nosilo oblek západního střihu, nebo po druhé světové válce, kdy průmysl země vycházejícího slunce prakticky neexistoval, vždy to byl Honda, kdo boural zavedená schémata a klišé. Také proto se prosadil v době ekonomického zázraku a pomohl Japonsku na jednu z nejvyšších příček žebříčku celosvětových hospodářských velmocí. Zajímavé je v této souvislosti úsloví, které rád používal: „Pokud někdo chce být nejlepší v Japonsku, musí být nejprve nejlepší na celém světě. Pak se totiž automaticky stane jedničkou i v Japonsku.“

Z PROVINČNÍ KOVÁRNY DO TOKIA

Na půl cesty mezi Tokiem a Kjótem leží město Hamamacu. S dnešním půl milionem obyvatel se řadí mezi středně velká japonská města. Na začátku století to však byla opravdová provincie se všemi svými klady i zápory.

Místnímu kováři Giheie Hondovi se 17. listopadu 1906 narodil syn, kterému dali jméno Soichiro. Od dětství měl prvorozený syn Honda živý zájem o techniku. Později velmi rád vzpomínal, jak jej vodili na procházku ke starému mlýnu na čištění rýže. Pach spáleného benzinu a hukot mechanických částí těžkých strojů, to byla skvělá kulisa pro malého technického nadšence.

Rodina nebyla zrovna z nejmajetnějších, přesto se otec Honda vždy zajímal o všechny novinky přicházející z Evropy či zámoří. Příklon k moderním věcem se projevoval v některých maličkostech, které se však staly v životě potomka podstatnými. Například dospívající Soichiro byl jediný mezi svými vrstevníky, kdo začal nosit šaty západního střihu.

V období, kdy mladý Honda chodil do školy, se stačil v Hamamacu seznámit s prvním automobilem a poté i s letadlem. Technika mu zcela učarovala, a tak nebylo nic divného, že svoji první pracovní příležitost objevil v dílně na opravu automobilů a motocyklů v Tokiu. I když nebyli rodiče příliš nadšeni, že syn bude pracovat v hlavním městě, nakonec Soichira pustili.

PEČOVATEL DĚTÍ A ÚSPĚŠNÝ ZAMĚSTNANEC

A tak si jednoho květnového dne roku 1922 svázal Honda své věci do tradičního japonského šátku furošiki a vydal se v doprovodu svého otce do tokijské dílny Arto Šókai. Po podpisu pracovní smlouvy však mladého nadšence notně zchladili. Místo motocyklů a automobilů ho čekaly děti majitele firmy. Pečoval o ně, hýčkal je, nosil na zádech. Toto období bylo pro Hondu jedno z nejtěžších. Kdyby se sám nestyděl přiznat porážku, asi by se vrátil domů k rodičům.

Jeho příležitost přišla paradoxně s ničivým zemětřesením v roce 1923. V okamžiku prvního zachvění půdy nařídil majitel dílny svým zaměstnancům, aby urychleně odvezli všechny vozy a motocykly do bezpečí. Přestože Soichiro neměl s řízením automobilu žádné zkušenosti, podařilo se mu přispět k záchraně vozového parku také. Prostě nasedl do automobilu a pomalu mezi prchajícími lidmi dorazil pod železniční násep, kde byli shromážděni i ostatní z firmy. Dílna sice lehla popelem, ale práce bylo více než dost. Honda si velmi rychle osvojil všechny technické záludnosti spalovacích motorů. S minimem náhradních dílů dokázal záhy dělat zázraky.

Po zemětřesení zůstal Soichiro v Tokiu ještě pět let. Nakonec se však po absolvování vojenské služby vrátil domů. V podnikání se rozhodl osamostatnit, a proto založil v roce 1928 vlastní pobočku firmy Arto Šókai.

PLEJBOJ A PODNIKATEL

Otec byl na svého dvaadvacetiletého syna patřičně hrdý a Soichiro si vedl skvěle. Pověst firmy úměrně vzrůstala s opravárenskými úspěchy. Několikrát se povedlo opravit vůz, který byl v jiných dílnách označen za beznadějně poškozený.

Během krátké doby se podařilo Hondovi zabodovat i na poli konstruktérském. Dřevěné paprsky loukoťových kol nahradil kovovými a vynález si nechal patentovat. Na veletrhu technických novinek sklidil úspěch a zanedlouho začaly japonské firmy vyvážet jeho kola až do Indie. Během několika málo let patřil pětadvacetiletý Honda k nejbohatším lidem v Hamamacu. A zase to byl on, kdo bořil tradice, tentokráte ne zrovna bohulibým způsobem – Honda utrácel ve společnosti velké částky bez mrknutí oka.

Situoval se do role místního plejboje. Bez jeho přítomnosti se neobešla žádná pitka. Zacházel tak daleko, že často řídil opilý. Jeho neortodoxní přístup k životu dokumentuje i to, že o těchto vesměs odsouzeníhodných příhodách mluvil později vždy otevřeně a nesnažil se je tajit. Tyto excesy snad byly dobré alespoň v tom smyslu, jak Honda tvrdil, že každá zkušenost se může hodit.

MANŽEL A STUDENT

V době před druhou světovou válkou se Soichiro také oženil. Jeho novomanželka Sači pocházela z rolnické rodiny blízko města Hamamacu. Sňatek vzbudil opět rozruch, ostatně jako všechno, co kdy Honda učinil. Proti všem tehdejším zvyklostem to byla svatba z lásky. Přesto Soichiro ustoupil alespoň v tom, že ho se Sači dodatečně seznámil dohazovač. Sači Hondová neměla rozhodně lehké manželství. Prožila se svým mužem celý život a byla mu vždy oporou. Snášet však po mnoho let rychle se měnící nálady muže, kterému i příbuzní přezdívali Kaminari-san (pan „Hrom“), to vyžadovalo notnou dávku pokory a trpělivosti.

Někdy v roce 1936 se Honda rozhodl, že ho dobře prosperující opravna neuspokojuje, a přeměnil ji na výrobnu pístních kroužků. Nakoupil výrobní zařízení, zaregistroval novou firmu a najal asi padesát zaměstnanců. Během krátké doby se ale přesvědčil, že metalurgie není jednoduchou vědou. Protože se nerad vzdával, rozhodl se pro doplnění svého vzdělání na vysoké technické škole v Hamamacu. Znovu zbořil všechna tradiční pravidla, když se jako třicetiletý zapsal na přednášky mezi dvacetileté spolužáky. Vedle studia Honda pravidelně experimentoval s výrobou a někdy kolem roku 1937 se mu podařilo vyprodukovat poměrně dobré pístní kroužky. Ve stejné době narostly problémy ve škole do takových rozměrů, že jej vedení požádalo, aby z akademické půdy sám odešel. Jedním z důvodů bylo i to, že se Honda jednoduše nedostavil k závěrečným zkouškám.

PŘEDVÁLEČNÉ DOBRÉ ČASY

Soichiro tímto způsobem nepochybně získal mnoho zkušeností. Na druhou stranu si však zachoval svůj rezervovaný postoj k formálnímu vzdělání na celý život. Dodnes je firma Honda snad jediná v Japonsku, kde neexistuje žádná „gakkubacu“, neboli školní klika. Rozhodují jen a pouze konkrétní pracovní výsledky.

V roce 1938 začal Honda vyrábět pístní kroužky pro automobilku Toyota. Zbrojní výroba se rozběhla na plné obrátky a věhlas Hondovy firmy rostl. V roce 1942 se vývoj druhé světové války zcela otočil a s japonským průmyslem začalo být zle. O několik let později, těsně před ukončením válečného požáru, Honda svůj podnik prodal. Dostal za něj tehdy 250 000 dolarů.

NA PRAHU NOVÉHO PODNIKÁNÍ

Válka zanechala celé Japonsko v rozvalinách. Mnoho lidí propadlo naprosté trudnomyslnosti, ne však Soichiro. Nakoupil velmi výhodně z armádních zásob malé spalovací motory, které byly původně určeny do generátorů vyrábějících elektřinu pro radiostanice, a začal je montovat na obyčejná jízdní kola. Protože v Japonsku kvetl černý trh s potravinami, museli lidé často cestovat na velké vzdálenosti. Motorové kolo se ukázalo jako Hondův geniální nápad.

Na základě prvních zkušeností založil Honda v říjnu 1946 v Hamamacu firmu nazvanou Hondův technický výzkumný institut, který v listopadu 1947 uvedl na trh spalovací motor vlastní konstrukce o zdvihovém objemu 50 cm3.

MOTORISTICKÝ FENOMÉN HONDA

O dva roky později začal Honda sériově vyrábět první motocykl vybavený dvoudobým spalovacím motorem se zdvihovým objemem 98 cm3 a typovým označením Dream – typ D. Hondův sen však byl vyrábět rychlé a silné motocykly se solidním rámem. V roce 1951, to již spolupracoval s Fudžisawou, zkonstruovali motocykl se čtyřdobým motorem 145 cm3 a ventilovým rozvodem OHV. Motocykl dostal typové označení Dream – typ E. Zkušební jezdec Kawašima dokázal vystoupat strmou silnicí do cílového místa nedaleko hory Fudži dříve, než tam vyjeli Honda s Fudžisawou osobním vozem. Honda, konstruktér s duší závodníka, který nerad prohrává, komentoval situaci slovy: „Je to poprvé v mém životě, kdy se cítím nanejvýš šťastný, i když byl někdo rychlejší než já.“ Na začátku padesátých let Hondův podnik doslova vylétl do oblačných výšin úspěchů. Expandoval do několika největších japonských měst a dostal se na srovnatelnou úroveň takových producentů jako Toyota nebo Nissan. Měl však nepoměrně kratší tradici. Přestože byl úspěch firmy v letech 1950-53 doslova impozantní, v roce následujícím došlo k náhlému zvratu. Poklesl zájem o kola s pomocným motorkem. Nepodařilo se uvést na trh správným způsobem nový produkt – motocykl Benly, ani první japonský skútr Juno. Ani Dream – typ E se neprodával dobře. Obrat klesl a zisk se bezmála proměnil v červená čísla. Situace dostoupila vrcholu a Fudžisawa již vyjednával s věřitelskou bankou o likvidaci. Na poslední chvíli se podařilo krizi zažehnat a motocykl Dream – typ E s novým karburátorem se opět dostal na výsluní zákaznického zájmu.

V polovině padesátých let došlo v Japonsku k rychlému rozvoji prakticky všech odvětví průmyslu. Postupně začalo období, kterému se dnes říká japonský hospodářský zázrak. Koncem roku 1956 se Honda a Fudžisawa vydali na „špionážní“ cestu do Evropy. Soichira zajímaly nejvíce vysokoobjemové motocykly, zatímco jeho společníka lehké mopedy a skútry, kterým prorokoval velkou budoucnost. Po návratu do Japonska se Honda nechal přesvědčit a za rok připravil výrobek, při jehož předvedení se Fudžisawovi rozzářily oči: „Takových skútrů si troufám prodat třicet tisíc měsíčně.“ To bylo odvážné tvrzení, zvláště když si uvědomíme, že v té době se prodávalo v celém Japonsku dohromady velkých i malých motocyklů všech značek měsíčně sotva dvacet tisíc. Později se ukázalo, že praxe zdaleka překonala všechny Fudžisawovy smělé myšlenky. Odborníci zařadili motocykl s názvem Super Cub mezi největší motoristické zázraky dvacátého století. Dodnes bylo vyrobeno více než 25 milionů těchto motocyklů.

NA ZÁVODNÍCH OKRUZÍCH

Na sportovní scéně se motocykly Honda poprvé objevily v roce 1959. O dva roky později, 23.dubna 1961, pak Honda dosáhla zásluhou Toma Phillise prvního vítězství v závodě MS stopětadvacítek. První dva tituly mistra světa následovaly 14. května téhož roku.

Počátkem osmdesátých let byl pod tlakem konkurence zahájen vývoj vůbec nejúspěšnějšího závodního motocyklu, který kdy Honda vyrobila – modelu NSR500. Tato vlajková loď Hondy získala v letech 1985-98 celkem 105 vítězství a zásluhou Spencera, Gardnera, Lawsona a Doohana také osm titulů mistra světa. V roce 1985 se podařilo Freddiemu Spencerovi získat unikátní double, když v jedné sezoně získal mistrovský titul jak ve třídě 500 cm3, tak ve dvěstěpadesátkách. V letech 1961-98 vyhráli reprezentanti Hondy celkem 409 velkých cen.

Dnes vyrábí Honda více než 5 milionů motocyklů ročně a v roce 1997 dosáhla firma pohádkové hranice 100 milionů vyrobených motocyklů, což nemá v motocyklové branži obdoby. Člověk, který stál u zrodu všech těchto úspěchů, bouřlivák Soichiro Honda, odešel 5. srpna 1991. Odešel tam, kde neustále kvetou sakury. červen 1999 Tagy: Koktejl19996JaponskoAsieMilan OlšanskýNa této stránce nelze Mapy Google správně načíst.

Vlastníte tento web?
Category: 1999 / 06

Cesta života stoupá z kyrgyzského města Oš přes čtyřtisícové průsmyky Pamíru do Chorogu, ležícího na samé hranici s Afghánistánem. Pro obyvatele východní části Tádžikistánu je jediným spojením s okolním světem. Ještě v dobách Sovětského svazu se říkávalo, že nahoru se vozí chléb a dolů zlato. Dnes se situace trochu změnila – zatímco mouka putuje na Pamír stále, zlato nahradil bílý heroinový prášek.

PIANO PRO DŮSTOJNICKOU DCERU

Po prvních přírodovědeckých i vojenských expedicích (ještě v minulém století) zřídili Rusové na Pamíru pohraniční posádku. Cesta z nejbližšího města trvala, tehdy ještě na koni, oslu či pěšky, celý měsíc. Přesto nežilo důstojnické osazenstvo nudným životem. Velitel posádky nechal pro svou dceru dopravit piano osm set kilometrů na oslech přes pamírské průsmyky. Důstojníci se pak u něj scházeli při odpoledních čajových dýcháncích a večerních divokých pitkách, což jim připomínalo vzdálený svět byť jen provinčních posádkových městeček. Když začátkem dvacátých let přišla do pevnosti zpráva o blížícím se oddílu Rudé armády, neváhali carští důstojníci ani na chvilku. Spakovali kufry, přivázali je na osly a vyrazili – směr Britská Indie. Do horského království Chitrál to naštěstí bylo jen 100 kilometrů.

Na sovětská léta vzpomínají v Chorogu jako na zlatý věk, bývalá pevnost díky nim není jen bezvýznamnou tečkou na vojenské mapě. V roce 1932 tu bylo vystavěno město, centrum Horské badachšanské autonomní oblasti s budovou sovětu, univerzitou, vodní elektrárnou, letištěm, textilní fabrikou a zoologickou zahradou. Nové obyvatele sem lákali na život v dostatku. Platy byly vysoké a na rozdíl od vnitrozemí si za ně obyvatelé měli co koupit. Dokonce se říká, že každá rodina o více jak šestnácti dětech měla nárok na osobní automobil značky Volha.

Drtivá většina potravin se však musela do Chorogu dovážet z úrodnějších oblastí Střední Asie. Pamírská cesta – nejprve štěrková, později asfaltová – byla postavena v třicátých letech, doprava na Pamír se tak stala o hodně rychlejší. Je celý rok udržovaná, tedy přesněji řečeno v mezích možností tu v zimě odklízejí sníh. Vede přes čtyři vysoké průsmyky, nejvyšší Ak-Bajtal (Bílý kůň) má 4655 metrů.

ŽÁROVKA MÍSTO SEIZMOGRAFU

Na letišti nás čeká Ajni, mladík z Pamíru, který utekl v prvních dnech občanské války z Dušanbe zpět domů do hor. Veze nás do bytu v paneláku „made in Chorog“, sestaveného z panelů místní produkce. Od těch strašných sovětských králíkáren se liší tím, že je o něco strašnější. Trhliny ve stěnách dávají tušit častá zemětřesení. „V žádném bytě nenajdete lustry, jen žárovky,“ vysvětluje Ajni. „Visí na drátě dobrých třicet centimetrů od stropu. Jakmile se rozkývou, bereme ženy a své děti a běžíme na ulici.“

Během perestrojky pracovaly doly i fabriky stále pomalejším tempem, až se – po osamostatnění Tádžikistánu – zastavily úplně. Občanská válka krizi na Pamíru jen prohloubila. V konfliktu mezi jednotlivými regionálními klany se lidé z Pamíru postavili, spolu se sousedy z Kurgan-Tjube a Garmu, na stranu opozice. Pamírští Tádžici se od svých krajanů z nížiny liší jazykem a zjevem – kdo neutekl domů a zůstal v hlavním městě, měl to těžké. Hodně těžké.

„Lovili nás na ulici jako zvěř. Když jsi se v Dušanbe dostal do rukou nějakému fanatikovi od vládních, byl s tebou konec,“ vzpomíná studentka Davlatmo. Válku, která začala v dubnu 1992 a formálně skončila mírovou smlouvou z června 1997, prožila nejprve zavřená doma, později u příbuzných v Uzbekistánu.

Lidé z Pamíru se od Tádžiků liší i vírou, oproti svému sunitskému okolí náleží k šíitské – ismailitské větvi islámu. Jako jediní ismailité ve světě vlastní svou půdu. Během občanské války jich mnoho před genocidou uprchlo z vládních měst domů na Pamír. Silnice vedoucí z Dušanbe do Chorogu byla zaminovaná, letadla létala řídce. V tu dobu byla pamírská cesta jediným spojením se světem. Přišla zima a s ní velký hlad. Úrodné půdy je v Pamíru málo, nemohla uživit takové množství lidí. Na pomoc přišly humanitární organizace. „Byly to těžké chvíle,“ vzpomíná Ajni „ve vesnicích dál v horách jedli lidé třeba jen jednou týdně. Neměli dost mouky, aby upekli chleba, tak ji jen míchali s vodou a jedli řídkou kaši.“

Pak se objevil Ágá chán, ismailitský princ žijící ve Švýcarsku, jehož rodina působila na Pamíru ještě za carského Ruska. Začal organizovat opravdu účinnou potravinovou pomoc. Dnes každý dostává potraviny podle přídělového systému. Fond Ágá chána má síť poradních center, která často přebírají správní funkce města. V tomto roce začíná v Chorogu stavba ismailitské univerzity. Ajni tvrdí: „Mnoho lidí přestalo pít a brát drogy a obrátili se k víře.“

AMERIKA ZA ŘEKOU

Hledáme auto, kterým bychom projeli celou pamírskou cestu z Chorogu až do Oše. Není to velký problém – právě projela kolona náklaďáků s moukou od Ágá chána. Odpoledne už u Ajniho popíjí čaj jeden z řidičů. Ráno se vrací zpět do Oše a v kabině má pro nás místo. Nevíme, podaří-li se nám s ním projet všechny kontroly. Řidič nad tím jen mávne rukou. Ajni odkudsi vytahuje láhev vodky a jeho sympatická žena Nigina začne krájet mrkev na slavnostní plov.

Tádžikistán odděluje od Afghánistánu řeka Pjandž. V Chorogu je to ještě úzká říčka, dá se bez větších problémů přeplavat. Afghánské kišlaky jsou na dohled a postavičky pasoucí ovce lze pozorovat pouhým okem. Afghánci se dívají ze svých hliněných domků na rušný život za Pjandžem, na auta, přistávající letadla, na obrovský satelitní přijímač. Chorog je pro ně Amerikou za řekou. „Ležela se mnou v nemocnici Afghánka,“ vypráví Nigina, „za jednotnou cenu sta dolarů se tu léčí. Celé tři dny nemohla usnout, až nám řekla, jestli bychom nesehnaly trochu opia. Přinesly jsme jí ho, tady to není žádný problém. Uvařily jsme trochu čaje, ona ho vypila a spala pak celou noc a celý den. Prý tam nemají žádné léky, a když mají bolesti, opium pomůže…“

DROGOVÝ BYZNYS

Z Afghánistánu putuje přes Pjandž obrovské množství opia a heroinu. Pečlivě zabalené, v batozích, na loďkách nebo na primitivních lanovkách – vynalézavost místních pašeráků je obrovská, schopnost přelstít ruské ochránce hranic rovněž. Ceny jsou na začátku pamírské cesty desetkrát menší než na jejím konci v Oši. V Chorogu stojí kilogram opia 50 až 100 dolarů, heroin kolem 3000 dolarů. Jejich přeprava se stala výnosným byznysem. A nejen pro řidiče nákladních zilů, kteří se z Pamíru vrací naprázdno. Rusové, Kyrgyzové i sami Tádžici postavili podél cesty desítky kontrolních postů. Pohraniční, protidrogové, policejní, veterinární – všichni ale hledají drogy a všichni berou úplatky.

ŠOFÉŘI NA CESTÁCH

Vyjíždíme ještě za tmy v koloně šesti aut. Silnice je v dobrém stavu, a tak není problém jet stovkou. Auta na sebe průběžně čekají a vždy po několika hodinách dělají přestávku na čaj. Brzy jsme u prvního postu. Tady všechny odepíší z pohraniční zóny, bez dalšího potvrzení není cesty zpátky. Řidičům kdosi vrazí do ruky kanystr, až ho naplní, zvedne se závora. Pokračujeme. Po prvním čtyřtisícovém průsmyku se spouštíme do Aličurského údolí. Legenda vypráví, že prorok Muhammad Ali potrestal hříšné ovečky a jejich úrodné zelené údolí proměnil v nehostinnou pustinu.

Zastavujeme ve vesnici, kde žijí Kyrgyzové. Jsme už ve velké výšce, špatně se nám dýchá. Je čas oběda. Jdeme do jednoho domu, na zemi jsou už připraveny mísy kouřícího skopového, chlebové placky a konvice čaje. Šoféři bezstarostně kouří a z místnosti vytlačují poslední zbytky vzduchu.

Další zastávka je ve vesnici Murgab. Řidiči se snaží prodat část benzinu, který mají v sudech na korbách. Stojí na místním bazaru a čekají na zákazníky – v zapadlé pamírské vesnici má obsah jejich sudů dvojnásobnou cenu než v nížině. Načínají přitom láhev silného vína. Poslední přebytečné litry prodáváme až pozdě odpoledne a celá kolona se dává znovu do pohybu.

VOJENSKÝ RITUÁL

Přijíždíme na vojenský post za Murgabem, je to stará vyřazená cisterna. Chodíme dovnitř po jednom, u stolu na chatrných lavicích sedí dva vojáci, po stranách jsou palandy, široké jen tolik, kolik zužující se prostor cisterny dovoluje. Zapíší si z pasů vše, co jim přepíšeme do azbuky. Nechají nás vysypat celý batoh. Řidiče však prohlížejí ještě důkladněji, včetně důsledného šacování. Nemají, stejně jako na všech ostatních postech, nic jiného než své ruce a několik zahnutých drátů. Na psy se speciálním výcvikem nejsou peníze – i kdyby se někde našly, stejně psi ve zdejším podnebí dlouho nevydrží. Na jednom postu to s nimi zkoušeli, po pěti měsících však byli k nepotřebě. Vojáci v autech šťourají tak, že i tomu nejhloupějšímu šoférovi musí být jasná marnost jejich úsilí. Když přeci jenom něco najdou, jedná se vyloženě o náhodu. Vše jde strašně pomalu – dobré dvě hodiny trvá než prohlédnou celou kolonu.

Projíždíme další a další kontroly. Postup je všude stejný: prohlídka pasů, „šťourací“ dráty okolo aut, kanystr a hadičky z nádrží. Až pozdě večer přejíždíme nejvyšší průsmyk. „Kdyby se tu s autem něco stalo,“ přerušuje své mlčení náš řidič Askar, „těžko bych mohl vylézt ven a něco s ním udělat. Kámoši by mě odtáhli dolů, proto jezdíme v kolonách. Copak teď v létě to ještě ujde, ale představ si zimu, únor. Na cestě sníh, bývá ho i po pás. Uklízejí jen průsmyky, zbytek musíš jet, jak jen to jde. Naše zily jsou skvělý – i když se to skoro celý rozsype, pořád to ještě jede, alespoň do nejbližší vesnice. Když zůstaneš viset při padesáti stupních mrazu na cestě, může to být tvůj konec.“

Venku mrzne, sjíždíme k nejpřísnějšímu postu. Je to vojenská základna obehnaná vysokou zdí. Řidič znervózněl, auto před námi odbavují více jak hodinu. „Asi něco našli,“ vzdychne. Tvrdí, že tenhle řidič nic neveze, ale za pasažéry, které vzal do kabiny, ručit nemůže. Za další hodinu najíždíme k rampě my. Voják s kalašnikovem nás i s batohy směruje ke dveřím, šofér zůstává venku. Uvnitř v přetopené místnosti sedí okolo stolu mladí vojáčci, jsou hrozně zvědaví na život v Evropě, naše věci ani dokumenty je nezajímají. Darujeme jim poslední český časopis a s dlaněmi na horkých plecháčích čaje vykládáme o zvycích naší země. „Co jste tam dělali?“ utrhne se pak na nás promrzlý šofér. Ale na odpověď nečeká, startuje a míří do nejbližší vesnice. Jako poslední parkujeme u jednoho z domů. Tady přespíme.

KOMERSANTKY

Lidé odjíždějící z Chorogu musí mít od místní policie povolení, aby se mohli vrátit zpět. Stejně tak jedou-li do Hodžentu (bývalého Leninabadu) a nemají na letadlo, musí po pamírské cestě dojet až do Oše a přejet asi 300 kilometrech kyrgyzského území – i na to potřebují povolení. V Oši pak často bývají šikanovaní kyrgyzskou policií. A jsou proti ní bezmocní. Ajniho soused z Chorogu vyprávěl, jak ho na ulici v Oši zastavil policista: „Hej, Tádžiku, pojď sem. Víš, jak se jmenuji?“ Odpověděl, že neví. „Tak to půjdeš se mnou.“ A nechal ho na několik hodin zavřít. Pustil ho, až když zaplatil „pokutu“ 100 somů (asi 200 Kč). „Já jsem kapitán Ch. a každý Tádžik mě tu musí znát. Pro příště si to pamatuj!“

Obchodovat začali obyvatelé Pamíru z čisté nutnosti, horalé nikdy nevládnou obchodním talentem. Prodávat na trhu tu bylo vždy považováno za ponižující, se zbožím přijížděli lidé z nížiny, převážně Uzbeci. Pak ale přišla válka, hlad. Když na bazaru začala prodávat první místní ženská, všichni ji odsoudili. Potom se však objevila druhá, třetí. Dnes jezdí „komersantky“ do Oše jako pasažérky náklaďáků, 40 dolarů tam a zpátky plus úplatky. Nakoupí zboží a v Chorogu jej pak prodávají několikanásobně dráž. Jenže kdo kupuje, když všichni prodávají?

U CELNÍKA DŽAMIJEVA

Vstáváme za svítání. Paní domu vaří čaj, snídáme chlebové placky. Dobré dvě hodiny ještě řidiči opravují auta, vyměňují kola, čistí olejové filtry. Zdá se, že už budeme vyjíždět, když přijde chlap, a že potřebuje něco naložit a odvézt do Oše. Zřejmě nabídl dobrou cenu. Korby do poloviny zaplňují různé součástky z barevných kovů. Prý je sbírá po Pamíru a vozí do Oše, kde je kilo ke kilu vyměňuje za mouku. To poslední by se dalo věřit, ovšem že by se po okolních kopcích válely zbytky vojenské techniky, je krajně nepravděpodobné. Šrot pochází zřejmě z Afghánistánu a bůhvíjakým způsobem se dostal až sem, několik stovek kilometrů od hranic. Památka na docela nedávné dobrodružství Sovětské armády…

Poslední čtyřtisícový průsmyk, kyrgyzská hranice. Čeká nás jeden z nejhorších postů, říká se mu „U celníka Džamijeva“. A skutečně, kapitán Kubarči Džamijev si stojí před svým cisternovým postem a řve: „Dostali jsme hlášku, že vezete narkotika!“ Nikoho z šoférů to neudivilo, zřejmě jde o zaběhnutý rituál. Vše vystěhovali z kabin, zapálili si cigarety a čekají. Nás si Džamijev pozval do cisterny. Proto, aby nám vysvětlil, jak skvělým je hledačem drog, a zřejmě taky proto, abychom neviděli, kolik benzinu museli řidiči odčerpat ze svých nádrží. Nakonec se s námi nechává vyfotit, ujišťuje se, že o něm nenapíšeme nic špatného, a celou kolonu pouští dál.

SILNICE JAKO TEPNY ZEMĚ

Ágá chán si je velmi dobře vědom, že humanitární pomoc pomáhá, ale nemotivuje. První, co Pamír potřebuje, jsou silnice – ta stávající cesta zdaleka nestačí. Celkem dobře lze Pamír propojit s Čínou a Pákistánem, projekt je hotov, peníze připraveny. Letos byla dostavěna silnice z Murgabu přes průsmyk Kulma až na Karakoram Highway, vše ale naráží z jedné strany na velmocenskou, z druhé na byrokratickou tupost. Záleží na souhlasu ruské vlády, která má v Tádžikistánu třicetitisícový kontingent svých vojsk. Otevření prý nesedí ruským obchodním ani politickým zájmům, a tak prostě zatím – pod záminkou ohrožení pašeráky drog – nebude.

Silnice z pákistánského Chitrálu by měla vést přes afghánský „Vachánský koridor“ – její stavba je prozatím ve fázi příprav. Pokud budou obě cesty někdy otevřeny, stane se Chorog centrem Pamíru. Slavné pamírské cestě to pak přinese více aut, více zboží, ale také možná více drog, více postů, více celníků.

TÁDŽIKISTÁN – KRVAVÁ HISTORIE DEVADESÁTÝCH LET

150 tisíc mrtvých, obětí občanské války.
800 tisíc běženců, dnes už naštěstí většinou zpět ve svých domovech.
V uplynulých pěti letech přes 70 zabitých novinářů.
Jen v loňském roce 20 politických vražd.
Ročně desítky mrtvých, obětí přestřelek a místních vzpour.

Co se dělo a děje v nevelké středoasijské republice?

Po rozpadu Sovětského svazu se jako jinde i v Tádžikistánu rozpoutal boj o moc, který nakonec vedl k téměř pětileté krvavé občanské válce. Její důsledky jsou patrné dodnes, ačkoli v zemi od června 1997 působí Komise národního usmíření v čele s vůdcem opozice Saídem Abdullo Núrím. Komise má za úkol vypracovat zákon o volbách a začlenit ozbrojené oddíly opozice do legální armády. Tyto cíle se daří naplňovat se střídavými úspěchy a už dnes je jasné, že celý proces „uzdravování“ společnosti bude trvat mnohem déle, než by si sužované obyvatelstvo přálo. Je mimo pochybnost, že i letos proteče zemí nekontrolovatelné množství drog, že chudoba bude střídat bídu a nejspíš zbytečně zemřou další lidé. A skutečná demokracie spočívající ve svobodném tisku, fungujících politických stranách a naplněných právech menšin je zatím v nedohlednu.

Začátek nejnovějších dějin republiky, jejíž obyvatelé jsou ze 65 % Tádžikové, se datuje do bouřlivého počátku 90. let. Sovětská armáda tehdy brutálně rozehnala živelnou demonstraci. Z její organizace pak vláda obvinila lidové hnutí, v němž se velkou měrou angažovali islámští fundamentalisté. Hrozbu islamizace používali především Rusové k ospravedlnění své angažovanosti – k islámu se totiž hlásí 80 % všeho obyvatelstva Tádžikistánu a tuto víru vyznává i nynější předseda Komise národního usmíření Núrí.

Po tomto krvavém incidentu se společnost začala definitivně rozdělovat. Na jednu stranu se postavila komunistická Lidová fronta, kterou podpořily ozbrojené síly Ruska a Uzbekistánu. Na druhé straně vznikla koalice přívrženců Islámské strany obrody národa. Tato opozice svolala v březnu 1992 shromáždění, či spíše demonstraci, trvající přes dva měsíce. Shromáždění se zalekla i vzdálená Moskva, a přispěchala s pomocí v podobě zbraní pro komunisty. Občanská válka vypukla.

Po obsazení hlavního města Dušanbe odešly vůdčí osobnosti opozice do exilu nebo se uchýlily do ilegality. Ruská vojenská přítomnost v Tádžikistánu tehdy podle některých komentátorů nepříjemně připomínala ruské působení v Čečně. Opozice se také ozbrojila a své základny vybudovala v těžko přístupných horách a v Afghánistánu. Obyvatelstvo se rozdělilo i geograficky: obyvatelé Horské badachšanské autonomní oblasti a krajů na jihu se přiklonili k opozici, zatímco na stranu neokomunistů se postavili lidé z oblasti Kúlábské a Leninabadské (dnes Hodžentské).

První kolo mírových rozhovorů se konalo v dubnu 1994 pod patronací OSN. Dne 27. června 1997 podepsal v Kremlu prezident Rahmonov (prezidentem se stal po zmanipulovaných volbách v listopadu 1992, předtím byl poslancem Nejvyššího sovětu) a vůdce opozice Saíd Abdullo Núrí „Všeobecnou mírovou dohodu“, jejímž hlavním výsledkem bylo zařízení komise, o které již byla řeč.

Volby prezidenta i parlamentu byly ustanoveny na letošní rok, ale datum konání bylo odloženo. Zatím se sice neválčí, ovšem neexistuje síla, která by mohla garantovat mírový vývoj v zemi. Mezi lidmi je stále spousta zbraní, život obyvatel ovládá tajná služba a v nejhorším případě by mohlo dojít i na etnické konflikty. V Tádžikistánu žije 25% menšina Uzbeků a 3,5% menšina Rusů a mezi Tádžiky a Uzbeky existují dlouhodobé třenice. Je tu také problém s tzv. pamírskými Tádžiky, žijícími na území Horního Badachšánu. Ti mluví jinými jazyky a vyznávají šíitský směr islámu. Navzdory jazykové, kulturní i náboženské odlišnosti je tádžické úřady považují za Tádžiky.

Zem je zmítána chudobou. Její jediné příjmy plynou z prodeje bavlny a hliníku. Infrastruktura je však zcela rozložená – většina továren nepracuje, vládne korupce, kvete obchod s narkotiky a neustále jsou přerušovány dodávky zemního plynu. Nezaměstnanost dosahuje 30 %.

Category: 1999 / 06

Místní farmáři se klidně mohou radovat z teplých letních dní v únoru, stejně jako je mohou zaskočit kroupy a sníh v červenci. Roční období jsou spíše dána délkou dne než čímkoli jiným. Léto je tříměsíční období téměř nepřetržitého slunečního svitu a zima je obdobím tmy, kdy jsou vesnice na dlouhou dobu izolovány od okolního světa a život se přestěhuje dovnitř příbytků.

Průměrná roční teplota je tu pouhé 4 °C, se sněhem to není ani v zimě nijak dramatické. Je totiž okamžitě rozfoukán silným a věčným větrem.

Island je docela jiný, než si představujeme.

Hlad, neštovice a mor v kombinaci s výbuchy sopek decimovaly populaci země celá staletí. Po jedné katastrofální erupci následovala druhá. K erupcím dochází v průměru jednou za pět let, kromě toho se tepelná energie dere k povrchu země také v podobě gejzírů, horkých pramenů a bahenních sopek. Za posledních padesát let se však Islanďané naučili tuto energii využívat. Z kletby se stalo požehnání. Většina islandských domů je dnes vytápěna vroucí vodou čerpanou z hlubin země a tryskající gejzíry se staly lákadlem pro turisty ze všech koutů světa.

Zeměpisná poloha a přírodní poměry země jsou příčinou toho, že zdejší obyvatelé mají silnou vůli nejen přežít v drsném prostředí, ale dokonce zde i prospívat. Od přelomu století, kdy se Island začal zbavovat dánského jha, prodělal životní styl revoluční změnu od téměř středověkého způsobu života až k moderní společnosti s vysokou životní úrovní.

Země se nachází u Severního středoatlantského hřbetu a je doslova trhána postupným oddalováním dvou litosférických desek. Široké pásmo vulkanické činnosti táhnoucí se středem Islandu vytvořilo oblast sopečných kráterů, pouště černé lávy a rozeklaných hor pokrytých ledovci. Východní a západní pobřeží je tvořeno strmými břehy fjordů a jen tu a tam se najdou úzká a úrodná údolí, která umožňují život na tomto arktickém ostrově.

METROPOLE

Z Reykjavíku je za jasných dní vidět sněhem pokrytá hora Esja. Vypadá jako obrovská ledová pyramida, příliš pravidelná na to, aby byla skutečná. Jako by byla zavěšena mezi nebem a zemí. Reykjavíčané „svou“ horu Esju milují. Jednou z prvních otázek, které je zajímají při koupi domu nebo pozemku, je to, zda bude možný výhled na Esju. Hora má prý zvláštní schopnost: předpovídá, jaké bude počasí! Stačí pohlédnout z okna a můžete se rozhodnout, co si dnes obléknete. Hora se totiž halí do nejrůznějších barevných tónů od bílé přes bledě růžovou po světle modrou. Rozdíly v tónech jsou ale tak nepatrné, že nezkušenému oku cizince snadno uniknou.

Místa je na Islandu dost, nešetří se jím a hodně se staví. Domy jsou tu většinou přízemní nebo jednopatrové. Hlavní město se rozkládá na ploše větší než Praha, i když tu žije „jen“ asi sto tisíc lidí. Rozvoj Reykjavíku a urbanizace Islandu vůbec, jak je na první pohled patrné, jsou velmi čerstvého data. Ještě v roce 1900 zde existovaly pouze tři vesnice, včetně Reykjavíku, které dohromady neměly více než tisíc obyvatel. Od konce druhé světové války se ale tento počet zvětšil několikanásobně. Dnes v hlavním městě a na jeho rozrůstajících se předměstích žije více než polovina celé islandské populace. Vidina lepšího zaměstnání přivádí každoročně do hlavního města stovky lidí a město doslova praská ve švech. Úhledné řady natřených betonových domků a sem tam nějaký věžák se šplhají na kopce kolem malebné „kouřové“ zátoky – místa, kde se usadil Ingólfur Arnarson, uctívaný jako první osadník na Islandu. Přesto si Reykjavík stále udržuje atmosféru maloměsta. Všichni si tady říkají křestními jmény, dokonce ani úřednice za přepážkou v bance po „sousedovi“ nevyžaduje průkaz totožnosti, byť by se třeba jednalo o vysokou půjčku.

Když začali na Island v devátém století přijíždět první osadníci, našli zde šťavnaté louky porostlé břízkami a horskými jasany. Lidem a ovcím se ale za období o něco delší než tisíc let podařilo úplně zlikvidovat veškeré islandské lesy. Když zmizely stromy, zmizela i většina půdy, kterou odnesl neustávající vítr. Kam oko dohlédne, zbyla jen pustina. Stromy jsou proto v blízkosti měst nově vysazovány, aby se zachránilo, co se dá.

CO VY NA TO?

Od chvíle, kdy se Island vymanil z šestisetleté nadvlády cizích mocností, uběhla doba sotva dvou generací. Snad proto byla pro 250 tisíc hrdých Islanďanů přítomnost téměř 6000 amerických vojáků na základně NATO v Keflavíku donedávna silně kontroverzní otázkou. Rozhodnutí islandského parlamentu o připojení země k NATO v roce 1949 bylo i příčinou jediných nepokojů, které Reykjavík kdy zažil. Kromě zlostné výměny názorů s Brity v 50. a 70. letech ohledně práv k rybolovu (takzvaných „tresčích válek“) Island nikdy s nikým nebojoval. Nikdy neměl vlastní armádu a dodnes nemá ani ozbrojenou policii. Dokonce i svou nezávislost na Dánsku získal, aniž byla prolita jediná kapka krve. Dnes si však Islanďané na přítomnost Američanů „zvykli“. Ti se nijak nestýkají s místním obyvatelstvem, žijí si vlastním životem za drátěným plotem. Základna připomíná spíše samostatný stát ve státě.

Islanďané však bojují na jiných frontách. Jejich dějiny jsou plné neutuchajícího boje s přírodními živly – s ledem, ohněm, větrem a mořem v jedné z nejnehostinnějších zemí světa. Důrazně bráníce svůj jazyk, který se za tisíc let takřka nezměnil, vyhlásili válku také „zápaďáckým“ videoprogramům, denně útočícím na jejich starobylou kulturu. Islanďané totiž mluví téměř stejným jazykem jako jejich vikinští předkové, jazykem, v němž bylo napsáno mnoho z nejkrásnějších literárních děl středověku a který pomáhal utvářet jejich národní identitu. Islanďané všech věkových skupin ještě dnes s potěšením a s nadšením čtou staré islandské ságy.

V islandštině se vůbec nevyskytují tak zažitá „mezinárodní“ slova, jakými jsou například televize nebo rádio. Při reykjavícké univerzitě byla dokonce zřízena komise jazykozpytců, která se zabývá hledáním islandských výrazů pro nově vznikající výdobytky moderní doby. Vzhledem k rychlosti technického pokroku se určitě nenudí. O Islandu si můžete přečíst také v magazínu Koktejl 7-8/1998, str. 68-86.

Category: 1999 / 06

Obklopovaly mě hory Vysokého Atlasu. Stoupal jsem vzhůru soutěskou Todra a voda v potoce se postupně ztrácela. Pomalu se smrákalo a já byl sotva v půli cesty. Zabivakoval jsem tedy na skalní římse. Když jsem usínal, slyšel jsem štěkot psa a nějaké hlasy. Ráno jsem za těmi hlasy vyrazil. Asi po půl hodině jsem stál a nevěřil vlastním očím. Nad kolmou skalní stěnou na sto metrů vysoké římse byli lidé. Uslyšel jsem nádherný zpěv berberských žen. Čistý a svobodný, jako by vycházel ze samého srdce hor. Dotáhl jsem popruhy na batohu a začal šplhat vzhůru.

Knihy hovoří o 40 % Berberů v současné marocké populaci. Vzhledem k tomu, že jde o původní obyvatele, to není moc. Jak se jejich život dnes liší od arabské části populace?

Čekal jsem dvě rozdílné kultury. Místo toho jsem ve městech našel téměř identické, kulturně se prolínající obyvatelstvo. Jen tetování na bradách a čelech některých žen napovídalo, že jsou to Berberky. Také zdobení řemeslných výrobků se trochu lišilo. Jinak se však tito urbanizovaní Berbeři úplně ztráceli mezi jinými Maročany. Proto jsem se za nimi vypravil do hor, kam část z nich zatlačili Arabové v době islamizace Maroka.

Označení pro Berbery vzniklo ze slova barbar. V Řecku se slovem barbaros označovaly všechny národy a kmeny žijící vně území Řecka a Říma. Berbeři jsou hamitského původu a první doklady o nich jsou z 5. a 4. tisíciletí před Kristem. Přestože obývají celou severní Afriku, žije jich dnes nejvíc z celkového počtu asi 12 milionů v Maroku. Kromě takzvaných vlastních Berberů patří mezi ně kočovní Tuaregové ze Sahary a také již neexistující národ Guančů z Kanárských ostrovů. Dodnes většina Berberů v Maroku kromě arabštiny hovoří některým ze tří berberských dialektů.

Když v 7. století začaly arabské nájezdy, vyznávali mnozí Berbeři křesťanství nebo pohanské kultury. Téměř celé století se bránili Arabům a islamizaci, časem se ale islamizovali i ti nejbojovnější z nich. V náboženství i v rodovém životě si však zachovali řadu osobitých prvků. Například na rozdíl od Arabů nikdy nezatlačili ženu do poníženého postavení. Berberky stály vždy po boku mužů. Často nejen při poradách, ale i v bojích. Nikdy si také nezahalovaly tvář.

Berbeři, na které jsem narazil na úpatí Vysokého Atlasu, patřili ke skupině Ait Atta. Stál jsem pod skálou a nechápal, jak se ti lidé dostali až tam nahoru. „Bonžúr, mesijé,“ volaly na mě dolů ženy. Nakonec, když viděly moji marnou snahu vylézt nahoru, mi posunky poradily, kudy vede cesta. Asi po půlhodině jsem stál nahoře nad údolím a oddechoval. Berberky se mi smály a dýchaly jako já. V rukou měly malé krumpáčky, kterými dolovaly ze skal trsy horské trávy. Při tom stále zpívaly. Trávu pak v obrovských nůších snášely dolů k cestě. Skákaly po skalách jako horské kozy. Kolem pasu měla každá omotaný kus lana pro případ, že by někde na skále uvázla. Trávu prodávají za pár dirhamů dole ve vesnici, a mají tak peníze alespoň na základní potraviny.

Muž, který hlídal stádo koz o pár skalních pater výš, mě nedůvěřivě pozoroval, když jsem šplhal po skále nahoru. Byl to regulérní lezecký terén – řekl bych tak stupeň IV horolezecké klasifikace. Když jsem Rašídovi, jak se mi představil, nabídl cigaretu, objevil se mu na tváři úsměv. Nahoře, kde tráví celý den, měl pouze krumpáček, vlněnou přikrývku a starý kanystr s kalnou vodou.

Celá rodina bydlí na zastrčeném místě v údolí. Večer jsme tam sešli spolu se stádem koz. Na úzkých skalních chodnících se zvířata pohybovala s daleko větší jistotou než lidé. Osadu obehnanou kamenným plotem tvořily dva tmavé stany typu Tuareg z plstěné látky z velbloudí vlny. Kolem běhalo několik psů – hlídačů. Vnitřní vybavení stanu tvořily nízké postele s přikrývkami a pec na vaření. Několik kusů měděného nádobí, hrnec na tajine, tradiční marocké jídlo, a kanystry na vodu. Dřevěná bedna a zavěšený pytel sloužily k uskladnění potravin. To bylo vše.

Tady v horách nejsou mešity ani vyvolávači, a tak čas na modlitbu je až před večeří. Nechal jsem Rašída o samotě a vyšel před stan. Dva malí, asi osmiletí kluci se tu honili se psy. Dopoledne byli dole v civilizovanější vesnici ve škole. Už po poledni ale bývají zpět a pomáhají hlídat kozy nebo dováží na mule vodu od pramene vzdáleného asi tři kilometry. Nádherné byly jejich hračky – autíčka upletená z palmových listů.

Škola jim ukazuje i jiný svět, než jaký znají tady v horách. Až vyrostou, odejdou nejspíš do města, jak mi složitě jeden z nich vysvětloval. Povečeřel jsem s nimi hustou polévku a placku a vyspal se na přikrývce ve stanu. Ráno jsem musel zpět – jejich vodu můj žaludek nezpracuje a jiná zde není. Sem nahoru jde civilizace pomalu. Ještě několik let mají čas, než je zasáhne tak jako jejich lidi ve vesnici Aroumd. Ti žijí v téměř stejných podmínkách v domech uplácaných z hlíny a kamení. Na trávě u potoka pasou krávy a ženy perou v průzračné vodě prádlo. Ale k nim do hor přivedli elektrický proud. Jediné spotřebiče, které si všichni nakoupili, byly televize a satelity. Ženy tedy každý večer usednou a sledují krásné lidi z Beverly Hills a Dallasu. Já jsem večer pozoroval okolní hory a západ slunce. Ve vesnici byl klid a za okny blikaly obrazovky.


LIDÉ

Původním obyvatelstvem v Maroku jsou Berbeři. V 7. století, když arabští nájezdníci přinesli do Maroka islám, vytlačili Berbery do horských oblastí. I přesto však dnes Berbeři tvoří téměř 40 % marocké populace. Úředním jazykem je arabština, ale udržují se stále i tři berberské dialekty. Jedním z berberských kmenů jsou také kočovní Tuaregové žijící v pouštních oblastech jihozápadu. Díky svému typickému modrému oblečení si získali přezdívku „modří muži“. Indigo použité k obarvení látky totiž částečně pouští a barví jejich kůži. Narazíte však i na obyvatele úplně tmavé barvy. To jsou potomci otroků – haratínové.

Dnešní Maročané, zejména ve městech, chodí stále více oblečeni evropsky. U žen už téměř vymizely obličejové roušky a zůstaly pouze šátky skrývající vlasy. Na sobě nosí ženy buď dlouhé šaty, nebo volné kalhoty a haleny stejné barvy. V pouštních oblastech na jihovýchodě se však dodnes setkáte i s postavami úplně zahalenými do černé látky. Oblečení žen a zdobení šatů se zde může měnit od vesnice k vesnici. Muži preferují džalabu – dlouhý šat s kapucí, v chladnějších měsících z teplé vlněné látky s dlouhými rukávy a v létě kratší bez rukávů.

Moc v zemi je v rukou krále Hasana II., kterému jsou obyvatelé bezmezně oddáni. Není jen králem a nejvyšším zákonodárcem, ale i vrcholným představitelem církve. V zemi, kde je 99 % muslimů, to znamená neomezenou moc. Lid ho miluje, a proto nesou všechny hlavní třídy a náměstí ve městech jeho jméno. Vlastenectví je další výrazná vlastnost Maročanů, neexistuje pro ně lepší místo na zemi než Maroko.

Maroko je země dětí. Podle průzkumů má každá žena v průměru čtyři děti. Na ty dnes čeká povinné základní vzdělání a po něm často umělecká škola řemesel.

V této islámské zemi je stále povolena polygamie. Muž však může mít nejvíce čtyři manželky a to jen za předpokladu, že se chová ke všem stejně spravedlivě. Pro muslimy není rozdíl mezi náboženskou a civilní činností. Vše je rovnocennou službou Alláhovi. Na tom je postaveno i cechovní rozvrstvení, které v medinách částečně přežívá dodnes. Členové jednoho cechu se sdružují kolem svého mistra a ten celou činnost řídí po technické, hospodářské i duchovní stránce. I zvyky společenského bontonu mezi muži se zde oproti Evropě liší. Běžné je líbání na tváře při setkání nebo držení za ruce.

Category: 1999 / 06

Goura victoria

Popsány jsou tři na první pohled shodné druhy. Rozlišovacím znakem je kresba a struktura korunky. Korunáč královský je nejkrásnější. Úbytek těchto ptáků v přírodě je způsoben nadměrným lovem pro export a ztrátou původního biotopu. Domorodci je loví pro maso, proto jsou vyhubeni především v okolí lidských sídlišť. Do velkých hnízd snášejí pouze jedno vejce, na kterém sedí 30 dnů, mládě krmí 13 týdnů. Mladí samci se začínají dvořit samicím ve věku 17 měsíců. V zoologických zahradách jsou atraktivními chovanci, ale metodika rozmnožování se teprve vyvíjí.

Rozšíření
– severní pobřeží Papuy-Nové Guiney

Velikost
– 660-740 mm, hmotnost 2384 g

Biotop
– nejčastěji nížiny do výšky 400-600 m n. m., močály, lesy ságových palem i suché lesy

Biologie
– žije v malých hejnech 2-10 ptáků

Potrava
– semena, zrna, bobule, spadlé ovoce

Stav v přírodě
– není znám, ale populace klesá

Stav v péči člověka
– chován poměrně vzácně, rozmnožování uvádí pouze tři světové ZOO

Příčiny ohrožení
– ztráta biotopu, lov na potravu, v posledních letech se stal předmětem obchodu

Stupeň ohrožení
– VU – zranitelný

Category: 1999 / 06

Následující povídání je vlastně příběh života jedné rodinky labutě velké (Cygnus olor), kterou jsem pozoroval na jejím hnízdišti od jara až do podzimu, kdy odletěla na své zimoviště. Všechno to začalo jednoho časného sobotního rána…

Je jaro a nedaleko Kožlí u Orlíku v jižních Čechách projíždím na kole podél nenápadného rybníčku Bohce. Jeho vodní hladina se v ostrém ranním slunci třpytí jako tisíce perel, celá je přitom obklopená prstencem vysokého štíhlého rákosí. Z něj se jako přízrak vynoří labutí rodinka. Všichni její členové plují pěkně v řadě za sebou. Jako první čeří vodní hladinu samice s polozdviženými bílými křídly, s dlouhým obloukovitě prohnutým krkem, oranžově červeným zobákem, u kořene s černým hrbolem, který je charakteristický právě pro labutě velké. Za labutí pluje šest popelavě hnědých mláďat a řadu uzavírá ostražitě hlídající samec. Dokonalý obraz, který bere dech. Labutě si mě svým zvláštním kouzlem k sobě připoutaly a já už vím, že se sem za nimi budu stále vracet.

BOJOVNÝ LABUŤÁK

Labutě na své hnízdiště přiletěly ještě několik týdnů před mojí první návštěvou. Rybník si vybraly, protože mají rády stojící nebo pomalu tekoucí vodu s mělčinami u břehů s bohatým vodním rostlinstvem (tzv. submerzní vegetací) a porosty rákosu. U nás v Čechách hnízdí téměř 90 % labutí na rybnících, ostatní si vybírají slepá ramena řek, tůně a podobná místa. Páry obsazují hnízdiště velmi brzy z jara, často ještě při zamrzlé vodní hladině. Samec pak vybraný revír urputně brání proti ostatním labutím a dalším vetřelcům včetně člověka.

A tak pokaždé, když jsem se k rybníku přiblížil, plaval labuťák proti mně s polozdviženými křídly a nazad položeným prohnutým krkem, aby mi dal najevo, kdo je tu pánem. Několikrát se proti mně rozlétl nízko nad hladinou přes celý rybník. Už jeho vzlétnutí z vody vypadalo velmi hrozivě. Hlučně se rozbíhal po hladině a mávání jeho křídel doprovázelo ostré svištění. To jsem právě stál s teleobjektivem upevněným na stativu několik metrů od břehu, s nohama hluboko zabořenýma v měkkém bahně. Rychle jsem udělal krátkou sérii snímků a těžkopádně bahnem ustupoval zpět. Jen málo chybělo, a labuťák na mě zaútočil. Svým zobákem a křídly může způsobit vážná poranění. Cizí labutě také obvykle před místním strážcem revíru ustoupí bez boje, při potyčce totiž často prohrávají.

PARTNERSKÁ VĚRNOST

O labutích se traduje, že smrt jednoho z partnerů dokáže ten druhý přežít jen o několik hodin. Pak neunese bolestný žal, vzlétne vysoko do nebe, aby se střemhlav spustil dolů a pádem na zem se zabil. V praxi spolu sice páry obvykle zůstávají celý život, ale část labutí si, v rozporu s našimi zažitými představami, změní partnera, i když původní ještě žije. Například při pozorování na území Anglie byla prokázána taková změna u 3 % hnízdících párů a u 9 % párů před prvním vyhnízděním. Podle ornitologů se po uhynutí jednoho z partnerů vytvoří nový pár během krátké doby, jen některé labutě zůstávají osamocené až několik let.

LÁSKA NA LABUTÍ ZPŮSOB

Mladí ptáci se párují ve dvou letech, samice poprvé hnízdí nejčastěji ve třech a samec ve čtyřech letech. Labutě se páří vcelku nenápadně. Partneři se vzájemně téměř dotýkají hrudí a hlavami, kterými otáčejí ze strany na stranu. Pak synchronizovaně potápí své hlavy a někdy přitom mají přes sebe zkřížené krky. Pak dochází ke kopulaci, která trvá 3-5 sekund. Samice leží ploše ve vodě se svěšenými křídly a krkem nataženým v mírném oblouku dopředu. Samec se jí zaštipuje zobákem do peří na šíji a samice se ozývá protáhlým chrčivým zvukem. Po kopulaci se oba partneři polovztyčí na vodě s hrudí proti sobě a krky nataženými vzhůru a ozvou se poměrně hlasitým „chorrr“.

Se stavbou hnízda začnou labutě často už v polovině března. Staví oba partneři, nejčastěji na vodě nebo blízko vody. Samec přitom sbírá materiál, jako staré rákosy, suchou trávu nebo listí, a podává vše samici, která staví. Labutě se obvykle vracejí na stejná hnízdiště jako v předcházejících letech, a tak použijí za základ staré hnízdo. Stavba nového jim trvá kolem deseti dnů. Během sezení na vejcích hnízdo stále upravují.

Labuť snáší, nejčastěji v květnu, ve dvoudenním intervalu v průměru pět až šest vajec. Pak na nich sedí, zatímco samec hlídá a občas jí krátce vystřídá, když samice hledá potravu. Mláďata se líhnou asi po 35 dnech. Na hnízdě zůstávají 1-2 dny. Je krásné pozorovat, jak se snaží mávat nevyvinutými křídly. Schopna letu jsou až ve stáří čtyři a půl měsíce. Rodiny se rozpadají zpravidla na zimovišti. Jen některé se na jaře vracejí společně na hnízdiště, ale to pak samec mláďata odhání.

PŘIZPŮSOBIVÍ STRÁVNÍCI

Život labutí rodinky probíhá v poklidném duchu. Zatímco samec ostražitě pozoruje okolí, samice s mláďaty si hledají potravu. Nejraději si smlsnou na plovoucích rostlinách, ale konzumují i vegetaci dna a břehů. Kromě vodních a bahenních rostlin si občas dají i měkkýše, korýše, výjimečně žábu, pulce nebo čolka.

Labutě nejsou v potravě nijak vybíravé. Od lidí si rády vezmou vařené brambory, rýži, knedlíky nebo granule. Chléb a bílé pečivo však podle ornitologů labutím příliš nesvědčí. Tato strava neobsahuje žádné vitaminy a téměř žádné bílkoviny, jen tuky a uhlohydráty. Ptáci potom sice tloustnou, ale jsou v podstatě podvyživení. Špatně se jim vyvíjí peří, mají sníženou imunitu, jsou přetloustlí a pak i hůře létají.

SLYŠET LABUTÍ ZPĚV A ZEMŘÍT

Kromě bručivých zvuků nevydává labuť téměř žádné zvuky. Ozývá se jen zřídka tlumenými chraplavými a chrochtavými zvuky, drsným troubením, případně varovným syčením. Jak uvádí Mary Evansová a Andrew Dawnay v knize The Swans, existují pro labutí mlčenlivost různá vysvětlení. Někteří tvrdí, že labuť nemůže zároveň krásně vypadat, a zpívat. Vždyť půvabní pávi také strašlivě řvou. Jiní věří, že labutě zpívají jen těsně před svou smrtí.

Před sto lety jeden přírodovědec popsal zpěv labutě: „Byl charakterově velmi jednoduchý a tónově velmi melodický. Zněl jako měkký běh not po oktávě. Jak jsem zvuk uslyšel, ztlumený dálkou, ze které přicházel, stál jsem v údivu a mohl jsem jen zvolat: Slyšel jsem píseň umírající labutě.“

ZPĚT NA ZIMOVIŠTĚ

Je podzim a na rybníčku Bohce u Orlíka už dávno plave nažloutlé listí. Mláďatům je dobrého půl roku, od jara vyrostla tak, že jsou velká skoro jako rodiče. Mezi jejich popelavě hnědými pírky se objevilo mnoho sněhobílých per, která značí, že do příštího léta už jistě budou vypadat jako „dospěláci“. Mláďata už dávno umí létat a po rybníku se často pohybují i samostatně, aniž by za sebou vždy měla ostražitého tátu nebo starostlivou mámu. Ta už je dávno nevozí na hřbetu, protože by se jí tam ani nevešla. Na začátku listopadu se ke „svému“ rybníčku opět vracím. Je vypuštěný. Labutě jsou ty tam. Nostalgicky si jen povzdechnu, že se ani nerozloučily. „Ty labutě jistě odletěly na Otavu do Písku, aby tam přečkaly zimu,“ vysvětluje Jan Hora z České společnosti ornitologické a dodává: „Na jaře se však rodiče nejspíš vrátí zpět.“

Category: 1999 / 06

Bůh Midir byl vládcem zásvětní mohyly Brí Léith a jedním z Tatha Dé Danann, tedy lidí bohyně Danany – božského rodu mýtických obyvatel Irska. Vyžadoval ovšem lidskou družku, kterou by mohl obdařit postavením stejně vznešeným, jako měl on sám. Vybral si krásnou, ale bohužel smrtelnou dívku Etain. Miloval ji horoucně a opravdově, o čemž svědčí i to, že když ji záhy ztratil, hledal ji plných tisíc let. Ale všechno pěkně popořádku.

Midir byl jako řádný bůh také řádně ženat a jeho manželka Fuammacha na krásnou Etain žárlila. Byla sice božskou manželkou, ale přeci jen pouze slabou ženou. Proměnila tedy ve své žárlivosti dívku v hlubokou a temnou tůňku. Ale zřejmě jí to po chvíli připadalo příliš poetické, a své rozhodnutí změnila. A tak se z dívky Etain stala nachová moucha. Etain ale nebyla úplně bezmocná. Měla i jako moucha dvě velmi užitečné schopnosti – jednak mohla svého milovaného Midira uspávat svým bzukotem, a také jej mohla varovat před nepřáteli. Doprovázela miláčka po jeho pozemské i božské pouti a alespoň takhle mu sloužila řadu let. Když se to ovšem dozvěděla Fuammacha, rozzuřila se tak, že přivolala kouzelný vichr. Ten ubohou Etain v podobě mouchy odvál pryč.

Moucha Etain se zmítala v poryvech kouzelného větru. Její slaboučké tělíčko se nemohlo bránit, a proto jen žalostně bzučela. Byl tu však někdo, kdo má pro zoufalý pláč zamilovaných speciálně vycvičený sluch, někdo, kdo zamilovaným přeje. Samozřejmě bůh lásky, v keltském světě nazývaný Óengus.

Zachránil ubohou Etain ze spárů kouzelného vichru a poskytl jí zázemí ve svém paláci na řece Boyne. Byl k ní shovívavý a milý, díky své obrovské moci dokázal i částečně zrušit Fuammachinu kletbu. Dívce se tak aspoň od soumraku do úsvitu vracela její lidská podoba. Tak plynula léta a nikdo je nepočítal.

Kouzelný vítr si ale Fuammacha povolala na svou sokyni ještě jednou. Začarovaná moucha se potácela povětřím, nevědouc, kam ji zanese, až spadla do sklenice vína.

To víno zrovna popíjela žena uladského hrdiny Edara, která strašlivě toužila po dítěti. S vínem, v němž utonula nešťastná Etain v podobě mouchy, tak vypila i naplnění svých nadějí. Když se pak z jejího lůna narodilo krásné děvčátko, které snad náhodou pojmenovali Etain, uplynulo téměř tisíc let od okamžiku, kdy byla teď znovuzrozená dívka proměněna žárlivou manželkou svého milého v mouchu.

Poté co Etain dospěla v krásnou a urostlou ženu, provdali ji rodiče za irského krále. Tehdy se setkala s podivuhodným člověkem. Připadal jí povědomý. A to jeho zvláštní vyprávění o tom, že hledá svou milovanou po celém světě už tisíc let. Mluvil tak sladce a podmanivě, ani nevěděla, proč ho poslechla, když ji naléhavě prosil o polibek. Jakmile její rudé rty splynuly s jeho, jako by se zablesklo a ona se rozpomněla. Ano, vždyť to je Midir, bůh zásvětí, a já jsem ta, kterou tisíc let hledá.(V době své největší expanze, v 5.-3. století před Kristem, byli Keltové usídleni na území rozkládajícím se na západě od Irska a části Španělska po Maďarsko a Slovensko na východě. Byli však i v Galatii v Malé Asii a od severu Skotska po sever Itálie a po bývalou Jugoslávii. Jejich přímí potomci žijí v oblasti Irska a Walesu.)červen 1999

Keltská mytologie je jako záhada, u které nikdy nebudeme mít jistotu, jak daleko jsme do ní pronikli a jestli se nám vůbec podařilo správně ji pochopit. Keltové sami totiž, neznajíce písma, své mytologické příběhy nezaznamenali. Příběhy samotné se sice dochovaly v tradicích Irska a Walesu, ale jak se za staletí jejich předáváním z generace na generaci změnily od svého prapůvodního originálu, dnes už asi nezjistíme. A prakticky nevíme nic o keltském mytologickém systému, o hierarchii jejich bohů či teorii vzniku světa.

Zaměřme se tedy na příběhy, které jsou bezesporu krásné a mnohé nám také o našich předcích napoví.

Category: 1999 / 06

FÈS – MĚSTO JAKO LABYRINT

Město křivých a tajemných uliček, plné nejrůznějších zvuků a pachů, není už dávno tím, čím bylo po staletí. Je to město, které bylo jako první sídlem marockých králů. Potomci slavného Moulaye Idrísse (788-828) vtiskli tomuto místu neopakovatelné kouzlo. V polovině 11. století však město na dalších téměř dvě stě let postihl úpadek. Královský lesk mu vrátila až čtvrtá dynastie Merínovců, která vládla až do roku 1465.

Další královská rodina Saadierů vládla necelé století a při tom se několikrát přestěhovala z Fèsu do Marrákeše. Také šestá vládnoucí dynastie Altavitů, která je u moci již více než tři století, často střídala královská města. Fès přestal být královským městem naposledy v roce 1912, kdy Maroko ztratilo nezávislost. Přes svou překrásnou polohu na třech vršcích uprostřed úrodné krajiny nenabízí Fès svou nádheru na první pohled. Kouzlo starého města je třeba hledat. Je skutečným labyrintem, který v sobě skrývá úplné architektonické poklady.

Čím se však město odlišuje od ostatních, toho si musí všimnout každý velmi rychle. Místní kolorit útočí především na nos. Nad celým městem se vznáší neuvěřitelný zápach mršin. Pestrobarevné, čerstvě vydělané kůže z oslů a ovcí se suší na prudkém slunci a cizinci i místní obyvatelé je bravurně přeskakují. Ještě větším zážitkem je návštěva některé z barvíren těchto kůží. Muži, chlapci i starci stojí po pás v kádích plných mastné špinavé břečky a vydělávají kůže s cáry hnijícího masa a beraními rohy.

Město má problémy s hygienou, všude je cítit louhování kůží, po ulicích tečou barevné splašky a mezi tím nabízejí ochotní prodavači vše od relativně levných kožených výrobků až po „zaručeně pravé“ archeologické nálezy.

MARRÁKEŠ – ČERVENÁ PERLA

Třetí největší město Maroka je nazýváno také hlavním městem jihu. Je jako červená perla obklopená zelenými citrusovými a olivovými háji pod bílými vrcholky Vysokého Atlasu. V posledních letech je hojně navštěvováno turisty, kteří z dobrých hotelů v Marrákeši podnikají výlety do pouště i hor.

Marrákeš se poprvé stal královským městem koncem 11. století, a to na necelých dvě stě let. Za své sídlo si ho zvolila druhá a třetí dynastie Almorávidů (1061-1147) a Almohádů (1147-1212). V té době byl hlavním městem obrovské říše, která se rozprostírala od Tuniska až po Španělsko. Věž mešity Koutoubia pochází právě z tohoto období. Pak následovala přestávka až do konce 16. století, kdy se sem vracela pátá královská rodina Saadierů (1578-1666). Také oni patřili k velmi expanzivním vládcům, jejichž území končilo až za Nigerem a Senegalem. Nechali vybudovat obrovský palác el-Badi. Dochovaly se z něj však jen ruiny, neboť první sultán z poslední dynastie Moulay Ismail ho nechal zbořit ze žárlivosti na své předchůdce. K největším pamětihodnostem města patří právě hrobka rodu Saadierů. Dvě mauzolea nejvýznamnějších vládců jsou bohatě zdobená mozaikami, štukovými ornamenty a vyřezávanými deskami z cedrového dřeva. Barvou i formou vytvářejí tyto tak odlišné materiály jedinečný celek, jaký nelze vidět na žádné jiné marocké stavbě.

V září 1912 se zde usadila francouzská vojska a začala výstavba nové, moderní části města, která se rozšiřuje hluboko do pouště a je obklopena nádhernými parky a sady.

RABAT – EVROPSKÉ MĚSTO

Třetím královským městem se stal Rabat, když třetí dynastie Almohádů opustila začátkem století Marrákeš. Podruhé se stal hlavním městem až v roce 1912 a je jím dosud. Sídlí zde nejen král, ale i vláda a nejvyšší soud. Žije tam stejný počet obyvatel jako v Praze.

Díky krátkému historickému období je Rabat moderním městem, které bylo vybudováno podle evropských architektonických plánů. Hledat zde skutečný arabský svět by bylo pošetilostí. Stará část města medina je tak malá, že nestojí za řeč. Místo křivolakých uliček se spoustou podomních obchodníčků jsou zde široké bulváry s prostornými obchody a pevně stanovenými cenami. Je to také jediné město, kde může být problémem najít hustlera.

Historie tohoto místa sice sahá až do 3. století před naším letopočtem, kdy tady Římané postavili město, ale se současností to nemá nic společného. První sultán z dynastie Almohádů zde zřídil opevněný klášter Ribat (dnešní Kasbah), který dodnes ční nad městem. Vnuk zakladatele dynastie vytvořil z Ribatu hlavní město své obrovské říše, jež sahala od Tripolisu až po Toledo. Město nazval Ribat el-Fath – tedy Klášter vítězů. Kolem města nechal postavit obrovské hradby a začal se stavbou mešity, která měla svou krásou i velikostí překonat všechny muslimské mešity a ohromovat islámský svět. Avšak smrt sultána ukončila krátký čas slávy Rabatu. Poslední kapkou bylo zemětřesení v roce 1775, které téměř dokončenou stavbu zničilo. Z města se na dlouhá staletí stala skrýš obávaných maurských námořních pirátů. Jejich lodě s plochými dny se dostaly do přístavu, zatímco jejich pronásledovatelé uvázli na mělčině.

Nový rozkvět přinesl městu až příchod francouzských vojsk v roce 1912. Usídlil se zde francouzský generální guvernér a sultán vzápětí přenesl své sídlo z Fèsu do Rabatu.

ANGELIKA A SULTÁN

Meknès zažil sice krátký, avšak o to velkolepější rozmach, který trval necelých padesát let. První vládce z poslední královské dynastie sultán Moulay Ismail (1672-1727) se totiž rozhodl zastínit krásu dvora Ludvíka XIV. ve Versailles. Se svými 500 manželkami, 12 000 koňmi a 30 000 otroky se mu to málem podařilo. Z období jeho vlády pochází většina paláců, staveb i legend. V každém případě se stal inspirací pro známý příběh Angeliky a sultána. Nikdo z jeho potomků se však do tohoto nádherného města nevrátil. Přesto to, co zůstalo z dob jeho velké slávy, dělá z města jednu z největších pamětihodností země. Nikde také nelze uvidět tolik nádherných arabských a berberských koní, neboť tam jsou královské stáje.

NÁBOŽENSKÝ FANATISMUS V MALÉM

Ještě před pár desetiletími existovala města, která byla pro nemuslimy zcela nepřístupná. Jedním z nich bylo i velmi krásné město Moulay-Idriss, jež otevřelo své brány pro nevěřící až v roce 1917. I nyní však ukazuje cizincům svou tvář jen za denního světla. Od západu slunce jsou městské hradby nepropustné. Nevěřící by svou přítomností znesvětili svatou půdu. Z tohoto důvodu není ve městě ani jeden hotel.

Kořeny místního náboženského fanatismu jsou spojeny se vznikem města, které v roce 788 založil první člen královské dynastie Moulay Idríss. Ten se později stal nejuctívanějším marockým světcem. Je pochován uprostřed města v hrobce, k níž se každoročně přijíždí poklonit statisíce Severoafričanů. Pro ty, kteří nemohou vykonat svatou pouť do Mekky, což je povinnost každého muslima, může být toto svaté místo dostatečnou náhradou.

Snad proto, že se obyvatelé považují za následníky svatého spoluobčana, dýchá město nepřátelstvím vůči všemu, co není muslimské. Vedle krásné vyhlídky z nejvýše položené části města jsou všechny pamětihodnosti pro turisty uzavřeny. Navíc Evropanky by se v okolí města měly držet svých průvodců, neboť bigotní obyvatelé města nepovažují únos ženy za nic zakázaného. Také přístavy Tan-Tan nebo Tarfaya působí na cizince až nepřátelsky. Nevraživost dýchá ze všech zdí. Tmavá pleť a černé obleky mužů celkový pocit jen umocňují. Ženy jako by ve městě ani nežily. A pokud se objeví na ulici, jsou důkladně zahalené. Obyvatelé těchto měst vypadají jako opravdoví potomci slavných maurských pirátů. V blízkosti obou měst dodnes za bouří ztroskotávají námořní lodě. červen 1999

Každá mince má dvě strany. Zatímco královská města se před turisty natřásají, jiná zavírají své brány a cizince vpouštějí jen s velkou nechutí. Královská města jsou v Maroku čtyři: Fès, Rabat, Marrákeš a Meknès. Zakázané město je už jedině Moulay-Idriss. Ale ani tady se pravověrným nepodařilo zastavit postup doby. Před nevěřícími uzavírá své hradby jen od západu do východu slunce.

Každá královská dynastie si zvolila za své sídlo jedno ze čtyř měst, které pak za její vlády rozkvétalo. Stavěly se v něm nejkrásnější paláce, mešity i školy. S nástupem nové vládnoucí rodiny upadlo v lepším případě do stínu nezájmu, v horším pak byly nádherné stavby jako živoucí důkazy síly předchozího vládce zničeny.

Category: 1999 / 06

Na konci 6. století se v arabských pouštích u kmene „Žraloka“ narodil Ámině, ženě Abd Alláha, syn. Psal se právě rok Slona, který se později stal historickým předělem pro obrovské množství lidí. Oním synem nebyl totiž nikdo jiný než Muhammad, prorok Islámu. A tak: „Bismi Iláhi r-rahmáni r-rahím“ (Ve jménu boha, milosrdného, slitovného) staví roku 622 Muhammad v oáze Jathrib, později známé jako Madína, první muslimskou svatyni. Ta dostává jméno masdžid, z něhož se postupně vyvinulo nám důvěrněji známé slovo „mešita“. První stavba byla velmi prostá. Tvořil ji nekrytý čtvercový dvůr posypaný pískem a štěrkem a osázený stromy. Kolem něj stála cihlová zeď a základní stěna s výklenkem zvaným mihráb ukazujícím směr k Mekce, kam se při modlitbách obracejí muslimští věřící. Madínská mešita inspirovala mnohé další svatostánky islámu, ať už v Káhiře, Damašku či na jiných místech.

POUTNÍCI Z ČECH

Jako první Evropan vstoupil 9. září roku 1814 Branou klidu do nejsvětější islámské mešity v Mekce Johann L. Burckhardt. Oblečen do ihrámu – poutního oděvu a v doprovodu průvodce tak spatřil to, co se nikomu jinému ze starého kontinentu do té doby nepodařilo: boží chrám Kaabu.

Z českých muslimů navštívil nejposvátnější místa jako první Hadži Muhammad Abdalláh Brikcius. S prostředím Arabského poloostrova se sžil velmi rychle, pracoval pro jemenskou a saudskoarabskou armádu, od níž obdržel pamětní medaili. Pouti do Mekky zvané hadždž se zúčastnil i současný nejznámější český stoupenec islámu Muhammad Ali Šilhavý. Uviděl Mekku sice v noci, ale přesto to byl prý okamžik nesmírného štěstí.

Známým voláním „Alláh akbar“ (Bůh je velký) svolává muezzin věřící k modlitbě. Sám jsem tahle slova poprvé uslyšel v Káhiře. Bylo krátce před rozedněním a hlas rozléhající se dosud ztichlou egyptskou metropolí zněl téměř mysticky. Jeho původce se mi však spatřit nepodařilo. Místo něj jsem na minaretu, který svou siluetou dotváří takřka každou mešitu a je její dominantou a chloubou, uviděl jen pár amplionů, z nichž se do všech stran pravidelně rozléhají předepsaná slova.

K městům s nejstaršími mešitami na světě patří vedle Mekky a Madíny i Jeruzalém, Damašek a Tunis. K těm největším pak irácká mešita v Sámariá a malajsijská v Šáh Alam. Věže minaretů nejsou však dnes omezeny jen na islámský svět. Mešity najdeme i téměř ve všech evropských metropolích. Kromě Prahy a Bratislavy.

OD RUDOLFA II. K FRANTIŠKU JOSEFOVI I.

Obyvatelé českých zemí a „musulmané“, jak byli přívrženci islámu kdysi označováni, se poprvé významněji setkali v době panování Rudolfa II. Praha se tehdy stala evropskou metropolí a přijímala nejrůznější poselstva, ať už od perského či tureckého sultána. Pro vlastní potřeby si tenkrát vyslanci těchto panovníků pravděpodobně postavili i vlastní modlitebnu, byť pro stavbu stálé mešity nebyl důvod. Prvním muslimem, který mohl v Čechách využít opravdové mešity, byl teprve osmanský sultán Abdülhamid. V Karlových Varech ji dal pro něj postavit císař František Josef I. Dnes po ní nezůstalo ani stopy, ale stávala prý mezi kolonádou a hotelem Pupp – dalo by se říci na strategickém místě. I ona však postrádala typický architektonický prvek – minaret. Ale tuto „hlásku“ měli Češi možnost spatřit už od počátku 19. století v zámeckém parku v Lednici na Moravě, kde ji, v souladu s tehdejším módním zájmem o orient, nechal postavit kníže Jan Josef Lichtenštejn. Lednický minaret ovšem vždy sloužil jen estetickému účelu a muezzinův hlas z něj nikdy nezazněl.

MARNÉ VOLÁNÍ ALLÁH AKBAR…

Pro muslimy žijící v Československu se situace poněkud zlepšila po vyhlášení nezávislosti v roce 1918. Proto když zástupci islámské komunity požádali pražskou radnici o povolení k výstavbě mešity, získali od magistrátu souhlas. Měla stát na Štvanici, ale pro nedostatek peněz nakonec z plánu sešlo. V roce 1936 byl muslimům v Čechách nabídnut Hanavský pavilon v Letenských sadech, ten však zase nevyhovoval svou dispozicí.

Dokonce i za minulého režimu se zrodilo několik pokusů o stavbu mešity v Praze, podpořených tehdejším přátelským vztahem k islámským zemím. Nejintenzivnější byly snahy Libye, ale přes přátelské kontakty s československými komunisty povolení nakonec vydáno nebylo. Po roce 1989 o totéž usilovaly Spojené arabské emiráty v rámci jisté reciprocity k otevření českého zastupitelství v Dubaji. Už bylo vybráno i místo – nedaleko sídliště na Pankráci. Myšlenku vzniku islámského kulturního centra s modlitebnou ale definitivně pohřbila válka v Perském zálivu. A ztroskotal i pokus Džumy Ubajda Abú aš-Šawáriba z Emirátů, který zamýšlel v roce 1995 vystavět monumentální mešitu v Teplicích kvůli značnému počtu muslimů léčících se v těchto lázních. Jeho plán počítal dokonce se vznikem jakéhosi náboženského centra – modlitebna měla stát poblíž katolického kostela a židovské synagogy, o jejíž výstavbě se rovněž uvažovalo. Pro téměř hysterický odpor místních církevních představitelů i obyvatel se však myšlenka neprosadila.

Dnes se muslimové v našem hlavním městě modlí v provizorní místnosti v Praze 4. Smontované stavební buňky vskutku nepřipomínají místo, kde pátek co pátek probíhá salát – společná modlitba. Lze tu však vyslechnout imáma – předmodliče, který k věřícím nejprve promlouvá na nějaké poučné téma. Poté následuje modlitba, při níž muži, někdy i spolu s dětmi, stojí v řadách vedle sebe, samozřejmě čelem k Mekce. Stojí těsně vedle sebe a dotýkají se rameny, aby tak zdůraznili pocit sounáležitosti spoluvěřících. Podaří-li se vám zúčastnit se modlitby, uvidíte muslimy v polohách známých zřejmě jen z filmů. Patrně nejznámější je pozice sudžúd – padnutí na tvář před bohem. Muslim se dvakrát dotkne čelem země. Zajímavá je i očista před modlením a to, že mnozí věřící přicházejí do duchovní místnosti bosi. Umývárna a sociální zařízení v této modlitebně však příliš nevyhovují, a proto se staví na Černém Mostě nové islámské centrum. Kromě Krče probíhají v Praze modlitby – zejména pro občany turecké národnosti – také v Karlíně a zúčastnit se jich může každý. Pokud člověk neovládá jazyk, nevadí – už jen zhlédnutí společné modlitby je silným zážitkem. Chybějící skutečné mešity v Praze či Bratislavě nenahradí ani existence modlitebny v Brně, slavnostně otevřené loni v létě. Jedná-li se o projev diskriminace vůči komunitě, která sice nemá ve střední Evropě své kořeny, ale patří k největším na světě, ponechávám na čtenáři. Muhammad Ali Šilhavý je o tom přesvědčen.

Category: 1999 / 06

Tázal jsem se sám sebe, kde bych měl své putování pěti díly světa za láskou začít. A odpověď jsem našel velice snadno. Existuje jedna část zeměkoule, která je pro mnohé lidi přímo synonymem fyzické lásky. Tou je zcela nesporně Polynésie. Rajské ostrovy v jižních mořích – Tahiti, Markézy, Tuamotské atoly a mnohé jiné.

Jako v případech jiných generalizací leží pravda i tentokrát někde uprostřed. Ano – obyvatelé Polynésie se rádi a intenzivně milují. Ale nejenom oni.

Za příklad toho, jak to na těchto „ostrovech milování“ skutečně chodí, jsem si zvolil jednu polynéskou zemi – mnohem méně známou i mnohem méně popularizovanou knihami – Samou.

NAPŘÍKLAD SAMOA

Tichomořské souostroví Samoa leží velice blízko míst, která rozděluje 180. poledník. Tuto jedinou zemi rozdělují však ještě hranice politické. Západní část souostroví – oficiálně Samoa i Sisifo – je dnes nezávislým státem, vlastně první zemí Polynésanů, která získala plnou politickou suverenitu. Východní ostrovy Samoy jsou pak součástí Spojených států amerických.

Už i proto, že ležely stranou hlavních cest vedoucích Tichým oceánem, si Samojské ostrovy a jejich obyvatelé – polynéští Samojci – zachovali mnohé rysy své původní kultury a sociálního systému. V něm hrají stále rozhodující roli „velkorodiny“ – samojsky aiga – a jejich hlavy – mataiové. Ti spolu s vyššími náčelníky hrají až dodnes rozhodující roli v politickém životě. A jenom oni zasedají v samojském parlamentu, jehož zvláštní budova, napodobující tradiční oválné chýše Samojců zvané fale, je jedním z nejzajímavějších bodů významného poloostrova Mulinu’u na ostrově Upolu.

ČEST A SLÁVA PANENSTVÍ

Mulinu’u je pro Samojce jakýmsi Václavským náměstím. Tady se odehrávaly nejdůležitější události novodobých dějin Samoy, tady se i dnes konají všechny velké státní i lidové slavnosti. A právě zde jsem také v polovině 60. let na jakési „manifestaci“ potkal dívku velice skvostně oblečenou. Hlavu jí zdobila tuiga – skutečný samojský diadém vytvořený z lidských vlasů vybělených korálovým vápnem, barevných ptačích per, nejrůznějších mušliček a dokonce i několika zrcátek. Dnes už se lidový oděv Plaveckých ostrovů přizpůsobil evropské, americké, nebo ještě spíš novozélandské módě. Tím víc mě tato dívka svým oblečením upoutala. Zaujalo mě však i její důstojné, doslova aristokratické chování. Od apijského přítele, který mě do Mulinu’u doprovázel, jsem se dozvěděl, že tato „mladá dáma“ je taupo své vesnice. Slovo taupo bývá do angličtiny často překládáno jako Village Virgin, doslova tedy „obecní panna“. Neboli – a to zní přece jen lépe – „panna obce“.

Každá vesnice musela, alespoň dříve, mít svou taupo. Dívka, kterou náčelníci takto vyvýšili, získala rázem velice významné postavení. Obec jí zpravidla vybudovala vznešenější chýši, taupo jídala nejlepší pokrmy, takové, jaké byly vyhrazeny jen náčelníkům. A získala pak – jako jediná žena v obci – postavení rovné úloze mataiů. Navíc přijímala ve vesnici cizí návštěvníky, připravovala pro ně obřadně svatý ceremoniální nápoj kavu a tančila pro ně.

Tato vesnická princezna měla dokonce vlastní dvůr, do něhož přijímala méně vznešené vrstevnice. A měla také služky, nejkrásnější šat, všechno, co si jen může samojská dívka přát. Neměla jen jediné. Muže. Milence. Zatímco všechny ostatní dívky vedly úplně svobodný, bohatý a značně pestrý pohlavní život, střežili panenství taupo nejen její rodiče, nejen matai, ale i k tomu účelu zvláště vybrané starší ženy, které taupo neustále provázely. Neposkvrněné panenství taupo bylo pýchou, ctí celé obce. A zatímco členky princezniny družiny vyhledávali muži zcela nezakrytě, neopovážil se žádný chlapec ze vsi učinit taupo jakýkoli návrh. Panna obce se směla provdat jen za vznešeného muže z cizí vesnice. Takový sňatek zpravidla smlouvali náčelníci a na vlastní přání nevěsty nikdo nebral zřetel.

Protože největší ozdobou panny obce bylo přirozeně její panenství, musela taupo před sňatkem osvědčit svou čistotu. Deflorace, či zkouška panenství, byla tehdy konána zcela veřejně ve vesnici ženicha. Běda však, kdyby se ukázalo, že taupo už před sňatkem poznala muže! Ženy z její aigy by dívku, která tak hrozným způsobem poskvrnila dobré jméno jejich obce, ukamenovaly k smrti.

MUŽ ČI MACHO?

Na Samoi, ale i jinde na „ostrovech lásky“, jsem nabyl dojmu, že sexuální znalosti, umění dobrého milování si má osvojovat jen žena. Zdejší muži – tak se mi alespoň zdálo – jako by se s erotickými znalostmi už rodili. Vysvětloval jsem si to tím, že žena přichází na svět jako panna. Zcela neposkvrněná a tedy nezkušená. A je povinností mužů zbavit ženu nejen panenství, ale zejména nežádoucí nezkušenosti ve věcech sexu.

A tak, jako je v Latinské Americe nesmírně rozšířený ideál muže, který má být macho, tak má být macho i každý správný Samojec.

UČITELÉ SEXU

Muž má v samojské společnosti tomuto „ars amandi“ – umění milování vyučovat. Sexuálními učiteli samojských dívek jsou často výrazně starší, eroticky zkušení muži. Velmi obvyklé je také to, co my bychom považovali za krvesmilstvo. Samojské dívce totiž často první praktické lekce sexu uděluje její vlastní strýc.

Pohlavním stykům mezi blízkými pokrevními příbuznými napomáhá i sociální organizace Samojců. V aize – velkorodině, kde žije pohromadě v jediném domě, v jedné společné „ložnici“ často až padesát lidí a v čele stojí jako skutečný samovládce matai, který má veškerá neomezená práva, se přirozeně někdy stává, že tento vůdce velkorodiny využije svého postavení a nutí ke styku své ženské příbuzné, někdy i vlastní dcery. Takové chování ale samojská společnost zásadně odsuzuje.

„Učiteli pohlavního života“ však mohou být na Samoi i muži mladší. Zejména ti, jež moji samojští informátoři nazývali manaia. Mana je – v představách Polynésanů – jakási nadpřirozená síla, energie, kterou nejsou všichni lidé obdařeni ve stejně velké míře. Tato „osobní výše many“ se může projevovat u mladého muže i mimořádnou erotickou výkonností a značnou rafinovaností v milostných hrách.

Zvláště zdatní anebo bujnou erotickou fantazií nadaní manaiové se těšili u samojských dívek velké úctě a oblibě. Odměnou za dobré „sexuální služby“ dostávali manaiové od svých partnerek bílé rohože. Pohlavní schopnosti těchto „kvalifikovaných milenců“ potom posuzovala samojská společnost podle počtu rohoží, které manaia dokázal od svých „zákaznic“ shromáždit. A až dodnes vzpomínají místní Polynésané ve svých písních na některé zvláště zdatné „shromažďovatele rohoží“.

ZNÁSILNĚNÍ, KTERÁ SE NEKONALA

Jinému, ale Samojci ne příliš váženému způsobu dobývání dívek tu říkali moetotolo. Jde o jednání, které bych označil jako „předstírané znásilnění“. Toho se dopouští mladí muži, jimž dívka formálně neprojevuje sympatie. Hoši si tedy vezmou to, co si přáli získat, sami – jakoby násilím. K žádnému skutečnému násilí zpravidla nedojde. Ale dívka si „zachová pověst“. Dělá, jako by se to, co jí třeba ve skutečnosti přineslo potěšení, nestalo z její vůle.

MILOVÁNÍ, OBŘÍZKA A TETOVÁNÍ

Další milostné zkušenosti pak získávaly samojské dívky – a to značně promiskuitně – během kolektivních radovánek v době slavností konaných na Upolu, Tutuile a dalších zdejších ostrovech na počest boha Fe’e. Zatímco se dívky směly slavnosti zúčastnit bez omezení, muži na ní mohli participovat, jen pokud byli obřezaní. Obřízka byla vnějším znakem pohlavní dospělosti Samojce. Dr. Pritchard, který navštívil souostroví v 19. století, vzpomíná, že na celém souostroví znal tehdy jediného dospělého neobřezaného muže. Tím však všechny místní ženy hluboce pohrdaly a pohlavní styk s ním zásadně odmítaly.

Zdaleka nejpatrnější „vnější úpravou“ mužského těla ale nebyla obřízka penisu, nýbrž tetování, jímž byli zdobeni zpravidla všichni pohlavně dospělí muži. V poválečném období se Samojci postupně tohoto svého zvyku vzdávali. Nyní se už opět tetují. A navíc na četných místech těla. Zvlášť rozsáhle si dnešní Samojci tetují stehna a hýždě. Pravděpodobně i nyní je tetování jakousi „estetickou podmínkou“ pro to, aby Samojec mohl spát s místní ženou.

MARGARET A TŘICET DÍVEK

Vrátím se ve svých vzpomínkách opět k samojským ženám a k jejich způsobům lásky. Leckteré informace jsem získal na souostroví sám z vyprávění svých samojských přátel. Některé intimní záležitosti mi však tlumočila žena, Dr. Margaret Meadová.

Dr. Meadová byla ve své badatelské činnosti poněkud „neortodoxní“. Sotva v USA ve 20. letech absolvovala studium etnologie, odjela do jižních moří. A začala se tu zabývat studiem postavení žen u zdejších kmenů a národů. Velkou pozornost přitom věnovala právě jejich pohlavnímu životu. Jako žena – navíc tehdy velice mladičká – mohla svým polynéským či papuánským vrstevnicím klást velice intimní otázky, které se badatelé muži neodvážili ani vyslovit.

Meadová žila dlouhý čas na Samojských ostrovech a zaznamenala mnohé z erotického života zhruba třiceti dívek, se kterými se tu sblížila.

LÁSKA NA VŠECHNY ZPŮSOBY

Mladá badatelka v první řadě zaznamenala překvapivou skutečnost, že samojské dívky v předmanželském období praktikují různé způsoby uspokojování svých sexuálních potřeb. Meadová mezi svými samojskými družkami zjistila, že prakticky všechny se zpočátku ukájejí samy. S masturbací začínaly velice mladé – už v šesti či sedmi letech.

Později takřka polovina dívek této skupiny získala v předmanželském období také homosexuální zkušenosti. Své lesbické praktiky však považovaly jen za jakousi formu příjemného rozptýlení a zřejmě i za svéráznou přípravu na skutečný milostný život, za nějž samozřejmě tehdy i dnes považují styk s mužem.

Předmanželský milostný akt probíhá na Samoi takřka vždycky v přírodě, jak tu romanticky říkají „pod palmami“, a tradičně převážně v noci, „za svitu luny“. (Mimochodem – samojské děti se často baví tím, že z úkrytu pozorují milence při sexu.) Jestliže se ale Samojec a Samojka do sebe zamilují a uzavřou oficiální manželství (dnes navíc posvěcené křesťanským obřadem), pak se po dobu trvání manželství stýkají převážně jen se svým zákonným partnerem.

POKUTA ZA NEVĚRU

Někdy se ale ženatí Samojci a vdané Samojky pohlavně stýkají nejen se svými zákonnými partnery. V takovém případě zpravidla liberální samojská společnost dělá, jako by nic neviděla. Ve vzájemných vztazích obou pohlaví má mít převahu muž, macho, a tak jestliže je nevěra jeho manželky prozrazena, je jeho pověsti způsobena újma. Tuto újmu je manželovi třeba kompenzovat. Odškodné platí „poškozenému“ úspěšný svůdce.

Jestliže podvedený „náhradu za nevěru“ neakceptuje, ale i z jakéhokoliv jiného důvodu, lze manželství ukončit. V tradiční polynéské společnosti byl rozvod zcela snadný a rozchod dvou osob do té doby spojených manželským svazkem nebyl nijak dramatizován. Dnes do těchto vztahů zasahují samozřejmě i křesťanské představy. Některé křesťanské církve nejsou rozvodům příliš nakloněny. Přesto se i dnes Samojci rozcházejí nejen „od stolu“, ale i „od lože“ velice často. A pak si do svého lože rádi a rády přivedou nové partnery.

Nové partnery a partnerky si přiváděli a žili s nimi i kdysi nejjednodušší lidé světa – původní obyvatelé Austrálie. A za těmito „milovníky z doby kamenné“ se vypravíme v příštím čísle našeho magazínu.


SEX V PĚTI SVĚTADÍLECH

Jedinečný seriál právě začíná. Dozvíme se zajímavosti o milostných zvycích národů a etnik světa.

Několik slov a dvě přiznání úvodem

Vyprávění o tom, jak se miluje a co všechno je spojeno s láskou v pěti světadílech, musím začít upřímným přiznáním: k tomu, abych články na toto jistě zajímavé a důležité téma připravil, mě nepřivedl vlastní nápad, ale vyzvání vydavatele a šéfredaktora Koktejlu pana Josefa Formánka, kterému za tento podnět srdečně děkuji.

To je tedy mé prvé poctivé přiznání. Musím se však přiznat ještě k další věci: projel jsem skutečně během třiceti let jako etnolog více než 145 zemí ve všech pěti světadílech. Navštívil jsem také různé poslední kolonie, teritoria, ostrovy i velice odlehlé ostrůvky. Pobýval jsem mezi desítkami jednoduchých kmenů a národů. Žil jsem s nimi často ve velice blízkém vztahu. Ale ne ve vztahu mileneckém. A tak to, o čem budu v této řadě článků vyprávět, znám zprostředkovaně, jak se říká „z druhé ruky“. I když řeč bude vlastně zpravidla ne o rukách, ale o zcela jiných tělesných orgánech.

Zároveň však musím poznamenat, že všechno, co jsem na toto téma posbíral, jsem se snažil zaznamenat co nejpřesněji a nejpečlivěji. Už proto, že láska a sex nejsou všude úplně stejné a v životě každého člověka a každé společnosti hrají zcela rozhodující roli.

Koneckonců zejména právě „jednoduché“ skupiny lidstva mají jen dva hlavní úkoly, které nezbytně musí splnit: musí si dokázat opatřit potravu, aby nezemřely, a musí dokázat zplodit potomky, aby přežil jejich rod, kmen, národ.

Tyto dvě úlohy vlastně umí řešit i všichni ostatní živočichové. Člověk jediný však dává sexu fantazii. A fantazie, to je „lidský rozměr“ milování v pěti světadílech. Ve věcech sexu a věcech s milováním tak či onak spojených panuje navíc ve světě nesmírná rozmanitost. Jiné je to u kanadských Eskymáků a jiné třeba u jihoafrických Zuluů. A já jsem se pokoušel zaznamenávat zejména tuto rozmanitost, odlišnosti, které mi nakonec dovolily sestavit tento „milostný cestopis“.

Hned teď na začátku bych měl učinit ještě jednu zásadní poznámku k jazyku svých vzpomínek. I když někdy budu hovořit v přítomném a jindy v minulém čase – mé vyprávění se vždycky bude vztahovat k původní, tedy tradiční kultuře oněch kmenů a národů, k zvykům, obyčejům a praktikám, jaké u nich existovaly už před příchodem bělochů a křesťanství. V některých místech, o nichž bude v tomto seriálu řeč, totiž západní vlivy a křesťanské zásady proměnily i mnohé z toho, co se týká věcí lásky.

Category: 1999 / 06

Patnáctého března 1939 byla středa. Poletoval sníh, a vůbec bylo nevlídně. Stál jsem v davu vedle svého dědy a kolem se táhl proud motorizované pěchoty. Rád jsem se díval na vojáky, a proto jsem nechápal, proč děda tolik nadává. Zatahal jsem ho za ruku s otázkou, proč je tak rozčilený? Podíval se zarputile a potom si mne vysadil na ramena se slovy: „Podívej se na tyhle vojáky. To jsou Němci. Berou nám svobodu.“

Pro chlapce sotva šestiletého dost těžko pochopitelné tvrzení. Co měl děda asi na mysli, jsem si uvědomil až druhý den, když jsem vojáky uviděl v cukrárně „U Hůlů“, jak se přecpávají neskutečným množstvím indiánů se šlehačkou. Dostal jsem strach, že mi matka nebude moci koupit ani ten jeden kousek, co mi pokaždé kupovala.

Nešlo samozřejmě o indiány se šlehačkou. Ztratili jsme samostatnost. Události před 15. březnem 1939 se na Prahu valily jako lavina.

Už od 10. března bylo pražské vládě jasné, že rozbití Československa je realitou. Slovenský sněm odhlasoval 14. března vytvoření samostatného Slovenského státu a Tiso požádal Hitlera o ochranu. Vzápětí překročilo maďarské vojsko hranice Podkarpatské Ukrajiny. Odpoledne pak prezident Hácha a ministr zahraničí Chvalkovský odjíždějí do Berlína na jednání s Hitlerem. Zde jsou vystaveni nepředstavitelnému nátlaku, kdy Göring podle Háchova záznamu cynicky pronesl: „Bylo by mi celkem líto, kdybych musel toto krásné město (Prahu) zničit. Avšak musel bych to udělat, aby Angličané a Francouzi viděli, že moje letectvo umí vykonat stoprocentní práci. Oni tomu nechtějí věřit a já bych jim o tom chtěl podat důkaz.“ Duševně a fyzicky zcela vyčerpaný Hácha (musel dostat povzbuzující injekci) před čtvrtou hodinou ranní podepisuje společné prohlášení: „…Na obou stranách se došlo souhlasně k přesvědčení, že cílem všeho snažení musí být zajištění klidu, pořádku a míru v této části střední Evropy. Československý státní prezident ve snaze sloužit této věci klade osud českého národa s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše. Vůdce přijal toto prohlášení a rozhodl se, že přijme český národ pod ochranu a že mu zaručí autonomní vývoj národního života, odpovídající jeho nezbytnosti.“ Od páté hodiny ranní 15. března oznamoval Český rozhlas, že v nejbližších hodinách dojde k okupaci německou armádou. Večer přijel do Prahy Hitler a ubytoval se na Hradčanech, kde byl pozdraven vládou premiéra Berana. Den poté byl zřízen Protektorát Čechy a Morava.

Category: 1999 / 06

Kostroma je město na Volze, které najdete i na té největší mapě světa. Dvě stě kilometrů od něj leží uprostřed centrální části Východoevropské nížiny městečko Ponazyrevo. Listnaté lesy střídají zelené paseky a louky, obrovská rašeliniště a močály. Městečko vzniklo v letech 1904 až 1906 při stavbě železniční trati nazývané Severní dráha. Jméno dostalo po prvním usedlém rolníkovi.

Dnes žije v Ponazyrevu šest tisíc obyvatel. Zanedbané, asfaltované náměstí má rozlohu fotbalového hřiště. Na jedné straně trčí rezavé a porouchané zbytky trubkové konstrukce, kde kdysi visely fotografie úderníků. Naproti vévodí jednopatrová oprýskaná budova místní správy. Vedle je pošta a ke zděným budovám patří ještě obchod, policejní stanice, nádražní budova, škola a rozestavěná budova věznice. Ostatní stavby jsou dřevěné a většina z nich pamatuje pionýrskou dobu stavby trati. Okna všech srubů rámují vyřezávané okenice. Co dům, to jiné vzory. Vyřezávané „krajkoví“ je pýchou každého majitele a parádním výtvorem lidové tvořivosti.

Občas se staví i nové sruby, dokonce jednoposchoďové, podobné našim čtyřbytovkám. Ale většinou jsou nedokončené. Peníze nejsou na nic, natož na nový dům. Městečkem se proplétají kilometry lávek postavených na metrových i vyšších kůlech. Sruby spočívají na hromadách klád a kůlů zaražených do bahna a prosypaných pilinami, hlínou či různými zbytky. Bažina v zimě promrzá do hloubky půldruhého metru a při jarním tání se mnohé domy často propadají. Stejně tak se propadají i cesty, což jsou vlastně náspy z klád, pilin, dřevěných odřezků, občas prosypané štěrkopískem dovezeným od řeky Veltlugy. Proto se cesty zpevňují vším, od starých pneumatik, železného haraburdí až po popel z kamen. Po takových „silnicích“ mohou jezdit pouze terénní a pásová vozidla. Jediné auto bylo posazené v bahně a čekalo, až se okolí trochu vysuší a někdo ho vytáhne či popojede vlastní silou. Neexistuje kanalizace, voda se čerpá z mělkých studní. Kolem každého domu jsou nekonečné letité haldy dřeva a pravá ruská báňa – lázně. Na vysušených místech malých jako dlaň se mezi dřevěnicemi pěstují brambory, rajčata, cibule, slunečnice a nějaká zelenina. Obchod zeje prázdnotou. Jsou zde pouze pytle se solí, mouka a chléb. Nejčastějším jídlem byly nakládané okurky, vařené brambory, salát z rajčat, cibule a petrželové natě zalitý smetanou a chleba. Pije se čaj a vodka.

Z okna domu novinářky Taťány vidíme všudypřítomné dříví, nízké dřevěné baráky s hláskami ohraničené ostnatým drátem. „Nelekejte se, to je vězení,“ upozorňuje Taťána a dodává, že je to dlouholetá tradice města už od dob stavby Severní dráhy. „Ani se tam nepřibližujte. Určitě by vznikly problémy pro všechny. Jste přeci jen cizinci…,“ říká s obavou v hlase. Potvrzuje nám to rozhovor s náčelníkem milice, u kterého jsme se museli hlásit. „Pánové, máme o vás všechno černé na bílém. Víme o všem, co se tu šustne. O vás jsme věděli, už když jste byli v Šariji,“ zabafal náčelník z papirosy a poklepal na svazek papírů. Vzpomněl jsem si na vyprávění dědy legionáře. Od dob cara se tu nic nezměnilo. Jen letopočet.

Category: 1999 / 06

Schizofrenní statut Západní Sahary je jednou z nejpozoruhodnějších rarit současného světa. Na jedné straně je formálně vyhlášená a světovým společenstvím uznaná, avšak neexistující Saharská demokratická republika, a na druhé její v praxi existující a mezinárodně tolerované přičlenění k Maroku. My jako turisté sem můžeme bez zvláštních víz a bez problémů. Pro diplomaty, jak nám vysvětlil pan konzul na české ambasádě v Rabatu, je to jiné. Pro ně existuje Maroko pouze v původních hranicích a jejich pověření a pravomoci se na Západní Saharu nevztahují.

BRÁNA SAHARY

První věc, jíž si zákonitě všimne každý cestovatel směrem na jih, je narůstající počet uniformovaných hlídek. V každém městě a na každé významnější křižovatce budete zastaveni policejní či vojenskou hlídkou. Návštěvník se musí obrnit trpělivostí a stále znovu vyplňovat evidenční formuláře a odpovídat na důležité otázky typu: „Jaké je vaše pohlaví?“ či „Jak se jmenuje váš otec?“

Asi 150 km od Agadiru překonáváme hlavní hřeben Antiatlasu, nejjižnějšího z horských pásem Atlasu. V průsmyku Tizi-Mighert symbolicky zastavujeme u poutače, který oznamuje, že právě projíždíme branou Sahary. Těžko definovat, kde poušť skutečně začíná, avšak jak ukrajujeme další a další kilometry, vegetace pozvolna, ale trvale ubývá. Čas od času míjíme exotická stáda velbloudů.

Ráno překračujeme pomyslnou hranici Západní Sahary. Bývalá španělská kolonie je jednou z nejpustších zemí světa. Území o rozloze dvojnásobku bývalého Československa obývá pouhých čvrt milionu lidí, takže hustota zalidnění je necelý jeden obyvatel na kilometr čtvereční. A k tomu ještě polovina obyvatel žije přímo v El-Aaiúnu.

TAHANICE O FOSFÁTY

Historie oblasti v posledním čtvrtstoletí je bouřlivá. Bývalá kolonie Španělská Sahara získala v roce 1975 pod názvem Západní Sahara nezávislost. Jiný názor na budoucnost tohoto území však měli sousedé. Maroko a Mauritánie se rozhodly rozdělit si je mezi sebe. Marocký král Hasan II., který letos sedí na trůně již třicátý sedmý rok, vyslal 6. listopadu 1975 na 350 tisíc svých poddaných na tzv. Zelený pochod do Západní Sahary a obsadil ji.

Národně osvobozenecké hnutí zvané Polisario podporované Alžírskem, které rovněž mělo v oblasti své zájmy, zahájilo proti Maroku a Mauritánii válku. Roku 1976 Polisario, vyhlásilo Saharskou arabskou demokratickou republiku s exilovou vládou v alžírském Tindoufu. Po vojenských neúspěších Mauritánie roku 1979 od svých nároků na Západní Saharu ustoupila, boje mezi marockou armádou a Polisariem však probíhaly ještě celá 80. léta. Maroko obsadilo téměř celé území a konečně v roce 1991 se obě strany dohodly na příměří s tím, že definitivní politické řešení přinese referendum, v němž by samotní obyvatelé Západní Sahary rozhodli o tom, přejí-li si nezávislost, nebo zda souhlasí s přičleněním k Maroku.

Kamenem úrazu se stala otázka, kdo se smí referenda účastnit. Polisario trvá pouze na Sahraujích, většinou dosud kočujících původních obyvatelích, zatímco marocká strana na všech, kteří nyní Západní Saharu obývají. Během uplynulých let totiž na území přišlo, ať již dobrovolně, nebo rozkazem, mnoho marockých vojáků a dělníků, u nichž je zřejmé, pro jakou alternativu by hlasovali. A vzhledem k nízkému počtu obyvatel je víc než jasné, jak by takové referendum dopadlo.

Proto se referendum i konečná dohoda stále odkládá, což vyhovuje Maroku. To se snaží všemi způsoby legalizovat svou přítomnost a budováním dopravních sítí i další infrastruktury zemi k sobě definitivně připoutat. Sám pojem Západní Sahara v Maroku z pochopitelných důvodů příliš neuznávají a rovněž novým administrativním členěním se snaží nechat zapomenout na minulost. Na několika místech na pobřeží se budují hotely a rekreační zařízení, což je další známkou toho, že Maroko již nemá v plánu území opustit.

Proč vůbec vznikly spory a mnohaletá válka o zcela pustý kus Sahary? Kromě prestižních důvodů je hlavním motivem nerostné bohatství. Na Západní Sahaře se nalézají jedny z největších světových nalezišť fosfátů. Kromě nich jsou zde i ložiska železné a uranové rudy a dalších surovin. A pokud se potvrdí teorie o ohromných zásobách ropy v pobřežním šelfu, je možné, že zatím velmi vlažný zájem světových mocností o dění v regionu prudce vzroste. Potom se můžeme nadít toho, že mnohaletý status quo, který víceméně všem vyhovuje, protože se alespoň nestřílí, vezme rychle za své.

NUDNÁ METROPOLE

Hlavní město El-Aaiún je počtem obyvatel srovnatelné s Olomoucí. Historických památek se v této snad nejnudnější a nejvšednější „metropoli“ na světě nedočkáte. Při procházce prašnými ulicemi se strohými stavbami a převažujícím mužským živlem jsem si vzpomněl na dobu v zeleném. Nezaměnitelnou „vybydlenou“ vojenskou atmosféru a prostředí člověk rozpozná velmi rychle všude na světě.

V El-Aaiúnu je vskutku mnoho vojáků, ale ani řada civilistů zde nehodlá zakotvit natrvalo. Západní Sahara je pro Maročany tím, čím byl Divoký západ pro Američany minulého století, Sudety po roce 1945 pro nás nebo Sibiř pro Rusy dneška. Zde se dají vydělat peníze, ale život je depresivně jednoduchý a tvrdý.

V jedné z místních čajoven sedí muž středního věku. Silný, ale bez nohy. Není sám. V celé Západní Sahaře potkáváme značné množství invalidů, včetně malých dětí. To jsou památky na válku s Polisariem. Ještě dnes si však válka čas od času vybere další oběť, a to prostřednictvím svých nejzákeřnějších pomocníků – nášlapných min.

El-Aaiún se asi nikdy nestane turistickým cílem sám o sobě. Vždy bude pouhou zastávkou na cestě jinam. Pro cestovatele i pro část svých obyvatel. Více méně to samé platí i pro další významnější sídla v Západní Sahaře. Kromě El-Aaiúnu již existují pouhá tři. Vnitrozemská pouštní Smára, malé rybářské městečko Boujdour a důležitý přístav Dachla. Toto druhé hlavní centrum Západní Sahary s 30 tisíci obyvateli, ležící na 40 km dlouhé písečné kose těsně nad obratníkem Raka, je nejjižnějším volně přístupným městem Maroka.

SAHARSKÉ JEVIŠTĚ

Z El-Aaiúnu je to do Dachly přes 500 kilometrů. Celou Západní Saharou prochází nová asfaltka, po níž je radost jet. Nemá však smysl se honit.

To, co je na Západní Sahaře úchvatné a nezapomenutelné, nejsou města, ale příroda. Kdo hledá samotu, pustinu, kde člověk je jen titěrnou hříčkou na jevišti živlů a kde se vlastní starosti ve srovnání s globálním planetárním představením stanou naprosto nedůležitými, ten by se na pobřeží mezi El-Aaiúnem a Dachlou cítil jako v ráji. Představte si ostrý kontrast barev: jasně modrého Atlantiku a žluté Sahary, která se odtud táhne až kamsi k Nilu, pět tisíc kilometrů na východ. Vysoké útesy vytvořené z milionů vápencových lastur, pozvolna se bortící pod náporem oceánu. Nebo předlouhé panenské pláže s lagunami a vraky lodí přímo u pobřeží. Rozsáhlé sebchy, vyschlá slaná pouštní jezera s typickou sukulentní vegetací. Měsíční krajinu erozí rozrušených pouštních vádí nebo jejich mořem zalitá ústí, kde lze chytat ryby přímo do rukou…

DACHLA NA KRAJI POUŠTĚ

Po příjezdu do Dachly míříme do baru Juan, pozoruhodného reliktu z dob čtvrt století vzdálené španělské kolonizace. Tehdejší majitel vyvinul mimořádné úsilí, aby i po změně poměrů udržel licenci na prodej alkoholu, a nakonec se mu to podařilo. Navzdory slibně znějícímu názvu je návštěva podniku těžkým zklamáním. Žádné šantánové příšeří a plyš, stoličky a usměvavý barman, ale ostré světlo, umakartový stůl bez ubrusu, školní židličky a obsluha bez špetky elegance a ochoty. Z plechovky usrkáváme nechutnou a drahou třetinku piva a nechápeme, o co majiteli šlo. Proč vůbec bojoval za zachování jediné alkoholické hospody v Západní Sahaře, když ji vede takhle?

Do půlhodiny je nám vše jasné. Nežije z náhodných příchozích, kteří si sem tam objednají pivo. Během chvilky se v baru vystřídá desítka vojáků a každý z nich nakupuje láhve whisky. Celé! Na panáky zde nerozlévají, ale to nikdo ani nežádá. Jedna láhev stojí v přepočtu víc než tisíc korun. Pro majitele musí být bar zlatý důl. A je zřejmé, že nestrádají ani zdejší vojáci (přesněji důstojníci). Lépe řečeno: peníze ani víra zakazující konzumaci alkoholu zde nejsou rozhodující. Služba na tomto konci světa je pro mnohé psychicky vyčerpávající a bez občasných alkoholových úletů asi nemožná.

Dachla je posledním ostrovem lidského osídlení v Maroku. Na jih odtud už je jenom poušť. A prý také nášlapné miny z doby války. Proto sem jezdí už jenom ti, kteří míří do čtyři sta kilometrů vzdálené Mauritánie. Z bezpečnostních důvodů není možné cestovat individuálně. Dvakrát do týdne vyjíždějí konvoje vedené vojskem. Zařadit se do nich je možné teprve po vyřízení dlouhé řady formalit.

KONVOJ NA JIH

Jízda na jih probíhá přísně organizovaně s určenými přestávkami pro všechny najednou. Konvoj je sestaven přibližně ze 40 vozidel. Etnické i národnostní složení jejich majitelů je přepestré. Převažují Mauritánci v blankytně modrých pláštích pouštních Tuaregů. Jsou zde Švýcaři, kteří přepravují humanitární pomoc, zásilku léků do Burkina Fasa. Cílem většiny Evropanů však není Mauritánie, ale vesměs pokračují dále. Doma si koupí ojeté auto, pojedou s ním napříč Saharou a kdesi v Ghaně, Pobřeží slonoviny nebo jiné zemi u Guinejského zálivu ho výhodně prodají. Transsaharské přepravní tepny dříve vedly napříč Alžírskem. To dnes nikdo neriskuje a jedinou možností, jak projet Saharu od severu na jih, je právě cesta z Maroka do Mauritánie.

Pevně stanovený scénář přepravy ukládá, že do Mauritánie se pojede až zítra. Celý konvoj tráví noc pouhých pět kilometrů před hranicí na parkovišti se dvěma velkými plátěnými stany. Pár set metrů od nás se do tmy rýsuje vojenská pohraniční pevnost. Výprava neunikla pozornosti ani samotného velitele kasáren. Čtyři z nás zve na večeři a my jeho pozvání s díky přijímáme.

KAPITÁN KRÁLE HASANA

Celému rozlehlému objektu velí mladý, asi třicetiletý kapitán. Působí velmi sympaticky a inteligentně. Je absolventem univerzity a hovoří třemi jazyky. Zažíváme pravou arabskou pohostinnost. Podřízený jménem Rašíd kmitá do kuchyně a zpět a přináší stále nové výborné marocké speciality. První chod sním s velkou chutí a těším se na další. Při třetím jsem již zcela nasycen, ale to je večeře teprve v začátcích. Při pátém odfukuji a nenápadně krmím kočky pod stolem. Při sedmém chodu končím. Zbytek večera už je spojen pouze s příjemnou konzumací nápojů a povídáním.

Kapitán trvale žije v Casablance. Své město má rád a jednou se chce do něj vrátit. To až jeho manželka ukončí studia na univerzitě ve Francii. Bude dětskou lékařkou a v Casablance by si ráda zařídila svoji vlastní kliniku. Uskutečnění takové myšlenky však stojí mnoho peněz. Proto namísto služby v okolí svého bydliště si kapitán zvolil lépe placenou práci na státní hranici. Zatímco doma v Casablance by měl měsíční plat kolem 10 tisíc dirhamů, při stejné hodnosti a funkci zde bere 17 tisíc (asi 60 tisíc korun).

Hovor se stáčí na obvyklá témata. Hostitel se vyptává, čím jsme a odkud jsme. Zajímá ho porovnání životního stylu a úrovně v Maroku a u nás. Kapitán se projevuje jako velký vlastenec a z jeho pohledu vychází srovnání spíš ve prospěch Maroka. Nechceme se přít, ale v tomhle mu za pravdu dát nemůžeme. Viděli jsme příliš mnoho chudých v medinách i na okrajích měst. Nicméně dojem, kterým na nás velitel zapůsobil, je velmi pozitivní. Převažují-li v marocké armádě takoví inteligentní, vzdělaní a slušní důstojníci, král Hasan se o budoucnost své země bát nemusí.


MAROCKÁ KUCHYNĚ

Běžná strava Maročanů se skládá převážně z kuskusu, který je vyroben z hrubé pšeničné krupice a zeleniny. K tomu je možné podávat maso. Hustá polévka harira obvykle připomíná naši gulášovou polévku a může být zahuštěna těstovinami, rýží, vajíčkem nebo luštěninami. Jako přílohy se k jídlu často podávají nejrůznější chlebové placky. Národním jídlem je tajine, což je maso připravované ve speciálním keramickém hrnci spolu se zeleninou. Oblíbená jsou také nejrůznější mořská jídla, a to zejména v přímořských oblastech. Jako zákusek je možno ochutnat výborné mandlové, datlové nebo medové pečivo, které bývá často namáčeno ve směsi datlového oleje a medu.

Datle jsou vůbec důležitou složkou jídelníčku. Dnes je jich vyšlechtěno kolem 100 druhů. Můžeme si vybrat – olejnaté, cukernaté, moučné, černé, světlé, dlouhé nebo krátké. Datlové palmy jsou nejrozšířenější plodinou především v oázách. Z jedné palmy je možno sklidit až 70 kg plodů. Neopomenutelnou složkou jídelníčku a vlastně i života je čaj vyrobený z čerstvé máty, někdy s přídavkem zeleného čaje. Na naše poměry je opravdu přeslazen – zhruba třetinu nápoje tvoří cukr. Patří neodmyslitelně ke společenským zvyklostem Maroka. Podává se k jídlu, při návštěvách nebo při obchodních jednáních. Pro opojnou sílu čerstvé máty se často nazývá „berberskou whisky“.

MAROKO

Oficiální název: Marocké království

Rozloha: 458 730 km2

Počet obyvatel: 30 391 423 (1997)

Hustota obyvatelstva na km2: 66

Hlavní město: Rabat

Politický systém: konstituční monarchie

Měna: 1 dirham = 100 santimů

Jazyky: arabština (úřední), berberské jazyky, francouzština, španělština

Náboženství: muslimové (90 %)

Podnebí: na pobřeží teplé, ve vnitrozemí horké

Průměrná teplota v Rabatu: od 12 °C v lednu do 23 °C v srpnu

Vývoz: fosfáty, rudy, citrusové plody, zelenina, víno, konzervované potraviny, koberce, textil, bavlna

Roční příjem na hlavu: 1098 USD Průměrná délka života: muži 65 let, ženy 69 let

Category: 1999 / 06

Příteli, uvolni se, tady nejsi v uspěchané Evropě. U nás se nehoníme za penězi. Jsi v berberském domě.“ Pil jsem sladký mátový čaj a najednou se přede mnou začaly kupit koberce. „Musíš říct, který se ti líbí. Wacha znamená ano,“ pustil se do mě Abdul. „Já přece žádný koberec nechci,“ namítl jsem. „Příteli, nekaž to. Kdo mluví o koupi? Jen řekni, který se ti líbí.“ „Dobrá, tak třeba ten modrý,“ plácnul jsem. „No vidíš,“ řekl Abdul a napsal na lístek cifru 200 USD. „Pěkná cena. Škoda, že mám na útratu jen 50 dolarů,“ snažil jsem se ho odpálkovat. Abdul ale nezaváhal: „O. K., máš ho mít za 50 dolarů.“ Při představě cesty po Maroku s kobercem v batohu se mi zježily vlasy. „Já ho přeci nechci koupit.“ „Ale příteli, my jsme seriózní obchodníci,“ zvážněl Abdul. Uprostřed bludiště starého města v domě plném Berberů mi pomalu začínalo docházet, že si ten milý koberec budu muset koupit, i když jistě nebude kouzelný. V duchu jsem se loučil s kapesným na několik dní.

BRÁNY DO MAROKA

V Gibraltarském průlivu fouká vítr. Trasa trajektu ze španělského města Algeciras na černý kontinent vede kolem stejnojmenné skály patřící Anglii. Dvě hlavní brány, španělská Ceuta a marocký Tanger, nám otevírají jiný svět – Afriku. V obou případech musíme být připraveni na šok a vstup za zrcadlo. Odměřený evropský způsob chování najednou vystřídá přílišná vstřícnost, až vlezlost. Konečně, vždyť se místním specialistům na tahání peněz z turistů říká hustleři. A hustler znamená podloudník.

Tanger je město se špatnou pověstí. Vděčí za to období mezi léty 1923-1956, kdy byl mezinárodní zónou. Černý obchod, drogy, uprchlíci i umělci z celého světa – tak tehdy Tanger vypadal. Dnes je situace jiná. Každý rok zde několik letních měsíců tráví sám marocký král Hasan II. Právě díky jeho integračnímu plánu je dnes Tanger klidným a vzkvétajícím místem.

Španělskou enklávu Ceuta tvoří poloostrov o rozloze 19 km2. O strategické důležitosti a historii města vypovídají masivní hradby a pevnost, která z vrcholku nad městem střeží celou oblast. Ještě dnes zabírá více než polovinu území armáda. K nově příchozím návštěvníkům se Ceuta chová ještě evropsky. Vše se změní příchodem na celnici, ke které vede prašná silnice s výhledem na nuzné chatrče lidí z periferie. Celnici tvoří brány v maurském slohu. „Helou, Alibaba,“ tahají mě hned podloudníci. Jak jednoduchý je průchod přes úřední a policejní bariéru s jedním z nich, jsem ihned ocenil. Ovšem o jejich aroganci jsem se vzápětí přesvědčil při vymáhání bakšiše.

Hustleři patří dnes neodmyslitelně ke koloritu marockých měst. Pro obyčejného českého turistu, který chce za málo peněz hodně muziky, jsou pohromou. Pro fyzicky i finančně připravené návštěvníky Maroka možná požehnáním. Právě jeden z nich mě v Tétouanu zatáhl do berberského obchůdku s koberci, tak mám teď na památku koberec barvený indigem.

BARVY ZEMĚ

Výroba koberců je jedním z hlavních řemesel dnešního Maroka. Existují tu na to dokonce i umělecké školy. Zatímco prodej je výhradně mužskou záležitostí, výroba zůstává spíše výsadou žen. „Salam alejkum!“ pozdravil jsem slušně ženy skloněné nad uzlíky barevných koberců. Dřevěné kostry několika ručních stavů stály v šedé oprýskané místnosti. Dovedné ženské ruce tvořily milimetr za milimetrem nádherné vzory z barevné příze zavěšené v chomáčích na rámu. V rohu vedle barevných klubek vlny stál na podnosu ve stříbrné konvici nezbytný mátový čaj a z rádia hrála monotónní hudba.

„Nejatraktivnější jsou vlněné koberce perského typu – silk,“ začal výklad Abdul a pokračoval, „cena takového koberce, jehož výroba trvá i měsíc, závisí na jeho stáří, počtu uzlíků na metr čtvereční a na síle vlny. Nejlepší koberce mají kolem 150 000 uzlíků na metr čtvereční.“

Vzory a barevnost koberců se často mění region od regionu. Ve Středním Atlasu najdete koberce s převahou hnědé, zatímco v okolí Marrákeše převládá vínově červená. Kobercová příze se barví pouze přírodními barvivy. Indigo dává modrou, hena červenou a třeba máta zelenou. Původní obyvatelé Maroka Berbeři jsou přírodní lidé a přírodní barviva mají v jejich kultuře mnoho použití. Kromě textilní výroby se s nimi setkáte v kosmetice nebo na keramických vzorech. Stejné motivy jako na kobercích můžete najít i na keramice nebo v tetování na obličejích berberských žen. Obvykle si zdobí jednoduchými motivy čelo a bradu. Vzory tvoří pouze abstraktní geometrické tvary. Islám totiž zakazuje zobrazovat cokoli, co stvořil bůh, tedy například lidské postavy a zvířata.

KONTRASTY POUŠTĚ

V Rissani cesta končí a začíná poušť. Stará dodávka se s námi řítí po kamenité pláni. Poskakuji na sedadle a mám pocit, že se náš vůz musí každou chvíli rozpadnout. K dunám Erg Chebbi si řidič hledá cestu plání s pavučinou stop od automobilů, které tu jely před námi. Jediným orientačním bodem během hodiny naší jízdy byly dvě palmy a fata morgána. Najednou z ní vystoupily ladné, oranžově zářící písečné duny. Když jsem vpodvečer bloudil po jejich opuštěných vrcholcích vysokých až sto metrů, připadal jsem si jako v jiném světě. Ticho rušil jen nepatrný zvuk písku přesýpajícího se přes vrcholky dun.

„Na poušti cítíte, jak čas plyne. Za prudkého slunečního žáru se blížíte k večeru, k svěžímu větříku, který okoupe údy a smyje všechen pot. Zvířata i lidé se pod ostrými paprsky blíží k tomu velkému napajedlu tak jistě jako ke smrti. Proto nečinnost není nikdy zbytečná. A celý den se zdá krásný jako ony cesty k moři.“ Antoine de Saint-Exupéry měl k Sahaře vroucí vztah, přestože ho při havárii letadla málem stála život. Pro film o jeho životě si filmaři opravdu nemohli vybrat lepší místo než Erg Chebbi.

Uprostřed ledna tu bylo příjemně teplo. V letních měsících však může teplota vyšplhat až k šedesáti stupňům. To byl asi také hlavní důvod, proč majitel hotýlku nedaleko dun ignoroval pravidla islámu a popíjel pivo. Když po večeři začaly vířit bubny a těla Tuaregů, spláchl jsem písek stejně a k tomu bez náboženských výčitek. Mladíci v modrých turbanech ubalili pár cigaret pro povzbuzení a v mihotavém světle svíček rozezvučeli bubny na maximum. Cítil jsem vibrace přímo uvnitř těla.

DEALEŘI V PODHRADÍ

A opět poušť. Následující den však písečné duny vystřídaly kamenité planiny. Ze suchého skalnatého podhůří Vysokého Atlasu vedla má cesta vzhůru do soutěsky Todra. Krajina, které dominovaly červené skály, na mě působila dojmem fotomontáže – palmy na pozadí zasněžených hor. Když jsem pak navíc narazil na ženy skloněné nad valchami v průzračné vodě potoka, mrzelo mě, že nejsem malíř, ale pouze fotograf.

Okolí vesnice Ait-Ouaritane však stojí za zvěčnění také z jiného důvodu. Zelené údolí lemují kasby – impozantní hliněné hrady. Díky malému množství srážek zde tyto již většinou neobydlené stavby vydržely do dnešních dnů, přestože jsou jen z hliněných nepálených cihel. Hlavním rysem těchto obranných staveb jsou vysoké zdi a orlí hnízda vysokých věží. Obraně sloužily i hradby kolem vesnic – ksour – skrývající bludiště hliněných domků. Zdejší zemědělsky hospodařící kmeny totiž dlouho sužovali nomádští nájezdníci. Přijížděli vždycky v období sklizně, aby vesničany oloupili o plody jejich celoroční práce.

„Sss, mesijé, hašiš, kokain, heroin?“ pokřikoval na mě pochybný mladík kousek za vesnicí. Válející se horolezce s neobvykle rozšířenými zorničkami určitě neopojilo jen lezení po nádherných stěnách z červeného vápence. Všudybylové prodávající drogy byli pro mě dalším nepochopitelným jevem Maroka. Převážení jakéhokoliv množství narkotik je zde totiž trestné a výše trestu je úměrná množství převáženého narkotika. Navíc má trest několik částí. Za prvé – státu propadá vozidlo, ve kterém byla droga nalezena. Dalším odčiněním trestu je vězení až na deset let, a třetí částí je finanční pokuta.

BAREVNÉ VARIACE

Bezpečnější tedy je, necháte-li se opájet pouze vůní a kouzlem marockých měst. Každé z nich je totiž jedinečné atmosférou nebo barvou domů a zdí. Některá města, jako například Fès a Meknès, zaujmou jasně zelenou krytinou střech. Když dům krytinu nemá, tvoří střechu otevřená terasa. Při pohledu na Fès z vrcholků okolních kopců zjistíte, že domy jsou nejčastěji omítnuty bílou a šedou barvou. Atmosféru města kazí jen satelitní antény. V blízkém Meknèsu zase převažuje barva žlutá. Nádherné mozaiky tvořené tisíci malinkých kachlíků zpestřují kromě paláců a mešit také kašny a napajedla. Pestře skládané obrazce vycházejí z maurské architektury a zdobí i moderní stavby.

V opravdu suchých vesnicích Maroka tvořených skromnými hliněnými domky zůstávají často jediným zpestřením živé ploty, nikoli z kvetoucích keřů, ale z opuncií.

Rudou perlu mezi městy najdete v podhůří nejvyšších hor Maroka – Vysokého Atlasu. Je to Marrákeš, jehož hradby jsou stejně jako okolní půda zbarveny do červena. Srdce tohoto starého sultánského města bije o poznání rychleji a živěji než jinde v Maroku.

PALÁC ŽÁRLIVÉHO VLÁDCE

Cesta do Marrákeše se z vnitrozemí klikatí přes sedlo ve výšce 2260 metrů. Sjíždíte dolů, a jakmile ustoupí sněhová pole a oschne silnice, je všude kolem rudá země, je to půda v barvě heny, kterou marocké ženy používají už po staletí k malování ornamentů na svou kůži. Zdaleka je vidět téměř osmdesátimetrový minaret Koutoubia. Už osm století symbol Marrákeše. Poslouží vám jako dobrý orientační bod, který oceníte, zvlášť pokud bloudíte podél nekonečných rudých hradeb. Když jsem hledal na okraji starého města – mediny – palác el-Badi, byl zrovna malý svátek – den po skončení postního měsíce ramadánu. Omylem jsem zabloudil do dveří policejní prefektury. Policisté mě okamžitě vtáhli dovnitř a k mému údivu pohostili a nasměrovali na místo, které jsem hledal. Palác el-Badi tvoří už pouze ruiny bývalého královského sídla. Rozlehlost stavby je neuvěřitelná stejně jako její historie. Palác nechal postavit v 16. století Moulay Ahmed el-Mansour nazývaný El Dehbi, neboli Zlatý. Obchod se zlatem a otroky tehdy vynášel, a tak palác sestával z 360 bohatě zdobených místností. O sto let později však jeden z El Dehbiho následovníků nechal palác v záchvatu žárlivosti zničit. Povedlo se mu to do základů. Poničené hradby slouží dnes jen jako hnízdiště holubů a čápů.

U ZAKLÍNAČŮ HADŮ

Srdcem Marrákeše je náměstí Jemaa el-Fna – Shromaždiště setnutých hlav. Své jméno si vysloužilo veřejnými popravami, po kterých zde byly vystavovány hlavy nešťastníků napíchnuté na kopí.

Náměstí ožívá pomalu. Teprve před polednem se začínají objevovat první účinkující velkolepé podívané, která každé odpoledne promění náměstí v jedinou živou masu. Postupně vyrůstají desítky imaginárních jevišť, hledišť a bufetů. Herci jsou ti nejšikovnější z chudých, režisérem je cinkot dirhamů a scénář píše nejspíš sám Alláh. Všude se ozývá bubnování a zpěv zaklínačů hadů, kterému přizvukují čističi bot klepáním kartáči o zem. Všechny tyto zvuky mají jediný úkol, přitáhnout pozornost kolemjdoucích.

Zrovna jsem využíval kvalitní služby čističů bot, když mi na hlavě přistála opička. Chvíli po mně skotačila, ale když u mě její pán neviděl odezvu, nechal ji přeskočit na jiného Alibabu. Hloučkem lidí jsem se protlačil k dalšímu plácku. Byl to vlastně ring, v jehož středu boxovali asi sedmiletí kluci, které si vybíral rozhodčí z davu. Padaly sázky, platilo se vstupné – vše jako při skutečném zápase. Krásná Fatima se závojem přes obličej mi nabízela malování henou. Odmítl jsem, a tak mi uvázala na ruku alespoň zdobený provázek pro štěstí. Při chůzi jsem se dobře díval pod nohy, protože přímo na zemi hráli šikovní skořápkáři různé hazardní hry. Nechyběli ani vrásčití vypravěči příběhů, kteří hloučku lidí rozprávěli dlouhé ságy z historie země. Ti modernější z nich už mluvili do mikrofonu a zesilovali tak svůj hlas přes malý magnetofon.

Po setmění připomíná Jemaa el-Fna množstvím lidí Staroměstské náměstí v době oslav Nagana. Téměř se nedá projít mezi davy diváků a účinkujících. Trochu klidu je pouze na lavicích kolem pultů pojízdných restaurací. Jejich majitelé je každý den přivážejí na kárkách a umožňují svým hostům povečeřet jídlo, které jim zruční kuchaři připravují před jejich zraky třeba ve světle představení polykače ohňů. Když jsem se pomalu vzdaloval z tohoto mihotajícího se představení, napadlo mě, že vrchol cesty po Maroku mám za sebou, a nemýlil jsem se.

FÈS 1419

Jméno Fès znamená arabsky motyka. Podle jedné z pověstí vykopal zlatou motyku, když kopal základy prvního domu ve Fèsu, „otec Maroka“ Moulay Idríss – pravnuk dcery proroka Muhamada. Tato přímá vazba na zakladatele islámu je také jedním z důvodů hlubokého vztahu Maročanů k jejich víře. Jiná z pověstí praví, že motyku Idríss zakopal na zvoleném místě, aby zdůraznil důležitost zemědělství pro život národa. To se událo někdy kolem roku 790. Dodnes je toto bývalé královské město centrem severu země.

Rozlehlá a krásná mešita Karaouiyne schopná poskytnout své prostory až 20 000 věřícím je zároveň sídlem nejstarší univerzity na světě, která je dnes nejvýznamnější v islámském světě západní polokoule. Ve své době byl proto Fès intelektuálním a církevním centrem říše rozprostírající se od Španělska po Senegal.

Návrat do středověku, tak by se dnes dala nazvat návštěva mediny Fès el-Bali – nejrozsáhlejšího starého města v Maroku. Od okolí je medina oddělena hradbami a několikakilometrové bludiště středověkých uliček zůstává dokonale zakonzervováno. Proto jej na svůj seznam zaneslo i UNESCO. Ostatně o tom, že jste ve středověku, vás zde přesvědčí i datum na kalendáři – 1419. Islámský kalendář má totiž o 580 let méně než náš.

Jdete úzkými uličkami napříč časem a opatrně nahlížíte do drobných krámků a řemeslných dílniček, jen tak abyste nikoho nevyrušili. Musíte uhýbat nejrůznějším kárám, oslům a mulám, takže se nejednou ocitnete v nevonícím dvoře, kde v obrovských nádobách, připomínajících spíše malé bazény, vydělávají koželuhové kůže. Najdete krámky plné neznámých koření vonících dálkami, nebo stařenky prodávající přímo na zemi svazečky máty.

U pekárny, kam mě přilákaly čerstvé chlebové placky, jsem narazil na hlouček dětí. „Dirham, sahib, dirham,“ pokřikovaly na mě. Chtěl jsem je vyfotit, ale hned jsem měl jejich ruce v objektivu. „No foto. Foto dirham,“ zněla jejich nabídka. „Wacha,“ souhlasil jsem tedy a namířil opět fotoaparát. „No foto, dirham!“ hráli to se mnou dál. Když jsem tedy zaplatil a chtěl konečně fotit, uviděl jsem v hledáčku už pouze záda capartů uhánějících pryč. Dál jsem se vydal uličkami košíkářů, kovotepců a hrnčířů. Vůně cedrového dřeva mě přivedla do řezbářské čtvrti. Umělci zde vyráběli nádherné svícny na jednoduchém soustruhu. Na jejich nabídku „Foto dirham“ jsem reagoval okamžitě několika stisky spouště fotoaparátu a po poděkování „Šokran“ jsem se urychleně vzdálil. S čistým svědomím jsem tak vyrovnal skóre.

Když jsem nakukoval do dílniček a pozoroval, jak pod rukama zručných řemeslníků vznikají malé zázraky, fascinovalo mě, že to vše je opravdové. Je tu možnost nahlédnout na chvíli pod pokličku a přivonět k pokrmům připravovaným podle starých receptur. Nevadí, že z bludiště uliček a průchodů pak netrefíme ven, postačí krabička cigaret, a někdo nás už do šedi civilizace odvede.Na cestu reportéra přispěla firma HG SPORT Praha, prodejna vodáckého vybavení.

Category: 1999 / 06

Severu čelící stěna Eigeru je svou velikostí u nás v Evropě bezkonkurenční. Stovky věží z Prachovských skal, stěn na Pálavě a jiných cvičných terénů by tato stěna pohltila a ani laik se už dnes nediví, že se o první průstup stěnou Eigeru sváděly již v dobách před druhou světovou válkou urputné boje, že tato všemu nečasu vystavená skalní zeď coby prubířský kámen tolik přitahuje alpinisty. Anderl Heckmair z německého Oberstdorfu vyvedl 1800 metrů vysokou a asi 3 km širokou stěnou čtyřčlenné lezecké družstvo poprvé v červenci 1938. Před nimi v ní ztratilo své životy osm alpinistů.

Horolezci z mnoha zemí světa se zapsali v posledních šedesáti letech do historie osudové stěny novými výstupy. Z řad Čechoslováků zde zanechali své stopy Jirka Pechouš, Jirka Šmíd a Pavel Pochylý přezdívaný Pavouk. Pavoukův výkon z března 1983 je právem označován za jedno z nejtvrdších dobrodružství, které se v historii alpinismu odehrálo. Cestu zvanou Ideal-dürettissima se mu podařilo sólovým třináctidenním a zčásti nočním výstupem dokončit.

Sníh, skála a bezedná propast. Moříme se stále ještě s prvním skalním pruhem, který svojí kompaktností tak překvapuje. Kolik horolezců zde na úprku ze stěny při slaňování zjistilo, že jejich lana jsou příliš krátká a vytvoření kvalitního mezijištění k přesednutí tak obtížné. Jirka Šmíd se může se skobovacími schopnostmi pyšnit a zdolává jednotlivé úseky s citem pro věc. Kdyby tak šlo tenhle úsek vynechat, myslím si a pokouším se zmáčknout studeným prstem spoušť u fotoaparátu.

V našem (Jirkou ušitém) „domečku“ je nám hej. Je z nylonu, vypadá jako část rozpůleného hangáru, tři duralové trubičky jej vyztužují a někdy je v něm prádelna, že vidíme s bídou do ešusu. Spací pytle tady pravidelně vlhnou. Večery se skládají z jídla, diskuzí, vyprávění a plánování – ať již příštího dne, nebo roku.

Hodně nás potěšilo, že nám při stěhování z bivaku pod prahem nahoru nad druhé ledové pole nefučel vítr. Přes první ledové pole dýchám jen maličko, je tu z lavin vysoká vrstva prašanu a travers doprava se nedá zajistit. Šlauchem na nakloněný spartakiádní stadion (druhé ledové pole) je už známý úkol. Zde je náš směr výstupu dvě lanové délky totožný s Heckmairovou klasickou cestou. Na rozdíl od prvního je druhé pole potažené ledem. Vysekání plošinky pro „domeček“ je tudíž úplně jiné, než jsme si představovali. A tak když se za soumraku pokoušíme narovnat do vodorovna, pronáší Michal Pitelka: „Tak jsem myslel, že složit vagon uhlí je ta největší dřina.“ Je ještě v tvrdých zážitcích málo otrlý.

I dnes jistě seděly jen kousíček od nás stovky lidí v zubačkách pomalu se sunoucích ve skále nahoru na sedlo Jungfrau a dolů. Člověk tady bivakuje v těsné blízkosti lidí, ale nemůže se jich dotknout.

Zrada počasí. Včera jsme se ještě dívali škvírou mezi botami, jak pod námi lyžaři perforují rolbou nedotčené svahy. Teď, když se obouváme, abychom vyrazili do práce, registrujeme teprve to venkovní boží nadělení. Oklepáváme venku visící nářadí, stoupací železa. Přetažení kapucy přes helmu je dnes opět nezbytné. Za slunečných dní odpoledne zahne do některých partií stěny ten lahodný teplomet i na dvě hodinky, nebylo to ale za našeho sedmnáctidenního pobytu často. Přesto fungujeme, posouváme i za fukejře naše fixní lana výše k oblakům. Den doznívá, vařič se chápe příležitosti a Jirka prohodí: „Biftek na rožni dneska nebude.“ Je to vtip na Michala, který přišel už pod stěnu podvyživený. Prohlíží si mlčky namrzlá bříška prstů, tváře mírně propadlé.

Na zentralbandu protahujeme všichni tři obličeje. Tady chceme zřídit náš čtvrtý a poslední bivak, ale ouvej. Strmé prohnuté skalní břicho a na něm nalepená nafoukaná podélná sněhová kremrole. A nad tím vším se staví do cesty převis, jehož jedinou výhodu přeci jen oceňujeme – nedopustí, aby domeček dostal přímý zásah. Zentralband je vodorovný pás, který je se sněhem v zimě zdaleka rozeznatelný. Najdete jej ve výši pavouka, táhne se stěnou doprava k západní hraně.

Odfrézováváme malou hořejší část té hrůzostrašné „kremrole“ a nářadí spolu s „domečkem“ zavěšujeme na sedm skob. Spíme zaklíněni se skrčenými nohami na stejném boku a Jirka se ráno přiznává, že mu obavy téměř nedaly spát. Co když se pod vlivem tepla našich těl „kremrole“ odporoučí, a z našeho stanoviště se stane propadliště?

Jirka s Michalem jsou již nad převisem, já suším nad vařičem spacáky a připravuji se na transport materiálu vzhůru. Jak tak stoupáme, stává se předhůří Eigeru nížinami a naše „tlumiče vášně“ – batohy – lehčími. Paliva je ještě dostatek, ale budeme mít před začátkem sestupu ještě co do úst? Jako na potvoru se spouští přes převis shora Jirkou jištěný Michal. Přitahuji jej k sobě, mluví pomalu, a tak se nevyptávám. Prý náhle černo před očima, žádný odpor proti přitažlivosti zemské a asi 1,5metrový pád. Zafačovat není co, jen musíme udělat něco proti jeho hladu a v domečku jej dobře „přišpendlit“. Jdeme pak s Jirkou nahoru něco udělat pro zdárné dosažení vrcholu. Dole v Interlakenu Růženka (doktorka medicíny) přes vysílačku míní, že bychom měli raději zatroubit k ústupu. Michalovi se ale ulehčilo – správný prášek také zabral – a doufá v lepší sestup lehkou západní stěnou.

Po dvoudenní Michalově „karanténě“ se vydáváme k vrcholu a ještě jednou nouzově bivakujeme. Nespíme.

Nemám nic proti vítězství ve sportce, ale myslím si, že průstup touto stěnou přinese duši horolezce daleko vyšší hodnoty. Zejména vede-li výstup místy nedotčenými a sejdou-li se nadšenci, kteří se dobře doplňují.Jiří Šmíd tragicky zahynul v blízkosti své nejmilovanější hory Eigeru. Autor článku věnuje reportáž jeho vzpomínce.červen 1999

VYSTOUPIT NA 3970 METRŮ VYSOKÝ VRCHOL EIGERU V BERNSKÉM OBERLANDU PATŘÍ JISTĚ K NEJHLUBŠÍM ZÁŽITKŮM VŠECH HOROLEZCŮ, KTEŘÍ SE O TO KDY POKUSILI. PROSLULÁ JE PŘEDEVŠÍM JEHO 1800 METRŮ VYSOKÁ SKALNÍ STĚNA, KTERÁ SI MEZI SVÝMI POKUŠITELI DODNES VYBÍRÁ LIDSKÉ OBĚTI. TŘI ČEŠTÍ HOROLEZCI V NÍ STRÁVILI 17 DNŮ A NOCÍ A USKUTEČNILI TAK SVŮJ SEN O ZIMNÍM PRŮSTUPU NOVOU, TĚŽKOU CESTOU.

ČESTMÍR LUKEŠ, JIŘÍ ŠMÍD A MICHAL PITELKA VYLEZLI…

Category: 1999 / 06

TO, CO OPRAVDU OVLIVŇUJE JEDNÁNÍ POLITIKŮ NA NEJVYŠŠÍ ÚROVNI, JE STRACH. OBAVA Z MIGRACE „NEKONTROLOVATELNÝCH ŽIVLŮ“ ZDVIHÁ EMOCE PROSTÝCH LIDÍ, AKTIVIZUJE TEORETIKY DEMOKRACIE A LÁME DNES JIŽ PŘEŽITÉ PŘEDSTAVY O NEVMĚŠOVÁNÍ SE DO SUVERENITY STÁTŮ, ODKUD LIDÉ UTÍKAJÍ.
NÁMI I POLITIKOU HÝBE STRACH Z NEVRATNÝCH ZMĚN, MY VŠICHNI MÁME

STO MILIONŮ V POHYBU

Migrační proudy dnes představují sto milionů lidí po celém světě. Směry a cíle migračních proudů se přitom neustále mění. Pokud například z Evropy odcházely po celá staletí desítky milionů kolonizátorů, obchodníků, osadníků a misionářů do celého světa, po druhé světové válce se situace obrátila, a dnes proudí miliony lidí směrem k Evropě. Dokladem tohoto trendu je třeba Itálie, která byla až do šedesátých let zemí, odkud se odcházelo za chlebem do zahraničí. Během deseti let se podíl vystěhovalectví a přistěhovalectví bez jakýchkoliv podnětů vyrovnal a dnes podíl přistěhovalců dramaticky stoupá. Z Itálie dnes odcházejí pouze nadaní a úspěšní lidé, kterým zvláště USA poskytují větší šance na úspěch či seberealizaci, zatímco Itálie se s rolí hostitelské země vyrovnává jen s obtížemi. Také struktura přistěhovalců se v posledním století mění. Většina z nich se snaží dostat za lepším živobytím, ale to je jen velice hrubě řečeno. V bližším pohledu jsou důvody a popudy k migraci daleko rozmanitější.

Nejčastější pohnutkou k tomu, aby člověk opustil svoji vlast, jsou hluboké a zřetelné rozdíly v kvalitě života. Popudem k pohybu bývá rozdílná výše ekonomického zázemí, snadnější obživa a lepší hmotná úroveň. Vystěhovalectví ale může často být jediným způsobem, jak vůbec přežít. Vzpomeňme na hromadný exodus Slováků do Nového světa, a nehleďme skrz prsty na emigranty z těch rozvojových zemí, ve kterých vlády nejsou schopné vytvořit alespoň trochu výkonné ekonomické klima.

Druhou nejčastější pohnutkou je celá škála politických motivů, od politické nestability země přes nesvobodu, perzekuci, náboženskou či etnickou nesnášenlivost až po násilné vyhánění a pogromy.

Dalším faktorem pohybu může být přelidnění určitého regionu. Příkladem mohou být některá etnika Dálného východu roztroušená po celém světě.

Čtvrtý faktor je úzce spojený s kvalitou životního prostředí. Počínaje dobou ledovou přes sucha nebo naopak časté záplavy, nezdravé prostředí v průmyslových centrech až po jadernou havárii například v Černobylu. Podle Blaschkeho je prý „v samotném Společenství nezávislých států asi 300 oblastí, ve kterých dnes existuje akutní ohrožení lidského zdraví jako důsledek znečištění životního prostředí. Tyto oblasti pokrývají 4 miliony čtverečních kilometrů, což je asi 20 % rozlohy bývalého Sovětského svazu.“

Dalším důvodem mohou být pokusy o sociální inženýrství. Tyto velkorysé přesuny obyvatel z jednoho místa na druhé jsou téměř vždy dílem nějakého mocného impéria a téměř vždy to zavání průšvihem po rozpadu takové říše. Můžeme vzpomenout Stalinovy přesuny mezi kavkazskými národy nebo odsun Tatarů z Krymu.

Pohnutkou k tomu, aby člověk změnil svoje působiště, může být dokonce i jen „útěk z nudy“. Dnešní svět je plný lidí, kteří se řídí heslem „změna je život“, ale i v dobách minulých bylo dobrodruhů vždy dost. Tento způsob migrace je však téměř bezkonfliktní.

Tyto faktory se ale vzájemně prolínají a otázka „proč?“ je často i pro samotného migranta těžko zodpověditelná.

STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ

(tuto kapitolu napsal Michal Novotný)

Za přesuny celých národů mohly původně zřejmě změny klimatu, které nutily jednotlivé národy opouštět nehostinná místa a hledat obživu jinde. Lidé se vydávají na cestu. Jeden národ tlačí a pohání druhý, který mu stojí v cestě.

V předhistorických dobách obsazují národy ze střední Asie severní Afriku a přes Gibraltar pronikají na Pyrenejský poloostrov. První obyvatelé Ameriky přišli odněkud ze severovýchodní Asie. Asi do doby dva tisíce let před Kristem sahá invaze indogermánských kmenů z oblastí na východ od Evropy na Přední východ a do Indie, o tisíc let později vpád indoevropských národů do Malé Asie a s ním související příchod „mořských národů“ do Palestiny, Sýrie a Egypta, či například Etrusků do Itálie. Mluvíme-li o stěhování národů, máme na mysli zpravidla veliké stěhování germánských národů a Hunů ve 4.-6. století po Kristu, vedoucí ke zničení římské říše.

Co se všechno při migracích v dávné historii odehrálo, si dnes můžeme jen domýšlet. Chvalozpěvy vítězů, ale i kroniky poražených nám mohou leccos prozradit. Stalin se mohl klidně učit od asyrského krále Aššurnasirpala II., který už devět století před Kristem během svých výbojů masově deportoval původní obyvatelstvo, aby zlomil jeho neposlušnost. V šestém století byla ze stejných důvodů do Mezopotámie odvedena elita židovského obyvatelstva. V babylónském zajetí se ocitla plná čtvrtina národa.

Ani Hitler nebyl „vynálezce“ antisemitismu. Nenávist k Židům, kteří se už od raného středověku zdržovali od ostatních obyvatel a žili v oddělených ghettech, byla příznačná pro celou křesťanskou Evropu. Již roku 1290 museli všichni Židé opustit Britské ostrovy, Francii o sto let později. Ve Španělsku vešel v platnost královský dekret (1494) nařizující pod hrozbou trestu smrti vyhnat všechny Židy z Pyrenejského poloostrova do čtyř měsíců od vyhlášení. České země museli Židé opustit „až“ v polovině 16. století.

Velkolepost šíření křesťanského světonázoru a feudálního systému se naplno projevila během kolonizace v 16.-18. století. Evropské státy zřizovaly mimo svá území kolonie od 15. století. Hlavní oblastí kolonizace se stala Amerika – Nový svět, kde se usazovali Španělé a Portugalci (hl. Střední a Jižní Amerika), Francouzi a Angličané (Severní Amerika). Africký kontinent zajímal evropské národy do 19. století hlavně jako základna pro obchod s otroky. Prvními kolonizátory byli hlavně dobrodruzi okouzlení vidinou pohádkového bohatství domorodých obyvatel. V druhé vlně přicházeli do nově objevených či dobytých zemí lidé, kteří zde chtěli žít svobodnější život než ve své vlasti. Například Holanďané chtěli kolonizací získat území pro kalvinisty vyhnané z Flander.

Příchod bílých mužů byl pro mnohé indiánské národy zásahem do tradičního způsobu života, tragédií, ze které se prakticky nevzpamatovali. Indiáni byli postupně vytlačováni do rezervací, kde ani nemohli uplatnit hlavní prostředek obživy – lov – a po tisících umírali. Od 30. let 19. století začíná vytlačování indiánů z oblastí na východ od řeky Mississippi na západ USA, na násilném přesídlování indiánských kmenů do rezervací se od roku 1870 podílí sama americká vláda.

Současnou směsici ras a národů v Novém světě však nemají na svědomí pouze dobrovolní přistěhovalci. Jako první přivezli do Ameriky černošské otroky Portugalci v roce 1501. Přibližně v polovině 19. století už bylo na otrokářském jihu USA 7 milionů bělochů a 3,8 milionu černošských otroků.

Na přesunech velkého počtu obyvatelstva v minulosti měly často velký podíl náboženské války v Evropě v 15. a 17. století a potlačené revoluce v 18. a 19. století. Po zrušení nanteského ediktu v roce 1685, který zajišťoval rovnoprávnost a svobodu hugenotům, odešlo více než půl milionu Francouzů z vlasti – hlavně do Braniborska. Zemí otevřenou přistěhovalcům z náboženských důvodů bylo v minulosti Nizozemí. Unikátní deportací politických odpůrců a trestanců ze svých území vynikly v 19. století Francie a Anglie. Roku 1853 se tichomořský ostrov Nová Kaledonie stal francouzskou trestaneckou kolonií. Podobně byli trestanci deportováni také do Austrálie, přičemž postupně jejich počet mnohonásobně převýšil původní domorodé obyvatelstvo. Aboriginci jsou dnes, podobně jako Indiáni nebo Tibeťané, ve vlastní zemi pouze okrajovou menšinou.

20. STOLETÍ – STOLETÍ EMIGRANTŮ

Právě míjející století je svědkem prudkého rozmachu dopravy a komunikace vůbec. Svět jako by se nám zmenšoval před očima, vzdálenosti se zkracují. Rozhodnutí odjet ze země už není limitováno vzdáleností, otázku kam je také ve věku televize a informačních dálnic mnohem snazší zodpovědět. Právě 20. století je stoletím výměny informací, zboží a lidí mezi kontinenty.

První velkou migrační vlnu tohoto století předznamenal pád carského Ruska a následný bolševický převrat. Lidé nejen utíkali na západ před novým pořádkem, ale docházelo i k násilným přesunům obyvatelstva uvnitř nově vznikajícího impéria. Také koloniální Britské impérium stěhovalo celé velké etnické skupiny v rámci své říše a sledovalo tím především dva cíle: vytvořit politickou protiváhu místnímu obyvatelstvu a zároveň dát impulz lokální ekonomice. Tak byli stěhováni například Tamilové na Cejlon, aby pěstovali čaj, nebo Indové do Jižní Afriky, na Mauritius či Fidži, kde dnes tvoří většinovou populaci.

Druhá světová válka a následná bolševizace východní Evropy vyvolala druhou migrační vlnu.

Třetí migrační vlnu tohoto století předznamenal rozpad koloniálních říší. V této vlně probíhaly největší přesuny obyvatelstva mezi dvěma nově vzniklými státy: Indií a Pákistánem. Důvodem bylo sebeurčení obyvatel na náboženském základě. Toto stěhování bylo ale zároveň jedním z nejkrvavějších. Hrůzným mementem té doby jsou vlaky mrtvých, povražděných lidí, které dojely do cíle s jediným živým pasažérem – strojvůdcem.

Zvláště tragickou kapitolou celých dějin migrace je africký kontinent. Nepřehledné kmenové a etnické války, hladomory a nejisté vlády uvádějí takřka všechny obyvatele světadílu do pohybu. Miliony lidí umírají a stejně velké počty pobývají mimo své domovy. Příčin je mnoho, jednou z nich je ale zcela jistě koloniální politika Evropy minulých století.

Důsledky rozpadu sovětského impéria a jeho satelitů vyvolávají další migrační vlnu, která není ani tak mohutná a nebezpečná, jako je první, jež se dotýká přímo nás jako hostitelské země.

MNOHOBAREVNÁ EVROPA PODLE UMBERTA ECA

Umberto Eco, italský filozof a spisovatel, v roce 1997 přednesl na sympoziu „Výzvy třetího tisíciletí“ příspěvek, jehož část se přímo dotýkala našeho tématu:

„Musíme se připravit na skutečnost, že v příštím tisíciletí Evropa bude stejná jako New York. V New Yorku vedle sebe existují různé kultury, od portorikánské až po čínskou, od korejské až po pákistánskou. Některé etnické skupiny splynuly, jiné si udržují svou integritu (žijí ve svých čtvrtích, mluví svými jazyky a zachovávají své tradice); další poklidně žijí pospolu na základě společných zákonů a jednoho dorozumívacího jazyka, angličtiny, i když ji často moc neovládají, na rozdíl od těch, kteří jsou v nepřetržitém konfliktu. Jsou čtvrti, kde se nemluví jinak než španělsky. New York vznikl jako město Waspů (White Anglo-Saxon Protestants, protestantů anglosaského původu). Dnes nejenže tak zvaně bílá populace začíná být v menšině, ale z ní ještě plných 42 % tvoří Židé a anglosaští protestanti jsou jen malou částí zbytku.

Nuže, Evropu čeká podobná situace a žádný rasista, žádný nostalgický reakcionář tomu nemůže zabránit. Nemůže tomu zabránit ani žádný protiimigrační restriktivní zákon.

Migrace, ať už probíhá násilnou, nebo pokojnou cestou, je jako přírodní živel: propukne a nikdo ji nemůže zadržet. Migrace nastává, když se celý národ postupně přemístí z jednoho území na jiné a když migrující obyvatelstvo radikálně změní nejen kulturu území, na které migrovalo, ale i jeho etnické složení. Tak tomu bylo například s velkými prehistorickými migracemi z Kavkazu směrem na západ či s evropskou migrací na americký kontinent. Dnes, na sklonku 20. století plného imigrantů, čelíme jevům, které se nedají přesně definovat. Existuje nepochybně nezadržitelný tok od jihu k severu (Afričanů nebo obyvatel Středního východu do Evropy), Indové osídlili některé břehy Afriky a ostrovy Pacifiku, Číňané jsou všudypřítomní, Japonci zasahují svými průmyslovými a ekonomickými organizacemi, ačkoli se fyzicky v masovém měřítku příliš nepřemisťují. Třetí svět buší na vrata Evropy a vchází do ní, i když ona to nevidí ráda. Problém spočívá v tom, že v příštím století se Evropa stane multirasovým kontinentem. A dojde k tomu, ať se vám to líbí, nebo ne.

Co vlastně bude znamenat rok 2000, když v Evropě pro někoho bude třináctistýmsedmdesátým rokem od hidžry a pro jiné třeba rokem pětitisícím nebo desetitisícím, podle různých chronologií?“

PRÁVO KRVE NEBO PRÁVO PŮDY?

Poslední otázka Umberta Eca by se dala volně interpretovat i ve smyslu: Převálcují oni nás, nebo ustojíme své kulturní hodnoty? To je otázka, kterou si musíme položit především my Evropané.

Francouzský antropolog a historik Emmanuel Todd si v knize Osud přistěhovalců zase pokládá otázky spojené s integrací přistěhovalců. Proč v některých západních zemích dochází spíše k asimilaci přistěhovalců, a v jiných k jejich segregaci? A proč se určité skupiny v nových vlastech asimilují snadno, a proč jiné dávají přednost komunitám a separaci? Todd to přičítá rozdílně zažitému vzoru rodiny: „Tam, kde se bratři, popřípadě všichni sourozenci považují za sobě rovné, věří se apriorně na rovnost všech lidí. A naopak: kde funguje rodinná struktura asymetrická (bratři si nejsou rovni), nelze uniknout vizi rozděleného lidství.“ Francie je zemí, která prezentuje archetyp symetrické rodiny. Právě ve Francii byly na konci 18. století formulovány zásady rovnosti a bratrství. Proto Todd tvrdí, že Francie dokázala asimilovat úspěšně všechny přistěhovalce ze severní Afriky: kolem 20 % všech severoafrických přistěhovalců uzavírá smíšená manželství. Výjimku zde tvoří pouze Arabové, kteří nejsou ochotni přijmout princip rovnosti například v otázce ženských práv.

Velká Británie, podobně jako jiné evropské země, byla postavena před zkušenost masového přílivu cizinců teprve po druhé světové válce. Nationality Act z roku 1948 zaručoval všem obyvatelům Commonwealthu právo usadit se v bývalé metropoli. Přes výrazně nepříznivé Toddovo kritérium dědičného práva je v Británii poměrně velké procento smíšených manželství – více než 15 %. Roli tu totiž hraje ještě jeden velmi důležitý faktor. V Británii i ve Francii platí právo půdy – právo na občanství má každé dítě, narozené na území země. V Německu platí právo krve: občanství je přiznáváno pouze lidem etnicky německého původu, ostatní musí projít procesem naturalizace.

A jak je to u nás? My jsme tradičně rovnostářsky založeni. Přesto to u nás cizinci nemají jednoduché. V praxi jedinou schůdnou cestou, jak získat pro dítě narozené v Čechách české občanství, je porodit ho ve smíšeném manželství, tedy s Čechem nebo Češkou. O české občanství pro potomka však stejně musejí tito rodiče zažádat.

MUSLIMOVÉ V ZÁPADNÍ EVROPĚ

V polovině sedmdesátých let se v proudu migrantů do západní Evropy objevuje velmi silný prvek – islám. Evropské země se dnes pro řadu muslimů stávají územím, na kterém žijí, a tedy dár al-islámem, což znamená teritoriem, na kterém se má uplatnit islámská víra. Přistěhovalci z muslimských zemí jsou stejně jako ostatní postaveni před volbu: integrovat se individuálně, nebo společně usilovat o uznání kolektivních práv? Je to otázka zároveň pro hostitelské země. Před několika lety se odehrály dvě události, které ukázaly na možné důsledky nabízených řešení. Tou první byla aféra „muslimského šátku“ ve Francii, druhou byla aféra Rushdie ve Velké Británii.

Britský model bere menšiny jako skupiny a přiznává jim právo veřejně vystupovat jako komunity. V roce 1988 vyšel v Londýně román Satanské verše, ve kterém Rushdie líčí proroka islámu dosti negativně. Britská muslimská obec tuto knihu přijala rozhořčeně a označila ji za rouhačskou. Došlo k pálení výtisků, vyhrožování knihkupcům a nakladateli. Rozhodující přitom bylo, že Rushdie je původem muslim. K aféře mohlo dojít jen ve společnosti, kde se muslimové integrují do cizorodé společnosti jako komunita a prostřednictvím svých duchovních vůdců.

Naproti tomu aféra „muslimských šátků“ demonstruje zranitelnost francouzského modelu individuální integrace. V jedné třídě státní střední školy vznesly tři dívky z muslimských rodin požadavek na právo nosit ve škole šátek, který jim má krýt vlasy a nařizuje jim ho jejich islámská víra. Nesouhlas ředitele školy, vycházející z principu, že víra spadá do soukromí občana a nemá se vnášet do veřejného života a tudíž ani do státní školy, vyvolal bouřlivou diskusi. Ke slovu se důrazně přihlásily i některé skupiny ochránců lidských práv a ve jménu antirasismu proklamovaly „právo na odlišnost“. V pochybnost tak byl uveden jeden ze stavebních kamenů právního řádu Francie, zákon o odluce církví a státu z roku 1905, který stanoví, že vše náboženské spadá výlučně do sféry individuálního přesvědčení a do soukromí občana.

MIGRACE RUKU V RUCE S EKONOMICKÝM RŮSTEM

Vznik globální světové ekonomiky posílil informační a obchodní výměnu natolik, že zároveň se zbožím a službami se dali do pohybu i lidé. Obchod a migrace se vzájemně podporují. Budování továren nadnárodními společnostmi v rozvojových zemích posiluje migrační trend. Telefonní a faxové spojení umožňuje imigrantům zůstat ve spojení se svojí mateřskou zemí, se svými rodinami. Podnikatelé z řad přistěhovalců upevňují kontakty mezi oběma zeměmi, využívají znalost a zázemí, které ve své mateřské zemi mají, a zakládají exportní firmy nebo cestovní kanceláře. Tyto aktivity potom opět posilují ekonomiky obou zemí a přitom podporují migraci mezi oběma zeměmi.

Například jihokorejská ekonomika se v 70. letech rozvíjela tempem 10 % ročně, země byla jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících na světě. Přesto byla Korea současně zemí s nejrychleji rostoucí emigrací do USA. Kontakt imigrantů s vyspělou západní ekonomikou a její kulturou s sebou nese přijímání demokratických hodnot, nebo alespoň jejich poznávání. Satelitní televize vyváží tyto tradice do celého světa.

Přesto nejsou imigranti nikde přijímáni vřele. Je jim vyčítáno, že nepohrdnou špatnými nebo nedůstojnými pracemi, přetrvává obava, že nekontrolovatelný růst imigrantů s jiným hodnotovým žebříčkem destabilizuje politický systém. Proto všechny země bez výjimky prosazují poměrně tvrdý restrikční režim přistěhovalectví.

Příčinou těchto rozhodnutí je obyčejný strach „z cizích“. Jediným pozitivním řešením je spolupráce při vzniku kalamitních situací, podpora ekonomického rozvoje a ochrana lidských práv a svobod na celém světě. Snaha o vytvoření takového světa, v němž by neexistovaly země, ze kterých by se utíkalo.


BÍDNÍCI Z VÝCHODU

„Ať si jdou, jinak bychom je museli postřílet,“ řekl Trockij.

Během 19. století nebyla politická emigrace ve východní Evropě příliš častá. Snad kromě ruského anarchisty Bakunina a jeho společníků se jednalo o nepodstatný jev. Kolem roku 1905 utekli ruští spisovatelé před carem. Uprchlíkům se říká nultá emigrace a vytvořili vlastně podhoubí nezadržitelnému odlivu lidí z Ruska. Po bolševickém puči v Rusku a po takzvané emigraci vnitřní se v roce 1917 rozběhla klasická emigrace do zahraničí. Začalo období nejděsivějších ruských dějin, které ukončil až rok 1991. Emigranti prchali z Ruska ve třech vlnách – okolo let 1918 až 1922, 1945 a 1974.

První emigranti mohli odejít do nově vzniklých samostatných republik – Finska, Estonska, Lotyšska a Litvy. V roce 1920 se desetitisíce emigrantů vtěsnaných na posledním kousku svobodnějšího Ruska – na Krymu daly do pohybu vpřed. Na francouzských a anglických lodích odjížděli zbídačení a s pocity nejistoty, ale svobodní! Proudy emigrantů končily v Jugoslávii, Bulharsku, Československu, Německu, Francii, ale i třeba v Habeši.

Na podzim roku 1922 učinila bolševická vláda nepochopitelný krok. Vybrala dvě stovky nejvýznamnějších vědců a filozofů a poslala je do Evropy. Trockij to pak vysvětlil: „Oni jsou nebezpeční a my bychom je museli postřílet.“

V první vlně ruské emigrace vysídlily asi tři miliony Rusů. Utekli před hladomorem, materiálním zpustošením i z politických pohnutek.

ZPÁTKY DO PEKEL

Uprchlíci a zajatci z období druhé světové války rozhodně neměli na růžích ustláno. Německo ani ostatní západní státy si s nimi nevěděly rady. Proto vzaly zavděk zákonem, který stanovil, že zajatec je zrádce, jenž musí být vydán zpět do země – 332 tisíc vojáků bylo v rámci repatriace deportováno k potrestání zpět do Ruska. Po Jaltské dohodě už to byly asi dva miliony repatriovaných Rusů. Včetně emigrantů z roku 1917!

Třetí vlna ruských emigrantů ze sedmdesátých let měla štěstí. Pokud se jim podařilo uprchnout, většinou zůstali, kde chtěli. Dnes jsou ruské komunity stabilně usazeny v metropolích celého světa.

KRUTOVLÁDA KOMUNISTŮ

Jaltská dohoda v roce 1945 mezi Ruskem, Anglií a Amerikou umožnila průlom komunismu do střední a jihovýchodní Evropy a nakonec vedla až ke vzniku železné opony. V Polsku, Československu, Maďarsku a dalších státech se jediným mocenským činitelem stali komunisté.

Emigranti z nově rozdělené Evropy prchali přes poražené Německo. Ironií je, že utečenci přicházeli do lágrů osídlených Němci, které sami nedávno vyhnali z Východu.

PRYČ ZE SRDCE EVROPY

Podobně jako v Československu se odvíjely osudy ve všech komunistických státech existujících ve stínu Ruska. Podobné byly i osudy jejich vyděděnců – emigrantů.

Poúnorová československá emigrace se odhaduje na více než šedesát tisíc lidí. Většina opustila zemi ilegálně v prvních dvou letech po převzetí moci komunisty. V padesátých letech už byl odchod z Československa, obehnaného ostnatými dráty a „chráněného“ minovými poli, téměř nemožný.

V šedesátých letech skončila druhá vlna stalinistického teroru a cestování na Západ bylo opět reálné. V emigraci se ocitli lidé, kteří byli vychováni výlučně komunistickým režimem. Po srpnovém puči 1968 opouští zemi přes sto tisíc Čechoslováků. „Osmašedesátníci“ opouštěli svou zemi bez obtíží a s celými rodinami.

KOMUNISMUS V ROZKLADU

Po opětovném utužení režimu a zneprůchodnění hranic se československá emigrace minimalizovala. Omezila se na jednotlivé, často velmi komplikované a dobrodružné útěky ze země. Po pádu železné opony se Evropa vaří pohybem lidí na všechny strany. Nejprve se jednalo o emigrace motivované ekonomicky, politická emigrace na sebe ale nenechala dlouho čekat. červen 1999

STRACH Z CIZINCŮ

Historie lidstva je především kronikou mohutných pohybů lidí po celém světě. Tyto migrační proudy s sebou vždy nesly svoji kulturu, která byla více či méně odlišná od kultur hostitelských. A právě vzájemné ovlivňování rozdílných kultur v sobě nese náboj, který bývá jedním z nejsilnějších civilizačních podnětů. Ale také může být rozbuškou, k jejímuž vznícení není potřeba mnoho.

Jedno je ale jisté. Obrovské mísení populací různorodých etnik a kultur v kotlíku zvaném svět se nedá zastavit. Zda je migrace škodlivá, či prospěšná, není možné jednoznačně říci. Problematikou se zabývá mnoho odborníků, ale veřejnost problém migrantů zajímá pouze v případě, když se jí přímo dotkne. Evropu čekají v příštím tisíciletí změny, budou neodvolatelné a nezvratné.

Category: 1999 / 06

Na Kateřinu Neumannovou jsem se docela těšil, měl to být můj první rozhovor se sportovcem, navíc světoznámým, a k tomu se ženou, z jejíž tváře jsem vždy četl cosi veselého, až rozpustilého. Dokonce smyslného. Během rozhovoru se mi však v její pozitivní auře čím dál víc rozlévala barva smutku. Mihlo se i zklamání. Možná to bylo tím, že její sláva – přestože ji sport otužil pragmatismem – přináší i spoustu problémů. Přijeli jsme s fotografem trochu dříve, takže jsme měli možnost vidět, jak se naše nejlepší lyžařka právě vrací z posilovny. Nebyla tím potěšena. Samozřejmě: jako každá žena nás chtěla přijmout upravená a nalíčená. Dorazili jsme za půl hodiny. Byla opět ve sportovním.

Kateřino, vy začínáte den cvičením v posilovně?

Ne, byla jsem ve fitcentru, protože mám za sebou společensky náročný víkend. Potřebovala jsem se z něj trochu vzpamatovat. Teď nedělám nic. Před čtrnácti dny jsem skončila sezonu, takže odpočívám. (duben 1999)

Nemáte odpor k alkoholu, když tolik dbáte o svou fyzickou kondici?

Určitě nemám. Whisky nepiju, dám si spíše víno, šampaňské.

Já se k alkoholu často nedostávám, ale když je konec sezony, vydržím při šampaňském i do ranních hodin.

Jste první sportovec, se kterým vedu rozhovor. Nebude vám vadit, když mé otázky budou trochu filozofičtější?

To je jedině dobře. Jestli budu u vašich otázek víc přemýšlet, bude to aspoň něco jiného. Většinou se mě novináři ptají, jak se mi jel závod.

Často uvažuju o tom, jakou roli hraje sport ve dvacátém století a jakou roli sehrál pro ženu. Napadly vás někdy tyto úvahy?

Ani ne, ale pravdou je, že v poslední době se sportovci stali – a já to na sobě i někdy cítím – nástrojem někoho pro něco. A to se mi nelíbí. Na první pohled se zdá, že mistrovství světa je jenom o sportu, ale nitkami tahá někdo jiný než sportovci a mimo to jsme teď součástí velkého divadla.

Připadáte si jako loutka?

Až tak zas ne, ale jsou momenty, kdy si uvědomuji, že závodníci nemají sílu něco ovlivnit: jsou ovládáni někým v pozadí, kdo dává peníze a chce mít z toho reklamní prospěch. Ale pokud jde u sportu o ženy, tak lze vypozorovat, že se stále více stávají rovnocenným partnerem mužům. Jsou sporty, které jsou vyloženě o chlapech, ale jsou sporty, ve kterých je sledovanost stejná. V takové cyklistice jednoznačně hrají prim chlapi, ale v lyžování jsme mužům rovnocennými partnery.

Jaký je základní rozdíl mezi mužem a ženou v pojetí sportu? Pokud ho vidíte.

Jsou různí chlapi a jsou různé ženské, takže se nedá říct, že jsou jiní sportovci chlapi a jiní sportovci ženské, ale určitě to odlišně ovlivňuje jejich soukromý život. Je to spíše v kategorii otázek, co mi sport dal a co mi vzal. Obě pohlaví mají stejnou chuť vyniknout a v neposlední řadě tam hrají roli peníze.

Někdy mi připadá, že se ženy, zvláště ve sportu, proti přírodě snaží dohonit muže… A opravdu nemám na mysli lyžování, které stejně jako tenis velmi sluší oběma pohlavím.

Za sebe mohu říct, že mě tohle nikdy nenapadlo. Samozřejmě mi udělá dobře, když při mezičase zjistím, že dokáži porazit i některé chlapy, i když mají před sebou delší trať. V tu chvíli mě to zahřeje, ale určitě to není ten pocit, kvůli kterému závodím.

Co třeba ženský box, zápas v bahně, kulturistika…?

To jsou sporty, kterým trošku nerozumím a nejsou mi blízké. Tady ženská soudnost opravdu trošku nefunguje.

Někdo by v tom mohl spatřovat jistou apokalyptickou vizi. Když se nepřirozené věci stávají zdrojem stále většího masového obdivu a motají se kolem toho větší a větší finance…

Toho se neděsím. Myslím, že tyhle sporty mají větší počet odpůrců než zastánců… I když ta ženská kulturistika…? Ale lidé to neobdivují, spíše se na to rádi podívají.

Řekl bych, že nejste feministka, protože máte zdravou „venkovskou“ výchovu. Nebo se mýlím?

Určitě nejsem. I když se o sebe umím sama postarat, líbí se mi doba „tří mušketýrů“, kde jsou role mužů a žen přehledně rozdělené. Muži jako ochránci žen, dvoření se… Mně je naprosto cizí, co se děje s ženskou emancipací v Americe.

Co vám říká líčení a módní oděvy?

To, co si ostatní holky prožívají v pubertě, já si prožila až hodně po dvacátém roce života. Poslední dva, tři roky mi na tom záleží víc než dřív, a protože mě lidé vidí většinou ve sportovním oblečení, jsou překvapení, když se někde ukážu v šatech a nalíčená. Trochu mi to vadí: byla bych ráda v pozici normální ženské, ke které to patří. Já mám na to jenom duben a v tomhle měsíci asi lidi nestačím přesvědčit o tom, že mohu být normální.

Chodíte někdy na módní přehlídky?

Jenom když mě pozve nějaká firma, ale že bych je vyhledávala, to ne. Po zimě se ráda dostanu do jiné společnosti, proto jsem třeba nedávno s potěšením přijala pozvání na soutěž Miss České republiky. Ráda se poznávám s novými lidmi, i když se musím přiznat, že tato společnost mi je do určité míry cizí. Byl to hezký večer, ale mně se ta společnost jeví povrchní. Samozřejmě do toho nelze zahrnout všechny.

Jaká společnost je vám nejbližší? Sportovci?

Mezi sportovci se umím snadněji pohybovat, mám mezi nimi nejvíce známých, ale raději než naškrobený večírek mám posezení se známými a se svými fanoušky na Šumavě, v bufíku ve čtyřce, kde se nemusím přetvařovat a dávat si pozor, jestli nemám záhyb na sukni jinak, než má být… Tam se uvolním, tam je mi dobře.

Udržujete nějaké kontakty s kumštýři?

Mám pár známých mezi umělci. Oni jsou také různí, ale ráda s nimi posedím, protože se tam mluví o něčem jiném než o sportu. Je to pro mne únik do jiného světa, i když jsem ho ještě natolik nepoznala. Pokud mám během zimy nějakou krizi, zavolám do Čech někomu známému, kdo není zrovna sportovec a profesionál.

Jak tak koukám, vy tu nemáte moc knih…

Četla jsem, když jsem byla menší, a teď čtu pouze během zimy, když jsem mimo republiku. Ale přiznám se, že nečtu literaturu, na kterou bych mohla být hrdá. V tomhle si sama sebe moc necením. Spíš otevřu učebnici angličtiny.

Zamilovanost… Co myslíte, bere vrcholový sportovec tento někdy zrádný pocit sportovněji, pragmatičtěji než vyloženě nesportovní typ?

Za jiné to nemohu říct, ale já určitě ne. V tomhle jsem úplně normální, když do toho vlítnu a přitom vím, že to není perspektivní vztah, dlouho mi trvá, než se z toho dostanu. A marně si říkám: používej rozumu! Moje city pokaždé rozum přemohou.

Myslíte si, že sport člověka proti citům nevyzbrojí, neotuží ho…?

Možná je silnější. Mně sport pomáhá v jedné věci: pokud jsem v takovém citovém rozpoložení a vyběhnu na trénink, tak zapomínám. V tom je to super. Ať mám jakékoliv problémy, na tréninku se od nich dokážu oprostit. Sport mně v tomhle pomáhá, ale večer si na Šumavě lehnu do svého pokoje, a je to všechno zpátky.

Máte představu, jak by váš partner měl vypadat, abyste cítila, že splňuje většinu vašich předpokladů, nebo tušíte, že váš partner je věc osudu?

Mě spíše musí něčím upoutat. A vůbec nevím, jaké vlastnosti by k tomu potřeboval. Tam musí něco přeskočit. Možná je to věc osudu… Můj partner musí být do určité míry osobnost, ale to neznamená, že musí být veřejně známá osoba. Musí mít v sobě něco, z čeho ucítím, že on bude ten dominantní a že já budu ochotna se mu podřídit jako ženská. Pokud takové vlastnosti nemá, automaticky začnu organizovat a začnu být vůdčí osobnost. A to mě nebaví. Možná jsem naznačila svůj problém někoho takového najít.

Proč myslíte? Jste vůdčí typ i ve společnosti žen?

Když je v nějaké společnosti někdo vůdčí, někdo, kdo na sebe převezme odpovědnost, nevadí mi to.

Jak se vůbec ženy sportovkyně baví o mužích? Zaznamenala jste nějaký rozdíl u děvčat třeba na diskotékách?

Bavit se o chlapech je téma nejen mezi modelkami nebo holkami na zábavě, ale i mezi sportovkyněmi. To je vděčné téma. (úsměv) V úrovni debat nebude nějaký zásadní rozdíl, i když si myslím, že celkově jsme asi menší slepice.

Líbí se vám muži konkrétně v nějakém sportu?

Když jsem byla na olympiádě, potkávala jsem spoustu krásných lidí, a mně se třeba líbily postavy plavců. Pro mne postava určitě není podmínkou kvalitního vztahu, ale patrně se o těch věcech bavíme častěji než ostatní ženy.

Co myslíte, mají muži větší smysl pro humor než ženy právě proto, že jsou silnější, ale zároveň více děti?

Znám zábavné chlapy a zábavné ženské, ale kdybych měla říct pravdu, tak pokud si mám jít někam sednout, tak raději s deseti muži než s deseti ženami. Čistě ženská společnost mi absolutně nesedí.

Co vám na ní vadí?

Asi to, o čem se baví.

Jistě si pamatujete vaši nejoblíbenější zábavu a sny z dětství?

Od mala jsem ráda sportovala a ráda jsem byla na chalupě, kde jsem měla tři kamarády od vedlejšího stavení. V létě jsme jezdili v neckách v potoce, chodili do kravína, skákali na seno…

To jsou spíše hry pro kluky. Taky si na ně pamatuji.

Jsou to hry pro vesnické děti…

A sny do budoucnosti?

To spíš si vysnívám něco teď.

Co, smím-li se ptát?

To jsou moje sny… Ale nejsou nijak bombastické, týkají se naprosto normálního života.

Když jste v patnácti letech prodělala onemocnění páteře (Scheuermannovu nemoc), prokázala jste velkou vůli, abyste pak dokázala obdivuhodně vyhrávat. Pamatujete si, co jste si tenkrát říkala?

Nemyslím si, že jsem měla nějak výjimečnou vůli, v tu dobu byl sport pro mne koníčkem, uvažovala jsem spíše o tom, že budu studovat. Na medaili z olympiády jsem ani nepomyslela.

Kromě školy jsem ale neměla nic jiného než sport a neuměla si život bez něj představit. V tu chvíli jsem si říkala: „To přece není možné, že tohle je konec?!“ Prostě jsem začala dělat všechno pro to, abych mohla dál sportovat. V prvních momentech jsem byla zlomená, apatická, na každého naštvaná, doma jsem se hádala, ale potom jsem asi začala bojovat. Věřila jsem, že se ke sportu znovu vrátím.

Je podle vás vůle vrozená, nebo je možno vůli vybudit i u rozeného lenocha?

Částečně je možná vrozená, částečně je ovlivněná výchovou v rodině a lidmi okolo nás. Asi je to souhra více okolností. Když je někdo ve dvaceti líný a najednou si vzpomene, že bude cílevědomý, asi má smůlu: vůli lze ovlivnit výchovou v dětství.

Co vás dokáže nejvíc vyhecovat, abyste v sobě toho lenocha zabila?

Motivace. Ve sportu se vyhecuju pochopitelně sportovním cílem a v životě třeba touhou dobře vypadat.

Jste líná v některých činnostech, nebo vás sport vyzbrojil i proti jiným lenošským nástrahám?

Jsem líná. Jsou tréninky, na které trenér nejde. Stává se, že si po obědě lehnu a usnu. Když se pak probudím s tím, že mám jít běžet, strašně se mi nechce vstávat. Raději bych si vzala knížku a do večera ležela, ale vím, že mi v hlavě bude stále něco hlodat a stejně pohodu mít nebudu. Musím vstát, jít na trénink a pak se vracím ve velké pohodě. Ale ostatní činnosti, jako je chození po úřadech, ráda odkládám. Dokud opravdu nehoří, říkám si: „Co můžeš udělat zítra, nedělej dnes.“

Páteř si stále hlídáte?

To, co mám, je růstová vada. Pokud u člověka skončí jeho vývoj, tak mu zůstane nadosmrti, ale už se mu nezhoršuje. Takže si musím co nejdéle hlídat zpevněný svalový korzet, který zabraňuje, aby mě záda bolela. Problém možná nastane, až se sportem skončím. Abych se pak motivovala…

Věnujete velkou pozornost jídelníčku a vegetariánské stravě?

Žádný speciální jídelníček nemám. Věnuji mu pozornost podle toho, ve které části roku se nacházím. V současné době vůbec ne.

Procestovala jste hodně zemí a měla jste šanci postřehnout odlišnosti v lidských povahách. Která odlišnost vás nejvíce zaujala?

Určitě odlišnosti jsou. Asi neřeknu žádnou novinku, že ačkoliv je Švýcarsko krásná země, žít bych v něm nemohla. Mě zaujali Norové. To jsou lidé, kteří se dovedou radovat i z věcí pro nás nepochopitelných. Jsou relativně finančně dobře zaopatření, a přesto mají v horách postavené až primitivní chatrče, ve kterých tráví víkendy: relaxují a jsou v pohodě.

Vadí vám něco na Češích?

Taková ta česká malost. Dokážu pochopit, že je někdo závistivý, ale když má takový člověk moc, je to průšvih.

Jakou nejcennější životní zkušenost vám sport dal?

Při cestování třeba určitý všeobecný přehled, trošku být nad věcí. Myslím, že jsem se naučila i trochu víc diplomacie, ne být nepříjemná, ale neříkat na sebe věci, které mi mohou ublížit.

Tíhnete k tomu být upřímná za každou cenu?

Často neumím říct ne. Novinářům na všechno odpovím, nikdy nelžu, neumím si některé věci ze svého soukromí nechávat pro sebe.

Považujete to za svou největší chybu?

Vadí mi, že nedokážu být v některých okamžicích tvrdá. Tvrdá sama k sobě i k druhým. V osobním životě mi to nejde jako ve sportu. Když mě někdo o něco poprosí a mně se tam nechce, já mu neřeknu „ne“, ale „zavolejte ještě pozítří“. A dopředu už vím, že tam nepojedu, a navíc většinou cítím, že nemají zájem o mou osobu, pouze z mé přítomnosti chtějí získat nějaký prospěch.

Tohle mi nezní jako chyba…

(chvíli se slovy zdráhá) Dobře, jak jsme se předtím bavili o partnerech… Často třeba vím, že dělám blbost, kterou bych dělat neměla, tuším, že to s tím člověkem nemá budoucnost, ale nedokážu to v sobě překousnout a být tvrdá.

Co myslíte, zbavíte se toho někdy? Pracujete na tom?

Je to věc, která mi vadí, ale nepracuji na ní, taková prostě jsem. Možná tu sílu vybiju ve sportu a na ostatní věci mi nezbývají síly.

Postřehla jste totéž u svých kamarádek ve sportu?

Kamarádek ve sportu moc nemám, ale celkově shledávám, že ženy ve sportu navazují vztahy mnohem složitěji. Pokud muž jezdí po světě a má doma manželku nebo přítelkyni, tak to funguje normálně, ale obráceně je to problematické. U žen sportovkyň sleduji více atypické vztahy než u mužů sportovců.

Pro úspěšné sportovce je samozřejmé využití své slávy v reklamě. Stále se setkáváte s tím, že vás lidé kvůli reklamě odsuzují?

V mém okolí se s tím nesetkávám. Moji blízcí mi říkají, že to byla pěkná reklama. Já jsem nikdy neříkala, že jsem takový charakter, abych nevzala účinkování v reklamě, které mi finančně pomůže. Sportem se nebudu živit dlouho, takže se chci trochu zabezpečit do budoucího života. Líbí se mi lidé, kteří jsou tímto způsobem neúplatní, ale já taková nejsem. Ale určitě bych nevzala reklamu, která mi je proti srsti, třeba na hygienické vložky. V té reklamě, ve které jsem se objevila, navíc propaguji služby, které používám a opravdu šetří čas. Pravdou je, že když jsem udělala smlouvu se Spořitelnou, byl v ní bod, kde se uvádí, že mou vizuální podobu mohou použít pro jakoukoliv svou reklamu. Nečekala jsem, že to bude pro televizi a pro billboardy.

Přijala jste mě ve sportovním. Má to svůj důvod?

Mám smlouvu s Adidasem, takže pokud se to někde objeví, bude to jedině dobře. Do určité míry je to má povinnost, ale já se doma nejlépe cítím takhle.

Jak se takový lyžař u nás uživí?

Lidé v reprezentaci mají základní plat, ze kterého mohou normálně žít. Můj základní plat mi dává Dukla Liberec. Mohla bych z něho slušně žít, ale ne si zařídit byt nebo koupit auto. Co se týče financí, být osmá nebo desátá ve světě nic neznamená. Pokud lyžař získá medaile, může získat nejen prémie, ale i sponzory a nabídky na reklamy.

Vadí vám, že se tak trochu stáváte veřejným majetkem?

Můj život na veřejnosti hodně změnila olympiáda v Naganu. Předtím jsem mohla být mistryní světa, ale to zajímalo jenom sportovní veřejnost. Po Naganu jsem se stala trochu veřejným majetkem. Jakmile je to v míře, kdy vám to bere klid, začíná sláva vadit. Při nějaké společenské akci si musím dávat pozor, s kým se bavím a jestli tam náhodou není bulvární tisk. Stalo se mi, že mě vyfotili s člověkem, který není můj přítel ani s ním nemám žádný vztah, a bulvární tisk pod naši fotku napsal to, co se mu hodilo. A to dělá nepříjemnosti nejen mně. Obdivuji lidi, kteří s fanoušky musí bojovat denně, já jsem minimálně půl roku mimo, a když do toho na jaře najednou vpadnu, říkám si: „Tohle bych dlouho nevydržela.“ Musím se uvolnit a být svá.

V jednom rozhovoru jste přiznala, že jste měla možnosti, jak výkon zlepšit, přestože doping zásadně odmítáte. Vrtá vám to stále hlavou?

Samozřejmě. Hrozně mi to vadí: těžce lezu na nějakou zeď, a než stačím udělat poslední krok, tak tu zeď zase nahoře někdo zvětší. Nikoho jsem neviděla brát doping, ale podle určitých příznaků mohu vytušit, že ten druhý není zrovna čistý. Špatně se proti takovým lidem bojuje.

Kdyby doping byl dovolený…?

Vzala bych si ho, ale musela bych mít jistotu, že neohrožuje mé zdraví. Jsou dopingy, které jsou neodhalitelné, a ty člověku vrtají hlavou. Říkám si: „Ty se tady honíš po lesích jako magor a soupeř je bez těžšího tréninku o patnáct vteřin rychlejší?!“ V tomhle mi pomohl trenér, neúplatná osoba, která nepatří snad ani do dnešní doby. Řekl mi tenkrát: „Radši budeme šestý, ale budeme mít čistý svědomí.“ On je pro mne síla, o kterou jsem se dokázala opřít a prostě jít dál tou cestou, kterou jdeme. Nevím, jak bych se zachovala, kdyby můj trenér byl z těch ctižádostivých a chtěl výsledky za každou cenu…

Vy jste teď jeden závod vzdala. Může takové řešení závodu být i výhrou: poznat, kdy mám vzdát?

Na tom závodě jsem byla s trenérem domluvená, že když to nepůjde, mám to vzdát, abych byla schopna připravit se na další závod.

Vzdala jste závod poprvé?

Jde o to vzdát poprvé. To je asi nejhorší, a pak člověk opravdu zjistí, že někdy to je výhra: vzdát to, než se dotrápit do cíle a uškodit třeba zdraví.

Hraje tu větší roli psychický stav, nebo fyzická kondice?

Když jedete blbě, začnete o tom automaticky přemýšlet, a naopak když jedete dobře, nenapadne vás vzdát se. Psychika jde ruku v ruce s fyzickým výkonem, ale často musíte svést především vnitřní boj.

Musela jste něco vzdát i v soukromém životě?

Bylo to spíše asi zjištění, že v tom či onom vztahu to nebude to pravé, a vyrovnat se s tím. Ale neřekla bych, že jsem to musela vzdát, spíše rozum pak konečně přemohl mé city a začal mít navrch.

Kateřino, vy jste úspěšný člověk. Cítíte se šťastná?

Tuhle otázku si taky pokládám. Někdy se dívám na své medaile a říkám si, že bych je nejradši vyhodila z okna a byla šťastná jinak.


Kateřina Neumannová (15. 2. 1973) se po absolvování gymnázia věnuje pouze lyžování a jízdě na horském kole. Na kole je několikanásobnou mistryní republiky, v roce 1985 byla třetí na mistrovství Evropy. Lyžuje za Duklu Liberec, doma nemá konkurenci, tak si jen připomeňme výčet medailí z mistrovství světa juniorů: 1992 – 2. místo na 5 km, 1993 – 1. místo na 5 km, 1994 – 1. a 3. místo na 5 km a 15 km. V roce 1997 startuje na MS už za dospělé a na 15 km je třetí. Letos skončila třetí na 5 km. Do povědomí české veřejnosti se dostala především svými medailemi z OH v Naganu (2. a 3. místo na 5 km a 10 km).

Category: 1999 / 06

Sikhové jsou stoupenci nejmladšího světového náboženství s centrem v indickém Paňdžábu. Zakladatelem jejich víry byl před více než pěti sty lety guru Nának. Jeho následovníci se k němu dodnes hlásí jako žáci, sikhové (ze sanskrtského slova „šišja“ – žák). Základem sikhské víry jsou Nánakova slova: „Neexistuje ani hinduista, ani muslim,“ kterými odmítl veškeré náboženské a sektářské rozdíly mezi lidmi. Tím nechtěl popřít rozmanitost a bohatství náboženských vyznání, ale zdůraznit, že vztah k Jedinému je stejný u lidí všech náboženství a kultur. Konkrétní podobu dostalo Nánakovo učení až vytvořením sikhského bratrství Chálsa, jehož členové vnímají lidstvo jako jednu kastu. Třísetleté výročí vzniku Chálsy oslavili sikhové letos 13. dubna. Odkaz guru Nánaka, který chtěl vnést mír a harmonii do rozpolcené společnosti, je stále živý. Je totiž velice aktuální a to nejen v Indii, ale na celém světě. Proto je zajímavé vědět, jací vlastně jsou dnešní nositelé Nánakových myšlenek, sikhové. Pro nahlédnutí do jejich života není asi lepšího místa než okolí jejich hlavní svatyně Harimandiru, Zlatého chrámu v paňdžábském Amritsaru.

OTEVÍRÁNÍ GURU GRANTHU

Je půl čtvrté ráno. Fouká příjemně svěží ranní vánek. Vzduchem se nese posvátná hudba kírtan. Ta hraje ze sikhské svatyně nepřetržitě dnem i nocí a nikdy neutichá. Vstupuji do areálu Zlatého chrámu a na znamení úcty si zouvám boty a pokrývám si hlavu šátkem. Nejsem zdaleka sám. Spoře osvětlenou mramorovou vstupní branou kráčí mnoho poutníků, kteří si nechtějí nechat ujít rituál prakáš, slavnostní otevření originálu posvátné knihy Guru Granth.

Projdu jižní vstupní branou a otevře se mi úžasný pohled na sikhskou svatyni, jejíž kopuli pokrývají pláty z ryzího zlata. Zlatý chrám je umístěn ve středu posvátné vodní nádrže zvané Amritsar, neboli jezero nektarů. Celé místo působí jako dokonalá oáza klidu uprostřed rušných ulic indického velkoměsta. V tichém úžasu obcházím jezírko po mramorové promenádě, která jej ze všech stran obklopuje. To už v mých stopách postupuje úklidová četa dobrovolníků. Ti jako skupina dokonale sehraných mravenců čistí mramor tak, že se brzy celý leskne jako zrcadlo a je umění na něm neuklouznout.

Vše je nyní připraveno. Slavnostní každodenní rituál otevírání Guru Granthu může začít. Davy sikhů se v nadšeném očekávání shromáždí naproti Zlatému chrámu před budovou Akál takht, sídlem nejvyšší náboženské a světské moci sikhů. Krátce po čtvrté hodině ranní vyběhne z budovy sikh, který si na hlavě přidržuje knihu zavinutou do pláště z hedvábí a brokátu. Se vzácným nákladem míří směrem ke zvláštním nosítkům s baldachýnem. Za ním utíká jeho asistent s ovívadlem čourí a neustále jím nad Guru Granthem mává na znamení úcty. Lidé z davu událost hluboce emocionálně prožívají – hází na knihu květiny a odříkávají ardás, prosebnou modlitbu. Když je kniha položena na nosítka s měkkým polštářem vespod a dvěma ze strany, nesou ji sikhové směrem ke Zlatému chrámu. Přitom se kolegiálně vždy po několika metrech střídají v nesení nosítek, aby se každý mohl alespoň na chvíli zhostit tohoto čestného úkolu. Takto dav donese knihu až do Zlatého chrámu. Zde je Guru Granth slavnostně uložen pod baldachýnem posetým drahokamy. Hlavní předčítající náhodně rozevře objemnou knihu a odcituje pasáž z jejího levého horního rohu. Tím získá hukm, boží příkaz dne.

Při odchodu ze svatyně rozdávají zřízenci chrámu každému bez ohledu na vyznání karahprasád, sikhskou svátost. I já jsem tak dostal do nastavených sepnutých dlaní plnou hrst teplého nasládlého máslového pokrmu. Mě jako exotického hosta z daleka obdarovali několikrát větším množstvím toho nevábně vypadajícího jídla než ostatní. Jen s velkým přemáháním jsem dal kousek do úst a s hodně nuceným úsměvem jsem poděkoval. K jídlu to opravdu nebylo. Nakonec jsem karahprasádem nakrmil pěkně macaté kapry z jezírka nektarů, kteří sikhskou svátost hltali, jako by na ni již celou noc čekali.

ZMRZLINA PO RANNÍ MODLITBĚ

„Nechtěl by ses podívat na naši ranní modlitbu?“ nabídne mi Dípak, strážce jižní vstupní brány areálu Zlatého chrámu. „Dnes je neděle, a tak budeme mít kromě čaje ještě zmrzlinu,“ láká mě na ranní posezení a já s radostí přijímám. Nechám se zavést do malé místnosti uvnitř pravého oblouku vstupní brány, kde mě úsměvem přivítá asi tucet mužů. „Tito lidé dobrovolně každé ráno uklízejí celý areál chrámu,“ vysvětluje Dípak.

Sévá, dobrovolná manuální práce jako služba společenství, kterou muži vykonávají, je jednou ze základních vysoce ceněných zvyklostí, jež sikhům zavedl už Nának. Pomoc druhým patří k základním cílům života mnoha sikhů. Všichni přítomní jsou velmi zbožní následovníci své víry, a proto každé ráno pořádají sangat, společnou modlitbu, která je otevřená všem bez ohledu na rasu, vyznání či kastu. Při té recitují Džap, první pasáž Guru Granthu, kde jsou základy sikhské filozofie. Džap recitují sikhové právě ráno, kdy je jejich mysl svěží. Na závěr sezení servírují muži z úklidové čety slibovanou zmrzlinu, která je opravdu výtečná. Dípak je tak nadšen přítomností vzácných hostí – mě a německého kamaráda Franka – že nám nabídne zasvěcenou prohlídku sikhského muzea. Smluvíme se na jedenáctou dopoledne.

LANGAR

Je krátce po osmé a ostré ranní slunce již přineslo nový den. Zástupy věřících proudí do nedaleké společné jídelny. Langar, společné jídlo, které zde sikhové servírují, je zdarma. Společné stolování je ústředním bodem sikhismu, jenž vyjadřuje rovnost a příbuznost všech lidí. S myšlenkou langaru přišel už Nának. Jeho nápad posadit k jídelnímu stolu všechny lidi bez ohledu na rasu, pohlaví, kastu či náboženství byl před půltisíciletím velmi pobuřující. Snaha vytvořit mezi všemi lidmi tímto způsobem společné pouto by i dnes našla své zaryté odpůrce na mnoha místech světa, indický subkontinent nevyjímaje. A tak je langar mnohem víc než bezplatné nacpání žaludku omáčkou dhal s chlebovými plackami čapátí. Je to geniální projekt, který by mohl sloužit jako vzor všem lidem na světě.

KOUPEL V JEZEŘE NEKTARŮ

Po společném jídle je v chrámu opět živo. Sikhové pocházející z blízka i daleka se procházejí okolo svatyně, rozjímají, přinášejí dary a především se koupají v posvátném jezeře nektarů, které jim, jak věří, přinese fyzickou a duchovní očistu. Zatímco dospělí přistupují ke koupeli s obřadnou rozvážností, děti dovádějí a stříkají kolem sebe posvátnou vodu tak bujaře, že je rodiče stěží krotí. Na chvíli se posadím a pozoruji cvrkot. Co chvíli si ke mně někdo přisedne, aby si jen tak popovídal. „Jmenuji se Randip Singh. Přijel jsem z harijánské Ambaly s rodiči, třemi bratry a dvěma bratranci. Dostali jsme v pátek volno ze školy a tak jsme si udělali třídenní výlet do Zlatého chrámu,“ svěřuje se dvanáctiletý chlapec.

Sikhismus má sice pouze dvanáct milionů věřících, zato jsou roztroušení po celém světě od Hongkongu přes Afriku, Británii po USA. V době mé přítomnosti se objevila výprava asi dvaceti sikhů z Kanady a sám jsem se dal do řeči se sikhskou rodinou z Německa. Muž mluvil perfektní spisovnou němčinou: „V Německu žijeme už mnoho let. Vychováváme tam i své děti. Jednou tak za pět, šest let se ovšem vždy vracíme zpět do Indie na návštěvu svých blízkých a také Zlatého chrámu. Nechceme ztratit kontakty s naší kulturou. I když žijeme daleko, snažíme se zachovat sikhské zvyky.“

Jen co se s nimi rozloučím, už u mě sedí sikhská rodina z Amritsaru. Paní Herdžídová si se mnou brzy povídá, jako bychom se znali léta. Nakonec mě pozve k sobě na návštěvu: „Dnes je neděle a nikdo nepracuje. Doma je celá naše rodina. Všichni tě rádi uvidíme,“ řekne tak rozhodně, že se pozvání jednoduše nedá odmítnout. Smluvíme se na druhou hodinu odpoledne a já dostávám do ruky lístek s adresou, kterou mám ukázat rikšovi.

VYPRÁVĚNÍ SIKHSKÉHO STRÁŽCE

Dochvilný jako švýcarské hodinky přichází na smluvené místo přesně o jedenácté strážce jižní brány Zlatého chrámu Dípak, který mně a kamarádovi Frankovi dnes ráno slíbil průvodcovské služby sikhským muzeem. „Zakladatelem sikhismu je guru Nának, jenž byl ve svých myšlenkách ovlivněn oběma tehdejšími hlavními indickými náboženstvími – hinduismem a islámem. Nának je první z řady guruů, kteří pak jeho učení šířili,“ vysvětluje Dípak erudovaně cestou k muzeu. Ještě nám stačí říci, že po Nánakovi následovalo guruů celkem devět. Poslední z nich Góbind Singh nepředal následnické právo žádnému dalšímu sikhovi, ale rozhodl, že posledním guru bude „granth“, posvátná kniha. Ta je se svými 1430 stranami ve verších nejobsáhlejší veršovanou knihou na světě. Guru Granth je sbírka básní a písní všech guruů a ještě několika muslimských a hinduistických svatých mužů. Posvátná kniha se od doby jmenování guru stala středem všech sikhských rituálů, které se bez její přítomnosti neobejdou.

Spolu s Dípakem vstoupíme do první místnosti muzea plné obrazů. Náš průvodce se nadechne a začne obsáhle hovořit o každém člověku zvěčněném na obrazech. Po hodině a půl projdeme první z mnoha obrazáren muzea a Dípakův výklad zachází do stále větších podrobností. „Musím už běžet, abych přišel včas na návštěvu do sikhské rodiny,“ omluvím se a v tichosti se vytratím obrazárnami plnými krvavých výjevů, které dávají tušit, že to sikhové neměli nikdy jednoduché. Frank žádnou výmluvu neměl, a tak možná ještě dnes poslouchá v poslední místnosti muzea historii sikhů ve velmi zevrubném podání neúnavného strážce Dípaka.

ŽIVOT SIKHSKÉ RODINY

Sikhové jsou nejen lidé s určitou náboženskou orientací, ale také s jistým životním stylem. Rodina paní Herdžídové je toho skvělým příkladem. Když mě rikša po hodině jízdy a hledání konečně doveze na tu správnou adresu, uvedou mě mí hostitelé do čistého, prostorného dvoupatrového domu, který mají zařízený skromně, avšak vkusně. „Máme sice pěknou manželskou postel a děti svůj pokoj, ale obvykle spíme na střeše, jenom tak pod širou oblohou, tam je to nejlepší,“ ukazuje pan Satinderjit, který pracuje jako bankovní úředník. Pak si společně sedneme do obývacího pokoje a hlava rodiny mně vykládá: „Pro sikhy má rodina moc velký význam. Chceme s manželkou především dobře vychovat své děti, finančně je zabezpečit a šťastně provdat. To je pro nás v životě nejdůležitější. Například naše rodina utratí pouze necelou polovinu svých příjmů. Asi desetinu věnujeme na dobročinné účely a ostatní spoříme, abychom mohli dát našim dvěma dcerám velké věno. Dáme jim vše, co máme, protože to tak dělali naši rodiče i jejich předci.“ Starší dcera Rupam bude již brzy na vdávání, a tak se rychle přidá: „Máma s tátou mi společně vyberou ženicha, ale když se mi nebude líbit, smím jej odmítnout.“

Sikhové věří, že tvrdou a poctivou prací si mohou vysloužit lepší budoucí život. Pověstná pracovitost jim přináší příjmy výrazně nad indickým průměrem. Přestože tvoří sikhové pouhé dvě procenta obyvatel Indie, mají díky své přísné pracovní morálce a pověstné odvaze velmi významné postavení v určitých profesích jako například v armádě. Díky své urostlé atletické postavě často reprezentují svou zemi jako sportovci. Rodina bankovního úředníka pana Satinderjita a zaměstnankyně univerzity paní Herdžídové není svými nadprůměrnými příjmy žádnou výjimkou. Sikhská rodina se vůbec vymyká indickým standardům už tím, že hlas ženy a muže má rovnocennou váhu. V mém případě oba manželé shodně rozhodli, že musím poznat jejich příbuzné. A tak mě po vydatném jídle zavedli ke všem příbuzným, kteří v jejich ulici bydleli. Sikhská pohostinnost šla tak daleko, že když jsem od rodiny v podvečer odjížděl, měl jsem dokonce předem zaplacenou rikšu.

ZAVŘENÍ KNIHY

Je večer. Jsem zpět ve Zlatém chrámu, v němž hudebníci zvaní rágí doprovázejí zpěv posvátných sikhských hymnů kírtanů hrou na harmonium a bubny zvané tabla. Ve svatyni posedávají sikhové, někteří polohlasně zpívají s hudebníky a jiní se tou božskou hudbou nechávají ukolébat ke sladkému podřimování. Po odříkání večerní modlitby je opět uzavřen originál posvátné knihy Guru Granth a sikhové jej odnesou na nosítkách zpět do nedaleké budovy Akál takht. Hudba ze Zlatého chrámu ovšem neutichá a melodické zpěvy se dál rozléhají areálem hlavní sikhské svatyně.

Odjíždím posledním nočním vlakem do Dillí. Proti mně na lehátku sedí sikhský stařík s bílým plnovousem ve vzdušném oděvu z bílé látky. Právě se ukládá ke spánku. Z hlavy si obřadně sundá svůj turban a uloží jej na noc do svého kufru. Dojde si vyčistit zuby a pak si češe své dlouhé nestříhané bělostné vlasy, které si nakonec mistrným způsobem sváže do malého pevného drdůlku na temeni hlavy. Ulehne. Je však stále připraven hájit svoji víru proti těm, kdo jí upírají místo na slunci. Jako hrdý sikh neodkládá ani v noci svůj malý meč u pasu.

13. DUBNA 1999 – 300 LET ZALOŽENÍ CHÁLSY

Krvavý náboženský útisk muslimskými vládci přinutil sikhy, aby se na svou obranu ozbrojovali. Dne 13. dubna 1699 založil guru Góbind Singh elitní bojovou jednotku nazvanou Chálsa, neboli jednotka čistých. Podle svědectví historiků se na oslavy indického nového roku 1699 sjelo velké množství sikhů. Před nimi se objevil jejich guru v plné válečné zbroji a v ruce měl zářící meč. Všem připomněl, že mají čelit muslimskému útisku jednotně a s odvahou. Pak pozvedl meč a zvolal: „Můj meč si žádá hlavu! Chci, aby ji jeden sikh dobrovolně nabídl.“ Lidé byli v šoku, že si guru přeje smrt jednoho z nich. Z davu nakonec vystoupil muž, kterého guru odvedl do blízkého stanu. Po chvíli se Góbind Singh opět objevil před davem a z meče mu kapala krev. Ke zděšení davu si vyžádal další oběť. Předstoupil další dobrovolník. Takto si postupně přišel guru s mečem pro pět mužů. Po páté se už nevynořil ze stanu sám, ale spolu s ním vyšlo i pět sikhů, které měl zabít. Všichni byli oblečení jako sám guru do válečné zbroje a každý měl vlastní meč.

Těchto pět odvážných, kteří byli ochotni následovat svého guru i s nasazením života, nazval Góbind Singh pěti milovanými. Ti se také stali prvními členy Chálsy, díky ochotě zemřít za svou víru vstoupili do nového řádu bratrství se svým guru. Každý člen obdržel na znamení rovnosti nové příjmení Singh, což znamená lev (toto příjmení má dnes každý sikh, stejně jako všechny sikhské ženy získaly příjmení Kaur, neboli princezna). Muži přísahali bojovat za svou víru, věřit v Jediného a brát všechny lidi za sobě rovné bez ohledu na kastu nebo náboženské vyznání. Nakonec stvrdili svůj slib věrnosti a rovnosti vypitím sladkého nektaru (amritu), čímž završili tzv. amritový obřad („křtění“ sikhů). Guru pak všem řekl o pěti K, symbolech Chálsy, které budou charakterizovat sikhy navenek. Byly to nestříhané vlasy a vousy kéša, jimiž ukáží poslušnost přirozenému chodu věcí, hřeben kanghá, kterým se odliší od rozcuchaných indických poustevníků zříkajících se v izolaci světa, ocelový náramek kárá bude symbolizovat sikhskou sílu a kontinuitu, volné šortky kaččhá vyjádří cudnost a morální zdrženlivost jejich majitelů a meč kirpán bude představovat odpor proti různým formám útisku. Sikhové s hrdostí nosí pět symbolů Chálsy dodnes.Elitní sikhská bojová jednotka Chálsa nebyla poražena až do příchodu Britů, kteří v polovině minulého století díky technické převaze svých vojsk připojili sikhský nezávislý stát Paňdžáb k državám v Indii. Po rozdělení Indie na Indii a Pákistán byl rozdělen i Paňdžáb a většina sikhů tehdy odešla do jeho východní části, jež se stala svazovým státem Indie. Od té doby rostla nespokojenost sikhů a s tím i jejich touha po nezávislém státě. Když indická premiérka Indíra Gándhíová nechala v roce 1984 obsadit Zlatý chrám, kde se zdržovala skupina sikhských separatistů, byla vzápětí sikhy zavražděna. Odmítnutím útlaku zůstali sikhové věrni učení svých guruů, kteří nikdy nevystupovali proti jiným náboženstvím, ale odmítali politický útlak náboženství v jakékoli podobě. Pravdou ovšem je, že teroristické akce militantně extremistické části sikhů jsou smutnou kapitolou v sikhských dějinách.červen 1999

Pin It on Pinterest

Shares
Share This