Category: 1999 / 09

Záplavy, cyklony, hlad, chudoba, přelidnění a zkorumpovaná politika. Takové dojmy vzbudí v mnohých z nás jméno současné nejhustěji osídlené země světa. Bangladéš se stal téměř synonymem pro přírodní a civilizační katastrofy dnešní doby a málokdo se obtěžuje hledat na mapě stát, kde ze zahraničních návštěvníků převládají humanitární pracovníci. Pod slupkou všeho toho utrpení se ale nachází fascinující místo, tisíce let staré kultury, architektonické skvosty islámu, hinduismu i britských kolonizátorů, největší mangrovový les světa, ojedinělý vodní život a chudé, ale neuvěřitelně hrdé obyvatelstvo.

ZROZEN V CHAOSU A RUINÁCH

Bangladéš doslova znamená „země Bengálců“ (nebo bengálsky mluvících obyvatel). Svému nacionalismu Bangladéšané vděčí za vznik samostatného státu. Zatímco Indie je babylonem národů a více než sedmi set jazyků, naprostou většinu obyvatel dnešního Bangladéše dokázal jejich jazyk – bengálština – sjednotit v boji za nezávislost. S tím ovšem původně vůbec nepočítali tvůrci jejich prvního svobodného domova – Pákistánu.

Na konci druhé světové války bylo jasné, že evropskému kolonialismu zvoní hrana a nezávislost Indie se stala nevyhnutelnou záležitostí. Muslimská menšina se však obávala, že samostatné Indii budou neomezeně vládnout hinduisté, a dožadovala se vlastního státu. A tak roku 1947 získaly nezávislost dvě země – Indie a Pákistán (ten byl tvořen západní a východní – bengálskou částí, které byly od sebe odděleny patnácti sty kilometry Indie). Následoval obrovský exodus provázený krvavými konflikty, kdy se hinduisté stěhovali do Indie a muslimové do Pákistánu.

Východnímu Pákistánu však nezávislost příliš dobrého nepřinesla. Salman Rushdie píše ve své knize nazvané Hanba: „Je dobře známo, že slovo Pákistán je akronym, který vymyslela v Anglii skupina muslimských intelektuálů: P jako Paňdžábci, A jako Afghánci, K jako Kašmířané, S jako Sindh a to TAN je tam prý místo Balúčistánu. Jistě vám neuniklo, že nikde není ani zmínky o Východním křídle, na Bangladéš místo ve jméně jednoduše nezbylo, a proto se nakonec dovtípil a od odpadlíků se odtrhl.“ Ve skutečnosti se na východní část opravdu jaksi zapomínalo. Přestože v Bengálsku žilo více lidí a pěstovala se tam většina tržních plodin, peníze zůstávaly na západě, kde sídlila vláda. Západní Pákistánci měli ke svým bengálským krajanům pramálo respektu a sám prezident považoval Bengálce za podřadnou rasu. Rozdělená země měla společné snad jediné – islám. Vládní prohlášení urdštiny, řeči, jíž ve východním Bengálsku téměř nikdo nemluví, za úřední jazyk bylo pro utlačované Bengálce poslední kapkou a následující rebelie odstartovaly jejich boj za nezávislost. Roku 1971 vpochodovala do východního Bengálska armáda ze západního Pákistánu, aby potlačila sílící povstání. Propukla krvavá občanská válka. Dobře vyzbrojená armáda ze západu neměla s místním obyvatelstvem slitování a vyhlazovala celé vesnice napalmem. Nakonec se do konfliktu vložila Indie a vojska západního Pákistánu se nečekané přesile vzdala. Tentýž rok byl vyhlášen nezávislý stát Bangladéš.

Bangladéš byl zrozen v chaosu a ruinách. Válka naprosto zničila ekonomiku nové země a ta se propadla do bídy, jakou za Britů nikdo nezažil. V politice vládla korupce a násilí; jen za prvních jedenáct let nezávislosti se na postu prezidenta vystřídalo sedm mužů, často s pomocí atentátů na své předchůdce. Přestože se za téměř třicet let Bangladéš dostal z nejhoršího, zůstává nejchudší zemí indického subkontinentu a bez zahraniční pomoci by jeho obyvatelé jen těžko přežívali.

MILIONY DHÁČANŮ

Stará čtvrť hlavního města Dháky je chaotické mraveniště úzkých ulic, chátrajících domů a neskutečné záplavy lidí valících se všemi směry. Po deváté hodině ranní se ve městě vytvoří zácpy aut, náklaďáků, autobusů, buvolích a koňských povozů, rikš a přetížených dvoukoláků. Mezi tím se ještě proplétají pouliční prodavači s buráky, cigaretami nebo nafukovacími balonky, toulaví psi, žebráci a pár dopravních policistů zoufale se snažících ukočírovat zmatený provoz. Občas do sebe dva, tři dopravní prostředky narazí, řidiči vyskočí, k pobavení okolostojícího davu čumilů se servou, a než k místu dorazí policie, jede se dál. Bez pohybu zůstávají pouze bezdomovci spící na krajích chodníků nebo v podchodech, od hlavy k patě zahaleni v děravých hadrech.


Mezi břehy řeky Buriganga pendluje bezpočet
dřevěných pramic, do nichž se vejde až dvanáct
pasažérů s veslařem či pořádný náklad.

I řeka Buriganga na jihu města žije od časného rána čilým dopravním ruchem. V přístavu se vykládají nákladní tankery, odplouvají přecpané osobní trajekty včetně mohutných Rocket, kolesových parníků směřujících do třicet hodin vzdáleného přístavu Khulna, a mezi oběma břehy pendluje bezpočet dřevěných pramic, do nichž se vejde až dvanáct pasažérů s veslařem.

Moderní část Dháky je téměř opakem starého města – široké bulváry, moderní výškové budovy, banky, ambasády, drahé hotely, restaurace a nákupní centra, kde si movitější Bangladéšané užívají klimatizovaného komfortu. Přestože nové čtvrti zabírají většinu rozlohy města, žije tady méně než pětina jeho obyvatelstva. Zbývající miliony přebývají ve staré Dháce a na chudých předměstích. Na okrajích také zůstávají noví přistěhovalci. Ti většinou přicházejí z chudého venkova a přispívají tak k neúměrnému nárůstu populace bangladéšské metropole. Ještě po získání nezávislosti v roce 1971 měla Dháka pouhý jeden milion obyvatel. Dodneška toto číslo vzrostlo na osm milionů a během příštích deseti let by se město mělo dostat mezi deset největších megalopolí světa.

Najít určité místo v Dháce se často stává zlým snem jak pro cizince, tak i pro neznalého místního. Dháčané totiž málokdy znají své město dál než za hranice své ulice a několika hlavních tříd. Orientace je navíc komplikována tím, že vedlejší ulice se zpravidla nazývají stejně jako hlavní třída, z níž vybíhají. Po setmění se situace stává takřka beznadějnou, protože pouliční osvětlení je spíše intimního charakteru, ve starších čtvrtích neexistuje vůbec. Když před desátou hodinou večer zhasnou a zavřou obchody a restaurace – hlavní zdroje světla, celé město se ponoří do černočerné tmy.

LASTUROVÉ NÁRAMKY

Ulice Šankaria Bazar je nejhustěji obydlená část Dháky a patří i k nejstarším. Muslimové ji nazývají ulicí hinduistů podle obyvatel zdejší menšinové komunity. V úzké uličce si mezi starobylými domy a hinduistickými svatyněmi připadám spíš jako někde ve Váránasí než v Bangladéši. Téměř všichni Šankariové se živí tradičními řemesly – výrobou náhrobků, bubnů, papírových draků a hlavně náramků z lastur. V malých, spoře osvětlených dílničkách se z mořských lastur nařežou asi centimetr široké kroužky a řemeslníci pak do nich pilníky a noži vyřezávají své ornamenty. Lasturové náramky jsou pro hinduisty symbolem štěstí a čistoty. Vdané ženy je podle zvyku nosí na obou zápěstích a rozbijí je, když manžel zemře. Dnes jsou oblíbené i mezi křesťankami a muslimkami. Řemeslníci v Dháce vyrábějí náramky po tři sta let, nyní však jejich umění pomalu zaniká. Lastury se totiž musí dovážet z Indie a Srí Lanky a kvůli nízkým dovozním kvótám nejsou vždy k dostání. Pro stále více žen jsou navíc tyto ozdoby příliš drahé a často sahají po levnějších plastikových napodobeninách. Především mladí výrobci náramků se proto často dávají na lukrativnější výrobu hudebních nástrojů, stříbrných šperků nebo náhrobků.

METROPOLE RIKŠŮ

Dháce se často přisuzuje statut hlavního města rikšů. V žádném městě na světě těchto trojkolých vozítek nejezdí tolik – přes tři sta padesát tisíc. A málokde jsou tak pestrobarevná. Aby v silné konkurenci jejich majitelé přilákali co nejvíce klientů, zdobí své rikši křiklavými obrázky filmových hrdinů, idylických krajinek z venkova, bengálských tygrů nebo obřích letadel, papírovými fáborky, zvonečky a rolničkami. Za prvotřídní výzdobu je třeba zaplatit asi čtvrtinu nákladů výroby celé rikši. Ty dnes dosahují téměř 8000 taka (asi 5000 Kč), což si většina jejich řidičů nemůže dovolit, a tak si je pouze pronajímají. Řidiči rikš se stávají hlavně mladí muži z chudších vrstev venkovských imigrantů, kteří se pak ve městě lopotí od rána do večera, aby splatili denní pronájem majiteli a ještě mohli uživit rodinu. Rikši dominují dopravě ve všech městech i na venkově. V přetíženém provozu a úzkých uličkách jsou totiž často jediným dopravním prostředkem, jenž je schopen někam včas dojet. Odhaduje se, že za dopravu rikšou se v celé zemi denně utratí dvakrát více než za vnitrostátní leteckou dopravu.

NEJDELŠÍ PLÁŽ SVĚTA

Přecpaný autobus mě vyplivl v chaotickém centru přímořského letoviska Cox’s Bazar. Znavené cestující v mžiku obklopují dotěrní rikšové, rvou jim z rukou zavazadla a táhnou je ke svým pestrobarevným trojkolkám. Trvám na tom, že si hotel najdu sám, bez rikši. „Však ty se vrátíš,“ říká mi jeden, překvapivě anglicky. To sotva, myslím si a začínám obcházet vytipované hotely. V jedenáct večer, po dvou hodinách marného hledání ho rád potkávám na hlavní třídě. „Je turistická sezona,“ vysvětluje mladík, „takhle pozdě je všude plno. Já ale o něčem vím,“ spiklenecky na mě mrká a přidává otřepanou rikšáckou frázi: „Very good, very cheap!“

Za deset minut mě vysazuje v potemnělé uličce u bezejmenného hotýlku. Hned zpočátku je jasné, že ani good, ani cheap to rozhodně nebude, ale nemám na vybranou. Jednooký manažer mi nabízí poslední volný pokoj – špinavou špeluňku bez okna, s plesnivými zdmi, dřevěnou pryčnou potaženou jen prostěradlem (naposledy praným nejspíše minulou sezonu) a prostorem sotva na můj batoh. Dveře jsou neumně stlučeny z několika planěk a škvírami mezi nimi po mně pokukují zvědaví sousedé. Život zde umožňuje stropní ventilátor, zavěšený nebezpečně nízko nad zemí. Koupelna a záchody jsou v hale, a to doslova – sprcha je umístěna přímo v chodbě, takže pokud se někdo sprchuje (činí tak jen muži ve svém lungi, kusu barevné látky omotané kolem beder), musíte počkat, až vodu zastaví, když nechcete zmoknout. To vše za cenu, která by na severu zaplatila prostorný pokoj s klimatizací a vlastní koupelnou. „Přeji příjemný pobyt v Cox’s Bazaru, pane,“ usmívá se manažer, když si do kapsy strká mých sto taka. Zní to jako parodie letáčku vládní turistické kanceláře.

Cox’s Bazar je jediným turistickým letoviskem v Bangladéši. V zemi, kde polovina populace žije pod hranicí chudoby, není turistický ruch příliš zatěžovaným odvětvím. A tak všichni ti, kteří disponují finančními prostředky, většinou obyvatelé rozvíjející se střední třídy ze dvou největších měst Dháky a Čittagongu, jezdí na dovolenou sem na pobřeží Indického oceánu. Největším a zřejmě jediným lákadlem je zdejší písečná pláž. Sice příliš neoplývá čistotou a chybí jí romantické pozadí kokosových palem, zato drží primát coby nejdelší pláž světa. Po jihovýchodním pobřeží se bez přerušení táhne v délce 120 km.

Do devíti hodin ráno po bílém písku pendlují bosí muži a sbírají mušle, které tam zanechal odliv. Ze svého úlovku pak v nedalekých chýších sestavují náhrdelníky, náramky a jiné ozdoby. Na mělčinách chytají skupinky rybářů s dlouhými sítěmi drobné rybky. Pak se z hotelů vyvalí davy turistů. Samozřejmě bangladéšských, ty zahraniční spočítáte na prstech jedné ruky. Plavky tady neznají; muži se koupou v tričku a šortkách a ženy v barevných sárí nebo šalvár kamízech, dlouhých blůzách s pytlovitými kalhotami. Málokdo umí opravdu plavat, většinou si jen dětsky hrají ve vlnách s vodou do pasu. Když si jdu zaplavat jen tak v plavkách, hned se kolem mě tvoří dav zvědavců, někteří si mě i fotí. Taková situace je kvůli nízkému počtu zahraničních návštěvníků běžná v celé zemi, hlavně pak na venkově. Většina lidí nemá jakékoliv zábrany a dokáže na exotického cizince bez hnutí civět celé minuty. Po chvíli se začínám těšit na relativní soukromí své kobky za sto taka.

Když se večer kochám kýčovitým západem slunce nad oceánem, přisedá si ke mně mladý muž s obvyklou zásobou otázek – odkud, proč, jak dlouho apod. „You like Cox’s Bazar?“ ptá se nakonec. „Ne, nelíbí se mi tady, zítra jedu pryč,“ odpovídám upřímně. „Nejedeš,“ usmívá se mladík škodolibě, „zítra je hartal.“

STÁVKY A BUDDHISTÉ

Hartal znamená v bengálštině stávku a pro cestovatele zvyklé plánovat si svůj itinerář na každý den dopředu může být hotovou pohromou. Nejedná se totiž o stávku evropského typu, kdy například nepracují jen učitelé nebo jen železnice. Při hartalu se v Bangladéši zastaví a zavře úplně všechno. Nejezdí autobusy, vlaky, soukromá auta a na půl dne ani rikšové, obchody, banky a úřady jsou zavřené a v ulicích pochodují demonstranti, vykřikující protivládní hesla. Stávku vyhlašuje opoziční politická strana na protest proti vládním rozhodnutím, která se jí nezamlouvají. Tentokrát jde o jmenování nových ministrů. Roztržky mezi přívrženci vlády a opozice často končí s několika mrtvými a desítkami či stovkami raněných. Někdy se čtyřiadvacetihodinová stávka protáhne na dva i tři dny. Při odhadovaných dvaceti až třiceti hartalech ročně není zruinovaná ekonomika země žádným překvapením.

Cox’s Bazar leží nedaleko hranice s Barmou a kultura této buddhistické země značně ovlivnila celou zdejší oblast. Britové vystavěli město v 18. století jako útočiště pro kmen Arakanů, jehož území dobyli Barmánci. Od té doby začaly přes hranici proudit tisíce utečenců, především utlačovaných etnických menšin. Nejvíce se zde usadilo etnických Rohingyů asi 250 000, kteří v roce 1991 utekli před perzekucí militantní barmské vlády. OSN a bangladéšská vláda pro ně na východ od města zřídily provizorní utečenecké tábory. Přestože se Barma už před pěti lety zavázala přijmout Rohingye zpátky, mnoho z nich se v táborech usadilo natrvalo.

Vliv buddhismu importovaného z Barmy je na jihovýchodě patrný téměř na každém kroku. Na kopcích se tyčí štíhlé bílé stúpy, vystavěné většinou už Arakany před třemi sty lety. Téměř v každém městě pak stojí alespoň jeden khyang, buddhistický klášter postavený v barmském architektonickém stylu s jednoduchými dřevěnými střechami v několika vrstvách nad sebou. Přestože tady Barmánci zpravidla vykonávají podřadnější práce a jejich ženy se často stávají prostitutkami, působí tito lidé daleko klidnějším a spokojenějším dojmem než vznětliví muslimové.

PIRÁTSKÝ OSTROV

Ráno za odlivu je přístav v Cox’s Bazaru jedno velké bahniště. Dřevěné molo končí po několika metrech a dál k lodím čekajícím na vodě se musí dojít asi po dvaceti úzkých pramicích spojených k sobě tak, že vytvářejí jakýsi chodník. Za přechod se platí a ti nejchudší se tedy raději brodí po kolena sahajícím bahnem. Velké dřevěné bárky s prohnutou palubou tady slouží jako převozy na sedm kilometrů vzdálený ostrov Maheškali. Dostávám se na loď mezi prvními, a tak se mohu pohodlně rozvalit na prázdné přídi, naivně doufaje, že v této poloze dojedu až na ostrov. Za hodinu a půl je plavidlo přecpané k prasknutí. Kapitán patrně usoudil, že víc pasažérů se sem už nevejde, a nahazuje v podpalubí motor. Výfuk je vyveden nahoru přímo doprostřed paluby a hustý černý kouř zamořuje záď, která je vyhrazena ženám. Přesunout se však není kam. Všichni sedí na zemi nebo na svých zavazadlech natěsnáni jeden vedle druhého. Za hodinu přirážíme k molu na ostrově a doposud klidné osazenstvo se jako stádo valí z lodi. Pak berou útokem čekající rikši a ty je rozvezou po celém ostrově.

Maheškali se už v 17. století stal oblíbeným terčem Portugalců a pirátů z kmene Moghů, kteří často pustošili pobřeží Bengálského zálivu. Mnoho Moghů se zde usadilo a s nimi přetrvává i romantika pirátského ostrova. V zálivu obklopeném palmovými háji kotví staré bárky a sampany, rybáři zápasí s těžkými sítěmi, na trhu ve městě se prodávají čerstvé i sušené ryby a ve vesnicích kouří moghské babičky krátké doutníky.

Maheškali je jedním z mála míst v Bangladéši, kde hinduisté a buddhisté svým počtem převládají nad muslimy. Ostrov totiž není nijak zvláště významný nebo bohatý, a tak jej vyznavači Alláha přenechali ostatním náboženským menšinám. Chloubou místních hinduistů se stal Adinath, ašram zasvěcený Šivovi, stojící v lesích na severu. Hlavní dominantou ostrova je pak buddhistická stúpa se sochami čtyř psů vystavěná uprchlíky z Barmy na zdejším nejvyšším kopci. Seshora lze přehlédnout skoro celý ostrov se zelenými pahorky, čtvercovými rýžovými a solnými poli i roztroušenými hliněnými domky.

NIČIVÉ VICHŘICE

Bangladéš, zvláště jeho jihovýchodní pobřeží, leží v nejnebezpečnější zóně pravidelně postihované cyklony. Ničivým vichřicím nestojí v plochém terénu nic v cestě a v přelidněné zemi pokaždé napáchají nepředstavitelné škody. Za nejhorší se stále považuje cyklon z roku 1970, při němž zahynulo téměř půl milionu lidí. Od té doby vláda systematicky buduje protibouřkové kryty. Jedná se zpravidla o pevné betonové budovy, které často slouží i jako školy nebo úřady. Když roku 1991 přišel další, daleko silnější cyklon, oběti na životech nebyly díky novým krytům a uměle zvýšeným břehům vyšší než před dvaceti lety, i když 150 000 mrtvých je stále hrozivé číslo.

Maheškali byl jednou z nejhůře postižených oblastí – z padesáti tisíc obyvatel ostrova prý zahynulo téměř patnáct tisíc lidí. Subril, třiadvacetiletý student bengálštiny, má ten den živě v paměti: „Celá moje rodina se s několika ostatními schovala do krytu – naší základní školy. Vítr však zvedl obrovské vlny a ty budovu zaplavily. Většina lidí se uvnitř utopila. Já uměl plavat, dostal jsem se ven, chytil se kmene palmy a nepustil se, dokud nebylo po všem. Z osmnácti členů naší rodiny jsme přežili tři.“

KRÁLOVSTVÍ ČAJE

Až po dvou hodinách jízdy přecpaným vlakem mě kdosi ujišťuje, že opravdu jedeme do Sylhetu. Najít ten správný spoj není vůbec jednoduché. Veškeré nápisy, jízdní řády i jízdenky jsou psány nerozluštitelnou bengálštinou, anglicky umí málokdo a v uspěchaném zmatku vlakového nádraží vás apatický zřízenec nasměruje k nejbližšímu vagonu v dohledu. Oknům v oddílech sulobu, druhé třídy, chybějí praktické mříže, v Indii dnes používané ve všech vlacích. Když vlak zastaví ve stanici, lidé v honbě za volným místem lezou okny dovnitř. Ti s rodinou nejdříve strkají dovnitř své děti, jejichž úkolem je co nejrychleji zabrat sedadla uvolněná vystupujícími cestujícími, a pak se hbitě škrábou za nimi.

Po pěti hodinách se plochá monotónní krajina rýžových polí a palem začíná zvolna měnit. Vjíždíme do severovýchodního sylhetského kraje, jedné ze dvou kopcovitých oblastí Bangladéše, pokryté tropickými lesy, ananasovými a především čajovými plantážemi. Čaj je třetím největším zdrojem zahraničních příjmů (po textiliích a příjmech od Bangladéšanů pracujících na Blízkém východě a v Malajsii). Na více než 150 plantážích v Sylhetu, pokrývajících asi 40 000 hektarů půdy, se vypěstuje přes třicet milionů kilogramů čaje ročně.

Pěstování čaje zavedli v Sylhetu před sto padesáti lety Britové. Než by však pro práci vyškolili domorodé kmeny, žijící v sylhetských kopcích po staletí, přivezli si raději zapracované dělníky z indických čajových států Urísy, Biháru a Západního Bengálska. Dnes jsou proto téměř všichni pracovníci na plantážích potomky těchto hinduistů. Žijí v uzavřených komunitách a s minimálním kontaktem s muslimy. Každá kolonie má i svou školu, doktora a alespoň menší hinduistický chrám. Zdejší černý čaj nedosahuje vysoké kvality a zpravidla končí v levných směsích s různými druhy afrických čajů na trzích ve východní Evropě, Rusku a na Blízkém východě, kam jej dopraví lodě z čajových burz v Čittagongu.

Správní středisko oblasti, nesoucí stejné jméno Sylhet, se až na pár starých budov z koloniální éry nijak neliší od ostatních velkoměst Bangladéše – ulice ucpané cinkajícími rikšami, drobné obchůdky naskládané těsně vedle sebe a nepřehledné masy lidí. Zašel jsem si tady do kina. Filmy jsou oblíbenou zábavou a levným útěkem od reality pro místní, převážně muže. Za pouhých dvacet taka lze zhlédnout dva filmy za sebou – čínské kung-fu a americkou romantiku Romea a Julii. Po otevření hlavních dveří se dav lidí hrne dovnitř a skoro zatlačuje diváky vycházející z předešlého představení. Potemnělý sál připomíná spíše autobusové nádraží, kde i během promítání procházejí mezi lavicemi pokřikující prodavači s cigaretami a čajem, uniformovaný zřízenec s baterkou kontroluje lístky a občas někoho vyhodí a lidé přicházejí i odcházejí, kdy se jim zachce. Hustý dým stovek cigaret zamlžuje světlo promítačky. Když se na scéně objevuje Leonardo DiCaprio, diváci nadšeně jásají a tleskají. Pak spolu opět začínají živě konverzovat. Film totiž nemá titulky a jeho angličtině nikdo nerozumí, navíc není přes hluk generátoru nahrazujícího pravidelné výpadky proudu téměř nic slyšet. Asi třetina diváků opouští sál ještě před smrtí obou protagonistů. Nač se dívat, jak umírá zbožňovaný Leonardo?

ŽIVOT NA VODĚ

Řeky jsou v Bangladéši nejtypičtějším geografickým útvarem. Státem proudí do Bengálského zálivu tři mohutné veletoky – Ganga (zde přejmenovaná na Padmu), Brahmaputra (Džamuna) a Meghna – a stovky dalších rozdělují celý region do nepřehledné vodní sítě. Když v létě přijdou monzunové deště, rozvodněné řeky, především tři zmiňované, zaplaví až dvě třetiny rozlohy země. Většina celé oblasti leží jen několik metrů nad mořskou hladinou, postupující vodu tak nic nezastaví a není ani kam utéci. Proto se někdy Bangladéši říká „plovoucí země“.

Pravidelné záplavy, jež si každý rok vyžádají stovky, někdy i tisíce obětí, mají paradoxně životodárný vliv na zemědělství, kterým se živí dvě třetiny obyvatel. Voda totiž na obdělávanou půdu naplavuje vysoce úrodné usazeniny, které obohacují vyčerpanou zem. Je však těžké zabraňovat škodám způsobeným záplavami. Například postavení hrází kolem břehů nejproblematičtějších řek, což se jeví jako nejschůdnější řešení, by mohlo zapříčinit kolaps mnoha zemědělců.

V zemi skrz naskrz propletené řekami, kanály, potoky a jezery se život na vodě za tisíciletí stal samozřejmou součástí existence Bengálců. Téměř každou vesnicí protéká alespoň malá říčka a snad každý malý kluk umí pádlovat. Bangladéš má přes 8000 km splavných vodních cest a v některých místech neexistuje ani jiná doprava než po vodě. Bangladéšské řeky křižuje na šedesát typů plavidel všech tvarů a velikostí. Většina z nich se staví stejným způsobem jako před staletími, převážně ze dřeva a některé i s plachtami. Nejvíce rozšířenými čluny jsou velké osobní kerai, patiky přepravující keramické nádoby, gasti, které uvezou až patnáct tun rýže, plovoucí hotely bazry, úzké podlouhlé barki ovládané jedním pádlem na zádi, gajany, do nichž se vejde až 330 lidí, nebo sapurie – loďky zaříkávačů hadů s místem pro tři lidi.

BURLACI NA VOLZE

Bažinaté nížiny na severu kolem městečka Sunamganž takřka neumožňují stavbu pevných silnic, a tak je řeka Surma jedinou komunikací spojující městečko s vesnicemi na jihu. Tisícihlavým davem se v sunamganžském přístavu proplétám k molu, odkud má jezdit člun do Dorópuru, města ležícího osm hodin cesty po proudu. Na otázku po místě mi dva muži ukazují doprostřed řeky. Můj člun právě odplul a další pojede až zítra. „No problem,“ utěšují mě chlapíci a z plných plic cosi řvou na vzdalující se plavidlo. To se po chvíli obrací a přiráží k molu. Přeskakuji na palubu a kormidelník hned motorem žene loď po proudu.

Většina pasažérů se tísní v podpalubí, kam nesvítí horké slunce, a tak si užívám prostoru a výhledu na nekryté horní palubě, pokryté bambusovými rohožemi. Cestou míjíme pracující rybáře, převozníky, nákladní tankery i malé plachetnice, které po proudu táhnou lanem muži na břehu – scéna jako z obrazu Burlaci na Volze. Na mělčinách se v kalné vodě koupou snědé děti s dobytkem, ženy v barevných sárí máchají prádlo a ždímají ho bušením o ploché kameny. Na březích obdělávají farmáři nekonečná rýžová pole a z řeky přečerpávají primitivními šlapacími čerpadly vodu na zavlažování. Přes hladinu čas od času přeskočí ryba zvaná šišu, tvarem a velikostí připomínající delfína.

Člun poměrně často staví v pobřežních vesničkách, kde zpravidla polovina cestujících vystoupí a přibližně stejný počet nastoupí i s objemnými zavazadly, řvoucími dětmi a někdy drůbeží našlapanou v bambusových klecích. Ve větších osadách se často konají trhy a své zboží trhovci chodí nabízet na proplouvající loďky. Malí kluci prodávající betel, cigarety nebo ovoce obvykle jezdí celou jednu zastávku na člunu a snaží se něco vnutit znuděným pasažérům.

Okolí Sunamganže pokrývají haory, mokřiny, v nichž hnízdí ptactvo táhnoucí za teplem až ze Sibiře. Především od ledna do března je tato oblast vyhlášeným rájem ornitologů. Na nevelké ploše se tady slétají hejna kachen, dravců, chřástalů, čejek, vodoušů, volavek a jiných opeřenců, aby zde v klidu přezimovali. Snažím se vyfotit nádhernou volavku, důstojně stojící v rákosí na mělčině. Než však vůbec stačím zaostřit, pták rozpíná křídla a lehce se vzduchem přenáší na protější břeh. Kormidelník zaregistroval mé zklamání a hbitě otáčí loď stejným směrem, abych to mohl zkusit znovu. Nikomu to zjevně nevadí. Na druhé straně se situace opakuje a honba za volavkou by mohla pokračovat donekonečna, a tak raději předstírám, že mě to už nebaví, abych nezdržoval plavbu.

Před šestou večer se stmívá a přistáváme v rybářské zátoce. Do Dorópuru už se prý kvůli tmě dnes nepojede. Já se ale do jedenácti hodin musím dostat na vlak do dvacet kilometrů vzdáleného Mohanganže, a teď ani nevím, kde jsem. Chybí tady i jinak všudypřítomné rikši, a tak mě rybáři směrují na pěšinku přes pole a palmové háje. V dáli bliká pár světel a odtamtud mě prý na nádraží určitě někdo odveze. Po dvou hodinách pochodu opuštěnou a komáry zamořenou krajinou přicházím k několika chatrčím. Smlouvám cenu na zbytek cesty s ospalým rikšou a ten hned šlape do pedálů. Za další hodinu mě vysazuje na špinavém vlakovém nádraží v Mohanganži. Se čtyřhodinovým zpožděním přijíždí nakonec vlak – rozhrkaná lokálka bez dveří, oken a sedadel. Sedám si na svůj batoh mezi ostatní cestující. Když dobytčák začíná nabírat rychlost, do vagonu proudí studený noční vzduch. Letos zažívá severní Bangladéš neobvykle chladnou zimu kvůli studeným proudům z Himálaje. I když teplota nikdy neklesne pod nulu, několik chudých lidí bez domova už zemřelo chladem. Muži kolem mě se halí do dek a šátků. Boty vlastním asi jen já, ostatní chodí bosi nebo v gumových vietnamkách. Po chvíli pár zoufalců uprostřed vagonu rozdělává oheň. Prochladlí cestující tupě zírají do plamenů, někdo začíná zpívat a podivný vlak dál supí studenou nocí.

KLENOT HINDUISTŮ

Sedím na střeše rozhrkaného autobusu uhánějícího úzkou a děravou silnicí a křečovitě se držím pytlů s rýží přivázaných ke kovové konstrukci. Ostatních asi třicet mých spolucestujících vypadá mnohem klidněji, jen občas sehnou hlavu před nízko rostoucími větvemi nebo elektrickými dráty. Dole vevnitř je našlapáno dalších alespoň osmdesát lidí. Řidič přesto nepolevuje ve své šílené rychlosti, předjíždí v nepřehledných zatáčkách a cyklisty nebo vozy bez motoru úplně ignoruje. Jeho pomocník, visící napůl z bočních dveří, ho v hustém provozu na silnici naviguje boucháním do boku vozidla a křičí na vozy, které nechtějí uhnout. Není divu, že Bangladéš má největší nehodovost na světě. Když někde dojde k vážnější nehodě, řidič, pokud přežije, prý vždy z místa havárie uteče, jinak by ho rozzuřený dav cestujících ubil k smrti, jak dokládají četné zprávy z tisku.

Po hodině bláznivé jízdy vystupuji v malé vesničce na břehu napůl vyschlé řeky. Odtud se vydávám přes vodu pěšinou táhnoucí se slunečnicovými poli. Na konci uprostřed polí stojí bezpochyby nejkrásnější, chtělo by se říci bohem zapomenutá hinduistická stavba v Bangladéši – Kantanagarský chrám. V komplexu se zrovna koná púdža – náboženská ceremonie, na kterou se sem schází většina hinduistů z okolních vesnic i okresního města Dinádžpuru.

Chrám nechal roku 1752 postavit Pran Nath, mahárádža z Dinádžpuru, původně s devíti dvoupatrovými věžemi. Při katastrofálním zemětřesení o síle 8,7 stupňů Richterovy stupnice před sto lety však bylo všech devět věží zničeno a nikdo už je znovu nepostavil. Chrám je přesto zcela ojedinělou stavbou, především díky povrchové terakotové výzdobě. Každý kousek červenohnědých cihlových zdí je pokryt detailně vypracovanými reliéfy. Barvité scény zobrazují divoké válečné bitvy z hinduistických eposů, zápasy démonů a zvířat, milostné výjevy (diskrétně umístěné v tmavých rozích), hrající si děti, slavnosti s opilými tanečníky, prosté vesničany pracující na poli i rozmařilý život králů. Je až s podivem, že muslimští vládci nechali chrám s takovými islámem zavrhovanými obrazy stát. Snad za to stavba vděčí své izolaci v odlehlé venkovské krajině.

Pár kilometrů odtud leží indická hranice. Odjíždím do Indie o pár dnů dříve, než jsem původně plánoval. Chci se tak vyhnout dalšímu ohlášenému hartalu, stávce, která se nakonec protáhne na tři dny, zanechá po sobě pět mrtvých a přes šest set raněných, a opět tak prohloubí propast, která stále dělí přelidněný Bangladéš od civilizovaného světa.


BANGLADÉŠ

Stát v jižní Asii u Bengálského zálivu Indického oceánu. Oficiální název Lidová republika Bangladéš. Hlavní město Dháka. Celková rozloha 147 570 km2. Počet obyvatel dosáhl již 127 567 002. Úředním jazykem je bengálština. Dalšími jazyky je angličtina, hindština, urdština. Měnou je 1 taka. Převážná část obyvatel se hlásí k islámu. Od svého vzniku je Bangladéš zmítán nestabilitou a vojenskými převraty.

Category: 1999 / 09

Z Itálie pochází rčení, že kámen, kterým u nás pastevec hodí po krávě, má často větší cenu než kráva sama.

Oblast Podkrkonoší byla a je pokladnicí kamenářů. Tak ji nazývali Italové, kteří od dob Karla IV. a ještě hojněji za doby Rudolfa II. přicházeli do Čech hledat barevné kameny. Pátrali hlavně po pestrých jaspisech, jejichž svěží barvy rozmanitých odstínů a kreseb se jim znamenitě hodily pro mozaikové obrazy. Umělecké florentinské mozaiky, jimiž se honosí italské paláce, jsou zčásti vykládány kozákovskými jaspisy.

Ovšem prvními „kamenáři“ v této oblasti byli zřejmě členové tlupy neandertálských lovců, jež se před 80 000 lety usídlila v jedné jeskyni u Bělé – Rozumova na Turnovsku. Ve spodní vrstvě jeskyně po nich zůstaly kromě uhlíků jejich nástroje a zbraně, které zde vyráběli odštěpováním křemene a kozákovských jaspisů.

ČARODĚJNÉ KAMENY

Naleziště na Kozákově se stalo pojmem známým po celém světě. Málokdo však ví o pověrách a legendách, které po staletí tyto drahé kameny provázejí. O symbolickém významu a vlastnostech drahých kamenů se píše ve starých knihách o kamenech, tzv. lapidáriích. Tyto první mineralogické práce v dějinách lidstva jsou naivní a zakládají se na nejprimitivnějších představách a pověrách. Ale už tehdy měly některé z nich vědecký základ. Například křemen byl pokládán za zdroj čarodějné energie. Dnes víme, že křemen dokáže vytvářet elektrické napětí, jestliže na něj působí magnetické síly.

U nás je nejznámějším drahým kamenem achát, pojmenovaný podle řeky Achates na Sicílii. Je směsí chalcedonu s křemenem a opálem s příměsí nerostných barviv. Acháty se používaly jako téměř univerzální lék, k získání obliby u lidí, k hašení žízně a k dosažení úspěchů mužů u žen. Dále zaručovaly nositeli štěstí, zdraví a dlouhý život. Onyx, černobíle proužkovaný achát, byl považován za kámen, který působí zlé sny, ale mírní porodní bolesti. Sardonyx, červenobíle proužkovaný achát, zajišťoval svému nositeli šťastný život v manželství, léčil melancholii a byl ochranou proti uhranutí. Karneol, červený chalcedon, tišil rozbouřenou krev a činil svého nositele klidným.

Lom na Kozákově byl odedávna nalezištěm jaspisů. Jaspis je neprůhlednou směsí chalcedonu a jemnozrnného křemene s nerostnými barvivy. Byl považován za prostředek k zastavení krvácení a k léčení ženských nemocí. Používal se také k ochraně proti strašidlům, proti uhranutí mladých matek i kojenců, léčil zimnici a padoucnicové záchvaty. Opál podle pověry chrání svého nositele před onemocněním zraku a zaručuje mu ostré vidění. Dlouho byl pokládán za kámen přinášející neštěstí. Rozšířil se znova teprve v 19. století. Hodně k tomu přispěla anglická královna Viktorie, protože sama nosila opál a dělala tak reklamu svým dolům v Austrálii. Dalším drahým kamenem z našich melafyrů je křišťál. Býval pokládán za zmrzlý led a používán k ochlazení, proti žízni. Léčil nemoci srdce, žaludku, očí i zduření žláz. I dnes bývají křišťálové koule nezbytnou rekvizitou kartářek a věštkyň. Ametyst chránil svého nositele před opojením, před otravou vínem a před uštknutím hadů. Safír, nalézaný u nás na Jizerské louce, byl pokládán za kapku nápoje nesmrtelnosti, který popíjeli bohové a jimž prý zaručoval nesmrtelnost. Podle pověry přináší nositeli dobré myšlenky a bohatství. Olivín, vyskytující se v čedičových lomech u Smrčí a Podmoklic, byl symbolem naděje a jeho nositel mohl předvídat budoucnost. Český granát, který se nachází v potoku protékajícím Bradleckou Lhotou, činil svého majitele veselým a milým. Vdovy věřily, že je může utěšit v bolesti nad ztrátou manželů. Proto naše babičky nosily šňůry českých granátů na krku i v čepcích ke svátečnímu kroji. Nakonec se chci ještě zmínit o zkamenělých kmenech prvohorních jehličnanů, které se nacházejí v okolí Studence. Lidé si je dříve schovávali v chalupách jako zaručený prostředek proti požáru.

SKVOSTY Z TRHLIN

Kdy a jak drahé kameny vznikly? Kde se nacházejí? Svým geologickým složením je krajina Podkrkonoší velmi zajímavá. Prahorní břidlice, jež tvoří podklad, byly koncem prvohor tlakem zevnitř Země roztrženy v dlouhé čáře podle již dříve existující hluboké trhliny, které říkáme lužická porucha. Z pukliny se začala rozlévat po povrchu za mohutných výronů sopečných plynů a vodních par černohnědá láva, která utuhla v melafyry. Po erupci melafyrové lávy vystupovaly na zemský povrch horké roztoky, jež rozkládaly melafyr i okolní horniny. V roztocích převládala rosolovitá kyselina křemičitá, vzniklá z horninových křemičitanů s příměsí různých oxidů kovů. Teplé roztoky vyplnily většinu trhlin a dutin v melafyru, kde z nich vznikly pozvolnou krystalizací nejznámější podkrkonošské drahé kameny. Melafyrový hřeben můžeme sledovat podél lužické poruchy od Ještědu přes Český Dub, Frýdštejn, Hamštejn, Kozákov a Tábor, kde se od hlavního zlomu poruchy odklání a pokračuje severovýchodním směrem na Staropacké vrchy, Levín, Kozinec až k Rovinám a odtud na Broumovsko. Lužická porucha pokračuje ke Dvoru Králové, kde se noří pod křídové usazeniny pískovců a jílovců.

Ryzí měď se nalézá v melafyrech vzácně na vrchu Strážníku u Peřimova a na vrchu Babka nad Roškopovem. Na Strážníku se nachází vzácný tzv. hvězdnatý křemen – hvězdovec. Ze všech křemičitanů se uvolňovalo značné množství kyseliny křemičité, jež pak vyplnila všechny zbývající prostory, zatlačila i některé dříve vzniklé nerosty a vytvořila v dutinách nepřeberné bohatství drahých kamenů – achátů, jaspisů, chalcedonů, ametystů, křišťálů, záhněd.

Náš stručný přehled podkrkonošských drahých kamenů musíme doplnit o výskyty olivínů a pyropu, který je známý pod názvem český granát. Výbuchy a výlevy třetihorních čedičových sopek daly vznik olivínu, křemičitanu zeleně zbarveného železem a hořčíkem. Nejznámějším nalezištěm jsou lomy v Podmoklicích a Smrčí. Výlevy čedičů vynesly na povrch hadce se zrny granátů – pyropů. Pyrop je křemičitan zbarvený příměsí vápníku, hořčíku, manganu, železa, hliníku a chromu.

KAMENÁŘI A JEJICH MECENÁŠI

Roku 1576 se stal římským císařem Rudolf II. Tento panovník sbíral obrazy, drahé kameny i předměty jimi zdobené, starožitnosti a také minerály. Jeho mineralogická sbírka byla ve své době pravděpodobně největší v Evropě.

Zajímavou postavou na císařském dvoře byl tajný rada, kališnický kněz Šimon Tadeáš Budek z Rovenska pod Troskami. Tento kněz vedl hledání nových nalezišť drahých kamenů a zkoušel alchymisty před nástupem do služeb panovníka. Od císaře dostal v roce 1601 privilegium na hledání kamenů a byl ustanoven i jako dozor nad ostatními sběrači drahých kamenů v Podkrkonoší.

Po smrti císaře Rudolfa II. začal postupný rozklad bohatých sbírek, až definitivní zkázu shromážděným pokladům zasadila třicetiletá válka. V polovině 17. století zanikly císařské sbírky, ale sbíralo se dále. V roce 1623 dal kníže Lichtenštejn, tehdy místodržitel Českého království, pražskému měšťanu a obchodníku s drahokamy B. Pfeffertovi za úkol prozkoumat stupnické zlaté doly a přitom se lichotivě zmiňoval o granátech z Rovenska pod Troskami. Panský úřad tehdy zakázal vývoz tohoto kamene bez výslovného úředního povolení.

Zemský hejtman frýdlantského knížectví v Jičíně dal 18. října 1627 turnovskému měšťanu Tobiáši Suchánkovi úkol sbírat v Jizerských horách safíry.


Kamenářský strojek – vyvinul se z primitivnějšího kvadrantu. Pou-
žívá se k vybrušování plošek (facet) kamenů. Brousí se na něm
kameny od několika milimetrů do několika centimetrů průměru.
Kamenáři strojku něžně říkají mašinka.

Ke kamenářské proslulosti Turnova přispělo v mnohém broušení českých granátů. Vybrušovaly se plochy, které měl každý granátek od přírody, a nedělaly se pravidelné plošky (facety). Tehdejší úprava drahých kamenů pro šperkařské účely byla velmi jednoduchá. Asi do roku 1600 se drahé kameny jen leštily a zakulacovaly a teprve později se na nich vybrušovaly plošky. Do konce 19. století, kdy skončila granátová móda, se broušením granátů na Turnovsku zabývalo kolem dvou tisíc domácích brusičů.


Ochranné kameny

21. 3. – 19. 4.ametyst
Category: 1999 / 09

Příliš pozdě jsem si uvědomil, že jsem se ocitl v pasti. Pohodlný vlak KCR hongkongské železnice mě unášel do vesnice Lo Wu, ve které se nachází jediný železniční hraniční přechod s Čínou. Teprve nyní jsem si na mapce vyvěšené na stěně vagonu všiml, že vesnice Lo Wu leží v jakémsi příhraničním pásmu označeném silnou červenou čarou. Mé tušení se proměnilo ve skutečnost, když jsme po několika minutách vjeli do betonového koridoru obehnaného vysokým drátěným plotem. Ze stanice nebylo úniku a všechny východy směřovaly k celnici. Neměl jsem pro Čínu vízum a nakonec ani pas, který jsem nechával v hotelu. Přesto jsem se odevzdaně vydal směrem k pasové kontrole, kde se už ukázněně řadily desítky cestujících se svými kufry, batohy a vřískajícími dětmi. Pak jsem spatřil kancelář s nápisem INFORMACE a před ní postávajícího celníka.

„Trochu jsem to popletl,“ povídám mu. „Nemám zájem pokračovat do Číny. Chtěl jsem si prohlédnout vesnici, ale není tu žádný východ.“

„Pokud nemáte vízum, nemůžete vystoupit ze stanice a jít do vesnice. Jediná cesta pro vás je vrátit se zpět,“ řekl celník a pobaveně si mě prohlédnul.

„Ale kudy?“ zeptal jsem se rezignovaně.

„Otevřete si támhletu branku a vyjděte po schodech nahoru. Tam je nástupiště pro vlaky do Hongkongu.“

Moje zdejší nejdelší cesta vlakem skončila naprostým fiaskem.

ÚZKOST A ÚLEVA

„To víte, že jsme z toho měli strach,“ věcně říká pan Tang Wong Cheng. Sedíme spolu na lavičce v parku ve čtvrti zvané Kennedy Town. Nachází se v západní části Hongkongu až na samém okraji města. Je to čtvrť malých obchůdků i obyčejných restaurací, plná prostých lidí, přístavních dělníků, drobných řemeslníků a obchodníků. Kolem nás se na hrazdách a kruzích protahují staří pánové a malá děcka v doprovodu svých maminek nebo babiček prolézají provazová bludiště nebo skotačí na skluzavkách.

„Desítky tisíc lidí opustily Hongkong v posledních několika letech z obavy před nadcházejícím převzetím území Čínou,“ pokračuje pan Tang.

„Také jsem trpěl úzkostí. Nikdo z nás nevěděl, co bude následovat. Teď po roce už vím, že se prakticky nic nezměnilo. Byznys pokračuje jako obvykle. Mnozí emigranti se vracejí. Ne všem se v cizině vedlo dobře. Dlouholeté kontakty, které měli tady, se nevybudují přes noc. Já pořád jezdím do Číny jako předtím. Nakupuji tam kožené brašny, kabelky, řemeny. Tady to se ziskem prodávám. Obchod je dobrý, ale pořád musím myslet na zadní kolečka.“

„Víte, co mě nejvíce překvapilo?“ řekl jsem a přešel jsem na jiné téma. „Všichni ti staří lidé, kteří cvičí. A to nejen na hřištích nebo v parcích, ale i na ulicích u stánků nebo v obchodních domech. Nedovedu si u nás představit starého člověka, který si to vykračuje po rušné ulici a z ničeho nic začne dělat dřepy nebo se různě protahovat.“

Pan Tang se pousmál. „My to máme v krvi. Pro nás je to samozřejmostí. Lidé si udržují kondici a dožívají se vysokého věku. Pro nás je to cvičení nejen pro zdraví, ale i pro duši.“


Foto: Richard Dobson – HONG KONG, ALLPHOTO

MRAVENIŠTĚ

Hongkong je pokládán za dynamické město a patří k osmi největším přístavům světa. Začal jsem ho nazývat mraveništěm již druhý den. To pro jeho mrakodrapy a neustálé hemžení desítek tisíc lidí. Oblast Hongkongu je rozdělena na několik územních celků a nejznámější je právě ostrov Hongkong se svým ohromným obchodním a bankovním centrem. Já jsem se ubytoval v části zvané Kowloon ve čtvrti Tsim Sha Tsui, která je pravým turistickým rájem, pokud se týče zábavy, nákupů nebo nočního života. Ještě o půlnoci jsou ulice přecpané lidmi a procházet se na širokých chodnících je vlastně utrpení. Davy lidí často vytvářejí neproniknutelnou hradbu a předejít toulající se skupinku je mnohdy nemožné. Potom přicházejí na řadu lokty a averze vůči ostatním chodcům, kteří vám neumožňují pokračovat v chůzi. Nesmělým strkáním to začíná a tvrdými bodyčeky končí. Místní lidé mají svou důkladnou průpravu již od mládí a při soupeření s turisty vítězí jasně na body. Strkají všichni bez rozdílu věku i pohlaví. Často do mě vrazila křehká postarší dáma a v očích jí zableskla jiskřička šibalství nad dobře provedeným zásahem.

Přejít křižovatku na zelenou vyžadovalo únikovou taktiku a vybíhání mimo přechod. Rychlost při tom byla velice důležitá. Po několika dnech jsem si osvojil systém nadúrovňových chodníků s jejich kilometry dlouhými přechody. Na některých úsecích jsou instalovány dlouhé pohyblivé pásy. Při cestě do kopce je to jedna z nejúžasnějších věcí technické civilizace. Pohyblivé pásy jezdí vlevo stejně jako veškerá doprava.

Po čase jsem se vyznal i v nekonečných propletencích desítek obchodních domů, které svými klimatizovanými chodbami umožňovaly stovky metrů dlouhé průchody. Z počátku mě překvapovalo, že ty ohromné luxusní obchodní domy, plné přepychových věcí, byly téměř neustále poloprázdné. Ke konci pobytu mě to už jenom unavovalo a procházel jsem tou nádherou, jak nejrychleji to bylo možné. Snad proto, že jich bylo tolik a byly si podobné jako vejce vejci.

HROMADNÉ PŘEMISŤOVÁNÍ

V Hongkongu jezdí desítky tisíc osobních automobilů, z převážné části luxusních. Jeden Mercedes tu připadá na tisíc obyvatel, a dokonce jsem spatřil i několik Rolls-Royců. Nikdy jsem neviděl žádnou rachotinu a nejstarší auta měla tak čtyři, pět let. Přesto střed města není automobily ucpán a dopravní zácpy tu téměř neznají. Výjimkou jsou snad jen vjezdy do tunelů, které spojují pevninskou část s ostrovem. Platí se tu mýtné, a tak se několikaminutovým zdržením platí za pohodlí a vlastnictví automobilu.

Mnoho lidí automobil vůbec nemá. Ne že by si ho nemohli dovolit, ale síť silnic je velice omezená a dlouhé cesty jsou vyloučeny. Auta jsou spíše luxusem než nezbytností. Velkou konkurenci jim tvoří vybudovaná síť veřejné dopravy. Ta je rychlá, bezpečná a především ekonomická.

Páteř celého systému tvoří metro, které je dovedeno k dokonalosti. Nedá se v něm totiž prakticky cestovat na černo. Před jízdou si musíte zakoupit jízdenku z automatu. Cílovou stanici zmáčknete na displeji, vložíte potřebné peníze a vypadne vám lístek. Ten při vstupu do metra necháte projet turniketem a vezmete s sebou. Při výstupu musíte udělat to samé. Pokud jste si zakoupili lístek třeba jen pro jednu stanici, ale ujeli jste jich pět, turniket vás nepustí z metra a zavolá dozorčího stanice. Ten vám sice nedá pokutu, ale rozdíl v ceně musíte doplatit.

Metro pokrývá především střed města a některé příměstské oblasti. Na metro navazuje železnice, jež si s metrem nezadá ani co do pohodlí, ani co do rychlosti. Spojuje Hongkong se vzdálenějšími oblastmi a s Čínou. Ani železniční vagony, ani vlaky metra nejsou posprejovány ošklivými graffiti. Zato velmi rozšířeným nešvarem je to, že mladí lidé nebo děti jsou absolutně bezohledné a ani je nenapadne, aby přepustili své místo i velice starým a často viditelně trpícím lidem.

Dalším článkem systému jsou autobusy, které jezdí snad všude. Všechny autobusy jsou patrové a nikdy nejsou plně obsazené. Lze je použít pro delší cesty na odlehlá místa a z patra je krásná vyhlídka po krajině.

Velmi rozšířeným dopravním prostředkem jsou převozy. Jsou hojně využívané a z pevniny na ostrov Hongkong jezdí v intervalech několika minut. Ty nejfrekventovanější pro městské spojení mají řízení na obou stranách – posádka prostě přejde na druhou stranu a může se pokračovat v plavbě. Dřevěné sedačky pro cestující mají pohyblivá opěradla, která si pasažéři překlopí na potřebnou stranu, a mohou tak sedět vždy ve směru plavby. Převozy jsou také jediný způsob, jak se dostat na mnohé okolní ostrovy. Posledním článkem systému jsou tramvaje, které jsou také patrové a jezdí jen na ostrovní části Hongkongu. Jsou poměrně pomalé, ale pro turistu, který nemá naspěch, mohou posloužit i jako levná alternativa k prohlídce města.

VELKORYSÁ VÝSTAVBA

V příštích pěti letech hodlá hongkongská vláda investovat do dopravního systému na 100 miliard hongkongských dolarů na vylepšení dopravy a dalšího spojení se zatím obtížně dostupnými místy. V Hongkongu nejsou politici ani byznysmeni žádní troškaři. Staví se všude a velkoryse. Rozšiřují se stávající komunikace, budují nové mosty, ale především se staví byty a zase byty. Desetitisíce bytů ročně. Pozemky jsou ale velice drahé a také možnosti výstavby jsou omezené, neboť převážná část ostrova je skalnatá a každý čtvereční metr musí být doslova vyrván z kamene. Staví se tedy především do výšky a obytné domy o třiceti nebo čtyřiceti podlažích nejsou výjimkou.

Budují se stále nové obchodní domy, i když ty stávající mají dostatek prostor k pronajmutí. Moderní technika je všude a podíl rukodělné práce je mizivý. A tak jsem docela zíral, když jsem viděl padesátipodlažní mrakodrapy obložené bambusovým lešením, svázaným na styčných místech provazy. Je to jistě ekonomické. Bambus je lehký, pevný a prakticky zadarmo, neboť roste volně v přírodě.

HONGKONGSKÁ BURZA

Slečna z public relations, která se stará o návštěvníky burzy, mně přišpendlila na košili cedulku opravňující ke vstupu a zavedla mě do místnosti pro novináře. Dole pod sebou jsem viděl ve vyrovnaných řadách stovky počítačů a za nimi stovky makléřů. Mnozí z nich telefonovali, jiní se v novinách probírali posledními burzovními zprávami a někteří jen tak civěli na obrazovku. Na ohromném ústředním panelu uprostřed rozsáhlé místnosti, jež připomínala spíše sportovní halu, naskakovala a mizela směsice písmen a čísel. Pro mě to byly nic neříkající hieroglyfy.

„Máte štěstí, že jste přišel v deset hodin. Burza právě začala obchodovat,“ řekla slečna.

„Nevidím žádnou činnost,“ řekl jsem laicky. „Nikdo tu nestojí a nevykřikuje údaje ani nehází papíry do vzduchu.“

Slečna se shovívavě pousmála a s kouzelným šarmem oznámila: „My tu nemáme systém out cry.“ (To znamená, že nikdo nic nevyvolává.) „Všechno tu probíhá elektronicky a každý makléř dostane veškeré informace, které potřebuje, na svém počítači. Žádné vzrušení od toho nečekejte,“ dodala.

„Zůstat můžete, jak dlouho budete chtít,“ zašvitořila, profesionálně se usmála a zmizela mi z očí.

Dal jsem fotoaparát na stativ a fotil. Pořád se mi zdálo, že ti lidé tam dole pode mnou se příjemně baví a čtou si noviny. Druhý den jsem si přečetl v novinách, že hongkongská burza spadla o několik bodů dolů. Kromě mě a makléřů to asi nikdo jiný nevzal vůbec na vědomí.

CO ZNAMENÁ ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ?

Přes vysokou životní úroveň (průměrný příjem na obyvatele je kolem 2000 US dolarů měsíčně) se mnozí lidé musí uskrovnit, neboť pronájem bytu spolkne značnou část jejich výdělku. Při koupi bytu se pak mnohdy zadluží na celý život. Byty jsou však na naše poměry velice malé, spíše jako klícky. Přesto se tu hodně jí v restauracích a hlavně ty nejlevnější jsou vesměs plné. Ceny se tu pohybují v desítkách hongkongských dolarů. V lepších restauracích se cena jídla počítá na stovky a v těch nejluxusnějších jde již o tisíce hongkongských dolarů za příjemný večer v rodinném kruhu.

Televize patří k úplné samozřejmosti a lze ji spatřit téměř kdekoliv. V Hongkongu se lze dívat asi na dvacet televizních kanálů a dva z nich jsou anglicky mluvené. Šokujícím překvapením pro mě bylo vysílání našeho filmu Kolja. Vysílali ho v českém znění s čínskými titulky. Jen jsem se podivoval, jak rychle se ty znaky mění a jak je možné to v té rychlosti přečíst.

Všudypřítomnou vymožeností jsou mobilní telefony. A je nutné podotknout, že Číňané telefonují rádi, dlouho a všude. Pokud mobilní telefon nevlastníte, nemusíte zoufat. Veřejných telefonních automatů nemá Hongkong na tak velké město zrovna mnoho, ale v malých obchůdcích a restauracích mají telefon někde poblíž pokladny nebo okna volně k použití. Zavolat si můžete kdykoliv a zdarma. Místní hovory se totiž v Hongkongu neúčtují.

I tady naleznete bezdomovce, kteří si bez ostychu ustelou na rušném chodníku, ale musím podotknout, že ty, jež jsem spatřil, bych pravděpodobně spočítal na prstech jedné ruky.

VICTORIA PEAK

Je to jedna z největších atrakcí Hongkongu, neboť z jeho 552 m vysokého vrcholu můžete pod sebou vidět město jako na dlani. Některé mrakodrapy velkých bank se zdají téměř na dosah. Byl jsem v Hongkongu ve druhé polovině března a po celou dobu byl vrcholek Victoria Peaku v mracích a město pod ním neustále zahaleno v mlžném oparu. Jednoho rána, když jsem měl namířeno úplně jinam, vystoupil vrchol z mraků. Nezaváhal jsem a vyjel nahoru. Byl to ten jediný den, kdy se to povedlo. Na vrchol lze vyjet autobusem nebo tramvají, či spíše velkým výtahem, který využívá kolejí a šplhá v 45° sklonu.

Na vrcholu najdete megalomanskou sedmipatrovou rozhlednu s restauracemi i zábavními atrakcemi typu „Věřte, nevěřte“, „Světově nejpodivnější muzeum“ a nebo „Jízda skrze minulost Hongkongu“. Za všechny atrakce se musí ovšem platit nemalý peníz. Vrchol všeho nevkusu tvoří čtyřpatrový obchodní dům velikosti Kotvy. Kolem vrcholku se nalézají také obydlí mnohých vlivných a bohatých lidí, kteří si své soukromí chrání vysokými ploty a bezpečnostními agenturami. Tak zbývá jen procházka po úzké asfaltové cestě vydlabané do svahu, jehož stěny jsou zpevněné betonem a pak nabarvené na hnědo, aby zapadly do přírodního prostředí.

OSTROVY

Na ostrovech je život úplně jiný než v rušném Hongkongu. I když i sem zasáhla civilizace a vyrůstají tu mrakodrapy a obchodní centra, přeci jen se tu žije mnohem klidněji.

Největší ostrov je Lantau, který je velice sporadicky osídlen. Jeho hlavní atrakcí je jedno z nejmodernějších letišť světa Chek Lap Kok, jež bylo dokončeno teprve v roce 1998. S centrem města ho spojuje rychlodráha a autobusy. Ostrov s pevninou spojuje nejdelší závěsný most světa Tsing Ma, který je využíván jak vozidly, tak železniční dopravou.

Ostrovní městečko Tai O bylo dříve docela rušným rybářským přístavem, ale dnes je to ospalé poklidné místo. Život jako by z něho vyprchal. Převoz, který dříve spojoval Tai O s Hongkongem, už přes dva roky nefunguje a turistů se tu mnoho neobjeví. Na lavičkách lze spatřit tiché důstojné stařenky, ve stínu stromů postarší pány čtoucí noviny a v úzké uličce několik rybářů nabízí své úlovky. Ticho místa ruší jen pokřik hrajících si dětí. Plechové domečky roztroušené kolem přístavu vypadají jako velké hračky.

Dalším z ostrovů, který jsem navštívil, je Lamma. Je přístupný pouze přívozem a nejsou na něm žádné silnice. Městečko Yung Shue Wan je vlastně jediná úzká ulice, kterou sem tam projede vozítko podobné naší motokáře. Kolem nábřeží jsou těsně vedle sebe namačkány malinkaté restaurace a obchody. Jejich majitelé se snaží nalákat do svých prostor asi dvě desítky turistů, kteří právě dorazili přívozem. Jsou to ti, kdo chtějí na čas uniknout ruchu velkoměsta a strávit zde několik klidných dní.

CHRÁMY UPROSTŘED SÍDLIŠTĚ

Chrámů je v Hongkongu několik desítek. Jedním z nejznámějších je největší buddhistický chrám Po Lin, který je světově proslulý díky mnoha akčním filmům. Leží na ostrově Lantau. Na vrcholku kopce poblíž chrámu je umístěn největší sedící bronzový Buddha.

Ve vnitřku Buddhy se nachází restaurace, ale lístek na oběd, jakousi vstupenku, která vás opravňuje ke vstupu do jeho útrob, si musíte zakoupit už před výstupem. Kolem něho jsou sochy jemu oddaných bohyň, u nichž se lidé nechávají fotografovat nebo se pokoušejí vhodit do jejich nastavených dlaní drobný peníz. Když jsem odcházel od jedné z nich, zaslechl jsem krátké zapraskání a po něm delší tlumený vzdech. Chlapec, který šel přede mnou, se bázlivě otočil.

„Stal se zázrak,“ řekl jsem neuváženě. Chlapec si mě přísnýma očima změřil od hlavy k patě a bylo na něm patrné, že mu nestojím za odpověď.

Taoistický chrám Wong Tai Sin je jedním z nejhezčích a nachází se uprostřed velikého moderního sídliště. Podle starobylé legendy byl Wong Tai Sin pastevec, který žil někdy ve 4. století n. l. a v 15 letech se stal učedníkem u Nesmrtelného. Během jeho studií se mu podařilo namíchat lék, jenž dokázal vyléčit veškeré nemoci. Není tedy překvapením, že je uctíván všemi, kteří se starají o své zdraví. Přichází sem velká spousta mladých lidí a velkodušně zapalují stovky vonných tyčinek. Skleněné urny, kam lidé vhazují své příspěvky, jsou plné papírových peněz. A ty začínají až od hodnoty 20 HK$.

Kolem chrámu mají své stánky jasnovidci. Skleněné koule, karty nebo dlaň jsou jejich pracovními pomůckami. Ostatně dlaň je velice často používána jako zápisník.

Unikátním chrámem je chrám Deseti tisíc Buddhů, který se nachází na okraji Sha Tin. Těch Buddhů by ve skutečnosti mělo být 12 800 a nacházejí se podél zdí hlavního chrámu. Pro usnadnění přístupu ke chrámu stojícímu v prudkém kopci byly instalovány výtahy i pohyblivé schody. Chrám je jakési velké pohřebiště, nebo snad místo, kde je vzdávána úcta zemřelým předkům. V komplexu je několik desítek místností s tisíci fotografiemi zesnulých, kam se chodí jejich pozůstalí modlit. Chrám je prodchnut silnou vůní stovek zapálených svíček a vonných tyčinek.

NÁVŠTĚVA U SANGA

Několik dnů před odjezdem jsem se seznámil s designérem interiérů Yue Koon Sangem. Seděli jsme spolu u stolu pod širým nebem v malé restauraci na nočním trhu. Kolem nás procházely stovky lidí v očekávání, že najdou ten správný předmět jejich touhy za neuvěřitelně nízkou cenu. Kousek od nás si parta místních pijáků dopřávala hongkongské pivo San Miguel. K tomu připíjeli někteří ze skupinky čínskou medicínu, jež se prodává v lékárnách a je to vlastně docela slušně silná kořalka. Matthew, jak si nechal můj známý říkat, pojídal ústřice a pil k nim čínské pivo Tsing Tao. Je velice dobré a vyrábí se v pivovaru, který kdysi postavili Čechoslováci.

„Vydělávám v průměru 20 000 hongkongských dolarů (1 US$ je asi 7,70 HK$). Je to slušné, ale přesto si nemohu moc vyskakovat,“ řekl mi, když jsme se trochu oťukali. „Pracuji pro firmu TRENDS and ASSOCIATES, navrhuji interiéry restaurací a kanceláří. To jméno Matthew používám, hlavně když jezdím do zahraničí. Pro cizince je to obvyklejší a snáze si mě pamatují. Bydlím ale s rodiči a ti jsou již v důchodu a já se o ně musím postarat.“

Když jsem mu řekl, že pracuji jako fotograf pro časopis, nedalo to moc přemlouvání a pozval mě k sobě domů.

„Přijeď zítra v deset hodin na stanici metra Lai King. Budu tam na tebe čekat,“ řekl, než jsme se rozloučili.

Druhý den při cestě autobusem mi oznámil, že matka šla nakoupit na tržiště a pravděpodobně se hned tak nevrátí. Trochu mě to mrzelo, protože jsem chtěl mít rodinku pohromadě. Věděl jsem, že je to jen výmluva, neboť čínské ženy (hlavně ty starší) se bojí fotografování. Vyjeli jsme klikatou cestou do prudkého stoupání a zastavili poblíž dvacetipatrového činžáku. Sangův otec hrál někde v zákoutí se stejně starými přáteli karty a Sang mi řekl, že přijde za chvíli.

Všechny byty i v těch nejvyšších poschodích jsou opatřeny mřížemi jak na vstupních dveřích, tak i na oknech. Byt dosahoval sotva rozměrů větší garsonky. Obýváček jako dlaň s malou pohovkou. Křeslo se tam už nevešlo. Uprostřed stěny televize a na druhé straně malý jídelní kout. Hned vedle kuchyňka, kde se dva lidé nedokáží otočit. Ložnice rodičů tak dva krát jeden a půl metru, největší část zabírala úzká postel. Z balkonu pak byl vstup do WC, které zároveň sloužilo jako sprchový kout. Automatická pračka zabírala podstatnou část malého balkonu.

„Tak za tohle platím čtyři a půl tisíce,“ řekl Sang. „Není to nejhorší, ale žijeme tu velice stísněně, jak sám vidíš.“

Po chvíli přišel Sangův otec. Stiskli jsme si ruce a on si obligátně zapálil cigaretu. Labužnicky nasál kouř a pak ho dlouhými výdechy foukal před sebe. Anglicky neuměl, a tak jen poslouchal a sem tam pokýval hlavou, když mu Sang přeložil útržek našeho hovoru. Matka se ani po hodině neukázala. Vyšli jsme se Sangem na střechu, která také sloužila jako sušárna prádla, a v poledním slunci obhlíželi tu moderní civilizační krásu pod námi.


NEKLIDNÁ HISTORIE RYBÁŘSKÉ OSADY


„Zlatý věk Hongkongu“
Frank Fischbeck – HONG KONG, fotoreprodukce: CAMERAPRESS, ISIFA

Skupinka ostrovů u pobřeží Číny se během 19. století změnila z rybářského
ráje na jeden z nejfrekventovanějších obchodních uzlů mezi Evropou
a Dálným Východem.

Ještě na začátku 19. století byl Hongkong malou rybářskou osadou a přístavem pro cestovatele a piráty. V letech tzv. opiových válek mezi Čínou a Velkou Británií se stal Hongkong přístavem pro britské loďstvo. V roce 1842 podepsala Čína s Británií Nankingskou dohodu, podle které se Čína vzdala Hongkongu ve prospěch Británie. V roce 1898 se Británie dohodla s Čínou na pronájmu poloostrova Kowloon a dalších sousedících ostrovů na 99 let. V průběhu půl století před druhou světovou válkou nastala postupná změna od řemeslnické výroby a zapomenutý kout světa se pomalu stával vzkvétajícím městem. Během občanské války v Číně ve 20. letech a potom po japonské invazi v 30. letech opustilo mnoho čínských podnikatelů nejisté území Číny a odešlo do bezpečnějšího Hongkongu. Během komunistického převratu v roce 1949 mohla Čína Hongkong bez potíží zabrat a nikdo by jí v tom pravděpodobně nezabránil, ale Čína byla na něm příliš závislá především po ekonomické stránce. V průběhu deseti let po převzetí moci komunisty byl Hongkong neustále zaplavován uprchlíky. Jeho populace se rozrostla ze 600 000 na 2,3 milionu. Hongkong měl v té době ohromné problémy především s byty. Stavěly se desítky tisíc bytů ročně, a stále to nestačilo. Rozšiřovalo a zkvalitňovalo se také bankovnictví. V průběhu korejské a potom vietnamské války vzrostla jeho ekonomická síla především v důsledku speciálního statusu, který Hongkong měl. Ani v bouřlivých letech „kulturní revoluce“ (1966-1976) nedovolili Mao Ce-tung a po něm Čou En Lai, aby byla oblast Hongkongu nějakým způsobem ovlivněna. V roce 1984 podepsali čínští a britští představitelé dohodu o předání. Tato smlouva zajišťuje Hongkongu autonomii Zvláštní správní oblasti, a to po dobu nejméně padesáti let. V říjnu 1987 Taiwan po 40 letech zrušil zákaz styku vlastních obyvatel s Čínou a Hongkong toho opět využil ve svůj prospěch. V roce předání 1997 stouply enormně ceny pozemků. Ani po předání se nezměnila hongkongská měna, která je stabilizována podle amerického dolaru, oficiální úřední jazyk, jímž zůstala angličtina, anglické názvy ulic a veřejných budov a bankovní sektor, který si udržel svou nezávislost na vládě. Také soudy a prokuratura by neměly doznat vážnějších změn. Zůstala rovněž hranice mezi Čínou a Hongkongem, aby se zabránilo masové migraci do Hongkongu. V současné době prochází Hongkong ekonomickou krizí, jako ostatně celá Asie, roste nezaměstnanost a hospodářský růst se blíží nule.

TURISTICKÁ PERLA ASIE


Počet návštěvníků Hongkongu od počátku de-
vadesátých let neustále roste. Například v roce
1996 sem přiletělo, přijelo nebo připlulo přes 11,7
milionů turistů, kteří tu utratili více než 84,5 miliardy
dolarů. Velká většina z nich používá k dopravě
do centra levných přívozů.
Foto: Josef Sloup

Před více než padesáti lety nikdo neočekával, že by se Hongkong mohl stát klenotem Asie a centrem turistického ruchu. V té době byly rikši téměř výhradním dopravním prostředkem a nedostatek hotelů mnoho turistů nelákal. Pokud nějací přesto přijížděli, bylo to většinou na palubách zámořských lodí. Letecká doprava však již začala vystrkovat své růžky a Cathay Pacific Airways měla Hongkong už ve svém stálém letovém plánu. Po revoluci v Číně se význam Hongkongu zvýšil a město začalo s rozsáhlou výstavbou hotelů a restaurací. Oficiální turistický byznys začal však vzkvétat až po 3. březnu 1958, kdy byla založena Hongkongská turistická asociace (HKTA). Ale až do roku 1960 navštěvovalo Hongkong méně než 50 000 turistů ročně. Rozšiřováním leteckého spojení začal narůstat i počet návštěvníků. Jenom v roce 1972 navštívilo Hongkong více jak 200 000 amerických vojáků, kteří tam odletěli z Vietnamu strávit svou krátkou dovolenou a utratili při tom 400 milionů dolarů. Počátkem 70. let už HKTA oznamovala, že turistický ruch přináší městu částku větší než 2 miliardy dolarů ročně a počet návštěvníků se přehoupl přes jeden milion. V 70. letech byl poprvé počet turistů z Japonska větší než počet návštěvníků z USA. Japonci sem začali jezdit především z ekonomických důvodů za nákupy spotřebního zboží a elektroniky. Své vykonala i relativní blízkost Hongkongu. Město se začalo prosazovat i jako středisko konferencí a jednání obchodníků z celého světa. Počet návštěvníků překročil 4,5 milionu. Hongkong byl v té době nejrychleji se rozvíjejícím turistickým centrem Asie. V roce 1987 se turistický průmysl stal třetím největším zdrojem financí a dosáhl výnosu 25,4 miliardy dolarů. Potom následovala studená sprcha. V důsledku nepokojů a demonstrací na náměstí Nebeského klidu v Pekingu zaznamenal Hongkong propad v počtu turistů téměř o 80 %. Ani následující rok nebyl pro turistiku příznivý a odrazila se v tom i válka v Perském zálivu. Aby znovu obnovila turistický ruch, rozhodla se HKTA v sezoně 1990/1991 zorganizovat akci „Zůstaňte ještě jeden den“. Ten den navíc šel na náklady hotelů a akce se setkala s takovým úspěchem, že mnozí turisté ten den navíc nemohli zůstat prostě z toho důvodu, že nebyly volné pokoje. Počet návštěvníků od té doby neustále stoupal a vrcholu dosáhl v roce 1996, kdy do Hongkongu přiletělo, přijelo nebo připlulo přes 11,7 milionu turistů, kteří tu utratili více jak 84,5 miliardy dolarů. V roce 1997 zaznamenala HKTA mírný pokles v důsledku předávání Hongkongu Číně. V roce 1998 se otevřelo na ostrově Lantau nové mezinárodní letiště, které umožňuje bezpečnější přistávání většího počtu letadel, a rozšiřuje se i železniční síť. Hongkong hledí na svou budoucnost jako turistická perla Asie bez obav.

Category: 1999 / 09

Monetovy obrazy leknínů a jezírka s můstkem porostlým vistárií patří k nejproslulejším dílům francouzského impresionismu. Inspirovala je zahrada, kterou vytvořil sám malíř, často nazývaný „Mistr z Giverny“, jehož nadšení pro zahradu a květiny si v ničem nezadalo s jeho vášní pro malování. Ne nadarmo se jednou přiznal, že za to, že se stal malířem, vděčí vlastně květinám. Claude Monet svou zahradu vytvořil, aby ji mohl malovat. Ten, kdo zahradu navštíví, se ocitá v impresionistickém světě barev a hry světla a stínů – zkrátka v Monetově obrazu.

KVĚTINOVÝ LES

Správa Monetova muzea v Giverny návštěvníkům doporučuje, aby pokud možno nepřijížděli o sobotách a nedělích, zvláště pak v květnu a červnu, kdy se před zahradou tvoří dlouhé fronty. Náhoda tomu chtěla, že jsme – nic netušíce – do Giverny dorazili za slunného nedělního květnového odpoledne. Pohled na štrúdl turistů před vchodem nás zaskočil. Sotva jsme však vstoupili do zahrady, davy záhadně zmizely. Tento efekt způsobuje Monetovo architektonické řešení. Zahrada je rozčleněna do pravoúhlých uliček propojených pergolami. Rostliny na záhonech i na pergolách rostou do neuvěřitelné výše, zatímco okraje lemují stejně bujné nízké a poléhavé rostliny. Každý, kdo do zahrady vstoupí, je v prvním okamžiku zcela zaskočen mohutností a barevností vegetace. Tento úchvatný první dojem popisuje ve svých pamětech René Gimpel: „Museli byste být Maeterlinck, abyste popsali zahradu, jež se nepodobá žádné jiné zaprvé proto, že je vytvořena z nejběžnějších květin, a zadruhé proto, že tyto květiny rostou do tak nesmírné výše. Nemyslím, že by tam byla nějaká květina nižší než metr. To není louka, ale panenský les květin, všechny jsou zářivých barev, žádná jemná růžová či světle modrá, nýbrž jen červená a modrá.“

ZAHRADA MONETOVA NADŠENÍ

Na jedné ze svých malířských výprav Monet objevil dnes již legendární růžovou usedlost v Giverny a bez váhání si ji od majitele, jistého pana Singeota, pronajal, ačkoli si na zálohu na nájemné musel půjčit od galeristy Duranda-Ruela. Po nějaké době, když už z prodeje svých obrazů zbohatl, dům i s pozemkem koupil a pustil se do rozsáhlých úprav. K domu původně přiléhal sad s centrální alejí, vroubenou jehličnany. (Tato část Monetovy zahrady, přiléhající k domu, je známá pod názvem Clos Normand.) Monet nechal ovocné stromy pokácet. Vykácel i jehličnany, až na dva tisy, které chtěla jeho žena zachovat a jež tam stojí dodnes. Místo jehličnanů nechal postavit pergoly, po nichž se pnou růže a plaménky, a na pravoúhlých záhonech zkomponoval barevně promyšlené bloky květin. Vytvářel záhony v odstínech jedné barvy nebo překvapivě sdružoval komplementární barvy, čímž dociloval uklidňujících, nebo agresivně působících efektů. Barvy v jeho zahradě vibrují a vytvářejí světelné mozaiky, což opět není náhoda, protože Monetovy barevné kombinace jsou přesně promyšleny tak, aby byly co nejpůsobivější ve slunečním svitu či v ranní mlze. Jeho styl se zcela vymykal tradičnímu dobovému řešení zahrad.

Monet si na své zahradě velice zakládal. Udržovalo ji šest zahradníků pod vedením hlavního zahradníka. V průběhu let se měnilo Monetovo nadšení pro různé rostlinné druhy. Se svými přáteli si vyměňoval sazenice, ale vzácné odrůdy si nechával posílat někdy i z ciziny. Stěžoval si, že všechny peníze utratí jen za zahradu, ale nemohl si pomoci. Jeho největší vášní se však stalo jezírko.

ZDROJ INSPIRACE

Pozemek, na němž je dnes věhlasné jezírko, Monet dodatečně přikoupil. Leží za silnicí a dnes je s domem a původní zahradou spojeno podchodem. Pozemkem protéká přítok Epty – říčka Ru, na níž Monet nechal uměle vyhloubit nádrž. Vesničané se proti jezírku bouřili, měli obavu, že podivné rostliny infikují vodu v říčce. Monet se v dopise prefektovi hájil, že jezírko vytváří především proto, aby je mohl malovat, a pěstovat bude pouze lekníny, rákosí a kosatce, což jsou přirozené vodní rostliny, takže o nějakém znečištění nemůže být ani řeč. Prefekt Monetově žádosti vyhověl, a umožnil vzniknout scenerii, která se stala předobrazem několika nejslavnějších děl moderního výtvarného umění. Monet se nechal inspirovat grafikami japonských zahrad, jichž byl nadšeným sběratelem. Dlužno podotknout, že kromě „přirozených vodních rostlin“ kolem jezírka skutečně pěstoval i druhy, které vesničanům musely připadat krajně podezřelé, například různé bambusy, japonské kdoule či sakury.

I za slunečného dne působí zahrada stinně, světlo se filtruje přes větve bambusů, smutečních vrb a azalek a v odlescích dopadá na vodní hladinu. Ve vodě plují lekníny a odráží se v ní zelená vegetace, takže vzniká jakýsi uzavřený svět vodních zrcadel. Podobně uzavřené je i mikroklima kolem jezírka, které je nezávislé na okolním prostředí a vytváří dokonalý ekosystém, svět sám pro sebe.


obraz „Lekníny – večerní efekt“
a skutečnost

Jezírko bylo po více než dvacet let pro Moneta zdrojem inspirace. Trávil u něj každou volnou chvilku, maloval můstky, lekníny a kosatce. Těsně před smrtí prý nedokázal myslet na nic jiného než na zásilku japonských irisů, které měl obdržet od jednoho přítele z Tokia.

REKONSTRUKCE ZAHRADY

Po Monetově smrti dům zdědil jeho syn Michel, ten zde však nebydlel. O dům i o zahradu se starala Monetova nevlastní dcera a zároveň snacha Blanche Hoschedéová-Monetová (dcera jeho druhé ženy, která si vzala Monetova syna z prvního manželství). Po její smrti dům i zahrada zpustly. Tabule skleníku popraskaly při bombardování za druhé světové války, dřevěné trámy shnily, schodiště se zřítilo a ateliérem, přestavěným speciálně pro malbu obrovských panelů s motivem leknínů, prorostly tři mohutné stromy.

V roce 1966 Michel Monet kapituloval a přenechal nemovitost i s pozemkem francouzské Akademii výtvarných umění. K obratu však došlo až v roce 1977, kdy se správcem majetku stal Gérald van der Kemp. Dokázal sehnat peníze od amerického sponzora, obdivovatele Monetova díla. Spojil se s André Devillersem, který znal Georgese Truffauta, Monetova zahradníka. Devillers s Truffautovou pomocí zrestauroval obě části zahrady do původního stavu, což dosvědčili i Monetovi současníci. Havarijní stav si vyžádal rozsáhlé úpravy: jezírko bylo nutné znovu vyhloubit, zahrada musela být opět osázena původními rostlinami jako za Monetových časů, dům i ateliér vyžadovaly rekonstrukci a starožitný nábytek zrestaurování. Legendární japonský můstek musel být znovu postaven, avšak slavnou vistárii, jež se po něm pne a kterou zasadil ještě vlastníma rukama Monet, se naštěstí podařilo zachovat. Monetova zahrada se stala legendou nejen díky obrazům, které „Mistr z Giverny“ na její motivy vytvořil. S obdivem o ní psali mimo jiné Octave Mirbeau, Georges Clemenceau, ba i Marcel Proust, jenž ji nikdy na vlastní oči neviděl a slyšel o ní pouze vyprávět. Monetovy obrazy leknínů obměkčily dokonce Edgara Degase, který se jinak o Monetově díle vyjadřoval dosti nelichotivě. Není divu, kouzlu, jež Monet rafinovaně vytvořil ve své zahradě, musí podlehnout každý.

POKLIČKA

Honzovi hned za vchodem do jeskyně vypovídá službu karbidka, a musí se proto vrátit. Opravdu dobrý začátek. Do nitra hory pokračujeme v pětici. Mapa zélandských speleologů není nejpřesnější a s orientací máme trochu problémy. Když jsme před osmi lety jeskyni objevili, dali jsme si se zakreslením chodeb větší práci. Zélanďanům v plánech chybí detaily, na které jsme zvyklí, a trochu to mate. Naštěstí chodba, kterou objevili, je dlouhá jenom 400 metrů a potom už bychom měli být v „našich“ dobře známých prostorách.

Pavel přelezl ostrý hliněný hřbet a padl na všechny čtyři. Strop se prudce snížil. Po chvilce plazení ve stružce studené vody se však chodba opět zvedá a rozšiřuje. Mělo by to být poslední úzké místo. Opravdu. Narovnáváme ztuhlá záda a dále kráčíme rozměrným tunelem, kudy by bez problémů projel i osobní automobil. Chodba je dlouhá a dno je pokryté pískem s valouny, zbytky po pradávné podzemní řece. Radost z pohodlné chůze, kdy máme dostatek času vnímat dokonalé tvary stěn vymyté vodou, záhy končí. Před námi je asi metrový štěrkový práh a pod ním se černá propast. Postup chodbou vpřed je dokonale přehrazen.

Lano s sebou máme a nebyl by problém slézt do díry a na druhé straně se vyškrábat zase nahoru, pokud by ovšem stěna byla z kvalitního kamene. To, v čem je šachta vytvořena, má pramálo společného s vápencem. V jakési směsi rozvětralé horniny a valounů není na nějaký horolezecký postup ani pomyšlení. Na konec chodby se ale nějak dostat musíme. Po chvilce dohadů se nám zdá, že klíčem k úspěchu by mohla být skalní deska čnící ze stěny snad dva metry do volného prostoru nad propast.

Vzporem se vyhupuji z hliněného okraje propasti na desku a suverénně dělám dva kroky, když se to ozve. Slabé cvaknutí. Sotva slyšitelné, avšak jednoznačné. Deska se pohnula! Okamžitě stabilizuji svoji polohu v nedůstojné pozici na čtyřech. Volám na kluky. Nic neviděli, ale zvuk slyšeli také. Bylo to jasně odněkud pod deskou. Lehám si na břicho a opatrně se sunu o pár centimetrů zpět. Nevím, kde má viklavá deska těžiště, a velice nerad bych je narušil nějak citelně. Po několika minutách váhání a přemýšlení si dodávám odvahy a nahlížím přes okraj pod sebe. Deska není vůbec vyvětralá skalní lavice, ale slepenec sintru s valouny, jakýsi oderodovaný vysutý zbytek podzemního řečiště. Čas a voda vykonaly své. Okolní materiál byl odplaven a jen tato památka, posazená na dvou hrotech z vápencové drtě a bláta, nám znepříjemňuje život.

Ve svém postavení, kdy se bojím pohnout, vypadám asi trochu komicky a čtveřice parťáků za mnou z toho má náramnou legraci. Nějak to však vyřešit musím. Sbírám „morálku“ a opět popolézám dopředu. Tentokrát byl zvuk hlasitý a pocítil jsem zřetelný pohyb. Rychle couvám k nástupové hraně. Další pokus. Velice opatrně. Zase v tom ruplo. Začínám mít obavy, zda to vůbec půjde přelézt. Pode mnou je více než deset metrů hloubky, a i kdybych let vzduchem přežil, určitě by mě tahle deska dole ve vymletém hrnci přikryla jako poklička.

Rozhoduji se pro poslední pokus. Zkouším lézt poněkud doleva. Nad vlhkým zahnědlým sintrem natahuji ruce hodně, hodně daleko dopředu a se zatajeným dechem zůstávám v hlubokém předklonu jako při startu běhu na dlouhé tratě. Zatím se nic neozvalo. Zvolna přenáším těžiště na ruce a poslouchám. Stále nic. Po čtyřech lezu až na odvrácený okraj. Poklička se ani nepohnula. Konečně jsem pochopil její mechanismus a vím, kde ji mohu zatížit. Seskakuji ulehčeně na hranu druhé strany propasti. Cesta je volná. Jen za mými zády utichá smích a uštěpačné poznámky. Kluci musí přes pokličku za mnou.

NEÚSPĚCH V KOMÍNĚ

Bohouš, Pavel a já jsme vyrazili na severní, nejvýše položený konec jeskyně zmapovat pár nově objevených vertikálních prostor. Lépe řečeno, já jsem měl zaměřovat a Pavel s Bohoušem dokončit výstup obrovským komínem, kde se trápili již dva dny. Naším cílem bylo dostat se v jeskyni co nejblíže k povrchu horského hřebenu a zvětšit tak celkovou hloubku jeskynního systému Bohemie. Tajným snem bylo vylézt v některé malé jeskyni nad Bohemií na denní světlo. Ale tušili jsme, že tohle se asi nepovede.

Na konci Chrisovy chodby jsem se od kluků oddělil, změřil kontakt vápenců a prolezl dvě krátké slepé chodbičky. Poté jsem natáhl záměry protivnou, téměř svislou puklinou plnou zaklíněných balvanů a stanul na dně obrovské komínovité prostory. Kluky jsem vůbec nemusel hledat. Bohouš odmotával lano vedle kamenné pyramidy, kterou zde vystavěl, aby se zahřál. Pavel se houpal vysoko v lanech nad námi a osvětloval karbidkou celý válcovitý tvar prostory o průměru větším než 10 m. Celá podívaná byla umocněna sloupcem hustých kapek padajících z neznámé výšky. Doléhalo k nám halekání, že lezení je velice obtížné a že Bohouš bude muset vystoupit na malou plošinku pod Pavlem a donést další lano. Potom se ozval rachot a pár metrů před nás dopadlo množství kamenů. Pavel začal volně odlézat od skoby a kladivem si kutal do zcela rozvětralé skály stupy pro nohy. Po dlouhé době se ozvalo: „Bohouší, můžéš,“ a jeho světlo zmizelo za kulisou ve východní stěně komína.

Bohouš připravil požadovaný materiál a začal zvolna po laně stoupat za Pavlem. Já využil situace, vydrápal se rozevřenou štěrbinou asi 20 m vysoko, usadil se na vrcholku zaklíněného balvanu a začal připravovat fotografické nádobíčko. Teprve teď jsem si mohl zblízka prohlédnout skalní stěnu komínu. To, v čem kluci bojovali o každý centimetr výšky, snad nebyla vůbec skála, ale jakási slepenina bláta a kamenů. Ani moje stanoviště nevypadalo nijak vábně. Sice jsem byl zajištěn na laně, ale raději jsem se moc nehýbal, protože to vypadalo, že to všechno spadne. Hrana, na které jsem seděl, se drolila a rachotící kamínky připomínaly hloubku pode mnou. Přeci jenom bych však s dvojicí na laně raději neměnil a snažil jsem se extrémní výstup co nejlépe nafotografovat.

Pavel visel ve skobě, kterou spíše zatlačil prstem než zatloukl, a pokoušel se najít pevný bod k dalšímu kroku. Bohouš „štandoval“ asi u pátého nýtu a odvahu si dodával černými průpovídkami. Prý jestli s ním nýt vypadne, ty další pod ním vyskočí ze stěny jak rozepnuté patentky u větrovky. Z mého nejistého stanoviště to vypadalo, že oblý převis a zjílovatělá plotna ukončí postup. Pavel ale nasázel do převisu jeden nýt za druhým a plotnu jednoduše „přelasoval“. Podařilo se mu hodit smyčku snad na jediný hrot v celém komíně a postoupit o pár drahocenných metrů. Tam, na nepatrné plošince pro jednu nohu, však postup po několika úmorných hodinách definitivně skončil. Došel lezecký materiál. Bohemia tím dosáhla výškového rozpětí 663 m! Naše ostrá světla se však ztrácela v naprosté tmě mnoha desítek metrů. Jeskyně pokračuje a dolů vane silný průvan. Musí tam být další prostory a propojení s povrchem. Jen vymyslet, kudy dál. Tudy to nepůjde.

JESKYNĚ RHAPSODY

Vchod do jeskyně Bohemia je vysoko v horách na hranici lesa v nadmořské výšce 1250 m. Ještě výše nad ním, v divokém skalnatém terénu rozbrázděném hlubokými škrapy, jsou tři nenápadná ústí propastí. Všechny tři hluboké šachty vedou do mohutné 400 m dlouhé tunelové chodby nazvané Rhapsody. Ta se zdála být klíčem k nalezení horního vchodu do Bohemie.

Do jeskyně Rhapsody sestoupili novozélandští jeskyňáři až po prozkoumání hlavních částí jeskyně Bohemia v roce 1993, ale spojení s Bohemií se jim nalézt nepodařilo. Tomu, že by Rhapsody mohla být horním vchodem do Bohemie, nasvědčoval i velmi silný průvan vanoucí ven z objeveného vchodu do Bohemie. Nalezení cesty vzhůru proti průvanu však skončilo neúspěšně ve vysokém komínu. Komín zůstal nedolezen a jeho strop se ztrácel v naprosté tmě.

První průzkumná trojice se z jeskyně Rhapsody vrátila rozladěna. Podařilo se sice sestoupit soustavou šachet pod úroveň hlavní chodby, ale na dně poslední z nich je zastavila úžina. Na první pohled zcela neproniknutelná. „Špatné je, že za úžinou není vidět širší místo,“ hlásil Pavel po první průzkumné akci. Do svislé, snad jen 15 cm široké štěrbiny však vanul slabounký, sotva znatelný průvan a vtékal malý pramének vody. „Je to jediné místo, kudy asi Rhapsody komunikuje s Bohemií, ale bude to tvrdá cesta.“ A byla.

Tři jednodenní akce trval postup 60 m dlouhým úzkým a stále se klikatícím meandrem. A pak svitla naděje. Před námi se otevřel prostorný, strmě klesající podzemní kaňon s vodním tokem. Radost však netrvala dlouho, protože na konci kaňonu čekal neproniknutelný zával, ve kterém se ztrácela voda i průvan.

Nezbývalo než úžiny přesně zaměřit a svázat na papíře s plánem Bohemie. Z měření nám vyšlo, že jsme jenom 20 m od chodeb Bohemie a že spojení musí existovat. Jen ho nalézt.

PROPOJENÍ

Zhruba před 2-5 miliony let vytvořila pradávná podzemní řeka mohutné chodby středního patra Bohemie a usadila v nich ohromné množství štěrkových náplavů. Složení valounů a písku v části Bohemie pojmenované Ementál bylo velice podobné nánosu štěrků v jedné z bočních chodbiček nad balvanitým závalem v kaňonu, kde skončily naděje při postupu z jeskyně Rhapsody. Myšlenka, že nízká chodba zde nekončí a že je přehrazena pouze říčními sedimenty, se nám zrodila v hlavách téměř okamžitě.

Na další akci do jeskyně Rhapsody vyrazila jenom dvojice vyzbrojená polní lopatkou. Druhá dvojice čekala v Ementálu v Bohemii, kam se první parta měla podle výpočtů písčitými náplavy prokopat. Nikdo však přesně nevěděl kde to bude, protože chodby Ementálu byly z velmi kvalitního vápence a žádná z nich nekončila písčitou ucpávkou.

Prokopání písečného sifonu bylo nad očekávání lehké a dvojice šťastlivců se ocitla v malém okénku ve stěně jedné z šachet v Ementálu. Potom už stačilo přemostit propast lanem a přelézt k čekající dvojici do Bohemie. Setkání bylo velkolepé. Vždyť propojit dvě jeskyně je snem každého jeskyňáře. Spojením obou jeskyní se systém Bohemie protáhl na 10 km a hloubka dosáhla 713 m. Bohemia se tak stala třetí nejhlubší jeskyní Nového Zélandu.


Jeskyně Bohemia …

… nemá významné postavení ve světě jeskyní jenom kvůli gigantickým dómům a ohromnému množství aragonitové výzdoby, o které byla již řeč v Koktejlu č. 9/96, ale hlavně je výjimečná svým vznikem. Spletitá síť chodeb v úrovni objeveného vchodu vznikla před mnoha miliony let ve vápencích působením podzemních vod. Bylo to v době, kdy hory ještě neměly svoji divokou tvář a celé okolí mělo podobu plošiny rozčleněné několika hlubokými údolími. Vlivem pnutí v zemské kůře se krajina podél sníženin rozlámala a jednotlivé kry se začaly pozvolna zvedat. Na to pochopitelně reagovaly i podzemní řeky a rychle si hledaly cestu hlouběji do nitra horského masivu. Během ledových dob bylo pohoří pokryto ledovci a studená voda, bohatá na rozpuštěný oxid uhličitý, pronikající do podzemí, pomohla urychlit zahlubování již existujících chodeb.

Jeskynní vývoj byl mnohokrát přerušován a měněn, tak jak se nestejnoměrně zvedalo celé pohoří. Při každém takovém skoku, který trval statisíce let, voda opouštěla stará podzemní řečiště, vytvářela nová a ucpávala chodby štěrkovými náplavy. Vývoj a zahlubování chodeb tak postupně dospěly až na spodní hranici vápenců do hornin geology nazývaných fylity. Podložní fylity jsou pro vznik jeskyní zcela nevhodné a dosud se odborníci domnívali, že vytvoření podzemních prostor v nich je zcela vyloučeno.

V Bohemii nám pomohla náhoda. Při jedné průzkumné akci se s kolegou utrhla římsa ve stěně podzemního kaňonu a ten spadl do tůně řeky. Nejenom že se mu nic nestalo, ale svojí kolizí učinil nečekaný objev. Na čerstvém lomu utržené římsy bylo jasně vidět, že není vápencová, jak napovídaly všechny tvary, ale fylitová.

Ve světě známe mnoho jeskyní, v nichž jsou rozměrné prostory vytvořeny na kontaktu vápenců s pískovci, slepenci nebo fylity uloženými v podloží. Chodby se však vytvořily ve vápencích a na kontaktu s nekrasovou horninou došlo k bočnímu podřezávání stěn, řícení stropních bloků a jejich postupnému rozrušení podzemním tokem. Do hornin pod vápenci se podzemní říčky prohloubily vždy jen velice málo. V Bohemii však tomu bylo úplně jinak. Vývoj chodeb se na hranici vápenců nezastavil. Naopak. Podzemní toky zcela ignorovaly nám dosud známé zákony vzniku jeskyní. Po dosažení kontaktu s fylity okamžitě opustily vápencový masiv a erozní síla vody ve fylitech začala hloubit kaňony. Teprve když fylitové kaňony dosáhly takové hloubky, že byla narušena stabilita jejich stěn, začaly se jednotlivé kaňony spojovat a stěny sesouvat. Voda odnášela rozvětranou horninu do nižších částí jeskyně a chodby pod úrovní vápenců se neustále zvětšovaly.

Mohutné chodby a dómy, tvořící páteř jeskyně Bohemia, vznikly v délce více než dvou kilometrů uvedeným způsobem a na mnoha místech strop tvoří zcela rovná báze vápenců bez jediného zbytku chodby, jež by měla svůj původ ve vápencích. Šířka některých prostor je však taková, že rovný strop se již neudržel a začal se řítit. Na dno fylitových tunelů, meandrů a kaňonů se začaly ze stropu odlamovat vápencové bloky. V největších dómech gigantické balvany zcela pohřbily podzemní říčku a zcela netknuté zůstávaly jako němý svěděk unikátního vývoje jeskyně Bohemia. Trochu naivně jsme se domnívali, že při této výpravě ukončíme průzkum jeskyně Bohemia. Ale nestalo se tak. Nečekaným překvapením byla krápníková výzdoba narostlá přímo na fylitech, objev nového druhu slepého střevlíka, vlákna neznámého jeskynního pavouka, obří hrnce vykroužené ve vulkanických horninách, chodby vedoucí do neznáma, a dala by se jmenovat celá řada nevyřešených záhad. Jeskynní gigant v nitru pohoří Mt. Owen ukrývá ještě další tajemství. Čtvrtá expedice českých jeskyňářů se právě v tuto chvíli chystá na cestu. Jejím hlavním cílem je spojit malou jeskyni, která byla objevena nad jeskyní Rhapsody, s jeskynním systémem Bohemia – Rhapsody. Pokud by se to podařilo, vznikl by možná nejhlubší podzemní systém na Novém Zélandu. září 1999

Každý metr úzkého klikatícího se kaňonku byl vykoupen bušením kladiva a majzlíku do vápencových kulis zamezujících plazení vpřed. Navíc každý z party jeskyňářů musel při prosekávání úžin ležet na boku v blátě o teplotě okolo 5 °C. Kladivem se často ani nešlo rozmáchnout a jen rychlá frekvence slabých poklepů – taková lidská minisbíječka – uštipovala milimetr po milimetru z houževnaté horniny. Mazlavý jíl se nejenom lepil na provlhlé kombinézy, ale ucpával i trysky v hořácích karbidových svítidel. Čištění ubralo nejen fyzických, ale hlavně hodně psychických sil. Jedině studený, dolů vanoucí průvan byl to, co nás nutilo nepolevit.“

V roce 1990 působila v divokém pohoří Mt. Owen na Novém Zélandu výprava jeskyňářů České speleologické společnosti. Během této první expedice se podařilo objevit řadu jeskyní, z nichž největším překvapením byl jeskynní systém nazvaný Bohemia s obrovskými dómy a unikátní aragonitovou výzdobou (Koktejl 9/1996). Ani při druhé výpravě, kdy byly objeveny další kilometry chodeb, se nepodařilo průzkum jeskyně dokončit. Proto vyrazila v únoru 1997 skupina devíti speleologů s jediným cílem – rozluštit zbylá tajemství jeskyně Bohemia.

Category: 1999 / 09

Starobylé perské mýty jsou plné neobyčejných bytostí, démonů, draků, bájných hrdinů a neuvěřitelných skutků. Jsou to příběhy napínavé i poučné, dramatické i závažné. Tradují se po generace na rozsáhlém území Střední Asie. Jedním z největších hrdinů předislámského Íránu byl Rustam, syn Zála. Jeho život líčí epos s názvem Šáhnáme, neboli Kniha králů.

Rustamův otec Zál vyrostl v silného a zdravého mladíka v hnízdě bájného kouzelného ptáka Símurgha. Když se pak ujal vlády nad Sístánem (území na východě Íránu), slíbil mu pták pomoc, bude-li mu jednou nejhůř.

Netrvalo dlouho, a takový okamžik skutečně nastal. Byla to chvíle zrození Rustama, velkého hrdiny Íránu. Jeho žena trpěla nesnesitelnými porodními bolestmi, byla na pokraji vysílení, a dítě ne a ne přijít na svět. Zoufalý Zál spálil pírko kouzelného ptáka Símurgha. Ten se v okamžiku snesl z potemnělé oblohy a Zála konejšil: „Tvůj syn, který brzy přijde na tento svět, bude vysoký jako cypřiš a silný jako slon. Nenarodí se však normální cestou, ale císařským řezem. Neboj se však o svou ženu, podám jí kouzelný lektvar, který ji po operaci opět vrátí síly.“

Jak řekl, tak se stalo.

Syn Rustam rostl jako z vody. Za nedlouho vyrostl v muže tak velkého a statného, že mu nedělalo problémy postavit se rozzuřenému slonu a v mžiku jej skolit svým palcátem. Přišel čas vydat se do světa a vykonat několik hrdinských činů – utkat se s dévy, neboli démony, draky, vlky a jinými nestvůrami, aby dokázal věrnost králi králů, zabít lva, projet vyprahlou pouští, zničit čarodějnici a v čele armády dalších hrdinů obnovit královskou moc krále králů Kava, zajatého démony. Na to ovšem potřeboval pořádného koně. Každý se však pod jeho tíhou okamžitě odporoučel k zemi.

Rustam bloudil pastvinami a hledal vhodného oře dál a dál. Až konečně na odlehlé louce spatřil klisnu připomínající lvici, uši napřímené jako dýky. Krátkými rychlými krůčky ji následovalo stejně stavěné hříbě s černýma očima, dlouhým ohonem a kopyty jak z oceli. Jeho tělo bylo plavé a poseté skvrnami, které se třpytily jako slunce. „To je kůň pro mě,“ řekl si Rustam, roztočil laso, a už ho držel za pevnou šíji.

„Neber, co není tvoje,“ volal na něj rozzlobeně pastýř.

„A čí je ten kůň, chci ho mít,“ otázal se Rustam.

„Nevím,“ pokrčil pastýř rameny, „ale v okolí je znám jako Rustamův Rachš.“

Od té doby byl Rachš Rustamovým nejvěrnějším přítelem a sluhou. Byl nejen oddaný, ale také bystrý a statečný, několikrát zachránil svému pánovi život a vozil jej od jednoho hrdinského činu k druhému. Na první výpravě, kdy se měl Rustam střetnout s nejsilnějším lvem, odložil hrdina po úmorné cestě na chvíli svůj meč, aby si odpočinul v rákosovém porostu. Právě v tom okamžiku se nepozorovaně připlížil obrovitý lev. Rachš se však nezalekl a napadl lva svýma předníma nohama a zahryzl se mu do hřbetu. Když se Rustam probudil a uviděl mrtvou šelmu, pokáral svého koně, že v boji riskoval svůj život.

Pak osvobodil krále králů Kava ze zajetí bílého démona a pobil mnoho zákeřných dévů. Při svém putování za dobrodružstvími, přesněji ve druhém ze sedmi, došli s Rachšem až na okraj vyprahlé pouště. Vyčerpaný Rustam ulehl k vytouženému spánku. Než však usnul, varoval svého koně Rachše: „Nebojuj prosím tě s žádnými lvy, draky či jinými nestvůrami. Nevystavuj svůj život nebezpečí. Kde bych našel jiného koně, který by mě doprovázel při mých skutcích?“ Pak zavřel oči a v mžiku tvrdě spal. Netrvalo však dlouho, a objevil se obrovský drak, měřící skoro osmdesát metrů. Rachš byl zoufalý. Slíbil, že nebude bojovat. Ale co dělat? Začal tedy zuřivě hrabat kopyty, aby svého pána vzbudil. Avšak když Rustam konečně otevřel oči, drak zmizel. „Co mě budíš?“ rozkřikl se na Rachše a znovu usnul. To se opakovalo ještě několikrát, až se Rustam rozčílil natolik, že pohrozil Rachšovi, že mu uřízne hlavu, jestli jej nenechá aspoň chvíli odpočinout. Drak se však objevil znovu, chrlíc oheň a dým. Rachš nedbal ani Rustamovy hrozby, ani drakova triku se zmizením, ržál vzrušením a vztekem, hrabal kopyty tak silně, až pukala zem. Tentokrát však hrdina procitl včas, aby spatřil ve tmě drakovy plameny. Hbitě vyskočil a mocně se rozmáchl svým mečem. Rachš se zároveň zakousl drakovi do ramene. Bojovali oba houževnatě, nakonec Rustam zasadil konečně nestvůře smrtelnou ránu a utnul dračí hlavu.

Category: 1999 / 09

Možná si vzpomenete na pohádkově krásné scény z filmu Poklad na Stříbrném jezeře, které se natáčely v malebném prostředí modrozelených jezírek a stříbrných vodopádů pod azurovým nebem. I vy jste určitě zatoužili být na chvíli Vinnetouem nebo některým z jeho přátel na život a na smrt a prožít pár nádherných chvil v romantické přírodě Chorvatska v okolí Plitvických jezer.

Území Plitvických jezer, vyhlášené roku 1949 za národní park, patří od roku 1979 pod patronaci UNESCO. Jezera se rozkládají na ploše zhruba 19 462 ha a tvoří je nepřeberné množství říček, malých jezírek s krystalicky modrozelenou vodou, tiše šumících kaskád a hučících vodopádů, z nichž největší se jmenuje Veliký slap a měří 78 metrů. Okolí tvoří listnaté a jehličnaté stromy, lesy mají díky minimálním zásahům charakteristické prvky pralesa. Žije v nich mnoho zvířat, jako zajíci, ještěrky, divoké kočky, kachny, husy, lišky, ale také vlci, srnky, divoká prasata a dokonce i medvědi. Husté zalesnění a časté spršky z vodopádů ochlazují ovzduší, není proto od věci vybavit se na návštěvu z teplejšího pobřeží Jadranu alespoň trochu silnějšími svršky.

Turisté, kteří se do této části Chorvatska vydávají ze všech koutů světa, dávají většinou přednost projížďce lodí a malými prosklenými autobusy. Samozřejmě se lze po malebných pěšinkách procházet také pěšky a mít ten pravý kontakt se zdejší nádhernou a neporušenou přírodou. Voda i okolní příroda se zde záměrně udržují v původním stavu, o čemž svědčí spousta přirozeně odumřelých stromů na dně jezírek. Budete-li se zde chovat potichu, odměnou vám bude pohled na množství slunící se zvěře a malých i velkých ryb přímo u vodní hladiny. Určitě si i vy vydechnete v místech, kde „rudý gentleman“ zpečetil krví své bratrství s „bílým mužem“ a spojil tak tímto činem dva zdánlivě nespojitelné světy.

Category: 1999 / 09

„S námahou jsme odkryli stezku, jež vedla do tábora Ibarretova. Poznali jsme ji podle toho, že můj tlumočník nechtěl jít s námi. Poloshnilá podlaha stanu, již Ibarreta dal zhotoviti z kmenů palem, na nichž býval upevněn stan, byla zde dosud.“

Nalezení hrobu a získání zpráv o osudu zmizelého cestovatele Ibarrety, který se v roce 1898 v močálech na středním toku Pilcomaya stal obětí útoku indiánů, patří k nejznámějším dobrodružstvím českého cestovatele Alberto Vojtěcha Friče (8. 9. 1882-4. 12. 1944). Pilcomayo je přítokem Paraguaye a protéká oblastí Gran Chaco v srdci jihoamerického kontinentu. Po jejím toku se od středověku pokoušeli conquistadoři marně proniknout do bájné země zlata a stříbra v horách Peru a Bolívie.

Po stopách španělského geologa Ibarrety se Frič vydal v roce 1903. Nestačilo mu najít místo, kde zahynul, ale chtěl zjistit i příčinu jeho smrti. Až dosud se tvrdilo, že se indiáni snažili cestovatele oloupit. Jenomže Ibarreta neměl u sebe nic než své nářadí a karabiny. A ty našel na místě zahrabané již Fričův předchůdce Uriart. Po strastiplném putování bažinatým krajem našel Frič v jedné vesnici náčelníky, kteří Ibarretu zabili, a dokonce zakoupil palice, které rozbily jeho hlavu. Vyslechl náčelníka Nogoči, jenž udeřil první, a vytvořil si vlastní představu o příčinách incidentu. Nejpravděpodobnějším důvodem byl rituál, který umožňoval mladému muži získat nevěstu. Mladík musel zabít jaguára nebo válečného nepřítele. Pokud zabil bělocha a pro kmen z toho nevznikly žádné následky, mohl se takový mladý muž stát dokonce náčelníkem. Frič se ještě několikrát vrátil mezi původní obyvatele Jižní Ameriky. Navštívil Argentinu, Bolívii, Brazílii, Mexiko, Paraguay a Uruguay. Své zážitky vydal knižně a jeho sbírky jsou nedocenitelným zdrojem poznání života původních obyvatel Jižní Ameriky. Člověk, který překonal tolik nebezpečí, zemřel v Praze na tetanus, když se zranil u králikárny o hřebík.

Category: 1999 / 09

Teploměr ukazuje 27 stupňů pod nulou. Je zima, všude led – je den na Bajkale. Barva je osamělá, bílá. Ticho též jednobarevné, dokonalé. Hluboký vzlyk moře, modrá. Zlom kilometrové kry.
Narušená symetrie vesmíru začíná asi 20 centimetrů od mé hlavy. Uvnitř v ledu. Samice tuleně právě porodila mládě. Bílé mládě.
Je 37 stupňů pod nulou, je zima, všude je led – noc na Bajkale. Střídáme se na stráži. Střídá mě děvče, vyměňujeme mužský vesmír za ženské království.
Bajkalský tuleň je vrcholem potravního řetězce v nejhlubším a nejkrásnějším jezeře světa. Všechny problémy jezera se odrážejí na jeho nejdokonalejší části. Pokoušíme se pochopit a zachránit tohoto jedinečného živočicha.   Peter Vršanský, AMBA projekt  
Jaro vrcholí, ale jezero je stále zamrzlé. Nacházíme sice stopy rysa potulujícího se po ledu, ale po tuleních ani stopy. Stále ještě žijí pod ledem a nevycházejí na povrch. Od prosince jsou závislí na dýchacích otvorech, které si vyškrábali pazoury na předních ploutvích pod závějemi sněhu. Teplota pod sněhem je méně kolísavá a o něco vyšší než na povrchu, proto otvory nezamrzají. Většina tuleňů se v té době pohybuje dál od břehu ve větších hloubkách, kde nacházejí svou hlavní potravu – malé endemické rybky. Výběr vhodného místa k přezimování je mimořádně důležitý hlavně pro březí samice, protože malí tuleni se rodí v období, kdy je celý Bajkal pokrytý asi metrovou vrstvou ledu.  
NÁVRAT DO VĚČNÝCH VOD  
Ploutvonožci se pravděpodobně vyvinuli v miocénu před miliony roků ze společného předka podobného vydře. Právě ten dal v průběhu věků vzniknout současným 34 samostatným druhům. Jsou mezi nimi majestátní mroži, mořské želvy, lvouni a 19 druhů tuleňů. Náš tuleň bajkalský je jen jedním z nich.   Ve středním miocénu migrovali někteří tuleni říčním systémem Rýnu z Atlantiku do pravěkého vnitrozemského moře Parathetys. Svědectvím přítomnosti tuleňů jsou jejich pozůstatky v místech, kde se moře rozprostíralo. Někteří z praobyvatel Parathetys se řekami dostali až do Severního ledového oceánu, který v té době sahal mnohem jižněji než dnes, a asi před 300 tisíci lety část tuleňů přešla cestou rozsáhlých jezer do formujícího se Bajkalu. Populace, která se tímto způsobem zformovala, dala vzniknout současnému bajkalskému tuleňovi.   I když se dokonale přizpůsobil životu ve vodě, jeho geny stále pamatují dobu, kdy se jako skutečný čtvernohý savec pohyboval po souši. Voda ho změnila natolik, že dnes je na souši jen těžkopádným návštěvníkem. Pětiprsté končetiny se vyvinuly tak, že na souši svého majitele neunesou. Tuleni působí neobratně a jejich nemotornost je často předmětem lidského úsměvu. Ale ve vodě se pohybují s lehkostí elegantních plavců a potápěčů.  
TAJEMSTVÍ TULENÍCH POTÁPĚČŮ   Kolem plave mladý samec a při tomto pohybu se spoléhá na zadní končetiny, mezi nimiž je ukryt krátký ohon. Během pomalého plavání mu spolu s předními ploutvemi umožňuje manévrování. Jakmile se ale začne pohybovat rychleji, přitiskne ploutve těsně k boku těla, kde jsou pro ně v podkožním tuku vytvořeny prohlubně.   Tuleni se potápějí za potravou do značných hloubek a zůstávají tam i desítky minut. Za tuto schopnost vděčí efektivnímu využití kyslíku bez poškození mozku či vzniku kesonové choroby. Těsně před ponořením tuleň vydechne, a jakmile se jeho hlava dostane pod hladinu, nozdry se automaticky uzavřou. Tlak vody sevře otvory ještě bezpečněji. Když se dýchání zastaví, zpomalí se tlukot srdce asi na desetinu času. Toto fyziologické přizpůsobení se věkem zlepšuje. Během potápění dochází k zaškrcení periferních cév a krev zásobuje jen srdce a mozek. Tkáně ostatních orgánů fungují po vyčerpání svých zásob kyslíku bez jeho další potřeby. Plíce potápějícího se tuleně jsou téměř prázdné. Hlavní zásoby životodárného kyslíku jsou v jednotlivých tkáních a v krvi, které má tuleň vzhledem ke své váze dvakrát tolik co člověk. Hemoglobin, jenž váže v krvi kyslík, je účinnější než hemoglobin člověka, a tím se fyziologický efekt dýchání zvyšuje až třiapůlkrát.  
I TULEŇŮM JE ZIMA   V chladné vodě Bajkalu, která ani v létě nevystoupí nad 10 °C, nepostačí ani taková vymoženost, jakou je kožich. I když je stále promašťovaný mazovými žlázami, neochrání zvíře před ztrátou tepla. Není totiž natolik hustý, aby zabránil vodě proniknout až na kůži. Na ploše 1×1 cm je natěsnáno asi 1800 tuhých tuleních chlupů, zatímco u příbuzných lvounů je to 57 000! Srst je tedy jen tenkou pokrývkou podkožního tuku, který je hlavní ochrannou vrstvou těchto vodních savců. Tuk navíc nadlehčuje masivní tělo a překrývá všechny jeho nerovnosti, čímž snižuje odpor vody při plavání, a je vydatným zdrojem energie během dlouhých a drsných zim. Tuková vrstva je nestlačitelná, takže ji neovlivňuje obrovský tlak vody v hloubkách, do nichž se bajkalský tuleň potápí.   Během páření jsou však všechny druhy tuleňů odkázány na břeh nebo na led. Zbylou část roku se toulají podél břehů polárních i mírných oblastí oceánů a okrajových moří, lze je také spatřit na plovoucích ledových krách. Některé druhy tuleňů se dokonce vyskytují i v teplé tropické oblasti či vnitrozemských vodách Eurasie.  
ZROZENÍ   Matka porodila mládě v bezpečném sněhovém brlohu, do něhož je přístup pouze z vody. Brlohy jsou od sebe dosti vzdálené a velké shromáždění samic s mláďaty, tak typické pro jiné druhy, na Bajkale nenajdeme. Po narození je malý tuleň celý bílý, černají se na něm jen oči, nos a vousy. Batolí se po brlohu a zvětšuje si ho podle svých představ, čímž posiluje svaly, aby byl připraven na plavání a potápění, které vyplní většinu jeho budoucího času. V prvních týdnech života získává novou překrásnou stříbrosivou srst. Sněhová závěj ho ochraňuje před krutým sibiřským mrazem. V brlohu se pohybuje teplota těsně pod nulou, i když je venku minus 25.   Závěje, v kterých tuleni žijí, se navenek neodlišují od ostatních. Proto se brlohy tuleňů obyčejně hledají pomocí cvičených psů, ale kde takového sehnat? Nezbývalo nic jiného, než rozhrabávat desítky závějí. Nakonec se nám přeci jen podařilo nalézt dva brlohy. U jednoho z nich jsme postavili pozorovací základnu z velké celty a dvou tyčí. Část stěny brlohu jsme nahradili skleněnou tabulí a s překvapením jsme zjistili, že tento zásah tuleně nevyplašil.   Naše mládě bylo zřejmě v době našeho příchodu ještě příliš malé a neumělo plavat, a proto zůstalo v brlohu, i když o nás matka věděla. Pokud se totiž matce nezdá brloh bezpečný, odvede mláďata do náhradního.   Mláďatům se po prvním týdnu života začíná měnit srst. V té době se začínají potápět a zároveň velmi intenzivně rostou a nabírají potřebnou tukovou vrstvu, aby jim ve vodě nebyla zima. Dokud se tuková vrstva nevytvoří, mláďata do ledové vody nevstupují.   Později začínají s prvními výzkumnými výpravami pod led blízko rodného otvoru, postupně se učí ve vodě orientovat, ale vždy se vracejí do bezpečí brlohu.  
ŽIVOT NA LEDĚ   Byl už duben a vrchol rozmnožovacího období se rychle přibližoval. Ačkoli teplota jen zřídka vystupovala nad nulu, sníh tál pod prudkými slunečními paprsky. Sněžné střechy nad brlohy a dýchacími otvory se začínaly prolamovat a tuleni vylézali na led. Ten však stále zůstával celistvý a pukliny se tvořily jen na některých místech. Tuleni proto zůstávali jen v oblastech ohraničených dýchacími otvory, což pro nás znamenalo začátek dohledávání tuleních zimovišť. Přecházeli jsme od jedné řady ker ke druhé ve snaze zjistit, jak to s těmi tuleni vlastně je. Často jsme dlouho čekali u čerstvě odkrytých otvorů, zda se tuleň ukáže, ale marně. Bajkalští tuleni jsou nedůvěřiví a ostražití, i když jiné druhy, taktéž vázané na led, nechají člověka klidně přiblížit.   Odlišnost bajkalského tuleně oproti ostatním druhům se projevuje i v tom, že samice v průběhu páření neopouštějí ani neodhánějí mláďata. I když samici v době rozmnožování zajímá zřejmě hlavně partner, pouto s mláďaty nepřetrhává. Kromě pár drsných šťouchanců, které mládě může obdržet, když se vyskytne v nesprávný čas na nesprávném místě, mu nic nebrání, aby zůstalo s matkou.   Nástup jara je nezadržitelný a led pomalu přestává odolávat. Postupně se zvětšuje vodní plocha a pohyb po ledu se stává nebezpečným. Stále je ještě silný více než půl metru, ale rozpadá se na svislé jehlice. Nám se tedy pohyblivost po ledu snižuje, tuleňům pod ledem naopak zvyšuje. Opouštějí místa, kde přezimovali, a začínají se shlukovat do větších či menších skupin. Při pěkném počasí tráví dlouhé hodiny na ledě. Praskání ledu je jediným obdobím, kdy jsou skupiny tuleňů běžnou záležitostí. Potřebují totiž led pro výměnu srsti, a jak led ustupuje, mnozí z nich se s ním stěhují na sever. Až do poslední chvíle se snaží využít ledového pole. Koncem května ale zmizí poslední zbytky bajkalského ledového pancíře a tuleni se vrací na jih do svých letních lovišť.  
LETNÍ HOSTINY   Začátkem června, kdy už zmizel led z celého Bajkalu, nebylo po tuleních ani stopy. Ti, co přezimovali poblíž ostrova, odešli a noví se neobjevovali.   Po několika dnech marného čekání se jich však najednou objevilo několik desítek. Přišli všichni společně. Během týdne vzrostl jejich počet nejméně na tisíc exemplářů a potom, jak rychle se objevili, tak rychle zmizeli. Během tohoto krátkého období se nám zdálo, že se přes ostrovy přehnalo obrovské stádo. Náhlá vlna a potom odchod beze stop. Někteří ale zůstali, což nám umožnilo pokračovat v pozorování jejich chování.   V letním období je hlavní starostí tuleňů nabrat co nejvíc tuku, vzpamatovat se z tvrdé zimy a připravit se na novou. Denně spotřebují několik kilogramů ryb, a protože jejich hlavní potravou jsou rybičky sotva dvakrát tak veliké jako akvarijní mečouni, tráví podstatnou část dne lovem. Mají dobře vyvinutý hmat a zrak přizpůsobený k vidění pod vodou, což jim pomáhá při lovu. Po vytipování kořisti ji tuleň pronásleduje a v těsné blízkosti vcucne jako vysavač. Často se obrací na hřbet, takže loví vlastně zespodu. Nadechnout se potřebuje jednou za pět až deset minut. Tuleň ve vodě i spí. Jakoby zavěšený ve vodě se mírně nadnáší pomocí mimovolných záběrů zadních noh.  
NEZODPOVĚZENÉ OTÁZKY   Hlavní součástí naší práce však bylo pozorování tuleňů v jejich netypickém prostředí – na souši. Proč se tuleni vůbec zdržují v létě na souši, když jsou k životu ve vodě daleko lépe přizpůsobeni? Tvrdí se, že si tam přicházejí oddechnout nemocní či zranění jedinci. Ale je to vůbec oddech? Většina z nich je natolik tučná, že mají problémy dostat se zpátky do vody. Pravda, viděli jsme tuleně s obrovskými ranami či jinak postižené, ale převážnou část tvořili mladí jedinci kypící zdravím. Tuleň, který vyleze na břeh, těžko hledá chvilku k oddechu. I když nepřekonává žádnou vzdálenost s výjimkou ojedinělého poskočení ke změně polohy, stále se něčím zaměstnává. Natahuje své tělo či se ošívá, sleduje dění kolem sebe a řeší roztržky se sousedy o nejlepší místo na ležení. Větší oddech si dovolí pouze starší a silní tuleni teprve po delším pobytu na souši a po patřičném uklidnění. A to jen v takovém případě, jestliže jsou obklopeni ostatními členy tulení pospolitosti, jako by jim jejich přítomnost zaručovala luxus oddechu na souši. Proč jsou na skálách tak nepokojní? Proč tam vylézají? A čeho se vlastně bojí? Tyto otázky nám vrtaly hlavou, i když se nám hladina Bajkalu ztratila z dohledu, a my hoříme nedočkavostí, kdy opět vstoupíme do tajemného světa bajkalských tuleňů.  

OSTROVY UPROSTŘED BAJKALU  
Bajkal – nejhlubší a při své velikosti i nejčistší jezero na světě – nazývají místní lidé mořem. Nedoporučuje se ho nazývat jezerem, protože se rozhněvá a jeho hněv si může vyžádat lidské životy. Ostatně každoročně si jich několik vyžádá. Nejčastější příčinou je přecenění vlastních schopností a podcenění Bajkalu. Voda je tam tak studená, že po několika vteřinách pobytu v ní začnou bolet kosti. Převrhnout se kdesi pár stovek metrů od pobřeží znamená jistou smrt. Ale Bajkal dokáže být nejen hrozivý. Za bezvětří vydrží bez pohnutí celé hodiny, ba i dny. Vodní hladina odráží jako zrcadlo okolní věnec hor, na jejichž vrcholcích se i v nejpalčivějším létě drží sníh. V těchto okamžicích nabízí „sibiřské moře“ možnost nahlédnout do svých útrob.   Uprostřed Bajkalu se nalézá vhodné místo pro pozorování jeho ukrytých tajemství – rodinka čtyř ostrovů nazývaných Uškany. Ze strmých, skalnatých a vodou narušených břehů lze pozorovat klamný obraz dna, nad nímž se prohánějí černí tuleni hledající potravu či zápasící o žádoucí kameny v blízkosti břehů ostrovů, kde by si užili trochu sibiřského sluníčka a spánku. Na ostrovech hnízdí i kolonie čajek (Larus argentatus). Pokud sedí samice na vejcích, není radno je vytrhovat z klidu. Při sebemenším vyrušení opouštějí svá hnízda a napadají potencionálního nepřítele. Zběsilým krákoráním dávají znamení vylíhnutým mláďatům, která se v houfech vrhají do vody.   Ostrovy jsou zajímavé i z botanického a dendrologického hlediska. Na poměrně malé rozloze ostrovů se vyskytují bohatá rostlinná společenstva. Dominantními dřevinami jsou modřín (Larix tchekanovskii) a borovice (Pinus silvestris). Lesy, tvořené těmito dřevinami, poskytují velký světelný požitek a šanci na přežití široké škále rostlinných druhů. Přímé sluneční záření způsobuje časté požáry, které, pokud nejsou způsobeny člověkem, patří k typickému koloběhu sibiřské tajgy. Každý z ostrovů má jinou prostorovou strukturu, každý se nachází v jiném stadiu vývoje lesního ekosystému. Lidská ruka dosud nenarušila jejich strukturu a vývoj a působení člověka je na ostrovech vidět jen v nepatrné míře. Ostrovy si zachovávají svůj stav díky tomu, že byly vyhlášeny rezervací, která se stala součástí Zabajkalského národního přírodního parku. Cílem zřízení rezervace je ochrana jednoho z nejvýznamnějších míst výskytu bajkalského tuleně, jakož i přilehlého přírodního prostředí.

Category: 1999 / 09

V Dolních Věstonicích se před více než dvaceti tisíci lety odehrávala snad jedna z nejslavnějších ér naší historie. Na tomto místě člověk utkal látku o tisíce let dříve, než jsme si dosud mysleli, objevil stavební postupy, jichž se používá dodnes, a začal pálit keramiku. Ve Věstonicích se ze sběračů a lovců rekrutoval umělec, který vytvořil první realistický portrét v dějinách. Výjimečnost lokality je dána nálezy, které definitivně boří představy o primitivních lovcích a sběračích konce paleolitu. Zdá se, že po dobu jednoho tisíce let byly Dolní Věstonice světovým centrem umění a myšlení.

DOLNÍ VĚSTONICE

Do krajiny vstupuje patnáctičlenný filmový štáb s ideou natočit soukromý dokument z éry paleolitu, éry slavných lovců mamutů. Jako metodu vyprávění si filmaři zvolili experimentální archeologii. Krok za krokem zkouší opakovat aktivity, které prapředkové potřebovali k životu. Snaží se osvětlit sporné body historie a praxí vyvracet omyly. Filmový dokument režiséra Martina Hanzlíčka chce zábavnou formou přiblížit slavnou éru moravské historie veřejnosti. Na filmovém natáčení se bude podílet zhruba třicet neprofesionálních herců – studentů, nadšenců a dobrodruhů. Přes rameno jim nahlížejí poradci: odborník přes paleontologii Jiří Svoboda, Marie Buňatová – historička z Mikulovského muzea, která realizovala unikátní experiment s tkaním látky, i například archeolog Ondrej Šedo. Film je zasazen do poslední doby ledové, před třiceti až dvaceti tisíci lety, což je závěr starší doby kamenné – paleolitu. Je to doba, kdy se definitivně završil vývoj člověka. Především co se týče chování, už jsme to opravdu my – lidé.


Pavel Beran prožil v pravěké vesnici sám půl roku.

Koncem natáčení ale život vesnice nekončí. Jeden z nejnadšenějších experimentátorů Pavel Beran se rozhodl, že tam po pravěkém způsobu prožije sám půl roku. Říká o sobě, že je především svobodný člověk s touhou po dobrodružství a poznání: „K dispozici jsem měl jen mačetu a pilu. Jedl jsem, co jsem našel, ale jednou týdně jsem zašel do města na steak a umýt se.“ Faktem je, že ryzí autodidakt Pavel Beran byl po čase stráveném ve vesnici schopen zcela rovnocenně polemizovat o problematice poslední doby ledové i s erudovanými vědci!

EXPERIMENTÁLNÍ ARCHEOLOGIE

Díky experimentální archeologii promlouvají statické a mrtvé předměty, které se nacházejí ve světových muzeích. Experimentálním archeologům totiž nestačí fakt, že byl předmět nalezen. Chtějí přesně zjistit, jak ho naši předci vyrobili, jak s ním pracovali i jak ovlivnil jejich život. Proto opakují pravěké postupy, vyrábějí kamenné nástroje, užívají je a ověřují možnosti získávání potravy.

„Muzea jsou mrtvá a umlátí zájem o všechno, i proto jsem se rozhodl projekt uskutečnit,“ říká Martin Hanzlíček. Z počátku určitě ani on netušil, jak se projekt rozroste, k jakým překvapivým objevům a poznáním během natáčení dojde.

ČLOVĚK JAKO MY

V krajině, která svým biotopem odpovídá poslední době ledové, se odehrává první dějství experimentu. Lovci mamutů pod vedením archeologů rekonstruují sídliště z dávného paleolitu. Materiálem je jen kámen, kosti, dřevo, kůže. Život se koncentruje na činnosti potřebné k přežití. Lov, sběr, úprava potravy, vytvoření oděvů a vzkříšení ohně.

Jak žil a jak vypadal pravěký člověk? Díky moderním metodám víme, že to nebyl úplný primitiv. Byl to náš předchůdce, který měl k dispozici 900 gramů mozkové hmoty. Jinak téměř nic. Byl hrozně zranitelný. Proto musel být ohromně kreativní, aby vůbec na Zemi obstál.

LETNÍ STAN A BOJ O OHEŇ

Člověk nikdy nebyl úplně součástí přírody jako zvíře. Nikde na něj nečekal domov. Musel si ho vždy vytvořit.

Stavíme první, takzvané letní obydlí. Představy o tom, jak by mělo vypadat, vycházejí ze znalosti půdorysu. Noví filmoví pralidé kácejí malé stromky kamennými nástroji. Budují konstrukci stanu, proplétají ji a zaplňují chvojím. Na kostru pokládají kůže. První obydlí je na světě.

Nyní je třeba rozdělat oheň, nejdůležitější energetický zdroj v dějinách lidstva. Třením klacíku v jamkách, dlaní i lukem, se daří oheň vzkřísit. „Když se objevily první proužky dýmu, byl to snad nejsilnější zážitek, který jsem při natáčení zažil. Člověk je vlastně jediný tvor, který dokáže rozpoutat živly,“ říká Hanzlíček. „Co by se asi stalo, kdyby se umění rozdělat oheň zpozdilo jen o pár tisíc let? Byli bychom tu vůbec? Každopádně to byl ohromný skok ke svobodě. Člověk si poprvé začal podmaňovat okolí.“

ŠKRABKY, ČEPELE A PILNÍKY

Vývoj kamenných nástrojů v paleolitu dokládá, s jakou razancí se začal člověk vyvíjet. Jeho předchůdci se za téměř dva a půl milionu let posunuli jen od sekáčku k pěstnímu klínu. Pak přichází Homo sapiens sapiens, který začíná tvořit. Cíleně vytváří nástroje pro specifické využití. S potřebou vyrábět kvalitní nástroje nachází pazourek, ten je velmi dobře opracovatelný a ostrý. Kombinací se dřevem vzniká kopí – první smrtící nástroj, který dokáže zabít na dálku. Jenže nejbližší naleziště pazourku je 450 kilometrů daleko. Dodnes přesně nevíme, jak se do Věstonic dostal. Fungoval obchod, či byly pořádány výpravy za materiálem? A jak taková těžká břemena přemisťovali?

Experimentální archeologové rekonstruují technologii výroby kamenných nástrojů. Vrhají proti skále velké kameny a sbírají odštěpky, ze kterých se dělaly jednoduché valounové sekáčky. Obíjejí valoun o kamennou kovadlinu. Otloukají odštěpky a tvoří nejdéle používaný nástroj – pěstní klín. Štípou pazourky, ze kterých se rodí škrabky, pilky, vrtáčky a čepele ostré jako břitva. Experimentátoři vidí, že to vůbec není jednoduché a že naši předkové museli mít zančné řemeslné zkušenosti. Současně však také poznali, jak rychle je možné dobrý kamenný nástroj udělat, když to člověk umí.

Pazourková čepel se novodobým pralidem povedla. Jak ale zkonstruovat funkční a přesný oštěp? Největší problém je nalézt rovnou násadu k oštěpu, aby létal rovně. Pomocí vody a ohně se tedy musí klacky tvarovat. Pračlověk asi musel ovládat technologické postupy používané dodnes v nábytkářství. Při konstrukci kopí je velmi důležité pevně spojit hrot s násadou. Do klacku se pazourkem vyhloubí žlábky, do nich se hroty zapustí, ováží rostlinnými vlákny a nakonec zatmelí pryskyřicí. Spoj je velice pevný. Při zkouškách na maketě soba se nástroj ukazuje jako velmi kvalitní a schopný zvíře usmrtit.

PALEOLITICKÁ KOŠILE

V roce 1996 Olga Sofferová, profesorka z illinoiské univerzity prokázala, že lovci mamutů uměli tkát. Ve Věstonicích se našly otisky tkané látky ve vypálené hrudce. Byly analyzovány pravotočivé a levotočivé smyčky. To je unikátní objev. Vyvstává teorie, že prapředci uměli utkat látku. Je možné, že ji nosili pod hrubou kůží. Utkali si třeba paleolitickou košili.

„Bádali jsme nad rostlinou, ze které mohli získat přízi. Postupem času jsme za nejpravděpodobnější vytipovali obyčejnou kopřivu. Zpracovali jsme ji podobně jako len a vlákno jsme nakonec získali. Potom se Marii Buňatové třemi různými způsoby podařilo utkat látku. Na kopytě jsme utkali pravěké rukavice s velmi podobnou strukturou, jako má historický otisk.

Najednou se nám začala odkrývat různá tajemství. Co k čemu sloužilo. Některým muzejním exponátům byl připisován kultovní význam (většinou těm, o kterých měli vědci pochyby). My jsme přišli na to, že tak zvaný lžícový nástroj, označovaný jako hůl šamana, mohl být kopytem pro tkaní rukavic. Zdá se, že jsme byli první na světě, kteří se pokusili o rekonstrukci na základě věstonických nálezů,“ říkají experimentátoři.

DOBA LEDOVÁ

V době ledové byly průměrné teploty o pět a více stupňů Celsia nižší. Severský ledovec na sebe navázal takové množství vody, že se propojily některé kontinenty. To umožnilo osidlování světa. Nelehké podmínky motivovaly člověka k obrovskému pokroku.

Pomocí filmové techniky simulují experimentátoři vichr. Letní stan bez ukotvení nemá proti nepřízni počasí šanci. Po zimě z něj zbude jen polorozpadlá kostra. Je nutné přejít k dalšímu experimentu. Zkonstruovat obydlí, které obstojí a ochrání jeho obyvatele.

Z vykopávek vyplývá, že chata měla kruhový půdorys a byla zahloubena do země. Původně archeologové odhadovali její výšku kolem osmi metrů. Tento fakt vyvolává od začátku velké pochyby experimentálních archeologů. Proč stavěli tak velké stavby, náročné na nedostatkový materiál? Nejnovější nálezy navíc objevily pozůstatky pravěké omítky. Znamená to, že příbytky mohly být podobné chýším dodnes stavěným například v Africe.

Pomocí parohových kopáčů a kostěných lopatek větších zvířat hloubí experimentátoři základy o průměru čtyř metrů. Opalují konce nosných kůlů v ohni, aby je zahrotili a zároveň konzervovali proti hnilobě. Upevňují je velkými kameny. Během stavby docházejí k příhodnější konstrukci, než je tvar špičaté střechy. Je to tvar iglú používaný vlastně všude na světě. Experimentátoři konstruují první kulovou chatu z tak zvané přepjaté konstrukce (efekt moderních stanů), vyplétané a zaplňované pružným stromovým materiálem. V konstrukci vzniká pnutí, které ji činí velmi stabilní – klenba unese i dospělého člověka!

Omítka z mazanice, vetřené do husté konstrukce z proutí, chrání proti větru. Ještě zbývá celou stavbu potáhnout kůží, zafixovat, a ideální, odolná stavba, skýtající komfort a stabilitu, je na světě.

VEGETARIÁNSKÝ JÍDELNÍČEK

Sídliště o čtyřech chatách je hotovo. Je rozdělán oheň a jsou vyrobeny nástroje. Zbývá se postarat o potravu.

Nejstarším způsobem obstarávání potravy je sběr. Kořínky a hlízy vykopávali pralidé kamennými nástroji. Nasbírané plody a semena upravovali třením mezi kameny.

Mamuti, vlci, medvědi, lvi, nosorožci a hroši byli potenciální kořistí pravěkých lovců. Maso uměli péci v popelu či na rozžhaveném kameni. Uměli ho i vařit ve varných jamách, předchůdkyních hrnce. Jáma v zemi se nepropustně vystlala kůží a naplnila vodou. Do ní se ponořil kámen rozžhavený v ohništi. „Drobné kousky masa jsem uvařil za pár minut,“ říká Pavel Beran. „Také s konzervací syrových plátků uzením mám výborné zkušenosti. Prostě jsem je zavěsil ke stropu, kde byl neustále kouř z ohniště. Za tři dny byly výtečné,“ vzpomíná dočasný pračlověk na své hody. Zato zhotovení pastí na mamuty se během experimentů ukazuje jako velice nepravděpodobné.

MÝTUS JÁMY NA MAMUTY

„V deseti lidech, lopatkami ze zvířecích kostí a dřevěnými kůly jsme se snažili vyhloubit jámu, do které by se vešel mamut. Dospěli jsme k ideálnímu tvaru jámy – kruhu o průměru osmi metrů. Zem byla promrzlá na kost. Taková věc se téměř nedá realizovat. I kdyby jen zakrývali přírodní prohlubně, vyvstává otázka, jak tam mamuta dostat. Nahánění zvířat křikem a loučemi se nám nezdá, vždyť mamut nebyl žádný pitomec. A když člověk vidí zrekonstruovaného mamuta v brněnském Antroposu, nedovede si představit, že by se takovému kolosu postavil. Myslíme si, že to je jeden z literárních mýtů. Pralidé jedli pravděpodobně mršiny velkých zvířat,“ shodují se účastníci projektu i například doktor Karol Pieta – jedna z evropských kapacit zabývajících se touto problematikou.

PRVNÍ KERAMIKA SVĚTA

Nález pálených figurek v Dolních Věstonicích vyvolal kdysi šok. Figurky se staly důkazem prvního technologického využití ohně na Zemi. Toto umění bylo pak na mnoho let zapomenuto, aby se později objevilo až na druhé polokouli, v Japonsku.

Ve Věstonicích, opodál paleolitické vesnice, stála osamělá chata. U ní bylo nalezeno ohniště s vypáleným límcem a dvěma kanálky, které přiváděly vzduch. Po rekonstrukci se zjistilo, že se jednalo o pícku, v níž dosahovali mnohem vyšších teplot nežli na ohništi. Dokládají to i nálezy dokonale vypálených figur.

Soudí se, že v chatě sídlil výjimečný člověk, snad šaman či génius. Ovládal technologické postupy a ostatní se ho možná báli, proto žil na okraji. A tak zde, v pultové chatě na jižní Moravě, byla pravděpodobně objevena technologie, kterou používáme podnes.

„Když si postavíte čtyři Venuše z Moravy vedle sebe, máte pocit, jako byste procházeli různými uměleckými směry,“ hodnotí um předků Hanzlíček. Ve zrekonstruované pultové chatě vybudovali archeologové pec se vzduchovými kanálky. Z místní spraše modelují repliky Venuší. Suší je a nakonec úspěšně vypalují v peci. Režisér Hanzlíček vzpomíná: „Zapálili jsme akátová polena v peci a termočlánek ukazoval vyšší a vyšší teplotu. Vyšplhala se až na devět set stupňů! Celé to bylo magické, dým a žár… Ráno jsme Venuši vyndali a ona zvonila. Jediné, co nesouhlasí, je barva sošky.“ Originál je prý černo-hnědý, ale replika dostala růžovou barvu. Objektivní příčina je jen těžko vysvětlitelná, protože originál neměli experimentátoři k dispozici. „Možná že je původní Venuše jen upatlaná sazemi a tukem – ruce prapředků musely být velice špinavé,“ říká Pavel Beran.

ŽIVOT V TLUPĚ

Natáčení skončilo, vznikl ojedinělý filmový projekt, díky kterému se podařilo vytvořit obraz života našich dávných a slavných předků a současně ověřit pár nejasných střípků dějin. Pavel Beran jako jediný ve vesnici zůstal a půl roku žil pravěkým způsobem. Říká o tom: „Naučil jsem se sbírat, co se dá sníst, a pracovat jen s minimem nástrojů. Našel jsem staré technologie, tradice a zapomenutou zručnost. Byl to jednoduchý způsob života, co vedli naši předkové. Oni bez času a nervování vyráběli nádherné věci, protože už to nebyl jen boj o přežití, ale vrcholný paleolit – nejrozvinutější na zeměkouli.“ V průběhu natáčení se filmový štáb mísil s herci a naopak. Vše se vlastně odehrávalo jako v opravdové tlupě. Ukončením natáčení život vesnice definitivně neskončil. Filmový štáb ji chce poskytnout dětem, aby v ní mohly tábořit a vyzkoušet si pravěký způsob života se vším všudy.

Category: 1999 / 09

Náš život plyne jako velké lodě, které se potápějí…

Toto heslo bylo zcela náhodou objeveno v Německu, v hrobce polního maršála Derfflingera, dne 21. června 1919. Téhož dne, kdy spolu s mnoha dalšími plavidly císařské válečné flotily nalezla ve studených a bouřlivých vodách severního Atlantiku svůj hrob i bitevní loď SMS Derfflinger…

STŘETNUTÍ

Sedmdesát čtyři válečných lodí Německé říšské flotily pluje v řadě za sebou na sever. Z komínů ocelových gigantů se valí hustý černý kouř, hrdé přídě rozrážejí olověně šedé vlny. První a poslední loď konvoje jsou od sebe vzdáleny devatenáct námořních mil. Vtom se z ranních mlh před přídí vedoucí lodi postupně vynoří loďstvo ještě mocnější – více než sto lodí velké flotily britského královského námořnictva plujících ve dvou řadách v ústrety německým lodím.

Dělové věže válečných lodí obou flotil se ježí hlavněmi, bojeschopnost na německé straně je však pouze zdánlivá. Německo už de facto prohrálo první světovou válku a jeho chlouba – císařská válečná flotila, nyní zbavená munice a závěrů děl – je potupně eskortována do skotského přístavu Firth of Forth, kde se podrobí inspekci britského námořnictva. Poté, opět nedobrovolně a v doprovodu britských lodí, odplouvá do zátoky Scapa Flow v oblasti Orknejských ostrovů na samém severu Skotska, aby zde v internaci vyčkala výsledků versailleských mírových jednání a tím i svého vlastního osudu.

V zajetí plynou týdny a měsíce velmi pomalu. Drsná orknejská zima bičuje hladinu zátoky neustálými ledovými vichry. Není čím topit a kajuty ocelových lodí se zvolna mění v lednice. Na zdravotním stavu německých posádek se projevuje i nedostatek a nízká kvalita stravy, množí se krysy a švábi. Morálka mužstva klesá a všeobecná beznaděj se projevuje i na technickém stavu lodí – ocelové pancíře barvy námořní šedi teď hyzdí potůčky rzi.

Velitel německé flotily admirál Ludwig von Reuter však stále ve skrytu duše doufá, že složitá versailleská jednání dopadnou dobře a Německo dostane své lodě zpět. Podmínkami ultimáta daného Německu spojenci však tyto iluze končí. Podmínky redukují německou flotilu na zlomek bývalé síly a žádná z lodí internovaných ve Scapa Flow nemá být Německu vrácena. Pokud nebude ultimátum přijato a uvedené podmínky splněny, bude 21. června 1919 obnoven válečný stav se všemi důsledky. Von Reuter věří, že tyto požadavky jsou pro Německo nepřijatelné, a očekává tedy obnovení války. A protože nemá čím bojovat a nechce, aby německé loďstvo padlo do rukou nepřítele, zvolí nakonec jedinou možnou a čestnou variantu. A tak 21. června, v době, kdy britské loďstvo opustilo zátoku, aby provedlo cvičné střelby na otevřeném moři, přijali velitelé zbědovaných posádek německých lodí kódovaný rozkaz: otevřít vodotěsné uzávěry, rozdrtit potrubí vnějších chladicích okruhů a prorazit dna lodí…

V následujících hodinách se rozléhá nad hladinou zátoky děsivý rachot a svištění vzduchu vytlačovaného z potápějících se lodních trupů, praskání lodních přepážek a parního potrubí. Těžké stroje i jednotlivé dělové věže se po náklonu palub trhají vlastní vahou z ukotvení a drtí vše, co jim přijde do cesty. Jako první klesá pod hladinu bitevní loď Fridrich der Grosse, následují ji König, Markgraf, Derfflinger a mnoho dalších. Ohlušující kakofonie zvuků pokračuje plných pět hodin a hladina ledových vod zátoky se postupně pokrývá vrstvou oleje a troskami potopených lodí. Jako poslední se potápí pyšný bitevní křižník Hindenburg. Posádky potopených lodí se na záchranných člunech vydaly do zajetí.

PO OSMDESÁTI LETECH

Ledový vítr ženoucí sněhové vločky nad zpěněnými vrcholky vln proniká tlustými oteplovacími kombinézami. Pod našima nohama se houpá paluba a ostrá příď potápěčské lodi KARIN při plavbě proti větru protíná vlny. John – kapitán, potápěč i majitel lodi v jedné osobě – na prstech ruky ukazuje čas zbývající k dosažení polohy vraku.

„Now! Go!“ Dvířka v lodním boku jsou otevřena. Jeden po druhém, držíce masku pevně na očích proti úderu vlny, skáčeme „za jízdy“ do vody. Než stačíme odpustit přebytečný vzduch z obleků, vlny s námi párkrát smýknou. Chce to pořádně zabrat ploutvemi, vydechnout a rychle dolů – tam bude klid. Vodní masa se postupně zklidní, vlny zůstávají někde nahoře nad námi, slábne i klapot lodního motoru. Loď odplouvá a my zůstáváme sami.

Částečky planktonu, které nás míjejí v horizontálním směru, určují momentální směr a rychlost mořského proudu a my podle pokynů Johna „makáme“ na plný výkon šikmo dolů proti proudu tak rychle, jak nám to dovolí narůstající tlak v našich uších. To, co jsme museli na hladině z našich obleků vypustit, nyní zase postupně napouštíme, abychom neklesali příliš rychle. Naše oči si už zvykly na panující šero a pátrají v prostoru pod námi po jakémkoli náznaku pevného obrysu. Dvacítka, která se vzápětí objeví na displeji, signalizuje hloubku, v níž by se měla nacházet horní plocha hledaného vraku. Voda najednou ztrácí svůj poněkud ponurý našedlý tón – to nad hladinou vysvitlo slunce a jeho paprsky, odfiltrované vodní hloubkou, tlumeně, ale přece jen dostatečně ozáří oblou plochu. A my, podobni kosmonautům ve stavu beztíže, zlehka „přistáváme“ na mohutný lodní bok. V duchu obdivuji navigační schopnosti kapitána Johna. Ve zdejších vodách se sice potápí již sedmnáct let a jeho loď je perfektně vybavena technikou včetně GPS, sonaru a echosondy, ale přesto. Najít vrak neoznačený bójí v panujících povětrnostních podmínkách, kdy je nutno brát v úvahu nejenom polohu potopené lodi, ale rovněž směr a sílu převažujících mořských proudů, rychlost lodi i směr větru a vln, a poslat potápěče do vody v ten jediný správný okamžik, to považuji za malý zázrak.

Pohledem rychle kontroluji přítomnost všech ostatních členů naší malé mezinárodní potápěčské výpravy. Jsou zde všichni: přátelé David a Tomáš a rovněž tak polská větev – Jacek, Waldek i Wojtek. Každý z nás urazil za volantem či na sedadle spolujezdce tři tisíce kilometrů napříč Evropou za jediným cílem – týdnem naplněným ponory v Mekce vrakového potápění – zátoce Scapa Flow.

VRAKY V TICHU

Brummer, Markgraf, Kronprinz Wilhelm, Köln, Dresden – to jsou jména pěti ze sedmi vraků německých válečných lodí, jež doposud spočívají ve studeném podmořském loži a které jsme v průběhu týdne postupně navštívili. Všechny ostatní byly během let mezi první a druhou světovou válkou postupně vyzvednuty na hladinu jako cenný zdroj kvalitní oceli i jiných kovů. Vždyť pláty pancířů, chránících boky těchto kolosů, byly až 14 palců tlusté (355 mm). Posledním plavidlem, vyzdviženým až v roce 1939, byl bitevní křižník Derfflinger. Brzy nato vypukla druhá světová válka.


Levoboční zábradlí vraku lehkého křižníku
Karlsruhe, válečné lodi o délce téměř 170 m.
Pravý bok lodi je uvězněn v písčitém dnu.

Lehký křižník Karlsruhe, válečná loď o délce téměř 170 metrů, leží na pravoboku. Z levobočního zábradlí, přes něž jsme se právě přehoupli, povlávají v proudu tuhé listy chaluh laminarií, vyvolávající chvilkovou iluzi pohybu dávno mrtvého lodního trupu. Pozvolna klesáme podél nyní svislé plochy hlavní paluby k plochému písčitému dnu, v němž je uvězněn pravý bok lodi. Paluba i volný bok plavidla jsou většinou porostlé jakoby ostnatým pohyblivým trávníkem, teprve pohled zblízka odhaluje kolonie hadic – živočichů podobných mořským hvězdicím, které se zde rovněž vyskytují. Statisíce drobných ramének hadic se pohybují sem a tam ve snaze lapit drobné živočichy planktonu.

Z mlhoviny pod námi se vynoří záďová kotva, která částečně leží na písečném dně. S lodí ji stále pojí mohutný kotevní řetěz. Plaveme dál k přídi a naše ploutve zvedají tu a tam z povrchu vraku obláčky kalu. Vtom linie zádi náhle končí – pevné obrysy trupu se mění v obří skrumáž pokroucených plátů oceli, změť trubek parních kotlů, potrhaných ocelových lan a elektrických kabelů. Pocit naprostého zmaru. Jsme nad střední částí lodi, jejíž vnější plášť byl v minulosti záměrně rozbit výbušninou, aby byl možný přístup k cenným součástem kotelen či strojoven, zhotoveným z barevných kovů.

Na zadní části přídě se obraz zkázy příliš nemění. Po svislých plochách obnažené konstrukce lodního můstku, ze kterého kdysi zněly strohé rozkazy a zvonění lodního telegrafu, nyní stékají laviny rzi. Ostré okraje a hrany jsou porostlé chomáčky oranžovobílých polypů, jimž dali bodří skotští potápěči morbidní, ale výstižný název: Dead Man Fingers (Prsty mrtvého muže). Rozvité a zářivě bílé koruny mořských sasanek, tu a tam přirostlých k lodnímu trupu, připomínají květy chryzantém a téměř dokonale dotvářejí atmosféru lodního hřbitova. Ticho ruší jen bublavý zvuk našeho dechu. Dále vpředu, podobná ocelové pevnůstce, trčí do prostoru kruhová věž, odkud byla celá loď kontrolována v čase boje. Tomu odpovídá i deseticentimetrová tloušťka stěny věže. Do jejího nitra vedou ze strany můstku pancéřová dvířka, která se nám však ani společným úsilím nedaří otevřít. A proto jen nahlížíme úzkými okénky ve tvaru střílen. Vidíme charakteristické tvary stojanu kompasu a také lodního telegrafu, sloužícího k předávání rozkazů do strojovny.

Vtom Tomáš dává signál svítilnou a ukazuje pod sebe. Objektem jeho usilovné signalizace je jedno ze dvojice mohutných příďových děl, jehož patnácticentimetrové ústí míří teď rovnou proti nám. Dělu však chybí závěr a hrbolaté nárůsty rzi vně i uvnitř hlavně a také kolonie mořských živočichů zde usazených dávají jasně najevo: odtud již rána nevyjde.

Mohutným záběrem ploutví opouštím vrak. Následujících několik minut trávíme na dekompresní zastávce v hloubce 3 metrů pod hladinou, abychom organismus zbavili přebytečného dusíku. Bóje signální barvy, které jsme si během výstupu nafoukli, usnadňují naši stabilizaci v potřebné hloubce a také dávají jasný signál o naší poloze kapitánovi lodi. Najít potápěče ve dvoumetrových vlnách, když jeho většinou tmavá výstroj splývá s šedí severských vod, může být totiž velmi nesnadné.

ZNOVU STŘET VELMOCÍ

Nad hladinou už opět svítí nízké a „zubaté“ severské slunce. Rozbouřená hladina zátoky se však postupně zklidňuje, čím víc se blížíme závětří ostrova Hoy. A právě zde, v úžině Burra Sound mezi ostrovy Hoy a Graemsay, se chceme potápět.

Na dně úžiny tu v hloubce okolo 12 metrů leží hned několik lodí – příď jedné z nich, nesoucí jméno Inverlane, ční dosud nad hladinu jako náhodný pomník všem ostatním vrakům. Za jejich umístění v této úžině můžeme děkovat Winstonu Churchillovi, který nařídil potopení mnoha starých a vysloužilých lodí v mělkých průlivech mezi ostrovy obklopujícími zátoku, aby zabránil průniku nepřátelských plavidel, a to zejména ponorek. Scapa Flow byla totiž i během druhé světové války využívána jako válečný přístav anglického loďstva. Přes všechna tato opatření se však jedné podzimní noci roku 1939 podařil esu německého ponorkového loďstva, kapitánu Güntheru Prienovi, husarský kousek. Jeho ponorka U-47 pronikla za pomoci přílivu mezerou mezi zátarasy v úžině Kirk a krátce nato klesla po zásahu torpédem ke dnu zátoky chlouba britského válečného námořnictva – bitevní loď Royal Oak i s osmi sty muži na palubě…

Jsme opět pod vodou. Zdánlivě klidná mořská hladina maskuje přílivový proud o síle středně rozvodněné řeky, který nás unáší vstříc dalšímu dobrodružství. Dno úžiny pokrývají červenavé balvany severské žuly a trsy chaluh na nich přichycených jsou silou proudu schýleny až téměř ke dnu. Než si stačím tuhle „jízdu“ řádně vychutnat, vyroste náhle vpředu strmá a tmavá stěna, proti níž mne přímo nese proud. Vysunu nohy kupředu a chystám se čelit nárazu – na boční úhybný manévr už není čas. V těsné blízkosti stěny však proud náhle slábne a já zvolna klesám ke dnu. Řady nýtů, které přitom míjím, dělí stěnu na pravoúhlé sektory – jsme na vraku.

Tmavé otvory v lodním boku obnažují ocelová žebra a zbytky palub – lodní plášť v průběhu desetiletí neodolal ničivé síle koroze a trhliny nám umožnily pohodlný vstup do nitra lodi. Nákladní parník Tabarka, loď, jejíž domovskou zemí byl Tunis, spočívá kýlem na dně. Z původních palub a přepážek v nitru lodi teď zbyly jen ocelové nosníky, které zatím úspěšně vzdorují korozi. Proplouváme mezi nimi dál do vraku, kde nacházíme dvojici obřích parních kotlů. Místa v okolí kotlů se propadnutím palub změnily v prostorný dóm, do něhož se otvory v bocích a stropě linou modrozelené paprsky světla, které v naprosto čiré vodě skýtají fantastické pohledy. Ani zde nechybí kolonie mořských živočichů. Gejzíry stříbřitých bublin vydechovaného vzduchu stoupají temným prostorem vzhůru, kde je na chvíli zadrží kovový strop. Zde se spojí v pohyblivá stříbrná jezírka, která se, podobná loužičkám rtuti, kutálejí k nejvyššímu bodu, aby zde jedním z nalezených otvorů opustila vrak a prchla k hladině. Zvědavé kužele světla našich svítilen krouží prostorem. Občas osvítí stříbrná těla tresek, které v houfu proplouvají registrem trubek, vzdáleně připomínajícím varhany. A my je mimoděk následujeme, abychom v zadní části vraku objevili parní motor – srdce lodi, jež dávno dotlouklo. Doposud je možno snadno rozpoznat jednotlivé ojnice a písty, které kdysi, horké a lesknoucí se olejem, poháněly neúnavně loď vpřed.

Mým potápěčským oblekem však navzdory těmto představám začíná prostupovat chlad a také ručička manometru se pomalu, ale nazadržitelně blíží k nule. Musíme nahoru. Skončil poslední ponor, končí i náš pobyt ve Scapa Flow. A je to už dávno, co skončilo i vzájemné nepřátelství dvou zemí, jejichž lodě i lidé kdysi proti sobě bojovali. Vraky těchto lodí teď spočívají na mořském dně mírumilovně vedle sebe. Jako symbol zbytečných obětí a snad i jako symbol konečného smíření. I jako poslední útočiště těch méně šťastných námořníků, kteří zde v průběhu obou světových válek klesli ke dnu společně s nimi, aby ve studených vodách zátoky našli svůj hrob.

Category: 1999 / 09

Na severu Austrálie „pluje“ v moři jeden z největších ostrovů světa, kterému jeho malajští a indonéští návštěvníci dali jméno Tanah Papua – doslova Země kučeravých (kudrnatých) lidí. Indonésany zaujal už na první pohled fyzický vzhled obyvatel obrovitého ostrova. Jejich kučeravé vlasy a tmavá, někdy dokonce velice tmavá pleť.

Kultura Papuánců (a s nimi bezprostředně sousedících Melanésanů) byla – a převážně ještě dnes je – krajně primitivní. Jen australští domorodci měli z našeho pohledu kulturu a obyčeje ještě jednodušší než Papuánci a novoguinejští Melanésané.

Země tvořící dnešní Papuu-Novou Guineu obývá na 750 různých papuánských a melanéských „kmenů“, které hovoří 750 (!) rozličnými jazyky. Avšak ze všech rysů domorodé kultury zaujal a nejvíce překvapoval cestovatele, jimž se podařilo tato území navštívit, nesmírně rozšířený kanibalismus, tedy lidojedství. Také já jsem svou knihu o první výpravě k Papuáncům a Melanésanům nazval právě „Ostrovy lidojedů“. Ze zemí, které dnes dohromady tvoří politicky nezávislý stát Papua-Nová Guinea, k nim kromě rozlehlého hlavního ostrova, měřícího celých 800 000 čtverečních kilometrů, patří ještě celá řada dalších ostrovů a souostroví, např. Louisiady, Bismarckovo souostroví či D’Entrecasteauxovy ostrovy. A také Trobriandy, na kterých bych rád během svého dnešního papuánského a melanéského putování za „sexem u lidojedů“ nejdéle pobýval.

OSTROVY SEXU?

U některých papuánských a melanéských skupin však lidské tělo nezajímá jejich příslušníky jen jako zdroj potravy, ale v první řadě jako zdroj lásky, jako nejdůležitější objekt jejich zájmu. A ze všech 750 etnických skupin žijících dnes v tichomořském státě Papua-Nová Guinea to platí o obyvatelích Trobriandských ostrovů vůbec nejvíce. Trobriandy jsou tedy nikoli „ostrovy lidojedů“, ale „ostrovy sexu“.

Ověřil jsem si to „na vlastní oči“. Sotva jsem vystoupil z lodi, která mě dopravila z Bismarckova souostroví na hlavní trobriandský ostrov Kiriwina, přiběhl ke mně místní muž a začal mi nabízet ke koupi velice zvláštní domorodou dřevořezbu.

LÁSKA VE DŘEVĚ A LÁSKA NA PROVÁZCÍCH

Dřevořezba měla tvar jakéhosi oblouku, podobného slonímu klu. Na něm byla vyobrazena klečící trobriandská žena provozující orální sex s mužem stojícím před ní. A z druhé strany souložil s ženou další muž. Šlo o zde zcela obvyklé a absolutně typické dílo místního výtvarného umění.

Místní umělec (veškerá řezbářská činnost je na ostrovech výlučně prací mužů) mi pak – když neuspěl se svou plastikou – nabídl ještě něco jiného: jakousi provázkovou hru, na pohled trochu podobnou té, které někdy evropské děti říkají kolébka nebo přebírání. V Evropě by ovšem trobriandský způsob této provázkové hry byl zřejmě vyhrazen jen osobám starším 18 let. Ve zdejším jazyce se jí říká ninikula. Místní lidé jí zobrazují některé důležité orgány hrající úlohu v jejich pohlavním životě. Tím je například kala kasesa – trobriandsky doslova poštěváček. Tuto ninikulu tvoří dva rovnoběžné provázky spojené dvěma kolmými zdvojenými provázky. Každý z těchto zdvojených provázků ninikuly představuje vaginu. Uzlíky, které jsou k nim připojené a navěšené z pravé strany, zobrazují pak kala kasesu – tedy poštěváček.

POHÁDKOVÝ SEX

Přístup místních domorodců každého věku k záležitostem sexu je zcela otevřený. Vysloveně erotický obsah mají dokonce i některé místní pohádky a báje, které obyvatelé Kiriwiny vyprávějí svým dětem. Například pohádky o „erotomanovi“ Inuvalayovi. Inuvalay byl náčelníkem trobriandské vesnice Kwabulo. Vlastní manželku však neměl. Zato kdykoli mohl, souložil s manželkami všech svých bratrů a dokonce i synovců. Dělal to prý tak, že když jeho mužští příbuzní odešli lovit ryby, přistoupil ze zadní strany k jejich obytné chýši, udělal si otvor v její pletené zadní stěně a jím prostrčil svůj pohádkově dlouhý penis. Jeho úd se prý dokázal vlnit a postupovat stále vpřed jako had či mořský úhoř, až si nalezl první ženu. Takto se Inuvalay přes stěnu pomiloval se všemi ženami v chýši. Pak přešel náčelník k další a ještě další chýši. Jeho milostné hry prý neberou nikdy konce. A nevyhýbají se žádnému místu. Jestliže se například manželky jeho bratrů jdou umýt do laguny, pod hladinou k nim opět pronikne a do jejich vaginy vstoupí Inuvalayův neúnavný úd.

MILOVÁNÍ V RÁJI

Po smrti, jak vypráví trobriandské bájesloví, se budou moci takovým neomezeným rozkoším oddávat všichni místní muži. V ráji, na nějž Trobrianďané ve své mytologii věří a který se podle jejich představ nachází na nedalekém ostrově Tuma, budou po smrti všichni muži žít jako náčelníci. Pracovat tu budou výlučně jen ženy, které budou navíc každému z mužů stále „k dispozici“. Navíc v ráji budou prý všechny ženy mimořádně krásné, mladé, pevných, plných tvarů. Ženy se budou v ráji každou noc s muži nejenom milovat, ale budou pro ně i tančit. V posmrtném životě se bude totiž tichomořská slavnost konat každou noc. Co slavnost! Skutečné erotické orgie. Protože i ty měly v pozemském životě obyvatel této části Papuy-Nové Guineje své místo. Divoké „slavnosti sexu“ se tu nazývají kimali, což vlastně v trobriandském jazyce znamená asi tolik, co „škrábání“.

TICHOMOŘŠTÍ „MASOCHISTÉ“

Škrábání je na Trobriandských ostrovech totiž nejvýraznějším projevem milostné vášně, nejdůležitější součástí milostné předehry před vlastní souloží. A nejenom škrábání, ale dokonce i bití a jiné formy tvrdého fyzického ubližování. Sadomasochistické hrátky byly tedy na Trobriandských ostrovech nejobvyklejší formou milostné předehry. Předehry, po níž pak samozřejmě následovala už „normální“ soulož. Často se však spolu milovali i vzájemně skoro neznámí lidé. Například při tradiční pohřební slavnosti (říká se jí yawali), která se koná ihned po skonu některého zdejšího obyvatele, zůstanou někteří mladí muži a ženy u mrtvého i poté, co se většina ostatních truchlících vrátí do svých chýší. A tito zbylí účastníci pohřební slavnosti se pak vzájemně milují.

EROTICKÉ POHOŠTĚNÍ

Na souostroví byl navíc velice rozšířen obyčej, který je znám i z mnoha jiných částí světa. K pohoštění cizího návštěvníka, který se ubytuje v chýši Trobrianďana, patří i to, že mu její majitel nabídne na noc svou manželku a všechny své dcery. Někdy se ovšem „pohoštění cizince“ nekoná v mužově chýši, ale na břehu moře.

Návštěvy Trobriandských ostrovů spojené s „pohoštěním“ uskutečňovali jejich sousedé zejména v některých obdobích roku. Velké slavnosti se konají vždy v době úplňku. Měsíc má totiž na Trobrianďany skoro magický vliv.

BÍLÁ KOUZLA, ČERNÉ ČÁRY

Magické úkony také pomáhaly místním vydobýt si přízeň vyvoleného protějšku. Zdejší mrav vyžadoval, aby takovýchto magických úkonů byla vykonána celá řada, pokud mělo být dosaženo plného účinku.

Aby si muž získal přízeň dívky, musel například natrhat listy zdejší rostliny sila-sila, mávat jimi a pronášet kouzelné formule kay-kakaya, které pak vyvolají odezvu u vyvolené. V takovém kay-kakaya musí nejprve výslovně vyjmenovat všechny části těla vyvolené, zejména ty, které ho v zamýšlených milostných hrách zvláště zajímají, a poté musí několikrát hlasitě pronést její jméno. Magické formule kay-kakaya tu navíc mají ještě vedlejší pozitivní účinky na samotného odesílatele. Po provedení magických úkonů se jeho tělo a především tvář stanou krásnější, mladší a zejména eroticky přitažlivější.

Když ani magie nepomohla, pak se museli Trobrianďané poohlédnout po jiném řešení svých fyzických potřeb. Buď po masturbaci (kivayli kwila) – sebeukájení, které tu ale nepovažují za příliš vhodnou a mravnou formu, anebo dokonce k jakési domorodé prostituci.

IPI-PISI MOMONA

Na tomto souostroví patřilo mimochodem „k dobrému obyčeji“ odměnit se za milostnou přízeň prokázanou muži místní dívkou jejím rodičům nějakým nevelkým darem, například hezkou mušlí či několika betelovými ořechy, které tu lidé žvýkají velice rádi.

V manželství se však povinnost muže odměnit se za každou soulož postupně vytrácí. Na dřevořezbě, která mi byla nabízena, byly zpodobněny dvě standardní polohy. Další oblíbenou polohou je prý jakýsi polosed. Souložící muž sedí obrácen tváří ke své rovněž sedící nebo zpola ležící partnerce a postupně svým ztopořeným údem proniká stále hlouběji do jejího nitra, a to tak dlouho, až dojde k ipi-pisi momona, doslova „výtoku semene“.

Stejným výrazem ipi-pisi momona označují místní lidé i orgasmus ženy. To jen potvrzuje skutečnost, že obyvatelé této části Papuy-Nové Guineje, stejně jako mnozí Papuánci a Melanésané žijící na hlavním ostrově státu, a stejně jako všichni australští domorodci, o nichž jsem vyprávěl v minulé části tohoto seriálu, neznali fyziologický důvod početí. Tedy to, že žena otěhotní jen tehdy, když ji muž oplodní.

KTERAK SE POČÍNÁ NOVÝ ŽIVOT

Už v trobriandské báji o vzniku lidí rodí žena, pramatka, bez toho, že by se její partner o zplození potomků jakýmkoliv způsobem zasloužil. Stejně jako v Austrálii i zde muž svým penisem jen „otevírá ženu“.

Ale ani to tu neplatí všude. V jiné zdejší báji se říká, že dokonce i o panenství připravil tuto pramatku Trobrianďanů nikoli muž, ale náhlý tropický liják. Panna ovšem otěhotnět nemůže. To chápali i obyvatelé tohoto souostroví. Když je ale žena zbavena přítěže panenství, může už do jejích útrob vstoupit duch a v jejím těle pak vytvořit zárodek budoucího potomka.

Dítě je v této části Papuy-Nové Guineje vázáno na matku. Také posloupnost se odvozuje od matky. Trobrianďané jsou, jak se odborně říká, „matrilineární společnost“.

DOMY SVOBODNÝCH MUŽŮ

Když se z dětí stanou pubescenti, jejich milostné cesty se rozdělí. Jinoši jsou toulatile, kdežto menstruující dívky se nazývají nakubukwabuya. Obě pohlaví se navzájem svobodně a bohatě stýkají. Mimořádně důležitou institucí západního Pacifiku, se kterou jsem se například na nedalekých Yapských ostrovech setkal ještě dnes, jsou „domy svobodných mužů“.

Rozlehlá chýše svobodných mládenců, která se na Trobriandách nazývá bukumatula, patřila dříve ke každé vesnici. Každý z jinochů v ní má své lůžko a jakousi „mládeneckou komůrku“. V ní chlapci přijímají návštěvy místních neprovdaných dívek. Spát spolu mohou často a bez jakéhokoliv omezení, společně jíst však nikoli. Jedno z pravidel trobriandského zvykového práva totiž přísně zakazuje, aby se navzájem neprovdaní lidé společně stravovali.

Zatímco trobriandští mládenci uspokojovali své erotické potřeby v „domech“, neprovdané místní dívky konaly za tímto účelem „dámské jízdy“. Pod nějakou záminkou se vydaly do jiné osady a tam si každá našla na jednu noc partnera.

STÝKÁNÍ A DOTÝKÁNÍ

I liberální trobriandská společnost považuje jiné než klasické formy uspokojování erotických potřeb za nevhodné. V místním folkloru jsou například zmínky o souloži mužů se psy. Tuto zoofilii lidé žijící ve zdejší části Papuy-Nové Guineje většinou odsuzují.

Kromě skutečného pohlavního styku je u zdejších obyvatel prý velice rozšířeno to, čemu Američané říkají „petting“. Tedy intenzivní dotýkání se, dráždění jednotlivých erotogenních oblastí partnerova těla rukama.

V této souvislosti si nemohu nevzpomenout na svůj první příjezd na ostrovy. V naší malé skupince byl i starší německý právník Werner, který se velmi zajímal o exotické oblasti. Když jsme přišli do první trobriandské chýše, přistoupil k němu náhle místní velmi mladý muž, beze slova mu strčil ruce do kalhot a pevně mu oběma dlaněmi stiskl penis. I zkušený cestovatel Werner byl tímto činem šokován. Trobrianďan naštěstí zanedlouho jeho penis osvobodil.

VZHŮRU DO MANŽELSTVÍ

Až když byli mladí lidé všestranně vzděláni ve věcech lásky, mohli vstoupit do skutečného manželství.

Muž se v této části Papuy-Nové Guineje zásadně ženil do rodu ženy. Potřebovala-li mladá rodina hospodářskou či jinou pomoc, museli ji poskytnout rodiče manželky. Omezené majetkové poměry neumožňovaly většině trobriandských mužů, aby se ženili s větším počtem manželek. Výjimku tvořili jen významní náčelníci.

Manželství končí smrtí jednoho z partnerů. Trobrianďané ovšem znali a znají i rozvod. Kupodivu byli v této matrilineární společnosti ve věcech rozchodu místní lidé k ženám mnohem nespravedlivější než k mužům: zatímco muž si během trvání manželství mohl takřka libovolně dopřávat další a další milenky, jeho ženě bylo toto právo upíráno. Manželku, která se provinila nevěrou, mohl manžel oprávněně potrestat i zabitím. Po smrti jednoho z manželů a zejména po rozvodu manželství pokračovali trobriandští muži a ženy v milostném životě, který je nedílnou součástí jejich kultury a který je mnohdy až rafinovaně kultivovaný.

Category: 1999 / 09

Když se jednoho dne kynik Diogenés vyhříval na slunci před svým sudem, domníval se v duchu své filozofie, že mu tento svět nemůže poskytnout větší blaho. Proto když k němu přistoupil Alexandr Veliký a zeptal se, jaké přání by mu mohl vyplnit, řekl Diogenés: „Ustup mi prosím ze slunce, děláš mi stín. To jediné si přeji.“

Paprsky životodárného slunce byly pro něj skutečně největším bohatstvím. Nedivím se mu. Všimněte si někdy té žhavé koule v pravé poledne, jak sálá do rozpálené země, toho sladkého oranžového pomeranče, jen jej nakousnout, těsně před západem, toho bledého odrazu skrze měsíc za jasných nocí a toho jásavého úsvitu s orosenou trávou.

Zastiňuji si tvář, aby mě neoslnilo, a napadá mě otázka, jestli je na Zemi život proto, že jej dává Slunce, nebo bylo-li stvořeno Slunce, aby dávalo život Zemi. Je to náhoda, že vesmír umístil svou hvězdu přesně do míst, odkud oživuje Zemi? Je v nekonečném vesmíru ještě jiná taková hvězda jako naše Slunce? Všimněte si, že říkám naše, jako by nám patřilo…

Ale slunce není jen filozofem, je také básníkem. Když dokáže projasnit kapky rosy na drobných lístcích kopretin, na jemných pavučinách poutníků mezi větvemi bezového keře, na borůvkách přichystaných do drobenkového koláče, na obilí, z kterého už voní chleba, na římsách renesančních zámků, na jabloních, odkvetlých pampeliškách a kamenech, na jehličí v mraveništi. Když dokáže rozeznít namrzlý sníh jako sonátu stříbrných zvonků, hladinu jezera pokrýt hromadou zlatých zrcátek. Když se dokáže vtisknout do naší kůže na písečné pláži, takže naše těla pigmentem rozkvétají, ohřát vejce za sklem jedoucího auta, že se dají hned jíst, zapálit oheň, vysušit nevlídnou bažinu, rozpálit písek pouští, rozlít nad mořem zlatavý jazyk svého stínu. Ne, to není kouzlo, to je poezie.

Když v roce 1874 namaloval francouzský malíř Claude Monet obraz „Dojem, východ slunce“, položil tím základ směru tehdy posměšně nazývanému impresionismus. To si říkáme teď, ale když se Monet díval na východ slunce a potom ho namaloval, myslel hlavně na sílu, kterou ten okamžik dává, myslel na barvu vycházejícího slunce, která prosycovala prostor, teplou, žhavou a silnou, ale přitom vyváženou. Seděl možná na kraji Seiny, nebo na pařížském chodníku, možná někde na venkově pod platanem, možná u moře pod tamaryšky a palmami, to není důležité.

Slunce tedy není jen filozofem a básníkem. Je také malířem. Umělcem dynamickým, přesto pečlivým, démonickým, přesto dobrým, vrtkavým, přesto vytrvalým. Slunce je malířem všech barev světa. Někdy v ostrých kontrastech, jindy ve změti odstínů. Jeho paleta je nekonečně pestrá. Dává světlo všem věcem tohoto světa, abychom je viděli po svém, živé a přirozené, ne jako sádrové odlitky dokonalých antických soch. Dává také stíny, abychom dokázali ocenit jasnost světla. Dává trávě zelenou a sněženkám bílou, hroznům šťávu a jahodám sladkost pro mlsné jazýčky dětí. Zastavte se někdy na své cestě tímto světem, zvedněte hlavu, trochu si dlaní zastiňte tvář a zadívejte se do slunce. Nebojte se ráno slunce pozdravit a večer se s ním rozloučit. I když téměř jistě víte, že zítra znovu vyjde.

Category: 1999 / 09

Psychedelické účinky konopí – Cannabis – byly člověku známy dávno předtím, než objevil jeho další možnosti. Jeho užívání coby prostředku změny vědomí je součástí nejstarších kultur lidstva. (O dalším využití konopí viz KOKTEJL 2/1999.)

KRÁL KUŘÁKŮ

Objev mnohostranného využití konopí je připisován šamanům, dodnes uznávaným národy jihovýchodní Asie. Za prapůvodního a prvního šamana vůbec je považován Šiva, bůh tvoření, destrukce a blaženství, který také zaujímá přední místo v hinduistickém panteonu. Jeho jméno v nepálštině (vijaya – vítězoslavný) bylo synonymem pro označení konopí již ve védských spisech. Podle indické mytologie bylo konopí přítomno po boku Šivy při zrození světa, Vítězoslavný podle pověsti konopí objevil a vysel je v Himálaji lidem pro radost. Tento „král a největší milovník konopí“ jim dal také recepty k jeho upotřebení. Konopí se v této části světa používá k přípravě posvátných nápojů bhang nebo se společně s dalšími přísadami kouří ve speciálních dýmkách – chilamech (symbol Šivy – krále kuřáků). Díky kouření konopí jsou prý šamani například schopni připravit mimořádné léčebné prostředky. Popel z dokonale vykouřené dýmky je pak v Himálaji považován za lék svatý a vůbec nejlepší.

Sádhúové, horliví vyznavači Šivy, dodnes užívají konopí při svém putování zemí. Tito potulní asketové pijí bhang, který jim poskytuje spirituální sílu a přibližuje osvícení, pomáhá jim prý také soustřeďovat myšlenky na božské záležitosti. Díky konopí sádhúové snáze překonávají utrpení, které jim přináší fyzické nepohodlí, odříkání a dlouhé půsty bez jídla a vody. Po kouření ganjy mohou vnímat Šivu ve všech jeho zjeveních. Ne vždy však v Indii souviselo užívání konopí s náboženstvím. Například bojovníci pili bhang před bitvou pro uklidnění nervů a léčila se jím také řada nemocí.

BE STONED!

Mnoho kultur spojuje konopí s úctou k mrtvým, zejména pro jeho schopnosti transcendovat prostorové a časové hranice. Pradávní Skytové podstupovali po pohřbu očisťující rituál k uctění mrtvých. Ve speciálním stanu inhalovali dým vzniklý vhozením konopných semen na rozžhavené kameny. V pohroužení podobném transu takto příbuzní zesnulých doprovázeli duši mrtvého na jeho cestě na věčnost. Dodnes se zvyk vhazovat hrst semen konopí do ohně jako obětování za mrtvé zachoval v některých částech východní Evropy. Podobné techniky „vykuřování“ se využívalo i v ruském lidovém léčitelství při léčbě bolestí zubů. Někteří Rusové totiž věří, že bolest způsobuje červ. Kouř vzniklý vhozením semen na rozžhavené kameny se inhaloval právě k jeho vyhánění. Německý antropolog a spisovatel Christian Rätsch, autor knihy „KONOPÍ, léčebný prostředek v dějinách lidstva“, připouští, že se z této techniky možná odvozuje význam slova „stoned“ – „zhulen“. Již řecký historik Hérodotos při svém popisu skytského rituálu poznamenal: „Skytové při tom pociťují slastnou rozkoš, … uchváceni dýmem, hlasitě křičí.“ Za účelem zbavení se starostí, nouze a smutku takto vdechovali kouř například i Asyřané.

RÁJ HAŠIŠE

Užívání konopí bylo v minulosti běžným jevem na Středním východě, zvláště po nástupu islámu, který zakazuje pití alkoholu. V Egyptě, pověstném ráji kuřáků, užívali konopí – smst – před více jak třemi tisíci lety. Někteří badatelé se domnívají, že se zde kouřil hašiš za účelem věštění a vizionářství. Egypťané prý také věřili, že jim kouření zvyšuje inteligenci. U příslušníků tajného a elitního muslimského mystického řádu súfíjů se stal hašiš součástí náboženství samého. Súfíjové věří, že duchovní osvícení nelze dosáhnout prostřednictvím rozumového vnímání, ale pouze za změněného stavu vědomí, například pomocí hašiše. Tito „středověcí hippies“ uctívali spirituální kvality konopí a učili, že konopí – hašiš projasňuje ducha a překonává stinné stránky lidské duše. I přes snahu skrýt kvality rostliny před prostým lidem a pozdější tabuizaci a zákazy z řad muslimských duchovních se užívání konopí pro spirituální účely a potěšení stalo pro islámský svět běžným jevem.

„Fajfka kifu před snídaní dá muži sílu sta velbloudů na dvoře,“ praví arabské přísloví. Další však varuje: „Kif je jako oheň – trochu hřeje a trochu pálí.“ Na severu Afriky lidé kouří konopí – kif, který nosí ve váčku (mottoni) s více kapsičkami. V každé ze třech až čtyřech přihrádek má být jiný druh kifu, který pak majitel nabízí hostům podle toho, do jaké míry je má v úctě a lásce. Kif se kouří ve speciální dýmce (chquofa). Dodnes mají mnozí lidé ve svých domech místnost – kuřárnu hašiše, kde se má mladá generace seznamovat s tradičními příběhy, tanci a písněmi. Kouření kifu, narozdíl od požívání alkoholu, zde totiž není v rozporu s islámem, je tradičně chápáno jako součást víry a všeobecně tolerováno.

DAGGALAND

Nadšenými uživateli konopí v Africe jsou také Pygmejové. Konopí – dagga – je pro ně svátostí a lékem zároveň. Věří, že jim jeho kouření dá potřebnou sílu pro namáhavé lovy zvěře. Mashonové zase říkají, že konopí erotizuje a zlepšuje pracovní sílu a výkon. Thontové tvrdí, že dagga (pro ně tráva poznání) činí člověka moudřejším. Africké kmeny Pygmejů, Zuluů a Hotentotů používají konopí také jako výchovného prostředku. Spáchá-li někdo hrdelní zločin, uzavře se provinilec do malého prostoru, ve kterém je přinucen kouřit obrovské množství cannabis. To až do té doby, dokud neupadne do bezvědomí. Po probuzení se tento způsob trestu může opakovat. Člověk, který prošel tímto „nápravným zařízením“, už prý nikdy v životě podobný zločin nespáchá. Baloubové zase používali daggu ke sjednocení různorodých podmaněných kmenů. Dagga byla prostředkem k dosažení harmonie a spolupráce mezi národy, které se sjednotily pod jménem benaRiamba – synové konopí. Chápe se také jako božstvo, které chrání před fyzickou a duševní újmou. Obřad riamba se dodnes udržuje na území Konga.

DÍVKY NA KOŠTĚTI

Psychoaktivní účinky konopí byly známy také antickým a středověkým alchymistům. Konopí je přiřazeno znamení skopce, planeta Saturn a prvek vod. Vedle dalších psychoaktivních rostlin užívali alchymisté konopí k dosažení změněných stavů vědomí, transformaci ducha či zažití podílu na nesmrtelnosti skrze transcendenci času pod vlivem konopí. Od alchymie není nikdy daleko k magii. Má se za to, že slovo „magie“ je odvozeno od zarathuštránů – „Magi“ (mágové). Některé aspekty náboženství těchto perských mudrců byly založeny na rostlině konopí – měla být hlavní náboženskou svátostí a medicínou jejich kněžské hierarchie. Spolu s dalšími psychotropními látkami přispělo konopí ke vzniku pověr o čarodějnicích létajících na koštěti. Rowan Robinson ve své „Velké knize o konopí“ poukazuje na zajímavou domněnku některých badatelů, že byla cannabis nedílnou ingrediencí k přípravě mastí, která se pak měla intravaginálně – násadou koštěte – aplikovat o sabatech čarodějnic. „Neuschopňovala-li tato formule k létání, navozovala snad poměrně erotický stav astrálního putování.“

MYSTICKÝ SEX

Ve smyslu afrodiziaka se užívá konopí v praktikách mystického sexu, například v tantrismu, erotickém kultu starých Indů. Kouření nebo inhalování konopí, většinou ve směsi s durmanem, zde slouží jako pomocník k ponoření se do nadcházejícího vytržení a poznání skrytých zázraků bytí. Konopí má být také tím nejvhodnějším prostředkem k získání velké sexuální vytrvalosti, důležité ke zdárnému průběhu rituálu. Není to samozřejmě všelék na dlouhotrvající erekci. Stejně tak jeho nevhodná konzumace může otupit zájem o sex a člověka uspat.

SVATÁ ROSTLINA

Konopí je svatou rostlinou, trávou moudrosti pro stoupence hnutí rastafariánů. Ti ji nazývají ganja a považují ji za léčivou duchovní a duševní potravu. Kouření, které je pro ně náboženským rituálem, jim pomáhá při meditacích. Rastafariánské hnutí, zrodivší se na Jamajce, má své kořeny v duchovních tradicích Afriky (používání marihuany stejným způsobem). Ganja zasahuje do duchovního i společenského života rastafariánů založeného na toleranci, bratrství, pěstování moudrosti, lásce k hudbě, života zaměřeného proti jakékoli formě rasového, kulturního a sociálního útlaku, zejména zkorumpovanému západnímu systému a jeho falešným hodnotám. Za svatou rostlinu považují konopí také některé koptské křesťanské sekty z Egypta a Etiopie. Etiopská křesťanská koptská církev využívá marihuanu při svých náboženských obřadech přes 2000 let. Věří, že posvátná „zelená bylina z pole“ v Bibli je vlastně konopí, z kterého byla i kadidla a mazací oleje. Koptští kněží také trávu kouří, v důsledku čehož mají problémy v zemích, kde dnes zuří válka proti „droze zvané marihuana“.

Category: 1999 / 09

Stovky kilometrů nad našimi hlavami krouží již třináct let obrovský kovový komplex družicových modulů – MIR. Pamatuje studenou válku, na plné obrátky probíhající klání o vesmírná prvenství mezi Sověty a Američany. Když byl první díl stanice Mir, hlavní a obyvatelný modul, vypuštěn na oběžnou dráhu, byl svět pod ním úplně jiný než dnes.

OD SALJUTU K MIRU

Myšlenka na první obyvatelnou stanici na oběžné dráze Země se zrodila poměrně nedávno, v dobách, kdy bylo jasné, že Američané dosáhnou Měsíce a předběhnou tak Sověty v boji o pokrok ve vesmíru. Sověti proto na oplátku a také na důkaz toho, že jsou kosmickou mocností, začínají orientovat vesmírný vývoj na dlouhodobý pobyt kosmonautů na oběžné dráze Země. První z takových úspěšných pokusů se uskutečňuje v roce 1971 pod názvem Saljut 1. Jako další generace kosmických stanic přichází o patnáct let později myšlenka a pak i čin pod názvem Mir. V roce 1986 je vypuštěn na oběžnou dráhu Země první z modulů, základ celé stanice. Od té doby je tato stanice obývána kosmonauty nepřetržitě.

Mir není žádný obrovský kosmický dům či obdoba stanic ze seriálu Star Trek. Jedná se o komplex různých modulů, stavebních dílů, je to vlastně puzzle. Postupem času se k jednotlivým koncům připojují další části, určené pro různé vědecké experimenty. Když první kosmonauti L. Kizim a V. Solovjov navštěvují Mir, mají na něm jen tak tak místo k přebývání a prostor pro základní existenci. Jejich pobyt je spíš testovací a mnohé vymoženosti a především vědecké přístroje jsou otázkou až následujících let.

VESMÍRNÉ POSELSTVÍ

Jak se k Miru připojují další moduly, celý komplex se nakonec oproti předpokladům rozroste z původních 21 až na 250 kubíků! To vše stále v plné připravenosti i funkčnosti. To vše s kosmonauty na palubě, to vše dlouho jen za asistence ruských raket Sojuz-TM a Progress. Časem se ale okolnosti mění. Končí studená válka a situaci zjednodušuje nedostatek financí. Rusko a USA se spojují v úsilí dobývat vesmír.

A Zemi stále obíhá dosud svěží Mir. Stanice, u které byla předpokládána životnost sedm let, přesluhuje a nedostatek peněz se projevuje i v provozu. Spojené státy se rády zapojují do projektu kosmické stanice Mir – hodlají zde trénovat na nastávající misi kosmické stanice Alfa a následně mezinárodní kosmické stanice ISS. Všechny pobyty jejich astronautů a astronautek jsou placené a ruská vláda není výdaji tolik zatěžována. Rok po zapojení Američanů do projektu se Rusové odvažují přidat další modul. Díky malému přídavku lze k tomuto modulu na oběžné dráze ve spojení se stanicí přijmout raketoplán. Rok 1995 tak znamená významný předěl v projektu. Materiál je možné dopravovat již nejen ruskými raketami, ale i americkými raketoplány. Dolů k Zemi je tím vysláno poselství, které jasně říká, že spolupráce donedávna ještě soupeřících mocností je realitou a je myšlena vážně.

ZAČÁTEK KONCE

Rok 1995 však pro Mir neznamená konec změn. O rok později se Mir rozrůstá o další modul a dosahuje tak své maximální velikosti – 250 m3 přístrojů, modulů, umělého vzduchu i kosmonautů. To vše čtyři stovky kilometrů nad našimi hlavami. Stále létá a pracuje. Až do této doby je to velice úspěšná mise. Překročila plán existence o několik let a rozšířila kapacity téměř dvojnásobně. Ze stařičké spolehlivé stanice se ale zanedlouho vyklube vcelku nebezpečný společník kosmonautů na oběžné dráze. Přichází období, kdy je Mir doslova stezkou odvahy a bobříkem zručnosti dohromady. Stařičká stanice se počátkem roku 1997 začíná systematicky rozpadat.

SPORY O OSUD MIRU

Kupodivu není na vině jen zastaralost řídicích systémů, ale v mnohém také vzrůstající složitost stanice. Přidáním nových modulů se několikanásobně ztížilo monitorování, a tak jsou poruchy a výpadky stále častější. V roce 1997 obtíže vrcholí kolizí s nákladní lodí Progress, která byla místo do dokovacího prostoru navedena na jeden z výzkumných modulů. Mir se přesto podařilo ustálit a udržet při životě až do nynějška. Dnes se řídící pracovníci tohoto projektu dělí na dvě skupiny. Jedna se všemožně snaží obstarat finance ze soukromých zdrojů pro další provozování, druhá míří za cílem zcela jiným – ukončení experimentu. Zbavit se stanice by znamenalo ulehčení ruskému kosmickému výzkumu, který má ve světě již zcela jiné závazky. Rusko je totiž jedním z hlavních partnerů projektu mezinárodní kosmické stanice ISS a v něm má značná zpoždění a nedostatky, které v mnohém způsobuje právě Mir, koule na noze ruské kosmonautiky.

75 TISÍC OBLETŮ

V každém případě se život Miru na oběžné dráze chýlí ke konci. Je otázkou jen několika málo měsíců, než se rozhodne o budoucnosti Miru. Možná, že když čtete tento článek, má Mir již namířeno do zemské atmosféry a řítí se vstříc Tichému oceánu. Ruští vědci a oficiální místa stále přicházejí s novými sponzory, doslova po dolarech se sbírá na další provoz. Jen na dolarech totiž teď záleží, zda a jak bude vypadat nejbližší budoucnost Miru. Až do nynějška (poloviny března) však chybí hlavní sponzor, a tak je existence Miru na delší dobu prozatím nemožná. Američané si mnou ruce, doufajíce, že Rusko tak najde více prostředků na financování mezinárodní stanice ISS. Není však divu, že se Rusové Miru vzdát nechtějí, vždyť stanice Mir pro ně dosud znamenala být kosmickou velmocí. Ruská strana chce udržet Mir funkční do osídlení ISS prvními kosmonauty, na druhou stranu však nemá dost prostředků Mir financovat, natož se podílet podle plánu na ISS. Ať tak či onak, po více než 75 tisících obletech Miru kolem Země má již tato stanice své odslouženo…

MIR POD LUPOU

Jádrem celé stanice je modul příznačně nazvaný MIR. Je to komplex sdružující obytné prostory, operační středisko i hygienická zařízení. Obytná zóna je rozdělena na „kuchyň“, místnost pro každého kosmonauta a hygienické zařízení, které obsahuje sprchu, záchod i zdroj vody v podobě jakéhosi umyvadla. Zajímavé jsou místnosti kosmonautů. Protože v podmínkách mikrogravitace je obtížné se orientovat, vyřešili technici problém prostě. Každá samostatná obytná místnost má výrazně odlišenu podlahu, stěny i strop. Stěny jsou malované, na podlaze je koberec a na stropě fluorescentní barva pro pocit nasměrování k nebi. Každý pokoj má také své okénko s pohledem z lodi.

Operační prostory jsou řídicím jádrem celé stanice. Posádka zde monitoruje chod nejen tohoto modulu, ale má přístup i ke kontrole dalších částí komplexu. Taktéž pilotování, řízení a navigace jsou umístěny v tomto jediném modulu. Celý modul má délku 13 metrů a šířku až 4 metry, váží přibližně 21 tun. Vypuštěn byl 19. února 1986. Kapacita je od čtyř do šesti kosmonautů.

KVANT-1

Na záď Miru byl v dubnu 1987 připojen další modul. Veškeré jeho vědecké vybavení bylo zaměřeno na astrofyzikální vědní oblast. Jeho úkolem bylo provádět výzkum aktivních galaxií, kvasarů a neutronových hvězd měřením a zaznamenáváním jejich elektromagnetických spekter a emisí rentgenového záření. Jeho rozměry jsou 6 x 4 metry, váží 11 tun.

KVANT-2

Modul Kvant-2 měl několik různých úkolů. Přístroje na jeho palubě byly předurčeny jednak k práci na poli biotechnologickém, ale stejně tak obsahoval vybavení k fotografování a pozorování zemského povrchu. Konstrukce modulu Kvant-2 navíc umožňuje přístup do kosmického prostoru, a proto byl další výzkum v tomto modulu nasměrován na adaptaci elektronických přístrojů a některých materiálů na volný kosmický prostor.

Kvant-2 má rozměry 12 x 4,3 metru a váží 19,5 tuny. K Miru byl připojen v prosinci 1989.

KRISTAL

Červen 1990 znamenal pro Mir další přívažek, pro veřejnost asi nejzajímavější. Rozrostlo se jednak vybavení pro pozorování Země, ale především byl výzkum v tomto modulu zaměřen na biologické experimenty a dále drobnou elektroniku a polovodiče. Kristal tedy obsahoval jednak skleník s rostlinami pěstovanými při nulové gravitaci a drobnou biologickou laboratoř, a také zde kosmonauti vyráběli polovodiče a další HI-TECH materiály. Význam výzkumu byl značný, neboť právě prostředí mikrogravitace umožňuje vyrábět materiály nesmírně čisté a mnohem méně deformované.

Rozměry Kristalu jsou srovnatelné s modulem Kvant-2.

SPEKTR

V roce 1992 byla ke stanici Mir přidána nová sada pohonných jednotek. Motorový paket „SOFORA“ umožnil úsporu paliva při manévrech a dorovnávání výšky na oběžné dráze. Následovala další pomlka a po ní, v červnu 1995, byl připojen k Miru další modul. Jeho monitorovací přístroje se zaměřily tentokrát výhradně na Zemi a název modulu odpovídal jeho vybavení. Belgický spektrometr měl za úkol sledovat přítomnost a množství atmosférických plynů, jako je ozón, oxid uhličitý, freon či oxidy síry. Mimo jiné také nesl vybavení k připojení amerických raketoplánů. Celková hmotnost přesahuje 23 tun.

PRIRODA

Poslední modul, který byl k Miru připojen na jaře roku 1996, se ve svém výzkumu zaměřil také na Zemi. Bohaté vybavení několika druhy radarů a spektrometrů, digitálních stereokamer s vysokým rozlišením a infračervených skenerů umožnilo posádce provádět měření interakcí oceánů a atmosféry i sledování Země v rozličných vlnových délkách.

PROGRESS A SOJUZ-TM

Tito věční společníci Miru na dráze kolem Země byli až do roku 1995 jediným kontaktem se Zemí. Svou společnost pak ještě nabídly několikrát americké raketoplány. Progress je nákladní loď a na palubu dopravuje pouze materiál a vybavení. Její kapacita je 2,5 tuny. Kosmonauti jsou dopravováni na palubu lodí Sojuz-TM, která dokáže ubytovat tři kosmonauty na jeden let. Oba stroje jsou na oběžnou dráhu vynášeny nosnou raketou Sojuz. Raketoplány následně nenahradily tyto stroje, pouze je doplnily. V rámci svých možností dopravovaly na Mir jednak posádku a jednak vybavení.

Nyní je i osud Progressu a Sojuzu, stejně jako všech dalších článků Miru, nejistý. Závisí na dostatku finančních prostředků a také na tom, zda Ruská federace upřednostní stařičký Mir před mezinárodní kosmickou stanicí ISS.


SLOVENSKÝ KOSMONAUT NA MIRU

Dne 28. února 1999 ve 2 hod. 45 min. světového času bezpečně dosedly přistávací aparatury lodi Sojuz-TM28 na pozici 50 stupňů 46 minut 40 sekund severní šířky a 67 stupňů 23 minut 26 sekund východní délky ve vzdálenosti přibližně 100 km jižně od města Kijma v Kazachstánu. V přistávacím modulu byl velitel 26. expedice k Miru Rus Padalka a Slovák Ivan Bella. Oba se po přistání cítili v pořádku. Padalka měl pulz 80 a Bella 90 tepů za minutu…

Adaptace Ivana Belly proběhla překvapivě dobře. Velice rychle si zvykl na beztížný stav a nezlobily jej příliš ani bolesti hlavy. Jeho bezchybná znalost ruštiny a nadšení při provádění experimentů obdivovala celá posádka. Ve spolupráci s vědci na Zemi koordinoval pokusy s křepelčími vejci, která s sebou přivezl ze Slovenska v inkubátoru. Stáří těchto vajec bylo takové, aby se mláďata vylíhla právě během jeho pobytu na Miru. Až na pár kusů se podařilo Bellovi přemístit vejce do palubního inkubátoru, který tu zbyl po Solovjovově pokusu z počátku devadesátých let. Vejce byla rozdělena do dvou inkubátorů – jednoho statického a druhého rotačního (pro vytvoření umělé gravitace). Křepelkám vylíhnutým v inkubátoru statickém se dařilo dobře a rychle začaly přijímat potravu, křepelky z centrifugového inkubátoru nesnášely dobře změny osvětlení ani vystavení nízkým teplotám. Pokus s křepelkami, stejně tak jako všechny ostatní, mají své opodstatnění. Výzkum vlivu stavu beztíže s různými přídavnými změnami nejen napomáhá biologickému výzkumu, ale křepelky se dají také zcela vážně využít při meziplanetárních letech jako zdroj obživy kosmonautů. Velké množství proteinu a vysoká produkce křepelčích vajec činí z těchto vajec stravu vhodnou pro kosmonauty. Výsledky experimentů Ivana Belly se mohou tedy využít při některé budoucí výpravě k Marsu, nebo i dále. Bylo by ale nelogické vracet vylíhlou drůbež zpět na Zemi, když mohli kosmonauti v rámci pokusu výsledky experimentu výhodně zkonzumovat…

Program Štefánik v sobě zahrnoval ještě množství dalších pokusů, které Bella na Miru provedl. Dne 24. února zkontroloval spolu s velitelem Padalkou komunikaci a vybavení pro blížící se návrat na Zemi. Čtyři dny nato přistáli oba v pořádku v Kazachstánu. Program Štefánik, jak tuto misi Slováci nazvali, tak skončil a k radosti Slovenska proběhl celý bez problémů.

MEZINÁRODNÍ KOSMICKÁ STANICE ISS

Projekt mezinárodní kosmické stanice (International Space Station – ISS) je výsledkem spolupráce 19 zemí světa. ISS bude největší vesmírnou stanicí na světě a na oběžnou dráhu bude dopravena celkem 40 starty, ať už raketoplánů, nebo ruských raket Proton. V celkem šesti laboratořích bude možno provádět výzkum na velmi vysoké úrovni a lze zde očekávat nové objevy v oblastech biologie, léků, kosmických i průmyslových materiálů.

Jen nedlouho po přelomu následujícího století tak bude uvedena do provozu nejsledovanější víceúčelová laboratoř světa. ISS bude mít se svou rozlohou jednoho hektaru (100 x 100 m) více než pětinásobnou velikost oproti ruské stanici Mir. Bude obíhat nad našimi hlavami po takové dráze, že svým kosmickým okem pokryje 85 % zemského povrchu a 95 % populace. Nesrovnatelně jasnější bude tato stanice oproti jiným družicím, jež můžeme na obloze pozorovat. Přípravy na stanici ISS jsou v plném proudu. Zatím vše probíhá bez známek většího zájmu sdělovacích prostředků. Start prvního dílu se ale již rychle blíží. Úkoly byly rozděleny a každá ze zúčastněných zemí se činí. Zaostává jen Ruská federace pro svou náročnost v programu stanice Mir. Přesto by se zprovoznění nemělo příliš odchýlit od plánovaného data – roku 2004.

Category: 1999 / 09

Není příliš bratrských dvojic, u nichž bych cítil tiché souznění, a neznám ani jednu, která by tak navazovala na tvář svého otce. A přitom srovnávat je znamená trestuhodné zjednodušení. Nicméně jsem se o to pokusil tím, že jsem bratrům položil stejné otázky. U obou se jistá plachost snoubila s tvrdým názorem na vše, co se jim nelíbí.

„Neexistují blbé otázky, existují jen blbé odpovědi,“ řekl Jáchym Topol, než se náš rozhovor rozběhl. Snad mě chtěl uklidnit, snad chtěl hned naznačit, že vše vnímá jako rozporuplné, neklidné, neuchopitelné…


Filip a Jáchym Topol

Jáchym Topol (1962) se narodil v Praze jako vnuk spisovatele Karla Schulze a syn dramatika Josefa Topola. Po gymnáziu prošel různými dělnickými profesemi. Je signatář Charty 77, textař kapel Národní třída, Psí vojáci a Načeva. Vydal básnické sbírky MILUJU TĚ K ZBLÁZNĚNÍ (1991) a V ÚTERÝ BUDE VÁLKA (1992). Román SESTRA (1994) získal Cenu Egona Hostovského a byl přeložen do několika jazyků (některé ukázky i do čínštiny, mongolštiny a hebrejštiny). V roce 1995 mu vyšly prózy VÝLET K NÁDRAŽNÍ HALE a ANDĚL. TRNOVÁ DÍVKA (1997) je volný výbor příběhů severoamerických Indiánů. Pracoval jako redaktor v časopisech Respekt, Revolver Revue a Raut. Nyní externě studuje na Filozofické fakultě etnografii. Je ženatý, má dceru Marii.

Jáchyme, snažíte se o nějaký denní režim a daří se vám?

V normálním občanském životě se mi to absolutně nedaří. Pouze v mém psaní, které prožívám o samotě, což trvá několik měsíců, si zavádím tvrdý režim. Pomáhá mi, že teď píšu na chalupě v horách, která je odříznutá od světa. Není tam vodovod, ale zamrzlý pramen: musím štípat dříví, nosit vodu… Je to boj se živly, který mi pomalu končí (začátek března, pozn. red.). V době kalamit každý den v rádiu hlásili nějakýho mrtvýho a to mě donutilo k vojenskýmu režimu. Dokonce jsem myslel na válečný zajatce, který tvrdili, že když se ráno neoholí a neumejou, tak pojdou. Když jsem sám, zavádím režim, který vychází z pravidelnýho vstávání, z fyzický práce, z boje proti živlům. Potřebuju teplo, jídlo a denně mi musí zbýt šest až sedm hodin na práci. V Praze to nezvládám: rozpadám se pod telefonátama, faxama, návštěvama. Nenávidím to.

Jaké prostředí je vám nejbližší?

Mám rodinu, takže když jsem dlouho od své dvouleté dcery, je to pro mě utrpení. Smíchov už nesnáším. Byl pro mě inspirací aspoň pro pět knih, ale už dost. Pryč od Anděla. Ta spousta aut, nelidský baráky, smog… Já se hodně změnil díky malé dceři. Mám benevolentní manželku, takže můžu tři až čtyři měsíce trávit na cestách, třeba v Iráku, Mongolsku, Japonsku… Pak jsem velkou část času zavřený na vypůjčené chalupě, kde teď píšu nový román. Cestování, chalupa a byt s rodinou, to jsou má tři základní prostředí.

Nadáváte na poměry?

Mám tolik problémů sám se sebou, že mi na tyhle problémy nezbývají síly.

Pociťujete nějakou vděčnost osudu, že vás nechal vyrůst v tak dobrém podhoubí pro uměleckou tvorbu? Mám na mysli vašeho otce a přátele kolem něj. Jako jeden z mála z nás jste nevyrůstal v žádných ideových iluzích…

Takhle to asi vypadá na první pohled. Ale já jsem to nikdy nijak neprožíval tak, že by mně to pomáhalo. Pravdou je, že jsem měl vždycky dobré knihy, ale zároveň od puberty pro mne bylo jméno dědečka a otce strašlivým břemenem. Chtěl jsem se z toho vymanit, proto jsem z domova odešel už v šestnácti letech a potloukal se po bytech kamarádů. V undergroundu jsem řadu let psal pod pseudonymem. Zpětně mi dochází, že to byla hrdost a nutnost, která mi velela být sám. A navíc s tím byla spojena spousta negativních věcí. Když je vám sedmnáct, je vám velice nepříjemný trvalý zájem policajtů, který vás strčí do cely s nějakýma vrahama…

Zažil jste hodně chvil, kdy jste mohl poznat pevnost pouta přátelství a nepřátelství?

Od útlého věku mám obrovský štěstí na přátele. Dokonce mi někteří z těch sedmnácti let dodnes zůstávají.

Pokuste se charakterizovat váš vztah k bratrovi. Co vás nejvíc spojuje, v čem cítíte největší odlišnost, či přímo nesoulad?

Od dětství mám v sobě dán archetyp vztahu staršího bratra k mladšímu. Ve škole jsem vždycky chránil bráchu, pokud byl napadaný staršíma. Mám pocit, že brácha byl vždycky citlivější. Společný máme zřejmě individualismus. Každý můžeme být sám. Nejsme ti bratříčci, kteří by se stále viděli a vystupovali spolu, stačí, že o sobě víme. Zřejmě máme podobný prožívání světa, který se některým může zdát trochu katastrofický, ale je v něm též hodně humoru. S bráchou se vidíme párkrát za rok a většinu času se chechtáme. Největší odlišnost…? Mám pocit, že jsem zvědavější. Zmínil jsem to cestování, které mě nabíjí a tolik ho potřebuju, kdežto bráchu asi moc nezajímá. A brácha taky od svých čtrnácti let suverénně rozezpívává sály, a já mám problém, když uvidím v novinách svou fotku. Jsem pak týden paranoidní, aby mě někdo nepoznal. Tamhle proti nám sedí lidi a já už jsem naštvanej, že si o mně povídají. Jsem děsný trémista. S mým psaním je spojeno tu a tam autorské čtení, na které jsem si už trochu zvykl, ale dva tři dny předtím doslova bliju. Děsivý nervy. Někdo to má prostě daný. Ale někdy je to čtení skvělý, zvlášť když je příjemný publikum.

Co vám ve vašem povolání připadá nejméně schůdné, až zrádné?

Ostýchám se jít do nějakých vnitřních věcí… Psaní v sobě nese riziko totálního osamocení, riziko – jak říkal Apollinaire – pyšného strachu ze šílenství, a pokud máte rodinu, je tu riziko existenčních problémů, dennodenní obavy, z čeho uživit rodinu. Od léta budu muset do práce. Jestli se ovšem nestane nějaký zázrak a nevyjdou mé knihy všude po světě, což je zvlášť v mém případě obtížný – mé věci jsou skoro nepřeložitelný. SESTRA v pár jazycích vyšla jenom díky tomu, že se jí ujal nadšenec, který nad ní seděl dva roky.

Na co si musíte dávat ve svém životě největší pozor?

Někdy mám pocit, že je to taková rozcitlivělost, kterou musím krotit a která dejme tomu vede člověka k tomu, že třeba víc vidí, ale zároveň se s ní hůře žije. Musím si dávat pozor, abych kvůli tomu fantazijnímu vnímání stíhal realistický život. Moje psaní inspiruje nejistá půda, jistá bažina uvnitř mne, a já si musím dávat bacha, abych z ní mohl čerpat a zároveň normálně žil.

Umění a alkohol: věčné téma…

Mám s tím velký zkušenosti, například s psaním SESTRY. Byl jsem tři měsíce sám a hodně pil. Ne abych byl ožralej, ale abych v sobě něco opil. Tuším, že William Faulkner říká, že každý spisovatel má v sobě kritika a toho kritika je nutný v sobě opít, vyřadit ho. A mně alkohol opravdu pomáhal; tím myslím jen pár piv nebo pár sklenek vína. Při mé druhé knize ANDĚL jsem už pít nemohl: když jsem si dal dvě dvojky, psaní mě nebavilo, ale potom jsem se mohl alkoholem uklidnit. A při téhle knížce poprvé vůbec nepiju.

Hodně diskutované téma v umění je dávka egocentrismu. S tím souvisí schopnost sebereflexe. Musíte v sobě své ego hodně potlačovat, nebo naopak vybuzovat, aktivovat?

Spíše potlačovat, protože kdybych byl mohl… Vlastně už nemusím, rodina mě přirozeně brzdí. Teoreticky bych si mohl sbalit počítač a někde si sehnat díru a v ní žít, a tak dále, ale já jsem takhle žil od šestnácti let. Jel jsem na egu jako na koni. Kam mě žene…? Kdybych své bezmezné ego popustil, asi bych se přestal bavit s lidma. (úsměv) Mám takové období, kdy nezvedám telefony a nikam nechodím.

Nejde spíše o strach?

Je to hodně propojený. Jsem si dost vědomý svých chyb. Mám hodně pojistných vazeb, mám období, kdy si nevěřím a připadám si jako největší idiot, který píše jenom samý kraviny. Tahle období totálního propadu dovedou být dlouhá. Snažím se na ně zvyknout, ale nezvyknu si na ně jako na rýmu. Musím prostě někam odjet, nasadit tvrdě vojenský režim a psát. A když se do knížky dostanu, jsem v ní jako v tunelu.

Jaký vztah zaujímáte ke starším textům? Dodnes se vám líbí, nebo k nim chováte spíše shovívavost?

Snažím se tím nezabývat, ale většinou je to utrpení, mám pocit, že to mohlo být daleko lepší, že jsem to zanedbal, že to není ono. Ale teď mi napsali studenti z nějaké katolické školy v Německu, že mi udělili bůhvíjakou cenu. Byl jsem tím ohromený, bylo mi to velice příjemný, protože šlo o mladý lidi, kteří jsou mimo byznys, mimo ty konzumní sféry. A hodinu předtím jsem si připadal jako hříšník, který píše hříšné řádky…

Předpokládám, že jste typ, který poznal mnoho lidských neřestí. Co vám vzaly a co daly?

Neřesti, já nevím… Mně spíše připadalo děsivý, co člověk člověku dokáže udělat. Pil jsem samozřejmě hojně alkohol a zkoušel nějaké drogy, ale v podstatě je považuju za špatnou věc. Nic mi nedaly. Nikdy jsem v tom nejel. S těmito neřestmi jsem se jenom potěšil a pak šel jinam. Mám ten pocit. Alkohol je samozřejmě stálé nebezpečí. Může vypuknout za půl roku, za deset let…

Ve vašich textech i v osobním životě hraje podstatnou roli opravdovost, strach z falše… Už jste v tomto smyslu sám sebe zklamal, prohrál jste už něco?

Strach z falše může být třeba jen rafinovaný kalkul. V každém člověku je podle mne několik bytostí, a třeba SESTRU psala jiná bytost, než jsem teď já. Někdy se sám sobě směju, ale že bych se styděl, jak jsem někdy chytračil, to ne. Ale jinak se asi nepřetržitě zklamáváme. Já furt selhávám. Před třemi lety jsem se na stará kolena dostal na vysokou školu, tři roky studoval a teď jsem to přerušil. Neustále se bičuju k nějaké vzdělanosti: zabývám se etnologií, historií a geografií, ale je to tak velká oblast, že v ní zcela přirozeně selhávám.

Cítím z vás potřebu lásky a potřebu vyjádřit se k ní. Přemýšlel jste někdy o tom, jakou lásku máte v sobě, kolik jste jí schopen unést, či kolik se vám lásky nedostává?

Nevím, co na tohle říct. Nejsme přece hotoví. Nejsem přece hotovej člověk, abych mohl říct, tak a teď mám v sobě tolik ingredience lásky, to je věc, která je neustále v pohybu.

Jaký pohyb teď u sebe zaznamenáváte?

Jsem ženatý člověk, katolicky vychovaný, víc vám o tom vykládat nebudu. Ale mám velké štěstí – nevím jakým řízením osudu – že mám dost kamarádek nebo přítelkyň. Celý život jsem se vlastně pohyboval mezi holkama. V naší partě bylo hodně holek, který jsou dodnes mé kamarádky, ať už mají tři děti nebo žádné, ale ten ženský svět je pro mě strašně důležitý a necejtím mezi ženama a mnou nějakou velkou zeď. Spíše mám pocit, že se od nich pořád něco učím.

Ceníte si upřímnosti, nebo byste někdy ocenil takové laskavé pokrytectví, jaké mají třeba Američané?

Nemůžu jednoznačně říct, že mám rád upřímný lidi. Mně to je vlastně jedno. Když někam přijdu a začne tam na mě ožralej dvacetiletej básník něco řvát, tak ho v duchu někam pošlu. Upřímný, neupřímný… Mám rád zdvořilý lidi. Od blízkých lidí samozřejmě vyžaduju upřímnost, ale ta už je podmínkou nějakého přátelství, ovšem lidi, kteří vám řeknou: „Jé, tobě smrdí z huby a jseš úplně blbej,“ a považujou to za upřímnost, já považuju spíš za hlupáky. Navíc nevím, nakolik mi opravdu záleží, co si lidi, se kterýma se bavím, opravdu myslí. Mám dojem, že člověk to sám většinou ani neví. To je nepřetržitý. Mně se něco líbí, a než dojdu tamhle k tramvaji, tak se mi to zhnusí. Americká pokryteckost je trochu o něčem jiným. V americkém metru do někoho strčíte a on zvedne ruce, řekne „sorry“ a usměje se. To je pradávný instinktivní pohyb, který říká: „Já nemám tu bouchačku.“ Lidi jsou tam zdvořilý, protože nevědí, jestli do nich nevrazil šílenec, který má v nohavici bajonet. Samozřejmě, že je to instinkt k přežití, a myslím, že to přijde i sem. A potřebujeme to. I rasismus, který v Americe je, má změkčovací pláštík v úsměvu. Rasismus českýho ražení by třeba v Arizoně, kde jsem žil tři měsíce mezi indiánama, nebyl možnej. Zabili by mě. Oni jsou sice trošku rasisti, ale naučili se spolu žít.

Co vám osobně v životě připadá kruté, nespravedlivé…?

Asi chování některých lidí k dětem. To bych vraždil. To souvisí s tou americkou zdvořilostí. Když vidím, jak matky veřejně mlátí děti – za což by je třeba v Německu lidi roztrhali, tak si říkám, že civilizace prochází trochu i tudy. Hrabal říkával, že střední Evropa se pozná podle empírových nádraží. Já si myslím, že východní Evropa se pozná podle toho, jak se mlátí děti a psi, a podle zničených, zdevastovaných synagog.

Nějaký optimismus asi v sobě udržujete. Zkuste nějak pojmenovat naději, kterou v sobě živíte.

Naděje je v energii, která lítá kolem nás, a je na vás, kolik si jí k sobě vezmete. Nechci sklouzávat k žádnému mysticismu, ale jak jste před chvílí zmínil buddhismus, vybavuje se mi bezvadná příhoda. V jedné asijské zemi nás vzali mezi mladé lamy, kteří se tam modlili, a za rohem stál katolický kostel, kde mladý kluci studovali křesťanské nauky. A pak jsem na ulici asi za hodinu viděl, jak se ti mladý buddhisti a malý křesťani řezali pravítkama, mrskali po sobě sněhovýma ledovkama, rvali se jak psi. To se mi strašně líbilo.

Filip Topol (1965) je dosažitelný asi jako hollywoodská hvězda: náš rozhovor pár hodin před setkáním asi pětkrát odvolával. Přesto ve mně zanechal zvláštní dojem, který pramenil ze skromnosti a určité pokory. Vždycky mě u jeho malé postavy mátla čapí chůze. Adolf Mesner, člověk, který si podle fyziognomie sestavil i tabulku lidí, by asi řekl, že jeho dlouhé kroky vypovídají o velké sebejistotě… Ale proč ty nohy nosí tak plachý obličej…? To by mi asi nevysvětlil. Možná by mi dokázal, že Filip není vůbec plachý?

Filip od čtrnácti let hraje v dnes už téměř legendární skupině Psí vojáci, jíž se stal vůdčí osobností. Topolova skladba ŽILETKY inspirovala i stejnojmenný film, k němuž složil filmovou hudbu. Kromě skládání filmové hudby napsal knihu MNĚ TŘINÁCT a teď mu vyšel cestopis KARLA KLENOTNÍKA CESTA NA KORSIKU a kolibří vydání textů ze stejnojmenné sólové desky STŘEPY.

Filipe, snažíte se o nějaký denní režim a daří se vám?

Vstávám v osm hodin ráno, ale přesto vedu trochu schizofrenní život. Jednou půlkou života jsem v osmnáctém století a druhou půlkou žiju v kapele. Dopoledne většinou trávím s Mozartem a jeho kumpánama – pročítám partitury, katalogizuju, hrabu se v té době – a odpoledne zkouším s kapelou a tvořím. Ale tvorba, jak víte, není naprogramovatelná. Píšu, ale je to chaos. Nemá to řád, rozhodně mám však co dělat: učím se francouzsky, z francouzštiny překládám libreta oper, kuplety… Je toho hodně. Jiná byla jitra před operací slinivky. Tehdy šlo o to, jak a kde se nejdřív napít.

Jaké prostředí je vám nejbližší?

Můj byt. V něm mohu nejlépe cestovat svou fantazií. Běhají mi tam filmy, v noci si dělám velkolepá operní představení: usednu jako v divadle, nasadím si sluchátka, vezmu si libreto, zapnu svůj vnitřní videoklip a kochám se nádhernou operou. Zvláště opery osmnáctého století jsou fantastický a komický svět sám pro sebe. Je tam o čem přemýšlet a co si představovat. S kapelou Psí vojáci budeme slavit dvacetiletí, takže jsem toho celkem dost prožil a už nenacházím důvod chodit do hospod, do společnosti nebo na koncerty. Za prvé nevím, na jaké, protože si myslím, že tady není moc dobré hudby. A hlavně když poslouchám lidi, utvrzují mě v pocitu, že jejich rozhovory se stále motají v jednom kruhu: nikam se nehejbou, nikam se nevyvíjí, málokdy se stane, že tam něco jiskří nápady. Pro mne to už je ztráta času. Stal se ze mne dost samotář, asi po tatínkovi, a spíše pozorovatel.

Nadáváte na poměry?

Látka by se našla vždycky, ale neustále pociťuji vděk a určitou pokoru, protože si pamatuji, jaký to bylo za komunismu. Nemám potřebu poslouchat lidi, kteří skuhrají nebo nadávají na prezidenta, dost dobře je nechápu. Alespoň z nějaké slušnosti by si měli uvědomit, že už to, že mohou veřejně nadávat, je úžasný. Vůbec v poslední době přestávám být tolik tolerantní a začínají mi vadit lidi, přestávám je mít rád. Uznávám, že pár jedinců je úžasných, ale lidi jako celek…? To je boží omyl. (úsměv) Další intolerance ve mně vyrostla, já těžko snáším Rusy. Vůbec Rusy, včetně literatury a filmů. Včera jsem se díval na Bondarčukův film VOJNA A MÍR, už mě irituje ta jejich těžkopádná duše. Díky těm operám mě to vtahuje spíše do Evropy, hlavně do Itálie, i její architektura mi je velmi blízká. Rusko mi už nějak vadí.

Pociťujete nějakou vděčnost osudu, že vás nechal vyrůst v tak dobrém podhoubí pro uměleckou tvorbu? Mám na mysli vašeho otce a přátele kolem něj. Jako jeden z mála z nás jste nevyrůstal v žádných ideových iluzích…

Já měl sice štěstí, ale chtěl bych říct, že každý měl tu šanci dostat se k undergroundu. Kdo měl zájem, tak se k tomu dění přidal. Takže to nebylo tak, že by mi spadly do klína známosti třeba oproti Moravákům. Pravdou je, že mé rodinné zázemí bylo výjimečné, ale to byl jen začátek, start, pak už to záleželo jen na mně, kam se budu orientovat, s kým se seznámím. Ale jsem osudu vděčný, protože dětství byla pro mne skvělá škola.

Zažil jste hodně chvil, kdy jste mohl poznat pevnost pouta přátelství a nepřátelství?

Ono knižní, ryzí přátelství jsem skutečně poznal. To, že se po revoluci společnost roztříštila, je jen dobře. Přátelství fungovalo třeba v ohrožení: člověk mohl spoléhat, že mu někdo kryl záda. Přátelství byla tehdy pevná. Smutné pro mne je, když vidím, že se některé máničky z undergroundu nikam nevyvíjí, ale to se týká čehokoliv, co se zastaví a ustrne. Jsou ale tací, kteří získali svůj nadhled, v podstatě jsou v tom svým stavu spokojení a necákají ze sebe komplexy. Tihle vyrovnaní „androši“ jsou fajn, ale ty zatrpklý skuhralové, kteří mají pocit nějaké nedoceněnosti, nedokážu snést.

Pokuste se charakterizovat váš vztah k bratrovi. Co vás nejvíc spojuje, v čem cítíte největší odlišnost, či přímo nesoulad?

Já ho miluju a vážím si ho jako autora a jako člověka. Je to už takovej chlap. Umí se postarat o rodinu… Spojuje nás podobný pohled na svět a na okolí. Spolu jsme vyrůstali a vjemy, které se nám dostávaly, jsme tavili ve společném tyglíku. Trochu nás asi odlišuje, jakým způsobem s tou přetavenou hmotou pracujeme. Jáchymův styl psaní je úplně jiný než můj: píše úderným, hektickým, trochu až chaotickým stylem, kdežto já mám blíž ke klidnému vyprávěcímu tónu. Já třeba slintám blahem, když čtu Paměti od Casanovy. Já jsem asi jediný z rodiny, kdo přečetl celého Musilova MUŽE BEZ VLASTNOSTÍ. Bratr to vzdal. S chutí jsem se hrabal i v Marcelu Proustovi. Já už se odkláním od témat drog a temna – myslím, že už je to vyčerpaný.

Co vám ve vašem povolání připadá nejméně schůdné, až zrádné?

Jedna z nástrah je, že jsem svou tvorbu postavil na jediném receptu: na upřímnosti. Na veřejnosti jsem v podstatě dost odhalenej, to je to chození s kůží na trh. Někdy si říkám, a potvrzují mi to i jiní, jestli to není až moc. Někomu dělá problémy to poslouchat, až se svíjí, jak je to otevřený, nahý… Mám strach, že když sám sebe tak vysílám do světa, abych se neztratil. Ale na druhou stranu si říkám: „Panebože, co tady zakrývat, čím něco maskovat? Vždyť je to jen pravda. Tak ať si s tou pravdou každý poradí!“ Věřím, že je snazší poradit si s pravdou, vstřebat ji po svém, než se smiřovat s naservírovanou kamufláží. Ovšem tahle doktrína může být jedna z nástrah, která by mě jednou mohla zničit. Za deset let vystřílím všechny náboje a zůstanu tak obnažený, že svět už o mě nebude mít zájem.

Na co si musíte dávat ve svém životě největší pozor?

Tak na alkohol. (úsměv) Nejdůležitejší pro mě je zachovat si čistý štít. Na to si dávám bacha. Abych se nemusel stydět.

Umění a alkohol: věčné téma…

Co se týče alkoholu, mám čisté svědomí. Nelituju toho, co se stalo, každý má své životní zákruty jinak. Jednou se novináři ptali Lou Reeda na jeho silný drogový období. On to krásně smetl se stolu větou: „To bylo jedno moje životní období.“ Alkohol v umění je velmi subjektivní záležitost. Mně osobně alkohol nepřekážel. Když jsem byl ožralej a něco napsal, druhý den jsem viděl jen bláboly, kdežto v kocovině jsem napsal nejvíc věcí. Kocovina ostří smysly.

Zpočátku, kdy jsem procházel bláznivým kolotočem koncertů, alkohol zbourával určité bariéry mezi publikem a mnou. Po dvaceti letech hraní tyhle starosti už nemám. Samozřejmě, že by bylo zajímavý vědět, co bych dělal, kdybych se v životě nenapil. Ale je tam to kdyby… Alkohol patrně pomáhá fantazii se někam přesunovat, záleží, jestli to je dobře, nebo špatně. Bojím se ho zatratit i nezatratit, ale kdybych to shrnul, rozhodně je špatný na něj sázet; u mne byl alkohol vždy vedlejší produkt. Zcela bez pokrytectví říkám, že se mi bez alkoholu teď žije úplně skvěle. Hlavně mě fascinuje, že se po té operaci alkohol ke mně ani jednou nazpátek nelísal, ani jsem o tom nepřemýšlel: jako by mi tu potřebu alkoholu někdo amputoval. Tahle kapitola je prostě uzavřená. Je to zvláštní…

Hodně diskutované téma v umění je dávka egocentrismu. S tím souvisí schopnost sebereflexe. Musíte v sobě své ego hodně potlačovat, nebo naopak vybuzovat, aktivovat?

Mně mé ego nepřekáží, nemusím ho vyhánět někam na pastvu, koncerty mi bohatě stačí k tomu, aby se vyřádilo. Ale já jsem do toho spadl tak nějak přirozeně. Taky mě často udivuje, že jsem veřejná postava a ještě navrch zpěvák. Ale že bych v soukromém životě měl potřebu své ego vybičovávat nějak napovrch…? Spíše ho zakukluju.

Jaký vztah zaujímáte ke starším textům? Dodnes se vám líbí, nebo k nim chováte spíše shovívavost?

Všechny moje texty jsou osobní, upřímný, jsou to takový zašifrovaný deníkový záznamy. Rozhodně se nad nimi nečervenám, nad některými se pousměju a jsem k nim dost shovívavý. Nevadí mi.

Předpokládám, že jste typ, který poznal mnoho lidských neřestí. Co vám vzaly a co daly?

Myslím, že mi daly hodně. Alkohol jsem pil důkladně, takže jsem zažil stavy, k nimž by se málo lidí mohlo jinak dostat. Občas jsem se ocitl v tunelu, v takových zvláštních stavech… Bylo to zajímavý, ale zase je fajn, že o tom mohu mluvit s přehledem přeživšího. Neřesti mi vzaly zdraví, což je dost otravný, ale nemá smysl si stěžovat. Teď to bude znít, jako že si na něco hraju, ale mně opravdu překáží moje tělo: chodit na záchod, starat se o jídlo… Kdyby tak člověk mohl žít ze vzduchu…

Ve vašich textech i v osobním životě hraje podstatnou roli opravdovost, strach z falše… Už jste v tomto smyslu sám sebe zklamal, prohrál jste už něco?

Za vším, co jsem udělal, si stojím. V tomhle mám silnou autocenzuru. Jsou věci, jako že se mi nedaří omezit kouření, ale nějakou vážnou prohru, že by si člověk pak sypal popel na hlavu…?

Cítím z vás potřebu lásky a potřebu vyjádřit se k ní. Přemýšlel jste někdy o tom, jakou lásku máte v sobě, kolik jste jí schopen unést, či kolik se vám nedostává?

Myslím, že se mi lásky dostává až moc. Taky tam byly nějaký kotrmelce, ale míra té viny…? Ale já vám stejně nerozumím: jako bych měl v sobě tajnou baňku, kde je láska.

Ale každý ji máme naplněnou jinak…?

Záleží k čemu a ke komu, ale pravdou je, že to může být tak hluboký, že bych se z toho mohl zbláznit. O těch hranicích nevím a ani si je nevytyčuju, je to neohraničené pole. Je možné, jak říkáte, že zamilovanost je nemoc. Když se po nějaké shořelé lásce podíváte po deseti letech, tak vidíte v tom zvláštním vztahu určitou vyšinutost.

Ceníte si upřímnosti, nebo byste někdy ocenil takové laskavé pokrytectví, jaké mají třeba Američané?

Určitě tu upřímnost. V podstatě na kost. Hlavně mám pocit, že falešný pokrytectví se prokoukne hned a není pro mě zajímavý. Co s takovou hrou? Pokud to je takový, jaký to je, s tím už se dá něco dělat, na to už mohu reagovat. Hra vám za čtvrt hodiny může změnit podobu. Kdežto skutečnost vám vydrží déle. Víc se setkávám s těma hráčema, a to možná způsobuje mou určitou izolovanost. Já nevím, co s těma hráčema. Mě ta hra s nima nebaví a myslím si, že už na to není čas. S upřímností mám dobrou zkušenost, ale je jí málo.

Co vám osobně v životě připadá kruté, nespravedlivé…?

Život… (smích) Mohl bych třeba mluvit o Bohu… Vzpomněl jsem si, že když jsem se vrátil z nemocnice, změnil se můj vztah k životu. Je to v podstatě úžasný dar. Jsem vděčný, že žiju, a pak si v novinách přečtu, že v nějaký vesnici spadla májka a zabila čtrnáctiletýho kluka. Tak si říkám: „To je ta boží vůle?“ Tomu fakt nerozumím. Připadá mi to krutý a nesmyslný. V mém konkrétním životě mě štvou ty neupřímnosti, které se dají jednou, dvakrát skrýt pod stůl, ale jsou to kapičky jedu, které se neustále nabalujou a pak otravují celý život, ovzduší… Z nejasností, z intrik, ze žabomyších blbostí vždycky vyroste moloch. Nedá se proti tomu bránit. Jsou jak komáři. Já se proti nim bráním tím, že je odmítám. Už neargumentuju, to k ničemu nevede. Je to trochu úděsný, možná se mýlím. Teď poslouchám Mozarta, který mě v nemocnici v podstatě zachránil. Je v něm dar neuvěřitelný vlídnosti a dobrosrdečnosti. Občas mě napadá, že bych světu dal terapeutickou bombu: na celý zeměkouli bych na půl hodiny pustil jeden Mozartův klavírní koncert. Říkám si, co by to s tím lidstvem udělalo? Asi nic. Těm komárům, který mají jaderný a ekonomický zbraně, asi nedojde, že ten život by mohl být docela jednoduchý a prostý.

Nějaký optimismus asi v sobě udržujete. Zkuste nějak pojmenovat naději, kterou v sobě živíte.

Co se týče lidstva, asi vás zklamu, vidím to černě. Utrpení je dnes pouze skrytější a rafinovanější. Poddanství bylo třeba dost tvrdý, ale každý v něm znal svou cenu. Až ta Francouzská revoluce, kdy povstala lůza, postavila všechno na hlavu a začala zakládat politické strany. Včera ve vaně mě napadlo, že si každá banda může založit stranu a už to funguje. Chybí ta vznešenost, ušlechtilost, řád. Vidím to v té hudbě. V hudbě devatenáctého století se už objevují disonance, disharmonie, sama hudba už začíná být nervní, nemocná. Předtím byla jasnější. Nevím, co se mnou bude, a nehodlám to ani plánovat, ale jedna touha by tu byla. Můj přítel, doktor, mi v nemocnici vyprávěl o umírání. Říkal, že je dost otřesný, když lidem dojde, že nastal okamžik nevyhnutelné smrti. Lidi zpanikaří, chytají se za hlavu, chtějí zastavit čas a změnit minulost. Já bych chtěl umírat v klidu, abych když se ohlédnu za svým životem, abych nepanikařil a umíral s úsměvem.

Category: 1999 / 09

Šest týdnů jsme strávili v listopadu a v prosinci v Jihoafrické republice a v Zimbabwe. Pachtili jsme se na bicyklech proti větru mezi obilnými lány Západního Kapska, jindy se smažili u příkopu ve snaze něco stopnout. Vyšlapali jsme 1300 výškových metrů na Velký sráz do království Lesotho.

Vytrhnout se z náručí bílých farmářů a poznat život černé většiny v JAR se nám nepovedlo. S jedinou výjimkou: návštěvou misijní nemocnice Armády spásy vysoko v horách království Zuluů. Přivezli jsme jim pár beden diagnostických proužků, Jodisol a tři chirurgické odsávačky.

Můj černý zákazník, můj pán!“ pravil Roland Miller, řezník z Kokstadu, Němec jako poleno. S profi úsměvem obskočil korpulentní zuluskou krasavici, černou jak noc v Africe. S uctivou úklonou na závěr. Dáma úklonu opakovat nemohla, spadla by jí z hlavy dřevěná bedýnka.


Ve skanzenu Šakaland mladé „divošky“ tan-
covaly a myly nádobí, mládenci harašili zbraněmi
a nosili kufry. Panímámy vytrvale vázaly rohože
pro komplex okolních hotelů, vystavěných
v domorodém stylu.

UVÍTÁNÍ KUKUŘIČNOU KAŠÍ

Blízkou hranici s bantustanem Transkei smetly dějiny, a tak je třeba uctít i nové klienty. Vedle řeznictví na hlavní obchodní ulici pro ně zřídil Roland jídelnu: hovězí na kari, slepice na kari, kari mutton – vliv Indie je ve východní a jižní Africe bez debat. Afriku reprezentuje – po právu – kukuřičná kaše.

Protože jsme byli mnohokrát varováni bílými, vsunuli jsme bicykly až do bufáče, peněženky a pasy zastrčili na ta nejzapařenější místa. Někdo si dal pej – lístkový piroh naplněný skvělým hovězím na pepři, já měl tuším skopové a poto. Poto či putu (v řeči zulu), neboli sadza (ndebele), značí kukuřičnou kaši. Všichni kolem si ji nenuceně cpali do pusy pravou rukou.

Byli jsme v bufetu samozřejmě jediní bílí. Tedy do chvíle, než přes kuchyni vstoupil Pan Majitel. Šest a půl stopy nejmíň, metrák svalů porostlých zrzavými chlupy, na lokti asi tříletého blonďáčka. Miller & syn na inspekci své firmy. Samozřejmě nás hned oslovil.

Rasová solidarita mu velela vytáhnout nás ze snědé společnosti a pozvat domů. Jako obvykle, nacpali jsme se i s bicykly na krytou korbu obrovského pick-upu. Vešli se tam také dva usměvaví černí řezničtí tovaryši. Roland má na své pětisethektarové farmičce rybník, tucet domorodých chýší a dva kopce, toho času pokryté kvetoucími oranžovými liliemi. Nepěstoval nic a choval pouze řeznické psy. Tři hnědé obludy (skvostní ričbekové) se na nás vyřítily a černoši se přestali usmívat. Psi se před námi svalili na záda a kňučením se dožadovali drbání pod krčkem. Černoši raději nadále setrvali na korbě.

Našel jsem je tam ještě za dobrou půlhodinu, gestikulovali na mě přes okýnko: „Promiňte, pane, podržel byste ty psy? Před týdnem pokousali bratra. A my potřebujeme jít domů!“

Držel jsem pejsky na lopatkách a pánové plížením opustili své vězení. Za brankou se dali do běhu. Afrika nadále vychovává skvělé sprintery.

Mladá paní řezníková byla ještě hezčí než její mercedes. A ten dům! A ta večeře! Po ní se domácí odebrali na jakýsi večírek a nechali nás doma s dvěma klučíky a černochem v montérkách. Ten nás měl asi všechny na starosti. Říkal, že je dřevorubec, ale choval se v tom nóbl salonu naprosto přirozeně. Dobrou angličtinou trousil vtipné postřehy z politiky. Potom obsadil kuchyni a likvidoval ohromnou hroudu sekané z ledničky.

Před polednem jsem vlezl do lednice. V ní totiž začíná proces výroby biltongu, sušeného masa, obyčeje to otců trekkerů. Bílí kolonisté už před třemi sty lety konzervovali hovězí, antilopí a pštrosí maso sušením. U Rolanda dělají biltong náramný, recept na směs koření zajisté obdržel až u smrtelného lože dědečkova. Asi třísetgramové pláty kýty se obalí kořením, nechají den zavadnout a tři dny se suší zavěšeny na drátech, v průvanu a stínu. Prodává se v kusech či krájený na plátky, také jako sušená klobása.

PADESÁT STUPŇŮ CELSIA

Venku je teď v listopadu na slunci jistě přes 50 °C. Možná z nás bude taky biltong, ještě předtím chci ale předat do správných rukou vzorky veterinárních odběrovek z budějovické Gamy. Dr. Galliers byl i v sobotu o poledni ve fofru: „Máte čas? Jo? Tak si nasedněte.“

Naše zdravotní sestra Jana usedla vedle doktora, já a jeho pes jsme vyskočili na korbu děsně omláceného pick-upu. Po dvaceti minutách jízdy mezi kukuřičnými poli a pastvinami jsem byl omlácený taky. Pes šel první očuchat pacienta. Ve stínu akácie schlíple ležela kravka.

„Je vydojená. Ztratila vápník v mlíku. Starý krávy už nedokážou dost rychle doplnit krevní hladinu kalcia vyplavením z kostí. Musíme jí nějaký píchnout. Sestro, injekci!“

Jana natahovala jednu kravskou dávku za druhou a doktor to cpal krávě do krční žíly. Já jsem se s minoltou u oka motal v kravincích. Zvířeti hezky zvlhnul čumáček, zvedlo se a pomocí oháňky nás radostně postříkalo tím, v čem jsme všichni čvachtali.

Zatím nám asistovali černí kovbojové bez stetsonů. V parádním koženém klobouku se poté objevil pan majitel. Z pozvání na čaj se přirozeně vyklubal oběd. U kávy jsem vytáhl prospekty loveckých „šperků“ z brněnské Zbrojovky. Farmář se uculil a přinesl fotku dvou impal, skolených vloni na pozemku farmy. A také flintu, kterou k tomu použil. Zbrojovka Brno, tady jim říkají Bruno.

TŘI DNY U MODRÝCH

U modrých podle barvy uniforem Armády spásy. Víc než rok jsme pro jejich misijní stanici vysoko v horách, kousek od sídla krále Zuluů, loudili u českých firem pomoc.

Materiál letěl do Durbanu, major Olkers jej pak vzal autem do misie ve městě Ngoma. Nás pět přistálo v Kapském Městě – odtud je do Ngomy 2000 kilometrů. Celkem nás jich čeká 5000 a chceme vidět z Afriky víc než asfalt. Proto občas stopujeme.

Po dvou týdnech kombinovaného pohybu na severovýchod, skrze obě Kapské provincie, bývalý bantustan Transkei a nádherně divoké hory království Lesotho, je Zululand už na dohled.

MILIONÁŘ V UMAŠTĚNÝCH DŽÍNÁCH

Podvečerní stop na dálnici severně od Durbanu měl tradiční průběh: násilím jsme byli zavlečeni do koupelny, kuchyně, salonu a ložnice pro hosty. Tahle farma stála mezi ananasovými a sisalovými plantážemi nedaleko rezervace False Bay, což je vnitrozemský záliv Indického oceánu s hrochy a krokodýly.

Následující nedělní ráno jsem v metodistické kapli nechtě zasedl místo jakémusi Stevovi. Ten to vzal jako znamení boží a po kázání si nás odvedl domů. Pár desítek hektarů ananasů měl jen tak mimochodem, současný podnikatelský záměr se týká dvaceti čtverečních kilometrů buše. Staví v nich „bungalows“, silně připomínající chatky ROH.

„Well, plány na ty bungalows mám z Prahy. Pak nakoupím nějaký springboky, žirafy a tak. Udělám z toho rezervaci. Privátní game-parky jsou dobrý džob, je jich tu okolo několik. Turisti jsou blázni do foto-safari, sem tam si na něco vystřelí. Leopardy kupovat nemusím, ti se tady toulají normálně. Minulý týden sežrali Robinsům třetího psa.“ Steve má šest rhodéských ričbeků, dvě služky a staromládenecký binec v domě.

U hemeneksu (vmíchal do něj také ananas) pravil, že přece u všech čertů nepojedeme 150 kiláků k Armádě na kole. Ani by to nešlo: silnice vede skrz národní park Hluhluwe a zadávených misionářů už prý bylo dost. A že nás vezme autem.

Seděl jsem na střeše pick-upu a minoltou lovil antilopy, prasata, pakoně, buvoly, žirafy… Steve zná místa výskytu zvěře a před místy výskytu rengerů mě vždycky odvolal do kabiny.

„Ty kráfo!“ huláká Mr. Steve Fouché z okýnka na samičku kudu. Mluví anglicky, afrikánsky, německy, francouzsky, zulu, ndebele, xhosa a česky. Tedy česky jenom pár nelichotivých výrazů, kterými se zřejmě oslovovali jeho kolegové u firmy Baťa.

Steve v těchto horách vyrostl – patřily zčásti jeho otci – chodil do černé školy a na bílou univerzitu. V domorodé vsi jej znali a metráková zuluská prodavačka se jej snažila přes svá obrovitá prsa políbit. V tomhle obchodě prodávali nejčerstvější vajíčka na světě. V rohu pod okýnkem ve třech bedýnkách hnízdily tři slepice, připravené vyplnit bez meškání vaši objednávku. Steve brebentil hned mlaskavkami řeči xhosa, hned zas šonštinou. Milionář v umaštěných džínách, náruživý pytlák jako většina domorodců. A právě proto, že není rasista, může o lidech říkat, co si myslí. I věci překvapivé: „Teprve za Mandely je tu svoboda. Jistě nejvíc pro těch skoro čtyřicet milionů černých, barevných a Indů. Pro mě je tady až teď svobodný trh. De Klerkova vláda chtěla všechno kontrolovat, všechno zdaňovala – každý obchod, prodej půdy, dědictví, všechno. Ne že by to Mandela nechtěl taky, ale nemá na lidi. Vyměnil bílé úředníky za černé, což nefunguje. Naštěstí. Lidi můžou dělat cokoliv. Jsme teď všichni svobodní.“

VE ŠPITÁLE V NGOMĚ

Armáda spásy postavila v roce 1917 špitálek v Ngomě, později přibyla škola a kaple. Vliv misie je znát v okolních vesničkách. Hygiena, gramotnost, naděje ve víře – ty lepší stránky civilizace. Ngoma má 88 postelí, ale pacientů dobrou stovku. Tuberkulóza chce dobré jídlo, velmi pravidelně a velmi dlouho správné léky. Za šest měsíců v nemocnici je šance na uzdravení. Často dočasné, také proto, že pacienti mají současně AIDS. Nikdo však na něj – alespoň oficiálně – neumřel: umřeli na TBC, selhání ledvin, zápal plic… Ochranu před AIDS všichni znají, ale k čemu to je, když se na to neumírá? Prezervativy jako humanitární dar do Afriky nevozte!

Státní kasa teď nějak hubne a stát zaplatí jen dva týdny nemocniční péče, pak má pacient brát antituberkulotika dlouhodobě doma. Jak přimět negramotného vesničana, aby půl roku polykal pravidelně léky, zvlášť když se mu už v nemocnici ulevilo a přibral? Prý to budou kontrolovat ti gramotní. Pan učitel, hokynář ve vsi… Budou? Armáda spásy se ze všech sil snaží získat prostředky, aby šestiměsíční režim mohla zachovat. Maličko jsme přispěli.

Misii v Ngomě vede korpulentní padesátnice, Jihoafričanka s britskými předky. Štáb šestnácti sester je barvy pleti různé, paní vrchní je Zulu.

U VIKTORIINÝCH VODOPÁDŮ

Viktoriiny vodopády jsou veskrze bílou záležitostí, snad kromě personálu a školních výprav. Za zmínku stojí průpovídka naší misionářky Zuzky: „No, když jsem dokázala u Viktorek vrátit prázdný flašky od piva, tak už si můžu troufnout kamkoliv.“ Vystihuje to atmosféru.

Nastaly jakési zdravotní komplikace, a tak jsme od Viktorek 150 km do Dete k bráně rezervace Hwange zvolili noční vlak. „Ekonomická třída“ je všude slušné označení pro tu nejhorší. Ale dokud mají ve výčepním vagoně pivo, je snesitelná.

Ke všemu ještě revizor! Za osobní lístek jsme dali 28 zimbabwských dolarů, a on chce ještě 30 za každý bicykl. Že prý „extra spešl vagón a móc tezky kolo, pane,“ a tak dokolečka. Nepokrytě jsem mu nabídl 20 dolarů do kapsy. Ruka mu zacukala, ale loajalita státního zaměstnance ještě zvítězila. Vrátil se za hodinu s tlustým, nečitelně popsaným sešitem, jímž dokazoval, že 30 babek za jedno kolo je správná taxa.

Moji padesátku jsme zašli rozměnit do výčepního vagonku. Dopadlo to potykáním nad sklenicí pěnícího Zambezi. Bryan pak pravil, že končí službu v Dete jako my a že přece nebudeme ve dvě v noci stavět stany. Musíme k němu domů, žena bude mít radost.

Paní revizorová byla žena podle ndebelského ideálu, totiž velká žena. Dobrých 140 kg. Taková, co vrhá velký stín pro svého mužíčka. A opravdu měla radost, hlavně z korálků z Jablonce. Ráno nám uvařila kukuřičnou kaši sadza a pan revizor, totiž můj přítel Bryan Dave Daihai, mi daroval vyřezávanou židli. Tahal
jsem ji na kole dva týdny napříč Zimbabwe.

U BAREVNÝCH

Národní park Matopos nám udělal radost, protože se tam smí s bicyklem. Zabírá desítky údolí mezi oblými skalními monolity, na jejichž temenech a úbočích drží v neskutečně vratkých polohách viklany – obrovské balvany balancující ve stylu Kolumbova vejce na balvanech ještě obrovitějších. Mezi nimi vykukují pakoně, antilopy, nyaly horské, gazely Thomsonovy, jelínci, damani, a školní výpravy.

Také tu mají bílé nosorožce, ale za těmi vás pustí jen v autě. A pochovaného sira Cecila Rhodese a za tím vás pustí za stovku. Kvůli nosorožcům jsme se do jakéhosi džípu vloudili, kvůli symbolu koloniální Británie jsme finančně krvácet odmítli.

Během tří dnů jsme se v Matopos cyklisticky docela ukojili, a tak jsme z Bulawaya do Harare zkusili zase stopa. Pan Richard Black vypadal sice black, ale černý nebyl, neboť jeho dědeček byl bílý, i když se jmenoval Černý. Dědeček paní Blackové byl náhodou také bílý. Manželé Černí byli tudíž „colored,“ barevní. A hodní. Zastavili a dvacet minut přerovnávali náklad mobilních telefonů a videokazet, abychom se vešli. Pak jsme jeli 130 km/hod, a to jsem ještě na otevřené korbě nezažil.

Když jsem se ve Gweru zeptal, kde je kemp, Richard se zatvářil tajemně a zavedl nás do pizzerie na náměstí. Byla jeho. Takticky jsem odmítl italskou krmi a požádal o sadza. Ale možná to bylo zbytečné gesto, protože Blackovi už asi byli rozhodnutí ubytoval misionáře doma.

Celý večer jsem skuhral, že jsme si neužili Afriky opravdu černé. Richard podlehl. Ráno se nás ještě zbavil tím, že nás poslal do příměstského parku. Vyklubala se z toho rozkošná rezervace s chovnou stanicí asi šedesáti lvů, s párkem leopardů a hyen. A s okruhem buší, kde nad cyklistovou hlavou přelétali marabuové a supi a stezku mu křížila stáda pakoní a zeber. No paráda!

ČERNÁ AFRIKA

Po obědě nás Ríša přesvědčil, že černá Afrika existuje. Obětavě totiž s námi a s dcerkou vyjel na venkov ke tchýni! Bydlela v oblasti domorodých vesnic, kde alespoň kousek Zimbabwe nepatří farmářům. Pronikali jsme do nitra náhorní plošiny Matebele, blíž srdci černočerného kontinentu. Nejdřív se na políčkách jenom šklebily a zasychaly jakési řídké rostliny, zato vedle kulaté chýše často stály domečky obdélníkové, moderní. Jejich majitelé mají obživu v niklových dolech a hutích v Gweru a svoje zahrádky tak neprožívají. Postupně ale potkáváme kukuřici vyšší a vyšší, občas studnu, v zahrádce mangovníky a poto (papája). Banánovníky jenom výjimečně v okolí studny, tohle je suchý kontinent.

Kolem škol mračna děcek v troskách školního stejnokroje, kolem „bottle store“ chlapi a na polích ženské. Pohyb je ale jen ráno a večer, až teplota klesne. Většinu letního dne je líp ležet v chýši.

POKROK HOLT NEZASTAVÍŠ

Taky paní tchýně bydlí v tradiční kulaté chýši, jen udusanou hlínu nahradil beton. Klimatizovaná je skvěle: průvan skrz rákosovou střechu vytáhne horko ven, podlaha chladí. Zrovna jako mongolská jurta, i ta výbava je stejná: nádobí z tykví (ale častěji z PVC), matrace z trávy (nebo z molitanu), za prostěradlo zvířecí kůže (popřípadě rozříznutý silonový pytel).

Usedlost má tři chýše: pro chlapce a svobodné pány, pro dívky a vdovy a jednu manželskou, moderní obdélníkovou s plechovou střechou – v té byl hic jak v peci.

I já se dostávám do varu. Po okolí směňuji české korále za tykev-šufánek, za tykev-kontejner, za velkou šnečí ulitu, za hlavu pakoně, za dikobrazí ostny… A za úsměvy od ucha k uchu. Teď už vím, jak na tě, Afriko. Nacpu tě do foťáku, i kdybys nechtěla.

ČERNÝ RÁJ

Severně od Harare (dříve Salisbury) jsou podle mapy jeskynní malby. Oblast se jmenuje Mukumbi a přijeli jsme sem čtyři dny před naším odletem domů. Teprve teď a teprve tady, na poslední dny jsem si našel tu svou Afriku. Bez turistů. Vykašlali jsme se na jeskynní malby i na jedinou asfaltku, stejně brzy slepě končí. Po dobytčích stezkách jsme křižovali roklemi mezi skalními monolity, přeskakovali a brodili potoky, pronásledovali ptáky a sledovali smaragdové hady s červenýma očima. Krajina je stejná jako v parku Matopos, stejné fascinující viklany na vrcholech hladkých kamenných kopců. Vykukují z horkého a suchého buše jako hřbety velryb, jako kus brontosaura, jako zadek velehrocha, na němž trůní balvany zvíci vagonu, puklé a v nakloněných pózách zkamenělých opilců. Nad tím supi, marabuové a vysoké kumuly, které před večerem zoranžoví, zrudnou a rozsvítí celou oblohu. Nikde na světě jsem takovou neviděl!

Kumuly zrudly už podruhé a ten večer se nám nechtělo stavět stan. Mohli jsme se pozvat do kterékoliv chýše, ale vybírali jsme podle jazykových schopností obyvatel. Zachtělo se nám komunikovat i jinak než korálky, úsměvem a rukama. Bernard míchal do své mateřské šona občasná anglická slovíčka, což dávalo naději. Vlastnil několik chýší a hranatý dům o třech místnostech.

Kukuřice kolem chýše byla obdělaná tak napůl – zřejmě se bez ní obejít nemohli, ale raději by dělali něco jiného. Dětí už měli šest, a tak hned po setmění Bernard připojil automobilové akumulátory. Nikoliv k žárovkám, to by byla škoda. Tma ať je černá jako ta jeho nádherná ženská, do tmy nechť svítí jiný posel pokroku: televizor!

A bylo po konverzaci. Zimbabwská státní televize by udělala líp, kdyby si do rohu obrazu rovnou umístila logo Baťa, ušetřila by za ty cedule a panely s reklamou krále ševců, které ležely a visely v každém záběru. Pořad byl občas přerušen reklamou. Můžete hádat, nač. Baťa vlastní fabriky, obchoďáky, školy a slušný díl Zimbabwe. Ustlali jsme si v dokonale prázdné zadní místnosti. Její akustika se projevila naplno, když na plechovou střechu zabubnoval liják. Tamtamy by zbledly před tím rachotem. Blesky rozžíhaly krajinu a do mozku a do srdce mi vypalovaly siluety akácií a viklanů v horách. V duchu jsem se omlouval stepi kolem mongolského Caggan-nuur a kopcům v Tibetu, celé mé zbožňované Asii, že jsem jí nevěrný s černou krasavicí Afrikou. Už se stalo!

Category: 1999 / 09

Poušť puká horkem a slabý vánek přináší jen nepatrnou úlevu. Z vyschlého řečiště se vynořuje postava s dlouhou tyčí a malým kbelíkem. Rychle mizí za keři akácií. Zastavuje u paty vysokého kaktusu a prací svého bidla připomíná klácení ořechů.S žuchnutím dopadají na zem plody kaktusu saguaro.


Na ramenu kaktusu saguaro je vidět
hojná úroda ještě nedozrálých plodů.

Osamělá postava na sonorské poušti, snášející vražedné vedro, je Stella Tuckerová, domorodá Američanka z kmene Tohono O’Odham. Rok co rok sem přijíždí tábořit z nedalekého města a udržuje tak při životě starodávný zvyk – sklizeň plodů saguaro na liduprázdné poušti v okolí Tucsonu v americkém státě Arizona. Této vymírající činnosti se věnuje již jen několik členů kmene. Stella se pohybuje po poušti celý život. Pamatuje dobu, kdy v dnes již rozpadajících se táborech pulzoval koncem června a v červenci čilý ruch sklizně. Dnes je z míst původního porostu kaktusů saguaro národní park a Stella musí žádat o povolení ke vstupu na místa, kde se její babička pohybovala před sto lety volně.

Kaktus saguaro (Carnegiea gigantea) je podivná rostlina, které se daří ve zničujícím pouštním horku. Svou podobou připomíná člověka, a v nejžhavějším létě tvoří oblé červené plody, uvnitř duté. Ty vytvářejí na kaktusech jakousi žebrovou strukturu. Díky tlusté voskovité slupce a roztažnosti mohou plody zadržovat velké množství vody, a to i v těch nejsušších měsících. Jednotlivé květy na konci každého výhonu kaktusu nádherně rozkvétají na jedinou noc a poté dozrávají v šťavnaté ovoce. Tyto plody se strhávají tyčí huiput, vyrobenou z téhož kaktusu. Často stačí lehký dotyk a plody padají k zemi.

„Přemýšlíme o těchto kaktusech jako o lidech,“ říká s nábožnou úctou Stella. „Loni jsem šla kolem skupiny kaktusů, byly jako rodina. Matka, otec, dítě. Skoro se navzájem dotýkaly.“ První ovoce ze sklizně je provázeno díkuvzdáním a prosbami za bohatou úrodu příštího roku. Stella vždy několik saguarových plodů oddělí a v táboře jimi ověnčí improvizovaný oltář. Zbylé plody očistí a uvaří. Svíravá dužina se odstraní, zrnka se odfiltrují a později se suší a jedí. Červená kaše se dál vaří, dokud se nepřemění na pronikavě vonící sladký sirup. Ten se plní do nádob a v následujících měsících pojídá.

Category: 1999 / 09

Zaklínači hadů, neboli hadaři, jsou vesměs příslušníci nejnižších kast. Nemají stálý domov, putují od města k městu a předvádějí, co umějí. V Indii není mnoho lidí, které by jejich produkce zajímala. A ještě méně je těch, kteří by za ni dobře zaplatili. Proto se dnes stále více hadařů soustřeďuje kolem vyhlášených turistických atrakcí a za tučný bakšiš se nechává fotografovat od cizinců.

Mnohokrát jsem měl možnost sledovat skutečně strhující vystoupení, při kterém kobry půvabně tančily a se svým pánem se na konci představení před zraky užaslých diváků políbili. A jak to dělají?

O tom už bylo napsáno hodně. Většinou však samé nesmysly. Tvrzením, že hadaři mají magické schopnosti nebo že hady jednoduše hypnotizují, ani hloupostem o tom, jak si podomácku pěstují imunitu na jejich jed, už snad dnes stejně nikdo nevěří. Pravda o hadařích je přitom zcela prostá. Celé jejich umění je totiž založeno na strachu kobry z baňaté píšťaly, jež se vyrábí z plodu kalabasového stromu. Píšťale se říká pungi a každý had je jí od začátku své kariéry bit, co se do něj vejde. Pungi je tedy vlastně karabáč a až potom hudební nástroj.

Zná-li člověk tuto skutečnost, pak se mu vystoupení hadaře jeví úplně jinak. Když hadař zvedne víko koše, kobra netančí – i když to zkušený fakír umí zařídit tak, že to tak opravdu vypadá. Kobra se ve skutečnosti pokouší utéct a je jí v tom bráněno píšťalou. Tu had neustále pečlivě sleduje a na každý její pohyb reaguje úhybným manévrem, obávaje se rány. Stejně však občas nějakou i během vystoupení dostane, když se přeci jen nebezpečně přiblíží k hadařovu tělu. Ovšem nikdo z diváků si toho obvykle nevšimne.

A ta část vystoupení, při níž si někteří zaklínači hadů dávají kobru s doširoka rozevřenou kápí těsně k obličeji a předstírají, že ji líbají? Pravdu má snad teorie, jež říká, že tento trik lze provést, pouze až když je kobra hodně unavená. A určitě mají pravdu ti, kteří tvrdí, že tento trik občas nevyjde. Nejvíce hadařů bývá totiž uštknuto právě do rtu nebo obličeje.

Ne všichni zaklínači hadů však riskují při své práci život. Většina z nich totiž kobrám jedové zuby trhá. To se však musí dělat pravidelně, neboť zuby kobrám opět dorůstají. Někteří fakíři, s nimiž jsem se setkal, dokonce ani nepředstírali, že jsou jejich kobry nebezpečné, a nechali se přede mnou od syčících bezzubých nestvůr kousat.

Skutečně jen málo zaklínačů hadů vystupuje s kobrami nezbavenými jedových zubů. Jejich vystoupení se dnes vidí už jen vzácně. Od hadaře vyžadují maximální soustředění, pevné nervy a bleskurychlé reakce. Jakákoliv chyba je chybou poslední. Nejen známý brejlovec, ale i všechny ostatní druhy indických kober jsou smrtelně jedovaté. Vždy se však najdou lidé ochotní podstoupit největší riziko.

Ale ani špásování s bezzubou kobrou není úplně bez rizika. Svědčí o tom dost výmluvně tragédie, o které mi vyprávěl jeden můj indický přítel. Před několika lety se odehrála nedaleko Šáhdžáhanpuru ve státě Uttarpradéš.

Jednomu starému zkušenému hadaři tam kousek za městem utekla přes noc ze špatně uzavřeného koše kobra, jíž z opatrnosti nedlouho předtím odstranil jedové zuby. Nebylo to poprvé a starého muže to nijak nevyvedlo z míry. Věděl, že uprchlík nebude daleko. Kobra bez zubů je prakticky neškodná, a tak mu při jejím hledání ochotně asistovalo několik vesničanů pracujících na blízkém poli. Ale kobru ne a ne objevit. Šedovlasý fakír pomalu ztrácel naději, že získá zdroj své obživy zpět. Kobru však nakonec po dlouhém hledání spatřilo jedno odrostlejší děvče. Vyplašený plaz se před ním bleskurychle skryl mezi kořeny statného banijánu, dívka si však pamatovala kam. Křikem přivolala starého hadaře, ten si tam pro něj ledabyle sáhl a v nevelké štěrbině snadno nahmatal kulaté tělo dvoumetrového brejlovce. Na jeho obličeji se však neobjevil vítězný úsměv, ale zkřivila jej do obludné podoby hrůza. Had, kterého vzal do ruky, nebyl totiž ten jeho a smrtelně jej uštkl.