Category: 1999 / 10

Prorok Muhammad potkával často jednoho mladíka. Vždy když na něj pohlédl, začal se smát. Mladíkovi trčely na bradě čtyři řídké vousy, které si jakožto správný muslim nikdy neholil. Mladého muže trápil smích proroka Muhammada, a vousy oholil. Další den Muhammad mladíka ani pořádně nepozdravil, navíc po krátkém pohledu zasmušile odvrátil tvář. Mladík se začal velmi rmoutit, že ztratil prorokovu přízeň, a rozběhl se za svým mulláhem, náboženským učitelem. Ani tomu nebyla jasná změna chování velkého proroka – i vydal se přeptat, co se stalo. Muhammadovo vysvětlení bylo stručné: „Když měl mladík ve tváři své chlupy, vždy když jsem na něj pohlédl, viděl jsem tam tancovat anděly. Proto jsem se smál – byl jsem šťastný. Pak už tam andělé nebyli.“ Mladík si nechal opět narůst své chlupy, které se časem změnily v důstojný, hustý plnovous. Proto – aby byl Muhammad šťastný – si má každý věrný vyznavač islámu nechat narůst plnovous. Tak zní jedna verze objasňující, proč vyžadují současní faktičtí vládci Afghánistánu, hnutí Taliban, aby všichni muži v zemi nosili plnovous dlouhý na šíři dlaně. Plnovous je v současnosti povinný, a kdo nemá pro holou bradu řádné vysvětlení (například nedávný pobyt v zahraničí) a neuposlechne příkazu nechat si vousy narůst, může se dostat i do vězení. Na dobu, než mu vousy dorostou.

VÍTEJ V AFGHÁNISTÁNU

„You go to Afghanistan? Welcome!“ jednoduše mě vítá smějící se vojáček v tmavomodré uniformě u závory, za kterou začíná Afghánistán. Voják afghánské hraniční jednotky zběžně pohlédl do pasu, lehce pokynul k závoře a já se ocitl – poslední březnový večer roku 1999 – na západní straně pověstné Durandovy linie, hranice vytyčené Brity na počátku tohoto století, po třetí afghánské válce mezi Afghánistánem a tehdejší Britskou Indií. Před cestou jsem o Afghánistánu získal tolik rozporuplných informací, že jsem absolutně nevěděl, co mohu očekávat… Přes 90 % území ovládá poněkud tajemné hnutí Taliban, organizace buď jednoznačně zatracovaná, anebo – především v muslimském světě – nekriticky obdivovaná.

Než jsem se stačil za závorou rozkoukat, už na mě kynul jedním prstem muž s turbanem na hlavě, s jasným a pronikavým pohledem a úsměvem ve tváři. Seděl u cesty na prosté židli s muslimským „růžencem“ v druhé ruce a zvědavě, ale z pozice člověka třímajícího moc ve svých rukách se ptal, co jsem zač. Když jsem mu ukázal vízum v pase, talibanec se celý rozzářil – razítko ho evidentně potěšilo. Vládu Talibanu zatím oficiálně uznávají jen tři muslimské země (Pákistán, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty), a tak cizinec s platným vízem v pase – navíc vydávající se za turistu – je zde velkou vzácností… Následovala středně důkladná prohlídka batohu. Vtom se na scéně objevuje zarputile se tvářící mladík s kalašnikovem v ruce, letmým posunkem směrem ke mně a s rukou na spoušti se ptá okolostojících, co se děje. Když ho ostatní ujišťují, že je vše v pořádku, ostražitý zájem a přísnost prudkého mladíka se mění v obyčejnou zvědavost.

Afghánské pohraničí působí v podvečer jako zapomenutá ulice horské vesničky. Cestu lemuje několik stánků z křivolakých kůlů a zašlých plachet, ve škarpě leží zničený obrněný transportér. Jedinou společnost mi dělají tři hošíci, kteří marně nabízejí odvoz ruksaku na svých hrubě zhotovených trakařích… Smráká se, když docházím k první zděné budově. Stojí tam osobní auto typu kombi – dnes poslední transport do nejbližšího afghánského města Džalálábádu a jediného města na cestě do Kábulu. K plnému vytížení vozu zbývá sehnat tři osoby ochotné mačkat se v kufru. Počínající konverzaci (a předcházející smlouvání) přeruší volání muezzina, načež se všichni jako na povel odeberou do mešity na povinnou večerní modlitbu. Chvíli po ní se odněkud přiloudají dva chybějící pasažéři, a my vyrážíme.

Nočním krajem, horskými pláněmi lemovanými obrysy vysokých hor, jedeme z Torkhamy do Džalálábádu asi čtyři hodiny, po většinu cesty z mírného kopce. Míjíme typické paštunské usedlosti – rozlehlé hliněné domy kolem dokola ohrazené zdí a obrannou věží se střílnou na straně vchodu. K tradičnímu způsobu života zde dodnes patří postarat se sám o sebe, třeba i se zbraní v ruce.

TURISTA JAKO VZÁCNÝ HOST

Široké ulice Džalálábádu jsou stíněny alejemi stromů a od rána zaplněny lidmi a jejich prodejními vozíky na čtyřech kolech. Džalálábád leží v úrodném údolí, teď na jaře je bližší okolí města, protkané zavlažovacími kanály, svěže zelené. Vzdálenější, vyšší polohy hor působí vyprahle a nejvyšší části hřebenů, uzavírající obzor, jsou dosud pokryty sněhem.

Po ranním odchodu z hotelu se snažím zamířit na autobusové nádraží. Záhy vzdávám pokus nechat si vysvětlit pěší trasu a nasedám do čekající rikši. Zejména v závěrečné části, kde zcela chybí asfaltový povrch, skáče rikša jak pominutá. Řidič působí zatrpkle, jako by chtěl svému stroji uštědřit výchovnou lekci či trest, účtuje si ale velmi rozumnou cenu – několik tisíc afghání (při kurzu přibližně 40 000 Afg/USD).

Na odjezdovém stanovišti (kamením a hlínou pokrytý plac) s „garážemi“ (potrhané plachty na hrubě opracovaných kůlech) stojí několik vozidel: staré rezavé autobusy vedle poněkud ojetých minibusů zn. Toyota. Cena za přepravu Toyotou se lišila od autobusové jen málo, zatímco doba předpokládané jízdy zřejmě dost podstatně. Na radu místních jsem se nasoukal zadním oknem na předposlední neobsazené rohové sedadlo jedné „toyotky“.

Na kraji města míjíme řadu směrových cedulí k sídlům rozličných humanitárních organizací, jejichž rezidence jsou opuštěné. Nakonec projíždíme kolem základny Talibanu, u brány je výstražně postaveno několik těžších zbraní. Právě do dvora vchází muž v turbanu s pancéřovou pěstí na rameni, další dva bojovníci nesou náboje.

CESTA AFGHÁNSKÝMI HORAMI – POPRVÉ

Vozovka vede podél rychle tekoucí řeky Kábul, které se držíme značnou část cesty až do cíle – stejnojmenného hlavního města Afghánistánu. Kraj nabírá nadmořskou výšku a stává se stále drsnějším. Rychle se dostáváme do vyprahlého výškového pásu. Venku svítí slunce, paprsky řezají do očí, zároveň fičí vítr, který s sebou v jednotlivých poryvech přináší mračna velmi jemného prachu. Jakžtakž dobrý povrch vozovky se stává minulostí za posledním domem Džalálábádu, většinu cesty tvoří do tvrda uježděný koridor kamení a prachu. Nejedeme žádnou závratnou rychlostí.

Občas míjíme polorozbořené či zcela rozbořené vesničky z kdovíkteré fáze ruské okupace či snad následné občanské války. Údaje hovoří o 12 000 zničených vesnicích z původního počtu 22 000… Některé části rozbitých domů jsou dnes opět obydlené, lidé ke zbytkům stěn „přilepili“ na pohled provizorní přístřešky. Zcela nová stavení jsou výjimkou. Jindy jedeme kolem ležení kočovníků – několika širokých, v pláni rozbitých stanů, kolem nichž se motají děcka a pár žen. Předjíždíme karavanu dvou či tří pochodujících velbloudů, kteří mezi hrby přepravují kromě zavazadel děti, psy, slepice či jehňátka. Častým obrázkem jsou také děti s drsnou pokožkou na tváři ženoucí početné stádo jehňátek. A nebo patinou kraje nezaměnitelně poznamenaný pastevec, který se zvolna ubírá za vlnícím se stádem koz a ovcí.

Údolí se zúžilo, nad námi se častěji a častěji tyčily nehostinné skalní stěny. Občas stál u vozovky osamocený človíček – obvykle u nějakého hlubšího výmolu či nerovnosti. Hubená postavička se držela lopaty a před přijíždějícím autem jí významně zahýbala – a za tuto správku silnice obdržela od řidiče malý bakšiš v hodnotě několika centů. Zpravidla se jednalo o velmi starého muže, v jehož okolí byla vozovka opravdu „jaksi“ ošetřena a nejhorší výmoly zarovnány, jindy se za kamenným patníkem či obrovským balvanem schovávala před větrem a mračny prachu jedno až dvě děcka ve věku tří až šesti let a ta jen čekala s lopatkou v ruce na vyhazované peníze. Dědové i děti vypadali stejně ofoukaně, zaprášeně a zuboženě. Samozvané silničáře snad musí někdo po ránu rozvážet – často není kolem široko daleko žádná známka stálého osídlení.

Na dně hlubokých soutěsek zbývá místo jen na úzkou vozovku a proud řeky těsně pod ní. To je dodnes jediná přímá spojnice Kábulu s Indií – jak vzrušující jsou představy starověkých, středověkých i nedávných vojenských tažení, která tudy musela projít. Koncem minulého a počátkem našeho století to byli například třikrát Britové, kteří tudy ustupovali po neúspěšných snahách o ovládnutí neovládnutelného. Teprve v afghánských horách člověk pochopí nedobytnost této země. Je možné dobýt Kábul a obsadit další větší města, ale není možné dobýt Afghánistán – tedy samozřejmě nepočítá-li případný okupant s utopením obrovské sumy peněz na neustálé udržování stavu nejvyšší pohotovosti při obraně získaných pozic. I proto se Britové – vzhledem k neúměrnosti nákladů – ze země vždy stahovali, i když se jim na čas dařilo držet třeba Kábul. Proto nakonec odešli Sověti po deseti letech, během kterých nebyli ani se 150 000 vojáky schopni zemi pokořit. Odchod Rusů v roce 1989 posílil mytologizovanou neporazitelnost hrdých Afghánců, proslulých bojovností. Ovšem takto nabyté, do nebe stoupající sebevědomí („vlastně jsme vám vyhráli studenou válku, Sovětský svaz se přece rozpadl kvůli porážce v Afghánistánu, díky čemuž jste vy ve střední Evropě získali svou samostatnost“) bylo možná jednou z hlavních příčin, proč nebyli bojovní mudžahedíni po odchodu Rusů schopni dohodnout se sami mezi sebou, a zemi uvrhli do dalšího válečného chaosu.

Po delší jízdě hlubokými kaňony se před námi najednou objevuje téměř kolmá skalní stěna, úplně soutěsku uzavírá. V roce 1841 v takovémto terénu Afghánci kompletně zničili celou jednu ustupující brigádu britské armády. Přežil tehdy jediný muž. Spolucestující, kteří zaregistrovali můj zvýšený zájem, na stěnu nadšeně ukazují. Vysoko v ní vede zdánlivě nepochopitelně dvakrát nad sebou se klikatící serpentina. Proslulé místo zvané Tangi Garu. Toyotka trochu podřadila a dala se statečně do výstupu. Několika prudkými zatáčkami, skálou proraženými tunely a nad strmým svahem odvážně vedenou cestou rychle vyjedeme vzhůru závěrečným stoupáním… Poslední z tunelů nás propustil skalním masivem na druhou stranu hřebene – do provincie jménem Kábul. Před námi se otevřely široké vysokohorské pláně, na nichž může pozornost cestujících upoutat třeba několik rozstřílených tanků. A už míjíme celou řadu zpustošených výrobních hal se ztrhanými zrezivělými střechami z vlnitého plechu a zanedlouho zastavujeme v okrajové čtvrti afghánské metropole, která připomíná tolik typická socialistická sídliště.

KÁBUL

Pro člověka nezabývajícího se válkami profesionálně bude návštěva Kábulu hlubokým a zřejmě depresivním zážitkem. Obraz, který si člověk skládá během pobytu ve městě jen pomalu dohromady, vytváří těžko popsatelný dojem. Vše působí dost neskutečně. Okolní idylické vysokohorské scenerie spolu s průzračným vzduchem ostře kontrastují s rozvalinami dříve milionového města. Město se rozprostírá kolem poměrně pravidelného vrchu, z něhož vybíhá na jednu stranu hřebínek s kábulskou pevností Bala Hisar. Z té zbývá jen několik zdí – hrad byl v minulém století zničen při válkách s Brity. Ovšem k pevnosti se prochází rozsáhlými zříceninami, starými pouhých sedm let – zříceninami zcela zničeného kábulského starého města. Torza hliněných zdí ční neuspořádaně do vzduchu, linie bývalých ulic, bloků či čtvrtí se dají rozeznat teprve z větší vzdálenosti při pohledu shora. Celé rumiště je protkané sítí pěšinek, které vedou z dnešního centra k prostým domkům na úpatí okolních svahů.

Většinu Kábulu zničily boje mezi vzájemně znepřátelenými mudžahedíny, které se rozhořely v roce 1992, tedy tři roky po odchodu sovětských vojsk. Jednotliví polní velitelé, z nichž každý si přičítal největší podíl na porážce Rusů, nebyli schopni se dohodnout na rozdělení moci a zuřivé boje, jež vypukly v osudném roce, dokončily rozklad nešťastné země. Nejotřesnějším dokladem toho je právě Kábul, který byl rozdělen na několik vzájemně nepřátelských sektorů a kam se dnes bývalý rušný život vrací jen hodně pomalu.

Nejživěji ze zničeného města působí okolí řeky Kábul, tekoucí centrem, a několik přilehlých ulic plných nuzných pouličních živnostníčků. Ti prodávají většinou přímo před troskami budov na bývalé hlavní třídě, jiní zaplavili relativně méně poničenou čtvrť domů, které ale působí – s igelity v oknech – jako neobydlené. Seženou se zde základní potraviny, nádobí, muslimský oděv či čapky, samozřejmě modlitební koberečky, dále třeba hodinky, základní léky, boty, ale i pestrobarevné látky, šátky či koberce, náhradní díly na kola či do aut sovětské výroby. Dovozové zboží pochází z Pákistánu. Ve dřevěné budce sbité z křivých prken se krčí švec, kolem se prodávají kousky kůže, podrážky, podpatky, nové, či spíše použité boty. Nejeden z prodávajících má před sebou verpánek a konkuruje křivolaké budce. Hned vedle jsou za zasklenou vitrínkou vystaveny rodinné stříbrné šperky, které sem přinášejí lidé, když potřebují před cestou do Pákistánu nutně nějakou hotovost. Jiní prodavači postávají u svých vozíků či sedí přímo na zemi, kde mají rozložen nabízený sortiment. Více k okraji města jsou soustředěny opravny motorů, kol, prodávají se součástky, olej. Lidé působí zamlkle, každý si hledí svého, na oko si nikdo ničeho kolem sebe moc nevšímá. Žádná auta a jejich houkačky, žádné vyřvávající kazeťáky nebo vyvolávání naháněčů veřejné dopravy, jak je tomu zvykem v okolních zemích Asie. Nezvyklý klid ruší pouze občasné zpěvavé, donekonečna se opakující recitování náboženských textů či „talibanských“ písní – jakýchsi eposů líčících hrdinné činy nebo naopak strádání talibanských bojovníků, obhájců pravé věci islámu. Jednotvárnou hudbu čas od času reprodukují praskající reprobedny před prodejnami audiokazet s obaly hemžícími se kalašnikovy, děly či tanky a bílou vlajkou, symbolizující čistotu ušlechtilých cílů militantního hnutí. Jakákoliv světská populární hudba, a to reprodukovaná, nebo živá, je v současném Afghánistánu oficiálně zakázána coby zábava zavánějící hříchem. Ze stejného důvodu se v zemi dnes nesetkáme s kinem, divadlem anebo televizí. Hnutí Taliban totiž neusiluje o vytvoření striktně islámského státu pouze formálně.

CENA ZA MÍR


Vousy jsou v Afghánistánu povinné, ale
zejména na venkově toto nařízení nikoho
nepohoršuje, protože – jak jinak má vypadat
slušný, horlivý věřící. Navíc dlouhé vousy
jsou prostými Afghánci považovány za znám-
ku krásy…

Afghánci se prakticky všichni hlásí k islámu a zejména na venkově, kde žije většina obyvatel, se Talibanem zavedené praktiky nijak od tradičních pořádků neliší. Například na Západě tolik kontroverzní role ženy zde nikdy příliš nepřesahovala rámec rodinného kruhu a domácích povinností. Talibanem zavedené povinné modlení pětkrát denně zde věřící praktikují minimálně 1000 let, stejně dlouho, jako zde určuje životní rytmus islámský zákoník šaría. Nařízení, že muži musí mít vyholené čelo, aby při modlitbě nic nebránilo kontaktu se zemí, a vousy dlouhé na šíři dlaně, zde nikoho rozhodně nepohoršuje, protože – jak jinak by měl vypadat slušný, horlivý věřící? Navíc prostí Afghánci považují dlouhé vousy za známku krásy a znak opravdové mužnosti. V zemi je zakázáno západní oblečení, ale také „nemuslimské“ zábavy jako například fotbal, šachy nebo i tradiční afghánská hra na koních buzkaši. Samozřejmě že pro vzdělanou a moderně vychovanou vrstvu lidí třeba z Kábulu je život v takových podmínkách prakticky nemožný. Talibanem nastolený životní styl také značně komplikuje návrat afghánských uprchlíků ze zahraničí, kde přičichli k modernímu životu a podmínky ve své zemi označují za návrat do minulosti o několik set let. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že Talibanu se pod praporem přísně dodržovaného islámu podařilo jako první síle po více než 22 letech téměř sjednotit a hlavně zklidnit válkou zdivočelou zemi. Zda jsou životní podmínky, nepřijatelné pro intelektuální vrstvu národa, příliš vysokou cenou například za kompletní odzbrojení země, které se Talibanu na jím spravovaném území opravdu podařilo, to si musí zodpovědět sami Afghánci…

Mezi stánkaři u řeky Kábul vypukl mumraj. Dva policisté v placatých čepicích, zelených uniformách, s výhružnými pendreky v ruce – a s vousy opravdu dlouhými na šíři dlaně(!) – totiž vyžadují plnění nějakého nesmyslného nařízení. Bez povolení se zde prodávat na ulici nesmí, a tak stěhují prodejce a jejich pojízdné stánky na chodník, přestože je zbytek vozovky poloprázdný a auta projíždějící za jednu hodinu se dají spočítat na prstech jedné ruky.

„Cože, turista? No to jsem tu už neslyšel strašně dlouho! Myslím, že jsi tady první turista po dvaceti letech,“ rozplývá se trochu anglicky hovořící starší muž. Upoutal ho rozruch způsobený mezi několika lidmi mým dotazem, kde bych se mohl najíst. Muž ještě přikyvuje, že ví o Československu, a když mě dovede k pojízdnému prodejci smažených brambůrků a ujistí se, že jsem uspokojen, ztratí se v davu. To se opakovalo ještě několikrát – lidé byli při setkání s cizincem příjemně překvapeni, podali okamžitě pomocnou ruku a pak se raději ztratili. Přítomnost cizinců v centru Kábulu je dnes formálně přísně kontrolována, zejména pro zahraniční novináře platí takové restrikce, že sem dnes žádní ani nejezdí: profesionální novinář musí mít pronajatu soukromou dopravu a průvodce tlumočníka, v celém Afghánistánu platí zákaz fotografování živých bytostí. Ubytovat cizince například v Kábulu smí pouze dva autorizované hotely (zatímco hotely pro místní stojí necelý dolar, pro cizince se oficiální ceny pohybují od 40 do 100 USD).

MOJI ZNÁMÍ TALIBANCI

Jedna z mála institucí, které v Kábulu v současnosti kupodivu fungují, je afghánská pošta, dnes jedna z nejlevnějších na světě. Otvírací doba je jen od osmi do dvanácti hodin dopoledne, jak jsem zjistil, když jsem ji chtěl z pochopitelných důvodů vyzkoušet. Z budky od zavřených železných vrat na mě prudce vyběhla ozbrojená ostraha – vysoký snědý talibanec.

„Zavřeno! Jdi si domů do své země!“ vyjel na mně poněkud nepřátelsky, dávaje teatrálně najevo negativní vztah k cizinci. Klidně jsem ho paštsky pozdravil a po pár dalších slovech zkrotl. Než jsem odešel, chtěl mě pozvat na čaj. Když jsme druhý den dopoledne, na kdy mě poradil sem znovu přijít, zjistili společný omyl (v muslimský sváteční den pátek je samozřejmě zavřeno i dopoledne), s naprostou samozřejmostí se nabídl, že mi dopis pošle. Dal jsem mu peníze – 4000 afghání (přibližně 3,50 Kč) a jdu pryč. Asi po pěti stech metrech na mě někdo volá a za mnou se žene poctivý talibanec: nekompromisně mi vrací přeplatek – 500 afghání…

S jiným talibancem jsem se dal do řeči v jedné malé čajovně. Povídal jsem si s anglicky mluvícím klukem, když k nám přisedl od pohledu bystrý mladík s dlouhými, havranově černými vlasy i vousy a s černým lemem kolem očí. Je to tzv. znamení suny, tedy dobrovolně zvoleného života striktně v duchu koránu. Už chvíli nás zvědavě pozoroval a nyní chtěl zjistit, co jsem zač… Můj společník ho znal a hned mi ho představil jako jednoho menšího velitele z fronty. „Menší“ velitel velí několika stům mužům. Vzhledem k jeho věku – 20 let – to překvapilo. Velitel vždy deset dnů bojuje na frontě v Pandžšírském údolí a deset dnů odpočívá v Kábulu.

„Je to tam těžké. Ještě leží sníh, brodíme se v něm často třeba po pás. Je tam zima a fouká vítr,“ líčí talibanec bojové podmínky v horách, „na druhé straně fronty jsou Mas’údovi válečníci, proti nimž se velmi těžko bojuje – jsou jako krtci. Vždy se někde objeví, zaútočí a rychle se stáhnou. Nelze je z děr vyhnat…“

Ahmed Šáh Mas’úd je známý expert na partyzánskou válku, která je asi jeho životním údělem. V Pandžšíru začínal před dvaceti lety proti Rusům. V roce 1992 se účastnil bojů o Kábul a značnou měrou přispěl k jeho zničení. Pro část Afghánců je dodnes velkým symbolem, legendou protiruského odboje. Pro druhou část národa je masovým vrahem. Paradoxem je, že v současnosti dostává zřejmě podporu i od svých dřívějších nepřátel – Rusů.

Talibanec věří, že Mas’úda je možno porazit, jenom když si to bude přát bůh a jakmile Mas’úd přestane dostávat podporu od Íránu, Indie a dalších mocností.

S talibancem ozbrojeným pistolí byl v čajovně ještě jeden mužík s kalašnikovem přes rameno, který nás nevtíravě pozoroval od sousedního stolku – jeden z jeho mužů, tichý, ale působivý svědek válečných událostí. Ještě donedávna bojoval na straně Mas’úda. Jednou se talibancům podařilo několik Mas’údových vojáků dostat. Tento muž se vzdal dobrovolně, tak ho nezabili a teď bojuje na jejich straně. Ti ostatní se nevzdali, a tak je zabili. „Jinak by zabili oni nás. To je zákon války,“ objasňuje mi prostě talibanský velitel.

„Jsem z té války unaven. Za svůj život jsem nepoznal nic jiného. Neznám nic jiného než válčení. Jsem z toho všeho vnitřně strašně smutný. Za sebe i za svoji zemi. Vžyť tady nemůže kvůli té válce nikdo normálně žít,“ hodnotí úděl svůj a své země náhle posmutnělý talibanec, který do té doby působil jako mladý muž plný energie a života. A pak přiznal, že kdyby mohl, šel by pryč…

CHUDÍ MILIONÁŘI

Na sever země se vyjíždí z ulice Saraj Šamolí. V mírových dobách obvyklou zhruba dvanáctihodinovou cestu přes Salanžský průsmyk nyní blokují dvě frontové linie. Spojení Kábul-Mazáre Šaríf umožňuje jedině tzv. stará cesta přes sedlo Hadži Gak, protínající Hindúkuš o něco západněji v úzkém bezproblémovém koridoru. Pandžšírské údolí na východě drží Mas’úd a některé vyšší části hor na západě ovládají znovu a znovu revoltující Hazárové z provincie Bamján. Tato cesta trvá dva „afghánské dny“ – tedy tři dny naše, jak jsem pochopil po jejím absolvování – a přes nejvyšší polohy se musí pěšky.

V současnosti vyjíždějí terénní vozy s náhonem na všechna čtyři kola, jakmile se naplní pasažéry. Může to trvat půl dne, ale taky třeba dny dva…

„Afghání, afghání, vyměňte si,“ nabízejí kluci svazky afghánských peněz lidem namačkaným v moderní Toyotě, čekající na odjezd na sever země. „Co, proč?!“ nechápu, komu nabízejí afghánskou měnu, které má tady, uprostřed Kábulu, každý doslova a do písmene plné kapsy. Při kurzu 40 000 afghání za jeden dolar se v dnešním Afghánistánu platí rovnou celými svazky bankovek – tisícovek převázaných gumičkou.

„Tisíc afghání za dva tisíce…,“ volají klučíci, a já tomu už vůbec nerozumím.

„Na severu země se používají peníze, které nechal svévolně vytisknout generál Dóstam. Dva tisíce dóstamských afghání se rovnají tisícovce pravých, tedy ‚kábulských‘. Podívej, tady a tady se obě měny liší,“ ukazuje jeden ze spolucestujících na nepatrné odchylky v rytině. Každý Afghánec odchylky zná a letmým pohledem je snadno odhalí.

Na cestu vyrážíme „už“ druhý den v poledne – tak dlouho trvalo, než se vůz zaplnil. Na předním sedadle sedí vedle řidiče celkem pohodlně dva muži, na zadních sedačkách se tísní čtyři(!) a v objemném zavazadlovém prostoru muž, jeho žena, dvě děti ve věku dvou a tří let a jedno nemluvně. Jedním ze spolupasažérů je podsaditý vousatý muž. Hned jak jsem nastupoval do „posledního“ auta (předtím si mě ochotní řidiči vzájemně konkurenčních vozů nezištně předávali podle toho, kdo měl vůz nejobsazenější, a měl tedy šanci nejdříve vyjet), se na mě hezky zazubil a pozdravil hodně lámanou ruštinou. Po chvíli mi podal ruku, a jako že když jsem tady sám, bude on mým přítelem. Tímto gestem je v Afghánistánu obvykle řečeno vše, dále je o člověka, dokud to potřebuje, dobře postaráno. V okamžiku, kdy se k vozu přiblížili muži v bílých či černých turbanech – talibanské hlídky – rusky hovořící muž se odmlčel. A pak dodal, abych před talibanci ruštinu nikdy radši nezkoušel. Když, tak leda anglicky…

Náš řidič celkem ochotně upouští z předního okénka do vzduchu drobné bankovky – bakšiš pro dobrovolné, zbědované silničáře, již se tu činí stejně jako cestou do Kábulu. Celé odpoledne stoupáme mírným vysokohorským údolím, které je zřejmě úrodné. Míjíme jednu malebnou vesničku za druhou, kolem říčky na dně údolí je spousta políček s osamocenými postavičkami – pracujícími většinou s velmi primitivními prostředky, někdy s pomocí dobytka. Jen málo budov je zde opravdu rozbitých, přesto působí překrásné údolí, jako by bylo částečně vylidněné. Asi ve čtyři hodiny stavíme na odpolední modlitbu.

NAPŘÍČ HINDÚKUŠEM

V podvečer dojíždíme k prvním sněhovým zbytkům a v jednom postranním údolíčku stavíme na jídlo. Vesnici roztroušenou podél cesty obývají výhradně Hazárové, převážně horská etnická skupina, jejíž původ se často odvozuje od Čingischánova vpádu do Střední Asie ve 12. století. Svou šíitskou vírou nejsou u většinových sunitských muslimů v Afghánistánu příliš v oblibě, rozdíl ve víře je ale spíš vnější slupkou oříšku, jehož jádrem bude odlišnost fyzická, mentální a kulturní. Afghánští Paštunové i Tádžikové s oblibou šíří nejhrůznější historky o krutosti Hazárů (v současné válce prý zatloukají zajatcům centimetrové hřebíčky do hlav). V dobách míru jsou Hazárové známí spíše jako poctiví a chudí pracanti ochotní vykonávat obtížné manuální práce – to když se rozhodnou opustit své horské domovy a sestoupí do měst. V současnosti se znovu a znovu bouří, zejména v provincii Bamján, tradiční hazárské baště. V horských oblastech se smíšeným obyvatelstvem (či nepočetným hazárským) táhnou lidé za jeden provaz, vzájemně si pomáhají anebo alespoň žijí ve vzájemné shodě. Tak tomu je nyní i na trase přes sedlo Hadži Gak, kde Hazárové poskytují poutníkům všech národností pohostinství, případně také nosičské a jiné služby. A nic na tom nemění ani fakt, že jim nad hlavou přeletí čas od času talibanské stíhačky, o kterých každý ví, že letí bombardovat Bamján v rámci potlačení právě probíhající revolty tamních Hazárů.

Zastavujeme pod ohromným skalním útesem, pod nímž se krčí několik domečků – hazárských čajoven. Vstupujeme do prostorné místnosti spoře osvětlené plynovou lampou. Silně to tu čpí kouřem a na rozprostřených kobercích polehává či posedává plno mužů. Je tady přetopeno – zdrojem tepla je celá podlaha vnitřně vyhřívaná z kamínek umístěných pod její úrovní v rohu u vchodu. V čajovně je skvělá atmosféra útočiště horalů. Všichni si tu jsou rovni, probírají cestu a její sjízdnost, případně obtíže, které je na ní třeba překonat. U pultíku nad kamínky se vydává čaj, jogurt, hromady rýže a skopové. Hazárové zde účtují jen za stravu, nocleh je tradičně zdarma, poskytnutí střechy nad hlavou je přece základní muslimskou povinností…

PŘES SEDLO HADŽI GAK

Vyjíždíme za šera, bez snídaně, ale jedeme jen na nedaleký konec zasněžené doliny. Před námi je sedlo Hadži Gak, přes které se v tuto roční dobu chodí pěšky, a cesta plná lidí chystajících se na jeho přechod. Stojí tu několik v bahně zapadlých náklaďáků a skupinka terénních vozů, které po vystoupení pasažérů směřujících na sever čekají na cestující do Kábulu. U posledního domku roztáhl jakýsi podnikavec na zemi kus plachty a na ní rozložil věci na prodej: hromádky rozinek, mandlí a sušených meruněk, svítilny a baterie, sluneční brýle a dokonce v roli namotané plátno. Azíz koupil hrst rozinek a mandlí a nasypal mi to do kapsy u bundy. Cestou jsme pak společně doplňovali kalorie…

Také kolem náklaďáků postávají skupinky lidí, pasažérů z korby. Řidiči rozdělávají oheň a rozmrazují motory. Moji dva přátelé někde sehnali čtyři hazárské nosiče a dva oslíky a začali nakládat svůj proviant – několik docela těžkých pytlů indického nádobí… Sehnali nosiče i pro můj batoh, a tak se hazárské domečky za námi začaly rychle vzdalovat. Lidé z našeho auta již dávno odešli. Co měli (většinou cestovali bez ničeho), snadno unesli na svých zádech. Stejným způsobem zmizela i rodinka, otec naložil nemluvně na záda a zbylé děti capkaly kolem matky, která celou cestu absolvuje v burce – islámem předepsaném závoji, který ji od hlavy až k patě chrání před pohledy cizích mužů. Cesta se před námi vine zasněženým svahem, asi v půlce jsou dva přetížené, beznadějně uvázlé nákladní vozy. Spolehlivě blokují trasu jakémukoliv jinému provozu než pěšímu. Proti nám kráčejí první příchozí ze severu: vážení Paštunové s turbany, stařík se dvěma kravkami, hazárští nosiči s nákladem, oslíci naložení k prasknutí. Kromě neživého materiálu nesou například i slepice, proti mrazu zabalené v kusech látky tak, že jim koukají jen zobáky. Mezi bednami jiného osla vykukuje několik maličkých jehňátek. Azíz s Enamem žertují o zdejších způsobech transportu, oslíky přejmenovali na „afghánskij samoljot“.

O něco výše míjíme jednu oslí mršinu a pak ještě koně se zlomenou nohou – důvěřivě pokukujícího ze země na procházející. Čekal na poslední ránu z milosti… Asi po třech hodinách se nám otvírá krásný výhled na obě strany sedla.

Sestup ubýval rychle, brzy jsme u prvního stavení, kde od hazárského muže vyhlížejícího z okna kupujeme čaj nalévaný do skleniček z nerozbitného skla. Sestupujeme s Azízem k dalšímu stavení, odkud vyjíždějí džípy ruské výroby do Mazáre Šarífu. Sešli jsme se zde s většinou pasažérů, včetně té rodinky s dětmi, a dohodli se na další společné cestě. Asi se to očekávalo. Řidiči jsou dva mohutní černovlasí a pořádně vousatí bratři, Paštunové. Brzy opouštíme široké údolí, cestou se střídají nevelké pastviny s úzkými kaňony a roklemi se skoro kolmými stěnami.

Na nejbližší křižovatce byla umístěna první zbrojní kontrola talibanců. Značil ji zničený obrněný transportér. Nedávno zde probíhaly tvrdé boje o každé skalisko. Talibanci odsud vytlačovali Hazáry, od nichž je dělí těžko překonatelná zášť. Její kořeny připomínají možná i zbytky zdí patrné na vysokém ostrohu nad soutokem obou říček: ruiny pevnosti z doby Čingischána.

DO KRAJE S PŘÍSNĚJŠÍ DISCIPLÍNOU

Do džípu jsme nastoupili těsně po východu slunce. Za ranních paprsků působí kraj obzvlášť svěže, navíc jsme klesli do oblasti počínajícího jara, pole a pastviny jsou už místy zelené od rašící trávy či obilí a stromy se začínají halit do nazelenalého závoje pukajících pupenů. Asi po dvou hodinách jízdy stavíme na „afghánskou“ rozcvičku – unavení řidiči zřejmě potřebují rozproudit krev. Proběhla soutěž v hodu koulí. Dobře nám posloužil kulatý asi tak desetikilový balvánek, který jsme sebrali u kraje cesty. Nejlépe dopadl Enam, jehož tělo ho automaticky řadilo do těžší váhové kategorie. Jedeme kolem větších i menších vesnic, všude je plno života – lidé na polích, zvířata na pastvinách, putující karavana velbloudů či oslíků, a o řád teplejší klima. Na oběd stavíme v Duší, před nímž je opět vojenský post. Prostorná čajovna s pravidelně rozestavěnými dřevěnými sloupy a uzbeckým personálem neomylně prozradila, že jsme v regionu Střední Asie. Ve vysokých horách poněkud stísněnou či napjatou atmosféru mých spolucestujících teď vystřídala uvolněná pohoda. Prozradili mi, že se mimo jiné v horách báli vlků. Objednali jsme si konvičky čaje, misky jogurtu, pak rýži, skopové, chléb a další zelené čaje a hodovali, dokud vše nebylo prázdné. Movitější členové posádky jídlo zaplatili i dvěma nejchudším spolucestujícím.

Za Duší se dostáváme do kraje s přísnou talibanskou disciplínou. Jede-li v zadní části vozu žena, musí být od předních sedadel oddělena plentou. Jedou-li na předních sedačkách kromě řidiče namačkáni jeden na druhého ještě tři pasažéři – a to je zřejmě ekonomickou nutností, jinak taxikář odmítá vyjet – musí jeden před výstupní talibanskou kontrolou na kraji města nenápadně vystoupit, kontrolu oběhnout a v nestřeženém okamžiku se do vozu dostat zpět. Puritánští talibanci by zřejmě nepřežili, že v plně vytíženém voze je nutno ovládat řadicí páku vystupující přímo z rozkroku nejbližšího řidičova spolujezdce…

Horlivost zdejších talibanců dokumentují magnetofonové pásky vytahané ze zabavených kazet a „disciplinárně“ se třepotající na kůlech u cesty… Kolem páté hodiny zastavil náš vůz, stejně jako několik jiných projíždějících, bílým praporkem talibanský bojovník a všechny cestující nasměroval na společnou modlitbu na louce u silnice, přímo pod širým nebem. Místo bylo k tomuto účelu předurčené potůčkem potřebným k nezbytné očistě před modlitbou.

MAZÁRE ŠARÍF

Město proslavené svatyní s údajnými ostatky Alího, zetě proroka Muhammada, je významným místem zejména pro šíitské muslimy. Přísně vědecky není sice zdejší uložení ostatků Alího několik set let po jeho smrti doloženo, z místních věřících o tom ale nikdo nepochybuje. Mazáre Šaríf bylo také poslední velké město, které na svém tažení Afghánistánem dobyli talibanci (v říjnu 1998), a to za ne zcela jasných okolností. Příchod Talibanu k moci zde doprovázel údajně rozsáhlejší masakr – pomsta za dvojí zradu polního velitele Malika. Ten nejprve přeběhl na stranu talibanců, ale po převzetí moci s nimi odmítl spolupracovat a talibanské zástupce vyhnal. Proto se není co divit, že je město plné talibanských milicí a vedení Talibanu se k místnímu obyvatelstvu chová značně obezřetně a podezíravě.

„Oni nejsou milí, jsou krutí,“ svěřuje mi svůj dětský, ale přitom poměrně vytříbený pohled na talibance dvanáctiletý Abdal, „když někdo něco ukradne, useknou mu ruku a pověsí ji na strom – pro výstrahu, aby to každý viděl.“ Stejně jako dospělí Afghánci, ani malý Kásim nemá recept na to, jak vyvést zemi po 20 letech bojů ze slepé uličky. Anglicky mluvící Kásim je mezi svými vrstevníky spíše výjimkou – a nejen mezi nimi. Celá generace Afghánců vyrostla bez školy, bez řádné výchovy.

„Vzdělanost je minimální,“ vyprávěl mi jeden z mála vzdělaných Afghánců, dříve profesor. „Lidé schopní podnikat a tím rozvíjet zemi už dávno ztratili potřebnou kuráž nebo odsud odjeli. Tady nemají žádnou jistotu. Lidé se vzděláním, kteří by mohli pomoci s vedením země, dnes pracují na polích. Mezi talibanci pro ně není místo, ať už pro nedostatečně hluboký postoj k islámu, nebo proto, že jsou, i když třeba jen vzdáleně, spjati s komunistickým režimem. Dnešní mladí lidé nic neumí, neváží si starších (jeden ze základů afghánské kultury), chybí jim vychování. Až dorostou, hodně z nich sejde na špatnou cestu,“ předpovídá profesor chmurnou budoucnost země. Posledních 20 let bylo pro mladé lidi lukrativní pouze bojovat – viděli, že kdo bojuje, má hodně peněz. Jinak je těžké si dobře vydělat. Podle profesora, který je zapojen v programu UNHCR, je režim Talibanu na konci 20. století anachronismem. Je tvrdý, krutý, nekompromisní. Ale pro tuto zemi v současném stavu asi nezbytný – lidé se musí někoho bát, mít před někým respekt. Nezodpovězenou otázkou zůstává budoucnost.

„Oni nemají absolutně žádné vědomosti, jak vládnout, jak rozvíjet ekonomiku, hospodářství. Znají jenom islám a zbraně,“ uzavírá profesor. Jednou možností je, že se časem jejich striktní přístup ke všemu trochu zmírní. Že k vládě přizvou lidi s jinými než náboženskými vědomostmi, například s ekonomickými. Že se začnou starat nejen o duchovní čistotu Afghánistánu, ale i o jeho prosperitu. „V současnosti je Taliban nutným, lidmi tolerovaným zlem. Těžko říct na jak dlouho. Naši lidé nade vše milují svobodu. A ani islám, přestože ho považují za svou tradiční kulturu, si nenechají nikým dlouho vnucovat násilím.“

Jinak, alespoň prozatím, smýšlí značná část obyvatelstva – opravdu těžko odhadnout jak početná. Vláda Talibanu přinesla zemi zejména v prvním období po nástupu k moci značnou úlevu. Skončilo nekontrolované násilí, donekonečna se vlekoucí boje znepřátelených frakcí, poslední opravdu živou frontou dnes zůstává linie území ovládaného Ahmedem Šáhem Mas’údem. Země se pod vedením Talibanu téměř sjednotila. Lidé, pro které je talibanský režim příliš fundamentalistický, se stáhli do sebe, do svých domovů, nebo odešli do emigrace. Prostým lidem je ale rozhodně bližší a pochopitelnější život ve jménu islámu než ekonomická problematika. Všichni mají zatím dost co dělat, aby si zajistili skromné prostředky k prostému živobytí. A prozatím jsou všichni vyčerpáni dlouholetou válkou.


VÁLKOU ZKOUŠENÁ ZEMĚ

Afghánistán je bezesporu válkou nejzdevastovanější zemí současnosti. Tragický zvrat ve vývoji izolované země, kterou nedobyli ani Britové v době svého největšího imperiálního rozmachu, způsobila sovětská invaze v roce 1979. Po neslavném odchodu ruských vojáků se země zbavená přirozených autorit rozdrobila – jako v minulosti už mnohokrát – na řadu drobných, víceméně nezávislých celků, mezi nimiž se rozhořel vleklý občanský konflikt, často přiživovaný nejrůznějšími zájmy ze zahraničí. Budoucnost je stále nejasná a hornatá země zůstává totálně rozvrácena. Ekonomicky, ekologicky a do značné míry i sociálně. Zhruba čtvrtina Afghánců z původní dvacetimilionové populace svou zemi opustila. A statistiky založené na odhadech mluví o 1,6 milionu padlých obyvatel. Nejvíce jich je – kromě vojáků – mezi nevinnými kočovníky, kteří umírali na minových polích během pravidelných přesunů po svých odvěkých stezkách.

AFGHÁNISTÁN:
TVRDÝ OŘÍŠEK Z HLEDISKA DODRŽOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV

K nejčastěji jmenovaným zemím, které z pohledu Západu hřeší na poli lidských práv, patří i Afghánistán. Za viníka bývá označováno vedení islamistického hnutí Taliban. Na jím spravovaném území dochází k popravám, amputacím končetin nebo bičování provinilců, tresty jsou prováděny exemplárně na veřejnosti. Ženám, samozřejmě zcela zahaleným od hlavy až k patě, je pohyb na ulici povolen pouze v doprovodu manžela či jiného příbuzného. Zatím nemohou pracovat ani studovat společně s muži. Naopak muži mají zakáz holení, což spolu s příkazem nakrátko ostříhaných vlasů na čele (aby při modlitbě nerušily opravdový kontakt se zemí) patří k úsměvnější části výčtu norem zavedených a silou vynucovaných Talibanem.

Jenže na druhou stranu je třeba přihlédnout k situaci v zemi sužované posledních dvacet let krvavou občanskou válkou. Talibanu se během obdivuhodně krátké doby podařilo téměř zpacifikovat dobytá území, předtím plná zbraní, a tak zamezit nekontrolovanému násilí. Při hodnocení dodržování lidských práv je též třeba přihlédnout k vyspělosti společnosti, která je kromě několika větších měst spíše nezralá pro západní formu demokracie. Afghánské horské kmeny jsou známé svou nepoddajností a zároveň konzervativním přístupem k životu. K jejich hodnotám patří v první řadě islám. Za zmínku stojí připomenout například osud pokrokového krále Amanulláha, který byl ve 20. letech po zavedení prozápadních reforem nekompromisně vyhnán ze země svými konzervativními poddanými.

ZROD HNUTÍ TALIBAN

Zrod hnutí Taliban – snad někdy na počátku roku 1994 v jihoafghánském městě Kandahár – zahaluje rouška tajemství. Jednou z velmi pravděpodobných možností bylo to, že šlo o spontánní reakci mladých lidí, studentů náboženství (student se arabsky řekne tálib), rozčarovaných ze stále nekončících bojů o moc, vedených ve jménu islámu. Světová média zaregistrovala talibance poprvé v říjnu 1994 v souvislosti s politicko-ekonomickou aktivitou pákistánské vlády, která vypravila přes území západního Afghánistánu obchodní konvoj do Turkmenistánu ve Střední Asii. Když byla výprava nedaleko afghánského Kandaháru, jak se dalo čekat, přepadena, objevili se na scéně talibanští bojovníci a bandity zahnali. Opravdu není jasné, jestli se jednalo o předem promyšlenou operaci, či zda Pákistánci náhodně využili nadšení frustrovaných mladých Afghánců. Jisté je, že talibanci se ihned poté přesunuli do samotného Kandaháru, který obsadili prakticky bez boje. Tou dobou bylo město už přes dva roky sužováno anarchií a nekontrolovaným násilím, a místní obyvatelé přijali s povděkem nové hnutí, které od počátku prohlašovalo, že nepřišlo vládnout, nýbrž zavést klid, pořádek a islámskou obrodu společnosti, a že chce zemi zbavit zkorumpovaných vůdců.

První úspěch se rychle rozkřikl, hnutí si získalo sympatie mezi prostými lidmi Afghánistánu, a tak se mu brzy podařilo „vyčistit“ i rozsáhlejší okolí Kandaháru. Další obdiv lidu si talibanci vysloužili při postupu na město Herát, kdy dokázali, že jsou za svou věc ochotni zemřít – bojovníci neváhali při postupu přes minové pole u vojenské letecké základny Šindand vědomě obětovat vlastní životy. Herát obsadili v září 1995 opět bez boje, stejně jako hlavní město Kábul o rok později. V Kábulu se ale situace po prvotním nadšení (vstup talibanců ukončil dlouhodobou blokádu, která dovedla město na pokraj humanitární katastrofy) rychle ukázala daleko složitější.

Talibanci vzešlí z tradicionalistického venkovského prostředí považovali městské obyvatelstvo Kábulu za dekadentní i úpadkové a svá nařízení prosazovali daleko energičtěji a přísněji než jinde. Navíc někteří příslušníci hnutí brali často iniciativu do vlastních rukou a ve městě se množily případy bití nezahalených žen či mužů odmítajících nosit vousy. Dodnes není jasné, zda médii tolik ukazované oběšení bývalého prokomunistického prezidenta Nadžíbulláha a jeho bratra po dobytí Kábulu bylo provedeno z rozkazu vedení talibanců, či zda se jednalo o vyřizování účtů staré krevní msty, či o „odplatu“ za Nadžíbulláhovo dřívější působení v čele tajné policie.

Situaci v Kábulu nijak nezklidnily opakované výzvy Ahmeda Šáha Mas’úda k protitalibanskému povstání – jen to přispělo ke zvýšené nedůvěře a ostražitosti talibanců vůči městskému obyvatelstvu. Nicméně během následujících bojů získávali talibanci postupně kontrolu nad dalším a dalším územím. Poslední velké město Mazáre Šaríf padlo do jejich rukou v říjnu 1998. V současnosti je jediným vážným nepřítelem Ahmed Šáh Mas’úd, pod jehož ochranou se v Pandžšírském údolí skrývá i poslední legální afghánský prezident Rabbání. Ten totiž po vypršení svého mandátu v roce 1994 odmítl odstoupit a své funkční období si samovolně prodlužoval.Při relativně strmém nástupu talibanců k moci se spekulovalo o zahraniční podpoře, zejména ze strany Pákistánu (a tedy potažmo USA), později byla zahrnuta i Saúdská Arábie. Jediné, co se ví jistě, je to, že řada příslušníků hnutí byla rekrutována z afghánských uprchlických táborů. Jiné důkazy neexistují – zčásti díky značné nekomunikativnosti hnutí s vnějším světem (talibanské vedení zatím označuje dialog se zahraničím za spíše druhotnou záležitost) a zčásti kvůli opravdu velmi širokému a komplikovanému spektru nejrůznějších, často i protichůdných potenciálních zájmů bližšího i vzdálenějšího zahraničí…říjen 2000

Category: 1999 / 10

Ježíš Kristus, Mohamed, Konfucius, Lao-ce‘, Mojžíš a Victor Hugo…
Žlutá barva ctnosti, azurová barva tolerance a pacifismu, červená barva – symbol autority. Mužský a ženský princip ve vesmíru, Brahma, Šiva i Kršna. Dračí kůň jako symbol lidské civilizace.
K tomu vonné tyčinky, velké boží oko a úpěnlivý zvuk tradičních vietnamských hudebních nástrojů.
Nejsme diváky výpravného amerického muzikálu, ani jsme se nezbláznili. Stojíme ve velkém caodaistickém chrámu v jižním Vietnamu a můžeme do sebe vstřebávat všechna velká náboženství, co jich jen lidstvo znalo a zná.

Caodaismus je velmi mladé náboženství, a stejně tak je podivné. Nesnese srovnání s žádným z jiných náboženství, protože je všechna vstřebal do sebe. Jeho název je odvozen od slov cao (vysoký) a dai (palác), a volně přeloženo to znamená nejvyšší palác, kde vládne bůh. Jeho symbolickým jménem je právě Cao-Dai.

Vznik náboženství se datuje k roku 1925 a je úzce spjat s okultismem. Podle brožurky, kterou jsem obdržela ve Velkém božím chrámu, se celá záležitost udála asi takto. Malá skupinka vietnamských učenců se bavila spiritistickými pokusy a kladla duchům rozličné otázky. Odpovědi jednoho z duchů ale byly tak vznešené a přinášely nevídané vědecké poznatky a hlubokou filozofii, že nemohlo být pochyb o tom, že k učencům promlouvá bytost nejvyšší. Již v roce 1926 se nové náboženství začalo šířit mezi lid. Snad vinou překotně se valících událostí počínajícího dvacátého století se nikdy příliš nerozšířilo. Dodnes je okruh vyznavačů caodaismu poměrně úzce početně a geograficky vymezen.

TURISTICKÁ ATRAKCE SEVERNĚ OD SAIGONU

Svaté město má asi 100 000 obyvatel. Na mapě jej najdeme pod názvem Tay Ninh a leží asi 100 kilometrů od bývalého Saigonu, dnes Ho Či Minova Města. V rozhrkaném busu jsme byli jediní cestující „turistického původu“, a tak jsme se celé dlouhé tři hodiny těšili, jaký to unikát jedeme do Svatého města objevit. Na zastávce v Tay Ninh jsme byli jako ve správném zapadákově středem pozornosti a mladíci nabízející dopravu na své „hondě“ se o nás div nepoprali. Mohlo nás zarazit snad jen to, že všichni hned věděli, kam máme namířeno – do svatého komplexu vzdáleného necelé tři kilometry.


Pohled do interiéru chrámu. Zcela vzadu je kaple,
pod níž jsou uloženy ostatky hodnostářů. Devět
zřetelných stupňů, vedoucích směrem ke kapli,
znázorňuje devět stupňů episkopální hierarchie, na
předposledním stojí papežský trůn a sedadla kar-
dinálů. Místem, kam při bohoslužbě všichni upínají
oči, je geoid (koule) s okem. Symbolizuje
univerzálnost a oko představuje Boha, který sám
zapověděl, aby byl představován jako člověk –
neboť každý člověk má svou ješitnost. Draci
na sloupech jsou symbolem rozumu.

A tam to vypuklo s celou parádou. Snad nepřeženu, když napíšu, že přenádherný chrám nebyl pro davy turistů takřka vidět. Všechny cestovní kanceláře v Saigonu správně vytušily, že tak originální a oku lahodící bohoslužby budou mocným lákadlem pro turisty všech ras a vyznání, a tak je sem v houfech vozí. A caodaismus je v každém ohledu tolerantní vyznání, takže celý ochoz Velkého chrámu je vyhrazen bezvěrcům a zvědavcům. Trochu nás to mrzelo – ale co jiného než zvědavci jsme byli i my sami?

Koneckonců z cizinců mocně profitují místní děti, které hrají zajímavou hru. Přitočilo se k nám upravené děvčátko a tenounkým hláskem skvělou angličtinou recitovalo: „Helou, jak se máte? Já jsem Kim. A vy? Chcete koka-kolu? Ne? Dobrá, později.“ Usmála se a dál neotravovala. Překvapilo nás to. Když jsme se po hodině vrátili z bohoslužby, vrhla se na nás Kim i s přítelkyní, vrazila nám do ruky otevřenou plechovku koly a s výmluvností arabského hokynáře se ptala: „Koupíte kolu také svým přátelům?“ Mladíci, kteří nás přivezli na motorkách, už stáli připraveni za Kim a tvářili se jako naši kamarádi na život a na smrt.

Odplížili jsme se raději prohlédnout si celý komplex náležící k chrámu. Nahlédli jsme do nemocnice a sestřičky se na nás ze zamřížovaných oken vesele smály. Zdejší nemocnice je proslulou bylinkovou léčebnou a na jejím dvoře se v rákosových miskách sušilo kdeco. V horkém poledni to omamně vonělo.

Stín a klid jsme našli v chrámu Svaté matky. Byl celý do růžova a jeho obyvatelky nás vlídně zvaly dál. Byly oblečené v bílých rouchách. Na pomoc jsme si opět vzali brožurku, abychom se dozvěděli, že Svatá matka není manželkou boha. Ona tvoří duši lidí a náš kratší či delší pobyt na této zemi závisí na ní. Chrám pak představuje domov a rodinu, přičemž v očích matky jsou si všechny děti rovny. Proto se při obřadu nerozlišuje žádná hierarchie a všichni jsou oblečeni v bílém. Navzdory uklidňujícím slovům caodaistické věrouky nás velmi zaujal velký nástěnný obraz pekla. Velmi realisticky je na něm zobrazeno devět stupňů mučení.

VELKÝ BOŽÍ CHRÁM

Má prazvláštní architekturu. Z buddhismu si jeho stavitelé vypůjčili typické horizontální linie, z katolicismu ty vertikální. Jinak trochu opomíjený islám tu představují kulovité kopule. S budováním chrámu se započalo v roce 1933 a koncepci i stavbu realizoval jakýsi H. H. Pham-Cong-Tac, který údajně neměl architektonické ani stavební vzdělání. Chrám byl dokončen v roce 1941 a peníze na jeho výstavbu byly posbírány z dobrovolných příspěvků od adeptů hnutí, zejména od mladých mužů. Ti během práce na stavbě dodržovali vegetariánskou dietu a zdrželi se sexu.

Do tohoto chrámu nyní za zvuků tradičních nástrojů vcházeli kněží. První šli modří a červení s vysokými čepicemi, míjeli přitom nižší hodnostáře nastoupené již po stranách chrámové lodi. V tomto případě by se chtělo spíše říci sálu. V jeho čele seděla hlava církve v rouše žlutém.

Ačkoli caodaismus v sobě zahrnuje i katolicismus a islám, k třem hlavním náboženstvím počítá buddhismus, taoismus a konfuciánství. A tak hodnostáři výkonného orgánu (toto náboženství má neobyčejně složitou správní strukturu, což lze omluvit snad tím, že je také nezvykle demokratická) náleží k těmto třem náboženstvím, z nichž si snad caodaismus vzal to nejlepší. A barvou svého roucha tuto příslušnost signalizují: hodnostáři buddhistické větve jsou ve žluté, což je barva ctnosti, hodnostáři taoističtí oblékají azurovou barvu tolerance a míru a příslušníci konfuciánské větve jsou oblečeni do červené, symbolu autority.

My turisté jsme byli už dávno připravení na ochozech, takže jsme mohli bohoslužbu libovolně vychutnávat či fotit, každý podle své nátury či povinnosti. Spolu s námi byla na „kůru“ i kapela – kolem kulatého stolu sedělo šest muzikantů hrajících na strunné nástroje, za nimi stál sbor zpívajících dívek. Jedna z nich hrála na podivná dřívka, která vydávala zvuk podobný píšťalce.

Všichni věřící, hodnostáři i prosté „ovečky“ už vešli do chrámu, uklonili se a sedli si do tureckého sedu. Do hudby, která nejspíše připomínala hru na dudy, občas zazněl gong. Na ty, kteří dole prožívali bohoslužbu, to ale nemělo nejmenší vliv. Stále nehybně seděli, jen občas sklonili hlavu až k zemi. Ruce předpisově spojené. Základním vodítkem při vytváření správné polohy sepjatých rukou je vědění, že podle lunárního kalendáře odpovídá každý rok jednomu zvířeti. Cyklus začíná rokem Tý (myš). První poloha sepjatých rukou vypadá takto: ohne se palec levé ruky tak, aby zasahoval ke kořeni prsteníčku, tedy na místo roku Tý. Pak se překryje levá ruka pravou tak, aby palec pravé ruky ležel na kořeni ukazováčku, tedy na místě roku Dan (tygr). Proč? Protože nebe bylo stvořeno v roce Tý a caodaismus se zrodil v roce Dan. To je ovšem řečeno velmi zjednodušeně. Pro cizince je takřka nemožné pochopit smysl jednotlivých gest, modliteb, obětin, částí oděvu či výzdoby chrámu, neboť každá maličkost má svůj symbolický význam a výklad o poloze rukou při modlení je ten z jednodušších. I tak byl obřad, odehrávající se několik desítek metrů hluboko pod našima nohama, nesmírně působivý.

Hudba ztichla a u zlatého stolu obětoval muž ve žlutém rouše kadidlo. Zpěvným hlasem se pomodlil, celý chrám ho poslouchal a doprovázel ho jen jemný tlukot zvonu. Chrámem prolétl pták. Muž utichl a hudba začala znovu hrát. Zprvu jemně, pak v plné síle, i s ženskými hlasy. Ještě několikrát se chrám utišil a znovu rozezněl, po jednotlivých stupních se věřící dostávali blíž a blíž k hlavnímu oltáři. Někteří si otírali zpocená čela. A nakonec, v pevně daném pořadí, odešli z jednoho ze čtyř denních obřadů, jež caodaismus předepisuje.

DUCHOVÉ A JEŽÍŠ KRISTUS

Podívejme se na základní stavební kameny náboženství, které je na první pohled směsicí všeho, co měla lidská duchovní kuchyně za staletí k dispozici.

Nejprve musíme přijmout tezi, že existuje jen jeden jediný bůh, jenž v průběhu dějin třikrát ukázal lidem boží cestu. Poprvé uzavřeli s bohem smlouvu Mojžíš a Phuc-Ny, podruhé Lao-c‘, Konfucius a Ježíš Kristus. V těchto dvou obdobích se lidé vzájemně ještě neznali, neměli prostředky komunikace. Bůh tedy prostřednictvím lidských bytostí v různých zemích vytvořil svá učení založená na praktikách a zvycích ras povolaných k jejich šíření. Dnes jsou již všechny části světa prozkoumány, lidstvo se lépe zná, a bůh tedy všechna náboženství sjednocuje do jediného – caodaismu.

A jak se to stalo tentokrát? Pomocí spiritualismu! Jak jsem uvedla již na začátku, bůh se zjevil skupince vietnamských učenců ve chvíli, kdy promlouvali s duchy. Proč? Bůh nechtěl poskytnout žádnému smrtelníku výsadu založit nové učení, neboť lidská bytost zatím stále patří k národu a rase. A to jak známo v historii vedlo k mnohým nesnášenlivostem, neřku-li válkám. A tak nejvyšší činovníci caodaismu komunikují s bohem pomocí spiritualismu. Pro zajímavost lze uvést, že tato média nejprve používala ke svým spiritualistickým seancím stolek, ale později jim bůh předepsal, aby jej nahradili košem se špicí. Ke všeobecné spokojenosti, neboť je to prý praktičtější.

Ovšem každé náboženství, i tak moderní a demokratické jako caodaismus, musí mít své svaté. Prvním z nich je Sunjatsen, vůdce čínské revoluce z roku 1911. Druhým je známý francouzský prozaik Victor Hugo, který se zjevil spirituálně pod jménem Chuong-Dao Nguyet-Tam Chan-Nhan (dohlížitel nad kláštery). Tím třetím a posledním je první slavný vietnamský básník a prorok z 16. století Nguyen-Binh-Khiem, který se zjevil jako pán nebeského domova.

Ti, kteří chtějí následovat svého pána a žít podle jeho doporučení, musí zachovávat zejména těchto pět příkazů: 1. nezabiješ živé tvory, 2. nebudeš nic zakrývat, aby ses vyhnul pádu do materialismu skrze touhu po majetku a moci, 3. nebudeš žít na vysoké noze, 4. nebudeš sváděn přepychem, který přivolává zlou karmu, 5. nebudeš hřešit slovem. Následovníci taktéž musejí zachovávat poslušnost, skromnost, poctivost a úctu. Zejména na ně, ale i na celé lidstvo shlíží boží oko, které zde symbolizuje samotného boha.

Můžeme se tomuto barevnému, symboly přímo přetíženému náboženství od srdce zasmát. Některé prvky k tomu sice svádí, ale nedělala bych to. Ono totiž boží poselství, na jehož základě toto náboženství vzniklo, zní víc než sympaticky. Zvláště v dnešním světě plném uprchlíků, náboženské nesnášenlivosti, sekt a válek:

„Lidé se (dnes) navzájem lépe znají a usilují o skutečný mír. Ovšem vzhledem k velké rozmanitosti těchto náboženství nežijí spolu lidé vždy ve vzájemné shodě. Proto jsem se rozhodl spojit všechna náboženství dohromady a dovést je k prapůvodní jednotě.

A navíc, svatá učení těchto náboženství byla v průběhu staletí stále více a více znehodnocována těmi, kteří byli pověřeni jejich šířením, a to až do té míry, že jsem se pevně rozhodl přijít sám a ukázat ti cestu.“ Poselství bylo předáno 24. dubna 1925. Samozřejmě spirituálně.

Category: 1999 / 10

Je půlnoc. Hvězdy se mi houpou nad hlavou. V ruce svírám chromované kormidlo jachty Mississipian. Bílá příď krájí modročernou tmu Karibského moře. Fššš, povídá vítr v plachtách a vlny duní jako velké, vzdálené bubny. Spršky slané vody mě udržují bdělého. „Nic na tom není,“ říkal kapitán Martin, „jenom drž kurz.“ Všichni spí. Držím kurz, plujeme rychlostí pěti uzlů, nic na tom není. V březnu je v Karibiku klid. Žádné hurikány ani déšť.

S rozedněním je vše, kam oko dohlédne, natřeno na tyrkysovo. A mrňavé okrové ostrůvky jdou dobře do barevné kompozice se sálajícím sluncem. Kam se podívám, vidím kýčovité obrázky jako z katalogu pro movitější turisty.

Brázdíme na patnáctimetrové české jachtě Karibské moře. Od ostrova St. Maarten směrem na severozápad, k Panenským ostrovům a zpět. Postupně se vylodíme na holandském, francouzském a anglickém území. Nečeká nás nic jiného než poklidná turistika. Potápění, trekking do kopců a pralesů a panensky neobydlené ostrovy s palmami obtěžkanými kokosy. Stačí si jen utrhnout… a snít o pohnuté karibské historii po objevení Ameriky.

INDIÁNI NEOBSTÁLI

Už od začátku plavby se mi do romantických obrázků dnešního Karibiku vkrádají drsné příběhy z doby po Kolumbově objevu Ameriky. Jak to asi vypadalo, když Evropané kolonizovali Karibské ostrovy a sháněli levnou pracovní sílu na třtinové a bavlníkové plantáže? První, koho chtěli zotročit, byli původní obyvatelé – indiáni. Jenže ti se na tvrdou zemědělskou dřinu vůbec nehodili. Umírali jako mouchy, pokoření a zbídačení. Vynalézaví Evropané se vyhubením původních obyvatel nenechali příliš vyvést z míry. Cukr a bavlna fungovaly jako ohromný byznys, a pracovní síly bylo třeba nalézt za každou cenu. Co třeba v Africe…?

ROBINSON

Kotvíme s jachtou Mississipian u ostrova Salt, který patří k Britským Panenským ostrovům a leží severovýchodně od Tortoly. Třísetmetrový ostrůvek s dvěma slanými jezery je poznamenaný hurikány. Zohýbané palmy, rozbité boudy a třísky z lodí dávají tušit, jakou měl živel razanci. Hroby námořníků, kteří tu před pětadvaceti lety ztroskotali, jsou vysázeny korály. Místo hlavy pochovaného zdobí kulatý korál, u trupu jsou korálové „losí parohy“ – podmořská podoba kostry člověka. Alespoň nepůsobí tak chladně jako mramor. Ostrov není prázdný, jak si myslíme. Mezi boudami dřepí na loďce a sítích chlap s triedrem. Nevšímá si nás, pozoruje moře. „Jsem Morrel,“ seznamujeme se. Rozbrázděný obličej mu stíní červená kšiltovka a tlapy má jako horník. „Bydlíš tu?“ sonduji. „Jo, už třicet let. Sám,“ a mezi slovy přikládá dalekohled k oku. „Co tu děláš?“ pokračuje naše debata. „Sůl dělám. A taky náhrdelníky z mušlí.“ Vede nás šouravým krokem do boudy. Už je mu prý dvaasedmdesát. Na stole má asi kilové pytlíky s velkými krystaly soli. Morrel nám vysvětluje technologii. Na ostrově jsou dvě jezera, která se naplní jen při velkém příboji. Slunce vodu vypařuje a sůl se sráží na dně. Morrel ji kovovou špachtlí stahuje a dává do pytlíků. Kdo to od něj kupuje, je mi záhadou. Ale on stejně žádné peníze nepotřebuje. Ryby si naloví do sítě a voda mu naprší do barelu pod okapem. Když se vzdalujeme, Morrel už zase kouká dalekohledem na moře.

NÁČELNÍCI PRODÁVALI SVÉ LIDI

V duchu jsem zase v šestnáctém století, kdy kolonizátoři Karibiku nutně potřebovali jedince schopné vydržet dřinu na plantážích. Brzy nalezli vhodné objekty v západní a jihozápadní Africe. Domorodce zvyklé na zemědělskou dřinu i na teplé klima. A náčelníci afrických vesnic šli Evropanům na ruku. Protože se chtěli obklopit bohatstvím, prodávali své kmenové bratry. Cestu k západnímu africkému pobřeží absolvovali otroci navzájem spojeni řetězy nebo s okovy kolem krku. Ti, kteří se pokusili utéci, byli přikováni k obrovským balvanům. V přístavech čekali v dřevěných chatrčích na spásnou loď, protože podmínky byly nelidské. Otroci, kteří se nevešli na lodě, byli chladně zabíjeni jen proto, aby je prodejci nemuseli dlouho živit…

BYZNYS SE OBRÁTIL


Mulatky na rozdíl od Afroameričanek
netloustnou do gigantických rozměrů,
nýbrž rostou do krásy.

Městečko Philipsburg na ostrově St. Maarten je dnes velmi civilizované, jako ostatně většina ostrovů Karibiku. Jen periferní „papírové“ domky dávají tušit chudobu. „Když máš pět metrů od chatrče moře a pořád je teplo, dá se i to vydržet,“ vysvětluje nevábný vzhled svého obydlí dvacetiletý černoch Joe a vrhá se do azurových vln Karibiku.

Ostrov je bezcelní zónou. Každý den připlouvá k jeho břehům zaoceánská loď veliká jako panelák. Z ní se vyhrne nekonečný štrúdl do růžova spařených Američanů v bílých propocených košilích. Vyráží na levný nákup. Černošští prodejci si je rozebírají už u mola. Strkají jim pod nos zaručený místní „folklor“, vyrobený v Číně či Indonésii. Američané nakoupí cetky, levnou elektroniku, zlato a šperky a k tomu něco od Benetonu. Natočí vše na kamery, nafotografují, a jedou dál. Pozoruji, jak afroameričtí černoši, potomci otroků, úspěšně odírají své bývalé kolonizátory. A vypadají, že je to opravdu dost baví.

TROJÚHELNÍK OBCHODU

Kolonizovaný Karibik znamenal již od šestnáctého století ohromný byznys. Kolotoč zboží a peněz se tehdy roztočil. Otroci v Latinské Americe vyrobili cukr, tabák, indigo pro export do Evropy, kde se z polotovarů zhotovily látky, alkohol i zbraně. Ty bývaly s velkým ziskem prodány africkým panovníkům – kruh se uzavřel… A černí otroci na tom byli z celé mašinerie zaručeně nejhůře.

SVĚT BAREV A TICHA

Plujeme na jachtě od ostrova k ostrůvku. Nejkrásnější jsou ty nejmenší, stometrové, vypadají jako z pohádky. Některé máme jen sami pro sebe. A pijeme osvěžující mléko z vlastnoručně utržených a osekaných kokosů…

Mezi ostrovy Peter a Salt leží v pětadvaceti metrech stoletý vrak lodi. Kdysi se tu natáčel slavný film Hlubina. Parní loď prý kotvila, když zrovna přišla vichřice. Lodní motory tehdy hnaly loď proti vlnám, aby se udržela na kotvě. Jenže to nepomohlo. Potopila se a natlakované kotle ji rozmetaly po dně moře. Dnes je její skelet dokonale obrostlý korály a mořskými rostlinami. Pohádkově zbarvené ryby tu mají úkryty a potápěči přírodní zoo. Je to nádhera. Svět barev a ticha, ze kterého se mi při potápění vůbec nechce ven. Tyrkysové korálové ryby se nechávají podrbat po hřbetě. Dlouhé barakudy na nás cení zuby jako psi a lobstři kývají ostnatými tykadly. Lůno Země mě vtáhlo do svého snového světa.

S REBELY DO MOŘE

Ve starých dobách absolvovali otroci plavbu z Afriky za hrozných podmínek. Našlapaní v podpalubí bez jakéhokoli hygienického vybavení a téměř bez jídla. Proto během plavby zemřelo dvanáct až třicet procent otroků. Nejnebezpečnější byly infekce, především oční záněty. Vždyť na jedné francouzské lodi oslepla během cesty většina otroků. Černoši se pod tlakem utrpení pokoušeli o sebevraždy a drželi hladovky. Námořníci proti hladovkářům vymysleli speciální nástroj, kterým jim otvírali ústa a násilím je krmili. Často se otroci bouřili, ale otrokáři je krotili bičováním. Nejneposlušnější z nich byli vhozeni rovnou do moře…

MEDICI V PRALESE

V Nizozemských Antilách trčí do výšky jako ohromná homole cukru ostrov Saba. Jeho útesy padají kolmo do moře a ostrov nemá na rozdíl od ostatních jedinou pláž. Jeho struktura prozrazuje vulkanický původ. Kdysi hlídal bezpečí ostrova a celní předpisy jediný muž v domku přilepeném na skále. Celník měl přehled. Nejvyšší vrchol Saby se ve výšce 862 metrů ztrácí v mlze. Díky tomuto mraku, který zásobuje ostrov vlhkostí, zde vyrostl deštný prales, vlastně miniprales. Z horka a všudypřítomné tyrkysové barvy vstupujeme do pohádkové šedi spletitých křovin a lián, do světa sytě zelených lišejníků a banánovníků. Do toho bublá, cvrká a píská havěť jako v opravdovém pralese. Na Sabě žije ve čtyřech městečkách asi dva tisíce obyvatel. Paradoxní je, že sem Holanďané v roce 1986 umístili lékařskou fakultu. Dvě stě mediků ze všech zemí studuje praktickou medicínu v pohádkovém Karibiku. Chodí se skripty v podpaží a biflují se na skalách. To je život!

POPRAVY REBELŮ

Zpátky do otrokářské historie. Karibské plantáže patnáctého až osmnáctého století byly většinou specializovány na jedinou zemědělskou kulturu. Nejoblíbenější plodinu cukrovou třtinu využívali k výrobě cukru, rumu, celulózy i jako krmení pro dobytek. Otroci žili jen na plantážích. Bydleli ve společných chatrčích nebo rodinných chýších. Oblečení i strava otroků byly velmi nuzné. Není divu, že se čas od času snažili vzepřít nelidským podmínkám. V takovém případě se dozorce začal ohánět důtkami a bičem – pro zastrašení. Opravdovým trestem se rozumělo pálení různých částí těla, bičování na kládě a definitivním trestem pro největší rebely bylo uškrcení…

KYPRÉ ČERNOŠKY

Posledních pár dní zůstávám na ostrově St. Maarten sám. Jachta pokračuje na jih. Po větších karibských ostrovech se lze pohybovat autem, půjčeným asi za padesát dolarů na den, nebo drahým taxi. Pokud se spokojíte s přískoky po nejfrekventovanějších trasách, je výhodný „dolarový autobus“. Za jeden až jeden a půl dolaru minibusem, který zastavíte kdekoli mávnutím ruky. Přesně tak se dopravuji do Philipsburgu, městečka s přístavem pro jachty, nad nímž je pevnost a pod ní velká rušná tržnice. Rastafariáni, kteří se flákají na každém rohu, nabízejí nekřesťansky drahou gandžu (marihuanu). Černošky, nemaje bídu, jsou velice kypré. Korzují po ulicích, napařené v oranžových „elasťákách“, přiléhavých blůzkách a natáčkách. Barevné natáčky, na rozdíl od Evropanek, vnímají jako velkou ozdobu. Tržnice je barevná. Všude jsou haldy banánů, kokosů, korálových rybek, lobstrů a fláků smrdutého masa. Na prastarém stroji mačká černoch z klacků cukrové třtiny nápoj – za tři dolary půllitr. Zručně osekaný kokosový ořech plný mléka je za dva dolary. „Padej, padej!“ řve na mě stokilová černoška, když ji fotím, a sápe se po mně přes pestré indické šátky, div si nerozbourá stánek.

Mezi chudými chaloupkami, v metrových uličkách fotím dvorky. Slepice, kozy, prádlo, papírové domky. „Nefoť,“ pokřikuje na mě maník, co se klátí na rohu a vypadá jako dealer. Debaty s takovými typy se odehrávají podle jednotného scénáře: „Nefoť,“ pokřikuje dealer. „Proč, je to tvůj barák?“ „Jo.“ „Barák nefotím, fotím ulici.“ „Nebudeš fotit nic!“ V tomto bodu začínají vylézat pozorovatelé, potěšeni vzruchem a ochotní se přidat k dealerovi. A to je správný čas k pomalému ústupu.

ÚTĚKÁŘI

Jedinou možností, jak se zbavit otroctví, byl v koloniální době Karibiku útěk do lesů. Černošští zběhové zakládali v nedostupných krajích celé vesnice. Majitelé plantáží se pokoušeli uspořádat hony na uprchlíky a mívali k tomu i speciálně vycvičené psy. Sebeurputnější snahy ulovit otroky zpět selhávaly a zběhové se stávali nezávislým etnikem. Vytvořili samostatné státečky a dokonce začali organizovat odpor za osvobození ostatních otroků…

JEDOVATÁ STONOŽKA

Bungalovy Mullet Bay na St. Maartenu jsou poničené posledním hurikánem. Vlny jako dům dnes narážejí do písčité pláže. Rastafarián dělá rozverného gigola postarší lesknoucí se blondýně a jumba s řevem přelétávají jen dvacet metrů nad pláží. Ve stánku hraje kapela kýčovitou country. Mám Ameriky a komerce plné zuby. Jdu se vyspat do vybydleného bungalovu, ale už tam někdo je. Žlutý pes hlídá své teritorium. Nevadí. Ustelu si na trávníčku, přímo na golfovém greenu. Jenže chyba. V noci je hrozná zima, mám jen kraťasy a triko. Zachrání mě růžový toaletní papír. Obaluji si s ním „návětrnou“ nohu – na víc nemám – a jdu do hajan. Je hrozná zima, tři metry ode mě slídí ohromný pes a opilí černoši chodí z „kasina“. „To jsi měl kliku, že tě v noci nekousl trampír,“ varují mě druhý den místní před silně jedovatou stonožkou, jejíž kousnutí vyvolává podobné reakce jako uštknutí a žádá si dlouhé léčení. Místní černoši před nimi vyskakují na stůl.

AFRIKA DOBÝVÁ AMERIKU

Když se otrokům podařilo utéci z plantáží, museli si vytvořit vlastní strukturu, vlastní zemědělství. Pěstovali většinou banány, kukuřici a kokosové ořechy, chovali domácí zvířata, lovili ryby i divokou zvěř. Osvobození otroci se museli mít na pozoru před bělochy. Stavěli si opevnění a dokonce i pasti a labyrinty proti vetřelcům. Afričané se nejen bránili. Podnikali velmi vynalézavé útoky proti kolonistům. Znali dokonale terén a volili boj ze zálohy, muž proti muži. Byly to techniky podobné partyzánskému boji. Nejen proti lidem se zaměřoval jejich boj. Vyráběli prudké jedy, kterými decimovali stáda bělošského dobytka. Bouře a masakry vyvolávaly reakce u evropských humanistů. V roce 1793 bylo poprvé v Latinské Americe na ostrově Dominika zrušeno otroctví. Ale cesta k úplné rovnoprávnosti byla ještě dlouhá a strastiplná.

HURIKÁN

U ostrovů Karibského moře kotví i čeští kapitáni. Mořský vlk Robert velí velké italské jachtě – takovému Rolls-roycu mezi jachtami. Všechno je provedené ve dřevě. „Brousím a natírám dřevěné součástky každé tři měsíce,“ říká Robert. „Před dvanácti lety jsem utekl a na malé lodi za pár set dolarů dojel do Portorika. Jenže mi nezbyla ani vindra. Na americkém území mě sebrali, protože jsem neměl vízum, a poslali zpátky do Itálie. Od té doby se nechávám najímat jako kapitán lodi. Vozím hlavně Američany a musím říci, že to bývá pěkné stádo. Za svých dvanáct tisíc dolarů na týden se opíjejí, ale přitom se bojí vylézt na příď.“

Další český námořník má snad nejmenší jachtu v přístavu. Láďa si ji „uplácal“ před patnácti lety v Čechách a přišel na to, že s lodí bylo docela dobře možné se mrknout na Západ i za komunismu. A dnes je hračka s ní přeplout kamkoli. „Poprvé jsem byl v Karibiku po hurikánech. Spousta jachet potřebovala opravit, což umím – byl to pro mě pracovní ráj,“ říká Láďa. „Hurikán je strašný. Když hlásili, že nás zasáhne, měl jsem asi dvě hodiny času na zabezpečení lodi. Naštěstí se profesionálně potápím. Co dělat, horečně přemítám, až se mi vaří mozek. Beru řetěz pod vodu a vážu jej k těžkému diesel motoru potopeného vraku pod jachtou. Shodím tři kotvy a čekám, co bude. Takovou melu už nikdy nechci zažít. Vidím to jako dnes – tma, úplná tma, a kamínky sviští vzduchem jako projektily. Nakonec si musím sundat i plavky, aby mě to neodfouklo z paluby. S potápěčskými brýlemi a šnorchlem se mi nakonec daří přeplazit loď a schovat se. Když to přešlo a rozednilo se, stály v celé laguně jen čtyři lodě. Jedna z nich byla má,“ říká spokojeně Láďa, ale na jeho tváři je znát, že už by takové peklo nechtěl nikdy zažít.

POSLEDNÍ RITUÁL

Dějinami Karibiku přelétla povstání, Evropané se prali o kolonie a mnohé ostrovy měnily národnost jako boty. Krvavá povstání za osvobození černošského obyvatelstva nakonec přinesla své ovoce, a otroctví funguje v polovině devatenáctého století již jen na Portoriku a Kubě. Jednotlivé ostrovy vyhlašují postupně nezávislost. Dnes připomíná krušnou dobu otroctví jen literatura a dobové rytiny. Dochovaly se i některé stavby na plantážích a pevnosti kolonizátorů s rezavými děly. Původní kultura, náboženství a obřady se postupně rozmělňovaly, dnes jsou patrné jen na největších ostrovech Karibiku. V okolí Panenských ostrovů výrazně převládá afroamerické obyvatelstvo nad bělošským. Díky tomu, že na ostrovy připlouvají lidé doslova z celého světa, je tu i kultura kosmopolitní. A nejviditelnějším černošským rituálem na ostrovech je obchod a smlouvání s bělochy.

VOLEBNÍ GULÁŠ Ocitám se na předvolebním guláši demokratů St. Maartenu. Největším favoritem do voleb je devětadvacetiletý Theo Heyiliger. Volební období je čtyřleté. Ale v tuto chvíli je pro všechny důležitější jídlo a pití. Živá muzika hraje pop s karibskými rysy. Děti trsají, přiopilí organizátoři důležitě telefonují mobilem. Rozdávají se rudá trika s logem demokratů a pivo teče proudem. Chlapi obléhají stánek s pivem, ženské jsou spíše na sladké. Patlají se rukama v dortících se symboly strany. Jsem tu poslední den, mám hlad jako vlk, a tak si rád „zavolím“ s nimi. Přetahuji se s přiopilými černochy o stehýnka, pivečka i dortíky. Najedený napojený a zcela vyrovnaný s realitou se chystám na desetihodinový let přes Atlantik, zpět do neurotické Evropy. Snad přežiji návrat z nejlepší relaxace, kterou skýtá plavba tyrkysovým mořem, potápění, lov, černošské trhy, pralesy a opuštěné ostrůvky. I trochu rozčarování si vezu z cesty. Z toho, že Afroameričané zcela podlehli euroamerické kultuře a jediné, co jim z původního způsobu života zůstalo, je takzvaná „životní pohoda“. Podle evropských měřítek snad až záporný životní postoj. Jenže právě ta lenost je nejdůležitější pro dokonalou relaxaci na Panenských ostrovech v Karibiku.

Category: 1999 / 10

„Při jednom z největších železničních neštěstí v Indii, v Gaisanu asi 80 km od města Džalpáigurí, přišlo o život kolem 300 osob a více než 1000 bylo zraněno. Rychlíkové soupravy Abodh Ásám jedoucí z Gauhátí a Brahmaputra Mail z Dillí se srazily v rychlosti asi 100 kilometrů za hodinu. Oficiální zdroje nevylučují, že příčinou katastrofy byly špatně vydané signály, které svedly oba vlaky na jednu kolej.“

(Agentura Reuter, srpen 1999)

Čekárnou nádraží v Ahmadábádu se rozezvučí znělka nádražního rozhlasu. Hala na okamžik strne v napjatém očekávání. „Vážení cestující, expresní vlak do Trivandrumu bude asi pět hodin opožděn. Omlouváme se vám za případné potíže,“ ozývá se z amplionu příjemný ženský hlas. Na rozdíl od našich zemí nevyvolává toto hlášení vlnu nadávek a klení. Nikdo se nežene za přednostou stanice, aby „dal věci do pořádku“. Většina mužů rozkládá bez jakýchkoli emocí deky na podlaze čekárny a pokojně usíná. Jejich manželky vybalují benzinový vařič a pouští se do přípravy jídla (s lehkou nadsázkou se říká, že Indové nedokáží cestovat bez žehlicího prkna). Všem je jasné, že u pětihodinového zpoždění nezůstane.

Zklamaně pozorujeme černou tabuli s nápisem Zpožděné vlaky, ke které čas od času přichází nádražák a ušmudlaným hadrem stírá napsaná čísla, aby je vzápětí aktualizoval. Po počátečním nadějném poklesu na čtyřku zpoždění neochvějně narůstá, ba dokonce přešplhává k dvojciferné hodnotě. Když už se nám, netrpělivým Evropanům, po čtrnáctihodinovém čekání zdá, že by bylo snazší těch zbývajících 1000 km dojít pěšky, vlak se konečně objevuje ve stanici. V tu chvíli má člověk pocit, že se stal zázrak ? a není daleko od pravdy. Stačí si uvědomit, že se po indické železnici projíždí dnes a denně 11 000 vlaků s 10 miliony cestujících, kteří nastupují a vystupují v 7072 stanicích, spojených mezi sebou sítí kolejí dlouhou 61 000 kilometrů (1,5x obvod zeměkoule!). K tomu, aby takový kolos fungoval jak náleží, potřebuje indická železnice 1,6 milionu zaměstnanců, což je světový rekord v počtu lidí zaměstnaných u jediné organizace. (Modrá armáda České republiky čítá přibližně 92 tisíc zaměstnanců.) Divil by se někdo, že to občas v téhle mašinerii zaskřípe, či dokonce „bouchne“? Indické dráhy jsou sice mezi domácím obyvatelstvem velice populární, vlaky však zároveň bývají neuvěřitelně přeplněné. Dva rychlíky při letošní srpnové katastrofě vezly údajně 2500 lidí! Železniční neštěstí nejsou v Indii ničím výjimečným. Srpnová nehoda byla ovšem nejhorší od roku 1995, kdy při srážce poblíž Dillí zahynulo 358 lidí.

SEKTÁŘSTVÍ I NA KOLEJÍCH

Indická hromadná doprava (vlaková i autobusová) nabízí širokou úroveň služeb. Když pomineme krajnosti ? jízdu na střeše vlaku či autobusu (pozor na elektrické vedení!) i opačný extrém, tedy cestování v přepychových vlacích Royal Orient či Palace on Wheels, ve kterých za osmidenní hru na indického mahárádžu rozmařilci zaplatí víc, než vydělá většina Indů za celý svůj život ? můžeme úroveň cestování rozdělit podobně jako u nás do dvou tříd ? první a druhé. Je ale samozřejmé, že s tak hrubým dělením typický indický smysl pro třídění nevystačí. Proto na indické dráze najdete různé subkategorie, aby si každý mohl vybrat, co mu kapsa dovolí.

Nestačí vám expresní autobus? Zvolte si přepychový de luxe bus. I to je málo? Co potom přepychový de luxe bus s klimatizací?

Ve vlacích je to obdobné. Na vrcholku pyramidy stojí soukromé klimatizované kupé I. třídy se dvěma či čtyřmi lehátky. Za pohodlí se ale platí a cena jízdenky se v tomto případě moc neliší od ceny letenky. Drtivá většina obyčejných Indů má však jiné starosti, než lámat si hlavu, jestli zvolit kupé I. třídy s klimatizací, nebo bez ní. Rozdíly v cenách jízdenek značně zužují jejich možnosti.

Poslední nadějí na pohodlné cestování je místenka do druhé třídy. Za pár rupií (korun) je to doslova poklad, díky němuž získáváte množství výhod ? cestujete na pohodlných měkkých sedačkách a váš čas je neustále zpříjemňován přepestrým vnitřním životem indické železnice, který byste ve sterilní klimatizované I. třídě rozhodně nenašli. Neustále slyšíte křik prodavačů čaje, pražených buráků a cizrny. Pětileté děti s vervou tančí jako národní idol Sanjay Dutt ve svém posledním trháku a do toho se prolíná vemlouvání obchodního cestujícího s mastí proti impotenci. Když nastane večer, sedačky se pouhým sklopením přemění v lůžka, na kterých se můžete vyspat do růžova. A jestli je někdo švorc a nemá ani na místenku? Pak musí být připraven na nejhorší ? „second class unreserved“.

DRUHÁ TŘÍDA BEZ…

Po osmi hodinách stání se konečně uvolňuje „místo“. Na dřevěné lavici pro čtyři osoby se tísní pět mužů a já jako šestý přisedám na zbývajících deset centimetrů na okraji lavice. Prostor pro zavazadla nad hlavou obsadili další čtyři pasažéři. Proti mně je situace obdobná, jen dole sedí dvě ženy a čtyři muži.

Na chvíli podléhám falešnému uspokojení ? i když nepohodlně, přece jenom sedím, a co víc bych chtěl? Optimismus ale není na místě. Po dalších šesti hodinách poposedávání a hledání nejsnesitelnější polohy mám polovinu těla ochrnutou. Připadá mi, že se moje místo po milimetrech scvrkává a mění v uzounký břit. Šestý muž z lavice naproti, který má stejně jako já pouhých pár centimetrů lavice, klidně spí. Vskutku fakírský výkon!

Muž nade mnou bohužel nespí. Za dvě rupie si koupil buráky od prodavače, který jako gymnasta proplouvá nad hlavami cestujících na podlaze. Slupky buráků mi padají za zpocený krk. Nemám už ani tolik sil, abych se rozčiloval. Zoufale přejíždím očima své čtyři sousedy… Kéž by tak někdo z nich na příští stanici vystupoval…


Purvá expres z Dillí do Kalkaty. Dvacet sedm hodin jízdy
je víc než dostatečná doba na vnitřní přemítání.

„Tak co? Kam vy?“ snažím se vymámit cíl cesty svého spolupasažéra. „Kalkata,“ zazubí se zvesela. Mně do smíchu není. Kalkata je cílová stanice Purvá expresu, kam bychom měli dorazit až další den odpoledne. Nemohu už déle vydržet, a pouštím jednoho z mužů, který sedí na podlaze u mých nohou, na své místo a sám raději stojím. Svítá. Vjíždíme do Váránasí.

Přestože polovina cestujících vystupuje, náš vagon je stále přecpaný, protože uvolněná místa bleskurychle zaplňují pasažéři z podlahy. Každé zaváhání může být osudné. Mobilizuji zbytky svých sil a odměnou je mi překrásné posezení uprostřed lavice. Slastně nasaji směsici vůní a výkřiků nádraží ve Váránasí. V tu chvíli je mi to místo stejně svaté jako všem Indům. Za rupii kupuji od vyřvávajícího prodavače horký čaj a s prvním douškem zapomínám na všechny své otlačeniny. Vsadil bych se, že ani v I. třídě s klimatizací neservírují lepší. Do Kalkaty už zbývá pouhých třináct hodin. Snad budou klidné…

„Příčinou srpnového neštěstí v Gaisanu byla podle indického ministra železnic Nitiše Kumára kriminální nedbalost pracovníků dráhy. Sám ministr podal demisi, aby tak přijal svou morální odpovědnost. Indická vláda vyjádřila nad neštěstím zármutek a přislíbila kompenzaci každé rodině oběti ve výši 400 000 rupií (asi 9240 dolarů).“

Category: 1999 / 10

Staří Egypťané nemohli než opovrhovat absurdní představou Řeků, že právě oni jsou božského původu. Jejich bohové totiž, jak sami říkali, nikdy na zemi nežili.

To, že se duch zemřelého vrátí po smrti do mumifikovaného těla, byla pro Egypťany naprosto samozřejmá věc, o které patrně nikdy nepochybovali.

Návrat do mumifikovaného těla, kterým počínal „nový“ život, však nebyl žádnou procházkou růžovým sadem. Mrtvý člověk, duch, musel projít strastiplnou podsvětní cestou plnou nestvůr, hadů, štírů, krokodýlů a jiné odporné havěti. Po jejím absolvování se dostal do soudní síně nazývané Síň obou pravd před samotného vládce podsvětí Usireho.

Do Síně obou pravd přivedl zemřelého Anup, bůh mrtvých a ochránce pohřebišť se šakalí hlavou. Podsvětní tribunál byl tvořen čtyřiceti přísedícími zvanými „soudci mrtvých“. Egypťané věřili, že soudci mrtvých jsou stejní jako soudci živých. Předseda senátu či nejvyšší soudce pak odpovídal představě o Usireovi. Jediné, čím se posmrtní soudci lišili od svých pozemských protějšků, byly hlavy. Například první měl hlavu sokolí, druhý lidskou, třetí zaječí, čtvrtý hroší, pátý lidskou, šestý sokolí, sedmý liščí, osmý lidskou, devátý beraní, desátý hadí a ostatní dle své povahy. Hlavy symbolizovaly čtyřicet dva zločinů, kterých se mohl smrtelník na své pozemské pouti dopustit. Teď, když dochází k posuzování jeho skutků, se zjišťuje, zda se některým neprovinil, či zda není vinen zlem, které měl ve své moci trestat.

Srdce, které bylo jako jeden ze dvou orgánů ponechané při mumifikaci v těle, představovalo v egyptských mýtech o posmrtném soudu duši. Nebo lépe řečeno svědomí. Bůh Anup vzal tedy srdce zemřelého a položil je na levou misku vah stojících uprostřed soudní síně. Místo závaží pak na pravé straně vah leželo pštrosí pero, symbol bohyně pravdy a spravedlnosti Maat. Nejbližšími svědky této procedury byli bůh osudu Šaj a bůh vědění a moudrosti Thovt. Tomu příslušel úkol zapisovat na tabulku složitými egyptskými hieroglyfy výsledek vážení.

Zemřelý se sám hájil, osobně se obracel k jednotlivým soudcům. Jakmile by však jen slůvkem zalhal, váhy se okamžitě vychýlily z rovnováhy a svědomí by se stalo lehčím než pravda. To by bylo špatné a na viníka by se vrhla obluda s krokodýlí hlavou, hrudí lva a zadkem hrocha, a sežrala jej. Viník by tak zemřel smrtí již skutečnou a neodvratnou.

Pokud vážení při posmrtném soudu dopadlo dobře, Thovt oznámil soudnímu sboru, že zemřelému může být dovoleno žít další život v říši mrtvých. Usireův syn, sokolí bůh Hor, jej potom doprovodil na audienci ke svému otci, vládci podsvětí. Usire jej laskavě přivítal, pohostil a přidělil mu pole, neboť Egypťané si představovali, že až zemřou, budou i nadále žít jako zemědělci, ovšem nebudou se muset tolik dřít a lopotit.

O Usireově spravedlivém vládnutí nad říší mrtvých a neméně spravedlivém posmrtném soudu vypovídá 189 kapitol takzvané Knihy mrtvých. Usire však byl zároveň také představitelem přírodního a duchovního dobra, zatímco jeho bratr Sutech zase zosobněním zla. V jiném výkladu mýtů byl Usire bohem Nilu.

Category: 1999 / 10

Chebská pánev se pyšní nejmladší sopkou s nejlépe zachovalou ukázkou sopečné činnosti na území našeho státu. Malý sopečný kužel (503 m n. m.), ležící nedaleko Františkových Lázní, nese název Komorní Hůrka a je ve vědeckém světě jednou z nejprobádanějších sopek. Vědci ji nepřetržitě zkoumají již více než dvě stě let.

Možná leckoho překvapí, že největší zásluhu na proslulosti sopky má slavný německý básník a nadšený přírodovědec J. W. Goethe.


snímek Goethovy hlavy

Ten se v 19. století zabýval její geologickou stavbou a dal také podnět k rozsáhlému výzkumu této sopky. Prací na důlním díle, které prováděl jeho přítel hrabě Kašpar ze Šternberku, se však již nedožil. Pan hrabě, zakladatel Národního muzea v Praze, srovnával sopečné vyvrženiny Komorní Hůrky se stejnými z Vesuvu, Etny a sopek na Liparských ostrovech i její čedič s čedičem od Laašského jezera a Andernachu, a zjistil úplnou podobnost u obou materiálů. Dnes již vyhaslá sopka vznikla výbuchem ve třetí a poslední vulkanické fázi mohutné sopečné činnosti, která probíhala v českém masivu od konce třetihor. Od západu k východu protáhlý sopečný pahorek, připomínající plochý hřbet, je zcela nenápadný ? přes okolí přečnívá jen o 30 m. Goethovy záznamy a kresby však dokládají, že v době jeho návštěv tu na vrcholku stála besídka, z níž byl pěkný rozhled po okolí. Dvě nestejně velké jámy zase připomínají těžbu čediče, použitého na stavbu Černé věže nedalekého Chebského hradu. Na přelomu 20. století byla Komorní Hůrka částečně zalesněna smrkovým porostem s příměsí borovice černé. Velká lomová jáma byla z umělého vysazování dřevin vynechána, díky tomu se na suchém a výhřevném podkladě zachovala pro Chebsko netypická teplomilná květena. Jsou zde k vidění rozchodníky, mateřídouška, vstavač kukačka a mnohé další druhy, které zřejmě zdobily svah sopky i v dobách minulých. I proto byla po roce 1951 Komorní Hůrka vyhlášena státní přírodní rezervací. Dnes má statut národní přírodní památky a je zde přísně zakázáno dobývání jakýchkoliv přírodnin.

Category: 1999 / 10

Neuvěřitelné panorama! Mořské přístavy, přehrady, divoké řeky, ústí řek a pobřeží se nacházejí u vašich nohou, překvapivě skutečné a nádherné. Dosud nikdy neměli lidé možnost vidět tyto krajiny bez toho, že by na obzoru byl komín, sloup elektrického vedení nebo mrak na obloze.

Pohádkový svět pro dospělé, i to jsou laboratoře SOGREAH ve francouzském městě Grenoblu. Na ploše o rozloze asi dvou fotbalových stadionů se vědci snaží pomocí dokonalých maket v určitém měřítku odhalit a následně odstranit potenciální problémy lidských projektů, vznikající např. působením přílivu a odlivu, sněhových bouří nebo průmyslového znečištění. Přenášejí problémy do podmínek, v nichž se k nim lze lépe přiblížit. Do nejmenších detailů propracované projekty připomínají svou dokonalostí prostředí virtuální reality. Francouzští technici tak denně podnikají jednu z Gulliverových cest.

Není žádným tajemstvím, že věda je často spojována se spoustou teorií. Ne vždy však teoretický nebo analytický přístup prokáže v praxi svou funkčnost. Proto tým odborníků složený z modelářů, elektrikářů, techniků a vědců navrhuje a konstruuje modely v potřebném měřítku. Tato metoda je v současnosti nejúčinnějším řešením v boji proti bouřím, záplavám, lavinám, průmyslovému znečištění a podobným jevům. Pomocí konstrukce detailů lze zjistit neocenitelné údaje a provádět analýzy založené na zviditelnění a pozorování. V podstatě jde o zachycení extrémní složitosti procesů nebo jevů, což je obtížné i přes existenci neuvěřitelně výkonné počítačové technologie. Díky modelovým situacím je možné jevy nejen pozorovat, ale také vysvětlovat a následně řešit problémy, které způsobují.


Model zátoky v ústí řeky Somme. Obrys mořského dna po 14 mě-
sících. Gilles Pinel, druhý inženýr, kontroluje otevírací a uzavírací
mechanismus bazénů navržených k zadržování vody.

Do práce se zapojují i architekti zhotovující co nejvynalézavější konstrukce. Nejdůležitějším kritériem je ovšem při konstrukci čehokoli bezpečnost. Ta hrála hlavní roli například u projektu Stade de France, nového fotbalového stadionu, který se proslavil v průběhu Mistrovství světa ve fotbale v roce 1998. Záměr projektantů vyzkoušet na stadionu pro 80 000 diváků naprosto všechno je tedy snadno pochopitelný. V rámci studia tohoto projektu byl zhotoven model v měřítku 1:200, který absolvoval řadu zkoušek v aerodynamickém tunelu v laboratoři Technického a vědeckého ústavu stavebního průmyslu (CSTB) v Nantes. Inženýři tak mimo jiné prověřili, jak bude konstrukce stadionu odolávat bouřím a silnému větru, a zjistili úroveň pohodlí diváků.

Průkopníkem v této oblasti techniky je Jacques Gandemer, který postavil největší větrný tunel v Evropě. Inženýři tak mají možnost simulovat písečné nebo sněhové bouře v rámci požadavků různých projektů, o jejichž studium jsou požádáni. Používají se obří ventilátory schopné vytvořit vítr o rychlosti 300 km za hodinu, a uprostřed léta je možné dosáhnout teplot 30 °C pod nulou.

Tato neobyčejně složitá zařízení umožnila například zjistit, jak bude raketa Ariane odolávat prudkým bouřím na zemi a jak bude Normandský most – největší závěsný most na světě – odolávat směšně malým pramínkům dešťové vody stékajícím po krytech nosných lan. Voda totiž vytváří vibrace, které by mohly ohrozit stabilitu mostu.

Zdejší inženýři mají také hluboké znalosti v oblasti atmosférického proudění, a jsou tudíž odborníky i na aerologii. Výzkumníkům se například podařilo „zavést vítr do vody“, neboť vzduch i voda se řídí stejnými mechanismy proudění. V laboratoři zařízené na simulaci atmosférického proudění vytvořili zmenšeninu vodního kanálu, do kterého je možné ponořit modely. Co to přináší běžné praxi? Na tomto principu bylo založeno například studium ostrovů Tahiti a Moorea. Zhotovený model v měřítku 1:20 000 umožnil zviditelnit proudění větrů a průběh turbulencí, což jsou zdroje četných potíží pilotů, kteří se přibližují k letištím na ostrovech. Záznam atmosférických jevů na ostrovech byl umožněn díky laserové rovině, kterou procházejí mikročástice. Díky této hydraulické situaci bylo možné vypočítat podmínky a dráhu letadel a lodí v oblasti mezi ostrovy.

Oliver Marco, výzkumník pro studium sněhu, se v laboratořích zabývá účinností „sněhových stěn“ v boji proti lavině vytvořené z aerosolu. Tato vysoce přesná simulace se provádí pod vodou v nádrži o objemu 22 m3. Umožní technikům určit výšku stěny ještě předtím, než se zahájí její stavba.

V současné době laboratoř studuje na žádost orgánů samosprávy z oblasti řeky Somme v severní Francii problém budoucího vývoje v ústí této řeky. Týká se přístavů St-Valéry-sur-Somme, Le Crotoy a Le Hourtel, jimž hrozí nebezpečí, že se stanou v důsledku 700 000 m3 každoročních usazenin nepřístupnými. Tyto sedimenty vážně ohrožují vodní flóru a faunu, zejména reprodukci měkkýšů, jako jsou slávky a ústřice, na nichž je založen tamější rozsáhlý průmysl. Model tohoto projektu je zhotoven v měřítku 1:350, přičemž velikost modelu není nejpodstatnější. Vědci hledají způsob, jak simulovat časový faktor – urychlit čas. Neobyčejně chytré zařízení umožňuje napodobit za jediný den celoroční příliv a odliv. Umělé perlorodky a dřevěné piliny zde představují aluviální usazeniny. Vědci doufají, že pozorováním způsobu jejich hromadění a s pomocí unikátního programového vybavení pro sběr dat s čtyřiadvacetihodinovou provozní dobou naleznou účinné řešení problému zanášení zátoky. Jelikož faktor času neumožňuje použít metodu maket nebo modelů ke studiu některých fyzikálních jevů, nabízí se v takových případech jediná dostupná možnost, a to použití digitálního jazyka a počítačové simulace. Digitální simulace umožňuje v požadovaném momentu zjistit např. vedení tepla v zemské kůře. Tato metoda poskytuje důležité informace o vnitřním chladnutí naší planety, o teplotách a složení vnitřku Země. Lze také digitálně nasimulovat tření dvou stran geologického zlomu zemské kůry. Pomáhá to porozumět určitým paradoxním reakcím, k nimž dochází během zemětřesení. Když už je tedy možné reprodukovat zemětřesení a nukleární výbuch, proč by se vědcům nepodařilo nasimulovat sen všech vědců – VELKÝ TŘESK?

Category: 1999 / 10

„Zatímco jiné civilizace dokázaly vytvořit Altamiru, Stonehenge nebo Borobudur, ta naše vyprodukovala nákupní střediska, raketová sila nebo chladicí věže jaderných elektráren. V našem moderním světě, pro který se základní formou definice sebe sama stal vypjatý individualismus a jakási odtažitá nezávislost, není žádný život posvátný, protože ho jako takový nedokážeme vidět. Moderní lidé již v zemi nevidí zdroj duchovní obnovy, ale zásobárnu surových materiálů, které jsou určené ke spotřebě. Domorodí Američané se snaží bílým přistěhovalcům vysvětlit, že ‚cenovku‘ má na sobě i každý stvol trávy nebo pramen vody. Jsme odmalička vychováváni jako konzumenti a to je způsob, jak vnímáme svět kolem sebe. Naší kultuře naprosto chybí kosmologie, která by nám připomínala posvátnost všeho živého a ukazovala nám vztahy ve větším kontextu a hlubším smyslu. Namísto toho ve své věčné nenasytnosti zemi devastujeme.“

(Suzi Gablik)

Dle odborníků lidstvu vystačí při současném tempu spotřeby zásoby ropy na 40 a zemního plynu na 65 let. Uhlí by mělo vydržet sice asi 230 let, ale z ekologického hlediska je jeho spalování tou vůbec nejhorší variantou. Zásoby uranu nám vystačí déle, ale také ne do nekonečna. Alternativními zdroji energie se v budoucnu budou muset stát zdroje obnovitelné – slunce, vítr, voda a zejména biomasa. A zatímco u nás se s větším využitím obnovitelných zdrojů energie příliš nepočítá, v cizině zatím věnují jejich hledání a využití mimořádnou pozornost.

NEJEN LÍSKOVÉ KEŘÍKY

Biomasa není žádné spalování lískových keříků, jak se ještě mnozí mylně domnívají, ale může to být obyčejná směs materiálu rostlinného původu od volně se povalující dřevní hmoty v lesích či štěpků z odpadového dřeva přes slámu a jinak nevyužitelné zbytky polní produkce, které pak slouží jako různá fytopaliva. Ta se buď přímo spalují v topeništích a kotelnách stejně jako uhlí, nebo se zplynují ve speciálních zařízeních. Jejich největší výhodou oproti fosilním palivům je, že při jejich spalování nevznikají imise látek škodící životnímu prostředí – oproti uhlí žádný oxid siřičitý ani těžké kovy. Nenarůstají ani imise oxidu uhličitého, protože stejné množství CO2 se spotřebovává během fotosyntetických procesů, které při tvorbě biomasy vznikají. Ani rostlinný popel nemusí oproti odpadu po spálení uhlí skončit někde na výsypce (skládce), ale může posloužit jako vhodné minerální hnojivo.

Biomasu, obnovitelný zdroj energie, považují v zemích Evropské unie za značně perspektivní. Do roku 2010 má zaujmout polovinu připravovaného dvojnásobného zvýšení podílu vůbec všech alternativních zdrojů energie. Její produkce zde má vzrůst asi třikrát nad současný stav, přičemž polovina tohoto přírůstku má být díky cílenému pěstování energetických rostlin (například šťovík Utueša, konopí seté, kanadské topoly aj.). Zkušenosti našich západních sousedů dokazují, že podpora těchto obnovitelných zdrojů se jim hned několikrát vrátí. Ať už v rozvoji regionů, estetickém zkrášlení krajiny nebo vytvoření nových pracovních míst. Stát ušetří na podporách, nabídne lidem práci a zamezí vylidňování venkovských oblastí. U zemí závislých na dovozu zemního plynu, ropy a uranu je také důležité, že peníze za tyto energie neplynou do zahraničí, ale zůstávají v daném regionu. Státy jako Rakousko, Německo nebo Švédsko proto různými legislativními, daňovými a subvenčními opatřeními podporují rozvoj fytoenergetiky. Za všechny například „uhlíková daň“, zdaňující tunu oxidu uhličitého z fosilních paliv, z jejíhož výnosu se poskytují státní dotace na zakládání energetických plantáží a na instalovaný výkon fytoenergetického zařízení.

Také v České republice se využití biomasy jeví ze všech dalších alternativních zdrojů energie jako nejvýhodnější a konkuruje levné ceně uhlí a uranu. Pro mluví zejména na půl milionu hektarů nevyužité zemědělské půdy (stát zatím platí jejich údržbu, aby nezůstaly zaplevelené), hlavně v podhorských a pohraničních krajích, a pozemky zrekultivovaných důlních výsypek a složišť popelnatých odpadů v pánevních oblastech. Tyto půdy jsou nevhodné k pěstování potravin, ale například energetickým rostlinám by se zde mělo mimořádně dařit. Okamžitě by se v tuzemsku dalo spotřebovat také na milion tun řepkové slámy, o kterou nemají naši zemědělci zájem, a asi stejné množství dosud nevyužitého dřeva. Zájem o využití biomasy u nás jeví zejména obce, kam nebude zaveden plyn, a to na vytápění objektů a domů obecními kotelnami. V současnosti jich je v ČR energeticky soběstačných celkem sedm. Bohužel při současných pokřivených cenách energií je stále mnohdy levnější zavést do vesnice plyn. Podporovat založení plantáží pro pěstování biomasy na následné spálení se naštěstí chystá Ministerstvo zemědělství, a to již od roku 2000.

SLUNCE NAD ZLATO

Také solární energetice přisuzují odborníci velkou budoucnost. Odhadují, že při současném tempu rozvoje bude během padesáti let energie ze Slunce zajišťovat polovinu veškeré světové spotřeby elektřiny. Sousední Německo se chce například do roku 2000 dostat na světovou špičku v rozvoji a využívání solární energie. Ještě letos zde má kapacita výroby slunečních baterií dosáhnout desetinásobku současné produkce, více jak 40 megawattů ročně. Tímto se pokryje třetina současné celosvětové produkce a Německo dokonce předstihne Spojené státy, největšího světového producenta solární technologie. Program, který zde financuje vláda a soukromé společnosti, přinese práci tisícům zaměstnanců. Obdobné plány vyhlásilo také Dánsko.

A netřeba se mnoho divit. Slunce svítí zadarmo a je prakticky nevyčerpatelné. Ročně vyzáří na Zemi asi 900 biliard kilowatthodin, což je 10 000 krát více energie, než je vůbec dnešní potřeba lidstva. Tento obrovský zdroj však nedovedeme stále ještě efektivně využít. Sluneční energii lze přitom přeměnit na elektřinu v takzvaných fotovoltaických článcích nebo na teplo ve slunečních kolektorech. V minulosti se solární energie narozdíl od jaderné a té vyráběné spalováním uhlí nepodporovala, neinvestovalo se do jejího vývoje. Před časem se dokonce jevilo jako úplně bláznivé využívat energii z fotovoltaických panelů, neboť ty byly nesmírně drahé. Výzkumem se však začali zabývat Japonci, kteří nemají žádné zdroje a kvůli hustě zalidněnému území je zde navíc velký odpor proti atomovým elektrárnám. Tím, jak začali chrlit miliony fotovoltaických panelů, se jejich cena ohromně snížila. Pokud by se panely vyráběly hromadně a zároveň by rostla jejich účinnost, klesly by jejich ceny na únosnou míru během několika málo let. A lidé by si se svou spotřebou energií nemuseli už tolik lámat hlavu.

V našich klimatických podmínkách, kdy Slunce v zimě tolik nesvítí, mají solární zařízení na výrobu elektřiny a ohřev vody menší výkonnost. Přesto se instalace slunečních kolektorů na ohřev vody již dnes třeba takovým podnikatelům vyplatí. Zejména tam, kde je velká spotřeba teplé užitkové vody – v hotelích, penzionech nebo kempech. Než si ale solární energií přitápět dům, je z ekonomického hlediska výhodnější nechat si ho důkladně zateplit.

S VĚTREM O ZÁVOD

Tisíce starých větrných mlýnů ve Španělsku či Nizozemí svědčí o tom, že již naši předci hojně využívali sílu větru. Také dnešní větrníky rostou jako houby po dešti. Namísto k pohonu mlýnů však slouží hlavně k výrobě elektrické energie. Do nedávna se o evropské prvenství ve využívání větrné energie přetahovaly Německo s Dánskem. Španělé se ale rozhodli do roku 2000 instalovat stovky větrných elektráren s kapacitou 1500 MW, s čímž se dostanou do čela evropského kontinentu (před Dánsko a Německo, Nizozemí i Velkou Británii). Vládní plán vzbudil v mnoha oblastech Španělska velký zájem, neboť zde jsou velice příznivé klimatické podmínky pro tento zdroj výroby elektrické energie. Světovou velmocí ve využívání čisté energie z větru jsou přitom nadále Spojené státy americké. Hojně se začíná využívat také v Indii, Dánsku nebo na Novém Zélandě. Větrná energie se ovšem dá využívat také ve vnitrozemí. Dokladem toho je sto metrů vysoká větrná elektrárna v Německu nedaleko Mnichova, která může zásobovat proudem na tisíc domácností. Navíc podle propočtů sníží tato elektrárna množství emisí zplodin kysličníku uhličitého o 2230 tun za rok.

Energii větru lze využívat v místech, kde je množství stálých větrů s rychlostí přesahující alespoň patnáct kilometrů za hodinu, tedy i na třetině území našeho státu. Ekologové spočítali, že by tuzemské větrné elektrárny mohly vyrobit až 600 MW elektřiny. Ačkoli jsme měli ještě před několika málo lety v rozvoji této obnovitelné energie náskok například před sousedním Rakouskem, dnes se situace obrací. Větrná energetika se u nás prakticky zastavila. Mohou za to jednak vysoké ceny zařízení, výše úroků znemožňující je splácet a nízká výkupní cena elektrické energie. Nadšenci, kteří si postavili větrné elektrárny na místech, kde pouze měli pocit, že tam „hodně fouká“, o tom vědí své. Účinnost vrtulí totiž roste se třetí mocninou rychlosti. A pokud je průměrná rychlost větru jen o metr za sekundu menší, znamená to, že elektrárna „natočí“ dvakrát menší množství energie. Pak se ovšem takový provoz nevyplatí, a podnikatelé s větrnou energií krachují.

DALŠÍ ZDROJE ENERGIE

Ekologové tvrdí, že jen v České republice lze využitím alternativních zdrojů ušetřit na 3000 MW elektrické energie ročně. Nejen u nás, ale i jinde ve světě dosud zůstávají nevyužity malé vodní elektrárny. Jenom na tuzemských tocích je stále nevyužito 60 % jejich potenciálu. Současné technologie už umožňují využívat i tak malé spády, o kterých se nikomu před pár lety ani nesnilo. Mezi další možné obnovitelné zdroje energie patří kombinovaná výroba tepla a elektřiny v kogeneračních jednotkách. Teplo, které vzniká při výrobě elektřiny, neunikne díky těmto zařízením jen tak do vzduchu, ale využije se pro vytápění nebo ohřev teplé vody. Nadějným zdrojem je i sluneční energie akumulovaná v půdě (mělké horninové podloží), v ovzduší nebo podzemní, povrchové a odpadní vodě. Obsažené teplo se odtud může čerpat pomocí tepelných čerpadel, která však na svůj provoz spotřebují zatím dosti velké množství elektřiny. Kombinací alternativních zdrojů by jejich rozšíření, vzhledem k jejich již dnes poměrně vysoké účinnosti, nemuselo stát nic v cestě.

ZA PĚT DVANÁCT Lidská spotřeba už překročila hranici schopnosti regenerace přírody, která přes svou sílu nestačí napravovat škody způsobené člověkem. Vyčerpávání zdrojů a znečišťování nastoleným tempem směřuje k ekologické katastrofě. Éra uhlí, nafty a uranu pomalu končí. Tradiční způsoby výroby tepla a elektřiny mají za pár generací patřit minulosti. Lidé si začínají uvědomovat, že si prostě nemohou dovolit dále plýtvat přírodními zdroji. Ve světě proto už nejen ekologové, ale i politici a představitelé průmyslu soustřeďují pozornost na levné a ekologicky čisté zdroje energie. I pro nás už nastal čas efektivního využití všech dostupných zdrojů. Je za pět minut dvanáct. říjen 1999

Category: 1999 / 10

Indiáni předkolumbovské Ameriky a jejich velkolepé kultury – Inkové, Mayové, Aztékové… Víme, jaké nádherné stavby a celá města budovali, jak dokonalé byly jejich astronomické znalosti, jak komplikované systémy písma užívali a jaké skutečně mocné státy dokázali vytvořit. Jak to ale bylo s milováním ve staré Americe, se sexem, který v jiných velikých civilizacích, třeba v indické, dosáhl takového vysokého stupně rafinovanosti?

Na indiány (jejichž jméno mimochodem původně znamenalo také „Indové“) pohlíží mnozí lidé odlišně. Slyšel jsem dokonce z úst mého jinak velice seriózního kolegy tvrzení, že indiáni byli asexuální. Že sex a všechno, co k němu patří, hrál u indiánů staré Ameriky jen velice malou roli. Byli opravdu tito dávní indiáni tak hluboce asexuální?

INDIÁNI AND

Amerika je nesmírně rozlehlý kontinent a indiánských kultur, kmenových svazů i prvních „říší“ tu existovalo velice mnoho. Kde tedy v této rozmanité mozaice předkolumbovské Ameriky hledat odpověď na tyto otázky? Nakonec jsem si vybral zajímavý a velice významný region – andskou oblast, které magazín Koktejl věnoval rozsáhlou pozornost ve svém březnovém vydání (1999).

V andské oblasti existovaly v předkolumbovském období desítky pozoruhodných indiánských kultur. Těsně před příchodem bělochů ovládli celý region Inkové, „synové Slunce“, kteří tu pak panovali nad celým územím dnešního Ekvádoru, Peru, Bolívie a částmi území Chile, Argentiny a Kolumbie.

Andská oblast, která nakonec zrodila vůbec největší a nejmocnější říši indiánů, jakou kdy Amerika poznala, je jistě tím nejsprávnějším místem pro zodpovězení otázky, zdali opravdu byli indiáni tak prosti pohlavních požitků, jak to tvrdil můj kolega. Odpověď jsem v Andách nenašel ani v kamenných indiánských městech, ani třeba na nástěnných malbách, stélách či kamenných reliéfech, jaké známe od indiánů Mexika a Střední Ameriky, ale – kupodivu – v hlíně.

NÁDOBY PLNÉ EROTIKY

V hlavním městě Peru Limě jsem navštívil muzeum domorodé keramiky, kterou v hrobech dávných indiánů postupně nalezl a odborně popsal peruánský amatérský badatel Rafael Larco Hoyle. V Larcově muzeu jsem spatřil stovky, ba tisíce nádob, jejichž autory byli převážně Mochicové – pobřežní indiánský národ, tvůrci jedné z podivuhodných předkolumbovských kultur staré Ameriky.


Žena sedící na klíně jiné zřejmě předsta-
vuje těhotnou indiánku, kterou ohmatává
porodní bába.

Mnohé nádoby v muzeu hovoří o jediném, o sexu. O milostných praktikách předkolumbovských indiánů, o všem, čemu říkali Mochicové ve svém jazyce checan – tedy „láska“. Tato hliněná výpověď o indiánském milování je zcela výjimečná a nemá v celé předkolumbovské Americe, a dokonce v celém světě obdobu.

VŠECHNY HŘÍCHY YUNGŮ

Hliněnou výpověď o oddanosti těchto indiánů sexu doplnili písemnými zprávami o jejich obyčejích první Španělé, kteří přišli do andské oblasti. Domorodcům říkali yungové. Nejstaršími evropskými kronikáři Peru však byli převážně katoličtí duchovní a ti pro sexuální praktiky eroticky aktivních yungů projevovali pramalé pochopení.

V první řadě evropské duchovní odpuzovalo to, že místní indiáni dávali jednoznačně přednost nekoitálním formám ukájení pohlavních potřeb. Ještě více než tyto pro Španěly neobvyklé formy styků mužů s ženami je pohoršovaly pohlavní styky indiánských mužů s domácími zvířaty, které získali od nových pánů své země. Kronikář Cieza de León například rozhořčeně zaznamenal: „A přece vím, že mnozí rozumní lidé, kteří znají, že je nebe, peklo a bůh, zanechali své ženy a spustili se s mulami, klisnami a zvířaty, což mě rmoutí konstatovat.“

Za pravdu rozzlobeným hlasům prvních křesťanských návštěvníků andské oblasti dává i keramika. Sám autor fantastické sbírky Rafael Larco Hoyle říká, že na 95 % všech erotických nádob, které shromáždil, jsou vyobrazeny nekoitální způsoby styku mužů se ženami.

SYFILIS OD INDIÁNŮ?

Se zprávami prvních španělských kronikářů o indiánské zoofilii souvisí i názor, který jsem na peruánském a bolivijském venkově slýchal i dnes, že totiž za jednu z nejnebezpečnějších pohlavních nemocí – syfilis – vděčí lidstvo právě indiánské zoofilii. Tato choroba a její nositelka (spirochaeta pallida) prý původně sužovala jen lamy, nejdůležitější zvířata indiánských pastevců, kteří s lamami odcházeli na řadu měsíců vysoko do hor na pastvu. V té době, kdy žili bez žen, se prý stávaly jejich manželkami lamy, od nichž údajně peruánští indiáni získali syfilis, přenesli jej pak na své skutečné manželky a od indiánek se potom touto chorobou nakazili první běloši v Peru…

Staroamerická keramika mochických indiánů mimochodem lidi trpící příjicí velice často znázorňuje. Ukazuje indiánské muže, jejichž tělo zohavily syfilitické vředy. Na mochických nádobách však symbolizují tuto pohlavní chorobu zejména mimořádně veliké nosy těch, kteří jí trpí.

INDIÁN VLÁDCE A INDIÁNKA OBĚŤ?

Při pohledu na nespočetné erotické keramické výjevy dávných peruánských indiánů jsem navíc nabyl dojmu, jako kdyby pohlavní akt provozoval výlučně jen muž. Ženy jsou totiž na nádobách zpodobňovány ne jako aktivní účastnice milostné hry, ale vždycky jako pasivní, viditelně zcela apatické oběti, předměty sloužící jen k ukájení potřeb svých mužských partnerů. Na některých nádobách žena během styku zároveň kojí či se jinak stará o své děti.

Erotické nádoby ukládali indiáni této části andské oblasti do hrobů svých zemřelých mužských příbuzných. Měly snad nebožtíky provázet na poslední cestu, anebo – což je pravděpodobnější – měly pochovaným mužům připomínat sexuální radosti, kterých se jim za jejich života dostalo?

HLINĚNÉ ÚDY

Výrazem absolutní nadvlády i přednostního postavení, které přísluší muži ve věcech fyzické lásky, je i nejoblíbenější téma celého tohoto dávného indiánského autoportrétu: vůbec nejčastěji totiž indiánští umělci znázorňují a modelují mužský úd. Vždycky ztopořený a často stejně veliký jako celý ostatní, zřejmě málo důležitý „zbytek“ mužova těla.

Penis je vždy obřezán. Obřízka zřejmě hrála u indiánů velice důležitou roli. Na některých indiánských plastikách je pak penis doslova personifikován – ztvárněn do lidské podoby.

Ani indiánští muži však nesměli v sexu úplně všechno. Na nádobách jsou často vyobrazeni jako velice hubení lidé, někdy skoro kostlivci. Takové zpodobnění říkalo: tento muž praktikoval sex až příliš často, tak často, až se usouložil k smrti. Indiáni andské oblasti totiž zřejmě zachovávali i ve věcech sexu určité normy a své vlastní zákazy. Ten, kdo je porušil, byl potrestán vyražením potupného cejchu na tvář. A muž obzvlášť hřešící proti indiánským zákonům (a i to je na mochické keramice zaznamenáno) byl potrestán dokonce ukamenováním.

V této muži ovládané společnosti však bývala za erotické prohřešky mnohem častěji trestána žena! Mnohé nádoby zobrazují mochický pranýř – sloup, k němuž byly přivazovány zejména ženy špatných mravů. Na jedné je například znázorněna dívka, která zřejmě zhřešila s manželem cizí ženy. Styk nezůstal bez následků. Proto je teď cizoložnice připoutána ke sloupu. Útrapy pranýřování urychlily porod, a tak hříšnice přímo na pranýři přivádí na svět dítě počaté v nečisté lásce.

HOMOSEXUALITA, ZOOFILIE, KRVESMILSTVO?

Místo Mochiců zaujala později na severním pobřeží Peru říše Chimú a po ní celé Peru, a potom i celou rozsáhlou andskou oblast, ovládli slavní Inkové. Právě s nimi se setkali první Španělé. Nejrozsáhlejší zprávy o sexu shromáždili na severoperuánském pomoří a zdejším indiánům říkali yungové. Yungové pak vystupují v některých dobových zprávách jako skuteční „sexuální maniaci“. Cieza de León věnoval ve své kronice zavrženíhodným způsobům ukájení pohlavních potřeb celou samostatnou kapitolu. Nazval ji charakteristicky: „O nepatrné ceně, kterou tito indiáni přisuzují panenství svých žen, a kterak se proviňují odporným hříchem sodomie“.

Cieza de León odsuzoval zejména indiánskou homosexualitu. Styky osob stejného pohlaví, ke kterým docházelo zejména v indiánských svatyních: „V každém chrámu žije jeden, dva nebo více mužů, kteří se oblékají jako ženy, hovoří dětským hlasem a ve všem chování zcela ženy napodobují. S těmito muži náčelníci a důležití mužové při velkých slavnostech i o svátečních dnech obcují.“

Zasloužilý kronikář však nezavrhuje jen styky indiánských mužů s muži, ale i mužů se ženami, pokud k nim docházelo jinak než standardním způsobem a mimo oficiální manželské svazky. Jiný Ciezův současník (jehož jméno však neznáme) píše ve zcela stejné době španělskému administrátorovi Juanu Sarmientovi: „…Oddávají se tělesným rozkoším více než všichni ostatní. Otcové nešetří své dcery, bratří nešetří při ukájení vášní své sestry. V tomto ohledu nemají více studu než divoká zvířata.“

Zajímavé je, že toto krvesmilstvo bylo prvním základním dynastickým zákonem nejmocnějšího indiánského státu celé andské oblasti – říše Inků. Její svrchovaný panovník – inka – musel pojmout za svou zákonnou „hlavní“ manželku svou vlastní pokrevní sestru – coyu. Přitom se vznešeným sourozencům kupodivu rodily zdatné a velice schopné děti, příští vládcové mocné říše. Indiánský panovník si ovšem dopřával kromě vlastní sestry i nezměrné množství dalších žen. Zasloužila se o to jedna z institucí této indiánské říše – takzvané panny Slunce.

INTIP CHINAN

Absolutní většina obyvatelek této říše měla za povinnost provdat se a porodit pak svému státu nové pracovní síly a nové vojáky. Jenom malá skupina žen měla jiný osud: zvláštní indiánský úředník (říkalo se mu apo panaca) vybral v jednotlivých částech říše mezi místními velice mladými dívkami ty absolutně nejkrásnější. Dívky odcházely do klášterů, kde byly pod dohledem „matek představených“ vzdělávány v řemeslných dovednostech, ve způsobu chování, ve zpěvu, hudbě a tanci a samozřejmě se učily ovládat všechny obřady konané na počest nejvyššího boha Inků – Slunce.

Když dívky, které musely být panny, dosáhly asi třinácti let, prošly novým, užším výběrem. Většinu z nich daroval vládce říše za manželky svým úředníkům a důstojníkům. Jenom ty nejkrásnější a také nejvzdělanější se staly intip Chinan – jeptišky Slunce. Dostaly bílý řeholní šat a obdržely corivinchu – zvláštní odznak své panenské čistoty a toho, že jsou nevěstami Slunečního boha. Pak odešly do centrálního kláštera panen Slunce v hlavním městě říše Cuzcu.

Musely být ovšem panny. Běda kdyby zhřešily pohlavním stykem. Nejenže by za svůj neuvážený sex zaplatily životem (navíc velice krutou popravou – byly by zaživa opékány nad otevřeným ohněm, či by byly spolu se svým milencem zaživa zahrabány do země), ale za jejich tělesný hřích by byli potrestáni smrtí i všichni jejich příbuzní, dokonce obyvatelé celé vesnice, z níž pocházely. Jejich mateřská ves by navíc byla jako trest za porušení panenství srovnána se zemí.

KDYŽ MILUJE SYN SLUNCE

Jinak nedotknutelné andské bílé panny však musely být k dispozici vládci říše. Zachtělo-li se mu, mohl si v klášteře vybrat (a opravdu si velice často vybíral) kteroukoli z intip Chinan. Mohl ji deflorovat. V očích Indiánů ale s pannou Slunce nesouložil panovník, nýbrž se jeho prostřednictvím s touto ženou stýkal sám Sluneční bůh. Inka – vládce říše – byl přece pozemským synem Slunce. Panny Slunce, ty do smrti čisté, i ty synem Slunce zbavené panenství, a stejně tak Mochicové – údajní erotomani andské oblasti – a Chimúové, i všichni ostatní už dávno odešli z tohoto světa. Miliony indiánů však žijí v andské oblasti Jižní Ameriky dodnes. A dodnes přivádějí na svět další a další potomky. A tak je odpověď na otázku, zdali indiáni souložili, či zda byli asexuálními bytostmi, zcela zřejmá: souložili, samozřejmě souložili.

Category: 1999 / 10

Jako osmnáctý na světě a jako první obyvatel nepřímořského státu obeplul zeměkouli. Několikrát se zúčastnil závodu „osamělých“ mořeplavců přes Atlantik z anglického Plymouthu do amerického Newportu. Znovu a znovu se vydával na cesty po všech oceánech. Předešel tak spoustu jachtařů, kterým břehy jejich země omývá moře. Při svých cestách po světových oceánech navštívil místa, kam ještě žádný Čechoslovák nevstoupil.

„Dnes už si přesně nevzpomínám, jak jsem přišel na nápad zúčastnit se závodu osamělých mořeplavců přes Atlantik. Myslím si však, že to přišlo nějak samo od sebe. Dlouho předtím, než jsem prvně stanul na palubě námořní plachetnice, jsem se již zajímal o vše, co nějak souviselo s mořem, loděmi a plachtami. Šumění vody, pleskot vln o příď lodě, vzduté plachty pod nápory větrů a rychlost – to vše působilo jako narkotikum.“

Richard Konkolski musel absolvovat čtyřleté studium na námořní škole ve Varšavě zakončené zkouškami na kapitánský diplom. Stavba lodi mu, i přes vydatnou pomoc přátel, zabrala dva roky. Trvalo tedy, než se mohl se svou sedm a půl metrů dlouhou „Niké“ postavit na start nejprestižnějšího jachtařského závodu. Dne 17. června 1972 si splnil dávný sen a společně s dalšími 54 závodníky z celého světa se vydal napříč Atlantikem. V tomto ročníku ho však opustilo štěstí, a hned po několika dnech plavby se mu zlomil stěžeň. Konkolski však přes tyto potíže plavbu dokončil, i když do výsledkové listiny nemohl být započítán, neboť doplul až po oficiálním ukončení soutěže.

Po těchto, podle Konkolského nevydařených závodech se na moře vrátil. A to aby jako osmnáctý na světě a první „suchozemec“ obeplul sám zeměkouli. „Za dobu plavby jsem navštívil třicet různých ostrovů, přístavů a kotvišť. Na mnoha těchto místech poprvé zavlála československá vlajka. V příštím měsíci začnou řádit hurikány u břehů jižní Afriky a postupně budou putovat přes Indický oceán směrem k Austrálii,“ vzpomíná Richard Konkolski na své připlutí do Austrálie koncem roku 1973.

Category: 1999 / 10

Je to hrozné, ale ještě ani nestačil oschnout inkoust z mé tiskárny, a to, o čem jsem psal jako o zajímavém přírodním fenoménu, se stalo skutkem. Děsivým. Srpnové zemětřesení v Turecku zasáhlo jednu z nejprůmyslovějších i nejzalidněnějších oblastí země a vybralo si obrovskou daň na životech nic netušících lidí.

Zemětřesení jen málokdy varují předem. U sopky můžete pozorovat rostoucí aktivitu a připravit se na okamžik výbuchu, ale zemětřesení je záludné. I nyní přišlo nečekaně, tak jako často předtím brzy po ránu. Ve tři hodiny se v oblasti pod Izmitem otřásla země. Většina obyvatel města i okolí byla doma a odpočívala po horkém dni. Nikdo nebo téměř nikdo neměl šanci uprchnout. Méně pevné, nebo snad špatně konstruované či ošizené stavby nevydržely chvění země a zřítily se jako domečky z karet. Ve svých sutinách pohřbily snad desetitisíce lidí. Dnes se všichni ptají proč? Proč zde stály nekvalitní konstrukce a stavby, vždyť právě tady, pod Izmitem, to nebylo poprvé, kdy se zachvěla země, právě tady bylo již několikrát epicentrum silného zemětřesení. Ale na špatné se rychle zapomíná. A rok od roku počty obětí stoupají. Jean-Jacques Rousseau napsal po lisabonském zemětřesení v roce 1755, kde zahynulo 60 000 lidí: „Je to cena, kterou lidstvo platí za civilizaci. Kdyby žilo v přírodě, nemuselo by se zemětřesení obávat.“ Je to sice jen polovina pravdy, Rousseau neznal tsunami, rozsáhlé sesuvy a laviny způsobené rovněž zemětřesením, ale ztráty na životech by rozhodně byly menší.

Turecko patří k labilním oblastem světa s vysokou pravděpodobností vzniku zemětřesení.

Jen v tomto tisíciletí jich opravdu silných poznalo hned několik, ovšem jen některá měla tak tragický dopad na životy jeho obyvatel. V roce 1939 zahynulo při zemětřesení v Erzincanu 23 000 lidí a otřesy se sem znovu vrátily v roce 1992, v roce 1966 bylo v Adapazari 2500 obětí a další stovky lidí zahynuly v roce 1976 při zemětřesení u jezera Van. Ale Turecko není jedinou zemí, která je ohrožena těmito živelnými katastrofami. Celá polovina lidstva žije v seizmicky aktivních oblastech, všude tam mohou vzniknout zcela nenadále ničivá zemětřesení.

Tentokrát se v Turecku otřásla země v místě, kde se otevírá směrem k západu příkop dnes vyplněný Marmarským mořem, který je současně na západním okraji dlouhého Severoanatolského zlomu, asi nejaktivnější tektonické poruchy v této části světa. Epicentrum (místo na povrchu, které je nejblíže k ohnisku – místu vzniku zemětřesení, jež je často hluboko pod povrchem) bylo naneštěstí v hustě obydlené oblasti, a tak i když zemětřesení nepatřilo k nejsilnějším seizmologové udávají 6,7° Richterovy stupnice, přičemž teprve od sedmého stupně jsou označovaná jako velká, zachovalo se bohužel přesně podle této stupnice a způsobilo v omezené oblasti značné škody. To, že patří k nejtragičtějším v moderní historii Turecka, je daní za koncentraci obyvatelstva do měst a průmyslových aglomerací a současně možná i nepříliš kvalitní konstrukci některých obytných domů.

Přitom jsou každý rok zaznamenány desítky stejně silných a nebo silnějších otřesů. Pokud však zasáhnou méně obydlené oblasti, není jejich dopad tak katastrofický. Slabších zemětřesení do třetího stupně Richterovy škály zaznamenávají seizmologové ročně na sto tisíc, ale pocítí je jen část obyvatelstva. Slabší otřesy již většinou registrují jen citlivé seizmologické přístroje. V našem století podle statistik UNESCO zahynulo při zemětřeseních na celém světě asi jeden milion tři sta tisíc lidí a z toho celá polovina v roce 1976. Co dělat, aby nedocházelo k tak obrovským obětem na životech? I v dnešní době se dá zemětřesení jen těžko předvídat, i když moderní měřicí technika některé úspěchy zaznamenala. Jediný bezpečný prostředek, ne však pro všechny případy, je dobrá konstrukce domů, při které je zohledněno možné seizmické riziko. Není to nic nového, i v minulosti se často po velkých zemětřeseních změnila stavební technika, domy dostávaly bezpečnější, až pět metrů hluboké základy. Potvrdily to archeologické výzkumy nejen v severním Pákistánu, ale i v Turecku a na ostrovech Rhodu a Kypru. Ale lidská paměť je, jak se zdá, krátká, a navíc důkladná stavba stojí mnohem víc. A tak se po čase znovu staví levně, nekvalitně a doufá se, že zemětřesení nezasáhne stejnou oblast dvakrát. Ale stačí se podívat na mapku epicenter zemětřesení Turecka, nebo i jiné podobně labilní oblasti, abychom viděli, že naděje na to, že se země opět nezachvěje, je jen velice malá. Dá se zjednodušeně říci, že tam, kde někdy zemětřesení bylo, bude opět. Kdy? Těžko předvídat. Za sto let, za staletí, jsou oblasti, kde byl klid celá tisíciletí. Ale nelze ani říci, že se zemětřesení v některé oblasti nikdy neobjeví. Nemusí jít o katastrofální zemětřesení, ale třeba jen o silnější odezvy těch vzdálených. Týká se to i naší země. Tady nikdy nebylo obzvlášť silné zemětřesení, jsou však oblasti v Podkrušnohoří, na Opavsku a v Bílých Karpatech, kde je možnost, že se země pod nohama pohne, přeci jen vyšší. Tady platí jiné stavební normy a stavby musí být konstruovány na zvýšenou seizmicitu. V řadě zemí, kde bývají zemětřesení častá, však leckdy podobné normy neplatí nebo se nedodržují. A tak záleží na štěstí. V Turecku jej letos v srpnu neměli.

Category: 1999 / 10

Brečí tu dítě. Stojím u hnědě natřené horské chaty a dívám se dolů. Ta sjezdovka byla nekonečná. Nechápu to. Leží tu na čerstvém vzduchu s výhledem na Jeseníky. A on brečí. Nebo ona?

TRÓJMORSKI WIERCH

Gross Schneeberg. Kladský Sněžník. Králický Sněžník. Jedna hora, a tolik jmen. Vždy podle toho, kdo se zespoda díval. Němci, Poláci, Češi.

Z jedné strany Orlické hory a z té druhé Jeseníky. Prstenec hor na severní hranici doplňuje masiv Králického Sněžníku. Jeho rozlohu spočítali na 76 km2. Větší část leží za česko-polskou hranicí. Na naší straně je zhruba třetina.

Vzhled pohoří mají na svědomí ledovce. Geologicky patří k západosudetskému krystaliniku a tvoří ho horniny z období starohor. Hlavně ruly a migmatity. Nachází se tu také mramor. Dříve se těžil, a tak byl a je ozdobou mnoha rezidencí a bank. Celá hora se po tisíciletích zvětrávání drolí na balvany a suťová pole. Sem tam se objevuje zvrásněná skalka, která připomíná její stáří. Jako vrásky na tváři člověka.

Sněžník má 2 vrcholy, jeden na české straně, ve výšce 1423 metrů nad mořem a druhý na polské straně, o dva metry vyšší. Větry ho oholily a daly prostor pouze vysoké trávě přerušované kamennými poli. Těsně pod vrcholem ve výšce 1380 m n. m. pramení řeka Morava. Pramen je pouze slyšet za dřevěnými dveřmi kamenného přístřešku. Ničili ho turisté, a tak musel pod zámek. Celý masiv je jako houba. Po svazích stéká nesčetně potůčků a stružek. Někteří tvrdí, že je takovou „střechou Evropy“. Voda odtud odtéká do tří světových moří: Baltského, Severního a Černého. Rozvodní uzel je na jižním svahu hory Klepý. Poláci mají přiléhavější název – Trójmorski Wierch.

Pohoří v minulosti působilo jako přirozená hradba proti přírodním živlům i člověku. Vyšplhat se na horu je docela dřina. Prudké svahy mají střední sklon 15°. Průměrná nadmořská výška činí něco přes 930 m. To je nejvíc v celé České republice.

DOBRÉ A ŠPATNÉ ROKY

Lidé. Ti se dostanou všude. Vsi jsou rozesety po úbočích masivu. Nejde mi do hlavy, co tu vlastně lidé pohledávali. Život byl hodně tvrdý. Dlouhé zimy, kratší a chladnější léta. Přesto se v rodném listě některých vesnic objevuje datum čtrnáctého století, u Stříbrnic a Vojtíškova rok 1325, u Malé Moravy 1350.

„…bude odvádět 5 zlatých, 7 1/2 groše, zabitou slepici, tetřeva a na Nový rok dvě kuřata.“ Tak přikázal Bartoloměji Scholzovi Václav ze Zvole v roce 1543, když ho žádal o obnovení „zpustlé rychty“ v Malé Moravě. Na oplátku směl Scholz používat asi tři lány polí a vařit a nalévat pivo.

Vesnice měly dramatické osudy. Vylidnění za husitských válek. Doba temna po roce 1620. Byly protestantské. Poslední ránu přinesly první roky po válce.

Díky poloze kraje byla většina obyvatelstva německé národnosti. Před válkou došlo pod vlivem radikalizace v Říši ke zhoršení vztahů mezi Čechy a Němci. Docházelo k provokacím a sabotážím, sudetoněmečtí vůdcové štvali úspěšně proti státu. O jejich popularitě a síle svědčí i fakt, že v nedalekém městečku Králíky mluvil ke svým krajanům sám Adolf Hitler, na jehož počest bylo přejmenováno i místní náměstí. Všechno má však svůj konec.

„Starosta města nebo jeho zástupce a předsedové německého obyvatelstva ručí osobně za bezpečnost českých občanů. Každé jednání proti tomuto příkazu se co nejpřísněji trestá. Usmrcení jednoho českého občana zastřelením 10 Němců, za 2 české občany bude vykonáno usmrcení 50 Němců. Při povstání bude město srovnáno se zemí.“ Tuto německy psanou vyhlášku vylepili v květnu v Králíkách. Vydal ji předseda čs. jednotky Stöhr v Žamberku. Předznamenala další vývoj – odsun.

Pro obce pod Sněžníkem to byla tragédie. V roce 1939 žilo v několika vesnicích přibližně 2900 obyvatel. Z toho stovka byla české národnosti. Kamenitá políčka a malé dílničky zpustly. Roky poté pouze konzervovaly daný stav.

Ještě dnes žije na stejném území jen pětina lidí ve srovnání s rokem 1939. Špatná doprava a nedostatek pracovních míst jsou hlavní příčiny současného vylidňování. Zůstávají chalupáři. Vzniká sice krásně opravený, ale lidsky mrtvý skanzen.

ČLOVĚK NIČITEL

„Lesům tu škodí hlavně antropogenní vlivy. Špatný vzduch a kyselé deště vyplavují z půdy důležité látky. Stromy to dost oslabuje,“ tvrdí ing. Havlíček z Olomoucké Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Spekuluje se, kdo má na tento stav největší vliv. Pravděpodobně to budou východočeské elektrárny ve Chvaleticích a Opatovicích.

Od roku 1991 na Králickém Sněžníku funguje Národní přírodní rezervace o rozloze 1740 ha. Život zde lesákům znepříjemňuje hlavně kůrovec. Vlivem špatného životního prostředí jsou totiž oslabené stromy snadnou kořistí. Stačí teplé a suché léto, a problém je na světě. Kalamitní situace se tady vyhlašují pravidelně každé léto od roku 1992.

Napadené stromy se musejí porazit. To je šance pro vítr, vykácené místo je bránou do lesa. Holé pruhy mluví samy za sebe.

Porosty nejsou příliš druhově rozmanité, převládá smrk. Přitom tu dříve rostly buky, jeřáby i jedle. Dnes se krčí pouze v nižších polohách. Lesní monokultura má zákonitě nepříznivý vliv na odolnost. Podle plánu péče o zvláště chráněné území, který byl přijat na roky 1995-2004, se počítá s dalším zalesňováním.

„Snažíme se vysazovat původní smrky, jeřáby a v rašelinných lokalitách břízy pýřité,“ dodává ing. Havlíček. Také zkoušeli obohatit půdu o hořčík a vápník, kterých je v ní kritický nedostatek. Kdy se však situace zlepší? Inženýr Havlíček pokrčil rameny. Těžko říct.

Daří se tu i rostlinám a zvířatům. Mimo běžné druhy vysoké tu žije poměrně vzácný rejsek horský a myšivka horská. Svahy okupují hlavně různé druhy trav. Nejzápadnější hranice celosvětového rozšíření dosahuje ovsíř dvouřízný, českého pak krtičník skopolův. Bohužel zcela vyhubeny už byly prha arnica a hořec tečkovaný.

PODZEMÍ

„Vaše Výsosti, mohu nabídnout malé občerstvení?“ možná zaznělo v roce 1780 přímo na vrcholu Králického Sněžníku. Ovšem v němčině. Nahoře totiž stál císař Josef II. Habsburský. Po něm stanuli na vrcholu další. Albert Pruský v roce 1899 a Markrabě Josef Ferdinand v roce 1906. Turistika byla a bude populární. Navíc z vrcholku hory je za dobrého počasí vidět nejen jesenický Praděd, ale i krkonošskou Sněžku. Aby se výhled ještě více zatraktivnil, postavil tu stavební mistr Emil Giesser z Kladska mezi lety 1895-1899 vyhlídkovou věž, ke které se o třináct let později přidala turistická chata.

Po druhé světové válce se už nikdy neobnovily služby z let předválečných. Nebyl zájem. Proto chata chátrala a nakonec ji v roce 1971 strhli. Věž ji přežila jen o dva roky. Kraji zmizela jeho dominanta. Něco jako zvon v Adanu. Zbyly rozvaliny.

Po celém pohoří se křižují a nadbíhají si zpevněné i nezpevněné cesty a stezky. Občas někde stojí opuštěná lovecká chata. Zbojnická, Strašidla, Sněžná. Je jich hodně a bývalo jich mnohem více. I ony prohrávají s časem.

Proti času se postavily jeskyně. Tvarožné díry a Pacltova jeskyně jsou pouze zlomkem předpokládaného krasového systému hor. Na druhé straně hranic je nejznámější Medvědí jeskyně, o níž se tvrdí, že je nejkrásnější v Polsku. Je dlouhá více jak 2,5 kilometru. Podle koster se podařilo rozšifrovat i její původní obyvatele – medvěda jeskynního, lva jeskynního i jeskynní hyenu. Když jeskyně, tak legendy. Někteří starousedlíci tvrdí, že před válkou procházeli pašeráci pod horou přes hranice. Projel tudy prý i formanský vůz. Čert ví. Ať tak nebo tak, na „paši“ tu žilo hodně lidí. Dnes by s vybavením pohraničníků a řídkými lesy měli pendleři pravděpodobně problémy.

Další neméně zajímavá historka se váže ke konci okupace. Jednoho večera tu projela kolona plně naložených německých aut. Přísně střežená jela přímo do hor. Zpátky jela prázdná. Mezi lidmi se povídá o archivech, jantarové komnatě a mnoha dalších cennostech. Snad existují očití svědci, kteří náklaďáky viděli. I padesát let po válce převládá nechuť hovořit. Prý se bojí. Ale čeho?

DOBRÝ DEN Stojím na vrcholu kopce u kříže, který je na místě bývalé rozhledny. Otevřelo se přede mnou údolí řeky Moravy. Napravo ode mě vysílá radioamatér. Slyším polštinu. Jeho anténa je v tuhle chvíli nejvyšším bodem pohoří. „Ďeň dóbry,“ ozvalo se těsně za mými zády. „Dobrý den,“ odpovídám a pomalu slézám z kupy kamení. Jdu pomalu po cestě dolů. Ještě jednou jsem se podíval nazpátek. Hm. Ta věž tu chybí.

Category: 1999 / 10

Obrázky z frontové linie. Vojáci v akci. Veřejná poprava na stadionu. Těžký život, potácející se mezi nekonečnou občanskou válkou a opakujícími se zemětřeseními.

Notnou dávku odvahy projevil šestatřicetiletý Abdullah Zaheeruddin, aby pořídil tyto kruté a zároveň velmi soucitné fotografie. Musel se totiž vrátit do země, jež bývala jeho domovem a z které byl nucen uprchnout. Reportáž na těchto stránkách byla pořízena v extrémně těžkých podmínkách. Během pořizování snímků byl Zaheeruddin několik měsíců vězněn a jeho otec i bratr byli zastřeleni talibanskou vládou.


Třicet pět kilometrů od Kábulu: tank na frontové linii míří na
Mas’údovo vojsko.

Zaheeruddin vytvořil politický a – samozřejmě především – lidský portrét situace v Kábulu. Další fotografie zachycují následky zemětřesení z února a června 1998, které zpustošilo válkou poničenou provincii Takhar. Tyto dramatické události vyprovokovaly rozsáhlou migraci lidí.

Zaheeruddinova fotografická kariéra začala v roce 1992, kdy byl najat jako řidič pro Associated Press (AP) v Kábulu. Zaheeruddin ovšem jevil neobyčejný zájem o události, které ho obklopovaly, i o novinářskou práci. Stále ještě jako řidič byl poprvé jmenován oficiálním překladatelem novinářské agentury a v roce 1995 se stal novinářem na volné noze. Během těchto let se Zaheeruddin stále více zajímal o fotografii a za pomoci mnoha fotografů rozvíjel své umění.

Jeho nadšení a obětavosti si nemohla nevšimnout agentura AP, která ho nakonec přijala jako fotoreportéra a nezávislého novináře. Pro AP Television natočil také videofilm. Jako akreditovaný novinář AP byl v dennodenním kontaktu nejen s oficiální vládou, ale stejně i se členy opozice. Jezdil na stálé základny na frontové linii mezi talibanskými a opozičními vojsky. Své informace zasílal Zaheeruddin do Islámábádu, odkud byly posílány do mezinárodní sítě AP. Jeho fotografie, které si vyvolával a zvětšoval sám, stejně jako videomateriály, byly posílány přímo do Londýna a odtamtud do celého světa.

V srpnu roku 1997 byl Zaheeruddin poprvé díky své práci přímo ohrožen. Skončil v žaláři poté, co zpracoval reportáž o věznění příslušníků etnických menšin. Propuštěn byl až po vážných jednáních a díky intervenci své agentury, která je kryta autoritou USA.

O rok později, v srpnu 1998, odcestoval Zaheeruddin do Khostu ve východním Afghánistánu. Cestoval se dvěma zahraničními novináři a byl uvězněn talibanskou armádou v obklíčeném městě. Během dvoudenního věznění byl několikrát zbit a jeho fotoaparát i ostatní zařízení mu zničili.

Po návratu do Kábulu se dozvěděl, že po něm pátrá talibanská armáda. Jeho kancelář byla prohledána a vypleněna. Poté se rozhodl opustit zemi. Nyní žije v politickém azylu ve Španělsku.

Category: 1999 / 10

Delta Dunaje patří ke světovým klenotnicím přírody. Na relativně malé ploše 5640 km² zde bylo zjištěno 110 druhů ryb a přes 300 druhů ptáků. Právem bylo toto území v roce 1990 vyhlášeno biosférickou rezervací UNESCO. Dnes se však poněkud liší od obrazu, který tak poutavě vylíčil profesor O. Štěrba ve své dnes již kultovní knize „V dunajské deltě“. Od jejího prvního vydání letos uplyne dvacet let. Díky ní tuto oblast navštívila řada našich přírodovědců a cestovatelů. Samozřejmě, že i pro naše výpravy byla tato kniha vydatnou inspirací.

ENTOMOLOGICKÉ POVYRAŽENÍ

Zastavili jsme na vyvýšené terase kousek od našeho prvního noclehu nedaleko od Tulcey, správního střediska celé oblasti. Původně jsme tu chtěli pořídit jen několik snímků, ale nakonec se zastávka protáhla skoro na tři hodiny. Nemohli jsme se vynadívat na hmyzí hemžení. Během chvilky jsme zaznamenali takové druhy, jaké u nás buď nežijí vůbec, nebo se vyskytnou opravdu jen sporadicky. Kdybychom takové tvory spatřili doma, byl by to skutečně důvod k otevření šampaňského.

Ke květům přilétali nejrůznější tesaříci, květomilové a listokazové. Párek vrubounovitých brouků se pachtil se svojí kuličkou uhnětenou z trusu, o kousek dál zas seděli impozantní majkovití brouci. Také jsme tu zahlédli největší evropskou vosu, až tři centimetry dlouhou žahalku obrovskou. A překvapením zdaleka nebyl konec.

Objevili jsme noru obydlenou samičkou pavouka slíďáka tatarského. Její tělo bylo pokryto mladými pavoučky. Matka je bude nosit až do jejich prvního svlékání. Na konci minulého století se tento největší pavouk Evropy začal rozšiřovat na sever přes Moravu až do Polska. Později ale z nově osídlených oblastí vymizel. Od padesátých let u nás nebyl zjištěn a na jižním Slovensku patří ke skutečným raritám.

NALODĚNÍ V BALTENII DE SUS

Baltenii de Sus leží na malém ostrohu nad líně plynoucími vodami Svatojiřského ramene. Za ním se až k obzoru táhnou rákosové porosty a topolový les. Zastavili jsme u domku s typickou rákosovou střechou, stojícího jen několik metrů od břehu. Patří našim starým přátelům, u nichž vždy necháváme vůz. V minulosti býval příjezd Avie pro vesnici atrakcí. Mnoho vesničanů vydrželo až do našeho vyplutí postávat kolem a pozorovat, jak okupujeme jejich břeh.

Dnešní příjezd už nebyl takovou událostí. Paní Aurica nás přivítala jako staré známé, ale kromě jejích dětí už naše přítomnost u nikoho nevzbudila větší pozornost. Po předání nezbytných dárků jsme sjeli autem až k vodě. Vedle černých rybářských veslic pohupujících se na hladině pod starou vrbou jsme připravovali naše nafukovací čluny. Do nich se muselo vejít vše potřebné pro příští dva týdny. Konečně jsme nasedli do člunů a vyrazili šikmo proti proudu tam, kde se na 99. kilometru Svatojiřského ramene skrývala naše vstupní brána do nedozírných prostor dunajské delty – ústí kanálu Litkov.

LITKOV

Na rozdíl od naší první výpravy jsme tentokrát Litkov nemuseli dlouho hledat. Kdysi byl od Svatojiřského ramene oddělen hrází, ukrytou ve vrbových houštinách, dnes však je jeho čerstvě probagrované ústí označeno velkou informační tabulí. Připomínala, že se nacházíme na území biosférické rezervace. Místo očekávaného přenášení člunů přes hráz nás až překvapivě silný proud jednoduše vtáhl dovnitř. Lehce zakalená voda Dunaje hnala naše čluny vyčištěným korytem, jehož břehy lemovaly na mnoha místech jen pařezy starých vrb. Stromy, které zůstaly, byly často značně proschlé. Mimoděk se mi vybavil obraz, jenž jsem si před lety na témže místě poznamenal do deníku:


Pobřežní porosty Litkova poskytují úkryt
mnohým predátorům ze světa hmyzu.

„K Litkovu jsme připluli po západu slunce. Když jsme vstoupili na jeho hráz, spatřili jsme nehybnou hladinu, nad níž se skláněly prastaré vrby. Jejich ztemnělé koruny vykreslovaly na hvězdné obloze cestu, která nás příští hodiny měla vést přímo na východ.

Když později ranní slunce zaplavilo všechen prostor kolem vlahým nazelenalým oparem, rozezvučely se odevšad hlasy desítek pěnic, slavíků a dudků. Na vrcholcích vysokých vrb se zatřpytilo peří volavek stříbřitých a jejich větší příbuzné, volavky červené a popelavé, se zvedaly vyplašeny šploucháním našich pádel a odlétaly s chraplavým křikem přes koruny stromů. Ve výšce nad námi lovily pestrobarevné vlhy, zatímco jejich bratranci ledňáčci hbitě přelétali těsně nad hladinou. Občas se z větví s hlasitým křikem zvedlo hejno špačků růžových, jejichž exotickému vzhledu mohla konkurovat snad jen kovově lesklá modrozelená křídla mandelíků. Na kmenech vrb spadlých do vody se vyhřívaly želvy bahenní a všude kolem chřestila křídla vážek, které právě kladly do vody svá vajíčka. V průzračné vodě pod námi se blýskala stříbrná těla ryb snažících se ukrýt ve spleti vodních rostlin před zdánlivým nebezpečím našich člunů. Uvědomil jsem si, že hráz na začátku Litkova není jen symbolickou hranicí. Tím, že brání vjezdu lodí i silnému proudění vody v kanále, pomohla vytvořit tento malý ráj.“

Tentokrát nás však plavba po Litkově zklamala. Ať jsme se snažili sebevíc, žádné volavky jsme toho dne neviděli. A přestože jsme později pozorovali dudky i hejna špačků růžových, byla to jen malá část toho, čím kdysi Litkov žil.

JEZERA

Když po několika kilometrech vytvořil Litkov první zákrut, měli jsme již vrbové a topolové porosty za zády. Přirazili jsme ke břehu a vyškrábali se na hráz. Za ní jsme spatřili vodní plochu, spíše rozlehlý močál, než opravdové jezero.

Oč však byla voda mělčí, o to byla bohatší nejrůznějšími formami života. Množství planktonu a drobných vodních živočichů sem přilákalo nejenom lysky a kachny. Dostatek potravy zde nacházejí i ibisi hnědí, kteří ji často shánějí ve společnosti volavek stříbřitých. Několik desítek potápek rudokrkých si zde na vodě dokonce postavilo svá typická hnízda z tlejících rostlin. O přítomnosti ryb svědčila hejna potápějících se kormoránů, zatímco rybáci obecní a bahenní létali nad vodou a při spatření kořisti se za ní z výšky vrhali střemhlav. Dokladem toho, že zde lze spatřit i vzácnější druhy ptáků, je poznámka ze starého deníku. Zároveň však naznačuje, že obyvatelé delty, jakkoli upřímní a dobrosrdeční lidé, mají obvykle ke zdejší přírodě vztah ryze pragmatický:

„Konečně se mi podařilo dlouhým teleobjektivem vyfotografovat z hráze Litkova nádhernou pisilu čáponohou, když na chvíli usedla do mělké vody. Vzal jsem fotoaparát na rameno a opatrně se brodil blíž, abych pořídil ještě několik snímků. Štíhlý pták stál bez hnutí, jen jeho oko neustále poměřovalo vzdálenost, která nás ještě dělila. Když jsem se přiblížil asi na dvacet kroků, za mými zády náhle třeskl výstřel. Pisila sebou škubla a zůstala ležet na hladině. Ohlédl jsem se a spatřil muže v montérkách a kostkované košili s brokovnicí v ruce. Fotografování skončilo. Zavěsil jsem řemen teleobjektivu přes rameno a šel k pisile. Přeražené křídlo jí bránilo v letu. Znechucen jsem se pak vracel ke břehu, abych lovci předal jeho pochybnou kořist.“

Jak jsme byli zabráni do své práce, ani jsme nepostřehli, že po vzdálené hrázi projel osobní vůz. Teprve série výstřelů upoutala naši pozornost. Také dnes sem přijeli lidé s puškami. Nepřijeli však lovit, ale odhánět kormorány ze sousedního jezera. V očích rybářů jsou totiž kormoráni největšími nepřáteli a jednou z hlavních příčin úbytku ryb.

Zcela jinak vypadají velká jezera ukrytá v nekonečných a zcela neproniknutelných rákosových porostech, jejichž šestimetrová stěna obklopuje vodu ze všech stran. Největší z nich mají rozlohu mnoha čtverečních kilometrů a jsou vyhledávána kormorány a pelikány, kteří zde loví v početných hejnech.

V KIRHANĚ

Minuli jsme malý rybářský domek s obílenými stěnami a rákosovou střechou, před nímž byly na kůlech rozvěšeny sítě. Pak ze zeleně statných vrb a topolů začala vystupovat velká dřevěná stavba s vysokou střechou, samozřejmě také z rákosu, a dřevěným molem nad vodou. Z verandy nás pozdravil asi čtyřicetiletý muž se svou ženou a zval nás na návštěvu. Čluny jsme vytáhli na břeh a svěřili je do opatrování psovi, který nás ospale sledoval z boudy vyrobené z odříznuté přídě staré veslice. Hostitel nás uvedl ke stolu na terase. Vzápětí přišli další dva muži – asi dvacetiletý mladík a starý rybář. Na uvítanou každý dostal stakan vodky. Ta se zde konzumuje při každé vhodné příležitosti. „Narok!“ připíjíme si. Je to něco jako české: „Na zdraví!“ Hned nato přinesla žena vařené cejny a štiky, každému na talíř naložila pořádnou porci, kterou zalila trochou octa a olejem. Jak je vidět, pohostinnost zdejších rybářů nijak neutrpěla ani posledními roky změn.

Při jídle jsme se dověděli, že Petre Paruba, náš hostitel, vede provoz této kirhany. Kirhana je místo, kam se během sezony svážejí ulovené ryby, aby se zde roztřídily a dále částečně upravily. V této pracuje nastálo dvacet rybářů a dalších dvacet vypomáhá přes sezonu. V deltě bydlí během celého roku v osamocených domcích, podobných tomu, jaký jsme viděli před chvílí. Takové stavení má obvykle jen jednu místnost, v níž jediným nábytkem je stůl a řada postelí. Poblíž bývá rákosová kůlna na nářadí a malé políčko se zeleninou. To všechno hlídá pes, který je zde po dobu nepřítomnosti rybářů jediným pánem, poněvadž jejich rodiny zůstávají ve vesnicích nebo městech. Petre bydlí v Mahmudii, kam se vždy na sobotu a neděli vrací. Rybářská sezona dosud nezačala. V kirhaně je klid, jen dva muži tu opravují sítě a připravují nářadí.

Hlavní lovecká sezona začíná 20. června a trvá asi dva měsíce. V tomto čase zde vládne čilý ruch, neboť rybáři sem denně vozí 1000-1500 kg ryb. Úlovky se tu třídí, váží a pak jsou uloženy do kovové nádoby s ledem. Dříve byla na protějším břehu kanálu i ledárna, ale poté co se do ní sesula země, ji přestali používat. V současné době je led dodáván denně z Murighiolu, kam se také odvážejí ryby. Za celou sezonu zpracuje tato kirhana 60-80 tun ryb, které patří asi k patnácti druhům. Nejvíce jsou loveni karasi, cejni, plotice, perlíni, dunajští kapři zvaní šarani, štiky a sumci. Petre však říká, že ještě před deseti lety se zde lovilo kolem 180 tun ryb. Tento velký úbytek přičítá nejenom narůstajícímu znečištění vody v Dunaji, ale také rybožravému ptactvu. Averze rybářů vůči kormoránům je obecný a snad i pochopitelný jev, její oprávněnost je však jen částečná. Delta byla vždycky domovem tisíců kormoránů i pelikánů, a přesto byla na ryby daleko bohatší než dnes. Rybáři jako by zapomínali, že intenzita rybolovu bývala v minulosti zcela určitě nižší, a že naopak přibývá nepříznivých faktorů. Kromě znečištění například narůstá i nepříznivý vliv kolísání hladin v deltě během roku.

Požádali jsme Petreho, aby nám ukázal kirhanu. Vstoupili jsme do stavení starého snad padesát let. Podlaha z mohutných fošen leží na kůlech zaražených přímo do vody. Celá konstrukce je dřevěná, krytá rákosovou střechou, o níž Petre tvrdí, že vydrží až třicet let. Jsou zde dvě místnosti, každá o půdorysu asi 8 x 8 metrů. V první stojí velké kádě o průměru dvou metrů a velký železný drtič ledu, v druhé visí stovky metrů sítí. Zvláštností nám dosud neznámou je asi metr vysoký kamenný filtr na vodu zhotovený z bulharského pískovce. Má tvar vypouklé nálevky a je usazen na železném stojanu. Rybáři jej používají zejména v letním období, kdy jediný zdroj pitné vody, kanál Litkov, značně zapáchá. Neměli jsme však možnost vyzkoušet na vlastních útrobách účinnost tohoto zařízení.

Ještě s jednou specialitou jsme se tu seznámili. Všimli jsme si velké rybí kůže naražené na hřebík, zatlučený do dřevěného sloupu verandy. Když jsme se zeptali Petreho, zda jde o nějakou trofej, s pobaveným úsměvem kůži z hřebíku sejmul a položil ji na stůl. Teď jsme teprve uviděli, že kůže je usušena i s kusem nasoleného masa. Ve zdejších podmínkách je to jedna z mála možností konzervace ryb, a jak jsme později zjistili, takto sušené ryby visí v mnoha rybářských domcích. Všichni tři jsme se pak ve člunech shodli, že žvýkání usušeného přesoleného masa i s kousky kostí je požitkem, který si dokážeme odepřít.

KOMÁŘI A PIJAVKY

Ten, kdo se pustí do delty, měl by s těmito tvory počítat. Pijavky lékařské kdysi hojně obývaly i naše vody, dnes je ale najdeme jen sporadicky. Dorůstají úctyhodné délky až 15 centimetrů. V knihách se uvádí, že je přiláká teprve poraněná kůže. Není to tak docela pravda. Tady na některých místech stačí do vody strčit prst a trochu jím zahýbat. Vzápětí začnou ze všech stran připlouvat pijavky jak hladové pirani. Týká se to především mělčin, kudy prochází dobytek, ale na pijavici můžete narazit prakticky všude. Když se vám takový klacek zahryzne do lýtka, nemusíte to ani zaregistrovat. Vůbec to nebolí. Odtrhnout přisátou pijavku je ale problém. Když se vám to konečně podaří, rána dlouho krvácí. Pijavka do ní vyloučila sekret zabraňující srážení krve.

Dalšími upírky bažícími po vaší krvi jsou komáři. Přes den od nich bývá většinou pokoj. Sedí někde ve skrytu a trpělivě čekají, až přijde jejich hodina. Před soumrakem začínají hromadně vyletovat první druhy, a za chvíli jsou jich kolem vás celá mračna. Na repelent už není spolehnutí. Teď je zapotřebí co nejrychleji postavit stan a spustit moskytiéru. Stejně se vždycky několik potvor dostane dovnitř, ti venku pak zlobně strkají sosáky do oček ochranné sítě. Před spánkem hráváme společenskou hru „zabijeme komára“. Nedůslednost se nevyplácí. Zapomenutí mohykáni dokáží noc ve stanu pořádně znepříjemnit.

CARAORMAN

Návštěvník, který je v deltě poprvé, je pravděpodobně překvapen, když uprostřed nedohledných prostor, kde se střídají jezera, kanály, mokřiny a rákosiny, znenadání zazáří bělostné písečné duny. Na několika místech delty se totiž nacházejí jakési vnitrozemské ostrovy, tvořené podstatnou měrou právě pískem. Na podrobnějších mapách jsou zakresleny jako pruhy pevniny orientované souběžně s mořským pobřežím. Je to vlastně svědectví o tom, jak delta postupovala dále do moře.

Caraorman patří k nejznámějším z nich. Je to území velkých kontrastů, kde v těsném sousedství sluncem rozpálených dun, obývaných ještěrkami a hady, se nacházejí mělká jezírka vyhledávaná čejkami a pisilami nebo tmavé chladné tůně s rybami a obojživelníky. K jeho břehům jsme přijeli bludištěm plaurů a starých zarostlých kanálů z jihozápadu přes jezero Erenciuc. Z tábořiště na jihu Caraormanu jsme se pak vypravili po stezce vyšlapané koňmi ke stejnojmenné vesnici ležící pět kilometrů severním směrem.

Pěšina nás vede čeřinami písku, který je hnán čerstvým větrem těsně při zemi. Vzápětí cesta mizí v tůni, kde se musíme brodit po pás ve vodě. Na levé straně narušují jednotvárnou linku obzoru koruny staletých dubů jednoho ze dvou pralesů dunajské delty. Oba jsou v současné době rezervacemi. Zdá se nám, že tu stromy, snad v důsledku nějaké choroby, značně prosychají.

Zhruba v polovině cesty míjíme chátrající farmu postavenou z místních surovin – dřeva a rákosu. Potkáváme dva muže. Ten starší si nás příliš nevšímá, mladší však o cizince projevuje nápadný zájem. Na Caraormanu žije deset let a nyní je již delší dobu bez práce. Stádo skotu bylo zlikvidováno před šesti lety a rovněž těžba sklářských písků byla před časem zastavena. Po ní tu zůstal jen opuštěný jeřáb a rozestavěné, už napůl rozkradené ubikace. Zkoušel štěstí i v Srbsku, kde se čtyři měsíce všelijak protloukal. Teď se snaží zjistit, zda by se nějaká práce nenašla u nás.

Po několikadenní plavbě močály bez pevných břehů byl pro nás Caraorman docela příjemnou změnou. Jen občas, když jsme zabloudili mezi stádečka koní a skotu spásající sporou trávu v řídkých porostech tamaryšku, vyrojila se odněkud mračna velikých ovádů. Ti pak dokázali proměnit dosavadní idylu v učiněné peklo.

VODNÍ BROUCI

Jedním z cílů naší výpravy bylo přispět k prohloubení znalostí o fauně vodních brouků dunajské delty. O značných mezerách a nedostatečné probádanosti svědčila skutečnost, že z celé oblasti bylo dosud uváděno pouhých padesát druhů. Během plavby jsme na různých místech lovili materiál k dalšímu studiu. Přesné určování úlovků a další vyhodnocení bylo prováděno samozřejmě až doma. Výsledky byly uveřejněny v odborném tisku, a dnes tedy i s naším přispěním čítá seznam vodních brouků delty 94 položek.

Většina těchto tvorů nepatří mezi nápadné živočichy. Výjimkou je vodomil černý, který je největším dosud známým vodním broukem na světě. Některé exempláře dosahují délky až pěti centimetrů. U nás i v okolních státech je již velmi vzácný a hrozí mu vyhubení. V dunajské deltě je zatím běžný. Byl to nádherný zážitek, když jsme tyto velikány mohli sledovat v průzračné vodě přímo z lodi.

Zcela zvláštní společenstva brouků žijí v místech, která jsou různou měrou ovlivňována mořskou vodou. Řada druhů se přizpůsobila zvýšenému obsahu solí a jinde je nalezneme stěží. K čemu je vlastně užitečné zjišťovat co nejvíce informací o druhové bohatosti určitého území? Spokojme se se stručnou odpovědí, i když je to téma na celou knihu. I ty nejtitěrnější organismy hrají důležitou a nezastupitelnou roli v přírodních procesech. Chceme-li jim porozumět a zachovat jejich další existenci, měli bychom se snažit dovědět se o nich co nejvíce.

KRUŠNÉ CHVÍLE

Dopluli jsme až k moři. Když jsme se pozorně zadívali na čáru obzoru, spatřili jsme poslední výspu delty – ostrov Sachalin. Vlastně je to jen dlouhá, na nejširším místě několik desítek metrů široká písečná kosa. Nejlepším orientačním bodem je vrak rybářského kutru, který uvázl na mělčině u jižního cípu ostrova. K Sachalinu vyrazíme až později odpoledne, zatím prozkoumáváme pobřeží. Každý se vyžívá po svém. Jeden se vypravil pozorovat ptáky, další tu běhá s fotoaparátem a sadou objektivů, třetí cedí vodu v lagunách na pobřeží a pinzetou ze sítka vybírá nalovené brouky.

Nedaleko stojí kirhana. Je pátek, všichni odjeli na víkend domů a objekt opatruje jediný rybář. Když se dozvěděl, že se před večerem chystáme plout na našich kocábkách k Sachalinu, spráskl ruce: „Chlapci, cožpak jste rozum potratili?“ Dovolím si volně přetlumočit i jeho další slova: „Večer je moře nevyzpytatelné. Tady na břehu se zdá klidné, ale za chvíli se to může úplně změnit. Teď jste hrdinové, ale pak vám bude úzko. S mořem není radno si zahrávat, mládenci.“

Nedali jsme se odradit. Začátek plavby byl příjemný. Teplé moře kolébalo naše bárky a jen občas nám nějaká větší vlna cákla přes palubu. O několik stovek metrů dále však začaly vlny narůstat. Udržovat správný směr bylo stále těžší. Navíc se začalo stmívat. Zrychlili jsme frekvenci pádlování. Snad jsme urazili teprve polovinu vzdálenosti, když jsme pro tmu ztratili vrak z dohledu a ani pobřeží za námi už nebylo vidět. Máme se vrátit?

Padla na nás tíseň. Je naprostá tma a nemáme vůbec ponětí, kterým směrem plujeme. Snažíme se alespoň udržet při sobě. Studené vlny nás nelítostně zalévají, jsme na konci svých sil. Ten dobrý rybář měl pravdu. Moře nás trestá za naši lehkomyslnost. Jak dlouho vydržíme, než nás vlny definitivně pohltí?

Co se to ozývá po levé straně? Máme snad halucinace? Opravdu k nám doléhá zvuk žabího orchestru? Stáčíme přídě za hlasem. Kde jsou žáby, tam musí být kousek pevné země. Vydáváme se z posledního. Chorál žabáků zesiluje, a když jsme pádlem hrábli o dno, víme, že jsme zachráněni. Celí prokřehlí jsme vytáhli čluny na břeh, rychle postavili stan a usnuli jak dudci.

Když jsme se ráno vysoukali ze spacáků a vyhlédli ven, naskočila nám husí kůže. Zbývalo snad třicet metrů, abychom písečnou kosu minuli a vydali se na osudovou plavbu přes Černé moře.

SACHALIN

Sachalin měl být vyvrcholením naší cesty. Přijeli jsme sem vyzbrojeni nákladnou fotografickou výbavou, abychom zde strávili několik dnů. Očekávali jsme bohatý lov, který slibovaly i zápisky staré sotva sedm let:

„Opustili jsme ústí ramene Girla Turceasca přímo proti severní části Sachalinu. Vpluli jsme do laguny, která jako klín odděluje ostrov od pevniny a daleko na jihozápadě přechází v otevřené moře. Tam někde, na nejodlehlejším konci ostrova se nachází velká ptačí kolonie. Cestu k ní ukazovaly desítky rybáků odlétajících na lov nebo se vracejících s kořistí k hnízdům.

Ukryli jsme čluny a vstoupili na ostrov. Jeho plochý, převážně písčitý povrch je místy porostlý slanorožcem, tu a tam se utvořila i mělká bahnitá jezírka. Téměř všude leží velké bílé lastury, které při každém kroku pukají pod nohama. Za okamžik slyšíme, jak hukotem vln, které dorážejí na druhou stranu ostrova, zdálky proniká ostrý křik ptáků. Zvedám k očím dalekohled a po zádech mi proběhlo lehké mrazení. Tisíce bílých křídel vířících na sytě modré obloze spolehlivě označují místo, které je naším cílem. Zanedlouho již míjíme první osamocená hnízda rybáků malých, která jsou vyhloubena v písku a vyskládána úlomky vybělených lastur. Také rybáci obecní a tenkozobci opační udržují od svých sousedů poněkud větší odstup. O to větší ruch však vládne mezi rybáky severními. Tento největší druh hloubí své hnízdní kotlinky tak blízko sebe, že sousedé na sebe téměř dosáhnou. O jejich agresivitě doprovázející obranu hnízdního prostoru svědčí řada nálezů čerstvě uhynulých jedinců s proraženou lebkou. Při náznaku nebezpečí se zvedají tisíce ptáků s křikem tak pronikavým, že přehluší i příboj. Tenkozobci, jejichž mláďata se ocitla v naší blízkosti, pobíhají zoufale kolem a předstírají zranění, aby odvedli naši pozornost. Nechceme dále rušit, a tak se vracíme opatrně zpět. Jen zpovzdáli pozorujeme ostražité ústřičníky a racky malé shromážděné spolu se spoustou drobných bahňáků kolem bahnité kaluže. Za našimi zády postupně sedají ptáci zpět na svá hnízda a jejich křik pomalu utichá.“

Z našeho tábořiště procházíme teď ostrov směrem k severu. Marně dalekohledem pátráme po bílém mračnu křídel. Jen na samém konci ostrova se zdržovalo asi dvě stě rybáků severních spolu s několika jedinci dalších druhů. Nejevili však žádné známky hnízdního chování. Jediným dokladem nově narozené generace na jinak téměř pustém ostrově bylo mládě kulíka říčního, které se před námi ukrylo pod keřík slanorožce. Ani později, v severnějších částech ostrova, jsme hnízdící ptáky nenašli.

Zřejmou příčinou zániku kolonie byla stálá přítomnost ovcí a krav, jejichž stopy pokrývaly snad každý čtvereční metr ostrova. Velkou škodu zde napáchají i polodivoká prasata, která likvidují snůšky i mláďata. Na úbytku ptáků však může mít nepřímý podíl i narůstající znečištění vody. Ropné skvrny byly na světlém písku až příliš zřetelné.

Jen jeden ptačí druh dokázal vzdorovat invazi dobytka. Asi 150 párů velkých racků stříbřitých založilo svou hnízdní kolonii na vraku lodi. Jeho rezavá paluba už zbělela pod vrstvou ptačího trusu. Na této pevnosti byla jejich mláďata v bezpečí. Jejich přítomnost však příliš nerozptýlila naši chmurnou náladu. Víme, že nejsou příliš vybíraví, a najdou-li na ostrově vejce či osamocené mládě, sežerou je.

Náš neslavný odjezd ze Sachalinu sledovalo z moře hejno pelikánů, kterých se zánik kolonie nijak nedotýkal, neboť jejich hnízdiště leží daleko odtud. Mimoděk jsem si vzpomněl, jak nás před lety ve městě Sfintu-Gheorghe zval jeden námořník na večeři. Měl plný košík vajec všech možných druhů nasbíraných na Sachalinu. Stačí je prý ponořit do vody, nasezená vejce vyplavou a ze zbytku lze připravit pokrm. Ten koš vajec byl pro nás symbolem lhostejnosti lidí k dalšímu osudu ostrova. Podle „ekologistů“, nově ustanovené stráže biosférické rezervace, spočívá recept na ochranu přírody spíše v dohlížení na to, aby návštěvníci a místní rybáři neporušovali stanovené podmínky její ochrany. Je zřejmě jednodušší vykázat z ostrova turistu, než zabránit vstupu ničivých stád skotu, ovcí a prasat.

Kdykoliv jsme dříve odjížděli z Baltenii de Sus, věděli jsme, že se sem určitě brzy vrátíme. Vždy jsme už cestou domů vymýšleli plány na příští roky. Potvrzovala se tak slova profesora Štěrby, že ten, kdo jednou navštívil dunajskou deltu, musí se tam stále vracet. Letos poprvé tomu bylo jinak.

Category: 1999 / 10

V SRPNU TOHOTO ROKU SE POD TURECKEM OTŘÁSLA ZEMĚ. ZEMĚTŘESENÍ SI VYŽÁDALO OBROVSKOU DAŇ NA LIDSKÝCH ŽIVOTECH. NEBYLO VŠAK PRVNÍM KATASTROFÁLNÍM ZEMĚTŘESENÍM V TÉTO ZEMI A JISTĚ NEBUDE POSLEDNÍM. PROČ PRÁVĚ TURECKO? PRO ODPOVĚĎ NA TUTO OTÁZKU SE MUSÍME VYPRAVIT HLUBOKO DO GEOLOGICKÉ MINULOSTI TURECKA I PLANETY ZEMĚ.

Obrovské přírodní katastrofy minulosti přinášejí Turecku dneška nejen zdraví a krásu, ale i z toho plynoucí prospěch. Ale jak se říká – něco za něco. I když dnes Turecku aktivní sopky příliš nehrozí, je tu hrozba jiná, mnohem záludnější – jeho území patří mezi oblasti světa, kde si nikdy nejste jisti, zda se pod vámi nezachvěje země.

PAMUKKALE V OHNI ZROZENÁ

Bělostný amfiteátr září v odpoledním slunci oslňujícím jasem. Není tu jedno, ale tisíce sluncí odrážejících se v hladinách stovek, ba snad tisíců jezer a jezírek, odráží se na lesknoucích se hranách velkých i drobounkých kaskád, po nichž stékají neustále drobné pramínky vody. Jsme v Pamukkale v centru Turecka.

Právě díky až 45 °C teplé minerální vodě vděčí jeden ze světových unikátů za svůj vznik. Vodě, která se v hlubinách Země nejen ohřála, ale i nasytila uhličitanem vápenatým a vynesla jej na povrch. Tady se potom na svazích příkrého kopce uhličitan vápenatý za přispění mikroorganismů vysrážel v bělostný pevný kámen – travertin a vytvořil světoznámou běloskvoucí kupu v Pamukkale. Poeticky jí říkají také bavlníkový hrad. Můžete tu bloudit celý den a obdivovat shluky krápníků, jež tvoří nizoučké, ale i několik metrů vysoké kaskády. A ačkoli se to všechno leskne a třpytí, tady neuklouznete, i kdybyste chtěli. Celý povrch travertinové kupy totiž pokrývají miliony drobounkých mikrokaskád.

Voda, která pramení na vrcholu kopce, neustále oživuje a doplňuje travertinovou hmotu a je nejen teplá, ale i bohatá kysličníkem uhličitým a navíc slabě radioaktivní. Její léčivé vlastnosti znali již staří Řekové a Římané, a tak na vrcholu kupy vyrostly již ve starověku proslulé lázně Hierapolis nejen s Apollónovým chrámem, ale i s dochovanou jeskyní naplněnou jedovatými plyny zvanou Plutoneion, kterou ve starověku využívali k věštění. Byly to slavné lázně s neméně slavnou nekropolí. Potom ale přišel rok 17 n. l. a pod městem se otřásla země…

PEKELNÁ MINULOST TURECKA

Je to již dávno, před miliony let, kdy v průběhu mladších třetihor a části čtvrtohor došlo na území Turecka k mohutné vulkanické činnosti. Při ní se vytvořil celý řetěz starých sopek, který probíhá od západního pobřeží Turecka až k vrcholkům Araratu. Někde uprostřed je mohutný vulkán Erciyas dǎgi, jehož vrcholek ještě dnes dosahuje výšky 3916 metrů. Tehdy se nad ním často objevovala mohutná sopečná mračna a z jeho kráteru byly střídavě vyvrhovány sopečné tufy, které se střídaly s výlevy láv, až pokryly náhorní plošinu ležící ve výšce přes tisíc metrů nad mořem mohutnými nánosy sopečných sedimentů. Krajina tehdy musela občas připomínat skutečné peklo, neboť mezi sopečnými usazeninami nacházíme i ignimbrity – horniny, které vznikaly z kyselých horkých tufových mračen, jejichž částice popele byly ještě tak žhavé a plastické, že se po dopadu spékaly v pevnou kompaktní horninu podobnou lávě. O mohutnosti a síle sopečných výbuchů svědčí to, že sopečné vyvrženiny pokryly oblast o rozloze 50 km2 vrstvou mocnou desítky, a místy až stovky metrů. Sopečná činnost sice trvala dlouho, ale ne nepřetržitě, a tak tu mezi jednotlivými výbuchy bývalo i vlhčí klima, při němž ještě v mladších třetihorách vznikala velká jezera, ve kterých se usazovaly sladkovodní vápence.

A jak o tom víme? I když se vše odehrálo před miliony let, je to zapsáno ve velké kronice, kterou jsou zdejší vrstvy hornin a v nichž geologové čtou jako v otevřené knize. Intenzivní sopečná činnost v průběhu čtvrtohor ustávala a poměrně měkké a málo odolné sopečné sedimenty, především tufy, začala narušovat eroze. V semiaridním klimatu destrukce postupovala rychle, a tak brzy vyhloubila v měkkých sedimentech nejen několik údolí, ale v oblasti mezi dnešními městy Kayseri a Nevsehirem se objevilo tisíce skalních věží.


Osamocené skalní věže i celá města z pyramid
bývala osídlena v minulých dobách.

DĚSIVĚ OKOUZLUJÍCÍ GÖREME

Vulkanická činnost, byť děsivá, probíhala v dávné minulosti, a pokud to tak lze říci, ohnivé vulkány byly spíše tvůrci než ničiteli a stály i u zrodu dalšího přírodního skvostu Turecka – unikátní oblasti Göreme. Skalní věže najdeme v několika údolích vyhloubených přítoky řeky Kizilirmak. Jejich počet se odhaduje na dvacet tisíc. Většinou jsou zašpičatělé, ale najdeme mezi nimi i pokličkovité tvary, to když se mezi vrstvami měkkých tufů našla vrstva pevné lávy nebo ignimbritu, které ochránily měkké tufy před účinky především vodní eroze.

Je to trochu děsivá i okouzlující krajina. Hluboké strže a příkré stěny údolí se střídají s bizarními tvary skalních pyramid všech možných barev. V Turecku se oblasti Göreme říká také Údolí holubů podle tvarů skalních pyramid, jež připomínají tradiční místní holubníky. Některé jsou štíhlé, jiné boubelaté, někde připomínají tvarem i barvou řadu sněhových pusinek. Skalní pyramidy mohou být jen pár metrů vysoké, jiné dosahují výšky solidního činžáku – téměř třicet metrů.

A doopravdy se činžáky staly, neboť v průběhu 10.-13. století si v měkkých tufových sedimentech vyhloubili svá obydlí byzantští Řekové, kteří utíkali před Turky a mongolskými nájezdníky. Vlastně tu vybudovali celá města, jen kostelů tu napočítáte 365. V měkkých tufových horninách vyrostla i celá podzemní města, jako v Derinkuyu, kde mohlo v několika patrech pod zemí žít na pět tisíc obyvatel i s hospodářskými zvířaty a provozy.

VODA UVAŘENÁ V NITRU ZEMĚ

Turecko je zemí minerálních i termálních pramenů. Projevy postvulkanické činnosti nacházíme nejvíce podél významných tektonických linií. Jednou z takových oblastí je záliv Izmir a jeho východní pokračování. Bohaté jsou termální prameny v okolí Izmiru a dále na východ podél údolí řeky Büyük Menderes. V okolí údolí Gediz vystupují horké prameny po zlomových liniích mezi metamorfovanými horninami a sedimenty. V téhle oblasti je geotermální (teplotní) gradient, který udává změnu teploty s hloubkou v Zemi, abnormálně vysoký a výjimkou nejsou ani přírodní pole, kde vystupuje horká pára. V termálních pramenech Camurhamami dosahuje teplota vod při výtoku až 92 °C. Teplé prameny najdeme i v jižním Turecku, hlavně na jižním svahu pohoří Taurus u Silifke a Adany, a jeskyně Dulu Pinar u Ceyhanu je lávovou jeskyní s postvulkanickými výrony kysličníku uhličitého. Mnohé z nich jsou známé již od starověku a řada z nich je využívána pro léčbu, hlavně revmatických chorob a chorob dýchacího ústrojí.

Kde se ale bere energie, která má na svědomí obrovské změny na zemském povrchu? Proč právě tady jsou tak časté a stále živé projevy postvulkanické činnosti? Kde se bere síla, která je schopná rozhýbat obrovská tělesa hornin a jejíž ozvuky jsou schopni seizmologové zaznamenat třeba na opačné straně zeměkoule? Za odpovědí musíme hluboko do geologické minulosti nejen Turecka, ale celé Země, k silám, proti nimž je vznik bělostné kaskády v Pamukkale nebo výbuch vulkánu Erciyas dǎgi jen směšnou epizodou.

KDYŽ DO SEBE NARAZÍ KONTINENTY

Teprve moderní teorie litosférických desek osvětlila mnohé přírodní jevy, o jejichž původu jsme se zatím mohli jenom dohadovat. U jejího zrodu stála i Wegenerova driftová teorie, která jako první upozornila nejen na tvarovou, ale i geologickou podobnost okrajů kontinentů a vyslovila myšlenku, že se kontinenty pohybují. Od toho byl již jen krok k teorii litosférických desek. Podle této teorie je litosférický zemský obal (na kontinentech dosahuje mocnosti 100-150 km, pod oceány, kde chybí granitová vrstva, je slabší, asi do 100 km) rozdělený souvislou sítí pohyblivých pásem na několik rozsáhlých kontinentálních desek, které se buď od sebe vzdalují nebo se pohybují proti sobě. Jednotlivé kontinentální desky plují jako obrovské kry po plastickém podloží tzv. astenosféry. Síly, které při těchto pohybech působí, jsou obrovské a vznikají na riftových zónách. Zde dochází na podmořských hřbetech k výlevům čedičových láv, při nichž dochází k rozpínání mořského dna, které odsouvá pevninské bloky průměrnou rychlostí asi 4 cm za rok, i když například u východopacifického riftu dosahuje rychlost až 12 cm za rok. Tam, kde na sebe litosférické desky narazí, dochází často k podsouvání – subdukci – jedné desky pod druhou.

TURECKO V MÍSTĚ STŘETU

Takovým místem je i území Turecka, kde na sebe narazily dvě mohutné litosférické desky. Evropská, pohybující se od severu k jihu, a africká, která pluje zvolna k severu a pod euroasijskou desku se podsouvá. Při jejich střetu dochází k ohromným tlakům, které dokáží nejen vyvolat zemětřesení, ale i vyzdvihnout a zformovat celá pohoří. K největším změnám tu docházelo v období mezi druhohorami a třetihorami, kdy tyto horotvorné tlaky daly vzniknout Severoanatolskému hřbetu na severu a pohoří Taurus na jihu země. Došlo přitom nejen ke stlačení mořské litosféry, ale i části pevniny takovým způsobem, že z původně tři sta kilometrů širokého pásu usazených hornin se vytvořila jen něco přes sto kilometrů široká zvrásněná horská zóna, v níž byly starší horniny promíchány s mladšími vrstvami. A tady se konečně dostáváme ke vzniku sopečné činnosti, jejíž dozvuky, neboli postvulkanická činnost, probíhají dodnes.

V hluboce uložených zónách, kde se obě desky střetávají, geologové jí říkají subdukční – podsuvná – zóna, dochází při kontaktu obou desek k obrovskému tření a vývinu tepla. Tady se vytvářejí magmatické krby a žhavotekuté magma se postupně dostává k povrchu po puklinách, které při srážce obou desek vznikají jako poruchová nebo zlomová pásma. Tak tomu bylo, a vlastně dosud je v hlubinách země pod územím Turecka, a samozřejmě nejen zde, ale i jinde na světě v podobných oblastech. A tady byl tedy i původ mladotřetihorního vulkanismu, který má na svědomí vznik nejen Göreme, Pamukkale, ale i všechny další projevy vulkanické i postvulkanické činnosti až do současnosti.

NIČIVÉ SÍLY

A zemětřesení? Velice zjednodušeně lze říci, že vždy, když se tlak obou desek dostane ke kritické hranici, dojde hluboko pod zemským povrchem k náhlému posunu zemských vrstev, který vyvolá zemětřesení. Stupeň ničivosti záleží nejen na tom, jak jsou síly veliké, ale i v jaké hloubce k pohybu dojde.

Ale Turecko má o něco komplikovanější geologickou stavbu. Nejsou tu pouze dvě desky, ale i další, které se říká anatolská. I ta se pohybuje, i ta vytváří kolizní situace a vyvolává zemětřesení.

Ale nejen srážka dvou litosférických desek je schopna vyvolat zemětřesení. I opačný pohyb je nebezpečný, a tak dost komplikovanou situaci tu ještě ovlivňuje na východě Levantský zlom, podle nějž dochází nejen k otevírání Akabského zálivu, ale leží na něm známé a významné propadliny – Jordánské údolí, údolí Bekaa i propadlina Mrtvého moře a další tři propadliny v Sýrii. A i na západě území jsou oblasti kolem Izmiru, kde také často dochází k zemětřesením, jejichž příčinou je rozevírání zemských hlubin.

ZEMĚTŘESENÍ

Země se otřásla i dvacátého osmého března roku 1969 v Alasehiru. Zemřelo při tom sice „jen“ 49 lidí, ale poškozeno nebo zničeno bylo na 4651 domů. V údolí se vytvořilo několik trhlin, nejdelší z nich byla přes 12 km dlouhá. Proč toto řádově nevelké zemětřesení, které dosáhlo síly jen 5,5 Richterovy stupnice, mělo tak katastrofální důsledky? Nejen proto, že řada domů byla postavena z nekvalitních materiálů nebo měla nevyhovující konstrukci, ale i pro nestabilní geologické podloží. Bylo to jedno z mnoha zemětřesení, která postihují tuto oblast s matematickou nepravidelností. Tohle údolí, kde protéká řeka Gediz, nemá mezi geology nejlepší jméno. Alespoň pro své nebezpečí vzniku zemětřesení. Zkušený odborník tu na první pohled pozná, že stupně, které provázejí údolí po obou stranách, jsou vytvořeny zlomy. Z pohledu geologa je toto údolí vlastně příkopovou propadlinou, jejíž vznik má základ hluboko v nitru Země. Tam dochází k rozevírání zemské desky, a dno údolí stále poklesává. A není to jediné místo v téhle oblasti. V okolí je hned několik poklesových území, z nichž největšími jsou údolí Kücük Menderes, Büyük Menderes – na jeho severní straně leží Pamukkale – a Salihli – Alasehir. Celý region je tektonicky velice aktivní a rozlámány jsou dokonce i nejmladší čtvrtohorní vulkanity. Ostatně stačí pohled do školního atlasu, abychom si ověřili, jak podivně zubaté je turecké pobřeží Egejského moře. Důvod je jednoznačný, tektonické struktury tu probíhají kolmo na pobřeží, údolí se propadají a rozevírají a kdoví za jak dlouho se objeví oceánská hladina třeba přímo pod bělostnou nádherou Pamukkale.

DALŠÍ NEBEZPEČNÁ MÍSTA

Shrnuto a podtrženo, najít si tichý a klidný koutek uprostřed nádherného Turecka asi nebude jednoduché. Na severu hrozí Severoanatolský zlom, jeden z nejaktivnějších i nejdelších, měří jen maličkost, něco přes 1100 km. Lze jej sledovat prakticky přes celé Turecko, kde nad jezerem Van přechází dál do Íránu. O jeho aktivitě svědčí i to, že během zemětřesení zaznamenaných mezi lety 1939 až 1967 (Erzincan 1939, Erbaa 1942, Kastamonu 1943, Bolu 1944, Yenice – Gönen 1953 a Abant 1957) došlo k horizontálnímu posunu o 18 metrů. Zkuste si představit, že by vám králíkárna na druhém konci zahrady takhle poodjela. Za pouhých 28 let osmnáct metrů, to je pěkná ukázka stupně tektonické aktivity celého regionu, zvlášť když si uvědomíme, že je tento zlom v pohybu asi 10-12 milionů let.

Na jihu Turecka si můžete vybrat. Buď poklesová území na západě země nebo zlomové zóny v Iskenderunském zálivu či v nížině Amik na jihovýchodě. Je tu i řada zlomů jdoucích napříč pohořím Taurus. Ty začínaly být aktivní někdy během třetihor a pohyby pokračovaly po dlouhá období. A ani tady to nebyly pohyby zanedbatelné, vždyť horizontální přesuny byly větší než čtyřicet pět kilometrů. I když se tyto zlomy nezdají být v současnosti aktivní, zemská kůra je tu narušená a to v takhle tektonicky labilní oblasti vždy znamená hrozbu. A to tu ještě čeká na východě Levantský zlom, který se ve spojitosti s arabskou a africkou deskou také občas přihlásí svou aktivitou. A navíc je v Turecku mezi těmito hlavními zónami celá řada menších zlomových systémů, jsou tu i další méně výrazné poklesové oblasti. Řada epicenter zemětřesení se nalézá i na oceánském dně a jejich ozvěny na pevnině bývají také citelné. Prostě je z čeho vybírat. Ale snad nejlépe ukáže situaci mapka, která znázorňuje epicentra zemětřesení a jejich velikost tak, jak byla pozorována a zaznamenána od roku 11 našeho letopočtu do roku 1964. Jsou tu ale zaznamenána jen ta, o kterých lze říci, že byla silná, destruktivní a katastrofická. Slabší otřesy by se na naši mapku asi vůbec nevešly.

ZA KRÁSU SE PLATÍ

Turecko není samozřejmě jedinou labilní oblastí naší Země. Stačí si vzpomenout na obrovský zlom San Andreas v Kalifornii, věčně rozkolíbané Japonsko, ale i celý řetěz horských oblastí od Íránu přes Afghánistán, hrozí i podmořská zemětřesení vyvolávající ničivá tsunami. Ani náš starý kontinent není vždy zcela stabilní, především jih Evropy se občas pořádně zachvěje, a někdy se přiblíží zemětřesení i na dosah k nám, to když se pohne země podle našeho největšího a nejaktivnějšího krušnohorského zlomu. Ale to jsou slabé ozvěny toho, co znají v tektonicky aktivních oblastech.

My sice nemáme bělostnou nádheru Pamukkale ani dramatickou scenerii Göreme, chybí nám i divoce rozeklané hory a zálivy jiho i západotureckého pobřeží, které nabízejí nespočet krásných a dramatických míst. O takových krásách se nám může jenom zdát, ale… Za krásu se někdy platí, nebo snad vždy?


Schematické znázornění subdukční zóny, v níž dochází k podsunování jedné z litosférických desek pod druhou. Může přitom docházet k částečné deformaci sedimentů na okrajích desek a vzniku pohoří. Při podsunování dochází nejen k mohutným tlakům, ale i tření a následnému vývinu tepla, při němž se taví horniny, které jako žhavé magma vystupují po puklinách a zlomech často až k povrchu, kde se projevují sopečnou činností. Podsunování desek probíhá rychlostí od 1 až po 12 cm za rok, tedy stejnou rychlostí, jakou se rozpíná oceánské dno. Ponořující se kůra v subdukční zóně zaniká, a je nahrazována novou, která vzniká na riftových zónách – podmořských hřbetech, které se vytvářejí tam, kde se od sebe desky oddalují, a umožňují tak vystupovat horkému magmatu ze zemského pláště na oceánské dno. Přitom dochází k rozpínání oceánského dna.

VYSVĚTLIVKY K NÁKRESU 1 – PEVNINSKÁ KŮRA – její mocnost kolísá přibližně od 40 km na pevnině do 5 km pod oceánským dnem. Spolu s nejsvrchnějším pláštěm tvoří pevnou litosféru o mocnosti 160 km na pevnině až po 100 km pod oceány. Litosféra leží nad plastickou vrstvou – astenosférou a může se po ní pohybovat. 2 – OCEÁNSKÁ KŮRA – je složena v podstatě z čediče. 3 – SEDIMENTÁRNÍ (USAZENÉ) HORNINY 4 – VYVŘELINY, JEŽ MAJÍ PŮVOD V SUBDUKČNÍ ZÓNĚ 5 – BAZALTY (ČEDIČE) OCEÁNSKÉ KŮRY 6 – METAMORFOVANÉ HORNINY – horniny, převážně sedimenty, přeměněné vysokými tlaky a teplotami. 7 – ZVRÁSNĚNÉ HORNINY – k vrásnění dochází například tlaky vzniklými při pohybu litosférických desek proti sobě.

Category: 1999 / 10

„Když se blíží začátek března, tak se v noci ve svých snech dostávám nazpět do Angoly a některé situace, které na mě tehdy silně zapůsobily, prožívám rok co rok…“
Lubomír Sazeček

Od roku 1977 se v různých oblastech Angoly vystřídalo množství československých odborníků v rámci naší hospodářské pomoci rozvojovým zemím. Byli i v městečku Alto Catumbela, které v časných ranních hodinách 12. března 1983 přepadly jednotky UNITA. Všech 66 našich občanů zajali a v zajetí je drželi řadu měsíců. Mezi nimi byli také Lubomír a Milada Sazečkovi, kteří o těchto událostech a intenzivních zážitcích vyprávějí.

Z CELULÓZKY VE ŠTĚTÍ DO ANGOLY

Odletěl jsem v červnu 1981. Naším angolským domovem bylo městečko Alto Catumbela v provincii Benguela. Pracovali tam lidé z papíren celého Československa, ale nejvíce bývala zastoupena celulózka Štětí.

Ubytovaní jsme byli ve velice pěkném sídlišti – v domech, které za koloniální éry (do roku 1975) obývali Portugalci. Prakticky všechny domy měly čtyři ložnice.

Celulózka pracovala nepřetržitě 24 hodin denně a mým úkolem ve funkci směnového mistra bylo kontrolovat a řídit výrobu celulózy, nebělené celulózy, její následné třídění a bělení pro zpracování na papírenských strojích.

ANGOLSKÁ NEMOCNICE

Jako zdravotní sestra jsem byla zaměstnaná v nemocnici U svaté Anny. Tehdy vybírali zdravotníky do Angoly, tak jsem se přihlásila. Odjela jsem 20. června 1982. V Alto Catumbela jsem pracovala ve zdravotním zařízení s názvem Pôsto Medico. Do tohoto zařízení chodili pacienti z řad civilního obyvatelstva z okruhu několika desítek kilometrů – převážnou část tvořila válečná zranění. Mívali jsme služby 24 hodin denně, jen jsme je drželi doma. Měli jsme to na Pôsto přes ulici, takže když bylo třeba, přišli si přímo k nám domů, abychom se na případ šli podívat.

OKAMŽIKY PŘED ZAJETÍM

Ten pátek probíhal jako každý jiný – měli jsme o jednu hodinu zkrácenou pracovní dobu. „Fasovalo“ se pivo, které ten den přišlo čerstvé z Huambo. Připravovali jsme se na následující víkend. Já jsem bydlel sám a chystal jsem maso na pečení, abych víkend mohl prožít klidněji. Večer jsme se sešli jako vždy v klubu, kde jsme se bavili, hráli karty, trošku tancovali.

12. BŘEZNA 1983, SOBOTA – ZAJETÍ

Ozývala se střelba, která nás nijak zvlášť nevyděsila, protože se opakovala dost často – zvykli jsme si na ni. Byla jsem připravena, kdyby pro mě přišli kvůli nějakému případu. Asi v pět hodin ráno přišli ozbrojení vojáci a já se domnívala, že se půjdeme ukrýt někam do krytu. Venku jsem uviděla ostatní sousedy, přidala jsem se tedy k nim. S sebou jsem si však nic nevzala – nikdo nic neřekl, nikdo nic neorganizoval.

BYL JSEM ZAJAT POZDĚJI

Ráno po páté hodině mě probudila střelba, a tentokrát se dělo něco mimořádného. Po našich ulicích se valily proudy domorodců, kteří utíkali pryč od Bairro Três, kde probíhaly nejprudší boje. Bylo to zlé, za chvíli jsem viděl, jak vedou ozbrojenci rodinu ředitele celulózky směrem k Pôsto Medico. Mě samotného vojáci chytili po půl deváté, předtím jsem se ještě pokusil uniknout do zadního traktu domu naproti. Poručík z UNITA (União Nacional parta a Independência Total de Angola – Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly) mě seznámil s tím, kdo jsou a co s námi bude; odvedou nás na jih země, odkud nás pošlou do země našeho původu. U mě v bytě mi radil, co si mám vzít za věci. Nabalil jsem si jednu velkou brašnu prádla – ponožky, trenýrky, trička, rezervní kalhoty, prostěradlo, deku, příbor, náhradní doklady… Poručík mi řekl, že se dostaneme na jih Angoly za 3-4 týdny, což bylo nakonec dost vzdáleno od skutečnosti. Později jsem se dozvěděl, že oni za tento časový úsek tuto vzdálenost překonávají, vycházel tedy ze svých zkušeností, a ne z naší reality.

Vojákům protivládní ozbrojené organizace podporované JAR – UNITA – se říkalo kwačové, nikdy předtím jsme je na vlastní oči neviděli. Tito vojáci o síle asi 2500 mužů přepadli městečko Alto Catumbela a dobyli ho v poměrně krátké době. Nás odvedli asi 27 km za město do hor, kde měli jednu základnu.

PRVNÍ DNY V ZAJETÍ

Z 66 zajatých Čechoslováků bylo 28 mužů, 17 žen a 21 dětí. Na základně nás dva dny drželi a bylo to velmi nepříjemné prostředí – nebyla tam skoro žádná voda, většina z nás spala první noc venku, až druhý den postavili několik přístřešků, pod nimiž se dalo spát, i když před deštěm nás stejně neochránily. Ztratil jsem svoje digitálky, které stály 460 bonů. Druhý den za mnou přišel kolega a říká: „Viděl jsem tvoje hodinky…, má je támhleten voják.“ Šel jsem za tím vojákem a on mi je bez problému vrátil, což ve své pozici asi nemusel.

V pondělí nám velitel jednotky pplk. Alberto podal poměrně vyčerpávající informace o pochodu, který nás čeká (mluvil asi o 800 až 900 kilometrech), o UNITA a jejích cílech, a základnu jsme opustili.

My Čechoslováci jsme šli spolu s asi dvaceti Portugalci v jedné skupině po dobu čtyř týdnů. Poté se UNITA na jedné velké základně rozhodla, že náš pochod je velmi pomalý a je nutné dopravit několik zajatců na jejich hlavní základnu Jambu rychleji, aby mohli zajatce před světem (tzn. zahraničními novináři a mezinárodním Červeným křížem) prezentovat. Velitel doprovodné jednotky si vybral několik zdatnějších dospělých lidí, schopných svižnější chůze, a ti skutečně dorazili rychlejším tempem do cíle.

ÚTĚK BY NEMĚL SMYSL

Doprovázelo nás asi 2500 vojáků a 300-350 žen a šestnácti až osmnáctiletých mladých dívek. Výzbroj vojáků všech skupin, které si nás po cestě předávaly, byla širokého spektra – vojáci měli samopaly snad všech světových značek, kalašnikovy, bazuky, minomety, čtyřhlavňový protiletadlový kulomet… Utíkat asi nemělo smysl – vnitrozemí Angoly jsme příliš neznali, v oblasti působila protivládní UNITA, dnes už víme o velké zaminované oblasti, navíc je tam hodně divoké zvěře. Jedním z důvodů bylo i to, že jsme neměli žádné peníze.

NA POCHODU


Fotografii pořídil Alexandr Ivan při cestě svého „vrcho-
lového družstva“. „Mně se to později jevilo jako zkouška,
je-li reálné, aby část zajatců pronikla územím kontrolova-
ným vládními vojsky. Zdá se, že jedno z družstev plnilo
funkci volavky.“

Den neměl žádný pevný řád. Chodilo se podle toho, jak chtěli oni, vojáci tu rozhodovali o všem. Ze začátku jsme zřejmě ze strategických důvodů šli dost často i v noci. To nás vedlo k bezpečnostním opatřením. Když jsme přecházeli překážku, tak jsme si ji slovně předávali, např.: „kořen, větev, díra.“ Potom jsme to dělali i v portugalštině, aby nám upozornění mohli předávat i vojáci, kteří přistoupili na tuto pro nás velice užitečnou „hru“. Byla vidět i enormní snaha důstojníků – na kritických místech stával důstojník s baterkou a hlídal, aby se náš člověk nezranil.

Vojáci se k nám chovali velice slušně, ale byli tam i takoví, na které nezapomeneme, protože nás provokovali a nechovali se korektně. Všichni vojáci mluvili docela slušně portugalsky, používal jsem ale i fráze z jazyka umbundu, protože UNITA se většinou rekrutuje z kmene Ovimbundu. Na vojáky to působilo jako mávnutí kouzelným proutkem, byli k nám vstřícnější.

Na začátku pochodu jsme měli intenzivní průjmy ze změny stravovacích návyků i stravy a poté nás sužovaly zácpy – dávali nám jen rýži; potom drobná zranění, oděrky po občasných pádech na zem, odřeniny z nevhodné obuvi, které se hojily déle než u nás, malárie. Šli jsme v dešti, ve tmě, po skalách, bylo opravdu velké štěstí, že se nikomu z nás nic vážného nestalo. Vojáci dokázali zašít rány a měli v injekční formě nějaká antibiotika. Měl jsem jednou na patě krvavé otlaky, ty mně jejich zdravotník velice kvalitně ošetřil a zabandážoval.

Někdy bylo neseno až 23 lidí s různými problémy. Když nás zajali, vrcholilo období dešťů, a do konce pěšího pochodu nás ve dne v noci přepadaly nepříjemné několikahodinové deště. V druhé polovině, když se blížilo období sucha, byly v noci velké zimy – nad ránem jsme se setkávali s jinovatkou a lavor s vodou nám promrzl až na dno.

NUZNÁ STRAVA A HYGIENA

Postrádali jsme základní hygienické prostředky – vodu, mýdlo, zubní pastu. Nebyli jsme zvyklí na odlišnou africkou stravu i na způsob její přípravy a konzumace, hodně lidí ji nesnášelo. Vojáci měli ještě horší jídlo než my a dostávali velmi málo.

Když se vojákům podařilo po cestě ulovit nějakou divočinu, rozdělili ji mezi nás. Jednou sehnali pětatřicetikilového vepříka, který byl pro naši skupinu 66 zajatců plus několika přiživujících se členů kuchyně dost málo – při rozdělování jsem dostal dva kousky velikosti článku palce.

Měli jsme velké štěstí, když jsme přišli do fazendy (zemědělská usedlost), kde byly plody ovocných stromů – guava, avokáda, banány. Domorodci, asimilovaní Portugalci, nám radili, co jíst – různé hlízy s vysokým obsahem vitaminu C, některé květy kaktusů. Ve zrezivělých plechovkách jsme si na ohníčku vařili čajíčky z vhodných druhů místy rostoucích travin – jeden měl chuť jako čaj s citronem. Jednoho dne jsme přišli do oblasti, kde chovali včely. Vojáci vybrali z úlů plástve a rozdávali nám po lžíci medu. Za chvíli na nás začaly včely útočit, tak jsme museli odejít.

Vodu jsme pili takovou, jaká byla – ze začátku z řek, potom i ze stojatých vod. Když se dostala velká skupina po dlouhém úseku cesty k vodnímu toku a davy lidí se rozprostřely okolo, stávalo se, že proti proudu vykonávali někteří osobní hygienu a potřebu, a po proudu pod nimi to ostatní nabírali a pili.

Neměli jsme toaletní papír, ale i tento problém nám pomáhali řešit vojáci UNITA. Radili nám, které listy jsou jako náhrada nejvhodnější.

Na větších základnách vojáci vyvěšovali vlaječky s portrétem vůdce hnutí UNITA – generála Savimbi. Zřejmě proto, abychom se seznámili s jejich symboly. Na vlajce je kohout vítající východ slunce, paprsky slunce vyjadřující počet provincií, zelená a červená barva – barvy mnoha afrických států. Kolega si chtěl natrhat papírky na cigarety z portrétu generála Savimbi. Zahlédl ho voják a byl z toho velký problém, silně mu vyčinil a vyhrožoval trestem izolací – za pokus o zhanobení generála.

VELKÁ SMŮLA JAROSLAVA NAVRÁTILA

Jarda měl potíže od samého začátku pobytu v Angole. Přijel v polovině listopadu 1982, v lednu 1983 byla zničena vodní elektrárna – byli jsme bez elektřiny, potom přišlo zajetí. Šel z extrému do extrému, ze stresu do stresu. Po celou dobu zajetí dost psychicky trpěl, od samého začátku velmi špatně snášel stravu – nemohl vůbec konzumovat kukuřičnou kaši. Byl to poměrně urostlý chlap, a tím, že jedl málo, se oslaboval. Nakonec byl na tom tak, že ho museli nést v nosítkách na hlavách. Z nich jim ale spadl (podle jeho tvrzení) a udeřil se do hlavy. To mohla být příčina jeho úmrtí – krvácení do mozku nebo něco podobného.

Zemřel 19. dubna asi dvě a půl hodiny po dokončení denního pochodu – několik dní poté, co nám řekli, že za 10 dní budeme na Jambě. Ve skutečnosti jsme šli ještě dalších 47 dní. Řekli nám, že byl pohřben pod kamennou mohylou, jejíž souřadnice sdělí Červenému kříži. Jestli se tak stalo, nevím. Jardova smrt bylo to nejhorší, co nás po cestě potkalo.

DĚTI

Nejmladší z dětí mělo dva roky, nejstarší patnáct. Snášely pochod relativně dobře, psychicky hůř na tom byli jejich rodiče. Děti nesli nosiči, na což si musely zvyknout. Došlo i k nezvyklým situacím – inzultaci nosičky, když odešla s dítětem dál od matky. Děti byly zavěšeny v plátěném „ranci“ obkročmo na zádech nosiček. Jedné holčičce „nevoněla“ její nosička, a volala na svoji mámu: „Mamííí, ta teta smrdííí…“

4. ČERVNA – KONEČNĚ JAMBA

K nákladním autům jsme došli 26. května a někteří radostí plakali. Byla dvě a byla malá. Na korbě měla barely s vodou a naftou, nějaký proviant a kromě nás ještě čtyři až pět členů doprovodu. Auta byla bez plachty, větve nás šlehaly po těle, ve dne do nás pralo slunce, v noci nás mučila zima, bylo nám zle z toho drncání v buši a savanou. Jízda auty se stala bolestivější než pochod.

Pěšky jsme šli 76 dní, cesta auty trvala 9 dní – znamenalo to ujít 1320 km a hrubým odhadem (nedalo se to změřit) ujet až 1800 km na nákladních automobilech. Naše skupina měla smůlu, že nákladní auto havarovalo 40 km před Jambou, takže jsme si prodloužili cestu o jeden den.

Z Jamby nás odvezli na malou základnu asi sedmdesát kilometrů západně. Říkali jsme jí Slonovka, v okolí se totiž vyskytovalo velké množství slonů. Strava tady byla mnohem lepší a pravidelná – snídaně, oběd, večeře. Porce byly relativně velké, ale všechno z konzerv. A to nám opět způsobovalo průjmy.

„POMOC“ NAŠÍ VLÁDY

Již rok před únosem bylo na jednání pátého kongresu UNITA schváleno, že budou probíhat únosy cizích státních příslušníků. Naše vláda to určitě věděla, ale vysílali nás do Angoly dál. Po únosu se omezila na prohlášení a výzvy ke státníkům zemí sousedících s Angolou a nezúčastněných zemí. Husák oslovil Indíru Gándhíovou a generálního tajemníka OSN Javiera Péreze de Cuéllar. Na naše propuštění apeloval i papež, ale to pro nás žádný velký smysl nemělo. UNITA chtěla, aby naše orgány jednaly přímo s ní, ale ty se k tomu stále neměly. Do hry tehdy vstoupil belgický novinář a spisovatel Jean Wolf, který přiměl obě strany, aby spolu začaly jednat. Domnívám se, že tento člověk se zasloužil o naše propuštění nejvíc.

Naše vláda tehdy udělala spoustu chyb, zejména primárních: nedošli hned k závěru, že je třeba jednat s UNITA. Husák údajně už v březnu prohlásil, že „s bandity jednat nebude“. Přesto ale zášť, nenávist nebo zlobu proti nim nepociťuji.

Koncem června 1983 byla propuštěna první skupina zajatců – ženy s dětmi a sedm mužů v nejhorším zdravotním stavu. Ostatní muži zůstali v zajetí, na čas měli dokonce výrazně zostřený režim. Byli rozděleni do dvojic a ty se vzájemně nesměly stýkat. Jejich propuštění bylo nastartováno 26. května 1984 a teprve 23. června 1984, po více než roce, byli skutečně všichni angolští zajatci doma v ČSSR.

Letos uběhlo 15 let od jejich návratu. Lubomír Sazeček a jeho žena Milada, se kterou se sblížil právě během zajetí, dnes hodnotí toto své dobrodružství:

„Afrika je velice krásný kontinent, Angola je díky všem svým biotopům fantastická, s neskutečně krásnou přírodou. Rád bych se tam ještě jednou vrátil… Přes tu hodně špatnou zkušenost mám na Angolu ty nejkrásnější vzpomínky. Vyzkoušel jsem si mnoho situací, které by se mi doma nikdy nestaly, poznal jsem, že jsem schopen řadu z nich dobře řešit.“„Na to špatné jsem zapomněla a to, co se stalo, beru jako neopakovatelný zážitek.“

Category: 1999 / 10

Jistě už jste někdy viděli opravdu pěkné hodinky. Možná jste viděli i hodinky skvělé, dokonce ověnčené superlativy a cenovkou se šesti nulami. Snad jste viděli i hodinky přímo oslňující, z ryzího zlata a diamantů, jejichž cenovka se za šesti nulami ještě pyšní mezinárodně uznávanou značkou pro americký dolar.

Věřte ale, že to všechno není nic ve srovnání s hodinkami CHOPARDISSIMO, které firma Chopard představila na hodinářském a zlatnickém veletrhu „Basel Fair“ ve Švýcarsku.

Tyto nejdražší šperkové hodinky na světě za nepředstavitelných 25 milionů amerických dolarů se ocitají kdesi za hranicí naší středoevropské představivosti a jejich popis připomíná kouzelné předměty z pohádek.


Hodinky Chopardissimo.

Hodinky Chopardissimo jsou jakousi diamantovou květinou s rozevírajícím se květem, složeným ze tří obzvlášť krásných a pozoruhodných srdcovitých diamantů. Patnáctikarátový přírodně růžový, dvanáctikarátový přírodně modrý a jedenáctikarátový bílý diamant jsou dokonce tak vzácné, že ještě nikdy předtím nebylo možné koupit tak výjimečné drahokamy na jediném šperku. A aby toho nebylo málo, po stisknutí skrytého tlačítka se tyto tři vzácné diamanty rozestoupí, a odhalí tajný číselník – osázený samozřejmě žlutými diamanty.

Ale to ještě není konec všem superlativům. Jak asi může vypadat náramek takovýchto hodinek? Je posázený žlutými a bílými diamanty ve tvaru malých kytiček. Celkem napočítáte na těchto úžasných hodinkách, pokud ještě máte potřebu cokoli počítat, neuvěřitelných 163 karátů.

Z tohoto pohledu působí jen jako dovětek, že na tomto jediném a unikátním kousku se pracovalo přes 2000 hodin a při jeho slavnostním představení ve Švýcarsku se setkali prezident firmy Chopard Karl Scheufele s ředitelem nejvýznamnější světové firmy pro distribuci diamantů Anthonym Oppenheimerem. Co k tomu dodat? Prostě Chopardissimo, nový výraz pro absolutno.

Category: 1999 / 10

Můj dům, můj hrad,“ zní jedno staré rčení. Ve „svém“ se každý člověk cítí asi vůbec nejlépe. Záleží však na každém zvlášť, jak je jeho bydlení kvalitní a na kolik ho ve svém důsledku nakonec vyjde. Každodenní prožitky z bydlení závisejí totiž často nejen na estetických pohledech a představách obyvatel, ale i na způsobu užití různých druhů stavebních materiálů v konstrukci a interiéru stavby. S rostoucími cenami energií mají pak stále větší význam technologie a konstrukční postupy, které co možná nejefektivněji využívají stávající i alternativní energetické zdroje. Za našimi hranicemi se stává trendem bydlet zdravě, úsporně a ekologicky.

ŽIVOTNÍ STYL I SOUČÁST IMAGE

Ekologické bydlení je charakteristické smyslem pro uměřenost – prostorovou přiměřeností. V již dokončených „ekosídlištích“ (Gänserndorf v Rakousku, Kassel v Německu) nenaleznete honosné vily, které by zabíraly neúměrné množství plochy a na jejichž provoz by se spotřebovala i s mnoha technologickými vymoženostmi spousta materiálu a energií. Zdejší rodinné domky nejsou ani nijak malé, jen dostačují potřebám svých obyvatel. Ti, ač zrovna nepatří mezi nejchudší, si uvědomují, že ne vše, co si mohou dovolit, musí také mít. Připadá jim zbytečné, i když na to mají, pořídit si obývací pokoj o rozloze šedesáti metrů čtverečních v domě s deseti místnostmi. Nemohou přeci být ve všech pokojích zároveň, navíc pracovně vytížení podnikatelé se ve svém domě vyskytují sotva jen pár hodin denně.

„Bydlet ekologicky je od nás na západ spíše záležitost určité životní filozofie a celkového přístupu ke světu, než jen otázka stavebního slohu. O ‚zelené bydlení‘ se zde zajímá také jen určitá skupina lidí, převážně nadšenců. Život v těchto typech domů se za našimi hranicemi považuje za bydlení na ‚dobré adrese‘, je o ně zájem, neboť je kladnou součástí image svého majitele,“ říká Jana Plamínková, autorka knihy Slabikář ekologického bydlení. Všechny technologie, které využívají nízkoenergetické domy, mohou být však již dnes zabudovány do jakékoli stavby. Takzvané „ekodomy“ se svým vzhledem vůbec nemusí lišit od běžných domů, čehož dokladem je například největší německé sídliště nízkoenergetických domů v Schopfheimu. Některé stavby však vypadají tak „netradičně“, že by se nad nimi většina našinců ani neušklíbla. Přesto v nich bydlí mnoho špičkových manažerů či ředitelů velkých podniků, kteří jsou ochotni platit za tyto prestižní lokality ceny, za něž by si mohli jinde postavit honosnou vilu.

IDEÁLNÍ „EKODOMY“

Stavby šetrné k životnímu prostředí, zachovávající maximální komfort svých obyvatel, mají být prototypem bydlení pro příští tisíciletí. V první řadě totiž snižují zbytečnou spotřebu energie, funkčně prostorovými nároky počínaje a hospodařením s energiemi a odpady konče. Ekodomy přitom využívají obnovitelné zdroje energie, jako solární kolektory, tepelná čerpadla, biomasu a další. Energetických úspor dosahují také díky zateplení, systému vytápění s dobrou regulací a cirkulací vzduchu, a využití pasivní sluneční energie. Na stavbu i zařízení interiérů je použito pouze přírodních a zaručeně nezávadných materiálů (nepálená hlína, dřevo, sláma), stejně jako druhotných surovin a odpadu, aby mohlo být dílo po dosloužení (předpoklad dlouhé životnosti) recyklováno. Ekodomy dobře hospodaří s vodou, používají kompostovací záchody či dešťovou vodu na splachování a zalévání, čistí vodu v domácích nebo kořenových čistírnách odpadních vod. Vše podle hesla brát méně z přírody a dávat více lidem. Jenže to se asi v naší zemi zatím jaksi nenosí.

ČESKÉ ZÁZRAKY

Ono se asi není co divit v situaci, kdy většině lidí chybí peníze byť jen na stavbu toho nejmenšího domku. „Domy si u nás mohou dovolit spíše ti, co raději investují do zlatých klik a vytápění chodníku před domem, než do travnaté střechy či slunečních kolektorů,“ píše ve své knize publicistka Plamínková. Specializovaných odborníků schopných zrealizovat ekostavby je u nás navíc jako šafránu. Za této situace je proto jednodušší stavět tradičním a osvědčeným způsobem, alespoň tak neriskují špatné provedení zakázky. Nepovedená realizace pokazí původně dobře míněný záměr a může i odradit mnoho dalších zájemců o „zelené bydlení“.

Ani pokřivené ceny energií pro domácnost úsporné chování obyvatel nepřivodí. S jejich pravidelným vzestupem však pro ekodomy již teď začínají hovořit také argumenty ekonomické. Vhodnou motivací tuzemských architektů a projektantů by mohla být myšlenka Amoryho Lovinse, spoluautora knihy Faktor 4, aby se do jejich odměn promítala i skutečnost, kolik energie dům za dobu své životnosti ušetří.

Přes všechny stereotypy v myšlení lidí, architektů a investorů jsou i u nás skupiny lidí, kteří si uvědomují skutečnost, že dnešní vyšší investice do kvality znamenají úspory do budoucna. A to nejen co se týká vlastní kapsy, ale také životního prostředí nás všech. Realizované ekostavby v České republice (Sluneční penzion Svitavy, Rybářská bašta Průhonice, dům architekta Hrazdíry, ekodům VUES v Podolí u Brna aj.) a použité alternativní technologie (Boží Dar, Žižicko, Neznašov) jsou toho důkazem, i když v našich podmínkách jistě malým zázrakem.

MOŽNÉ STANDARDY

Snížit spotřeby nákladných energií však můžeme všichni a hned. Stačí odborně utěsnit okna, škvíry mezi okenním rámem a zdí, pořídit si odrazové fólie za radiátory, úsporné splachovadlo na WC a vodovodní baterie v kuchyni i koupelně. „Tato opatření jsou levná a jejich návratnost je jen pár měsíců. S malými náklady přinášejí velký efekt,“ poukazuje Jana Plamínková. Mezi notoricky známé způsoby šetření energie dále patří úsporné žárovky a spotřebiče, zakrývání nádob pokličkou při vaření, regulace teploty snížením výkonu zdroje, a ne větráním, či sprchování namísto koupele ve vaně. Vše ostatní je pak dražší, nicméně dlouhodobě se již dnes samozřejmě vyplatí.

Samotné ekologické bydlení se asi v nejbližší budoucnosti vzhledem k rozdílným klimatickým podmínkám a dostupnosti tradičních energií nestane celosvětovým standardem. Ekodomy však jistě mají již teď význam na místech, kam je těžké nebo kam se už dnes nevyplatí zavádět elektrický proud či plyn. Úspěchem by bylo, kdyby se standardem stal dům sám o sobě bez nějakých technických zařízení úsporný a spotřebovávající minimum energie: dobře situovaný, zateplený, šikovně vyřešený, s kvalitními velkými okny na jih a malými na sever. To je základ, který by mohl udělat úplně každý. Určitě se to vyplatí. A do budoucna asi lidem ani jiná možnost nezbude.


Množství energie, vody a služeb se dnes promrhá dříve, než z nich člověk vůbec něco má. Teplo uniká ze špatně izolovaných domů a voda se vypaří nebo vsákne, dříve než vůbec někdo otočí kohoutkem. Lidé si kupují výrobky, které cestou ke spotřebiteli urazí na korbách náklaďáků tisíce kilometrů, ačkoli si obdobné mohou pořídit v blízkém okolí. Používáme energie ze zdrojů, které se cestou ke spotřebiči z velké části vytratí. Ať už chceme, nebo ne, jako celek ohromně plýtváme. A také za to platíme.

Vůbec jedním z největších požíračů energií jsou domácnosti, které jí například jenom v USA spotřebují více než samotný průmysl. Vytápění a chlazení domů pak pohltí celých 40 % vyrobené energie na Zemi. Odborníci varují: jedinou šancí do budoucna je orientace na šetrné hospodaření s obnovitelnými zdroji.

EKOSÍDLIŠTĚ V GÄNSERNDORFU (RAKOUSKO)

zvané Gärtnerhof je jedním z nejpozoruhodnějších projektů ekologického bydlení v Evropě. Bydlení se zde zrodilo z názorů autora, jímž byl architekt Helmut Deubner, a představ budoucích obyvatel. Výsledkem je ucelený soubor jedenácti rodinných a dvou bytových domů pro 95 obyvatel s ateliéry architekta Deubnera, užitkovou zahradou se skleníky, zajišťujícími částečnou soběstačnost v produkci potravin, a školkou pro děti. Areál je co nejvíce přizpůsoben dětem, vyloučena z něj jsou auta, která parkují pod jednoduchými přístřešky po obvodu. Dostatek soukromí zdejším obyvatelům zajišťují oddělené privátní a společenské prostory s posezením, klubovnou s travnatou střechou, ohništěm, rybníkem na koupání, fontánou a hřištěm pro děti. Zdejší ekodomy jsou jakoby utopené v zeleni a v co největší míře využívají netradičních zdrojů energie, dešťové i odpadní vody, např. na praní, mytí nádobí, splachování WC. Samozřejmostí je recyklace odpadů.

Domy jsou postaveny z několika materiálů. Zadní severní stěny jsou ze dvou vrstev cihel s izolací uprostřed a přispívají tak k akumulaci tepla. Jižní zdi využívají pasivní solární energii, jsou z dřevěné konstrukce s velkými skleněnými okny a prostupuje jimi dovnitř domu slunce a teplo. Obvyklá je také předsazená zimní zahrádka před jižní nebo jihozápadní stranou domu. Přehřívání domu v létě a další tepelné výkyvy vyrovnává cihlový tepelný akumulátor na severní straně. Při stavbě se použily přírodní materiály, hlavně dřevo, piliny, hobliny, rozdrcený papír, korek aj.

Topí se zde plynem (spotřeba jen 25-30 % běžné hodnoty), ohřev vody zajišťují sluneční kolektory na střechách domů.

Využíváním dešťové vody dosahují domácnosti 60-80 % úspor pitné vody. Rodinné domky mají instalovány kompostovací záchody, které nespotřebovávají vůbec žádnou vodu. Vyčištěné odpadní vody v kořenových čistírnách odpadních vod slouží k zálivce.

EKODŮM VUES V PODOLÍ U BRNA

je experimentální nízkoenergetický dům postavený skupinou brněnských inženýrů a techniků z VUES Brno (bývalý Výzkumný ústav energetických strojů točivých). Slouží k výuce budoucích inženýrů a má za úkol zjistit, nakolik mohou obnovitelné zdroje energie ve skutečnosti snížit spotřebu energie získávané tradičním způsobem. Autoři doufají, že se jim podaří dosáhnout 20% spotřeby standardního domu srovnatelné velikosti.

Teplo se zde akumuluje díky kvalitní izolaci, 45 cm tlustým nosným stěnám a zadní části s vodními zásobníky z litého betonu o stejné tloušťce. Podstatnou částí jižní stěny je velká prosklená plocha – vzduchový kolektor. Dvacet čtyři vakuových deskových slunečních kolektorů slouží k ohřevu směsi vody a lihu. Akumulované teplo odčerpává ze speciálních zásobníků tepelné čerpadlo do podlahového topení. Krátkodobé teplotní výkyvy mezi dnem a nocí v budově vyrovnává ventilační systém s kamenným zásobníkem. Budova má uzavřenou cirkulaci vzduchu s nucenou rekuperací tepla – teplo ze znečištěného vzduchu se předává v rekuperačním výměníku čerstvě nasátému vzduchu zvenčí. Fotovoltaické panely pak slouží k výrobě elektrické energie.

DŮM ARCHITEKTA STANISLAVA HRAZDÍRY

je vůbec nejkomplexnější tuzemský pasivní solární dům využívající tepelného zisku ze slunečního záření. Dům se skládá ze čtyř cihlových valených kleneb. Dvě z nich slouží jako obývací pokoj a chodba, další dvě jsou situované nad sebou a představují sklep s kotlem a akumulační nádrží, horní pak dětský pokoj. Klenby jsou ze tří stran zasypány zeminou a pokryty zelenou střechou z trávy, nad kterou se tyčí dřevěné patro s ložnicí a ateliérem s dílnou.

Dům je otevřen pouze na jižní stranu, přičemž velká prosklená stěna a bazének (ke koupání i k akumulaci teplé vody pro budoucí tepelné čerpadlo) zajišťují dostatek světla a tepla v objektu i v zimním období. Teplo se akumuluje v silných cihlových stěnách a podlaze, vydrží v obývacím pokoji i ve večerních hodinách. Větrací průduchy spojují skleník s dalšími místnostmi a zajišťují cirkulaci vzduchu. Skleník nad sklepem využívá kromě slunečního záření i odpadní teplo z vody v koupelně a kuchyni, jímané do akumulační nádrže ve sklepě. Teplý vzduch cirkuluje gravitačně v objektu mezi stěnami a podlahou a akumuluje se přímo do zdí nebo do štěrkových zásobníků. Dům Stanislava Hrazdíry, který má být ještě doplněn slunečními kolektory, tepelným čerpadlem a řízeným větráním s rekuperací tepla, spotřebovává v současnosti jen asi polovinu energie nutnou k vytápění standardního rodinného domu srovnatelné velikosti. V budoucnosti zde má být využita i energie větru.

RYBÁŘSKÁ BAŠTA V PRŮHONICÍCH

je první moderní stavbou z nepálené hlíny v České republice. Autoři, lidé kolem Skupiny ekologické architektury, využili při stavbě zeminu z obecní divoké skládky v Průhonicích u Prahy. Výhodou nepálené hlíny je, že absorbuje přebytečnou vlhkost, kterou zase v době sucha vydává, a stabilizuje tak mikroklima v místnostech. Je to stavební materiál, který se dá nakopat při vlastní stavbě, stavitelé tak ušetří za drahý a energeticky náročný transport. Cihly na normální rodinný domek se dají vyrobit svépomocí, vyjdou pak levněji než pálené. Autoři Rybářské bašty odhadují úspory na 146 MWh energie. Přízemní část objektu slouží jako stylová restaurace s výhledem na přilehlý rybník a byla postavena z nepálených cihel technikou pisé – dusáním hlíny do bednění. Budova byla postavena podle principů solární architektury (prosklení směrem k jihu, maximální uzavření ze severu zdivem bez oken a valem z hlíny pokrytým hustým travním kobercem). První patro bylo zhotoveno „sendvičovou“ skladbou zdi a v posledním patře věže, jež slouží jako informační středisko ekologické architektury, našlo své uplatnění hrázděné zdivo. Trávou je pokrytá i střecha – v zimě hřeje a v létě zmírňuje parno. Objekt je vytápěn tepelným čerpadlem s příkonem 10 kW typu voda – vzduch, čerpajícím energii ze studny vyhloubené vedle rybníka.

Category: 1999 / 10

Setkání s arciopatem Anastázem Opaskem lze považovat za přízeň osudu a snad i za přízeň boží, a tak nezbývá než v jakési vnitřní modlitbě za něj poděkovat. Při rozhovoru vás neodmění pouze časem a pravdou života obsaženou ve vybroušených větách, ale též nádherným úsměvem, kterým mě častoval. Měl jsem obavy, že duchovní břevnovského kláštera bude vzhledem ke svému věku a momentální nemoci zraku i psychicky indisponován. Mé obavy byly nepatřičné.

Bohužel však byl náš rozhovor posledním, který tisku poskytl. Měsíc po našem setkání zemřel.


Anastáz Opasek

Pane arciopate, znáte Jiřího Maria Veselého?

Znám ho mnoho let, ale nebyl jsem s ním ve styku, protože žil třicet let mimo republiku. Někdo mi nedávno říkal, že ho našel na malé faře, kde chce být užitečný jako kněz, ač mu je už devadesát let. To mě velice překvapilo. U nás taky někdy kázal, což je už hodně dávno.

Zmínil jsem se o něm, protože to je zvláštní typ duchovního, který kromě toho, že je hledaným americkým vojákem, studoval archeologii a provozoval ji…

Páter Veselý pracoval na vykopávkách v Mikulčicích na Moravě, protože měl za komunistů zakázanou kněžskou činnost. Kromě toho byl také odborník v literatuře.

Zajímá vás také nějaký vědecký obor mimo duchovní činnost?

Mě od mládí zajímala literatura. Měl jsem rozsáhlé styky s mnoha českými spisovateli, kteří jsou většinou mrtví. Poslední, kterého jsem pohřbíval, byl básník Ivan Diviš. Z žijících znám třeba dramatika Josefa Topola a jeho syna Jáchyma, kterému jsem křtil dceru.

Máte nyní ještě čas věnovat se poezii?

Od té doby, co jsem se v jistém smyslu stal úředníkem, už ne. Poezii jsem psal hlavně ve svobodném čase, kdy jsem nebyl na nic vázán. Psal jsem většinou v zahraničí, kde jsem neměl žádné funkce a se svým časem nakládal po svém. Teď jsem představený tohoto domu, odpovídám za jeho chod a život v něm. Poslední sbírka mi vyšla v roce 1990.

Zmínil jste termín svoboda. Čím je vaše svoboda omezena?

Svoboda věřícího člověka je vymezena dobrem a zlem. Zdálo by se, že naše svoboda je omezená, ovšem pro křesťana omezená není, protože křesťanství má nauku, která svým morálním řádem sama vymezuje lidskou svobodu. Omezená je pouze pro člověka, který nemá vztah k Bohu. Desatero je vůle boží, jak má člověk žít. Mám svobodu ve všem rozhodování, jsem omezen pouze tím, co je špatné. A měřítkem pro dobro a „špatno“ je pro mne desatero jako zákon boží. V tom ostatním mám svobodu, ta je pro mne dostačující. Člověk, který nemá náboženství, se řídí jenom svědomím, ale je v tom určitá zmatenost: jiné svědomí má Václav Klaus a jiné Miloš Zeman. Naše svědomí by mělo být řízeno božím zákonem. Dodal bych, že každému člověku je absolutní svoboda dána v rozhodování. Kdybychom vzali velká díla – sochařská, hudební nebo literární, tak všechna vznikla od lidí věřících. Měli dostatek tvůrčí svobody pro vznik svých děl. Například Ivan Diviš. Jemu jako katolíkovi prostor církve stačil, přesto to byl umělec nevypočitatelný, normálně těžko uchopitelný.

Básník Diviš byl svým způsobem také velký hříšník…?

To jsme všichni. Člověk může žít v určitém řádu, který může porušovat, ale ten řád zachovává. Nedávno jsem četl od jednoho čtenáře novin, že mnohé zločiny, které se dnes dějí, by se za minulého režimu nemohly stát, protože byl totalitní. To, že lidé nemají určitou disciplínu a že nemají ve své hříšnosti omezení, je dané jejich svědomím, které je omezeno jejich city či rozumem. Je to v podstatě větší omezení než u křesťana či buddhisty. Člověk snadno nezabije druhého, to má nějak v sobě. Ale zabije ještě méně, když přijímá boží zákon. Proto například říkám, že mít v sobě boží zákon neomezuje tvůrčí svobodu. Antonín Dvořák byl člověk, který žil svým náboženským životem, měl své hříchy, ale žil u vědomí toho, že porušuje boží zákon.

Nedávno jsem se dočetl, že ve všech amerických školách bude vyvěšeno desatero. Dříve by se toho obávali, poněvadž to bylo proti svobodě a demokracii. Teď tím chtějí omezit zločinnost. Člověk by se mohl smát, připadá mu nenormální, že zrovna Amerika dospěla k takovému řešení. V Americe je mnoho věřících a spousta sekt, takže Američané mají jakousi náboženskou představu, že věří v Boha. U nás ne.

Není americká víra v Boha trochu povrchní?

Ale mají ji. Kdežto my ji nemáme.

Vy jste v jednom rozhovoru řekl, že desatero není jenom židovská tradice…?

To je pravda, alespoň stopy desatera jsou ve všech náboženstvích. Jsou to určité zásady, které nějak formují člověka, dávají mu určitou tvárnost, aby neohrozil druhého a žil s ním v určitém souladu.

Nedotklo by se žida, že si někdo přivlastňuje znění desek, které Hospodin předal pouze Mojžíšovi?

Křesťanství v sobě pevně nese židovské prvky. My jsme pokračovatelé židovství, což židé popírají v tom smyslu, že ještě nepřišel Spasitel. Oni neuznávají Ježíše. Stále na něho čekají. My to přijali už od začátku církve, když bylo v říši římské prvních čtrnáct římských biskupů (papežů) popraveno za víru v Krista. Církev desatero přijímá a stále zdůrazňuje, když se někdo připravuje na křest.

Ve třicátých letech bylo vaší zásluhou tady v břevnovském klášteře jakési literární centrum. Kdo všechno sem chodil?

Přicházeli různí autoři, básníci a myslitelé, kteří měli vztah ke klášteru. Scházeli se tu v neděli po bohoslužbách. Patřil mezi ně Jan Zahradníček, mladičký básník Václav Renč, František Halas, který jednou přivedl Vladimíra Holana, hosty byli též Josef Florian, Jan Patočka, Jaroslav Durych a hlavně Karel Schulz, jemuž jsem byl zpovědníkem i přítelem a též jsem ho na Olšanech pohřbíval. Na tomto pohřbu si přál mluvit Jaroslav Durych, ale mluvil jsem i já. Spisovatel Pavel Nauman mi pak řekl, že jsem měl lepší řeč. Možná mě přecenil. Schulz měl v závěti, abych se po jeho smrti stal poručníkem jeho dětí. Patřila mezi ně i Jiřina Schulzová, která je dnes manželkou Josefa Topola. Hodně jsem se stýkal s Durychem. Chodíval jsem také k nim do bytu, i když se pak přestěhoval do Dejvic, ale to je mnoho let. Píšu o tom ve svých pamětech nazvaných DVANÁCT ZASTAVENÍ.

Nacházíte mezi současnými katolickými autory takové osobnosti, jako byl Durych, Deml, Reynek?

Řekl bych, že té velikosti asi nebudou. Mohl bych k nim snad zařadit Josefa Topola. Mezi mladými básníky znám osobně pouze Miloše Doležala.

Ozřejměte čtenářům pojem Stará Říše a osobnost Josefa Floriana.

Stará Říše je velká vesnice na Vysočině, kde Florian žil většinu svého života. K němu se přidružovali lidé, jako byl Jakub Deml, který u něho i žil. Florian byl silná osobnost, měl v sobě takovou absolutnost, že někteří lidé od něho odešli: nechtěli žít v poslušnosti, kterou vyžadoval. Poznal jsem ho asi v osmnácti letech. Dnes navštěvuji jeho děti, které už mají značný věk, a křtil jsem jeho pravnuka Michaela Floriana.

V knize jste se zmínil o Františku Halasovi, komunistovi, jenž nechal pokřtít své děti. To byla asi hodně rozporuplná osobnost? Meziválečná doba vůbec vyráběla rozporuplné osobnosti…?

Celá ta dobrá inteligence byla komunistická. Vzpomínám si na sestru Ivana Sekaniny, která se naučila rusky především proto, aby mohla číst Lenina. Velmi inteligentní paní, která studovala přírodovědu. Později zemřela jako katolička. Já jsem k Halasům chodil. Františkův otec byl jako komunista velkým nepřítelem katolíků. František mě otcovi nikdy neukázal. On věřil, ale neuměl to dotáhnout. Řekl mi: „Víte, ten poslední krok, překročit práh, to je to nejtěžší.“ Jeho syn František Halas skončil jako velvyslanec ve Vatikánu. Pamatuji si, jak před několika lety přede mnou poklekl a chtěl, abych mu požehnal. Dnes je na jeho místě ve Vatikánu bývalý velvyslanec v Itálii Martin Stropnický.

Vy jste teď v neděli sloužil mši na Sázavě, přestože máte problémy se zdravím…?

Mám problémy s očima a doktoři mně řekli, abych se moc nenamáhal. Ale svěřil jsem to do rukou svatého Prokopa a na pouť v Sázavě přišel. V tutéž neděli tam udělovali Pavlu Kohoutovi čestné občanství. Byl jsem k němu pozván na návštěvu. Kohoutova manželka Jelena Mašínová je přes pět různých stupňů se mnou příbuzná, z čehož projevuje nelíčenou radost. (úsměv) Bylo tam několik lidí, kteří se ke mně vřele hlásili. Například Ludvík Vaculík, Milan Uhde, Arnošt Lustig, celkem asi pětadvacet lidí. Byl jsem tam velká rarita, což jsem cítil ale v dobrém. (úsměv) Byli trochu jako děti s otcem.

Vy se tím spíš asi bavíte?

Oni mě tam trošku osahávali, to moje oblečení je láká.

Víte o tom, že to může být někdy až snobská záležitost?

Jo jo. Tady to nebylo rozehráno tak naplno, ale ve Španělském sále spíše ano.

Ti spisovatelé, které jste teď zmínil, byli též levicoví. Co myslíte, má církev a marxismus opravdu společné teoretické prvky?

Nedávno o tom dokonce veřejně hovořil papež, přestože poctiví komunisté ho musí strašně nenávidět: jeho práce za svobodu Východu byla pro ně destruktivní. V životopisu od amerického novináře Schulze jsou věci těžko pochopitelné. Papež měl styky s Jaruzelským, s Gorbačovem… Pravdou je, že některé prvky jsou společné – hlavně snaha o sociální spravedlnost – ale komunisté jistě byli inspirováni křesťanstvím.

Vy jste mi řekl, že v Čechách nemáme víru, a ve své knize jste dokonce napsal, že u nás byl nejsilnější náboženský útlak po Albánii…?

Tak se to hodnotí všeobecně. Například v Římě. Víte, být diplomatem v Římě je úžasně užitečné, protože tam jsou diplomaté u státu, při Vatikánu a u maltézských rytířů. Máte tam kontakt s třemi diplomaty, kteří posuzují tutéž věc. Vatikán ze všech těch tří pramenů čerpá. Jsou to informace takového rozsahu, že to vydá ovoce. Je to pro diplomaty ta nejlepší škola diplomacie.

Čím si vysvětlujete náš negativní postoj k církvi?

Ve vězení jsem dospěl k názoru, že to asi začíná husitskou dobou. Nejde o vyznavače Jana Husa a následovníky. To byli zbožní lidé. Historik Josef Pekař měl jako první odvahu vylíčit Žižku jako lapku, což bylo přesné označení, ale Češi to nikdy nepřijali. Odpor k církvi pramení ze zmaterializovaného husitství, které především ničilo a rabovalo. Tento břevnovský klášter také zničili a u Strahovské brány upálili několik mnichů. Od středověku se dějinami táhne negativní pohled na Vatikán, a tuto nenávist dovršili komunisté. I dnešní negativní názory na katolictví a Vatikán jsou přejaté z komunistické éry. Byly tu křižácké výpravy proti Čechům a komunisté to perfektně dokázali rozpracovat. Dnes to přetrvává třeba v restitučních otázkách: byly zpochybněné tím, že vláda pomocí novinářů vyhlásila církev za instituci, která touží po majetku. Domnívám se, že například Klausovi rodiče vystoupili z katolické církve, a tedy i Václav Klaus je podle mne jako oni asi členem Československé církve husitské.

Další vaše slova z tisku: „Jsme dokonalý obraz zničené společnosti z hlediska lidského.“ Souvisí to i s naším vztahem k náboženství?

Myslím, že ano. Kupodivu mi za slova o zničené společnosti nikdo nevynadal, jenom mi za ně nechal poděkovat rabín Karol Sidon. Vždy, když jsem ho viděl, dával jsem mu „políbení pokoje“.

Co znamená „políbení pokoje“?

Církev jej před časem zavedla pro zdůraznění většího společenství. Při každé bohoslužbě kněz řekne: „Pozdravte se políbením pokoje,“ a lidé vystupují z lavic a podávají si ruce. Jinak je to skutečné políbení, které dávám z vnitřního rozhodnutí účastníkům, prostým, ale třeba též prezidentovi Havlovi, ministru Dostálovi a jiným. Jaký to má účinek, to ví Bůh, já ne. Já to dělám naprosto upřímně.

Lze povznést sebevědomí českého národa, aby bylo zdravé a přirozené…?

Třikrát jsme kapitulovali, to nás poznamenalo. Naše kořeny, tradice jsou přetrhané. V Polsku tomu tak nebylo: neodvážili se jít proti církvi takovým způsobem jako tady. Tam se věřící bouřili a církev hájili. My jsme to sebevědomí neměli. Odvážili se toho pouze na Slovensku: pokud pro kněze přišla státní bezpečnost, lidé ho schovali, takže museli zatýkat i lidi, nejen faráře. Kdežto tady nebyla odvaha chránit svého pastýře, spíše ho považovali za ouřadu nebo se báli.

Váš klášter v minulosti zažil pruské a francouzské vojenské posádky. Vy pamatujete Wehrmacht, Rudou armádu, české vojáky. Kdo se podle vás lidsky choval nejlépe a kdo nejhůře…?

Musím říct, že nejlépe Němci. Docházelo k takovým excesům, že němečtí vojáci chodili tajně též ke zpovědi. V klášteře byli hlavně záložníci Wehrmachtu. Pamatuji si i na jednoho důstojníka NSDAP, který se choval vcelku slušně. Myslím, že to souvisí s ukázněností a disciplínou německého vojáka. Rusové se chovali spíše jako děti. Chodili též do kostela a při bohoslužbě se jako pravoslavní křižovali a ženy se dojímaly k pláči třeba při svatbě. Všichni byli nepořádní a ještě nám ukradli kliky od dveří a malá kamínka. Nakonec jsme jim ta kamínka nechali, aby jim nebyla zima.

Říkáte, že se chovali jako děti, ale taky znásilňovali české ženy?

To ale bylo v jiné části kláštera a zavedli je tam naši lidé. Přivlekli Němce a Čechy, které považovali za kolaboranty, do přízemí klášterní budovy a tam pak přivedli Rusy, aby měli nějaké děvušky. Slyšel jsem jen odtud strašný křik. Druhý den jsem si stěžoval u ruské policie, a pomohlo to. Kláštery devastovali nejvíce čeští vojáci.

Doslova mě iritovala krvežíznivost, pomstychtivost českého občana po druhé světové válce a při odsunu Němců. Jak se věřící člověk může k takovým lidem, k takovému zlu postavit, aniž by zhřešil?

V souvislosti se svobodou jsem vám řekl, že se každý může rozhodnout. Já je omlouvám jenom potud, že byli zachváceni nenávistí, která v nich celých pět let žila. Velikost jejich činu nemohu posoudit, protože každý čin je v rozhodnutí člověka. Někdy něco můžete udělat z nenávisti, ze zoufalství… Po skončení války tu nebyly normální poměry a lidem bylo umožněno chovat se k Němcům podle své libovůle. Kdyby to byli věřící, jistě by se chovali jinak. Přirozeně že to bylo zlo a špatnost, ale říct, že se ti lidé těžce provinili, není tak snadné. Musel bych mluvit od případu k případu. Nemyslím, že by český člověk tak snadno zabíjel, kdyby mu nenahrávaly zmíněné okolnosti. Dnes sice také čteme o vraždách, ale to jsou lidé propadlí zlu bez příčiny a zcela z vlastní viny.

Byl byste v takových případech pro trest smrti?

Já proti němu nejsem. Když člověk ztratí lidský charakter, když se stane nenapravitelným a tratí jaksi lidskost, lidství, což je dnes určitě zjistitelné, je možné přistoupit k takovému trestu. To není tolik případů. Důkazem je též, že za první republiky bylo jen několik poprav. My jsme tenkrát přejali rakousko-uherský zákoník. Teď je vražd tolik, že chápu, proč si lid žádá trest smrti, aniž by byl věřící. Já bych pro trest smrti nemohl veřejně vystupovat: papež mluví proti němu. Ovšem v jednom vydání římského katechismu, kde je nauka pro celou katolickou církev, je tato otázka v pohybu. Sekretářem k vydání katechismu byl nynější vídeňský arcibiskup kardinál Schônborn, který jako dítě utíkal s rodiči z Čech, český občan mluvící německy. Než kniha vyšla, všichni biskupové z celého světa posílali své připomínky. Pokud vezmete v úvahu americkou svobodu, je podivné, že v některých státech USA mají trest smrti. Tady se Václav Havel nad tím podivuje, ale já si myslím, že z člověka se někdy stane jakoby hovado. Dnes se takoví začali vyskytovat ve větším měřítku. Nevím, z čeho celé evropské společenství vychází, společnost jistě není lepší než dřív.

Já bych řekl, že je zákonitě horší.

Já taky. (smích)

Vy jste se s „jakoby hovady“ setkával ve vězení. Mám na mysli bachaře. Co jste k nim cítil?

Bral jsem je jako lidi, kteří neměli svůj rozum v pořádku.

Nepociťoval jste vůči nim nenávist?

Já jsem ji cítil obecně, ale k jednotlivým lidem ne. Jako křesťan mám odpouštět. Komunismus byl zločin proti lidské přirozenosti. V principu hlásali touhu po sociální spravedlnosti, což bylo oprávněné, ale neproveditelné tím způsobem, jak hlásali, protože to je utopie.

Vy jste byl rok v samovazbě. Z toho by normální člověk zešílel. Co vás drželo při zdravém rozumu?

Nejdřív jsem se modlil, co jsem uměl zpaměti. Vzpomínal jsem na svůj život. Později jsem se stal apatickým a pak jsem do jisté míry ne snad zhloupl, ale byl jsem vytržen z lidského myšlení, byl jsem schizofrenický.

Bylo nejhorší to, že jste neměl kontakt s člověkem?

To bylo nejhorší po určité době. Rafinovaně to vymysleli: když si vás zavolali třeba až po měsíci k výslechu, věděli, že budete hovořit už jenom proto, že máte možnost mluvit. V tom byl největší problém pro každého. Ztráta možnosti komunikace, a najednou vám tu možnost dají s velkou laskavostí. Když narazili na odpor, používali všech násilných metod, aby z člověka něco dostali, ale první kontakt měli propočítaný.

Viděl jsem vaši fotografii, na které jste s maminkou hned poté, co vás pustili z vězení. Vypadáte na ní překvapivě dobře. Asi jste i ve vězení našel své poslání…?

Poslední moje etapa byla s kněžími, žil jsem tedy v prostředí, které mi bylo blízké. Pokud jsem mohl, hodně jsem četl. A vybíral si knihy, z nichž jsem mohl brát sílu: živil jsem se četbou, která v té době byla již volnější.

Jedenáct let ve vězení. Někdo by hořekoval nad ztraceným časem, druhý by osudu děkoval, že se v této době nejvíc naučil, třetí by řekl, že si pošramotil duši, nebo ji naopak našel. Co řeknete vy?

Nejlépe bych to vyjádřil takto: přijal jsem to jako vůli boží. Spíš než zkouška, spíš než ztracená léta. Je v tom i určitá pasivita, ale když člověk věří v Boha, který ho řídí, ví, že to bylo započítáno do jeho života. Doba byla taková, že se to dalo očekávat. Každému bylo poměřeno jinak.

Zeptám se úplně jednoduše: jste rád, že jste něco takového zakusil, nebo jste si to klidně mohl odpustit?

Jsem rád, že to bylo, jsem nerad, že to bylo tak dlouhé. Mohla to být dobrá životní zkušenost pro všechny lidi, kteří měli trochu svobody. A kněží většinou nebyli vázáni na rodinu, neměli jsme takové závazky jako ostatní. Pro nás to bylo lehčí prožívat. Ti, co měli rodiny, touhou po dětech a rodině až psychicky onemocněli nebo spáchali sebevraždu.

Vy jste byl u nás nejmladší opat. Pociťoval jste nějakou hrdost nebo nějaký podobný světský prožitek?

Ano, to jsem asi pociťoval. A odnaučil jsem se to ve vězení. K tomu bylo vězení dobrý prostředek. Myslím, že jsem ztratil určitou tvrdost, kterou jsem v sobě možná měl, když jsem se stal opatem. Jsem snad laskavější a milejší, což je též jistě doprovázeno mým stářím.

Co jste pociťoval, když papež jmenoval váš klášter arciopatstvím, a tudíž i vás arciopatem?

Velice jsem se radoval z toho, že zde v roce 1997 byl. To bylo mimořádné. To víte, říkalo se, že by měl přijít třeba na Strahov nebo k sestřičkám pod Petřínem, a on přišel k nám. Já jsem o to ovšem žádal kardinála, arcibiskupa a pana nuncia. Myslím, že papež k nám přišel především proto, že náš klášter založil svatý Vojtěch a že je to nejstarší mužský klášter v Čechách.

Blíží se konec století, jehož řád byl velmi chaotický. Řekl bych, že v žádné epoše lidských dějin nebylo lidské myšlení tak zmatené, dezorientované a tak egocentrické…

Bohužel to tak je, ale nejvíce viditelné je to pravděpodobně v Evropě a tam, kde je takzvaná moderní kultura oplodněná falešným amerikanismem. Lidé málo myslí, jsou například zmanipulováni televizí, internetem a mobilem. Osobně doufám – právě proto, že věřím – že Bůh může náš stav zlepšit: lidé začnou svůj život více naplňovat nějakým duchovním řádem.

Mně se na buddhismu líbí názor, že každá dobrá či špatná myšlenka se člověku vrací. V průběhu let nebo v příštím životě. Zdá se mi to spravedlivé. Víte, myslím si, že náš národ, tak jak v posledních šedesáti letech žil, nemůže očekávat, že se mu bude hned dařit dobře. Myslím, že si to ještě nezaslouží. Nebo zaslouží?

Domnívám se, že jádro národa, tím nemyslím samozřejmě jen politiky, je zdravé. V každém národě je zdravé jádro. I u nás je jádro, které skrývá naději.

To zdravé jádro bylo u nás hodně potlačené…

To je pravda, ale naděje tu vždy je. Já bych uvedl konkrétní příklad. Každým rokem je tu na velikonoční sobotu jen v Praze pokřtěno několik desítek lidí. Většinou jsou to studenti. Tito dospělí lidé přijímají křesťanství s naprostou upřímností a z přesvědčení. Považuji to za dobré znamení budoucnosti. To je, řekl bych, boží zásah, znamení času. (úsměv)


ThDr. Anastáz Opasek (1913), křtěný Jan, je šedesátý opat benediktinského opatství břevnovského, první jeho arciopat (od r. 1993). Studoval teologii v Praze i v Římě. V roce 1938 byl vysvěcen na kněze, rok poté jmenován převorem břevnovského kláštera a v r. 1947 zvolen jeho opatem (nejmladší opat v naší historii). Po válce byl vyznamenán Řádem za zásluhy v boji proti nacismu, v září 1950 byl odsouzen za „velezradu a špionáž“ na doživotí. Po propuštění v r. 1960 pracoval jako pomocný dělník a jako skladník v Národní galerii. Roku 1968 odešel do Vídně, od r. 1969 žil v benediktinském klášteře v bavorském Rohru, r. 1990 se ujal opět svého opatství v břevnovském klášteře. Dne 28. října 1991 byl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka. V době exilu uveřejňoval své básně, úvahy a vzpomínky v římském časopise Nový život. Dvě básnické sbírky byly publikovány v německém překladu: KATAKOMBEN DER BEUTE (1973) a ER FAHRUNGEN (1976). Česky vyšly ŽIVOT UPŘEN DO STŘEDU (Gemeinde 1976), OBRAZY (Řím 1974), PODVEČERNÍ HUDBA (Mnichov 1979), VYPRAHLÁ KRAJINA (Mnichov 1980). Dvojjazyčně byly vydány SLOVO A SLOVA (Gemeinde 1987), DVAKRÁT DVANÁCT BÁSNÍ (Mnichov 1984), Z TÉ DÁLKY (Mnichov 1990). Vydal také knihu vzpomínek DVANÁCT ZASTAVENÍ (Torst 1992).