Category: 1999 / 07 – 08

SUCHOU NOHOU DO AUSTRÁLIE

Tak tomu však nebylo. Ve skutečnosti přišli australoidi – jak jim odborně říkáme – z jihovýchodní Asie. A to postupně v několika vlnách někdy mezi 25 až 40 tisíci roky. Podobně jako první Indiáni do Ameriky přešli australoidi z Asie do Austrálie „suchou nohou“.

V té době vrcholila poslední doba ledová. Hladina moře poklesla o mnoho desítek metrů. A tak bylo možné jít z jihovýchodní Asie do Austrálie takřka stále po suché zemi. Budoucí Austrálci putovali zřejmě několika cestami. Jejich hlavní trasa však nesporně vedla přes Malajský poloostrov, Indonésii a přes celou řadu dnes již neexistujících ostrovů, které se v poslední době ledové na čas vynořily z vod Torresovy úžiny, oddělující Austrálii od Nové Guineje.

I přesto museli černí poutníci z Asie místy překonávat nevelké mořské úžiny. K tomu jim zřejmě stačily velice jednoduché vory, případně primitivní čluny ze zvířecích kůží.

Budoucí aboriginové nepřišli najednou, ale postupně, v celé řadě vln. Nejsou proto všichni zcela stejní. Nejtmavší pleť mají ti, kteří žijí na severu kontinentu. Tito vystěhovalci z Asie žili ještě v době příchodu prvních Evropanů do Austrálie na kulturní úrovni starší doby kamenné.

PROTINOŽCI V DOBĚ LEDOVÉ

Před zhruba deseti tisíci roky skončila poslední doba ledová. Mořská hladina se začala postupně znovu zvedat, až asi před 4800 roky zmizel „suchozemský most“ mezi Asií a Austrálií provždy ve vodách oceánu. Od té doby už „lidé odjinud“ do Austrálie nepřicházeli. Teprve v době velkých zeměpisných objevů začínají navštěvovat a postupně i poznávat pátý světadíl nejprve Nizozemci a potom Angličané. S překvapením pak popisují nejen rostlinstvo a podivuhodné australské živočichy, ale zejména lidi, kteří tu žijí.

LOVCI A SBĚRAČI

Právem. Opravdu nikde jinde na světě (snad s výjimkou několika zvláště zaostalých skupinek obyvatelstva Nové Guineje) nežili lidé tak jednoduší jako zde. Neznali ani nejprimitivnější formy zemědělství. A v Austrálii ani nenalezli rostliny, které by se hodily k pěstování. A stejně tak se žádné z australských domorodých zvířat nehodilo ke zdomácnění. Jediný živočich, který tu člověku pomáhal, byl polodivoký pes dingo, jehož předkové snad také přišli s prvými australoidy z jihovýchodní Asie. Mladá štěňata dinga získávali Austrálci z nor, odkud si je odnášeli do svých tábořišť. Polovycvičený dingo pak pomáhal domorodcům při lovu a v noci je tělem ohříval. Austrálci totiž spali zpravidla na holé zemi.

Lov byl vysloveně mužskou záležitostí. Muži lovili s dlouhými oštěpy, pro něž vymysleli zvláštní vrhač woomeru, zejména ale používali svůj nejproslulejší vynález – bumerang. Zbraň se po zásahu oběti vrátila zpět k tomu, kdo ji vyslal.

Na severu Austrálie, v dnešním státě Queensland, „vynalezli“ domorodci i znamenité kamenné sekery, které používali také při lovu.

Veškerou potravu původním Austrálcům skýtalo to, co mohli nalézt v přírodě svého světadílu. Živili se tedy sběrem a lovem. Přitom sběr housenek, mravenců a zejména různých kořínků, semen, ořechů a dalších darů rostlinné říše byl úlohou žen, lov a někde i rybolov prací mužů.

Tak jako byl velice jednoduchý způsob získávání potravy, bylo jednoduché i společenské zřízení prvních Austrálců.

Před dvěma stoletími, kdy začínali Austrálii kolonizovat Evropané, se dělili její původní obyvatelé do zhruba pěti set kmenů. Slovo kmen bych zde ale měl napsat v uvozovkách. Australský „kmen“ tvořili lidé, kteří hovořili stejným jazykem, případně stejným dialektem.

ŽIVOT V TLUPĚ, ŽIVOT V KMENI

Australské kmeny neměly zpravidla žádné společné nejvyšší náčelníky. Domorodci se spíše sdružovali do ještě menších lokálních skupinek – „tlup“, jimž stáli v čele jejich nejstarší mužští příslušníci. Členy tlupy spojovalo kromě vlastního jazyka také – a to na prvním místě – území, které společně obývali, v němž společně kočovali. Ženy se vdávaly do tlup svých manželů. Příslušníky takové lokální skupinky se stávaly i děti, které se z manželského svazku narodily.

Austrálie byla až do příchodu bělochů osídlena velice řídce. Na sedmi a půl milionech čtverečních kilometrů žilo tehdy zhruba jen 300 tisíc aboriginů, tedy méně než jeden člověk na čtvereční kilometr.

Austrálci chodili zcela nazí, případně takřka zcela nazí. Tělo si však často během obřadů dospívání (iniciací) zdobili tetováním či jizvením. Tyto důležité obřady souvisely s domorodými náboženskými představami. Jejich hlavním znakem bylo uctívání jistého „totemu“. Všichni členové příslušné tlupy odvozovali od tohoto totemu svůj původ. Totemem bývalo zvíře – v Queenslandu často například krokodýl. Totemem však mohlo být i nějaké konkrétní místo, nějaká výrazná skála či jezero. Takové totemové zvíře či totemové místo bylo přirozeně pro příslušníky tlupy svaté a nedotknutelné.

Původní Austrálci konali celou řadu náboženských obřadů. Proslulé jsou jejich veliké slavnosti, jimž říkají korobori. Austrálci neměli zpravidla stálá sídliště. A proto si ani nestavěli skutečné domy. Pro opravdový dům neexistuje ani v jediném jazyce domorodců vlastní slovo. Původní obyvatelé pátého kontinentu byli stále na cestě. Kočovali za zvěří, hledali oblasti, v nichž bylo možné nalézt jedlé hlízy. Žili postupně v celé řadě dočasných tábořišť. Znali však stezky, které jejich územím vedly. A znali zejména zdroje vody. Voda byla v tomto převážně velice suchém, leckde pouštním světadílu darem nejcennějším. červenec – srpen 1999

Pro původní obyvatele Austrálie svět vlastně nikdy nedokázal nalézt jediné, všemi akceptované, a zejména jimi samými přijaté společné jméno.

Austrálci – jediní původní Australané – jsou tedy „lidé beze jména“, kterým dnes anglicky hovořící obyvatelé Austrálie říkají aborigines. Jsou to nejdávnější obyvatelé tohoto světadílu. I ti sem ovšem – byť už před několika desítkami tisíc let – přišli odjinud. Jsou velmi tmavé pleti, a tak první Evropané, kteří je spatřili, hledali původní domov Austrálců na „kontinentu černých lidí“ – tedy v Africe.

Category: 1999 / 07 – 08

Pro každého živočicha představuje zbarvení a tvar těla velmi důležitý ochranný mechanismus, který ho především chrání před přirozeným nepřítelem a u predátorů umožňuje snadnější přiblížení ke kořisti. Této skutečnosti si všimli přírodovědci již dávno, ale až Charles Darwin jako první vysvětlil význam ochranného zbarvení živočichů ve své teorii přirozeného výběru.

MASKOVÁNÍ A PŘIZPŮSOBOVÁNÍ

Nejrozšířenějším způsobem maskování v přírodě je zbarvení těla živočichů podle prostředí. Využívá ho celá řada zvířat a pomáhá jim ukrýt se před zraky nepřítele. Mnoho druhů živočichů se pohybuje v různém prostředí a tady by jejich jednobarevné tělo bylo lehce viditelné. Proto má většina druhů tzv. rozložené zbarvení, to znamená, že na povrchu jejich těla se vyskytují různobarevné, často velmi kontrastní kresby. Takové zbarvení ztěžuje vnímání obrysů těla živočicha a za určitých podmínek vytváří dojem jednolitého zbarvení s okolním prostředím. To je typické např. u zebry, tygra a u některých druhů antilop žijících v džunglích nebo vysokých stepích, kde je mnoho úzkých a dlouhých rostlin, vrhajících ostré, tvrdé a kolmé stíny.

Pro příklady však nemusíme chodit až do daleké Afriky. I v naší přírodě najdeme mnoho živočichů používajících podobný způsob maskování. Pěkný příklad rozloženého zbarvení můžeme pozorovat u mláďat sluk, racků, čejek a dalších druhů ptáků, kteří zpravidla hnízdí na zemi. Když se mláďata cítí ohrožená, přitisknou se k zemi, se kterou opticky téměř splynou. Podobné ochranné zbarvení najdeme také u obojživelníků, savců a především u hmyzu. Za všechny alespoň jeden příklad. Drobný motýl píďalka je až neuvěřitelně přizpůsobený barvou a kresbou svých křídel podkladu – kůře stromu, kde odpočívá. Toto přizpůsobení je někdy tak dokonalé, že i při podrobném zkoumání motýla máme problém zjistit, kde končí křídlo a začíná kůra stromu. K zajímavým fenoménům patří i to, že motýl usedá na kmen v takovém úhlu, aby co nejlépe splynula jeho kresba na křídlech se stíny popraskané kůry stromu.

U více druhů živočichů můžeme pozorovat další způsob maskování, založený na principu protistínu. Jestliže pozorujeme nějaký objekt osvětlený z jedné strany, vnímáme ho jako těleso hlavně proto, že jedna strana je osvětlená a druhá ve stínu. Je-li objekt rovnoměrně osvětlený ze všech stran, zdá se nám plochý. Pokud nakreslíme na jeho osvětlenou stranu nějakou tmavou kresbu, bude se nám objekt při jednostranném osvětlení jevit jako plochý, a už ho nebudeme vnímat jako těleso. Tento princip zbarvení používají i mnozí živočichové. Barvy na jejich těle jsou uspořádány tak, že při normálním osvětlení se zdají být rovnoměrně rozložené, čímž se ztrácí vnímání trojrozměrného těla. S tímto zbarvením se setkáváme v přírodě hlavně u většiny druhů ryb, které mají hřbetní stranu tmavou a břišní světlou. Při osvětlení shora splývá tmavé zbarvení s přirozeným stínem na břišní straně, což vyvolává dojem, že ryba je po celém těle rovnoměrně tmavá, a ve svém prostředí splývá s okolím. Podobný typ zbarvení najdeme i u některých druhů ptáků a savců.


Pavouk – běžník dokáže přizpůsobit barvu svého těla
květu, na kterém se právě nachází.

Velmi zajímavým fenoménem v živočišné říši je přizpůsobování barvy těla barvě prostředí, kde se zvíře právě nachází. Tento jev však můžeme pozorovat jen u některých druhů. Z našich živočichů ho používá drobný pavouk běžník, který žije na květech různých rostlin. Zbarvení svého těla dokáže přizpůsobit barvě květu za 10 až 20 dní, čímž se nejen dokonale maskuje před nepřítelem, ale využívá ho i k nenápadnému přiblížení a ulovení kořisti. Podobně se chová i známá rosnička zelená, která však svou barvu nemění, ale pouze ji v závislosti na prostředí zesvětluje nebo ztmavuje.

NAPODOBOVÁNÍ PŘEDMĚTŮ

V přírodě se někdy můžeme setkat s velmi podivuhodnými jevy. Bezpochyby k nim patří přímo neuvěřitelná schopnost některých živočichů napodobit různé předměty ze svého okolí. Nejvíc příkladů najdeme v říši hmyzu. Ten, kdo alespoň jednou v životě viděl motýla bourovce ovocného, musí uznat, že dokonalejší napodobeninu suchého listu bychom asi jen těžko našli. Motýl totiž při odpočinku skládá křídla takovým způsobem, že je téměř k nerozeznání od suchého listu. Jestliže si ho však prohlédneme detailněji, s úžasem zjistíme, že nejen stavbou těla, tvarem křídel a jejich zbarvením, ale i žilnatinou je jeho věrnou napodobeninou. Vrcholem dokonalosti imitace je štětinovitý výrůstek na hlavě motýla, jímž napodobuje i stopku listu.

Rozmanité části rostlin se snaží napodobit také celá řada dalších živočišných druhů. Mnohé z nich, podobně jako vzpomínaný bourovec, napodobují s menší či větší dokonalostí suché nebo zelené listy, jiné úlomky kůry, trny rostlin, květy či dokonce i lišejníky.

Zajímavou skupinou hmyzu jsou pakobylky, které velmi věrně napodobují drobné větvičky stromů nebo keřů. A to nejen tvarem těla a zbarvením, ale i pudovým chováním. Jestliže lehce zatřeseme větvičkou, na které sedí, začne se pakobylka kývat ze strany na stranu jako skutečná větvička ve větru. Dokonce i vajíčka těchto druhů se až nápadně podobají semenům rostliny. Podobný způsob maskování používají také housenky píďalky. Když začne svítat, přestávají žrát, dvěma páry zadních nohou se přichytí na větvičce a tělo, které je k nerozeznání od suché větvičky, nechají strnule vystrčené do výšky. Takto vystavené přečkají převážnou část dne.

NAPODOBOVÁNÍ JEDOVATÝCH DRUHŮ

Napodobování jiných druhů barvou nebo tvarem těla, hlavně těch, které jsou pro dravce nebezpečné nebo nepříjemné, je dalším rozšířeným způsobem ochrany mnoha druhů živočichů. Kombinace žluté, červené, oranžové a černé patří v přírodě k výstražným barvám, varujícím živočichy před nebezpečím. Takové zbarvení mají zpravidla jedovaté druhy. Mezi výstražnou barvou a nepříjemnou chutí je vždy spojitost. U ptáků, kteří se nejčastěji živí hmyzem, se vytvářejí podmíněné reflexy, na jejichž základě se ptáci této potravě většinou vyhýbají. Toho využívá spousta neškodného hmyzu, který svým zbarvením a tvarem více či méně dokonale napodobuje jedovaté druhy.

Jedním z nejzajímavějších jevů v přírodě jsou tzv. mimikry. U některých druhů šel tento jev tak daleko, že se nejen vizuálně podobají některým jedovatým nebo bodavým druhům, ale napodobují dokonce i jejich chování. Řada neškodných živočichů, jako určité druhy tesaříků, pestřenky nebo některé mouchy, napodobuje např. vosy. Avšak nejen vosy, ale i další zástupci blanokřídlého hmyzu, jako jsou včely, sršně, čmeláci nebo mravenci, patří k vděčným modelům. Mnoho druhů pavouků napodobuje např. mravence. Indický pavouk skákavka připomíná mravence nejen tvarem těla, ale i chováním. Na rozdíl od mravence má osm nohou, ale zdá se, že mu tento handicap nevadí, protože přední vůbec nepoužívá k pohybu, ale má je natažené dopředu, takže vypadají jako tykadla. Navíc jimi pavouk neustále rytmicky pohybuje podobně jako mravenci tykadly.

Některé vydařené napodobeniny najdeme i v naší přírodě. Z mnohých vzpomeňme tesaříka dubového, zbarvením připomínajícího vosu, nebo pestřenku čmelákovou, která nejenže čmeláka napodobuje, ale je k tomuto druhu i navázaná. Její larvy žijí a vyvíjejí se v hnízdech čmeláků. Mimikry také často nacházíme u motýlů. Housenky některých z nich se živí jedovatými rostlinami, a proto i dospělí motýli mají nepříjemnou chuť, a hmyzožraví ptáci se jim vyhýbají. Jiné druhy z této čeledi toho využívají tak, že napodobují kresbou a zbarvením tyto ne příliš chutné motýly.

Nejen motýli, ale i jejich vývojová stádia dokážou napodobit jiné druhy živočichů. Zajímavá je např. housenka jednoho brazilského lišaje, která při ohrožení vztyčí hlavu a nafoukne hruď tak, že její přední část těla vypadá jako hlava hada. Zcela jiný způsob používají některé druhy drobných motýlů modrásků. Jejich housenky se nejen podobají larvám mravenců, ale žijí s nimi i v mraveništi, kde za sladký výměšek, který jim poskytují, mohou nepozorovaně plenit jejich larvy.

ZASTRAŠOVÁNÍ

Mnoho druhů živočichů má však takové výstražné zbarvení pouze na určitých částech svého těla, často právě tam, kde jsou viditelní v klidové poloze. Naopak u jiných živočichů spatříme tuto výstražnou barvu jen tehdy, když jsou podrážděni nebo napadeni. V takových případech se často kombinuje maskovací zbarvení s výstražnými signály. Příkladem opět může být většina druhů motýlů. Zastrašit nepřítele pomocí velkých očí je známý trik. Když na motýla zaútočí pták, často nejprve klovne do očí, takže „oči“ na křídlech odvrátí jeho pozornost, což motýlovi, i když ztratí kus křídla, dává šanci na útěk. Trochu rozdílný způsob zastrašování mají noční motýli. Většina z nich při odpočinku přes den sedí tak, že jejich vrchní křídla překrývají spodní. Tato vrchní křídla mají téměř vždy nenápadné maskovací zbarvení, takže často splývají s barvou a kresbou podkladu, na kterém motýl sedí. Při vyrušení však motýl náhle rozevře křídla a vyděsí útočníka velkýma barevnýma „očima“ na spodních křídlech, a může tak dokonale využít moment překvapení k rychlému úniku.

Podobné zastrašování používají i jiné druhy živočichů, navíc v kombinaci se zvláštním chováním. Drobná žabka kuňka má hřbetní část těla zbarvenou velmi nenápadně. V nebezpečí se však převrací na hřbet a útočníka překvapí pestrými žlutými nebo oranžovočervenými skvrnami na břišní straně. Tato náhlá změna zbarvení útočníka často odradí. S tímto zvláštním instinktivním chováním se setkáváme i u jiných obojživelníků, ale také u plazů, pavouků a housenek.

Vedle křiklavých barev má velký význam i moment překvapení. Výstražný postoj často doprovázejí zvláštní pohyby nebo změny tvaru těla či výhružné zvuky. Například u některých obojživelníků a plazů jsou výstražné kresby ukryté v záhybech těla. Tyto kresby se ukáží tehdy, kdy živočich nadechnutím zvětší objem svého těla a kožní záhyby se napnou. Útočníka při tom překvapí nejen nápadnými barvami, ale i náhlým zvětšením objemu těla. Nakonec ještě jeden způsob aktivního zastrašování. Housenka i u nás žijícího hranostajníka vrbového má dokonce několik způsobů aktivní ochrany před nepřítelem. Pokud se cítí ohrožená, vystrčí proti nepříteli přední část těla a vyděsí ho červeným zbarvením. Současně s výrůstkem na posledním tělním článku vytlačí dva dlouhé červené výběžky, připomínající kleště škvora, a hrozivě jimi třese proti útočníkovi. Pokud ani to nepomůže, z milimetrového otvoru na prvním tělním článku vystříkne proti neodbytnému nepříteli ostře páchnoucí sekret. Tato tekutina, kterou dokáže housenka přesně zamířit až do vzdálenosti 20 cm, může menšího ptáka i přechodně oslepit.

Category: 1999 / 07 – 08

Rovina jihu Itálie připomíná z letadla pestrobarevnou šachovnici.V barvě políček převládá zelená a žlutá. Případná terénní vyvýšenina jevlastně jakousi figurkou na této šachovnici. Proto není přehnané, jestližese zámek Castel del Monte, tyčící se na izolovaném kopci apulské vyvýšeninyMurge v nadmořské výšce 540 m, přirovná ke králi. Jeden z největších památníkůraného středověku nechal ve druhé polovině 13. století vybudovat Fridrich II. (1194-1250) z rodu Štaufů, král Sicílie, pruský císař a od roku 1215 císař římský.

Byl to osvícený panovník, přející umění, vědám a známý svou náboženskou tolerancí, především vůči muslimům. Vydal „zlatou bulu“, v níž potvrdil a rozšířil svobody země české. Jeho počínání bylo solí v očích papeže, který ho několikrát uvrhl do klatby. Castel del Monte je přesným obrazem osobnosti panovníkovy. Majestátnost, volnomyšlenkářství a smysl pro krásu – to vše napadne návštěvníka při pohledu na průčelí zámku, stejně jako když prochází vnitřkem. Zámek byl postaven na osmiúhelníkovém půdorysu. Na hrotech osmiúhelníku jsou vybudovány věže, které neměly sloužit obranným ani válečným účelům. Stavba v sobě obsahuje všechny stavební vlivy té doby, ale převládá arabský a cisterciácký rukopis. Každý stavební prvek odpovídá zákonům algebry a astrologie. Vše je vybudováno jako monument oslavující císařský majestát. Vědci se domnívají, že původní plány počítaly s výstavbou největší observatoře středověku.

Nádherný vstupní portál z korálového štěrku odpovídá proporcemi i formou triumfálním obloukům z doby antického Říma. Po prvním schodišti se dostaneme do přízemí zámku. Tato část stavby má trapézový půdorys a křížené klenby. Projdeme dvěma sály a vstupujeme na osmiúhelníkové nádvoří. Po točitém schodišti vystoupíme do prvního patra, kde je osm místností používaných vladařem. Liší se pouze klenbou a antropomorfními vzory. Každá místnost má na tehdejší dobu odvážně řešený krb. Dveře i okna jsou zdobeny korálovitým štěrkem. V němém úžasu bloudí oči návštěvníka po té kráse v úctě k době, kdy tento stavební monument vznikl. Mou pozornost si vysloužila na onu dobu překvapivě účelně a hygienicky řešená „intimní místnost“, obložená korálovitým štěrkem. Ne nadarmo je Castel del Monte považován za mysterium středověku a ne nadarmo je od roku 1997 zařazen mezi kulturní památky UNESCO.

Category: 1999 / 07 – 08

OD OŠTĚPU K LÁHVI…

Kdysi jsem na jednom ostrově v Atlantiku pozoroval partu hippies bavících se hraním na zvláštní nástroj, vzdáleně připomínající zvětšeninu naší fujary. Instrument vyluzoval neobvyklé basové tóny. Zvědavost mě donutila zeptat se na původ té asi metr a půl vysoké a deset centimetrů silné dřevěné roury. Ale hudbu didgeridoo – nástroje australských domorodců, stejně jako jejich zvyky a kulturu, jsem měl poznat až o pár let později.

Alice Springs, městečko v „rudém středu“ Austrálie, mě přivítalo čtyřicetistupňovým vedrem. Tachometr v autě ukazoval deset tisíc kilometrů, které jsem urazil z Perthu v západní Austrálii cestou necestou po různých komunitách a vládních osadách zřízených pro aboriginy. Občas jsem riskoval pokutu. Do některých území navrácených domorodcům turisté dosud nesmějí bez povolení pod sankcí až 1000 australských dolarů.

Ve stínu plechového přístřešku na kraji městečka chrápal aborigin v potrhaných kalhotách, které dlouho nepotkaly mýdlo. Zmohlo ho zpola vedro, zpola nedopitá láhev, odpočívající po jeho boku. Bohužel, obrázek příliš běžný všude, kde se domorodé obyvatelstvo dostalo k alkoholu. Tak běžný, až je člověk skoro náchylný mít ho za součást místního folkloru, ačkoli v evropských měřítkách nic takového neznáme. Alkoholismus jako jeden z nechtěných plodů zrovnoprávnění australských domorodců přináší jejich populaci tragické důsledky. Často jsem k nim pociťoval zlost i soucit zároveň, ale snad nikde jinde než právě v Austrálii jsem neviděl sebeničení národa v takové míře. Před pár desítkami let by obchodníkovi, který domorodci prodal pití, hrozil velký postih. S uznáním domorodých občanských práv po roce 1962 padl i zákaz prodeje alkoholu.

CESTA ZA FOLKLOREM

Už v okolí Darwinu v oblasti Severního teritoria jsem pátral po domorodých rituálech. Ale navštívit necivilizovaný domorodý kmen a zúčastnit se obřadů nazývaných corroboree je už dnes prakticky nemožné. Člověk musí vzít za vděk atrakcí pro turisty, upokojen aspoň vědomím, že svým vstupným přispívá do domorodé pokladny, snad nejen na pití. Agentura v Alice Springs nám nabídla corroboree organizované kmenem Walpiri dvacet kilometrů za městem. Sraz druhý den ráno v osm, vstupenky na místě. Vyjeli jsme sami ještě večer a přespali u závory ohraničující soukromý pozemek. V sedm ráno nás probudil hluk aut. V neskutečně rudých ranních červáncích nahlížíme se smíšenými pocity do tváří domorodců v podivných klecích na přívěsech aut. Co klec, to nějakých patnáct aboriginů. Tohle jsou tedy oni? Sedí mlčky, nehnutě, podmračený výraz, špinavé šaty. Možná jsme přijeli dřív, než jsme měli…

Vjíždíme dovnitř rozrytou a prašnou cestou naaranžovanou tak, abychom podlehli dojmu, že překračujeme hranici civilizovaného světa. Bílý zřízenec inkasuje 50 dolarů vstupného. Němečtí turisté ze čtyř plných autobusů vytahují provizorní rybářská sedátka. Den bude dlouhý. Kolotoč organizovaného folkloru se roztáčí. První skupina jde na bumerang, druhá na domorodou gastronomii, třetí se seznámí se složitým systémem manželství kmene Walpiri. Pak si to vyměníme.

TAJEMSTVÍ BUMERANGU A WOOMERY

Bumerang vznikl z hole, první zbraně užívané člověkem. Jenže hůl byla neobratná, nesnadno kontrolovatelná. Prapůvodní přirozený nápad zřejmě směřoval k přizpůsobení hole do podoby křídla se silným středem a slabou vlečnou stranou. Tak zbraň získala aerodynamiku a účinnost. Název „bumerang“ pochází od původních obyvatel z okolí dnešního Sydney. Ale v Austrálii se vyskytovalo nejméně dvě stě původních nářečí a název zbraně se liší v každém z nich. V oblasti centrální pouště u kmene Walpiri jí říkají karli, což znamená, že se zbraň vždycky vrátí. Ani to totiž není, oproti vžitým představám, samozřejmou vlastností bumerangu. V hlavní části původní Austrálie se vratný bumerang objevil dokonce až s příchodem Evropanů, zatímco do té doby zbraně domorodců létaly jen dopředu. Vratný bumerang se vyvinul při lovu přes vodu. Když totiž skončil bez zásahu na vodní hladině, obvykle byl nenávratně ztracen. Vratný bumerang však dokázal nad hladinou rotovat jako křídlo kolem ptačího hejna, přinutil ptáky zamířit nad pevninu a vrátil se k lovci, který měl na pevné zemi větší šanci zásahu. Australská kopí se liší podle toho, zda slouží k boji nebo k lovu. Pro lepší účinek lovného kopí vyvinuli domorodci vrhač – woomeru. Je to dlouhá tyč s hákem, k níž se oštěp přikládá tak, že hák zůstává za patkou. Woomeru jako by prodlužovalo lovcovu paži, oštěp získává velkou počáteční rychlost a delší dolet. Při obživě závislé na dobré trefě jsou to neocenitelné vlastnosti.

CORROBOREE

Je to označení vlastně pro každou australskou domorodou slavnost. Aboriginové věří, že svými rituály, tanci, písněmi a vyprávěním jsou spojeni se svými předky, stvořiteli jejich světa.

Polonazí tanečníci se malují přírodními barvami. Černou jim poskytuje uhlík, bílou kaolin, červenou rumělka a žlutou limonit. Délka tanečních sekvencí se řídí významem sdělovaného příběhu. Všichni zúčastnění spolupracují, a pokud je některý z detailů vyprávěného příběhu uznán za chybný, kdokoli ho může opravit. Tak se příběhy uchovávají v téměř nezměněné podobě z generace na generaci.

Muži se pro tanec malují bílou a červenou barvou, ženy žlutou a červenou. Aboriginové kmene Walpiri, jejichž komerčního corroboree jsme se zúčastnili, mají ale ke svým divošským bratrům dost daleko. Z jejich života se vytratil původní životní styl a mnohé z nich poznamenala mírná obezita. Zůstaly jen jizvy. Nejsou ale stopami po tvrdém boji na život a na smrt s nepřítelem, po střetnutí s divokým zvířetem ve snaze neumřít hlady. Jizvy tančících Walpiri jsou jen dekorací, svého druhu líčením pro komerční folklorní slavnost pod dohledem bílých zřízenců.

Zvolna se probouzíme z „času snů“. Dřevěné chýše mající vzbudit dojem, že v nich domorodci žijí, když netančí své corroboree, zůstanou prázdné. Tanečníci míří tam, kde jsou skutečně doma: na periferii Alice Springs. A tam je taky potkáváme téhož večera, kdy rudá koule slunce mizí za obzorem. Vlečou se ulicí, občas některý z nich upadne. Plastikové tašky nezapřou kartony s levným dezertním vínem.


Z DIVOCHA OBČANEM

Napsal Miloslav Stingl

Na konci 18. století začali bílí lidé osídlovat Austrálii. Přinesli si s sebou způsob života a kulturní úroveň své doby a své evropské vlasti. Tady však evropští vystěhovalci potkali zcela jiné lidi a zcela jinou kulturu. Mnozí z prvních usídlenců v Austrálii, ale i mnozí lidé 20. století, když hovořili o aboriginech, užívali výraz „divoši“. Tohle označení však nemělo nikdy úplně pravdu. A už vůbec ji nemá dnes, kdy se z údajných „divochů“ stali „občané“.

Jak a kdy se to stalo? Jak dokázali australští domorodci ujít dlouhou cestu z paleolitu k demokracii? A kam až došli dnes?

Poslední dvě století měla v Austrálii trochu jiný charakter než v některých jiných tehdy kolonizovaných částech světa. Angličané původně ani nechtěli Austrálii kolonizovat. Chtěli tu jen založit několik trestaneckých táborů pro zločince odsouzené v Británii, které dříve odváželi do svých (nyní už nezávislých) osad v Severní Americe.

Později ale přicházeli do Austrálie bílí a částečně také žlutí osadníci dobrovolně. Začali tu budovat další a další osady, až se postupně zabydlili na mnoha místech kontinentu. Na rozdíl od jiných kolonizovaných území ale Angličané nikdy nenutili australské domorodce, aby s nimi uzavřeli nějaké smlouvy, kterými by novým příchozím svou zemi přenechali. Dlouhou dobu také v Austrálii neexistovala jedna společná kolonie, ale několik navzájem nezávislých samostatných britských osad – Viktorie, Nový Jižní Wales, Queensland a další, které se teprve na přelomu století spojily v jediný celek. Domorodci však v těchto osadách nebyli nikdy žádnou právní úpravou utlačováni, nebyly proti nim vedeny války či vojenská tažení (tragickou výjimku tvořil ostrov Tasmánie, jehož nepočetné domorodé obyvatelstvo v 19. století zcela vymřelo).

Už v 19. století byly naopak v koloniích na australském kontinentě přijímány zákony na ochranu domorodců. První australskou kolonií, která je přijala, byla Viktorie. Do poloviny 20. století byly pak takové zákony vyhlášeny ve všech státech Austrálie.

Jako jinde ve světě, i na pátém kontinentu si zákonodárci kladli otázku, mají-li být domorodci integrováni, tedy zcela zapojeni do australské společnosti bez toho, že by byl brán zřetel na jejich tradice a odlišnosti, či zdali je třeba naopak rozvíjet a zdůrazňovat identitu aboriginů. V celé Austrálii vznikly přitom, mnohdy už velice dávno, desítky území, v nichž směli a smějí žít jen domorodci, územní celky, které si domorodci sami spravují. Mohou je opustit kdykoli, ale ostatní obyvatelé do nich nemají zásadně přístup. Pro příklad bych mohl uvést poměry v „rezervaci“ na queenslandském ostrově Yarrabah.

Rezervace byla vytvořena již v roce 1892. Dnes zde žijí zhruba 2000 domorodců. Mají vlastní školu, vlastní zdravotní středisko, vlastní „úřad pro sociální záležitosti“, vlastní samosprávu, která jediná má právo vládnout a rozhodovat o tom, co a jak se na ostrově Yarrabah bude dít.

V současné Austrálii se jednoznačně prosadila základní zásada demokracie – právo jednotlivce rozhodovat o svém vlastním osudu. A toto základní občanské právo platí i pro domorodce.

Podobně jako na queenslandském ostrově Yarrabah, začali se postupně proměňovat v plnoprávné občany Austrálie „divoši“ všech částí kontinetu. Můj polský přítel – etnograf, který mezi australskými domorodci působil – jednoznačně prohlašuje, že v současné době neexistuje na světě žádný jiný stát, který pro své původní obyvatele učinil tolik, jako Austrálie.

Cestu k plnohodnotnému občanství se všemi jeho právy, ale i povinnostmi musel přirozeně otevřít i zákon, celá řada zákonů. Dlouhý proces právních, ale i sociálních, politických, ekonomických a jiných úkonů, které bývalému divochovi měly ulehčit cestu k plnoprávnému občanství, vrcholí v současné době. Zahájilo ho celoaustralské referendum, na jehož základě bylo přiznáno všem skupinám aboriginů právo, aby se oni sami (a nikoli za ně někdo jiný) rozhodli o tom, zdali se chtějí integrovat do „bílé společnosti“, či zdali a do jaké míry si chtějí zachovat svůj tradiční způsob života.

Novými zákony vydanými po tomto celonárodním referendu, které se vyslovilo jednoznačně ve prospěch zachování vlastní identity domorodců, získali původní obyvatelé Austrálie zpět do vlastnictví velice rozsáhlá území světadílu.

Na těchto „nezávislých“ domorodých územích smějí například báňské společnosti těžit suroviny výlučně jen se souhlasem domorodců. (To se týká například těžby uranu, manganu, ale i ropy.) Přitom místa, která hrají nějakou úlohu v domorodých představách o „čase snů“ nebo v jiných australských mýtech či v domorodém náboženství, jsou předem z těžby vyloučena.

Pak následoval další krok – bylo vytvořeno federální Ministerstvo pro záležitosti domorodců, jehož úkolem je přispívat k ekonomickému, sociálnímu a kulturnímu rozvoji domorodých skupin. Poslední, ale i první slovo o tom, co se bude na domorodých územích dít, mají však i nadále jejich vlastní samosprávy. Ministerstvo pro záležitosti domorodců dostává však z federální pokladny velmi vysoké finanční částky, které pak dále distribuuje mezi jednotlivé skupiny aboriginů. Hlavní část jde přitom na zdravotní účely, dále na rozvoj domorodého školství a také na výstavbu trvalých obydlí pro aboriginy, z nichž mnozí donedávna žili plně kočovným životem. Do konce našeho století má díky těmto finančním přídělům mít vlastní dům každý původní obyvatel Austrálie.

V roce 1973 byl ustaven celostátní „národní poradní výbor aboriginů“, který má 41 poslanců.

Ačkoliv paleolitičtí domorodci v předkoloniálním období vůbec neznali pojem „soukromé vlastnictví půdy“, stala se otázka vlastnictví půdy v Austrálii druhé poloviny 20. století velice důležitou. Australským domorodcům bylo postupně přiznáno výlučné vlastnické právo na rozsáhlé části kontinentu. Například jen v Severním teritoriu obdrželi původní obyvatelé 249 013 km2 země.

Domorodci také nyní získali některá z nejznámějších míst svého kontinentu. Mimo jiné jeden kmen střední Austrálie získal do svého vlastnictví i symbol Austrálie – obrovitý rudý kamenný monolit Ayers Rock – největší kamenný blok zeměkoule. V dnešní Austrálii získali tedy domorodci obrovské pozemkové vlastnictví. Získali však navíc něco mnohem důležitějšího: přestali být pasivními objekty dobročinné péče. Stali se znovu jedinými, výlučnými pány svého osudu. Stali se svobodnými občany svobodného světa. červenec – srpen 1999

Jak překvapivě málo potřebuje člověk k životu! Bumerang, oštěp, woomeru, dřevěnou nádobu, hůlku s ostrým koncem a dva mlecí kameny. Pramínek vody prosakující pískem a jednou, dvakrát týdně skromný úlovek. Tak tomu bylo na australském kontinentě odedávna, nebo přinejmenším od chvíle, kdy první člověk Purukupali spolu se svým druhem Japarou získali oheň třením dvou klacíků a kdy velká bouře snesla na zem první klokany. Tak žili předkové v „čase snů“, tak by možná dosud chtěli žít někteří z potomků původních obyvatel – aboriginové. Držíš-li se starých obyčejů, nehrozí ti žádné nebezpečí. Každé neštěstí má svou příčinu. Nastane-li sucho, někdo nezacházel šetrně s tělem uloveného klokana a jeho duch se mstí „suchou smrtí“. Přijde-li povodeň, kdosi nectil tabu a rozhněval Tiddalikki, obrovskou žábu plnou vody. Historie aboriginů je dlouhá a po tisíciletí neměnná. Teprve za posledních dvě stě let, od chvíle, kdy u australských břehů přistáli bílí lidé, se mnohé změnilo…

Category: 1999 / 07 – 08

Víra a síla byla stejná jako u amerických osadníků. Jen se vydali špatným směrem.Místo na Divoký západ, na ještě divočejší Východ. Místo Indiánů potkávali Ukrajince, a tak se o nich nevyprávějí „westernovské kovbojky“, ale „slovanské zkazky“. O Češích, kteří osidlovali „Divoký východ“ a namísto amerického blahobytu jim byly odměnou všechny velké průšvihy posledního století. Mizeli do stalinských lágrů, bránili se před fanatickými teroristy, bojovali proti Hitlerovi… a nakonec mohli na vlastní oči vidět jaderný hřib po výbuchu atomové elektrárny.

CO JE VYHÁNĚLO?

V roce 1945 žilo v zahraničí 2 018 800 Čechů a Slováků. V létech 1945 až 1950 se jich na výzvu a za účinné pomoci vlády 202 526 vrátilo do Československa ze zemí všech kontinentů. Nejpočetnější a z hlediska národního nejzachovalejší komunitou byli Češi z Volyně.

Všichni měli kdysi k odchodu své důvody. Bezzemky vyháněla bída, drobné zemědělce relativní nedostatek půdy, řemeslníky touha po lepším uplatnění, středně majetné snaha po lepší existenci a všechny dohromady germanizační tlak. Jistý význam mělo v severovýchodních Čechách zpustošení způsobené prusko-rakouskou válkou v roce 1866. K propagátorům patřili i apoštolové všeslovanské vzájemnosti, jako například Palacký.


Selský vůz volyňských Čechů, Kněhynky
(po roce 1920).

A CO JE LÁKALO?

Bývalá carská Volyňská gubernie byla velká asi jako Čechy. Měla společnou hranici s Rakousko-Uherskem a právě do ní a do jejího okolí směřoval počínaje rokem 1868 vystěhovalecký proud.

Amerika byla za oceánem a kromě toho v důsledku občanské války přistěhovalectví značně omezila, kdežto Rusko mělo s Rakouskem společnou hranici, přistěhovalci tam mohli jet vlakem až do pohraniční stanice Brody, nebo koňským spřežením, což trvalo nejdéle šest týdnů.

V jihozápadních guberniích impéria, ke kterým patřila také Volyňská, bylo po zrušení nevolnictví v roce 1861 a po potlačení polského osvobozeneckého „lednového“ povstání v roce 1863 levně na prodej mnoho lesů, orné a jiné půdy.

Carská vláda i car přistěhovalectví z Evropy podporovali, vítali zejména příliv protestantů, protože se tím v těchto pohraničních, vždy sporných oblastech posiloval nekatolický, protipolský živel.

Když šli Češi do světa, nebyla to jenom Rus a Amerika, ale taky Německo, Banát nebo Švýcarsko. Ale nikoho světové dějiny tak nedoběhly, jako Čechy z carské Rusi. Po říjnové revoluci přišla první změna – jedna část Volyně připadla Sovětskému svazu, větší část Polsku. Takže z obyvatelů carského Ruska se stali občany Polska a Ukrajinské socialistické republiky. Někteří se ocitli v Sovětském svazu, který nakrátko postoupil území německé okupaci, a za několik let se vrátil, takže zažili SSSR podruhé.

ZA CHALUPU GRUNT

Kolonizování Rusi bylo dramatickým bojem, ve kterém se postupovalo rychle. Za deset let Češi založili nebo se přistěhovali do více než stovky obcí. Později se rychlost osidlování zpomalovala, až nastalo rozptylování Čechů do již existujících ukrajinských obcí. Že začátky nebyly jednoduché, svědčí kronika o založení jedné obce v roce 1871: „Vypravilo se nás po žních 20 rodin z okresu Polička… Dohromady jsme na hotovosti měli kolem 500 rublů… Pronajali jsme 255 desjatin (279 ha) lesa… kde bylo jen 0,92 ha orné půdy. Stály tam dva dřevorubecké sruby… kolem nich jsme postavili zemljanky, abychom přečkali zimu. Studna nebyla, vodu jsme nosili lesem asi 2 km z říčky. V zimě jsme si rozdělili díly, každý si do jara vymýtil kousek lesa a na jaře jsme se snažili ‚zadrápat‘ kousek ječmene… Později jsme si společně koupili koně… roztrhali ho vlci.“

Co vlastně Čechy do takové nepohody lákalo? Tehdy populární heslo: ZA CHALUPU GRUNT!

JSI ČECH, ČECH

„Poláci se dostali do těžké situace,“ vypráví Dr. Vladimír Dufek, předseda Sdružení Čechů z Volyně, „zrušilo se nevolnictví, pro polského velkostatkáře nebyla pracovní síla, mužik se snažil osamostatnit, ale neměl na to, nic o hospodaření nevěděl. Neznal, že je zapotřebí nechat úhor, nevěděl, že když nepohnojí, nemá. Čech zjistil, že domorodci hnůj spalují, a začal ho od nich kupovat. Ukrajinec se divil, dokonce v něm viděl čaroděje – přece taková úroda pak musí smrdět. Ale pak se poučili. Čech si začal vyrábět pluh, měl brány, Ukrajinec měl rozsochu a haluz. Poměrně brzy se práce zúročila, za deset let už Čech nežil v zemljance, ale postavil si dřevěnou chalupu a vedle chlív. Ukrajinec byl jiný, jemu stačilo, že si zabil jedno prasátko, Čech si zabil tři, pak si koupil něco na trhu, protože měl za co. Ukrajinec se divil. Ten měl jen své laptě, lýkové střevíce a plátěné šaty. Vznikla tam určitá závist, ale i zvědavost, ale hlavně zvítězila jakási slovanská soudržnost. Takže po dvaceti, třiceti letech byl Čech zván za kuma, kmotra.“

„Vy Češi jste učili naše předky lépe žít,“ říkali místní, anebo: „Má to doma hezký jako u Čechů.“ Začali si stavět zděné domy, civilizace vzkvétala. U domů se vysazovaly stromy a sady, takže jste zdálky rozeznali českou vesnici od ukrajinské.

Česká krev nasákla trochu ruskými dumkami, trochu vodkou a trochu kozáckou hrdostí a prudkostí. A také ukrajinskými zvyky. Například Velikonoce se slavily dost ukrajinsky – vystýlaly se podlahy, příbytky i cestičky před domem zelení a rákosím. Pomalu tu vznikala kolonie nového světa na střetu dvou kultur – západu a východu. Rodili se tu jiní Češi než švejkové. Divocí, nezkrotní, tvrdí a otužilí lidé, jak později doložily zejména dějiny druhé světové války.

RUSKÝ STYL

Po zahájení první světové války vznikla Česká družina – vojenská jednotka z řad Čechů, dobrovolníků s ruským občanstvím. Podle neúplných jmenných seznamů bojovalo v českém vojsku na Rusi více než 900 volyňských Čechů, z toho 187 starodružiníků a více než 750 z ostatních částí Ruska. Rakouská armáda obsadila část Volyně až po Luck a Dubno. Češi – rakouští vojáci brzy našli s krajany společný protirakouský jazyk. Odvetou rakouských úřadů bylo stěhování volyňských Čechů do týlu a pálení jejich majetku. Odhadem bylo vypáleno 10 % českých obcí v nejzápadnější části Volyně.

Únorová revoluce byla začátkem nadějných změn, ale také začátkem střídání režimů a vlád na Volyni. Od začátku roku 1917 do konce roku 1920 se jich vystřídalo osm.

UPA

Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) byla rasisticko-teroristická organizace, která vraždila pro etnickou čistotu Ukrajiny zbytky Židů a Poláků. Vojáky Rudé armády vraždila v rámci boje proti bolševismu, a pokud si troufla, vystupovala také proti sovětským partyzánům. V noci i ve dne přepadávala některé české obce a vraždila nevinné lidi. Neúplné seznamy obsahují více než 260 jmen většinou bestiálně zavražděných Čechů. Předchůdci teroristů i nacistů, první z celé řady „morových ran“, které kdosi seslal na naše století, a volyňští Češi je zažili na vlastní kůži.

Češi se ozbrojovali, účinně své obce dlouhé měsíce střežili, ale po nástupu mužů do armády to bylo těžší. Sovětská armáda stěží vládla ve dne. Noc patřila vlkům. V roce 1941 založila skupinka českých odvážlivců, většinou učitelů, odbojovou organizaci, která měla zabránit vyhlazení české menšiny a připravovala muže ke vstupu do armády. Později přijala název Blaník a měla buňky ve 102 českých obcích. Vydávala také časopis Hlasatel a dosáhla jednáním s vedením UPA vyjasnění stanovisek.

DRUHÁ VÁLKA

V době nacistické okupace Volyně 1941-1944 se volyňští Češi zapojili do hnutí odporu. Když v roce 1943 němečtí vojáci vypálili Český Malín ještě brutálněji než Lidice, stateční Volyňáci nemohli zůstat stranou válečné vřavy. Z etnika, jehož počet se udával na 40 až 45 tisíc lidí, se jich do armády přihlásilo na 12 tisíc. Z toho několik stovek žen. Češi pro bojující odevzdali stovky koní a dobytka, povozy, mnoho potravin. „My, chlapci IV. tř., chceme všichni jak jeden muž dobrovolně do armády, jenomže nás maminky nechtějí pustit…“ napsaly děti veliteli 1. čs. samostatné brigády v SSSR generálu Ludvíku Svobodovi. Volyňští Češi se osvědčili zejména v bojích o Dukelský průsmyk – i když jejich ztráty byly velké. „Píše se o tom, že volyňští Češi u Dukly nováčkovsky zakolísali,“ vzpomíná předseda sdružení Čechů z Volyně Dr. Vladimír Dufek. „To zakolísalo vedení, a ne vojáci. Tehdejší velitel Kratochvíl věřil, že Němci pořád ustupují, jenomže oni se zakopali v horách, odzbrojili čtyři partyzánské divize, měli připravenou obranu. Já jsem prožil tu krutou palbu a vím, že zbytečné ztráty nemusely být. Mohli ustoupit, nestydět se, když se valila z nebes palba. Ale oni kdepak ustoupit.“

Žádná jiná etnická skupina hovořící česky nebyla ve válce aktivnější. Bojovali i na západní frontě, počínaje Francií, v bitvě o Tobrúk v severní Africe, v letecké bitvě o Anglii, volyňští Češi byli námořníky v tichomořském americkém loďstvu. Jejich kolektivní prožitek války byl jiný než zbytku českého národa. Odrazil se později v jejich životní filozofii, ale možná z ní spíš původně vycházel.

PRVNÍ TRANSPORT

Po zkušenostech s bolševickou vládou vystřídanou německou okupací zatoužila velká část Čechů v bývalé Volyňské gubernii po návratu do tehdy ještě demokratického Československa. V letech 1946-1947 byla značná část volyňských Čechů repatriována do ČSR, a to na základě mezivládní dohody, zčásti výměnou za obyvatele Zakarpatské Ukrajiny. Osídlili u nás tehdy především pohraniční oblasti – Podbořansko, Lounsko i severní a jižní Moravu. Zůstaly tu přece prázdné domy po odsunu sudetských Němců. Přes stalinské represe, hladomory, násilnou kolektivizaci, zákazy výuky češtiny a další perzekuce si zachovali svůj původní jazyk, lidové zvyky a vědomí národní pospolitosti. A to i když je v Čechách všude nevítali s otevřenou náručí.

„Vláda si představovala, že bude mít problémy s obsazením pohraničí, ale on se stal pravý opak,“ říká Dr. Vladimír Dufek. „Ono tady těch ,zlatokopů‘, jak se jim říkalo, ale nebyli to všichni zlatokopové, spíš chudší sedláci, mladší synové z rodin, ono jich bylo taky dost a obsadili ty nejlepší majetky – pochopitelně, to je lidské. A teď přišel volyňský voják. Vláda mu přislíbila, že on jako voják odbojář má právo prvořadé, tak si oblíbil ten nejlepší statek. Tady vznikal první střet. Za druhé, když volyňský voják dostal tu usedlost ještě před odsunem Němců, tak se sblížil i s Němci. Víte, čistě na lidské bázi – německá rodina, dospívající dcery, tady mladý kluk. Začli nám vyčítat, že se sbližujeme s Němci. Pak Němci odešli a voják zůstal sám. A víc se pilo, zapíjel se žal v hospodě. Když se voják napil, začaly rvačky. Lítaly facky. Volyňský Čech také dával jednoznačně a nahlas najevo protikomunistické ladění. Dostal se do sporu jednak s usedlíky a pak s komunisty.“

Nakonec si zvykli. Vždyť jsme přece všichni Češi. Další generace narozená už po válce v Čechách splynula s většinou a pojem volyňský Čech zmizel ze světa. Málem.

TAM, KDE BYL ČERNOBYL

Až v roce 1986 se píše o kritické situaci české komunity jakýchsi volyňských Čechů, která žije na území Ukrajinské SSR postiženém jadernou katastrofou. Vesnice Malá Zubovščina a Malinovka v Žitomirské oblasti leží několik desítek kilometrů od Černobylu, kde vybuchl reaktor jaderné elektrárny. Byly zasaženy radioaktivním zářením a od prosince 1989 spadá Malá Zubovščina do černobylské zóny určené k vysídlení. Tím se objevilo reálné nebezpečí rozpadu této české komunity, protože sovětské úřady neuvažují o přesídlení všech na jedno místo ani v rámci Ukrajiny. Proto se občané, kteří dosud mají českou národnost a sovětskou státní příslušnost, obrátili s žádostí o pomoc na Československo. Přáli si především, aby jejich děti mohly trávit v Československu prázdniny, ale požádali také o posouzení možnosti přestěhování několika stovek rodin ze zamořené zóny do Československa. Tentokrát jim byla historie nakloněna a dopis obsahující tyto prosby předali zástupci volyňských Čechů již novému prezidentu Václavu Havlovi při jeho návštěvě v Sovětském svazu v únoru 1990. Na tuto žádost reagovala československá vláda kladně.

JAK PŘESTĚHOVAT VESNICI

Pamatuji se dobře na jejich návrat do Čech. První skupiny vítaly zástupy novinářů, včetně televize. Optimistické roky těsně po listopadové revoluci, a přece už tenkrát bylo ve skládání těch věcí z valníků něco tísnivého. A nebylo to jenom sychravé počasí nebo nevábné prostředí bývalého vojenského prostoru. Stěhování bývá považováno za malou pohromu. Natož když se stěhuje celá vesnice. V obci Kuřivody v bývalém vojenském výcvikovém prostoru Ralsko jsem se před lety přesvědčil, že to nemusí být vždycky pravda. Dvacet devět rodin volyňských Čechů se z ukrajinské Malé Zubovščiny stěhovalo docela s chutí. I když doma zanechali celoživotní dílo a vzali s sebou jen to, co se vešlo šesti rodinám do jednoho kamionu.

Jiná skupina volyňských Čechů dostala v Rokytnici k dispozici byty po sovětských vojácích, kteří město opustili teprve letos začátkem března, takže se stavebními úpravami, jichž nebylo málo, si firmy musely pospíšit. Dvě rodiny volyňských Čechů se stěhovaly ve Zlíně do Baťových domků, dvanáct rodin se přistěhovalo do nových bytů v Butovsi na Jičínsku – opět postavených pro sovětské vojáky, kteří se do nich nestačili přestěhovat. Domov našli ale i v překrásném prostředí uprostřed chráněné krajinné oblasti Slavkovský les.

Území, která česká vláda volyňským Čechům nabídla, byla hodně členitá a řídce osídlená. Vždycky tady měli lidé problémy s tím, aby se uživili, pokud tam ve vojenském prostoru nepobývala sovětská armáda. Jako by to cosi připomínalo… Paradoxy se poslední etapa historie volyňských Čechů jen hemží. Všiml si toho i Jefim Fištejn v Lidových novinách: „Volyňští Češi opouštějí domov, aby nalezli vlast… Ve staré vlasti si zařídí nový domov.“

ZPRÁVA Z ČECHOHRADU

Příběh jednoho etnika tím ale nekončí. Necelých osm tisíc Čechů, kteří stále ještě žijí na Ukrajině v okolí Volyně, se i po desetiletích sovětizace rozpomíná na svůj původ. Přes všechny rány osudu se zdá, že čeština z „Východu“ nezmizí. Pár desítek kilometrů od Azovského je vesnice, která se jmenuje Novgorodka, ale asi stovka lidí jí říká podivným nářečím Čechohrad, a dnes se tu znovu učí češtinu i mladí lidé.

Proč ale české menšiny na Východě přežily, zatímco na Západě „zhynuly“?

„Můj otec nechodil do české školy, psal azbukou česká slova, a stal se z něj legionář,“ vzpomíná Dr. Vladimír Dufek. „Kultura takto udržovaná byla mocnější nežli průměrná česká škola. A český svět také nabízel kvalitnější způsob života než ten okolní ukrajinský. Mělo by smysl v Americe, kde se nabízel životní styl vyšší a národnostních menšin tam bylo mnoho, násilím a velikou energií udržovat češství? Nebylo lepší nechat to na běhu dějin?“

Těžko říci. Jisté je, že krajané z Čechohradu si kromě řeči dokázali udržet i svou víru. Během devadesátých let se také obnovilo několik krajanských spolků. Asi sto padesát dětí se učí ve školách česky.

CESTA NA JIHOZÁPAD

Říkal to tuším Baťa – ať se Čechy přestěhují do Paraguaye. Po jedné z nejkrutějších válek tu totiž zůstalo v osmdesátých letech minulého století pouhých 10 % mužského obyvatelstva. Osídlovatelé sem proudili z celého světa, a tak nemohlo chybět několik rodin pověstných osídlovatelů – volyňských Čechů. Volyňští Češi od Hradce Králové se znovu pustili do pálení pralesa, řezání prken, stavby domů a setí fazolí… V polovině třicátých let žilo v komunitě již několik stovek Čechoslováků. Kromě zemědělců čeští obchodníci, kováři, holiči, i hodinář. Byl založen československý vzdělávací a hospodářský spolek, pořádaly se zábavy, oslavy výročí založení republiky, zástěrkové tancovačky, malý sokolský slet. Hospodářské problémy donutily mnoho rodin odejít, ale vytrvalci zůstali. Národnostní postmodernismus vystihuje v jednom citátu více než devadesátiletý pan Miler: „Narodil jsem se v Rusku, vystěhoval se z Polska, žiju v Paraguayi a mluvím česky. Já jsem asi Maďar!“

EPILOG

Vracel jsem se k rodinám v tom opuštěném městečku, které se po odchodu sovětské armády vzpamatovávalo. Někteří tvrdili, že jim lidé závidí, jak rychle se tu vzmohli. Opravdu se vzmohli? Při parlamentních volbách se objevily problémy s občanstvím. Typicky české problémy, kvůli kterým nemůže volit ani Jaromír Jágr. Nejenom že se chováme vlažně k Čechům z Ruska, ale i k Čechům, co dobyli svět. Je to nějaká národní vlastnost? Čecháčkovská nit vinoucí se dějinami až kamsi do ztracena. Volyňským Čechům se nechce ji navazovat. Snad mají v oku větší rozměry než od Šumavy k Jizerkám.

Pohyb tohohle etnika se vymyká české logice. Skoro jako bychom chtěli, aby vlastně nebylo, aby se na ten příběh cesty tam a zase zpátky zapomnělo jako na všechno, co má něco společného se Sovětským svazem. Kdo dneska ví, že vedle Lidic byly nacisty srovnány se zemí i jiné české vesnice? Pomník volyňským mučedníkům jaksi zapomenutě stojí před pravoslavným kostelíkem v Žatci. Zažili všechny velké průšvihy tohoto století dřív, než opravdu začaly ohrožovat svět – teroristické útoky, komunismus i výbuch jaderné elektrárny a xenofobie. Mohli by znát recept na bolesti světa. Jejich odpovědí byla vždycky nenápadná práce. Možná to je řešení.

Category: 1999 / 07 – 08

Gorily jsou největší žijící primáti. Společně s šimpanzi bonobo jsou také nejohroženější skupinou lidoopů. Zvláště populace nádherných goril horských stále balancuje nad propastí vyhynutí. V péči člověka je nejčastěji chována gorila nížinná. Gorily východní jsou chovány pouze v ZOO Antverpy a Houston (USA). Horské gorily chovány nejsou. Biologie goril je díky četným výzkumům dobře známa. Jejich rozmnožování v péči člověka je však stále ještě méně časté, než je tomu u šimpanzů a orangutanů. Rozmnožovat se začínají ve stáří deseti let (samice) a patnácti let (samci). Po 251-295 dnech rodí samice každých 3,5-4,5 roku jedno mládě o hmotnosti 2 kg. Dožívají se až padesáti let. Aktivní jsou od šesté hodiny ranní do osmnácté hodiny večerní. Čas od deseti do čtrnácti hodin věnují jídlu. Skupina se denně přemístí o 90 až 1800 m. Na noc si staví jednoduchá hnízda z trávy a větví.

Rozšíření
– jihovýchodní Nigérie, středozápad a jih Kamerunu, Rovníková Guinea, Gabon, Kongo, západní Zair

Velikost
– výška 125-175 cm, hmotnost samice 70-140 kg, samce 135-275 kg, v péči člověka může dosáhnout nežádoucí hmotnosti až 350 kg

Biotop
– tropický deštný les

Biologie
– gorily jsou zemní lidoopi, dovedou však i dobře šplhat, ale neumí plavat, žijí v rodině, obvykle o počtu 6-13 zvířat, kterou vede dominantní samec

Potrava
– listy, výhonky, pupeny, kořeny, semena, květy, plody, červi, larvy hmyzu, med a vejce

Stav v přírodě
– 5000-15 000 goril nížinných, 40 000 goril východních a 600 goril horských

Stav v péči člověka
– ve 107 ZOO je chováno 680 goril nížinných, ročně se narodí asi 40 mláďat

Příčiny ohrožení
– velkoplošná devastace biotopu, zabíjení pro trofejeStupeň ohrožení
– EN – ohrožený  

Category: 1999 / 07 – 08

PLÁTNA Z KAMENE

O původních obyvatelích Austrálie se právem říká, že byli lidmi doby kamenné. A kámen také hrál v jejich umění základní roli. První „výtvarníci“ ryli do skal a později malovali na svá obrovitá „plátna z kamene“ podivuhodné obrazy nadpřirozených bytostí, jež uctívali, a živočichů, které lovili.

Nejdávnější „výtvarníci“ Austrálie však zpočátku zdobili kamenné bloky a zejména skalní stěny jen vlnovkami či řadou bodů, případně kruhy a jindy přímkami. Asi před 15 000 roky začali tvořit i první ozdobné předměty – náhrdelníky sestavené ze zubů různých živočichů či z mušliček.

Později začali domorodci zdobit také své zbraně a pak i další předměty denní potřeby, zejména ty, které používali při svých náboženských obřadech. Výzdobu tvoří jednoduché ornamenty, buď dlabané, nebo ryté, a později malované hlinkovými barvami – bílou, hnědou, červenou, okrovou.

Kromě kamene začali postupně domorodí tvůrci užívat i další materiály – dřevo, rostlinné materiály, které se hodily například na výrobu košíků, a zejména stromovou kůru, jež se postupně stala „plátnem“ všech australských malířů. A přitom právě malba byla nejdůležitějším, zdaleka nejvyspělejším i nejrozšířenějším oborem výtvarné činnosti.

Domorodý malíř používá kůru jednoho druhu blahovičníku a své budoucí „plátno“ si sám v blahovičníkovém háji vyhledá. Kůra stromu musí být totiž nepoškozená. A navíc dostatečně velká, aby se na ni celá zamýšlená kompozice vešla. Kůru pak malíř očistí a nahřeje nad otevřeným ohněm. Nyní už rovné kůrové „plátno“ pokryje nejprve základním nátěrem. Ten pak zpevní šťávou, kterou získá tak, že rozžvýká stonky australských orchidejí.

Domorodý malíř má k dispozici jen omezený počet barevných hlinek – žlutý okr, červenou hlinku, dále bílou, kterou získává z australského „kaolinu“. Svůj obraz pak vytváří pomocí jednoduchého štětce, ten si ale musí vytvořit sám. Mnohdy bývá štětcem australského výtvarníka malá naříznutá větévka, jindy seříznuté ptačí pero.

Malba, celé australské domorodé výtvarné umění, se velice těsně váže k bájím domorodců a k jejich náboženským představám. Vůbec nejčastěji se pak pojí k onomu pradávnému období, kterému Austrálci poeticky říkají „čas snů“ (anglicky Dreamtime). Kdybych měl zvolit dva výrazy, které symbolizují celé australské domorodé umění, použil bych slova „kámen“ a „sen“.

OBŘI I TRPASLÍCI

„Čas snů“ vyplňuje v bájích domorodců období, ve kterém sice už svět existoval, byl stvořen, avšak nežili v něm ještě lidé, ale nejrůznější nadpřirozené bytosti. Ty také hrají v náboženských představách a v mytologii domorodců zcela prvořadou roli. Některé z těchto nadpřirozených bytostí nacházíme na obrazech australských malířů, kde vyhlížejí jako sfingy. Jsou to napůl zvířata, napůl už skoro lidé. Zemi a zejména její útroby však v „čase snů“ obývali také různí obři (například sto metrů vysoký Lamu-Lamu vystupující v bájích nejsevernější Austrálie). Podobně jako jiné nadpřirozené bytosti se i tito obři podíleli na tvorbě australské krajiny. To oni stvořili různá skaliska, hory, jezera i řeky.

Malíř často zobrazuje také „totemy“ své skupiny, své pradávné mytické předky, například krokodýla. Malíř ovšem rád maluje i nadpřirozené bytosti, které prý obývají svět i dnes, kdy už „čas snů“ dávno pominul. S oblibou portrétuje takzvané mimy – neškodné skřítky, trpaslíčky, kteří prý obývají četné jeskyně. Jindy naopak zobrazuje maamy. Ti jsou mnohem nebezpečnější a škodí člověku, jak jen mohou. S velkou oblibou prý nasazují domorodým mužům „parohy“ – je-li například domorodý muž na lovu, je velice pravděpodobné, že takový maam vyhledá lovcovu manželku a pokusí se ji svést.

Australský umělec netvoří z prosté potřeby namalovat výtvarné dílo, ale proto, že tím vlastně plní určitou rituální povinnost. To se týká nejvíce skalních maleb, ale i maleb, jimiž Austrálec zdobí své tělo. Tato rituální povinnost vychází opět z bájí a náboženských představ příslušné domorodé skupiny.

RENTGENOVÉ MALBY

Austrálec věděl, co chce malovat, které události z „času snů“ chce a dokonce musí svým dílem vyprávět. Ne každý umělec ovšem může v australské domorodé společnosti vytvořit takové dílo. Malířem tvořícím kůrový obraz či malujícím na skalní stěnu směl být výlučně jen muž. A navíc ne každý, ale jen ten, který prošel dlouhým cyklem iniciačních obřadů a jemuž byla při těchto rituálech zjevena jinak skrývaná „svatá tajemství kmene“. Navíc platilo ještě jedno omezení: domorodé skupiny byly vždy rozděleny na dvě „poloviny“. Příslušníkům jedné říkali Austrálci dua, druhým iritja. Některá témata přitom směli ve svých dílech zpracovávat jen příslušníci poloviny dua, jiná pak jen ti, kdo patřili k iritja.

Vedle maleb na kůru malují i dnes Austrálci na skalní stěny. Skalních galerií je v severní Austrálii obrovské množství. V krásném Muzeu Severního teritoria v Darwinu mi dokonce jeho pracovník řekl, že jen v Arnhemské zemi a severním Queenslandu existuje 2000 takovýchto skalních galerií! Mnohé z nich ale znají jen domorodci.

Na malbách ve skalních galeriích severní Austrálie i na „kůrových obrazech“ zdejších umělců na první pohled upoutá i úplného laika jedna skutečnost. Na svých portrétech lidí a zejména živočichů vyobrazují i to, co je uvnitř těla: páteř, kosti, vnitřní orgány – střeva, játra, často také srdce. Jako by zdejší umělci dokázali hledět i do nitra svých objektů. Právě proto je tato zvláštnost australského umění označována za „rentgenový styl“.

SLOUPY PRO MRTVÉ

Malířství na mě učinilo ze všech složek australského domorodého umění největší dojem. Proto právě o něm nejrozsáhleji vyprávím v tisícistránkové studii o umění původních obyvatel Austrálie a Oceánie, která ale bohužel vyšla jen v zahraničí. Z ostatních výtvarných disciplín mě zaujalo i současné domorodé řezbářství. Zvláště pozoruhodné jsou pak pukanami – bohatě pomalované a nádherně řezané sloupy příslušníků početné australské skupiny Tiwi.

Tiwiové vyřezávají své pukanami na počest zemřelých. Tyto zvláštní, mimořádně krásné sloupy jsou zasazovány do země při domorodém pohřebním obřadu. Pukanami tiwijských umělců pocházejí z izolovaných severoaustralských ostrovů Bathurst a Melville. Podobně jako díla australských malířů, tak i výtvory domorodých řezbářů jsou často spojeny s domorodými mýty, v prvé řadě s bájemi o jedné zvláště obdivované bytosti obývající Zemi v „čase snů“ nazývané Purunkapali. Dalšími často znázorňovanými postavami domorodého bájesloví jsou Purunkapaliho manželka Bima a jejich syn Impanali.

Australští řezbáři dnes rádi tvoří i totemy svých skupin, hlavně místních živočichů. A v současné době také antropomorfní plastiky – sošky mužů a zejména žen.

Australské domorodé umění se postupně stalo jedním z nejvýraznějších symbolů národní identity nejen svých černých tvůrců, ale všech obyvatel pátého světadílu. Zatímco ještě před nedlouhou dobou zajímala tato výtvarná díla jen několik desítek etnologů a historiků umění, nyní se k němu obrací pozornost a obdiv celé Austrálie.

Obdiv dokonce vedl australskou federální vládu k rozhodnutí ustavit samostatný celostátní výbor pečující o zachování a další rozvoj domorodého umění. Hlavou tohoto „Aboriginal Arts Board“ se stal malíř Wandjuk Marika, jehož otec patří vůbec k nejvýznamnějším domorodým umělcům kontinentu. Výtvarné umění australských domorodců postupně vystoupilo z temnoty. Temnoty tmavší než je barva pleti jeho tvůrců. Dnes vzbuzuje zasloužený obdiv. Je zajisté odlišné od jakéhokoli jiného výtvarného umění na této planetě. Je plné podivuhodných tajemství. A je plné zvláštní, neobvyklé poezie. Jako by „čas snů“, s nímž je domorodé umění Austrálie úzce spojeno, vstoupil s jeho díly i do našeho světa, který sám tak často už ani nedokáže snít. červenec – srpen 1999

Výtvarné umění původních obyvatel Austrálie je, tak jako celá jejich předkoloniální kultura, dítětem doby kamenné. Modernímu člověku vychovanému evropskými tradicemi se právě díky výtvarnému umění australských domorodců otevírá pohled do světa, jenž jinde dožil už před mnoha tisíci lety. Dávní australští „tvůrci“ známí ze svých skalních galerií se uměleckým směřováním podobali umělcům, kteří před tisíci roky zdobili svými díly jeskyně ve Španělsku a ve Francii.

O tvůrcích maleb z Altamiry či Lascaux víme jen velice málo. V Austrálii však takové umělce potkali už její první evropští návštěvníci. A osobně mohli poznávat i jejich výtvarná díla a nechat se domorodci poučit o tom, jak takové dílo vzniká a co vyjadřuje, co je jeho obsahem a smyslem. Přitom obdobným způsobem jako paleolitičtí umělci Evropy tvořili domorodci v odlehlých oblastech Austrálie – zejména v Queenslandu a v Severním teritoriu – ještě i v našem století.

Category: 1999 / 07 – 08

Původní obyvatelé Austrálie, černí Austrálci, byli skutečně až do doby příchodu bělochů před dvěma stoletími zdaleka nejjednoduššími obyvateli celé zeměkoule. Když pohlížím na jejich hmotnou a duchovní kulturu, mohu je plným právem – aniž bych je tímto označením jakkoli urážel – nazvat „lidmi kamenného věku“.

I v době kamenné existoval vztah mezi mužem a ženou, milostné hry, prostě to, čemu říkáme sex. Z žádného jiného místa zeměkoule však o tom, jaký byl sexuální život lidí doby kamenné, nemáme zprávy.

Australští domorodci žili ve svém velice rozlehlém domově rozděleni do několika set nevelkých skupin, které ne zcela přesně označujeme jako „kmeny“. U každého z těchto kmenů existovaly i ve věcech sexu některé odlišnosti, jiné skutečnosti platily naopak v celé Austrálii. A tak jsem se při svém hledání vlastní kultury původních Austrálců musel nejen vydávat nejrůznějšími směry jejich kontinentem, ale také procházet deníky a zprávy nejrůznějších autorů – cestovatelů, koloniálních i australských vládních úředníků, ale i geografů, geodetů, zoologů a botaniků, a samozřejmě také misionářů. Všech těch, kterým se poštěstilo navštívit některé domorodé skupiny ještě předtím, než jejich příslušníky začala ovlivňovat naše „bílá“ civilizace.

Tradiční způsoby života, zvyky, obyčeje a představy domorodců ale naštěstí přežívají v některých částech Austrálie až dodnes.

SOULOŽ S DUCHEM

Jdu-li po stopách sexuálního života lidí kamenného věku, musím hned na začátku uvést asi vůbec nejpřekvapivější skutečnost: australští domorodci, nebo alespoň příslušníci veliké většiny místních kmenů, nechápali, neznali souvislost mezi pohlavním stykem a početím. Nevěděli, že muž při souloži oplodňuje ženu. Domorodá představa říká, že žena otěhotní jakoby pohlavním stykem s duchem. Přesněji řečeno – do pochvy a do dělohy vstoupí „duch-dítě“. Duchem oplodněná žena pak po devíti měsících porodí. Z této dříve takřka všeobecně platné představy vyplývá i obrovský počet těhotenství, která místní žena prodělá. Profesor Rose zjistil, že ve skupině aboriginů u Carpentarského zálivu porodila každá místní žena během života nejméně 18 dětí.

Protože pohlavní styk nemá s plozením dětí jakoby vůbec nic společného, pohlíží na něj domorodci nikoli jako na to, co má zásadní důležitost pro zachování rodu, ale jako na příjemnou zábavu, potěšení, které si chtějí dopřávat v co největší míře a tak dlouho, jak jim to jen jejich zdravotní stav dovolí.

A k čemu sloužili ve věcech pohlavního styku muži? Copak silné pohlaví v procesu početí dítěte nehrálo v Austrálii vůbec žádnou roli? Tak jednoznačné to nebylo. Muž – jak to krásně vyjádřil jeden můj známý australský etnolog – svým penisem ženu jakoby „otevíral“. Po souloži, kdy se v představách domorodých žen jejich pochva rozevřela, rozestoupila, mohl do takto otevřené vaginy duch vstoupit mnohem snáze.

Protože australští domorodci nevěděli, že k otěhotnění dojde díky pohlavnímu styku, nepotřebovali, a tedy ani „nevynalezli“ žádné antikoncepční prostředky, ani ženské, tím méně mužské. Stejně tak si domorodci nepřipravovali žádná afrodiziaka, žádné prostředky povzbuzující pohlavní schopnost.

Pro přesnost musím dodat, že v Austrálii existovalo přeci jen několik kmenů, jejichž příslušníci úlohu muže při plození dětí určitým způsobem registrovali. Například v Arnhemské zemi místní lidé dětem říkají džamarguli, doslova „výsledek práce“, nebo – ještě přesněji – „výsledek dřiny“. Tedy námahy, kterou musel muž souloží se svou partnerkou vynaložit. Ani zdejší muž totiž nedokáže oplodnit ženu napoprvé, ale je třeba šesti za sebou následujících souloží, aby budoucí matka počala. Ale ani tito lidé neznali skutečný průběh těhotenství. Věřili, že během menstruace se v ženě vytvoří velké vejce a muž ho svým penisem během soulože rozbije, a tak umožní, aby později přišlo dítě na svět.

OTEVÍRÁNÍ ŽEN

Duch může do domorodé ženy vstoupit zejména na místech, která jsou pro původní obyvatele Austrálie zvláště posvátná. Na území každého ze zdejších kmenů je takových míst vždycky několik. V pouštních částech kontinentu, zejména ve Velké Viktoriině poušti, sídlí tito duchové často v místech, kde lze nalézt vodu – zde mimořádně ceněný poklad.

Žena, která si přeje, aby ji duch přivedl do jiného stavu, usedne na takové posvátné místo a široce roztáhne nohy.

Jestliže žena otěhotní, čekají ji – u některých australských skupin – různé zákazy. Někdy nesmí pojídat kraby (ti by prý uškodili plodu), jindy se musí vyhýbat yamům (ty by plod udusily).

Budoucí matka si také může přát, aby se jí narodilo dítě určitého pohlaví. Chce-li chlapce, nosí kolem jinak zcela nahého těla taštičku, v níž je uložen maličký oštěp. Přeje-li si však dceru, je v taštičce umístěna ještě menší ženská brašnička.

Žena musí rodit mimo tábor, mimo dočasné sídliště své skupiny. Muži a také dosud nemenstruující dívky nesmí porodu přihlížet. Ani po porodu se žena nesmí hned vrátit ke své skupině, ale je povinna strávit určitý čas na místě, kde dítě přivedla na svět.

Dítě, které se narodilo přičiněním duchů, brzy také dospěje a i ono bude chtít pohlavně žít. Účast v milostném životě, vstup do světa zralých mužů a žen otevírá v Austrálii nesmírně důležitý obřad – vlastně dlouhá série obřadů, kterým říkáme iniciace.

OBTÍŽE A OBŘADY DOSPÍVÁNÍ

U australských domorodců začíná proces přechodu dívek a chlapců v dospělé ženy a zejména muže v čase, kdy je patrné, že už pohlavně dospívají. U dívek lze „správnou chvíli“ zvláště snadno určit. Ohlašuje ji první menstruace a také první ochlupení lůna. Pak musí dívka odejít z tábora do buše a strávit tu nějaký čas v osamocení, v maličké iniciační chýši.

V iniciační chýši vyhledají dívku staré ženy, které jí vyprávějí o tom, co ji čeká, zejména jak se má chovat v partnerském vztahu. Ženy ji také seznámí s mýty jejího kmene a s některými obřadními písněmi, které jí byly dosud utajeny.

V Queenslandu, o němž vyprávím na jiném místě v tomto čísle magazínu, je ale zasvěcovaná dívka odvedena jakoby násilím do buše větší skupinou mužů. Ti tuto pannu na odlehlém místě svléknou i z toho mála, co by případně měla na sobě, a prsty jí jeden za druhým rozevírají vaginu a vnikají rukou do těla. Poté dívka (nyní už deflorovaná) vykoná se všemi těmito muži pohlavní styk. Jejich sperma ale nesmí vniknout do dívčiny pochvy. Dívka ejakuláty shromažďuje a později je při zvláštním slavnostním obřadu vypije. Tak vstoupí mezi dospělé ženy. Smí se ozdobit náhrdelníkem z travin a od této chvíle smí spát s mužem, který se má stát jejím manželem.

Skupiny střední Austrálie konají trochu jiný obřad. Říká se mu atna ariltha kuma, doslova „rozříznutí pochvy“. I tento rituál se přirozeně koná v buši mimo sídliště domorodé skupiny. Zasvěcovači – muži, kteří budou pochvu „řezat“, ji nejprve několikrát přejedou čaringou. (Čaringa je předmět, zpravidla dřevěná, ornamenty dekorovaná destička, v níž podle představ aboriginů sídlí nějaký duch.) Tato „masáž vaginy čaringou“ má magicky zajistit, aby ve chvíli, kdy bude panenská blána zasvěcované dívky proražena, nevyteklo z iniciované nadbytečně mnoho krve.

Po zasvěcení je dívka pomalována směsí tuku a rudé hlinky. Takto ozdobena se smí vrátit do tábora. Její pomalování každému zvěstuje, že už se zbavila panenství a může nyní vést normální pohlavní život. Ale dříve než začne mít pohlavní styk s tím, koho si zvolila, nebo kdo jí byl určen za budoucího manžela, musí uspokojit všechny muže, kteří ji obřadem zbavili tíže panenství.

Mužské iniciace, jimiž se chlapec proměňuje v muže, trvají u australských domorodců mnohem déle než iniciace dívek. Tento proces, skládající se vlastně z celé řady samostatných obřadů a na sebe navazujících úkonů, může trvat celá léta.


Chlapecké tělo je na důkaz přicházející dospě-
losti ozdobeno hlubokými, nesmírně bolestivými
zářezy, po nichž zůstanou na kůži celý život
rozsáhlé jizvy.

Chlapcům jsou během iniciace často vyráženy přední zuby, jejich tělo je na důkaz přicházející dospělosti ozdobeno hlubokými, nesmírně bolestivými zářezy, po nichž zůstanou na kůži celý život rozsáhlé jizvy. Kdybych měl srovnat australské iniciace chlapců a dívek, řekl bych, že dívka je zpravidla jednorázovým aktem za pomoci co největšího počtu dospělých mužů zbavena panenství a tak připravena na milostný a manželský život, zatímco chlapec musí v mnohem větším počtu obřadů svou dospělost osvědčit tím, jak je schopen vzdorovat bolesti a obtížím, které ho jako budoucího lovce a bojovníka očekávají.

Přesto se ale dospělým mužem může stát jen ten, kdo je schopen vést pohlavní život. Proto se zákonitě četné úkony a obřady iniciace chlapců váží k jejich pohlavnímu údu.

U veliké většiny australských skupin bývali chlapci během iniciací rituálně obřezáni. Jen obřezaný muž byl v očích aboriginů skutečně dospělý a směl se pohlavně stýkat se ženami.

Mužský pohlavní úd byl během iniciací také různými způsoby zraňován. Krvi z penisu a také odříznuté předkožce pohlavního údu náleží v iniciačních obřadech rovněž velká úloha.

Během těchto zpravidla bolestivých úkonů, při nichž je často prolito hodně krve, dospívající chlapec jakoby „rituálně zemře“. A když se po definitivním absolvování tohoto cyklu „znovu narodí“, stane se konečně v očích původních obyvatel Austrálie dospělým mužem. Smí teď vést nijak neomezovaný pohlavní život a smí – vlastně se musí – i oženit. I když manželský svazek tu nemusí mít tak trvalý ráz, jaký vyžadují například některé křesťanské církve.

Sňatku předcházejí u aboriginů často předehry, které snad mohu srovnat s našimi zásnubami. Například u kmene Dieri je dívce při „zásnubách“ vložena do pochvy část předkožky vyříznutá z penisu muže, kterého si má zanedlouho vzít za manžela. Takto vstoupí jeho penis do dívčiny pochvy ještě předtím, než vůbec k prvnímu pohlavnímu styku zasnoubených dojde. V době zásnub bývaly navíc na důkaz toho, že žena je zralá pro manželství, nastávající manželce useknuty dva články některého prstu.

JEDEN PARTNER ZA DRUHÝM

Muži i ženy, kteří se ihned po skončení iniciací neprovdaly či neoženili, vedli zcela svobodný a velice promiskuitní milostný život. Velice mě zajímalo, zda v této společnosti existuje něco jako platonická láska či láska romantická.

Zdá se, že nikoli či jen v malé míře. Badatelé sice dokázali zaznamenat (například u domorodců žijících u Rose River) milostné písně. Ty však více než romantické city opěvují rozkoš, kterou způsobuje pohlavní styk. Další z těchto písní mají přímo sexuální touhu podněcovat.

Neženatých iniciovaných mužů a zejména neprovdaných dospělých žen je v australské domorodé společnosti jen málo. Dospělí muži, ale zejména dospělé ženy žijí prakticky celý život v manželství, přesněji řečeno v manželských svazcích. Samotné uzavření sňatku je u australských domorodců zpravidla krajně jednoduché a velice neformální. Například u lidí žijících ve Velké Viktoriině poušti se celý svatební obřad skládá z pouhého „předání“. Bratr nastávající manželky ji prostě doslova předá do rukou maridžiho – tedy svého nastávajícího švagra. A touto jednoduchou transakcí je celý svatební obřad ukončen.

Žena se prakticky vždycky vdávala nebo vdává mimo svou lokální skupinu. Prvním manželem mladé ženy se zpravidla stává o mnoho a mnoho let starší muž. Obecně, a to nejenom v Austrálii, se předpokládá, že pro mladou manželku je starý muž partnerem nejideálnějším, protože ji díky svým mnohaletým zkušenostem nejlépe naučí technikám milostného styku.

Když první manžel zemře, je vdova opět provdána do jeho lokální skupiny. Děti, které se z těchto manželství rodí, nejsou častými sňatky svých rodičů většinou nijak psychicky, tím méně fyzicky, poškozovány. Mimochodem – děti bývaly svými rodiči často slibovány za manžele či manželky dětem rodiny jiné. Australští rodiče mohli přislíbit i své dosud nenarozené děti.

HOMOSEXUÁLOVÉ Z VŮLE RODIČŮ

V některých částech Severního teritoria byl rozšířen dost zvláštní obyčej. Místní rodiče mohli svého maličkého synka přislíbit jako partnera jinému muži. Homosexuálem se v dospělosti stal takový chlapec ne kvůli své vlastní sexuální orientaci, ale z vůle svého otce a matky. Těmto australským homosexuálům z rozhodnutí rodičů se tu říká „chlapci-otroci“.

Jinak jsem ale o homosexualitě a také o méně standardních sexuálních praktikách slyšel u australských domorodců jen zřídka. V Západní Austrálii praktikují muži styk s jinými muži v době, kdy jsou dlouhodobě vzdáleni ze svého tábora, a tedy od svých partnerek.

Důležité místo má však soulož mužů s muži při velkých náboženských „tajných“ obřadech. V těchto zvláštních rituálech jejich jednotliví (jen mužští) účastníci hrají úlohy různých nadpřirozených bytostí. Některé z těchto bytostí spolu podle mýtů souloží. A tak ti, kteří je v obřadu jako „herci“ zastupují, spolu musí souložit také. Jakmile je však po obřadu, z rituálních homosexuálů se opět stávají standardní heterosexuálové.

Tak jako může muž během manželství spát s jiným mužem, tak může samozřejmě spát během manželství i s jinými ženami. Stykům mimo manželství říkají domorodci v mnoha částech Austrálie pirauru.

Více než běžný mimomanželský styk si však zaslouží pozornost různé formy chování, které bychom my označili – ne však zcela správně – za „skupinový sex“. Ještě v devatenáctém století bylo v mnohých oblastech Austrálie obvyklé, že všichni pokrevní bratři vedli pohlavní život se všemi ženami, které byly dcerami jedné společné matky.

Párová manželství, i když nebyla nijak ocelově pevná, končila smrtí některého z partnerů. Manželé však za svého života takřka vždycky zplodili mnoho dětí. A ty se milovaly stejně intenzivně a stejně často. Vlastně jediní, kdo se svou velice jednoduchou kulturou australským domorodcům částečně podobali, byli jejich blízcí sousedé obývající Papuu-Novou Guineu a k ní přiléhající ostrovy Melanésie. A o nich budeme hovořit v příštím čísle našeho časopisu, v díle, který nese název „Milování u lidojedů“.

POKLIČKA

Honzovi hned za vchodem do jeskyně vypovídá službu karbidka, a musí se proto vrátit. Opravdu dobrý začátek. Do nitra hory pokračujeme v pětici. Mapa zélandských speleologů není nejpřesnější a s orientací máme trochu problémy. Když jsme před osmi lety jeskyni objevili, dali jsme si se zakreslením chodeb větší práci. Zélanďanům v plánech chybí detaily, na které jsme zvyklí, a trochu to mate. Naštěstí chodba, kterou objevili, je dlouhá jenom 400 metrů a potom už bychom měli být v „našich“ dobře známých prostorách.

Pavel přelezl ostrý hliněný hřbet a padl na všechny čtyři. Strop se prudce snížil. Po chvilce plazení ve stružce studené vody se však chodba opět zvedá a rozšiřuje. Mělo by to být poslední úzké místo. Opravdu. Narovnáváme ztuhlá záda a dále kráčíme rozměrným tunelem, kudy by bez problémů projel i osobní automobil. Chodba je dlouhá a dno je pokryté pískem s valouny, zbytky po pradávné podzemní řece. Radost z pohodlné chůze, kdy máme dostatek času vnímat dokonalé tvary stěn vymyté vodou, záhy končí. Před námi je asi metrový štěrkový práh a pod ním se černá propast. Postup chodbou vpřed je dokonale přehrazen.

Lano s sebou máme a nebyl by problém slézt do díry a na druhé straně se vyškrábat zase nahoru, pokud by ovšem stěna byla z kvalitního kamene. To, v čem je šachta vytvořena, má pramálo společného s vápencem. V jakési směsi rozvětralé horniny a valounů není na nějaký horolezecký postup ani pomyšlení. Na konec chodby se ale nějak dostat musíme. Po chvilce dohadů se nám zdá, že klíčem k úspěchu by mohla být skalní deska čnící ze stěny snad dva metry do volného prostoru nad propast.

Vzporem se vyhupuji z hliněného okraje propasti na desku a suverénně dělám dva kroky, když se to ozve. Slabé cvaknutí. Sotva slyšitelné, avšak jednoznačné. Deska se pohnula! Okamžitě stabilizuji svoji polohu v nedůstojné pozici na čtyřech. Volám na kluky. Nic neviděli, ale zvuk slyšeli také. Bylo to jasně odněkud pod deskou. Lehám si na břicho a opatrně se sunu o pár centimetrů zpět. Nevím, kde má viklavá deska těžiště, a velice nerad bych je narušil nějak citelně. Po několika minutách váhání a přemýšlení si dodávám odvahy a nahlížím přes okraj pod sebe. Deska není vůbec vyvětralá skalní lavice, ale slepenec sintru s valouny, jakýsi oderodovaný vysutý zbytek podzemního řečiště. Čas a voda vykonaly své. Okolní materiál byl odplaven a jen tato památka, posazená na dvou hrotech z vápencové drtě a bláta, nám znepříjemňuje život.

Ve svém postavení, kdy se bojím pohnout, vypadám asi trochu komicky a čtveřice parťáků za mnou z toho má náramnou legraci. Nějak to však vyřešit musím. Sbírám „morálku“ a opět popolézám dopředu. Tentokrát byl zvuk hlasitý a pocítil jsem zřetelný pohyb. Rychle couvám k nástupové hraně. Další pokus. Velice opatrně. Zase v tom ruplo. Začínám mít obavy, zda to vůbec půjde přelézt. Pode mnou je více než deset metrů hloubky, a i kdybych let vzduchem přežil, určitě by mě tahle deska dole ve vymletém hrnci přikryla jako poklička.

Rozhoduji se pro poslední pokus. Zkouším lézt poněkud doleva. Nad vlhkým zahnědlým sintrem natahuji ruce hodně, hodně daleko dopředu a se zatajeným dechem zůstávám v hlubokém předklonu jako při startu běhu na dlouhé tratě. Zatím se nic neozvalo. Zvolna přenáším těžiště na ruce a poslouchám. Stále nic. Po čtyřech lezu až na odvrácený okraj. Poklička se ani nepohnula. Konečně jsem pochopil její mechanismus a vím, kde ji mohu zatížit. Seskakuji ulehčeně na hranu druhé strany propasti. Cesta je volná. Jen za mými zády utichá smích a uštěpačné poznámky. Kluci musí přes pokličku za mnou.

NEÚSPĚCH V KOMÍNĚ

Bohouš, Pavel a já jsme vyrazili na severní, nejvýše položený konec jeskyně zmapovat pár nově objevených vertikálních prostor. Lépe řečeno, já jsem měl zaměřovat a Pavel s Bohoušem dokončit výstup obrovským komínem, kde se trápili již dva dny. Naším cílem bylo dostat se v jeskyni co nejblíže k povrchu horského hřebenu a zvětšit tak celkovou hloubku jeskynního systému Bohemie. Tajným snem bylo vylézt v některé malé jeskyni nad Bohemií na denní světlo. Ale tušili jsme, že tohle se asi nepovede.

Na konci Chrisovy chodby jsem se od kluků oddělil, změřil kontakt vápenců a prolezl dvě krátké slepé chodbičky. Poté jsem natáhl záměry protivnou, téměř svislou puklinou plnou zaklíněných balvanů a stanul na dně obrovské komínovité prostory. Kluky jsem vůbec nemusel hledat. Bohouš odmotával lano vedle kamenné pyramidy, kterou zde vystavěl, aby se zahřál. Pavel se houpal vysoko v lanech nad námi a osvětloval karbidkou celý válcovitý tvar prostory o průměru větším než 10 m. Celá podívaná byla umocněna sloupcem hustých kapek padajících z neznámé výšky. Doléhalo k nám halekání, že lezení je velice obtížné a že Bohouš bude muset vystoupit na malou plošinku pod Pavlem a donést další lano. Potom se ozval rachot a pár metrů před nás dopadlo množství kamenů. Pavel začal volně odlézat od skoby a kladivem si kutal do zcela rozvětralé skály stupy pro nohy. Po dlouhé době se ozvalo: „Bohouší, můžéš,“ a jeho světlo zmizelo za kulisou ve východní stěně komína.

Bohouš připravil požadovaný materiál a začal zvolna po laně stoupat za Pavlem. Já využil situace, vydrápal se rozevřenou štěrbinou asi 20 m vysoko, usadil se na vrcholku zaklíněného balvanu a začal připravovat fotografické nádobíčko. Teprve teď jsem si mohl zblízka prohlédnout skalní stěnu komínu. To, v čem kluci bojovali o každý centimetr výšky, snad nebyla vůbec skála, ale jakási slepenina bláta a kamenů. Ani moje stanoviště nevypadalo nijak vábně. Sice jsem byl zajištěn na laně, ale raději jsem se moc nehýbal, protože to vypadalo, že to všechno spadne. Hrana, na které jsem seděl, se drolila a rachotící kamínky připomínaly hloubku pode mnou. Přeci jenom bych však s dvojicí na laně raději neměnil a snažil jsem se extrémní výstup co nejlépe nafotografovat.

Pavel visel ve skobě, kterou spíše zatlačil prstem než zatloukl, a pokoušel se najít pevný bod k dalšímu kroku. Bohouš „štandoval“ asi u pátého nýtu a odvahu si dodával černými průpovídkami. Prý jestli s ním nýt vypadne, ty další pod ním vyskočí ze stěny jak rozepnuté patentky u větrovky. Z mého nejistého stanoviště to vypadalo, že oblý převis a zjílovatělá plotna ukončí postup. Pavel ale nasázel do převisu jeden nýt za druhým a plotnu jednoduše „přelasoval“. Podařilo se mu hodit smyčku snad na jediný hrot v celém komíně a postoupit o pár drahocenných metrů. Tam, na nepatrné plošince pro jednu nohu, však postup po několika úmorných hodinách definitivně skončil. Došel lezecký materiál. Bohemia tím dosáhla výškového rozpětí 663 m! Naše ostrá světla se však ztrácela v naprosté tmě mnoha desítek metrů. Jeskyně pokračuje a dolů vane silný průvan. Musí tam být další prostory a propojení s povrchem. Jen vymyslet, kudy dál. Tudy to nepůjde.

JESKYNĚ RHAPSODY

Vchod do jeskyně Bohemia je vysoko v horách na hranici lesa v nadmořské výšce 1250 m. Ještě výše nad ním, v divokém skalnatém terénu rozbrázděném hlubokými škrapy, jsou tři nenápadná ústí propastí. Všechny tři hluboké šachty vedou do mohutné 400 m dlouhé tunelové chodby nazvané Rhapsody. Ta se zdála být klíčem k nalezení horního vchodu do Bohemie.

Do jeskyně Rhapsody sestoupili novozélandští jeskyňáři až po prozkoumání hlavních částí jeskyně Bohemia v roce 1993, ale spojení s Bohemií se jim nalézt nepodařilo. Tomu, že by Rhapsody mohla být horním vchodem do Bohemie, nasvědčoval i velmi silný průvan vanoucí ven z objeveného vchodu do Bohemie. Nalezení cesty vzhůru proti průvanu však skončilo neúspěšně ve vysokém komínu. Komín zůstal nedolezen a jeho strop se ztrácel v naprosté tmě.

První průzkumná trojice se z jeskyně Rhapsody vrátila rozladěna. Podařilo se sice sestoupit soustavou šachet pod úroveň hlavní chodby, ale na dně poslední z nich je zastavila úžina. Na první pohled zcela neproniknutelná. „Špatné je, že za úžinou není vidět širší místo,“ hlásil Pavel po první průzkumné akci. Do svislé, snad jen 15 cm široké štěrbiny však vanul slabounký, sotva znatelný průvan a vtékal malý pramének vody. „Je to jediné místo, kudy asi Rhapsody komunikuje s Bohemií, ale bude to tvrdá cesta.“ A byla.

Tři jednodenní akce trval postup 60 m dlouhým úzkým a stále se klikatícím meandrem. A pak svitla naděje. Před námi se otevřel prostorný, strmě klesající podzemní kaňon s vodním tokem. Radost však netrvala dlouho, protože na konci kaňonu čekal neproniknutelný zával, ve kterém se ztrácela voda i průvan.

Nezbývalo než úžiny přesně zaměřit a svázat na papíře s plánem Bohemie. Z měření nám vyšlo, že jsme jenom 20 m od chodeb Bohemie a že spojení musí existovat. Jen ho nalézt.

PROPOJENÍ

Zhruba před 2-5 miliony let vytvořila pradávná podzemní řeka mohutné chodby středního patra Bohemie a usadila v nich ohromné množství štěrkových náplavů. Složení valounů a písku v části Bohemie pojmenované Ementál bylo velice podobné nánosu štěrků v jedné z bočních chodbiček nad balvanitým závalem v kaňonu, kde skončily naděje při postupu z jeskyně Rhapsody. Myšlenka, že nízká chodba zde nekončí a že je přehrazena pouze říčními sedimenty, se nám zrodila v hlavách téměř okamžitě.

Na další akci do jeskyně Rhapsody vyrazila jenom dvojice vyzbrojená polní lopatkou. Druhá dvojice čekala v Ementálu v Bohemii, kam se první parta měla podle výpočtů písčitými náplavy prokopat. Nikdo však přesně nevěděl kde to bude, protože chodby Ementálu byly z velmi kvalitního vápence a žádná z nich nekončila písčitou ucpávkou.

Prokopání písečného sifonu bylo nad očekávání lehké a dvojice šťastlivců se ocitla v malém okénku ve stěně jedné z šachet v Ementálu. Potom už stačilo přemostit propast lanem a přelézt k čekající dvojici do Bohemie. Setkání bylo velkolepé. Vždyť propojit dvě jeskyně je snem každého jeskyňáře. Spojením obou jeskyní se systém Bohemie protáhl na 10 km a hloubka dosáhla 713 m. Bohemia se tak stala třetí nejhlubší jeskyní Nového Zélandu.


Jeskyně Bohemia …

… nemá významné postavení ve světě jeskyní jenom kvůli gigantickým dómům a ohromnému množství aragonitové výzdoby, o které byla již řeč v Koktejlu č. 9/96, ale hlavně je výjimečná svým vznikem. Spletitá síť chodeb v úrovni objeveného vchodu vznikla před mnoha miliony let ve vápencích působením podzemních vod. Bylo to v době, kdy hory ještě neměly svoji divokou tvář a celé okolí mělo podobu plošiny rozčleněné několika hlubokými údolími. Vlivem pnutí v zemské kůře se krajina podél sníženin rozlámala a jednotlivé kry se začaly pozvolna zvedat. Na to pochopitelně reagovaly i podzemní řeky a rychle si hledaly cestu hlouběji do nitra horského masivu. Během ledových dob bylo pohoří pokryto ledovci a studená voda, bohatá na rozpuštěný oxid uhličitý, pronikající do podzemí, pomohla urychlit zahlubování již existujících chodeb.

Jeskynní vývoj byl mnohokrát přerušován a měněn, tak jak se nestejnoměrně zvedalo celé pohoří. Při každém takovém skoku, který trval statisíce let, voda opouštěla stará podzemní řečiště, vytvářela nová a ucpávala chodby štěrkovými náplavy. Vývoj a zahlubování chodeb tak postupně dospěly až na spodní hranici vápenců do hornin geology nazývaných fylity. Podložní fylity jsou pro vznik jeskyní zcela nevhodné a dosud se odborníci domnívali, že vytvoření podzemních prostor v nich je zcela vyloučeno.

V Bohemii nám pomohla náhoda. Při jedné průzkumné akci se s kolegou utrhla římsa ve stěně podzemního kaňonu a ten spadl do tůně řeky. Nejenom že se mu nic nestalo, ale svojí kolizí učinil nečekaný objev. Na čerstvém lomu utržené římsy bylo jasně vidět, že není vápencová, jak napovídaly všechny tvary, ale fylitová.

Ve světě známe mnoho jeskyní, v nichž jsou rozměrné prostory vytvořeny na kontaktu vápenců s pískovci, slepenci nebo fylity uloženými v podloží. Chodby se však vytvořily ve vápencích a na kontaktu s nekrasovou horninou došlo k bočnímu podřezávání stěn, řícení stropních bloků a jejich postupnému rozrušení podzemním tokem. Do hornin pod vápenci se podzemní říčky prohloubily vždy jen velice málo. V Bohemii však tomu bylo úplně jinak. Vývoj chodeb se na hranici vápenců nezastavil. Naopak. Podzemní toky zcela ignorovaly nám dosud známé zákony vzniku jeskyní. Po dosažení kontaktu s fylity okamžitě opustily vápencový masiv a erozní síla vody ve fylitech začala hloubit kaňony. Teprve když fylitové kaňony dosáhly takové hloubky, že byla narušena stabilita jejich stěn, začaly se jednotlivé kaňony spojovat a stěny sesouvat. Voda odnášela rozvětranou horninu do nižších částí jeskyně a chodby pod úrovní vápenců se neustále zvětšovaly.

Mohutné chodby a dómy, tvořící páteř jeskyně Bohemia, vznikly v délce více než dvou kilometrů uvedeným způsobem a na mnoha místech strop tvoří zcela rovná báze vápenců bez jediného zbytku chodby, jež by měla svůj původ ve vápencích. Šířka některých prostor je však taková, že rovný strop se již neudržel a začal se řítit. Na dno fylitových tunelů, meandrů a kaňonů se začaly ze stropu odlamovat vápencové bloky. V největších dómech gigantické balvany zcela pohřbily podzemní říčku a zcela netknuté zůstávaly jako němý svěděk unikátního vývoje jeskyně Bohemia. Trochu naivně jsme se domnívali, že při této výpravě ukončíme průzkum jeskyně Bohemia. Ale nestalo se tak. Nečekaným překvapením byla krápníková výzdoba narostlá přímo na fylitech, objev nového druhu slepého střevlíka, vlákna neznámého jeskynního pavouka, obří hrnce vykroužené ve vulkanických horninách, chodby vedoucí do neznáma, a dala by se jmenovat celá řada nevyřešených záhad. Jeskynní gigant v nitru pohoří Mt. Owen ukrývá ještě další tajemství. Čtvrtá expedice českých jeskyňářů se právě v tuto chvíli chystá na cestu. Jejím hlavním cílem je spojit malou jeskyni, která byla objevena nad jeskyní Rhapsody, s jeskynním systémem Bohemia – Rhapsody. Pokud by se to podařilo, vznikl by možná nejhlubší podzemní systém na Novém Zélandu. září 1999

Každý metr úzkého klikatícího se kaňonku byl vykoupen bušením kladiva a majzlíku do vápencových kulis zamezujících plazení vpřed. Navíc každý z party jeskyňářů musel při prosekávání úžin ležet na boku v blátě o teplotě okolo 5 °C. Kladivem se často ani nešlo rozmáchnout a jen rychlá frekvence slabých poklepů – taková lidská minisbíječka – uštipovala milimetr po milimetru z houževnaté horniny. Mazlavý jíl se nejenom lepil na provlhlé kombinézy, ale ucpával i trysky v hořácích karbidových svítidel. Čištění ubralo nejen fyzických, ale hlavně hodně psychických sil. Jedině studený, dolů vanoucí průvan byl to, co nás nutilo nepolevit.“

V roce 1990 působila v divokém pohoří Mt. Owen na Novém Zélandu výprava jeskyňářů České speleologické společnosti. Během této první expedice se podařilo objevit řadu jeskyní, z nichž největším překvapením byl jeskynní systém nazvaný Bohemia s obrovskými dómy a unikátní aragonitovou výzdobou (Koktejl 9/1996). Ani při druhé výpravě, kdy byly objeveny další kilometry chodeb, se nepodařilo průzkum jeskyně dokončit. Proto vyrazila v únoru 1997 skupina devíti speleologů s jediným cílem – rozluštit zbylá tajemství jeskyně Bohemia.

Category: 1999 / 07 – 08

Patří mezi ty šťastné, kteří se snad ani chvíli v životě nenudili. V každém okamžiku bylo o čem přemýšlet, co vnímat. Už dávno mu mohli říkat velebný kmete, ale pokud vím, zatím to nikoho nenapadlo, ani když v loňském roce oslavil sedmdesátku. Štíhlý jako před osmatřiceti lety, kdy se na celých šest let stal držitelem československého výškového rekordu. Pik Kaufmann (dnešní název Pik Lenina) v Pamíru, vysoký 7134 metrů, však nezdolal pro jeho výšku, ale především proto, že právě tady se mohl přiblížit problematice, kterou studoval – kryogeologii. Této vědní disciplíně se nelze věnovat od psacího stolu, zkoumá totiž působení extrémně nízkých teplot na povrch země. Proto prožil Josef Sekyra část života v extrémních podmínkách, ať už na věčně zaledněném jižním pólu či ve vysokých horách. Spolupracoval s členy NASA na projektu „Mars“ a byl u zrodu geologického šlágru století – objevu praještěra, který potvrdil teorii o prakontinentu Gondwana. A splnil si svůj veliký sen pracovat v nejdrsnější laboratoři světa – Antarktidě.


Josef Sekyra

Amundsen, Scott a současná Antarktida. Více než osmdesát let uplynulo od okamžiku, kdy stanul první člověk na nejjižnějším bodu Země. Změnilo se tam něco?

Daleko do moře odnesly ledové hory Framheim, Amundsenův černý stan na pólu zmizel hluboko pod sněhem a stejný osud potkal zásobovací stanice i Scottovu mohylu, postavenou na místě, kde zahynul. Jen dřevěná chata na Rossově ostrově stále odolává divokým uragánům a sněhovým vánicím. Odtud z Hut Point vyrazil na cestu k pólu Shackleton a o dva roky později i Scott. Suchý vzduch i silné mrazy zachovaly vše v původním stavu. Neporušené knihy, postroje, nářadí, konzervy – všechno jako by čekalo na jejich návrat. Ale čas se zastavil jen tady v dřevěném domku. Kolem dokola se Antarktida změnila k nepoznání, i když McMurdova zátoka je znova branou k šestému kontinentu. Jen pár set metrů od Shackletonova starého domku vyrostlo na Rossově ostrově malé město – americká polární stanice McMurdo. Montované domky, hangáry, dokonale zásobené sklady, dílny, moderní laboratoře, knihovny – nic nesmí chybět v největší antarktické základně postavené na svazích stále ještě dýmající sopky Erebus.

Takže romantika psích spřežení zcela zmizela?

Ne docela, i když moderní technika Antarktidu dnes ovládla: obří letadla, helikoptéry, motorové saně, obratné pásové tahače přezdívané „snow cat“ i lehké pohyblivé sněžné skútry. Přesto jsme za mizerného počasí u Belgičanů nebo Novozélanďanů raději zapřáhli psí spřežení. Někdy ani nejvyspělejší technika nemá proti drsné přírodě šanci, ale přesto nám umožnila široký, komplexní výzkum. Výzkum, který ani dnes není bez rizika a za poznání se tu platí i cena nejvyšší. I z této expedice se mí dva kamarádi nevrátili.

Jak jsi se poprvé dostal do Antarktidy?

Pozvání do 12. sovětské antarktické expedice bylo zlým snem pro naše instituce, úředníky a akademiky. Ale pozvání z Moskvy se nedalo jen tak smést ze stolu. A tak jsem se nakonec na Ob, který byl v letech 1966-67 expediční lodí, dostal. Naše malá geologická skupina pracovala v těžko dostupných rozlehlých pohořích země královny Maud a Enderbyho země. Tady, daleko od pobřeží, vystupují jedny z nejstarších antarktických hornin. Miliony let jsou pod vlivem mrazu a větru. Výsledkem je eolizace – větrem a drobnými částečkami opracovaná hornina, obrovské aeroxysty – vlastně vypreparované obří přesýpací hodiny, ledovcová abraze – obrus, ostré horské štíty, trogy – údolí ledovcem vymodelované do tvaru U, a mezi nimi mamutí ledovcové splazy. To všechno modelovalo skály i jednotlivé kameny. Daly se tu nalézt horniny doslova exotické, které ledovec „vyoral“ až někde v nitru ledového kontinentu, i „poslové z vesmíru“ – meteority. Příroda tady připravila nádherné exponáty pro geodynamickou sbírku.

U jižního pólu byly tedy ideální podmínky pro tvou práci?

To ano, snad až na někdy příliš tvrdou přírodu. Nízké teploty, neutuchající vichry, stálé změny počasí i všudypřítomný vířící ledový prach, který stejně jako písek na Sahaře zaleze úplně všude, i do relativně dobře utěsněných fotoaparátů. To všechno mapování i geologický výzkum trochu ztěžuje, ale tak zajímavá a jedinečná problematika mi pomáhá trable překonat. Navíc sem nikdy nevstoupila noha člověka, to už stojí za to se vybičovat a zapomenout na pohodlí civilizace. A nebyl jsem v tom sám. Spolupracoval jsem s belgickými a japonskými polárníky, s vynikajícími piloty, kteří s námi přistávali ve vichru vysoko v horách mezi ostrými, divoce rozeklanými štíty, na visutých ledovcích i ledovcové oranici. To jsou nezapomenutelné zážitky a právě tady se navazovala ta opravdová, nejen odborná, ale i osobní přátelství.

Přivezl jsi tehdy vedle množství map, skic, poznámek a fotografií i spoustu horninového materiálu. K čemu to všechno, když jsi po návratu vyprávěl, jak se ostatní členové vaší expediční skupiny sběrem vzorků zase tak moc nevzrušovali?

Jako bys mne neznal. Ale sám dobře víš, že samotné geologické mapování – to je jen jeden z kroků k poznání Země. Bez srovnávacího materiálu, rozborů a vzorků, podrobných – a nejen chemických analýz, fotodokumentace a nejrůznějších měření asi nevede cesta k pochopení složitých přírodních pochodů a jevů. A když se navíc dostaneš do tak exotické přírody, kde je možnost získat unikátní materiál, a je to příležitost, která se nemusí opakovat, tak se ti batoh plní nějak sám. A bedny se šutry přibývají a ty si při balení najednou uvědomíš, že je toho nejen na srovnávací sbírku, ale na celou expozici, zvlášť když ty šutry jsou tak nádherné, že by je měli vidět nejen geologové, ale každý, kdo má rád přírodu a umí ocenit jedinečnou krásu přírodních výtvorů.

A tak z toho byla antarktická expozice, asi jedna z prvních na světě?

Byla sice určena spíše odborné veřejnosti, ale i tak ji na ústavu vidělo hodně lidí, především studentů. A měla široký ohlas v zahraničí, vždyť v průběhu celosvětového geologického kongresu, který probíhal v srpnových dnech roku 1968, ji navštívilo hodně z více než pěti tisíc účastníků zasedání. A i když byl kongres předčasně ukončen spřátelenými tanky, dojem z výstavy přispěl k tomu, že mi belgický EXANTAR nabídl jedno ze dvou míst, která měl v americké expedici Deep Freeze 1969-70. Byla to velkorysá nabídka, která mi umožnila navštívit Transantarktické pohoří a splnit si klukovský sen: jít ve stopách Shackletona a Scotta. A navíc studovat exodynamiku na nejjižnějších skalách této planety. Měl jsem možnost porovnat geologii východní a západní Antarktidy.

Jaké byly cíle expedice Deep Freeze?

Vedle základního geologického výzkumu a mapování měla potvrdit Wegenerovu driftovou teorii a najít důkaz pro existenci dávného prakontinentu Gondwana. Pro mě navíc i kryogeologický výzkum na nejjižnějších skalních vývozech, jen kousek cesty od jižního pólu, a spolupráce s členy NASA, kteří tu připravovali projekt „Mars“, na němž jsou podobné podmínky jako v centrální části Antarktidy.

Povedlo se?

Dalo by se říci – splněno po všech stránkách na mnoho set procent. A jsem hrdý, že jsem mohl pracovat v týmu profesora Colberta. U Coalsack Bluff jsme nalezli fosilní pozůstatky praještěra Lystrosaura. Nebyla to žádná velká příšera, spíše menší plaz, měřil na délku asi tak metr, ale protože neuměl dobře plavat, bylo jasné, že jeho nálezy v Indii a v Africe potvrzují teorii, podle níž se antarktický kontinent oddělil od Indie, Afriky a Austrálie a byl jednou ze součástí prakontinentu Gondwany. Ten objev dokonce přijeli oslavit do našeho terénního tábora i američtí kongresmani, byl to tehdy geologický šlágr století. Ocenili i moji práci a dostal jsem nabídku zůstat v USA a pracovat tam dál na kryogeologii.

To je lákavá nabídka a mnohý by asi neodolal.

Co k tomu říci? Víš nejlépe, jak obtížné by asi bylo získat v té době oficiální povolení. A doma čekala rodina, kamarádi, přátelé, nádherná česká krajina – a spousta rozdělané práce.

Jsi jediným Čechem i bývalým Čechoslovákem, který stanul na jižním pólu…?

A dokonce dvakrát, vždyť náš stanový tábor byl od stanice Amundsen-Scott South Pole jen kousek… Měl jsem to ale trochu snazší. Nemusel jsem táhnout saně jako Scott ani popohánět psí spřežení jako Amundsen. Naplánoval jsem si letecký výzkum a při něm mě na pólu vysadilo obří dopravní letadlo C-120 Herkules, které vezlo na stanici Amundsen-Scott na jižním pólu zásoby. V letech 1969-70 byla již celá pod sněhem a ledem a vstup do ní je neustále hlubší a hlubší, jak je víc a víc zavátá. Ale na směrovém kůlu přibyla tabulka Praha – ÚÚG 15 560 km. Poprvé jsem stanul na jižním pólu 26. 12. 1969, podruhé o tři dny později.

Podmínky byly u jižního pólu asi dost drsné, jaká byla příroda?

Nádherná. Kolikrát jsem si v Antarktidě říkal, jaká je škoda, že tam jsem z Československa sám. Že více lidí nemůže vidět ten zvláštní svět, poznat čistou krásu jeho gigantických ledovců a nedotčených horských štítů, že nemůže jít bílým tichem a slyšet jen vrzání vlastních kroků ve sněhu, na který nikdy předtím nešlápla noha člověka, že nemůže pocítit tu radost z objevu, z nálezu, ke kterému se doplahočil pod půlnočním sluncem, že nemůže sedět s kamarády ve stanu a poslouchat, jak venku skučí blizard, že nemůže zažít tu jedinečnou atmosféru světadílu, který nezná nepřátelství lidí a kde se vědecké výpravy různých zemí sešly za společným cílem hledat a objevovat, protože v Antarktidě toho k hledání a objevování zbývá víc než kdekoliv na světě. A tak jsem to všechno chtěl našim lidem alespoň trochu přiblížit.

Co jsi přivezl z této expedice?

I když je letecká doprava nesmírně drahá, díky pochopení Američanů jsem přivezl opět bohatý sbírkový materiál. Bedny jsem nepočítal a váhu raději také ne. Když viděli, jak těžko se s každým vzorkem loučím, mávli rukou a říkali mi: hlavně to dobře popiš, ať to nebloudí někde po zeměkouli. Došlo to snad všechno, a tak bylo dost materiálu na druhou výstavu. Měla dát nahlédnout do šestého kontinentu nejen odborníkům, ale i nejširší veřejnosti. Prostor pro ni našli místní fandové v nevyužitém sklepení novoměstského zámku. Za těch patnáct let ji viděly statisíce lidí. Ostatně byl to světový unikát, podobná expozice na světě nikde jinde neexistovala.

Na její otevření jsi přiletěl z Alžíru – tam ledu a mrazu moc nebývá.

To sice ne, ale Sahara je po Antarktidě asi druhá největší poušť světa, a i když je, dá se říci, super horká, extrémní působení vnějších činitelů na horniny se tady dá studovat stejně dobře jako v Antarktidě. Z našeho hlediska jsou důležité teplotní výkyvy a nezáleží na tom, zda se přibližují -90 °C nebo +60 °C.

Doplňoval jsem tu nejen poznatky, ale především sbírkový materiál z horkých pouští Maroka, Alžíru, Libye, Iráku, Sýrie a Střední Asie, který by jednou měl obohatit muzeum pouští světa. Bohužel, i když výstava Antarktida měla ve svém podtitulku označení stálá, ukázalo se, že to neplatí. Staronový majitel zámku neměl pochopení pro unikátní soubor materiálů, který jezdili obdivovat návštěvníci z celého světa, a poskytl „celé“ tři týdny na vystěhování expozice a depozitáře ze sklepení zámku. A protože se stejně postavil i k plánované expozici světových pouští, která měla být v nevyužitém historickém „špejcharu“, leží od té doby unikátní sběry, získané často s nasazením života, v bednách a krabicích a čekají na novou příležitost.

Proč sis vybral jako životní náplň právě kryogeologii?

Problematika působení mrazu na horniny mě chytla už v roce 1945 na gymnaziálním výletu na Luční horu v Krkonoších a to mě přivedlo ke studiu geologie a geomorfologie. Ale po nástupu do Ústředního ústavu geologického jsem si musel vybrat – doby renesančních vědců, kteří obsáhli téměř celé vědění lidstva, dávno minuly. Geologie má stejně jako většina jiných oborů řadu vysoce specializovaných disciplín a každá vyžaduje celého člověka. Tak jsem si vybral.

Začínal jsi v Krkonoších, kam ses vydal potom?

Mým snem bylo pracovat ve velehorách, ale k jeho naplnění vedla delší cesta. Milníky na ní, to byly mé první vzory a učitelé. A samozřejmě první práce v terénu. Výzkumy v Tatrách i Krkonoších mě přes kryogeologii i speleologii dovedly až do vzdáleného Pamíru. Dostal jsem tam pozvání na vědeckou výpravu od badatelů z Dubna. Náš tábor byl ve výšce 4300 m, kde byly ideální podmínky pro mé výzkumy. Z práce ve výšce kolem pěti tisíc metrů jsem byl výborně aklimatizován, a tak jsem celkem lehce zdolal i vrchol Piku Kaufmann. Tehdy mi bylo třiatřicet a byl jsem v kondici. Vrátil jsem se do stanu v 6000 m až za šera a na zádech jsem si nesl dvacet kilo nádherně zvětralého kamení. To, že jsem zlezl sedmitisícovku, jsem si začal uvědomovat, až když jsem dostal od uzbecké alpinistické federace vyznamenání. Byl to tehdy československý výškový rekord a vydržel celých šest roků.

Stalo se ti někdy, že sis řekl: a to je konec, odtud se už nemohu nikdy vrátit?

Těžké chvíle byly, to ano, ale pokud je člověk celý život v nejtěsnějším styku s přírodou, naučí se jí rozumět, pohybovat se v ní a především respektovat nejen její krásu, ale i sílu. A protože jsem se vždy skláněl s pokorou před silami přírody, zatím jsem vždy měl i na cestu zpátky, i když někdy to bylo opravdu „o fous“. Ale řekl bych, že daleko horší než přírodní trable pro mne byly překážky ze strany lidí doma s jejich nepochopením, ukrutnou neseriózností…

Některé exponáty, které jsi přinesl z terénu, váží i desítky kilogramů. Vléci dlouhé kilometry takové závaží mrazivou pustinou nebo horkou pouští, to chce hezkou dávku entuziasmu – snad proto se o tobě říká, že jsi jedním z posledních sběratelů?

Doufám, že ne. Lidská touha po poznání je nekonečná. I když se změnily podmínky, i dnes jsou fandové a vědci ochotni nejen riskovat, ale třeba i položit život kvůli poznatkům, které mohou lidstvo obohatit. A nemusí to být jen „střecha světa“, Antarktida, Sahara a geologie, denně tak riskují i etnologové či botanici uprostřed deštných pralesů, archeologové, ale i ti, kteří v klimatizovaných laboratořích hledají nové léky proti infekčním nemocím, a v řadě dalších profesí, o kosmonautech ani nemluvě. Hranice lidského poznání se neustále rozšiřují, ale to neznamená, že naše planeta již pro nás nemá tajemství. Řekl bych, že jich dokonce přibývá s tím, jak se zdokonaluje technika a laboratorní metody. Ale to první, základní – vzorek, dokumentaci, zkušenost – musí přinést člověk z terénu. Práce v terénu je základ, bez toho nemůže být žádný vývoj poznání možný. O to víc mrzí, když materiál nasbíraný za tak obtížných podmínek nakonec skončí někde… Ale takovéhle meditace mám nejen od ženy, ale i od lékařů zakázány.

Co bys nejraději přenesl z Antarktidy k nám?

No, počasí by to asi nebylo, i když drsná příroda je tam nádherná, čistá, ale přece jen… Něco přece, lidskou soudržnost, ochotu porozumět a pomoci tomu druhému, a nejen v tísni. Spolupráce zanícených lidí, nejen vědců, ale všech, kteří tu často za nelidských podmínek pracují, lidí všech národností, to je něco, co by stálo za následování nejen mezi jednotlivci, ale celými národy a státy. Vždyť ta naše Země je tak malá a díky vědeckému a technickému pokroku se neustále zmenšuje, že snad lidé přece jen budou muset najít společný jazyk, jazyk nejen rozumu, ale i porozumění mezi sebou.

Nebojíš se někdy, že místa, jejichž krásu nám ukážeš, exploatuje turistický průmysl a zničí je? Vždyť turistické zájezdy na poušť nebo i do Antarktidy nejsou dnes ničím neobvyklým.

Ani ne, zatím jsou to místa tak odlehlá a cesty tam tak obtížné i finančně náročné, že se není nutno obávat nějaké masivní invaze turistů. I když na druhou stranu je nutno přiznat, že díky extrémním podmínkám je tam příroda daleko zranitelnější, ohroženější. Ale nebezpečí pro přírodu hrozí všude, třeba Himálaj začíná doplácet na turistický boom, oceány jsou špinavé, mizí amazonské pralesy. Ale to je otázka nejen vymezení chráněných území, ale i získávání náhradních zdrojů energie a rozvoje infrastruktury rozsáhlých oblastí. Ale za tím jsou peníze a znovu peníze a ty rozvojové státy většinou nemají. Ale to je otázka ne pro jednotlivce, ani ne pro národy, ale pro celé lidstvo a jeho ochotu nést odpovědnost za stav celé naší planety.

I když se nám otvírají nové meziplanetární obzory, stále zůstávají hlubiny oceánů a Antarktida jedněmi z nejtajemnějších míst na Zemi?

Asi ano, ale všechno se strašně rychle mění. Antarktida, oceány a pouštní oblasti jsou ideálními místy pro výzkum nejen jich samotných, dají se tu řešit vědecké, ale i praktické otázky, jež mají dopad na celou Zemi. Díky své dlouho neporušené přírodě jsou tím nejcitlivějším indikátorem globálních změn, můžeme zde studovat i meziplanetární vlivy a jejich dopady na Zemi a lidskou populaci. Ostatně, co je to ozonová díra a jaké jsou důsledky tvrdého záření na člověka, jsem pocítil na sobě a pociťuji dodnes.

Antarktida, stejně jako pouště nebo vysoké hory, nabízí téměř euforický pocit svobody. Je to svoboda bez hranic, bez omezení?

Všechno na světě se řídí nějakými zákony a je jedno, zda tyto limity stanoví lidé, nebo příroda. Snad jen ty přírodní jsou jednodušší, čistší, průhlednější, ale i spravedlivější. Za jejich překročení se dříve nebo později vždy platí a v extrémních podmínkách je to často cena nejvyšší.

První z tvých výzkumů probíhaly na vrcholcích Krkonoš, teď se tam, jak se zdá, vracíš. Zůstalo něco k dodělání?

Jistě víš, že naše práce není nikdy hotová, vždy se najdou nové problémy, a než je vyřešíš, objeví se další. Ale na hřebeny Krkonoš mě nyní přivedlo něco jiného. V nejvyšších partiích našich severních horstev jsou velmi drsné podmínky – průměrná roční teplota na Sněžce se pohybuje kolem nuly, což je podobné jako na horách subpolární oblasti. Vzhledem k tomu, že v době ledové byly Krkonoše zaledněné, je vlastně dnešní Antarktida obrazem Krkonoš v době ledové. Tehdy až sem sahal ledovec. Například Hrádek nad Nisou či Jesenicko byly pod ledem. Mohu zde ověřit, zda poznatky z Antarktidy platí i pro naše území, a zároveň přinést vysvětlení jevů a krajinných prvků, pro které nebylo v současnosti odpovídající vysvětlení. A navíc je tu i zanícený zájem o tuto problematiku u mladších pracovníků z KRNAPu, a tak je naděje, že všechen cenný materiál bude využit, bude žít, že se snad všechna ta práce a námaha zúročí. A ještě něco. To, co se nepodařilo v nížinách, by se mohlo dočkat svého naplnění v horách, kam to nakonec patří – na Luční boudě. Tady jsem našel pochopení pro problematiku, které jsem se věnoval celý život, a dostal i prostor k realizaci expozice hor a pouští.

Není návrat do Krkonoš trochu symbolický?

Ani mi to tak nepřipadalo. Je to spíš logické vyústění mého vztahu k přírodě, k horám, k téhle zemi. Je pravdou, že právě tady jsem asi dostal první zájem o působení drsných přírodních podmínek na horniny, ale i když jsem sjezdil slušný kus světa, rád jsem se sem po celý život vracel.

Kdy a kde se otevře na hřebeni Krkonoš Polární expozice – pouště a nejdrsnější příroda naší planety?

No, dá-li bůh, úřady, moji spolupracovníci a zdraví, snad v tomto roce v létě. Prostory, které mi nabídli na Luční boudě v Krkonoších, čekají, a tak už zbývá jen spousta práce pro mě, mé nejbližší i pro obětavé pracovníky z KRNAPu.


Josef Sekyra se narodil 24. 2. 1928 v Novém Městě nad Metují (okres Náchod). Český geomorfolog a horolezec od roku 1952 působí v Ústředním ústavu geologickém v Praze (od roku 1991 Český geologický ústav), od roku 1968 je externím docentem UK v Praze. Zabývá se periglaciální geomorfologií, kryogeologií a širší problematikou velehorských oblastí, vybudoval stálou expozici Antarktida a depozitář Pouště světa. Účastník četných expedic, např. 1961 do Pamíru, kdy jako první občan Československa zdolal sedmitisícovku, dvakrát cestoval do Antarktidy, v letech 1966-67 12. SAE do země královny Maud a Enderbyho země, v letech 1969-70 s americkou expedicí Deep Freeze do Transantarktického pohoří. Jako první občan Československa stanul na jižním pólu. Geologicky mapoval země na Sahaře (1973-76, 1980-81) a v arabských pouštích (1979-80 a 1989). Hlavní díla: Velehorský kras Bělských Tater (1954), Působení mrazu na půdu (1960), Vliv sv. exposice na vývoj reliéfu v pleistocénu (s M. Prosovou 1961), Metodika základního geologického mapování kvartéru (1963), Geomorfologie sev. Pamíru (1968), s A. Černíkem Zeměpis velehor (1969), V horách a oázách Antarktidy (1970), Zkameněliny v Antarktidě a pohyb kontinentů (se Z. Špinarem 1973), Duricrust centrální Sahary (1989), Exodynamic map of the Syrian Desert (1989), The Genesis and Stratigraphy of Endopheic Depressions in Areas of Oligocene to Pliocene Paleorelief in Northern Africa (1991) a řada dalších.

Category: 1999 / 07 – 08

Tisíce venkovanů přicházejí denně do náruče velkoměsta. Zlákáni září neonových reklam, osvětlením tříd plných elegantních výloh s dostatkem zboží všeho druhu, utíkají od hladu, bídy a přírodních katastrof. Přicházejí za přeludem lepšího života, za možností pracovat za přiměřenou mzdu. Výsledkem této největší masové migrace v historii lidstva jsou zhoršené životní podmínky megaměst, ve kterých se už skoro nedá žít.

Superměsta totiž doslova praskají ve švech. Zdánlivě nekonečná záplava lidí zatěžuje neúnosným způsobem infrastrukturu a prostředky měst. Jejich živelný růst doprovázejí problémy s bydlením, zásobováním potravinami a vodou, znečištěným vzduchem, zabezpečením energií, kanalizace, hygienických a zdravotních zařízení, dopravy a dalších služeb, hromaděním odpadů a nárůstem zločinnosti. Masové stěhování lidí do velkoměst je aktuálním problémem číslo jedna rozvojových zemí, potýkají se s ním však i obrovské městské aglomerace nejvyspělejších průmyslových zemí. Obraz přelidněných megaměst je jako vystřižený z nějakého sci-fi filmu.

NAPOSPAS MĚSTSKÉ DŽUNGLI

„Tlačenice, horko a hluk mnoha hlasů, jež neustále hučely v uších, pach staré špíny, prachu a namačkaných těl, pomalu se přesouvající masa lidí, kteří přicházeli kolem stánků nebo se zastavovali, aby si sáhli na staré obleky, šaty, otlučené nádobí, bezcenné ozdoby a smlouvali o malé tlamouny s rozevřenými hubičkami a vytřeštěnýma kulatýma očima. Prodavači vyvolávali ceny svého kazícího se zboží, lidé proudili kolem a obezřetně uvolňovali místo dvěma policistům s chladným pohledem, kteří chodili bok po boku a dohlíželi na všechny a všechno – ale drželi se na hlavní cestě, která rozdělovala náměstí a vedla ke stanovému městečku, jehož záplatované šedivé jehlany tam stály už hodně dlouho.“

(Harry Harrison:
Místo, místo! Více místa!)

Pro většinu přistěhovalců život ve městě neznamená automaticky zlepšení životních podmínek. Často se jejich životní úroveň naopak snižuje. A stejně tak, jako se majetek koncentruje v rukou bohaté menšiny, tak rostou řady chudiny zápasící o přežití. Lidé se tísní při okrajích velkých aglomerací v primitivních chatrčích z vlnitého plechu a prken. Rozšiřují se chudinské čtvrti (slumy, barrias, bidonvilly, favelap, villas miserrias), města ve městě, jejichž společným znakem jsou choroby, bída a znečištění životního prostředí.

Na tak obrovský příliv obyvatelstva nejsou připravené zdravotní ani sociální služby měst: miliarda lidí dnes nemá odpovídající příbytky a asi sto milionů jich přebývá pouze pod mosty či viadukty. Noví obyvatelé měst jsou navíc většinou negramotní, bez zvláštní kvalifikace, takže nemohou získat odpovídající práci. Žijí v nepředstavitelné chudobě, bez základních hygienických zařízení, mezi tunami odpadů a množstvím hmyzu a krys. Drtivá většina lidí se tu rodí, přežívá a umírá v anonymní pologramotné či negramotné mase chudáků. A vysoká porodnost ještě přispívá k nekontrolovatelnému růstu aglomerací. Bohužel ti nejchudší plodí zase jenom chudé, a nekonečný kolotoč pokračuje.

ZROD MEGALOPOLIS

„Město je anachronismus. Přežilo se. Hydroponika a vrtulníky jeho zánik jen uspíšily. Ve svých počátcích bylo město kmenovým shromaždištěm, místem, kde se lidé scházeli pro vlastní ochranu. V pozdějších dobách kolem sebe stavělo hradby pro zvýšení sebeobrany. Potom hradby nakonec zmizely, ale město žilo dál pro pohodlí, které skýtalo obchodu a dopravě. Přežívalo do moderní doby, protože lidé byli nuceni žít blízko svého pracoviště – a to bylo ve městě.“

(Clifford D. Simak: Město)

Lidé z venkova i v minulosti dávali přednost životu ve městech. V posledních desetiletích však migrace z venkova, z vesniček a malých měst do velkoměst nabyla podoby největšího davového šílenství v dějinách. Města se rozrůstají všemi směry, navzájem propojují, pohlcují venkovská sídla a vytvářejí stále nová a nová předměstí. Také vesnice se rozrůstají a napodobují řád měst. Jejich ekonomická a průmyslová činnost přivádí některá města až k bodu určité stagnace nebo velkého úpadku, zatímco jiná stále rostou a dosahují vrcholu – takzvané světové úrovně.

Ve světě příliv pracovních sil napomáhá rozvoji průmyslu, jehož nové továrny vznikají v lacinějších okrajových městských oblastech – na bývalém venkově. Každé větší město se tak postupně stává centrem rozšiřujícího se metropolitního území dalších satelitních měst a jejich předměstí. Hranice předměstí daleko přesahují hranice vlastního města. Velké Mexiko, představující dnes největší soustředění obyvatelstva v Latinské Americe, je rozděleno do čtyř pásem: vlastní město (139 km2), urbanizované území města (700 km2), federální okruh (1499 km2) a metropolitní území, jehož rozloha není uváděna, ale je ve skutečnosti několikanásobně větší než rozloha federálního okruhu.

Růst měst je také neoddělitelnou součástí rychlého růstu obyvatel světa, zvláště toho rozvojového. Podle statistik žilo v roce 1996 ve městech 2,6 miliardy obyvatel, z toho 1,7 miliardy v rozvojových zemích. Londýn vzrostl z jednoho na osm milionů obyvatel za 130 let. Lagos, kde žilo v roce 1950 pouze 290 tisíc lidí, může mít v roce 2015 víc jak 24 milionů obyvatel. V roce 2005 má žít na Zemi 6,6 miliardy lidí, 3,3 miliardy budou žít ve městech, dvě třetiny z toho v megalopolis jihu.

STRACH Z EPIDEMIÍ

„Dá se zapomenout, že bydlíte čtyři sta metrů nad zemí v buňce dva krát dva metry, ve společnosti ženy a uřvaného škvrněte, ve městě čítajícím dvacet pět milionů duší, jež pozře každé cizí těleso…“

(Dominique Roffet – Velkoprodejna)

Za pár let budou v megaměstech bydlet tři miliardy lidí, polovina současného počtu všech pozemšťanů. Takový růst obyvatelstva narušuje po tisíciletí stálý ekosystém planety. Lidé se stýkají se zvířaty, s jejichž viry se neumějí vyrovnat. Epidemiologům musí hrůzou vstávat vlasy na hlavě: objevují se nové formy chorob, které zasahují obyvatele s nepoznanou intenzitou. Tuny odpadů, znečištěná voda, městské záhony, bahno a vodní nádrže v nouzových čtvrtích megaměst jsou moderní líhně moskytů přenášejících onemocnění malárií (dosud hlavní příčinu hospitalizace a úmrtí v Africe a Latinské Americe). V Asii se pro změnu vyskytl nový druh cholery, který přidělává vrásky lidem v Bangladéši, Číně, Indii, Malajsii, Nepálu a Pákistánu. V naší paměti utkvěl virus Ebola, jeden z mnoha virů, jenž se ve změněných podmínkách stal nebezpečným pro člověka. Je jen otázkou času a lidské aktivity, zda se některá nová lékuvzdorná infekce někdy v budoucnu nerozšíří do ostatních částí světa.

V porovnání s tím jsou civilizační choroby obyvatel velkoměst (deprese, neurózy), způsobené pracovním stresem, vypětím a nedostatkem času na sebe samého, jen jakýmsi slabým odvarem. I když negativní dopady života ve městech na naše zdraví a psychiku a přibývání lidí, kteří nikam nepatří, mají souvislost s migrací v mezinárodním měřítku a mohou být dokonce příčinou vzniku ozbrojených konfliktů.

ČASOVANÁ BOMBA

„Nad Městem se vznáší vůně kuchyní všech zemí světa, opar opia a hašiše, pryskyřičně rudý kouř z yage, vůně džungle a slané vody, zahnívající řeky a vysušených výkalů, potu a genitálií. Město je zachvacováno epidemiemi násilí a nezaopatřené mrtvoly požírají na ulicích supové. Albíni mžourají do slunce. Chlapci sedí na stromech a lenivě masturbují. Lidé, stravováni neznámými chorobami, pozorují kolemjdoucí zlýma protřelýma očima.“

(William S. Burroughs: Nahý oběd)

Boj o existenci, konkurence. Každý je v desetimilionovém kolektivu sám a musí spoléhat pouze na vlastní síly. V přelidněných městech narůstají sociální problémy. Chatrče chudých jsou přeplněny dětmi, které jsou často odkázány jen samy na sebe, stávají se z nich děti ulice. Jen v Latinské Americe jich je víc jak 40 milionů.

Životní podmínky těchto obyvatel a omezená možnost uplatnění často ústí v beznaděj a zoufalství, ventilované formou nepokojů a násilí, nárůstem zločinnosti, infekčních nemocí včetně AIDS, konzumací drog a prostitucí. Bohatší spoluobčané se často raději zdržují co nejdále. Proti vražedným gangům či etnickým milicím vznikají opevněná obydlí v oddělených čtvrtích – pevnostech. V momentě, kdy jedinou vlastností úřadů je bezmocnost, mnohdy zbývá lidem jediná možnost – vzít zákon do vlastních rukou. A pak jen čekat, kdy tato bomba vyletí do povětří.

DÝCHÁNÍ ZAKÁZÁNO

„Nemusíš už fetovat
stačí vyjít do ulic
projít se kolem silnice
a nadechnout se z plných plic“

(Czechcore SRK: Nemusíš už fetovat)


Obchodní a podnikatelské centrum New Yorku – Manhattan.

Epidemie a sociální problémy nejsou jediným strašákem narušeného životního prostředí dnešních superměst. Damoklovým mečem Rio de Janeira, Sao Paula, Jakarty, Mexico City nebo Dillí je ovzduší otrávené škodlivými emisemi průmyslových podniků a nadměrnou veřejnou a soukromou automobilovou dopravou. Dýchání v těchto megaměstech přímo ohrožuje zdraví místních obyvatel. Většina velkoměst v Číně má dokonce pětkrát větší hladinu znečištění ovzduší než New York nebo Londýn. Pekingští obyvatelé v minulosti již několikrát protestovali proti dusivému uhelnému prachu a strašlivému hluku.

Obyvatelé „vyspělého světa“ utíkají před nesnesitelnými životními podmínkami center velkoměst na periferii, za svým snem – domem v zeleném a klidném předměstí, odkud je „v pohodě“ doveze do práce jejich automobil. Přidělávají vrásky urbanistům, před kterými teď stojí úkol zachránit pustnoucí a chátrající městská centra. Úkol o to těžší, o kolik méně na to má městská správa finančních prostředků.

VÍTEJTE V BABYLÓNU

„Ten strom řekl
Ten bílej auťák pode mnou
se mi vůbec nelíbí,
Smrdí benzinem
Ten strom vedle řekl
Pořád jenom fňukáš,
Jseš neurotickej
Koukni, jseš ohnutej až k zemi.“

(Allen Ginsberg: Tamty dva)

Násilí, nemoci, bída a smog staví často úřady do pozice trpného pozorovatele. V mnoha chudých velkoměstech vládne chaos, korupce a neschopnost. Rostoucí hospodářské a sociální problémy rozvojových megalopolis mohou být v budoucnosti příčinou nových migračních vln zalévajících rozvinuté země. Ty se již teď hrozí představy, že se hladové masy jihu vydají na sever za lepším životem, jaký viděli v televizních reklamách. Jediné řešení je pouze zlepšení životních podmínek chudých ve velkoměstech a vytvoření podmínek pro život lidí na venkově. Bez pomoci „vyspělého severu“ to zřejmě nepůjde. Jen základní přeměna slumů na dostupná obydlí přistěhovalců by však přišla na stovky miliard dolarů. A vyspělým zemím se zase příliš nechce platit tuto sanaci bídy a zločinu z vlastní kapsy. Alespoň na istanbulské konferenci OSN o městech (1996) se k tomu příliš nehlásily. Přitom podle prognóz této světové organizace budou přistěhovalci ve velkých městech přibývat a pravděpodobně dále žít v chudobě a nedostatku…

PS: RADOSTNÁ BUDOUCNOST?

V rozvinutém světě žije asi pětina obyvatel Země, která však vlastní téměř tři čtvrtiny celosvětového bohatství a spotřebovává většinu světových přírodních zdrojů. Pro většinu rozvojových zemí je typické převládající postavení hlavního města, kde žije přibližně polovina městského obyvatelstva státu a počet obyvatel roste zpravidla nejrychleji. Růst měst je ve světě urychlován i rozvojem průmyslu a stále výraznějším zaostáváním venkova. Na území Velkého Mexika se například uskutečňuje 67 % všech staveb ve státě, spotřebovává se 81 % elektrické energie, realizuje 62 % obchodu. Je zde soustředěno 65 % kvalifikovaných pracovníků a 77 % výroby automobilů. Téměř 90 % průmyslu Latinské Ameriky (vyjma těžebního) je soustředěno ve čtyřiceti velkých městech a v jejich okolí, z toho 70 % v deseti největších aglomeracích. Rozvoj průmyslu zatím prohlubuje hospodářské a územní rozdíly. Zvyšuje se i závislost velkých měst na dovozu základních potravin ze zahraničí.

Mnohé ekonomiky rozvojových zemí jsou navíc ve skutečnosti rukojmími investičního kapitálu nadnárodních fondů. Zahraniční společnosti využívají levnou pracovní sílu a bez skrupulí vykořisťují místní obyvatele. V Jakartě dostane dělník jen dolar a půl za dvanáct hodin práce. Neodvažuje se protestovat, je spokojený s tím, co má. Nadnárodní společnosti ho mohou lehce nahradit a navíc se kdykoli přemístit do jiných končin světa, kde budou jejich náklady ještě levnější. Ztráta důvěry fondů ve státní fiskální politiku může dokonce položit na lopatky měnu a ekonomiku rozvojového státu. Na lidech nezáleží. Radostná budoucnost? Jak pro koho.


TVÁŘ VELKOMĚSTA

Každé město má svůj osobitý charakter, daný například polohou, okolní přírodou či místem v hospodářském a společenském životě státu.

Evropská velkoměsta se vyznačují a navzájem odlišují svými historickými centry. Oproti tomu mladá americká města jsou si v mnohém podobná. Jsou „modernější“, přehlednější (nejčastěji pravoúhle členěná) a maximálně přizpůsobená automobilové dopravě. Rozvoj automobilismu v padesátých a šedesátých letech měl velký vliv na charakter evropských a amerických měst, vyznačujících se vznikem rozsáhlých předměstí, v Evropě bouráním obchůdků a kavárniček v úzkých ulicích za účelem výstavby širokých dálnic. Pozdější léta byla ve znamení výstavby menších satelitních měst, v současnosti se obrací pozornost urbanistů k obnovení charakteru vnitřních měst.

Dnešní městské aglomerace mají dvojí tvář. Tu bohatou charakterizují přepychové budovy bank a výstavných úřadů, luxusní hotely a soukromé rezidence svědčící o dostatku a pohodlí bohatých. Druhá je tváří chudoby a bídy milionů obyvatel živořících v zapomnění na okraji společnosti. Život ve městě pak na jedné straně představuje jedinečnou možnost individuální svobody a seberealizace, avšak může být také příčinou naprosté lhostejnosti a ignorance, ztráty společenských hodnot a respektu k druhým. V megalopolis lidé vstupují navzájem do zprostředkovaných, odosobněných vztahů, v nichž ztrácí svou váhu míra osobní blízkosti či vzdálenosti. Společenské rozvrstvení vystřídala nivelizovaná, nerozlišená změť letmých mezilidských vazeb. Společnost se proměnila v množství, beztvarý dav. Město ztrácí svou tvář, stává se anonymním prostorem plodícím úzkost.

DESET NEJLIDNATĚJŠÍCH VELKOMĚST V ROCE 1996

Category: 1999 / 07 – 08

STRACH (LEDNÍ MEDVĚDI)

Nevěděl jsem o této tragické příhodě, ale i tak jsem měl ze setkání s ledním medvědem před expedicí do vnitrozemí Špicberk veliký strach. Ledních medvědů, kteří jsou od roku 1973 celosvětově chráněni, je dnes na Špicberkách kolem čtyř tisíc, tedy dokonce víc než samotných obyvatel. Ale lidé a medvědi si vcelku rozumně mezi sebou rozdělili „sféry vlivu“. Medvědi se pohybují převážně v severovýchodní části Špicberk, při pobřeží a na ledových krách, kde loví tuleně. Lidé se zase usídlili v části západní, která je díky teplému Golfskému proudu klimaticky mnohem přívětivější. A jen výjimečně se stává, že se medvědi z hladu vydají za potravou napříč celým souostrovím, do oblastí, kde se mohou potkat s lidmi. Potom dochází k tragédiím: 18. července 1977 byl v Magdalenafjordu ledním medvědem usmrcen třiatřicetiletý rakouský lyžař. Po letech, 6. září 1987, byli na Edgeově ostrově napadeni medvědem dva holandští biologové. Jeden z nich byl těžce zraněn. Byli sice ozbrojeni, ale jejich zbraně neměly potřebnou ráži. Naštěstí oba útok medvěda přežili. „Můj španělský revolver ASTRA 357 Magnum má podle zkušeností místních lovců na medvěda dostatečnou ráži,“ snaží se rozptýlit mé obavy šéf naší výpravy, známý polárník a dobyvatel severního pólu ing. Miroslav Jakeš.

Špicberky jsou snad jediným místem na světě, kde nemusíte mít zbrojní pas, naopak vám zbraně vnucují. K zapůjčení v Longyearbyenu jsou nabízeny v širokém výběru především pušky, mezi nimiž nechybí ani výrobky z brněnské zbrojovky. Použití zbraně proti medvědům ale není zase tak úplně jednoduché. Nejen proto, že snad jen zkušený místní lovec je schopen si při setkání s medvědem zachovat chladnou hlavu a především pevnou ruku. Mířit se totiž musí přesně, je jen jedno místo, kde je možné medvěda usmrtit okamžitě – hruď. Ale jsou i omezení administrativní. Zastřelit toto přísně chráněné zvíře je přípustné skutečně jen v případě bezprostředního ohrožení života. Tomu ale musí předcházet řada úkonů – od prokázané snahy vyhnout se přímému setkání až po varovné výstřely do vzduchu. Každou takovou událost totiž následně zkoumá vyšetřovací komise špicberských úřadů – podobně jako soudy posuzují „přiměřenou sebeobranu“. A pokud přiměřenou shledána není, nehrozí vám sice vězení, ale tak vysoká pokuta, že ji snad nezaplatíte do konce života.

Každý večer před spaním natahujeme kolem našich stanů jakési dráty s poplašnými světlicemi a dělbuchy. Měly by reagovat na dotek a snad i nezvaného návštěvníka zaplašit. Ze setkání s medvědem mám strach. Zároveň si ale moc přeji nějakého medvěda alespoň vzdáleně zahlédnout. Za celou dobu mého pobytu na Špicberkách se mi to nepodařilo.

PRÁZDNOTA (OPUŠTĚNÉ DOLY)

Na strmých stráních hor v údolí Grumant, u břehů majestátního ledového oceánu bylo kdysi jedno z prvních ruských uhelných středisek na Špicberkách – Grumantbyen. „Počátkem 50. let zde žilo více než 1000 horníků s rodinami. Těžba se ale ukázala jako nerentabilní, a tak Rusové již v roce 1961 údolí opustili,“ říká nám Mirek o místě, o němž se z oficiálních turistických informací nedozvíte. Není ani snadné se sem dostat. Přístup jak z moře, tak pěšky podél pobřeží prakticky není možný, a cesta oklikou přes vnitrozemí zabere dva dny náročného pochodu. Neúprosný zub času a drsné arktické klima dokonaly své na místě, které kdysi patřilo k největším sídlům na Špicberkách. Z kdysi útulných hornických domovů zbyly dnes jen osamocené, polozbořené zděné budovy. Blíží se soumrak a já do jedné z nich pomalu vcházím. Po schodišti, jehož se lidská noha asi dávno nedotkla a je celé obrostlé jakýmsi lišejníkem. Je to dům bez oken a bez dveří. Procházím jednotlivými místnostmi. Ve skladu jsou ještě zbytky nejrůznějšího náčiní, torza hornických kahanů a zrezivělých svítilen. Na zdevastovaných stěnách vidím nápisy v azbuce, ale i dětské kresby. V jedné z obytných místností se posadím na kavalec a dívám se na zbytky hrníčků a skleniček pohozených na stole. Stále zachovávají polohu, jež jim byla dána někým, někdy před čtyřiceti lety. Zde, necelých tisíc kilometrů od severního pólu, žily kdysi celé rodiny s malými dětmi.

Vracím se mezi ostatní. Všichni s velkým zájmem pozorují bílou polární lišku. Má v tlamě racka a naší přítomností je zmatena natolik, že svoji kořist upustí a pak se začne zcela chaoticky proplétat mezi rezavými zbytky důlních zařízení, kolejnicemi a spoustou železného šrotu, jehož se v okolí válí požehnaně. Nad tím vším se tyčí pokřivený drátěný kolos – srp a kladivo. Zdá se mi, že sem toto panoptikum minulosti stylově i symbolicky docela zapadá. Snad nikdy dřív jsem nezažil tak silný pocit prázdnoty jako tady, na tomto lidmi již dávno opuštěném a snad všemi bohy zapomenutém místě. I já Grumantbyen opouštím…

NOSTALGIE (STARÁ TRAŤ)

Grumantbyen svou polohou a poměrně mělkým pobřežím Rusům neumožňoval vybudovat zde i úpravnu uhlí, překladiště a zejména přístav pro nakládání. Postavili je proto až v zálivu Colesbukta, asi 10 km jihovýchodně odtud. Obě místa spojuje stará úzkorozchodná trať. Vede podél pobřeží, částečně tunely v masivu hor, jež se někdy téměř kolmo noří do oceánu. Ale tam, kde rozestup vrstevnic mapujících pobřeží Isfjordu byl pro ruské inženýry příznivější, nahradily tyto ve skalách proražené tunely jen tunely dřevěné. Ty sice trať chránily před sněhem, ale pro nebezpečí požáru bohužel neumožňovaly použití parních lokomotiv.

Jdu po pražcích celého úseku této tratě. Je to vlastně nejsevernější železnice na světě, nepočítám-li krátkou kolejovou spojku v Ny-Ålesundu, který leží ještě o pár stupňů s. š. severněji. Vzdálenost mezi pražci zřejmě ruští inženýři propočítali optimálně, ale pro mne, obtěžkaného batohem, kamerou a fotoaparátem, je zcela nevyhovující. Chůzí po jednom jen cupitám, a ob dva pražce je to zase trochu moc.

Koleje vlivem mrazu a častých sesuvů půdy postupně nabyly trochu bizarnějších tvarů, než na jaké jsme u „slušných“ železničních kolejí zvyklí. Zbytky dřevěného tunelu nad starou tratí jsou kupodivu docela zachovalé a nejeví znaky zchátralosti ani hniloby. Neodolám a vezmu si z tratě na památku jakýsi těžký rezatý předmět, sloužící snad kdysi k napájení elektrických lokomotiv. Později, když stoupáme do strmého kopce ve snaze zdolat jakousi horu, se mi kolegové posmívají: „Všichni lezeme traverzem, ale Vláďa i s traverzou.“ Každý z nás si povinně z tohoto tunelu přibalí kus prkna. Na Špicberkách není jediný strom. A tak si později můžeme z částí ruského tunelu rozdělat oheň. A jeho vůně je tak příjemná…

LÁSKA (RUSANOVOVA CHATA)


Tuto chatu postavil na Špicberkách v roce 1912 ruský
geolog Vladimír Rusanov. Z pověření carské vlády
zde hledal uhlí a sukutečnil i řadu přírodovědeckých
bádání. Přestože své úkoly úspěšně splnil, byl Arktidou
fascinován natolik, že se vypravil ještě dál na sever.
Francouzská snoubenka, která jej doprovázela, byla
první ženou, jež našla odvahu zúčastnit se polární
expedice. Další osud obou byl ale tragický a zůstává
dodnes záhadou.

Asi kilometr od opuštěného ruského přístavu, u staré trati, na břehu zálivu Colesbukta stojí osamělá chata. Je jednou z nejhezčích na Špicberkách a v roce 1912 ji zde postavil ruský geolog a polárník Vladimír Rusanov. „V liduprázdném vnitrozemí Špicberk je ještě několik dalších chat. Některé patří Norům, jiné Rusům. Malý rozdíl mezi nimi je v tom, že ty ruské se vůbec nezamykají a jsou tak připraveny poskytnout útočiště všem, kteří to potřebují. Prostě rozdíl národních mentalit, duše ruská je otevřená…,“ vysvětluje nám Mirek. Útulná chata s velkými kamny, z nichž po chvilce sálá příjemné teplo, s několika palandami a vybavená i kuchyňskými potřebami je opravdovým dobrodiním pro promrzlé, hladové a několikadenním pochodem vyčerpané poutníky. Vyjdu před chatu a na dřevěném stole rozložím svůj mokrý stan. Ostatní jsou uvnitř, a tak jsem na břehu zálivu sám. Pozoruji jeho klidnou hladinu, vzdálené masivy hor na protilehlém pobřeží a arktickou oblohu s bílými a smutnými mraky.

Druhá místnost Rusanovovy chaty je malým muzeem tohoto polárníka. Na stěně visí jeho velká fotografie. Umím obstojně rusky a tak svým kamarádům překládám z životopisné knihy jeho tragický a dodnes neobjasněný osud. Tento muž byl velmi vzdělaný, ale pro své pokrokové názory byl mnohokrát carskými úřady vězněn. Část svého života strávil ve vyhnanství na Sibiři. Během svých studií přírodních věd se na pařížské Sorboně seznámil se studentkou medicíny Julií Jeanovou. Oba mladí lidé se do sebe zamilovali. Rusanova ale fascinoval sever a podařilo se mu dosáhnout toho, že byl carskou vládou dokonce pověřen vést polární expedici, jejímž cílem byly právě Špicberky. Jeho malý kutr Herkules připlul na tyto ostrovy v roce 1912. Rusanov zde hledal pro Rusko uhelná ložiska, objevená naleziště mapoval a prováděl jejich zábory. Kvůli přezimování si také postavil tuto chatu. Svůj úkol splnil rychle a dobře, ale zpět do vlasti se nevrátil. Vydal se, a tentokrát již na vlastní pěst, dál na milovaný sever. Chtěl se pokusit proplout severovýchodním průjezdem z Atlantiku do Pacifiku. Na palubě Herkula s ním byla kromě devítičlenné posádky i jeho krásná francouzská snoubenka, snad vůbec první žena, která se účastnila polární expedice.

Dne 31. 8. 1912 byl Herkules spatřen naposledy. Z ústí průlivu Matočkin Šar mířil do Karského moře, které bylo toho roku extrémně zaledněné. Pak se po Rusanovově výpravě slehla zem. V roce 1934 sice byly nalezeny některé předměty a útržky písemností prokazatelně patřící této výpravě. Ale její další osud zůstává dodnes záhadou. Otec Julie zemřel v Paříži žalem. Po dvou letech marného čekání ztratil poslední naději, že svou jedinou dceru ještě uvidí. Tak tady, v této chatě, se oba mladí lidé kdysi velmi dávno milovali…

Před odchodem pomáhám ostatním chatu uklidit a připravit dříví na zátop. Necháváme zde i část svých potravinových zásob pro další návštěvníky. Přijdou sem někdy za měsíc, za rok?

BOLEST (LETECKÁ KATASTROFA)

Dne 29. srpna 1996 se na letišti v Moskvě připravuje ke startu letadlo typu TU-154 patřící soukromé ruské společnosti Vnukovo. Zamíří k vzdálenému arktickému souostroví Špicberky. Ukrajinští a ruští horníci s rodinami, kteří se po dovolené v rodné vlasti vracejí zpět za prací ve špicberských uhelných dolech, naposledy zamávají svým blízkým. Nikdo netuší, co se stane…

V té době je na Špicberkách nepříznivé počasí s nízkou oblačností.

V hale longyearbyenského letiště toto letadlo ale již netrpělivě očekává dalších 120 horníků, kteří se zase mají do vlasti vrátit. Kapitán letadla žádá pro silný vítr povolení k přistání ze strany moře, norská řídicí věž však trvá na obvyklém přistávacím manévru ze strany opačné. Aniž by letadlo vyslalo jakýkoliv nouzový signál, v podmínkách snížené viditelnosti naráží krátce po desáté hodině do hory Opera, vzdálené necelých 10 km východně od letiště. Všech 141 osob včetně 3 dětí na palubě letadla zahynulo…

Rusové mají na základě smlouvy z roku 1920, kdy Špicberky, tato země nikoho, připadly Norsku, volné právo těžit zde uhlí. A tak již ve 20. letech se tu utvářejí dvě národnostní komunity – norská a ruská, přičemž co do počtu obyvatel je ta ruská dokonce početnější. Je to zvláštní, ale vzájemné norsko-ruské vztahy byly tady na severu po celou tu dobu doslova příkladné, bez ohledu na všechny ideologické antagonismy, studenou válku či jiné nesmysly s časově omezenou platností. Až tragédie letadla TU-154 vnesla do těchto vztahů jistý stín. Vždy se hledá viník a technický stav strojového parku ruských aerolinií, četnost nehod na ruských linkách, to vše v té době mluvilo proti Rusům. Mluvilo se i o tom, že ruští piloti byli opilí. Ale Rusové asi věděli své. A tak vzájemné návštěvy a tradiční společné kulturní a sportovní akce byly touto událostí na čas poznamenány. „Skutečně jsme se snažili svalit vinu za tuto tragédii na Rusy,“ říká mi sympatický norský lovec. Povídáme si v osamělé chatě špicberského vnitrozemí. Pozval mě na kus řeči a jakýsi koňak, zde tak vzácný a drahý. Krátce předtím zastřelil soba, jehož vnitřnosti jsou teď rozvěšeny kolem chaty. „Ale nebylo to tak, chybu udělala norská obsluha řídicí letištní věže při navigaci.“ A to mi řekne hrdý Nor! Jaká je skutečná pravda ohledně příčin této katastrofy, se ale asi nikdy nedozvíme, pokud to vůbec někdo ví. Nakonec, a není to tak dávno, ruská vyšetřovací komise prováděla na Špicberkách simulovanou rekonstrukci přistávání nešťastného TU-154. Neznám její závěry. Ale je dobře, že vztahy Norů a Rusů na Špicberkách jsou dnes zase dobré a stejně přátelské, jako byly dřív po celá desetiletí…


ŠPICBERKY

Jedna z nejsevernějších pevnin na zeměkouli, polární souostroví Špicberky (Špičaté hory), nazývané též Svalbard (Studené pobřeží), leží na pomezí severního Atlantiku a Severního ledového oceánu mezi 74. a 81. stupněm s. š. Tvoří je ostrovy: Západní Špicberk, Severovýchodní země, Barentsův ostrov, Edgeův ostrov a země krále Karla. Ke Špicberkám patří i osamělé ostrovy Jan Mayen, Medvědí ostrov a mnoho menších ostrovů a ostrůvků. Mají přibližně stejnou rozlohu jako naše republika – 62 924 km2.

Více než polovinu území souostroví pokrývají ledovce. Nejvyšší vrchol, Newtonův štít (Newtontoppen) ležící na severozápadě, dosahuje výšky 1712 metrů. Od konce října do konce února je na Špicberkách polární noc. Teploty klesají až na -46 °C. V létě byla nejvyšší naměřená teplota 21,3 °C. Během tohoto století se ale podnebí Špicberk výrazně oteplilo. Rameno teplého Golfského proudu zasahuje do západní části Špicberk. Na východní pobřeží přináší studený proud od severu naopak ledové kry. To způsobuje, že západní pobřeží je výrazně teplejší, a proto jen tam jsou trvale osídlená místa. Rostlinstvo v nezaledněných oblastech je skrovné – lišejníky, mechorosty a vyšší cévnaté rostliny.

O souostroví se zmiňují poprvé islandské kroniky z roku 1191. Objevili jej tedy Vikingové. To však upadlo v zapomenutí, a tak je jeho objev připisován Holanďanům – kartografu Willemu Barentsovi, který se v r. 1594 pokusil se dvěma loděmi proplout severovýchodním průjezdem a dostal se náhodou do jejich blízkosti. V 18. století se na Špicberkách začaly lovit velryby a z Ruska sem přijíždějí lovci kožešin. V 19. století pak i lovci norští. Přesto až na přelomu 19. a 20. století norsko-švédská expedice poprvé souostroví prozkoumala a provedla jeho přesné zaměření. Tato země nikoho, jež nebyla nikdy trvale osídlena, připadla v r. 1920 Norsku na základě mezinárodní úmluvy, kterou podepsalo i Československo. Všech 42 signatářů úmluvy má zajištěno právo těžit na Špicberkách nerostné bohatství, zřizovat zde výzkumné a spojovací stanice. Této možnosti však prakticky využívají jen Rusové.

Na Špicberkách je pět trvale osídlených míst: norské správní středisko Longyearbyen, doly v Sveagruvě a výzkumná stanice v Ny-Ålesundu. Rusové mají dvě uhelná střediska – Barentsburg a Pyramiden. Celkem v těchto pěti osadách žije asi 2800 obyvatel. Nepočítaje dvě meteorologické stanice – Isfjord Radio, kterou obsluhuje pět Norů, a Hornsund s osmi Poláky. Turistika na Špicberkách je od r. 1991 regulována na základě zvláštních opatření, která schválil norský parlament. červenec – srpen 1999

Dne 30. března 1995 se na letišti v severonorském městě Tromsø připravuje ke startu letadlo skandinávských aerolinií. Cílem této „vnitrostátní linky“ je vzdálené arktické souostroví Špicberky. Nina Olaussen, studentka vysoké školy, před nástupem do letadla krátce zamává svým rodičům, čekajícím za plotem letištní plochy. Nikdo z nich netuší, že to bude její let poslední…

Po dvouhodinovém letu stroj prudce brzdí na velmi krátké přistávací dráze letiště v Longyearbyenu na Špicberkách a bezpečně přistane. Téhož dne se Nina se svou kamarádkou vydává na malý výlet do blízkého okolí. Na náhorní plošině Platåfjellet obě poprvé spatří osamělého ledního medvěda. Je dva roky starý, váží pouhých 88 kg a pomalu míří směrem k nim. Dívky nejsou ozbrojeny. Kamarádka Niny okamžitě skočí dolů z prudké stráně a běží úprkem zpět do osady přivolat pomoc. A necelých 13 minut poté, co je její zpráva přijata, přistává na Platåfjelletu helikoptéra s guvernérem Špicberk. Ale Nina je už mrtvá…

Category: 1999 / 07 – 08

Kosmická éra začíná rokem 1957, kdy koncem srpna oznámila tisková agentura TASS úspěšnou zkouškumezikontinentální rakety s rychlostí 22 000 km/h s doletem nad 5000 km. Podobná americká raketa při testuv červnu téhož roku selhala. A už 4. října se ohromený svět dozvídá, že Sověti vypustili na oběžnou dráhuZemě umělou družici Sputnik 1, která rychlostí 28 000 km/h obletěla za 95 minut planetu. Američané, zvyklív poválečném období na samá prvenství, byli šokováni. Než se jim podařilo vyslat svou první družiciExplorer 1 (31. 1. 1958), Sověty posměšně nazývanou grapefruitem, vypustil SSSR do vesmíru Sputnik 2se psem Lajkou na palubě. V beztížném stavu přežila Lajka šest dní.

Vesmírné soutěžení se rozeběhlo na plné obrátky. Následoval Sputnik 3, další umělé družice a kosmické sondy k Měsíci. Počáteční náskok Sovětů završil úspěch, jenž zaznamenaly všechny světové deníky na prvních stranách s fotografií majora Jurije Gagarina, který 12. dubna 1961 obletěl ve vesmírné lodi Vostok I „modrou planetu“. Oblet trval hodinu a 48 minut a Gagarin byl 70 minut v beztížném stavu. Několik týdnů před Gagarinovým startem do kosmu vystoupil prezident John F. Kennedy před společnou schůzi Kongresu s výzvou, aby Spojené státy vyslaly do konce desetiletí člověka na Měsíc. I když se tohoto cíle nedožil, bylo ho dosaženo 20. července 1969, kdy Neil Armstrong a Edwin Aldrin vystoupili z paluby kosmické lodi Apollo XI na povrch Měsíce. V následujících letech vyslaly Spojené státy dalších pět posádek Apolla.

Category: 1999 / 07 – 08

ŽELEZNICÍ NAPŘÍČ PRALESEM

Queensland, jenž byl pro mě kdysi první vstupní branou do tohoto kontinentu, má i dnes vyšší počet původních obyvatel než kterýkoli jiný stát Austrálie. Do země Tjapukaiů mě navíc lákala ještě jedna skutečnost. Z města Cairns – centra severní části Queenslandu – byla před několika desítkami let vybudována unikátní železnice, která prochází queenslandským pralesem, sleduje tok řeky Barron a pak končí v obci Kuranda na náhorní rovině.

Kuranda je dnes jakýmsi „hlavním městem“ země Tjapukaiů. V této pralesem obklíčené osadě se totiž potkávají Tjapukaiové ze všech sídlišť jejich země.

Cesta queenslandskou pralesní železnicí z Cairnsu do Kurandy je vskutku nádherná. Prales je zelený, a kam dokáže proniknout intenzivní australské slunce, jakoby zlatý. Z bujné vegetace mi až přechází zrak. A přímo při trati je řeka Barron a její velkolepé vodopády.

Kurandské nádražíčko vyhlíží jako z rytin z 19. století. Přímo za stanicí ale vidím hnědé pralesní vody. Všude kolem nádraží pozoruji palmy, liány a v květináčích zavěšených nad nástupišti kvetou dokonce nespočetné nádherné místní orchideje.

V ZEMI TJAPUKAIŮ


Australský domorodec –
příslušník kmene Tjapukai.

Kuranda je skutečně dnes hlavním městem tohoto domorodého kmene. Na severu pak sahá jeho území až ke queenslandskému přímořskému městečku Port Douglas. Západní hranici území kmene Tjapukaiů tvoří hranice deštného lesa mezi Tolgou a Mount Molloy.

Když v roce 1952 zcela vymřel s Tjapukaii sousedící pobřežní kmen Irukandži, přisvojili si Tjapukaiové jejich území a stali se tak nejen „pralesním“, ale i „pobřežním“ národem. Srdcem pobřežní části země Tjapukaiů je pak okolí města Cairns.

Pralesní a přímořská vlast Tjapukaiů je velká asi 800 km2. (Rozkládá se zhruba tam, kde se kříží 145. stupeň východní délky a 16. stupeň jižní šířky.) Jejich nejbližšími sousedy – nyní, když vymřeli Irukandžiové – jsou pralesní Buluwaiové, sídlící severně od osady Kuranda. Jejich severními sousedy na pobřeží jsou pak příslušníci kmene Koko Kulungur, obývající (a částečně i kočující) oblast na sever od Port Douglasu. Konečně na jih od Cairnsu s nimi sousedí lidé Kokandži.

Když jsem poprvé před třiceti lety přijel do Queenslandu, existovalo zde třináct domorodých rezervací, v nichž směli sídlit výlučně jen původní obyvatelé Austrálie a kam byl ostatním lidem vstup přísně zapovězen. O tyto rezervace pečovala a finančně je podporovala buď vláda státu Queensland, nebo jednotlivé církve, nejčastěji anglikáni a presbyteriáni. V jedné z těchto rezervací tehdy misionáři zřídili leprosárium pro domorodce trpící malomocenstvím.

Já jsem při své první cestě do Austrálie získal po určitém úsilí povolení k návštěvě a pobytu v jedné z rezervací, zřízené na queenslandském ostrově Yarrabah. Rezervace Yarrabah měla tehdy rozlohu 54 800 akrů a obývalo ji asi 1000 domorodců.

Queenslandské rezervace byly totiž různě velké. Například Weira, o kterou pečovali presbyteriáni, měla tehdy rozlohu více než 1 600 000 akrů, ale pouhých 151 obyvatel! Naproti tomu rezervace Mona Mona měla pouhých 318 akrů a zcela stejný počet obyvatel.

Domorodí obyvatelé queenslandských rezervací žili a žijí zcela po svém. V letech druhé světové války, kdy velice chyběly pracovní síly, a to především na místních plantážích, však vláda Queenslandu povolala 500 domorodců na práce mimo rezervace – zejména na sklizeň burských oříšků. Vláda také zřídila v Murgonu pro domorodce školní farmu, kde ti, kteří projevili zájem, byli vzděláváni v základech moderního zemědělství.

KDO ZPÍVÁ HYMNU DOMORODCŮ?

Ve více než deseti rezervacích žili queenslandští domorodci i před třiceti roky. Další skupiny původních obyvatel tohoto světadílu sídlily a sídlí i mimo tato území vyhrazená jen jim. Těchto skupin a skupinek australských aboriginů bych i dnes, na konci druhého tisíciletí, napočítal několik set. Tradiční způsob života jednotlivých australských skupin se přitom od sebe vzájemně příliš neliší. Výrazněji ho ovlivňují jen přírodní podmínky oblastí, které obývají. Proč jsem si tedy i pro letošní cestu vybral právě Tjapukaie?

Tjapukaiové, více než kterákoli jiná domorodá skupina, se pokusili postavit most mezi svými tradicemi, svou minulostí a mezi dneškem a zítřkem. Chtějí – stejně jako významné severoamerické indiánské skupiny (například Navahové) – zůstat věrni svému původu a odkazu svých předků, ale zároveň chtějí přijmout i všechno nové, co přináší dnešek a co jim předvádí svět jejich bělošských spoluobčanů. Nechtějí se však v tomto „bílém moři“ utopit.

Bezprostřední podnět k cestě za Tjapukaii mi dal malý folklorní festival, společné vystoupení několika pěveckých skupin australských domorodých kmenů, které jsem navštívil v Sydney. Na závěr tohoto koncertu všichni tmaví Australané společně anglicky zazpívali píseň, kterou si pro sebe složili právě Tjapukaiové. Celý chór s nadšením vyzpěvoval refrén písně, jenž říká: „Tjapukai will never die,“ – tedy „Tjapukaiové nikdy nezemřou.“

Tuto píseň jsem pak mnohokrát slyšel zpívat i příslušníky jiných skupin australských domorodců. Postupně jsem dokonce nabyl dojmu, jako by se tato novodobá tjapukaiská „hymna“ stala „Internacionálou“ či „Marseillaisou“ všech původních obyvatel kontinentu.

Přemýšlel jsem, co to je za kmen, který dokáže inspirovat, rozezpívat celý kontinent? A jak asi opravdu žije? Jak svoje rozhodnutí „nikdy nepodlehnout“ naplňuje činy? Vydal jsem se do queenslandské Kurandy, abych si tyto otázky zodpověděl.

V KURANDĚ A ZA KURANDOU

Prvního Tjapukaie jsem potkal přímo na kurandské železniční stanici. Ty další hned vedle ní, v nádražní hospodě. Přítomní domorodci zde s velkou chutí popíjeli jedno pivo za druhým. Pivo je totiž bohužel „ohnivou vodou“ Austrálie. Mnoha aboriginům neskonale chutná. A mnozí z nich jsou ochotni za sklenicí piva jít do hospody desítky kilometrů. Domorodé ženy se dříve bílým mužům dokonce nabízely za jednu jedinou láhev piva. Dnes je situace díky bohu už mnohem lepší, ale přesto jsou mnozí aboriginové na tomto u nás tak běžném nápoji závislí jak na silné droze. Přitom v posledních letech díky neustále stoupající velkorysé pomoci australské federální vlády i vlád jednotlivých států vlastně netrpí výrazným nedostatkem peněz.

PIVO, ČI DIVADELNÍ MÚZA?

Na okraji Kurandy jsem ale potkal úplně jiné Tjapukaie. Ne už opilce závislé na své denní dávce těžkého ležáku, ale dynamické, převážně mladé lidi, kteří své heslo, že jejich kmen nikdy nezemře, realizují velice podivuhodným způsobem. Založili si mytologické divadlo, soubor, který diváka uvádí do podivuhodného světa tjapukaiských mýtů. Do dávných časů, jimž Tjapukaiové i ostatní domorodci říkají „čas snů“. Do doby, v níž hrály hlavní roli zvláštní mytické bytosti, například Duhový had.

Tjapukaiské „divadlo bájí“ jsem spatřil už při svých dvou předcházejících návštěvách Queenslandu. Hned napoprvé mě velice zaujalo. Na celém světě jsem se vlastně jen jednou – a to na Aljašce u Indiánů kmene Tlingit – setkal s podobnou domorodou mytologickou divadelní společností.

DRAMA DOMORODÝCH BÁJÍ

Neškolení tjapukaiští herci postupně dokázali proměnit svůj mytologický divadelní soubor ve velice aktivní a zároveň svébytné dramatické těleso. Dokáží vyprávět příběhy tjapukaiských bájí neuvěřitelně expresivním a zároveň vysoce uměleckým způsobem. Navíc se tito Tjapukaiové nebojí moderních dramatických postupů a ani moderní techniky.

A tak když svou, nyní už trvalou divadelní scénu přestěhovali z Kurandy níž k moři, používají v ní počítače a jiné ultramoderní pomocníky. To bych u lidí, kteří ještě před pouhými dvěma stoletími žili na úrovni doby kamenné, přirozeně vůbec nečekal.

Pro svou novou scénu si Tjapukaiové vybudovali velice moderní komplex budov. Narodilo se tu tak asi první skutečné „národní divadlo“ jednoho australského kmene. Jejich „divadlo bájí“ navíc na sebe nabaluje četné aktivity, které dávají obživu dalším a dalším příslušníkům kmene. Hosty přijíždějící do divadla ze všech koutů Austrálie (a některé, jako jsem byl já, dokonce ze zámoří) je třeba ubytovat a nasytit. V Kurandě i v okolí začínají také příslušníci kmene poskytovat tyto služby.

Zcela nedávno se pak Tjapukaiové rozhodli, že si v sousedství divadla vybudují živý památník své tradiční kultury. A tak tu návštěvníkům předvádějí své tradiční dovednosti. Ukazují jim, jak tvoří svá pozoruhodná výtvarná díla, jak a z čeho si připravují stravu, či seznamují návštěvníky se svou tradiční medicínou a s bylinami, které v domorodém léčitelství užívají.

PLUJÍ NAD PRALESEM

Při své letošní návštěvě jsem u Tjapukaiů uviděl opět něco nového. A to mi skoro vyrazilo dech. Protože si Tjapukaiové přáli představit svým hostům nejen sebe, ale i to, jak vyhlíží jejich pralesní vlast, vybudovali mnohakilometrovou lanovou dráhu. V její gondole jsem se pak vznášel nad queenslandským pralesem.

Nad pralesy jsem v různých částech světa létal v letadle i vrtulníku mnohokrát. Avšak plout jen několik metrů, a někdy dokonce jen několik desítek centimetrů nad zelenou klenbou pralesa – to je skutečně velice zvláštní pohled i pocit! Lanovka je opravdu dlouhá. Stoupá od nové budovy tjapukaiského divadla na vysočinu a končí až v srdci země Tjapukaiů, u Kurandy.

VČERA BUMERANG, DNESKA POČÍTAČE

Stavba zvláštní vzdušné cesty nad pralesem byla pro mne obrazem toho, jaké smělé plány jsou už některé australské domorodé skupiny schopny uskutečnit. Zároveň mě ale přesvědčila i o tom, že Tjapukaiové musí být dobří a obezřetní hospodáři. Výstavba lanové dráhy musela být velice nákladná. Tjapukaiové tedy zřejmě dokázali svými četnými aktivitami vyprodukovat i velké množství finančních prostředků. Ti, kteří včera vyráběli bumerang, staví dnes ultramoderní divadla a mnohakilometrové lanové dráhy. A zítra? Co všechno dokáží Tjapukaiové zítra? Co dokáží ve třetím tisíciletí, které bude jistě i jejich tisíciletím? Protože: „Tjapukai will never die.“ Tjapukaiové nikdy nezahynou… červenec – srpen 1999

Oblast, do které směřuji, území obývané příslušníky domorodého „kmene“ Tjapukai, se co do svých přírodních podmínek od ostatních částí Austrálie výrazně liší. Zatímco všude jinde chybí domorodcům ze všeho nejvíce voda, tady, v severovýchodní části australského státu Queensland, je jí naopak naprostý nadbytek. Tjapukaiové totiž žijí v největším deštném pralese Austrálie. Navíc kromě vody ze srážek je tu i hodně řek a říček.

Jakousi osou země Tjapukaiů je řeka Barron, která se mi zdála být až neuvěřitelně krásná. Na této hlavní řece země Tjapukaiů jsem spatřil i největší vodopády celé Austrálie – velkolepé Barron River Falls.

Category: 1999 / 07 – 08

Austrálie je sice světadíl nejmenší, ale rozmanitostí své přírody si s ostatnímirozhodně nezadá. Národní park Bald Rock v Novém Jižním Walesu je plný žulových útvarůzvaných batolity – velkých těles vyvřelých hornin tvarem připomínajících balony.

Batolity vznikají tak, že obrovská množství roztavených hornin nevystoupí až na povrch, a místo toho začnou pomalu chladnout a tuhnout kilometry pod zemským povrchem. Chladnutí probíhá po miliony let a během této doby krystalují tři hlavní druhy žulových minerálů – křemen, slída a živec. Křemen je podobný sklu, barvu žuly určuje směs slídy a živců. Zatímco batolit chladne, pronikají páry a roztoky ostatních minerálů, které nezapadají do krystalové mřížky křemene, slídy ani živců, do okolních hornin. Takové minerály, jako zlato, stříbro, měď, olovo a zinek, pak vyplňují trhliny vzniklé růstem batolitu, a vytvářejí tak žíly či masivní ložiska rud.

Na zemském povrchu, kilometry nad batolitem, mezitím probíhá eroze. Po padesáti či sto milionech let se vrcholek batolitu objeví na povrchu. Tam, kde je zemská kůra vystavena tlakům, kde vznikly zlomy a trhliny, je batolit vyzdvižen na povrch.

Žulová tělesa poměrně snadno zvětrávají, někdy za vzniku kulovitých balvanů. Díky jednotnému krystalovému složení žuly mohou být na některých místech erozí zaobleny celé hory. K typickému rozpadu žul vlivem výkyvů teplot dochází v pouštních oblastech, např. „Devils Barbles“ v Severním teritoriu. Zde je patrná tzv. exfoliace, proces, při kterém se z kulovitých balvanů „odlupují“ jednotlivé vrstvy podobně jako vrstvy cibule. V žulových oblastech lze také nalézt mnoho skal ve tvaru vln. Zdá se, že zvětrávání tu probíhalo, ještě když byla hornina pod povrchem. Jak voda stéká po svazích kopců, udržuje půdu mokrou i v hloubkách. Vlny se většinou nacházejí na jižních svazích kopců, kde dochází i k menšímu vypařování vody.

Národní park Bald Rock je takových útvarů plný. Nachází se asi 700 kilometrů severně od Sydney. Poslední úsek vede po nezpevněné silnici, lesem, kde každou chvíli přeběhne po cestě klokan. Na konci je parkoviště a tábořiště. Několik set metrů odtud se les rozestoupí a skála, kámen či balvan kilometrového průměru ční nad okolí do výše sta metrů. Mocnost té hmoty, tak hladké ve své mohutnosti, budí obdiv. Stoupat nahoru není snadné – je třeba zjistit, při jakém sklonu se boty ještě udrží, a kdy tření už nestačí. Nad korunami stromů se otevře výhled na okolní lesy, z nichž ční ještě několik podobných balvanů. Hra barevných pruhů vytvořených stékající vodou je umocněná zapadajícím sluncem.

Category: 1999 / 07 – 08

Na začátku nebylo žádné země, na které by člověk mohl spočinout suchou nohou. Všude jen voda a nad ní nebe. A někde mezi nebem a vodou byla říše bohů. Tam žil inejvětší z nich, král bohů zvaný Maui, se svými dvěma syny a třemi bratry. Byla to šťastná říše, smrti a zániku neznajíc. Uprostřed ní leželo jezero živé vody a nadjezerem stál strom moudrosti. V jeho stínu se bozi večer co večer scházeli a popíjeli kavu, trpký nápoj, který dokáže pěkně zamotat hlavu. „Má duše mne pálí!“ řeklkrál Maui. „Jíme, pijeme, ale nic užitečného neděláme. Usedněme do lodí a vydejme se do neznáma. Za poznáním!“

Vtom prudký vítr rozhýbal větve stromu moudrosti a všichni zmlkli, protože věděli, že strom se chystá promluvit. „Slyšte, Maui, Hiku i ostatní! Nevydávejte se do neznáma! Stane se zlo tak strašné, že ani já vám ho nemohu popsat!“

„Ať se stane!“ vykřikl Maui. „Kdo chce, nechť zůstane, a kdo chce, nechť jede se mnou…“ Oba synové a jejich věrní se vydali k lodím.

Nevíme, jak dlouho pluli. Víme jen, že pluli daleko od říše bohů. Únava a zoufalství dolehly na všechny, ale jednoho dne se oceán konečně uklidnil. Král Maui se postavil na příď a nahodil lano s obrovským hákem.

„To jsi nás umořil téměř k smrti, aby sis tu zarybařil?“ vyštěkl jeden z jeho synů, zvaný Ata. „Mlč, hlupáku!“ okřikl ho otec Maui. „Vyčkej svůj čas, až pochopíš, že zkušenost nás starých je živou vodou pro vás mladé!“ A tu se lano napnulo, voda se zpěnila a ozval se strašlivý praskot, jako by oceán ztrácel půdu pod nohama. Bozi byli vystrašení k smrti, ale král Maui věděl, co dělá. „Držte lano, mí věrní! Nastal čas!“ Vší silou zatáhl, a zpod hladiny začala vystupovat… země! Na ní hory, údolí a úrodné pastviny.

Tak král Maui vylovil z hlubin oceánu první tichomořský ostrov, nazvaný Ata (Nový Zéland). A po něm zemi Tonga s pláněmi pokrytými květinami a ostrovy Fidži plné nádherných korálů a ostrovy Vanuatu plné šťavnatých krabů a ostrovy Samoa plné ovoce mango a ostrovy Papua-Nová Guinea plné papáji. Nakonec vylovil největší z ostrovů, obrovskou zemi Australis.

Po návratu do říše bohů usedli pod strom moudrosti a nadšeně vyprávěli. Jen syn Ata nepromluvil slova. V jeho duši hlodal červ. Nakonec zosnoval vzpouru proti vlastnímu otci. Svolal mladé a řekl: „Jsme hlupáci. Sedíme tu a žvástáme s otci a dědy. Tam v té zemi si budeme vládnout sami a ovoce nám bude padat ze stromů do úst každý den. Připravte loď a já se postarám o otce.“ Našel největší kořen kavy a odnesl ho otci jako dar na usmířenou za svá neuvážlivá slova na cestách. Večer král svolal přátele, aby popili báječnou kavu – důkaz synovské lásky. Jenže jak pili, svět se začal otřásat v základech a strom moudrosti zaúpěl: „Jsou pryč!“ Jen pomalu bozi otevírali omámené oči a strom šeptal: „Nikdy se nevrátí… Ztratili úctu k otcům, opustili prameny moudrosti. Budou tedy navždy patřit zemi. A zem si pohřbí své mrtvé.“

Zatím Ata a jeho druhové pluli za vydatného výskotu k ostrovům pozemských radostí. „Svět je náš, sláva! Nikdy se nevrátíme!“ Netušili, jak hrozná osudová pravda se skrývá v těch slovech! Zvedla se vlna, vystoupila vysoko nad hladinu, z pěn se vynořily dvě dlouhé ruce a jejich kostnaté prsty drtily jednu lodičku za druhou. Zbylí plavci zoufale pádlovali k ostrovu Tonga, kde vyskákali na břeh. Ale jen jejich nohy spočinuly na pevné zemi, ostrov se začal potápět.

Daleko odtud, v říši bohů, v srdci otce Maui zatrnulo. Slyšel synův hlas? Maui skočil do vln pod kořeny ostrova Tonga, vyzvedl ho z moře a drží ho na svých bedrech dodnes. Když se ostrov začne potápět, lidé dupou do země a tančí, aby probudili otce boha ze spánku. Maui se probere, nadechne, ostrov vykoukne z moře a život jde dál. Bůh Maui trpí, protože vylovil zemi a jeho potomci se z nevědomosti stali pozemšťany.

Potkala jsem jednoho muže z Tongy a ten mi řekl: „Vy všichni jste děti země, ale my, lidé z Tongy, jsme děti bohů.“ Je-li to pravda, ví jenom smrt.

Category: 1999 / 07 – 08

Dominador stál nehybně rozkročen uprostřed arény a jen nozdry se mu chvěly, jak ztěžka dýchal. Ve hřbetě se mu kývalo šest zabodnutých banderil, po bocích mu stékala krev a z očí, které pozorovaly svého nepřítele, sršela zášť. Znenadání se rozběhl s hlavou skloněnou k zemi. Forcado stačil udělat několik kroků vzad, než ho býk nabral svými rohy a vymrštil do vzduchu. Na zlomek času to vypadalo, jako by mladík předváděl na býkově hlavě stojku.

SANTARÉM

Santarém je jedním z nejstarších měst Portugalska a za vlády Římanů byl administrativním centrem římské provincie Lusitania. Město se rozkládá na asi sto metrů vysoké plošině nad řekou Tejo a leží asi 70 km severně od Lisabonu. Santarém se ovšem také proslavil jako kolébka portugalských býčích zápasů a na rovinatých pastvinách kolem města můžete spatřit býky i koně, kteří v portugalské koridě vystupují.

V první polovině června probíhala v Santarému národní zemědělská výstava a její součástí byly i býčí zápasy, které se konaly na počest slavného toreadora Joao Moury, který v té době oslavoval dvacet let zápasení s býky.

V Portugalsku se sice tito muži nazývají cavaleiro – kavalír, jelikož však u nás tento výraz vyvolává úplně jiné představy a byl by matoucí, rozhodl jsem se používat všeobecně známého výrazu toreador.

VÁŠEŇ

V den konání zápasů bylo kolem arény rušno už několik hodin před začátkem. Stovky lidí se promenádovaly okolo stánků s občerstvením. Pojídali hamburgry a popíjeli pivo. Ti zasvěcenější vytvářeli diskusní skupinky a velice vzrušeně debatovali o šancích toho či onoho býka. Občas to mezi nimi vřelo na hranici únosnosti. V davu snadno vynikali pastevci. Oblečené do červených vest a v typických zelených čepičkách, připomínajících kulichy, je nikdo nemohl přehlédnout. Byli snad jediní, kdo zachovávali rozvahu a klidnou hlavu. Půl hodiny před začátkem se otevřely brány a záplava lidí se vhrnula dovnitř.

Za zvuků bubnů vpochodovali do arény toreadoři. Jejich koně zvedali vysoko kolena a do zvuků hudby tancovali. V čele byl oslavenec Joao Moura. Bylo na něm znát, že už není nejmladší, ale na čtyřicátníka vypadal pořád skvěle, i když se mu pod zeleným kabátcem se zlatým lemováním rýsovalo kulaťoučké bříško. Na hlavě měl čapku téže barvy posetou pásem bílého peří. Za ním přicválal António R. Telles, který byl oblečen v podobném stylu. Jako třetí se v aréně objevil nejmladší z trojice Pablo H. de Mendoza. Na sobě měl tmavěmodrý úbor, který byl pevně upnut k tělu širokými řemeny. Hlavu mu pokrýval šedý širák s bílou stuhou. Jeho tvář s vystupujícími lícními kostmi zdobil mohutný dalíovský knír.


Toreadorův pomocník předvádí s muletou pohybové
kreace, které jsou odměňovány bouřlivým potleskem.

Po nich přišli do arény pomocníci toreadorů. Jsou to muži, kteří v případě nebezpečí vbíhají na scénu a pomocí mulety (červenooranžového sukna) se snaží odlákat býka. Následovali je forcadové – mladí chlapci, jejichž úkolem je na závěr zápasu povalit býka na zem. Ti jediní nejsou za svou účast v soutěži peněžně odměňováni. Na závěr se objevili pastevci, kteří po skončení bojů vyhánějí pomocí dlouhých holí býky z arény. Lidé v hledišti při nástupu povstali a mohutným potleskem a provoláváním slávy vítali své miláčky.

KREV

Jako první zůstal v aréně Joao Moura. Pomalu tančil na svém bělouši kolem tleskajících diváků, klaněl se a smekal neustále svou čapku. S překvapením jsem zjistil, že jsem se posadil jen několik metrů od jeho ženy a přátel. Jeho žena vhodila do arény květinu. V tom okamžiku se otevřela bytelná dřevěná vrata a do arény vtrhnul jako uragán býk jménem Mariposa. V Portugalsku mají všichni býci bojující o svůj život v aréně jména a je na ně pohlíženo jako na důstojné soupeře, kteří si zaslouží úctu.

Zpočátku se býk i jezdec na koni oťukávali. Moura bravurně kličkoval před dohánějícím býkem. Uváděl koně do klusu nebo cvalu a podle potřeby kličkoval a nečekanými obraty jen těsně uhýbal před dorážejícími rohy. Pak prudce otočil svého koně a do hřbetu Mariposy zarazil první banderilu (krátkou hůlku s ocelovým hrotem). Z těla býka vyrazila jako malá fontána hustá, rudá krev a pramínek se pomalu valil po jeho boku. Hlediště propuklo v bouřlivý jásot. Tak se to opakovalo s neměnnou pravidelností. Na Mourovi byla vidět vzrůstající sebejistota a prováděl stále bravurnější a odvážnější kousky, hraničící s baletem i akrobacií. Byl neustále odměňován neutuchajícím potleskem. Když do těla Mariposy zalitého krví vrazil poslední banderilu, vběhli do arény jeho pomocníci s muletami a upoutali pozornost býka na sebe. Provedli několik velice dobrých technických kousků a oslavovaný Moura mezitím tančil s koněm kolem diváků a spokojeně přijímal nadšené ovace. Pak přišli do arény forcadové a ten nejsrdnatější z nich se postavil bez jakékoliv zbraně proti býkovi. Hvízdáním, tleskáním a máváním rukama na sebe soustředil býkovu pozornost. Ten se vzápětí rozběhl, těsně před mladíkem sklonil hlavu a nabral ho na rohy. Forcado byl připraven a rukama se zachytil jeho rohů. Býk ho jako soptící monstrum valil před sebou a za nimi se zvedala oblaka prachu. Během několika vteřin se na zmítající směsici svalů a nohou vrhli ostatní forcadové a s velkým úsilím se jim podařilo povalit býka na zem. To znamenalo vítězství a mladíci se nadšeně a s jásotem rozprchli. Do arény nastoupilo několik pastevců a nacvičenými pohyby vytlačili dlouhými bidly býka za otevřená vrata.

PROHRA Jako poslední nastoupil Pablo de Mendoza proti Dominadorovi. Dominador byl mohutný šestiletý ďábel, který naznačoval všem v aréně i mimo ni, kdo je tady pánem. Neustále pronásledoval Mendozu na koni a nenechal mu ani chvilku oddechu. Mendoza neměl čas na taneční kreace, které předváděli jeho zkušenější kolegové, a jen s námahou se vyhýbal Dominadorovým rohům. Mendozovi se dvakrát podařilo vpíchnout do jeho hřbetu krátké kopí, ale bylo to výsledkem obtížných obratů a namáhavého klání bez veškeré elegance. Při jednom z obratů Mendozův kůň klopýtl. Dominador ho přitlačil na hrazení a nadhodil ho do vzduchu. Mendoza přeletěl přes hlavu a spadl na zem. Nebyl zraněn, a tak bleskově přelezl ohradu. Dominador zběsile bušil svými rohy do viditelně zraněného koně. Do arény naskočili pomocníci a svými červenými muletami se jim podařilo po dlouhé chvíli upoutat pozornost Dominadora na sebe. Mendoza vjel do arény na čerstvém koni, ale přivítal ho pískot diváků a provolávání svobody pro býka. Rozhodčí předčasně ukončil zápas a dal na vědomí všem divákům, že pro tentokrát si Dominador zachránil život. Na samý závěr ještě předvedli své umění forcadové, ale ani jim se nepodařilo povalit býka na zem. Diváci bouřlivým voláním přerušili již zbytečné klání a Dominador opustil arénu jako vítěz. červenec – srpen 1999

Category: 1999 / 07 – 08

Jaisalmer v indické poušti Thár. Místo jako z pohádek, kde na vás klidně může vybafnout Ali Baba,že hledá čtyřicet loupežníků. Nedobytná obrovská pevnost, ze které je vidět snad až do Pákistánu, s nímžse ještě nedávno válčilo. Po staletí byla strategickým cílem velbloudích karavan.

Rádžasthán, pohádkově barevná země, kde i muži nosí květované náušnice v obou uších a křiklavě oranžovéturbany, zatímco ženy mají v nose kroužky a náramky od podpaždí po zápěstí jako brnění. A nedaleko odsudprovedla Indie sérii jaderných pokusů.

PEVNOST V POUŠTI

Jaisalmer je řídící centrum nejsušší oblasti Indie, velké pouště Thár. Založil ho v roce 1156 člověk se snadno zapamatovatelným jménem – Maharawal Chandarvanshi Yadav Bhatti Rajput Jaisal. On a jeho rodina byli prý potomky samotného Krišny. Až do čtrnáctého století byl Jaisalmer pro karavany velbloudů uzlem spojovací cesty mezi Východem a Západem. Velbloudí karavany přepravovaly hlavně opium, indigo, koření, kovy, kokosy, vlnu, sušené ovoce a podobně. Důležitost Jaisalmeru rostla v mughalském impériu. V tomto období se v Indii neodehrávaly žádné války, a tak tu obchodníci ze sousedního státu Gudžarátu ukládali své bohatství. Umělci a malíři navrhovali náboženské stavby i paláce, kterým se obdivujeme dodnes. Během monzunu lidé žili v Jaisalmeru, pak odcházeli s karavanami za obchodem. S koncem vlády Mughalů začalo období úpadku. Během britského regentství se přístavy v Bombaji a Kalkatě staly centrem obchodu, Jaislamer i velbloudí karavany měly stále menší význam, lidé odtud odcházeli a starobylá pevnost málem zanikla. Novou prosperitu přinášejí až cizinci, kteří tu zakládají kanceláře pro turisty a znovu rozvíjejí obchod.

Po osamostatnění Indie se město stává centrem celé oblasti. V roce 1961 na nádvoří bydlelo asi 8362 lidí. Od indicko-pákistánské války v letech 1965 až 1966 ale Jaisalmer začíná růst a od roku 1968 díky zprovozněným vlakovým tratím město opravdu znovu ožívá. Indíra Gándhíová ho dokonce označila za historické místo a v roce 1975 jmenovala ministra pro Rádžasthán.

V roce 1980 tu byl založen pouštní národní park. Kolem 3162 kilometrů čtverečních pouště, na které můžete ze hřbetu velbloudů vidět chrámy a ruiny, vyschlá koryta řek, miliony let staré fosilie, ale i živá zvířata, ptáky a hlavně tradiční život lidí v primitivních vesnicích.

Příchodem civilizace, obchodu a turistů se mnohé změnilo. Před budovami jsou koupelny, toalety, svítí tu elektrické pouliční lampy, byly zbudovány vodovody, místa jsou osídlená. Centrum komerčních záležitostí.

PŘEDSUNUTÝ VAL CIVILIZACE

Proslavená rádžasthánská umělecky zdobená okna jsou mistrovské mozaiky, všechno je tu uděláno s péčí o detail jinde v Indii nevídanou a celá architektura má okrově hnědou barvu pouště. Dokonce i hudba je tu snovější a barvitější a hraje se na důmyslnější nástroje. Zboží, které se tu dá koupit, je jaksi foremnější a umělečtější než jinde v Indii, restaurace – jak už to v obdobných místech bývá – evropštější, i když na kraji divočiny. Předsunutý val euroamerické civilizace. O tom svědčí i německá pekárna a britské pivo.

MUŽ, KTERÝ ZALOŽIL MUZEUM

V jaisalmerském muzeu jsme potkali jeho zakladatele, vysloužilého učitele. Jmenuje se Nand Kishore Sharma a v Jaisalmeru se narodil. „Zažil jsem ještě mahárádži před vyhlášením nezávislosti, a v této oblasti to bylo velmi složité i během prvních dvaceti let samostatné Indie,“ vzpomíná Sharma. „Na vesnici nebylo možné získat vzdělání, ve městě byla jediná vysoká škola a studenti tam museli jezdit z celého Rádžasthánu na velbloudech, protože tu nebyly autobusy ani vlaky.“

Silnice se začaly stavět až po první válce mezi Indií a Pákistánem po roce 1965. Vodní prameny se staly základem pro studny. Cesty kolem města, letiště a vojenské jednotky, to všechno vzniklo také až po válce. Po zvolení Indíry Gándhíové se postavilo ve městě mnoho úřadů. V roce 1947 se Jaisalmer konečně dostal na světové turistické mapy – a počínaje rokem 1980 tu stále vzrůstá turistický ruch. Měsíc co měsíc vznikají nové hotýlky, hlavně ze starých budov. „Není pochyb o tom, že finanční pozice Jaisalmeru se zlepšuje,“ říká Sharma, „ale cítíme pochyby v tom, že bez kontroly nechtěných jevů, které turismus přináší, můžeme zkazit nebo zničit tradiční místní kulturu. Hodnoty jsou den ode dne pomíjivější, otevírají se tu nové a nové cestovní kanceláře, ubytovny, restaurace, ale místní lidé odcházejí z města, jsou vytlačováni. To je naše odpovědnost – udržení kulturních tradic, předávání životního stylu další generaci, což je dobré i pro turisty, kteří navštěvují město.“

CAMEL SAFARI

Mnoho návštěvníků sem přijíždí proto, aby zažili pravé velbloudí safari v poušti. Skupiny lidí, stáda ovcí, velbloudů a dalších zvířat. Je příznačné, že podivně rozpačité české slovo velbloud má tak zvučný anglický ekvivalent camel. V rozdílné zvukomalebnosti těch dvou slov se skrývá celá paleta nálad a pohledů na velbloudy. Může to být elegantní běžec i ošklivá herka, sympatický tahoun nebo vzteklý paličák, slintající zvíře s pěnou u huby či ztělesnění vytrvalosti. Je to monotónní zvíře do monotónní krajiny.

Velbloud se řídí pomocí opratí, které má provlečené nozdrami a zkřížené pod krkem. Levou rukou taháte za pravou nozdru a on se stočí doleva. Přechod v klus se provádí zvláštním mlaskáním, stejně jako povel „sedni“ nebo „stůj“. Kromě toho jezdci velbloudům něco povídají v hindštině, snad jim vyprávějí pohádky nebo zpívají písničky.

Řídit velblouda není problém. Naučíte se to rychleji než řídit auto, takže zbývá jen obava z odřené zadní části těla. I když má velbloud sebelepší sedlo, není to pohodlné automobilové posezení. Samozřejmě se necháte unášet kolébavým rytmem chůze, a tak otřesy minimalizujete, ale to vás od mozolů neuchrání. Velbloud se vlastně kolébá, takže každým krokem se třete o sedlo, nemluvě o klusu, který připomíná výrobu másla.

VELBLOUDI PRO UMĚLCE

Velbloud ze severozápadní Indie je základem pro umělecké výtvory. V Rádžasthánu se ustálily speciální ornamenty – dekorované sedlo, podbřišní pruh, speciální oděv, náhrdelník, ozdoby na krku, pokrývka neboli houně, ozdoby na nohách a na ocase. Například výroba podbřišníků pod sedla je uměleckým řemeslem a dědí se z generace na generaci. Tradičním materiálem jsou černé a bílé kozí chlupy, převládají podbřišníky jednotné anebo dvojité, vyrábějí se podle osobního stylu. Sedla vůbec hrají důležitou roli v celkové vizáži velblouda – tvoří je vrstva vlny melkhury, následují čtyři vycpávky singhara a sedlový potah se čtyřmi body pro upevnění. Velbloudi vždy figurují na nejdůležitějších akcích rodiny, jako jsou svatby a různé společenské události. To oni nosí nevěstu na svatbu a do jejího pokoje.

Indický muž vždy sedí v zadním sedadle sedla a řídí sám zezadu. To proto, aby za ním nemohla sedět strašidla nebo cizí duše, když řídí v noci. Když veze matku nebo sestru, sedí před ním. Manželky někdy řídí velblouda samy a sedí vzadu. Turisté většinou sedí vpředu.

NOC V POUŠTI

Po hodinové cestě dorazíme na okraj písečné duny, něčeho, co jsme stokrát větší viděli na Sahaře. Utábořili jsme se pod dunou, průvodci posbírali suché klacíky z okolí, rozdělali oheň a pěkně pomalu a důkladně, jak je tady zvykem, navařili čaj s mlékem, rýži a brambory. Nakonec pekli pověstné placky čapátí. Žádné polotovary – přivezli s sebou mouku, ze které na místě zadělali těsto, uváleli placky a pak je sázeli na rozpálenou pánvičku. Špinavé nádobí se v poušti drhne pískem – je to hygieničtější, ekologické i praktické. Večer se rychle setmělo, nebýt ohně, neviděli bychom na spacák. Průvodci se sesedli kolem ohně a vedli silné řeči, přičemž každá třetí věta zněla: „Je poušť pěkná? Líbí se vám tady?“ Během půl hodiny jsme byli podle věku jejich bratři a otcové. Obloha se rozsvítila tisíci hvězd, které jsou vidět jen tam, kde jim nepřekáží městská světla. V noci byla zima ještě zesílená větrem, teplota klesla k bodu mrazu, ale ráno na nás čekal pěkný den, opečené toasty s džemem a pokračování v cestě. Došli jsme vyschlým korytem řeky do údolí, kde jsme se utábořili k obědu. Zatímco průvodci vařili, přivezl mladík z nedaleké vesnice velbloudí samici, aby ji připustil k mému vzteklému samci s věčnou pěnou u huby. Samici svázali přední nohy, aby nemohla utéct, a samci museli zavést úd ručně. Celé to trvalo čtvrt hodiny a obešlo se to bez dramatických momentů. Velbloud je monotónní zvíře.

HUMOR BABA SINGHA

Pálenka z cukrové třtiny chutná jako arak, vlastně to je arak. Náš průvodce Shanker Singh, syn Bheekh Singha, provází turisty už patnáct let. Vybral od nás sto padesát rupií na whisky, ale přinesl jenom obyčejnou domácí pálenku. V jeho prostém vesnickém domě vládla ale tak příjemná atmosféra, že jsme mu nemohli nic vyčítat. Vzpomínal, že dřív dělal na farmě a teď si trochu polepšil, za měsíc vydělá asi tak 1000 rupií. Protože velbloud stojí 10 až 20 tisíc rupií, vlastní jen jednoho, ostatní půjčuje firma, která cesty turistů organizuje. Velbloudi sice žijí 25 let a od dvou nebo tří let začnou tahat, ale ke stáří už za moc nestojí. Z našich velbloudů byl nejlepší Pepův čtyřletý Rata, elegantní hnědák, nejstarší můj Kalu, osmiletý samec, který vyfukoval bublinu z krku, a pak šestiletý Muml, na němž jezdí Singh. Velbloudi jsou pověstní vytrvalou chůzí, mohou ujít stovky kilometrů bez jídla a vodu dokáže jejich organismus vyprodukovat z tukové zásoby uložené v hrbu. Jaisalmerští velbloudi jsou menší a mají štíhlejší šíji. Jejich srst se používá v továrnách – hlavně na výrobu koberců a pro další zboží. Využívá se i jejich kůže – pro výrobu velkých láhví na olej a hudebních nástrojů. Velbloud je tu vedený jako univerzální tažná síla, protože zde nemají ani těžkou, ani lehkou mechanizaci. A nakonec jsou i zdrojem vtipů: „Baba, banana OK?“ zeptal se nás, baba Singh, když jsme sesedli po dvouhodinové jízdě ze sedla.

ŽIVOT V DHANI

Když jsme probrali velbloudy, rozhovořil se baba Singh o rodině. Shanker má šest dětí, čtyři syny a dvě dcery. Ve vesnici Dauwa, kde žije, bydlí asi 300 lidí, voda se čerpá ze 100 metrů hluboké studny a vesničané si mohou nabrat tolik vody, kolik potřebují. Kozy pěstují pro mléko i na maso, v každém domě jich jsou celá stáda.

V poušti je mnoho malých i velkých vesnic. Velká vesnice se nazývá gaon, malá je dhani. Vládne tu hierarchie a představený vesnice má největší dům a všeho víc než ostatní. Někde prý dokonce může být i majitelem slona. Každá vesnice má studnu nebo nádrž na vodu, kde ženy perou prádlo. Voda je na pití i na mytí. Ženy vstávají velmi brzy ráno, podojí, přinesou mléko, udělají snídani, nanosí vodu a celý den jsou zaměstnány prací v okolí domu. Večer prý vesnice společně popíjí anebo kouří opium. Co se týče jídla – většinou se všichni živí rýží, hlavní složkou je zelenina, oblíbeným jídlem je tenký baira, neboli čapátí. Hinduistické ženy nosí barevné rhakra, muži dlouhé košile a turbany. Většina hinduistů používá růžovou, žlutou a šafránovou barvu a to se nazývá kutcha. Veselé zářivé barvy jsou pro svobodné dívky, zatímco odstíny, jako černá, zelená, modrá, šedivá, se nazývají paka a nosí je vdovy.

UMÍTE ČESKY?

„Co vaše manželka?“ zeptal se mě jeden z mladíků, který tu Singhovi fungoval jako tlumočník. Nebylo by na tom nic zaznamenáníhodného, kdyby se nezeptal česky.

„Cože? Vy umíte česky?“

„Yes, sir.“

Uměl sice jen tuhle jedinou větu, ale i tak je to výkon. Angličtinu se učí od třetí třídy jako povinný předmět, studuje ekonomickou školu v nedalekém Jaisalmeru a plánuje velkou kariéru státního zaměstnance s královským platem 3 až 4 tisíce rupií. Po škole sice připadá na stovku míst tisíc uchazečů, ale on věří, že se pro něj něco najde. Řekl jsem jen Pepovi šeptem, že si musí pomoci bakšišem, a bylo to jako kouzlo, všichni hned ožili. „Bakšiš, bakšiš,“ smáli se a ukazovali výmluvné gesto palcem a ukazováčkem.

Bavili jsme se taky o Michaelu Jacksonovi jako symbolu euroamerické civilizace. Znají ho tu, před rokem na něm bylo v Bombaji 50 000 lidí. Za 5000 rupií vstupného, což je skoro půlroční plat velbloudího průvodce. Seděli jsme s babou Shankerem asi do deseti hodin, vypili pár skleniček a pořád čekali, kdy přijde něco k jídlu.

„Máte hlad, baba?“ zeptal se konečně baba Shanker baba Pepy. Baba znamená cosi jako důstojný pán a stáří se tady těší velké důstojnosti.

„Něco si dát můžeme.“

„Protože u nás v Indii se jí, až když skončí pití.“

„To my klidně můžeme pít i potom.“

Tak nám přinesli na plechovém talíři brambory s květákem a pálivou omáčkou, to jsme nabírali mističkou z přeloženého čapátí. Člověku se ani nechce věřit, že může být život tak skromný – jedna holá místnost bez nábytku, jen s policí na nádobí, kuchyň, která připomíná polní stan, několik dek na přikrytí, stádo koz a ovcí na dvorku, a to je vše. Životní styl půl miliardy Indů žijících na vesnici. Životní styl asi tak dvou třetin lidstva.


ZVUKOVÁ POHLEDNICE SEVERNÍ INDIE

Součástí tohoto článku je CD „ZVUKOVÁ POHLEDNICE SEVERNÍ INDIE“ z edice „ZVUKY PLANETY ZEMĚ“, který obdržel každý abonent speciálního předplatného.

O Indii v mnoha směrech platí totéž co o hinduismu – je to změť možností a žádná definice neuspokojí všechny, kterých se má týkat. Pochopit mystickou a zároveň i zemitou Indii je neuskutečnitelný projekt, stejně jako pokus o zvukový portrét postihující skutečnou atmosféru země, navíc pro někoho, kdo tam nikdy nebyl. Přesto se o to nechceme přestat pokoušet.

VE VLAKU DO HARIDWARU

Ganga nepatří mezi nejdelší řeky světa, ale snad žádná jiná není tak uctívaná. Ještě anglický cestovatel Mandevill roku 1356 tvrdil, že Ganga vytéká z ráje a ve štěrku na jejím dně je zlato. A hinduistům její vody nabízejí možnost vstoupit do nekonečné blaženosti. Možná i o tom zpívají ve vlaku třetí třídy venkovští hudebníci odjíždějící do Haridwaru na řece Ganze na velký hinduistický festival.

PRODAVAČ HOUSLIČEK

Nikde jinde pod sluncem nejsou zařízeni na tak organizovanou výrobu rafinovaných zvuků jako v téhle zemi, dokonce v jejím hlavním městě. Nejen na některé z rušných ulic, ale i tam, kde byste to nejméně čekali. Každý prodavač housliček ručí za kvalitu svých nástrojů, a tudíž se na požádání stane virtuosem.

ŽENY U ŘEKY GANGY

Haridwarské gháty jsou jakási moderní obdoba Váránasí – domy u řeky září novotou, Ganga je tu, v předhůří Himálaje, čistší a více členitá, spoutaná betonovou přehradou a rozčleněná celým labyrintem ocelových, sytě rudých konstrukcí. Když se ještě na českém venkově dralo peří, vyprávěly se u toho pohádky a legendy. Indické ženy legendy o Kršnovi, Rámovi a dalších při obdobné činnosti zpívají.

SVĚTOVÉ DNY JÓGY V RIŠIKÉŠI

Rišikéš je místo, které od Haridwaru proti proudu Gangy není daleko. Můžete se tu věnovat tiché meditaci stejně jako před lety Beatles, které sem pozval jejich guru Mahariši Maheši Yogi. Anebo se můžete nechat unášet vírem a rytmem na každoročních slavnostech jógy, na které se tu sjíždějí lidé z celého světa, hlavně však Japonci.

VE VLAKU DO HARIDWARU II

Haridwar je pro hinduisty něco jako Betlém pro katolíky. Ne že by se tu narodil některý z bohů jako ve Váránasí, ale o kus dál na sever se narodila nejsvětější řeka. Posvátné místo naproti hranaté věži se jmenuje Brahmakundá nebo Hari kí paurí, Boží schody.

SVÁTEK REPUBLIKY

Koncem ledna vrcholí svátek založení republiky oslavou, jejímž završením jsou alegorické vozy. Nečekejte ozdobené náklaďáky, jak je známe z Prvních májů. V Indii narazíte spíš na velkorysé plošiny s alegorickými výjevy z pohnuté historie obrovského národa. Každá „pojízdná encyklopedie Indie“ měla svou hudební kulisu. Jak se objevil alegorický vůz, sílil i zvuk. Pak postupně slábl úměrně tomu, jak se vůz vzdaloval.

PRODAVAČ PÍŠŤALEK V DILLÍ

Pouliční prodavač píšťalek, vedle troubení aut, rikšů a halekání chodců – další ze zvukových rozmanitostí Indie. O indické kultuře se někdy říká, že je jako gigantická slepá ulička. Každý nově příchozí tuto stále složitější kulturu ovlivnil a poté jí byl pohlcen. Také já jsem si píšťalku musel koupit, pokud jsem chtěl nahrát tento koncert.

SLAVNOST KHUMBU MELA V HARIDWARU Festivaly jsou hindská specialita, skoro na každý den nějaký připadá. Ale Khumbu Mela je opravdu něco výjimečného. Koná se jednou za čtyři roky a v roce 1989 se v Aláhábádu na této slavnosti sešlo největší množství lidí na světě – asi 12 milionů, přičemž 50 lidí zahynulo a další desítky byly uneseny proudem řeky. Na místo srazu zatím poslední Khumbu Mely v Haridwaru jsme proto loni přijížděli s obavami z obrovské tlačenice, které se naštěstí nenaplnily.

Category: 1999 / 07 – 08

Představte si, že kolem vás prosviští autíčko až nápadně malé a kulaté. Jeho propracovaný design připomíná malého broučka, který je ale nesmírně rychlý. Dravec, jenž evokuje atmosféru „zlatých“ šedesátých let. Na první pohled je ale zřejmé, že jsme na konci našeho tisíciletí. Pod výraznou karoserií je zcela nový vůz, který se opírá o vynikající techniku a moderní prvky automobilového průmyslu. Koncept vozu New Beetle si razí vlastní cestu, míří vstříc novému tisíciletí. Aby zaujal, je vyzývavý a provokuje, není však agresivní ani neuráží nevkusem a lacinými efekty. Možná i ve vás vyvolává pohled na ladné křivky vozu New Beetle nostalgické vzpomínky – je to jako když si po letech listujete zaprášeným maturitním albem…

ODVÁŽNÁ MYŠLENKA

Nápad stvořit nového Brouka se zrodil v americkém designérském centru Volkswagenu v Simi Valley v Kalifornii a už první studie, která spatřila světlo světa v roce 1994, vzbudila nevídanou pozornost. V lednu toho roku se stala doslova senzací detroitského autosalonu, po něm rychle následovaly další výstavy i další verze. Automobiloví fandové byli nadšeni. Nový vůz musí ale vyhovovat nejpřísnějším kritériím, ať už jde o výkon, bezpečnost, komfort či technologickou kompatibilitu v sériové výrobě.

Nový Brouk se bude skutečně vyrábět! Díky využití nejmodernější výpočetní techniky se čas potřebný pro vývoj nového vozu podařilo zkrátit na minimum. Na rozdíl od původních studií se nový model maličko povytáhl do délky, aby mohl nabídnout dostatečný komfort v interiéru, jiné jsou také mohutné nárazníky, změnily se i rozměry skeletu tak, aby vyhovovaly sériové výrobě na montážní lince. Na vývoj vozu, včetně nezbytného testování a přípravy montážní linky, padla téměř miliarda marek.

První vozy New Beetle začaly sjíždět z linky v mexickém Pueblu už na začátku loňského roku. Byly však určeny výhradně pro americký trh. Protože zákazníci na obou stranách Atlantiku mají v některých ohledech jiné požadavky, usilovně se pracuje na verzích pro Evropu.

VŠECHNO JE JINAK

I když Volkswagen New Beetle ctí styl svého legendárního předchůdce, nemá se zakladatelem slavného rodu prakticky nic společného. Základní změnou je umístění motoru vpředu napříč. Ortodoxním „broukařům“ bude možná chybět ladné smýkání těžší zádi původního vozu, který se v rukou zkušeného řidiče dokázal pod plným plynem protahovat kontrolovaným smykem zasněženými serpentinami. Vývoj se však zastavit nedá, pohon předních kol přináší nejenom skvělé jízdní vlastnosti, ale také nižší výrobní náklady.

Zájemci o New Beetle se dnes mohou rozhodovat, zda si pořídit verzi se zážehovým čtyřválcem o výkonu 85 kW (115 k), nebo dají raději přednost úspornému turbodieselu o maximálním výkonu 66 kW (90 k) s přímým vstřikováním paliva do válců. Oba agregáty svými parametry plně korespondují s mladistvým a dynamickým vzhledem vozu. Vysoký točivý moment dovoluje relaxační jízdu, v zásobě je však stále dostatek výkonu pro razantní zrychlení. V blízké budoucnosti by se měl pod kapotou vozu New Beetle objevit i vidlicový pětiválec 2,3 V5 o výkonu 110 kW (150 k).

MODERNÍ TECHNOLOGIE

Výkon motorů je doposud přenášen na přední kola prostřednictvím pětistupňové manuální převodovky. Nabídku obohatí i moderní čtyřstupňová automatická převodovka se systémem DSP, který respektuje styl jízdy řidiče. Vedle špičkových motorů nebo vyspělé samočinné převodovky je další vymožeností propracované zavěšení kol či montáž čtyř kotoučových brzd. Do standardní výbavy patří ABS a elektronický dělič brzdného tlaku. Bezpečnost jízdy výrazně zlepšuje sériově montovaný elektronický stabilizační systém ESP, který dokáže eliminovat důsledky přetáčivosti nebo nedotáčivosti vozu.

Celý vůz Volkswagen New Beetle má mladistvý a dynamický charakter. Nezapře to ani interiér. Originálně tvarovaná palubní deska i výrazný tříramenný volant jsou toho dokladem. Nádhernou vzpomínkou na původního Brouka je velký ciferník rychloměru, vedle něhož našel místo také otáčkoměr, ukazatel stavu paliva, počítač kilometrů a řada kontrolek. Ručičky přístrojů jsou červené a ve spojení s modrým podsvětlením číselníků tvoří efektní kombinaci.

BÝT SÁM SEBOU

Co ale mají oba vozy společného? Je to smysl pro funkčnost a praktičnost! V interiéru je celá řada schránek a užitečných úložných prostorů. Například nad horním rámem řidičových dveří je malá přihrádka na sluneční brýle. New Beetle disponuje hned třemi dvanáctivoltovými zásuvkami – dvě jsou v zapalovači vpředu i vzadu a jedna v zavazadlovém prostoru, který se pouhým sklopením zadních opěradel zvětší ze základního objemu 209 litrů až na 527 litrů. Přední sedadla mají i výškové seřizování a pro usnadnění nastupování na zadní sedadla se při překlopení opěradla zároveň posouvají dopředu. Přestože je standardní výbava modelu New Beetle bohatá, na seznamu volitelných doplňků je ještě několik zajímavých položek. Každý si může svůj vůz vybavit klimatizací, elektricky ovládaným střešním oknem, koženým čalouněním, ráfky z lehkých slitin, tempomatem nebo CD měničem.

Že se konstruktéři značky Volkswagen umějí i bavit, dokázali tím, že na palubní desce našli místo pro malou nostalgickou vázičku. Stačí do ní dát květ kopretiny, do přehrávače kazetu Hendrixe nebo Janis Joplinové, a i usedlý „tatík“ si za volantem s chutí zavzpomíná na své bláhové, a snad proto tak krásné hippie roky…


Leden 1991

Volkswagen otevírá v kalifornském Simi Valley, designérské studio jehož úkolem je prozkoumat designérské trendy a vlivy jednotlivých teritorií, vytvářet pro ně futuristické studie, ale také specifikovat požadavky amerických zákazníků.

Září 1992

Tým odborníků v Simi Valley dospěl k názoru, že pověst a úspěch značky Volkswagen jsou stále úzce spojeny s úspěchem nezapomenutelného Brouka. Mladí designéři začínají ztvárňovat různé vize na téma „Nový Brouk“.

Květen 1993

Vznikají první modely a padlo rozhodnutí připravit funkční prototyp pro nadcházející autosalon v Detroitu.

Leden 1994

Studie Concept 1 se stala senzací autosalonu v Detroitu.

Březen 1994

Concept 1 jako otevřený kabriolet sklízí ovace na autosalonu v Ženevě. Připravuje se sériová výroba.

Říjen 1995

Concept 1 s pozměněnými proporcemi míří na autosalon do Tokia.

Listopad 1995

Po posledních úpravách designu se nový vůz začíná vyrábět v mexickém Pueblu.

Březen 1996

Dopracovaný vůz je znovu v Ženevě, kde je také oficiálně oznámeno jméno nového modelu: New Beetle.

Leden 1998

Na autosalonu v Detroitu je vystaven New Beetle ve verzi pro americký trh a ještě do konce měsíce se začíná prodávat. Nečekaně vysoký zájem donutil automobilku zvýšit kapacitu v Pueblu.

Říjen 1998 Pařížský autosalon vítá New Beetle ve verzích pro evropské a mimoamerické trhy.

Category: 1999 / 07 – 08

Loni proběhl již 15. ročník největší a nejprestižnější fotografické soutěže BG WILDLIFE Photographer of the Year,která se zabývá výhradně přírodou a jejím pulzujícím životem. Pořadatelé soutěže obdrželi přes 20 000 fotografií z vícenež 60 zemí světa. Soutěže, která podporuje život v přírodě a životní prostředí, se mohou zúčastnit jak profesionálové,tak amatéři a má dokonce i několik kategorií pro mladé fotografy.

V minulých letech byly vítězné snímky povětšinou z velmi exotických krajin světa, ať už to byla Afrika se svou stále ještě hojnou zvířenou, případně podmořský svět a nebo odlehlé polární oblasti.


Vítězný snímek „Boxující zajíci“ Manfreda Daneggera
z Německa.
Nikon F4, objektiv 400 mm, 1/1000 s, f2, 8, FUJICHROME
SENSIA 100

Loňským celkovým vítězem se stal německý fotograf Manfred Danegger, jehož vynikající snímek s názvem Boxující zajíci mu přinesl nejvyšší ohodnocení. Porota ocenila především perfektní kompozici, ve které se samice brání erotickým výpadům dvořícího se zajíce. Tyto stiskem spouště zmrazené hrátky jsou osvětleny zadním světlem a kapičky rosy rozprášené ze zaječí srsti vypadají jako tisíce malých perliček. Akční snímek je svým kontrastem mezi světlou a tmavou částí a mezi uvolněnou energií a klidem perfektně vyrovnaný.

Danegger, který fotografuje zajíce již dvacet let, o tom říká: „Během období rozmnožování v březnu a v dubnu jsem strávil spoustu času na břehu jezera Constance v jižním Německu. Doufal jsem, že se mi podaří zachytit typické chování těchto plachých zvířat. Toho rána jsem spatřil samici, jak odráží milostné útoky samce, dávajíc mu signál, že ještě není připravena se spojit.“

Jak je vidět z tohoto snímku, není nutné cestovat za vynikající fotografií až někam na druhý konec světa. A tak pokud máte zájem se soutěže zúčastnit, chce to jen dobrý fotoaparát, tu správnou lokalitu a především obrovskou míru trpělivosti. Soutěž vyhlašuje BBC Wildlife Magazine a The Natural History Museum v Londýně a už po deváté za sebou je sponzorována firmou British Gas.

Category: 1999 / 07 – 08

Některé kmeny v západní Austrálii věří, že člověk bude umět dobře nebo špatně plavat podle toho, jestli matka hodila při porodu pupeční šňůru do vody nebo ne…

Vzato tímhle aboriginským měřítkem, člověk by soudil, že v případě česko-australské herečkyDáši Bláhové se tak stalo. Plave dobře ve své profesi, „doplavala“ do víc než desetiletéhoaustralského exilu (a zpět), mluví, hraje, píše i překládá. Krom naznačených profesí se vesvém druhém australském domově začala intenzivně zajímat i o původní obyvatele, jejich náboženství, zvyky, kulturu, tradici i současnost. Prvním českým plodem tohoto koníčka se stala kniha s názvem Pohádky z klokaní kapsy, která potěšila české děti před Vánoci 1997. Teď pracuje k porodu plod druhý – Legendy Tichomoří.


Dáša Bláhová

V jedné z těch pohádek z klokaní kapsy sedí na břehu Vodní krysa. Ten Vodní krysa, protože je to kluk. Sedí a sní o krásné zemi naproti přes moře…

…A přijde druhý chlapec s rozcuchanými vlasy, podle nichž ho pojmenovali Chobotnice, a pomůže Vodní kryse přeplavat na ten vysněný druhý břeh. Nakonec, jak to bývá, se ti dva trochu poškorpí. Vodní krysa hodí po Chobotnici uhlík, který mu udělá černou skvrnu (ten inkoust, co chobotnice vypouštějí), a Chobotnice zas mrskne po Vodní kryse klacík z ohně, který se mu zasekne do zadečku. A z toho vznikne typický dlouhý ocas vodní krysy…

Jak to souvisí s aboriginskými legendami?

V nich jde vždycky o to, že aboriginové nemají svého boha stvořitele, jak ho známe z křesťanství. Na Zemi byly vyvolány duše a ty se svým přičiněním – dobrými i zlými skutky – převtělily do té podoby světa, který dneska máme. Vytvářely skály, stromy, zvířata, lidi. Zvláštní filozofie! Protože jakmile se lidi nebo zvířata nějak prohřešili proti tomu, jaká měla Země původně být, tak se znovu proměnili v nic. V našich pohádkách se za nějakou špatnost nebo zlobu lidé často mění třeba v kameny a musí si návrat nějak vysloužit. Aboriginové jsou jaksi důslednější – zlo je vrací do nicoty.

U kmene Mara v severní Austrálii jde přivolávač deště k tůni a zpívá nad ní kouzelnou píseň. Pak nabere trochu vody do dlaní, napije se a vyplivuje ji na všechny strany. Polévá se, postříká všechno kolem a vrátí se do tábora. Teď má začít pršet…

Jak žijí domorodci – podle legend, podle skutečnosti?

Možná by se to dalo trošku srovnat s romským problémem u nás, nebo spíš s indiánským problémem v Americe. Aboriginové byli a jsou v Austrálii také doma. A žili odedávna tak, jak o tom jejich legendy vyprávějí: ze země, pro zemi, a země je za to měla ráda. Pomáhali jí, nevykrádali ji, nerabovali. Před dvěma sty lety stoupla na australský břeh bílá noha, začalo ničení, rabování a genocida domorodců. Dnes dělá vláda všechno možné proto, aby věci napravila. Ale do hry vstupuje politika a peníze. Vzdělaní aboriginští mluvčí ovlivňovaní z pozadí některými politiky dnes žádají od vlády navracení rozsáhlých území. Vlastně cosi jako restituci. Což o to, půdy je dost pro každého! Ale mně to připadá protismyslné, protože podle původní aboriginské filozofie člověk přece patří zemi, a ne zem člověku. Jenže když jsem tohle připomněla v Austrálii, setkala jsem se s dost ostrou reakcí. Navracení půdy tedy probíhá. Aboriginů zbývá ovšem v dnešní australské populaci už jen nějaké jedno procento, a tak se často uzavírá paradoxní byznys: vláda jim přidělí půdu a oni ji zas vládě obratem ruky pronajmou… Napravovat křivdy staré dvě stě let je zkrátka hrozně těžké. Snad proto – z té politické nechuti – jsem se vrhla spíš do světa legend, do poznávání životní filozofie a aboriginských tradic. Pořád si hýčkám jeden nápad: spojit princip černého divadla jako typické evropské kulturní formy s aboriginskými legendami. Začala jsem se tím vším hodně zabývat, dost jsem přečetla, dost viděla na vlastní oči při svých cestách. Jednou se takhle prodírám bušem, přijdu do malé zátočiny na pobřeží, a na stromě visí cedulka: „Tady tou zátokou kdysi připlula velryba a přivezla do Austrálie všechna zvířata.“ To se nedá nevyužít! A tak je z toho pohádka Austrálie.

Když je v Austrálii pozván cizí kmen na něčí území a blíží se k tábořišti kmene, jemuž země patří, nesou cizinci v rukou planoucí kůru nebo hořící větve, aby očistili vzduch a zbavili jej poskvrnění.

Jaký je tedy dnešní postoj vlády vůči aboriginům?

To, co se dělo ještě před dvaceti lety, srovnáváno s dnešním oficiálním postojem, byl horor. Aboriginům se například braly děti a dávaly se na vychování do bílých rodin! Moje kamarádka, aboriginská herečka, našla svou vlastní matku, teprve až dospěla, protože vyrostla v bílé rodině… Tenkrát aboriginové nesměli volit, neměli rovné životní ani mzdové podmínky, nebyli fakticky považováni za lidi. Teď se stát snaží s nimi různým způsobem vyrovnávat – i finančně. Jenže to také moc nefunguje. Aboriginská povaha je to, čemu se v australské angličtině říká „walk about“: aborigin se prostě často sebere a odejde do buše, místo aby šel do práce. No, někdy není snadné s nimi spolupracovat! Ani v divadle… A pokud jde o mzdovou nerovnost – i to už je jinak. Bohužel výsledkem je, že většina aboriginů žije z podpory, a dostává tak třeba i víc než jiný za práci. A pak, hodně jich „nasáklo“ alkoholem, který je doslova ničí. Samozřejmě do oblastí, kde jsou víc soustředěni, ustavičně jezdí různé mise, lékaři, psychologové, sociální pracovníci. Snaží se jim pomáhat, vychovávat je, aby se sami starali o svěřené území, o jeho správu, o motivaci. Ale pořád je to složitý a dlouhodobý svízel.

Když mě napadlo to srovnání s romskou problematikou u nás, musím dodat, že integrace aboriginů je v Austrálii přeci jen dál. Možná je mezi nimi většina těch „walk about“, co žijí v plechových chatrčích a popíjejí u ohníčku, ale jsou i lékaři, herci, právníci, politici…

Muži kmene Aranda z totemové skupiny červa wičetty pořádají obřady za rozmnožení červa, který je jejich potravou. Z větví upletou úzkou konstrukci napodobující kuklu. V ní muži sedí a zpívají o tom, jak se červ vyvíjí. Pak se šourají v podřepu ven a zpívají o hmyzu vylézajícím z kukly.

Jsou pořád ještě místa, kam turista nesmí? A existuje vůbec ještě původní folklor, nebo jde jen o něco na způsob australské „Strážnice“?

Ano, dodnes jsou taková místa. Dřív jich bývalo víc. Teď už se ta území hodně otevřela, mimo jiné proto, že sami domorodci si uvědomili, že můžou žít taky z turistů. Zůstávají ovšem místa, například v oblasti Arnhem Landu, kde je koncentrace aboriginů poměrně vysoká a kam se člověk dostane jen se zvláštním povolením. Ale obecně se zatím žádný turistický exodus k domorodcům nekoná. Zato vzniká spousta domorodých kulturních center, kde aboriginové pěstují svou kulturu a své nesmírně zajímavé výtvarné projevy. Zjistili, že se to dobře prodává, ale taky tím získávají zaměstnání, motivaci, zřetelnější životní poslání. Často s nimi pracují instruktoři, takže je to jakási sociální terapie. A pokud jde o folklor, je to asi tak napůl: napůl „Strážnice“, napůl původní domorodá corroboree – rituální setkání u ohně, tanec, zpěv, modlitby. K těm opravdovým se ale bílý turista málokdy dostane, ledaže je to zase nějaká organizovaná akce pro diváky, kterou aboriginové nedělají pro vlastní potřebu. Tak či onak, vesměs jsou přitom moc dobří.


BAŠTA Z BUŠE

Když jsem se nedávno vypravila s batohem na zádech na sever Austrálie do buše za krokodýly, aboriginové mi nabídli opravdovou „bush tucker“ – baštu z buše. Říkají jí witchetty grub, a je to tlustá bílá larva dlouhá někdy až l0 centimetrů a vážící i kolem l0 gramů. Červíci vylíhnutí z vajíček utěšeně přibývají na váze v zetlelém dřevu akácií. Můj witchetty byl zlehka opečený a chutnal jako velká kreveta, snad byl jen trochu sladší. Říká se, že hlad je nejlepší kuchař, ale vydržet a přežít v buši často vyžaduje vzít zavděk pochoutkami a způsobem obživy, na které jsou domorodci zvyklí od pradávna. Při zajišťování potravy v suchých končinách střední Austrálie uplatňují aboriginové zvláštní druh magie. Kmeny se dělí na mnoho totemových klanů a každý z nich má povinnost rozmnožovat magickými obřady svůj totem, představovaný obvykle poživatelnými zvířaty a rostlinami. Třeba u kmene Warramunga se snaží náčelník totemové skupiny bílého kakadu rozmnožit totem tak, že drží figuru ptáka a napodobuje jeho nepříjemné skřeky. Oproti tomu ve velkých městech jsou samozřejmě jedinou „magií“ peníze. Najdete tam restaurace, kde vám lahůdky z buše naservírují za pořádnou sumu…

Přímo v buši – a obzvlášť v pouštních územích – je ale získávání potravy pro domorodý kmen časově velmi náročné. Je to kolektivní dřina, která dokáže zabrat, na naše poměry, i jednu celou pracovní směnu. Už jsem v Austrálii okusila ledacos – od mořských okurek po čínsku, syrových japonských mořských šneků až po krokodýla, pštrosa či klokana. A tak vám předkládám předběžný jídelníček, kdyby vás české „vepřo knedlo zelo“ začalo nudit.

Čerstvě zabité zvíře se nejdřív hodí na ostrý oheň, aby se opálilo. Krev – částečně vařenou – muži vypijí a také si jí pomažou své zbraně. Aboriginové pečou všechno na zemi či pod zemí, v jámě vyložené uhlíky a kameny. Na to se přihodí ulovený klokan, přikryje se kůrou a navrch hlínou. Je to moc dobré.

Jinak se peče na povrchu, v horkém popelu. Červi se jen rychle poválí, aby neztvrdli. Chleba nebo ještěrka goana se dají na vrstvu popela a ještě se popelem přikryjí. Zelenina a brambory se zakopou do malých jamek kousek od hlavního žáru. Jako koření se občas používá listí keře čajovníku – tea tree – do kterého se zabalí maso.

Brambory „yams“ (říkám jim „mňam“) rostou hlavně v Arnhem Land, jedné z rezervací na severu. Vydobýt podlouhlé tlusté kořeny z písečných plání je ženská práce. Domorodé ženy mistrně sledují dlouhé popínavé rostlinky mizející v písku a vykopou je mačetami.

Když jsem poprvé ochutnala emu berry – pštrosí třešně, zelené bobulky z popínavých keřů – ohodnotila jsem je slovy „jako čerstvý jalovec“. Žvýkání pštrosích třešní prý léčí napuchlé nohy.

Rostlina Pandanus reprezentuje na pohlednicích tropický ráj, ale je to snad nejvyužívanější rostlina aboriginů. Zrají na ní červené plody podobné ananasům, které se máčí ve vodě, aby vznikl sladký nápoj. Semena uzrálých plodů chutnají jako oříšky. Měkká část listů se jí čerstvá, nebo se z ní pletou košíky a provazy. Z kořenů se připravuje vodička na omývání ran a proti horečce.

Honey Ant je zázračný medový mravenec s nafouklým zadečkem plným medu. Mravenčí rodina si totiž mezi sebou vybírá některé jedince jako živé zásobníky pro období sucha. Cpe je medem, získaným u divokých včel.

Velmi vyhledávané ovoce, které domorodci sbírají obvykle popadané na zem v pomonzunovém období, má podivný, ale výstižný název: Rotten Cheesefruit – ovoce – zkažený sýr. Hrozně páchne, má silnou chuť a je prý výbornou medicínou při nachlazení, astmatu i průjmu. Z moře toho australští aboriginové jedí spoustu. O rybách a skvělých ústřicích snad netřeba mluvit. Krabi a želvy se loví v bažinách. V severní Austrálii je delikatesou dlouhokrká želva. V suché sezoně chodí ženy do bahnitých jezírek, protože vědí, že najdou ještě spící želvy. Ale zabíjení a pečení želv je dost kruté.

Bažiny udržují keře mangrovníků, jejichž kořeny požírají dlouzí červíci vypadající jako průsvitné mokré žížaly. Aboriginské děti je baští syrové s velkou chutí. Další pochoutkou z bažin je had, kterému se říká „had pilník“, protože má kůži jako smirkový papír. Ženy ho zabíjejí tak, že se mu zakousnou do hlavy a ostrým pohybem mu zlomí vaz.

Pokud máte žízeň, musíte vyhledat bílý strom s hrbem, který drží vodu jako velbloud. Stačí zatnout mačetu do kmene, a už pijete. Voda je trochu bahnitá, ale lepší než žádná. Nakonec si můžete umýt ruce díky Soap Tree – mýdlovému stromu, jehož lístečky se mnou s troškou vody mezi prsty a vytvářejí pěnu.

Mimochodem, když už jste dočetli až sem, nedali byste si přeci jen tu krevetu na ohni…?

Pin It on Pinterest

Shares
Share This